Leti to jak cyp. Letos to je patnacty rok, co pišu blogy na iDnesu. Tuž sem si zrobil radost a k tomuto vyroči zrobil knižku, v kere su nejlepši texty ze všech knižek aji blogu za celu tu dobu, co pišu.

Kdo chce, može si ju zadarmo v PDF stahnut TADY. Mate to až do konca zaři zadarmo, tuž si pospěšte.

A tady je cosik z předmluvy, keru mi napsal učitel naroda David Gruber:

Dovolte mi na úvod malé srovnání dopadu svého působení na veřejnost s dopadem působení Ladika Větvičky.

Za svůj pracovní život jsem potkal přes deset tisíc lidí osobně, na několik dnů, většinou nejen přes den při vzdělávání ale také večer v hospodě. Mohu říci, že se se všemi takovými znám blízce osobně.

Pak jsou zde další desetitisíce známých při hromadných přednáškách. Oni potkali osobně mne, já je pouze tak nějak v davu, hromadně na židlích velkého sálu. Leckteré z nich jsem střetl i z očí do očí třeba při podepisování knih.
No a konečně jsou zde jistě miliony lidí, které já osobně vůbec neznám, ale kteří o mne zavadili

1. v časopiseckých článcích (vyšlo jich přes 280 milionů výtisků),
2. jako čtenáři mých knih (prodalo se přes jeden milion a sto tisíc výtisků, zprávy mám i o dlouhých pořadnících lidí čekajících na výpůjčku některé z mých knih v knihovnách),
3. na internetu. (Netroufám si odhadnout, ale pouze ta nejsledovanější jednotlivá videa třeba na youtube nebo streamu mají statisíce návštěv. Nyní nejnověji natočené tři videokurzy, cca 80 dílů, za pár týdnů na svém webu vyskočily na tři tisícovky aktivních „home office“ studentů.)
4. V rozhlasových vystoupeních a hlavně v televizních seriálech (celkem čtyři, celkem čtyřiatřicet dílů).

Přesto si občas s povzdechem říkám: „Kam se, Davide, hrabeš na lidovou popularitu Ladika Větvičky?“
Oba jsme začali blogovat na iDnesu zhruba ve stejnou dobu – na sklonku nultých let našeho 21. století. Jenomže zatímco já tam mám s bídou celkových tři čtvrtě milionu přečtení (rok 2022), Ladik zde překonává dvanáct a půl milionů.

Pravda, já píšu převážně blogy naučné – o tom, že by měl člověk něco dělat, přemýšlet, studovat, učit se, namáhat se. A to přitahuje lidové vrstvy mnohem méně, než ladikovský reaktivní analytický článek na nějaký průšvih ve společnosti, v politice. Nebo jeho pohodový cestopis, kde nemusíte pracovně dělat nic, jen tam zajet, pojíst, popít, projít se po pamětihodnostech, pokecat si s obyčejnými lidmi.

Já píšu naučně třeba o odolávání manipulacím, trikům, fake news… a jak si tu obranu osvojit; tedy, milý čtenáři, přestaň lelkovat a jdi studovat, pracovat…

Ladik fotí, točí videa a píše mj. o dobrém jídle v překvapivě málo navštěvovaných zemích světa, o chlastu, o babách, o filozofii běžného každodenního života, o nezdolném životním pohodovém optimizmu…
Na to jsou u nás dvou rozdílně veliké tržní segmenty čtenářů, řečeno marketingovým žargonem.

Já prezentuji něco o námaze a odříkání dnes – s tím účelem, aby bylo člověku lépe zítra, za rok, za deset let.
Ladik o tom, že dobře je už teď a že je třeba užívat života, než se nám rozplyne.

A nějak stále více dospívám k závěru, že životaschopnější je to druhé, to Ladikovo.

V souvislosti s touto knihou mne Ladik požádal, abych mu okomentoval, zda správně v komunikaci se svými čtenáři používá poučení z mé Zlaté knihy komunikace. Tedy, zda správně používá multimetody neboli psychovzorce.

Samozřejmě že ano. Třeba psychovzorec opozice podvědomí uplatní každou chvíli v diskusi na zapšklé trolly, kterých přibývá. Nebo psychovzorec profesionální koncentrace – Ladik umí navázat s čtenářem ztotožnění, čtenář se v tom najde, napojí se na krevní skupinu autora, vystupňuje svůj kladný zájem o Ladikovo téma… A už to jede. Když pak Ladik putuje třeba na kole kolem celé republiky, nemá problém co kousek nalézt spřízněnou čtenářskou duši (nebo celou rodinku) na dobré jídlo, přespání, na výživný pokec o životě.

Takže tímto jednorázově potvrzuji, že Ladik zde to své grubrovské vzdělání uplatňuje soustavně a dobře; není třeba to takto komentovat nad každým jeho blogem, nad každou ukázkou z některé jeho knihy.

Takovou či podobnou velkou lidovou popularitu jsem zaregistroval kromě Ladika už jen u jedné populární osobnosti – u Jozefa Kronera, držitele Oscara. Kronerovým regionem mládí jsou Kysuce, oblast přiléhající k Moravě a Slezsku; ba i katastr jeho rodné obce Staškova na severu hraničí s Horní Lomnou – Kroner je tedy i geograficky tak trochu náš. Zaznamenal jsem výrok Jozefa Kronera na vrcholu popularity, že on si na svou popularitu na rozdíl od jiných hvězd nestěžuje; že je populární rád. A že si je vědom, že na rodných Kysucách by mohl v případě nouze zaklepat na dveře kteréhokoliv domu… a dostal by tam najíst, napít a mohl by přespat. Jako u svých. A toho že si na své popularitě váží nejvíc.

Připadá mi, že Ladik přes všechny závistivé trolly do tohoto stavu popularity také spěje. Samozřejmě v prvé řadě tam, kde se mluví krátkým severomoravským (moravskoslezským) dialektem. Což není jen Ostrava, Opava, Nový Jičín, Frýdek-Místek, Karviná a jejich okolí, ale celý pás země s více než milionem obyvatel… druhý nejhustěji osídlený region převážně městského a příměstského typu v naší zemi hned po městě Praze. Ale Ladikova poularita vzkvétá i v celé naší zemi a přilehlém okolí.

Před lety jsem se v Hradci Králové u sklenice piva ptal písničkáře Pavla Dobeše, co si z ohlasů svých písniček cení nejvíce. A on uvedl, že nejvýše si cení výroku, že „zlegalizoval ostravštinu“.

Ladik šel a jde v tomto směru ještě dál. On ostravštinu zrovnoprávnil. Milým důkazem je video z jeho rozhovoru s Janou Bobošíkovou. V talkshow Aby bylo jasno.

Pražačka Bobošíková se přizpůsobuje a z úcty k hostovi místy ochotně, snaživě i kvalitně mluví ostravsky! Plus za povšimnutí stojí fakt, že host Ladik Větvička celou dobu mluví naprosto spisovně, zvučným profesionálním příjemným barytonem bývalého rozhlasového spíkra. Obsahově to v té talkshow dává s profesionalitou renomovaného profesora historie.

Nečekal jsem, že v zemi s tak drtivou převahou pražského jazykového fenoménu se toho dožiju…

© David Gruber, 2022

Martina: Já teď přečtu, jak popsali situaci kolem tebe kolegové z deníku Echo 24. A teď budu citovat, abych naše posluchače dostala do děje: „Bývalý velvyslanec v Paříži a výzkumník mezinárodních vztahů Petr Drulák se kvůli svým názorům musí bát o práci. Vedení ústavu i ministerstvo zahraničních věcí kritizuje jeho výroky do médií, které jsou často v rozporu s oficiálními stanovisky, a hrozí mu vyhazovem. Někdejší náměstek ministra zahraničí a diplomat si za svými slovy ale stojí.“ Je toto, jak to napsali kolegové novináři z Echa 24, trefný popis situace, anebo bys k němu něco doplnil, upřesnil, rozvedl?

Petr Drulák: Já myslím, že to novináři v Echo 24 napsali přesně. Samozřejmě doplňovat a rozvádět můžeme nejrůznějšími směry, ale ten základní popis situace takový je.

Aktuálně.cz se diví, jak je to možné, že stát si s tím Drulákem neumí poradit, obrana svobody slova ho nezajímá

Martina: Na tvoji hlavu se snesla kritika ze strany ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Ditricha i ministerstva zahraničí, které je zřizovatelem právě tohoto ústavu. K té atace vůči tobě došlo letos na jaře. Ministerstvo zahraničí, které se dlouhodobě neztotožňuje s tvými postoji k řadě politických témat, dokonce podalo podmět k etické komisi Ústavu mezinárodních vztahů, aby věc prošetřila. Já jsem říkala, že tento proces, nebo ten zájem o tvou osobu, začal na jaře. Je to teď jiné, než na jaře? Co se od té doby událo?

Petr Drulák: Tak od té doby se událo pár věcí, protože jsem samozřejmě měl pár pohovorů s vedením Ústavu mezinárodních vztahů, a oni mi vysvětlovali obtížnost té situace, dokonce mi dávali najevo, že by bylo lepší, kdybych z Ústavu mezinárodních vztahů odešel a já jsem na to vlastně oponoval s tím, že když působím ve veřejném prostoru, tak Ústav mezinárodních vztahů do těch svých vystoupení nezatahuji, protože vím, že vztah s ministerstvem zahraničí je těsný a že nemám zájem dělat nějaké problémy, že mluvím za sebe, jako bývalý diplomat, a že jsem vlastně z toho titulu většinou zván do médií. To znamená, jméno Ústav mezinárodních vztahů se tam ani nikde neobjevuje, takže nemohu říct, že bych poškozoval jméno instituce svými výstupy. Navíc jsem říkal, že to, co říkám na veřejném prostoru, mám podložené, opírá se to o můj nějaký úsudek, a že se za tím stojím a právě proto, že nikomu nic nedlužím, tak budu plně využívat těch práv, která jako občan mám a budu říkat věci, které jsou nepohodlné. Pak se tedy rozjel ten mechanismus. To znamená, bylo to jednak vyšetřování etické komise, pak jsem dostal jeden vytýkací dopis od ředitele, který mě upozornil na nějaké mé údajné přečiny, pak druhý dopis, a po tom druhém vytýkacím dopise jsem si začal hledat právní pomoc, protože vím, že po třetím vytýkacím dopise je podle zákoníku práce možno rozvázat pracovní poměr. Takže takhle se to vlastně celé vyvíjelo, pak nedávno, v půlce září přišla medializace, která byla nepřátelská, bylo to přes Aktuálně.cz, a v tom článku to bylo postaveno tak, jak je to možné, že stát si s tím Drulákem neumí poradit. To je taky pozoruhodné, protože novináři často byli ti, co hájili nějakou svobodu slova, protože z toho ten novinář jel, a my u nás vidíme ten trend, který přichází také ze Západu, že ti novináři fungují spíše jako strážci nějaké oficiální linie. A to mě na tom celém přijde takové nejděsivější. To, že se nějaká státní instituce snaží ovlivnit to, co ostatní říkají, nebo neříkají, to sice není hezké, ale asi to patří ke hře. Ale to, že nějací novináři a aktivisté, co mají plná ústa demokracie a svobody, ve skutečnosti fungují jako inkvizitoři, to mi na téhle situaci přijde nejznepokojivější.

Martina: Já nad tím přemýšlím i trochu z jejich úhlu pohledu, třeba právě Aktuálně.cz, ale zmiňovali se o tobě i v jiných médiích, v poslední době čím dál tím více zhusta. Tak přemýšlím nad tím, co to vlastně znamená, že zaměstnanec jakékoli instituce nesmí vyjádřit svůj názor, pokud by ten názor byl v rozporu s oficiálním stanoviskem oné jakékoli instituce? Myslíš si, že to k tomu vede?

Petr Drulák: Já myslím, že ta logika tady je úplně jasná. Pokud někdo pracuje ve veřejné instituci, ve státním sektoru, tak tam vidíš, že ti lidé se obrovským způsobem začínají sebecenzurovat. To znamená, že co ti řeknou soukromě, jsou věci, které se neodváží říct veřejně, takže ta tendence, to je vlastně vždy. To znamená, já si myslím, že prostě stát má tendenci ovládat společnost. A to, co vlastně hlásali klasičtí liberálové, což je teď asi nějaká zapomenutá sekta, bylo, že je potřeba hájit nějaké základní svobody, ale to už s tím dnešním liberalismem nemá vůbec nic společného. Ten dnešní liberalismus má nějakou představu v určitých liberálních hodnotách a je jim ochoten obětovat všechno, včetně svobody. Ty veřejné instituce tuto tendenci mají, týká se to veřejných výzkumných institucí, jako je Ústav mezinárodních vztahů, jako jsou instituce akademie věd, i na akademii věd dochází k těmto věcem, ale samozřejmě, co je nejdůležitější, jsou veřejnoprávní média, včetně České televize a Českého rozhlasu. Tam přece dochází k sebecenzuře každodenně, o tom má svědectví řada lidí, a možná i ty sama jsi něco zažila.

Martina: Když tak přemýšlím nad povahou jednotlivých institucí, tak si umím představit, že třeba soukromá stavební firma by asi dala za uši nějakému svému zaměstnanci, který by vystoupil v novinách, a začal ji pomlouvat, nebo ne pomlouvat, ale řekl by, že to, jak staví domy, je úplně špatně. Umím si představit, že tato soukromá firma by s ním zatočila, pokud by tam pak nebyli nějací osvícení lidé, aby se nezamysleli třeba nad tím, jestli nemá pravdu. Ale to už jsme v jiné sféře. Nicméně, my se bavíme o Ústavu mezinárodních vztahů, a mně přijde, že z povahy věci by měl takovýto ústav sloužit k tříbení názorů, ke křížení nejrůznějších postojů a pohledů na věc. To už bylo?

Petr Drulák: Já bych řekl, že řada lidí, kteří tam pracují, si to možná i tak představují. Ale je tu tendence, a to je neustále tendence ministerstva zahraničí, vidět Ústav mezinárodních vztahů jako jakousi PR agenturu. To znamená, pan ministr něco pronese, a vy byste měli vysvětlit, proč je to správně. A tato tendence tu vlastně byla vždy. Je tu teď, byla tu před deseti, dvaceti lety a potom je na tom ústavu, aby si hájil svou autonomii, aby nebyl boj, což se mu v poslední době moc nedaří, ale také musím přiznat, že objektivní společenské podmínky jsou mnohem těžší, než byly třeba před těmi deseti, patnácti lety. Já jsem s nimi vlastně sváděl, když jsem byl koneckonců nedávno s Cyrilem Svobodou na CNN Prima News, který trochu obhajoval ten tlak Ústavu mezinárodních vztahů a ministerstva zahraničí proti mně. A připomněl jsem mu, že jsem byl ředitelem té instituce, tak on také zavzpomínal a řekl, že mu to vlastně vždy vadilo, jak jsme byli příliš kritičtí, a vlastně se mnou nesouhlasil, což já jsem bral jako obrovskou satisfakci, protože on mě uznával, že jsem plnil roli, kterou jsem měl plnit, takže jsem se o to s nimi hádal. A uznávám, že v dnešní době je to ještě o něco těžší, než to bylo třeba v tom prvním desetiletí tohoto století.

Potírání názorové opozice ze strany státu zesílilo až s příchodem pirátského ministra Lipavského

Martina: Já se teď na to zkusím podívat jejich očima. A teď uvedu takový ne úplně šikovný příklad. Ale vzpomínám si, že když jsem začínala pracovat na Nově, tak platil přísný zákaz, aby moderátoři zpravodajství účinkovali v jakékoliv reklamě. To zdůvodnění, kromě zákona, bylo také to, že vlastně v okamžiku, kdy člověk říká zprávy, tak se mu jaksi podvědomě podprahově věří, a tím pádem i účinek té reklamy by byl vlastně nefér. Dnes už se může vše, jak jsem tak zjistila. Už se tato stavidla pustila a mohou všichni všechno. Ale chápeš ty alespoň nějak, snažíš se pochopit, že i když Petr Drulák, profesor Petr Drulák hovoří jako soukromá osoba, ale přesto patří do Ústavu mezinárodních vztahů, tak umíš jim něčím porozumět, že jim prostě vadí, že si tě mnozí lidé spojí, a na ně pak padají tvoje názory, se kterými oni bytostně nesouhlasí?

Petr Drulák: Já bych řekl, že ten argument si dokážu představit, a byl jsem s ním i konfrontován, protože říkali a někde to i uváděli, přeci jen Drulák je s tím ústavem spojován, že jo. Ale řekl bych, že moje empatie tady mají určité hranice. Protože já, když bych měl takovéto pochopení pro to, tak já bych skutečně musel přistoupit na to, že to, že si mě někdo s něčím spojuje, mě povede k tomu, že se začnu sebecenzurovat. A myslím si, že tady jsou… Je to střet nějakých principů, dvou hodnot, a myslím si, že expertíza, kterou já mohu nabídnout, je expertíza, která není zase tak rozšířená, protože mám teoretickou průpravu a mám i praktickou průpravu. To znamená, že jsem o zahraniční politice a mezinárodních vztazích schopen mluvit z perspektivy, kterou tady pár lidí má, ale většina těch lidí touhle cestou nejde. Protože nějak z důvodů, které jsou jejich, se drží raději v ústraní. A protože mám chuť do toho jít, tak si myslím, že je to služba, kterou společnosti dávám tím, že dávám fundovanou zpětnou vazbu. Fundovanou kritiku – a ta kritika je ostrá. To já přiznávám. Je vlastně větší než to, že si mě někdo spojuje s institucí, která je nějakým způsobem spojena s ministerstvem zahraničí. Ale já bych ještě k tomu chtěl říct, že třeba chápu, když ministerstvo zahraničí si kontroluje diplomaty. To je něco podobného, jako s tou firmou. Kdyby diplomat začal říkat: Ta naše vláda se zbláznila, to, co říkají, s tím já nemůžu souhlasit – tak těžko třeba může dělat velvyslance. Těžko může hájit státní zájem. Ale v tom je základní dělba práce mezi diplomatem a tím výzkumníkem, který právě tyto závazky nemá. Ty závazky nemá a je schopen o těch věcech mluvit otevřeně. Ale já si myslím, že tohle ti lidé na ministerstvu zahraniční těžko chápou, ale v minulosti si to nechávali vysvětlit. Je paradoxem, že toto vedení, které tam teď je, které přichází z Pirátské strany, která hájila nejrůznější svobody, je vlastně proti svobodě mnohem více zaměřeno a je vlastně pro svobodu ničivější, než bylo předchozí vedení.

Martina: To znamená, že se to datuje do okamžiku, kdy ministerstvo zahraničí ovládli Piráti?

Petr Drulák: Samozřejmě určité tlaky a podobně dostával Ústav mezinárodních vztahů v minulosti, ale takový ten tvrdý tah přichází skutečně až s nástupem ministra Lipavského. To je zásadní strukturální změna.

Myšlenka, že budou zasedat nějaké komise a budou přešetřovat výroky, to mně přijde naprosto zhoubné

Martina: Co mohu potvrdit sama za sebe, je, že při našem posledním rozhovoru před pár měsíci jsi neustále připomínal, abychom tě nepředstavovali jako pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů, ale že hovoříš sám za sebe, jako občan, jako bývalý diplomat. To si vzpomínám a také jsme to hlídali. Ale teď se dostaneme dál. Ty jsi sám zmiňoval, že ministerstvo zahraničí vyslovilo požadavek, aby se sešla komise, která přezkoumá tvé mediální výstupy. Etická komise z pěti členů nakonec k tomu tvému případu zasedala postupně čtyřikrát. Předpokládám, že za naše peníze, ale dobře. Na konci července se rozhodla, že k žádnému porušení etického kodexu nedošlo. Rozhodla tak dokonce jednomyslně. A já opět, když dnes tak hodně cituji, tak pro jistotu odcituji přímo ze závěru této etické komise: Názorová pluralita uvnitř ÚMV slouží jako nástroj ke zkvalitňování české zahraniční politiky, a jednotlivé názory proto nemusí nutně být v souladu s programovým prohlášením vlády či s koncepcí zahraniční politiky ČR. Komise přitom zdůrazňuje mimořádnou závažnost principu akademické svobody. To zní poměrně nadějeplně. Pak tedy, proč tady spolu, Petře, sedíme? A bavíme se o tom, že ti přišel druhý výstražný dopis, a ten třetí bude znamenat pravděpodobně koncovku. Proč tady sedíme?

Petr Drulák: No tak pokud by přišel ten třetí, tak to už je asi důvod k ukončení pracovní smlouvy, řešilo by se to před soudem. Už v této chvíli je to moje kauza, takže už ty dva dopisy mě přivedly k tomu, abych to dal před soud, ale já myslím, že to svědčí o tom, že přece jenom ta instituce, ústav, má nějaké obranné mechanismy, to znamená, že etická komise byla očividně nezávislá, byli to z větší části výzkumní pracovníci, kteří tam zasedali. A dívali se na to čistě meritorně, říkali si, že když se dostanou do takovéto situace, tak se na to snažili dívat z různých perspektiv, a došli k závěru, který je podle mě logický a jediný správný, že těžko shledat v mých výstupech nějaké porušení etického kodexu. Já ale vlastně ani nevím, jak uvažovali, protože s nimi nejsem v kontaktu. Ani před tím, ani potom. Mě prostě to jejich rozhodnutí potěšilo, na druhou stranu tam některé moje aktivity označili jako hraniční, a vůči tomu jsem se ohradil, že jsem jim napsal, že to nepovažuji za adekvátní závěr, ale že nehodlám tyto věci nějak rozporovat.

Martina: Petře, etická komise byla složená z pěti členů. To byli lidé odkud?

Petr Drulák: To byli zaměstnanci Ústavu mezinárodních vztahů.

Martina: Aha. Takže oni rozhodli, že neshledali porušení etického kodexu, a ředitel tohoto ústavu, Ondřej Ditrich, ti v průběhu května a června zaslal dva takzvané vytýkací dopisy?

Petr Drulák: Z hlediska časové souvislosti to bylo vlastně jinak, protože já jsem dostal první vytýkací dopis, kde mě ředitel upozornil na to, že patrně porušuji etický kodex, a já jsem ho upozornil, že není kompetentní k tomuto závěru a že pokud chce, tak ať svolá etickou komisi. Takže krátce na to se sešla etická komise, mezitím jsem dostal další vytýkací dopis, a až teprve potom etická komise přišla s tím závěrem. Takže byly dva vytýkací dopisy, ten poslední dopis je, myslím, nějaký začátek července – a ten verdikt komise byl, myslím, někdy koncem července, takže takhle je ta časová souvislost.

Martina: Ta časová souvislost by mohla působit tak, že je pokoj. Je pokoj?

Petr Drulák: Tam jsou dvě věci. Samozřejmě, to, že shledala, že neporušuji, to pro mě byla určitě dobrá zpráva, na druhou stranu, jsou tu dva vytýkací dopisy. To znamená, že stačí třetí, a je důvod k ukončení pracovního poměru a já jsem tuto situaci nepovažoval za správnou. Proto jsme se právě s paní doktorkou Zwyrtek Hamplovou domluvili, že tu věc budeme řešit právně. Ona na tento stav upozornila vedení, vyzvala ho dvakrát, aby reagovalo, ono nějak nereagovalo, takže vlastně jsme nakonec celou tu věc předali soudu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, celý ten proces je vlastně špatně, protože je to celé postavené na zastrašování. Už ten samotný fakt, že prezentujete nějaký alternativní názor, a člověk je postaven před etickou komisi, je vlastně něco, co zastrašuje. A spousta těch lidí si to pak dvakrát rozmyslí. Radši budou mluvit neutrálně, radši se zdrží, než aby byli vyšetřováni etickou komisí. Nevíš, jak taková věc může dopadnout. Já myslím, že celá ta myšlenka, že budou zasedat nějaké komise a budou přešetřovat výroky, to mně přijde naprosto zhoubné, protože tentokrát rozhodla takto, za půl roku může rozhodnout úplně jinak. Já si myslím, že jsme se dostali, já bych to nechtěl redukovat jenom na Ústav mezinárodních vztahů, tahle společnost se dostala do nějaké situace, ve které nikdy neměla být. Právě v otázkách svobody, že už to budou brát jako normální, že tady budou zasedat komise a budou přezkoumávat správnost názorů, které někdo, kdo je odborně kvalifikován, prezentuje v médiích. To mi přijde špatně.

Martina: Myslím, že posluchači mohou v tuto chvíli mít dojem, že tady řešíme konkrétně jeden tvůj případ, jeden tvůj problém, ale já bych to velmi ráda použila spíše jako precedent, protože tady se navíc ještě ocitáme na akademické půdě, a akademická půda by měla být, co se týká názorů, asi nejsvobodnější, jestli to říkám správně. Měla by názorům poskytovat možnost přístřeší, disputace. Je to tak?

Petr Drulák: Takhle by to mělo být. Teď je potřeba rozlišovat to, jak by ten svět měl být, a jak vypadá. Samozřejmě, akademická půda je místem, kde se mají střetávat nejrůznější názory, včetně názorů heretických. To znamená, i v tom středověku konali koneckonců věci, které byly později i třeba prohlášeny za hereze, tak na těch univerzitách se diskutovaly. Ale já bych se zase vrátil k tomu širšímu kontextu. Přece tuhle roli mají plnit i veřejnoprávní média. Tam přece to není tak, že nějaký oligarcha si koupí médium, a začne to formátovat svým způsobem. To má být prostě něco, co odráží pluralitu společnosti, a když se podíváme dnes na českou mediální scénu, tak nakonec privátní média plní roli odrazu zrcadla plurality mnohem lépe než média veřejnoprávní. Takže co se to tu děje?

Martina: Některá.

Petr Drulák: Některá. Samozřejmě některá. Ale jsou tu. Takže já si říkám, co to vlastně znamená? Co se to s naší demokracií děje? Protože veřejnoprávní média jsou ta, která jsou pod demokratickou kontrolou. Veřejné instituce jsou ty, které jsou pod demokratickou kontrolou. To v tom soukromém sektoru, tam můžeme čekat excesy. Jo, že nějaký šílenec začne prostě diktovat zaměstnancům věci, které jsou a zasahují do jejich osobních svobod, a začnou se bránit, ale my to vidíme ve veřejném sektoru. To mi přijde vlastně na tom nejděsivější.

