Ja si myslim, že tak to je spravne, tak to ma byt. Když sem se ještě vloni prochazal po ulicach Oděsy a posluchal, jak lidi mluvi a mysli azbucky, řikal sem si, že s tym je třeba cosik zrobit.

Přece neni možne, aby ve městě, založenem rusku cisařovnu, kere po skoro celu dobu svoji egzystence bylo pod spravu ruske řiše, kaj se lidi hrdinně hlasili k ruske ydentytě, se lidi nesemknu, nevydaju ten signal a nepřihlasi se k přislušnosti k čemusik jinemu!

A podivejme se na to, už je to tady.

Lid se probudil a v naprosto nezavislem, svobodnem, internetovem hlasovani si odhlasoval, že se už nechce divat na pomnik jakesik stare hydry, kera pry jejich město založila.

A tak byla socha velike Kateřiny odstraněna. Samozřejmě v noci, to už je u bořiču soch taky zvyk. Spolu s ni byla zburana aji socha nikdy neporaženeho vojevudca Suvorova, kera pry neodpovida ideologickym narokum na sochy 22. stoleti.

Ja vlastně pleskam takym aktyvitam. Země rozkradena, zadlužena, Ukrajincum už tam nic nepatři, tak je dobre přesunut aspoň ty sochy do lapidaryja, ať je věřitele neodvezu pryč ze země.

Enem by mě zajimalo, jak to zrobi s těma Potěmkinovyma schodama. Potěmkin byl většim Rusem, než cela Kateřina ze Suvorovem. Tak schvalně – odvezu cele ty Potěmkinove schody do lapidaryja, anebo je nechaju zburat zbijakama?

Ale sranda musi byt, a tak si pry nezavisly a svobodny oděssky lid odhlasoval, že na podstavcu stane slavny homoseksualni pornoherec.

Mimochodem, nemam tu fčil fotku podstavca teho Suvorovova pomnika, ale jestli se dobře pamatuju, stalo tam cosik ve smyslu „…pokud padnu ja, dalši na řadě ste vy…“

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Oděsa

Francie vstoupila do nového roku útokem na své intelektuály. Je to u ní novinka, neboť tradičně své intelektuály, bez rozdílu politické příslušnosti, ctila a hájila. Třeba až do té míry, že ultrakonzervativec de Gaulle uspořádal státní pohřeb ultralevičákovi Sartrovi se slovy „francouzský intelektuál je francouzský intelektuál“. Jenže tehdy každý Francouz, zleva i zprava, věděl, co Francie znamená a nikdo o tom nepochyboval. Přistěhovalci odevšad jí byli za pohostinnost vděční, stávali se Francouzi a tvořili francouzskou kulturu.

Dnes si Francií a jejím obsahem nikdo není jistý. Pro některé už přestala být Francií, pro další jí přestane být během jedné či dvou generací, dá-li se věřit odhadům státního statistického úřadu INSEE, že třetina novorozenců do věku 4 let je neevropského původu, a zprávám o statisících nově přicházejících z frankofonní Afriky, většinou muslimů.

„Velká výměna“ populace tedy běží na plné obrátky a intelektuálové, kteří na ni upozorňují, jsou stíháni za trestný čin „podněcování k nenávisti“. Z nejznámějších takto stíhaných k novináři Éricu Zemmourovi nejnověji přibyl Michel Houellebecq, pokládaný obecně za největšího žijícího francouzského spisovatele.

Zemmour svůj trestný čin spáchal v roce 2016 v televizní debatě výroky, že Francie „zažívá islámskou invazi“, že „džihádisté jsou muslimy uctíváni“ a že francouzským muslimům by se měla nabídnout volba „buď Francie, nebo islám“. V roce 2017 ho pařížský soud odsoudil k pokutě 3000 eur za „podněcování k diskriminaci, nenávisti a násilí ke skupině lidí na základě jejich původu nebo příslušnosti k náboženství“.

Zemmour se odvolal k vyššímu pařížskému soudu, který mu rozsudek potvrdil, a zvýšil pokutu na 5000. Táhl své odvolání dál až ke štrasburskému Evropskému soudu pro lidská práva. A ten mu k novému roku nadělil toto: „Zásah do jeho práva na svobodu projevu byl nutný v demokratické společnosti pro ochranu práv jiných, která byla v tomto případě ohrožena. Jeho výroky obsahovaly urážlivá a diskriminující tvrzení, jaká by mohla vyostřit rozkol mezi francouzským národem a muslimskou komunitou jako celkem“. Nic naplat, že onen „rozkol“ je už dávno vyostřený, a Zemmour se snaží jej „odostřit“.

Huellebecq si troufl na víc. V tištěném rozhovoru s filozofem Michelem Onfrayem v časopise Front Populaire si postěžoval, že „francouzské populaci nejde ani tak o to, aby se muslimové asimilovali, jako aby ji přestali okrádat a napadat, nebo ať jdou pryč“. Poreferoval, že „Francouzi zbrojí, kupují zbraně a učí se střílet“. Zaprorokoval si, že „jednoho dne, když se celá území ocitnou pod muslimskou nadvládou, by mohly vzniknout akce odporu, atentáty v mešitách, v kavárnách navštěvovaných muslimy.“ A korunoval to dovětkem: „Holt, takový nějaký Bataclan naruby.“ (Bataclan, připomeňme si, je pařížská koncertní síň, kde v roce 2015 džihádisté zmasakrovali 89 lidí a další desítky vyvázly jen se zraněním).

Na toto spisovatelské proroctví briskně zareagovala pařížská Velká mešita podáním trestního stíhání za „podněcování nenávisti k muslimům“. Soudě podle případu Zemmour, i Huellebecqa čeká pokuta. A taky asi dobrá reklama na prodej jeho knížek. Zemmourově knize „Francouzská sebevražda“ to pomohlo do třídy bestsellerů, Huellebecq už tam dávno je.

Intelektuální Francie teď s napětím čeká, kdy někdo podá další trestní stíhání, tentokrát na konzervativního filozofa Alaina Finkielkrauta za loňský výrok, že „velká výměna není žádná teorie, vidíme ji kolem sebe“.

Ale přece jen pro Francii jedna novoroční zpráva povzbudivá a optimistická: V noci ze Silvestra na Nový rok muslimská mládež zničila jen 690 automobilů. Pochválil to ministr vnitra jako dvacetiprocentní zlepšení oproti loňsku.

Kurasovy knížky najdete třeba tady: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Martina: Vy jste řekla, že ztrácíme schopnost rozeznat dobro od zla. To znamená, že zla je více v tuto chvíli? Řekněte mi, proč jsme tedy přestali hledat? Lidé chtějí být šťastní. Chtějí se cítit dobře. Z nejrůznějších knih, spisů, víme, že už jenom to hledání dělá člověka šťastnějšího, proč jsme tedy přestali hledat, když tím víc trpíme? Lidé jsou nešťastní, depresivní, musí si brát chemické povzbuzování, aby nebyli. Proč nehledáme a proč živíme zlo tím, že nehledáme dobro?

Anna Hogenová: To je nádherná otázka. Nádherná otázka. Já vám to řeknu, jak to máme ve fenomenologii: Člověk vidí podstatu bytí v jsoucnech. Jsoucna jsou totiž předmětná, dají se poznávat jednotlivými vědami, a na základě tohoto poznání se dá vypočítávat budoucnost. A tato vypočítaná budoucnost pak přichází v podobě povelů k jednotlivým lidem, kteří musí vykonávat nějakou činnost, kterou tato veřejná objednávka předem danému člověku určila právě tím vypočítáním.

To jsou dva fenomény. První se jmenuje Gestell a druhý se jmenuje Machenschaft. To je v němčině. Gestell, vypočítaná budoucnost, která ke mně posílá povel: „Teď musíš vyplnit tento papír pro svého šéfa, pak musíš udělat tohle. Ty budeš dělat práci takto, takto.“ Ale také tam je samozřejmě k tomu už přidáno: „Také musíš mít vždycky souhlas s politickým myšlením toho, kdo ti tu práci dává a tak dále.“ A tohle všechno je dítětem karteziánského myšlení, což je myšlení, cartesia, neboli Descartese, který nám přetavil neskrytost na jistotu. Tedy pravdu, která vycházela z věci samé, protože nebyla překryta ničím, a kterou jsme byli schopni nahlédnout, přeměnit na descarteovskou pravdu, na jistotu, která je právě vypočítáváním.

Proto je rozdíl mezi historií a dějinami. Historie vlastně je, jak to tam říká krásně Heidegger, vypočítáváním budoucnosti, a myšlení more geometrico je budoucnost, která už je vypočítaná. Čili Martin Heidegger řekne, že novověká doba je dobou metafyzickou, protože lidé věří, že podstatou bytí jsou pouhá jsoucna, a ta se dají vypočítávat, a zapomněli, že je tady něco, co samo vidět není, ale co umožňuje, že jsoucna vidíme, a můžeme je vypočítávat. A to, co není vidět, je stejně důležité, jako světlo v platónské odpovědi, že to dobro je tím, co samo vidět není, ale co umožňuje, že všechno ostatní můžeme vidět a smyslově vnímat.

Martina: Znamená to tedy, že když toužím mít pravdu jasnou až hmatatelnou, tak ztrácím šanci skutečnou pravdu rozpoznat?

Anna Hogenová: Ne, na jasnou a hmatatelnou pravdu má člověk nárok. Na tu má nárok. Ale tady máme celý svět plný jsoucen, a tato jsoucna vyvstávají do svých tvarů. A všechno, co vyvstává do svých tvarů, je umožněno bytím jakožto pozadím, jež je daleko důležitější než všechno to, co se díky tomu bytí nechá v tomto světě potkat jako jsoucna. To bytí je důležité, ale bytí není vidět stejně tak, jako světlo u platónské odpovědi. Bytí se musí jenom vymyslet – to je ten počátek. A tohle dnešní člověk neví. Myslíte, že top manažer ví něco o nějakém bytí? To určitě ne. Že ano?

Život ve lži znamená, že přijmeme vypočítané ideologické platformy, které hlásají jistotu, že životním cílem je užívat si, a cítit život jako slast a moc nad ostatními

Martina: Co se stane – teď jste uvedla příklad – když se člověk spokojí se zdáním pravdy, se zdáním dobra, například s nějakou ideologickou propagandou, s falešným náboženstvím, které mu z nějakého důvodu vyhovují, protože poskytují recept a odpovědi na všechno, aniž by se člověk musel tázat?

Anna Hogenová: Tak, tohle to je život ve lži.

Martina: To žijeme?

Anna Hogenová: Ano, to žijeme. Tento život ve lži znamená, že nám jsou předkládány ideologické platformy, které čím jsou ideologičtější, tím víc do světa hlásají, že nejsou ideologické. Platforma, která je pravdivá, toto potvrzení nepotřebuje, nebo nějaké průvodní násilí na lidech, které by lidi kanalizovalo jistým směrem, jak tomu chce například vláda ve státě, a tak dále.

Čili bytí, které není vidět, nemůže nebýt. Kdyby nebylo, nemohla by vyvstávat jsoucna do svých podob v takovém obrovském množství, a v takových obměnách, jak to kolem sebe vidíme. Proto filozofové říkají, že největší údiv mají z toho, že jsoucna tady jsou. Vždyť by to ti bohové měli jednodušší, kdyby žádné bytí nebylo. Nebyla by ani žádná jsoucna s lidmi, která pořád bohům dělají velké starosti. Čili to, že tady jsou, že tu je nebe, země, moře, hory, vítr, vzduch, chvíle, čas, prostor, prodlévání a vůbec všecko, to je obrovský zázrak zázraků. Ale to dnešní člověk neví. On žije úplně v jiné jistotě, jeho životním cílem je užívat si, a cítit život jako slast, hedoné, rozkoš, moc nad ostatními, protože mám sama strach. Ten, kdo potřebuje mít moc nad ostatními, je vždycky bytostí, jež potřebuje vidět strach v ostatních lidech, aby on sám měl pocit, že jen jest. Kdyby věděl o bytí, o tom, že tento svět plný jsoucen je vlastně zázrakem, tak tohle nebude potřebovat. Ale to už jsme hrozně daleko.

Martina: Pravdou asi je, že kdyby člověk dokázal každou chvíli svého bytí nahlížet na to, co má kolem sebe – moře, vodu, zvířata jako na projev nekonečné lásky, tak by to takovým způsobem ovlivňovalo jeho konání, myšlení a hledání, že by se asi úplně změnila kvalita života na planetě.

Anna Hogenová: Naprosto.

Martina: Jenomže už Platón, kterého jste několikrát citovala, řekl: „Nevědomí nefilozofují a netouží státi se moudrými. Neboť právě v tom leží zlo nevědomosti, že člověk, který není krásný, dobrý, ani moudrý, si o sobě myslí, že je takový, a nikdo, kdo necítí svého nedostatku, netouží po tom, čeho nedostatek necítí.“ Co to znamená, pokud tedy lidé necítí nedostatek pravdivosti, dobra, a hlavně necítí touhu po skutečné pravdě a dobru?

Anna Hogenová: Ano. Nádhera, teď jste citovala Symposion od Platóna.

Pokud nemáte hlad po pravdě, po krásnu a dobru, tak si myslíte, že největším blahem na světě jsou jídlo, peníze a moc

Martina: Ani nevím, že jsem citovala Symposion, ale vypsala jsem to tady s Ladislavem.

Anna Hogenová: To je rozhovor mezi Diotimou a Sókratem. Je to překrásná část. Ano, přesně tak to je. Pokud nemáte hlad po pravdě, po krásnu a po dobru, to znamená, pokud necítíte privaci, nedostatek, jak to tam Diotima krásně říká Sókratovi, tak si opravdu myslíte, že největším blahem na světě je jídlo, peníze a moc. Je to vždycky nevědomost a nekultivovanost politiků. Hrozná nekultivovanost. A je to také veliká chyba toho, že se neučí filozofie, že je dávána přednost jenom digitalitě, která je značková. Tam má pravda značku jedničky, a nepravda nuly. A všechno, co je věcným hlubokým pochopením, tak dostává značku nul a jedniček. Značkové, brandingové myšlení, jak říkají sociologové, je děsivost, která ničí dnešní mladou generaci v tom, že si ani takové otázky nepokládají. Mají pocit, že je jasné, co je dobré a co zlé. Takže digitální myšlení má přednost před uměním, které má být součástí výchovy, a po celý život má člověka otevírat. Tím, že se rozhovor mezi mladým člověkem a učitelem stává jenom technologickým, technologicky kontrolovatelným, jak učitelky musí neustále psát přípravy, a konzultovat to s někým, tak jim to bere silu k tomu, aby mohli vymýšlet otázky, které by mohly otevírat děti, v češtinách, v dějinách a tak dále. Ale ony místo toho neustále musejí dělat něco technologicky ověřitelného, protože je tu spousta lidí, která se tím živí. A to je děs. Dneska je to už i na univerzitách.

Martina: Opět mi to připomnělo výrok Pascala, který řekl: „Posledním úkolem rozumu je připustit existenci věcí, které rozum přesahují.“

Anna Hogenová: Ano, přesně tohle. A to je to Beziehung, větření, to je vlastně ten přesah, kdy víte, že nevíte. Ale víte, že nevíte o něčem, co tady nějak je, a je to daleko důležitější než všecko, co můžete změřit.

Martina: Paní profesorko, vy jste vzpomínala politiky, vděčný terč. Mohou za mnohé, přesto tady víc než kde jinde platí, že jsou produktem našeho myšlení. Proto jsme si lidi, kteří netouží být moudrými, ale mocnými, zvolili. A pak jste zmínila několikrát školy. Může nám škola na cestě k moudrosti pomoci?

Anna Hogenová: Může, pokud nám bude děti otvírat. Ale pokud je bude pouze bagrovat informacemi, tak to je zabije.

Martina: Takže vlastně platí, že moudrými se po absolutoriu školy nestaneme a že škola nám může zabránit být moudrými, protože nás nasměruje tak, že to začneme považovat za zbytnost?

Anna Hogenová: Ano, tak to dneska je.

Člověk je otevřeným rozhovorem, který by měl být otevřen pro to, aby viděl, že v kapce rosy je celé slunce, a v každém malém kousku země je skryt celek

Martina: Čím tedy člověk může naplnit slova římského filozofa Cicera, který říkal: „Úkolem moudrosti je rozlišovat mezi dobrem a zlem, a tím pádem je naším úkolem toužit po moudrosti.“ Jak si k ní najít cestu? Čtením knih? Hledáním alternativních škol? Samostudiem? Modlením? To všechno, co jsem teď řekla? Je to jedna z cest, nebo soubor věcí?

Anna Hogenová: Je to soubor věcí, kde je samozřejmě vzdělání hrozně důležité. Kultura, která je produkována společností, je hrozně důležitá. Ale je třeba vědět, že člověk je pouze rozhovorem, a pokud není otevřen pro to, aby si všiml třeba, že v kapce rosy je celé slunce, a tedy že v každém malém kousku této země je vlastně v nějaké podobě skrytý celek – pokud se pro to neprobudí celým konglomerátem vlivů ze školy, ze vzdělání, z kultury společnosti, pokud všechno dohromady, čemu říkal Immanuel Kant „humaniora“, to jsou všechny tyto věci, které z člověka dělají člověka, to je to „humánus“, kdy se člověk stává člověkem nikoliv nějakou kuchařkou předem přesně popsaných aktivit a pasivit, třeba jak si to představují technologové budoucnosti – tak nepochopí, že to takhle není, a nikdy nebude. Páč je ve hře to Beziehung, kde rácio a větření se prolíná, a vytváří platnost vyššího řádu, než je součet těchto dvou částí. Ten rozum, a to větření dohromady tvoří to componere, kde com znamená všechno, co je kolem, a ponovat je dávat do místa čili shromažďovat. To je to legein, to je to k usebírání. Ale to usebírání ještě musí být uvlastněno. A to uvlastněno znamená, že se to stává součástí pramene, ze kterého můj život teče. To už je u těch lidí, kteří mají v sobě takovou privaci dobra a pravdy, že když se setkají s jejími opaky, tak trpí.

Martina: A hlavně to rozeznají.

Anna Hogenová: A rozeznají to právě z toho, že trpí. A tito lidé jsou pak ale takovými, že se nemohou měnit podle toho, jak se zrovna mění mainstream.

Když někdo chce zabránit dialogu, protože se strašně bojí, tak je to vždy začátek totality

Martina: A společenská objednávka.

Anna Hogenová: A společenská objednávka a móda. Ta je jedna z nejodpornějších – móda.

Martina: Paní profesorko, vy jste řekla nádhernou větu: „Člověk je pouze rozhovorem.“ Masaryk řekl vlastně něco z toho vyvozeného: „Demokracie je dialog.“ Řekněte mi, čím to, že právě toto: „rozhovor – dialog“, se stává nežádoucím? Stává se pro mnohé lidi natolik nebezpečným, že ho potírají. A narážím teď na to, co vidíme dnes a denně kolem sebe. Nejenom že mnoho lidí propadá propagandě, a nejenže nechtějí slyšet cokoliv jiného, co jim do toho jejich obrazu světa nezapadá, ale dokonce touží po tom, aby jiným bylo zakázáno nejenom psát a mluvit, ale ptát se. Čím to je? Co to je? A komu to vadí? Komu vadí nebezpečí dialogu a rozhovoru?

Anna Hogenová: To je nádherná otázka.

Martina: Už jste mě pochválila třikrát. Já si to pamatuji.

Anna Hogenová: Vy se také umíte dobře ptát. Ale tohle vzniká vždycky, když lidé, kteří chtějí dialogu zabránit, se sami strašně bojí – a to je vždycky začátek totality. Ale bojí se i toho, že by byl strach na nich vidět, je to jakýsi dvojí strach. A z tohoto strachu si začnou tito lidé nalhávat, že tato jejich pravda, v uvozovkách, je ta nejbližší, nejdokonalejší a jediná. Je to v podstatě taková zrada sebe samých. A ta se vymstí tím, že se pak v člověku vyklubají různé nemoci, deprese, a jakmile je člověk tak ustrašený, že se bojí, že přijde o své mocenské postavení, že přijde o své výhody, tak se přestane, když má velký strach, kontrolovat, a občas je strašně sprostý a nenávistný. A tato nenávist je přesný znak toho, že tito lidé se bojí. Strašně se bojí. Proto říká Platón, že ve společnosti filozofů se posudky o sebe laskavě třou, a jeden má jeden soud, a druhý má druhý soud, on tomu říká posudky, které se v dialogu v rozhovoru o sebe třou. Ale laskavě. A je v tom samozřejmě přijetí toho, že každý rozhovor je střetání, to znamená, že dáte otázku, a já nevím, co na to mám říct, a musím to hledat, a tady na místě to tak trošku rodím, a vy mi do toho vstupujete, a já zase hledám, a pak najednou musím přijmout to, že to nevím. To je dialog.

Když člověk v dialogu pochopí a přijme, že se mýlil, tak je to omyl, který je dobrý pro život

Martina: A že moje teorie jsou teď rozkopané kostky.

Anna Hogenová: Přesně. Já to musím přijmout, protože to je omyl, který je v životě dobrý. To je omyl, když politik umí uznat, že se v něčem mýlil – toho bych milovala.

Martina: Řekla jste, že člověk, který sám má strach, se pak občas projeví agresivitou.

Anna Hogenová: Ano. Obrovskou nenávistí.

Martina: To teď můžeme vidět v naší společnosti skutečně měrou, kterou jsem já za svůj život skutečně nezažila.

Anna Hogenová: Já jo, takže vím, o čem mluvím. V loni jsme tady spolu mluvily o tom, že bude ještě jeden rok špatný. A co se tady děje? Musíme mít trpělivost, nesmíme se nechat svést k nějakému nenávistnému projevu, mít nadhled, protože víme, že tyto věci se musejí v budoucnosti napravit, zklidnit. Jinak by to znamenalo, že to také může být konec Evropy.

Martina: Západu?

Anna Hogenová: Ano. Západu. Abendlandu.

Podle toho, co se kolem nás děje, to vypadá, že jediná možnost bude dojít na dno, kde je zase naděje. Bolí to, ale možná to potřebujeme.

Martina: Paní profesorko, co jste řekla na začátku nového roku, a to, co jste řekla teď, ve mně evokovalo rozhovor, který jsem vedla nedávno se svými přáteli, a vyplynulo z něho asi toto: „Dřív bych se modlil za to, aby nebyla krize. A když by byla krize, tak bych se modlil za to, aby nebyla tak velká. A kdyby byla tak velká, tak bych se modlil za to, aby nás nesrazila na kolena. Ale teď se ani za jedno z toho nemodlím, protože se obávám, že velká krize a naše sražení na kolena je jediná cesta, jak se z tohoto špatného směru, kterým jdeme, vymanit“. To do nového roku nezní moc pozitivně, ale řekněte mi. Jak toto vnímáte? Byla bych ráda, kdybyste mi řekla: „Je to moc černé. Jde to jinak.“ Ale…

Anna Hogenová: To, co se teď kolem nás děje, opravdu vypadá tak, že jediná možnost bude dojít ke dnu, páč tam už je zase naděje. To bolí. Ale možná, že to potřebujeme.

Martina: Šlo by to bez toho? Pořád bych si to ještě přála.

Anna Hogenová: Já bych si také přála, aby to šlo bez toho. Hrozně se bojím 3. světové války, která je tak blízko, jak nikdy. A pořád nemohu pochopit, že to naši političtí představitelé nevidí. To nemůžu pochopit.

Martina: Tak naši političtí představitelé třeba ústy svého ministra vnitra jsou schopni říct, že lidé, kteří mají jiný názor, jsou šmejdi. To řekne svým voličům. To je zvláštní.

