Martina: Vidláku, vítej u nás ve studiu, jsem ráda, že tě tady mám.

Vidlák: Dobrý podvečer, Martino.

Martina: Ty sám jsi na sebe prozradil, že máš skvělou ženu, pět dětí, a nějakých 1 000 m², na kterých hospodaříš, v chlívku nějaký dobytek, a píšeš, že ten chlívek ti dal víc, než všechny školy a zaměstnání. Řekni mi, co že jsi najednou pocítil touhu začít psát, a začít se o své postřehy a své myšlenky, které se možná rodily i v tom chlívku, dělit veřejně?

Vidlák: Před deseti lety jsem se přestěhoval ze Sokolovska na jižní Moravu, moje manželka tam odtud v podstatě pochází, měli jsme možnost získat tam dům. Tenkrát se nám to hodilo, bylo možné to tak udělat, tak jsme šli. A protože jsme tam měli na dožití dědečka, a v podstatě jsme ten dům dostali díky tomu, že jsme mu slíbili, že budeme dál hospodařit. O to strašně moc stál, aby někdo pokračoval v malé zemědělské činnosti, aby tam zůstalo hospodářství. My jsme mu to slíbili, a tak jsem s tím začal, a našel jsem se v tom. Nikdy předtím jsem to nedělal, rodiče nás doma nenutili pracovat na zahradě, takže já na to nemám žádné špatné vzpomínky – a najednou jsem byl na jižní Moravě, a bylo to strašně hezké.

Martina: Ty ses mi teď vyznal ze své lásky k nabytému hospodářství a zemědělství, ale ne z toho, proč najednou tento přesah? Proč jsi začal psát, proč jsi se každý jeden den začal vyjadřovat k tomu, co se děje ve společnosti, v politice, ve světě?

Vidlák: Protože se mi stýskalo po domově. Jak jsem se přestěhoval, tak jsem najednou byl v cizím prostředí. Já nemám úplně problém navazovat kontakty, ale pro začátek jsem se cítil osaměle, a tak jsem si říkal, že blog je dobrý nápad. Psal jsem tenkrát ještě pro jiného blogera, takže jsem měl šanci tu a tam něco říct, protože už jsem tam byl čtený, a byl zájem o můj vlastní, tak jsem se po pěti letech udělal pro sebe.

Martina: Výborně, takže jestli tomu rozumím správně, tak jeden z možná nejčtenějších blogů „Vidlákovy kydy“ vznikl ze sociální deprivace?

Vidlák: V podstatě ano.

Martina: Ty jsi řezník, kupec, sedlák, to o sobě říkáš, k tomu všemu jsi měl asi blízko, ale teď mi řekni, proč jsi začal psát? O tom, o čem píšeš? To znamená o politice, o hospodaření, ekonomice, ekonomii, o věcech, na které ses ze začátku až zdůrazněně díval jako „vidlák“?

Vidlák: Ono to taky přišlo trošku samo, protože když jsem začal psát, tak jsem se především věnoval zemědělským tématům. Moje první články v podstatě vycházely z příšerných nesmyslů, kterých jsem si mohl přečíst v novinách, které se na mě valily z televize, a jak to funguje. Bylo to zrovna v době, kdy se Babiš dostával na vrchol politických příček, a tenkrát byl strašný boj proti řepce, že Babišova řepka je hrozná věc. A já jsem to poslouchal, prsty u nohou se mi kroutily v pěst, protože jsem věděl, že takhle to prostě není a že většina toho, co se o zemědělství říká, je nesmysl. A tak jsem začal psát hlavně o tom. A když jsem pak měl blog sám pro sebe, tak jsem zjistil, že především musím psát každý den, že když nenapíšu každý den článek a že potřebuju, aby čtenář, který přijde ráno do práce, otevře si počítač, udělá si kafe, tam musí najít můj článek, protože jinak můj blog čtený nebude. To je pro mne jediný způsob, jak to udělat, jak získat čtenost.

Ale zemědělská témata brzy došla, nedá se psát pořád jenom zemědělství, a pak došla i témata filozofických otázek, kdy zemitý vidlák vykládá něco o životě, a tak mi nezbylo než se vrhnout na politiky, protože to je studnice bezedná, tam se dá psát o čemkoli, a lidi to bavilo, zajímalo je to, tak jsem se do toho postupně snažil pronikat. A nebyla to žádná snadná práce, já jsem o tom toho až tolik nikdy nevěděl, ale až tím, že jsem se musel začít dívat kolem sebe, tak jsem se musel dívat na politická témata, musel jsem si je hledat. Tak nějak to vzniklo. Dneska už samozřejmě politika převažuje, a zemědělství se věnuji jenom občas, většinou tehdy, když se ukáže, že došlo na moje slova.

Vždycky jsem velmi blízko pravdě, jenom nevím, ke které

Martina: Já tedy musím říct, že tady jsi mimo jiné proto, že si taky už pár let ráno ke kafi otevřu tvůj blog. Ale vím, že sis párkrát posypal i hlavu popelem a řekl jsi: „Já jsem se mýlil.“ Jak moc je to těžké pro člověka, který vydá nějaký svůj rezultát, a pak říká: „Eeeeh, takhle to nakonec nedopadlo.“

Vidlák: Ale to zase není tak těžké.

Martina: Pro mnohé ano. Nebo ne?

Vidlák: Mně to tak nikdy nepřišlo. Já jsem se vždycky snažil ctít realitu. A mojí filozofií je, že když nemám všechny informace, a špatně se mi dobírá pravdy, tak musím vymyslet spoustu variant, zpravidla i protichůdných. Prostě když informace nejsou, nemám vše k dispozici, nevím o všem, nebyl jsem v zákulisí, tak si musím udělat spoustu analýz, a pokusit se na daný problém dívat z různých stran. A vždycky říkám, že jsem vždycky velmi blízko pravdě, jenom nevím, ke které.

Martina: A proto je potřeba ji hledat, která je ta jedna.

Vidlák: Ano.

Martina: Ale abych tě ještě lépe přiblížila posluchačům, tak na tvém přístupu je zajímavá ještě jedna věc, a to, že k tomu máš ještě úplně normální zaměstnání, abys celý svůj cirkus, pět dětí a hospodářství, svým způsobem ještě mohl uživit, zadotovat, protože prostě nejsi soběstačný zemědělec. Řekni mi, jak tohle děláš? Protože já vím, jak je pro mne náročné pořád číst nové a nové věci, jak už někdy člověk nemůže. Já bych si možná někdy chtěla přečíst i červenou knihovnu, jenom ať si ta hlava odfrkne.

Vidlák: Mně to těžké nepřipadá, psaní mi jde tak nějak samo, a nestrávím na tom tak mnoho času. Mám tedy poměrně fešácké zaměstnání, ve kterém jsem skutečně jenom osm hodin denně. V šest ráno vstanu, a v půl třetí jsem doma, protože to mám kousek, tak je to poměrně jednoduché. Takže času je relativně dost, hlavu mám poměrně čistou, nevozím si práci domů, a tím pádem není až takový problém ještě psát.

Martina: Cítíš se trochu jako lidový písmák?

Vidlák: Nikdy mě to nenapadlo.

Zemědělci pěstují řepku proto, že jim to zaručuje jistotu zisku

Martina: Tak ti to nebudu podsouvat. Prosím tě, než se pustíme k zásadním věcem, které s tebou chci probírat a kterým se teď věnuješ, to znamená sociálně ekonomickým, tak jsi zmínil řepku. A já to beru tak, a vím, že by tady mohla vzniknout až jistá psychóza, ale stejně mi to nedá, že 200 000 hektarů lánů řepky, proti 20 000 hektarům brambor mi pořád nepřijde moc dobré, a ještě k tomu zanesený motor z…

Vidlák: MEŘO, metylester z řepkového oleje…

Martina: Teď jsem si nemohla vzpomenout. Tak kyselina eruková v řepce mi zase nepřijde na srdíčko jako to nejlepší. Tak mi k tomu ještě něco pověz, když jsi s tím začínal.

Vidlák: Česká republika má zhruba 3 000 000 hektarů orné půdy. Je 200 000 hektarů řepky hodně ve 3 000 000 hektarech orné půdy?

Martina: V porovnání s bramborami ano.

Vidlák: Brambor je dost. Brambor je tolik, kolik je zapotřebí, brambory se zpravidla nepřevážejí na velké vzdálenosti, nejdou nikam daleko na export, protože z povahy věci se k tomu úplně nehodí. Takže brambor je zhruba tolik, kolik potřebujeme na Českou republiku. Samozřejmě něco se dováží, ale není nutné, aby tady bylo víc brambor. A to platí i o dalších obilninách. Ale řepka je zrovna jedna z nejsnazších plodin pro export, další výrobu, nejenom potravinářskou, a z tohoto hlediska je to obrovský stabilizátor ceny, respektive do nedávna to byl stabilizátor ceny pro toho zemědělce, který také potřebuje vydělat, a potřebuje mít jistotu, že když něco zaseje a sklidí, tak že to prodá za konkurenceschopnou ziskovou cenu.

Martina: Aha, tak teď promluvil ani ne řezník, ani ne sedlák, ale kupec.

Vidlák: Ano.

Martina: Ale co půda?

Vidlák: Řepka je jedna z nejlépe posilujících plodin, je to jedna z nejlepších předplodin vůbec, provzdušňuje, prolehčuje půdu.

Martina: To je zajímavé, tohle moc zemědělců, nebo agrárních analytiků, kteří tady byli, neřeklo. Většinou říkali, že půdu velmi vyčerpá a že to prostě není jen tak, po řepce něco zasít. Nehledě na to, že to všechno, co se do řepky musí nasypat a nalít. údajně ne úplně dobře udělalo hmyzu, a podobně.

Vidlák: Řepka je skutečně plodina, která má největší spotřebu hnojiv, agrochemie, vůbec všeho, co tam patří, to je málo platné. Ale spíš jde zde otázka, co tedy, když řepka nebude, co tam zasejeme místo toho, co tam nějaký zemědělec dá, aby pokryl své náklady? Když tam nedá řepku, tak pravděpodobně použije některou z dalších plodin, ze kterých náklady pokryje. To znamená, že se prostě řepka vyřadí, ale místo toho tam přijde jenom další cyklus pšenice, nebo kukuřice.

Cena obilí na burze v Rotterdamu ovlivňuje i to, za kolik zemědělec prodá u nás

Martina: Tak vůbec nejsme soběstační v zelenině, tam je to poměrně fatální. Myslím, že by se něco našlo, co by se dalo jíst a co by způsobilo, že tahle země by byla více potravinově soběstačná, a nebude muset být závislá na dovozu v rámci Evropské unie a vzdálenějších lokalit.

Vidlák: Zelenina se pěstuje jinak, v menších plochách, jiným způsobem. Tady se dostáváme do situace, kdy – a to je na zemědělství bizarní, a je to jedna z věcí, kterou často říkám – že na jednu stranu je zemědělství lokální záležitost, protože zasahuje na vesnici téměř do každé rodiny, do pozemků okolo, ale na druhou stranu je to záležitost globální, protože celý trh ovlivňuje komoditní burza v Rotterdamu. Ta je nejdůležitější.

Martina: Ne, nejdůležitější je mít co jíst.

Vidlák: Ano. Ale pokud má dnes zemědělec fungovat, jako že ho to živí, tak je prostě závislý na tom, co bude, když ráno vstane. Každý zemědělec si ráno pustí Matif (komoditní burza určuje ceny v Evropě), a podívá se, jaká je cena pšenice, a podle toho řeší, jestli má, nebo nemá prodat. Obilniny se dneska převážejí po celém světě na obrovské vzdálenosti, a i když se to nezdá, tak to opravdu ovlivňuje cenu až na daném místě, a to i malého zemědělce, který má svých – a u nás je malý zemědělec klidně i 500 hektarů pro jednu rodinu, to je prostě pro tátu se synem a jejich manželky – protože on potřebuje vydělat, prostě potřebuje nějakým způsobem pokrýt náklady, takže bude tuto situaci sledovat. Pokud je zemědělec zelinář, dělá zeleninu, tak nemá 500 hektarů, ale třeba 20, 30, ale ten zase stojí před druhou otázkou, protože zelenina vyroste v nějakou chvíli, je hotová, a za týden začne hnít, plesnivět, a on je najednou v situaci, že zavolá do marketu, nebo má někde smlouvu, a oni mu řeknou: „Jo, my teď zrovna v Polsku máme brokolici za 5 Kč, tak když nám ji tady dáte za 4,50 Kč, tak ji od vás vezmeme. A jestli nám ji nedáte za 4,50, tak ji nevezmeme, a dělejte si s ní, co chcete.“

Martina: V tom případě ale docházíme k tomu, že tento celkový systém je hloupě nastaven. Je nastaven proti lidem, proti soběstačnosti, proti hospodářům, a ve výsledku i proti uživateli.

Vidlák: Ano.

Martina: Protože nemůže žít z lokální potraviny za příčetné ceny a podobně.

Vidlák: Přesně tak.

Na polích se vše pěstuje tak intenzivně, že to vysaje půdu, do které se pak nevrátí žádná organická hmota, žádný hnůj. A to se řeší průmyslovými hnojivy.

Martina: A výsledek je, že nám z toho nakonec vyleze řepka.

Vidlák: A ve výsledku nám z toho vyleze nejen řepka, ale to, že se nám na polích opakuje pořád pět stejných plodin: buďto pšenice, kukuřice, slunečnice, ječmen a řepka. Někde v určitých krajích se pak objevují brambory, to je těch 20 000 hektarů, a cukrová řepa. A to je víceméně všechno. Tu a tam někdo občas udělá hrášek, tu a tam je někde vidět pole s konopím, znám jednoho zemědělce, který dělá dýňová semínka, ale to vše je jenom v malém, nedají to na všechna pole. Zase nikdo nepotřebuje tolik hrášku, nebo cukrové řepy. Ale všichni potřebují pšenici, protože ta se odsaď dostane klidně až do Číny, anebo z Brazílie zase sem, nebo z Ukrajiny, nebo z Ruska, takže všichni nakonec jedou na těchto několik základních komodit, a velká většina půdy se používá na toto. A když se mluví o tom, že řepka nejvíc „vydojí“ půdu, tak říkám, že už se to stalo, už dávno se stalo, a nejenom řepka, ale i pšenice vydojí půdu, i ječmen vydojí, všecko vydojí půdu, protože je to využité na maximum, a do půdy se nic nevrátí zpět. Dneska se všecko z půdy sklidí, odveze, a na půdu nejde zpátky žádný hnůj, žádná organická hmota. A je to tak proto, že průmyslová hnojiva to umožňují.

Martina: Hm. Takže tohle byl důvod, protože já tady ve svých poznámkách nemám k zemědělství jedinou otázku, ale jak tady zazněla „řepka“, a tvoje počáteční adorace, tak to se mnou cuklo, a potřebovala jsem se dozvědět, proč se vlastně Vidlák začal svěřovat se svými postřehy. Dobře, takže to, co jsi mi teď říkal, bylo resumé kupce, sedláka a malohospodáře. A to jsi začal psát před kolika lety?

Vidlák: Před pěti lety.

Když je někomu dovoleno se k půdě chovat jako gauner, tak ho všichni musí napodobit, protože jinak zkrachují, gauner to od nich koupí a bude dál gauner

Martina: Teď by ses na to díval trochu jinak vzhledem k tomu, v jaké jsme nyní situaci, co se týká potravin, energií, dovozu a vizí, které nás mohou očekávat?

Vidlák: Hlavně z toho nevidím cestu ven, protože je to strašně mnohovrstevný problém. My máme nějaké mezinárodní smlouvy se Světovou obchodní organizací, takže dodržujeme nějaká pravidla, a nějaká unijní pravidla, někdo je dodržuje, někdo nedodržuje, ale když se na to podíváme z konečného důsledku, tak se vždycky dostaneme k tomu, že někdo se k půdě může chovat jako gauner, a pak ho musejí všichni napodobit, protože když to neudělají, tak zkrachují, a ten gauner si to od nich koupí a bude se chovat jako gauner.

Jenomže ono se to svým způsobem podařilo, a já bych řekl, že téměř už celosvětově. Osobně si třeba myslím, že uhlík v atmosféře, který nám tady pořád měří, jakože ho je tam víc, a že to je z toho, že tady pálíme ropu – tak já si myslím, že to je z toho, že se celosvětově vydojil uhlík z půdy. Že téměř nikde na světě, ve stepích, který jsou intenzivně využívané už sedmdesát let, se tam sedmdesát let nevrací zpět organika, tedy uhlík, který tam byl, který dělal organickou hmotu. Tak ten už se dávno snědl, spotřeboval, stal se z něj CO₂, a zůstal v atmosféře, protože se do půdy nevrací žádný humus, nic takového se neděje. Takže já podezírám, osobně si myslím, že uhlík v atmosféře je z toho, že místo půdy – a svým způsobem už nikde moc půdy není, spíš je to substrát, podle místních podmínek směs jílu a písků…

Martina: Držák na rostliny.

Vidlák: Ano. Je to jak keramzit. Když pěstujeme hydroponicky, tak svým způsobem už dneska děláme takovouto hydroponii, akorát ještě pořád na poli.

Martina: Říkáš, že z toho nevidíš východisko. Ale vzhledem k tomu, že se situace ve společnosti proměňuje, proměňuje se situace ve světě, tak může být výsledek, nebo řešení v malých políčkách, v tom, po čem třicet let od změny režimu voláme, a pořád říkáme: „Toto by mělo být řešení.“? Anebo je to romantická představa na úrovni Všichni dobří rodáci?

Vidlák: Ano i ne. Řekl bych to takhle: Za můj život na světě přibylo tři, čtyři miliardy lidí, a všichni se musejí najíst. A já si nedovedu představit, že bychom odešli od intenzivního zemědělství, které dneska na světě panuje, a které zajišťuje drtivou většinu globálně dostupných potravin, pšenice, která se opravdu doveze do Afriky, a rýže. Kdyby se najednou řeklo, že se to takhle dělat nebude, že se vracíme k nějaké přírodě, a omezíme průmyslová hnojiva, protože ta nám pak ničí řeky, teče to do oceánů – to jsou sinice v nádržích, a tady to všechno. A že omezíme agrochemii, protože pak nám ryby mění pohlaví, že začínají mít třetí oči, a vše co s tím souvisí. Když tohle uděláme, tak to znamená, že se sníží výnos.

Veškeré šlechtění těchto zemědělských plodin dnes spočívá na tom – rostlina má pořád stejnou rostlinnou továrnu, není stále větší, ze sluníčka stále dostává stejné množství energie – že pokud chceme vyrobit dvakrát větší zrno, nebo dvakrát více zrna, tak to znamená, že v dané rostlině musíme potlačit jiné vlastnosti, kterými se v přírodě bránila škůdcům. Takže my prostě rostlině umožníme – ona sama není nijak odolná, sama se o sebe neumí vůbec postarat, ale my to naštěstí umíme – pomocí chemie, zavlažování, hnojiv, dodáme všechno, co potřebuje, a díky tomu udělá dvakrát větší klas kukuřice. Ale když pak kukuřici vytáhnete ze země, tak zjistíte, že je tam malinkatý kořínek, opravdu malinkatá bakulička, protože všecko musíme rostlině dodat pod patu.

Martina: A navíc nutričně tato kukuřice nemá tu kvalitu, co mívala dřív. A pšenice má právě proto v sobě tolik lepku, a nevím čeho všeho – chleba se dělá z pšenice – která není už určena k další reprodukci, čímž to vlastně jíme pečivo, které v sobě neobsahuje informaci života. Je to tak?

Vidlák: Je to tak. Na druhou stranu právě díky tomu se ještě nezvedla celá Afrika do Evropy, protože tam ještě není hladomor, a to jenom díky tomu, že se to dělá takhle.

Martina: Takže, tato témata, toto přemýšlení udělalo ze soukromě hospodařícího zemědělce a zaměstnance nejmenovaného podniku blogera?

Vidlák: Ano.

Martina: Teď jsem tě představila?

Vidlák: Ano.

Kdyby se těm, kteří mají k dispozici půdu, dovolilo pěstovat a prodávat přímo lidem a bez zbytečného papírování, mohla by to být cesta dál. Dnes to nejde.

Martina: Dobře, a přesto potřebuju východisko, než opustíme zemědělství, a začneme se věnovat sociálním bouřím.

Vidlák: Já jsem se teď snažil, v posledních týdnech, co začínám být víc známý, potkávat se se spoustou začínajících kariérních politiků, a pokud jsem měl možnost, tak jsem se jim snažil říct, že podle mne asi nemá cenu bojovat proti velkému globalizovanému zemědělství, které tu je, protože to se opravdu nevybojuje na úrovni České republiky. Ale Česká republika, pokud si má alespoň zachovat výrobní kapacity, a aby aspoň něco fungovalo, v tom musí nějakým způsobem jet. Může to třeba dělat trošku lépe, ale pořád budeme závislí na tom, jak se to dělá jinde, a na tom, že někde v subtropech, někde ve stepích, je pěstování pšenice levnější, a my se tomu musíme přizpůsobit pomocí chemie, větších strojů, a něčeho takového. Prostě, podle mě, se to nedá úplně obejít, pokud nechceme mít hlad. Ale myslím si, že na českých vesnicích pořád ještě existuje velké množství záhumenků, české zemědělství je v rukou třech miliónů majitelů. Kdo to má?

Martina: Nikdo, ale už si nemůžu půdu koupit, protože všechna zemědělská půda, orná půda, už má majitele.

Vidlák: Ale pořád jich jsou tři milióny, to nemá několik velkých koncernů. Pokud vím, tak Agrofert, říká se, hospodaří na nějakých 200 000 hektarech, nebo 600 000, teď abych nelhal, ale to není zase tak moc. Skutečně, velké koncerny nejsou v naší krajině dominantní, obdělávají největší pole, ale v konečném důsledku to zase není tak vysoké číslo. Ale já jsem spíš chtěl říct: Spousta majitelů těchto pozemků na vesnicích si ještě pořád drží záhumenky, a na tom hospodaří. Mají svoje staré traktůrky, tu a tam to někdo dělá dál. Oni nevyprodukují zase až tak málo potravin, ale produkují je postaru, protože přivézt si kamión hnojiva je levné, ale koupit jeden pytel hnojiva v maloprodejně je drahé. Takže oni samozřejmě ještě mají hnůj a používají ho. Dělají to postaru, a na těch pozemcích je ještě půda. Není to substrát, je to ještě půda. Ale oni nemají téměř žádnou možnost svou úrodu legálně prodat, protože hygiena, a spousta papírování, a tak dále. A co většina z nich udělá? Zabezpečí si rodinu. On si prostě pojezdí s traktorkem, obdělá si půl hektaru, má brambory na zimu, zeleninu na léto, má tam pár meruňkových stromů, marmeládu si udělá. Prostě udělá si, co potřebuje pro sebe.

Ale on by toho klidně mohl dělat dvakrát, třikrát, pětkrát tolik, protože když už má traktůrek, tak tu největší investici má už za sebou, a mohl by dělat podstatně víc. Já věřím, že kdyby česká politika umožnila, nebo byla taková situace, že by umožnila těmto malovýrobcům, těm opravdu posledním záhumenkářům, kovozemědělcům, aby legálně prodávali svou úrodu –kdybych to řekl jednoduše, tak kdyby mamina na mateřské mohla na zahradě posbírat jahody, udělat z toho marmeládu, a legálně dát na Facebook: „Hele, prodám tady 100 sklenic marmelády, protože jsem je udělala,“ – a nedostala by za to okamžitě pokutu z hygieny, protože se něco takového nesmí – tak by těchto lidí přibývalo. Oni ještě pořád jsou a dělali by to rádi. Jsou zde záhumenky, je technika, svým způsobem existuje všechno, co je k tomu zapotřebí, dokonce existují lidé, kteří by to dělali – já jsem jeden z nich – akorát to nesmí dělat legálně.

Takže Morava je plná malých vinařů, kteří si udělají svých 200, 300 litrů vína, tak nějak si to rozprodají, rozdají mezi sebou. Vysočina je plná bramborářů, kteří se takto obstarají mezi sebou, a nebudou to dělat ve větším, protože jim to nestojí za to. Já si myslím, že je to cesta pro slušné české zemědělství, které by mohlo ovládnout část půdy. Ale buďme realisté, oni nikdy nebudou hrát velkou roli, ale myslím, že každá vesnice by se mohla víceméně uživit na svých potravinách.

Martina: Takže vidíš budoucnost v lokálním hospodaření?

Vidlák: Ano. Ale vidím tuto budoucnost jedině tehdy, pokud by se takové lokální hospodaření povolilo, a zmizely by z něj všechny šílené regulace, které dneska existují. Když si dneska udělám zabijačku, tak nesmím nikomu nic prodat, vlastně to ani nesmím nikomu dát, a můžeme to zpracovat jedině v rodině. A pro všechny posluchače říkám, že to přesně takhle vždycky děláme, a nikdy jsme nikomu nic nedali. Ale sto let už tu nikdo na otravu z potravin neumřel. Tito lidé to umějí. Jestliže máma umí doma uvařit pro své děti, aniž by je otrávila, tak proč by neuměla udělat marmeládu, aniž by někoho otrávila?

Martina: Navíc tady ještě přichází faktor zdražování pohonných hmot, který nám mrkev z Holandska může zvednout na cenu ústřic.

Vidlák: Ano.

Martina: Takže to ještě také může ovlivnit zemědělství. A dál?

Vidlák: Kdyby zelináři, kterých je pořád relativně dost, i malých producentů, mohli jednoduše a levně co nejsnazším způsobem prodávat ze dvora tak, aby s tím, pokud možno, neměli žádné papírování, tak by úrodu prodali za stejnou cenu jako Kaufland, ale šla by jim celá do ruky. Ale samozřejmě není divu, že tomuto velkému lobby by se to nelíbilo. Oni taky nechtějí přijít o kšeft, i kdyby to byla třeba jenom desetina trhu, nebo pětina.

Martina: Tak zemědělství už opustíme, protože bychom to asi nevyřešili. Jenom mám z letoška jeden příklad: Šla jsem na trhy na náplavku koupit višně. Koupila jsem si kilo višní za 140 Kč. Slušná cena, že jo? A pak jsem jela moderovat mino Prahu, na vesnici, a tam jsem si koupila kilo višní za 40 Kč. To je právě to, o čem jsi teď mluvil.

Vidlák: A kdyby sis je byla ochotná natrhat sama, tak je dostaneš za 15 Kč, a lidi by to rádi udělali. Takových producentů, a těch, kteří mají višně, je poměrně dost, nebyl by to žádný problém. Ale legálně se to nesmí. Nikdo si nemůže dát na Facebook: „Hele, přijďte si otrhat višně. Chci 15 Kč.“

Interesantní zprávy přicházejí ze Srbska/Maďarska o tom, jak je Anglosasové v roce 1999 tlačili do vzájemné války…

„Srbský prezident Aleksandar Vučić v sobotu oznámil, že američtí a britští vůdci, včetně tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona, tlačili Maďarsko k pozemní invazi do Srbska v roce 1999. Maďarský premiér Viktor Orbán, který byl v té době ve funkci pouhý rok, podle Vučiće tuto žádost odmítl.

V televizním projevu Vučić vysvětlil, že Spojené státy a Spojené království chtěly, aby maďarské síly postoupily na jih, tedy do severního Srbska, aby vytvořily pro tehdejší jugoslávskou armádu druhou frontu – ke Kosovu v jižním Srbsku by tak přibyla nová frontu na severu země.

