Seděli jsme se starým Heitzmannem v jeho restauraci nad městem Puerto Plata. I z několika kilometrů doléhal hluk rušných ulic a neustálé troubení všech možných aut.

„Proč u vás auta nemají povinnost mít espézetku vpředu?“ zeptal jsem se na věc, která mi už dlouho vrtala hlavou.

„Značky nemáme ani vpředu, ani po stranách vozu. A k čemu by tam byly? Stačí přece vzadu, ať si poznáte to své auto, kdyby vedle sebe parkovalo více podobných vozů.“

Taková jednoduchá odpověď. Usilovně jsem přemýšlel, proč by měla být espézetka i na přední části aut.

„To ovšem znamená, že policie nemůže měřit rychlost a pak vymáhat pokuty,“ napadl mě konečně argument.

„Může. Ale musí vás změřit a hned zastavit. Ale proč by to dělali? Když jedete rychle, máte pro to asi důvod, pokud někoho neohrozíte nebo nedej bože nezraníte, pak přece není důvod vás šikanovat. Značky jsou přece doporučením, jak rychle byste měl jet. Ostatně, ani u vás v Česko-Slovensku nejsou rychlostní limity příliš dlouho, že je to tak?“

„To máte pravdu. Ještě v roce 1979 u nás nebyla omezena rychlost ani na dálnici a silnicích, ani ve městech. Jezdilo se tak rychle, jak se kdo cítil a byla povinnost zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou jste měl rozhled. Řidiči tak nesledovali tachometr, ale věnovali se jízdě. Vše se změnilo o rok později, kdy vláda zavedla povinné rychlostní limity – 60 ve městě, 90 mimo město a 110 na dálnici. Neudělala to ovšem kvůli bezpečnosti, s tou to nemělo nic společného. Důvodem bylo šetření palivy. Po energetické krizi z ledna roku 79 hledala vláda jakékoliv možnosti úspor. A jedním z opatření bylo povinné omezení rychlosti. Na silnicích se vyrojili policajti s trojnožkama, aby vláda ukázala, že to myslí vážně. A tak řidiči začali místo sledování okolí sledovat rychlost na tachometru. Výsledkem samozřejmě bylo razantní navýšení počtu nehod.“

„To je zajímavé. divné je, že tento nesmysl nikdo ani po padesáti letech nezrušil.“

„Na tom není nic zvláštního. Není obvykle problém opatření zavést. Problém je opatření zrušit, zvláště, pokud je škodlivé, nebo už překonané. Mimochodem, pane Heitzmanne, když jsem za vámi jel, policajti měli nějakou akci, zastavovali řidiče motorek, kteří neměli přilbu a domlouvali jim, aby si ji příště vzali. Ale vůbec jim nevadilo, že o sto metrů dále chodci i řidiči nerespektují červenou na semaforu.“

„No a stalo se něco?

„Ne, nestalo, ale příliš bezpečné mi to nepřipadalo, když můj řidič mototaxi prokličkoval mezi auty a na červenou projel na druhou stranu.“

Starý pán se pousmál: „Ach vy Evropani. Jste jak malé děti. Na všechno potřebujete příkazy, zákazy, regulace. A k jejich dodržování si pak zřizujete policajty, kteří vás samotné pak buzerují a pokutují. Červená barva na semaforu je přece znamením, že nemusí být bezpečné do křižovatky vjíždět a zelená zase neznamená, že když svítí, získáváte ochranný obal a nic vás nepřejede. Víte, ten systém semaforů pro chodce, tak jak jej známe dnes, vznikl teprve nedávno, v roce 1969 v Anglii. Tehdejší obava, že pro signál „čekej“ neexistuje žádný právní základ, byla v tichosti upuštěna s tím, že rudý muž je doporučením počkat a ve skutečnosti není povinný. Ukázalo se, že je bezpečnější dát chodcům nějaký signál než žádný. Jenže vy jste to dnes v Evropě dovedli k absurdním situacím, kdy chodci stojí na červenou na prázdné silnici a auta, která by mohla třeba bezpečně odbočit vpravo, čekají jak ovce, až jim automat sepne zelenou“.

Žádný protiargument mě nenapadal. Starý pán měl opět pravdu. Faktem bylo, že za celou dobu pobytu jsem nebyl svědkem žádné nehody.

O pár dní později jsem zašel do mé oblíbené německé restaurace na oběd. Bramborový salát chutnal jinak, než jsem byl zvyklý, byl plný majonézy jak ve špatném nádražním bufetu.

„Máte nového kuchaře?“ zeptal jsem se majitele při placení.

„Ano, včera jsme byli na pohřbu Miguelovi. Dostal smyk v dešti a narazil do stromu.“

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Puerto PLata

Povídka je z knihy Zrnko písku – hovory s dr. Heitzmannem

—————————————————————————————————————————————-

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

—————————————————————————————————————————————-

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY.

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání ZDE.

Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

Martina: Říkáte: Budu dál bojovat za svobodu projevu. Říkal jste mi, že se, co se týká vyjadřování, cítíte ještě docela svobodný. Ale řekněte mi: Proč jste tedy v březnu zrušil svou přednášku „O kritickém myšlení ve společenských vědách v podmínkách nastupující cenzury“? Vy jste prý tehdy řekl, že ji rušíte, a to cituji: „Kvůli všemu, co se děje“. A to už nezní úplně svobodně.

Miroslav Ševčík: Ne, ne, ne… Může to tak vyznívat. Já jsem zaznamenal negativní postoj pana rektora k tomu, že ten název této přednášky… Takhle to bylo. Ta přednáška, to mělo být vlastně v inovačním týdnu. Měly to být vlastně čtyři přednášky po třech hodinách. Dvě přednášky měl mít pan profesor Drulák a dvě jsem měl mít já. Já jsem je chtěl využít k tomu, abych popularizoval takový článek. Plus je k tomu i vytvořené video, které se týká monopolizace a kartelizace moci, a to, jakým způsobem se o některých procesech informují společnosti, čemu my říkáme Západ. Chtěl jsem to udělat kriticky tak, aby studenti a účastníci – aby se toho mohli účastnit i jiní lidé, mohli na to reagovat a prostě vytvořit takové prostředí, aby potom v podstatě to jsem měl mít já středa, čtvrtek… úterý, středa a středa, čtvrtek to měl mít pan profesor Drulák. No, a vzhledem k té situaci, která tu nastala, s tím vyslovil nevoli pan rektor. No, tak jsme to zatím přeložili. Zrušili jsme to a budeme to realizovat buďto na podzim v tom inovačním týdnu opět, anebo tu přednášku uděláme mimo semestrálně. Bylo to spojené samozřejmě i s dalšími záležitostmi. Protože my jsme původně chtěli, aby to bylo pět dnů, ale protože se nahrazoval pondělek v tom inovačním týdnu, tak by to nemohlo být pět dnů. Byly to čtyři, tak by to bylo zkrácené. Takže nakonec jsme to po dohodě s panem profesorem Drulákem zrušili.

Martina: Takže vlastně takové to: Čistě praktický důvod?

Miroslav Ševčík: Praktický důvod a …

Martina: A přání pana rektora?

Miroslav Ševčík: A přání pana rektora.

Postoj České spořitelny mě hrozně mrzel, nebylo to nic jiného než vydírání

Martina: Když se vrátím znovu ještě k těm financím. Co říkáte tomu, jak do věci vstoupila Česká spořitelna? Na jejím Twitteru se před týdnem objevilo to, že bude školu podporovat dále, pokud vy budete odvolán. Teď se to trošku změnilo, protože Česká spořitelna omítla potvrdit toto stanovisko které se na Twitteru objevilo, a říká, že bude nadále finančně podporovat Vysokou školu ekonomickou. Ale přesto to docela zamíchalo v tu chvíli atmosférou. Jak jste si to přebral?

Miroslav Ševčík: Já jsem si to nijak nepřebral. Mě to na Českou spořitelnu hrozně mrzelo. Já jsem u České spořitelny prostřednictvím ještě své maminky 50 let. 50 let, a to, co se událo, tak si říkám, že by snad nemohlo udát ani v těch 80. letech. Já jsem tam měl novomanželskou půjčku někdy z roku 79. Má tam účet i moje máma. Měli tam účty i rodinní příslušníci. To, co se stalo, je naprosto nehorázná věc, a to si musí vyhodnotit ve spořitelně. Jako je potřeba se podívat, kdo tu spořitelnu vede. Kde působí ještě a jaké má vztahy. Podíváme-li se, že část těch peněz, které platíme my, jako daňový poplatníci na poplatcích spořitelny, kde končí a čí jsou to zájmy. Já si totiž myslím, že ani vlastník České spořitelny neměl radost z toho, co se rozpoutalo. A já, protože nemám sociální sítě, tak mně řekli, že to bylo na základě jednoho tweetu. Vidíte, co se dá udělat za šílenství, když se domluví někdo s někým, a takhle účelově něco udělají?

Martina: Dokonce se objevily komentáře, že když takto vystupuje banka, tak by to mohlo být něco jako donucovací kapitalismus po česku?

Miroslav Ševčík: No. Já to nepovažuji za nic jiného než za vydírání. Ale to si musí zhodnotit každý. Každý, protože samozřejmě není povinnost někoho sponzorovat, ale já si myslím, že spíš by měli oni být rádi, že existuje ještě na té vysoké škole přeci jenom pár lidí, kteří vystupují na akademické půdě i mimo akademickou půdu, a říkají ty problémy. Vždyť, panebože, vždyť sama spořitelna říká, byla proti tomu, aby se zaváděla takzvaná „válečná daň“. Vždyť i oni to kritizovali. A jak vidíte, v té kritice jsme třeba byli za jedno. Protože samozřejmě se nedá očekávat, že by se vybralo na té „válečné dani“ notabene od finančních institucí to, co se počítalo. On začátku jsme říkali, že to je ekonomická nonsens. Vždyť to takhle nemělo být. Takže spořitelna místo toho, aby byly ráda, že tohle ještě se dá říkat na akademické půdě a že se dají ti politici nějakým tímto způsobem dovést k rozumu, tak najednou se staví…

Já si myslím, že to je osobní záležitost. Že je to propojení teď už pana rektora nešťastně se šéfem spořitelny a že se prostě na tom domluvili, aby měli v ruce nějaký bič proti mně. Že vlastně bych mohl poškozovat zájmy Vysoké školy ekonomické. Já si naopak myslím, že tímto, že otevřeně hovořím, tak ten zájem Vysoké školy ekonomické nepoškozuji, a že naopak poukazuji, že lze i v této složité době vystupovat otevřeně a se zdravým selským rozumem pojmenovávat problémy, které tady jsou.

Mé postoje jsou ryze pro-české, to, co ze mne dělají mainstreamová média, tak nic z toho není pravda

Martina: Jak jsem už předeslala, tak Česká spořitelna nakonec nepotvrdila ten tweet a bude nadále podporovat Vysokou školu ekonomickou s vámi, i bez vás. Ale pořád se tady hovoří o dalších partnerech. Vy jste říkal, že o nikom dalším nevíte, ale zároveň to běžně koluje po škole, že další partneři, další donátoři nechtějí podporovat školu v případě, že vy nebudete zbaven funkce. Víte něco konkrétního, anebo je to takové to „Kalí vodu, Jindřichu…“ ?

Miroslav Ševčík: Já musím říct, že nevím, a hrozně rád bych se všemi, kteří tohle říkají, se sešel a vysvětlil jim to, a byl bych rád, aby nevycházeli jenom z informací mainstreamových médií a aby mi to zdůvodnili. Jo, jasně, použil jsem pár expresivních výrazů, to jsem se již za to opakovaně omluvil, i když, znovu zdůrazňuji, v jaké situaci jsem ty expresivní výrazy použil. Možná někteří by použili daleko tvrdší, kdyby se do té konkrétní situace dostali. Ale nevím. Pokud tomu tak je, tak budu rád, když se spolu sejdeme a budu jim moci vysvětlit své postoje, protože mé postoje jsou ryze pro-české, jsou to postoje, které jsou proti jakékoliv agresi, proti válce, proti všemu. To, co ze mě dělají ta mainstreamová média, tak nic z toho není pravda.

Martina: Řekněte mi: Přemýšlel jste nad tím, proč tolik lidí vystupuje proti vám? Že vlastně vy je polarizujete.

Miroslav Ševčík: To mě mrzí, ale právě si myslím, že u mnohých je to z toho důvodu, že prostě naletí na to, co ta mainstreamová média píší. Ano, mám pár lidí, kteří museli odejít ze školy, ale odešli ze školy, protože kradli, protože falšovali cestovní příkazy. Dokonce mi někteří podepsali to, že odchází dobrovolně, a pak se z toho udělalo, že museli odejít. Ano, odešel odtamtud nějaký člověk na právnickou fakultu, který píše totální nesmysly o naší fakultě, ale on odešel kvůli tomu, také mimo jiné, že když jsem končil já s děkanstvím, tak on se ucházel o pozici děkana a s tím dalším kandidátem prohrál devět nula. To znamená, nezískal ani jeden hlas, ani jednoho učitele, ani jednoho studenta. A pak nechal sloučit katedru, kde byl a odešel na právnickou fakultu. Tento člověk nebyl schopný, i když dostal takzvaný Gatcher grant od Grantové agentury České republiky, tak jsme pak zjistili, že nebyl schopen naplnit to, k čemu se zavázal, a Grantová agentura České republiky nás v podstatě vyzvala, abychom nějakým způsobem tohle řešili. Takže to jsou lidé, kteří pak vystupují proti nám. A pak jsou tam někteří další, kteří prostě nemají rádi můj názor.

Jsou tam věci, které tady ani moc nechci prezentovat. Nás s mým šéfem z katedry filosofie vyhodili z Liberálního institutu, ale my jsme všechny soudy nakonec vyhráli, ty odvolací, takže se ukázalo, že to vyhození bylo neplatné. A víte, co udělali, jak se dozvěděli ten rozsudek? No, tak zrušili IČO té společnosti, fúzovali to s jinou společností, přejmenovali to na něco jiného, a pak to zase přejmenovali na Liberální institut. Takže to jsou tyto procesy a těm lidem samozřejmě vadíme…

Martina: A vy říkáte…

Miroslav Ševčík: Postupují právní cestou. No, tak někdy je to zdlouhavé.

Někteří si myslí, že jsem nevylezl z brány Vysoké školy ekonomické, ale já řídím tři firmy, které jsou 20 let v zisku, a platí daně

Martina: Vy říkáte, že jste pro-český a že říkáte věci tak, jak je vnímáte, jak si je myslíte. Jak se vlastně díváte na ekonomickou a hospodářskou situaci naší země?

Miroslav Ševčík: No, my jsme v situaci, kdy může nastat recese. Pro nás v podstatě už technicky nastává pravděpodobně v těchto chvílích. Dojde k poklesu po dvě jdoucí čtvrtletí v meziročním růstu hrubého domácího produktu v reálném vyjádření. No, a samozřejmě to může přivést významné problémy pro desítky tisíc domácností právě s tím, jakým způsobem je ta hospodářská politika nastavena. Teď, když se podíváme na některé návrhy opatření, tak ty návrhy jsou mnohdy nesystémová a jsou zatěžující právě pro ty sociálně nejslabší skupiny. Protože jestli budeme zvyšovat DPH, tak jak je navrhováno, no tak se to projeví u těch položek, které jsou toxické právě pro ty sociálně slabé. Protože se má zvyšovat ta nižší základní… Ta nižší základní sazba z 10 na 13,14 možná i na 15 %. A to je věc, která si myslím, že by se měla řešit jinak.

Víme, že některé výdaje rostou naprosto zbytečně Za dva roky vzrostly výdaje třeba u jedné kapitoly ministerstvo obrany o 36 miliard. To je těch, to je ta částka, která by třeba postačovala na doplacení té valorizace. Víme, že se musí udělat plošná opatření. To znamená, že se musí snížit výdaje všech kapitol rozpočtu. Něco podobného, jako udělal Roger Douglas na konci 80. a na začátku 90. let minulého století na Novém Zélandu. Takže, já to říkám na rovinu. To znamená, že ano.

Mimochodem, já pocházím ze staré baťovské rodiny, protože můj dědeček byl vychovatel u Bati mladých mužů a babička u mladých žen, a pak tam dělala účetní také. No. a my víme, že je potřeba používat „zdravý selský rozum“. Vrátit se k tomu, co Baťa říkal už vlastně před 100 lety. Mimochodem v loňském roce uplynulo 90 let od pádu jeho letadla. A já to říkám i z toho důvodu, protože mnozí lidé podle těch odezev z diskusí si myslí, že jsem nikdy nevylezl z brány Vysoké školy ekonomické. Já řídím firmy, které mají nepřetržitě více jak 20 roků zisk, a platí vysoké daně. To znamená, jsem předsedou představenstva ve dvou firmách a místopředsedou představenstva v další firmě, které neměly ztrátu za více než 20 let posledních. Takže já tu zkušenost mám vlastně i z praktické stránky. Já vím, jakým způsobem se třeba chystaly třeba energetická opatření na konci minulého a začátku tohoto roku, a že to byla pro mnohé firmy velmi složitá situace. A samozřejmě řada firem může mít problémy v budoucnu, protože jsou poměrně vysoké úrokové sazby a jestliže ony byly zvyklé používat provozní kapitál za třeba 2, 3 % úroku, a teď ty úroky jsou víc jak 7 %, 8 %, takže to zasáhne do jejich hospodaření.

Cesta z ekonomických problémů existuje, ale ne s tímto establishmentem, bude to nejspíš muset udělat jiná vláda

Martina: Pane Miroslave Ševčíku, vy jste teď řekl několik věcí, které si myslíte, že by měla naše vláda udělat, abychom nedopadli ekonomicky špatně. Abychom skutečně stále nešli hlouběji a hlouběji. Vidíte k tomu mezi politiky vůli? Protože ty kroky, které se dějí v oblasti energií, které se dějí právě v oblasti evropské politiky Green Dealu, naše jedna z největších inflací v Evropě… Vidíte z toho cestu, protože nás někdo povede?

Miroslav Ševčík: Cestu samozřejmě z toho vidím, ale nevidím to s tímto establishmentem. Ano. Musím říct, že jsou i třeba v ODS dva, tři politikové, kteří tomu rozumí. Jsou ekonomové a bohužel asi to nemohou prosadit v této zastávající situaci. Vím, že jsou tam dobří ekonomové i například z opozice. Velmi dobrý ekonom dlouhodobě, který byl prakticky úspěšný. Je to třeba Patrik Nacher nebo někteří další. Takže jsou dobří lidé, kteří rozumí této problematice, i kolem třeba Radima Fialy nebo dalších politiků. Radima Fialy, prosím. Ne Petra. A mě to hrozně mrzí.

Představte si, že já mám osobní zážitek s Petrem Fialou. Já jsem s ním byl na olympiádě v roce 2012 na večeři po vítězství Barbory Špotákové v hodě oštěpem. A to byl fajnový člověk. To byl člověk, který měl střízlivý názor na ekonomiku, byl tady ministr školství, měl střízlivý názor na školství, měl střízlivý názor na Evropskou unii. A ten se diametrálně změnil, já nevím, proč se změnil. Protože v té době… A když si pustíte některá ta videa s ním, jak promlouvá na nějakém kongresu ODS, jak kritizoval Evropskou unii. Ta kritika by mohla být dnes ještě silnější. Tak najednou od toho ustoupil. Nerozumím tomu, kde se stala ta změna u něho třeba. Takže myslím si, že je cesta, je potřeba, bylo by dobré ji zahájit co nejdříve, ale myslím si, že to nepůjde dřív, než bude jiná vláda.

Akce proti mně organizují již deset let v podstatě stejní lidé, a hlavním motivem jsou zřejmě mé politické názory

Martina: Já teď nechám ekonomiku stranou, protože myslím si, že nad ekonomickými otázkami a cestami naší země a Evropy se můžeme sejít při zvláštním pořadu. Teď se ještě znovu vrátím k tomu vašemu případu. Myslíte si, že to ustojíte? Třeba doktorand Lukáš Hulínský, místopředseda akademického senátu VŠE, tak ten říká, že můžete dál vyučovat a dělat výzkum, ale byl byste jen odvolán z funkce děkana. A vy jste si postavil hlavu.

Miroslav Ševčík: Já jsem si nepostavil hlavu. Já to považuji za vysoce nespravedlivé, protože jsem byl zvolen naším akademickým senátem a nevím, proč by o mně měli rozhodovat na základě návrhu rektora. On, to je jeho návrh. Jinak by o mně tito senátoři nerozhodovali. Pan Hulínský je proti mně zaměřený asi deset roků, co je na té vysoké škole, kdy tam působí v těch akademických senátech, ať už tam byl jako bakalář, magistr nebo teď doktorand a jede vyloženě proti mně. Má tam… Je to ve spojení s některými dalšími, je to spojené s nějakými dalšími politickými názory, protože někteří další senátoři nemohou zapomenou to, že jsem v určitých fázích podporoval jiného prezidentského kandidáta než oni. Oni byli někteří ve štábech třeba toho předchozího kandidáta pana Drahoše, takže jsou to politické aspekty a jsou tam propojeni SPOLU a ANO. Tito studenti se budou snažit o mé odvolání. To, jestli se jim to podaří nebo nepodaří, to bude záležet na tom, jakým způsobem to bude probíhat, jako budu mít šanci to vysvětlit, a zdali budou oni ochotni změnit názor. Zatím proti mně psali jenom nějaké dopisy, organizovali petice, ale nikdy neměli tu odvahu přijít mezi čtyřma očima, nebo deseti očima, kdyby jich přišlo více a řekli mi, co konkrétně jim vadí. Jo, vadí jim pravděpodobně mé politické názory.

Martina: A co vadí studentům? Protože…

Miroslav Ševčík: To jsou studenti ale.

Martina: Protože tam jsou demonstrace studentů, proběhly nějaké demonstrace, podpisové akce proti vám.

Miroslav Ševčík: To proběhlo, ale už se nemluví o tom, že proběhly i na mou podporu, těch tam bylo podstatně více lidí na mou podporu. To samozřejmě mainstreamová média vůbec nezmínila.

Martina: Byla demonstrace na vaši podporu?

Miroslav Ševčík: Byla demonstrace na moji podporu, když zrovna zasedal akademický senát naší školy. Podle těch informací tam bylo tři sta nebo čtyři sta lidí. I na té demonstraci, která byla proti mně, tak byli lidé, kteří zase mě hájili, já jsem dostal akorát z toho fotky a nějaký videozáznam, takže o tom vím, protože jinak jsem na těchto akcích nebyl. To je zajímavé ještě, že pan Hulínský to zorganizoval ještě s některými dalšími, a to tak, že tam přišli studenti z jiných vysokých škol, kteří vůbec s naší fakultou, ani s naší školou nemají co do činění a nikdy mě neslyšeli přednášet.

A pan Hulínský ještě… Protože víte, co oni používají za praktiky? Část těchto lidí posílá na adresy našich senátorů, na sociální sítě, mně to připadá, že by ti senátoři byli lynčováni, nebo co, tak pan Hulínský musí přiznat, že chodí se slečnou, která je v akademickém senátu za naši fakultu. Takže to propojení je tam i osobní a to, že se spolu domluvili – já jim to neberu. Vždyť to je jejich svobodné rozhodnutí. Mohou rozhodovat o mně. Já se budu snažit ty případy, že k tomu dojde na tom velkém senátu – to znamená celoškolské – vysvětlit to, jak to bylo a vysvětlit i to, že v podstatě po Listopadu a Bůh ví, jestli bychom nebyli první fakultou, kde bude odvolán děkan z politických důvodů. Jednoznačně jenom z politických důvodů. Protože já jsem nepoužíval žádné vulgarismy. Já jsem používal přirovnání a myslím, že jsem vysvětlil už dostatečně silně, že to bylo v určitých situacích a proč tedy přirovnání tehdy vznikly.

Nevím, jak rozhodne celouniverzitní senát, ale já jsem 11. 3. nemohl jednat jinak, než pomoci zraněnému člověku, to by bylo proti člověčenství

Martina: Miroslave Ševčíku. Já už jsem tady na začátku říkala, že fakultní akademický senát se vás zastal. Ale rektor Dvořák trvá na tom, že vás tedy odstraní z funkce sám, a to může učinit, jenom pokud mu to odsouhlasí, jak už jste před chvíli říkal vy, celouniverzitní senát. Jak si myslíte, že to dopadne?

Miroslav Ševčík: To vůbec nemohu vědět. Nebudu predikovat. Neznám názory všech učitelů, ani neznám všechny učitele, protože tam jsou třeba zástupci i z fakulty Jindřichova Hradce, kde znám asi jenom jednu vyučující. Já jenom tvrdím, že celý ten proces byl spuštěn v souvislosti se sobotou 11. 3. Také pan rektor říkal, že jsem tam neměl být. A tak znovu zopakuji: Copak jsem měl říci tomu zraněnému: „Heleďte, víte, já jsem děkan Ševčík a pan rektor by si nepřál, abych vám pomohl.“ Vždyť to je přece proti člověčenství. Takhle by to vůbec nemělo být.

Musím konstatovat, že na Vysoké škole ekonomické v roli pedagoga jsem 40 roků, 40. rok v podstatě. A čtyři roky před tím jsem tam studoval, no a strávil jsem tam většinu svého pracovního života, i když, jak říkám – doplňoval jsem to i těmi praktickými činnostmi. Stál jsem vlastně u Palachova týdne. Proto jsem i to srovnání, které někdo odsuzuje, tak ty metody byly stejné. Byly složitější v tom, že na tom Palachově týdnu, když nás tloukli a v jeden den tam nepouštěli třeba ani ty děla, to bylo zrovna ve čtvrtek, no tak to bylo na rovině. Kdežto tady, co se událo, bylo na schodech, a já, když jsem tam viděl ty starší lidi, jak se to vytlačovalo, tak jsem měl strach samozřejmě o to, aby nedošlo k nějakým zraněním.

No, a po roce 89, no tak mě studenti sami, protože věděli, co jsem učil – já jsem před tím učil „Dějiny ekonomického učení“ a učil jsem nemarxistické ekonomické teorie. Tak oni sami mě navrhli na rektora. A já jsem prohrál o pár hlasů. Měl jsem asi 49,9 % hlasů. Prohrál jsem o pár hlasů, protože tehdy volili studenti. Ti měli nějakou váhu. Takže v podstatě asi o pět studentských hlasů, i když jsem získal asi 75 % všech studentských hlasů. Takže oni věděli, co jsem dělal, jaký jsem byl. No, a já jsem v podstatě udělal tu přestavbu školy ve spojení s řadou mých spolupracovníků, že se z ní stala normální škola, která přestala být tou marxistickou a která učila standardně ekonomické teorie, i ve všech ostatních směrech se stala standardní univerzitou – ekonomickou univerzitou.

Martina: Pane docente Ševčíku. Přemýšlel jste nad tím, že kdybyste byl odvolán z funkce děkana, jestli byste na té škole zůstal dál, jako učitel?

Miroslav Ševčík: No, tak já myslím, že to bude pokračovat, ten tlak dále, i když bych byl, když budu odvolaný, tak řada tady těchto skupin lidí se bude snažit, abych odešel z té školy úplně.

Dobrovolně se odvolat nenechám. Nedělám to z ekonomických důvodů – kvůli platu, ale z přesvědčení.

Martina: Čistě lidsky: Jak to zvládáte? Protože nikde jsem se toho o vás nedočetla tolik, jako v posledních týdnech. Nenechali mnozí na vás nit suchou. Celá vaše osobní historie je rozebrána. Jste předmětem dehonestací, útoků a opravdu jsou někdy nevybíravé. A vlastně jste předmětem jakési kampaňovité nenávisti. Jak se s tím žije? Chodíte po chodbách té školy. Potkáváte lidi. Někteří mají tendenci plivat. Někteří mají tendenci poplácávat po zádech, ale vlastně obojí je, řekla bych, vnitřně citově velmi náročné.

