Martina: Jarku, Jardo, buď vítán.

Jaroslav Dušek: Klidně mi říkej Jarku. Dobrý den. Já ti budu říkat Emílie, třeba. Ahoj Martino. Jarku, Jarko, Jardo, Járo, Jaroušku. Mně se líbí jméno Jaroslav, že má hodně variant, a vždycky se mi líbilo, že mi různí lidé říkali různě. Já nemám žádnou preferenci na nějaký tvar tohoto jména. Občas mě zaujme, že jsou lidé, kteří si zkazí náladu už jenom tím, že jim někdo neřekne podle jejich představy. Hodně křehké je to u Janů a Honzů, protože někteří Janové jsou Honzové, i se tak představují. Dokonce je mám v mobilu zapsané jako Honza, protože oni sami o sobě tak mluví, a někteří Janové jsou prostě Janové.

Martina: Nebo Jendové.

Jaroslav Dušek: Jendové, ale tolerují Honzu, a někteří ho netolerují, a jsou třeba i nedůtklivý, nebo se zlobí. Zjistil jsem, že velmi křehké to mají Pavly a Pavlíny, tam je nejostřejší předěl, jaký jsem zatím zaznamenal. Jednu jsem své známé Pavlíně, Pavlínce Fechterové, vynikající osoba, jen tak řekl: „Pavlo, prosím tě…“, a ona: „Cože?“ A já: „No, počkej, já jsem spletl jméno?“ A ona: „Já nejsem žádná Pavla. Já jsem Pavlína.“ A já říkám: „Já myslel, že je to totéž.“ „No tak to ses tedy zbláznil.“ A udělal jsem si malý sociologický průzkum a zjistil jsem, že Pavly a Pavlíny jsou speciálně háklivé na to, že se to prohodí. Prostě jsem tím chtěl říct, že si člověk může zkazit náladu čímkoliv, a protože někdy lpí na tom, jak se mu má říkat.

Martina: Já jsem se vlastně přeřekla. Řekla jsem ti Jarku, protože ti normálně říkám Jaroušku, ale nemám ráda, kdy se zdrobněliny jmen používají v éteru, když spolu mluví lidé a říkají si takovými těmi …

Jaroslav Dušek: Martinko…

Martina: Simčo a podobně. To ne. Takže proto jsem chtěla říct Jaroslave, a vyšlo mi z toho Jarek.

Jaroslav Dušek: To nevadí. Vynechala si z Jarouška „-ouš-“.

Spoustu věcí už moc nesleduji, protože celý trik, jak vyčerpat lidi, je v tom zaplavit je ohromným množstvím často protichůdných informací. Toltéci tento stav mysli nazývají mitote, což je zmatek, chaos.

Martina: Tak to je. Jaroslave, jsem ráda, že jsi tady, protože si s tebou chci na začátku roku povídat o tom, co si počít. Co si s tím rokem počít? V tom uplynulém roce se kolem nás děly a dějí věci v našich dosavadních životech většinou nevídané. Jak se v těch všech věcech, novinkách, které tady sice už byly, ale nepamatujeme je, orientuješ ty?

Jaroslav Dušek: A co všechno myslíš? Protože já to trochu jakoby vypouštím. Přiznám se, že spoustu věcí už nesleduji nějak pečlivě, protože mi přišlo, že celý trik toho, jak vyčerpat lidi, je opravdu je zaplavit ohromným množstvím pokud možno protichůdných, nebo rozmanitých, navzájem si protiřečících informací. Toltéci tento stav mysli označují slovem mitote. Mitote znamená zmatek, chaos, změť. A také to může znamenat pokřik trhovců na trhu, kteří tě lákají, aby sis koupila jejich zboží. Takže přijdeš na tržiště někde v Káhiře, a teď tam na tebe křičí, a chytají tě za ruce, a každý ten člověk chce, abys koupila jeho věc. A vzniká mitote, chaos. To znamená mnoho podnětů z různých stran, které ti všechny chtějí říct, že ony jsou ty nejlepší, nebo nejpravější, pro tebe nejpřínosnější. A když je podnětů opravdu hodně, tak se mi zdá, že naše bytost je vytvořená tak, že… Já to prostě neumím všechno vnímat. Neumím to všechno registrovat a zpracovávat. A tak jsem postupně zjistil, že to vypouštím.

Takže já už nesleduji, nakolik je zrovna zastropovaná elektřina, a jak, a kdo ji stropuje. Kde je nový předpis Evropské unie, nebo jednotlivých národních států. Už nesleduji vyjádření ČEZu, o kterém vím, že vždycky poté, kdy ohlásí rekordní zisky, vzápětí ohlásí zdražení elektřiny. Mně připadá, že si to protiřečí. A postupně jsem dospěl k tomu, že už to všechno zřejmě opravdu řídí nějaká inteligence, možná Aladin, nebo někdo takový tajemný z pohádek.

Připodobním to k předpovědi počasí. Předpověď počasí je zábavná záležitost, kterou občas sleduji, protože se třeba chystám do Chorvatska, tak se tam dívám, a zjistil jsem, že jestli někdy předpověď počasí nevycházela téměř na sto procent, tak je to teď, poslední dobou. Ještě za starých časů se něco předpovědělo, a plus mínus se to odehrávalo. Teď se děje to, že všechno předpovídá počítač. Dřív to dělali lidi, kteří dostali, nasbírali informace, a meteorolog podle nějakých knih usoudil, podíval se do minulých let …

Martina: Tlakové níže, výše…

Jaroslav Dušek: Přesně. On podle své zkušenosti, intuice a informací předpovídal plus mínus nějaké počasí, a ono to tak nějak vycházelo. Dneska informace shrabují obrovské počítače, myslím, že jsou dvě centra na planetě, kde se počasí jako koncentruje, všechny informace z celé planety, a tam z toho počítač vyplivne, nějak spočítá, udělá nějaký odhad, a teď to napočítá pro příští dny. Takže tomu počítači je celkem jedno, že ti předpoví na příští týden jeden den plus dvacet stupňů, a na další den předpoví nula stupňů. Jemu je to fuk. Meteorolog by se asi zamyslel, jestli je to normální, že by jeden den předpovídal takový obrovský teplotní rozdíl následujícího dne. Počítači je to jedno. On dostane informace, a tak to vyplivne.

Martina: A to víš jistě, že se to takhle dělá?

Jaroslav Dušek: To mi vysvětloval syn.

Martina: Aha. Protože když chci vědět, jak bude, tak jdu takzvaně na Nory, a nejsem sama, a ti to mají přesnější.

Jaroslav Dušek: Přesnější to mají, ale když se na to podíváš, když se díváš na předpověď každý den, třeba na příští tři týdny, tak můžeš sledovat úplně nádherně: Vichřice se mění na 0 rychlost větru. Prostě tyto údaje jsou tak diametrálně odlišné den za dnem, že je evidentní, že počítač prostě dostane nějaké podněty, on to nějak schroustne, a něco z toho vyplivne. A mám dojem, že takhle více méně už někdo začíná řídit světovou ekonomiku, a všechny tyto události. Že to někdo vychroustne, a najednou udělá „bum“. Řekněme elektromobily: Všichni v nich musí jezdit, protože to je… A v tu chvíli, kdy ti to někdo řekne, tak si rovnou položíš první otázku: „A kde se vezme do těch elektromobilů elektřina? A unese to stávající síť, která už sotva unese to, co se děje teď, když se zapnou v létě všechny klimatizace?“

Elektromobily, nebo nulová uhlíková stopa – tyto nápady jsou úplně mimo život. Jak to někdo může vůbec vypustit z pusy?

Martina: A logicky musíme dojít k tomu, že to nejde, že bychom museli postavit několik nových atomových elektráren.

Jaroslav Dušek: Přesně tak. A to by normální člověk hned věděl. Ale ten „někdo“, počítač, tomu je to jedno. Ten prostě někde vyřeší, že teďka bude ta… Nebo mu někdo zadá úkol: „Tohle tam dej.“ On tam frkne třeba elektromobily, nebo nějakou nulovou uhlíkovou stopu, nebo nevím co. A ty máš pocit, že tyto nápady jsou úplně mimo život, takže si říkáš: „No dobře, ale kdo tohle to… Jak to někdo může vůbec vypustit z pusy?“

Martina: Ale ono jim to prochází. Tak mi řekni, jak to, že my to vidíme? Kdybychom to neviděli, tak je nám hezky.

Jaroslav Dušek: Ale ono se právě nic neděje, chápeš? Tam je dobré si všimnout toho, a to jsem chtěl doříct, že vedle toho je nějaké počasí… Před pár lety nám řekli: „Musíte prodat dieselová auta, protože to vůbec nejde, to je všechno podvod, a vůbec to nemá správné hodnoty. Kupte si benzínová auta.“ Pak zase se ukázalo, že se pořád jezdí v dieselových. Teď vykřikli, že všichni budou mít elektromobily, tak tady zase píšou, že to asi nepůjde. A já jsem si říkal, já si už nevšímám těchto jednotlivých výronů nějakého počítače – nebo koho, kdo to vymýšlí – a jenom sleduji, co se vlastně děje doopravdy. Říkám schválně jakoby „doopravdy“, protože iluzivnost tohoto světa je ohromná, a prostor pro to je čím dál tím patrnější, aspoň pro mě.

Pro mě je čím dál tím evidentnější, že se nepohybujeme v tak zvané objektivní realitě, která by byla pro všechny stejná a byla by nějak závazná. A že najednou objeví holuba, kterého sto let nikdo neviděl. Teď zrovna psali, že od roku 1882 nikdo neviděl nějakého holuba horského, nebo jak se jmenuje, a bác ho, je tady. Objevují se druhy, o kterých se říkalo, že vyhynuly, a najednou nevyhynuly. Někde se jako…

Martina: Mě teď napadlo, že máš asi pravdu, protože blbounů nejapných je, jako kdyby je shazovali z vrtulníku.

Jaroslav Dušek: Ano, přibývají. A tím pádem jsem si pro sebe vytvořil, že jdu vysloveně jenom nějakou intuicí. Mně chodí spousta podnětů, mnoho lidí mi posílá různé podnětné e-maily. Celá naše realita je jakoby založena na tom, že si myslíme, že něco objektivního existuje, ale ve chvíli… Zároveň v tuto chvíli tady my dva sedíme, jsou zatažené závěsy, a my celkem nevíme, co je venku. A je nepravděpodobné, že když půjdeme ven, že vylezeme třeba v New Yorku, nebo v Kataru na mistrovství uprostřed stadionu. Asi se to nestane. Asi vylezeme tady v Jemnické ulici, a budeme tam, kde jsme byli. Ale někdy se lidem stane – a stalo se mi to také – stalo se mi, že jsem měl dojem, že jsme se zbláznil, když jsem šel navštívit jedny známé, a šel jsem do toho domu, jako vždycky, a zjistil jsem, že jejich jméno není na zvonku. A já jsem znejistěl a řekl si: „Asi jsem si spletl dům.“ Tak jsem oběhl pár domů, a opravdu ne, nikde to jméno nebylo. Tak si představ, že jsem šel znovu, normálně jsem se vrátil, a řekl si: „Nic, to je nějaká chyba v matrixu. Jdu znovu.“ A šel jsem znovu, a zase tam to jméno nebylo.“ Já si potom říkal, že to není možné. Tak jsem těm lidem telefonoval, a já jsem si spletl ulici, prohodil jsem, myslím, Štěpánskou a Vodičkovu, a ono to tam bylo podobné, podobné domy – vypadá to podobně. Takže někdy se může stát zvláštní moment toho, kdy se přepočítávání reality nějak trošku změní, a ty pochopíš, že jsi v nějakém projektu s výmysly. Protože ty máš dojem, že jsi ve správné ulici u správného domu, ale ono to tak není. Ona ta správná ulice je o jednu vedle.

Martina: Teď jsi mi to vysvětlil: Projekt tvé mysli. To, co se ti stalo, je poměrně racionálně vysvětlitelné. Prostě sis spletl ulici.

Jaroslav Dušek: Ano, je to vysvětlitelné, ale ne v té míře, že ty si do poslední chvíle neustále a pořád myslíš, že jsi na správném místě. Domy jsou podobné, všechno sedí, a ty máš den, že se stalo něco divného. A pak zjistíš, že jsi jen prohodila ulici. Jenomže tenhle projekt mysli nás často prohazuje zejména tam, kde se třeba zabýváme něčím, jako je minulost, pamětí, tím, co bylo včera, předevčírem, před rokem, před deseti lety, před patnácti, a tam už se mnohdy děje, že už jsme úplně v projektu mysli. Existuje paní, psycholožka, která dělala průzkum lidské paměti, docela celoživotně, a dospěla k tomu, že si nikdo nic vlastně nepamatuje.

Když je někdo paranoidní, tak mu nepomůžeš tím, že mu vysvětluješ, že je paranoidní. On všude vidí třeba bytosti, které ho sledují a dotírají na něj. Jednou z terapeutických možností je: „Všimněte si, že na vás nemůžou. Chodí kolem vás, ale nic vám neudělají.“

Martina: Pravdou je, že pro historika jsou nejvíce pochybným pramenem a zdrojem pamětníci, protože když na jednu událost sebereme pět pamětníků, tak ji každý popíše úplně jinak.

Jaroslav Dušek: Já jsem tehdy psal práci, když jsem ještě studoval divadelní a filmovou vědu, o návštěvě na Divadle národů v Paříži, kde v roce 1956, myslím, proběhl nějaký incident. V hledišti bouchla bomba, nebo něco, malá bombička, nebo nějaká dýmovnice – a já jsem ještě potkal pamětníky, František Filipovský, Soběslav Sejk, Antonín Jedlička, Vlasta Fabiánová, teď nevím, jestli jsem ještě někoho nezapomněl. A já jsem tyto pamětníky jako student divadelní vědy obcházel, a vyptával jsem se jich, jak to tam bylo. Znal jsem to samozřejmě z tisku, měl jsem načteny nějaké popisy této události, a nejdojemnější byla paní Fabiánová, která mi poskytla rozhovor, a když jsme si sedli, tak řekla: „Vy nemáte magnetofon?“ A já říkám „Nemám, já si to jen zapisuji.“ A ona „Aha.“. A teď už jsem věděl, že úplně nesplňuji její projekt mysli o mladém novináři, a ona mi začala líčit úplné nesmysly. Padaly sloupy a strop, a velmi dramaticky to líčila, a já jsem byl student, tak jsem jí nemohl říkat: „Počkejte, vždyť já už jsem mluvil s pěti lidmi. Vy mi tady říkáte úplné nesmysly.“. Tak jsem to vyslechl a pochopil jsem, že ona žije v této verzi. Stejně jako u Junga: Paní, která žila na Měsíci, pacientka, a redaktor se potom Junga ptal: „Takže ta paní si myslela, že žije na Měsíci?“ a Jung řekl „Ne, ona žije na Měsíci.“ To musíte pochopit, člověk, když je někdo třeba paranoidní, tak mu nepomůžeš tím, že mu vysvětluješ, že je paranoidní. To pro něj není žádné vysvětlení.

Martina: Ty musíš jít za ním.

Jaroslav Dušek: Ne, tam jsou rozmanité možnosti, a jedna z nich je, že mu třeba řekneš: „Všimněte si, že oni na vás nemůžou.“ Protože on všude vidí určité typy lidí, kteří ho třeba sledují a nějakým způsobem na něj dotírají. A jedna z terapeutických možností je: „Všimněte si, že oni na vás nemůžou. Chodí kolem vás, ale nic vám neudělají.“

Martina: Ve slavném filmu Čistá duše ho vlastně léčili tím, že mu řekli, že jeho představy nestárnou.

Jaroslav Dušek: No, on na to přišel sám.

Martina: Taky, ano. Jaroslave, myslím, že teď nás někdo poslouchá a říká si: „Dušku, neštvi mě. Já taky nechci žít v této realitě, ale dotírá to na mě odevšad. Všechno mi zdražili, o práci jsem přišel za covidu, mluví se, že půjdeme do války, jako když se mluví o tom, že půjdeme do kina. A já nevím, co s tím, a nevím, jak si tuto realitu – kterou považuji za realitu, protože se to děje mně i všem, se kterými se o tom bavím – nepřipouštět? Jak z ní vybruslit?“

Jaroslav Dušek: Klidně ti to řeknu. Já jsem dělal Duši K, můžeš se na ni podívat, s paní doktorkou, to je veterinářka, Danielou Královou, a myslím, že podívat se na tuto Duši K může být pro mnoho lidí opravdu šokující. Protože tam je paní veterinářka, malinká, drobná osoba, hezká, vypadá spíše jako lesní bytost, nebo bytost pohádková. A teď si tam povídáš s paní, která napsala knížku o duši lesa, velmi hezkou, napsala ji na základě svých zkušeností, a přepsal do příběhu malé holčičky. A teď si představ, že tady v tuhle chvíli, v 21. století, žije paní, která chodí do lesa a má tu trpělivost, že zahlédne liščí ocásek, bílý liščí ocásek, objeví noru, kde lišky jsou. A chodí tam koukat, jestli tam ty lišky neuvidí, a nechává jim tam vždy nějakou dobrůtku. A pak si všimne, že dobrůtky mizí, ale lišky po dlouhou dobu nevidí. Pak konečně, jednoho dne se jí poštěstí, že jeden lišáček vystrčí hlavu z nory, začenichá, ucítí člověka a uteče. A postupně ti tři lišáci, bratři, tři kluci, se s ní normálně skamarádí, a začnou chodit za ní. Takže ona chodí po lese, lišáci si ji najdou a chodí s ní. A ti tři lišáci jí ukazují v lese různé věci. A pak zažije věc, která už je úplně krajní pro představu našeho člověka, zachváceného zprávami o válce: Je bouřka, začne pršet a ti tři lišáci zaběhnou do své jeskyňky. Ona zůstane venku, a lišáček k ní přiběhne, dvakrát se u ní zatočí, a pozve ji do jeskyňky. A ona vleze do doupěte lišek, a je tam s liškami, je schovaná v jeskyňce se třemi vzrůstajícími lišáky. Teď tam sedí a zjistí, že z další nory vykoukne jejich maminka a dají si spolu takový pohled do očí – maminka se jen tak koukne, kdo to je, a s kým to ti její kluci kamarádí, a v tu chvíli už ona zjistí, že na ní jsou blechy.

Když už mám dojem, že se mi někdo zakusuje do ruky, nebo mě chce přidusit, tak zůstávám v klidu, a jenom mu sděluji: To je omyl. Ty sis mě s někým spletl. Já nejsem tvůj nepřítel.

Martina: To jsem právě chtěla říct, ale nechtěla jsem to kazit.

Jaroslav Dušek: No počkej. Ony ji začnou kousat, ona se tam svléká do naha, aby se těch blech zbavila, a ti tři lišáci jí okamžitě zahrabávají svršky, takže mají strašnou zábavu z toho, jak pak hledá svůj oděv, je nahá, v lese. Co by to asi bylo pro nějaké lidi za sousto. A teď tito lišáci, představ si to, že ti vyprávím realitu, teď ti nevyprávím pohádku.

Martina: Já vím, ale zní to v této době neuvěřitelně.

Jaroslav Dušek: Ale počkej, ještě to nekončí. Tito tři lišáci ji pozvou k jezevcům, a ona jde navštívit jezevce. A jezevci, co jsem se dozvěděl, žijí po mnoho generací na jednom místě, na rozdíl od lišek, ty se stěhují, ale jezevci budují takzvaný jezevčí hrad. A to je třeba pět pater nad sebou, různé chodby, průduchy, a ona leze k jezevcům do jezevčího hradu, a oni ji nevyhánějí, protože ji pozvali lišáci. Vrchol tedy je, když si ji najde divoký vlk. Byla s výpravou na Altaji s nějakými lidmi na koních, a k ní se připojil půlroční vlk, prostě se k ní přidal divoký vlk. A Martino, on ji v noci zahříval. Ona spala ve stanu a vlk ležel u ní a zahříval ji. A to ti teď vypráví jedna paní v 21. století. V době, kdy my bychom měli řešit nějaké strašné problémy, tak ona ti vypráví tento svůj svět, na který je naladěna a ve kterém je.

Martina: Já vím, že je pro ni asi nedůležité, jestli je to realita, nebo jestli je to její představa.

Jaroslav Dušek: Ne, to se jí děje. Ona z toho má fotky, má to natočené. Kamarádí s ní kuna. Ona takhle prostě s kunou komunikuje.

Martina: S veverkami se natrápí.

Jaroslav Dušek: Veverky samozřejmě také. Veverky jsou jasné.

Martina: Myslím na návštěvy veverek. To se natrápí.

Jaroslav Dušek: To se natrápí. Tím chci říct, že v tomto 21. století je tady televize a média, a všechno to na nás chrlí nějaké informace, ale pro tuto paní je přednější realita reálná, nejreálnější, a to je les. A ona chodí do lesa, a tam se spojuje s duší lesa. Ona je veterinářka, takže se zvířaty pracuje od dětství. Její tatínek byl veterinář, takže psala domácí úkoly s hadem kolem krku, a tak. Říkala, že hadi dobře zahřívají a že měli doma stovky zvířat. Použila opravdu výraz stovky. Tatínek byl zřejmě dobrý veterinář, dobrý šílenec. A ona žije v této své realitě, o které napsala knížku, a to je její prioritní realita, ve které ona je. Ona z ní vyzařuje. Je nádherné si s ní povídat. Máš pocit, že právě přišla z pohádky.

Nebo si říkáš: „Co to je za osobu?“ A ona normálně zároveň prakticky léčí zvířata, pracovala v zoologické. Vyprávěla, jak měla úžasný zážitek s medvědicí. Jak se do ní zamilovala šimpanzice, takže ji pak nechtěla pouštět ven z výběhu, pořád chtěla, aby tam byla s ní jako velká kamarádka.

Já jsem se jí ptal, jestli ji za celou tu dobu nějaké zvíře poranilo. Ne. Jestli ji někdo kousnul? Ona říkala, jednou, když byla ještě hodně mladá, tak ji zavolali k nějakému psovi, který byl hodně ostrý, a že se ho báli i majitelé. Byl přivázán na řetězu, a ona, když toho psa viděla, tak jim říkala: „Tak mu dejte náhubek, a že udělá vyšetření. Oni mu dali náhubek, nebo košík. A ona k němu šla, jenže oni mu ten košík nezapnuli, takže ho shodil, a zahryzl se jí do ruky. A teď si představ, co ta osoba udělala. Zuřivý pes se jí zahryznul do ruky, a ona zůstala v klidu, nechala mu jen tak tu ruku, a vysvětlovala, že mu nepřišla vůbec ublížit, že ho jde vyšetřit. Takže on na ni jen tak koukal, a pak ji pustil.

A teď si představ, kolik lidí z nás by v takovou chvíli zachovalo klid, když se ti do ruky zakousne fakt zuřivý pes. Prostě už tě drží v hubě. Kdo z nás by dokázal zůstat v klidu a říct mu: „Hele, neblbni, to je omyl. Ty mě tady koušeš.“

A to je můj přístup ke všem těmto věcem, které se dějí. Když už mám dojem, že se mi někdo zakusuje do ruky, nebo že mě chce přidusit, tak já v tu chvíli zůstávám v klidu a jenom mu sděluji: „To je nějaký omyl. Došlo k omylu. Ty sis mě s někým spletl. Já vůbec nejsem tvůj nepřítel, vůbec.“

Martina: Jaroslave, já asi budu působit jako rušička.

Jaroslav Dušek: No, ruš.

Zachovat klid lze tak, že člověk dá přednost přítomnosti, nevytváří si představy o budoucnosti, a odloží první reakci na situaci, takže prohlédne, co se opravdu děje

Martina: Protože ty nás tak hezky zveš do svého světa, nebo světa lidí, které potkáváš, a já vlastně pořád vystrkuji tu realitu, nebo jakoby realitu. Ty jsi řekl: „Zachovávám klid.“ Já jsem chtěla říct, že ta paní má také natrénováno. Možná je to dáno i dědičně, že prostě už tatínek veterinář tak nějak uměl rozmlouvat s duší lesa, zvířat, a ona to dál rozpracovává. Ale jak to trénovat? Ty říkáš, že když na mě něco útočí, když mi chce ublížit člověk, nebo že mi chce ublížit pravděpodobně celá situace, která je teď ve společnosti, tak že zachováváš klid. No, a my děláme to, že propadáme strachu, panikaříme, máme úzkosti, snažíme se připravit alespoň trošku na budoucnost, která se jeví jako předpokládatelná. Jak tedy natrénovat klid?

Jaroslav Dušek: Na to samozřejmě jsou přímo techniky, které by se daly nějak vyjmenovávat, ale dá se to shrnout do úplně jednoduchých vět. Jedna věc je, dát přednost přítomnosti před představami o budoucnosti. U přítomnosti zjistíš, že jsi živá. Jsi naživu, okolo spolupracují miliardy forem života, jinak by to nefungovalo, a vidíš tu spolupráci. Ta už je sama o sobě uklidňující, protože je famózní, je velkolepá. Takže věnovat se přítomnosti, nikoliv iluzivním představám.

Druhá: „Odložit svou reakci“. To je technika, kterou doporučuje třeba ve své knížce „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ Naomi Aldort. Ona vyvinula techniku pro rodiče s dětmi, kdy dítě takzvaně zlobí, a rodič má nějakou výchovnou reakci typu: „Nech toho! Co to je?“ A ona doporučuje: „Nechte tu reakci proběhnout pouze v hlavě, a nevyjádřete ji navenek, a podívejte se, co to dítě dělá doopravdy. Co dělá doopravdy. Protože skoro vždycky zjistíte, že si dítě hraje. Prostě něco momentálně zkoumá.“ Nebo dokonce zjistíte, že ve chvíli, kdy rozlilo na podlaze mléko, a vás to rozzlobilo, tak vám ho neslo proto, aby vám udělalo radost. Prostě podívejte se, co se děje. A když tu první reakci – „To snad není možný!“ nebo „To si dělají legraci. To už je opravdu vrchol! Četli jste to? Je to možné? Četla jsi to, co tady zase ti hajzlové píší, ti naši politici?“ – odložíš, a díváš se, co dělají, tak zjistíš, že ti lidé jsou úplně zmatení.

Martina: Ale to mě neuklidňuje.

Jaroslav Dušek: Já vím, ale uklidnit tě to může, protože můžeš pochopit, že část těchto lidí vlastně neví, co dělá.

Martina: Já vím, ale tím že zasáhnou do života mého synečka. Že prostě…

Jaroslav Dušek: Ale proč?

Martina: Protože…

Jaroslav Dušek: V prostoru snění je velmi důležité, aby ty jsi snila svět, který je pro tebe dobrý.

Celý vesmír, ta rozechvělá bytost v nekonečném potenciálu možností reaguje už na předzáměr. V momentě, kdy se v tobě záměr teprve rodí, už ti ho splní. Už je to hotovo.

Martina: Kvantování?

Jaroslav Dušek: Neznám kvantování. Těmito metodami se nezabývám. Nebo vím, že to existuje, ale mně je to jedno, jednoduše řečeno. Přistoupíš-li na představu kvantového světa, který reaguje na pozorovatele, tak můžeš zjistit, připustit… Ale to je teďka… Teď se pokouším sdělit něco, co je mi obtížně sdělitelné slovy, proto zpomaluji, a snažím se to říci co nejpomaleji, abychom se mohli do té představy trošku naladit. Představ si, že pozorovatel skutečně ovlivňuje to, co pozoruje, že je to propojené. A teď si představ, že prostor, ve kterém jsi, který je ve skutečnosti pouze vlnění, vibrace, chvění, který my vnímáme jako nějaké určité formy, ale zároveň víme, že tady je spousta vlnění, které nevidíme vůbec, nějaké vysílání vlny, my je nevidíme, ale víme, že tu jsou. A pak jsou nějaké, které se zhmotňují do takových těch, jako jsi ty, stůl, tady je židle, já sedím na židli. Ano, zatím mě drží, vypadá to, že to není úplná iluze. To všechno funguje.

A teď si představ, že to funguje proto, že ty to spoluvytváříš, že svět, celý vesmír, ta rozechvělá bytost v tom nekonečném potenciálu možností reaguje ne na tvůj myšlený, tvořený záměr, ale že reaguje už na předzáměr. Ona reaguje v momentě, kdy se v tobě teprve rodí záměr – a ona už ti ho splní, už to vytvoří. Už to je. Už je to hotovo. Ty nemáš šanci si uvědomit, že jsi to právě spoluvytvořila. Ty máš dojem, že vidíš něco, co existuje. Je velmi těžké tam najít v sobě ten moment, uvědomit si, že to spoluvytváříš. A v momentě, kdy i pochopíš, že to tak opravdu je, tak se zdráháš potom tvořit světy a vesmíry a reality jakoby disharmonicky, protože jakmile je začneš tvořit, tak ony takové budou. Ta rychlost je tak obrovská, že to nemá zpoždění.

Martina: A řekni mi, kde je ta míra? Kde je míra toho, kdy, řekněme, reaguji na věci, které rozeznávám, a říkám si, že asi existují. Řeknu zase takový konkrétní, z tvých výšin primitivní příklad: Když vidím, že mám doma kotel na plyn, že možná plyn nebude, a začnu štípat dříví, protože mám naštěstí doma kamna, tak už vytvářím realitu, že plyn nebude? Anebo prostě štípu dřevo pro případ?

Jaroslav Dušek: Já bych ti doporučil se otužovat.

Martina: Já jsem byla ráno plavat v pěti stupních.

Jaroslav Dušek: No. To bych udělal jako první. Já bych jako první zkoumal, proč jsou všechna zvířata a tyto bytosti v pohodě. Proč je vůbec nezajímá zdražení elektřiny? Proč vlastně jim je jedno, že možná nepoteče plynovodem plyn. Jak je možné, že je tady planeta plná bytostí, kterých je ve výsledku mnohem víc než nás, kterým je to srdečně jedno. To, co my tvoříme jako obrovský problém a strach, představa, závislost na něčem, že něco… Jak to, že celé generace před námi žily bez toho? Jak to, že všichni v pohodě přežili? Ti, kteří přežili, myslím. Já vím, že někteří nepřežili, vím, že mnozí zemřeli, to je jasné. Toto je planeta, kde se žije v tomto modelu rození a umírání. A my jsme se dostali do fáze světa, kdy v podstatě bychom mohli žít nejkrásnější životy, jaké jsme kdy žili.

Děda nám vyprávěl, jak jako děti pracovaly ve stodole, mlátily cepy, co všechno musely zastat, a jak to bylo fakt tvrdý. A říkal: „Teď si žijete fakt krásně. Vy to máte dobrý.“ A my bychom mohli na této planetě žít velmi ladný život ve chvíli, kdybychom byli schopni spolupráce.

V mé představě, jak chápu tento vesmír, má každá situace, která vzniká, v sobě už obsaženo řešení. A já jenom poprosím, a dovolím vesmíru, aby mi toto řešení ukázal.

Martina: S kým?