„Clinton a Britové požadovali [od Orbána] útok na Srbsko ze severu, aby mohli rozptýlit naše síly z Kosova a Metohije do Vojvodiny,“ řekl srbský prezident. Orbán, který byl tehdy ve svém prvním funkčním období maďarským premiérem, odmítl a s pomocí tehdejšího kancléře Gerharda Schrödera odolal „nátlaku Bílého domu“.

Na nedávné schůzce Orbán informoval Vučiće o tehdejší výzvě partnerů NATO a také mu podle srbské hlavy státu umožnil o ní veřejně mluvit.

V roce 1999 zahájilo NATO nezákonnou útočnou válku proti tehdejší Svazové republice Jugoslávii, kterou v té době tvořilo pouze Srbsko a Černá Hora.

Bombardováním, které bylo namířeno i proti civilní infrastruktuře suverénního státu, se transatlantická vojenská aliance postavila na stranu kosovsko-albánských separatistů, kteří ve válce se Srby bojovali za nezávislost Kosova, provincie Srbska.

Maďarsko (tak jako i Česká republika) se připojilo k transatlantické vojenské alianci na začátku roku 1999 – několik týdnů před zahájením operace NATO, která proběhla bez mandátu OSN -, ale nezúčastnilo se leteckých útoků proti Jugoslávii.

Podle Vučiće Orbán v té době odcestoval do Spojeného království na oficiální jednání s tehdejším premiérem Tonym Blairem a setkal se také s bývalou premiérkou Margaret Thatcherovou. Podle Vučiće ho Thatcherová přivítala u dveří těmito slovy: „Velmi mi vadí, že jste odmítl zaútočit na Srbsko, takže zemře více britských vojáků.“

Během operace NATO nakonec nebyli zabiti žádní britští vojáci. V makedonském městě Kumanovo byla 9. června 1999 podepsána dohoda, která formálně ukončila nepřátelství. Jihosrbská provincie Kosovo byla umístěna pod ochranu OSN, poté se samotné jednotky NATO přesunuly do Kosova, kde jsou umístěny dodnes.

Srbská armáda se dle dohody stáhla z provincie. S ní opustily Kosovo a Metohiji desetitisíce Srbů. K dnešnímu dni je jich prý kolem 200 tisíc. Bombardování bylo prvním případem, kdy aliance vedená Spojenými státy použila vojenskou sílu bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Byl – a nadále je – tento útok odsuzován jako nezákonný velkou částí světa.

V roce 2008 vyhlásila Priština přes všechny sliby států NATO nezávislost Kosova, kterou Srbsko a nemálo evropských států (včetně Slovenska) dodnes neuznalo.

Premiér Petr Fiala na prvním nádvoří přivítal postupně více než čtyřicet předních představitelů evropských zemí. Každému podal zmrzlou ruku a prohodil s ním milé slovo svou jadrnou „Angelidštinou“. Poté se všichni sešli ve Vladislavském sále Pražského hradu, aby mohl být tento historický okamžik zvěčněn na fotografii. V rámci úspor a srdnatého boje proti ruské federaci se již v sále netopí. Pro fotografa to představuje výhodu i nevýhodu. Výhoda je v tom, že ztuhlé státníky mohl naistalovat postojem i gesty přesně podle představ zkostnatělé EU.

Jediným problémem byla pravá ruka Viktora Orbána, která nechtěla povolit z pozice zdviženého prostředníčku. Nakonec vše vyřešil trik s roztočeným fotbalovým míčem, který z tohoto drzého gesta vytvořil gesto sportovní. Bohužel však objektiv postupně zakryla jinovatka a tak se po několika záběrech z této fotografie, představující ctihodné evropské hlavy, stala reklamní fotografie na nanuk značky Zmrazík Kyjeváček.

Leč důležité je, že premiér Fiala ještě stačil všem oznámit svou radost nad jednotným postojem Evropy, než mu definitivně zatuhla ústa.

Poté byli státníci přesunuti do závodní jídelny pražského hradu, kde jim byla připravena opulentní hostina z mražených potravin, které rozehřívaly dlaněmi tajemníci a asistentky na takovou teplotu, aby byly poživatelné. Občas se to v některých případech i podařilo. Vrcholem hostiny se stal velký polárkový dort v modré barvě se žlutými hvězdičkami z ledových krystalků. Jen Viktor Orbán narušil jednotnou mrazivou atmosféru, když prohlásil: „Ez biztosan nem jó magyar konyha!“ Doslovný překlad zní: „Tohle rozhodně není dobrá maďarská kuchyně.“ Poté opustil sešlost a zavítal do pracovny bývalého prezidenta české republiky Václava Klause, kde se nejen topí, ale rozlévá i dobrý maďarský Tokay.

Nakonec z večeře státníci předstoupili před novináře v už celkem rozehřáté atmosféře. Viditelně teplý Emanuel Macron na otázku, co ho tak rozpálilo odpověděl, že řada francouzských polibků, se kterými se ten večer měl možnost seznámit.

Naopak ministerská předsedkyně Estonska Kaja Kallasová prohlásila, že je od Baltu a v prosinci chodí plavat do moře a když je jí zima, vloží si do dlaně teplý pytlík.

Olaf Scholz se všem pochlubil svým termo-prádlem s umělecky vyvedeným nápisem Alles für das deutsche Europa. Polský premiér tvrdil, že to bylo napsáno švabachem. Vše tedy bylo nakonec zalito sluncem.

Jediným mráčkem nad summitem byl nečekaný odlet neevropského hosta, katarského emíra, který přijel do České republiky a do Evropy s obchodní nabídkou plynu.

Našemu rádiu, jako jedinému se podařilo s emírem udělat rozhovor. Na otázku, proč tak narychlo opouští Českou republiku odpověděl: „Víte, to je tak. Podporuji finančně Hamás, který je kdovíproč na Západě označován za teroristickou organizaci. Ano, někteří jeho šéfové nejsou z nejkultivovanějších, ale vždy mi projevovali a stále projevují velkou úctu. Podporoval jsem také Usámu Bin Ladina, protože i ten nám projevoval úctu, ať ho Západ jakkoli pomlouval. Podporoval jsem nejradikálnější imámy a stavěl pro ně mešity v celé Evropě. A hádejte, co mi projevovali? Ano, úctu.

Financoval jsem Al Kaidu, stejně jako teroristy z Haját Tahrír aš-Šám a dokonce i íránské teroristické organizace. A určitě neuhodnete, co mi projevovali? No úctu přece! Ovšem tady, tady se ke mně chováte jako k teroristovi! A současně mě terorizujete! Jak? Klidně na mě vypustíte obsluhu a číšnice vysokého věku a navíc při nízkých teplotách. Jste barbaři, když nevíte, že to musí být přesně opačně!“

Poté, co vystoupal po schodech do svého Boeingu 747-8 v provedení business jet, emír ze dveří letadla ještě zamával a rozloučil se s námi: „Salam alejkum a plyn pryč!“

A s tímto pozdravem se s vámi za Rádio Universum loučí i Michal Gulyáš!

Martina: Teď opustím Rusko jako takové, protože to je velice žhavá půda, a zkusím se zeptat geopoliticky a ideologicky vlastně úplně nesmyslně: Myslíte si, že proto, že potřebujeme plyn, potřebujeme energii, tak bychom ho brali od kohokoliv, kdo nám ho je schopen dodat, i kdyby to byl, řekněme, třeba ISIS, který by vedl svatou válku a likvidoval okolní státy? Jenom se ptám na to, jak máte ty hranice fyzické technické potřebnosti nastavené. A uznávám, že je to přemrštěné…

Ladislav Vrábel: Paní redaktorko, kdybyste věděla… část svého života jsem se skutečně věnoval tomu antiislámu, jak se tomu říká v České republice. To znamená, co mě se týče, tak samozřejmě s islámskou ideologií – především v tom, jak se chovají k ženám – mám velký problém. Ale zároveň se jako člověk vždycky snažím pohybovat takzvaně cestou středu. To znamená, že my jsme teď a tady v nějaké situaci, ta situace je nějakým způsobem hodnocená. A tady v téhle situaci můžu říct s klidným a čistým svědomím, že když budeme brát plyn z Ruské federace, tak to pro Českou republiku je dobře a ideologicky to nemá žádný význam. Protože Ruská federace tím, že Evropa uvalila sankce na pohyb výrobků ruských firem, tak díky tomu se zvedla cena plynu, a Rusko má mnohem větší zisky, než kdyby ty sankce nebyly. My tu ideologii tedy můžeme v téhle situaci úplně pominout, protože ty sankce Rusku vůbec neubližují. Ubližují jenom nám tady v Evropě. Takže tohle my můžeme úplně dát do té šedé zóny, protože to nemá vůbec žádný význam. Kdybychom byli v situaci nějaké jiné, třeba s Islámským státem, a tak dále, tak bychom museli situaci zhodnotit, a potom nedokážu říct, jaká by ta situace byla. Ale v téhle situaci, ve které jsme teď a tady, prostě vůbec nemá pro Rusko žádný negativní vliv to, že my od nich nekupujeme plyn. Oni ten plyn prodají dráž, vydělají víc peněz – a ten zbytek pouští do vzduchu a pálí ho. A my tady zatím mrzneme.

Martina: Vy jste zmínil, že jste se vlastně islámu věnoval. Vy jste se v minulosti ohrazoval proti migraci z Afriky a Blízkého východu, v roce 2016 jste Andreji Babišovi napsal na protest proti zavedení EET, také jste se angažoval proti restriktivním opatřením v době paniky kolem covidu… Vy jste tak zodpovědný občan, anebo zase na druhou stranu se na to mnohá média dívají tak, že jste protivládní aktivista, a to bez ohledu na to, kdo je ve vládě? Prostě takový ten Ir: Máte u vás vládu? – Máme. – Tak já jsem proti. (smích) Já to zlehčuji.

Ladislav Vrábel: (smích) To jste řekla moc hezky.

Vyrůstal jsem na mayovkách, nemám rád nespravedlnost

Martina: Chci vám porozumět. Co vás vlastně vede k takové věčné občanské bdělosti?

Ladislav Vrábel: Je to několik věcí… Řeknu to takhle – když se rozmýšlím, co udělám v nějaké situaci, tak vždycky přemýšlím stejně; vždycky si říkám, jestli to lidem pomůže, anebo jestli jim to nepomůže. A vždycky udělám to, co si myslím, že lidem pomůže co nejvíc a co nejdéle. Takže to je takový můj klíč, jakým způsobem se rozhoduji, co budu dělat, a co nebudu dělat na té vědomé úrovni. A na té nevědomé úrovni, vnitřně, jako člověk – prostě nemám rád nespravedlnost. Vyrůstal jsem na knížkách od Karla Maye, na Vinnetouovi a Old Shatterhandovi – nevím, jestli vy jste tyhle knížky četla…

Martina: (smích) No jistě, Old Firehand a další…

Ladislav Vrábel: … tak na tomhle jsem vyrůstal a celý život mám takový ten pocit, že když je někde nespravedlnost, tak by se jí člověk měl postavit. Jinak, když se člověk holí – vy se neholíte, ale my, chlapi, se holíme –, tak si prostě myslím, že když se ráno jdu podívat do zrcadla, tak bych tam měl vidět člověka, který se nemusí sám před sebou stydět. Takže to je důvod, proč se vždycky, když vidím, že se něco takového děje, proti tomu nějakým způsobem ohrazuji.

Martina: A teď budu možná už vysloveně hnusná, ale zase – když čtu noviny, média, aktuálně.cz, idnes.cz a podobně, tak vlastně narážím na to, že by nám mnozí teď mohli kontrovat tím, že řeknou: Dobře, tak je to zodpovědný občan, ale proč se raději nestará jen o sebe, proč se raději nestará o to, aby neměl dluhy? Protože když tady cituji aktuálně.cz: Sám dluží tři miliony korun, tvrdí, že je nemajetný, přesto podniká s trojicí firem. A dál narazíte na to, že: … a ty jsou napsané na jeho manželku, ta si ale přesto zažádala o podporu, protože je potřebná. Státu dluží dvacet let sociální pojištění, VZP neplatil zdravotní pojištění od roku 2000… a tak dále. Od pokut za jízdy načerno a podobně. Jak se v tomto zorientovat? Byl jste prostě podnikatel, který měl smůlu, ale někdy vlastně vaše výroky vyznívají tak, jako že mlžíte…? Povězte mi to.

Ladislav Vrábel: No, podívejte, tak za prvé – to, co píšou na aktuálně.cz, tak většina z toho jsou lži, to už řeší advokáti; nejdřív samozřejmě podle tiskového zákona nějakou žádostí o omluvu, dementování těch lží, a potom následně žalobou. Ale některé věci samozřejmě jsou pravda. Takže… úplně nerad o svém soukromí mluvím, ale ok, když se mě ptáte, tak…

Martina: V okamžiku, kdy jste šel do takovéhoto veřejného hnutí, tak jste musel vědět, že vám provětrají křidýlka.

Ladislav Vrábel: … není problém, není problém – vy se ptáte, já vám odpovím. Podívejte, u mě ta situace je tak, že vlastně první, co jste zmínila, jsou lístky na autobus, které jsem si nekoupil. Moje situace byla taková, že jsem vyrůstal bez matky a odešel jsem poměrně brzo z domova, asi někdy v šestnácti letech. A potom jsem začal podnikat, hned jak jsem mohl, to znamená v osmnácti. To jsem si pořídil takovou malou kavárničku, úplně s minimálními náklady. Pořídil jsem si kávovar za čtyři tisíce, pronajmul pozemek a začal tam vařit kávu. A potom jsem si pořídil další takový podnik a tou dobou jsem kouřil hodně trávu – jako marihuanu. To mi bylo těch osmnáct devatenáct let…

Martina: Zase tak moc se mi neodkopávejte. (smích) Děkuji za upřímnost.

Ladislav Vrábel: … a stalo se mi, že jsem prostě zbankrotoval, že jsem opravdu ten podnik položil, což bylo pro mě v tom věku osmnáct devatenáct let psychicky těžké. A tou dobou – někdy, když jsem byl ve škole, nebo později, nevím přesně kdy – jsem si několikrát nekoupil lístek, jel jsem načerno a chytli mě revizoři. A potom se stalo – asi po dvou letech, kdy jsem byl na ulici, spal jsem na ulici, dokonce jsem i žebral ve Francii –, že jsem se dostal zase zpátky. Přišel kamarád, podal mi pomocnou ruku, řekl: Pojď, budu otvírat čajovnu, kavárnu, pojď mi s tím pomoct, ty už jsi nějaké ty podniky zkoušel, tak něco o tom víš víc. Hodně mi pomohl, za to mu samozřejmě jsem vděčný, vytáhl mě zpátky do toho gastronomického byznysu. Po nějaké krátké době jsme se rozešli, ale otevřeli jsme tu kavárnu, to začalo fungovat. Já jsem si otevřel takovou maličkou pizzerii. Rukama jsem si postavil pec, ty stoly byly z nějakých věcí, které lidi vyhodili… byla to taková akce. A tou dobou tenkrát přišli exekutoři a řekli mi, že jim dlužím osmdesát pět tisíc.

Martina: Za co? Za ty jízdy načerno?

Ladislav Vrábel: Ano, za ty jízdy načerno. Tak jsem řekl ok, tak vám to budu splácet. A v okamžiku, kdy jsem jim splatil pět tisíc, tak jsem začal být docela naštvaný a říkal jsem si: Do prkenný ohrady, proč tady makám a platím za nějaké nesmyslné jízdenky tak strašné peníze? Osmdesát pět tisíc…

Martina: Naskákalo to.

Ladislav Vrábel: Naskákalo to, podle mě je tohle prostě zlodějna. Ale řekl jsem si, dobře, tak to nějakým způsobem budu platit, a začal jsem podnikat a otevřel jsem si další restauraci. A najednou se objevil tajemník magistrátu v Českých Budějovicích, který mně začal to podnikání likvidovat, protože to slíbil nějakému kamarádovi. To je poměrně velká kauza, kterou byste dohledala na internetu, je docela známá, dokonce Občanské džudo o tom natočilo reportáž a i noviny se tomu věnovaly poměrně dost. A tak jsem se začal věnovat korupci, protože tajemník magistrátu, který má pět set úředníků, mě začal likvidovat skrze ty svoje úředníky, to se mi nelíbilo a začal jsem psát blog o korupci. A začal jsem tím, že jsem zrušil parkovací firmu, která v podstatě v Českých Budějovicích vybírala peníze do soukromých kapes. Takže těch x desítek, možná stovek milionů, které se díky tomu vrátily do městské pokladny, už těch pár lístků – kdybych to bral takhle – určitě zaplatilo. Ale samozřejmě ta exekuce tam zůstala, takže jsem to nějakým způsobem platil. Ale v rámci tady toho mého protikorupčního boje, kdy jsem psal i o dotacích do EU, o Martinovi Kubovi (to byl člověk, který stál velmi výrazně proti mně, to byl velký boj, osmiletý), měli jsme x soudních sporů s městem, z nichž taky město několik prohrálo a byl odvolaný jeden primátor, pak druhý primátor, pak i tajemník města (to byl skutečně velký spor)… tak jsem dostal x statisícových pokut, naší firmě byla odcizena předzahrádka a byly na mě udělané takové věci jako třeba podvod s firmou Heineken. Když jsme začínali, tak jsme dostali nějakou dotaci na reklamu. A v restauracích to funguje tak, že vy uděláte tuhle smlouvu – ta naše smlouva byla na čtyři sta tisíc – a potom pět let musíte točit nějaké ty sudy, u nás to bylo asi sto hektolitrů za rok. My jsme je vytočili, ale v gastronomii – jak to říkal i náš pan premiér Babiš – se věci vždycky dělají trošku jako v šedé ekonomice (a dělají to tak všichni, všechny pivovary, všechny restaurace – že se něco přizná na fakturu, něco se nepřizná na fakturu), a tak se to dělá běžně. Tak po určité době je to potom takzvaně odtočené. My jsme to taky měli odtočené. Ale když se podařilo nakonec oponentům politickým a úřednickým zlikvidovat všechny ty byznysy, které jsem během té doby vybudoval, a měl jsem potom asi padesát zaměstnanců v těchto restauracích – respektive byly to společnosti, které to provozovaly, to už jsem nepodnikal jako fyzická osoba –, tak jedna z těch věcí, která se stala, byla, že přišla firma Heineken a udělala naprosto nestandardní věc; vzala směnku, kterou jsem při začátku té smlouvy podepsal jako fyzická osoba, a přestože ta společnost jim odtočila to, co odtočila, tak oni vzali směnku a šli ji přímo zažalovat k soudu a vysoudili po mně pět set tisíc plus příslušenství a plus na to udělali exekuci.

Bojoval jsem proti korupci s vědomím, že mě za to budou likvidovat

Martina: Já jsem z toho až zadýchaná, jak mi to teď líčíte. Já vás teď přeruším, protože svým způsobem si vážím toho, že mi tady říkáte tyto věci, ale zároveň se necítím povolána, abyste byl nucen přede mnou dělat „finanční striptýz“. Ale jenom vlastně z toho všeho zaznamenávám takovou věc: Jak byste se charakterizoval? Jste podnikavý? Jste šťoural? Jste smolař? Proč se vám tady tyto věci dějí? Protože vlastně v okamžiku, kdy jste se postavil do čela demonstrace, tak – ať už řekl premiér, nebo kdokoliv cokoliv – ten terč na záda jste si vytetoval v podstatě svým životem sám. A já to vůbec nehodnotím, jenom chci vědět, co se vám to děje…

Ladislav Vrábel: Paní Kociánová, to je jednoduché. Kdybych dneska chtěl – vzhledem k tomu, mezi jakými lidmi se pohybuji a kolik lidí ode mě co potřebuje –, aby někdo ty tři miliony zaplatil, tak to vyřeším během nějaké krátké doby. Lidi chtějí dokonce dělat sbírku na tu insolvenci. Kdybych chtěl, aby to zaplatili lidi, tak oni by to zaplatili. Ale mně o tohle vůbec nejde, abych šel takovou cestou. Z mého pohledu jsou většina dluhů v té insolvenci podvody. A to, co jsem udělal, je, že jsem před půl rokem řekl: Dobře, to, co udělám, je to oddlužení. Požádal jsem soud o oddlužení, soud mi ho přiznal a to, co chci udělat, je projít tím pětiletým procesem oddlužení, zaplatit těch třicet procent, protože to je to, co zákonně musím zaplatit, a potom ten zbytek bude, řekněme, stornovaný, nebo nevím, jak to říct. Mám jeden dluh, který je vůči Karlu Janečkovi, což je můj kamarád. Tam jsem si půjčil dvě stě tisíc, protože když nám zlikvidovali po osmi letech ty firmy, tak jsem potřeboval vyplatit nějaké peníze zaměstnancům, a protože jsem Karlovi pomáhal s jeho projektem Pozitivní evoluce a vím, že on má peněz dost, tak jsem se ho zeptal, jestli by mi mohl půjčit. A on mi řekl, že mi půjčí, že to není problém. Ty peníze jsem použil na tyhle věci a dlužím mu je. To znamená, že v okamžiku, kdy ta insolvence skončí, tak samozřejmě Karel – nebo jeho nadace – dostane peněz míň, a v okamžiku, kdy budu oddlužený a budu moct ty peníze vrátit, tak mu je samozřejmě vrátím. Ale co se týká těch ostatních – exekutorů nebo toho Heinekenu –, tak tam v tom, že bych jim ty peníze měl splatit, žádné morální dilema skutečně nemám. Proto funguju tak, jak funguju. A jak jste řekla – samozřejmě, sám jsem se dostal do těchhle situací vědomě, protože jsem bojoval proti korupci, a samozřejmě mi všichni říkali: Nedělej to, oni tě zlikvidujou. Ale řekl jsem jim, že když tohle udělá každý, že ustoupí, tak kde budeme žít? Takže jsem se postavil i za tu cenu, že jsem věděl, že mě budou likvidovat. A je to to samé, co dělám teď. A kdybych chtěl ty peníze mít, kdybych se chtěl nechat koupit, tak už jsem samozřejmě možnosti nechat se zkorumpovat a koupit, měl, protože ta politická pozice by se leckomu hodila.

Martina: Dnešní aktivisté mají ve zvyku v okamžiku, kdy jim dojdou argumenty, zkrátka vytáhnout věci, trošku je překroutit, trošku je poupravit, něco domyslet, systém polopravd funguje také skvěle, a proto vlastně položím jenom stručnou otázku: Co se týká financí – toho, co dlužíte, nedlužíte, měl jste splatit –, cítíte se čistý?

Ladislav Vrábel: Samozřejmě, teď jsem se to snažil vysvětlit.

Martina: Já jsem to jenom chtěla definovat, abychom toto uzavřeli.

Ladislav Vrábel: Je jediná věc, kde mám morální problém… Protože když jsme měli ten bankrot (po tom, co mně opravdu zlikvidovali ty podniky), tak to nebylo jenom od Karla Janečka, ale – to bych asi ani neměl říkat na mikrofon, ale řeknu vám to, když se ptáte; nevím, jestli mě za to někdo bude stíhat, nebo ne – měl jsem i jiné soukromé půjčky a všechny ostatní soukromé půjčky jsou vypořádané. Takže ten morální problém skutečně necítím jinde než u Karla Janečka. Ale ty peníze mu v okamžiku, kdy budu moct, vrátím. Teď bych porušil zákon, kdybych mu je nějakým způsobem vrátil. To nejde.

Martina: Já už bych se ráda nebavila o penězích, protože mi to přijde žinantní…

Ladislav Vrábel: Děkuji.

Martina: … ale asi mi rozumíte. Protože toto je nutné k tomu vašemu celkovému obrazu říct. Ale poslední věc, kterou ještě musím financím věnovat, je to, že jsme se mohli dočíst, že na účet vaší ženy chodí příspěvky demonstrujících na pořádání demonstrací. A také jsme se ale mohli dočíst, že si na to nikdo nestěžoval. Tak mi ještě řekněte – pak se alespoň ve stručnosti ještě rychle vrátíme k demonstracím –, jak jste pořešil tyto příspěvky, které vám chodí od občanů, aby podpořili vaši snahu svolávat demonstrace?

Ladislav Vrábel: Tak to vnímám jako soukromou záležitost, a to jak naši, tak těch lidí, kteří přispívají. My jsme prostě řekli (nebo to byla moje slova): Jestli chcete, lidi, poslat nějaké peníze na demonstrace, tak se vás za nějakou dobu zeptám, abyste nám nějaké peníze poslali. To jsem udělal a lidi začali posílat peníze. My jsme založili netransparentní účet a vyhlásil jsem, že uděláme seznam těch lidí s jejich částkami a ten zveřejníme, aby si každý mohl dohledat, že tam zveřejněný je, a aby se to mohlo spočítat; aby prostě nevznikly nějaké pochybnosti. Zároveň jsem řekl, že když někdo napíše nezveřejňovat, tak budeme respektovat jeho právo na soukromí a že ty věci zveřejňovat nebudeme. To byl pro mě takový nejčistší způsob, jak to udělat. A to je taky to, co jsme udělali. Novináři potom porušili bankovní tajemství, zjistili, že se jedná o účet mojí manželky – což se samozřejmě dozvědět neměli ani z banky, ani nějak jinak…

Martina: To vlastně porušila banka.

Ladislav Vrábel: To porušila banka i novináři, tohle samozřejmě žalujeme. Jde sice o porušení zákona, ale principiálně to není důležité, ale po těch tlacích, které se objevily – že jsem peníze zcizil a odjel do zahraničí a takovéto nesmysly –, tak jsme udělali to, že jsme zřídili další, transparentní účet (tedy manželka a potom další transparentní účet i kolega Jirka Havel), protože můj insolvenční správce začal žádat soud o to, aby soud ty peníze zabavil, že jsou to moje peníze. A my jsme říkali, že to je ale v podstatě národní sbírka, protože dneska už je to tisíc pět set lidí, kteří posílají peníze na to, že chtějí organizovat tyhle demonstrace. Takže ze strany insolvenčního správce to bylo poměrně dost neetické. Ale abychom ty peníze ochránili, tak jsme je všechny vzali z toho netransparentního účtu a poslali jsme je na transparentní účet našeho kolegy Jirky Havla. Protože tam už skutečně vůbec nemají, jak na to jít.

Martina: A nemusí na to být zvláštní, speciální účet? Jenom se ptám…

Ladislav Vrábel: Proč by musel? My jsme lidi, organizujeme něco jako lidi, občané, a říkáme: Hele, lidi, jestli chcete pomoct, tak nám pošlete nějaké peníze, děláme to společně. A my nejsme žádná organizace, žádná politická strana, proč bychom museli někomu něco zveřejňovat? V tuhle chvíli je tedy většina těch peněz na transparentním účtu, ale pořád nám přichází peníze i na ten netransparentní účet, ten jsme chtěli zachovat, protože jsou lidi, kteří nechtějí být zveřejnění. Na konci roku, až bude účetní uzávěrka, asi budeme muset udělat to, že přijde účetní, ten účet vezme a všechno to spočítá. Protože v tuhle chvíli samozřejmě vůbec nemám přehled, kolik peněz kde přesně je a kolik peněz odchází. Dneska jsem posílal tisíc korun támhle na jednom internetovém připojení, tisíc korun na druhém internetovém připojení, dva tisíce korun na nějaké bydlení, potom nějaké peníze zahraničním hostům na benzín, něco na hotel; rozumíte, těch peněz…

Martina: … pronájem techniky, pódia…

Ladislav Vrábel: … ano. My jsme udělali deset demonstrací, kde všude musíme platit zvuk, LEDky, nějaké techniky, toi-toiky a tak dále. V tuhle chvíli je to tak, že se o všechno stará manželka Jirky Havla, Hanička. Ta dělá skvělou práci, sedí u toho a vyřizuje věci, jako jsou smlouvy, faktury, účtenky… a jak mi řekl Jirka Havel, tak ona na to má šanony, má na všechno faktury, má to všechno založené, takže je to všechno připravené pro účetnictví. Takže jestli někdo má nějaké pochybnosti, tak bych vyzval lidi, aby počkali, až bude účetní uzávěrka, až se udělá účetnictví, a pak asi budou moci nahlédnout do těchto dokladů, jestli to někoho zajímá.

