Martina: Pane generále Petře Pelzi. My už jsme tady v našem povídání dříve narazili na vliv mainstreamových médií, na názorotvorbu lidí. Vy už jste v roce 2022 varoval, že za největší hrozbu západní demokratické společnosti považujete stav západních mainstreamových médií. To jsou silná slova. Proč?

Petr Pelz: No, dneska to vidíme, protože kdyby ta média se ptala na skutečné důvody války na Ukrajině, na skutečnou situaci – myslím, dejme tomu, na frontě –, na ty skutečné poměry, tak by se ptala nejen na oprávněnosti, ale na ty skutečné poměry. Tak kdyby se ptala nejen na oprávněnosti, ale budiž: Chceme být nějakým způsobem silnější než někdo jiný, takže si tím pádem tak počínáme. Ale na chytrost a kompetenci těch prováděných hospodářských opatření, tak by ta média to dosbírala. Byly by přece v televizi diskuse, kde by mluvili lidé, kteří vědí, o co jde – myslím o tom hospodářství –, kteří vědí, jakým způsobem by šlo zařizovat dodávky i ropy a plynu, a všeho toho. Byť by se diverzifikovaly zdroje. Nic takového nevidíme.

My pořád jenom říkáme: Rusko je slabé. A ono ale přitom slabé není. My pořád říkáme: Rusko prohrává. Rusko má strašlivé ztráty, ale Rusko neprohrává, Rusko nemá strašlivé ztráty. Takže, když my pak něco budeme chtít podniknout, tak si rozbijeme nos. Já tam udávám takové příklady, právě to nebezpečí. Je několik těch příkladů, a vyberu jeden. Právě těch Putinových pět minut pro rakety, které by se mohly umístit někde na Ukrajině a které by letěly sedm minut, pokud by to byly nadzvukové rakety, tak prostě pět minut – a byly by někde nad Moskvou. Ale pokud to budou jaderné zbraně, tak v tomto případě Rusku… ale budu mluvit obecně. Stát, který je vystaven takovému nebezpečí, tak musí nějakým způsobem reagovat. A celá ta teorie toho MAD neboli vzájemného odstrašení, což bylo podepsané někdy v 72 roce nebo kdy, to ABM Treaty, tak ta spočívala právě v tom, že obě ty strany… Ta spočívala v likvidaci těchto prostředků používaných proti těm zbraním. To se obecně tak moc neví a způsobilo to to, že obě strany věděly, že když někdo zmáčkne knoflík, tak že prostě buďto oni ho zmáčknou, tak budou zničeny obě strany a celý svět, anebo když ho nezmáčknou, tak budou zničeny jenom obě a věděly, že je to vzájemné odstrašení. A to MAD, v angličtině samozřejmě znamená bláznivý, takže to byl bláznivý způsob obrany. A fungoval. A za tu dobu došlo samozřejmě k několika incidentům náhodným, které měly potenciál svět zničit, ale obě strany nějak dokázaly s tím naložit, protože měly nějaké zpětné neoficiální a takové kontakty, a většinou…

Martina: Taková ta skrytá diplomacie myslíte?

Petr Pelz: Diplomacie a vojáci měli spojení a takové…, takže se zeptali „Ježíš Maria, zmáčkli jste knoflík, letí na nás raketa?“ A oni: „Ne, ono to je hejno hus.“ To se opravdu stalo. Teď si představme, že bude vystřelena nějaká raketa, nebo dejme tomu nebude vystřelená, právě ten důležitější případ, a Rusko bude vědět, že když je vystřelena, tak že má pět minut na to, aby nějakým způsobem reagovalo. To je nula. Pro lidské rozhodování o něčem takhle důležitém. Takže žádný myslící organismus na této planetě by neměl připustit obecně takovouto situaci. Jestli to je Rusko na Ameriku, anebo Amerika na Rusko, tak to je nepřípustné pro normálního myslícího člověka, pro živý organismus na této planetě. A zdá se mi, že média a západní politici asi nepatří mezi živé organismy této planety, protože prostě to je… To by měla ta média říct: „Tak, to ne. To nesmíme připustit.“

CIA v 70. letech spustila operaci Mockingbird, kdy využívala několik set novinářů k ovlivňování veřejného mínění na Západě, a tím to neskončilo

Martina: Vy při tom hovoříte o prokazatelně záměrné a masové manipulaci veřejným míněním v demokratických společnostech Západu. Prokazatelné záměrné masové manipulaci. Kdyby to nebylo z vašich úst, tedy úst někdejšího šéfa Vojenského zpravodajství, tak bych si možná řekla, že jsou to trochu silná slova, ale vy ovládáte, máte mnohaleté zkušenosti v práci s informacemi, jak veřejnými, tak těmi utajovanými, a tudíž si myslím, že byste to neřekl, kdybyste nevěděl, že jsou prokazatelné. Takže bych moc ráda věděla, z čeho vycházíte?

Petr Pelz: Například si může každý, kdo bude chtít, dohledat studii NATO s anglickým názvem Cognitive Warfare, což je vlastně boj o vědomí, s datováním leden 2021, a tam se píše, že vlastně mozek je zbraní 21. století, a cílem je udělat z každého člověka zbraň. Jsou tam ještě další perly samozřejmě, ale… No, tak je to tedy snaha, anebo není? Já bych mohl ocitovat, nebo uvést pár takových perliček z vývoje těch médií z poslední doby. Začnu 70. léty, kdy CIA přistoupila k takové dlouhodobé operaci Mockingbird. Mockingbird je drozd mnohohlasý a znamenalo to, že je… dokonce to bylo snad několik set asi, teď bych možná lhal, já myslím že asi 300 celkem novinářů, kteří buďto pořád, anebo příležitostně vydávali takové články, které měly nějakým způsobem ovlivňovat mínění samozřejmě v západních zemích, protože v Sovětském svazu moc neovlivnili. Ano, nějaké mínění v těch zemích… Ale to museli vidět, že není… že nemůže být tak účinné, protože kvůli oponě, ale zejména na Západě. Takovým garantem této spolupráce byl Philip Graham, majitel The Washington Post, a z hlediska té ruské terminologie by se dalo říct rezident mezi novináři. A přehoupneme se o nějakou dobu dále.

V roce 1996 prezident Clinton podepsal Communications Act a Communications Act umožnil to, že se monopolizoval mediální průmysl. Takže následkem toho vlastně je dnes ve Spojených státech asi pět velkých firem přes kabelové televize, které mají asi 80 % všech televizí. Když si vezmete, vy to budete vědět mnohem lépe než já, kolikpak je asi v takové společnosti lidí, kteří rozhodují o tom, co, kdy, kde a jak se bude vysílat? Já nevím, deset v každé z nich? Tak padesát lidí ovlivňuje to, co se lidi na Západě dozvědí, anebo nedozvědí, a nejen na Západě, protože to ovlivňuje samozřejmě mínění po celém světě, do značné míry.

Přehoupneme se dál do února 2004, kdy Američani, takzvaná DARPA, což je Department Planning a nějakého rozvoje technických záležitostí Pentagonu (Defense Advanced Research Projects Agency), a ta před nějakou dobou spustila projekt LifeLog, což je vlastně takový deníček, který měl sdružovat elektronické informace o všech občanech Spojených států, patrně tedy z celého světa. Ale už tehdy to způsobilo nějaký rozruch a odpor v americkém Kongresu, takže pak to bylo zrušeno. A představme si, že ten samý den, 4. února 2004, kdy byl zrušen ten LifeLog projekt, tak Mark Zuckerberg ohlásil vznik Facebooku. A potom samozřejmě, že se tvrdilo, že to je ve spolupráci se CIA a tak podobně. Dokonce to nebyla jen tvrzení, ale bylo na něj prostě podáno mnoho žalob s tímto cílem.

Přehoupneme se pak ještě o něco dál do března 2013, kdy Jeff Bezos dostal od CIA zakázku za šest set milionů dolarů, aby zprostředkovával pro CIA různé záležitosti elektronické, zejména službu Cloud. A skočme o pět měsíců dopředu, kdy v srpnu si Jeff Bezos koupil The Washington Post od syna Grahama, Donalda Grahama, za 200 milionů dolarů. Tak můžeme se ptát, jestli si CIA koupila svůj bulletin. A taková zajímavost ještě, abychom uzavřeli ten kruh, že Donald Graham, tak byl 2009 až 2015 členem správní rady Facebooku. Takže ty vazby jsou tam takovéto. A potom je to Cognitive Warfare.

Můžeme ještě jít dál a vzpomenout si na rok 2016, tuším, kdy Sonoma University, kalifornská univerzita, udělala takové komparativní studie a zjistila, že podle jejího tvrzení 80 % zpráv ve sdělovacích prostředcích jdou ve prospěch vlády. Takže když říkám, že jde o ovlivňování myšlení obyvatelstva, tak si myslím, že tomu relativně mohu věřit.

Mluví se kriticky o Vietnamu, média se omlouvala za Irák i Russiagate, ale dál se vesele věří dnešním historkám

Martina: Proto říkáte, když vás budu znovu citovat: „Na pozadí vzniku stále mohutnějších monopolů jsme proto svědky těsného prorůstání vojensko-průmyslového komplexu, zpravodajských služeb, Pentagonu, Kongresu, řady think-tanků s těmi nejsilnějšími sdělovacími prostředky – především kabelovými televizními stanicemi a deníky celostátního významu. Korporace Amazon, Google, Facebook, které všechny mají rozhodující otázky buď u zpravodajských služeb či Pentagonu ovlivňují masy příjmu.“

Petr Pelz: Ano. A všechny zbohatly a dosáhly svého postavení spoluprací buďto se zpravodajskými prostředky, anebo s Pentagonem.

Martina: Řekněte mi: Protože teď jste vyjmenoval řadu dohledatelných faktů, skutečností, přestože, samozřejmě, určitě by to někdo rozporoval, že je dáváme do kombinace, řekněme nějakým způsobem, který vyhovuje tomu myšlení, nebo tomu, co mi chcete sdělit. Jak se díváte na to, že některá mainstreamová média se omluvila? Třeba, například, za opakované lhaní o covidu, o lhaní o někdejším prezidentovi Trumpovi, když se ukázalo, že několikaletá, tvrdá kampaň proti němu, kde byl označován za zrádce, za spolupracovníka Ruska, byla od začátku do konce vylhána, anebo řekněme alespoň nedoložitelná. Vnímáte to jako okamžik jakéhosi sebezpytování, dobrý začátek toho, jak začít dělat správně žurnalistiku, anebo prostě se už jen dostali ke zdi a nešlo v tomto případě už se z toho vylhat?

Petr Pelz: Byl by to hezký začátek, ale po hříchu těchto omluv bylo tak zanedbatelně málo, že to snad ani nestojí za řeč. Ale vítám to, samozřejmě. To se můžeme vrátit… My dneska… Říkám, i v těch Spojených státech… A vůbec, svět má dneska názor na válku ve Vietnamu zcela jednoznačný. Dneska se tvrdí, že vstup do Iráku Spojenými státy a dalších spojenců v roce 2003, že byl neoprávněný, že to vlastně nebyly žádné zbraně hromadného ničení, jaksi že Saddám je neměl. Další a další…A přitom nadále vesele věříme těm všem současným historkám.

Martina: A je pravda, že za tyto informace se nikdo neomlouval?

Petr Pelz: Nikdo se neomluvil. Naopak všichni ti, snad jedině Judith Miller, aspoň ji propustili, ale ona dostala místo někde jinde. Ale jinak naopak všichni povyšovali. A ti samí lidé, kteří rozhodovali tehdy, tak rozhodují vlastně… – mnoho z nich – i dnes o té situaci na Ukrajině. Kde je ta zodpovědnost?

Ekonomická moc se soustřeďuje postupně v rukách menšího počtu monopolů. Korporace prorůstají se státem a jsou mocnější než stát.

Martina: Vy jste tady vyjmenovával tedy v tuto chvíli mými ústy to prorůstání vojenskoprůmyslového komplexu a Pentagonu a Kongresu a think-tanků a Amazonu a sociálních sítí a tak dále… Ale to všechno – myslíte si, že jsou to jednotliví hráči, kteří ve skutečnosti někomu, něčemu slouží? Protože lhaní a manipulace s veřejností vždycky je v něčím zájmu. Co si o tom myslíte?

Petr Pelz: To souvisí, já bych řekl, s tím, že západní svět přijal takovou jaksi – já už jsem se toho dotkl – s tím liberálně demokratickým systémem. V 80. letech zejména převládla taková ta teorie co nejméně ovlivňovaného trhu – trh vše vyřeší. Já jsem také tomu vždycky chtěl věřit a musím teď zpětně říct, že asi to tak úplně není, protože dochází právě k tomu, že ty podniky – řeknu to úplně laicky, protože nejsem ekonom –, ale ty podniky prostě požírají ostatní a je jich čím dál tím méně, a stávají se z nich monopoly, a ty monopoly pak se stávají víceméně nějak součástí státu. Dokonce to pak už jde tak daleko, že ten stát je mnohdy slabší než mezinárodní korporace, a to právě má vliv na celý ten projev. V tomto je podle mě… v tom to tkví.

Martina: Domníváte se, že většina novinářů, a teď hovoříme o mainstreamových médiích, západních médiích ví anebo alespoň tuší, že vlastně někomu, něčemu slouží? Vy jste tady naznačil komu. Anebo vlastně uvěřili takové té samolibé představě, že mají pravdu, šíří dobro, zachraňují svět a dělají ho lepším? Co si myslíte? Jak to je?

Petr Pelz: Nevím. Nejpoctivější odpověď je v zásadě: Nevím. Ale do značné míry působí i to, že k těmto změnám začalo docházet v těch 90. letech. A bylo to doprovázeno právě dvěmi zásadními věcmi: Rozpad Sovětského svazu a vznik internetu. A potom průběžně nějakých těch od toho odvozených sítí. Mimochodem internet také vznikl na zadání Pentagonu. A vlastně to, jak dnešní mozek mladých lidí funguje, tak je čím dál tím vzdálenější tomu, jak fungovaly naše mozky. Všichni známe, jak se nám špatně jako dospělým hrály piškvorky s dětmi, a to je podobně s mobilními telefony, počítači a podobně. Ale má to nějakou cenu. Já mám obavy, že si nechávají vlastní nějaké myšlení do značné míry i tito lidé, kteří jsou jako už tak hodně závislí na sociálních sítích, na internetu, nebo podobně. Že se nechají vytláčet prostě jakýmisi algoritmy, které někdo někde vymyslel. Nějaká ta umělá inteligence.

Totiž, já se i někdy snažím psaním článkům jaksi sdělit svůj názor, že vlastně, když získáte nějakou informaci tím způsobem, že musíte na to léta studovat, tak vám řeknou: Tady máte nějaký seznam povinné četby a támhletím směrem je knihovna. Tak vy se musíte při tom naučit spoustu věcí. Mimochodem vyhledávat informace. Snažíte si je zapamatovat. Snažíte se vytvářet nějakou pyramidu těch znalostí, a abyste se dostala někam výše. Když si to však všechno najdete, a to už pozoruji na sobě, když si to všechno najdete na počítači, že zmáčknete knoflík… Teď mladí už dokonce na telefonu, já na telefonu ne, protože na to už nevidím – o co víc koukám na ten počítač, pak už nevidím na ten telefon – tak prostě to zanechá nějakou stopu na tom způsobu užívání. A myslím si, že to i trošku souvisí nejen se soudobými novináři, ale i s politiky. Jak jsem to říkal.

Žijeme ve virtuální době a já nechci příliš teoretizovat, ale vždyť o tom je vlastně celý ten narativ – krásné slovo –, to povídání, ta povídka, ta pohádka o té věci na Ukrajině. Rusové byli agresoři, možná že ano, ale před tím tam byli jiní ještě agresoři. Jak jsem to říkal: Ruská armáda je slabá. Její neuvěřitelně legrační výkon. Rusové padají po tisících. Ukrajinci statečně bojují. Což je pravda, ale jejich ztráty nejsou tak velké. Ukrajinci pořád mají dostatek nábojů a zbraní, ale dejte nám další, protože jich ve skutečnosti moc nemáme. Nad tím už se nikdo nezamyslí. A pořád tomu věříme a pořád a pořád… Protože žijeme v té virtuální realitě. Někde to narazí.

Novináři často informace s internetem rychle vyhledávají a vrší, ale nepřemýšlejí o nich a podřizují se davové psychóze

Martina: Teď vás ještě jednou budu citovat. Protože tento výrok, který jsem si našla, mi přijde, tedy aniž bych vám chtěla takzvaně podkuřovat, ale hodný filozofa, a hodí se k tomuto našemu tématu práce s informacemi. A vy říkáte: „Fakta komplexnějších procesů, jakými jsou společenské děje, jsou zřídka jednoznačná sama o sobě. Nutno je analyzovat, zasazovat do vnějších souvislostí, a takto vzniklé větší logické celky interpretovat. K tomu je ovšem nutná intelektuální zkušenost.“ Česky řečeno: O záležitostech se musí přemýšlet, ne si je jen vyhledat. To je skutečně vaše velmi nosná myšlenka a já se…

Petr Pelz: Můžu vám skočit do řeči? Protože jsem měl pocit, že jsme úplně neodpověděli na tu vaši otázku, a neodpovím ani teď. Takže o to jsem drzejší, že jsem vám skočil do řeči. Ale pak je tam ještě nějaký ten prvek, proč ti novináři? Tak jsou to do značné míry, tyto typy, vlastně spíše mladí lidé nebo v nejlepším věku, kteří požívají různých výhod, různého poplácávání po zádech, žijí v bublině nějakých politických, uměleckých, sportovních celebrit, a tento život se nějak jeví. My si musíme uvědomit: To bych se odvážil to tady říct, že si neuvědomujeme, že tím právě, že jsme na těch sociálních sítích a v té, jak říkám virtuální realitě, tak se na nás vztahuje něco jako davová psychóza. A člověk, jak známo, v davu se chová jinak než jako jedinec. A obávám se, že ty sociální sítě se všemi lajky a hejty, já nevím, smajlíky, kde si vyhledáváme pořád jenom ty názory, které nám konvenují, tak způsobují právě tuto davovou psychózu úplně v běžném životě.

Martina: Je zvláštní odpovědět na otázku nebo je nelehké odpovědět na otázku, jak to, že tak velká část novinářů, nechci říct většina ze západních mainstreamových médií, propadla tak módní progresivistické ideologii a věří bezezbytku a urputně, jako svým ideologiím věřili vždycky všichni propagátoři těchto ideologií. Těžko říct, proč to postihlo do takové míry právě třeba žurnalistiku i v souvislosti s tím, co jste říkal v jednom z našich prvních rozhovorů. Kde jsou všichni ti levicoví aktivisté? Potažmo můžeme říct: Levicoví novináři, kteří by prosazovali mír a byli zásadně proti válce? Kde jsou ty květinové děti, které by říkaly: No War, Peace! Máte na toto nějaké vysvětlení?

Petr Pelz: Nemám úplně. Ono je ale skutečností, že hodně těch „květinových“ nebo nemálo těch „květinových dětí“ se změnilo v ty neokonzervativce, vlastně…

Mladí trockisti zestárli do neokonzervativců, ovšem nevzdali se ideje permanentní revoluce

Martina: Mladí revolucionáři, staří policejní radové?

Petr Pelz: Asi tak. Ono vlastně spousta těch lidí si nepřipouští, že vlastně se nám ten svět trošku, když to řeknu s novinářskou – dejme tomu – zkratkou nebo takovým bonmotem, nadsazením, že svět se přepóloval. Že v Rusku máme dneska nějakou takovou konzervativní vládu – nebavme se úplně o tom, na kolik demokratickou. Nad tím bych se tady s nikým asi neshodl. Ale prostě nějakou. A ti neokonzervativci, ti vlastně začínali, jejich otcové a maminky a dědové začínali jako trockisti. A ono ať už je třeba opustily některé vnější formy projevu nebo akcentují jiné věci, tak jedna věc je neopustila, tyto nové trockisty neokonzervativní, a to je permanentní revoluce. A to si myslím, že jak těm oligarchiím vyhovuje – prostě třeba i vojenskou silou ovládat ty cizí trhy a cizí státy a privatizovat základní jejich infrastruktury, a pak je rozvracet nebo kupovat, dostávat do kreditních pastí a podobně, a rozdělit svět na zlé státy, kvůli kterým si naši spojenci musejí kupovat ty zbraně. Tak toto se rozdělí, ale kromě toho je to vyfutrované touto ideologií neokonzervativní, říká si různě, jinak, že jo, globalisti, straussiáni, kde převládá prostě ta permanentní revoluce.

Martina: Pane generále. Vy jste řekl, že se nedá říct, že u nás hrozí totalita, protože ona už je téměř tady. To jste řekl. Myslíte si, že demokratický systém, politický demokratický systém ohrožují současná mainstreamová média? Nejenom u nás, ale i na Západě obecně?

Petr Pelz: No, ohrožují tím, že vlastně neplní svou roli. Oni by měli chtít hrát, jak se říká… dneska se všichni označují za hlídací psy. Ale oni ve skutečnosti ti hlídací psi hlídají řadové občany, kteří mají nějaký jiný názor. Já nebazíruji na tom, že ten názor je správný, ale důležité je, aby byla zachována ta diskuse. Ta debata, tak já si myslím, že tohle to je také docela důležité. Ty systémy společenské jsou více či méně odolné oproti nějakému zlu. My říkáme, že za něco může fašismus, nacismus, komunismus a já nevím co všechno, ale ve skutečnosti to jsou uspořádání, která umožňují působit tomu zlu, které je v každém z nás. A jediné, co je proti tomu zlu, které je v každém z nás, je nějaký systém, který mu bude vzdorovat, který stanoví pevná pravidla. A nebudou se dát nějakým způsobem překonat. Takže to souvisí s tím, jestli tady máme totalitní společnost nebo ne. Samozřejmě, že nemáme totalitní společnost. Máme všechny znaky dobré demokracie, ale přerůstá to. Dá se to samozřejmě snadno ovládnout a změnit, a právě že mi přijde, že ta média v tom hrají prostě tu roli, že ji nehrají. Že se dala z nějakých důvodů, které mi, přiznám se, jak už jsem se přiznal ve své celosti, mi uniká proč? Jako to, že řada… Dobře, budiž. Ale že jako tolik? To je mi divné.

Martina: Myslíte si, že na Západě probíhá jakýsi informační souboj o srdce a mysli lidí ve snaze zmanipulovat většinu tak, aby věřila, zejména se chovala, jako by věřila tomu, co podporuje zájmy hrstky lidí? Je toto definice, se kterou byste souhlasil?

Petr Pelz: No, tak asi bych proti ní neměl nic zásadního. Je zajímavé, že vlastně jsem tady dost jaksi dštil síru na Spojené státy, ale já znovu opakuji: Ne na Spojené státy, ale na jistou zdivočelou část jejich společnosti. Ale na druhou stranu těch disentních názorů, které člověk vidí na internetu, a to i z řady některých normálních sdělovacích prostředků, tak je mnohem víc než v Evropě – než u nás, než ve Francii, Německu. Podle slov, která to hodnotí. Takže svým způsobem tam pořád ještě ten první dodatek, a vůbec ta svoboda projevu tam pořád je. Skoro bych řekl větší než tady.

Nedivím se, že hodně lidí se vlastně dnes už bojí mluvit veřejně… To je ale samo o sobě strašné.

Martina: Jak se tím inspirovat? Co s tím?

Petr Pelz: Já mám pochopení. Nedivím se, že hodně lidí se vlastně dnes už bojí mluvit veřejně, protože… To je ale samo o sobě přesně to strašné. To je to strašné, vždyť hergot já jsem se narodil v roce 53 a na padesátá léta už si tolik nepamatuji, ale pamatuji si na to potom, a v 89. v 90. jsem si nemyslel, že se něčeho takového dožiju. V rodinách se lidé hádají. Někde spolu ani nemluví. Bojíme se říct, bojím se před tím kamarádem, abychom se nepohádali hned, tak se bojím něco říct… A lidé samozřejmě asi na tom jsou podobně, jako já. Já mám teď v poslední době, právě po tom článku, který mi vyšel v Security Magazínu, tak docela dost lidí na to se mi přiznalo, že to je úžasné, že si to celou dobu mysleli a že… Takže to asi není marná práce, ale přiznám se, že si říkám: Proč? Proč, pro Boha, do to toho pořád takhle jít? Protože bych radši prostě lyžoval, chodil se psem a jezdil na kole a hrál na kytaru. A na to mám teď všeho nějak míň času. Ale já mám opravdu strach, že se to řítí někam… Problém je, že nevím, jak to skončí, to už jsme se domluvili, a vůbec kdy to skončí.

Martina: Ani co s tím?

Petr Pelz: Ani co s tím. Ale tak uvidíme, co se bude dál dělat.

Martina: Osobní zodpovědnost? Osobní statečnost každého jednoho člověka?

Petr Pelz: Ano.

Martina: Nebát se a nekrást?

Petr Pelz: Ano. Určitě, ale pro Boha, kam jsme se to dostali? Když musíme teď používat taková slova, kde vlastně za každým číhá statečnost?

Martina: Myslíte si, že když tento vývoj půjde dál v nezměněné podobě tak, jak se zatím vyvíjí, tak kam si myslíte, že dojdeme? Čeká nás liberální ráj, nebo totalitní peklo? Anebo je příliš vyhrocené to, co říkám? To, jak se ptám?