Jaroslav Dušek: Všichni. Toto je tak založeno. Tento proud života, tento život, tento model existuje jako spolupráce všech forem. To tak je. Jakmile to začnou zkoumat badatelé, tak zkoumají mikroorganismy, pak to jede přes hmyz, přes kytky, a teď to všechno spolupracuje na mnoha různých záhadných úrovních, a díky této obrovské spolupráci se všechny formy života navzájem doplňují – duše lesa. Jsou si podporou, obživou navzájem, jak ona hezky píše. A toto všechno funguje.

A uprostřed tohoto fungujícího vesmíru je lidská mysl, založená na strachu a na iluzi nedostatku. Jedna z iluzí, jeden ze strachů, je strach z nedostatku, to máš pocit, jako že je nedostatek plynu, nebo že bude nedostatek nevím čeho. Bude nedostatek něčeho, o čem si myslíš, že bez toho neumíš žít. A tato celá situace, která tady je, buď v člověku může vyvolat beznaděj, depresi – půjdete k psychiatrovi, bude jíst antidepresiva, nebo se hodně lidí sebevraždí. To je také pro ně řešení, že prostě odejdou, protože už si to nedovedou dál představit.

Já si vždycky vzpomenu na příklad majitele sítě betonárek v Německu, který se zasebevraždil skokem pod vlak, protože místo stovek miliard euro, díky chybě na burze, už měl jenom desítku miliard euro. A tento člověk se zasebevraždil, protože pro něj to šlo od stovky k desítce. On byl z pohledu ostatních lidí strašně bohatý, tento člověk neměl přeci žádný důvod k sebevraždě, a přesto on to udělal, protože pro něj už to byla jízda, sjezd dolů. Byl to pekelný sjezd.

A tím chci říct, že je to věc relativní. Povídej lidem, kteří přežili koncentrační tábor, o tom, že se bojíš, že nebude plyn. Dokonce si ještě na Nový rok dovolím žert, černý humor. Bavil jsem se na jedné konferenci s Matějem Mináčem, což je veselý člověk, jehož někteří příbuzní přežili koncentrák, někteří ne. A to zjistíš, že skoro vždycky tito lidé přežili díky humoru. Že oni vždycky přežili díky určitému nadhledu. Že přežili tím, že žili pro ten den. A oni si tam na té konferenci na pokračování četli, prosím tě, román Feuchtwangera o koncentráku, který konkrétně, jsem zapomněl. Oni chtěli žít dál, aby věděli, jak to bude pokračovat, jak je to dál, jak to bude. To jsou jednoduché, úplně malinké způsoby, jak udržovat určitou zvědavost na život.

Já ti řeknu, proč jsem klidný.

Martina: Ty vždycky začneš, když vidíš, že se chci na něco zeptat.

Jaroslav Dušek: Já vím, že mluvím zdlouhavě a dlouho. Ale hele, proč jsem v těch situacích klidný: Protože v mé představě, tak, jak si spoluvytvářím a chápu tento vesmír, a tento svět, má jakákoliv situace, která vzniká, v sobě už zároveň obsaženo řešení. To řešení už tu je. Je hotovo. A můj svět je takový, že protože vím, že to řešení tu je, a já jenom poprosím, a dovolím vesmíru, aby mi toto řešení ukázal. Jsou to primitivní příklady. Ale když v tom potom žiješ, tak pochopíš, že tak je realita postavena.

Já jsem šel z té konference pěšky na vlak, a měl jsem nějaké tašky. Měl jsem toho hodně, ale říkal jsem si: „Pojedu vlakem. Ty tašky unesu. To není problém“. Tak jsem šel, a v půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem tam nechal v nabíječce modem. Tak jsem se vracel, a už mi běží hlavou – tím chci naznačit, v jakém asi vesmíru já se pohybuji – jak jdu zpátky, a říkám si: „Tak jestli jsem tam nechal modem, tak tam bude někdo, kdo mě odveze do Černošic. Protože jinak bych se tam nevracel, to by byla blbost. Proto mě to tam vrací, abych…“ Tak toto mě proběhlo hlavou.

A teď si představ, že já tam přijdu, a stojí tam na dvoře chlápek a říká mi: „Nepotřebujete někam odvézt?“ A já říkám „No, potřebuji do Černošic, ale…“ „No výborně. Já vás tam vezmu. Já jsem s vámi chtěl něco probrat. Víte? Tak aspoň bude čas povídat.“ A opravdu tam byl pán s dodávkou, se kterým jsem si povídal o kruzích v obilí, a o dalších věcech. A já vím, že to tak je.

Martina: A nestane se ti někdy, že se takhle vracíš, a přestože jsi v tomto světě, v tomto naladění, tak přijdeš, a někdo modem šlohl, a nikdo tam nečeká?

Jaroslav Dušek: Ne.

Martina: Nestane se ti to už?

Jaroslav Dušek: Nevím o tom, nebo nepamatuji si to. Někde jsem, a volá mi Iveta, manželka: „Prosím tě, vybila se baterka v autě. Nemůžu odjet. Někdo nechal rozsvícené světýlko.“ A já jí říkám: „Zůstaň v klidu. Zkus zavolat panu Červenému do autoservisu, jestli by si pro tu baterku zezdola přijeli. A oni pro ni přijedou. Buď ji vymění, nebo nabijí. Vždyť on je kousíček. To dopadne dobře.“ „Já vím, ale já jsem potřebovala odjet, a teď nemůžu.“ Volám jí za chvilku, no a co myslíš – už byl u auta soused s kabely. Ale soused, kterého tam běžně nepotkáváme. Vidíme ho hodně málo, a zrovna tam nějak byl, a zrovna měl nabíjecí kabely, tak jí to připojil, nastartoval auto, a ona odjela. Baterka se dobila cestou. A já to znám hlavně z Peru. Kdykoliv se v Peru zašmodrchala situace, to znamená, když to vypadalo, že to bude horší, tak vždycky vzniklo něco lepšího. A já jsem se to naučil, zvykl jsem si na to. Já vím, že když je nouze nejvyšší, bývá pomoc nejbližší.

Ano, opět sem se ocitnul v tropickem raju u města Puerto Plata. Nebylo to jednoduche, letošni ceny letenek, aji ubytovani su přišerne, ale povedlo se.

Zepar tydnu budu zkumat dalši detaily osudu česko-slovenskych kolonyzatoru tohoto ostrova, a pak se asi vypravim do hlubin středni a jižni Ameryky. Potřebuju v klidu mistniho klimatu dokončit tři knihy, tak snad se to povede.

Mnoho z vas se ptalo na plany Cestovatelskeho klubu pro rok 23.

Budu upřimny. Žadne plany nesu. Bo doba je tak zla a zvrhla, že se može stat cokoliv. Pokud se svět nezvrhne a ja se vratim do Evropy, pak určitě dame vypravy do Gruzie, Podkarpatske Rusi a dalšich našich oblibenych destynaci, kere ste už mnozi prověřili na vlastni kožku.

Jedine, co bych vam fčil mohl nabidnut, je navštěva tropickeho raja Dominykanske republiky a provedeni po všeckych mistach, kere maju suvislost s knižku Zrnko pisku. Cena za dvuchtydenni pobyt bohužel neni nizka, tajak zme předpokladali v knihach o koronopodfucku, že se ty kurvy budu snažit zabranit nam v cestovani letadlama, a nejlepši cestu k likvidaci teto naši zabavy su ceny…

Na druhu stranu tady mame přimy let, kdy v 11 rano nasednete v Katovicach do letadla a večer v 19 vystupite v jinem světě. A tam vas už budu čekat.

Start: 12. ledna z Katowic

Navrat: 26. ledna

Cena za letenku, ubytovani a dopravu po ostrově: 78.900,-Kč

Rum, doutniky a jidlo si plati každy sam.

Kdo chce zmizet ze středoevropskeho krimynala, piště hned na ladik.vetva@gmail.com

Přeji vam vše nejlepši do roka 23!

A tady je nejnovějši blog, psany už z tropickeho raja Sosúa: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=796011

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Sosúa

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY

Kniha Zrnko písku o Čechoslovácích, kteří na pozvání dominikánského diktátora přijeli na počátku druhé světové války na ostrov Hispaňola a vybudovali zde tropický ráj, už vyšla, zatím v neoficiálním, samizdatovém vydání. Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

 

Martina: Pane kardinále, jsem ráda, že si spolu můžeme povídat i v závěru letošního roku. Dobrý den.

Dominik Duka: Dobrý den.

Martina: Pane kardinále, možná otázka otázek: Co můžeme dělat my všichni, kdokoliv z nás pro to, aby ten příští rok byl lepší, snesitelnější, nadějeplnější než ten letošní? Můžeme vůbec něco dělat jaksi plošně? Každý jeden z nás? A když to bude dělat každý z nás, zmůžeme něco?

Dominik Duka: Já myslím, že to, co jste řekla, je do jisté míry proklamace, která také vyžaduje, abychom nalezli sílu k jejímu postupnému uskutečňování. A stará zásada říká, že nejprve musíš začít u sebe, a to víme – všechny velké dějinné proměny začínaly proklamacemi. Ale protože se pak ukázalo, že se nezměnili ani ti, kteří tyto proklamace pronášeli, tak skončily fiaskem. To je i úděl církve, mnozí velcí reformátoři se domnívali, že změní církev, když ostatní odsoudí, zavřou nebo vyjdou na bojiště – máme husitské války, a takových momentů bychom nalezli mnoho, Bartolomějskou noc, – víme, že to skončí špatně. Tady je první krok to, že opravdu musím já chtít být takovým, jací chci, aby byli druzí, a to víme, že je těžké. To je také důvod, proč se dávají novoroční předsevzetí. Ale mnozí říkají: „Já už si žádné nedám, protože…“ Chodíme ke zpovědi, a také často, mohu říci i o sobě i o druhých, tam říkáme to samé. A lék, který jsem říkal, a musím říci i sobě: „Musíš změnit svůj postoj, a musíš změnit okolí.“ Ale protože se pohybujeme do jisté míry v rámci zaměstnání a rodiny, tak to, abychom byli lepší, to jde nesmírně pomalu. Ano, mohu to hodit za hlavu. Nebo se snažím, a to je opravdu těžká práce.

A to myslím, že si neuvědomujeme, protože si často nedáme ani čas, abychom na sobě pracovali. Víc pracujeme na druhých, a to potom vyvolává další problémy. Věřme tomu, každý jsme to zažili, že dokážeme druhého člověka odzbrojit, když nejednáte podle šablony. To znamená, že nepřijdu a nespustím: „Co tady děláte? Jak to tady děláte?“ a podobně, ale usmějete se a řeknete nějakou ulehčující průpovídku. A je to často větší potrestání, nebo pokárání, než kdybych na toho člověka křičel. To jsou takovéto kroky.

My často, to není jen problém společnosti, ale i církevní, nahrazujeme psychologické poradny za zpovědnice. Ale problém je, že tam záleží na tom, že nemůžu tyto věci vidět. Nemohu je odhodit pryč. Tím společnost nepolepším. Musím začít od sebe. Čili, když chceme jít do Nového roku, aby to bylo trochu jiné, tak musíme změnit sami sebe. A tady vidím jeden hlavní problém, kterým je, a vy to také říkáte: strach. My máme strach jednat otevřeně. Máme strach nazývat věci pravým jménem. K tomu nás ta společnost vede, vymýšlí si korektnost a podobně, a tím se celá problematika pak ještě mnohem víc komplikuje a zhoršuje. Ale mám-li obstát, musím v tomto momentě počítat se statečností.

Staří Řekové, především Aristoteles, mluví o takzvaných „čtyřech kardinálních cnostech“. To neznamená, že je mají kardinálové, to ještě ani neexistovali, ale to jsou čepy, na kterých se dveře otáčí. Čili, aby se společnost mohla vůbec hýbat, tak potřebuje zaprvé: rozumnost, a tu praktickou rozumnost. To neznamená, že musí být kandidát věd, a tak dále, ale abys měl určitou životní moudrost. Zadruhé: Aby věděl, že musí znát míru. A tady je, myslím, největším problémem, se kterým bychom se měli popasovat v příštích letech, a to je neznalost míry, kdy se celá společnost pohybujeme v extrémech. My jsme takto proměnili jazyk. Napadne tři centimetry sněhu, a máme kalamitu. Pořád máme katastrofy, všechno je nej, anebo nejhorší. Takto se nedá žít, protože to není pravda. Také nemůžeme říci, že ten rok, který nás čeká, bude tím nejhorším rokem, určitě zjistíme, že můžou být ještě horší.

Místo ven se podívám se do mobilu, jestli prší. A zjistím: Má pršet. Ale neprší. A neprší celý týden. A klidně se všichni děsíme, že se v roce 2050 upečeme ve 45° C. Karel IV. nezažil 10 let žádný sníh a obnovil vinice.

Martina: To je povzbudivé.

Dominik Duka: Řekl bych, že toto stupňování jde ad absurdum. Čili znát míru a uvědomit si. Nakonec každý má určitou zkušenost. Já třeba nedovedu stále pochopit, že se otepluje. Prosím vás, tak mám mobil, mohl bych se podívat ven, ale podívám se na mobil, jestli prší, a to je úplně komická situace. Pak zjistím: Má pršet, ale neprší. A neprší celý týden. Ale vždyť jsem tam před hodinou měl, že bude pondělí, úterý, středa pršet. A klidně se teď začneme všichni děsit, že v roce 2050 se upečeme ve 45 °C. To nevíme. My si tím, že jsme ztratili rozumnost a míru, tím se náš život strašně komplikuje. Vždyť my měříme teplotu od jezuitů tady v Klementinu – jak je to dlouho? Pak čteme kroniky, kde žádné teploměry neměli, měli jenom pocitovou teplotu. Karel IV. nezažil 10 let žádný sníh, žádný led, a obnovil vinice.

Martina: Máme hladové kameny v řekách.

Dominik Duka: Pak přišlo husitské období, a to nám dalo zabrat. Zima, sníh, bláto, neúroda, taky nemoci, protože to byla také epidemická záležitost těch pobitých. Čili, to si musíme tak trošku říct: „Ano, starejme se o přírodu, ale nešilme, páč všechno je v pohybu. Takto to nejde.“ Za třetí, spravedlnost. Měli bychom si teoreticky uvědomit má dáti – dal, a také, že absolutní míru nemůžeme splnit, páč jsme vždy obdarováni, a nejsme schopni vrátit rodičům to, co do mne investovali.

Martina: Je tam ale ta věčná žízeň po spravedlnosti, jak jsme si povídali v minulém díle.

Dominik Duka: Ale také si musíme uvědomit, že nemohu chtít spravedlnost jenom po druhém. Má dáti – dal. A tak já musím dáti – dal. I my s tím někdy zápasíme, lidé se domnívají, že mzda je vlastně měsíční paušál. Ale když potom řekne: „Ale chlapče, takhle to nejde. Měsíční mzda není od toho, že nemusíš. Ty musíš taky ukazovat, co jsi vykonal.“ Čili musím být v určité společnosti spravedlivý. Přece nemůžu stát a říkat: „My budeme žádat zvýšení platu.“ Mě to velice zlobí. Nebudu tvrdit, že lidé nepotřebují – ale budu to trochu konkretizovat: Přišel jeden ekonom a řekne: „Máte málo kněží, protože mají malý plat. Jsou to vysokoškoláci, musí mít 40 tisíc korun měsíčně.“ Tak jsem to vzal, položil to na stůl a řekl: „Pane inženýre, teď si ten kříž vezměte, a dělejte arcibiskupa. Já takového kněze nechci. Můžete mi říct, že v rodině mají 40 tisíc na hlavu? To není muž a žena, to jsou také děti. Když vezmu dvě děti, tak mi řekněte, která rodina má čtyřikrát 40 tisíc. Nemá. Tak musíme být také spravedliví, a nejen všechno šponovat.“ Koneckonců musíme říct, že taky výše vzdělání mi ještě nedává právo mít nejvyšší plat, ale jak jsem uměl vzdělání proměnit v hodnoty. Tam pak mohu pomoci.

A ta poslední, to je statečnost. Tam je ale třeba říct, že rozebrat by to bylo strašně dlouhé. Od čtyř kardinálních se odvíjejí postranní, takže dcerou statečnosti je trpělivost.

Martina: Láska je trpělivá, laskavá.

Dominik Duka: To je strašně těžké. Udělat nějaký výpad jde, ale vydržet to pak celý život nejde. Ale to mi říkal řidič, který už nežije: „Víte, vy jste se měl na školách taky zeptat, jestli vůbec vědí, že mají být stateční.“ A musím říci, že tento moment se úplně ztratil. A to je i to, co mě napadá, ale já to budu stále opakovat: Mladý muž, který utíká své vlasti, není pro mne tím, kterého uvítám, protože jeho povinností je, aby stál a chránil svou rodinu, svou obec a tak dále. Bez toho nevybudujete společnost.

Musíme vycházet z toho, že nemůžeme změnit svět. To dělají velcí revolucionáři. Já mohu změnit jen sebe, svou rodinu. Všimněte si, že se rozbila rodina.

Martina: Musel jste k tomu, pane kardinále, abyste toto řekl, být v dnešní době statečný?

Dominik Duka: Rozhodně už jsem, jak se říká, nepromokavý, protože patřím ke generaci – to napsal, jméno vám neřeknu, americký sociolog, k umlčené generaci, roky pětadvacet, pětačtyřicet: „A na konci života jsem si nejvíce, nebo chvíli života jsem si více rozuměl s těmi, kdo se narodili v letech dvacet pět, než s těmi, kdo se narodil čtyřicet šest.“ I statečnost by nemohla existovat sama o sobě.

My jsme mluvili o vizi, naději a lásce. Oni tyto věci znali, ale ten, který vlastně vytvoří hlásání Krista, apoštol Pavel, řekl: „Nebudete-li mít víru, naději a lásku, tak nebudete mít ani tyto čtyři kardinální věci.“ Protože proč byste to dělali? A jestliže vím, že bez statečnosti by tato zem nebyla, bez ní by nebyl 28. říjen, bez ní by nebyl květen 1945 a bez ní by nebyl 17. listopad. Ona k životu patří. A tam si také musím říci: „Ano, znamená to i snášet bolest.“. Trpělivost je od slova „trpět“.

Martina: Pane kardinále, já jsem v první otázce hodila na stůl dotaz, co můžeme dělat my všichni, každý jeden z nás. A vy jste o tom vyprávěl, a řekl jste, že je to prolámat se, a každý musí začít sám u sebe. Ale přesto, spousta lidí vidí marnost, a říkají: „Dobře, já se budu proměňovat. Třeba najdu čas, a proměním sám sebe. Ale jak proměním války v Evropě, války ve světě? Jak proměním, kolik nám poteče plynu a kolik nepoteče? Jak proměním ceny elektřiny? A vlastně z toho pro lidi mnohdy vyplývá, že mávnou rukou a řeknou: „Co já zmůžu?“

Dominik Duka: Víte, já si myslím, že musíme být trochu trošku víc pokorní v tom smyslu, že já zabráním, jestli bude válka mezi Čínou a Tchaj-wanem. To i kdybych věnoval čas sám sobě, tak určitě ne.

Martina: Ačkoliv někteří politici si to myslí, a pravidelně se v tomto angažují.

Dominik Duka: Myslím, že musím vycházet z jedné věci, a to je ta otázka víry. Biskup Fénelon, to byl slavný pařížský kazatel, který udělal učebnici pro výchovu chlapců, kterou přeložil Jan Neruda, a já ten jeho překlad používám, kde vychovatel říká mladému adeptovi: „Nic neděje se maně, vše řídí ruka Páně.“ Čili já musím vycházet z toho, že nemůžu změnit svět. To dělají velcí revolucionáři, já mohu jenom změnit sebe, svou rodinu. Všimněte si, právě tím, že se rozbila rodina a rodině se nedává to místo – když vezmu Bibli, tak největší záležitostí je rodina, slovo dům a rodina je synonymum – a totéž máte, vezmu-li Evropu. My jsme se vždycky učili dějiny jako nějaké vykořisťování, to je přece Evropa rodin, to je to, na co jsme zapomněli. Když řeknu Schwarzenberg, tak musím vědět, že on je příbuzný s tím a s tím, a tito lidé tvořili rodinu. A právě na základě těchto rodin se svět proměňoval, protože ta šlechta nakonec našla vztah. To nebylo vykořisťování. Daně? To jsem vždy zlobil pana inženýra Kasala při kázáních o poutních místech: „Tak, pane místopředsedo, paní hraběnka…,“ teď už vám jméno neřeknu, “…víte, ona tady celý ten areál vybudovala v době, kdy poddaní museli odevzdávat desátek. Můžete mi říct, kolik je to procent z výplaty?“ A on mi řekl: „Tak to víme přece všichni, desetina, deset procent.“ „A kolik dáváme nyní?“ A on říká: „27 až 32 procent. To teď jde z každé výplaty na daně.“ Totéž jsem řekl v Jičíně, a pan senátor, teď starosta, výborný muž, říkal: „Pane biskupe, mýlíte se: 52 procent.“ Teď je to asi 70 procent. Čili my si teď musíme uvědomovat určitou zodpovědnost, na které toto stojí.

A jestliže já dokážu sebe, rodinu, příbuzenstvo… Musím říct, že se mnoho zlepšilo, já jsem byl letos opravdu překvapen, když jsem byl na Olšanech a viděl, jak se změnil vztah lidí a obce, kdy bylo vidět i rodiny s dětmi, jak jdou. A tam jsme se jako rodina scházeli, a vyprávěly se dobré příklady, i ty špatné. A najednou vidíte úplně všechno v jiném pohledu, a myslím, že to proměňuje společnost. Pokud budeme utíkat do uzavřenosti jednoho bytu, jednoho člověka, tak na nás bude všechno padat. Ale jestliže si uvědomíme, že se tímto způsobem můžeme proměnit, tak udělám to, co dokázala proměnit středověká společnost, a na ni navazovaly další.

My jsme to dnes všechno dali politickým stranám, z politických stran máme politické kluby, a kritizujeme Bahrajn, že tam nemají v parlamentu politické strany, že pan král to zakázal. Jo, ale kolik já mám tady v našem parlamentu politických stran? Tam mám dnes už většinou kluby. A z toho vyrůstá ta určitá nespokojenost a necitlivost vůči lidem.

Politický liberalismus udělal vše, aby nás osvobodil od náboženství, ale nechtěl náboženskou svobodu. A v tom pokračovali i soudruzi. Kde není náboženská svoboda, nejsou ani ostatní svobody.

Martina: Pane kardinále, vy jste tady zmínil, že bez statečnosti, bez jedné z kardinálních ctností, by nebyly velké milníky ani v našich životech, ani v životě naší země, třeba 17. listopad. Od 17. listopadu 1989 uplynulo 33 let, a já jsem asi nikdy neslyšela tak intenzivně a s takovou hořkostí mezi lidmi hovořit o tom, že zásadním znamením liberální demokracie, kterou tedy máme, tedy je, že vůbec není liberální, a bohužel už také přestává být demokracií. Jak to vnímáte vy? Urazili jsme od boje za svobodu a demokracii dlouhou cestu v kruhu?

Dominik Duka: Myslím, že slovo liberální, když vezmu kořen toho substantiva, tak se všichni shodneme. Když vezmeme politický liberalismus toho století, tak víme, že z velké části udělal všechno, aby nás osvobodil od náboženství a nechtěl dát náboženství svobodu. A v tom potom pokračovali i soudruzi. A to není jen náboženství. Kde není náboženská svoboda, nejsou ani ty ostatní.

A podobně výhoda byla, že 17. listopadu byly tyto tendence dlouhodobé, a to nebyl jenom 17. listopad. Je to velice složité. Ale pak ta skutečnost, že se setkali mladí lidé – já jsem se na to díval z okna bytu kostelníka svaté Voršily – tak jsme viděli, že oni neustoupili. A najednou, v tom je ta obrovská síla. Stály tam jednotky rychlého nasazení s pendreky, za nimi stáli se samopaly, teď tam byly připravené ty obrněné vozy, kde měly ty sítě, že je budou nabírat. Pak se tam objevil muž v takovém pomerančovém kabátě, a ten zakázal, a ty vozy musely zastavit. Otevřeli jsme kostel, kde do něj mohli mladí lidé utéci, a nevstoupili tam s obušky. Ale bylo to pro ty, co byli v první řadě, přiznejme si. A pak jsem s některými mluvil.

A tady právě vidíme sílu statečnosti. Vezměte, že můžeme říci, že 17. listopad ukázal, že ne brutální síla, ale opravdu touha, která vás vede, ta žízeň po spravedlnosti, vám pomůže ke statečnosti a zůstanete stát. To neznamená, že ten, kdo je statečný, nepociťuje úzkost. Tu pociťuje, a možná i více, než kdokoli jiný. A to myslím, je ta naděje. My, že jsme zaměnili svobodu za svévoli, diktujeme klidně lidem šedesát pohlaví – tady nějaký expert napsal, že 121 –, a to už vidíme, že se pohybujeme v nemožné utopii, že to není myslitelné. Teď se lidé bojí postavit.

Martina: Ale přesto sílí hlasy o občanské neposlušnosti, sílí připomínky 17. listopadu. Myslíte, že je čas na repete, protože naše demokracie, naše svoboda, je již opět služkou?

Dominik Duka: Jenže problém demokracie je důsledek záměny svobody za svévoli. To není demokracie. Není. Tady je mnoho velkých problémů, a za to ani politici nemůžou, protože nad tím nepřemýšlí. Oni se v parlamentu domnívají, že mohou odhlasovávat vědecké výzkumy. Ať si vezmu klima, ať vezmu otázku genderu, s tím parlament nemá vůbec nic společného. Copak se hlasuje, jestli mám dvě nebo čtyři lopatky?

Martina: To ne, ale politici velmi nasedají na lopatu těmto aktivistickým snahám.

Dominik Duka: Páč politici ztratili statečnost. Ten politik se bojí mnohem více než já, nebo vy, říct pravdu.

Martina: Ale to mi vysvětlete: Tolik lidí si přálo při posledních volbách, aby zvítězila současná vládní koalice, aby se jí podařilo sestavit vládu. Říkali: „Třeba to neumí, ale jsou to poctiví lidé.“ A teď se nestačí divit. Řekněte mi, čím se to stalo? Dá se takový omyl pochopit? Nebo proč se lidé zmýlili ve vládě, které věřili, když už bychom mohli mít dost zkušeností?

Dominik Duka: Víte, mě tady napomíná Masaryk.

Martina: Stojí vám tady za zády, ano.

Dominik Duka: Já mám k tomu trošku svůj názor, ale je tam trošku doplněný jeden moment, ale nebát se a nekrást. A tady si musíme uvědomit, Masaryk také řekl, že demokracie nemůže existovat bez božnosti, slušnosti a tolerance. A takové ty radikalismy, které si myslí, že účel světí prostředky, dopadnou špatně.

Největší selhání po listopadu 1989 bylo ve školství, které by mělo vychovat kriticky myslícího člověka, který má také morální sílu stát za pravdou. A to je etika, kterou jsme i jako církev zanedbali.

Martina: Promiňte, znamená to tedy, že prvotní omyl je v tom, že jsme zapomněli, na čem lze demokracii, případně na čem lze svobodu stavět?

Dominik Duka: Přesně. My jsme si z toho vytvořili, během těch 33 let, že mohu dělat, co chci, na všechno mám právo, a vláda a parlament to musí všechno odhlasovat. To nejde. Já taky nejsem s parlamentem spokojen, ale na druhou stranu musíme říci, že tady chybí vzpoura, a vzpourou nemyslím střílení do vzduchu, ale mluvili jsme o práci na sobě, aby k sobě slušní lidé našli cestu. Rodiny ve středověku vytvořily společnost a zrušily otroctví. To nebylo tak jednoduché. My máme stejně holubičí povahu, jenže Praha od 8. století do 11. byla největší tržiště s otroky. My jsme nevydělávali na naftě, na zlatu, my jsme vydělávali prodejem lidí, které jsme v okolí loupili. Takže nedělejme si iluzi proto, že tady byli stateční lidé, jako Ludmila, Václav, Vojtěch a další. Ti se proti tomu uměli postavit, ale doplatili na to. To z toho nemůžeme vycházet jako svobodné bytosti, a svoboda v sobě nese taky riziko zneužití.

Martina: My jsme si tady teď řekli, jak na sobě musí pracovat každý jeden člověk. Je to vaše poselství času, abychom na sobě pracovali. Porovnali jsme to, na jakých základech může stát demokracie, na jakých základech může stát svoboda jako taková, lidská, osobní. Řekněte mi, co ale teď dělat? Co by třeba v tuto chvíli měli dělat politici bez ohledu na nějakou stranickou příslušnost, ono je to dneska už téměř jedno, když by opravdu chtěli neprohlubovat zášť mezi lidmi, nevykopávat hlubší příkopy mezi jednotlivými skupinkami, skupinami a jednotlivci, nevyvolávat v lidech strach? Co dělat? Co by měli dělat oni?

Dominik Duka: Asi víte, že jsem se snažil říct, že jsou to ty extrémy. My musíme říct, že situace, ve které jsme, do které jsme společnost dovedli – že určitý podíl na tom máme my všichni. Ale není to kolektivní vina. Je potřeba ukázat, že tady byla chyba, a to nechceme udělat. My se domníváme, že pravda je stranická. Tím nemyslím jen politické strany. Ale u pravdy není důležité, kdo to říká, ale co říká. A musím vědět, že pravda je shoda mezi skutečností a tím, co říkám. A jestliže mi to řekne parta X, i když jsem v opozici, tak uznám tu pravdu, protože to je rozumné. Tohle nám chybí. Tady máte okamžitě, že opozice začne kritizovat všechno, co dělá vláda.

Média – já jsem žil z německé televize určitě pětadvacet let. Teď jsem ale viděl ty proměny, střídali se sociální demokraté a CDU-CSU. Vláda neměla pravdu, a pokaždé ji měl moderátor, nebo mluvčí v televizi, který si ale pořád úplně protiřečil během těch let. To je potom hra, to není politika. Politika je správně umění možného, to znamená, že neprosadím všechno. Ale měla by tam být jedna věc, kterou vždycky říkával Konrad Adenauer, když se ho ptali, jestli lhal. Tento člověk prošel tak těžkým životem, že věděl, co říká. Říkal: „Nelhal, ale často se mlčelo. A neměl mlčet.“ A to myslím, že se tady teď vytratila občanská statečnost jako taková.

Martina: Kam se poděla? Proč tady před třiatřiceti lety byl poryv, a pak zase dlouho nic?

Dominik Duka: V čem vidím největší selhání po listopadu 1989, bylo školství. To školství, které mělo vychovat člověka, který je schopen kriticky myslet, ale taky, který má morální sílu stát za pravdou jako takovou. Tohle byla základní chyba. Na tom se podílela i církev, protože tady bylo zapotřebí se opravdu vrátit k tomu, aby děti měly možnost náboženského vzdělání. My jsme nepovažovali za nutné jít do škol, a řekli jsme, že to budeme dělat jinak, a nepracovalo se na tom dostatečně.

A potom je další věc, že v začátcích jsme říkali, že bude etika, a bude tedy buď náboženství, nebo religionistika. Tady se v této oblasti udělalo tak málo, protože dneska máte etiku, která nemá s morálkou vůbec nic společného.