Miroslav Ševčík: No, to máte pravdu. Je to složité. Víte, co mě drží jaksi v takové určité kondici? To, že si myslím, že mám vnitřní pravdu. A já mohu prohrát před studentskými senátory. Mohu prohrát možná i před učitelskými senátory velkého senátu, ale vnitřně budu vědět, že jsem vítěz. Protože si myslím, že mám pravdu, že se mají věci popisovat zvláště na akademické půdě. V této problematice tak, jak je popisuji, a když se se mnou někdo bude hádat odborně, rád si vyslechnu jeho názor. Ale jenom kvůli tomu, že jsem Ševčík a že jsem řekl něco, tak mě odvolávat z této funkce, tak to se dobrovolně opravdu odvolat nenechám.

A znovu říkám a musím zdůraznit: Není to z ekonomických důvodů, protože v podstatě ty platy na těch vysokých školách víme, že nejsou až tak vysoké. Je to z důvodu mého vnitřního přesvědčení. A řeknu vám ještě jednu věc. Je spíše z toho lidského rozměru. Můj strýc, to znamená bratr mé maminky, byl Josef Odložil. Získal na olympiádě v Tokiu stříbrnou medaili na 1 500 metrů. Do té doby žádný běžec – běží se od 800 metrů výše, už na olympiádě nezískal žádnou medaili. Běžec. To získali další atleti, to získali, ale nebyl to běžec. A Josef Odložil byl tragicky zabit. A ta kampaň, která se pak spustila ze strany paní Věry Čáslavské, ta byla katastrofální. Ta dehonestovala všechny další příslušníky rodiny, a protože v té době byla předsedkyně Olympijského výboru, tak prostě ta média jela její notu.

My jsme to nezabalili a ukázalo se, že jsme měli pravdu. Ukázalo se, jak to doopravdy bylo, a možná tohle byl takový nácvik na to, co teď zažívám. Protože já tu dehonestaci ze strany novinářů, kteří ať už je to z důvodu, že jsou neinformovaní nebo jsou zaplaceni některými skupinami, tak já už jsem ji snášel několikrát. A to je věc, která tak je, a celý ten komplex těch útoků na mě v podstatě vzešel už v roce 2021 ze strany Seznamu a ze strany některých novinářů právě v Seznamu.

Martina: Pane Miroslave Ševčíku. Já jsem ráda, že jsem vám mohla poskytnout prostor, abyste k celé věci řekl také svůj pohled na věc. Díky.

Miroslav Ševčík: Já vám děkuji za pozvání a doufám, že to vaše posluchače nebude nudit. Takže přeji všem příjemný poslech, i dalších vašich pořadů, a velmi si vážím vaší práce.

Martina: Děkuji.

Martina: Paní Eliško, vy máte jedinečnou možnost dívat se na Ameriku jako člověk, který se tam přistěhoval, který je tak trochu doma jinde, a zároveň se dívat na Ameriku jako našinec, protože tam žijete už léta. A stejně tak se můžete dívat na Českou republiku. A právě těchto dvou vašich možností a schopností bych velmi ráda využila právě v porovnávání těchto zemí a jejich případných vztahů. Vy jste krátce po zvolení současného amerického prezidenta na konci roku 2020 řekla: „Děsí mě, kam bude Amerika směřovat pod vedením Bidena.“ Už uplynulo nějakých dva a půl roku: Řekněte mi, vyplnily se vaše obavy, nebo to nakonec není tak horké?

Eliška Hašková Coolidge: Ne. Je to horké, a jsem tím velice zklamána. A jak víte, pracovala jsem pro demokraty a republikány, takže to nemá co dělat se stranou, protože to má opravdu co dělat s hodnotami. Když byl v roce 78 pozván Solženicyn aby zůstal v Americe, když se konečně dostal z gulagu, tak on řekl, že miluje Ameriku – tak jako já – že je vděčný Americe, že mu dala domov – tak jako já –, ale že se strašně bojí, a obává, že excesivní materialismus, tedy korupce a egoistický individualismus, zlomí v Americe sociální strukturu. A ono se tak nyní stává, a to mě strašně ruší a děsí. A myslím, že důvod, příčina je v tom, jak řekl náš pan Baťa v roce 1932, že: „Mravní bída je příčina. Hospodářský pád je následek.“ Měl pravdu. A podobné věci se dějí v celém světě, nejenom v Americe. A myslím, že toto je to, na co nyní musíme upozornit, a snažit se každý naším malinkým způsobem to začít trošku měnit, a vzít si zpět to, čeho si vážíme, dobra, které nám padalo do klína, a zároveň si chránit svobodu. Protože ten, kdo se trošinku vzdá svobody, aby získal trošinku jistoty, si nezaslouží ani svobodu, ani jistotu.

Martina: Ano. Toto řekl Benjamin Franklin. A my po těchto pseudojistotách saháme jako po hodnotě hlavní. Paní Eliško, citovala jste tady výrok Alexandra Solženicyna z roku 78. Řekněte mi, kdy se začala tato jeho prorocká slova, konkrétně třeba v Americe, naplňovat? Kdy se to zlomilo?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že se to začalo lámat při Trumpově administraci, protože oni viděli člověka, který toto cítil, a nedal tomu volnost k tomu, aby se to stalo.

Martina: To znamená, že Trump se tomu snažil zabránit?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, zabránit. On se tomu snažil zabránit, a tak ho ihned osočovali i z přátelství s Ruskem. To je něco tak šíleného, když se … Rusko je přece velmoc, a je logické, že se musíme s velmocí, která má největší počet nukleárních zbraní na světě, domluvit. Domluvit se, umět jednat. A já jsem přesvědčena, že kdyby Trump byl prezidentem, tak by ukrajinská válka nebyla, protože myslím, že on měl přízvuk jako velký, silný člověk. Měl sílu osobnosti, která by, když se potká s Putinem, který také má sílu osobnosti, zafungovala, takže by se to dalo řešit ještě před tím, než tolik nevinných lidí ztratilo život, živobytí, a všechno.

Martina: Paní Eliško, vy jste řekla: „Děsí mě, kam bude Amerika směřovat pod vedením Bidena.“ A teď říkáte, že se to naplňuje. Řekněte mi, co konkrétně? Čeho jste se bála? A co se teď děje?

Eliška Hašková Coolidge: Bála jsem se toho, že se doopravdy ukáže korupce. Protože, víte, já si pamatuji, jak jsme v době, kdy jsem byla ve státní službě, měli v Bílém domě silnou představu, že fundraising nemá s Bílým domem co dělat. A to za demokratů i republikánů, začínaje s J.F.K. Protože já jsem začala pod Kennedym, a Kennedy toto dodržoval. Když jeho žena dostala úžasný kožich z Etiopie, tak tento kožich šel na dražbu pro chudé. Byla to dražba, která byla zřízená americkou ambasádou, totiž vládním orgánem americké vlády, který tyto dražby vedl. A všechno šlo. A sám pan prezident, to si nejsem úplně jistá, jestli se to stalo v tu dobu, si tam může poslat diskrétně nějakého člověka, který to vydraží, ale zaplatí za to.

Všichni prezidenti USA chápali svůj úřad jak službu národu, a nikoli jako získávání bohatství korupcí. A to až do Clintona.

Martina: To znamená, že první dáma si nemohla nechat ani státní dar, protože by v tu chvíli přestala být ekonomicky čistá?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a ještě víc, to nikdy nezapomenu? Jack Valenti, který když dosloužil v Bílém domě, se stal šéfem American Motion Picture Association, úžasný člověk, dostal čtyřicet let poté, co končil v Bílém domě, telefonát, že někdo chce dát čtyřicet milionů dolarů Johnsonovi do fan fondu. A jak to udělat? A on mu řekl: „Hleďte, já vám s tím nemůžu pomoci, ale zavolejte jednomu člověku v Democratic National Committee. Johnson se to dozvěděl, a bylo tak zle, že se Bílý dům třásl v základech. To vám přísahám. Johnson říkal, že tohle je „forwarding“ a že my nebudeme nic forwardovat, protože jsme tady, abychom sloužili národu, a ne, abychom vybírali. Žádný fundraising v Bílém domě není a do žádného se nebudeme pouštět. To vše bylo napsáno, a já si živě pamatuji, jak to probíhalo. A doopravdy si myslím, že toto bylo dodržováno všemi prezidenty, se kterými jsem sloužila. Až do doby Clintonovy.

Martina: Až do doby Clintonovy? Tam se fundraising v Bílém domě zabydlel?

Eliška Hašková Coolidge: Zabydlel. Oni začali s tím, že pronajímali Lincolnovu ložnici vlivným podnikatelům. A kam šly tyto peníze? Byly zdaněny? Nebyly. Už tam to začalo. Ale pak ta nadace, a všechno s ní spojené, a tak, a peníze z cizích zemí, které přicházely… A tyto vlivy byly: „Udělej něco pro mě, a já ti dám tohle.“ To je šílený způsob jednání.

Martina: A co tuto změnu umožnilo? Protože to, že se hlava státu začne takto chovat, znamená, že si to může dovolit. Změní se atmosféra ve společnosti, hodnoty nastavení? Co se stalo?

Eliška Hašková Coolidge: Tak každý si řekne: „Když to může udělat hlava státu, tak to můžu udělat i já.“ A pak to jde dolů – Trickle Down System – a máte korupci v celé zemi. A mě tohle tak strašně zlobí, protože si myslím, že děláme věci, protože v ně věříme, a ne proto, že nám za to někdo zaplatí, abychom je dělali. Když jsme ve státní službě, tak máme mzdu, a s touto mzdou bychom se měli obejít. A já si živě pamatuji, jak jsme debatovali, jestli si máme dát večeři v elegantní restauraci s někým, o kom jsme věděli, že má státní zakázky. Jak by to mohlo vypadat? To byl nevinný člověk, který byl úspěšný, ale dávali jsme si na to pozor, aby nás nikdo nevyužil – aby prezidenta nikdo nezneužil. A toto padlo, a už to tam není.

Martina: Paní Eliško, vy jste dokonce řekla, že prezidenti, pro které jste pracovala, byli čestní lidé. A také, že ani jeden ze sedmi, které jste během své dlouhé třicetileté státní služby poznala, neodešel z kanceláře bohatší, než do ní vstoupil.

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Skutečně to tak bylo až do Clintona?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Absolutně.

Martina: A oni zhasli, že to tedy řeknu takto úplně drsně?

Eliška Hašková Coolidge: Už tam nejsem, ale toto dodržel i Trump. Ten dal svou celou mzdu do státní kasy a nepoužíval ji. Tak, jako to tady udělal Babiš. A je zajímavé, že si ti dva měli co říct. Když Babiš přišel, já jsem tam byla, Česká televize mě požádala, abych dělala komentář, tak Trump prodloužil tuto schůzku o čtyřicet pět minut, což je neslýchané, protože tam je to na minutu, když je to oficiální státní návštěva. Ale měli si co říct. A je to dáno časem, ve kterém žijeme.

Martina: Kdo byl podle vás poslední schopný, a řekněme i poctivý a mravný, americký prezident?

Eliška Hašková Coolidge: Všichni, pro které jsem pracovala, byli mravní. Někdo trochu méně schopný, někdo trochu více, ale všichni byli mravní. Za to bych opravdu dala ruku do ohně, že byli mravní. A byli to demokrati i republikáni, a všichni, jak demokrati, tak republikáni, respektovali to, že jsou ve funkci, která je službou národu, a proto se to jmenovalo „státní služba“. To bylo zřejmé.

Na našem školství je velice špatné, že děti trestáme za chyby. Ale děti by se neměly bát dělat chyby.

Martina: A paní Eliško, řekla jste, že Amerika už není zemí Under the God, to znamená pod Bohem. Jak si to vysvětlujete?

Eliška Hašková Coolidge: To je silná otázka, kterou jste mi dala. To je věc, která je, myslím, jádrem všeho zla, které vidíme. Amerika se poprvé v mém životě obrátila od Boha. A já pevně věřím, že slova Under the God, která jsou v americké ústavě, měla význam. Já mladým lidem tady říkám, když je vyučuji etiketu: „Reputace je to, co si druzí o vás myslí. A charakter je to, co děláte, když si myslíte, že se nikdo nedívá. Když vás nikdo nevidí.“ A to je to důležité, v tom je pán Bůh, protože když víte, že je někdo nad vámi…

Martina: Kdo vidí vše…

Eliška Hašková Coolidge: Kdo vidí vše, tak si netroufáte dělat věci, které víte, že nejsou úplně perfektní, protože všichni děláme chyby. A já si myslím, že je to nejdůležitější naučit tady děti, aby se nebály dělat chyby. To myslím, že je velice špatné na našem školství, že trestáme za chyby. Za chyby bychom měli chválit. Jednou za mnou přišla jedna maminka s osmiletou dcerou, která byla i s dcerou na mém kurzu, a řekla: „My se snažíme naší dceři dát hodnoty, o kterých mluvíte, paní Eliško. Ale někdy je to těžké. Dcera přišla domů, byla velice rozčilená, protože učitelka jí dala jedničku za kompozici, kterou měla napsat. Ale dcera, když kompozici s jedničkou dostala, uviděla nějakou malou chybičku, a tak šla, jak ji maminka naučila, za učitelkou a řekla: „Paní učitelko, vy jste to asi přehlédla, ale já jsem tady přeci jen udělala malou chybičku.“ A učitelka škrtla jedničku a dala jí dvojku, kompozici jí vrátila.“ Mně jde úplně mráz po zádech, když si na to vzpomenu.

Martina: To je esence ubohosti.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Ta učitelka měla říct: „Tak za to, že jsi měla odvahu za mnou přijít, a toto mi říct, tak víš co? Necháme ti jedničku, a ještě vedle ní uděláme hvězdičku.“

V Americe byl respekt nahrazen politickou korektností, což je něco úplně jiného

Martina: Ano. A bude si pamatovat, že se zachovala správně, poctivě. My jsme tady teď společně vzpomínaly na váš výrok o tom, že Amerika se, řekněme, odklonila od božské supervize, řekla bych. Ale i to musí mít nějakou příčinu, nějaké kořeny. Protože to, že se odklonila, znamená, že můžete říkat, že dříve byla morálka v politice vyšší. To všechno spolu souvisí. Ale co to nastartovalo? Co se to stalo s americkou společností? Než se začneme věnovat té české?

Eliška Hašková Coolidge: Já doopravdy nevím, jak se to stalo. Ale bylo to plíživé. Pamatuji si, když moje dcera přišla domů, bylo jí 12, a řekla, že profesorka zdraví jim řekla, že 10 procent Američanek v celé zemi jsou lesby a že to znamená, že jedna z deseti z nich bude lesba. Toto mi řekla, když přišla domů. A já jsem šla další den do školy, udělala rámus a řekla: „Podívejte se, toto není věc, která se takto diskutuje s dvanáctiletými ženami. Mějme respekt pro všechny.“

Respekt v Americe byl ale bohužel vyhozen, a našla se politická korektnost. A politická korektnost není respekt. Martin Luther King vybudoval za dobu jeho působení s Lindonem Johnsonem rovnost černochů a bílých. To bylo správné, a bylo to nenásilné. Chodil do Bílého domu, a dělal s panem prezidentem modlitební snídaně. Modlili se za to, aby se zlo ze společnosti dostalo ven, aby se lidé respektovali pro to, co umí, a ne, jestli jsou bílí, černí, cokoliv. Je to o tom respektovat lidi pro to, co jsou, že v nich najdete něco, co se vám líbí, co prostě považujete za dobré. A tohle, já myslím, že se jim povedlo, a já už jsem ve druhé polovině mých let v Bílém domě pracovala v úplně slepé Americe, co se týče barvy pleti. To neexistovalo.

Ale teď zase znovu začít bourat to dobré, co se tam udělalo? Ta spolupráce úžasných lidí, kteří se postavili jako senátoři, čili kteří se vypracovali z ničeho. Dědeček jednoho z nich sbíral bavlnu na plantáži, a on se stal senátorem, a vlivným senátorem Republikánské strany. To jsou věci, které jsou prostě fakt. To není nějaká fáma. To bylo. A je úžasné toto podporovat, a chovat se tak, jako se chovali oni. Ale znovu zbourat to dobré, co se stalo, a začít s úplně falešnými hodnotami…

Martina: Vy jste před malou chvílí velmi hezky řekla, že za vaší éry začala fungovat určitá slepota vůči barvě pleti, že to lidé úplně přestali vnímat. Řekněte mi, proč tedy najednou někdo obnovil agendu Black Lives Matter?

Eliška Hašková Coolidge: Protože je to někdo, kdo chce zhroutit náš způsob žití. A to je teď evidentní, protože se to všechno směruje zase sem. Chtějí prostě změnit společnost, a mění ji příkladem, že příklad není nahoře, protože příklad nahoře prostě nemůže existovat u lidí, kteří se definují jako něco výše, pro které jsou výjimky, a tak dále, a ti ostatní lidé musí žít pod jejich bičem. Tak se nestaví dobro společnosti.

Já si pamatuji, že jednou, když jsem měla první dovolenou z Bílého domu, si vedle mě v letadle nalevo sedl kongresman. Mně bylo 23 let, bylo to hned po volbách za Lindona Johnsona, a tento kongresman mi řekl: „Vy jste mladá žena. Začínáte vaši kariéru. Je strašně důležité vědět: organize, deputize, supervise – organizujte, delegujte, dozorujte.“ A já jsem se během těch mých třiceti let ve státní správě přesvědčila, že to byl velice špatný nápad, co mi dal, protože on zapomněl na: Chvalte, děkujte. Prostě z toho vyndal srdce. Protože když není srdce, tak nemůže delegovat, a toto vše. A to myslím, že se stalo teď. Že je to společnost, která prostě není citlivá.

Je důležité, abychom se všichni setkali v tom, že bychom měli číst, vědět a zajímat se o to, co se děje kolem nás. A hlavně mluvit s dětmi.

Martina: Jev, který můžeme velmi často pozorovat nejen v Americe, ale i u nás, napříč Západem je, že dnes jsou lidé vlastně zrazováni od kandidatury do politiky tak, že se říká, že je to zkazí. Je to vlastně bráno tak, že „vás to stejně převálcuje, ať tam jdete s jakoukoliv jasnou a láskyplnou vizí“. Myslíte si to také?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, je to tak. A myslím, že právě proto je důležité, abychom se všichni ve společnosti, i když je to člověk, který má úplně manuální práci, setkali v tom, že bychom měli číst, vědět a zajímat se o to, co se děje kolem nás. Měli bychom hlavně mluvit s dětmi. To je velice důležité, protože tam to zarazí náběh tohoto. Kontakt s dětmi je velice důležitý. Naslouchat. Umět dětem naslouchat, co se ve škole děje. „Co ti řekla paní profesorka?“ Protože tam začíná obrat myšlení – začíná u malých dětí. Když se naučí jednat s možností chyby, a když se to stane, tak se k ní přiznat, naučit se z ní něco, a jít dál. Vidět chyby je nový začátek. To je úžasné. Ale když zatloukají, tak jsme u Shakespeara, který byl teď v Americe také zakázán a který napsal: „Jak zamotanou pavučinu tkáme, když nekalnosti zatloukáme.“ To je absolutně to, co se děje. Zatloukat nekalosti. Ale já myslím, že na křivé půdě se nemůže úspěšně stavět. Doopravdy, nemůže.

Martina: Vy naznačujete, jak se za váš život Amerika proměňovala a proměňuje. Myslíte si, že Spojené státy jsou stále oním morálním vůdcem a lídrem Západu? Nebo dokonce, jak to bylo dřív, kdy se říkalo: „Světový policista“? Takto byly vnímány desítky let Spojené státy. Jak to je dnes?

Eliška Hašková Coolidge: Neříká se „světový policista“ ale řekla bych, že Amerika byla „světová inspirace“. Když jsem přišla v roce 92 sem, tak jsem mohla použít doopravdy a bez diskusí: „Lídr světa v moralitě, v bezúhonnosti a integritě“.

Martina: A svobody slova.

Eliška Hašková Coolidge: Prosím?

Martina: A svobody slova.

Eliška Hašková Coolidge: A svobody slova, které k tomu patří. Ano, absolutně, to je ono. Otevřenost. A otevřenost Ameriky byla úžasná. Ale myslím, že Amerika zažila mnoho jiných krizí, a dostala se z nich. Amerika je silná, a doufám, že se dostane i z této krize. Myslím, že se nevzdává a že je to nyní jenom omyl v direkci, že se to napraví a že je v Americe hodně lidí dobré vůle, kteří se budou snažit to otočit.

Pamatuji si, když se jeden významný Američan v Kalifornii, velice zámožný a úspěšný člověk, při Trumpově kampani v roce 20 vyjádřil tak, že řekl: Amerika je jako krásný náhrdelník s krásnými kameny. Ale občas je důležité tyto kamínky vyndat, šperk vyčistit a očistit. A v tomto jsme teď.“ A to řekl na začátek o Trumpovi. On byl velice silně pro Trumpa. A byl to čirou náhodou jeden z prvních významných homosexuálů v Kalifornii, který byl silně pro Trumpa. Byl to velký expert v IT a úžasný člověk. A já vidím Ameriku také tak, že je to náhrdelník, který se musí občas vybrousit, jako všechno. Ale je to úžasná země, která má velmi mnoho co dát světu.

Čital sem knižku o pobytu sudruha Einsteina v Praze. Velice interesantni čteni. Einstein, to je ten kudrnaty šalony vědec, kery při svojem pobytu v Praze chodival na pivko do Kalicha.

Asi mu chutnalo, bo tam po několika pivach rozvijal nejruznějši novatorske teroryje. Třeba Jarkovi Haškovi tvrdil, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, kera je větši, než ta prvni. To už znate z knižky S Jarkem okolo Rakuska.

Ale o tym sem psat nechtěl.

V knižce o Einsteinově pobytu v Praze je dopis kamošum do Švycarska, Heinrichu Zanggerovi a Michelu Bessoovi. Einstein v něm piše:

Češi v Praze jsou od přirozenosti nepoctiví. Jsou mi cizí. Nejsou tu vůbec lidé s přirozeným cítěním, necitelnost a zvláštní směsice snobského a servilního, bez jakékoli laskavosti vůči svým bližním. Okázalý přepych vedle plíživé bídy v ulicích. Bezútěšnost myšlení bez víry.

To napsal Einstein kdysik davno, v době svojeho pobytu v Praze v rokach 1911-12.

Jsem rad, jak se za tych sto roku Pražaci změnili. Su uplně jini, maju přirozene citěni a laskavost vuči svojim bližnim, obzvlaště z venkova. S nepoctivosti už se v Praze člověk nesetka, dneska už by tam nikdo bližniho neokrad, natož třeba penzistu. Polityci su přijemni a přestože přijedu třeba z jakesik ďury u Hanušovic nebo u Brna, Praha je okamžitě zformuje k lepšimu.

Einstein by se dneska divil, jake pokroky zme zrobili…

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Praha

PS: Knižku o Einsteinovi v Čechach napsal Michael Gordin.

—————————————————————————————————————————————-

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

—————————————————————————————————————————————-

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY.

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání ZDE.

Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

Jiří Paroubek: Samozřejmě to bylo obtížné, ta strana byla na 10 % volebních preferencí, byla vnitřně silně rozvrácená, nebyla zrovna miláčkem médií, což se ukázalo na příkladu Stanislava Grosse, jehož, řekněme, politický konec uspíšila právě média, která se k němu chovala opravdu takovým způsobem, který je zcela neobvyklý. Dnes se některé věci naprosto přecházejí – srovnatelné tedy s tím prohřeškem Stanislava Grosse. Takže nebylo to vůbec snadné období, ale já na to přesto rád vzpomínám, protože i když to byla tvrdá práce, tak za třináct měsíců poté, co jsem se stal premiérem a převzal jsem odpovědnost za sociální demokracii, tak ta strana získala téměř třetinu hlasů voličů.

V české i evropské politice dnes chybí silné osobnosti jako byl Jacques Chirac nebo Gerhard Schröder

Ivan: No, já teď listuji ve svých ranních poznámkách pro Radiožurnál z té doby a zjišťuji, že jsem tehdy s povděkem kvitoval vaše účinkování v zahraniční politice, a zpětně si říkám, že jste měl trochu štěstí. Že jste se tehdy ještě potkával s velice kompetentními protějšky.

Jiří Paroubek: Tak určitě. Lidé jako Jacques Chirac, Gerhard Schröder a po něm i Angela Merkelová byli lidé, kteří byli na ty své funkce připraveni, a nejen ale oni, to byli i ti lídři těch menších, méně významných států Evropské unie. A já se dneska už dívám na to, že mimo Evropskou unii je Velká Británie, ale měl jsem také to štěstí, že jsem se poznal s Tonym Blairem, takže jsem poznal celou řadu vynikajících osobností, a bohužel dnes, nejen v české politice, ale i v té politice evropské prostě takové osobnosti chybí.

Ivan: Tenkrát se rozhodovalo o budoucnosti rozšíření Evropy. Jestli se můžete vrátit do minulosti, jaký byl plán, a jak byl, podle vás, s pohledem z odstupu realistický?

Jiří Paroubek: No, já si myslím, že ten plán v zásadě byl, z hlediska těch západoevropských států, docela rozumný, protože se jednalo hlavně o odbytiště, když se na to dívám zpětně, odbytiště pro vlastní zboží, vytvořit společný trh a vlastně získat i kontrolu kapitálovou nad klíčovými investicemi v jednotlivých zemích, tak v České republice se jim to povedlo. Ať už se jedná o bankovní sektor, anebo i o významné části průmyslové výroby. Takže to je výsledek z té jedné strany. Z té druhé strany, tak kdyby nebylo poklesu životní úrovně minulého roku a tohoto, což si myslím že nám přinese pokles průměru tak o nějakou až čtvrtinu, možná jenom, v uvozovkách, jenom pětinu, tak bych řekl, že vstup do Evropské unie byl pro nás přínosný. Ale musím dneska říct „ale“.

Ivan: Rozumím. No, evidoval jste někdy v unijním projektu nějaká slabá místa? Neuralgické body, časované bomby, kostlivce ve skříni, byla nějaká hrozba, kterou jste už tenkrát tušil?

Jiří Paroubek: Přiznám se, že já netrpím nějakými katastrofickými úvahami. Ale jestli mám jednu vlastnost, která mně dává tak trošku jistou komparativní výhodu proti jiným českým politikům, tak je ta, že umím uvažovat o tom, že po písmenu A přichází nejenom písmeno B a C, ale také D a E. Takže já jsem některé ty problémy samozřejmě, o nich jsem uvažoval, a také jsem se jim snažil předcházet. Ale bohužel ten můj pobyt v čele vlády byl jenom šestnáct měsíců. Takže já jsem stabilizoval vlastní stranu, předával jsem stát se 158 miliardami korun rozpočtových rezerv, které pak rozfofroval Kalousek s Topolánkem, takže s rostoucí životní úrovní obyvatelstva jsem mohl být spokojen.

Myšlenková lenost politické elity vede k tomu, že se chytají z hlediska národních zájmů druhořadých záležitostí, jako je třeba válka na Ukrajině

Ivan: Tomu rozumím, ale když se z toho vrátíme do budoucnosti a přítomnosti, vnímáte současnou situaci v Evropské unii jako krizi, anebo jsme svědky přirozeného vývoje, kdy se klade důraz na jiné priority než před lety? Například za vašeho působení ještě jsme nezažili Green Deal, takovou tu agendu inspirovanou změnou klimatu. Jsme v krizi, anebo to, co prožíváme, je přirozené?

Jiří Paroubek: Já bych řekl, že je to krize osobností, a myslím si, že osobnosti typu Schrödera, nebo Chiraca, by asi nepřipustily některé extrémy programu Green Deal. Takže já sám jsem pro to ozelenit, řekněme, ekonomiku, ale nedomnívám se, že je možné to dělat tehdy, pokud nebude i stejná vůle třeba ve Spojených státech, u těch nastupujících průmyslových, hospodářských velmocí jako je Čína a také Indie. A třeba také Indonésie, to je země se čtvrt miliardou lidí, Brazílie, další obrovská země. Takže, když bude Evropa řešit si ty věci tak říkajíc po svém, a na tom ostatním světě to poběží jinak, tak bude ztrácet komparativní výhody, a její výrobky a služby se budou hůře prosazovat. Stane se tak trošku zvláštním skanzenem. Něčím, po čem v tom třetím světě, ani třeba ve Spojených státech nikdo netouží.

