Přestože zaslepená válka aktivistických bojůvek, tak jako panevropská organizace ILGA, jež prosazuje na základě pouhé sebeidentifikace právní status transgenderových osob, a která s podporou EU úspěšně ovlivňuje evropské vlády, takže se nedávno ke 13 zemím světa přidalo i Finsko, přece jen se lidé z iluze, že jde o spravedlivou a nevinnou záležitost občanských práv, tak jako v případě homosexuálů, pomalu probouzejí.

V lednu padla regionální skotská vláda, když uznala nárok muže obviněného z dvojnásobného znásilnění na uvěznění v ženské věznici, a to jen proto, že se přejmenoval, a objevil u soudu v ženských šatech. V průzkumu veřejného mínění to odmítlo 89 procent Skotů. Značnou zásluhu za ochranu biologických žen má nejúspěšnější spisovatelka světa J. K. Rowlingová, jež kdysi na adresu popíračů vrozeného pohlaví prohlásila: „Nazývejte sami sebe, jak vám libo, vyspěte se s každým, kdo vás bude chtít, žijte si klidně po svém, ale přestaňte pronásledovat a vyhazovat ze zaměstnání každého, kdo prohlásí biologické pohlaví za reálné!“

Transaktivistům se totiž podařilo prosadit do zákoníku trestné výroky nenávisti. A tak byl nedávno za zločin nenávisti odsouzen k pokutě 1500 liber (45 000 korun) a 150 hodinám veřejně prospěšných prací dělník Christopher Mitchell. Protestoval totiž před obecní knihovnou s plakátem v ruce proti představení, v němž muž přestrojený za ženu baví děti (Drag Queen). Slovem „grooming“ rozčílil duhovou alianci LBGT… a její statečné členy, neboť označuje sexuální zneužívání dětí. Ostatně protestů proti těmto show pro děti, jež mají vychovávat k uznání proměnlivé sexuální identity, přibývá. V únoru se před londýnskou obrazárnou Tate Gallery střetli demonstranti pro i proti.

Nejde ale jen o svobodu projevu. Většina lidí v Británii díky tradiční protestantské toleranci vůči individualitě vůbec netušila, jaké důsledky nese uznání mužů za transženy. Kolik neúspěšných mužných sportovců bude chtít soutěžit se ženami. Naštěstí se nyní probudila Světová atletická federace a „ženám“ v mužském těle zápasit v kategorii ženské atletiky zatrhla. Snad to povzbudí i jiné sportovní organizace! Avšak nejtěžší zločin spáchala transideologie na zmatených adolescentech, mnohdy s psychickými nebo homosexuálními problémy. Mezi 13–18letými dívkami vypukla móda na změnu sexuální orientace prozrazující poměrně běžnou nespokojenost se svým tělem během dospívání.

Nabídka stát se „mužem“ je lákavá. Pamatuji se, když v 70. letech děvčata usilovala získat statut hubené modelky nazývané Twiggy (snítka) a mnohé z nich zemřely na anorexii. Podobně i dnes, když londýnská nemocnice na Tavistock Square se pod vlivem LGBT… začala zabývat „léčením“ tzv. dysforie (pocit, že se mužská duše nachází v ženském těle) a podporovala blokaci hormonů i operace u dětí od deseti let, tak začalo zájemců přibývat exponenciální řadou. Z původní necelé stovky se jejich počet během 12 let zvýšil na dva a půl tisíc a protesty žen, které utrpěly nezvratným znetvořením svého těla, vedly nakonec k uzavření kliniky.

V Americe nyní 13 států tuto praxi do 18 let zakázalo a neméně jednou tolik se k tomu chystá. Bohužel se problém s dětmi zpolitizoval, je evidentní, že tak vysoká čísla nemohla způsobit vzácná dysforie. Přesto levicové vlády v Kalifornii, Oregonu a Washingtonu neuznávají právo rodičů tranzici svým dětem zakázat a několik rodin se kvůli tomu muselo odstěhovat.

Určitou naději na ukončení šílené ideologie snad skýtá Francie. Jak napsala profesorka Kathleen Stocková, kterou předloni za její odmítnutí genderu vyštvali studenti z univerzity v Sussexu: „Tak výraznou estetiku, takový kult ženské mystiky, jakou vytvořili Francouzi, nikde jinde nenajdete. Jejich bujné okaté dívky a blonďaté sexbomby jsou ochrannou známkou žen. Přispívá k tomu tisíce písničkářů s jiskrnýma očima a sentimentálním chvěním v hlase. A také tisíce plastických chirurgů vylepšujících základní model. Připomeňme si slavnou poctu Charlese Aznavoura: Jen ona může zrcadlit mé sny… Pouze ve Francii reagovaly ženy na americké hnutí MeToo výkřikem: A co právo svádět muže? Jenom zde vycházejí knihy jako například od Eugénie Bastiénové Zachraňme rozdíl pohlaví.“

O to zuřivěji a s galským temperamentem se tu bojuje za uznání vrozených psychologických rozdílů mezi muži a ženami. Zápas ale snadný nebude. Evropské elity totiž propadly bludu, že žádné neexistují.

Martina: Školství u nás asi sehrává velkou roli. Lidé si často stěžují, že u nás je právě důraz na jedničky, na jednoznačný úspěch podle pravidel. Už jste tady také zmiňovala, že u nás děti tak nějak nemají nárok na chyby, a navíc mnozí říkají, že naše školství je nastaveno pro hodné holčičky.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, to je pravda. A o tom to je.

Martina: Ale řekněte mi, jak je možné, že právě tak zásadní, názorutvorná věc pro společnost, jako je školství, je u nás stále na chvostu, a pořád se nám vlastně trošku říká „Franz Josef people“?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že je to zase dáno tím, že si lidé neumí sednout a diskutovat, a vzít to doopravdy. A myslím, že rodiče by to měli vyžadovat. Rodiče pustí dítě do školy, tak fajn, tak jsem sama doma, nebo se můžu věnovat práci, nebo něčemu, co mám ráda. Ale už je tam rozkol mezi… Ne vždycky rozkol, ale víte, že tam není denní konverzace a kontakt mezi rodiči, a máme tady techniku, která nás zblázní všechny stejně a která nepřeje tomu, aby lidé komunikovali mezi sebou, a aby si vyříkali to, co chtějí. Prostě komunikovat, zvlášť děti a matky a otcové, to je strašně důležité.

Víte, výprask – já jsem nikdy dceru neuhodila. Myslím, že výprask je to nejhorší, co může být, protože výprask je satisfakce pro rodiče, kteří si řeknou, že splnili, co měli. Trest. Ale mnohem lepší je říct dítěti: „Hele, mně se nelíbilo, jak jsi se choval.“ Ale ne, že jsi zlý a ošklivý, protože pak bude dál zlý a ošklivý. Ale říci mu: „Nelíbilo se mi, jak jsi se včera choval. Pojďme si o tom teď, když se trošku zklidníš, popovídat. Teď mi to v klidu vysvětli.“ A to myslím, že je důležitější, než výprask, nebo strach z výprasku, když přijdu domů se špatnou známkou. To není na výprask, to je na pohovor.

Martina: Pravdou je, že já si ještě ze svého dětství vzpomínám na okamžiky, kdy jsem říkala: „Prosím vás, raději mi vražte. Ale už mlčte. Už mi to pořád nevysvětlujte.“ Ale to je samozřejmě jenom spíš jakási odbočka, když někdy slov příliš.

Eliška Hašková Coolidge: Ale vidíte, jak se jim to povedlo.

Martina: Já to doma vyřídím. Děkuji. Ale v každém případě se na druhou stranu říká, že lepší než tisíc slov je příklad. Samozřejmě, rodiče musí nastavit nějaké chování v rodině. Ale kde dnes hledat vzory? V politice? Ve velkém byznyse? Ve vědě, která je mnohdy úplně uzavřena sama do sebe, a je to někdy parta autistů, a to při vší úctě k ohromným objevům. Ale řekněte mi: Vidíte někde vzory?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, myslím, že existují vzory, a jenom to chce všímat si jich. A největšími vzory pro dítě jsou ovšem rodiče a prarodiče. Dítě si pamatuje věci, které jim rodiče říkali a opakovali, a někdy se jim stalo, jako vám, že toho už máte dost. Ale pořád to s vámi zůstane. Kdežto když tam není žádný vzor? Nebo to, jak se chová maminka, když přijde do obchodu, nebo když jedná s nějakým řemeslníkem – to všechno jsou věci, které pak tomu přispějí. Dítě to vidí, vnímá, a když je to nehezké chování, tak si to pamatuje. A to je špatný vzor.

V USA zatkli lidi praktikující latinskou mši, protože je to minulost. A zatkli otce, který se s dětmi veřejně modlil za vyřešení problémů s potraty.

Martina: Říkala jste, že mnohé věci, které jste teď zažila v Americe, přicházejí postupně k nám, a jednou z nich je neustálá diskuse o 20, 50, 80 pohlavích, z nichž část je ještě plovoucích. Řekněte mi: Jakým způsobem pracovat s tímto jevem? Vy jste si šla do školy stěžovat, když dvanáctiletou dceru obtěžovali statistikami o tom, že každá její desátá kamarádka je pravděpodobně lesba, a teď je to tak, že se o tom nebavíme s dvanáctiletými dětmi ve školách, ale s osmiletými. A v pubertě jsou děti konfrontovány s tím, že pokud jsou třeba smutné, rozčilené, tak je proto, že jsou ve špatném těle a že je možná čas uvažovat o nějaké tranzici, nebo něčem podobném. Co myslíte, že může se společností toto udělat, protože vy už vidíte, co to udělalo s Amerikou?

Eliška Hašková Coolidge: Je to společnost bez Boha. Já doopravdy věřím, a vždycky vsunu do všech mých výuk etikety a etiky to, že je strašně důležité, abychom se uměli obrátit k Bohu, to neznamená chodit každou neděli do kostela. Teď se na mě farář asi bude zlobit, ale přesto to dělám, protože si myslím, že mně to strašně pomůže přeplavat výzvy, kterým každý z nás musí čelit. A strašně mi to pomáhá – věřit v Boha. Myslím, že víra je strašně důležitá v tom, aby se člověk uměl chopit svých dovedností, a toho, co v něm je, a říci: „Tak toto můžu zlepšit. Toto můžu opravit.“ Myslím, že to je klíč k tomu, aby společnost byla lepší. Teď v Americe FBI zavřela nějaké lidi, kteří praktikovali latinskou mši – já mám také ráda latinskou mši – a odvedli je do FBI na výslech.

Martina: A proč?

Eliška Hašková Coolidge: Protože latinská mše je minulost. Je to radikální.

Martina: To budou v Americe zabavovat třeba rodinná alba, protože je to minulost?

Eliška Hašková Coolidge: Třeba i k tomu dojde. Byla tam jedna rodina s devíti dětmi, a teď nevím, jestli devět nebo sedm, ale velká rodina. Chodili do kostela, a také se modlili za to, aby se vyřešila otázka potratů. Šli asi po mši vedle kostela, pořádali takovouto modlitbu, aby se to nějak vyřešilo a aby si lidé uvědomili, že je to zabíjení malých dětí a že mnoho lidí chce dítě a přeje si dítě, a byli by to dítě rádi přijali k sobě. Tedy, že potraty jsou zlé. A za týden poté, co takto hromadně zpívali náboženské písničky, a modlili se nahlas – neměli žádné plakáty, ani žádné zbraně, neměli…

Martina: Baseballové pálky a podobně.

Eliška Hašková Coolidge: Nic. Nic nedělali. A v noci přijelo dvacet aut FBI, obklopili dům, který leží na velkém pozemku, a tatínka odtáhli pryč za to, že to organizuje, na výslech. A tyto malé děti od tří do pěti let – tak si představte, jaký měly strach, že FBI zatýká tatínka. To se doopravdy stalo.

Jsem proti povinným kvótám pro ženy. Na ženy bychom se měli dívat tak, jaké jsou, a pomoct jim vybudovat kvality, které mají.

Martina: To je skutečně na pováženou, pokud, jak zmiňujete, se zpožděním přicházejí i k nám. Tak to se máme na co těšit. Určitě jste si užila i neustálých diskusí o povinných ženských kvótách.

Eliška Hašková Coolidge: Jsem proti.

Martina: Vy sama jste ve svých 22 letech vstoupila, dá se říci, do světa mužů. Ale rozhodně patříte k nesporně úspěšným ženám, dokázala jste se nejenom udržet v těchto kruzích, ale rozvíjet své schopnosti i vliv. Řekněte mi: Kam mohou společnost dovést tyto povinné kvóty na ženy, ať už je nařizuje americká administrativa, nebo Evropská unie?

Eliška Hašková Coolidge: K nespravedlnosti. Doopravdy si myslím, že by se mělo dívat na ženu, jaká je, prostě jí pomoc vybudovat úžasné kvality, které má, a pomoct ji postavit. Já věřím výchově, aby se ženě dala důvěra v tom, a co dokáže udělat pochvala. Toto všechno jsou velice důležité věci. Ale ne násilím. Všechno, co se dělá násilím, a kvóta pro mě je násilí, protože to znamená, že dáte různé lidi do stejné škatulky, a to je špatné. To by nemělo být. To má být 20 procent lidí černé pleti, a 20 procent bílé? To není o pleti. To není o tom, ale o tom, že je potřeba budovat talenty všeobecně, a na respektu jeden pro druhého. Myslím, že to je důležitější – budovat respekt.

Martina: Vy jste esencí ženství. Chápete to, co se teď preferuje, a v čem já se ztrácím: Že maskulinita je špatná, protože je agresivní, takže muži by neměli být maskulinní. A ženy by neměly být femininní, protože holčičky se také moc nenosí, přestože si říkají feministky. Řekněte mi: Proč se lidé utápí v těchto umělých konstrukcích?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To jste krásně řekla. To, co přichází s tímto novým myšlením, je právě umělé. Dřív to bylo doopravdy vřelé. Dřív jsme chtěli – Martin Luther King chtěl narovnat stav mezi černochy a bělochy, a budoval respekt mezi černými a bílými. To samé mezi ženami a muži. Mít respekt pro někoho, protože něco umí, něco zná, něco se chce naučit, prostě v něčem chce vynikat, ale ne na základě toho, kolik musí být mužů a kolik žen. To je absolutně k ničemu.

Martina: A když do toho ještě přidáme, kolik musí být homosexuálů, a kolik musí být jiných…

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Pan prezident Biden, a to vám neříkám nic ze školy, protože to bylo v televizi, měl televizní vystoupení, kde se pochválil, že splnil tři sliby, které dal národu, než se stal prezidentem. A to v tom, že jeho mluvčí je za prvé žena, za druhé, že je černá, a za třetí, že je lesba.

Martina: Tak jsme zachráněni.

Eliška Hašková Coolidge: Ale to, že něco zná o mluvčí, a o historii, to bylo…

Martina: Musím říct, že tady v tom je mi blízký výrok Marilyn Monroe, která řekla: „Nevadí mi žít ve světě mužů, když v něm mohu být žena.“

Eliška Hašková Coolidge: Ano. A to je zase ta hrdost. Absolutně.

Etiketa je nestrojený respekt, ohleduplnost, citlivost ke druhým. Prezidenti Trump a Zeman měli a mají vysokou inteligenci, a velkou odvahu.

Martina: Vy jste u nás považována za první dámu etikety, adorovanou, řekla bych. Ale mnozí mladí lidé dnes čím dál více říkají: „Etiketa není pro mě, protože já chci být sám sebou. Chci být svobodný.“ Vím, že jste s tímto často konfrontována…

Eliška Hašková Coolidge: To je egoistický individualismus, který právě tam začíná. Protože způsoby spojují lidi. Spojují lidi, kteří jsou si cizí, kteří mají jiné zkušenosti, jiné pozadí, a tyto způsoby je sjednotí v jednom. Nějaký anglický spisovatel, teď si nepamatuji, kdo to byl, řekl, že dívat se na někoho jako my, je mnohem lepší než dívat se na někoho jako oni. A ze začátku se toto stalo tady, protože tady byli lidé, kteří sem přišli, a dívali se na nás, jako oni, protože jsme byli odlišní, neměli jsme ty způsoby. Když náš ambasador přijel do Washingtonu, tak nebyl zván na malé krásně večeře v Georgetownu, na které byl zván ambasador Belgie, Holandska a dalších zemí, které jsou zrovna tak velké, jako my. A to není o tom. Ale měli vyleštěné černé boty a uměli držet vidličku a nůž.

Martina: A my jsme byli exoti z Východu.

Eliška Hašková Coolidge: A my jsme byli exoti z Východu. Tak důležité to doopravdy je, a je důležité se tyto věci naučit.

Martina: Musím říct, že jsem si v praxi sama uvědomila, že vy mezi etiketu, a povrchní působení člověka, nekladete rovnítko už jenom proto, že jste, řekněme, protěžovala Donalda Trumpa, Miloše Zemana, a tito dva rozhodně nejsou považováni za etalon etikety. Řekněte mi: Co tedy ve vašich očích etiketa ještě znamená? Když se navíc podíváme na tyto dva exempláře.

Eliška Hašková Coolidge: Víte, já myslím, že nemůžeme lidi soudit povrchně jenom kvůli etiketě. To určitě ne. Ale etiketa také není strojená. Etiketa je respekt pro druhé, je to ohleduplnost, citlivost ke druhým. Takže nechcete urazit někoho tím, že se neumíte chovat, nebo vystupováním jako někdo, kdo nemá vzdělání, které má. Tito prezidenti, oba dva, nebo všichni tři, měli a mají vysokou inteligenci, a obrovskou odvahu. A myslím, že tyto dvě věci jsou pro prezidenta absolutně klíčové. Bez odvahy prezident nemůže dělat to, co by měl. Nemůže. Musí mít odvahu otočit kormidlo, i když to není populární. A riskovat s tím, že to bude dobré pro národ.

Martina: A zároveň nést zodpovědnost, když se zmýlí.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a zároveň nést zodpovědnost. Víte, to, co se mi líbilo na prezidentovi Zemanovi, je, že se omluvil za Srbsko, za to, co se stalo. Protože…

Martina: Za bombardování Bělehradu?

Eliška Hašková Coolidge: Za bombardování Bělehradu. On měl doopravdy svázané ruce, protože jsme byli úplně nový národ NATO, byli jsme nový národ Evropské unie, tak nechtěl vybočit, ale přesto měl tu odvahu jako jediný lídr světa, kterého znám, v poslední době říct: Dopustil jsem se omylu. Měl jsem sebrat odvahu se k tomuto přihlásit v té době. To se mi strašně na něm líbilo. A také se mi na něm líbilo, že měl odvahu 9. května, po Krymu, jet do Ruska, a uctít sta tisíce zavražděných Rusů, kteří nám vybudovali svobodu za 2. světové války. To chtělo odvahu. Žádný z vůdců Evropy tam nešel. A on tam nešel, aby glorifikoval Putina, ale aby poděkoval rodinám, které ztratily své blízké, když nás obránili proti nacismu. Myslím, že se musíme dívat na tyto věci víc, než na to, jestli má nevyleštěné boty. Ale o ty boty by se měl starat někdo jiný, aby je měl vyleštěné a aby vypadal prezidentsky. Na to má prezident přeci lidi, kteří by mu toto mohli poradit a říct.

Martina: Pokud si dá poradit. Je pravda, že co se týká různých výroků, a řekněme hranatých výroků, tak i v tom si byli vlastně Donald Trump a Miloš Zeman poměrně podobní. A když jste tady řekla, co se vám na Miloši Zemanovi líbilo – už máme za sebou novou volbu prezidenta a inauguraci – řekněte mi: Co se vám na něm nelíbilo? V čem vás třeba, nechci říct, vyloženě zklamal, ale že jste si možná řekla: Čekala jsem, že to ustojí?

Eliška Hašková Coolidge: Nemůžu si vzpomenout na nic, co se mi doopravdy nezdálo korektní. Mně bylo prezidenta Zemana strašně líto během dní jeho nemoci, a toho, jak s ním bylo zacházeno. A ještě víc mi bylo líto, když jsem se dívala na televizi při inauguraci, a viděla jsem jeden projev za druhým, který byl neúctyhodný, neúctyplný k prezidentovi, a nejenom k němu.

A vztah k předchozím prezidentům: Tady doopravdy byli úžasní lidé, kteří se o stát starali a kteří chtěli to nejlepší i pro lidi – a něco se jim povedlo, a něco ne. Ale byli to lidé, kteří měli dobrý úmysl. Myslím, že když jdete do něčeho, v čem nemáte žádnou zkušenost, tak o to víc by se měl trošku poklonit k těm… Krásně to řekl Radek Vondráček, že mu tady chyběly díky k předchozím lidem, kteří vedli stát.

Víru vidím jako světlo a jako osvědčení života. Víra v Boha nám dává sílu, dodává energii dělat věci správně, a to v každodenním životě, kde se víra projevuje.

Martina: Paní Eliško, vy jste hodně zmiňovala víru a to, jak jste říkala, under the God, v Americe. Jak jste vnímala u nás roli třeba církve, nebo katolické církve třeba v okamžiku, kdy se národ rozděloval, ať už při volbě prezidenta, ale i ve vztahu k Ukrajině, a podobně?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že asi není na mně, abych komentovala roli církve. Ale je mi líto, že mnozí z našich farářů – jsou úžasně hodní – ale má trošku moc negativity, a to nemyslím ve špatném. Ale víte, já vidím víru jako světlo, jako osvědčení života. A myslím, že víra v Boha nám dává sílu, a dodává energii dělat věci správně, a to v každodenním životě, kde se víra projevuje. A myslím, že ten farář je tam proto, aby dal lidem právě odvahu, ale myslím, že přístup u farářů je moc negativní. My máme tolika lidí, kteří umí zpívat. Proč nezvelebit mši tím, že se na ní zpívá? Protože kdyby se na ní zpívalo, tak by si třeba víc lidí přišlo poslechnout, a dostali by v kostele nejlepší nápady pro jejich život. Kázání by mělo být krátké, deset minut, ale věcné, nějaký vzkaz, který si budete pamatovat celý týden, do další neděle, abyste to mohli aplikovat do života. A to myslím, že nám tady trošku chybí, a odrazuje to lidi od toho, aby tam chodili, protože v tom nevidí žádný přínos. A myslím, že je to škoda, protože tento přínos je obrovský, ale musí to být oboustranné.

