Martina: Pane Baránku, vy jste psal: „Svévole vlastníků médií a soukromých informací rozhodují o tom, co můžeme a nemůžeme vědět, co si můžeme myslet. To je nepřijatelné i ze strany politiků. O to horší je, že tito lidé, kteří nám diktují názory, nebyli zvoleni. Naopak už ovládají námi zvolené zástupce. Opravdu to nemůžu nazvat jinak než fašismem. Přátelé, fašismus je zlo. Musíme s ním bojovat.“ Řekněte mi, vy jste to už jednou pojmenoval, ale přesto všechno. Nenadužíváte přeci jen to slovo fašismus?

Ján Baránek: Ne. Oni ho nadužívají.

Martina: Kdo oni?

Ján Baránek: Například média, když označují fašisty ty, kteří to nejsou. Ale ještě jednou to zopakuji. Jedna z definic fašismu je, že násilně protlačuje názor menšiny na úkor většiny. Anebo bráníte svobodné diskusi. Bráníte toku informací… Tak dobře. Tak se nebudeme bavit o fašismu, ale o totalitě. Ano?

Martina: Já tomu rozumím, ale přesto všechno tady mají prostě lidé spojený fašismus s druhou světovou válkou. A s masakry. S totální zvůlí. Tak jenom se ptám, jestli se nebojíte, že to slovo nadužíváte?

Ján Baránek: Nenadužívám. V Německu nebyl fašismus, ale nacismus – národní socialismus.

Musíme slovům vrátit smysl. Původní smysl. Původní význam. Volám po diskusi, svobodné názorové konfrontaci, a to není fašismus.

Martina: Fašismus byl ve spojení s Itálií.

Ján Baránek: Tak přesně. To jsou takové historické nepřesnosti, jako když například dnešní neomarxismus označují chybně jako liberalismus. To vzniklo v době New Dealu Franklina Delano Roosvelta během Velké krize, víte asi, oč šlo. A v podstatě to bylo až socialistické řešení, myšlenky, které doopravdy některé vycházely z Marxe. No a aby se vyhnuli obvinění, že je to socialismus, tak to pojmenovali liberalismus. A do dnešního dne my mylně interpretujeme a pojmenováváme jevy, které se tu dějí, jako nějaký liberalismus. Přitom John Stuard Mill se obrací v hrobě, když to poslouchá. Takže ta interpretace ani v tomto není celkově správná. Když se bavíme o druhé světové válce, bavíme se především o nacismu. Protože nacismus byl příčinou genocidy, například, protože ten je ve své podstatě nastavený tak, aby páchal genocidu. Ale není to fašismus, ale nacismus. A když se bavíme o fašismu, tak platí to, co jsem říkal, abych to neopakoval. Dobře, nebudu používat fašismus, totalita. Ale fašismus používám proto, aby lidé tomu rozuměli. Každý ví, co si pod tím může jednoduše představit. A zase se vrátím k tomu mému porovnání. Mňouká to? Chytá to myši? No, tak je to kočka. Já za to nemohu. Problém je jinde. Ne, že to nadužívám. Problém je v tom, že je tolik jevů, co tu jsou, že my jsme přinuceni k tomu to tak často použít. V tom je problém, ne ve mně.

Martina: Ano, ale určitě jste se setkal s tím, že to používají zase proti vám.

Ján Baránek: No, je to bitva o slova, ale jak jsme se bavili: My musíme slovům vrátit smysl. Původní smysl. Původní význam. A i v tomto případě já neprosazuji svůj názor. Já neprosazuji například očkované. Já nikoho nepřesvědčuji, aby se naočkoval. Já jen volám po diskusi. A toto není fašismus. Toto přece není definice fašismu – otevřená odborná diskuse, a připustit jeden názor i druhý názor. Takže ze své podstaty jste na té bazální úrovni. Já jen volám po svobodě názorové konfrontace. To nemůže být fašismus. Proto jsem říkal, i když arogantně, že v tomto případě doopravdy já si dovolím říci, že mám pravdu. Protože se nemůže někdo tvářit objektivně a pravdivě, když dopředu řekne, jak se to u nás stalo. O pravdě se nediskutuje s tím, že se za pravdu vydává názor na něco – na vakcínu, která je stále ve stádiu testování. Toto je axiom, ale axiom neplatí ve společenských vědách. No, já si nedovedu představit, jaký axiom ve společenské vědě by mě teď napadl. Možná nějaký posluchač vám potom zavolá. Ale axiomy platí v přírodních vědách. Ale ve společenských vědách vytvořit axiom takovýmto způsobem, dokonce že o této pravdě, kde se nediskutuje, tak to je projev totalitarismu.

Nejúčinnějším prostředkem na ovládnutí je strach. Ať to byl Hitler, nebo Mao Ce-tung, tak předestřeli ideu strachu. A následně nabídli, že vás před tím ochrání. No a to stačí.

Martina: Pochopil jste asi, proč se takto zachovali politici? Protože najednou prostřednictvím speciálních opatření v boji proti covidu získali moc, jakou do té doby neokusili. Ale pochopil jste, proč na tuto vlnu o této pravdě, o naší pravdě se nediskutuje, nasedla média? A tak jaksi napříč mediálním spektrem.

Ján Baránek: Vy jste načala obrovský, jeden obrovský problém, na který nevím, kdo vám odpoví. Nikdo. Protože to je pro naši generaci precedens takového masového hloupnutí. A když se něco takového dělo, bylo to vždy někde jinde. Někde daleko, jak jsme o tom mluvili: Například v Číně nebo v Kambodži. Ale pro nás je to precedens. Každý precedens – vy můžete o něm mudrovat, když je po a když vidíte ty následky. Co jsme mohli udělat, a neudělali. My se bavíme o dynamických procesech. Tehdy covid a teď válka na Ukrajině, to jsou ty dynamické procesy. A zase z přírodních věd vím: První, co definoval Eduard Lorenz, to byl americký meteorolog a fyzik, to byl takový ten slavný pokus s kyvadlem. Byla to 60. léta minulého století a Eduard Lorenz vyložil, že dynamické procesy jsou neprognozovatelné. Tím pádem i neovládatelné a nemůžete je řídit. No a tím pádem je neumíte ani dobře komentovat, přesně je komentovat. Vy to dokážete až ex post. To je obrovský problém meteorologů. To jsou ty dynamické procesy, a proto oni stále vědí jen tři dny dopředu, jak si přesně předpovědět počasí, a někdy ne. Takže já vám na tu otázku mohu říci jen své hypotézy jako odpovědi. Ale jedna z těch hypotéz je ta, že část jich byla zaplacená. O tom jsme již mluvili.

Vy jste říkala, že politici – toto mě až fascinuje -, že velká část politiků, ne všichni, ale velká část politiků na to naběhla. A toto by mělo svědčit o tom, že to nemůže, že to musí být pravda. Přeci taková velká část politiků nemohla ztratit zdravý rozum, a jen tak z ničeho nic naběhnout na takovéto šílenství, protože je to příliš veliká množina. Já jsem se dokonce i s psychiatry o tomto bavil, protože stále jsem se neuměl zorientovat. A několik psychiatrů mi řeklo, že doopravdy existuje i něco takového, jako je masové pomatení mysli, že ti lidé uvěří. To je potom už velmi odborná debata. Potom existuje něco jako egregore. To se přisuzovalo Hilterovi. Egregore, to už souvisí s nadpřirozenem. Myšlenka, až spiritualistická, kterou ovládnete národy. Tím eregore někteří vysvětlovali ovládnutí celého Německa Hitlerem, to zfanatizování. To jsou jevy, které souvisí s davovou psychózou, o které je velmi mnoho psáno. Ale potom je i druhá věc, že byli instruováni.

Martina: Politici, nebo média?

Ján Baránek: Politici i média. Víte, náš ministr zdravotnictví odpověděl na otázku, zda bude další vlna očkování, tak, že podle toho, jak řekne Pfizer.

Jako Homo sapiens jsme takoví. My nejsme Armáda spásy anebo Červený kříž anebo Červený půlměsíc. Jsme schopni udávat. Jsme schopni zabíjet kvůli ideologii.

Martina: Proto jste řekl, že média nehledají zlo, ale hledají pokyny?

Ján Baránek: Média byla zaplacená. To už jsem řekl. Oni byli zaplacení. Tam fungovala silná autocenzura. Já jsem si s mnoha novináři povídal, kteří měli podobný názor jako já, ale říkali mi, že jednoduše ten jejich názor neprojde, a oni mají hypotéky a tak dále. Víte, to operování s tím, že já mám hypotéku, to jsem slyšel mnohokrát. A mně se to dost protiví, ale povím vám pravdu, protože prodat svoji svobodu a svobodu svých dětí jen za to, že mám hypotéku, se mi zdá být obyčejná zbabělost. Ale teď se o tom nemusíme bavit. Bavme se o těch médiích. Majitelé médií byli motivovaní finančně, reklamou. Když stát řekne, že žije z reklamy, tak s největší pravděpodobností zkrachuje. To bylo sprosté vydírání, sprosté nátlaky. Část z nich byli ti užiteční idioti. Lenin o nich nikdy nepsal, ale připisuje se mu ten výrok. Ale opravdu to byli užiteční idioti, aktivní užiteční idioti. To jsou tací, které si možná pamatujete ze SSM. To znamená, kteří za to nebyli ani placení, protože byli tak aktivní, že to dělali z přesvědčení. A z toho idiotismu nějakého ideologického, a ti jsou úplně nejhorší. Protože vy teď hledáte motivy. Hledáte motivy mocenské, finanční a tak. Tím nejsilnějším motivem je ideologie, a té také člověk lehce propadne. Jestli to byl nacismus, jestli to byly křižácké výpravy, a nakonec to vidíte – ty sekty, které fungují na ideologii. Vždyť oni masově vypijí cyankáli a spáchají sebevraždu. Oni tomu prostě fanaticky věří, a tam už ani nefunguje pud sebezáchovy. Tam už nefungují ani peníze, nic. To je to zfanatizování. To je to, co se podařilo Hitlerovi. Co se podařilo Mao Ce-tungovi. A co se podařilo v době covidu. Protože tím nejúčinnějším prostředkem na takovéto ovládnutí je strach. Ať to byl Hitler, nebo Mao Ce-tung, tak předestřeli ideu strachu. A následně nabídli, že vás před tím ochrání. No a to stačí. Vyrobili si nějakou ideu náboženství, ale ten strach je nejsilnější. Je silnější než peníze.

Martina: Za covidu, během něj, ale vlastně i po něm, se ve společnosti projevil naplno další jev, kterého jsme si do té doby nebyli až tak vědomi. A to je, kromě potlačování svobody slova, cenzury jako takové, tak takové to dobrovolné udavačství. Já nikoho nenapráším, nenapráskám, ale hlásit to musím. A tito lidé vždycky, přestože nemusí, přestože za to nejsou ani placeni, přestože se vlastně ani nestal z udavače nějaký společenský vzor, jako byl Pavlík Morozov v Sovětském svazu, tak tito lidé dobrovolně se stali těmito šiřiteli dobra a arbitry pravdy a elegance. Jak si myslíte, že toto se usadilo v naší demokratické, svobodné společnosti?

Ján Baránek: Není to nic nového. Měli jsme to tu za komunismu, ale to tu bylo vždy. Já vám povím zase jen příklad z historie druhé světové války, když hrozila operace Seelöwe (Lvoun), kdy by se Němci vylodili v Británii, a tehdy britská vláda zřídila takové dobrovolnické hlídky. Udavače i strážce, kteří měli vyhledat německé špióny mezi britským obyvatelstvem. Oni je po čase museli zrušit, protože tyto hlídky postřílely velké množství nevinných lidí. Ani jednoho špióna nenašly, ale aktivisticky postřílely velké množství lidí. To jsem uvedl extrémní příklad proto, kam až jsme schopni zajít. V aktivismu a v tom… A oni nebyli finančně motivováni. Oni byli tak přesvědčeni. A tito lidé jsou přesně tak přesvědčeni. Hodně z nich bylo doopravdy tak přesvědčených. Oni finančně motivovaní nebyli, když někoho udali. To nebyla arizace na Slovensku, které probíhala vysloveně v době Slovenského štátu i na základě toho, že někoho udám, toho Žida, a něco z jeho majetku dostanu. To nebylo o tom. Za to, že jsem někoho udal, tedy ne já, že neměl roušku, nebo že šel do restaurace – pustili v době lockdownu někoho. Tam nebyla žádná finanční odměna. To byla ta fanatická víra v to, že on, že já mám pravdu – a já tu pravdu prosadím i přes mrtvoly. To bylo to zfanatizování, kterému já stále nerozumím. Protože to nedokážu vysvětlit. Vysvětlení jsem hledal i v takových absurditách, třeba to egregore, o kterém jsem mluvil. Ale je to zkrátka fenomén, který není nový. Proto jsem připomněl ten příklad z Velké Británie. To byli obyčejní lidé, kteří do těch hlídek šli a stříleli do lidí, jestli to nejsou agenti. Potom zjistili, že to vůbec nebyli žádní agenti. Oni jednoho jediného agenta nenašli. Víte, problém je v nás, že my jsme už takoví. Jako Homo sapiens jsme takoví. My nejsme Armáda spásy anebo Červený kříž anebo Červený půlměsíc. My jsme takoví, přesně takoví. Jsme schopni udávat. Jsme schopni zabíjet kvůli ideologii. Jsme schopni strašit Čínou. A vy se tady za stolem divíte, jak jsme schopni to udělat. Ale děláme to celou dobu. Takže jsem vám chtěl říci, že váš údiv je na místě, ale vy se vlastně divíte proto, protože jste tyto věci nezažili. Zažili jsme je za komunismu.

Musíme zastavit nikým nevolené aktivisty z neziskových organizují, kteří diktují politickou agendu i zvoleným zástupcům. Je to zlo.

Martina: A hlavně vy teď třeba hovoříte, jako velký kritik aktivismu, politické korektnosti, ideologie. Ale když se zamyslím nad tím, co běžně slýcháme z novin, z médií, od politiků, tak tam nám zastánci levice – nebo možná je přesnější říct krajní levice – nám jaksi podsouvají, že aktivismus je výrazem toho, čemu se říká občanská společnost. Je to další vyprázdněné slovo?

Ján Baránek: Ano. Úplně. Slovo občan přinesla Francouzská buržoazní revoluce. Já to slovo nesnáším. To není pravda. Slovní spojení občanská společnost nesnáším ještě víc. A ještě víc nesnáším aktivismus. Ale to bychom se zase museli bavit o tom, proč nesnáším slovo občan a tak dál. O Francouzské buržoazní revoluci, a to se mi tedy nechce. Podstata aktivismu je v tom, že prosazujte do politického prostoru své osobní přesvědčení. Ale my tu máme něco, čemu se říká zastupitelská demokracie. Takže, když funguje zastupitelská demokracie, své přesvědčení můžete prosazovat jen na základě voleb. Musíte být zvolená, buď jako poslankyně, senátorka, a potom být jmenovaná do funkce ministra nebo premiéra. A tehdy můžete prosazovat tyto své názory, protože s nimi vás tam zvolili. Toto, o čem vy mluvíte, je něco, co strašným způsobem rozkládá demokracii. My jsme vůči tomu nevytvořili pojistky. My jsme se nepoučili, že demokracie v takové podobě, v jaké ji máme, už několikrát selhala. Selhala ve Výmarské republice v Německu. Německo například bylo zemí, která jako první dala volební právo ženám. Byla to v podstatě demokracie, která skončila Hitlerem. U nás to skončilo ve 48., také se to zvrhlo do totality. Takže x-krát se nám stalo, že ta demokracie – Chile v 70. letech – a nemyslím tím Pinocheta, Pinochet podle mne zachránil Chile před totálním krachem, ale demokraticky zvolený Alende dostal zemi na pokraj totálního krachu. Ta demokracie se nám zvrhává a my jsme se nepoučili. My ji stále necháváme zvrhávat. Ten příklad o aktivistovi je úplně přesný. Jednoduše, politici už jsou ve stádiu, že se bojí třetího sektoru. Protože to, co řeknou novináři, co řekne třetí sektor, a přitom oni jsou ti, kteří mají nést zodpovědnost a kteří mají být prosazovateli názoru. Oni se nemají bát, co odpovědí aktivisté. Ale aktivisté dnes dělají aktivně politiku i na Slovensku, Třetí sektor. Pak tady máme také nějaké občanské sdružení, které uděluje cenu Homofob roku. Kdo z politiků řekne to nejhorší na LGBT. A média to zveřejňují. Komentátoři to komentují. Analytici to analyzují. Na místo toho, aby je poslali tam, kam patří, tedy někam daleko. Na místo toho oni to legitimizují.

Martina: Ale když se podíváte. Ano, pardon…

Ján Baránek: A teď my tady sedíme u stolu. To je to, my si tu založíme občanské sdružení a začneme vydávat žebříček nejschopnějších a nejneschopnějších politiků. A oni se nás začnou bát. Kdo nás zvolil? Víte, tady se demokracie zvrhla na tautologii. Doslova na tautologii. My se vzájemně potvrzujeme. My si vzájemně potvrzujeme svoji legitimitu, kterou nemáme. Kdo nám dal tu legitimitu? My tři si dáme legitimitu? A my potom tu legitimitu udělíme těmto třem a oni nám. Tak to funguje. Tak dnes funguje aktivismus v celé západním světě. Na základě této tautologie. Ale oni nejsou nikým zvoleni. Nikdo jim nedává oprávnění mluvit do politiky. Prosím, když chtějí chránit medvědy, tak tam mají prostor. Nebo když chtějí bojovat za velryby. Ano, tam je jejich prostor. Ale ne v politice. Ne v něčem, co stále nazýváme zastupitelskou demokracií. To znamená: toto je třeba zastavit. Ať se rozčilují. Zrušit. Ano, zrušit. Jednoduše je to třeba zastavit.

Martina: Ovšem neziskové organizace jsou v mnoha případech těmi, kdo mají reálnou moc. Protože natolik ovlivňují politiky navzdory tomu, že jsou nikým nevoleni, a ještě třeba ze státních peněz placeni, tak zkrátka rozhodují o tom, co bude politik říkat a co bude prosazovat, aby jimi nebyl kritizován. Protože by to mohlo znamenat jeho sešup.

Ján Baránek: A potom se mě zeptejte, zda nemám pocit, proč často používám slovo fašismus. Ale vy jste to právě řekla, jednu z definicí v té otázce. Takže nebudu vám odpovídat, možná že čekáte odpověď. Tak jak jsem už řekl. Toto je potřeba zastavit. Toto je obrovské zlo. Protože tří sektorové organizace dostávají peníze z venku, od Sorose například. To je fakt. Například Via juris. Oni mají na to peníze, aby si svůj názor prosadili. V médiích si dají reklamu a přímo média dostávají peníze za zprostředkování. Od těchto subjektů i z venku. No a potom to jde takto. Potom to jde takhle jednoduše. Ta média dělají politiku. Média rezignovala na svou prvořadou povinnost být strážce demokracie: kontrolovat a informovat. Média dnes dělají politiku. Co jiného, než dělání politiky, je to, když jedna absolventka žurnalistiky řekne o nejlepším imunologovi na Slovensku, že šíří hoaxy? Kdo jí dal na to právo? Vždyť jsme se o tom bavili. A to je dělání politiky ve prospěch například vládní politiky očkování. Která je totálně nezodpovědná. X-krát jsme se ptali, kdo za to nese zodpovědnost. Nikdo. Teď najednou slyšíme z německé vlády: Nikdo vás nenutil očkovat. A kam jsme se dostali? Víte, vždy se to zvrhne, ten systém. Systém se zvrhne sám do sebe, protože nemá pojistky a je to doslova pyramidová hra.

Martina: Máte vysvětlení pro to, že tolik lidí v médiích se dnes označuje jako liberálové? Vy jste ale řekl, že přesnější by bylo, kdyby se označovali za neomarxisty, protože podle toho, co jste říkal, přesně tím jsou. Ale ještě navíc sami sebe vydávají za vrchol objektivity?

Ján Baránek: No víte, to je fakt přesně už o tom, že já už můžu sám sebe vydávat za vrchol ženské krásy. Když někdo dovolí tyto nesmysly tlachat a pustit do světa, no to je přesně to samé.

Martina: No, když vás potvrdíme ve volbě MISS, tak máte všechny indicie v rukou.

Ján Baránek: No to ano. Když vás někdo zaplatí, abyste tak a tak volili ve volbě MISS, takže oni můžou. Víte, zloděj nikdy o sobě neřekne, že je zloděj. Takže oni o sobě můžou říkat cokoliv, ale já se vrátím k té pravé podstatě: My musíme disponovat něčím, čemu říkáme zdravý rozum. To je do jisté míry ten konzervatismus. Tady neexistuje taková explicitní definice konzervativismu. Protože konzervativci jsou do velké míry prezentováni anebo založeni i na pocitech, na tradicích. Je to něco, co neumíte přesně explicitně definovat, tak jako E=m×c².

