Tuž jako každy rok, ani letos zme si nemohli nechat ujit relaxačni pobyt na Ukrajině, bo to, co nabizaju solna jezera na Solotvinu, to nenabiza ani židovske Scyple moře.

Na cestě do ukrajinskeho raja se nic nezměnilo, enem cena jizdenky se zvedla na 600,-Kč (jednosměrka).
Ale to se vykompenzuje tym, že zrujnovana vlada devalvovala hřivnu o 25%.

Večer se date par pivek v Kompasu, o pulnoci vlezete na Svinově do Leoša, trochu se zdřimnete, ve štyry rano v Kosičach přestupite z Leošova vlaku do Leošova autobusa a rano už pijete poctive ukrajinske preso za deset kaček v Mukačevu.

Na Solotvinu tež pohoda jak zamlada, akurat chlopi mezi 20-60 rokama kajsik zmizli, bo se boji rekrutačnich hlidek, kere by je poslaly jako potravu pro kaťuše na vychod, a tak lapi doma. Anebo su v Česku. O to hezči su vyhledy z oken restauraci, bo osumdesat procent všech lidi su baby.

Tuž uživejte leto, než vam kvuliva neschopnosti fialoveho hnusu v zimě zmrzne aji usměv na pysku.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Ukrajina

Martina: Další důležitý problém současné společnosti je neschopnost vícegeneračního soužití, které bylo dříve naprosto normální, byla to také nutnost, abych to úplně neidealizovala. Říká se, že až sociální systém rozbil toto klasické rodinné a rodové soužití, protože se lidé najednou dokázali postarat sami o sebe. Ale dnes se rodiny sejdou dvakrát do roka na tři dny, a všichni z toho mají tachykardii. Jak s tím pracovat?

Milan Studnička: To je to, co se má učit ve škole, jak komunikovat, jak naslouchat a jak si dokázat vymezit své hranice, aniž by člověk útočil – to všechno jsou základní komunikační dovednosti, které děti neumí. Šprťáčci jsou schopni vyjmenovat nějaké druhy rostlin a biotopů, ale komunikovat rozdílný pohled na věc, to už neumí. A když to neumí ani babička, tak to neumí ani její čtyřicetiletá nebo dvacetiletá dcera, takže je logické, že si nemůžou rozumět a že by z třídenního společného soužití zešílely.

Já bych se svou maminkou bydlel furt, jezdím s ní na dovolené, protože si povídáme, a když máme rozdílný pohled, tak si sedneme a povídáme si. Je to hrozně hezké. Takže já jsem tvor, který má rád lidi, mám strašně rád lidi, jsem zvyklý být s lidmi a mezi lidmi, a i když mám rozdílný pohled, tak si o tom rád povídám. A to je všecko. Nemám potřebu to někomu protlačit, donutit někoho, ale jenom naslouchat. Ale to už se moc neumí.

Martina: Říkáte, že ve školách se neučí duševní hygiena, ale že se tam učí mnoho nepodstatných věcí. Ale to je status quo. Děti umí: mastek, sůl kamenná, kalcit, fluorid, což se také může hodit. Proč ne? -Ný, -natý, -stý – to dodnes ani benzínem nepustí z hlavy. Ale já si zase na druhou stranu v mnoha věcech říkám, že proti drilu nic nemám. Doufám, že na to také ještě dojde, ale jsme v určitém stádiu, kdy umíme tabulku tvrdosti, ale máme potíž bydlet tři ve čtyřpokojovém bytě. Co s tím teď dělat? Jak pomoct lidem, aby na tom začali pracovat už s tímto nánosem a hubertusem, který máme všichni na ramenou a který nasákává vodou, a je čím dál tím těžší, a který vlečeme s sebou?

Milan Studnička: Myslím, že by bylo skvělé, kdyby se lidé začali vracet zpátky k sobě. Příklad: Jít do obchodu a koupit si knihu. A…

Martina: Vaši, předpokládám…

Milan Studnička: Jakoukoliv. A začít od zcela jednoduchých, základních věcí. Něco jako Tajemství, úplně jednoduché knihy, třeba Být šťastný, což je krásná jednoduchá brožurka, kde jsou nádherné věci, jednoduše popsané, aby si člověk uvědomil, že za svou náladu a energii má svou zodpovědnost a že se s tím potřebuje naučit pracovat. A pak se začít prokousávat od jednoduchých titulů k trošku složitějším, filozofičtějším, aby člověk najednou začal vnímat, v čem žije, a by se jeho vědomí posunulo dál, a tím pádem byl schopen vést dialog, vnímal hodnotu lidství a přátelství. Abychom se to opět naučili vnímat. Ale pokud od malinka ženeme dítě do výkonů typu: „Musíš být někdo!“ a tyto šílené věci… Nebo dobré známky. Úplně mě fascinuje, jak rodiče dávají vysvědčení dětí na Facebook, že mají jedničkáře. Já na to vždycky koukám a říkám si: „Ty vole!!! Proč?“

Martina: Já ho tam radši nedávám. A nikdy jsem tam nemohla dávat ani svoje, i kdyby byl tehdy Facebook.

Milan Studnička: To jsou věci na všech možných frontách. Ale základ je, že to není těžké, když mám vůli. Existuje spousta krásných kurzů, dá se to fakt najít, to všechno už tady je. Jenom je potřeba vnímat. Já jsem si dřív říkal: „Proč lidé platí drahé peníze za kurzy, když všechno najdu v knihách?“ Já jsem tehdy vrcholově sportoval, takže jsem si natolik odpálil páteř, že jsem se potom dva roky nemohl hýbat. A za tyto dva roky jsem načetl tolik knih, a tím začala přeměna, protože jsem nemohl nic dělat – tak jsem četl a četl. Četl jsem řecké, čínské a jemenské filozofy, a najednou jsem si začal dělat mozaiku toho, v čem to vlastně žiji, a říkal jsem si: „Proč jsem probůh takhle sportoval? Proč jsem to takhle hrotil? Vždyť jsem mohl sportovat pro radost?“ A díky tomu jsem pochopil, že život není o tlaku na výkon, o tom pořád se za něčím honit, ale o radosti, o vzájemné pomoci a lidské sounáležitosti. Ale takto to právě moc není.

Nakupujeme, a pak to zase zahodíme. Už nás to nebaví, protože v sobě nemáme radost ze života.

Martina: Můžeme se bavit o tom, jestli jsme víc zpovrchněli, nebo jestli jsme obětí toho, o čem se tak často mluví, a pod čím si ne každý umí vůbec něco konkrétního představit, a to je rozpad hodnot v západní společnosti. Za co se můžeme schovat? Na co se můžeme vymluvit? Nebo je pravda obojí, co jsem teď jmenovala? Tedy že se děje toto všechno?

Milan Studnička: Myslím, že ano, a ve velkém. To zase beru ze své praxe, kdy mi lidé říkají, že když mají špatnou náladu, tak jdou nakupovat.

Martina: Plaší smrt – tak tomu říkáme.

Milan Studnička: Jdu nakupovat. Vezměte si, kolik věcí z domácnosti se takto vyhodí a nezpracuje. Nakupujeme, nakupujeme a nakupujeme, konzumujeme jídlo. Konzumujeme tím, že nakupujeme, a pak to zase zahodíme, protože nás to nebaví. Když by se ženy podívaly na své šatníky, kolik věcí vůbec nenosí – ale potřebují stále další. A je to daň za to, že nemají životní radost, protože když nemám radost, tak ji musím dobít něčím z venku. Pocitem, že o mě někdo pečuje, když jdu do obchodu, slastným pocitem, když jím a přejídám se, rvu do sebe tabulky čokolády. Je to výsledek toho, že člověk v sobě nemá radost ze života, tedy to, co má tříleté dítě. Vezměte si, že malé děti jsou furt honěny do jídla. „Pojď už! Jídlo!“ Dítě nepotřebuje jíst, ony se radují, běhají, prostě si žijí. Ale furt je někdo honí, aby něco dělaly, něco jiného. „Jez!“

A dospělý člověk jídlem zahání svou frustraci. Nebo naopak nejí vůbec, když už je natolik frustrovaný, že už i v tomto je apatický, takže si vlastně chce ublížit. Já vidím jako velký rozpad hodnot, že si nevážíme věcí, které máme, a většinou si těchto věcí začneme vážit, až když o ně přijdeme. A tehdy nám docvakne: „Ty brďo, já jsem to vlastně měl, jenom jsem to neviděl.“

Martina: Já vím, ale když se lidé dostanou do stádia, řekněme, hlubokého smutku, toho, kdy už vám nestačí, že jdete do lesa, a vidíte veverky a těší vás to, ale je to tak, že člověk nemá radost, že má práci, už ho nic netěší. A když pak přijdu k psychologovi, který řekne: „Radujte se ze života! Venku je krásně,“ tak je to pro mě na ránu pěstí.

Milan Studnička: To samozřejmě je. Ale já jsem to, Martino, říkal, je potřeba s těmito tématy začít pracovat, a pokud nemám radost ze života, tak mi to pilulka nevyřeší. Dobře, vezmu si nějaká antidepresiva, a bude mi o trošičku líp, ale já si potřebuji zpracovat svá témata. Vezměte to tak, že radost ze života by měla být norma, to je normální. Děti nám to ukazují. To je normální průběh žití – radovat se.

Martina: Schopnost být bezdůvodně veselý.

Milan Studnička: Ano. Teď jste to řekla. To je krásné.

Každý si musí vyřešit svůj strach z budoucnosti, z toho, co by se mohlo stát, a vyřešit si svou minulost, aby se už nemusel koukat zpátky

Martina: Myslím, že to řekl Coelho.

Milan Studnička: Ano, schopnost být bezdůvodně veselý, To je norma. Má to být norma. Ale bohužel, deska to normální není. Kdybychom si dělali Gaussovu křivku, tak to jde naprosto mimo. Takže já se potřebuji do této normy dostat, což znamená, že si musím zpracovat své strachy – to je jedno obrovské téma. A druhé obrovské téma – vyřešit si svou minulost, vyčistit ji, protože spousta nánosů, které jsou důvodem, že nemám radost ze života, pochází z toho, že se zpětně vracíme k tomu, co už dávno není. A to jsou dva hlavní momenty, které se musím naučit vyřešit: Svůj strach z toho, co by se mohlo stát, to znamená strach z budoucnosti, a vyřešit si svou minulost, abych se už nemusel koukat zpátky.

Často se ptám lidí, když mají nějaký nepříjemný pocit ze své minulosti, kolik dní probrečeli nad tím, když se dozvěděli, že upálili Jana Husa? Oni se na mě podívají, jestli jsem normální a řeknou, že nad tím nebrečeli. A já říkám: „A takhle se musíte koukat na svou minulost. Vnímat to jako nějakou kroniku, ze které se mohu poučit, ale bolesti se musíte zbavit.“ A na to jsou techniky, které své klienty učím.

Martina: A zvládne to člověk sám, když nechce jít k psychologovi?

Milan Studnička: Jasně, já jsem se to také učil sám z knih. To všechno se člověk naučí, ale musí mít chuť, a je těžké mít chuť to dělat třeba místo toho, abych koukal na televizi. Já od svých 18 let nemám televizi, což je úžasné. Nemám. Neznám herce.

Martina: To říkají všichni, a pak znají všechno z Netflixu, a z počítače.

Milan Studnička: Takže nemít televizi, a místo toho si vzít knihu. To je za mě, když nechci chodit k psychologovi, nebo k nějakému odborníkovi, první lék. Ale ne knihu ve stylu beletrie, ale knihu, které mě může někam posunout.

Martina: Děti nečtou.

Milan Studnička: Teď ale mluvíme o dospělých. A zase, když je rodič radostný, nebo se k tomu aspoň přibližuje, tak se to obrovsky projeví na jeho dítěti, protože když se rodič zklidní, je veselejší, tak najednou děti nasáknou tu atmosféru od rodiče. Často ke mně chodí rodiče, a mají například tříletého chlapečka, který je úzkostný a bojácný. A mně je hned jasné, že to musí z něčeho být, to není jen tak. Dítě není bojácné jen tak. A už se koukám a vidím rodinné schéma: Maminka ustrašená, a furt za ním běhá, a „vezmi si tohle a vezmi toto“. Takže vždycky rodič ovlivňuje to, jak se bude dítě cítit.

Takže člověk pak ví: Když jsem já radostný, tak můj syn mě jenom kopíruje. Proto se pořád smějeme, a máme ze všeho radost. Když má nějaké téma, tak si ho zpracuje, nebo už to ve svém věku umí sám, a je to pohoda. Ale které dítě to v 15 letech umí? Málokteré.

I lidoopi vědí, že nemůžou mít děti, mláďata, blízko po sobě, protože mládě potřebuje čas na zrání, na adaptaci na svět a pochopení základních sociálních principů

Martina: Ale vy říkáte, že puberta je jenom odraz toho, jak jsme zvládli dětství, výchovu. Je to skutečně tak? Řeknu příklad: Měla jsem na vysoké kolegyni, která byla velmi chytrá, pohodová. Stejně tak rodiče i sestra – stejný model, stejná atmosféra. A ta měla pubertu takovou, že bylo v podstatě zázrakem, že neskončila v nějakém jihoamerickém nevěstinci.

Milan Studnička: To je úplně logické. Já vůbec nerozumím tomu, kam se společnost dostala, i lidoopi vědí, že nemůžou mít děti, mláďata blízko po sobě. Vědí to. Protože mládě potřebuje nějaký čas na zrání, na adaptaci na svět, na pochopení základních sociálních principů. Takže třeba maminka orangutana si udělá další dítě po osmi letech, protože orangutánek potřebuje svůj čas.

Martina: Asi nezačala ve 40 letech.

Milan Studnička: Přesně tak. Maminka šimpanze po pěti, protože tam má skupinu dalších mamin, který jí s tím pomůžou. A lidské maminky to dělají třeba po dvou, po třech, po čtyřech letech. Uděláme si víc dětí, a potom logicky, i když se chováme k dětem stejně, tak děti se permanentně pozorují, permanentně se vzájemně ovlivňují. Takže, když je jedna úspěšná, tak rodiče na to logicky musí reagovat: „Ty jsi šikovná, jsi fajn. To je super,“ což znamená, že ta druhá už nezíská takovou pozornost, a proto musí být velmi neúspěšná, aby získala pozornost svých rodičů. To je právě to, co si mnohdy neuvědomujeme, že když se snažíme chovat stejně, tak v životě to stejné nebude, protože tam je aspekt druhého sourozence, nebo potažmo třetího, čtvrtého, a to tam potom dělá paseku.

Takže člověk potřebuje pochopit souvztažné vztahy, aby věděl, že když má dvě děti o tři roky od sebe, tak to musí přinášet problémy, které potom nedokážou ukočírovat.

Martina: Tyhle byly od sebe asi šest let.

Milan Studnička: Nevím, co tam mohlo být.

Martina: Je to jenom příklad. A právě proto se ptám, jestli skutečně, když dítě v pubertě odsekává, je to prohra rodiče?

Milan Studnička: Ne, nebral bych to jako prohru, ale jako známku, že dítě nedůvěřuje svému rodiči. Zkusím to říci ještě jinak. Důvěra je základní stavební kámen vztahu. Pokud není ve vztahu důvěra, tak vztah nemůže prosperovat. A dítě je naprogramováno k tomu, aby bylo poslušné vůči tomu, komu důvěřuje. To je velký fenomén. A když to rodič pochopí, tak potom je velmi snadné být pohodovým rodičem. Proto jsem knihu nazval Pohodové rodičovství. Takže můj bojový úkol je udržet důvěru do puberty. Když udržím důvěru svého dítěte, pak pubertu zvládne levou zadní, protože mi důvěřuje. A když mu řeknu: „Bylo by dobré, kdyby,“ tak mi dítě důvěřuje, a proto chápe, že to je dobré.

Lidská mláďata jsou jediná mláďata, která se vymezují vůči svým rodičům, ale mládě v přírodě, kdyby nedělalo to, co dělá jeho rodič, by umřelo. Takže mláďata v přírodě vědí, že musí kopírovat své rodiče, je tam důvěra. Ale lidské mládě nechce kopírovat své rodiče, protože jim nedůvěřují, a v té pubertě už je to na takovém vrcholu, že rodič řekne A, a dítě dělá B, což je známka nedůvěry. To je všechno. Ono má rádo svou maminku, tatínka, dítě má většinou své rodiče rádo, ale nedůvěřuje jim, což znamená: „Pokud mamka dělá tohle, já to dělat nebudu. Pokud po mě mamka chce tohle, já to dělat nebudu.“ Když by mu to řekl někdo, komu důvěřuje, nějaká autorita…

Martina: Youtuber.

Milan Studnička: Třeba, ano, tak to bude dělat. Takže musím mít stejné vlasy, jako má někdo, protože mu důvěřuji. Musím mít stejné nehty, jako má tahle, protože jí důvěřuji. A to je to, o čem jsem tady mluvil. Jinak o důvěru přicházím už kolem třetího roku, a to není nic světoborného, stačí před dítětem střídat nálady, jednou ho za něco seřvat, a příště ho za totéž neseřvat. Jednou mi něco vadí, pak mi to nevadí, a pak mi to zase vadí, a to vše vede ke ztrátě důvěry. Stačí přijít v pět, místo ve tři, když jsem řekl, že přijdu ve tři, stačí zrušit něco, co jsem slíbil – to všechno jsou věci, které nabourávají důvěru. A v pubertě se to jenom sečte. To je všechno.

Vymezování se dětí vůči rodičům je v pořádku, ale mělo by probíhat v klidu, a ne s křikem a urážkami, protože to ničí vztahy

Martina: A není vlastně přirozené, že se dítě v určitém věku, a puberta je k tomu nejvhodnější, nebo potom postpubertálním období, musí vůči rodičům vymezit? Musí se vlastně vzbouřit proto, aby se k nim posléze, dá li pán Bůh, vrátil v jiné kvalitě?

Milan Studnička: Ano, a jde o to vymezit se stylem: „Já pojedu sám. Já tam s tebou nepůjdu.“ Nebo: „Mně se tohle nelíbí. Budu dělat něco jiného.“ Toto je vymezení se zralého dítěte, tedy že se vymezí, ale v rámci normální pohody. A rodiče: „Jasně, v pohodě chlape, nebo holčičko. To je jasné.“ Tohleto je vymezení, které je v pořádku. Ale vymezení křikem, urážením, nekomunikací, to je známka, že tu nefunguje vztah. Ale on nemůže fungovat, když je dítě prvním, třetím, šestým rokem, kdy probíhá největší rozvoj řečových schopností, ve školce – pak nemůže fungovat vztah. Když rodiče musí chodit do práce, nemají šanci být s dítětem, protože by to ekonomicky neutáhli, tak dají dítě do školky, a dítě je tam s třiceti vrstevníky a pláče po mamince.

Já vůbec nechápu, že to nevnímáme. Když malé děťátko brečí a chce spát s maminkou a s tatínkem, a rodiče ho vyhodí do jeho pokojíčku, tak to jsou ty momenty, kdy obrovsky ztrácíme důvěru svého dítěte. A pak mu je patnáct, a už bychom s ním konečně rádi trávili čas, ale dítě nás pošle do háje, protože odmítnutí, která dítě za svůj život od svých rodičů zažije, je strašně moc. A když do této doby přišla opatření, že děti nesměly být mezi kamarády, nesměly chodit do školy za vrstevníky, a na tréninky, tak se nemůžeme divit, že to vybouchlo.

Martina: Říkáte, že období vzdoru je doménou západní společnosti. Proč zrovna západní?

Milan Studnička: Protože maminky někde v Bangladéši ještě pořád tráví s dětmi čas. Nedají je do školky, prostě nedají. Děti jsou s nimi, mají je pořád u sebe, pořád je nosí a spinkají s nimi, takže dítě nemá důvod mamince vzdorovat. Mládě nemá důvod vzdorovat své mamince, protože kdyby vzdorovalo, tak umře. Ale v západní společnosti jedeme na tlak, na výkon, na instagramové fotky.

Byl jsem na dovolené, a úplně mě drtí pozorovat, jak se dítě sápe po mamince, a maminka se fotí asi na nějakou sociální síť. A dítě natahuje ručičky, a maminka ho odstrčí, protože potřebuje pěkné fotky, a dítě kazí záběr. A ještě nastavit filtr, aby to vypadalo hezky. A pak se nemůžeme divit, že dítě vzdoruje, že se vzteká. A nemusí to být ani takhle, bohatě stačí, že je maminka smutná, a svůj smutek vlastně přenáší na dítě. Ale dítě je bytostně přitahováno radostným člověkem, když má někdo radost ze života, a probíhá nějaká rodinná oslava, tak během půl hodiny je kolem něho hrozen dětí, protože děti chtějí být s někým, kdo je na tom stejně, jako ony. Dítě je radostné a chce být s radostným člověkem. Ale bohatě stačí, že maminka je třeba nešťastná ve vztahu, rodiče mají nějaké ekonomické trable, nebo tchyně na něco tlačí, takže maminka je sice na děti milá, ale je smutná, a to bohatě stačí k tomu, aby dítě začalo vzdorovat, protože ono nechce být s někým, kdo je smutný. Nechce a nebude poslouchat někoho, kdo je smutný: „Já takhle nechci žít.“ A bohužel mezi třetím a šestým rokem se dítě zlomí, a pak už je smutné také.

Martina: Milí posluchači, teď budu bojovat za váš zdravý rozum. Pokud se zrovna cítíte úplně vinni, a máte pocit, že vaše chovatelské úspěchy jsou naprosto nulové, a že jste vychovali děti, které budou své těžce vydělané peníze utrácet v ordinacích psychiatrů, tak já zkusím vinu rodičů naředit a zeptat se: Jak moc mohou rodiče, v dnešním období mobilů, počítačů a autorit, před kterými v podstatě každý rodič vypadá jako páprda, zasáhnout do vnitřního utváření dítěte?

Milan Studnička: Ano, je to fakt velmi složité. Pokud nás poslouchají maminky, které mají třeba roční, dvouleté děti, nebo ještě děti nemají, tak ty můžou hodně ovlivnit tím, že si dítě ponechají doma déle než tři roky, protože první roky života jsou klíčové pro nastartování obranných mechanizmů, jak dítě bude sledovat svět, jestli ho bude vnímat jako přátelské, nebo nepřátelské prostředí. To se všechno odvíjí od prvních roků života. Dá se s tím pracovat i v dospělosti, ale je to mnohem náročnější. Takže stačí malé dítě nedat do konkurenčního prostředí v nějaké školce, a raději by mělo být s maminkou, s babičkou, ale s dobře naladěnou maminkou nebo babičkou. To ať je raději ve školce, než aby byla maminka na antidepresivech. Každý rok navíc, kdy se dítě nedostane do systému, mu dá dobrý základ, a větší vnitřní stabilitu. Když třeba vydržíte nedat dítě pět, šest let do státního skladovacího systému, a dáte ho až třeba do školy, do nějaké fajn školy, nějaké alternativnější, tak děláte maximum pro to, aby dítě bylo v pohodě, a dokázalo se s těmito věcmi vypořádat a adaptovat se. Takže čím později se dítě vhodí do systému, tím líp.