Martina: A asi by měla být církev opravdu všeobjímající, a ne kádrovací.

Eliška Hašková Coolidge: To určitě ne. Absolutně.

Martina: Je to nepřesný postřeh, že jsem si všimla, že kladete rovnítko mezi etiketu a etiku, a možná zároveň i víru?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, je to tak. A k tomu je, i když pod tím, ještě hodně důležitý pohyb.

Martina: Pohyb? Myslíte normální fyzický pohyb?

Eliška Hašková Coolidge: Normální fyzický pohyb je velice důležitý, protože to také dává šťávu do života. A energii.

Martina: Já vím. Vy třikrát týdně cvičíte step-aerobic.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, ale dělala jsem. Teď už také ne, protože mi po covidu zavřeli místo, kam jsem chodila. Chybí mi to. Strašně mi to chybí, protože jsem se cítila lépe, když jsem to dělala.

Martina: A ještě bych tam v tom případě dala další rovnítko, které mi teď naskočilo: Disciplína.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, sebedisciplína a sebereflexe. Sebereflexe – o tom jsme mluvily – každodenní vnímání toho, co jsem mohl udělat jiným způsobem, nebo lépe. Víte, přístup je to jediné, co v životě máme, abychom tady něco dokázali. Náš přístup je doopravdy důležitý, protože naše mysl může být našim nepřítelem. A když máme v mysli to, že se nemůžu hnout z místa a že nemůžu dělat tohle a toto, tak jsem negativní, tak nás tento přístup nepřivede nikam. Ale když si řekneme, že můžeme, že umíme, že to dokážeme, a ještě k tomu máme Boží podporu, tak je to pak cíl, který je věrohodný a dobrý, a který vede k dobrým věcem. Je to přístup, který není nikým regulován – kdy každý den máme vlastní svobodnou volbu změnit náš pohled, nebo se pohnout nějak nějakým směrem, který by byl lepší pro nás, pro naši rodinu a národ.

Martina: Řekla jste, že etiketa učí lidi žít spolu. A ještě jste dodala, že bez respektu je etiketa jen prázdným pojmem. Tato slova by se, myslím, měla tesat. Vytratil se respekt?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, vytratil, a byl nahrazen politickou korektností, jak jsme řekly. A to je velký rozdíl oproti respektu.

Člověk, který o vás říká špatné věci, se nemusí stát vašim nejbližším kamarádem, nemusíte ho mít rád, ale musíte ho respektovat. To je rozdíl.

Martina: Myslíte, že se respekt vytratil mimo jiné proto, že se lidé názorově různě roztrhali, takže respekt je najednou těžší? Respektovat člověka, který mi říká, že mám pravdu a jsem úžasná, je poměrně snadné. Ale říkat a respektovat někoho, kdo mi říká: „Jsi úplně vedle. Takto to není, a to, co děláš je špatné,“ to může vést ke špatným koncům.

Eliška Hašková Coolidge: Ale i takového člověka je třeba respektovat.

Martina: No právě, takového…

Eliška Hašková Coolidge: Nemusí se stát vašim nejbližším kamarádem, nemusíte ho mít rád, ale musíte ho respektovat – to je ten rozdíl. Říct dítěti, když jde do školy: „Nemusíš mít Aničku rád, ale musíš ji respektovat.“ To je důležité. Můžete mít rád někoho, s kým se ztotožňujete, ale musíte respektovat i ty ostatní, kteří nejsou „my“, a třeba je svým příkladem občas přitáhnete k tomu, aby byli „my“. Ale to už je další věc. Prostě je to o respektu, protože každý má svou vlastní svobodu volby, jaký život chce žít. Deset procent našeho života je nám dáno, a 90 procent je to, co s tím uděláme.

Martina: Ano, nerozhodují naše schopnosti, ale vaše volby.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, přístup, to je důležité.

Martina: Hodně se nám teď rozpadla společnost na takzvaná města a vesnice. Města mají nadutou potřebu neustále se dívat na vesnice jako na ty, co mají špatné názory, špatně volí, jsou celkově jednodušší. Ale vy jste jednou z mála, která říká, že na českých vesnicích jsou způsoby lepší než jinde.

Eliška Hašková Coolidge: To jsem řekla. Ano. Myslím, že na vesnicích si lidé více pomáhají, a jdou si vstříc, když je nějaký problém. Ale taky si myslím, že na Moravě, ač jsem, jak víte, rozena na Praze 6, že na Moravě jsou takovéto zvyklosti, tedy pomáhat, a být citlivý vůči ostatním, silnější než v Praze. Myslím, že v Praze, a ve velkých městech, se obecně lidé starají o sebe.

Martina: Individualizace je tam markantní.

liška Hašková Coolidge: Ano. Mám ten dojem, že si umíme stěžovat, ale neumíme poděkovat, neumíme lidi pochválit. Když jsem šla poprvé za Jackem Stackem, kterého strašně obdivuji a který tady udělal velkou práci, když byl šéfem České spořitelny, tak jsem šla k němu do kanceláře se představit, v té budově byl výtah, ale já nevěděla, do jakého patra zmáčknout. A přišel tam nějaký pracovník, který říkal: „Můžu vám pomoci?“ A já jsem řekla: „Jé, to byste byl hodný. Který knoflík zmáčknu, když jedu k panu Jacku Stackovi?“ A on zmáčknul knoflík, a pak řekl: „Víte, tohle je nejlepší šéf, pro kterého jsem kdy pracoval. Ten se mnou mluví.“ Jsou to maličkosti. A v tom se vesničané umějí lépe…

Martina: Lépe. A já vás ještě doplním otázkou: Znamená to, že si myslíte, že se vlastně i zdravěji rozhodují?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Že velká města jimi zhrdají?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Lépe se rozhodují, protože jednak žijí větší komunitní život, jednak jsou možná ve větším kontaktu s půdou, s přírodou. Myslíte, že se vesnice dnes rozhodují rozumněji?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To máte pravdu. To je možné, ale tolik jsem o tom neuvažovala.

Víra nás učí umění odpouštět. Všichni děláme chyby a potom si uvědomíme, že něco nebylo hezké, nebo bylo blbé.

Martina: Promyslíme si to do příště. Ocituji vás ještě jednou, protože to je také nesmírně důležitý výrok, který jste jednou řekla: „Naším zásadním problémem je, že neumíme odpouštět.“

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Vy jste vybrala mé nejdůležitější věci.

Martina: My, s Láďou Henkem. Abych neslízla smetanu.

Eliška Hašková Coolidge: To je doopravdy úžasné. A je to fakt. A tohle zase dává náboženství, víra. Víra od malička učí umění odpouštět, a to je to spojené, jak jsme řekli, s přiznáním chyby, protože víme, že jsme všichni chybující, všichni děláme nějaké chyby. A všichni si potom uvědomíme, že něco nebylo hezké, nebo to bylo blbé. To všichni děláme. Umění odpustit druhým. A my máme hodně co odpouštět za těch čtyřicet let. A myslím, že je dobré, když někdo umí odpouštět, dát to stranou a říct: „Tak, teď budeme dělat něco společně.“

V Americe o tom byla napsána výtečná kniha, která byla léta bestsellerem, a to „How full is your bucket“. Byla to knížka o tom, že každý z nás má nad hlavou neviditelný kýbl vody, který je buď plný, nebo prázdný, a pokaždé, když pro někoho uděláme něco pěkného, tak se nám trochu naplní, a když uděláme něco, co bychom dělat neměli, tak se vyprázdní. A někdo to dal do knížky pro děti, a já tuto knížku používám k výuce dětské etikety, protože je to doopravdy úžasné. A je pravda, že když děláte něco dobrého, tak si pro sebe tvoříte lepší náladu, a také pomáháte druhému, takže se váš kýbl naplní, a kýbl toho druhého taky. A je to absolutně pravda.

Martina: Protože každý velmi často potřebujeme odpuštění.

Eliška Hašková Coolidge: Odpuštění a podporu, ano.

Martina: A tím pádem bychom měli být schopni poskytnout totéž. Velmi mě znepokojilo, když jste řekla, že v lednu 2019 byla snaha Demokratické strany, kdy jeden z výborů Sněmovny reprezentantů usiloval o vypuštění části o Bohu z prezidentské přísahy. Slova – „K tomu mi dopomáhej Bůh“ – chtěli nahradit formulací: „Pod hrozbou zákona“. To myslím, že je takový okamžik odlidštění, že by málokterý jiný mohl být exemplárnější.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. A právě proto mě tady trochu vyděsila slova: „Řád a pořádek“. A myslím, doufám, že k tomu přijde také srdce, které by toto mělo doprovázet.

Martina: Protože dodržovat řád a pořádek bez lásky asi nemůže vést k něčemu dobrému.

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, jak myslíte, že to s námi dopadne?

Eliška Hašková Coolidge: To je na pánu Bohu. To se neptejte mě.

V ČR i v USA existuje zdravé jádro. Vše je založeno na tisících maličkostech, o kterých mluvil pan prezident Klaus, a je na každém z nás, abychom probudili národ.

Martina: Ano, ale jak vidíte budoucnost Ameriky, a budoucnost Česka?

Eliška Hašková Coolidge: Já jsem optimista. Věřím, že se doba, ve které žijeme, nějak srovná, a že budeme zase žít otevřeně a poctivě, bez těch neřádů, zlořádů, které jsme si na sebe přinesli. Myslím, že pochopení a ohleduplnost jsou určitě jádrem toho, co je dobré, a právě proto vyučuji etiketu, protože ta je klíčem k tomu, aby se ohleduplnost obohatila a zlepšila, abychom si uvědomili, že každý člověk si vyžaduje respekt. Já mám zkušenost, že když jsem přišla na Šumavu, tak jsem neviděla jediný vlídný smích, úsměv.

Martina: Mračili se na vás?

Eliška Hašková Coolidge: Mračili se na mě, a na sebe taky. A já jsem tam přišla, každého pozdravila, na každého jsem se usmála, a teď se lidé taky usmějí, podají ruku – prostě se chovají vlídněji. Myslím, že to je nakažlivé, a když se takto někdo k někomu chová, tak se i ten člověk začne chovat k němu. Nebo paní, které říkaly: „Jestli tahle mladá žena ještě jednou projde kolem mě a nepozdraví mě, tak už ji nikdy nebudu zdravit.“ Taková žena si musí uvědomit, že zdravení není dáno věkem, ale tím, že uznáte, že někdo jde okolo vás a že mu zpříjemníte den, když mu řeknete: „Dobrý den. Jak se máte?“ Nebo něco takového. A zpříjemníte tak den i sobě, protože jste někoho oslovila.

Martina: A kbelík nad hlavou se trochu naplní.

Eliška Hašková Coolidge: Trochu se naplní.

Martina: Paní Eliško, poslední otázka: Vím, že srovnávat Ameriku s naší zemí je trošku jako srovnávat Davida a Goliáše.

Eliška Hašková Coolidge: Lidi jsou lidi.

Martina: Určitě, ale jsou to dvě domoviny vaše, tak proto je srovnávám. Řekněte mi: Říkáte, že máte víru v to, že všechno dobře dopadne. To je důležité, neztrácet víru, neztrácet naději. Přesto se chci zeptat: Která z těchto zemí, na základě všeho, co o nich víte, co jste v nich prožila, má zdravější jádro, a má větší šanci z toho vyváznout?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že zdravé jádro je v obou zemích. Je to na těch tisících maličkostech, o kterých mluvil pan prezident Klaus, na každém z nás, abychom probudili národ k tomu… To nejlepší, nejkrásnější, co řekl John Kennedy, který nebyl můj favorit: „Neptejte se, co může Amerika dělat pro vás, ale co můžete pro váš stát udělat vy.“ A to samé by se mělo říct tady: „Neptejte se, co vám může dát stát, ale na to, co můžete udělat pro stát, aby byl lepší.“ O tom to je.

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji vám za to, že jste pro nás udělala dost a že jste se s námi podělila o vaše zkušenosti. Díky.

Eliška Hašková Coolidge: Já vám moc děkuji za krásný pohovor, kterým prezentujete to nejlepší v této zemi. A to myslím velice vážně, neříkám to proto, že vám chci lichotit, ale je důležité vědět, že existují lidé, jako jste vy, kteří mají odvahu se vyjádřit, a jsou otevřeni. Tak jsme to zažili i v tom, co jste řekla, že řekl pan prezident Václav Klaus na pohřbu Juraje (Jakubiska – pozn.red.), který reprezentoval právě to, o čem mluvíte, protože jeho kýbl byl plný.

„Vítejte ve světě, kde jsou bez práce k mání koláče, protože o práci se brzy postarají roboti, umělá inteligence a levní cizinci.“ Tak nějak měla znít reklama na kapitalismus, který se u nás poprvé ohlásil na prvního máje 1990, když se v prázdných ulicích rozhostilo ticho. Něco je špatně, blesklo mi hlavou, když se z amplionů neozvala vlezlá dechovka. Zmizela bez náhrady, nevystřídal ji rock&roll, ani jazz. Oslavu práce nikdo nezorganizoval a slavit z pilnosti takovou samozřejmost nikoho nenapadlo.

První máj, tento lásky čas, přišel k práci jako slepý k houslím. Zrovna 1. květen si v roce 1886 dělníci v Chicagu vybrali pro celodenní stávku za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Skončilo to střílením do dělníků a popravami anarchistů. Po mučednících se pak práce dočkala i mezinárodního svátku.

Slavit něco, co je povinné, mi v mládí připadalo divné. Kdo nepracoval, byl shledán příživníkem, takže každý hleděl mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. A také ho každý měl. Až dnes, kdy je práce nepovinná, a dokonce na ni ani není nárok, dává svátek práce konečně smysl. Velkým historickým obloukem se vracíme do Chicaga. Tedy v tom smyslu, že práce je opět důležité téma.

Názorů, co je práce, jaká práce zaslouží jakou odměnu, a jakou prestiž si zaslouží jaká práce, je řada. Za sebe mohu říct, že kdykoli jsem v životě zrovna nevydělával peníze, tvrdě jsem pracoval. Mohl bych se tvářit, že jsem pracoval po práci, ale pocit, že pracuji, mám odjakživa pouze tehdy, když se jedná o fyzickou dřinu. V tomto smyslu jsem byl naposledy placen za práci jako student, když jsem na stavbě nosil pytle cementu, anebo když jsem vyložil vagón brambor.

Jako fotograf jsem chodil do práce s pocitem, že je legrační být placen za něco, co bych klidně dělal zadarmo. A jako novinář jsem honorář bral jako férové bolestné za to, že si každý den musím něco myslet. Ale práce? Na tu si celý život musím vydělávat. Všechno, co je k práci třeba, stavební materiál, nářadí, stroje a čas, stojí peníze. Občas se mi stalo, že jsem práci, na kterou jsem si netroufl, svěřil někomu jinému. Nejsem elektrikář, anebo není technicky možné, aby si člověk sám postavil sedlovou střechu. Většinou se ale držím anglického přísloví: „Chceš-li, aby něco bylo uděláno dobře, udělej si to sám.“ V originálu: „If you want something to by done well, make it yourself.“

Vím, že jsou lidé, kteří pohrdají fyzickou prací a fyzicky pracujícími. Také je mi jasné, že jsou dávno pryč časy, kdy bylo možné prací zbohatnout, a směřujeme do budoucnosti, ve které bude obtížné se prací uživit. Otázka je, zda tomu říkat pokrok, anebo úpadek. Lidská civilizace se zrodila z práce. Člověk si váží pouze toho, co vybuduje, nikdy ne toho, k čemu přišel bez práce. Hledáním levné pracovní síly společnost rezignuje na premisu, že nejvyšší odměnu zaslouží práce nejtěžší, a smiřuje se s tím, že nejvyšší prestiž náleží lichvářům a spekulantům. Příživníkům, kteří o práci ani nezavadí.

Nikdy nepřestalo platit, že to, co šlechtí člověka, je práce. Jak ubývá práce, přibývá nešlechtěných lidí. V těch nejbohatších společnostech jsou nejšlechtěnější gastarbaiteři. A společnost zítřka, ve které budou za lidi pracovat roboti a myslet za ně bude umělá inteligence, bude společenstvím nešikovných lenochů, co nemají nic pořádného na práci, a proto vysedávají v kancelářích a vymýšlejí nesmysly. Dnes v těch kancelářích ještě vymýšlejí, jak zkomplikovat práci pracující menšině, na které parazitují.

Když bude nejhůř, 1.máj vzkřísí anarchisté. Vzbouří se proti zákazu práce. V průvodu ponesou transparenty: „Nechceme nepodmíněný příjem, chceme si vydělávat!“ „Nechceme koláče bez práce!“ „Dost bylo zábavy!“ „Práci lidem!“

 

Martina: Teď už to dohromady fakt vypadá jako velký mišmaš, ve kterém se těžko může laik vyznat. Vlastně spousta těch věcí, které říkáte, bude určitě znít mnohým posluchačům konspiračně.

Petr Pelz: Tohle si můžou… Pardon, že vám skáču do řeči…

Martina: Dohledat?

Petr Pelz: To si můžou také vyhledat. Bývalý izraelský předseda vlády o tom mluvil v několikahodinovém rozhovoru na internetu.

Martina: Jak jsem několikrát zdůrazňovala, jste bývalý šéf Vojenského zpravodajství, a proto mají také vaše slova značnou váhu, ale přesto se mnozí neubrání pochybám právě pro jakési kouřmo, které už v celé situaci je, a také proto, že se asi často z mainstreamových medií nedozvídají informace, nebo se dozvídají informace velmi cezené tak, že se z médií dostanou jenom ty, které vykreslují jeden pohled na celý konflikt. Je tomu tak?

Petr Pelz: Je tomu tak. Mě bude někdo kritizovat? To by byla za normálních okolností součást rozvinutého demokratického systému.

Martina: A diskuse.

Petr Pelz: Diskuse. Problém jsou právě média. Už jsem kdysi napsal nějaký článeček, asi před třemi lety, že západní mainstreamová média považuji za největší bezpečnostní hrozbu současnému světu. Protože se podívejme, co se dělo, když byla válka ve Vietnamu. Můžeme diskutovat, jestli byla oprávněná, nebyla oprávněná, ale dneska je i ve Spojených státech naprosto totálně převládající názor, že to byla válka neoprávněná, a ještě ke všemu hloupá. Ale já jsem si tehdy myslel, že ne, že je dobře, že se Američani někde postavili Sovětskému svazu. Ale dneska to už nechci hodnotit. Ale tehdy média přece hrála roli, jakou by měla hrát: Část jich byla pro, podporovala vládu, část byla proti, a část byla naprosto zuřivě proti. A co vidíme dnes? Co se to děje?

A ještě další otázka: Kde jsou levicoví aktivisté, kteří tradičně vždy byli proti válce? Kde jsou? Proč většinou totálně podporují Ukrajinu? Vždyť tím, že Ukrajinu podporujeme zbraněmi, ačkoliv tato společnost nemá potenciál na to vést takovouto válku – to řekl i současný pan prezident –, že vést válku takového rozsahu není, jestli jsem to z denního tisku dobře pochopil, nemůže být…

Martina: Současný pan prezident?

Petr Pelz: Ano.

Velká Británie posílá na Ukrajinu munici z ochuzeného uranu. Možná zabijí o něco víc Rusů, ale ukrajinské děti se budou rodit deformované a s rakovinou.

Martina: Který?

Petr Pelz: Řekl to pan Petr Pavel, a s tím naprosto souhlasím. Protože dneska je Ukrajina podporována Západem finančně, materiálně, a jako stát už vlastně těžko existuje. Nevím, kolik desítek procent ukrajinského průmyslu nefunguje. A přece nemůžeme myslet vážně, že jim tím pomáháme? Proboha!

Nejkrásnějším příkladem, který mě teď napadl, pokud je to pravda, je, že tam Velká Británie dodává střelivo, munici z ochuzeného uranu, která má lepší vlastnosti při prorážení pancířů. Možná tím způsobí smrt většímu množství ruských vojáků, o několik desítek nebo stovek, když to člověk přeloží do reálných situací, ale na místě samém to zanechává radioaktivní mrak, a pak se tam rodí deformované děti, lidé mají větší výskyt rakoviny, a podobně. To jsme viděli v Iráku a v Jugoslávii. Na to jsou důkazy. A i kdyby tomu tak nebylo, i kdyby se ukázalo, že tomu tak není, tak vždyť se tyto boje odehrávají na Ukrajině, tak to Ukrajině asi moc nepomůžeme tím, že bude o sto ruských vojáků mrtvých více, ale narodí se tam zdeformované děti, a Ukrajinci budou umírat na rakovinu. Tím jim pomáháme?

Martina: Pane generále Petře Pelzi, vy jste tady zmínil mainstreamová média, a já slibuji, že se jim budeme vzápětí věnovat v samostatném celku. Ale uvědomila jsem si, že jsme trošičku utekli z postavení České republiky. A poprosím vás tedy o váš názor: Jak jsme se měli postavit k této válce, jako Česká republika, a co bychom měli dělat teď? Tedy tu časovou posloupnost.