Ivan: Vy ale vidíte, jak všichni reagují, respektive nereagují, a to nejen v Evropské unii, ale i u nás. Překvapuje vás, že je to nechává klidným, že se tváří, jako že se nic neděje?

Jiří Paroubek: Já si myslím, že je to myšlenková lenost, že ta takzvaná politická elita není buďto ochotná, nebo schopná, a já bych spíš řekl neochotná, lenost se seznamovat s těmi věcmi do hloubky a uvažovat o nich. Věnovat se tomu na 100 % a snažit se pracovat v národním zájmu. Takže pak se chytají věcí, které podle mého názoru jsou druhořadé, druhotné z hlediska národního zájmu, jako je třeba válka na Ukrajině. A tam se angažují v míře, kterou kdyby se angažovali ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu, k vlastnímu občanstvu a k problémům republiky, no tak by to jenom prospělo.

Jsme země s omezenou suverenitou především kvůli tomu, že v čele ministerstva zahraničí se už delší dobu střídají nevýrazné osobnosti

Ivan: Zeptám se vás, jestli jako politický pragmatik, pokud tedy vám nevadí, že vás takto označuji, respektive vnímám, zda to, že Česká republika může provádět vlastní zahraniční politiku? Máme nějaké specifické národní zájmy, které je třeba hájit, anebo jsme součástí pelotonu, stačí se vézt s ostatními?

Jiří Paroubek: Tak já si myslím, že tím, že v čele ministerstva zahraničí už delší dobu nejsou žádné výrazné osobnosti – poslední osobnost, která byla hodna toho jména, byla člověkem, který skutečně uvažoval o těch zahraničně politických problémech do hloubky, tak byl pan Svoboda v mé vládě, a pak už to byla jenom dojmologie, anebo to byl polosenilní ministr zahraničí, anebo to byli kluci, kteří ničemu nerozumí, a teď je to ajťák, kluk, který ničemu nerozumí. Takže, samozřejmě že tedy ministerstvo zahraničí není tím, kdo formuluje politiku. To by mělo být, nebo ten směr zahraniční politiky, to by měl být předseda vlády, no a pokud předseda vlády nemá tyto znalosti, nechce se mu těm problémům věnovat, ten svět je příliš široký a komplikovaný, a to si myslím, že je problém premiéra Fialy. Takže pak se dostáváme opravdu do situace něčeho, co bylo za starého režimu, čemu se říkalo „omezená suverenita“.

Takže to v době mého premiérství prostě nebylo. My jsme brali ohledy na naše spojence, ale snažili jsme se dělat vlastní národní politiku. Já jsem to formuloval tehdy jako politiku všech azimutů, první mé návštěvy šly, zahraniční návštěvy, šly k těm státníkům, k těm nejvýznamnějším státníkům Západu, ať už to byli francouzský prezident, britský premiér, nebo německý kancléř. No, ale taky jsem cestoval do Ruska, a nikdo v tom neviděl nic protistátního, debatoval jsem s tehdejším ruským premiérem a byl jsem krátce po tom, co jsem se stal předsedou vlády, také na státní návštěvě Číny, a pak Japonska, Indie, Brazílie, čili všech těch nejvýznamnějších zemích, které jsou. Takže s Čínou jsme se domluvili na vysoké formě spolupráce. Oni měli zájem o strategickou spolupráci, což samozřejmě potom za vlády Topolánka a Schwarzenberga padlo a přišlo to na přetřes až někdy v tom roce 2015 díky Miloši Zemanovi, ale bohužel z toho nic moc nebylo.

Ivan: No, tu politiku všech azimutů jsme mohli pozorovat kromě vás právě u Miloše Zemana, ale nakonec v závěru jeho prezidentského období také od ní musel odstoupit, pod tlakem zřejmě takových okolností… tak mě ještě napadá, že když o post ministra zahraničí bylo potřeba usilovat, a jedním z kandidátů byl Lubomír Zaorálek, tak on to nevzal s tím, že se tam už vlastně nic neřeší. Že tam na tom ministerstvu by neměl žádný vliv. To je paradox, tím bych jenom navázal na to, co jste řekl. Teď bych se měl asi ptát, jestli v té situaci, ve které jsme dnes, podle vás má Česká republika jakousi alternativu vůči členství v Evropské unii, v NATO, jestli bychom neměli mít jakýsi zahraničně politický plán B pro případ, že ta negativa členství převáží nad klady. Jak se na to díváte?

Jiří Paroubek: Tak samozřejmě, měli bychom nějak hrát aktivní roli ve vztahu k obou těmto institucím, tak aby třeba NATO, aby se demokratizovalo, protože tam se rozhoduje podle mého názoru zcela autokraticky, rozhodnutí přicházejí z Pentagonu a jenom je tlumočí v podstatě Evropanům generální tajemník NATO, což bývá většinou Evropan, takže to je jedna věc. A druhá věc, prostě do čela Evropské unie by měli přicházet ne druhořadí a třetiřadí politici, odložení v těch svých zemích, které řídí v podstatě evropský management, ta administrativa, ale měly by to být opravdu politické hvězdy. Což bohužel v tuhle chvíli není, proto je Evropská unie ve vleku Spojených států. A měla by vytvářet svoji vlastní politiku.

Takže, vrátím se v podstatě k vaší otázce. Já jsem jenom chtěl říct, že v programu spolku Nespokojení bych také rád vybudoval časem hnutí, které by bylo schopné v podstatě integrovat různé levicové proudy, tak se objevuje to, že samozřejmě ano, členství v Evropské unii, členství v NATO, protože těžko si představit, že bychom z jedné, nebo druhé organizace odcházeli, ale – jak říkám – snahu restrukturalizovat ty organizace, a druhá věc je pokusit se být mostem mezi Východem a Západem, tak jako se to podařilo například v Rakousku, které z toho profituje ekonomicky, že takovýmto mostem je.

Takže myslím, že Česká republika prostě leží v centru Evropy, tak jak jsem poznal zájem Číňanů v té době, kdy jsem tam cestoval jako předseda vlády, nebo i později, ať už jsem tam byl jako předseda sociální demokracie, nebo soukromá osoba, tak prostě o prostor střední Evropy zájem je, a chtějí tady mít investice, chtějí obchodovat a obchodují. Čína je vlastně naším druhým největším dovozcem pro naše střední a nízkopříjmové skupiny. Poskytují levné, kvalitní spotřební zboží, je asi velmi dobré, tak jako koneckonců v celé Latinské Americe. Takže má stabilizační charakter pro sociální situaci v zemi, takže si myslím, že bychom měli ten vztah k východním mocnostem…, byť z toho vypadává samozřejmě Rusko. Ale jednou ta válka skončí a my se budeme opět snažit obchodovat s Ruskem. Já doufám, že tady nevydrží tak ideologicky předpojatá vláda, jako je tahle, no a budeme chtít obchodovat s Čínou, budeme chtít obchodovat s Indií, s Japonskem, takže to je, podle mého názoru, také budoucnost Česka, udržovat prostě vztahy se všemi.

Neutralita je v současnosti neproveditelná chiméra, ale mohli bychom trošku zachovat svoje zájmy

Ivan: Láká vás někdy neutralita? Měl jste někdy pocit, že jako neutrální bychom na tom byli líp?

Jiří Paroubek: Tak to je neproveditelné v současné situaci, takže to je chiméra…

Ivan: To mně by se to líbilo.

Jiří Paroubek: Tak se nezaobírám takovouhle myšlenkou, prostě když vstoupíte do nějakého paktu, ať už to byla Varšavská smlouva, nebo NATO, no tak těžko odtamtud vystupovat. To se prostě dost dobře ani nedá, ale domnívám se, že je možné si tak trošku zachovat svoje vlastní zájmy. Tak nevím, proč by tady měly být třeba do budoucna umístěny nějaké základny, myslím, že Spojené státy je mají po celém světě, proč by měly být tady v České republice, proto jsem byl proti umístění jejich základny tady, 60 kilometrů od Prahy. Takže to si myslím, že neutralita v tuhle chvíli je sice hezká myšlenka, lákavá…

Já se přiznám, že vzpomínám na debaty, které jsme vedli v sociální demokracii s tehdejším vedením v roce 1990, kdy moji přátelé, a dá se říci do určité míry politické vzory, tehdejší předseda sociální demokracie Horák, který byl 40 let v exilu především ve Spojených státech, a Přemysl Janýr, který byl přes dvacet let v exilu v Rakousku, no tak každý měl trošku jiný pohled na věc. Přemysl Janýr se znalostí výhod rakouské neutrality říkal, jak by to bylo prima, kdybychom byli neutrální, Jiří Horák naopak tvrdil, že by bylo dobré být v NATO, já jsem si to tehdy myslel také. Takže, i když jsme byli neparlamentní opoziční stranou, tak jsme měli tento názor. Dneska bych se na to díval samozřejmě jinak, ale některé kroky prostě vrátit nemůžete.

Novináři by neměli mít a priori politický zájem. Kritičnost by měla vycházet z nějakého neutrálního postoje.

Ivan: Je to jasné. Přejdu k jinému okruhu otázek. V posledních letech jste kritickým glosátorem politického dění. Když se na politiku díváte takto zvenčí, dává vám to stejný, nebo jiný smysl, než když jste byl aktivním politikem? Jak se dnes, jako politický glosátor, díváte na politiku?

Jiří Paroubek: Samozřejmě je to trošku jiné, je to jako, když jsem hrával fotbal, a dneska se na něj chodím dívat. Z toho fotbalu mám ten pocit, že je to na vyšší úrovni než tehdy, když jsem ho hrával já. Ale z té politiky ten pocit prostě nemám.

Ivan: Jasně. Je kritická publicistika totéž jako politická opozice, nebo to jsou dvě různé disciplíny? A pokud různé, tak v čem?

Jiří Paroubek: Tak jsou to různé disciplíny. Novináři by neměli mít a priori politický zájem. Ta kritičnost by měla vycházet z nějakého neutrálního postoje. Je otázka, jestli je to možné v praxi udělat. Náš problém v téhle zemi, je ten problém, že na rozdíl od Francie, Británie, nebo Německa, i Rakouska, tak v těch zemích je jasné, která tam ta média jsou levicová, levicově liberální, a která jsou konzervativní. U nás jsou vlastně, snad určitou výjimkou jsou ty v Babišových médiích, které tím, že Babiš do nich nemůže zasahovat, tak jsou víceméně liberální. Ale také ne ve všem a vždycky. No, a ta ostatní média jsou naprosto provládní, takže včetně veřejnoprávních médií, a jednostranná. Když to řeknu takhle. Takže to je bohužel nepříjemný rub české demokracie, a je otázka, jestli je vůbec možné mluvit o svobodě slova. V takové situaci, u takovéhoto monopolu, monopolu tedy těch médií.

Ivan: Já si pamatuji, že jako politik jste s médii neučinil dobrou zkušenost, a tak bych se vás zeptal, čím si myslíte, že to je způsobeno, že nejen tedy bulvár, ale i média hlavního proudu mají potřebu vyhlédnout si někoho z politiků, a pak na něj pořádat mediální hon. My jsme to viděli mnohokrát v minulosti, v poslední době to potkalo jak premiéra Andreje Babiše, tak prezidenta Miloše Zemana. Čím to je ta touha médií prostě pronásledovat?

Jiří Paroubek: To je právě jednostrannost těch médií. To, že jsou orientována politicky jednostranně, takže v zásadě pravo-středově, pravicově, no pak ten člověk, ať už jsem to byl kdysi já, nebo to byl předtím Miloš Zeman, nebo potom také Miloš Zeman a Andrej Babiš, tak jim prostě a priori vadí. Tak jako kdyby neměly, když si to tak člověk vezme, Andreji Babišovi předhazovaly nějaké kauzy, kdy se nakonec ukázaly jako, řekněme, nepravdivé, no dobře, měl svoje kauzy, že ano. Na mě si zase vymýšleli nějaké sexy-mozky a nějaké: „Kdo z vás to má?“ a podobně. Takže ta média bohužel tím, že nejsou plularitní u nás, tak lidé dostávají jednostranné informace, a ono by bylo také dobré, aby se ta média mezi sebou trošku hádala. K čemuž vůbec nedochází.

Ivan: To je zajímavé, hm. Máte pocit, že to je nedostatkem sebevědomí novinářů, anebo aktivismem, nebo servilitou, co by mohlo být tou příčinou?

Jiří Paroubek: Tak já myslím, že ti lidé, kteří vlastní média, tak si vybírají zase lidi k sobě, jak na funkcích šéfredaktorů, tak pak redaktorů, a aby to byli v podstatě lidé jejich názorů. Já si vzpomínám na průzkum, který se dělal po volbách do sněmovny v roce 2006, kdy sociální demokracie dosáhla po osmi letech vlády téměř na třetinu hlasů, tak jsme si řekli: Tak předtím měla 10 % v průzkumech a 98 procent dotázaných by volilo někoho jiného nežli sociální demokracii z těch novinářů. Tak to jenom ukazuje, jaká je kádrová politika v médiích. Takže to je jednostrannost, vychází to od majitelů, a samozřejmě že vytvořit nějaké novinářské osobnosti v té situaci, kdy se vlastně vyžaduje poplatnost tomu majiteli a loajalita k tomu majiteli, a řekněme mediálnímu mainstreamu, tak je vlastně vyloučena.

Ivan: Já se vás na závěr ještě této části zeptám, když už mluvíme o publicistice a publicistech, určitě čtete i jiné než mainstreamové autory, koho rád čtete? Kdo se vám líbí? Kdo je pro vás inspirací?

Jiří Paroubek: No, já se přiznám, že nemám nějakého oblíbeného autora. Čili přečtu, co se mi dostane pod ruku. To znamená, že prakticky každý den čtu všechna česká média a dívám se do zahraničních médií, neorientuji se podle nějakého autora.

Levice by se měla spojit, pokud ovšem ČSSD vsadí na Zelené nebo Danuši Nerudovou, tak to je cesta k jejímu úplnému zániku

Ivan: Chystáte se založit nové levicové hnutí. Určitě jste tu situaci vyhodnotil, analyzoval, v jakém stavu se, podle vás, česká levice nachází? Co jí hraje do karet, co jí naopak znevýhodňuje?

Jiří Paroubek: Tak v podstatě ten prostor levého středu a levice zaujalo v České republice centristické hnutí ANO, a také SPD, do určité míry. Takže ten prostor v tuhle chvíli není velký, no ale my se nacházíme v době plné paradoxů. Pokud je hlavním zastáncem zájmů zaměstnanců, tedy dělnické třídy, miliardář, tak je to něco trošku, je to takový anachronismus. Je to divné, když to řeknu česky. Takže, myslím, že bohužel ta situace na levici je taková, že ani jedna z těch dvou, nemůžu říct velkých, ale těch větších levicových stran – ani sociální demokracie, ani komunisté – nejsou schopni se dostat samostatně do Poslanecké sněmovny.

Takže pokud chceme levici mít v Poslanecké sněmovně, no tak ty strany se musí spojit. Ne organizačně, to myslím, že by nefungovalo dobře, ale se zapojením i těch menších politických levicových stran, jako je Suverenita, jako je Domov, jako jsou Národní socialisté, můžeme dojít docela k pozoruhodným závěrům. Protože tam je pak možné, podle mého názoru, atakovat nějakých 8 až 10 % hlasů, ale samozřejmě je tady nutná vůle těch politických stran spolupracovat. Možná že u komunistů, nebo aspoň u její předsedkyně je větší, u sociálních demokratů, jak jsem to pochopil, je nulová. Ti se chtějí vydat nějakou cestou moderní levice podle, řekněme, receptu prezidento-tvůrců typu pana Bárty, kteří zřejmě z amerických peněz financovali kampaň dnešního prezidenta Pavla. Takže tam je ta situace složitější, no a když jsem viděl březnový průzkum veřejného mínění SANEPu, kde se sociální demokracie nepropracovala ani přes 3 %, no tak by chlapci a děvčata měli přemýšlet, jestli je to ta správná cesta. Uvažovat o spolupráci s prezidento-tvůrci o tvorbě tak zvané moderní levice typu spolupráce s Danuší Nerudovou, nebo tedy Zelenými, myslím, že je to cesta k naprostému zániku té strany. I když ta strana nezanikne, protože má ještě miliardový majetek. Ještě někdo z toho může pár let žít. Ale fakticky pro voliče by skončila.

Ivan: Když se díváte na naše politické prostředí, dá se o něm říct, že je liberálně demokratická celá Evropa, to je takový liberálně demokratický mainstream? Já se vás zeptám, jaká levice v něm má šanci? Jestli taková ta liberální levice moderní, anebo se proti tomu prostředí má spíše větší šanci vymezit nějaká radikální levice? Dá se říct, po jaké levici je ve společnosti poptávka? Protože to také je asi důležité vědět, když se člověk pouští do takového projektu.

Jiří Paroubek: Víte, já si myslím, a také, když jsem byl v čele sociální demokracie, ta strana měla širokou podporu, někde kolem těch 30 % většinou právě proto, že si nedávala žádné nálepky. Ani liberální, ani radikální, prostě tam byli zastoupeni představitelé všech těchto názorů. Já jsem nikoho neodstraňoval z vedení, protože jsem věděl, že jak třeba Zdeněk Škromach, tak třeba Bohuslav Sobotka mají své příznivce, i když reprezentují poněkud jiné názory. Ale právě proto, v tom je ta síla. V té pluralitě je síla sociální demokracie. Tak teď zrovna zažila prohru progresivistická sociální demokratka Marinová ve Finsku, a myslím, že jí je škoda, že je škoda, že odchází z politiky, věřím, že ne na dlouho, když ta progresivistická, řekněme, to progresivistické zaměření není podle mě úplně šťastné, pokud je jenom ono, jo. Ono kromě toho samozřejmě levici ve Finsku představují bývalí komunisté, takže ti asi nejsou také unešení z toho, že Finsko se stalo zemí NATO. Takže je to asi nenadchne, žádného levičáka, když se zvyšují vojenské výdaje. Protože každý rozumně uvažující člověk ví, že když se zvyšují vojenské výdaje, tak se snižují výdaje na veřejné služby – na lidi, na vzdělání, na sociální služby, na zdravotnictví. Takže spíš by měla přemýšlet, Marinová, o tom, jak změnit postup, politický postup, tak aby z té pozice toho progresivisty se dostala do pozice takového, řekněme, široce rozkročeného politika.

Ivan: Když jsme zmínili progresivisty, zeptám se vás, zda vy vnímáte názor, že je třeba spojovat síly konzervativní levice a konzervativní pravice proti extrémnímu středu? Anebo soudíte, že je stále živé takové to úplně klasické dělení politických stran na pravici, levici, liberály, zelené?

Jiří Paroubek: No, tak já si myslím, že tady pořád je nějaké základní dělení na levici, pravici, střed – ten střed v českých podmínkách nikdy dlouho nevydržel –, ale myslím si, že rozumní lidé spolu mohou spolupracovat v rozumných otázkách. Samozřejmě na vojenské výdaje mám jiný názor nežli pravice, ale jsou zase otázky, v kterých můžeme spolupracovat. Takže proč ne.

Ivan: Chybí u nás levice, nebo chybí levicový volič? To je taky jedna důležitá otázka.

Jiří Paroubek: Tak levicový volič v zásadě existuje. Jenom část z nich už to ani neví, ale ten člověk hledá přirozeně toho, kdo bude chránit jeho zájmy. Takže, jestli je to momentálně centristické hnutí ANO, které hájí zájmy levicových a levostředových voličů převážně, tak je to možná paradox, ale tak to je. Je otázka, co bude potom, až najednou odejde z politiky Andrej Babiš.

Proklamace o hodnotové politice zakrývají nechuť řešit konkrétní problémy země

Ivan: Ještě se vás zeptám, co soudíte o politicích, kteří se hlásí k hodnotové politice – to je takový moderní slogan. Je to program, anebo je to alibi?

Jiří Paroubek: Tak já myslím, že tím zakrývají to, že vlastně nechtějí řešit konkrétní problémy, konkrétní problémy země, takže hodnoty, to je sice hezké, různé hodnoty, ale k čemu jsou hodnoty lidem, když třeba takové hodnoty, jako je svoboda pohybu, když 3/4 lidí nemá peníze na to, aby vycestovali do zahraničí na dovolenou? Takže to je takové legrační. Nebo svoboda slova, když pak stejně zjistíte, že vás někdo okřikuje, že nemůžete mluvit, že se bojíte. Podle průzkumu 50 % lidí u nás se bojí vyjádřit svůj názor.

Ivan: To je hodně špatné.

Jiří Paroubek: Je to složitější, a ti kdo mluví nejčastěji o hodnotách, tak jsou pro ty hodnoty liberální demokracie vlastně nejnebezpečnější.

Ivan: Vracíte se do politiky s konkrétním plánem, anebo jste otevřený příležitostem, připraven improvizovat, co od vás máme čekat? Co chystáte?

Jiří Paroubek: Tak, já jsem spíš udělal takový první krok. Musíme zjistit, jestli tady je poptávka po tom, aby něco takového v levé části politického spektra vzniklo, protože jinak nemá smysl, abych ve svých letech utrácel čas. Myslím si, že tady prostě něco takového chybí, a tomu bych chtěl pomoci. Ten spolek Nespokojených má svůj program politický, samozřejmě budeme na něm dál pracovat a budeme se snažit rozšiřovat do krajů svoji činnost přes koordinátory. Budeme se snažit získat lidi, kteří v politice byli, a byli úspěšní, nebo jsou úspěšní, v minulosti třeba poslance sociální demokracie, hejtmany, kteří mají ještě dnes určitou důvěryhodnost. Takže budeme se snažit to hnutí postavit, ale vidím to tak na nějakých půl roku, že bych se té práci věnoval, no a pak si udělám rezultát určitý, jestli to má skutečně smysl, nebo to nemá smysl. Takže pokud někteří lidé z těch levicových pozic, řadu z nich znám, jsou takoví, že čekají, jak se to vyvine, no tak si myslím, že čas prchá jako mrcha, když to řeknu takhle, a pokud se sociální demokracie, nebo levice nedostane do Sněmovny v příštích volbách, tak už se tam nikdy nevrátí.

Ivan: Takže sice jste stoupencem drobné práce, ale moc času není.

Jiří Paroubek: Tak nemyslím si, že není na to čas. Ale nejbližší vystoupení společné té levicové platformy by podle mě mělo být po volbách do Evropského parlamentu. Tam by se mělo ukázat, jestli jsme schopni, nebo nejsme schopni toho, dát dohromady hlasy, aby ten jeden, nebo dva kandidáti levice prošli, no a pak tedy pracovat dál. To by byla samozřejmě vzpruha, to by taky získalo určitou důvěru mezi veřejností.

Ivan: Tak já vám moc děkuji za rozhovor, přeji hodně zdaru a doufám, že se ještě uslyšíme.

Martina: Radku Novotný, pojďme si říct, co s tím. Vy jste zveřejnil deset principů, které vrací do správy vody zájmy občanů – pojďme si je teď krátce postupně rozebrat. První je garance občanům, že prodej vody má, a bude mít, podobu veřejné služby. Jak chcete toto zajistit?

Radek Novotný: Tím, že správa vody bude vyňata ze správy podnikatelských subjektů a že to budou veřejně prospěšné společnosti. Podobným stylem to funguje v Izraeli, kdy veřejně prospěšná společnost funguje jako každá jiná společnost, ale principem fungování této společnosti je zajistit provoz veřejné služby, a ne generování zisku.

Martina: Ale jak to chcete udělat teď, v tuto chvíli? Chcete znárodňovat, vyvlastňovat?

Radek Novotný: Tak za prvé, tam kde jsem schopen, vyřeším. Výborné. Tam, kde je stav protiprávní, tak co bylo ukradeno, bude vráceno – zjednodušeně řečeno. Nebudu kupovat od zloděje své ukradené auto, tomu asi rozumíte. To znamená, tam, kde jsme schopni prokázat, že to bylo protiprávní…

Martina: …a už máte rozsudky?

Radek Novotný: Snažíme se. Udělali jsme precedens, proklestili jsme cestu, takže soudy už tomu rozumí. Už tomu rozumí i ti nahoře, i dole. Existují někteří, kteří x let šli proti tomu, aby tady tyto rozsudky byly. Soudci, to máme taky zdokumentováno, dokonce nerespektovali nález Ústavního soudu, někteří soudci z Nejvyššího soudu, takže to už bylo hodně silné kafe i na Ústavní soud, který řekl: „Vy nejenom, že nerespektujete právo na spravedlivý proces občanů, ale dokonce nerespektujete nás. Takže my už vám rovnou říkáme, že tady je pravomocný rozsudek z Německa, a to zkopírujte. Pokud to neuděláte,“ to už šlo do tvrdého konfliktu, „tak tady skončíte znovu. U nás skončíte znovu, protože víme, že Novotný se odvolá.“ To znamená, už to udělali. A teď, v tuto chvíli, máme precedens pro kauzy, které šly podobným stylem. Ministerstvo to naklonuje, udělá revize, kde to je, protože ví, ve kterých regionech to proběhlo stejným stylem.

Martina: Pardon, co slouží jako precedens?

Radek Novotný: Precedens? To, že jsou rozsudky, že smlouvy na tento systém, uzavření těchto smluv, proběhl protiprávně, na základě protiprávní argumentace. Protože tato protiprávní argumentace byla použita v x společnostech.

Tam, kde končí smlouvy s koncerny na dodávky vody, neměly by být prodlouženy

Martina: To se vracíme vlastně na začátek, kde jsme se o tom bavili.

Radek Novotný: Ano. Druhá věc je, že tam, kde se neprokáže, že to bylo protiprávní, jsou smlouvy uzavřeny na dobu určitou. Na dobu dvaceti let. A uzavíraly se kdy? Kolem roku 2002. To znamená, že některé smlouvy končí, a vy další smlouvu nemusíte uzavírat. Takže můžete převzít vodárnu, protože v okamžiku, kdy on nemá smlouvu s vámi, jako s infrastrukturou, tak je její hodnota nulová. A protože máte 200 zaměstnanců, a nemáte co provozovat, tak zůstatková hodnota společnosti, která je před krachem, je úplně jiná než v okamžiku, kdy má třicetiletý kontrakt s městem. To znamená, že teď dobíhají smlouvy, když bude síla, nebo záměr vlády převzít zpátky tuto strategickou surovinu do správy, jak je tomu v zahraničí, tak v tu chvíli bude vůle, a tím pádem je cesta ukázána.

Poslední věcí je, že tam, kde není smlouva, kde je to špatně prodáno – to je to těch 10 procent, o kterých jsem mluvil, kde se 10 procent prodalo i s trubkami – to je severní Morava – tak tam nás to bude stát majlant, protože samozřejmě ta firma, když už bude odcházet, tak si to nechá zaplatit. Ale na rovinu…

Martina: …takže ta má pořád cenu, na rozdíl od…

Radek Novotný: …ano, protože má vlastní infrastrukturu, a bude říkat: Kdysi jsme to nakupovali za dvě stovky, ale je to dvacet let dozadu. My vám to prodáme, ale jedna akcie bude stát 6 000. Tak tady je to o tom – slyšel jsem na to krásný názor od jednoho starosty, který říká, že rozdíl v ceně by měli doplatit ti, kteří to prodali. Ale bacha, v okamžiku, kdy to neuděláme, tak každým rokem, kdy to neuděláme, se to jen zdražuje. A hlavně, když to uděláme, tak se celá severní Morava stane oprávněným žadatelem dotace z Evropské unie, a minimálně – nevím, pětinu, polovinu, možná i víc, to je otázka – můžeme dostat jako protiváhu v dotacích, které můžeme vrazit do trubek, které máme na severní Moravě v podobném stavu, jako kdekoliv jinde, to znamená, že je třeba investovat.