Martina: Pokud ale vím, tak z občanů si nikdo nestěžoval. To byla jenom záležitost, kterou jsme si mohli přečíst na aktuálně.cz, idnes.cz a dalších webech nebo novinách.

Ladislav Vrábel: Ano, i policie napsala, že nemají žádnou stížnost. My jsme všechno zveřejnili a řekli jsme, že jestli někdo poslal peníze a nenajde se v tom seznamu, tak ať se veřejně ozve.

Atmosféra na demonstracích byla naprosto fantastická

Martina: Pojďme z bankovních sejfů zpátky na náměstí. Odhaduje se, že účast 3. 9. byla kolem 70 tisíc lidí. Překvapilo vás to příjemně, nepříjemně, čekal jste víc, míň…?

Ladislav Vrábel: No, paní Kociánová, bylo to fantastické. Byl to naprosto fantastický pocit a těch lidí bylo víc, podle toho, jak to spočítali. Teď když jsem mluvil s majorem Kolářem dvacátého osmého po demonstraci, tak jsem říkal: Pane majore, kolik jsme měli lidí tentokrát? A on mi povídal: No, pane Vrábeli, tohle už vám říkat nebudeme, víte, jak je to s těmi našimi odhady… Takže když to počítali lidi, tak napočítali víc – přes sto tisíc určitě.

Martina: To mluvíte o tom 28. září?

Ladislav Vrábel: Ne, 3. 9., žádná čísla o osmadvacátém zatím nemám, takže to nevím. Ale ten pocit byl prostě fantastický, atmosféra byla parádní a pro mě nejlepší bylo, když jsem mohl jít po demonstraci mezi lidi a povídat si s nimi. To i teď, toho osmadvacátého, pro mě byla ta nejlepší věc. Protože během demonstrace má člověk stres kvůli organizaci, ale když to dobře dopadne a můžu si jít potom povídat s lidmi, tak to je to, co mám nejradši.

Martina: Schytal jste hodně kritiky za to, že jste umožnil vystupovat na demonstraci politikům. Proč jste to udělal? Asi by bylo snazší pozvat jenom odborníky, případně odboráře…

Ladislav Vrábel: No podívejte, to je taktika. Ta původní taktika byla v tom, že jsem chtěl spojit opoziční politickou scénu a aktivisty. Hledal jsem lidi, kteří mají dosah do lidí, do společnosti, aby oni pozvali lidi, abychom my všichni společně pozvali lidi. Protože Láďa Vrábel mluví, řekněme, s pár desítkami tisíc lidí, ale pak jsou tu další lidi, kteří mluví s pár desítkami tisíc lidí. A to byla společná práce nás všech. Takže nejdřív ta taktika byla taková, že pozveme aktivisty, kteří mají dosah, politiky, kteří mají svoje lidi, a všichni společně se budeme snažit zvát lidi na náměstí, aby jich přišlo co nejvíc. To se osvědčilo. Potom jsme byli označeni za proruské šváby, takže další věc, kterou jsem z hlediska taktiky udělal, byla, že jsem pozval zahraniční hosty a dal rozhovory do amerických televizí, do amerických médií a do německých médií, abychom jasně ukázali, že nejsme orientovaní, řekněme, jenom na Rusko kvůli tomu plynu, a že jsme orientovaní i na Spojené státy a Německo a na ostatní země. Že jsme prostě orientovaní na celý svět.

Martina: Vy jste tam vlastně měli zástupkyni z Německa…

Ladislav Vrábel: Měli jsme tři europoslance – měli jsme tam Christine Anderson, paní Kateřinu Konečnou a Hynka Blaška – a pět zahraničních hostů.

Martina: Kolik vládních politiků jste zvali? Premiéra jste zvali, o tom už jsme mluvili, kolik dalších zástupců vládnoucí garnitury jste pozvali?

Ladislav Vrábel: To nevím… myslím, že jsme zvali jenom pana premiéra. Nevím, jestli jsme zvali i někoho jiného, ale tak oni by stejně nepřišli.

Martina: Ještě když si uvědomuji další výtky z toho 28. září, tak naši státní hymnu zpíval Ortel. A to sklidilo také velkou kritiku. Proč jste vybrali právě jeho?

Ladislav Vrábel: Víte co, od Tomáše Ortela jsem slyšel jenom jednu písničku, a to je takové to Zůstaň mým domovem… a to jsem slyšel jednou na YouTube, takže nejsem fanouškem téhle skupiny, ale není to ani tak, že bych proti nim něco měl, to vůbec ne. Jenom je prostě neznám. Ale mně přes sociální média píše hodně lidí a hodně holek psalo, že chtějí Tomáše Ortela, tak jsem se s ním spojil – on je pan Ortel velice slušný člověk – a zeptal se ho, jestli by měl zájem, a on řekl, že ano. Chtěl sice zpívat svoji písničku, ale to jsem mu řekl, že se nám nehodí do konceptu demonstrace. Chtěl jsem, jestli by zazpíval chorál svatého Václava, ale to řekl, že si netroufá, že ho nezná, tak jsme se shodli na tom, že by mohl otevřít demonstraci českou státní hymnou, což udělal, a myslím, že to byl hezký krok. A jestli se zase někdo někomu ideologicky nelíbí…

Martina: Tak… Tomáš Ortel je velmi onálepkovaný.

Ladislav Vrábel: Aha, no, to je možné, že je onálepkovaný, ale to mně nevadí. Mně ty nálepky nevadí, podle mého názoru jsme všichni lidi a máme právo na politické názory, a tohle nálepkování skutečně nemám rád.

Martina: Povězte mi – kdy plánujete další demonstrace? Kdy, kde?

Ladislav Vrábel: Tak první, co bude – my jsme teď vyhlásili podepisování petice za odvolání vlády a za vypsání předčasných voleb panu prezidentu Zemanovi. A tuhle petici bychom chtěli dostat od lidí a dvanáctého ji předat na Pražském hradě panu prezidentovi.

Martina: Dvanáctého října?

Ladislav Vrábel: Dvanáctého října, ano. Takže sraz máme ve dvanáct hodin před vstupem do Hradu, na Hradčanském náměstí. Tam se sejdeme, panu prezidentovi se pokusíme předat petici, potom půjdeme dolů kolem parlamentu před Úřad vlády, protože od dvou hodin zasedá vláda. Takže bychom chtěli pozdravit ty naše skvělé ministry, kteří nás táhnou do války a do ekonomického kolapsu, když půjdou do práce, a říct, že chceme jejich demisi. Takže jsem vyzval lidi, aby si s sebou vzali bubny, vařečky, kastroly a různé náčiní, kterým budeme vytvářet hlukovou stopu do veřejného prostoru, aby si nás ministři před Úřadem vlády všimli. Tak to je první věc, kterou budeme dělat – průvod z Hradčanského náměstí před Úřad vlády; s tím, že na Hradě chceme dát petici a dole chceme říct ministrům, aby už šli pryč. A další demonstrace, kterou máme naplánovanou už dlouhodobě, bude 28. října v Den české státnosti. To bude zase pod sochou svatého Václava – a tentokrát nebudeme dělat demonstrace po celé republice, protože první demonstrace byla centrální u Václava, druhá byla ze stejného místa v přímém přenosu vysílána do ostatních měst, a teď chci zase vzít celou tuhle sílu, a tu koncentrovat pod sochou svatého Václava. Takže 28. října se budeme zase všichni snažit sejít právě tam.

Martina: A to bude poslední demonstrace?

Ladislav Vrábel: To nebude poslední demonstrace. Dokud nebude Česká republika bezpečná a samostatná – ekonomicky, politicky, finančně a průmyslově –, tak máme vždycky důvod k tomu se sejít. Ale kdyby se podařilo vyměnit vládu, tak bychom možná pracovali jiným způsobem. Ale dokud se ji vyměnit nepodaří, tak se budeme scházet na náměstích, takže dalším dnem bude samozřejmě 17. listopad. A určitě nebudeme na Letné. S lidmi, kteří pořádají demonstraci tam, my nespolupracujeme, protože ty považuji za řízenou opozici, která má za úkol na sebe nabalit lidi, a potom je pomalu rozpustit. My tedy budeme někde jinde, ale kde, to teprve oznámím.

Martina: Funguje u nás zatím svoboda shromažďování spolehlivě, anebo když se třeba snažíte pronajmout určitý prostor, tak můžete pozorovat určité klacky pod nohama?

Ladislav Vrábel: Svoboda shromažďování u nás funguje dobře, tam zatím žádný problém nevidím. Takové ty marginálie jsou spíš neschopností pražských úřadů – jako vzájemná domluva magistrátu a městské části Prahy 1. Ale v tomhle žádný problém nevidím. Policie funguje skvěle, major Kolář vede ty demonstrace vynikajícím způsobem, spolupracuje, policie nám pomáhá. Tohle je u nás, na rozdíl od ostatních zemí v Evropě, v pořádku.

Kdyby vláda prosazovala plán Česká republika na prvním místě, nezáleželo by na tom, zda je to vláda politiků, nebo odborníků

Martina: Ladislave Vrábeli, vy jste řekl, že byste možná uvažovali o tom, začít v případě, že by se vyměnila vláda, pracovat jiným způsobem než pořádat demonstrace. Ale je vláda, a vláda, protože když si vzpomenu, tak v roce ’89 Adamec také nabídl výměnu vlády, ale bylo to v podstatě tak, že by se jenom každý ministr posunul o resort vedle. Tak co by se muselo stát, abyste si řekli: Už demonstrovat nebudeme, tahle vláda, kterou teď dosadili, je vláda… jaká?

Ladislav Vrábel: No, tak kdyby vláda byla vládou, která prosazuje plán Česká republika na prvním místě, tak bych asi byl spokojený, protože tam bychom byli na dobré cestě k naplnění těch cílů plánu Česká republika na prvním místě.

Martina: A to by musela být vláda koho? Odborníků?

Ladislav Vrábel: Na tom vůbec nezáleží, koho to bude vláda. To klidně může být i politická vláda. V okamžiku, kdy by ti politici začali skutečně dělat věci tak, jak jsou dobře pro Českou republiku, tak na tom vlastně vůbec nezáleží, jestli by to byli odborníci, nebo politici, důležitý je tam cíl, ten efekt. Pokud by kdokoli naplňoval cíle plánu Česká republika na prvním místě, tak budu spokojený.

Martina: Vy jste v prvním díle našeho rozhovoru říkal, že jste formuloval Česká republika na prvním místě a že ten plán má tři pilíře. My jsme se vlastně věnovali tomu jednomu – Lidé. Tak tedy, abyste to té vládě, která by měla přijít, nadiktoval, tak dál by měla dělat co?

Ladislav Vrábel: Dobře, ty tři pilíře se týkají spíš toho, jak toho dosáhnout. Tam máme Lidé, to znamená mluvit s lidmi a říct jim, co je skutečný problém a co by se mělo udělat; potom je tam Systém, to je ten systém, který dneska vlastně nefunguje; a třetím pilířem je Vláda. Tak když si představíme ty tři pilíře, tak mezi lidmi a mezi vládou by měl být nějaký systém, který by přenášel vůli lidu do vlády, aby vláda dělala to, co chce lid. To dneska nefunguje, my vlastně máme parlamentní demokracii, která funguje úplně jinak. Parlamentní demokracie funguje tak, že tady je několik lobbistů, kteří jsou napojení právě na ty globalistické obchodní struktury. Tihle lobbisté potom chodí a kupují si politiky tím, že jim zaplatí billboardové kampaně, kde se na billboardech dočtete, že bylo líp, že je líp nebo že bude líp; nebo se dočtete, že jsou proti zdražování; nebo se dočtete, že jedině společně; nebo se dočtete podobné v podstatě nesmysly, proklamace, prázdné sliby a je tam vždycky u toho nějaký obličej. A takhle vlastně dneska funguje naše politika – že přijde někdo s hodně penězi, zaplatí dvacet třicet milionů za nějakou reklamní kampaň a lidé volí vlastně podle toho, kolik vidí těch billboardů. Takže to, co bych si představoval, je, abychom změnili tenhle systém. Co mě se osobně týče, tak bych tyhle billboardové kampaně zakázal úplně, protože to je v podstatě jenom nějaká hypnóza obyvatelstva, která nemá vůbec žádný význam. A ty politické kampaně by musely spočívat v tom, že lidi budou říkat nebo psát, co vlastně chtějí udělat. To znamená i v novinách, když by byla politická reklama, tak by musela obsahovat třeba sedmdesát procent textu a jenom kousek obličeje. Protože my potřebujeme vědět ne to, jak se ten politik dokáže učesat a oholit a jakou si koupí košili, ale my potřebujeme vědět, co chce udělat. A je tam x dalších věcí, jako třeba pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, u které bych chtěl, abychom ji snížili na půl procenta, ty menší politické strany potom nemají šanci. A ty velké politické strany, když uspějí v parlamentních volbách, tak dostanou v podstatě desetimilionové odměny za to, že uspěly ve volbách, a ty malé strany potom v tom politickém boji nemají šanci, protože ony ty peníze nemají. Tenhle systém je vlastně udělaný pro velké politické strany, aby se pořád udržely u moci, takže tohle je taky věc, kterou by bylo potřeba změnit. Ale těch věcí v tom systému je samozřejmě víc – i to, jaký prostor dostávají v médiích politici; politici by měli dostávat prostor v médiích nějakým způsobem spravedlivý, a ne že ten, kdo vlastní médium, tak tam bude dělat politickou kampaň svému koni…

Takže ten systém, to je ten druhý pilíř, je vlastně v tuhle chvíli naprosto nefunkční. My místo toho, abychom měli politiky, kteří by skutečně ve vládě odráželi vůli lidu, tak máme politiky, kteří pracují pro lidi, kteří jim zaplatili volební kampaň. A to je v principu naprosto špatně. A není to jenom v České republice, to je všude. Ale principiálně je to naprosto špatně, je potřeba to úplně otočit vzhůru nohama. A ten třetí pilíř je Vláda – tam bychom potřebovali dostat lidi, kteří nebudou pracovat pro globalistické elity, protože – a to se obecně ví – devadesát devět procent veškerého majetku světa vlastní jedno procento lidí. Ať už jsou to fondy BlackRock a Vanguard, nebo se můžeme podívat na rodiny Rockefellerů… Dneska jsem zrovna poslouchal Karla Gotta, jak o tom mluvil – o iluminátech – už dvacet let zpátky a celé to období o tom mluvil. Takže tyto globalistické elity skutečně vlastní většinu bohatství světa a my potřebujeme, aby naše vláda nepracovala pro ně, ale aby pracovala pro naše lidi. To znamená, že tohle potřebujeme otočit taky. A když se ptáte na ten plán Česká republika na prvním místě, tak ten se skládá z různých odvětví. Třeba co se týče elektřiny, už jsem o tom mluvil – chceme, aby elektřina byla levná, protože ty elektrárny jsou v podstatě naše a těch způsobů, jak toho docílit, je několik. My máme v naší skupině energetiky, jako je pan Ivan Noveský nebo Vladimír Štěpán, a tihle lidé vědí, jak to udělat. Oni to samozřejmě prozradili, mohl bych vám to říct, ale oni to říkají i veřejně. Další věc, co potřebujeme, je mít levné smlouvy na plyn, abychom měli dostatek plynu a aby byl levný. Potřebujeme, abychom zachovali integritu těla, co se týče zdravotnictví, aby nám tady politici nerozhodovali plošně o tom, jak se máme chovat v oblasti zdravotnictví, a lékaři fungovali na telefon, ale aby lékaři zase začali brát jednoho pacienta po druhém a měli k němu individuální přístup podle toho, co ten pacient potřebuje; aby nám tady zdravotnická lobby vakcín nediktovala, kam se má ubírat naše zdravotnictví, nedej bože, aby Světová zdravotnická organizace – což se právě děje – přebírala světovou vládu nad tím, jak bude postupovat v oblasti různých pandemií a očkování. A těch agend je tam pro mě samozřejmě víc. Úplně nejdůležitější je vojenská neutralita, protože to, co bych si přál úplně nejvíce, je, aby v České republice byl zachovaný mír a abychom nebyli zataženi do válečného konfliktu.

Martina: Třeba se někdo z posluchačů vašim demonstracím zatím příliš nevěnoval anebo je vnímal jen tak okrajově, co nabízí mainstreamová média. Kdyby se chtěl seznámit s celým plánem Česká republika na prvním místě, kde ho najde?

Ladislav Vrábel: My máme webové stránky, které udělal můj kolega Jirka Havel – on je na takovéto věci šikovný. Ty webové stránky najdete na www.naprvnimmiste.cz a tam je k dispozici plán Česká republika na prvním místě, vypsaný jednoduše, aby byl pochopitelný každému. Jsou tam i podporovatelé, demonstrace, jsou tam petice – jak za odvolání vlády a vypsání předčasných voleb, tak i za elektřinu zdarma –, takže tam se dozvíte všechny informace.

Martina: Ladislave Vrábeli, možná jsem už trochu cynická, ale některé vaše vize jsou pro mě idealistické, některé reálné, některé dosažitelné, některé ne… Řekněte mi vy sám, čeho si myslíte, že dosáhnete? Co bude vlastně výsledkem vašeho snažení, demonstrací nebo dalších počinů? Co si myslíte, že je reálné, na co si sáhnete? Protože si představuji, že tu laťku jste také nastavili výš, abyste dosáhli alespoň něčeho.

Ladislav Vrábel: Paní redaktorko, na tuhle otázku vám neodpovím úplně přesně, ale řeknu vám, čeho jsme dosáhli. To, že na náměstí v České republice dnes přicházejí lidé, kteří chtějí svobodně říkat, co si myslí, kteří se chtějí sdružovat s ostatními, a ta atmosféra je tam fantastická, přátelská. Ti lidé lidi se spolu seznamují, na ty demonstrace jezdí autobusy. Teď jsem viděl video z jednoho autobusu, jak lidé v plném autobusu jedou z určitého města společně na demonstraci jako na výlet. A ti lidé jsou naprosto šťastní, že jedou vyjádřit to, co cítí. Tak to už pro mě velké vítězství je – to, že se národ dává dohromady, to národní povstání, které začíná. A chtěl bych, aby tohle pokračovalo, aby to nikdy neumřelo, aby to vždycky jenom sílilo a pokračovalo dál. Aby se lidi starali o svoji zemi, aby lidi říkali, co si myslí, aby se lidi zajímali o svoji zemi, aby pracovali pro dobro svojí země, svých dětí a jejich dětí – a byli hrdí na to, že jsme Češi, aby byli hrdí na svoji kulturu, aby byli hrdí na svoji zemi. A tohle bych si přál, aby se nikdy nezastavilo, aby to bylo už napořád.

Martina: Ladislave Vrábeli, já vám děkuji za návštěvu ve studiu a děkuji vám za vaši otevřenost a upřímnost.

Ladislav Vrábel: Děkuji vám, paní Kociánová, za pozvání a přeji vám všechno nejlepší a všechno nejlepší i všem posluchačům.

Martina: Pojďme ke kořenům. Začneme úplně od začátku. Protože ne všichni znají Společnost na obranu svobody projevu. Jak jsi se ty, osobně, vůbec dostal k tématu svobody slova, její ochrany, případně online cenzury? Co zkrátka bylo impulsem k vytvoření a založení této společnosti?

Vlastimil Veselý: U mě to byly dvě profesní cesty. Na jedné straně jsem se už před pěti šesti lety dost angažoval profesně, pracovně, v oblasti migrace, a když si vzpomeneme na rok 2015–16, na migrační krizi, tak člověk z tohoto oboru, myslím, byl často překvapen tím, co četl a slyšel v médiích o příčinách a průběhu, a začal se ptát, jak je možné, že tyto názory byly hrozně jednostranné. Jako by druhá strana nebyla slyšet. Tak jsem se začal pídit po názorech na migraci – migrace je prostě neutrální termín, není vyloženě pozitivní, nebo vyloženě negativní, jak ho někteří vnímají.

Martina: Je to popisování určitého jevu.

Vlastimil Veselý: Přesně tak, a je to vlastně líčeno jednostranně. Takže, to byla ta cesta, kdy jsem si říkal, že to je oblast, kde se pohybuji, něco o tom vím, a tato mediální reflexe byla pokřivená. A druhá profesní cesta, zmiňoval jsem obě dvě, byla v tom, že jsem původní profesí „ajťák“, takže jsem se hodně pohyboval v oblasti sociálních sítí, pomáhal nějakým projektům s marketingem na sociálních sítích. A čím dál častěji jsem sledoval, jak jsou některé komentáře, příspěvky, odstraňovány, a autoři blokováni, tak jsem pořád čekal, kdy se o tom začne psát, kdy se novináři začnou věnovat příčinám, proč se tak děje, a jestli není nějaká cesta, jak to zastavit, a jestli to je vůbec v pořádku. A pořád jsem čekal, ale nic takového nepřicházelo.

Takže to jsou dvě cesty, které mě k něčemu přivedly. A pak už jenom impuls toho, že jsem na jedné konferenci poznal Dana Vávru, kde jsme se o tomto tématu bavili, a viděl jsem, že on na toto téma natočil svůj nultý díl Jámy pekel, kde se tomu věnoval asi dvě hodiny ve svém strašně dlouhém monologu. A říkal jsem mu: „Hele, Dane, to je super, že se tomu věnuješ, mělo to bezvadnej obsah, akorát je to tak dlouhý, že to žádnej politik nebude poslouchat. Chtělo by to nějak zkompaktnit, dát tomu nějakou strukturu, a začít se tomu systematicky věnovat.“ A podobně další člen našeho seskupení, Marian Kechlibar, udělal podobně krásnou přednášku o cenzuře online, a o svobodě slova na brněnském VUT, takže toho už jsem znal déle než Dana. A to celkem logicky vedlo k postupné iniciativě to spojit.

Martina: A spolupráci. To znamená, že to, že mince má jenom avers, a nemá revers, tě natolik znervózňovalo, že jsi nad tím začal přemýšlet a dumat. Teď jsi zmínil Dana Vávru a Mariana Kechlibara, a spolu s nimi jste na začátku roku 2021 založili SOSP, tedy Společnost na obranu svobody projevu. S jakým cílem? Ano, nejsem hloupá, chápu, že je to společnost na obranu svobody projevu, ale přece jenom jste museli přemýšlet nad tím, co zmůžete, jaké budou kroky, a jaký bude cíl?

Vlastimil Veselý: Cíle musí být samozřejmě adekvátní našim možnostem, našim kapacitám lidským i finančním, takže my jsme si zpočátku vytyčili asi tři hlavní okruhy aktivit: Jednou je medializace, vnesení tohoto tématu do veřejného prostoru, protože v té době se tomu opravdu věnovala hrstka lidí okolo IT, řekněme okolo médií, ale většinová společnost tyto hrozby, které přicházely od globálních platforem, od mocných globálních kvazi monopolů, které už tehdy měly takovou moc, která jim umožňovala intervenovat vlastně i do politických procesů, ještě nezaznamenala.

Martina: Takže medializace.

Vlastimil Veselý: To byl první bod – moderace, první cíl – osvěta, řekněme osvěta pro širší veřejnost. Druhý cíl už je náročnější, a to je, řekněme, komunikace s těmi, kteří mohou něco změnit. Takže, zákonodárci, politici, influenceři a tvůrci legislativy. Takže se už od té doby, od loňského roku snažíme pravidelně monitorovat, co se děje. Co se děje ve světě, a u nás. Tento monitoring v podstatě pokrývá hlavní dva okruhy, to znamená, co vzniká v legislativní rovině, tedy nějaký nový zákon, který buď pomáhá obraně svobody projevu, nebo spíš pomáhá cenzuře. Oba ty dva směry existují a prohlubují se. A druhý okruh je neméně důležitý, zvlášť pro zákonodárce, nebo lidi, kteří ještě nedohlédnou dno tohoto problému, a to jsou konkrétní případy cenzury. To znamená, co se cenzuruje, kdo se cenzuruje, jaká jsou to jména, jaká témata – takže sbírat konkrétní případy. To asi neděláme tak systematicky v zahraničí, to by byl dlouhý seznam případů, ale u těch známějších se každopádně snažíme reflektovat, psát o nich, když to je nějaké známější jméno, známější případ, který třeba mění paradigma. Ale v České republice nás to zajímá samozřejmě víc, takže zde jdeme víc do hloubky. A jak možná víš, sbíráme případy cenzury přes formulář, a každý, kdo je dotčen touto intervencí globální platformy, tam může velice rychle vyplnit svůj případ, a my ho zaevidujeme, vytřídíme. A plánem je předat tyto případy našim zákonodárcům, aby pochopili, že to není okrajový, ale velmi masový jev, který už vyžaduje zásah na vládní úrovni.

Petice Společnosti na obranu svobody je přirovnávána k Chartě 77, což je velký vykřičník pro naši společnost

Martina: Takže jako někdo sbírá známky, nebo pohlednice, tak vy sbíráte případy cenzury, a případy, kdy je zjevně potlačována svoboda projevu a slova.

Vlastimil Veselý: Přesně tak. V tomto místě ještě upřesním jednu věc, která se často táhne do debaty, jestli tam patří i to, že ti smažou komentář pod článkem na Seznamu, na Aktuálně, na Novinkách, což nám také lidé poměrně často posílají, a je toho fakt hodně. A my říkáme, že v tom moc nezmůžeme. Jsou to prostě soukromá média, která mají svoji redakční politiku, a pokud taková soukromá média dají do svých pravidel, že, řekněme, nemůžeš použít slovo „duhový kozoroh“, tak na to mají právo, a nikdo jim na to po právní stránce nemůže nic říct. Samozřejmě to, že se to děje masově, že tyto redakce opravdu mažou názory i určitého názorového proudu, a další názorový proud naopak prosazují, je smutné, ale mají na to prostě právo, na rozdíl od platforem, protože tato média nesou za svůj obsah odpovědnost, a tudíž mají právo si regulovat svůj prostor.

Martina: Moderovat diskusi pod články. To je tedy dvojsečné, protože tys řekl, že to jsou soukromá média, ale když se pak budeme bavit o sociálních sítích, tak ty jsou všechny soukromé, když se nad tím zamyslíme. Ale přesto všechno jsou tady i jisté odlišnosti. Vy jste přišli s tím, že se obáváte, že svoboda slova není naprostá a že začíná existovat cenzura. S jakými reakcemi veřejnosti jste se setkali? A mám na mysli pozitivní, záporné. Kterých je více?