Petr Pelz: Na to se odpovídá těžko, protože v případě, že se celá Evropa, NATO, Evropská unie, kdy jsme, a chceme být v obou těchto organizacích platným a spolehlivým členem a partnerem, postavila tímto způsobem, tak jsme těžko mohli dělat něco výrazně jinak. O něco se snaží Maďaři. Podívejme se na Rakousko, které není v NATO, ale je v Evropské unii – je to přeci jenom aspoň trošičku nezávislejší politika. My samozřejmě nejsme v situaci, nemáme sílu na to, abychom měli nějakou naprosto samostatnou cestu. Musíme se do značné míry podřizovat smluvním závazkům a očekáváním, ale nemuseli bychom se projevovat totálně patolízalsky. To by asi v této situaci stačilo.

Martina: Pane generále, řekl jste: „Okamžitě ukončit boje.“ Je to představitelné? Jak se dá této válce zabránit teď? Dokonce i z naší vlády už zaznělo, že by bylo hezké, kdyby se nebojovalo, a zavládlo aspoň příměří, když už ne úplný mír. Zaznělo to, jak už jsem zmínila, dokonce i z naší vlády, přestože jinak se tady pro lidi, kteří nechtějí dál bojovat, a nechtějí utrácet lidské životy ani z jedné strany, vžil pejorativní, posměšný název „chcimírové“. Povězte mi, jak se dá této válce zabránit teď, v tuto chvíli?

Petr Pelz: Těžko. Ale asi to není vyloučené. Problém je jedna věc, která mě až dráždí, a to, že za éry Sovětského svazu – Sovětský svaz měl zrůdnou filozofii, a i když se asi leccos na životě mužiků zlepšilo, tak to byl přece jenom systém, který byl hodně daleko od nějakého svobodného a ideálního – a přesto na Západě Spojené státy, a další rozhodující západní státy, i evropské, vždy měly s Ruskem kontakty. Nikdy se nepřestalo jednat, nikdy se nedělaly takové věci, jako teď, že by se zakazoval Čajkovskij a …

Rusko změnilo svou původně prozápadní politiku z 90. let, když Západ začal realizovat politiku oslabení Ruska, a že Ukrajina a Gruzie by měly vstoupit do NATO

Martina: Přejmenovávaly se ulice a zmrzliny.

Petr Pelz: Ano. Dokonce jsem se dočetl, že v prvních týdnech po invazi ruských vojsk na Ukrajinu byla někde zakázána výstava ruských koček. Takže to jsou neuvěřitelné věci, a mě to až uráží, protože Rusko původně bylo, než jsme z něj udělali zemi, která přechází totálně na válečný stav, relativně prozápadní. Jejich demokracie byla demokracií, i když specifickou, jak to bylo vždy. Prostě v Rusku je nějaký specifický společenský systém, v Číně taky, jako je specifický systém ve Spojených státech, ve Španělsku, nebo v Řecku, tedy v zemích, které mají nějaké odlišné kulturněhistorické pozadí. Tak proč dnes Spojené státy pořád s Ruskem nejednají? S přítelem přece nejednáte, s přítelem jdete na pivo. Jednáte s nepřítelem. To je základní diplomatická poučka. To musíte vždy.

Dneska patrně, i podle různých lidí, které čtu a poslouchám na internetu, to vypadá tak, že vůbec neexistují, kromě nějakých speciálních vojenských kanálů, třeba někde v Sýrii, nebo kde, nějaká rusko-americká, nebo rusko-západní koordinační tělesa, která by jednala. Ale jak chceme najednou zabránit válce, které zabránit musíme, protože přece každého života, každé ustřelené, urvané nohy, je škoda. A proč to pořád podporujeme? Myslíme si dneska, že Ukrajina je schopna osvobodit, jak říkají, Krym? Vrátit Krym Ukrajincům? Vždyť to je absurdní představa. To je takový zmatek. Ale mně to nepřijde divné, protože jednak Ukrajina je jednou z nejzkorumpovanějších zemí, a jednak to úplně stejně probíhalo v Afghánistánu. Vždyť tam nakonec prezident Ašraf Ghaní běhal s igelitkami, tedy nejen, že to posílal bankovním převodem, ale běhal po letišti s igelitkami, které byly narvané dolary. Takhle to asi vypadá.

Martina: Pane generále Petře Pelzi, v jedné odpovědi jste před malou chvílí, když jste hovořil o tom, jaké Rusko bylo, řekl: „Než jsme z něj udělali zemi, která válčí.“ Přibližně tak nějak jste to řekl. A v tu chvíli už z toho vlastně vyznívá, že vy se na Rusko díváte částečně také jako na oběť toho konfliktu. A to už si koledujete.

Petr Pelz: Přece Rusko si prošlo obdobím, kdy bylo naprosto na kolenou, kdy tam vládli oligarchové, praví ruští oligarchové, v souvislosti s nejrůznějšími stupni privatizací a podobně.

Martina: Myslíte období Borise Jelcina?

Petr Pelz: Zejména Jelcina, hlavně 90. léta. A Rusko potom celou dobu, když se podíváme na ukazatele… a pak Jelcin navrhl pana prezidenta Putina, který se nejdřív snažil o všemožné kontakty se Západem, které i ze začátku fungovaly. Ale když potom začala být prováděna politika, jako že Rusko je třeba co nejvíce oslabit – jinak si to nemůžeme vysvětlit – kdy to bylo? V roce 2008 na summitu NATO Američané přišli s tím, že by Ukrajina i Gruzie měly být v NATO. A hned na místě to blokovali jednak Francouzi, ale i Němci. A tehdy dnešní ředitel CIA William Burns, který byl velvyslancem v Moskvě, patrně přes WikiLeaks, informoval ústředí ve Washingtonu – a to je jeho slavná šifra, nebo telegram, technicky to teď nevím –, který měl nadpis „Niet znamená ne“. A píše: „Byl jsem nějakou dobu v Rusku, a ještě jsem nenarazil na osobu, která by na to měla jiný názor, že pro Rusko je naprosto nepřípustné, aby Ukrajina a Gruzie byly v NATO.“ Prostě říkal: „Ani mezi opozičními vůdci jsem nenarazil na někoho, kdo by to považoval za něco, co by nejenže bylo správné, ale co by bylo pro Rusko připustitelné.“

Takže Rusko začalo být velmi obezřetné, začalo se více prosazovat. A to je to, co jsem myslel, že kdyby bylo došlo k příměří někdy počátkem dubna loňského roku, tak by Rusko vlastně jenom provedlo víceméně to, co předepisovaly Minské dohody, a usnesení Rady bezpečnosti.

Chtěli jsme Rusko oslabit, ale posílili jsme ho, a zničili jsme nárazníkovou Ukrajinu

Martina: Promiňte, myslíte příměří, které chtěli uzavřít Putin a Volodymyr Zelenskyj, a který jim anglosaský svět neumožnil? Myslíte toto?

Petr Pelz: Ano, v dubnu loňského roku. A potom si v Kremlu řekli: „Tak, co teď?“ A od té doby vidíme, že pomalu začali přecházet na válečný stav dnešní války. Existuje pěkná poučka, že armády bojují bitvy, ale války vyhrává průmysl, logistika, hlavně tyto dvě věci. Takže jestli si Rusové řekli: „Musíme přejít na válečný stav,“ tak vyrábějí velké množství zbraní, a dokázali se vyzbrojit. Úplně se změnila situace, kdy za Sovětského svazu v 70. letech a podobně, nahrazovali menší dokonalost zbraní množstvím. Teď se jim povedlo vyrábět některé zbraně, zejména nadzvukové střely, a podobně, které jsou velmi kvalitní, a teď přecházejí na masovou výrobu tanků. A změnili i výstavbu vojsk z brigádního typu, což byla lehká, ne příliš početná armáda, a zase se vrátili k diviznímu typu z dob Sovětského svazu. Pěkně to rozpracoval ve svém článku, nebo rozhovoru, bývalý náčelník generálního štábu pan generál Šedivý. A tím pádem my z něj děláme jakési vojenské monstrum.

A ještě ke všemu sankce, které jsme na Rusko, jako Západ, začali uvalovat, byly za A do značné míry ne zcela legální z hlediska mezinárodního práva, za B jsou zcela hloupé, protože si přeci nemůžeme myslet, že největší stát na světě, s největším přírodním bohatstvím, a s takovou historií ruského lidu, který bude žít v zemljankách a pást se na trávě jenom proto, aby nějak ubránil svou zemi ve prospěch celku, že je nějak zásadně poškodíme tím, že z nich odejde třeba McDonald´s, nebo něco takového. Vždyť to jsou legrační úvahy. Možná, že Rusko poškozujeme, ale oslabit ho mocensky? No, tak my jsme ho posílili. Nahnali jsme do společné náruče Čínu s Ruskem, což je podle mě naprosto neporazitelný tandem, když nepoužijeme jaderné zbraně. Dokonce se málo mluví o tom, že mezi Čínou a Indií byla poměrně nevraživost, ne snad přímo nepřátelství, ale občas dochází k nějakým bojům někde v Himalájích a podobně, ale teď se zdá, že spolu vycházejí poměrně lépe. Rozhodně lépe než před tím. Takže k sobě nahnali opravdu do neuvěřitelně blízkých vztahů Rusko s Čínou. Chudák Nixon, ten se asi obrací v hrobě. A ještě do toho k tomu do značné míry přistupuje Indie, Střední východ a Írán. Čína teď provedla úžasný gambit, když dokázala usmířit – uvidíme, jestli to bude mít nějaké praktické a formální dopady –, ale jestli se to povede, tak celý tento…

Martina: Dokázala usmířit? Nedopověděl jste to.

Petr Pelz: Írán a Saúdskou Arábii.

Martina: Jenom jsem chtěla, aby to zaznělo.

Petr Pelz: Jasně, aby to zaznělo – Írán a Saúdskou Arábii. A na to se nabalily další státy, třeba Sýrie. Takže my jsme Rusko posílili. Na začátku jsme ho chtěli oslabit, a postupovali jsme tak, že jsme ho posílili, a zničili jsme nárazníkovou Ukrajinu. No to jsme si tedy pomohli.

Martina: Já jsem četla výrok prezidenta Petra Pavla, že před sedmi lety byla ruská armáda mnohem silnější. Také postavení Ruska ve světě bylo mnohem silnější, nebo jsme v to aspoň věřili. Nyní je Rusko izolováno mnoha zeměmi, oslabeno porážkami na frontě a sankcemi. Jeho ekonomika je slabší než před sedmi lety, a postavení Ruska ve světě také. Takže pokud jsem tomu rozuměla správně, tak vy s tímto nesouhlasíte.

Petr Pelz: Ani se slovem.

Martina: Teď jste vzpomenul, pane generále Petře Pelzi, Čínu, která fungovala jako jakýsi mediátor mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Řekněte mi: Kdo má největší šanci zprostředkovat mír, nebo alespoň příměří na Ukrajině? Je to právě třeba Čína, nebo Čína ve spolupráci s některou ze západních zemí? Třeba s Francií, se kterou o tom jednali?

Petr Pelz: Můj osobní dojem je, že Čína může tím směrem působit, ale asi nemůže být formálně tou silou, která by to zprostředkovala, protože to už by byla úplně totální porážka Američanů. Představme si, jak to bylo: Saúdská Arábie a Írán – a mezi nimi hodný Číňan. A teď kdyby byly Spojené státy, Putin, a mezi nimi pan prezident Si, který oba hladí po hlavičkách? To by se nestalo.

Je potřeba sledovat, co říká prezident Putin, nebo Lavrov, protože sdělují své skutečné zájmy

Martina: Ale ne. Tam by Spojené státy nebyly. Tam by přece bylo Rusko a Ukrajina. A mezi nimi by byl…

Petr Pelz: To možná. Ale Američané by prostě šíleli, že by nevěděli, co se tam děje. Oni už takhle jsou narážky na to, já tomu tedy nevěřím, že i když spousta věcí tomu nasvědčuje, že americké zpravodajské služby jsou hodně závislé na tom, co jim hlásí Ukrajinci, tedy Ukrajinci – budu říkat západní Ukrajinci, ukrajinská vláda. Samozřejmě Američané mají nekonečné možnosti zpravodajské i technické, takže já tomu nevěřím, ale něco tomu nasvědčuje. Vrátil bych se k té Číně: Čína vydala dvanácti, nebo kolika bodový návrh.

Martina: Čínský mírový plán.

Petr Pelz: Čínský mírový plán.

Martina: A mimo jiné i prezident Volodymyr Zelenskyj reagoval tak, že s některými body by se dalo souhlasit, byť podle něj ho nelze akceptovat jako celek. Ale že některé body dávají smysl.

Petr Pelz: No, to je pěkný základ. Ale já si myslím, že Čína měla určitě dobré vztahy s Ruskem, ale měla do té doby také docela výborné vztahy s Ukrajinou. O tom se také příliš nemluví. A proto asi Zelenskyj na to reagoval.

Vrátil bych se k tomu dvanáctibodovému plánu. Je totiž příliš obecný. Spíš to chápu jako jakési provolání ke zbytku světa, toho nezápadního, na kterém se potom dá postavit mírový plán. Ale máme tady proti sobě dvě věci. Na jedné straně, když tam umírá, a je zraňováno pořád tak strašlivé množství lidí, tak je třeba tyto boje hned ukončit. Ale z hlediska zahraničně politického a účelového by před tím musely být splněny některé podmínky. A když se mě zeptáte které, tak já úplně nevím.

Martina: Teď to ze mě chtělo vyhrknout.

Petr Pelz: To je těžko říct, protože my nevíme, co si myslí ukrajinská vláda, včetně s prezidentem Zelenským. Ale to myslím, že je také celkem nezajímavé. Důležité je, co si myslí nějaká klíčová skupina ve Washingtonu, a co si myslí Rusko. A já nevím, co si myslí Rusko. Je totiž třeba poslouchat a číst poměrně pozorně, co prezident Putin řekne, nebo Lavrov, protože oni sdělují opravdu své skutečné zájmy. Když říkají, že se na Ukrajinu vypravili s tím, že je třeba ji demilitarizovat a denacifikovat – tak ta demilitarizace je zcela jasná, to je vyřídit ukrajinské ozbrojené síly. Denacifikace je trošku složitější. Ale my pořád přisuzujeme Rusku nějaké územní plány. Dobře, tak z nějakých taktických důvodů, aby tomu dalo Rusko nějaký legislativní základ, tak tam byla provedena šaráda s Luhanskou a Doněckou republikou, které narychlo uspořádaly referendum, a v tomto referendu se vyslovily pro samostatnost, a pro to, aby byly přijaty do Ruska. Ruský parlament to přijal, pan prezident Putin to podepsal, a pak vnikli na Ukrajinu, takže se teoreticky už pohybovali na území Ruska. Podle jejich mínění.

Montevidejská úmluva z roku 1933 říká, že atributem státu je stálé obyvatelstvo, definované hranice, vláda a schopnost navazovat mezinárodní vztahy. A že nemusí být uznán jinými státy.

Martina: Na území Ukrajiny, nebo na území Ruska?

Petr Pelz: Ne, na území Ruska vedle nich, protože Luhanská a Doněcká republika už byla v té době Ruskem považována za Rusko, takže toto provedli. Mimochodem, já vůbec netvrdím, že tento zásah byl legální, ale chtěl bych upozornit všechny ty, kteří tvrdí, že to bylo na první pohled a jednoznačně nelegální, že to je složitý závěr. Protože jednak mezinárodní právo je složité, a jednak se ví, že deset nebo devět právníků má deset názorů.

Ale je třeba si říct, že podle Montevidejské konvence z roku 1933 je atributem státu stálé obyvatelstvo, definované hranice, vláda a schopnost navazovat mezinárodní vztahy. A přímo v článku 3 Montevidejské úmluvy se říká, že stát nemusí být uznán žádným jiným státem, aby byl skutečným státem. Ony už byly tyto dvě republiky uznány Severní Koreou, Sýrií a Ruskem, takže Rusové mají vybudován právní základ. Je to legrační, a bylo by to příliš jednoduché, kdyby to takhle fungovalo, ale pravda je, že Spojené národy se hodně zabývají teritoriální integritou státu, versus národní sebeurčení. A pokud minority, nebo nějaká entita, která se rozhodne vytvořit vlastní stát, má zaručena svá práva, tak je bráno za bernou minci, že by neměly být uznány státem. Ale pokud ta práva zaručena nejsou, tak by měly mít právo na národní sebeurčení, a na svá práva. Což tedy v případě východní Ukrajiny, vlastně ruských republik, kde jim byla, od doby Porošenka, a vůbec od puče, nebo barevné revoluce 2014, tak jim byla všechna práva upírána, tak mají zcela, z hlediska mezinárodního práva, vyfutrovaný důvod k tomu, aby odešly z Ukrajiny. Ale tím neříkám, že to tak je, ale říkám, že to je argument, o který by se, myslím, právníci možná vášnivě i poprali, protože je poměrně složité to posoudit.

Martina: Pane generále Petře Pelzi, mluvil jste o tom, jak zařídit, aby válka skončila, ale že je těžké predikovat podmínky, jaké by asi musely být splněny, protože nevíme, co vlastně chce Rusko, nevíme, co chce Amerika. Ale víme, co se neustále píše na Západě, že bezpodmínečnou podmínkou k míru je úplné stažení Ruska ze všech území, která dobylo, a ještě se dodává, že je nutné, aby se Rusko stáhlo i z Krymu. Vidíte to jako skutečně zásadní nepřekročitelnou podmínku k uzavření míru, nebo alespoň příměří? Nebo vám to naopak přijde nereálné?

Petr Pelz: Přijde mi to jako absolutně nereálné, zejména u Krymu. Krym má ještě jinou situaci, než zmíněné republiky. Pro zajímavost: Když se rozpadal Sovětský svaz, tak republika Krym se osamostatnila ještě před Ukrajinou, takže teoreticky když Ukrajina přestala být součástí Sovětského svazu, a stala se samostatným státem, tak už Krym neměla, protože Krym už byl před tím samostatný. Zase je to posuzování z hlediska práva, protože si určitě dovedu představit, že by někdo dokázal nalézt zdůvodnění, proč Krym vlastně nemohl z Ukrajiny odejít. Ale jestliže byl Krym součástí Ukrajiny, a Ukrajina součástí Sovětského svazu, a Krym odešel dřív – tak bylo to legální, nebo ne? Tím chci říct, že Krym má zcela speciální postavení, jiné než republiky Luhanská a Doněcká. Ale myslím si, že Rusko to, ať už si o tom myslíme cokoliv, Rusko už to zpátky nevezme. Rusko přeci…

Martina: Nevezme…

Petr Pelz: Rusko přeci neřekne: Dobře, tak my vám ty republiky zase vrátíme. Dneska jsou vlastně součástí Ruska, že ano.

Martina: Takže si myslíte, že to prostě je…

Petr Pelz: Rusko toto prostě nepřipustí. A co s tím my budeme dělat, nebo nebudeme?

To by člověk na počatku neřeknul, že bude ten fialovy panaček taky uspěšny. Jak to enem ten synek robi?

Taky to byl kdysik nenapadny synek z Aspenu, a přitem fčil v obirani vlastniho naroda dosahnul nejvyšši pozice v Evropě. A to se nebavime o tym, jak na přikaz řišskych organu prodava vlastnim lidem přišerně předraženu eletryku, keru si sami vyrobi, levně prodaju do rajchu a draze nakupi zpět.

Je třeba mu pogratulovat, že zme porazili nejenom Lotyše, ale aji Rumuny a s 231% navyšenim zvitězili na cele čaře.

Kaj su boraci ze Slovenska, keři zustali na chvostě s ubohyma 18%?

Enem nechapu, čemu se ten Fiala vzteka, že zvitězil? Asi byzme mu měli vyslat jakysik signal, že si ho važime, bo svojim přistupem zasadil kličovy uder Putinovi.

Bohužel, za naše prachy.

Ladik Větvička, podporovatel ameryckeho zkapalněneho plynu, New York

—————————————————————————————————————————————-

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

—————————————————————————————————————————————-

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIŽKU.

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání ZDE na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

Martina: Já jenom připomenu, že jste bývalým dlouholetým předsedou Asociace dětské a dorostové psychiatrie, předsedou sekce Dětské a dorostové psychiatrické společnosti, a také člen mnoha pracovních skupin ať už ministerstva zdravotnictví, školství, a tak dále. Pane doktore, čísla, která jsem tady jen namátkou zmínila, jsou na vládním webu, a přesto musím říct, že mi vzala dech: 445 tisíc dětí nad 15 let v riziku digitální závislosti. Tušila jsem, že to není dobré, a mnohdy slýcháme informace, že to není dobré, ale přesto mě překvapilo, že až tak. Máte vy, jako psychiatr, podobnou zkušenost?

Jaroslav Matýs: Přiznám se, že mě to nepřekvapilo. Ale na druhou stranu jsem rád, že vyšel vládní dokument, který exaktně, v rámci Evropy, Evropské unie, ale také v rámci České republiky – jasně popisuje stav, a že k tomuto jevu došlo. Já jsem poprvé tuto problematiku řešil tak dva roky před covidem, kdy vláda dotlačila všechny operátory, aby snížili ceny dat. A už dva roky před tím jsem řešil tento typ závislosti u dětí, protože i sociálně slabé skupiny už měly peníze na to, aby mohly dětem tímto způsobem udělat radost. Takže už tehdy jsem – jako bývalý pracovník s návykovými nemocemi a s narkomany, závislými – postavil program, který dnes praktikuji v podstatě denně. To znamená: detoxifikace srovnatelná s detoxifikací na heroinu, pervitinu, nebo alkoholu.