Martina: Zaujal mě druhý bod vašich deseti principů: Dlouhodobá státní vodárenská koncepce, zajištění priorit obcí a státu. My, jako stát, nemáme dlouhodobou vodohospodářskou koncepci?

Radek Novotný: Vy u státu vidíte nějakou funkční koncepci? Nějaké národohospodářské plánování? Vždyť se tady jedna vláda pomalu nedožije konce volebního období. Pravice a levice se mění na bůhví co. Tady není dlouhodobá koncepce, která by byla apolitická, kdy by se fakt řeklo: V energetice půjdeme tímto směrem. V plynárenství tímto směrem. Ve vodárenství tímto směrem. Tady není, tady chybí národohospodářské plánování. Já vím, že to zní hrozně – tento pojem si pamatujeme, jakože já jsem Husákovo dítě. Takže, pardon, já jsem dítě mojí maminky, ale z období Husáka byly některé věci správně. Strategická odvětví: Kdy se postavily přehrady? Kdy se postavily Temelíny? Co se postavilo za posledních třicet let? Když budeme fakt důslední?

Martina: Máme pár kilometrů dálnice. Určitě bychom něco našli, abychom byli spravedliví. Ale máte pravdu, že s dlouhodobou koncepcí jsme možná na štíru. Já bych se jenom vydala dál. Třetí bod: Transformace vodáren do podoby veřejně prospěšných společností, kde cílem není zisk. To už jsme si říkali. A čtvrtý, to mě také zaujalo: Prosadit, že subjekty působící ve vodárenství, jsou povinny poskytovat informace. Jaké informace?

Radek Novotný: Mám krásnou odpověď, myslím že z VHS Olomouc. Bývalého člena představenstva jsem požádal o kalkulaci vodného, stočného. A odpověď, kterou jsem tehdy dostal, byla: Pane Novotný, nevidím jediný důvod, proč bych vám měl takovou informaci poskytovat. Vy nejste z Olomouce.

Druhá věc, teď uzavírali smlouvy, uzavíraly se různé smlouvy v rámci severních Čech. A, prosím vás, tam je řádově, řeknu číslo, za které mě úplně neberte, nemám to přesně spočítáno, 3 400 zastupitelů různých měst a obcí, kterých se týkalo to, co se uzavíralo. A podmínkou toho, že se půjdou podívat na dokumentaci, kterou mají schvalovat, bylo uzavření dohody o mlčenlivosti pod sankcí, myslím, deset miliónů, nebo milión, za každou vynesenou informaci. A pozor, jak to tito zastupitelé na zastupitelstvu projednávali: Kolik z nich se tam bylo podívat? My jsme to zjišťovali, a z informací, které jsem měl, tak šestnáct. Šestnáct se šlo do vodárny na to podívat, a tedy podepsalo dohodu o mlčenlivosti, z 3 400. Na základě čeho tito lidi rozhodovali? Jak rozhodovali? Jak to konzultovali s právníky? Jak to konzultovali s vodárenskými odborníky?

A jsme zase u toho. Nahoře je pár takových, kteří seděli na rozhodujících funkcích, kteří řekli: Hoši, bude to tak, a zvedli ruku. Toto je přece absurdní. A my to známe opět ze zahraničí, kdy nikdo nikdy nezná celou dokumentaci, a tím pádem nevidí systém padajícího listí. A nevidí, jaké to bude mít dopady tady vzadu. To znamená, kam to půjde, jestli se to tady rozloží pod kořeny společnosti, nebo odteče někam bokem. A taky to tak bylo veřejně, mediálně prezentováno: „Veolia odchází.“ A já jsem říkal: „Neodchází.“ To už jsme natočili s Českou televizí, klobouk dolů, Nedej se, plus k tomu natočili reportáž, kdy se šlo zeptat politiků, a v podstatě většina z nich, včetně bývalého předsedy Senátu, řekla: Oni nás Francouzi v 90. letech oloupili. Ale teď už se to možná nestane.“ Možná. A stalo.

Vodárny by měly provozovat jen veřejně prospěšné společnosti, nikoli korporáty za účelem zisku, které nic neinvestují do infrastruktury

Martina: Pátý bod: Prosazení zásady, že voda není zboží, ve všech otázkách týkajících se vody a její správy. To už jsme svým způsobem probírali, protože mi to přijde trošičku stejné, jako bod číslo tři, tedy transformace vodáren do podoby veřejně prospěšných společností?

Radek Novotný: Ano, ale tady to máte o tom, kdo je provozovatel, tedy je to o principu o tom, jak se bude přistupovat k vodě. To znamená, že se na komoditu vody bude dívat tak, že to nikdy nebude zdrojem k tomu, aby se řeklo, je to zboží, se kterým se obchoduje. Vysvětlím proč: Koncern Nestlé v zahraničí říká, že voda je zboží a že se s ním bude obchodovat, a skupuje různé vodní zdroje – a lidem vysychají studny a podobně – a oni říkají, je to zboží jako každé jiné, „tak si to zařiďte“.

Martina: A podle zákona, povrchové a podzemní vody nemohou být předmětem vlastnictví?

Radek Novotný: A kde máte jistotu, že nějaký politik po nějaké době zase nepřijde s nějakou úpravou, kdy se to tam při nějakém jiném zákoně najednou dostane, že se z vody stává zboží? Když je stanoveno v ústavním zákoně, že voda je komodita, se kterou se nekšeftuje, a tím pádem není zbožím, a že bude provozovaná jako veřejná služba těm, kdo to celé platí, tak myslím, že jsme relativně kryti. Relativně, protože zákon se vždycky dá ohnout, ale když je to v ústavě, tak se všechny legislativní věci musí upravit. Když začnete upravovat jenom zákon o vodovodech a kanalizacích, tak nemáte jistotu, že se nevymění politická garnitura, která ho zase změní. Kdežto, když to máte v ústavě, tak na změnu ústavy už potřebujete vždycky 75 procent v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Takže proto říkám, že úplně shora legislativně to má jít do těchto principů. A samozřejmě, prosím vás, můžeme to napsat ještě kvalitněji, ale toto prosím není nějaký můj výmysl. Toto je podle konceptu Right to Water, petice, která šla do Evropského parlamentu.

Martina: Těch deset bodů?

Radek Novotný: Všechny ne. My jsme některé konzultovali s bezpečnostními složkami. Tam dolů se dostaneme s lidmi z bezpečnostních složek České republiky.

Martina: Já musím říct, že teď jsem trošku ráda, že se nám ještě nepodařilo zobchodovat vzduch.

Radek Novotný: Nemluvte o tom, nebo to už se o tom přemýšlí.

Martina: Se toho někdo chytne, viďte? Šestý bod: Zásobování vodou provádět ve veřejném zájmu, a práva občanů nadřídit zájmům koncernů. Ale vy jste hovořil spíše o tom, že koncerny by ve vodárenství neměly hrát významnou, nebo žádnou roli.

Radek Novotný: Já říkám, princip, právo. Protože zrovna nedávno mi někdo psal na Facebook, je to dva dny: „Pane Novotný, mluvil jsem s tím a tím senátorem, a on mi řekl, že tuto petici nepodpořil proto, že by došlo k tomu, že se dotčené koncerny budou dožadovat svých práv, budou požadovat velké náhrady.“ A já říkám, že pokud to bylo protiprávně, tak můžou vyžadovat, co chtějí, ale nemají šanci, protože prokážeme, že to udělali protiprávně. A pokud jim končí smlouva, tak jim skončí smlouva. Takže žádná náhrada nebude. Ano, přišli jsme za dvacet roků o peníze, ale už o ně nemusíme přicházet znovu. Opět, ten člověk lže, jenom se vyhýbá tomu, aby to řešil. Nemá na to odvahu. Krásně to řekla paní Švihlíková, myslím, že mi za to pochválí, když to tady řeknu – ona to řekla samozřejmě decentněji, protože je dáma. Ona říká: „Naši politici nemají politické koule něco řešit.“ Tak to je. Ona to řekla korektněji, ale já to řeknu tak, jak to reálně je. A tohle je věc, která tomu odpovídá. Politik v dané chvíli může říct: „Prosím vás, pojďme to řešit. Pojďme udělat komisi, která to začne alespoň dokumentovat. Pojďme to otevírat.“ Už jsou senátoři, kteří se o to snaží – díky Bohu. A toto je cesta, když řekneme, že to nebude ani zboží. Pro koncerny to ztratí smysl, když budou vědět, že nemají šanci to prosadit. Oni budou chodit za starosty, budou jim říkat: Ty, dívej se. Já ti dám místo v dozorčí radě – prodej mi to. Ale když budou vědět, že na tom nemůžou generovat zisk? To víte, že korupci nevymýtíme, ale tady ji omezíme.

Stát vlévá shora ze státní kasy do cedníku vodáren naše peníze, které spodem odtékají ke koncernům

Martina: Garance přístupu k pitné vodě, jako základní právo občana České republiky v ústavním zákonu. Řekněte mi, souvisí s tím třeba také stanovení cen za vodu? Třeba státem? Protože právo je jedna věc, fajn, ale pokud bude voda velmi drahá, tak lidem vlastně moc nepomůže, že mají na vodu ústavně garantované právo.

Radek Novotný: Cena vody je regulována, a je tam i záklopka sociálního smíru, když není možno ji ustanovit. A samozřejmě v okamžiku, kdy se budou peníze reinvestovat, tak by cena vody neměla tolik růst. Ona roste vlivem toho, že chybí investice, a stát do toho cedníku nalévá ze státní kasy shora peníze, které spodem odtékají ke koncernům. To znamená, v okamžiku, kdy cedník zruším, tak za prvé, nebudu muset do toho tolik nalévat ze státní kasy, dokonce dostanu peníze z Evropské unie. A případně, kdy budu zdražovat, tak samozřejmě vždycky budu řešit to, aby to bylo sociálně únosné, jako dosud. Ale teď je to tak, že sociálně únosné to sice máme, ale nalijí se tam peníze z jiných zdrojů, kde nám to potom chybí. Oni říkají: „Nemáme na to peníze.“ Ale vždyť jsme si to nechali zespodu navrtat. Nebo jsme to dokonce sami navrtali. Což je úplně geniální.

Martina: Osmý bod: Zajistit bezpečnost vodních zdrojů i toků proti ekonomickému a jinému terorismu. Ale, to myslím, že je trestné už dnes.

Radek Novotný: Prosím vás, ano, samozřejmě. Toto je věc, která, řeknu rovnou, napadla Janu Lorencovou, kdy mi řekla: Tohle vám tam chybí. Protože vy nevnímáte jednu věc, že voda je… Nemuselo by se najíždět kamiónem do náměstí s lidmi. Někdo by to mohl třeba v Praze zorganizovat tak, aby se to nedalo ve správnou chvíli zachytit, a to by byl teroristický akt jak vyšitý, který by fakt fungoval.

Martina: Neříkejte to.

Radek Novotný: Neříkám. To je jedna věc. Druhá věc je: Prosím vás, to není jenom teroristický akt ve smyslu terorismu tohoto ražení.

Martina: Ale i normální znečišťování řek.

Radek Novotný: To, že si někdo spočítá, že se mu vyplatí, že než kyanid zlikvidovat ekologickou cestou, tak ho pustí do řeky, protože ví, že ho nikdo v tomto systému, který tady máme, nechytne. V okamžiku, kdy je tam nějaká čistírna, tak o tuto ČOVku se samozřejmě starají odborníci, pokud tam ČOVka je. Ale pokud to teče někde jinde a podobně, když se likvidují odpady systémem sběru a odpadní firmy… Jak to je, když se někdo honí za zisky? Tak řekne: Vždyť mi to za tu pokutu stojí. Bacha na zvrácenost lidí – vidíte, kolik hoří skládek, to není úplně zanedbatelné – a na to je to důležité. Na to přišla Jana Lorencová, která říká, že u strategických odvětví by zpřísnila systém, přivedla by k tomu pozornost lidí, protože tohle je velmi problematické. A Bečva je toho ukázkou. Myslím, že se tato kauza táhne pět let, teď je nějaký soud. Znám pana Klicperu, který dělal posudek. Znám ho osobně, lidsky ho respektuji, a nevím, jak tento posudek je, nebo není, jak to skončí, ale oba víme, že justice tady je – justice život rybám rozhodně nevrátí. A teď se bavíme o rybách.

Martina: Když se podívám na devátý bod: Tak chcete garantovat občanům, že voda, infrastruktura, prodej vody, a peněžní toky z vody jsou, a budou, v rukou veřejné správy. Chcete to opět zajistit v ústavě?

Radek Novotný: Prosím vás, to už nemusí být ústavou. Ale v okamžiku, kdy jsou splněny body nad tím, tak je jasné, že toto je totiž celek. V okamžiku, kdy z tohoto celku vytáhnu jednu část, ještě k tomu o tom, kde tečou peníze, tak jsem vlastně zprivatizoval zbytek, protože na vás nechám náklady, a cokoli zainvestujete, mi generuje profit. Proto říkám, že tento celek bude spravován jako veřejná služba, a bude to garantováno zákonem. To znamená, že to opět v určitém kontextu eliminujeme. A tady je vyjmenováno všechno. Proto je to takto napsáno jako samostatný bod: Ani toto, ani toto, ani toto. Prostě všechno bude provozováno jako veřejná služba, a bude to tvořit jeden koncepční celek.

Martina: A desítka je až na hranici zábavnosti: Prosadit dodržování zákonů České republiky, vymahatelnost práva i odpovědnost pachatelů a náhrady škod za tunely vodáren. Tedy, když čtu „prosadit dodržování zákonů, vymahatelnost práva, odpovědnost pachatelů,“ tak jako kdyby mi defilovaly před očima všechny politické strany se svými sliby, se svými volebními programy od listopadu 1989. Proč si myslíte, že teď, po třiatřiceti letech, byste mohl zrovna vy uspět?

Radek Novotný: Teď mě napadly dvě věci. První věc: Je šílené, že vás napadne říct, že toto je šílené – to není výtka – to je prostě o tom, kam jsme se v této společnosti dostali? Když jsme se dostali od toho, že jsme před třiceti lety říkali, že už toho bylo dost, k tomu, že to je úsměvné. Toto takhle zní…

Martina: …nechci být skeptik, ale…

Radek Novotný: …ne, ne, ne.

Potřebujete vodu k životu? Pokud ano, podívejte se, co děláme, na výsledky, a přidejte se, zapojte se

Martina: Jenom zkrátka: Postaví se kousek dálnice, a vzápětí na to se jí říká „moravské moře“, protože se téměř rozpadne, a nikdo za to není zodpovědný. Spadne most, nikdo za to není zodpovědný. Stále narážíme na další a další absenci osobní zodpovědnosti politiků.

Radek Novotný: Ano, já to vím. Z druhé strany, pokud tohle nenastane, a nezačneme to požadovat, tak prosím vás, uvědomte si jedno: My se sice celou dobu bavíme o vodárenství, ale nemluvíme o vodárenství. Mně spoustu lidí říkalo: „Pane Novotný, založte Pravdu o energetice. Založte Pravdu o odpadovém hospodářství.“ A já říkám: „Nebudu honit milión zajíců. Chyťme jednoho zajíce, ukažme, že to jde. Ukažme na to, že to šlo ve Francii, takže nejme hloupější než ve Francii, a máme precedens pro další odvětví. Všechno to souvisí.“ Vy jste k tomu vlastně došla sama s vymahatelností práva v České republice. Na co máme zákonodárný orgán v okamžiku, kdy je směšné požadovat dodržování zákonů v České republice, vymahatelnost práva? Na co? Na co máme v tomto případě senátory? Proč? Přestaňme si hrát na demokracii, řekněme: Justice je tady jenom pro vrchnost, aby kryla… Já to tady teď říkám proto, aby vyzněla ta absurdita.

Martina: Když jsme tady měli pana Romana Fialu, bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu, tak ten říkal, že je to s vymahatelností práva čím dál tím lepší, řekněme třeba v trestním právu a podobně. Ale vy to asi po těch dvaceti letech vidíte jinak.

Radek Novotný: Dívejte se, demokracie stojí na čtyřech pilířích: Politici, justice, média, policie. Nějak by to mělo být nezávislé. Řekněme si férově, nic nezávislé není. Toto tady splynulo do jednoho – a ještě to ovlivňuje korporát, který to dokonce v některých případech řídí, když se ministerstva stávají předsunutými jednotkami těchto korporátů. Místo toho, aby to hájilo zájmy státu, tak ministerstvo pracuje pro korporát. Ale justice tady funguje, dejme tomu tak, že rozhodne o kauze, která se týká dvě stě, tři sta, půl miliónů lidí, po patnácti letech. Nezlobte se na mě. A to ještě musí dojít k Ústavnímu soudu, abyste dostala pravomocný rozsudek, kdy je evidentní, že to je podvod.

To znamená, že justice jakžtakž funguje, protože jsou tam sem tam soudci, kteří opravdu fungují, díky Bohu. Ovšem když jste vytrvalá, jdete důsledně, nenecháte se otrávit, vůbec neřešíte řeči právníků, kteří za prachy řeknou cokoliv, a jste smířena s tím, že u okresních soudů jsou lidi, kteří jsou v dané chvíli nekompetentní. V podstatě si myslím, že jsou ostudou české justice, což jsem napsal na jednu soudkyni, a budeme dokumentovat její dvacetileté jednání, aby lidé věděli, co tu máme. Protože s tímto pravomocným rozsudkem si to tady můžu dovolit říct, když jste mě pozvala, Kdybych tento rozsudek neměl, tak bych musel mluvit jinak. Říkal bych vám totéž, ale méně důrazně. Já to totiž říkám dvacet let, bez ohledu na to, že rozsudky nebyly, a nebudu se měnit, protože není důvod se měnit. Je třeba to prosadit, a bez toho, že tyto věci pojmenujeme pravdivě, to nepůjde. Nebo věcně.

Justice? Dobře. Policie? Vůbec. Vůbec. My se obracíme na policii léta. Z policie odešli v 90. letech kvalitní lidi, a ti co šli po nich, dejme tomu taky. A to, co tam zůstalo… x let jsem s policisty cvičil bojové umění, a sami policisté říkají: Toto je společnost s myšlení omezeným. Toto není funkční systém. Takže to taky nefunguje. Média, nemusím rozebírat, tomu vy rozumíte víc než já. A politici? To jsme si řekli.

My jsme zdokumentovali činnost všech těchto politiků, a zveřejňujeme, jak reagují na vodu. A jak reagují na vodu, tak budou reagovat na plyn. Takže pojďme volit jinak, než chtějí celé PR agentury. Přestaňme volit naslepo, donuťme je prosadit nápravu ve vodárenství, a tím vznikne precedens pro energetiku, pro strategická odvětví, které se týkají nás všech. Je to dřina, ale jde to. Mění se podíl. Z 27 senátorů, kteří teď obhajovali mandát, devět z těch, kteří hlasovali proti, už tam není. To není tak špatné číslo. Počítal jsem, že to bude horší, a dneska je v Senátu dvacet lidí z osmdesáti, kteří této problematice pomalu, ale jistě rozumí. Kolik potřebujeme do majority? Dvacet jedna? To znamená, pojďte nám pomoct. Všichni. Každý v tom kousku, co může. Děkuji, že jste udělala tenhle rozhovor, ať si z toho každý vezme, co chce. Nikoho nemá smysl tlačit, každý k tomu musí dozrát sám. Vy si zvažte, jestli potřebujete vodu k životu, nebo ne. Nemyslím jenom vás, ale vy, kteří posloucháte. A pokud ano, a dává vám smysl to, co říkám, tak se buď podívejte na to, co děláme, jaké máme výsledky, co se daří, co se nedaří, ale zapojte se sami, nebo se přidejte. Tečka.

Pojďte nám pomoct dát dohromady 100 000 podpisů pod petici Voda je život

Martina: Radku Novotný, Vy jste teď en bloc řekl, co by mohli lidé dělat. Ale co byste konkrétně poradil třeba obcím a městům, které chtějí mít vlastní vodu?

Radek Novotný: Já jim radím v podstatě 20 let, protože se na mě spoustu zastupitelů obrací. Jednoznačně nejdřív zdokumentovat stav. To se dá, protože dokumentaci musíte mít u sebe, a pod vším je někdo podepsán, pokud nejsou vysloveně skartovány. Dělejte to opatrně, protože jinak začnou okamžitě skartovat. To znamená, pokud máte postavení zastupitele, zajděte si do archivu, vytáhněte si informace a naskenujte si je. Pak se v tom zorientujete. Případně jsme nějakou formou schopni pomoct my. A pak je třeba vědět, kdy to končí. Dobře, nejsme schopni prokázat protiprávní stav, nebo už je protiprávní stav promlčený? Tak nebudeme prodlužovat. To je cesta přes zastupitele.

A občanům: Prosím vás, podívejte se na složenku, komu a kolik platíte za vodu. Protože spoustu lidí to bere automaticky: Přijde složenka, pošlou peníze, a vůbec nevědí. Mají nastavený trvalý příkaz, protože je k tomu takto naučili rodiče. Pojďte nám pomoct dát dohromady 100 000 podpisů, pokud vám dává smysl to, o čem jsme se bavili, a jedeme dál přes rozsudky. To znamená, pokud můžete cokoli z toho, co vám dává smysl sdílet, šířit, tak to je asi nejlepší cesta, protože informovanými nelze manipulovat.

Martina: Když vás poslouchám, a četla jsem všechny vaše články, rozklady, poslouchala a četla rozhovory, tak jsem si říkala, jestli si ještě po těch letech myslíte, že uspějete. Nebo jste se vlastně smířil s jakousi rolí Dona Quijota, který tomu moc nedává, když to kolem sebe vidí, ale už nemůže jinak?

Radek Novotný: Já Dona Quijota nemám rád, větrné mlýny, protože to je o lidech. Takže když mi to někdo říká, není to teď myšleno proti vám, prostě říkám: Prosím vás, systém, který zavedli lidé, můžou lidé napravit. Mně se podařilo pomoci ubránit řádově deset okresů, když jsme to spočítali. Někdo mně vynadal, že to nemáme na stránkách: „Proč to nemáte, které okresy jste zachránili? Dejte to tam. A i ty žaloby.“ A já říkal: „Víte, kolik to bude práce, když ani nevím, jestli to někoho bude zajímat?“ „Ale dejte to tam, lidi to bude zajímat, a aspoň uvidí nějaký výsledek.“ Tak jsme to začali dělat. A vím, že od roku 2006 se do rukou koncernů nedostala žádná jiná vodárna, a půlka republiky se podařila ubránit. Takže v podstatě, dejte mi cenu za mír, a jdu – teď to přeháním, samozřejmě, já žádnou cenu k životu nepotřebuji.

Ale druhá věc je odinstalovat to. A to je složitější, protože parazit je už v těle. Něco jiného je, když na vás útočí z venku, a něco jiného, když ho máte v těle, protože pak je spokojen, neživoří, a ještě mu k tomu pomáhají vaše krevní destičky, které by vás měly bránit. To je šílené. Ale z druhé strany, prosím vás, šlo to ve Francii? Šlo. A když si řeknu, že něco jde, a dokonce vidím, že to jde – a já jsem to začal dělat dřív, než jsem viděl francouzský dokument – tak říkám: Drahá, vždyť my nejsme hloupější. My jsme na to dokonce přišli dřív než Francouzi. Těm to trvalo třicet, čtyřicet let, a nám to trvalo dvacet let. Mně to trvalo asi pět let, než jsem úplně pochopil podstatu. Ale když to vidím, a vidím, že se mi postupně daří navyšovat počet těch informovaných, tak dostáváme politiky pod tlak, legitimní tlak. Tyto informace neodmažou. A my je dáváme na web formou, kdy je zdokumentováno, co daný politik dělal, co dostal, jak reagoval, nebo nereagoval, a když neodpoví, tak to je taky odpověď.

Chceš tam politika, který nebude nic dělat dalších šest let? Tak ho vol. Nechceš? Tak se zeptej toho, kdo nyní kandiduje, co si o tom myslí, ptej se předem, než ho zvolíš. Protože to, co se tady dělo, tak když se podíváte na sliby, které byly dány novou vládou, tak já vždycky říkám: Hoši, tam byli samí dvojníci. Oni vykládali přesný opak toho, co děláte. Prostě si myslím, že by měli nastoupit ti, kteří chytají dezinformátory, a tyto dvojníky všechny pozavírat.

Kdo potřebuje vodu? Všichni.

Martina: Nestrašte, desetikoalici bych už nedala.

Radek Novotný: Takže odpověď na vaši otázku je: Já věřím tomu, že to jde. A z druhé strany, ano, já jsem strávil týden ve tmě, nebo deset dnů ve tmě, kde mimo jiné nastala otázka, kdy mi paní, která mi tam donesla jídlo asi po třech, čtyřech dnech – já jsem tam šel kvůli jiné věci, říká: „Já jsem se trošku dívala na to, co děláte, a mám na vás dotaz.“ Tam je člověk trošku odpojen od jiných věcí, přeladěn, takže jsem čekal, co přijde, a ona mi říká: „Opovězte mi. Už jste tady nějakou dobu, dovedete si představit, že se vám nepodaří realizovat to, co jste si vzal do hlavy?“ A já jsem tehdy říkal – byla to strašně rychlá odpověď: „V žádném případě, to se podaří.“ A ona, jak tam byla tma, říká: „Tak se zamyslete, jestli jste na správném místě.“ A ticho, které teď slyšíte, bylo mnohonásobně těžší, tišší. A ona odešla. A já jsem tam s touto myšlenkou zůstal.

Martina: A s jakou myšlenkou jste vyšel?

Radek Novotný: Můžu vám říct, že jsem se z toho složil, že moje jistota není žádná jistota, že prostě nechci prohrát, že to vlastně nedávám a že tuto myšlenku nechci připustit, a tak dále. A pak to všechno proběhlo katarzí, kdy jsem si uvědomil, že bez ohledu na to, jak to dopadne, to zkusím. To je asi férová odpověď.

To znamená: Věřím tomu, že to jde. A i kdyby to nešlo, tak myslím, že není moc věcí na světě, které mají větší význam než voda, kterou potřebujeme pro nás, pro naše děcka. A hlavně si myslím, že se nebavíme jenom o vodě, ale že se bavíme hlavně o svobodě. Pro mě, z mého pohledu. O tom, jak tady bude systém nastaven, protože oni to klonují do všech ostatních odvětví. Tady v tom jsme nejdál, máme rozsudky, a máme to zdokumentováno, takže věřím, že se to dá zastavit. A myslím, že je to vidět i v tom, že se lidé přidávají, že chápou, že jedinec to sám nespraví. Ale kolik nás je? Pět miliónů dospělých proti kolika politikům? Já nevím. Sto tisíc? Když všechny politické strany sečtu dohromady? Kdo potřebuje vodu? Všichni.

Martina: Radku Novotný, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji i za to, že přes veškeré pochybnosti, o kterých jste tady mluvil, si stále trváte na svém, protože vnímáte, že jinak nemůžete. Díky za to.

Radek Novotný: Děkuji taky. Díky za ochotu. Opravdu děkuji za to, že jste mě pozvala. Já váš pořad sleduji, takže to beru jako svým způsobem malý metál.

Martina: Děkuji za pochvalu, a jsem ráda, že jste přišel.

Radek Novotný: Taky vydržte. Vydržte. Nashle.

 

Proč bráníme vodu? Protože nakonec vše kolem vody zaplatí občané.
Jaký je náš cíl? Ukončit často protiprávní stav a prosadit správu vody jako službu občanům a ne zdroj dokování zisků cizích korporací.
Co děláme pro nápravu? Jaké máme výsledky? Co se daří a co ne? Najdete na: https://pravdaovode.cz/nfpov.