Anna Hogenová: To je jenom důkaz toho, o čem jsme si povídaly před chvilinkou: Strach a nejistota.

Kdyby měl každý svou vlastní pravdu, tak by nemělo smysl o pravdě vůbec mluvit, a hledat ji

Martina: Velmi často také narážím na jedno sousloví, které si velmi dobře pamatuji z minulého režimu, a to, že každý má přeci svou pravdu. Když se bavíme o pravdě, jako takové, řekněte mi, protože toto sousloví slýchám zase čím dál tím častěji, a už jsem na něj pozapomněla, už mi dlouho nikdo neřekl: „Každý máme svou pravdu.“ – jak je to tedy s tou svou pravdou? Protože ministr vnitra má zjevně svou pravdu. Předseda vlády má svou pravdu. Ukrajina má svou pravdu. Rusko má svou pravdu. Amerika má svou pravdu. A my si ty pravdy půjčujeme. Ale opravdu každý má svou pravdu?

Anna Hogenová: Ne. Kdyby měl každý svou vlastní pravdu, tak by nikdy nemělo smysl o pravdě mluvit, a hledat ji. Vůbec by to nemělo smysl.

Martina: Každý má střípek pravdy, není-liž pravda?

Anna Hogenová: Řekla bych, že k pravdě aproximujeme otázkami, které jsme schopni, a máme odvahu je sami sobě položit. Spousta lidí ze strachu nemá odvahu si je pokládat, a lže si do kapsy. Takových lidí je dnes hrozně moc. Oni úplně na dně tuší, že si lžou do kapsy, mají to v té kapse na konci schované, v té své dušičce, a když jim do toho nějak vstoupíte, aniž byste si uvědomovali, že jste to udělali, tak se vám dostane reakce, podle které poznáte, že jste se těmto lidem dostali hrozně hluboce pod kůži – začnou vás nenávidět.

To je ta nejhorší nenávist, diapeites, kterou znali Řekové, a poznáte ji podle toho, že tuto nenávist, která je k vám posílána, vůbec nerozumíte. Vůbec nevíte proč. Vůbec nechápete. Jenom jste se dotkla toho, co tito lidé o sobě vědět nechtějí, protože si prostě lžou do vlastní kapsy, a vy jste pootevřela dvířka místnůstky, která je pro ně samotné zamčená, a to vám nikdy neodpustí. To je ta nenávist diapeites, kterou člověk potká, a říká si: „Vždyť já toho člověka mám ráda. Proboha proč ta nenávist? Já vůbec nechápu proč?“ A poznáte to podle toho, že i když za ním přijdete a řeknete mu: „Prosím tě, co jsem ti provedla, že mě tak hrozně nechceš? Nenávidíš mě? Normálně mě nenávidíš?“, tak se znovu začne strašně zlobit a křičet na vás, že si tyhle otázky vyprošuje, a ať s nimi někam běžte. Že když to nevíte, tak to nevíte. A končí s vámi. Tohle je přesně to, co se dneska velmi často objevuje u lidí, kteří jsou spolu třeba na pracovišti, nebo i v rodinách. A také jsme o tom loni mluvily, že mezi lidmi je hodně zbytečné nenávisti. A teď to ještě, řekla bych, vyrostlo.

Nesmírně bohatí lidé a skupiny, kteří se dostali ke své moci nečistě, mají obrovskou moc, a protože jim všechno vychází, myslí si, že jsou Bůh

Martina: Myslím, že všichni můžeme pozorovat, že to už není jenom my a oni, jak to popisoval Karel Čapek, ale to jsou stovky skupin, které se mezi sebou nenávidí, a projevují to ať už na síti, v médiích, nebo normálně v životě. Je to neklamné znamení, že trpíme, je to neklamné znamení, že máme strach?

Anna Hogenová: Ano, ale strach velmi hluboký.

Martina: Je to neklamné znamení, že odmítáme dialog. A přesto všechno neuděláme nic pro to, aby tomu tak nebylo. Co to je za sebemrskačství? Naopak se ještě více utvrzujeme v tom, že tato cesta, která končí propastí, je správná. Neuděláme to biblické: „Otoč se.“ Řekněte mi, kým jsme vedeni? Co to je za hypnózu, která nás nutí jít cestou, která způsobuje nám samotným utrpení? Co to je za sílu, které jsme dovolili, aby vládla nad našimi životy, našim konáním a myšlením? Nad naší duší?

Anna Hogenová: To není vůle k moci, to je vůle k vůli. To znamená, že vůle k vůli je projevem toho, že lidé, kteří emitují vůli k vůli, nevěří, že by tu byla nějaká nevyhnutelnost, kterou by oni museli poslouchat. To jsou lidé, kteří jsou většinou nesmírně bohatí, kteří se dostali ke své moci určitě ne čistě a kteří žijí v subjekt–objektové formaci, kterou právě vymyslel Descartes. Oni jsou subjektem, který má obrovskou moc, a všechno co vytvoří oni, se stává subjektitami, jak my tomu říkáme, které jsou ale objektivní. Čili on má potom, páč mu vychází, všechno, co chce…

Martina: Tak vzbudí zdání…

Anna Hogenová: …on je Bůh. U sebe je Bůh. A není pravda, že jsou to jenom jednotlivci. Jsou to i subjektity, spolky těchto možná lidí, kteří mají vůli k vůli, a jedou stejným směrem. Ne, že by se dohodli, že tak pojedou, ale jak se dostanou do jistého stupně schopnosti ovládat druhé skrze peníze, skrze armády právníků a médií, které všechno vyargumentují, a dělají, co chtějí, ať způsobí válku, nebo covidovou pandemii, to je úplně jedno. Takže má obranu těch médií, má právníky, kteří za něj všechno udělají.

Toto je projev vůle k vůli, která je z našeho fenomenologického hlediska nesporným důsledkem myšlení more geometrico, které vypočítává budoucnost myšlení, které vytváří das Gestell a die Machenshaft. Tyto dva fenomény vytvářejí jediný globální svět, řízený jediným směrem, a všechno se mu musí podřídit. A když se v tomto globalismu narazí na nějaký stát, nebo spolek, který chce žít z vlastního pramene, tak se pokusí tento stát, tu skupinu, která chce žít z vlastního pramene, zničit, a také ji zničí. Tohle je děs, ve kterém dneska žijeme. Lidé to cítí, akorát si to nechtějí k sobě pustit, páč to neunesou.

Martina: A navíc ještě o to hlasitěji mnozí křičí, že to je v pořádku a že jenom musíme jít po této cestě k propasti rychleji.

Anna Hogenová: Tak. Aby to co? Aby to přeřvali.

Ve své slavné knize Šílenství davů popisuje Douglas Murray zuřivou kontroverzi, kterou v západní společnosti vyvolává emancipace homosexuálů. „Od poloviny 20. století se odehrál zápas o nápravu strašlivé historické křivdy a když jsme zvítězili, tak se k diskriminovaným gayům přidalo písmeno L (lesbické), později B (bisexuální) a dokonce T (trans) – a jak ta abeceda LBGTQ… narůstala, z homosexuálů se stali pronásledovatelé a boj pokračuje. Ještě před deseti lety by ani Stonewall (organizace za práva gayů) nenapadlo vyžadovat manželství homosexuálů.” No vida a dnes už se má uzákonit i v naší české poměr-ně konzervativní společnosti a první verzi schválila Poslanecká sněmovna. Ano, boj pokračuje, ale obrátil se proti většinové společnosti.

Hodně lidí je dnes zmateno. Jejich instinkt, že toliko heterosexuální manželství muže a ženy je správné, se sváří s pocitem tolerance. Ať si homosexuální páry dělají, co chtějí, ať jim stát neleze do ložnice. Tam nemá co pohledávat. Proč však pro svůj erotický vztah požadují veřejný status manželství, jež nám proti strašlivé promiskuitě, erotickému násilí na dětech, sekvestraci žen a idolatrii mužsko-mužských vztahů, ustanovili dávní Izraelité příkazem – nesmilnit!? Starověk toleroval agresivní polyformní mužskou sexualitu. Sparta znásilňování mladíků homosexuály dokonce institucionalizovala. Z prvních 15 římských císařů pouze Claudius neměl zálibu v homosexuálním sexu. Z nepřeberné historické literatury vyplývá, že omezení erotiky na manželství muže a ženy bylo blahodárné a zásadně přispělo k rozvoji stabilní společnosti. Ani heterosexualita není jednoduše daná, jak se někdy domnívají její obhájci. Zřetelně to vyplývá ze statistiky. Ještě před dvaceti lety se za homosexuály považovalo nějakých 3–4 procenta lidí. Dnes se v americké generaci Z podle průzkumu agentury Gallup (leden-prosinec 2021) hlásí k LGBTQ 20 procent mládeže. Zmatení pubescenti si čím dál víc nechávají blokovat pubertu, někdy s katastrofálními důsledky. O homosexualitě se ještě nedávno tvrdilo, že je vrozená, svým způsobem je, ale nikoli výlučně, vědci mluví o poškození imunitního systému těhotných matek, to ale není kompletní obraz, jinak si nevysvětlíme její dnešní rapidní růst a masové rozšíření ve starém Řecku.

K odporu vůči manželství pro všechny stačí mít trochu zdravého rozumu. Homosexuální aktivisté se rozčilují, že se s nimi nezachází férově, když usilují o právo na stejný status manželství, jako mají ostatní. Mají pravdu. Život není férový, každá organizace si vybírá podle svých potřeb. Ne každý složí pilotní zkoušky, ne každý houslista může hrát ve filharmonii, ten dělá to a ten zas ono. Diskvalifikace gayů pro instituci manželství je očividná, není to mnohdy jejich vina a měli bychom mít s nimi soucit, když nemohou mít komplementární sex ani děti. Běda ale společnosti, která by jim povolila adopci či výrobu dítěte na zakázku. Takovým dětem by scházel model rodičovství a podmínky k rozvoji, pocházely by z postižené rodiny. Statistika dokládá, jak chatrné a nestále je partnerství homosexuálů, typický americký homosexuál má okolo 500 partnerů během života ¹⁾, to se nedá vůbec srovnávat s dnešní rozšířenou dysfunkcí standardních rodin. Je to pochopitelné, monogamii zajišťují většinou ženy, mužská sexualita tíhne k promiskuitě. Možná je pseudomanželství, o něž gayové usilují, pro ně výhodné, pro společnost to je neštěstí. Naše civilizace bez ideálu a morální symboliky výlučného svazku muže a ženy nepřežije.

Proto chválím iniciativu senátorek Jitky Chalánkové a Daniely Kovářové oceňovat státním vyznamenáním vytrvalé manželství. Kolik jen lidí u nás dostává medaile za průměrné umělecké, sportovní a vědecké výkony! Nejvyšší čas oslavit nenápadnou ctnost manželů, kteří se naučili (a je to dřina), pečovat o dobro svého partnera a dětí. Na nich závisí naše budoucnost.

¹⁾ Alan Bell and Martin Weinberg, Homosexualities, Alfred Kinsex Institute for Sex Re-search (New York: Simon and Schuster, 1978).

Už jakusik dobu si všimam, jak se mnozi snaži přikazovat, zakazovat a určovat, co možu čitat, co ni, jake mam mět spravne nazory, co bysem řikat měl a co raději ni.

Už zme zase v době, kdy děckam řikame – o tomhle ve škole raději nemluv.

A nepřišlo to naraz, vždycky to přichaza postupně, salamovu metodu a pokud se člověk nepostavi proti prvnim naznakum cenzury, zlo překona prvni překažku, nabobtna a vali se dal, aby se už pak nedalo zastavit. Je to osvědčeny model, použivany levičackyma multykulturnima agentama uspěšně už desitky roku. A když je cosik uspěšneho, neni duvod to nepouživat zas a znova.

Bohužel, znam už synky, keři byli odsuzeni za obyčejny vtip. Až tak daleko tahle radobysvobodna společnost zašla. To zme to dopracovali, Vašku, co? A nikdo z te tvoji sebranky se proti temu neozve… To su paradoksy, pane Vaněk, co?

A tak se fčil probira připad, kdy ostravsky herec řekl vtip, nad kerym se hořce pousměje sto tisic lidi, bo ide o černy humor, kery my Česi mame radi, ale dvěma lidem se vtip nelibi. No, tak už to na světě chodi. Z velkohubych tytulku v tisku to sice vypada, jak kdyby se cely narod naštval, ale pak v textu zjistite, že se vtip nelibi dvěma osobam…

Ide o parafrazi stareho ostravskeho vtipa, kdy řidič autobusa vezuciho cygany/Židy/Vitmance/Rusy (nehodici se škrtněte) na vylet do koncentraku zabludi, ide se zeptat do prvni chalupy o pomoc a dědek mu odpovi – ja synku, ja bysem ti pomohl, ale mam maly pecek.

Ten synek z Ostravy to ovšem zjemnil a podle zaznamu řekl: Do Terezína jel na exkurzi za účelem vzdělávací prohlídky zájezd Romů autobusem. Autobus dorazil na místo, vedoucí výpravy vstane a říká: „Tak jsme na místě, jen chviličku vydržte, skočím se domluvit na vrátnici.“ Jde na vrátnici a říká: „Dobrý den, přivezl jsem vám autobus plný cikánů.“ Vrátný se podivně zatváří a odpoví: „My už to tady ale neděláme.“

A to je všecko. Kaj přišel anonymni blbec, kery se styděl pod svuj nenavistny vytvor aji podepsat, na to, že ide o hanobeni oběti holokaustu?

Humor, vtip, nadsazka. su kořenim lidske existence. Černy humor navic maju v lasce enem vyjimečne narody – třeba Češi, Angličani, nebo Židi. Pokud byzme každu zmínku o ciganach považovali za jejich dehonestaci, tak byzme na tym byli huř, než za Hytlera nebo za Husaka.

V normalnim demogratyckem statě by byl autor takeho odporneho, předsudečně nenavistneho članku na hodinu vyhozeny. Vzhledem k temu, že neni podepsany, vyhozeny asi nebude, bo se asi jedna o vysoce postaveneho dehonestatora.

Běda Čechum, keři si nechaju libit take svinstvo.

Ladik Větvička, prozatimni hlasatel Mlade Fronty Fčil

Zdroj: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=796450

Martina: Markéto, proč myslíte, že nás Evropská banka svým chováním táhne ještě hlouběji, než doposud jsme? Jestli jsem to správně pochopila.

Markéta Šichtařová: Protože v tuto chvíli asi nemůže jinak, protože její politické zadání je… Víte, každý živý organismus má primární program hlavně přežít. Evropská centrální banka potřebuje hlavně přežít, protože eurozóna potřebuje hlavně přežít. V okamžiku, kdy bychom se snažili maximálně bojovat proti inflaci, tak bychom pravděpodobně způsobili bankrot některých jihoevropských zemí, zejména Itálie, ale možná i dalších, jako je Řecko, Portugalsko, a tak dál, to znamená, že by došlo k vypadnutí z eurozóny. A tím by vlastně eurozóna destruovala sama sebe, a to prostě nemá v genech. Ona má v politicky v genech přežití.

Martina: Přežití – i kdybychom to my, jako jednotlivci, neměli přežít.

Markéta Šichtařová: Zatím to nevypadá, že bychom to jako jednotlivci nepřežili, zatím to vypadá, že se extrémní inflace propíše do toho, že všichni budeme v průměru chudnout, a nejvíc to odskáčou důchodci v podobě penzijních fondů, protože tyto penzijní fondy mají nakoupené, napříč celou Evropou, ohromná kvanta zejména státních dluhopisů, které generují ztrátu. Takže důchodci budou chudnout, a budou přicházet o své celoživotní úspory. Ale zdá se, že politici si vyhodnotili, že to je přijatelná daň za to, že eurozóna jako politický projekt přežije.

Martina: Když se podíváme na to, proč to takhle politici mohli vyhodnotit, tak když to brutálně zjednoduším, obětujeme důchodce, protože tady narůstá velká nevraživost na staré lidi, dochází k větším mezigeneračním třenicím, než jsme jich asi byli svědky třeba za mého mládí. Z ministerstva financí zaznívají náznaky, že by se vláda dál mohla ubírat u důchodů cestou snižování zásluhovosti. Vy jste to kritizovala. Co se vám na tom nelíbí?

Markéta Šichtařová: Na snižování zásluhovosti u důchodů?

Martina: Ano.

Markéta Šichtařová: Protože je to pochopitelně nespravedlivé. Protože pokud si někdo do systému celý život vydělává hodně peněz, má třeba hodně dětí, a tím pádem dotuje důchodový systém tím, že to kvantum dětí je schopno vydělávat, a přinášet peníze do systému. Pokud někdo vydělává hodně peněz, a tím pádem platí vysoké odvody, tak je logické, že si tu svou zásluhu, že držel systém při životě, vezme zpátky. Prostě je správné, když někdo hodně pracuje, tak že za hodně práce dostane hodně peněz. A tady se děje pravý opak, že čím víc práce, tím menší odměna. To prostě není morálně správně.

Martina: Zároveň jste kritizovala mimořádné příspěvky důchodcům. To znamená, že jste proti rovnostářství, které se tímto nastoluje?

Markéta Šichtařová: Jsem proti rovnostářství. Ano, jsem proti jakémukoliv kolektivismu, včetně ekonomického projevu, jakým je ekonomické rovnostářství.

Padesát procent naší ekonomiky je přerozdělováno, je tedy státní, socialistická. Jsme z poloviny kapitalistická, z poloviny socialistická země – nefunkční hybrid, kočkopes.

Martina: Takže třeba opatření ministerstva financí, které by se ubíralo směrem k důchodcům, vnímáte v této době obrovské inflace jako nešťastné? Nebo vám to přijde jako přijatelné řešení, protože někde se ty peníze vzít musí?

Markéta Šichtařová: Musíme odlišit, a nepatlat dohromady banány a brambory, protože jedna věc je nastavení parametrů důchodového systému, kde já říkám, že důchodový systém jde špatným směrem, nejenom, že je neudržitelný, ale navíc ještě opouští princip zásluhovosti, což je nemorální. To je věc jedna. A věc druhá je, jak mají lidé přežít teď, v době vysoké inflace. A jedna věc je, jak mají přežít, a druhá věc je, abychom inflaci nepoháněli ještě dál.

A tady je problém v tom, že jakékoli plošné rozdání peněz, jakkoli velké skupině lidí, a sem spadalo třeba i udělení příspěvku plošně 5 000 korun všem lidem, kteří mají děti, a podobně, což je jenom vrchol ledovce. Ale jakékoliv plošné rozdávání peněz v tento okamžik vede k tomu, že inflaci ještě pohání dál. A vtip je v tom, že my máme subjektivně pocit, jako každý jedinec, že když vláda rozdá jakýkoliv příspěvek, ať už to je tento příspěvek na děti, nebo příspěvek na důchodce, nebo na jakoukoli jinou skupinu, to je úplně fuk, tedy jestliže vláda podle nějakého plošného klíče rozdá příspěvek, tak že si jedinec polepší. A to je právě omyl, protože tento jedinec si nepolepší, i když má subjektivní pocit, že si v tu danou chvíli polepšil.

Ale vzhledem k tomu, že toto jednání vlády, toto rozdávání peněz dál navyšuje inflaci, dochází dál k tomu, že inflace roste rychleji, než kolik zaměstnavatelé stačí přidávat svým zaměstnancům, než kolik firmy stačí vydělávat na svém zisku, a proto reálně všichni chudneme. Takže máme subjektivně kratinkou chvilinku pocit, že jsme bohatší, ale z dlouhodobého toto rozdávání peněz vede k ještě větší chudobě, což si samozřejmě daný jedinec v danou chvíli neuvědomuje, a samozřejmě vždycky logicky bude chtít peníze od vlády přidat. Ale na velkých číslech to takhle nefunguje.

Martina: Je to, v čem se teď vynacházíme, systémová krize?

Markéta Šichtařová: Ano, je to systémová krize. Je to krize, která je způsobená tím, že my už jsme dneska v podstatě z poloviny socialistická ekonomika, což můžu doložit na číslech, protože když se podíváme na podíl veřejných výdajů na HDP, tak ty už dneska činí nějakých 46 procent, a postupně rostou, takže zaokrouhleno prakticky 50 procent. A jestliže máme 50 procent veřejných výdajů na HDP, tak to znamená, že polovina ekonomiky je státní, přerozdělovaná, tedy socialistická. Takže my jsme z poloviny kapitalistická země, z poloviny socialistická – to je totální hybrid, kočkopes.

Martina: Kapitalisticky pracovat, socialisticky žít.

Markéta Šichtařová: Tak nějak. A samozřejmě tento podíl veřejných výdajů už je nastartován tak, že neustále roste, takže se stáváme stále víc socialistickou zemí, a v tuhletu chvíli je to pravděpodobně už nezvratný trend, a to samozřejmě vede k systémové krizi, kdy taková země musí být nutně ekonomicky neefektivní. S tím se nedá nic dělat, takhle je systém nastaven. A když lidem sáhnete na jakékoli peníze a řeknete jim: My vám teď nepřidáme, protože budeme méně přerozdělovat, protože chceme méně socialistickou ekonomiku, tak budou všichni protestovat, protože my ty peníze chceme, chceme si polepšit. Ale oni si tím pohoršují.

Směřujeme k RVHP 2, které bude územně definováno nikoliv od Karlových Varů na východ, ale od Košic na západ

Martina: Je příznakem systémové krize i to, že u nás mají státní zaměstnanci větší platy, než v soukromí? Mně vždycky po revoluci přišlo normální, že je to obráceně.

Markéta Šichtařová: Normální to je obráceně, a ano, je to jeden z příznaků této systémové krize, který značí, že ekonomika postupně jede z kopce, a postupně se dostává do ohromné neefektivity, kdy směřujeme k něčemu, jako bylo RVHP, akorát že teď to bude nějaké RVHP 2, které bude definované územně nikoliv od Karlových Varů na východ, ale spíše někde od Košic na západ.

Martina: Myslíte, že to, co se děje, má souvislost s jevem, o kterém mluví mnozí sociologové, politologové, geopolitologové jako o degradaci, sestupu, zániku Západu?

Markéta Šichtařová: Itálie přežila i po pádu říše římské, takže, svým způsobem degradace určitého vývojového stupně neznamená, že poté, až tato civilizace bude pohlcena nějakou více životaschopnou civilizací, že to bude její totální konec. Ale dojde k velké kvalitativní změně.

Martina: Markéto Šichtařová, my jsme si teď zvykli všechno, co se děje ve společnosti, v ekonomice, všechny krize, svádět buď na covid, nebo na válku na Ukrajině. Můžeme to udělat i v tomto případě, nebo obě tyto události v podstatě jenom v plné nahotě ukázaly špatně nastavený systém, a jenom urychlily rozklad?

Markéta Šichtařová: Ano, obě události trochu urychlily rozklad, ale zdroje systémové krize tu byly nastartovány už dávno, právě někdy od roku 2002, a zhruba od pádu Dvojčat. Už tehdy byly v ekonomice nastaveny mechanismy velmi závadně, a proto mohlo dojít k tomu, že v roce 2008 byla velká celosvětová finanční krize. Kdyby nebyly tyto mechanismy tak chybně nastaveny, tak by v roce 2008 došlo k celkem normální obyčejné hospodářské krizi, nikoli k hluboké finanční krizi. A protože jsme se v té době tak vyděsili, a vyjevili, že dochází ke krizi, která je hluboká, tak se tyto mechanismy ještě posílily. Namísto abychom nechali krizi normálně probublat ekonomikou, aby vyhnilo a odbouralo se všechno neefektivní, a zbankrotovaly podniky, municipality, ale i státy, které byly neživotaschopné, aby se pak finančně restartovaly, aby mohly vzniknout startupy, tak jsme začali to neživotaschopné zachraňovat, a ještě víc jsme zakonzervovali chybné mechanismy. Začali jsme se ještě rychleji zadlužovat.