Martina: Ano. Vzpomínám si na mou oblíbenou frázi z učebnice etiky: „Interpretujeme-li logické třídy jako relace, snadno nahlédneme, že principem kategorického sylogismu je tranzitivnost inkluze.“ Z toho asi člověk nezmoudří. A asi se ani nenaučí zbožnosti tázání sebe sama.

Dominik Duka: Přesně tak. Ta odtrženost. A to není jenom náš problém, to je problém celé naší kultury. Chtě nechtě. Tady budu hájit své hnízdo: Univerzita musí mít most, který spojuje s katedrálou. Tam musí být transcendentální moment. A ten se začal považovat za vedlejší.

Ze žurnalistiky a médií jsme udělali zboží, a tím popřeli jejich smysl. Člověk nežije proto, aby obchodoval. Obchoduje proto, aby žil. Kdo chce hlavně žít, nemůže se realizovat. Ale realizuji se pomocí druhým.

Martina: Pane kardinále, vy jste tady vzpomenul, že jste sledoval německou televizi, a jak jste pozoroval hru, jak moderátor byl vždy v opozici, a vlastně mu vůbec nevadilo, že každé volební období je v opozici proti dalšímu politickému subjektu. Řekněte mi, co mohou dělat pro uklidnění ve společnosti média? Tím tak trošičku plivu do vlastních řad, ale tak musím říci, že média pro uklidnění, pro pragmatické informování, pro rozumné diskuse udělala pramálo. Ba, co víc, řekla bych, že naprosto v minulých letech selhala, pokud si můžu jakožto moderátor dovolit toto konstatování. Řekněte mi: Co dál? Kudy teď?

Dominik Duka: Víte, to nebudou rádi slyšet ekonomové. I když jeden z našich významných ekonomů v tomto prostoru řekl: „Ekonomie není věda, držte se národohospodářství.“ Ale to neznamená, že ekonomové jsou hlupáci. Tady bych řekl, že máme tendenci, a to je vždycky, že jdeme z toho zklamání revoluční cestou. A revoluční cesta nás zase přivede do slepé uličky, protože jí chybí rozumná vyváženost, o které jsme mluvili. Protože to, co platí pro jednotlivce, platí pro společnost. A tady je chyba.

Jestliže jsme udělali ze žurnalistiky, nebo z médií, zboží, tak jsme popřeli smysl. A musíme říct, že jsme tomu strašně podlehli. A to ne, že budu kritizovat vás, jako média, ne, že budu kritizovat politiky, ale já musím kritizovat i náboženský život. My jsme prostě přesvědčeni, že strašně důležité je, abychom byli v mainstreamu, abychom dokázali lidi oslovit, a že nejdůležitější je, kolik nás tam bude. A abychom měli taky určitý tleskot, potlesk. Ale to nemá nic společného s těmi skutečnostmi. Člověk nežije proto, aby obchodoval. Obchoduje proto, aby mohl žít. Čili my jsme popřeli základní pilíř života. O tom jsme vlastně mluvili už před tím, kdy jasně vidíme, že pokud pilířem je, abych mohl žít, tak nemohu sám sebe realizovat. Ale realizuji se pomocí toho, že pomáhám druhým. A tak realizujeme společně společný život. A toto myslím, že se úplně vytratilo.

Martina: Přímo i nepřímo jste naznačil, že za posledních, řekněme ,30 let si církev mnohdy vystačila se svými vlastními problémy, místo, aby byla světlonošem…

Dominik Duka: Aby byla solí a kvasem.

Martina: Solí a kvasem, ano. Světlonoš je nebezpečný výraz. Viďte?

Dominik Duka: Ano. Jistě, že je nebezpečný. Víme, že přesolit něco je strašné. Když se popletu a dám si do kafe sůl, tak už s tím nic neudělám.

Martina: A když nevzejde kvásek, tak nebude chléb.

Dominik Duka: Musím vědět, kdy dát kvas a kdy tam dát sůl. Podobně je to u hlásání pravdy. Čili musím se otevírat tak, že musím poznat pravdu. Ale nemůže to být bičování lidí. To se také dělá. A zase musím mít sílu, abych toho člověka pohnul. A nám stačí, když nám lidé tleskají.

Martina: Za to vás asi kolegové nepochválí.

Dominik Duka: A tak, mě už znají, za ta léta. Ale člověk si také musí zamést před svým prahem. To je také pravda.

Kde zvítězí ideologie, tak je konec, páč ideologie nehledá pravdu

Martina: Vidíte do budoucna roli církve naděje plněji? Protože pravděpodobně rozdělovačů společnosti, aktivistů, médií, politiků, zájmových skupin, neziskových organizací, těch je skutečně dost. A možná je čas už to pořád nepojmenovávat, ale vytvářet nějaké celospolečenské aktivity směrem ke smíření, toleranci jiných názorů, skutečná svoboda. Myslíte, že v tom by mohla být do budoucna jakási mediační role pro církev?

Dominik Duka: Myslím, že sama církev, tak jako společnost, prochází touto krizí. To je podobné, a řekl bych, že jsme téměř v období 16. století, vystoupení doktora Martina Luthera, a tak dále. To je tříbení mozků, beze sporu. Proč? Protože církev se nemůže nikdy úplně postavit v demokratické společnosti, která je pluralitní, a mám-li sjednocovat, tak se nemohu spojit s jednou skupinou. Každý je natolik chytrý, že si řekne: „To dělat nebudu, páč to prohraju, když budou všichni proti mně, kromě jednoho.“

A tak hledám tu většinu, ani to není správný postoj. Já nebudu souhlasit se všemi politickými stranami. A kdybych vám řekl pravdu, jak je, tak bych na jednu stranu řekl, že já vůbec k volbám nepůjdu. Co si vyberu? Na druhou stranu musím říci: Tak se podívej, jestli ty jsi tak dokonalý, že by někdo řekl, že zrovna ten je ideální. Já musím říci, vycházím z toho, že budu hledat, když už nemůžu hledat dobro, tak jako minimalista musím říci, budu hledat menší zlo. Jestliže nenajdu vůbec, jenom zlo, tak pak se musím postavit plně proti, a to třeba proti všem. To je úkol církve a každé dobré společnosti. Protože církev není jenom to Boží, ale jsou tam také lidé.

A za druhé je potřeba umět rozlišit, a to je velmi složité – ale sedíme na těchto židlích, kde za těch víc jak 300 let na nich sedělo množství lidí, ale seděli na nich mnozí lidé, kteří rozhodují, nebo rozhodovali i o osudu zemí, paní Thatcherová, pan Bush, a tak dále… – A já musím rozlišit. Nenávidím třídní společnost. Ve společnosti a v politických stranách máte různé lidi. Já nemohu říci: „ODS je taková, komunisti jsou takoví. Já nemohu ty vaše ideologie, milí soudruzi, proti nim vždycky budu stát.“ Ale několikrát v životě jsem i z těchto lidí našel ty, kteří byli dobrými lidmi, a špatnými komunisty. To lidské bylo hlubší. Včera jsme tady mluvili s těmi, co pořádají Navalis, o Státní bezpečnosti. Mluvil jsem o Bizonovi. Znám tedy případy i těch, kteří nosili uniformu StB, a nepodporovali komunistický systém. Myslím, že toto je úkol církve. Aby nejenom těmto lidem pomáhala, ale aby také i ukázala NE. Ani v parlamentě by neměla být nenávist jedné partaje proti druhé. A tady toto je. Kde zvítězí ideologie, tak je konec, páč ideologie nehledá pravdu.

Martina: Ta už ji našla, a jenom ji šíří.

Dominik Duka: V první republice po sobě házeli kalamáře. To dnes nedělají. Pan Sládek se snažil něco rozbít. A když bylo jednání o církevních věcech, tak monsignor Šrámek, a tak dále, měl řeč o Svaté stolici, jak tehdy říkali, a paní Zemínová, později politický vězeň, a skončila úplně na jiné straně barikády, mu říká: „Na stolici máme Šaratici.“ A on odpoví: „Trouba Boží se ozvala. Půjdeme k soudu.“ Skončili, šli na večeři, kde si tykali a brali to jako divadlo. Je to úsměvné, ale nedostalo se to do celé společnosti. A teď je problém té mediální techniky, že vidíme v parlamentu všechno, ale co se tam stalo, že oni už si nedokážou sednout ke stolu. Někde ta nenávist došla tak daleko, že to úplně ty lidi ničí. Ale ono to ničí politickou scénu, a do jisté míry i život v zemi.

Martina: Ono se to přenáší.

Dominik Duka: A toto církev nemůže udělat. Problém je, že jedni jsou s touto partají, a druzí s tamtou partají, a za každou cenu.

Pokud je člověk jen dokonalejší zvíře, nemůže z toho vzejít nic dobrého. Ale pokud jsme podobni Bohu, můžeme se řídit zákonem lásky: Cokoli jste udělali jednomu z těch nejposlednějších, udělali jste mně.

Martina: Pane kardinále Dominiku Duko, vy jste tady citoval Konráda Adenauera, který řekl: „Nelhal jsem, ale často jsem mlčel.“ Promluvit, nemlčet, je někdy opravdu velké hrdinství a velká statečnost. Stejně jako zůstat člověkem. A mnoho lidí si teď říká: „Dobře, všechny scénáře jsou rozepsány, může přijít cokoliv. V příštích měsících, letech se může stát cokoliv, ale prosím, ať to zvládnu, ať zůstanu člověkem, ať nepropadnu běsům, hysterii, emocím, nenávisti.“ Řekněte mi, jaká je cesta k tomu „zůstat za každou cenu, za každých okolností, člověkem, a nad to slušným člověkem“?

Dominik Duka: Víte, myslím, že to je opravdu jeden z úhelných kamenů této problematiky. My řekneme „člověk“, ale co musíme dodefinovat? Kdo je člověk? Jestliže je člověk chytřejší opice, tak z něho neuděláme…

Martina: Nechte Darwina.

Dominik Duka: Ano. Ale tady bych řekl, na tom stavím celý svůj život, nemyslím já, to je prostě vzkaz naší kultury a civilizace. Jestliže vezmu babylonské mýty, tak když se bohům nechtělo dělat a byli přiopilí, tak se porvali, a z těch kapek krve, které spadly do písku, uplácali člověka, aby jim sloužil. A teď si vezměte, že v tomto prostoru se zrodí stránka, která říká, že Bůh na hrnčířském kruhu udělal postavu člověka, a do ní vdechl svůj život. Pak zjistili, že smutno je člověku samotnému, tak z jeho boku vzal materiál, a z něj vytvořil druhou postavu. To byl Adam, a to byla Eva. Adam hlíňáček ze země, a žena, která je matka živých.

Pozdější zpráva, nemůžeme stavět na astronomii antiky, a nevidět pana Grygara, má druhou zprávu, kde řekne: „Bůh učinil člověka, jako muže a ženu ho stvořil.“ Slovo „stvořit“ je sloveso, které znamená výkon Boha. My ostatní pracujeme, děláme, ale on je jiný, on je Stvořitel. On tvoří. A je k mému obrazu. Čili to znamená: My jsme bytost a schopná smyslu, rozumu, ale jsme také bytost schopna komunikovat, čili schopná lásky. Proto jsme schopni Boha. Když vezmu člověka takto, tak v tomto momentu vím, že je to základ, který mě vede k tomu, abych v každém druhém viděl sám sebe. Kdy Kristus řekne: „Co jste udělali jednomu z těch nejposlednějších, udělali jste mě.“ A proto nemusíte znát Desatero, stačí vám jeden zákon – zákon lásky. To jsou neuvěřitelné momenty. A to nejsme v době 21. století a vyspělých přístrojů, rozvinuté vědy, ale jsme úplně v těchto základech. A to, co je tady řečeno o člověku, je vlastně dáno jako základní zlatá nit, která se táhne dějinami. A proto dokázali i církevní učitelé říci: „Prvně jsem člověk.“ To znamená muž, nebo žena, páč je tady komplementarita. Za druhé mohu říci: Jsem katolík. Jsem křesťan. Pak třeba budu, nevím, Francouz. Čili na této škále, když zachovám první linii, tak jsem schopen projít všemi škatulkami člověka, nás lidí, jací jsme.

Ale jakmile to posunu jinam a řeknu, že člověk je dokonalejší zvíře, a tak dále – ano, my v sobě neseme biologické stránky té věci, ale každý náš krok, a to rozlišoval už starý Aristoteles, který zdůrazňoval „Actus hominis. Actus humanus“. Člověk, jako biologická bytost, a pak je člověk, jako bych řekl už svým posláním, to máme humanitu, a ten si vždy musí umět korigovat a moderovat naše biologické postoje. Myslím, že toto je opravdu potřebné. A když vezmeme, jakým jednoduchým způsobem se všechno dokáže pošlapat, tak se nedivme výsledkům.

Na Nový rok bychom se měli zastydět nad tím, že se nám s takovou vysokou úrovní civilizace nedaří vytvořit kulturu i náboženský život, které by šly výš

Martina: Pane kardinále, čeká nás Nový rok, a ten vždycky bývá spojen s novým začátkem, sice jen symbolickým, protože věci se valí a kontinuita zůstává, ale přesto všechno: Vy jste pojmenoval mnoho krizí, krizi politiky, církve, občanské společnosti, krizi přemýšlení, médií, řekněte mi: Jak si myslíte, že obstojí? Jak vidíte příští rok?

Dominik Duka: Měl jsem jednou takový, ne ostrý, ale do jisté míry velmi nabroušený dialog s jedním čestným doktorandem. Jednalo se o přednášku, která nás nic nenaučila, a já jsem mu řekl ne. Samozřejmě, že jsme všichni jistým způsobem jako malé děti. Kolikrát nám říkali „nesahej na to, spálíš se, řízneš se“. Stejně jsem to musel zkusit. V tomto jsme jako lidé nepoučitelní, protože hledáme zkušenost. Ale to není tragédie. To je něco jiného. Kdyby pak už někdo skočil do ohně, ale to pak máme určité přirozené brzdy. My si musíme uvědomit, že jako lidstvo jsme prošli mnohem většími katastrofami s mnohem menší výbavou. My se musíme zastydět.

A to bychom se měli na Nový rok zastydět nad tím, že se nám s takovou vysokou úrovní civilizace nedaří vytvořit určitý moment kultury, aby šla výš, ale i náboženského života. Protože jedině, když uděláme určitou katarzi, očistu, že si musíme jasně říci, když půjdu do politického života, že nemohu volit člověka, který mi řekne, že budu u jednoho „kandelábru nabíjet čtyři auta“, když to má příkon na desetinu toho automobilu. Přeci tady musí společnost říci: „No tak to hochu takhle ne.“ Musíme udělat katarzi, kde ne celebrita, ale skutečně člověk vzdělaný a uspořádaný je pro nás zárukou. A když takto k tomu přistoupíme, tak je tady velká naděje.

Když pan doktor Hilgermann řekne, že v nejhorším posuneme Zemi, až poletí nějaký velký meteorit, tak to zní jako utopie. Na druhou stranu, když si uvědomím, jak od počátku člověk, můžeme říct lidstvo, došlo do konců, kde nemáme všechno negativní, ale libujeme si v negaci a ve skepsi. A to je dáno tím, že si přestáváme věřit, kdo jsme, a že přestáváme přemýšlet nad tím, proč tu jsme, a co je smyslem našeho života? Že to není jenom, abychom si užívali, ale že také musíme žít, ne užívat.

Martina: To je ta klasická otázka. Odkud jsem a kam kráčím?

Dominik Duka: Ano.

Martina: Pane kardinále, naši posluchači slyší, že slova podbarvila hudba, protože pod okny arcibiskupství se vesele vyhrává. Tak teď už je možná správný čas říci přání do Nového roku. Vy jste teď řekl velmi důležitou věc: Zastavit se, zastydět se, ale na konci tohoto studu musí být něco tvůrčího. Řekněte mi: Jaké je vaše přání? Co je nám teď třeba nejvíce?

Dominik Duka: Budu citovat jednoho už zesnulého spolubratra, který vedl výbor odboje v Itálii proti nacismu, idol mého tatínka, protože organizoval jejich útěk z Itálie přes Švýcarsko na Západ, a ten říkal: „Víš, synku, smutné je, že se nestydíme. Že se nestydíme.“ Tak myslím, že bychom měli do následujícího roku skutečně vstoupit každý a každá s určitým zahanbením. Ale to nestačí. Tam je zapotřebí jednak umět si říct: „Už ne dál. Tak už ne.“ A za druhé vezměme si příklad z Adenauera, z de Gaulla, z Churchilla – my nemůžeme mlčet tam, kde je zapotřebí promluvit. Ale hebrejsky „davar“ to není jen slovo „mluvit“, ale musí tam také být čin. To říkal jeden náš duchovní vůdce: „Nemůžete být jenom „slova-né“, musíte být také „čina-né“, že nemáme jenom mluvit, ale i činit. Tak ať vám Bůh v Novém roce žehná.

Martina: Pane kardinále, moc vám děkuji za vaše slova. Moc vám děkuji za váš čas. A moc vám děkuji za inspiraci, kterou jste nám nejen do Nového roku poskytl. Pán zaplať.

Martina: Co by této době řekli Václav Havel a Karel Kryl? Tys je poznal, a mluvil jsi s nimi právě v dobách revolučního kvasu.

Igor Chaun: Trošku, trošku. U Kryla trošku, ale…

Martina: Možná se do toho dokážeš vžít více než my ostatní, protože jejich jmény se dnes ohání kdekdo, a pohříchu nejčastěji ti, kteří se snaží zničit to, čeho si oni cenili nejvíce – svobody.

Igor Chaun: Tato doba je opravdu plná absurdit, a já si asi netroufnu říct, co by na to teď řekl Havel, nebo Kryl. Kryl by složil krásnou skladbu. On se vyhranil už proti naší rané demokracii, a rychle začal odsuzovat Václava Havla za to – jak se říká, potentát – že zpotentovátěl. Ale on byl opravdu velmi drsný. Pak mu taky puklo srdce bolestí, když v Norimberku na dlažbě prostě padl na zem a byl mrtvý. Ale myslím, že Havel by byl zase v opozici, že by to nějakým způsobem velmi trefně komentoval. Já si Havla neidealizuji, ale ten člověk měl obrovské charisma, a pro tuhle republiku, pro její reputaci, renomé, udělal, možná od doby Masaryka jako jediný nejvíc. Porovnejme to s renomé Kaluse a Zemana.

Ale zase můžeme říci, někdo by namítl, že to je proto, že hrál jejich noty. Já ho beru jako autentickou osobnost, a málo se hovoří o tom, že on za své názory odseděl téměř pět let v kriminále. Někdo řekne „fešácký kriminál“. Odpověděl bych: „Běž si sednout do fešáckého kriminálu. To asi, že budeš mít k snídani bábovku, ještě ke skývě chleba? Že budeš mít o hodinu delší procházku?“ Takže pro mě je Václav Havel velice silná postava, a myslím, že by to komentoval a že by vnesl nějaký pohled. A hlavně, oni ho milovali světoví intelektuálové, to znamená, že by přinesl i jejich pohled na věc.

Martina: Těžko říct, jak by se cítil v dnešní době. Protože je možné, že patřil do devadesátek.

Igor Chaun: Tady výrazně souhlasím, to je velmi dobře řečeno. On splnil přesně tu úlohu, kterou měl v Commedii Dell´Arte světové politiky.

Martina: Jenom jsem se chtěla zeptat, protože když se řekne „humanista“, tak se automaticky pro naše novodobé dějiny dodá Václav Havel. Jak třeba v této souvislosti vnímáš „humanitární bombardování“ Bělehradu? Ale nechci to rozebírat příliš. Jenom jestli jsi s ním o tom…

Igor Chaun: Já jsem s ním o tom točil. On byl velice pohoršený a znechucený, že se mu toto připisuje, že to bylo zneužito proti němu. A pokud se nemýlím, tak my jsme v té době byli úplně čerství členové NATO, a vlastně to schválil předseda vlády, což byl tehdy Zeman, ne prezident. Takže my jsme v tu chvilku byli malý stát s rodící se demokracií, a připisovat Václavu Havlovi na jeho účet tak zvané humanitární bombardování mi přijde absurdní. Bezpochyby to na vyznamenání není. Bombardování je bombardování, není ani humanitární, ani… Ono se pak našlo, že to někde v nějakém, myslím, francouzském rozhovoru, interview, opravdu toto sousloví jednou použil, a od té doby mu to bylo připisováno. Dokonce myslím, že to mám na YouTube. On se od toho velmi distancoval, a velice ho to mrzelo.

Kdybychom žili jenom v dobru, tak nejsme na zemi, ale v andělských světech

Martina: Já jsem si teď povídala s Annou Hogenovou – a pro posluchače, vysílat to budeme až po našem rozhovoru – a s tou jsme si povídali o dobru a zlu. A já se na to chci zeptat tebe, protože mnozí z lidí, kteří nutně přispívají a zasazují se o sílící nesvobodu u nás, jsou velmi inteligentní, a o řadě z nich se nedá ani říct, že by měli zlé úmysly. Myslíš, že se dá likvidovat něco tak nesmírně cenného pro lidskou společnost, jako je lidská svoboda, řekněme na prvním místě svoboda slova, a přitom žít v iluzi, že přispívám k lepšímu světu? Jak to vnímáš? Co za tím je?

Igor Chaun: Tak samozřejmě, že se nabízí primární odpověď, že to možné není. Že to prostě možné není. Ale společnost se vyvíjí. Byly doby, kdy musel nějaký imperátor povraždit dvě stě odpůrců, aby udržel moc, a mohl takzvaně dělat dobro. Víš, já se na některé otázky nebojím odpovědět tím úplně obyčejným – nevím. Já jsem součást téhle společnosti, téhle země, pokouším se z co nejčistšího svědomí přispět k něčemu dobrému, občas trochu šlápnu do hovínka, ale já to umím přiznat. Já vím, že někteří posluchači, a třeba diváci mých videí, mi psali: „Igore, my moc rádi posloucháme tvé duchovní myšlenky. Ale prosím tě, nevěnuj se politice.“ Já uznávám, že tak to prostě je. Teď už dokážu nahlížet, že jsem byl dlouhá léta ve vleku své jisté drobné úlohy, a spíše bych řekl prožitku listopadu 89. Já jsem se s tím do jisté míry identifikoval, věřil jsem tomu, a věřil jsem v nějakou sebeobrodnou, zdravou funkci demokracie. A vím a uznávám, že mnoho lidí kolem mě, mohlo cestou deziluze, která ale vede k novému poznání, k nové síle, projít dříve než já. Proto jsem hned na začátku řekl, že tady přichází Igor, který to nemá úplně srovnaný. Že tady přichází Igor, který to velmi bedlivě vnímá, pozoruje politiky, pozoruje společnost, pozoruje média, když má příležitost, a snaží se připomenout duchovní aspekty toho všeho, co prožíváme. Ale já, když ten příběh není u konce, mám znát konec tohoto příběhu?

Takže já se znovu musím vrátit k Igorovi. A jak jsi řekla, že budu před Vánocemi hladit, tak já mám objev, že neexistuje nespravedlnost. Že všechno, co se děje, je nějaké vyvažování určitých sil, určitých energií. Tak jako ani sopka nevybuchne bez toho, aby se nahromadilo někde nějaké zemské magma, tak nějaký konflikt nevznikne, když se cosi nenahromadí. A stejně tak v našich lidských životech někdy máme pocit, že jsme si to zasloužili. Udělal jsem chybu? To je v pořádku. Jenže se v našich životech dějí i věci, nebo vidíme přátele kolem sebe, které stíhá rána za ranou, a oni jsou to hodný lidi.

Teď možná udělám nečekaný střih, bude hodně nečekaný – a tam já uplatňuji pohled karmy, pohled reinkarnace. To znamená, že si za to takzvaně nemůžeme v tomhle životě, ale můžeme si za to v jiných životech.

Martina: Karma je zdarma.

Igor Chaun: Karma je zdarma. Tu máš přišitou, ani nevíš jak. A proto se mi líbí východní pohled na svět, který vidí věci v souvislostech, v harmonii, a v neustálém dovyvažování sil dobra a zla, oni to nazývají jinak, vlastně dvou základních dynamických principů vesmíru. Principu, který existuje v našich lidských životech, abychom dokázali volit, abychom dokázali vybrat. Kdybychom žili jenom v dobru, tak nejsme na zemi, to jsme zůstali někde v andělských světech, kde věřím, že tam to tak je. Ale my tady sestupujeme do zvláštního prostoru, kde na nás, uvozovky, dopadají, chce se říci, útočí, obě tyto síly, a teď je na mně, jako na lidské bytosti, jestli se nechám zahořknout, jestli uvěřím tomu, že všechno ovládají ilumináti a Nový světový řád – někdy jsou takové šílené konspirace, já je tady ani nebudu jmenovat – nebo jestli si řeknu: „Dobře, možná se to ve světě děje, ale já mám jeden obrovský dar od Stvořitele, a to je moje vědomí. A do toho mi nikdo nemůže sáhnout bez mého připuštění.“

Ale pokud si každý večer sednu ke zprávám a nechávám se programovat vší tou pečlivě vybranou a nevolenou hrůzou, kterou mi tam pouštěj? Já se někdy bavím tím, že si přečtu titulky na iDnes na mobilu, a to v podstatě svět končí, když si to přečteme. Nebo si připomenu práci klasiků, připomenu si sílu přírody. Mně neuvěřitelně pomohla zahrada. Říkám, zahrada je nejlepší psychoterapeut, klidně bych řekl i psychiatr. V přírodě vidíte, že nic nejde očůrat, že všechno má svůj čas.

Martina: A řád.

Igor Chaun: A řád. Za člověkem můžeš přijít a ukecat ho, obelhat ho. Přijdu já za růží a ukecám ji, aby mi v lednu vykvetla? Ne, ona má svůj řád, ona čeká. A já, protože zahradu dělám s láskou, docela velkou zahradu – já jsem megaloman, a vysadil jsem tam toho strašně moc – tak už vlastně od roku 2010, možná to pletu, asi dvanáct let pozoruji, jak na zahradě neustále něco ožívá, umírá, kvete, předává si štafetu života. A tohle je pohled, který se snažím uplatnit i na svět kolem sebe. Svět není v nepořádku, on jenom stále dává sám sebe do pořádku, a to i procesy, které se jeví, jakože jsou v nepořádku. Doufejme, že zabráníme tomu, aby došlo k velkému extrému, který svým způsobem visí ve vzduchu díky zdegenerovanému lidstvu a zdegenerované a zpohodlnělé západní společnosti, že by to vyvřelo do třetí světové, nebo do totálního zničení západní společnosti. Na čemž pracuje.

Děsí mě, když čtu udání studenta na profesora, což se děje. Už jsme zase v Sovětském svazu, nebo v době Mao Ce-tunga, akorát se ještě nepopravuje.

Martina: Igore, když se znovu vrátím do roku 89, tak se o sametové revoluci mluvilo mimo jiné jako o studentské revoluci. Když se podívám na současný stav věcí, tak nejaktivněji pošlapávají to, co jsme tehdy vyvzdorovali – svobodu, svobodu slova, a svobodu názorů, svobodu diskuse, postupně jich možná časem bude jich víc, ale teď říkám ty, které jsou nejvíc exemplární – lidé, které lze rozdělit do dvou skupin: Jedna z nich jsou ti, kteří zažili totalitu, nebo je jenom tak lízla, a druhá je utkaná z mladých lidí. A to mě mate, protože u mladých lidí bych očekávala, jako tehdy u vás, u nás, rebelství, to, že roztáhneme křídla, poletíme ke svobodě, nikdo nám nebude říkat, co si máme myslet, nikdo nám nebude říkat a zákonem stanovovat, koho máme milovat, nebo koho nemáme milovat, nikdo nám nebude brát z rukou noviny, protože tohle je pro vás špatné čtení, vy tomu nerozumíte, a já vám napíšu jiné, lepší noviny. Řekni mi, co to je, že jsou jiní? Někteří. Ať nejsem tak paušalizující.

Igor Chaun: Myslím, že, pokud se to dneska děje, tak u studentů, kteří uvěřili tomu, že pomáhají vybudovat nový lepší svět. Tehdy byl svět, stejně jako porucha, bipolární, my jsme vlastně měli jednoduchou volbu. Měli jsme zdegenerovaný, ekonomicky rozvrácený komunismus, socialismus. To byla jen slova, nefungovalo to, bylo to úplně zdegenerované. A viděli jsme do značné míry prosperující kapitalismus, viděli jsme země, viděli jsme vedle sebe NDR a NSR, a viděli, co s kterou zemí ten který systém udělal. A přicházela hudba, přicházely filmy, přicházely knížky, prostě pro nás nebylo tehdy obtížné věřit, že ze Západu přichází svoboda. Oni to ti západní politici taky uměli hezky říct, hezky to prodat. A až pak jsme zjistili, že se to všechno za pochodu začíná měnit.

A co se týká současných studentů, tak samozřejmě, že mě děsí, když čtu udání studenta na profesora. To se děje. Vždyť to už jsme zase v Sovětském svazu, nebo v době Mao Ce-tunga, akorát se ještě nepopravuje. Myslím, abych to zase nějak shrnul, že jsme svědky totálního zmatení a totálního smíchání pojmů, ideálů, cílů. Ale to znamená, že z toho může vzejít nějaký nový imperativ. Možná se teď koupeme v nějaké solné lázni, nebo vroucí lázni, abychom přestali řešit blbosti, a zaměřili se na ty nejzákladnější věci, a uvědomili si, proč tady lidstvo vůbec je.

Martina: Tvoje vize? Když se na to vše kolem díváš, a máš i tento nadějeplný vjem, že z tohoto velkého třesku by mohl povstat svět, tak jak bys řekl, že může naše společnost vypadat za dalších třiatřicet let?

Igor Chaun: Ou…

Martina: Možná klidně i za pět. Protože věci se dějí tak rychle, že bych tě nenutila do tak dlouhého výhledu.

Igor Chaun: Ne, ne, počkej. To mě zaujalo – za třiatřicet let. To je výborný. Takže to máme 2055.

Martina: Ano.

Igor Chaun: Geneticky omlazený premiér Fiala si nasadil modrou helmu a letí na Mars pozdravit kolonii Ukrajinců.

Možná teď prožíváme porodní bolesti, kdy umírá starý systém, a vznikne nový, funkčnější

Martina: A dál tedy?

Igor Chaun: Premiér Rakušan, geneticky omlazený, vylezl z kryorakve, a na Letenské pláni vytvořil obrovský hologram Václava Havla. A teď vážně. Obrovskou roli budou hrát technologie, pakliže nám nebude zakázán přístup, ale pokud se změní myšlení lidí, protože tyto technologie jsou zároveň nositeli svobodných informací. Dorůstá nová generace – já mám možnost pozorovat u Šárky dva krásný, fantastický dorůstající kluky, patnáct a sedmnáct let, a v nich, a v jejich kamarádech, je obrovská touha po spravedlnosti. To jsou rovný mladý lidi, kteří se perfektně orientují v technických věcech, a myslím, že by bylo chybou uvažovat o době příští prizmatem našich zatížených duší, našich zatížených zkušeností. Zase, když budeme věřit, že se duše vtělují opakovaně, a když se na to zaměříme, tak zjistíme, že ani nic jiného nedává smysl. Takže vlastně uvidíme, že možná my teď máme nějaké porodní bolesti, kdy umírá starý systém, a vznikne nový systém, funkčnější.