Martina: Ve všech oblastech.

Ján Baránek: To vám je jasné. Tedy, jak komu. Toto vy nevíte, ale máte to, čemu říkáme zdravý rozum, a umíte to potom kategorizovat. Umíte to odhadnout. A to, co dělají oni, to je to, o čem jsem mluvil – ty Herlongovy body, to je frankfurtská škola, která preferuje Marxe a Engelse, ta jejich tradiční kapitalistická rodina. To je pokus o reformování toho a o nastolení nějakého nového rozumu. Oni to pojmenovali, potom to dali pod plášť politické korektnosti. Došlo to tak daleko, že dnes v tom takzvaném vyspělém Západě, na těch měkkých fakultách, to jsou ty humanitní, pokud už nejste woke například, nebo minimálně něco podobného, ani tu školu nedostudujete. Dokonce toto už leze i do přírodních věd. Já už jsem zaregistroval hnutí woke s názory, že matematika je rasistická.

Martina: Že je to doména bílého muže?

Ján Baránek: Ano. Doména bílého muže a zdravý rozum vám zakáže například udělat to, co udělal NETFLIX nebo HBO, to já přesně nevím, že roli jedné z žen nebo milenek Jindřicha VIII. dali černošce.

Martina: Annu Boleynovou

Ján Baránek: No, a to je to, co říkám, že váš zdravý rozum vám řekne, že je to blbost.

Martina: Ale já jsem se dočetla, nebo spíše v jednom z vašich příspěvků slyšela, jak vyprávíte, že jste si volal se svým kamarádem ve Spojených státech, který zastupuje skupinu amerických Židů na Floridě. Většinou to jsou lékaři. On také. Ano. Právníci a lékaři. A on vám řekl, že ve Spojených státech už někde v některých oblastech platí, že kvalifikací není vzdělání, ale barva pleti.

Ján Baránek: Ano, anebo LGBT. On mi říkal, že oni se tam začali nadměrně vyzbrojovat, protože na Floridě můžou, stejně i v Texase a vlastně v celých Spojených státech, a došlo na to, že mi v podstatě říkal: Jano, tady bude občanská válka, když s tím nepřestanou. Armáda není na jejich straně. Oni tam armádě vnutili transgender. Povídá mi: Armáda není na jejich straně, a že doteď se z Texasu emigrovalo do Kalifornie. A teď se to otočilo. Z Kalifornie se najednou začalo emigrovat do Texasu. Říkal, že prý podmínky v Kalifornii jsou natolik zvrácené, že normální bílí už tam nechtějí zůstávat. Jednoduše utíkají do Texasu. Takže říkám – je to jeden názor, i když je to názor možná skupiny, která určitě žije ve své bublině, ale je to názor, myslím si, takové kvalifikované bubliny těchto lékařů, právníků, a té třídy, která tam zkrátka žije.

Martina: Řekl jsi, že ve francouzských volbách vůbec neuspěly tradiční francouzské politické strany. Francouzi, můžeme říct, se radikalizují, nebo jsou stále více nespokojení, a výsledkem je, že to ve společnosti bublá. Je Francie na pokraji nějaké zásadní politické změny?

Martin Kovář: Od té doby, cos to před pár vteřinami řekla, přemýšlím o tom, jak tradiční politické strany neuspěly, a říkám si, jestli to je vlastně ještě pravda, označovat socialisty za tradiční. Asi historicky ano, ale pro Francouze je dneska tradiční ukotvená politická strana Republika na pochodu, a to jsou Macronovi lidi.

Martina: Stal se z něj vlastně mainstream.

Martin Kovář: Jasně. Ale už jsme si možná říkali, že on před pěti lety dokázal přesvědčit Francouze, že není součástí establishmentu. To je jeden z nejgeniálnějších výkonů ve světové politice za poslední dekádu vůbec: On, ministr socialistické Hollandovy vlády, prominentní bankéř, přesvědčil Francouze, že není establishment. To je fascinující, a svědčí to také mimochodem o veliké obratnosti Macrona a jeho makerů. My pořád máme pocit, že Macron není jedním z velkých prezidentů. Ale nezapomeňme, že poslední, kdo ve Francii obhájil mandát, byl Jacques Chirac. Čili, od Chiraca nikdo prezidentský mandát neobhájil. Sarkozy shořel, prohrál s Holladem, a Holland na tom byl na konci pětiletého období tak, že vůbec nekandidoval.

Martina: U Chiraca jsi řekl proč.

Martin Kovář: A ještě jsme si řekli proč. Ale málo platné, Chirac to prostě suverénně zvládl, a nikdo se neptal jak a proč, a za jakých okolností. Prostě vyhrál, a dokonce drtivě. A Macron vyhrál po pěti letech úplně spolehlivě. Jasně, 66 není 55 a 33 není 42, když vezmu zisky, ale myslím, že ani Emmanuela Macrona ve snu nenapadlo, že by to prohrál. A myslím, že Marii Le Pen ani ve snu nenapadlo, že by to mohla vyhrát. A v televizní debatě, kterou jsme viděli, popravdě řečeno, ať si o Macronovi myslíme cokoli, to bylo jeho drtivé vítězství. Pokud někdo z Francouzů fakt dá na to, že si to poslechne, a váhal, zda si to poslechne, tak Macron opravdu působil proti Marii Le Pen jako státník proti venkovské političce.

Francouzští republikáni a socialisté jsou na hraně přežití, a zmizí

Martina: Přesto všechno znovu zopakuji otázku, jestli si myslíš, že Francie je na pokraji jakési politické změny? Právě pro tu nespokojenost. Znova můžu vzpomenout „žluté vesty“, a nepopulární kroky, které Macron udělal v souvislosti s covidem, a zároveň nóta, kterou sepsali generálové, ať už minulí, kteří pak byli podpořeni současnými, tak asi nespokojenost společností probublává velmi.

Martin Kovář: Určitě, já nejsem frankofonní, sleduju to, jak mohu, z českých, britských, německých médií, takže, mohu-li soudit, tak francouzská pátá republika dostala teď pět let, jakési indiánské léto páté francouzské republiky. Dostali pět let s etablovaným prezidentem, který už zná agendu, nemusí se nic učit. A do budoucna se, myslím, odehrají dvě věci, které s tvou otázkou souvisejí: Za prvé buď republikáni, nebo socialisti budou schopní vygenerovat zajímavou figuru jasného šéfa a politického vůdce, a vrátí se do politického ringu, nebo úplně zmizí v propadlišti. Někteří mí francouzští přátelé, nebo kamarádi, kteří byli dlouho ve Francii, nebo tam jsou, mi říkají, že ten, kdo z velké části pořád hýbe republikánskou stranou, je Nicolas Sarkozy. Četl jsem to i v různých světových denících, docela zajímavé komentáře, ale v primárkách to nedal. Má za sebou soudní procesy, byl odsouzen, skončí to asi domácím vězením, což měl Jacques Chirac nakonec taky. Prohrál soud, ještě to není pravomocné, Sarkozy se odvolal, takže Sarkozy to už určitě nebude, na to má příliš másla na hlavě. V republikánských kruzích je určitě respectable, a má tam velké slovo, ale už to nikdy nebude vůdce. A o socialistech ani nemluvím, protože jestliže fakt byla výsledkem složitých jednání Anne Hidalgo, tak pozdrav pánbůh.

Čili tyto dvě strany jsou na hraně přežití, a tak, jako se rozplynuly a zmizely některé strany, tak zmizí i tyto dvě. A potom, za čtyři a tři čtvrtě roku bych čekal velký souboj mezi tím, spekulujeme, bavíme se o budoucnosti, na koho ukáže současný šéf Elyssejského paláce Emmanuel Macron, který vygeneruje někoho ze svých lidí, ať už ze své strany Republika na pochodu, Francie, nebo mimo, to je jedno. Zisky Le Pen volby od voleb rostou, překročila ve druhém kole 40 procent, což, pane jo, to tedy po čertech není málo. Ona už dávno nemluví o tom, že Francie přestane používat euro a že vystoupí z Evropské unie, ale pořád má nápady, jak by to mělo být s francouzskou účastí v NATO, a tak. Čili, v tuhle chvíli to vypadá na střet voličů spokojených s establishmentem, to znamená s Macronem, a voličů nespokojených, kterých zatím nejvíc na svou stranu dokázala získat Marii Le Pen.

A taky bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet demografická situace ve Francii, jak moc brizantní to bude na předměstích velkých, a nejenom už na předměstích velkých francouzských měst, k jak velkému množství atentátů, třeba islamistickým, ve Francii dojde. Nebo jestli se Emmanuel Macron teď opravdu pustí, vědom si toho, že nebude muset obhajovat mandát, do nějakých zásadních sociálních reforem, kdy každý nezdar Macrona bude posilovat druhou stranu. Čili, vždycky se o každých volbách píše, jak jsou osudové, a to si já nemyslím. Myslím, že osudové prezidentské volby ve Francii bychom mohli čekat za pět let. A pokud by tomu tak bylo, tak by mohl být budoucí střet hodně zajímavý, protože, opakuju, Le Pen dávno už není francouzská ultrapravice, ale je to politička, a tím, jak zmírňuje, tím, co říká, se blíží středu, a získává tak stále víc voličů. Ale my nevíme, jestli se opravdu přibližuje ke středu, nebo to jenom říká kvůli tomu, aby získala voliče. Spousta Francouzů, moji známí, na pomezí známých, a kamarádů říkali: „Nakonec jsme volili Macrona.“ Já jsem se ptal proč, a oni říkali: „Protože víme, co od něj můžeme čekat.“ Není to žádná sláva, ale to za pět let nebude. Za pět let to bude Le Pen. Nezapomínejme na levici, kdy radikální trockistický levičák Mélenchon dostal 22 procent, což je přízrak roku 68 ve Francii. Takže bude-li to hodně blbé, tak se taky klidně může stát, že volba bude Le Pen a on. Nevím, jestli jsem ti maličko neutekl z otázky, ale myslím, že pokud ano, tak mnohem méně než předtím.

Martina: Ne. V každém případě jsme už řekli, jakým způsobem se může Francie vyvíjet, že tyto volby ukázaly, že Francie není jednotná, a pravděpodobně to v nejbližších měsících a letech nebude lepší. A každá vážná proměna Francie se dotkne celé Evropy, a tím pádem i nás. V souvislosti s Amerikou jsi řekl, že je nesmírně důležité, aby Amerika analyzovala svůj debakl v Afghánistánu, a poučila se z toho. Pravděpodobně to bude muset udělat i Francie. Řekni mi, jaké největší chyby v posledních letech Francie udělala, že i v důsledku toho je tam situace tak rozjitřená?

Martin Kovář: V zahraniční politice mě žádný mimořádný lapsus nenapadá.

Bezpečnostní situace ve Francii je špatná kvůli nepřizpůsobivosti a neochotě části přistěhovalců, a jejich potomků s francouzským občanstvím, identifikovat se s Francií

Martina: Spíše vnitřní chyby.

Martin Kovář: Vnitřní. Myslím, že se dlouho podceňuje bezpečnostní situace ve Francii, opakuji, ve velkých, a dneska už i v menších městech, kde je nepřizpůsobivost a neochota části přistěhovalců, a potomků přistěhovalců, kteří už mají francouzské občanství, identifikovat se s pátou republikou, a myslím, že z toho plyne, protože je zhoršující se bezpečnostní situace v zemi, že se to týká stále většího počtu Francouzů. A to je, myslím, jeden z důvodů, proč volili Le Pen, protože dostala přes 40 procent. A do toho nějak sáhnout je strašně složitá agenda, hrůzně složitá agenda, a taky je to agenda pro druhé volební období prezidenta, určitě ne pro první, protože, když se to nepovede, tak to může skončit katastrofou. Tato otázka souvisí s francouzským leadershipem Evropské unie: Co teď může Emanuel Macron v těchto pěti letech chtít? Tak teď bude hrát o svůj odkaz.

Martina: Ano, teď si bude stavět pomník.

Martin Kovář: Teď si bude stavět pomník. Bude chtít být zapsán jako velký evropský státník. On je neobyčejně ambiciózní, ale myslím, že primárně bude chtít být velký francouzský státník, a takové měla pátá republika jenom dva: de Gaullea a Françoise Mitterranda, na druhé straně politického spektra, byť odchod obou z Elyssejského paláce byl hořký. A pokud Macron bude chtít být tím třetím, tak bude potřebovat to, co de Gaulle dokázal, a co nedokázal Mitterrand, vygenerovat svého nástupce, který bude úspěšně jeho agendu sunout dál. A na to má pět let čas. A tady bych byl docela optimistický, že někoho najde. A hlavně se ale bude muset pustit do sociální agendy, a to je pro něj bolavé, protože v souvislosti s vestami neuspěl, a spoustu reformních pokusů musel odvolat. Čili, bude muset sáhnout pro Francouze do jedné z nejcitlivějších oblastí, a to je podoba sociálního státu. A za druhé by ho asi čekalo kousnutí do kyselého jablka bezpečnostní situace ve Francii, což si tedy vůbec neumím představit.

Martina: Ale bude to asi nutné.

Martin Kovář: Pokud chce předejít katastrofě, která nevyhnutelně za pět, deset, patnáct, dvacet let přijde, tak myslím, že to bude nutné. Nebo se na to Emmanuel Macron vykašle, když zjistí, jak složité to je, takže prostě na pohodu doslouží pět let, a adios.

Martina: Ale co by to pak znamenalo pro Francii, a pro Evropu?

Martin Kovář: Co by to mohlo znamenat pro Evropu, nevím. Angela Merkelová řídila Unii posledních patnáct let, minimálně deset, a vymyslela si nejoddanější z nejoddanějších šéfku Komise, a je smutné, že to byl hlavní kvalifikační předpoklad nové šéfky Komise, a tak by to být určitě nemělo, byť z pohledu Merkelové rozumím tomu, že když to chci sám řídit, tak nepotřebuju nějakého oponenta, a Jean Claude Juncker, ať byl, jaký byl, ne vždy s Angelou Merkelovou souzněl, byť měli agendu podobnou. Čili, jak to bude v Evropě v postmacronovské době, nevím. A ani nevím, jestli bych situaci ve Francii označil klišé, že je za pět minut dvanáct. To jsem někde viděl s klimatickou změnou, kdy se někdo ptal na nějaké síti, jak dlouho už je za pět minut dvanáct. A ve Francii taky všichni už dvacet let mluvíme o tom, že je to tikající časovaná bomba, a už to říkáme pomalu čtvrtstoletí, ale pořád jsme za minutu dvanáct.

Problematika opouštění a odstraňování tradičních hodnot, na kterých Evropa vyrostla, většinu lidí ve Francii a ve Velké Británii nezajímá

Martina: Jan Eichler, odborník na Francii, říkal, že atmosféru ve Francii poměrně zásadním způsobem změnilo stětí Samuela Patyho, učitele na střední škole, který se snažil děti učit vzájemnému dialogu – a přišel o hlavu. A říká, že to je poměrně klíčový okamžik, který přenastavil rozložení sil, a rozložení tolerance ve Francii.

Martin Kovář: Souhlasím. A přesto Macron pohodlně vyhrál volby, a nevyhrála Le Pen, která má ve vztahu k bezpečnostní situaci mnohem tvrdší postoj. Takže vůbec nepochybuji, a taky mi o tom psali kamarádi, že to francouzskou společnost zasáhlo velmi hluboce. Ale zase bych to nepřeceňoval, protože výsledky voleb tomu neodpovídají. Kdyby Francouzi chtěli opravdu radikální řešení bezpečnostní otázky, a tak dál, tak dostane Marii Le Pen 60 procent hlasů. Nedostala je.

Martina: Řekni, myslíš, že k chybám, které jsi tady teď jmenoval, můžeme jmenovat podcenění bezpečnostních rizik, bychom možná mohli přidat bezbřehý multikulturalismus?

Martin Kovář: Co to dneska ještě vůbec je?

Martina: Těžko říct. Ale byly to, řekněme, otevřené dveře bezbřehé migraci.

Martin Kovář: To už dávno skončilo.

Martina: To už pravděpodobně skončilo nejen ve Francii. Na druhou stranu tady máme ještě další problém, a to popírání dosavadních hodnot, na kterých Západ vyrůstal, a můžeme k tomu možná přidat radikální ideologizaci, která zasahuje do mnohých koutů našich životů. Řekni mi, přispívá k tomu všemu i Evropská unie? Tu jsme tady několikrát zmiňovali, a ty jsi hovořil o tom, že jsme si neuměli představit, že Evropskou unii lze opustit. Myslíš, že na stavu, ve kterém je Francie, Německo, a Evropa jako taková, má podíl Evropská unie, a třeba i lví?

Martin Kovář: Nejdřív poznámku k tomu opuštění hodnot, a potom k Unii. Na tom, že jsou opouštěny hodnoty, postavil svou kampaň Éric Zemmoure, a nedostal ani 10 procent. Kdo slyšel jeho velký projev, tak to přesně byla hlavní část agendy Érica Zemmoura, a nakonec ve finále v politickém kolbišti, kde je taky Mélenchon, a taky Le Pen, a všichni ostatní, včetně Macrona, nakonec dostal, s apelem přesně na toto, 8 procent. Takže bych řekl, že to trápí asi tak 8 až 10 procent Francouzů. Čili, asi nemají takový dojem ze země, jak ho v osmi minutách vykreslil Zemmoure. Kdyby je to tak bolelo a pálilo, tak by dostal aspoň dvacet, ale dostal osm. Za mě osobně je to nepochybně důležité věc, která ovlivňuje politiku v západních zemích, ale nechci s ním být otravný, protože mně byl v řadě ohledů, ač jako socan, sympatický.

Ale třeba v Británii začal Tonny Blair s omluvami za irský hladomor ve 40. čtyřicátých letech 19. století, za krev v Irsku z dvaasedmdesátého roku, a podobně. Myslím, že dneska toto Francouze, ani Brity nebere, pokud to není chytře dáno dohromady s nějakou další agendou, jako to umí Marie Le Pen – 42 procent, pane jo.

A nyní k Unii. Evropská komise, zdá se, dává Česko, a další čtyři státy k soudu za to, že dostatečně nenaplňují nařízení o tom, kolik procent evropských filmů a pořadů má být v kinech, v televizi, a tak dále, což je nepochybně výsledek toho, že s tím opatřením souhlasila česká vláda. A taky nezapomínejme – a to říkají kluci ekonomové, že Evropská unie žádné peníze nemá, jsou to peníze členských států – že tato agenda, jejímž výsledkem jsou takovéto podobné šílenosti, jako kolik procent, jakých filmů má být v kinech et cetera, je výsledkem shody při jednání mezi členskými státy Evropské unie. Takže bych řekl, že Unie na woke, a na tom všem, má podíl v tom, že tuto agendu tlačí Brusel, a některé frakce v Evropském parlamentu. Ale i Evropský parlament se nakonec skládá z poslanců jednotlivých členských zemí. Čili, jak si je členské země vygenerovaly, tak takový ho holt mají. To není ve vzduchoprázdnu. Česká republika prostě do Evropského parlamentu poslala nějaké poslance, a ti spoluvytvářejí agendu Evropského parlamentu, a jsou tam zastoupeny různé politické strany, v tomto případě české.

Vytváření Evropské federace je nebezpečné, a ve výsledku nefunkční. Nejlepší by byla Evropa vlastí, tedy co nejtěsnější spolupráce mezi suverénními národními státy.

Martina: Tak tady jsi mi asi odpověděl. V každém případě se tedy zkusím zeptat ještě jinak: Myslíš, že Evropská unie měla zůstat u spojenectví volného trhu, u hospodářského a ekonomického spojenectví, a že byla chyba snažit se pospojovat evropské státy do takovéhoto politicko-ideologického celku?

Martin Kovář: Já mám v tomto úplně jasno: Jasně preferuji to, čemu de Gaulle říkal „Evropa vlastí“. Nejsem eurofederalista, jinými slovy za mě co nejtěsnější, nejužší, nejpevnější možná spolupráce na mezivládní úrovni mezi suverénními národními státy. To je moje vize efektivně fungujícího evropského společenství. Eurofederalisté, a ti, kteří podporují vytvoření jakési evropské federace, ať už se zatím schovává cokoli, mně vždycky přišly trochu naivní, a v řadě ohledů možná třeba taky nebezpeční. „Nebezpeční“ je silné slovo, ale naivní a nefunkční.

Martina: Nefunkční.

Martin Kovář: Nefunkční. A mohly bychom se dostat k debatám o společné zahraniční politice, a tak dál.

Martina: Ale jsme ve stádiu, v jakém jsme, a kam jsme došli. Co s tím?

Martin Kovář: Nemám nejmenší tušení.