Petr Pelz: Tak jistě, že jsou to nějaké krajní hranice nějakého spektra, kde to patrně bude. Ale říkám: Je to velmi těžko odhadnutelné a skutečně nemám nejmenších představ, jak to dopadne. Kdy to dopadne. Co s tím. No jedině… Vracím se k tomu. Jediná konkrétní věc, která je: Okamžitě donutit nebo motivovat obě strany k tomu, aby uzavřely příměří.

Martina: Teď jsme se vrátili k Ukrajině a Rusku? Ne k mediím?

Petr Pelz: No, to je to, co… Jistě, ale jak z těch médií ven. To nevím. Ale nejdřív musíme proboha zachránit ty lidi, kteří každou minutou umírají. Ale ta média samozřejmě jsou velkou částí toho problému. Takže nechci od nich utéct, ale když uvažujeme o tom, co dál, tak asi teď se to asi nepovede nějakým způsobem spravit. A vzhledem k tomu, že ani jak jsme se také domluvili, že já vlastně ani netuším, jak je možné, že tolik lidí v těch médiích prostě se spokojuje s touto metodou toho, jak oni to říkají: group-thinku. Tak nevím, co s tím. Proč by normální člověk… a říkám znovu: Nedivím se, protože je třeba říct, normální slušní lidé se živí prací a nemají čas na tom si neustále studovat další a další fakta. A to je problém, protože jakýkoliv časopis si otevřou, jakékoliv noviny, co si poslechnou, na co se podívají v televizi, tak když si nevyhledají na internetu nějaké obskurní blogy, tak prostě se dozvídají pořád jenom tu jednu linii, což by mělo pro ně být vodítkem, nebo jakýmsi…

Martina: Výstražným světlem?

Petr Pelz: Kontrolkou, která by začala blikat, že to je asi divné. Že když je taková situace vyostřeného normálně kontaktu bojového, takže ta pravda asi bude trošku složitější. A my ji tak jako nepodáváme.

Martina: Pane generále. Poslední otázka, která by měla být pro posluchače spíš radou. Protože vy jste mi říkal, že se denně několik hodin věnujete vlastně studiu. Vyhledáváním informací. Jak si je obstaráváte?

Petr Pelz: Já jsem se k tomu dostal tak, že sleduji různé stránky a různé lidi, ale není to tak, že bych ke všem přišel teď. Všechny, nebo 90 % z těch stránek, z těch lidí, které poslouchám, které čtu, tak už sleduji řadu let. Takže vím, na co mají jaké názory, a mám ověřeno zpětně, že to, co si myslí nebo prostě říkají, takže je založeno na nějaké logické úvaze. Nemusí mít vždycky pravdu, samozřejmě. Stejně jako já určitě nemám vždycky pravdu, ale mám možnost kontroly, že byli věrni nějakým faktům.

Martina: Pane generále. Já vám moc děkuji za rozhovor. Děkuji vám za odvahu, se kterou jste nám představil váš pohled na svět a na věc. Díky moc.

Petr Pelz: Já jsem tady také byl rád a také děkuji. Ale ještě jednou lituji, že musíme používat slovo „odvaha“ v demokracii.

„Pouze reálná krize, nebo taková, kterou lidé vnímají jako reálnou, vede k opravdové změně,“ prohlásil před půl stoletím Milton Friedman, bývalý americký ekonom a politický poradce.

Jaké ekonomické změny přinesla covidová krize? Tak především došlo k přesunu bohatství do rukou stále menšího procenta lidí na světě. Deset nejbohatších lidí zdvojnásobilo své bohatství během pandemie na 1,5 biliónu dolarů. Přibylo několik stovek miliardářů, a to především z Číny. Celkem jich je nyní na světě přes dva a půl tisíce a jejich bohatství se během pandemie zvýšilo o 42 % na 12,7 biliónu dolarů. Tento nárůst byl generován v širokém spektru ekonomiky. V potravinářském sektoru se bohatství miliardářů zvýšilo o 45 % a v těžebním o 24 %. Čtyřicet nových miliardářů vzniklo ve farmaceutickém a další tucet v technologickém průmyslu.

Všichni zchudli. Kromě těch nejbohatších.

V porovnání životní úroveň většiny lidí na světě šla během pandemie výrazně dolů. Podle Světového ekonomického fóra se příjmy většiny obyvatel snížily a počet lidí žijící v naprosté chudobě (což jsou necelé dva dolary na den) se rozšířil o více než 160 miliónů obyvatel. Pandemie nešetřila ani rozvinuté země. Podle nedávného průzkumu žije dnes ve Spojených státech z výplaty do výplaty kolem 60 % obyvatel. V roce 2021 zde jedno procento nejbohatších vlastnilo více bohatství než celá střední třída. Milióny Američanů a Evropanů byli nuceny ukončit své businessy. Úpadek střední třídy v západních demokraciích samozřejmě není jen výsledkem pandemické krize, ale i krizí minulých.

Zneužívání krizí

Známá kanadská novinářka, Naomi Klein, nazývá fenomén zneužívání krizí úzkými zájmy tzv. „kalamitním kapitalismem.“ V knize „Šoková doktrína“ autorka popisuje, jak na jedné straně běžní lidé během válek, finančních krizí či přírodních katastrof chudnou, a jak na straně druhé nadnárodní kapitál a globální elity využívají chaosu a krizové situace k hromadění bohatství.

„Pro nás byl strach a chaos ve společnosti velkou šancí,“ zhodnotil válku v Iráku v roce 2003 bývalý agent CIA, Mike Battles. Jeho firma, Custer Battles, během rekonstrukce této země dosáhla na projekty v hodnotě 100 miliónu dolarů. Ty nejlukrativnější v řádu několika miliard dolarů však proudily do vlivných firem jako Bechtel či Halliburton, které byly napojené na bývalé představitele americké vlády.

Autorka Naomi Klein v knize analyzuje další krize a konflikty během posledního půl století, například puč v Chile v sedmdesátých letech, rozpad Sovětského svazu na začátku let devadesátých, cunami na Srí Lance ve 2004, či povodně v New Orleans v roce 2005. Dopady těchto a dalších krizí jsou velmi podobné. Zatímco se postižení vzpamatovávají z šoku a tíživé situace, velký business a globální oligarchie těží z lukrativních obchodních příležitostí.

„Válka je katalyzátorem pro změnu. A nejedná se o rozvoj jen ve zbrojařském sektoru,“ tvrdí britská ambasáda v Kyjevě propagující investice na Ukrajině.

Tak, jak v Iráku či Afghánistánu, se na Ukrajině v rámci její rekonstrukce naskýtá příležitost pro akumulaci obrovských zisků. Začátkem tohoto roku Larry Fink, šéf největší investiční společnosti na světě BlackRock, potvrdil prezidentu Zelenskému, že investoři jsou připraveni proniknout na zdejší trh. Doposud ze současného konfliktu na Ukrajině benefitoval především vojensko-průmyslový komplex, jehož zisky za poslední rok prudce stouply. Výdaje na zbrojení ve světě i díky této válce dosáhly v roce 2022 svého nového maxima 2 240 miliard dolarů.

Na ekologické ideologii profitují zejména banky a obří korporace

Opusťme nyní na chvíli svět válek a konfliktů, abychom prozkoumali „vítěze a poražené“ finanční krize z roku 2008. Podle různých analýz byla tato krize způsobena nelegálními a neetickými praktikami bankovního sektoru. Dopady této krize však byly devastující zejména pro nižší třídy. Zatímco americká vláda zachránila banky před krachem štědrou injekcí 700 miliard dolarů, kolem deseti miliónů Američanů ztratilo své domovy. Částka pro záchranu bank byla v konečném důsledků několikanásobně vyšší, a to v řádech několika biliónů dolarů. I dnes během kolapsu významných amerických bank benefitují především velké banky a bohaté vrstvy ve společnosti.

Pandemie, války, finanční krize, jak vidíme, kopírují stále stejný scénář. Menšina nejbohatších profituje, zatímco většina společnosti obdrží zbylé drobky. A není tomu jinak u současné klimatické krize. Podle nedávné oficiální analýzy amerického Kongresu 90 % subvencí a daňových úlev na tzv. zelené energie putuje do velkých bank a korporací. Proč jsou přínosy z krizí a konfliktů tak rozdílné?

Korporátní zločinci, politika a umělé krize

Britští profesoři kriminologie Steve Tombs a David Whyte v knize Korporátní zločinec – proč korporace musí být zakázány tvrdí, že tahle nerovnost v akumulaci bohatství je výsledkem propojení mezi vládami, korporacemi a globální elitou, které se nazývá „otáčivé dveře,“ anglicky revolving doors. Na vládní pozice přicházejí lidé, kteří působili na vysokých místech klíčových firem a naopak.

Uveďme si pár příkladů ze Spojených států. V roce 2008 se stal bývalý šéf Googlu, Eric Schmidt, jedním z předních ekonomických poradců demokratického prezidenta Baracka Obamy. Republikánský prezident Donald Trump v roce 2019 jmenoval ministrem obrany Patricka Shanahana, dlouholetého zaměstnance Boeingu, a pak Marka Espera, který před tím pracoval pro zbrojařskou firmu Rayethon. Scott Gottlieb, bývalý komisař vládního Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), v roce 2019 přešel do představenstva farmaceutického gigantu Pfizer. Podobných příkladů je mnoho. Takové propojení zvyšuje riziko korupce a umožňuje zúčastněným stranám využít krize v jejich prospěch.

Britští profesoři ve výše uvedené knize dokonce upozorňují na to, že samotné vlády či nadnárodní korporace mohou krize vyvolat uměle. Dnes již není žádným tajemstvím, že například války ve Vietnamu či v Iráku vypukly z důvodů, které se ukázaly jako nepravdivé. Irák nevlastnil žádné zbraně hromadného ničení a severovietnamské síly nezaútočily na americkou základnu v Tonkinském zálivu.

Nepravdy i vyložené lhaní o covidu

V závěru bych se chtěl v kontextu nedávné pandemie vrátit ještě jednou k citátu amerického ekonoma Friedmana o důležitosti krizí, ať již reálných či takových, které jsou tak veřejností vnímány. Je totiž pozoruhodné, že třeba i šéf Světového ekonomického fóra, Klaus Schwab, nazval pandemii příležitostí pro změnu.

Byla tato krize skutečná či byla jen vládami a médii takto prezentována? Pandemii přece doprovázelo mnoho lží a nepravd. A to, co bylo dříve označeno za nebezpečnou konspiraci, se později stalo možnou realitou či faktickou informací. Laboratorní původ viru nebo jeho nízká úmrtnost jsou toho zářnými příklady. Únik viru z laboratoře dnes část mainstreamu vnímá jako za velmi pravděpodobný, včetně našeho bývalého ministra zdravotnictví, Romana Prymuly. A podle recenzované studie odborníků ze Stanfordské univerzity byla před vakcinací globální úmrtnost na covid u lidí do 59 let kolem 0,03 %. Což je úmrtnost mnohem menší než na chřipku. A u dětí byla prakticky nulová.

Vystává tedy mnoho otázek. Jakým způsobem a z které laboratoře SARS-CoV-2 unikl? Proč vlády plošně vyhlašovaly lockdowny, které doslova občany zabíjely, jak upozorňuje britský The Telegraph? Zatímco samotní vládní představitelé po celém světě pandemická opatření velmi často porušovali, jak například odhalil britský politický skandál s názvem Partygate. To se politici nebáli extrémně smrtícího viru? Proč vlády požadovaly nesmyslné covidové certifikáty nebo cenzurovaly alternativní hlasy odborníků a vědců? Proč vlády globálně distribuovaly vakcíny, které během testovací fáze vykazovaly závažné nedostatky? Jak například uvádí recenzovaná vědecká studie, která provedla analýzu oficiálních dokumentů farmaceutické firmy Pfizer. Podle těchto dokumentů bylo riziko nežádoucích účinků během testování u očkovaných osob o 36 % vyšší než oproti neočkovaným osobám. A těch nezodpovězených otázek je mnohem víc.

Je tedy možné, že byla pandemie uměle vyvolanou krizí? Jakýmsi nástrojem, který umožnil další přesun bohatství do rukou stále menší skupiny lidí na světě? Podle britské nadace Oxfam, top dva tisíce lidí vlastnilo v roce 2019 více bohatství než polovina obyvatel na této planetě. Situace ve světě je napjatá a následující krize by mohla mít celkem zásadní dopad na fungování celého globálního systému. Miliardy lidí na světě, jak se říká, melou z posledního. Ne nadarmo byl rok 2019 pojmenován jako rokem globálních protestů. A i nyní po pandemii tyto protesty neustávají.

Autor je přednášejícím na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci

„Uspory misto daňovych experimentu!“ Neni to tak dluho, co veřejny prostor zaplevelily plagaty s podobnyma sloganama. Rok a pul zpatky. Ještě před pul rokem fialovy maskot tvrdil to same v přimem přenosu.

Musi byt ti boraci ve vladě ve velkem stresu, když se nestydi lhat v přimem přenosu. Okradli duchodce, fčil se jejich cilem stali živnostnici. Tuž to je dobre vědět.

ODS psala na svojem twitru: „SPOLU vám garantujeme, že daně nezvýšíme Stát má problém na výdajové straně, to nevyřeší zvýšení daní. Na uhrazení současného schodku 500 mld. by například musela vzrůst DPH 2x! Proto nebudeme provádět levicové daňové experimenty. Snížíme státní výdaje a dáme finance dohromady!“

Tuž co jim na to řict? Fčil už su odsuzeni byt navždy spolu. Juntos por siempre, po španělsku. Takže nam vladne junta, kera krade. No ja, ale tuto juntu zvolil moudry lid teto země. Tuž co s tym? Junta se da svrhnut, ať už z oken, nebo demogratycky, s tym mame v teto zemi zkušenosti. Ale lid se vyměnit neda.

A proto bysem byl byval nebyl přiliš optymistycky. Lid, oblbovany režimni propagandu, kera piše, že se vlada pustila do razantni reformy, zatim tupě civi a nechape, co se tu robi. Ale okradeni lidi a ponechani dotaci polityckym neziskovkam neni žadna reforma, ale obyčejna zlodějna.

Co robit? Moudry lid si zvolil lhaře, takže fčil bude spravedlivě potrestany. To mame za to, že zme tak blbě volili. A nejhorši je, že přiště budeme blbě volit zas, bo tak to je zakomponovane v celem tom idyjotskem volebnim systemu. Ukrajinska vlada společně s předchozi koronovladu tak přivedly stat na pokraj bankrotu. Už byzme si měli konečně přiznat, že nejlepši forma vladnuti je osvicena dyktatura.

Ladik Větvička, specialista na volebni systemy, Burkina Faso

Martina: Já jsem dokonce četla, tuším, že to dokonce bylo od nějakého sportovního kouče, ale tím si teď nejsem jistá, že vlastně všichni veleúspěšní sportovci se dostali na bednu jenom skrze nějakou frustraci.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Skrze stres.

Jaroslav Matýs: Zátěž.

Martina: Zátěž. A když pak vezmeme v úvahu, byli jsme toho v posledních letech mnohokrát svědky, že se třeba mnohé sportovkyně zbavily svého osobního trenéra, otce, teroristy v uvozovkách, zbavily, tak v tu chvíli šly výkonnostně úplně pryč. Ale to se mi úplně nechce přijmout, protože olivy je potřeba pořád drtit?

Jaroslav Matýs: Zkusím to trošičku s nadsázkou: Proč tolik úspěšných lidí dopadne blbě, když mají hodně peněz? Protože nemusí nic. A jenom část úspěšných, nemyslím jenom bohatých, úspěšných, si to udrží, protože pracují. Slyšel jsem bývalého manažera Microsoftu, nevím, jak se jmenoval, ale dělá teď kouče. který řekl: „Já jsem si svou prací přivodil depresi.“ Chytrý chlap, strašně chytrý chlap. „Přivodil jsem si depresi, přetížil jsem se energeticky tak, že jsem si epigeneticky vyvolal depresi.“ Neboli si poškodil mozek. On to ví. A mě to hrozně zaujalo, že někdo mimo psychiatrii takhle přemýšlí. „A já jsem pět let bral antidepresiva, a po pěti letech jsem si nastavil program, dneska jsem bez antidepresiv a vedu sportovce tak, aby se nezatěžovali negativními myšlenkami. Ty jsou k ničemu.“ Takže je učí je vypínat.

A druhá věc je, že je učí nejenom myslet pozitivně, ale dbát o sebe. A kolik lidí dneska o sebe dbá? A furt mluvíme o duševním zdraví. Vždyť my děláme všechno, abychom byli duševně nemocní. Neboli, je tady trend udělat z nás neschopny, abychom mohli dostávat pomoc. Ale já nechci dostávat pomoc. Já si ji chci vyžádat, ne že ji musím dostat. A bez krize. Lidstvo se z jeskyně dostalo proč? Protože jsme nechtěli mrznout, nechtěli jsme furt dělat nějaké zásoby. Pak jsme vymysleli průmyslovou revoluci, protože jsme z principu přemýšleli frontálním lalokem, jak si zlepšit sociální život. A dneska jsme v situaci, že všichni odmítají zátěž, protože se máme dobře. Bude asi muset přijít nějaká katarze, aby se lidstvo vrátilo opět k jeskyni, protože na to máme vývojově nastavený mozek, a příroda není blbá. Jak jsme řekli minule: Příroda nás potrestá za to, co děláme.

Martina: Máte pravdu v tom, že jsme si vlastně na pomoc, která musí přijít, už zvykli v úplně veškerých oblastech života. Potřebujete podepsat smlouvu, protože prodáváte skříň, ale musí to udělat právník. Potřebujete si pronajmout byt, ale musí to udělat realitní makléř, abyste nenaletěli. Potřebujete si otevřít konto v bance, tak potřebujete osobního bankéře. Potřebujete kouče na to, abyste věděli, jak máte běhat kolem baráku. Potřebujete nějakého guru, který vám pomůže, abyste zůstali mentálně zdraví. Pak potřebujete doktora, aby vám pomohl, jak zůstat zdráv fyzicky. Takže my jsme vlastně už veškerou svou moc delegovali na armádu pomocníků kolem.

Jaroslav Matýs: Spíš je otázka: Proč jsme tak zpohodlněli? Protože se máme dobře.

Martina: Protože se máme dobře.

Jaroslav Matýs: Nevím, kdo to řekl, že v Česku jsme nárokový národ. Na všechno máme nárok. Mám pocit, že na všechno máme nárok.

Martina: A to nejenom Česko. To je, řekla bych, Západ vůbec.

Jaroslav Matýs: Tak to je. Na druhou stranu zase k umělé zaměstnanosti: Existují technologie, díky kterým umíme udělat víc za kratší dobu. A to se stalo mantrou. A teď to vidím i ve zdravotnictví. Nechci teď být úplně zlý, ale: Mám půl čtvrté, a jdu domů. To jsem já v medicíně v životě nikdy neudělal. Dneska to začíná být normou, protože i do zdravotnictví, i do důležitých humánních profesí, se dostal určitý až řemeslný pohled. Řemeslo „odcaď pocaď“, a tím končíme. Já jsem to tak nikdy neměl. Nejenom já, ale i kolegové naší generace to tak mají. Takže dneska, když jde mladý lékař do nemocnice, a je unavený po službě, tak neví, co jsme zažili my. Ale v Americe slouží běžně, protože holt to tak je. To patří k této profesi.

Česká populace je v užívání návykových látek benevolentní, a když to bude volně, tak zdravotnictví bude mít problém, protože než se člověk zničí, tak zdevastuje okolí

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, já to teď řeknu s velkou nadsázkou, a nerada bych, aby si někdo, kdo to třeba zažil, myslel, že si z toho dělám legraci. Ale poté, co jste mi teď popsal ohledně virtuálních drog, a podobně, si říkám: „Zlatý alkoholismus.“ Protože to máme tak nějak více zmapované. Ale zároveň nutno dodat, že mezi závislými na alkoholu se stále častěji objevují i třináctileté děti, a možná i mladší, to víte spíše vy. Čím to je, že už sahají po kdejaké droze?

Jaroslav Matýs: To už tady jednou bylo. Dneska určitá skupina lidí tvrdí, že se snižuje věk, kdy děti sahají pro drogy. Ale není to pravda, protože kdyby to byla pravda, to jsem se učil už já na vysoké škole v Hradci Králové, dneska by to bylo daleko dříve, a to nejde. Ale skutečně „ADHĎáci“ si na to sáhnou o dva roky dřív, a deset, dvanáct let je přesně prepubertální věk, a pak pubertální věk, kdy hledají něco nového. Takže věk se vůbec nesnižuje. Ale děje se to, že je to dostupnější, než bylo v minulosti běžné, a také k tomu nebyla taková tolerance, jako je dnes. Tolerance na víno byla třeba na Moravě větší než v Čechách, a v Čechách větší na pivo. A na slivku na Uherskohradišťsku, nebo na Slovensku. Ale tolerance je teď tak daleko, že platí zákon, že se to nesmí prodávat, a stejně se to prodává. V minulosti se to více respektovalo. Do toho přijde kratom, který ještě není pod žádným zákonem, a oni hledají, protože to k tomuto věku patří, ale není na to žádná restrikce nebo pravidlo.

Martina: Nikotinové sáčky.

Jaroslav Matýs: Nikotinové sáčky. A teď školy neví, co s tím.

Martina: Vapování.

Jaroslav Matýs: Vapování je zdravější. Když jsem byl v jedné pracovní skupině k protikuřáckému zákonu, jsem jeden z autorů, tak tam byl taky jeden pán, který říkal: „No, víte, on to je vlastně léčebný prostředek.“ To není léčebný prostředek. Tady se bavíme o tom, že tato generace nemá vidět ten rituál, když začínají. Dospělákům už to je jedno. Tady je zákon, který má chránit mládež, aby do toho nespadla. U alkoholu se to doma víc toleruje, represe na to není přes rodiče, kontroly se nedělají, a je to tak široké spektrum, že přece nezavřeme celou populaci. Takže mládež dělá to, co je jim dovoleno. Nic víc.

Pak se ptám, proč aspoň nedržíme nějaká pravidla, která jsou napsána? Já jsem byl nedávno v televizi, a bavili jsme se o léčebné marihuaně v tom smyslu, že to není léčebná marihuana, ale marihuana pro léčebné účely. To je rozdíl. Marihuana nikdy nic nevyléčila. V drtivé většině jsou v indikačních skupinách bolesti, a psychiatrická diagnóza je tam jedna, a to Touretteův syndrom. Nic jiného tam není, protože my psychiatři víme, že je to návykové, ničí to mozek, ale v bolestivých stavech je to pomoc. Ale zase: Když jsme se bavili o marihuaně, tak už je zase řeč o to uvolnit marihuanu do prodeje tak, jak to je někde jinde. A my lékaři víme, že teď, když to není uvolněné, jsme nejlepší v Evropě. A když to uvolníme, co se asi stane? Proč mají poslanci problém povolit 0,5 promile alkoholu za volantem? Protože znají národ: Dáme 0,5 a bude 1,5. My lékaři víme, že když se ptám: „Kolik cigaret si dáte?“, tak odpoví, že pět, a já už vím, že to je minimálně krát dva. „Dám si štamprli“, a já vím, že to je aspoň pět štamprlí. Takže u marihuany je najednou pohled jiný, protože se to celosvětově uvolňuje.

Ale česká populace je v tom tak benevolentní, že když to dáte volně, tak neříkám, že to bude katastrofa, ale zdravotnictví bude mít problém. Nejsou lidé, kteří by se tomu věnovali, a než se člověk zdevastuje, tak udělá hromadu devastace kolem sebe. Takže my lékaři obecně, myslím, a jak to vnímám, bychom nechali regulaci tak, jak je. A i když se nedodržuje stoprocentně, tak je to nějaká regulace.

Martina: Necháme regulaci, přesto můžeme očekávat, že děti budou různými cestami dále padat do závislostí. Řekněte mi: Bude je mít kdo z toho tahat? Teď narážím na to, co jste říkal o tom, na jaké sestupně trajektorii česká psychiatrie je. A čekací doby na vyšetření léta páně. Zažila jsem příběh, který mi vyprávěla kolegyně, že matka dovezla svou už asi 40 kilovou dceru do Bohnic, a zastavila před tím jedním pavilonem a začala troubit.

Jaroslav Matýs: Až takhle?

„Reforma psychiatrie“ se povedla tak, že se psychiatři dostali do takové defenzívy, že jako odborníci nemáme nikde slovo, a rozpadla se základní ambulantní síť

Martina: Prostě zoufalá. Ale nebylo jak. Řekli: „Za půl roku vám ji tady vezmeme“. Ale ona už nebude žít. Takže se tím chci zeptat: Jak vidíte reálnou pomoc? Co se musí stát? Vím, že jste teď sepsal deklaraci hnutí za obrodu psychiatrie, je to velmi čerstvá záležitost z března letošního roku. Tak co nás v tomto oboru čeká, když tak nějak všichni trošku klesáme na mysli, na duchu a na síle?