Rodiče by měli pro děti volit školu podle toho, jaký je tam ředitel a učitelé

Martina: Já mám s alternativní školou katastrofální zkušenosti.

Milan Studnička: Zase, je to o lidech.

Martina: Už jsem to, myslím, posluchačům několikrát říkala, takže už si tady nebudu foukat rány, ale to jsem si říkala, že raději vojenské gymnázium než to, co jsem zažila v alternativní škole.

Milan Studnička: Ale opravdu je to vždycky o lidech. Hodně přednáším ve školách a ve školkách, a zažil jsem státní školy s bezvadnými lektory a s bezvadnými řediteli, a tam děti fakt chodí rády, a je to super. A také jsem bohužel zažil alternativní školy, kde to bylo docela katastrofální. Vždycky je to o lidech. Co já rodičům můžu poradit, tak pokud jim na tom aspoň trošku záleží, tak zvolit. Pokud mám možnost volby, tak se podívám na danou školu, jaký je tam ředitel a jací učitelé. Toto je moje zodpovědnost, kam své dítě pošlu, a jaký člověk na něj bude působit. Tak udělat aspoň toto.

Martina: Může rodič nějak podstatně ovlivnit závislost dětí na počítači, na mobilu? Protože myslím, že to je příčinou 70, 80 procent hádek mezi rodiči a dětmi, když rodičům záleží na tom, čemu se děti věnují, a které se odehrávají kvůli tomu, že se od toho snaží dítě odtrhnout, a snaží se, aby si dítě uvědomilo, že jde o virtuální realitu a že skutečný život může být třeba zajímavější, přestože tak nebliká, a nehýbe se tak rychle.

Milan Studnička: To jsou nádherné otázky. To vše je důsledek toho, co jsme nezvládli před tím, takže řešíme dopady, a neřešíme příčinu. A příčina je v nedůvěře, v neradosti a neaktivitě rodičů. Když rodiče mají se svými dětmi důvěru, jsou aktivní, radostní, tak děti s nimi rády tráví čas. V tom je ten fór. Vezmete si, že já mám 16letého syna, který se mnou rád tráví čas. Pořád. Když chce, tak ho v létě trénuji, jezdíme do hor, kde společně běháme, a on je šťastný. A vůbec ho nevidím s nějakým počítačem, nebo něco podobného. A když někdy náhodou onemocní, tak si k tomu sedneme. On to jinak nepotřebuje, protože má své sportíky, své kamarády, svou kytaru, protože ještě hraje na kytaru, a tím se baví. A když je náhodou fakt hnusné počasí, a nemá nic, tak si sedne a něco si zahraje. A často hrajeme spolu.

Děti nevěří svým rodičům, protože mají pocit, že se o ně nezajímají. Řešení je nezakazovat, ale zajímat se o to, co dělají, a ocenit je.

Martina: Teď jste, myslím, ztratil asi půlku posluchačů.

Milan Studnička: Ale dá se s tím pracovat. Musím fakt uklidnit. Vy jste řekla důležitou věc, Martinko, aby si nikdo nedával pocity viny, protože v každém momentu svého života děláme to nejlepší, co jsme v tu chvilku schopni. Takže si to nemůžu vyčítat, když se časem dozvím, že jsem něco podělal. Takže fakt chci všechny uklidnit, že děláme to nejlepší, co umíme, a bohužel toho někdy neumíme tolik, takže prostě děláme chyby.

Ale když už dítě na počítači závislé je, nebo vidíte, že tam je neúměrně dlouho, tak základ je začít se o to zajímat, a ne ho od toho odtrhnout. To je velká chyba, kterou rodiče dělají, že udělají nějaké: „To nesmíš,“ a „zakazuji a máš omezení,“ a tak dál, protože když je to věk 12 a výš, tak dítě jenom ztrácíme. Tím v tu chvíli nic nezískáme. To je stejné, jako zvolit represi vůči někomu, kdo vám nevěří. Tím se ještě víc nůžky rozevřou. Takže, co potřebuji? Začít se o to zajímat. Pokud je můj syn na TikToku, tak si stáhněte TikTok, a začněte sledovat nějaké vtipné věci, které vás budou bavit, a společně to sdílejte. Takže si třeba s dítětem dáte desetiminutovku TikToku, a blbnout, a podívat se. Tedy aby vám váš syn, nebo holčička ukázali to, co zrovna sledují, a zasmát se tomu.

Martina: Oni se nechtějí sdílet. Chtějí se sdílet se spolužáky. Chtějí se sdílet s kde kým, ale ne s vámi. Tam je mnohdy jejich svět, do kterého vy jim nemáte lozit.

Milan Studnička: Protože jejich důvěra je nabouraná. Čím můžete pomoct? Když si přečtete knihu Držte si své děti. To je nádherná kniha, která vysvětluje tento princip. Napsal ji kanadský Maďar jménem Gabor Maté, který udělal i krásný dokument Moudrost traumatu. To chci fakt doporučit. Moudrost traumatu, to je nádherný dokument Gabora Maté.

Martina: Ale Držte si své děti vysvětluje princip…

Milan Studnička: Vysvětluje princip toho, proč ztrácím důvěru svých dětí, a jak to napravit, abych ji znovu nastartoval. Ale v momentě, kdy kritizuji své dítě za jeho aktivitu, tak ono vnímá, že s ním nesouhlasím a že pro mě nemá takovou hodnotu, tudíž tím nabourávám vztah. Dítě potřebuje vnímat, že se o něho zajímám. To vždy vysvětluji rodičům.

Co máte, Martinko, ráda vy? Co byste, když byste nemusela pracovat, dělala opravdu ráda, a fakt byste si to užila?

Martina: Chodila na poutě, četla a dělala hudbu.

Milan Studnička: Jasně, ale vezměte si, že máte někoho, na kom vám obrovsky záleží, partnera, nějakého vašeho perfektního přítele, a tak dále, a ten vám každý den říká: „To tvoje courání. Proboha nechoď na poutě. Proč čteš? Ty jsi blázen, běž si raději něco zahrát na počítači. A hudba? Takovej shit. Proč to děláš, probůh?“ Kdybyste každý den slyšela, že váš blízký člověk neuznává to, co vás těší, tak byste k němu logicky ztrácela důvěru, a přestala byste chtít s ním trávit čas. Kdežto kdyby se o to dotyčný zajímal: „Hele, a jakou hudbu děláš? Jaká tě baví nejvíc? A jaká pouť byla pro tebe nejzajímavější?“, tak vás pár minut denně takového zájmu přibližuje zpátky.

Takže pokud syn hraje na počítači nějaké bojové hry, a zabíjí tam desítky spoluhráčů, tak ať si aspoň maminka sedne k němu s kafem, a fandí mu, ať se zajímá: „Jak jsi to udělal, ty brďo? Jak jsi to dokázal? Tys ho trefil.“ Stačí jenom zájem. Ze začátku tomu děti nebudou moct věřit, ale když to maminka vydrží, a dostane se do fáze, že za ní syn přijde s tím, že má nově brnění a že se dnes dostal až do finále, a maminka ho za to ocení, tak je na dobré cestě, jak ho od počítače dostat.

Martina: Zeptám se vás na jednu věc: Hráli jsme World of Tanks, a furt jsme vzlétávali a přistávali s letadlem na různých simulátorech, až už to vypadalo, že se školíme jak na 11. září – neustále jsme jen vzlétali a přistávali. Nemáte pocit, že z toho dostanete epileptický záchvat? Já na takovou rychlost vůbec nejsem stavěná, na to, jak pořád obracejí, přestřihávají, otáčejí počítač – mně se z toho začne zvedat žaludek. Já to regulérně nejsem schopna vydržet.

Milan Studnička: To je neskutečné, a právě za to je potřeba kluka ocenit: „Ty jsi démon. Jak to stíháš? Já bych to vůbec nedával. To je boží? Jak ses to naučil?“ a podobné věty, protože právě ty vracejí dítě zpět k rodiči. A to neznamená, že tam s ním budu tři hodiny, o tom to vůbec není. Je to o tom, že mu potřebuji dát najevo, že se o něj zajímám, i jeho dovednost, ať už to je schopnost nastřihat na TikTok skvělá videa, protože děti jsou úžasné v tom, co dokážou, a ty filtry, jaké tam nasázejí. Tak když se třeba toto nechám od nich učit, že mě dcerka naučí něco dělat s videem, třeba rodinné video, které udělám ze srandy, aby mě to holka naučila, tak tím získávám dítě zpět. A když se dítě znovu naučí mít rádo čas trávený se svou maminkou, nebo tatínkem, tak si mnohdy radši zahraje nějakou společenskou hru, nebo půjde na výlet, na prochajdu, než aby sedělo u telefonu. A v tom je ten fór – já se potřebuji zpátky dostat ke svému dítěti, které do nějakých 11, 12 let ještě jakž takž funguje, když mu to zakážu. Budiž. Dítě je ještě hodně malé. Ale od 12 do 13 roků už jsou nějaké zákazy úplně zbytečné, tam už potřebuji obnovit vztah.

Lidé jsou často uzavření. Ale je možné být rebelem a mít rád lidi, sdružovat je, vytvářet různé komunity, navštěvovat se, dělat něco pro své okolí.

Martina: Ale řekněte mi jednu věc, a teď budu přechytřelá. Našla jsem si teorii, tuším od matematika Johna Hajnala, který rozlišil dva základní historické modely rodiny: severozápadní a jihovýchodní, které se podle něj takto stabilizovaly počátkem 16. století, a on stanovil dělící hranici, což mě nesmírně zaujalo, mezi Terstem a Sankt Petěrburgem, přičemž část je severozápadní, a část jihovýchodní. A když vezmete v úvahu, že u nás to třeba prochází Moravou, odděluje to Moravu od Čech, když si uděláte tu linii, kadyž se podíváte na Slovensko, tak vlastně k severozápadní části patří jenom Bratislava, a zbytek už patří do jihovýchodní. A rozdíl je v tom, že severozápadní model, kam patří i větší část Moravy, má malý počet členů v rodině, nižší míru pokrevního příbuzenství, relativně vysoký věk vstupu do manželství, a hodně celoživotně nesezdaných párů, a tak dále. A dědické právo? Majetek dědil prvorozený syn.

A pak je tam jihovýchodní model, což je trošku „Moje tlustá řecká svatba“, mnohočlenné rodiny, vysoká sňatečnost, nízký věk pro vstup do manželství. A dědické právo je takové, že dědí všichni chlapi, takže zůstávají na statku, a jenom holky se vyvdávají pryč, a tak dále. A tak si říkám, jestli opravdu není Západ svým způsobem determinován už nukleárními rodinami, o kterých jeden můj host říká: „Jak to pak může vypadat, když žijí tři – dva magoři, a nebohé dítě.“ Řekněte mi, mohou lidé toto najednou změnit? Protože vy teď říkáte přesný opak toho, než co sajeme už se západním mateřským mlékem.

Milan Studnička: No jasně, tak to je. A já s tím mohu udělat jenom to, že budu vědomě dělat ve svém vlastním životě změny. Vědomě budu v uvozovkách rebel, který bude mít rád lidi, bude mít tendenci slučovat lidi dohromady, spojovat se s nimi, vytvářet různé komunitky, a navštěvovat se, dělat něco pro své okolí. A tím můžu dávat lidi dohromady.

Martina: Myslím, že se brzy potkáme v zimě u táborových ohňů.

Milan Studnička: To je dost možné. Už jsem také řešil, jaká kamínka si kdy pořídím.

Martina: Já vám pak poradím, už to mám celkem zmáklé.

Milan Studnička: Takže to je věc, kterou na své osobní rovině můžu udělat. Ale nemůžu ji udělat, když jsem vystresovaný a ekonomicky nejistý, mám rozbité vztahy ve svém okolí, protože na to nemám kapacitu ani sílu. A proto je třeba začít tím, že si jeden večer nepustím televizi, a hlavně ne zprávy, ale přečtu si nějakou pěknou knihu, která mě vezme ke mně samotného, a která mi umožní si uvědomit, že svůj život mám částečně ve svých rukou, a můžu posunout aspoň to, co mám v rukou. A to je důležité.

Je důležité budovat si rodinu, nebo přátele, tedy mít kolem sebe lidi, kterým můžu zavolat i o půlnoci, nebo za nimi zajít, a složit u nich hlavu, když jsem v nesnázích.

Martina: Jednou ze zásadních věcí, kterou vnímám, je to, že je rozleptáváno naše přemýšlení o rodině. Čím dál tím častěji jsme vystavěni zpochybňování role rodiny, a že prý klasická rodina už nemá úplně smysl. A že budoucností jsou patchwork family, kam všichni partneři přivádějí děti, a vzniká jedna velká šťastná rodina, a že to je budoucnost a že je úplně jedno, jestli děti vychovávají dvě holky, dva kluci, nebo více. Řekněte mi, je rodina hodnotou, kterou by si měl východ, západ, sever i jih hlídat jako základní stavební prvek v jakékoliv společnosti? Nebo je to přeceňováno?

Milan Studnička: V Bibli je popsán moment, kdy je Ježíš s učedníky, kteří mu říkají: „Přišla za tebou tvoje matka a tví bratři.“ A on jim na to odpoví: „A kdo je to moje matka a moji bratři? Vy všichni jste moje rodina, protože člověk, který smýšlí jako já, je mou rodinou.“

Když se na to podívám tímto opisem, tak rodinu si člověk fakt nevybere. Nevyberu si mého sourozence, nevyberu si mámu, nebo tátu. To si nemůžu vybrat. Takže pokud se narodím do rodiny, kde je otec alkoholik, maminka na drogách, tak je těžké stavět nějaký základ rodiny. Takže je potřeba, aby se obklopilo někým, s kým mu bude jednou v životě dobře, a nemusí to být rodiče. Ale myslím, že je klíčové, a co dneska moc neumíme, budovat si rodinu, ať už rodinu rodovou, nebo rodinu, kterou si postavím – ale mít rodinu je klíčové. Mít kolem sebe lidi, kterým můžu i o půlnoci zavolat, nebo za nimi zajít, ke kterým můžu složit hlavu, když jsem v nesnázích, komu se můžu svěřit, že mám trable ve vztahu, nebo že nevím, co s dítětem. Tyto lidi kolem sebe musím mít, abych mohl duševně fungovat.

Martina: Tomu rozumím. Ale teď se vraťme k jednotce, která dítě vychovává. Říkáte, že základní pocit štěstí začíná v dětství. Co je tedy pro dítě opravdu důležité?

Milan Studnička: Pro dítě je opravdu důležité, aby bylo s lidmi, kteří jsou radostní a kteří jsou s ním v permanentním fyzickém kontaktu. Potřebuje být v objetí, být nošeno, potřebuje spát s dospělými lidmi, nebýt separováno v nějaké dřevěné kleci, ale aby bylo s maminkou, s tatínkem, s babičkou a dědečkem. V tomto dítě nerozlišuje, je mu to úplně jedno, ale aby tam byl radostný dospělý, který ho objímá a který svým přístupem k dítěti ukazuje, že svět je dobré místo, kde stojí za to fungovat, být aktivní a snažit se. Kdežto když se dítě narodí do prostředí, kde je stres, napětí, smutek, zloba, hádky, tak to v něm bohužel vytváří spoustu negativních modelů, které se můžou projevovat v dalším životě.

Děti potřebují vědět, jakou roli má v rodině žena, a jakou muž. Ale to je úplně zničeno. A když chceme na Facebooku zveřejnit reklamu na rozdílný přístup ve výchově kluků a holčiček, je to zakázáno.

Martina: Vnímám, co mi říkáte, ale přesto se znovu zeptám: Jsou důležití máma a táta? Nebo je jedno, jestli je to máma, nebo táta?

Milan Studnička: Aha. Myslím, že každé dítě potřebuje vnímat mužský a ženský aspekt života. Tím jsme otevřeli nové téma. Kvůli tomu, že se rozbil pohled na muže a na ženu, jsme se zamotali do toho, v čem tady žijeme. Být mužem má své aspekty, a já potřebuji vědět, co to znamená být mužem, jaké jsou role muže v rodině. A potřebuji vědět, jaké role mají v rodině ženy. Ale toto je úplně rozmydlené.

Na Facebooku děláme reklamu na kurzy Rozdílný přístup výchovy kluků a holek, a tyto reklamy jsou nonstop zakazovány. Prý odporujeme pravidlům komunity Facebooku, protože si dovolíme říkat, že se musí ke klukům a holčičkám přistupovat rozdílně, a to už se dnes nesmí zveřejňovat. Takže jsem zvědav, jak to dopadne.

Martina: To myslíte vážně?

Milan Studnička: To myslím naprosto vážně. Když deklarujeme, že je potřeba vychovávat děti jinak, tak nám takovou reklamu zakážou. Taková reklama nejde udělat.

Martina: Je pravda, že jsem teď četla o sítí školek na Islandu a ve Skotsku, které se profilují tím, že kluky a holky přísně separují, a holčičky se učí fyzické práci, a podobně, a chlapečci se učí citlivosti, vnímavosti, dělat si navzájem masáž. To jsem se dočetla. Nikoho neuráží, když kluk nosí namalované nehty, a podobně. Je to jakýsi sociální projekt. A dočetla jsem se, že na Islandu je takových školek 14, a ve Skotsku už jsou asi dvě základní školy. Co to může přinést, když si tyto ideologické, sociální pokusy pustíme do života? Protože tato tendence tady je, pokud vám Facebook maže upoutávky na to, že kluk je kluk, a holka je holka.

Milan Studnička: Já si tento chaos nedokážu představit. Když nevím, co je moje životní role, tak jak můžu žít? Jak můžu být ve funkčním vztahu? Vezměte si, jak se může žena opřít o svého muže, když se jí muž bojí? To jsou základní principy, které lidé už dnes vůbec nevnímají. Pracuji se ženami, které si nejsou schopny najít chlapy, a ty mi říkají: „Byla jsem na rande, a ten chlap si takhle na mě složil hlavu. A já jsem mu v tu chvilku chtěla dát facku.“

Martina: Jasně, protože ženská se má bát chlapa, a ne obráceně.

Milan Studnička: Není to o strachu.

Martina: Dělám si legraci.

Milan Studnička: Ale pokud jsme to nyní převedli do vztahů, tak dneska chlapi vůbec – nechci generalizovat, existují i skvělí chlapi – neumí přijmout zodpovědnost, takže všechno nechají na ženě. Na začátku vztahu to ještě nějak funguje, ale po pár letech soužití žena organizuje domácnost, děti, dovolené, organizuje úplně všechno, a on se diví, že je nešťastná a naštvaná, a vůbec nechápe proč.

Martina: A že se chová jako vousatá generálka.

Milan Studnička: Ano, a ten chlap vůbec nechápe, že veškerou zodpovědnost za rodinu přenechal na ní, a on si myslí, že je king, když přinese o pár korun víc A to už mnohdy ani nepřinese, protože ženy také vydělávají dost.

Ten synek je uplně marny. Neschopny levičak z Unie svobody, kery umi leda tak vysilat signaly. Obklopil se bandou surikat, kde jeden je podezřely ze zločinneho spolčeni, druhy se chlubi tym, že udava za vtipy na internetu a o ostatnich neni naštěsti ani slyšet. Baby, kere měly do polityky vnest něžny prvek, su tež pěkne hydry. Jedna podporuje terorystycky čin, druha vyzyva k pleteni svetru. Nevim, co je horši.

Premijer se boji, že cosik zrobi špatně, tak raději nerobi nic, nebo se pta Němcu, co ma robit a vysledkem je, že nerobi nic. Němci mu samozřejmě neřeknu, že nema posilat eletryku do Lipska a draze ju kupovat. Ale je nesmysl se bavit s Německem o eletryce. Eletryka je naša a Němci ať si trhnu nohu, když si zrušili svoju eletryku z jadra. Jenže to by premijer nesměl byt fialova loutka a slaboch, kery si necha nadavat od jakehosik blbečka z Belgie. Měl by odejit okamžitě, dokud je čas. Ale čas už neni.

Řešeni přitom neni složite, jen by to chtělo mět v čele statu osobnost a ne kohosik, kdo ma charyzma fijaloveho hadru:

– okamžita dystrybuce eletryky českym firmam a českym lidem za česke ceny. Na burzu prodavat enem přebytky.
– okamžitě opustit zlodějsky system emisnich povolenek
– okamžitě vyjednat dluhodoby kontrakt na dodavky ruskeho plynu, tajak Maďaři a Bulhaři
– okamžitě přestat podporovat valečne konflikty a ekonomicke migranty
– okamžitě přestat podporovat politycke neziskovky
– okamžitě přestat kryminalizovat občany za jejich nazory

Je to tak složite, že to fialovy brylaty synek nechape?

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil

Jako všeci vy všichni, ktorý stě vyrůstali na nakažlivých příbězích tohoto Rudého pseudogentlemana a jeho takzvaného pokrevného brata Old Shatterhanda viete, že Vinnetou byl skolený kulkou vystřelenou zbraní padoucha Rollinse. Lenže tento posledný výstřel na hruď slavného náčelníka kmene Apačou naneštestí zažehl lásku mnoha generací čtenářů a diváků – a jeho příklad je neuvedoměle vedl k rasovým schématům a přežitým klišé, na což správně dnešní aktivistická aktivita poukázala a v súladu s progresivitou doby požaduje nápravu.

Je tedy dobre a pokrokové, že Vinnetou, ten rasistický zlořád, zomrie podruhé.

Nemluvě o tom, že my, uvědomelejší, víme velmi dobře, že takzvané pokrevné bratrstvo Vinnetoua a Old Shatterhanda je lež, fake news. Je to len další zlá dezinformace, zámerně smyšlená pro lepší oklamání mas, zejména nevinných dětí.

Pametám si – a stydím se – jak jsme si ve školce hrávali na Vinnetoua a Old Shatterhanda. Na mňa, nevím proč, vycházel vždycky Vinnetou. A teď, v mých šestapadesáti letech, mňa trápí svědomí a pítam sa před vámi všemi: Co teď udělám se životem, když jsem vyrostl na těch hrozných, pomýlených máyovských schématech??? Ale nebojme sa ísť v sebekritice ještě dále: Co s tím uděláme my všichni, když nás formoval příklad takzvaného přátelství, cti a odvahy – těžko domyslet, těžko doufat v odpustenie tak strašnej viny!