Martina: Poslyš, jako historik víš, že existují paralely mezi historií a současností, věci a události se opakují. Situace ve světě je, jaká je – válka na Ukrajině, znovu se obnovuje studená válka, Američané odešli z Afghánistánu, volby ve Francii dopadly, jak dopadly, Evropská unie funguje, jak funguje, krvavě se válčí v Jemenu, ale to nikoho nezajímá, a mohla bych pokračovat stále dál. Vidíš teď nějakou paralelu mezi minulostí a tím, co se děje teď? Jakože by sis, když čteš noviny, řekl: „Páni, tak tohle jsem četl ve starých novinách před sto, sedmdesáti, dvěma sty lety?“

Martin Kovář: Vždycky asi máme tendenci přeceňovat význam událostí, ve kterých žijeme, a vidět je dramatičtější, než jak se budou jevit s časovým odstupem. Myslím, že tomu je tak i teď. Byť si myslím, že to, co se odehrává na Ukrajině, a to, co vedlo k relativnímu semknutí Západu – a jak pevné toto semknutí je, se teprve uvidí – ale minimálně to, že Rusko je odstřiženo od světové ekonomiky, a dostává se do izolace, viděno z pohledu evropského Západu a transatlantických vztahů, neplatí vůbec pro celý svět. Stačí vyjet na Blízký a Střední východ a hned je situace viděna úplně jinak, nemluvě o velkých zemích, o Indii, Číně a Latinské Americe, kde se na tento konflikt dívají jinak, jinou optikou, případně je vůbec nezajímá.

Takže my to logicky vidíme našima evropskýma očima, a teď ještě víc středoevropskýma očima, a ještě víc očima, které mají s ruskou rozpínavostí nějakou zkušenost, třeba Poláci, my, a tak dál. Svět nikdy, ač se nám to tak třeba jeví, nebyl nějakým veselým místem plným radosti, kde se všem báječně daří. A tak je to i teď. Znovu opakuji, myslím, že máme tendenci, aniž bych měl na mysli konkrétní věc, přeceňovat význam současných událostí.

Na konci 60. let se taky hroutil svět, Britům se úplně hroutil svět na konci 70. let, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých, a tento pocit beznaděje, zmaru a kocoviny po 60. letech, přivedl k moci Thatcherovou. Francouzská pátá republika na začátku procházela nevyhlášenou občanskou válkou, na konci 50., a na počátku 60. let. A italská 70. léta, nebo doba, kdy se hroutila tradiční italská politická scéna, kdy socialisté a křesťanští demokraté, kteří tomu vládli od 2. světové války, odcházeli do minulosti, do dějin, a přišel Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia – tak toto jsme v různých evropských zemích, i na evropské politické scéně, už zažívali mnohokrát.

Takovéto dramatické věci, i s vědomím toho, že přeceňujeme význam současných věcí, a nechci se ohlížet dál zpět, od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století – útok na dvojčata, a to co se teď děje na Ukrajině – jsou přelomové okamžiky. Ale jak moc, kam až to povede, a jak moc přelomové to bude, fakt teprve uvidíme.

Pořád se na svět díváme eurocentrickýma očima, a máme pocit, že pupek světa je tady v Evropě. V budoucnosti shledáme, že to byl náš velký omyl.

Martina: Zkus si to představit, jsi historik: Je rok 2200, a díváš se na současnou dobu. Ty jako historik víš, jak v současnosti posuzuješ určité historické okamžiky a milníky. Řekni mi, v čem myslíš, že budeme budoucími historiky usvědčeni asi z největších omylů ohledně dnešního vnímání světa, a možná i z největších chyb?

Martin Kovář: V tom, že se pořád ještě díváme na svět eurocentrickýma očima, máme pocit, že pupek světa je tady, u nás, v Evropě, a to, co se děje v Berlíně, je úplně zásadní pro světovou politiku, nebo důležité. Houby! To je důležité pro nás, pro střední Evropu, možná pro Evropu, ale až se jednou budeme my staří, nebo naše děti, ohlížet, tak si řeknou: „Jak to, že jste mohli nevidět, že Age of Europe je už fakt definitivně u konce a že nejvíc inovací, a to největší tempo, se děje mimo Evropu, ve Spojených státech a v Asii, v části Asie, v Singapurech, a tak.“ Myslím, že se jednou budeme usmívat lpění na tom, že pořád ještě žijeme tam, kde se rozhoduje o budoucnosti, jako kde je „momentum“. A že debaty o sedmatřiceti hodinovém pracovním týdnu jsou fakt úplně zásadní, a rozsah welfare state, když Asiati makají šestnáct, osmnáct hodin denně, o víkendu, a tak. Ani jedna z nejinovativnějších společností, které jsou s největším inovativním potenciálem v první desítce, není evropská. Takže myslím, že toto do budoucna shledáme jako náš největší omyl v pohledu na současný svět.

Martina: Poslední otázka, jsi historik, ale také táta, máš malého syna.

Martin Kovář: Takže se mi ani nemůže snít o sedmatřiceti hodinovém týdnu.

Martina: Přesně tak. Viktor Černomyrdin svého času, zřejmě kouzlo nechtěného, řekl: „Budeme žít tak, aby nám naše děti a vnuci záviděli“. Zdá se, že tento jeho přeřek naplňujeme. Čeho se, jakožto historik, který ví, že se z historie pořád ne a ne poučit, obáváš do budoucna nejvíc?

Martin Kovář: Největší strach mám z toho, že si stát, jako instituce, a zejména evropské státy, budou uzurpovat čím dál víc moci na úkor svobod a práv jednotlivce, tedy aby náhodou nedošlo k tomu, že souboj stát vs. jednotlivec definitivně vyhrají. V dějinách to tak nezřídka bylo. Po občanské válce ve Spojených státech stát najednou zbytněl. A dvacátá léta, tři republikánští prezidenti v řadě, to neosekali, ale naopak tomu pomohli. Třicátá léta – krize, keynesiáni, 2. světová válka, a pak přišla Thatcherová, Ronald Reagan. Já věřím tomu, že nakonec se objeví nějaký politický lídr, nemusí to být u nás, ale ve světě, který stát už po několikáté odkáže do patřičných mezí. Tak jsem to nemyslel, myslím, že to je vyjádření mých pocitů a obav, aby těm, kteří přijdou po nás, stát neříkal, jak mají čůrat, jak mají malovat, co mají číst, kolik mají mít důchodu, kolik volných hodin v práci. Takže moje největší starost se týká obludně zbytnělé moci státu.

Martina: A osobních svobod.

Martin Kovář: S tím související omezení osobních svobod.

Martina: Tak v tom případě musíme takového lídra už začít vyhlížet. Profesore Martine Kováři, moc ti děkuji za tvé, mnohdy optimistické, vidění světa, a je nám toho věru potřeba. Díky moc.

Martin Kovář: Taky moc děkuju. Martino, tobě i posluchačům. Mějte se hezky. Pěkný den.

Když sem se na koncu zimy loučil ze staryma Židama, keři zdrhli před Hytlerem a v Karybiku vybudovali tropicky raj, stary Heitzmann mi doporučil, abysem nezapomenul navštivit Kolin. A hlavně stare židovske pamatky teho města.

Kolin je vubec zvlaštni město. Všeci vědi, kaj je, všeci Pražaci přez něho valili vlakem na Vychod, nebo naopak Ostravaci na Zapad, ale malokery ho navštivil.

A to je škoda.

Na jedne straně to je město, kaj žila jedna z největšich židovskych komunyt v zemich Koruny česke. Na straně druhe to je jedno ze dvuch měst, kde se za posledni velke valky vyraběla slavna chemicka latka Cyklon B, určena pro dezynfekci šatstva a zničeni parazitu. Kdosik přišel na to, že može likvidovat neenem parazity, ale aji lidi. Pokrok ale nezastaviš. A tak po roce 1945 se zatim upustilo od likvidace lidi tymto zpusobem, bo byly vynalezene efektyvnějši metody typu atomovych bomb, anebo cilenych lividaci pomoci deštniku s now-we-choke, připadně se lidstvo navratilo k puvodnim metodam likvidace nepřatel pomoci provazu nebo nucenych praci.

Cyklon B se v Kolině samozřejmě vyrabi dodneška jako efektyvni prostředek proti hmyzu a parazitum, enem se nazev změnil na Uragan D2. To už je u lidstva taky zvyk, že zakryva puvodni nazvy, aby si mladež myslela, že všecko zle už zmizelo a fčil už se budu budovat enem světle zitřky.

Ale to enem tak na okraj.

Z židovskeho osidleni českeho města Kolina teho moc nezustalo, z archytektonyckych pamatek naštěsti jo. Stary Heitzmann měl pravdu.

Až zas povalite vlakem a budete mět dvě hoďky času, vystupte v tomto zajimavem městě. Z nadraži to je sotva deset minut chuze na kolinske naměsti s nadhernu knajpu „U třech pirek“ s vyhledem na vlakovu trasu Terezin-Prag-Kolin-Oderberg-Auschwitz, a když si v synagoze pučite velky klič s židovsku šesticypu hvězdu, po pěti minutach se ocitnete na starem židovskem hřbitově v uplně jinem světě…

Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty iFčil, Köln nad Labem

Martina: Ještě jsme neuskladnily a neudržely při životě jednu věc, i když jsme se o ní několikrát zmínily, a to je chléb. Tehdy, v době, o které se bavíme, se dělal chléb z kvásku, nikoli z droždí, a lidé dnes vytvářejí takzvané kváskové sítě, kdy na internetu můžete zjistit, kdo ve vašem okolí vlastní kvásek, a je ochotný ho dodat. Ale řekněte mi, jak kvásek uchovat? A případně jak si ho připravit sám?

Alena Gajdušková: Příprava kvásku je velice jednoduchá. Ideálně potřebujete žitnou mouku, kterou smícháte s obyčejnou vodou, a vytvoříte řídké těstíčko, předpokládám, že to budete míchat v nějaké zavařovací sklenici, a toto těstíčko v zavařovací sklenici přikryjete nějakým papírovým ubrouskem nebo plátýnkem, a necháte v teple pracovat. Ve vzduchu máme spoustu bakterií, které přirozeně mouku kontaminují, a působí jak kysnutí kvásku, tak i kysnutí mléka. A že kvásek pracuje dobře, nebo základ kvásku, poznáte podle toho, že by se vám druhý den měly začít dělat na povrchu drobné bublinky. Žitná mouka smíchaná s vodou ještě příliš nevoní jako kvásek, protože je potřeba to pořádně rozkvasit, a to chvíli trvá, ale to, že se tam tvoří bublinky, je první potvrzení toho, že to děláme správně. A druhý den, když tam tedy máme bublinky, přidáme zase lžíci žitné mouky, přilijeme něco vody, abychom i nadále měli řídké těstíčko, a opět to při pokojové teplotě necháme pracovat. A toto děláme několik dní, až ucítíme, že hmota ve sklenici příjemně kysele voní. A potom můžeme ochutnat, a pokud má výrazně kyselou chuť a pokud máme kvásku už dost, tak ho můžeme použít k pečení chleba.

Martina: Co to znamená, že ho mám dost? Kolik potřebuju na bochník?

Alena Gajdušková: Řekněme na bochník z půl kila mouky bychom potřebovali půl obyčejného hrnečku kvásku. Zhruba tak.

Chleba udělaný z kvásku se nezkazí, nezplesniví, ale jen ztvrdne, a vydrží velmi dlouho

Martina: Ale přesto prý z tohoto čerstvého kvásku, který si takto uděláme, chléb ještě není úplně dobrý, protože tento kvásek není stabilní, a chléb je prý mnohdy hodně kyselý, někdy se drolí. Odkdy je kvásek dobrý, zralý?

Alena Gajdušková: To je těžko říct, ale pravdou zůstává, že čím je starší, tím je kvásek lepší, a chuť chleba je vyrovnanější. Mně se daří kvásek udržet kvásek při životě už deset let.

Martina: Mně se ho podařilo umořit za měsíc.

Alena Gajdušková: Nejste sama.

Martina: Nejsem na to pyšná. Co jsem udělala špatně? Uchovávala jsem ho v ledničce, občas jsem ho přikrmila, a přesto se mu život se mnou nelíbil.

Alena Gajdušková: Evidentně neměl takové podmínky, které ke svému životu potřeboval. Pokud byl v lednici, tak možná že jste ho krmila málo. Může se potom taky stát, že když ho má někdo třeba na kuchyňské lince při pokojové teplotě, tak že se kvásek rychle vyhladoví, a když je hladový, tak ho můžou napadnout plísně ze vzduchu a zahubí ho, protože se tam přirozená vybalancovaná mikroflóra naruší tím, že plísně převáží, a tím kvásek převálcují bakterie, které v něm jsou.

Martina: A neměla jsem udělat raději to, když nejsem v tomto smyslu slova asi disponovaná talentem, že bych ho vysušila?

Alena Gajdušková: To je úplně ideální způsob. Pokud nepečete každý den, tak je to nejjistější způsob, jak kvásek uchovat. Naše babičky to dělaly taky, a když se zadělávalo ve velkém v dížích, tak záměrně potom díži, kde zadělaly chleba a vytvarovaly pecny, neumyly dočista, ale nechaly tam naschnout kousky těsta, a těsně před tím, než pekly další várku chleba, tak toto těsto v díži navlhčily, a vytvořily z něj takzvaný omlat, což byl základ kvásku pro pečení dalšího chleba. Takže to je úplně ideální.

Martina: To znamená, že si můžeme kvásek udržovat v lednici. A teď jsem ještě zapomněla, jestli za přístupu vzduchu, nebo ho zaškrtit?

Alena Gajdušková: Za přístupu vzduchu.

Martina: Ale krmit.

Alena Gajdušková: Ale krmit.

Martina: A nebo vysušit.

Alena Gajdušková: Nebo vysušit. To znamená, že si z kvásku uděláte poměrně husté těsto, které necháte zaschnout, a když už je potom v takové konzistenci, že se drobí, tak ho rozdrobte na co nejmenší části, aby dokonale vyschlo, a v této podobě vám kvásek vydrží léta.

Martina: A je pravdou, že jenom kváskový chleba dokáže, třeba zabalený ve lněné utěrce, vydržet nekonečně dlouho, protože jenom ztvrdne?

Alena Gajdušková: Je to tak. Mně se nikdy nestalo, že by mně můj kváskový chléb zplesnivěl. Může se pokrýt bílou vrstvičkou, což je zase povlak z kvasinek, ale není to plíseň, a rozhodně to není zelená, ani černá plíseň, kterou se pokrývají bochníky koupené v obchodě. A je docela zajímavé, že po kvasovém chlebu není ani hlad, protože má úplně jiný glykemický index, takže si dáte krajíc kvasového chleba, a on vás zasytí třeba na tři hodiny, nebo na celé odpoledne, a není to tak, že za hodinu byste se sháněla po něčem dobrém. Takže je i z tohoto důvodu zdravější.

Martina: A navíc se nejedl čerstvý, aby se ho nesnědlo příliš, takže se jedl až tak po dvou dnech.

Alena Gajdušková: Vždycky se dojídal akorát ten, který byl upečený dříve. Dřív se lidé dostali k čerstvému chlebu akorát o Vánocích.

Maso, aby vydrželo, se dá naložit do octa, soli, hypermanganu, zavařit do sklenic, nebo vyudit

Martina: Ještě jsme nekonzervovaly maso, a to byla určitě pro naše předky velká pochoutka, vzácnost, velký zásadní zdroj bílkovin. Jaké nejčastější způsoby konzervace používali? Samozřejmě víme, že ho nasolovali, udili – to je základ?

Alena Gajdušková: Maso se také nakládalo do octa, zase do větších nádob, ale nebyla to běžná praxe chalupníků. Maso se nakládalo do octa třeba v šlechtických sídlech, nebo velkostatcích, byl to způsob, jak zabité zvíře zakonzervovat. Takže, do velkých sudů se vyskládaly vystydlé, jednotlivé naporcované kusy masa i s kostmi, a zalévaly se octem. A takto vydržely také několik měsíců. Před přípravou se maso muselo máčet ve vodě, což se částečně podepsalo na chuti, ale tam byl důležitý fakt, že se maso nezkazilo, a uchovalo se. Pobyt v octě způsobil i to, že maso bylo potom křehké, což my děláme i dnes, ale v malém, třeba když se nakládá svíčková do octa, a to kvůli tomu, že maso je potom velice křehké.

Martina: Nakládalo se také do soli, což byl asi oblíbenější způsob, ale mnohem nákladnější, protože soli na konci 19. století asi nebylo neomezené množství. Nebo se mýlím?

Alena Gajdušková: Je to tak. Ale na druhou stranu platí, co jsem říkala před chvílí, že konzervovat maso ve velkém si mohly dovolit akorát bohaté rodiny, a tam myslím, že s nákupem soli nebyl až takový problém. Ale ne každá sůl se dala na konzervování použít.

Martina: A nejčastější asi přece jenom bylo uzení.

Alena Gajdušková: Ano, bylo to uzení, případně se maso mohlo i sušit. A třeba zabijačkové produkty se také nakládaly, nebo se zalévaly rozpuštěným sádlem do těch kameninových hrnců.

Martina: To už ale musela být opravdu bohatá rodina.

Alena Gajdušková: Tak to je.

Martina: Hospodyňky prý tehdy měly a uměly triky, jak učinit poživatelným i maso, které mělo svůj zenit už trochu za sebou. Jak to dělaly? Jak vrátily maso znova k životu, aby si rodina nestěžovala, a aby neměli zdravotní potíže?

Alena Gajdušková: Pokud bylo maso načichlé jenom trochu, tak se většinou nechávalo máčet ve studené vodě, a voda se několikrát vyměnila, případně se třeba přivedla ne úplně k varu, ale přihřála se, a jak se tam tvořila pěna, tak se to všechno slilo, a pak se maso normálně připravovalo. Případně si pomáhali i octem, což se dělá i dnes, tedy že se načichlé maso dá do hrnce s vodou, přilije se tam trochu octa, a nechá se to několik hodin vymáčet. Případně se používá hypermangan.

Martina: Dokonce jsem viděla reportáž, kde to použil jeden velkoobchod, když mu maso už téměř utíkalo z mrazáků, takže ho naložili do hypermanganu, a ono zase mělo najednou hezkou růžovou barvu. Ale to už je asi nebezpečné.

Alena Gajdušková: On ani tak nevadí hypermangan, jako to, v jakém stavu se maso nachází. Ale samozřejmě obchodní praktiky jsou jednou věcí, druhou věcí je, že doma to dnes ani dělat nemusíme, že bychom opravdu téměř shnilé maso stůj co stůj připravovali k obědu.

Martina: Spíš se bavím o chvíli, kdy by třeba na nějakou dobu nefungoval mrazák, a my tam máme nějakou zásobu, a nejsme schopni všechno hned upravit. Takže když už by se nám úplně maso nezdálo, tak co s ním: Dobře – ocet, hypermangan, nebo vyhodit.

Alena Gajdušková: A hypermanganu dát opravdu jenom pár zrníček, takže voda by měla být světloulince růžová. A pokud by se náhodou stalo, že by byl nějaký velký výpadek elektřiny, měli jsme plný mrazák, a vypadalo to špatně, tak ideálně je maso zavařit do konzerv, do sklenic.

Martina: V elektrické troubě?

Alena Gajdušková: Pokud má doma někdo sporák na pevná paliva, tak to bude mít o něco snazší.

Mléko se dříve pančovalo jehněčími mozečky

Martina: To jsou přesně ti, kteří také mají studený sklep. Ale povězte mi, narazila jste v moudrých starých knihách, nebo v kronikách na to, že by třeba lidé v té době právě proto, že nechtěli nic vyhodit, trpěli na otravy jídlem? Tedy, že by třeba snědli klobásy, kde by už byl botulin, nebo že třeba málo upravili nějaké maso savců, zejména pak třeba divočáka, a dostali svalovce, nebo něco podobného? Narazila jste na to? Nebo na to měli větší fištrón, takže se to nestávalo často.

Alena Gajdušková: Musím říct, že jsem na tyto informace nenarazila. Narazila jsem třeba na informace, že se na trhu pančovalo mléko tak, že se do něj přidávaly třeba rozmixované jehněčí mozečky. Mléko se původně ředilo vodou, a aby to nebylo poznat, tak se tam přidal rozmixovaný mozeček, který dohnal konzistenci tučného mléka. Hospodyňky si tyto informace předávaly, a i v kuchařkách byly předávány rady, jak to poznat. A to tak, že se mléko přecedilo přes plátýnko, a když tam byly kousíčky kostí, tak bylo jasné, že mléko bylo pančované, takže bylo lepší od takového obchodníka ho už příště nekupovat.

