Bylo čerstvě po eurovolbách, když mi najednou volá novopečený europoslanec Ondra Dostál:

„Vidláku, co kdybych ti zařídil menší angažmá v Bruselu? Podíval by ses, jak to tady chodí, nahlédl bys pod pokličku, jak se dělá evropská politika a vyjevil by jsi to čtenářům stravitelnou formou. “

„Ondro, neumím anglicky,“ říkam mu.

„Umíš německy, zbytek zařídí překladače a umělá inteligence.“

„Mám doma hospodářství, nemohu to jen tak opustit.“

„Uděláme to na půl úvazku.“

Ještě chvíli jsme se dohadovali, já tvrdil, že to nejde, on tvrdil, že to jde, a najednou jsem zjistil, že už se bavíme o praktických otázkách, kde bydlet, jak cestovat a zda výplata pokryje náklady. A já zjistil, že je to, jako kdyby mě mecenáš vyslal na cestu kolem Evropy… akorát jen do jednoho velikého baráku, kde se ta Evropa jaksi koncentruje.

A tak jsem absolvoval byrokratický proces plný dotazníků, formulářů, osvědčení, smluv, občanských průkazů a dalších lejster. Všechny jsem poctivě varoval, čím jsem a co „tam v tej Bruseli“ budu dělat. Dali můj případ přezkoumat etickou komisí, ale kupodivu všude jsem prošel, a tak mi nakonec nezbylo, než podepsat… Na půl roku. Týden v Bruseli, týden doma.

Přece jenom, není od věci vědět, jak se řídí neoblíbený superstát o pěti stech milionech obyvatel a jak se pouští žilou ekonomice, která ještě nedávno byla největší na světě.

Jak říkal generál Patton: „Jednou vidět je víc než sto hlášení.“

Martina: Ještě připomenu, že jste politolog, který se ale také zabývá komunální politikou a veřejnou správou. Přednášíte na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, a Newton University. Tak, Lukáši Valeši, od parlamentních voleb uplynuly tři roky, tedy od voleb do Poslanecké sněmovny, a jak už jsem tady předeslala, rok nám ještě schází do dalších voleb. Vy jste vysokoškolský pedagog, když by za vámi přišla naše vláda se svým indexem, jaké by bylo vaše hodnocení?

A já bych moc ráda, kdybychom si to rozebrali, protože, jak už jsem říkala, vy máte přesah i do veřejné správy – tudíž, pojďme to vzít z gruntu: Ekonomika, hospodářství, finance, energetika, diplomacie, domácí politika, bezpečnostní stránka – to všechno bychom si mohli rozebrat. Začněme tedy ekonomikou, hospodářstvím, financemi. Jakou známku byste dal naší vládě?

Lukáš Valeš: Tak obávám se, že pro hodnocení této vlády není na kvalifikační stupnici dostatek bodů. Ale když bychom to vzali jako na střední škole, tak zvláště v ekonomice, zejména v ekonomice, čistá pětka, a pokud možno – bez reparátu.

Martina: Když jsem předeslala, že jsme na vysoké škole, a vy byste dal nedostatečnou, tak jsem se lekla, že by to znamenalo „opakovat“.

Lukáš Valeš: Ne. Tam by to bylo spojeno s vyloučením ze studia. Protože – a je to možná nejvíce překvapivý fakt zejména pro její voliče – to zaprvé, ale není to radostná zpráva ani pro nás pro všechny. Myslím, jak jste správně zmiňovala, že v normálních časech je člověku úplně jedno, jestli mu vládnou žlutí, zelení, nebo pověstní marťani, ale chce, aby ekonomika šlapala, aby stát hospodařil, pokud možno s vyrovnaným, ne-li přebytkovým rozpočtem. Abychom měli zajištěný dostatek lékařů, dostatek učitelů, aby se všechny státem financované sektory rozvíjely, nebo aspoň nestagnovaly. A tady opravdu vidíme něco, co pro je pravicového voliče čiré zoufalství.

Já jsem dokonce před rokem v Mladé frontě zveřejnil článek Pláč pravicového voliče, protože tahle vláda slibovala, že první, co dá dohromady, je státní rozpočet. Pomineme-li, že se na jeho likvidaci podílela už jako opozice, když spolu s SPD a hnutím ANO zlikvidovali 100 miliard státního rozpočtu v podobě zrušení superhrubé mzdy, a 25 miliard v podobě zrušení daně z nabytí nemovitosti. Což jsou mimochodem opatření, která výrazně přispěla bohatším skupinám, protože když si v Praze koupíte byt za 10, 11 miliónů, tak řečeno s klasikem: Kdo z nás to má?

Martina: Větší garsonka.

Lukáš Valeš: Větší garsonka. A navíc jsme u dalšího problému: Nejsou byty, máme nejdražší byty v celé Evropě. Osm let s tím neudělala vláda sociální demokracie plus s ANO, a tahle vláda po třech letech opět nic. Čili už tady máme téměř dvanáct let, protože příští rok už jsou stejně volby, kdy bez ohledu na to, jaká je konkrétní vláda, se neřeší naprosto klíčový problém. A tento problém ovšem souvisí s dalšími věcmi.

Není to jenom o tom, že lidé nemají, v uvozovkách, vlastnické bydlení, které je jim hodně tak hloupě vyčítáno, ale jestliže nemáte vůbec byt, tak samozřejmě nepřivedete na svět děti, a jestliže nebudou žádné děti, nebude žádný důchod, nebudou daňoví poplatníci, a tak dále a tak dále. Čili, tady vidíme, že to kolabuje, a už dlouhodobě. Ale abychom jenom nekritizovali jen tuhle vládu, čeští politici se dlouhodobě velmi dobře starali pouze o sebe, o lobbisty, kteří stojí za nimi, a kteří, – obavám, mají možná větší moc, než naši demokratičtí vladaři – ale ve vztahu ke koncepci vládnutí, to znamená v reálných výsledcích, je to souhrn katastrof.

A možná ještě jednu pesimistickou věc: Nejsme v situaci, kdybychom si to mohli dovolit. Když se podíváme na vývoj v sousedních zemích, tak zrovna v Polsku už nám ukazují záda, ačkoliv v devadesátém roce jsme byli premianty my, ale nikoli zásluhou Václava Klause, ODS, ale protože jsme skutečně žili z kořenů 1. republiky a Rakouska-Uherska. Byli jsme prostě stát, který byl průmyslový, industriální, technologicky rozvinutý, a ani 40 let komunismu to naštěstí úplně nevyzmizíkovalo, takže jsme měli ideální předpoklady. Zatímco Polsko, Maďarsko – pamatujete – byli velmi zadlužené, nebylo tam nic, a tak dál. A dneska, zejména Polsko, má deseti, dvanácti násobně víc dálnic, a když se podíváme na nabídku, kvalitu a ceny polského zboží, tak to české se může jít zahrabat.

Deficit státního rozpočtu bude ještě vyšší, než 250 miliard, protože část výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů

Martina: Pravdou je, že jste mi připomněl výrok jedné mé kolegyně, která se vrátila z prázdnin na polské straně Beskyd, a říkala tak divně: „Kdy se to stalo, že jsme se ocitli i za Polskem?“

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Takhle výrazně, protože zatímco u nás to bylo hic sunt leones, tak u nich to skutečně poměrně kvete.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: Dobrá, v jste to vzal z gruntu, že vlastně ani není důvod rozebírat jednotlivé části, protože jste je vyloučil ze studia. Ale přesto, pojďme se k tomu vrátit podrobněji.

Lukáš Valeš: Určitě.

Martina: Abychom se lépe zorientovali v množství chyb, nebo třeba v některých krocích, které můžeme alespoň pojmenovat tak, že třeba možná byly myšleny dobře, tak vy jste tady hovořil o státním rozpočtu: Máte vysvětlení pro to, že současné schodky státních rozpočtů, státního rozpočtu vůbec, nejsou odlišné od schodků za covidu, kdy jsme byli, řekněme, citově vydíráni tím, že to přece musíme chápat, protože se dějí věci, se kterými se nemohlo počítat? Máte vysvětlení pro to, že současná vláda vlastně rozhazuje úplně stejně, jako v covidové době, kdy jsme říkali, že shazují peníze z vrtulníků?

Lukáš Valeš: Jak jsem říkal, tady je problém v tom, že současná vláda, zejména ODS, se významným způsobem podílela na podvázání příjmů. Když spočítám jenom superhrubou mzdu a důsledky jejího zrušení – plus daň ať už nabytí, nebo prodeje nemovitosti – tak jsme na nějakých v dnešních cenách 130 miliardách, což je víc než polovina státního dluhu. A kdyby tyto daně existovaly, tak jsme dnes na nějakých 120 miliardách schodku. Pořád je to pro normálního smrtelníka obrovské číslo, ale byla by to polovina. A proto jsem mluvil zejména o zklamání pro voliče, kteří tuhle koalici volili, a pro které je to naprosto nepochopitelné.

To, na co narážíte vy je to, že tady nebyla sebemenší snaha tento schodek snížit, ačkoli se s banerem „Uzdravíme veřejné finance“, respektive státní rozpočet přeci vyhráli volby. A já si pamatuji, jako by to bylo včera, na výrok ekonomického experta pana Skopečka z ODS, který na televizi Prima řekl, že 200 miliard škrtneme z provozních výdajů státu, a žádné daně zvyšovat nebudeme. Ale my jsme věděli už dopředu, že vláda bude muset daně zvýšit.

Měli jsme před volbami v Brně velkou konferenci na právnické fakultě, kde se zúčastnil Jiří Rusnok, a řada dalších, a shodli jsme se na tom, že jenom šetřit prostě nelze, že daňový výpadek, o kterém tady hovořím, je tak velký, že musí být nahrazen. Samozřejmě, tato vláda nám to zamlčela, a naopak tvrdila, že žádné daně zvyšovat nebude. Možná si ještě pamatujete na legendární rozhovor Korantenga s panem premiérem – to byl podzim, shodou okolností, a jistě, shodou okolností, v době vrcholící prezidentské kampaně – kdy pan premiér řekl: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“

Martina: Ano, a teď zase prohlašuje, že se vláda vrací k rozpočtové odpovědnosti, přestože na příští rok nás chystají zadlužit opět o zhruba 250 miliard korun.

Lukáš Valeš: Ve skutečnosti je to ještě horší, protože část rozpočtových výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů, takže ve skutečnosti celkový deficit bude vyšší. Ale vláda především přijala asi 20 000 dalších úředníků, máme tři nová ministerstva, novou agenturu pro digitalizaci, která, když se podíváme na digitalizační snahy stavebního řízení, evidentně není funkční, přestože nás stála už jednu miliardu, možná víc.

Martina: A plánuje se asi dvanáct, že nakonec tato nepovedená digitalizace…

Lukáš Valeš: Výborně. Nehledě na to, že samozřejmě budeme mít na krku spoustu žalob – teď je otázka, jestli stát, nebo obce, které to za stát dělají – protože zejména obce nestíhají, respektive jimi řízené organizace nestíhají včas kolaudovat stavby, které jsou například financovány z evropských a dalších programů.

Vy jste se ptala, proč to tak není. Já to upřímně řečeno nechápu, protože to není ani pravicová politika, ani levicová politika. Oni si zejména ve volebním roce kupují přízeň voličů – tomu jako rozumím – ale u vlády jsem nezaznamenal jakoukoli snahu o skutečně nějaké radikální škrty. My jsme se kdysi smáli Mirkovi Kalouskovi za tupé škrty, ale co bychom teď dali za Miroslava Kalouska? Prostě tenhle stát opravdu nemůže zaměstnávat takové množství úředníků.

To totiž samozřejmě taky znamená, že se jim musí ubrat agenda, a tento stát nemá tolik peněz, aby mohl financovat například nákup společnosti Net4Gas, která provozovala ještě do nedávna plynové trubky na Moravě, a kdyby je stát loni nekoupil za nekřesťanské peníze – opět několika miliard – tak by dneska zkrachovala. Nás vedle toho, že jsme jako daňoví poplatníci vyhodili, myslím, že šest miliard, tak minimálně každý rok tato legrace bude stát další miliardu a půl, možná dvě, protože tyto plynovody je třeba udržovat, přestože jimi žádný plyn neproudí, neboť jsme s Ruskem ve válce, jak říká vláda.

Ve vládě nejsou kvalifikovaní lidé, kteří by dokázali provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

Martina: Říkáte, „není to ani pravicová, ani levicová politika“. Co je to tedy za politiku? Co to vzniklo?

Lukáš Valeš: Já si pamatuji na krásný výrok Petra Pitharta: Dvojdomek, nebo kočkopes. Tady je opravdu je vidět – jakkoliv se napřed všichni zaříkávali, že pravice je naší společnou základnou, společnou bází, možná s výjimkou Pirátů, ale tam pánbůh ví, co se jim honí v hlavě – mimochodem, Piráti jsou pro mě taky jedno z překvapení, nebo ne překvapení, ale jedním z pominutí mysli téhle vlády. My jsme od těchto dobrých jinochů a děvčat očekávali, že když tedy vznikli jako digitální piráti, tak jejich doménou bude – skutečně digitalizace všeho druhu, efektivní, chytrý, a přitom levný stát.

Martina: Jediné, co nabízeli, byly věci kolem IT.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: To byla jejich jediná nabídka.

Lukáš Valeš: Vlastně takový IT spot.

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: A teď najednou, a to se netýká jenom stavebního řízení, všichni jsme je na to upozorňovali, a teď najednou zjišťujeme, že ministerstvo řízené panem Bartošem ani nekomunikovalo s lidmi, kteří toto řízení budou provádět, nekomunikovalo ani s architekty, ani s představiteli samospráv, všichni jsme je varovali, že 1. červenec není reálný, protože nebyly vydány ani prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, a tak dále. Pan Bartoš, a zejména vedení ministerstva arogantně veškerou kritiku odmítalo, a teď je pro mě naprostým zoufalstvím, že ten člověk nemá ani kousek sebereflexe, aby řekl: „Ano, sorry, zklamal jsem, rezignuji.“ Ale ptá se novinářů, proč by měl rezignovat.