Vlastimil Veselý: Jasně, určitě jsou z obou stran. Pro nás je důležité, že je převaha těch prvních. Musím říct, že v první fázi, když jsme začínali v únoru loňského roku, to byl začátek, jsme spustili online petici, a signatáři petice, kromě povinných údajů, které tam musí uvést, tam mohou doplnit nějaký komentář, což velká část signatářů využívá, a někteří tam píšou úplně romány, nechci to teď shazovat, ale tyto komentáře nás citově pohnuly, protože je vidět, že u mnoha lidí je toto hrozně důležité téma, které je osobně oslovuje. A je vidět, že jsou z této situace tolik frustrováni, že tam byla přirovnání, stále tam jsou přirovnání k Několika větám, k situaci, která byla před rokem 89, k Chartě 77. Chraň Bůh, že bych to chtěl srovnávat s tím, co dělala Charta 77, doufám, že tak špatně na tom tady ještě nejsme, ale už to, že nemálo lidí to s tím spojuje, a má tam tuto paralelu, je docela hrozivý vykřičník pro společnost, ve které jsme.

Martina: Dá se říci, že jste pravděpodobně načasovali vznik této společnosti na pravý čas. Za ten rok a půl jste udělali mnoho kroků a akcí, a také se zmnožili komentáře, které se vás týkají, a to pozitivní, i negativní. Cítíš se za ten rok a půl poněkud pod palbou?

Vlastimil Veselý: Dobrá otázka. O tom se mezi sebou bavíme čím dál častěji. Palba samozřejmě vzrůstá, a asi každý z nás čekal, že se stáváme pro spoustu lidí a institucí nepohodlnými. Ale prostě si myslíme, že děláme to, co je potřeba, a dokud tady platí právní stát a demokracie pluralitní, tak každý z nás by měl mít právo hájit své názory. A teď se vrátím: Vynechal jsem ten negativní ohlas, nechtěl jsem z této otázky utéct, aby to nepůsobilo, jako že….

Martina: Ne, ne. Vzápětí bych se tě zeptala, jak nejčastěji argumentují vaši odpůrci?

Vlastimil Veselý: Takže jsem začal pozitivními ohlasy, které jsou v těch komentářích u petice často, a každý si je může přečíst, je to veřejně dostupné, a těch je opravdu většina. Ohlasy, nebo reakce, které jsou kritické – bereme to věcně, tato věc není černobílá, regulace státu vůči globálním digitálním platformám není jednoduchá věc, má to právní i technický rozměr, takže je potřeba se o tom bavit opravdu narovinu, jak je to složité, jak je to realizovatelné – spočívají ve třech argumentech proti: Zaprvé – i obránci svobody slova mažou. To je úsměvná reakce, které se smějeme a která je častá. A já k tomu vždycky říkám, že to je něco podobného, jako když vám někdo bude volat každý večer na telefonní linku, a bude vás obtěžovat nějakým nevyžádaným hovorem. Tak asi toto číslo zablokujete, a máte na to plné právo. A tím, že ho zablokujete, aby vás nemohl otravovat, mu nijak nebráníte používat telefonní síť a volat jiným lidem. Takže, každý z nás toto právo má, já myslím, že mnoho z nás to i využívá.

Globální monopoly mají často větší moc než státy, což bylo vidět na cenzuře Trumpa. Proto je čas, aby stát hájil principy svobody slova a zasáhl.

Martina: To znamená, že občas máte pod nějakým komentářem nějaké výroky, které jsou opakovaně nepřátelské, a diskusi cyklí, takže je smažete? Tak tomu mám rozumět?

Vlastimil Veselý: Vůbec bych ani neřekl slovo nepřátelské. Prostě bych řekl, že pokud jsou vulgární, urážející, neustále opakující totéž, nikam diskusi neposouvající, a takových lidí pár je – tak myslím, že to každý z nás zná na svých osobních facebookových a jiných účtech.

Martina: Známe své sympatizanty, v uvozovkách. Dobře, pojďme dál. Protože mnoho aktivistů, nebo nejen aktivistů, ale zkrátka lidí, novinářů a přispěvatelů, influencerů, blogerů, ukázalo, že mají pramalou radost z toho, že jim saháte na jejich prapodivný způsob práce s fakty. Takže, jaké jsou další argumenty proti Společnosti na obranu svobody projevu?

Vlastimil Veselý: Není to přímo proti existenci společnosti, abychom byli fér, je to spíš proti našemu názoru, že když je tady situace tak špatná a nebezpečná, tak že by stát měl regulovat moc těchto globálních kvazi monopolů, jejichž moc je často větší, než jakou má stát. A pokud je jejich moc větší než stát, což jsme viděli na cenzuře prezidenta Spojených států, tak si myslíme, že to už je čas na to, aby stát hájil principy svobody, hájil svobody slova, a hájil principy pluralitní demokracie, a zasáhl. Jak se o to mimochodem už některé státy snaží, možná se pak budeme bavit o přístupu některých vlád. Takže častým argumentem bývá, že jsou to soukromé firmy, a není možné jim mluvit do jejich pravidel.

Martina: Podepsali jste pravidla komunity, takže teď mlčte.

Vlastimil Veselý: Jo, to je asi možná nejčastější, a do jisté míry racionální argument. Nicméně, my si myslíme, že digitální platformy – abychom tady toto slovo vysvětlili pro každého, myslíme tím služby typu Facebook, Twitter, YouTube a mnohé další – čili platformy, nevytvářejí svůj vlastní obsah, a poskytují pouze nějakou svou technickou, informační infrastrukturu pro mnoho lidí a institucí, kteří tam vkládají svůj obsah. To znamená, že tyto platformy za tento obsah logicky neodpovídají, protože je to obsah třetích stran. A my si myslíme, že je i technicky hrozně složité, ne-li nereálné, aby v tom obrovském počtu miliónů příspěvků denně něco kontrolovali, zasahovali do toho správným způsobem. To je podstatné.

Sociální sítě jen poskytují platformu pro různé názory a nejsou odpovědné za jejich obsah. Proto by neměly cenzurovat.

Martina: Tím nesprávným do toho zasahují každopádně.

Vlastimil Veselý: To se snaží samozřejmě velmi intenzivně.

Martina: To mi pak ale musíš lépe vysvětlit.

Vlastimil Veselý: Ano. Takže o argumentu, že to jsou soukromé firmy, si myslíme, že je irelevantní proto, že oni nejsou za obsah odpovědní. A také proto, že to jsou dneska veřejná fóra. Je to vlastně argument ústavního právníka ze Spojených států, pana Clarence Thomase (soudce Nejvyššího soudu USA), který o tom mluvil už loni, že tyto služby působí jako veřejná fóra, veřejná náměstí, použil pro to dokonce právnický termín „common carrier“, čili něco jako poskytovatel obecných služeb, třeba typu dopravce, kdy tento veřejný dopravce nemůže vylučovat z dopravy nějaké skupiny lidí, které se mu nelíbí z důvodů, že mají jiné názory, nebo třeba jinou rasu, a podobně. Takže stejná kritéria jsou aplikována na tyto platformy, a tudíž, oproti klasickým médiím, by neměly nijak zasahovat do obsahu, pokud není porušen zákon. To je ta hranice, která je hrozně důležitá: pokud neporušují zákon. Ale pravidla komunity jsou často mnohem přísnější než zákony dané země.

Martina: A navíc jsme poměrně nedávno byli svědky toho, že i z toho existují výjimky, protože v určité, řekněme, psychicky vypjaté době, byly povoleny projevy nenávisti a výzvy k zabití konkrétní osoby, a to právě i na těchto sociálních platformách.

Vlastimil Veselý: To už je úplný paradox poslední doby, kdy xenofobie, což je termín, který se nejdříve využíval k tomu, aby byl někdo umlčen, tak najednou byla xenofobie vítaná.

Cenzura na sítích má mnoho podob. Mazání komentářů, příspěvků, blokování celých kanálů, omezení dosahu, zákaz inzerce a monetizace.

Martina: Pojďme se podívat na to, na co jste za ten rok a půl přišli. Jaké jsou formy cenzurních zásahů na sociálních sítích? Je to jen to, co známe všichni, tedy mazání příspěvků, komentářů, rušení účtů, někdy rušení celých kanálů, třeba youtubových? Nebo existují ještě další způsoby? S čím se na vás lidé obracejí?

Vlastimil Veselý: Těchto forem je určitě víc. Ty jsi zmínila ty nejznámější, ale ještě by se to dalo rozdělit na postupné kroky, takže někomu nejdřív mažou komentáře, pak mu mažou celé příspěvky, následně je jeho účet blokován na 24 hodin, tři dny, třicet dnů, a tak dále, což může vést k úplné, možná dočasné, nebo trvalé blokaci celého účtu. A jsou tady i jiné formy, jako zákaz inzerce. Řeknu to otevřeně, někteří oponenti tvrdí, že zákaz inzerce nepatří mezi formy cenzury, ale my si myslíme, že ano. Dokonce jsme kdysi měli jeden náš příspěvek, který se týkal islámu, který už byl odmítnut z inzerce na Facebooku. Nicméně po reklamaci, řekněme po nějakém vysvětlení, zdůvodnění, proč si myslíme, že to je v pořádku, to pak bylo povoleno. Takže zákaz inzerce je další forma. A další formou je zákaz monetizace, česky asi řeknu zákaz vkládání reklam do mých vlastních videí.

Martina: Finanční podpora svých příspěvků.

Vlastimil Veselý: Abych tím mohl generovat nějaký svůj příjem za poskytování obsahu, což je dneska masová záležitost, a mnoho publicistů ve světě už má zakázáno monetizovat svůj obsah. Patří tam třeba to, čemu se v angličtině říká „shadowbanning“, čili je to potlačení dosahu daného příspěvku, aniž bys ty o tom byla informována, aniž by ses vůbec dozvěděla, že místo toho, aby se tvůj příspěvek ukazoval všem tvým fanouškům, tak se ukazuje třeba pouze desetině, protože tam máš černý blok, a máš prostě skrytou diskriminaci svých příspěvků, nebo dosahu.

Martina: Aha, takže, když jsem před mnoha lety dala upoutávku, že další den bude naším hostem paní doktorka Eleková, a pan Maxmilián Petráš, a jenom tato věta měla 36 000 lajků, a druhý den měl tento rozhovor čtyřicet, tak to je ono?

Vlastimil Veselý: Připadá mi, že to by mohlo být ono.

Martina: A to už je opravdu možná osm let.

Vlastimil Veselý: Takže těchto forem je opravdu hodně, a tento trend, který tady vidíme – a teď možná uskakuji z technických forem k celkovému konceptu online cenzury – a kterého se obáváme, že bude přibývat případů zdůvodněných šířením nenávisti. A schválně řeknu, že nenávist je dneska velice vágně definovaný pojem, ale velmi často zneužívaný pro online cenzuru. To je jedna možnost, nebo jeden častý narativ, použiji toto módní slovo „narativ“, které mají rády některé neziskovky, fuj. A druhý narativ je šíření velmi vágně definovaných dezinformací. Opět toto slovo, podle některých právníků, nejde právně definovat, a přesto se používá pro zdůvodnění zásahů do svobody slova.

Byly potlačovány některé názory na migraci a islám, brexit, Trumpa a podivné výsledky voleb, genderovou ideologii, LGBT, transsexualismus, pohlavní identitu, legální držení zbraní, covid, klima a Ukrajinu

Martina: Vy fungujete rok a půl, můžeš říct, že se na vás obrací stále více lidí, kteří vám oznamují případy, že byli perzekuováni, nebo cenzurováni na sítích? Nebo je to stále stejné? Nebo je jich méně? Jaký je trend?

Vlastimil Veselý: Tato čísla určitě rostou, a můžeme spekulovat o tom, jestli rostou proto, že je cenzury více, nebo proto, že je to již známější fenomén a že se lidé už dozvěděli o možnosti si někde stěžovat, nebo to někde reportovat. Ale myslím, že asi platí oboje.

Martina: Vy si tyto případy rozškatulkováváte, abyste je monitorovali a mapovali. Jaká témata dnes digitálním cenzorům na sociálních sítích vadí nejvíce?

Vlastimil Veselý: Tohle je naprosto klíčová otázka pro debatu o motivacích, důvodech online cenzury. Když jdeš zpátky – zase trošku utíkám z otázky a neodpovídám na to, co je dnes, ale já se k tomu dostanu – k tomu, jak to bylo, když jsme s tím začínali, nebo když jsem se tomu začal trošku věnovat v roce 2015, -16, tak u jakých témat to začalo? Kde byly nejčastěji potlačovány kousky informačního obsahu? Bylo to téma migrace a téma islámu. Pak přišel brexit, volba prezidenta Trumpa, a pro někoho velmi podivné výsledky prezidentských voleb.

Martina: Pak covid.

Vlastimil Veselý: Už jsi moc rychlá.

Martina: Takže po Trumpovi máme?

Vlastimil Veselý: Nepůjdu teď úplně chronologicky, ale řekněme, že je tam ještě spousta dalších témat, která….

Martina: …ale líbilo by se mi, kdyby ses ještě rozvzpomenul, prosím.

Vlastimil Veselý: Ano, zkusím to. Je tam ještě hodně příspěvků potlačovaných pro téma genderu, genderová ideologie, celé téma LGBT, transsexuality. Pro nás v Česku tohle není až tak časté, ale z toho, co sledujeme v zahraničí, především ve Spojených Státech, Velké Británii, tak je to obrovské téma. Transsexualita je obrovské téma, ale vím, že k tomu máš jiné hosty, asi bych o tom nedokázal moc říct. Takže dále tam máme téma pohlaví, pohlavní identity, téma legálního držení zbraní, uniforem.

Úplně nás překvapilo, a nečekali jsme to, že se v našem sběru případů objevuje několik cenzurních zásahů na fotografie, kde jsou historické uniformy. Fotograf, nebo nějaký sběratel historických fotek byl najednou smazán, nebo mu bylo smazáno pár fotografií.

Martina: Promiň, a je rozdíl mezi historickou uniformou třeba britských vojáků v Indii, a řekněme SS? I toto mělo vliv? Nebo zkrátka nepochopitelně, jakmile má někdo uniformu, působí jako voják, nebo oficír, tak ho smazali?

Vlastimil Veselý: Přiznám se, že teď asi nemám přesnou odpověď na tvoji otázku, ale z toho, co vím, tam myslím, nejsou politické důvody, že tuhle jo, a tuhle ne. Prostě uniforma je armáda, zbraně, a to bylo donedávna špatně. Teď možná, v posledních měsících, to je zase naopak dobře.

Martina: Podle toho, co jsi teď řekl, tak se cenzurní zásahy ve světě a u nás v některých punktech skutečně liší.

Vlastimil Veselý: Určitě. Jak jsem zmiňoval transsexualitu, tak je tam veliký rozdíl ve vztahu k LGBT, to je stěžejní téma pro Spojené státy. A můžeme k tomu ještě přidat téma potratů, což je taky velice silné téma ve Spojených státech, zatímco u nás skoro vůbec.

Ale tím pádem se můžeme dostat k tomu, co je v poslední době častým tématem, ke covidu samozřejmě. To bylo téma medicínské, očkování, de facto cokoli, co se covidu týkalo. A to je zase téma na dlouhé povídání, kdy Google měl ve svých pravidlech, a myslím, že stále má, nějaké klauzule o tom, že vůbec nelze některé názory na zdravotní opatření psát do svých informačních výstupů, nebo to inzerovat, a podobně. Takže to je zdravotnická část, covid, očkování. A v poslední době nejnovější téma – Ukrajina, a vůbec energetická krize, takže, vyjadřování se k energetické krizi, nebo k jejímu řešení. A vynechal jsem téma klimatu. To není nové, z posledních měsíců, je to téma už několik let zpátky. Dokonce už u nás evidujeme jeden případ nějaké paní, která kdesi uvedla odkaz na data z hydrometeorologického měření, a to bylo smazáno. A neví proč. Nikdo jí nenapsal proč. Ale prostě data z oficiálního úřadu byla špatně. Někomu vadila. Asi to nešlo do klimatického narativu, který je vítán.

Vystupil sem z letadla a na parkovišťu našel muj stary křap. Zaplatil sem za měsični parkovne tolik, co bych na RVHP zacaloval za dvě noci. Nastartoval sem, motor překvapivě po měsicu chytnul a vyjel sem z aeroporta Katowitz.

V radyju polskim zněla znama melodyja:

Szatan Was gnał, wy szliście jak barany,
Każdy z was miał hełm, pałkę, był zalany
I każdy z was, gorliwy moczarowiec
Bił pałką jak brutalny gestapowiec
Na oczy ślepota, sam do uszu pchasz watęJe
st z ciebie despota i syna dajesz katu
I gna was czart, idziecie jak te owce
To nie jest żart, już zwierzem stał się łowca
Studenci, wprzód! Idziemy nikt nie woła
Wprzód, tylko w przód!
A w przodzie śmierć i smoła…

Kura, to zme to dopracovali, že Kryla hraju častěji v polskem radyju, bo v českem maju strach…

Kusek od Gleiwitz sem nabral liter naturalu za 31,5 Kč, liter LPG za 15,-, kupil sem pakel cigar 75,-Kč za krabicu, jakesik mrtve ryby z komina, dembove mocne za 14 kaček a vplul sem do republiky česke.

Za čaru chtěli za ten samy benzin štyrycet, LPG za osumnact, cigara o padesat procent dražši a lahvače tež. To přece nemože ekonomika dluho vydržet…

Přeladil sem na česke radyjo. Harrachovska sklarna, založena před 300 rokama, zastavila vyrobu a propusti všecky zaměstnance. Německo je připravene přesunut otrokařsku vyrobu z montoven v Protektoratu kajsik pryč. Osmdesat procent českych pivovaru uvažuje o zastaveni vyroby. Veškere česke pivo je vařene na plynu a slad s chmelem se na plynu suši tež…

Kura, sama depresa. Se nedivim, že su lidi taci nervozni. Na palubě se ještě tancuje, vlada fialoveho hnusu se tvaři, že ma všecko pod kontrolu a přitem pod palubu už se všecko borti a lidem teče do bot. Procesy, kere nastartovali zločinci, už su praktycky nezastavitelne. Je zvlaštni, že lidi furt drži hubu a krok. Asi fakt musime padnut na držku, abyzme pochopili, v jakem zme pruseru a vyhazali ty kurvy z oken. Jak piše Cilek – člověk musi padnut do problemu, aby si ho uvědomil.

Za posledni měsic zbankrotovaly legendarni porubske knajpy, kere fungovaly nepřetržitě od te doby, co je Klema nechal postavit – Zuzana, Slovan, aji Panorama. Mnohe dalši se zuby nehty drži, ale dluho nevydrži. Pivo za štyrycet už je na mistni kupni silu přiliš a knajpy su prazdne.

Nejdyl asi vydrži Kompas, bo tam chodi taka fajna klijentela, kera přežije aji atomovu valku, stači se zaposluchat do hovoru mistnich štamgastu:

„Chovej se jak džentlmen, pičo!“

Ke stolu štamgastu přide baba, keru sem tam nikdy neviděl: „Ja su Jarka, holička,“ představila se. „Ja su Liba, alkoholička,“ odpovi baba od vedlejšiho stola.

Ke stolu se vracaju dva z venkovniho kuřeni: „Pročs to platil, cype?“ Druhy udiveně: „Ja nic neplatil, tys platil, než zme šli kuřit!“ Prvni se na chvilu zamyslel: „Aha, tak už mi to nikdy nerob, pičo…“

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Poruba

Martina: Ladislave Vrábeli, premiér naší země o té první demonstraci tvrdil, že ji svolaly síly hlásící se k proruské orientaci. Tak jak se cítíte jako příslušník páté ruské kolony?

Ladislav Vrábel: Tak když bych to vzal ve zkratce, tak nás pan premiér, jak jsme se potom dozvěděli v některých médiích, označil za kolaboranty. A vzhledem k tomu, že pan premiér mluví o tom, že jsme ve válce s Ruskem, tak nás označil za kolaboranty s válčící stranou, která by měla válčit proti nám. A co se týče páté kolony Ruska, tak nás v podstatě označil za jakousi spící buňku, která by se v případě napadení naší země Ruskem měla probudit, a měla by válčit zevnitř. To jsou opravdu vážná obvinění, a z mého pohledu nám pan premiér na záda namaloval terč, protože třeba nějaký zfanatizovaný občan, který by vzal vážně, že jsme ve válce s Ruskem, by nás mohl skutečně brát za kolaboranty a mohl by se k nám i tak chovat – jako ke kolaborantům v době války. Takže ze strany pana premiéra tohle vnímám jako naprosto bezprecedentní krok. Myslím si, že celý svobodný svět by měl povstat a říct, že tohle premiér prostě nemůže udělat – někoho takto označit a uvést do nebezpečí. To je můj názor.

Martina: Vy jste tento způsob reakce nečekal?

Ladislav Vrábel: Abych řekl pravdu, tak jsem ani nepřemýšlel nad tím, jaká bude reakce ze strany premiéra, takže ne, nečekal.

Martina: A myslíte si, že je potřeba to brát takto fatálně, jak jste to teď vykreslil? Tedy vzhledem k tomu, že samozřejmě můžeme říkat, že jsme ve válce; už jsme byli ve válce s covidem a podobně. Ale vyhlášení války, vstoupení do války má jistá pravidla a musí se splnit určité legislativní kroky, takže my ve válce nejsme. Není to proto třeba z vaší strany bráno příliš dramaticky?

Ladislav Vrábel: To je právě to, co říkám – když by se našel nějaký fanatik, tak ten by to třeba mohl brát tak, jak to pan premiér říká. Pan premiér není nějaký herec v divadle, pan premiér je předseda české vlády a jeho slova by měla mít váhu. Jestliže on opravdu opakuje, že jsme ve válce, tak těm slovům z pozice premiéra dává tu vážnost. My samozřejmě tvrdíme, že ve válce nejsme, jak jste řekla – z hlediska legislativy prostě nejsme ve válečném stavu, nebyl vyhlášený, parlament ho neodsouhlasil, nebyla nám vyhlášena válka, ale vzhledem k tomu, že se jedná o premiéra české vlády, tak si myslím, že jeho funkce dává těm slovům takovou váhu. Takže když se podíváme třeba na islámský terorismus, tak tam je to obdobné – třeba nějaký imám vyhlásí na někoho fatvu, řekne, že tento člověk je nepřítel toho systému, a potom se najde nějaký zfanatizovaný člověk a ten třeba někde někoho zabije.

Martina: Ale tam je to trošku jinak, protože oni zase nemají ústavu, ale vyřídí se to koránem. Takže tam, když vyhlásí imám fatvu, tak to tu váhu má. Zatímco u nás, jak jste správně řekl, by to musel schválit parlament.

Ladislav Vrábel: Teď myslím to, co udělal pan premiér. On v podstatě skutečně nakreslil terč na naše záda s tím, že nás obvinil, a média to potom dál přebírají. Už tím, že on nastavil tuhle laťku, tím, že řekl, že jsme pátá ruská kolona, tak těm novinářům ze svojí pozice premiéra vlády vlastně dovolil o nás takto psát, dovolil jim nás takto dehonestovat. Takže minimálně v téhle rovině celá Česká republika může číst v novinách nejen o nás, ale i o demonstrantech, kterých bylo určitě sto tisíc, že jsou v podstatě příslušníky nějaké ruské síly. Ale to není jenom náš pan premiér, ten nastavil tu laťku, a jede to dál jako lavina.

Martina: A když se podívám na zoubek vám, řekněte mi – jste prorusky orientovaný? Jak byste vy sám sebe charakterizoval?

Ladislav Vrábel: No, prorusky orientovaný…

Martina: Co to vlastně pro vás znamená?

Ladislav Vrábel: Víte, mě tohle nálepkování moc nebaví. My žijeme v době, kdy se pořád někdo nálepkuje. Obecně – jsem člověk, který má rád lidi, rád cestuje, má rád kultury a v každé kultuře vidím něco dobrého. A zrovna tak, jako poslouchám hudbu nejradši britskou, na filmy koukám nejradši americké, tak kdybych si měl poslechnout třeba klasiku – ok, když vezmu, že nebudu poslouchat českou, protože nejradši mám Dvořáka a Smetanu –, tak bych si poslechl třeba Prokofjeva nebo Čajkovského. Takže z mého pohledu není možné se orientovat jenom na nějaký jeden národ, můžeme spíš říct, že jsem pronárodní. Mám rád kulturu národní a byl bych rád, aby ty kultury obecně po celém světě byly zachované.

Martina: My se tomu ještě budeme věnovat průběžně, ale když jsme se bavili o tom, že ten terč vám svým výrokem namaloval na záda pan premiér, tak dokonce i ukrajinské ministerstvo zahraničí reagovalo a označilo tuto demonstraci za proruskou – a Ukrajinci šli ještě dál než náš premiér a nenapsali jen o organizátorech, ale rovnou napsali, že účastníci akce se snažili urazit čest Ukrajinců, kteří brání svobodu v Evropě. A tak se ptám – bylo třeba jedním z cílů této demonstrace urazit čest Ukrajinců?

Ladislav Vrábel: No, to určitě ne. Když si někdy poslechnete, co říkám na tohle téma… Včera jsem na to téma dával rozhovor do New York Times a oni se také ptali na tu záležitost Ukrajiny. Co mě se týče, tak jsem byl na začátku března na slovensko-ukrajinských hranicích a přivezl jsem odtamtud čtyřicet devět lidí. A tím důvodem bylo, že jsme se z médií dozvěděli, že jsou tam ženy a děti a že tam mrznou a trpí. Takže jsme zorganizovali autobus a přivezli jsme čtyřicet devět lidí. Takže co mě se týče, tak to rozhodně není tak, že bych nesoucítil s Ukrajinci, s těmi samozřejmě soucítím. Ale pak jsem se dozvěděl o tom, že Evropská unie vypracovala program Temporary protection, dočasnou ochranu, a tenhle program vlastně nahrazuje ten klasický status uprchlíka, který říká, že uprchlíci ze země, kde se válčí, by měli zůstat v první bezpečné zemi a tam jim má být poskytnuta pomoc. A Temporary protection říká – a Česká republika se k tomuto programu Evropské unie přihlásila –, že uprchlíci z Ukrajiny mají právo na bydlení, mají právo na sociální pomoc, mají právo na zdravotní pojištění, zdravotní pomoc, mají právo na bezplatné školství, mají právo na práci, ale také mají právo na běžné azylové řízení. To znamená, že mohou požádat o trvalý pobyt a občanství, a mají na to právo. A mají právo na slučování rodiny, to znamená, že mohou pozvat celou svoji rodinu z Ukrajiny, a všichni tihle lidé mají právo na naši sociální pomoc. A když se podívám na ekonomickou situaci na Ukrajině a na ekonomickou situaci v České republice, tak z mého pohledu prostě ten plán – to nahrazení běžného statusu uprchlíka dočasnou ochranou – je plán Evropské unie, jak přesídlit část ukrajinského národa do České republiky. A tohle plánované stěhování národů považuji za špatné, protože to není dobré ani pro Českou republiku, ani pro Ukrajinu. Tohle plánované stěhování národů ničí oba dva ty národy – český národ a jeho kulturu, ale i ten ukrajinský národ a jeho kulturu, protože spousta dobrých pracovníků, spousta dobrých mozků odejde z Ukrajiny, a Ukrajina o ně přijde. To, co si myslím, že by bylo správně, je poskytnout ochranu před válkou těm lidem, kteří to potřebují, ale v okamžiku, kdy ji potřebovat nebudou, tak usilovat o to, aby se vrátili zpátky do svojí rodné země, a pomáhat těm lidem, aby mohli zpátky budovat Ukrajinu, aby mohli žít ve svém kulturním prostředí. To si myslím, že je dobře jak pro Českou republiku, tak pro Ukrajinu.