Martina: Tak to abych ještě zkoušela, jestli jsou v mléku kosti. Vždycky mě dost zarazí, když je na lahvi šampaňského napsáno, že může obsahovat stopy korýšů. To mě dost mate. Tak to jste mě tedy teď skutečně překvapila. Když měli maso, dojedlo se, a zůstaly nějaké zbytky. Ale já si myslím, že naše hospodyňky slovo „zbytek“ téměř neznaly, protože se všechno, pokud možno, zejména v chudších rodinách, spotřebovalo. Jak se dají uchovat zbytky pečeného, nebo vařeného masa, když nám zrovna nefunguje mrazák, ať už z nejrůznějších důvodů. Jak to dělaly?

Alena Gajdušková: Takové zbytky se většinou vyvařily, dokonce i pečené kosti, a tyto vývary se potom používaly k podlévání masa, a to proto, že naše prababičky razily teorii, že je lepší maso podlévat slabým vývarem než vodou, což je asi pravda. Takže z kostí dostaly i ty poslední zbytky minerálů a živin, které tam byly. To samé se týká i nepoživatelných kusů, jako jsou šlachy, nebo nějaké odřezky, které se nedají rozžvýkat. A pokud od večeře zbyly nějaké lepší kousky masa, tak se většinou rozemlely na jakousi haši, a to se zapékalo třeba s nějakou obilnou kaší, nebo se to dávalo s bramborem, podle toho, v jaké to bylo historické době.

Martina: Také jsem četla, že se zalévaly zbytky pečeného, nebo vařeného masa do rosolu. Ale už samotná příprava tohoto rosolu mi přišla tak pracná, že bych to maso asi rychle dojedla.

Alena Gajdušková: Určitě.

Martina: Jak se takový rosol dělal?

Alena Gajdušková: Tento rosol se dělá z kližkovitých kusů. Je to stejné, jako když děláte třeba hovězí vývar z pěkného kusu předního masa, a když je vývar kvalitní, tak když vystydne, tak ztuhne. Takže rosol se dělá úplně stejným způsobem.

Martina: Několikrát jsme tady zmínily jako surovinu ocet. Nám přijde tato surovina nesmírně banální, litr kvasného octu stojí pár korun, a pak existují nóbl octy, ať už vinné, nebo jablečné a podobně. Ale tehdy to byla dost důležitá surovina. Jak ji připravovali?

Alena Gajdušková: Tak je pravdou, že znalost výroby octa byla jednou z ceněných dovedností hospodyněk. Octy se povětšinou připravovaly z ovocných zbytků, které se postupně prokvášely ve velkém sudu, až z toho vznikl ocet, který byl poživatelný. Ale naši předkové dokázali ocet připravit i ze starého vína, případně ze zkyslého piva, protože když už pivo zkyslo, tak proč ho vylévat, když je to už téměř hotový ocet.

Zbytky zeleniny se nevyhazovaly. Dělal se z nich vývar, nebo se usušily, namlely a používaly jako koření.

Martina: Všechny tyto metody lidé asi velmi rádi opustili hned s první ledničkou. Je to tak?

Alena Gajdušková: Myslím, že ano. Je to všechno tak, jak jsem říkala už na začátku, že je to všechno pracné. Lze to, ale logistika byla složitá.

Martina: Kromě některých lidí, kteří dodnes uschovávají, uskladňují brambory, zeleninu a podobně, mají to v přepravkách, nebo někteří v truhlících s pískem, kde mají zapíchané mrkve, a podobně. Už jsem tady zmínila, že naše hospodyňky asi neměly příliš mnoho odpadu, v čemž jsme my jaksi velkorysí, a vyhazujeme všecky odřezky od zeleniny, a kde co. Jak ony zpracovávaly odpad, aby nepřišlo nic nazmar, protože všeho nebylo dost, a byla to škoda.

Alena Gajdušková: Tak třeba ze slupek ze zeleniny, nebo z různých odkrojků, pokud byly čisté, se mohly připravit zeleninové vývary, případně se slupky mohly usušit, rozdrtit, a používalo se to potom jako koření do polévky. A to samé mladé natě. Už když na jaře na zahradě jednotili zeleninu, a vytahovali malé mrkvičky, tak se z toho připravovaly zeleninové vývary, a z listů se připravovaly saláty. Takže zeleninové zbytky se zužitkovaly tímto způsobem.

Martina: Aha, takže nasušili malé mrkvičky, nebo, když okrájeli umytou mrkev, a zbyla jim hezká nať, tak to usušili, a ta vlastně vznikalo první polévkové koření.

Alena Gajdušková: První podravka.

Martina: Co všechno se dalo použít. Určitě celer, nebo řepa.

Alena Gajdušková: Určitě. Vlastně veškerá kořenová zelenina. Takto se zpracovávaly i tvrdé nohy od hub, z těch se mohl připravovat nějaký houbový výtažek, kdy se houby dusily na ohni, ve vodě, až se v tekutině koncentrovala chuť hub, a potom se to přidávalo na dochucování různých pokrmů, nebo k zesílení houbové chuti třeba nějaké omáčky. Výborné jsou třeba chipsy z bramborových slupek nových brambor, které se dělají tak, že když jsou krásně omyté, tak se slupky upečou v troubě, a jsou naprosto skvělé.

Martina: To je velká specialita v jednom americkém fast foodu, takže je vidět, že některé věci se vracejí. Povězte mi ještě, jaká zelenina se jedla a byla hodně oblíbená v době, o které mluvíme, a dnes už je zapomenutá?

Alena Gajdušková: V tuhle chvíli mě napadá třeba tuřín, který má nepříjemný válečný zvuk.

Martina: Ano.

Alena Gajdušková: Všichni si představí, že to muselo být něco ohavného, když se to jedlo za války. Ale tuříny jsou jednak velmi chutné, mají univerzální použití v kuchyni, poměrně snadno se pěstují a výborně se skladují. To je možná důvod, proč se za války jedl, protože to byla opravdu plodina, která se povedla, která měla výnosy, a která udržela lidi při životě.

Vitamín C se dá získat z kysané zeleniny

Martina: Stejně tak jsem už dlouho neslyšela o tom, že by si někdo pěstoval vodnici. Ale na začátku minulého století byla poměrně oblíbená.

Alena Gajdušková: To je pravda, kadeřávek se také pěstuje poměrně málo, a já s ním mám výborné zkušenosti. Hlávky zelí, nebo kapusty, horko těžko narostou, ale kadeřávek naroste vždycky, a pro průměrně velkou rodinu stačí dvě rostliny kadeřávku, takže máte přes sezónu zeleninu. Plus, jak jsem říkala, je tady i ta výhoda, že on může zůstat přes zimu na záhoně, takže ho nemusíte skladovat.

Martina: Já jsem třeba brokolici ochutnala poprvé až po revoluci. Nevím, jestli jsme byli na Ostravsku nějací zaostalí, nebo jestli je to nový druh zeleniny. A stejně tak musím říct, že jsem třeba až v dospělém věku ochutnala baklažán, tedy lilek. Jsou to nové druhy zeleniny, nebo je znali už i naši předci?

Alena Gajdušková: V našich zeměpisných šířkách se tato zelenina vůbec nepoužívala, protože bylo pracné ji vypěstovat. Třeba brokolice potřebuje mnoho živin, stejně jako květák, který se málokomu povede doma vypěstovat tak, aby byl pěkný, a měl hezkou bílou růžici. A musím říct, že i lilek je teplomilná plodina, kterou se mi nikdy nepodařilo vypěstovat, a to jsem si vysévala semínka do skleníku, ale bylo to pozdě, a rostlinky se všelijak mátoří, a když vám pak o zmrzlých přijde mrazivá noc, tak rostlinky pomrzly. Takže myslím, že to je z tohoto důvodu, že se pěstovalo to, co byla sázka na jistotu, to, u čeho byla jistota, že se to urodí, a urodí se toho dost.

Martina: Určitě se v našich zeměpisných šířkách neurodily citrony, ani limetky, a určitě si je nemohl nikdo dovolit. Tady zase sentimentálně vzpomenu kapitolu z knihy Malý Bobeš, kdy Bobeš poprvé dostal pomeranč, a vůbec nevěděl, o co se jedná. Přesto naši předkové potřebovali vitamín C, a získávali ho z ovoce. Měli ale něco, čím nahradili citron?

Alena Gajdušková: Co se týká vitamínu C, tak jeho náhrada nám roste na zahradě, nebo v přírodě. Můžu jmenovat třeba potočnici lékařskou, nebo křen selský, a také v pampelišce je vitamín C. A co se týká vlastně klasické kyselé citronové chuti, tak se připravovala šťáva, sirup z bobulek dřišťálu obecného.

Martina: Dřišťál.

Alena Gajdušková: Dřišťál obecný.

Martina: To je ta hnědá rostlina, která v květu nesmírně páchne?

Alena Gajdušková: To je hloh.

Martina: To je hloh?

Alena Gajdušková: To je hloh, ten páchne, a je mdlý a podivný.

Martina: A dřišťál vypadá jak? Jestli mi to můžete přiblížit.

Alena Gajdušková: Dřišťál je keř, který se původně nacházel tady u nás v přírodě. Má trnité větvičky, drobné listy, a drobné červené bobulky. S okrasnou formou dřišťálu se můžeme setkat v parcích, kde roste červenolistá forma.

Martina: A rakytník, teď tak oblíbený, u nás ještě běžný nebyl?

Alena Gajdušková: Rakytník, co si vzpomínám, tak je to zhruba třicet let, co se dostal do našich zeměpisných šířek. Pochází ze Sibiře, takže v té době se rakytník také určitě u nás nepěstoval.

Mléčné kvašení lze provést s každou zeleninou

Martina: Bavily jsme se o konzervaci, v tomto případě především zeleniny, a dnes je velmi oblíbené až módní kvašení, a čím exotičtější, tím lepší, takže dnes už kvašené, kysané zelí je jaksi banální, a kvasíme kimči, a podobně. Z toho by se dalo říct a usuzovat, že zkvasit se dá prakticky všechno, myslím tím řízené kvašení. Bylo kvašení v minulosti omezeno právě jenom na zelí, nebo naši předkové byli i v tomto vynalézavější?

Alena Gajdušková: Co jsem se dočetla, tak se u nás kvasilo pouze zelí, a ostatní výrobky k nám přišly v moderní době ze zahraničí. Ale tady se kvasilo skutečně jenom zelí, a to ve velkém.

Martina: A co můžeme doporučit dnes. Kdybychom potřebovali příliv vitamínu C – je to velmi dobré také na trávení, a jakákoli zkvašená zelenina, kimči bývá považováno za superpotravinu – tak jak byste doporučila, když připustíme určitou nouzi, doporučila kvasit? Jakým způsobem?

Alena Gajdušková: Tak během sezóny je možné kvasit jakoukoli zeleninu, kterou má člověk rád, v jakýchkoliv kombinacích. Ideální je mrkev, kedlubny, zmiňovaná vodnice, bílá ředkev, můžete přidávat bylinky, skvělá je červená řepa, která se kvasí na sladko, kdy se z nastrouhané červené řepy smíchané s cukrem, s rozinkami a vodou, a připraví se řepný kvašený nápoj, který je vynikající a taky velice zdravý.

Martina: A jak při kvašení postupovat? Mám třílitrovou láhev a spoustu zeleniny, tak co udělám?

Alena Gajdušková: Důležité je zeleninu nakrájet, nebo nastrouhat na zhruba stejně velké kousky. Zelenina se prosype solí, a je důležité ji ochutit kořením, podle toho, jak kdo má co rád. Může se tam přidávat třeba nové koření, bobkový list, trochu křenu, pálivá paprika, nebo tradičně kmín, jako se přidával do kysaného zelí. Důležité je zeleninu pomačkat, aby pustila šťávu, a potom ji pečlivě napěchovat do sklenic, aby tam nezůstaly žádné vzduchové bubliny. Pokud je v zelenině dostatek tekutiny, tak by v ideálním případě měla být hladina zeleniny pokryta šťávou. Pokud se tak nestane, dolijeme převařenou vodou, a potom se sklenice musí přikrýt nějakým plátýnkem, nebo papírovým ubrouskem, papírovou utěrkou, zagumičkovat, a nechává se to v teple při pokojové teplotě kvasit. Kvašení probíhá viditelně, takže je vidět, že ve sklenici stoupají bublinky vzduchu. Důležité je, aby zelenina neshnila, aby tam byl vždy dostatek tekutiny, který bude zeleninu překrývat. V zelenině potom probíhá mléčné kvašení, takže zelenina zhruba po týdnu, v tomto množství a při pokojové teplotě, už má příjemně nakyslou chuť, a může se začít postupně konzumovat.

Martina: A je to zdroj vitamínů C, a veškerých prospěšných látek pro náš organismus.

Alena Gajdušková: Je to tak, a je to to nejlepší, co bychom pro sebe mohli udělat. V malém množství je to rychle připravené, a i když to není sytící potravina, tak je to velice důležitá složka naší potravy.

První kritický moment nastává dávno před jejich narozením. Ačkoliv náš stát vymírá a na vymření má dobře našlápnuto i český národ, nezdá se, že by to někoho z našich nejvyšších trápilo. Alespoň dlouho jsem neslyšela, že by někdo veřejně mluvil o tom, že je krásné mít více dětí, či se zasazoval za to, že by zejména mladé ženy měly myslet na potomky, na pokračování života, na rodinu a na budoucí generace, které se o ně jednou postarají a budou vyrábět jejich zboží, šít jejich šaty, sázet česká pole a vydělávat na jejich důchody. Spíš je to přesně naopak. Bojuje se za právo na hormonální antikoncepci, za potraty a za to, že děti vůbec nemít je důstojné a čestné.

K rozhodování o početí se přidává úvaha o nákladech na výchovu, které neustále rostou. Média jsou plná děsivých zkazek třeba o tom, že víc než dvě sedačky se nevejdou do standardních aut a víc než dvě děti není možno rozvážet do kroužků. A tak není divu, že ženy odkládají těhotenství a dávají přednost kariéře. A když už počnou, pak zůstane u jedináčka.

Ačkoliv – nic mi neříkejte o životních nákladech. Stačí se podívat o století zpátky, stačí číst krásnou literaturu, abychom viděli, že o jedno dítě navíc se pořádná rodina postará vždy.

Tahanice o děti

Ale nedosti na tom. Polovina manželství a dvě třetiny partnerství se dříve či později rozpadne a v mnoha rodinách nastanou hádky o styl výchovy a o to, který z rodičů a jak bude dítě vychovávat. Soudních sporů je sice početně méně, ale jsou o to bouřlivější, a nenávistní rodiče stále plní naše advokátní kanceláře. Psychologů je málo, a tak se mnozí rodiče nedozvědí, že styl výchovy a péče nebývá pro dítě problém, protože děti si přivyknou na různé koncepty, pokud ten koncept, třebas podivný, oba rodiče podporují svorně. Tím, co neúprosně likviduje duše neviňátek, jsou rodičovské spory a hádky – a nejhorší ze všech sporů je spor soudní. Soud je totiž vždycky vyhlášením války a ve válkách jsou dovoleny všechny zbraně. I ty smrtelné, i ty s jadernými hlavicemi. Tak proč se ti hádaví rodiče pokaždé znovu diví, že to jejich dítě nese těžce?

A tak se rodiče na každé straně zaklínají zájmem dítěte a bojují o tu svoji pravdu, přičemž zapomínají, že dítěti neubližuje odlišný výchovný přístup jedné či druhé strany, ale dusno a hádka a spor a boj.

Rodiče ulítlí a hysteričtí

A teď se podíváme na rodiče, kteří se sice spolu nehádají, naopak táhnou za jediný provaz, ale v provaznictví si vybrali extrémně nebezpečnou hraniční variantu. Takoví rodiče dnes mají dítě jako projekt. Hodně si o něm nastudovali, stále sledují nové trendy a jeden z těch trendů si vybrali a bez výjimky jej dogmaticky uplatňují. Variant takových rodičů je nepočítaně. Tak třeba jedna z nich jsou biorodiče, kteří podobni vězeňským dozorcům hlídají každé dětské sousto a stokrát je prohlížejí, aby bylo absolutně zdravé, neškodné a bio. Takoví rodiče kolabují děsem, že by jejich děťátko mohlo u prarodičů, ve škole nebo na návštěvě u kamaráda pozřít malý kousek nekvalitní čokolády, kupované buchty, sušenky obarvené potravinářskými barvivy, smažené kuře nebo limonádu z nadnárodního řetězce, a tak pro jistotu děťátku nedovolí žádné návštěvy a prarodičům ho radši nepůjčují.

Podobně ulítlí jsou rodiče, kteří trvají na maximální stimulaci dětských schopností, pročež mu naplní denní program do poslední vteřinky, po porodu ho zapíšou do cizojazyčné mateřské školky, třikrát denně ho převážejí na mimoškolní aktivity, doma s ním hovoří čtyřmi jazyky a dítěti nenechají ani chvilku volna, ani jedno jediné volné odpoledne, ba ani pár minut bez dozoru, protože jinak by se nejspíš země otevřela a lelkující děcko by zaživa pohltila.

Dalšími ulítlými rodiči jsou alternativní nesnášenlivci, kteří žijí v lůně přírody bez elektřiny a bez počítačů, trvají na porodu doma a dětem zakazují mobily a ostatní moderní vymoženosti, čímž je izolují od spolužáků a komplikují jim i školní vzdělávání. A jak reagují děti v pubertě? Inu, nevděčně, spratci jedni. Utíkají od rodičů co nejdál, pryč, ale v každém případě do civilizace.

Stále častěji se také ve své advokátní praxi setkávám s rodiči, kteří tvrdě vyznávají jednotný světonázor a pohled na svět a v zájmu dětské duše jsou přesvědčeni, že jiné názory, diskuse a pohledy na svět jsou potomkovi životně nebezpečné. Proto svým odlišně smýšlejícím prarodičům nedovolují se s dětmi vůbec stýkat, snad aby zkázonosné myšlenky nezanesli jako sémě do jejich ještě nedospělých hlav.

Na opačné straně názorového spektra pak můžeme najít rodiče, kteří se shlédli ve volné výchově, protože to je koneckonců nejjednodušší. A tak nechávají děťátka růst jako dříví v lese, protože i jenom maličkým příkazem, pokynem nebo rodinnými hranicemi by nejspíš nevratně utrpěla duše dítěte i jeho důstojnost. Takové rodiny pak plodí neovladatelné a nevychované spratky, které jiným rodinám v restauraci a v letadle skáčou po hlavách a kopou do sedaček, což jejich líné rodiče nechává v klidu, naopak to maminky a tatínkové shledávají legračním či roztomilým projevem jejich individuality. Jaké zděšení pak malí trapičové musejí zažívat ve vyšším věku, když ke svému údivu zjistí, že svět je plný nejenom zákonných pravidel, ale i společenských konvencí, a kdo se je lehce a za pochodu nenaučil v dětství, ten pak v dospělosti krutě narazí.

Tito rodiče zapomněli na povinnosti a v dětech podporují jen nároky a práva. Že svět je naopak spíš plný povinností a že povinnost je jen rubem práva, to se k nim bohužel dosud nedoneslo. Takové děti v dospělosti velmi často selhávají. Nechápou, že společnost je založená na neustálé interakci s ostatními a že nelze žít v komunitě, ve které chce každý jen brát a nikdo nic na oplátku neposkytuje.

Gender, trans a různé jiné zapeklitosti

K tomu ke všemu můžeme přidat žhavé novinky posledních několika let, totiž důraz na volbu pohlaví a snahu popřít rozdíly mezi muži a ženami, což v době dospívání zvětšuje už tak labilní duševní rovnováhu dcer a synů, kteří se prý necítí dobře ve svých tělech. Výstřelky s „volbou pohlaví“ pak vedou k tomu, že čtvrtina inklinuje jednou k tomu a jindy k onomu. Sousední země, které zjednodušily operační procedury, teď hořce sklízejí plody svých moderních aktivit. Ale vy, čtenáři, si přece pamatujete, jak jste si právě v tomto období nejistí připadali i bez té mediální masáže a možnosti rozhodnout se, zda jste spíš mužem nebo ženuškou.

Poradci a psychologové namísto intuice

Každá kočka umí porodit koťata a vychovat je tak, aby se ve světě neztratila. Každá hadice umí sedět na vejcích. Každý pták se umí postarat o své mladé. Jen nám lidem, tvorům nejrozumnějším, se to rok od roku daří složitěji. Jako kdybychom to neuměli jednoduše. Jako kdybychom zapomněli na svou přirozenost, jako kdybychom se odmítali spolehnout na svou intuici. I ta lvice ve volné přírodě, ba dokonce i v zoo výchovně kousne své neposlušné lvíče, aby je umravnila a naučila dobrému vychování. To jen my lidé zkoušíme, co naše děti snesou a vydrží.