Jedno však viem istotne. Nechť odpadně to, co je kolísavé, nechť zostane to, co je pevné, a hledejme nové, pokrokové hrdinské bytosti všech pohlaví jako druha k diskriminovanému Vinnetouovi! Což takova Pipi Punčochatá? Je to sice dievča, ale sílu má ako chlap. Nebo medvídek Pú? Miluje med, který může z příběhů vytěsnit to odporné, blýskavé zlato a neekologickú ropu a petrolej! Aj my Česi můžeme zdařile přispět a dosadit k Vinnetouovi bojovníka proti kapitalismu a militarismu Josefa Švejka. A našim najvetším trumfem je dozaista Spejbl a Hurvínek. Pochopitelně jen v případě, pokud by byl Hurvínek přeoperován z Máničky. Týto hrdinovia totiž zcela dobrovolně visí na nitkách a dělají tudíž pouze to, co jejich vodiči chcú. Krásný den u pokrokového mučícího kůlu kmene aktivistů vám přeje Michal Gulyáš!

Světoznámý anglický filozof nám zanechal před smrtí jako svůj odkaz pečlivě propracovaný obraz konzervativního světonázoru v knížce drobných statí, které nedávno vyšly česky pod titulem Kacířova zpověď. Vybral si k tomu témata, jež původně zpracoval ve svých akademických knihách a přepracoval je do podoby čtivých esejů, aby je zpřístupnil široké veřejnosti. Není divu, že se v anglosaském světě staly jeho nejprodávanější knížkou. Vysvětlují totiž některé závažné problémy dnes mnohdy zkreslené a špatně vykládané v zuřivých sporech sebevražedné kulturní války Západu: jaký má být správný vztah k přírodě, národnímu státu, jak dobře vládnout a solidně stavět, proč se vyprázdnilo moderní umění a jak bránit západní civilizaci neboli jaké jsou její zásady. Konzervativní filosofie není futuristickou budovatelskou ideologií, je často jen empirickým pohledem láskyplného vztahu vůči národní a civilizační minulosti, z níž vybírá to nejlepší, co třeba ubránit a rozvíjet. Konzervativci vycházejí z dědictví otců nevytvářejí internacionálu a ve svém patriotismu a chápání minulosti se od sebe navzájem liší.

Scrutonovo přemítání sice ovlivnily anglické dějiny, ale – a to je jeho nesporná zásluha – ukazuje na společné rysy evropské dějinné zkušenosti, neboť se nevyhýbá univerzalismu lidské přirozenosti a popisuje specifický tvar, jaký jí přisoudila židovsko-křesťanská civilizace. Ta vytvořila národní stát, čili vnitřně soudržné společenství, zavedla zásadu dvojí loajality, oddělila totiž světskou vládu na ochranu společnosti a duchovní vládu církve. Uznání nenáboženského práva a národní pospolitosti umožnilo vývoj k demokracii a mírumilovný přechod jedné vlády v druhou, jenž dnešní globální liberalismus a imperiální Evropská unie rozvracejí. Vědomí příslušnosti k našincům posvěcuje náklonnost k neznámým lidem, což umožňuje urovnávat společenské konflikty a pomáhat slabším. Evropa je civilizací národních států a její úžasný hospodářský a kulturní rozvoj je výsledkem vzájemné konkurence, nikoli imperiální integrace. Západní společnost je většině obyvatel planety nepochopitelná, je jako orchestr, v němž je každý sólista a nějakým zázrakem vytváří harmonii. Snad proto považoval Karl Popper kontrapunkt za největší objev naší civilizace. Je totiž symbolem individuální svobody a společného řádu.

Scruton přednášel dvacet let estetiku a snad i proto vyzdvihuje význam pomlouvané koncepce krásy, je totiž daleko větší, než se běžně domníváme a její odmítnutí v moderním umění má negativní dopad nejen na kulturu, ale i na ekologii. Ohavná nelidská sídliště corbusierovského modernismu nejen likvidují útulné lidské ulice s obchody a hospodami, které jsou prodlouženým domovem člověka, ale železobetonové obludné věžáky bez vztahu k okolí mají krátkou životnost a strašlivé ekologické náklady na provoz i likvidaci. Scruton ukazuje, že je estetika podstatou ekologie na americkém příkladu, kde se na pustošení tradičních měst podíleli nikoli zásady tržního hospodářství, ale vláda byrokratů a plánovačů městských úřadů, kteří vymysleli oddělená obytná, komerční a administrativní pásma výstavby a způsobili hromadný útěk na periferii řadových domků, které se donekonečna roztahují. Američan nemůže jít nikam pěšky a když provoz šestiproudové dálnice nestačí, postaví se další, zatímco se střed města mění v semeniště zločinu. Představa, že by za takového stavu americký automobilismus mohly někdy nahradit elektromobily, je zcela naivní. Amerika by se musela nejdříve vrátit k výstavbě tradičních měst a obnovit svou železniční síť.

Ochrana přírody je po výtce konzervativní téma, bohužel často v područí aktivistické levice, jež útočí na nenáviděný marnotratný konzum, jako by nebyl možný kompromis mezi životní úrovní a šetrným vztahem k okolí. Pouze národní stát, láska k domovu a konzervativní touha po kráse může chránit přírodu před ničivým globálním kapitalismem. Ekoideologové propadají kultu přírody, člověka považují bezmála za planetárního škůdce a nekriticky obdivují divočinu. Scruton kritizuje britskou správu přírodních rezervací, jež vyhlašuje toleranci dravých invazních druhů zvířat, jako jsou kanadské husy a kormoráni, a proměnila by životaschopné prostředí v poušť. Příkladem takového dogmatismu by mohla posloužit absurdní zásada bezzásahovosti, jež způsobila kalamitu na Šumavě a v Českém Švýcarsku. Člověk má zacházet s přírodou jako dobrý hospodář.

Filozofovy brilantní a hutné úvahy v této knížce zabírají široké spektrum. Týkají se vykupitelské moci umění, jež nachází smysl i v lidské tragédii a také nesdělitelných zkušeností filozofie, které jsou „okénkem na špatně osvětleném schodišti života a vedou do jasnějšího světa, kam sice patříme, ale nemůžeme vstoupit”. Scruton na příkladě internetového kamarádství analyzuje podstatu opravdového přátelství a nebezpečí virtuálního života. Připomíná kulturní přínos vína (družnost a inspiraci), jehož abstinence negativně ovlivňuje muslimskou společnost i politiku. „Kdo nenávidí víno, hřeší“ (Tomáš Akvinský). Kacířské eseje jsou obranou západní civilizace, která dnes propadá nevědomému dogmatismu (G. K. Chesterton) a polyteistickým kultům, neboť ztrácí schopnost rozlišovat mezi vírou a rozumem. Naše vlády se ocitají pod vlivem politických sekt, těch nových církví sekularizované společnosti.

Martina: Švýcarskou specialitou je neutralita – Švýcarsko je neutrální už od roku 1815. Po začátku války na Ukrajině jsem ale dokonce i ze Švýcarska zaslechla hlasy, jestli není čas neutralitu přehodnotit. Jak se k tomu Švýcaři staví?

Tomáš Raždík: Švýcaři jsou neutrální od roku 1815, jak jste říkala, a možná si to neutralitu nevybrali úplně dobrovolně, protože o rozdělení Evropy po napoleonských válkách rozhodovaly mocnosti, a Švýcaři z toho vyšli s neutralitou. Mimochodem právě po roce 1815 začíná do Švýcarska přitékat kapitál jakožto do neutrální země, to je zhruba okamžik, kdy se tam začaly objevovat peníze. Lidé si ukládali do neutrálního Švýcarska. Co se týká neutrality, mají přímo v ústavě napsáno, že vláda a parlament mají povinnost zajišťovat neutralitu a nezávislost Švýcarska, přičemž neutralitu nemají detailněji definovanou, ale platí Haagské úmluvy z roku 1817, kde je neutralita definována, čili že se takový stát, který se definuje jako neutrální, nesmí připojit k válečnému konfliktu, nesmí poskytnout žoldáky, nesmí cizí zemi poskytnout své území, a v rámci zásobování zbraněmi musí se všemi jednat stejně, ne že by někomu nadržovali. A ve Švýcarsku došlo k tomu, že na Ukrajinu neposlali ani přilby, žádné zbraně, ale jenom humanitární pomoc. A dokonce sousedním Němcům zakázali vývoz některých zbraní, protože obsahovaly švýcarskou munici.

Martina: Ano, byly to švýcarské komponenty a munice.

Tomáš Raždík: Ano.

Martina: Byli za to evropskými politiky, novináři a aktivisty dost kritizováni, že se ihned nepostavili rázně za Ukrajinu.

Tomáš Raždík: Ale schválili sankce proti Rusku, protože v rámci zahraničních věcí mají přímo napsáno, že konfederace zajišťuje, aby byla zachována nezávislost Švýcarska a jeho prosperita, ale zároveň to, že konfederace přispívá ke zmírnění nouze a chudoby ve světě, a podporuje dodržování lidských práv a demokracie. Čili, nejednali v rozporu s ústavou, když schválili sankce proti Rusku. Ale i ve Švýcarsku se objevily hlasy, že by neutralita měla být v ústavě definována více, že by tam přímo mělo být, že se neutrální stát, neutrální Švýcarsko, nepřipojí ani k sankcím.

Martina: K sankcím. O tom se teď velmi diskutuje, a naopak, jak jsem tady říkala, se ze začátku ve Švýcarsku hovořilo o tom, jestli není čas přehodnotit neutralitu. Ale teď jsem spíš zaregistrovala hlasy, že by ji naopak měli ještě více posílit.

Tomáš Raždík: Sousední Rakousko je taky neutrální, také Irsko je neutrální, a řada dalších zemí v Evropě. Můžeme být neutrální, když budeme deklarovat neutralitu ústavou. Rakousko to udělalo po roce 1955, protože bylo v podstatě deset let po válce ještě okupováno čtyřmi mocnostmi, Francie, Británie, USA a Sovětský svaz, a nikdo nechtěl odejít, protože měly strach, že když odejde Sovětský svaz, tak si ho nechá Západ, a naopak, když odejde Západ, tak si to nechá Sovětský svaz. Takže se dohodly, že Rakousko bude neutrální země, a neutrální zemí je od roku 1955.

Před válkou na Ukrajině byly ještě statistiky, že 80 % Rakušanů neutralitu podporuje, a den vyhlášení neutrality slaví jako státní svátek.

Martina: Vy byste si přál pro nás neutralitu?

Tomáš Raždík: Rozhodně. Jednak, když jsme se zapojili do konfliktů, jako bombardování Jugoslávie, tak jsme postupem času zjistili, že to bylo špatně. Nebo rozvrácení Libye. OSN hodnotilo Libyi jako nejrozvinutější stát v Africe, měřeno podle platů, délky dožití obyvatel, vzdělání, a tahle země skončila v troskách, a stala se branou imigrace do Evropy. A na tom jsme se podíleli jakožto člen NATO. Tak proč tohle dělat? Teď máme na Ukrajině další konflikt, kde by se nám s jistotou nejvíce vyplatilo, kdybychom zůstali neutrální.

Švýcaři mají tolik krytů, že je můžou poskytnout všem svým obyvatelům, zatímco v ČR jsou bunkry jen asi pro čtvrt milionu lidí

Martina: Jak řeší neutrální země brannou povinnost?

Tomáš Raždík: Švýcaři si zachovali brannou povinnost, což je pro nás také správně. V období napoleonských válek bylo Švýcarsko poraženo, některé kantony se dokonce vzdaly bez boje. Zajímavá věc je, že po vzniku moderního Švýcarska v roce 1848 si dali do ústavy dokonce článek, že jakákoliv vojenská kapitulace je nepřípustná. A potom došlo k tomu, že v roce 1870 a 71 se začaly spojovat malé státy, ze kterých byla složena Itálie a Německo, došlo ke sjednocení německých států do jednoho velkého státu, a to už tehdy byli Švýcaři na pozoru, a proto si zavedli do ústavy, kterou měnili v roce 1874, že obrana je v kompetenci státu, aby to bylo centrálně plánováno. A současně zavedli, že každý muž od státu dostává zbraň, protože do té doby sice fungovala vojenská povinnost, ale vybavení si musel každý zajišťovat sám, a ne každý měl na to, aby měl zbraň, a tak dále. Takže od té doby každý Švýcar dostává zbraň od přímo od státu, a díky tomu je ještě dnes Švýcarsko asi nejvíce ozbrojený národ na světě.

Martina: Tam má každý branec doma zbraň a zapečetěné střelivo, které nesmí odpečetit. To je přísně trestáno.

Tomáš Raždík: Ano, dostávají zbraň od státu, která je pak majetkem daného člověka. Co se týká střeliva, tak to měli doma do roku 2006, a skutečně každý měl doma nějaké množství střeliva doma. Ale pak to v referendu zakázali.

Martina: Zakázali? Už to tak není?

Tomáš Raždík: Ano, v roce 2006. Navazovalo to na to, že někdy předtím došlo k nějaké střelbě v kantonu Zug, kdy nějaký nespokojený občan přišel na politiky a několik jich zastřelil. Přišel převlečený za policistu, čili se na to hodně připravil, takže by se na to asi připravil, i kdyby náboje nebyly dostupné, protože Švýcaři jsou střelci, mají střelecké kluby. Potrpí si na to. Dokonce musí chodit na přezkoušení ze střelby.

Martina: Oni chodí na cvičení vždycky po určité době, že?

Tomáš Raždík: Ano. On by to asi udělal i tak, ale v návaznosti na to pak Švýcaři zakázali držet doma střelivo. Ale střeliva zase nebylo nějak zásadně moc, byly to, tuším, dva zásobníky, to není na nějakou velkou bitvu. To je tak prostřílet se k základně.

Martina: Což už teď tedy není možné. Pokud vím, tak Švýcarsko je v tomto, navzdory neutralitě, důsledné i co se týká bunkrů. Švýcarsko je země, která má snad kryty pro všechny občany, a když se staví nový dům, tak pod ním musí lidé vybudovat sklep, který ale při lehkých opatřeních může fungovat jako kryt. Je to tak?

Tomáš Raždík: Nevím, jak je to aktuálně, ale v minulosti to platilo, takže každý, kdo stavěl nový dům, musel mít buďto svůj kryt, nebo přispět na nějaký komunální kryt, který sloužil pro více domů, a díky tomu Švýcaři skutečně mají tolik krytů, že jsou schopni poskytnout útočiště všem obyvatelům, 100 procentům obyvatel, což je přes 8 miliónů lidí. A my jsme nedávno s hrůzou zjistili, že začal nějaký konflikt na Ukrajině a že máme bunkry asi pro čtvrt miliónu lidí. Čili, zase rozdíl, Švýcaři jsou připravení, nepodceňují to.

Martina: Ale při povodních se zase můžeme schovat v metru. Jak je to se službou švýcarských občanů u cizích vojsk?

Tomáš Raždík: Švýcaři to mají zakázáno, tuším už od roku 1856, kdy historicky poprvé sloužili v cizích vojscích, byl to pro ně zdroj příjmů, protože Švýcarsko bylo chudé, byla to hornatá země, kde bylo těžké něco dovézt, něco vyvézt. Čili Švýcarsko bylo chudé, a Švýcaři odcházeli pracovat jako žoldáci do zahraničí. Ale po změně ústavy v roce 1848 byly přijaty zákony, kdy to bylo Švýcarům definitivně zakázáno. Tedy ještě mohli částečně sloužit u francouzské Cizinecké legie, ale od roku 1927 to bylo zakázáno úplně. Čili Švýcaři nesmí sloužit jako žoldáci nikde. S výjimkou vatikánské gardy, kde naopak Švýcaři už 500 let zajišťují ochranu papeže a Vatikánu. Je to tradice. Ale tato garda je malá.

Martina: Pár set.

Tomáš Raždík: Ani ne set, něco přes sto třicet lidí. A nejsou tam všichni Švýcaři. Historicky se to jmenuje Švýcarská papežská garda, ale není složena jenom ze Švýcarů.

Švýcarsko v referendu odmítlo Green Deal, protože se k přírodě chovají velmi dobře, a nechtějí si poškodit ekonomiku

Martina: Když už se bavíme o celosvětových trendech, nebo rozhodně o celoevropských, tak Švýcaři, když se zase dostali k referendu, odmítli zákon o ochraně klimatu. Znamená to, že Švýcarům Green Deal nehrozí?

Tomáš Raždík: Toto nevím úplně detailně. Každopádně, když si najdete na internetu nějaké hodnocení, jak jsou státy zodpovědné vůči životnímu prostředí, tak Švýcarsko, tak jako prakticky ve všech jiných statistikách, je v první desítce. Čili myslím, že v rámci Švýcarska by to bylo něco navíc, byla by to zátěž na ekonomiku v zemi, kde se k životnímu prostředí už tak chovají slušně, nebo velmi dobře. Čili, toto je další věc hospodářské svobody. Ale nevím o tom více detailů.

Martina: Zákon o CO₂ odmítlo 13. 6. 2021 51,6 % voličů, a to navzdory tomu, že teploty ve Švýcarsku rostou zhruba dvakrát rychleji, než je celosvětový průměr, a hrozí, že jeho alpské ledovce do konce století zmizí. Přesto se k tomu postavili takto. Řekněte mi, znamená to, že ve Švýcarsku aktivistům, potažmo ideologickým aktivistům, pšenka nekvete?

Tomáš Raždík: To nevím. Každopádně globální oteplování je problém, a problém je, jak je to prezentováno veřejnosti. Doporučuji si přečíst knihu Konec doby ledové, kterou napsal archeolog, ne tedy nějaký klimatický aktivista, ale archeolog Steven Mithen. Je to výborně popsané, a to o tom, co se dělo v Evropě od roku 21 000 před naším letopočtem, kdy vrcholila doba ledová, a jak se postupem času oteplovalo. Dneska je nám to podáváno tak, že se najednou otepluje, a pojďme s tím něco dělat. Ale otepluje se posledních 20 000 let.

Podle této knihy, a opravdu ji doporučuji, je výborná na fakta, před 24 tisíci lety ležel na Skandinávii asi dva kilometry tlustý ledovec, který zasahoval až k Londýnu, Francie byla polární tundra, kde vám byla taková zima, že tam nerostly stromy, a nějaký jehličnatý severský les rostl okolo pobřeží Středozemního moře. Na Alpách byl obrovský ledovec, žádné Švýcarsko de facto nebylo, ledovec končil až někde u Vídně. A co se nestalo? Zhruba před deseti tisíci lety, kdy byla hladina moří asi o 140 metrů níže než dnes, tento ledovec roztál. A tehdy nebyl žádný průmysl, nebyli žádný lidi. Čili, existují nějaké cykly Slunce a planet okolo nás, naklánění zemské osy, a gravitace působí na to, že to mění oběžnou dráhu kolem Slunce. A tím, jak se mění postavení planety vůči Slunci, se ta planeta jinak ohřívá. Toto všechno má vliv.

Dneska klimatičtí aktivisté na toto hrají. Ale podívejte se, roste CO₂, ale to rostlo i v období, kdy se země oteplovala v rámci doby ledové. Čili, myslím, že Švýcaři v tomto k tomu přistupují střízlivě, konzervativně, pro životní prostředí dělají hodně. A my hrajeme na to, že zrušíme CO₂, a zastaví se oteplování planety, ale to je sázka na nejistotu, protože třeba můžeme vyrovnat uhlíkovou stopu, a zjistíme, že se furt otepluje a že ledovce mizí, ale toto zjištění bude stát enormní peníze.

Čili, planeta se otepluje posledních 20 000 let, a předtím jsme měli doby ledové taky. Bludné balvany, které tady máme, to je z doby ledové před 200 000 lety. Čili, ano, pro klima určitě něco uděláme, kdysi jsme měli problém s freony, byla to nová věc, vymyšlená ve dvacátých letech, a zjistili jsme, že je to skleníkový plyn asi deset tisíckrát účinnější než CO₂, tak se to nakonec zakázalo. To se povedlo, proti tomu nic nemám, ale bojovat jenom proti CO₂, těžko říct, těžko říct.

Volby, aby byly demokratické, nesmí mít žádný práh. Ústava musí být schválena lidem, musí být podrobná. V referendu se musí předložit argumenty pro a proti.

Martina: Tomáši Raždíku, myslíte si, že jsou principy švýcarské demokracie skutečně aplikovatelné na jakoukoliv evropskou zemi? Nebo to chce specifický historický vývoj, ať už to, jak se na louce Rütli, tuším ve 13. století, sešli sedláci a vytvořili konfederaci. Švýcaři na svém území neměli nacisty, komunisty, a vyvíjeli se, řekněme, kontinuálně? Nebo si myslíte, že všechny země v Evropě, potažmo my, máme dostatek zodpovědnosti, občanské uvědomělosti a fištrónu, abychom tyto principy aplikovali do svých životů a demokracie?

Tomáš Raždík: V roce 1918 naši předkové založili republiku, do té doby jsme byli součástí monarchie, ženy neměly volební právo, muži měli nějaké částečná volební práva, někdy od roku 1907. Nikdo v té době nemohl říct, že jsme připravení na demokracii, a stejně to naši předkové udělali, a myslím, že to bylo dobře, kromě toho, že měli spíše udělat federaci, ale to je jedno. Ale nikdo nebyl připraven.

Jak dlouho ještě musíme mít zastupitelskou demokracii, abychom přešli na přímou demokracii? Ještě sto let? Bude to za sto let, pokud tady o nás budou rozhodovat, zadlužovat nás, tak to bude trvat sto let. My už máme znalosti, nejsme nějaká africká země, která ještě před sto lety žila v době kamenné, kam když přivezou demokracii a ústavu, tak je pro tamní lidi koncept ústavy neuchopitelný. Případ Rhodésie: Britové tam přišli někdy v roce 1890, založili prosperující zemi. A když se rozpadalo britské impérium, tak se snažili přenechat tyto země ve stavu, že musí být většinová vláda, že tam prostě musí být demokracie. Takže Rhodésii chtěli za každou cenu nacpat demokracii, i když tam nebyly ani občanské průkazy, nebylo zkontrolovatelné, že daný člověk nejde volit desetkrát, nebo kdo je vůbec občanem. Přesto se mezinárodní společenství snažilo tam natlačit všeobecné volební právo a demokracii, tak menšinová bílá populace, která byla proti tomu, protože uváděla logické argumenty, že to prostě nebude fungovat a že je lepší evoluční postup, že kdo funguje, pracuje, začne platit daně, je registrovatelný, tak má nárok na to, aby získal volební právo a kandidoval do parlamentu.