Zde máte dárek – důkazy, které od nás dostali všichni zákonodárci – jak se koncerny dostaly k naší vodě: https://1url.cz/1rvTz

Chcete POMOCT? Pak se přidejte k cca 61 500 občanům, kteří společně požadují vyšetření, kdo je odpovědný za cizince u našich studní. Podepište petici VODA JE ŽIVOT: https://pravdaovode.cz/petice

Informace, rozsudky, fakta o vodě a vodárnách i o tom, jak to jde napravit najdete zde:
Facebook: https://www.facebook.com/Vodalidem
Web: https://pravdaovode.cz
YouTube: https://1url.cz/vriRT

Martina: Miroslave Ševčíku, akademický senát Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické vás neodvolal z pozice děkana fakulty, jak to požaduje rektor Petr Dvořák. Očekával jste z jejich strany zastání? Věřil jste, že to tak dopadne?

Miroslav Ševčík: No, tak abych pravdu řekl, tak protože jsou to lidé, se kterými spolupracuji řadu let, s některými již třeba dvacet, třicet let, tak to jsou ti lidé, kteří mě znají. Kteří ví, co zastávám, co dělám. Oni ví, jaké úspěchy měla naše fakulta v poslední dekádě, když jsem od roku 2010 do roku 2018 dělal děkana. Pak jsem dělal proděkana do roku 22, i proto mě zvolili znovu děkanem na další volební období. Mimochodem, všechny sdělovací prostředky dostaly ode mne nebo od našeho tiskového mluvčího takový krátký přehled o střípcích úspěchů naší fakulty, ale ani jeden ze sdělovacích prostředků, který se počítá do mainstreamu, tyto střípky ani nezmínil. To znamená, že…

Je potřeba bojovat nejenom za ekonomické svobody, od kterých se odvíjí svoboda slova, svoboda vyjadřování a svoboda názoru

Martina: Ani jeden jediný?

Miroslav Ševčík: Ne, ani jeden jediný. Musím se jaksi pozastavit nad tím, protože je to velmi jednoduché. Naše fakulta v hodnocení ekonomických fakult, kterých je v České republice skoro 70, na všech vysokých školách včetně soukromých, tak se od roku 2010 do roku 2018, respektive do roku 2020 umístila vždy nejhůře na druhém místě v hodnocení kvality, a to ať už to dělal časopis Týden nebo Hospodářské noviny do roku 2016 toto pořadí. Ani jedno z těch mainstreamových médií se vůbec neobtěžovalo tím, že by tohle jaksi zveřejnilo. Málo se také ví…

Martina: Pravdou je, že jsem narážela spíše na informace typu, že vám klesá počet zájemců o studium a podobně.

Miroslav Ševčík: I to je lež. Jo, protože počet přihlášek samozřejmě je dán demografickým vývojem, a ten demografický vývoj je nepříznivý, bude se lámat až v podstatě příští a přespříští rok, ale přesto jsme dosáhli například v roce 2022 nárůstu počtu přihlášených řádově o 160 nových přihlášek více, než to bylo v předchozím roce. Takže ani toto není pravda. Pravdou je ale, že jak já říkám při promocích, tak polovina těch, co nastupují na startu třeba bakalářského stupně studia, tak bohužel do toho cíle nedoběhne, ale je to spíš dáno naší dost velkou přísností a složitostí studia.

Nutno také říci, že mezi ty úspěchy patří třeba to, že my jako jediná fakulta z Vysoké školy ekonomické pořádáme třeba pro studenty soutěž o „Cenu děkana“. Ta „Cena děkana“ je poměrně dost dobře zaplacená. Vítěz dostává 25 000,- Kč. Ostatní dávají také poměrně vysoké finanční částky, a je to soutěž o „Nejlepší diplomovou práci bakalářskou“. Případně příspěvek od studentů doktorského studia. Jsme jediná fakulta na Vysoké škole ekonomické, která dělá například tuto soutěž i pro studenty středních škol.

Jsme jediná fakulta, a to se může zdát někomu jako takové až zbytečné, která pořádá imatrikulace v prostředí státnosti České republiky na Pražské hradě v Jízdárně, kde například jsou oceněni právě i ti studenti, kteří získají nejlepší postavení v té středoškolské soutěži o „Cenu děkana“. Takže já si myslím, že těch úspěchů je za námi spousta. My jsme například…

Martina: Můžu se občas na něco zeptat? Ale nechci vás rušit.

Miroslav Ševčík: Jasně.

Martina: Promiňte, pane docente Ševčíku, vy jste teď vyjmenoval několik úspěchů vaší fakulty a říkáte, mluvíte o nich právě proto, že jste děkanem této fakulty. Ale nemyslím si, že teď leží na vahách to, jestli se fakultě daří. Ale to, proč vás chtějí odvolat, je, že podle názoru rektora vaše vystupování škodí dobrému jménu školy. To leží na miskách vah. Jak vnímáte tento rozpor?

Miroslav Ševčík: No, tak já si myslím, co to je dobré jméno školy? Samozřejmě tam je, že nesmí vystupovat děkan proti zájmům školy. A jestliže je podle pana rektora zájmem školy potlačovat alternativní názory, nebo názory, které zrovna nekonvenují současné vládní politice, kteří kritizují, kteří poukazují na obrovské nedostatky v hospodářské politice, no tak to potom ať vysvětlí pan rektor, co je na tom špatné, že člověk vystupuje na akademické půdě, nebo i na veřejnosti, protože on je nespokojen s mými veřejnými vystoupeními, nevím, jestli se mu bude líbit vystoupení zrovna v Rádiu Universum, protože má připomínky k tomu, že jsem dával rozhovory běžným vzdělávacím prostředkům, které nejsou součástí mainstreamu, které nic nesestříhaly, byli schopni to pustit tak, jak to bylo natočeno.

Takže já jsem přesvědčen o tom, že je potřeba bojovat za nejenom ekonomické svobody, od kterých se odvíjí svoboda slova, svoboda vyjadřování a svoboda názoru. Takže jsem bytostně přesvědčen, že naopak tím, že říkám tyto názory otevřeně, že jsem schopný je obhájit i na základě statistických údajů a čísel, takže naopak mohu prospívat. To, že ze mě dělají média to, co v podstatě nejsem, to už je jiná věc. Ale s tím si musí poradit PR oddělení a PR oddělení Vysoké školy ekonomické, po novém obsazení jede nepřátelskou politiku jak vůči mně, tak vůči celé fakultě.

S nástupem do funkce děkana jsem vyhověl rektorovi a přestal být ekonomickým expertem Trikolóry, a nejsem ani její člen

Martina: Rektor vaší školy říká, že vás chce tentokrát odvolat kvůli účasti na protivládních demonstracích, neboť na nich prý svým chováním a vystupováním poškozujete jak dobré jméno fakulty, tak i celé vysoké školy, jak už jsem tady jednou zmiňovala. Přemýšlel jste nad tím, než jste třeba šel na demonstraci, jestli opravdu třeba nemůžete nějakým svým vystupováním akademickému prostředí škodit, anebo bychom takto neměli přemýšlet?

Miroslav Ševčík: No, tak já si za prvé myslím, že jsem splnil v podstatě všechny požadavky pana rektora, které mi dal. Splnil jsem je tak, že on po mně chtěl, abych přestal být ekonomickým expertem Trikolóry. Zdůrazňuji, že nejsem žádným členem ani funkcionářem Trikolóry, ale byl jsem jenom považován za ekonomického experta. Tohle jeho přání jsem naplnil a od začátku své funkce, to znamená od 1. července 2022, nejsem uváděn jako expert, i když jsem s tím požadavkem nesouhlasil, ale protože jsem pana rektora měl rád, tak jsem mu vyhověl, aby prostě měl klid.

To, že jsem šel na demonstraci toho 3. září, tak to bylo způsobené tím, že opravdu na poslední chvíli jsem se rozhodl, že tam vystoupím, zdůrazňuji, v ekonomické sekci, v žádné politické sekci, a to jenom z toho důvodu, že do té doby vláda v podstatě nebyla schopna zareagovat na to, co se dělo na energetických trzích, nebyla schopna připravit vůbec žádné opatření, a já jsem tam chtěl ukázat, že jsou určitá východiska. Ano, použil jsem tam pár expresivních výrazů, ale ty expresivní výrazy jsem použil jako reakci na to, co prohlásil pan premiér o svolavatelích a účastnících demonstrace, že jsme tam nějací proruští trollové. Tak jsem se proti tomu vymezil a použil jsem slovo, které není vulgární a které na Moravě popisuje člověka, který říká hlouposti. Takže nic jiného jsem tam neřekl kromě toho ještě, že jsem se pozastavil nad tím, že pan premiér měl velmi zdravé názory na chod Evropské unie, tak jsem tam ocitoval ty jeho názory z před pár let. A překvapilo mě právě, jak reagoval v době, když jsme byli my předsednickou zemí a mohli se spolupodílet na vytváření hospodářské politiky ohledně energetických trhů, on byl peskován jedním z europoslanců a seděl tam a vůbec na to nezareagoval. Jako v té době nejvyšší šéf Evropské unie, protože jsme byli předsednickou zemí.

To jsem byl na jedné demonstraci, a pak jsem vystoupil už jenom na demonstraci 28. září v den svátku sv. Václava, kde jsem použil vyloženě jenom samé ekonomické argumenty, které jsem ještě měl opřené o citace ekonomů například z Německa, ale i ze Spojených států. Poukazoval jsem na to, že není možné naplnit třeba Green Deal tak, jak je naplánován. Že to poškodí naše domácnosti a že vlastně elektromobilita, přesně tak, jak říká například profesor Sinn z Německa – který mimochodem dostal i čestný doktorát na naší Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické – a jak to kritizuje. Použil jsem tam i slova šéfa druhé největší společnosti, to je německého Telekomu, který varoval před tím, že se můžeme usmažit jako žába ve vroucí vodě, pokud se budeme chovat k elektromobilitě tak, jak se počítalo. To bylo poslední moje vystoupení na demonstraci. Pak jsem splnil tedy požadavek pana rektora, že na žádné další demonstraci jsem veřejně nevystoupil. I když to považuji, že je to protiústavní požadavek, ale tak, aby byl pan rektor uklidněn, tak jsem to neudělal. Těch demonstrací pak bylo několik.

Na té poslední 11. března jsem byl z toho důvodu, že jsem tam měl setkání s rodinnými příslušníky a s návštěvou, která za námi přijela do Prahy. Prošel jsem Václavským náměstím ještě se svým kolegou z Vysoké školy ekonomické, a od zhruba 15:20 jsme seděli v restauraci, myslím, že se jmenuje U Vlka V Jámě (zmíněný podnik se ve skutečnosti jmenuje U Vlčáka – pozn.red.) – a z té restaurace jsem potom odcházel až po skončení demonstrace. Šel jsem na metro. No a tam jsem potkal toho nebohého zbitého člověka. Takže to, co napsal potom Seznam, kde jaksi zkreslil moje slova – ano já jsem toho člověka potkal opravdu náhodou u vchodu do metra, a ne že jsem tam šel náhodou, jak to bylo dezinformováno potom ve sdělovacích prostředcích, a jak si z toho teď dělají legraci všichni ostatní. Takže tomu člověku jsem… On mě požádal o pomoc. A myslíte si, že jsem se měl zachovat tak a říci mu: „Heleďte, pane. Já jsem děkan národohospodářské fakulty a já, když bych vám pomohl, tak se pan rektor Vysoké školy ekonomické na mě bude zlobit, protože vám pomáhám, když jste zraněný.“ ?

Zvrhlo se to ve štvanici na mou osobu, ale zastávají se mě desítky tisíc lidí, protože ve společnosti zůstává zdravý selský rozum

Martina: Povězte mi. Proč si myslíte, že teď vašemu rektorovi došla trpělivost?

Miroslav Ševčík: No, já si myslím, že to je na základě chybného rozhodnutí, které v podstatě proběhlo tak, že paní z našeho PR vydala nějakou zprávu v neděli, toho, dá se říci, 12. března. Na tu PR zprávu nereagoval pan rektor a musím říct, že mně potom napsal a já jsem mu zavolal ještě ten samý den. Měl jsem s ním 11minutový rozhovor, kde jsem mu to přesně popsal. Volal jsem mu v 11:23 minut hned v tu neděli, ale ta zpráva už vyšla. Myslíte si, že se paní z PR oddělení obtěžovala, aby zavolala a zeptala se mě, co je pravdy na tom článku, který lživě vydal jeden ze sdělovacích prostředků? A kterého se pak chytla mainstreamová média? Myslíte si, že se mě někdo z nich zeptal, jak to doopravdy bylo? Ne. Nezeptal se mě.

Mě to mrzí na pana rektora, protože pan rektor, kdyby tohle věděl, jak jsem již řekl, od 11 hodin 23 minut. V 11 hodin 34 minut jsem mu poslal vizitku svědka, kterým byl právník, který se tam zúčastnil a který pomáhal také tomu zraněnému člověku. Ve večerních hodinách mu poslal další poměrně dlouhý e-mail popisující tuto situaci pan doktor Semín, což je v podstatě uznávaná osobnost taktéž veřejného prostoru. A on věděl všechno, jak to bylo. To, že bohužel zareagoval tak, jak zareagoval, a na základě lživého článku mě chce odvolat, to je už tak.

Jenomže samozřejmě já jsem v té aktivitě, kdy jsem chtěl ozřejmit, jak ta situace byla, pokračoval dál, a já jsem mu hned následující den v úterý předal video. Mám to podepsané přesně od sekretariátu, kde bylo šest videí, která jasně dokládala, že ta moje výpověď je pravdivá. Dostali to všichni členové vedení Vysoké školy ekonomické. Bohužel ani na základě tohoto on neuznal, že se unáhlili, a pokračoval dál v tom procesu odvolání mě z funkce děkana.

Martina: Když mi to takto vyprávíte, vás to trápí, viďte?

Miroslav Ševčík: No, abych vám pravdu řekl, mně to hrozně vadí. Vadí mě to z toho důvodu, že to obtěžuje mé okolí, za prvé. To mi vadí úplně nejvíc. Já jsem zvyklý na ledacos. Já jsem zažil tady konec 80. let a kdyby nedošlo k tomu, k čemu došlo, tak jsem pravděpodobně možná také byl vyhozen z té školy, ale tehdy z pozice běžného odborného asistenta. Nicméně já jsem velmi naštvaný z tohoto důvodu: My tady budujeme přes třicet let nějakou společnost, která by měla stát na svobodě, na demokracii, a teď se dějí takovéto věci. Ano. Bohužel se to zvrhlo v podstatě v jakousi štvanici. Musím zase říct, bohužel na mou osobu, a věřte, ale vězte, že kdyby se tato štvanice konala na jinou osobu, tak se jí budu zastávat tak, jak se mě zastávají. A musím říct: To nejsou desítky, ani stovky, ani tisíce, ale to jsou deseti tisíce lidí, kteří se mě zastávají, a jsem rád, že v té společnosti zůstává zdravý selský rozum a že nepodléhají těm lžím, které jim vnucují mainstreamová média, a lžím, které jsou mnohdy od zaplacených novinářů.

Jsem proti ruské agresi, protože jsem proti jakékoli agresi. A že bych měl být protiukrajinský, je holý nesmysl, se kterým přišla Langšádlová.

Martina: Co myslíte, že na vás vašim oponentům vadí v tuto chvíli nejvíce? Někteří tvrdí, že údajné protiukrajinské, nebo – jak je dnes mezi progresivisty v módě říkat – proruské postoje. Jste protiukrajinský? Jste proruský? Jak to vnímáte, tady tato nařčení?

Miroslav Ševčík: Vůbec ne, já se ohrazuji. Tohle bohužel zase pochází od lživého článku, který vyšel na Seznamu, a jehož autorem byl, myslím, Koutník, kdy citoval paní Langšádlovou, která mě obvinila z něčeho, co jsem nikdy nebyl – že mám proruské názory. Paní Langšádlovou jsem chtěl požádat o omluvu a zažalovat ji, jenomže pan rektor mi řekl: „Heleď se, nedělej to, prosím tě. Paní Langšádlová je ministryně pro vědu a my budeme závislí na financování vědy.“ Já, hlupák, jsem to neudělal. Kdybych to udělal, možná, tak jsem měl o pár problémů méně. Já od začátku toho, co se děje na Ukrajině, jsem veřejně ve svých vystoupeních – je to dokladovatelné třeba na CNN – říkal, že jsem zásadně proti válce, že se to musí řešit diplomaticky. A teď vidíte, že se k tomu dostává po roce a po možná desítkách, stovkách tisíc mrtvých. To znamená, že jednoznačně jsem proti válečnému konfliktu, proti tomu, aby tady byla páchána agrese.

To, že bych měl být protiukrajinský, je holý nesmysl. Já osobně se snažím pomáhat i lidem, kteří jsou tím postižení a kteří na té Ukrajině působili, bydleli a kteří opravdu tu pomoc ale potřebují. Samozřejmě jsou tady i desítky tisíc lidí, kteří odešli z Ukrajiny, ale to odešli kvůli tomu, že prostě nebyli spokojeni s tím, jak je Ukrajina zkorumpovaný stát, a konec konců na to existují i studie, které vypracovala Evropská komise, prosím. Evropský účetní dvůr ještě v roce 2021 napsal zprávu, včetně tiskové zprávy, která vyšla na podzim. Tahle zpráva je z července roku 2021, že i přesto, že se tam posílají peníze, tak že se nestačí bojovat proti korupci. A já si myslím, že korupce je zlo všude. A když se podíváte, tak ten politický establishment, a ty špičky ukrajinské, dá se říci, vlády, respektive ukrajinských institucí, tak mnohdy už byli odejiti i teď za prezidenta Zelenského, protože s nimi nebyl spokojen, a protože opravdu ta korupce tam byla. Takže já jsem pro to: Platí právo, ať je vymahatelné právo, ať je všude.

A hlavně jsem proti jakékoliv agresi. To znamená, že jsem proti agresi ruské. Proti jakékoliv agresi, která je páchána na nevinných civilních lidech, ale jsem i proti agresi, která je ve vojenském prostoru. To znamená, že zbytečně umírají mladí lidé, a to jak na ukrajinské, tak ruské straně.

Zatím nejsem na cestě mezi Ruzyní, Pankrácem a Mírovem, ale vidím, že lidé mají strach

Martina: Co se týká svobody vyjadřování. Cítíte se komfortně, anebo už teď zvažujete každé slovo?

Miroslav Ševčík: Máte na mysli, jestli mám v sobě zabudované prvky autocenzury?

Martina: Ani ne. Spíš se ptám, jestli musíte nad tím takto vůbec přemýšlet, anebo jestli se cítíte svobodně.

Miroslav Ševčík: Zatím se cítím svobodně. Zatím nejsem na cestě mezi Ruzyní, Pankrácem a Mírovem, ale vidím, že lidé mají strach. Mají strach říkat svůj názor, bojí se vyjádřit i podporu otevřeně, říkají mi to po chodbách, vždycky se rozhlédnou, jestli je náhodou někdo nepozoruje, nebo nevidí. Ukazují mi, že drží pěsti, zastavují mě lidé na ulici, a jsem až překvapen, jak ta široká veřejnost byla o tom informována. Mrzí mě to, že mainstreamová média o mně šíří naprosté lži, nepravdy, a používají, jak bych řekl, nemravné metody. Jako třeba Česká televize, která pořád vzpomíná nějaký můj skutek s majáčkem na autě, a je tak drzá, že ten majáček rozsvěcí, když ví, že nikdy rozsvícený nebyl, protože nemohl být, protože nemají video, ale mají fotky. Takhle manipulují oni s veřejností. Nedávno jsem to viděl ještě při nějaké reportáži, která šla v Událostech, komentářích, myslím, že minulý týden. Takže já bych chtěl ubezpečit lidi, že devadesát procent těch lží, které se šíří o mně, případně o tom, jak na tom naše fakulta je, tak není pravdivá, a bohužel ta mainstreamová média v tom pokračují dál. Nedávno vyšel zase článek ještě o členech senátu naší fakulty, kde se snaží dehonestovat. A kvůli čemu? No k vůli tomu, že se tam známe, že mají ve mě důvěru, že ví, co tam dělám. Vždyť většina lidí, co o tom píše, tak nemá ani ánung o tom, jak funguje vůbec vysokoškolské prostředí, fakulta, hospodářská fakulta obzvlášť.

Současný i bývalý ministr školství se vyslovili pro mé odvolání – to je politické zasahování, já jsem byl svobodně zvolen, oni ne

Martina: Pane Miroslave Ševčíku, když už vás tak cupuji, tak ještě vzpomenu to, že vaši oponenti říkají, že urážíte členy vlády, a urážka není názor. A právě tím, že urážíte lidi, tak špiníte dobré jméno školy. To je jeden z častých argumentů, který jsem teď v současném denním tisku i tlači našla.

Miroslav Ševčík: No, tak to je pokračování toho, na co se to teď chce navléknout, protože samozřejmě zjistili, že jsem se žádné nezákonné činnosti 11. března nezúčastnil, tak to chtějí dát na pár výroků, které jsem řekl expresivnější. Jak jsem již zmínil, tak první dva výroky byly na té demonstraci 3. září loňského roku, a znovu zdůrazňuji, že to byla pouze reakce na to, co řekl pan Fiala o těch lidech, kteří ve víc jak stotisícovém davu se zúčastnili té demonstrace na Václavském náměstí. Nutno podotknout, že už si málokdo asi pamatuje z těch, co o tom teď píší, že za to nesklidili žádný potlesk. Že i členové ODS, jestli si dobře pamatuji, tak sklidili kritiku například od pana ministra Blažka, ale i od hejtmana Kuby, který říkal, že to bylo nešťastné vyjádření ze strany Fialy. A znovu říkám, to byla moje bezprostřední reakce na to, já jsem se to dozvěděl zhruba třicet vteřin před tím, než jsem měl to vystoupení na Václaváku, a použil jsem slovo, které není… Nebral bych ho jako urážlivé, není vulgární a nepoužil jsem žádné vulgarity, jako používá například paní ministryně obrany, proti nikomu. A to, že jsem pak řekl něco o generalissimu? Vysvětlil jsem to panu rektorovi, protože generalissimus je generál, který velí více generálům. To je ve slovníku cizích slov, a to si může každý najít. To není nic přece hanlivého.

Martina: Jenom ta konotace je v naší zemi trošku historicky daná.

Miroslav Ševčík: Může být historicky daná, jenomže se to vztahovalo k jednomu nějakému generalissimu, ale v těch normálních běžných společnostech se tohle slovo generalissimus používá. A pak ještě další, co mi mohl vytýkat, tak že jsem použil souvislosti s paní kandidátkou na prezidenta oslovení, které jí říkali její fanoušci. To znamená, že to nebylo vůbec nic hanlivého, nebylo to vulgární. Bylo to prostě… Vyzvedávalo to její ženskost, na kterou si ona sama potrpí, protože říkala, že jí lidi závidí, že je hezká. To přece řekla ona sama o sobě. Takže za toto mám být odvoláván z funkce děkana fakulty, když v podstatě zopakuji slova, která ona sama o sobě řekla? No, tak to je opravdu už až bizarní, a musím říct, že se hledá zástupný problém. Vy jste to sama řekla už v tom smyslu, že ano, vyslovil se tak ministr školství. No, protože mu nesedím politicky. Vyslovil se tak Plaga, bývalý ministr školství. No jasně. To je přece politické zasahování, když tito lidé říkají, že Ševčík by neměl být děkanem na veřejné vysoké škole. Já jsem byl svobodně zvolen. Oni nebyli svobodně zvoleni do výkonné funkce, oni tam byli jmenováni a byli potvrzeni sice parlamentem, ale nebyli zvoleni. Je to úplně něco jiného, a já jsem byl zvolený na základě volby svobodné a byl jsem zvolený svobodně zvolenými příslušníky akademického senátu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické. A to je ještě velmi důležité, protože mě se teď bude snažit odvolat akademický senát školy, který byl jenom z části volen. Máme tam pět zástupců ze třiceti jedna, takže jenom částečně se na tom podílela volbou naše národohospodářská fakulta.

Svědci a videa dokazují, že mě chtěli odvolat na základě lživého článku Hovorkové, tak teď hledají jiné důvody

Martina: Já teď přemýšlím nad jednou věcí, kdy vy tak detailně vysvětlujete, kde jste byl, že jste šel kolem, že jste vlastně na tu demonstraci…

Miroslav Ševčík: Kolem zraněného.

Martina: Kolem zraněného, a že jste přes to náměstí procházel na schůzku- a říkám si, jestli vlastně celá ta diskuse není trochu absurdní.

Miroslav Ševčík: No, mně připadá absurdní.

Martina: Měnilo by něco na tom, kdybyste tam na tu demonstraci opravdu šel? Myslíte si, že by to něco…

Miroslav Ševčík: No, to já nevím, jestli by to měnilo, ale já jsem tam procházel kolem té třetí hodiny, respektive možná v půl třetí, ten Václavák byl narvaný, než jsme sešli dolů k té Jámě, tak to trvalo nějakou minutu. Já dokonce mám lístek od toho, že jsem tam platil, v kolik jsem odcházel z té restaurace, to všechno je dokumentovatelné. Je dokumentované na videích, když jsem se tam objevil před Národním muzeem, takže je to absurdní. A oni vidí, že to je neudržitelné. No, tak co udělali?

Napřed mě chtěli vyhodit na základě lživého článku, vyšel v tom, já nevím, jak se jmenuje, psala to nějaká Hovorková. No, a teď, když zjistili, že to nejde, že mám vlastně ve všem pravdu, jak jsem jim to popsal, no tak budou vymýšlet další důvody, bude to pan rektor říkat, že to je manažerské selhání. A v čem je manažerské selhání? Že naše fakulta patří mezi nejlepší?

Vztahy školy s partnery jsem nepoškodil já, ale rektor, protože o tom informoval nepravdivě

Martina: On říkal, že jste poškodil vztahy vysoké školy i s obchodními partnery.

Miroslav Ševčík: No, to poškodili oni, protože o tom nepravdivě informovali. Oni sami poškodili. A pozor – tam je přesné znění toho, že on mě může odvolat se souhlasem akademického senátu veřejně vysoké školy v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti. To ať mi dokáže. To mi nemůže dokázat, protože mi dává odměny. Dokonce jsem dostal teď mimořádnou odměnu – teď tento měsíc, jen abyste to věděla…

Anebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty. Ale ten zájem je přece, aby byly zachovány akademické svobody, aby nějaký politik mě neokřikoval, že nemohu říkat, byť i ve veřejném prostoru, to znamená ve svém volnu, mimochodem, já jsem ještě dokonce na té demonstraci toho 28. září řekl, že tam vystupuji jako soukromá osoba, ne jako děkan, ani ne jako představitel vysoké školy. Takže to tam je zachycené. Takže to mě chtějí omezovat? Kam jsme to došli?

To znamená, že tyto osoby se nesmí v tom veřejném prostoru objevit? Ale jak to, že se tam nemohu objevit já, a jak to, že jiné osoby, které mají mnohdy i politické funkce, mohou? Zastával je třeba rektor Masarykovy univerzity, který byl zároveň senátorem, zároveň byl rektorem této univerzity. Tak jak je to možné, že se tady tak selektuje a že se bude vybírat… Na naší škole existují i lidé, kteří mají poměrně vysoké postavení, a jsou představiteli politických stran, jsou voleni za ty politické strany a nejsou žádným způsobem perzekuováni. Já si myslím, že ten politický problém…Teď už je to vyloženě politický problém.