Martina: A vzápětí si odpovídá, že by to byl útěk od rozdělané práce. Myslím, že jsme si to zdůvodnili hezky, nic nefunguje, a my budeme dál platit nejenom úředníky, ale i nápravy a snahy o nápravu. Ale vraťme se tedy obecněji k tomu, jakým způsobem může tato vláda tvrdit, že se vrací k rozpočtové zodpovědnosti, nebo odpovědnosti, a navíc celé léto tajit přípravu státního rozpočtu, což je doposud krok, bych řekla, nevídaný.

Lukáš Valeš: Naprosto.

Martina: A já bych potřebovala od vás vědět, co si o tom myslíte? O čem to svědčí? Co tedy můžeme čekat? Další zadlužování, to znamená, že naše děti na tom budou v budoucnu ještě hůře?

Lukáš Valeš: Hůře, ano.

Vláda nevyužila zákon o stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, když byla inflace 10 procent, zdražily o 40 procent. Stát měl zakročit, protože to bylo zneužití trhu.

Martina: Bytová politika se úplně zhroutila. Proveďte mě tím.

Lukáš Valeš: Samozřejmě, já těmto otázkám rozumím. Kdybyste mi pořídila věšteckou kouli, tak bych vám možná bych řekl víc. Ale u téhle vlády my vlastně nevíme, co chce, podle mě to neví ani tahle vláda. V téhle vládě není nikdo, kdy by dělal nějakou makroekonomickou strategii, není v ní ani ekonom. Pan Síkela pět let řídil Slovenskou spořitelnu, dobře, možná umí dobře slovensky, ale mimo jiné je zodpovědný, jak jsem řekl, za nákup plynových trubek, na které budeme doplácet, a asi 67 čerpacích pump. Nevím, proč pravicová vláda nakupuje čerpací pumpy a trubky, pakliže tam není zase nějaký soukromý zájem. Oni nemají kvalifikované lidi, kteří by dokázali – když už oni toho sami nejsou schopni – provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

A mimochodem, hovořila jste o zadlužení, a pro mě je nepochopitelné, že se poslední dva roky žádná hospodářská, ani politická katastrofa nekonala, a přesto rozpočet vypadá, jak vypadá. Vláda vůbec nepočítala s tak vysokou inflací, byla překvapená, čili proto taky teď tak spěchá s takzvanou důchodovou reformou, ale ona to reforma není, je to jenom snížení důchodů, parametrická změna, protože na to nebyly připravené zdroje. S inflací nijak nebojovali, vláda nevyužila zákon o možnosti stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, i když inflace byla 10 procent, zdražily o 40 procent. Tehdy měl stát zakročit, protože to bylo naprosto flagrantní zneužití trhu. Mimochodem, zjistili jsme, že máme osm hlavních hráčů na obchodním trhu, kteří ovládají 90 procent trhu.

Martina: Kteří to jsou?

Lukáš Valeš: Když půjdete nakoupit, když se porozhlídnete, tak se podívejte…

Martina: Nicméně, když se dělal průzkum, jak tyto nadnárodní řetězce v naší republice prosperují, tak se zjistilo, že když půjdete nakupovat u stejných řetězců do Německa, tak ušetříte až 30 procent.

Lukáš Valeš: Ano, ale to se nebavíme o kvalitě.

Martina: To se nebavíme o kvalitě – protože Češi milují masokostní preparáty.

Lukáš Valeš: Samozřejmě.

Martina: Jak nám bylo řečeno jedním z šéfů výrobců konzerv. Ale abych neodbíhala: Kam to tedy může vést dál? Protože máme nižší platy, vyšší inflaci, bezkonkurenčně nejvyšší cenu energií, a ještě nakupujeme dráž, u některých segmentů až o 30 procent. Kam až to může jít, a kdo si na nás zasedl?

Lukáš Valeš: Na jednu stranu bychom si vždycky měli říct, že to půjde tak daleko, co si my sami necháme – jak to teď říct slušně česky – naložit…

Martina: Děkuji.

Lukáš Valeš: Diváci, nebo posluchači si jistě domyslí. A na druhou stranu to jsou přesně funkce vlády, nebo státu, abych byl přesnější. Protože my, jako normální spotřebitelé, kteří potřebujeme koupit rohlíky, nebo nakoupit energie, s tím asi nic neuděláme, a stát je tady od toho, aby vytvořil opravdu tržní prostředí. A to je to nejlepší, že my vlastně nechceme po státu nic jiného, než aby respektoval obecné principy tržního systému. Nevoláme po nějakém socialismu. Stanovení cen je mimochodem normální, používá to řada států, včetně českého, ale oni zastropovali ceny energií u maloobchodních cen, místo u velkoobchodních. A pak zase se můžeme ptát, kdo je placen, nebo cui bono, komu to slouží. Je přeci nenormální, aby stát, který vyváží energie, měl pro své firmy, a pro své spotřebitele nejdražší ceny v celé Evropě.

Vláda nekope za občany této republiky, ale za ty, kteří stojí v pozadí

Martina: Je to nefér.

Lukáš Valeš: Tím spíš, že my všichni, prostřednictvím státu, jsme největšími vlastníky největší energetické společnosti v zemi. A když se podíváte, jak to řešily jiné státy, třeba Francouzi, které naopak tohle využívají k levným energiím pro své podniky, tak vidíte, že jsou tady naprosto jednoznačně… Pro politologa je to vždycky cui bono, komu to slouží? A nenechme se zmást nějakou ideologií, politickými kecy, protože tohle je mnohem důležitější. Tady je vidět, že vláda nekope za občany této republiky, ale spíš za ty, kteří stojí v pozadí…

Martina: Nadnárodní…

Lukáš Valeš: Nadnárodní – prostě ty nejbohatší skupiny, které si ze státu dělají Klondike.

Martina: Kdyby takovouhle energetickou politiku praktikovala třeba Francie, tak mají zase plné ulice.

Lukáš Valeš: Ano – hoří nám Praha.

Martina: Akorát my, když máme plné ulice, tak si toho stejně nikdo nevšímá.

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Řekne, že tam byly nižší stovky lidí, přestože…

Lukáš Valeš: Jeden ruský dezolát vedle druhého.

Martina: Samozřejmě, nemají zuby. Nezlobte se, teď se vám podařilo, že jste mě trošku rozčertil. Když jste vzpomínal, jak pan Skopeček říkal, jakým způsobem musíme zastavit zadlužování, snížit státní dluh, když Petr Fiala ve svých projevech neustále opakoval, že se nebudou zvyšovat daně – myslíte, že tomu věřili a že jenom byli odborně tak mimo?

Lukáš Valeš: Ne.

Martina: Nebo věděli, že lžou?

Lukáš Valeš: Oni jsou samozřejmě odborně mimo, a nejsou schopni dohlédnout důsledky svých kroků. Mimochodem, jeden z vašich dřívějších hostů…

Lidé vládní koalice nejsou schopni dohlédnout konců svých činů. Zejména u premiéra se obávám, že žije jako autista v nějakém ideálním světě, kde on je středobodem, a všechno co činí, dobře činí.

Martina: Přesně tuto větu říká Petr Robejšek.

Lukáš Valeš: Ano?

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: Ano. Tak já se můžu našim posluchačům přiznat, že jsem jeho žákem, protože jsem u něj studoval ještě v Hamburku, takže možná nepadlo pověstné jablko daleko. Ale my jsme tady vzpomínali na pana doktora Hnízdila, nebo na pana doktora Šavlíka, a ti by vám vysvětlili psychologické procesy, možná by vám řekli něco o psychopatech. Ale každopádně tito lidé skutečně nejsou schopni dohlédnout konců.

Oni žijí přítomností, a zejména u premiéra se obávám, že je to člověk, který žije skoro jako autista, že je v nějakém ideálním světě, kde on sám je středobodem, a všechno co činí, dobře činí. A protože tomu nerozumí – on je učitel, tedy politolog, ale získal vzdělání v oblasti český jazyk, dějepis – tak je mu prostě vlastně jedno, a kdo mu co nakuká, tak možná podle toho jedná. Nevím. Ale každopádně žije v představě, že ideální svět tam je – a odmítá jakoukoli kritiku. Každý jsme člověk, a každý děláme chyby, a tím spíše vláda, která musí vyvažovat různé vlivy ve společnosti – ale ne, pro něj je všechno je v pořádku. Jsou tady flagrantní ekonomická data, kdy vývoj státu, rozpočtu, usvědčují vládu z vlastní lži – a přesto se prý vracíme k rozpočtové odpovědnosti.

A velmi nemile mě překvapuje, jak velká část médií, a i velká část voličů, jim to takříkajíc žerou. Že místo toho, aby se tady objevila radikální vlna nesouhlasu – a nemusíme jít rovnou do ulic – když tady opravdu vidíme skutečnost, kterou každodenně žijeme, která se ukazuje. A státní rozpočet je přímo ukázkový – politici nám říkají úplně jiné věci, to jsou úplně odlišné světy. Vždycky jsem si myslel, že média jsou tady od toho, aby pranýřovala vládu, vy to víte – hlídací pes demokracie – a místo toho se tady zcela reálně bavíme o nějakých dezinformacích, jako největší hrozbě pro Českou republiku, o ruských agentech, které jak v padesátých letech vidíme pomalu všude, všude za rohem, nebo o čínských agentech, a přitom máme svých problémů dost. Tady nemusí být žádná protiruská propaganda, prostě stačí neschopná vláda, která neřeší problémy občanů.

Martina: A jak si na otázky, které jste vyslovil, odpovídáte? Řekl jste, že každý občan přece musí vědět, že to, co říká premiér, nebo co říká vláda, je jasná lež. A já už jsem si psala poznámku, „média“, a vy v tu chvíli řeknete, že je zvláštní, že na to média nereagují. Protože jsou tady politici, u kterých skutečně číhají na každé slovo, a média si dají tu práci, která je naprosto v pořádku, aby dohledávala v archívech rozpory mezi tím, co říkal před pěti lety, nebo před volbou, nebo během volební kampaně, a co říká teď. Jak to, že některá média, nebo média hlavního proudu, jako by měla povinnost v žádném případě nekritizovat vládu. A pokud kritizovat, tak jenom takovým způsobem, aby se neřeklo, abychom vypadali, že jsme objektivní a nezávislí.

Lukáš Valeš: Martino, vy mě tedy dneska svými otázkami nešetříte. Já to tedy zkusím, a předem se omlouvám, že nebudu vyčerpávající, protože, když jste zmínila Petra Robejška, tak by nám možná pomohl – jak se hezky krásně česky říká – to rozklíčovat. U médií vidíme několik tendencí. Zaprvé média mají obecně snahu nebýt konfliktní. A to je zase představa světa, ve kterém se děje něco normálního, a tudíž není třeba se do toho… Druhý problém, je, že vlastně žádná nezávislá média nemáme, protože média privátní jsou závislá především na reklamě, a tudíž, kdyby se dostala do střetu se zájmy zadavatelů reklam, tak…

Martina: Ano, to by se majitel zlobínkoval.

Lukáš Valeš: Tak, přesně. Nehledě na to, že některá zodpovědná, v uvozovkách, média, už předem očekávají, co se od nich chce. A jedna z politologických teorií hovoří o tom, že se vytváří kartel mezi businessem, politikou a, bohužel, médii.

Martina: Oligarchizace politiky.

Lukáš Valeš: Oligarchizace politiky, přesně tak, kdy vlastníci, a nám může opět Babiš sloužit jako příklad, je naprosto naivní si myslet, že když odejde Babiš, tak to zmizí. Já ho vždycky použiji jako učebnicový příklad toho, jak to ve skutečnosti funguje jak v politice, tak v novinách, a bohužel se střetávám s některými kolegy, kteří tvrdí, že když odstraníme Babiše, který je ta žába na prameni, tak vytryskne čirý pramen pravdy a lásky. A já jsem říkal: „Tady nejde o Babiše. Babiš je příklad toho, jak to funguje.“ Vlastně bychom měli Babišovi poděkovat, protože nám konečně ukázal, že oligarcha řídí v rámci jednoho koncernu prostě všechno: Má politickou divizi, potravinářskou divizi, chemickou, a tak dále. Ale to není problém Andreje Babiše. Babiš je pouze součástí systému. A jak jsem řekl, jeho pozitivní stránka je v tom, že nám ukázal, jak tento systém funguje.

Problém je, a tady jsme možná u kořene věci, že když by to byly ekonomické zájmy, tak bych tomu ještě rozuměl. Ale já se obávám, že česká společnost z velké části – a to se týká hlavně té části, která o sobě říká, že je nejvzdělanější, nejschopnější a nejintelektuálnější – si nechce připustit, že systém, ve kterém žijeme, má výrazné chyby, a že těch 35 let od Listopadu, není série úspěchů, ba naopak, krizové momenty jsou stále hlubší a hlubší, a my pořád věříme v jakousi pravdu a lásku. Mimochodem, když Václav Havel prodal svou část Lucerny agentovi StB, tak nevím, co to má společného s pravdou a láskou, nicméně oni tomu opravdu věří.

Velká část mojí pedagogické kariéry je spojená s tím, že se snažím studentům ukazovat politiku, jaká je, a ne jakou bychom ji chtěli vidět. Ale neustále mě překvapuje, kolik lidí se najde, kteří tomu nevěří a kteří si skutečně myslí, že když odstavíme třeba Andreje Babiše, tak nastane ráj na zemi, a všechny problémy se najednou vyřeší. Že za to nemůže systém a jeho chyby, které se zhoršují – vidíme to před očima, že tady probíhá několik krizí dohromady – ale že systém je v pořádku, ale kazí ho jenom někteří lidé.

Po dlouhá desetiletí platí na Blízkém východě dvě konstanty, přes které, jak se říká, nejede vlak. Je to jednak záměr muslimů, především pak Íránu, zahnat Židy do moře a vymazat Izrael z mapy, a pak přesvědčení Židů, že to muslimové myslí vážně, a domluvit se s nimi po dobrém nelze. Prostor pro diplomacii je za takové situace minimální, platí jenom právo silnějšího. Reálně nikdy nešlo o to, jak zajistit mezi Izraelem a jeho nepřáteli mír. Vždy šlo jen o to, zda se Židé nechají vyhladit, anebo zda se jim podaří ubránit uprostřed muslimského moře.