Čili, měli v ústavě princip evoluce, kdy se lidé mohli vypracovat k tomu, aby měli volební právo. Ale mezinárodní společenství to odmítlo, Rhodésie vyhlásila nezávislost, mezinárodní společenství na ně uvalilo embargo, a snažilo se jim to všelijak rozbít, až se jim to povedlo, a zavedli všeobecné volební právo. A dostal se tam k moci prezident Mugabe, který obratem popravil asi 20 000 lidí z opozice, a z jedné z nejúspěšnějších zemí v Africe, která měl přebytky v zemědělství, takže zásobovala okolní státy potravinami, udělal zbankrotovaný stát, který je naopak závislý na potravinové pomoci. V takové zemi se asi nevyplatí zavádět přímou demokracii, pokud tam před sto lety žili de facto v době kamenné.

Takže to je jeden pohled na demokracii, kdy se ji snažíme za každou cenu vyvážet třeba do Afriky, i když tyto země potom končí v hospodářském kolapsu, a v diktatuře. Na druhou stranu, my, země v Evropě, která je kolébkou demokracie, máme zastupitelský systém více jak sto let. Tak kdy budeme připravení? Já si myslím, že jsme naprosto připravení. Ale máme problém s demokratickými nástroji. Volby musí být demokratické, žádný práh, ústava musí být schválena lidem, musí být podrobná, musí mít všechno nastaveno, a když už je nějaké referendum, tak to musí přijít v brožurce, jako to chodí Švýcarům, pro a proti. A ne, že se udělá masivní kampaň za 200 miliónů „pro“, protože to pár úředníků, vláda, zrovna chce? To není demokracie.

Kdyby se na východě Ukrajině udělalo referendum o tom, kdo chce na jakou stranu, tak nemuselo dojít k válce

Martina: Jakkoli je švýcarská demokracie stará, tak tam přesto v roce 1979 vznikl zatím poslední nový kanton Jura, a to kvůli nespokojenosti tamního frankofonního obyvatelstva, které vedlo až k vytvoření silného jurského separatismu. Mohla by to být inspirace pro jiné země? Třeba pro Ukrajinu? Protože ve Švýcarsku se na tom ještě nedávno dokázali dohodnout, a tento kanton, který hraničí s Bernem, se stal najednou samostatným.

Tomáš Raždík: Myslím, že je to zajímavý příklad a vzor pro Ukrajinu. To, co se stalo na Ukrajině, je už teď nevratné, ale mělo se to řešit jinak, tak jak to vyřešili Švýcaři. Švýcaři neměli situaci až tak vyhrocenou, ale je tam německy mluvící kanton Bern, na severu frankofonní oblast, skřípalo to, docházelo k násilí, k žhářským útokům. A Švýcarům se to povedlo vyřešit demokraticky, udělalo se referendum o tom, že by vznikl nový kanton, a to se schválilo. A pak se v jednotlivých obcích udělala referenda, kdo chce ke komu patřit. Čili: Chcete být v tomto novém kantonu? Nebo chcete být ve starém kantonu Bern? Udělalo se referendum, demokraticky se to odhlasovalo a nemuselo se válčit. A to by byl příklad, nebo vzor i pro Ukrajinu. Stačilo udělat referendum, a nemuselo dojít na násilí. A takové demokratické řešení by bylo vhodné i pro mnohé jiné, třeba v Katalánsku, kde je také oblast, kde lidé už dlouhou dobu chtějí nezávislost, a kde to bylo potlačeno silou.

Martina: Už skoro od nepaměti.

Tomáš Raždík: Ano. A když došlo na referendum, tak tam španělská vláda poslala policii, která střílela do lidí gumové projektily, mlátili je na ulici pendreky, rozbíjeli dveře volebních místností, zabavovali volební urny, protože lidé chtěli jít volit. A to je takzvaný demokratický Západ. Tak tam jim to taky nevoní.

Ale úplně nejlíp to má definováno Lichtenštejnsko, kde hned ze začátku ústavy mají článek 4, že obec má právo vystoupit ze státu, a rozhoduje o tom většina obyvatel obce s právem volit. Čili nadpoloviční většina absolutně rozhodne, že obec odchází od státu.

V případě Ukrajiny by to byl východ Ukrajiny, kde by se jenom odhlasovalo, buďto tak, aby to bylo, nebo nebylo. Myslím, že by to bylo nejlepší řešení. Mimochodem, Američani také, také chtěli nezávislost, a skončilo to válkou za nezávislost, ve které na obou stranách, jak na straně Britů, tak Američanů, byly desítky tisíc mrtvých. Západ se tváří demokraticky, ale nikdy demokratický de facto nebyl, a demokracie vždy přicházela až po šíleném vraždění, po válkách, po rozpadu, kdy už nikdo nechtěl umírat. Tak si řekli: Dobrý, tak to budeme řešit velice demokraticky – vezměte si tu svobodu.

Martina: Vítěz v sobě našel velkorysost.

Tomáš Raždík: Už byli všichni vyčerpaní, takže…

Všechny špatné systémy padly. Můžeme předělat zastupitelskou demokracii na ještě demokratičtější přímou demokracii.

Martina: Říká se, že jednotlivé národy mají svou charakteristiku, svou povahu. A chybou je vztahovat povahu národa na jednotlivce. O Švýcarech se velmi často mluví jako o velmi studených, suchých lidech. Tradují se legendy, že když špatně třídíte odpad, tak vás soused, se kterým 25 let každý pátek grilujete, udá, a podobně. Jsou takoví? A je to svým způsobem součást občanské zodpovědnosti každého jednoho z nich? Nebo jak se na to dívat? Protože my jsme v tom trošku generózní.

Tomáš Raždík: Nevím, povahu Švýcarů úplně neznám. Na to jsou dva nejčastěji uváděné příklady ve Švýcarsku, proč jsou Švýcaři trošku jiní, strašně třídí odpad, a když třídíte blbě, tak vás nahlásí. A když se jim tam potuluje po vesnici nějaký cizinec, tak na něho zavolají policii. Jo, to asi je nějaká vlastnost Švýcarů. Na druhou stranu, když už máme otevřené dveře v celé Evropské unii, a Švýcaři jsou nadprůměrně bohatí, tak tam je tlak zlodějů si tam jít rychle přivydělat. To je jeden druh pohledu. A opatrnost? Tomu celkem rozumím. A jestli jsou, nebo nejsou studení? Tak to myslím, že se vyvíjí. Těžko říct, jestli budete v třeba Americe přijata v nějaké místní komunitě, asi záleží na tom, kde ta komunita je, ve městě to bude asi jiné než v nějaké vesnici. Postupem času se to asi bude vyvíjet. Pokud nějaká komunita hospodářsky upadá, jako Detroit, tak se asi vztahy budou měnit, pokud nějaká komunita prosperuje, řekněme třeba jako Kalifornie, a lidé tam přicházejí, a všichni mají hospodářský úspěch, tak to bude zase jiné. Čili, těžko říct.

Ale netvrdil bych, že proto, že jsme Češi, tak nemůže fungovat demokracie, nebo nějaká logická pravidla daná ústavou. Přirovnal bych to k dopravním předpisům, v celé Evropě jsou zhruba stejné, a fungují. Nebudeme mít dopravní předpisy? Tak bude váznout doprava, budou dopravní nehody, a lidé budou umírat. A to, jestli jsme tu měli demokracii, nebo neměli, nebo jestli jsme 200 let předtím měli dopravní předpisy, nebo neměli, na tom nic nemění, prostě existují předpisy a funguje to, a když nejsou předpisy, tak to logicky fungovat nebude.

Martina: Tomáši Raždíku, poslední otázka: Na švýcarské demokracii je určitě mnoho inspirativních věcí, a určitě by prvky přímé demokracie, referend, a podobně, byly vítaným osvěžením našeho politického močálu. Povězte mi, myslíte, že je to ale reálné, v současné době, v jaké jsme, a kam jsme došli se svými dluhy, svým nastavením, svou zahraniční politikou? Myslíte, že je to reálné? A jakým způsobem této změny dosáhnout?

Tomáš Raždík: Já to vidím velmi pozitivně. Pár příkladů: Do roku 1781 jsme byli nevolníci, člověk si ani nemohl vybrat zaměstnání, a de facto majetek, rozhodoval o něm nějaký, řekněme, místní feudál. Tento systém padl. A kdo by v té době řekl, že tento systém padne? Neuvěřitelné. Po tom, co skončilo nevolnictví, jsme pokračovali s nějakým poddanským systémem, kdy jsme stále ještě museli chodit do roboty, nebo platit nějaký ourok, a tento sytém taky padnul.

Martina: Nikdy to nebylo moc po dobrém.

Tomáš Raždík: Nebylo, ale systém padnul. Pak jsme měli konstituční monarchii, a rakouské císařství bylo de facto policejní stát. Mimochodem policejní stát, to bylo rakouské císařství v 50. letech, a i to jsme přežili jako jeho součást, a tento systém padnul. Ano, nebylo to úplně demokraticky, vždycky to bylo po nějakém konfliktu, ale systém padnul. Pak jsme měli první republiku, demokratická práva pro všechny, a pak zase špatný systém, protektorát, ale zase jsme ho přežili. Potom jsme měli 40 let socialismus, ale i tento systém padnul. A teď jsme zase o kus dál, máme zastupitelskou demokracii, která není optimální. Ale já to vidím optimisticky. Všechno padlo za různých okolností, špatné systémy padly, tak proč by nešlo tohle, co není až tak úplně zásadně špatné. Proč by to nešlo předělat na něco ještě lepšího?

Já myslím, že tam šance je. Samozřejmě, politici se nedají zadarmo, ale myslím, že teď už to nemusí být násilím. Nemusí být v Evropě válka, nemusí být nějaká šílená krize, abychom se přehoupli ze zastupitelského systému na demokratičtější systém přímé demokracie, aby lidé měli větší práva a aby volby byly demokratičtější, bez prahu. To si myslím.

To, co dnes považujeme za krizi, v porovnání s tím, v čem žili naši předci, žádná krize není

Martina: Ale Tome, krize nás čeká. Takže já jsem se ptala, jak, v téhle situaci, kdy nás čeká obrovské zdražování, a nevíme, jak to bude vůbec se surovinami, s plynem, kdy se prakticky vedle nás válčí, a nikdy nevíme, co jak může přeskočit. Na to jsem se ptala.

Tomáš Raždík: Vždycky se někde válčí, tak to prostě je.

Martina: Ale málokdy tak za humny. Zatím jsme na to nebyli zvyklí.

Tomáš Raždík: Za humny, to je pravda, ale pořád se někde po světě válčí. V podstatě není rok, kdy by se někde neválčilo. Krize je, ale ve srovnání s tím, jak žili naši předkové, tak to ještě není žádná krize. Můj děda se narodil na Valašsku, a neměli ani boty. Moje babička mi taky říkala, že chodili bez bot do prosince. Nebyly boty, nebylo nic. To, co my dneska považujeme za krizi, tak v porovnání s tím, jak žili naši předkové před 100 lety, žádná krize není.

Martina: Ale dost děláme na tom, abychom si to zase vyzkoušeli.

Tomáš Raždík: Snížení životní úrovně asi určitě, o tom je třeba se bavit. Ale to jsou řešitelné a zvratné věci. Čili ano, možná to bude tím impulsem, abychom přešli na lepší systém. A za jak dlouho by mohla nastat třeba nějaká revize ústavy? Švýcaři začali mluvit o revizi ústavy někdy v šedesátých letech, protože ústava z roku 1874 už nevyhovovala potřebám měnící se společnosti, a reálně jí změnili v roce 99. Čili to trvalo třicet let. Ale někde to musí začít, a musí být něco na stole.

My jsme toho přeložili dost, čili už něco na stole je. Švýcarská federální ústava tady byla nesehnatelná, a my jsme ji museli nechat přeložit, protože jsme oslovili odborná nakladatelství, knihovny, právnické fakulty, a nikdo to v češtině neměl. Paradoxně. Takže jsme ji museli nechat přeložit. Čili máme materiály na stole, máme tady federální ústavu Švýcarska, máme kantonální ústavu, kde jsou principy, které u nás neexistují, které jsou neznámé. Čili už máme na stole něco, o čem se můžeme bavit, a na čem můžeme pracovat.

Martina: Takž už je to vlastně skoro hotovo.

Tomáš Raždík: To ne, ale začali jsme. To je důležité.

Martina: Tomáši Raždíku, moc vám děkuji za dnešní rozhovor a za vaše postřehy. Díky.

Tomáš Raždík: Já děkuji. A děkuji za pozvání.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného, než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili, pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože – světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.

Martina: Zmiňovala jste názor paní doktorky, antropoložky jídla.

Hana Zemanová: Paní doktorka Ferrarová.

Martina: Tak to, co řekla, je nesmírně zajímavé, totiž, že poprvé v historii lidé nevědí, co jedí, což je zvláštní, protože na jednu stranu jsme o sebe nikdy nedbali tak, jako dnes – máme osobní trenéry, osobní dietology, nekonečné regály knih o zdravé stravě. Ale na druhou stranu je tady antropoložka jídla. Není to samo o sobě už divné, překombinované? Moje prababička by řekla: „Děti, děti, co to je?“ Prostě byly kobzole, tak se jedly kobzole.

Hana Zemanová: Jasně.

Martina: Pak byla první doba salátů. Můj tatínek říkal: „Já už jsem ho nesnášel, jeden den byl s octem, druhý den s kyškou, třetí den zase s octem, a k tomu furt ty zemáky.“ Nepřekombinovali jsme už úplně všechno tak, že jsme se v tom ztratili?

Hana Zemanová: Myslím, že ano. Já s tím plně souhlasím a myslím, že celá kniha je o tomto. Pojďme se vrátit k tomu, co nám možná bude chvíli vadit tak, jako tatínkovi se salátem, ale svým způsobem je to něco, co na tom miluji. Teď je léto, a vím, že budeme jíst pořád cukety, saláty a okurky na všechny způsoby, a pak přijde podzim, a budeme furt dokola jíst mrkev, řepu a dýně. A pak přijde zima, a budeme zase vařit vývary, péct zeleninu, a dělat eintopfy, a vařit mnohem déle. Vlastně se na to všechno těším. Pro mě je to opravdu o tom, že každý měsíc je něčím výjimečný, přináší nějaké výjimečné dary, a to na tom má ráda. A dokonce mám pocit, že se tím svět, nebo moje vaření, nesmírně zjednodušuje. Protože, jak říkáte, Martino, je to nyní totálně překombinované, překomplikované, a najednou nevíme, co vařit. Když jde člověk na zahradu, nebo by šel na trh, a řídil se tím, co je prostě sezónní, tak neuděláte chybu, a vždycky víte, co vařit, a je to jedno, že to je pětkrát do týdne podobné. Cukety se dělají na všechny možné způsoby, a furt dokola, prostě to tak je, a vůbec mi nevadí, že v zimě je jídelníček omezenější, a není tak pestrý. Tak není pestrý, protože teď jsme zase úplně zasypaní hojností, pestrostí vůní, barev, hojností vitamínů, živin, tak si to pojďme užít, všechny tyto bobule a krásu.

Martina: Já se obávám, že když nás teď poslouchají ženy, a ve většině rodin ještě stále ženy jsou ty, které dělají prózu – dennodenní jídlo, pokud tedy vaří, že se bojí: Takže toto jsou ty báječné rady? Ale právě nás odsuzuje k tomu, že z kuchyně už nevylezeme, protože když řeknete: „Tak jdu na zahradu, posbírám tam, co tam je.“ – tak dobře, vy máte dvouhektarovou zahradu, to se to sbírá, ale zase to znamená práci na zahradě. Ale pokud má jít žena nakupovat, a chce čerstvé, tak to znamená denně na trh, pak to nějak uvařit, zpracovat a podobně. Vy píšete knihy, jste svým způsobem paní svého času, ale není to full-time job. Není to, co nabízíte jako zdravé stravování, plné pracovní nasazení pro ženu, která se rozhodne pro svou rodinu tento způsob stravování zajistit?

Hana Zemanová: Je.

Je možné se rozhodnout změnit život, a vařit a jíst poctivá jídla z přirozeně pěstované zeleniny, ovoce a masa

Martina: Aha. Tak jo, děkuji za rozhovor, protože představte si, že jste učitelkou, na kterou jste vystudovala, ve škole jste x hodin, ve čtvrtek máte dlouhou, v úterý také, jak to tak děti mívají, a pak ještě hodinu cestujete tam, hodinu zpátky. Jak to udělat?

Hana Zemanová: Já k tomu ještě doplním spoustu informací, ale je to jednoznačně o rozhodnutí, že pro mě má význam vařit poctivé jídlo a že je to pro mě normální součást života. A že je v tom možná také trošku návrat k tomu, co bylo normální, tedy věnovat docela větší množství času péči o to, co jíme. Je to normální, poctivá práce v kuchyni, nebo na zahradě, kdy jdu a vytvořím si systém nákupních cest. A není to samozřejmě vůbec tak, že my na venkově to máme jednodušší, protože jednak je to práce na zahradě, a navíc taky zdaleka nejsme samozásobitelé, protože oba dva jsme docela pracovně vytížení. Takže si vypěstujeme leccos, co nám pokryje sezónu, třeba letní, ale nemáme to tak, že bychom si něco vypěstovali na celý rok. Třeba tam nemáme trhy, takže vždycky, když jedu do Prahy, tak jsem úplně unesená z toho, co všechno sezónního si mohu na trzích koupit.

Takže je to o tom, vytvořit si nový rodinný systém, když chci mít sezónní jídelníček, a chci se řídit nabídkou farem. Ale mám v Praze kamarádky, které mají přesně ten systém, že jednou za týden jdou na trh, takže si nakoupí základní věci, a to, co se rychleji kazí, se vaří v pondělí, úterý, středa, a to, co dýl vydrží, se vaří v druhé půlce týdne. A vůbec to nemusí být tak, že se nakupuje každý týden, protože když už má člověk vytvořen systém, tak se spousta věcí zjednoduší.

Třeba my jme se rozhodli, že kupujeme kořenovou zeleninu na podzim od ekofarmářů, když má nejlepší kvalitu a nejlepší cenu, a uskladníme si ji. A protože nemáme vlastní sklep, tak hledáme různé cesty, není to tak, že máme všechno dokonale vymyšlené. Takže sousedi mají sklep, a my si to tam naskladníme. A opravdu to koupíme za nejlepší ceny, a pak v zimě místo do supermarketu chodíme k sousedům do sklepa, kde máme zeleninu třeba do března do dubna.

A to je možná odpověď na to, jestli to není všechno dražší. Jeden aspekt je čas, který to stojí, a druhý aspekt jsou peníze, takže je tam řada možností, o kterých ještě můžu vyprávět konkrétní příklady, jak ušetřit peníze a jak mít přírodní potraviny za co nejlepší peníze, a v co nejlepší čerstvosti. A pak je to o čase. Je to hodně sezónní. V létě zamíchám saláty, a v kuchyni v podstatě moc času netrávím. V zimě dám vařit vývar, který se spoustu hodin vaří sám. Ale hodně času strávím na krouhání zeleniny, ale mám dvacetileté zkušenosti, takže vím, že když si uvařím fazole, nebo pohanku, a dám si to do lednice, tak mi vydrží x dnů. Takže člověk těží z toho, že v tom funguje dvacet let, takže potom to pro mě není tak složité a nové, jako když bych pohanku vařila poprvé, to je úplně přirozené. Já zase neumím spoustu jiných věcí, a tam se učím a tápu, a tam mě to stojí zase víc času. Ale je to tak, že to náročné na čas je, ale možná je to třeba o tom, jako když bychom si řekli, že půjdeme na borůvky, to je taky náročné na čas, ale já vždycky dávám vedle sebe různé životní styly, vždycky nejde odpojit všechny souvislosti životního stylu.

Když budu pracovat od rána do večera, a jsem pak docela vyčerpaná, tak potom půjdu někam na kurz meditace, nebo mindfulness, nebo na nějakou jinou terapii. Nebo si řeknu, že na část času půjdu do lesa, kde mám plné soustředění na borůvky, což taky stojí čas, ale současně je to i terapie, a můžu si říct, že mám terapii dechem, a terapii lesní lázní, a také terapii všímavosti mindfulnessu, protože se soustředím na jednu věc. A tak je to vždycky.

Martina: Naše babičky šly na borůvky, bo to bylo potřeba.

Hana Zemanová: Přesně. Ale teď, když přemýšlím…

Martina: Ale rozumím, co říkáte. Jde o to, jak si zdůvodnit, že tam trávíte čas, a jak to využít pro sebe jako relax.

Hana Zemanová: Spíš je to jenom argumentace, jak o tom lidi dneska přemýšlí. Cílem je určitě dojít k tomu, že teď jsou borůvky, a je nejlepší na ně jít, a vůbec neřešit, jaká to je terapie, ale prostě je výborné mít domácí borůvkovou marmeládu, nebo se jenom přejíst borůvkami, ani je třeba nesbírat, a nic z nich nevařit, jenom jít do toho lesa, a prostě se přejíst borůvkami. To stojí za to. Mně je vždycky líto, když vidím lesy plné borůvek a lesních jahod, ale strašně moc lidí přestalo do lesa chodit. Když to srovnám se svým dětstvím, tak před třiceti, pětatřiceti lety, byly lesy mnohem plnější lidí.

Biopotraviny jsou normální, nejpřirozenější jídlo, jaké existuje. Normální bazalka nebo špalda bez chemického ošetření, bez dochucování a barvení.

Martina: No, dnes jsou plné cyklistů, a ti až tolik nesbírají. Všechno se to trošku mění, a já slibuji, že našim posluchačům ještě řekneme vaše nejrůznější fígle a rady, a budeme se věnovat rytmu roku. Ale přece jenom: Říkáte, že člověk půjde na trh, nakoupí na týden. Když jsem četla některé vaše recepty, tak jsem tam vždycky registrovala, že děláte špaldové kernotto tak, že koupíme špaldu v bio kvalitě, koupíme sůl, nejlépe himalájskou, vymýšlím si, použijeme bazalku v biokvalitě – a musím říct, že jsem si říkala: „Aby se nezbláznila. Nemůžu použít bazalku v nebio kvalitě?“ Řekněte mi, co pro vás to bio přesně znamená? Protože v 90. letech, kdy se to stalo módou, na to nasedla jakási pachuť. Jak to vlastně vnímáte vy?