Podívejte se, jak se tehdy v roce 2008 říkalo: My se prodlužíme a proinvestujeme z krize. To bylo právě další zhoršování té situace. Snažili jsme se krizi léčit tím, co tuto krizi vyvolalo. Byla to vlastně pyramidová hra, která se postupně rozšiřovala. A pak do toho přišly chuťovky jako válka na Ukrajině a covid a uzavírky, a to byly jenom drobnosti, které přišly v době, kdy už ekonomika byla tak nemocná, že je neustála. Kdyby byla ekonomika zdravá, kdyby byla kapitalistická, na Západě, tak v tu chvíli by uzavírky během covidu ustála celkem bravurně. Prostě bychom během jednoho roku propadli o nějaké ohromné číslo, třeba o 20 procent víc, než bychom propadli jinak, potom bychom v dalším roce vzrostli o 20 procent kvůli statistické základně, a pak bychom se dostali velmi rychle na předcovidovou úroveň, a zase bychom jeli dál. Elegantně. Zanikly by, velmi rychle by zanikly neživotaschopné podniky, vznikly by nové startupy, a ekonomika by se tímto způsobem uzdravila. Paradoxně. Ale k tomu nedošlo, protože bylo vrhnuto do oběhu víc peněz, a tyto peníze zachránily přesně to neživotaschopné, co mělo zbankrotovat. Takže jsme stav ještě zhoršili.

Zmršili jsme si evropský energetický mix zrušením stabilních zdrojů energie a nainstalováním nestabilních obnovitelných zdrojů. A tím jsme založili na nedostatek energie v Evropě.

Martina: Markéto, můžeme alespoň to, co se v uplynulém roce dělo s cenami energií, svést na válku na Ukrajině?

Markéta Šichtařová: Nemůžeme, protože válka na Ukrajině způsobila jednu jedinou věc, způsobila problémy s ruským plynem. Ale v Evropě došlo k tomu – že právě tím, jak se dlouhodobě, od toho roku 1990, měnil evropský energetický mix kvůli zelené politice – že v Evropě vzniklo příliš mnoho nestabilních zdrojů, a příliš málo stabilních zdrojů. A právě abychom nezpůsobili blackout, tak jsme museli začít nestabilní zdroje dorovnávat nějakými stabilními. Ale všechny stabilní byly podle ekologistů fuj fuj, uhlí bylo fuj, jádro bylo fuj, tak bychom mohli pokračovat, a jediné, čím jsme mohli být schopni, zejména v Německu, ale i v dalších zemích, dorovnávat podpětí a přepětí v přenosové soustavě, byly plynové elektrárny, jako na potvoru. A do toho přišla ruská, nebo ukrajinská krize, takže nám najednou plyn, na kterém jsme začali být závislí, zdražil. Ale to se jenom v danou chvíli setkaly dva nepříjemné faktory.

Ale všimněte si, že první základní faktor je, že jsme si, a já musím říct to slovo, zmršili evropský energetický mix tím, že jsme si odinstalovali stabilní zdroje energie, a nainstalovali nedostatek nestabilních obnovitelných zdrojů. A když jsme toto udělali, tak jsme si založili situaci na to, aby byl v Evropě nedostatek energie. A ten už jsme pak, už jenom jako třešinku na dortu, zvýraznili tím, že nám najednou chybí ruský plyn. Ale to není prapříčina, to je jenom něco, co ještě víc potencuje přetlak poptávky nad nabídkou energií.

Martina: Proto jste v loni v létě řekla, že klimatologové na nás přivolávají dluhovou krizi?

Markéta Šichtařová: V podstatě ano. Je to jeden z kanálů, jak na nás klimatologové přivolávají dluhovou krizi. A povšimněte si jedné věci, a ta mě opravdu až škodolibě baví: ti sociální inženýři, kteří nejsou provařeni byznysem, a přicházejí jenom s nějakou ideologií, ti se prostě musí principiálně seknout. A v tomto případě byla zelená ideologie založena na tom, že budeme z nějakého důvodu, ať už z jakéhokoliv, bojovat proti CO₂, a odinstalujeme si stabilní zdroje, a všichni zchudneme, protože je morálně správné, že zchudneme, a hlavně že nebude CO₂.

Fajn, dobrý, vyjdeme tedy z tohoto paradigmatu, ať už je, nebo není technicky správně, a teď si povšimněte jedné věci: Já dlouhodobě roky říkám, že ekologicky se vždycky chová jenom bohatá země. Chudá země nemá na to, aby se chovala ekologicky. A teď, co se stalo, my jsme si kvůli ekologistům odbourali, úplně dobrovolně jsme si zničili evropskou energetiku, tím pádem jsme si vyvolali inflaci, a tak jsme zchudli. A co dělají lidé? Začali pálit uhlí, pálit dřevo, a meteorologický ústav nedávno vydal zprávu, že se výrazně zhoršilo ovzduší a že najednou je ve vzduchu víc CO₂. Proč? Kvůli těmto ideologům. Kdyby nás ideologové nedonutili zchudnout, bylo by CO₂ méně. Vždyť to je přeci úplně paradoxní: Čím víc uměle, inženýrsky tlačíme na to, že budeme bojovat proti CO₂, tím více ho máme ve vzduchu.

Martina: Stačí si vzpomenout na Francii v loňské zimě, kterou nakonec před blackoutem zachránila narychlo zprovozněná elektrárna na mazut, což je pro mě asi úplně nejhorší způsob, jakým přicházet k energii.

Markéta Šichtařová: To je přesně ono, ale to platí úplně ve všech oblastech. Platí princip, že když s nějakým ideologickým plánem, jak odstraníme krize, přijdeme z vrchu, tak způsobíme, že finální krize bude ještě mnohem delší a hlubší než to, co jsme chtěli odstranit. Prostě takhle to nefunguje. Tržní ekonomika je to jediné, neviditelná ruka trhu, co je schopno posouvat společnost dál.

Martina: Řekla jste, jak se v této situaci chová Evropská banka. Vidíte tedy vůbec nějakou ochotu se z této krize, do které jsme se velmi sofistikovaně dostali, poučit?

Markéta Šichtařová: Ne, nevidím vůbec žádnou ochotu. Čím hlouběji jsme v krizi, ekonomické, ale i energetické, a vlastně i ekologické, tím více lidé volají po pseudořešeních, která nás do toho stavu dostala. Protože zatím příčiny nechápou. Pravděpodobně jako je feťák ochoten přestat fetovat, až když dosedne na úplné morální dno, tak i my zřejmě musíme dopadnout ještě hlouběji na dno, aby většina společnosti pochopila, co je špatně. Že socialismus je špatně, že sociální inženýrství je špatně, aby se kyvadlo společenské poptávky vychýlilo na druhou stranu.

Dluhová krize v Evropě už je nastartována, a bude sílit

Martina: Markéto Šichtařová, kde vidíte cestu? Představte si, že jste premiérka a zároveň ministryně financí, máte většinovou oporu v parlamentu, co byste udělala? Jak byste řešila tuto situaci, konkrétně inflaci, vysoké ceny energií, a vůbec přízrak dluhové krize?

Markéta Šichtařová: Byla bych smetena úplně stejně jako Liz Trussová.

Martina: A co byste navrhla? Za co by vás sejmuli?

Markéta Šichtařová: Víte co, já bych navrhla drastické snížení daní. Povšimněte si, pravý opak toho, co se vláda snaží. Vláda se snaží dostat do rozpočtu víc peněz, já bych se naopak snažila peníze z rozpočtu dostat pryč, nevybírat peníze od lidí. To znamená snížit státní sektor. Drasticky bych snížila daně z příjmů, dál bych úplně zrušila veškeré dotace na jakékoliv ideologické projekty, jakoukoliv zelenou politiku, jakékoliv neziskovky, jakékoliv. Prostě bez pardonu, úplně všechno, a začala bych postupně propouštět státní zaměstnance, a to do takového stavu, abychom se finálně dostali alespoň do stavu, kde jsme byli s počtem státních zaměstnanců v roce 91 nebo 92.

Ale vědoma si toho, že můj politický kapitál by měl jenom velmi krátkého trvání, protože bych byla nakonec smetena, to znamená, že bych měla jenom velmi krátkou dobu na realizaci těchto jevů, tak bych věděla, že by pro ekonomiku bylo lepší, kdyby státní zaměstnanci byli propouštěni postupně, třeba v průběhu pěti let, ale taky bych věděla, že z organizačních důvodů to musí proběhnout rychle, velkým třeskem, takže bych je třeba propustila během tří měsíců, protože to by bylo jediné řešení, které by bolelo strašně moc, a najednou bychom tady měli obrovskou míru nezaměstnanosti, ale byla by to jediná šance, jak ekonomiku dlouhodobě restartovat. Takže bychom si prošli druhou transformací.

Martina: Hm, tak to opravdu nevím, jak hluboko budeme muset v tom blátě vězet, abychom našli kuráž na takovýto ozdravný program. Řekněte mi, kdy očekáváte, protože na tento program pravděpodobně nikdo nebude mít síly, aby ho aspoň částečně realizoval, kdy můžeme čekat druhou smrtku, dluhovou krizi?

Markéta Šichtařová: Já bych o tom spíš mluvila trošku jiným způsobem. Dluhovou smrtku, dluhovou krizi, a tak dál – já totiž mám trochu jinou vizi. Myslím, že dluhová krize do Evropy přijde. A teď si nadefinujme, co to znamená „dluhová krize“. Dluhová krize je stav, ve kterém je v podstatě dneska Itálie, je to stav, kdy dlužník není schopen bez pomoci třetí strany splácet svoje dluhy, a bez pomoci by zbankrotoval. A to třeba Itálie dneska je. Kdyby Evropská centrální banka nepomáhala italské vládě monetizovat její dluh, tak by Itálie už dneska zbankrotovala, protože by nebyla schopna financovat svůj chod. To víme. Takhle to je, a uvádím to jenom jako příklad.

Tedy dluhová krize už svým způsobem v Evropě je, a bude pravděpodobně ještě sílit, budou v ní pravděpodobně nejenom státy, jako je Itálie, ale budou v ní i některé firmy, budou v ní i některé domácnosti, protože domácnostem najednou skončí fixace hypoték, domácnosti zchudnou, protože jejich příjmy nestačí kompenzovat inflaci, takže pro ně najednou bude mnohem těžší splácet. Zvýší se jim splátky na energie, zálohy na energie, takže domácnosti zchudnou, nebudou moci splácet svoje dluhy. Tedy dluhová krize už je v podstatě pomalinku nastartována.

Ale, a teď právě přichází to podstatné, jak jsem říkala, že kdybychom byli čistokrevná kapitalistická tržní ekonomika, tak by došlo ke krátké prudké krizi. Spousta firem, municipalit, by zbankrotovala, došlo by i k mnoha osobním bankrotům, k nějakým exekucím, a došlo by k velkému restartu, kde by během třeba roku, dvou let, došlo k překocení, k prudkému růstu ekonomiky, a v průměru ke zvyšování životní úrovně. Ale tomu by předcházel prudký propad.

Jenomže vzhledem k tomu, že jsem tady před chvílí popisovala na číslech, že Evropa už je, minimálně Česká republika, Evropa se tomu blíží, z poloviny socialistická ekonomika, Skandinávie víc než z poloviny, tak myslím, že k tomuto scénáři nedojde. Že sice nastane dluhová krize, ale bude maskována podobně, jako je maskována v Itálii. Itálie je sice technicky vzato v dluhové krizi, ale jak jsem říkala, je jí pomáháno, takže to navenek není vidět. A stejně tak pravděpodobně dojde k tomu, že až se dostanou do dluhové pasti firmy, individuální spotřebitelé, tak jim pravděpodobně bude nějakým způsobem pomáháno, třeba takovou pomocí, jako je cenový strop, který teď vláda uvalila formou dotací na cenu elektřiny. To už je podobná pomoc. A k něčemu podobnému pravděpodobně přijde, protože nikdo nebude mít politickou vůli nechat proběhnout takhle hlubokou ozdravnou krizi. A z toho titulu bude tato dluhová krize zamaskována, a dojde k nějakému velmi pomalému měkkému přistání do RVHP číslo 2. Prostě k tomu ještě většímu socialismu, ještě většímu přerozdělování, kdy toto přerozdělování nebude skoro poloviční, jako teď, ale bude více než poloviční, a tím pádem co kdo vydělá, mu bude sebráno na daních, a bude to rozdáno na dotacích těm, kteří budou v osobním bankrotu. Takže všichni skončíme v rovnostářském socáči, a tím pádem nedojde k velkému nárazu, který si spousta lidí představuje, který by si ekonomika vlastně zasloužila, a který bychom potřebovali, abychom se mohli odrazit na nějakou vyšší úroveň, a místo toho dojde spíš k zakonzervování obrovské míry neefektivity.

Martina: Kouřmo, šedo…

Markéta Šichtařová: Tak. A dlouhodobě. Dlouhodobě, bude to otázka několika let, mnoha let, a potom to s největší pravděpodobností, jednoho dne, za dlouho, skončí něčím podobným, jako byla ekonomická transformace v roce 1990, po revoluci, ale k tomu bude muset být ekonomika ještě více socialistická, aby tady ve společnosti vzniklo to, že takovou transformaci opravdu chceme.

Zelená energie je jako virus, který nakazil celou západní civilizaci

Martina: Markéto, a toto všechno, co jste popsala, se děje proto, aby Evropská unie neztratila tvář? Nebo je to otázka celého Západu?

Markéta Šichtařová: Myslím, že je to otázka celého Západu. Dejme tomu, že zelená politika, Green Deal, je typicky evropská záležitost, třeba v Americe se to tak nehrotí. Ale jinak je to prostě jakýsi virus, který postihl celý euroatlantický svět, euroatlantickou civilizaci. Je to prostě celý provázaný konglomerát ideologií: Všechny genderové ideologie, zelené ideologie, to, že zbraně jsou „fujky fujky“, že přerozdělování je správně, že nesmí být krize, že budeme povinně očkovat nejenom rizikové skupiny… Je to vlastně vždycky obracení příčiny a následků. To je špatné pojetí.

Třeba covid. Tam se už na počátku zvolil jiný přístup, než by zvolila tržní ekonomika. Tržní ekonomika by před dvaceti třiceti lety zvolila přístup: Každý se musí bránit sám. Když je někdo ohrožen, tak ten ohrožený člověk zvolí maximální kalibr ochrany. Nebude nikam chodit, bude chodit ve skafandru, nechá se maximálně naočkovat. A teď se tato logika úplně převrátila, a není už to o tom, že každý jeden jedinec se musí o sebe postarat, ale že celá společnost je odpovědná za jednotlivé jedince, a celá společnost musí povinně očkovat, a povinně rouškovat, i když není ohrožena. Čili došlo k obrácení předpokladu, a už to není o tom, že jednotlivec se stará o sebe, ale že celá společnost je odpovědná za jednotlivce.

A to je princip, který aplikujme i do zelené politiky a do ekonomiky obecně. Je to kolektivistický princip kolektivismu, který se táhne jako červená nit, a je v podstatě hlavním zdrojem, hlavní příčinou ekonomických problémů. V okamžiku, kdy v našich myslích, mentálně, jako společnost, opustíme kolektivismus, a znovu se vrátíme k individualismu, tak začneme úplně jinak vnímat v podstatě všechna celospolečenská témata, od genderových, přes zelená, až po ekonomické, a ekonomika se znovu nastartuje.

Martina: Je zvláštní, že tento ryzí socialismus zachvátil právě Západ. A dokonce i postkomunistické země, které by měly mít určitý mustr, aby byly bdělé proti tomu, co se k nim najednou opět vrací, ale jinými okny.

Markéta Šichtařová: Já mám teorii, že to je svým způsobem přirozený vývoj, že každá společnost má, tak jako každý organismus, ve svých genech nějaké narození, nějakou plnou sílu, a postupnou degradaci až k smrti. A něco podobného má ve svých genech jakákoliv společnost, že v okamžiku, kdy si společnost zvolí nějakou vládu, tak tato vláda začne přirozeně sílit, čím dál tím víc intervenovat do ekonomiky, překlápět zemi k byrokracii a k socialismu, až nakonec dojde k degradaci a zániku dané společnosti. Tak zanikla římská říše, na přílišnou byrokracii a příliš silný stát, a byla pohlcena živelnou, dneska by se řeklo třeba pankáčskou, neregulovanou společností, hordami barbarů. A něco podobného svým způsobem prožíváme i teď. A je to v genech každé společnosti, aby se zrodila, postupně sílila, a pak začala degenerovat tím, že stát má čím dál tím větší místo, dokud nedojde k nějakému velkému přerodu, úmrtí společnosti, ekonomické transformaci, a ke znovuzrození nové společnosti.

Takže myslím, že to je přirozený jev, že západní společnost má už období prosperity za sebou, teď bude chvíli degradovat, dokud na Západě nepřijde nějaký nový velký třesk, a společnost se neobrodí. A pravděpodobně už bude v tu chvíli uchvácena nějakými novými etniky, bude tady úplně jiný rasový mix, a budeme asi pod velkým vlivem třeba Číny, a tak dále. Ale to není nic proti ničemu, prostě potom jednoho dne dojde k tomu, že se znova vrátíme k tržnímu systému.

Martina: Když to takto říkáte, tak mě napadá: K čemu jsou vlastně všechny ekonomické teorie?

Markéta Šichtařová: K tomu, aby popsaly přesně to, co teď myslím: Že se prostě neviditelné ruce trhu nesmíme stavět do cesty.

Je spor o budoucnost světa politikum? Ohlížíme-li se do minulosti, politici zpravidla neměli ambici regulovat přemnoženou lidskou populaci, ani se nevměšovali přírodě do fyziky či biologie. Politika respektovala přirozený řád světa, neměnný rámec, ve kterém se politikařilo. Z dnešního pohledu se politika držela při zdi, protože k ambicióznímu předělávání přírody, společnosti a člověka jí chyběly prostředky a kuráž. Dnes má, bohužel, obojí. Lidstvo stojí na prahu experimentu, kdy příroda s jejími zákony má být podřízena politice. A protože politická rozhodnutí jsou obchodovanou komoditou, máme důvod předpokládat, že budoucnost světa bude na prodej. Takový je plán.

Pokud se politika omezovala na to, kdo získá mandát pečovat o veřejné prostředky a udržovat v chodu veřejné instituce, mohl si občan dovolit luxus sledovat politiky pouze periferním pohledem a hledět si svého. Netečnost občanů ovšem vedla k tomu, že politika záludně prorostla společností jako rakovina. Formou různých zákonů, předpisů, vyhlášek a nařízení ovládla politika společnost i občany jednotlivě. Dramaticky se zúžil prostor osobní svobody. Zvýšila se závislost na všem, co je nezbytné k životu. Ze služby občanům se stal dozor nad občany. Politika nám zkrátka přerostla přes hlavu.

Za situace, kdy politika určuje, jak lidé smějí či nesmějí bydlet, co budou moci jíst a co nikoli, čím smějí jezdit, čím topit, jak se léčit a co si mají myslet, už končí všechna legrace. Politickým úkolem dneška je depolitizace, odpolitizování společnosti. Musíme deregulovat drze zregulované. Deglobalizovat zákeřně globalizované. Vzít si od politiků svět zpátky, než nás o něj zcela připraví.

Politickým úkolem dneška je obnovit politiku jako formu komunikace. Pokud jsme uvykli redukci politiky na pouhý střet, rvačku politických nepřátel, a spatřovali v politice pouhou technologii moci, pak s ohledem na dnešní výzvy musíme tyto stereotypy opustit a politiku předefinovat na příležitost k domluvě. Není pochyb, že to zpočátku půjde ztuha. Aby byla společnost snadno ovladatelná, je rozdělená na znesvářené tábory. Napříč společností jsou zbudovány generační, sociální, genderové či ideologické příkopy a barikády. Agresivita minorit se mísí s averzí k minoritám. Sužuje nás elitářství i populismus. Všudypřítomné nepřátelství pak způsobuje, že nám není do řeči a že si nemáme co říct.

Bylo by naivní předpokládat, že se nastřádaná nedůvěra může ze dne na den rozplynout, a ve společnosti že zavládne všeobecný soulad a harmonie. Nepřítel neprozře, stejně jako my nedáme nepříteli za pravdu. Co tedy můžeme, a vlastně i musíme udělat, pokud nechceme ztratit budoucnost, která bude buďto společná, anebo nebude? Musíme v sobě najít respekt k nepříteli.

Respektovat nepřítele, tedy toho s kým nesouhlasím a o kom vím, že ho nepřesvědčím, je způsob, jak si vyčistit hlavu od nenávisti. S takto vyčištěnou hlavou mám šanci nepřítele pochopit, porozumět mu, aniž bych s ním musel souhlasit. Rozdíl mezi nenávistí a nesouhlasem spočívá v tom, že nenávist vede k agresi, zatímco nesouhlas ponechává prostor pro toleranci. Nejsou to lepší argumenty, co zastaví eskalaci nepřátelství. Je to respekt, který nepřátelství otupí ostří, aby se ukázalo, že nesouhlasná stanoviska nebrání koexistenci.

Ideální je, když je respekt k nepříteli opětován respektem nepřítele. Ale i když tomu tak není, je ten, kdo v sobě najde respekt, ve výhodě. Má tu čistou hlavu. Není zaslepen nenávistí, která člověka zbavuje soudnosti a důstojnosti. Všimněme si, že nenávist, provázena fanatismem, není pouze destruktivní. Je také směšná. Je více důvodů, proč respektovat nepřátele. Ten hlavní ale je, že nenávist je sebevražedná. Být poražen je mrzuté. Ale porazit sám sebe je trapné. Je to ostuda.

Martina: Jak dlouho jsi pracoval na tom, aby ses uklidnil? A příští otázka bude: Jak dlouho jsi tedy pracoval na tom, abys zpracoval strach, když jsi zjistil, že zklidnit se je možné jen tehdy, když nemáme strach, a tedy, že strach je zbytečný?

Jaroslav Dušek: Nevím, jak dlouho, to ti nedokážu povědět, to si nepamatuji. Já se v minulosti příliš nepřehrabuji, takže bych musel začít intenzivně vzpomínat a zkoumat. Já si vždycky pamatuji jediný strach, který jsem měl, a to byl strach ze psů, z velkých psů, kdy mi rodiče říkali, abych si dával pozor na cizí psy, jakože mě cizí pes může kousnout, a ve mně to nějak zůstalo. A až na uhlíkách jsem tehdy tento strach zpracoval. Přecházím žhavé uhlíky, dal jsem si tam tento strach ze psů, a hodil jsem ho do ohně. A představ si, co se stalo: Odhodil jsem strach ze psů, a pak jsem přijel vlakem do Černošic, kdy jdu k nám tak 15–20 minut pěšky do kopce, a připojil se ke mně cizí pes. Takže jdu, a teď ke mně přišel tento bígl, a já říkám: „Vítej.“ Dřív bych si třeba řekl: „Co je to za psa?“ Nebo: „Co chce?“ Nebo: „Huš! Běž! Běž!“. A pes šel se mnou, a já jsem si s ním povídal, došli jsme až k brance, a tam se tak jako postavil, já jsem otevřel do zahrady a povídám: „Chceš jít dál?“ Pes se na mě podíval, já jsem zavřel branku a pes odešel. A to se stalo vzápětí poté, co jsem v tomto prostoru řešil strach ze psů – a najednou mě začal doprovázet pes.