Martina: Když se podíváme na závislosti na sociálních sítích, na digitální závislosti, má to jiný průběh? A je k tomu, řekněme, jiný přístup, takže se to i vy, jakožto lékaři, musíte učit, nebo je to prostě závislost, jako každá jiná?

Jaroslav Matýs: Je to závislost, jako každá jiná. Ale v dnešní době si připadám trošičku zpět tak dvacet třicet let, kdy se Československem začala rozjíždět závislost na pervitinu a heroinu, a kdy jsme se učili, jak pracovat s gamblery. Tato situace je v podstatě stejná, ale masivní. Já bych to nazval až „pandemií naší společnosti“, protože všichni jsme se bavili o pandemii covidu – dneska se říká „tripandemie“, což jsou tři virové nemoci, které se vrátily zpět k nám ­–, ale nikdo si nevšiml, že máme pandemii digitální závislosti, a to nejenom u dětí a dorostu, ale i dospělých. Můj poznatek je, že pokud mám dítě, které je 4, 5, 6 hodin na digitálních technologiích, holky na sociálních sítích, kluci mají hry, tak v 90 procentech je na tom některý z rodičů úplně stejně. Rozdíl proti látkovým závislostem je v tom, že pervitin si nikdo nekoupil, a všichni se toho bojí, ale u tohoto je skryté nebezpečí v tom, že všichni tomu holdují, a jen někteří jsou na tom závislí, a dospěláci k psychiatrům nepřijdou. K nám chodí děti, a přes děti se dostanou k rodičům.

Podle zákona děti nesmí do heren, aby u nich nevznikla závislost. A dneska kupují rodiče hernu domů, ještě za to platí, ale nevšimnou si toho.

Martina: Pravdou je, že takový gambler se také docela nadřel, protože někam musel dojít, najít si nějaké automaty, kde ho nechali hrát, když byl navíc třeba mladistvý, zatímco teď to máme všichni doma v kapse.

Jaroslav Matýs: Já nikoli s nadsázkou, ale celkem vážně rodičům vysvětluji: Podívejte se, existuje zákon, že děti nesmí do heren. Proč? A oni hned odpoví: „Protože vznikne závislost.“ Výborně. A kdybych šel do herny, tak ještě musím mít peníze. To jsou dva zásadní filtry, a ví se o tom, že závislosti se regulují nejdříve cenou. A dneska se děje to, že rodiče koupili hernu domů, a ještě tuto hernu i platí, ale nevšimnou si toho. Chápu, že od doby covidu – a teď nejde o to, že vláda nařídila nějaká opatření – to máte v rámci distanční výuky, jako když chodíte do hospody, a najednou začnete pít, a už to nezastavíte. Jdete do party s pervitinem, a už to nezastavíte. A od doby covidu se stalo normalitou, že musím jít na počítač, ale už nikdo nehlídal, co se děje pak dál.

A došlo to tak daleko, že si děti denně narušovaly rytmus, takže nevstávaly v šest, ale v půl osmé, nešly ke stolu, ale učily se „z postele“, a když skončilo učení, tak pokračovaly dál na internetu a sociálních sítích. A když skončila distanční výuka, děti se bály jít do školy, protože měly narušené rytmy. A to trvá do dneška. Dneska volá denně 5, 6 rodičů, kterým po telefonu například říkáme: „Nejdříve tři měsíce detox, a pak zavolejte, jestli má ještě úzkost.“ Například.

Martina: Tři měsíce detox. To znamená zabavit mobil a počítač?

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Když řeknu osobní zkušenost, tak nám ve škole řekli: „Ne, my spoustu věcí děláme právě přes mobily, počítače, protože děti tam mají stažené některé knihy, které už nevycházejí.“ Takže když mu vezmete mobil, tak on nebude moct ve třídě pracovat, takže už v tom pokračujeme dál.

Jaroslav Matýs: Může pracovat. Tento program má nastavit tři plus tři měsíce. Já to mám ve své přednášce. Tři měsíce je detox, aby mozek, a tím myslím skutečný mozek, biologický, je přetížený – protože škola je pět až šest hodin, řekněme sedm, a do toho si vezměte, že příprava do školy by měla být hodinu, dvě, už jsme na osmi, devíti hodinách, a do toho sociální sítě, nebo digitální hry, dalších pět, šest hodin – a šestnáctihodinovou šichtu žádný mozek nevydrží. A pak se to projevuje podobně, jako u závisláků: Úzkosti, deprese, podrážděnost, snížení výkonnosti, narušený denní rytmus. Proč? Protože ponocuje po dvacáté druhé hodině. Ale v mozku se tvoří hormony mozku, které potřebují melatonin, a tak dál, a dospává to přes den, a neurologové už jasně prokázali, že spánková deprivace také ničí mozek. Takže děláme všechno proto, abychom si zdevastovali mozek.

Mluví se o duševním zdraví, ale najednou je to všem jedno. A ptáme se: Proč to tak je? Protože v rodině, pokud někdo fetuje obrazovku, tak stoprocentně fetuje některý z rodičů. Když má alkoholik přestat pít, tak celá rodina začne abstinovat, a dají si suchý režim – celá rodina. Pervitinista nemůže pervitinovat doma, protože holt celá rodina abstinuje. A když toto řeknete rodině s digitální technologií, tak je tu najednou argument: „On musí pracovat“. A já říkám: „Ano, ale nejdřív se musí vyčistit, dát mozek do pořádku, zafixovat nový režim.“. Já tomu říkám „jeskynní režim“, den a noc. A pak, když se mozek vrátí do původního stavu, v uvozovkách, stavu fungování, pak si nastavíme vztah k technologiím tak, že je potřebuje na práci, a pak jdu od toho pryč. A když komunikuji, tak nejsem povinen hned zvedat telefon, nebo hned odepsat. Ono to počká. Tak, jak jsme to měli my, to měli v jeskyni. Říkám tomu „jeskynní terapie“. Nastavte se na přírodu, když všichni mluví o přírodě. Takže digitální technologie nám mají pomáhat, a ne nás ničit. Tak, jak jsme se naučili s alkoholem a s kokainem.

Děti, i rodiče, jsou závislí na počítačích a sítích. A ukažte mi jediného feťáka, který má dobrou náladu, výkony v práci, ve škole, a nemá problémy v rodině.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, covid udělal z mnohých rodičů hlupáky, protože zatímco předtím jsme děti, obrazně řečeno, drželi pod krkem a za ručičky: „Ne, budeš tam hodinu. A řekneš mi navíc, co jsi na počítači dělal!“, tak teď jsme najednou udělali úplně pravý opak: „Budeš tam ještě osmou hodinu. A hlavně neodcházej a nevypínej!“ Takže tady vlastně došlo, řekla bych, i k určitému narušení důvěry v rodiče, v jejich názor a stanovisko. To je jedna drobná věc. A teď po dětech znovu chceme: „Opovaž se jít na počítač!“ Nevede to trochu k nějaké, nevím, jak to správně nazvat – k nedůvěře v rodiče?

Jaroslav Matýs: Já bych to celé otočil. Mám problém i s první hypotézou: důvěra v dítě. První musí mít dítě důvěru v rodiče, a od toho se odvíjejí životní zkušenosti, dovednosti, ale také i hranice a taky i zodpovědnost. A důvěra v rodiče znamená, že rodič od útlého věku, a pak postupně vývojově, poukazuje na to, co je správné, a když dítě dělá něco jinak, tak ho dospělí opraví více, nebo méně direktivně, podle povahy dítěte, ale samozřejmě i rodiče. Ale důvěra – pořád platí: Důvěřuj, ale prověřuj. A rodiče s důvěrou omlouvají neochotu vychovávat. A rodiče, nebo dnešní protagonisté názoru, že dítě na to musí přijít samo, úplně popřeli přírodní pravidla.

Podívejte se na šimpanze. Podívejte se mezi lvy, nebo mezi vlky. Které smečce vládne mládě? Žádné. A u nás? U nás vládnou děti rodinám. Což je fakt, a dokonce tak daleko, že dítě už vládne i školám, a také institucím. A nemyslím to ve zlém slova smyslu. Instituce a spasitelé světa říkají: „Musí si na to přijít sám.“ A teď budu mluvit biologicky o mozku. Jestliže mozek nenaformátujeme, v uvozovkách „nenaučíme“ a nevytvoří se v různých centrech, včetně frontálního laloku, sítě a dovednosti, jako je hrubá a jemná motorika, ale i sociálno, tak v dospělosti už nemá šanci se to naučit. Příkladem jsou emočně deprivované děti z týraných rodin.

A co se děje teď? Dochází k emoční deprivaci, protože se děti zavřely do pokojů. Emočně nemají žádné vztahy. Dochází k sociálnímu ploštění a strachu z našeho vlastního lidského rodu, společnosti. A kam to vede? K tomu, že se úplně uzavřou do nory. Zrušily si denní rytmus, takže jsme úplně vypnuli zeměkouli. A pak po nich chceme, aby byly zodpovědné? To přeci nejde. A nemůžeme to házet na děti. To je věc rodičů. Ale rodiče říkají, pod záminkou, nebo pod pláštíkem zase humanitárního hesla: On si na to musí přijít sám, a já mu musím důvěřovat. To přece nikde v přírodě neplatí. Já mu můžu věřit, ale tím, že ho kontroluji, mu dávám najevo, že chci, aby to dělal tak, jak je to do života výhodné. Pak se s tím ztotožní, a rozvine to svými schopnostmi dál. A v dnešní situaci? Když už jsou závislí? Ukažte mi jediného feťáka – jiné slovo na to nemám, říkám to expresivně, který má dobré výkony v práci. Feťáka, který má dobré vztahy. Feťáka, který má dobrou náladu. A feťáka, který nemá žádné problémy v rodině. To tak prostě není.

Martina: Pane doktore, kdy to začalo? Protože to, co jste nastínil, je proces, který určitě nemůžeme svést jenom na dva roky covidu. Možná to covid urychlil, ale přišlo by to pravděpodobně stejně?

Jaroslav Matýs: Myslím, že ano. Když byl covid, tak mě něco vyzývalo k tomu, abych napsal o tom, že v rámci vojenské psychiatrie jsme se učili válečnou medicínu. A ve válečné medicíně jsme se učili, že ve válce jsou akutně reaktivní stavy duševních poruch, a pak jsou následné. A já jsem si namaloval graf – a škoda, že jsem to tam nedal, byl bych vizionář – první vlna covidu, druhá vlna covidu, a předpovídal jsem, že do půl roka, do tří až šesti měsíců, přijde první vlna duševních poruch, a pak druhá vlna duševních poruch. A když by byly další vlny, tak bude třetí, čtvrtá vlna. A co se děje dnes?

S covidem je složité to, že dneska víme, že covid je systémové onemocnění celého těla, že je schopen poškodit imunitu i mozek. Takže čas ukáže, jestli jsou postcovidové deprese vlivem organického poškození mozku, a existují data například o krvácení do mozku u dětí po covidové infekci, což je poškození center v mozku. Například když ztratíte čich, tak to není čich v nose, ale je poškozeno centrum čichu. Když ztratíte chuť, tak je poškozeno centrum chuti v mozku. Neboli je to neuroinfekt, a sekční nálezy to jasně prokazují. A plíce jsou orgán, který byl poškozen nejčastěji. Ale v psychiatrii musíme počkat, až čas ukáže, co jsou tak zvané reaktivní, to znamená ze sociální izolace, a teď dám bokem digitální technologie, a co je následek virového onemocnění podobně, jako u herpetické meningitidy, a bakteriální meningitidy.

Dospělí se mají po detoxu a abstinenci k čemu vrátit. Ale děti nemají žádnou minulost, na kterou by mohly navázat.

Martina: To znamená, že část potíží, které děti teď mají v mnohem větším měřítku než dřív, a k tomu se vzápětí dostaneme, může být z fyziologické příčiny, a část z psychické?

Jaroslav Matýs: Psychiatrie je výsledek fyziologie. Spíš bych řekl, že u dětí, protože ony covidem nějak moc netrpěly, jen výjimečně, takže nepředpokládám, že by byl mozek, ale stává se to, poškozený i covidovou infekcí, nebo imunitou. Ale to je minimum. To spíš to má starší generace, diabetici, a tak dál. Ale já jsem to v ambulanci u dětí neviděl, že by covid, nebo karanténní opatření před covidem, byl vyšší prioritou. To tak prostě je. Mylně jsem se domníval, že rodiny budou žít spolu v jeskyni, a naučí se spolu vycházet, ale netušil jsem, jak silný fenomén jsou digitální technologie a sociální sítě. Takže tam jsem se spletl. Mluvil jsem o tom ještě dávno před tím v České televizi, že mladý organismus se s tím vyrovná, že se zadaptuje. To jsem netušil, jak závažný fenomén je tato závislost, nebo tyto možnosti, takže to paradoxně vedlo v naší jeskyni k izolaci, protože se všichni zavřeli do svého pokoje, a přestali komunikovat i v rodinách.

Martina: To znamená, že se dostavil opak toho, co jsme předpokládali, že vzájemnou blízkost a čas na sebe využijeme k tomu, abychom se věnovali sobě navzájem. Ale my jsme se naopak atomizovali v koutech bytů se svým telefonem, laptopem.

Jaroslav Matýs: Přesně a…

Martina: Virtuálním světem…

Jaroslav Matýs: Já jsem se spletl. Vycházel jsem z toho, že lidstvo si vždycky skrze krizovou situaci pomohlo, a vždy se zadaptovalo. Svědkem jsou různé války. Na druhou stranu tato technologie je tak nová, a teď už se trošku trefím do umělé inteligence, že s tím neumíme pracovat, protože 200, 300, 1000 let máme mozek formátovaný na sociálno, a teď se najednou děje to, že si sociálno sami blokujeme tím, že nechodíme do sociálních kontaktů. Děti to neučíme. A když to vezmu biologicky, tak je prokázáno, že dochází k rozpadávání sítí, takže u dětí…

Martina: Promiňte, prosím lépe vysvětlit.

Jaroslav Matýs: Existují studie, které prokazují, že v souvislosti s časem na obrazovce, znova, buď laptop, tablet, nebo telefon, dochází k úbytku propojení v mozku, různých částí mozku. To znamená, že to, co se vytvořilo, se rozpojí, a projeví se to právě sociální neschopností, úzkostí, nejistotou, a dva roky trvá, než se to dopojí zpátky. To znamená, že pokud necháváme děti čtyři, pět, šest hodin na obrazovce, tak tyto části mozku přestanou fungovat, síť se rozpojí, a mozek to prostě vypne. A potom dva roky trvá, když se abstinuje, mozek je takový těžký orgán, než se to znovu dopropojí. Je to vlastně stejný fenomén, jako u narkomanů. Asi rok trvá, než se vyčistí, druhý rok trvá, když existují nová pravidla, než si je zažijí, a pak se ty sítě dopropojí.

Ale dospěláci už mají na co navazovat, děti nemají na co navazovat, ty si nic nedovytvoří. A v této situaci chceme po dětech atomizaci, dochází k sociální izolaci, a jsou rozbité i rodinné vztahy. A to jsem, když začal covid, neodhadl. To jsem netušil. A dneska se dokonce tvrdí, že je to horší pandemie než ta infekční, protože proti infekci máme antibiotika.

Martina: Řekl jste, že dítě nemá na co navázat. Dospělí možná ano. Je to příklad, na který jsem si shodou okolností vzpomněla, když jsem si četla vaše přednášky. Před lety mi Radek John vyprávěl, že když psal slavnou knihu Memento, tak že vyzkoušel mnohé drogy, protože potřeboval zjistit reakce, potřeboval to popsat, vcítit se. Samozřejmě v určitém, omezeném množství. A říkal: „Některé z nich účinkovaly opravdu tak, že kdyby za sebou člověk neměl už životní zkušenost, neměl už vytvořen svůj život, a neměl dost informací o tom, jak to pak končí, tak je strašně snadné do toho spadnout.“ Znamená to, že děti jsou vlastně vůči sociálním sítím, virtuálnímu světu, úplně bezbranné, protože nic jiného neznají, a nic jiného kolem není tak barevné, jednoduché, rychlé, a tak zábavné?

Jaroslav Matýs: Já se usmívám. Prosím vás, kdo dneska vyhrává volby? Kdo je masivně na sociálních sítích, a kdo chodí volit? Dospělí. A děti jsou na tom ještě hůř, právě proto, že zkušenosti, vývoj mozku, ještě nedošel, zkušenosti nejsou, ale to je dneska silný fenomén. A média to ví, a ví to i politici, takže využívají média i s nepravdami, konspiračními teoriemi. A bránit se tomu je těžké. A kdokoliv to chce bránit, teď se tomu říká cenzura, nebo to chce regulovat, kdyby se něco dělo, tak je to svoboda slova. Nechci do tohoto tématu vůbec vstupovat, ale ani dospělí na to nejsou připraveni. Proč? Protože to je tak nová technologie, že náš mozek s tím vůbec neumí pracovat. I u dospělých to tak je.

Dětská psychiatrie je neustále pod tlakem aktivistů a lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích a pseudoprogramech

Martina: Já tady vedle sebe mám mobil, a Petr Robejšek o tom říkal: Proč by dneska někde instalovali nějaké složité odposlouchávací zařízení, kamery velikosti octomilek, když si svého šmíráka, udavače a práskače ještě sami kupujeme za velmi velké peníze? To znamená, že ani dospělí, jak jste před chvílí řekl, nejsou dostatečně odolní. Než se dostanu k sakrální otázce: „Co s tím?, tak s vámi ještě chci zmapovat celkovou situaci, protože v dětských psychiatrických ambulancích byl přetlak ještě před codem, už tehdy byly dlouhé čekací lhůty. Je to nyní v adiktologických ambulancích a psychiatrických poradnách ještě těžší, horší? A jsou čekací doby ještě delší?

Jaroslav Matýs: Je to katastrofální. Ne, že horší, je to katastrofální. Bohužel se naplnila moje předpověď, že dětská psychiatrie potřebuje pozitivní kampaň. Ta se nestala. Nikdo na tom nepracoval. Úspěchy terapeutických i dětských psychiatrů? V dětské psychiatrii jsme neustále pod tlakem různých aktivistů, nebo lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích, různých pseudoprogramech, a dětská psychiatrie je v takové defenzívě, že podle statistik je v ambulancích nejméně dětských psychiatrů od roku 2011 nebo 12.

Martina: A jak je to možné? Já mám zkušenost, že s kýmkoliv se bavím, tak chce jít dělat psychologii.

Jaroslav Matýs: Protože psychologie má obrovskou výhodu. Může formulovat, uvažovat. V psychiatrii nemůžete uvažovat. To je první věc. A druhá věc je, že lékaři mají trestně právní zodpovědnost, ale psychologové takovou nemají, protože tam jsou vždycky hypotézy, které buď psychiatr potvrdí, a pak je zodpovědný i za léky, za samotnou léčbu. Psychiatrie je složitá v tom, že nejdříve musíte mít fyziku, chemii, naučit se biologii. Šest let. A pak máte atestaci. Někdo si udělá výcvik. V psychologii se tyto věci berou spíš orientačně, ne informativně, bez zodpovědnosti, co to v těle udělá ten který lék, nebo co udělají jednotlivá opatření. Ale hlavně, když pacienta nehospitalizujete a stane se neštěstí, tak je zodpovědný psychiatr. U psychologů jsem tu zodpovědnost neviděl ani jednou, a to jim nevyčítám. Prostě to je hierarchie v rámci zdravotní péče.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, naznačil jste tady obrovské potíže s digitální závislostí, ale když se podíváme na stav po covidu, tak jakou spoušť celkově nadělal v naší mladé generaci? Jak to teď vypadá s dětmi? Znal jste je, jste letitý praktik. Znal jste je před dvaceti lety, a znal jste je před covidem a víte, jaké potíže nyní děti mají.

Jaroslav Matýs: Já to teď dám zase z pohledu rodičovského. Děti jsou produktem hlavně generace rodičů. Říká se jim generace vloček.

Děláme z dětí fyzické a sociální invalidy

Martina: Sněhových vloček.

Jaroslav Matýs: Protože zasvítí sluníčko a roztají. Zafouká vítr, tak se zlomí. A přirovnáme to ke sportu: Jestli chcete mít ve sportu výkon, tak trénujete svaly, dovednosti, motoriku, a trvá to nějakou dobu. Ale i odolnost. Prohrajete, praští vás, zlomíte si ruku – vrátíte se nazpátek. To je klasický příklad zarputilého sportovce, který tyto věci překonává. Je jako vzor.

A v dnešní generaci co se děje? Dnešní situace rodičů, ale asi i celospolečenská, je taková, že se vytváří generace asistované mládeže. Mládeže s asistencí. Asistenci dáváme na všechno. Řeknu to jinak: Za války se bombardovalo. Skončilo bombardování, a děti šly do školy, a musely být naučeny. A přišel covid: Zkoušet se nemohlo, protože chudáci děti to mají těžké. A maturita se dala stáhnout. Já jsem neslyšel, že by za 2. světové války, nebo po válce, byly staženy maturity. A tato generace našich rodičů, mých rodičů, pak vybudovala Evropu, protože se naučila zvládat překážky, zátěž, a měli pracovitost, a také zarputilost. A dnešní generace je asi důsledek toho, že byly v minulosti těžké doby, a tak rodiče chtějí ulehčit dětem všechno, takže dávají asistenty na všechno. Už mám pocit, že budou asistenti i na intimní život. V dospělosti. Protože ve školách stačí trošičku zlobit, a dají vám asistenta, aby nezlobil. Ne, aby se to naučil sám. Nejde mu čtení? Tak dáme asistenta, a nemusí všechno číst, protože je dyslektik. To je nesmysl. V mozku je centrum na čtení, a musí se rozvinout. A rozvine se jenom tím, že to dělám. Dělám to blbě? Ano, ale dělám to tak, jako zedník – nejdřív blbě, a pak to dělám dobře. A my jsme se dostali do situace, že spasitelské organizace, aby děti nebyly ve stresu, aby, chudáci, netrpěly, tlačí na to, že potřebují asistenty na všechno.