Mám plán, kterému říkám Česká republika na prvním místě

Martina: Ladislave Vrábeli, o demonstracích jsme slyšeli mnohé, ale jak vy byste sám stručně charakterizoval, proč jste tyto demonstrace svolali? Když byste mi měl říct třeba pět odrážek, protože teď jste formuloval, jaký je váš vztah k postupu naší vlády a Evropské unie vůči Ukrajině. Vím, že tam šlo o energie, ale řekněte to teď v krátkých větách vy – proč jste řekl: Lidi, přijďte na náměstí?

Ladislav Vrábel: To vlastně vzniklo tak, že jsem vytvořil něco, čemu říkáme plán Česká republika na prvním místě. Ten plán Česká republika na prvním místě má právě několik těch odrážek, jako je elektřina, plyn, zdravotnictví, vojenská neutralita i to zmíněné a velmi kontroverzní a s velmi kontroverzním názvem plánované ředění národa. To je právě to, co jsem se snažil vysvětlit s tou dočasnou ochranou, a ten název jsem nechal takhle provokativní, aby si lidé uvědomili, o co ve skutečnosti jde. Že jde o cílené ředění národa, že jde o skutečně cílené přesouvání národů. A těchto odrážek je tam víc a tomuhle celému říkám plán Česká republika na prvním místě. A ten plán má cíl – a tím cílem je, aby Česká republika byla samostatnou, nezávislou a soběstačnou zemí, protože dneska je Česká republika součástí elitářské globalistické struktury. Řeknu to takhle: Vzpomeňme si na osmdesátý devátý rok – lidé vyšli na náměstí, cinkali klíči, volali po svobodě; skvělá atmosféra. A co chtěli ti lidé? Někteří chtěli podnikat, a to neznamená, že chtěli, aby tady podnikaly německé firmy, francouzské firmy, britské firmy… oni chtěli podnikat. A jak to vypadá dneska? To běžné, menší podnikání je v podstatě rozložené (vlastně i to velké podnikání je rozložené – když se podíváme na velké podniky, tak ty zavírají nebo jsou již zavřené) a to, kdo tady má dneska kapitál, jsou zahraniční firmy. Většina našich lidí chodí pracovat pro zahraniční firmy, a když si vezmeme, kde utrácíme naši výplatu… (Když pominu to, že pracujeme v nějaké zahraniční firmě, kde dostaneme nižší plat, než dostane v té samé firmě kousek dál za hranicemi občan třeba německý.) Ty peníze jdeme utrácet za jídlo a utratíme je v obchodech, které jsou nadnárodními řetězci. Jak dobře víme, tak ty nadnárodní řetězce mnohdy neplatí daně vůbec anebo platí daně naprosto minimální, protože mají takový systém převádění peněz ze zahraničí do zahraničí a vydávání faktur, že v České republice ty peníze nezůstávají a odtékají ven do zahraničí. Pak si natankujeme benzín, samozřejmě u zahraniční společnosti, ten profit zase odchází pryč z České republiky, koupíme si oblečení v zahraniční firmě (samozřejmě i zahraniční oblečení), s kosmetikou a technikou je to úplně stejné… a dotáhli jsme to tak daleko, že když si doma do skleničky natočíme kelímek vody, tak za to zaplatíme francouzské firmě, když si rozsvítíme, tak za to zaplatíme německé firmě, a když si pustíme plyn a zahřejeme si vodu na sporáku, tak za to platíme pravděpodobně také nějaké zahraniční firmě – teď nevím, kdo přesně poskytuje rozvod plynu. V zásadě i ty firmy, pokud jsou české, tak jsou z velké části vlastněné zahraničními investory.

Martina: A to chcete změnit všechno na náměstí?

Ladislav Vrábel: U mě úplně nejde o to, že bych to chtěl změnit na náměstí. Moje hlavní práce je práce ideologická. To, že jsem vypracoval plán Česká republika na prvním místě, to je v podstatě myšlenka, kterou jsem dal do prostoru, a to, že dělám pravidelná videa a mluvím se svými přáteli přes Facebook nebo přes YouTube, tak můj cíl je, abych lidem říkal, co se děje, aby oni si uvědomili, co se děje, a aby dál šířili tyhle myšlenky. Ten plán Česká republika… začíná to být komplikované, omlouvám se. (smích)

Martina: Zatím se orientuji. (smích)

Ladislav Vrábel: Ten plán Česká republika na prvním místě má hodně konkrétních odrážek, o co tam jde, ale v zásadě má tři pilíře. A prvnímu pilíři toho plánu říkám Lidé. A to je přesně to, o čem tady mluvím – že se snažím mluvit s lidmi, vysvětlovat jim, co je skutečnou příčinou našich problémů a jaká by mohla být cesta ven z těch problémů. To znamená úplně zjednodušeně – když se podívám na všechny ty agendy, které dneska prožíváme, ať už je to covidismus a s tím spojené očkování (devět set milionů, které vyhazujeme z okna každý měsíc za vakcíny, které nikdo nechce, ten nátlak, který byl na očkování); nebo Green Deal, který likviduje naši ekonomiku; vůbec ten přechod z fosilních paliv na obnovitelné zdroje, které leckdy vůbec nedávají smysl; elektrická auta, která máme nabíjet v podzemních garážích obchodních center a která, když tam začnou hořet, tak je nikdy nikdo nemůže uhasit, nebo když se v zácpě ta auta zastaví, tak nemůžou topit a můžou tam někde zůstat stát; nebo válka, která vůbec nedává smysl; sankce, které jsou namířené proti České republice; energetická krize, která nás vede do ekonomického kolapsu, inflace, potravinová nesoběstačnost; to, že vozíme přes půl planety potraviny namísto toho, abychom je vyráběli tam, kde je jíme, a tak dále. Všechny tyhle agendy – a to jsem jich vyjmenoval jenom několik – mají jedno společné. A to společné je, že tyhle agendy vymýšlí lidi, kteří stojí na pomyslné pyramidě globalistické struktury někde nahoře, a my můžeme buďto válčit s jednou každou agendou tady tak, jak dokážeme, a nikdy se nám to nepodaří, protože my jsme v té pyramidě až dole a na nás už vypadávají agendy prošlé všemi těmi strukturami – OSN, Světovým ekonomickým fórem, Evropskou unií, různými neziskovými organizacemi, Světovou zdravotnickou organizací…

Martina: To je globální svět…

Ladislav Vrábel: … ano, globální svět. Takže my můžeme buďto bojovat s těmi agendami, ale nikdy to prostě nezvládneme vyhrát, anebo máme druhou možnost: odejít z těch globalistických struktur a vytvořit nezávislou, samostatnou, soběstačnou Českou republiku a s těmito strukturami třeba spolupracovat, ale nebýt na nich přímo závislí, nebýt přímo závislí na jejich rozhodnutí. A to je v podstatě cílem plánu Česká republika na prvním místě – vyvést Českou republiku z téhle závislosti na globalistických strukturách, na jejich rozhodnutích, tak, aby Česká republika měla samostatnost, aby měla samostatné politické vedení a také samostatné finančnictví, ekonomiku a průmysl.

Martina: No, velmi ráda bych se teď zeptala, jak si myslíte, že je to možné tady uskutečnit, když jsme prostě malá země uprostřed Evropy, ale ponechám toto teď stranou, protože se vrátím zpátky čistě k demonstracím. Když jste formuloval plán Česká republika na prvním místě, tak jste s ním seznámil už před demonstrací předsedu vlády, není-liž pravda? Tomu jste poslal otevřený dopis. Dočkal jste se od něj nebo alespoň z tiskového oddělení nějaké reakce?

Ladislav Vrábel: Od předsedy vlády jsem se dočkal jediné reakce, a to přes média, že jsme ruská pátá kolona a tak dál – to už jsme řešili na začátku –, ale žádný oficiální dopis nebo nějakou oficiální odpověď, s tím se pan premiér Fiala nikdy neobtěžoval.

Globalisté by rádi disponovali našimi domy a byty, aby je mohli nám, Čechům, nebo dokonce někomu úplně cizímu pronajímat

Martina: A myslíte si, že to je neochota diskutovat s oponenty, anebo neochota diskutovat konkrétně s vámi?

Ladislav Vrábel: Osobně si myslím, že pan premiér Fiala poslouchá příkazy z Washingtonu, z Bruselu a možná z Kyjeva, a není to třeba tak, že by byl neochotný, ale on musí plnit nějakou agendu, a to, že mu na náměstí roste podhoubí nespokojených občanů – sto tisíc lidí, kteří se dvakrát sešli na Václavském náměstí – samozřejmě ohrožuje nejenom pana Fialu, ale hlavně ty globalistické elitářské struktury. A ty samozřejmě nechtějí dopustit, aby se Česká republika stala samostatnou zemí, protože tady je ještě pořád spousta lidí, kteří mají své domy a svoje byty, a ty domy a byty by samozřejmě tyto globalistické elity rády měly ve svém portfoliu, aby je mohly Čechům pronajímat – aby je Češi nevlastnili, ale aby je mohly Čechům pronajímat. A možná nejenom Čechům, protože v souvislosti s klimatickými změnami se může stát, že bude na naší planetě – třeba i v Evropě – nedostatek místa, a Česká republika je díky svému umístění a tomu, jak se tady hezky žije, kolik tady máme vody, lesů a řek, naprosto zajímavým místem pro život v případě nějakých klimatických problémů. Takže možná že ty nemovitosti ti globalisté neplánují pronajímat českým občanům, ale i občanům z nějakých jiných zemí.

Martina: Páni, vy na to tedy jdete od lesa.

Ladislav Vrábel: Občas samozřejmě dělám to, že se koukám na Světové ekonomické fórum – na ty panelové diskuse odborníků a politiků nebo na nějaké jiné agendy, takže tím, že se koukám na tyto věci, tak si dělám jakýsi obrázek o tom, co je tou skutečnou agendou těchto globalistických elit. Takže když o tom mluvím, tak samozřejmě někdy můžu zabrousit na ta témata takovýmto způsobem.

Martina: Ladislave Vrábeli, premiér Fiala vám neodpověděl, ale je možné, že váš dopis četl, protože možná jste si tu nálepku proruské síly vysloužil právě kvůli obsahu tohoto dopisu. Vy jste tam například psal, a teď cituji: „Proč zatahujete naše lidi do války proti Rusku? Proč jste rozdali veškerou naši vojenskou techniku, stejně jako prostředky civilní obrany, a tím do nastávající války, kterou rozpoutáváte, uvrhl naše lidi do pozice bezbranného národa bez možnosti použití ochranných prostředků?“ Vy jste si jist, nebo odkud víte, že jsme rozdali veškerou naši vojenskou techniku?

Ladislav Vrábel: Řekněme, že tím, že se potkávám s odborníky, kteří mluví na našich demonstracích – a to jsou samozřejmě špičkoví odborníci, vy sama je dobře znáte, protože jste určitě s mnohými z nich dělala rozhovory –, tak si povídáme. A některé ty informace jsou, řekněme, z kuloárů nebo zákulisí. Některé informace jsou třeba o tom, že jsme rozdali veškeré prostředky civilní obrany. Možná že jich pár zbylo, nemůžu říct, že jich je sto procent pryč, ale jestli je pryč třeba devadesát nebo devadesát pět procent, tak si myslím, že použít takovýto příměr je asi na místě.

Martina: Já jsem se právě jaksi chtěla točit na tom slově „veškerou“, protože se vás chci zeptat, jestli právě takovou paušalizací ze sebe vy neděláte snadnější cíl. Protože by nám pravděpodobně armáda poměrně snadno dokázala, že nám stále ještě něco zbylo; řekněme za to, co jsme poslali na Ukrajinu, dostaneme do konce roku německé tanky… Takže vlastně můžete sklízet kritiku, že opomíjíte záměrně některé věci, aby to vyznělo tak, jak chcete. Proto se ptám – není takové vrhání slov jako „veškerý“, „všichni“… není to nešikovné?

Ladislav Vrábel: Osobně se přiznám, že tohle sám nemám rád, když někdo říká všechno, všichni a dělá tahle velká gesta, a snažím se tomu vyhýbat. Ale pravda je taková, že jsem prostě obyčejný člověk, který jen tak mluví, jsou to moje názory, nejsem politik, nejsem trénovaný v tom, abych mluvil, a taky moc nepřemýšlím nad tím, co budu říkat, a jak to budu říkat. Prostě když se mě někdo na něco ptá, tak mu říkám, co si myslím. Takže spíš je to asi tím, že jsem obyčejný člověk, že takhle občas řeknu něco, co by se třeba dalo říct i přesněji, kulantněji, odborněji… tohle je samozřejmě moje chyba.

Martina: Na Václavské náměstí za vámi přišlo sedmdesát tisíc lidí, to už není člověk, který „jen tak mluví“ a „tak jsem si něco řekl, že jsem měl zrovna takovou náladu“ – to byste vlastně mohl časem vystavit mnohé vaše cíle snadnému ostřelování a ještě zdiskreditovat ty lidi, kteří za vámi na náměstí přišli. Co s tím?

Ladislav Vrábel: To by mi samozřejmě bylo líto, ale už na začátku, když jsem svolával první demonstraci a zavolal Jirkovi Havlovi, což je můj kamarád, a přizval jsem ho k její organizaci, tak jsem jasně deklaroval, že nebudeme zakládat žádnou politickou stranu, žádné politické hnutí, žádnou organizaci – že prostě budeme vystupovat jenom jako občané a že to budeme dělat jako občanskou aktivitu. Takže ani neplánuji, že bych si bral nějakého poradce na to, co mám říkat, co nemám říkat a tak dále. Prostě někdy se může stát, že ty věci, které řeknu, se třeba nebudou lidem líbit. A může se stát, že se najdou věci, jakým způsobem do mě… teď nechci úplně říct kopat, to je takové přehnané; ale možná se najdou věci, kde můžou lidi říct: Tohle jsi neřekl úplně přesně. A mně to úplně nevadí.

E.ON má rekordní zisky, zatímco naše rodiny finančně krvácí – a pan premiér se na to jenom dívá

Martina: V tom dopise jste se také ptal premiéra na energetickou krizi v souvislosti s Ukrajinou a tam jste napsal: Proč namísto pomoci českým rodinám neustále veřejně mluvíte jako o prioritě o pomoci Ukrajině a Ukrajincům, přestože jste volený v České republice českými občany? No, a na to vám samozřejmě vzápětí budou lidé kontrovat – nebo média kontrovat –, že přece naše vláda neustále mluví o pomoci našim lidem; třeba pět tisíc pro rodiny s dětmi, speciální sociální dávky na zmírnění dopadů dramatických cen energií… Jak tedy vlastně vnímáte tento rozpor? Je to rozpor, to, co jste vy řekl? – Soustředíte se, pane premiére, pouze na Ukrajinu, a pan premiér vám na to řekne: „A co náš sociální program? Vždyť s tím každý den vystupujeme v televizi. Říkáme: ‚Lidi, přijďte si pro ty peníze.‘“

Ladislav Vrábel: To je skvělé, ale proč třeba pan premiér neudělá to, co navrhují naši odborníci už, řekněme, rok – proč nezastropuje ceny elektřiny u výrobce? Proč nechává E.ON, aby vydělával rekordní zisky, zatímco naše rodiny krvácí na složenkách? To jsou takové laciné výmluvy pana premiéra. Oni přišli dokonce ne jenom s tím, že rozdávají těch pět tisíc – což samozřejmě vůbec není žádná efektivní pomoc – ale i s tím, že ten problém spočívá v tom, že nedokážou dobře komunikovat. Že si musí zaplatit firmu, která je naučí lépe komunikovat. Jako kdyby ty problémy českých rodin spočívaly v tom, že pan premiér neumí komunikovat. Takže z mého pohledu, když by pan premiér něco takového řekl, je to takové to: zloděj křičí – chyťte zloděje! Tak bych to asi viděl. Jsou to prostě manipulace ze strany naší vlády. Podívejte třeba teď po demonstraci – naše vláda začala zastropovávat ceny energií. A dozvěděli jsme se, že budeme platit tři koruny za kilowatthodinu. Ale plyn se přece nepočítá v kilowattech – všichni máme měřáky v metrech krychlových – ale v těch kubíkách. Proč prostě nenapsali, že to bude stát třicet pět korun za kubík, nebo kolik to vychází přesně, nevím, nejsem odborník v energetice, takže nechci být nepřesný, ale…

Martina: … no, protože pořád je lepší napsat, že čokoláda stojí třicet devět celých devadesát, než čtyřicet, že.

Ladislav Vrábel: No v tomhle případě napsali, že čtvereček čokolády stojí tři koruny, a nenapsali, že tabulka té čokolády stojí třicet pět korun. Ale vy si taky nekupujete čokoládu jenom po jednom čtverečku, ale koupíte si celou tabulku. Takže to, co vláda dělá, je z mého pohledu to, že mlží a snaží se předstírat, že něco dělá. Ale když se podíváme na to, kam dovedla Českou republiku od té doby, co začala vládnout – za ten tři čtvrtě rok – tak my stojíme na pokraji hospodářského kolapsu a stojíme na pokraji války. Z mého pohledu prostě můžou říkat, co chtějí, ale ta realita je taková, jaká je; a myslím si, že většina lidí to vidí, jaká ta realita je.

Martina: A ten sociální program vlády, který vy vlastně takto nepřímo kritizujete, ten vám přijde nedostatečný? Nebo vám vadí to, že vlastně nastala trošku absurdní situace, kdy pravice rozhazuje dávky z vrtulníku, a levice prosí, abychom si je nebrali a více se nezadlužovali? To jsou věci, které vám vadí? Nebo abych nerozmělňovala svoji otázku: Jak se díváte na sociální program vlády a na to, jak chce pomoct lidem v této energetické situaci?

Ladislav Vrábel: Jako na nedostatečný. Co mě se týče, tak jsem vyhlásil petici za tři megawatthodiny pro každou rodinu zdarma. Podívejte, my jsme na pokraji hospodářského kolapsu. My jsme v situaci, kdy leckteří lidé už dneska nemají pořádně na jídlo, na to, aby zabezpečili děti, aby jim koupili dobré oblečení, aby je mohli posílat do školy. A v téhle situaci je prostě potřeba udělat radikální kroky. A jestli my tady máme naše atomové elektrárny a riskujeme – protože atomové elektrárny samozřejmě můžou potenciálně být nebezpečné, když se podíváme na Fukušimu, tak tam sto čtyřicet kilometrů okolo Fukušimy dodneška lidi nemůžou žít…

Martina: My zase nemáme tak velké moře a naše elektrárny nestojí na jeho břehu…

Ladislav Vrábel: Jasně, ale pokud v těch atomových elektrárnách vyrábíme elektřinu za pětadvacet halířů, tak prostě nevidím vůbec žádný důvod pro to, aby naši lidé měli platit deset korun – to se už dneska běžně platí. To je prostě z mého pohledu jenom čistá zlodějna a my bychom si měli uvědomit, že ty elektrárny jsou naše, že byly postavené našimi otci a dědy a že ty elektrárny dělají elektřinu tady u nás, v České republice, a české rodiny mají podle mého názoru právo na to, aby v době hospodářské krize – nebo nějakého hospodářského kolapsu, který se blíží – dostaly aspoň ty tři megawatthodiny zdarma. Protože ta společnost má tak jako tak obrovské zisky. Takže co mě se týče, myslím si, že vláda dělá nedostatečné sociální programy a měla by jít úplně jinou cestou.

Martina: Možná, že když nás teď někdo poslouchá, tak si říká: A proč na tom tomu chlápkovi tak záleží? Žije v Srbsku (protože vaše manželka je Srbka, žijete v Bělehradu), tak proč se vlastně tak angažuje, proč to tak řeší a proč sepisuje petice a pilíře, a vystupuje jako takový petiční typ, který bojuje za zemi, ve které nežije?

Ladislav Vrábel: Co se mě týče, tak v Srbsku žijeme dva měsíce, a to z toho důvodu, že matka mojí manželky je opravdu vážně nemocná, a já slíbil svojí manželce, že to poslední období zkrátka stráví se svojí matkou, protože moje manželka byla devět a půl roku se mnou v České republice. Takže ty věci jsem začal dělat dávno předtím, než jsme odjeli do Srbské republiky. A řeknu vám, že ten vnitřní pocit v okamžiku, kdy my přejedeme hranice a přijedeme do Srbska, je takový, že se stanou dvě věci. Za prvé ze mě spadne ten stres, protože v Srbsku tyto problémy nejsou. Srbsko má s Ruskem uzavřenou smlouvu na tři roky na levný plyn, Srbsko je vojensky neutrální, prezident tvrdí, že Srbsko nepůjde do války ani s jednou stranou, neposílá zbraně, nezbrojí, chce jenom mír. A ty problémy s jídlem… třeba když jsem včera viděl na náměstí Jiřího z Poděbrad na trhu rajčata za osm eur za kilo, tak my v Srbsku je máme ze zahrádky, kam je vozí vesničani na trh za jedno euro. To jenom pro představu. Takže když přijedu do Srbska, tak ze mě spadne ten stres, který v České republice je, a druhá věc, která se stane – a tady si docela dokážu představit pocity pana Bedřicha Smetany, když psal Moji vlast – tak když přijedu do Srbska, začnu intenzivně myslet na Česko. Je to takový program – čím více je člověk pryč ze svojí země, tak tím více na ni myslí. A viděl jsem to i u svojí manželky, která taky hodně myslela na svoji zemi – když přijela do Česka, začalo se jí stýskat. A úplně stejné je to se mnou, jakmile odjedu pryč, tak veškeré moje myšlenky jsou soustředěné na to, co se děje u nás v České republice.

Martina: Teď jste v takové stručnosti vylíčil Srbsko jako zemi dobrou pro život (nebo takovou příznivější, než je Česká republika), nepřichází tedy pro vás v úvahu to, že byste si říkal: Nemám zapotřebí mít terč na zádech, nemám zapotřebí se tady tomuto vystavovat, prostě se vystěhuji do země, která se mi zdá být k životu lepší…? Mávnout nad tím rukou? Je to pro vás možnost, přijatelné řešení?

Ladislav Vrábel: Jsou to dvě roviny, moje manželka mi to občas takhle říká. Třeba dneska mi to říkala, protože jsme večer seděli s kamarádem a měli jsme asi hodinovou debatu na politická témata a nakonec, když jsme se bavili o jeho nenávisti vůči Rusku, která je takovým prizmatem, které mu znemožňuje vidět mezinárodní politickou situaci reálně, tak moje manželka říkala: Máš tohle zapotřebí? Za koho tady bojuješ? Vždyť tady chce spousta lidí jít do války. Tak to je samozřejmě jedna strana té věci, že tu možnost mám. A druhá strana je, že díky tomu, že tu možnost mám, tak v podstatě mám mnohem stabilnější pozici. Že vlastně nejednám z pozice člověka, který by byl v koutě a jednal ve stresu, ale dává mi to mnohem větší nadhled. A taky to cestování, ten kontrast – vlastně každé dva tři týdny kontrast těch dvou zemí –, tak dokážu porovnávat ty země vůči sobě. Takže samozřejmě ta možnost tady je. Když by byla válka a když by přišla mobilizace, tak nevím, jestli bych zůstal v České republice a šel se nechat bombardovat, když můžu být v klidu v Srbsku. Takže ta možnost tady samozřejmě i pro mě osobně – nebo pro naši rodinu – je, ale to vůbec neznamená, že bych se nesnažil bojovat o to, aby Česká republika byla v pořádku, aby Česká republika ve válce nebyla, nebo aby se z ní rychle dostala. A když si poslechnete třeba to, co říkám lidem, tak říkám: „Plán ‚Česká republika na první místě‘, to je dlouhodobý plán, to není něco, co změníme na demonstraci během jednoho dvou tří měsíců.“ Ten plán, to je plán na pět, možná deset let, aby se Česká republika skutečně stala samostatnou, a ty nejtěžší kroky teprve přijdou. Tím největším krokem není sundat vládu Petra Fialy a vyměnit vládu, ta padne stejně, prostě ta vláda nemá šanci. Ale tím nejtěžším krokem bude zařídit politickou, a především průmyslovou a finanční a ekonomickou nezávislost České republiky a její stabilitu. A to jsou nebezpečné věci, protože tam začínáme mluvit o stamiliardových záležitostech a ty globalistické elity se samozřejmě nebudou chtít zbavit těch svých obchodů, jak v podstatě Českou republiku vysávají, jak vysávají její občany. Oni nebudou chtít udělat to, aby řekli: „Hele, Češi, ok, my jsme tady měli třicet let super kšeft, tu republiku jsme si tady celou skoupili, vzali, vy teď pro nás pracujete, všechno, co vyděláte, tak my si odvedeme, ještě máme zájem o ty vaše baráky a byty.“ Oni neřeknou: „Končíme, my vám teď necháme samostatnost, všechno, co vyděláte, tak si nechte v té svojí pokladně, buďte samostatní a buďte bohatí.“ Ten plán takový není. To znamená, že ta největší, nejtěžší práce bude samozřejmě tady v tom, a vůbec se nemusí stát, že to bude moje práce. Co mě se týče, tak spíš sám sebe vnímám jako člověka, který se pohybuje na úrovni ideologie – že se snažím lidem říkat, jak věci jsou a co je potřeba udělat.

Jediné řešení, jak zamezit krachování rodin a podniků, je koupit levný plyn z Ruska

Martina: Ta samostatnost země, která je logicky vzhledem ke své životní úrovni a způsobu života závislá na energiích, je vždycky trošku vágní, protože vždycky k nám ty trubky odněkud musí vést. Proto jste řekl v srbské verzi ruského Sputniku o válce na Ukrajině toto? „Požadujeme, aby Česká republika byla vojensky neutrální a aby se orientovala směrem na Rusko, především proto, aby si zajistila levný ruský plyn.“ Jsou to vaše slova, nebo to někdo překroutil? Jak jste to myslel?

Ladislav Vrábel: Tohle je špatný překlad. To, co skutečně říkám, je – a říkal jsem to i teď na Václaváku dvacátého osmého –, že my požadujeme vyhlásit referendum. Protože z mého pohledu a podle průzkumu, co jsem viděl, tak myslím, že většina Čechů by si přála, aby ty trubky, které jsou natažené z Ruska, vedly plyn přímo k nám. Myslím si tedy, že bychom se měli povznést nad ideologii. Prostě v oblasti byznysu, v oblasti ekonomiky a energie jsou pro naši ekonomiku ty trubky opravdu asi tak jako žíly a krev pro fungování lidského těla. My prostě bez toho plynu nemůžeme fungovat. Tak když už ty trubky jsou natažené do Ruska, tak proč nekoupit plyn z Ruska? To je pro nás úplně nejjednodušší možnost. Kdyby ty trubky byly natažené do Švýcarska, tak bych úplně stejně řekl: Pojďme kupovat plyn ze Švýcarska. Kdyby byly ty trubky natažené do Ameriky a oni nám nabízeli levný plyn z Ameriky, tak bych řekl: Pojďme koupit ten plyn z Ameriky. To vůbec není o tom, jak vnímám kterou zemi – jestli líp, nebo hůř. Tohle je opravdu čistě pragmatická záležitost toho, že tady jsou natažené nějaké trubky a někde ten plyn na naší planetě v zemi je. A jestli tady je nějaká tržní cena a možnost ten plyn za nějaké přijatelné ceny koupit, tak jsem jednoznačně pro to, abychom ho brali z Ruské federace.

Martina: Vy jste řekl: Požadujeme referendum, chceme vyhlásit referendum. Jaká by v něm byla ta otázka?