V Chorvatsku jsme viděli psa, měli ho sousedi, už zemřel, obrovský pes, pastevecký, a opravdu obluda, a on byl chudák pořád na řetězu. Oni tam byli tedy dva, ale tenhle jeden se dostával blíže ke kamenné zdi, vždycky se přes tu zeď vysunul, a strašně na nás řval, když jsme šli okolo. Štěkal – ale opravdu, to bylo vždycky jako: „Pozor, pozor! Nechoďte blízko!“´ A všiml jsem si, že soused, který tam bydlí, kouká, že jeho malý syn je u těchto psů, hladí je, a říkal: „Jakube, co tam děláš?“ a Jakub volá: „Tati, on vůbec není zlý, on je hodný.“ A my jsme všichni zjistili, že tenhle pes strašně štěká proto, že chce na sebe upozornit, protože chce pohladit.

Martina: Takže tady se potvrdilo, že pes, který štěká, nekouše.

Jaroslav Dušek: Ano. A my jsme ho tam od té doby chodili hladit. A byl to ten samý pes a štěkal stejně. A tím mluvím o tom, co je to projekce. To je to, co spoluvytváříš. My někdy jenom nechápeme, že když na nás někdo štěká, tak třeba jenom volá a touží po určité pozornosti a chce pohladit, a my máme dojem, že by potřeboval zkrotit, nebo že by ho někdo měl utratit, nebo že to není možné, aby takovýto pes tady ohrožoval kolemjdoucí tím, že se vysouvá přes zídku, a tak dále. Měli bychom si tvořit rozmanité světy, a mně je bližší, a učím se to, udržovat v tom světě to, o čem někdo může říct: „To je iluze.“ „Růžové brýle.“ „Ten člověk je tak naivní.“ A pro mě je úplně naivní člověk, který se furt něčeho bojí, protože já nevím, proč to považuje za výhodnější, já tomu nerozumím. Proč je pro někoho výhodnější iluze strachu?

Já takhle sedím, představ si, s padesáti lidmi na Ischii, povídáme, a přiletí sršeň. A hned chlápek zvedl botu a už ho chtěl zabít. A já říkám: „Co to děláš?“ A on říká: „No, je tu sršeň!“ A já říkám: „A jako co?“ A teď ti všichni lidé: „No, sršeň!“ A já říkám: „Kdo z vás dostal žihadlo od sršně?“ Ani jeden, Martino. Ani jeden z těch přítomných. Já jsem dostal čtyři žihadla od sršně. Zažil jsem to, protože jsem vlezl do kadibudky, kde si udělali hnízdo, a mně nedošlo, že bych měl slušně pozdravit a podívat se, jestli tam někdo nebydlí: „Boudo, budko, kde přebýváš?“ Přebývali tam už sršni. Tak jsem dostal čtyři žihadla, a vím, že se nic nestalo a že je to úplně v pohodě. Tak říkám těm lidem: „Proč se bojíte, když jste to nikdy nezažili? Čeho se bojíte? Myšlenek o sršni?“

Martina: Právě, že to nezažili, a ty už jsi věděl, co to obnáší, a že se to dá přežít.

Jaroslav Dušek: Znám dvě rodiny, kde sršni hlídali dítě v kočárku. Oni zjistili, že když dají dítě pod sršní hnízdo, že ti sršni ke kočárku nikoho cizího nepustí. A tito lidé takhle dávali kočárek pod sršní hnízdo. A teď si můžeš říct, že to jsou úplní šílenci, ale oni zjistili, že to funguje, že to tak je. A to je to, co říkám – tvorba, spolutvorba.

Daniela Králová o tom mluvila a vyzařovala to, že zvířata s tebou komunikují, když jsi v klidu, když se nebojíš a když cítí, že je nejdeš ohrožovat a že jim nic nevnucuješ, nějakou představu o tom, co by měla dělat, ale opravdu je necháš být. A ona říkala: „Já jsem se všechno učila jen pozorováním toho, jak se ta zvířata chovají mezi sebou.“ A že pochopila, že se ze začátku nekoukáš do očí. To ne, to není výhodné. Ale když už se pak skamarádíte, tak říkala, že ten pohled do očí je naprosto mimořádný a že se ti to zvíře v tu chvíli podívá až do duše, když už jsi klidná, a ví, co jsi, a ví, že si to nějakým způsobem předáte.

Můj kamarád takhle vyplétal lišku z plotu, do kterého se zapletla, a nemohla pryč. A teď si představ, že on fakt šel v klidu k lišce, která může mít vzteklinu, a nevím, co dalšího, vyplétal jí nohu z plotu, a ona trpělivě držela, protože poznala, že jí jde pomoct. Ona se po něm neoháněla, nevrčela. Tak ji vyndal z plotu, a ona odešla, byla spokojená. A kolik z nás by toto dokázalo? Kolik z nás by dokázalo tohle udělat? Protože většina by řekla: „Já k té lišce nepůjdu, bůh ví, co bych chytil. Ještě mě hryzne. Tak co, je to její polívka, neměla se zamotat do našeho plotu, který jsme tady postavili.“

Zbavovat se strachu je možné ve snech, kdy se učíme řešit situace, které nás děsí

Martina: Já si neumím představit nechat ji tam, a zároveň ani to k ní jít, protože bych se určitě bála, že mě kousne, nebo že bude mít vzteklinu. Těchto historek je mnoho, ale neumím si představit, že bych ji tam nechala. Zorganizovala bych nějakou pomoc.

Jaroslav Dušek: Teď se jenom přehoupneme do toho posledního, nebo předposledního levelu, že to všechno můžeme trénovat ve snech – od toho sny jsou. Snění je prostor, kde můžeme trénovat to, co nám v životě nejde. To znamená, bojím se lišky, ale můžu poprosit o sen, kde lišku osvobodím, pomohu jí, a nebudu se jí bát. Proto domorodci odmalička trénují ve snech. To je to slavné: „Co se ti dneska zdálo, synku?“ A chlapeček řekne: „Honil mě tygr.“ A on řekne: „Výborně, a zítra ho už musíš ve snu zahnat.“ A on se učí, že je tvůrcem svého snu.

Sny jsou přesně ten trenažér, kde se můžeme bavit o tom, o čem teď mluvíš, to znamená, je tu nějaký pocit objektivního tlaku, je tu nějaká situace, která na nás doléhá, a my se s ní nějak vypořádáme. A ty můžeš ve snu poprosit, že se chceš vypořádat se situací nějakého tlaku, a teď na tebe ve snu třeba začne nabíhat kůň, to se mi konkrétně stalo. Šel na mě vždycky kůň, a já v poslední chvíli uhnul, trochu se o mě jako šmrncnul, což mi v tom snu bylo nepříjemné. A najednou si říkám: „Já ho musím prostě obejmout. Nedá se dělat nic jiného.“ A teď se na mě zase řítil, a já jsem mu zepředu skočil na krk, protože byl obrovský, a visel jsem nohama i rukama, objal jsem ho, a on chvilku se mnou běžel, pak se zastavil, a už bylo všechno v pořádku, protože takhle věci jsou.

A my, když si to ani ve snech nedopřejeme, že ve snech budeme furt utíkat před koněm, budeme se furt honit, a furt budeme zpocení, tak s tím nic neuděláme. Ale představ si konkrétní případy, kdy na člověka útočí pavouk, a opravdu má noční můru pavouka. A Honza Skryja, který má Akademii lucidního snění, s takovým člověkem pracuje, a ten člověk mění emoci. Situace zůstává stejná. Rozumíš tomu? Situace je stejná, pavouk přichází, pavouk útočí. Jenže on mění emoci vůči pavoukovi. A ten pán postupně, představ si – tomu pánovi se ve snech podařilo z pavouka udělat svého terapeuta, ke kterému chodí do ordinace, takže tam sedí pavouk a on říká: „Dobrý den, pane doktore.“ A pavouk říká: „Dobrý den, tak jak jste na tom?“

Martina: Jaroslave, fakt si lidi říkají, že jsme …

Jaroslav Dušek: No, ale ono to tak je. A představ si, že on si z toho pavouka udělal terapeuta. A teďka to nejhlubší lidské: Možná jsem tady uváděl příklad od indiánů, jak Daniel Everett zastřelil psa. Říkal jsem to tady?

Martina: Ne.

Jaroslav Dušek: To je asi to, jak chápu svět já. Everett byl u indiánů, chtěl tam být jako misionář, a oni ho úplně otočili, protože on chtěl odstraňovat indiánům strach, a zjistil, že se ničeho nebojí, že tito lidé se nebojí. A zažil situaci, kdy opilý indián zastřelil druhému indiánovi psa. A teď Everett byl zvědavý, co bude dál. A ono nic se nedělo. Tak šel za indiánem, kterému ten zastřelený pes patřil, a říkal mu: „Co teď uděláš?“ A ten indián mu řekl: „Nerozumím otázce.“ A on mu řekl: „No, on ti zastřelil psa.“ A indián řekl: „To byla chyba. To neměl dělat.“. „A právě. A co teď uděláš?“ A indián řekl: „Nerozumím otázce.“ A Everett: „On ti zastřelil psa. Co uděláš ty jemu?“ A indián na něj chvíli tak koukal, a pak řekl: „To je můj bratr. Zastřelil psa. To neměl dělat. To byla chyba. Ale on to ví.“ A tím to ta historka končí – u indiánů. A to je svět, který já chápu, který se mi líbí, a učím se ho v sobě nějakým způsobem budovat, a pohybovat se v prostoru, kde toto funguje.

U covidu jsem pochopil, že to není reálné, ale že jde o řízenou a propagovanou akci, a výsledkem bude povinná vakcinace

Martina: Učím se ho v sobě budovat. Když se člověk něco učí, tak si ještě stále může stát, že to v určitých situacích neumí. Pořád se to učí. Řekni mi: Jsou v životě nějaké věci, které tě dokáží rozhodit? Které tě dokážou vykolejit, protože je to tak něco hlubokého, že tato metoda, tato snaha, práce na sobě, selhává v konfrontaci s danou situací?

Jaroslav Dušek: Ne, to ne. To se může stát momentálně, krátkodobě. Mistry jsou na to nejbližší lidé, to je rodina, a tak dále. To jsou vždycky největší mistři, protože když jste spolu hodně, tak každý z členů rodiny ví přesně slabé místo u toho druhého, a ví, jak tam pošťouchnout – podvědomě, to nemusí dělat vědomě, ale dobře to umí. Třeba malé děti umí dobře roztočit rodiče, fantasticky. Ale to se může stát v určitou chvíli. Právě proto odkládáš reakci, proto se učíš odkládání reakce, protože víš, že tato reakce se může spouštět z nějakého mechanizmu, který se tam někde vybudoval. Můžeš být v určitou chvíli podrážděná, a někdo ti něco povídá už po 150, a ty si říkáš: „Ježíšmarjá, já už to tady slyším…“ Ale prostě se tak opět učíš jakési trpělivosti. Učíš se trpělivosti, protože zjistíš, že většina lidí nedělá tyto věci úmyslně, ale dělá je z určité nevědomosti. Oni v tu chvíli věří tomu, co dělají.

Krásně bychom mohli diskutovat nad covidovýn tématem. Začalo to, byly nějaké záběry, také jsem nevěděl, co to je. V první chvíli jsem koukal, že někde v Číně padají lidé. A bylo to takové divné. Neměl jsem pocit, že sleduji něco reálného, měl jsem dojem, že jsou to nějaké prapodivné inscenace. Tak jsem tak na to koukal, a teď nastalo to veliké strašení. Obrovské. A mě to v tu chvíli přestalo vlastně zajímat, protože jsem pochopil, že jde o jakousi akci, která je řízená a je propagována – a není reálná. A tehdy jsem řekl, někdy na začátku: „Tak to bude povinná vakcinace – že jo? To je jasný. Toto je k tomu jenom příprava.“

Před tím dělali povinné čipování psů, a já na jevišti řekl, že je to cesta k čipování lidí, abychom si na to zvykali. A jakmile to vyhlásili, že očkování a světlo na konci tunelu, už jsem to celé viděl a už jsem z toho neměl žádný strach. Byli jsme na chatě na Sázavě, kde byla těhotná dcera. Jezdili tam za námi na návštěvu lidé, a já se vždycky těhotné Agátky ptal: „Agi, nevadí to? Můžou přijet lidi?“ Protože ona by mi mohla říct: „Tati je to takový. Epidemie. Nevíme. Já jsem těhotná.“ Ale ne: „Ať přijedou.“ Žádný strach z tohoto jsme nepěstovali.

Martina: To je důležité, ale…

Jaroslav Dušek: Ale viděli jsme, kolik lidí tomuto strachu propadlo. Kolik lidí uvěřilo.

Ti samí lidé, kteří se tak snadno nechali zmást strachem z toho, že na ně skočí nějaký virus, jsou obklopeni frekvenční technikou, která to do nich stále praží, a to jim nevadí

Martina: Ano. A tento strach pak v lidech mnohdy vyvolal, a teď řeknu ošklivé slovo, u kterého chápu, že ti ho zatahuji do světa, kde ho nechceš, ale vyvolalo to nenávistné reakce. A já jsem to třeba pozorovala na tobě, kdy jsi byl pro lidi ze začátku vynikající herec, který chodí bos, pak jsi byl herec, který je moc alternativní. A v okamžiku, kdy jsi se začal vyjadřovat proti covidové panice, a tak podobně, tak jsi najednou byl ten, kdo stojí za tím, že umírají lidé. A mohli jsme vidět titulky: „Ať se teď Dušek podívá, protože tato paní umřela, protože se nešla očkovat.“ Řekni mi, jak se s tímto vyrovnat? Protože tyto projevy teď můžeme pozorovat mezi lidmi stále více, na verbální i faktické rovině to tam je.

Prostě, myslíš si o covidu, že se tady politici na nás trénovali, kam až můžou zajít, tak jsi popírač, odpůrce očkování. Zeptáš se na něco ohledně současné válečné situace, třeba zda by opravdu nebylo dobré jednat o míru, věnovat se diplomacii, tak jsi Rusák, a nevím, co všechno. A teď to člověk pozoruje, a třeba nejsem tak úplně odolná, aby to nebolelo, aby to nepřišlo, a neříkala jsem si: „Co si to děláme, lidi? Co si to děláme?“ Ale nevím, a mnozí neví, jak s tím pracovat.

Jaroslav Dušek: Pro mě je na tom spíš fascinující sledovat, jak se lidé do toho nechají vtáhnout. Jak snadno a jak rychle. Jak to vlastně zařídil celý systém on-line životů na mobilech. To by ještě před 30 lety nešlo, takhle rozšířit mezi lidmi takovou paniku, a takovýmto způsobem. A ti lidi, místo toho, aby ty mobily odhodili, iPady, a všechny tyto zdroje informací, a věnovali se intuici a meditaci, tak místo toho nasávali stále víc těchto informací. A tam jsi mohla krásně sledovat, o čem pořád povídám, že tvoříš a spoluvytváříš svůj vesmír. Nasávali stále víc pouze negativních informací, mainstreamových informací, a o ně opřeli svůj postoj a svůj vesmír: „To je pravda. Tady to píšou. Tady to říkají. Je potřeba se chovat podle toho.“ A teď k tomu dvě roušky, tři roušky, čtyři roušky i pět. Měli na sobě brýle, gumové rukavice. a tak jako chodili nesmyslně po ulici. A to jsou ti samí lidé, kteří mají doma wifinu. Ti samí lidé klidně drží mobil na uchu a mluví do něj hodinu. Ti samí lidé si pořídí všelijaké vibrační přístroje, frekvenční, chytré, které doma přes wifi různě komunikují. A v tom klidně bydlí, klidně to tam v noci nechají do sebe pražit. A koukají se, jak okolo vyrůstají sloupy s anténami 5G, které přibývají. Ti samí lidé, kteří toto vidí, jak toto úplně v pohodě vzniká naprosto potichu, nenápadně v okolí, se bojí toho, že někde odněkud na někoho přeskočí virus?

A to je pro mě legrace. Proto mě tato situace rozesměje, protože si řeknu: „Hle, co to je? Císařovy nové šaty. Co to je?“ Tady můžeš pochopit tuto pohádku, že lidé říkali císařovi, že je oblečený, protože oni ty šaty viděli, viděli, že je má, protože už byli v tak hluboké hypnóze, že císař byl krásně oblečen. A když to dítě řeklo: „Císař je nahý!“, tak část lidí nevěděla, co se dítěti stalo. A toto sledovat, tento způsob, mě na tom baví.

Teď můžeš sledovat problémy s korektností. Najednou nesmí běloch zahrát černocha, třeba. Ale řeknu jiný příklad: Mnislav Zelený dal na stránky, na Instagram, na YouTube, nebo kam, fotku holčičky nahaté, kde skoro… Neměla ještě ani prsa. Byla malinká. Sedí na větvi. Nevidíš ani její klín. A oni mu to sundali jako nekorektní fotku. A on vedle toho ukázal fotky Madony, které tam ona dává, jak tam polonahá něco vylizuje z nějaké psí misky. A to tam klidně být může. A ve chvíli, kdy pozoruješ tento svět, takhle jenom lehce, tak tobě může YouTube zablokovat příspěvek, protože robot rozpozná nějaké slovo, a vedle toho na sítích nějaký nazí chlapi komunikují s nějakými dětmi a robot to nepozná, a tuto komunikaci nezastaví? A když na to takhle jednoduše koukáš, tak si vždycky řekneš: „Aha, ono to nebude úplně tak horké, jak se nám to předstírá, protože je tady spousta mnohem jiných věcí, o kterých se nemluví a mlčí.“

Novak Djoković nepřistoupil na povinné očkování pro sportovce, aby mohli hrát turnaje. Zůstal konzistentní ve svém vesmíru, ve svém snění, a řekl: „Já to dělat nebudu.“ A zdá se, že obstál, a realita se otočila.

Martina: Když jsi, Jaroslave, vzpomenul covid, a relativitu toho, co se skutečně děje v našich životech, co nás skutečně ohrožuje a co dovolíme, aby se tvářilo tak nebezpečně, že to s námi manipuluje, tak tento strach, toto umožnění manipulovat s námi, pak někdy vytváří realitu, ve které musíme žít. Vím, že jsi mě varoval, že musíš žít skutečností, a ne, co by kdyby, že jsi to už řekl a že se snažíš žít skutečností, nebo jako by skutečností, a vlastně jsi i řekl, co nemá ve tvém uvažování příliš místo. Ale přesto jsem třeba já uvažovala nad tím, co by se stalo, kdyby bylo nařízeno povinné očkování, protože když jsi tady byl posledně, tak jsi říkal, že už třeba bude výnos, že nás budou snajpři ostřelovat injekcemi na ulicích, což se nakonec v Austrálii téměř dělo. A tak si říkám, co bychom dělali – jestli má smysl si tyto myšlenky modulovat, nebo vůbec ne – kdyby to nastalo? Jak bychom se zachovali? Protože by to pak pro tebe znamenalo: žádné divadlo, žádné besedy, žádná obživa, ale ani výlety s vnuky na hrady a do cukrárny. Jestli má smysl přemýšlet nad tím, jak moc se přítomnost může rozvětvit?

Jaroslav Dušek: Na to, o čem mluvíš, je dobrou ukázkou třeba Novak Djoković: Novak Djoković nepřistoupil na narativ povinného očkování pro sportovce, aby mohli hrát turnaje, a zdá se, že obstál. Zdá se, že realita se otočila.

Martina: Přes mnoho osobních ztrát.

Jaroslav Dušek: Ano. On ukázal, že když je ve svém vesmíru, ve svém snění, tak zůstal konzistentní, a prostě řekl: „Já to dělat nebudu.“, protože dlouhodobě pečuje o své zdraví, dlouhodobě zkoumá, co si dává do těla a nedává, a rozmanité potraviny si tam nedává, tak proč by si tam dával ještě nějaké očkování? A vypadalo to, že by ho všichni nejraději zválcovali, velice málo sportovců se postavilo na jeho stranu. Nebo takhle, možná se jich postavilo víc, ale nepsalo se o nich. McEnroe třeba řekl, že on je pro očkování, ale že by Novaka respektoval, a že mu připadá absurdní ho takhle ostrakizovat. Některé, i naše sportovkyně, se rozčilují, že by se mělo očkovat, a co si to Novak dovoluje, takhle tady všechny ohrožovat tím, že se pohybuje zdravý a neočkovaný, a že očkované strašně ohrožuje tím, jak dbá o své zdraví, to že už je úplná drzost.

To je taková legrace, když pozoruješ tyto lidi, co se jim v hlavě může vytvořit. A tenhle Djoković vydržel, a dneska už ho asi pustí na Australian Open. A teď jsi viděla, jak je tam pořád ta snaha: „Ne! Nesmíte to změnit! Nechte mu tři roky zákazu! To by bylo plivnutí do očí všem těm slušným a poctivým lidem, kteří se krásně naočkovali!“ A přesto se momentálně zdá, že se realita opravdu pootočila, a on zůstal ve svém narativu, nebo ve svém postoji, zůstal konzistentní. A to není nějaký člověk úplně mého srdce ve smyslu, že bych se s ním chtěl kamarádit, to asi ne, to není týpek pro mě. Ale způsob, jak to ustál – mám fakt pocit, že je jediný. Chápeš? To nebylo tak, že by se k němu připojilo dalších pět.

Martina: Že by vznikla iniciativa „Nechte sportovce žít“.

Jaroslav Dušek: Že by pět tenistů řeklo: „My se taky neočkujeme. Podporujeme Novaka. My očkování nepotřebujeme a nevěříme na vaše řeči.“ A zůstal sám, a přesto teď vyhrál Masters, neprohrál ani jedno utkání, všechna vyhrál. Některá hrál na pokraji sil. A provedl ještě jednu věc, kterou si tento člověk získal můj respekt. Když hrál utkání s Danielem Medveděvem, tak už bylo jasné, že Novak vyhrál svou skupinu a že postoupí do semifinále, takže nad ním nepotřeboval vyhrát – mohl toto utkání takzvaně vypustit. A on bojoval s Medveděvem, který zase obě utkání prohrál, a taky už neměl o co hrát, postoupit už nemohl, ale chtěl aspoň vyhrát toto jedno utkání. Tihle dva chlapi se tam řezali ve třech setech v úplně strašlivé bitvě. Djoković byl na pokraji vyčerpání, utkání vyhrál, a když s ním byla tiskovka, ptali se ho, proč se takhle před semifinále vyčerpal, tak on řekl: „To není můj způsob uvažování, takové taktizování. Já netaktizuji. Když jdu hrát na kurt, tak jdu vyhrát. Takový je můj postoj. Já jdu utkání vyhrát, kvůli tomu tady jsem. To je můj tenis. Já ani neznám pravidla Masters tak, že kdybych odstoupil…“, oni na něj mávali, ať odstoupí, ať toho nechá, ať to vzdá, a on říká: „Kdybych odstoupil, tak nevím, jestli bych vůbec do semifinále mohl. Ale toto není můj způsob uvažování.“

A znovu předvedl něco, kdy by spousta sportovců samozřejmě řekla: „Tak se budu před semifinále šetřit, nebudu blbý. Zahraju si, klidně prohraju, vždyť o nic nejde.“ On to má úplně jinak. A tam jde vidět, že tento člověk v něčem… Já nejsem přítel vyhrávání, vítězství ve sportu, to není můj svět, ale respektuju postoj člověka, že on to utkání nepodfoukne. My hrajeme divadlo asi dvacet let, a Alan Vitouš mi teď říkal: „Pozoruju tě dvacet, nebo třicet roků, a ještě jsem tě ani jednou neviděl, že bys představení jen tak odvezl.“

Kupředu do minulosti je metoda toltécké rekapitulace, kdy člověk hledá zpětně tu výhybku, kde opustil své božství, svou spontánní radost, zvědavost, úžas. Třeba, že se rozvedli rodiče, nebo mu sebrali milovanou hračku.