Jaroslav Matýs: Víte, tady trošičku vnímám i svůj podíl na tom, co se stalo, protože jsem jeden z těch, kteří rozjížděli reformu psychiatrické péče v České republice. Na psychiatrii jsme doslova vlomili psychiatrii dětskou. A z funkce jsem odstupoval, i když jsem věděl, co všechno se chystá, jaké nesmysly, a jak se chystá demontáž psychiatrické péče. Deklaraci za obrodu psychiatrie jsem nenapsal já. To napsali psychiatři pro dospělé, a je to na webových stránkách Deklarace hnutí za obrodu psychiatrie. A tam jsou přesně pojmenovány věci, o kterých jsem mluvil před třemi lety, když jsem odcházel z funkcí. To znamená, že v reformě psychiatrie se stalo to, že se povedlo, a teď neříkám komu, dostat psychiatrii do takové defenzívy, že jako odborníci vlastně nemáme slovo nikde, a ti co mají do čeho mluvit, dělají projekty – jak to nazvali – odtržené od reality v tom smyslu, že se dělají výzkumné projekty, ale nikdo nezaregistroval, nebo nechce vidět, že se rozpadla základní ambulantní síť.

Pedopsychiatrie je úplně rozbitá, a dospělácká skomírá. A pedopsychiatrická se rozbíjí proto, jak jste to řekla. Kdysi jsem to dal panu ministru Vojtěchovi na dvou papírech. Jsme neustále napadáni ze školství, že nespolupracujeme a že furt něco chceme po výchovných ústavech a školách. Z mainstreamových médií jsme napadáni, jak intoxikujeme děti, a že si vystačíme výchovou. Takže ano, Makarenko se nám vrátil. A do toho nastoupí dotační programy na neziskové organizace, které prý zvládnou problémové děti. Tak který psychiatr by šel, když na vás ještě pošlou média, napíší stížnost na hejtmanství, na zdravotní pojišťovny, nebo si vás dokonce začnou nahrávat v ambulanci. Kdo z mladých lékařů by šel do takového oboru? Proto ti mladí do toho nechtějí vstupovat, protože nemají žádnou ochranu, ani pomoc. A psychiatrická společnost se v mediálním prostoru úplně odmlčela, a psychiatři nikde nemají žádnou oporu v případě nějakých sporů s pacientem, který je obviní, protože je duševně nemocný, a musíme ho chápat. A kdo chápe toho psychiatra? Kdo pochopí, ten raději uhne. A kdo má nějakou vizi zájemců o dětskou psychiatrii?

Já mám kolegyni, kterou teď dávám do dětské psychiatrie. To je tak strašně složitý obor, protože jedete přes rodiče, školy a instituce. To je strašně těžké. A všechny tyto instituce, teď se budu bavit ne o psychiatrech, nám radí, jak máme psychiatrii dělat, a že oni si to nemyslí. Tak to je pak těžké. Takže já, když to vezmu, kdyby došlo ke zlomu: Pozitivní kampaň v televizi, dva, tři roky. Pozitivní, a ne, že vynuceně pozitivní o tom, že existují skutečné úspěchy, i u těžce postižených dětí, které by bez léků rodina nezvládla. Já je mám v ordinaci. Tak aby se zveřejňovalo, že to není žádná intoxikace, ale reálná pomoc. A pak po pubertě a v dospělosti fungují, protože se prošlo krizovým obdobím v dětských domovech, kde jsou děti s léky. Ne proto, že jsou v domově, ale byl tam reálně problém duševních poruch, kterou mají po někom z rodičů. Tak to prostě je. Takže jsou v nějakých stabilních podmínkách. Takže pozitivní kampaň i tyto příklady.

A pak za druhé: Finanční ohodnocení psychiatrů, rizikový příplatek oproti jiným oborům, protože to tak je. A rizikový příplatek za sociální tlak, a příplatek za to, že pracujete s celou rodinou. To se nedá jenom s jedním pacientem. A zatím nám nikdo mezioborově nevypočítal, když se navyšovaly výkony, že dětská psychiatrie toho má nejvíc, protože nás je málo. Ale jsem na druhou stranu rád – jak jsem se snažil, aby si dětské psychiatrie každý všiml – že v postcovidové době si lidi všimli, že není možné, aby neziskovky radily psychiatrům, dětské psychiatrii. Není to možné, a ukázalo se to v praxi.

Existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, ale nemají žádnou zodpovědnost

Martina: Jak se to ukázalo v praxi? Protože víme, že existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, a vy tvrdíte, že ale vlastně nemají žádnou zodpovědnost.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: A umí to aspoň tyto mnohé neziskovky? Mám děsivé slovní spojení: „Myslí to aspoň dobře?“

Jaroslav Matýs: „I Putin to myslí s Ukrajinou dobře“. To není nadsázka, protože je hromada lidí, kteří zneužívají pseudohumánní kabát, aby si postavili živnost, a zvýšili svůj status, a prakticky nikdo z nich nikdy nebyl na psychiatrii. Takže jak tomu můžou rozumět? Druhá věc: Když jsem dělal na ministerstvu, prosazoval jsem tam, a řekl jsem tehdy natvrdo panu ministrovi: „Udělejte dotační programy s tím, že bude akreditační komise, u kterých všechny neziskovky, které poskytují péči dětem s duševní poruchou, musí prokázat vzdělání, dokázat program a prostory. A to by se mělo pět let opakovat.“ Na to mi řekli: „Pane doktore, to bychom museli zrušit asi dvě třetiny neziskovek.“ „Tak je zrušte.“ Protože jestli to stát platí, tak má garantovat kvalitu. A když garantuje kvalitu v sociálních službách o seniory, tak proč ne u dětí? A dnes se ukazuje, jak jsem odešel z funkcí, že se najednou rozbalily všechny dotační programy – už tam nebyl Matýs. A jaká je teď situace? Kdyby to zvládali, tak proč jsme přetíženi? Kdyby to zvládali, tak proč se navyšují počty asistentů a psychologů ve školách? Vždyť to jsou jednoduché počty.

Martina: To znamená, že největší problém v uskutečnění reformy psychiatrické péče vidíte v nedostatku lidí, v nedostatku peněz, a v tom, že se lékaři nemají vůbec na koho obrátit, kdo by jim kryl záda? Nebo jak to správně pojmenovat? Nemají oporu ve státu? V zákonu?

Jaroslav Matýs: První, co je v psychiatrii vůbec, a hlavně v dětské, že to není atraktivní obor, ale spíš nebezpečný. Krásně to řekla kolegyně: „Dětská psychiatrie je nebezpečný obor ne kvůli pacientovi, ale kvůli rodičům pacienta.“. A za druhé je tento obor nebezpečný i vzhledem k mediálnímu obrazu, jaký má. To je to první, co by se mělo změnit. Druhá věc jsou peníze. Ano, musí se to tak zatraktivnit, jako se to dělá v kapitalismu, aby práci v kanálu chtěl někdo dělat, v kanálu obrazně, prosím vás. A třetí věc je příprava. Systém přípravy je tak složitý, že dětští psychiatři nikdy nevědí, jak budou testovat, tak se vlastně musí odstěhovat na kliniku, protože to nemůžou dělat ve svém regionu. Je to složitě nastavené i s ohledem na dostupnost budoucích lékařů, aby se mohli odstěhovat i s rodinou a nastavit si to. Takže to jsou tři věci. Zvednout pozitivní obraz psychiatrie, aby to bylo ekonomicky atraktivní, neboli bolesti neútrpné, jak tomu říkám, a do toho ještě vzdělávání. A když to vezmu prakticky, tak šest let, plus pět atestace, za patnáct let nejdřív. Jinak se to nedá udělat. A pak další věc: Obory jako pediatrie, nebo dětská neurologie s psychiatrií sice spolupracují, ale v rámci vzdělávacích programů nemají ani dětskou psychiatrii.

Martina: A co si počnou děti, kterým je teď třináct let, které se ve volných chvílích pořežou, ale rozhodně jim to dlouhodobě nepřináší ani řešení, ani radost. Budou čekat, až se za patnáct let někdo atestuje? Co s nimi? Jak jim pomoci teď?

Jaroslav Matýs: Myslím, že to bude svým způsobem poškozená generace. Teď budeme všechno shazovat na covid, ale covid to akorát zvýraznil a demaskoval, že ani telemedicína, jak jsem neustále vykládal u psychiatrie, prostě nefunguje tak, jak si někdo představuje. Bohužel je to generace, která se s tím bude muset nějak vyrovnat. Neboli chci doufat, že se rodiče naučí rodičování, když bude s dítětem krize.

A teď jsme u toho: Krize nastoupí jenom tím, že si fakt postavím hlavu, vezmu mu mobil, a půjdeš pracovat, a pak půjdeme na vycházky, budeme spolu mluvit. To, co všichni odmítají, musí být v pohodě. Musí se naučit zvládat nepohodu. A chci doufat, že rodiče toto pochopí, protože už se nelze vymluvit na covid. A to škaredé slovo „kvrdlání“ je signál, že to v rodině nefunguje. Ne dítě, ale rodina nefunguje.

Mužský a ženský mozek je rozdílný kvůli intraděložním hormonálním vlivům. Nelze věřit, že by se mozek ve 14 letech najednou změnil na mužský, a po roce na ženský. Je to sociální koncept.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, my jsme tady vyjmenovali nejrůznější potíže, druhy závislostí. Ale jak se vy, jako psychiatr, díváte na obrovský nárůst žádostí dětí o tranzici? Čeho myslíte, že je to důsledek? Protože je to násobně víc, než to kdy bylo.

Jaroslav Matýs: Byl jsem na konferenci, a nebudu jmenovat, ale celkem jasně se u děvčat zvedla změna sexuální identity čtyři tisíc krát. A dokonce se objevil terminus technicus „fluidní pohlaví“. To už jsem tedy hodně zpozorněl.

Martina: Plovoucí pohlaví.

Jaroslav Matýs: Ptal jsem se, co to je, četl některé věci. A teď trošku biologie a trošku sociálna: Takže „fluidní pohlaví“ je to, že rok se cítí jako muž, a oslovujeme ho jako Milan. Pak fluidní pohlaví bude žena, a jsem Ela. V Německu dokonce chtějí takovou občanku, kde to můžou takto měnit. Jestli to prošlo, nevím. Tak teď biologicky: Víme, že mužský a ženský mozek je rozdílný díky hormonálním vlivům intraděložně. Já nemůžu uvěřit tomu, že by se ve 14, 15, 16 letech mozek najednou přeformátoval na mužský, a pak po roce na ženský, protože ta struktura je skutečně jiná. A jediné, co mě napadá, je zase sociální koncept, kde funguje nějaká autosugesce, kde každý chceme být nějak výjimečný. A když zjistí, že si holky líp pokecají s holkami, tak jsem na holky. A pak se v 18 zamiluje a zjistí, že je to jinak. A to je ta sebezkušenost. A psychiatrie jako taková teď bádá, jestli to je možné, a proč se to děje.

Když se podíváte do historie, tak byla vlna emo po internetu, pak byla vlna anorexie po internetu, a dneska je vlna digitální závislosti a kvrdlání. Úleva. To jsou věci, které lidstvo vývojově má. Museli jsme si tím projít. A u momentální generace je módní být jiný než ostatní, a je jedno v čem. A ještě jsem chráněný, když se cítím jinak. A zjistil jsem, že mám ještě záchod, kam nemůžu, takže můžu i tam i tam. A v pubertě, jak se hledá sexuální orientace, místo ve společnosti, ale také sexuální identita, tak ano, sklouznou do toho holky, protože kluci jsou v tomto věku ještě blbější. Rok, dva to tak je, kdy se s nimi nedá mluvit, ale pak se fakt zamilují a zjistí, že je to jinak. Teď nemluvím o dospělých, že se cítí jako vlk. To je autosugesce, o které jsem mluvil. Je tam nějaká osobnostní anomálie, ale to nelze udělat na dálku.

Takže si myslím, že je to určitá ne módní vlna. Je to trend ve společnosti. Všichni chceme být nějak výjimeční, a tato generace dostala tento prostor. A zase, příroda rozhodne, jak to je, ale všude je jen muž a žena. Nic jiného není.

Martina: Myslíte, že se na tom může podílet i další móda? To znamená, že nejrůznější neziskovky chodí do škol, ale také do školek, a tam tyto ideologické konstrukty nabízejí dětem? A třeba dětem zrovna v pubertě, a tak podobně.

Jaroslav Matýs: Kdyby jenom to, že indoktrinují nějakou možnost alternativy. Ale hned obviní rodiče, že je musí respektovat. Učitele hned nastaví – zkuste nás nerespektovat. A vzápětí přijde nějaká skupina: My vás budeme chránit i soudně. Až tak daleko se to dostalo. A místo toho, aby se to nechalo volně přírodě, že když se nějak cítíš, vydržíš to do 25, a nemusíš to vykládat všem, jenom svým blízkým. A tím to končí.

Ty neziskovky to dělají. Ale musel bych se ptát, jestli je možné, že v přírodě v průběhu deseti, nebo pěti let, stoupne počet lesbických žen třikrát. Když víme, že schizofrenici jsou na tom furt stejně. Depresí je víc. Ale u duševních bipolárek, schizofreniie, se to zásadně nemění. A najednou porucha sociálních identit, nebo změna sexuální identity, stoupne víc než čtyři tisíckrát u kluků a u holek? To svědčí o tom, že je to spíš skutečně ideologický sociální koncept, který někdo přiživuje, protože je to pro něho výhodné. Ale i pro jednotlivé aktéry, pro holky nebo kluky, jsem jiný, a když nemám pozornost, tak si dělám pozornost tím, že jsem jiný.

A bohužel do budoucna se děje to, že sexuologové, z mého pohledu, přistupují k hormonální terapii moc brzo, a ze světa už se ví, že když najednou v dospělosti, v osmnácti, v pětadvaceti zjistí, že je to jinak, tak je to nevratné, a tam je pak vysoké riziko sebevražd. Já jsem navrhoval, když jsem byl ve výboru, že než se v České republice přistoupí k normální léčbě, tak by musel povinně projít dětským psychiatrem. Ale ke shodě mezi výbory nedošlo, a já nevím proč.

Martina: My se tady můžeme bavit o nějakém ideologickém aktivismu, progresivistické ideologii, která se dostává do škol, do školek a tak podobně, ale možná tomu můžeme říct úplně jednoduše: Co když děti, třeba ve školkách, stavím do dospělého světa mnohem dříve, než na to jsou zralé? Jsou takové tendence třeba už ve školkách děti sexuálně informovat. Opět, váš kolega na to říká: „Dítě si neumí zašněrovat tkaničky, ale ví, jak se nandavá prezervativ.“ Myslíte, že i tohle je jeden z důvodů, který způsobuje nejistotu? A i to, že najednou přepisujeme pohádky pro děti, kdy my jsme vždycky věděli, že je dobro a zlo, že Karkulka to má přežít, a vlk má skončit ve studni? Já jako dítě jsem to cítila, sice mi ho bylo trochu líto, ale cítila jsem úlevu.

Jaroslav Matýs: Spravedlnost.

Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. Je to spontánní vývoj. A dneska do raného dětského věku podsouváme problémy dospělých.

Martina: Bylo to potrestáno. A teď je to jinak. Vlk je přeškolený, jakoby už prošel nějakým kurzem. Řekněte mi: Způsobuje to chaos v hlavičkách dětí, nebo je to jenom balast, který jde s dobou?

Jaroslav Matýs: Spíš si myslím, že to jde až tak daleko, že už to je poškozující. Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. A to je ten vývoj, přijdou na to spontánně, a hotovo. A dneska to je zase věčné školení. Místo toho, abychom děti učili sociální dovednosti, tak přeskakujeme vývojovou fázi, a dáváme jim dospělácké problémy do raného dětského věku. A protože dítě nemá zkušenost, tak taky vůbec ještě neví, co je sexualita, takže neví, co s tím, ale chce se nějak zakotvit, tak – jsem holka místo kluka. Protože ten tlak je blbý, je to nepříjemné.

A vůbec se přemýšlí, jak je možné, že se v rezortu školství bez jakékoliv regulace pustí tyto programy. Je to na rozhodnutí ředitele školy? Ano. Jakou má za to zodpovědnost? To nemluvím o sexualitě, ale jsou tam jiné věci. Takže tam přijde školit někdo, kdo dostává dotace, vymyslel program, protože jinak by peníze musel vrátit. Tak o čem to celé je? Je to klientelismus, nic jiného mi z toho nevychází, selským, jeskynním rozumem. Přece nebudou v jeskyni rodiče dětem ukazovat, jak se dělá dítě? A to je v jeskyni. My jsme to prostě… Ne my, ale drtivá mlčící většina škodí už tím, že mlčí.

Martina: Co vás v poslední době ve vaší ordinaci nejvíce zaskočilo, že jste si říkal: „Tak, Jaroslave, děláš tuto práci dlouho, ale s tímto ses ještě nesetkal?“

Jaroslav Matýs: Nebylo to v ordinaci, ale v taxíku, kdy jsem jel z badmintonu. A jak jsem pesimista, tak furt vidím, jak to všude dělají blbě, a ten taxikář říká: „Co děláte?“ „Dětskou psychiatrii.“ Výborně. A teď mi popsal, jak to dělá s technologiemi: „Zakázal jsem všechno. Učitelce jsem vynadal, že si bude všechno psát, a nebude nic posílat mailem, má si to napsat ve škole.“ Já jsem byl tím taxikářem nadšený. Otec kolem třiceti pěti let. Byl úžasný. Potěšilo mě, že jsou ještě lidé, kteří mají jeskynní, selský rozum. To mě potěšilo nejvíc.

Martina: Tak až budu v Ostravě, zkusím si zavolat tohoto taxikáře. Ale když se podíváte na naši společnost globálně, tak mi řekněte: Půjde to s námi ještě po dobrém? Nebo už to bude muset jít po zlém? Protože jsme se dostali za bod zlomu.

Jaroslav Matýs: Víte, to je jako v pohádkách. Jak jste řekla, dneska nesmíme děti trestat. A pohádky nejsou náhodou, archetypálně je to dobro a zlo. To máme tady. To tak prostě bylo a bude. Musíme asi počkat, až se ta mlčící většina fakt naštve. Už cítím, že se to děje, že se fakt naštve, a dají si natvrdo pravidla.

Teď budu mluvit o penězích: Na co dáme naše peníze? Protože my profesionálové, to mi vysvětlil můj syn, máme smůlu v tom, že jak jsme vytíženi v ambulancích v práci, tak už nemáme energii, abychom dělali PR, a působili navenek. Kdežto ti, co se živí různými projekty, tak jejich prací je sehnat peníze. Proto to dělají, a je o nich tolik slyšet. A nevím, jak to zařídit, aby profesionálové, a teď myslím celou medicínu… Víte, že dneska se vlastně profesionál pomalu nechytne. Protože přijde někdo s přesvědčením a řekne, že jste buď rasista, nebo že jste tmář, nebo jste archetypálně zaostalý ještě někde v jeskyni – což já bych byl na druhou stranu rád v jeskyni.

Takže když se většina rozhodne, že naše peníze se nebudou rozhazovat komukoliv, ale jen tomu, kdo to umí. Ale jestli se to povede a jak, to nevím. Protože bohužel všichni politici myslí na volební období, a ne na dvacet, třicet let dopředu. A teď jen na závěr: Je to nepříjemné, ale při posledních volbách jsem si všiml, že se ztratila mezigenerační sounáležitost. Důchodci přestali říkat: Chceme, aby se vnoučata měla dobře. A vnoučatům je úplně jedno, jaké důchody mají staří, a nadávají jim. To bylo poprvé, co jsem na tomto světě, že jsem toto rozštěpení u voleb zaregistroval. Vždycky to bylo: Nechceme našim dětem zadlužit tento stát. Ale dneska to nikdo neřekl.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor, a děkuji za vaši snahu o resuscitaci našeho zdraví, duševního zdraví a resuscitaci zdravého rozumu. Díky moc.

Jaroslav Matýs: Já děkuji za pozvání. A prosím vás, vraťte se do jeskyně, tam to fungovalo úžasně. Děkuji.

Tuž mám radost, že vám můžu oznámit vznik nové knížky, kterou tentokrát sestavil nakladatel z nejrůznějších mých rozhovorů za posledních sedm let.

Poskytovat rozhovory a předpovídat vývoj v nejrůznějších oblastech, od ekonomické až po politickou, je velice ošidná věc. Vždycky se totiž najde někdo, kdo si daný rozhovor otevře po několika letech a pomyslí si – no to je ale pitomec, vždyť vše se odehrávalo naprosto jinak, než to tenhle pisálek tenkrát popisoval.

A tak nyní, po sedmi letech od poskytnutí prvního rozhovoru, se můžete začíst a sami posoudit, v kolika hodnoceních a předpovědích jsem měl dobrý odhad situace a naopak, v kolika jsem se mýlil. Na mnoho těch – dnes historických – rozhovorů, jsem už zapomněl.

Ale musím se přiznat, že když jsem si přečetl celý tento „sborník“, který mi nakladatel předložil ke korektuře, byl jsem příjemně překvapen, že poměr předpovědí dějů budoucích je asi v poměru 95/5 v můj prospěch.

A z toho mě trochu mrazí. Vzhledem k mým aktuálním hodnocením vývoje na východní frontě by to znamenalo, že před námi je eskalace války, vtažení Středoevropanů do toho nesmyslného souboje USA/Rusko, rozdělení Ukrajiny a hospodářská krize, po které tolik toužil starý Rotschild.

Ne, opravdu nepotřebuji být babou Vangou a budu rád, když se poměr otočí na 5/95. Protože pokud ne, tak Bůh s námi.

A tady je pár citátů ze starých rozhovorů:

Komunisti v posledních volbách dostali 8% a pokud nebudou aktivní a nepostaví se otevřeně na stranu zájmů lidu, na který dennodenně dopadají regulační snahy státní moci, tak se příště nemusí dostat do parlamentu. (březen 2018)

Mám divný pocit, že na rok 18 budeme vzpomínat jako na dobu svobody, míru a prosperity. Přitom jedeme z kopce dolů, radujeme se, jak krajina ubíhá a netušíme, že strojvůdce už to sám nezvládá a vlaku nefungují brzdy. (leden 2019)

Mrzí mě, že národy Ukrajiny a Ruska byly vmanévrovány do situace, kdy stojí proti sobě. Není to v zájmu obyvatel Ruska, ani obyvatel Ukrajiny. Hra, která se tady hraje, je špinavá. Povedlo se opět uvést v život starou Bismarckovu doktrínu, která hovoří o tom, že slovanské státy je třeba štvát proti sobě, aby nezískaly na síle. Nemá smysl tady rozebírat příčiny, napsal jsem o tom v době vzniku Majdanu dost. Každý rozumný čtenář si pět let po Majdanu sám dokáže odpovědět na starou dobrou otázku „cui bono“ – komu to posloužilo? Rusku, proti kterému je to používáno jako klacek? Ukrajině, která byla ožebračena a okradena o zdroje? Nebylo to v zájmu ani ukrajinských, ani ruských obyvatel. (leden 2019)

V následujících týdnech i měsících po prezidentských volbách na Ukrajině můžeme očekávat cokoliv, včetně eskalace války, bankrotu země a chaosu podle argentinského scénáře. (leden 2019)

Na Ostravsku se mluví o tom, že fabriky stojí, zbytek jede na třetinu výkonu a pražská média si toho nevšímají. Mluví se o tom, že se chystá neuvěřitelné zadlužení nás všech a nikdo se nechystá šetřit, krmí se paraziti, úředníci a udavači, nakupují vrtulníky z USA a nikomu to nevadí. Lidi vidí, že před námi je otevřena obrovská propast. (červenec 2020)

Napsal jsem, že když Trump zázrakem vyhraje, staneme se svědky občanské války v USA a z toho vycházející celosvětové krize. Pokud Trump nevyhraje, pak můžeme očekávat války po celém světě, od té biologické, jejíž účastníky právě jsme, až po ty horké, kdekoliv na světě a v jakékoliv formě a ta celosvětová krize přijde tak jako tak. Obávám se toho velice, plánovali to dlouho. (duben 2021)

Lídr ODS Fiala tvrdí, že ,,tyto volby rozhodnou o všem“. No tak za prvé, pan Fiala pro mě není lídr. Že je aktuálně ve funkci ředitele bývalé pravicové strany, tomu rozumím, ale lídrem není. Lídr se chová a vystupuje jinak. Tyto volby nerozhodnou vůbec o ničem podstatném pro voliče. Řítíme se do záhuby tak jako tak a nejsme těmi, kteří by o směrování cestě do pekla rozhodovali. (říjen 2021)

Mnozí žijí v iluzi, že několikanásobný růst cen surovin a energií nebude mít vliv na jejich peněženky, protože se o tom v České televizi a jiných hlásných troubách režimu ještě nemluvilo. Jenže inflační vlna po zdražení pohonných hmot, plynu a elektřiny bude mít kritické dopady na úspory občanů, ty se rozplynou jako pára nad hrncem a to může mít devastující účinky na společnost. (říjen 2021)

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání na E-shopu Knihu chraň,

Martina: Pane Noveský, ještě zdůrazním, že jste zakládající člen skupiny energetiků „Energie není luxusní zboží“. Já jsem se dočetla, pane Noveský, že v předloňském roce, tedy v roce 2021, jsme spotřebovali skoro deset miliard kubíků plynu, a ještě v loňském roce se běžně mluvilo o tom, že značné procento tohoto plynu je z Ruska, a proto ho nemůžeme jinak nahradit, že to zkrátka nepůjde. Ovšem v letošním roce vláda rozjela masivní propagaci toho, že řeči o nedostatku plynu byly jen planým strašením a že už neodebíráme vůbec žádný ruský plyn, a přitom všechno klape, funguje, jede se dál. Řekněte mi: Jak se na to dívat? Opravdu se to povedlo? Šlo ruský plyn nahradit? Nebo co se to kolem nás odehrává?