Jaké štěstí, že ti maličtí tvorečkové jsou skoro nezničitelní, omyvatelní, blbosti vzdorní, a nakonec se nějak o sebe postarají. Jen mě mrzí, že někteří rodiče zapomínají na princip akce a reakce, který platí nejen ve fyzice, ale i v mezilidských vztazích. A že vše, co jsme, se naučíme do svých pěti či sedmi let. Z čehož plyne, že rodina je ze všeho nejdůležitější. Že rodiče tady nejsou od toho, aby si do dítěte projektovali svá neuskutečněná přání a sny. Ba dokonce ani to, že účelem výchovy nejsou jedničky na vysvědčení, miliony na výplatních páskách nebo posty v Bruselu a znalost cizích řečí. Že tou nejpodstatnější je schopnost domluvit se se svým okolím, se svými bližními a pochopit, pro co má smysl růst, vzdělávat se, žít a vůbec být. A smysl života nedají dítěti rodiče, ale jedině ono samotné za mnoho a mnoho dospělých let.

A možná by si každý rodič měl zopakovat starou zásadu, která po mnoha staletích platí dnes stejně jako kdysi: co nechceš, aby ti lidé činili, nečiň lidem ani ty sám. A jak se k nim budeš chovat ty, tak se svět bude chovat k tobě. To nejsou žádné v zákoně psané texty. To je zobecněná lidská zkušenost, která platí stejně v Čechách i v Číně, jako v Itálii, v Arménii nebo na severním pólu.

A já dodávám, že extrémy jsou špatné v každé době a v každé podobě a bezvýjimečná hysterie škodí úplně všem. Společnosti, rodičům, prarodičům a hlavně dětem. A o ty by mělo jít především. Jim, rodičům. Nám všem.

Módní slovo dnešní doby zní „budoucnost“. Vzývána je však téměř vždycky výlučně v souvislosti s vývojem technologií. Nesouhlasím, protože tak to není. Budoucnost je totiž v našich dětech. Na nich je, aby co nejlépe navázaly na to, co vytvořily předchozí generace. A to je jejich i náš největší úkol.

Martina: Kvůli čemu především musí nastat civilizační změna?

Peter Staněk: Kvůli neodpovědnosti ve všech dimenzích a rovinách společnosti. A pak si musíte uvědomit jednu zásadní věc. Klasická ukázka – teď vám to předvedu – Evropská unie schválila projekt elektromobility, skvělé, budeme mít ekologii a tak dále. Zároveň ale existuje plán B, který znamená, že s elektromobilitou je spojen rozvoj autonomních vozidel. Německá legislativa umožňuje testování autonomních vozidel v plném provozu již teď, a příští rok jich bude ještě víc. Jestliže budete mít autonomní vozidlo, nemusíte vozidlo vlastnit, brát si leasing, úvěr, a tak dále, zavoláte si pouze auto aplikací z mobilu, které vás odveze z bodu A do bodu B, je dopravní obslužnost zabezpečena, dokonce to bude levnější. Ale teď pozor: Nepotřebujete parkovací místo, můžete snížit znečištění ovzduší, můžete rozšířit zelené plochy, snížíte komínový efekt nad městskými aglomeracemi, všichni mají skvělé podmínky pro život – ale má to jedinou chybu krásy. V současnosti evropský automobilový průmysl vyrábí 20 milionů aut, 17 milionů se prodá v EU a tři miliony se vyvezou. V budoucnosti nám na plnou dopravní obslužnost stačí tři miliony vyrobených aut ročně. A co s automobilovým průmyslem, s tou mocnou lobby?

Martina: Když říkáte, že tento model je neudržitelný, tak člověk by se poté, co vás poslouchal, docela těšil na nějakou změnu. Ale my nevíme, jaká to bude změna, kam povede, jaká má být. Mluvil jste o německé, japonské cestě, ale já nevím, kam kráčíme.

Peter Staněk: To je problém Evropy. Všude ve světě se zamýšleli nad tím, kam společnost kráčí, a co je dlužno změnit. Ale tyhle snahy v Evropě nemáte. Vzpomeňte si, co udělali se skandinávským sociálním modelem, který mohl být jedním z východisek příští společnosti. Ale prohlásilo se, že selhal, že je ekonomicky neudržitelný, politicky mylný, a že hlavním problémem Skandinávie musí být pohltit miliony migrantů, což samozřejmě sociální systém neunesl, takže se pak mohlo prohlásit, že tento systém selhal. Čili, vytvořím situaci, ve které ukáži, že to selhalo, a předestřu novou vizi. Ale pánbůh zaplať, jestli někdo má vizi, protože v Evropě vizi nemáme, takže se budeme potácet od jednoho břehu ke druhému. A proto hlavním problémem současnosti nebude vize evropské společnosti, ale posílání zbraní pro Ukrajinu, oslavování Ukrajiny a Zelenského. To bude hlavní vize.

Dnešní elita chce zůstat u moci za jakoukoliv cenu, i když půjde většina společnosti do kytek

Martina: A jak dlouho si myslíte, že nám tato vize vydrží?

Peter Staněk: Velice krátce. Podívejte se, co se již děje v obchodech, kde máte vylepené cedule: „Ukrajince neobsluhujeme“, „Ukrajince nechceme“. Demonstrace na podporu Ukrajiny, které se před tím počítaly na tisíce lidí, teď máte v pěti lidech. A netrvalo to ani půl roku.

Martina: Ale tohle všechno je důsledek. Důsledek nastavení ve společnosti, důsledek nepřemýšlení nad koncepcí. Co je toho příčinou?

Peter Staněk: Příčina je prostá. Dnešní elita chce zůstat u moci za jakoukoliv cenu, i za cenu, že většina současné společnosti půjde do kytek.

Martina: Proto jste v jednom rozhovoru řekl: „Proč nás vedou elity na smrt?“

Peter Staněk: Přesně tak.

Elita nepotřebuje někoho, kdo bude pracovat. Umělá inteligence má nahradit miliony otroků, kteří budou zbyteční.

Martina: Jak jste to přesně myslel? Kam nás vedou? Přece i elita potřebuje někoho, kdo bude pracovat.

Peter Staněk: Elita nepotřebuje někoho, kdo bude pracovat. Proto máte čtvrtou fázi průmyslu 4.0 zvanou chat boty, a tak dále, kterou nemusíte přeprogramovávat a které splní všechna vaše přání. Proto je věnována tak velká pozornost umělé inteligenci, protože umělá inteligence má nahradit miliony otroků, kteří budou teď zbyteční. Ale vzpomeňte si na tu prognózu změny přírodního prostředí. To nikomu nedochází, že mezinárodní tým definuje, že maximální časová hranice změny přírodního prostředí je deset let, a u grónských ledovců to dokonce ještě snižují.

Pak je nejvyšší čas připravit společnost na adaptaci, změnit strategii směřování společností, nalézt nový cíl společnosti, ale k tomu musíte splnit tři základní podmínky: První – musíte definovat společný cíl. Druhá – musíte obnovit důvěru. Ale pak přijde třetí podmínka, nejzávažnější – musíte mluvit pravdu, protože pravda vás osvobodí a umožní vám přijmout správná řešení.

Martina: Nemáte tam něco realističtějšího?

Peter Staněk: Jestli tohle neuděláte, pak Evropa skutečně půjde do kytek. Před rokem byl publikován scénář válečného konfliktu v Evropě, ve kterém bylo uvedeno následovné: „V prvních sto hodinách nukleární války zemře 300–340 milionů Evropanů. V dalších sto hodinách války zemře dalších 100 milionů Evropanů. A těch 60 milionů, co tady zůstanou, budou tak rozptýlení po kontinentu, že nebudou vytvářet žádné problémy.“ A nikdo se neozval.

Martina: Dobře, povězte mi tedy: Předestřel jste mi jedinou cestu z toho, to znamená definovat společný cíl, obnovit důvěru a mluvit pravdu, tak se v tom případě musím zeptat: Dá se tato druhá, jaderná verze, jak jste ji nastínil, ještě zvrátit?

Peter Staněk: Nesmíte zapomenout, že to, o čem mluvíme, je zásadním způsobem provázáno s novými zbraňovými systémy a změnou geopolitické orientace. Nové zbraňové systémy totiž znamenají jednu zásadní věc: Doteď byla politika jaderného odstrašování založena na hrozbě nukleární zimy. Jestliže použijete silné nálože, tak na celé planetě vytvoříte neprůchodnost atmosféry, a do šedesáti dnů zahyne všechno, co je rostlinné, zahynou živočichové, a tak dále. Dnes, díky hypersonickým zbraním, a díky rážím, řekněme, padesát kilotun, můžete provést chirurgicky přesnou eliminaci nepřátelských středisek, letišť, řídících bodů, a tak dále, nevyvoláte nutnost nukleární zimy. A kromě jiného můžete ještě použít jiné generace zbraní, například grazer (umělé vyvolání gravitačních vln), anebo laserové, družicové zbraně.

Martina: No, tak zaplať pán Bůh.

Peter Staněk: A to znamená, že nemáte radioaktivní spad. A pak máte ještě druhou věc, a to použití zbraňových systémů zvaných Poseidon, které byly původně konstruované jako jaderné ponorky, mini ponorky s umělou inteligencí (označují se i jako autonomní torpéda), které plavou v hloubce tisíc metrů. Jsou nezachytitelné, spočinou na dně, a čekají na signál. Na těchto ponorkách měly být umístěny 100 megatunové nálože. Ale pak si ruští experti spočítali, že 100 megatunová nálož vytvoří cunami vysoké dva kilometry, které oběhne celou planetu, a udeří také na ruské pobřeží, takže dnešní generace Poseidonu má dvě dvou megatunové nálože. A tato ponorka spočívá na dně, a když přijde povel k odpálení, nestartují žádné rakety, a vybuchnou dvě nálože, které vytvoří cunami vysoké 60 metrů, které spláchne všechno až do hloubky 480 až 600 kilometrů u amerického pobřeží. Krásná věc.

Pro USA je největším ekonomickým konkurentem Evropa. Proto jí chtějí prodávat plyn LNG a další zboží, a až ji vyždímají, bude zbytečná.

Martina: Pane profesore, omlouvám se, že se to pokouším tak trošku odlehčit, protože chci, aby posluchači nezapomněli dýchat.

Peter Staněk: Počítáte a slyšíte stále pozitivní verzi příští války.

Martina: Aleluja… Jsem ráda, že mě šetříte. Mluvil jste tady o tom, jak tady v prvním okamžiku jaderného konfliktu zemře 300 miliónů Evropanů. Cože tak pořád všem leží v žaludku Evropa?

Peter Staněk: Musíte počítat s tím, že pro Spojené státy není největším ekonomickým konkurentem Čína, ale Evropa. Pokud by byla Evropa silná, mohla by si zvolit vlastní strategii, nemusela by být papagájem amerických zájmů, a mohla by dělat svou vlastní mezinárodní politiku. Vychází to z jednoduché doktríny, jděte 15 let zpátky, a vezměte si studii známého politologa Friedmana, který prohlásil jednu zásadní věc, kterou Američané nikdy nesmí dopustit. Nesmí dopustit, aby došlo ke spojení Evropské unie, Ruska a Číny, protože pak by byly Spojené státy odsunuty na třetí kolej. Takže – v této fázi vyždímáme Evropskou unii dodáváním LNG, a vším ostatním, a až ji vyždímáme, pak je pro nás zbytečná, protože těžiště americké politiky se přenáší do tichooceánského regionu.

A tichooceánský region znamená jednu zásadní věc: Proč si nikdo nechce uvědomit, že vytvoření anglosaského bloku, Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, je představou Anglosasů o ovládání světa? A tento systém už máte dávno připravený, je to takzvaná skupina zemí Pěti očí. A asi víte, co je systém Echelon. A družicové informace? A monitorování všech informací? Komise Evropského parlamentu před pěti lety zjistila, že Evropu stálo používání insiderských informačních systémů Echelon 324 miliard euro. Pak byl tento výbor zrušen. Pro jistotu.

Martina: Pane profesore, já si uvědomuji, že třeba náš premiér musí v této hře cítit svou nepatrnost. Ale že třeba nevadí Francouzům, nebo Němcům, že jsou pouze pionem na šachovnici, který má už dopředu stanovený svůj poločas rozpadu?

Peter Staněk: Malá otázka. Když byl v Evropě Trump, tak první zemí, kterou navštívil, bylo Polsko. V Polsku prezentoval strategii Tří moří, kde mělo být Pobaltí, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Gruzie. Všichni si mysleli, že to má vzniknout jako nátlakový prostor vůči Rusku. Ale je také druhá varianta, že to vzniklo jako nátlakový prostor vůči nespokojeným Němcům a Francouzům, a jiným. A teď si vezměte, kdo je největší štváč v Evropě? Německo, Pobaltí, Polsko. Proč udělal veletoč pan kancléř Scholz? Protože je lehce nehmatatelný. A pak, když se bavíte s německými kolegy, dostanete zajímavou odpověď: „My čekáme na nového sjednotitele.“ A drobná poznámka amerických expertů publikovaných v The National Interest: Jestliže Německo bude vydávat na obranu dvě procenta HDP, a umístí tam 100 miliard euro na vyzbrojení bundeswehru, tak německá armáda bude neporovnatelně větší než jakákoliv evropská armáda – a stačí přemalovat kříže na jiný kříž.

Zůstanou jen ti nejhloupější z hloupých, protože se nebudou na nic ptát, a budou ochotni plnit jakékoliv příkazy

Martina: Pane profesore, vy jste dneska hustý.

Peter Staněk: Ne, nejsem hustý. Já vám cituji pouze dokumenty, které publikovaly některé analytické instituce ve Spojených státech. A stejně vás vyděsil projekt nukleárního holokaustu. Musím vás uklidnit: První plán Dropshot vznikl koncem 50. let. Druhý plán byl modernizován v 80. letech. Třetí plán je teď, a podstatou tohoto plánu je změna válečné strategie tak, že nechcete obsadit území protivníka, ale chcete protivníka vymazat z povrchu planety.

Martina: Pane profesore, kdo tady tedy vlastně ještě má zůstat?

Peter Staněk: Řekl bych, že ti nejhloupější z hloupých, protože se nebudou na nic ptát, a budou ochotni plnit jakékoliv příkazy.

Martina: Pane profesore, když se podívám na to, co jste říkal o Ukrajině a o Rusku, tak jak tedy tento konflikt čtete?

Peter Staněk: Podívejte, někdo osm let dává nabídky na to, aby se všechno vyřešilo mírovou cestou, žádá oboustranné záruky bezpečnosti přesně podle Astanské dohody a Istanbulské dohody, a žádá, aby bezpečnost byla oboustranná. A jiný se rozšiřuje, prohlašuje, že jestliže postaví raketovou základnu u našich dveří, tak to nemůžete chápat jako akt agrese, ale že je to akt bezpečnosti i pro vás, protože ty rakety vás vyhladí, a budete spokojeně mrtví, takže je to vlastně pro vaši bezpečnost. A protože si musíte pamatovat vyjádření pana prezidenta Putina, že v případě, že bude ohrožena celistvost ruského státu, a budou ohroženy vitální vlastnosti ruské společnosti, cítí se oprávněn použít jakýkoliv prostředek na vyřešení bezpečnosti. Tak máte odpověď. Ale bohužel je to realita.

A druhá věc. Pamatujete vietnamskou válku? Vietnamská válka kromě zástupné války mezi Ruskem a Spojenými státy plnila jednu zásadní funkci – střelby, zkušební polygon nových zbraní, kde se odzkoušely, a pak se masově nasadily do armády, a tak dále. Nikdy vás nenapadlo, jestliže znáte ruské zbraňové systémy, proč jsou nyní použity na Ukrajině, nebo proč jsou použity pouze v některých výsečích, například TOS 1-4 Solntsepyok (raketomet), používající termobarické střely, ale nepoužijí zařízení zvané Moskva 1, Voroněž 1, a Murmansk 1, a podobně? Jedenkrát ho použili – teď, a vypnuli všechna elektrotechnická zařízení na půlce Ukrajiny. Ale zařízení, které bylo namontováno v Kaliningradě, má dosah 6000 kilometrů, takže to můžete vypnout až k atlantskému pobřeží. A jestliže to vypnete, pak vám nefunguje nejenom mobil, internet, GPS, ale nefunguje žádné elektrotechnické zařízení. Vzpomeňte si na Defender, a na jednu americkou fregatu, které vypadly všechny zbrojní a jiné systémy. Nejlépe to vyzkoušíte v bojových podmínkách, není-liž pravda?

A kromě jiného neopomeňte, prosím, že ve východní části Ukrajiny žijí milióny Rusů, kteří rozhodnutím ukrajinské vlády ztratili právo nazývat se Rusové, nesmějí používat ruštinu, jako svůj jazyk, měli se stát Ukrajinci, a tak dále. Divíte se těmto Rusům, že se rozhodli povstat proti majdanské vládě? A další, poslední drobná otázka: Jak je rozdělen průmysl na ukrajinském území? Všechno na východ od Kyjeva, Donbas, a tak dále, je průmyslové, a všechno na západ od Kyjeva je pouze zemědělské území, včetně dvanácti tepelných elektráren, které nemají pro koho vyrábět. Proto vznikla idea vodíkové dálnice, čili vyráběli by elektrolýzou vodík, a transportovali by ho potrubím přes Slovensko, Česko do Německa. A Německo, což je známo, má rozvinutý projekt vodíkových lokomotiv, a tak dále.

My jsme na ústavu dělali několik studií na účinnost sankcí, a všechny potvrdily, že sankce neměly vůbec žádnou účinnost, a naopak podpořily stát, který měl být sankcemi zasažen. A dopad na ty, kteří tyto sankce udíleli, byly třikrát větší než na ty, koho měly zničit.

Martina: Kdy jste dělali tuto studii?

Peter Staněk: Tyto studie se dělali před pěti a dvěma lety.

Česká elita posílá do Ruska tanky a transportéry, ale vůbec se nezeptala občanů. A co když budou Češi zataženi do války proti Rusku, protože to ruská strana bude brát jako válečný akt vůči Rusku?

Martina: Protože v tuto chvíli můžeme říct, že sankce mají smysl, pokud donutí zemi, proti které jsou namířeny, změnit chování, což se tedy nestalo, a pokud země, které uvalují sankce, nepoškodí víc než sankcionovanou stranu.

Peter Staněk: Což se stalo. Kancléř Schröder kdysi prohlásil jednu krásnou větu, kterou by měly dnešní evropské elity mít vepsánu do mramoru: „Evropská unie bez ruských surovin a spolupráce nepřežije. Rusko bez Evropské unie přežije úplně pohodlně.“ Všichni mluví o plynu, ropě, ale víte, že nebudete mít na čem převážet zboží, protože většina palet se vyrábí ze dřeva, které pochází z Ruska? Rusko nezakázalo vývoz dřeva, pouze ho omezilo na jeden jediný hraniční přechod, který je ve Střední Asii. Ale neomezilo vývoz dřeva. Druhý paradox: Co vám říkají umělé safíry, bez kterých neuděláte ani iPhone, neuděláte nic? Ale 70 procent umělých safírů produkovala Ruská federace. Další zvláštnost: Na výrobu plochých obrazovek a ostatních věcí potřebujete speciální frakované plyny ze zemního plynu, jako je neon a další. Na Ukrajině existovaly dva podniky, jeden byl v Azovstalu, a druhý v Oděse. Azovstalský je zničen, a Oděsu Rusové vezmou v průběhu několika dní. Kdo bude dodávat tyto plyny? Ale zároveň jsem sám byl svědkem toho, jak Putin otevřel první provoz obrovského podniku na Amuru, který produkuje 20 miliónů tun ročně, a až bude celý podnik v plném chodu, tak bude produkovat 70 miliónů tun těchto vzácných plynů. Připomínám, že ve Spojených státech jsou čtyři podniky, kde je roční produkce 15 miliónů tun.

Martina: Dobře, ale proč by tedy Západ, což je 14 až 15 procent obyvatel světa, uvaloval sankce na Rusko? Proč by podstupoval tuto mission impossible?

Peter Staněk: Protože je to přesně to stejné, co teď vidíte ve Finsku. Všichni z vládních orgánů mluví o tom, že musí urychleně vstoupit do NATO, ale když se ptáte obyvatel, tak všichni říkají, že „musí být referendum, protože my do NATO nechceme“. Ale jak je možné, že to ta elita udělá? Jak je možné, že vaše elita dělá kroky, a vůbec se neptala, jestli budou čeští občané zataženi do války proti Rusku? Ale vy tam posíláte tanky, obrněné transportéry, opravujete poškozenou techniku a podobně. A co když to ruská strana bude brát jako válečný akt vůči Ruské federaci ze strany České republiky? Ptala se elita občanů České republiky? A poslední otázka. Proč se to děje? Protože dnešní elity vůbec nehájí zájmy Čechů, Slováků, Němců, Francouzů a podobně, ale hájí zájmy – kdybych byl cynický – amerického establishmentu.