V těchto dnech eskaluje letité napětí mezi Izraelem a Íránem, který podporuje palestinský Hamás a libanonský Hizballáh. Děje se tak souběžně s jinou geopolitickou eskalací, kdy kolektivní Západ prostřednictvím Ukrajiny válčí s Ruskem. Podle zásady, nepřítel mého nepřítele je můj přítel, si Rusko rozumí s Íránem, se kterým sdílí averzi proti Američanům. A podle pravidla přítel mého nepřítele je můj nepřítel, se Rusko chladně staví k Izraeli, podporují-li ho Američané.

Izrael si ale nemůže být jist ani podporou Evropy. Ta se snaží být za dobře s Araby kvůli ropě, a západ Evropy, který je každým dnem muslimštější, si to nechce rozházet s početnou a stále vlivnější domácí islámskou komunitou. Západní lidsko-právní organizace jsou pak vesměs přáteli izraelských nepřátel, především Palestinců reprezentovaných Hamásem. Že se latentní antisemitismus mění na antisemitismus otevřený, lze pozorovat i v USA. Takové jsou geopolitické souvislosti konfliktu, jehož aktuální rozbuškou byl říjnový masakr, kdy Hamás k radosti Palestinců povraždil 1200 Židů, většinou civilistů.

Izrael reaguje odvetou, jejímž cílem je vyhladit Hamás v Gaze. V zápase o veřejné mínění si Židé nestojí dobře. Sympatie nezúčastněných bývají na straně slabšího, a slabšími se jeví Palestinci. Nemusí nic vysvětlovat, postačí jim fotografovat mrtvé děti. Reagovat na násilí násilím má za následek, že oběť je vnímána jako agresor, a agresor získává aureolu oběti. Situaci nicméně charakterizuje karikatura, kdy na sebe míří izraelský voják a palestinský bojovník. Bojovník Hamásu se schovává za dětským kočárkem, zatímco izraelský voják je před dětským kočárkem, který chrání.

Protesty proti izraelské odvetě vycházejí z přesvědčení, že odplata má být přiměřená utrpěné újmě. Rovněž se Izraeli klade za vinu, že Palestince dlouhodobě šikanuje a utlačuje, takže si za palestinský teror může sám. Znalci poměrů ovšem upozorňují, že takový přístup nezohledňuje skutečnost, že smířlivost a tolerance k nepříteli představují na Blízkém východě handicap, protože nepřítel je vnímá jako projev slabosti.

Židé samozřejmě vědí, že s přístupem oko za oko, zub za zub nezískají ve světě sympatie ani spojence. Díky historické paměti ale také vědí, že spolehlivé spojence neměli nikdy, a přizpůsobování se protižidovským zákonům je neuchránilo před plynovými komorami. Pamatují si, jak dopadli, když se nebránili. Musí počítat s tím, že když jim teď opět jde o život, opět zůstanou sami. Není těžké se vžít do jejich situace a předpokládat, že si řeknou: Máme-li být vyhlazeni, nic nemůžeme pokazit, když ty, kteří nás chtějí vyhladit, vyhladíme.

Objektivně vzato nemají Židé valnou šanci ubránit svůj stát, neboť přátel jejich nepřátel je moc. Pokušení obětovat Židy kvůli byznysu s jejich nepřáteli bude sílit, jak se budou proti sobě šikovat geopolitické bloky. Izrael je už nyní ve špatné době na špatné straně. Na straně kolektivního Západu, kterého má ostatní svět plné zuby, a navíc na straně Západu, který je klidně hodí přes palubu.

Vždy je tu ale možnost, že se historie nezopakuje. Některé černé scénáře se, Bůh ví proč, nenaplní. A David někdy proti všem předpokladům porazí Goliáše.

Martina: My jsme s kolegou ještě prozkoumávali věci nedávno minulé, dva, tři roky, a já jsem třeba na portálu Biogen našla článek „Čtyři nejčastější mýty o očkování proti nemoci Covid-19, a jejich vědecké vyvrácení“. Mělo tam být vyvracení, ale asi tam nemají korektora, tak nebudeme hledat blechy. V každém případě mě to zarazilo a zaujalo, protože oni se ve všem odvolávají na to, že jako hlavní zdroj využili článek v Biotechnics.

Tomáš Fürst: Co to je?

Martina: Nevím – Biotechnics. Zase, musel byste hledat, a poté uvěřit. Vy jste tím svým zkráceným desaterem mnohé už řekl, nicméně, já se k tomu vracím proto, že lidé, kteří měli tyto otázky, byli už tehdy označováni za dezinformátory, antivakcery, nebezpečné, nezodpovědné lidi, a vrahy starých.

Tomáš Fürst: Ano – vrazi babiček.

Martina: Proto to připomínám. Čtyři nejčastější mýty – tak to tam bylo uvedeno. Pak už na těch stránkách byl hlavně e-shop pro laboratorní a zdravotnické pomůcky – ale teď jsem možná už trochu jedovatá. Takže první: Vakcíny byly vyvinuty příliš rychle, nebyly dostatečně testovány, abychom si mohli být jisti, že jsou bezpečné.

Tomáš Fürst: To je věta, kterou bych podepsal se vším všudy. To je samozřejmě pravda.

Martina: Přestože jste říkal, že byly dostatečně testovány?

Tomáš Fürst: Já jsem říkal, že registrační studie mRNA vakcín byla lepší, než jsou leckteré registrační studie dětských vakcín. To jsem říkal. Trvalo to samozřejmě úžasně krátkou dobu, což pravděpodobně souvisí s tím, že když děláte bio zbraně, tak je dobré mít proti těmto bio zbraním rovnou i vakcínu, takže se to většinou dělá dohromady. To, že se takhle rychle objevily možné vakcíny, se dá částečně vysvětlit tímto. A že nebyly dostatečně… Jak to bylo? To bylo dobře formulované.

Registrační studie Pfizeru měla 20 tisíc lidí s placebem, a 20 tisíc naočkovaných. Ale po dvou měsících kontrolní skupinu naočkovali také, takže už se nikdy nedozvíte rozdíl v nežádoucích účincích.

Martina: Nebyly dostatečně testovány, abychom si mohli být jisti, že jsou bezpečné.

Tomáš Fürst: To je naprosto pravda, protože registrační studie, ač byla udělaná dobře, měla 20 tisíc lidí v placebu, a 20 tisíc lidí v aktivní substanci, a po necelých třech měsících kontrolní skupinu, která dostala placebo, naočkovali aktivní látkou. To znamená, že už se nikdy nedozvíte rozdíl v nežádoucích účincích.

Martina: Jestli to bylo placebo, nebo skutečná látka?

Tomáš Fürst: Přesně tak. A protože by se jakýkoliv neblahý důsledek účinné látky projevil později, než za dva měsíce, takže se to nikdy nedozvíte. Registrační studie tím, že je randomizovaná, tak randomizovanost v tom umožňuje dělat kauzální závěry, to znamená, že když mám randomizovanou skupinu, a v jedné části mám dvakrát tolik něčeho, než ve druhé, tak mohu říct, že je to důsledkem intervence, že je to s tím kauzálně spjato. To je kouzlo randomizovaných studií, a proto je děláme. Takže když je utnete po dvou měsících, tak už se nedozvíte nic. Tohle jim neměly regulační orgány dovolit – to je selhání regulačních orgánů.

Na toto vám samozřejmě covidisté řeknou: „Ale prosím vás, vždyť se to potom pustilo do populace miliard lidí, a všechno vidíme, a nic se nestalo.“ No jo, jenže není pravda, že se nic nestalo, protože z observačních dat už se právě kauzální inference dělá velmi špatně. I když pozorujete, že očkovaní lidé mají spoustu myokarditidy, a ti neočkovaní nemají – je to důsledek očkování, nebo není?

Martina: To už nikdy nemůžeme zjistit, protože jsme udělali…

Tomáš Fürst: Dalo se to zjistit randomizovanou studií. To se dá vždycky zjistit randomizovanou studií, ale musel by ji někdo udělat, a když ji někdo udělá, tak by ji nesměl utnout po dvou měsících. A hlavně by musel sledovat adverse events typu myokarditidy.

Martina: Mám být tedy ve střehu v tom smyslu, proč ji někdo po dvou měsících utnul?

Tomáš Fürst: Rozhodně.

Martina: Mohu si i teď dezinformačně domýšlet, že ji utnul proto, aby se to už nedalo zjistit?

Tomáš Fürst: Tak asi ji někdo utnul proto, že mu to někdo dovolil. A já bych se spíš ptal, proč mu to někdo dovolil, k čemu tedy máme obrovské orgány typu CDC, FDA, Evropské lékové agentury, SÚKLu, k čemu máme tyto orgány placeny z peněz daňových poplatníků, když dovolí Pfizeru po dvou měsících utnou registrační studii? Proč? Oni nechtějí nežádoucí účinky vědět? Já chápu, že Pfizer to nechce vědět, ale proč to nechce vědět FDA?

Martina: A proč to nechtějí vědět lidé?

Tomáš Fürst: A proč to nechtějí vědět lidé – ano – to je na tom to zajímavé. Takže já vyčítám tuto katastrofu mnohem víc regulačním orgánům, než farmaceutickým firmám. Farmaceutické firmy jsou na světě od toho, aby vydělávaly prachy.

Martina: Ne, aby vyvíjely léčiva, a pomáhaly lidstvu?

Tomáš Fürst: Ne. To jsou akciovky, a smyslem existence akciovky je vydělávat prachy. To je v pořádku, s tím já nemám problém.

Mezi veřejností a farmaceutickými firmami je zeď regulačních orgánů, jejichž úkolem je zajistit bezpečnost. A tyto orgány totálně selhaly. Z povolení očkování dětí bude vyvozena trestně právní odpovědnost.

Martina: Já jsem se dneska dozvěděla takových zajímavých věcí.

Tomáš Fürst: Ale přesně proto stojí mezi veřejností a farmaceutickými firmami zeď v podobě regulačních orgánů, jako je CDC, FDA, jejichž úkolem je zajistit, aby toto jejich vydělávání prachů nestálo moc životů na straně populace, aby to životy spíš zachraňovalo, než ničilo. A tyto orgány selhaly naprosto totálně a na celé čáře. Nejenom, že selhaly, to bylo horší, než kdyby neexistovaly vůbec, protože kdyby neexistovaly vůbec, tak byste se možná dívala, co tam vlastně dělají, jenže když existují, tak mám pocit, že jsem v dobrých rukou, mám FDA, která to za mě všechno ošéfuje. Houby. FDA je z většiny placená farmaceutickými společnostmi, což se také až do covidu nevědělo, a teď už se to ví – že asi 85 procent z financí regulačního orgánu pochází z tohoto regulovaného byznysu. Tak jak to asi pak bude fungovat, že? Třeba to, na základě čeho povolila FDA očkování dětí, je skutečně věc, za kterou, myslím, bude časem vyvozena i trestně právní odpovědnost. Lidé, kteří tam zvedají ruce na commenties, patří do vězení.

Martina: To znamená, že první mýtus jste rozmetal. Pojďme na druhý mýtus, jak nám ho podávali na tom portálu: „Vakcína Covid-19 na bázi mRNA změní mou DNA“. Bylo tam samozřejmě napsané, jak je to prozkoumané, a že to tak není, že se to vyloučí, že zůstává jen v místě vpichu, blablabla. Co vy na to?

Tomáš Fürst: Toto je pěkné, protože střelili kozla, o kterém ani nevěděli. Teoreticky by vakcína na bázi mRNA skutečně neměla mít možnost cokoliv dělat s lidskou DNA – učebnicový fakt – to zní docela dobře. Já nebudu znovu vysvětlovat – to už dnes naštěstí vědí všichni – jaký je rozdíl mezi klasickou vakcínou, a mRNA vakcínou. Jenže co se neukázalo: Ta mRNA se musí někde vzít. Pro registrační studii, na kterou potřebovali 40 tisíc dávek, vyrobili mRNA velmi čistým chemickým laboratorním procesem, v podstatě ji syntetizovali. Pak ji nacpali do nanočástic, což tedy mimochodem dělá německý BioNTech, to není Pfizer, a podali jí 20 tisícům lidí, zkoumali, a tak dál. A na základě toho to začali rvát, tento pfizerovský produkt, do miliard lidí po celém světě. A z toho by mohl vzniknout dojem, že látka, která byla použita pro registrační studii, je ta samá, jako ta, která se pak použila pro naočkování miliardy lidí. Není tomu tak, protože naočkovat miliardy lidí, to už je trošku větší objem, a tohle dělat čistým laboratorním procesem buď nejde, nebo je to drahé. Nebo se to nedá stihnout – nevím – to se musíte zeptat Jarka Turánka, protože Jarek Turánek je na toto v Čechách největší odborník. Takže se to udělalo jiným procesem, takzvaným procesem 2, kde se víceméně nechají bakterie, aby vyrobily mRNA. Jenže, když se nechají bakterie, aby mRNA vyrobily, tak tam zůstanou kusy plazmidové DNA bakterií, která se pak z toho musí nějak odfiltrovat, a to se může podařit lépe, nebo hůře. A lidé, kteří se dostali ke vzorkům pfizerovské vakcíny – což mimochodem vůbec nebylo jednoduché, vůbec nebylo jednoduché sehnat lahvičku, aby si ji člověk vzal do laboratoře, a tam něco změřil – a když se to někomu podařilo, tak zjistili, že všechny lahvičky, které kdy, kdo měřil, byly kontaminovány plazmidovou DNA.

Martina: V různé koncentraci.

Tomáš Fürst: V různé koncentraci. Vždycky to bylo v různé koncentraci vysoko přes povolený limit. Teorie byla, že tam žádné DNA není, takže tento problém nikdo neřešil. Praxe byla, že tam DNA je, a je jí tam víc, než je povolený limit. A samozřejmě DNA, na rozdíl od mRNA, je stabilní molekula, a integrace případné DNA do genomu je rozhodně mnohem víc než teoretická možnost. Takže dneska víme, že plazmidová kontaminační DNA z těchto mRNA vakcín – minimálně firmy Moderna a Pfizer – se rozhodně nejenom může integrovat do lidského genomu, ale vzhledem k množství se určitě někomu do genomu integrovala. Otázka je komu, jak moc, jestli to vadí, a jak to vadí. Ale tímto vyvraceči dezinformací fakt střelili kozla, protože to evidentně psali v době, kdy toto ještě všechno nevěděli.

Martina: O tomto vlastně informovaly řetězové vysmívané maily, že si je šíří mezi sebou důchodci, kteří tam popisují spike protein a to, jak se ještě po mnoha týdnech našly kusy plazmidové DNA.