Martina: Systém čeho?

Igor Chaun: Řízení společnosti. A do tohoto systému přijdou nové duše, které se v něm budou pohybovat, budou ho chápat. Já tím, že píšu, tak se slyším, že je to trošku Ray Bradbury, trošku Marťanská kronika, že to je utopie. Ale na druhou stranu, proč ne. Takže, já bych dal obrovskou víru podstatě života, síle života. Dal bych víru morálnímu kodexu v nás, který je v každém člověku. Proč je do člověka zakódována touha po pravdě? Po spravedlnosti? Protože to je ta linka, která nás má jednoho dne, jednoho života, dovést až k Bohu.

Martina: Protože my jsme produktem lásky.

Igor Chaun: Jde to tak říct. V lepším případě produktem lásky rodičů, a bezesporu produktem lásky přírody.

Martina: Boží.

Igor Chaun: A poprvé se to tady hmatatelně objevilo. My se bavíme o Bohu a o duchovnu jako o něčem vzdáleném. Podle mé zkušenosti je duchovno, duchovní život, duchovní síly, duchovní energie, neuvěřitelně silná přítomnost. A stačí jenom vzpomenout na pána Boha, poděkovat, poprosit, vyslat krátkou střelenou motlitbu, vyslat nějaký znamení pokory, sebepokory, a už to léčí. A pozor, léčí to nejen mě, léčí to i společnost. Prostě mluví s tebou nenapravitelnej optimista a idealista. Na své poměry jsem byl v první části rozhovoru jasně kritický, ale to je proto, že mě bolí, co se ve společnosti děje, a vždy kolem listopadu to vyvře. Ale je tam optimismus.

Martina: Igore, čeho si na současné době nejvíce vážíš?

Igor Chaun: Ale teď tě možná moje odpověď velice překvapí – svobody. Protože my pořád svobodu obrovským způsobem máme. My se svobodně bavíme o náznacích a prvních snahách o nesvobodu. My se pořád bavíme. Pořád to tady je. A když se budeme bavit dostatečně intenzivně a přesvědčivě, oni couvnou. Tak jako teď už couvnou s vytvořením nové umělé vlny covidu, protože vidí, že lidi už to prokoukli. A když to lidi prokouknou, tak to bude jako v pohádce o císařových nových šatech.

Lidé už prohlédli, že s námi hráli betla. Když to teď nějaký zoufalec covidové doby zkusí, jako pan Maďar, s očkováním, rouškami a s izolací, tak lidé řeknou, aby už to zlatý tele nechal být.

Martina: Pokud někomu nebude na té vlně hodně záležet. Pak je to jedno.

Igor Chaun: Možné je všechno. Já hodně čtu třeba diskuse na iDnes – je to trošku masochismus, když se tam člověk chodí koukat na to, co tam redaktoři vytvoří, ale rád si čtu s – a je opravdu nepominutelné, jak se změnil náhled většiny na covidovou dobu, na očkování. Když tam teď nějaký, pardon, že to řeknu, zoufalec covidové doby, ještě zkusí, jako to teď udělal pan Maďar, který tam řekl, že nejen očkování, ale ještě roušky a izolace, to řekl před týdnem v rozhovoru na iDnes – tak jak jsem se díval do komentářů, tak tam ho lidé nazývali exotem, a aby už to zlatý tele nechal být. A já jsem si tam taky přisadil velkým dlouhým komentářem. Takže já bych lidem víc věřil. To je možná důležité. My tady skoro značnou část našeho hovoru máme tendenci lámat hůl nad lidmi, nad obluzenými, zhypnotizovanými lidmi. Ale na druhou stranu…

Martina: Lámat hůl ne. Jenom snaha, aby to ouško otevřeli ještě i někomu jinému než tomu, co je pro ně nejpohodlnější a nejsnadnější cesta.

Igor Chaun: My máme tu zvláštní výhodu. Nikdy bych nevěřil, že čtyřicet let komunismu nám, a dalším zemím takzvaného – ty už se usmíváš, víš přesně, co řeknu – bývalého východního bloku, nám dalo schopnost být mnohem kritičtější a nedůvěřivější k tomu, co předkládá vláda, nebo média.

Martina: Máme obranné látky.

Igor Chaun: Máme ještě imunitu.

Martina: Někdo si myslí, že je potřeba nás přeočkovat novou totalitou.

Igor Chaun: Já si ještě pamatuji, jak Rudé právo psalo článek „Samozvanci a ztroskotanci“. Tak byli nazýváni disidenti.

Martina: No, nedávno to použil jeden vládní úředník.

Igor Chaun: Ano. Oni už používají podobnou…

Martina: …ztroskotanci a zaprodanci.

Igor Chaun: Ztroskotanci a zaprodanci. Takže já jsem nechápal, proč tomu západní svět tak uvěřil, a bylo mi to i vysvětleno, a je to tak, že si za čtyřicet let zvykli věřit svým vládám. Oni se opravdu identifikují s výroky, příkazy, zákazy. Oni jsou poslušní, a proto to dokázalo v některých zemích dojít do takové absurdity. Rakousko, náš bezprostřední soused, tam bylo očkování skutečně jednu chvilku povinné pro vojsko, pro armádu, a hrozily tam skoro nepokoje.

Martina: Pro vojsko je to, mimo jiné, stále.

Igor Chaun: Je.

Martina: A budu si zanedlouho povídat s vojáky, kteří to řeší, a mnozí kvůli tomu opouštějí službu.

Igor Chaun: Ano. Mám kamarádku, která žije ve Vídni, která dělá odpor.

Martina: Já mluvím o tom, jak je to u nás. Hovořím o situaci u nás.

Igor Chaun: U nás? Aha. Ale jak říkám, sázel bych na imunitu, na zbytkovou postkomunistickou imunitu proti debilitě. Já jsem věřil covidu první měsíc. Jemný hypochondr ve mně mi maloval obrázky, jak se dusím někde na dýchacích přístrojích, někde v nemocnici, a pak jsem si začal všímat, že je na tom něco divně. A pak se objevily první zprávy odborníků, a už jsem viděl, že se s námi hraje obrovský betl. Obrovský betl.

Vše směřuje do lásky, k dobru, ke Stvořiteli, ale někdy to bereme oklikou. A odlišné názory berme jako inspiraci.

Martina: Igore, je před koncem roku, a my potřebujeme přeci jenom stále v sobě živit naději. To je téměř povinnost každého z nás. Řekni mi, jaké nejvyšší ideály bys doporučil společnosti, hledajícím lidem, hledajícím skupinám, kteří nejsou zaklesnuti v nekonečné pýše, že jen jejich pohled je pravdivý, jediný správný, a že oni už ideály a ideje našli? Co bys jim doporučil? Co hledat?

Igor Chaun: Doporučil bych pochopit a navnímat heslo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. To totiž není nějaký výmysl, to je vyjádření určitého zákona vesmíru. Já jsem jednou v legraci říkal, že jsem měl volné odpoledne, a tak jsem spočítal všechno dobro a všechno zlo ve vesmíru, a že mi to vyšlo 51 ku 49. Je 51 procent dobra a světla, a 49 zla, což znamená, že když se síly dobra, lásky, světla, tolerance, laskavosti spojí ve vědomí, tak vždy vyhrají. Ale taky to znamená, že stačí troška nepozornosti, lenosti, pasivity, a ta druhá strana může převzít vládu, a to třeba i na relativně dlouhá období. Pak je to krušné. Takže, doporučil bych, ze své vlastní zkušenosti, nikdy nepochybovat, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Vesmír je nastaven tak, že to ani není jinak možné. Proto máme naše pozemské zákony, ty jsou odvozeny od vyšších přírodních a kosmických zákonů. Prostě, pravda vždy vyjde na povrch. Vše směřuje do lásky, vše směřuje k dobru, vše směřuje ke Stvořiteli, ale někdy to bereme oklikou. A jak tyto okliky budou velké, kolik si tam dáme zastaveníček, chmur, zahořklosti, špatných myšlenek, to záleží na nás. Tak to je taková ta filosofičtější část, nebo možná spirituálnější.

A praktičtější část spočívá v obrovském apelu na toleranci. My jsme byli v posledních letech naučeni, že odlišný názor rovná se nepřítel. Byli jsme naučeni, že odlišný názor je automaticky určen k napadnutí, k útoku, ke zničení. Ale ve skutečnosti je odlišný názor naprostá přirozenost, protože přece nenajdeš v jedné místnosti, v jednom národě dva lidi, kteří by měli úplně stejné životní zkušenosti, úplně stejné myšlení. To znamená, že dokonce i u nás dvou, když budeme přítomni v jedné události, asi budou naše popisy trošku odlišné. Takže, odlišný názor, odlišné hodnocení tady není od toho, aby mě iritovalo, abych ho vnímal jako útok, ale abych se nad ním zamyslel, a řekl: „V pořádku. S tvým názorem nesouhlasím, ale pomohl mi k tomu, abych si upevnil svůj názor.“ Nebo, což by mělo být velmi často: „Tvůj názor je zajímavý a já ti děkuju, protože mi pomohl pochopit lépe můj názor, a přijímám část toho, co mi říkáš.“

Vždyť víš, proč byla ve starém Řecku ve městských státech původně vytvořena demokracie. Aby se do vlády dostali i ne-aristokraté, aby se i obyčejný člověk, když na to má, mohl dostat do řízení státu, takzvaně, jak řekneme my, do vlády. A my bychom zase měli vrátit situaci, kdy úplně obyčejný normální člověk, který se ještě nestačil zkazit, který neprošel destruktivním procesem mnoha let v politické straně – kde vydrží jenom ten nejotrlejší, a protrká se nahoru – aby tihle lidé měli naši důvěru, a s jejich pomocí jsme postupně začali společnost zase měnit. Optimismus, idealismus, ale i praktický pohled na věc.

Martina: Igore Chaune, moc ti děkuji za rozhovor a za to, s jakou vervou a odvahou ses podělil o mnohé tvé postřehy. Díky za to.

Igor Chaun: Já ti taky moc děkuji. A ještě na závěr tě pobavím: Já se dneska cítím nějaký uměřený. A moc zdravím posluchače, a budu moc rád, když si všichni z toho vezmeme něco pozitivního.

Na žadost stovek tisic čtenařu, pote, co zaplavili porubsku poštu tisicama žadosti o rozhovor, sem se rozhodnul, že dam do veřejneho prostora aji audyjo-zaznam hovora, popsaneho v předchozim blogu.

Osobně si sice myslim, že je to tym, že lidi už neumi čitat, anebo su lenivi čitat, a tak vyžaduju cosik, co by mohli posluchat v autě, nebo tramvajce. Tuž, co bysem pro ty krasne, mlade lidi nezrobil…

Rok 22 se nam bliži ku koncu, tuž sem kyvnul na dotaz, jestli bysem nemohl odpovědět na paru otazek z webu „Knihu chraň„, kde bysem byl byval chytře a sofistykovaně zhodnotil nejnovějši vyvoj v česke kolonyji.

Snad kliknuti na tento rozhovor nepovede dřive nebo později k vaši ostrakizaci rakuskym minysterstvem, bo už čteni može zpusobit politycku ujmu, jak řikal Karl Havliček, že? Buch vas ochraňuj.

Díky, že sis udělal čas na tento rozhovor v době tak hektické, jako je tato. Dovolil jsem si jej pojmenovat parafrází na jednu z tvých posledních knih – Patnáct let blogařem, protože mám pocit, že tvé psaní, nebo snad oblíbenost, je pořád někomu trnem v oku. Je to důvod, proč píšeš méně a že na blogu nejsi už tak aktivní jako kdysi?
To bych neřekl, že pišu miň, spiš naopak. Letos mi vyšly dokonce tři knižky – Zrnko písku, Počátky krize 2012-14 a ta, kterou jsi už zmínil. Ale to se prostě tak nějak sešlo. A na blogu pišu furt pruměrně dva, tři blogy za tyden. Už patnact roku Možna mě nevidiš na tytulni straně iDnes, bo asi admini dostali befel, a tak už dva roky tam moje blogy nesmi byt vidět, ale to nevadi. Kdo chce, ten si mě najde. A jestli se jakysik magor vzteka, že se mu moje blogy nelibi, tak je magor, pokud je furt dokola čte. To neni muj problem, ale problem tych duševně narušenych. Dokonce je vytačala aji moja fotka z Ukrajiny s tričkem, kere sem si na Ukrajině kupil, bo mi připadalo nadherně dvojsmyslne – Všecko bude Ukrajina! A tak sem si ju nastavil jako hlavni foto blogu, ať maju magoři radost.

Co tě vlastně přivedlo k psaní? Pamatuješ si na svůj první text? A třeba i na svou tehdejší učitelku češtiny?
Viš, že ani nevim, co mě přivedlo k psani? Asi to byla snaha zaznamenat věci, aby na ně člověk nezapomněl. To je to same, čemu si člověk robi alba fotek, bo paměť je velice blba a nepřesna aplikace na vzpominky. Moje prvni blogy na webu iDnes někdy z roku 2008 byly z vypravy po Maroku a vlastně sem je tam daval proto, aby se mi neztratily, kdyby mi tenkrat kdosik čornul foťak aji s kartu. Maroko mělo tenkrat velice špatnu pověst. A tak sem si řeknul, že když to dam na iDnes, že mi to nikdo nemože ukrast. Dneska už vim, že to ukrast ide, tajak aji ďuru v zemi ti možu ukrast. Třeba blogy na slovenskem serveru SME mi ukradli a dodneška nevratili. To se ale neni čemu divit, je to multykulturni levičacke medyjum. Kradeni už je u levičaku taky zvyk.

Na učitelky češtiny se nepamatuju, asi proto, že mi nic zleho nerobily, bo sem z češtiny mival vždycky jedničky, což je u nas Ostravaku přirozene, bo umime mluvit spisovně, na rozdil od chlapcu a děvčat z Prahééé, keři se česky nenauči nikdy a ještě nam tu jejich dyjalektyku nasilim tlači ve všeckych televiznich inscenacich.
Ale pamatuju si na učitela češtiny na zakladni škole. To bylo v dobach, kdy ještě egzistovali učitele rodu mužskeho. Byl to narodni buditel a myslim, že v mnoha malych synkach a děvuchach probudil tenkrat v sedumdesatkach zajem o česku literaturu a hystoryju.

Co jsi dělal před tím, než ses dal na dráhu spisovatele? Odráží se nějak tvá kariéra v korporátním managementu v knize „Tajemstvi bohatych Ostravaku?“ Co ti na knihu řekl guru osobního rozvoje David Gruber?
No jasne, že to mělo vliv. Knižku Tajemstvi bohatych sem psal pod vlivem mnoha ruznych mezinarodnich manažeru a mnoha ruznych obchodnich koncepci, s keryma sem se setkal v ameryckych korporacich. To byla asi prvni knižka, keru si ode mě přečetl David Gruber, genyjalni česky autor knih a metod osobniho rozvoja, bo sem mu tym tak trochu fušoval do řemesla. Asi usudil, že to neni uplně blba knižka a tak spolu od te doby sem tam chodivame na pivko. Škoda, že česky narod svoje genyjalni autory uzna až pote, co už nesu na tomto světě. A tak přestože je David naprosto oryginalnim zakladatelem mnoha oboru duševni činnosti, od rychločteni, přes učeni se jazykum až třeba po zvladani prokrastynace a uměni komunykace, Česi si raději kupuju knižky od cizich autoru.

Další z tvých knih se jmenuje „Některe baby su všecky stejne„. Kniha vtipně, ale někdy i dost nelichotivě popisuje soužití mužů a žen. Jaký je tvůj vztah k ženám? A dostals za tu knihu od nějaké feministky facku?
Na knize robilo vic lidi, neni to enem moje dilo, čimž se nezřikam zodpovědnosti za tuto – vlastně moju druhu nejuspěšnějši knižku. Konzultace proběhla i s doktorama – specialistama na ženske hormony a psychologiju a ti potvrdili, že všechny procesy, v knize popsane, maju opravdu na psychyku bab přesně taky vliv, tajak to je v knize s nadsazku napsane. Kniha neni protiženska, pravě naopak, baby velice pozityvně vnimaju, že je v knize vědecky popsane, že to nesu baby samotne, kere dřive nebo později ve společnem životě s chlopem začnu byt protivne, ale že to je pravě vliv hormonu, kere, formovane v ženskem genomu po tisice roku, su chemicky zodpovědne za to, že se dřive nebo později aji z bab, kere by neměly mět nejmenši duvod k temu, aby byly zle na svojeho partnera, stanu protivne hydry.

Jinak, na tvoju otazku musim řict, že ja osobně baby miluju a ještě se nestalo a ani neočekavam, že by se jakasik baba za tu knižku zlobila. Mimochodem, přestože jsem to čekal opačně, ze statystyk vyplyva, že osumdesat procent kupujicich u teto knihy su pravě baby. Jestli to su ty fuminystky, nebo jakesik šedesate pohlavi, jak si naznačoval, to ja nepoznam. Ja rozlišuju pohlavi dvě.

Jsi sedminásobný bloger roku na iDnes, jak píšeš na titulní straně knihy „Patnact roku blogařem“. Jakou má pro tebe toto ocenění cenu?
Už osminasobny, knižka vyšla ještě před vyhlašenim letošni ankety. Raz tuto anketu vyhral Jarek Šiša, dva razy režižer Ruda Havlik, tři razy Franta Matějka a osum razy ja. V babach to myslim pět razy vyhrala Marketa Šichtařova, ale to se nepočita, bo rozdělovat blogaře na baby a chlopy je cypovina a kdyby byla jedna společna kategoryja, nevyhrala by nikdy. Z oceněni mam radost převeliku, bo to je anketa čtenařu. A přestože mě adminystratoři blogu nesměju davat na tytulni stranku blogu iDnes, ani vubec zmiňovat moje jmeno, jako bysem ani nebyl byval egzystoval, čtenaři si mě tam stejně najdu a čitaju mě, čimž moje texty su v žebřičku TOP10, z čehož asi sklizaju adminystratoři blogu krytyku od elfu a jinych udavaču, ale za to ja nemožu. A tak zatimco su třeba texty od Šichtařky všecky vybrane na hlavni stranu iDnes, což multyplikuje čtenost i takzvanu karmu, ja už tam dva roky nesmim byt. Ale nestěžuju si, možu furt psat, z čehož mam radost jak mlady ščur na větvi.

Na druhu stranu mam radost z oceněni poroty, kera mi před paru rokama přisudila Krameriovu cenu, bo sem se ocitnul ve skvěle sestavě nadhernych lidi jako su Vlastik Vondruška, Terka Spencerová, Jan Petránek, Ondřej Neff, Jan Schneider, Jarek Bašta, Zdeněk Zbořil, Alexandr Tomský, Jarek Nohavica, Stanislav Motl, Marketa Šichtařová, Jožo Banáš, Benjamin Kuras, Pavel Chrastina, Jan Keller, Ivan Hoffmann, Martina Kociánová a desitky dalšich. Ale to je furt cena poroty, byť fundovane, složene z lidi, kerych si važim. Ale osmy křišťalovy pohar blogařa roka nejčtenějšiho českeho bloga je pro mě radost velika velice velmi, abych parafrazoval genyjalniího českeho spisovatela Ladislava Klimu.

Před časem ses přestěhoval z male vesnice za Porubu přímo do Poruby. Chyběl ti ruch velkoměsta?
Jo. Vždycky sem chtěl žit na vesnici, opravit jakusik staru rujnu, postavit se uzak, zrobit fajnu zahradu, zasadit stromy, kere maju užitek, třeba slivy, moruše a třešně, z kerych se daju robit interesantni produkty, nebo třeba borovice jedle a modřiny, kere maju ten užitek, že z nich nemusite zbirat vubec nic. No a tak sem to všecko zrobil, bylo to hezke, ale zjistil sem, že sem kavarensky typ a že mi to městske prostředi chybi. A tak sem to všecko prodal a vratil sem se do rodne Poruby, bo tam su doma.

V knize „Helmut – příběh opravdového člověka“ popisuješ mimo jiné právě porubské a ostravské reálie přelomu osmdesátých a devadesátých let. Chybí ti ta stará Ostrava?
Nechybí mi stara Ostrava – ty špinave baraky, šedive ulice a prach, kery se denodenně snašal z vuzku, jezdicich nad hlavama Ostravaku. Ale chybi mi ten zvlaštni duch, kery ta stara Ostrava měla, tajak zme to popsali se spoluautorem Viťu Hrčku v knižce Helmut. Chybi mi chlopi, keři patnact minut po koncu šichty zaplnili knajpy do posledniho mistečka a čišnici museli piva rozvažat na vuzkach. Chybi mi zakuřene knajpy, muzikanti, keři v nich hrali na kytary a harmonyky, chybi mi pajzly odevřene non stop, chybi mi duch svebytnosti tohoto města. To všecko je v hajzlu, všecko to zmizelo. Ulice su prazdne, lidi nafutrovani v hytlermarketach, v knajpach je zima a scypnul tam pes. Duše Ostravy se schovala do několika malo mist, jako je Jedova chyša, Kurnik šopa a Kompas v Porubě a par pajzlu ve vesničkach okolo Ostravy. Ale ja sem optymistycky pesimista. Bo zakon zachovani energie řika, že nic se nemože ztratit, enem transformovat. Sem přesvědčeny o tym, že ta energia se neztratila a objevi se v okamžiku, kdy bude třeba.

V Ostravě Porubě, nedaleko od tebe bydlel lékař, spisovatel Rajko Doleček, který už bohužel není mezi námi, autor mnoha knih. Prý by se ti líbilo někdy v budoucnu chodit po ulici jeho jména. Je to tak?
No, možna sem vydal o cosik vic knižek jak Rajko, ale s nim a s jeho aktyvitama se ani zdaleka nemožu měřit. Dr. Rajko Doleček by měl mět sochu na vyznačnem porubskem naměsti jako jeden z největšich porubskych obyvatel.
Rajka sem potkal asi tyden před jeho tragicku nehodu, na jejiž nasledky zemřel. Chystal sem se zrovna do Kosova na humanytarni aktyvitu pro srbske rodiny, kere uvizly pod muslimskym tlakem, a nemohl sem zehnat jeho knihu, kera pravě kosovsku anabazu popisovala. Rajko bydlel par set metru ode mě, tak mě pozval k sobě dodom. Dole mi odemknul vchodove dveře a do třetiho patra vyběhnul ve svojich devadesati rokach dva razy rychleji než ja. Vypili zme sedmičku balkanskeho červeneho, věnoval mi svoju knižku, keru se tenkrat knihkupci u nas bali a do dneška boji prodavat, ukazal mi svuj dopis generalu Mladičovi do Haagu a rozlučili zme se. Bohužel, když sem se z Kosova vratil, přijel sem už enem na Rajkuv pohřeb. Myslim, že to nejmenši, co by mohla Poruba zrobit pro člověka, kery proslavil ve svojem oboru Československo, Ostravu, Porubu, ostravsku televizu i porubsku fakultku, by bylo pojmenovani ulice, keru každodenně chodil na fakultku.

Jsi nejen spisovatel a bloger, ale také cestovatel. Slyšel jsem, že často bereš i své čtenáře na své výpravy. Je to tak?
Moji čtenaři mi často psali, že by se radi učastnili nejruznějšich vyprav, kde by si sami bez pruvodca netroufli jet. Byly to ruzne země, od Tatarstanu přes Karabach, Kosovo, Albanyju, Palestynu až třeba po Moldaviju nebo Gruziu. Tuž zme založili Cestovatelsky klub, v ramci kereho se podilame o naklady na cesty a robime mikrovypravy pro několik malo osob tam, kde nam svět ještě připada, že je v pořadku. Často jsme jezdivali na Podkarpatsku Rus, letošnim hitem jest ovšem Gruzie a jeji oblasti jako Adžaryja nebo Kachetyja.

Které země jsi navštívil a ve které ses cítil nejlépe? Jaké jsou pak návraty domů?
Nejsem až tak velky cestovatel, jak to možna vypada z fotek na blogu. Navštivil sem cosik přes štyrycet zemi, což – když si vezmete, že enem v Evropě je 50 statu, tak to neni žadny zavratny počet, že? Snažim se ovšem navštěvovat země, kere su zajimave kulinařsky a zaroveň aji z hystoryckych a narodnostnich pohledu. Na pobřeži Chorvatska, Egypta nebo Italie bych se asi nudil. Zjistil sem, že nejlepe se člověk obvykle citi v zemich, kere na prvni pohled vypadaju chudě, ale o to větši bohatstvi je v přistupu mistnich lidi. A navraty dodom su vždycky fajne, bo v žadne jine zemi na světě nemaju tak fajne pivo tajak u nas.

Tvé zatím poslední knihy se jmenují „Kronika koronopodfucku 2 – Okolo světa“ a pak „Zrnko písku“. Jak knihy vznikaly a co tě vedlo k jejich napsání?
To su velice zvlaštni přiběhy. Na podzim roku 20, v době největši koronobuzerace sem unikl do Dominykanske republiky, kera jako jedna z mala přiliš nebuzerovala lidi v dobach koronopodfucku a v době, kdy tady vladni zločinci zaryglovali hranice a nutili pracujici lid, aby nosil haderky přes pysk, jsem ve svobodnem karybskem prostředi psal druhy dil vyše zminěne knihy Kronika koronopodfucku. Ve chvilach, kdy sem odpočival a prochazal se po džungli, nebo posluchal hovory mistniho lidu, sem objevil přiběh, kery mi připadal neuvěřitelně. No, objevil, mam spiš pocit, že mi ho někdo seslal a že sem prostě enem byl ve spravny čas na spravnem mistě…

A z toho vznikla tvá kniha „Zrnko písku„?
Ano. Aniž bych předem cokoliv o tom přiběhu tušil, při pobytu v Dominykanske republice se naraz objevilo neuvěřitelne story česko-slovenskych a židovskych uprchliku ze středni Evropy, kere v roce 1938 pozval mistni dyktator, aby v neuvěřitelnem počtu sta tisic osob osidlili sever ostrova Hispaňola. Tym ovšem zrobil z dalšich štyryceti demogratyckych statu, keři se učastnili konference leta roku 1938 v městečku Evian, a nechtěli přijmut jedineho Žida, naproste pitomce.

Bohužel, zanedluho začala ponorkova valka a z planovanych sta tisic židovskych kolonyzatoru se do Karybiku dostalo sotva několik set osob. Přesto založili město v džungli, kere je dneska prosperujicim mistem a z kereho, jak mam pocit, je dodneška ovladana ekonomika cele Dominykanske republiky. Potomci puvodnich osidlencu tady furt žiju. Žije tady nemala česka, aji evropska komunyta, nedaleko od Sosúa zahynul rakusky zpěvak „Jeanny“ Falco, mimochodem i Karel Gott si před dvaceti rokama kupil pozemek v tomto městě a přestože zde nakonec svoju haciendu nepostavil, tak třeba jeho kolega František Janeček tady ma svoje nemovitosti dodneška.
O nich ovšem moje kniha neni.

Chtěl bys něco vzkázat svým čtenářům?
Mam vas rad, tak na sebe davejte pozor, bo předpovědi na počatek roku 2023 nesu pro Republiku česku přiliš přivětive. Ve vladě su bruselšti kokoti a bude třeba je hlidat, aby nas nezatahli do horke valky, tajak to maju naplanovane od svojich loutkovodiču. Buďte opatrni a – čtěte! To je to, co nas odlišuje od opic a ovci.

Děkuji za rozhovor.

Vánoce jsou křesťanským svátkem, ale křesťané se o Ježíška už dlouho ochotně dělí s lidmi, kteří věří v dobro a lásku na jiné způsoby. Jakkoli jsou ale Vánoce i svátkem tolerance, ta lehká pochybnost je společná všem a souvisí s naším sklonem ke konzumu. Neztrácíme důrazem na vánoční štědrost, na množství jídla a početnost darů ze zřetele to podstatné? Je nezbytný všechen předvánoční shon a stres? Nebyly by lepší Vánoce skromné, klidné, chudé? Vždyť takové byly ty první, o kterých pojednává Bible. Marie Ježíše neporodila ve chlévě z nějakého romantického rozmaru, jak by nám to mohlo připadat při pohledu na líbivé obrazy Svaté rodiny, obklopené zvířectvem, pastýři a králi z Východu. Podle Lukášova evangelia Marie syna „položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou“.

Vánoční materialismus není nějaká soudobá neřest. Vzpomínám, jak Honza Burian už za socialismu zpíval „zas budou Vánoce, ty svátky vkladních knížek, dav najde Ježíška a hned ho sejme z kříže. Bude z něj manekýn tak do výkladních skříní, nad vším zakrouží solventní cherubíni…“ Pokud se dnešní kapitalistické Vánoce od těch socialistických v něčem liší, bude to souviset s majetkovou nerovností, s rozevřením za socialismu neznámých nůžek mezi bohatými a chudými. S jistou nadsázkou asi můžeme říct, že chudé, tedy autentické Vánoce jsou výsadou chudých, zatímco bohatí se musí spokojit s Vánocemi neautentickými, bohatými. Protože ale luxus je relativní veličina, všichni můžeme slavit Vánoce štědré. To jsou takové, kdy si svátečně dopřejeme více, než o dnu všedním.

Do letošních Vánoc nezvykle promluvila politika. Byli jsme uvrženi do krize, kterou provází drahota, ale také existenční nejistota. Přibývá lidí, kteří mají vyšší výdaje, než příjmy, dochází ke znehodnocování úspor a na obzoru je hrozivá energetická krize. Přicházející bída se promítla do vánočních nákupů a objevují se statistiky, čeho jsme letos nakupovali méně než minule. Za povšimnutí ale stojí i reakce na lamentaci, že nám neschopná vláda kazí Vánoce. Na obranu vlády, která to prý má těžké, zazněly i názory, že bída vlastně Vánocům sluší. Kde je psáno, že se stoly musí prohýbat, a darů má být nepočítaně?

Myšlenky skromných autentických Vánoc se tentokrát nechopili konzervativci, ani levičáci, nýbrž pokrokářští zelení liberálové, kteří nám nouzi, kterou způsobili, zkoušejí prodat jako ctnost. Ambasadory těch správných, skromných, a tím pádem hluboce duchovních Vánoc se letos prohlásili ekonomičtí diletanti, zarputilí válečníci a politici, kteří místo zájmu voličů hájí zájmy svých sponzorů. Důsledkem toho se Ježíšek z pohodlí nákupních center stěhuje domů, do chléva. Ježíšek je ovšem noblesně nad věcí, je doma všude, kde mu otevřeme srdce. Politiku neřeší.