Liberalismus se obrací proti demokracii

Martina: Ty sis položil několik otázek. Co se to děje s touto společností? Co se to děje s demokracií? Jak si na ní odpovíš?

Petr Drulák: No, já to vidím… Já skutečně tady vidím už těch několik desetiletí, že se liberalismus obrací proti demokracii. Už jsem se toho trochu dotkl. Tyhle systémy se rády označují jako liberální demokracie. A to znamená, jakože to spojuje to nejlepší z obou světů. Demokracie, kde vládne lid, a liberální, to znamená, že jsou tam nějaké svobody. Svoboda a vláda, a vláda lidu. Takže na první pohled to vypadá hrozně lákavě, ale realita současných liberálních demokracií, bohužel, jde úplně opačným směrem. Protože my vidíme, že liberalismus se obrací proti demokracii. Liberalismus se prostě uhnízdil na nějakých hodnotách, které považuje za… …které prohlásil za ty liberální, pokrokové, progresivní. Dnes se bez… Dnes jsou to věci, které se týkají války na Ukrajině, že je tu jedna správná liberální progresivní interpretace. Před rokem, dvěma, jsme totéž zažili v covidu. Zase tady byla ta správná interpretace, která každému pomáhá a každý se s ní musí ztotožnit. A kdo se s ní neztotožní, je nějaký nepřítel. Na Západě to vidíme v otázkách islámu, migrace a všech těch genderů. Ve všech těchto oblastech se uhnízdí, usadí ta správná liberální interpretace, a ti, kdo se proti ní stavějí, tak už nejsou názorově oponenti. To nejsou legitimní názoroví oponenti, to jsou prostě vyvrhelové, které je třeba umlčet nebo zničit. A tohle je realita dneška.

Martina: Když jsme deklarovali, že budeme tvůj případ používat trošičku jako precedent, tak mě teď napadá v té souvislosti případ oné češtinářky ze školy Na dlouhém lánu, která čelila trestnímu stíhání za to, že zlehčovala vpád na Ukrajinu, a pak dostala výpověď. A když jsi mimochodem mluvil o tom, jakou roli toho policajta by měla hrát média, tak já musím říct, že mě naprosto odstřelilo, jak o tom psali v médiích, kdy ta učitelka se také mimo jiné hájila tím, že neměla být natočena. Že děti mají zákaz používat video či audio záznamy během výuky. Ale ti lidé, kteří rozhodli, že opustí školu, to znamená nadřízení, řekli, že nahrávka byla podle ní, podle zástupkyně Šindelové, natočena v sebeobraně. A starosta městské části Prahy 6 dokonce řekl: Řekl bych, že tady je to v zájmu jakéhosi vyššího principu mravního, a ty děti se zachovaly opravdu naprosto správně, když tedy tu učitelku natočily. Myslíš si, že toto je případ, který by mohl posloužit jako další precedent, a hlavně, že nezůstane osamocený?

Petr Drulák: Se mnou už ten případ, když jsem o něm tehdy slyšel, se mnou to otřáslo. Právě z těch několika důvodů. Z důvodů, že prostě učitelka je vyhozena za to, že se dostala s žáky do debaty na téma, které se týkalo aktuální politické situace. To, že ji vlastně ti žáci nahrávali, já to považuji za obrovský nešvar. A to, jak vlastně se za ty malé udavače všichni postavili. Já samozřejmě vzpomínám na Pavlíka Morozova, z nich se najednou stali hrdinové, z těch malých udavačů. Zrovna tak, jako v období stalinského teroru byla ta postava malého udavače, který, myslím, udal své rodiče za to, že schovávali někde nějaké zemědělské přebytky.

Martina: Ono to bylo celé trošku jinak s Pavlíkem Morozovem, ale to, že z něho vytvořili…

Petr Drulák: To byla ta legenda… To bylo…

Martina: To hovoří samo za sebe…

Petr Drulák: Nebo v Orwellovi, že jo… Kdy se setkají v nějakém lágru a jeden říká: No, ona mě udala moje dcera, protože já jsem ze spaní vykřikoval, že Velký bratr je špatný, nebo něco takového. A vlastně, jak je vděčný dceři, že byla takhle bdělá, že mu pomohla. Takže já myslím, že se dostáváme skutečně do… My se skutečně dostáváme ke společenskému modelu, který nemá nic společného ani s demokracií, ani s tím původním liberalismem. A když jsem viděl, jak na to reagují politici: Kdyby aspoň využili svého práva mlčet, ale oni se za to postavili. Ty jsi ještě necitovala ministra Gazdíka. Ministr školství, který pak musel odstoupit pro své styky s mafiány. Tak ten také samozřejmě přisvědčil, že je to velmi správně, jak ta škola postupuje a ta učitelka musí pryč. Mně to přišlo úplně děsivé – ten hon, který se tady rozehrál. Samozřejmě je na diskusi, jestli se má učitelka pouštět do těchto diskusí, ale i kdyby porušila snad nějaké vnitřní pravidlo té školy, tak jistě by to bylo na nějaké upozornění. Ale ne na to, aby někoho prostě vyhodili z práce. To mi přišlo děsivé.

Martina: Milane Markoviči, řekl jste, že koronakrize v letech dvacet a dvacet jedna důkladně prověřila charaktery těch lidí, kteří se v bezradnosti, neschopnosti a nekompetentnosti snažili zbavovat lidi svobody, našich práv, a to dokonce i za cenu porušování zákona. Ale musím říct, že v jedné věci, přestože situace u vás i u nás byla asi poměrně stejná, jste nás trumfli: My jsme neměli očkovací loterii.

Milan Markovič: Jsou takové situace, které nevím, jak komentovat. To už je, jako kdyby někdo soutěžil v tom, kdo řekne větší blbost. Očkovací loterie, to je záležitost Matoviče stejně tak, jak jeho povinné, plošné testování, kdy onemocnělo neskutečné množství lidí, když tam stáli v zimě a ve frontách před testovacím stanem, nebo jinde. A lidé, a nevím proč, tomu věří? Proč? Vždyť dnes máme takové informační možnosti. Dokonce neberu ani to, že ne všichni umí anglicky, vždyť existují překladače a nevím co. Na internetu jsou všelijací hlupáci, to jsem poznal sám, když jsem musel opustit Facebook, ale přeci jen umí s počítačem zacházet, a umí se dopátrat i k jiným názorům.

Ale vidím to i z blízka. Dokonce i z rodiny, dokonce i mezi blízkými spolupracovníky, kteří řeknou: Já se musím dát očkovat, protože jinak nebudu moct cestovat. To jsou, řekněme, určití umělci, kteří cestují za hranice, a tak dál. Na to byl celkem dobrý příklad doktora Hnízdila s jeho hláškou, že: „Dát se dobrovolně očkovat, abych mohl cestovat, je asi stejná blbost, jako dát se dobrovolně zmrzačit, abych mohl parkovat na místě pro invalidy“. To je ono. Ale lidé to nejsou schopni pochopit a tyto relace si nějak vyhodnotit. A u vás se našlo víc takových pozoruhodných lidí, kteří navzdory svému nepopíratelnému renomé byli označeni za dezinformátory: Profesor Jiří Beran, doktor Hnízdil, profesor Pirk, prostě kapacity, které nám, vám může závidět celý svět. A pak si nějací takzvaní odborníci, nebo nějaký politik, dovolí něco takového. Ale o to ani nejde, ale jde o to, že lidé tomu uvěří.

Martina: Na očkovací loterii u vás mě zarazilo, jestli jsem správně pochopila princip, že veřejnoprávní televize umožňovala přerozdělovat peníze daňových poplatníků těm, kteří se nechali očkovat. Je to tak?

Milan Markovič: Ano, asi tak to bylo. Já jsem to samozřejmě pořádně nesledoval, protože na některé věci jsem velmi alergický, ale princip byl takový. Masové nákupy takzvaných vakcín, nebo teď zase miliardové zásilky na Ukrajinu, ať to jsou už zbraně, nebo cokoliv, tak to přeci zvěstuje, že jsme země neomezených možností. Nebo tedy za chvíli zjistíme, že nebude co do huby, protože to přeci nemůže unést žádná ekonomika.

Nikdy nebylo zdokladováno, kolik lidí zemřelo skutečně na covid, a kolik na jiné nemoci, ale s pozitivním testem

Martina: Mě nepřekvapuje skutečnost, že omezování svobody třeba v době covidu, jak jste tady zmínil, a dehonestování kapacit ve svých oborech, prošlo v Číně. Tam mě to nepřekvapuje. Ale udivuje mě, že to lidé poměrně klidně, ovčansky, přijali v jiných zemích, nejenom u vás. Nejenom u nás, ale vlastně všude.

Milan Markovič: To není pravda. Vím, že na Floridě bylo všechno jinak, i v části Kalifornie, a Švédi. Nikdy neměli povinné roušky, nikdy nezastavili výuku ve školách, a měli 13 tisíc mrtvých. Ale bylo jim předpovězeno 90 tisíc, kteří by byli zemřelí s covidem. A všichni víme, že nikde covidových úmrtí tolik nebylo, nikde nebylo nikdy nic zdokladováno, že dotyční lidé zemřeli výlučně na covid. Byly to takzvané komorbidity.

Tento virus, zda už byl smrtelný, nebo se jen tak tvářil, nejdřív postihl lidi obézní, s cukrovkou, a lidi s vysokým cholesterolem, a podobné provinilce. Zkrátka, když si vyberete způsob života, který tomu zabrání, když si dobrovolně neničíte stresem svůj autoimunitní systém, který je absolutně největší zázrak člověka, tak se není čeho bát. A pokud tedy vím o lidech, kteří se tomu ještě nepoddali, tak jsou to jednotlivci. Proč si z nich lidé nevezmou vzor? Protože se říkalo: „Když nebudeš očkovaný, hrozí ti výpověď ze zaměstnání?“

Já chodím do autoservisu, kde jsem se seznámil s člověkem, zaměstnancem, který mi prodával auto, a zjistil jsem, že se nejen ke mně chová tak, že jeho pracovní čas pro něj znamená všechno a že dokonce telefonuje a zjišťuje informace o nových autech, když vám nestačí manuál, abyste věděli, jak to používat. A tento člověk čelil tomu, že na pobočce bylo vyhlášeno, tak jako všude, povinné očkování. A on říkal: „Ne.“ A oni mu hrozili rozvázáním pracovního poměru. Na to on: „To byste si měli rozmyslet.“ Ale oni mu to doopravdy udělali. A on: „Napište mi výpověď i s důvodem, a ukončíme to.“ Oni mu to doopravdy napsali, on se na výpověď podíval, podepsal, a pochopitelně to dal k soudu. To ještě není pointa.

A neuplynuly ani tři měsíce, a ta pobočka tohoto člověka vyzvala, možná požádala, aby se vrátil – klesl tam totiž prodej aut, a zvýšila se zato míra reklamací, protože nevím, jak je to možné, se asi ostatní flákali, a ten člověk tam doopravdy vysloveně chyběl. A oni řekli: „Dobře, možná, že jsme to přepískli. Tak se vraťte.“ A on jim řekl: „Nepřijdu. Přijďte vy.“ A oni: „Zkusíme to. A s tím očkováním to přehlédneme.“ A on: „Dobře. Dejte novou smlouvu.“ A nejen, že si vyžádal vyšší plat, ale i náhradu za ušlou mzdu. „A až si to prohlédnu a přečtu, tak to možná stáhnu ze soudu.“ Co to je za slovíčka? Všichni přece víme, že všichni ti psychopati vědí, že tyto žaloby možná prohrají, ale uplyne deset let. A ani toto není pointa.

A v tom servise je konečně zase všechno postaru. Důvěra se rychle ztrácí, a těžko se vrací, takže trvá už rok, vlastně víc, než se to pomalu zlepší. Tím chci říci, že je úžasný nápad být na svém pracovišti těžce nahraditelný. Toto, kdyby každý věděl, tak si nikdo netroufne. Kdyby byl každý takový. I to něco znamená.

Blížíme se k situaci, kdy zjistíme, jestli si svobodu opravdu zasloužíme. Myslíte, že lidé doopravdy vědí, co je svoboda?

Martina: Určitě, to máte pravdu. Ale o své živnosti přišli často lidé, kteří provozovat vůbec nemohli. Když jste restauratér, tak můžete být nenahraditelný, ale prostě zavřete krám, a byla spousta takových. Ano, ale rozumím vám. Být tak „prefíkaný“, že se bez vás neobejdou.

Milan Markovič: Ten člověk měl doopravdy tu práci tak rád, že by tam přišel jak o zdraví, tak i o život. Tak na tom byl.

Martina: Možná to také krásně vystihl Benjamin Franklin, který řekl: „Ti, kdo jsou ochotni vzdát se své svobody, aby získali dočasnou bezpečnost, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“

Milan Markovič: Přesně tak.

Martina: Myslíte, že jsme po třiceti letech budování demokratické svobodné společnosti dospěli do tohoto stádia?

Milan Markovič: Myslím, že se blížíme k tomu, že zjistíme, jestli si to vlastně zasloužíme. Co si zasloužíme? Myslíte, že lidé doopravdy vědí, co je svoboda? V 89. nás vypustili z klece, ale bohužel dveře z této klece vedli přímo do džungle, kde záleželo na každém, co si zařídí, jak a z čeho bude žít. Ale nenašel se nikdo, kdo by lidi stále vedl za ručičku, a ukazoval mu to, anebo to. Zkrátka…

Martina: Učil se za pochodu, jak žít v té …

Milan Markovič: To ne, ale bylo to potřeba. Nevím, jestli se bude muset vrátit habsburská monarchie. Julius Satinský se na nás tak shůry dívá a říká: „Co jsem vám říkal?“ Ale to je vidět i na tom, v jakém stavu máme zdravotnictví, k tomu se ještě vrátíme, když dovolíte, v jakém stavu je školství. My máme školský systém, a Česko od toho nebude daleko, které zavedla v podstatě Marie Terezie, a od té doby se toho moc nezměnilo. Máme možná modernější lavice, a také pera už jsou lepší, už nepíšeme na břidlicové tabulky, a tak dále. Ale jinak? Měl jsem možnost nahlédnout, ne na dlouho, ale byl to zážitek, do finského školního systému. Úžasné. Já jsem poslední, který by učitelům záviděl peníze. Ale když tu máte nějaké nepokoje ze stany učitelů, tak je to jen a pouze o tom, že mají nízké platy, a nikomu nevadí, že systém je na nic a že je potřeba ho změnit.

Naše zdravotnictví je nastaveno tak, že lékaři nás léčí, ale absolutně nemají ambice nás vyléčit

Martina: Jak?

Milan Markovič: Kdybych to věděl, tak budu dnes bouchat na ministerstvo školství, že chci být ministr, a zítra to udělám. To samozřejmě ne. Ve Finsku je to tak: Nestaví se všechno na domácích úkolech. Neznámkuje se to, anebo ono. Nemusí se sedět v lavicích, chodí se v přírodě. To by bylo na dlouhé řeči.

Ale chci se vrátit ke zdravotnictví. Jednou mě napadla věc, kterou jsem ještě nikde neříkal: Moje maminka se dožila 95 let, a i proto si věřím, že mám dobrý kořínek, ale za tu cenu, že to zkrátka bylo vždy ráno deset léků, na oběd jiné pilulky, a večer také, a tak dále. A když jsem s ní chodil v pondělí k ortopedovi, v úterý ke kardiologovi, a tak dále, tak jsem se v čekárnách, nebo na chodbách před ambulancemi, to byla jedna velká čekárna, setkával se stále stejnými lidmi. A přišel jsem na jednu věc, a bylo to absolutně zřejmé – ti lidé si tam přišli zase jen pro další věci, pro léky. Naše zdravotnictví je v tom stylu, že lékaři nás léčí, ale podle mě absolutně nemají ambice nás vyléčit. A člověk, který bere denně deset léků, nebo čtyři léky, to je jedno, ale neleží v nemocnici, a normálně chodí do práce, si říká, že je zdravý.

No nezlobte se, jak zdravý, když se nacpává chemií? A to máme sta tisíce nevyléčitelných lidí. Doktor Hnízdil mi o tom říkal. „No samozřejmě, já jsem proto musel odejít z nemocnice, protože jsem neplnil předpis, tedy počet předepsaných léků“. Protože on neléčil nikdy medikamenty, ale zjišťoval, jaké jsou podmínky doma, jestli se dítě nepomočuje, že se doma nemají hádat, mají být rodiči, že tam jsou psychické záležitosti, a tak dále. Znamená to, že se ve zdravotnictví doopravdy nedá nic změnit, že to takhle potrvá dál a že farmakologie nám bude vládnout až do skonání světa?

Ještě zapropaguji. Daboval jsem, ale to už je několik let, doktora Bruce Liptona, který je absolutní génius – a to, myslím, uznávají i jeho ne celkem přátelé –, který tvrdí to samé, co jsem od něj převzal, a myslím si, že z něj vychází i doktor Hnízdil, že když se normálně stravujete, vydatně spíte, a nepřipustíte si žádný stres, tak vám absolutně nic nehrozí, a nemusíte hledat nějaký pobyt, nebo žít v dobrém životním prostředí. On tvrdí: „Stačí se přeprogramovat tak, abyste nepociťovali stres.“ A na to nestačí pozitivní vnímání světa. I u nás vyšly knížky a videa od Bruce Liptona.

Martina: Epigenetika.

Milan Markovič: Ano, epigenetika. On tvrdí, že nejsme zajatci genetiky a své DNA. My jsme její tvůrci. A tvrdí, že existuje jediný člověk, který vám z toho pomůže, a to jste vy sám, žádný doktor neexistuje. V jednom rozhovoru se ho ptají: „To znamená, že neuznáváte žádnou medicínu?“ On říká: „Ale ano, v případě poranění. Když vás srazí někde na ulici auto, a vyjdou z vás střeva, tak nebudu hledat chiropraktika, pochopitelně.“

Martina: Urgentní medicína.

Milan Markovič: Ano, chirurgie a takovéto věci. Ale na léčení organických nemocí to je úplně slepá cesta. Když vás začne bolet hlava, nebo břicho, nebo máte nějakou infekci, dokonce onkologickou nemoc, tak to všechno je samovyléčitelné. Já vím, že až mě budou lidé poslouchat, tak si řeknou: „To je zase jeden z těch blbců, co mluví o kosmické energii, a že není potřeba ani jíst ani pít.“ Ne, tak to vůbec není. Ale je opravdu těžké o tom mluvit, protože to je úplně nová biologie, úplně nový přístup k tomu všemu. Lidé by měli pochopit, že jsou vládci svého života a svého zdraví.

Zdravým lidem cpali do nosu tyčinky a dělali z nich marody. Když někdo přišel do nemocnice se zápalem plic, nebo s bronchitidu, šel na testy, a když mu našli kousek covidu, šel na plicní ventilaci, která je cestou do pekel.

Martina: To u nás říká Jaroslav Dušek, když si hraje se slovy, že nemoc je v podstatě ne-moc, odevzdání moci, takže člověk nemá moc sám nad sebou“. Máte pravdu, že když to takhle řeknete, tak to zní trošku ve zkratce, protože je to složitější, a lidé by pak třeba potřebovali nějakého průvodce.

Milan Markovič: To je na celý život.

Martina: Vím, co jste tím chtěl říct. Na začátku této odpovědi jste řekl: „Jestli bude muset znovu vzniknout habsburská monarchie, jak říkal Julo.“ Ale když se podívám, jak se třeba ke zrovna zmiňovanému covidu stavěli v Rakousku, kde byli ve Vídni třiceti, a více tisícové demonstrace kvůli povinnému očkování, obrovským lockdownům, tak chtěl byste zase habsburskou monarchii?

Milan Markovič: Samozřejmě, že máte pravdu. Já jsem Rakušany, i některé další státy, neuměl pochopit. Ale Rakousko je v současnosti už na úplně jiné cestě. Už žádné očkování.

Martina: Nezrušili to. Odložili to.

Milan Markovič: Odložili, to je pravda, žádné testování. Doktor Reiner Fuellmich, vynikající německo-kalifornský právník, to pojmenoval jednoznačně: „To nebyla pandemie nemoci. To byla pandemie PCR testů.“ Zdravým lidem cpali tyčinky do nosu a dělali z nich marody. A když někdo přišel do nemocnice, že má zápal plic, nebo jen bronchitidu, a nevím co, okamžitě šel na testy. A když mu našli nějaký kousek covidu, tak šel na plicní ventilaci, která je cestou do pekel, velmi přímá čára. Ale říkám, já to mám z první ruky od profesora, se kterým jsem kdysi spolupracoval v zábavných programech, a on říká: „Víte, pane Markovič, jenomže já vím, o co tu jde. Za každého přijatého covid pacienta byly příplatky“. Nebo ještě jsou, nevím, za každého pacienta na plicní ventilaci je další příplatek. Za zemřelého covid pacienta je příplatek. A já jsem říkal: Já jsem opravdu poslední, kdo by záviděl, že zdravotníci a lékaři jsou dobře zaplaceni. Ale za jakou cenu? Za jakou cenu? Ptám se.“ On se na mě podíval svýma moudrýma očima a říká: „Není možné s vámi nesouhlasit. Ale já mám jen dva roky do důchodu, mám též své nadřízené, a vím, jak dopadli lékaři, kteří se vzbouřili, a řekli, že to dělat nebudou a že budu léčit tak, jak je to naučili. Dnes mají lékaři na lékařských fakultách problém, co vlastně učit. Co je pravda, co je už zakázáno, co je nedovolené, a co je znovu nařízeno.“

Dneska se relace nezakazují. Ale to proto, že žádné nedovolí začít.

Martina: Co je zakázané, co je znovu nařízené: Píše se rok 89, v prosinci už jste v ulicích i tady na Slovensku. Devadesátý rok – radost, nová vláda. V roce 92 se rozpadá Československo, ale pokojně. A vám na Slovensku zrušili satirické pořady už v první polovině devadesátých let. Řekněte mi, co jste si tehdy myslel? Protože jste také určitě zvonil klíči. Naděje byly veliké, humoru a odhodlání bylo dost. Co jste si tedy tehdy říkal, když už v první polovině devadesátých let jste si ve Slovenské televizi balil krabice?

Milan Markovič: Říká se, že v nejlepším musíte přestat. Ale nevím, jestli to bylo nejlepší.

Martina: Já jsem na to slyšela dobrý fór, že kdyby se tím lidé opravdu řídili, tak bychom se nikdy nenarodili.

Milan Markovič: Nemyslím, že by se to dalo vysílat do nekonečna. Je potřeba říct, že v Česku se s tím setkávám častěji. Představte si, že mi lidé říkají: „Pane Markovič, proč už nejste v televizi? A kdy zas budete?“ A já mám jedinou odpověď, a to není výmluva, že mohu být šťastný, že jsem se svého času ocitl na správném místě. To se ne každému podaří. Jedenáct let to bylo, co jsem vysílal na Slovensku a v Česku. Potom jsem přišel i s jinými programy, ale nebylo to bůhvíco. Já jsem vysílal 99,9 procent programů jen přímým přenosem. Všechno.

Víte, když zpíváte písničku naživo, kterou znáte třeba jen dva nebo tři dny, a musí být aktuální, a zjistíte, že u konce první sloky nevíte, jak začíná druhá, a napadne vás to dvě sekundy před tím, než ta další nastoupí, tak prožíváte asi takový stres, že máte dojem, že jste v ten moment zestárla o pět let. A všechno to bylo s úsměvem na tváři, protože jde o zábavu.

Já jsem taky končil televizi s tím, že jsem měl dvakrát po sobě zápal plic. A skončil i Miro Žbirka. A zjistilo se, že jsem měl skoro nulové leukocyty, což byl důsledek těchto stresů.

Martina: Ale to vlastně mluvíme o dvou věcech, protože vám zrušili pořad, ale vy už jste v té době nebyl v dobrém stavu, takže si pak člověk může říct, že to bylo k mnohému dobré. To je jedna věc. Ale druhá věc je, že tehdy ve Slovenské televizi zrušili více pořadů, a byla vytvořena petiční akce, jejíž cílem bylo vysbírat minimálně sto tisíc podpisů občanů, kteří požadovali obnovu televizních pořadů.

Milan Markovič: Ano, manifestovalo se na náměstích.

Martina: To právě říkám, jestli jste si tehdy neřekl: „To nám ta svoboda rychle utekla.“

Milan Markovič: Asi ano. Podívejte se, dneska se relace nezakazují, ale to proto, že ani žádné nedovolí začít.

Vyvážená a laskavá satira je nesmysl. Je to jako oheň a voda. Satira je nelítostná kritika.

Martina: Já vlastně o žádných nevím. Vím jen o takových, které si lidé dělají na YouTube. Ale velmi mě pobavil jeden z důvodů, když rušili vaše televizní pořady, kdy mimo jiné jako důvod uvedli, že vaše satira je nevyvážená. A tak mě zajímá: Měl jste na to pár desítek let, tak jestli jste už přišel na to, jak vypadá vyvážená satira.

Milan Markovič: Ne. Když povím něco proti Mečiarovi, tak bych měl najít něco i na Dzurindu?

Martina: Je to vyvážené.

Milan Markovič: Nebo když vám někdo řekne: „Představme si tak nějak laskavější satiru.“ Laskavá satira – to když vám někdo řekne, tak to je něco jako sucho a voda, taková asi kravina, s prominutím. Satira je prostě nelítostná kritika. Ale říkejte to těm, kteří se snaží za každou cenu najít důvod. Důvod byl: Nevyvážená, a už to bylo omšelé. Říkali, že už je zapotřebí najít něco jiného. Tak nevím. Nedalo se nic jiného než vyprázdnit šuplíky. Ale je třeba říci, že potom jsem ještě měl nějaké programy, jeden byl noční. Ale je pravda, že tam nedominovala satira.

Martina: O vás se tehdy, řekněme, hezky postarala Česká televize. Nabídla vám luxusní vysílací čas, v sobotu v osm hodin večer. Tam jste byl Na šikmé ploše, a potom jste měl Seznamte se, prosím. Těchto programů bylo více. Myslíte, že by to ještě dneska bylo v České televizi možné?