Ivan Noveský: Co se týká ruského plynu, tak na něm jsme byli závislí od roku 72 opravdu masivně, protože před tím tady byl pouze plynovod Bratrství, a od roku 72, kdy se zprovoznil tranzitní plynovod, jsme my byli hlavní spojnice mezi Západem a Východem – dokonce jediná spojnice. To, co posléze třeba nahradil Nordstream 1 a Nordstream 2, tak to jsme my, jako tranzitní plynovod, vlastně všechno splňovali. Náš import ruského zemního plynu dělal zhruba 98 až 99 procent, protože v roce 21, jak jste správně řekla, tady bylo spotřebováno 9,4 miliard kubíků zemního plynu. A zajímavé je, že z těch 9,4 miliard bylo 4,5 miliardy spotřebováno velkoodběrateli, to znamená na průmysl, a 2,5 miliardy na domácnosti. V roce 22 byly spotřebovány pouze 7,5 miliardy.

Martina: Začali jsme šetřit?

Ivan Noveský: Ale pořád to byl víceméně ruský plyn, protože byl ze zásobníků, a upřímně řečeno, ještě i nějakou dobu to bylo přes Nordstream z Německa. Až potom, ke konci roku, se začal dovážet nejenom norský plyn, ale i z LNG terminálů v Holandsku. Ale vezměte si, že to opravdu kleslo, tedy z 9,4 miliardy na 7,5 miliardy, a to je obrovský rozdíl. A bohužel to kleslo i v průmyslu. To, že obyvatelstvo začalo šetřit, bylo kvůli tomu, že byly úplně nesmyslné ceny, a hlavně protože nebyla zima. Takže když jste říkala, že jsme překonali zimu, tak nebylo co překonávat, zima v podstatě nebyla. Kdyby byla zima, tak by to byl obrovský problém. Kdyby byla zima, tak Němci by to nedodávali, protože ho neměli. Ale tím, že zima nebyla, tak to přežilo Německo i Česká republika. Nebylo to zásluhou našich politiků, že nebyla zima, i když si oni myslí, že poručili větru dešti. Ale já se obávám, že si to myslí zcela marně.

Martina: To znamená, že si myslíte, pane Ivane Noveský, že se radujeme z úspory plynu, ale vlastně to znamená pokles průmyslové výroby?

Ivan Noveský: Pokles průmyslové výroby. Snížila se i spotřeba v domácnostech. To je také pravda, ale tam se to snížilo z 2,5 miliardy na necelé 2 miliardy, což je také značný pokles. Ale bohužel to, že se to snížilo v průmyslu, vidím jako velký problém. Tu miliardu, o kterou klesla spotřeba velkoodběru, tedy v průmyslu, vidím tak, že je to opravdu díky tomu, že firmy prostě utlumují výrobu, případně krachují, a to je velmi negativní signál.

Martina: Pane Ivane Noveský, vy jste zdůraznil, že na ruském plynu jsme byli závislí od roku 1972. A já jsem tady zmínila, že naše vláda teď vede kampaň, propagaci toho, že neodebíráme momentálně už vůbec žádný ruský plyn. Je to tak?

Ivan Noveský: Teď momentálně neodebíráme žádný ruský plyn. Možná něco přes Německo, to LNG, protože spoustu LNG, který dodávají Američani do Evropy, dodává Rusko. Ale to se tak nějak neví. Ale spoustu LNG dodávají Rusové oficiálně, protože import ruského LNG, už přímo ve formě LNG, se v loňském roce zvýšil zhruba o 20 procent. Takže LNG paradoxně šlo i z Ruska. Problém je v tom, že to jde samozřejmě za jiné peníze. To je právě ten problém, a v tom je zakopaný pes. Nikdo vám to přesně neřekne, protože dneska jsou pořád obrovské ceny. Třeba na TTF, což je burza v Holandsku, kde se vlastně tvoří cena plynu, je to v současné době kolem nějakých deseti korun, asi deset šedesát za kubík. A proč se tady u nás českým odběratelům prodává tento plyn za mnohonásobek, když je to za deset šedesát, proč se to někde prodává až za nějakých šedesát, sedmdesát korun za kubík? To je šílené.

Evropa se rozhodla, že budeme kupovat dražší LNG, u kterého jsou navíc problémy s kvalitou a který se v USA těží neekologicky frakováním

Martina: Váš kolega Vladimír Štěpán, také ze skupiny „Energie není luxusní zboží“ svého času spočítal, myslím, že to říkal tady v rozhovoru pro naše posluchače rok a půl zpátky, že Česká republika přichází jenom na cenách za ruský zemní plyn, který překupujeme přes Německo, ročně řádově o 100, až 150 miliard korun. To stále platí, nebo už jsme na tom trochu lépe?

Ivan Noveský: Já se obávám, že to stále platí, a dokonce si myslím, že to může být ještě časem horší, protože upřímně řečeno, problém je v tom, že v momentě, kdy Čína začne zase růst, tak začne potřebovat více LNG, tak samozřejmě je určitá kapacita LNG terminálů, myslím těch exportních. To znamená tam, kde plyn přiteče potrubím na nějaké pobřeží, třeba USA, nebo pobřeží Nigérie, na pobřeží Kataru, tam se musí zchladit na mínus 162 stupňů, což je energeticky velmi náročné. Takže tam se zchladí, a pak se to odveze tankerem do terminálů, které přijímají. To znamená, že to jsou terminály v Evropě. Němci teď sice mají postavené zhruba tři terminály, Poláci kromě jednoho stávajícího, teď myslím, ještě zprovoznili další, v Holandsku a ve Španělsku jsou terminály. Ale problém je v tom, že není ani dostatek tankerů, to znamená, že zkapalňovací kapacita exportních zemí, a nedostatek tankerů v podstatě budou vytvářet určitý problém a určitý tlak na cenu. V momentě, kdy se Asie vzpamatuje, a začne brát víc, nastane problém. Jediná útěcha je, že Rusové přesměrovali tok svého zemního plynu, který šel do Evropy, tak zhruba dvě stě miliard kubíků ročně, na Čínu, protože do Číny teď zprovoznili plynovod Síla Sibiře 1, a zprovozňují Síla Sibiře 2, a Síla Sibiře 3 se staví.

Martina: Vy jste řekl: „To je naděje.“ Řekněte mi: Co je na tom pro nás nadějeplného?

Ivan Noveský: Nadějeplné je to, že oč více bude Čína brát plynu v plynné fázi, tak je naděje, že o to méně bude chtít LNG, protože my jsme se dobrovolně vzdali laciného kvalitního plynu, a teď se kupuje drahé LNG. Nikdo nechce říct, za kolik to kupují, a to je docela problém. A vidíte to na cenách. Každý váš posluchač se může podívat, kolik platí, a určitě neplatí deset šedesát, tedy to, co je na burze. Teď je otázka, do jaké míry je to oprávněný násobek a do jaké míry neoprávněný.

Ale my jako Evropa jsme se rozhodli, že budeme chtít dražší LNG, navíc tady ještě máme problémy s kvalitou toho, co přichází ze Spojených států. Tam se to těží šíleným, neekologickým způsobem, takzvaným frakováním, což je obdoba, jak bych to připodobnil? Možná si vaši starší posluchači pamatují na šílenosti, když se tady těžil uran kyselinováním, když se vtlačovala do země kyselina, která likvidovala podzemní vody – prostě ekologicky šílené. A toto je něco podobného. Zemní plyn ve Spojených státech se těží podobným způsobem, pak se žene potrubím na pobřeží, kde se musí zkapalnit, a cestu dál už jsem popsal.

Martina: Možná, že teď budu působit, jako že jsem rozumu mdlého, ale bavili jsme se tady o tom, že platíme ročně, nebo jsme aspoň platili 100 až 150 miliard korun navíc proto, že překupujeme ruský zemní plyn přes Německo. Znamená to, že tady pořád ruský plyn proudí? Jenom…

Ivan Noveský: Teď už tolik ne. My jsme ho kupovali. Já to musím říct: Otočil se tok plynu. Paradoxně. Zemní plyn ze Sovětského svazu tekl léta přes Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku do Československé socialistické republiky, a dál do Německa.

Martina: Plynovod Bratrství.

Ivan Noveský: Ne.

Martina: Jaký?

Ivan Noveský: Tranzitní plynovod. Bratrství se zprovoznil někdy v 68 nebo 69 roce, tuším, a to byl jen malý plynovod, sedmistovka. Kdežto toto jsou opravdu velké dimenze čtrnáctistovky čili metr čtyřicet průměr, a to už není legrace. A došlo k tomu, že přes Ukrajinu pořád teče plyn dál, protože za to jsou velké poplatky, takže samozřejmě Ukrajinci radostně Rusům účtují za tranzit plynu přes ukrajinské území. To je v pořádku, to je ekonomická nutnost, a já jako plynárník velmi fandím tomu, že to funguje.

Problém je v tom, že tento plyn jde přes Slovensko, ale už ne do České republiky, ale jen dolů do Rakouska, do Baumgartenu, kde je rozdělovací stanice. Takže jde dolů, a ne do České republiky, nejde na Lanžhot, a tím pádem se plyn otočil, ale to už asi před deseti lety, kdy se zprovoznil plynovod Nordstream 1. Tedy ten, který potom nějací teroristé z nejmenovaného státu spřáteleného s Německem, ale ne Němci, ti si ho sami neodstřelili – prostě nějaký spřátelený stát jim odstřelil jejich plynovod.

Ruský plyn jsme kupovali z Německa za zdemokratizovanou vyšší cenu. A teď je to ještě horší. Nakupujeme z Německa ještě dražší plyn z Norska a LNG

Martina: To jsou dosud spekulace.

Ivan Noveský: Samozřejmě.

Martina: A nějak zvláštně se to nevyšetřuje.

Ivan Noveský: Pořád se to odmítá vyšetřit, protože by to asi mohlo někoho bolet. To znamená, že když se před nějakými 12 lety zprovoznil Nordstream 1, tak se tady u nás postavily plynovody Opál a Gazela, a tím se vlastně plyn otočil, a začal foukat přes Německo. A to je to, na co poukazoval kolega Štěpán: Němci pořád měli smlouvu za šest korun kubík, a nám to dávali, protože plyn musel být, protože Rusko se samozřejmě špatné, takže nám plyn museli demokratizovat, a tento demokratizovaný plyn nám prodávají za 25 korun za kubík. A tento rozdíl měl na mysli Vláďa Štěpánů.

Martina: A teď už jsme na tom lépe?

Ivan Noveský: Teď už jsme na tom hůře, protože vůbec nevíme, za kolik a kde proudí. Protože nějaký plyn proudí z Norska, nějaký plyn k nám jde z LNG, ale jde to pořád přes Německo.

Odstavení všech jaderných elektráren v Německu je šílenství. Přitom v Polsku se budou stavět dva bloky, ve Francii šest, a Maďaři dostavují, protože je to levné a ekologické.

Martina: Tak když jsme se tedy dostali k cenám, tak ceny rostly už celé měsíce před válkou na Ukrajině. Vlastně to už byl jev, který byl předskokanem dlouhodobým před válkou na Ukrajině. A po začátku války začaly růst ještě více, raketově. Dnes jsou ale ceny benzínu a nafty na předválečné úrovni, a ceny plynu a elektřiny se také, řekněme, trochu uklidňují. Je to zdání, nebo se to děje? Do jakého stádia jsme se nyní dostali?

Ivan Noveský: Nyní jsme ve stádiu, že v podstatě od roku 21, dávno před tím, než nastal konflikt na Ukrajině, se začaly projevovat důsledky Green Dealu. On je to v podstatě Black Deal, protože je spíš černý, ne zelený, ale černý deal, protože na to konto stouply emise v Německu, a stoupají i u nás. Lidé začali topit tím, co hoří, a ne tím, čím by měli topit, to znamená nikoli zemním plynem, když je drahý, nebo elektřinou. Vidíte to na vesnicích, kde, když jedete, tak vidíte, co se line z komínů. Naštěstí, jak říkám, není zima. Kdyby byla ještě zima, tak to bychom se divili, co by to bylo – smog a podobně. To znamená, že se projevují důsledky této negativní bruselské politiky zvané Green Deal. A v Německu se navíc právě teď odstavují, což tedy ale není, a nebyla podmínka Green Dealu, poslední tři jaderné elektrárny, což je tedy úplná zoufalost, úplná zhovadilost.

Nezlobte se, ale i když je tady dáma, tak to musím takto říct, že odstavovat absolutně bezemisní elektrárny, které nemají opravdu žádné emise, které před sebou měly minimálně 30, možná až 60 let životnosti, a mohly bezemisně bezpečně vyrábět, jen kvůli tomu, že se nějací zelení šílenci prostě rozhodli – tak to považuji za zločin. To já považuji za zločin. A vezměte si, že v Polsku teď budou stavět dva bloky, ve Francii se má stavět, tuším, asi šest bloků dalších jaderných elektráren, a Maďaři dostavují. Prostě všichni se snaží stavět si jadrné elektrárny, protože jsou bezpečné a ekologické.

Martina: A jaké máte vysvětlení pro to, co Německo dělá v současné době, která je z hlediska energetiky mnohem komplikovanější? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Ivan Noveský: Přiznám se, že pro tento způsob německé sebevraždy nemám vysvětlení. To je energetická a ekonomická sebevražda, protože ještě navíc od příštího roku zakazují plynové topení. Ale abych byl úplně přesný: Zakazují instalaci plynových kotlů a plynových topidel. Což je, mezi námi, opravdu docela šílené, protože to bude další nápor na elektřinu, kterou mít nebudou. V Německu, když svítí slunce a fouká, tak se dostávají s cenami do záporných čísel. A to se potom trošičku promítá i k nám. Třeba když se podíváte na včerejší výsledky, tak v jednu hodinu v noci stála kilowathodina korunu devadesát. V Německu stála také zhruba korunu devadesát, ale v jednu hodinu už byla záporná cena i u nás i v Německu. Na spotu. Mluvím o spotu. Ve 14 hodin byla také u nás na nule, a v Německu už byla záporná. A takhle se to prostě mění. Čili když svítí a fouká, tak v Německu jde cena do záporu. Dokonce v loňském, nebo předloňském roce, jeden den v jeden moment dokonce dosáhla až 152 euro za MWh. 152×24, a vynásobme si to. To je šílené. Záporná cena 152 euro za MWh. Čili, když jste odebrala elektřinu, tak jste dostala zaplaceno. To je přeci úplně fyzikálně i logicky ekonomický nesmysl.

Povolenky měly stát 7, až 30 euro za tunu. Dnes stojí 100 eur. A nejvíc z toho profitovaly čínské banky, které tak financují výstavbu uhelných elektráren v Číně

Martina: A máte pro to vysvětlení? Protože to se netýká jenom Německa. Opatření v souvislosti s Green Dealem, a utužování principů Green Dealu ze strany Evropské unie nedopadá jenom na Německo. Tak proč jdeme dobrovolně touto cestou, která za prvé: Nezajistí to, že skutečně ozdravíme planetu. Ale, za druhé, zajistí, že zchudneme, a ekonomicky i výrobně vývojem půjdeme dolů.

Ivan Noveský: Vy jste si na to v podstatě odpověděla. Ale já jen nevím, kdo je vlastně zadavatel. Kdo to Evropské komisi zadal, aby zlikvidovala Evropu ekonomicky, energeticky a ekologicky.

Martina: Myslíte, že nejedná spontánně? Myslíte si, že plní…

Ivan Noveský: To nemůže být spontánní, protože ti lidé nemůžou být tak tupí, aby toto dělali.

Martina: Ale mohou…

Ivan Noveský: Nemohou…

Martina: Ale když použiji vaše slova, tak mohou být dostatečně tupí na to, aby někoho poslouchali, přestože jim to třeba dojde. Máte pro toto vysvětlení?

Ivan Noveský: Víte, já vám něco řeknu: Model povolenek. To tady byl takový svatý grál – povolenky. Původně se říkalo, že povolenky se pohybují kolem nějakých sedmi osmi, a posune se až na 30 euro za jednu tunu, za povolenku. No, dneska se pohybují kolem 100 euro. A kdo nakonec paradoxně z povolenek nejvíc profitoval? Čínské banky, které pomocí našich evropských povolenek začaly financovat výstavbu uhelných elektráren v Číně. Nebo američtí důchodci. Tam je to zase něco jiného. Dobře, američtí důchodci jsou chudí, Amerika je chudý stát, tak je jako Evropa musíme podporovat. Já si tedy myslím, že nemusíme, a neměli bychom, ale někteří si myslí, že musíme. To znamená, že povolenky jsou výsměch. Takhle to nefunguje. Vůbec to nefunguje.

Vezměte si, že my vyrábíme elektřinu z uhlí za nějakých patnáct haléřů kilowatthodinu, ale zase se musí připočíst ta povolenka. A z jádra vyrábíme za pětadvacet haléřů jednu kilowatthodinu. A když k tomu vezmete přiměřený zisk, a všechno, tak cena elektřiny u nás by v žádném případě neměla překročit – a to opravdu, když všichni mají zisk ve sta procentech – neměla překročit čtyři koruny za kilowatthodinu se vším všudy pro vás, jako pro konečného spotřebitele, pro nás pro všechny. Čtyři kačky – maximum. Více ani ťuk. My se v naší skupině hádáme, jestli by to neměly být jen tři koruny. Já těm velkým, tlustým, jak říkám, tlustým koncernům, přeji, jak říkám, čtyři kačky.

Ceny energií roztočily inflaci, a vláda, místo aby s tím něco dělala, chrochtá blahem, kolik se vybírá na DPH, a že ČEZ má osmdesát miliard zisku

Martina: Když se tedy teď podíváme na naše domácí hřiště, tak se ukazuje, jaké obří zisky měl ČEZ, a vůbec všechny energetické společnosti, a vláda jim prý část zisku vezme, a tak pomůže lidem. Co si o tom myslíte? Protože mnozí říkají: „Výborně, pomůžeme lidem.“ Ale mnozí to považují za neuvěřitelný výsměch.

Ivan Noveský: Víte, na Facebooku jsem četl – Facebook je dneska jedno z mála médií, kromě svobodných rádií, jako jste například vy, kde se zatím obtížně cenzuruje – jeden zajímavý příspěvek, který mě velmi zaujal. Byl tam dotaz: Kdyby vám měli operovat mozek, nechali byste si operovat mozek od elektrikáře?

Martina: Lákavé, přesto – děkuji.

Ivan Noveský: A dotyčný říká: „Ne, nenechali, že?“ Ale na státní rozpočet si ho pustíte. A to je tragédie, protože pokud to dělají amatéři, tak je to opravdu šílené. A vezměte si jenom čisté počty: ČEZ měl čistý zisk osmdesát miliard. Tak od toho odečtete 74 miliard, které mu stát půjčil na to, aby mohl prodávat elektřinu – což nevidíte nikde v deficitu státního rozpočtu, jsou to mimorozpočtové peníze, 74 miliard se prostě takhle vylíhlo, a posunulo dál – a ještě to, že stát údajně vydal na kompenzace výrobcům 31 miliard. A když si vezmete 74 plus 31 – já vím, že někdo řekne, že se to nedá sčítat, že to jsou hrušky s jablky, ale jsou to náklady státu – a oproti tomu položíte osmdesát miliard – tak tady je obrovský problém.

My jsme od začátku upozorňovali, dokonce jsme upozorňovali už minulou vládu, že zastropovat se to musí u výrobců, nebo se to mělo zastropovat u výrobců, mělo se postupovat slovenskou cestou, a mělo se říct: „Protože nás drtí ceny energií.“ Ceny energií vlastně roztočily šílenou inflaci, a vláda místo aby s tím něco dělala, tak řeknu to vulgárně, chrochtá blahem, kolik se vybírá na DPH. Ale to je něco tak strašně krátkozrakého, že se vybírají na DPH obrovské peníze a že ČEZ má osmdesát miliard zisku. Navíc, těch osmdesát miliard zisku, ještě kdybyste se podívala, jak je to složené, tak si uvědomte, že ČEZ je vlastně velké uskupení, je to celá skupina, a z obchodu má ČEZ relativně malou část, a něco je z výroby, něco je… Prostě, není to takhle průhledné.

Martina: A není to tedy rozhodně ekonomický kauf.

Ivan Noveský: Ne. je to absolutně ekonomicky likvidační, protože tyto šílené ceny způsobují inflaci, způsobují to, že firmy propouštějí, to znamená, že tam budete mít další sociální náklady, a k tomu sociální smír, všechny tyhle věci. To si vůbec nikdo neuvědomuje. Podívejte se teď na úřady práce, což bylo teď dost diskutované téma. Lidé na úřadech práce nevědí, kam dříve skočit, a do toho ještě mají výplaty Ukrajincům, a nevím, co všechno. Ono se to nezdá, ale tam se najednou objem práce znásobil.

Martina: Kdo za to může?

Ivan Noveský: Jedním slovem – nekompetentní vláda.

Martina: Nekompetentní. Myslíte si, že to je vypočítavost, lačnost, neschopnost, hloupost? Co v tom vidíte? Protože i to je docela důležité, kvůli dalším krokům, a dalšímu možnému vývoji.

Ivan Noveský: Tak peníze jsou vždycky až na prvním místě. Takže za tím samozřejmě vidím peníze, bohužel, a absolutní nekompetentnost. A vezměte si, že vláda má v podstatě všechno v ruce. Vezměte si, že tady proběhly volby, a všechny vyhrála tato vláda. Na podzim 21, na podzim 22, a v lednu 23, všechno vyhrála vláda. Dneska má ve Sněmovně 108, plus „107“ na Hradě. Takže si to vezměte, že tato vláda to v podstatě drží. Má Ústavní soud, má Senát, má úplně všechno.

Od této vlády nás nic hezkého nepotká. Pokud by ale začala fungovat jako česká vláda, tak by cena elektřiny neměla překročit 4 koruny za kWh, a cena plynu 10 až 15 korun za kubík

Martina: A co od ní očekáváte? Třeba s ohledem na pohyby cen elektřiny?

Ivan Noveský: Zastropování udělali tak, že to dokonce bylo paradoxně ještě daleko více, než nařídila Evropská unie. Bylo to úplně nesmyslné. Přiznám se, že od ní nečekám nic moc dobrého.

Martina: A co myslíte, že nás tedy může potkat? Jednak ohledně pohybů cen elektřiny a pohybů cen plynu.

Ivan Noveský: Pokud tady bude tato vláda, tak se obávám, že nás asi nic hezkého nepotká. Pokud by se podařilo, že by vláda začala fungovat jako česká vláda, tak říkám: Cena elektřiny by neměla překročit čtyři koruny, komplet s DPH, úplně se vším, čtyři koruny za kWh. Cena plynu 10 až 15 korun se vším všudy za kubík. Víc ne. To všechno se dá udělat. Dělají to Maďaři. Dělají to Rakušané i Švýcaři.

Martina: Slováci.

Ivan Noveský: Slováci. Všichni. Rozumíte? My se chováme, jak to říct, chováme se jako idioti.

Martina: A řekněte mi, pane Noveský. Vy jste totiž teď řekl větu: „Kdyby se tato vláda začala chovat jako česká vláda.“ Jako čí vláda se tedy chová?

Ivan Noveský: Takhle: Určitě se nechová správně pro českou ekonomiku, pro českou energetiku, český průmysl a české lidi.

Martina: A komu toto její chování prospívá?

Ivan Noveský: Myslím, že víte, ale to už je spekulace, a nechci říkat, kdo je řídí, a jak je řídí, na to nemám důkazy, a nechci to ani vědět. Ale není to pročeské. Bohužel.

Martina: Tak já vás nebudu trápit, a spíše teď přesměruji naši pozornost na Brusel. Myslíte si…

Ivan Noveský: Ještě vám možná něco řeknu k elektrice. Je to totiž zajímavé kolem české vlády a nečeské vlády. Vezměte si, že v elektrice se v podstatě ušetřilo. Vyrábíme zhruba stejně. V roce 21 jsme vyrobili nějakých 84,9 TWh, a v roce 22 jsme vyrobili 84,5 TWh. Čili téměř totéž. Ale my jsme už ušetřili, ušetřilo se u obyvatelstva, to znamená, že u maloodběratelů jsme ze 17,33 TWh spadli na 15,7 TWh, ale – a to je strašně zajímavé – stoupnul export elektřiny. My jsme stále exportní stát. Pořád jsme ještě exportní stát, protože u nás se ještě nepodařilo dotáhnout Green Deal do té fáze, že zlikvidujeme všechny vlastní výroby, a staneme se importní zemí, i když nebude odkud importovat, mezi námi. A hlavně kvůli tomu, za kolik by to bylo. Ale vezměte si, že export z České republiky v roce 2021 činil 11 TWh, a v roce 2022 činil 13,5 TWh. Čili o 2,5 TWh více. Takže naši lidé ušetřili. Výroba je furt stejná, exhalace nám tady zůstávají, a více se exportuje.

Martina: A platíme více.

Ivan Noveský: A platíme víc.

Martina: A chudneme.

Ivan Noveský: A my chudneme. Takže se obávám, že když jsem řekl, že vláda není pročeská, že jsem měl zcela pravdu.

Jestli ste se mysleli, že se nepřitel zastavi sam od sebe, tak na to zapomeňte. Ti magoři nepřestanu, dokud se jim druha strana nepostavi.