Martina: Pane kardinále, vítejte. Ačkoliv tedy spíše – jsme rádi, že jste nás pozval, protože vy nás nevítáte u nás ve studiu, ale u vás na arcibiskupství. Děkujeme za pozvání.

Dominik Duka: Já děkuji za to, že jste pozvání přijali, a jestliže budeme hovořit o Vánocích, že budou komplikovanější. Vidíme, že i teplota v našem audienčním salonu vypovídá o tom, v jakém se nacházíme stavu, lépe řečeno situaci.

Martina: To je pravda, protože pokud posluchači uslyší lehký šustot, tak je to proto, že jsem si nesundala bundu. Pane kardinále, vy jste zažil v životě mnohé. Váš osud je typickým příkladem toho, jaké mohou být pády, vzestupy, zažil jste vězení, pracoval jste jako dělník. Mnoho lidí na vás oceňuje, že kvůli tomu, co jste prožil, a také díky tomu, co jste prožil, dokážete pochopit, co lidi mnohdy trápí. Řekněte mi, co pomáhalo vám v situacích, když člověk neví, co bude zítra?

Dominik Duka: Myslím, že máme vánoční rozhovor, tak nejlepší je vrátit se a prožít Vánoce, tedy narození toho, jehož narozeniny slavíme, Ježíše Krista: Okupovaná země, země rozhádaná, skupiny, z nichž si pak vybírá apoštoly. To byly zvláštní skupiny těch, kteří chtějí jít do boje i s dýkou, tedy teroristé, kteří chtějí zaštítit autoritou královskou – syn Davidův, jako kdybychom řekli potomek Přemyslovců, nebo potomek Lucemburků. Další moment je, že císař činil soupis obyvatel, který, jak víme, sloužil především k tomu, aby se mohly vypsat vyšší daně. Proto se musejí vydávat na cestu. Nenarodí se ani v paláci, ani v nějakém příjemném prostředí tehdejších domků, ale v zájezdním hostinci, de facto ve stáji.

Čili to jsou skutečnosti, které ukazují, že vánoční odkaz není odkazem o růžové zahradě, ani procházka, ale že je to odkaz velké radosti a velké naděje. A touto radostí je narozený chlapec, dítě. Dítě, o kterém snili Izraelité, to nám ukazují stránky Bible, že má navrátit svobodu, a má se stát garancí, že náš život bude v radosti, v hojnosti.

Vánoce proběhly ještě s další, bychom řekli, tečkou, protože musí téměř po dvou letech od narození Krista utéci do Egypta. A víme, že to zaplatila celá řada malých chlapců do dvou let. Z hlediska statistického to znamenalo 25 až 45 chlapců, kteří vydali svědectví a zaplatili životem. Tady je třeba si uvědomit, že to je skutečnost Vánoc, Ježíšových Vánoc. A pak jsou naše Vánoce. A nejkrásnější Vánoce, říkával nuncius Diego Causero, po tatínkovi Španěl, po mamince Ital z oblasti, kde do roku 1918 byla i naše říše Habsburská, ale totéž říkal poslední velvyslanec Steve King, když pozval celou rodinu na poslední Vánoce, aby zažili půlnoční, a pak jsme slavili Vánoce dvakrát, jednou u nás po našem českém způsobu, a pak během vánočního týdne u nich v rezidenci. A myslím, že je to skutečnost, že naše Vánoce jsou nejkrásnějšími svátky. Hlavními svátky pro křesťany jsou Velikonoce. Ale jsou to svátky naděje proto, že to jsou svátky rodiny.

A tady bych chtěl říci: Ve svém životě jsem prožíval Vánoce v prostředí rodiny, i když nebyly doma. První Vánoce byly bez tatínka. Matně se pamatuji spíš z vyprávění, protože byl otec v Anglii. Další Vánoce, které si pamatuji, byly zase bez otce, a to byl ve vězení. Degradovaný vojín zkrachovalé západní armády, kterou Josef Vissarionovič Stalin nechtěl pustit od 9. května do 14. srpna 45. A Stalin stále oponoval, že se, jako Andersova polská armáda, ani jeden voják západní fronty nevrátí. No, život je zajímavý. Kdo prosadil návrat na naléhání prezidenta Edvarda Beneše, byl Klement Gottwald, a tam je také zdroj, proč i prezident Beneš uvěřil, že Gottwald půjde svou cestou.

Martina: Vidíte, to je zajímavá konotace.

Dominik Duka: Ano. V předvečer smrti napsal a dal paní Čermákové dopis: Komunisté lžou a budou lhát. Podvedli mě. Takže to patří také do Vánoc.

Martina: Když vás tak poslouchám, tak si opravdu nemáme na co stěžovat, protože Vánoce už v plenčičkách mají to, že nejsou snadným časem. Ale jsou nadějeplným časem.

Dominik Duka: Jsou, a poznáte, co znamená lidskost, co znamená máma, táta, co znamenají sourozenci. Ale aby i oni měli tu sílu, tak to byla síla modlitby, a ta mě nikdy neopustila, ať to byly moje Vánoce na vojně, nakonec dopadly dobře, nebo na nemocničním lůžku, či v borské věznici. Ale vždycky jsou Vánoce velkou silou.

Spoluvězni se mnou zpívali a modlili se. A když usnuli, sloužil jsem v noci popaměti půlnoční.

Martina: Když jste byl ve vězení, řekněme, tak Vánoce jsou, vy víte, krásný čas, kdy máte být s rodinou, s nejbližšími – ale nemůžete. Je tam zima, ale druhý svetr vám nedají. Vy jste člověk, který má dar víry, nebo si vysloužil dar víry pilnou prací, ale kromě toho tam s vámi byli i lidé, kteří byli ateisté. Řekněte mi, jakým způsobem pomoci oslavit Vánoce i v dobách těžkých, i v dobách, kdy nám, zdá se, okolí nepřeje, a přesto si v sobě nést zapálenou svíčku, světlo naděje?

Dominik Duka: Víte, se mnou na cele asi ateisté nebyli.

Martina: Vy jste je stihl všechny obrátit na víru?

Dominik Duka: Ne, já je neobracel na víru. Je to asi tak: Na celém našem oddělení, toto bylo ve vazbě, se mohlo mluvit jenom o těch, kteří tam byli. Zaprvé, vzpomenul jsem rodinu, byla to zvláštnost, byl to jediný, nebo druhý balík, který byl povolen, že jsem ho mohl dostat, a tak jsem na Štědrý den večer poprvé jedl maso, protože v tom byly nějaké uzeniny a vánočka. To jsme si rozdělili. Druhý moment byl, když jsme si udělali betlém – na novinové papíry, takové ty velké, jsem namaloval figurky, a pak jsme zpívali „Narodil se Kristus pán“. Problém je, že nejsem zpěvák, a teď jsem je to musel naučit, takže jsme určitě zpívali v některých pasážích falešně, a nejhorší bachař, ať mně to odpustí, nevím, jak se jmenoval, říkalo se mu „Bizon“, nakonec řekl: „Chovali jste se krásně. I mně se to líbilo,“ – on nás trochu pozoroval okýnkem a poslouchal – „tak já vám, jako dárek, vypnu světlo.“ Protože ve vazbě ležíte, svítí na vás světlo, ruce musíte mít na dece, musíte ležet na zádech, protože tam byly čtyři polní lůžka, a bylo nás tam pět, takže jsme se nemohli ani otáčet. A to byla obrovská úleva, kdy najednou zjistíte, jak krásně člověk může spát, i na plechové palandě, a je tma.

A tady chci ukázat: Zaprvé tam byl balík od rodičů, kteří nám ho dali na Štědrý den. Na druhé straně, že i tito zpívali se mnou a modlili se. A já jsem pak, když oni usnuli, sloužil popaměti v noci půlnoční. Ale to jsem jim neříkal.

A proč jsem tak nějak zapochyboval o ateistech? Když člověk byl ve výkonu trestu, tak k ateismu se hlásil jeden kápo, a já jsem byl rád, že je ateista, protože kdyby nebyl, tak už, propánajána, jak tento člověk může věřit v pána Boha? Ale ono to je i v našem státě. Když vezmete sčítání, nesčítání ve smyslu počet věřících a nevěřících, a počty jednotlivých etnik, tak jsou zcela neskladná, a proto je také nedaly do statistické ročenky. Ale v kolonce „ateisté“ se přihlásilo 555 občanů v České republice, takže jsem mohl pozlobit pana radního, Piráta, když jásal, jak je málo katolíků, protože kolonka se musela vyplňovat, aby byla platná, přesně podle předpisů, ale už tam nedali návod, takže kdo nenapsal římskokatolická církev, tak nebyl počítán. Jeden milión to uměl, druhý milión psal katolík, katolická víra, ale to neplatilo, a tak dále. My to můžeme sečíst, ale polovina, ne, 35 procent lidí neodpovědělo, ale my víme, že na základě křtu držíme linii čtyř miliónů, což je zázrak, protože dětí se rodí mnohem méně, než se rodilo v minulých letech, a také se mnohem víc křtilo. Takže to není tak zlé. Ale myslím, že právě o Vánocích ty čtyři milióny kostely navštíví. A vzpomeňte na tendence udělat z Vánoc…

Martina: Pouze svátky rodiny.

Dominik Duka: Svátky rodiny. Ale v rámci tradice se s vírou musíte do jisté míry popasovat, a najednou zjistíte, že zlomky tam stále jsou. To je moje zkušenost.

Lásce dal jméno evangelista Jan, když řekl: „Bůh je láska.“ A my se této lásce učíme pod srdcem matky.

Martina: Děkuji. Řekněte mi, co to je na Vánocích, že i když jste tady vzpomínal vašeho nepříjemného bachaře „Bizona“, tak že i jeho dostaly Vánoce na kolena, a když vás pozoroval špehýrkou, jak si z novin děláte Betlém, tak vám dal dárek – tmu. Co to je, že ať je člověk věřící, ať má srdce zrovna teď okoralé, ať je třeba i nešťastný, tak přesto ho Vánoce vždycky něčím dostanou na kolena? Co to je?

Dominik Duka: Myslím, že to vidíte, když vyjdete ven. Najednou se lidé usmějí, dají vám přednost, i mně – to se mi stalo až v pětasedmdesáti. A to jsem se cítil trochu uražen, proč zrovna mně musí dávat přednost? Teď nevím, jestli to byl muž nebo žena, také nevypadali mladě. Ale říkám to proto, že my často hovoříme o energii, a každého napadne plyn a elektřina. A slovo „energeia“ používali církevní otcové, jako „síla“, do jisté míry zásah, který mi dává sílu. Někde lidé objímají stromy, to je nejstarší podoba bohoslužby, protože strom spojuje nebe a zemi. To jsou totemy, menhiry. A pak je tady další moment, že víme, že v Novém zákoně je definice Boha, kterou dal Zemi evangelista Jan, který pak dostane na starost Ježíšovu maminku, a řekne: „Bůh je láska.“ A my se této lásce učíme ještě dřív, než vidíme svět, a to pod srdcem vlastní matky. Proto největší titul lásky je mateřská láska. To si musíme přiznat, že tak to je. A když to opouštíme, a jdeme do světa, tak víme, to si neuvědomujeme, ale jsme šokovaní, a proto každý novorozenec křičí, pláče, je zděšený. A teprve když si ho matka přitiskne na hruď, tak přestane plakat, páč ji poznal. A to jsou Vánoce. Atmosféra Vánoc je skutečně atmosféra milosti. Je to, chcete-li, v nějakém přeneseném termínu síla, pozitivní energie, která vychází, jak objímáme stromy, z hůry dolů. Konec konců to je vánoční stromeček, který připomíná, bych řekl, ze symbolického příběhu Strom poznání dobra a zla.

Martina: V tom případě mi řekněte, proč se dřív věšel hlavou dolů? Stromeček se dřív zavěšoval hlavou dolů.

Dominik Duka: Hlavou dolů. Myslím, že si nevěděli rady, jak to dělat jinak.

Martina: Nehledat v tom nic hlubšího?

Dominik Duka: Myslím, že ne. Skutečně to tak bylo, že ho pověsili hlavou dolů, to je pravda. Později udělali stojánky a bylo to.

Martina: Pane kardinále. Přesto všechno, když nás teď lidé na Hod Boží vánoční poslouchají, tak si možná říkají. „No dobře, vám se to řekne. Vy máte v sobě tu sílu. Máte v sobě i víru. Ale my jsme ustrašení, mnohdy nešťastní. Měli jsme chudé Vánoce, a přesto nevíme, jestli nebyly mnohem bohatší, než budou příští.“ Mnozí lidé mají pocit, že popřát jim Šťastné a veselé je téměř ironie. Jak se v tom zorientovat? Jak v sobě hledat sílu, aby člověk vzdoroval vnějšku? Aby vzdoroval nepřízni, svému vlastnímu strachu, obavám a sebelítosti?

Dominik Duka: Myslím, že tady je potřeba si tak nějak uvědomit jednu věc: My jsme, současná společnost, vychováváni heslem o seberealizaci. Ale to je absolutní nesmysl, protože já se realizuji tehdá, jestliže navážu kontakt s druhým – a to je také láska. Sebeláska je paskvil. Samozřejmě, že nemám sebe nenávidět, protože to je zase zvrácenost. My všichni jsme dnes přesvědčeni, a já jsem to také donekonečna mlel, že máme dva základní pudy, pud sebezáchovy, a pud sebezáchovy druhu. Antika, svatý Tomáš Akvinský ve 13. století, ve století katedrál a univerzit, říkal ještě jednu, třetí náklonnost, a to je touha poznat. A jestliže poznávám, tak tam se teprve rodí vztah k tomu druhému, kterému se říká láska.

Myslím, že se musíme umět osvobodit od sebe. Já jsem to zažil s tím dárkem tmy v borské věznici. Ale vzpomínám na všechny Vánoce. Neřeknu vám, jaké dárky jsem dostal, samozřejmě, že v naší době to byly ponožky, svetr, který maminka pletla po večerech, abych ho neviděl. A tak dále.

Čím jsou Vánoce bohatší, tím větší je nebezpečí, že dopadnou špatně

Martina: Už to tak bude zase.

Dominik Duka: Přesně tak. Ale nakonec to, co zůstane v mé paměti, jsou kritické Vánoce, a v těchto kritických dobách Vánoce byly největší síla, protože zaprvé člověk poznal, že rodiče nejsou pán Bůh, že jsou také lidé, kteří se musí o nás tvrdě starat, že to stojí mnohé zklamání, a z toho pak vznikne to, čeho si začnete vážit. A proto bych se domníval, že i tady je potřeba, aby letošní Vánoce, které určitě budou chudší… Víte, čím jsou Vánoce bohatší, tak je větší nebezpečí, že dopadnou špatně.

Vzpomínám na jedny takovéto Vánoce: Sestra mně to odpustí, že ji pomlouvám, ale to není pomlouvání, to byla pravda. Vánoce byly bohaté, celé příbuzenstvo, otec se vrátil z vězení, a sestra chtěla andělíčka. Ale místo andělíčka dostala od nebožky sestřenice pavoučka, a vůbec nebyla spokojená. A pak dostala nějakou hloupost, kterou vymyslel tatínek, a to bylo pro ni víc. Čili tady, myslím, je třeba si uvědomit, že radost a spokojenost opravdu nejsou zcela závislé na standardu.

Je pravda, že když budu umírat hlady, a tak dále, asi nebudu příliš jásat. Ale když jsem se žlučníkovým záchvatem ulehnul do postele, a půlnoční za mě sloužil mladý seminarista, tak to také nebyly Vánoce, kdy bych si řekl: „Tak jásej.“ Ale uvědomil jsem si druhou stránku. A pak vám skutečný příběh Ježíšových Vánoc řekne: „Učte se to“, protože takový život je. Vezměme válečné Vánoce první světové války, kdy se o půlnoci na obou stranách, na francouzské a na německé, ozve Tichá noc, a vojáci všechno odloží a jdou k ohni.

Martina: Mají mír ve Velké válce.

Dominik Duka: Oni to uměli, páč to bylo na hranici štrasburské, takže tam se po obou stranách mluvilo německy. Bylo to trošku jako válka na Ukrajině.

Martina: Pane kardinále, myslíte si, že je možné, když se budeme hodně, hodně snažit, tak tu zhoršující se situaci, ať už v bezpečnosti, nebo také v blahobytu, můžeme vzít jako šanci, konečně pochopit, že klid, bohatství, mír nenajdeme kolem sebe, ale v sobě?

Dominik Duka: Je to tak.

Radost ze svobody jsme mnozí promarnili tím, že se nedokážeme postavit k životu. To svádění na druhé jako v zahradě Eden: To ne já, to ona. To ne já, to had. To je náš největší hřích.

Martina: Ale jak na tom dělat? Je to pracné, protože mnohem snazší a mnohem blíž je litovat se, najít viníky, a ne, že by nebyli, a jít za politiky, aktivisty, za médii, do zahraničí – vždycky najdeme někoho, na koho se to dá vylít.

Dominik Duka: To je celé neštěstí. Já jsem to prožíval, a ne radostně, 17. listopadu, když jsem neměl odvahu jít na Národní třídu, až večer, protože potkat se s těmi demonstrujícími, to by mně zkazilo celou náladu. To se přiznám. Proč? Protože si myslím, že základní radost ze svobody, osvobození, jsme mnozí promarnili tím, že se nedokážeme postavit k životu. To svádění na druhé, to jsme také v zahradě, Edenu: To ne já, to ona. To ne já, to had. A to myslím, je náš největší hřích, kterého se dopouštíme.

Ale ať mi to odpustí politická sféra, ta to dělá úplně stejně. Generální tajemníci partaje, ať v Sovětském svazu, nebo tady u nás, skončili, všechno svedli na ty, co byli před nimi. Tady si musíme uvědomit, že se dělala celá řada špatných kroků. Na druhé straně je tady potřeba si opravdu říci, že nemůžeme jít do nekonečna, také nebudeme běhat 100 metrů za minus nula celá jedna vteřiny, jsou tady určité limity.

My máme velkou šanci, ale také do jisté míry musíme, ze sebe vydat víc energie a musíme také přemýšlet, protože my jsme se naučili žít ve společnosti. To je věc, která mě, bych řekl překvapuje, a já ji často opakuji. Když jsme byli na Arlingtonském hřbitovu, tak cestou k němu ve Washingtonu máte pomník americkým vojákům, kteří padli v Koreji, s nápisem „Freedom is not free“. Nevěděl jsem si s tím rady, podíval jsem se do slovníku, „Svoboda není zadarmo“. To jsem si řekl: To není, tam je něco jiného. A to je i náš problém. Svoboda není volnost, není nevázanost, svoboda je prostor pro to, aby mohla proniknout láska. Ta se nedá nadiktovat. Ale svoboda není posledním cílem, ale náš cíl to byl.

Celý moment je v tom, že se domníváme, že mohu, co chci, a všichni mně to musí zajistit. A to nás přivedlo do slepé uličky. Ale i Vánoce, ať Ježíškovy Vánoce, nebo naše, vyprávějí o tom, že já nemůžu existovat bez pomoci druhých, a také i jejich ochoty něco pro mě udělat. Čili ona cesta, která se často dohaduje i na církevních polích, se strašně kritizuje, že Vánoce jsou koledy už od října, a shání se dárky. No ano, ale i já se musím přiznat, že kdyby nebylo Vánoc, tak já bych na ně, a na některé lidi, zapomněl. A to ukazuje i na nedostatek mých vztahů, je to dáno také vzdáleností, ale i menším zájmem o druhé. Já nevím, co jim mám koupit, což ukazuje, jaký je vůbec vztah. Díváš se, když jsi u nich, co by bylo možné? Vánoce jsou pak i trošku probuzením a výčitkou. Proto se nám Vánoce nedaří.

A myslím, že i situace, do které se dostáváme. Opravdu, vzpomeňme na ty, díky kterým tady jsme, a to jsou nejen rodiče, ale celý proces, ke kterému došlo, že jsme tolik let mohli slavit stále bohatší Vánoce. Ale snad jsme také přišli na to, že nejsou radostnější. Myslím, že můžeme Vánoce vzít také trošičku jako určitou katarzi a očistu.

Absolutní spravedlnost se tady na Zemi nikdy neuskuteční. Ale musíme o ni stále usilovat podobně, jako když máme žízeň, tak musíme pít.

Martina: Pane kardinále, v souvislosti s Vánocemi se stále opakují slova: „Láska, mír, pokoj, spravedlnost.“ A tady jsem narazila na Matoušovo: „Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Já věřím, že spravedlnosti dojdeme v Království nebeském, kdož věří. Ale jak je to tady na zemi? Máme jasno v tom, co je to spravedlnost? Nebo jí není na zemi vůbec možno dojít? Nebo je nám určeno jenom po ní žíznit?

Dominik Duka: Vzpomeňte. Jedna z pohádek Boženy Němcové. Já si jako malý kluk pamatuji: To se nevařila zrnková káva, ta byla jen pro dospělé, ať to byly Vánoce, Velikonoce, dušičky, pouť, ale byla to cikorka, ve které byla pohádka. A to jsme se těšili. Nová cikorka – nová pohádka. No, holt jsme hledali spravedlnost, ale nenašli ji, protože skutečná spravedlnost je ideál. Absolutní spravedlnost může dát jenom Bůh.

A je dvojí spravedlnost. Spravedlnost antická, to znamená: Má dáti, dal. Oko za oko, zub za zub. A pak je spravedlnost, kterou zná Bible. Protože jestliže my mluvíme o svatých, tak židé mluví o spravedlivých, a spravedlnost znamená také být si vědom, že ten druhý, co mi ubližuje, nebo něco udělal jinak, je člověk jako já. Chybující. A já musím být schopen mu také některé věci odpustit, smířit se. Takže jak to říkáte popravdě, žízeň po absolutní spravedlnosti se tady nenaplní. Ale jestliže já pro to něco dělám tak, jako když mám pořád žízeň, a proto musím stále pít, tak usiluji o spravedlnost.

Slovo spravedlnost má v Biblickém slovníku stejné označení, jaké je pro mateřské lůno, kde jsme pobývali devět měsíců. Čili Bůh k nám nepřijde, a nevyčte nám, že tyto věci jsou špatně, a teď půjdeš na Bory, nebo do podzemních Borů, ale je tam také, že musím uznat, že takhle jsem jednat neměl. Proto je spravedlnost vždycky nějak spojována také s láskou. To je problém institutu milosti, kde máme dojem, že milost by měl udělit prezident, nebo král tomu, kdo nic neudělal. Ale to se ospravedlnil, ne? On ji dává jako šanci pro toho, kdo skutečně něco udělal. Na to byly určité zvláštní formy, třeba šibenice, a když přišla dívka, která vězně políbila, tak ho propustili. To znamená, že existuje ve společnosti někdo, kdo se nad ním slitoval. Myslím, že takové vyžadování spravedlnosti typu: Tak, a teď musím všechny potrestat – ta rozbíjí celou společnost. My musíme umět pochopit, konec konců je to i v rámci předvolební kampaně, že někteří lidé ve svém životě, jak se říká, šlápli vedle. Ale musí mít sílu, aby to uznali, a dali záruku, že chtějí jednat jinak.

Martina: A ta touha po spravedlnosti. Žízeň po spravedlnosti musí být tím pádem vedena vždycky láskou. Jinak je to scestí.

Dominik Duka: To je Ježíšův volební program.

Martina: Má ho dobře napsaný.

Dominik Duka: Nevím, jestli by někdo z kandidátů na prezidenta s takovýmto programem vystoupil.

Martina: A hlavně, když by vystoupil, jestli by vyhrál volby.

Dominik Duka: No právě.

Víru, důvěru můžeme opřít jen o pevný bod toho, kdo je: „Já jsem, který jsem“

Martina: Pane kardinále, slavný triumvirát je víra, naděje, láska. O Vánocích tato slova až mnohdy nadužíváme, a někdy jako by tato slova byla prázdnou skořápkou. Co v sobě obsahuje pojem „víra“? Co „naděje“? A co „láska“? Víme to?

Dominik Duka: Tak myslím, že každé naše poznání je, jak se říká omezené, limitované. Ale jsou tady některé věci, které si musíme přiznat: Proč nemáme hluboký zážitek lásky? Protože se domníváme, že láska je emoce, cit? To je také, ale základem je víra. A víra je v hebrejském slově, které umí každý na celém světě: „Amen“. Tyto kořeny nám říkají: „Je to tak. Je to pravda.“ Čili já si myslím, že si na počátku musíme uvědomit pravdivost. Mluvíme o Bohu a máme nejrůznější představy. Ale když se Mojžíš ptá: „Kdo jsi? Jaké je tvoje jméno?“ Jaká je tvoje definice, bychom řekli dnes, tak dostane odpověď: „Já jsem, který jsem.“ Tady mám největší důvod k důvěře. Opřít se, páč se opírám, chcete-li, o někoho, kdo je víc než něco, víc než někdo, ale je. On dává smysl.

Slavný psycholog a zakladatel celé školy smysluplnosti, Viktor Frankl, jasně říká: „Bez smyslu života nemůžu existovat.“ Čili já potřebuji mít tento opěrný bod, ze kterého pak roste naděje, a z naděje a z víry potom vyroste schopnost lásky, kterou dokázaly definovat všechny kultury. To není jenom záležitost křesťanství. Když vezmeme definici židovskou, tak zní: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ Když vezmu Kristovu definici, tak to je celé poselství biblické, není to negace. My pořád žijeme v negativním světě. Pozitivní: „Co chceš, aby ti dělali, to dělej i druhým.“ Aristoteles řekne: „Láska znamená chtít dobro tomu druhému.“ Musíme si tedy říci, že tady je možný i mezináboženský dialog, a to je pak cesta k tomu, aby na světě mohl nastat jakžtakž mír.

Martina: Je vlastně zvláštní, k čemu jste mě teď přivedl, protože jsem byla doposud zvyklá vnímat tyto tři instituce – víra, naděje, láska – izolovaně. A vy jste je propojil tak, že z naděje a víry se teprve zrodí láska. My se teď bavíme o lásce skutečné, takové lásce, za kterou se modlil svatý František, abychom poznali, jaká je pravá láska. Pak se můžeme bavit o lásce zbožné. Ale řekněte, a to je také velmi důležité poselství směrem k Vánocům, jak si pomoct s každodenní láskou? Když jsem za vámi dnes cestovala, a Praha byla naprosto neprůjezdná, tak jsem své spoluobčany vůbec nemilovala. Ani jsem je nesnášela. Ale rozumíte mi? Emoce, stres, strach, že přijedu pozdě, že nebudete mít čas, že se mi tam motají – to všechno, mám pocit, ve mně převálcovalo to, na čem si jinak možná zakládám.

Dominik Duka: Podobné zkušenosti máme na různých intenzitách. To, co je nejtěžší na Vánocích, ale i na těch křesťanských – a proto tam jsou ty pozabíjení, povraždění chlapci – je skutečnost, kdy Kristus od nás žádá lásku k nepřátelům.

Jakmile si člověk pustí do srdce závist a nenávist, je ztracen. A nic z toho nemá, jenom se užírá, a ještě poškozuje druhé.

Martina: Milujte své nepřátele.

Dominik Duka: Zkusme si to. Já dostal takovou lekci, už jsem o ní vyprávěl, kdy jsme vždycky v neděli museli, opravdu šikana, uklízet všechno možné, a pak jsem viděl, že netěsní dveře velitele našeho oddílu, to byl podivuhodný člověk, tak jsem tam tu špínu vylil. On stál nade mnou na takovém mostě, tak jsem to musel uklízet. Víte, jak mi bylo? Jak mě pokořil? Ne on. Pán Bůh sám. A pak jsem to vyprávěl Václavu Havlovi, byl u toho Dientsbier, a tak se smáli. A všichni jsme se shodli, že jakmile člověk pustí do srdce závist a nenávist, tak je ztracený, a nic z toho nemám, jenom se užírám. A pak ještě poškozuji druhé. Tady je třeba si uvědomit, že skutečná láska opravdu je, zní to školometsky – „chtít dobro tomu druhému.“ A tam je i seberealizace, protože vyžaduje vztah k druhému.

A na to jsou přátelství z věznic, takzvaných muklů, kde přijmete toho druhého člověka, jaký je. Měl jsem jednoho velitele světnice, tedy vedoucího, jak se tomu říkalo, který zabil. Nebyl to úkladný vrah, bylo to v afektu, ani asi neuvažoval, že to tak dopadne. A nakonec jsem zjistil, že to je člověk, který byl schopen pomoct mi v každé situaci. To jsou takové věci.

Tady je základní problém, že slovo „láska“ se vyprázdnilo. Přiznám se, že mě štve slovo „chemie“. Tady je všechno obrácené vzhůru nohama. Proč se nám to nedaří? No, protože se domníváme, že sexualita, a tyto věci, jsou tím největším projevem. Nejsou. To je biologický projev. Tady jsme na stejné úrovni s celou biologií. Ale tam musí být opravdu jednak skutečné přátelství, porozumění a pochopení. A pak můžeme hovořit v tom filozoficko-biblicko-teologickém pojetí „láska“. Proto řekne Kristus: „Lásku má ten, kdo dává život za své přátelé.“ A pak ještě řekne: „Mějte rádi své nepřátele.“ Samozřejmě, že tam nemůžu mít nějaké emoce, ale chci dobro toho člověka, aby byl třeba lepší.

Martina: Pane kardinále, co vypovídá o tom, kam jsme se jako společnost dostali, když nenávist, třeba k určité zemi, je považována za projev lásky k vlastní zemi? A kdy se z nenávisti k cizí zemi stává program, který nás v očích společnosti činí ušlechtilejšími? To je velmi nebezpečný jev.

Dominik Duka: Přesně tak. Musím říci, že kdo mě nesmírně překvapil, a jsou to dva protipóly, a mohu říci, že jsme se stali přáteli v pravém slova smyslu, byli Havel a Dienstbier. Jak oni dokázali mluvit s ostatními vězni. Ale proto je také ostatní vězni nebrali jako elitu, jako povýšence. Oni je brali jako určitou výzvu, a protože s nimi jednali jako rovný s rovným, takže potom stáli na jejich straně. Bylo to neuvěřitelné, když se něco takového stalo, tak ti vězni se za ně postavili. To jsou skutečnosti.

Dnes je to zprofanování, a ať mi to odpustí, Havlova hesla: „Pravda a láska musí zvítězit nad nenávistí a lží.“ My musíme opravdu chápat, co je láska, musíme chápat pravdu. Nemůžeme tvrdit, že pravda neexistuje, a potom má každý svou pravdu, a ty druhé dokážeme lynčovat. A na druhé straně si myslíme, že nenávist je dobrý vývozní artikl. Tato skutečnost a Vánoce nás k tomu mají přivést.

Martina: Pane kardinále, náš rozhovor vzniká k prvnímu svátku vánočnímu, na Hod Boží vánoční. Jak zní vaše přání k letošním svátkům?

Dominik Duka: To je těžké, osobní. Tak já už těch přání moc nepotřebuji, ale co bych si opravdu přál, kdybychom mohli říci, že se našla cesta, kde můžeme hovořit svobodně, nemusíme se přetvařovat, a jsme přijímáni druhými v tom základním vztahu přátelství a úcty. To s láskou nechám až nakonec, k tomu se musí dospět. Ona není tak jednoduchá.