Milan Markovič: Myslím, možná v České, možná i Slovenské, už asi ne. Už jenom proto, že publikum už je zmasírované tak, že vidí humor v nějaké jiné poloze. Já bych teď do televize přijít nemohl, mluvím o Slovenské, protože to, co se tam považuje za humor, se nesetkává s mým pochopením, a myslím, že se i vyměnily generace, a asi bych se neuměl přizpůsobit tomu, co dnes letí, a čemu se smějí hlavně účinkující, aby naznačili, že je to směšné a že to je humor a zábava. V tom jsme si velice rozuměli s Milanem Lasicou.

Martina: Vy jste říkal, že už loni jste přišel s návrhem: „Dejte mi pravomoc, pusťte mě do Ruska a já vám ten plyn přivezu.“ Jak se to dělá? Já si zkouším představit, jak jedete do Ruska a přivezete ten plyn.

Vladimír Štěpán: Já jsem dělal kontrakty pro tři státy Evropské unie, takže moje jméno je tam známé. A to i proto, že já dělám návrhy pouze ve prospěch České republiky, jejích občanů a českého průmyslu. To je pro Rusa přijatelné – to znamená, nejsem ani prozápadní, ani proruský. A oni tohle ví, že to je víceméně taková objektivní pozice. Za prvé ví, že tomu rozumím, a pak mám za sebou dlouhodobé kontrakty už za skoro bilion korun – pro ty tři státy. Ten kontrakt trvá deset až dvacet nebo pětadvacet let, když se podepíše. Takže oni tohle všechno ví, a tím pádem přišla z Ruska neformálně taková hláška: „Ano, tomu pánovi to prodáme.“ To přišlo neoficiální cestou.

Martina: V tu chvíli jste ale velmi podezřelý. V této době.

Vladimír Štěpán: No, tak je to dobré, ne? Já jsem na to pyšný.

Martina: V každém případě jste tam nejel, nepřivezl…

Vladimír Štěpán: Samozřejmě, nemohl jsem…

Martina: Teď jste mi vylíčil, pane inženýre Štěpáne, jak je to všechno na vodě a spíš se to potápí. Dobře, pojďme si tedy říct to nejlepší řešení. Jak se tak říkalo za minulého režimu: Chyby se dělaly. Ano, dobře, chyby se dělaly, chyby se dělají stále, ale co teď? Vláda přišla s těmi opatřeními 240 eur za megawatthodinu. Co vy navrhujete, že by bylo to nejlepší řešení, a co je to nejhorší řešení, ke kterému bychom mohli sáhnout?

Vladimír Štěpán: To nejhorší je to, co rozhodla vláda, to už horší být nemůže. Byli jsme na tom nejhůř v celé Evropě – nebo na světě. Nejlepší řešení by bylo to, čeho už jsme se dotkli – že základ naší energetiky musí být elektřina, kterou si vyrábíme sami, nikdo nám do toho nemůže mluvit. Na základě zákona o cenách bez jakékoli další legislativy můžeme zregulovat ceny elektřiny za 100 eur, to znamená za ty čtyři koruny včetně všech poplatků – ne těch šest, to znamená deset s poplatky, ale za čtyři – pro obyvatelstvo i průmysl. A nikdo nám do toho nemůže mluvit; na dobu určitou, to znamená po dobu krize – je to jednoduché. A nemusíme platit nic na burzu, jsme mimo ni, my si to regulujeme. Žádné poplatky na burzu, když stát dá sedmdesát tři miliard ČEZu na to, aby v době, kdy tu elektřinu budeme potřebovat, on ji vyvezl. Tak tomu taky nerozumím, když jsme u těch nejhorších opatření. Takže nic takového by nebylo potřeba. A ty přebytky – nikdo samozřejmě nebrání ČEZu, aby těch 10, 15 terawatthodin, které tady nepotřebujeme, vyvezl na burzu; ale za ceny na burze, ne za 90, 100 eur, jako to vyváží teď. Co to je? Takže když může vyvážet elektřinu za 90 eur do ciziny, Němcům, proč to nám nemůže ČEZ zastropovat za 100? A těch 90 obsahuje veškerý jeho zisk. Vezměme si to – vyveze za devadesát, to znamená, že mu to kryje jeho náklady a má obrovský zisk. Tak proč my nemůžeme zastropovat za 100? Tady máte řešení elektřiny. Té je pro domácí spotřebu, dejme tomu, 60 terawatthodin, u plynu je to 90. Rozhodující tak je, co bude v plynu – naše spotřeba republiky. To znamená, že se musíme zabývat plynem. Tam je nutné od Němců koupit ty zásobníky, prostě to dohodnout: „Podívejte se, chcete, abychom k vám vyváželi elektřinu? Dobře, tak nám prodejte ty naše zásobníky.“ A hospodařme s ním. Protože vy teď plyn, i před zimou, vytěžíte. Vlastně ten plyn nebo LNG nebo kdyby byl z Ruska, tak je to rovnoměrná dodávka. Ale vaše spotřeba pořád kolísá nahoru dolů, takže když je teď šest osm milionů kubíků za den, pak to bude třicet… dvacet… padesát… šedesát… dvacet… a to kryjete z těch zásobníků.

Ministr Blažek přišel s dobrým řešením energetické krize – pan předseda Fiala ale smetl jeho návrh ze stolu

Martina: Vy jste jednal s mnohými vládními představiteli – vidíte vůbec nějakou šanci, že by třeba nad jinými variantami než nad tou, kterou teď oznámili, vůbec přemýšleli?

Vladimír Štěpán: Je tam jedno jméno, které mě potěšilo, a to je právě ministr spravedlnosti Blažek, který zřejmě proto, že tým pana ministra Síkely nebyl schopen dojít k nějakému závěru – měl na to pět šest měsíců –, tak svolal svoji expertní skupinu. A návrh regulace cen je ten, o kterém mluvím, výsledek je stejný. Jeho metoda nebo naše metoda slovenská – vždycky to skončí sto eury. Ta jeho skupina dvaceti lidí zpracovala skutečně návrh regulace cen elektřiny podle zákona o cenách, mě tam pozvali jako experta – což mě potěšilo –, pomalu jediného z republiky, takže jsem si říkal, že se asi taky snaží ten tým něco udělat ve prospěch odběratelů, to tam bylo vidět; i na těch právnících. Třeba jsme se neshodli na nějakém technickém řešení. Upozorňoval jsem je na nějaké praktické věci, že jim to nemusí fungovat. Jako když by dali tu cenu elektřiny moc nízko a cena plynu je vysoko, tak by jeden milion odběratelů plynu přešel na elektřinu – a máme blackout. Takže na takovéhle praktické věci, což oni chtěli. Tak jsme se tam ještě radili. Pak vystřelili dva návrhy, já jsem je zoponoval, na pár hodin jsme si na to sedli s Noveským a Janečkem a napsali jsme na pana ministra. Já vím, že říkal: „Já to projednám s panem Fialou a myslím si, že to přijme.“ A on to nepřijal. Místo toho vzal tuto administrativní nešťastnou metodu. Tato metoda pana Blažka – nebo ta naše, přes Slovensko – se opírá o objektivní čísla a fakta, o skutečné výrobní náklady, o skutečný zisk, tak aby všichni byli spokojeni. Vždyť co pomůže tomu, když ČEZ bude mít padesát osmdesát miliard zisku, když tady zlikviduje průmysl a nebude to mít komu prodávat? Když tady připraví milion lidí o byty? Co mu to pomůže? Ale tím směrem to jde. Pořád to tím směrem jde a tohle zastropování tu cestu jenom zbrzdí. Protože ti lidé přežijí za předpokladu, že přežije průmysl – ale ten nepřežije. Protože když si vezmeme ceny na burze, tak průmysl nebude mít zastropovanou cenu – třeba těch dvě stě padesát –, ale on bude mít nějaký příspěvek na ceny energií. To znamená, že oni budou dál kupovat na burze za ty šílené ceny a ponesou to velké firmy. Takže tam je to neštěstí, že ty firmy nevydrží a budou krachovat dál. Protože když se člověk podívá na ten vládní návrh podpory průmyslu, tak to je pro firmy, které mají provozní ztrátu, a ne zisk. Takže já, když jsem měl zisk sto milionů, a teď díky cenám energií mi zůstaly dva miliony a potřebuji obrovské investice, abych přežil, tak nemůžu a nedostanu státní podporu.

Martina: Protože nejste dost velká firma…

Vladimír Štěpán: … a budu nakupovat na burze za pět set nebo tisíc eur. Takže je po mně. Co mě naštvalo, že třeba firma VITRABLOK v Teplicích, která byla skvělá – největší ve střední Evropě, vyráběla skla do auta; perfektní, moderní firma s dobrým vedením, která pořád investovala –, skončila. Skončila kvůli cenám energie. No to víte, jak je sklo, tak tam jsou vysoké náklady energie.

Martina: To znamená, že vám ta podpora jenom pro velké firmy, to řešení, že jenom velkoodběratelé elektřiny a plynu si budou moci rozdělit 30 miliard korun, peníze budou čerpat od listopadu… to všechno vám přijde jako lepení děr?

Vladimír Štěpán: Tady jsou dva problémy. První – 30 miliard, když říkají, že to je pro osm devět tisíc odběratelů. Když to vydělím, tak jsou to najednou tři miliony. To je směšné, když mám náklady ve stovkách milionů. To znamená, že to zbude na pět set až tisíc velkoodběratelů, na víc ne. Ale z nich má ještě spousta provozní zisk, ale není to provozní zisk, ze kterého by byli schopní investovat. To znamená, že oni vlastně nebudou konkurenceschopní – za rok za dva za tři. Oni by v této době potřebovali investovat třeba i do opatření na úsporu energie, ale nebudou moct.

Martina: Ty peníze půjdou zejména do zpracovatelského průmyslu a dále pak do zemědělství a lesnictví. To řekl po jednání kabinetu ministr Síkela. Půjde – a to už jste tady zmiňoval ­– o firmy s roční spotřebou plynu vyšší než šest set třicet megawatthodin. Řekněte mi – jak měli postupovat jinak?

Vladimír Štěpán: No ne – stejně, jako jsem říkal. Kdybychom zregulovali ceny elektřiny na úrovni sto eur, tak proč bychom za ty ceny neprodávali i průmyslu? Takhle to budou kupovat za pět set nebo za tisíc eur na doslova zmanipulované burze, kde si s nimi budou hrát – ti, co ovládají burzu, ti dva tři dodavatelé – a budou si vytvářet ceny, jaké budou chtít. A oni to budou muset platit a od státu dostanou tuto podporu, jak jsem říkal – v průměru tři miliony korun.

Rady vládních poradců mi rozum vážně nebere

Martina: Vy říkáte že burzou tady manipuluje několik dodavatelů. Premiérův poradce Jakub Kajzler říkal: „Nabídka elektřiny na evropském trhu je relativně malá, především vzhledem k odstávkám jaderných elektráren ve Francii. Když je elektřiny málo, je drahá. Tedy když snížíme spotřebu, klesne opět i konečná cena.“

Vladimír Štěpán: Já nevím, jestli si dělá legraci. Ti poradci… Taky jsem byl s jedním, s panem Havlíčkem – od premiéra Fialy. Ten mi vysvětlil takové věci, že já jsem to za třicet, čtyřicet let své praxe ještě neviděl a nezažil – jak klesne cena LNG na deset korun a tak dál. Samozřejmě že neklesne. Když odepíšu dvě stě miliard kubíků ruského plynu, tak tohle nemůžu čekat. Když náklady na LNG – to, že vytěžím, přepravím, zkapalním, zase přepravím… – dělají přes čtyřicet eur, tak jak můžu mít cenu za deset korun? To rozum nebere, takovéhle úvahy. To jsou prostě náklady. Takže neklesne – ani za rok, ani za dva, ani za tři. Protože teď je Pákistán bez plynu, protože Evropa platí tak šílené ceny za plyn, že se jí všichni smějí. A nejvíc České republice – to je dojná kráva pro celý svět, která platí nesmyslné ceny za plyn, to LNG (jakoby západní plyn, což je tedy, jak jsme říkali, hodně ruský), nesmyslné ceny si sama vytváří za elektřinu; když se podíváte na benzín, tak tam máte Orlen, který vlastní rafinérie v Polsku i u nás a v Polsku má marži pět korun, u nás padesát. Stát má dvě stě čerpacích stanic, u kterých kdyby snížil ceny – to je ta druhá marže, jedna je rafinerií a druhá na pumpách –, tak se ostatní musejí přizpůsobit, protože by jinak neprodali. Čtvrtá největší síť a k tomu ještě ta síť ONO, tak to už je docela velká síla… ale stát neudělá nic. Takže my budeme jezdit za benzínem a za vším zbožím do Maďarska, do Polska… Vždyť levnější ceny jsou už i v Německu a ve Švýcarsku. Volá mi kamarád ze Švýcarska a říká: „Hele, tady je ta čokoláda, kterou jsem koupil u nás v Lidlu, o deset korun levnější.“ A to je všechno důsledek těch cen energií. Tak čí je to vina? To zůstává rozum stát. Řekli jsme v té elektřině, řekli jsme v tom plynu – prostě se musíme vrátit k tomu, že koupíme zásobníky, ty se tuto zimu vyčerpají, znovu se natlačí, ta cena plynu kolísá…

Martina: No ony se musí dotlačovat, ale průběžně, že… to nejsou jenom zásobníky, tam musí nějaký plyn pořád jít…

Vladimír Štěpán: No samozřejmě. Něco dostanete, zjistíte svoji spotřebu a rozdíl buď vytěžíte, anebo dotlačíte. Ale můžete s tím pracovat. Já právě vyčítám této vládě to, že kdyby to na začátku roku (nebo ještě na konci toho loňského) koupila, tak se tam nacpal plyn za dvacet korun. A teď ten plyn ze zásobníku koupíme za devadesát. A mohli bychom s tím podržet průmysl a tak dále. To bylo taky, co jsme navrhovali – zřízení státního obchodníka. Ona ta vláda všechna naše doporučení dělá, ale vždycky to nějakým způsobem deformuje.

Martina: Já jsem se před tím summitem, který byl, rozhodla, že budu poslouchat zprávy, a tam zrovna ministr Síkela dostal poměrně konkrétní otázku: „S jakým návrhem na ten energetický summit jede česká vláda?“ A on, jak mají politici ve zvyku, velmi konkrétně a srozumitelně odpověděl, že naše vláda má návrhy a přiklání se ke společnému evropskému řešení, které podle něj znamená řešení příčin. Anebo má také lokální řešení, které ale podle něj znamená řešení důsledků. No a když tady tohle řekne, tak ten moderátor už nikdy nemá čas říct: „Co jste tím myslel? Jaké je tedy to evropské řešení a jaké je to lokální řešení?“ Naopak ten moderátor musí říct: „Děkujeme vám za rozhovor, pane ministře.“, protože jinak by ty zprávy trvaly o deset minut déle. Mohl byste mi, prosím, tu šifru, kterou vyslal pan ministr Síkela, nějak vyložit? Co vlastně z toho summitu vzešlo jako to evropské řešení příčin a co je to lokální? To lokální je to, co nám teď představili?

Vladimír Štěpán: To lokální je to, co nám představili. Už jsme se bavili o tom, že tady je dvě stě čtyřicet eur zastropování pro domácnosti, Evropská unie řekla sto osmdesát, což tedy je níž, ale mezi těmi variantami je asi takový rozdíl, že Evropská unie – jak jsem se dočetl – řekla sto osmdesát, a když budete prodávat dráž, tak vám to zdaníme jako nadměrný zisk. Kdežto dvě stě čtyřicet je zastropované jako nějaká maximální cena s tím, že ten rozdíl mezi dvě stě čtyřicet a tou cenou na burze pokryje stát. Takže je to takové trošku jiné řešení, ale možná že to evropské na těch sto osmdesát plus zdanění nadměrných zisků je lepší.

Martina: A proč jsme na to tedy nepřistoupili…?

Vladimír Štěpán: Protože my jsme to vystřelili tři dny předtím, než se dohodla Evropa.

Martina: Aha, takže my jsme deklarovali, že se přikláníme k řešení příčin, a nakonec jsme se rozhodli takhle…

Vladimír Štěpán: Takže podle Evropské unie – a tři dny předtím jsme si udělali toto svoje…

Martina: Nepovídáme si dlouho, ale jsem úplně vyčerpaná. (smích)

Vladimír Štěpán: Bude hůř.

Martina: Pane inženýre, jak to vlastně vypadá ve světle tohoto všeho s úsporným tarifem? Půjde dohromady se zastropovanou cenou?

Vladimír Štěpán: Asi ano, je to víceméně taková pomoc těm nejslabším, kteří můžou měsíčně dostávat nějaké tisíce korun. Já bych to tak bral i k zastropování. To je zbytečně komplikované, protože dvacet procent těch nákladů spotřebují úředníci, aby to realizovali, když si vezmete těch 240 korun nebo na ty firmy. To bude administrativně strašně náročné – na rozdíl od toho, jak jsme se bavili, že se stanoví ta cena podle ministra Blažka nebo podle nás ta slovenská. Takže to je taky otázka těch nákladů, že to řešení zastropování je z tohoto pohledu extrémně nákladové. Takže tady vidím to, že naše řešení vypadá líbivě u obyvatelstva.

Mě překvapil pan Kalousek, když řekne, že každý, kdo jde manifestovat, je proruský troll. Nebo co řekne pan hejtman Kuba… Vždyť ti lidé snad neví nic o energetice a o tom, jak na tom lidé a průmysl jsou, to je katastrofa, jak tohle může říct hejtman? To je šílené. Já tady říkám o těch sto a on ví o návrhu ministra Blažka, a ještě se ho ptali, co ten ČEZ, jestli ví, za kolik vyváží. A on řekl, že neví. A řekne, že to je ideální cena a že nic už nejde. Tak takoví lidé se k tomu vyjadřují… A teď jsme u těch politiků – tady máte konkrétní propracovaný návrh ministra Blažka, který spadl do šuplíku – a to je národní a pro všechny výhodný; i pro domácnosti, i pro průmysl. A tady někdo vystřelí takovouhle dvakrát, dvaapůlkrát vyšší zastropovanou cenu, která nevychází z ničeho, ani z evropské úrovně. Takže co tohle je? Ale ještě mě nepříjemně překvapilo a mám obavy z toho, že Evropa třeba zdaní ty zdroje – mimo jádra třeba uhelné elektrárny. To znamená, že naše uhelné elektrárny zdaní; jednak povolenky a jednak nadměrnou daň. A ty peníze odvede do Evropské unie a my už se k nim třeba ani nedostaneme. Nebo to zase přerozdělí. Ale komu? Do Německa? Kam ty peníze přerozdělí? Tady vidím rizika toho evropského řešení. Takže to národní řešení by bylo daleko nejlepší, nehledě na to, že přišel pan ministr Síkela s tím, že je pro, aby byla dotovaná cena plynu pro výrobu elektřiny. To je totální katastrofa. Protože koupíte za pět set nebo za tisíc eur, prodáte třeba za těch dvě stě čtyřicet pro výrobu elektřiny – do Počerad, paroplynu –, vyrobíte z toho levnou elektřinu, kterou vyvezete do Německa za levné ceny, a my to z burzy zase koupíme za těch pět set, jak to ČEZ dělá. Takže my jsme tady vlastně touto formou dále chtěli zadotovat Německo. To mi z toho logicky vyšlo. Takhle by to dopadlo, protože dál bychom to koupili za pět set eur na burze – třeba ten plyn – a tam bychom to prodali za těch dvě stě něco. A ten rozdíl by musel krýt stát a naši odběratelé – nebo náš rozpočet – a do Německa by šla levná elektřina. Ale nejhorší na tom je, že my tu výrobu nepotřebujeme, protože my máme dost jiných levných zdrojů. Tak ji nevyrábějme, nechme si ten plyn pro domácnosti. Proč spotřebováváme v této situaci plyn pro výrobu elektřiny, když máme dostatek jaderných uhelných zdrojů? Šetřme si ten plyn.

Dokud je teplo, solidarita funguje, ale jak udeří mráz, zamrzne i ona

Martina: Protože jsme solidární…?

Vladimír Štěpán: No jsme blbí, já to řeknu na rovinu, to se jinak nedá nazvat.

Martina: Věříte tomu, že v případě nouze bude někdo z Evropy solidární s námi?

Vladimír Štěpán: No tak to ani náhodou. Ty jednotlivé státy už řekly svoje – Poláci, Portugalci, Španělé. Němci taky řeknou: „Vždyť my si pro váš plyn v našich zásobnících dojdeme.“ Pro to Bavorsko. Takže – jaká solidarita? Dokud je plus dvacet; plus patnáct; plus deset, funguje solidarita. Až bude nula a minus, tak uvidíme, jak to bude. A uvidíme kapacitu toho německého systému, když se sem dostává teď norský plyn a ruský není, tak uvidíme, jakou kapacitu ten německý systém bude mít. Podle mě nedostatečnou, to znamená, že bude potřebovat plyn ze zásobníků. A to nikdo neřekne. Mně vadí, že nikdo neřekne: „Ten plyn je náš, máme na to smlouvu, máme ho za tolik a za tolik.“ U LNG terminálů víme – kupuje se za spotové ceny a nemáme ani kubík. To znamená, že jsme to mohli koupit před rokem levně, ale teď už to zase budeme kupovat draho za okamžitou cenu. Přitom víme, že tu kapacitu budeme mít zprovozněnou teď, teď, teď. Neděláme nic, čekáme na vysoké ceny a budeme nakupovat.

Martina: Pane Vladimíre Štěpáne, vy jste naznačil jakýsi apokalyptický trend v naší energetické politice…

Vladimír Štěpán: A všimněte si, že na něj vždycky dojde.

Martina: (smích)

Vladimír Štěpán: Když jsem v roce ’18 řekl v České televizi: Elektřina bude luxusní zboží, ten termín se vžil. Když jsem v roce ’19 nakreslil Titanik a poslal panu Babišovi, jak dopadne naše energetika, s popisem „Vy tam nahoře ještě jásáte a tancujete a dole už začínají vylévat vodu.“ – a ono na to došlo –, tak ono dojde i na tohle, co říkám, tomu věřte.

Martina: V tuto chvíli se já jakožto hospodyňka mohu cítit úplně bezmocně. Já ještě maximálně můžu udělat rozhovor s vámi a s dalšími energetickými odborníky, ale pak vytahuju bábovku z trouby a říkám si – „Kolikrát ještě?…“ Řekněte mi, co mohou a co by teď měli dělat občané? Jakým způsobem se zařídit, jakým způsobem postupovat? Co můžeme dělat?

Vladimír Štěpán: Jedna z věcí, která by byla daleko nejlepší a stát to zase zanedbal, už to říkáme taky rok – vždyť přece, na co budeme vyrábět víc elektřiny z těch, dejme tomu, fotovoltaik a tepelných čerpadel, když to obojí stojí strašlivé peníze a ten dům, pokud není zateplený, s tím pořádně nevytopíte. V zimě nebude svítit slunce, fotovoltaika nevyrábí. Tepelná čerpadla vám nezateplený dům vytopí tak na šestnáct stupňů. Ale proč místo toho nevezmeme sto padesát miliard korun, nekoupíme těm lidem polystyrén, aby si zateplili sta tisíce domů a jejich spotřeba klesla nejméně o polovinu? Proč jsme to neudělali?

Martina: Neudělali jsme to, a protože při zateplování musí být stabilní teplota kolem dvaceti stupňů, tak to teď, na podzim, už neuděláme.

Vladimír Štěpán: Uděláme, ještě pořád to jde.

Martina: Dobře, ale lidé na to v tuhle chvíli nemají, ty firmy by to nezvládaly, kapacity nebudou.

Vladimír Štěpán: Ono to probíhá, ti lidé na to už přišli. Ale nestačí to.

Martina: Ale co jinak?

Vladimír Štěpán: No jinak jsme říkali s tou elektřinou… Já této vládě nevěřím a pořád opakuji: „Rok už vám říkám, že co jsme vám řekli kolikrát, tak na to vždycky došlo. Vy naše věci najednou berete, opakujete, a ještě to zkazíte, tak běžte pryč.“ Takže 28. na náměstí. Minule nás bylo sto tisíc, teď nás bude tři sta tisíc v deseti městech a tam všechny tyto věci, co se tady bavíme, zopakujeme; i já. S tím, že říkáme: Politici nejsou v době krize schopni řídit tento stát.

Na dva roky musí nastoupit odborníci. A ty odborníky máme. Nesmí z toho nic mít, bude to na dva roky, a pak se to demokraticky předá v rámci voleb politickým stranám, ať se o to zase poperou. Ale někdo to na základě těch opatření, co jsem říkal, musí dostat z té krize. To se všechno dá provést. Za tři neděle můžeme mít zastropovanou cenu elektřiny, za tři neděle to může být na těch sto eurech. A nikdo nemůže nic říct, ani minoritní, nemají šanci. Takže to jsme u toho, co se dá. A když bude takhle levná elektřina – a je jí dost a máme rezervu ještě těch 15 terawatthodin, to znamená 20 % z naší výroby, která se vyváží –, tak to můžeme použít na to, že když někdo bude chtít opravdu z toho plynu, tak může. Ale když se podíváte, jak je zastropovaná cena elektřiny a plynu, tak nově zaplatíte v těch usměrňovaných cenách (nebo jak se to řekne) dvě stě tisíc za elektřinu a sto za plyn. Takže polovina. Tak kdo by přecházel z plynu? To zase není ta stimulace, ale všechno jde na elektřinu a stimuluje se a všichni se tváří, jak musíme zvyšovat výrobu elektřiny. Nemusíme! Musíme ji snižovat právě tím zateplováním a tak dále. Takže to řešení je, ale musí se k tomu dostat lidé, kteří chtějí a umí; a to je i v zemědělství, ve vodě, ve všem, na co sáhnete. V ekonomice – pryč s montovnami. Kolik zase vláda vyčlenila na sklady, milion hektarů? Někde se to mihlo. No tak to je naše budoucnost…? Teď máme třetinové platy a já už jsem v roce 2000 říkal: „Nikdy nebudeme mít vyšší platy než na Západě, vždycky to bude jenom třetina.“ Oni nás nepustí jinam než na montovny a sklady, tak si to musíme sami vzít do rukou. A když teď budeme řešit energie, tak si vyřešme i ekonomiku, vyřešme si životní prostředí – lidi na to máme. My na to odborníky máme.