A přijde ke mně do ambulance tato generace dětí, a ptají se, jaké jsou domácí práce. A že pomůže. Říkám: Nebudeš pomáhat. Ty pracuješ, protože žiješ v jeskyni. Když jsou děti úzkostné, separačně úzkostné – maminka musí s ním být – tak se ptám maminky: „Kdybyste byla v jeskyni, a máte separačně úzkostné dítě, nemáte co jíst, půjdete nebo nepůjdete lovit?“ A ona: „Nevím. Asi…“ „No tak umřete.“ „Tak půjdu lovit.“ „Co udělá dítě vaše?“ „Tak asi musí vydržet.“ „No vidíte. Teď vám řeknu, jak se léčí úzkosti. Vy půjdete pryč z jeskyně, a separačně úzkostné dítě, které se bude hodně bát, se schová, a počká na vás. A separačně úzkostné dítě, které je neopatrné, půjde ven a někdo ho zabije. Tomu se říká přirozený výběr. Ale to, které počká, až přijdete do jeskyně s mamutem, tak bude nadšené, že se maminka vrátila. Takže úzkost – první odměna, a pak druhá odměna – že se najím, takže má i biologickou odměnu. A podruhé, potřetí, po páté už pak se separačně úzkostlivé dítě půjde s vámi dívat, jak to děláte, a naučí se to. Úzkostné dítě se naučí v dospělosti lovit. To je psychoterapie jeskyní.

Martina: No, trošičku jste od našeho posledního setkání studoval krále Heroda. Ale myslím, že rozumím tomu, co chcete říct: Že současné děti, kterým se říká sněhové vločky, se nenarodily křehké. My jsme je křehkými udělali.

Jaroslav Matýs: Ano, my si děláme sociální invalidy, neumím to nazvat jinak, protože neumí pozdravit. Včera jsem měl konkrétně kluka, šikovný klučina, který brečel, jako kdyby ho řezali, a měl maminku požádat o kapesník, když brečel. On měl problém s autoritou v tom, že se přece doprošovat nebude. Normální lidská slušnost je: „Maminko, prosím, dáš mi kapesník?“ On toho nebyl schopen, nebyl ochoten to ze sebe dostat. Proč? Protože z něho vytvořili narcis.

Martina: Příliš chválení? Příliš povzbuzování?

Jaroslav Matýs: Ta maminka je učitelka, prosím vás. Já jsem se té maminky ptal: „Prosím vás, asistenti ve školách? K čemu jsou dobří?“ A ona: „Já nevím. Protože pomáhají s úkoly, dávají věci do aktovky, zapisují, co mají dělat.“ A já říkám: „A co z toho neděláte doma vy?“ „Vlastně to stejné.“ „Tak ho nechte ať…“ „Ale nechci, aby dostal pětku.“ Ale to je jeho pětka. Jak zjistí, že když nedělá, nemá výplatu?

Martina: Paní Eliško, vy jste se netajila tím, že jste volila Donalda Trumpa. Netajila jste se ani tím, že když to teď řeknu přeneseně, že si myslíte, že on ten „náhrdelník“ dokáže úspěšně přebrousit. On už má svůj prezidentský mandát, prozatím, nebo celkově za sebou. Řekněte mi: Zklamal vás v něčem? Stalo se, že jste přece jenom od tohoto lídra čekala víc?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Ne víc, ale čekala jsem větší podrobnosti diplomacie a slušnosti. Protože on byl zvyklý jako stavař jít mezi lidi na stavbě, protože to nedělal z kanceláře. Šel na stavbu a řekl jim: Vy tady děláte tak úžasnou práci. A jak se dělá tohle? A jak toto…“ Prostě se zajímal o to, co dělají, aby i oni se o to zajímali, a aby to bylo úspěšné, dělali to dobře pro něj. Ale jeho slova nebyla diplomatická. Nejednal s nimi upejpavě, prostě to řekl v jejich angličtině…

Martina: Na plná ústa…

Eliška Hašková Coolidge: Na plná ústa, co chtěl říct. A toto si přinesl do Bílého domu. Teď se stalo, a tisk to ovšem ještě zvětšuje, že řekl nějaké nehezké věci o nejlepším guvernérovi, který v Americe byl za doby covidu. Byl to jediný státník vůbec, který je chválen za to, jak vedl stát Florida.

Martina: Ron DeSantis?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a je to úžasný člověk. Je to další Kennedy, ale Kennedy s větším jádrem, většími hodnotami, a tak dále.

Martina: Myslíte opravdovostí?

Eliška Hašková Coolidge: Opravdovostí, ano. A Trump ho úplně urazil, a on se postavil tak, že půjde proti Trumpovi, což hrotí stranu, která bude rozdělená. A demokrati k tomu ovšem mnoho přisouvají, aby se lidé dívali na to, že se Republikánská strana rozpadne.

Martina: Protože když se dva perou, třetí se směje. A tady je to markantní.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a toho se trošku bojím, protože myslím, že to neslouží k ničemu. Je to to samé, jako tady. Já jsem se snažila, aby se SPD a Babiš – ANO, daly dohromady, protože mají ty samé hodnoty, jsou na té samé stránce každé otázky. Tak proč se nespojit? Ale někdy to kohouti prostě nechtějí. Nechce to ego. To je to, co říkal Solženicyn – je to egoistické. Individualismus.

Martina: A v tom konzervativci celkově vynikají.

Eliška Hašková Coolidge: A v tom vynikají, ano, to máte pravdu. A je veliká škoda, že tohle existuje a že si nedovedou sednout k dubovému stolu, a prostě si říct, co mají říct, a dát národ na první místo.

Politici by měli dát stranou své ego, a myslet víc na národ než na sebe, nebo na svou stranu

Martina: Dát národ na první místo. To je asi velmi důležité, protože problém je, že lídři dávají na první místo neustále sebe, případně stranu, a to v lepším případě.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, v lepším případě stranu, a ne národ. A to je to, co se nyní děje mezi ANO a SPD. Já to vidím tak, že by toto takhle nemuselo být, a mohli bychom mít silnější stranu. Myslím, že strany jsou důležité. A při různých příležitostech, které tady byly, jak Václav Klaus, tak prezident Zeman dali národ na první místo, a pak sebe.

Martina: Myslíte nad sebe? Jako nad svoje ego?

Eliška Hašková Coolidge: Nad svoje ego.

Martina: A zrovna oni dva mají poměrně značná ega.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To právě říkám. Mají oba poměrně značná ega, ale když přišlo k tvrdému rozhodnutí, tak dali národ nad sama sebe.

Martina: Slibuji, že se ještě k České republice, a k tomu, jak ji vidíte mnohdy zpoza oceánu, dostaneme. Ale ještě bych se ráda vrátila k Donaldu Trumpovi, a k tomu, co jste říkala. Občas se u nás operuje s pojmem, který má trošku tajemný přídech, a vy o tom určitě víte víc než my ostatní, a to je Deep State. A teď si zkusme se vrátit…

Eliška Hašková Coolidge: To je korupce. To je ono.

Martina: Korupce?

Eliška Hašková Coolidge: To je ta korupce.

Martina: A já jsem se právě chtěla zeptat, protože jste naznačila, v čem myslíte, že mohl Trump jednat diplomatičtěji, a tím pádem lépe: Myslíte si, že měl šanci? Když se podíváme na začátek jeho mandátu, tak se musel vymezovat, a hledat cesty nejenom v zahraniční politice, ale především v domácí. Šel proti němu takzvaně Deep State a dokonce proti němu šla část jeho strany, o opozici nemluvě. A šly proti němu téměř sešikovaně všechny velké deníky a média v zemi. Bylo možné v této atmosféře nedělat chyby, a nechovat se občas jako trucovitý kluk, který dělá schválnosti?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, to myslím, že se právě stalo, a to byla jeho největší chyba, že neuměl přizpůsobit své nepřipravené výroky slušnosti, s jakou by prezident měl mluvit. A to myslím, byla jeho největší chyba a největší problém, protože jinak ve všem, podle mého soudu, dělal dobré věci.

Martina: To znamená, že skutky byly, myslíte, v pořádku?

Eliška Hašková Coolidge: Skutky byly absolutně v pořádku.

Martina: Ale poměrně značné mínus byl veškerý jeho verbální projev a …

Eliška Hašková Coolidge: Vezměte, jako žena, situaci s abortem (potraty, umělé přerušení těhotenství). Tam se také ozval. A bylo to prezentováno tak, že Amerika končí s abortem. A já jsem říkala: „Kde jste tohle slyšeli?“ Ale tak to tady bylo prezentováno. Ale ono to tak vůbec nebylo. Zákon, který dovoloval abort do devíti měsíců, byl za Trumpa zvrácen, protože vyšlo najevo, že demokratický guvernér z Virginie, který tam už díky Bohu není, schválil povolení, že když žena, která měla abort, který nebyl úspěšný, v devíti měsících porodila krásnou, zdravou holčičku, tak že tu holčičku je možné udusit, protože maminka ji nechtěla.

Martina: Kdo?

Eliška Hašková Coolidge: Ten guvernér.

Martina: To se stalo?

Eliška Hašková Coolidge: To se stalo. Zákon říká devět měsíců. Do devíti měsíců se může dítěte zbavit.

Martina: To je skutečně diskutabilní.

Eliška Hašková Coolidge: To je to, co se změnilo. Tak teď Supreme Court (Nejvyšší soud), aby byl opatrný, řekl: „Necháme na každém státu rozhodnout, co jeho lidé chtějí. Ať si dělají referenda, ať každý stát rozhodne, jak bude abort probíhat. Nebude to celonárodní zákaz, bude státní rozhodnutí.“ Tak se to posunulo na stát.

Martina: Protože jinak je to vražda.

Eliška Hašková Coolidge: Jinak je to vražda. Absolutní.

Přála bych si, aby byl Trump prezidentem, a Ron DeSantis viceprezidentem

Martina: A to je to, proč říkáte, že Amerika je momentálně země, která nectí svátost života?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Vaše slova jsou o tom, že je strašně důležité, abychom se vrátili k lidem, jako byl Thomas Jefferson, jako byl u nás Tomáš Baťa.

Eliška Hašková Coolidge: To je dědeček mé dcery.

Martina: Já vím, že máte dobrý rodokmen z americké i z české strany.

Eliška Hašková Coolidge: Ne. Ale Jeffersona si v rodině vážíme. Byl to doopravdy úžasný člověk.

Martina: Také jste zmiňovala Tomáše Garrigue Masaryka, Tomáše Baťu. Vidíte na americké scéně někoho, kdo by je mohl doplnit? Kdo by mohl pokračovat? Kdo má takový mravný a morální kredit, že byste řekla: „Ano, toto je cesta.“

Eliška Hašková Coolidge: To právě myslím, že je. Moje preference by byla: Trump – DeSantis. Ale to se asi nestane.

Martina: Jak by tam mohli být oba dva?

Eliška Hašková Coolidge: Prezident a viceprezident.

Martina: Aha…

Eliška Hašková Coolidge: A ten, kdo je viceprezident má obrovskou šanci se stát dalším prezidentem. A to by se s pomocí Trumpa absolutně stal, protože on je obrovsky schopný. Má krásnou rodinu, krásnou ženu, krásné malé děti, je mladý, takže má možnost být prezidentem nejenom jednou, ale dvakrát. A má hodnoty, které, myslím, z toho vyplývají.

Martina: Neobáváte se, že Amerika je přeci jenom v současné době na sešupu morálně, mravně, ekonomicky i diplomaticky?

Eliška Hašková Coolidge: Já doufám, že se to nestane. Ale máte pravdu, že velké hlavy Ameriky, profesoři a významní lidé, kteří píší o politice a sociálním pořádku, už se k tomu delší dobu v různých knihách vyjádřili. To nejsou žádní hlupáci, kteří řeší nějaký populismus, ale jsou to lidé, kteří jsou vzdělaní, a mají za sebou dlouhé kariéry jako profesoři, a tak dále. A teď napsali knížky právě o tom, jak jsme se stali marxistickou totalitní společností.

Martina: Amerika?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Takže doufám, že to lidé čtou. Ale je to o lidech, aby toto změnili, ale ne nějakým násilím, ale v tisících maličkostech, jak to řekl náš pan prezident Klaus, v tisících maličkostech, které děláme každý den. To je jediný způsob, jak to změnit, když se každý bude chovat bezúhonně, čistě, a otevřeně. A přiznat se k chybě, a mít sílu se vyjádřit k něčemu, co se nám nelíbí, a mít zájem se o tom vyjádřit. Protože když tady zájem lidí není, tak se všechno rozpadne

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, my jsme tady už jednou vzpomínaly, že když jste žila v Americe, tak Amerika byla etalonem svobody, zejména pak svobody slova, a to naprosto neohraničené. Řekněte mi: Kdy Amerika usoudila, že všeho moc škodí, i svobody slova?

Eliška Hašková Coolidge: Nevím. Myslím, že to bylo – jak jsem řekla, tento pád začal už s nástupem Clintona.

Důvěra ve společnosti se nebuduje bičem, ale srdcem

Martina: Když se teď podívám k nám, tak před malou chvílí jste zmínila, že vycházejí knihy o tom, jak se v Americe zabydluje jakási marxistická společnost. Marxistická doktrína. Tady u nás často slýcháme, že za všechno špatné v našich hlavách, za špatné, zkostnatělé myšlení může 40 let komunismu, kterým jsme si prošli. Ale teď je zjevné, že tento úpadek morálky postupuje bez rozdílu historické zkušenosti, to znamená, že to postupuje tam, kde byl komunismus, i tam, kde byla naprostá svoboda.

Eliška Hašková Coolidge: Tady společnost za těch 40 let zhrubla ve všem. Mluvily jsme o jazyku, a tam je to to samé. Způsob mluvy byl úplně jiný za první republiky, než byl po 40 letech komunismu. Myslím, že proto, že se lidé museli prát o jídlo pro rodinu, takže si zvykli na to, že něco sem tam urvou. A dělali to, protože to doopravdy potřebovali. Tohle v Americe nikdy neexistovalo. A ne proto, že by lidé byli zastrašeni tím, že za to budou trestáni, nebo co, to vůbec nepřišlo v úvahu, ale protože tak byli vychováni, že prostě každý má svůj privát, svůj privátní život, a každý má to, co má. A když vezmu něco, co není moje, tak je to špatné, protože to prostě nepatří do společnosti, jestli chcete s lidmi dobře vycházet a pilovat důvěru. Protože důvěra jsou kolečka, která ženou všechno vpřed. A když nejsou kolečka, tak nemůže nic pokračovat dopředu. A to myslím, že je v tomto klíčové: Doopravdy budovat důvěru ve společnosti, a ta se buduje ne bičem, ale srdcem.

Martina: A paní Eliško, když se trošku vrátím k otázce: Čím to tedy je, že jsme k takovéto obhroublé společnosti dospěli bez ohledu na historickou zkušenost?

Eliška Hašková Coolidge: To je ale velice zajímavá otázka. Nevím, ale stalo se to, že se sem plíživě dostal komunismus. A plíživě se komunismus dostal i do Ameriky, do zdravé společnosti. Naše první republika také byla úžasná a zdravá, a Masaryk měl úžasné nápady a názory, a přesto se to stalo. Takže teď se to stalo v Americe. Ale stalo se to plíživě, krok po kroku. To je právě důležité, aby těch sto tisíc maličkostí, které děláme každý den, bylo nasměrováno na to, aby si lidé všímali, co se děje okolo nich. Aby nedali na to, že si to politici nějak rozhodnou. To bude vždycky, budou krást. Ne, my potřebujeme změnit přístup. To je strašně důležité, jak tady, tak v Americe. Přístup se musí změnit. Přístup tisíců lidí, kdy jejich zájem o vlast a o zachování hodnot bude tak veliký, že se budou chovat tak, aby v národě kvetly dobré vlastnosti, a učili to i své děti. A to je jediný způsob, jak to změnit. Jediný způsob.

Martina: Přesto se, paní Eliško, nemám čeho chytnout, protože logicky na to, co říkáte, bych navázala tím, že všechno asi začíná ve školství.

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Ale Amerika má úplně jiné školství než třeba my, nebo vůbec Evropa, a stejně jsme tam, kde jsme. Oni i my. Řekněte mi: Chybí u nás ve školách etická výchova?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, strašně chybí. Absolutně, chybí. Etická výchova v amerických školách vždycky byla. To musím říct, že doopravdy. A patriotismus také, úcta k národu. Výchova, že by se člověk měl přiznat k chybě, i když to bolí, a že se musí probojovat následky toho. Ale že je to strašně důležité. Mluvení, komunikace s dětmi.

Ale teď vidíte: Krásná restaurace, rodina, dvě děti, a manželé jsou zabořeni do telefonu, děti si hrají s iPadem, a absolutně žádná komunikace. To je velice špatné. A nejen špatné, je to i nebezpečné, protože s dětmi se musí mluvit tak, aby ony, až budou straší, mluvily s námi, protože komunikace se musí budovat, když jim jsou dva roky. A to je podstatné, aby se sdílely.

Řeknu další příklad od mé dcery: Přišla domů a byla rozčilená, protože učitelka hudby ji napomenula, protože když byla učitelka otočena na tabuli, a ve třídě byl nějaký ruch, tak ona myslela, že to pochází od Alexandry, a tak se rozčílila, a řekla: „Alexandro, jestli nebudeš zticha, tak tě vyhodím ze třídy.“ A Alexandra toto nikdy neslyšela. A když přišla domů, tak mi řekla: „Maminko, já to nebyla, to byly ty dvě holky, které seděly na stranách vedle mě, a přes mě se o něčem bavily.“ A já jsem jí řekla: „Tak víš co, Alexandro? Zítra tato profesorka, která ví, že ty jsi vynikající studentka, zapomene, že tě napomenula. Ale já chci jednu věc, aby ty jsi nezapomněla, že se ti v životě stane, že někdo jiný bude osočen z něčeho, co jsi ty udělala špatně. A já chci, aby sis z tohoto uvědomila, jak důležité je mít odvahu říct, že to tento člověk nebyl.“ A před pár měsíci mi dcera připomněla, že si na něj pamatuje z dob, kdy byla dítě. Takže víte, toto jsou věci, které jsou strašně důležité, a musíme děti k těmto hodnotám vést. Zvlášť teď. Mnohokrát je ve škole nemají, takže to je velice důležité.

Národy by si, i přes všechny rozdíly, měly sednout ke stolu a domluvit se, než vypukne válka

Martina: Teď si uvědomuji, že jste mi nasadila brouka do hlavy. Že jsem se vlastně také zacyklila do přemýšlení. Bavily jsme se o historických zkušenostech, a o rozdílnosti historických zkušeností Ameriky a střední, nebo východní Evropy. A teď se bavíme o rozdílnosti školství, a jak říkáte, v Americe se kladl ve školství důraz na etiku, na, řekněme, jakousi národní hrdost, vlastenectví, a na Boha. Ale u nás to bylo jinak, a pořád je to trošku drilovací školství, svým způsobem stírající osobní názor, individualitu. A přesto jsme v úplně stejné slepé uličce.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Když se ptali Masaryka, když nastupoval do funkce, co jsou jeho úkoly jako prezidenta, tak odpověděl, že prezidenství má mnoha úkolů, ale konec toho byl, přesně si ten citát nepamatuji, že: Moje nejdůležitější práce bude budování civitas dei. To je základ. A je to i základ toho, aby se národy, i když je tam rozdíl, dohodly, domluvily, aby byla snaha jít ke stolu a pobavit se, než vypukne válka.

Martina: Jak se díváte na to, že u nás jsou lidé v poslední době velmi intenzivně osočováni právě z projevu hrdosti?

Eliška Hašková Coolidge: Že to je začátek konce. To je začátek konce. K tomuto to všechno směřuje. To, co bylo v Americe, se teď dostává sem, a já doufám, že se toto nestane. Doopravdy, my jsme malinká země, jsme mnohem víc zranitelní a manipulovatelní, než byla Amerika, protože v Americe pořád je ta drzost, ta hrdost, a umění vyjadřovat svobodu slova. Tady jsou v tomto lidé spíš skromní. Jsme v tomto spíše ovečky. Když tak je sem tam nějaká sprostota, ale nemáme takovou obranu, jakou bychom měli mít.

Martina: Říká se, že jsme mnohem méně sebevědomí než třeba Američané.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, což k našemu národu nepatří, protože my jsme národ, který je maličký, ale máme mnoho lidí, kteří obohatili svět a kteří se dostali na nejvyšší stupně ve všech možných kariérách, na všech životních drahách. Takže my máme být hrdí na to, co všechno jsme přinesli světu, a použít to jako kolečka, a budovat důvěru. A právě proto potřebujeme, aby velcí kohouti v opozici…

Martina: A vůbec na politické scéně.

Eliška Hašková Coolidge: Na politické scéně. A aby si velcí lídři v byznysu nezáviděli. Aby si věřili. Aby se porovnávali sami k sobě, a ne k druhým. A aby se dovedli domluvit, aby se spojili, když mají ty samé názory, než aby vypnuli.