Je to tak ze všim. Nejdřiv brečeli, že nemožu s děckama do zakuřene knajpy. Přitom děcko nema v knajpě co robit a v době oběda se nekuřilo tak jako tak. Tuž dosahli pro začatek teho, že hospodšti museli hrubo peněz utratit za klimakteryzaci. Uplynulo par měsicu a salamovu metodu valili dal, tajak je jejich dobrym zvykem. Klimakteryzace byla malo, bylo třeba vzduchotěsně uzavřet mistnosti, kaj se kuřit može a kaj se kuřit nemože. Aji to jim bylo malo a tak nakonec dosahli teho, že zme přijali nejdrsnějši protikuřacky zakon a zakazali zme kuřit uplně všude. A tak zatimco v Rakusku nebo na Slovensku si člověk može normalně zajit do maleho baru, dat se doutnik a panaka irske, u nas je to zakazane. Jak se temu zlu nikdo nepostavi, budu pokračovat dal a dal, už dneska stoji krabička cigaret v Polsku 75 Kč, u nas dva razy vic.

Podobny vyvoj byl s tyma chlopama, co maju radi chlopy. Nejdřiv brečeli, že by chtěli registrovane partnerstvi, aby měli svuj laskyplny vztah pravnicky posvěceny a dušovali se, že nic jineho nepotřebuju a budu spokojeni do skonani světa. Fčil už chtěju, aby se to jmenovalo manželstvi a aby mohli vychovavat cizi děcka. A zase, jak se temu zlu nikdo nepostavi, budu pokračovat dal a dal.

V ekonomice použivaju naprosto stejne metody. Jestli se myslite, že napady magoru o zakazu spalovacich motoru, zakazy uhelnych a atomovych elektrarni, a zakazu cestovani skonči, tak se kurevsky mylite. Multykulturni magoři pravě přichazaju s uvalenim uhlikove daně na každy barak a jak je vidět z poslednich zprav, tyto chore mozky zahajily kampaň za osvobozeni řek od přehrad, Enem vloni se magorum podařilo odstranit přes 300 přehrad a jezu, kere zadržuju vodu v krajině. Osvobozuju se tym pry ryby, raci a lakušnik vodni.

Jestli nevite, co to je lakušnik vodni, tak si to nastudujte. Pokud naš novinař dokaže napsat větu „Meziroční nárůst počtu zrušených přehrad v Evropě bude pokračovat i v roce 2023, neboť ekologické argumenty pro uvolnění betonem spoutaných řek nabírají na síle“, pak su tito magoři už uvnitř našeho statu.

Ještě raz, ja? „Ekologicke argumenty pro uvolněni spoutanych řek nabiraji na sile!“

Řikam vam to furt, jak se temu zlu nikdo nepostavi, budu pokračovat dal a dal.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Neziskovy organ pro osvobozeni ryb

PS: I u nás se hnou ledy. Evropský parlament v této chvíli projednává nařízení, na základě něhož bude v členských státech zajištěna obnova 25 000 km volně tekoucích řek. Dá se předpokládat, že několik stovek kilometrů z toho připadne i na Českou republiku,“ říká Vlastimil Karlík z organizace Koalice pro řeky.

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání na E-shopu Knihu chraň,

Martina: Rovnou se podíváme, co nám ten uplynulý měsíc tvýma očima přinesl. V souvislostí s válkou na Ukrajině se řeší, zda zakázat ruským a běloruským sportovcům účast na olympiádě v Paříži. Mezinárodní olympijský výbor navrhl jejich vyloučení krátce po únorové invazi, pak názor přehodnotil, ale dohady trvají, rozhodnuto není, je to zmatek. Řekni mi, má se míchat politika do sportu a sport do politiky? Navíc u takové akce, jakou je historicky olympiáda?

Ivan Hoffman: No, s tou olympiádou mám trochu problém, ale jinak bych na tu otázku odpověděl, že se politika se sportem doopravdy míchá. Ne, že ne. Naše generace si pamatuje, když se řeknou výsledky 2:0 a 4:3, tak všichni víme, že v roce 69 se pomíchala politika se sportem v hokeji, a naši hokejisté tenkrát porazili Sověty, sovětské hokejisty. Bylo to krátce po okupaci v roce 68 a tenkrát prostě po těch hokejových výsledcích proběhly mohutné demonstrace v mnoha městech. A já po tom prvním výsledku 2:0 jsem byl na takové demonstraci v Bratislavě. A po tom výsledku 4:3 jsem byl v Praze na Václaváku. Tam bylo 130 000 lidí, a tak dál. A byla pěkně pomíchaná politika se sportem.

Nemělo by se tomu říkat olympijské hry, pokud během jejich konání tolerujeme války

Martina: Takže se nemůžeme tvářit, že ne. Hm.

Ivan Hoffman: Ne. Nemůžeme se tvářit, že ne. Nicméně u té olympiády, tam je to, myslím si, všechno špatně. Protože ta hlavní otázka je, jestli se má kvůli politice zohledňovat dění ve sportu, to znamená, že když je válka, tak je blbé sportovat. Anebo, jestli je to naopak, a když je olympiáda, olympijské hry a sportuje se, tak se nemá co válčit. Tak ta olympijská myšlenka je založená na tom, že byl posvátný mír. Že čtyři dny, když se sportovalo v Aténách, tak nikdo nesměl válčit. Bylo to zakázáno zákonem, jakékoli násilnosti, války prostě nebyly povolené, a ještě navíc ti sportovci měli zaručenou cestu do Olympie přes území nepřátelských států. To znamená, oni tam dorazili všichni soupeři měsíc předem, aby se mohli náležitě připravit na tu soutěž. Pak zavládl posvátný mír, no a ti atleti, kteří tam soutěžili, jejich vítězství bylo tak ceněné na úrovni, jako vítězství ve válce. To znamená, ten sport doopravdy tenkrát něco znamenal. Přes to prostě nejel vlak, když se sportovalo, tak se neválčilo. Dneska se vlastně olympijských hrám, pokud se tedy nedrží této zásadní myšlenky, že sport má přednost, a když se sportuje, tak nemá kdo co střílet a válčit… pokud nejsme schopni se toho držet, tak by se tomu podle mě nemělo říkat olympijské hry, ale mohly by to být nějaké světové hry…

Martina: …mistrovství a podobně.

Ivan Hoffman: Ano.

Martina: Přesně tak. Myšlenka se vlastně vytrácí. Ty spojené kruhy, každá barva, protože národy a prostě všechno, a to je najednou pryč.

Ivan Hoffman: Ano. To znamená, já bych neřešil, jestli když je válka, se má sportovat. Já bych řešil, že když se sportuje a jsou olympijské hry, tak se nemá co válčit. A každý, kdo prostě vystřelí, tak by měl jít před soud, protože porušil posvátný mír.

Martina: A to je ještě úplně jiný pohled. Mezinárodní olympijský výbor to přehodnotil, ten svůj původní návrh, a doporučil návrat ruských a běloruských sportovců na mezinárodní soutěže, když by se účastnili pouze pod neutrální vlajkou. Za absence národních symbolů, hymny, národních barev a podobně. Přijde ti to jako řešení? Možné řešení, rozumné řešení?

Ivan Hoffman: Přišlo by mi to jako rozumné řešení v případě, že by se měřilo stejným metrem všem, a například američtí atleti ve chvíli, když Spojené státy někde bojují, někde válčí, například za demokracii, za lidská práva, nebo kvůli ropě, z jakéhokoliv důvodu, tak by prostě museli nastoupit bez těch symbolů, bez vlajky a tak dál. A kdyby to platilo prostě pro všechny, když někde se zúčastní nějaké války, nějaká jiná země, opět by to takto platilo, tak pak asi ano. Ale když je to jenom jednoúčelově proti jedné zemi jakýmsi právem silnějšího, to není fér.

Martina: A jak ti do tohoto olympijského kaleidoskopu zapadá skutečnost, že zimní olympijské hry v roce 2022 se odehrávaly v Číně? My tady podnikáme výlety na Tchaj-wan, máme dny pro Nepál, ale naši sportovci do Číny jeli. Pod naší vlajkou, přivezli pěknou zlatou a bronzovou medaili, jak to tedy je s tím metrem, kterým se sportovcům měří?

Ivan Hoffman: No tak, dobře to říkáš. To je tedy právě ten chaos. Ono na těch olympijských hrách to bylo zajímavé i tím, že nedošlo k bojkotu sportovci, ale ty hry bojkotovali politici. Jo, nejeli se prostě na to podívat. Na ty svoje atlety, jak zvítězí v mezinárodní konkurenci, protože to jim přišlo jako špatné, ale opět, když se podíváme do Olympie, tak tam se těch olympijských her nezúčastnili jenom sportovci a diváci, ale i představitelé řeckých států, a to proto, protože ty hry byly příležitostí uzavírat politické smlouvy, upevňovat národní a kulturní sounáležitost, to znamená, byla to příležitost k jakémusi politickému smíření. A dnešní hry se tváří být olympijské, jsou příležitostí se na sebe naštvat, nebavit se spolu, ukázat jeden druhému, co si o něm myslím špatného. To znamená, opět je to popření té tradice. To znamená, já bych spíš to viděl tak, že by se doopravdy měla dát přednost tomu sportu a hledat tam i mezi politiky nějakou možnost domluvy.

Případ pětibojaře Davida Svobody má pachuť příběhu, kdy nějaký politik, který v životě nic zvláštního nedokázal, se vyvyšuje nad olympijského vítěze

Martina: A jak vnímáš ještě jednu konotaci tady tohoto rozporu, nebo sporu, kdy náš olympionik, pětibojař David Svoboda, byl za jakési svoje vyjádření souhlasu se startem Rusů pranýřován naší ministryní obrany, a pak musel v touze po vzdělání jet s paní ministryní na výlet na Libavou, aby vyslechl příběhy vojáků o tom, co se na Ukrajině odehrává? Jak vnímáš tady tuto kauzu?

Ivan Hoffman: Já nevím, jestli se tento náš pětibojař, rozhodně výborný atlet, o tom není pochyb, jak se zabývá historií, jestli trochu čte, prostě, jak v té jeho disciplíně to vypadalo, a jestli ví, že v roce 708 před naším letopočtem na 18. olympijských hrách se soutěžilo v pětiboji poprvé. A tehdy se vítězem stal Lampis ze Sparty. Ti sportovci ze Sparty byli vesměs vojáci. Všichni, protože kdyby nebyl schopen vojenské služby, tak by vlastně nebyl důvod ho živit, a už tam někde by ho hodili ze skály. To znamená, ten byl určitě voják, to znamená mohl by být tomu našemu olympionikovi blízký, a my sice vůbec nic nevíme o jeho politických názorech, o tom se nic nedochovalo, ale víme, že skvěle zvládl kombinaci skoku do dálky, běhu, hodu diskem, oštěpem a zápasu. A tenhle Lampis ze Sparty byl prostě potom zahrnut obrovskými poctami, úctou a respektem, na rozdíl od toho našeho pětibojaře, který si musel vybrat mezi nějakou důstojností, a tou, řekněme, sportovní orientací, a mezi tím, že to je voják, který je zaměstnán u armády, to znamená, je to jeho živobytí. A ve chvíli, když ti samí nadřízení se na něj naštvali, tak zřejmě se tedy raději ponížil, omluvil s tím, že si zachránil práci. Já tomu rozumím, ale mně by se daleko víc líbilo, kdyby jim řekl, že na svém názoru trvá, že prostě ten sport nemá být diskriminující, ale že doopravdy jde o to, aby se tam férově soutěžilo, a ta olympijská myšlenka je taková, jak jsme si řekli, no tak to by se mně líbilo víc. Ale nemůžeme soudit nikoho druhého. Nejsme v jeho kůži. Může mít hypotéku, může mít dobrý důvod udržet si zaměstnání, a nic jiného mu nezbylo. Má to takovou pachuť, že nějaký politik, který v životě nic zvláštního nedokázal, se prostě vyvyšuje nad olympijského vítěze. To je prostě nevkusné.

Martina: Máš pravdu, že to nelze hodnotit, protože to, že se člověk celý život připravuje na soutěžení a bojování na sportovním kolbišti, neznamená, že zvládne politické kolbiště. To je úplně jiný druh hry a…

Ivan Hoffman: Jiný level, ano. Jiná disciplína, přesně tak.

Česká vláda je hodně vstřícná k Bruselu, a cokoli by vyznělo jako nějaká vlastní politika, tak toho se bojí

Martina: Tak uvidíme, jak dopadnou olympijské hry, jak vlastně dopadne celý tento spor, a pojďme se podívat na další událost, které jsme, dá se říci, dnes a denně svědky a dočítáme se a dovídáme o ní, ať chceme, nebo nechceme. V obilí dovezeném z Ukrajiny byl při kontrole jeden pesticid, který není v Evropské unii povolen a který má negativní vliv na lidské zdraví. Navíc ještě k tomu přibývá fakt, že levná ukrajinská pšenice ohrožuje ekonomický život evropských zemědělců. My víme, že naši sousedé, třeba Slovensko zakázalo zpracovávat naskladněné ukrajinské obilí a z něj vyrobenou mouku, zrno nesmí ani na trh. Jak reagují ostatní sousedé? Třeba Polsko?

Ivan Hoffman: Tak v Polsku ta reakce je daleko dramatičtější, a je tam dramatičtější i ten problém. Protože přes Polsko vlastně vznikly takové koridory, kterými měla ukrajinská pšenice putovat v zapečetěných vagónech do přístavu, a z těch přístavů potom dál měla směřovat do Afriky. To se ale nestalo, protože ta pšenice tím, že je mimořádně levná, tak se zalíbila obchodníkům v Polsku, kteří začali tedy nakupovat, takže do těch přístavů se příliš nedostala. Ono, i kdyby se tam dostala, tak by byl problém, protože ty přístavy jsou zaplněné i jinými komoditami, které je potřeba převážet, například uhlí a na tom prostě se vydělává lépe než na převážení pšenice. To znamená, těch problémů bylo víc, logistických, s tou přepravou, a do té Afriky nakonec místo ukrajinského obilí spíše směřovalo obilí ruské. No, a to, co se vlastně stalo v Polsku, bylo, že polská pšenice najednou nebyla konkurenceschopná té ukrajinské, a politici v jedné chvíli to museli začít řešit, protože na podzim budou v Polsku volby a vládní strana je pod tlakem zemědělců. To jsou její voliči, že je prostě nechává prostě chudnout, no a tak Jarosław Kaczyński řekl, že Ukrajinu bude podporovat Polsko, ale cílem dobré vlády je především podporovat vlastní občany, že je i v zájmu Ukrajiny, aby v Polsku nevypukla krize, no a polské rolníky tedy musíme bránit, řekl – a ubráníme je. No, a ta obrana vypadá tak, že Polsko přijalo zákaz dovozu ukrajinského obilí, ale nejen obilí, ale také cukru, sušených krmiv, semen, chmelu, konopí, ovoce a zeleniny, vína, hovězího a telecího masa, drůbeže, mléka, mléčných výrobků, vajec, včelích produktů, to znamená, zavedli embargo proti všemu, co bylo dováženo za nějaké dumpingové ceny. Ceny nižší, než za jaké jsou vyprodukovány v Polsku, jinými slovy to je ochranářské opatření naprosto jasné, úplně v rozporu s jakýmikoli pravidly evropskými.

Martina: Pro polské hospodáře a tak.

Ivan Hoffman: A byla to jediná možnost, jak politicky se uchránit před tím naštvaným polským zemědělcem.

Martina: Ehm. No, jakým způsobem chrání náš stát své zemědělce a hospodáře, je patrné z výroku našeho ministra zemědělství Nekuly, který řekl, Česká republika neplánuje jít ve šlépějích Polska, Slovenska a Maďarska a nezavede zákaz na dovoz obilí z Ukrajiny. Z čeho myslíš, že pramení to naše, řekněme, solitérní chování? Zejména, když naše země má třeba svého obilí opravdu přebytek?

Ivan Hoffman: No, tak oni tvrdí, že se toho ukrajinského obilí k nám nedovezlo příliš mnoho, to nedovedu posoudit, říká to vláda, ale té vládě můžeme věřit, nemusíme, já jim například nevěřím vůbec nic, to znamená, nevím, kolik se toho dovezlo, když říkají, že se nenašly v tom obilí u nás žádné nějaké pesticidy, že je perfektní, tak mi o něm víme, že je geneticky modifikované, že ti oligarchové na Ukrajině kupují pesticidy tam, kde jsou nejlevnější, a vůbec si nedělají starosti s nějakými evropskými normami, to znamená, dá se o tom pochybovat. Ale když říkají, že ty vzorky nic špatného neukázaly, tak to může být, protože se neměří, anebo že se měří a současně se k tomu přidají nějaká politická kritéria, opět zase to je věc důvěry. Kdybychom měli důvěryhodnou vládu, tak by to člověk zase bral nějak jinak. Ale řekl bych, že ten hlavní důvod toho našeho, jak říkáš, solitérního postoje zvláštního je v tom, že máme ministra zemědělství, který spíš hájí takové ty drobné zemědělce. On nesnáší takové ty agrobarony, jak on tomu říká, takové ty velké producenty, velké pěstitele, spíš se mu líbí takoví ti malí. To znamená, že on, když by tím byli poškozeni u nás ti velcí producenti obilí, tak on by byl jenom rád. Jemu by se to právě líbilo, protože to jsou lidi, které on nesnáší.

Martina: Ale to je přesto postoj proti ekonomice vlastní země.

Ivan Hoffman: No, to dělá vláda furt. Oni jsou vlastně hodně vstřícní k Bruselu, a cokoli vlastně by vyznělo jako nějaká vlastní politika, tak toho se oni bojí. Myslím, že jsou takoví bojácní. Jo, že nechtějí si to v Bruselu rozházet. A mají snad pocit, že ten Brusel pro ně za to, že budou hodní a poslušní, něco udělá. Samozřejmě ten Brusel pro ně neudělá vůbec nic. Ale oni to nevědí.

Když mi tato naše vláda řekne, že je něco úplně bezpečné, úplně v pořádku, tak to pro mě nemá žádnou relevantní hodnotu

Martina: Ivane, musím říci, že když už jsme u mouky, tak ve mně hryže ještě jeden červík pochybností. A to doslova. Protože v lednu letošního roku schválila Evropská komise na seznam povolených potravin nové druhy hmyzu. Zároveň na seznam přibyl také částečně odtučněný prášek z celého cvrčka domácího, což není zas až tak nové, protože už od roku 2021 Evropská unie pustila hmyz do našich spíží, když umožnila použití moučných červů v potravinářství, dnes povolila sarančata, larvy potemníka moučného, larvy potemníka stájového a cvrčka domácího. A osm dalších druhů momentálně čeká na schválení. Řekni mi, zaujala tě tato zpráva? Že prostě máš takovou novou možnost přístupu k proteinům?

Ivan Hoffman: Já nevím, jestli si vzpomínáš, je to už více let, byla u nás taková politická strana důchodců, a jejich šéf, předseda se vsadil…

Martina: Kremlička.

Ivan Hoffman: Ano, ano. To je on. No, a potom v přímém přenosu snědl právě toho brouka potemníka. A bylo to odporné. Prostě lidi si říkali, tak to ne, to do politiky snad nepatří. Tak prostě dodržet tu sázku a nechat se nafilmovat, jak dospělý člověk jí brouka. A on je vlastně takovej jako – on prošlapával cestu k něčemu modernímu. Něčemu progresivnímu. My jsme to tenkrát nevěděli. Jo. No, já, když se na to dívám, tak já brouky jíst nebudu, prostě. A byl bych rád, aby na každé položce bylo napsáno, že tam něco z těch brouků je přítomno. Existují na to dnes od odborníků, řekl bych, analýzy, jak je to možné strávit, a neříká se, že Afričané na to mají žaludek, Evropané nemají, že to může vyvolat alergii, říkají že ne. A zase, když mi tahle naše vláda řekne, že to je úplně bezpečné, úplně v pořádku a tak dál, tak to pro mě nemá žádnou relevantní hodnotu, protože to je vláda, které prostě nevěřím.

Martina: Ale když si přečteš, promiň, i odborná stanoviska, tak co jsem četla…

Ivan Hoffman: Tak jsou proti. Vesměs čtu stanoviska, která jsou proti broukům, že to není dobrý nápad, že to doopravdy může mít nějaké zdravotní důsledky pro nás. Ale možná si zvykneme. Takových tři sta, čtyři sta let stačí na to, aby se prostě přeorientoval žaludek a zažívání Evropana na toho afrického, dobře to zvládneme, že prostě jsem jenom zpátečník. To je také možné, to musím přiznat. Tuto možnost brát v úvahu.

Evropská unie by se měla na 24 hodin vypnout a pak zapnout, a zresetovat do stavu, v jakém vznikla

Martina: No, já, když jsem, promiň, že tě přerušuju, já když jsem četla odborná stanoviska, tak jsem právě narazila na velké množství takových těch chlácholivých. Dokonce napadaly i kritiky, kteří varují před nežádoucími účinky. Opět jsem četla, že jsou to dezinformátoři, když hovořili o parazitech a jejich toxinech a chitinu. Maximálně připouštějí, že na ně může být alergie, jako třeba na korýše. Zatímco když jsem četla výroky italského ministra zdravotnictví Orazio Schillaci, tak ten řekl, kdo kupuje tyto výrobky, musí se dozvědět, že existuje riziko alergické reakce, které nyní nejsme schopni kvantifikovat. Takže, řekni mi, kde vzít informaci, cítit se bezpečně, cítit se dobře, když, jak říkám, četla jsem mnohá odborná vyjádření a byla vlažná, podporující chrousty a urážlivá vůči těm, kdo pochybují?

Ivan Hoffman: Já se obávám, že jsi četla mainstream. Ale, tak pardon, to jsem nechtěl naše kolegy z mainstreamu tedy urazit, ale i oni se snaží najít něco pěkného na Evropské unii. A ono to je mimochodem stále těžší. Dřív to bylo tak, že se Evropská unie občas schválila, vymyslela něco, co se jí nepovedlo, ale v jádru dělala prostě politiku normální evropskou, pro lidi. Dnes je to tak, že sem tam se jí povede něco normálního udělat pro lidi, ale vesměs jsou ta opatření prostě, že to člověku nebere rozum. Prostě vymýšlejí kraviny, jo. Úplné a nesmyslné, z neznámého důvodu. Myslím si, že to je asi, že to je instituce, je to jako s jinými organizacemi, že se opotřebovávají. Na stáří potom už degenerují a začnou produkovat hlouposti. Já mám proto odjakživa takový nápad, že je potřeba celou tu Evropskou unii zrestartovat. To je jako s počítačem. Už je pomalý, tak to nejlepší, co navrhne každý programátor, je: Zkuste vypnout a znovu zapnout.

Kdyby se zrušila Evropská unie na 24 hodin, se vším, co prostě vymyslela, a za 24 hodin by znovu vznikla v původních nějakých parametrech, tak bychom možná byli překvapení, že by vlastně ten počítač nastartoval, znovu by fungoval. Všechno by šlo. Ale v tom stavu, jak je to dnes, tak mi to přijde prostě takové zavirované, prostě nesmyslný kolos, který doopravdy vymýšlí, jak žrát brouky. Tak to už je na hlavu, jo. Místo toho, aby se Evropská unie vrátila k nějakému ekonomickému normálnímu modelu soutěže, zrušila všechny ty dotace, které vždycky někoho preferují, někoho odškodňují, ale celé je to už tak komplikované, že už tomu nikdo nerozumí. A navíc, ten rozhodovací proces už je udělaný tak, že do něho už ani nelze vstoupit, nelze nic ovlivnit. My jsme měli teď spoustu rozhovorů s lidmi, kteří ten Evropský parlament znají zevnitř, a když si z toho člověk udělá takový nějaký komplexní obrázek, tak vidí, že to je instituce, která doopravdy už více škodí, než pomáhá. Říkám, vypnout a znovu zapnout, to by asi pomohlo.

Martina: Jak Jára Cimrman ve své hře… Vizionář, když chce chalupník propašovat sbírku brouků na onen svět, tak říká, tam si užijete brouků. My si jich zjevně užijeme už za života, ale ty jsi řekl, že se chceš rozhodnout, jestli…

Ivan Hoffman: Už tehdy vizionář… To je tedy úplně nejlepší.

Martina: A ty jsi říkal, že se chceš rozhodnout, jestli je budeš jíst, nebo nebudeš, a tím pádem o tom musíš vědět. Opoziční hutí SPD chce navrhnout novelu zákona o potravinách, která by nařizovala výrobcům hmyz přidávaný do výrobků označovat červených tučným písmem o minimální velikosti fontu 18. Co si o tom myslíš? Je to nutné?

Ivan Hoffman: Aha, to je pěkné. Já si myslím, že ano, že to je fajn, a budu velmi zvědav, budu stát u toho regálu s nějakou tou moukou a dám ti potom zprávu, kolik lidí si ji koupilo. A myslím si, že jich nebude moc.

Martina: Italská vláda rozhodla, že z mouky z hmyzu bude v Itálii možné prodávat výrobky jen ve speciálně označených regálech, a dokonce i schválila příslušné dekrety o regulaci prodeje těchto potravin, například z mouky z hmyzu se nebudou smět vyrábět klasické italské potraviny, pizza, těstoviny, myslíš, že máme fortel na to se také takto pochlapit?