Martina: Vladimíre Štěpáne, já vám moc děkuji za to, že jste nepostupoval podle vzoru vyděsit a vyfakturovat, ale vyděsil jste a nabídl také určité varianty a východiska. Díky za to.

Vladimír Štěpán: Na shledanou.

Na Slovensku se k výsledku zastropování ceny na 60 euro hlásí nejen vláda, ale také všechny odborové svazy, včetně svazů nezávislých bačů a horalů sdružených v odborové asociaci Lomnický štít.

Ve Francii se k zastropování na částce 40 euro hlásí vláda, všechny odborové svazy včetně cateringové organizace pro stávkové akce, organizace Žluté vesty, včetně oranžových vest, a také oborová odborová organizace Travesti Bonbón žužu.

K zastropování na částce 50 euro v Polsku se společně s vládou hlásí také odborová organizace Solidarita a další, menší profesní odborové svazy, včetně námořnické organizace naprawiony ster i gołąb na maszcie.

Pokud jde o Českou republiku a zastropování na částce 260 euro, nejsem sám, koho mate, že kromě vlády se k tomuto činu přihlásil pouze – Islámský stát.

Konec hlášení!

Za Rádio Universum vás z nejvyššího evropského stropu zdraví – Michal Gulyáš!

Vzhledem k tomu, že jsem v knize Zrnko písku shromáždil nemálo válečných projevů ze všech stran, nemožu si nechat ujít i projev sudruha Putina k první mobilizaci ruských zdrojů od druhé světové…

Vážení přátelé!

Tématem mého vystoupení je situace v Donbasu a průběh speciální vojenské operace k jeho osvobození od neonacistického režimu, který v roce 2014 uchvátil moc na Ukrajině v důsledku ozbrojeného státního převratu.

Dnes se obracím na vás, na všechny občany naší země, na lidi různých generací, věkových kategorií a národností, na lid naší velké Vlasti, na všechny, které spojuje velké historické Rusko, na vojáky a důstojníky, dobrovolníky, kteří jsou nyní bojující v první linii, jsou na bitevním postu, našim bratrům a sestrám – obyvatelům Doněcké a Luganské lidové republiky, Chersonské a Záporožské oblasti a dalších oblastí osvobozených od neonacistického režimu.

Budu hovořit o nezbytných, neodkladných krocích k ochraně suverenity, bezpečnosti a územní celistvosti Ruska, o podpoře touhy a vůle našich krajanů určovat si vlastní budoucnost a o agresivní politiku části západních elit, které se snaží ze všech sil, aby si udrželi svou nadvládu, proto se snaží blokovat a potlačit jakákoli suverénně nezávislá centra rozvoje, aby mohla nadále hrubě vnucovat svou vůli jiným zemím a národům, zavádět jejich pseudohodnoty.

Cílem tohoto Západu je oslabit, rozhádat a nakonec zničit naši zemi. Již přímo říkají, že v roce 1991 dokázali rozdělit Sovětský svaz a nyní nastal čas pro samotné Rusko, že by se mělo rozpadnout na mnohé smrtelně nepřátelské regiony a oblasti.

A takové plány už mají dlouho. Podporovali gangy mezinárodních teroristů na Kavkaze, přibližovali útočnou infrastrukturu NATO těsně k našim hranicím. Udělali z totální rusofobie svou zbraň, včetně desetiletími cíleně pěstovanou nenávist k Rusku, především na Ukrajině, pro kterou připravili osud nástupního prostoru proti Rusku a samotný ukrajinský lid přetvořili na potravu pro děla a dotlačili do války s naším státem, kterou rozpoutali již v roce 2014. Použili ozbrojené síly proti civilnímu obyvatelstvu, zorganizovali genocidu, blokádu, teror proti lidem, kteří odmítli uznat moc, která vznikla na Ukrajině v důsledku státního převratu.

A poté, když současný kyjevský režim fakticky veřejně odmítl mírové řešení problému Donbasu a navíc oznámil své ambice na jaderné zbraně, bylo naprosto jasné, že nový, další, jak se již dvakrát stalo, rozsáhlý útok na Donbas z jejich strany je nevyhnutelný. A poté by rovněž nevyhnutelně následoval útok na ruský Krym – na Rusko.

V tomto směru bylo rozhodnutí o preventivní vojenské operaci naprosto nezbytné a jediné možné. Jeho hlavní cíle – osvobození celého území Donbasu – byly a zůstanou nezměněny.

Luhanská lidová republika je již prakticky celá očištěna od neonacistů. Boje v Doněcké lidové republice pokračují. Kyjevský okupační režim zde za osm let vytvořil hlubokou, několikaúrovňovou linii dlouhodobých opevnění. Čelní útok na ně by měl za následek velké ztráty, proto naše jednotky, jakož i vojenské jednotky republik Donbasu, jednají systematicky, kompetentně, využívají techniku, chrání personál a krok za krokem osvobozují doněcké území, čistí města a obce od neonacistů, poskytují pomoc lidem, jejichž kyjevský režim změnil na rukojmí, na lidské štíty.

Jak víte, speciální vojenské operace se účastní profesionální vojáci, kteří slouží na základě smlouvy. Bok po boku s nimi bojují i ​​dobrovolnické formace: lidé různých národností, profesí, věku – skuteční patrioti. Na volání svého srdce přišli na obranu Ruska a Donbasu.

V této souvislosti jsem již dal pokyn vládě a ministerstvu obrany v plném rozsahu a v co nejkratší době definovat právní postavení dobrovolníků, jakož i bojovníků jednotek Doněcké a Luganské lidové republiky. Mělo by být stejné jako u běžných vojáků ruské armády, včetně materiální, lékařské podpory a sociálních záruk. Zvláštní pozornost by měla být věnována organizování zásobování dobrovolnických formací a oddílů lidových milic Donbasu technikou a výstrojí.

V průběhu plnění hlavních úkolů ochrany Donbasu naši vojáci na základě plánů a rozhodnutí Ministerstva obrany a Generálního štábu o obecné strategii postupu osvobodili od neonacistů i významná území Chersonské, Záporožské oblasti a některých dalších regionů. V důsledku toho se vytvořila dlouhá linie bojového kontaktu, která má více než tisíc kilometrů.

Co chci dnes poprvé veřejně říci? Již po zahájení speciální vojenské operace, včetně jednání v Istanbulu, představitelé Kyjeva reagovali na naše návrhy velmi pozitivně, přičemž tyto návrhy se týkaly především zajištění bezpečnosti Ruska a našich zájmů. Je však zřejmé, že mírové řešení Západu nevyhovovalo, a proto po dosažení určitých kompromisů dostal Kyjev fakticky přímý příkaz zmařit všechny dohody.

Ukrajinu začali ještě více zahlcovat zbraněmi. Kyjevský režim povolal nové gangy zahraničních žoldnéřů a nacionalistů, vojenské jednotky vycvičené podle standardů NATO a pod faktickým velením západních poradců.

Zároveň byl tím nejtvrdším způsobem posílen režim represí na Ukrajině vůči vlastním občanům, který byl nastolen okamžitě po ozbrojeném převratu v roce 2014. Politika zastrašování, teroru a násilí nabývá stále masovější, hroznější, barbarské formy.

Chci zdůraznit, že víme, že většina lidí žijících na územích osvobozených od neonacistů, a jsou to především historické země Novoruska, nechce být pod jhem neonacistického režimu. V Záporoží, v Chersonské oblasti, v Lugansku a Doněcku viděli a vidí ta zvěrstva, která páchají neonacisté v okupovaných oblastech Charkovské oblasti. Následovníci Banderových a nacistických trestatelů zabíjejí lidi, mučí je, házejí do vězení, vytvářejí seznamy (nepohodlných), vyřizují si účty, zasahují, mučí civilisty.

V Doněcké a Luganské lidové republice, Záporožské a Chersonské oblasti žilo před vypuknutím nepřátelských akcí více než sedm a půl milionu lidí. Mnozí z nich byli nuceni stát se uprchlíky, opustit své domovy. A ti, kteří zůstali – asi pět milionů lidí – jsou dnes vystaveni neustálé dělostřelecké a raketové palbě neonacistických militantů. Zasahují nemocnice a školy, organizují teroristické útoky proti civilistům.

Nemůžeme, nemáme žádné morální právo vydat nám blízké lidi na roztrhání katům, nemůžeme odmítnout jejich upřímnou touhu určit si svůj osud. Parlamenty lidových republik Donbasu, jakož i vojensko-civilní správy Chersonské a Záporožské oblasti se rozhodly uspořádat referenda o budoucnosti těchto území a obrátily se na nás, Rusko, se žádostí o podporu takového kroku.

Zdůrazňuji: uděláme vše pro to, abychom zabezpečili bezpečné podmínky pro konání referend, aby lidé mohli projevit svou vůli. A to rozhodnutí o jejich budoucnosti, které učiní většina obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky, Záporožské a Chersonské oblasti, podpoříme.

Drazí přátelé!

Dnes naše ozbrojené síly, jak jsem již řekl, operují na bojové linii, která přesahuje tisíc kilometrů, čelí nejen neonacistickým formacím, ale fakticky celé vojenské mašinerii tzv. Západu.

V této situaci považuji za nutné učinit následující rozhodnutí – které je plně adekvátní hrozbám, kterým čelíme – a zejména: pro ochranu naší vlasti, její suverenity a územní celistvosti, zajištění bezpečnosti našich občanů a lidí na osvobozených územích, považuji za nutné podpořit návrh ministerstva obrany a generálního štábu o provedení částečné mobilizace v Ruské federaci.

Opakuji, hovoříme výslovně o částečné mobilizaci, to znamená, že branné povinnosti budou podléhat jen občané, kteří jsou momentálně v záloze, a především ti, kteří sloužili v ozbrojených silách (jako profesionálové), jsou určitých vojenských odborností a mají relevantní zkušenosti.

Ti, kdo budou povoláni do vojenské služby, absolvují před odesláním k jednotkám dodatečný vojenský výcvik, přičemž budou zohledněny zkušenosti ze speciální vojenské operace.

Vyhlášku o částečné mobilizaci jsem již podepsal.

V souladu se zákonem o tom budou dnes oficiálně informovány komory Federálního shromáždění – Rada federace a Státní duma.

Mobilizační aktivity začnou dnes, od 21. září. Nařizuji vládám regionů, aby poskytli veškerou potřebnou pomoc při práci vojenských odvodových komisí.

Zvláště zdůrazňuji, že ruští občané povolaní do vojenské služby mobilizací dostanou postavení, platby a všechny sociální záruky jako profesionální vojáci.

Doplním, že vyhláška o částečné mobilizaci počítá i s dalšími opatřeními ke splnění požadavků vojenských objednávek. Vedoucí podniků obranného průmyslu jsou přímo zodpovědní za řešení úkolů zvyšování výroby zbraní a vojenské techniky a rozvinutí dodatečných výrobních kapacit. Na druhé straně, všechny otázky materiální, zdrojové a finanční podpory pro obranné podniky musí vláda okamžitě vyřešit.

Drazí přátelé!

Západ ve své agresivní protiruské politice překročil všechny meze. Neustále posloucháme výhrůžky vůči naší zemi, našemu národu. Někteří nezodpovědní politici na Západě hovoří nejen o plánech zorganizovat dodávky dalekonosných útočných zbraní na Ukrajinu – systémů, které umožní údery proti Krymu a jiným regionům Ruska.

Takové teroristické útoky, a to i s použitím západních zbraní, se již uskutečňují na příhraniční sídla v Bělgorodské a Kurské oblasti. V reálném čase, pomocí moderních systémů, letadel, lodí, satelitů, strategických dronů NATO, které provádí průzkum v celém jižním Rusku.

Ve Washingtonu, Londýně, Bruselu přímo tlačí na Kyjev, aby přesunul vojenské operace na naše území. Již otevřeně hovoří o tom, že Rusko by mělo být všemi prostředky rozdrceno na bojišti, po kterém by následovalo zbavení politické, ekonomické, kulturní, obecně jakékoli suverenity, s úplným drancováním naší země.

Rozjelo se i jaderné vydírání. Hovoříme nejen o západem podněcovaném ostřelování jaderné elektrárny Záporoží, které hrozí jadernou katastrofou, ale také o vyjádřeních některých vysokých představitelů předních států NATO o možnosti a přípustnosti tzv. použití zbraní hromadného ničení proti Rusku – jaderných zbraní.

Těm, kteří si dovolí taková prohlášení o Rusku, bych rád připomněl, že i naše země má různé prostředky ničení s různými komponenty i modernější než země NATO. A pokud bude ohrožena územní celistvost naší země, bezpodmínečně využijeme všech prostředků, které máme k dispozici, k ochraně Ruska a našich lidí. Není to bluf.

Občané Ruska si mohou být jisti:,územní celistvost naší vlasti, naše nezávislost a svoboda bude zajištěna, to ještě jednou zdůrazňuji, všemi prostředky, které máme k dispozici. A ti, kdo se nás snaží vydírat jadernými zbraněmi, by měli vědět, že větrná růžice se může otočit i jejich směrem.

Je v naší historické tradici, v osudu našich lidí, zastavovat ty, kteří usilují o světovládu, kteří hrozí rozkouskováním a zotročením naší vlasti, naší vlasti. Uděláme to teď a tak to bude.

Věřím ve vaši podporu.

Martina: Dušane, dají se dnešní útoky na exprezidenta Trumpa vysvětlit takovou zkratkou, že se zkrátka blíží volby? Tentokrát do Kongresu Spojených států, a proto část nejradikálnějších demokratů a aktivistů opět cítí, že musí Trumpa zničit?

Dušan Neumann: Pouze částečně. Ale dá se říci, že je to součástí strategie nebo širší strategie Demokratické strany. Ještě někdy v květnu, v červnu bylo téměř jasné, že ty volby vyhrají republikáni do obou komor. Jak tedy do Sněmovny reprezentantů, tak do Senátu. Potom, řekl bych, poměrně nešťastným rozhodnutím nejvyššího soudu, který zrušil takzvaný rozsudek Roe vs.Wade, tomu se říká potratový zákon, i když to v podstatě o potratech nebylo, vrátil rozhodování o potratech do pravomoci jednotlivých států. Demokraté toho využili jako útok na ženská práva, jako útok na demokracii a na všechno. A díky tomu se jim podařilo získat zase určitý náskok zejména u voličů do Senátu. Vycítili to a zjistili, že nejlepší strategií bude zatáhnout do těchto voleb věci, které vůbec nemají s Trumpem nic společného. Prezidenta Trumpa, protože je to dělící prvek, a teď jde jenom o hlasy nezávislých voličů. Trumpovy voliče už nikdo nepřesvědčí. Přesvědčené radikály také ne. Ale těch nezávislých voličů je kolem 20 % – a to je ten jazýček na váze, který je důležitý přetáhnout na svou stranu. A o to se teď právě demokraté snaží – vyportrétovat Donalda Trumpa jako zločince, zrádce – prostě naprostého ďábla v americké politice, neboť celé ty útoky už mají charakteristiku vyloženě osobní. Aby se co nejvíc nezávislých voličů, zejména voliček od něj odvrátilo. Aby se odvrátili od velmi špatné ekonomické situace, od katastrofální situace na amerických hranicích – a obrátili tedy svou nenávist vůči Trumpovi nebo posílili, a vlastně tím zachránili většinu Demokratické strany, aspoň tedy v Senátu.

Biden vyhrotil rétoriku proti Trumpovi, když označil miliony jeho příznivců za polofašisty

Martina: To znamená, že to, co se teď děje kolem osoby ex prezidenta Trumpa, vnímáš jako volební strategii?

Dušan Neumann: Určitě. To je pozadí nenávisti a strachu u demokratů, že by znovu mohl kandidovat na prezidenta. Možnost, že by znovu mohl vyhrát, tu je, ale rozhodující pro budoucnost Spojených států podle mě je výsledek těchto voleb. Protože, pokud by znovu potvrdili demokraté většinu v obou komorách, tak je ten skluz k takovému podivnému jakobínskému socialismu ve Spojených státech téměř nezastavitelný.

Martina: A proto i Joe Biden tak přitvrdil ve své rétorice, když řekl, že Donald Trump a trumpovští republikáni představují extrémismus, který ohrožuje naprosté základy naší republiky. Tohle řekl.

Dušan Neumann: Označil Trumpovy příznivce za polofašisty. Tam je to naprosto evidentní, ale musíme tedy podotknout, že těch voličů Donalda Trumpa bylo 75 miliónů. Čili téměř polovina nebo vlastně polovina, pokud budeme ty volby brát tak, že přesně nevíme, kde a jak se to zvrhlo, ale když připustíme, že byl zvolen Joe Biden, byť s jistými pochybnostmi, tak těch voličů je vlastně polovina. To znamená, že…

Martina: To znamená, že polovina jsou polofašisté…

Dušan Neumann: Polovina voličů Spojených států jsou polofašisté. Ano.

Postup FBI v Trumpově sídle vyvolal kritiku jako nezákonný i protiústavní

Martina: V každém případě se může jevit, že to svým nepřátelům Donald Trump poněkud usnadňuje. Já narážím na to, že vyšetřovatelé z FBI nalezli při srpnové prohlídce floridského sídla bývalého prezidenta Trumpa desítky prázdných složek na tajné dokumenty. To uvedla agentura AP a vyšetřovatelé tehdy prý zabavili přes stovku dokumentů z různých stupních utajení. To se jeví jako vážná věc. Jak to vnímají Američané? Jak to vnímáš ty? Vidíš zase nějaký spodní výr pod tím, anebo to tak zkrátka bylo, a Donald Trump je tady k těmto věcem takový generózní?

Dušan Neumann: Tady je těžké něco spolehlivě potvrdit, protože… Když agenti FBI vtrhli do sídla Donalda Trumpa, tak si počkali tři dny od vydání povolení k domovní prohlídce, až Donald Trump nebude doma. A vtrhli tam, když Trump nebyl doma, ale v jeho sídle bylo několik právníků. Tedy víceméně právniček, které se staraly právě o vztah Donalda Trumpa a jeho budoucí prezidentské knihovny a Národního archivu, co komu a kam patří. Donald Trump, a vlastně ten jeho tým už několik beden nebo krabic těchto dokumentů Národnímu archivu vrátil. Takže když on tam nebyl, tak oni udělali prohlídku, ale ty právníky nepustili k tomu, aby sledovali, co vlastně tato prohlídka obnáší. Což je naprosto protiprávní, a dokonce je to i protiústavní. Trumpovi zastánci to využili, dalo by se říct, k takovému propagandistickému triku, kdy říkali: Ano, oni lezli i do ložnice Melanie a prohrabávali se jí i jejím spodním prádlem a podobné věci.

Martina: Prohlédli synkův pokoj…

Dušan Neumann: Ano, synkův pokoj, vypáčili Trumpův trezor. Což by udělal pochopitelně jen idiot, aby si schoval nějaké takové dokumenty do vlastního trezoru, o kterém každý ví, kde je.

Martina: Já si osobně myslím, že když tedy použiji tady tvůj výraz, tak jenom idiot by si nechal složky od tajných dokumentů? Jak to vnímáš?

Dušan Neumann: Já se ještě musím vrátit k tomu, jak to funguje. Každý odcházející prezident má zájem odnést si co nejvíce dokumentů jaksi dokládající jeho pozitivní činnost. A tyto dokumenty mu připraví prezidentská kancelář. Zabalí mu je a pošlou mu je. Nebo odvezou tam, kam on chce. Ty dokumenty musí být odtajněné. Nejvyšší pravomoc k odtajnění dokumentů má prezident Spojených států. Pokud Donald Trump prohlašuje, že ty dokumenty odtajnil, tak prostě není o čem mluvit. Jde o to, jaké dokumenty odtajnil. Podle mne tam je ještě takový jiný podtext, a ten je v tom, že já si myslím, že prezident Trump si hlavně nechal dovézt všechny dokumenty, které potvrzují jeho nevinu v takzvaném Russian Hoax. V tom obvinění, že ho tam dosadil Putin. A v tom, že zcizil volby v roce 2016, což ostatně prohlašovali jiní nedemokratičtí senátoři, ale těm nikdo do bytu za to prohlášení nikdy nevtrhl, že. Takže si myslím, že Donald Trump… Ale on provokuje, že… I když si myslím, že se trochu umírnil, ale stále je to prostě polír ze stavby s chováním řeznického psa vůči novinářům. A to se neodpouští.

Je podivné, že FBI vyrazila hledat k Trumpovi přísně tajné materiály až 18 měsíců po jeho odchodu z Bílého domu

Martina: Dušane Neumanne, ty jsi teď vysvětloval, že americký prezident má nejvyšší pravomoc odtajnit jakési dokumenty. Asi ne absolutní, ale největší, co se týká jedné osoby. Ale přesto FBI tvrdí, že zabavila stovku dokumentů ve stupni utajení důvěrné, tajné a přísně tajné. Co si počít s touto informací?

Dušan Neumann: Pokud víme, jak fungují vládní byrokracie všude, tak jakýkoliv úředník, který cítí, že by mu něco moc neprospělo, tak to označí jako tajné, na což má právo. To tajné vlastně znamená, že se to do novin dostane o tři dny později, než by se to dostalo normálně. Co je rozhodující a asi nejzávažnější, je to přísně tajné. Ale to je tak přísně tajné, že se nikdo nedozví, co to vlastně bylo. Ale teď si jen uvědomte jednu věc. Samozřejmě, všechno se to proláklo do Washington Post, že to bylo přísně tajné. Údajně jsou to dokumenty s kódy pro nukleární zbraně a tak dál. My přesně nevíme, co to je. Ale dovedete si představit, že by v Pentagonu, nebo na ministerstvu obrany, nebo v Bidenově kanceláři čekali osmnáct měsíců a hledali, kde jsou ty tajné dokumenty? Vždyť oni je šli hledat osmnáct měsíců po tom, co Donald Trump opustil Bílý dům! To už se do hlavy moc nevejde. Chápal bych, kdyby se ty dokumenty ztratily, a oni je nemohli najít po 20. lednu, kdy Donald Trump odešel, ale po osmnácti měsících? To je nikdo nepostrádal? A to ty dokumenty nebyly tak závažné, že je nikdo nepostrádal, nebo že byly tak závažné? Jak to, že se nespustila celostátní pátrací akce? Jak to, že pokud byly tak závažné, tak se kódy okamžitě neměnily? To jsou tak důležité věci, že si myslím, že to nemůže být skutečné, protože ti vojáci by si to nenechali líbit, kdyby se jim to ztratilo.

Martina: Oni operují tím, že ve floridském sídle Mar-a-Lago našli přes 40 složek na tajné dokumenty, a vyšetřovatelé teď řeší, kde skončily spisy, které obsahovaly. A já teď zase položím konkrétní, řečnickou otázku. Opravdu může být někdo tak hloupý, že si nechá ty složky?

Dušan Neumann: Já si myslím, že asi ne, ale to jsou vlastně desky, na těch deskách je nějaké číslo. Jestli mu je tam do těch beden někdo přibalil nebo nepřibalil, to se asi nikdy nedozvíme. A ony byly prázdné. Tam nic nebylo, to byly desky. Takže, co to dokazuje? Nedokazuje to vůbec nic.

Martina: Trumpovi právníci požadují, aby bylo prověřování dokumentů zastaveno, dokud nebude jmenován nezávislý vyšetřovatel. Má s tím americká administrativa problém?

Dušan Neumann: Tak Bidenova určitě, v minulosti byl nezávislý vyšetřovatel jmenován několikrát na daleko menší a méně závažné záležitosti, myslím, že zrovna zemřel jeden z těch zvláštních vyšetřovatelů, který kdysi vyšetřoval Clintona a jeho věc. To je to, že on měl takzvanou aféru Whitewater a tam ještě byla Monika Lewinská. Ale funkce nezávislého vyšetřovatele je v americké tradici, není to tedy nic nového, je vyzkoušená. Není vždy úspěšná, je vždy hodně drahá, ale ten požadavek je naprosto v pořádku a prezident na něj má právo, protože oni mezi dokumenty, které odnesli, odnesli i dokumenty, na které se vztahuje soukromí mezi právníkem a klientem.

Martina: Deset tisíc vládních dokumentů, které nepodléhaly utajení.

Dušan Neumann: Přesně tak. A teď si ještě uvědomte, že celá ta záležitost byla nařízena ministerstvem spravedlnosti pravděpodobného, budoucího politického konkurenta, což je Joe Biden. A je pravděpodobné, že prezident Trump bude znovu kandidovat. A v tom případě tam není osobní nezávislost, a je třeba tam dát někoho nezávislého, aby se zjistilo, proč, co a jak. Oni to budou dlouho oddalovat, až se po volbách zjistí, že vlastně o nic nejde, ale to už bude po volbách a ulpí to.

Martina: Dovedeš si představit, že by byl Donald Trump opravdu natolik nezodpovědný, že třeba skutečně měl dokumenty, které už neměl právo mít v rukou, a mohl třeba ohrozit i národní bezpečnost? Umíš si to představit?

Dušan Neumann: Já si dovedu představit, že by mu něco uniklo. Dovedu si představit, že by se snažil získat dokumenty, které se právě týkaly té údajné spolupráce nebo špionáže pro Rusko. V tom, aby se bránil, chránil a případně i pronásledoval ty, kteří to proti němu zorganizovali. Ale nedovedu si představit, že by měl nějaký dokument, který by mohl ohrozit národní bezpečnost. Jaký dokument by to mohl být? Dovedete si něco takového představit? Já tedy ne, pokud by to tedy nebyl číselný kód k tomu takzvanému knoflíku, i když to tak nefunguje. Je to daleko složitější. Celá ta záležitost spuštění nukleárního útoku nebo obrany, o které zaplaťpánbůh nic nevíme. Protože čím míň se o tom ví, tak tím míň o tom ví i protistrana. Takže já si to nedovedu představit. Je pravda, že určitá Trumpova velkohubost naznačuje nebo nabízí možnost, že by něco takového mohlo udělat, ale zase na druhou stranu je to obchodník a byznysman, který je podle mě velmi opatrný. Pokud se týče takovýchto věcí, a zejména velmi zkušený, neboť už jako „develotr“, jak já jim říkám, v New Yorku byl souzen a vyslýchán posledních třicet let téměř nepřetržitě. Takže on v tom má skutečně zkušenosti.