Tomáš Fürst: To je ještě jiný problém. Je pravda, že v těchto řetězových mailech občas chodily blbosti, jako z vlády.

Mnohé zdravotní potíže, kterým se povinně říká long covid, je ve skutečnosti long vakcin

Martina: Když člověk nemá informace, začne věřit lecčemu.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Ale další takzvaná dezinformace byla, že… Dobře, musím říci toto: Principem mRNA technologie je, že se do těla dostane instrukce – mRNA je instrukce, návod, kuchařka k produkci spike proteinu. A teď si tuto kuchařku přečtou některé buňky v některých tkáních, a po neznámou dobu produkují neznámé množství tohoto spike proteinu. A o tom to celé je, protože nikdo neví, které tkáně, kolik spike proteinu, a jak dlouho je produkováno.

Takže se napřed říkalo, že to zůstává v místě vpichu, a určitě to nemůže nikam jinam. To byla kravina už na úrovni, že to pochopí i člověk před základní školou, že to nedává smysl. Když naočkuji miliardu lidí, tak určitě někdy trefím cévku. Blbost. Pak přišla měření s tím, že sem tam někdo změřil, že vakcinační spike protein cirkuluje týdny, měsíce, půl roku po očkování, takže evidentně to některé tkáně vyrábí dlouho. To my dodnes nevíme. My dodnes nevíme, u kterých lidí a proč, a které tkáně, jak dlouho, a kolik toho spike vyrábí. A evidentně mnoho z toho, čemu se povinně říká long covid, je ve skutečnosti je long vakcín, takže tyto problémy jsou pravděpodobně způsobeny tím, že některé organismy toho vyrábí strašně moc, a my nevíme proč, protože to nesmíme zkoumat. My se nesmíme ani zeptat, natož abychom mohli odpovědět.

Ale ještě zpátky ke kontaminaci DNA: To není věc na úrovni řetězových emailů důchodců, to je přímo odcitováno ze svědectví pod přísahou v americkém Kongresu. Takže to je dost evidence – high level – to víme dost bezpečně. Tak jaké další tam máte?

Martina: Třetí mýtus, který nám laskavě vysvětlili, byl: „Už jsem prodělal Covid-19, proto nepotřebuji dostat vakcínu, mám imunitu“. To byl častý argument nejen lidí, i odborníků, který ale byl poměrně razantně smetán ze stolu s tím, že v tomto případě je to prostě jinak.

Tomáš Fürst: Ano, to bylo fakt výborné. Tuto debatu úplně nejlépe v českém prostoru shrnula Angelika Bazalová – to si dodnes pamatuji, že jsem se smál asi půl dne, když jsem si přečetl její článek v Reflexu – a hned to byl její poslední článek v Reflexu, pokud vím – kde napsala: „Protilátky nefungují, a proto se musíte očkovat, abyste měli protilátky“. Toto přesně shrnovalo naprostou absurditu celé této debaty. V učebnicích imunologie na straně jedna je napsáno, že typicky u infekcí je imunita z prodělání lepší než imunita z očkování, protože imunita z prodělání je komplexnější v tom smyslu, že imunitní systém má šanci si osahat celý virus, nejenom spike, ale i jiné proteiny, a v případě koronaviru to byly nukleokapsidy, a kdesi cosi.

Riziko hospitalizace mladých mužů z důvodu vzniku myokarditidy po aplikaci mRNA vakcíny je větší než přínos očkování člověka, který prodělal covid

Martina: Od očkovací látky proti černým neštovicím se pracovalo s tím, že je potřeba dát oslabený vir, a tak dál.

Tomáš Fürst: A teď najednou, z politických důvodů, se začalo říkat, že imunita nefunguje, a že i lidé, co to prodělali, se musí očkovat. Všichni chápali, že to jsou čistě politické důvody, protože v momentě, kdy jednou odcouváte od plošnosti očkování, tak se najednou člověk utopí v bažině risk-benefit – pro koho je očkování přínosné – a zjistí se, že skoro pro nikoho. Takže politické zadání bylo: „Musíte nějak lidem vysvětlit, že imunita nefunguje“. A teď jste viděli profesory, doktory, docenty imunologie – včetně Hořejšího, který se u toho ztrapnil před celým národem. Václav Hořejší, autor učebnic imunologie, ze kterých se učí všichni medici, se do těchto báchorek o imunitě zapojil také. Takže nám najednou naši přední imunologové vysvětlovali, jak imunita po prodělání nefunguje, a musíte se očkovat.

My máme na SMÍŠi článek ze srpna 2021, jestli si správně vzpomínám, kde jsme na základě jejich covidistických dat spočítali risk-benefit analýzu pro mladé muže, kteří už to prodělali, a vyšlo nám, že riziko hospitalizace z důvodu jednoho jediného nežádoucího účinku této vakcíny, a to je myokarditida – to už se mohlo říkat? Nebo se to ještě nemohlo říkat? Nevím, teď už se to může říkat – je větší, než přínos očkování rekonvalescenta. Takže risk-benefit analýza už tehdy byla. A to byl jeden jediný, velmi konzervativní odhad. A to se týkalo jednoho nežádoucího účinku. Takže samozřejmě očkování rekonvalescentů nemělo žádný smysl. Nikdy nikdo nepřišel s žádnou evidencí, která by ukazovala, že by pro rekonvalescenty, to znamená lidi, kteří už to prodělali, by očkování, benefity očkování převážily nad riziky.

Martina: A do čtvrtice to už byly výroky, které pronášeli jenom opravdu poměrně nebezpeční zločinci: Vakcína je více nebezpečná, než Covid-19. Tady si vzpomínám, že jsme to rozebírali i s profesorem Beranem, a on tady hlídal, aby řekl: „Jak pro koho. Jak pro jakou věkovou kategorii“, a tak dále. Ale přes to všechno to bylo en bloc, že ne pro všechny, včetně toho, že jste zmínil i děti.

Tomáš Fürst: Výrok, že vakcína je víc nebezpečná než nemoc, bych nepodepsal – není přesný, protože přesně, jak říká kolega Beran: „Jak pro koho.“ Je možné, že v počátečních fázích infekce pro staré lidi tato vakcína skutečně přinášela větší benefit, než rizika. Nevíme to, ale je to možné. Ale vyloučené je, že by kdykoliv během infekce vakcína přinášela pro děti větší benefit, než rizika, takže například pro děti tento výrok platí. Pro střední dospělou zónu nevíme, a asi jak kdy. A pak už je to velmi jemné: Jak která vakcína, jak která varianta viru, jak které komorbidity by byly u konkrétního člověka. A u starších lidí bych měl tendenci se domnívat, že to možná benefity skutečně mělo. Takže asi tak dneska stojí, co víme.

Martina: Tomáši Fürste, a jak to stojí s touto informací dnes? Protože covid se vrací v nejrůznějších mutacích, občas se dočteme, že sice ještě nemá jméno, nevíme, odkud přijde, nevíme, jaký bude, ale bude hrozný, a chraň pánbůh, aby se ještě zkřížil s tím, co přijde z kosmu. To už jsme tady měli taky, že – nevím, jak to správně pojmenovat, ale byly to informace – že tady bude virus, který zde zůstal jako pozůstatky nejrůznějších činností, a podobně.

Tomáš Fürst: Já myslím, že před americkými volbami i mimozemšťani přistanou.

Efekt vychýlení z důvodu zdravého uživatele znamená, že lidé, kteří si dojdou pro pomoc, jsou na tom většinou zdravotně lépe než ti, kteří si pro ni nedojdou

Martina: Čtverec padesát… kolik to byl? Ten je stále volný. Dobrá, tak teď se ještě potřebuji podívat na zoubek observačním datům, protože vy jste to tady zmínil, když jste hovořil o tom, že studie byly utnuty příliš brzy, než aby mohly vzniknout skutečně čitelné randomizované studie, a že teď můžeme, co se týká bezpečnosti a účinnosti vakcín, čerpat pouze z takzvaných observačních dat. A vy jste, když jsme se připravovali na tento rozhovor, mi psal, že tato observační data jsou zatížena zásadní chybou, které si nikdo nevšiml. Jaká je to chyba?

Tomáš Fürst: Přesně tak – to je fascinující věc. Naštěstí existují stránky SMÍŠ, tak se tam můžete dívat na genezi tohoto problému. My jsme už kdysi v roce 2021 vydolovali ze Všeobecné zdravotní pojišťovny data o celkových úmrtích – ne covidových úmrtí – ale celkových úmrtích rozdělených podle vakcinačního statutu, tedy kolik umřelo lidí neočkovaných, očkovaných první, druhou, třetí dávkou, nebo nevím už, jak přesně to bylo rozděleno. A my jsme si tato data zobrazili, a já se na to podíval, a říkal jsem: „Ach jo. To je zase blbě. Zase nám poslali špatná data“. Už jsem byl zvyklý, že vždycky, když přijdou nějaká covidová data, tak je to blbě.

Proč jsem si myslel, že je to blbě? Protože v letních měsících roku 2021, to znamená květen, červen, červenec, srpen – možná červen až září 2021 – tady nebyla skoro žádná covidová úmrtí – bylo tak jedno za den. V České republice normálně umře tak 300 lidí denně, tehdy bylo tak jedno covidové úmrtí za den, to znamená na úrovni zaokrouhlovací chyby. Přesto, když jsem se podíval na úmrtnost neočkovaných v dané věkové kohortě – samozřejmě, všechno se musí dělat podle věku – tak ta byla třeba 3x vyšší než úmrtnost očkovaných. To znamená, že to vypadá – a to ani skalní covidisté netvrdí – že by tato vakcína chránila před úmrtím na cokoliv jiného než covid. Tohle byla celková úmrtí, to byla všechna necovidová úmrtí v létě, a přesto neočkovaní umírali 3x tolik, co očkovaní. Takže jsem na to hleděl, a říkám: „To je blbě – ta data“.

Pak se na to dívali chytřejší lidi, než já, a říkali: „To nemusí být blbě. Uvědom si, že očkovaní lidé jsou úplně jiní lidé, než neočkovaní. Támhle paní v Horní Dolní, která už ani na záchod nedojde, příbuzné nemá, leží někde v chaloupce – jak se asi dostane k vakcíně? Nedostane. Člověk, který za týden umře, už je asi v takovém stavu, že se těžko dostane k vakcíně proti covidu“. Tohle je něco, čemu se říká „healthy user bias“, neboli vychýlení z důvodu zdravého uživatele, a je to v evidence-based medicine známo už dlouho, a kdybych nebyl blbý, tak bych o tom věděl také. A říká to, že lidé, kteří si dobrovolně dojdou pro nějakou intervenci, jsou na tom většinou zdravotně mnohem lépe, než lidé, kteří si pro intervenci nedojdou. My jsme tomu začali říkat „healthy vaccinee effect“, a dlouho jsme si nebyli jistí, že to je to fakt dobře.

Pak jsme vytáhli mnohem podrobnější data z dvou větších českých pojišťoven, České podnikatelské zdravotní pojišťovny a Odborové zdravotní pojišťovny, a tam to bylo úplně přesně nemlich stejné. A navíc tento efekt byl číselně až téměř identický v jedné pojišťovně a ve druhé pojišťovně. Takže když vyloučím hypotézu, že se všechny zdravotní pojišťovny v České republice domluvily, a lžou nám, a lžou nám stejně, a ještě to z nepochopitelných důvodů tají – což považuji za téměř vyloučené – tak jsme pochopili, že to je realita a že observační data, neboli data české populace, vypadají tak, že lidé, kteří se nechali očkovat, jsou na tom zdravotně mnohem lépe než lidé, kteří se očkovat nenechali.

Nebo, naopak řečeno, lidé, kteří si pro vakcínu nedošli, si pro ni nedošli možná proto, že už na tom byli tak špatně, že už nedošli nikam – ani pro vakcínu. Tento efekt je kupodivu proti intuitivní, protože nám furt říkali: „Očkujte hlavně staré, křehké, hlavně nemocné“. Tento efekt je velmi proti intuitivní, nicméně je tak velký, že jakékoliv srovnání očkovaných a neočkovaných je potom úplně na vodě.

Vzpomínáte, jak se na nás chrlili během epidemie z rádia a z televize a říkali: „Umírají hlavně neočkovaní. Podívejte se, tady primář na klinice říká, že neočkovaní umírají na covid třikrát tolik, než očkovaní. Jenže neočkovaní umírali třikrát tolik, než očkovaní také na všechno ostatní. Takže ta base line, základ, vůči kterému to musím interpretovat, je někde úplně jinde. A toho si nikdo nevšiml. My to už tři roky vytrubujeme do celého světa, a zatím to nikdo nepochopil.

Martina: Nikdo si toho nevšiml. Vy jste matematik, nejste ani lékař, ani mikrobiolog, ani imunolog, už vůbec ne vakcinolog, a když jste si toho nevšiml vy, tak bych řekla, že to je poměrně pochopitelné.

Tomáš Fürst: Není. Naopak.

Martina: Ale přesto, je opravdu normální, že si toho nikdo ze zmíněných lékařských, biologických, a přírodovědných disciplín nevšiml?

Tomáš Fürst: Není. A že jsem si toho nevšiml já, jde na vrub mojí blbosti. Kdybych byl víc vzdělaný v evidence-based medicine, tak bych o tom věděl. To je věc, o které se ví. Vždyť to má jméno, je to na Wikipedii, a jmenuje se to healthy user bias. Že jsem si nevšiml já, je moje blbost, ale že si toho nevšimli lidé, kteří si všimnout měli, epidemiologové, vakcinologové, a tak dál, to samozřejmě problém je, ale ještě větší problém je, že i když jim to přinesete na stříbrném podnose a sedmkrát jim to vysvětlíte, tak oni to nepochopí. Jejich mozky jsou nastaveny tak, že vakcína je koncentrované dobro, a když jim někdo ukáže, že neočkovaní umírají více než očkovaní, tak to je přece evidence pro to, že vakcína je koncentrované dobro.

Budu schopen české veřejnosti sdělit, jakou skutečnou účinnost měly proticovidové vakcíny v různých dobách, a v různých věkových kohortách, proti úmrtí s covidem

Martina: Tak proč bych to zkoumal.

Tomáš Fürst: Proč bych to zkoumal. Bohužel nám se to nedaří vysvětlit lidem – a čím víc profesorských titulů mají před jménem, tím hůře se jim to vysvětluje.