Hana Zemanová: Vnímám to tak, že mě nesmírně mrzí, že tam slovo „bio“ musím psát, protože já to vnímám úplně obráceně. Já biopotraviny vnímám jako ty normální. Ale protože žijeme v době, kdy normální potraviny vznikají, nebo rostou na polích, které se ošetřují pesticidy, a normální maso je z velkochovu, tak pro mě vzniká najednou otázka, co je normální. Takže já biopotraviny vnímám jako to úplně nejpřirozenější jídlo, které existuje, a nejradši bych to vůbec nikde nepsala. Je to normální bazalka, normální špalda, protože normální jídlo je to, které se chemicky neošetřuje, normální jídlo je to, které se nedobarvuje, které se nedochucuje umělými látkami. To je normální. Jenomže dneska už to tak není, už je bohužel vytvořen tento šílený systém, který je ale pro dnešní dobu nutný, protože situace je takováto. Takže vždycky říkám, že naši předci jedli jenom biopotraviny, ale nemuseli to nikde označovat, nebyla to žádná móda, bylo to prostě to úplně nejvíc normální. Takže mě mrzí, že to tam píšu, ale je v rámci odlišení toho, co je dnes normální bazalka.

Martina: Když si uvědomím, jak vypadaly devadesátky, kdy jste rozjížděli úspěšnou síť obchodů i restauraci, tak tehdy vznikla tato móda, a zdůrazňování „bio“ patřilo mnohdy k postulátu lehce nadřazených snobů. A také se biopotraviny chápaly jako zdravé pro nás, ne pro planetu. Posunulo se už toto vnímání někam, nebo si myslíte, že to pořád ještě někdo říká: „Hlavně, aby to bylo bio,“ s protaženým obličejem?

Hana Zemanová: Myslím, že značka „bio“ je bohužel opravdu zdiskreditovaná, a je to červený hadr, to vnímám pořád. Ale myslím, že se toto vnímání posunulo. Minimálně vím, že když v roce 2005 vycházela moje první Biokuchařka, tak to bylo v době, kdy „bio“, nebo zdravé jídlo, bylo vnímáno jako klíčky, sója. Když jsme tehdy měli biorestauraci, tak kolem chodili lidé a říkali: „Tam mají nějaký sójový řízky,“ a podobné předsudky, že bio je jenom zrní, něco naklíčeného a sójového. To myslím, že se posunulo, že čím dál tím víc vnímáme, že je i bio maso, máslo, mléko, a všechny základní potraviny. Je pravda, že když vycházela první kniha v letech 2005, tak reagovala právě na to, že informace nebyly téměř žádné, a když se prodávala deset let, tak jsem najednou s hrůzou zjistila, pořád se prodávala, a prodávalo se jí velké množství, že se situace za těch deset let strašně proměnila, že už ji musím úplně přepracovat.

Tehdy jsme stopli její prodej, a já jsem ji opravdu zaktualizovala do Nové biokuchařky. Nicméně v podstatě se to už nedalo zaktualizovat, byla to úplně přepracovaná kniha, protože najednou reagovala na úplně něco jiného ve společnosti. Najednou jsme byli po deseti, třinácti letech v bodu, že informací bylo tak strašně moc, a byly tak moc protichůdné, že to vytvářelo v našich myslích a na talířích takový zmatek, že aktualizovaná Nová biokuchařka reagovala právě na tuto situaci. Takže naše vnímání se hodně posunulo, ale nejsem si jistá, jestli se projasnilo, nebo zjednodušilo. A myslím, že možná směřujeme k tomu, že nás i vysoké ceny potravin budou tlačit k tomu, hledat v první řadě levnější, ale pak se ukáže, že je to i ekologicky lepší varianta, která má vliv i na zdraví. Takže nás to možná nasměruje k sezónnímu, lokálnějšímu a normálnějšímu jídelníčku.

Zemědělské dotace deformují trh s potravinami, takže neznáme reálnou cenu. Kdybychom ji znali, možná by se biopotraviny ukázaly levnější, než nebio, které jsou dotované.

Martina: Tedy, že nás nouze naučí jíst přirozeněji. Ale vy jste teď sama narazila na jednu věc: cena. Cena potravin. A my v sobě máme stále zakódováno, že zdravé potraviny, nebo biopotraviny, jsou výrazně dražší. Já jsem si toho poprvé intenzivně všimla v Americe, protože tam v supermarketu s potravinami měli vždycky vedle sebe třeba košíček s jahodami, kde bylo napsáno „conventional“ jeden dolar, a vedle bylo „organic“ osm dolarů. A to byl tak markantní rozdíl u každé této věci, že i já jsem si tehdy říkala: „Kdy já si budu moct dovolit jíst zdravé potraviny.“ Jak je to teď? Zůstává to tak pořád? Myslíte, že je to někdy přemrštěné, nebo jsme jenom tak zmateni dotační politikou v zemědělství, že si skutečně myslíme, že lze vypěstovat mrkev za korunu?

Hana Zemanová: Samozřejmě, že to v tom hraje roli, a že dotace deformují trh s potravinami, a tím pádem neukazují reálnou cenu, takže my nevíme, co je reálná cena. Do ceny vepřového by se měly vyjádřit veškeré externality, to znamená, co všechno způsobuje letecká doprava krmiv, a co kdo platí to, že se při používání pesticidů zamořují spodní vody, kdo platí to, že se poškozuje půda, že se narušuje biodiverzita?

Nedávno jsem četla, že se musí investovat obrovské peníze do nových filtračních zařízení ve vodárnách. A to platí kdo? To platíme my všichni. Ale jenom proto, že to neplatí výrobce, který se ale na poškozování půdy a spodních vod podílí. Takže mně přijde, že to je bohužel běh na dlouhou trať, protože všichni jsme tak navyklí. Já jsem opravdu asi hodně vnitřně přesvědčena, že ceny bio potravin jsou vysoké, a je mi to líto, protože by to mohlo být i obráceně, protože něco, co se dováží přes půl světa, není to sezónní, by vlastně mělo být dražší než to, co je vypěstováno co nejjednodušším způsobem, bez vedlejších negativních vlivů. Proč farmářům, kteří pečují o půdu, a vodu pro naše děti, pro budoucí generace, o to, že nemizí hmyz a imunita, nebo biodiverzita půdy, a imunita půdy přímo souvisí s imunitou člověka, říkáme: „Ale vy to máte fakt drahé!“

Já vlastně si vždy říkám, že kdybych to dělala já, tak si umím představit, co to je za obrovskou práci. A oni ještě pracují s počasím a podobnými vlivy, musí mít znalosti. To není jenom o tom, že tam použijí postřik podle popisu, ale vyžaduje to mnohem hlubší znalost a pozorování přírody, a spojení s půdou, spojení s aktuálními přírodními podmínkami. Farmář musí být obrovsky moudrý, a napojený na přírodu.

Já to vnímám tak, že peníze dávám na tuto jeho práci, že je pro mě úplně nejlepší, když vím, kdo to vypěstoval, a říkám si, že to jde na tohoto konkrétního člověka, který se snaží toto dělat. A spíš, než bych mu vyčítala, že je to drahé, tak jsem ráda, že existují výrobci a farmáři, kteří toto dělají, a umožňují nám jíst takovéto jídlo.

Ale vím, že tím neodpovídám na otázku, že to je dražší. Prostě máme systém, žijeme v systému, který má pokřivené vnímání cen, a konvenční potraviny jsou extrémně levné. To je ten problém. Není problém, že biopotraviny jsou extrémně drahé, problém je, že běžné potraviny nezobrazují reálnou cenu. A toto v našem vnímání narovnat, to je sakra běh na dlouhou trať, to vyžaduje obrovskou osvětu, a obrovské vnitřní přenastavování hodnot. A přenastavování toho, že jsme zvyklí, že v každé sezóně máme nové modely mobilů podle módy, nebo střídáme počítače, přijde nám normální jezdit na exotické dovolené. To všechno také stojí obrovské peníze, ale jsme na to zvyklí, vynakládat peníze na tyto věci, a nejsme zvyklí vynakládat peníze na toto jídlo.

Tak buď mám pocit, že nás něco musí donutit k tomu toto změnit, protože samotným nám to jde těžko. Ale já mám naději, že existují cesty, jak se to dá dělat levněji. Když má někdo dost peněz a neřeší to, tak fajn, tak ať si nakoupí, nabídka je nejrůznější, můžete to mít v té nejlepší kvalitě, ale je to fakt drahé. Ale pak máte kolem sebe spoustu rodin, kde to sleduji, vidím to, které mají víc dětí, a vidím, že to dokáží.

Martina: I s menší částkou.

Hana Zemanová: S menším rozpočtem.

Místo drahých dovolených, cvičení a zábavy je možné chodit do lesa na borůvky, zavařovat, nebo okopávat na zahradě. Dá se tak ušetřit dost peněz.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat. Mluvila jste o úctě farmáře k půdě, a zároveň naší úctě k farmáři a k tomu, jak zachází s půdou, s krajinou – to se mi velmi líbí. Ale pak mám kolem sebe rodiny, které mají třeba tři děti, dospívající kluky, a já sama vím, že když jsem si v době dospívání syna chtěla uchovat čtvereček čokolády, tak jsem si ho ulomila a schovala ho v garáži, protože jinak bylo všecko jako po žíravině. A teď představa, že máte tři kluky 14, 16, 18. Co poradíte takové rodině, která chce projevit úctu, chce se chovat zodpovědně, ale prostě není kde brát?

Hana Zemanová: Víte co, je jednoduché říkat teď rady na takovéto situace, obzvlášť při zdražování všeho. To je hodně složité. A můžu říct třeba pár konkrétních příkladů, jak to dělají rodiny, které třeba nemají tak velký rozpočet, to znamená, dávají víc energie do práce na získání potravin, chtějí vyjádřit úctu, ale musí to být spojeno s větší prací. Tak třeba jeden z konkrétních příkladů z doby sezóny rajčat, k čemuž mě dovedla kamarádka Petra Hajzlerová. Oni to dělají tak, že vždycky nakoupí několik beden rajčat z ekofarem za opravdu nejlepší cenu, kterou v rámci roku můžete mít. A teď už máme několikátý rok jakousi společnou holčičí párty, zapojujeme i děti, a zavaříme třeba sto kilo rajčat na rajčatovou omáčku. Takže ji máme ve skle, a na celou zimu. Dokud vydrží, máme tuto rajčatovou omáčku.

A spočítali jsme, že je to obrovská úspora, když vůbec nekupujeme rajčatové omáčky, ty moderní, máme to ve skle, v zavařovačkách, ale stojí to čas. Je to fakt o tom, že jezdíme na málo dovolených, protože i toto je forma trávení volného času. Je to fakt trošku o předělání v hlavě. Všude nabízejí různá akvacentra, zábavní parky všeho druhu na rozvíjení dětí, nás dospělých, všechno je to úžasná nabídka, obrovské množství možností, a jakmile je víkend, tak se vyráží na zábavy všeho druhu. Ale my často nejedeme do akvaparku, a já vím, že rodina v akvaparku za odpoledne nechá dva tisíce, dva a půl tisíce, jen to fikne. V kavárně v Praze necháte taky 150, 200 korun, jen to fikne, a to si ani nic moc nedáte. Takže my hodně přesouváme z jednoho balíku rodinného rozpočtu, kde jako dovolené, nové mobily, zábavní parky, nový outfity, a nevím, co všechno, možné vychytávky na nejrůznější sporty. Takže my nemáme moc těchto nákladů, a sport máme v podobě toho, že prostě okopáváme na zahradě, jdeme do lesa. Takže je to fakt trošku hierarchie hodnot, do čeho dáváme peníze. Vždycky to stojí nějaký čas.

Nebo potom konkrétní příklady rodin, že když budete chtít jíst každý den maso, a překlopíte to do bio kvality, tak to bude sakra dražší. A pak je cesta jíst v zimě maso třeba dvakrát, třikrát týdně, nebo v létě jednou týdně, nebo jednou za čtrnáct dní. Prostě jíst toho míň, ale v dobré kvalitě, třeba si najít farmáře. My máme pár kilometrů od nás farmu Kuncův mlýn, kam si jedeme jednou za dva měsíce pro maso, a máme ho za nejlepší cenu, protože si ho bereme přímo z farmy, a nemáme tam už různé další příplatky za to, že bychom platili obchodníky. Prostě bereme si to přímo z farmy. A na tom se dá nejvíc ušetřit, když si lidé budou odebírat maso, nebo mléčné výrobky, zeleninu, přímo od farmářů. To je nejlevnější cesta.

A když na to nemáme čas, protože jsme pracovně vytíženi, tak pravděpodobně vyděláme o něco víc peněz, a tím pádem můžeme využívat různé obchodníky. Dneska už je farem, nebo farmářských tržišť, třeba i online, hodně. Například tržiště Scuk je podle mě úplně skvělá varianta. A když se nemůžete dostat k farmě, tak logicky musíme zaplatit práci lidí na Scuku, kteří to pro nás všechno z farem shromažďují. Ale já to třeba taky někdy využívám, když se k některým farmám nemůžu dostat napřímo, nebo na to nemám čas, protože jsem zrovna hodně pracovně vytížena.

Domácí zvířata patří do ekosystému, do koloběhu živin zdravé půdy, a zdravého hospodaření. Nelze hospodařit bez hnoje.

Martina: Asi to je opravdu o tom, o čem mluvíte, o přenastavení mysli, o vnímání práce kolem přípravy nejrůznějších domácích polotovarů nikoli jako nutného zla, ale třeba jako společně strávený čas, a podobně. U některých to půjde asi těžko, navíc někde je problém i v tom, že tři miliony lidí u nás žijí v panelácích, takže to všechno ztěžuje tu situaci. Ale hledejme cesty. Vy jste teď řekla: „Jezdíme na farmu pro maso,“ ale mnozí by vás určitě cejchovali, že Zemanová, ta určitě maso nejí. Jíte maso? Co si myslíte o čím dál tím častěji zdůrazňovaném aktivistickém názoru, že by mělo být maso zakázáno, protože nebudeme zabíjet zvířátka, navíc krávy prdí, a tím nám zhoršují klima? Myslím, že Orwell i Lenin by zírali, kam až lze totalitní nápady dovést. A také čím dál tím častěji slyšíme názory o tom, jak výživný je hmyz, takže tady už je vidět, kam nás někdo nenápadně, a někdy už i nápadně, směřuje. Co si o tom myslíte?

Hana Zemanová: Pro mě zvířata určitě patří do ekosystému, a hlavně do koloběhu živin půdy, zdravé půdy a zdravého hospodaření, takže já si úplně neumím představit zdravé farmářské hospodaření bez hnoje. Samozřejmě, že můžeme využívat kompost a tak, ale pro mě je přiměřené hospodaření a přiměřené množství zvířat na dané farmě úplně správná a zdravá, přirozená cesta, stejně tak jako i maso.

Já v tomto směru nejsem vůbec militantní, pro mě maso patří do jídelníčku. Ale měla jsem v životě období, kdy jsem ho nejedla, ale pak přijde třeba zima, a úplně si neumím představit týden, nebo čtrnáct dní bez slepičí polévky, nebo bez dobrého hovězího vývaru. Ale myslím, že fakt jsou hodně na zvážení praktiky velkochovů, protože jsou neúnosné. Vím, že Hnutí duha vydalo před pár lety příručku, kde přesně mapuje všechny cesty a souvislosti, které si vůbec ani neumíme představit: Jako co znamená cesta masa na náš stůl, a co všechno při tom platíme, a jaké to má dopady. Toto já neznám z hlavy, ale vím, že mě to tehdy úplně šokovalo, ale spíš než k tomu nejíst maso vůbec, mě to dovedlo k tomu jíst ho výrazně míň, a jíst jenom to, které pochází z, abychom se vyhnuli „bio“, tak z přirozených, normálních, nebo domácích chovů. Jezdím si k sousedce pro slepice, i když máme vlastní, ale nemáme jich tolik, abychom měli jenom vlastní slepice. Takže i takovéto domácí hospodaření.

My dnes vidíme maso v supermarketu bez krve, v úhledných krabičkách

Martina: Ale někdy má tato argumentace vést k tomu, že maso nééé, a uvádějí, kolik je potřeba na vypěstování slepice vody a pšenice.

Hana Zemanová: Kolik by se najedlo veganů z jednoho hektaru.

Martina: Je to trošku tlačení a směrování k určitému názoru. Řekla jste: „Máme své slepičky.“ Vím, že máte ovce. Už jste dospěla do stádia, kdy klepnete králíka, nebo useknete slepičce hlavu?

Hana Zemanová: Ne, já ne.

Martina: Já jsem také pokrytec.

Hana Zemanová: Ano. Ale naštěstí nemusím se slepicí běhat k sousedovi, ale mám partnera, který to…

Martina: Který to dá.

Hana Zemanová: Který je ryzí venkovan a ryzí Moravák, který to má přirozeně v sobě, takže mu to přijde naprosto přirozené. Ale máme spory u chovu našich ovcí. Já bych je měla jako kamarádky, byť maso jíme, takže k tomu sníst naše vlastní jehně, jsem ještě nedozrála.

Martina: Nevidět to! Nevidět to!

Hana Zemanová: A jemu to připadá jako něco přirozeného. Já si dobře pamatuju na spoustu setkání s farmáři, kteří mi potom řekli: „Já bych jiný, než vlastní jehně, nesnědl, protože se o něj nejlíp starám, a pak se s ním rozloučím, a tou nejlepší cestou ho zabiju. A takhle to já ještě vůbec neumím vnímat.

Martina: Já jsem ještě navíc nedospěla ani tam, abych snědla mládě. Ale kuře jíme, to zase jo.

Hana Zemanová: Přesně. Kuře je taky mládě.

Martina: To je určitý druh pomýlenosti, pokrytectví a vykolejení z dřívějšího životaběhu.

Hana Zemanová: Přesně, protože my to vše vidíme bez krve. Vidíme to v supermarketu v úhledných krabičkách, kde maso vypadá, jako když se ani nedotklo krve.

Martina: Vlastně nežilo.

Hana Zemanová: Možná to ani nežilo. Takže myslím, že je docela dobré se jít podívat na jatka, a normálně vidět, jak se zabije zvíře, pokud chceme maso jíst.

Martina: Laco, jsem moc ráda, že tě tady mám, dobrý den.

Laco Déczi: Děkuji.

Martina: Laco, já tady vychvaluji moudrost, která přichází třeba s věkem. Má věk pro hudebníka, pro jazzmana, nějaký pozitivní vliv? Zkušenost, už víš, jak, kde, co, a nebo naopak je věk pro jazzmana spíše na škodu?

Laco Déczi: Já nevím, ono je to tak individuální, protože když vezmeš největšího hráče, jaký kdy v dějinách žil, tak to byl Clifford Brown na trumpetu. Všichni říkají Davis… Tak jako Davis byl dobrej, všecko, ale tohle to bylo geniální, to bylo od Pánaboha. A to mu bylo jen 25 let, kdy se zabil v autě, a nahrál takový věci, že dneska si rolujou všichni ponožky, když to slyšej.

Martina: Řekni mi, čím to je… Je to opravdu výjimečný talent? Protože on mohl být matematikem…

Laco Déczi: Ano, on byl matematik, strašně moc mu to pálilo. Byl takovej malej, jenom pět feetů. Pálilo mu to strašným způsobem, a taky je to na tom hraní vidět. On hrál bezchybně, harmonicky dokonale, melodika, tam bylo všechno. A on nebyl moc známej. To furt lidi s tím Davisem, říkaj Davis, Davis… A pak říkám – tak si poslechni Clifforda Browna. Mně se stala taková příhoda, že jsme byli v jednom golfovém středisku u Ostravy, Kamura nebo tak nějak se to jmenuje, a tam je Richard, takovej mladší kluk, který to vlastní. On nějak obchoduje s elektrikou nebo tak něco, šikovnej byznysmen. A on má strašně rád jazz. Tak jsme se bavili a já říkám: A koho tak posloucháš, když hraješ ten jazz? A on: No, Chris Bottiho. Já říkám: „Ježíšmarja!“

Martina: Toho nesnášíš, že? (smích)

Laco Déczi: Dyť to je normální módní panák, to je polobuzerant, o hovně to je. To je hrozný, takový nasládlý cukr, víš.

Martina: Dobře, ale vysvětli mi jednu věc…

Laco Déczi: … no poslouchej, tohle ti chci říct. Tak jsem si říkal, tohle bude pěknej blbec, ten Richard. A představ si, co se mi stalo. On říká: A kdo je dobrej? A já říkám: Clifford Brown. On neřekl nic. A ráno přišel na snídani a říká: Ty jsi měl pravdu. Já jsem ty jeho desky okamžitě hodil do smetí a objednal jsem si všecky cliffordovky. Tak to jsem dal klobouk dolů. Víš, jak to pochopil. Některý lidi to nepochopěj. Tak já mám souseda v Americe, který pochlastává pivo a kupuje ten americký Budweis. To je walk alcohol, s vodou, a je to asi za hodinu hotový. A to je hnus a po tom tě bolí hlava, tak to on pije. A já jsem mu donesl pravý Budweiser, flašky, on to vypil a říká: No já v tom nevidím rozdíl.

Martina: A stejně tak je to v hudbě.

Laco Déczi: Tak je to i v hudbě, někdo to nepozná, no…

Martina: Clifford Brown je vlastně dodnes tvůj takový guru, přestože mu bylo pětadvacet, jak už jsi tady zmínil, když se zabil, a ty říkáš, že on byl zázrak a že dodnes se od něj učíš.

Laco Déczi: No, to je neskutečný, co on natočil, a hlavně – to byla zase Amerika… on v té době nebyl nějak slavnej. On dodnes nebyl slavnej. To taky můj syn, malej Čingischán, který hrával ve škole v kapele, tak ten dirigent, co to tam dával dohromady, tak říkal: A kdo se ti líbí z trumpetistů? A on: No Clifford Brown. On ho neznal… Ale dneska to lidi začínaj obdivovat a začíná se to dostávat do popředí, protože zjistili, že to je něco neuvěřitelnýho. Ale hlavně tam bylo štěstí – to je zas Amerika –, že si toho nějaký chytrý člověk všimnul, sehnal prachy a dostal je do toho nejdražšího studia a natočili to nejkvalitnějc. Takže to je nahraný tak dokonale, že to tak dneska málokdo nahraje.

Martina: Ty jsi řekl, když jsme se bavili o tom, že Clifford mohl být matematik, že byl tak chytrý, že to je na té hudbě slyšet. Ale někdy jsem se setkala s muzikanty, že říkali – na tohle je moc chytrý. Na to, aby ta hudba byla dobrá, je moc chytrý, protože to moc promýšlí. Tak kde je ta pravda?

Laco Déczi: Je to individuální, je to na člověku, rozumíš. Tak jeho fotr byl pianista, takže on v té muzice už vyrost… Ale byl tam ten talent, to je všecko, a vkus. Měl příšernou techniku… ale bylo to tak, jak to má bejt.

Martina: Přišel jsi za všechny ty roky, co hraješ a co jsi se sebou nespokojený, na to, co je to talent?

Laco Déczi: No, to jsem nešpekuloval, že talent… ale to se pořád učíš, pořád se můžeš učit nový věci.