Martina: A myslíte si, že tyto události, toto extempore, potažmo to, jakým způsobem o tom třeba univerzita informovala, nebo jak o tom dále potom informovala média, že to skutečně mohlo ekonomicky nějak Vysokou školu ekonomickou poškodit? Víte o tom, že by skutečně nějací obchodní partneři řekli: „Tak s vámi my jsme skončili, pánové.“

Miroslav Ševčík: No, tak já vám musím říct opačný případ. My jsme dostali návrh na sponzorský dar ve výši sto tisíc korun za to… a přímo to tam bylo jaksi sděleno, že ten důvod je za vystupování mé a za to, že hájím svobodu slova, demokracii a principy demokracie v České republice. Protože to bylo sto tisíc… původně jsme jim tyto smlouvy mohli podepsat jako děkani. Když to přišlo na právní oddělení, tak právní oddělení sdělilo, že to nemůžu podepsat, že můžu podepsat pouze do padesáti tisíc a že pan rektor to nepodepíše, protože je tam tento důvod uveden. Takže pan rektor mi napsal přesně, co kde se má změnit, já jsem to přesně změnil tak, jak pan rektor chtěl, zaslal jsem to té firmě, která nám ty peníze chtěla dát, ta firma to znovu podepsala s touto změnou, ale pan rektor to stejně odmítl podepsat, protože v části té smlouvy zůstalo to, že si váží mého vystupování. A on řekl, že to tam prostě nechce, takže teď to usnulo na tomto bodě, takže pan rektor v podstatě zavinil to, že národohospodářská fakulta přišla teď o sto tisíc, pokud se nezmění a nebude souhlasit i ten dárce s tím, že se celá ta smlouva bude muset změnit a že tam nebude uvedeno, že to dává díky mému veřejnému vystupování.

Já jsem dostal například teď od nějakého Williama Wikse mail, kde píše, že si přečetl průzkum, že více než polovina Čechů se bojí vyjádřit svůj názor, a myslí si, že se do života lidí vrací cenzura. A on píše: „Podle mě jste jeden z mála lidí, kteří se odváží mluvit pravdu. Pracoval jste pro svobodu projevu v češtině, a dokonce jste trpěl nějakou formou nespravedlnosti.“ A on jako novinář a publicista sbírá materiály o svobodě projevu v České republice a všiml si, že česká vláda má dlouhou historii potlačování svobody projevu ve jménu boje proti dezinformacím. A to je přesně ono. Takže si toho všiml zahraniční publicista a chce v podstatě spolupracovat na tom… ve spolupráci s nějakými kroky Rady OSN pro lidská práva, nevládní organizaci, aby natlačili vládu k přijetí těch pozitivních opatření. Ten mail jsem dostal v podstatě někdy předevčírem, a chce, abych se k tomu vyjádřil, a dokonce k tomu má být nějaká diskuse, píše on, v Poslanecké sněmovně, a ptá se mě, co budu dělat dál pro svobodu projevu. A já budu dál bojovat za svobodu projevu.

Tady na ostrově Hispaňole panuje klid. Lidi su spokojeni, bo tu praktycky nikdo nečumi na televizu a praktycky nikde neni Dominykanska pošta. Tym je zaručene, že lid jest šťasten.

Prachy dostava prostřednictvim bank, a to je asi tak všecko, co jest třeba. Pohlednice tu neegzystuju a poštu nikdo neposila, bo za prve neni odkud, za druhe neni kam dopisy posilat. Pokud potřebujete poslat balik, předate ho řidičovi autobusa, date mu par kaček, a v cilove stanici si ho kdosik převezme. Je to nadherny system, kery zaručuje, že se lid nebuři, bo nemože dostat dopis od egzekutora, dopis od vlady, že se odklada odchod do duchoda, nebo dopis od Pavla, že zakonna vularizace se ruši.

No a do teho všeho mi přišla zprava, že Česka pošta zruši stovky poboček, ale manažeři zustanu, zdraži služby Čechum, ale posilani baliku Rusum žijicim na Ukrajině je zadarmo a propusti se tisice lidi.

Tuž, myslim, že to je cesta spravnym směrem do bananove republiky. Bo kaj neni pošta, tam nemožete dostavat blbe zpravy. Veselte se.

Co zme si zvolili, to mame. Narod, kery si necha viset na vlastnim narodnim muzeu cizi vlajku, si zasluži otroctvi. Dobře mu tak. Vsjo budět Ukrajina.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Sosúa

—————————————————————————————————————————————-

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

—————————————————————————————————————————————-

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY.

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání ZDE.

Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

Martina: Když jsem si povídala s režisérem Jiřím Strachem, tak mi říkal, že se někdy cítí, když sleduje zpravodajství, podveden, protože od zpravodajství očekává zprávy, zatímco od sebe, jako od režiséra, očekává vyprávění příběhů. Ale oni vyprávějí příběhy, a to je další prostředek, kterak manipulovat s veřejným míněním.

Jaroslav Polanský: Ale já se jich musím trochu zastat. Věřím tomu, že velká většina z nich to myslí upřímně a dobře. Bohužel podlehli liberálně revolučnímu konceptu uvažování, podlehli potřebě za každou cenu páchat dobro a napravovat svět, kdekoliv vidí něco špatného. Podlehli potřebě trpět za to, aby všude na světě bylo dobro v nejširším slova smyslu, protože, opět, se máme přeci dobře, a je to naše povinnost, protože jako Západ neseme na bedrech dobro celého světa, a musíme všechny poučit, zušlechtit, všude udělat pořádek. Tito lidé to opravdu, v rámci tohoto konceptu materiální saturace a hledání nového smyslu života, myslí dobře, a jak jsem říkal na začátku, prostě chtějí svět předělávat. Jsou to revolucionáři a nemohou jinak.

Já, jako konzervativec, důsledně ve svém životě uplatňuji, ať si každý kolem mě dělá, co chce, pokud mi nehlučí do uší, nesmrdí mi pod nos, nenutí mě platit jeho zábavu a jinak mě nevyrušuje. To je konzervativní způsob uvažování. Já se nechci předělávat. Chci pouze klid a právě materiální saturaci, kterou si pak proměním v materiální hodnoty, které mi dělají radost. Ale oni nedokážou prostě jenom žít a nechat žít. Oni potřebují revolučně měnit. Oni si prostě nemohou pomoci.

Martina: Jaroslave, chápu, co jste teď říkal, když jste zmiňoval, že to oni myslí dobře a upřímně. Ale přesto všechno, pokud je člověk, řekněme, novinář, nebo politik, tak by v rámci toho, že to myslí dobře,, neměl vysloveně lhát. A já jsem tady zrovna nedávno, při jiném rozhovoru, vzpomínala případ Afghánistánu, kdy každý, kdo by si jen dovolil zapochybovat, třeba zda je rozumné zasahovat v Afghánistánu, nebo kdo by zpochybnil výrok, že u Kábulu se bojuje za Prahu a podobně – to byl status quo – tak takový člověk byl považován za zbabělce. A když se na to díváme s odstupem, tak John Sobko, který byl zvláštním inspektorem pro dohled nad rekonstrukcí Afghánistánu, řekl: „Od chvíle, kdy válka začala, se americkému lidu soustavně lhalo.“ A závěr ze zprávy zvláštního generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu, Roberta Crowlyho, který řekl: „Každý jen chtěl slyšet dobré zprávy, a ty špatné byly potlačeny. Každý údaj byl upraven tak, aby nabízel co nejlepší obraz.“ V tomto případě přece nemůžeme říct že to mysleli dobře.

Jaroslav Polanský: Tak samozřejmě, že tento liberální boj za světové dobro statisícům, miliónům lidí zajišťuje luxusní životní styl a luxusní kariéru. Samozřejmě, že jakkoliv jsou tlačeni 99 procenty lidí, kteří to myslí dobře, tak jim to zároveň zajišťuje jejich životní styl, jejich kariéru, respekt ve společnosti, životní příležitosti, a tito lidé samozřejmě nechtějí pouštět žádné špatné zprávy. Oni si chtějí tento životní styl udržet. To je jasné. Ale i co se týče těch 99 procent řadových vyznavačů těchto liberálně revolučních teorií o pomoci celému světu, tak i u nich už začíná, a to ne začíná, už i u nich propuklo naplno uvažování ve stylu: „Prosím vás, neříkejte to, nebo někomu nahrajete.“

To je moderní termín doby. Nesmíte říkat, že u Bachmutu má Ukrajina problémy, protože nahráváte Putinovi. Nesmíte mluvit o tom, že několik procent ukrajinské společnosti významným způsobem vidí termíny fašismus a nacismus jinak, než my, a když o tom mluvíte, nahráváte Putinovi. A naprostý vrchol byl, když Alexandr Vondra, kterého si nesmírně vážím, před pár lety za něco kritizoval Respekt jakožto týdeník, celkový koncept, redakční politiku – tuším, že to tak bylo – tento komentář převzal Sputnik, a Alexandr Vondra dostal strašnou bídu za to, že když někdo kritizuje liberální média, tak někomu nahrává. Takže dnes musíte v rámci liberálně revolučních politických teorií zatajovat jistou část reality, protože nahráváte nepříteli.

Martina: Tehdy to bylo v souvislosti s Afghánistánem tak, že kdokoliv by u nás řekl, že…

Jaroslav Polanský: Řeknu vám jeden příklad, který je úplně to nejhorší, co jsem v tomto směru v téhle zemi kdy zažil: Když Fialova vláda zrušila perverzní pravidlo, že se do hospody smí pouze s testem, nebo potvrzením o očkování, tak na Twitteru někdo napsal, že je špatně, že to vláda udělala, protože tím nahrává lidem, jako je Okamura. Rozumíte tomu? Aby se nenahrálo, v uvozovkách, lidem jako je Okamura, tak se někdo dožadoval tvrdšího režimu od vlády k občanům, dožadoval se větší represe. A když to bylo zrušeno, tak tím nahrál lidem, jako je Okamura. To je něco tak strašného. Obávám se, že to je to, o čem jste mluvila v souvislosti s Afghánistánem, ale desetkrát hůř.

Pravda je potlačována pod heslem: A komu prospějete tím, že říkáte pravdu? Nepříteli?

Martina: V souvislosti s Afghánistánem jsem chtěla říct, že kdokoliv by tehdy řekl, jak se věci skutečně mají, ať už u nás, nebo v Americe, tak byl ihned označen za dezinformátora v cizím žoldu, který nenávidí Spojení státy, a nejspíš podporuje terorismus.

Jaroslav Polanský: Tak já jsem nedávno na Parlamentních listech citoval, a do titulku jsem dal zprávu BBC, kdy doslova, snad to budu citovat dobře, BBC napsala, že u Bachmutu Rusové postupují krok po kroku, tělo po těle, muž po muži. Nějak tak to bylo. Já jsem to dal do titulku, a dostal jsem strašnou bídu od pana Pavla Šafra, že to sice tedy BBC napsala, ale je strašně hnusné to napsat. Je to strašně hnusné. Ano.

Martina: Komu tím prospějete?

Jaroslav Polanský: A komu tím prospějete? Co? Druhé straně? Ta hnusná postava Miroslava Donutila, jak buzeruje svého syna, ať sundá z nástěnky tu hnusnou máničku…

Martina: Gagarinova bratra…

Jaroslav Polanský: Komu tím prospějete? Co? Tak to je krásná alegorie podobných lidí. Bohužel ale, špatné zprávy vždycky prosáknou.

Martina: My se můžeme podívat na současnou situaci, kdy celých 90 procent lidí z výzkumu u nás preferuje to, aby Evropská unie a NATO zajistily mír na Ukrajině diplomatickou cestou. Ovšem, když někdo řekne, že by si přál mír a jednání, tak v tu chvíli se opět stává tím: „Komu tím prospějete? Druhé straně.“ Co si s tím počít? Jak s tím pracujete vy, jako novinář?

Jaroslav Polanský: Tak já s tím v první řadě musím pracovat jako člověk. Ztratil jsem jakýkoli respekt k Vladimiru Putinovi 24. února 2022, protože to – abych možná správně citoval knížete Talleyrand – to, co udělal, bylo horší než zločin, byla to chyba, bylo to něco strašného. Takže já nemám nejmenší důvod vzhlížet k Vladimiru Putinovi, a jakýkoliv respekt, který jsem k němu mohl mít, jsem ztratil. Ale klíčem k rozřešení tohoto stavu je v tom, když se podíváte na jeho začátek. A jsme na rozcestí.

Pakliže považujeme za automaticky správné, že jsme riskovali zhoršení vztahů s Ruskem, a naštvání Ruska tím, že jsme chtěli Ukrajinu za každou cenu nasměrovat do Evropské unie. Že jsme podporovali Majdan v Kyjevě, a nakonec hodili pod stůl dohodu tří ministrů zahraničí, tuším že z ledna 2014. Že jsme navzdory dohodám nechali dav vyhnat z prezidentského paláce Janukovyče, a učinit de facto státní převrat – tak pokud toto někdo považuje za legitimní a v pořádku, tak nevidí ani zrnko zodpovědnosti, kterou bychom měli za současný stav, a tím pádem si nárokuje jedině stoprocentní vítězství. A vzhledem k tomu, že žádnou odpovědnost necítí, tak necítí důvod pro to, aby slevoval ze svého požadavku stoprocentního vítězství, to znamená osvobození 100 procent ukrajinského území.

Pokud někdo odpovědnost do jisté míry cítí, a může to být, a zpravidla je, člověk, který zároveň jasně odsoudil, co Putin udělal, tak takovému člověku, který tam určitou odpovědnost cítí a vidí, že to mohl být prvotní spouštěč, tak takovému člověku je jasné, že to 100:0 nedopadne. Takový člověk, který vidí tuto určitou odpovědnost, je ochoten ke kompromisu. V zásadě jsem přesvědčen, že kromě starých postkomunistických zemí, a Británie, Švédska, Pobaltí, už celá Evropa tak nějak hledá nějaký interval, jak by se mohlo dojít k nějakému výsledku, který nebude 100:0. Ale Spojené státy, a ty části Evropy, které jsem jmenoval, ovšem preferují 100:0, takže to bude ještě chvíli trvat. Ale někde na ose 100 a 0 se tento stav nakonec ustálí.

Martina: Máte nějakou teorii na to, že vnímat události v historických souvislostech je v této době nežádoucí? Máme jasného viníka, jednoho viníka, a všechno ostatní je potřeba zapomenout.

Jaroslav Polanský: Tak je žádoucí jisté věci zdůrazňovat a neustále opakovat: Rok 68, 41 let bolševického režimu, který byl odporný a strašný – samozřejmě, to je potřeba neustále opakovat. Na druhou stranu je potřeba zapomenout a kopnout pod stůl fakt, že někdy mezi lety 1990 až 2013 byly vztahy Západu s Ruskem de facto bez mráčků. Ano, byla krize v Gruzii, jak byla vyvolána, v tom se můžeme přít, byly určité dohady o lidských právech, o právech homosexuálů, to ale byla pouze západní iniciativa. Rusové až do roku 2013 neměli žádné ambice na ovlivňování politického dění u nás. Jediné, o co stáli, bylo dělat byznys, o to se snažili velice.

Ale nevzpomínám si na to, že by provozovali například média typu Sputnik. Vzpomínám, že ještě v roce 2013 existovala stránka rádia Hlas Ruska, která vypadala jako z roku raz dva, de facto nebyla aktualizovaná, bylo vidět, že nemají vůbec žádný zájem na tom, aby to někdo četl, nebo, aby to četl někdo, kdo si to nenajde sám. Nedělali v podstatě nic, čemu by se dalo říci „propaganda“. Nevím o tom, že by tajně financovali nějaké politické strany, nic z toho se do roku 2013, ani co se týče médií, ani podobných struktur, neukázalo. Někdo mluví o…

Martina: Nemůžeme to všechno vědět, jsou pod povrchem…

Jaroslav Polanský: Někdo mluví o tom, že dělali kampaň proti radaru. Ale žádné finanční transfery nikdo nedokázal vystopovat.

Pokud nedojde k razantnímu ekonomickému obratu směrem nahoru, tak konsenzus, kdy většina lidí nadává na cenzuru, ale mlčí a toleruje to, bude oslabovat. Lidé se začnou zajímat o to, jak se mít materiálně lépe.

Martina: A kam tím směřujete?

Jaroslav Polanský: Směřuji k tomu, že třeba rok 68, a bolševický režim je třeba zdůrazňovat, ale historické souvislosti, z nichž vyplývá, že Rusové před rokem 2013 neměli zájem na ovlivňování českého politického prostoru, aspoň já o tom nevím, je zase třeba kopnout pod stůl a nevidět to. Jako bychom chtěli navázat rovnou až na zlý Sovětský svaz, který nás utlačoval. Což utlačoval. Ale jako bychom chtěli to, co bylo mezi tím, mezi rozpadem Sovětského svazu a rokem 2013, zapomenout, a že tyto souvislosti je třeba kopnout pod stůl.

Martina: Vy občas děláte rozhovory s lidmi, kteří mají, řekněme, vhled na současnou situaci hlubší, i třeba historický, ale také se za to velice často těšíte, v uvozovkách, dehonestaco. Myslíte, že to se svobodnou diskusí na tato témata půjde od desíti k pěti? Nebo si to lidé už nedají dále líbit, a vzhledem k tomu, jak se vyjádřili v průzkumu veřejného mínění, jim to vadí, uvědomují si to, a považují to za nástup nové cenzury?

Jaroslav Polanský: Pakliže bude panovat současná ekonomická situace a současný ekonomický trend, nedojde k výraznému kvalitativnímu zlepšení. Ale společenský konsenzus, kdy většina lidí na tyto jevy, které mohou sice připomínat cenzuru, nadává, ale tak nějak to toleruje – bude oslabovat. Bude se snižovat podpora stran, které se snaží tuto pokličku držet. Oni budou chvíli čím dál agresivnější, protože budou vidět, že lidé se od těch naivních liberálních konceptů – které vyzývají občana k tomu, aby se uskromňoval ve prospěch abstraktního dobra – budou se vracet k pragmatickému uvažování o vlastním životě, o tom, co je pro ně, jejich rodinu, nejvýhodnější, nejlepší, jak se zajistí, a jestli je náhodou někdo nezneužívá. Takže, pokud nedojde k razantnímu ekonomickému obratu směrem nahoru, tak tento konsenzus, kdy lidé mlčí, bude mizet, a oni se začnou zajímat o to, jak se mít materiálně lépe.

Martina: Téměř 61 procent lidí považuje v případě dezinformací, o kterých už tady byla řeč, za nejvíce nebezpečnou provládní propagandu bagatelizující energetickou a ekonomickou krizi. Jak to vidíte vy?

Jaroslav Polanský: Tak já se opět přidržím, a budu to opakovat, toho, že v mém světě je dezinformace pouze faktografická jednotlivina. Pakliže se bavíme o poměrně neumělém PR, které Fialova vláda dělá, zejména pokud jde o energetiku, tak ano, oni vzhledem k jistým strukturám, které jim pomohly k moci, nemohou dělat nic jiného. Oni nemohou konkurovat Andreji Babišovi v prohlášení, že by ČEZ vykoupil, že je nutné rozpojit určování ceny energie v České republice od ceny, která je určována na lipské burze. To je Babišova rétorika, ale oni si něco takového nemohou dovolit.

Dominance západních, liberálních států je tak velká, že ti, kteří mají za hlavní program být spolehlivým partnerem Západu, a vděčí za své zvolení neziskovým organizacím placeným ze Západu, nemůžou nic dělat, i kdyby chtěli

Martina: Takže proto, že si to nemohou dovolit, aby si nezadali, tak země, která je ve výrobě elektřiny plně soběstačná, platí nejvíce?

Jaroslav Polanský: Když vám někdo pomohl do sedla, svým způsobem vás v sedle drží, a zároveň se ho bojíte, tak zkrátka musíte dělat i věci, o kterých víte, že je lidé nepřijmou. To holt nemáte jinou možnost. To je jednak utilitární hledisko, souvztažnost s určitými finančními skupinami. A za druhé, podstatná část nákladů na energie, a souvisejících životních nákladů, je také dána ekologickou politikou. Já si vzpomínám, že Pavel Tykač, myslím, že to bylo v Insideru, říkal, a teď plácnu, že cena elektřiny je tak zhruba z poloviny dána ekologií. Mohlo by to stát polovinu: To máte emisní povolenky, povinné dotace na zelené zdroje, a další penalizace.

Toto se bude dále zvyšovat, a toto je také něco, s čím vláda nemůže nic dělat, ani kdyby chtěla. Protože ve chvíli, kdy se nepohne podstatná část Evropy, tak dominance západních, liberálním diskurzem ovládaných států, bude tak velká, že s tím prostě někdo, kdo má jako hlavní program být spolehlivým partnerem Západu, kdo v zásadě do značné míry vděčí svému zvolení jistým pomocným strukturám, řekněme, neziskovým organizacím, které byly podporovány, financovány za západních zemí – nemůže nic dělat, i kdyby se jednoho rána probudil a řekl: „To je hrůza, co dělám. Vždyť vyhazujeme spoustu peněz jenom proto, že oni mají sen o zlepšování životního prostředí.“ Nemůžou s tím nic dělat, ani kdyby se teď probudili.

Martina: Přesto všechno, pokud se někdo z nich podíval z okna, tak mohl vidět, že Václavské náměstí je téměř plné. Lidé nejsou spokojeni, a tento průzkum, který tady opakovaně z různých úhlů pohledu zmiňuji, to dokládá poměrně jasně. A přesto budeme setrvávat na obsazených pozicích?

Jaroslav Polanský: Řeknu to velmi otevřeně: Většina lidí, kteří tuto agendu, proti které lidé protestovali, proponují, se toho nemůže vzdát, protože by přišla o svou životní perspektivu, a možná, že by si potom nějakou dobu ani neškrtli. Oni nemohou uhnout. Jsou zavázáni.

Martina: Kam až myslíte, že se občané nechají zatlačit?

Jaroslav Polanský: Nevím. Jednou budou volby. Samozřejmě bude několikero voleb, a bude děláno vše pro to, aby byly opoziční struktury diskreditovány, potlačeny, aby bylo lidem vymluveno, že by se měli pragmaticky starat o vlastní budoucnost a že by místo toho měli pokračovat v nastoleném kurzu konání dobra, a následování kazatelů dobra. Bude se dělat cokoliv, aby to tak dopadlo. Ale jednou volby prostě budou.

Přičemž pozor, já nechci vidět Fialovu vládu jednolitě. Když se tady bavíme o nežádoucích jevech vyplývajících z konání dobra, tak řekněme, že vidím tři až pět politických stran, které se v tom, o čem se bavíme, plně angažují. Neviním z toho ale primárně premiérskou stranu. Věřím, že v ODS, ne, že věřím, vím, že v ODS je spoustě lidem trapné, jak se slovem „dezinformace“ chce dělat politické PR prostřednictvím pronásledování jiných úhlů pohledu. To je v ODS mnohým trapné. Věřím, že například v ODS se jednou mnohým rozsvítí.

Martina: Co si myslíte, že bude za tímto rozsvícením? Protože, jak říká klasik, politik udělá správnou věc, až když už mu nic jiného nezbývá.

Jaroslav Polanský: Nevím. Ale znám v ODS tolik slušných, inteligentních lidí, kvůli kterým bych tuto stranu opět rád volil, a věřím, že se této straně rozsvítí nejen pokud jde o to, co můžeme shrnout pod pojmem cenzura, ale i co se týká dalších oblastí liberálně revoluční politiky, to znamená, akceptace, ať tak či onak Green Dealu, a akceptace zbytečných liberálních témat. Věřím, že tam se ODS rozsvítí.

Jistě, jiná věc je postoj ODS k dění na Ukrajině, ale tam to má trochu jiné zdroje, podle toho, jak to chápu, než u liberálních stran. Zatímco liberálové drží jasně proukrajinský prostor proto, protože zkrátka chtějí konat dobro po celém světě, tak u většiny ODS, u většiny konzervativců, kteří drží hrdinně proukrajinský a protiruský postoj, se spíše můžeme bavit o opakování postoje, který měli Američané za G.W. Bushe vůči válce v Iráku. To znamená, že my jsme hrdý, bohatý, svobodný Západ, a někdo nám chce naše bohatství, náš způsob života, kazit, ničit, a my musíme dělat všechno pro to, abychom tomu zabránili. To byl po 11. září republikánský narativ, a to i během války v Iráku. A čeští konzervativci to do značné míry opakují vůči Putinovi, i s příměsí historických resentimentů ve smyslu: „Rusové nám zase chtějí zničit náš způsob života, naše bohatství, náš kapitalismus, to jsou rezidua ze Sovětského svazu, a my to musíme zničit.“ Vidím to kvalitativně jinde, než u liberálních sil. Český konzervativec nemá Rusko opravdu rád ze stejného důvodu, proč americký konzervativec neměl rád Al Kaidu a Saddáma Husajna, protože v tom vidí ohrožení svého konzervativního způsobu života. A já to v zásadě nemůžu českým konzervativcům, těm, kteří volí ODS, vyčítat, protože jsem v době války v Iráku byl jedním z nich. Také jsem věřil, že kapitalismus, demokracie, pohodlí, prosperita, jsou ohroženy zlými lidmi, a musí se to bránit. Takže tyto motivy jim v zásadě nevyčítám. Jen je to častokrát jediné, co mě od ODS dělí, a to mě mrzí.

Zazvoní zvonek u dveří. Dveře se otevřou…

Kabeláčová: Co je?

Koledník: Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň…

Kabeláčová: Ptám se: Co je!?

Koledník: Hody, hody, doprovody…

Kabeláčová: To jsem slyšela. Co to má znamenat?

Koledník: Já jsem si přišel, slečno Kabeláčová, vykoledovat vejce, tak bych vás rád vyšupal…

Kabeláčová: Tak za prvé jsem sice svobodná, ale vyprošuji si, abyste mne v mém věku oslovoval jako slečnu, a za druhé, pokud jste mne přišel napadnout touto pomlázkou, považuji to za maskulinní přežitek a sexistickou provokaci!

Koledník: Promiňte, já jsem jenom, že jsou Velikonoce…

Kabeláčová: No a? To vám snad dává právo chovat se agresivně? Nevíte, že třeba pirátská poslankyně Olinka Richterová upozorňuje, že 60 procentům žen je tohle počínání nepříjemné a že každá desátá dívka, nebo žena to obrečí?

Koledník: Aha…

Kabeláčová: To je šokující, viďte?

Koledník: No… já jsem to takhle…

Kabeláčová: Nemyslíte, že oslava svátků by měla zanechat na všech stranách dobrý pocit, a ne třeba modřiny?

Koledník: Ale já chtěl jenom tak ohleduplně…

Kabeláčová: Ohleduplně? A to je jak?

Koledník: No, jen tak jemně přes zadničku…

Kabeláčová: Cože?

Koledník: No, přes hy… hy… hýždě…

Kabeláčová: Máte na mysli tuhle partii???

Koledník: Ano, přesně tuhle, co na mě vystrkujete.

Kabeláčová: Tak na to raději rychle zapomeňte.

Koledník: Promiňte. Chtěl jsem jen velikonoční vajíčko.

Kabeláčová: Vážený pane koledníku, tak tohle ve mně vyvolává asociaci, jakoby si nějaký namyšlený nadsamec přišel pro mé vajíčko s tím, že si ho hodlá jen tak oplodnit svou spermií nesoucí jeho šovinistické geny!

Koledník: Promiňte, paní Kabeláčová, omlouvám se, považujte to za sousedský omyl, já jdu jinam.

Kabeláčová: Počkejte, vy nechcete moje vajíčko?

Koledník: Prosím?

Kabeláčová: Nezvonil jste tu jen tak pro nic za nic, ne?

Koledník: Původně jsem přišel hodovat.

Kabeláčová: Můžete v tom pokračovat.

Koledník: Cože?

Kabeláčová: Jistě, ale za přesně stanovených smluvních podmínek.

Koledník: Asi vám nerozumím.

Kabeláčová: Sepíšeme smlouvu o tom, kolikrát a jak silně se můžete tímto tradicionalistickým nástrojem zvaným pomlázka dotknout mého těla a jaké části. Řekněme, že to na mě přiložíte lehce třikrát, a to do oblasti bederní tak, abych to necítila, ale vy jste měl pocit doteku. Já vám potom za to donesu jedno bílé, neobarvené, tedy ekologicky zachovalé vejce jakosti A. Pokud souhlasíte, sepíšeme to na smluvní formulář a vykonáme ten váš obřad hodování.