Martina: A vlastně to také tak nemusí být. Třeba to pomáhalo, ale my nemáme šanci se to dozvědět s alespoň větší jistotou.

Tomáš Fürst: Musí se to udělat chytře. Já to mám v plánu udělat chytře, protože teď se nám nějakým řízením osudu – vůbec nechápu, jak se to stalo – že po čtyřech letech jsme s ÚZISu, se kterým jsme měli za ty čtyři roky neustálé konflikty, jsme dostali kompletní anonymizovanou sadu dat, kde jsou veškeré informace, o které jsme vždycky žádali, to znamená: Na úrovni jedinců rok narození, pohlaví, přesná data covidových očkování, a přesné datum úmrtí, a to jakékoliv příčiny.

Martina: Jak si vysvětlujete, že jste na to čekali čtyři roky? A jak si vysvětlujete, že jste to najednou dostali?

Tomáš Fürst: To je super otázka. Já nevím, jestli to můžu říkat veřejně, ale mám v zásadě tři hypotézy. Jedna hypotéza je, že to je nějaký úřednický samopohyb, prostě přišla žádost podle 106 – vyřídíme žádost 106. O ničem nikdo nepřemýšlí. Ten, kdo to zrovna na ÚZISu vyřizoval, se neptal nadřízených, a prostě to vyřídil. To je hypotéza číslo jedna. Hypotéza číslo dva – ve skutečnosti na ÚZISu sedí někdo, kdo alternativní scénu sleduje, a vyřídil tuto žádost se škodolibou radostí, než mu v tom mohli nadřízení zabránit. Hypotéza číslo tři – ta mě baví nejvíc – je: Vedení ÚZISu jsou chytří lidé a vědí, že na konci, za pár let se narativ otočí, a my covidovou debatu vyhrajeme, a oni chtějí být včas na správné straně.

Martina: A čtyřka je, že už vědí, že to vlastně lidi unavuje a nebaví, a že už to klidně může jít mezi odborníky, protože už máme přece jiné starosti.

Tomáš Fürst: Je to možné. Nicméně, takto detailní sada covidových dat je první na světě, žádná jiná země ji nemá. Obletělo to celý svět, spousta komentářů typu: „Podívejte se…“ John Campbell je chlapík, kterého sleduje spousta lidí z covidu, si nezjistil, jak se Česká republika čte, takže tomu říkal „Čečija“ – já si dělám srandu, že Čečensko – říkal, že „Čečija“ má nejlepší správu dat na světě, protože takhle podrobná covidová datová sada nikde na světě nebyla nikde nikým uvolněna“.

Martina: To musí mít v „Grozném“ radost. Ale stejným způsobem byl označen i náš salon na mezinárodní světové výstavě.

Tomáš Fürst: Ještě jestli můžu, řeknu ještě kousek. My teď tato data máme. První věc, že tato data opět ukazují masivní healthy vaccine effect, takže je to reálná věc, věříme na něj, nebo – nemusíme na něj věřit – vidíme ho v datech.

Martina: Jestli vy nakonec nedojdete ke koncensu.

Tomáš Fürst: A já mám ještě v zásobě jednu docela inteligentní metodu, jak odhadnout skutečnou účinnost covidových vakcín oproti úmrtí s covidem, protože tuto datovou sadu umím zkombinovat s daty o covidových úmrtích, a tento odhad jsem schopen udělat, a moc se na to těším. Akorát stále nemůžu najít čas, kdy to udělat. Já budu schopen české veřejnosti sdělit, jakou skutečnou účinnost covidové vakcíny v různých dobách, a v různých věkových kohortách proti úmrtí s covidem skutečně měly. Připravte se na překvapení. Schválně v hlavě nemám žádnou apriorní představu – čísla můžou být kladná i záporná.

Počáteční šarže všech typů proticovidových vakcín měly abnormálně vysoké počty hlášených podezření na nežádoucí účinky

Martina: Rozhodně si tento rozhovor, s dovolením, dopředu objednávám, a budeme si povídat, a budete říkat přesně to, na co jste přišel. Jsem na to zvědavá.

Tomáš Fürst: Ano. Dělám to už čtyři roky – proto je ze mě dezinformátor a šiřitel fake-news.

Martina: Vy jste také zveřejnili studii na základech dat českého Státního ústavu pro kontrolu léčiv, takzvaného SÚKLu, a podle této vaší studie prý měly počáteční šarže všech typů proticovidových vakcín abnormálně vysoké počty hlášených podezření na nežádoucí účinky. Jestli jsem tedy správně pochopila podklady. Řekněte mi, vy jste vycházeli čistě z dat SÚKLu?

Tomáš Fürst: Ne, my jsme mohli data ze SÚKLu zkombinovat se dvěma dalšími zdroji. Jeden zdroj jsou právě tyto velké ÚZISí data, kde je u každé vakcíny i šarže, nejenom typ, ale i šarže. Takže tohle máme s ÚZISu. Ze SÚKLu jsme právě měli všechna nahlášená podezření na nežádoucí účinky, a pak jsme měli jako inspiraci a zdroj dalších dat slavnou dánskou studii, která je spojena se jménem Vibeke Manniche a Maxem Schmelingem. Tito lidé si z dánského SÚKLu vytahali data o pfizerovských vakcínách a ukázali, že jsou tam tři klastry, že tam jsou vakcínové šarže, které neměly skoro žádné nežádoucí účinky, a pak jsou tam šarže, které byly tak nějak OK, sice furt moc, ale dobře – někdo něco ohlásil. A pak jsou tam šarže, malé šarže ze začátku epidemie, které měly abnormální počty nahlášených nežádoucích účinků – pardon – nahlášených podezření na vedlejší účinky. Musíme to dodržovat, jinak jsme zase fact-checkingisté, a všichni po nás půjdou.

Tak jsme si říkali: „Jo, pojďme to zopakovat v Čechách.“ Zase, Angelika Bazalová vytáhla podle 106 data ze SÚKLu, za což jí patří velký dík. Ona vůbec úžasně udělala, odpracovala možná největší kus i na datové straně.

Martina: A pokračuje v tom stále.

Tomáš Fürst: Pokračuje v tom stále – vytahala tato data ze SÚKLu, a my jsme to spojili s těmi daty z ÚZISu. A pro mě z toho plynou dva hlavní nesmírně zajímavé závěry. Zaprvé, přesně, jak jste říkala, na začátku epidemie přišly nějaké šarže vakcín, které měly podivuhodně velké množství nahlášení podezření na nežádoucí účinky. Nevíme proč, ale moje pracovní hypotéza je problém s výrobou – ještě to neuměli udělat pořádně.

mRNA vakcíny proti covidu byly experimentální, vyrobené úplně novou technologií, a proto bylo povinností každého lékaře, který očkuje, nahlásit vše, co může vypadat jako nežádoucí účinky

Martina: Ty kusy plazmidové DNA, nebo něco takového?

Tomáš Fürst: Nevím, třeba. To fakt nevím, to bude předmětem dalšího vyšetřování. To už nechám na policii, to není pro mně.

Martina: Jako typická dezinformace – a zdálo se to neuvěřitelné – bylo to, jak se někde objevovaly informace třeba sestřiček, které tvrdily, že mají v ruce tutéž vakcínu od téže firmy, a ona má prostě jinou viskozitu. To může být opravdu nesmysl, a mohlo to už jen zahušťovat prostor.

Tomáš Fürst: Data ukazují tímto směrem.

Martina: Ale podle toho, co teď říkáte, jsem si na tuto dezinformaci vzpomněla.

Tomáš Fürst: To se ke mně ani nedostalo, ale nedivil bych se vzhledem k tomu, co vidím v datech. Tak to je jeden hlavní závěr. Druhý hlavní závěr je, že farmakovigilance není špatná, protože šarže, které byly jak v Dánsku, tak v Čechách – my jsme našli devět šarží, které se používaly v Dánsku, a v Čechách, a zkorelovali jsme je proti sobě, a viděli jsme, že šarže, které v Dánsku měly adverse events, měly i v Čechách spoustu adverse events, a naopak. Takže to nejsou žádná náhodná čísla, to je odraz reality, je to velmi dobrá nezávislá kontrola. Nicméně v Dánsku byl počet systematicky o víc než řád vyšší.

Já jsem mnohokrát do veřejného prostoru řekl, že podhlášenost je strašlivá, a vždycky se na mě všichni fact-checkisti vrhli, jak si můžu dovolit říct něco takového. Tak teď máme tvrdá data o podhlášenosti, protože můžeme srovnávat Dánsko a Česko. To byla experimentální vakcína, vyrobená, vyvinutá úplně novou technologií, to znamená, že samozřejmou povinností každého lékaře, který očkuje, je nahlásit cokoliv, co může vypadat jako adverse event. Já se zase omlouvám za tu anglickou terminologii, ale ono to má smysl.

Adverse event neboli podezření na nežádoucí účinek je cokoliv ošklivého, co se vám stane po vakcinaci. Adverse effect, neboli prokázaný nežádoucí účinek, je cokoliv ošklivého, co se stalo, a bylo to důsledkem vakcinace. Anglická terminologie je mnohem logičtější, než česká, a bohužel českou nedodržuje vůbec nikdo správně, ani SÚKL, takže je s tím problém. Ale zpět. My víme z ÚZISích dat, že do týdne po podání nějaké covidové vakcíny zemřelo – teď jsem zapomněl přesné číslo – ale myslím, že 1600 a něco lidí.

SÚKL se neobtěžoval zjistit, po jaké šarži vakcín proti covidu lidé umírali

Martina: V Česku, nebo v Dánsku?

Tomáš Fürst: Zemřelo v Česku do týdne od dávky nějaké covidové vakcíny. To není absurdně moc, protože u nás zemře tak 300 lidí za den, tak 300×7 je 2100, takže samo o sobě tohle číslo není zajímavé. Zajímavé je, když se dá do souvislosti s tím, že SÚKL má nahlášených 216 úmrtí po nějaké covidové vakcíně. To znamená, že z těch 1660 lidí drtivou většinu nikdo nenahlásil – ani když člověk umře do týdne od vakcíny. Tak drtivou většinu těchto eventů nikdo nenahlásil SÚKLu. To je velmi tvrdá evidence o naprosto zásadní podhlášenosti. Všechny data ukazují tam, že je to tak, jak si myslíme, že to, co je nahlášeno v SÚKLu, jsou skutečně jen věci, kde si všichni fakt mysleli, že to má kauzální souvislost s vakcínou.

A možná největší problém, který v tom vidím, je, že u těch 216 úmrtí se SÚKL vůbec neobtěžoval zjistit šarži. To je problém, protože co kdyby všechna tato úmrtí byla po stejné šarži? To by bylo zásadní ohrožení zdraví a bezpečnosti obyvatel. Ale jak by to SÚKL věděl, když se ani nezeptá, po které šarži to je? A proč SÚKL neví, po které šarži to je, když to já vím z ÚZISích dat?

Martina: A byla to tatáž šarže?

Tomáš Fürst: Já nevím, nevím, kterých je těch 216.

Martina: To už se nedozvíme?

Tomáš Fürst: Nemůžu párovat lidi, to můžou státní orgány. Já netuším, kteří lidé to jsou. Takže SÚKL se neobtěžoval zjistit, po jaké šarži tito lidé umírali. Měl tam sotva 50 procent, podle mě, zjištěných šarží. To je podle mě problém. Už s tím byl konfrontován. To právě dělá Angelika s Petrem Šourkem na Mainstreamu. Několikrát byli na SÚKLu, a konfrontovali je s tím. Odpověď SÚKLu je: „My to dělat nemusíme.“

To je dobrý orgán. My to dělat nemusíme, protože máme Evropskou lékovou agenturu, a ta za nás všechno zařídí. Možná parafrázuji, možná to řekli trochu jinak, ale takovouto nějakou odpověď jsme dostali. Takže zase nesmírně zajímavá věc, a já pevně doufám, že po tom někdo půjde, protože nehomogenita v počtu hlášených podezření na nežádoucí účinky mezi jednotlivými šaržemi je naprosto zásadní, a musí být vyšetřena. To nejde nechat jenom tak.

Martina: Pokud se člověk rozhodne na sobě začít pracovat, a vydat se na cestu sebepoznání, a také řekněme pozitivní sebe změny, tak jaké další vlastnosti by měl v sobě cíleně pěstovat? Je nějaký takový soubor schopností, vlastností, které mu pomohou katapultovat se k dobrému vývoji?

Daniel Paulus: Těžko zobecňovat, protože každá úroveň má své pozitivní a negativní aspekty. Je to jako s jungiánskými archetypy. Třeba archetyp matky znamená pozitivní vyživení, starost, lásku, a když je negativní, tak pro nás může znamenat velmi negativní věci. To, co určitě potřebujeme, je odvaha, nějaký vnitřní kompas, nějaké hodnoty, kterých se držím, být v souladu s těmito hodnotami, a hledat svůj smysl, důvod života, proč tady jsem, a jestli naplňuji svůj smysl. Potom jsou to obecné věci, jako je pokora, odvaha věci měnit, mít dostatek síly a energie nejenom je studovat, ale opravdu je dělat, protože bez praxe, bez aktivity v životě, je to zase jenom nějaké sbírání intelektuálních chytrostí, a když to potom nepraktikuji, tak to stejně nedává smysl.

Martina: Já jsem si přečetla jeden váš rozhovor, a tam jste pojmenovával jednotlivé směry, kterým se věnujete. A řekl jste: „Cílem ayurvédy je dosažení, a udržení fyzického a mentálního zdraví. Cíl jógy je poznání sama sebe a světa. A cíl tantry je práce s mocí a schopnostmi. Moc – tantra bez moudrosti, jóga – je nebezpečná, a moudrost bez moci věci měnit a dosahovat, je neúčinná“. To se mi moc líbí, ale když to takto podtrhnu a sečtu, tak vidím opravdu moře práce. Asi nelze doufat, že se člověk někam propracuje v duchovním stoupání – doufejme, že stoupání – bez práce. Nejde to tak jenom samo, mimochodem, že si řekne: „Chci být dobrý člověk. Nechci dělat zlé věci. Chci hezky myslet. Chci mít pozitivní myšlenky. Chci chodit do přírody, a nikomu neubližovat.“ Spousta lidí by asi po tomto toužila, a já se ptám, jestli to jde bez práce?