Ladislav Vrábel: Češi by si měli rozmyslet, jestli chtějí, anebo nechtějí přímé dodávky plynu z Ruské federace. To je ta otázka. Protože naši politici tvrdí, že my nemůžeme brát plyn z Ruska z nějakých ideologických důvodů.

Martina: V tuhle chvíli se operuje tím, že původce války, morálka, vyšší principy…

Ladislav Vrábel: Ale to my můžeme udělat úplně stejně. My můžeme postavit úplně na druhou stranu tyhle vyšší principy – morálku a nevím, co jste ještě říkala… Vyšší princip, morálka a…?

Martina: Původce války.

Ladislav Vrábel: No, původce války… Chcete vědět, kdo je původce války? Včera jsem to vysvětloval jednomu kamarádovi půl hodiny. Můžeme samozřejmě do toho jít a postavit tu věc úplně opačně. Ta věc je čistě ideologická a my jsme dneska vlastně v podobném procesu, jako jsme byli před rokem osmdesát devět. Tady je jedna pravda, tady je jedna ideologie, a té jedné ideologii a jedné pravdě se všichni musí podřídit. A kdo se jí nepodřídí, tak je škůdce státu. To je to, co vlastně řekl pan premiér o nás – že naše aktivita směřuje proti zájmům České republiky a proti zájmům českých občanů. Takže my jsme opravdu nějakým způsobem po těch třiceti letech opět v totalitě. Jestli chcete, dokážu to postavit úplně obráceně. Ale to, co říkám, je – pojďme se oprostit od té ideologie a podívejme se na to, co je důležité pro Českou republiku, pro běžné fungování. Aby lidé nemrzli, tak potřebují teplo. Aby měli teplo, potřebují plyn. Aby lidé mohli chodit do práce, tak potřebují, aby fungovaly továrny. Ty továrny ke svému fungování potřebují plyn. V obou dvou případech končíme u toho, že potřebujeme plyn. A kde ten plyn máme vzít? Tam, kde ten plyn je. A ok, můžeme brát drahý plyn z Ameriky. On sice nebude v dostatečném množství, nebude v dostatečné kvalitě, bude brutálně předražený, ale když budeme brát ten ideologicky čistý plyn z Ameriky, tak za prvé nebudeme konkurenceschopní, to znamená, že ty podniky zase budou krachovat, bude předražený, to znamená, že ty rodiny si to zase nebudou moct dovolit, takže to není řešení. My musíme najít takové řešení, aby si rodiny ten plyn mohly dovolit a nekrachovaly, a aby podniky byly konkurenceschopné a nekrachovaly. A jediné takové řešení, které vidím, je koupit levný plyn z Ruska, protože žádný jiný levný plyn prostě neexistuje.

Martina: Vzpomínám si, že tehdy, na začátku 90. let, jsme se báli, že se svobodou satira vymizí, kromě toho, že jsme se také o naše politiky, jak se to učili, tak trochu báli, a vlastně jsme si z nich ze začátku úplně legraci dělat nechtěli. Přes to všechno, když si uvědomím devadesátá léta, tak to byl Slávek Šimek, Zuzana Bubílková, Julo Satinský, Milan Lasica, a samozřejmě vy, a asi bych si vzpomněla ještě na pár dalších jmen, kdo jste velmi často zabrousili do řízné politické satiry. A tak si říkám: Kde jsou teď? Co se stalo se satirou a s humorem, jako takovým?

Milan Markovič: Nevím. Netuším, zda je adresát ještě schopen to přijímat, a jestli už není natolik zmasírován, aby to už nepovažoval za vhodné přijetí. Byly časy, kdy kraloval můj veliký učitel Mirek Horníček, který říkal: „Já potřebuji diváka, kterému naznačím, protože divák je spoluhráč.“ Tak to prostě je. A také říká: „Za dobrý humor považuji, že když vezmu bonbon, a dám ho partnerovi do kapsy saka, tak on musí vědět, co s ním. V tu chvíli je to partner. Někdo ho ale třeba najde až doma, a neumí ho ani rozbalit.“ I Werich to tehdy říkal: „Když kopnu do míče, tak čekám, že mi ho někdo vrátí. Protože jinak to není hra.“

Za Mirkem Horníčkem jsme byli s Milanem Lasicou v jeho posledních dnech, nebo týdnech, v nemocnici v Liberci – doktor Mareš, úžasný člověk, nám to umožnil – a Horníček říká: „Dnes už to není humor. To jsou jen legrácky.“ To doslova říkal: „Dnes je potřeba dát člověku bonbon rovnou do pusy, a už musí být předžvýkán.“

Martina: „To není humor, to jsou jenom legrácky.“ To je ohromné. A to tehdy říkal Miroslav Horníček?

Milan Markovič: Mirek Horníček, ano. To byla jeho odpověď. Milan nesl dost špatně emočně svou přítomnost. Mirek nevypadal dobře, a já jsem se snažil: „Mirku, co tady budeš ležet? Potřebujeme tě. Humor tě potřebuje.“ A on říká: „Milane, to už není humor, to jsou jenom legrácky.“

Žijeme v blažené době povrchnosti, všechno musí být rychle a levně

Martina: Teď jsem si vzpomněla, co má na náhrobku: „Živote, nezdál ses jen? Jako bych život procválal na koni růžovém.“ Je to trochu delší, ale takhle nějak to je – to není humor, to jsou jenom legrácky. Já jsem vám totiž chtěla říct, že na WhatsApp, a podobně, chodí nejrůznější vtipy a výkřiky typu: „Dnes – toho a toho – se narodil lékař Alzheimer. A že si nikdo nevzpomněl?“ Nějaké lze najít také na YouTube. Ale většinou tam jsou dva druhy, nechci se nikoho dotknout, ale buď je to vzteklý humor, opravdu už naštvaný, zlý, a mnohdy už je vidět, že už je za tím zloba. Nebo je to rozbalený, olepený bonbón, který vám někdo vloží do úst. Ale já si myslím, že právě v dobách těžkých lidé skutečnou satiru a dobrý humor potřebují, a ocení, což by mohlo znamenat, že ještě není tak zle.

Milan Markovič: Víte, někdy si myslím, ale na to se nedá stále vymlouvat, že žijeme v o mnoho rychlejší době. A nedělají to jen technologie. Ano, mají v tom také prsty, a zkrátka, všechno musí být rychle, levně, a hlavně žijeme v blažené době povrchnosti. A i v tom má rychlost prsty. Neříkám, že mě nezajímají televizní seriály, existovaly ještě za pana Dietla, který věděl, co je to dialog, a který uměl i psát. Ale dnes už není ani čas to zkoušet, žádné čtené zkoušky a aranžovačky. Kde to je? Na to už není čas. Takže i toto všechno má vliv na člověka, který se nakonec spokojí s tím, že dnes běží ten, či onen seriál, a že ten, nebo onen vypadá komicky. Dobře. Ale tím nechci říkat, že když se žilo pomaleji, tak že byl v roce 1920 lepší humor. To nevím, tolik si toho nepamatuji.

Martina: Myslíte, že i humor dnes už není svobodný? Protože ať řeknete jakýkoliv vtip, tak někoho urazíte, a tím pádem nejste politicky korektní. Je i toto hrob? Protože, když řeknete vtip, tak se do vás navezou feministky, protože si děláte legraci z blondýn. My jsme přeci dělali legraci na postižené, a všechny vtipy začínají na: Sejde se Němec, Slovák a Čech, nebo Rus a Čech, nebo Američan… Můžete v tvorbě humoru být dneska ještě nezištně otevřený?

Milan Markovič: To možná přinesla otevřená společnost, že se tu promíchaly kultury. Moje dcera, která momentálně žije ve Španělsku, má celý život vrtuli v zadku, 25 let strávila v Kanadě a přišla na to, že to není ono a že chce do tepla. A povídá mi: Amerika a Kanada – já jsem si vždy myslela, že to je vyšší demokracie, vyšší inteligence. Ale jsou to lidé, kterým když odpovíš na nějakou otázku „ale neblázni, to je…“, tak řeknou: „Já blázním? Já jsem blázen?“ No, co to je? To je smysl pro humor na západní polokouli. Nebo že si někdo zívne, a nezakryje si ústa, a podobně, nebo že Jennifer Lopez představila národu své dítě s neutrálním pohlavím. Co si o tom máte myslet? Nezlobte se, ale mně připadá… Já bych ho chtěl vidět.

Martina: A dovolil byste si na to udělat vtip?

Milan Markovič: Určitě – i když by mě hnali. Ale máte pravdu, že to, co se tu děje, že existuje už 16 pohlaví, a podobně, stále považuji za úlet, ze kterého se snad člověk uzdraví. Snad. Nevím. Například, Radošínské národní divadlo hrálo hru Jánošík, kde jsem hrál Úhorčíka (zbojník), který byl tak trošku člověk, kterému mohli být ženy ukradené. To by se dnes hrát nemohlo. Asi ne. Bylo by to žalovatelné. Asi.

Martina: V Činoherním klubu se měla hrát hra, kde černocha měl hrát Ondřej Sokol, ale licenční podmínky to nedovolily, takže to museli zrušit, protože nenašli skutečného černocha, který by to mohl hrát. Tohle asi moc tvorbě humoru neprospívá?

Milan Markovič: To vůbec neprospívá, to je nesmysl. Tady evidentně chybí jakýkoliv nadhled. To se hroutíme do absolutně prvoplánové společnosti, kde neexistují žádné dobře myšlené dvojsmysly, a kde vůbec člověk umí využít druhou signální soustavu, proboha. Toto neumím komentovat. A ta pohlaví? To už vůbec ne.

Martina: Světoznámý britský herec a komik Rowan Atkinson – Mr. Bean – už poněkolikáté vyhlásil boj politické korektnosti, a říká, že máme právo dělat si legraci jak z mezilidských vztahů, tak i z náboženství. A dokonce otevřeně říká, že bojuje za právo urážet druhé. Souhlasíte s ním?

Milan Markovič: Jiří Suchý mi říkal: „My jsme se Šlitrem žili, hlavně v posledním roce spoluúčinkování, protože jsme si našli nějakou bližší cestu. Našli jsme cestu v tom, že jsme se uráželi, a v tom jsme se absolutně vyžívali. Černý humor je jistá forma, a vždy to byla jistá forma jakéhosi laboratorního humoru, který se nedá povědět kdykoli a kdekoliv. Ale existuje. Je to podobné, jako kdybychom z jazykové kultury odstranili nářečí a slang, a tak dále. Mám dojem, že máme právo mít širší rozhled i v humoru.

Bez humoru a bez hudby neexistuje život

Martina: Vzpomínám si, kolik bylo vtipů třeba na cikány. Neříkám na Romy, protože to byly vtipy jiné. Teď si vzpomínám na jeden, který už by asi také nemohl zaznít, a to: „Proč slepec nemůže skákat bungee-jumping? Protože by se mu pozvracel pes“.

Milan Markovič: Tak to vám řeknu, že když jsem v Česku začínal Šikmou plochu, tak jako prvního hosta jsem měl pana Stránského, a ještě Pavlu Valníčkovou, což byla nevidomá atletka, která v Barceloně na olympijských hrách, to byla paralympiáda, vyhrála zlatou medaili. Skvělá, půvabná dáma. A když jsme se připravovali, tak jsem se jí ptal: „Pavlo, jaký humor tady provedeme? Čemu se ještě můžeme smát, aby to nebylo nějak drsné?“ A ona řekla: „Řeknu vám jeden vtip: Jde slepec do obchodu se psem. Vejde dovnitř a začne se psem na vodítku točit nad hlavou. A oni se ho zeptají: Co to děláte? Rozhlížím se!“ Musím přiznat, že jsem nenašel odvahu, abych to dal do vysílání. Je tam soucitná bariéra.

Martina: Ano. Také si teď vůbec nejsem jistá, jestli to tam necháme. Uvidíme. Protože jsem si vzpomněla na dalšího geniálního britského komika Johna Cleese z Monty Pythonu, který kvůli ideologizaci veřejné debaty ukončil své přednášky na vysokých školách o takzvané politické korektnosti, která je projevem hned několika extrémních ideologií dnešní doby. Například řekl: „Politická korektnost se vymkla kontrole. Začalo to jako dobrá věc na ochranu těch, kteří se nemohou sami bránit. Ale dnes je to jen o tom, že určití lidé hledají na všem, co řeknete, něco závadného. Už si nemůžete dělat legraci z nikoho a z ničeho, a to popírá samotný smysl humoru a satiry, které mají být jízlivé a kritické.“ To by se asi dalo podepsat, viďte?

Milan Markovič: Já si neumím představit, že by někdo měl na pohřbu svého kolegy, lékaře – nevzpomínám si, jak se jmenoval – takovou řeč, jakou měli z Monty Pythonu. Kdy se celá společnost při loučení od začátku do konce chechtala.

Martina: Já jsem to teď zažila na jednom parte, když umřel dlouholetý člen časopisu Sorry, který byl na tomto drsném humoru postaven. Ale to je velmi úzká skupina.

Milan Markovič: Pochopitelně. To, co například říkal John Cleese z Monty Phytonu, a co dokonce vysílali na BBC, tak to by dnes neprošlo. Nic z toho by neprošlo.

Martina: Myslíte, že humor patří do každé oblasti lidského života? Nebo jsou chvíle, okamžiky, oblasti, zákoutí, kam bychom ho možná pouštět neměli?

Milan Markovič: Humor je možné rozdělit na hospodský humor a černý humor. A je důležité, jak, kde, a zda vůbec ho dokážete použít. Mirek Horníček říkal: „Existují lidé, kteří mají smysl pro humor. A pak ti druzí, to jsou lidé nešťastní.“ Nevím, co k tomu více říct. Každý humor všude platí, a dá se použít. Bez humoru a bez hudby neexistuje život.

Martina: A co třeba intimní situace mezi mužem a ženou?

Milan Markovič: No, to myslím, že existuje. Ale nebudu vám říkat, že jsem to zažil, nebo ne. K tomu se nemusím vyjadřovat.

Martina: Ne, nemusíme. Já jsem si totiž chtěla touto otázkou připravit jinou otázku jako předskokana: A co intimní situace mezi mužem a mužem, a ženou a ženou?

Milan Markovič: Myslím, že ano. Jsou krajní, protože se tyto situace málo, a ne příliš často vyskytují, a proto nejsme zvyklí na to, jak oni mluví, a to ještě s nadhledem, humorem, a s extrémním pohledem.

Ale říkám, existují rozdílné kultury. V jedné zemi to může být, a ve druhé ne. Ve vyspělejší skupině se to dá, jinde ne. Proč ne? Myslíte, že homosexuálové se neumí zasmát? Třeba i ze sebe? To by byli nešťastní.

Doufám, že se nedožiju toho, že se ze společnosti vytratí humor

Martina: Máme pořád tendenci, a zůstalo nám to, poměřovat se. Myslíte, že se šrouby utahují, co se týká humoru, více na Slovensku, nebo u nás v Česku?

Milan Markovič: Stále si myslím, že v Česku se humoru daří víc. Ale vždy to závisí jen na jednotlivci. Ne každý je tak životaschopný, jako například Karel Šíp, například. Nebo Marek Eben, ačkoli není vyslovený humorista, je považován za fajnového a vtipného, moudrého člověka. Anebo Ondřej Havelka, kterého nevidím velice často, ale je to ta samá skupina lidí. U nás bych tolik lidí vyjmenovat neuměl.    

Martina: Myslíte, že se tak trochu blíží na Západě soumrak humoru? Vzpomínal jste v této souvislosti svou dceru Miou, která žije ve Španělsku, a velká řachanda to není. A také jsme se bavili o humoru u nás, a vzpomínali jsme Mr. Beana a Johna Cleese, to znamená Brity. Myslíte, že se nám humor vytratí?

Milan Markovič: Toho bych se nechtěl dožít. Doufám, že se nedožiju, to se nemůže stát. Za mého života se to stát nemůže, protože já o humor nepřijdu. A u ostatních lidí? V každém případě by mi jich bylo líto.

Martina: Ve své knize zmiňujete, že vždycky když se smějete, tak vás přes zeď slyší soused, a hned začíná v televizi lovit programy, aby našel to, čemu se smějete. Smějete se, když sledujete televizi, často?

Milan Markovič: Stane se to, ale stává se to velmi zřídka. A dokonce se to stává, když něco sleduji na trojce, kde jsou starší věci. A to, že to prý chcete zrušit, bude trochu problém. U nás to zrušili, a zase vrátili. Já jsem to měl rád, a mám to rád, protože už jednak neuvidím staré skvělé herce, a týká se to i Česka. Říká se, že nikdo není nenahraditelný, ale garnituru, kterou jste měli, jako Menšík, Sovák, Abrhám, Kemr, všichni možní, které bych mohl vyjmenovat, tak nevím, zda se dají nahradit. A kdy vůbec.

Martina: Rudolf Hrušínský. Ale i u vás byli takoví.

Milan Markovič: Miloš Kopecký.

Martina: Miloš Kopecký.

Milan Markovič: Jiří Cízler. Neuvěřitelní lidé.

Martina: Ale já bych vám chtěla konkurovat, protože pan Kröner, Kvietik, Pantik, to byla také velká škola. Vidíte teď u vás na Slovensku takové herce?

Milan Markovič: Víte co, nevidím. Ale byl bych rád, kdyby to zůstalo mezi námi, protože už se blížím k pocitu, že jsem partyzán na Slovenském národním povstání, který po dvaceti letech mluví na školních besedách, jak Němce hnali z lesa, a že už to nebude nikdy takové, jako to bylo. Všechno.

Každá doba je jiná, a každá generace má své, a myslím, že i druhá, třetí, čtvrtá generace, která přijde po nás, a ještě stále budou umět žít na této zeměkouli, potvrdí to, co si stále myslím, že člověk je jediným omylem přírody, protože nenajdete jediného tvora, co se fauny týká, který by si tak cílevědomě ničil své životní prostředí, a směřoval k tomu, že budeme muset rychle hledat, jak se upíchnout na Marsu, když už se tu nebude moci dál žít. Takže myslím, že ti, kteří přijdou po nás, a vydrží to, a příroda to vydrží s nimi, se též budou umět smát, a možná také to, čemu se smějí, nebude úplná blbost.

Televizi už tolik nesleduji, protože existuje i jiná užitečná činnost, třeba čas využít i tak, že si zdřímnu

Martina: Když jste říkal, že jste vždycky byl proti všemu, tak to byste byl možná jako ten trosečník, kterého vytáhnou z moře. Je to Ir, a první jeho otázka je: „Máte tady vládu?“ A oni říkají: „Ano.“ A on: „Tak já jsem proti.“ To mě nenapadlo, že jednou budu takto v rozhovoru vyprávět vtipy, a to tak sentimentálně.

Milan Markovič: Není až tak jednoduché vymyslet vtip. To jsou věci, které mají blízko k aktualizaci.

Martina: Máte pravdu, že už nemá cenu štkát nad tím, že všechno bylo dřív lepší, a teď to lepší není. Ale v každém případě se zdá, že důvodů k smíchu je na první pohled trochu méně.

Milan Markovič: Nevím, co je důvodem, jestli už máme slabší zrak a sluch. I to v tom může nějak účinkovat, že žijeme tak rychle, a ve vleku těch rychlejších, takže si všeho až tak nevšímáme. A televizi už tolik nesleduji, protože si myslím, že je i jiná užitečná činnost a že je lepší čas využít i tak, že si zdřímnu.

Martina: Moudří zakladatelé demokracií varovali, že jakmile bude ničena svoboda slova a stíhán humor, tak bychom měli zpozornět, protože to znamená, že někdo usiluje o zničení demokracie. Myslíte, že by to mohlo stále platit?

Milan Markovič: Asi ano. Může to platit, samozřejmě. Za jiných okolností v jiných souvislostech to může platit.

Martina: Milane, co byste si ještě přál? Co myslíte, že byste ještě chtěl zažít? Prožít? Vidět? Udělat?

Milan Markovič: Já nevím. Ptali se mě: „Co tam máme napsat? Herec?“ Já vůbec nejsem herec, ale humorista, to je diagnóza, a moderátor, a já nevím, co. Já si prostě myslím, že se mi podařilo zůstat v roli člověka pro styk s veřejností. Kabaret, který stále chválabohu žije, vyplynul z mých celoživotních možností, přes divadlo, rozhlas a televize, kde jsem si uvědomil, že toto jsem stále chtěl – být v kontaktu s lidmi tam, kde není velký rozdíl mezi jevištěm a hledištěm, kde se pohybuji mezi stoly, kde se mám co naučit, je-li to literární kabaret, a nebráním se improvizaci. A vím, do jaké míry se dá a smí improvizovat, a koho v hledišti oslovit, protože mám zkušenosti, a tedy víme, zda se ho máme ptát, nebo už ho raději nahradit svou odpovědí. To je všechno, čemu jsem se doteď naučil, a co se snažím v současnosti zužitkovat. Asi vám zacituji nejstaršího pána, Tomáše Baťu, který řekl, a dnes jsem sběratel citátů, ale toto mi absolutně mluví z duše, i když mě neznal: „Nemám žádný cíl. Chci dojít co nejdál.“

Martina: Milane Markoviči, ať se vám podaří dojít tam, kde chcete být, ač nemáte žádný cíl. Moc vám děkuji za to, že jste si na nás udělal čas, a také za to, že jste mě nejednou rozesmál. Děkuji moc.

Milan Markovič: Já vám děkuji, že jsem měl možnost se s vámi setkat.

Pak přišlo jedenácté září, boj s terorismem, invaze do Afghánistánu, invaze do Iráku, angažmá v Sýrii, rozvrácení Libye, krátká rusko-gruzínská válka, Majdan na Ukrajině, anexe Krymu, boj proti terorismu v Mali… a ruská invaze na Ukrajinu.

Od bombardování Jugoslávie je všechno jaksi… pochybné. Bojuje se bez mandátu OSN, shromažďují se různé koalice ochotných, a za řečmi o míru stále bezostyšněji vykukují zájmy velkých hráčů, jejichž cíle jsou stále méně srozumitelné. Už více než dvacet let probíhá jedna vojenská operace za druhou, všechny ve jménu míru a svobody, ale žádný mír ani svoboda nenastaly. Jen stále větší chaos.

Rozumný člověk se na to dívá a nemůže uvěřit, že se za dvacet let nikdo ze státníků nepoučil. Dělat stále stejné věci, ale očekávat jiné výsledky, to je definice šílenství. Svět je stále nebezpečnější místo pro život, ale přesto se s plnou vervou pracuje na tom, aby byl stále nebezpečnější. Já se vlastně vůbec nedivím, že za tím někdo vidí ďábelský a promyšlený plán. Málokterý jednotlivec by se za dvacet let nepoučil. Asi už náš svět jednotlivci nemají v rukou…

Rusko je ropná velmoc a jeho režim je zlý, tmářský a nebezpečný. Saúdská Arábie je ropná velmoc a její režim je zlý, tmářský a nebezpečný. Přesto se k oběma státům přistupuje dost rozdílně. Rozřezávač novinářů bin Salmán dostane pozvánku na pohřeb anglické královny, ruský gosudar pozvánku samozřejmě nedostane.

Kosovští Albánci mají právo na sebeurčení, a toto právo je tak veliké, že je možné padesát dní bombardovat Srbsko a zabít spoustu nevinných civilistů. Obyvatelé Krymu či Donbasu toto právo nemají, ba naopak právo na nedělitelnost ukrajinských hranic je tak veliké, že je možné za osm let nevyhlášené války na východní Ukrajině pozabíjet desítky tisíc lidí.

Do syrské občanské války se zapojil tamní vládnoucí režim, džihádistické skupiny, Turecko, Rusko, Izrael, Francie, NATO… Nikdo nemá přátele, jen zájmy. Ani teď, po několika letech a mnoha přečtených knížkách, se nedokážu rozhodnout, jestli se v té válce bojovalo víc o ropná pole, nebo o Alláha.

Lidem z Afriky, které vyhání ze zemí špatná bezpečnostní situace a kterým hrozí nasazení v různých lokálních konfliktech, těm je otevřena široká evropská náruč. Wir schaffen das. Lidem z Ruska, které vyhání špatná bezpečnostní situace a hrozí jim nasazení do války, těm jsou hranice uzavřené. Zřejmě proto, aby válka trvala co nejdéle a byla co nejvíce krvavá.

Už dlouho říkáme, že žijeme ve světě dvojích metrů. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Princip nedělitelnosti hranic se používá podle velmocenských zájmů. Princip národního sebeurčení je také určen spíše rozmístěním ložisek surovin, než ideály. Logiku to už dávno nemá žádnou.

Co se stane, když se dlouho uplatňuje dvojí metr? Měřítko úplně zmizí. Musí zmizet. Je třeba ho zamaskovat, protože by se kverulanti mohli hloupě ptát. Proč je saúdskému diktátorovi prokazována úcta, a ruskému ne? Proč měli Kosované právo na národní sebeurčení, ale Katalánci ne? Proč se útočilo na Irák pod smyšlenou záminkou, že jsou tam zbraně hromadného ničení, které režim chce použít? Proč je na Ukrajině důležitější její touha vstoupit do NATO, než neutrální status, který by mohl snížit napětí?

Tyto otázky nesmějí existovat. Rozvracejí. Pošlapávají vznešené řeči o svobodě a ideálech – a dělají z nich jen kulisu pro obrovské kšefty. Je třeba proti takovým otázkám bojovat.

Recept už také existuje dlouho. Stačí zpochybňovat. Poválečné uspořádání Evropy je přece už mrtvé. Druhá světová skončila už dávno, a ta studená také. Jugoslávie byla umělý stát. Irák měl diktátora. Libye nikdy nebyla státem, tak nemohla být ani zničena. Ruská invaze na Ukrajinu byla zcela nevyprovokovaná. Dějiny v tomto případě začínají 26. února 2022. Gruzínské ostřelování osetinského hlavního města se vlastně nestalo. V Afghánistánu bylo zapotřebí pomstít jedenácté září, ačkoliv všichni atentátníci byli Saúdové. Islámský stát byl společenstvím umírněných demokratů… tedy dokud nezačali na internet dávat videa sadistických poprav. Energetická krize nám nehrozí, přece víme, že se bez ruského plynu obejdeme. Dvacet let se takto daří zakrývat, že vrty jsou důležitější než evropské hodnoty.

A když to fungovalo v případě surovin, proč to nezkusit i jinde, že? Rodina je přežitek, existují přece mnohem modernější formy soužití. Pohlaví je přežitek. Národ je přežitek, vlastně i stát je přežitek (ale jen malý stát uprostřed velmi hodnotné Evropy). Právo veta je přežitek. Náročnost v učení je přežitek, ba i samo učení je už nesmysl, protože na googlu si všechno najdeme. Manuální práce je nejen přežitek, ale rovnou sprosťárna.

Z dvojích metrů se stala úplná ztráta měřítek. Velké ideje se sice stále hlásají, ale většina lidí je ráda, když ještě zvládá alespoň ty malé – udržet pohromadě rodinu a posílat děti do školy. Na víc už nezbývá ani čas, ani síly, ani finance. Zákonů je tolik, že je každý jednou nohou v kriminále, protože denně něco porušuje, ale to nic nemění na tom, že se krade, odklání a korumpuje nad jakoukoliv míru.

Ono se to povedlo. Po dvaceti letech zpochybňování nakonec Západ dokázal zpochybnit sám sebe a vydává to za své vrcholné dílo. Po zpochybnění a zrušení všech měřítek i hodnot můžeme mít už jen jedinou ambici. Zrušit si také budoucnost. Míříme k tomuto cíli naprosto spolehlivě.