Ivan Hoffman: No, ano, ale bude potřeba nejprve zvolit normální vládu. Obávám se, že s touhle vládou ne. Ale v budoucnu mnoho, řekl bych opatření, která se dnes promýšlejí a která, každý den čteme nové nápady, jak oškubat lidi, tak já myslím, že mnohé z nich zaniknou. Jsou některé věci, které jsou nevratné. Už se změnit nepodaří. Ale jinak svět prostě stále směřuje dál a nic nikdy nekončí, nic není nikdy definitivní. My se z toho probudíme jako ze zlého sna a něco. Já jsem optimista, víš. Nemůžu ti to jinak říct.

Martina: Já jenom ještě doporučuji pro pobavení: Zadala jsem do vyhledávače hesla „mouka“, „hmyz“ a podobně – a vypadly mi jenom rady, jak nepustit hmyz do potravy. Ještě to nenasálo tu novou dobu a musím říct, že mě zaujal výrok: „Taková mouka není nic moc lákavého. Horší než to, že sníme zavíječe, což je nejčastější návštěvník mouky ve spižírně, tak horší než to, že sníme zavíječe, je spíše fakt, že s ním sníme i jeho výkaly, které jsou od mouky téměř k nerozeznání. Proto přesívání mouky nedoporučujeme. Kontaminovanou mouku nekonzumujte a ihned ji zlikvidujte.“ Tak vidíš, časy se mění.

Ivan Hoffman: Ano, ano, ano. A my se nesmíme změnit s nimi, bych řekl.

Evropská unie hledá skulinky i čas navíc, jak se vyhnout schválenému zákazu spalovacích motorů

Martina: Aspoň ne ve všem. No. Pojďme se podívat na další takový highlight měsíce dubna, a to byl kompromis – v Evropské unii se totiž našel kompromis – jak zakázat a současně zachovat spalovací motory. Německo a Itálie zabránily schválení připraveného zákazu spalovacích aut od roku 2035 a argumentují syntetickým benzínem s nulovou bilancí oxidu uhličitého. Ulevilo se ti, je to spásné?

Ivan Hoffman: No, já myslím, že ten kompromis, který vznikl, byl na získání času. Já stále si myslím, že celá ta elektromobilita, která se tady chystá, boj proti CO₂ ve vzduchu, že to je takový byznysový projekt, prostě jsou lidé, kteří na této, řekl bych, na tomto ekologickém byznysu jsou schopni založit prosperující byznys. Ale on ve skutečnosti je tak komplikovaný a natolik spoléhá na to, že teprve v budoucnu vědci vyřeší něco, aby naplnili ty politické proklamace a cíle, a není jisté, že ti vědci to zvládnou, taky mohou být neúspěšní, jenže ti politici na ně spoléhají příliš, že to všechno se ještě může obrátit. Pokud by se už teď přijala opatření proti úplnému zákazu spalovacích motorů, tak by se ztratil takový časový polštář, který ještě je možné udržet na to, aby prostě přišlo se na to, že to je pitomost a že se ještě lze vrátit zpátky. Potom už by ta auta se spalovacími motory vyráběli všude možně jinde, a kdyby se ukázalo, že si s tou elektromobilitou neporadíme a že nejsme mobilní a že to je jenom pro některé, a většina lidí by se najednou nemohla dostat odněkud z bodu A do bodu B, protože ta stará auta na benzín už jednou nedojezdí a jiné už nebudou, a ty elektrické, buďto budou drahé, nebo nebudou fungovat, budou ty dojezdové úzkosti, a já nevím co všechno, tak tímhletím kompromisem se podařilo získat nějaký čas, kdy se ještě mohou vyrábět motory na ty normální paliva, bych řekl, na benzín a naftu.

Ale na tu tvoji otázku, ono je daleko levnější, myslím, že šestkrát levnější, vyrobit ten benzín a naftu z ropy, než polapovat CO₂ ze vzduchu a získávat vodík z mořské vody. Navíc reaktory, které by byly poháněny většinou z obřích solárních elektráren, aby potom se v reaktorech, které taky budou potřebovat energii, míchal vodík s tím polapeným uhlíkem, a tak se získal e-benzín, nebo e-nafta, přičemž oni potom při tom spálení znovu vyloučí do ovzduší uhlík, který se předtím podařilo polapit, takže ono vlastně není bezemisní, ale ten fór, pro který se nadchli v Bruselu, je, že se ty dvě složky, to znamená ta složka z vody a ze vzduchu získají za pomoci elektřiny…

Martina: Bezemisní…

Ivan Hoffman: Větrníků a solárů, a tak dál. Jenomže toho paliva se vyrobí zřejmě velmi málo, a je tam ještě jedno velké úskalí, že ta technologie bude náročná, bude vyžadovat velké investice, a ve chvíli, když se Evropská unie rozhodne, že do toho vloží dotace, peníze, že to podpoří, tak nejlevněji tuto drahou technologii jsou schopni postavit, zrealizovat Číňani. To znamená, nakonec na tom ještě vydělají Číňané, kteří nám budou vyrábět prostě tuhle ropu, která se výborně hodí do Porsche a do Ferrari, jo, do těchhle vozů, kteří už vlastně na tom pracují, protože se jim nechce jezdit s těmi těžkými akumulátorovými baterkami. Prostě do toho sporťáku, když se to vloží, tak celá radost z jízdy a celá radost z toho Ferrari a Porsche je pryč, jo. Tak proboha…

Martina: Ivane, jestli tomu tedy rozumím správně, tak ty tomu projektu na e-paliva tak úplně nevěříš, protože on zatím se opravdu energeticky jeví nesmyslným, a myslíš si, že Evropské unii došlo, že sama sebe tím zákazem lapila do léčky, a snaží se prostě získat ještě nějaký čas na manévrovací prostor?

Ivan Hoffman: Mně to takhle připadá, ano. Já stále jim ještě, řekl bych, fandit ne, ale to je silné slovo, ale stále ještě věřím, že nějaké zbytky rozumu se prostě zachovaly. Protože je potřeba si uvědomit, že Evropskou unii sice řídí politici, ale ti lobbisté jsou lobbisté průmyslu, byznysu, to jsou všechno lidé, kteří mají všechno spočítané do posledního haléře, a dělají jenom to, na čem se dá vydělat, a určitě by nešli do nějakého přílišného hazardu. Mám pocit, že ten kompromis vylobbovali průmyslníci, kteří prostě se smutně dívají na to, kdo tu Evropu řídí, a budou tomu muset nějakým způsobem konkurovat. Nakonec ty peníze, ty velké peníze určitě prostě mají svoji váhu, a těm největším zvěrstvům se nakonec předejde z racionálních důvodů. A já tomu stále tak nějak věřím, že to takhle nějak je.

Martina: Dočetla jsem se, že dosavadní výroba vypadá tak, že na litr tady tohoto e-paliva se spotřebují čtyři litry vody a 25 kWh elektřiny. Při roční plánované kapacitě 550 miliónů litrů to znamená odběr 13,8 TWh, což je skoro celá loňská produkce Dukovan. Přijde ti to dost racionální důvod, a také je to zádrhel, nebo se mi to jenom tak zdá?

Ivan Hoffman: Kdysi jsme se strašně smáli takovému tomu „Poručíme větru dešti!“. Ale ono to zřejmě je nějaká – nezávisle na režimech – je v člověku stále potřeba něco, co už jednou funguje, udělat nějak jinak, nově, objevně, progresivně. Ono se tomu vždycky říká jinak. Je to nějaká deviace, která provází lidstvo zřejmě od nepaměti. Asi to tak vždycky bude, asi to nepomine. Tohle je doopravdy taková pitomost, že je těžké to brát vážně. Je to pitomost.

Současná opozice se nedokáže spojit tak, jako to udělala vládnoucí Pětikoalice. Politika je více o lidech, než o programech.

Martina: Tak zatím ten litr benzínu stojí cirka 10 eur, takže je to opravdu asi jenom pro ty řidiče Porsche, nebo Ferrari, které se o to zajímá, tak uvidíme, kdo z nás si to bude moci v budoucnu dovolit. Ty jsi tady dnes několikrát zmiňoval, že nevěříš současné vládě, že nevíš, co je zase napadne, a že jsi tak trochu ve střehu, řekni mi, v jaké kondici je opozice? Pět politických stran, které se spojily, dnes společně ovládají Sněmovnu, Senát, vládu, Pražský hrad, brzy budou mít i svůj Ústavní soud – myslíš si, že se tím opozice inspiruje, aby se třeba spojila také proti Pětikoalici?

Ivan Hoffman: Občas se taková myšlenka objevuje. Ale všechno, co řeknu k opozici, předešlu, že je to mission impossible. Prostě, je to… politika je o lidech. A není to tak, že když je nějaký dobrý program, tak se k němu všichni přidají. Vždy je strašně důležité, kdo s ním přišel, kdo si s kým rozumí, kdo komu co kdy v minulosti udělal, co kdo o druhém v minulosti řekl – to znamená, ta opozice je velice rozhádaná. To, že se těch pět stran spojilo a že ovládli všechny instituce, mají naprostou moc a můžou si dělat, co chtějí i při směšné 20% podpoře, to je dáno tím, že oni vlastně neměli nějaké vyhraněné programy. Oni měli společnou touhu odstavit konečně toho Babiše od moci a dostat se k těm postům. To znamená: Oni překousli všechny své rozdíly. Jedni byli konzervativní, druzí levicoví. Jedni cílili na venkov, druzí na města, a to nehrálo roli. A spojili se. S opozicí to je trošku těžší, protože zaprvé – část té opozice je pravicová a vlastně, když se podíváme na ANO, nebo na SPD, tak SPD ano, ta se pomalu profiluje jako národní strana, ale ANO by za normálních okolností si mohlo velmi dobře rozumět s ODS, a nebýt toho antibabišismu, tak by to tak i v minulosti určitě i bylo, a vůči nim by se musela formovat nějaká levice, a to dnes není. Ta politika je o lidech, ne o programech – to znamená, když se na to vůbec díváme, tak teoreticky ano, teoreticky by se měly… by měly udělat přesně totéž. A ve snaze zachránit lidi před touto vládou, která je asociální, nekompetentní, tak by se měli všichni spojit dohromady, najít experty, odborníky, ekonomické, bez nějaké politické příslušnosti, kteří vědí, co se prostě dá dělat, jak to udělat, a ti tady jsou. No, a jim prostě svěřit správu věcí veřejných a brát samozřejmě ty svoje platy poslanecké a tak dál, ale nechat řídit tu republiku někým, kdo tomu rozumí. Ale říkám, asi když se mě zeptáš, jestli se to stane, jestli se ta opozice v národním zájmu a kvůli nám lidem, kteří se už na to nemůžeme dívat, spojí, tak ti řeknu, že asi ne.

Martina: A umíš si představit, když to tak shrnu, že by se spojili do jedné opoziční koalice ANO, SPD, komunisté, sociální demokraté, strany mimoparlamentní, nebylo by to vlastně jenom vyhánění čerta belzebubem? Nevznikl by silný kočkopes s různými stranami o hodnotách, světě, životě, ekonomice?

Ivan Hoffman: Vždyť to je právě to, to je ten problém tohoto způsobu politiky. Na té poslední velké protivládní demonstraci proti bídě vystoupil sociální demokrat Foldyna, a ten právě měl tenhle výrok, to jsi mi připomněla, že proti téhle vládě by byl schopen se spojit klidně i s Luciferem. A to je přesně to, co nemáme vůbec zapotřebí. Jo, spojovat se se zlem, jo. Tohle určitě není cesta. Já věřím v to, že jsou zde experti, odborníci, na které lze prostě se obrátit a s nimi věci řešit. A sklon k tomu bych asi viděl u ANO, ti v minulosti byli pod silným tlakem. Mimochodem, když se zpětně díváme na tu vládu Babišovu, tak on měl velké štěstí v tom, že měl velmi silnou, razantní, hlasitou opozici, která, dokud byla v opozici, tak jsme z ní měli užitek. Protože ten Babiš doopravdy musel si dávat velký pozor na to, aby nedělal nějaké chyby, nebo přehmaty, tak si počínal prostě jako dobrý manažer. Ve chvíli, kdy oni jsou u moci, tak je nám houby platné, že máme nějakou opozici, která se vlastně neumí vůči té Pětikoalici pořádně vymezit, a teď jsem do toho pořádně zamotal. Ale na Belzebuba a Lucifera bych nespoléhal. Ten nás z krize nevyvede.

Martina: Myslím, že nezamotal, ale ono to člověka tak jako vcucne, jako taková černá díra.

Ivan Hoffman: Ano, přesně.

Někdy to vypadá, že se v budoucnu dozvíme, že nás vlastně osvobodili Němci tím, že prohráli válku

Martina: Já vím, že si dnes povídáme především o událostech dubnových, nebo o tom, co tě v dubnu zaujalo, ale přesto bych se rozloučila jedním významným okamžikem měsíce května, protože právě dnes, kdy vysíláme toto naše povídání, je výročí osvobození naší země. A teď bych měla logicky dodat, kým. Tak jsme na to byli zvyklí. Ale já už si tím nějak nejsem jistá. Myslím, že v tomto případě se potvrzuje citát „budoucnost je jistá, to jen minulost se stále proměňuje“, protože oba si jistě ještě pamatujeme, že jsme ve škole nemohli říct, že část naší země osvobodila americká armáda. Vím, že děti dnes zvažují, zda je strategické navrhnout v dějepise, že většinu území naší země osvobodila armáda sovětská. A přiznávám se, že při tomto vývoji si už nejsem jistá, zda se v budoucnu nedozvíme, že nás vlastně osvobodili Němci tím, že prohráli válku. Řekni mi, jak si myslíš, že se bude ta, v tuto chvíli už říkám legenda o našem osvobození, ještě vyvíjet?

Ivan Hoffman: Tak máme několik možností. Můžeme se tvářit, že nás osvobodili Ukrajinci, to je jedna z možností. Pak se můžeme tvářit, nebo se ukáže to, co provedla v roce, před květnem 45, sovětská armáda, nebo Rudá armáda, že to byla vlastně okupace, a ještě se může stát, že rozšíříme tu část, kterou osvobodili Američané, na celou republiku, tak nějak to prostě přepíšeme, a že nás osvobodí v budoucnu ještě zpětně Američané. To přece byla ta písnička, Plzeň osvobodil Patton, generál Patton s tanky a děly, prostě takhle, tak to byl skoro protestsong, tenkrát, to říkáš správně, to bylo zakázané, teď už se to smí říct. Ale teď už zase začíná být problém v tom, že když se podíváme na to, jak u nás se chystají tanky pro Ukrajinu a výroba munice a tak dál, tak ožívají takové zase reminiscence na to, jak Československo se výrobou zbrojní zapojilo do té mašinérie protiruské, a jak jsme byli vlastně takovou tou zbrojovkou Evropy, ale to jsme nebyli jenom my, podobná situace byla i ve Francii, a občas se narazí na takové dobové obrázky, které se ale nikdy příliš neukazovaly, jak se dobře žilo dělníkům, kteří pracovali pro wehrmacht ve Francii, nebo u nás, jaké měli dovolené, rekreace, jak chodili tančit a do kina, prostě žili si – v té době, válce – na velice dobré úrovni, protože Němci je potřebovali na výrobu zbraní. A k tomu se prostě nějak potom za komunismu nebyl důvod vracet, ale teď také ne. Ale zajímavé je, že si to pamatují Rusové a občas to tak jako připomenou. Nezní to dobře, možná bychom raději měli takový příběh o tom, jak jsme byli národem ponižovaným, okupovaným, Německem utlačovaným, jak jsme vlastně byli odbojní proti nim. To by se nám líbilo víc. Být prostě za takové ty hrdiny. Ale někdy prostě to přání je možné si udržet, nebo ten obraz je jiný tím, že člověk se nedívá na ty staré fotky a nechce znát ta fakta.

Martina: A asi se můžeme spolehnout na to, že v rámci účinné ideologie se nadále nebudou historické příběhy kazit pravdou.

Ivan Hoffman: Přesně tak, to by, na to si musíme dát velký pozor.

Martina: Ivane Hofmane, já ti moc děkuji za dnešní setkání, prosím tě, abys v květnu bedlivě sledoval, co se kde šustne, protože já se za měsíc zase ozvu. Moc ti děkuji.

Ivan Hoffman: Také, také. Zdravím naše posluchače.

Tuž to by mě zajimalo, co zahraničnim agentum zvanym neziskovky tak vadi na tym, že se musi povinně označit jako „zahranični agenti“ v připadě, že vic jak 20 % svojich přijmu maju ze zahraniči?

Barevni agenti v Tbilisi zmobilizovali proti přijeti takeho zakona masy zblbnutych lidi, keři po několik dnu teroryzovali centrum města. Připomnělo mi to počatek Majdanu v Kyjevě na podzim 2013. Stejny scenař, stejne nasili, molotovovy koktejly, pokusy o zapaleni statnich budov.

Netušim, z čeho maju taky strach. Je přece jasne, že pokud ma neziskovka podstatnu čast přijmu ze zahraniči, pak za tyto prachy pro zahraniči vykonava zahranični agendu. Žaden zahranični subjekt přece nebude vyhazovat svoje prachy zbuchdarma.

Taky zakon maju jak sudruzi v USA, tak sudruzi v Ruske federaci.

Každopadně gruzinsky parlament cofnul, stahnul navrh zakona a barevni agenti ztratili duvod vyryvat a prozatim se stahli. Na jak dluho, to nikdo netuši, bo ve hře furt je odevřeni druhe fronty na uzemi Abchazie a Osetyje, do čehož se Gruzinum po blbych zkušenosťach z roku 2008 nechce, ale su k temu asi zapadem tlačeni.

Tuž a do teto situace zme se vypravili na mikrovypravu do Adžaryje. Jak se dalo očekavat, cela země je v pohodě a nikdo nechapal, čemu par idyjotu v hlavnim městě vyryva.

Tuž držim Gruzinum palce, aby odolali tlaku multykulturnich sil.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Batumi

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání na E-shopu Knihu chraň,

Martina: Velmi často ten způsob, jak republiky Doněcká a Luhanská vlastně vyhlásily svoji autonomnost, to bývá přirovnáváno v našem tisku třeba k Sudetům – našim. Že je to úplně totéž, kdybychom tedy tehdy řekli: No, tak byla tam většina, tak si to mohli vzít. Jak vnímáte tady toto srovnání?

Petr Pelz: Už jsem o tom mluvil. To je právě ten poměr národní sebeurčení versus práva menšin. Já si myslím, že za první republiky německá menšina požívala daleko jiných práv, než požívaly tyto ruské, ta ruská menšina na východní Ukrajině. Určitě tady…

Martina: Daleko jiných práv znamená větších? Nebo menších?

Petr Pelz: Ti Němci určitě větších. Vždyť od roku 2014 – říkám, nejsem tak dokonale připraven na to, abych teď tady citoval všechny zákony, které jim byla zrušeny – Zelenského úplně první, jestli se nemýlím, první zákon byl, že zrušil ruštinu jako jejich oficiální jazyk, úřední jazyk. Peter Porošenko říkal, že někdy v létě nebo potom… – protože on se stal prezidentem –, že děti na západní a střední Ukrajině budou chodit do školy a do mateřských školek, a na východní Ukrajině ještě rádi odejdou a podobně, aby si zachránili život. Takovéto výroky, no tak to potom příliš práva menšin nepřipomíná, a tady už si myslím, že právě mezinárodní právníci zbystří a budou posuzovat, jestli východní část Ukrajiny měla právo se odtrhnout, tedy právo na národní sebeurčení, anebo jestli by měla dostat přednost zásada státní celistvosti hranic, státní integrity.

Rusko se rozhodlo nějakým způsobem obyvatelstvo ochránit. Nedovedu si představit, že by teď Rus řekl: Tak si je zase vezměte.

Martina: Já vím, že vy jste mi už řekl, že vlastně neumíte a nechcete odhadnout, co by muselo být splněno. Co by se mělo odehrát, aby tento konflikt skončil a aby bylo uzavřeno aspoň příměří. Ale přesto jste generál, máte za sebou obrovské diplomatické zkušenosti z Afghánistánu, ale i řekněme pro OSN. Řekněte mi, podle vás, jak ten konflikt dopadne?

Petr Pelz: Nevím. Ale budu opakovat už pokolikáté: Proboha, co nejdřív! Jak říkám: Cílem té skupiny ve Spojených státech, která usilovala o to, aby tato situace nastala, tak bylo Rusko oslabit a rozdělit – jestli si někdo myslí, že teď si vymýšlím, nebo nesouhlasí se mnou, ať si najde různé studie RAND, jedna má přímo tento název –, a to se nepovedlo. My jsme v rozporu s pocitem pana prezidenta Rusko posílili. A to znamená, že musíme brát vážně to, co Rusko teď chce. Já vím, že se těžko říká: Rusko vniklo na východní Ukrajinu a obsadilo ji, tak spravedlnost musí být dokonána tak, že je vyženeme. Ale vždyť to je ale přece jinak. Protože ruskojazyčné obyvatelstvo na východní Ukrajině vlastně bylo v nebezpečí nějakého opravdu ubližování této menšině – tam to beze sporu bylo. A Rusko se rozhodlo nějakým způsobem to obyvatelstvo ochránit. Nedovedu si představit, že by teď Rus řekl: Tak si je zase vezměte. To si nedovedu představit. Podívejme se na to realisticky.

Ale co zase tedy je nepřijatelné pro, zase to řeknu ve snaze o co největší přesnost, pro tu řídící skupinu – jak se někdy říká „kolektivní Biden“ – pro tu řídící skupinu ve Washingtonu. Co pro ně je nepřijatelné, to nevím. Já myslím, že vláda, nebudu říkat přímo prezident Zelenskyj, jeho vláda nakonec už by podle mého názoru, ale já se můžu mýlit, podle mého názoru by to mohla oželit. Vždyť s tím východem by měli jen problémy. Tak pro ně by to asi přijatelné bylo, ale je otázka, jestli bude schopný nějakou takovouto, dejme tomu nezávislou politiku, provést. Pak je tady to, co právě ten „skupinový Biden“ provede – jestli tedy to bude pro ně přijatelné, anebo ne. To už jsem řekl. Které jsou ty, jak se to dnes krásně říká, red lines pro řídící skupinu ve Washingtonu, kde jsou ty red lines. A do toho ubohá Evropa, která vůbec už nemá dnes žádné slovo. To uvidíme.

Martina: Bojíte se toho, že nakonec touha Západu porazit Rusko bude tak silná, že státy NATO třeba vyšlou dokonce i své vlastní jednotky na Ukrajinu?

Petr Pelz: Tady dochází… státy NATO, jako takové, si nejsem jist… Jestli se něčeho bojím, tak opravdu se bojím toho, aby to nesklouzlo k používání, nebo k použití, protože používání, nedokonavý vid v tomhle je asi špatně, atomových zbraní. Ale vraťme se k těm státům NATO. Já myslím, že státy západní Evropy, ani Spojené státy, nebudou příliš oplývat entusiasmem, aby začaly proti Rusku válčit. Ale tady ty státy kolem Polska, protože Polsko má letité bolístky s Ruskem… Tam už vůbec nejde o žádnou současnost, tam nejde o Sovětský svaz, tam jde o historické rozmíšky mezi Polskem a Ruskem, a do toho Litva a nějaké části Ukrajiny, a tak podobně. A dokonce jsem někde četl, že se má udělat evropská smlouva bez Sovětského svazu, která by bojovala proti Rusku. A jsou tam vyjmenovány všechny ty naše státy, a opět se tím jakoby rozděluje Evropa. Takže to, čemu jsme chtěli zabránit, tím rozšiřováním NATO, tak vlastně najednou teď úplně končí – z tohoto úhlu pohledu. Říká se „nová Evropa“: Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko – to asi příliš nebude oplývat nadšením. Bulharsko, Rumunsko. Já si nedovedu představit Bulharsko, že by nějak vášnivě začali bojovat proti Rusům. Pozice Rumunů je mi trochu nejasná, ale Polsko do toho buší. Já jim to nechci podsouvat a nechci to tvrdit, ale Polsko přece mívá ve zvyku, že když nějaký stát je v nějakých nesnázích, tak že obsadí kousek jeho území – to my přece víme. A jestli si myslí i na Ukrajinu, když před tím Ukrajina, ty části byly polské… Ale Polsko zapomíná na to, že bylo posunuto na západ. To zase ty své západní části, že by chtělo předat Německu, o tom dost pochybuji.

Možná budeme schopni mobilizovat, ale budeme mobilizovat lidi, kteří nejsou vůbec vycvičeni, a Rusy budou moci tlouct leda kabelkami

Martina: Hrklo ve vás, když jste se dozvěděl, že naše vláda usiluje o změnu mobilizačního zákona, o jeho rozšíření, anebo to berete jako, řekněme, pochopitelný preventivní krok?

Petr Pelz: Beru to jako pochopitelný preventivní krok. Hrklo ve mně, ale beru to.

Martina: Já jsem se na to hrknutí ptala, protože vaše slova, že současnou mezinárodní situaci a nebezpečí hrozící celé naší planetě považujete v několika ohledech za větší, než v době Kubánské krize před šedesáti lety, a otázka zatažení Česka do války je dnes kardinální, tak jsem si říkala, že vy musíte mít z tohoto scénáře obavy.

Petr Pelz: Ano. Ale chtěl bych tady rozlišit dvě věci. Jedna věc je být na takovou věc nějak aspoň částečně připraven, a druhá věc je nechat se zatáhnout. Nácvik nějakých těch kroků při mobilizaci je samozřejmě třeba, protože my máme tak malou armádu, že asi by nám příliš v nějakém takovémto konfliktu nemohla pomoci už z úhlu pohledu těch počtů. Takže jediná šance je trošku mobilizovat, ale já se ptám tedy jako… Koho? Je pár aktivních záloh, a to budeme tady mobilizovat koho? Kdo je tady dostatečně zdatný?