Daniel Paulus: Podle toho, co si představíme pod slovem „práce“, protože i jóga má několik základních větví, podle toho, jaké máme naladění. Každý člověk je trošku jiný. Někdo může jít cestou, že pro něj je poznání skrze myšlení, skrze poznání moudrosti, skrze studium sebe, nebo skrze meditaci, a studium osvícených textů, a on to potom aplikuje ve svém životě.

Nebo je to cesta skrze náboženskou větev, nějaké odevzdání všech svých činů, myšlenek, aktivit nějakému vyššímu principu, který nás přesahuje. Nebo je to služba společnosti, nějaká nezištná služba, kterou nedělám kvůli tomu, abych nasytil své ego. Nebo to může být to, že se snažím žít každou vteřinu svého života naprosto vědomě, že nechci odcházet ve svých myšlenkách do budoucnosti, nebo do minulosti, ale všechno s plnou pozorností prožívám. A to je také praxe, to je také práce. Nemusí to být vždycky práce v tom slova smyslu, že budu sedět v meditaci. Tak to není. Možností, jak rozvíjet sám sebe, své vědomí, svou osobnost, svůj charakter, je mnoho.

Určitě jsou tady nějaké ideály, tak jak to nazýval Platón, to je svět těch idejí, že chceme směřovat ke stoprocentnímu rozšíření vědomí, že se chci stát osvíceným člověkem. Určitě stojí za to usilovat o to být lepší, ale neměl bych se nechat odradit tím, že třeba udělám jenom jeden malý krok, že se mi povede být o krůček lepší, než jsem byl včera. To je úplně dostatečné. Každá maličkost, kterou ve svém životě zlepším, mě posouvá na cestě. A stejně tak i v meditaci – ani minuta nepřichází nazmar, všechno se sčítá. Všechno. Jak jsme se bavili na začátku o přirovnání, že plním sklenici kapkami vody, tak stejně tak je to i s mou prací: Každá kapka se počítá, každá přispívá k naplnění sklenice mého plného potenciálu. A že se to někomu podaří naplnit z poloviny, a někomu ze tří čtvrtin, někdo jenom udělá první dvě, tři kapky, to je také v pořádku – každý jsme někde jinde. Tedy nenechat se odradit. Každý krok stojí za to, každá minuta sebepoznání je prospěšná.

Smysly můžeme vnímat z objektivní reality jen nepatrný kousek, a na základě toho usuzujeme na celek. Ale člověk si může vědomí rozšířit a vnímat z celku víc.

Martina: Každá minuta sebepoznání je prospěšná. Pravděpodobně to platí nejenom pro osobní, ale i pro kolektivní vědomí, protože člověk je jeho součástí, a nikdo není ostrov. Proto je možná dobré, když se člověk na tuto cestu vydává, si uvědomit, v jakém bodě se vynachází, a to nejen jako osobnost, ale také jako součást společnosti. Když se podívám na nás, jako na civilizaci, kde jsme podle vás udělali největší chyby? Proč jsme se v mnohém dostali na takovéto scestí naplněné hledáním, a plahočením se za matérií?

Daniel Paulus: My tomu říkáme ignorace, nevědomost, nebo májá, iluze. Iluze toho, že nevidíme ten celek, že vidíme nějakou úzkou výseč, vidíme strašně maličko. Já to můžu připodobnit třeba na tom, co jsou schopny naše smysly vnímat z objektivní reality, která je kolem nás. Když si vezmu třeba naše oči, tak to celé elektromagnetické spektrum, nebo když rozložím paprsek světla na celé spektrum, tak naše oči jsou schopny vnímat asi jednu padesátitisícinu. A náš mozek k tomu ještě vezme naší předchozí zkušenosti, to, jestli je to pro nás užitečné, a ještě to podělí, a dá nám další jednu čtyřiceti, padesátitisícinu. My z celého světa, z objektivní reality, vnímáme úplně nepatrný vzoreček, strašně maličko, a na základě toho usuzujeme na celek. Ale člověk si může tuto schopnost rozšířit a vnímat trošku víc z celku, jako kdyby viděl z většího nadhledu, a víc „puzzlí“ se mu skládá dohromady, a tvoří se trošku komplexnější obraz. A to jsou lidé, kteří právě jdou cestou sebepoznání, seberozvoje.

Nikdo není dokonalý. To, že někdo dosáhne nějakého vhledu, nebo mystického prožitku, z něj nedělá dobrého člověka, ale dává mu to možnost vidět věci z nějakého většího kontextu. Těchto lidí, kteří o toto usilují, není zase tolik. Je to vždy, řekněme, do 10 procent společnosti, a 90 procent společnosti je konformní, a jde s proudem. Deset procent lidí, nebo do 10 procent lidí nikdy nepůjde s žádným proudem, a těchto 10 procent lidí je obrovsky důležitých pro budoucnost lidstva, protože oni přemýšlí jinak než všichni ostatní. A chyba, kterou my teď děláme, je to, že těch 10 procent lidí ostrakizujeme, ukazujeme na ně, nazýváme je různými nálepkami. To je chyba, kterou děláme, protože si tím zavíráme možnost dalšího rozvoje, potlačujeme to, co je to unikátní, to, co je jiné, a co nás může posunout v rozvoji. A to je to, co se teď děje ve světě – potlačování jinakosti.

Martina: Nosí se proud.

Daniel Paulus: Ano, nosí se proud. A to je vždycky tak, že to, co je v proudu, je velmi často chybné, a většinou mají pravdu lidé, kteří jsou na okraji, ale to se ukazuje až s odstupem času.

Martina: Danieli Paulusi, myslím, že ještě velkého omylu se dopouštíme tím, že když se třeba někdo, řekněme, začne věnovat józe, bojovým sportům, a bůh ví čemu všemu, tak má pocit – jak jsem tady několikrát řekla – slova „práce“, nebo „studium“, že k tomu dochází až v okamžiku, kdy si koupí draze zakoupené jógové kalhoty a triko, a lehne si na podložku, a najednou je jakoby ve vzdělávacím procesu. Prostě se vyzenuje, a v tu chvíli se učí, a vůbec nevnímá, že učit se může opravdu – a měl by – každou minutou vědomého života.

Vy třeba sám – mluvím o tom, protože zdůrazňujete, že se můžeme nesmírně mnoho naučit od starých lidí – říkáte: „Na místo toho, abychom se od nich učili jejich zkušenosti, které nenabudeš jinak žádným studiem, žádnou umělou inteligencí, ale jen životem, tak děláme, jako by tito lidé byli nadbyteční, a že akorát čerpají peníze ze systému, a měli bychom je házet ze skály“. Řekněte mi, co se to stalo, že se nám toto předávání zkušeností poměrně razantně přerušilo? Mladistvá revolta je jedna věc, ale tady se místy hraje možná o elementární lidskost.

Daniel Paulus: Není to progresivní, protože teď se nosí, že změna je smyslem života, ať je to změna klidně k negativnímu, a odtržení se od jakékoliv tradice, od rituálů, od kořenů, ať národních, nebo civilizačních, a tato unifikace vede k tomu, že se nestáváme unikátními, ale stáváme se unifikáty. Takže jsme potom zahrnuti do davu, a s davem se pracuje lépe, lépe se ovládá. Je tady problém s tím, že my jsme vyřadili možná už třetí a čtvrtou fázi života, jak o ní mluví Carl Gustav Jung, nebo i třeba hinduismus má fáze života.

My jsme poslední dvě ze čtyř, nebo minimálně tu poslední, vyřadili ze společenského života, protože tam už není rychlost, dravost. Tito lidé nepřináší nic progresivního, ale vždy to byli lidé, kteří právě začali předávat své zkušenosti, svou moudrost, mladší generaci. Oni udržovali tradici, udržovali rituály, spojení s něčím, co nás přesahuje, ale i spojení s předchozími zkušenostmi, třeba i negativními, a předávali je dál, abychom se vyvarovali těch věcí, kterými si museli projít. Jenom tedy velmi nevědomá civilizace, a nevidomí lidé, říkají, že se musíme všechno naučit z našich vlastních chyb. Já myslím, že jsme docela dost inteligentní na to, abychom byli schopní poučit se z chyb jiných lidí, a jiných civilizací.

Martina: Vy ještě o starých lidech říkáte: „Přitom jsou to oni, kteří mohou zabrzdit hrůzy, které se kolem nás dějí. Ty progresivistické nesmysly, ke kterým je zneužívána mladá generace, která nemá ty zkušenosti“. Řekněte mi, jak by tento vývoj, který se v dané chvíli jeví už jako samospád, mohli staří lidé zabrzdit?

Daniel Paulus: Tím, že je přizveme do společenského života, a tím, že je přizveme zpátky do rodin, kde jsme je odstranili jako nějaké krabičky nepotřebných. Tím, že to budou ti moudří, kteří budou, řekněme, i v politickém životě, a že tam nenecháme vystoupat psychopaty, ale necháme lidi, kteří mají za sebou zkušenost, moudrost, dobrý život, aby vystupovali, a necháme je diskutovat.

Ale my to v tuto chvíli neděláme, ani v rodinách. My vlastně rušíme i koncept tradiční rodiny, a říkáme, že je to něco nadbytečného, a nejenže odtrháváme generace od sebe, ale odtrháváme najednou i vztahy v základních rodinách, kdy říkáme, že manželství, normální vztah k dětem, a podobně, jsou přežitky. A tam se potom nemají jak předávat zkušenosti, takže nemáme pozitivní vzory, které nám vytváří vztah s archetypem, vzorem, který tady je po tisíce, a milióny let.

Smyslem současného systému je co nejvíce sebrat, co nejvíce rozdělovat, co nejvíce lidí učinit závislých na státu, nebo na nadřazeném systému, protože pak lidé budou poslušní

Martina: Mladý člověk má v sobě vervu, má v sobě touhy, chtění, což je přirozené, a k mládí to patří, a pochopitelně nemá zkušenost, což je také přirozené. Ale marná sláva, tím je také často manipulovatelnější, a mnohem náchylnější k tomu, aby přitakával. „Má pravdu, předsedo. Má pravdu předsedo“ – každou chvíli někomu jinému. Proto si myslím, že také mnohé strany chtějí, pokud možno co nejvíc snížit voličský věk, protože mít voliče už od 16 let musí být snem mnohých progresivistických stran.

Vy říkáte, že aktivisté třeba typu Greta Thunbergová, jsou zmanipulovaní, jsou ve vleku, a na nitkách jakýchsi loutkovodičů, jejichž cílem je hlavně přerozdělit peníze tak, aby bohatší byli ještě bohatší, a chudší aby byli ještě chudší. Řekněte mi, máte vhled, kdo jsou tito manipulátoři? Kde je člověk může ve svém životě, v okolí, nebo ve společnosti, hledat?

Daniel Paulus: Úplně nejvýš, v nejvyšších pozicích. Bohužel. Tento systém, zdá se, vynáší typy těchto lidí hodně vysoko, a oni nemají svědomí, nemají skrupule, a jsou ochotni udělat cokoliv, a omluvit si to, a mnoho z nich tomu třeba i věří. Člověk, který je v mainstreamu, je v průměrnosti, takže potom nemá moc volbu.

Jak to rozpoznat? Dívat se kolem sebe, sbírat si informace, dívat se na i jiná média, než jsou mainstreamová, mluvit s přáteli, a zajímat se o to, co se děje na jiných koncích země. Není to úplně jednoduché, protože potlačování svobod a potlačování informací, a tlačení jednoho správného narativu, je opravdu čím dál silnější. Ale jsou cesty. Ještě existují relativně svobodná média, informace, ke kterým se mohu dostat.

A zase, na to abych vůbec byl ochoten si něco takového připustit, potřebuji mít určitou úroveň sebeuvědomění, dostatečnou odvahu, že mohu stát sám za sebe, a ne doufat v to, že se o mě postará někdo jiný. Což je smyslem současného systému – co nejvíce sebrat, co nejvíce rozdělovat, co nejvíce lidí učinit závislých na státu, nebo nějakém nadřazeném systému, a tím pádem potom tito lidé samozřejmě nebudou proti tomuto systému vystupovat, nebo se proti němu vyjadřovat, protože by riskovali, že o svůj základ přijdou.

Martina: Vy jste odešli se ženou a třemi dětmi do Kostariky, šli jste tam za něčím, a odešli jste od něčeho. Zmínil jste, že Kostarika je dvacet let technologicky zpátky, tak se možná dá lépe posoudit s touto dvojí zkušeností, co znamená věta: „Svět je ještě v pořádku.“ Co na Kostarice nacházíte z toho, co Západ opustil, a co vám přijde, že to byl svět, který je ještě v pořádku?

Daniel Paulus: Žít v přirozenosti, v kontaktu se svým okolím, s přírodou, se sousedy, s komunitou. To je tady velmi silné. Rodina je tady naprosto na prvním místě. To si s sebou samozřejmě nese i negativa, že když potřebujete něco opravit, něco udělat, a s někým se na něčem domluvíte, tak proto, že je pro něj rodina na prvním místě, raději sebere rodinu, a jede na pláž, a udělá si tam na pár hodin hezký čas. Ale to nic nemění na tom, že je rodina opravdu na prvním místě, rodiče tráví čas se svými dětmi, udělali by pro ně velmi mnoho. A rodiny žijí pospolu i s těmi, i se starší generací, s babičkami a dědečky, a udržují se tady i celkem dobré sousedské vztahy v komunitách.

To je něco, co už se v západním světě velmi těžko hledá. Tady nikoho nezajímá 80 pohlaví, tady nikdo nechodí do škol povídat dětem, že si chlapeček může vybrat, jestli chce být chlapeček, nebo holčička – nebo letadlo. Tady, kdybych něco takového zmínil, tak na mě budou koukat jako na blázna. Nic takového tady neexistuje.

Samozřejmě tady potkáte lidi s různými názory – on sem přichází i západní svět – ale v základu tady tyto věci nejsou. Toto progresivní myšlení západního světa, které normalizuje někdy velmi zvláštní věci, tady nenajdete, to je tady velmi zřídka. To myslím, že je velký základ, a pro nás i to byl jeden z důvodů. Ne jediný, důvodů bylo mnoho. Nám je tady dobře. Naše děti budou žít tady na zahradě, v přírodě, kde jsou hadi, škorpióni, psi, kočky a mývalové – příroda je plná – takže se naučí soužít se svým okolím.