Koledník: Myslím, že to nepůjde, paní Kabeláčová.

Kabeláčová: Proč? Vy nechcete moje vajíčko? Vy snad nade mnou ohrnujete nos? Chováte se nadřazeně? Vy si koledujete minimálně o občanské řízení! Zazvoníte u mých dveří s touhle prehistorickou věcí se stužkami v nepřátelských barvách, požadujete moje vajíčko, recitujete genderově nevyvážené verše, a když mě násilím přinutíte se vám poddat, tak mě rasisticky ignorujete jen proto, že mám třeba blond vlasy?

Koledník: To v žádném případě, paní Kabeláčová, ale právě v tuhle chvíli jsem se proměnil na nebinární bytost a veškeré záměry s touhle pomlázkou proudí mimo mne. Omlouvám se, odcházím se milovat sám a se obdivovat do svého soukromí. Neshledanou!

Kabeláčová: Počkejte… No to jsou zase Velikonoce. Musím napsat Olince Richterové, že by bylo dobré, kdyby se začalo prosazovat, aby s pomlázkou chodily ženy. Nebo ještě lépe – s důtkami!

…

Vážení posluchači Rádia Universum, loučím se s vámi s otázkou, co bylo dřív? Vejce, nebo slepice?
Váš Michal Gulyáš

Když jsem byl malý, a můj tatínek mi o někom řekl, že je to zlý člověk, tak jsem si pod tím vždycky představoval, že bije maminku. To byla po celé dětství moje definice zla. Když nějaký tatínek ubližuje mamince. Znal jsem podobných případů ze školy dost. Tenkrát se pro ránu ještě nechodilo daleko a domácí násilí bylo mnohem větší téma mezi dětmi než mezi rodiči. Dodnes si pamatuju modré pruhy na zadnici jednoho mého spolužáka, který doma rozbil s bratrem lampu, a řádně to schytal. Jiný zlý člověk z vesnice zase střílel kočky a ptáčky. Dělalo mu to dobře. Házel kameny po slepicích, které mu vlezly na zahradu, nebo na ně poštval svého psa.

Tato definice zla mi v podstatě zůstala. Zlý člověk je ten, který záměrně ubližuje svému okolí, a dělá mu dobře cizí utrpení. Raduje se z cizího neštěstí, vysává radost z životů ve svém okolí. I když jsem se v dospělosti stal Vidlákem, který je schopen zabít a zpracovat prase, před zabijačkou vždycky špatně spím a velmi útlocitně prožívám, když se mi vlastní omráčení a vykrvení zvířete nepodaří úplně dokonale. Vadí mi způsobovat utrpení. Zlý člověk je pro mě ten, kdo se raduje z trápení.

Po dlouhá léta by mě nenapadlo, že zlý člověk by mohl být třeba ten, kdo má jiný názor. Ať volí, koho volí, ať se upíná k čemu chce, nebije svoji ženu, nebije svoje děti, řádně chodí do práce, platí daně, stará se o svůj majetek a nestará se o cizí… to prostě není zlý člověk. Neshodneme se třeba, nemáme stejný názor, ale nijak nám to nebrání v existenci vedle sebe. Přes názorové rozpory sdílíme stejný pohled na práci, vlastnictví, či vztah k ženám.

Doba se nám ovšem posunula. Dnes je zlý člověk i ten, kdo prostě jde na demonstraci. Nebo kdo nesouhlasí s vládou. Kdo se dívá skepticky na Evropskou unii a kdo není nadšený z ukrajinských úspěchů na frontě. To dneska bohatě stačí na definici zla. Takový člověk už nemusí nikomu ubližovat, nemusí týrat zvířata, nemusí sprostě nadávat svým dětem, ba dokonce může řádně a poctivě plnit své pracovní povinnosti, ale stejně už je dostatečně zlý na to, aby se jiní radovali z jeho dehonestace, či rovnou odsouzení. Definice zla se posunula. Člověk nemusí být schopen ublížit mouše, ale přesto může být zlý. Nemusí se dopustit žádného kriminálního činu, ale stačí, že se dopustil jiného názoru.

Je zajímavé, že když se takto posouvají definice, projeví se to i obráceně. Najednou je možné organizovat Bandera párty, aniž by to vadilo. V Řeporyjích je možné mluvit o podřezávání lidí, a také se nic nestane. Je možné bagatelizovat to, co ještě nedávno bylo naprosto jasnou definicí zla. Je možné shlížet milostivě na některé druhy násilí. Bývalý kosovský vůdce Hashim Thaci dnes stojí před soudem za to, co mu bylo v minulých dobách dovoleno – tenkrát v něm bylo možné vidět dobrého člověka, i když to byl hrdlořez první kategorie. Není násilí jako násilí. Co je na Ukrajině agresí, tomu se jinde říkalo operace Trvalá svoboda.

Přemýšlím, jak se to celé mohlo stát? Nebude ono to tím, že dlouhých třicet let se zpochybňují veškerá pravidla a hodnoty? Že se zpochybňuje manželství, vlastnictví, uspořádání společnosti? Zpochybňuje se všechno, podle čeho žili naši předkové, jako by byli slepí a nechápali, že právě padesát pohlaví spasí tuto civilizaci. Jako by nechápali, že manželství je přežitek. Jako by nechápali, že zlo je vždycky jen tam v Rusku, a nikdy není tady. Jako by nechápali, že jsou lepší názory než jiné, a není možné mít slitování s těmi, co si myslí něco jiného.

K čemu je koncept univerzálních lidských práv, když univerzálně vůbec nevíme, co je zlo?

Když dávní pisatelé Bible psali o stavbě babylonské věže a zmatení jazyků, podle mě měli na mysli právě tohle. Slova náhle znamenají něco jiného. Zlo je jiné, než bylo před deseti roky, a dobro vlastně také. Někteří nesmějí mluvit, a jiní naopak mohou plácat cokoliv, ale jsou nedotknutelní. Tak dlouho se všechno zpochybňovalo a relativizovalo, až nám nic společného nezbylo. Teď mizí i to poslední a nejzákladnější. Definice dobra a zla. Řádný otec od rodiny může být zlý, a hrdlořez může být dobrý. Denně to čteme v novinách a vidíme v televizi.

Jsme ještě společnost či národ, když už ani toto nesdílíme všichni stejně?

Martina: Podívala jsem se na jeden váš výrok z roku 2018, kdy jste řekl: „Souhlasím s generálem Jiřím Šedivým, který řekl, že nehrozí konvenční konflikt s Ruskem, ale hybridní válka se děje už dlouho.“ Tady jste se mýlil, stejně jako pan generál. Také tady máme tvrzení o prokázaném ovlivňování voleb ve Spojených státech, a pak soud rozhodl jinak. Vzpomeňte si na Russiagate kolem volby prezidenta Trumpa. Vzpomeňme si, na čem byla celá tato záležitost vystavena, a přesto to naše noviny, naše veřejnoprávní média, měla za hotovou věc. A až posléze se ukázalo, že Russiagate byla postavena na jiných, naprosto vylhaných základech FBI, tehdy…

Bohumil Kartous: Mluvíte o jediném reportu, který vyšel nedávno, ale který je v této věci ojedinělý. To ještě neznamená, že to není skutečnost, že se ruský dezinformační aparát nějakým způsobem nepodílel na ovlivňování názorů Američanů před volbami.

Martina: Já mluvím o rozhodnutí soudu v Americe, že Rusko neovlivňovalo volby, Nebylo prokázáno, že by Rusko přímo figurovalo za zvolením prezidenta Trumpa.

Bohumil Kartous: Tak Rusko samozřejmě nemůže figurovat za zvolením prezidenta Trumpa.

Martina: Můžeme se brát za slovo, ale vy víte, co chci říct.

Bohumil Kartous: No, jasně. Ale to, že vliv ruského dezinformačního aparátu byl detekován v různých zemích Evropy i ve Spojených státech, ve Velké Británii, to je fakt.

Martina: Ano. Myslíte, že jiné mocnosti to nedělají?

Bohumil Kartous: Samozřejmě, jiné mocnosti to dělají. Hodně to souvisí s hodnotovým založením, s jakým k jiným partnerům cítíme nějaké vazby. Jestliže jsem součástí Severoatlantické aliance, stejně jako Spojené státy americké, nebo řada našich evropských partnerů, tak považuju za naprosto, řekněme, relevantní, naprosto legitimní, že si s těmito partnery vytváříme koalici, a sdílíme s nimi své hodnoty a postoje. Naše ústavy, a naše demokratické systémy si jsou v tom hodně podobné. A nevím, a skutečně nechápu, když někdo vnímá jakoukoliv potřebu jakési silné vazby a přátelství se současným Ruskem, které je válečným, teroristickým státem. To je naprosto nepochopitelné.

My se tady zase bavíme o tom, jaké hodnoty zastáváme. Jestliže jsme součástí NATO a EU, tak je pravděpodobné, a je dokonce žádoucí, abychom s těmito státy, na základě nějakých objektivních hodnotových shod, které máme, vytvářeli koalice. To je v pořádku. Já naprosto nechápu, z jakého důvodu bychom měli vytvářet nějakou funkční koalici se současným Ruskem, které je krajně nebezpečné, je to nedemokratický stát, stát, který se chová naprosto teroristicky, jak ukazuje na současné Ukrajině.

A když se podíváme, jenom mimochodem, na rozložení takzvaných alternativních médií a minimálně dezinformačních webů, které sledujeme, tak Rusko je pro ně země, kterou se snaží neustále obhajovat. Takže já vůbec nechápu, jaký bych v tom měl vidět bohulibý záměr s ohledem na to, jak je hodnotově konstituována naše ústava, jaké mezinárodní partnerství vytváříme. Jestliže někomu vadí, že třeba naši partneři z Evropské unie, u NATO to tak není, vytvářejí nějaké prostředí, ve kterém podporují naše společné ústavní hodnoty, tak mu pravděpodobně vadí ústava jako taková. A to já v tom okamžiku otevřeně říkám, jestli někomu vadí demokratická ústava, tak já budu rozhodně proti tomu, aby se to snažil nějakým způsobem změnit. Zase se vracím k tomu Maďarsku.

Martina: Protože věci nejsou černobílé. A asi nikdo nehovoří o vytváření koalic, ale o normálním diplomatickém jednání a diplomatických postojích, protože tak to na mezinárodním poli, u mezinárodních vztahů většinou fungovalo.

Bohumil Kartous: Můžu se zeptat? A to diplomatické jednání a normální diplomatické vztahy myslíte v Ruské federaci?

Martina: Myslím ke všem…

Bohumil Kartous: Myslíte konkrétně v Ruské federaci, když se zeptám já vás?

Martina: Když se zeptáte, tak tady v tom případě bych asi souhlasila s Henrym Kissingerem, který loni v Davosu řekl: Prosím, snažme se vyvolat jednání. Mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, dokud je to ještě možné.

Bohumil Kartous: Jo, ale to je možná něco jiného, než o čem jsme se bavili.

Martina: No, ani ne.

Bohumil Kartous: Já abych byl konkrétní. Považujete za normální diplomatické vztahy, když má ambasáda Ruské federace, nebo měla ambasáda Ruské federace do odhalení sabotáže ve Vrběticích zhruba 120 zaměstnanců, což je více než dvakrát tolik, co má druhá největší ambasáda v Praze? Považujete za běžné, že někdo zneužívá své diplomatické mise k tomu, aby tady prováděl zpravodajskou činnost, nota bene, když víte, že tento stát má úzké vztahy k politické reprezentaci v České republice?

Sledování dezinformačních zdrojů ukazuje, že nikdy nekritizují Putina ani Rusko, ale přímo, nebo nepřímo ho podporují. To nemůže být vysvětleno jinak, než že tam existuje ideová koalice.

Martina: Myslím, že od toho máme tajné služby. Od toho máme rozvědku a vlastně celý aparát, který by toto měl hlídat.

Bohumil Kartous: Jednali jsme celkem rychle. Jistě.

Martina: Podívejte, teď můžeme takto hrát ping pong, a já můžu říct: Přijde vám jako normální diplomatické jednání vyhodit do vzduchu Nord Stream II.?

Bohumil Kartous: Máte nějaký konkrétní důkaz o tom, že…

Martina: Nemám žádný konkrétní důkaz, ale…

Bohumil Kartous: …nějaký stát ze svého rozhodnutí stál za výbuchem Nord Streamu II.?

Martina: Nemáme. O tomto se může soudně diskutovat.

Bohumil Kartous: …ale tady bylo 120 diplomatů, nebo 120 zaměstnanců ruské ambasády, z nichž mnoho desítek mělo diplomatickou imunitu, a právě na základě zjištění zpravodajských služeb víme, že u řady z nich panovala velká pochybnost o tom, že jsou to diplomati, ale že to je rozvědka. Takže s tímhle státem můžeme udržovat normální diplomatické vztahy? To je to, na co narážím. Je možné s takovým státem udržovat normální diplomatické vztahy? Já neříkám, že mají být naprosto přerušené. Ony nejdou…

Martina: Já mám dojem, že musíme udržovat diplomatické vztahy.

Bohumil Kartous: Nějaké diplomatické vztahy. Ale asi nejsou úplně v normě, protože s tímhle státem, který se chová podobným způsobem, a zneužívá vás, pravděpodobně nebudete udržovat normální diplomatické vztahy, jako s vašimi partnery v Evropské unii, nebo v Severoatlantické alianci. A to je vcelku pochopitelné. Jenom abych se ještě vrátil k tématu: Proč si myslíte – mě by to tedy zajímalo – já jsem nikde nenašel žádnou jinou odpověď než to, že to je záměr. Proč si myslíte, že z dlouhodobého sledování dezinformačních zdrojů vyplývá, že nikdy nekritizují Rusko, nikdy nekritizují Putina, nikdy se vůči tomuto státu nevymezují, ale buďto ho přímo, nebo nepřímo vždycky podporují? Jak to může být vysvětleno jinak, než že tam existuje minimálně nějaká ideová koalice?

Martina: A jakým způsobem vysvětlíte, když zase mnohé weby, mnohá média, vidí na Rusku úplně všechno špatně? Vidí tyto věci černobíle? Pojďme my teď hledat konsenzus, jak o tom všem společně diskutovat.

Bohumil Kartous: Můžeme hledat konsenzus nad tím, jaké vztahy vést k Rusku. Ale Rusko je nedemokratická země, která zásadním způsobem ohrožuje náš způsob pojetí ústavních hodnot, a my s ním musíme v tomhle gardu hledat nějaký modus operandi. To já naprosto souhlasím. Hledejme s ním modus operandi. Ale hledejme modus operandi vůči nepřátelské zemi. Vůči zemi, která Českou republiku zařadila na seznam nepřátelských zemí. Je to rozhodnutí Ruské federace.

Existuje mnoho objektivních důvodů se domnívat, že Rusko v nejbližší době nemá žádnou šanci stát se demokratickou zemí. To pro nás znamená velké ohrožení. Takže, ano, jednejme s ním, ale podle toho, kým a čím Rusko je. Protože Rusko není náš partner. Naši partneři jsou v Evropské unii a v NATO. Ale Rusko ne. Rusko v současnosti vede otevřenou válku. Vede otevřenou válku vůči sousedovi, a neváhá proto zneužít jakýchkoliv prostředků. Je to země, se kterou můžeme navazovat normální diplomatické vztahy? Mně to nepřipadá jako úplně přirozený způsob toho, jak s takovýmhle státem jednat. Nota bene, když víme, že prostřednictvím určitých informačních zdrojů se nám neustále snaží, buďto přímo, nebo nepřímo, vnutit myšlenku, že právě Ruská federace je jakýmsi současným modelem, řekněme, ideální správy věcí veřejných. Tak to už se dostáváme do úplně absurdních rovin.

A já jsem neslyšel odpověď na to, proč tenhle stát, který se chová agresivně, chová se teroristicky, je to autokracie smíšená s oligarchií, a je naprosto nedemokratický, tak proč by tento stát pro nás měl být nějakým zásadním partnerem. To je contradictio in adiecto. To je prostě protimluv. To tedy nechápu. Proč bychom měli obhajovat zdroje, které tenhle stát hájí, a tak evidentně útočí proti našim ústavním hodnotám? To je velmi složité s takovými zdroji vést jakoukoliv diskusi, protože ony jsou evidentně jednostranně zaměřené. Já nevím o nikom, kdo by nepřipouštěl, o nějakém českém seriózním médiu, které by nepřipouštělo, že o tom, jaká je situace Rusku, se musí vést nějaká diskuse, a kdo by se tady snažil jakkoliv vytvořit nějakou železnou bariéru mezi námi a Ruskem. Určitě povedeme diplomatické vztahy s Ruskem, vedeme je nadále. Ale úměrně tomu, jak se Rusko chová.

Srovnávat komunistickou totalitu s dneškem nelze. Máme demokracii, cenzura neexistuje, svoboda umožněná digitálními prostředky je bezbřehá, takže narušuje právní systém. A prostředky justice neumožňují se tím zabývat.

Martina: Bohumile Kartousi, já pevně věřím, že mě jednou potká to, abych měla ve věcech tak jasno, jako vy. Protože já se chci stále ptát, a neumím si představit, že jsou věci v tak složité záležitosti, jako je mezinárodní politika, zahraniční politika, tak černobílé. Přestože, ano, tady máme v tuhle chvíli jasného agresora. Ale pojďme se podívat: Vy jste pedagog, a já jsem do roku 1989 studovala na střední škole normálně dějepis, a po roce 90 jsem studovala na vysoké škole historii. A v podstatě všechno, co jsem znala ze střední a základní školy, kromě nějakých pravěků a podobně, jsem mohla takzvaně upgradovat, protože všecko to mělo na sobě jakýsi punc bílých míst, anebo konkrétní manipulace, konkrétní ideologie infiltrované už do ranného středověku. Vždycky z toho, i za Přemysla Otakara, musela vyjít špatně církev, o husitství se možná nemusíme bavit vůbec, tam víme, jak to fungovalo, a tak dále. A já mám v sobě tuto zkušenost a tuto bdělost. A v okamžiku, kdy mi někdo řekne, ale tyto věci takto jsou, tak já zpozorním. Vy ne?

Bohumil Kartous: Prošli jsme do značné míry podobným vzdělávacím systémem. Já jsem v něm byl do dvanácti let, takže jsem vekou část toho, co říkáte, zažil taky. Ještě v říjnu 1989 nám tehdy soudruh učitel přednášel o historickém materialismu, o tom, jak byl historický vývoj zakončen tím úžasným komunistickým systémem, aby tentýž, ale už ne soudruh, ale pan učitel, dva měsíce poté, mluvil o demokracii. Takže otočil velmi dobře, a bylo to pro něj velmi formativní. Tím pádem vím, o čem hovoříte.

Ale srovnávat období totality – ve kterém byl i vzdělávací systém, stejně jako řada dalších institucí, zneužit pro zcela záměrnou indoktrinaci, kdy všechna tehdejší média byla pod přímým vlivem Komunistické strany Československa, kdy vládla otevřená cenzura, a samozřejmě velmi funkční autocenzura – se současností, je, řekněme… Jak to říct – nevidím tam žádnou přímou souvislost. To nelze srovnávat. Máme demokratický systém, cenzura neexistuje, svoboda, kterou navíc umožňují digitální prostředky komunikace, je naprosto bezbřehá, dokonce natolik, že bychom v řadě případů mohli hovořit, jestli nenarušuje současný právní systém, což pravděpodobně narušuje, ale prostředky, které máme alokovány v rámci justice, nám neumožní se tím zabývat.

A tedy, abych přešel k vaší otázce, se nedomnívám, že bychom byli v současné době ve stejné situaci. To znamená, že by někdo prizmatem ideologické doktríny, kterou v tehdejší době držela Komunistická strana Československa, vysvětloval události, které se tady dějí. Máme tady velmi široké spektrum pohledů na to, co znamená útok na Ukrajinu, jakým způsobem se má řešit, co by se mělo, nebo nemělo dít. A všechny tyto názory můžete najít během pár minut v digitálním prostoru, ať už je to v podobě médií, nebo v podobě názorů projevovaných někde v komentářích, nebo na sociálních sítích, a nejrůznějších dalších informačních zdrojích.

Martina: Tak máme té ideologie ještě málo.

Bohumil Kartous: Není tam žádná shoda. To vaše srovnání kulhá. Takže vlastně nevím, co tím chcete říct. To, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu, je fakt. Budeme ho zpochybňovat?

Martina: Ne, to je fakt.

Bohumil Kartous: To je dobře.

Martina: To je fakt. O čem bychom možná mohli diskutovat, kdyby to bylo možné, tak o nejrůznějších historických věcech, které k tomu vedly.

Bohumil Kartous: Které vedly k tomu, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu? Určitě. Těch faktorů bude pravděpodobně hodně, a rozplétat tento historický pletenec nás dovede k tomu, že najdeme spoustu, spoustu nuancí, které se toho, více, či méně, dotýkají. To je nepochybně pravda. Ale stejně to nic nemění na tom, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu naprosto zbabělým způsobem, že bombarduje civilní cíle, že bombarduje jadernou elektrárnu, že se dopouští válečných zločinů, které jsou velmi dobře zdokumentovány. Co na tom mění, jak mění jakoby historické souvislosti tuto věc?

Martina: Zeptám se vás na to: Vy jste teď velmi jasně řekl svůj osobní názor a pravděpodobně i, jelikož jste mluvčí Českých elfů, jednoznačný názor Českých elfů.

Bohumil Kartous: Názor jen za sebe, to chci upozornit, nikoli za České elfy.

Martina: Pokud by někdo chtěl o tomto diskutovat na nějakém webu, a podobně, tak vás to jako České elfy znepokojí?

Bohumil Kartous: Mě to neznepokojuje, to se děje. Mě by znepokojilo, kdyby v české společnosti převážil názor, že válku na Ukrajině vyprovokoval Západ a že Rusko brání své zájmy, a musíme mu pomáhat. To bych se obával o demokracii v České republice.

Martina: Když se podíváme na další věci, týkající se trollů, které se snažíte odhalovat, tak já jsem našla, že jste jmenoval: „Jejich témata se opakují pořád dokola: Uprchlíci, Arabové, za všechno může Evropská unie, a bez ní by bylo líp. Sentimentální postoje k minulosti, výkřiky typu, všechno se rozkradlo.“ Toto jsou spolehlivé indicie? Nezacyklili jste se do určitého modelu, který by vás mohl limitovat natolik, že byste vlastně nebyli schopni racionální analýzy?

Bohumil Kartous: Ne. Můžete si projít naše reporty za poslední čtyři roky, můžete si projít databázi řetězových emailů a zjistíte, že existuje něco, co bych nazval takzvanými narativy, nebo tezemi – ty se neustále nějakým způsobem aktualizují podle situace. Jiná situace byla v roce 2016, v té době probíhající, takzvané, migrační krize, kdy do Evropy proudilo zvýšené množství uprchlíků z Blízkého a Středního východu, a z Afriky, a jiná situace byla pochopitelně v období 20 až 22, a v období covidu, a jiná situace je teď, v období probíhající kremelské agrese na Ukrajině. Tohle samozřejmě není všechno, co se odehrává v dezinformačním prostoru, ale jsou nějaké elementy, konkrétní elementy, které zůstávají pevnou součástí takzvaných tezí, takzvaných narativů.

Jak jsem říkal, vždy přímo, nebo nepřímo, tyto teze, či narativy, podporují Ruskou federaci, Putina, popřípadě jeho proxy partnery v oblasti Evropy, ať už je to Viktor Orbán, nebo jsou to čeští populisté. Zároveň nikdy nenajdete v dezinformačním – nenašli jsme zatím v dezinformačních obsazích takový konstrukt, který by říkal, že Evropská unie je dobrá, že naše setrvání v Evropské unii je důležité, které by jakýmkoliv způsobem Evropskou unii obhajovaly. Ne. Naopak. Evropská unie je nejčastějším cílem v negativním slova smyslu, se snahou poškodit ji v dezinformačních obsazích. Tedy, my jsme se nezacyklili. To, co se zacyklilo, je dezinformační prostor, protože má nějaké jednoznačné zadání. Evidentně. To znamená podporovat autoritářské státy, a nějakým způsobem kritizovat a snažit se diskreditovat demokratické, nebo v zásadě demokratické hodnoty, na kterých stojí náš stát, a všechny reprezentanty a všechna uskupení, ve kterých jsme na základě toho součástí. To znamená Evropskou unii, nebo NATO, nebo politiky, kteří se snaží tohle obhajovat. Takže to není…

V dezinformačním prostoru probíhá podpora autokratických režimů, a někteří v české politice k tomu tendují

Martina: Takže se zacyklili trollové?

Bohumil Kartous: A tak je to vcelku pochopitelné. Když z dlouhodobého hlediska sledujete, co se v dezinformačním prostoru odehrává, tak je to stále totéž: Je to podpora autokratických režimů, a podpora těch, kteří k tomuhle tendují v české politické praxi. My to jenom sledujeme. Jsme jako zrcadlo. To se neptejte nás. To se zeptejte těch, kteří dezinformace šíří, proč se takhle zacyklili.

Martina: Vy jste zmínil migrační krizi rok 2015 a 16. Když se teď podíváte na stránky ministerstva vnitra, kde je zpráva Krizového informačního týmu, řečeného KRIT, zkratka s měkkým „I“, tak tam například najdete – přestože to nebylo určeno ke zveřejnění, ale pravděpodobně je povinnost to vyvěsit – pro úředníky, vládní úředníky najdete doporučení, například, přibližně cituji: Jakým způsobem komunikovat s občany skutečnost, že v loňském roce přes naše území přešlo vetší množství nelegálních migrantů, než v době migrační krize v roce 2016, a jakým způsobem komunikovat s občany skutečnost, že častými převaděči jsou lidé ukrajinské národnosti. A pak tam je ještě doušk: Zatím si toho média nevšímají, což dává prostor s těmito skutečnostmi ještě pracovat. Jak to na vás působí, když byste rád, aby s vámi jednali férově a aby si pak lidé nemuseli dohledávat na různých webech, které mohou být dezinformační, informace, protože vidí, že tady s nimi vláda nejedná úplně narovinu?

Bohumil Kartous: Já jsem ten dokument neviděl, nevím, o čem hovoří, nevím…

Martina: Doporučuji vám si ho přečíst.

Bohumil Kartous: Zřejmě to není tak závažný problém, protože pokud by to byl závažný problém, tak už se dávno do veřejného prostoru dostal. Moje zkušenost je taková, že v téhle zemi, vzhledem k tomu, že vlastně neexistuje žádná státem, ani jinak nařízená cenzura, se informace, které jsou veřejně zajímavé a důležité, velmi rychle dostanou do kolotoče digitálního světa.

Martina: Dostaly se i tyto. Oni to ví.

Bohumil Kartous: Dokážu si představit, že – znovu říkám, mluvím o něčem, co jsem neviděl – že ministerstvo vnitra doporučuje nějakým způsobem komunikovat tuhle skutečnost v okamžiku, kdy k ní přijde. Tomu se říká strategická komunikace. Když jde o událost, která je vysoce citlivá, což imigrace v české společnosti je, tak musíte volit způsob takové komunikace, která neskandalizuje, nevyvolává znepokojení, nevyvolává pocit ohrožení, protože tohle všechno se může stát. Tak jestliže žijete v zemi, kde snaha zdémonizovat vliv imigrace na naše životy vede k tomu, že pomatený důchodce jde kácet stromy na lokální železniční trať, mluvím o panu Baldovi, odsouzeném teroristovi, tak musíte jednat velmi citlivě, protože taková informace, pokud ji skandalizujete, může působit jako poplašná zpráva. A na tom je něco nepřirozeného? Pan Balda je jediný, pokud vím, odsouzený český terorista, který jednal na základě obavy z toho, že imigranti přicházejí okupovat naší zemi, a chtějí nás tady pravděpodobně znásilňovat a vraždit. Tak jestliže tady máte člověka, který je schopen jednat na základě toho, co evidentně nabyl ve své buňce SPD a z dezinformačních zdrojů, tak s takovouhle informací musíte jednat velmi opatrně a obezřetně. A není to, že by to chtěl někdo tajit. Je to tím, že víte, že to je prostě informace, která nese velmi zásadní citlivost v české společnosti. Tak co je na tom špatně?