Demokraté chtějí poštvat proti sobě Trumpa a guvernéra DeSantise

Martina: Ty jsi naznačil několik teorií, co si o tom myslíš. Řekni mi, když ještě tak vyjmenujeme, co ty usuzuješ na základě tvého pozorování, tvých zkušeností i toho, co píší americká média. Co může všechno být v pozadí této kauzy?

Dušan Neumann: Podle mě je to teď rozhodně budoucí výsledek mezitermínových voleb. O to jde v prvním a posledním pádu. A ten druhý následný jsou budoucí první prezidentské volby, je to politická záležitost. Podle mě to není nic jiného, než tato politická záležitost, protože i když to média moc neukazují, Biden je zcela neschopný a senilní stařík, který čím je na tom jaksi mentálně hůř, tím je zlostnější a arogantnější, a to, že nastoupil, a všichni, i ti, kteří ho nevolili, doufali, že ten jeho základní, první projev pomine, tak se ukázalo, že je to přesně naopak, bohužel. Takže oni potřebují najít někoho, kdo by Bidenovu roli převzal. Ale hlavně potřebují odstavit dalšího příštího konkurenta, a snahou je i poštvat proti sobě Donalda Trumpa a Ronalda DeSantise, guvernéra Floridy, který v některých průzkumech mezi republikány, a zejména mezi nezávislými, pokud by chtěl kandidovat na prezidenta, tak má už dnes i náskok před Trumpem.

Část FBI, především její vedení, funguje jako politická policie

Martina: Ty jsi říkal, že ta celá akce byla na pokyn ministerstva spravedlnosti. Ten zátah provedla FBI a vzniklo něco velmi nepřesvědčivého. Já bych skoro řekla, že když se dají takovéto legendární instituce dohromady, tak že by možná mohly vymyslet společně něco, co by bylo uvěřitelnější. Jak si to vysvětluješ?

Dušan Neumann: Je to zajímavé, ale oni jsou nepoučitelní. Když se podíváme do minulosti a do historie FBI, tak ona byla vlastně nepolitická do té doby, než chytili Johna Dillingera, ale vezměte si celou poválečnou historii, mccarthismus, kdy FBI vyšetřovala takové lidi jako Charlie Chaplin, lidé, kteří nakonec ze Spojených Států emigrovali. Po mccarthismu byla chvilička oddechu, a pak přišla 60. léta – a koho FBI vyšetřovala? Johna Lennona téměř pronásledovala, Martina Luthera Kinga, kterého se snažila i v představách amerického publika, zejména černošského, zhanobit jeho manželskými aférami, které se pak ukázaly, že nebyly. Takže oni to dělají pořád stejně. Ten byrokratický model tam je, a bohužel FBI, já tvrdím tedy ty špičky FBI, jsou vždy politické a vytváří si kruh právě těch svých politických vykonavatelů, je to záležitost špiček. A těch lidí je pár, třicet možná.

Martina: Ty říkáš, že ty špičky jsou vždy politické, ale tyto špičky určují, čemu a jak se bude celá instituce věnovat. I všichni ti řádoví agenti. Znamená to, že to, jak desítky let FBI sama sebe prezentuje jako nestrannou a apolitickou instituci, tak je to hra na apolitickou instituci?

Dušan Neumann: Opět musíme oddělit federální policii. A pak máme špičku, což by se dalo říct, že to je něco jako protikorupční politická policie – a ta je vždycky politická. To bylo za Edgara J. Hoovera. Vždyť, jen si vzpomeňte, co udělal na rodinu Kennedyů. Ne, že by si John Kennedy to sledování nezasloužil, co se týče zejména slabého pohlaví. Ale Robert Kennedy v tom byl docela nevinně, ale jemu seděla FBI na košilce celou dobu. Takže ono to vždycky bylo politické v těch špičkách. A asi se to nedá nějak rychle zvrátit. Zásadní chybou Donalda Trumpa bylo, že jmenoval šéfem FBI sice republikána, ale jak se říká v Americe: RINO (Republican in name only). Raye, který od začátku, co byl jmenován, tak nic jiného nedělal, než přikrýval ty nejhorší politické výstřelky svých špičkových agentů právě na této politické scéně. Já si je všechny nepamatuji, ale bylo jich dost.

Martina: Já jenom teď odbočím. Zaregistrovala jsem, že ty jsi také nepoučitelný, protože po čtyřiceti letech v Americe, a ještě navíc teď, v téhle době, použít pro ženy slabé pohlaví, to si skutečně koleduješ. U nás ještě dobré, ale u vás doma to neříkej.

Dušan Neumann: To my, ti zapadlí vlastenci, děláme tu chybu, že ještě píšeme president.

Martina: Ano, a gymnasium. Já se vrátím k tomu, co ty jsi říkal o tom, že vlastně, jestli jsem to správně pochopila, tak jsou vlastně dvě FBI. A přinejmenším část FBI, podle toho, co ty jsi před chvílí říkal, se nyní chová jako, řekněme, politická policie a vždycky se tak chovala?

Dušan Neumann: Ano, ale právě že jako politická, protože někdy byla na straně, řekněme, těch ultrakonzervativců. Podle toho, kdo vládl. To bylo za Edgara J. Hoovera, kdy vyloženě táhla směrem k mccarthismu proti Kennedyům. Proti celé té generaci beatniků. Pak se to jakoby převrátilo. Trošku se to vyčistilo za prezidenta Reagana, ale prezident Obama ji vrátil do těch „správných“ kolejí.

Martina: Aha… Už zase šlape, jak má.

Dušan Neumann: A Trump to podcenil, podle mě. Anebo to vůbec nedocenil. Na Trumpovi je vidět, že do toho vstoupil prostě jako polír. On měl velmi dobré nápady, ale absolutně politicky nezkušený a neschopný kompromisu v těchto, dalo by se říct, morálně etických záležitostech. Když někdo vstupuje do vlády, o které ví, že je byrokratická, a prohlásí, že tam vstupuje proto, aby vyčistil žumpu nebo bažinu, tak si může být jistý, že moc podpory v té byrokracii nenajde. A to byl přesně případ Donalda Trumpa.

Martina: Ty jsi řekl, že za Obamy se část FBI zase vrátila do těch v uvozovkách správných kolejí. To znamená do politikaření. Do té politické policie. Řekni mi, u nás se politické policii svého času říkalo Státní bezpečnost. Vím, že Ameriku totalita neovládla ještě zcela, jako naši zemi za časů Státní bezpečnosti. Ale když tedy vezmu tu část FBI, o které jsme se bavili jako o politické policii, jsou tady nějaké styčné prvky se Státní bezpečností, anebo je to přehnané srovnání?

Dušan Neumann: Tak bohužel jsou. Zatím se americká policie neuchyluje k tomu, že by se ti lidé ztráceli, nebo byli mučeni a biti. Nebo k vyhazování dětí ze škol a podobně. Ale náznaky tady jsou. Například existuje seznam příznivců Donalda Trumpa, a zejména z jeho bývalé vlády, kteří jsou pod stálým dohledem. Jeden z jeho bývalých ministrů Navarro, který bydlí v podstatě proti sídlu FBI ve Washingtonu, tak toho si mohli předvolat, a on mohl přijít. Ne, počkali si na něj před barákem, nasadili mu želízka a řetězy na nohy – a v těch řetězech ho odvlekli a k tomu si pozvali i televizi. Takže tady je vidět, že je to politická hra. Něco podobného se stalo s jeho jiným příznivcem, který pro něj sháněl peníze na politické akce, které ho také vlastně… Pozvali si CNN a ráno v půl šesté sedmdesátipětiletého pána vytáhli v pyžamu z postele a odvlekli ho. No, byl zavřený tři dny a pak ho pustili, protože na víc nebylo. Ale už to na něm visí. Takových lidí je víc. Kongresman, já nevím, teď si nevzpomenu přesně na jméno, seděl s rodinou v neděli v restauraci, obklopila ho FBI a sebrala mu mobilní telefon. Zabavili mu ho. Na místě. Kongresmanovi. Pokud chtěli nějaké zprávy, tak dřív se to dělávalo, a za těch republikánů se to dělávalo mírně, aby se moc neohrozila prestiž vlády i té byrokracie. Tak se ten dotyčný předvolal a řekne se: Přineste nám tamto. My si o tom popovídáme. Tady vám řekneme proč, a dostanete na to papír a hned vám to vrátíme. Ale nikdy nikoho nepřepadli na ulici. To se prostě nedělalo. I to přepadení. Já tomu říkám přepadení. I toho sídla Donalda Trumpa. To je poprvé v historii Spojených států. Nikdy žádný bývalý prezident nepoznal takovéto zacházení. A také mohli říct: Donalde, tak nás tam pusť. Ukaž, co v těch bednách máš.

Pro Trumpa, pro chlapa s egem o velikosti několika autobusů, je ponížení nepřijatelné

Martina: Od kdy se toto začalo dít? Ty jsi teď řekl, že Donald Trump si takovéhoto zacházení užívá jako první prezident, ale zabavování mobilu, nasazování takzvaného medvěda senátorům, kongresmanům a pozývání vždy ochotných médií, které u těchto sólokaprů rádi svítí. Od kdy se toto začalo v Americe dít?

Dušan Neumann: Od okamžiku, kdy Donald Trump odmítl uznat výsledky prezidentských voleb jako legitimní a požadoval vyšetření. To začalo hned tím. A zase: On podal šedesát různých stížností. Jeho právníci, samozřejmě, podali šedesát různých stížností a žádostí o vyšetření – a všech šedesát soudy zamítly. Média to prý berou tak, že byly neoprávněné, že v tom nic nebylo. A že si to vymyslel. Ale oni to ani nepřipustili. Nepřipustili k nějakému podrobnějšímu vyšetřování. Takže… A jak je Donald Trump paličatý, tak on se zatvrdil a šel do toho po hlavě. Rozumný politik by to neudělal. Ten by to nechal plavat. Na druhou stranu tím u těch svých příznivců vzbudil dojem, že asi něco na tom bude, protože ti všichni si řekli: Podívejme se. Pokud, řekněme, Donald Trump tvrdí, že Wisconsin, Arizona a Pensylvánie, že ty volby neproběhly dobře, a já jsem ten Joe Biden a jsem si jistý, že proběhly, tak řeknu: Donalde, sestavíme nezávislou komisi. Půl tvých lidí, půl mých. Vyber si tři okresy a tam to přepočítáme. No a uvidíme. A to nikdo neudělal. A to, že to neudělal už vzbudilo u Trumpových příznivců silné podezření. A bývalo by to nic nestálo. A pokud by to bylo nějak na vážkách, tak by se to stejně vzalo, a Trump by to asi uznal. Ale protože byl odmítnut, vlastně ponížen, a to pro chlapa s jeho egem o velikosti několika autobusů nepřijatelné, takže on se chová jako Trump. Ne jako politik.

Martina: A hlavně to, že šedesát stížností soudy zamítnou, vlastně oddalují pověření nezávislého vyšetřovatele, tak to chtíc nechtíc vzbuzuje spoustu otázek, nejistot a pochybností.

Martina: Pane Štěpáne, jsem ráda, že vás tady mám. Ještě dodám, že jste analytikem společnosti ENAS, člen Institutu pro energetiku a také člen expertní skupiny Energie není luxusní zboží. Buďte vítán.

Vladimír Štěpán: Dobrý den.

Martina: Pane inženýre, pojďme se věnovat nejprve domácnostem. Z médií víme, jak už jsem tady zmínila, že vláda rozhodla stanovit strop na cenu elektřiny pro domácnosti, veřejný sektor a živnostníky na úrovni 240 eur za megawatthodinu. Podle vládních propočtů na české koruny dosahuje tedy strop šesti korun za kilowatthodinu. Co tomu říkáte? Je to dostatečné? Je to řešení? Je to to, co nám může pomoct?

Vladimír Štěpán: Ono je to potřeba vzít v širších souvislostech – musíme začít od ceny elektřiny na burze, a sice proto, že obchodníci na burze víceméně kupují. Takže když bych to bral tak, že cena na burze byla nedávno i 27 korun (v tom, jak jste říkala koruny za kilowatthodinu), a když byla ta demonstrace v Praze, tak den předtím cena klesla na 500 eur – to znamená nějakých 12,50 Kč, což je polovina –, a po demonstraci klesla i cena plynu. Pan Fiala zavedl i tu, řekl bych, zastropovanou cenu energie pro obyvatelstvo a malý průmysl. A ta je zase poloviční proti té ceně 500 eur (proti těm 12,50 Kč), a to je těch 250 eur.

Když bychom brali, co lidé platili, tak loni platili řádově za topení 50 tisíc, teď za topení elektřinou budou při tomto tarifu platit 200 tisíc. Proto říkám, že beru spotřebu domů třeba 20 megawatthodin, tak je to těch 200 tisíc. Protože když si vezmu, že je to šest korun za kilowatthodinu včetně DPH, ale bez distribuce, tak s tou distribucí je to deset korun. A to už potom opravdu znamená těch dvě stě tisíc, a to už je docela dost. A domácnosti jsou v situaci, kdy jim postupně končí třeba ty zastropované ceny, a ony třeba platily třicet tisíc, padesát, potom sedmdesát, osmdesát, sto… a teď právě už většina domácností směřuje k těm dvěma stům tisícům.

A já si myslím, že z toho pohledu, jak vláda stanovila ty ceny, tak že tam byl bohužel jenom jeden cíl – stanovit to ještě na sociálně přijatelné úrovni; to jest – když jsem měl ceny elektřiny dvě koruny, pět korun, sedm, potom dvacet a pak to snížím na deset, tak domácnosti strašně ušetřily, že jo… z dvaceti na deset. Hurá, to jsme jim pomohli. No, ale je to těch 20 tisíc. To je ta taktika, že 200 tisíc, to znamená nějakých 12 až 15 tisíc měsíčně záloha na topení – to většina domácností ještě snese. Takže pak to má ty dvě věci – první je, že bychom si měli říct, kolik by měla být cena elektřiny v České republice. Jestli je elektřina jenom zboží, se kterým se obchoduje na burze, anebo jestli to je veřejný statek, jak říká náš kolega Pavel Janeček, a tak s ní proto zacházíme.

My jsme na to šli dvěma metodami. Ta první, kterou navrhl vlastně na podkladě našich propočtů a úvah ministr Blažek, znamená, že by cena elektřiny byla regulovaná. Tedy že bychom uznali například ČEZu jeho výrobní náklady, přiměřený zisk, a z toho by vyšla cena maximálně sto eur. A už jsme zase na polovině z těch dvou set čtyřiceti – na sto. Tam by ta cena měla být. Na Slovensku mají šedesát dva – a tato cena pokrývá náklady elektráren, a ještě zbývají prostředky na investice. To znamená, že je tam dostatečný zisk. Tady těch sto by znamenalo, že ČEZ má 400 % zisku – kdo to má? To by bylo těch sto. Ale my (vláda) říkáme 240 a pan hejtman Kuba tvrdí, že níž už nemůžeme – a já říkám, že můžeme; právě na těch 100.

Druhá metoda je ta slovenská, která nás vede k tomu samému, a sice že bychom zdanili jaderné elektrárny, to je ta daň z nadměrných zisků jaderných elektráren. Když jaderná elektrárna vyrábí kilowatthodinu za dvacet haléřů, tak proč by nemohla prodávat za čtyři koruny včetně distribuce? Je tam dostatečný zisk, právě těch 400 % – zase jsme u toho –, a to odpovídá té ceně 100 eur za megawatthodinu. Tam se my chceme dostat. Třetí důvod pro to je ten, že ČEZ vyváží a prodává elektřinu na rok ’23 za 90 až 110 eur. Tak proč bychom nemohli mít zastropovanou cenu, když mu to vyhovuje a vyhovovalo? Proč bychom nemohli mít na sto?

Nedělám si žádné iluze o tom, co se děje v ČEZu

Martina: Proč…? Vy jste tady řekl dvě až tři cesty. Když bychom se bavili o tom, že by se prodávalo za 100 eur za megawatthodinu – proč to takto nejde, když to doposud šlo? Pak jste naznačil slovenskou cestu. Tam by nám určitě někdo kontroval tím, že Slováci mají nízké ceny pro domácnosti, ale o to větší ceny pro firmy a veřejné instituce, které to dorovnávají, takže by nám zase vysvětlili, že tím by to naskákalo třeba domovům důchodců… Tak řekněte mi – kudy z toho vede cesta? Je 240 eur za megawatthodinu podle vás dobré řešení? Mohla vláda dělat něco jiného? Může dělat něco jiného? A měla by dělat něco jiného?

Vladimír Štěpán: To je víceméně to, co jsem říkal. Když na Slovensku mají, dejme tomu, těch 62 eur pro domácnosti a průmysl kupuje za tržní ceny, tak to není tak, že by to přelili z domácností. Ne – těch 62 je cena, při které elektrárny pokryjí náklady a mají takový zisk, že kryjí i svoje investice. Kdo tohle vykládá, tak mluví úmyslnou nepravdu. To není pravda. Takže kdybychom my šli na těch sto eur, tak můžeme dát tu cenu pro domácnosti i pro průmysl stejnou. Co potřebuje průmysl? Průmysl potřebuje mít cenu předvídatelnou, aby mohl investovat, a konkurenceschopnou k okolí. A když si to tak vezmu, tak těch 240 není cena až tak konkurenceschopná okolí. To znamená, že oni musí být konkurenceschopní. A těch 240 je vlastně cena jenom pro ty domácnosti.

Pak oni už řekli: „Nezastropujeme plyn, půjdeme na to jinak.“ Takže tady se skutečně pořád točíme kolem té ceny 100 eur za megawatthodinu. Ministr Blažek dokonce říkal, že já jsem člen jeho týmu. Dobře… pozval mě na poradu, kde přednesl ve dvou variantách svůj návrh na těch v podstatě sto eur – on taky –, a vyšlo mu z toho, že uznal ty výrobní náklady a 400 % procent zisku ČEZu. Takže to je tak obrovské číslo a ČEZ by si při tom čísle 100 eur nejen kryl svoje, ale ještě by vyplatil dividendu mezi čtyřiceti a padesáti korunami jako dosud.

Například v roce ’21 stoupl oproti roku ’20 zisk ČEZu o 100 % a dividenda se snížila. Tak jakou má vazbu toto navýšení dividendy? Ten ČEZ je černá skříňka, tam ty peníze mizí. Já si nedělám iluze o tom, co se v ČEZu děje. Takže pořád se k tomu vracíme, všude – i na té demonstraci –, pana Fialy se písemně zeptáme, proč to nezastropoval na té ceně maximálně sto eur. To vyhovuje všem – i průmyslu, i domácnostem… všichni mají zisk, všichni jsou spokojeni.

Martina: A neznamenalo by to navyšování našeho dluhu?

Vladimír Štěpán: Ne, nula. Abychom si udělali představu – kdybychom tam dali tu daň z nadměrného zisku (to je ta slovenská cesta), tak odčerpáme tímto z ČEZu jenom z jaderných elektráren sto miliard korun za rok. To je nadměrný zisk jaderných elektráren.

Martina: Není to ten důvod…?

Vladimír Štěpán: Teď nerozumím…

Martina: No, že jde o to mít co největší zisk.

Vladimír Štěpán: No ale ten ČEZ ho nemá, ten vždycky někde zmizí. Tam je tenhle zisk a kam zmizí? Když si vezmu, že kromě z těch jaderných elektráren má ještě z uhelných elektráren výrobní cenu cca korunu padesát včetně povolenek, a tady to je těch šest korun, co vláda zastropovala, tak to je ještě 4x víc i u uhelných. Takže ČEZ má zisk, tady by se mu zdanilo jenom to jádro za těch 0,20 za korunu a těch 1,50 Kč uhlí proti těm šesti korunám, tam by ještě vydělával 4,50 na každé a tady taky; ten zisk by byl obrovský – i z těch ostatních zdrojů. Takže tam skutečně není žádný důvod pro to, aby se toto neprovedlo. Protože když se to neudělalo, tak to znamená, že my máme nejvyšší ceny elektřiny v Evropě – ne Slovensko, ale my – a nejvyšší na světě, když vezmeme v úvahu paritu kupní síly neboli naše platy, co si za ně koupíme.

Martina: A přitom jsme výrobci…

Vladimír Štěpán: … nejlevnější na světě.

Martina: … nejlevnější na světě a asi bychom dokázali být v elektřině soběstační.

Vladimír Štěpán: Ne že jsme soběstační, ale ještě vyvážíme dvacet procent naší vyrobené elektřiny.

Martina: Řeknu vám, že kdybych teď jela autem a hlavou by se mi honila ještě spousta dalších myšlenek nebo bych teď vařila oběd pro děti a poslouchala náš rozhovor, tak řeknu: Já jsem z toho zmatená…

Vladimír Štěpán: No hlavně abyste nenabourala, protože já asi jo.

Martina: Platím stále víc, vyrábíme levně – nejlevněji –, platíme nejvíc, vyrábíme dost… Pojďme tuhle kaši uvařit trošičku stravitelnější, aby tomu rozuměl člověk, který není odborníkem na energetiku. Jestli mohu poprosit. Naše vláda přišla s návrhem jistého druhu spasení a já se znovu úplně jednoduše ptám: Myslíte si, že udělala dost?

Vladimír Štěpán: Neudělala dost. Mohla udělat daleko víc, vůbec nic by se nestalo. Protože ty škody, které vzniknou tím, že to pro obyvatelstvo zastropovala takto vysoko, že lidé skutečně pořád ještě můžou kvůli vysokým cenám energií a kvůli vysoké inflaci přijít o ty domy, a teď už se objevilo, že musí i zvýšit daně… Jaké zvýší? Průmysl krachuje, obyvatelé na to nemají, zbývají ještě domy. A jsme u té daně z nemovitosti z tržní hodnoty, neboli to je to, jak říká Schwab – do roku 2030 připravím dva a půl milionu Čechů o tento majetek, nebudou vlastnit nic, my je zbavíme této povinnosti. Tak teď už jsme tady u toho, že se zase zvýší daně.

Martina: Dobře, vy říkáte: Vláda neudělala dost, mohla udělat víc. Proč neudělala víc? Protože nás nechce šetřit? Je to asociální jednání?

Vladimír Štěpán: To je právě toto tvrzení pana Schwaba, což je ředitel mezinárodního Světového ekonomického fóra, jak připraví Čechy o ty jejich domy. Protože my máme těch domů nejvíc, my si musíme uvědomit, že tady je dva a půl milionu domů, a to je daleko nejvíc v celé Evropě. Tady je o co hrát.

Martina: Takže toto všechno má vést jenom k našemu ožebračení?

Vladimír Štěpán: Ano, to má vést k našemu ožebračení a já zkoumám, jestli to vláda dělá úmyslně, anebo z hlouposti. A zatím docházím k tomu, že úmyslně.

Mráz přichází ze Západu

Martina: A mluvíme jenom o naší vládě, nebo když vzpomínáte pana Schwaba, tak mluvíme o Evropě, o dalších sousedských zemích, nebo o Unii… O kom mluvíme? Kdo je ten, kdo si brousí zuby na to, že ještě my máme třeba svoje domky s předzahrádkou?

Vladimír Štěpán: No tak jak říkají mnozí lidé – mráz už nepřichází z Východu, ale ze Západu. Protože tady je evidentní, když bychom se dostali k tomu plynu – tady byl ruský plyn za deset korun. Tuto zimu, co bude, koupil pan Síkela plyn přes tři miliardy v plovoucím terminálu v Holandsku, tři a půl miliardy je v našich zásobnících, a když to sečtu, tak je to skoro sedm miliard kubíků. Ano, to stačí pro pokrytí našich zimních potřeb od října do března, ale místo deseti korun ruského plynu zaplatíme šedesát až osmdesát. Tak si spočtěte třeba padesát nebo šedesát korun krát těch sedm miliard kubíků a zjistíte, že zaplatíme tuto zimu o tři sta padesát až čtyři sta miliard víc, než bychom platili, kdybychom tady měli ten ruský plyn. A my ho vlastně bereme ze Západu, od Číny a Ameriky a dalších států – a říká se tomu americké LNG. Američané zázračně ze dne na den zvýšili svoji kapacitu o padesát procent – neboli zajeli si do Ruska… Takže žádný idealismus…

Martina: A víte to jistě?

Vladimír Štěpán: Píše se v novinách, že jak Číňani, tak USA… V novinách bylo zveřejněno, že Amerika kupuje ruské suroviny – ropu, plyn a další suroviny – v hodnotě sto miliard korun za měsíc. To bylo několikrát publikováno.

Martina: A Joe Biden byl, pokud vím, ještě vyjednávat v Saúdské Arábii.

Vladimír Štěpán: No tak jistě… Ale tohle z toho Ruska je, řekl bych, důležité, protože oni říkají: Ale my to musíme dělat. Protože kdybychom to neudělali, tak dopad těch protiruských sankcí na nás by byl horší než na Rusko. A na koho na světě je největší dopad protiruských sankcí? Na Českou republiku, která kupuje všechen plyn na burze, která nefunguje a je zmanipulovaná, a zrovna tak u elektřiny.

Martina: Proč jsme ze sebe udělali takovou kavku vhodnou k oškubání? Kdo rozhodl, že Česká republika bude ten morální etalon a ohňostroj mravnosti, který na sebe vezme všechny hříchy světa?

Vladimír Štěpán: Tak v elektřině to je ČEZ, který vlastně zneužil ceny na burze – třeba těch pět set eur – tím způsobem, že on sice vyveze deset patnáct terawatthodin do ciziny, to je v pořádku, ale potom na té burze jsou ceny pět set šest set, ale on, ačkoli to neprodal na burze, tuto cenu uplatňuje na domácí odběratele, jako že to je tržní cena. Takže tady máte jasného viníka: ČEZ. A komu patří ČEZ? Sedmdesát procent státu, takže to řídí stát. To jsme u elektřiny. U plynu je to to samé. Já říkám – tak nám, pane Fialo, zdůvodněte, proč vy nechcete ten ruský plyn, když celá Evropa ho bere; buď dlouhodobými kontrakty, nebo jiným způsobem přes překupníky. Ale vy jste udělali to, že říkáte, že to je americké LNG nebo nigerijské nebo nějaké… ale on to je převážně zase ruský plyn, jenom dodaný ze Západu a za takové ceny, že zaplatíme ročně o čtyři sta miliard korun víc.