Martina: Jako že pro důchodce to bude stačit.

Jaroslav Dušek: Ano. A on právě říkal: „Fakt jsem tě ještě neviděl, že bys to udělal.“ A v tom je mi blízký, pro mě je to na jevišti tak, že tam nejdu nad nikým vyhrávat, ale jdu tam hrát. A jdu hrát naplno, protože jinak by mě to nebavilo. Nebavilo by mě se tam procházet a nějak tak vědět, že to stačí, že to tím nějak uhájím. Takže další z těch věcí, o kterých jsme se bavili, je být v přítomnosti pokud možno naplno. Nebýt tam jako že: „Hm, počkáme, a nějak to dopadne.“

Martina: Promiň, že tě přerušuji, ale teď jsi řekl „být v přítomnosti naplno“ a „tohle není můj způsob uvažování.“ Nemálo lidí žije způsobem života, který jim nevyhovuje, ale mnozí si říkají, že jsou zodpovědní lidé, kteří mají odpovědnost za rodinu, děti, blízké, příbuzné, za přátele. Co s tím? Jak se vypořádat se svou odpovědností, když proti ní stojí život, který bych třeba chtěl žít? Co si s tím počít?

Jaroslav Dušek: To je pořád ta samá písnička, která je v mnoha různých možnostech obráběna, ať je to Millman a jeho Cesta pokojného bojovníka, ať je to Wayne Dyer se svými knihami. Prostě lidí, kteří nám mohou být inspirací, kde můžeme vidět určitý způsob, nebo jejich určitou cestu, kterou nabízejí jako nějakou z možností, je na planetě hodně, a tato cesta je ve skutečnosti individuální. Ve skutečnosti jsou to individuální cesty.

Asi nejlehčím modelovým zjednodušením je představa, že jsi kombinace božství. A Dohody jsou o tom. Hraji to 18 let, takže to je přesně ono, a je to kupodivu čím dál tím aktuálnější, o mnoho živější, než jak tomu bylo před osmnácti lety. A toltécká představa je, že jsi božství, které si obléká lidskou podobu, to znamená, ty se narodíš jako božství, vznikáš jako božství, spermie se spojí s vajíčkem, a božství tam pracuje. To samo o sobě je famózní akce.

Helenka Máslová by ti tady mohla vyprávět, jak postupně dochází ke komunikaci mezi spermiemi a vajíčkem, pořád jsou to námluvy a pořád to není hotové. A potom ještě několikrát se do krve pošlou signály, a teď se zkoumá, jestli maminka plod přijme, nebo nepřijme. To je famózní mystérium. A toto božství takhle pracuje, vzniká bytost, božství, narodí se miminko, které ještě neumí mluvit, není vtaženo do lidských programů. A mohli bychom diskutovat o morfogenetickém poli, které je tady přítomno, astrální obal planety, který je přítomen, který se propíše do dítěte v momentě, kdy se v tom prostoru ocitne, a částečně ho hned obsadí programy.

A druhý program je ten, který vzniká učením, výchovou, vzděláváním, a tím do tebe společenství propisuje svou představu o tom, jaká lidská podoba je správná. Jiná je v Kataru, jiná je tady, jiná lidská podoba je někde v Indonésii, určitě někde u severního pólu je jiná, taková, která v daném prostředí obstojí. A teď se do tebe propisují výchovné teorie, a nastane ve tvém životě moment, kdy své vlastní božství můžeš opustit, a vydáš se cestou strachu, obav, racionálních kalkulací, diplomacie, strategie, rozmanitých chytristik, kterými si myslíš, že oklameš život, vesmír, a nějak se tam lépe uplatníš, než kdybys zůstala jen božstvím.

A teď je zajímavé, že když potom člověk dojde v životě k nějaké situaci, takzvaně se dostane do úzkých, kdy je strach tak veliký, že už si s ním vůbec neví rady, nebo jeho objektivní situace už je strašlivá – dluhy, hypotéka, exekuce, někdo umřel – situace, která je už velmi těžko zvladatelná, nebo už je opravdu obtížná, protože se to na něj takzvaně navalí ze všech stran, a on si myslí, že je to osud, a neví, že je to jeho dosavadní tvorba. Nechápe, že tuto situaci vybudoval krok za krokem přesně tím, jak v minulosti pracoval.

A kupředu do minulosti je toltécká rekapitulace. To znamená, že když je člověk v úzkých, tak jedna z metod, jak v tu chvíli, když už se cítí v životě opravdu nekomfortně, se jmenuje toltécká rekapitulace. To je moment, kdy krok za krokem zpětně sleduješ svůj život, a hledáš výhybku, kdy jsi opustila své božství. Kdy jsi opustila svou spontánní radost, spontánnost, zvědavost, úžas, hravost, to všechno, co v dětství bylo tím hlavním, co tě zajímalo – a pak nastala nějaká chvíle, kdy se to odklonilo. A oni při této rekapitulaci hledají tento bod, který bývá mezi druhým a třetím rokem života, většinou, a to může být třeba v tom, že se rozvedli rodiče, někdo ti řekl něco, co tě velmi zranilo, nebo ti sebrali nějakou milovanou hračku, nebo něco takového. Může to být zdánlivě, z hlediska dospělých lidí okolo, úplná pitomost, ale pro děti to byl vesmír. To je ztráta té radosti. A tento bod oni hledají: Kdy se to stalo, a ty se znovu spojíš s tou silou, znovu propojíš energii svého božství, a pustíš ji do přítomnosti. A zajímavé je, že při těchto terapiích, je o tom kniha, jmenuje se Toltécká rekapitulace, napsal to Victor Sanchez, kde popisuje konkrétní případy lidí, kteří jsou v konkrétních, opravdu strašných situacích, o kterých mluvíš, třeba tlak, deprese, je to hrůza, a oni se z toho uzdravují jenom tím, že se propojí s touto silou, s radostí a zvědavostí.

Martina: Vrací se zpět k sobě.

Jaroslav Dušek: Přestanou se bát zítřejšího a pozítřejšího dne, a začnou na ně být zvědaví. Můj sklon je, že když jsem ve velmi složité situaci, ztratíme se někde na dovolené, nevíme, kde jsme, nejede to, co mělo jet, tak v tu chvíli říkám: „Teď jsem zvědavý, jak tohle synchronicita vyřeší.“ A já jsem na to opravdu zvědavý, jak to dopadne. A vždycky to nějak dopadne, a kupodivu lépe, než jsem si třeba dokázal představit. A někdy se to stane tak, že máš pocit zázraku, toho velmi nepravděpodobného, že se někde objeví náhle někdo, kdo ti to celé vyřeší. Ono to takhle prostě je.

Přesně takový malér vypukl v Británii o vánocích, jak se tradičně všichni Britové rozjíždějí navštěvovat příbuzné a přátele. Vlastně kdepak malér: „zlý sen“ alias „noční můra za bílého dne“ se tomu začalo spílat, jak elektromobilisté trčeli v několikahodinových frontách v mrazech u nabíječek. Trasy, které se benzinovými vozy zvládávaly za půldruhé hodiny, trvaly trojnásob i čtyřnásob. Babiččiny pečené krůty, načasované čerstvě na oběd, chladly do půl páté. Venkovské puby, kde Londýňany očekávali jejich místní přátelé na oběd, měly zavřeno, než tam dorazili. Návrat domů, načasovaný na sedmou, trval do půlnoci.

Nabíjecí stanice na půli cesty, bez nichž by se do cíle nedojelo, měly některé nabíječky porouchané. U těch neporouchaných trčela ve frontách tu tři, tu čtyři auta. V jednom případě zmiňovaném v reportážích a rozhovorech s uvázlými elektromobilisty jich čekalo deset. A na vysvětlenou pro neznalé: Nabití jednoho auta na dojezd 150–200 kilometrů trvá 20 minut. Tři auta před vámi – hodina zpoždění. V mrazu při čekání musíte přitápět – elektřinou, která vám bude chybět na jízdu. Běžné nabití, které ještě před rokem stálo 7 liber, se do vánoc zdražilo na 15, u toho malého procenta fungujících „rychlonabíječek“ na 30.

Alternativa – jet dál a riskovat, že s elektřinou, která vám zbývá, nedojedete k příštím nabíječkám a zůstanete trčet uprostřed dálnice. Elektřinu vám do kanystru nikdo nenalije, i kdybyste si pro ni došli pěšky. Když k té další dojedete, posedíte si v podobné frontě i tam. Nebudou-li už všechny její nabíječky porouchané. Jako že jedno či druhé bylo o vánočních svátcích po celé Británii téměř stoprocentně zaručené.

A to se Británie pyšní, že těch nabíjecích stanic má 35 tisíc. Jenže – a ouha: některé z nich jsou tak slabé, že plné nabití může trvat až 24 hodin. Těch „rychlonabíječek“ (to jsou ty, kde nabijete za 20 minut na těch 150 kilometrů), je jen 6 400. A další ouha: Britové mají v provozu 420 tisíc elektromobilů. Vyjeďte se všemi ven v týž den.

V roce 2030 má skončit prodej aut se spalovacím motorem. Tím se prodej elektromobilů zněkolikanásobí. Jenže – další ouha: vláda nemá dost peněz na stavbu takového počtu nabíjecích stanic, jakých bude potřeba k běžnému provozu při odhadu do té doby prodaných a provozovaných elektromobilů. Prý těch stanic bude o 190 tisíc míň, než se plánovalo, vláda přiznává. Navíc – a ještě další ouha: celá elektrická síť, poháněná „eko-neškodnými“ zdroji, nebude generovat dostatek energie na obsluhu i těch, které se stihnou postavit. A vůbec nikdo nedokáže odhadnout, kolik bude elektřina stát a kolik těch šťastných elektromobilistů si své vozy bude vůbec kdy moci nabít. To je elektro-pokroková Británie. Ví někdo, jak se to plánuje, předpovídá, nebo aspoň odhaduje u nás?

Nedivme se, až makléři začnou nabízet investice do chovatelství koní, rychlosklízeček kobylinců a výroben kočárů a dostavníků, jak je známe z historických filmů a westernů (koně snad neprdí tolik metanu jako krávy?). Možná bychom se měli připravit na evropskou koňskou variantu předpovědi tímto citátem jednoho proslaveného arabského šejka:

„Můj táta jezdil na velbloudu. Já jezdím mercedesem. Můj syn lítá boingem. Jeho syn bude jezdit na velbloudu“.

Kurasovy knížky najdete třeba zde:  http://www.pi-shop.cz/kuras/

Martina: Ještě doplním, že přednášíte na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, vydala jste řadu odborných knih, a jste spoluautorkou knihy „Žít z vlastního pramene“. Jak už jsem říkala na začátku, paní profesorko, tak v průběhu staletí se objevili lidé, kteří dokázali velmi dobře rozpoznat dobro a rozpoznat zlo, a dokázali to tak dobře, že to dokonce popsali srozumitelně i pro jiné lidi. Člověk by řekl, že po tolika staletích už to budeme umět, budeme umět rozeznat zlo od dobra a obráceně. Jak jsme na tom dnes? Umíme zlo rozeznat lépe, nebo naopak tuto schopnost ještě ztrácíme?

Anna Hogenová: Dneska je to přímo naopak. Tuto schopnost úplně ztrácíme.

Martina: Čím to je?

Anna Hogenová: Je to proto, že člověk nemyslí. Já velmi často opakuji, až jsem s tím asi trošku už i protivná, že nemyslí z vlastního základu, z vlastního svědomí, ale reaguje tak, jak si myslí, že mainstream chce, aby reagoval, protože se bojí. Zase se bojí.

Martina: Řekněte mi, co nás dovedlo do této chvíle, a do tohoto stádia a stavu? Protože by se dalo očekávat, pokud se svět nevyvíjí v kruhu, a to technologicky určitě ne, že snad technologie za sebou potáhne duši, rozum, mozek i ducha.

Anna Hogenová: Tak toto je úplně naopak. Technologické myšlení je právě takto zjednodušené, a vytvořilo, od Descartese počínaje to, čemu se říká novověk. A ten novověk používá matematické myšlení, kterému se říká myšlení, „more geometrico“, a používá ho k tomu, aby vypočítalo budoucnost. Naše budoucnost k nám nepřichází z bytí, které se rodí bez příčiny, a má nás vlastně v moci, ale budoucnost je vypočítávaná z nedávné historie tak, aby na konci vypočítávání byl jediný, pro všechny platný světonázor, který je tak globální, že objímá všechny státy a lidi v Abendlandu („země na západě“). V to se mu daří, i když se to nedaří třeba v takovém Rusku, v Číně, nebo v jižní Americe, nebo třeba na Předním východě a arabských státech, a tak dále, kde se to také trošku daří, ale ne úplně tak. Tento světonázor je totiž vypočítán dopředu, a z tohoto vypočítaného světonázoru, který je vlastně globálním rozvrhem života směrem k budoucnosti, se konstruují plány, které byly vypočítány. A z těchto plánů pak přicházejí k jednotlivým lidem v Abendlandu – Evropa, Amerika – povely, které danému člověku udají jisté místo ve společnosti, které se pak kontroluje zase přesně vypočítaným způsobem, aby se všechno dělo tak, aby to bylo v předpokládaném, vypočítaném cíli.

Martina: Paní profesorko, vy říkáte, že tento světonázor je vypočítaný?

Anna Hogenová: Ano.

Dnešní technokratické pojetí světa stojí na tom, že se dá všechno předem vypočítat. Ale nedá.

Martina: Kdo ho vypočítal? Kdo ho sečetl? A kdo nás přinutil, abychom ho přijali za svůj, a začali myslet v tomto technokratickém způsobu pojetí světa? Jestli jsem to správně pochopila?

Anna Hogenová: Řekla jste to velice dobře. To není nikdy jeden člověk. Toto vzniká právě z toho základu, který nám položil Descartes, kde se pravda proměnila na jistotu, a jistota je jistá jen v matematice. A teď se budoucnost vypočítává bezezbytkově. A z toho pak vyplývá, že naše novověká doba je opravdu projevem vůle k vůli. Už to není jenom vůle k moci, ale je to vůle k vůli. A o tom mě třeba přesvědčila covidová aféra.

Martina: V jakém smyslu slova?

Anna Hogenová: Když je to vůle k vůli, tak za tím stojí cíl lidí, kteří mají obrovskou moc, a mají k dispozici obrovský aparát právníků, ale také médií, jež mají za úkol každé jejich rozhodnutí odargumentovat takovým způsobem, aby to zbytek světa musel přijmout.

Martina: Řekla jste, že to přijímá Abendland. Říkejme tomu pro zjednodušení třeba „Západ“.

Anna Hogenová: Ano. Přesně.

Martina: A proč se tedy tento způsob technologického myšlení neujal, jak jste to uvedla, třeba v Rusku, Číně, Asii? Nečetli Descartese?

Anna Hogenová: Tam je to trošku složitější. Oni nemuseli číst Descartese, protože Descartes se k nim dostává technokracií, která k nim ze Západu také přichází. A oni, když propojují své schopnosti a možnosti vytvořené jejich dějinami s tímto způsobem vypočítávání budoucích časů, tak třeba v Číně mají obrovsky krásné výsledky. Ale to, co těmto obrovským částem světa zůstalo, a co už Evropě schází, je to, čemu se říká ve filozofii „počátky“. Čína si chrání své počátky. A tyto počátky jsou to, co tvoří dějiny, nikoliv historii. Historie je pochopena jako technologie událostí, které jsou pak hodnoceny z pozic vítězů, kteří v dané společnosti stojí na vrcholu. Ale počátek je to, co je posvátné a co je ještě základem velikých částí na naší planetě. Tyto počátky se nedají konstruovat, to znamená, nedají se technokraticky vypočítávat. A to právě je v Číně, v Rusku, v arabských státech.

Počátky mají charakter náboženský, jsou posvátné, jsou to danosti, které se udržují při životě tím, že se vždy poprvé a naposled zrodí, a člověk jakoby znovu potvrdí to, co je kontinuem dějícím se od času před naším letopočtem. Od této doby až do dneška. Ale přesto tento počátek v lidech má stejnou platnost, jako kdysi dávno. Čili tyto počátky jsou něco, co se dá pochopit, na rozdíl od začátků. Začátky jsou příčiny. Příčina je při činu. To znamená, váže se k jeho jsoucnu v prostoru a v čase.

Martina: Ke konkrétním věcem…

Anna Hogenová: Ke konkrétním věcem. Kdežto počátek se vždycky rodí, a rodí se v duši člověka. Rodí se vždy poprvé a naposled. A tím se udržuje kontinuita dějinného povědomí těchto národů.

Martina: Já jsem si původně, když jste začala hovořit o počátcích, říkala, že to jsou historické záležitosti, ale to je zjednodušené. To jsou spíše začátky. Že ano?

Anna Hogenová: Ano. Přesně.

Vzdělání není předávání informací, ale je to chápání celků, které nemají okraje, a proto je nelze popsat. A tyto celky se úplně vytrácejí z našich univerzit.

Martina: Protože historii vždycky psali vítězové, takže jí přepisujeme u nás stejně jako v Číně, jako v Rusku. Takže to s tím asi nemá co do činění. Rozumím tomu, že počátky jsou cosi hlubšího, jakési prvotní hodnoty?

Anna Hogenová: Ano. Přesně.

Martina: Ale proč tedy Evropa o počátky přišla, a třeba Čína ne?

Anna Hogenová: Čína byla vždycky Zemí středu. Její tisíce kilometrů dlouhá Velká zeď je toho důkazem. Oni nechtějí, aby je pronikání z ostatního světa semlelo do nové, moderní podoby. To nechtějí, nechtějí. Ani komunisté to tam nechtějí. To čínské je něco, co když člověk chce pochopit, tak musí mezi těmito lidmi hrozně dlouho prodlévat, a musí se v nich ten počátek v nějaké, i když jen aproximativní podobě, zrodit z toho, že žije s těmi lidmi, a začíná do nich pronikat. To se nedá předávat jako informace z nějaké sociologické vědy. Tohle je chápání takzvaných celků, které nemají okraje, a protože nemají okraje, nejsou to předměty k popisu. A vědy nedělají nic jiného, než popisují předměty. Ať je to koronavirus, stará kostra nalezená někde v Egyptě.

Čili tyto celky, které jsou pravou podstatou vzdělanosti, se úplně i z našich univerzit vytrácejí, protože tyto celky se také rodí v mysli a v duši studenta jenom tehdy, když prodlévá v napětí bytostného tázání, a toto tázání, kterým mladý člověk prochází, v něm neustále zraje. V tomto zrání se komponuje spousta dalších vlivů, které přicházejí ze situací, jež jsme si nevybrali, a které nás přepadli. Čili tento hrozně dlouhý proces v člověku vychází z kultury dané společnosti, z rodiny, z jeho osobní zkušenosti, z úplně náhodných rozhovorů. Tohle je všechno v mysli toho člověka, a pokud žije v napětí bytostného tázání, tak to v něm vytváří nádherné usebírání z mnohého do jednoduchého. A tato jednoduchost, když se vycizeluje dlouhým procesem, ve kterém se rodí, se potom ukáže v mysli člověka jako vhled. A to je vhled do celku, to je to počátkování, které západnímu světu v dnešní době chybí. Leč každý ministr školství je přesvědčen, že vzdělání je předávání vědomostí, dovedností, návyků, postihů a kompetencí k tomu, aby Evropa byla konkurenceschopná zbytku světa. To znamená, i politici si myslí, že vzdělávání je předávání informací. Ale to je naprostý omyl. Naprostý omyl. Vzdělaný člověk je ten, který je hrozně hluboký. Který má v sobě tyto počátky a který také nemůže tyto počátky jen tak jednoduše odhodit a přijmout úplně něco nového, protože je to mainstream. To nejde.

Martina: Paní profesorko, když to hodně zjednoduším, a možná, když se mi to povede, ulevím sobě i některým posluchačům – znamená to, co jste popsala jako počátky, že to jsou věci, které člověk na jednu stranu dostává s každým nadechnutím, dostává je od šumění stromů, saje je s mateřským mlékem, když chodí po zemi, tak do něj země promlouvá. A pak je tam obrovský kus práce každého jednoho? To znamená, že jste v podstatě popsala touhu po poznání sebe sama, potažmo po moudrosti. Je tomu tak?

Anna Hogenová: Ano. Je to tak. Tam je třeba ještě vidět to, čemu Němci říkají die Beziehung a ziehen, to znamená vztah a věřit. Čili já, když žiji v napětí bytostného tázání a rodí se ve mně pomalu po léta vhled, tak do tohoto procesu vkládám rácio, rozum. Ale ten rozum musí být komponován tím očekáváním, které se buď potvrdí, nebo nepotvrdí, a které souvisí s tím a s tím a s tím. A teď se to všechno zjednodušuje. Tento proces se v duši rodí za podmínky, že toužím pochopit to, co je podstatné, to znamená, mám v sobě otázky. A to die Beziehung je prolnutí rozumu a ziehen, věření. Věření je vlastně to, že člověk má kultivovánu nejen logickou základnu z hvězd svých úsudků, ale také má kultivovány i své city, vůli, a to všechno se slévá v jedinou jednoduchost. To je to die Beziehung.

Martina: Myslím, že vy jste vlastně v tom věření die Bezihnung pojmenovala to, co mají lidé, kteří v určitém způsobu dosáhli poznání sebe sama, a pak už je neklamou instinkty. Je to tak?

Anna Hogenová: Ano.

Martina: Pak už usuzováním dokáží třeba, a teď se velkým obloukem vrátím k tomu, čím jsem začala, rozeznat dobro a zlo.

Anna Hogenová: Ano. Přesně tak.

Život je obrovský dar, a všechny mohutnosti lidské duše, rozum, cit, vůle, touha po krásnu, se slévají v jednu jednoduchost, která je základem vzdělaného člověka. To je to jedno, které je tak potřebné.

Martina: Ovšem podle toho, co jste řekla, to není možné bez ponoru.

Anna Hogenová: Není to možné bez ponoru, který v člověku velice dlouho protéká jako řeka, hledající, tápající, často se mýlící. Proto jsou omyly dobré, ač už vím, že tudy ne, a tak dále. V podstatě jde o to, čemu se ve fenomenologii říká, že člověk bydlí na této zemi básnicky. Že to tedy není ten top manažer, který má všechno v systému obsaženo, a přesně podle těchto jednotlivých stupňů jde vpřed. Je to jisté. Dá se to kontrolovat. Dá se to verifikovat, a já nevím co všechno.

Život je obrovský dar, a všechny mohutnosti lidské duše ať je to rozum, cit, ať je to vůle, touha po krásnu, všechny tyto mohutnosti se slévají v jednu jednoduchost, a ta je základem vzdělaného člověka. To je kultus, to jedno, které je tak potřebné.

Martina: Paní profesorko. Vy jste tady řekla: „Básnicky bydlí na této zemi“.

Anna Hogenová: Ano.

Martina: To si asi pleteme s jiným výrazem, že jsme rekreanti zeměkoule. Řekla bych, že tady ještě dochází k dalšímu zmatení pojmů. Řekla jste, že v určitém stádiu sebepoznání člověk kultivuje i své city, ale my teď pravděpodobně city a pocity nadužíváme – všichni všechno jenom naciťují. Ale problémem je, jestli to správně chápu, že když člověk, který zažil ponor do sebe sama, a má v sobě napětí bytostného tázání, řekne „cítím“, tak je to pravda. Zatímco my, když řekneme „cítím“, tak podléháme jenom lžím, manipulacím a necháme se vláčet svými emocemi. Je to tak?