Martina: Proč?

Peter Staněk: Protože Amerika potřebuje pomocníka. A proč ještě například nepadlo euro? Protože Amerika potřebuje ve válce proti jüanu a rublu pomocníka, a tím bude euro, které ale bude v podřízené pozici.

Elity dělají pouze to, co jim dovolí národy

Martina: Dobře. Znovu se ptám: Proč by to dělali? Co jim za to slíbili? Euro bude v podřízené pozici. Evropa bude v podřízené pozici a může se ocitnout ekonomicky a sociálně úplně na kolenou. Tak proč by to naše elity dělaly?

Peter Staněk: A proč by to neudělaly, když je vůbec nezajímají potřeby a názory českých občanů? Ale bohužel počítají s tím, že čeští občané jsou natolik hloupí, aby je zvolili. Pamatujte! Jedna zásadní preambule: Všechny elity dělají pouze to, co jim dovolí národy. A jestliže národy skloní hlavu, a říkají: „Co máme dělat? Tak neuděláme nic. Ať si to řídí. Ať si vládnou.“ Takže máte přesně ten stav, na který jste chtěla odpovědět.

Martina: Přeci jenom se mi o těch politicích nechce uvažovat jako o nějakém úplně jiném živočišném bezcitném druhu.

Peter Staněk: Paní Kociánová, berte to prostě tak, že buď to mají od přirození, nebo to mají od zaplacení. A nejhorší je případ, když to mají od obou. A to je dnešní případ.

Martina: Bavíme se o Česku. Jak je na tom Slovensko?

Peter Staněk: Stejně. Jsme bratrské národy a jsme v tomto stejně.

Martina: To znamená, že si o tom, že se uvažuje o odstřihnutí od ruského plynu a ruské ropy, přestože jsme na ruském plynu úplně závislí, myslíte, že to je součást nějakého plánu?

Peter Staněk: Odpověď je jednoduchá: Za prezidenta Obamy začali těžit plyn frakováním. Obama nařídil, aby pro obyvatelstvo, ale i pro podnikatele, klesla cena energetických médií o 40 procent, což znamenalo výrazné oživení americké ekonomiky po krizi 2008 až 2013. A v Evropě? Bude to skvělé. Čechy budou dostávat norský plyn přes Pobaltí, Polsko, Německo do Čech. A budeme dostávat slovenský plyn, a odstřihneme se od ruského plynu. Drobná poznámka: Pokryjeme tím pouze třetinu spotřeby, ale o zbývajících dvou třetinách nemluvíme. A decentně se mlčí o ceně tohoto plynu. Ano, budete používat argument, že přeci Bulhaři dostávají LNG plyn, který je levnější než ruský plyn.

Martina: Možná mají moře. Ne?

Peter Staněk: Ne. Nikdy jste neslyšeli o tom, jak Tesco zlikvidovalo všechny drobné prodejce potravin? Nejdřív přišli s dumpingovými nízkými cenami a vymazali všechny drobné prodejce. A pak zdvihli ceny na dvojnásobek, protože už nebyl nikdo, kdo by jim konkuroval, protože Tesco má za sebou finanční štít. A to se stane i teď. Jestliže budete mít tento plyn, tak jak to podle propočtu vychází? Bude o 40 procent dražší než ruský plyn. Tak, jak budete konkurenceschopní? Budou vaše výrobky, u kterých budete muset navýšit produkční náklady o 30, 40 procent, protože poroste elektřina, dopravní náklady, plyn, ještě vůbec konkurenceschopné? Bude vaše Mladá Boleslav schopna vyrábět automobily, které někde prodáte? Nebo se Wolfsburg rozhodne, že jste příliš drazí, a zavřou vás?

Spojené státy mají poslední dva roky, 22 a 23, na to, aby zvítězily nad Ruskem a Čínou. Pak budou odsunuty do podřadné pozice.

Martina: Pokud slévárny, a podobně, pojedou na o 40 procent dražší plyn, tak asi moc konkurenceschopní nebudou.

Peter Staněk: A máte odpověď. Pochopte, že dnešní doba již není dobou o ekonomických otázkách, ale je to doba, která směřuje k novému geopolitickému rozdělení planety. To znamená, že k původnímu seskupení BRIC, tedy Brazílie, Rusko, Indie, Čína, se připojila Jižní Afrika, a teď o vstup požádal Írán, Pákistán, Indonésie, Argentina. Tak jak velká bude síla tohoto gigantického bloku? Neodsune celou Evropskou unii a Spojené státy do druhořadé pozice? A co takhle, kdybyste věděla o tom, že toto seskupení vytvořilo Banku pro obnovu a rozvoj se vstupním kapitálem bilión dolarů, z kterého se financují všechny energovody, které se budují po celé Asii? Všechny ty plynovody, které povedou přes Afghánistán do Pákistánu a Indie, umožní využívat obrovské zdroje v Afghánistánu, a všechny tyto obrovské energetické toky povedou do Číny a dalších zemí. To znamená, že vzniká obrovský asijský blok, který odsune všechny nepodstatné části planety do jiné pozice.

Martina: Jak si budou v tomto novém rozložení, které jste nastínil, vést Spojené státy?

Peter Staněk: Spojené státy se dostávají do situace, kterou bych vám nastínil podle materiálů, které ve Spojených státech produkovaly dvě klíčové organizace, tedy RAND Corporation, a Trilaterální komise, které publikovaly materiál, podle kterého zůstávají poslední dva roky, kdy je možnost se pokusit o vojenské vítězství nad Ruskem a Čínou – a pak budou Spojené státy odsunuty do druhořadé pozice. Jde o roky 22 a 23. Jistě jste viděli program reformy flotil amerického námořnictva, který byl schválen Kongresem, podle kterého v průběhu deseti let klesne funkční schopnost amerických flotil na úroveň 20 procent dnešního stavu. Postavení nových lodí, jako Zumwalt, je největší katastrofa, která postihla americkou flotilu. Jsou neopravitelné, nefunkční, nemůžou plout dál, než 1000 mil od vlastních opravárenských základen, a v případě poruchy musí být odtaženy, protože jsou neopravitelné.

Martina: A to znamená, že čas se krátí. Proč by ale Čína čekala na to, až Spojené státy třeba zaútočí? Čína může Spojené státy zlikvidovat lusknutím, protože vlastní takové množství …

Peter Staněk: Pochopte, svět je dnes v zajímavé situaci. Dráždíte svými sankcemi a svým stupidním uvažováním největší nukleární mocnost na planetě. Má to smysl? Nebo je tady jedna jediná otázka: Víme, že ke konfliktu dojde, ale pro historii musí být oficiálně tím prvním, kdo stiskne knoflík, druhá strana. Viníkem příštího holokaustu musí být Rusko, ne Spojené státy.

Tajak každy rok, aji letos na počatku červenca se par synku zebralo, nechalo za sebu totalitni opatřeni českeho establišmentu, sedlo na kola a zmizelo ze země, kde se musite po desate doprošovat, aby vam dali pivo.

Ostrava ma pro cestovatele skvělu polohu, bo jak sednete do vlaku, možete se vybrat, jestli za štyry hodiny vystupite v Plzni, Bratislavě, Košicach nebo Varšavě. Kdo vydrži sedět ještě o tři hoďky vic, može vystupit v Gdaňsku, starem německem městě na Baltu, anebo tajak my v Brestu litevskem, toho času pod spravu plešateho traktorysty z Běloruska.

Vydali zme se podel řek Bug a Visla zpět do Ostravy a skoro 600 kilaku zme čuměli jak surikaty z fijalove vlady.
Infrastruktura ve špičkovem stavu, ve městach pohoda, všecko funguje, žadne rozkopavky jak v Porubě. Lidi přijemni, ubytka za tři kila na osobu, žradlo ve špičkove kvalitě a dokonjce aji to pivo se už Polaci naučili vařit (ještě se ho nenaučili čepovat, ale to je tak asi jediny nedostatek, kery zme na cestě od běloruske hranice do Ostravy zaznamenali).

Člověk se až stydi, když srovnava plna naměsti bavicich se Polaku v Tarnově, Krakově, Katowicach a mnoha jinych malych městečkach, s mrtvolnu atmosferu zatuchleho fijaloveho Česka.
Nevim, kere německe hovado to prohlasilo, že Česi si neuměju vladnut a všecko rozkradu. Nevěřil sem temu. Když se ale podivam, jaky pokrok zrobilo zaostale Polsko za poslednich dvacet roku, začinam mět pocit, že stary Břežinsky měl pravdu, když navrhoval, že Česku by se v konfederaci vedene Varšavu žilo lepe…

Ladik Větvička, hlasatel polštiny, Terespol

Martina: Vy jste říkal, že nemůžete tady nikdy nikomu, kdo nejedl guláš, vysvětlit, jak chutná guláš. Ale je tady ještě jiná stránka věci. Vy víte, jak chutná guláš, ale nevíte, jak chutná guláš mně. A já to říkám proto, že se zdá, že vy hovoříte o totalitě, ale mnoha lidem chutná ta totalita jinak. Ona jim vlastně chutná.

Ján Baránek: Ano. Protože jsou naivní.

Martina: Řeší za ně věci.

Ján Baránek: Ano. Samozřejmě. Totalita je pohodlná. Však za komunismu, kdyby byly peníze, ale nebyly, tak by to bylo přece pohodlné. Oni vám v podstatě rozhodli, kam jet v létě na dovolenou – to prakticky rozhodovali za vás. Vy jste tady připomněla, když jsme zahajovali tuto relaci, že prosazuji přímou demokracii. To je u mě taková novinka. Já jsem byl odpůrcem referenda, z různých důvodů, teď to tu nebudu rozebírat. Ale covid tento můj názor změnil, protože v době covidu jsem si uvědomil, když jsem viděl tu masovou lehkomyslnost, že jediné, co je schopné rozhodnout tento spor, jakým směrem se máme dát v době pandemie, je provést referendum. I když pro mě hloupá většina vybere, že chce být dvacetkrát očkovaná, já se s pokorou tomu podřídím, a musím si potom říct, bohužel takoví jsme.

Martina: Opravdu?

Ján Baránek: Nepodřídím se, že se nechám očkovat. To ne. Já se nedám očkovat, ale podřídím se tomu, že oni to chtějí. A když to bude 70 %, tak přestanu bojovat, protože potom já se dostávám do pozice fašisty, který svůj menšinový názor bude vnucovat většině.

Nepohodlné názory jsou znovu kriminalizované. Je tam rozdíl mezi protektorátem anebo proti komunistům? Jaký a v čem?

Martina: Pane Jáne Baránku, několikrát jste zmínil slovo fašismus v souvislosti s tím, co se dělo za covidu. S tím, jak vy říkáte: Moje generace neomylně objevuje totalitu. Máme ji tu znovu. Není to červené ani hnědé. Je růžová, oranžová a mění barvy jako chameleon. Má barvy duhy. Ale mnoho lidí srovnává to, o čem vy mluvíte, se situací právě s německou okupací, nebo s komunismem. A říkají si: „Jakápak totalita? Pořád ještě můžete mluvit a nejdete do vězení. Můžete cestovat, kam chcete. A dokonce, když už to tady nebudete moct vydržet, tak se prostě můžete odstěhovat, kam chcete. Tak jakápak totalita?“

Ján Baránek: Ta totalita má různé projevy. A ty argumenty, které jste interpretovala od těch, kteří o tom mluví, jsou nepřesné, protože nemůžu cestovat, kam chci. Protože když jsem neměl covidpas, tak jsem nemohl ani do Maďarska. Ani do Rakouska. A teď s těmi názory. To je krutý omyl. Vždyť my máme spektrum názorů – a jsou kriminalizované. V současné době… Nebo za covidu byly pouze filtrované názory. Když jste – řeknu příklad – Luc Montagnier, ten už zemřel, on byl i spoluobjevitel viru HIV. On byl také filtrovaný mainstreamem, Protože si dovolil zpochybnit očkování a dovolil si říkat, že v tom viru covidu jsou náznaky sekvence viru HIV. Například. Takže ta filtrace byla už i v té době. Ale postoupili ještě výš – a dnes už kriminalizují. Já když dnes řeknu, například, jako soudce Harabin, že on chápe motivaci, proč Putin vstoupil na Ukrajinu, že on by udělat to samé… Začal být kriminalizovaný. Je tam rozdíl mezi protektorátem anebo proti komunistům? V čem je ten rozdíl? Vždyť já jsem také chodil na výslechy za podobná prohlášení. Protože jsem zpochybnil oprávněnost sestřelení korejského letadla sovětskými vzdušnými silami nad Sachalinem. Nebylo to zpochybnění totální, ale já jsem nevěděl, zda doopravdy tam byla ta výzvědná zařízení. Na tom letadle nebyla. Já jsem zpochybil z hlediska humánního tuto akci. A také jsem byl kriminalizován. Takže jaký je v tom rozdíl? Už v tom přestává být rozdíl. To oni tvrdí hoaxy, pokud tvrdí, že v tom je rozdíl.

Martina: Vy jste velmi kritizoval třeba mazání účtů na sociálních sítích. A vzpomenu třeba smazání, zmizení vašeho rozhovoru s doktorem Torökem, ale třeba jste vzpomínal také případ, který je, myslím, že si mohu dovolit komentář, ale je alarmující, kdy profesor Martin Kulldorff z Harvardu, spoluautor Barringtonské deklarace, jeden z nejcitovanějších epidemiologů a takzvaný biostatistik, tak Twitter ho cenzuroval, označil jeho výroky, že ne každý potřebuje vakcínu proti SARS Cov 2 za zavádějící. A pravděpodobně nikdo z lidí, kteří ho cenzurovali, tak neměli v daném oboru ani zlomek jeho erudovanosti. Řekněte mi, máte vysvětlení, kde se to tady s tím covidem nejviditelněji vzalo? A když říkám to, tak tím myslím potřebu cenzurovat nepohodlné názory. Upřednostňovat nezjišťování pravdy. Nepídění se po tom, kde tkví podstata věci? Kde se to vzalo? A bylo to tady podle vás už před covidem?

Ján Baránek: Bylo. Samozřejmě, že bylo. Bylo to v tom, co jsem nazval kulturní válkou. Bylo to filtrování informací. Zas odbočím. My jsme svědky, když mluvím o kulturní válce, protože toto je součástí například, když měníme obsah slov, což je velmi nebezpečné. Používáme na některé skutečnosti eufemismy. Nemusíte se mnou souhlasit, ale jak jsem říkal, já jsem katolík, a pro mě je potrat zabití. Ale my použijeme eufemismus, jako umělé přerušení těhotenství. No, přerušení, přerušení je něco, co může potom pokračovat. Takže to je ten eufemismus. Ale já se hned dostanu k odpovědi na vaši otázku. A takových eufemismů používáme více. Například jako potrat. Slovo potrat jsme nahradili slovním spojením reprodukční právo, což je skoro na úrovni lidského práva. A jedna z věcí, kterou ono dělají, je to, že míchají hierarchii práv. A lidé si to neuvědomují. Máme přirozená lidská práva, která jsou vám nezcizitelná. My tvrdíme, že nám jsou dána Bohem. A jsou nezpochybnitelná. Potom máte lidská práva, která jsou zakotvena například v Chartě OSN, která vychází z těch přirozených lidských práv. A potom tu máte další práva, která už máte ad hoc – například v Čechách máte právo na registrované partnerství. U nás to právo není. Nebezpečí je v tom, že tyto práva se snaží dát na úroveň lidských až přirozených práv. A to vidíme v těch hnutích, které začaly působit ve Spojených státech. Tam to začalo tedy feminismem. Ale když se to dostane do toho, že systém je takto nastaven? To vyplývá z teorie systému z fyziky. Když ten systém je špatně nastavený, tak zkolabuje. A platí to i ve společenských vědách. Všechno, co platí v přírodě, platí i ve společenských vědách, protože my jsme součástí tohoto systému. A vidíte, že to zkolabovalo. A nakonec to zkolabovalo tak, že Američani si zlikvidují lehkou ženskou atletiku, protože tam pustí gender. S hrůzou jsem si přečetl, že německá fotbalová asociace připustila transgender do německého fotbalu. Nic už nebrání tomu, aby se jedenáct šílenců, chlapů, dohodlo, že my se cítíme jako ženy a jdeme hrát ženskou ligu. To jsou projevy kolapsu toho systému. Tento systém zkolabuje. No, ale vy jste se ptala… Na co jste se vlastně ptala?

Komunistický plán na rozložení kapitalistické společnosti se dnes naplňuje a my to přijali, že je to vlastně super. Jaký důkaz debilizace ještě chcete?

Martina: Ptala jsem se vás, jestli jste pochopil, kde se vzala ta touha cenzurovat nepohodlné názory? Potlačovat je a nezjišťovat.

Ján Baránek: Nepochopil jsem to. To je totiž něco… Vy jste to pochopila, když jste studovala historii? Vy jste pochopila ty aktivisty v čínské kulturní revoluci? Kteří dělali takové věci, že se studenti rozhodli popravit svého profesora? A oni to dělali ostentativně. Vozili ho na voze hanby. A aby tam nemohl křičet, tak mu otevřeli průdušnici, vybrali mu ji a dali mu tam železnou rourku, aby neumřel po cestě, aby byl schopný dýchat. Vy jste to pochopila, proč to dělali?

Martina: Ne.

Ján Baránek: Ani já.

Martina: A vy říkáte na Slovensku: kulturní válka.

Ján Baránek: Kulturní válka je v západní civilizaci.

Martina: Má to spojitost s kulturní revolucí v Číně?

Ján Baránek: Ne. Pouze ideologicky.

Martina: Ano, tak jste to myslel.

Ján Baránek: Ano. U nás tato kulturní válka vychází z frankfurtské školy, která se odehrává v západní civilizaci. Já bych chtěl upozornit tímto na projev senátora Herlonga mladšího v americkém Kongresu v roce 1962, v lednu. Ten jeho projev se dá dohledat v Kongresové knihovně. A v tom projevu, který je tedy archivovaný, on uvedl svých více jak 46 bodů, a tyto body hovoří o tom, že Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu v 50. letech, ještě za Chruščova, rozeslal spřízněným stranám po celém světě teze, jak rozkládat – a nyní dobře poslouchejte – jak rozkládat kapitalistickou společnost. A mezi tím bylo: podpora homosexuality, podpora pornografie, zpochybňování tradičního modelu rodiny. Dále tam bylo ovládnutí médií. Ovládnutí filmového průmyslu. Internet tehdy nebyl. Zpochybňování víry, vyznání. Podpora vzdoru dětí vůči rodičům a poslušnosti vůči školám. Jednoduše to, co se nám komunisté snažili dát jako něco, co nás rozloží, jsme přijali, jako že je to cool, že to je super. A když nic jiného, toto každého musí přesvědčit o tom, že jsme debilové. Že jsme zdebilizovali. Protože oni to dobře věděli. Oni to dobře věděli, co nás rozloží. Tak vycházeli i z frankfurtské školy. Vycházeli nakonec i z Marxe. Na toho Marxe mám také stopu. Řeknu vám příklad. Za Lenina ještě se snažili aplikovat Marxovy a Engelsovy myšlenky o rodině, a málo kdo ví, že například Lenin žil nejen s Naděždou Krupskou, ale i v jedné domácnosti i s Kollontajovou. On byl moderní rodina. Chtěl překonat kapitalistický model tradiční rodiny, tak Lenin žil v tomto trojúhelníku.

Martina: Já bych to viděla možná jednodušeji. Viděl jste na fotce Krupskou?

Ján Baránek: To ano. To máte pravdu, nebo aspoň tak nějak vypadala. Ono to nakonec dopadlo tak, a to není hoax, to se dočtete. Říkám pravdu. No, akorát té Krupské to potom jaksi tento model rodiny… Asi se jí nechtělo dívat se na souložícího Lenina s Kollontajovou, tak potom Kollontajovou z domácnosti vykopla a Lenin ji potom poslal, myslím do Švédska, jako velvyslankyni. Nevím, nerad bych si vymýšlel, myslím, že do Švédska to bylo.

Martina: Jenomže když…

Ján Baránek: Když víte, že to nefunguje… a to do nás chtěli vnutit. A my, jako idioti, jsme se toho chytili. A teď je to cool. Teď je to skvělé mít… Prý homosexuálové budou mít kluka, adoptovaného. Tak kde jsme?

Martina: Jenomže, když vy řeknete o Herlongově projevu, když řeknete o sdílené tříhlavé domácnosti Vladimira Iljiče Lenina, tak přestože se třeba mnohé dá dohledat, ten Herlongův projev neznám, přiznávám, zkusím se po něm podívat. U nás se tomu teď říká, myslím tím v Česku: šíření konspiračního narativu. A je úplně jedno, jestli to můžete dohledat, nebo nemůžete dohledat.

Ján Baránek: Ale já vám to řeknu, už jsem o tom mluvil. Já mám pravdu.