Zprávy přicházející ze Spojených států potvrdily, že ministerstvo spravedlnosti rozeslalo Trumpovým příznivcům další obsílky. Předvolání, která údajně souvisejí s vyšetřováním událostí 6. ledna v Kapitolu, se týkala více než 40 osob. FBI zabavila další telefony Trumpovým spolupracovníkům, významným příznivcům včetně jeho interního poradce. Je to další krok ve vysoce zpolitizovaném vyšetřování zaměřeném na politické protivníky prezidenta Joea Bidena jen pro nesouhlasný názor oponentů na výsledky voleb.

Zprávy potvrdil komentátor TV FOX News, Tucker Carlson, který získal některá předvolání a zveřejnil některé znepokojivé požadavky v nich obsažené. Carlson citoval výňatek z předvolání, který má definovat, čeho se současné vyšetřování týká. Zde je část jeho znění: „Jakékoli tvrzení, že viceprezident anebo předseda Senátu měli pravomoc odmítnout nebo se rozhodnout nespočítat prezidentské volitele…“

Upřímně řečeno, mrazí mě při pomyšlení, že by ministerstvo spravedlnosti mohlo založit vyšetřování na něčem, co zjevně spadá pod ochranu svobody projevu, a  je zcela irelevantní, zda viceprezident Mike Pence výše zmíněnou pravomoc měl, či nikoli. Američtí občané mohou podle Prvního ústavního dodatku svobodně zastávat i zcela absurdní názory a mohou o těchto názorech diskutovat, i když neobstojí při věcném zkoumání.

Ministerstvo spravedlnosti otevřeně porušuje ústavu, ministr Merrick Garland by měl být okamžitě odvolán a stalinské zákroky FBI zastaveny.

Martina: Určitě je dobře, když se s dětmi věcně diskutuje dle jejich momentálního intelektuálního vybavení vzhledem k věku. Ale pak by bylo možná dobré neposílat na základní a střední školy nejrůznější neziskové organizace, které se tohoto pravidla rozhodně nedrží.

Petr Drulák: To je samozřejmě další problém. Tady ta invaze těch různých… Ono je to vlastně o … hodně se v tom angažuje Člověk v tísni, pak někteří další, kteří se snaží dát zase tu jedinou správnou interpretaci naší minulosti. Oni jsou – vlastně tradičně jsou velmi orientováni antikomunisticky, což já s tím mám problém. Ne, protože bych obhajoval komunistický režim, ale samozřejmě, že historie 20. století, a naše historie je mnohem složitější, než aby je černobílým způsobem nějaká nevládka tady vykreslovala. A teď v posledních letech samozřejmě narůstají ti genderisté. To znamená ti, kteří právě vysvětlují, jak je těch rodů více, a jak si děti mají vybírat a jak jim v tom rodiče nemají bránit. To myslím, že je skutečná hrozba, kterou si teď vlastně uvědomují už úplně všichni. Takže ano, to je další problém. Tam je prostě ten paradox, protože kdyby jim ta učitelka prostě přemílala propagandu, kterou slyší v České televizi, tak nikdo nehne ani brvou. A ona prostě akorát říká: Podívejte se, tohle je nějaké stanovisko, ale měly byste vědět, že je tu nějaké druhé stanovisko, což z hlediska pedagogického je samozřejmě správné. Otázka je, jakým jazykem o tom mluvit, aby to ty děti byly schopny pochopit, aby to ty děti byly schopné pojmout.

Svoboda projevu u nás byla vystavena tvrdému ataku s covidem a Ukrajinou, ale ve Francii jedou v tabuizování témat už dlouho

Martina: Teď se vlastně bavíme o konfliktu na Ukrajině. A ty jsi řekl, že vlastně celkově situace, co se týká možnosti vyjádřit své názory, postřehy, se změnila, když se na ministerstvo zahraničí dostali piráti. Ale ono to začalo vlastně mnohem dříve. Když se budeme bavit o dalších obětech, řekněme osobní svobody, svobody slova, svobody vyjadřování, tak zase musím vzpomenout angličtinářku z Karlových Varů, Barboru Lhotanovou. Ta zase odešla ze školy kvůli koronavirovému nátlaku. Vzpomeňme to, jak demonstrovali policisté. Protože říkali, že se nechtějí nechat očkovat. a jsou vlastně teoreticky nejzdravější skupinou populace. Protože se hýbou, mají pravidelné přezkumy. Vojáci. Kolik sestřiček muselo odejít z práce. A tak dále. Myslíš si, že je to teprve nastoupený trend, nebo je možnost to zvrátit?

Petr Drulák: Já za sebe si myslím, že musím dělat všechno pro to, abych to pomohl zvrátit, ale ten trend je nesmírně silný. My jsme s tím, myslím si, že jsme to takhle natvrdo dostali během koronaviru, kde jsme skutečně byli konfrontováni s naprostou brutalitou, jak státních orgánů, tak médií. Jo, to znamená to, že prostě autority v oblasti virologie a dalších oborů, ti lidé, kteří k tomu vůbec měli co říct, a říkali něco jiného než vláda, tak najednou se dostávali na nějaké seznamy dezinformátorů. To jsme před tím úplně nezažívali, takovýto atak.

Ale bohužel já, když jsem sloužil ve Francii, tak vlastně v tom nevidím vůbec nic nového. Oni už v tom jsou dávno. Mají tam témata, o nichž vlastně není bezpečno veřejně mluvit. Pokud se to týká islámu, pokud se to týká migrace, pokud se to týká lidí, kteří přicházejí z migračních rodin, a nedokážou se sžít s Francií, a kritika jejich situace, tak v té chvíli v podstatě ve veřejném prostoru jsou tito lidé vylučováni z veřejného prostoru a jsou i profesně ohroženi. Pokud jsou na veřejných univerzitách. Na veřejných úřadech, tak o tom tam mluví jen šeptem. A ne v práci. O tom mluví šeptem, a ještě šeptají spíš doma. Takže pro mě tohle je, bohužel, je trend současného Západu a je to… Já si to pro sebe vysvětluji právě tak, že se ta ideologie, to co se stalo z liberalismu, obrací proti demokracii. Je to zničující.

Martina: Dá se souhlasit s tím, že koronavirus byl, co do možností zásahu do osobních svobod lidí, asi průlomem, ale na druhou stranu musím říct, že to začalo přeci jenom už dříve. Protože kdyby se dalo pracovat, svobodně diskutovat a svobodně se ptát v současných médiích, tak jsem si ještě několik let před tím nezaložila internetové rádio. To už byla odpověď na situaci, která začala nabývat na síle. Ústavu a ministerstvu se nelíbí tvůj názor na konflikt na Ukrajině. To už jsme tady zmínili. Já jenom vzpomenu slova, která řekl ředitel ústavu, pan Ditrych. Který řekl, že se opakovaně dopouštíš šíření konspiračních narativů, nekonkrétního vyjadřování a zavádějící zobecňování. Ministerstvo zase řeklo, že Drulák pracuje s fakty selektivně. Vysvětlil ti někdo, co konkrétně jsou ty konspirační narativy? Já dodnes nevím, co je slovo NARATIV, ale velmi se usadilo. Takže, co jsou ty konspirační narativy? Co je to nekorektní vyjadřování? Zavádějící zobecňování a selektivní práce s fakty?

Když byly oficiální špičky konfrontovány s nějakou interpretací reality, která neodpovídala té jejich, tak začaly používat nálepky: dezinformace, konspirační teorie

Petr Drulák: Podívej se, tyhle věci byly rozvedeny jednak v tom podnětu, pro tu etickou komisi a jednak v těch vytýkacích dopisech. Takže třeba pro ministerstvo zahraničí je konspirační teorií to, když někdo použije termín „hluboký stát“ ve Spojených státech amerických.

Martina: Jako deep state? Ten zavedený?

Petr Drulák: Ano. To znamená to, že existuje určitá vrstva špiček státní správy, ministerstva zahraničí a armády, zpravodajských služeb, že je to propojené na byznys a že je to taková vlivová síť. A že tahle vlivová síť může ovlivňovat docela zásadním způsobem třeba zahraniční politiku i vnitřní politiku. Což je sociologicky naprosto známý fakt, ale pro část našeho veřejného… …pro ty, kteří určují naše veřejné mínění, je to nepřijatelné, protože to asi neodpovídá tomu takovému učebnicovému narativu, že Spojené státy jsou demokracií a že prostě ti, kdo jsou zvoleni, o všem rozhodují. Já myslím, že kdy se podívali na „Jistě, pane ministře!“, tak by pochopili, co může být hluboký stát. Takže to byla třeba jedna z věcí.

Nebo když jsem ve svých veřejných vystoupeních upozornil na to, že Joe Biden má na Ukrajině jasný konflikt zájmů. A upozornil jsem na aktivity jeho syna. Opět, co dělal Hunter Biden na Ukrajině, je všeobecně známo. Je to vlastně i zadokumentováno. Je známo, že Biden jako viceprezident intervenoval do ukrajinské vnitřní politiky, do změny prokurátora. Takovéto věci se tam děly. A souvislosti mezi jeho intervencí a aktivitami Huntera Bidena byly prostě široce diskutovány v amerických médiích. Pro úředníky českého ministerstva zahraničí patrně jaksi tohle je zase nějaká další konspirační teorie. Ale já bych ten termín nepřeceňoval. Prostě oni právě proto, že byli konfrontováni s nějakou interpretací, která neodpovídala jejich, a na tu interpretaci nestačili empiricky, nedokázali jí empiricky vyvrátit, tak začali používat nálepky: dezinformace, konspirační teorie.

Vůbec, ta konspirační teorie, to je termín, který se používá v poslední době velmi, velmi často. A já bych tady možná rozdělil takové ty dobré konspirace a špatné konspirace. Třeba dobrá konspirace je, když demokraté tvrdili, že Trump vyhrál díky tomu, že ho Rusové podporovali, že tam bylo propojení Trumpa na Rusy. Takže to byla vlastně taková… To je v podstatě konspirace. Když se řekne, že jeden z kandidátů je podporován cizí velmocí.

Martina: Ale nemýlím-li se, tak se pak ukázalo, že to byl velký omyl.

Petr Drulák: Ano. Ukázalo se, že to byl naprostý omyl, ale to byla přesně ta dobrá konspirace.

Martina: Jak byla vnímána medií, vnímána politikou.

Petr Drulák: Přesně tak. To byla konspirace, která sloužila k dobrému účelu. Protože měla démonizovat Trumpa. No a pak máte špatné konspirace, a to je třeba, když někdo ukáže na nějaké konflikty zájmu v Bidenově rodině. Když někdo ukáže, prostě na nějaké propojení mezi nějakými mocnými rodinami a mocnými úřady ve Spojených státech amerických. Pokud to cílí na současnou administrativu, která je z hlediska politických korektních kruhů považována za dobrou, tak je to špatná konspirace. Pokud to bude cílit na Trumpa, tak je to dobrá konspirace. Takže z tohoto hlediska vůbec ten pojem konspirace mi přijde neuvěřitelným způsobem zneužíván. Což neznamená, že skutečně mimo mainstream kolují různé divoké konspirační teorie, které jsou prostě úplně ulítlé. Ale to je mimo tuto debatu, kterou dneska vedeme. A to je mimochodem to, co vadí ministerstvu zahraničí, nebo když mi vyčítali, třeba že jsem selektivní ve faktech. No tak když člověk píše komentář, tak samozřejmě nemůže uvést veškerá fakta. Vždycky je to dáno tak, že formuluješ nějaký úhel pohledu. A můj úhel pohledu je ten úhel pohledu, který má být alternativou k tomu oficiálnímu. Tak samozřejmě, že se opírám o ty věci, které oficiální diskurs pomíjí.

Ministerstvo zahraničí, tedy stát, usiluje o potrestání za názor, Ústav mezinárodních vztahů je jen převodová páka

Martina: Když se tady bavíme, tak na jedné straně je Ústav mezinárodních vztahů, na druhé straně ministerstvo zahraničí. Pokud to lze oddělit. Odkud vlastně cítíš větší tlak? Je to, řekněme, osobní inciativa nějakého rektora nebo ředitele v jakési vědecké akademické instituci, anebo cítíš spíše politický tlak?

Petr Drulák: Já to analyzuji tak, že původcem toho tlaku je jednoznačně ministerstvo zahraničí. Ústav mezinárodních vztahů je pouze převodová páka, protože ministerstvo zahraničí vlastně nemá na mě jinak žádný vliv. Žádnou možnost. Nemá možnost nějak mě omezit, umlčovat. Tak se snaží využít to, co si myslí, že se jim nabízí – a Ústav mezinárodních vztahů potom se dostává do takové nějaké velmi nevděčné role, jakéhosi mouřenína, který prostě potom hraje pod tím tlakem ministerstva zahraničí jedná způsobem, jakým jedná, ale je jasné, že tohle v zájmu Ústavu mezinárodních vztahů, ani jeho současného vedení, prostě není. Ale dostali se pod ten tlak a jednají tím způsobem, který si zvolili.

Martina: A člověk, když se pouští do analýzy celospolečenských jevů, geopolitických jevů, tak se může pochopitelně často mýlit. Jsou věci, kdy si musel sám říct: No tak tento komentář nebo tady jsem mohl opravdu ty lidi mystifikovat, protože jsem se zmýlil.

Petr Drulák: A tak určitě. Já jsem třeba nevěřil v lednu tohoto roku, že dojde ke konfliktu na Ukrajině. To jsem vlastně nevěřil. Ale myslím si, že nás bylo víc. A uvidíme, jak bude probíhat ten ukrajinský konflikt. Já jsem tam pronesl několik tezí a je možné, že v některých jsem se zmýlil. Zejména, když se člověk vyjadřuje o budoucnosti, tak může s velkou pravděpodobností počítat, že část těch věcí, které tvrdil, se ukáží jako nesprávné. Prostě to tak je. Ty události nás zaskakují, ale ono to přece neznamená, že úplně rezignujeme na odhad těch věcí. Protože právě proto, když chceme být připraveni na tu situaci, tak musíme mít nejrůznější alternativy. A to, že některé alternativy se nenaplní, to může být dokonce dobrá zpráva, může to být špatná zpráva. Ale informované rozhodnutí je musí brát v potaz.

Už jako představitel názorového establishmentu jsem byl trochu zlobivý prvek

Martina: Teď budu asi hodně osobní, ale napadlo mě, Petře, nemůže to, že teď ses dostal trošku do centra tohoto slovního odstřelování, těch útoků: Nemůže to být tím, že ty jsi vlastně tak trochu zradil? Já totiž, když se zamyslím nad tím, že jsem četla tvé komentáře před několika lety, tak ty jsi urazil poměrně značný kus cesty, co se týká názorů a co se týká také, řekla bych, možná až politické orientace. A zatímco dříve na tebe bylo spolehnutí, že s tím mainstreamem budeš víceméně souhlasit a tvé názory budou velmi příjemně levicové, tak teď prostě kveruluješ a už na tebe takové spolehnutí není. Myslíš si, že i to může být důvodem?

Petr Drulák: Já bych řekl, že jsem vlastně byl součástí názorového establishmentu jako takový ten trochu zlobivý prvek. To znamená, řekl bych, že i když jsem byl v těch strukturách, jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů.

Martina: No a když jsem tě četla, tak se mi nezdálo, že bys dříve moc zlobil.

Petr Drulák: Tak já jsem třeba napsal někdy v roce 2008 komentář do Lidovek, že by měla padnout vláda, když padlo české předsednictví. A kritizoval jsem vlastně spíš establishment těch eurofilských pozic, protože já jsem tam asi urazil největší kus v té představě o Bruselu. Kde jsem si myslel, že skutečně je v našem zájmu, aby byla Evropa integrovanější a silnější. Tam bych řekl, že jsem udělal skutečně zásadní obrat. A samozřejmě myslím si, že řada lidí mi tohle musí vyčítat. Řada lidí si to musí vyčítat, ale třeba v otázce lidských práv, za niž jsem vlastně měl tu poměrně velkou kontroverzi, když jsem byl na ministerstvu zahraničí, tak to už, než jsem šel na ministerstvo zahraničí, tak jsem vlastně hájil tezi, kterou jsem pak nějakým způsobem… jak říkal ten náměstek. Ale ten fakt, že tyhle věci říká jeden, kdo by měl… někdo, kdo by měl vlastně být jedním z nich: Může hrát určitou roli v tom, že se setkávám s touto reakcí. S poměrně nepřátelskou reakcí. Ale na druhou stranu mně přijde, že tady jsou lidé, kdy jsou vlastně stíháni mnohem víc než já. Takže já bych si fakt nechtěl v tomto stěžovat. Establishment dokáže být velmi tvrdý a já mám aspoň tu možnost nějakým způsobem své názory hájit.

Martina: Uvedeš příklad, kdo je mnohem víc stíhaný?

Petr Drulák: No tak, jjsou to lidé, kteří vlastně vůbec nedostanou tuto možnost. Anebo nějakým způsobem ji nemohou využít třeba v médiích. Mně třeba přijde líto způsob, jakým na akademii věd likvidovali Marka Hrubce, který rozvíjel řadu let spolupráci s nejrůznějšími mimoevropskými pracovišti, a hodně s čínskými. To znamená, on měl hodně silné kontakty s Čínou a pak byl obviněn, že nějakým způsobem hájí pročínská stanoviska. Což jako může, a nemusí být pravda. Ale pokud to tak je, tak já bych chtěl, aby tedy podobným způsobem měli rentgenovat ostatní členy akademie věd, jestli nějak nekriticky nehájí německá stanoviska, americká stanoviska a další stanoviska. A tam vlastně přišel o funkce. Nevím, asi zůstává stále jako pracovník na akademii věd. To mi přijde jako případ, který tak trochu uniká veřejné pozornosti. A pak jsou také ty případy, o niž vlastně nic pořádně nevíme. Protože ti lidé byli nějak zastrašeni, tak se prostě stáhli. Nebo měli termínovaný kontrakt. Když máš termínovaný kontrakt, když máš smlouvu na dobu určitou, tak vlastně bez jakéhokoliv zdůvodnění nikdo neřekne ani slovo o nějaké diskriminaci, o tom že bys řekla něco špatně. Prostě to skončí z nějakých objektivních důvodů. Prostě něco se někde stalo.

Martina: Reorganizace.

Petr Drulák: Reorganizace. Já vlastně musím říct, že mám to štěstí, že na mě zaútočili právě z důvodu svobody vyjadřování. A to mi dává možnost ji bránit. Ale myslím si, že řada lidí, kteří prostě říkali nekonformní názory, tak vlastně dopadli mnohem hůř. Protože měli třeba kontrakt na dobu určitou. Nebo se nechali nějak zastrašit. Lidé, kteří mají hypotéky, a jsou na ně nějaké tlaky. Takže myslím si, že jsou vlastně, že tady máme desítky mnohem tragičtějších případů, o kterých ani úplně nevíme.

Zatím tu ještě nemáme politickou policii, ale její zárodky už vznikají na ministerstvu vnitra

Martina: Ty jsi před časem doslova řekl: „Poznal jsem, jak se Západ vzdal svobody slova a svobody myšlení. Nechci, aby tahle země dopadla stejně. A pokud k tomu můžu přispět, tak do toho půjdu.“ Jak se podle tebe celý Západ vzdal svobody slova a myšlení? Co přesně tím myslíš, tím Západem, a jak ho opustil? Co přesně myslíš tím Západem? Čeho všeho se to týká a jak opustil svobodu slova?

Petr Drulák: Já tím myslím západní Evropu a Spojené sáty americké. A vidím, že tam prostě určitá ideologie ovládla tyhle společnosti. Je to ta ideologie, které můžeme říkat buď globalizovaný liberalismus, nebo progresivismus. Tahle ideologie se stala určující ideologií kulturních elit. A lidé, kteří prostě říkají věci, které jsou v rozporu s touto ideologií, tak čelí názorové, a i profesní perzekuci. To znamená: jsou to otázky genderů, jsou to otázky feminismu, pak jsou to otázky všech možných menšin. Ta ideologie je formálně antirasistická, ale ve skutečnosti ona je prostě rasistická proti bílé. My vlastně zažíváme ve Spojených státech, ale už i ve Francii, protibílý rasismus. A tohle jsou jakoby ty neformální mechanismy moci, tohle schvalují. A ti lidé, kteří se proti tomu obrací, tak ti zažívají velmi těžké profesní ústrky. A já jsem právě viděl, jak tohle probíhá ve Francii. Vím, že i ve Francii jsou prostě různá alternativní média, kdy je možná ještě nějaká svoboda, ale veřejná média a většina těch médií soukromých naprosto jede v téhle ideologii.

A když se třeba podíváme do Německa, což byla třeba země, kde samozřejmě tato debata vždycky byla mnohem více sevřená a byla vlastně kontrolovaná z důvodu nacistické minulosti, tak dnes už se Německo vůbec nedá poznat. Já jsem před nějakými pětadvaceti lety byl na stáži ve Frankfurter Algemeine Zeitung, a to byly noviny, které pro mě vždycky představovaly takový ten zlatý standard, vysoký standard konzervativní žurnalistiky. A když se na ně podívám dnes, tak vidím, že je to progresivistický plátek, který vůbec nemá cenu číst. Tohle je vývoj Západu – západní Evropy a Spojených států amerických, který prostě ve jménu ideologie bojuje proti svobodě projevu, proti svobodě myšlení. Takže to jsem měl na mysli tímto výrokem.

Martina: Ty jsi dokonce řekl: „Zatím mi nehrozí, že bych šel do lágru, ale tam ve Francii už jsou lidé za názorové delikty i souzeni.“

Petr Drulák: No ano. To byl třeba případ Erika Zemmoura. My jsme ho samozřejmě zažili jako kandidáta v posledních prezidentských volbách, ale on má za sebou desetiletí činnosti nekonformního žurnalisty, a měl proti sobě nějakých patnáct soudních procesů. Většinu z nich vyhrál. Ale zase. Je tu ten problém toho zastrašení, protože já jsem říkal, jak někoho může zastrašit etická komise? A to je vlastně ještě celkem sranda proti soudnímu procesu. Protože to už si musí člověk sehnat na to advokáta, a teď mu hrozí minimálně vysoký peněžitý trest, ale možná také podmínka, a možná i trest nepodmíněný.

A ten Zemmoure v tomhle se pohybuje řadu let. A je jich tam víc takových lidí, kteří vlastně za názor jsou perzekuováni a musí před soud. Protože když jsou v práci, tak je to ještě jednoduché, protože je můžou vyhodit z té práce. Ale když jsou to lidé nějak nezávislí, tak prostě samozřejmě je tu soudní řízení. To soudní řízení se táhne třeba rok, dva tři, no a pak se zjistí, že vlastně jsou nevinní. Ale ty dva tři roky z toho jejich života, kdy oni, kdy probíhá soudní řízení a ti lidé, pokud jsou prostě slabší, tak samozřejmě se budou sebecenzurovat a nebudou chtít zhoršit ten svůj proces. To je fantastický mechanizmus. To je mechanizmus, který je srovnatelný s tím, co dělala Stasi.

To já si pamatuji, tam je slavná… Jako je to na jiné úrovni, ale tam je pěkný film: Život těch druhých. To je vlastně film o tom, o důstojníkovi Stasi, který připomínám, který vlastně má sledovat nějakého disidenta, a pak v určité chvíli jakoby se přepóluje na jeho stranu. Ale ze začátku je to ten tvrdý estébák, a tam jsou vlastně záběry z toho, jak oni vychovávají ty mladé estébáky. Jak učí ty mladé důstojníky Stasi a jak si mezi sebou povídají. A jak ti důstojníci Stasi říkají: „No ono s těma intelektuálama je to takový… Ono někdy stačí, když se jim tam udělá pár prohlídek, párkrát si je pozveš na výslech. A oni už toho pak nechají.“ Takže tady to nejde tímto způsobem, že bychom tu měli… Zatím tu nemáme úplně politickou policii, i když zárodky vytvářejí na ministerstvu vnitra, ale zatím nemáme tohleto represivní rameno, ale máme tu samozřejmě justici a máme tu aktivisty, kteří samozřejmě jsou justici ochotni zneužívat. V českém prostředí zatím to není tak rozšířené. Ale v tom francouzském je to velmi rozšířené, že ty nevládky prostě systematicky sledují každého, kdo vybočuje, a jakmile vidí, že je tam nějaká šance, tak hned ho dávají před soud. No a ten člověk si musí obstarat advokáta. Jak říkám, táhne se to rok, dva. A dostává se do existenčních problémů. Protože pak se samozřejmě i těžko hledá zaměstnání v takovéto situaci. To je prostě děsivé. Takže já to srovnávám s těmi metodami Stasi. Ne s těmi brutálními, když vás třeba někde mlátí, a pak dokonce ještě zavřou. Zatím je to měkčí, ale i tak je to tedy dost tvrdé.

Nechci jít cestou: „Jo, s tím by byla spousta problémů, třeba se nějak domluvíme. Já se budu trochu mírnit a ono to nějak vyhnije.“

Martina: No, je pravdou, že být dlouhodobě zostuzován veřejně, to chce velký fortel a velkou sílu ducha. To není snadné dlouhodobě vydržet. Dobrá. Podívejme se teď ještě jednou konkrétně na tvůj případ. Jak ten případ pravděpodobně technicky skončí? Ty už sis tedy najal právníka. Máš právní zástupkyni, paní Hamplovou. Ta požádala pana ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, aby své dva vytýkací dopisy vzal zpět. Přišla už nějaká odpověď? Nebo bude soudní proces? Jak to dopadne?

Petr Drulák: No, čistě technicky to bylo tak, že paní Zwyrtek Hamplová napsala na Ústav mezinárodních vztahů začátkem… …v červenci dopis, kde upozornila na protiprávnost tohoto jednání a požádala tedy vedení, ředitele, aby ty dopisy stáhnul. On na to nereagoval. Tak ještě začátkem září poslala další dopis s tím, že připomněla, že patrně z důvodu prázdnin se nereagovalo. Na to opět nereagoval. No tak v té chvíli jsme se rozhodli přikročit k soudnímu řízení. To soudní řízení se nějak rozjede. Já nemám zkušenosti. Já jsem se nikdy nesoudil. Takže já přesně nevím, co to bude obnášet. Nevím, co to bude znamenat. Já akorát vím, že to má smysl. Že má smysl se bránit. Nevím, jak to dopadne. To samozřejmě nevím, ale myslím si, protože já jsem o své kauze přesvědčen, já jsem prostě přesvědčen o tom, že to, co dělám, je správné, a že druhá strana nemá pravdu. A myslím si, že ani… …a jsem také přesvědčen, že nemá oporu v zákoně. A myslím si, že prostě proto je potřeba to zkusit, a ne si říct: „Jo, s tím by byla spousta problémů, třeba se nějak domluvíme. Já se budu trochu mírnit, a ono to nějak vyhnije.“ Ne. Já nechci jít touhle cestou.

Martina: Petře, ty jsi profesor Petr Drulák. Bývalý velvyslanec ve Francii. Náměstek ministra zahraničí. A tak dále. Rozhodl ses důsledně jít touto cestou a bojovat i právně za to, co považuješ za správné. Ale co jiní lidé? Doporučoval bys jim totéž? Protože mohlo by se zdát, že přeci jenom tvoje kauza je medializovaná. Ale o nějakém takzvaném pisálkovi, který si píše někde své názory, o tom se ani nemusíme dozvědět. Nebo o vědci, který to nevidí správně politicky.