Martina: A to všechno se děje jenom proto, že někdo chce můj třípokojový byt?

Vladimír Štěpán: No asi jo. Co jiného máme? Všechno ostatní už mají… Už máme jenom ty domy, byty a průmysl. A podívejte se na průmysl, když se dostanu k tomu, jaká je podpora průmyslu, což bude další část. Ještě chci ale upozornit na jednu věc – jestliže máme zastropované ty ceny na úrovni dvě stě čtyřicet eur, třeba pro ty domácnosti, tak na burze je cena pět set a nebo může být i tisíc. Ten rozdíl někdo musí platit – neboli ti dodavatelé nakoupí za tuto cenu a budou muset prodávat za těch dvě stě čtyřicet. Ten rozdíl zaplatí stát. A zadlužení státu neboli krach státního rozpočtu… aby nebyl, zvýšíme ty daně z nemovitosti, a už jsme u toho zpátky. To je ten třetí nástroj. Musíme přece, vždyť se chceme zbavit ruského plynu. A už vidíme tu faleš.

Martina: My momentálně předsedáme Evropské unii. Už jsme mnohokrát zmínili, že naše vláda určila strop dvě stě čtyřicet eur za megawatthodinu, ale Evropská unie navrhuje strop na sto osmdesát eur za megawatthodinu, a Slovensko dokonce zastropovalo, jak jste zmínil, na jednašedesát eur, a Francouzi dokonce na čtyřicet šest eur. Kdo mi vysvětlí, proč je to tak? Kdo mi vysvětlí, že my jsme na tom tak, jak na tom jsme?

Vladimír Štěpán: Víceméně už jsme to probrali. To Slovensko při ceně šedesát dva eur má pokryté náklady a zisk. Je to dohoda mezi státem a majiteli slovenských elektráren, kteří si tu cenu stanovili tak, aby nebyli škodní, aby měli zisk a aby měli na investice. Tak to dohodli. Oni by nešli na tu cenu šedesát dva, kdyby byli ztrátoví. Ale když já vyrábím tu elektřinu za pár haléřů a prodávám za ceny padesátkrát stokrát vyšší, tak pak samozřejmě… Vždyť oni taky prodávali ještě před rokem elektřinu za padesát eur, no tak teď za šedesát dva a půl. Ale u nás máme ještě nižší náklady na výrobu než Slováci, takže bychom měli teoreticky jít třeba na šedesát. Takže když říkáme sto, tak je to velmi příznivé k výrobcům elektřiny, k ČEZu; velmi příznivé.

Evropská unie už neexistuje, z hlediska ekonomiky se rozpadla

Martina: To znamená, že jde o lobbování českých energetických firem a určitou asociálnost naší vlády, i na evropské poměry…?

Vladimír Štěpán: Jistě, vždyť jsme na tom nejhůř – tempo zadlužování máme nejvyšší na světě a teď nám ještě stoupne. Tak nám zvýší daně. A mluví se o krachu státního rozpočtu. No tak kdo tohle dělá, když je to jenom u nás? To dělá Putin, nebo covid, nebo Babiš…? No to snad ne. Babišovi můžu vyčítat leccos, že zbytečně zadlužil stát, ale on měl zájem na nízkých cenách energie, protože z nich vyráběl svoje hnojiva. On měl zájem na tom, aby lidi byli schopní zaplatit účty, protože jim prodával své výrobky – potraviny, že, vždyť je to majitel potravinářských komplexů. Tahle vláda nemá žádný zájem – takový, aby udržela obyvatelstvo a něco. Takže oni se zaštiťují Evropskou unií, ale Evropská unie už neexistuje. Evropská unie se z hlediska ekonomiky rozpadla a každý stát si jede na své triko. A teď si vezměme, když jsme u toho plynu, Poláky, kteří na to šli stejně jako my. To znamená, že si nakoupí plyn z Norska, deset miliard kubíků ročně – což je obrovské číslo, to je víc než spotřeba ČR –, k tomu ještě ten terminál šest osm miliard kubíků… když si toto nasčítají, ty ceny, které nás čekají, a oni si to spočítali, tak zvýší cenu plynu patnáctkrát! Tak co nás čeká? Patnáctkrát! A my jdeme stejnou cestou.

Všimněme si, že inflace ve státech, jako je ČR, Polsko a dále, je dvakrát větší než na Západě. Ale rozhodujícím způsobem je ta inflace ovlivněná právě vyššími cenami energie. Tak za kolik nakupují ty západní státy? Nemůžou nakupovat jako my. My máme u té elektřiny nejnižší výrobní náklady a dokázali jsme to právě prostřednictvím ČEZu, který je takový frontman – když stanoví ceny elektřiny jako obchodník, tak se všichni ostatní přizpůsobí. A on je pořád zvyšuje, každé dva tři měsíce, což je naprosto nelogické a nenormální. Všude jinde tyto státní firmy fungují ve prospěch obyvatelstva a průmyslu, jenom u nás ne. Jenom u nás proti, jednoznačně. Ale ten zisk, který by tomu odpovídal, kdybychom to spočítali, by musel být pětkrát vyšší, ale on není. Tak kde jsou ty peníze?

Martina: Kde?

Vladimír Štěpán: No, kde jsou? Černá skříňka. A když si představím, že stát bude vlastnit sto procent ČEZu, no tak to bude peklo úplně, jak tam budou mizet peníze. Já bych udělal rád kontrolu ČEZu, já se na to hlásím. Já jsem to dělal v různých firmách a to byste viděli, jaké by byly ceny při jak nízkém zisku. Tady je celkem jasné, že ČEZ má velmi nízkou výrobní cenu z jádra. Má Severočeské doly, které vlastní, to znamená, že si kupuje uhlí prakticky za nákladovou cenu. Když bych to bral, co k tomu ještě jiného má – z plynu téměř nevyrábí, osm procent toho všeho, takže on prakticky obrovskou část své výroby elektřiny má z těchto dvou levných zdrojů. Tak jak může mít nejvyšší ceny na světě? Kdo to celé zmanipuloval? Vzal si ceny z burzy. Ale jak se tvoří ceny na burze – poptávka, nabídka. Mezi lety 2010 a 2020 to tak bylo a fungovalo to. A byly stejné ceny na burze jako z těch dlouhodobých kontraktů – třeba na plyn. Jenomže pak začala Evropská unie vydávat povolenky a tak dále, došlo k naprosto nesmyslnému spojení cen elektřiny a plynu a cena na burze začala stoupat. Pak do toho přišla válka a Rus přestal dodávat na burzu. Takže teď máte situaci, kdy na burze chybí nabídka jak elektřiny, tak plynu, a my nakupujeme prakticky touto nesmyslnou strategií ČEZu téměř 100 % elektřiny z burzy, která je manipulovaná. Tam ti, kteří jsou u toho, si to manipulují, jak chtějí. Takže když zjistili, že to jde, tak šli na tisíc eur, pak přišla pražská demonstrace a jéje – hned to šlo dolů na pět set. Stačí se domluvit s jedním dodavatelem, on tam dodá pár megawatthodin, když není nabídka, a ta cena vám takhle klesne. Takže my kupujeme z burzy, která je manipulovaná, a to nás čeká do budoucna – neboli to zadlužení státu bude dál dramaticky růst.

Pro formulaci toho, co se u nás musí změnit, stačí jediné slovo – všechno

Martina: Vy jste řekl jednu takovou důležitou věc – že ceny ihned výrazně klesly po demonstraci na Václavském náměstí. To je docela špatná zpráva, protože to pak znamená, že musí být jedině tlak. Jak říkal jeden politolog tady u mě, že politik udělá správnou věc, až když mu už vůbec nic jiného nezbývá. Mně se nechce věřit tomu, že budeme stanovovat ceny energií podle toho, kolik lidí se sejde.

Vladimír Štěpán: (smích) To je hezky řečeno. Ale jako první výstřel si vezměme, že tam podle dronů a všech možných měření nebylo sedmdesát, ale 100 až 120 tisíc. To je první vládní lež – šířená dezinformace z úrovně vládních organizací. Bylo tam sto až 120 tisíc. To byla největší demonstrace od roku ’89, protože další sta tisíce to sledovaly z domova. To když nasčítáme, a teď, když jsme viděli plné Václavské náměstí… Já jsem byl první, kdo tam mluvil, a vlastně jsem říkal tu strategii, jak se dá ušetřit jeden bilion korun ročně. Říkal jsem tam lidem: Podívejte se za mnou, vidíte tam ten bilion? A oni: Ne… – Já taky ne, ale chtěl bych ho tam vidět. Tak ho musíme sehnat a vrátit vám ho. A to jsme u té elektřiny, plynu, ale i ropy, těch montoven a všeho. Neboli já říkám, že v České republice se musí změnit jedna jediná maličká věc, jedno slovo – všechno. Jinak nic, jenom všechno. Protože na co sáhnete, ať je to zemědělství, voda – měli jsme tam ty odborníky –, na co se podíváte, destrukce, destrukce… Jakou pozitivní zprávu tato vláda přinesla za osm měsíců? Řekněte mi jednu. Vždycky to je jenom: tohle se zhorší, tohle se zhorší a tohle vám musíme zvýšit a tady zaplatíte… Ještě něco? Já jsem na nic nepřišel.

Martina: Já abych jenom neokopávala této vládě kotníky, protože ty ceny energií nezačaly růst letos na podzim, to se nám jenom zdá – ony začaly růst už loni, možná na sklonku loňského léta. Ale znovu musím položit otázku, která mi vrtá hlavou – možná že už jsme ji probírali posledně –, ale: Polsko trpí historickou animozitou vůči Rusku, a proto posledních několik desítek let pracovalo na tom, aby se od závislosti na ruských energiích odpoutalo; povedlo se mu to. My trpíme určitou historickou animozitou vůči Rusku a posledních několik desítek let jsme pracovali na tom, abychom se na Rusku stali energeticky zcela závislými. A teď babo raď… Řekněte mi – jaké je v tuto chvíli to nejlepší anebo to nejhorší řešení, které můžeme udělat? Protože tato vláda se v tom, jak vy říkáte, vrtá ne úplně šťastně… Ale řekněte mi tedy, i když už jsme se o tom bavili, kudy z toho v tuhle chvíli ven?

Vladimír Štěpán: Vy víte, že už asi před rokem jsme poslali dopis, který jsem sestavoval já na Andreje Babiše, který vyřizoval pan Havlíček: „Pozor, ceny na burze raketově porostou! Musíme rychle sehnat ruský plyn, protože jiný není levný, já zajedu v lednu tohoto roku do Ruska a přivezu ho. Dejte mi papíry, já ho přivezu. Teď je ještě za šest korun.“ To se neudělalo, takže vina u vlády Andreje Babiše je taky. Ale od té doby jsme napsali několikrát na vládu Petra Fialy a výsledek je stejný. Havlíček napsal: „Co si to vymýšlíte? Vždyť přece cena z burzy a cena jako z dlouhodobého kontraktu je stejná.“ Tam jsou lidi, kteří tomu vůbec nerozumí, a tihle lidé řídí stát. A je jedno, že se změnil ministr, protože stejní lidé tam jsou pořád. Stejně jako na regulačním úřadě.

Martina: Stejná není, to vidíme třeba na případu Maďarska.

Vladimír Štěpán: Co teď máte na mysli?

Martina: Že si domluvili dlouhodobý kontrakt a domluvili si cenu.

Vladimír Štěpán: Já myslím naše vláda jako Babiš a Fiala. Že se nic nezměnilo. Na regulačním úřadu jsou lidé, kteří tam seděli, když se udělal tunel století – ten solární. Platíme příspěvek jeden bilion třicet miliard korun a každý rok to zvyšujeme o inflaci.

Stejně jako u elektřiny jsme i v případě solární energie nejdražší v Evropě

Martina: Ale zase vzhledem k tomu, kolik teď platíme oproti ostatním evropským zemím za plyn a energie, tak je v podstatě solární energie poměrně laciná i s tím tunelem.

Vladimír Štěpán: No jsme v tomto případě zase nejdražší v Evropě. Protože takový příspěvek nemá nikdo. Mělo to Německo a už to skončilo. A oni nezvyšovali ty poplatky právě o inflaci, o to mi jde. Já nejsem proti tomu, ale ty příspěvky musí být rozumné. To znamená, že když se bavíme o té válečné dani a podobně, tak Evropská unie řekla: Vždyť vy můžete zdanit i solární elektrárny. Takže můžeme sáhnout i na to, když hledáme zdroje. Protože jak říkám, vláda to zastropovala, a teď ten rozdíl bude doplácet – když jsme u elektřiny, dvě stě padesát tisíc, to jsou strašlivé peníze. A teď na to hledají zdroje. A říkají zvyšme daně. A já říkám: Ne, tak uvalme daň na banky. Banky v České republice za první pololetí měly největší zisk v historii. Jak je to možné v tomhle státě?

Martina: Jak je to možné?

Vladimír Štěpán: No jak? Kdo to zase dovolil? Poláci, jako stát, třeba koupili v těch bankách pětadvacet procent, a už jim do toho mluví a už to tak není. A to je to, že vláda má nástroje, jak to udělat. Jedním z toho je, že koupí zpátky zásobníky.

Martina: RWE?

Vladimír Štěpán: RWE, ty 2,7 miliardy, které se nabízely před půl rokem za dvanáct miliard. Teď díky tomu, že to nekoupili a že tam němečtí obchodníci uložili ten plyn, je tady riziko. Protože ty zásobníky jsou napojeny na Bavorsko, a Bavorsko je bez plynu, to není napojeno na zbytek Německa. Ti jsou zásobovaní přes tranzit ČR anebo přes Nord Stream 1 dolů, zase přes nás. Přes Německo a přes nás do Bavorska – a tam plyn není. To znamená, že oni mají jediný zdroj, tento zásobník a zásobník Haidach v Rakousku, který je ale poloprázdný. A na území Bavorska moc zásobníků nemají. Tak odkud seberou plyn? Pan Síkela říká, že tady bude nouzový stav, my to Němcům sebereme a necháme to pro naši spotřebu. Já říkám, že jsem na to tedy zvědav, protože pan ministr Habeck prohlásil: „Ten plyn si vezmeme.“ Tak kde je pravda? Tak bych potřeboval vědět, že ten plyn v zásobnících je opravdu náš a taky za kolik. Protože tím, že jsme to nekoupili a nenacpali tam ten plyn za dvacet korun, tak ho teď budeme kupovat za osmdesát. A když si spočítáte rozdíl třeba šedesát korun krát tři miliardy, tak už jsme tam zase, strašlivá čísla.

Martina: Zaslechla jsem ještě teorii, že ano, že plyn v těch zásobnících bude i pro naši potřebu, ale v případě jeho nedostatku budeme muset Němcům kompenzovat ztráty jejich podniků nedostatkem plynu. Jsou to zlé větičky?

Vladimír Štěpán: To je to, co říkám, že ten plyn bude za osmdesát korun, nebo se psalo v novinách, že tam bude ta zimní cena, že už jsme to teď vlastně koupili za zimní cenu devadesát dva korun za kubík. A ta v sobě obsahuje ty ztráty německého průmyslu. Aspoň doufám… Protože když bych bral, že tou dobou třeba v zimě ta cena LNG, který teď ve světě fyzicky není… Nemůžeme nahradit – to, co tady říkají politici – dvě stě miliard kubíků ruského plynu. To tady bude chybět. Z toho sto padesát do Evropské unie. My to nahradíme, dejme tomu, kapacitou nově zprovozněných LNG terminálů v objemu třicet miliard. A co těch dalších sto miliard? Čím se to nahradí? Norové nedodají a největší legrace je, že nejvyšší cena plynu je teď norská.

Takže když pan premiér Fiala říkal, že on je proti zastropování cen plynu, protože Rusové by plyn nedodali, tak za prvé Rusové nám žádný plyn nedodávají, takže není co řešit, to k nám jde teď přes Německo, a za druhé – on by sem nepřišel ani ten norský plyn, protože oni by to za tu zastropovanou cenu 30,50 korun neprodali. Takže on vlastně bojoval za to, abychom tady mohli mít ten drahý plyn. Takže Rus se smál, protože on by nám to dal třeba za deset, za patnáct korun, a on nemůže. To zastropování ceny je maximální nákupní cena plynu. A to odmítla Česká republika a Maďarsko, a já si říkám proč?

A pak mi to došlo – protože bychom sem nemohli koupit ten drahý plyn. Teď kupujeme LNG za spotové ceny, za burzovní, které budou někde čtyřicet padesát šedesát osmdesát korun – nebo v zimě i víc, podle toho, jaká bude zima, to je opravdu podle počasí –, no a tady by byla, dejme tomu, ta cena, kterou by stanovila Evropská unie, což chce Itálie a řada dalších států, která řekne max. třicet. No tak jsme bez norského plynu, bez zkapalněného – a ruský nemáme.

Martina: Jenom ještě prozradím, že jste původně učitel, redaktor Slovenského rozhlasu, člen Radošínského naivního divadla. Velmi populární byly vaše televizní pořady: Něvyzúvajte sa, prosím, Večery Milana Markoviče, a mnohé další.

Milan Markovič: V Česku byl hlavně pořad Na šikmé ploše.

Martina: Ano, samozřejmě především Na šikmé ploše. Milane, vám vychází kniha „Milan Markovič zblízka“, a mě na ní hned na úvod zaujala vaše úvodní promluva, když jsem četla ještě nevydanou verzi, kde mimo jiné říkáte: „Za to, že tato kniha vůbec spatřila svět, chci poděkovat všem vydavatelstvím, která ji odmítla vydat, pokud v ní to, či ono neopravím, nezměním, nebo nevynechám.“ Skutečně se nenašlo žádné vydavatelství, které by respektovalo vás jako takového, jako autora?

Milan Markovič: Tak nevím, zda jsem oslovil všechny. Ale takových deset jich bylo.

Martina: Deset vydavatelství?

Milan Markovič: Doopravdy. Nevím, jak se to stalo, ale vždy jdu tak trošku proti proudu. Byl jsem protisocialistický, prý jsem byl i protislovenský, nedávno jsem byl protipandemický. Nevím, jak se to stalo, ale shodou okolností se vždy ukázalo, že jsem nestál na nesprávném břehu a že okolo mě byli lidé, kteří stáli za to, kterým to myslelo, a uměli myslet vlastní hlavou. Zkrátka se stalo, že se v té knize dotýkám všeho možného aktuálního, a všeho, co mě těší, mrzí, trápí, a tak by asi autobiografie měla vypadat, zkrátka, co cítím – o čem chci mluvit, tak o tom mluvím. A když vydavatelství chtěla nějakou ukázku, nebo co nejvíce z toho, co tam má být, tak přišly na to, že možná bude nejlepší, když ostatní nebudou vědět, co si myslím.

Mnoho vydavatelství nechtělo vydat mou knihu. Vadila jim některá jména, a také mé názory, protože se jevily jako blízké protivládním.

Martina: Řekněte mi, co jim vadilo nejčastěji? Říkali vám: „Toto změňte, toto vypusťte?“ Co to bylo?

Milan Markovič: Někdy to byly náznaky, občas to byla celkem jednoznačná výpověď, a několik odpovědí bylo takových, že neodpověděli. To byla též odpověď.

Martina: Ano, to je také odpověď.

Milan Markovič: Někomu vadila například čeština. Moje spoluautorka je paní Hana Rychlá, která je z Opavy, je to publicistka, učitelka, muzikantka. Náš vztah začal tím, že mě nenáviděla, protože měla 15 let, nebo tak nějak, když se začaly vysílat mé televizní pořady, a ona neměla ráda, když ji rodiče hnali pryč od televizoru, protože to není nic pro ni. A tak mi až později přišla na chuť, až když se jí to zalíbilo. Nejprve na dálku, později i osobně jsme přišli na to, respektive vyšlo to od ní, že bychom to mohli nějak někdy napsat. A ona se písemně nevyjadřuje špatně, a tak jsme se dohodli, že vyjde kniha československá.

Martina: Ona se ptá česky, vy odpovídáte slovensky.

Milan Markovič: Ano. Ale zase až tak dvojjazyčné to úplně není. Ale vadilo i v některých českých vydavatelstvích, že tam je velká přesila slovenského textu. A to už měly více důvodů. Tato kniha se skládá ze třech částí. Jedna byla: Otázky a odpovědi, ve kterých se odehrávají rozličná témata a žánry. Je tam o životě, sportu, hudbě, jídle, cestování, a tak dále. Potom je střední část, kde jsou grafiky, obrázky, fotografie, skeny, a tak dále. A nakonec je – pojmenoval jsme ji „Neporazitelná jedenáctka“, což jsou lidé, o kterých jsem se stihl nejvíce naučit. Když o sobě tvrdím, možná sobecky, že mám nějaký talent, tak je to talent učit se od moudřejších lidí, takže se učím od každého. Je tam jedenáct lidí, z toho osm Čechů a tři Slováci, kteří monologicky, v mém podání, zabírají třetí dost obsáhlou část této knihy.

A v mých odpovědích na otázky překážela některá jména, moje poznámky, moje vztahy k dané situaci, protože tato kniha vznikala v posledních třech letech, takže se moje názory často jevily jako blízké protivládním.

Martina: Tedy konkrétní jména.

Milan Markovič: Ano.

Právo na názor, na svobodu slova a shromažďování, a všechno možné, je pouze jen takzvaně možné

Martina: Když jste takové výtky slyšel, to peskování, kdy vadila konkrétní jména konkrétních lidí, vadil jazyk a vadily názory, připadal jste si, a připadáte si, jako v normální fungující demokratické zemi a společnosti?

Milan Markovič: Ne. Jednoznačně ne. Když to řeknu, nebude tento rozhovor umlčen? Myslím, že se určitě nacházíme v totalitě, která je neohrabaně převlečená za demokracii. Protože právo na názor, na svobodu slova a shromažďování, a všechno možné, je pouze jen takzvaně možné. Víme všechno možné o všemožných úkazech a pojmech, které byly postupem času předefinovány. Vím, že nejen pandemie, ale i epidemie měla kdysi jiné parametry, když jsme ještě nevěděli, jak a komu se to bude hodit.

Martina: Pořád ještě vidíme přes hranice velmi jasně. Myslíte, že situace u vás na Slovensku je stejná, jako u nás?

Milan Markovič: Asi ano. Já jsem si dost fandil, když jsem tam zahlédl pana Fialu, ale hned jak nastoupil, tak přijali pandemický zákon. A to jsem si říkal, že je to nějaký nepodařený vtip.

Martina: Není čas ztrácet čas.

Milan Markovič: To nevím, ale přestože jsem kdysi svým způsobem čerpal z toho, že jsem byl v televizních programech u vás v Praze a okolí v pozici člověka, který zpoza plotu nakukuje k vám, a dovolí si komentovat, ba i kritizovat, a zaujmout stanovisko k tomu, co se u vás děje – a velmi jsem vždy hodnotil českého diváka a posluchače, protože jsem si popravdě myslel, a dodnes mám tento názor, že jsem si neuměl představit, že by se někdo z Čech, ač šikovný člověk, ocitl na slovenské obrazovce, a kydal něco o nás.

Martina: Působili jsme docela velkoryse. Viďte?

Milan Markovič: Ano. Ale zase je potřeba vědět, jakým způsobem vystupovat, a jak působit. Člověku by neměla chybět nějaká sebeironie, aby se následně mohl pošklebovat i věcem tam u vás.

Covidismus se stále dodržuje, a ti, co jej vymysleli a přiživovali ho, by popřeli sami sebe, kdyby to vzali

Martina: Bezesporu, ale zase na druhou stranu vezměte v úvahu, že my jsme vám svého času nejenom dovolili, abyste u nás vysílal pořad Na šikmé ploše, a dělal si legraci z našich poměrů, ale my jsme si pak od vás vypůjčili i premiéra. Ta naše velkorysost je někdy skutečně velká.

Milan Markovič: Je dobré, když mluvíte o premiérovi, protože cíle jsou tam ještě vyšší.

Martina: Ano, aj. Vy jste dále v knize, která má vyjít na podzim, napsal: „Ruší se blogy. Cenzurují sociální sítě. Blokují weby. Knihy na hranicích se ale zatím nepálí.“ Ony se pálí. Ale zatím ne u nás. Myslíte, že to hrozí i u nás? A u vás, na Slovensku?

Milan Markovič: Já už jsem v takové pozici, i věkem, sociálně i mentálně, že si říkám: „Nedej se, chlapče, ničím vystresovat. Tebe už nemůže nic překvapit.“ Víte, člověk, když už má pomalu sto let, takže musí vědět, co ho čeká, respektive, že když covid zdánlivě pominul, tak covidismus se stále dodržuje, a že ti, co jej vymysleli, a ti, kteří ho přiživovali, by popřeli sami sebe, že by to vzdali úplně. Ukrajina to maličko přibrzdila, což je obdivuhodné, že se nějaká ruská vojska přesunují z jednoho konce na druhý, a zničilo to covid, což je takový návod do budoucnosti. Zkrátka si nemyslím, že bychom neměli být připraveni na mnohé další. Nevím, jestli ještě existují lidé, kteří to nevidí, ale myslím, že to závisí na nás všech, do kdy se budeme tomu všemu podvolovat. Občas, není to velmi často, ale přeci jen vidím a poslouchám, jak se lidé, jednotlivci, hlásí ke zdravému rozumu. Kromě vás, která se vyjadřujete velmi jednoznačně, tak například Petr Bohuš.

Martina: Ostravská televize? On byl v Ostravské televizi?

Milan Markovič: Nevím, dnes je to portál Modrý jelen. Ten občas vytáhne takové lidi, i u nás na Slovensku, i se mnou, kteří popírají možnost, že lidé, občané Česka a Slovenska začnou silně protestovat a nedovolí nějaké hlouposti, které tu s námi zmítají, až tehdy, když nebudou mít co do huby. S prominutím.

Martina: Když už nebude jiná šance.

Milan Markovič: Ano. Myslím, že bychom tomu měli předejít.

Dnes se o protichůdném názoru mluví jako o dezinformaci. To je taková kravina, že si nedovedu představit větší. Kde zůstal dialog?