Slovenština ani čeština nemají stupňování takové, abych dokázal popsat hloupost některých našich politiků, protože máme pouze hloupé, hloupější a nejhloupější. Ale ještě mi chybí sedm stupňů.

Martina: A on to hlavně nikdo, nebo nemnoho lidí dohledávat bude.

Ján Baránek: Já mám pravdu. Vy víte, že mám pravdu. Vy víte, že vy máte pravdu. A na to vám řeknu zase další příklad. Teď už z historie. Je to nejlepší, protože je to uchopitelné. 40 let jsme věřili, že Katyň byla práce divize SS. A jakýkoliv jiný názor byl hoax. A já jsem si to prověřoval, dokonce četl knihy amerických autorů v době komunismu, že dospěli k názoru, že to byly divize SS. A najednou přišel Gorbačov a uvolnil materiály – a zjistili jsme, že největší hoax druhé světové války je pravda. Že to bylo NKVD a že ty vyšetřovací komise, které tam dvakrát Němci poslali – hlavně tedy Himmler, ale i Goebbels potřeboval a využil to propagandisticky –, že měly pravdu, že to Němci nemohli být. Tak jako mnoho faktů dnes z ukrajinsko-ruského konfliktu. Když vám někdo řekne, že toto nemohli být Rusové, je to hoax. Takže jinou odpověď vám nedám. Když je někdo zaslepený anebo je placený za to, aby prosazoval tento názor… Anebo, vy jste se mě ptala na to, a já jsem řekl, že nevím, jak mám odpovědět. No a druhá odpověď je tato: Když jste ideologicky zaslepený, tak je to iracionální. Myslím kulturní revoluce v Číně, to studentské hnutí a rudé brigády anebo když si vezmete Kambodžu. Ale druhá věc, když jste za to placení, nevím teď, která možnost je horší. Když jsem mluvil o korporátním fašismu – určitá část těch médií byla zaplacená, a část byla tak hloupá. Protože já si o našem premiérovi například, nemyslím, že je zaplacený, on je tak hloupý. On je chudák tak jednoduchý, takový symplicitní. Já jsem ho někde nazval symplicius symplicisismus, protože tak to je. Znáte to, takový jednoduchý z nejjednodušších.

Martina: Vystupňované.

Ján Baránek: Ano. Víte, slovenština ani čeština nemají to stupňování takové, abych dokázal popsat hloupost některých našich politiků, protože máme pouze hloupé, hloupější a nejhloupější. Ale ještě mi chybí sedm stupňů. Vy se smějete? Já vám řeknu příklad. Ministr životního prostředí Budaj, dobře ho znáte. Prosím vás pěkně, jak může ministr životního prostředí v přímém přenosu v televizi říct, že medvěd je vegetarián, a tím pádem nemůže zaútočit na člověka?

Martina: Možná viděl dokument o pandách, a tak si to nějak vztáhnul?

Ján Baránek: Jistě, pandy a bambusové výhonky běžně na Slovensku rostou. A on úplně s plechovým ksichtem tohle prohlásí. Kdyby toto můj nejmladší syn řekl na základní škole, tak mu dám stokrát napsat, jak se dělávalo, ne abych ho týral, ale aby si to zapamatoval. Tak mu dám stokrát napsat: Medvěd je vrcholový predátor – všežravec. A teď ta 25letá novinářka, která v životě medvěda neviděla, myslí si, že medvěd je fialový, jako kráva Milka je fialová. Ona na to kouká a ona mu to asi uvěří? A my takhle debilizujeme. My takhle zjednodušujeme. Protože je to ministr životního prostředí. Druhý den měl odejít. A říct: Promiňte, jsem hlupák a vracím se do té kotelny, ve které jsem byl za komunistů. Ano. Co jiného s takovým člověkem? Řekněte mi, protože on tvoří zákony, a když on si vezme jako paradigma svých zákonů, že medvěd je vegetarián, a od toho odvozuje x výstupů, proč toho medvěda je třeba chránit, protože není přemnožený a ti medvědi nám tu zabíjí lidi, tak co s takovým člověkem? Nemůžete trestat. Neexistuje trest za hloupost.

Pokud nemáte kritické myšlení, váš pud sebezáchovy zůstane na úrovni instinktů. Ale to jste potom jako zajíc anebo puma anebo ploštice.

Martina: Vy jste rozdělil tento typ politiků i novinářů na asi dvě základní kategorie: „sprostý“, to znamená jednoduchý, hloupý – a placený. A já ponechám vaši řečnickou otázku – – co z toho je horší – viset v vzduchu, že to si každý může zodpovědět sám. Někomu může připadat sympatičtější ten placený, protože to znamená, že má aspoň fištrón. Někomu naopak to může připadat jako větší zmrzačení ducha. Ale pojďme se podívat na jinou věc. Přeci ještě pořád funguje hlavní pud u člověka. Pud sebezáchovy. A když se od medvědů, kteří nás také mohou napadnout, pokud jim zkřížíme cestu, když mají třeba zrovna mladé, dostaneme k tomu covidu. Tak my jsme přeci od začátku nevěděli, co je covid zač. Nikdo z nás to netušil. Sbírali jsme informace. S obavami jsme sledovali, jaké další přijdou. Ale najednou, přestože jsme stále neměli jasno, a určitě neměli jasno ani ti politici, ani ti novináři, tak najednou vznikla jakási jednotná fronta, která zabraňovala zkoumat, co covid je vlastně zač a jaké postupy proti němu jsou účinné a neúčinné. A to je přece opravdu ohrožení svých rodin, svého života, své svobody. Řekněte mi: Přestal fungovat tedy pud sebezáchovy u těchto lidí?

Ján Baránek: Když přestane fungovat kritické myšlení, to je přímo propojené s pudem sebezáchovy. Pokud vy nemáte kritické myšlení, váš pud sebezáchovy zůstane na úrovni instinktů. Ale to jste potom jako zajíc anebo puma anebo ploštice.

Martina: No, ale to by byl aspoň ten pocit sebezáchovy. A on nebyl.

Ján Baránek: U těch instinktů to funguje tak, že když… Když teď půjdete ven a podíváte se nahoru a vidíte, že na vás padá meteorit, tak uskočíte. Automaticky. Anebo když po vás někdo vystřelí šípem, tak se nstinktivně předkloníte. Ale toto je trochu sofistikovanější, co vy říkáte. To je ta nadstavba, o které jsem mluvil: Proč? Kde oni ztratili schopnost kritického myšlení. Jim stačí, že jim někdo řekne, že je to smrtelná hrozba. Víte, já jsem tehdy procitnul. Já jsem zjistil, že něco je špatně. Když jsem zjistil, že někdo pro mě chce zajistit silou dobro. A to ve mně vzbuzuje podezření. A že mi to chce takovou silou dát, až je to trestné. Když já to dobré nechci.

Martina: Ty nevíš, co je pro tebe dobré.

Ján Baránek: Takže pod hrozbou trestu si můžeš udělat dobře. A v tu chvíli vám zasvítí veliká červená. Toto byli komunisti. Komunisti vám tak chtěli dopřát, té pracující dělnické třídě, že nás kriminalizovali, jestli si to jejich dobro nevezmeme.

Martina: No, ale to mi vysvětlete. Dobře. Zmínil jste komunisty. Mnoho zemí tady ve středu Evropě má komunistickou zkušenost. Slovensko, Maďarsko, Rumunsko….

Ján Baránek: Východní blok.

Martina: Ano. Východní blok. Ale pak jsou tady země, jako Německo, Rakousko, Británie. V tomto případě vzpomenu třeba Izrael, který z logiky věci tuto zkušenost mít vůbec nemůže. A přesto v postoji vůči covidu a v očkovací politice postupovali v podstatě jako podle jednotného manuálu.

Ján Baránek: Přesně. Podívejte se, co říct. No, když to mňouká a chytá to myši, no tak to není korytnačka.

Martina: Želva. Překládám.

Ján Baránek: Ano. Želva. Bude to kočka. No tak, a když je to tak, jak říkáte, a my víme, že to tak je, tak to bude asi centrálně řízené. A já jsem velmi skeptický. Já všechno prověřuji. Ale když je to takto, tak je to takto. Je to jeden mustr a musí to někdo řídit. A teď si řekněme, kdo? A už jsme ve sféře konspirací, hoaxů a té komunistické Katyně. Je to WHO? Je to Gates? Je to Davos? Jsou to ilumináti? A tak dále. A tak dále. Já se chci vzepřít této myšlence. Velmi se jí vzpírám. Protože pro mě to je doopravdy sféra takových těch opravdu konspirací, ale události, ne lidé, ale události a komparace mě tlačí postupně k názoru, že za tím něco bude. Dobře. Nazveme to Velký reset. Je to součást toho plánu? Je vážně pravda jedna zlatá miliarda? Je to pravda? Je to hoax? Odmítám věřit na filozofii zlaté miliardy, ale já vám neodpovím, protože opakuji: Já jsem skeptik. Já jsem silný skeptik. U vás bych byl v tom klubu skeptiků Sisyfos. Ale jak jsem říkal už na začátku, když to mňouká a chytá to myši, no tak želva to nebude. Nebude to ta želva, a mě se to strašně začíná podobat na tu kočku. Není to želva. Doopravdy je to ta kočka. Ale asi potřebuji, jako skeptik, více času na to, abych mohl uvěřit tomu, že to ta kočka je. Ještě nějaké ty myši musí přinést, protože jak mám uvěřit tomuto, potom co mění celé vnímání? I moje vnímání podstaty společnosti, ve které žijeme, a kam směřujeme? A přistoupit na něco takového je v mém věku dost veliký životní zlom. Takže proto se tomu bráním. Proto hledám argumenty pro, ale i proti. Protože… Ano. Je jednoduché uvěřit, já nevím. Dám příklad. Uvěřit na velkého žida, který všechno řídí. Je to takové pěkné. Je to jednodušší – a je to hlavně pohodlné. Složitější je uvěřit tomu, že doopravdy jsou tak hloupí a že jsou k tomu plus zaplacení. Ale ještě je to stále přijatelné. Pro mě nejsložitější je uvěřit tomu, že doopravdy si někdo řekne, že provedu Velký reset, o tom se dočteme. Ale ten Velký reset pro mě obsahuje tu tzv. zlatou miliardu. A ty zbytečné žaludky a přelidněnost planety a všechno. Ale zase se k tomu opět dostaneme. Když se zase podívám na Green Deal, zase mě to vrací k tomu, že je to ta kočka.

Martina: Je to ta další myš?

Ján Baránek: Ano. To je ta další myš. Já na tuto otázku nejsem schopný odpovědět. Já na ni nechci odpovídat. Možná za rok.

Martina: Já přijdu. Pane Jáne Baránku, my jsme se dodnes nedozvěděli, co přesně za vznikem covidového viru stojí. Nedozvěděli jsme se přesně, jak vznikl? Proč vznikl? Vlastně tak ani úplně, kde vznikl? A už vůbec jsme se nedozvěděli, jak se dostal ven? Přijde vám zvláštní, že když se vědci z celého světa spojí, protože toto byl společný zájem, by zjistili tady tyto odpovědi na tyto otázky. Že by na to nepřišli? A že jsou tudíž na místě takové nedůvěřivé poznámky mnohých lidí, že vlastně někdo nechce, abychom se dozvěděli odpovědi?

Ján Baránek: Ale oni deduktivně na to přišli. I když samozřejmě nemají důkazy. U vás to byla například Soňa Peková. Těch vědců je více. A někteří z nich tu Barringtonskou deklaraci podepsali. Tady není problém, že na to nepřišli. To je problém, a zase se vrátím k médiím, že ta média to filtrují a ostrakizují tyto lidi. Jak jsem říkal, například Luca Montagniera, profesora Marika. Nebo u nás docenta Töröka, doktora Lakotu a další. Taktéž i profesora Hrušovského, a mohl bych v těch jménech pokračovat. My se netváříme, že jsme na nějaké… Že nás vpustili na nějakou tabula rasu, a teď my nevíme. Tam je toho mnoho popsaného. Jen z toho, co je velmi popsáno, z toho, co tam je, se jaksi k veřejnosti ty informace nedostávají.

Průvodce: Ladik Větvička

Po dluhe přestavce zpusobene koronopodfuckem navazujeme na uspěšne vypravy do solnych jezer Solotvina na Podkarpatske Rusi.

Čutek 11.8. rano z Vostravy

Trvani cca 7 dnu, podle počasi a nalady

Cena 4.900,-Kč

Přihlašky na ladislav.vetvicka@centrum.cz

Je to taky starodavny zvyk. Když byli naši předci nespokojeni s tym, jak jejich polityčti zastupci funguju a ti nebyli ochotni změnit svoje zvyky, nasledovala drsna odezva. Česi nikdy nebyli narodem holubic.

Je pravda, že diky emigraci a jinym vlivum zme o mnohe představitele těchto přimočarych aktyvit přišli a obohatili tak narody jine, ale co ma narod raz ve svoji genetycke vybavě, to se neztraca. Přikladem možu byt aktyvity Moravku, Mašinu, Kubišu, Hučinu a dalšich v době ne až tak davne…

Každych dvě stě roku se tak na uzemi Čech odehravala aktyvita zvana defenestrace. Nespokojeny lid se tak zbavoval škudcu, keři – podporovani ze zahraniči – škodili tak, že to už nebylo možne řešit jinak. Bylo temu tak v roce 1419, o dvě sta roku později tež, pak se nam za Rakuska dařilo dobře a tak zme nikoho z oken nehazali, ale vypada to, že fčil zme po dvuset rokach zase v te peryjodě, kdy lidi začinaju přemyšlat nad radykalnim řešenim. Ne, nejsem zastancem takeho řešeni, bo nasili plodi zase enem nasili.

Ale je dobre si připomenut stare zvyky tohoto naroda, aby si mocni uvědomili, že nebudu furt nahoře, ale že dřive nebo později budu dole.

A tak zme se tentokrat mimo Čechy, ve Slezsku, v prajzke obci Šilheřovice, 30. červenca, v den 603. leteho vyroči 1. prašske defenestrace, stali svědky umělecke připominky a provedeni 1. prajzke defenestrace.

Bylo by dobre, kdyby si polityci uvědomili, že zatim je to enem sranda. Ale v zimě, až budu krachovat firmy aji lidi a egzekutoři budu hykat blahem, može jit do tuheho. Vzhledem k temu, že fijalova vlada nerobi nic proti ožebračovani, se nemože divit, až komusik rupne v bedně.

Ladik Větvička, hlasatel pravdy, miru a lasky, Poruba

PS: Pokud netušite, koho měli autoři performance na mysli, podivejte se tu.

Martina: Říkáš, že Biden je zdatný vyjednavač. Americký ekonom Jeffrey Sachs řekl, že, a to cituji: „Američtí představitelé jsou připraveni bojovat až do posledního Ukrajince. Bylo by mnohem lepší uzavřít mír, než ničit Ukrajinu ve jménu Putinovy porážky.“ Sachs zdůraznil, že žádný zájem o vyjednávání s Moskvou ve Washingtonu nevidí. Co si o tomto postřehu myslíš ty?

Martin Kovář: To jsou takové kavárenské kecy.

Martina: Jo? Ehm.

Martin Kovář: To je, jako kdyby někdo v Británii napsal: „Hele, Edvard Beneš s Churchillem jsou po atentátu na Heydricha (v době heydrichiády), schopni válčit s Hitlerem až do posledních Lidic, a do posledního Čecha. Oni vůbec Hitlera nekontaktují, nechtějí se s ním bavit. Je to banda darebáčků“. Teď ne že bych srovnával nesrovnatelné, ale jen mi to tak v souvislosti s tímto citátem připadlo.

Martina: Vím, jak to myslíš. Akorát…

Martin Kovář: Já říkám, že ten citát je neveselý. Opakuju znovu pro posluchače, je to nadsázka, ale Emanuel Macron si pořád s Putinem telefonuje – a co? Nic. Olaf Scholz si s ním telefonuje – a co? Nic. Rakouský kancléř tam jede, předstírá, že vyjednávají o míru, a pak se ukáže, že vyjednávali o plynu pro Rakousko. A nic. Takže si osobně myslím, že pokusy o vyjednávání nemají nejmenší smysl, protože tato válka může skončit jenom tehdy, až se Vladimir Putin rozhodne, že skončí. A skončí ve chvíli, kdy dojde k závěru, že to stejně nevyhraje, nebo to bude vyhrané, nebo to bude prohrané. Ale myslím, že to žádný zahraniční státník neovlivní.

Martina: A jak si myslíš, že si Spojené státy představují ideální výsledek, nebo respektive ideální ukončení tohoto konfliktu?

Martin Kovář: To nevím, ale řekla jsi „představuješ“, ale myslím, že si to představují tak, že někdo sejme, a teď to neznamená fyzicky, třeba jenom politicky, Vladimira Putina, třeba skupina šéfů bezpečnostní služby, ze které vzešel i Vladimir Putin, nebo z armády, nebo z řad těch, které jsme navyklí nepřesně označovat jako oligarchy, ty vlivné, bohaté, zajímavé Rusy, kteří byli kolem prezidenta, dospěje k závěru, že tato válka škodí Rusku natolik, že je potřeba ji ukončit. Nepřeceňujme, a taky nepodceňujme ekonomické sankce. Spoustě vlivných Rusů tyto sankce mimořádně překáží a vadí. Čili, klidně to vyřeší třeba tím, že Rusko vygeneruje nějakého Jelcina 2 s tím, že to bude člověk, který nastaví vstřícnou tvář, nebo vstřícnější tvář Západu. To, myslím, že je z pohledu Ameriky ideální řešení, že Rusko vygeneruje nějakého Jelcina 2, který řekne: „Tak jo, tak já můžu skočit válku, protože jsem ji nezačal, takže tím neztratím tvář.“ Takže to nějak ukončí, a řekne: „Pojďme spolupracovat.“ A umožní americké politice dosáhnout zdánlivého, nebo skutečného triumfu, a zároveň se spustí velký byznys na rekonstrukci Ukrajiny. A co je důležité, bude ukazovat laskavou tvář. Myslím si, že tohle je z pohledu Ameriky, řekl bych já, ale kdo jsem, a jak bych to mohl vědět, ideální scénář.

Martina: Je naplnitelný?

Martin Kovář: Nevím. Ale myslím, že to je podobně reálná možnost, jako jakákoliv jiná. Že kdyby nám někdo v roce 1991 ve dnech protigorbačovského puče Genadije Janajeva a spol, nebo dva roky, dva tři roky předtím, řekl, že vlivný bolševický starosta Boris Jelcin bude miláčkem Západu, a Západ bude dělat možné i nemožné, aby ho udržel u moci, jako pomalu chodící mrtvolu, v čele postsovětského Ruska, tak bychom tomu taky nikdo nevěřili. Čili se úplně klidně může stát, kromě varianty, že po Putinovi to bude někdo ze siloviků, že to naopak nikdo z nich nebude a že to dopadne takhle. Nevím.

Není potřeba přeceňovat Rusko jako dodavatele surovin. Je to jenom otázka restrukturalizace, a jak moc bude Západ ochoten připustit, aby ho to bolelo.

Martina: Kdo je v současné době největším soupeřem Spojených států? Je to stále Čína, nebo je to už opět Rusko?

Martin Kovář: Ne, Rusko vůbec. Často se říká, že Rusko je jako Eritrea, Somálsko nebo Rwanda s jadernými zbraněmi. Tak to určitě není, ale Rusko z ekonomického hlediska vůbec není konkurent Spojených států amerických, ani v náznaku. Z hlediska vojenského je třeba brát ho vážně, protože jim zůstala spousta hlavic a jaderných zbraní.

Martina: Několik tisíc?

Martin Kovář: Tak. Takže určitě je potřeba ho brát vážně. A ani bych nepřeceňoval Rusko jako dodavatele surovin, to je taky jenom otázka restrukturalizace a toho, jak moc to bude bolet, a jako moc bude Západ ochoten připustit, aby ho to bolelo.

Martina: Ale restrukturalizace je třeba v našem případě na léta.

Martin Kovář: Ano, bavíme se určitě o horizontu let. Ale řešitelné to určitě je, určitě aspoň dokud bude u moci, aspoň z části. Generace Joea Bidena i Antonyho Blinkena ještě vyrůstala ve studenoválečnických časech a v době bipolárního světa, takže myslím, že vždycky budou mít tendenci brát Rusko vážněji, než je třeba. Ale pro mladou generaci amerických politiků, ekonomů a podnikatelů určitě Rusko nebude na žebříčku nějak dramaticky vysoko. A skuteční konkurenti jsou určitě Čína, a byť spolu mají vynikající vztahy, Indie. Rusko, a teď nechci, aby to vyznělo, že to říkám bez respektu, a tak dále, ale Rusko jako globální velmoc je passé, o tom jsem hluboce přesvědčen, to je vyřízená záležitost.