Anna Hogenová: Ano. Když projde myšlení tímto vývojem. To je vlastně rození počátku, který je pak vhledem do jednoduchosti, a tato jednoduchost ta má v sobě prolnuté rozumové s citovým a volním, a všechno to má v jednoduchosti. To znamená, že to není součet rozumu, citu a vůle, jak to si to někdy myslí i psychologové, tak to vůbec není. Intence rozumové, emoční. Emoce je od motion, pohyb. Čili emoce, vůle, rozum vytvářejí jednoduchost vyššího řádu, než je součet těchto tří věcí. A to je to, co je důležité, aby bylo v duši člověka. A to se neděje.

Zlo je nedostatkem dobra, jak říká Augustinus. Jakmile se postaví dobro proti zlu jako protiklad, je to nebezpečné. Dobro se musí zrodit v duši hledajícího člověka.

Martina: Paní profesorko, řekla jste, že ztrácíme schopnost rozeznat zlo od dobra. Když dnes budeme diskutovat především o dobru a zlu, tak k tomu je potřeba, jak jste zdůraznila, moudrost, a tak budu velmi často citovat lidi, kteří se jí dotkli. Tady mám třeba jeden citát. „Nejvíc výhod pro lidi pramení z poznání sebe samých, kdežto nejvíc nevýhod ze špatného odhadu vlastní ceny. Kdo zná sám sebe ví, co je pro něj výhodné a rozezná, co může a co ne. Dělá to, čemu rozumí, opatřuje si to, co potřebuje, a vede se mu dobře. Vyhýbá se věcem, kterým nerozumí, nedělá pak chyby, a unikne tomu, aby se mu vedlo špatně. Proto je takový člověk schopen odhadnout i jiné lidi, využívá jejich služeb, a opatřuje si tím dobro, a chrání se před zlem.“ Tak toto jsou myšlenky starověkého řeckého historika a filozofa Xenofóna, který žil 430 před Kristem. Když to zkrátím: Dobro v pravdivém poznání sebe samých. Zlo ve špatném odhadu vlastní ceny. Je to tak? Jak to, že Xenofón to věděl, a my jsme to opustili? Ale současníci Xenofóna to také nevěděli.

Anna Hogenová: Já vím. Ano.

Martina: Řekněte mi, čím to je? Je to zkrátka vždycky individuální záležitost? Nebo to někdy v historii bylo dáno lidem třeba plošněji?

Anna Hogenová: Na to neumím odpovědět. Ale vím jednu věc, že se Platóna ptali jeho studenti v akademii: „Co je idea dobra? Co je dobro?“ A on jim řekl, že všechny věci, které tito mladí lidé kolem sebe vidí, je možno vidět jenom proto, protože jim to dobro umožňuje. A pak se jich ptal: „Co myslíte, že je tedy dobrem?“ A většina z nich pochopila: „Musí to být světlo.“ Poněvadž to světlo umožňuje, že vidíme stromy a domy a naše těla a tak dále, ale samo toto dobro vidět není. To dobré je něco, co, pokud se to pokusíte naprosto matematicky definovat, netrefíte, páč to nejde. Dobro se musí v duši člověka zrodit. To je ten počátek. A tohle je možné jenom u lidí, kteří dobro hledají, protože hledané se dá potkat jenom v hledání. A v dlouhém hledání.

Já si pamatuji třeba na Augustina, který říká: „Nehledal bych tě, kdybych tě byl býval nenašel“. A myslí tím na Boha, kterému docela málo věřil, když byl mlád, páč jeho život byl velmi bouřlivácký. A jeho maminka svatá Monika vždycky chtěla, aby její syn byl velmi věřící, a dlouho se jí to nedařilo. A on pak, když mu umřel velmi dobrý přítel, najednou pochopil, že to, co je dobré, vzniká z obdarování. Obdarování je charizma, a láska je vlastně Caritas. A tak Augustin řekne: „Nevěděl bych, Bože, že jsi, kdyby jsi mě nepolil oceánem své lásky, i když vím, že jsem člověkem, který má hrozně moc chyb.“ Augustin to napsal v knížce, která se jmenuje „Confesiones“, Zpověď, kde píše o tom, že kradl hrušky, měl syna s prostitutkou, že se o ně nestaral. Prostě všechno tam řekl popravdě. To jsem nikdy nikde nečetla, než tam.

A tady je vidět, že dobro je dáno člověku, aspoň podle Augustina, jako dar, který vás obleje, a vy jste zanořeni v lásce. A protože bylo dobro takhle dáno, a vy si ho nezasloužíte, tak je ve vás najednou rozpor, který vlastně dává těmto otázkám prodlévání, které je nutné k cizelizaci těchto vhledů. A pak člověk duchovně opravdu roste. Ale vidět to na něm není, je pořád normální. Čili, dobro je to, co umožňuje, aby byly na světě věci, které pokládáme mylně za samozřejmé, a ona to taková samozřejmost není. Ale dobro samo věcí není, a dobro není možné poznat tak, že si na to položím ruku. Proto nám byla dána duše, ve které je schopnost myslet, a tímto myšlením se k tomu, co jest to dobré, dostáváme. A to není jednoduchá cesta.

Martina: A je v tomto smyslu slova zlo pravým opakem dobra?

Anna Hogenová: Zlo? Mně se osobně strašně líbí definice Augustinova, že zlo je nedostatkem dobra. Je privací dobra. Čili, když člověku chybí dobro, tak se tím automaticky stává zlým, aniž o tom někdy ví. Kdežto když se dobro a zlo objeví proti sobě na vodorovné rovině, tak tam je zlo stejně dobré jako dobro, protože je podmínkou možnosti existovat k tomu dobrému, protože je to protiklad, kde se zlo a dobro určují z protikladnosti. A to pochopil Augustin jako velkou chybu, která vedla k tomu, co bylo u Manichejců, což byla v jeho době sekta, pro kterou zlo a dobro byli Ahriman a Mithra. Ahriman byl zlo, Mithra byl dobro, a tyto dva počátky byly nevzniklé, nezanikající, člověk žil mezi těmito dvěma protiklady, a měl za úkol se vždy přibližovat k Mithrovi, k dobru, a proto musel nějakým způsobem jíst, nějak se chovat, a to vedlo k šíleným někdy až podivnostem, neuchopitelnostem. Jakmile jsou zlo a dobrou na vodorovné rovině, tak jsou to protiklady, které se navzájem potřebují, a tam je zlo stejně dobré, jako dobro, a bez zla by dobro nebylo. A to je nebezpečné. Toto je nebezpečné.

Proto se třeba marxistické teorii revoluce říkalo: „Když se kácí les, tak létají třísky – a občas umřou i neviní lidé“. Revoluce je sice dobrá, ale je i zlá, protože tam létají třísky. Čili jestliže se zlo a dobro bere proti sobě jako dva protiklady, které se navzájem potřebují, tak je to docela nebezpečné. Čili Augustinova teorie, že zlo je nedostatkem dobra, čili když chybí v člověku dobré, tak se tím stává zlým, bych řekla, je bezpečnější. Za jistých okolností se může stát, že třeba deset křesťanských přikázání, když se dělají opačně, tak se to někomu jeví jako dobré. Jako u satanistů, třeba. Oni opravdu vidí jako dobré to, když je to opačně: Místo nezabiješ – zabiješ. A tak dále.

Mívali jsme s kamarády ze sousedství whatsappovou skupinu. Psalo se na ní o všem možném, od Andreje po zahradu. Posílali jsme na ni fotky různých klukovských bláznivin, jako třeba válení sudů ve sněhu v plavkách. A domlouvali se, kdy zajdeme na pivo.

Přišel covid a tón konverzací se začal proměňovat, v dobách povinně nepovinného očkování vyhrocovat – a po ruské invazi na Ukrajinu se skupina rozpadla úplně. Pokud vím, pivo nikomu z nás chutnat nepřestalo, ale společně jsme se u něj od té doby nesešli.

Když jsem nedávno potřeboval pomocnou ruku při zprovoznění studny, neměl jsem, kam poslat prosbu o pomoc. Oslovoval jsem kamarády jednotlivě a dával si pozor, zda ti, kterým chci ještě zavolat, se mohou potkat se s těmi, kdo již potvrdili.

Přijde mi to jako výstižný obraz naší rozdělené společnosti. Rozdělené názory na covid, očkování, angažovanost na Ukrajině, Green Deal, evropskou integraci, stejnopohlavní manželství nebo genderovou identitu. Rozdělené nikoliv na nesouhlasící, avšak diskutující tábory, ale na tábory nepřátel. Kdo netleská stejnému týmu a nepobrukuje si stejné melodie, již není můj bližní, ale dezinformátor, hlupák, zaprodanec, zrádce nebo dezolát. Nebo ještě lépe: heretik. Společnost, která odmítla Boha, staví na jeho místo jakoukoliv modlu, jež je po ruce, vzdává jí nábožnou úctu a přináší oběti. Absolutizuje relativní, relativizuje absolutní.

Odlišný názor se dnes nemá porazit silou argumentu, ale jednoduše vypnout. Oponent již není subjektem diskuse, kterého bychom si měli hýčkat. Pokud má totiž pravdu, může nás zachránit od vlastního omylu. Pokud se mýlí on, pomůže nám vytříbit vlastní argumentaci. Oponent dnes je někdo, kdo ruší tleskání v jednotném rytmu.

Má-li jakékoliv společenství lidí fungovat, potřebuje mít něco společného. To platí o manželství i o státu. Klasičtí filosofové toto něco označovali pomocí pojmu společné dobro. A dodávali, že jej ani tak nevytváříme, jako spíše objevujeme. Nám se to dnes příliš nezdá: pojem společného dobra podezříváme z totalitních tendencí a respekt k danostem reality nejednou vnímáme jako kapitulaci svobodného tvůrčího ducha. Společnost prý nepotřebuje ani tak nějaký pozitivní společný program, bohatě si vystačí pouze s minimálními pravidly řešícími mezilidské konflikty.

A tak dnes sbíráme hrozny hněvu rozdělené společnosti. Mluvit o potřebě jednoty sice tu a tam mluvit zaslechneme, ale nejčastěji v tom smyslu, že kdo se mnou nesouhlasí, musí být na hlavu poražen, a půda, po níž kráčel, má být zasypána solí.

Tak možná dosáhneme klidu zbraní, ale ne pokoje duší. Svobodné tázání, polemiky, nesouhlas, zpochybňování většinových názorů, to vše patří ke společnosti, která přeje lidskému rozkvětu. Společnost, v níž se lidé mají v úctě a respektují se, nelze vystavět na spáleništi, ale na pilířích spravedlnosti, solidarity a úcty k osobám.

Jedinou cestou, jak překonat naše současné rozdělení, je hledat ono společné, přijímat realitu lidských omezení a přestat absolutizovat, co má být otevřeno svobodné diskusi. Vrátit politice její úlohu správy věcí veřejných a přestat z ní dělat náboženství.

Tím otevřeme prostor k usmíření společnosti. Každý tam, kde může. Politici nás nezachrání, ti se dnes jako surfař vezou na vlně rozdělování společnosti.

Nepotřebujeme akční plány a strategie přijaté na nejvyšší úrovni, potřebujeme se smířit se svým sousedem: uznat, že jeho důstojnost nezávisí na tom, zda se mnou ve všem souhlasí.

Potřebujeme si sednout k jednomu stolu a připít na zdraví.

Martina: Markéto, jak vy sama hodnotíte uplynulý rok? Jak vy, jako ekonomka, vidíte dobré a zlé, co nás za poslední rok potkalo?

Markéta Šichtařová: Víte, v ekonomii, coby neideologické vědě, není tak optimální považovat něco za dobré nebo špatné. Prostě věci jsou – tečka. Nedívám se tedy na to normativně, jak by to mělo být, ale soudím věci podle toho, jestli jsou ekonomicky, řekněme, v rovnováze nebo nerovnováze, a kam do budoucna směřují bez nějakých velkých emocí. Pokud se mě ale zeptáte jako spotřebitele, nebo jako voliče vlády, tak moje odpověď bude jiná – budu pochopitelně nespokojená. Ale čistě ekonomicky vzato, bez velkých emocí, musím říci, že předchozí rok mě vůbec nepřekvapil, že se dal očekávat zrovna tak, jako se dá poměrně dobře očekávat, co se bude dít v roce 2023.

Vlastně celá tato situace je o tom, že lidé jsou velmi překvapeni tím, co se v roce 2022 přihodilo: Jak zdražily energie, jak obecně zdražila celá cenová hladina, jak ekonomika výrazně zpomaluje, jak se nemáme ekonomicky moc dobře. Ale lidé jsou překvapeni hlavně proto, protože v uplynulých letech dost často podlehli určité ideologii a možná i nechtěné propagandě vlády, centrální banky – obecně ideologii, která vycházela z toho, že už bude jenom dobře, že odstraníme hospodářské krize. A uvěřili tomu, že jako lidstvo jsme schopni hospodářské krize opravdu odstranit a že už bude pořád jenom dobře.

Ekonom, který byl oproštěn od těchto ideologií, ovšem musel vidět, že dobře už bylo v předchozích, řekněme, deseti letech, někdy od roku, třeba 2010 do roku 2020, a bylo dobře na úkor budoucnosti. My jsme si vlastně z budoucnosti půjčovali. A teď bohužel přišel zpětný chod, kdy už zase bude o něco hůř, protože splácíme dluh. Lidé často mají naivní představu, kterou přirovnávám k jakémusi atomovému kufříku a červenému tlačítku, kdy až bude opravdu hodně špatně, tak vláda konečně zmáčkne záchrannou brzdu, a konečně něco udělá, protože přeci vláda vždycky něco udělá. A to je naivní představa, že něco takového existuje a jde.

Martina: Markéto, to vy jste řekla, že ekonomie je neideologická věda. Ale zároveň jste řekla, že lidé jsou teď překvapeni, přestože se vědělo, že postupujeme podle cimrmanovského hesla: „Železná rezerva je nedotknutelná. A kromě toho jsme ji včera snědli.“ Když se na to podíváte takto, existuje v tuto chvíli ještě neideologická ekonomie? Protože to, že jsou lidé překvapeni – tak dobře, nejsou povinni být ekonomickými odborníky –, ale oni jsou překvapení i ekonomové.

Markéta Šichtařová: Ne, ekonomové v mém pojetí překvapeni nejsou. Víte, ekonom je něco jako vědec. Ekonom je člověk, který bere fakta, bere ekonomickou teorii, která je prověřená, a aplikuje ji třeba na byznys. Byznys je neideologický. Byznys má jediný cíl, maximalizaci zisku, nebo maximalizaci obratu, a prostě uvažuje, co je nabídka, co je poptávka, jak na tom vydělat.

Martina: Mluvíte o tom, jak by to mělo být.

Markéta Šichtařová: Mluvím tak o tom, jak to pořád spousta lidí dělá. Ten, kdo funguje v byznysu, tak přeci chce prodat svoje služby, svoje výrobky, a musí uvažovat neideologicky. A vedle toho je tady sorta ideologů, kteří vycházejí z vysokých škol, dost často si říkají ekonomové, ale z mého pohledu praví ekonomové nejsou. A tito ideologové vzešlí z vysokých škol se snaží ekonomiku ovlivňovat ne tak, aby byla nejefektivnější, ale tak, jak si myslí, že to je ideologicky správně. A to je začátek konce. V podstatě tohle je popis mechanismu, proč jsme se jako společnost dostali tam, kde jsme.

V uplynulých, možná by se dalo říci i třeba dvaceti letech, byly centrální banky, ministerstva financí, obecně ekonomická ministerstva v různých vládách a v různých zemích rozvinutého světa, zahlceny lidmi, kteří přestali být ekonomy, a začali být ideology a politiky. A oni přestali konat tak, jak jim říká ekonomická věda, ta neideologická, a začali konat podle ideologie. No, a to samozřejmě muselo ekonomiku značně vychýlit z její rovnovážné trajektorie, a museli jsme se dostat tam, kam jsme se dostali. Konec konců, vezměte si, že Sovětský svaz byl schopen existovat nějakých 70 let, a všichni věděli, tehdy všichni mimo Sovětský svaz, že prostě ekonomicky nefunguje, že v posledních letech mele z posledního, ale přesto ho bylo možno udržet desítky let, protože držel pohromadě ideologicky, byť ekonomicky nefungoval.

No a teď podobná kolektivistická ideologie zachvátila i západní svět. Má sice trošku jinou podobu, než byl původní sovětský komunismus, či socialismus, ale pořád to je kolektivistická ideologie trošku hozená do malinko jiných sfér, ale ideologie je to tak jako tak. A tím pádem teď zase vychyluje z rovnováhy západoevropskou, možná i americkou civilizaci.

Hysterické bránění se hospodářským krizím, poklesům a finanční nepohodě působí víc škody než užitku, a tak to, čemu se bráníme, jsme naopak přivolali. A spadli do dlouhodobého útlumu a chronického nerůstu.

Martina: Markéto Šichtařová, vy jste před chvílí říkala, v souvislosti s ideologizací byznysu, průmyslu a ekonomie, že to je začátek konce. Kdy ten konec začal? Dá se to takto určit?

Markéta Šichtařová: To je velmi pozvolná záležitost. Právě tím, jak vysoké školy čím dál tím víc chrlily ideology, a ti se stále víc mísili s původními ekonomy, a dostávali se do vedení různých státních institucí, tak tato ideologizace postupuje pomalu, zprvu nenápadně. Těžko se dá říci, že začátek byl 1.1. roku XY, ale já dost často tento začátek konce kladu někam k době pádu Dvojčat v USA, protože v té době, když budeme hodně stopovat v historii, tak zjistíme, že se monetární politika po celém světě začala chovat dost jinak než do té doby. Začala převažovat myšlenka, že se z krizí můžeme takzvaně proinvestovat, prodlužit, že můžeme snížit úrokové sazby, a tím podpořit ekonomiku, a že to můžeme dělat dlouhodobě. A právě skrze tuto monetární politiku – a jejím protějškem byla i fiskální politika, kdy se vlády začaly, více než do té doby, zadlužovat – tedy skrze tuto vládní, a na druhé straně měnovou politiku, se svět začal čím dál tím víc vychylovat z rovnováhy. Začala takzvaná fiskální expanze a monetární expanze, což v jednom případě znamená něco jako tisk peněz – nemám úplně ráda tenhle ten pojem, protože je hodně lidový a zjednodušující, ale pomůžu si tímto pojmem – a na straně vlád začalo poměrně veliké zadlužování, výraznější, než do roku 2002. A toto zadlužování, a tisk peněz postupně sílil, překonal v průběhu pandemie myslitelné limity, až narazil na své hranice, protože žádná pyramidová hra není nekonečná, jednou prostě narazí na to, že základnu není možno dále rozšiřovat. A my jsme na tuto základnu narazili někdy teď, kdy peněz v oběhu bylo tolik, a dluhy vlád byly už tak velké, že abychom to ještě chvíli udrželi v chodu, muselo být zadlužení tak enormní, že už to najednou moc dobře nešlo. A v tu chvíli se začala ekonomika sypat.

Martina: Markéto, vy jste řekla „pyramidová hra“, takže vlastně i letadlo – takto je pravděpodobně, jestli jsem tomu správně porozuměla, nastavena naše současná ekonomická strategie. A o pyramidové hře, nebo o letadle se ví, že vždy na ní mohou vydělat jenom ti první. Jenom ti, kteří s ní přijdou. Nechci vás nutit do toho, abyste mi řekla, kdo jsou ti, kteří letadlo rozjeli, ale spíš mě zajímá: To ti ostatní, kteří se této hry účastní, jsou opravdu tak hloupí, že si stále myslí, že na tom zbohatnou i oni? Nebo toto letadlo mělo trochu jiná pravidla?

Markéta Šichtařová: Tady nešlo o zbohatnutí. Vezměte si příklad Sovětského svazu, který jsem už tady uvedla. V Sovětském svazu také nešlo o zbohatnutí – dejme tomu možná vedoucím představitelům ÚV KSSS, a tak dále – ale šlo o moc. Tak možná, že místo peněz může jít o moc, možná, že v případě západního světa tentokrát ani tak nejde o moc, jako spíš, řekněme, o nenávist ke kapitalismu, nebo nenávist k autům, a k dalším věcem. Prostě jde tam o jakési ideologické důvody, ale nemyslím, že by tady primárně šlo o zbohatnutí, nebo o nějaký byznysový plán, že by toto letadlo bylo rozjeto s cílem někde na něčem vydělat.

Já mám hrozně ráda hlášku jednoho mého kamaráda, který řekl: „Idiocie se děje živelně, bez pravidel, bez plánu.“ A já mám pocit, že v tomto případě se skutečně idiocie děje živelně. Spousta lidí má pocit, že třeba covid byl nějakým spiknutím. Nebyl spiknutím. Prostě tady byla nějaká nemoc, které se spousta lidí bála, a spousta společností přestřelila. Krásně to vidíme v Číně, která přestřeluje v pravidlech proti covidu pořád. Dneska proti tomu Číňané už protestují. Děje se to proto, že by na tom chtěl někdo vydělat? Nemyslím si. Prostě se to děje.

Martina: V každém případě na tom mnozí vydělávají.

Markéta Šichtařová: Mnozí vydělávají, ale nemyslím si, že oni by byli těmi organizátory, kteří někde uměle vytvořili nějakou nemoc a řekli si: „Teď na tom vyděláme, a proto vypustíme do světa nemoc a všichni zblbnou.“ Takhle to prostě nebylo. To se tak nějak podle mě přihodilo, protože společnost, typicky ta čínská, je dneska vychýlená z rovnováhy víc, než by asi odpovídalo situaci.

A podobně u měnové politiky, fiskální politiky, obecně hospodářské politiky západního světa, si také nemyslím, že by tady byl někdo, nějaký osvícenec, který by říkal: Teď tady udělám pyramidovou hru, vydělám na tom. Prostě se to živelně děje, společnost podlehla určité ideologii a určitým představám. Podlehla svým způsobem nějakému strachu. Podobně, jako v případě covidu v Číně, teď podléhají asi většímu strachu, než odpovídá v této chvíli reálné nebezpečnosti. A podobně v západním světě společnost podlehla většímu strachu, než odpovídá realitě, strachu z krizí, z hospodářských poklesů, a z nějaké finanční nepohody. A tento strach z nějakých finančních poklesů a finanční nepohody vedl k tomu, že západní společnost se začala velmi hystericky bránit jakémukoliv ekonomickému zpomalení, a začala se v okamžiku, kdy přicházela hospodářská krize, hospodářské krizi enormně bránit, a toto enormní bránění udělalo víc škody než užitku.

Podobně jako dneska, zase si pomůžu příměrem Číny, tak dneska už extrémní uzavírky v Číně s největší pravděpodobností nezachraňují mnoho životů, ale jenom strašně moc paralyzují společnost a čínskou ekonomiku, a tím pádem i světovou ekonomiku, takže dneska už to dělá víc škody než užitku. A podobně hysterické bránění se hospodářským krizím, poklesům, a finanční nepohodě, dneska působí víc škody než užitku, protože to, čemu se bráníme, jsme naopak přivolali. My jsme nezpůsobili to, že už budeme pořád jenom růst a odstraníme hospodářské krize, ale naopak jsme jako vedlejší efekt hysterického jednání spadli do dlouhodobého útlumu a do chronického nerůstu.