Se strachem nelze budovat nic dobrého

Martina: Vidíte to jako reálné, nebo je to z říše zbožných přání?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že je to reálné. A myslím, že kdybychom všichni pomysleli na to, o kolik více bychom toho udělali, kdybychom byli otevřenější jeden ke druhému, tak myslím, že by se to povedlo. A proto se mi strašně líbilo, že jsme budovali Visegrádskou čtyřku. Já jsem vždycky v našich dějinách obdivovala Františka Palackého a myslím, že spojení našich slovanských národů je velice zdravá věc, protože bychom táhli za jeden provaz. Jan Mládek, který měl polskou maminku a který byl léta jako můj strýc, a vzal mě do Ameriky, vlastně já jsem s ním jela do Ameriky, mi jednou řekl, že je škoda, že Poláci se kvůli Těšínsku s námi tak prali, a my s nimi, a že to mělo být vyřešeno dohodou, poctivě, a tak dále.

Martina: Nebylo, a dodnes to bublá skrytě pod povrchem.

Eliška Hašková Coolidge: Bublá to. A Sudety, to je to samé. A teď bublají i víc. Začínají bublat. Už to bylo za námi, a teď to začíná znovu. To je absolutně škoda. Protože jestli doopravdy chceme mír a pohodlí v tomto světě, tak to chce, abychom spolupracovali. Abychom naše nejlepší myšlenky soustředili k tomu, aby se život zlepšil. A když je podnikatel úspěšný, tady už máme velice úspěšné lidi, tak je krásné, když také umí dát kohoutovství trošku stranou, a spojit se v dobré věci.

Martina: Teď jste zdůrazňovala otevřenost mezi lidmi. Ale poslední, nebo nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že více než polovina Čechů se už zase bojí říkat na veřejnosti otevřeně své skutečné názory. Raději mlží, mlčí, nebo vysloveně lžou. Řekněte mi: Kde se to tady za těch třiatřicet let po revoluci zase vzalo?

Eliška Hašková Coolidge: Nevím. Ale strach a emoce jsou naši největší nepřátelé. Se strachem se nemůže nic budovat. Nic dobrého tedy. Doopravdy. A takže se zase vrátím k těm tisíce maličkostem. Každý musíme vzít zodpovědnost sami za sebe, a konkurovat jenom sami se sebou, a každý večer si říci, že jsem to mohl v e-mailu lépe napsat, že jsem mohl lépe reagovat na otázku, výzvu, kterou jsem dostal. Prostě sami sebe adresovat k tomu, abychom byli lepší, ale nekonkurovat s jinými. I ve škole.

V závěru demonstrace proti bídě jsme si zazpívali hymnu. Na tom by nebylo nic mimořádného, hymna ke srocení lidu patří a je to evergreen, ke kterému se mohou přidat i kolemjdoucí či nesouhlasící. Zvláštní bylo, že se stejně jako minule, takže to už nemohla být náhoda, zpívala hymna československá. Předzpěvák když dozpíval hymnu českou, místo aby odložil mikrofon, zhluboka se nadechl a spustil: Nad Tatrou sa blýska… A celý Václavák, jako by se nechumelilo, hřměl s ním.

Bylo mi šestnáct, když jsem si poprvé uvědomil, o čem ta hymna je. Bylo to ve frontě na chleba před obchodem u nás v Liboci, kousek od ruzyňského letiště, na které přistávala vojenská transportní letadla. Někdo měl v té frontě tranzistorové rádio. Zněla z něj hymna a všichni měli v očích slzy. Celý život, kdykoli slyším hymnu, vybaví se mi právě ten srpnový den na sídlišti, kde jsem prožil dětství.

Československou hymnu se sice politikům podařilo rozdělit a zkrátit, ale někde v hlavách zůstala celá a občas se vynoří z minula jako ponorná řeka. Asi se to nestává na Slovensku, kde se československá hymna začíná zpívat od poloviny. Protože se tím příliš zkrátila, přilepili k ní, pokud vím, další sloku, která ale zřejmě bude spíše jenom do počtu, protože v té původní už je řečeno vše.

Zpěv československé hymny lze chápat jako retro. Třeba v tom nic jiného než nostalgie není. Jistá symbolika, byť nezamýšlená, se ovšem nabízí. Třeba že se Československo rozdělilo, aby pak Česko i Slovensko doputovalo ze stejného bláta do stejné kaluže nikoli společně, ale samostatně. Odpadá tak možnost svalovat úpadek na druhého. A možná i to světlo na konci tunelu, objeví-li se jednou, budeme mít společné.

Pro začátek máme společnou ulici, což je důležité, protože změna poměrů, respektive návrat ke kořenům, nikdy nepřichází shora. To se vždy musí sejít lidé, kteří se nestydí za to, že jim jejich země přijde krásná, a současně věří, že se to zlé ztratí a oni ožijí. Můj starý kamarád Jarek Nohavica má verš, že „dokud se zpívá, ještě se neumřelo.“ Říkal jsem si minulou neděli v Praze, že dokud se zpívá československá hymna, ani to Československo ještě není definitivně mrtvé.

Martina: Pane generále, byli jsme opakovaně svědky slovních přestřelek, zda jsme, nebo nejsme ve válce. Argumenty a pseudoargumenty poletovaly z jedné strany na druhou. Předseda vlády tvrdil, že jsme ve válce. Pak to bylo po nějakém čase prohlášeno za metaforu. Když ale šéf opoziční strany hlásal, že nechce, abychom byli zatahováni do války, byl napaden, že používá válku v politickém boji. Chaos slovní, významový – zmatek. Řekněte mi, co o tom vy, jako vojenský, bezpečnostní expert, soudíte? Jsme tedy ve válce, nebo nejsme?

Petr Pelz: Myslím, že k tomu musíme přistupovat tak, že dneska vlastně žijeme ve světě virtuální reality, a dnešní političtí představitelé na Západě jsou generace, která už bere vážně spíše jenom slova, pózy, a právě metafory. Takže někdy se metafora hodí takhle, někdy se metafora hodí úplně naopak. Ve válce samozřejmě nejsme, protože to by to tady vypadalo jinak, a hlavně by bylo obtížné lidem vysvětlit všechny oběti, které by museli dávat na oltář tohoto podnikání, a tím teď nemyslím jenom přímo odchod na vojnu, a umírat tam, nebo být zraněn, ale hospodářsky. Asi by se musely zvedat daně a podobné věci. Takže, někdy se to hodí, někdy se to nehodí, že jsme ve válce.

Martina: Ale jestli do toho můžu vstoupit, tak jsem zrovna od vás četla vyjádření, že vzhledem k tomu, jakým způsobem spolupracujeme, zúčastňujeme se sankcí, dodáváme zbraně, školíme, vycvičujeme, cvičíme, jak to říci správně, ukrajinské vojáky, tak že prakticky ve válce jsme.

Petr Pelz: Ale to jsem právě chtěl říci, když jsem řekl „A“…

Martina: Ano.

Petr Pelz: Bylo to A po čárce, neboli ale…

Martina: Že tedy fakticky jakoby ve válce oficiálně jsme, ale…

Petr Pelz: Z hlediska vojenské logiky, z pozice Ruska, se obávám, že jsme, nechci říkat legálním, protože legislativa je složitá záležitost, ale jsme logickým… Můžeme se stát za určitých okolností, pokud někdo v ruském generálním štábu usoudí, že výcvik vojáků, kteří proti nim bojují, by se měl zamezit – můžeme se stát cílem. Myslím si, říkám, a nemluvím o mezinárodním právu, že vojenská logika by mohla takovou situaci přinést.

Martina: Řekněte mi, proč myslíte, že původně byla silná slova předsedy vlády: „Jsme ve válce“, a pak zpochybňování těchto slov? Myslím, že to je tak silný výrok, že bychom tady asi měli vážit každé slovo. Přijde vám, že s tímto termínem příliš žonglujeme?

Petr Pelz: Určitě. Ale já pana předsedu v tomto chápu: Nejdřív se tady drasticky snižuje životní úroveň, protože se stáváme součástí, podle mého názoru, naprosto nesmyslných sankcí proti Rusku, a i proti dalším mezinárodním entitám, takže to musíme nějak zdůvodnit. No, nedivme se: Penzisti dostanou méně peněz – jsme ve válce. Pak před volbami někdo řekne: „Nezatahujte nás do války, já jsem proti válce.“ A když to řekne někdo, jako například konkrétně v tomto případě pan Babiš, tak je to samozřejmě špatně, protože my přece ve válce nejsme, a někdo to zneužívá. Tak jsme ve válce, nebo ne? Ptáte se velmi dobře, ale to by tady měl sedět pan předseda vlády.

Ve válce nejsme. Ale Spojené státy už válčí několik set let, a poslední válka, kterou vyhlásily, byla druhá světová.

Martina: Když se budeme držet skutečně mezinárodního práva, tak existuje něco, jako je oficiální vyhlášení války v nějaké zemi, a v tomto případě tedy můžeme konstatovat, že ve válce nejsme.

Petr Pelz: Ve válce nejsme. Ale podívejme se třeba na Spojené státy, které válčí, už nevím, kolik set let za sebou, nechci to ani počítat, nepřipravil jsem se na to, ale jsou permanentně v nějaké válce. A poslední válka, kterou Kongres vyhlásil, byla druhá světová. Takže by to byl přílišný přepych, že by se současný svět pořád řídil takovýmito pravidly.

Martina: Pane generále Petře Pelci, když jsem si pročítala vaše vyjádření, rozhovory, nebo vaše články, tak jsem z toho usoudila, že vy osobně máte s touto válkou problém, že s ní nejste srozuměn. Myslíte si, že to šlo jinak?

Petr Pelz: Samozřejmě, všechno mělo být jinak. Podívejme se, že byly přijaty první a druhé Minské dohody. Minské dohody číslo 2 byly přijaty někdy v únoru 2015, a pak byla dokonce 17. února 2015 odsouhlasena Radou bezpečnosti OSN rezoluce, která vyzývá zúčastněné strany, aby okamžitě nastolily příměří. Dokonce stanoví pro každou zbraň, jaký má dostřel, a tak se má vytvořit nárazníkové pásmo, od praků, asi 20 metrů, až po ty s dostřelem několik set kilometrů, které se mají odstěhovat. Ukrajinský parlament měl na základě této rezoluce Rady bezpečnosti – znovu opakuji, to je nejvyšší, co může v mezinárodním právu patrně být – do 30 dnů od 17. února 2015 přijmout zákon v souladu s ukrajinskými zákony, který by stanovil na Donbase v tamních republikách, nebo tehdy oblastech, nevím, jak to tehdy legálně nazývali, přivodil situaci, aby tam mohla být udělána dočasná vláda zastupující tyto státy. A tyto státy měly mít jazyková, i další minoritní práva, a měly mít jistou autonomii. Ještě jednou říkám pro posluchače: 30 dnů od 17. února 2015. Co by se stalo, kdyby se to dodrželo?

Dneska, nebo před pár měsíci, Angela Merkelová i Francois Hollande, francouzský prezident, i Peter Porošenko řekli, že to byla vlastně jenom jakási léčka na Putina, aby se Ukrajina mohla dobře vyzbrojit. Já se ptám: Proč by se Ukrajina měla tak strašlivě vyzbrojovat, když by bylo všechno v pořádku s tím, že by východní oblasti Ukrajiny měly jen svá správa a autonomii?

Martina: Pane generále…

Petr Pelz: Pardon. Můžu ještě?

Martina: Ano, musíte.

Petr Pelz: Já jsem začal takto a chtěl jsem říct, že to je přeci náš zájem. Já si vzpomínám, už jsem to říkal…

Konflikt na Ukrajině dopustil, nebo způsobil, Západ. A Ukrajina je dneska chudák, protože jako stát pomalu přestává existovat.

Martina: „To je přeci náš zájem.“ To myslíte co?

Petr Pelz: Aby Ukrajina zůstala vcelku, a byla neutrální. My jsme na to vždycky říkali, to jsem dokonce tehdy vymyslel já: „Ukrajina je základním stavebním kamenem bezpečnostní architektury Evropy.“ A tak to je i dneska. My pořád žijeme v nějaké lži – mediální, politické. Ukrajina. Co je Ukrajina? Ukrajina je něco jako Švýcarsko, ale o Švýcarsku to všichni vědí, všichni říkají, je to Švýcar, ale všichni víme, že tam jsou Francouzi, Italové, Němci a ještě Rétorománci. Ale u Ukrajiny to odmítáme uznat, i když jsou minimálně tři: Východní Ukrajina, kde jsou to víceméně Rusové. Pak je západní Ukrajina, což jsou – ti na sebe pohlížejí, že jsou, já nevím, co jsou –, ale pohlížejí na sebe, že jsou Skandinávci a Germáni, nebo já nevím co. A pak je střední Ukrajina, což jsou v podstatě asi ti skuteční Ukrajinci, kteří mnohdy sice mluví jako prvním jazykem ruštinou, ale cítí se jako Ukrajinci, a ti odskákali tohle nejhůř. A tím, že jsme dopustili tento konflikt, nebo ho vlastně způsobili, tak Ukrajina je dneska chudák, bych řekl, že jako stát pomalu přestává existovat. A největší chudáci jsou vlastně ti uprostřed, protože ti, co jsou na východě, buď odešli do Ruska, nebo bojují. A co jsou na západě, kteří se cítí, jak my tomu říkáme, jako Evropani, někdo jiný tomu říká nacisti, někdo tomu říká integrální nacionalisti, tak ti tedy taky bojují a mají svou pravdu. A ti uprostřed prostě trpí.

A půjdeme dál, protože co bylo naším zájmem, jednak Evropy a jednak České republiky? Naším zájmem bylo, aby Ukrajina zůstala. Rusové, což jsem si tehdy, když jsem to v devadesátých letech vykládal, nemyslel, ale i pro Rusko byla základem neutrální Ukrajina, protože tak mají nárazníkové pásmo. Jako my se tady bojíme Rusů, tak Rusové se zase bojí Západu. A Ukrajina, která má ráda jednak Rusy, a jednak Západ, se přeci náramně hodí. A to, že tam jsou naprosto protichůdné názory, zajišťuje, že výsledek voleb bude vždycky průměrný. Takže to zajišťuje stabilitu. Bylo by to zajišťovalo…

Martina: Vy jste tady zmínil Minské dohody, zmínil jste i tu druhou z roku 2015, ale vaši názoroví oponenti v médiích říkají, že zmiňované příměří ruské jednotky odmítly respektovat, pokračovaly v boji, dokud se jim nepodařilo okupovat Debalcevo. Pak jsem se ještě dočetla, že na základě těchto dohod měly proběhnout volby na odtržených územích v souladu s ukrajinskými zákony, což Rusko údajně nepřipustilo, a odehrálo se to všechno v režii, řekněme, ruské, separatistických milic a podobně. Co si myslíte o těchto argumentech, nebo protiargumentech?

Petr Pelz: Samozřejmě, že se to odehrálo v ruské režii, protože jsou tam Rusové. A já jsem to už řekl, a řeknu to potřetí: 30 dnů po 17. únoru už měl být ukrajinský zákon, který by toto začal řešit. Určitě to nebylo tak, že by se ukrajinská armáda, chudák, hodná, stahovala, odmítala bojovat, protože jim to vláda nařídila, a že takzvaní povstalci do nich furt bušili. To přece každý rozumný člověk ví, že to tak nemůže být, vždyť to je nesmysl. A kromě toho jsou k tomu důkazy. Obě strany nepřestaly. Ale kdo to měl zajistit? Samozřejmě, logicky, jako úkol od Rady bezpečnosti to měla zajistit ukrajinská vláda.

Martina: Před chvílí jste řekl větu: „My jsme ten konflikt dopustili,“ a pak jste se opravil, a řekl jste: „Způsobili.“

Petr Pelz: Jistě, protože kdyby byly dodrženy Minské dohody, tak, jak jsem řekl, se nic nestalo. Ale my přece víme, že jednak počínání, a jednak i různé teorie – první se to objevilo například v Defense Planning Guidance 1992, jehož autorem byl Paul Wolfowitz ­– bylo to, že Spojené státy nesmí připustit, to si mohou lidé dohledat, kdyby o tom pochybovali, vznik takového rivala, který by byl tak silný, jako Sovětský svaz na území Sovětského svazu, nebo kdekoliv jinde. Co to je, že nesmí připustit? A pak jsou další. Studie Rand z roku 2019, která má přímo ve svém nápisu, jak je třeba oslabit Rusko. Teorie o tom, jak je třeba Rusko „dekolonizovat“, což je strašně krásné, to znamená rozbít Rusko na několik ministátů, které bychom mohli ovládat. Když toto Rusové slyší, tak se samozřejmě nějakým způsobem zařizují, a to jsou důvody, které to způsobily.

Ale pak jsou tam ty, které vyplývají z amerického hospodářství. Tedy, že Spojené státy jsou ovládány třemi oligarchiemi. Tak to jsou důvody, které podle mého názoru, a někdo si může myslet něco jiného, byly důvodem toho, že vznikla tato válka. A samozřejmě nikdo nemůže pochybovat o tom, kdo byl iniciátorem a proveditelem té takzvané revoluce v únoru 2014. Na to jsou důkazy.

Jsem prozápadní, ale Západ byl unesen

Martina: Ale vy víte, že západní svět se na to dívá úplně jinak. Ne všichni, ale většina politiků. Ne všichni, ale možná i většina občanů, a rozhodně ne všichni, ale většina novinářů. Vy jste teď řekl: „Nikdo nemůže pochybovat o tom, kdo stojí za rokem 2014 na Ukrajině.“ Kdo tedy?

Petr Pelz: No, 13. prosince 2013 Victoria Nuland v Press Clubu v New Yorku řekla, že od roku 91 věnovaly Spojené státy značnou částku na takzvaný rozvoj demokracie. Jak to tam probíhalo?

Martina: Na rozvoj demokracie na Ukrajině?

Petr Pelz: Na Ukrajině. A jak to tam probíhalo? Jenom stručně: V listopadu 2013 prezident Janukovyč pozastavil asociační dohodu s Evropskou unií, protože samozřejmě na to tlačilo Rusko, aby to takhle nebylo, a on se snažil nějakým způsobem lavírovat. Ale je důležité říct, že ji pozastavil. Co si pod tím představoval on, nebo jeho vláda? To je otázka.

A pak jsme měli únor. Od listopadu byly furt jakési demonstrace, a 21. února Radek Sikorski za Polsko, a Steinmeier za Německo, a Eric Fournier předseda, nebo ředitel východoevropské sekce francouzského ministerstva zahraničí, ombudsman, a ruský velvyslanec podepsali smlouvu o tom, nebo nevím, jestli smlouvu, abych nebyl právně napaden, ale že snad na podzim budou volby, a do té doby zůstane prezidentem Janukovyč, a všechno se vyřeší. A ještě ten den večer utíká Janukovyč z Kyjeva, protože se to národním integracionistům, nebo nacionalistům, nelíbí. Ale kdo za nimi stojí, je jasné už z rozhovoru, který unikl, respektive ho podle mého nahráli Rusové, a dali ho na sociální sítě. Ten měl proběhnout 27. nebo 28. ledna, a 4. února, nebo kdy, byl dán na internet. Byl to rozhovor mezi Victorií Nuland, a Geoffreyem Pyattem, což byl velvyslanec Spojených států na Ukrajině, kde vybírají, kdo bude ve vládě. Je slavný telefonát: „Fuck EU.“ Tak to bylo jasné.

A měsíc před tím, než byl Janukovyč vyhnán, tak Victoria Nuland s americkým velvyslancem vybírali, kdo bude ve vládě, a kdo ne. A ono to fakt takto náhodou dopadlo, tak kdo o tom může pochybovat? Nechci tady zabírat do detailů o tom, kdo tam potom toho 20. až 22. nebo kdy, střílel a zabíjel lidi – ti odstřelovači. To bych radši opravdu neříkal, ale může si to každý dohledat.

Martina: Teď jste řekl spoustu informací, které jsou dohledatelné, doložitelné. Řekněte mi: Proč se tedy, až tento rozhovor odvysíláme, najde velká spousta lidí, kteří řeknou: „To není pravda.“ Stejně tak, jako se najde spousta politiků, kteří řeknou: „To není pravda.“ Co má člověk dělat, aby zjistil, kde pravda je?

Petr Pelz: No, najít si to. Ale co má spíš člověk dělat po tom, když se několik let těmto věcem věnuje – v mém případě? Já jsem byl vyškolen na Západě, strávil jsem vlastně celý komunismus nějakým odporem, i když jsem nebyl legální odpůrce, ale byl jsem na pomezí.

Martina: Jestli jste byl v armádě, tak…

Petr Pelz: Nebyl. Já jsem byl v armádě až… Já jsem byl geodet, studoval jsem geodetickou astronomii, pak jsem dělal na stavbách, a málem mě zavřeli za politiku. V létě 1989 jsem byl kupodivu hlavním geodetem podniku, poměrně velké stavební firmy pražské, což je neuvěřitelné, takže jsem svolal geodety, dal jim podepsat Několik vět, což podepsali všichni, až na jednoho. Takže já jsem byl na úplně jiné straně barikády.

Martina: Aha. Takže vy jste skutečně prošel zpravodajským školením na Západě. To znamená, že vy byste měl z logiky věci být prozápadní. A to, co teď říkáte…

Petr Pelz: Já jsem prozápadní, ale Západ byl unesen. Podívejte se, jak vypadají ve Spojených státech federální volby. Když se podíváte na statistiky, tak jedna desetina promile, těch nejbohatších, dává donorské dary ve výši 57 procent politikům, kteří se dostanou do Kongresu. Při prezidentských volbách.

Martina: Promiňte, špatně jsem vám rozuměla. Jedna desetina?

Petr Pelz: Jedna desetina promile.

Martina: Promile dává?

Petr Pelz: Dává 57 procent všech příspěvků politikům, kteří jsou voleni. Možná, že nějaká statistika je o něco jiná, tak ať je to o 10 procent jinak. A kladu otázku posluchačům, až budou říkat, že to není pravda, tak ať si to za A najdou, a za B, dělali by to ti bohatí, kdyby se jim to nevyplatilo? A proto říkám, že jsem prozápadní. Mně je stejně líto nás, a je mi líto Ukrajinců, je mi líto i těch zbylých Američanů, kterým byla jejich země unesena.