Ony téměř nemají přístup k nějakým technologiím ve smyslu, že by seděly někde s mobilem, nebo s počítačem. Ony to samozřejmě mají jako součást výuky, protože musí mít tuto znalost, a učí se i z internetu a s technologiemi, ale není to primární zábava. To je tady také velmi zřídka.

Martina: Znamená to snad, Danieli Paulusi, že tam nemáte San José Pride? My máme Prague Pride.

Daniel Paulus: Tak to vůbec netuším, já se o to tak úplně nezajímám. Tady jsem to neviděl, ale je to možné. Ono už je to v každém městě, tedy asi ne úplně někde v severní Africe, tam to tolik není vidět, ale je možné, že tady už to je také. Nedokážu říct. Ale rozhodně to nejde do takových extrémů. Tady je to ještě hodně spojeno s křesťanskou vírou, takže tyto věci, jako sexualizace dětí, tady tolik nejsou.

Tady to má své vlastní problémy, občas se objevují problémy s unášením dětí, které potom končí někde v Americe, Kanadě, a v západním světě, potíže s drogami, které tady také jsou. Z Kolumbie tudy proudí některé gangy, a podobně. Takže každá země má nějaký svůj problém, ale rozhodně ne typ západních problémů, rozpadu hodnot a kvalit, a směřování k pluralitní nesmyslnosti čehokoliv, a relativizaci úplně všeho.

Je dobré dívat se na problémy z několika úrovní. Každý může přispět ke změně, aby bylo co nejméně obětí tím, že budeme mít sami sebe, a přebereme zodpovědnost za širší okolí.

Martina: My jsme začali tím, že nás čeká civilizační změna. Když jste říkal, že Kostarika je technologickým vývojem, a tím pádem i tím, co technologie přináší, řekněme cirka dvacet let zpátky, znamená to, že i tam civilizační změna přijde, ale později? Nebo je to globalizovaný svět, a bude to vlna?

Daniel Paulus: Já bych řekl, že v některých aspektech je pozadu střední, nebo možná i jižní Amerika. Třeba rozvoj infrastruktury. Kvalita těchto věcí, na které my jsme zvyklí ze západního světa, je někde jinde. Ale naopak některé věci zase velmi rychle přebírají, jako třeba Bitcoin, a další kryptoměny. Především Bitcoin. Tady je možné platit téměř všude Bitcoinem, ať zprostředkovaně, skrze vlastní aplikaci Bitcoin Jungle, kde je možné úplně nejmenšímu obchodníčkovi, který tady prodává ovoce na ulici, zaplatit přes sms ze svojí Bitcoin peněženky.

Tady se Bitcoiny i těží, státy těží, i okolní státy. Nejdále je v tom El Salvador, který je velkým vzorem, ve svobodách, a v tom novém finančním, ekonomickém, spravedlivém systému, který nabízí právě třeba celá síť bitcoinové měny, která nejde zkorumpovat, a nejde tisknout, a nelze ji ovládnout nějakým státem. Takže v tomto, bych řekl, že zase tyto země jsou hodně dopředu, a možná to je budoucí jiskřička, která zažehne změnu, která bude mnohem širší. V tom to vidím pozitivně. Určitě ty nesmysly kolem sexualizace, rozpadu rodin, a podobně, které je v západním světě, to tady nenastává. To určitě bude později.

Martina: My jsme se vlastně na začátku dostali do teoretického rozporu, kde jsme se bavili o civilizační změně jako o procesu, který rozmetá dosavadní jistoty, a zároveň jako o pozitivní věci, které přestrukturalizuje vědomí. A v tuto chvíli se musím ptát: Civilizační změna – máme se jí bránit? Máme brzdit patami? Máme se jí bát? Nebo se máme poddat, a hlídat, aby tato civilizační změna byla vědomá a kultivovaná? Nabízí se spousta otázek, Danieli Paulusi. Co s civilizační změnou?

Daniel Paulus: Mně vždy pomáhá podívat se na jakýkoliv problém z několika úrovní. Jednou je to, že já tady žiji skutečně ve fyzickém, materiálním světě, a chci, aby i moje děti mohly žít co nejvíce svobodně, zdravě, a v krásném prostředí, a proto máme i tendence vystupovat třeba na sociálních sítích a vyjadřovat se. Vyjadřovat postoje, třeba i negativní, vůči některým změnám, které se mi nelíbí, a držet vlajku, ale zároveň jsem v klidu, protože vím, že to bude v pořádku, a vím, že do toho potřebuji nějakým způsobem přispět.

Ne každý je hrdina, bojovník, který musí změnu vyjadřovat navenek, ale každý máme možnost přispět ke změně, aby byla hladká, s co nejmenším možným množstvím obětí a destrukcí tím, že budeme mít sami sebe, a když začneme přebírat zodpovědnost i za širší okolí, opravdu se znovu vracet do žití v rodině, komunitě, spíše se dostávat do menších celků od globalistických tendencí. A každý můžeme svým způsobem přispět tím, že jsme informovaní, že vyjadřujeme své postoje. A to myslím, že je nejdůležitější – změnit sebe, a díky tomu, že změním sebe, mohu změnit nakonec i svět.

Nejdůležitější je změnit vztah k sobě, a teprve pak se dívat na okolí, a kultivovat další vztahy. Je to práce se svým stínem, s nevědomím.

Martina: Změnit sebe. Teď se vlastně vracíme po dlouhé chvíli k tomu, čím jsme začali, a co jsme říkali na úvod: „Změnit sebe“. Člověk není ostrov, nikdo není ostrov, jak se tedy naučit kultivovat své vztahy s lidmi? Protože mnoho lidí spotřebovává obrovskou energii tím, že se snaží takzvaně kultivovat vztahy ostatních k nám, k sobě, přimět je, nebo dokonce i donutit chovat se tak, jak nám vyhovuje, protože on se přece k nám chová špatně, on je špatný. Jak opustit tuto úplně daremnou cestu, a soustředit se na kultivaci svých vlastních vztahů k lidem, ke světu – tedy obráceně?

Daniel Paulus: Já bych řekl, že úplně nejdůležitější je změnit svůj vztah k sobě, a teprve potom se dívat na okolí. Nejprve potřebuji dostat do pořádku, do nějaké slušné úrovně to, kým jsem já, a potom můžu chtít kultivovat další vztahy.

V psychologii se tomu říká „práce se svým stínem, nebo práce s nevědomím“, což je to, že pořád opakujeme stejné věci, že osvícení, nebo rozšíření vědomí je práce na své osobnosti, na věcech, které jsem třeba někdy i sám před sebou skryl, které nechci o sobě vědět, nebo ve které mě společnost přivedla k tomu, že jsem je zatlačil do nějaké nevědomé části. Jakmile začnu tyto vrstvy odkrývat – tak to je spirituální práce.

To není nějaké ezo, ale je to práce na sobě, je to sebepoznání ve smyslu, že když jsem prožil nějaké trauma – nebo mám nějakou bolístku, nebo mi někdo ublížil, nebo mám nějaké negativní tendence – tak když si je uvědomím, můžu je změnit, můžu se stát lepším, vědomějším člověkem, a to už mění i mé schopnosti, mou moc, to, jakým způsobem vnímám sebe, a jakým způsobem vnímám okolí.

A tyto věci se potom začnou skládat. Vymění se mi třeba lidé v okolí, protože s některými už nebudu chtít být. To neznamená, že je budu nenávidět, ale třeba opustím nějakou skupinu lidí, protože pro mě už nejsou inspirací, a nejsou pro mě těmi, s kým mohu prožívat dobrý čas. A přijdou mi do života zase lepší lidé. A stejně tak se promění mé okolí. A toto jsou ty kroky, které může udělat každý. A teprve potom, když jsem v pořádku, a vím třeba i o svých stínových věcech, které mě ovlivňují, a dokážu je změnit, tak dokážu třeba lépe reagovat i v kontaktu s ostatními lidmi.

Martina: Danieli Paulusi, vy jste tady řekl: „Práce se svým stínem“. To se mi líbí. Vy jste si jako jeden z prostředníků svého růstu vybral jógu, a jóga patří k nejstarším duchovním směrům, technikám, které vznikaly v různých dobách, a některé už dnes nejsou asi až tak funkční, nebo ne pro někoho. Ale řekněte mi, existuje něco jako soudobá moderní duchovní cesta moderního zápaďáka, který už konečně potřebuje do svého života vnést trochu ducha?

Daniel Paulus: Typicky pro zápaďáka? My jsme se odtrhli od spirituálních systémů, moc už nemáme spojení s kořeny, a nemá smysl vracet se třeba k pohanským rituálům, nebo se vracet k šamanismu ve smyslu, že je začnu opakovat, protože to je svým způsobem regrese. Není to něco, co mi pomůže mé vědomí rozvinout, ale vracím se do něčeho, co ještě v předchozí éře fungovalo, protože tím utíkám k něčemu, k nějaké normálnosti, k nějaké struktuře, která fungovala.

To neznamená, že nemá smysl jít do lesa a skákat kolem ohně, nebo využívat nějaké externí látky, protože je to opravdu regrese, není to posun dopředu. Dává smysl inspirovat se z mnohých – i třeba z naší slovanské historie, ze symboliky, z příběhů, které jsou archetypální, které jsou jen převyprávěny do jiného jazyka, jiné formy, a jiného kontextu. A jestli existuje nějaký systematický nástroj pro západního člověka? Nejblíž tomu asi bude naše antická filozofie, a současný největší český myslitel, paní profesorka Anna Hogenová, kterou také dobře znáte, kterou máme s manželkou moc rádi, a chodili jsme na její přednášky.

V jógové tradici se úplně nerozlišuje dobro a zlo v tom smyslu, jako tradičně na Západě. Světlo je dobro, a zlo znamená, že ještě není světlo, ale jenom nevědomost a ignorance.

Martina: Ráda jí to vyřídím.

Daniel Paulus: My jsme bohužel potom odjeli z Čech, když jsme se přihlásili na další přednášky. Ale v rámci Univerzity nového věku Milana Calábka, kterou jsme také navštěvovali, jsme se s paní Hogenovou potkávali. Takže to, myslím, že je nějaký kořen, který máme velmi silný – skrze naše filozofy zpátky ke kořenům – co se týká moudrosti, sebepochopení, porozumění světu. Praktické metody budu asi těžko dohledávat.

Může fungovat křesťanská modlitba určitě pro toho, kdo věří v tuto tradici, a je její součástí, a do určité míry i soudobá psychologie, psychoanalýza, psychoterapie může být takovýmto krokem, nebo prvním krůčkem k nějaké další systematické práci. Práce se stínem, kterou jsem zmiňoval, je výraz z psychologie – to, co je skryté v našem nevědomí, co si neuvědomujeme, ale ovlivňuje nás to. Takže metody a možnosti existují i v našem západním světě.

Ještě možná zmíním jednoho člověka. Jmenuje se Robert Bly, což byl básník, už je po smrti. Byla to velmi silná osobnost v západním světě – překládal mnoho mystických básníků, ať súlfismu, nebo hinduistické tradice – sám byl básníkem. Ale zároveň byl i velkým aktivistou, byl aktivní ve světě, v politice, vystupoval proti válce ve Vietnamu, a dalším věcem. Vytvořil základ moderního hnutí návratů do normálnosti muže, maskulinity – dnes je to tak, že kdo je muž, tak je toxický už jen tím, že se narodil. Ale on začal dělat setkání mužů, které nazýval – jak to poeticky nazvat česky – hnutí, poetické hnutí mužů. A on patří do skupiny moderních psychologů, kteří navazovali na Junga, a tudíž i na filozofy jako je Richard Moreau, jako Hillman, a mnoho dalších. Takže to bych doporučil, to je možnost, kde třeba začít, kde se inspirovat.

Martina: Poznat sám sebe, a změnit k sobě přístup je velmi módní nejenom v současné době, ale už delší dobu, třeba buddhismus, ve kterém existuje velmi rozvinutá praxe pěstovat přání všeho dobrého všem. Řekněte mi, co přejete lidem vy, Danieli. A co přejete sám sobě?

Daniel Paulus: Přeji jim, aby každý naplnil svou zkušenost, aby objevil, co je jeho životním posláním. Dobro není vždycky v tom, že jsem hodný, protože to také znamená, že se velmi často ohnu a podlehnu. A i v naší jógové tradici se úplně nerozlišuje dobro a zlo v tradičním západním smyslu. Nejpříhodnější mi asi přijde přirovnání, které je z kabaly, že je tady světlo jakožto dobro – to je doslova překlad tohoto symbolu – a zlo znamená, že ještě není světlo, protože to není zlo, to je jenom nevědomost a ignorance. Tedy, že tam ještě nezasvítilo světlo, paprsek světla, takže to nevidí celé, v kontextu. Přeji lidem, aby našli svou jiskřičku, a aby začali rozšiřovat světlo, které vyzařují, aby viděli více.

Martina: Vy jste už jiskřičku sám pro sebe, bych řekla, zažehnul, a teď ji rozfoukáváte. Co tedy přejete sobě?

Daniel Paulus: Co přeju sobě? Moc bych si přál, abych mohl žít s rodinou ve svobodném světě, v bezpečném světě. Abychom mohli dělat to, co nás baví, a abychom se mohli věnovat rodině, a našemu poslání. Tomu, co jsme v sobě objevili. A přeji nám naplnění, a radost.

Martina: Amen.

Daniel Paulus: Amen, nebo ohm – to je stejné. Má to stejnou vlnovou délku.

Martina: Danieli Paulusi, moc vám děkuji za toto krásné, několik tisíc kilometrů vzdálené setkání, ale přesto velmi blízké. Vážím si toho. Děkuji.

On-line kurzy a balíčky: https://www.paulus.yoga/kurzy
Pro posluchače Rádia Universum sleva 20 %
Kód (code): UNIVERSUM

Západní postdemokracie

Právě tyto strany ovšem ostře napadají současnou politiku evropských elit, kterým zrovna pluralismus a demokracie vůbec nevoní. Stávající podoba Evropské unie je toho zřetelným důkazem. Odmítání alternativ, sveřepý a za pomocí nátlaku a vyhrožování prosazovaný koncept „ever closer union“ jako jediná možná budoucnost kontinentu nemá s opravdovým pluralismem nic společného. Není náhodou, že termín post demokracie, tedy stav, kdy sice přežívají některé prvky demokratického systému, ale de facto občané nemají na politiku vliv, je nejvíce užíván právě jako charakteristický rys Evropské unie.