Vláda si půjčuje peníze na to, aby lidem platila, i když nechodí do práce, a tím se do ekonomiky dostává více peněz, než kolik je v ní vytvořeno zboží a služeb, a proto roste inflace

Martina: Pojďme se podívat na současnou dobu, kam jsme se tedy, ať už úmyslně, či neúmyslně, ať už spontánně, nebo plánovitě, dostali. „Ekonomická nestabilita“, to je asi slovní spojení, které v současnosti, a při dnešní ekonomické situaci používáme, možná dvanáct měsíců, nejčastěji. Pro lidi, tedy zejména, jak už jsem zmiňovala, pro střední třídu, byla jednou z nejvíce nepříjemných věcí, a je, obrovská inflace a její nárůst. Pojďme si rozklíčovat, kdo, co má tuhle inflaci na svědomí. Kdo stojí na pomyslné bedně. Vy jste to nazvala „idiocií“, která stojí na nejvyšší příčce. A kdo obsadil pěkné druhé, třetí místo?

Markéta Šichtařová: My máme tu smůlu, že došlo k souhře hned několika faktorů, které všechny tři inflaci vyvolávají. Já jsem řekla tři faktory, které jsou hlavní, a pak je tady řada vedlejších, ale to už jsou nicky. Takže jsou tady tři nejdůležitější kořeny inflace, které se spojily víceméně dohromady, a víceméně shodou okolností přišly ve stejnou chvíli.

Takže, první faktor, monetární politika. Druhý faktor, fiskální politika. Třetí faktor, zelená politika. Všechno ještě rozklíčuji víc do hloubky. Nicméně, už když jsem to teď vyjmenovala, vzhledem k tomu, že u každého tohoto spojení bylo slovo „politika“, tak je z toho zjevné, že inflace není něco, co by se nám tak nějak dělo samo od sebe, ale že to je důsledek konkrétní politiky, tedy konkrétního jednání státu. Tak proto říkám: My jsme si ji vlastně, jako lidstvo, sami vyvolali. To není tak, že by se přihrnula odněkud z vesmíru, ale ona je přímým důsledkem našeho jednání, nás jako lidské společnosti.

Takže, co to znamená, když mluvím o třech zdrojích inflace. První zdroj inflace, monetární politika, takzvaný tisk peněz, lidově řečeno. Na to už jsme narazily, když jsme se tady teď bavily. Jde o to, že převážil názor, že když budeme v centrálních bankách dostatečně usilovně hrnout peníze do oběhu, tak tím jsme schopni rozpohybovat hospodářský růst, a že tím nezpůsobíme inflaci. I když se už v minulých dobách, v uplynulých staletích – už někdy od dob zámořských objevů, kdy Španělé přivezli do Evropy zlato Inků, ukázalo – že když se dostane do oběhu hodně peněz, nebo hodně zlata, tak že to inflaci způsobuje. A od té doby vždycky, když se dostalo do oběhu hodně peněz, tak to vždycky způsobilo inflaci. Ale z nějakého, těžko pochopitelného důvodu ideologové, jak jsem o nich mluvila, došli k názoru, že tentokrát to uděláme nějak jinak, a poprvé v historii šlehneme do oběhu hodně peněz, tak dokážeme zabránit tomu, aby vznikla inflace, protože to uděláme chytřeji než kdy dříve.

Martina: Promiňte, že vás přerušuji, zlato Inků je jedna věc, hrnout do oběhu zlato Inků, je alespoň jakýsi kov, na kterém jsme se dohodli, že je udržitelem hodnoty, ale tady přece došlo k tomu, že vrhli do oběhu pouze papíry, ničím nekryté fiat money. Není tomu tak?

Markéta Šichtařová: Svým způsobem je to úplně stejné, protože v obou dvou případech došlo k tomu – proto jsem schválně tento příměr použila, abychom si uvědomili tu analogii –, že když máme určité množství zboží a služeb, které se třeba nezmění, ale v oběhu se nám objeví větší množství peněz, tak se najednou toto velké množství peněz rozpočítává na malé množství zboží a služeb, a tím pádem vždycky nutně musí dojít k nárůstu cen. A tento mechanismus, který jsem teď popsala, můžeme ještě potencovat tím, že navíc ty papírky vytiskneme a že budou takzvaně nekryté, což je další, inflačnější faktor, než pokud jsou peníze nějak kryté. V podstatě, pokud se dohodneme, že za zlato lze koupit tři baráky, a místo jednoho valounu dovezeme deset valounů, tak je to úplně stejný efekt, jako když místo tří papírků vytiskneme deset papírků, ale pořád máme stejný objem domů, které můžeme koupit. Tento mechanismus je pořád stejný. Hodně peněz v oběhu a neměnný objem služeb rovná se inflace. Takže za poslední staletí to funguje neustále stejně, a proto to muselo také fungovat úplně stejně i teď.

My jsme si ještě víc naběhli tím, že jsme peníze opravdu v podstatě nekryli. Tedy, ony jsou více kryté třeba v Americe, jsou jakžtakž kryté v asijských zemích, ale v eurozóně, tam opravdu jistá část peněz je víceméně bez krytí.

Pojďme dál ke druhému zdroji. Druhý zdroj je fiskální politika. Peníze se do oběhu dostávají nejenom skrze centrální banky, ale i skrze vlády. Vláda sice nemá možnost pustit rotačky v tiskárně, aby si natiskla peníze, ale má možnost půjčit si peníze v podstatě z budoucnosti tím, že vysekne dluh státního rozpočtu. Vlastně se svým způsobem jedná ekonomicky o jakýsi tisk peněz, byť trošku jiným kanálem. Když vláda pro příklad udělá to, že lidi nechá doma na kurzarbeitu, nebo vyhlásí program antivirus, a nechá lidi doma, aby nepracovali, tak se stane to, že málo vyrábíme, protože když lidé sedí doma, tak nevyrábí, takže je v oběhu ještě méně zboží a služeb, ale současně s tím vláda těmto nepracujícím lidem na dluh rozdává dotace, dávky, dotuje jim jejich mzdu, takže mezi lidmi je najednou více peněz. A to je úplně stejný efekt, jako když pustí do oběhu peníze centrální banka, s tím rozdílem, že tyto peníze se tentokrát dostávají do oběhu víc napřímo a rychleji. Protože když pustí do oběhu peníze centrální banka, tak se mezi koncové klienty dostávají jenom velmi složitě přes banky, a tak dále, nebudeme všechno popisovat, to by bylo na dlouho. Ale když je vláda pošle přímo na účet tomu kterému člověku, který sedí doma na kurzarbeitu, tak je má okamžitě k útratě. To znamená, že inflace potom může přijít rychleji. Takže to máme druhý zdroj, který nutně musel vyvolat inflaci.

A pak tady je ještě třetí zdroj. A u něho musím předeslat, že tento třetí zdroj je zelená politika. Váhám, jestli to označit za inflaci jako takovou, protože když se opravdu budeme držet přísných ekonomických definic, tak inflace je v podstatě monetární jev, tedy znehodnocení peněz – kdy za jednu jednotku peněz můžeme koupit menší kvantum zboží a služeb. Je to prostě jev celé cenové hladiny. Zelená politika nemá v prvním kroku na cenovou hladinu přímý vliv. V tomto případě bych si poprvé dovolila použít slovo „zdražování“, protože zelená politika vlastně skrze určité mechanismy vede k tomu, že jsme si v Evropě vypnuli část energetických zdrojů, takže tady najednou máme převis poptávky po energiích nad nabídkou energií. Energie prostě fyzicky chybí. A když něco fyzicky chybí, tak toto něco zdražuje. Tedy energie zdražuje. A to, že energie zdražuje, se pak teprve ve druhém kroku propisuje coby náklad do dalších cen v ekonomice. Takže to potom v druhém kroku má vliv na celou cenovou hladinu, a tedy i na inflaci.

V Evropě je propojená energetická soustava. A od roku 1990 se začal měnit energetický mix z klasických stabilních zdrojů na obnovitelné, ale nestabilní, takže je celkově málo elektřiny, a roste cena.

Martina: Promiňte, chci tady odbočit, protože říkáte, že energie chybí. Ano, jde třeba o celou Evropu, řekněme, jaksi jsme se připravili o odebírání plynu z Ruska, nebo jsme ho omezili, zdražili a podobně. Ale my máme třeba elektrické energie nadbytek, a také zdražuje.

Markéta Šichtařová: Na to se musíme podívat trošku víc zeširoka. To, že v Evropě máme vyšší míru inflace než třeba v Americe, je právě důsledkem toho, že v Americe na inflaci působí pouze dva ze tří vyjmenovaných faktorů: Pouze monetární politika a fiskální politika. V Evropě se k těmto dvěma zdrojům přidává ještě třetí zdroj, a to je zelená politika. To znamená, že to je jasný důvod, proč u nás máme inflaci, bez započítání státní dotace na strop energie, podle posledního údaje 18,7 procent, zatímco v Americe se pohybujeme na skoro polovičních hodnotách.

Dál, když se budeme zabývat evropskou zelenou politikou, tak je úplně jedno, jestli když máte v nějaké zemi řeku, si v jednom okrese řekneme, že v tomto našem okrese málo prší, takže tady nebudeme mít žádnou povodeň. Protože úplně stačí, že zaprší na horním toku řeky a řeka si nedělá vůbec nic z toho, jestli jsou stanoveny nějaké administrativní celky, okresy, protože povodeň přijde po celém toku řeky. A je úplně jedno, jestli na území, které je označováno Česká republika, vyrobíme nadbytek energie, nebo naopak nedostatek, podstatné je, že dráty jsou propojeny v podstatě v celé Evropě, zejména tedy ve střední Evropě, a my máme společnou přenosovou soustavu s Německem, s částí Rakouska, Slovenska. Celá střední Evropa je propojena, a jestliže v celé, nebo ve velké části Evropy, je nedostatek energie, tak je úplně jedno, kolik my vyrobíme na tom našem plácku, protože tento nedostatek se týká celé Evropy skrze propojenou přenosovou soustavu, skrze jedno povodí řeky.

A tady je nutno říci, že v celé Evropě došlo k jednomu nepromyšlenému jevu, velmi nepromyšlenému. Už někdy od roku 1990 se začal velmi pomalinku měnit energetický mix, když se podíváme na Evropu jako celek. Zatímco v roce 1990 téměř 100 procent, nebo skoro 100 procent tvořily takzvané klasické neboli stabilní zdroje energie, od uhlí, přes vodu, jaderné elektrárny, tak od toho roku pomalinku nenápadně začal nabíhat podíl obnovitelných zdrojů. A rozdíl mezi obnovitelnými zdroji a klasickými zdroji je v tom, že klasické zdroje energie jsou velmi stabilní. To znamená, že když třeba u jaderné elektrárny zvýšíte výkon, tak jaderná elektrárna tento vysoký výkon jede dny, a potom zase velmi pomalinku výkon snižuje. Zatímco když nainstalujete obnovitelné zdroje, jako jsou větrníky, soláry a další, tak občas fouká, občas nefouká, občas svítí slunce, občas nesvítí, to znamená, že výkon je velmi nestabilní, a přenosová soustava dostává velké nárazy. To znamená, že občas je v ní velké přepětí, občas je v ní podpětí, a přenosová soustava, minimálně při stávající technologii, toto neumí vyřešit.

V Evropě je dlouhodobě momentálně nastavena situace tak, že výroba energie nedostačuje sytit poptávku. Je tady nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Tak je to teď momentálně nastavené. A z toho plyne, že jestliže tady dlouhodobě máme nesoulad mezi nabídkou a poptávkou, tak dokud nebudeme schopni vyrobit energie více, a to nebudeme schopni několik let, protože prostě elektrárny nepostavíme, jednak to technologicky takhle neumíme, a za další to ekologisté nedovolí, takže budeme mít v Evropě dlouhodobě nedostatek energie. A když je něčeho nedostatek, tak je to drahé. A když je to drahé, tak to působí inflaci. Takže zelený zdroj bude působit inflaci dlouhodobě.

Vláda to může zkusit všelijak zamaskovat tím, že bude stropovat tyhlety a támhlety ceny, ale to bude jenom efekt pro spotřebitele, ale tlaky, které působí cenový nárůst, budou v ekonomice existovat nadále, a budou jen nějak překryté. Když vláda bude tyto tlaky nějak regulovat, maskovat, třeba tím, že bude stropovat a dotovat, tak tím zase vysekne deficit státního rozpočtu. A jestli vysekne deficit státního rozpočtu, tak zůstane v chodu i druhý zdroj inflace, to znamená fiskální politika. Jediná oblast, kde vidím nějakou změnu, je oblast monetární – centrální banky už opravdu pochopily, že takhle to dál úplně nepůjde, že nemohou dlouhodobě tisknout peníze, protože by tím poháněly inflaci příliš rychle, takže většina centrálních bank už zařadila zpětných chod. Většina. Evropská centrální banka zatím ještě ne.

Pozor, nenechme se mýlit. To, že mírně zvyšuje úrokové sazby, neznamená, že netiskne peníze. Ona je tiskne dál, protože dál kupuje za nekryté peníze například dluhopisy jihoevropských zemí, tedy dál monetizuje jejich dluh. Takže se stále do oběhu dostává víc peněz, než kolik je z oběhu stahováno, i když to na první pohled vypadá trochu jinak. Ale dejme tomu, že ve většině zemí už měnová politika zařadila zpětný chod, a tedy tato část inflace už zmírňuje. Proto také, když se podíváme na inflační čísla, tak vidíme jisté zpomalování rychlosti inflace. Zatím inflace ještě moc neklesá, ale řekněme, že už alespoň tak extrémně moc neakceleruje, a to je právě způsobeno tím, že měnová politika už začíná zabírat.

Ale my tady máme pořád v chodu dva zdroje, a ty jsou velmi silné. To znamená, že nebudeme schopni inflaci srazit někam ke dvěma procentům, jak jsme byli dlouhodobě zvyklí. My srazíme inflaci o pár procentních bodů, v každé zemi jinak, podle toho, jak tam ten který zdroj hraje prim, ale inflace zůstane zvýšená dlouhodobě. Už jenom to, že v Evropě je nedostatek energie, nejsme schopni spravit přes noc. Všimněte si, že mnozí politici varují, že příští zima, to znamená zima 2023 a 2024 bude energeticky zřejmě náročnější než ta stávající, což jinými slovy znamená, že energie bude ještě méně než teď. Jinými slovy, bude ještě dražší než teď. Tedy bude ještě vyšší tlak na inflaci z titulu energie.

Ivan Hoffman: Já také zdravím a jsem rád, že jsem v dobré společnosti.

Martina: Ivane, co tě nejvíce překvapilo v uplynulém roce? Co sis myslel, že už za svůj život nezažiješ, a ono se to stalo?

Ivan Hoffman: Určitě válka na Ukrajině, to je jasné, to asi zaskočilo mnoho lidí – a já nejsem výjimkou. Patřím mezi tu naprostou většinu, která to nečekala a která tím byla šokována. No ale také mě překvapilo, jak rychle se nám vytratil covid, kterým jsme žili předtím.

Martina: Takže to jsou takové dva highlighty loňského roku?

Ivan Hoffman: Určitě, určitě. Tak asi bych k tomu měl říct, že pochopitelně my, když se ohlížíme, tak to není jenom ohlédnutí za tím, co se dělo v politice. Každý z nás určitě na prvním místě vnímá to, co se děje v jeho bezprostředním okolí, v jeho rodině, co se děje s jeho blízkými, a tak to pochopitelně bylo i u mě. A myslím, že u všech, a asi bychom neměli na tento osobní rozměr zapomínat, nicméně o něm není tento pořad.

Všichni jsme se spletli, vnímali jsme Putina jako obchodníka – a on je válečník

Martina: Ale určitě se tvá osobnost, a to jak věci, které se dějí kolem nás, doléhají na tebe a na tvé nejbližší, budou do našeho rozhovoru také promítat. Ty jsi jako úplně první věc řekl: válka na Ukrajině. Řekl jsi: „Nečekal jsem to, patřím k těm, kdo to nečekali.“ Skutečně se to nedalo předvídat?

Ivan Hoffman: No, já měl za to, že politicky, teoreticky se to předvídat dalo a prakticky asi sotva. Já mám takový pocit, že to naše překvapení, a proč jsme vlastně byli překvapeni, hned zkraje velmi přesně vyjádřil Petr Drulák, který vlastně taky patří mezi ty, kteří to nečekali. On řekl, že – takovou větu, která se mi vryla do paměti –, že my jsme zvyklí vnímat politiky jako obchodníky, jako lidi, kteří vyjednávají a handlují, smlouvají, chtějí mít prostě z toho vyjednávání nějaký zisk. Ale přitom v historii, v celé dlouhé historii většinou národy vedli válečníci, lidé, kteří prostě uvažovali úplně jinak. No, a my jsme se všichni prostě spletli, my jsme vnímali ruského prezidenta Putina jako obchodníka, a on je to válečník.

Martina: Přesto mě zaráží osobně jedna věc, že ve spojení s Ukrajinou jako by neexistovalo jiné datum, než 24. únor 2022. Jako by nic předtím nebylo. A někdy mi to připomíná až ztrátu paměti. Ztrátu paměti, jakými procesy ta země za posledních, řekněme 30 let, prošla. Vnímáš to podobně?

Ivan Hoffman: No, to souvisí trošku s otázkou, na kterou jsi se ptala před chvílí. Samozřejmě Američané mohli naslouchat Rusku, které už dlouho dávno protestovalo proti rozšiřování NATO. Američané ovšem nenaslouchali, a to z toho důvodu, že to nepovažovali za nutné. Aby se válce předešlo, tak by vlastně stačilo, kdyby se Ukrajina rozhodla pro neutralitu, ale to se nestalo. To se nestalo, a já mám pocit, že bez ohledu na to, co si myslíme o Rusech, tak bychom měli vzít na vědomí, že oni myslí smrtelně vážně dvě věci v té dnešní situaci: Za prvé, že Ukrajina bude buďto neutrální, anebo nebude. A pak je tady ten Putinův výrok, že „k čemu je nám svět, když v něm nebude Rusko“, což je ruský přístup k jadernému konfliktu.

A je důležité si uvědomit, že Američané z jedné strany nemají sílu Rusko porazit, ani se jim do toho moc nechce, kvůli tomu jadernému arzenálu. Takže jestliže současně se Rusko nerozhodne prohrát, to je taková velmi nepříjemná situace, kdy Američan křičí na toho Rusa: „Stůj, nebo se netrefím!“ Jo, prostě z toho není žádné nějaké dobré východisko a je to doopravdy tím, že ta historie nezačala teď, ale že ona existovala už v minulosti, a velmi souvisí s tím, jaký je vztah mezi Ruskem a Západem. A já bych řekl, že ten je nesmírně komplikovaný.

Rusům došlo, že oni pro nás nikdy nebudou rovnocenným partnerem, že nám o partnerství ani nejde, že je doopravdy chceme jenom porazit

Martina: Přesto všechno musím říct, že – nevím, jestli za mého mládí, anebo to mám z nějakých starších knih – ale existovala věc, úkaz, kterému se říkalo diplomacie. Vzpomínáš si? Protože teď…

Ivan Hoffman: Ano, začíná to úplně jako dávná minulost, ano.

Martina: Jako by to byla zbytná záležitost

Ivan Hoffman: No, tak my… Asi bych pokračoval trochu v tom – že, když je řeč o té diplomacii a o její ztrátě –, takže to souvisí možná právě s tím, jaký ten náš vztah k Rusku je. Já z mého dětství si pamatuji, že on byl určován vlastně dvěma skutečnostmi. Z jedné strany ho určovala vděčnost za osvobození od německého nacismu. Z druhé strany, a to už je zážitek z mého dětství, mládí, tak přišla násilná likvidace pokusů o socialismus s lidskou tváří – to je ta okupace z roku 68. To znamená, kdybych to měl zjednodušit, tak…. Zkušenost minulých generací je, že nebýt Rusů, tak by nás Němci vyhladili. Ale kvůli Rusům jsme kus života prožili v nesvobodě, jako okupovaná země. No, a tenhle historický mix vděčnosti a nenávisti, ten vzal za své s tím, jak vymřela generace pamětníků Mnichovské zrady, 2. světové války, a myslím, že mladší generace si už vůči Rusům osvojila, nebo ty generace si osvojily pouze takový většinový despekt. Řekl bych až nenávist. No, a to instinktivní vymezování se vůči Rusku se vlastně stalo součástí západní identity, ke které my se hlásíme. To znamená válka na Ukrajině se pak pro ty protiruské politické reprezentace v západní Evropě stala nějakou příležitostí užít si té nenávisti, toho nepřátelství dosyta. To znamená, že všechny ty diplomatické, ekonomické, ale také kulturní vztahy s Ruskem, jsou, řekl bych, v troskách a řekl bych, že ta situace je taková symetrická, ta nevraživost je už, řekl bych vzájemná.

Martina: Ty jsi, řekla bych velice zajímavě, popsal tu rozpolcenost ve vztahu k Rusku, třeba našich spoluobčanů, ale postřehl jsi také v současném trendu ve zpravodajství, v informování o historii, že vlastně najednou začíná být tak trochu upozaďována role Ruska vůbec jako osvoboditele. Jeden můj kolega to dokonce oglosoval, že se obává, že se brzy z televizních novin dozví, že Němci nás osvobodili tím, že prohráli válku.

Ivan Hoffman: No, tak já bych řekl, že to přepisování historie je, řekl bych, normální věc, že každá generace potřebuje si tu minulost napsat znovu. Mám takovou zkušenost i z rodiny. Můj otec byl historik, zabýval se moderními dějinami Maďarska, Polska a Jugoslávie, a za jeho krátké kariéry historika se ta historie přepsala dvakrát. Nakonec skončil jako revizionista, jako člověk přepisující dějiny. To znamená, že myslím, že to se běžně děje, ale určující asi pro tu změnu pohledu na historii je, že doopravdy Západ se nad Rusko tak dlouho povyšoval, řekl bych Ruskem pohrdal a Rusku nedůvěřoval. My prostě jsme Rusům nevěřili a při každé příležitosti jsme se pokoušeli je oslabit, poškodit anebo alespoň ponížit, no ale v jedné chvíli těm Rusům došlo, že oni pro nás nikdy nebudou rovnocenným partnerem, že nám o partnerství ani nejde, že je doopravdy chceme jenom porazit. No, a ono jim to trvalo sice dlouho, ale nakonec se smířili s tím, že usilovat o nějaké pragmatické vztahy je ztráta času, že se před Západem, to znamená před námi, mají mít na pozoru, a partnery že si musí hledat jinde. Neboť vnucovat se nám nikam nevede. No, a tak jsme se dobrali k té situaci, ve které jsme dnes, kdy doopravdy my je nemáme rádi, ale oni nás taky. Já se tedy obávám, že to bude prostě trvat generace, jestli vůbec má opět vzniknout nějaká vzájemná důvěra, protože ani jedna strana o tu důvěru momentálně nestojí, takže jsme, řekl bych, v takové velmi nepříjemné situaci, a já nevím, jestli vůbec můžeme ještě o nějakou diplomacii v tomto vztahu doufat, anebo jestli se jí můžeme dočkat.

Martina: No, uvidíme. Nicméně v tom, co ty jsi mi říkal o tatínkovi a revizionismu, asi platí onen bonmot, že budoucnost je jistá, jen minulost se stále proměňuje.

Ivan Hoffman: To je přesné, ano.