Rusko nezvládlo dobýt Kyjev, není schopné zmoct Ukrajinu, takže představa, že bude ohrožovat střední Evropu, je komická

Martina: Jenom je tady několik tisíc jaderných hlavic.

Martin Kovář: Hm. Ale to mohl mít Írán taky, a taky Pákistán, Indie mají jaderné zbraně, a jejich vztahy jsou mizerné. Jedna věc je mít zbraně, a na druhé straně je potřeba najít odvahu k tomu je použít, když vím, a to věděli už politikové v časech bipolárního světa, že žádný první úder není takový, aby zničil nepřítele kompletně, a že vždycky přijde masivní odveta. Rusku to vždycky bude asi dodávat určitou vážnost, sílu, určitý respekt, ale je to jenom jeden z faktorů velké politiky, a zejména myslím ekonomicky a demograficky. Nezapomínejme na to, ekonomicky a demograficky Rusko čekají strašně komplikované vnitřní potíže. Ostatně už jejich různí mluvčí, nebo ty děvenky ve státní televizi mluví o tom, že je třeba ztrestat Polsko a Českou republiku. Ale Rusko nezvládlo dobýt Kyjev, a není schopné zmoct Ukrajinu, takže představa, že bude ohrožovat střední Evropu, je úplně komická.

Martina: Doufejme.

Martin Kovář: Já o tom vůbec nepochybuji.

Martina: Říkal jsi, „dokud bude generace Joe Bidena u moci.“ Četla jsem průzkum agentury AP, kde kroky šéfa Bílého domu schvalovalo jen 39 % Američanů, což je nejméně od začátku jeho prezidentství, a dokonce jen dva občané Spojených států z deseti se domnívali, že jejich země se ubírá správným směrem. A je na tom pro něj možná ještě horší fakt, že k těmto lidem patřili skoro dvě třetiny demokratů. A také k tomu patří další bod tohoto průzkumu, že jen 21 % Američanů si myslí, že si Biden se situací na Ukrajině poradí. O čem to svědčí?

Martin Kovář: Jen na začátek, už jsem dokonce viděl čísla, že to je jenom 28 %, a také různé agentury se různí, ale je to někde mezi pětadvaceti až čtyřiceti procenty, ale spíš dvacet pět, třicet, až třicet pět procent. To jsou nejhorší čísla, co kdy vůbec jaký americký prezident měl, a je to důsledek dvou věcí. Zaprvé toho, že nepřesvědčil republikánské voliče a swing voliče, neutrály, že to bude dělat dobře. A pak to, co jsi řekla, že nepřesvědčil demokraty, a demokraté prožívají velkou frustraci, že nenaplňuje agendu, kterou slíbil. Před pár dny jsem seděl u kulatého stolu na téma soudcovská etika, kterou pořádal pan doktor, právník Karel Havlíček, a Libor Válek, šéf Unie českých soudců, tam mluvil o procesech a soudním řízení, a říkal: „A hlavně nezapomeňte, jak velké procento dojmu a výsledku dělá nonverbální komunikace“, a že je mnohem důležitější, než si lidé myslí. Nevím, jestli je tak důležitá, jako to, co se řekne…

Každý, kdo vidí Joe Bidena, musí mít pochybnosti, jestli je fyzicky a mentálně schopen zvládat prezidentský úřad

Martina: Až 70 % si získáš z nonverbální komunikace.

Martin Kovář: Takové číslo právě říkal. Takže proč o tom mluvím: Každý, kdo vidí Joe Bidena, musí mít, aniž by ho poslouchal, pochybnosti o tom, jestli je fyzicky a mentálně schopný tento úřad zvládat. Ať jsou tiskovky sebelépe připravené, sebelépe nacvičené, bez ohledu na to, jak velký prostor dostanou novináři na otázky, a jak jsou otázky a odpovědi připravené, a tak dál, tak každému, kdo tyto tiskovky a vystoupení vidí, se dere nepochybně na mysl otázka: „Je tento člověk mentálně a fyzicky, a třeba primárně fyzicky, a za druhé mentálně, schopen nejen stát v čele země, ale také ji někam posouvat? A je schopen leadershipu, a nějakého inovativního uvažování?“

A ne, že by toto nebylo stejně patrné na podzim 2020, v době kampaně proti Trumpovi, ale to byli všichni zaslepení, protože byl jediný, kdo mohl porazit Donalda Trumpa, takže mu to házeli, a posílali hlasy prostě proto, aby vyhrál. Ale Trump už není v exekutivě, a najednou je Biden nahý. A myslím, že frustrace části demokratických voličů vychází z pocitu: „Proboha, co jsme to udělali?“ A pak: „Vždyť jsme stejně neměli na výběr, museli jsme to udělat.“ Ale kromě toho jsou kroky Bidenovy administrativy pro většinu demokratů nedostačující, a neodpovídají naprosto nereálným předvolebním slibům: „Vyřeším migrační otázku.“ Houby.

Jednou z klíčových otázek pro celé Spojené státy jsou proticovidová opatření, a tak dál. Soudy to vracejí, Bidenova administrativa prohrává jeden soud za druhým, nebo takřka všechny soudy, které se konají na téma covidu. Proti Bidenovi se vytvořila velmi silná aliance z guvernérů těch amerických států, kde jsou schopní republikánští guvernéři. Jmenoval jsem tři, a Greg Abbott a DeSantis jsou klíčoví dva. Nezapomeňme, že v Kongresu je situace 50 na 50 a že většinu zajišťuje jenom viceprezidentka Kamala Harissová. A je tam takový stav, že stačí jeden jediný chybějící demokratický hlas k tomu, aby demokrati prohráli, neprosadili spoustu své agendy v Kongresu.

Takže to není jenom o Bidenovi. Je vždycky strašně těžké, nemá-li prezident především Senát, alespoň padesát dva, padesát tři, což bohatě stačí. Ale 50 na 50 při relativní jednotě republikánů, to se strašně těžko vládne. A pokud tohle všechno sečteme, tak jsme u toho, že maximálně 28 až 39 procent Američanů je spokojeno s tím, jak Joe Biden vládne.

Martina: A pokud někdo ze zahraničí čte, jak jsi říkal, řeč těla, tak rázem musí nabýt dojem, že nemá proti sobě silnou Ameriku, což je možná také jeden z důvodů, proč se pustit i do mission impossible.

Martin Kovář: Asi ano, ale pro zahraniční politiku zase není tak podstatné, jak rozhádaná je Amerika uvnitř, protože rozhodovací mechanismy má v rukou prezident a vláda. A nezapomeňme na to, že to jsou republikáni, kteří jsou skeptičtí k pomoci Ukrajině, ne demokrati. Republikáni, zjednodušeně řečeno, trumpovského America First, tvoří dvě třetiny republikánských kongresmanů, kteří jsou skeptičtí vůči jakýmkoli zásahům a intervencím v Evropě, na Ukrajině, a tak dál. To je z části velká demokratická agenda. A v tomhle má zatím absolutní podporu. Čili, myslím, že vnitřní rozpolcení ho nelimituje na poli zahraniční politiky tolik, jak by se mohlo zdát. Má podporu drtivé většiny demokratů, části republikánů, a to bohatě stačí.

Martina: Ještě,než se vydáme do Evropy, tak jak vidí a vnímají Spojené státy Evropu? Přejí si silnou Evropu? O tom jsem totiž v posledních měsících slyšela mnoho diskuzí a pochybností.

Martin Kovář: Předně bych moc nepřeceňoval americký interes. Záleží, o kom se bavíme. Když se bavíme o běžných Američanech, tak myslím, že jim je Evropa úplně fuk.

Martina: Ale bavíme se o Americe jako…

Martin Kovář: Když se budeme bavit o Americe jako o politických elitách, tak republikány zajímá podstatně méně než demokraty. Lidem, jako je velmi vlivný a mediálně se zajímavě prezentující senátor z Texasu, jeden z klíčových Trumpových spojenců v Senátu, a veliký Texasan s obrovským klasickým knírem, jako kdyby vypadl z 19. století, je Evropa úplně jedno.

Martina: Dobře, ale Amerika, legislativa, případně Deep State, a podobně musí mít nějaký zájem na tom, aby…

Martin Kovář: Čili, velké části senátorů je to taky fuk. Internacionální, mezinárodní agenda, včetně evropské, je především věc vlády a demokratické většiny ve Sněmovně reprezentantů, a v Senátu je to půl na půl. Ostatně Nancy Pellosiová, která byla na Ukrajině, v Kyjevě, jako šéfka Sněmovny reprezentantů, demonstrativně navštívila Ukrajinu. Ale kdyby šéfoval Sněmovnu reprezentantů republikán, tak by tam, troufnu si říct, nejel. Biden je, opakuju, intervencionista, internacionalista, čili dbá na euroatlantické vztahy, na vazby v zájmu NATO, je to pro něj důležitá součást zahraničně politické agendy, určitě důležitější, než pro Donalda Trumpa. Trump byl víc orientovaný na Latinskou Ameriku, a hlavně na Asii. Po nástupu Joe Bidena panovaly určité pochybnosti, nevelké, ale pochybnosti, o vztahu mezi Spojenými státy a Izraelem, protože tehdy ještě blahé paměti premiér Bibi Netanjahu nečekaně dlouho čekal na telefon ze Spojených států, a tak dál, což bylo dáno také určitě osobními vztahy, a vztahy Biden-Netanjahu nebyly nijak vřelé. Tím neříkám, že vztahy Joe Biden a Naftali Bennett jsou nějak mimořádně vřelé, ale určitě z toho vypadl negativní prvek, který mimo jiné vycházel z toho, že Netanjahu naopak výtečně vycházel s Donaldem Trumpem. Čili, žádný rozpad, rozkol mezi Washingtonem a Tel Avivem, nebo Jeruzalémem se nekoná.

Zahraničně politická agenda Spojených států je, jak bych to řekl, obamovská, jenom s tím rozdílem, že na rozdíl od Baracka Obamy, který vůči Rusku, a vrcholem bylo setkání v Praze, a jeho projev tady, prováděl fakt až appeasementskou politiku, Bidena okolnosti přinutily se vůči tomu Rusku vymezit jasně, takže o svých evropských partnerech mluví s větší vážností než Donald Trump, a určitě jim ve své agendě přikládá větší význam, než jim přikládal Trump. Ale jak vážné to je, se holt ukáže až v okamžiku veliké krize. Ale evropsko-americké vztahy takové krizi zatím vystaveny nejsou.

Martina: A myslíš, obecně, že jsme jim spíš jedno?

Martin Kovář: Američanům ano, části republikánských senátorů. Myslím, že Joe Bidenovi nejsme úplně jedno.

Leaderem EU nebude Olaf Scholz, ale asi Macron

Martina: To bychom asi museli zabrousit ještě víc do historie, protože bychom se dostali do Budapešti roku 2008, kdy možná celý tento konflikt s Ukrajinou začal. Tam byly jaksi, řekněme neprozřetelně, vysloveny sliby o přijetí do Severoatlantické aliance, aniž by je někdo myslel příliš vážně.

Martin Kovář: Jasně, ale je potřeba říct, že tehdy nebyli u moci demokrati, ale republikáni George Bushe mladšího.

Martina: Tak.

Martin Kovář: Kdyby ses mě zeptala, co si myslím, že si myslí George Bush mladší o Ukrajině, tak by řekl, že je mu Ukrajina úplně fuk. A když se ptáš na George a Evropu, tak je mu v zásadě dost fuk. Záleželo mu hodně na vztazích s Británií a s jeho blízkými spojenci, třeba s Itálií. Ale když se ptáš na Joe Bidena, tak myslím, že mu, lidově řečeno, Evropa není úplně fuk.

Martina: Pojďme se tedy ještě podívat do Evropy, protože změny, které se teď odehrávají ve světě, se týkají samozřejmě především Evropy. Jestli můžu začít třeba Německem, které je naším největším a nejvlivnějším sousedem, tak Německo poměrně razantně přehodnotilo svůj rezervovaný postoj ke zbrojení, účasti v konfliktech, účasti přinejmenším ve formě přímé pomoci, na jedné straně konfliktu. Co si myslíš, že to může Evropě přinést?

Martin Kovář: Málokterý spolkový kancléř se dostal k moci v tak strašně složité situaci, jako Olaf Scholz, a ještě k tomu hned na začátku zahraničně politické agendy. A připočteme-li k tomu, že Olaf Scholz není žádný politický a státnický génius, je to ztělesnění sociálně demokratické německé průměrnosti, tak vezmeme-li toto vše v potaz, i to, jak bylo Německo zatížené vysedávací politikou Angely Merkelové, tak je skoro zázrak, jak Německo změnilo a přehodnotilo, a ještě s Ostpolitik za zády, politiku. Pro Olafa Scholze to muselo být něco strašného, že provedl tento německý obrat.

Tady v České republice je módní ukazovat, kdo všechno, a jak se kdysi fotil s Vladimirem Putinem, to bychom si mohli udělat velmi pestrý obrázek evropských politiků, kteří mají přátelské fotografie s Vladimirem Putinem, drží se za ruce, a vyjadřující se o Vladimiru Putinovi jako o svém příteli. A vzpomeňme si na Angelu Merkelovou, jak během první ukrajinské krize jezdila do Běloruska, a řešili tam, co a jak bude.

Čili, s touto vší zátěží, a se vším, co jsem řekl, a se Zelenými, a s FDP ve vládě, a s veškerou touto zátěží a agendou, je to skoro nemožné, a nikdo nepochybuje, že on nebude lídr Unie, jako byla Angela Merkelová. Jestli to někdo bude, tak Emmanuel Macron, který má strašnou výhodu, že už nebude usilovat o znovuzvolení, což je strašně osvobozující. Macron vyhrál volby podruhé, měl podruhé štěstí podobně, jako měl Boris Johnson štěstí na Kena Livingstna v Londýně, a Jeremyho Corbyna v parlamentních volbách. Tak měl Emanuel Macron dvakrát štěstí na Marii Le Pennovou, a logicky dvakrát pohodlně vyhrál. Takže pokud nějaký, tak toto bude v příštích letech vůdce Unie.

Martina: Myslíš, že bude Německo hrát zásadnější roli v zahraniční politice? Ačkoliv tedy říkáš, že Scholz nemá lídrovský talent.

Martin Kovář: Vždycky ho budeme muset brát vážně kvůli ohromnému ekonomickému potenciálu, počtu obyvatel a velikosti. Ale myslím, že to žádný lídr nebude.

Ze zbrojení v Německu není potřeba mít strach. Obavy můžeme mít z toho, jak bude Německo provádět hospodářskou zelenou agendu.

Martina: A teď, když jsem tady zmínila, že Olaf Scholz musel projít předělem, a změnit rezervovaný postoj k vyzbrojování a podobně, nemusíme mít strach z nějakých reminiscencí německé síly a velikosti, podpořených vojenskou silou? Říkám to krajně diplomaticky, a znovu můžu ocitovat výrok diplomata Jaromíra Novotného, který řekl: „Musíme být v NATO, protože jinak by Německo začalo zbrojit. A když Německo začne zbrojit, vždycky to v historii dopadlo jedním jediným způsobem.“ Takže teď už jsem, myslím, udělala kolem této otázky taneček. Myslíš, že máme být ve střehu?

Martin Kovář: Ne. Vůbec ne. Myslím, že to je blbost. Nemám o to žádný strach. Z toho, jak je Německo institucionálně ukotvené, jak funguje, tak myslím, že to tak není. Můžeme mít obavy třeba z toho, jak Německo bude vést hospodářskou agendu, zelenou agendu, ale v tomto slova smyslu, jak jsem porozuměl otázce, myslím, že vůbec. Byť na druhé straně ke stejnému cíli můžou vést různé cesty.

Martina: Jasně. Mohou být diplomatické, hospodářské, ekonomické, a podobně.

Martin Kovář: A vůbec bych to nedával do souvislosti s německou armádou a s nárůstem peněz na zbraně v Německu, a tak dál.

Martina: Řekl jsi, že vidíš jako potenciálního lídra Evropy Emmanuela Macrona, který podruhé pohodlně vyhrál nad Marií Le Pen. Ale nutno přiznat, že letos byla ta výhra méně pohodlná, než v předchozích letech. Co to signalizuje? Signalizuje to proměnu Francie?

Martin Kovář: Signalizuje to, že spousta voličů má Macrona plné zuby, jako měli před osmi lety plné zuby Nicolase Sarkozyho, jenže alternativa k Sarkozymu byla, jakkoli byl šéf socialistů François Hollande mizerný kandidát, že to těsně dostal Hollande. Ale protože Macron měl dvakrát štěstí na Le Penovou, tak to dvakrát dostal Macron, naštvanosti Francouzů navzdory. Jen bych připomněl, že podobné to bylo v roce 2002, kdy na místo socialistického premiéra Lionela Jospina se o procento dostal do druhého kola Jean-Marie Le Pen, tatínek Marii Le Penové, a šel proti Jacques Chiracovi – a proti Chiracovi v roce 2002 je Macron oblíbený prezident drtivé většiny Francouzů – a přesto to tehdy dalo 82 % Francouzů Chiracovi. Všichni, od pravého středu do úplně krajní levice zavřeli oči, zacpali si uši, zaťali zuby a neoblíbený až nenáviděný Chirac dostal 82 %.

Martina: Otec Marii Le Pen přece jenom zastával trochu jinou politiku než dnešní Marie Le Pen.

Martin Kovář: Byl to jiný Le Pen, a jiná strana, samozřejmě. A tento efekt v zásadě funguje pořád. Ale pětapadesát, pětačtyřicet je úplně na pohodu.

Tvrzení mainstreamových médií, že Marie Le Pen je představitelkou extrémní ultrapravice, je nesmysl

Martina: Ale když posloucháš naše zpravodajství, tak se dozvíš, že Macron porazil představitelku ultrapravice Marii Le Pen. Lze převzít tuto rétoriku, zastává skutečně dnešní Marii Le Pen extrémistické názory?

Martin Kovář: To už dávno není pravda.

Martina: A proč to pořád říkají?

Martin Kovář: Je to klišé, které si mainstreamová média oblíbila, protože mají pocit, že se sluší a patří to takto říkat. Anebo jsou pitomí. Nevím. Ale je blbost to říkat, protože Le Pen má dnes základnu napříč Francií. Nedávno jsem si o tom povídal s Pavlem Fischerem, který má zkušenost, zajímá se dodnes o Francii, sám mi to řekl, působil tam dlouhá léta jako velvyslanec, sice už je to řadu let, ale tuto zemi nepochybně velmi dobře zná. Le Pen dnes zastupuje z nemalé části levicové voliče, dělí se o ně s Mélenchonem, zastupuje velkou část středních vrstev, má voliče i napravo, a i mezi středními vyššími vrstvami, byť to je vesměs elektorát, který podporuje Emmanuela Macrona. Označit dnes Marii Le Pen za kandidátku ultrapravice svědčí o tom, že ten, kdo to říká, Francii nezná. Je to součást jejího elektorátu, ale už jenom její součást.

Martina: Nakonec neuspěl kandidát na prezidenta, někdejší novinář Éric Zemmour, jestli to správně vyslovuji, který byl podle některých francouzských médií v řadě oblastí radikálnější než Le Penová. Ale přesto se několik měsíců v komentářích psalo, že jeho podpora, protože ji měl ze začátku taky velmi značnou, svědčí o postupné radikalizaci francouzské společnosti. Vidíš to podobně?

Martin Kovář: Vidím to podobně, jenom bych nepoužil slovo „radikalizace“, ale místo toho slovo „nespokojenost“. Marii Le Pen volilo v prvním kole 22 procent, Mélenchon, trockista, miláček levicových médií, studentů, některých univerzitních kantorů 20 procent, Zemmour osm procent, a k tomu jsou nějaké drobnosti napravo, nalevo. Myslím, že bylo spočítáno, že 51 procent Francouzů volilo ty, kteří jsou nějakým způsobem pořád ještě, ať už oprávněně, nebo neoprávněně, označováni za extrém. Patří tam Le Pen, kde jsme si řekli, že to už extrém úplně není, ale je i rozhodně strana, která je mimo mainstream. Takže přes 50 procent Francouzů dneska volí takto – nespokojenost roste. A naopak tradiční politická seskupení, jako republikáni, dostali pár procent.

Martina: Neuspěli.

Martin Kovář: Anne Hidalgo, starostka Paříže, dostala po složitých primárkách socialistů, 1,7 %. A dokonce, což má velkou vypovídací hodnotu, i v Paříži dostala v celostátních volbách necelá 3 %. To kdyby měl Mitterand, i ten truhlík Holland, tak by je z toho šlehlo. Tato strana zmizela z politického spektra, neexistuje, francouzští socialisté jsou úplně mrtví. Proti nim je Česká strana sociálně demokratická vitální stranou s velkou budoucností. A to je tedy co říct.