Martina: Amen. Pane kardinále. Já vám přeji krásné prožití vánočních svátků. Přeji vám a nám všem, aby se vaše přání naplnilo. Je nám toho třeba.

Dominik Duka: Já jenom zopakuji: Přeji vám, i všem posluchačům, požehnané svátky. V požehnání je všechno.

Martina: Pán Bůh zaplať.

Max Kašparů: Já děkuji za pozvání. Děkuju moc.

Martina: Maxmiliáne, jak už jsem zdůraznila, máme den před Vánocemi, den před Štědrým dnem, a v minulých dnech jsme spíš mluvili o dusivé atmosféře ve společnosti, o tom, čemu říkáme nenávist, případně o hrozbách nové totality. Co v tom všem, co se dnes děje, nacházíš hezkého, pozitivního? Protože myslím, že den před Vánocemi je povinností mluvit o ideálech a o na naději.

Max Kašparů: Ano. A myslím, že to je jediná povinnost, kterou bychom si měli všichni naordinovat sami ze své vůle, nikoli z nějakého příkazu. Jsme den před vánočními svátky, které jsou v našich krajích více vyznávány než třeba svátky velikonoční. Je to způsobeno atmosférou, která při tom je, ale je to také způsobeno konzumem, který se kolem nich točí. Já jsem to pozoroval už koncem října, kdy začala masáž z televize, z rozhlasu, že nekoupíte-li náš výrobek, jako byste Vánoce neměli, a jenom s našim výrobkem budou šťastné a veselé. Mně tyto řeči připadají nesmírně hloupé, protože Vánoce by měly být také o tom, o čem mluvím, ale nejen. Čili, jestliže se uzavřu do těchhle reklam, a budu vyznávat jejich obsah, a uteče mi obsah Vánoc, tak jako bych je neprožil. Vždycky mým farníkům říkám: „Prosím vás, jsou dvě možnosti. Buď vy projdete skrze vánoční svátky. Nebo vánoční svátky projdou skrze vás. Doporučoval bych vám to druhé, i když to první nezamítám.“

Martina: Otec Reinsberg vždycky říkával: „Co se neudělá o adventu, se na Štědrý den nedožene.“ A kolikrát si člověk opravdu říká, když skončí předvánoční běsnění, a pak nastanou dva krásné volné dny, že i když tam takzvaně perete lásku a vzájemnost pod tlakem, tak to nezafunguje. Co s tím?

Max Kašparů: Chce to plánovat. Advent je rozvržen do čtyř týdnů, a každý tento týden má nějaký obsah. Jestliže nedáme do adventní doby obsah, tak už pak tento obsah nenamačkáme do těch dvou dnů, tedy 24. a 25. To už prostě nejde, protože obsah adventu je tak široký, že se nevejde do úzkých dvou dní. První týden se jmenuje týden proroků, a vede nás k tomu, abychom uvažovali o tom, co bylo slíbeno, tedy že přijde – od toho také adventus, příchod. Co vedlo lidstvo k tomu, že očekávalo záchranu? Vedly k tomu nemoci, vedly k tomu války, to negativní, co v celých lidských dějinách bylo. Z tohoto prvního týdne bychom ovšem neměli být smutní, ale měli bychom si říct: „Hele, ono to všechno nakonec dobře dopadlo. Narodil se.“

Pak je druhý týden tří králů, kdy uvažujeme o tom, jaký byl filosoficko-historický motiv tohoto setkání krále božího a králů lidských. Interakce. A to by se mělo v rodině projevit mezigeneračními vztahy, protože to dítě bylo malý, tři králové byli dospělí, a byli rádi, že se potkali. Takže to by mělo vést k tomuto. Třetí je týden pastýřů, a to jsou ti, kteří putovali. My si musíme právě v tomto třetím týdnu uvědomit, že všichni jsme poutníci, že někam putujeme, že putujeme za nějakým hlasem, putujeme životem, že už se narodíme, a tak jsme vstoupili na nějakou cestu života, ať už je klikatá, nahoru dolů, to je jedno.

A poslední je týden andělů, a to už je symbol lásky, kterou má být naplněn čas vánoční. Takže láska je tam až v posledním, čtvrtém týdnu. Takže historie, tři králové, pastýři a potom láska. Takže když se to takto roztřídí, a je to myšlenkový svět, tak nemůžeme chápat advent jako adventní koncerty, ale advent jako obsah, který je daleko širší než koncert.

Znám spoustu žen, které se bojí Vánoc, protože všechno leží na nich: Sehnat, nakoupit, upéct, připravit, obalit, osmažit – už aby Vánoce byly za mnou. A pokud si to takhle rozvrhneme, v myšlenkově duchovním světě, tak nám to hodně pomůže prožít Vánoce hlouběji. My jsme totiž velmi zpovrchněli. Loni jsem měl půlnoční kázání a říkal jsem, že jsem jednou četl soudničku, kdy jistá paní vedoucí jedné prodejny elektro, prodávali televize, rádia, reproduktory, která to zboží prodávala, ale krabice nechávala v regálech, a když přišla inventura, tak spočítala krabice, řekla, že je všechno v pořádku. Jenže ty krabice byly prázdné. A my jsme se dostali do této situace, naše Vánoce jsou taková krabice, na kterou se nalepí pozlátka, umělotiny, umělé stromečky, umělé svíčičky, umělé koledy. Jsem zvědavý, kdy budeme kousat umělého kapra na umělém chrupu – ale obsah je prázdný. Čili, my bychom měli mít krabice plné, a to nejenom dárků, ale vůbec atmosféry a smyslu. Takže, pokud člověk ztratí smysl, tak neví jak, a neví kudy. Ale pokud mám smysl, tak vím. Myslím, že to byl nějaký filosof, který říkal, že když člověk ví proč, najde si vždycky jak.

Ten malý se narodil pro všechny, nejenom pro kostelní chodiče. Říká se, že jsme nejateističtější země, ale spíš je to náboženský analfabetismus, kdy lidé nevědí nic o křesťanství, ale jsou ateisty.

Martina: Ty jsi teď poskytl vodítka pro duchovní strávení celého adventu. Ale co si má počít ateista? Pro toho Vánoce nejsou?

Max Kašparů: Ale jsou. On se totiž ten malý narodil pro všechny, a nejenom pro kostelní chodiče. Čili, já bych z toho lidi, kteří jsou ateisté – i když na ateismus moc nevěřím, u nás se sice říká, že jsme nejateističtější země, ale spíš si myslím, že u nás víc než ateismus funguje náboženský analfabetismus…

Martina: …protože neradi vyplňujeme kolonky…

Max Kašparů: Náboženský analfabeta nic neví o křesťanství, ale je ateista. Neví nic o křesťanské filosofii, ale je ateista. To je jako kdybych já řekl, já jsem lékař, ale nevím nic o nemocech.

Martina: Možná i v tom je určitý postoj, nevěnovat vůli ani poznání.

Max Kašparů: Ano. Ano.

Martina: Ale i to je volba, která pak vede k tomu, že člověk nepřilne.

Max Kašparů: Ano, ano.

Martina: Ale, když se bavíme o tom, jak by měl člověk trávit předvánoční čas, tak pravděpodobně pravdivý, a skutečně lidský náhled na svět, na lidi, na všechny živé, je možné dosáhnout jen tehdy, pokud se člověk co nejvážněji a nejopravdověji věnuje upřímnému sebepoznání. To je ale velmi pracné a nepříjemné, když tuto práci provede opravdu velmi dobře, protože to, co zjistí, není většinou příliš hezké, pokud je k sobě upřímný. Řekni mi, jsou právě Vánoce tím, co by nás mělo k tomu sebepoznání, k této speleologii do sebe sama, do pekla své vlastní duše, jak říká Dante, mělo vést?

Max Kašparů: Odvaha. O té jsme tady ještě nemluvili. Odvaha ponořit se na hlubinu. My jsme nesmírně zpovrchněli, zpovrchněli jsme v názorech, ve vztazích, ve vzdělání, v humoru, což mně také silně vadí, že už v této zemi nemáme komiky, ale jenom baviče. Pustit se na hlubinu. Pustit se na hlubinu, to je odvaha a dokáží to jen zdravé ryby. Mrtvé ryby plují po hladině a proud je nese, kdežto živá ryba je schopna plavat i proti proudu a do hlubin. Měli bychom mít odvahu skutečně se neponořit do kritiky někoho jiného. Měli bychom si udělat inventuru, jako byla inventura u té paní vedoucí, a uvědomit si, že řada krabic je v našem životě prázdných, a nad tím bychom se měli zamyslet. Ale nemělo by nás to vést ke skepsi, nebo k depresi. Naopak, mělo by nás to vyburcovat k tomu, abychom naplnili krabice, které jsou prázdné. Takže advent je k tomuto určen. A vždycky k tomu byl určen, aby člověk z toho času také něco vytěžil, ne abychom ho přežili, protože spousta lidí advent prožívá, spousta lidí ho přežívá, a jenom málokdo ho žije v tom smyslu, který mu byl dán.

Dnes chápeme ticho jako něco negativního, ale advent vyžaduje ticho, abychom slyšeli jeho hlas

Martina: Prastaré poznání říká: Mírou, kterou měříme lidem a světu, bude jednou měřeno nám. Ale my pořád vidíme u každé prodavačky její prázdné krabice, ale ve vlastní skříni prázdní krabice nevidíme. Čeho je to projev, že se z nás stali soudci všech a všeho kolem nás, kromě sebe samých?

Max Kašparů: Lenost. Lenost je taky jeden ze sedmi hlavních hříchů. Člověk je líný. Plavat po rybníku, a plavat na hlubinu rybníku svého souseda a těch ostatních, je daleko jednodušší než v rybníku samotném, protože tam můžu najít něco, co mě vyděsí. To si uvědomuji, když třeba jdu po ulici a vidím mladé lidi, kteří mají sluchátka na uších. A on je nesundá ani ve škole, ani když se učí, je stále pod hlukem. My jsme pojali ticho jako něco negativního. Ale advent vyžaduje ztišit se. A ztišit se znamená, zajet na hlubinu ticha. A také si uvědomit, že ticho není nedostatek zvuků, ticho je prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli něco z našich krabic.

Martina: Ticho a tma. To jsou dvě věci, které doprovází zimu jako takovou, které doprovází prosinec, nejdelší noc v roce. My se tmy bojíme, a také proto je všude světlo, světelný smog už vidíte i v hlubokých horách. Řekni mi, je v době adventu, o svátcích i tma důležitá?

Max Kašparů: Já nejsem milovníkem tmy v žádném směru. I když v kádrových materiálech za soudruhů jsem měl napsáno, že jsem tmář.

Martina: Možná proto se od toho dnes distancuješ.

Max Kašparů: Nemám to slovo rád, aspoň malinká jiskřička. Nemusí být nikde 500watový reflektor, ale stačí mít v tom tichu a v prostoru ticha nějakou jiskřičku, aby mi ukazovala kudy mám potom z toho ticha vyjít. Protože jestliže budu jako speleolog v úplné tmě bez jakéhokoliv zdroje světla, tak se z jeskyně nemusím dostat, protože nebudu vědět kudy kam. Čili, neztrácejme světlo.

Martina: Poznávání sebe sama, jak už jsme se bavili, není vždy úplně radostné, a tys říkal, že by nás hlavně nemělo vrhnout do depresí. Ale jak s tím pracovat? Jak radostně poznávat sám sebe? A jak radostně poznávat svět kolem sebe, aniž bychom neustále hodnotili a odsuzovali?

Max Kašparů: Ano, aniž bychom odsuzovali. To je to pravé, co chci k této otázce říct. Je to otázka odpuštění. To je věc, kterou velice preferují, jak u svých psychiatrických pacientů, tak i u svých farníků – umět odpustit. Umět odpustit druhým, umět odpustit světu, ale umět odpustit také sám sobě. To bys nevěřila, kolik lidí neumí sobě odpustit. Něco provedli a mrzí je to, a nemůžou to napravit. Nemyslím tím, že by někoho poškodili, ale jenom se jim stala nějaká věc, která je dodneška mrzí, a říkají si: „Nejradši bych si nafackoval. Nejradši bych zalez pod zem, když si vzpomenu, co jsem tam řek.“ A já vždycky říkám: „Tak si to odpusťte.“ A jednou mi jedna žena řekla: „Vy jste doporučil odpuštění, já jsem mé dceři odpustila, co mi provedla, ale nemůžu na to zapomenout“. A já jsem říkal: „To je dobře. Protože odpouštíme z čeho, z hlavy, nebo ze srdce? Odpouštíme ze srdce. A jestliže jste jí to odpustila, tak jste jí to určitě odpustila ze srdce.“ Ona říká: „Ano“. Já jsem říkal: „Ale život vychází ze srdce, ne z hlavy. Takže nevadí, že to máte v hlavě, hlavně, že už to nemáte v srdci.“

Martina: Hlavou odpouští až Alzheimer.

Max Kašparů: Je to tak. Takže bych doporučoval odpuštění. A vůbec ve Starém zákoně je psáno, ať nad vaší zlobou nezapadá slunce. To znamená, že lidé by se, vždy než jdou spát, měli spolu usmířit. A já si myslím, že i Vánoce jsou taková doba, kdy bychom si měli odpouštět, kdy bychom neměli mít vůči sobě zášť – a že je to doba odpuštění. To jsou ti andělé ve čtvrtém týdnu.

Láska je tajemství. A její formou je: Mám tě rád, odpouštím ti, objímám tě, jsi mi milý, jsem rád, že jsem s tebou. Toto je forma.

Martina: Svatý František se denně modlil: „Prosím pravou naději, pevnou víru, dokonalou lásku.“ Co to je, dokonalá láska? Respektive, ta nejbanálnější otázka, o které si všichni myslíme, že ji máme zvládnutou, ale myslím, že takových je na světě jen nemnoho. Jak se opravdu naučit milovat lidi?

Max Kašparů: Prvně si musíme uvědomit, že každý člověk je originál. Bůh tvoří originály. Tak jako každý strom je originál, a na světě není jiný takový, jako ten, u kterého stojíme, tak žádný člověk není takový, jako ta, před kterou tady sedím. Každý z nás jsme originál, a na originalitu není možné šít konfekci. Na originalitu musí mít každý svou míru, a tu si musí prostě ušít. A aby toto věděl, musí chodit mezi hromadou látek kvůli inspiraci. Nechme se také oslovit inspiracemi, čtěme, čtěme hlavně básníky, kteří často píšou o lásce, a píší o ní proto, že jsou si vědomi toho, že ji stále hledají. Čili, my budeme stále hledat obsah lásky, ale když už se nemůžeme dostat k obsahu, tak se alespoň můžeme naučit formu. Forma je: Mám tě rád, odpouštím ti, objímám tě, jsi mi milý, jsem rád, že jsem s tebou. Toto je forma. Ale pravý obsah, to je jedno velikánský tajemství. A je dobře, že to je tajemství, protože, kdyby to nebylo tajemství, tak nám bude jasno. A když nám bude jasno, tak budeme na špatné cestě.

Martina: Goethe řekl, když jsi zmiňoval básníky, které bychom měli číst: „Láska je tou silou, která nevládne, nýbrž tvoří.“ To je krásné. Ale je to reálné a dosažitelné, když je to tajemství? Kdy se dozvíme, že jsme na dobré cestě?

Max Kašparů: Tajemství se musí odhalovat. Tajemství nelze proniknout jako řešení čehosi, není instantním nápojem. My žijeme v takové době, kdy všechno chceme vědět a mít hned, všechno chceme znát hned, všechno. Kdežto tajemství, soužít s tajemstvím, je obsahem víry. To na jednom místě říká Tomáš Halík, že víra je odvaha žít s tajemstvím. A láska skutečně tajemství je, a tajemství se nedá proniknout, otevřít krabici a říct: „Aha, tak takhle se to jmenuje, takhle to vypadá, takhle to je.“ My musíme stále tu krabici otvírat, protože ona je silně zalepena, a je to dobře, protože až teprve budeme vědět tváří v tvář, po smrti, tak teprve tam se dozvíme, co je to, jak píše Pavel Korinťanům, co je to láska. Když se mi někdo zeptá, co je to láska, tak říkám, přečti si třináctou kapitolu apoštola Pavla: „Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.“ To jsou formy. Ale obsah je až úplně na konci. Ten se dozvíme, až budeme tváří v tvář tomuto nekonečnému tajemství.

Martina: Obvykle o sobě říkáme, a můžeme to slyšet každou chvíli: „Já jsem v pohodě.“ Většinou v tu chvíli má člověk v ruce tak zvané brko, nebo něco podobného, marjánku, co mu umožňuje být v pohodě, nebo je to nějaká chemie, nebo je ten člověk skutečně v klidu, nebo se tak aspoň cítí, nebo si to úspěšně nalhává. Ale pokud budu vycházet z klasiků, „život v harmonii“, ne v pohodě, v harmonii, „je životem, kdy jsou v souladu myšlenky, slova a činy“, tak to vypadá jako velmi náročná, dlouhá a těžká cesta. Jak k ní dospět? Nebo, jak na ní vůbec být? Jak se dá k této cestě aspoň blížit?

Max Kašparů: Mně to připomíná posluchačku z jedné mojí přednášky, kdy jsem hovořil o tom, že u člověka existuje rozum, city a pudy. A říkal jsem, že člověk je postaven tak, aby stál na nohách, a hlava aby byla nahoře, a v hlavě je rozum, v srdci jsou ty city a v břichu a pod břichem jsou pudy. Hlava, srdce, břicho. A říkal jsem: „A takto by to mělo být, aby rozum byl velitelem našeho života. A láska je uprostřed, a to není její ponížení, to je privilegium, neboť vyvažuje to mezi rozumem a pudem.“ A jedna posluchačka se tam ozvala a říkala mi: „Tak je to špatně. Člověk by neměl být takhle, ale člověk by měl být ležící, aby rozum, city a pudy byly v harmonii, aby byl člověk vyrovnán. A já jsem si vzpomněl na pana profesora Pecku, který říkal, že člověk je vyrovnaný, až když leží na prkně.

Martina: Přiznám se, že když jsi to naznačil rukou, tak mě to přesně napadlo.

Max Kašparů: Ano. Takže, dokud žije, tak harmonie je disharmonie. Jestli si uvědomím, jako lékař, že na membráně lidské buňky je nesmírný neklid, všechny buňky našeho těla teď žijí v neklidu, protože pracují. Jo. Jakmile se buňky dostanou do klidu, tak jsme mrtví. Čili, já bych na harmonii moc nedal, já bych dal na životodárnou disharmonii.

Martina: Ta by ale v každém případě měla vést k jednotě slov, činů a skutků.

Max Kašparů: Samozřejmě.

Martina: Jinak je to čistá disharmonie, pokud tato jednota není.

Max Kašparů: Ano. My musíme zdravou disharmonii hledat a žít.

Nebeský stav je v tom, když se v nás všechno negativní proměnilo v pozitivní

Martina: Když se bavíme o vlastnostech, které nás často ovládají, a my si s nimi nevíme rady, nebo si ani neuvědomujeme, že jsme v jejich vleku, jak jsme se bavili v minulých dílech o zášti, nenávisti a podobně, tak přesto všechno musíme těmto vlastnostem a jevům přiznat jednu věc: Že je to obrovská energie, co s námi cloumá, kterou ony vlastně spotřebovávají. Řekni mi, šlo by této negativní energie využít? Bylo by možné to přepólovat tak, že namísto zášti laskavost, namísto arogance ohleduplnost, namísto pýchy zdravé sebevědomí, namísto agresivity tolerance? Co bychom museli udělat, aby došlo k takovéto alchymistické proměně?

Max Kašparů: Transformace. No, ty už seš v nebi, když mi kladeš tyhle otázky, protože to už je nebeský stav.

Martina: Nejsem.

Max Kašparů: To je už nebeský stav, kdy se opravdu všechno negativní proměnilo v pozitivní. Myslím, že lidé, kteří touží po harmonii a dokonalosti, si cestu najdou. Ti, kteří po ní netouží, ji ani nehledají. A spousta je nás takových, kteří si říkáme: „Tak, jak to se mnou je, tak to stačí. Tak, jak žiji já, je dostačující. Tak, jak to chápu já, je inspirující. Tak, jak to dělám já, je produktivní.“ My bychom se v tomhle měli srovnávat, protože nám tady současně taky chybí vzory. A vzor je ten, který nás proměňuje, ne absolutně, ale dává nám obrovskou šanci proměny. Protože mám třeba žáka na fotbal, kluka, dorostence, který hraje fotbal určitým stylem, a já mu na obrazovce promítnu, jak tutéž jeho pozici na hřišti hraje špičkový fotbalista Pelé, nebo Messi, a řeknu mu: „Podívej, jak on to dělá. Musíš z toho svého přejít do toho, jak hraje on. Jak se staví, jak běhá, a ostatní věci.“

Čili, v tomto nám to může pomoct, sami to neuděláme. To bychom byli jako baron Prášil, který zapadl do bláta a vytáhl se tím, že se chytil za vlasy, tak se z toho bahna vytáhl. To nejde. My musíme mít někoho, kdo je u bahenního rybníku na břehu a sáhne po nás. A to je ten vzor, který nás může změnit.

A tohle bylo u světců, toto obrovské proměnění. To byl ten prostopášný filosof Augustin z Hippó, který chodil od prostitutky k prostitutce, žil příšerným způsobem života, a najednou potkal a poznal někoho, kdo jeho život změnil, až se vypracoval na obrovského světce. Takových lidí bylo víc: Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, člověk, který žil naprosto nemravným způsobem života, až zase poznal někoho, kdo se mu stal vzorem. Čili, vzory, vzory.

Martina: Zrovna Ignác z Loyoly se proměnil až v okamžiku, kdy mu koule rozdrtila koleno, a on se stal nemohoucím pro dosavadní styl života.

Max Kašparů: A pak začal číst knížky. Do té doby knížky nečetl, až se seznámil s tím, kdo ho proměnil. Čili, já v tomto doporučuji vzory. Neudělají to absolutně, ale přece jenom nás nakopnou nějakým směrem.

Martina: Jenomže když se podívám na to, kdo jsou dnes třeba dětem předkládáni jako vzory, tak skutečně nevím, co s tím. Protože kde dnes hledat vzory? Ne, že by nebyli krásní, ušlechtilí, hledající lidé, ale na výsluní přízně jsou ti, kteří sní v přímém přenosu nejpálivější papričku, spolknou lžíci skořice a neudusí se, nebo skáčou z paneláku na panelák, a možná se zabijí a možná ne. Kde jsou vzory? Kde je hledat? Jak je rozeznat?

Max Kašparů: V minulosti. Jednou jsem byl na jedné přednášce osloven otázkou, koho bych dal dnešní mládeži za vzory. A tak jsem začal šrotovat, a začal od současnosti, a nenašel. Protože nebudu dávat skok z balkónu na balkón.

Martina: Současné vzory asi prověří budoucnost.

Max Kašparů: Mezi politiky jsem taky nenašel. Mezi umělci jsem taky moc nenašel. I když bych našel, kdybych znal všechny. Jistě, ve všech vrstvách se najdou dobré vzory. Ale šel jsem do minulosti a říkal jsem: Jan Ámos Komenský, Mistr Jan Hus, Cyril, Metoděj. A pak jsem si říkal: S tímhle nemůžu vylézt. To všechno byli faráři, biskupové, křesťané, to už dneska neobstojí. Čili, pak jsem hledal mezi sportovci. Dobře, ale nemůže každý dělat sport tak, jak to dělají oni, to potom u nás může budit závist vůči nim. Čili, já bych hledal v minulosti. My jsme se tak nějak rychle zbavili minulých věcí, pořád koukáme dopředu, a já si myslím, že to, co by nám pomohlo, ne, co by nás absolutně vyléčilo, změnilo, je v minulosti našeho národa. A tam jsou velké, velké vzory.

Kdo daruje, prožívá pocit radosti, a to déle, než ten, kdo je obdarován, protože může mít dlouhou dobu z obdarování radost, kdežto na dárek můžeme zapomenout

Martina: Když se bavíme o hledání vzorů a mudrců v minulosti, tak se znovu vrátím k Johanu Wolfgangu Goethemu, a poprosila bych tě o reakce na jeho tři citáty, protože mi to v předvečer Štědrého dne přijde trefné a případné: „Jaké štěstí, být milován, a ještě větší štěstí milovat.“ Nezapomínáme na tuto moudrost, a řekla bych velmi dobře skrytou pravdu, že ve snaze být milován se odnaučujeme oplácet stejnou mincí, a pak se divíme, že je v nás přesto prázdno?

Max Kašparů: Ano. On má velikou pravdu, protože je rozdíl darovat, a být obdarován. Ten, kdo daruje, sám prožívá pocit radosti. A ten, kdo je obdarován, také. Ale teď je tady otázka, které obdarování láskou, o které básník mluví, je větší? Pokud člověk dává, tak jeho radost trvá o něco déle. U toho, který je obdarován, jeho radost trvá kratší dobu, protože zapomene. Předmět, který dostal, teď to vezmu materiálně, mu zevšední, stane se mu obyčejným. Dítě jásá, když dostane pod stromeček kolo, ale za půl roku nechá kolo někde, a ani neví, kde ho zapomnělo. Kdežto ten, kdo mu ho daroval, si celou dobu uvědomuje, že měl z tohoto darování radost. Takže spíše darujme, než buďme obdarováváni.

Někde to také říká svatý František: „Ať dovedu, aby se více radovali ti druzí, než abych se radoval sám. Čili, i toto vyjádřil. Připomíná mi to jednu anekdotu, kdy se paní učitelka ptala dětí, jestli je lepší dávat, nebo dostávat. A Pepíček zvedl ruku a říká: „Můj tatínek říkal, že je lepší dávat než dostávat.“ A učitelka říká: „Čím je tvůj tatínek?“ Pepíček říká: „Boxer.“

Martina: Ale asi to platí i o sebelásce, protože jsem pozorovala, že mnohdy člověk miluje toho druhého jenom proto, že na něm miluje to, jak on miluje jeho. Je to složité, ale porozuměl jsi mi?

Max Kašparů: Porozuměl. Aby to nebylo hokynářské fifty fifty.

Martina: No právě.

Max Kašparů: To je ještě jedna láska, která je v rodinách, a to láska podmíněná: Mám tě rád za určitých podmínek. Když uděláš to, co já chci, tak tě mám rád. Když splníš to, co jsem ti dal, tak tě mám rád. Ne, já vždycky říkám, že mezi božskou a lidskou láskou je rozdíl dvou písmen. Písmenem „u“ a písmenem „a“. Bůh nás má rád „už“, lidi nás mají rádi „až“ – a to je podmíněná láska. Takže, tohleto nedělejme. Mějme se rádi „už“.

Martina: Už. A na to navazuje další Goetheho citát: „Každý člověk je samostatný svět. Není do něj jiné cesty než přes most lásky.“ Mnohým zní možná tato věta, tento citát pocukrovaně, ale mě přesto zajímá, jak správně hledat ten most. „Už.“

Max Kašparů: Já mám zkušenost s tím, že lidé, kteří nemají rádi sami sebe, nejsou schopni mít rádi ani druhého. Někdo by mi teď mohl říct, že je to sobecké, mít rád sebe, abych mohl mít rád druhého. Ale není to pravda. Je to v otázce vážení si. Mám-li si vážit tebe, tak musím mít taky určitou úctu k sobě. A pokud já mám úctu k sobě, tak ji mám k tobě, protože to, co je pod mou hrudní kostí, je stav, který vytváří vztah, a tento vztah s tebou mě obdarovává, takže z toho mám zase dobrý pocit, dobrý stav. Tak já bych ten most, po kterém se dá přejít jedině láskou, chápal tím, že budu o tobě vědět, i když s tebou nejsem. A tento recept: „Vím o tobě, i když s tebou nejsem. Já odejdu, ale kdykoli budeš něco potřebovat, tak jsem tu. A mám tě rád, i když mi nejsi nablízku,“ je, myslím, aspoň pilíř, na kterém se dá potom stavět i zbytek celého mostu.

Člověk by měl malému človíčku, který se narodil o Vánocích, odevzdat vše, co ho tíží. Protože Bůh stal člověkem proto, aby z nás snímal to negativní, a pomáhal nám uzdravit se pro další cestu životem.

Martina: Ty jsi teď řekl, že je důležité mít také rád sám sebe. Tak já si teď řeknu zdarma o terapii, protože, upřímně musím říct, že k nikomu na světě bych si nedovolila chovat tak drsně a nekompromisně, jako k sobě. Jak tedy být na sebe hodnější?

Max Kašparů: Hodnější je člověk na sebe tím, že je schopen odevzdat to, co ho tíží. Uvedu to na vánočním příkladu: Chlapec navštívil o Vánocích svého dědečka. Dědeček zrovna vyřezával figurky do betléma, a ten chlapec byl unaven cestou, a tak seděl u stolu, lokty na stole, a usnul. A když usnul, tak se mu zdálo, že figurky, který dědeček vyřezával, ožily, a jezulátko, u kterého stál s pastýři, tomu chlapci v tom snu říká: „Chtěl bych od tebe tři věci.“ A chlapec říká: „Jo, moje nové kolo, moji knížku, kterou jsem dostal, můj nový kabát?“ A Ježíšek říká: „Ne, ne, dej mi tvoji písemku z němčiny.“ A chlapec říká: „Ne, to nemůžu, učitel pod ní napsal nedostatečnou.“ A on říká: „Právě proto mi ji dej. A druhá věc, dej mi hrnek, ze kterého piješ mlíko.“ A on říkal: „Ten nemám, rozbil jsem ho.“ „Dobře, tak mi dej to, co jsi rozbil. A jako třetí věc mi dej odpověď, kterou jsi dal své mamince, když se tě ptala, proč je ten hrnek rozbitý.“ A chlapec říká: „Já jsem jí lhal. Rozbil jsem ho vzteky, a řekl jsem jí, že mi upadnul sám.“ A on říkal: „Tak mi dej to, co tě tíží.“ A ten chlapec si to nechal promítnout v hlavě, a když se probudil, tak říká: „On na mě chtěl to, co se mi nedaří, to, co se mi rozbilo, a to, co mě tíží.“ A teprve tehdy pochopil, jaký je smysl Vánoc: Dát všechny tyto věci, které nás tíží, které se nám rozbily, a ze kterých máme nedostatečnou, jemu, odevzdat je, a pak o Vánocích pochopíme, proč se Bůh stal člověkem, že tento malý človíček je tu proto, aby z nás snímal to negativní, a pomáhal nám uzdravit se pro další cestu do života.

Martina: Maxmiliáne, nevím, jestli mi teď poradil psychiatr, kněz, nebo znalec Písma svatého, ale v každém případě děkuji za všechny posluchače za tuto úlevu. Ale přesto ještě položím poslední Goethův výrok na dnešní, téměř sváteční stůl: „Kdo už nemiluje a už nepochybuje, ten ať se dá pochovat.“ To se mi zdá jako opravdu dobrý závěr našeho rozhovoru před Štědrým dnem, protože k tomuto Goethovu citátu jsme vlastně směřovali všemi našimi letošními rozhovory: „Kdo už nemiluje a už nepochybuje, ten ať se dá pochovat.“ Co ty na to?