Martina: Od 18 do 60 včetně žen.

Petr Pelz: Hm… To budou ty Rusy tlouct kabelkami? Nebo já nevím. Vždyť přece nikdo neumí bojovat. Vždyť my máme profesionální armádu, já nevím, jak dlouho bych zase plácl nějaký nesmysl. Já jsem byl tehdy vlastně… – to jsem byl ještě v uniformě – byl jsem asi jediný generál, který nesouhlasil s přechodem na totálně profesionální armádu. Vzpomínám si, že vždycky říkali: No, buď bude profesionální armáda a v případě potřeby se rozvine o zálohy. Tolikrát až bude takové nebezpečí, tak tolikrát… a já jsem říkal: A kdo tam půjde? To je přeci ten samý problém, co mají dneska Ukrajinci. My možná budeme schopni nějak mobilizovat, ale budeme mobilizovat lidi, kteří nejsou vůbec vycvičeni.

Martina: Říká se tomu „kanonenfutr,“ má to na pár minut své opodstatnění.

Petr Pelz: Ano. Samozřejmě. Ale to je právě ten kardinální problém. Protože když nastane taková situace, že budeme muset mobilizovat, tak patrně před námi nebude šest měsíců nebo x měsíců k tomu, abychom … To řekneme nepříteli: Počkejte, prosím, my musíme vycvičit vojsko? Takže já nevím, co jako chceme dělat v tomto ohledu. Ale to, že nějakým způsobem budeme dělat, že se budeme snažit vylepšit naše schopnosti při mobilizaci, to si myslím, že je krok, který je třeba spíš podpořit.

Média přispívají k iluzi, že NATO je schopné vyhnat Rusy z Ukrajiny. Jenže reálně nemá dost vojáků ani munice.

Martina: Pane generále, myslíte si, že svou roli může hrát v tom prodlužování konfliktu, v té, řekněme, nechuti začít diplomaticky pracovat na tom, aby tady se rozlilo příměří anebo dokonce úplné ukončení konfliktu, že za tím může být také to, že politici, kteří investovali do konfliktu všechno, nejen hromady peněz, zbraní, ale také svůj politický kredit, se vlastně obávají, že by jim lidé mohli začít vyčítat, že nebyli dostatečně prozíraví? Že si nedokázali spočítat, že konflikt pravděpodobně neskončí úplným stažením Ruska ze všech území na Ukrajině a že svou zarputilostí, nevědomostí nebo zmanipulovaností přispívali k jeho prodlužování, vraždění a ničení? Jestli jsme se nedostali do takové zvláštní patové situace?

Petr Pelz: No, dostali jsme se, a já úplně nevím, vlastně proč západoevropští politici byli opravdu tolik ochotní k takovýmto krokům – tolik. A také nerozumím úplně přesně tomu, proč obyvatelstvo si to v podstatě nechá líbit, protože přeci jednak se jedná o důsledky, tedy ekonomické pro obyvatelstvo, jednak se prostě zásadně zvyšuje nebezpečí situace nějakého strašlivého výsledku nějakého konfliktu. A jednak na Ukrajině – a zatím je to jenom na Ukrajině, ale budeme doufat, že to tedy bude zapouzdřeno na Ukrajině – dochází ke strašlivému krveprolití. Tak proč, proboha, proti tomu neděláme více? Já vím, jaký je tady ten protiargument, a už jsem to říkal: Prostě Rusko, jak se to říká, nelegální a brutální agresí vstoupilo na Ukrajinu, a je třeba mu zabránit, dát mu za vyučenou a zahnat ho zpátky. I kdybych věřil tomu úvodu, že to byla brutální, nelegální agrese, tak ta druhá část této věty je neproveditelná. Prostě my ho nevyženeme. My nemáme… To je pořád to, jak média přispívají k tomu problému, že my jako věříme, že NATO má… NATO má na to Rusy zahnat…

Podívejme se na situaci v Rusku. My se sice smějeme Rusku, že výkon jeho ozbrojených sil je žalostný, že bojují už několik měsíců, nebo týdnů, o Bachmut. Ale tam pořád bojují jen wagnerovci, a bojuje tam jejich ruské letectvo, rakety a podobně. Ale poté, co vlastně Rusko mobilizovalo těch tři sta tisíc, co se přihlásilo sto tisíc dobrovolníků, tak prostě na území východní Ukrajiny, anebo někde kolem hranic, stojí šest set, sedm set tisíc ruských vojáků, kteří ještě nezasáhli do boje. Proč? Jednak Rusku tento způsob války vedený dělostřelectvem vyhovuje, protože to dělostřelectvo mají mnohem silnější. No, a jednak, co když tam teď vstoupí sto tisíc vojáků NATO, tak proti nim bude sedm set tisíc Rusů. A budeme schopni tam dát víc než sto tisíc?

Když si přečtete různé rozhovory… Četl jsem rozhovor s panem Hynkem, myslím předsedu zbrojní asociace, ten říkal: „Máme asi na čtrnáct dní munici.“ To samé říkají Francouzi. Němci říkají, že asi na týden. My jsme všechny zbraně a munici, co jsme měli tady, včetně Spojených států, tak jsme dali na Ukrajinu, a oni už ji nemají. Já jsem slyšel pana premiéra, kde oznamoval, že jsme Ukrajině věnovali 89 tanků. Já jsem si říkal: „To jsme tedy kabrňáci, vždyť my jich máme asi 110.“ Možná 120. Paní ministryně obrany řekla někdy loni, že s jedenácti, dvanácti nebo třinácti, které dostaneme od Německa, to řekla někdy loni, tak jich budeme mít asi 125. No, tak já pochybuji, že jsme je dostali teď od Německa, když oni je dávají na Ukrajinu. No, tak dobře, tak máme 120 tanků a 90, nebo kolik, jsme jich dali Ukrajině.

Luhaňská a Doněcká republika, Krym už jsou definitivně ruské

Martina: Ale přesto můžeme slyšet názory a takové silné řeči, že nejenom se Rus musí stáhnout z Ukrajiny, ale diskutuje se tady o tom, že je potřeba Rusko zničit, že je potřeba Rusko rozparcelovat. Toto vám přijde skutečně… Vlastně se zeptám takto: Přijde vám to příčetné?

Petr Pelz: Ne, nepřijde. Tak jako jak to chtějí udělat? Vždyť to říkám. Vždyť tam stojí… A oni jsou Rusové schopni mobilizovat dva a půl milionu. Tak teď mají armádu asi v hodnotě čtvrtiny toho, co jsou schopni mobilizovat. No, tak kde vezmeme srovnatelnou armádu? Kde vezmeme řádově milion vojáků a možná, když budou v Rusku mobilizovat, no tak budeme potřebovat, já nevím…Když na někoho útočíte, tak potřebujete převahu asi 3:1 – a Rusů bude 2,5 miliónu. No, tak počítejme… A chceme jim diktovat, co musejí udělat? Já si myslím, že toho se dá dosáhnout jenom jednáním. Tak si s nimi sednu a budu něco říkat. Oni řeknou ne, my se nestáhneme. My budeme říkat zase něco jiného. Dobře.

Znovu opakuji: V původním ruském plánu bylo, aby Ukrajina zůstala s výjimkou Krymu celá, protože to zaručovalo nárazníkový stát pro Rusko, a současně to, že minimálně třetina Ukrajinců, kteří byli proruští, tak to zaručovalo, že volby vždycky dopadnou tak nějak patově. To znamená příznivě pro Rusko, ale ve skutečnosti i příznivě i pro nás – pro Západ. Tak třeba by na nějakou dohodu šli. Ale já už dneska po tom, co se stalo, pochybuji. Já si myslím, že Luhanská a Doněcká republika, Krym už jsou definitivně ruské. Ale chápu, když je někdo v jakémsi zajetí toho, že Rusko tam vniklo neoprávněně a brutálně, a je třeba ho vyhnat, no tak… Ale co teď? Kdo ho vyžene?

Martina: Pane generále, nevíme, kdy konflikt skončí, jak skončí. Proto je těžké dívat se celkově na geopolitickou situaci. Ale přesto, zkušenosti máte značné: Jaká bude podle vás dlouhodobá geopolitická situace poté, co boje skončí? Jaká bude ta proměna?

Petr Pelz: Vzhledem k tomu, že vůbec nevím, jak to skončí, tak nevím ani v nejmenším, jak bude vypadat geopolitická situace.

Bezesporu končí westernizace celého světa, a z toho máme strach. Oprávněně.

Martina: Je pravda, že jsem si to mohla ušetřit, protože… Já spíš jenom… Vy už jste to trošku naznačoval, jak tady už vlastně došlo ke sblížení Ruska, Číny mnohem většímu než kdy dřív. Rozšířil se BRICS, a tak dále. Takže jsem spíš myslela, že takovou tu…

Petr Pelz: Jistě. BRICS. Hedvábná stezka a další tyto koridory. My zapomínáme na poměrně nezanedbatelnou roli Íránu. Írán je v podstatě daleko silnější, než si obyčejně uvědomujeme. Do toho, jestli se Číňanům alespoň částečně podařilo navázat nějaké aspoň korektní vazby mezi Íránem a Saúdskou Arábií, tak to šíleně ovlivní Střední východ. Protože zatím… protože to vypadá, že oni se začnou více spoléhat na sebe. Do toho opět zasahuje prostě to, jedna z těch… ony vlastně všechny z těch amerických oligarchií… Protože jedná se o petrodolar, a vůbec o brettonwoodský systém, kdy se dolar stal vlastně základem světového obchodu. Ale na základě tohoto opět musím opakovat: Nešťastným, neodborným způsobem jsme způsobili to, že dolar začíná velmi slábnout, a dřív nebo později přestane být tak exkluzivní mezinárodní měnou. Čína, Saúdská Arábie, Írán a další státy už mluví otevřeně o tom, že minimálně část jejich obchodů budou provádět v jüanu, čínském. No, tak to jsme se zase střelili do nohy.

Martina: Bude to ještě zajímavé a divoké, pravděpodobně.

Petr Pelz: A to je o té geopolitické situaci. Já myslím, že tam došlo k tomu, že vlastně liberálně-demokratický systém v sobě musel obsahovat nějaký náboj postavený na křesťanství, zejména na protestantismu. Postupně v 60., 70. letech se toto začalo vyprazdňovat, a teď se z toho stala jenom taková skořápka. A přišly woke názory – což já překládám do češtiny, abychom tomu rozuměli, jako uvědomělí soudruzi – woke, a ti tomu dali úplně jinou náplň a vlastně se tam bez toho šému, filozofie nebo náboženství, tak se liberální demokracie dost deformovala, tato skořápka. A teď hrůza: Rusko se svým ortodoxním křesťanstvím a Čína – taoismem a konfucianismem – to začínaly naplňovat, čímž to zase mění. No, a to je právě ten strašák, proto také my musíme v médiích neustále používat, a i v politice říkat: Čínská komunistická strana, protože tím pádem naznačujeme, že bojujeme proti komunismu. Ačkoliv Čínská komunistická strana má nejvíc s komunismem společný patrně dnes už jenom ten název. Ne, že by tam nebyly ty prvky, ale to nechci vůbec rozebírat, na to ani nemám schopnosti. Ale to je ten důvod, jak my to musíme politicky pokládat. Oni tomu dali úplně jiný náboj. Vlastně liberálně demokratickému systému vložili tam tento šém. Jako do toho… Jak se jmenoval ten obr…

Martina: Golem.

Petr Pelz: Obr Golem, tak tam dali ten šém, a ono to začalo fungovat trošičku samozřejmě jinak a z toho máme největší strach. Prostě bezesporu končí westernizace celého světa. A z toho máme strach. Oprávněně, chápu to, ale musíme počítat s tím, že to dřív nebo později nastane. A spíš jsme se měli snažit to nějakým způsobem omezit, využít, změnit taktiku. Jak k tomuto problému přistoupit, a ne se snažit to přemoci vojensky, když na to vojensky, s výjimkou atomových zbraní, vlastně nemáme.

Je třeba si uvědomit, že v Americe už se dneska vlastně díky tomu finančnímu systému, přebujelé financializaci ekonomiky, tak se vlastně, když to řeknu statisticky, nic nevyrábí – zbraně možná. A tím pádem Spojené státy, a vůbec Západ strašlivě oslabil. Protože co je silného na tom státě? Na ekonomice je vlastně průmysl. Průmyslová výroba. A to my dneska nemáme. Ale i ten systém, jakým právě výroba zbraní ve Spojených státech funguje, tak tam není. Vlastně cílem, když se to rozpitvá, tak tam není cílem vyrábět takové zbraně, aby to co nejvíc vyhovovalo obraně Spojených států, anebo dejme tomu k útoku. Ale aby ten komplex co nejvíce vydělával. Takže i ty zbraně, které my dneska posíláme na Ukrajinu, tak se dost často zjišťuje, že vlastně zase tak ideální nejsou. Ony jsou výborné, ale dejme tomu, když to přeženu, tak jsou výborné zejména v laboratoři. A ten ruský systém kalašnikovů, který se dal snadno nahrazovat, tak to v tom masovém použití pak převálcovává. A tím pádem jaksi my slábneme. Proto říkám, že ta vyprázdněná skořápka nedostatečné filozofie, která by sahala ke kořenům naší civilizace, plus průmysl, který jsme dali jinam, nás strašně oslabily. A o to víc. Prostě jenom hrozíme a děláme bu bu bu. A při tom už dneska svět už ví, že už nejsme tak mocní.

Už stary mocnař Zeman řikal, že enem blbec neměni svoje nazory. Mimochodem, po třiletem spanku se probral a konečně řekl v poslednim rozhovoru pro XTV cosik, s čim se da suhlasit:

„Proč pokládám Českou televizi za špatnou a proč se tedy po mnoha diváckých zkušenostech na ni nedívám? Protože ji pokládám za servilní. Dokonce občas jsem se na sociálních sítích setkal s výrazem presstituti, což si můžete velmi snadno dešifrovat. Není vyvážená, není objektivní. Je jednostranná. Ona neslouží, ona posluhuje.”

Tuž zdalo by se, že se po odchodu z Prahy začíná probuzat? Pozdě, synku, pozdě… zmeškals tři roky kličoveho obdobi českych dějin – doby koronopodfucku po 13. 3. 2020. Tenkrat zme potřebovali slyšet kohosik, kdo by se postavil proti temu, že z nas zrobili občany druhe kategorie, dneska je pozdě.

Že Fiala cosik řekne a za par tydnu zrobi opak, na to zme si tež zvykli. Sliby neokradat duchodce nebo nezvyšovat daně už su davno pryč, ale co se tež dalo od hlavy probruselske kliky čekat, že?

Mnozi se těšili, že až budu mět teho noveho, hezkeho prezidenta, že se nam bude žit tak nějak lepe, radostněji a rychleji dospějeme ke šťastnym zitřkum! Mnozi už procitli, když Pepa 107 podepsal zakon o okradeni duchodcu a zaroveň se sam udal staremu Rycheckemu. A puvodni myšlenka, že si nenecha robit znamky a nechce viset na každem rohu tež vzala za sve, bo se setkala se silnym nesuhlasem veřejnosti. A hle, nechtěl znamku, a už jich ma deset duhovych!

On to asi měl byt taky předstupeň teho, že my žadneho prezidenta ani nemame, že ten naš vudce přece sedi už davno v bruseli a jmenuje se Uršula.

Tuž zda se, že na to lid ještě neni připraveny. A tak byl zadany multykulturnimu uměleckemu tymu ukol zrobit teda ty obrazky, no a multykulturni tym vymyslel taku moderni, duhovu podobu prezidenta v duchu novych tradyc, když už Pepa 107 prosazuje to manželstvi chlopu.

Ale my starši vime, že na tym nic noveho neni. To stary Andrej Varhola v USA vymyslel už kdysik davno v minulem stoleti.

No a jinak se za předchozi tyden nic zvlaštniho nestalo.

Ladik Větvička, muzeum Andreje Varholy, Medzilaborce

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání ZDE na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

Martina: Řekněte mi ale, kdo to nás, rodiče, tak špatně naučil? Protože já jsem byla ještě vychovávána přirozenějším způsobem, přestože i mě už rodiče hýčkali. Myslím, že jsem zmiňovala při našem posledním rozhovoru, jak tatínek říkal, že kdyby vychovávali mě, nebo našeho syna tak, jako jeho rodiče, tak je dítě v pasťáku, a oni ve vězení. A pak přišla doba, kdy už najednou neplatilo, že nejdůležitější je vyhrát a být první, druhý, třetí, třeba, stát na bedně ve sportu, ale začalo platit, že je potřeba dítě povzbuzovat, aby si na všechno přišlo samo. Víte, co všechno tím chci říct?

Jaroslav Matýs: Já vám rozumím.

Martina: A asi to kolem sebe vidíme, protože dát na ulici dítěti na zadek, protože vám zrovna řeklo něco nepřijatelného, znamenalo…

Jaroslav Matýs: Něco přímo urážlivého. Ne nepřijatelného. Uráží rodiče – to dělá dítě dnes.

Martina: A to najednou nebylo možné. Řekněte mi: Kdy se změnil přístup k dětem? A kdy jsme je, podle toho, co říkáte, začali mrzačit, sociálně invalidizovat, a vyrábět z nich děti, které jsou tak křehké, že trpí? My jsme jim chtěli udělat hezký život, a ony trpí.

Jaroslav Matýs: Já zhruba ten předěl vidím: Když vstoupí do něčeho dotace, tak je to špatně. A to nemyslím úplně v principu. Když se začne dotovat nějaký program, hned se vyrojí hromada reformátorů a ochránců, kteří na tom začnou parazitovat. A tito lidé, protože se živí dotacemi, mají hromadu času, jak si zdůvodnit svou pomoc, nebo svůj koncept. A pak jsou tam politici, kteří chtějí být zvoleni. A obecně vidím, jak se dějí dotace i v rámci reformy psychiatrie, a do sociálních služeb. Teď to nemyslím obecně, existují výborné služby. Ale myslím na atmosféru, kdy abyste dostala peníze na nějaký program, musíte mít veřejnou podporu, a ta se dělá tím, že vytvoříte nutnost, tedy že když to nebude, tak bude katastrofa. Takže se pracuje s úzkostí a s ubližováním, v podstatě. A v rámci těchto programů, neříkám, že všichni, se stalo, že se tato pomoc rozšířila tak daleko, že jsme z lidí, kterým chceme pomáhat, udělali absolutně neschopné jedince – jak z rodičů, tak z dětí – protože dneska aby byl rodičovský program, jak vychovávat děti. Vždyť to má být přirozená dovednost.

Martina: Už jste se někdy díval ve velkých knihkupectvích, kolik je tam regálů knih o tom, jak vychovávat děti? Jak k nim přistupovat? Jak s nimi komunikovat? Jak vychovat veselé děti? Takové: Líný rodič – šťastné děti.

Jaroslav Matýs: Já to vím, ale zase je to o tom, že je to komerce, která reaguje na potřebu. A z rodičů, nebo z dospělých se udělali neschopní jedinci, kteří to nejsou schopni sami zvládnout, a proto jim dáme asistenty, neboli nějaké organizace, nebo pomocníky.

A to samé se přidalo do školství a k dětem. Takže dneska jak rodiče, tak děti, jsou sociálně invalidizováni v tom, že se jim říká, že je všechno blbě. Proč? Protože já pak mám práci, mám dotaci. V přírodě žádné asistence nejsou. První asistence je: Uděláte chybu, a zabijí vás, takže musíte dávat pozor, aby vám nezabili mládě, takže učíte své potomky, jak to dělat, aby ho nezabili. A my děláme co? My nepřítele, který nás zabije, nemáme, ale vytvoříme si ho, protože někdo potřebuje mít činnost.

Ale být rodičem přece není ani zásluha, to se prostě stane. Ale být rodičem se musíme učit tak, jako se učíme jíst, jako se učíme oblékat, připravovat se na zimu a náročné období. Tak se učíme být rodičem – s věkem dítěte, ale i naším. A dnes se stává, že sundáváme zodpovědnost z rodičů za jejich rodičování, a přesouváme to na různé asistenční, výukové a vzdělávací programy.

Martina: A občanské sdružení.

Jaroslav Matýs: Občanská sdružení a neziskovky. V podstatě neziskovky. Dneska je to v podstatě soukromý sektor, ve kterém se podniká úplně stejně, jako akciové společnosti. Je to soukromé, akorát se to nazývá „neziskovka“ – k tomu se nechci moc vyjadřovat. Ale podstata je v tom, že když někoho zneschopníte, a řeknete mu – dobrým způsobem – že je k ničemu, tak vás požádá o pomoc, a vy pak za to dostanete peníze. Já jsem toto zažil za komunismu, že vychováme člověka nového typu.

Martina: Ale…

Jaroslav Matýs: Dneska se to vrátilo.

Učitelům měl po covidu někdo vysvětlit, že děti po přerušení školy nemají na co navazovat, že nemají návyky a že se to musí znovu učit

Martina: Ale přesto všechno, za minulého režimu ještě fungoval sociální systém umělé zaměstnanosti, a podobně. Ale přesto ti lidé jako kdyby měli ještě zdravější fortel.

Jaroslav Matýs: Nahrála jste mi. Umělá zaměstnanost: Když se v současnosti podíváte na projekty, když se podíváte na asistenci, a teď neříkám, že asistence jsou špatné, tak když děti selhávají a školství má problémy, tak to vyřešíme tím, že tam dáme další psychology a asistenty. Není to stejné?

Martina: Tomu váš kolega, profesor Kašparů říká, že na morální díry dáváme technické záplaty.

Jaroslav Matýs: Ano, a nejenom na morální. Je to o tom, že se učitel dneska bojí potrestat dítě, dát mu čtyřku, pětku, protože se pohádá s rodiči, rodiče se pohádají se školou, že škola to dělá špatně. A aby to rodiče nedělali špatně, tak přijde někdo, kdo je to bude učit. Takže jich zbavujeme pomalu za všechno zodpovědnosti rodičů. A za minulého režimu? To myslím, že je na zamyšlení. Byla povinnost pracovat, a dneska je možnost pracovat, mám jen právo, nemám povinnost. Tak se ptám: Když ten, kdo má právo pracovat, nepracuje, tak proč využívá služby státu, které zajišťují ostatní, kteří pracují? Tomu nerozumím. Právo pracovat, být zaměstnán, neznamená, že nemám dělat. Tím neříkám, že v minulosti povinnost pracovat byla špatná nebo dobrá, ale holt to vedlo lidi k zodpovědnosti sama za sebe – víc než dneska. A v rámci svobody rozhodování jsme se dostali do situace, že pracující zajišťují pohodlí těm, kterým se nechce pracovat. Ne všem, někteří nemůžou. Ale u dětí to je typické. Například: Dítě se odmítá učit, tak paní učitelka napíše: „Nerozumí tomu. Není schopen spočítat.“ Prosím vás, včera jsem v ordinaci viděl deváťáka, kterému jsem dal spočítat poměrnou délku 9:4, a s příkladem nepohnul. V 9. třídě, a to jsou počty.

Martina: Mluvila jsem s jednou školní psycholožkou, a ta říká, že ještě výrazně hůře, než obecně, odnesly covidové dvouleté prázdniny děti, které když začal covid, byly ve 4. a v 9. třídě. Ve 4. třídě proto, že se najednou po dvou letech ocitly bez přirozeného vývoje na druhém stupni, a první a druhý stupeň se liší právě tím, že se tam mění vnímání člověka vlastního já vůči celku, a tak dále. A ti v 9. třídě se najednou ocitli na střední škole, ovšem s mentální vybaveností, rétorikou, a sociální vyzrálostí studenta základní školy. Pozorujete to v ordinaci také, nebo ne?

Jaroslav Matýs: Já s tím souhlasím. A vysvětlím to trošičku hlouběji psychiatricky. Druhý stupeň je úplně jiný level učení. Kromě změny, že se střídají učitelé, tam už musí mít skutečně dovednost, že mám naučeno učit se, vydržím nad tím sedět, a beru to za povinnost. A do toho vstupuje puberta, rebelie. To je problém 6. třídy. A děti ze 4., 5. třídy byly dva roky doma, a tyto návyky úplně ztratily, a najednou skočily do levelu, v uvozovkách, střední školy. A ta stejná problematika byla u osmáků a deváťáků, kde najednou naskočila střední škola, a navíc dělali přijímačky. Takže najednou byli všichni po dvouletých prázdninách prvňáci. To si nikdo neuvědomil. A problém pak měli i maturanti, kteří skočili na vysokou školu. Ti ty dva roky nějak využili, a asi se pravděpodobně chytli, ale to nechci komentovat.

Vrátím se k základním a střední školám. To, co vidím v ordinacích, je, že to skutečně nejvíc odskákala generace čtvrťáků, páťáků, a pak osmáci, deváťáci. A to nejenom proto, že byli doma a že je to jiný level učení, ale hlavně vypadly pracovní návyky, které by se tam měly vytvořit a udržet. Takže když jsem vykládal, že když mám děti, tak vždycky: Prázdniny – máte volno. Máte prázdninový režim. Ale my jste měli prázdninový režim dva roky v distančce.