Martina: Myslíte si, na základě toho, jak jste to teď řekl, že se SPD musí vždycky mýlit?

Bohumil Kartous: Ne, nemyslím si, že se SPD musí vždycky mýlit. Ale je to strana, která se chová populisticky, a ve svém politickém marketingu zásadně využívá dezinformačních tezí. Je to strana, která je v tomhle ohledu naprosto nekredibilní.

Martina: Přemýšlím vlastně, jestli byste, jako Čeští elfové, opravdu neměli být nestranní.

Bohumil Kartous: My jsme občanská iniciativa, která pozoruje to, co se děje v dezinformačním prostoru. A jestliže nějaká politická entita, jako je třeba SPD, zcela systematicky zneužívá dezinformačních narativů ve svém politickém marketingu, tak je naprosto v pořádku, že to sdělujeme. A to není jako jenom náš názor, to je zcela evidentní. To se můžete podívat, na čem přece celá SPD vznikla: Na dezinformačních narativech o nebezpečnosti imigrace. Máte pocit, že pro českou společnost je po těch několika letech ohrožující? Potvrdily se tyto obavy?

Martina: Právě jsem vám řekla, že zpráva ministerstva vnitra, Krizového informačního týmu, říká, že za uplynulý rok přes naši republiku prošlo více migrantů než v době migrační krize. Takže to určitě není věc, které bychom si neměli všímat. A vy jste řekl, že se musí snažit tyto informace neskandalizovat. Ale tomu také můžeme říkat třeba mlžení.

Bohumil Kartous: Já jsem se to snažil vysvětlit před chvílí, a myslím, že poměrně detailně.

Martina: Mějte se mnou trpělivost.

Bohumil Kartous: Já trpělivost mám. Jenom nechci opakovat to, co jsem říkal před chvílí. Já se to pokusím zhutnit. Jestliže se v české společnosti podařilo dosáhnout pocitu, že migrace je něco extrémně ohrožujícího, tak chápu, že ze strany státu je důležité s takovými informacemi nakládat citlivě, ale nevidím v tom žádnou potřebu to utajovat. Protože kdyby to stát chtěl opravdu utajit, tak to pravděpodobně nenajdete na stránkách ministerstva vnitra.

Spousta informací v rámci státu není určena k šíření

Martina: Je tam napsáno: „Není určeno ke zveřejnění.“

Bohumil Kartous: Ano. Ale jistě si dokážete představit, se svou životní zkušeností, že spousta informací, které se odehrávají v rámci státu, není určena k šíření. Dokonce proto má stát, jakýkoliv demokratický stát, institut utajovaných informací, což evidentně nejde o tento případ, protože pokud by to byla utajovaná informace – a v tom režimu by to stát samozřejmě mohl vést, pokud by tento záměr úředníci měli – tak by to mohli převést do režimu utajovaných informací, a ven by se nikdy nedostal. Takže teze o tom, že se stát snaží něco utajovat, je tímto vlastně zneplatněna. Pokud by chtěl, tak je to utajeno, stejně jako když se pan prezident snažil dosáhnout abolice pro své spolupracovníky hradní kanceláře, a vedl to v režimu utajeno. Tak to je přesně případ zneužívání takové možnosti. Ale úředníci ministerstva vnitra nic takového evidentně neudělali. Tady probíhá každodenně obrovská spousta informací, které neslouží veřejnosti, ale na základě kterých funguje, protože si tyto informace musí předávat. Tak já bych to nedémonizoval.

Martina: Pro vás osobně, když se teď budu bavit o tomto konkrétním případu nelegální migrace, nebo i legální migrace z Afriky, to nepředstavuje nebezpečí? Vás to nezajímá?

Bohumil Kartous: Určitě to je vážné téma, o kterém se musíme bavit, musíme se bavit o příčinách, proč se to děje, snažit se tyto příčiny omezit. Evropa pochopitelně není kontinent, který může přijmout všechny z chudých, nebo nebezpečných zemí celého světa. Máme nějaké limity. Nepochybně je to velké téma. Ale tomuto tématu by mělo být dána adekvátně nějaká proporční důležitost. Jestliže máte v České republice politické strany, které postavily svou existenci pouze na imigraci a na problému imigrace, tak je to naprosté zkreslení naší reality, protože po těch několika letech může většina lidí na vlastní oči vidět, že pro Českou republiku není toto téma zdaleka tak prioritní, jak se tyto strany snaží tvrdit, a to je důkaz, který, si myslím, je očividný a každodenní. Tak jenom na to upozorňuji, že to tak je.

Ale, jak vidíte, tak vliv manipulací může být tak obrovský, že i přes to, že to evidentně nemá zásadní vliv na naše životy, ať už na naše životy individuální, nebo společenské, tak se toto téma stále udržuje nejenom v dezinformačním prostoru, ale právě v politickém marketingu některých stran. Můžeme se podívat třeba na předvolební politické kampaně některých stran: Nebylo to jenom SPD, ale i hnutí ANO před volbami v roce 2021, kde opět migrace hrála velmi důležitou roli. I po této zkušenosti. A čemu to chcete připisovat? Skutečnosti, nebo vlivu manipulací?

Martina: Nebo to může být tím, že jisté, a poměrně vážné problémy má třeba Francie, některé severské státy, i Německo, a jelikož jsme sjednocená Evropa, tak se dá očekávat, že v případě, že bude pokračovat tato situace úplně stejným způsobem, tak se jednoho dne budou tyto problémy týkat celé Evropy.

Bohumil Kartous: Určitě. Aspoň se svojí znalostí lokální evropské politiky vnímám, že to nikdo nezlehčuje, nebagatelizuje. Když se třeba podíváte na současné jednání Evropské komise, tak skutečně vede k posílení ostrahy evropských hranic právě na základě toho, že panuje nějaký konsenzus nad tím, že tohle není možné neřešit, že to je nějaký problém, který se nás skutečně dotýká. Ale disproporčně.

To znamená, že představa, že tento problém, který existuje na některých místech v Evropě, se nějakým způsobem přemístí k nám, by nejprve bylo nutné promyslet, jak by se to mohlo stát. Je to vcelku jednoduché: U nás tento problém nenastává, protože míra zakořenění některých jiných etnik je u nás minimální. To, že Francie, Německo, nebo Velká Británie zcela otevřeně zvaly lidi, kteří měli přijít pracovat do jejich zemí, a nesou určité konsekvence tohoto naprosto otevřeného jednání. Nebo se jedná o dřívější koloniální velmoci, které svým způsobem využívaly své kolonie ke svému vlastnímu prospěchu, a nesou za to odpovědnost. To je úplně jiná situace než v případě České republiky.

Martina: Na počet obyvatel máme, co se týká menšiny, jednu z největších. Máme tady vietnamskou menšinu, která poměrně zakořenila.

Bohumil Kartous: Vietnamská menšina… Největší je slovenská, a v současnosti určitě ukrajinská. Ale co se týká naší vnitřní diverzity, tak mám pocit, a předpokládám, že to potvrdí budoucnost, že nás zásadním způsobem neohrožuje. Tím pádem neříkám, že to není téma, ale dávejme mu v prioritách adekvátní pozici, což v případě populistů rozhodně nemá. A jak znovu říkám, ne náhodou to souvisí s tím, jakým způsobem hraje, co sehrává element imigrace v dezinformačním prostoru – jenom ho zase aktualizovali. A jestliže potřebujete v rámci dezinformací podpořit Rusko za současného stavu války, tak potřebujete nějakým způsobem démonizovat Ukrajinu a Ukrajince. Takže jedním z nejčastějších narativů v dezinformačních tezích o ukrajinské válce je, že jsme v ohrožení tím, když sem přichází ukrajinští uprchlíci: Buďto znevěrohodním celý jejich status tím, že se tvrdí, že oni přicházejí z oblastí, kde se žádná válka neděje, a přichází zneužít náš sociální, zdravotní, vzdělávací systém. Nebo se poukazuje na nebezpečí v tom smyslu, že sem přinášejí nemoci, že jsou to kriminální živly, nebo že jsou to všechno nacisté, kteří nás budou ohrožovat svým jednáním a působením. Takže jenom poukazuji na to, že element imigrace se znovu velmi silně propisuje i do dezinformačních, konspiračních obsahů v současnosti na téma války na Ukrajině.

Čeští elfové analyzují a reportují informace o dezinformacích a konspiračních tématech

Martina: A jak s tím pracují Čeští elfové?

Bohumil Kartous: Tak, jak jsem říkal na začátku. My to pouze analyzujeme a reportujeme. Poukazujeme na to, co se tam děje. Jakým způsobem se syntetizují předchozí elementy jako je imigrace, s novými tezemi, které navazují na události, které se odehrávají v současnosti.

Martina: Proč pracují elfové v utajení?

Bohumil Kartous: Je to inspirace, která… Nebo takhle: Elfové nepracují zcela v utajení. Vít Klučík, nebo já, jako tiskový mluvčí této skupiny jsme naprosto autentické osobnosti, a každý má možnost se o nás leccos dozvědět. Je to součást inspirace z baltských zemí, v nichž tyto iniciativy vznikaly právě podobných způsobem, se snahou ochránit soukromí těch, kteří se na tom podílejí, protože míra obtěžování může být skutečně nepříjemná, a člověk na to musí být psychicky poměrně dobře připraven.

Martina: Jak je vybíráte? Jak se vlastně elf stane elfem?

Bohumil Kartous: My máme poměrně velký zájem o to, aby byl ze strany běžných občanů České republiky zájem se na tom nějakým způsobem podílet. Takže vlastně tyto lidi chceme v základní úrovni identifikovat, abychom věděli, kdo to je, a abychom nějakým způsobem zjistili, co by tak chtěl asi dělat, a podle toho se s tím člověkem domluvíme, že buďto spolupracuje, nebo nespolupracuje. Ale to není žádná firma, rozhodně to nemůže mít tenhle příměr. A není to ani nějaká, řekněme, na detailní bázi řízená organizace. Je to iniciativa, která má svoje řízení, ale sestává z velké části z dobrovolnosti, z činnosti, které dělají ve svém volném čase, bez jakéhokoliv nároku na jakoukoliv odměnu. Takže to je do značné míry na těch lidech.

Martina: A máte nějaký obranný mechanismus proti tomu, aby se třeba elfem nestali lidé, nebo třeba skupinka lidí, kteří, stejně jako někteří novináři, jsou úplatní, nebo byli úplatní? Může to být….

Bohumil Kartous: Máme mechanismus proto, aby v případě, že by někdo chtěl tuto iniciativu poškodit, aby se to nestalo.

Martina: A to mi asi neřeknete, jak to je.

Bohumil Kartous: Můžu vám to říct. Elfové se vzájemně znají jen do určité míry. Já taky neznám všechny, kteří se podílejí na činnosti Českých elfů. V tomto smyslu tedy, pokud by se někdo snažil takzvaně infiltrovat tuto iniciativu, tak nebude mít možnost se seznámit se všemi, a tím pádem ji nemůže poškodit.

Martina: Jasně, vy jste vlastně říkali, že on zná jenom nějakou skupinku, a kdyby se tam někdo infiltroval, tak odříznete větev, a nebude zničena celá skupina. Spíš jsem ale myslela, jestli se do takové instituce může dostat člověk, který má spoustu osobních problémů? Může mít nějakou obsedantní poruchu, může mí osobní účty, a tím pádem může jít třeba po určitých lidech, webech, institucích.

Bohumil Kartous: Snažíme se naše členy nikoliv lustrovat, ale snažíme se ověřit, jestli daný člověk nechce působit toxicky, protože to není naším cílem. Takže se nám daří, po těch více než čtyřech letech činnosti, tuto maximu dodržovat. A je to pravděpodobně tím, že naše činnost přitahuje lidi, kteří nemají potřebu si vyřizovat svou osobní frustraci tím, že se budou snažit někomu ubližovat, což se velmi často v digitálním prostoru děje. Tyto vulgarity, nadávky, jsou projevem nějaké frustrace, a zároveň jakéhosi jejího utišení tím, že je namířena proti někomu jinému. A tak tohle evidentně nepřitahuje k této činnosti lidi, kteří mají zájem o činnost Českých elfů, protože to se tam reálně neděje. A neměli by ani žádnou šanci. Oni k tomu nejsou žádným způsobem instruováni.

Martina: A máte nějaké online porady, kde zvolíte strategii? Protože vy jste tady hovořil jakožto občan Bohumil Kartous, ale také jako mluvčí Českých elfů, a na mnohé mezinárodně politické, geopolitické události jste řekl naprosto jednoznačný názor. Jste takto zajedno všichni?

Bohumil Kartous: Jsme zajedno v tom, že chceme ochraňovat ústavní hodnoty České republiky. To nás spojuje. Rozhodně nemáme úplně stejné politické názory. I mezi Českými elfy máme plularitní demokratickou diskusi, a když se o tom baví v rámci nepracovních věcí, tak z toho vyplývá, že tato různost názorů je opravdu velká. Ale domnívám se, že mezi elfy skutečně nebude nikdo, kdo by v současnosti viděl Rusko jako, dejme tomu, oprávněnou stranu v konfliktu na Ukrajině. To, domnívám se, že určitě ne, protože takoví lidí by museli samozřejmě souhlasit s velkou částí toho, co koluje v dezinformačních obsazích. Ale jinak nemáme žádnou doktrínu. Je to svobodná organizace, ve které může každý zastávat svobodně své názory. A co se týká řízení: Ano, řídíme tuto organizaci, kde existuje board lidí, kteří se snaží tuto organizaci někam vést. Jinak by to samozřejmě nemohlo fungovat.

Zmocněnec pro média a dezinformace nechtěl zpracováním akčního plánu pro čelení dezinformacím vytvořit cenzorský úřad

Martina: Naše zákony řeší třeba urážky na cti. Naše zákony řeší a postihují šíření nenávisti, a šíření nenávisti vůči menšinám a skupinám obyvatel. Přesto jste 25. února v podcastu iDnes označil propuštění vládního zmocněnce Michala Klímy, autora akčního plánu pro čelení dezinformacím, ze strany vlády Petra Fialy za chybu a promarněnou příležitost. Podle vás se premiér jenom lekl reakce, kterou tento plán vyvolal, proti záměru státní cenzury dezinformačních webů, a finanční podpory vybraných médií, které budou bojovat s dezinformacemi. Řekněte mi, myslíte, že bychom měli přitvrdit zákony?

Bohumil Kartous: Vy jste zase do té otázky vpletla, že se mělo jednat o cenzuru.

Martina: Tak to napsala Unie vydavatelů, a že se toho obávala.

Bohumil Kartous: Vy citujete názory nějakého subjektu, který se obával. Dobře, ale tento záměr nechtěl vytvořit jakýkoli cenzorský úřad. Zmocněnec pro média a dezinformací byl člověk, který byl na částečný úvazek zaměstnán na Úřadu vlády, zároveň k sobě měl pár dalších lidí, a představa, že z toho měl vzniknout nějaký cenzorský úřad, je skutečně úsměvná. A myslím, že to dokonce Unie vydavatelů dobře věděla, protože Michal Klíma, jako bývalý mediální manažer, samozřejmě tyto lidi velmi dobře znal.

Z jakého důvodu tady vznikla tahle prezentovaná obava, nevím. Každopádně vím, že v případě Unie vydavatelů se každopádně nejvíc nelíbil připravovaný záměr na nějakou systémovou podporu médií v České republice. A myslím, že to mělo spíše, řekněme, konkrétní zájmové pozadí, než že by to byla jakákoliv obava z toho, že někdo někoho bude cenzurovat. Já to považuju za promarněnou příležitost, a nebylo to řečeno jenom v uvedeném podcastu, ale také v mém komentáři pro Hospodářské noviny. Protože o tom, že zmocněnec připravuje akční plán, nepochybně vláda věděla, nebylo možné připravovat něco, co by vláda nevěděla, takže mi připadá poměrně, minimálně nepochopitelné, nebo nepochopitelné, že je v současnosti řečeno, že nic takového nepotřebujeme. Tak pokud nic takového nepotřebujeme, tak bylo blbé se na tomto před tím dohodnout. Mohlo se jít jinou cestou.

Martina: Tato agenda zůstává, jenom se přesouvá na Pojara.

Bohumil Kartous: Úplně nepřesouvá, protože Tomáš Pojar je národní bezpečnostní poradce, a tím pádem do jeho agendy spadá jenom to, co souvisí s bezpečností. To znamená, že úplně odpadá třeba strategická komunikace státu, nebo třeba diskuse o tom, jakým způsobem podporovat informační infrastrukturu v této zemi. Protože s 21. stoletím je potřeba udržovat nějakou informační infrastrukturu v této společnosti, stejně jako máme dopravní, nebo energetickou. Takže došlo ke změně podmínek. Diskuse o tom se pravděpodobně významně omezí.

A co se týká zákonů, je důležité hledat, jestli je ve stávajícím právním rámci současných norem možné se snažit efektivně chránit demokratickou diskusi před jejím zneužíváním, což je totéž, jako když jsem mluvil o vzniku iniciativy Českých elfů, a hledat nějaké možnosti. Pokud to možné není, tak jak to legislativně ošetřit tím způsobem, aby demokratická diskuse byla chráněna, a nebyla zneužívána. A to považuji za naprosto legitimní, protože došlo ke změně podmínek, a jestliže došlo ke změně podmínek, tak bychom to měli ohledávat.

Strategická komunikace státu: Předkládání citlivých témat a zájmů státu, které mohou být zmanipulovány a dezinterpretovány, lidem v nedezinterpretované podobě.

Martina: Kdo rozhodne, že se někdo stane moderátorem demokratické diskuse, který za to bude i poměrně dobře placen? Vzhledem k tomu, kolik peněz na to chtěli uvolnit.

Bohumil Kartous: Nevím o tom, že by se měl stát někdo moderátorem diskuse…

Martina: …přeneseně řečeno.

Bohumil Kartous: Ale to už je ten posun. V akčním plánu to nebylo, že by tam byla postava, nebo instituce, která by měla něco takového dělat.

Martina: Ne. Ale že budou dotovány…

Bohumil Kartous: To jsou dva různé problémy. Ale máte tady prostě jednak dohled nad tím, jestli někdo nezneužívá demokratických pravidel, jestli je neporušuje podle platného právního rámce. Případně aby nějaká novelizace právního rámce odpovídala současnosti. A já znovu říkám – já ten zákon nemám v ruce – ale pojďme ho hledat, a pojďme hledat, jestli je vůbec politicky průchozí, což je zcela zásadní problém. A jestli bude funkční, protože to je taky důležité, aby tam byla pojistka, která zamezí tomu, že bude zneužíván – nemyslím třeba současnou vládou, ale kteroukoliv další, která přijde, to se může stát, ano, ano, velmi dobře si to uvědomujeme.

Ale to, o čem mluvíte, je systémová podpora, která byla navržena tak, pokud vím, že každý, kdo splní určitá kritéria v tom informačním prostoru, tak si na tuto systémovou podporu bude moci sáhnout. To znamená, že ne jenom ti, kteří jsou hodní a poslušní, dostanou peníze. To bylo dezinterpretováno. Ale tohle, dle mého, padá, aspoň z toho, co vím. Tahle možnost tady teď v tomhle okamžiku nebude, protože se ukázalo, že je k tomu velký odpor. Bohužel pravděpodobně ne na základě skutečností, ale na základě dezinterpretace. Ale je taková situace, a co zbývá?

Agenda, která spadá pod vládního bezpečnostního poradce – a to je vliv, řekněme, jakýchkoliv hybridních, nebo tedy digitálních prostorů, vedených, z důvodu nějakého ovlivňování našich zájmů, na bezpečnost naší země. A to už není totéž. Domnívám se, že třeba právě absence strategické komunikace státu v České republice je něco, co nás významně omezuje.

Martina: Prosím vás, můžete mi přesně vysvětlit význam „strategické komunikace státu“?

Bohumil Kartous: Můžeme to přirovnat k tomu, co jste říkala o doporučení, jak komunikovat problém imigrace. Máte nějaká citlivá témata, máte nějaké zájmy toho státu, víte, že se můžou stát předmětem manipulací, dezinterpretací, takže hledáte způsob, jak s těmito tématy naložit, tak, aby byla předána společnosti v nějaké ne dezinterpretované podobě. Stejně tak můžete mít nějaké kritické, krizové situace, jako je třeba válka, nebo jiný způsob ohrožení, a hledáte způsob, jak tohle efektivně předat společnosti. Tak tohle je strategická komunikace. To žádným způsobem neznamená, že by si stát osoboval právo omezit diskusi nad tím, jakým způsobem se pak toto téma přetřásá, nebo diskutuje ve veřejném prostoru. Tam už v žádném případě strategická komunikace nesahá.

Martina: Vím, jak končívají někdy dobré úmysly.

Bohumil Kartous: Já vím, ale bylo by dobré se možná v této věci informovat. Bylo by dobré vědět, že Velká Británie má – já jsem tam byl na konferenci, kterou organizovala, vlastně Úřad pro strategickou komunikaci, který je přímo pod kabinetem britského premiéra – má několik set lidí. Kdybyste pak viděli, jakým způsobem to funguje, tak byste zjistili, že to nemá s žádnou cenzurou nic společného. Tito lidé vůbec nezasahují do toho, jak se vede veřejná diskuse nad tématy. Oni se snaží připravovat k diskusi ta témata, která jsou často velmi složitá, a k tomu, aby byla správně pochopena.

Martina: A když vezmeme v úvahu, kdy byla zrušena cenzura v Británii a kdy u nás, tak přece jenom tato tradice už s sebou také něco nese. Sice 1608, dobře, pak ještě fungovala hvězdná komora, která byla v podstatě něčím podobným. Ale my to máme od roku 1989.

Bohumil Kartous: Dobře. Jak to souvisí s efektivností komunikace toho státu, tomu nerozumím. Podívejme se na Německo, podívejme se na skandinávské země, nebo třeba na pobaltské země, které jsou nám velmi blízké tím, že to také mají od roku 1990, dokonce ještě déle. Byly ve stejné situaci, jako jsme my, ale nepodcenily tuhle otázku, protože komplexita tohoto světa se stává skutečně velkým problémem pro pochopení některých konkrétních událostí, konkrétních fenoménů, které je nutné nějakým způsobem předat k diskusi, aby se o nich samozřejmě vedla svobodná diskuse. Ale v takové podobě, která není od samého začátku deformována. A k tomu je strategická komunikace státu, a to nám tady chybí.

Takže já jsem vám teď ukázal příklady zemí, které jsou demokraticky velmi rozvinuté, zemí, které mají relativně podobnou historickou trajektorii, jako máme my, a všechny se strategickou komunikací nějakým způsobem pracují. Ale u nás máme pocit, že to nepotřebujeme. To mě překvapuje a vcelku mě toto prostě mrzí, protože si myslím, že do budoucna toto bude vytvářet další problém.

Martina: Bohumile Kartousi, z toho všeho, co jste říkal, nemáte obavu o osud svobody slova v naší zemi?

Bohumil Kartous: Ne. Já nemám vůbec obavu o osud svobody slova z činnosti Českých elfů. My se snažíme svobodu slova v téhle zemi ochraňovat. Já mám obavu z omezování svobody slova v okamžiku, kdy by Českou republiku hypoteticky potkal nějaký maďarský scénář. Tak tam je obava zcela namístě, protože tam se to reálně děje.

Martina: Bohumile Kartousi, věnoval jste mi víc času, než jste chtěl. Mockrát vám děkuji za rozhovor a za vaše názory.

Bohumil Kartous: Také děkuji.

Existuje nešvar, který setrvale provází veřejnou debatu, ale moc se o něm nemluví, a to ze stejného důvodu, pro který se snažíme nešlápnout do hovna. Jedná se o zvrhlou zálibu v dehonestování lidí, kteří se dopustí nezávislého názoru. Komu se takové počínání příčí, je hned dvojnásobně znevýhodněn, chce-li proti němu pozvednout hlas. Nemůže se snížit k tomu, aby na dehonestaci reagoval dehonestací dehonestujícího, neboť by se s ním tímto octnul ve stejném pytli. A ukázat prstem na někoho, kdo se chová odporně, znamená dělat té odpornosti reklamu. Nezbývá tedy, než vymezit se vůči zmíněnému nešvaru obecně s tím, že konkrétní jména si laskavý posluchač doplní sám.

Kdo v diskusi nevystačí s argumenty, má dvě možnosti. Může přemýšlet, zda pravda není na straně oponenta, anebo se může zpronevěřit diskusní etice a uchýlit se k argumentačnímu faulu. Takovým faulem je argumentace ad hominem. Diskutér neútočí na argument oponenta, ale na oponenta samotného. V očích veřejnosti se ho snaží poškodit, pošpinit, znemožnit a ve výsledku umlčet. Argumentace ad hominem je zde odjakživa, minimálně od starověku. Odjakživa je to těžký úmyslný faul, provázený často vulgaritou, který do diskuse nevnáší nic relevantního, a někdy ji rovnou znemožňuje. A odpověď na otázku, proč má tato odporná praktika tak dlouhý život? Funguje. Bohužel.

Když se někdo v diskusi uchýlí k osobním útokům, prozrazuje tím o sobě nejen to, že je v argumentační nouzi, ale také že je křivák, hajzl. Vždy se jedná o lidi pyšné, kteří mají pocit, že si osobní útok na toho, s kým nesouhlasí, mohou dovolit. Že mají patent na rozum, stojí na správné straně, a tím pádem jsou oprávněni soudit lidi nehodné, chybující, zbloudilé či zlobivé. Asi je přirozené, že úpadek podnětné, kvalifikované diskuse zaznamenáváme hlavně v časech, kdy je otevřené diskuse nejvíce potřeba, neboť čelíme otázkám zásadním, existenčním.

Zrovna když si ve zdivočelém, nebezpečném světě urgentně potřebujeme vyjasnit, kdo jsme, co chceme, jak toho docílit, a také čeho se vyvarovat, pletou se nám pod nohy různí fanatičtí aktivisté, netolerantní demagogové, komentátoři posedlí touhou posloužit mocným, a navrch militantní dobrovolníci, co se z pilnosti snaží do svobodné, nezávislé debaty hodit vidle. Jak s tím naložit? Nejlépe nijak. Je to věčný příběh psů štěkajících na karavanu, která jde dál. Je to také o Kafkových spravedlivých, kteří kráčejí vyrovnaným krokem, zatímco ostatní kolem nich tančí dobové tance. A chcete-li, řeč je i o Valériho básníkovi, který i v nejtěžší chvíli dějin někde v ústraní navléká na tenkou nit korálky slov.

S odvahou otevřeně vyjádřit svůj názor to u nás nevypadá dobře. Padesát sedm lidí ze sta soudí, že dochází k omezování svobody projevu, a vrací se cenzura. Šest lidí z deseti pak mezi šiřitele nepravdivých zpráv zařadilo veřejnoprávní a mainstreamová média. Z průzkumu agentury SANEP pro Společnost pro obranu svobody projevu je patrné, že se štěkající psi mohou strhat a že se v médiích hlavního proudu vehementně holduje válečným dobovým tancům. Z toho ovšem plyne, že nejen bránit svobodu projevu, ale také se svobodně projevovat je dnes prioritou, něčím co nelze delegovat na jiné, čeho se každý, kdo nechce být za zbabělce, musí zhostit osobně.

Pokud jde o naše neziskové kádrováky, co si hrají na boj s dezinformacemi, jakýsi prospěch z nich veřejnost má: Sestavují inspirativní seznamy, co a koho stojí za to číst. Je zde samozřejmě potíž s nechutí brodit se špínou, ale i pro takový případ se dochovalo antické moudro. To o slunci, které svítí i do záchodků, a neposkvrní se.