Martina: Milane, vyjde vaše kniha. Možná v okamžiku, kdy budeme tento rozhovor vysílat, už bude na světě ve fyzické podobě. Vy jste říkal, jaké byly potíže s tím, aby spatřila světlo světa. Ale podívejte se, jak třeba současní kritici kritizují třeba Dante Alighieriho a jeho Božskou komedii, jak dostává na frak, a jak se uvažuje, jestli by se přeci jenom neměla trošku proškrtat. Vezměte v úvahu, jakým potížím třeba, když sáhnu k moderním spisovatelům, byla vystavena Joanne Rowlingová, které, dá se téměř říci, šlo místy i o život, protože už musela mít ochranku a podobně. Nemáte někdy tak trochu nahnáno?

Milan Markovič: Kdybych si připustil… Nemám ani čas, ani chuť na to myslet, a mám dojem, že jsem se dokázal přeprogramovat na to, že mi nic takového nehrozí. Už byly takové časy, ještě v mém televizním období, že se lidé ozývali. Nikdy jsem nebyl jednoznačný, a vždy byly protichůdné názory, co si myslím, že by mělo být. To jen dnes se o protichůdném názoru, legitimnímu názoru, mluví jako o dezinformaci. To je taková kravina, promiňte, že si nedovedu představit větší. Kde zůstal dialog? Kde zůstala debata? Kde zůstaly všechny možnosti říct si to, co si myslím já, co si myslíte vy? Nemyslím, že byste mě měla za dezinformátora jen proto, že bych říkal, že si to, nebo ono nemyslím tak, jako vy. Neumím si představit, proč se to tak jednoduše ujalo, a proč i do budoucnosti vidím, že se toho jen tak lehce nezbavíme.

Martina: Milane, a od kdy to vidíte? Já si vzpomínám, že jste měl velké potíže na Slovensku, že vám státní televize zrušila pořad. A tehdy vás, tuším, Palo Habera nazval „prvním zakázaným porevolučním umělcem“, takže to není taková novinka. Řekněte mi, kdy jste si všiml, že to se svobodou, svobodou slova, svobodou vyjadřování, svobodou projevu, možná nebude až tak horké? Když jste to postřehl?

Milan Markovič: Máte možnost to postřehnout každý den, když jste schopna vnímat velmi do hloubky. Řeknu vám, odkud to pochází, a možná, jaké by bylo řešení, jen je to asi extrém, ale já to za extrém nepokládám už jenom proto, protože to říkal Julo Satinský. Velmi rozmýšlející a bystrý člověk, který říkal, a působilo to tak trochu humorně, ale já jsem mu uvěřil. Vyjadřoval se o Slovácích a říkal: „Slováci jsou odjakživa poddanský národ. Potřebují nad sebou drába, který je vyhání na panské, a monarchu, který určuje, co bude, kde bude, kam jít, co dělat, koho poslouchat a tak dále.“ Julo o sobě říkal, že je monarchista.

Stále říkáme, že si budeme vládnout sami a že na to máme. Ale nemáme na to. Já si toto stále myslím. Když se podíváte na dnešní vládu, kterou jsme si pochopitelně sami zvolili, respektive celý zákonodárný sbor, a tak dále, tak zjistíte, že to asi neumíme. Podívejte se, jak to dopadlo ve volbách, a odpovědí je: „Ale není koho volit. Však koho jiného?“ Byl Mečiar, který hned při nástupu uspořádal noc dlouhých nožů, to znamená rozdělování funkcí parlamentních výborů, a tak dále, a celá opozice dostala výbor životního prostředí, a takovéto méně významné věci.

Martina: Tehdy, v současné době dost klíčové.

Milan Markovič: Ano. A tehdy všichni Mečiarovi opozičníci odešli ze sálu při noci dlouhých nožů při jednání ze sálu, a zůstal tam jediný člověk, a to byl Robert Fico. Mladý, nadějný, celkem pohledný člověk, který tam seděl a zapisoval si. A já jsem až po několika letech pochopil, že on se tehdy učil. A to se jako hluboko pravdivé ukázalo po jeho nástupu k moci. A pak lidé jako Igor Matovič, kterého zvolili jenom proto, protože slíbil, že Fica dostane pryč z vlády, a lidé to nerozeznali. On byl doopravdy velice dobrý aktivista, ale na jeho příkladě se ukázalo, že ne každý, kdo umí bourat, umí i stavět. Ale lidé se rozhodli tak, jak se rozhodli, a tím zase jenom umožnili té současné vládě, aby připravila Robertovi Ficovi, a dalším, nástup k moci. Protože my sice víme, že Robert Fico je schopný, velmi schopný politik, ale podle preferencí lidé zapomněli na to, že je schopen všeho.

Lidé neumírali kvůli epidemii, ale kvůli tomu, že nevycházeli ze stresu lockdownů, seděli v koutě a báli se tak, že ze strachu zemřeli

Martina: Když jste teď vzpomínal Jula Satinského a jeho slova, že Slováci pořád nad sebou potřebují nějakého drába, nějakou knutu, řekněme, trochu z toho zaznívá jakýsi defétismus. Znamená to, že svobodu, kvůli které jste také zvonil klíči, už jste na Slovensku vzdal?

Milan Markovič: Nevzdal. Právě proto mluvím a píšu to, na co jste ode mě zvyklí. Doktor Igor Bukovský, PaedDr., velmi vzdělaný člověk s rozhledem, jehož náplní práce byla výživa, ještě před tím, než se to tady všechno zbortilo, a kterého jsem už přejmenoval na očního lékaře, protože otevíral lidem dva roky oči, aby viděli, do čeho jdou, a co se tu všechno děje, že lidé neumírají kvůli nějaké epidemii, nebo pandemii, ale kvůli tomu, že nevycházejí ze stresu lockdownů, sedí v koutě a bojí se. Bojí se tak, že až strachy zemřou. Víte, tento doktor napsal, myslím, že se to jmenovalo Zachraňte svoje střevo, což vyšlo i v češtině, kde píše, jak vypadá imunitní systém, kde se to všechno rodí, a co udělat pro to, abychom přežili i horší časy. A nevzali mu to ani do knihkupectví.

Martina: Podobně jako vám.

Milan Markovič: Přesně tak.

Martina: Dobře. Vydal si pan doktor knihu sám? Četl jste ji?

Milan Markovič: Pan doktor? Myslím, že to vydává v podstatě sám asi takovým způsobem, jako například já, že to mám ve svém „eseročku“. Ale důležitá je distribuce, nedá se jen tak chodit po ulicích, a nabízet ji.

Martina: Samozřejmě. Já jsem vlastně tady vzpomínala na váš výrok: „Knihy na hranicích se zatím nepálí“. Myslíte si, že to u nás může vypadat časem třeba jako v Kanadě, kde veřejnoprávní Rádio Kanada uvedlo, že se začalo s vyřazováním takzvaných škodlivých knih ze školních knihoven, a jejich rituálních spalování? Začalo to v kanadské provincii Ontariu už v roce 2019, a pak tuto probírku knih trošku pozdržel covid. Můžeme vzpomenout, že před dvěma lety v Británii, v knihovně University of London, tak tam oznámili, že mají v úmyslu dekolonizovat a diverzifikovat svou kolekci knih, aby se trošičku přizpůsobili potřebám hnutí cancel culture a hnutí MeToo. Myslíte, že nás čeká něco podobného, když jste tady teď vzpomenul v podstatě dvě knihy, které jsou na indexu dřív, než vyšly?

Milan Markovič: Nechci ustavičně působit defétisticky, ale je potřeba být připraven asi na všechno. Taková demokracie, jako byly Kanada a Austrálie, a začali tam stavět koncentráky – kdo by si to tehdy pomyslel? Jediný člověk, který ukázal, že mu nezáleží ani na penězích, ani na slávě, byl Novak Djokovič, který nakonec přijal i to, že na něj statisíce lidí plivou jen proto, že: „Já jsem se dal očkovat, a on si dovolí říct NE.“ Tak kde to jsme? A to je ono, tam je podstata toho celého – on se nedal, protože má svůj pohled na zdraví. A také já. Nikdy jsem nebyl testovaný. Nikdy nebyl očkovaný, tedy aspoň tím experimentálním roztokem. A nikdy, dokonce moje troufalost zašla tak daleko, jsem asi deset, nebo dvanáct let, neprodělal žádnou nemoc. No chápu, kdo už je dnes podezřelejší, než zdravý člověk?

Martina: Vy jste až drzý.

Milan Markovič: To ne. Já se každému budu omlouvat, ale půjdu si dál svou cestou.

Zatim je tu klid. Jak dluho bude trvat, zaleži enem na velkych strykach, keři maju prověřene nastroje na to, aby vyštengrovali male narody, aby se do sebe pustily.

Na jih od hlavniho hřebena Kavkaza su tři staty plně mezinarodně uznane a tři staty s omezenym uznanim – Gruzie, Armenyje a Azerbajčan na straně jedne, Abchazia, Osetyja a Karabach na straně druhe. Přesne nazvy se trochu liši, ale to neni podstatne.

Do poloviny devadesatek na těchto uzemich probihaly krvave boje a etnycke čistky, kde žadna ze stran neni bez viny. Přibližně od poloviny devadesatek bylo dosažene jakesik stability (podobně tajak na Balkaně po valkach v Jugošce). Stability bylo dosažene sice brutalně za pomoci vyvražďovani a vyhaňani tych druhych etnyk, nicmeně na čtvrt stoleti bylo dosažene stavu, kdy v každem statě žilo etnykum, kere tam podle nazvu patřilo. Tento stav byl kratce přerušen utokem Gruzincu na Osetyju v roce 2008, keři si diky podpoře velkeho ameryckeho stryka mysleli, že uzemi obsadi a znova zahrnu pod gruzinsku nadvladu. Samotnych Osetyncu se samozřejmě nikdo neptal. Podpora ameryckeho stryka ale byla enem na hubě a v okamžiku, kdy se velky rusky stryk postavil na stranu Osetyncu a zlikvidoval utočici jednotky včetně kličove gruzinske infrastruktury, bylo po valce a kromě pohraničnich přestřelek na azersko-armenske zajmove sfeře byl na Kavkaze klid.

Klid skončil po čtvrt stoleti na podzim 2020, kdy Azeři po dvouměsični valce obsadili skoro 70% Karabachu a enem diky natlaku velkeho ruskeho stryka bylo dosažene přiměři. Nebyt teho, dneska by už cely Karabch byl muslimsky a armenske obyvatelstvo by bylo etnycky vyčištěne nebo vyhnane pryč. To je v těchto krajach taky zvyk. Že je dobyti celeho Karabacha enem otazka času, je každemu jasne. Přiměři bylo podepsane enem na 5 roku.

Otazka Abchazie a Osetyje se stala opět aktualni pote, co Ukrajina vyzvala Gruzince, aby odevřeli druhu a třeti frontu a zebrali si uzemi, kaj žiju Abchazci a Osetynci, zpět. Gruzinska vlada se teho zatim zlekla a prohlasila, že bojovat se nebude, každopadně si nechala zadni vratka odevřene s tym, že se zepta svojich občanu, jestli chtěju znovuobsadit nezavisle republiky.

Valku udajně podle Izvestii podporuje enem 20% Gruzinu. Ovšem jak dluho tento postoj gruzinske vladě vydrži, je otazka. Jestli chcete zažit pohodu v Zakavkazsku, obavam se, že mate nejvyšši čas…

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Adžaryja

Michal: Dobrý den, Petře.

Petr Pospíchal: Dobrý den, Michale. Víte o mně zbytečně mnoho věcí. (smích)

Michal: No ale já jsem je velmi zhustil a velmi jsem to okleštil, aby to náhodou zase nebylo moc dlouhé, protože důležité je to, na co se vás budu ptát, respektive na co budete odpovídat. První, úplně neformální otázka: Víte, že jste byl první, kdo mě v devadesátých letech začal zaučovat dabingovému řemeslu?

Petr Pospíchal: No, já si to velice matně pamatuju, protože to už je hodně dávno, ale byl jste pro mě taková nezapomenutelná postava, kterou mám spojenou nejenom s dabingem, i když v dabingu jsme se samozřejmě potkali. Bylo to zrovna v období, kdy jsme zkoušeli v Divadle bez zábradlí Racka, kde jsem hrál Trigorina, režíroval to pan režisér Slovák (což byla i jeho národnost). A bylo to pro mě velice strastiplné zkoušení, protože s panem režisérem jsme si moc nerozuměli. Takže jsem prožíval takové trošku stresové období a pamatuju si, že jsme si o tom cestou z dabingu do divadla, kdy jste mě doprovázel, povídali. Takže to bylo takové moje trápení, a vaše trápení bylo zase na začátku té práce v dabingu. Ale myslím si, že tohle trápení není a nikdy nebylo, šlo jen o takovou počáteční drobnou profesní nervozitu – pak si to všechno sedlo a úspěšně v tom pokračujete dál už spoustu let.

Michal: Zaplať Bůh. To právě i díky vám. Samozřejmě že ono se to vždycky nějak usadí, ale člověk na sobě musí holt makat. Někomu to jde hned od začátku, někomu to musí takzvaně dokvasit. Ale já tedy začnu. To bylo jenom proto, abychom ujasnili, že kdybych chtěl pozvat třeba filmového režiséra, tak bych si pozval paní režisérku Věru Plívovou-Šimkovou, u které jsem hrál jako jedenáctiletý kluk jako u první, ale bohužel s ní bych už dnes asi rozhovor moc neudělal. Já jsem se chtěl zeptat, co vás vedlo k tomu, že jste se začal herecké profesi věnovat, nebo že jste ji chtěl dělat. Chtěl jste to, nebo jste to tak měl ve škole, nebo to přišlo samo…? Jaká to byla okolnost, která vás k tomu dovedla?

Petr Pospíchal: No já nevím, začalo mě to bavit právě v těch Boskovicích na gymnáziu, kde byla taková báječná skupina lidí, kteří dělali takové divadélko poezie, které vedla paní profesorka Mezerová, a to byla vlastně skupina lidí, která mě k divadlu tak trošku přitáhla. Protože já byl do té doby zanícený sportovec a chtěl jsem být nějaký technický inženýr – ať už architekt, nebo strojař, nebo něco takového. Jenomže tam mě prostě začalo bavit tohle, začal jsem tam pracovat i s boskovickými ochotníky, a tím pádem jsem se rozhodl, že by bylo docela dobré, kdybych v tomto pokračoval, a musím říct, že jsem se nerozhodl špatně, protože mě to baví dodnes.

Michal: Tak to je ta nejlepší varianta, která člověka může potkat. Měl jste v dětství nějaký herecký idol?

Petr Pospíchal: No… v dětství…?

Michal: V dětství, v dospívání…

Petr Pospíchal: V dospívání, tím, že jsem přišel do Bratislavy, jsem se potkal s takovými velikány slovenského divadla, jako byli Viliam Záborský, Karol Machata, Ivan Mistrík, pan Filčík, a hlavně můj velmi oblíbený a milovaný – říkal jsem mu strýček – Július Pántik, který mě i dokonce připravoval na školu; pan Kvietik… S celou touhle garniturou herců jsem měl možnost si dokonce i zahrát. Protože jako posluchač školy jsem měl hlavního pedagoga pana profesora Zachara, který režíroval v Národním divadle. A když režíroval tenkrát Cyrana z Bergeracu s panem Machatou a s paní Vášáryovou a Adamovičem v těch mileneckých rolích – Cyrana hrál pan Machata, byla tam celá tahle plejáda herců – tak nás pan profesor vzal a dělali jsme tam básníky a kadety – a mohli jsme si takhle čichnout k tomu skutečnému velkému divadlu. Bylo to nádherné, bylo to voňavé, bylo to neuvěřitelné. Byl jsem plný ideálů a plný toho, že to je něco neuvěřitelného, že se mi povedlo dostat se do této společnosti.

Podle první věty poznám styl celé knížky

Michal: No tak to je úžasné. Já jsem měl taky to štěstí, potkat se s velikány českého divadla a slovenského divadla a filmu, ale to už byla mladší generace, to už byli ti Kukurové, Vášáryové… ale u nás to byla Dana Medřická, se kterou jsem se potkal jednou před filmovou kamerou ve veliké věci. Takže vám úplně rozumím, že to je něco, co člověka velice ovlivní. Já znám vaše zaujetí pro literaturu, ještě se k tomu dostanu. Měl jste nějaký literární idol?

Petr Pospíchal: Já jsem miloval ruskou literaturu, takže jsem si samozřejmě přečetl od pana Gogola až po pana Tolstého všechno, a myslím si, že to opravdu patří do klenotnice světové literatury. Pánové Isaak Babel a podobní, tím jsem byl úplně prosycen. A samozřejmě jsem ještě vnímal okolní autory americké, německé, francouzské, ale to bylo takové přirozené, já jsem v tom nedělal žádnou selekci. Vždycky jsem si rád četl to, co mě zaujalo, a většinou jsem měl takové heslo, taký svůj pocit, že podle první věty poznám, jak je napsaná celá ta knížka; a dodnes se mi to docela vyplácí, protože skutečně podle první věty už si umím odhadnout, jak to bude psané, o čem to bude. Dnes je to u světové literatury trošku problém, protože dnes překládá kdekdo, takže to je trošku ke škodě těch autorů, nicméně stejně se toho držím. Velký idol jako takový jsem neměl nikdy.

Michal: Já jsem třeba v dětství měl Mikulášovy patálie a samozřejmě v mladším dospívání – mezi těmi dvanácti, třinácti, čtrnácti lety – jsem měl Vinnetoua. A pak jsem samozřejmě přeskočil na úplně jiné věci, u mě se to zlomilo. Tak jestli jste měl jako další třeba Neználka… Já jako dítě třeba poslouchal Karla Högera, na kterého si dneska, když právě sedím před mikrofonem, hodně vzpomenu, protože to je velká ikona mluveného slova.

Petr Pospíchal: No to je dodneška, teď jsem ho nedávno slyšel. A jak začal, tak jsem hned všeho nechal a poslouchal jsem, protože to je úžasné, jak někdo má takový talent, to všem závidím. On vás prostě vezme a druhým slovem vás odnese do jiného světa, a vlastně celou dobu, přestože to znáte, to stejně furt posloucháte, protože to je úžasné. To je takový ten přenos jako do jiné dimenze, kterou uměl třeba pan Pivec, to byl úžasný vypravěč; no a pan Höger samozřejmě taky. S panem Högerem jsem se bohužel pracovně nikdy nesešel – a to jsme chvíli oba v Praze žili. Ale teď k té dětské literatuře – já jsem byl odchovaný třeba časopisem Srdíčko. To byl časopis, který vycházel za první republiky a spolu s Rychlými šípy to byla moje stěžejní četba. Pak jsem měl neuvěřitelnou knížku, kterou jsem buďto někde zničil, nebo jsem ji někomu dal, a ta se jmenovala Dva nezbedníci, to jsem četl od rána do večera. Pak jsem začal číst v dospívajícím věku kapitány Korkorány, bigglesovky – příběhy tohohle úžasného pilota –, tak to mě vedlo takovou tou předpubertální a pubertální četbou až posléze k Paulu Sartreovi a podobným človíčkům.

Michal: Ti hrdinové, které jste v literatuře nebo ve filmu vídával, jak se proměnili? Jaký je dneska mezi nimi rozdíl, když to posoudíte? Vy to vidíte, protože režírujete dabing, takže máte představu, jak se ti hrdinové proměnili. Protože já to třeba sleduju, a mám na to nějaký názor, ale chtěl bych slyšet od vás, jak se proměnila kvalita nebo obal toho hrdiny, jestli tam zůstalo poslání… Proměnilo se to?

Petr Pospíchal: To víte, že se to proměnilo, jako se proměnil celý svět, tak hrdinové samozřejmě jdou se světem. To znamená, že dřív se věnovali – přeženu to – tygrům, zvířatům a různým dobrodružstvím, které více voněly lidskostí, a dneska je to hodně dané určitou technikou, změnou myšlení, strašně se zrychlil způsob myšlení i těch hrdinů. U dnešních hrdinů – třeba v amerických filmech se s tím setkávám dost často – je u všech taková strašná technická vyspělost, závidím jim. Oni vedle počítačů umějí všechno na světě. MacGyver, i když je v poušti, tak najednou sáhne do kapsy a vyndá si nabíječku anebo zkoušečku, vrtačku, něco takového… takže to jsou takové úsměvné věci. Ale já myslím, že lidsky se ten princip hrdinství nebo literárních hrdinů nemění. Já si myslím, že všude – pokud je to čtivé a pokud to má smysl a oprávnění k existenci – to musí být především lidský člověk, musí mít mezilidské vztahy, musí mít vztah k dětem, k přírodě a ke všemu. Nemůže to být jenom hrdina, který je takový, jako že sestoupil z pomníku, musí smrdět člověčinou.

Michal: Takže myslíte si, že dnešní generace těch, kterým je to samozřejmě určeno, stále má dobrý příklad, jak jsme ho měli my?

Petr Pospíchal: No, já nevím. Já myslím, že dnešní generace čte úplně jinou literaturu, pokud nějakou čte. Většina – samozřejmě jsou jedinci, kteří to vezmou taky z gruntu –, ale většina z nich je už zahlcena současnou technologickou podivnou směskou literatury obrazu, různých her… a to samozřejmě ty lidi ovlivňuje. Lidi dnešní generace víc baví tankové střílečky na počítači…

Chuck Norris je vlastně pohádkový hrdina – zlo potrestá hned, bez zdlouhavých demokratických soudů

Michal: Vy jste vlastně hlasem jedné světové ikony, která opravdu patří v žebříčku sledovanosti mezi ty nejpřednější, a to je Chuck Norris – což naši posluchači hned poznali. Já mám pocit, že Chuck Norris je neuvěřitelný třeba v tom, že ho i dnešní generace pořád sleduje. Řekněte mi, v čem je kouzlo Chucka Norrise?

Petr Pospíchal: Jednak je to osobnost, která má přirozený talent a schopnost působit na lidi, za druhé to hodně umí přes bojová umění, a za další má přesně to, že je to člověk. Má prostě svoje slabosti, má svoje lásky, a přesto všechno prostě jde za určitým svým cílem. A další důvod, proč to má takový úspěch – ono je to vlastně jako v pohádkách: zlo je prostě potrestané hned, rovnou mu setnou hlavu nebo dají pár facek nebo ho zavřou, což v ostatní literatuře a v tomto vnímání světa začíná být trošku zdlouhavější. Protože se lidi musí demokraticky odsoudit, a to dlouho trvá, musí se vytvořit posudky, a já nevím co všecko… Chuck Norris prostě přišel, těm zločincům rozmlátil hubu, zavřel je a byl klid. On je vlastně pohádkový hrdina – jako princ, který usekal devítihlavé sani hlavy – a tím to skončilo. A dostal princeznu.

Michal: Jaký si člověk vlastně vytvoří vztah? Není to jako manželství nebo partnerství, ale přece je to něco víc, když jste vlastně s tím člověkem, s tím hercem, ikonou a stáváte se její součástí. Jaký máte vy pocit? Třeba kdyby někdo přišel a najednou by řekl: To nebude dělat Pospíchal, bude to dělat… já nebudu házet žádné jméno. Co by to s vámi udělalo?

Petr Pospíchal: Nic. Nic, já nejsem ješitný, někdo si na tom vnitřně zakládá. Mě to hrozně baví, on je strašně sympatický, dobře se mi dělá, mám ho takzvaně nadejchaného – to je v herectví strašně důležitá věc, dech. To myslím, že dodneška spousta pedagogů na školách nepochopila, že základ života a způsob přenosu energie a vzniku vztahů je prostě v dechu. Mě to tedy na škole učili, dodneška si to pamatuju a dodneška vidím základy toho, co to všechno s člověkem může udělat. A jak vlastně ten dech určuje celeý váš vnitřní život a projev, tak v dabingu je strašně důležitý. Tak toho mám nadejchaného a mám pocit, že se nám docela daří dýchat společně. Ale já prostě nejsem Chuck Norris, já jsem podřízený člověk Chucku Norrisovi a snažím se ho jenom přiblížit českému divákovi.

Michal: Tak to je krásná a skromná odpověď. A já si jenom říkám, když vidím třeba Louis de Funèse – a víme, kdo ho dělal, že –, že tady prostě za pana Filipovského není žádná náhrada. Byly tu veliké pokusy, pak to tedy pár lidí namluvilo (některé věci, které on bohužel tenkrát nestihl, protože se to nekoupilo), ale je to strašně těžké – pro naši generaci, samozřejmě, protože my jsme s tím vyrůstali. Ale asi ta mladší generace to má jinak…

Petr Pospíchal: Jenom k panu Filipovskému – já jsem měl čest se s panem Filipovským účastnit jednoho dabingu – myslím, že to byl Grand restaurant pana Septima – a on měl jednu neuvěřitelnou věc. On měl neskutečné množství citoslovcí, heků a toho všeho, které on dodával, aniž tam byly. On si ho prostě vychytnul, on ten Fuňas je ve skutečnosti trošku monotónnější, takový civilizovanější. Ale Filipovský to prostě udělal božsky, protože když tam byla možnost, tak už tam bylo áá-uáá-háá… a už ho obohacoval. Taky ten Fuňas, když tady před spoustou let byl a viděl to, tak říkal, že mu závidí, protože ho dělá líp, než ho dělá on. (smích)

Michal: (smích) To je samozřejmě veliká pocta. Je to neopakovatelné. Ale já si neumím představit, že by Chucka Norrise mluvil někdo jiný, a ani ho nechci slyšet v originále. Já vím, že mladá generace to teď samozřejmě takhle má, že vysledují ty herce v angličtině, jsou líp vybavení, než byla naše generace…

Petr Pospíchal: Ale stejně jenom zlomeček z nich vnímá ten celek jako umělecké dílo. Tam vám strašná spousta věcí, i když umíte anglicky, uniká. Jako když se díváte na Shakespeara v angličtině, tak dostáváte nějakou informaci, ale tu nádheru větného spojení, kterou samozřejmě Shakespeare má, tak to je věc velmi složitá – a přetransponovat ji do češtiny není vůbec jednoduché. To jsou ty pokusy – počítač vám to úplně bez problémů přeloží, ale nedá se to vůbec poslouchat, je to prostě něco úplně jiného.

Michal: No, je tu to pravidlo, že musíte takzvaně uvažovat v té řeči.

Petr Pospíchal: Myslet, musíte myslet.

Michal: Myslet, ano.