Max Kašparů: Ano, ten, kdo nepochybuje nehledá, ten, kdo pochybuje, hledá. A to je dobře. A ten, kdo miluje, tak naplňuje smysl svého života, a kdo nemiluje, tak jako by smysl života neměl. To, co řekl Goethe podepisuji, a mám pro to právě toto vysvětlení.

Martina: Maxmiliáne Kašparů, já ti děkuji za tvá laskavá slova, za tvůj příspěvek k adventu, ke sváteční atmosféře, a těším se na mnohá naše další setkání. Přeji požehnané Vánoce. Děkuji.

Max Kašparů: Přeji požehnané Vánoce tobě, všem, kdo nás poslouchají, a taky se těším, že se někdy sejdeme. Budiž to pro zítřek mým vánočním dárkem.

Martina: Děkuji za toto obdarování za všechny posluchače, i za sebe.

„…Táááák a ještě jednu kouličku… a zvoneček… a na špičku unijní zástavu. – No, to je krása! Musím si udělat selfíčko a poslat to kolegům do Bruselu, ať vidí, jaké si u nás umíme i v té krizi udělat krásné, klidné a vznešené Vánoce.

No, teď už jen zbývá napsat dopis Ježíškovi. Tááák… Počkat… co bych si tak měl přát? Aha, já už vím, nejdřív přání pro mé ministry.

Tak tedy: Milý Ježíšku, přál bych si pro ministryni obrany Janičku Černochovou krabici červených tlačítek, aby si mohla zahrát na válku. Jednou veřejně projevila přání… si ten čudlík pomačkat … pomačkat. – No jo, ale co když si ten čudlík donese na zasedání vlády a bude si tam čudlat? Ono je to sice jedno, protože kdo si hraje nezlobí, ale já to radši upřesním. – Ježíšku, ať jsou ty červené čudlíky ve formě zákusku, když je sní, nějaké to kilo navíc… Jana je statečná válečnice, ze které jde hrůza, zejména směrem k občanům naší země… Ne, počkat, tohle nemůžu napsat. To škrtám. – Jana je válečnice, co nutně potřebuje čudlík. Děkuji Ti proto, za ten dárek pro ni, předem.

A teď… pro ministra financí Zbyňďu Stanjuru si přeji… Co by mu tak udělalo radost? Už to mám. – Přines mu, prosím, kouzelnou kalkulačku, která vypočítá… vypočítá…, jak stáhnout šikovně podnikatele a občany z kůže, tedy promiň, z peněz, aby to vypadalo… vypadalo, že ještě kůži pořád mají, tedy že se nic neděje. – Zbyněk bude mít radost, že je nejlepší ministr financí, co se nikdy nepřepočítá. – Tááák, Ježíšku, Zbyňka máme z krku, díky předem.

A co pro Víťu? Á, už to mám. – Pro vnitráka Víťu Rakušana bych si přál stolní hru ‚VYVĚS VLASTNÍ VLAJKU‘, která bude obsahovat sadu vlaječek a vlajek… vlajek… v různých velikostech, a na kterých budou různé mrtvoly v pytlích… v pytlích. K tomu mu, Ježíšku, naděl pohřební ústav. A ať jsou v něm hned nějaké pytle a mrtvoly. – Ten bude valit bulvy, až pod tímhle stromkem najde klíče od strašnické spalovny. – A ještě mu naděl cínové figurky nepřátel. Jména ti doplním, až se mu podívám na ministerské inspekci do seznamu… do seznamu… ve stole jeho pracovny. – No, skočím tam hned po tom, co to dopíšu… – Vida, Víťu máme taky z krku.

A ještě pro Síkelu… Ježíšku, pro ministra průmyslu a obchodu bych prosil kouzelné plivátko… plivátko… aby si, než něco řekne, raději desetkrát odplivl.

Dalším ministrům přines závodní kolekci na stromeček, zbytek ať si koupí za své… za své… Vím, že i ty musíš šetřit, proto Bartošovi přispěj dárkovým poukazem na kimono s nápisem ‚TEN, CO SE POPRAL S KRPÁLKEM – V MATRIXU!‘

…A teď konečně něco pro mě, milý Ježíšku. Jsem skromný, rozumu mám dostatek, ten rozdej mezi náměstky, šaty si umím koupit sám, ještě by ses mi netrefil do vkusu… Tak, co já vlastně chci? No, mám pár skromných přání… Kdyby byl nějaký ten významný čestný doktorát, tak bych jich prosil něco kolem dvaceti, mám tady jednu prázdnou stěnu. Taky bych chtěl metronom, abych vybrousil svoje signální gesta, a pohodlnější vagón na cesty do Kyjeva. Ale, prosím tě, ze všeho nejvíc, ráči nám ze všech sil, tě prosím, zachovat válku. Možná ne na věky, ale aspoň pár let. Přinejmenším do konce mého funkčního období. Co já bych si bez války počal? Co bych dělal, kdybych všechno nemohl svádět na Putina a jeho pátou kolonu u nás? Vždyť by mě ti lidi asi už dávno vynesli v zubech! Dej prosím, Ježíšku, aby se stále bojovalo a umíralo, bez toho bych měl smutné Vánoce. No, a nakonec kdyby byla nějaká funkce v unijních strukturách, až skončím jako premiér, to by byl dárek za všechny prachy. Ne, že bych si pomýšlel na předsedu Evropské komise, ale až se Uršulka unaví, samozřejmě… No nevím, Ježíšku, jestli si moc netroufám…? – Ale coby. Jsem světový státník…? Jsem, tak co? – Tááák – a máme naděleno… Vlastně, já ještě zapomněl na občany. Ale těm to dones, Ježíšku, pod strom na Staromák, ať mi nelezou do pracovny. – Občanům české země přeji při dnešním dlouhodobém výpadku léků na střevní potíže, aby se z toho ne… No, naděl všem hodně živočišného uhlí. To je pročistí – a přijdou na jiné myšlenky.

Děkuji ti, Ježíšku, že nás svými dárky činíš šťastnými stejně tak, jako když jsme byli malými, naivními dětmi…

S přáním klidu nejen o svátcích vánočních se s vámi za Rádio Universum loučí Michal Gulyáš!

Rok 22 se nam bliži ku koncu, tuž sem kyvnul na dotaz, jestli bysem nemohl odpovědět na paru otazek z webu „Knihu chraň„, kde bysem byl byval chytře a sofistykovaně zhodnotil nejnovějši vyvoj v česke kolonyji.

Snad kliknuti na tento rozhovor nepovede dřive nebo později k vaši ostrakizaci rakuskym minysterstvem, bo už čteni može zpusobit politycku ujmu, jak řikal Karl Havliček, že? Buch vas ochraňuj.

Díky, že sis udělal čas na tento rozhovor v době tak hektické, jako je tato. Dovolil jsem si jej pojmenovat parafrází na jednu z tvých posledních knih – Patnáct let blogařem, protože mám pocit, že tvé psaní, nebo snad oblíbenost, je pořád někomu trnem v oku. Je to důvod, proč píšeš méně a že na blogu nejsi už tak aktivní jako kdysi?
To bych neřekl, že pišu miň, spiš naopak. Letos mi vyšly dokonce tři knižky – Zrnko písku, Počátky krize 2012-14 a ta, kterou jsi už zmínil. Ale to se prostě tak nějak sešlo. A na blogu pišu furt pruměrně dva, tři blogy za tyden. Už patnact roku Možna mě nevidiš na tytulni straně iDnes, bo asi admini dostali befel, a tak už dva roky tam moje blogy nesmi byt vidět, ale to nevadi. Kdo chce, ten si mě najde. A jestli se jakysik magor vzteka, že se mu moje blogy nelibi, tak je magor, pokud je furt dokola čte. To neni muj problem, ale problem tych duševně narušenych. Dokonce je vytačala aji moja fotka z Ukrajiny s tričkem, kere sem si na Ukrajině kupil, bo mi připadalo nadherně dvojsmyslne – Všecko bude Ukrajina! A tak sem si ju nastavil jako hlavni foto blogu, ať maju magoři radost.

Co tě vlastně přivedlo k psaní? Pamatuješ si na svůj první text? A třeba i na svou tehdejší učitelku češtiny?
Viš, že ani nevim, co mě přivedlo k psani? Asi to byla snaha zaznamenat věci, aby na ně člověk nezapomněl. To je to same, čemu si člověk robi alba fotek, bo paměť je velice blba a nepřesna aplikace na vzpominky. Moje prvni blogy na webu iDnes někdy z roku 2008 byly z vypravy po Maroku a vlastně sem je tam daval proto, aby se mi neztratily, kdyby mi tenkrat kdosik čornul foťak aji s kartu. Maroko mělo tenkrat velice špatnu pověst. A tak sem si řeknul, že když to dam na iDnes, že mi to nikdo nemože ukrast. Dneska už vim, že to ukrast ide, tajak aji ďuru v zemi ti možu ukrast. Třeba blogy na slovenskem serveru SME mi ukradli a dodneška nevratili. To se ale neni čemu divit, je to multykulturni levičacke medyjum. Kradeni už je u levičaku taky zvyk.

Na učitelky češtiny se nepamatuju, asi proto, že mi nic zleho nerobily, bo sem z češtiny mival vždycky jedničky, což je u nas Ostravaku přirozene, bo umime mluvit spisovně, na rozdil od chlapcu a děvčat z Prahééé, keři se česky nenauči nikdy a ještě nam tu jejich dyjalektyku nasilim tlači ve všeckych televiznich inscenacich.
Ale pamatuju si na učitela češtiny na zakladni škole. To bylo v dobach, kdy ještě egzistovali učitele rodu mužskeho. Byl to narodni buditel a myslim, že v mnoha malych synkach a děvuchach probudil tenkrat v sedumdesatkach zajem o česku literaturu a hystoryju.

Co jsi dělal před tím, než ses dal na dráhu spisovatele? Odráží se nějak tvá kariéra v korporátním managementu v knize „Tajemstvi bohatych Ostravaku?“ Co ti na knihu řekl guru osobního rozvoje David Gruber?
No jasne, že to mělo vliv. Knižku Tajemstvi bohatych sem psal pod vlivem mnoha ruznych mezinarodnich manažeru a mnoha ruznych obchodnich koncepci, s keryma sem se setkal v ameryckych korporacich. To byla asi prvni knižka, keru si ode mě přečetl David Gruber, genyjalni česky autor knih a metod osobniho rozvoja, bo sem mu tym tak trochu fušoval do řemesla. Asi usudil, že to neni uplně blba knižka a tak spolu od te doby sem tam chodivame na pivko. Škoda, že česky narod svoje genyjalni autory uzna až pote, co už nesu na tomto světě. A tak přestože je David naprosto oryginalnim zakladatelem mnoha oboru duševni činnosti, od rychločteni, přes učeni se jazykum až třeba po zvladani prokrastynace a uměni komunykace, Česi si raději kupuju knižky od cizich autoru.

Další z tvých knih se jmenuje „Některe baby su všecky stejne„. Kniha vtipně, ale někdy i dost nelichotivě popisuje soužití mužů a žen. Jaký je tvůj vztah k ženám? A dostals za tu knihu od nějaké feministky facku?
Na knize robilo vic lidi, neni to enem moje dilo, čimž se nezřikam zodpovědnosti za tuto – vlastně moju druhu nejuspěšnějši knižku. Konzultace proběhla i s doktorama – specialistama na ženske hormony a psychologiju a ti potvrdili, že všechny procesy, v knize popsane, maju opravdu na psychyku bab přesně taky vliv, tajak to je v knize s nadsazku napsane. Kniha neni protiženska, pravě naopak, baby velice pozityvně vnimaju, že je v knize vědecky popsane, že to nesu baby samotne, kere dřive nebo později ve společnem životě s chlopem začnu byt protivne, ale že to je pravě vliv hormonu, kere, formovane v ženskem genomu po tisice roku, su chemicky zodpovědne za to, že se dřive nebo později aji z bab, kere by neměly mět nejmenši duvod k temu, aby byly zle na svojeho partnera, stanu protivne hydry.

Jinak, na tvoju otazku musim řict, že ja osobně baby miluju a ještě se nestalo a ani neočekavam, že by se jakasik baba za tu knižku zlobila. Mimochodem, přestože jsem to čekal opačně, ze statystyk vyplyva, že osumdesat procent kupujicich u teto knihy su pravě baby. Jestli to su ty fuminystky, nebo jakesik šedesate pohlavi, jak si naznačoval, to ja nepoznam. Ja rozlišuju pohlavi dvě.

Jsi sedminásobný bloger roku na iDnes, jak píšeš na titulní straně knihy „Patnact roku blogařem“. Jakou má pro tebe toto ocenění cenu?
Už osminasobny, knižka vyšla ještě před vyhlašenim letošni ankety. Raz tuto anketu vyhral Jarek Šiša, dva razy režižer Ruda Havlik, tři razy Franta Matějka a osum razy ja. V babach to myslim pět razy vyhrala Marketa Šichtařova, ale to se nepočita, bo rozdělovat blogaře na baby a chlopy je cypovina a kdyby byla jedna společna kategoryja, nevyhrala by nikdy. Z oceněni mam radost převeliku, bo to je anketa čtenařu. A přestože mě adminystratoři blogu nesměju davat na tytulni stranku blogu iDnes, ani vubec zmiňovat moje jmeno, jako bysem ani nebyl byval egzystoval, čtenaři si mě tam stejně najdu a čitaju mě, čimž moje texty su v žebřičku TOP10, z čehož asi sklizaju adminystratoři blogu krytyku od elfu a jinych udavaču, ale za to ja nemožu. A tak zatimco su třeba texty od Šichtařky všecky vybrane na hlavni stranu iDnes, což multyplikuje čtenost i takzvanu karmu, ja už tam dva roky nesmim byt. Ale nestěžuju si, možu furt psat, z čehož mam radost jak mlady ščur na větvi.

Na druhu stranu mam radost z oceněni poroty, kera mi před paru rokama přisudila Krameriovu cenu, bo sem se ocitnul ve skvěle sestavě nadhernych lidi jako su Vlastik Vondruška, Terka Spencerová, Jan Petránek, Ondřej Neff, Jan Schneider, Jarek Bašta, Zdeněk Zbořil, Alexandr Tomský, Jarek Nohavica, Stanislav Motl, Marketa Šichtařová, Jožo Banáš, Benjamin Kuras, Pavel Chrastina, Jan Keller, Ivan Hoffmann, Martina Kociánová a desitky dalšich. Ale to je furt cena poroty, byť fundovane, složene z lidi, kerych si važim. Ale osmy křišťalovy pohar blogařa roka nejčtenějšiho českeho bloga je pro mě radost velika velice velmi, abych parafrazoval genyjalniího českeho spisovatela Ladislava Klimu.

Před časem ses přestěhoval z male vesnice za Porubu přímo do Poruby. Chyběl ti ruch velkoměsta?
Jo. Vždycky sem chtěl žit na vesnici, opravit jakusik staru rujnu, postavit se uzak, zrobit fajnu zahradu, zasadit stromy, kere maju užitek, třeba slivy, moruše a třešně, z kerych se daju robit interesantni produkty, nebo třeba borovice jedle a modřiny, kere maju ten užitek, že z nich nemusite zbirat vubec nic. No a tak sem to všecko zrobil, bylo to hezke, ale zjistil sem, že sem kavarensky typ a že mi to městske prostředi chybi. A tak sem to všecko prodal a vratil sem se do rodne Poruby, bo tam su doma.

V knize „Helmut – příběh opravdového člověka“ popisuješ mimo jiné právě porubské a ostravské reálie přelomu osmdesátých a devadesátých let. Chybí ti ta stará Ostrava?
Nechybí mi stara Ostrava – ty špinave baraky, šedive ulice a prach, kery se denodenně snašal z vuzku, jezdicich nad hlavama Ostravaku. Ale chybi mi ten zvlaštni duch, kery ta stara Ostrava měla, tajak zme to popsali se spoluautorem Viťu Hrčku v knižce Helmut. Chybi mi chlopi, keři patnact minut po koncu šichty zaplnili knajpy do posledniho mistečka a čišnici museli piva rozvažat na vuzkach. Chybi mi zakuřene knajpy, muzikanti, keři v nich hrali na kytary a harmonyky, chybi mi pajzly odevřene non stop, chybi mi duch svebytnosti tohoto města. To všecko je v hajzlu, všecko to zmizelo. Ulice su prazdne, lidi nafutrovani v hytlermarketach, v knajpach je zima a scypnul tam pes. Duše Ostravy se schovala do několika malo mist, jako je Jedova chyša, Kurnik šopa a Kompas v Porubě a par pajzlu ve vesničkach okolo Ostravy. Ale ja sem optymistycky pesimista. Bo zakon zachovani energie řika, že nic se nemože ztratit, enem transformovat. Sem přesvědčeny o tym, že ta energia se neztratila a objevi se v okamžiku, kdy bude třeba.

V Ostravě Porubě, nedaleko od tebe bydlel lékař, spisovatel Rajko Doleček, který už bohužel není mezi námi, autor mnoha knih. Prý by se ti líbilo někdy v budoucnu chodit po ulici jeho jména. Je to tak?
No, možna sem vydal o cosik vic knižek jak Rajko, ale s nim a s jeho aktyvitama se ani zdaleka nemožu měřit. Dr. Rajko Doleček by měl mět sochu na vyznačnem porubskem naměsti jako jeden z největšich porubskych obyvatel.
Rajka sem potkal asi tyden před jeho tragicku nehodu, na jejiž nasledky zemřel. Chystal sem se zrovna do Kosova na humanytarni aktyvitu pro srbske rodiny, kere uvizly pod muslimskym tlakem, a nemohl sem zehnat jeho knihu, kera pravě kosovsku anabazu popisovala. Rajko bydlel par set metru ode mě, tak mě pozval k sobě dodom. Dole mi odemknul vchodove dveře a do třetiho patra vyběhnul ve svojich devadesati rokach dva razy rychleji než ja. Vypili zme sedmičku balkanskeho červeneho, věnoval mi svoju knižku, keru se tenkrat knihkupci u nas bali a do dneška boji prodavat, ukazal mi svuj dopis generalu Mladičovi do Haagu a rozlučili zme se. Bohužel, když sem se z Kosova vratil, přijel sem už enem na Rajkuv pohřeb. Myslim, že to nejmenši, co by mohla Poruba zrobit pro člověka, kery proslavil ve svojem oboru Československo, Ostravu, Porubu, ostravsku televizu i porubsku fakultku, by bylo pojmenovani ulice, keru každodenně chodil na fakultku.

Jsi nejen spisovatel a bloger, ale také cestovatel. Slyšel jsem, že často bereš i své čtenáře na své výpravy. Je to tak?
Moji čtenaři mi často psali, že by se radi učastnili nejruznějšich vyprav, kde by si sami bez pruvodca netroufli jet. Byly to ruzne země, od Tatarstanu přes Karabach, Kosovo, Albanyju, Palestynu až třeba po Moldaviju nebo Gruziu. Tuž zme založili Cestovatelsky klub, v ramci kereho se podilame o naklady na cesty a robime mikrovypravy pro několik malo osob tam, kde nam svět ještě připada, že je v pořadku. Často jsme jezdivali na Podkarpatsku Rus, letošnim hitem jest ovšem Gruzie a jeji oblasti jako Adžaryja nebo Kachetyja.

Které země jsi navštívil a ve které ses cítil nejlépe? Jaké jsou pak návraty domů?
Nejsem až tak velky cestovatel, jak to možna vypada z fotek na blogu. Navštivil sem cosik přes štyrycet zemi, což – když si vezmete, že enem v Evropě je 50 statu, tak to neni žadny zavratny počet, že? Snažim se ovšem navštěvovat země, kere su zajimave kulinařsky a zaroveň aji z hystoryckych a narodnostnich pohledu. Na pobřeži Chorvatska, Egypta nebo Italie bych se asi nudil. Zjistil sem, že nejlepe se člověk obvykle citi v zemich, kere na prvni pohled vypadaju chudě, ale o to větši bohatstvi je v přistupu mistnich lidi. A navraty dodom su vždycky fajne, bo v žadne jine zemi na světě nemaju tak fajne pivo tajak u nas.

Tvé zatím poslední knihy se jmenují „Kronika koronopodfucku 2 – Okolo světa“ a pak „Zrnko písku“. Jak knihy vznikaly a co tě vedlo k jejich napsání?
To su velice zvlaštni přiběhy. Na podzim roku 20, v době největši koronobuzerace sem unikl do Dominykanske republiky, kera jako jedna z mala přiliš nebuzerovala lidi v dobach koronopodfucku a v době, kdy tady vladni zločinci zaryglovali hranice a nutili pracujici lid, aby nosil haderky přes pysk, jsem ve svobodnem karybskem prostředi psal druhy dil vyše zminěne knihy Kronika koronopodfucku. Ve chvilach, kdy sem odpočival a prochazal se po džungli, nebo posluchal hovory mistniho lidu, sem objevil přiběh, kery mi připadal neuvěřitelně. No, objevil, mam spiš pocit, že mi ho někdo seslal a že sem prostě enem byl ve spravny čas na spravnem mistě…

A z toho vznikla tvá kniha „Zrnko písku„?
Ano. Aniž bych předem cokoliv o tom přiběhu tušil, při pobytu v Dominykanske republice se naraz objevilo neuvěřitelne story česko-slovenskych a židovskych uprchliku ze středni Evropy, kere v roce 1938 pozval mistni dyktator, aby v neuvěřitelnem počtu sta tisic osob osidlili sever ostrova Hispaňola. Tym ovšem zrobil z dalšich štyryceti demogratyckych statu, keři se učastnili konference leta roku 1938 v městečku Evian, a nechtěli přijmut jedineho Žida, naproste pitomce.

Bohužel, zanedluho začala ponorkova valka a z planovanych sta tisic židovskych kolonyzatoru se do Karybiku dostalo sotva několik set osob. Přesto založili město v džungli, kere je dneska prosperujicim mistem a z kereho, jak mam pocit, je dodneška ovladana ekonomika cele Dominykanske republiky. Potomci puvodnich osidlencu tady furt žiju. Žije tady nemala česka, aji evropska komunyta, nedaleko od Sosúa zahynul rakusky zpěvak „Jeanny“ Falco, mimochodem i Karel Gott si před dvaceti rokama kupil pozemek v tomto městě a přestože zde nakonec svoju haciendu nepostavil, tak třeba jeho kolega František Janeček tady ma svoje nemovitosti dodneška.
O nich ovšem moje kniha neni.

Chtěl bys něco vzkázat svým čtenářům?
Mam vas rad, tak na sebe davejte pozor, bo předpovědi na počatek roku 2023 nesu pro Republiku česku přiliš přivětive. Ve vladě su bruselšti kokoti a bude třeba je hlidat, aby nas nezatahli do horke valky, tajak to maju naplanovane od svojich loutkovodiču. Buďte opatrni a – čtěte! To je to, co nas odlišuje od opic a ovci.

Děkuji za rozhovor.

Martina: Chtěla jsem se tě zeptat, nebojíš se, když toto řekneš, hovořit o Aleji andělů?

Igor Chaun: Odpovím ti symbolickým obloukem: „Igorrre, rrrebelem se nerrrodíš, rrrebelem se staneš, když to prrrostě nevydražíš, a stojíš si za svými názorrry.“ To jsem já, a to seš i ty, Martino.

Martina: Ty jsi mluvil o tom, že se vlastně nedivíš mnohým ruským postojům, protože oni jsou nějak informováni, a pravdou je, že proruská propaganda u nich funguje úplně stejně, jako u nás zase propaganda protiruská. Ale řekni mi, co si myslíš, v co může vyústit to, čeho jsme teď svědky, a to je snaha o dehumanizaci protivníka – Rusů? Jestli si uvědomuješ, tak třeba od členů naší vlády velmi často tyto věci zaznívají, třeba v okamžiku, kdy znázorňujeme ruské lidi v pytlích, nebo schvalujeme, že někomu zavraždí dceru při teroristickém útoku, a podobně. Je tam prostě snaha dehumanizovat protivníka. K čemu to může vést?

Igor Chaun: Tak nutno říct, v rámci objektivity, že s tou dehumanizací protivníka začali sami Rusové, protože způsob, jak tam sdělovací prostředky a někteří politici, a někteří extrémní politici a novináři mluví a píší o Ukrajincích, to je nechutné. Ale problém nastává, když my se snížíme na tutéž úroveň. A to je náš problém. Když ze sebe vlastně děláme terč, když ze sebe děláme válečné jestřáby spolu s Polskem, kde je aspoň mnohem větší historická souvislost – tak tam začíná problém. My přece máme sledovat primárně české zájmy, máme sledovat ochranu naší země, a naše vláda pustila ekonomiku, pustila inflaci, pustila zdražování elektřiny, plynu, ale jezdí v ochranných vestách vlakem do Kyjeva. To je absurdní. Ale dodal bych, že já si někdy připadám jako Vlasta Burian, nebo v čem to je: „Císař pán je vůl.“ Ale to je asi Švejk.

Martina: To je Švejk.

Igor Chaun: To je ve Švejku… „Císař pán je vůl“. Nebo: „Daj-li mu medaili“.

Martina: To je zase Anton Špelec.

Igor Chaun: Anton Špelec ostrostřelec. Já mám někdy chuť říct, že schvaluji invazi jenom proto, že to nesmím říct. Rozumíš mi?

Martina: Já nevím, jak tě víc chránit před tebou samotným, protože já se tady hosty většinou snažím otevírat, a tebe bych trochu přizavřela, protože po válce na Ukrajině například poprvé v celé polistopadové historii vláda provedla tvrdou selektivní cenzuru vybraných médií. Pokud vím, tak tebe soukromá společnost zcenzurovala už mnohem dřív, podobně jako nás.

Igor Chaun: Budiž jim řečeno k dobru, že mi to pak vrátili. Ale bylo to za absurditu, jako například dopis lékařů Parlamentu ČR a ministru zdravotnictví.

Dva roky jsme v mainstreamu slyšeli jen úzkou skupinu pseudoodbormíčků, kteří nás strašili covidem, a z medicínského i právního hlediska říkali nesmysly

Martina: Ano, u nás to bylo poměrně podobné. Ale teď se bavím o vládním zákroku, o selektivní cenzuře médií, z nichž mnohé nebyly vráceny zpátky, a hlavně, nikdo neměl tu odvahu nám říct, kdo to vlastně udělal. Soukromá společnost to hází na ministerstvo obrany, ministerstvo obrany to hází na soukromou společnost, oba to pak hází na vládu – a zůstalo to v jakémsi informačním vakuu. Ale ptám se tě proto, že ty hovoříš velmi otevřeně, což může znamenat, že budeš jaksi selektován.

Igor Chaun: Mně je to jedno, Martino. Já bych umřel, kdybych neříkal, co si myslím. A teď máme dokonce vzedmutou vlnu vzpomínky na listopad 89. Vlastně je smutné, že teď už musíme hovořit o odvaze, po třiatřiceti letech, když chceme jenom říct, co si myslíme. Vždyť my tady nevybízíme k žádnému terorismu. Naopak, my tady vybízíme k míru, vybízíme k pochopení, k naslouchání různým názorovým proudům.

Martina: „Demokracie je diskuse.“ Masaryk.

Igor Chaun: Dva roky, dva roky jsme slyšeli v hlavních médiích, jak ve veřejnoprávní České televizi, i v rozhlase, tak v mainstreamu, stále dokola úzkou skupinu odborníčků, chce se mi říci pseudoodbormíčků, kteří nás strašili covidem, a z medicínského i právního hlediska říkali nesmysly. Stejně tak teď, proč neslyšíme otevřenou normální debatu? Teď jsem poslouchal pana profesora Druláka, říká perfektní věc: „Proč děláme sankce, které ubližují více nám, než tomu, kdo je sankcionován?“ Vždyť Rusové mají větší obrat na ropě, než měli předtím. Okamžitě našli Čínu, Indii, možná levněji, ale v objemu to dorovnali, a my tady máme problém.

Martina: Na to se vzápětí dozvíš, od odborníků, že to není tak jednoznačné, že na tom Rusko krvácí, že my samozřejmě také, ale že jsou sankce účinné. A nikdy nedojde k tomu, že by si tito lidé sedli, a udělali z toho konkrétní výstup.

Igor Chaun: Proč, tohoto, co jsi teď řekla, nejsem svědkem ve veřejnoprávní televizi? Proč tam není jeden názor, například, že sankce nejsou úplně účinné, a další názor, který vysvětlí, jak je to fajn, a že musíme držet spolu a že máme historii Mnichova, kdy nás západní společnost takzvaně zradila. Ona to nebyla zrada? Chybí normální otevřená diskuse. Chybí tady tříbení názorů. Vždyť to je demokracie, a teď ani nemusíme citovat Masaryka, to je prostě podstata, že si takhle povídáme. A pozor, Igor se může mýlit. Já jsem se mýlil, a umím to přiznat. Měl jsem třeba radost z výsledků posledních voleb. A pak jsem byl zděšený, když jsem viděl, jak prosadili pandemický zákon, když jsem viděl chování ministra zdravotnictví Válka. A já to přiznávám.

Martina: Igore, ty se ptáš, proč takové diskuse neprobíhají třeba ve veřejnoprávních médiích. Ta odpověď asi bohužel zní – a v České televizi ji dostal můj kolega, když tam pracoval, Láďa Henek, a v Českém rozhlase jsem ji dostala já, a je to podivuhodným způsobem shodná odpověď na otázku, proč nemohou probíhat tyto diskuse třeba na dřeň: „Protože my musíme vysílat pravdu.“ Nevymýšlím si. Už jsem to tady použila několikrát.

Igor Chaun: Rozumím. Ale pravdu určí úzká skupina.

Média jsou ovládána zájmovými skupinami. Novináři se nechali koupit, zastrašit, nebo rezignovali. A vždy se najde šíbr, který v tom vidí příležitost dostat se výš.

Martina: Ano, ale teď se dostáváme k další otázce, protože to, co přinesl covid, že se politici takzvaně odkopali, odhodili zákony, odhodili ústavy a razili si svou doktrínu, založenou na začátku na panice, posléze na domněnkách, a posléze ještě asi na finanční motivaci, řekněme. A toto šlo napříč světem. A něco podobného se zase v Evropě odehrává po invazi na Ukrajinu. Opět je to předem dáno, vytčeno před závorku, a na nějaké otázky ohledně Majdanu ti každý odpoví: „Útokem na Ukrajinu bylo těch osm let Ruskem smazáno.“ Řekni mi, dobře, každý může sledovat své cíle, politik znovuzvolení, možná, a teď se nechci pouštět na tenký led, jsou tady jisté prebendy, ale jak si vysvětluješ, že všechny tyto věci, na které jsi upozornil ty, a na které teď upozorňuji já, probíhaly pod laskavým dohledem valné většiny novinářů?