Petr Drulák: Víš, já si myslím, že si tohle musí každý rozmyslet. Protože tohle si něco vezme, nebo z tebe si to vezme. Člověk tomu musí něco obětovat. A prostě ono to není příjemné, ono to opravdu není příjemné. Ono už není příjemné zastávat názory, které jsou nekonformní, protože třeba člověk dostává spoustu hezkých mailů, a také dostává dost ošklivých mailů. Třeba neuvěřitelně vulgárních. To je také…

Soudit se s autoritou, třeba se zaměstnavatelem, není lidsky komfortní situace

Martina: Nepovídej. To já neznám…

Petr Drulák: Také jsem na to nebyl zvyklý. Na to člověk není zvyklý. Na tyhlety věci. Takže to už… A pak samozřejmě zase, já mám přeci jenom takovou tu tendenci v podstatě ctít autoritu. Já, když jsem přicházel z Paříže do Ústavu mezinárodních vztahů, tak jsem říkal: „Já, jako bývalý ředitel, tady fakt nechci dělat žádné vlny. Já chci prostě nějaké místo, respektuji autoritu. Nebudu se moc zabývat nějakými věcmi, co se tu dějí.“ Ale já v této chvíli jdu vlastně proti této autoritě. A dokonce tuto autoritu dávám k soudu. A pro mě to vlastně úplně není lidsky komfortní situace. Protože soudit se se zaměstnavatelem, když člověk pracuje, je prostě divné. Mně to přijde nějak divné, takováto věc…

Takže jako každý si tohle musí rozmyslet, protože něco si to z člověka bere. Něco si to z člověka bere, a také samozřejmě v tobě pak probouzí takové instinkty, někdy až paranoické, když si dáváš věci do souvislostí, které nesouvisí. Někdo ti zavolá, pak ti něco zruší, a začneš si říkat: „A zrušili to proto, že mám tady tu kauzu, nebo to zrušili proto, že skutečně někdo dostal rýmu?“ Takže je to takový běh na dlouhou trať, a já jsem třeba rád za Společnost na obranu projevu, která je tu přesně proto, aby se zastávala lidí i těch, který třeba by se na to necítili, ale na druhou stranu vědí, že je to nespravedlnost, a nechtějí to utajovat. Takže, že tady vznikají nevládní organizace. Vznikají struktury. Struktury, občanská společnost v tom pravém slova smyslu. Ne taková ta sorosovská a živená bruselskými granty, která akorát rozvíjí takovou tu oficiální linii. Ale autentická občanská společnost, která pomáhá lidem, kteří třeba nemají takový přístup do médií, jako mám já.

Martina: Profesore Petře Druláku, jsem moc ráda, že sis se mnou přišel povídat, a přeji nám oběma, aby byla zachována svoboda diskuse, ve které mohou padat nejrůznější otázky jenom proto, abychom dospěli k nějakému poznání. Díky za to.

Petr Drulák: Díky a těším se na slyšenou.

Martina: Už jsem tady zmiňovala, že mnohá média se musela omlouvat potom, jak informovala třeba v kauze Russian-Gate. Jak se tedy americká média poučila? Jak informují o zátahu ve floridském sídle Donalda Trumpa?

Dušan Neumann: Tento zátah samotný, nebo tento akt už je odsunut do pozadí, takže už se o tom moc nemluví. Mluví se o následcích, neboť o výsledcích se moc mluvit nedá. Mainstreamová média pořád udržují linku, že Donald Trump se někde provinil, a je třeba ho nějakým způsobem odstavit od další možné kandidatury. Moc se jim to nedaří, protože ve všech primárkách, které teď proběhly, zejména v primárkách Republikánské strany vyhráli z 85 procent kandidáti podporovaní Trumpem, což je dost podstatný ukazatel toho, že Trump má politickou sílu, a to je přivádí k nepříčetnosti. Na druhou stranu jediné médium, které si z toho trošku vzalo poučení, a to zejména proto, že by jinak asi finančně zkrachovalo, je CNN. CNN propustila ty nejzuřivější protitrumpovské reportéry, jakéhosi Steltera, a začíná být trochu objektivnější.

Média jsou pod tlakem, a to nejen Fox, která je nejsledovanější americkou kabelovkou a která je tak na hranici. Jsou tam vyloženě pro-trumpovští redaktoři a vyloženě i proti-trumpovští. Ale objevilo se několik novějších kabelovek a zejména jedoucích po internetu, které dnes v popularitě už dosahují skoro popularity FoxNews, a to je tedy televize NewsMax, která si vůbec nebere servítky, kde jsou reportéři, kteří prezidenta Bidena označují jako Joebama a podobně.

Takže tento tlak je, a tyto televize a internetová média mají velikou sledovanost, a tím pádem mají i finance, takže se mohou dále rozšiřovat. Ten tlak velká média cítí, a musí na to nějak reagovat, a to zejména proto, že se ukazuje, že mládež do 25, 27 let se v podstatě na televizi už skoro nekouká, a koukají se na mobilních telefonech, kde je přeci jenom výběr daleko větší. A tato mládež je radikální a radikálnější, podle starého bonmotu Winstona Churchilla, že kdo ve 24 letech není revolucionář, nemá srdce, a kdo ve 30 není konzervativec, nemá mozek. Takže to vypadá tak, že tato moderní média naprosto převládají, a televize se tomu musí nějak přizpůsobit.

Takže ano. Ustupují. Přestávají být hloupě a nenávistně proti-trumpovští, ale proti-trumpovský trend si samozřejmě drží, a zastávají oficiální stanoviska. Nejdou do hloubky.

Martina: Přesto všechno se zejména nová média začínají polarizovat. Dušane, máš nějaké vysvětlení pro to, že se tolik médií, jak jsi tady o tom mluvil, tak programově a nepokrytě přiklání k oficiálním stanoviskům, a že rezignovala na hledání faktů, na reálné popisování situací, reality, jevů, o hledání pravdy ani nemluvě? Vlastně přistoupili na to, že se stávají propagandistickými hlásnými troubami nějaké ideologie, politika, doktríny.

Dušan Neumann: Samozřejmě já nemám patent na rozum, ale je to podle mne z velké části způsobeno tím, jak se pro média vybírají nové kádry. Dnes jsou to většinou absolventi liberálních vysokých škol, fakult, zatímco ještě před dvaceti lety to byli velmi často lidé z praxe. Lidé, kteří nastoupili do novin, začali u okresního plátku, potom přešli k místnímu rozhlasu, a potom teprve k nějaké okresní televizi, a tak dál. Dneska hodně těchto lidí nastupuje z fakulty přímo do velkých televizí, tedy bez jakýchkoliv zkušeností. To má pro televize jednu výhodu, že pokud tam nastoupí někdo z fakulty, a bez velké praxe, tak mu dají základní nejnižší plat, a nemusí mu platit horentní sumy jako populárním komentátorům.

Martina: Ano, my tady tomu říkáme: Dvacet za dvacet. Dvacet dvacetiletých za dvacet tisíc.

Dušan Neumann: Asi tak. A ve Spojených státech je to totéž, ale tento trend už běží od 70. let. Stará generace opravdových reportérů, jako bývával třeba Cronkite, to jsou dnes jenom legendy, něco jako tady za mých časů byl třeba Tosek, nebo někdo takový. Bohužel poslední veterán byl Honza Petránek. Tito lidé z obrazovek ve Spojených státech už také zmizeli, a byli nahrazeni spíše ideology než reportéry.

Vzhledem k tomu, že u republikánů je tradičně silný individualismus, tak nejsou tak jednotní jako demokraté

Martina: Řekl jsi, že přicházejí studenti přímo z liberálních fakult. Existují ještě ve Spojených státech v humanitních směrech i nějaké neliberální fakulty?

Dušan Neumann: Existují, ve významu liberalismu od 19. století, ale je jich minimum. A já jednu podporuji, je to skutečně soukromá vysoká škola, která není podporována žádným státem, ale pouze příznivci, lidmi a institucemi, které si zakládají na tom, že jsou liberálně konzervativní v původním slova smyslu. Tato škola je úžasná tím, že poskytuje zadarmo internetové kurzy o americké ústavě, dějinách Spojených států bez toho, co nám dnes tvrdí populární progresivistická tendence, že dějiny Spojených států začínají dovezením prvního otroka. Kterého tam tehdy dovezli Portugalci na anglické lodi, dávno před vznikem Spojených států. Ale skutečně ještě tedy jsou, ale bohužel to není ani Harvard, ani Yale. Částečně je to Princeton.

Martina: Dušane, pomůžeš mi se ještě lépe zorientovat v kontinuitě vývoje dvou zásadních stran, demokratů a republikánů? Jeví se to tak, a oprav mě, že republikáni jsou vlastně stále předvídatelní, a do velké míry setrvávají na svých hodnotách, postojích, a řekla bych, že se nikam nikterak zásadně neposouvají. Naopak demokraté, zdá se, se čím dál tím víc šinou doleva, a možná by se dalo o určitých skupinkách hovořit tak, že už jsou téměř ultralevicové. Některé komentáře hovoří o ultralevicových extrémistech. Je to velké zjednodušení? Je to pouhé zdání? Nebo to vidíš jako člověk, jako Američan, stejně?

Dušan Neumann: Zjednodušení to určitě je, protože celý tento jev je trošku složitější. Problém je zejména v tom, že republikáni nejsou zdaleka jednotní, protože tím, že zastávají tradiční americký individualismus, jsou daleko roztříštěnější. Jsou také daleko méně kritičtí ke svým spolustraníkům. Takže tam vedle sebe mohou být takové republikánské fosilie, jako Lindsey Graham, nebo Mitch McConnell, kteří v podstatě s republikánstvím toho tak moc společného nemají, kromě toho, že tam jsou za Republikánskou stranu, a mají z toho docela dobrý zisk. A teď k tomu nastupuje mladá generace, vůči níž se tradiční, nebo politicky špičkoví republikáni vlastně brání. Čili nová, dalo by se říct konzervativní generace republikánů, má proti sobě nejenom všechny demokraty, ale také část republikánů, takže to mají daleko těžší.

Martina: To znamená, že republikáni jsou roztříštěni na mnohem více frakcí, než demokraté?

Dušan Neumann: Jsou roztříštěni jinak. A další věc je, že když dojde, jak se říká, na lámání chleba, tak se daleko méně a daleko pomaleji sjednocují než demokraté. Ti to to mají podobně, jako to měla komunistická strana, protože prostě dokážou na chvíli zamáznout rozpory, které mají mezi sebou, a zatáhnout za jeden provaz. A to se jim daří a umějí to. Ale chtěl jsem říct, že potěšující pro stranu republikánů je, že progresivisté to hodně přehánějí, a to zejména v oblasti, kterou bychom zastřešili i rodinným právem, a to jsou společné záchody ve školách a různá pohlaví, tedy že se děti v progresivních školách mohou rozhodnout, jestli budou chlapeček nebo holčička, a nemusí to říkat rodičům. A to i hodně liberální maminky přeci jenom zažene do kouta. Takže dnes za republikány kandiduje do místních orgánů, ale i do Kongresu, daleko více žen, než kolik jich kandiduje za demokraty. A to mě trošičku naplňuje nadějí, že když se maminkám sáhne na rodinu, tak je úplně jedno, jestli je demokratka nebo republikánka, u většiny případů, není to tak vždy. A to mně trošku dává naději, že ještě není úplně všechno ztraceno a že to nakonec, jako vždycky na světě, zachrání ženské.

Dnešní americký proletariát je konzervativní a volí Trumpa, protože se za něj měl lépe než za Bidena

Martina: Řekl jsi, že demokraté jsou roztříštění jinak než republikáni. Jak tedy jsou roztříštěni demokraté?

Dušan Neumann: Tam existuje ultra-progresivní křídlo, které je reprezentováno Alexandriou Cortez, a podporováno lidmi z menšin. Ale ty skutečné menšiny, které na tom nejsou moc dobře, se tím nevytahují, a nežádají reparace, a tak dál. Ale pak je tam progresivní křídlo, které je podle mne úplně odtržené, to je Bernie Sanders, to jsou staří progresivisti 60. let, bývalé „květinové děti“, a tak dále. Ale ti už jsou zvyklí na velmi slušný blahobyt, takže u nich je progresivismus tak nějak „od camcať pocamcať“, pokud jim nesáhnete na peníze. Pak tam je také zajímavé ubývající křídlo Demokratické strany, které vždycky bylo velmi silné, a to jsou odbory, které vždycky táhly s demokraty. Myslím, že i Karl Marx se musí obracet v hrobě, protože dnešní americký proletariát je konzervativní, a v podstatě by všichni volili Trumpa, protože se za něj měli dobře, a to je to, oč těm lidem jde v první řadě. A jelikož inflace ve Spojených státech dosahuje na Ameriku nevídaných 9,1 procent, a ceny energií stouply – mně v červnu elektriku zdražili o 38 procent – tak to jsou základní věci, které lidem vadí. A také to, že platí za benzín 2x tolik, než před rokem.

A pokud začínají pociťovat i ti relativně progresivní, ale pracující lidé, ve svém osobním životě pokles životní úrovně, a že si třeba nemohou dovolit poslat děti do škol, protože na to nemají, nebo jim tyto školy nevyhovují, protože si tam chlapeček nesmí říkat, že je chlapeček, tak to všechny, tedy i nižší střední třídu, a ty, které jsme kdysi nazývali proletariát, ale ten dneska už neexistuje, svádí na stranu konzervativců, a tedy i na stranu Trumpa, kterého by jinak také moc nemuseli.

Martina: Tak proto Joe Biden vyzval demokraty, nezávislé voliče, i mainstreamové republikány, aby se, a to mě zaujalo: Povznesli nad dílčí témata a svou ideologii, a odmítli trumpismus, který Biden považuje za hrozbu, mimo jiné pro vládu práva a ústavy v Americe. Zaujalo mě to: „Povznést se nad dílčí témata.“ To znamená, nad ceny energií, ceny potravin, možnost studia, bezpečnost hranic. To je velmi zvláštní požadavek.

Dušan Neumann: Ano. Musíte si uvědomit, že Joe Biden je v politice 47 let, že nikdy neměl žádné zaměstnání, a neví, kolik stojí chleba, a je povznesen nad tyto dílčí věci. Jemu opravdu připadají nepodstatné a nedůležité. Jinou otázkou jsou otevřené hranice. Dlouhou jsem nad tím váhal, a je to konspirativní teorie, takže se pod to moc nepodepisuji, ale přeci jenom to dává smysl, že snaha přitáhnout co nejvíce imigrantů, umožnit jim pobyt ve Spojených státech, a co nejdříve jim dát volební právo, protože budou volit demokraty – a že jich od počátku Bidenovy vlády přišlo asi pět miliónů, a z toho se jich podařilo vrátit necelý milion, a ostatní se v Americe rozpustili – to je pro budoucí složení populace, a tedy i populace politické, hodně podstatné.

Bidena řídí Obama a jeho klika

Martina: Ty jsi během našeho rozhovoru také zmínil, že Joe Biden bude kandidovat, viceprezidentka nepřichází do úvahy. A já jsem si vzpomněla, že když jsme spolu mluvili před volbami, ve kterých vyhrál Joe Biden, tak jsme neustále skloňovali jméno Kamala Harris, říkali jsme, že Joe Biden bude jenom figurka, a všechno to bude šéfovat Kamala Harris. Ale když jsme spolu mluvili po volbách, tak ty jsi řekl větu: „Kam se vytratila?“ Nikdo neví, co se s ní vlastně stalo. Kamala Harris jakoby v administrativě vůbec nefigurovala. Už jsi přišel na to, co se stalo?

Dušan Neumann: Já jsem si myslel, že je daleko schopnější, než ona opravdu je. Když ji člověk sleduje v televizi, tak je to až smutné. Ona se pořád pochechtává, a to jde třeba na pohřeb, a pochechtává se, takže je pro demokraty dost nepřijatelná.

Kam se tedy vytratila? Podle mě je to dáno tím, kdo řídí Joe Bidena. A zase konspirativní teorie je, že v pozadí, a dnes zcela otevřeně, je to bývalý prezident Obama, obamovská klika s jeho bývalým ministrem spravedlnosti Erickem Holderem. Já jsem si kdysi dávno předplatil, objednal jejich stránky, a denně od nich dostávám desítky e-mailů, a vidím, jak jsou strašně aktivní. A právě tato frakce Demokratické strany podle mne tahá za nitky. Nevím, jak moc je napojena na clintonovskou kliku, kterou už vede jenom Hillary, protože sám bývalý prezident Clinton na tom není zdravotně dobře, a už v politice nehraje žádnou roli. Ale je to Hillary, která se někdy dokonce snaží, a naznačovala to, že by zase kandidovala. Jestli ji k tomu demokraté připustí, to nevím. To jsou dnes zatím, jak říkám, konspirativní teorie, hypotézy, které jsou nepodložené, takže bych se nerad mýlil, a byl potom za pitomce.

Martina: Když si posluchači pustí náš poslední rozhovor, který jsme spolu dělali, než jsi odjel minule do Ameriky, tak jsi, mohu říct, hýřil optimismem. Říkal jsi: „Ne, není tak zle. Vidím to dobře. Jsou věci, které se zlepšují. Je to na dobré cestě.“ Když jsme se nyní potkali u vlaku, tak jsi mi řekl: „Vůbec to nevidím dobře. A nečekal jsem, že je to tak špatné i u vás, respektive tady v Česku.“ A když jsem tady před chvílí vyjmenovávala, jak Biden vyzval, aby se lidé povznesli nad dílčí témata, tak to mi připomnělo i naši situaci, protože jsme vlastně také vyzýváni k tomu, abychom se povznesli nad ceny energií, ceny potravin, budoucnost našich dětí a spoustu dalších věcí, nad které je velmi těžké se hodně povznést. A tak se chci zeptat: Analyzujeme situaci v Americe, u nás byla 3. září demonstrace, kdy se na Václavském náměstí sešlo na 70 tisíc lidí. Informoval o tom někdo v Americe?

Dušan Neumann: Protože já Česko sleduji, tak ano. Ale nevím přesně, na kolikáté stránce to bylo v New York Times, ale asi na 45., nebo tak nějak. Ale mě zprávy o Česku, o Československu, o Visegrádu, který sleduji, vyskakují samy, takže v tom nemám objektivní srovnání, zda, kdy a kde to tak bylo, ale nebylo to moc. A samozřejmě to bylo ještě svázáno s různými jinými demonstracemi v Evropě, zejména s Holandskem, kde protestovali zase farmáři proti nějaké zelené šílenosti. Takže to bylo srovnáváno s tím, že v Evropě se začíná víc demonstrovat, než se demonstrovalo před tím, a že to dnes zasahuje i bývalé postsovětské země, kde spokojenost s Evropskou unií byla větší, než v klasických zemích jako je Itálie a Řecko. Ale nejsem schopen to objektivně zhodnotit.

Na Facebook a Zuckerberga prasklo, že na Bidenovu volební kampaň přispěl 340 miliony dolarů

Martina: Vím, že se o tom bavíme vlastně celou dobu, ale přesto: Mohl bys shrnout, co způsobilo, že tyto věci najednou nevidíš tak optimisticky, jak jsi je ještě před pár měsíci viděl?

Dušan Neumann: Ano. Před pár měsíci jsem si byl téměř jist, že republikáni získají většinu v obou komorách Kongresu. Teď si tím jist zdaleka nejsem. Myslím, že Sněmovnu reprezentantů asi získají, a tato většina tam bude určitě o víc než deset hlasů. Ale u Senátu si nejsem vůbec jist, zejména proto, že předvolební propagandu nevedou tak dobře, jako demokraté, a nejsou schopni vybrat dost peněz. Demokraté vybrali asi pětkrát více, protože kdo dává demokratům nejvíce? Šéfové velikých korporací a korporace. Jenom na Facebook, na Zuckerberga nakonec prasklo, že na Bidenovu akci přispěl asi 340 miliony dolarů.

Martina: To se smí? To zavání spoluprací.

Dušan Neumann: Jasně. On samozřejmě nepřispěl rovnou Bidenovi, ale do různých pokladnic demokratických institucí, kde to legální je. A to, že si to potom stáhnou dohromady, je jiná věc. Podle mě je nezbytná reforma financování amerického politického život, pokud se má nějaká tradiční americká liberální demokracie uchovat při životě. Protože spoléhat na to, že lidi budou uvažovat vlastním rozumem, a ne podle toho, co do nich od rána do večera pere televize, je přehnaný optimismus. Homo sapiens sapiens – jedno sapiens tam rozhodně chybí.

Martina: Kongresové volby jsou 8. listopadu, a tvůj odhad, jak dopadnou, je takový, co jsi právě teď řekl. Jak jistý si tím vlastně můžeš být? Scénáře jsou rozepsány, ale myslíš si, že to tak přesně bude?

Dušan Neumann: Myslím, že je to hodně pravděpodobné. Ve Sněmovně reprezentantů počet získaných křesel nedokážu odhadnout. Ještě před několika měsíci jsem si myslel, že jich bude tak 15 až 17, teď budu rád, když jich bude do deseti. A Senát, tam je to opravdu na vážkách. Třeba v Pensylvánii proti sobě kandiduje jakýsi doktor Mehmet Oz, který je tureckého původu, populární televizní léčitel, chirurg, a jakýsi John Fetterman, což je dvoumetrový chlapík, který byl starostou ve městečku Bradley, které se ekonomicky propadlo na úplné dno, a on se mohl stát starostou jen proto, že mu na to rodiče dali 50 tisíc, a on se z toho šikovně vyškrábal nahoru až na pozici viceguvernéra. Ale prosazuje naprosto radikální věci: například chce legalizovat heroin, a k tomu ještě zrušení trestu smrti, který v Pensylvánii je, i když se asi dvacet let nevykonává. Ale zejména sociální nápravu i nejtěžších zločinců. Nikdo by neměl být v kriminále déle, než pět let. A s tímhle jde do voleb. Takže, kdo je homo sapiens?

Za vlády Joe Bidena narostl dluh USA do takové výše, že to dělá celkový národní produkt za osm let

Martina: Když to dopadne tak, jak jsi naznačil, co to bude znamenat pro další vývoj Ameriky? Protože jsi říkal, že tyhle volby jsou důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Dušan Neumann: Co to bude znamenat? Pokud Sněmovnu reprezentantů ovládnou republikáni, a budou se chovat tak, jak bych předpokládal, že se chovat mají, tak to znamená, že se Sněmovna reprezentantů, která drží pokladnu Spojených států, bude snažit zlikvidovat strašný dluh, který Amerika má, ale zlikvidovat ho nepůjde, že ano, ale snížit ho, a nebude financovat výstřelky, které teď Joe Bidenova administrativa vyvádí, takže si on bude moct rozhodovat co a jak, ale nedostane na to peníze.

Teď vydal jakýsi protiinflační zákon, který je ale takový, že v něm je asi 90 miliard na zelené zdroje, a odpuštění studentských půjček, takže se každému odpustí deset tisíc, což je sice fajn, ale pro mou dceru, která tam dluží čtvrt milionu, těch deset tisíc nemá žádný význam. Je to zase populistický tah, nic jiného to není. Ale je to strašně nákladné. Trumpovi se vyčítalo, že za něj stoupnul státní dluh z obamovských 19 bilionů na 23, ale Joe Bidenovi se to za necelé dva roky vlády podařilo vytáhnout až na 30 bilionů dolarů, což je tolik nul, že se to nevejde na stůl. Dluh, který narostl za jeho vlády, představuje celkový národní produkt asi za osm let, takže Amerika skutečně není na nějaké závidění. A k tomu ještě likviduje hospodářství. Zarazil licenci na těžbu ropy, a Spojené státy byly před rokem a půl energeticky nezávislé, takže Biden jel do Saúdské Arábie žebrat o ropu, kde si z něj dělali legraci.

Takže důležité je, aby Kongres tyhle věci opět povolil, aby se Spojené státy znovu staly energeticky nezávislými, aby se rozjel průmysl, a pokračovalo to, co začalo za Trumpa, a aby se společnosti, které unikaly do daňových rájů, začaly vracet nazpátek, protože teď to vypadá tak, že se zase do těchto rájů vrátily, protože jim Bidenova administrativa slíbila zvýšení daní.

Martina: Uvidíme po 8. listopadu. Poletíš volit?

Dušan Neumann: Samozřejmě.

Martina: Dobře. Dušane Neumanne, moc ti děkuji, a slibuji našim posluchačům, že se s tebou spojíme i po volbách, abychom zhodnotili, jak dopadly, a jak vypadají další dny. Děkuji moc.

Dušan Neumann: Taky děkuji, a doufám, že 8. listopad bude mít jiný význam, než v českých dějinách.

Řika se o nich, že su nepřizpusobivi. Ani vlastně nevim, kdo tak hlupe slovo vymyslel a co to znamena. Bo každy je přizpusobivy a ten, kery se danemu prostředi přizpusobi rychle, je dokonce aji chytry.

Poďme ale popořadě. V Česku proběhly dalši volby, ostatně tajak každy rok předtym a přišti rok zas.

Polityci byli trochu vyhukani z tych stopadesati tisic na Vaclavaku, ale nic podstatneho se nestalo, tajak s tym system už tak nějak počita, bo kdyby volby mohly cosik změnit, tak by je už davno zrušili nebo změnili, tajak si to klidně dovolili ti uřednici na ustavnim sudu vloni. Takže kdo chce změnu, měl by se ve středu na Vaclava ukazat na Vaclavaku nebo na ostravskem Masarykaču, bo o jinych akcich nic neni vědět. Každopadně musite počitat s tym, že surikatam a zvlašť rakušakovi narostla křidla a tak se nedivte, že pokud vas bude malo, že vas tajni přidu provokovat a policajti pak zbit. To už je v demogracyji taky zvyk.

Na medyjalni sceně se tež nic zvlaštniho nestalo, a tak medyja pišu, že se osobnosti dostaly do druheho kola Senatnich voleb, ale zaroveň tutlaju zpravu o tym, že je mezi nima v okrese Kroměřiž aji znama bojovnica proti koronopodfucku, pravnička Zwyrtek Hamplova, diky niž zme se dozvěděli, že skoro všecka ta buzeračni omezeni byla nezakonna a jako taka byla zrušena. Sice pozdě, ale přece. Pro medyjalni scenu je ovšem asi větši osobnosť Sidovsky, než Hamplova. Tuž doufam, že jim o vikendu do teho voliči na Kroměřižsku a tež na Jihlavsku, kaj kandyduje ten tchajwansky Štětinač, hodi vidle.

Jinak medyja docela ferově popsala, že posililo ANO a SPD, naopak ztratily strany bruselske pětky, obzvlaště pak ti mafiani. Do tytulku se dokonce dostala zprava, že ferova by fčil byla minymalně vyměna minystru. Ja bysem teda neměnil někere minystry, ale všecky. Ono k temu stejně dřiv jak později dojde a ODS už ma založni varyjantu Kuba-Blažek. Změni se kulisy, aby lid zas chvilu držel hubu a krok, ale všecky ty alegorycke vozy a surikaty povali dal.
Tuž vraťme se ale k počatku tohoto blogu.

Ve slavne ostravske čtvrti Hrušov nepřišel k volbam nikdo. Nula. Pět komisařu tak mohlo sedět dva dny za stolem, klidně pit kafe s rumem, čumět na pečko nebo hrat hlupe hry na mobilach. Naši hrušovšti cygani totiž jako prvni pochopili prohnilost tohoto systemu a raději na Landeku zbirali dřevo na zimu, bo velice dobře vědi, že vladni surikaty, ani mistni samosprava teplo pro jejich děcka nezajisti.

Ladik Větvička, volebni pozorovatel, Ostrava Hrušov