V USA ovládají Kongres a prezidentské volby tři oligarchie. FIRE: finančnictví, pojišťovnictví, nemovitosti. MIC: Military Industrial Complex, a OGAM: Oil, Gas and Mining, ropa, plyn a doly.

Martina: Proto jste před chvílí řekl, jestli jsem to zaznamenala správně, že Spojené státy jsou ovládány třemi oligarchiemi?

Petr Pelz: Ano.

Martina: Můžu poprosit o jména?

Petr Pelz: To nejsou jména, ale to je to, čemu říkají FIRE: finančnictví, pojišťovnictví, a nemovitosti, pak MIC: Military Industrial Complex, a OGAM, což je Oil, Gas and Mining, tedy ropa, plyn a doly. A ti doma postupují tímto způsobem, jak jsem říkal, a ovládají Kongres a prezidentské volby. A to, co se jim vymklo z rukou, byl Trump. Trump je neřiditelný, a proto také ho tak jako… Ten se nehodí jako prezident.

Martina: A ještě budu trošku šťoura. Řekl jste: „Ať si to lidé dohledají, že 53 procent …“

Petr Pelz: Třeba je to 50, nebo 40. Nevím.

Martina: Příspěvků pro politiky jde od těchto, řekněme, finančních špiček. Ale to se asi dohledat nedá?

Petr Pelz: Dá.

Martina: To jsou většinou tajné informace.

Petr Pelz: Ne, to je…

Martina: Málokterá strana může přiznat, že…

Petr Pelz: Ne, na to je zákon, podle kterého to musí přiznávat. Vždyť v Americe je to naopak. Tam se naopak chlubí. Protože čím více nasbírá příspěvků, tak je to…

Martina: Má podporu…

Petr Pelz: Má větší podporu a je větší. Ale tato podpora přichází od těchto oligarchií, a ty jdou proti samým základům tržního kapitalismu. Ty jsou v symbióze: stát, veliké korporace, média. Dneska už vše je v moci tohoto. Je to stát, hospodářství, média, zábava. To je právě ten strašný problém.

Martina: Proto říkáte, že Amerika byla unesena.

Petr Pelz: Já vím, že to vypadá hrozně, ale to vysvětluje všechno.

Proboha, při tak strašných ztrátách a ničení na Ukrajině by měly být boje okamžitě zastaveny

Martina: Pojďme se podívat na v tuto chvíli zbídačenou Ukrajinu. Řekněte mi, s vašimi zkušenostmi z vojenského zpravodajství, které máte, a také z diplomacie: Jak by se měla k válce na Ukrajině v tuto chvíli postavit Česká republika? A co má dělat teď?

Petr Pelz: To samozřejmě přesahuje, zájmy České republiky jsou trošičku podmnožinou zájmů Evropy a vůbec zájmu celého světa, a samozřejmě Ukrajiny. A zase se nacházíme v pasti toho, že říkáme „Ukrajina“. Tak která? Východní? Střední? Západní? Česká republika. Říkal jsem to na začátku, my bychom potřebovali klid. Neměla by být válka. A proboha, při těch strašlivých ztrátách a strašlivém ničení, které na Ukrajině je, by měly být boje okamžitě, ještě v tuto vteřinu, zastaveny.

Otázka je, kdo si to přeje? Jestli si to přeje Rusko, je otázka. Jestli si to přejí Spojené státy, je otázka. Co si přeje Evropa, mám nešťastný pocit, že je úplně bezpředmětné, naprosto nevýznamné, protože Evropa se chová tak, že jí na Evropě vůbec nezáleží. Takže hlavně, opakuji, okamžitě by měly být zastaveny boje.

Martina: Kdo má podle vás zájem na tom, aby válka na Ukrajině pokračovala? Aby pokračovalo prodlužování nesmírného utrpení lidí, a ekonomické a hospodářské destrukce?

Petr Pelz: Problém je právě ten, že mám pocit, že tyto síly, o kterých mluvím, ve Spojených státech, kromě toho, že jsou uneseni nějakou vlastní snahou něco dělat ve smyslu, co nejvíce oslabit Rusko, mi ještě přijdou poměrně nekompetentní, protože vlastně to, co se děje, Evropu oslabuje. Spojené státy to neoslabuje zatím tolik, ale Evropa jde dolů velmi rychle tím, že se zúčastňuje sankcí, které jsou v podstatě nesmyslné.

Martina: Otázka na samém začátku byla: Kdo má podle vás zájem na tom, aby tato válka pokračovala?

Petr Pelz: V této fázi už je to velmi obtížné zodpovědět, protože jsou i teorie, že Američani… Myslím, že tam musí být veliké názorové rozdíly. Je tam ta skupina lidí kolem prezidenta Bidena: Juke Sullivan, Victoria Nulandová, a podobně, kteří jsou nejzarytější. Myslím si, podle některých signálů, znaků, že jim roste opozice i mezi zpravodajskými službami. Seymour Hersh, v jeho materiálu o tom, kdo vyhodil do povětří Nordstream 2, naznačuje, že zpravodajské služby byly tímto činem dost frustrovány, a i současný únik informací, který je tak aktuální, se v podstatě vysvětluje tímto způsobem také. Takže otázka, kdo má na tom zájem, je jednoduchá, logická, ale odpověď na ni je složitá.

A pohled Ruska? Těžko říct. Myslím, že za určitých okolností by okamžitě vyjednávali také. Vždyť přeci opět – další záchytný bod, že k tomu všemu nemuselo dojít, bylo, že když Rusko loni 23., nebo kterého února, vniklo na Ukrajinu, tak postupovalo poměrně rychle na západ, a potom na přelomu března a dubna už byly hotové dohody, nebo byly hodně rozvinuté rozhovory, který byly zprostředkovávány a probíhaly v Turecku, a byly zprostředkovány Bělorusy a Turky. A oba prezidenti, jak Putin, tak Zelenskyj, se vyjádřili, že by to byli ochotni podepsat. Ale v podstatě jim to Američané a Brité zakázali. Přijel tam přece Boris Johnson, řekl Zelenskému, že pokud by podepsal, tak že oni a Západ ho okamžitě přestanou podporovat. A od té doby to stálo životy několik set tisíc lidí.

Je docela zábavné sledovat, kolik komentátorů, včetně jinak poměrně inteligentních českých, Macrona chválí za jakousi evropanskou vizionářskou statečnost, s jakou si zaletěl do Číny vyprávět určitě pobaveným čínským vládcům, jak Francie osvobodí Evropu od amerického jha, a nedopustí, aby pomáhala bránit Tchajwan.

Pravda, s Amerikou obamovsko-bidenovskou není o co stát. Pravděpodobnost Trumpova návratu do Bílého domu dělat Ameriku „Great Again“ je nevelká. Ale republikáni s politikou trumpovskou, ale osobnostmi snesitelnějšími, ještě nejsou vyřízení. Po bidenovských fiascích v zahraniční politice, a totalitních tazích v politice domácí, republikánům v průzkumech fandí početnější polovina národa, a jestli aspoň Elon Musk do voleb příští rok udrží informační svobodu alespoň toho Twitteru, mohla by se Amerika ještě zachránit. Tím tedy i Evropu, jako už několikrát. Je pozoruhodné, kolik západních Evropanů, navíc politiků, na tento drobný detail dějin zapomíná.

Na rozdíl od amerických republikánů Macron vyřízený je. Obdivovatelé jeho velmocenského, realistického, praktického a čím vším ještě pozitivního evropanství, ignorují francouzskou realitu, tak jako ji zřejmě ignoruje on sám. A dostává za to na frak zleva i zprava. Zleva mu v ulicích zdaleka ne pokojně už několik týdnů demonstruje přes půl milionu občanů naštvaných, že budou moct odejít do důchodu až v děsivě stařeckých – a pro nás legračních – čtyřiašedesáti. Zprava se k tomu přidávají starostlivci o osud demokracie, kterou Macron zfackoval obejitím parlamentu. Průzkumy popularity počítají, že Marine Le Penová, nad níž v prezidenských volbách zvítězil o 17 procent, by ho dnes porazila o 10.

Z obou a mnoha dalších stran – včetně už i provládních veřejnoprávních médií – sílí panika z prudce narůstající imigrace a islamizace, a stále hlasitěji se ozývá oficiálně zakázaný pojem „velká výměna“, čili etnická proměna populace, klasifikovaná jako „konspirační teorie“. Tu čím dál víc veřejně vystupujících osobností potvrzuje jako realitu, ti pesimističtější ji už berou jako nezvratitelnou. K těm patří některé osobnosti katolické církve a doporučují větší přizpůsobivost domácí kultury té příchozí. Pro samotného Macrona už „neexistuje žádná francouzská kultura, existují jen kultury ve Francii.“

„Francie je především duše“, připomněl populární islamo-kritický novinář Éric Zemour v televizní debatní show „Les Grandes Gueules“ (česky Velké huby). A ta umírá, když „vaše dcera si musí nasadit hidžáb, aby mohla jít koupit bagetu,“ jak už dnes platí v mnoha čtvrtích mnoha měst.

„Jestliže Francie drasticky nesníží imigraci, stane se zemí třetího světa,“ troufl si na obvykle pro-macronovské stanici France Culture říct bývalý šéf rozvědky Pierre Brochand. A ocitoval čísla a ekonomická fakta: „Každý rok přijímáme 450 tisíc lidí, kteří nepřispěli ani cent k infrastruktuře, kterou využívají od prvního dne.“

Toto číslo je za rok 2022 a stanice je upřesnila takto: 320 tisíc nových legálních povolení k pobytu, 156 tisíc žadatelů o azyl. Plus dalších nespočítatelných, ale „možná až 400 tisíc ilegálů“. Za Macrona se tedy oproti nejvyšším počtům z dob dřívějších prezidentů imigrace více než zdvojnásobila.

Takto početná imigrace, navíc odmítající integrovat se do domácí společnosti a přicházející s „duchem post-koloniální pomsty“ – nemá ve francouzských dějinách precedent, připomněl Brochand. Navíc ji většinou tvoří lidé s nízkou kvalifikací ze zkrachovalých států, což „stahuje Francii dolů, dělá z ní chudší zemi a působí prudkou degradaci kvality služeb.“

Jestli Francie radikálně nezmění imigrační politiku, čeká ji občanská válka, a po ní možná islámská diktatura, varoval Brochand. A zalamentoval si, jak u vládnoucích elit nevidí ke změně vůli, a vidí budoucnost pesimisticky. Tou změnou by podle něho muselo být „snížení naší atraktivnosti na nulu.“ Podle vzoru Visegrádské čtyřky (ano, to říká bývalý šéf francouzské rozvědky).

K tomu si ještě ocitujme čísla už nynějšího „etnického mixu“, podle statistik ministerstva vnitra. V kategorii novorozenců 0–4 roky je 29,6 procent z neevropských etnik. V registrovaných jménech novorozenců bylo 21 procent arabských už v roce 2018.

Za jakou Evropu tedy Macron žvaní? A že by Si Ťin-pching mohl tohoto šaška brát jako něco jiného než užitečného idiota? Nespadli jste s višně?

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Martina: Jaroslave, pokud se podívám na naši politickou scénu, tak vzhledem k omezení svobodné diskuse se dá možná hovořit i o určité degeneraci politiky. Jakou roli, podle vás, v tom hrají aktivisté? Vy jste se teď věnoval politikům jako takovým, ale jakou roli v tom hraje aktivismus?

Jaroslav Polanský: Liberálně revoluční koncept přeměny světa je z podstaty aktivistický. Ale revolucionáři nakonec vždy ve chvíli, kdy se dostanou do sedla, vyžadují konformismus, naprostý souhlas. Vezměte si třeba, že Piráti, když před 12 lety začínali, byli rebelové. Chtěli svobodný internet, svobodné všechno, volná data, upuštění od jakýchkoli zásahů státu do života – ale nakonec se z nich stali největší konformisté, a zejména mezi mladou generací, kteří tady protlačují postoj, že kdo není konformní, je out. Když se revolucionáři dostanou k realizaci svých představ o nucené přeměně světa a převýchovy ostatních, tak se z nich vždy stanou konformisté. A to ti nejhorší. Vždyť levicová inteligence ve 30. letech byli rozevlátí bohémové. No jo, ale pak se tito komunisté dostali k moci, a začali se chovat, mírně řečeno tak, že ostatní nutili k totálnímu konformismu. Takže toto je aktivismus, o kterém se bavíme.

Martina: Máte teorii na to, proč tolik lidí, a právě hlavně mladých, kteří v sobě mají od přírody rebelství související s věkem, k tomuto konformismu a aktivismu vede právě jenom iluze páchání dobra a morality v tom smyslu slova, že: „Já jsem lepší, a vidím svět lepší, a lépe, než ostatní?“

Jaroslav Polanský: Protože je to v zásadě první generace, která vyrostla v prostředí naprosté materiální saturace. Já už do této generace o půl generaci v zásadě nepatřím, protože si ještě pamatuji začátek 90. let, kdy to tak slavné nebylo. Ale tito lidé už většinou začali vnímat svět tak po roce 2000, kdy už byl všude internet, a co lidé neměli, na to si půjčili, neustále se zvedala životní úroveň, a víceméně to, co chtěli, dostali. Takže materiální saturace je něco, co je provázelo od začátku, takže to považují za automatické, a když hledají smysl života, mimo honění za penězi, které vždycky budou, takže to není potřeba, tak hledají jiný způsob života. Tedy abychom byli, pokud možno ještě lepší, abychom se začali vzdávat peněz, protože jejich zábava, jak si to představují, bude ve zlepšování světa, i kdyby je to mělo stát peníze. To je jejich smysl života. Bod B je, a říkám to velice nerad, že historické a politické povědomí současných dvacátníků, pětadvacátníků, ale i třicátníků, je strašné.

Martina: Takže si myslíte, že jsou nedovzděláni?

Jaroslav Polanský: Nechci říkat, že je někdo nedovzdělán, ale řekněme chápání historického kontextu, historických znalostí, je minimální. A pak se to projeví tím, že jsou sice velmi zapálení a angažovaní, ale v diskusi s nimi jim dojdou argumenty poté, kdy ocitují všechny titulky z Denníku N, které četli za poslední tři dny.

Na Západě převládl pocit, že třídní konflikt byl vyřešen, došlo k realizaci všeho, co chtěl marxismus, a začala se razit genderová a ekologická témata

Martina: A co myslíte, že za tím je? Dostat se k informacím, i ověřovat informace, je v dnešní době mnohem snazší než v době, kdy jsem chodila na základní, nebo vysokou školu.

Jaroslav Polanský: Protože vám někdo naservíruje krásný koncept konání dobra, díky kterému si můžete vážit sama sebe? Díky kterému budete přijímána jako hodný člověk? Budete považována za lepší, než byly předchozí materialistické generace, které by furt jedly hovězí, a kupovaly by si čím dál větší auta, a létaly daleko na dovolenou, a furt se honily za tím, aby se měly lépe? A najednou se cítíte lépe a v podzemí je podvědomá představa, že peníze vždycky budou a že bohatství je automatické. Je to pořád to samé. Pořád to samé.

Martina: Ale podlehnout této šalbě v masovém měřítku je přece jenom zvláštní úkaz.

Jaroslav Polanský: Protože všichni víceméně, plus mínus, žili v bezprecedentní materiální saturaci. To je podhoubí, ze kterého to masově vyrostlo. A my, kteří si ještě pamatujeme začátek devadesátých let, kdy to opravdu nebyla zase taková sláva, a kdy jsme v začátcích své politické socializace považovali za nejdůležitější vydělat si co nejvíce peněz – abychom mohli nezávisle fungovat, a nikdo nám do toho nekecal, měli jsme se dobře a byli šťastní – jsme považováni za fosilní palivo. Protože se honíme za něčím, co je automatické. A nejenže, že to je automatické, ale je to vlastně špatné a překonané.

Martina: Jakou roli v této snadné ideologizaci lidí sehrává naše školství? A asi nejen naše.

Jaroslav Polanský: To je to, čemu se krásně říká „pochod institucemi“. Na Západě to začalo dříve než u nás. Je to pocit, že třídní konflikt byl vyřešen, a víceméně došlo k realizaci všeho, co chtěl marxismus v původním slova smyslu, a dělnická třída na Západě už vlastně neexistovala, takže se přemýšlelo, co by se tak ještě mohlo zlepšovat. A začala se razit genderová a ekologická témata, a podobné věci. A vůči tomu jsou vždy náchylní lidé, kteří přemýšlí o světě abstraktně, ať už jsou to intelektuálové, nebo umělci, a víceméně hodní lidé. A v prostředí, kdy vůči tomu jsou otevřeny široké masy, je to velmi jednoduché. Prostě ve školách učí jemní, citliví lidé, kteří chtějí zlepšovat svět, přemýšlí o tom. A bohužel o tom přemýšlí až moc. A nakonec to dopadne, jak to dopadne. V situaci, kdy je k tomu náchylná celá společnost, to tak prostě dopadne.

Komunisté si také mysleli, že budují demokracii, socialistickou demokracii, kde je svoboda slova, ale jen v rámci socialistického zřízení a světového názoru

Martina: Jaroslave Polanský, třeba ve Spojených státech se poměrně bouřlivě diskutuje o svobodě slova, o tom, kde, a jaké má mít hranice. A mnozí, většinou političtí a názoroví oponenti ultralevicových aktivistů tvrdí, že pokud by byla svoboda slova upravena tak, jak to ultralevicoví aktivisté požadují, byla by znemožněna prakticky jakákoliv politická diskuse, protože cokoliv, co není v souladu s jejich názory, je v tu chvíli, řekněme, toxické.

Jaroslav Polanský: I komunisté si mysleli, že budují demokracii. Byla to tedy socialistická demokracie, a mysleli si, že panuje svoboda slova. Nicméně to byla svoboda slova v rámci socialistického zřízení a světového názoru. Ale každý slušný člověk se do toho socialistického světového názoru nemusí vejít. Proč byste, soudruzi, chtěli diskutovat o kapitalismu? Vždyť každý slušný člověk se najde v tom rámci, který dáváme my. A je to demokracie, sice socialistická demokracie, ale je. Takže oni o tom uvažují stejně: Že přeci ani není možné vstoupit mimo rámec, mimo daný horizont, protože přece každému slušnému člověku stačí ta ohrádka, kterou oni vytvořili. Tak proč by chtěl někdo diskutovat o něčem mimo?

Martina: Ovšem i některým levicovým aktivistům v Americe dochází, že pokud by byla takovýmto způsobem, řekněme, upravena svoboda slova, nebo respektive zmrzačena, už dříve, tak by nebylo možné ani hnutí za práva homosexuálů, nebylo by myslitelné protirasistické hnutí za práva černochů, a podobně. Protože viděno jejich úhlem pohledu o svobodě diskuse, by Martin Luther King nebyl reformátor, ale byl by zralý na vězení. Tedy kdyby byla před čtyřiceti lety svoboda slova v takovém stavu, do jaké ji manévrujeme dnes, tak by všechna tato reformní hnutí nemohla proběhnout.

Jaroslav Polanský: Ale teď tady máme přece posvátné mladé liberály, kteří jsou osvícení. Tenkrát nebyli, ale teď už tady jsou, takže pěkně ohlídají, aby dobro nakonec bylo vykonáno a aby žádná květinka nebyla pošlapána: „Přeci musíte věřit, že…“ Oni se cítí tak vyvoleni, že jistě dohlédnou, jak říkám, na to, aby žádný náznak dobra nebyl pošlapán. Chraň Bůh.

EU přijala za své liberálně revoluční myšlení a naše peníze používá jako bič k tomu, aby nás propagandisticky ovlivňovala a ovládala

Martina: Řekněte mi, jakou roli v tomto procesu, o kterém se bavíme, sehrává třeba u nás eurounijní propaganda, která se zcela nekriticky přebírá?

Jaroslav Polanský: Tak se běžte podívat do metra na kýčovité – to nejsou billboardy, to jsou svítící bannery: „Vy jste Evropa. Prosperita, ekologie, mír.“ A tam jsou nějací rozesmátí mladí lidé. A toto, prosím, Evropská unie komerčně nakupuje jakožto reklamní zadavatel. A to je jenom vrcholek ledovce. V podstatě se z Evropské unie, co se této takzvané propagandy týče, stal Leviatan, který krmí sám sebe a který předstírá, že vytváří prostor pro politickou diskusi, ale přitom sám sebe propaguje v rámci jednoho politického směru, to znamená Ever Closer Union. Evropské instituce v podstatě přijaly za své liberálně revoluční myšlení a konzumují naše peníze k tomu, aby nás za naše peníze přesvědčovaly. V podstatě si z části peněz, které Evropské unii odevzdáváme, sami na sebe šijeme bič. A to je strašné.

Martina: Co může toto odnárodňování přinést do budoucna?

Jaroslav Polanský: Nad tím nechci přemýšlet. Spíš bych byl rád, abychom se vrátili ke smysluplné verzi Evropské unie jakožto ekonomického společenství, jakožto volného trhu, bez jakýchkoli politických ambic, kdy samozřejmě musí existovat nějaké technické těleso, jakožto Evropská komise, aby bylo schopno administrovat volný trh a nějaké procesy, které jsou potřeba k realizaci základních svobod – pohybu kapitálu, volného trhu a tak dále. To jistě musí být. Ale musí jít pouze o technické těleso, ne o politický subjekt sui generis, který má ve svém základu politickou ideologii, kterou vnucuje ostatním. To prostě nelze.