Martina: Ty jsi říkal, že tvůj učitel, Carmell Jones, ti říkal: I cvičit musíš naplno. Pořád musíš být soustředěný.

Laco Déczi: No, jinak si zvykneš – tomu se říká bad habits –, a pak si budeš dlouho odvykat, když se něco špatně naučíš. To já jsem měl takových všelijakých zlozvyků… A pak se to odnaučit… protože ono ti to stále připadá, že to bude pohodlnější, a ono to není. Tak to pak zkusíš jinak a musíš pořád, až to dotáhneš. To je důležitý.

Člověk musí sám poznat, jestli hraje dobře, nebo ne

Martina: Jenomže jak to sám na sobě poznáš, že teď jsi v tom cvičení na scestí? Já to říkám ze své zkušenosti, že kdybych nešla jednou za čas, třeba jednou za měsíc, ke svojí paní profesorce, tak klidně ještě i teď, jak jsem stará, tak začnu najednou něco cvičit špatně… A ona mi řekne – „Co to děláš? To je chyba, kterou jsi dělala před dvaceti lety. Ty zase myslíš na něco jiného.“ Řekni mi, kdo tebe kontroluje? Kdo je ti těma ušima? Už to zvládáš sám?

Laco Déczi: No hele, moje žena říká: „Tady napsali v tom Youtube (nebo poloksicht nebo jak se tomu říká, ten Facebook, knihový ksicht) a todle napsali…“ A já říkám: „Mě to nezajímá, já na to normálně seru.“ Já jsem se naučil od Carmella jednu věc – sám musíš vědět, jestli hraješ dobře, nebo ne. A to každej muzikant ví. A když tohleto nemáš, tak už ti nepomůže vůbec nic na světě.

Martina: Jenomže on ti taky říkal, že když se ti začne tvoje hraní líbit, tak se na to máš vykašlat.

Laco Déczi: No to je jasné. Protože to pak už nemáš tu kontrolu, to znamená, už nevíš, co je dobrý. Najednou se zamiluješ do sebe, už jsi takovej narcis… Nejhorší pocit je takový… to říkal Dědek Krýsl: „Nechoď to poslouchat do té režie, když nahraješ to sólo. Nebudeš spát, budeš zamindrákovanej. Když to uslyšíš za dva měsíce, tak ty špatné noty, cos tam zahrál, ti nebudou tolik vadit a budeš hledat ty lepší a budeš si říkat, no není to až tak špatný.“ A to je pravda.

Martina: Znamená to tedy, že vlastně jako hudebník musíš být pořád nespokojený…

Laco Déczi: No to jo.

Martina: A nepromítne se to do života?

Laco Déczi: No tak to zas ne.

Martina: Nejsi třeba věčně nespokojený i v jiných věcech?

Laco Déczi: Tak já o tom nešpekuluju. Někdy jo, někdy ne. To je těžká otázka, vůbec ti nerozumím.

Martina: (smích) Já mám pocit, že to někdy hraješ… Ty se pořád tváříš, jako že nad tím nepřemýšlíš, a já si myslím, že ne, že ty nad věcmi špekuluješ.

Laco Déczi: No, když cvičíš, musíš přemejšlet, vybírat si noty a tak dál… I ten Clifford říkal, když natáčel desku s těma houslema: „Já jsem to měl doma asi měsíc, hrál jsem ty melodie od rána do večera, a už jsem je uměl i odzadu.“ Takže ten to měl prošpikovaný poctivě, a je to na tom vidět.

Martina: Dá se jazz naučit?

Laco Déczi: Tak já nevím… Některý lidi se to… nevím, no… Hlavně tam jsou dvě základní věci, a to v klasický muzice všichni muzikanti znají – že mají rytmus a je tam harmonie. Takový nějaký třetí houslista nepotřebuje znát harmonii, ale jazzový muzikant ji znát musí, protože každá písnička má jinou harmonii, tu harmonii znát musíš.

Martina: Řekni mi, když si zkouším představit jedenáctiletého kluka ze slovenského Bernolákova, jak začíná hrát na trumpetu, tak slyším dechovku, neslyším jazz. Jak sis ho našel?

Laco Déczi: To bylo tak, že v té době byly takový ty big bandy, tak jsme chodili na koncerty, když byly v Bratislavě hned pod hradem. A teď tam byl Karel Vlach a Barták a takovýhle big bandy a já jsem to chodil obdivovat – a tam jsem se zamiloval do trumpety. A teď jsem slyšel Kubernáta, to byl vynikající trumpetista z Brna, kterej hrál i sóla i leader… takže tam se mi začala líbit ta trumpeta.

Martina: Byl někdy ve hře jiný žánr? Zkusil sis břesknou dechovku?

Laco Déczi: No, já jsem hrál dechovku.

Martina: Hrál jsi?

Laco Déczi: No jasně.

Martina: A řekni mi – když sis našel cestu k jazzu, tak si tak říkám, že jsi v té době asi neměl moc spoluhráčů…? Nebo u nás fičel jazz a věděli to jenom znalci?

Laco Déczi: Ale byli nějaký takový… Když jsme začínali, tak já jsem poslouchal vysílání rádia z Ameriky, nahrávané někde ve Washingtonu, které šlo do celé východní Evropy, a to byl každý den jazz od 21.15 do 22.00. No a s tím člověkem, co to nahrával, jsem se v Maďarsku – ještě za komunismu – potkal, on tam byl. My jsme potom natočili nějaké věci v rádiu, když už jsem v něm byl zaměstnanej, a ty pásky já jsem vzal s sebou a dal jsem mu je, a on to potom vysílal z Ameriky. To bylo na krátkých vlnách. A on všecky jména, Sváťa Košvanec a todle, tak všecky řek úplně přesně, on byl takovej pedant, měl takovej nádhernej hlas. Já ti to kdyžtak dám do toho a můžeš to pustit.

Martina: Dobře, tak si potom kousíček pustíme.

Laco Déczi: Já to tady nemám, ale pak ti to můžu poslat.

Martina: Budu ráda.

Laco Déczi: On měl ohromnej hlas a strašně té muzice rozuměl. No, a on tam vysílal takový ty špičkový lidi, který jsou dodnes na světě největší, to znamená Coltranea, Clifforda samozřejmě, Blue Mitchella a tak dál. A tam jsem poprvé slyšel Blue Mitchella a Clifford Browna, a to mě strašně chytilo. Jako toho Davise jsem znal. Davis byl dobrej, Clifford o něm říkal, že byl smooth. On měl smooth feeling, bylo to pěkný. Ale todle, to bylo dotažený až do konce, to bylo tak dokonalý, že to je až neuvěřitelný. Takže takhle jsem se z toho učil. A pak, když jsem došel do Ameriky, tak jsem hrál s různýma kapelama, ale nejvíc jsem hrál s těma Bobby & Eddie Buster. To byli dva černoši a spolu jsme hráli asi 20 let. No a občas jsme se spolu ožrali a mudrovali jsme a najednou Eddie mi říká: „You play like us.“ A já říkám: „Jako jak to myslíš, „jako my“?“ – „No jako my, my černý.“ A víš, jak to vzniklo? Já jsem nevěděl, že Clifford a Blue Mitchell byli černý, protože to bylo z rádia.

Martina: Aha. Jasně, jasně…

Laco Déczi: Já jsem s nima ještě zažil velkou story, to ti musím říct. To byli ohromný kluci, bezvadný. My jsme hráli ve Stanfordu a tam byla taková kapela, asi 12 lidí, a to byli samí černoši. Tam byl George Baker a další, já tam byl jedinej bílej v tý kapele. A to bylo pro nějaký černý byznysmeny, takový ty zazobaný. To byla taková private party, bylo tam asi 50 lidí, a když byla pauza, tak tam přišel takhle frajer, měl paličku, klobouček, a to byl ten boss, co to organizoval. Přišel tam a říká: Who’s the band leader? A Eddie říkal: „My.“ Jo, říkal my. A – „Jak to, že tam máš toho bílého trumpetistu?“ Rasista… A Eddie říkal: „Laco, pojď sem.“ Tak jsem tam přišel a dělal jsem bojácného, už jsem věděl, že něco bude. Eddie byl mazanej, říkal: „Víš, co mi udělal tenhleten? On myslel, že je bílej.“ A ten vodtáhnul do prdele, rozumíš, svěšená hlava.

Martina: Řekni mi, myslíš si, že dneska – protože tehdy si ten klient v tom Stanfordu fakt stěžoval a ti tvoji černošští kluci v kapele se za tebe postavili… nestalo by se ti to dneska taky? A nebo BLM už si našlo jinou cestu?

Laco Déczi: Né, těžko, ti muzikanti tam, ti jsou úplně jiní, to jsou většinou inteligentní lidi. To tě odnaučí rasismus, víš.

Martina: Co tě odnaučí rasismus?

Laco Déczi: Myslím v Americe, víš. Poznáš hodný lidi, poznáš žida, kterej s tebou vyjebe strašným způsobem, pak takovýho, kterej ti pomůže… Jako Bergmann, doktor, kterej se mnou hraje perkuse – 20 let jsem neměl pojištění, dával nám léky, všecko. Víš, takhle to je. Je to o lidech, všecko to je o lidech.

Inteligentní, pracovitý lidi nemají na kraviny jako Black Lives Matter čas

Martina: A je tam teď jiná situace, než když jsi tam svého času emigroval? Právě mám na mysli třeba to Black Lives Matter a podobně?

Laco Déczi: No tak to jsou zase ty negry, to je negrovina. To nebude nějakej doktor dělat, takovýhle kraviny. Na to ani nemá čas, je v nemocnici a pracuje. To povídal Trump krásnou větu, když ho zvolili za prezidenta, a lidi začali protestovat. A bylo to asi v sobotu, v jedenáct hodin strašná stávka, samý mladý. A Trump říkal: „Podívejte se na ně, jak může někdo jít v jedenáct hodin dopoledne protestovat a nebýt v práci? Tak to je přesně vono.“

Martina: Víš co, já když přemýšlím – ty jsi opravdu zažil Ameriku ze všech možných úhlů pohledu. Ty jsi ji zažil jako emigrant z komunistického režimu, ty jsi ji zažil jako člověk, který hrál v Central Parku, aby se uživil, pak jsi ji zažil už ale taky jako úspěšný a vlastně mezinárodně uznávaný hudebník. Zažil jsi, řekla bych v té době ještě úplně svobodnou Ameriku tak, jak jsme ji měli rádi z filmu Lid versus Larry Flynt a zároveň jsi potom zažil Ameriku, která společně bojovala proti Trumpovi, a teď zase za Joea Bidena. Řekni mi – jak ji pozoruješ? Co pro tebe Amerika znamená dneska? Já jsem vyjmenovala jenom takové základní mezníky. Vnímáš to taky tak?

Laco Déczi: No, tak já jsem se v podstatě o tu politiku moc nezajímal, ale jednu věc jsem zjistil, že už Reagan byl skvělej prezident, úplně ohromnej. No, ten Bush byl takovej divnej, pak tam byl Trump, a to je úplně geniální člověk.

Martina: Předtím ještě Obama.

Laco Déczi: Obama, to byl takovej… nic moc. Špatná ekonomika, on se v tom nevyznal, kdežto Trump byl úplnej obchodní fenomén. A ještě člověk, který mluví, co si myslí. Ty všichni blbové maj napsanej papír, tenhleten Biden, který má pleny, ten má takhle napsaný papír a takhle kouká s těma očima na tabuli v televizi, aby to tam přečet. Chodí takhle po schodech, aby mu nevypadla plena. To je normální blb, ten je tam nastavenej z nějaký mafie. On například udělal takovou věc, že to vyhrál v Texasu – a Texasani jsou všichni republikáni… jak tam mohl vyhrát? Takové chyby dělal. Podvod.

Martina: No z Kalifornie se teď lidé dost hromadně stěhují do Texasu, protože Texas a jeho vnitřní politika je republikánská.

Laco Déczi: No jasně.

Martina: Řekni mi, když už jsme takhle sklouzli do současnosti… Ty jsi svého času řekl veřejně, že Donald Trump je nejlepší prezident. Zůstali ti potom kamarádi?

Laco Déczi: Ale jo. Největší sranda, že můj švára, kterej utek do Německa – a on je výbornej doktor –, říkal: „Ten Biden, konečně tam je. Ten Trump, to je takovej blb, mluví blbosti…“ Ten vůbec nemluví blbosti. Vůbec. On například – víš, co řek tej krávě, tej Clintonovej?

Martina: V té veřejné debatě?

Laco Déczi: Nó.

Martina: (smích) Já jsem to četla.

Laco Déczi: No to je neuvěřitelný. Ona do něj rýpala, že jak má ty vlasy udělaný a tak, a on říkal: „Ty do mě rýpáš, nemáš ty náhodou krámy?“ Ona říkala: „Nemám.“ A on říkal: „Nekecej, dyť ti teče krev i z očí.“

Martina: (smích) Je to brutální. Chápu, že se to líbí tobě, ale je to mazec.

Laco Déczi: Krásný, to je kráva úplně neuvěřitelná, úplně blbá. Ona chtěla být starostka New Yorku, oni jí dali otázku o Broadwayi a ona nevěděla, že v New Yorku jsou dvě Broadwaye. Že je West Broadway, o tom nevěděla vůbec nic. No tak to je jasný.

Martina: Když se o tom tak bavíme, tak čeho sis tedy nejvíc cenil na Trumpovi a jeho politice?

Laco Déczi: No vůbec, to jednání takové, víš, to se mi strašně líbí, takovej otevřenej. Já znám i lidi, který u něj dělaj, a strašně si ho všichni pochvalujou. On jedná na rovinu – když ho někdo nasere, tak letí na minutu na ulici. Takhle to má bejt. Oni mu nemohli dokázat ale vůbec žádnej podvod, žádnou korupci. On nic špatnýho neudělal, nikdy. Oni jsou z toho nešťastný.

Martina: Nakonec se ukázalo, že to skutečně byl komplot…

Laco Déczi: Komplot, samozřejmě.

Martina: … co se týká jeho spolupráce s Ruskem.

Laco Déczi: Jasné. Mu vytýkali, že má takovou ženskou, a on říkal: „No, ale je hezká, Američanky jsou malý, tlustý.“

Martina: No, to prolomí ledy. (smích) Řekni mi, podle nedávných průzkumů si skoro tři čtvrtiny Američanů, přes 70 %, nepřejí, aby Joe Biden znovu kandidoval. Jak vlastně vypadá Amerika pohledem Američana, který se ale přesto dívá ještě trochu zvenčí, protože je cizinec? Jak vypadá Amerika teď?

Laco Déczi: Né, oni se nedívaj, oni…

Martina: Ne, ty.

Biden zavedl žebračenky, ze kterých mají lidi víc, než kdyby pracovali

Laco Déczi: Jo já, můj pohled. No tak já nevím… Víš co, ono se to moc nemění, protože já se pohybuju mezi kamarádama. A to jsou většinou muzikanti. A nebo jako jeden výbornej kytarista, kterýho jsem dlouho neviděl, protože asi hrál hodně kšeftů. A on je doktor – operuje nohy, specialista na nohy, má asi čtyři nemocnice – a má ženu, která kamarádí s mojí ženou. A je to strašná bidenovka. Moje žena samozřejmě volila taky Trumpa, takže se s ní radši nehádá. A představ si, co se jí stalo. Ona je takovej lidumil, a teď někde potkala takovou asi pětadvacetiletou černošku, měla dítě a že nemá peníze. Tak ona ji zaměstnala. Že by tam dělala někde v tom officu. A moje žena říkala: „Počkej, teď šlápne do hovna, to se bude divit.“ A tohle, to my známe. A ona taková naivní. No tak jako fajn, tak si ji tam vzala, všechno, podepsaly smlouvu, no a ona nepřišla první den do práce. Přišla asi až za 14 dní.

Martina: Tak jí to nevyšlo, no…

Laco Déczi: No počkej teď, to nevíš…

Martina: Nevím.

Laco Déczi: Řekla slavnou větu… Přišla tam a ona jí říkala: „Kde jsi byla 15 dní?“ A ona: „Takhle se mnou nemluv, to je rasismus!“ A teď se chytila za hlavu. Biden zaved takový dávky, ty žebračenky, takže když žena bude dělat někde ve Walmartu za kasou, tak dostane asi o 200 dolarů míň, než když dostane žebračenku. Takže nemůžou nikde najít, furt hledaj – hidden work. Furt hledaj, nikdo nechce do práce, dostávaj žebračenku.

Martina: Když porovnáš Ameriku, do které jsi přišel v tom roce ’85, a tu současnou – co se hlavně změnilo?

Laco Déczi: No tak to bylo takové… například v Harlemu byl všude bordel – papíry, plechovky a todle, ale na každém rohu se hrálo. Sice zadarmo nebo za něco, ale všude. Teď jsou tam dva tři kluby… je tam samozřejmě čisto. Takže tohle bylo dobrý. A my jsme hráli s Eddiem dva kšefty denně. My jsme hráli odpoledne ve čtyři hodiny a pak večer. To všecko se zmenšilo, je toho míň a míň.

Martina: Já se vůbec nedivím, že jsi emigroval, když tě tak znám, takovou tu tvoji svobodomyslnost. A navíc jazz, že jo… Ale dost se divím, že jsi emigroval tak pozdě.

Laco Déczi: No tak… já jak jsem hrál v tom rádiu, tak jsem si vydělal slušný peníze, my jsme se měli v tom rádiu dobře. Provázeli jsme zpěváky – nahrávali jsme playbacky a pak jsme to šli točit do televize; my jsme tam byli všichni zelený, protože jsme byli přiožralí… Bylo to natočený, tak jsme jenom dělali… Občas jsem zažil takové krásné srandy, když jsme někde nahrávali a nějaký zpěvák tam zpíval něco potichu a najednou jeden, jak byl přiožralej, tak mu spadnul saxofon… A taky takový zážitek byl ve východním Německu, na to v životě nezapomenu. Právě teď umřel – Venca Týfa. To byl geniální leader trumpetista, skutečně světovej, a ohromnej člověk, já jsem ho měl hrozně rád, strašnej hráč. Ten to měl komplet, jak ten Clifford Brown, ten měl ten vršek tak zmáklej.

Martina: Já jsem s ním zpívala v Japonsku. To si pamatuju. Strávila jsem s ním 15 hodin v letadle.

Laco Déczi: Geniální. A my jsme tam někde ve východním Berlíně dělali nějaký Kessel Buntes. A teď tam byl ještě takovej asi 14člennej dětskej sbor. A to byli Němci, děti německý. A teď ty pionýrský šátky a takle… a Venca, jak by vožralej, tak se zapomněl v šatně, už běžely kamery a on se tam tlačil mezi těma pionýrama a říkal: „Uhni, Hitlerjugend!“ (smích) A to nám půl hodiny tekly smíchy slzy.

Martina: (smích) To tedy těm dětem asi taky. No… ale já jsem se vlastně ptala, proč jsi tak pozdě emigroval? Tedy ještě, že si trošku odpovím – četla jsem poznámku Milana Ulricha, saxofonisty, který ti vždycky říkával: „Co tady ještě děláš?“

Laco Déczi: Jo, to Milan Ulrich říkal. A s Milanem ti řeknu taky krásnou story. Tam byl trombonista Miroslav Kužel, takovej malej, zrzavej, geniální hráč; a oni se nežrali. Milan byl původně Brňák, ale pak už Praha, a Čuďa vyšel z vojenské školy, ale frázoval jazzově, byl to ohromnej muzikant, ta vojna mu neuškodila, akorát pomohla. Ono z vojny vyšli výborný muzikanti – jako Mirek Kejmal, geniální, jeden z nejlepších klasickejch hráčů, světovej. A oni se nežrali. A takhle jsme jednou byli někde na zájezdu, a teď tam byl jenom jeden volnej stolek – ty skupinky už seděly pohromadě – a tam seděl Milan Ulrich a Čuďa si k němu přised. Ne… to nebyl Milan, to byl Dědek Krýzl. A ten tam seděl a teď si k němu přised Čuďák a já jsem si tam sed taky, že to bude dusno, to chci vidět. Oni takhle po sobě koukali a najednou Dědek říkal: „Hele, Čůďo, nic ve zlým, ale víš, že já jsem pěknej čurák? – Ale Dědku, nejseš čurák. – Ale jsem čurák. – Ale nejsi. – Jsem hroznej čurák. Ale víš proč? Protože hraju s tebou.“

Martina: (smích) Nechybělo ti pak tohle v Americe, když jsi odešel?

Laco Déczi: Tak oni maj taky dobrý srandičky.

Martina: Ale pořád jsem se ještě nedozvěděla, proč tak pozdě. Na co jsi ještě čekal?

Laco Déczi: Já hrál v tom rádiu, měl jsem hodně kšeftů – já jsem se neměl špatně, víš. Ale pak tady byl Sonny Costanzo. A pak jsme to se Sonnym nějak utloukli a začal u mě hrát… a tak už to jelo jedno s druhým. Pak jsem přijel do Ameriky a hrál jsem u něj do té doby, než umřel.

Martina: Ty jsi měl „mezipřistání“ v Berlíně, byl jsi nějakou dobu v Německu, a vím, že chlápek…

Laco Déczi: Ne, ne, ne, já jsem utekl rovnou do Kolína nad Rýnem.

Martina: Do Kolína, aha. A chlápek na imigračním ti radil, ať do Ameriky nejezdíš, že v Německu se budeš mít líp. Ale ty říkáš, že v Německu jsi nezůstal, protože tam se člověk může naučit montovat bavoráky, ale ne hrát jazz. Skutečně je to tak?

Laco Déczi: No, tak Američani ho vynašli, ne? Tam jsi u toho. Jako nepudeš kupovat do Ulánbátaru computer.

Martina: A je to tak, že když se jazzman chce stát skutečným jazzmanem, tak musí do Ameriky?

Laco Déczi: Je to nejvíc. Taky se hodně kluci učej, že studujou ty americký hráče, to je taky dneska dobrej systém. Ale prospěje to tam. Ten systém hraní je tam úplně jinej, protože oni hrajou hodně jazzový standardy, protože když se sejdou, tak musej hrát standardy. Tak tam to jede takovým způsobem, že – Co budeme hrát? Tak budeme hrát Horace Silver. Tak Horace Silver víme, že napsal Nica’s Dream a Preacher a Strollin‘ – úžasné skladby. No tak řekne – Co budeme hrát? OK, Strollin‘. Tak udělá takhle a ukáže pět prstů dole, to znamená pět béček, a už jedou. A nebo ukáže takhle nahoru – dva křížky. A už jedou, víš. Když přijdou Evropani, nejsou zvyklí. Se mnou šel jednou nahrávat jeden pianista – Greg Hartley se jmenoval, bylo mu 16. Byl to takovej šmatlavej kluk. A ten už uměl tak tisíc standardů zpaměti. Z listu zahrál úplně všecko, strašnej hráč. To mám taky takovou nahrávku, co jsme nahráli, to se jmenuje Bycicle, to si můžeš potom pustit, tam hraje piáno. To zahrál z listu všecko.