Martina: A navíc byly pak konfrontovány s tím, což mi tedy školní psycholožka říkala, že učitelé toho druhého stupně, a učitelé střední školy, se na ně dívali jako na lehce retardované, protože vlastně vůbec neuměli pracovat s dětmi.

Jaroslav Matýs: Ale nikdo jim nevysvětlí kontext, o kterém mluvím. Neřeklo se jim: „Podívejte, je to generace,“ teď ne asistenti, „která v podstatě objektivně vypadla z pracovního procesu. My školu vidíme z pohledu zaměstnavatele, že to je zaměstnání pro děti, takže děti vypadly z pracovního procesu, takže se znovu musí naučit pracovat. Nezaměstnaný dospělý, když rok, dva roky není v zaměstnání, tak vypadne z pracovního procesu, ztratí pracovní návyky, ale má na co navazovat. Kdežto děcka nemají na co navazovat. Zkušenosti nejsou zafixované.“ A toto měl pedagogům někdo vysvětlit.

Na obranu generace dětí zasažené opatřeními proti covidu je potřeba říct, že ztratily potřebné návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily

Martina: Dobře, připusťme, že tyto děti se toho moc nenaučily, že budou mít mezery ve vzdělání, že je to muselo také svým způsobem velmi stresovat, protože nakonec i ony dospěly k poznání, že neumí, nevědí, nevědí, co mají dělat, byly zmatené. Ale řekněte mi: Proč ten psychický propad? Proč se nám najednou děti sebepoškozují? Proč mají deprese? Proč je obrovský nárůst sebevražd? Proč kluci i holky mají poruchy příjmu potravy? To je všechno důsledek jenom, v uvozovkách, dvou let prázdnin?

Jaroslav Matýs: Ještě se vrátím na začátek. Pousmál jsem se, když jste říkala, že najednou nevědí, co dělat, a že ztratily návyky. Že nevědí, co dělat? Ony vědí, co dělat, akorát se jim do toho nechtělo. Mluvme teď o lenosti. Ano, lenost je lidské právo, ale je to také o tom, že když někdo leží, a najednou chcete, aby běhal, tak to není možné. Takže já bych na obranu dětí, nebo této generace řekl: Ano, ony ztratily návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily. Nevěděly, že mozek musí znovu začít pracovat, jako svaly. Ale ani rodiče to nevěděli. To je na obranu této generace. Druhá věc je, že ony prázdninový režim ve škole vzaly za normalitu, a nikdo jim neřekl, že to má být jinak. A co se týče úzkostí a příjmu potravy – tak teď se dostanu k digitálním technologiím.

Martina: Promiňte, pořád o tom všude čtu, slýchám o tom, ale potřebovala bych od vás, jako od profesionála, vědět, zda tyto děti jsou na tom hůř, a projevuje se to všemi těmito sebepoškozujícími…

Jaroslav Matýs: To je následek toho dalšího – sociální sítě, digitální technologie. Ale když je dítě dlouhodobě nemocné, a v minulosti nebyly nemocné, nebo se nepoškozovaly, a neměly další zátěž, tak by se v tomto smyslu měly naučit znovu pracovat. A osobně si myslím, že by nemělo projít, že protože byl covid, tak mohou mít deficit ve vzdělání. To přeci není možné, aby si lékař řekl: „Byl covid, tak se nebudu učit farmakologii, protože teď máme…“ To je nemožné.

Martina: Jasně. Já jsem v páté třídě chyběla, a proto neumím to a to až do konce života.

Jaroslav Matýs: Takže bylo věcí školy, jak tyto děti doučit. Protože se skutečně stala situace, se kterou se nikdo nikdy v moderních dějinách nepotkal. Uděláme program doučování tak, aby uměly to, co mají umět, a ne, že budeme tolerovat, že to jsou chudáci. V práci mu to nikdo neodpustí.

Martina: Já jsem třeba čekala, že se zkrátí letní prázdniny. Že třeba vezmou 14 dní z prázdnin, a děti, které byly doma, tak když už se uvolnil lockdown, se aspoň něco zkusí naučit.

Jaroslav Matýs: Tam byste narazila právě na problém, kdo učitele donutí jít do školy dřív než po prázdninách. To je právní problém. A druhý právní problém je, kdo donutí rodiče, aby tam děti dali? Já vidím jiný způsob: Státní zkoušku. A buď ji splní, a pokračuje dál v šesté třídě, nebo v osmičce, nebo nesplní, a musí na doučování, aby mohl splnit to, co stát garantuje, že se člověk, dítě, student, žák, má naučit. Přeci na učňáku nedají výuční list proto, že byl covid a neumí to. On to prostě musí udělat. Takže si myslím, že v politice asi řešili i právní problém, jestli to stát může nařídit, a podle mě to nařídit nemohl. Ale je to zase věc rodičů a škol. Mohli to nabídnout, ale nenabídli. Zase jsme u lidského faktoru: Kolik učitelů by šlo o prázdninách dřív do práce, když nemusí? To je složitá otázka. Ale faktem je, že se bohužel toleruje nevědomost i proto, že se vždycky najde nějaký důvod, proč to nešlo.

Klíčem k pomoci dětem závislých na sociálních sítích je abstinence od mobilu, tabletu, počítače, a navrácení zpět do reality

Martina: V jedné své prezentaci a přednášce zmiňujete Beckovo sebevražedné trias, a zmiňujete ho právě v souvislosti se současnými dětmi, a s jejich rozpoložením. To jest: Negativní pohled na sebe samého. Negativní pohled na události. A negativní výhled do budoucna. Proč třeba mají děti najednou negativní výhled do budoucna?

Jaroslav Matýs: To je navazující s covidem. Ztratily kontakt s realitou, takže nemají kde testovat, jak na tom jsou. Holky jsou na digitálních sítích, kluci hrají hry, nemají konfrontaci se svými dovednostmi, a mozek je neustále unaven a utahán, protože nespí, takže nemá výkony. A ještě se hádá s rodiči. Tomu říkám sociální opuštění. Takže se vypne i rodinná kotva, protože se zavře do své pokojové nory. A tato deprese není depresí. Já to vnímám jako depresivní syndrom, jako výsledek přetížení na digitálních technologiích, plus závislost na tom, což je velice podobné. Já to vidím v praxi. A k tomu nejistota co budu dělat, když to nebudu mít, a strach z toho, že nepůjdu mezi holky, protože vypadám blbě, v covidu jsem přibrala. A kluci? Jednou jsem musel poslat do nemocnice kluka, který chtěl mít svaly jako Schwarzenegger, říká se tomu bigorexie, a přitom ten klučina má třicet kilo, a nikdy nebude mít svaly jako Schwarzenegger.

A teď jsme u sociálních sítí. Jsou tam vzory, které děti chtějí tak, jako dospělí, chtějí jich dosáhnout, a když nevypadám jako on, tak nepůjdu ven do té doby, než nebudu nějak vypadat. Tak to je porucha příjmu potravy, která je indikována nikoli tím, že někdo na ulici něco řekl, nebo že taťka říkal, že mám velký zadek, nebo mi kluk řekl, že jsem tlustá, ale je to na sociálních sítích formou vzoru, což vzbuzuje patologické myšlenky, a někdy je nutné tyto lidi hospitalizovat. Ale zase, klíčem je odtrhnout je od sociálních sítí a od internetu, a vrátit je zpět do reality.

Martina: Mnoho rodičů mi ale říká, že by asi museli vzít děti ze školy, a svázat je doma, nebo je nějakým způsobem držet na uzavřeném místě, protože kdyby je pustili za kamarády, tak v tu chvíli kamarádi prosviští mobily, a on si ho bude půjčovat, nebo půjde do nákupního centra, kde je wifi zdarma. Takže rodiče říkají: „Jsme vlastně zahnáni do toho, abychom děti někde zavřeli?“

Jaroslav Matýs: Kdyby braly pervitin, tak co rodiče udělají? To stejné. Je to tak?

Martina: Nejspíš ano.

Jaroslav Matýs: A nepustí je mezi pervitinisty.

Martina: Ale musíte vzít v úvahu, že se pořád ještě mezi dětmi najdou ti, co neberou pervitin, ale nenajdou se mezi nimi takové, kterým by nemohl být indikován netolismus, to znamená závislost na virtuálních drogách.

Jaroslav Matýs: Zase, je to o odvaze. Když jsem začínal, tak v Ostravě jsme dělali zákon pro adolescentní narkomany a streetworkery, a pracovali jsme s Romy. A romská komunita se s tím vůbec nepárala: Udělali buď to, že si sehnali policejní pouta, připoutali ho k radiátoru a nechali ho tam v jedné místnosti, na záchod chodil pod kontrolou, a abstinoval. Nebo podali trestní oznámení, že někoho okradl, tak šel do vězení a tam abstinoval. S tím vůbec nemají problém. Rodinu si chrání nadevše. My se to bojíme udělat. Monar v Polsku dělal něco podobného: Tvrdé, nekompromisní metody na heroinisty.

A teď se ptám: Pokud se závislost chová stejně, a rodič odmítá dítě izolovat od pervitinu, a ještě mu ho kupuje, tak se bojí abstinenčního syndromu, bojí se, že vám to dítě chce něco udělat, že je napadne. Ale závislost se jinak léčit nedá. A ne všichni jsou závislí tak, aby to nezvládli, to je třicet procent, ale nepoznáte to bez vyčištění a s abstinencí. Z Prahy za mnou jezdili kluci, vlastně děti, a jeden kluk mi řekl: „Pane doktore, já jsem zjistil, že se bavím s maminkou, s tátou, s babičkou, jdu za tetou, mám venku kamarády, a že svět je celkem pěkný.“ O jiném klukovi maminka řekla: „Nechodí ven, protože jsou všichni debilové.“ Za tři měsíce s těmi debily hraje fotbal. Stačilo vzít mu mobil a tablet, protože najednou musí do vztahů.

Dětem závislým na internetu je potřeba sebrat mobily a počítače, aby abstinovaly, bez ohledu na reakce okolí, a dát jim tlačítkový telefon, aby mohly volat

Martina: Ale když jdu po Jižním Městě, tam je skupina milých mladých lidí, a je to jako hrozen autistů – každý má mobil. A teď když svému dítěti mobil vezmete, a pustíte je mezi ně, tak nejenomže bude za hlupáka, ale kromě toho si ho půjčí. Teď jsem se rozohnila.

Jaroslav Matýs: A teď se vrátím zase k pervitinismu. Ano. To je to, co říkám, toto nebezpečí je horší než pandemie covidu. Neohrožuje bezprostředně život, ale likviduje to celou vrstvu ve vztazích. Když začne abstinovat, tak ta parta feťáků se na něho vykašle. Ale kamarádi za ním půjdou. To je ověřené z praxe. Ale má tlačítkový telefon, kterým si může zavolat, a domluvit si schůzku. A už to není komiksová generace, která mluví formou komiksových bublin, ale musí mluvit normálně. A když si něco domluví, tak už od toho odtrhne i další, a udělají si novou skupinku. Někdo to v partě vždycky začít musí.

Ke mně teď chodí rodiče s hláškou: „Pane doktore, začíná být módní tlačítkový mobil.“ A já říkám: „To není módní. To jsou moji pacienti.“ To tak prostě je. Někdo to začít musí. Ale nedělám si iluze, že to všichni zvládnou, ale aspoň dostávají informaci. A pokud ke mě nepřijdou: „Ona už k vám nechce, pane doktore“, tak už rodiče mají informace, co s tím. On jim to nikdo neřekne před tím. Opakovaně to přednáším pediatrům, ale oni bohužel hned nasazují antidepresiva. Ale to je nebezpečné. Když dáte antidepresivum u deprese ze závislosti, tak riskujete, že se ten člověk zabije, protože antidepresivum jenom že odstraní mentální depresivní blok, ale uvolní energii k tomu to zrealizovat.

Viděl jsem v v ambulanci dívenku, teď je v nemocnici, která se řezala, opila se tak, aby umřela. Matka o tom nic nevěděla, protože žily odděleně. Rodina už byla v tomto směru autistická, digitálně autistická, bych to nazval, ale mně řekla všechno, a šla do nemocnice. A teď jsem se díval, jak nasadil, nebudu říkat kdo, antidepresivum, které zvyšuje riziko sebevraždy, Prozac, neboli Fluoxetin, který byl v Americe příčinou pádu burzy. Měli velkou odvahu, riskovali, a padla burza. Tehdy. Takže dal Prozac, tedy antidepresivum, které aktivizuje, a to je nejhorší cesta k sebevraždě. A my, dětští psychiatři máme studie, které říkají, že při neopatrném medikování, nebo při špatném režimu, když se nasazují antidepresiva, to zvýší riziko sebevražd. Takže tady, stejně jako u jakýchkoliv jiných závislostí, platí: Nejdřív detoxifikace. A teprve když zůstane deprese, úzkost, tak pak se dávají antidepresiva. Ale dneska je trend všechno řešit tabletkami. A maminka: „Já chci léky, protože má úzkosti. Bojí se mezi lidi.“ Dobře. Vyčistíme mozek. Mozek se vzpamatuje. Vrátíte ho mezi lidi. Separační úzkost, jak jsem před chvílí říkal, není tak nebezpečná. A pak tam má nějaké kamarády, a to je sebejistota a sebevědomí. Ale dneska je tendence na všechno dávat tabletky. Jak tedy lidé nechtějí pracovat na tom, aby se jim zlepšilo zdraví.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, já už jsem tady zmínila netolismus, závislost na virtuálních drogách, která byla poprvé popsána v roce 2000. A když jste přicházel, tak já jsem si myslela, že začnete mluvit především o tom, jak jsou děti úzkostné, že mají deprese, jak se poškozují, mají poruchy přijmu potravin. Ale z vašeho vyprávění mám pocit, že otcem nebo matkou všech těchto potíží…

Jaroslav Matýs: Zdrojem…

Děti, hlavně dívky, kvrdlačky, se sebepoškozují už od desíti let, aby tak ulevily vnitřní tenzi, protože se tak vyplavují endorfiny, které vyvolávají slast. A to je návykové.

Martina: Zdrojem je vlastně ta závislost na virtuálních drogách?

Jaroslav Matýs: Přetížení a závislost. Mozek už je přetížený. Když to spočítáte dohromady, tak sedm, osm hodin je škola, plus příprava, do toho pět, šest hodin digitálních, to máte dvanáct, čtrnáct hodin denně. To žádný mozek nemůže vydržet. Kdyby to dělal dospělý, tak řekne, že se sesypal z práce, ale u dětí, protože nic nedělají, je problém rodičům vysvětlit, že u těchto her si mozek vůbec neodpočine. Právě naopak, pracuje ještě navíc. YouTube a podobně? Mozek dává excelentní výkon, a pak není výkon na školu. A k tomu sebepoškozování. Když jsem dělal psychiatrii pro dospělé, měl jsem v péči i vězně a kriminálníky, a oni to dělali běžně. A já jsem se ptal, to platí do dneška. A oni říkali: „Když se pořežu, tak si ulevím.“ A tento slastný pocit úlevy je úžasně návykový.

Martina: Když se pořežu?

Jaroslav Matýs: Ano. A pocit úlevy, endorfiny, jsou tam stejně návykové, jako droga. Takže když jsem v absťáku, nebo v tenzi, a naučil jsem se, že si ulevím tím, že si vyplavím endorfiny sebepoškozením, že si sednu a koukám, jak to teče, a že jsem borec, tak tento pocit slasti je návykový stejně, jako drogy.

Takže u holek máte dvojí závislost. Já jim říkám, nevím, jestli to slovo můžu použít, já jim říkám „kvrdlačky“. Ony se pokvrdlají, a říkají mi to otevřeně: „Já to dělám už od desíti let“, zrovna předevčírem jsem měl v ordinaci takovou děvenku: „Já to dělám už od deseti let. Když mi je blbě, tak si ulevím.“ „A jak ti je?“ „No, je mi výborně.“.

Martina: Je to proto, že potřebují aspoň něco cítit? Protože už vlastně necítí, že mají…? Já mám někdy pocit, že tyto děti mají oříznuté vršky citů. Cítí méně radost, méně těšení, možná i méně smutek, jako kdyby celá sinusoida citů byla oříznutá, a aby aspoň něco cítily, tak si způsobí třeba…

Jaroslav Matýs: Ne, aby něco cítily. Je to úleva od tenze.

Martina: Úleva od tenze. Takže je to jinak?

Jaroslav Matýs: Je to jinak. Je to o tom, že jak jsou frustrovány ze vztahů, tak to substitují na obrazovce. Teď trochu příkladů, abych nezapomněl, co jsem chtěl původně. Když jsme v běžné realitě, to vykládám těm holkám, tak čím se od sebe liší pomeranč a citron? Tak je to barva, na pohmat je to jiné, velikost zhruba stejně, voní a chutná to jinak. A na obrazovce se liší čím? Jenom barva, nic jiného. Tak se ptám, jak vytváříme vztahy? Za prvé si musíme vonět, pak se musíme cítit, a pak se musíme vidět face to face. Ale na obrazovce to není, takže sociální mozek je úplně vypnut. Ale ony tam neustále hledají vztahy, které nikdy nemůžou najít, jsou v tenzi, protože nemají řešení, uleví si, vytvoří si novou závislost s endorfiny, kvrdlají se, a mluví o sebevraždě. To je sebepoškozování. Bohužel dneska v psychiatrii vidím běžný jev, že se dává diagnóza hraničních poruch osobnosti. To bych tam neviděl, protože je to něco jiného.

Dnešní děti a jejich rodiče neumějí pracovat s emocemi, protože jsou každý sám uzavřeni ve své digitální bublině, takže je nerozvíjejí, a nakonec je zablokují

Martina: Takzvaně hraničáři?

Jaroslav Matýs: Ano. Ale tak to není. Jasně, holky jsou méně úzkostné, ale když se vrátím k pocitu úlevy: Úkolem v životě je co? Psychologové, když dělali vyšetření, tak zjistili, že neumí pracovat s emocemi. A kde se to mají naučit, když sedí doma na obrazovce? Když rodiče žijí každý ve své autistické bublině. Emoce tam jsou, ale nemá je s kým rozvíjet. Tak co se stane? Začne emoce blokovat.

A teď k emocím. Mám tady v Praze lektora na psychoterapii, tady v Praze, a pro něj je obrovským překvapením, že generace současných rodičů neumí popsat emoce. Když se ptám dětí – ptal jsem se i autistů, mám materii testů, otázek – kdo je to smutný člověk, tak to neumějí popsat. A to nejsou autisti, prosím vás, ale pletou smutek tím, že jim chybí například mobil. Pletou si smutek s tím, že něco nedostaly, nebo že někam nemůžou jít. Prosím vás, smutek se váže na lidi. Mám věc, kterou mi rozbili – je mi líto po té věci. Ano, ale je spojena s osobou, se vztahem. Když se ptám: „Když člověk pláče, co mu je?“, tak autisti to vůbec neumí, nebo řeknou, že je smutný. A já se zeptám, jestli může brečet i z jiných důvodů, tak ty děcka nejsou schopny poznat pocit radosti, že může člověk brečet z radosti. Ony vůbec nechápou, o čem se baví.

A co je v psychoterapeutickém výcviku horší, že stejné problémy má i generace, která dělá terapeuty. Neumí popsat slova v emocích. Maminka řekne: „On je smutný. Když mu vezmu mobil, tak je hrozně smutný.“ A já říkám: „Je to smutek, nebo vztek?“ Protože vy, matky, když pobrečí, vidíte ve všem smutek. „A co s tím, když jsme se dostali do situace, kdy se nesmíte moc těšit, protože vám budou závidět. Takže moc radosti ne. Když radost, tak aby nebylo zase blbě. Smutek ne, protože to je negativní emoce, tak se všichni máme smát?“ Na to vždycky řeknu: „Podívejte se na krásný film V hlavě. Zkuste se smát 70 let dvacet čtyři hodin denně. To je prostě blbost.“ Pak lze pochopit, že i ten vztek má smysl. A smysl má i zhnusení.

Ale my jsme se dostali do situace, jak jste říkala na začátku, aby děti nebyly ve stresu, aby byly šťastné. Zeptejte se všech úspěšných lidí, jak se dostali ke svému štěstí? Přes krizovky, obtížné situace. A všichni řeknou: „Tam jsem se naučil nejvíc.“ A co dneska chtějí spasitelé světa? Aby nebyly krize. Aby nebyly těžké situace, aby byli všichni šťastni. Tak jsem to řekl matkám: „Měl jsem pocit, že chcete, aby dítě bylo úspěšné, a pak že je i šťastné. Ale úspěšné znamená něco umět, být v něčem dobrý a užitečný.“

Přestože zaslepená válka aktivistických bojůvek, tak jako panevropská organizace ILGA, jež prosazuje na základě pouhé sebeidentifikace právní status transgenderových osob, a která s podporou EU úspěšně ovlivňuje evropské vlády, takže se nedávno ke 13 zemím světa přidalo i Finsko, přece jen se lidé z iluze, že jde o spravedlivou a nevinnou záležitost občanských práv, tak jako v případě homosexuálů, pomalu probouzejí.

V lednu padla regionální skotská vláda, když uznala nárok muže obviněného z dvojnásobného znásilnění na uvěznění v ženské věznici, a to jen proto, že se přejmenoval, a objevil u soudu v ženských šatech. V průzkumu veřejného mínění to odmítlo 89 procent Skotů. Značnou zásluhu za ochranu biologických žen má nejúspěšnější spisovatelka světa J. K. Rowlingová, jež kdysi na adresu popíračů vrozeného pohlaví prohlásila: „Nazývejte sami sebe, jak vám libo, vyspěte se s každým, kdo vás bude chtít, žijte si klidně po svém, ale přestaňte pronásledovat a vyhazovat ze zaměstnání každého, kdo prohlásí biologické pohlaví za reálné!“

Transaktivistům se totiž podařilo prosadit do zákoníku trestné výroky nenávisti. A tak byl nedávno za zločin nenávisti odsouzen k pokutě 1500 liber (45 000 korun) a 150 hodinám veřejně prospěšných prací dělník Christopher Mitchell. Protestoval totiž před obecní knihovnou s plakátem v ruce proti představení, v němž muž přestrojený za ženu baví děti (Drag Queen). Slovem „grooming“ rozčílil duhovou alianci LBGT… a její statečné členy, neboť označuje sexuální zneužívání dětí. Ostatně protestů proti těmto show pro děti, jež mají vychovávat k uznání proměnlivé sexuální identity, přibývá. V únoru se před londýnskou obrazárnou Tate Gallery střetli demonstranti pro i proti.

Nejde ale jen o svobodu projevu. Většina lidí v Británii díky tradiční protestantské toleranci vůči individualitě vůbec netušila, jaké důsledky nese uznání mužů za transženy. Kolik neúspěšných mužných sportovců bude chtít soutěžit se ženami. Naštěstí se nyní probudila Světová atletická federace a „ženám“ v mužském těle zápasit v kategorii ženské atletiky zatrhla. Snad to povzbudí i jiné sportovní organizace! Avšak nejtěžší zločin spáchala transideologie na zmatených adolescentech, mnohdy s psychickými nebo homosexuálními problémy. Mezi 13–18letými dívkami vypukla móda na změnu sexuální orientace prozrazující poměrně běžnou nespokojenost se svým tělem během dospívání.

Nabídka stát se „mužem“ je lákavá. Pamatuji se, když v 70. letech děvčata usilovala získat statut hubené modelky nazývané Twiggy (snítka) a mnohé z nich zemřely na anorexii. Podobně i dnes, když londýnská nemocnice na Tavistock Square se pod vlivem LGBT… začala zabývat „léčením“ tzv. dysforie (pocit, že se mužská duše nachází v ženském těle) a podporovala blokaci hormonů i operace u dětí od deseti let, tak začalo zájemců přibývat exponenciální řadou. Z původní necelé stovky se jejich počet během 12 let zvýšil na dva a půl tisíc a protesty žen, které utrpěly nezvratným znetvořením svého těla, vedly nakonec k uzavření kliniky.

V Americe nyní 13 států tuto praxi do 18 let zakázalo a neméně jednou tolik se k tomu chystá. Bohužel se problém s dětmi zpolitizoval, je evidentní, že tak vysoká čísla nemohla způsobit vzácná dysforie. Přesto levicové vlády v Kalifornii, Oregonu a Washingtonu neuznávají právo rodičů tranzici svým dětem zakázat a několik rodin se kvůli tomu muselo odstěhovat.

Určitou naději na ukončení šílené ideologie snad skýtá Francie. Jak napsala profesorka Kathleen Stocková, kterou předloni za její odmítnutí genderu vyštvali studenti z univerzity v Sussexu: „Tak výraznou estetiku, takový kult ženské mystiky, jakou vytvořili Francouzi, nikde jinde nenajdete. Jejich bujné okaté dívky a blonďaté sexbomby jsou ochrannou známkou žen. Přispívá k tomu tisíce písničkářů s jiskrnýma očima a sentimentálním chvěním v hlase. A také tisíce plastických chirurgů vylepšujících základní model. Připomeňme si slavnou poctu Charlese Aznavoura: Jen ona může zrcadlit mé sny… Pouze ve Francii reagovaly ženy na americké hnutí MeToo výkřikem: A co právo svádět muže? Jenom zde vycházejí knihy jako například od Eugénie Bastiénové Zachraňme rozdíl pohlaví.“

O to zuřivěji a s galským temperamentem se tu bojuje za uznání vrozených psychologických rozdílů mezi muži a ženami. Zápas ale snadný nebude. Evropské elity totiž propadly bludu, že žádné neexistují.