Po tom dlouhém období míru, demokracie a jenom vzájemného obchodování a byznysu se do politiky dostali strašně nekvalitní lidé

Martina: V tomto případě ale ani ta budoucnost není jistá. Ty jsi řekl: „Zda vůbec můžeme doufat v diplomacii.“ No, já si neumím představit, že by to šlo bez ní. Zatím si to v tuto chvíli skutečně neumím představit, jak lze jednat se zemí, která má takový jaderný arzenál, jinak než diplomaticky, a jinak než se prostě pokoušet nějak dohodnout. Máš přeci jen nějakou vizi, jaké dopady celý tento konflikt bude mít pro Rusko, Ukrajinu, Západ, pro nás?

Ivan Hoffman: Mně je nejvíc líto těch Ukrajinců, kteří dostali vlastně takovou nabídku od Rusů, že když budou neutrální, tak je nějakým způsobem nechají, ale Západ jim slíbil, že se o ně postará, a mám pocit, že nám uvěřili a že na to nakonec doplácejí nejvíc právě oni, protože my se na to takhle díváme z dálky, ale oni tam doopravdy umírají. A oni umírají Ukrajinci, umírají Rusové a je to… hodně lidí to vnímá jako válku zástupnou, kdy oni nakonec tedy doopravdy jsou, myslím vzájemně znepřáteleni, ale nemá to prostě žádný dobrý konec. To znamená … jedna věc je takové to cynické tvrzení, že je to válka Ruska s Amerikou do posledního Ukrajince a že to vlastně tedy znamená, že dokud se tam doopravdy nevyhubí obrovské množství lidí, tak to bude pokračovat.

Ale to je scénář nelidský, to je prostě něco, co se nám nemůže zamlouvat, anebo normálnímu člověku se nemůže zamlouvat, a proto vlastně doufáme stále, že může zvítězit nějaký zdravý rozum, a my si samozřejmě vzpomínáme na to období, kdy úspěšně fungovalo mezi velmocemi odstrašování. Kdy se lidi báli toho, že ten jaderný arzenál je tak silný, že je schopen Zemi několikrát vyhubit. Nepříjemné je, že mezitím samozřejmě pokrok směřuje dál, a dneska jsou zbraně, které nezničí celou planetu, které mohou uškodit jenom lokálně. Ale když říkám jenom, tak to je úplně strašné slovo. To znamená, mám pocit, že trochu ten moment jaderného odstrašení v dnešní době přestává fungovat.

Pak je druhý nepříjemný moment, a to, že úroveň politické reprezentace také klesá. Dneska po dlouhém období míru, demokracie a jenom vzájemného obchodování a byznysu se do politiky dostali strašně nekvalitní lidé, a to platí o všech těch zemích a je to vlastně takové pravidlo, že demokracie plodí tyhle slabé lídry, a ti silní se rodí až v konfliktních obdobích, kdy je jich zapotřebí. No, a když tohle si člověk vezme, tak to je doopravdy těžké pohlížet do budoucna s nějakou nadějí. Ale ta naděje, mám pocit, vždycky nějaká je, ale je spíše duchovní, spirituální, kdy člověk věří v něco dobrého, co je nad námi a co nás nakonec ovládne v těch těžkých chvílích, ale asi to nejsou političtí lídři.

Martina: Takže Ivan Hoffman doporučuje do nového roku zostřit počet modliteb.

Ivan Hoffman: Určitě nikdy neuškodí, ano.

Covid obrátil svět vzhůru nohama a byli jsme nejen svědky, ale i přímými účastníky globálního příběhu, ve kterém společně s tím virem mutovala pravda

Martina: Ivane, co v každém případě válka na Ukrajině už přinesla v obrazném pojetí i vlastně skutečném, je, že jí okamžitě ze dne na den vyklidil mediální pole virus covidu. Zdálo se to prakticky nemožné, a vlastně dlouhou dobu jsem si i říkala, že to třeba těm hlavním zprávám a těm nejrůznějším zpravodajským serverům bude až takové divné, že prostě tam ten covid ještě přece dají, když předchozí den, ještě 23., to byl highlight, a najednou nebyl. Řekni mi, co si myslíš tady o tomto jevu? I co to udělalo s tebou jako komentátorem?

Ivan Hoffman: Tak u toho patogenu platí, že on nám obrátil doopravdy svět vzhůru nohama, a já mám pocit, že jsme byli svědky, ale současně i přímými účastníky globálního příběhu, ve kterém společně s tím koronavirem mutovala pravda. Ze začátku jsme se všichni strašně vyděsili a uvěřili jsme tomu prvotnímu vysvětlení, že došlo k přenosu viru z netopýra na člověka s důsledky, které jsou nepředvídatelné, a hrozí nám naprostá apokalypsa. No a potom, jak jsme žili s tím patogenem nějakou dobu a dodržovali vzorně různá bezpečnostní opatření, nosili roušky, myli si ruce a tak dál… Tak jsme samozřejmě poslouchali, protože nejsme doktoři, tak nasloucháme expertům. No, a ti experti se ale poměrně brzy začali v názorech na ten virus lišit. No, a ukázalo se, že někteří z nich, někteří ti badatelé, kteří se hodně dívali do mikroskopu, si začali klást otázku nejenom co máme dělat, ale jak to přišlo. Co se vlastně stalo?

No, a to byl ten moment, kdy jsem si poprvé říkal, tak minimálně tady je něco divného, a to bylo z jara 2020, kdy si ti, co studovali covid pod mikroskopem, tak si dovolili poznamenat, že to, co vidí v tom mikroskopu, rozhodně nevypadá jako něco, co mohlo vzniknout v přírodě samo od sebe. No, a ti v té chvíli platili za takové dezinformátory, za lidi, kteří nabourávají tu skutečnou pravdu o příčině. No, a tu pravdu měly pro sebe zarezervovanou velké mediální autority a světové organizace. WHO a lidé, kterým i bez mikroskopu bylo jasné, že všemu na vině je tedy ta polévka z čínského netopýra a nemyté ruce. No, a to se vlastně všechno v takovém tom modu řešilo až do nějakého… přesné konkrétní datum je 25. května 2021. Tehdy ještě, když se napsalo na Facebook, že SARS je covid umělého původu, tak člověk riskoval, že bude smazán, nejen jako příspěvek, ale bude mu zablokován celý účet, neboť šíří strašnou nepravdu. O den později bylo všechno v nejlepším pořádku, protože Facebook zaktualizoval svůj seznam zavádějících tvrzení, a bylo to proto, že 26. května sdělil americký prezident Biden, že nařídil zpravodajským službám zdvojnásobit úsilí při pátrání po původu nového koronaviru s tím, že nevyloučil možnost, že vznikl v laboratoři. No, a tahle změna ze dne na den, z 25. na 26. května, to je jako s tím Nohavicou: Počkáme, až co řekne pan prezident USA. Tak to úplně změnilo situaci, a od té doby se už smí pochybovat. Už se hovoří o více variantách. No, a současně se už smí dneska i hovořit o tom, jestli vakcíny, které byly použity, skutečně pomáhaly, jaký byl jejich vliv, jestli se dá prostě říct, že bránily tomu šíření covidu. Do jaké míry chránily člověka před nemocí a tak dál. Dneska už se o mnoha těch věcech dá diskutovat a hovořit, ale musím říct, že ta epidemie, když přišla na samém začátku, tak bych řekl, že jsme těžko mohli zareagovat jinak, než jak jsme zareagovali. V té celosvětové reakci byl takový princip předběžné opatrnosti, ale to neznamená, že teď, když už se tomu připisuje význam daleko menší, už se toho tolik nebojíme, že na to zapomeneme. Měli bychom to velmi pečlivě celé prozkoumat. Zjistit, co se stalo. Co se stalo medicínsky, co se stalo v médiích.

Martina: Ale to by k tomu musela … K tomu by musel být vůle, promiň, že tě přerušuji.

Ivan Hoffman: Přesně, měla by být. Měla by k tomu být vůle.

Pravda to má vlastně těžké, protože kromě cenzury ji ohrožuje stejnou měrou i autocenzura, protože ne každý má nervy a odvahu riskovat konflikty s fanatiky posedlými svojí pravdou

Martina: A ty jsi řekl- a pak už se smělo pochybovat. No, smělo se pochybovat o tom, zdali je ten virus přírodního původu, nebo zdali vznikl v laboratoři. Ale zase se pak nesmělo pochybovat o jednotlivých vakcínách, a teď už se zase nesmí pochybovat o jiných věcech. Ty, jako komentátor, jak se vlastně srovnáváš s tím, že neustále ti někdo diktuje poslední roky, o čem smíš přemýšlet, a které myšlenkou jsou už předem vytčeny před závorkou jakožto špatné, nemocné, zavádějící, ošklivé?

Ivan Hoffman: No, tak je na to jeden bonmot. A to je, že – to je ta otázka klasická – jaký je rozdíl mezi dezinformací a pravdou – a na to je odpověď, půl roku. Člověk ve chvíli, když probíhá nějaká kampaň – a já to zažívám dost často – a všichni jsou sjednoceni v nějakém velice silném názoru, já mám takovou tendenci spíš se držet zpátky, být skeptický. Nepřidat se okamžitě hned k tomu hlavnímu proudu, protože vím, že někdy ty situace se časem změní. Ale z druhé strany máš pravdu, že člověk, který se vlastně ozve dřív, než je na to vhodná doba, tak má s tím problémy. Jde proti proudu, ty reakce nejsou většinou příznivé, a proto vlastně existuje. Pravda to má vlastně těžké, protože kromě cenzury ho ohrožuje stejnou měrou i autocenzura, protože ne každý má nervy a odvahu riskovat konflikty s lidmi silných názorů, někdy rovnou s fanatiky, kteří prostě jsou úplně posedlí tou svojí pravdou. To znamená, musí to tak nějak vyvažovat. Člověk nemůže v některých situacích doopravdy naplno říct to, co si myslí, když je to v úplném rozporu s tím hlavním proudem, a nejenom proto, že by se bál, ale ono to ani nefunguje. Jo, čili člověk, když říká lidem, kteří mají silné názory a jasné vidění světa, něco, co je úplně jinak, tak ani jim to nemůže a ani sobě….

Martina: A s tím jsi se smířil?

Ivan Hoffman: Není to jednoduché.

Martina: Smířil jsi se s tím?

Ivan Hoffman: Co a kdy lze říct?

Martina: Ano, co a kdy lze říct. Samozřejmě to je také, můžeme tomu říkat strategie. Můžeme tomu říkat předběžná opatrnost, ale můžeme tomu také říkat stání při zdi, a jak ty jsi použil slovo autocenzura. Smířil jsi se s tím?

Ivan Hoffman: No, tak člověk proti autocenzuře bojuje vlastně celý život, protože nechce mít nepříjemnosti, ale z druhé strany ho něco nutí, aby prostě, když si něco myslí, aby to prostě řekl, no. Tak já mám jedno štěstí, že pamatuji ještě tu dobu před listopadem 89, kdy říct, co si člověk myslí, co bylo v rozporu s tou oficiální pravdou, co bylo vlastně proti režimu, no tak za to mohl být člověk velmi nepříjemně postižen. A já si někdy říkám, když tehdy jsem v sobě tedy tu odvahu vyhrabal a našel, takže bych byl velice trapný, kdybych dnes, prostě jak to říkáš, se držel při zdi a mlčel k věcem, které jsou špatné anebo se kterými nesouhlasím.

Martina: Samo o sobě ale je už vypovídající, že na otázku, kterou jsem ti položila o tom, jak se cítíš, když o něčem komentuješ, jsi vytáhl srovnání s dobou před rokem 89.

Ivan Hoffman: No, to bohužel. Nemělo by to tak být, ale cítíš, že ta doba je taková nějaká divná, že doopravdy někdy přemýšlíme o tom, než něco řekneme. Nejde jenom o to, že by člověk neřekl něco, co od sebe nechce slyšet, ale i zohledňuje tu atmosféru, do které mluví. No, a není to vždycky tak jednoznačné.

České předsednictví EU? Prudce se nám snížila životní úroveň, byli jsme fakticky zavlečeni do cizí války, a navíc jsme aktivně asistovali ekonomické sebevraždě unie.

Martina: V minulém roce Česká republika předsedala Evropské unii. Jak se díváš na toto naše působení? Myslíš, že máme takovou karmu, že když předsedáme Evropské unii, tak je vždy nějaká krize? Za Mirka Topolánka to byla také ukrajinská energetická krize, kterou jsme tehdy, řekla bych, poměrně důstojně zvládli. A pak jsme se střelili do vlastní nohy, když byla této vládě vyslovena nedůvěra. Jak vnímáš naše loňské působení?

Ivan Hoffman: Tak, začal bych tím, že nás současný premiér se už průběžně pochválil, jak jsme to perfektně zvládli a jak je všechno fajn. Nicméně já si nemyslím, že bychom, ať už my anebo díky nám celoevropská unie z toho českého předsednictví měli nějaký velký užitek. Podstatné je, že za tohoto předsednictví se nám prudce snížila životní úroveň. Byli jsme fakticky zavlečeni do cizí války, a navíc jsme aktivně asistovali ekonomické sebevraždě Evropské unie, pokud jde o akceleraci toho, čemu se říká Green Deal, a já tomu říkám zelený byznys. To znamená, že těch nepříznivých věcí, které provázely to předsednictví, je hodně a můžeme si dávat otázku: Jestli ta země, která momentálně předsedá na půl roku Evropské unii, s tím může něco udělat? Nemůže. Jaký je její vliv, jaká je reálná šance proti těm hlavním hráčům, kteří za všech okolností, ať už předsedá kdokoli, jsou takovým lídry toho společenství kvůli ekonomické síle, kvůli množství občanů, voličů? Především tedy se jedná o Německo, o Francii, ale především je to ta Evropa původní západní, ke které my jsme se přidali, a řekl bych, že stále v ní hrajeme takové druhé housle. A je otázka, jestli to může být jinak. To znamená – já bych to naše předsednictví nepřeceňoval. Řekl bych, že asi jsme neudělali žádnou velkou ostudu. Ale ovlivnit ten vývoj jsme příliš nemohli, a řekl bych, že dokonce jsme měli v tomto období smůlu, protože ta vláda, která se soustřeďuje na zahraniční politiku, zahraniční agendu, tak jako kdyby si nenašla příliš času zabývat se vlastními občany, vlastními problémy, problémy své vlastní země. Takže bychom byli potřebovali vedle té unijní vlády ještě nějakou, která by řešila naše domácí problémy alespoň trošku profesionálně, což se bohužel tedy nestalo.

Martina: Myslíš si, že tedy to stojí vůbec za řeč, předsednictví Evropské unie? Není to trošku jako když na základní škole se to točilo a vždycky jednou za měsíc na tebe vyšlo, že mažeš tabuli nebo že jsi nástěnkář?

Ivan Hoffman: No, já bych řekl, že to je strašně přesný postřeh, to si zapamatuji. To až někdy nebudu mít žádnou reakci, tak to použiji.

Martina: Půjčuji ti copyright.

Ivan Hoffman: Tak jo. Ono je to doopravdy těžké. My jsme konfrontování s tím, že ty politické elity mají dvě vlastnosti. Za prvé jsou, řekl bych, velmi málo schopné, málo kompetentní. Prostě jsou neschopní. A za druhé jsou bezmocní. Prostě ten systém je nastavený tak, že i kdybychom měli velice schopné politiky, tak v té celkové konstelaci toho systému, tak jak on funguje, tak by příliš mnoho toho nezmohli. To znamená, že to je ten důvod, že v evropských volbách my si zvolíme lidi, kteří mají určovat chod Evropské unie. Ale ti pak většinou, i když mají nějaké dobré nápady, tak je nemůžou vůbec realizovat, ten systém to prostě odblokuje, znemožní, takže vlastně z jedné strany my volíme, chodíme k volbám, vybíráme si prostě tu reprezentaci a ona pak je, jak říkám, bezmocná a málo kompetentní. To znamená, když z tohoto pohledu se potom podíváme na celé to fungování Evropské unie, tak ono není o moc lepší a kompetentnější, než je fungování jednotlivých států anebo jednotlivých regionů. To znamená,, je doopravdy jedno, kdo to má, kdo tu tabuli maže.

Martina: Ty jsi řekl jednu pro mě důležitou větu, že jsme byli vtaženi do války na Ukrajině. A tady tě musím chytit za slovo. Kdo nás do ní vtáhl?

Ivan Hoffman: No, já si myslím, že naši politici, protože ta potřeba zvolit stranu, podle mě, vůbec není automatická. My vidíme, že v tom komplikovaném světě existují země, které se sdružují do různých mocenských paktů. Většinou v naději, že to zvýší jejich bezpečnost, ale když se podíváme, tak úplně nejbezpečnější jsou země, které si nezvolí stranu, které jsou, které zvolí neutralitu a snaží se vycházet pragmaticky, ne vždycky přátelsky, ale pragmaticky se všemi, a hledat prostě pokaždé nějaký nekonfrontační přístup. No, a to, že tato možnost existuje, že takové země jsou, že vidíme, že je možné být neutrální jako je Švýcarsko, jako je Rakousko, tak si myslím, že to jsou vlastně takové důvody, proč pochybovat o tom, jestli věci musí být tak, jak jsou. My jsme nemuseli zvolit stranu, my jsme mohli apelovat na všechny strany konfliktu.

Martina: Pomáhat.

Ivan Hoffman: …aby se zdržely násilí a pomáhat.

Martina: Pomáhat potřebným, ano, v tu chvíli.

Ivan Hoffman: To je možné vždycky, to je i potřebné vždycky. Ale jestli pomoc je to, že přiléváme olej do ohně, a posíláme zbraně, to už si jistý nejsem. Spíš si myslím, že ne, že když někam člověk posílá zbraně, tak může si být jistý, že někdo prostě použitím těch zbraní prostě přijde o život, a na tom není nic hezkého.

Nikomu se nechce jít do nějaké konfrontace, navíc to nemáme v povaze. Jestli přijde revoluce, tak bude spíš v rukavičkách, a nebude se střílet.

Martina: Ivane Hoffmane, stále častěji okolo sebe můžeme slyšet nespokojené reptání lidí, že čím víc se staráme o všechny kolem, tím méně se staráme o své vlastní lidi, tím méně se staráme o svoji ekonomickou kondici. Zdražování energií, energetická krize, to všechno nepředpovídá dobrou prosperitu a budoucnost. Proto jsme také v loňském roce asi zažili několik protivládních protestů. Ty ale vlastně vyzněly do ztracena. Jak to na tebe působilo, co sis z toho vyvodil?

Ivan Hoffman: Z jedné strany je samozřejmě dobré, že lidé prostě pozvednou hlas a že se sejdou a demonstrují nespokojenost s něčím, pokud tedy jsou nespokojeni. Z druhé strany ta atmosféra zřejmě ještě není taková, aby to vedlo k nějaké zásadní změně politiky, anebo dokonce systému anebo změně té politické garnitury. To jsme viděli, a já to přičítám tomu, že společnost je doopravdy rozdělená půl na půl. Ona je rozdělena na lidi, kteří se obávají toho, co se děje, a na lidi, kteří prostě doufají anebo předstírají, že se nebojí, a věří v to, že to nějak překonají, že se stane něco, co ten proces, kdy se řítíme do propasti, se nějak zastaví, a nakonec v ní neskončíme.

Ono stále máme v hlavě takové to, že se nekupuje střecha na dům, který ještě nehořel, a když je do deště ještě daleko, tak se nestahují kalhoty, a tak dál. Já mám takové přísloví. A my věříme, že se prostě ještě něco může stát pozitivního, a ten proces se může ještě zvrátit. To znamená: Nikomu se nechce jít do nějaké konfrontace. Navíc myslím, my to ani nemáme v povaze, jo? Je možné, že nakonec ta společnost nemůže jít vpřed evolucí, že musí nakonec dojít ke změně toho systému, aby se věci pohnuly a mohly napravit. Ale i kdyby se to stalo, a nakonec bychom byli odsouzeni k revoluci místo evoluce, tak v těch našich českých, moravských, slezských podmínkách by to znovu byla taková revoluce, řekl bych v rukavičkách, elegantní, bez nějakého násilí, protože tomu prostě… jsme už takoví. To znamená, já myslím, že dojde k revoluci, ale že se nebude střílet.

Martina: No, ty jsi velký znalec slovenského prostředí, a tam koncem roku padla vláda. Tam už zkrátka ta situace navřela a došla do tohoto stádia. Myslíš si, že i Českou republiku čeká podobný scénář?

Ivan Hoffman: Asi úplně ne, protože na Slovensku, samozřejmě k tomu pádu vlády byla spousta velmi praktických, pragmatických důvodů. Spousta věcí je tam ekonomicky a jinak v nepořádku, ale hlavním důvodem pádu té vlády byly politické pletichy. Ta politika vygenerovala takové vyřizování si účtů mezi lidmi, kteří bojují o moc. No, a ty všechny objektivní důvody, které se uvádějí, jsou, řekl bych, zástupné. Ti, co kritizují, ti většinou sami nemají řešení, jak věci řešit jinak. Takže se tak nějak mlátí prázdná sláma, jde jenom o to, kdo za to mlácení prázdné slámy momentálně bere peníze. Takže ty krize jsou si podobné, ale ty důvody na Slovensku jsou pro pád vlády jiné. Tady u nás vláda pětikoalice, zdá se, že drží pohromadě. Máme tam kapry, kteří si nevypustí rybník sami od sebe. Nemají k tomu důvod. Tady se zatím ty strany u nás nerozpadají v přímém přenosu jako na Slovensku. Poslanci nepřecházejí z jednoho klubu do druhého anebo neodcházejí z těch svých klubů. A taky se vzájemně, ti politici u nás, nevydírají tím, že pokud tamto, tak my toto, a to znamená, že tady, řekl bych, ta situace je klidnější. Jiná věc je, jestli máme být z toho nadšení.

Martina: Ivane Hoffmane, mě baví tvůj optimismus. Toho v současné době není nikdy dost. Těch otázek, které bych na tebe měla, je ještě mnoho, ale pro dnešek se rozloučím. Uklidňuje mě jen to, že se budeme takto slýchat pravidelně. Ale přesto ti řeknu ještě jednu otázku na závěr: V Harrym Potterovi dostává jeden z vedlejších hrdinů Neville Longbottom body od Brumbála. A on mu říká, že je dostává za to, že je těžké postavit se svým nepřátelům, ale ještě těžší je postavit se někdy svým přátelům. Společnost je rozdělená, už ses musel postavit svým přátelům?

Ivan Hoffman: Tak, když o tom přemýšlím, možná ano. Jsou lidé, kteří mi v minulosti byli blízcí a jejichž postoje mě dnes vlastně překvapují anebo jim moc nerozumím, ale není to tak dramatické. Já mám takový pocit, že ještě stále není překročena taková ta hranice, kdy by lidi nenašli společnou řeč. Jsou některé věci, o kterých se člověk s lidmi blízkými nebaví, protože ví, že by to nedopadlo dobře. A navíc je spousta takových věcí, o kterých se s nimi bavit může a ve kterých se s nimi shodne a kdy nacházejí nějaký optimismus a světlo na konci tunelu. My nejsme odkázáni k tomu, abychom se tady vyvraždili a znectili a přestali se spolu bavit. Takže až tak na tom špatně nejsme.

Martina: To je dobře a já slibuji, myslím i za tebe, našim posluchačům, že my dva spolu se snad nikdy o počasí bavit nebudeme.

Ivan Hoffman: To nehrozí, ano to je pravda.

Martina: Ivane, dobrý rok. Přeji ti hezké pondělky s Ivanem Hoffmanem na Rádiu Universum, a těším se na naše další setkání.

Ivan Hoffman: Jasně. Měj se hezky, a také zdravím naše posluchače.