Igor Chaun: A výborně. Všechny velké aféry západního světa od Watergate, až konkrétně po korupci FIFA, která byla vedena posledních 45 let jako mafiánská zločinecká organizace, s pozicí prezidenta FIFA na úrovni kmotra, kde se skoro chodil líbat prsten, tak všechny tyto věci vyšly na povrch díky investigativním novinářům, kteří i v tom, pro nás často komplikovaném, chtělo by se říct prohnilém západním světě, kupodivu fungují. Kupodivu se tam vždy ještě najde někdo, kdo na to poukáže, a kupodivu se toho chopí nějací vyšetřovatelé. FBI se chopila fotbalové korupce, protože tam našla finanční a daňové poškození zájmů USA, a v tu chvíli to jelo. A problém spočívá v tom, že novináři a novinařina ztratili svůj původní význam. Pravděpodobně je to tím, že hlavní mediální, novinářské domy byly koupeny…

Martina: …vydavatelství…

Igor Chaun: …i vydavatelství. Ale ony jsou to už celé mediální domy. Byly koupeny některými bohatými domy, které jedou multibusiness, a v rámci tohoto multibusinessu mají zájem například na testech PCR. To znamená, že – a už ani nemusím tento domino efekt ani popisovat – problém spočívá v tom, že jsme téměř ztratili skutečnou investigativní žurnalistiku. Že se novináři nechali koupit, nebo zastrašit. Nebo to řeknu laskavě – nechali se unavit. Mnoho lidí, tak, jako to bylo za normalizace v Česku, prostě upadlo do pasivity, protože platí hypotéky, mají doma rodiny, potřebují platit, jak se říká, složenky – a tak je pohodlnější držet linii, která mi byla nařízena. A pak se tam vždycky vynoří takový nějaký šíbr, který v tom vidí příležitost, tak ten se toho ujme, a dostane se nahoru, a ještě to pěkně drží a tak dále. Takže absolutní základní problém je, že novinařina a zpravodajství je ovládána zájmovými skupinami. Jaký je na to tvůj názor?

Martina: Do značné míry bych s tebou souhlasila, nebo do značné míry s tebou souhlasím. Ale obávám se ještě jednoho, mnohem horšího jevu, to jest, že oni opravdu této ideologii propadli, protože je to nesmírně pohodlné, a člověk se velmi rád rozplyne ve svém vlastním dobru.

Igor Chaun: Pohodlnost reklam.

Martina: Ano. Kdy přeje každému jenom to nejlepší, bez ohledu na to, co to ve výsledku přinese.

Igor Chaun: A jakmile se z novináře stanu vykonavatelem dobra, tak musím nutně vyhledávat protivníky, a už musím osočovat a musím nadávat. Já jsem nesmírně zklamán existencí například tak zvaného Fórum 24. Byl jsem nesmírně rád, když se to objevilo, věřil jsem tomu, dost jsem tam četl, identifikoval jsem se s pohledem na babišovské období. Nicméně, když se pak rozjel covid, tak míra nenávisti, kterou začali lít na Jaroslava Duška, Ilonu Czákovou, na Igora, mně úplně vyrazila dech, a myslím, že kdyby bylo v těch lidech aspoň kouska slušnosti, tak by aspoň některé tyto věci, které se teď skoro všechny potvrzují, korigovali.

Martina: Igore, teď jsi mě přivedl na další jev, kterého je teď ve společnosti zhusta – a to je nenávist. Ty jsi teď mimo jiné řekl věc, které bychom si asi měli všímat i my dva, a to, že se ti to ze začátku líbilo, a mezi námi, tobě se to líbilo, jak jsi řekl, protože nenáviděli Babiše, a to se ti líbilo. A v okamžiku, kdy začali nenávidět věci, které tobě tolik nevadily, tak sis teprve všiml, že podstatou nebyla žurnalistika, nebyla investigace…

Igor Chaun: …ale aktivismus.

Martina: Možná tak. Co si s tím počít?

Igor Chaun: Myslím, že máš asi částečně pravdu, nicméně to nebyly nějaké plamenomety. Tam se regulérně, solidně rozebírala situace – já jsem to tak vnímal. Rozhodně bych asi nesrovnával kritiku Babišovy éry, doufejme, že můžeme už hovořit v minulém čase, s érou covidového šílenství. Tam se ještě dalo chovat racionálně, dalo se něco popisovat. Ale ať se na tom zbytečně netočíme.

Když se podíváme, co se v mnoha zemích dělo v rámci celosvětového podvodu s covidem, tak si člověk musí položit otázku: Je to z blbosti? Kvůli penězům? Nebo je tím sledován ještě nějaký další cíl?

Martina: Igore, ty jsi v jednom svém rozhovoru řekl, že jsi svým způsobem byl v roce 89 přesvědčen, že jsme si svobodu vydobyli navždy. A posléze jsi říkal, že sis uvědomil existenci společenských protikladů, jejichž přítomnost je cítit teď, zejména v této době. A řekl jsi, že to nedělají ti mocní, dělají si to sami lidé. Když se na to podíváme teď v souvislosti s tím, co se aktuálně děje, jak vnímáš restauraci udavačství? Dělají si to sami lidé? A zároveň jsi tehdy řekl, že část jich vždycky uvěří manipulacím a že mají správný názor, znají jedinou správnou cestu ke společenskému dobru, a ti ostatní, že jsou nepřátelé. Něco podobného jsi řekl teď o novinářích. Jak bys to nyní aplikoval na restauraci udavačství?

Igor Chaun: Člověk je jako harfa. Harfa má hodně těch strun, a každá struna vydává jiný tón. Když budou hrát na harfu dobré ruce, které budou připomínat pozitivní věci, budou apelovat na pozitivní společenské hodnoty, tak ta člověčí harfa bude hrát dobře. Když se bude hrát na temné tóny, a budou se nabízet prebendy, výhody za udavačství, za malost, když budou lidé opakovaně svědky, že čestné jednání se nevyplácí, tak harfa začne hrát temnými strunami. Je to pořád jenom jeden člověk, každý jeden z nás. Máme v sobě i dobré, i špatné. A proto je tak nesmírně důležité, aby seshora, z míst vyšší politiky, neřku-li třeba prezidenta, přicházely pozitivní informace. Mně se chce říci energie, vibrace.

Ale my víme, čeho jsme tady byli v poslední době svědky. Tohle, Marino, vede k otázce, jak to tedy vlastně je s výběrem politiků? Myslím, že si absolutně nevystačíme se stávajícím schématem, že tam bojuje, soutěží několik opakujících se stran, s použitými, už mírně vyšeptalými politiky, kteří předstírají boj, a pak zase spolupracují, a pak se ukáže, že zase to bylo všechno trochu jinak. Já jsem se musel smát průšvihům STANu, a to od pana Gazdíka, po toho, co odjel na stáž do Ameriky, sotva se nechal zvolit, už mu ani nemůžu přijít na jméno, a to je dobře.

A já teď pozoruji, s určitou nadějí, objevování se nových lidí. Už jsem jmenoval: Jana Zwyrtek Hamplová. A já mám obrovskou radost z toho, jak se chová, jak hovoří, a že se dostala do Senátu, a už jí bude muset být popřáván hlas. Líbí se mi chování, argumentování Jindry Rajchla. Snad ustojí tlak, snad ano. Je tam spousta dalších lidí, kteří se objevují, ale jde o to, abychom aspoň měli odvahu je volit, abychom nevěřili průzkumům, schématům, statistikám, které na nás mainstream opět chrlí, takže pak máme pocit, že to nemá cenu zkoušet někoho nového a že se musíme rozhodnout, komu to dám tentokrát ze starých, uvozovky, ověřených stran. A tím se dostáváme zase na další level, že si říkáme, komu vlastně tyto vlády slouží? Důležitá věc je, Martino, že jsem nikdy moc neměl rád konspirační teorie – vždycky jsem spíše věřil v pestrost a nepředpověditelnost života.

Martina: Promiň, že tě přeruším, ale před rokem jsi řekl, že co bylo před rokem konspirační teorií, se nyní naplňuje. Takže se asi mnohé mění.

Igor Chaun: Samozřejmě. Spíš tady existují některé velmi bizarní konspirační teorie, a toto byly spíše potlačené pravdy, které byly dehonestovány názvem konspirace. Takže pravda ohledně covidu, toho celosvětového podvodu, vyšla napovrch. Když vidíme, co se dělo v době covidu, co se dělo kolem očkování, když vidíme, do jakých absurdních rozměrů to dospělo dokonce v některých hlavních západních zemích, které nám po desetiletí sloužily jako vzor demokracie a svobody, Kanada, USA, Austrálie, co se tam dělo, a kam až to došlo, tak tady přichází okamžik, kdy si člověk musí říci: Je to všechno a) z blbosti? Za b) kvůli penězům? Nebo je tady skutečně sledován nějaký další, vyšší cíl?

Proto jsem začal tím, že nemám rád konspirační teorie, ale zároveň mám rád selský rozum. A ono to celé dohromady nedává smysl. Proč na to vlády celého světa, skoro celého světa, přistoupily? Proč došlo k takovému snadnému zotročení občanů? Proč jsme přistoupili na to, že jsme opět občané první, nebo druhé kategorie, podle takzvané tečky? Proč jsme evidentně uvěřili fantasmagorickým argumentům? Protože to bylo pohodlné? Ale kdo, nebo co je skryto za tím celosvětovým šílenstvím? Mám věřit, že se opravdu jedná o plán depopulace? Mám věřit, že stříkačka obsahovala nějakou látku? Já to nevím. Jenom jmenuji určité možnosti, které se objevují. A jak jsi správně řekla, co je dnes dezinformace, za rok už je potvrzená pravda.

Takže chci říci, abych taky řekl něco pevného, něco uchopitelného, že doba, ve které žijeme, je neuvěřitelně silná, neuvěřitelně transformativní, a vede nás, burcuje, když to připustíme, k sobě samému. Ona mě, jako Igora, vede k otázce: Kdo jsem? Jaká je moje úloha, jaký je můj vztah k téhle zemi, ke spoluobčanům, ke svobodě, ke svobodě slova? Jaký je můj osobní vztah k případnému, nechci říct k boji, hned, řeknu k obhajobě. Vždyť i tento náš rozhovor je obhajobou těch základních hodnot, které jsme měli před třiatřiceti lety.

Dostáváme se do situace, kdy se svět doslova otřásá v základech

Martina: Ne, před těmi třiatřiceti lety moc ne. To jsme si je právě, doufejme, vybojovali.

Igor Chaun: Ale tyto ideály jsme měli.

Martina: Ty jsme měli.

Igor Chaun: Tyto ideály nás nesly. Takže bych chtěl říct, že se říká, že před každou velkou změnou musí nastat pořádný průser. Já pevně věřím, že tím průšvihem nebude 3. světová válka, pevně věřím, že se tohle nestane, že i ti mocní a bohatí si spočítají, že by byli v kolonce mínus, nikoliv v kolonce plus, lidsky, geopoliticky, ekonomicky. Ale myslím, že se chtě nechtě, spíše velmi nechtě, dostáváme do situace, kdy se to doslova otřásá, doslova se to otřásá v základu.

Když jsem jezdil na různé meditace a rituály třeba do Jižní Ameriky, tak jsem tam v jednom spirituálním nacítění vnímal, že není pravda, že mám odpovědnost za celý svět, ale že mám odpovědnost za sebe. Já jsem měl první nádech, já budu mít poslední výdech, ten vrátím Stvořiteli, přírodě, ale jak mezitím žiji, to je na mně. Já nezachráním velryby v moři, nezastavím kácení, nebo vypalování pralesa v Amazonii, a můžu ve svém okolí říct: Tohle si myslím. Tomuhle věřím. Přes tohle mi nejede vlak. Tenhle člověk možná lže, pojďme ho hlídat. Tenhle člověk evidentně lže. A tenhle pán, na toho nasaďte vyšetřování, prohlídněte mu všechna konta, všechny finanční toky, protože já chci vědět, proč prosazuje očkování dětí nebezpečnou vakcínou. To byl příklad.

To znamená, že mě celá tahle situace budí jak k mé osobní, lidské odpovědnosti, a nejen za sebe, ale za ten celek, tak mě to vede i k nějakému, a s dovolením tenhle oblouk ještě dokončím, i k nějakému duchovnímu procitání. Já věřím v Boha, věřím ve Stvořitele, věřím v univerzální přírodní sílu, v neuvěřitelnou kreativitu, která protéká všemi vesmíry, a vytváří mnoho životů, mnoho paralelních světů, a v jakýchsi střípcích mi někdy bylo dáno na to nahlédnout. A nepřivedlo mě to k mesianismu, ale naopak k obrovské pokoře vůči životu jako takovému. A v rámci téhle boží tvorby jsem jako by uviděl, že člověk se nám tady na Matce Zemi jeví jako relativně bezbranný tvor, jako trošku zmatená jednotka, ale že tady existuje něco, čemu se říká obrovský plán Stvořitele, obrovská boží láska. A teď to úplně nejdůležitější: Člověk byl vytvořen už s kompletní možností nalezení Boha. S komplexní možností pochopení celého systému, který samozřejmě vede zpátky k jednotě na lidské úrovni. Proto někdy jsem nazýván idealistou. Ale já skutečně v lidech … Ale já bych si i s Adolfem Hitlerem popovídal, on měl rád psy. To by byl dobrý titulek. Opovaž se! Já ti tak brnkám…

Martina: Ne, ne, ne – já se jen tak o tebe trošičku bojím…

Igor Chaun: Proč?

Martina: Protože toto je mimo jiné duch doby.

Igor Chaun: To znamená, že já v každém člověku primárně chci vidět dobré. Zlo není primární, zlo je sekundární. Proto ještě pevně věřím, jak jsem mluvil o harfě, že kdykoli mluvíš o Bohu, o laskavosti, toleranci, i naší vzájemnosti, tak rozechvíváš v srdci člověka, v našem případě posluchače, strunu, která možná už vyschla, smrskla se, jestli je z nějakého střívka, tak už je možná vetchá, ale přesto tam pořád je. A když se na tuhle strunu našeho pochopení zahraje, zakončím to básnicky, tak zpěv andělů se z nejzazších cípů vesmíru rozezní.

A kromě fantasty a idealisty je Igor taky realista. Takže, dobře, pane Chaun, vy byste hrál támhle ve vesmírech na andělský trouby, ale co tedy s tím konfliktem? Já rozumím tomu, že tam ten konflikt je, že tam jsou proti sobě dvě armády a že se nějakým způsobem bojovat musí. Ale ne to rozdmýchávat, ale primárně hledat cestu ke kompromisu.

Moje povaha mě vede k tomu, že se musím ozývat proti tomu, co se děje. A mám to i racionálně zdůvodněno, protože ve finále bych nemohl dělat duchovní videa, ani hovořit o pánu Bohu.

Martina: Igore, já se musím smát jedné myšlence, úvaze, kterou jsme měli s Láďou Henkem, protože jsme říkali: Kolem Vánoc si pozveme Igora Chauna, lidi potřebují hladit. Tak to bych řekla, že se tentokrát, ale musím říct, že nesmírně inspirativně, nepovedlo. Ale myslím, že ty máš v sobě potenciál, který jsi právě teď touto odpovědí otevřel. Řekni mi, když se podíváš na tu současnost…

Igor Chaun: …tak mi klaď otázky, ne něž budu moct odpověďmi hladit. Když se mě ptáš na cenzuru a na třiatřicetiletý vývoj, tož, to se těžko hladí.

Martina: Pravdu díš. Řekni mi, když tak přemýšlíš, hrabeš listí, nebo koukáš do kraje, jaký duch teď vládne touhle dobou? Co je teď tím, co prosycuje ovzduší?

Igor Chaun: Duch poznání. Například jsem hrabal a došlo mi, že člověk je jako budova – má mnoho pater. A máš pravdu, že v první části rozhovoru jsem mluvil ve spodnějších patrech. Ale ony tam musejí být, jinak by dům nestál. A to nemluvíme o sklepech a suterénech. Mluvili jsme o tom hmotném, materiálním. Ale přesně tak, stejně tak je tento náš svět, chce se říct, také složen, při bližším zkoumání, především z idejí, z nějakých principů, které se teprve do hmoty promítají.

Takže budu hladit rád. Teď jsme hladili na Goshárně. Na konci října jsme měli Goshárnu, byli tam skvělí lidé, a jestli to smím říct, na kanále Gosha se budou tato videa postupně objevovat. Teď tam mluvila maminka Jana o ztrátě pětadvacetiletého syna, teď v červenci, ale tolik naděje, lásky, pochopení málokde najdeš, jako v tomto videu. Takže já jsem ti chtěl, nebo stále chci, Martino, odpovídat velmi poctivě na stav, ve kterém se teď nalézám.

Martina: Vážím si toho.

Igor Chaun: Já mám, řekněme, duchovní principy usazené. Prostě kráčím ke světlu. To vím. Vím, že světlo existuje. Světlo je na horizontu. To je můj cíl. Někdy klesnu, někdy mám blbou náladu, někdy se na někoho naštvu, symbolicky padnu na tlamu, ale vím, že se zase musím zvednout, a musím kráčet k tomu světlu. Ale zároveň vím, že tady žiji nějaký život s tebou, s námi, s panem zvukařem, a že se opravdu teď jako by, ne jako by, že se opravdu teď láme chleba, jestli si budeme moci i nadále takhle povídat. Ze začátku jsem řekl, že se nabízejí dvě možnosti, jedna je strčit hlavu do listí, do písku, do hlíny, a počkat, až to přejde, a druhá, že to člověk nevydrží, a začne se ozývat. Mně se automaticky děje, taková je moje povaha, druhá možnost. Ale je to i racionálně zdůvodněno, protože ve finále nebudu moct ani dělat duchovní videa, a ani o pánu Bohu nebudu moct hovořit.

Martina: Pokud na něj nemáme dvojitě zaslepenou studii.

Igor Chaun: Tak. To je dobré.

Martina: Tak jsi dezinformátor.

Igor Chaun: Takže tak.

Hrozí nám, že budeme našim věznitelům vděčni za drobky, které nám budou házet poté, co nás zbavili svobody

Martina: Ale Igore, když nebudu pátrat v celém tvém životě, ale v uplynulých třiatřiceti letech, protože za tu dobu jsi udělal spoustu věcí, spoustu dokumentů, videí, kdy jsi se cítil nejvíc svobodný?

Igor Chaun: Vždycky, když se tak jednou dvakrát do roka stane, že mám úplně všechno hotovo, že nikde nic nedlužím, že jsem dokonce účetní odevzdal daně, že nikdo nepíše, kdy to kde budu mít hotový, něco jsem zveřejnil, někdo poděkoval, a já mám chviličku pocit, že stíhám, že jsem vlak, který sedí na kolejích v nějaké mezizastávce.

Martina: A v tvorbě?

Igor Chaun: To s tím souvisí. U mě pracovat je většinou to, že něco dotvořím, něco dopíšu. Dřív to byly dokumenty, hrané věci, teď je to hlavně kanál Gosha, 2 000 videí, 55 miliónů shlédnutí, 12 tisíc odběratelů – to jenom kanál Gosha. Zdravím Goshárníky, děkuji, dívejte se na Martinu, a když pak ještě budete mít na něco chuť, tak se podívejte i na Goshu. Mimochodem máme s Martinou na Goshe moc hezký povídání. My jsme tě pozvali, a ty jsi hodně mluvila o svém životě. Děkuji.

Martina: Igore, já také. A přesto se ještě znovu vrátím ke svobodě tvorby. Protože ty víš, že jsem ti to svého času říkala – byla to doba, poté, co zmizel tvůj kanál, a pak se ti podařilo, s pomocí různých lidí a okolností, jej dostat zpátky – a já jsem ti pak nějakou dobu říkala, že z mého pohledu trpíš regulérním stockholmským syndromem. Protože vděk za to, že ses mohl vrátit zpátky, byl takový, že to připomínalo to, co stockholmský syndrom znamená.

Igor Chaun: Vztah k únosci.

Martina: Ano, že oběť, unesená oběť, po určité době věznění, začne svého únosce chápat, a posléze třeba i milovat, protože na ni není tak zlý, a třeba jí dá trochu vody, občas něco najíst. Řekni mi, je tohle nebezpečný okamžik?

Igor Chaun: No, počkej, počkej. To mi polož otázku, jestli se s tím ztotožňuji. Prosím tě, já si dovolím tenhle symbolický obraz ještě trošku proměnit. I kdybych trpěl stockholmským syndromem, tak zároveň trpím syndromem rebela, takže stejně vždycky to ten rebel ve mně nevydrží, a dříve nebo později začne vystrkovat růžky. Hned ze začátku, když v únoru vznikl ukrajinský konflikt, jsem udělal video, jak se ráno procházím po poli a říkám, co všechno mi na této věci nesedí, mělo to obrovský ohlas, a někteří lidi mi psali, že by mě profackovali, a tak dále. I kamarádi. A přitom jsem nic špatného neřekl. Jenom jsem si svým selským rozumem myslel, že se může o této věci normálně hovořit z různých pohledů. Takže, Martinko, to nebyl stockholmský syndrom.

Martina: Zkus to nebrat osobně.

Igor Chaun: Ne, neberu.

Martina: Jen jako jev.

Igor Chaun: Ale já to musím vzít osobně, protože se k jevu nedostanu. Já jsem se pokoušel pochopit i tu druhou stranu. A bylo mi řečeno: My jsme soukromá americká společnost, řídící se americkým právem, a vy, když jste s námi uzavřeli smlouvu, jste tam podepsali, že budete splňovat podmínky, které vám dáme, a že my vám budeme průběžně říkat, která videa je možno a není možno zveřejňovat, a že v této době se řídíme nařízeními WHO, Světové zdravotnické organizace, a že tam je nějaký úzus, že očkování je správné, že covid se nezpochybňuje.

A já jsem se snažil pochopit, že tato firma na to má svým způsobem právo. A druhá věc je, že tato firma působí v našem prostředí, že my máme ústavně zaručenou svobodu slova a právo na názor. Takže jsem byl opravdu rád, že se to vrátilo, protože ta takzvaná společenská politicko-covidová témata, jestli tvoří 5 % obsahu Gosha, kde je jinak 95 % duchovní náplně, řekněme filosofické: Dokumenty, osobní zkušenosti lidí, kteří prošli nějakým silným transformativním zážitkem, takže by byla obrovská škoda, kdyby toto zmizelo. Teď tedy ke tvé otázce, po tom širokém úvodu, bych řekl, že: Stockholmský syndrom existuje, a že jsem ho možná nepatrně měl, a že toto nebezpečí tady určitě je.

Martina: Ale je to nebezpečí pro každého jednoho člověka.

Igor Chaun: Vzhledem k tomu, že jsi mě asi čtyřikrát varovala, tak už hovořím tak, že minimálně se cítím z toho syndromu již vyléčen.

Martina: Já jsem spíš myslela, jestli nám to nehrozí celkově, jako společnosti. To znamená, v okamžiku, když nám potom někdo trošku povolí náhubek…

Igor Chaun: …lenost a pohodlnost. Lenost, pohodlnost, ohnout hřbet, svěsit tu koňskou tlamu do toho nasypaného zrní. Prostě tady máš dávku, a …

Martina: …za hrst ztuchlé rýže poníženě důtky lížou mi, už tisíckrát byl bit…

Igor Chaun: Kdo, čí to, co to je?

Martina: Tuším, že to je Havlíček Borovský.

Igor Chaun: Taky si myslím.

Neni to tak dluho, kdy se Andy, kery se řidival podle pruzkumu veřejneho miněni, trochu seknul. Chyba nastala, kdy v pruzkumu byla položena nejasna otazka a on se na zakladě odpovědi rozhodnul, že zakaže kuřeni ve všech knajpach.

Bylo to v době, kdy hospody u nas byly docela dobře rozdělene na kuřacke a nekuřacke, anebo egzystovaly oddělene prostory pro kuřaky a nekuřaky.

Jedinym rozhodnutim Andyho vlady byla dluholeta prace majitelu hospod zničena, jejich investyce skončily v prachu. Nikoho to nezajimalo. Staři chlopi byli přinuceni chodit kuřit ven a naprosto nedustojně postavat na dešťu, vichru a mrazu. Mista, kaj se člověk mohl dat karibsky rum, uvelebit se v křesle a zapalit k temu doutnik nebo dymku, naraz zmizela.

Multykulturni levica tleskala, kuřaci zustali šokovaně čumět a bytostni demograti drželi hubu. Mnozi z nich nekuřili, takže se jich to netykalo. Musim přiznat, že jako synkovi, kery cigarety nikdy nekuřil, mi tež připadlo přijemne, že po navštěvě hospody nemusim vaporizovat hadry nasakle tyma chemickyma svinstvama, vznikajicima palenim bruselskeho tabaku.

 ——————-

Čas oponu trhnul. Zakaz kuřeni byla prvni rana obyčejnym hospodam. Zavedeni buzeračniho EET byla druha rana. Doba koronopodfucku, kdy vrchnost testovala, co se možu dovolit, byla rana třeti. A inflačni spirala spolu s nehoraznyma cenama energii byl zatim posledni hřebik do rakve.

Jasne, že obyčejny občan na prvni pohled nevidi, jak tady došlo k devastaci prostor, kde se narody, žijici v zemich Koruny česke, po stovky roku schazal. Mnoha lidem to je jedno, mnozi tam nikdy nebyli, a tak jim nevadi, že se třeba z jedne z prvnich porubskych hospod stala prodejna použitych hader ze zapadni Evropy.

——————–

Multykulturni levičak ovšem nema nikdy dost a jestli si kdosik mysli, že současny stav je konečny a buzerace skončila, je to jeho chyba. Multykulturni levičak totiž nema nikdy dost. Jeho zakladnim pracovnim principem je totiž salamova metoda, kdy jakykoliv ustupek svojeho protivnika považuje enem za zaklad k dalšim požadavkum a k dalši buzeraci.

A tak se nemožeme divit, že multykulturni předvoj v nedalekem Novem Zelandu už testuje dalši stupeň buzerace. Likvidačni ceny tabakovych produktu jim totiž připadaju jako davno překonany stupeň. A tak zatimco v některych zemich furt kupite krabičku cigaret za deset kaček, v Gruzii za padesat, v Polsku za pětasedumdesat, v Česku bezmala za stopade a v zapadni Evropě za nehorazne prachy, na Zelandě už se testuje, jaky odpor obyvatelstva vyvola totalni zakaz tabakovych vyrobku. Kdo z mladych poruši zakaz kuřeni, dostane pokutu asi 2 milijony korun. Fajne, ni?

Možete si byt jisti, že pokud se zakaz nesetka s odporem, bude zavedeny nejdřive na Zelandě a potom na celem multykulturnim světě…

Bo když člověk neprotestuje proti omezovani prav jinych, budu brzy omezena aji prava jeho. Tak to na světě vždycky bylo, je a vypada to, že aji bude.

Tajak napsal jeden z dyskutujicich – zakázali zbraně, cigarety pak asi alkohol, sladka, tučna, slana jidla, maso, vajca, kleni, onanovani, stavky, vzpoury… ale lidi budu ještě moct kyvat, sedět či stat s rukama za zadama… bude to taka dobrovolně povinna KLDR.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, placeny agent fabriky Barceló & Kutna Hora

S angličtinou, která si našla cestu do češtiny, jsme nasáli i řadu stereotypů. Jeden takový si říká win-win. Hezky česky jde o vítězství-vítězství, tedy vyjednávání, ve kterém obě strany vyhrávají, ve kterém není poraženého. Propagátoři win-win metody konstatují, že „v byznysu ani v životě nedostanete to, co si zasloužíte, ale to, co si vyjednáte“. A mají několik základních rad, jak vyjednávat, aby profitoval každý: Osvojit si pozitivní myšlení, tedy mít na paměti, že vyjednávat lze naprosto o čemkoli. Navýšit počet vyjednávacích témat. Nabídnout několik různých řešení najednou. Nikdy na druhou stranu nevyvíjet tlak. Dávat najevo ochotu vyjít vstříc, například používáním zájmena my. Nezní to dobře? Jako návod, jak vyzrát nad neduhy tohoto světa?

Je to už velice dávno, kdy jsme si povídali u piva s Petrem Koubským o politice, a ten mezi řečí prohodil, že win-win je iluze. „Pokaždé někdo vyhrává“, pravil. Bylo to v době hlubokého míru, proto mne to zaskočilo a uvízlo mi to v paměti. Dnes, když je Západ na Ukrajině ve válce s Ruskem a došlo na situaci, kdy nikdo nevyhrává, respektive všichni prohrávají, neboť poškodit protistranu je důležitější, než získat výhodu, skutečně působí idea win-win jako čirá utopie.

Rozpomněli jsme se, že svět se od nepaměti řídí právem silnějšího. Win-win je iluzí, neboť iluzorní je představa, že silnější nevyužije toho, že je silnější, aby silnějším zůstal. A protože vždy je někdo nejsilnější, dělí se svět na vítěze a poražené. Iluzí je ovšem win-win i v byznysu, neboť je iluzorní předpokládat, že kdo získá monopol, nezvedne cenu. Vždy ji samozřejmě zvedne.

Samotný fakt, že se politika řídí primitivním právem silnějšího, není důvodem válek. Nemá smysl válčit, když je všem jasné, kdo je nejsilnější. Když to ale jasné není, chybí důvod k míru, který je ve skutečnosti jenom příměřím. Není proč setrvat v podřízeném postavení vůči hegemonovi, který si nárokuje respekt k silnějšímu, aniž by bylo jisté, že silnějším ještě je. Příčinou války na Ukrajině je pochybnost, zda trvá důvod podřizovat se Americe.

Američanům vyrostla konkurence i proto, že nikdy nepraktikovali win-win, a drželi se zásady, že když nepomůže klacek, je třeba vzít větší klacek. Konkurence to vzala na vědomí, a čas od času testuje schopnost Američanů vymáhat americká pravidla hry. Snahy o nahrazení americké unipolarity multipolaritou, kdy svět není ovládán z jednoho, nýbrž z více mocenských center, ovšem nepovede k nějakému win-win. Výsledkem bude přechodné lose-lose, česky ztráta-ztráta, než se vyvrbí, kdo bude do budoucna vítězem, a kdo bude poražen, tedy zda se většina přidá k Americe, anebo raději k Číně.

Vypadá to, že jsme se probudili do špatného světa, ve kterém je nežádoucí mír a ve kterém navíc Evropa prohraje, ať už vyhraje kdokoli. Ve skutečnosti ale možná jenom špatně čteme situaci. Ve skutečnosti spíše procitáme z iluze, že naše bytí je odvozeno od nějaké globální politické konstelace. Procitáme z iluze, že máme to, co se nám podaří rafinovaně vyjednat. Nepozapomněli jsme pouze na to, že mocní preferují právo silnějšího. Také jsme ztratili ze zřetele klíčový duchovní imperativ, ono Kristovo „mé království není z tohoto světa“. Pozapomněli jsme, že dát císaři, co je císařovo, není rezignací, nýbrž osvobozením mysli, otevřením se tomu, co nelze vyjednat, ale čím může být člověk pouze nezaslouženě obdarován. Že se svět noří do tmy, čtěme tak, že máme být světlem.