Martina: A kolik mu bylo? Šestnáct?

Laco Déczi: Šestnáct. Nebo Ken Gioffre, saxofonista – neuvěřitelnej. Tomu bylo osmnáct, když jsme hráli spolu, potom odešel a hrál s Frank Sinatrou, s tím big bandem.

Přijali zme pozvani ukrajinskeho lidu zučastnit se Dňa nezavislosti. Bylo nam sice podezřele, jak može stat plně předluženy a totalně zavisly slavit nezavislost, ale tym vic nas to zajimalo.

Když už se take veličiny světoveho statnictva jako Johnson&Johnson nebo Duda&Fiala rozhodli k navštěvě hlavniho města valečneho statu, kaj to podle vysilani čete24 vypada, že už davno neni kameň na kameňu, bylo jasne, že to je bezpečne misto a nemože se nam nic stat. Sice se divim, jak je možne, že k takemu samemu zavěru nedospěly statisice ukrajinskych valečnych uprchliku a furt zustavaju u nas, ale asi je to tym, že nam chtěju oplatit našu dobrotu a oslavit na oplatku Deň nezavislosti u nas.

Obavam se trochu, aby u nas neslavili ještě 28. řijen 2030, bo u nas bude oslavujicich malo. Jedni budu na šichtě, bo budu muset robit aji ve svatek, aby bylo na nove zbraně a ti druzi budu plest svetry.
Prvni, co nas na zemi ukrajinskych hrdinu nezavislych na jakemkoliv cizim kapitalu zaujalo byl fakt, že zmizely budky všech směnarniku.

Ještě nedavno, před valku ruskych mužiku proti zapadnim zbraňovym systemum, byli vekslaci na každem rohu a vyměnit tvrdu česku korunu za zdevalvovanu hřivnu nebyl problem.

Fčil, jako když utne.

Banky a jejich vekslacke provozovny furt byly na svojich mistach, ale jejich vyvěsni štity, kaj svitivaly kurzy tvrdych měn, jako je koruna, rubl nebo zapadoněmecka marka, byly vypnute a smutně civěly na stada okoloiducich bab, děcek a starych mužu.

Když zme se ptali chlopu, umně poschovavanych v kavarnach, kaj obezřetně pozorovali, jestli se nebliži rekrutačni jednotka, prozradili nam, že kyjevsky vudce a narodni banka zakazali ukazovat čisla kurzu na ulicach, bo by si mohly okoloiduci baby, děcka a staři chlopi všimnut, jak zle na tom ekonomika je.

A to si myslime, že je dobre opatřeni, ke kteremu by měla aji naš protektor Fijala přistupit.

Bo kdyby vypnul všecky ty hlasne truby režimu, jako čete24 a spol, pak byzme ani netušili, jaci nam vladnu pajtaši a surikaty a mohli byzme v klidu plest svetry.

Ladislav Větvička, fialovy hlasatel pravdy, Praha, hlavni město propagandy

Martina: Ještě dodám, že jste byl našim reprezentantem na Olympijských hrách v Salt Lake City, jste zakladatelem projektu Dovychovat, a máte na svém kontě, nebo jste spolupracoval na knihách Každá bolest má svou příčinu, Pohodové rodičovství, a chystá se Restart muže. Tak toto všechno je můj dnešní host Milan Studnička. Milane, říkáte, že po psychické stránce jsme se nikdy neměli hůř. Tato věta mě velmi zaujala, a říká to spousta lidí kolem. Je to jen naše občasné pofňukávání? Ale někteří to říkají s velmi vážným výrazem. Ale říkáte to i vy, odborník, který by měl mít odstup, tak mi řekněte, z čeho všeho usuzujete, že po psychické stránce se nyní máme nejhůř?

Milan Studnička: Myslím, Martino, že jste to řekla větou, kterou jsem kdysi řekl v nějakém rádiu. My potřebujeme cítit blízkost lidí kolem sebe – to je klíčové pro naši radost, pro náš pocit životního klidu. Pokud jsme od sebe odděleni, tak se cítíme sami, a když je člověk sám, a do toho ho bombardují média, každou chvilku ho bombarduje nějaké pípnutí v mobilu, znamenající, že je něco špatně, a já se nemám komu svěřit, nemám se o koho opřít, nemám v zádech žádnou jistotu, tak to potom všechno přenáším na své děti, své bližní, na své okolí. A proto jsem si dovolil toto tvrzení říci. A říkal jsem to před rokem, možná před dvěma, a netušil jsem, o kolik se situace zhorší.

Martina: Zhoršuje se to stále?

Milan Studnička: Já to pozoruju na četnosti zpráv, které mi denně chodí, kterých jsou desítky. Píše mi padesát, šedesát nešťastných rodičů za den, že jejich děti se poškozují, že přestaly jíst, odmítají chodit do školy. Odmítají cokoliv. Takže tohle jsou věci, které jsem dříve vůbec neřešil, a dneska je to na každodenním pořádku.

Martina: Říkáte: „Dřív jsem to vůbec neřešil.“ Jak dlouho už děláte praxi?

Milan Studnička: Teď jste mě zaskočila. Osm let.

Martina: Osm let? A když jste začínal, tak…?

Milan Studnička: Dejme tomu, když vezmu posledních pět let, tak poslední dva roky jsou úplně krizové.

Martina: To znamená covidové?

Milan Studnička: Ano. Samozřejmě.

Opatření proti covidu odhalila nefunkčnost rodin

Martina: Milane Studničko, já jsem samozřejmě tuto dobu zažila, a to i skrze svého syna a rodinu jako takovou, i skrze prarodiče, takže určitý osobní pohled mám. Ale přes to všechno, řekněte mi, čím jsme děti tak zdecimovali? Vždyť kdyby mi někdo řekl, že dva roky nebudu chodit do školy, tak bych to necítila jako psychickou újmu.

Milan Studnička: Právě ta opatření posvítila na nefunkčnost rodin. Řeknu to jinak: Rodič jde ráno do práce, přijde domů někdy v pět odpoledne. Dítě jde do školy, pak nějaký kroužek, takže se potkají někdy v šest, v sedm večer. Moc si toho neřeknou, a tím pádem nevidí, že to nefunguje. A v momentě, kdy jsme zavřeli děti doma, tak musely trávit čas s rodiči, a rodiče to neuměli zařídit. A teď neměli finance, měli problémy v práci, takže v sobě měli daleko větší napětí, takže se nějak chovali ke svým dětem, a děti se nějak chovaly ke svým rodičům, a tím vznikl obrovský koktejl napětí. A děti si nemohly frustraci, která v nich byla, uvolnit na nějakém kroužku, na sportovišti nebo se svými kamarády, protože s nimi prostě nemohly být. A když ještě rodiče vymysleli, že dětem vezmou možnost mobilu, tak mu vzali jediný komunikační nástroj, tak se pak nemůžete divit, že se vám děti začnou pořezávat, ubližovat si, úplně rezignovat, jít do apatie, a nevím, do čeho všeho ještě.

Martina: Řekl jste, že covid odkopal nefunkčnost rodin. Někde možná ano, a někde to možná bylo tak, že vznikla nestandardní situace, kdy najednou byli oba rodiče na home office ve třípokojovém bytě, a dvě děti na online výuce, a za chvíli už jela sanitka do Bohnic. Jenom jsem tím chtěla říct, že bych trošku nesouhlasila s tím, že to odkopalo nefunkčnost, protože rodiny se zcela změnily. Lidé byli zvyklí jezdit na výlety, na víkendy, navštěvovat rodiče a tak dále.

Milan Studnička: Ano. Akorát rodiny, které fungují, to naopak přivítaly. Spousta mých kamarádů byla ráda, protože byli o to víc doma s dětmi, měli daleko víc času jít do přírody. Takže to spoustě rodin pomohlo v tom čas trávit spolu. Tam, kde to funguje, ti si to dokonce užili. Ale u lidí, kteří spolu nejsou schopni komunikovat, neumějí to, nejsou zvyklí trávit spolu čas, to obrovsky naráželo. A když se do toho ještě třeba projevily rozdílné názory na očkování a neočkování, a všechny tyto věci, tak je opravdu mazec toto psychicky ustát.

Někteří rodiče v době covidu nepodlehli nátlaku, nedali děti očkovat a nenutili jim roušky. Ale mnozí ze strachu své děti obětovali údajným vyšším státním hodnotám.

Martina: Jak se člověk jako vy, člověk vašich zkušeností, který byl vrcholový sportovec, byl jste dokonce na olympijských hrách – takže dril, trénink – člověk, který si pak prodělal svou osobní proměnu tak, že jste začal druhou kariéru psychologa, terapeuta a kouče, dívá na to, co vláda udělala? Nemyslím ani první lockdown, ale celkově, jak pojala přístup k dětem k rodinám a k celému tomuto problému?

Milan Studnička: Jsem z toho pořád v šoku. Už to trvá třetí rok, a já tomu vůbec nerozumím. Místo aby se rozvíjela prevence, to znamená: Pohyb, pracovalo se s psychikou, aby se lidé učili, jak s tím nakládat, tak vláda udělala obrovské množství chyb, zejména v tom, že lidé nemohli přirozeně ventilovat své napětí, protože málo kdo zná nástroje, techniky a formy meditace, nebo práce s hlavou, a jediná forma, jak si ulevit, je jít do přírody, do hospody, do kina, nebo divadla, jít s přáteli na víno a popovídat si. A tohle se lidem vzalo. Takže místo toho, aby vláda podporovala lidi v aktivnímu přístupu k životu, k životosprávě, k práci s obezitou, aby byli lidé aktivní, místo toho, aby podporovala tyto dílčí programy, tak se tady akorát vytvořil obrovský strach. Strašení lidí. Pocit viny. Vyvolávání pocitu viny v dětech. Nevím, kdo to vymyslel, ale je mi líto, vymýšlí to psychologové, protože kdo by jinak řekl, jak se pracuje s člověkem? Takže, tohle je daň za to, v čem tady žijeme.

A toto už jde od školství, protože místo aby dítě vědělo, jak se vypořádat se špatnou známkou, tak se učí anatomii hlavonožců. Já vidím, co se teď učil v devítce můj syn, a úplně mě jde z toho hlava kolem. Proč? Proč se musí učit takové nesmyslné věci, a neučí se ty podstatné?

Martina: Když se podívám na tento problém jenom z hlediska dětí: Selhali jsme jako rodiče, že jsme to dovolili?

Milan Studnička: Myslím, že to je systémová věc: Člověk chodí do školy, a od první třídy musíte poslouchat, co vám někdo říká, místo abyste mohli rozvíjet svobodné myšlení. Když je škola i rodina postavena na autoritářském přístupu, tak se člověk těžko může naučit chovat ve svobodné demokratické zemi. Prostě to neumíme. Byla spousta rodičů, kteří se za své děti postavili, nedávali je do školy, nedávali jim roušky, a nenechali je očkovat, ale spousta rodin má strach, a podlehla tomuto obrovskému tlaku. Nechtěl bych to generalizovat, ale spousta rodin obětovala své děti ve jménu nějakých vyšších státních hodnost, a to je hrozně smutné.

Děti pro svůj vývoj musí být ve společenství, musí běhat. A to, že kvůli opatřením proti covidu nemohly sportovat a chodit na kroužky, je šílenství.

Martina: V době lockdownu jsi řekl: „Kvůli ochraně ohrožené skupiny ničí vláda celou generaci mladých.“ Podařilo se opravdu generaci mladých, použiji ošklivé slovo, trochu zmrzačit?

Milan Studnička: Duševně i zdravotně, fyzicky, a po všech stránkách. Děti musí být v nějakém společenství, musí fungovat, běhat. Vždyť pohyb je naprosto klíčový. Jako bývalý sportovec jsem aktivní, takže mě asi nejvíce zasáhlo, že děti nemohly běhat, sportovat, chodit na své kroužky. Toto, co vymysleli, jsem viděl jako neuvěřitelné šílenství. Já jsem tehdy přestříhával zavřená hřiště a bojkotoval jsem to, psal jsem na radnici v místě, kde jsem tehdy bydlel, jestli se nezbláznili, že si děti hrají na parkovišti mezi auty, protože měly zavřené nádherné dětské hřiště. To byla opatření, kterým jsem absolutně nerozuměl, a hodně jsem do toho tehdy šil.

Martina: Když jsem na našem rybníku v době nejtužšího lockdownu viděla asi 450 bruslících dětí, tak jsem si říkala: Hlavně, že nemůžou do školy. Ale dobře, děti nemohly sportovat, některým to ani nevadilo, protože ne všechny děti vstávají od mobilu z gauče. Ale řekněte mi, jaké vy, jako psycholog, teď v ordinaci zpětně sklízíte plody této práce. Co zasela třeba online výuka? To, že děti, které jsme se do této doby snažili rvát pryč od počítačů, jsme nyní u počítačů drželi násilím? Co to udělalo s dětskou psychikou, a vůbec s jejich vzděláním? Se schopnostmi vnímat a soustředit se?

Milan Studnička: Apatie, odpor, nechuť. Naprostá ztráta smyslu. Ono se to navíc dá od počítače dělat i zábavnou formou, takže by to i šlo, byť samozřejmě koukat do obrazovky tolik hodin denně je hrozné. Ale pedagogové na to nebyli připraveni, vůbec nevěděli, jak to mají dělat, co mají dělat. Prostě se ze dne na den řeklo: „Budete tyto věci dělat online.“

Martina: Nedivím se. V důchodovém věku byli rádi, že vůbec dávají počítač jako takový.

Milan Studnička: Jasně. A pro dítě to mnohdy bylo ještě zátěžovější než klasická škola. Když jsem s těmi dětmi mluvil, tak pro ně bylo extrémně frustrující zapnout na sebe kameru, vůbec si to zapnout. Některé dětí už to vychytaly. Pracoval jsem v tomto období s obrovským množstvím dětí, a zejména kluci jsou technicky velmi zdatní, takže si vymysleli apky, kdy mohli hrát hry, a tam někdo něco povídal, a vůbec to neřešili, přestože bylo vidět, že jsou na počítači. Takže děti si našly svou cestu, jak ještě víc rezignovat na školní systém, a využít to pro nějakou svou zábavu.

Martina: To znamená, že se vlastně naučily pohrdat systémem a očůrávat vše, řeknu to hrubě, co do té doby byla přirozená povinnost?

Milan Studnička: Ano, úplně. Já mám syna v domácím vzdělávání, se školským systémem nesouhlasím. Ale někde to dělají fakt dobře, existují školy, které jsou bezvadné. Ale toto bylo dětmi masově bojkotováno, a zejména děti, které s tím už fakt umí, se odpojovaly, hrály si hry, chatovaly, a vůbec nesledovaly výuku.

Vytvářet v souvislosti s covidem co nejvíc nešťastných lidí byl asi záměr, protože pak s nimi jde lépe manipulovat

Martina: Spousta rodin a dětí fungovala tak, že jsme si všichni hráli na to, že jako existuje škola a že děti se jakože něco učí. Bylo to, jako když si hrají děti: Já ti jako prodám namalovanou mrkvičku, a ty mi ji jako zaplatíš.

Milan Studnička: No ano.

Martina: Ale co to s dětmi může udělat do budoucna?

Milan Studnička: To si vůbec nedokážu představit, a jenom se toho bojím, protože vidím letargické, apatické, rezignované děti, které chodí ke mně do ordinace. Mám sice nějaký populační výsek, ale když vidím svého syna na tréninku, vidím jeho živelnost a radost, a zároveň vidím jeho spoluhráče – ty prázdné, smutné, vyčerpané, unavené oči…!

Martina: Ale proč? Děti jsou adaptabilní, tak proč to v některých udělalo takový zásek? A už se to upravuje do původního stavu?

Milan Studnička: Protože to byly dva roky bez sociálních kontaktů, dva roky velké nejistoty. A nechtěl bych teď tvrdit, že to je jenom těmi opatřeními. Myslím, že je to fakt tím, že společnost neumí zacházet s psychikou. Učíme se, jak vypadá žula, jak vypadá nějaký šutr, ale neučíme se, jak pečovat o své duševní zdraví. Vidím to tak, že čím jsou lidé nešťastnější, tím lépe se dají manipulovat. Takže to je asi nějaký vyšší záměr, aby lidé byli nešťastní, více utráceli a tak dál. Mít lidi se šťastným vědomím není pro někoho, kdo chce mít moc, asi úplně dobré. Takže já to vidím tak, že se záměrně neučíme, jak pracovat se svou psychikou, a potom přijde tato těžká, zátěžová situace, opravdu náročná, a rodiny a vztahy to rozbilo. Stres těch rodičů se přenesl na děti – a ty to v konečném efektu odnesly zdravotně i psychicky.

Martina: Mít šťastné lidi není moc praktické pro člověka, který chce vládnout. Jak jako psycholog rozumíte tomu, že to běželo jako jiskra po doutnákové šňůře prakticky celým světem? V režimech, které jsou velmi demokratické v režimech, které jsou demokratické méně, i v režimech, které jsou totalitní – a v určitém okamžiku, až na světlé výjimky, se všichni chovali stejně? Jak to chápete?

Milan Studnička: Nechápu to. Já jsem z toho sám v šoku. Byl jsem teď na dovolené v italských Dolomitech, nádherná příroda, a doteďka jsem tam na túrách, kde kolem nikdo na sto metrů nebyl, viděl lidi v rouškách. Rodina v rouškách. A takových případů tam byla spousta. Ale nejvíc mě děsilo, že to byli i mladí lidé.

Je neuvěřitelné, kam došlo vymytí mozků, když lidé sami v přírodě nosili roušky

Martina: Nejčastěji, bych řekla.

Milan Studnička: To mě naprosto fascinuje, kam až došlo vymytí mozků těchto lidí, že jdou na túru sami s partnerem, a v roušce. Tak tohle je věc, nad kterou pořád kývám hlavou, a říkám si, že to není možné. A ono to možné je, protože v tom žijeme.

Martina: Ale mladí byli přeci vždycky rebelové. Vždycky to tak bylo. Tak jak to, že tady je teď poměrně rozsáhlá armáda mladých lidí, kteří jsou exemplárními ovčany?

Milan Studnička: Myslím, že to je právě kombinace strachu a pocitu viny. A to je vražedná kombinace. Pokud pracuji s nějakým klientem, který je úzkostně laděný, má v sobě hodně strachu, a ještě do něj někdo zasel pocity viny, tak takový dotyčný je extrémně manipulovatelný. A vlastně médiím a vládě se povedlo vytvořit v dětech pocity viny, že kvůli nim někdo zemře a že oni sami můžou zemřít. A to je totální trefa na komoru, když začnete dětem vyprávět, že kvůli nim někdo bude umírat a že ony sami můžou zemřít – to je tak silné, že i rebel zkrotne. Toto dokáže ustát jenom člověk, který si dokáže trošku studovat, vnímat, sledovat souvislosti. Ale člověk, na kterého tyto bomby působí non stop, tomu podlehne, a začne nosit roušky.

Martina: Navíc jste řekl: Člověk, který je schopen si věci prostudovat, vyhledávat, dávat si do souvislostí – ale pokud naše děti a mladí sají informace především přes sociální sítě, tak jsou ještě mnohem snadněji manipulovatelní, protože tam na vás vyskakují ty reklamy typu: „Nestihl jsi se očkovat!“ Před tím se nedalo utéct.

Milan Studnička: Byl to obrovský tlak. Já sám jsem to pozoroval na sobě. Člověk má ráno rituál, sedne na záchod, a tak jsem si četl nějaké zprávy, co se kde děje ve světě. A musel jsem to zastavit, protože jsem na sobě cítil neklid. Takže jsem to okamžitě zanalyzoval: V každé místnosti, včetně záchodu, mám knihu, takže si sednu na toaletu, otevřu si knihu, a čtu si nějaké východní filozofie, protože se člověk celkově uvolní. A takhle to fakt dělám. Pak si jdu vyčistit zuby, a tam si přemítám nad tím, co jsem se dočetl na záchodě. A zjistil jsem, že mi to obrovsky pomáhá nečíst zprávy. Tak se jednou týdně podívám, jestli se ještě něco děje ve světě, a zjistím, že je to furt stejné. Opravdu se snažím dodržovat tuto duševní hygienu, protože mně stačí, co slyším o klientů, kteří jsou nešťastní, což je dost velká zátěž, a jinak pečuji o to, abych se tomu nevystavoval, protože to je obrovský tlak.

Martina: Ernest Hemingway měl knihovnu na toaletě, a my jsme se o tom učili.

Milan Studnička: Je to výborné.

Pokud by byla znovu zavedena stejná opatření proti covidu, tak si nedovedu představit, co to s lidmi udělá

Martina: Ale nedá se před tím úplně utéct. Nehledě na to, že já, když nebudu studovat zprávy, tak nebudu moc dělat tyto pořady. Takže je to tak, že prostě musím. A pokud jste to neslyšel, náš pořad se bude vysílat později, takže nevíme, a možná v té době budeme už zase zalogováni. Ale teď jsou tady informace, že vědci zkoumali odpadní vody a zjistili, že je tam nálož covidu jako v době největší pandemie, což jsou první předzvěsti toho, že jsme zase v nebezpečí. A také se tak nějak neví, co se děje s opičími neštovicemi, a jak moc to zase mutuje, a co se s tím děje. Umíte si představit, že se to, co se dělo, zopakuje?

Milan Studnička: Já jsem měl v tu chvilku fajn období, protože jsem nepracoval. Se synem jsme si užívali sporty, chodili jsme pořád do přírody, takže mně by to osobně asi bylo jedno, protože jsem se díky tomu naučil na ničem nelpět, a že prostě pojedu maximálně na Šumavu, nebo do hranic okresů, kde mohu bydlet. Našel jsem krásné stezky v okolí svého bydliště, o kterých jsem nevěděl.

Martina: My jsme obcházeli Prahu.

Milan Studnička: I syna jsem učil, že v jakékoliv době, za jakéhokoliv panovníka a jakéhokoliv režimu, když má člověk čisté srdce a radostnou mysl, se dá hezky žít, byť někde je to lepší, a někde horší. Ale dá se v tom žít. Život je hrozně krátký na to, abych si nechal zkazit náladu těmito blázny, kteří nám tady velí.