Petr Pospíchal: To jsou důležité věci. Myslet v té řeči je důležité, což je opravdu už na pováženou, protože jenom málo lidí v té řeči myslí. Oni umí anglicky, domluví se se vším všudy, ale to myšlení jako takové je strašně důležitá věc. U herectví je právě proces myšlení to zajímavé, proces toho myšlení se odehrává v každé větě, a všechno je pak výsledek toho procesu. A když to není, tak vás najednou to herectví přestane bavit, uspává vás to a je to takové monotónní. Takže naučit herectví přes myšlení – protože ta postava nějakým způsobem myslí a existuje –, to je na tom to zajímavé a těžké.

Michal: Já to teď odlehčím z jiného ranku nebo oboru. Když vidím některé naše politické představitele, když mluví v angličtině někde v plenéru, nebo na veřejnosti, nebo na nějakých zasedáních, tak kromě toho, že výsledek, který z nich plyne, je mnohdy úsměvný, tak si vůbec nedovedu představit, že tak uvažují…

Petr Pospíchal: (smích) Tak já nevím, já být politikem, tak když bych měl projev třeba před Evropským parlamentem, tak bych si to radši nechal překládat. Protože tam chybí ta rétoričnost, ti lidé musí být – nebo jako politici by měli být –zdatní rétoři. To znamená, že by měli lidi uchvátit nejenom tím, co říkají, ale i jak to říkají. Takže když dostávají takovou informaci jako My půjdeme zítra dopředu, ale přitom se najednou musíme ohlédnout dozadu, no tak je to jen ušlechtilá nuda, všichni to vědí.

Dětem chybí schopnost verbální komunikace – nikdo je to neučil a nikdo to od nich nechce

Michal: Řeč je základ naší komunikace. Nemáte pocit, že společnost trpí nedostatečností komunikace právě kvůli tomu, že lidi se ve škole nebo na studiích neučí rétorice, mluvení, uvažování? Já mám pocit, že někteří lidé to nedělají ani v rodném jazyku.

Petr Pospíchal: Víte, to je strašná absence verbální komunikace, potažmo osobní komunikace mezi lidmi – jsme strašně odlidštění. A i děti – viděl jsem to na svých dětech, že oni třeba ve škole furt píšou testy. My jsme museli přijít k tabuli a museli jsme to říct, museli jsme to naformulovat, museli jsme to nějakým způsobem zpracovat – museli jsme vlastně všecko říct. Písemky, ta písemná forma, byly jen občas. Ale dneska je jejich způsob strašně úsečný, zkratkovitý, mají jen určitá hesla, kterým já třeba občas ani nerozumím, když na mě spustí. Ale verbální komunikace jim prostě chybí, protože je to nikdo neučil a nikdo to od nich nechce. Když furt píšete někomu maily nebo esemesky, tak mně
tam strašně chybí určitá lidská etika; v tom, že když vám váš nadřízený nebo kolega nebo někdo chce něco sdělit – a třeba je to důležitá věc, třeba vás chce propustit –, že on vám to neumí říct, že vám pošle mail. Dokonce vám třeba pošle esemesku Zítra už nechoďte, už jste dohrál. Což se kolegům stává, a mně to přijde od těch lidí strašně sprosté. Mě by nebavilo být takovým šéfem. Já bych byl takovým šéfem, který by to těm lidem musel říct. Ale vlastně už to souvisí s tím, jak ty lidi k práci vede. Tohle už je na tom jenom taková korunka. Je strašně důležité, aby lidi měli pocit, že s nimi i na pracovišti verbálně komunikujete. Tuhle jsem šel domů a Oveneckou ulicí šla taková skupinka šesti sedmi černě oděných, strašně sympatických mladých lidí – jestli to byli Italové… –, hezky oblečení, hezcí lidé. A vůbec spolu nemluvili, koukali se do mobilu. Já jsem na to koukal a říkal si, že to snad není možné. Ani se ten kluk s holkou nedrží za ruce, mají mobily a dívají se do nich. Místo aby si řekli Podívej, není to nádherné, hele, strom, veverka… tyhle věci najednou jako by mizely ze slovníku, a nahrazujeme je slovy jako marginální, iracionální… víte, jako takovou určitou jinou technologií.

Michal: Rozumím. Zrovna teď načítám knihu o Josefu Větrovcovi, a když pominu všechno to, co na něho házejí a tak dále – protože mě tohle nezajímá, mě zajímá, jaký byl herec a jak přistupoval k té profesi –, tak tam z toho vychází jedna zásadní věc (která tedy byla spojená samozřejmě s tím, že on byl představitelem nějaké ideologie); on vždycky říkal, že to musí nějakým způsobem sloužit člověku, zušlechťovat ho. A já rozumím, že teď nemáme vlastně žádnou ideologii, my nemáme žádný proces k tomu, abychom ty lidi zušlechťovali. My jim jenom všechno ulehčujeme. Zušlechťování není jenom procházka rajskou zahradou, ale je to samozřejmě také jakési posilování. Je to prostě Chuck Norris, který trénuje, aby byl nejlepší.

Petr Pospíchal: To říkal třeba Hrabal v Hlučné samotě, ten básník na konci života říká: Moje vítězství se skládá ze samého prohrávání. A to nám chybí. My jsme furt úspěšní, furt jsme rychlí… Ale vždyť jsme normální lidi, zakopneme, upadneme, někoho urazíme – to jsou věci, o které nás taková ta ideologie úspěšnosti, která se furt lidem dává, vlastně ochuzuje. Ty lidi ochuzuje o to, aby byli víc človíčci.

Michal: Vy jste skvěle řekl ta ideologie úspěšnosti. To je úžasné, je to vaše definice?

Petr Pospíchal: To mě teď napadlo. (smích)

Michal: No tak jestli je to vaše definice, tak jenom abyste si na to dal copyright – ideologie úspěšnosti je definice Petra Pospíchala. Já když nad tím uvažuju a spojím to zase s naším Chuckem Norrisem – nebo s vaším Chuckem Norrisem –, tak vlastně on je taky úspěšný, ale vy víte, že bojuje se zlem, kdežto tahle ideologie úspěšnosti vůbec tohle nerozeznává…

Petr Pospíchal: Je to, jako by to zlo neexistovalo. Vlastně lidi nepřipravuje na nic, a proto stoupají sebevraždy a podobně. Ty lidi najednou procitnou a dostanou se do úplně jiných situací, než když byli celou dobu ujišťovaní o tom, že jsou mladí, že všechno bude bezvadné, všechno bude skvělé… Já neříkám, že má být člověk škarohlíd, ale musí si taky někdy jako malé dítě sáhnout na horkou plotnu a zjistit, že si popálí prsty.

Michal: Indiáni dávali dětem nůž do ruky, aby se s ním naučily zacházet, a první, co bylo, že se pořezaly nebo se píchly – a už věděly…

Petr Pospíchal: Ano, a už věděly, že je to nebezpečná věc.

Michal: Co můžeme my jako herci, režiséři, dabéři, spisovatelé… udělat pro to, abychom lidi vrátili zpátky? Já myslím, že se jakoby posunuli od té správné nebo hlavní koleje pět centimetrů bokem, a jedou mimo a drkotají… Co můžeme podle vás, Petře, udělat, abychom je na tu kolejnici vrátili zpátky?

Petr Pospíchal: To je těžké…

Michal: Já jsem čekal, že řeknete, že je to těžká otázka.

Petr Pospíchal: To je těžká otázka, a ještě těžší to je dělat. Ale já si myslím, že to záleží na jednotlivých lidech, aby si uvědomili, co je tady jejich poslání a proč ty profese, které jste vyjmenoval, jsou umělci – říkejme jim tak. Protože něco umí a výsledkem jejich práce má být, že lidi povznesou, pobaví, rozpláčou. Vlastně aby se vrátili ke kořenům divadla, aby divadlo mělo začátek, střed a konec, katarzi, zápletku – už Aristotelés to před těmi několika tisíci lety věděl. Aby umění nebylo jenom jako taková sonda do toho hnusu. Na to se musí poukázat, ale jinak musíme dávat životu taky radostný rozměr – aby lidé měli do života chuť, aby z něj měli radost, protože současná doba začíná lidi hodně trápit, třeba ekonomicky, někoho možná i jinak. Ale já si myslím, že jim nemůžeme pořád dávat jenom to negativum. Jak jsme jim dávali to pozitivum, tak najednou pochopili, že v těch reklamách to není tak docela pravda, protože si lidsky spálili prsty, ale když je dobré divadlo a dobrý film a dobrá knížka, tak je nikdy nezklamou a vždycky v tom něco najdou. Umění má člověka povznášet, nemá ho drtit.

Měli bychom si umět vážit toho, že jsme lidé

Michal: To je úžasné, co jste teď řekl. Vy jste zažil 60. léta, která byla novodobou renesancí – vznikala všechna ta divadla, Semafor a další – a vy jste vlastně přišel do téhle branže v tom nejlepším věku. Myslíte si, že je tu naděje, že se to zase může vrátit? A co tomu podle vás bude předcházet, než se to vrátí?

Petr Pospíchal: No, já si myslím, doufám, že by se to mohlo vrátit, protože lidská touha po životě a po radosti ze života je nepřekonatelná, to nikomu nevezmete. Každý chce žít, každý chce milovat, každý chce zažít život na plné pecky – a že má ekonomické nebo jiné problémy… Já si myslím, že se musíme vrátit k tomu základnímu, že jsme lidé. Že si toho musíme vážit a uvědomit si, co to vůbec člověk je. Já mám každodenní zázrak, co všecko tělo umí – protože já neumím nic, ale tělo že si umí vytáhnout z léků to správné, že si umí uložit tohle, že si v mozku uloží vzpomínku, obraz o někom… Víte, aby ty lidi zase byli lidi, aby se měli víc rádi, aby mysleli ne jenom na sebe, ale i na ty druhé. To je stará čínská moudrost, že láska je schopnost myslet na toho druhého. Myslím, že na to trošku zapomínáme a děláme to jenom takovým velice povrchním způsobem; že těm lidem dáváme jenom dárky, všecko strašně pozitivní… ale musíme jim dávat kvalitu lidskou. Aby se lidi začali chovat opravdu jako lidi.

Michal: No to je úžasné, je to moudré…

Petr Pospíchal: Já do toho ještě skočím, když jsme se vrátili do těch 60. let – to je období, které je třeba pro mě spojené s vůní. Vůní těch šminek, vůní divadla. Pamatuju si, když jsem přijel poprvé do Prahy k panu profesoru Nedbalovi, ke kterému jsem přecházel, tak jsem šel Prahou – a ona voněla. To bylo úplně jiné město, já dodneška cítím tu vůni toho, jak mě to úplně okouzlilo. Po té trošku smradlavé Bratislavě měla Praha úžasnou vůni; a vůni mělo divadlo, vůni měl film, mezi lidmi nebylo tolik záště, takových povrchních sporů… Byl tady nějaký problém, že ta ideologie byla zbytečně příkrá, ale zase na druhou stranu lidi se od ní uměli trošku osvobodit a dělali nádherné divadlo – a dělali ho neuvěřitelně. Já si myslím, že bychom se taky mohli trošku osvobodit od toho nadbytku, nebo jak tomu mám říkat, a vrátit se k těm kořenům, aby to bylo příjemné, potkávat se s lidmi.

Michal: Petře, myslíte si, že je v současné době víc talentu, než bylo dříve? Tehdy školy, ze kterých vycházeli umělci, budoucí profesionálové, byly asi tři – a dneska jich je moc. Je víc talentu, nebo víc chtění?

Petr Pospíchal: Víc chtění. To se nenafukuje, jsme malý národ, máme přiměřeně talentů, tak jako máme přiměřeně všeho; ale máme toho najednou zbytečně moc. Já jsem slyšel pojednání od pana proděkana Harvardské univerzity – to je původem Čech, který tam žije –, ten říkal, že to počítali a že máme nadbytek třeba vysokých škol. Říkal: Vy máte osmdesát vysokých škol a kdybyste měli tolik vysokých škol na počet obyvatel, jako má Anglie, tak byste jich měli mít dvaadvacet. Ten pocit svobody, který nastal po osmdesátém devátém roce, je tak trošku bezbřehý, já to vidím, to pak plodí nešťastné lidi. Není pak pro ně umístění, je zbytečné, abychom chrlili každý rok 250 herců. Dřív jich ty školy chrlily 30, ale možná se pečlivěji vybírali. Já to nechci takhle jenom zglajchšaltovat tím počtem, ale pak z toho počtu lidí je strašný odpad, neštěstí. Protože ty lidi najednou vejdou s těmi ideály, jak já jsem si šel tenkrát voňavou Prahou, a oni si takhle vejdou do života, a najednou pro ně není práce, není pro ně uplatnění, a ti lidé v podstatě nic neumějí – každý truhlář nebo zedník umí víc.

Michal: Ano, tak to je jedno z opravdu nejpřesnějších zakončení. Já bych ale přece jenom ještě o jednu nástavbu požádal – jestli máte nějakou hlášku Chucka Norrise, něco, co je vám blízké a co rád hodíte jako ten diamant. Máte něco takového, Petře?

Petr Pospíchal: Já si tyhle věci, bonmoty, vtipy, špatně pamatuju. Já jsem těchhle věcí namluvil tisíce, a vlastně si teď momentálně nevzpomenu na žádnou.

Michal: To je vlastně Achillova pata, že? Že díky tomu, že toho máte tolik a ten pytel těch věcí je tak naplněn, člověk najednou neví…

Petr Pospíchal: To je taky proto, že se tím už několik let nezabývám. Byla doba, kdy těch filmů byla strašná spousta, vysílání v rádiu a tohle všechno, a najednou člověk zjistí, že kvůli tomu – a taky proto, že jsem blbej – si ty Chuckovy hlášky moc nepamatuju; přestože zase někdo volal a někam půjdu něco vymýšlet.

Michal: Tak si počkáme, já věřím, že se potkáme na nějakém pokračování, protože vy toho máte hodně co říct. Takže já si myslím, že nás určitě ve vašem nabitém programu ještě nějaké pokračování čeká.

Petr Pospíchal: Já si něco z toho Chucka Norrise připravím.

Michal: Připravte si něco z Chucka Norrise, a já vám jenom chci moc poděkovat za to, že jsme se sešli, že jste věnoval čas tomuhle rozhovoru – předtím, než půjdete režírovat; že jsme se sešli vlastně tady v čekárně před studiem jisté televize – nevím, jestli můžu jmenovat –, kde režírujete…

Petr Pospíchal: Proč ne…

Michal: Ano, tak Česká televize. Takže tady jsme se sešli před studiem České televize, před takzvanou slavnou „Dabing Street“, kudy procházeli slavní dabéři. To jenom ještě dodejte, jak se to dělávalo dříve, a jak se to dělá dneska. Jaký je v tom rozdíl? Víceméně jenom z vašeho profesního pohledu…

Petr Pospíchal: Ten dabing je rychlejší. Já si myslím, že tím nadměrným množstvím toho, co svět produkuje, co se dabuje, že trošku v té literární části chybí větší důraz na překlady a na literární složku. Co se týká herecké složky, tak myslím, že herci jsou stejně zdatní, jako bývávali. A dělá se to trošku rychleji, než se to dělávalo. Ale zase si myslím, že to není třeba přehánět – jako někteří mí kolegové říkají, že na nic nemají čas… Samozřejmě dřív to bylo rozstříhané na smyčky, takže to bylo předpřipravené, ale dneska si na tom počítači uděláte smyčku, kde potřebujete. Řeknu si, tady to ještě chci, tohle ještě chci… na to ten čas vždycky je. Myslím, že i ta doba je rychlejší, a nemůžeme si na to stěžovat. V 60. nebo 70. letech se dabovalo pomaleji, ale hele – když jsou dobří herci a baví je to, tak ten dabing je vždycky báječná věc, ale když se z toho stane jenom taková nějaká technická záležitost, honem, rychle, rychle, děti, spěcháme… tak se to v tom vždycky trošku objeví. A je to škoda. Ale myslím si, že je v našich silách udělat si z toho takovou tu příjemnou mimodivadelní uměleckou činnost, jak jsme tomu říkali.

Michal: No tak Petře, teď jste to vlastně zakončil profesně, což je nejlepší. Já jenom k tomu dodám, že taky musí být dobrý překlad, dobrá úprava a samozřejmě dobrý režisér. To je jasná věc.

Petr Pospíchal: To je až naposledy.

Michal: (smích) Petře, já vám mockrát děkuju za váš čas a doufám, že zase někdy na slyšenou.

Petr Pospíchal: Třeba se to povede.

Michal: Hezký den a hezkou práci, která vás čeká.

Petr Pospíchal: Vám taky. Mockrát děkuju a posluchače co nejsrdečněji zdravím.

Michal: Díky a na shledanou.

Petr Pospíchal: Zůstaňte lidmi.

Pokud letos v srpnu nebyli Němci právě na dovolených, diskutovali o Vinnetouovi. Přesněji řečeno o knize Mladý náčelník Vinnetou, která měla vyjít u příležitosti uvedení stejnojmenného filmu do kin. Nakladatelství se však nakonec rozhodlo knihu stáhnout. Na základě mnoha negativních reakcí dospělo k závěru, že kniha obsahuje zraňující rasové stereotypy. Předchozí rozhodnutí vydat označilo za chybu, z níž se poučilo. Také se ukázalo, že první veřejnoprávní kanál ARD už nehodlá v budoucnu vysílat i u nás známé filmy vycházející z příběhů Karla Maye.

Veřejnost včetně některých prominentních politiků reagovala s rozhořčením. Nešlo ani tak o samotnou knihu, kterou nikdo neznal, či o nezájem ARD, ostatní stanice s Vinnetouem a Old Shatterhandem počítají. Němci se prostě lekli, že z Ameriky dovezená kultura rušení (cancel culture) dostihla už i Mayovo dílo, na němž podobně jako u nás vyrostly generace čtenářů i diváků. Koneckonců veřejnoprávní dvojka ZDF si morálně kompenzovala další vysílání Vinnetoua tím, že na Facebooku varovala před stereotypním používáním slova indián.

Jak reagovali progresivisté, kteří to celé spustili? Karel May jim leží dlouhodobě v žaludku. Jeho dílem opovrhují jako kýčem a nemohou se vyrovnat s jeho nadčasovou oblibou. Svůj útok opřeli o údajný Mayův rasismus, a to i přesto, že indiány líčil veskrze pozitivně. Vysvětlili, že i pozitivní stereotyp je rasistický, neboť přisuzuje jednotlivci esencializující skupinový obraz, čímž ho zraňuje, neboť mu upírá svobodu být sám sebou. Zranění je o to větší, že na indiánech byla spáchána genocida, kterou ti nejodvážnější dokonce srovnávají s nacistickým vyhlazováním Židů (například pedagog a specialista na PR Mirko Lange na https://scompler.com/winnetou/). I když to May mohl myslet dobře, byl rasista…

Progresivisté už nedořeknou, že o rasismus se jedná pouze v případě bělošských představ o jiných rasách. Stereotypy nebělošské jsou buď kulturním dědictvím nebo, pokud jsou namířeny proti bílým, spravedlivým pokračováním boje proti kolonialismu. Asi jim nevadí, že jejich argumentace je hluboce rasistická.

Jak se ale progresivisté vyrovnávají se zakazováním nežádoucích děl a osob? Když se v květnu 1968 progresivismus vstupoval do ulic demonstracemi proti každé autoritě, neneslo se Paříží heslo „zakázáno zakazovat“? Však také děti osvícenství nikdy nezakazují, ony přesvědčují a spoléhají na rozumnost. Koneckonců ani za minulého režimu nebyli žádní zakázaní autoři či zakázané filmy. Pouze se někteří autoři nevydávali a některé filmy neuváděly, což bylo samozřejmě v přetlaku děl pochopitelné. Ještě že byli odborníci, kteří dokázali zhodnotit všechny okolnosti a učinit optimální rozhodnutí o knize či filmu. Podobně tomu letos v srpnu bylo i s knihou o mladém náčelníkovi. Nakladatelství učinilo rozhodnutí vydat, ale nevzalo v potaz všechny okolnosti, a tudíž se zmýlilo. Naštěstí bylo upozorněno a mohlo včas chybu napravit, vše dobře dopadlo.

Progresivisté proto vylučují, že by někdo snad zakazoval Karla Maye. Ale nezastaral trochu? Neměl by být doprovozen aktualizujícím výkladem? Není přesto trochu riskantní ho vydávat, když může zranit tolikeré city? Nebude lepší dát šanci současným autorům, kteří jistě dokáží psát dobrodružné knihy pro mládež bez zraňujících stereotypů? Ovšem ti by se pak měli ve veřejném vystupování lépe hlídat. Neměl by se opakovat případ Rowlingová, kdy se autorka politicky zcela korektního Harryho Pottera velmi nešetrně vyjádřila o transgenderu, což vrhlo neblahý stín na celou čarodějnickou ságu. Každopádně do vydávání Karla Maye nelze nikoho nutit.

Vlastně se ani nelze divit, pokud se do toho leckomu nebude chtít, neboť vydavateli, který nedokáže zohlednit, jak zraňující mohou být některá díla, hrozí bojkot, který postihne i díla, jejichž korektnost ani největší progresivista nezpochybňuje. Jedná se o aplikaci principu viny skrze kontakt (guilt by association), kdy k odsouzení někoho či něčeho stačí to, že se kontaminovali pouhým kontaktem s něčím, co bylo odsouzeno. Odsuzování se pak šíří jako virová epidemie. Všechny tyto mechanismy známe z minulého režimu. Podivné je však to, že dnes k nám přicházejí ze zemí, které jsme považovali za vzory svobody a demokracie.

Dovolte vlastní zkušenost. Před rokem jsem začal dávat dohromady kolektivní česko-slovenskou knihu obhajující princip národní svrchovanosti. Poněvadž jsem k dílu přizval výrazné nekonformní osobnosti zprava i zleva (např. Ilona Švihlíková, Ján Čarnogurský, Jan Keller, Michal Semín či Petr Hampl), bylo zřejmé, že kniha se srazí s globalizačním a protinárodním kánonem vládnoucí politické korektnosti. Přesto se našel vydavatel, za nímž stála řada odvážných a intelektuálně podnětných počinů.

Náhle se však někteří autoři stali zakázanými. Autorsky hotová kniha měla jít do sazby v týdnu, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu, a někteří z autorů veřejně vystupovali méně protirusky a méně proukrajinsky, než předepisovala oficiální linie. Obsahu knihy se to sice nijak netýkalo, neboť tam nepsali ani o Rusku, ani o Ukrajině, ale samotná jejich jména se stala natolik kontroverzními, že nakladatel žádal jejich vyřazení. Mohu vyřadit kapitolu pro její nedostatečnost, ale nikoliv kvůli autorovi. Tuším za tím mechanismy totalitní moci. Chápu však nakladatele, kterému může hrozit krach. Každopádně kniha o něho přišla. Nakonec se jí ujalo nakladatelství Dauphin a vydalo ji pod názvem Svrchovanost zleva i zprava.

Ovšem vydání spustilo další mechanismus ideové ochrany – zamlčování. Vlastně to začalo slibně, když mi zavolali z Českého rozhlasu s nabídkou stručného rozhovoru o knize. Ve smluvený den však byl rozhovor zrušen údajně proto, že jsem v témže dni už v rozhlase jednou vystupoval. Redaktorka se však nedala odradit a domluvili jsme si další termín. Nový termín přinesl nové zrušení; tentokrát pouze s nejasným odkazem, že se toho onen den hodně děje. Dodatečně mi sdělili, že omylem prezentovali jinou knihu. Současně se prý změnila koncepce pořadu, do níž kniha o svrchovanosti už nezapadá, a tudíž žádný rozhovor nebude. Rozhovor nejspíše neprošel přes ideovou kontrolu, jíž je veřejnoprávní rozhlas proslulý.

Přiznám se, že cítím určitou nostalgii po veřejném pálení knih. V obecném povědomí se jedná o projev totalitárního barbarství, od vynálezu knihtisku však jde spíše o zoufalé gesto zastavit oběh myšlenek, které je od počátku odsouzeno k nezdaru. Ve dvacátém století plameny ony odsouzené knihy spíše popularizovaly než ničily. Především se však objevily mnohem účinnější způsoby potlačování myšlenek: komunistický a liberální.

Komunistická moc občas musela přistoupit k pálení knih, ale dělala to neveřejně, neboť se jednalo o selhání systému. Její mechanismy totální společenské kontroly totiž měly nebezpečné myšlenky předem filtrovat. Pokud fungovalo vše, jak mělo, potom nebyla žádná režimu nebezpečná kniha ani vydána. Občas docházelo k drobným nehodám, přehlédnutím či drobným sabotážím. Občas i k nehodám větším, když se mocenská vertikála začala štěpit, jako u nás v druhé polovině šedesátých let, a přestávalo být jasné, co se ještě může, a co už ne. To také odkazuje k hlavní slabině systému – příliš závisel na mocenské vertikále komunistické strany. S tou se to má, jako s válečnou ekonomikou, krátkodobě účinná, dlouhodobě neudržitelná.

Tuto slabinu překonává progresivistický liberalismus. Jeho mechanismy filtrování nebezpečných myšlenek jsou stejně všudypřítomné, ale lépe maskované než ty komunistické. Navíc fungují horizontálně, nezávisí na jediném mocenském centru, nýbrž působí decentralizovaně napříč společností. Za zdánlivou svobodou se skrývá tvrdá sociální kontrola a manipulace. Roli dirigenta určujícího, co se ještě může, a co už ne, plní hlavní média, veřejná i soukromá. Jejich řídící linie vzniká praktickou syntézou zájmů velkých vlastníků a částí státního aparátu s přesahem do nadnárodních struktur, ideologicky kotví v neoliberalismu a progresivismu. Linie sice uniká jakékoliv demokratické kontrole i požadavkům na názorovou pluralitu, ale současně se dokáže lépe přizpůsobovat měnícím se okolnostem než rigidní autoritářství předchozích systémů. O to tížeji se s ní bojuje.

Pokud by dnes začali snášet „májovky“ na hranici, dalo by se to brát jako dobrá reklama mezi mladými čtenáři. Pokud by se staly předmětem státních zákazů, dočasně by utrpěly, ale otevíralo by jim to budoucnost. Ale když vlastně nejsou pronásledovány, nýbrž uváděny na pravou míru, tuším, že vyhlídky jsou špatné.