Jistě jste si všimla, že i Václav Klaus mluví o tom, že vystupovat z Evropské unie v zásadě nejde. Byla by to v zásadě škoda. Musíme Evropskou unii zdegradovat tam, kde byla před dvaceti lety, zbavit ji politických ambicí ve smyslu určování stále většího množství naší politiky. A na argument, že „my jsme přeci u stolu, Evropa jsme my“, říkám, že jsem ochoten Evropské unii odevzdávat pouze tu část rozhodování o svém vlastním životě, jako před dvaceti lety. Na námitku, že „Evropa jsme my“ a že přeci „my sedíme u stolu,“ říkám, že já chci o maximu, jakožto krajní individualista, svého života rozhodovat sám, a ne, že budu pouze jednou sedmadvacetinou instituce, která bude rozhodovat o většině mého života.

Martina: Ale když jsme si povídali o mladých, tak třeba ti tento koncept: „Já jsem Euroobčan“, přijímají, a řekla bych, že poměrně ve velkém množství, beze zbytku.

Jaroslav Polanský: Protože tito mladí liberálové mají Brusel jakožto stejně posvátný chrám, jako měli komunisté Moskvu. Pro ně je Evropská unie garantem toho, že proti ošklivým zaostalým Čechům tady bude bič evropské politiky, který je vždy postaví do latě stejně, jako Vasil Biľak a Milouš Jakeš měli jistotu, že i kdyby se proti nim aktivně postavila většina národa, tak tady vždycky bude Moskva, která je zachrání. Takže místo Sovětského svazu mají tito lidé věčného garanta v Evropské unii. Věčného garanta toho, že vždy tady budou mít jisté výrazné politické plus politického kapitálu, se kterým budou moct hospodařit, i když většina zaostalých Čechů bude proti nim.

Martina: Přesto všechno, když se podívám, co píše Společnost pro obranu svobody projevu, která si onen průzkum zadala, tak ve svém komentáři k němu píše, cituji: „Na základě průzkumu lze konstatovat, že svoboda projevu představuje pro českou společnost jeden z nejdůležitějších prvků demokracie. Její hodnota spočívá v různých pohledech na věc a otevřeném dialogu, který podporuje vzájemné porozumění.“ Souhlasíte s tím, na základě svých občanských a novinářských zkušeností, že pro nás, pro Čechy, je opravdu svoboda slova takto podstatná a sakrální?

Jaroslav Polanský: Tak to je snad podstatné pro každého člověka, který chce rozhodovat sám o sobě. Já bych ale řekl, co se týče chápání svobody slova, že my konzervativně uvažující lidé jsme výrazně tolerantnější. Sice tady vyjadřuji nějaké postoje, ale říkám na rovinu, že necítím zášť vůči nikomu, kdo necítí zášť ke mně. Vždy jsem ochoten k diskusi, a neposmívám se lidem, kteří si myslí něco jiného. Věřím, že většina z nich to myslí upřímně, dobře. Věřím, že většina z nich je vedena poctivými intencemi. Ale nechápu, proč se tito liberálně, revolučně naladění jedinci nechtějí chovat s podobným respektem ke mně. To mi vadí.

Martina: Stává se vám často, že někoho oslovíte jménem Parlamentních listů, a on odmítne, protože si nechce zadat?

Jaroslav Polanský: Může se to stát. Já si vždycky pomyslím, slušně řečeno, něco o pozadí, a je mi to jedno.

Autocenzura je popření úcty k sobě samému

Martina: Ale co z toho pro vás vyplývá? Protože vy mi tady říkáte, jakým způsobem k tomu přistupujete, jakým způsobem přistupujete k novinařině, ke svobodě slova, k právu člověka na vyjádření, a přitom se vlastně neustále pohybujete ve škatulce „dezinformační, bulvár“, a tak dále.

Jaroslav Polanský: Tohle se velice aktivně a opravdu fanaticky vztahuje pouze na liberální Tálibán, který může obsáhnout deset, možná patnáct procent společnosti, ale to je až moc. Samozřejmě, pokud jde o některé instituce, ať už akademické, neziskové organizace, tak ano, tak tam tento Tálibán dosahuje osmdesáti, devadesáti procent. Ale celkově je představa, že bych se cítil být v koutku, nikdo se se mnou nebaví, a všichni mě posílají někam, iluzorní. Takhle to opravdu není. Takhle, skutečně nejradikálnější, cenzorské a pohrdající to má celkově deset, patnáct procent populace.

Problémem je, a není to náš problém, ale je to spíš ukázka lidí, kteří takto o Parlamentních listech mluví, že v zásadě na Parlamentní listy vůbec nechodí. Častokrát, a je to opravdu z devadesáti procent, zjistím, že dotyčný člověk, který zasvěceně mluví o tom, jak jsou Parlamentní listy dezinformační médium, proruské a rasistické, na hlavní stránce Parlamentních listů nikdy nebyl. Maximálně si někde ulovil nějaký článek, nebo titulek na Twitteru, kdy tam někdo pohoršeně napsal: „Podívejte se, jakou hrůzu tam zase napsali!“ a z toho si vytvořil dojem, ale nikdy se na Parlamentní listy, na hlavní stránku, která je obrazem komplexity a různosti Parlamentních listů, nikdy nepodíval, a pouze přijal z druhé, třetí ruky buďto to, co někdo někde vykládal, nebo to, co náhodně ulovil jakožto příklad něčeho, s čím nesouhlasí.

Ale médium, pakliže ho chcete kvalifikovaně hodnotit, nehodnotíte podle toho, že si náhodně ulovíte nějaký titulek článku, nebo si i tento článek přečtete, a řeknete si: „Fuj, to je hrůza.“ Pakliže chci hodnotit tištěné médium, tak si ho musím alespoň jednou za čas prolistovat. Pakliže chci hodnotit online médium, tak bych tam mohl zavítat, a proklikat si to, a strávit nad tím nějaký čas aspoň jednou za měsíc. Pak je to kvalifikované hodnocení média. Ale tohoto kvalifikovaného hodnocení média se od těchto takzvaně kritiků Parlamentních listů, Parlamentním listům z devadesáti procent nedostává.

Martina: Jaroslave Polanský, máte, jak jde čas, silnější pocit vlastní autocenzury?

Jaroslav Polanský: Ne. Já jsem si sám sobě přísahal, že nebudu dělat nic, za co bych se styděl, a nebudu mlčet proti tomu, co považuji za principiálně špatné. Nenechám se zatlačit do pozice, že bych měl mlčet, abych někomu nenahrál, vždy si ze sta procent řeknu, co si myslím, ať už někomu nahrávám, nebo ne. Současně to budu říkat i v situaci, kdy se na mě většina mého sociálního okolí bude dívat špatně. Například jsem často kritizoval Miloše Zemana za způsob fungování v druhé polovině, respektive v druhém funkčním období.

Nedávno jsem velice kritizoval Andreje Babiše za to, co předváděl v politických debatách v druhém kole prezidentské volby, a nebylo to o agendě, tedy že bych nesouhlasil s agendou, ale šlo o jeho výkon. Naprosto strašný. Někteří mí kamarádi dodnes, nechci říct, že obdivují, respektují Vladimira Putina. Já vůči tomuto člověku nemohu mít respekt po tom, co předvedl. To byl výbuch, který smazal naprosto všechno, co pozitivního mohl udělat. Takže i v situaci, kdy to mně samotnému způsobuje nepohodlí v mém sociálním okolí, si prostě řeknu, co chci. Autocenzuru nepěstuji, protože mám rád sám sebe, a mám úctu k sobě samému. Autocenzura je popření úcty k sobě samému.

Martina: Vidíte nějaké jasně definované hranice svobody slova?

Jaroslav Polanský: Tak definuje je zákon. A obecně bych řekl, že přímé vyzvání k násilí vůči druhému člověku je touto hranicí. Pardon, bavíme se tady o nelegálním násilí. Samozřejmě, stát má monopol na legální násilí: Bavíme se mimo tento rámec státního monopolu na legální násilí. Tak.

Liberální dobrodějové vytvářejí problémy. Proto budeme kvůli Green Dealu chudnout, a lidé se budou vracet k vlastnímu materiálnímu prospěchu, a méně kupovat abstraktní pohádky.

Martina: Jaroslave Polanský, myslíte, že způsob, jakým přistupujeme ke společenské diskusi, ke společenským tématům, způsob, jak funguje naše politická kultura, je zaděláváním si na totalitu?

Jaroslav Polanský: Neřekl bych. Samozřejmě, pakliže chceme říkat něco, co se liberálním dobrodějům nelíbí, tak to generuje určité problémy, a určité nepohodlí. A současně jsem ale přesvědčen o tom, že jejich doba bude postupně odeznívat, protože jak budeme plánovitě chudnout, díky Green Dealu, případně díky jiným faktorům, tak se lidé budou víc vracet k vlastnímu materiálnímu prospěchu, a méně kupovat abstraktní pohádky. Takže já věřím, že doba bude lepší.

Martina: Jaroslave Polanský, když se podíváte do budoucna, co vidíte? Vidíte šťastné zítřky, vidíte svobodu slova tak, jak jsme si ji přáli, a jak jsme tomu v roce 89 položili základy? Nebo přece jenom vidíte společnost, která bude příliš kontrolována, příliš řízena? Jaká je vize, když zavřete oči, a pohlédnete?

Jaroslav Polanský: Mám před sebou kontrast Ameriky 70. a 80. let. V 70. letech v Americe také zvítězila představa, že stát může zajistit dobro, že velký stát může zajistit jak materiální prosperitu, tak říkat lidem, co je a co není dobré, a když se to začalo hroutit, přičemž v této fázi jsme teď, tak nakonec přišel Ronald Reagan a řekl lidem: „Podívejte, jste tady každý sám za sebe. My vám nic vnucovat nebudeme. Peníze vám necháme, dělejte si s tím, co chcete.“ A bylo krásně. Takže myslím, že k tomu nakonec směřujeme, protože tento sklon k větší odpovědnosti, a k většímu respektu k soukromí a způsobu života druhého, nastane.

Martina: Víc by mě vaše slova potěšila, kdyby na tom Amerika nebyla tak, jak na tom teď je. Srovnával jste 80. léta, ale podívejme se, kde je Amerika teď.

Jaroslav Polanský: Ano, ale když se tak podíváme na kandidáty na prezidenta za Republikánskou stranu, tak vidím osobnosti, před kterými lze mít respekt, ať už tedy Donald Trump, i když je otázka, zda by Donald Trump měl být kandidátem, nebo Ron DeSantis. Já bych v Republikánské straně viděl velký optimismus.

Martina: A vidíte takové lídry i u nás?

Jaroslav Polanský: V těchto prezidentských volbách jsem nebyl volit, protože jsem náročný volič. Vždy říkám, že jít k volbám je v mém případě, jako přijít někam na návštěvu, kde vám dají jídlo zdarma. Ale když tam jsou samé věci, které vám v podstatě moc nechutnají, a některé chutnají víc a některé míň, ale nezbytně nemáte chuť na žádné z nich, tak prostě poděkujete, a jdete si koupit jídlo za své. Takže v tomto směru jsem v prezidentských volbách nenašel nikoho, jakožto náročný volič, kdo by splňoval mé představy.

V zásadě asi jediný člověk, který by mé představy splňoval v Čechách, by byl Václav Klaus. Ale Václav Klaus nekandidoval, tudíž jsem k volbám nešel. Nebyl jsem už u několikerých parlamentních voleb, protože jsem prostě vysněný subjekt nenašel. Vysněný subjekt, který bych si představil tak, že bych šel do volební místnosti nadšeně s písní na rtech, by asi byla Fratelli d´Italia, Giorgia Meloni, pravděpodobně bych volil rakouské Svobodné. Možná bych volil současnou Rassemblement National, Marii Le Penn, která svého příšerného otce zavřela do skříně, a stranu totálně přebudovala. V tomto stavu bych tuto stranu volit mohl. Ale momentálně opět, když bych přišel na návštěvu, tam by mi dali nějaké jídlo zdarma, tak za současné politické nabídky bych zase poděkoval, a šel si koupit jídlo za své. To znamená, že bych k volbám nešel.

Je třeba smeknout před množstvím inteligentních, šikovných, pracovitých lidí, zejména podnikatelů, kteří se živí sami, bez účasti státních peněz, a roztáčí nejlepší kola kapitalismu

Martina: Zakladatelé demokracie, jako třeba Thomas Jefferson, zdůrazňovali nutnost svobody slova, a to i za cenu, že bude lidem umožněno nejen se mýlit, ale i lhát. Tak výraznou roli svobodě slova přisuzovali. Jak z tohoto pohledu vidíte budoucnost této jedné z nejdůležitějších svobod u nás?

Jaroslav Polanský: To se opět vracíme k definici termínu „lež“. Prvostupňová definice slova „lež“, to znamená: Někde se něco stalo, někdo něco řekl, něco zaplatil, něco dostal, to je samozřejmě špatně. To se nesmí stát. A druhostupňová definice slova „lež“, opět ve smyslu výkladu a interpretace, která se mi nelíbí, to je samozřejmě mimořádně nebezpečná věc. A jestli chce někdo pojímat slovo „lež“ tímto druhostupňovým způsobem, tak ano, každý máme nárok na svou interpretaci reality, pakliže je složená z faktografických jednotlivin, které jsou pravda.

Martina: A odpověď na otázku, jak vidíte budoucnost svobody slova u nás?

Jaroslav Polanský: Navážu na odpověď týkající se politického vývoje: V souvislosti s tím, že tyto liberální tendence povinného revolučního dobra budou dle mého oslabovat, tak vidím pozitivně i tuto věc. A věřme tomu, respektive věřte tomu, že to zase není tak těžké. Akorát musíte snést to, že se na vás lidé občas ošklivě ksichtí. Ale, pakliže si lidé mezi sebou povídají rozumně, nekřičí na sebe, snaží se pochopit navzájem, tak věřím, že i toto nepohodlí, které můžeme prožívat, lze otupit.

Martina: Zvykl jste si na to?

Jaroslav Polanský: Já se rád hádám o politice od malička, rodiče by vám to potvrdili. Jsem konfliktní člověk, hádavý, cholerik, takže mně v zásadě, Martino, chybí, když se se mnou nikdo nehádá. Mně to chybí.

Martina: Ale myslím, že vám to v tuto chvíli rozhodně nemůže chybět.

Jaroslav Polanský: S vámi je to příjemné.

Martina: Myslím v tuto chvíli ve společnosti.

Jaroslav Polanský: Těchto podnětů se mi dostává opravdu dost. V tomto směru jsem zcela spokojen.

Martina: Jaroslave Polanský, co považujete na dnešní době za exemplárně dobré? Abychom se stále nebavili o tom, že je něco špatně, něco se nám hroutí, něco se pokazilo. Co považujete v naší společnosti za velký úspěch?

Jaroslav Polanský: Množství inteligentních, šikovných, pracovitých lidí, zejména podnikatelů. Lidí, kteří se živí sami, bez jakékoliv účasti státních peněz. Lidí, kteří jsou schopni něco vymýšlet, prosadit na trhu, nevezou se, vytváří pracovní příležitosti ostatním, a roztáčí ta nejlepší kola kapitalismu, jaká si dovedeme představit. Zejména těch, kteří něco vyrábí. Před těmi je nutné smeknout.

Martina: Jaroslave Polanský, moc vám děkuji za rozhovor. Díky za to, že jste přišel.

Jaroslav Polanský: Děkuji. Bylo to milé. Na shledanou.

Pochválen buď… ehm… ehm… Pochválen buď pán… ehm… ehm. Omlouvám se velebnosti, mně to nějak nejde přes ústa, tak jestli dovolíte pozdravím tak nějak po našem. – Ať žijí zahraniční páni nad námi, kteří nás vedou údolím zkázy k věčnému zatracení… ehm, co to plácám…? K věčnému zvelebení, jsem chtěl říct. Víte, pane faráři, já se potřebuji vyzpovídat, protože, ačkoliv nemám žádné svědomí, přece jen mě v lebce něco tlačí, a lékaři konstatovali, že na nádor to nevypadá. Pokud dovolíte, já to na vás rovnou vyklopím. Tak tedy… Já to mám těžké, jak já to mám těžké, a přitom si vůbec nepřipadám hříšně. Vždyť já jsem jen takovým služebníkem ve věcech politiky těch větších pánů. Já nejsem žádná nestvůra, jak mě někteří líčí. Jsem jen obyčejným předsedou vlády, který by se skromně přirovnal ke snaživému horolezci šplhajícímu na vrchol, aby se mohl podívat na to boží dopuštění… ehm, boží dílo, jsem chtěl říct, samozřejmě. Tak poctivě se přitom snažím dělat všechno správně, přesně naopak, jak jsem si to vysnil, když jsem byl ještě prostým profesorem politologie. Ale občané téhle země, která už jim stejně nepatří, a dobře jim tak, mi za to nadávají, že něco jiného slibuji a pak něco jiného dělám. Tak za prvé, veledůstojný pane, nejsem v tom sám. Jsme pětikoalice. Ostatní taky slibovali a taky neplní, nebo si jedou po vlastní ose. Jistě, někdy si říkám: Sliby – chyby. Třeba s těmi důchody. Slíbil jsem, že na ně sahat nebudeme, ale když už si podle zákona musíme přidávat poslanecké platy, nevidím důvod, proč bychom měli valorizovat důchody, když důchodci nepracují. Přece byla doba, kdy se říkalo: Kdo nepracuje, ať nejí! A to je podle mě spravedlivé, nemyslíte, Excelence? Já myslím, že ano. No, tak jsme jim tisícovku sebrali. Však mi jim ji zase za čas, na čas vrátíme, někdy – před nějakými volbami. Nikdo přece neříká: Sejdi ze světa, když neprodukuješ! Možná Piráti něco naznačují, ale kupříkladu takový poslanec produkuje zákony, které stále ještě budí dojem státnosti. – A o to jde. Budit dojem! Jaký dojem budí důchodce, co čeká s nataženou rukou, až mu nacpeme půjčené peníze od globálních lichvářů? No? Budí dojem příživníka. Ale kdepak, oni se nestydí, klidně budou křičet, že na tu příživu mají nárok. Nebo… Představte si, velebný pane, že mi taky vyčítají, že toleruji dvojí metr. Že prý mám jednoho kamaráda na okraji Prahy, co podněcuje na sociálních sítích k násilí a že já to snad přehlížím. To ne já! My všichni to přehlížíme. My všichni jeho kamarádi se s ním fotíme. I pan prezident! Vždyť on je ten náš kamarád Lepšolid! Takový roztomilý, neškodný VIP popleta. On to s tím vyháněním v noci z domu, zabíjením dětí a žen nemyslí vážně. To byla jen taková liberálně demokratická metafora. Ne, jako u toho dezoláta, co vyzýval k útoku na politiky a vyfasoval teď jen pět a půl roku, přitom mohl dostat klidně patnáct! Co si to dovoluje??? Útočit na nás??? Útočit na elitu? Na lepší lidi? To si tu naši liberální demokracii špatně vysvětluje! Ať se dezoláti podívají na toho svého děkana Ševčíka, který obtěžoval zasahující zásahovou jednotku svými hloupými otázkami při dezolátské demonstraci! Co tam vůbec dělal? Myslí si snad, že si může chodit, kam chce? Že si může říkat, co chce? Ať se nediví, pokrokoví studenti příkladně a s veškerou liberálně demokratickou vehemencí správně žádají jeho rezignaci. Naše vysoké školy patří jen pokrokovým děkanům, rektorům a protektorům … ehm, prorektorům! Na lidi musí být přísnost a dohled. Janička Černochová nás teď inspirovala k novému vládnímu heslu: „Zmlkni, Svobodo, nebo půjdeš na Libavou!“ Hodláme tím nahradit to staré, politicky archaické: „Pravda zvítězí!“ To už se dneska nehodí. Kdo chce slyšet pravdu? Nikdo, protože na ni nikdo nemá nárok! My musíme veřejnost ochraňovat před pravdou! Zejména pak před jejími rozvratnými dopady.

Vaše svatosti, proč mě lidé tak nenávidí a popisují naši pokrokovou dobu jako „fialový hnus“? Proč si z Víti Rakušana dělají šprťouchlata, když je to tak bystrý mladý muž kulící nevinně svoje očka na svět? Proč podávají trestní oznámení na Mariánka Jurečku, který je vždycky připraven být kdekoliv, kdykoliv, s kýmkoliv, pro cokoliv a proti komukoliv? Obviňují ho z vydírání, když chtěl jen ulehčit nucený odchod řediteli Úřadu práce? To je vydírání? Já vám povím, co to je: To je nevděk!

Rok tu dřeme jako soumaři. Zápasíme s dezinformacemi a konspiračními weby, posíláme zbraně na Ukrajinu, začleňujeme Čechy do nové geopolitické reality, zadlužujeme se, seč můžeme, abychom mohli nakoupit stíhačky, tanky, děla, změnit branný zákon, zvýšit daně, snížit životní úroveň… ehm… samozřejmě zvýšit, nebo aspoň udržet. – A co lidé? Mnozí nedůvěřují našim dobrým úmyslům – a my přitom musíme plnit úkoly architektů velké myšlenky liberalismu. Dejte mi, prosím, rozřešení, Eminence. Jak mám ještě téměř tři roky vydržet v premiérském křesle, když mě začíná tlačit do zad? — Vaše svatosti…? Mám odříkat nějakou modlitbu? — Jste tam, Eminence? – – – Nestalo se vám něco?

Pane faráři… On tady není. Nechal tu nějaký vzkaz: „Pane premiére, omlouvám se, ale pro vaše hříchy nemám rozřešení. Vraťte se do Strakovy akademie a tam si počkejte na nějakého Lepšoďábla!“

A s tímhle hříšným koncem se s vámi loučí po čertu naladěný horšoďábel, Michal Gulyáš