Ale jestli se to stane znovu, tak si nedovedu představit, co to udělá s lidmi, kteří fakt mají problémy, finanční, rodinné. A bude to zase obrovská nálož na zdravotnický systém, co se týče duševního zdraví. Už dneska jsou neuvěřitelně dlouhé čekací doby na jakéhokoliv psychologa. Já to vidím, píšou mi nešťastní lidé, a já prostě nemám kapacitu, nemůžu se rozkrájet. A když jsem obvolával své kolegy, jestli na ně můžu přeposílat nějaké své klienty, tak je to nemyslitelné. Takže vůbec nevím, jak tohle chtějí dělat.

Martina: Řekněte mi, s čím nejčastěji k vám teď chodí rodiče se svými dětmi? Co to jsou za potíže?

Milan Studnička: Depresivní stavy, sebepoškozování, problémy příjmu potravy, a pak absolutní apatie, co se týče vzdělávání. To jsou asi nejčastější témata, která řeším, když pracuji s dětmi, nebo s rodiči, kteří jsou nešťastní ze svých dětí. A pak sem tam nějaké běžné, jakože chlapeček byl označen, že má ADHD a přitom je úplně zdráv. Tak to je to, že nějaká paní učitelka vidí…

Martina: Možná udělal nějaký rychlejší pohyb.

Milan Studnička: Možná, Je to úplně za hranou, ale jsou to dnes spíše výjimky, ale v minulosti jsem to řešil častěji, což bylo příjemné, když jsem ubezpečil maminku, že má pohodového kluka, a jenom je prostě divoký, a jinak je v pořádku. Ale teď už je toho minimum. Teď opravdu řeším děti, které si ubližují, poškozují se. A nejhůř vlastně dopadla kategorie dětí v období puberty, protože malé děti ještě dokážeme odfiltrovat od zpráv, takže pokud byla rodina v pohodě, tak to na jejich děti nemuselo tolik dopadnout. Ale děti od 12, 15 let, pokud je to zasáhlo v první síle, tak to je období, kdy už se začíná randit, vztahové věci, kdy se dítě potřebuje osamostatnit od rodičů, a věnovat se nějakým svým činnostem – a najednou nikam nesměly. Tyto děti to odnesly úplně nejvíc, a proto se to u nich nejvíc projevilo na rezignaci, apatii, a tendenci si ublížit.

Děti se v důsledku celé atmosféry a opatření kolem covidu sebepoškozují, způsobují si řezné rány. Stoupá počet dětí, která berou antidepresiva.

Martina: A řekněte mi, proč se děti sebepoškozují? Já běžně potkávám děvčata, která teď v létě nosí krátké rukávy, krátké sukně, a je vidět, že pokud každá z nich nebyla účastnicí nějaké brutální dopravní nehody, tak je celá zjizvená, a vlastně se za to ani nestydí? Co se to stalo? Co se to děje?

Milan Studnička: Je to jenom další z úniků. Je to projev egoismu dítěte. Abych to dobře vysvětlil: Když se dotyčný takto poškozuje, tak chce být hlavním hrdinou tragédie, a říká: „Všimněte si mě. Já také trpím. A já trpím natolik hodně, že už si musím až ubližovat.“

Když se bavím se slečnami, kluci si tolik neubližují, to je naprostá minorita, je to naprostá doména dívek, tak jsou nešťastné a apatické v životě. Vnímají, že rodiče třeba jenom tlačí, nezajímají se, jsou jenom hodně kritičtí, odpojeni od svých dětí, a dítě už neví, jak by na sebe připoutalo pozornost. To vidíte na tom, že když se v jedné třídě poškozuje deset dívek, tak jedenáctá se poškodí také, aby zapadla trošku do party, aby byla také hrdinka tohoto těžkého příběhu. Takže je to signál, že rodina nefunguje. Když se dívenka poškozuje, tak je to vždy známka toho, že rodina nefunguje, že nefunguje důvěra mezi dítětem a rodičem, nefunguje komunikace mezi dítětem a rodičem. Protože rodiči, který je na dítě napojen, je vnímavý, a má na něj prostor, se dítě svěří, když ho něco trápí. Ale když je dítě odpojené, tak si začnou ubližovat a připoutávat pozornost. Je to hrozně smutné.

Martina: Dá se všechno svést na covid?

Milan Studnička: Ne, vůbec ne. Jak jsem říkal, covid na to posvítil.

Martina: Rozkryl to.

Milan Studnička: Můj kamarád Tomáš Heisler to nazval Svítilna covidu, tedy že to posvítilo na problémy, které tady jsou, ale tím, jak nastala opatření, tak to propuklo úplně brutálně.

Martina: Vím, že vzrostl rapidně počet dětí, které jsou na antidepresivech, normálních, klasických antidepresivech. Tedy žádné Neuroly, nebo Lexauriny na uklidnění, ale antidepresiva. Vzrostl také počet dětských sebevražd?

Milan Studnička: Neviděl jsem statistiku, ale nedávno jsem četl nějaký rozhovor, že je to markantní. Ale číslo jsem neviděl, takže vám neřeknu, jestli jo nebo ne. Ve své praxi jsem jenom za posledního půl roku řešil deset pokusů dětí o sebevraždu.

Martina: Demonstrativní, nebo to myslely vážně?

Milan Studnička: Všechny pokusy, které jsem řešil, to bylo tak, že si děti udělaly jakési smoothiečko z léků, které našly doma – a zapily to nějakým alkoholem.

Martina: Takže padesát na padesát? Buď mě najdou, nebo mě nenajdou.

Milan Studnička: Ano.

Je důležité si udržet radostný přístup k životu

Martina: Další slova z locdownových dob, která bych vzpomenula a která jste řekl: „Je jen otázka času, kdy to bouchne ve velkém. Současný stav nejde dlouhodobě psychicky vydržet. Myslím, že zdravou míru to dávno překročilo. V okolí nevidím moc lidí, kteří by se jen tak usmáli. Je to extrémní krize lidství.“ Vy to tedy hrnete, protože toto působí dojmem zmaru a rozkladu lidského štěstí. Proč teď tato extrémní krize lidství?

Milan Studnička: To, že neumíme žít, už trvá dvacet let: Honba za majetkem. Vezměte si, že moje maminka ještě chodila z práce ve dvě hodiny odpoledne, oni ve dvě skončili, a šli domů. A dneska? Takže všechno se to hrne do ekonomiky, vydělávat peníze. Ale lidé za to nemůžou, protože si musí vydělávat peníze, aby mohli uživit svou rodinu. Tím pádem se děti odpojily i od svých rodičů. Úplně jsme to odpojili. Dítě už ve třech letech, co ve třech, ve dvou letech, někam musí: Jesličky, školky. A tak to tam prostě lifrujeme, místo toho, aby děti trávily čas se svou rodinou. Necpat je do těchto státních zařízení. To je celková krize systému, a já to vidím tak, že tato krize je dlouhodobá.

Školský systém je úplně postaven na hlavu. Děti se mají učit úplně jiné věci, než co se učí. Má to být koncipované jinak. Děti jsou odpojeny od svých rodičů, rodiče jsou v extrémním tlaku a napětí, a tento tlak a napětí jsou vytvářeny všemi opatřeními, která tady jsou. A tento tlak a napětí, neschopnost komunikace, ztráta důvěry v rodině, v rodině vybouchnou. A to je to, co se tady děje, a děti to nedokážou ustát, protože jsou ještě moc malinké na to, aby měly nějaké praktické nástroje, jak pracovat s psychikou.

Dokonce zažívám, že ke mně přijde nějaké náctileté dítě, a já mu vysvětlím, co s tím může dělat. Jenomže ono tam má rodiče, a nemůže od nich v patnácti letech utéct. I když někteří možná jo, třeba ve čtrnácti letech. Takže i když se snaží pracovat se svou psychikou, tak tam má frustrovanou mámu, nebo ožralého tátu, babičku, která nadává, že jsou, nebo nejsou očkovaní, a už to lítá. Teď se stala další úžasná šílená věc, že se rodiny nerozkládají jenom na tom, že mají rozdílné postoje k životu, ale i na tom, jestli bude nebo nebude očkovaný, bude nebo nebude vakcinovaný, bude nebo nebude s rouškou. To jsou rozdílné pohledy na věci, a když má rodina rozdílný pohled, a to v rámci rodiny, tak to je úplný rozklad. Proto jsem tak rád, že mám kolem sebe super přátele, lidi, se kterými to vidíme stejně, takže se scházíme a radujeme. Ale umět to v této době je fakt dovednost. A udržet si radostný přístup k životu.

Bát se neznámého psa je normální. Ale strach z budoucích událostí, které ještě nenastaly, je zničující. A je potřeba se naučit to rozlišovat, a pracovat s tím.

Martina: Jak na tom pracovat? Jak pracovat na radosti, aby to nebylo práškové veselí?

Milan Studnička: To je hezké. Musím pochopit první krok: Musím rozklíčovat své strachy. V podstatě od malinka jsou výchovné principy vystaveny na vytvoření strachu, což je obrovská chyba. Dítě se má učit dělat věci skrze smysluplnost věcí, že jim to dává smysl, protože dítě je extrémně smysluplná bytost. Když dítě důvěřuje svým rodičům, rodič mu ukazuje cestu, a dítě ho chce následovat. Pokud ale rodič začne využívat strach ke své motivaci, jako: „Dělej to, nebo se něco stane.“ Nebo: „Něco uděláš, nebo něco nedostaneš!“ – tak se začínáme bát. Takže v sobě máme hodně strachu. A proto, abych se dostal zpátky do své životní radosti, kterou jsme většinou měli tak ve třech letech, kdy se děti ještě umí radovat, tak musím pochopit své strachy, a naučit se s nimi pracovat.

A na to jsou nástroje. Jsou to techniky, které se dělají proto, abych se naučil pracovat se strachem. Abych to vysvětlil: Když na mě na ulici začne štěkat dobrman bez košíku, a nikde tam není páníček, tak se bojím, což je naprosto v pořádku, je to fyziologická reakce organismu. Ale strach z toho, co bude na podzim, v prosinci, tento strach se musím naučit zpracovat. Toto je strach, který mě ničí, protože budoucí situace reálně ještě není, a já už mám přesto v sobě fyziologicky stres, jako by to nastalo. A já se s tímto musím naučit pracovat. A to neznamená nebýt v životě zodpovědný, nedělat nějaká opatření a nebát se. Toto je důležitá věc, kterou se musím naučit. A v momentě, kdy se zbavím svého strachu, tak mi obrovsky odpadá tíseň, a opět se mohu začít radovat v životě.

Martina: Jak říkal Mark Twain: „V životě jsem se bál spousty věcí, z nichž většina se nestala.“

Milan Studnička: Přesně tak. A toto se fakt dá naučit. Je to jenom dovednost.

Martina: Dobře, ale teď musíte vystartovat i na mě, protože já tady před spoustou těch věcí varuji. Někdo mi také říká: „Vy strašíte! Vzbuzujete v lidech strach.“ Ale já je nechci strašit. Ale řekněte mi, do jaké míry je v pořádku, když se bavíme o tom, co se stane, že mám strach, že nám típnou plyn? Co se stane, když litr benzínu bude stát 90 korun? Co se stane, když zjistíme, že si musíme vzít půjčku na to, abychom zaplatili účet za elektřinu? Je to strašení, nebo je to i tohle věc, která je jenom k řešení?

Milan Studnička: Tak přesně. Musím si uvědomit, že mám všechno doma na elektriku. To znamená, že to bude průser. Což jsem teď řešil, když mi přišel účet.

Martina: My jsme na plynu. Takže budeme mít ticho a tmu.

Milan Studnička: Já jsem na elektřině, což je také krásné. Přímotopy něco stojí, a to je danost, to je reálná situace. A já mám možnost volby, buď se toho budu děsit, nebo v sobě vědomě udělám nějaké opatření. Dobře, tuto situaci budu muset řešit. Jaké mám tedy možnosti? Co s tím můžu udělat? Třeba: Můžu si napsat seznam kamarádů, kteří mají velké domy, a třeba se můžeme spojit, a bydlet pohromadě. Proč ne? Vždyť to bylo naprosto běžné, že si lidé pomáhali.

Ale to, co jsem říkal, to je krize lidství. Vždyť kdyby se najednou rodiny přestěhovaly zpátky dohromady, tak by to v pohodě utáhli. Zvládli by to ekonomicky, šlo by to, ale my si nerozumíme. Když má deset lidí deset rozdílných pohledů na svět, tak spolu nemůžou fungovat, nemůžou spolu žít. Příklad: Rusko zaútočilo na Ukrajinu, a já jsem v sobě cítil obrovský strach. A hned s tím pracuji, protože nechci být v tomto strachu. Tak jsem si začal ihned sepisovat, co všechno nejhoršího se může stát. Já bydlím mezi německou a americkou ambasádou, tak jsem si říkal: Super místo na bydlení v této době, a udělal jsem si seznam přátel, kteří bydlí různě v přírodě, na horách, a obvolal jsem je a říkal jsem: „Hele. kdyby to bylo nějak, můžu se k vám nastěhovat? Bylo by to pro vás s rodinou v pohodě?“ Prostě jsem to udělal. A oni řekli: „Jasně. To by bylo skvělé.“ Takže jsem si udělal vnitřní opatření, abych se připravil na nějaký záložní plán, a v případě potřeby jsem to mohl spustit. Já nedokážu ovlivnit, co si vymyslí kluci nahoře, ale aspoň si můžu v hlavě vytvořit nějaké schéma o tom, co bych tedy udělal. A pak jsem řekl synovi: „Hele, Milánku, kdyby se něco stalo, tak bychom vyrazili jako uprchlíci. Byl bys s tím OK?“ „Jasně, aspoň se naučím cizí řeči.“ A tím jsem to v sobě uzavřel, a žiji dál, jak jsem žil.

Na srpnovou gruzínskou mikrovýpravu navazujeme hned další a pokračujeme v úspěšné okupaci, chci říci poznávání, pobřeží subtropické Adžárie.

Přímý let z letiště Katowice do druheho největšiho gruzinskeho města Kutaisi, přesun na pobřeží Černého moře, architektura, žradlo a dalši hedonystycke požitky viz moje blogy.

Čtvrtek 8.9.: Odlet z Katowic, přílet do Kutaisi a přesun na pobřeží do ubytování v letovisku Kobuleti, orientace v prostoru, koštovani chinkali, chačapuri, čvančary, saperavi a gruzinskeho koňaku atd…

Následujících 9 dní: Každodenní program – architektura a vodni dymky v Batumi, lanovka nad Batumi, magnetické pláže Ureki, hudební park, prohlídka gruzínského vinařství, výlety do okolí, do místních vinařství apod.
Sobota 17.9: Maršrut do Kutaisi, nakupy na tržišťu, svanetska sul, tabak, kořeni a podobne ingredyjence. Odpoledne odjezd na letiště a před půlnocí doma na letišťu Ostrava-Katowice

Cena 11.900,-Kč (kurz Lari bohužel oproti minulé výpravě posílil o 25%) obsahuje:
– přesun Kutaisi – Kobuleti a zpět
– noclehy ve dvoulužkovych pokojích přímo na pobřeží
– polopenze: snídaně i obědy v lokální restauraci
– program a doprava na něj

V ceně není obsaženo:
– letenka (mění se každým dnem, aktuální cena zpáteční je nyní 1.352 Zlotých (cca 6.700,-Kč)
– doprava na letiště v Katowicích
– pojištění

Zajemci možu psat na ladislav.vetvicka@centrum.cz

S pořízením letenky i s cestou na letiště z Ostravy do Katowic poradím, jen je třeba jednat hned, mista su omezena, bo nejsme žadna cestovka, enem cestovatelsky klub podobně naladěnych šilencu…

Uplynul týden od rána, kdy 40 agentů FBI vyzbrojených příkazem k domovní prohlídce vniklo do sídla bývalého prezidenta Donalda Trumpa na Floridě. Rozruch, napětí a vášně, které tato v americké historii bezprecedentní událost vyvolala, zatím nepolevily ani o píď. Americká společnost je antagonisticky rozdělená, jako snad naposledy byla v předvečer občanské války. Doposud není zcela jasné, o co jde, a každý výklad v médiích a na sociálních sítích je výrazně ovlivněn postojem autorů k Donaldu Trumpovi.

První oficiální vysvětlení ohromilo i tu část voličů, která by Trumpa nikdy nevolila, neboť vpád do Mar-a-Lago voliči nevnímali jen jako akci proti Trumpovi, ale i jako útok na statut prezidentství. První verze důvodu k akci byla, že šlo o spor Donalda Trumpa a Národního archivu, jemuž Trump zapíral důležité dokumenty, jež údajně odvezl z Bílého domu. Navíc se veřejnost nedověděla, kdo k prohlídce a konfiskaci 20 krabic dokumentů dal příkaz. Ještě podezřelejší byla zpráva, že agenti FBI nedovolili dvěma právničkám, které v sídle byly – Trump byl tou dobou v New Yorku – aby prohlídku sledovaly, což je v přímém rozporu s prováděcím nařízením domovních i osobních prohlídek. Obě právničky svorně tvrdí, že v Mar-a-Lago připravovaly předání požadovaných dokumentů Národnímu archivu. První Trumpova reakce byla nezvykle mírná. Řekl jen, že stačilo zazvonit, a dokumenty by jim vydal, stejně jako je nabídl pracovníkům Národního archivu, s nimiž jedná prostřednictvím právníků od června, a kteří Mar-a-Lago několikrát navštívili.

Tato neobvykle opatrná reakce okamžitě vyvolala spekulace, že kdyby Trump neměl co skrývat, choval by se daleko výbojněji. Teprve třetí den vystoupil ministr spravedlnosti Merrick Garland, jehož se před lety snažil prezident Obama nominovat do Nejvyššího soudu, s prohlášením, že příkaz k prohlídce floridskému distriktnímu soudci Reinhardtovi vydal on, neboť se jedná o přísně tajné dokumenty týkající se národní bezpečnosti. Závažnost situace pak nevylučuje z neobvyklého zákroku ani prezidenta. Jak už je ve Washingtonu zvykem, okamžitě unikla” do spřízněných médiíí zpráva, že se jedná o dokumenty týkající se nukleárních zbraní. FBI pouze uvedla, že mezi zabavenými dokumenty byly osobní dopisy od prezidenta Obamy a severokorejského Kima. Jistě nic ohrožujícího národní bezpečnost.

Tady je třeba si osvětlit protokol předávání funkce. Každému končícímu prezidentu připraví oddělení GSA (něco jako prezidentská kancelář) dokumenty, které si může vzít, a vytřídí ty nejtajnější týkající se národní bezpečnosti. Každý prezident se pochopitelně snaží pro svou budoucí knihovnu získat dokumentů co nejvíce. Například dodnes se o dokumenty handrkuje prezident Obama, který si jich údajně odvezl asi 30 milionů stran, skladuje je v jisté univerzitní knihovně v Chicagu a nikomu k nim neumožní přístup. Domovní prohlídku u Obamů zatím nikdo nenařídil a zřejmě nikdy nenařídí. Největším provinilcem v tomto ohledu byl bývalý bezpečnostní poradce Sandy Berger, který se vypravil za dokumenty o 11. září už archivovanými v Národním archivu, nacpal si je do kalhot a pokusil je vynést. Byl dopaden a dostal pokutu 50 000 dolarů. Ani náznak vězení. Žádná domovní prohlídka se nekonala.

Donald Trump prohlašuje, že ani pořádně neví, co v těch dvaceti krabicích bylo. Při poslední návštěvě ho pracovníci Národního archivu požádali, aby na dveře do sklepa, kde ty krabice měl, dal pořádný zámek. Lze souhlasit s některými komentátory, že Trump mohl mít zájem podržet dokumenty osvětlující tzv. „ruské spiknutí“, nezákonné špehování jeho volební kampaně na základě zfalšovaných podkladů pro soud FISA  ( tajný soud věnující se pouze střežení „národních“ bezpečnostních zájmů) a podklady pro obě vyšetřování v Kongresu, která měla vést k jeho odvolání.

Jenže je tu protokol, přes který, jak se říká, nejede vlak. Prezident Spojených států jako vrchní velitel má jako jediný pravomoc odtajnit – jistěže po poradě s příslušnou exekutivou – jakýkoliv dokument, a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Informace z Trumpova nejbližšího okolí z Bílého domu uvádí, že bývalý prezident právě tyto dokumenty odtajnil.

Trump své reakce dobře časuje. Garlandovi kontroval tím, že agenti FBI prohledávali i prádelník Melanie a vypáčili trezor („Copak jsem tak blbý, abych něco kriticky důležitého měl v trezoru v ložnici?“)

Snaha uhnat Trumpa na zcizené dokumenty závažné pro obranu a bezpečnost je směšná. Za prvé, i kdyby ministerstvo spravedlnosti a FBI zjistily až teď, že Trump má příslušné dokumenty, sotva by čekali 4 dny od vydání povolení k domovní prohlídce až na den, kdy podezřelý nebude doma. Ještě podezřelejší je, že akce byla naordinována poměrně těsně před mezitermínovými volbami, v nichž Trump hraje významnou roli a jím podporovaní kandidáti zatím vyhrávají v primárkách. Zcela nevysvětlitelné je, že by tak závažné dokumenty nikomu nechyběly celých 17 měsíců od chvíle, kdy Trump opustil Bílý dům. Navíc po těžké roztržce s ministrem obrany Esperem i náčelníkem generálního štábu generálem Milleyim.

Nabízí se jedno, podle mne nejpravděpodobnější, vysvětlení. Komise 6. ledna vyšetřující pozadí obsazení části budovy washingtonského Kapitolu Trumpovými příznivci, které progresivní demokraté označují za povstání a snahu prezidenta Trumpa násilím převzít moc, zatím nenašla dost důkazů, aby mohla Trumpa obvinit z protiústavního jednání. Navíc komise se neřídí tradičním právním řádem, ale spíše poučkou Lavrentije Berji „ukažte mi člověka a já mu přišiju zločin“. Předsedkyně komise Liz Cheney v úterních primárkách ve Wyomingu prohrála s kandidátkou podporovanou Trumpem. V předsednickém křesle vyšetřovací komise zůstává, byť oslabená, až do vypršení mandátu koncem roku. Snahou komise bylo dokázat, že se Trump choval protiústavně, a může na něj být uplatněn článek 14 zakazující takovému provinilci kandidovat na veřejnou funkci včetně prezidentské.

Je zcela jasné, že demokraté považují pravděpodobnou kandidaturu Trumpa, pokud republikání získají v listopadových volbách většinu aspoň v jedné sněmovně Kongresu, za smrtelné nebezpečí – a chtějí mu v kandidatuře za každou cenu zabránit. Trump politicky, v protokolárním smyslu, dospěl (byť jeho slovní zásoba je stále příšerná) a pokud by byl zvolen, nebude si brát žádné servítky. A do zakopané washingtonské byrokracie se tentokrát pustí z obou hlavní brokovnice, jak se říká v Americe.