Politicky motivované násilí dnes v evropském i americké veřejném prostoru nacházíme běžně. Fyzické útoky na politiky AfD v Německu, napadání jejich shromáždění, pronásledování ze strany tajných služeb, to jsou zcela běžné a vládním kartelem buď tolerované nebo přímo organizované akce. Podobným atakům čelí představitelé i řadoví členové dalších stran označkovaných jako krajně pravicové. Nejen v Evropě. Dva atentáty na Donalda Trumpa ve Spojených státech máme všichni v živé paměti, i když nad tím druhým se už téměř nikdo nepozastavoval. Kdo je tady extremista a vyznavač některé z krajních podob politiky je více než zřejmé…

Bez ohledu na realitu však nic nebrání prakticky celému spektru mainstreamových médií nálepkovat politické subjekty jako krajně pravicové, extrémní, nesystémové apod. Jsou tak věrni tradici manipulace veřejnosti ohledně záměrného matení pojmů pravice a levice. Ta má svůj počátek v době těsně po druhé světové válce. Tehdy se podařilo převládajícímu levicovému politickému proudu, který zasáhl téměř celý západní svět, přiřadit nacistické NSDAP označení pravicové nebo krajně pravicové strany. A to bez ohledu na to, že prosazovala v Německu politiku militantně kolektivistickou, etatickou, korporativistickou, zcela nepřátelskou individuální svobodě. Šlo tedy o jasné znaky levičáctví, což ovšem bylo pro tehdy vítězící politický proud nepřijatelné až nebezpečné.

Destruktivní vliv ideologických médií

Dnešní falešná, vyloženě lživá skutečnost zatemňující adjektiva přiřazovaná pravici, jsou jen mutací již zmíněného trendu, který se médii prolíná již mnoho dekád. Postupně narostl v rezignaci na objektivitu a hledání pravdy v novinářské práci. Ta se dnes převážně soustřeďuje na obhajobu jednoho – levicově progresivního – světonázoru. Dominantní média se stala součástí širokého kartelu politických stran, korporací, byrokracie, akademické sféry, úplatných vědců a politických aktivistů ukrývajících se v tzv. neziskovém sektoru. Jejich společným cílem je udržet status quo, který každému z nich poskytuje významné benefity. Ty by změnou politických poměrů, tedy pokud by podíl na moci získaly subjekty z druhé strany spektra, byly významně ohroženy.

Vraťme se ještě na závěr k našemu jižnímu sousedovi. Vítězství Svobodných, slibujících ukončení migračního šílenství a aktivní podporu míru a neutrality v souvislosti s pokračováním strašlivé a zbytečné války na Ukrajině, líčí média jako krajně pravicové postoje. Jimi zfanatizovaný dav v den konání demokratických voleb předem protestoval ve Vídni proti jejich výsledku s transparenty, které označovaly Svobodné nejen za krajně pravicové extrémisty, ale přímo za nacisty. Úvahy o tom, že právě média jsou největším problémem a ohrožením demokracie a západního civilizačního okruhu vůbec, mají své nepochybné opodstatnění.

Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extrémistka!

Naše milovaná BIS pod vedením vroucně oddaného, cizoslužného generála ze „zřejmě dobrého oddílu,“ předložila výroční zprávu, ve které nám jeho podřízení sdělují, že dlouhodobě sledují migrační situaci, avšak že nemají informace o tom, že by migrační situace byla bezpečnostní hrozbou. Skvělý postřeh! Bravo, soudruzi, za uklidňující formulaci! Co na tom, že v sousedním německém ráji jsou množící se útoky právě z řad migrantů nejspíš jen takovou zábavnou a osvěžující aktivitou, nepodobnou hře na babu. Přijde migrantík s kudličkou, pobodá několik lidí – a ti potom mají babu. Oč zábavnější je tato dovezená varianta na známou dětskou hru, když ten, kdo babu má, už nemá většinou šanci babu vrátit, nebo předat? A přesně to potřebujeme i u nás, v České republice! Hru „na znásilnění,“ hru „na extrémistické pochody plné fanatických hesel nenávisti ke křesťansko-židovské kultuře,“ ale také „hru na mačety,“ která by se mohla podobat šavlovému tanci Arama Chačaturjana s tím, že ovšem s mačetami se do davu běhá bez tanečních kreací a hudebního doprovodu, pouze s výkřikem nepodobným chovancům psychiatrického zařízení. Nejlepší hry jsou ovšem „na střílenou,“ „podpalovanou“ a „vybuchovanou“. Těch, co babu dostanou, je mnohem více – a tedy radostněji!

A protože jsme nejspíše opravdu natěšení na zábavu, BIS polovinu kapitoly věnuje poddajnému pocitu, z něhož vychází zřejmé konstatování, že nemá cenu s migrací nic dělat. S tím opravdu nelze, než jen po eurosobolševicku souhlasit! Ano, čekejme, až dostaneme babu! Čekejme odevzdaně a civilizovaně pod taktovkou eurosoudružského vedení, které tak tímto povýšilo podstatu slova „retard“ na ceněnou ozdobu! Chceme tedy inspirovat naše europoslance, aby navrhli založení ceny s vyznamenáním pod názvem: Euroretard aspirant, Euroretard prvního stupně, a Euroretard z Euroretardie! Vyřiďte tento náš návrh do Bruselu eurosoudružce Leynové, kterou tímto rovnou navrhujeme na vyznamenání stupně nejvyššího! Seznamy dalších soudruhů a soudružek a organizací dodáme včas, podle plánu likvidace Evropy!

Pokud jde o Českou republiku, tak nám chlapci z BISky sdělují, že by v případě většího počtu migrantů nebyla schopna řádně zjišťovat, o koho doopravdy jde. A to je taktéž skvělá zábava, tzv. „hra na zapřenou“. Fanatik, kriminálník, terorista, úchyl, mafián… Tolik veselých záhad a možností k překvapení si nudná Evropa ani nemohla přát!

Soudruzi z BIS konstatují, že jsme zvládli migraci z Ukrajiny, zvládneme tedy i tu africkou a blízkovýchodní. Nu, když to soudruzi z BIS tvrdí, že lze tyto dva civilizační okruhy srovnávat, tak tedy pro ně speciálně navrhuji zvláštní medaili STULTUS A FINE MUNDI. Pro držitele neomylného kondiciogramu navrhuji medaili nejvyšší ze všech; STULTUS, stejně tak, jako pro ministra, který podepsal dodatek k migračnímu paktu.

Připravme se tedy ve své zemi na nové sousedské vztahy v městských domech, na vesnicích i v pracovním procesu. Poděkujme za instituce, jako je BIS, které nám vyčerpávajícím způsobem sdělují, že jsme ztraceni v budoucnu s latinským přídomkem DESTINATA EXISTICTIONIS…

A s tímto suchým konstatováním se s vámi loučí v bodoucím uslzeném údolí Michal Gulyáš!

Martina: Ale dnes to skutečně vypadá, že náš život budou mezi sebou řešit už jenom poradci. Já budu sedět doma, a na všechno budu mít poradce, protože i když jdu třeba k lékaři – kde mě nechají podepsat informovaný souhlas, ve kterém je 80 procent výrazů, kterým nerozumím, a jenom z toho pochopím, že když mi píchnou tuto látku před rentgenem, tak může dojít k anafylaktickému šoku a zemřu – tak bych s sebou potřebovala mít poradce přes medicínu, aby mi řekl, co to bude, a…

Jana Hamplová: Ano, a ekonoma, právníka…

Martina: Ano. A už tehdy pan Baxa o tom hovořil tak, že je to sociální inženýrství, které říká, že stát ví nejlépe, co a jak udělat, takže žijeme v době plné zákazů, příkazů, a přicházíme o svobodu. To jsou právě jeho osm let stará slova. Myslíš si, že tato situace právního kouřma, abych to řekla poeticky, situace zahušťování, případně fatálních následků právního blackoutu, je záměr? A jsou si politici vědomi, že je to záměr?

Jana Hamplová: Já bych řekla, že tak půl na půl. Polovina žije v rajské nevědomosti s tím, že koná dobro, když přijímá zákony, a pořád to formuluje, přeformulovává. Druhá to má tak, že je v tom možná i záměr, a především se to určitým skupinám nesmírně hodí. A to jsem z oboru, a my bychom taky raději pracovali na pozitivních věcech, než pořád řešili nějaké konflikty, spory, a tak dále, protože jsme zahrnuti předpisy. Vždyť si vezmi, co s námi dělá Brusel. Vždyť my už předepisujeme i víčka na lahve, že musí být přidělané. Teď jsem zase četla, že se má přikazovat – my se na to, abych to řekla slušně, my se z toho zblázníme. Ale to k nám jde jako domino z Bruselu, a my to budeme znovu kopírovat, a budeme říkat: „Ano“ Já si vzpomínám, jak tady mělo nějaké ovoce mít nějaké tvary, a když to předepsaný tvar nemělo, tak to nebylo dobré.

Jsme v horší situaci než za socialismu, je to socialismus s nelidskou tváří, je to šílené

Martina: To bylo zakřivení banánů.

Jana Hamplová: Zakřivení banánů, ano. Zkřivení banánů. Prostě blbneme. Ale pozor, ono se to někomu opravdu těžce hodí. Takže jsem si říkala, že jestli se ještě někdy dočkám toho, že tady opravdu vznikne nějaký osvícený premiér, který řekne, že uděláme českou legislativní radu, a prostě náš právní řád pročistíme. Ale to už by muselo jít od Bruselu, takže jsme teď opravdu v horší situaci, než jak to bylo v minulosti za socialismu. Vždyť to je socialismus s nelidskou tváří, protože je to šílené.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, jak vlastně v tomto systému, a v jakémsi podivném rosolu, který nás obklopuje, vykládat svobodu – nejen svobodu slova? Jsem svobodná, když jako podnikatel musím mít účet v bance? Jsem svobodná, když musím mít datovou schránku? Byl starosta, který mi říkal, že datových schránek, vzhledem k jeho činnostem, musí mít pět, a nejdou mu sdružit, ale když mu pro obec přijde dopis od policie, tak si ho musí jít vyzvednout na poštu.

Jana Hamplová: Je to absurdní. Zažívám to taky.

Martina: Je to ještě svoboda? Je to svoboda?

Jana Hamplová: Je to otroctví techniky – namísto, aby nám pomáhala, tak my jí otročíme. Popíšu velmi krátce situaci, ve které jsem teď byla – nebudu říkat, o kterou banku jde, to prostě nedělám – seděla jsem ve své bance, a poctivě čekala, a byl tam dědulka, osmdesát let, ještě čupr, přišel a říkal: „Já mám tady důchody, a chtěl bych si tady prostě vzít patnáct tisíc.“ „My už jsme tady, dědo, zrušili pokladnu“ – vesnická banka. „A co mám dělat? Já jsem si tady každý měsíc chodil pro důchod, mám tady kartu, mám tady účet.“ Jako že už splnil, že má účet, že pro to nechodí na poštu. A oni říkají: „Víte, já vám tady budu muset založit kartu, abyste si tady mohl vybírat z bankomatu.“ „Tam já na to nevidím.“ „Tak musíte do vedlejšího města, tam je pokladna.“ „To je 40 kilometrů, to já tam,“ měl hůlku, „to já tam nedojedu.“

Martina: Dojdeš…

Jana Hamplová: To dojdeš… Já jsem na to koukala jak tele na vrata, a říkám: „Proboha svatýho.“ A pak jsem se ptala té paní, co na to říká. „My tady nemáme pokladnu.“ Takže vy donutíte lidi k nehotovosti, ke kartám, abyste měli…“ Mně ho bylo líto. Jak to dopadlo? Ona mu udělala kartu, a protože on mě zná, tak jsem mu to šla vybrat. On mi nadiktoval PIN, já mu to vybrala, protože on tam chudák neviděl. Takže blbneme. Namísto toho, aby nám technika sloužila – jakože nám pomáhá internet, kde vyhledávám judikáty, paráda – ale mám pocit, že už jsme překročili mez a že už jsme úplně někde v Orwellovi, takže najednou bude síť, a nebudeme se znát, jako když byla Sandra Bullock zavřená doma, a nikdo ji neznal, protože všechno vyřídila z domu tlačítky.

Jsme otroky techniky, a ti, kteří tuto techniku ovládají, ovládají nás

Martina: Marxová, to si pamatuji.

Jana Hamplová: Ano, přesně tak. Já se prostě ráda setkávám s lidmi. Ráda se setkám s tebou, pohovoříme o společnosti, o zákonech, a vůbec o tom, jak jde svět. Ale najednou: To musíte zmáčknout – a to nejsem tak stará. Takže není to svoboda, jsme otroci techniky, a ti, kteří tuto techniku ovládají, nás nádherně ovládají, a plně jim to vyhovuje, protože vědí, kam se hneme. Teď jsme schvalovali cosi, že budou celé zvláštní předpisy, že když se poveze 350 000 v hotovosti – nechci posluchače urazit, ale co je to 350 000 v hotovosti v podnikání, dříve kdysi dávno se vozily peníze… Já jim chválím, že chtějí hlídat černý obchod. Ale oni tomu napomáhají.

Zase udělám vsuvku k našemu stavebnímu řádu. Nejčastější otázky na nás advokáty jsou teď – v tom jsme se shodli – kolik můžu dostat za černou stavbu, a kolik můžu dostat pokutu, když ji budu užívat bez kolaudace? Nejsou schopni toho dosáhnout. Takže my jim zjišťujeme pokuty, a potom, že je budeme bránit, jako že pokuty platit nebudou, protože stát byl nečinný, stát nekonal, jak měl. A tímto my se zabýváme, namísto toho, abychom si doma štrikovali – tedy já – tak prostě řešíme, kde selhává technika. A toto není svoboda. A navíc ještě to sledování lidí, kde a kdo jsme, a tak dál, to mně vadí.

Martina: Že jsem taková zarputilá, když se pořád vracím k panu Baxovi, a k panu Robejškovi, a k jejich odborné diskusi, která má už osm let věku: Pan Baxa, tehdejší předseda Nejvyššího správního soudu, Josef Baxa, tehdy řekl: „Nebo se zcela ochromí život.“

Jana Hamplová: Ano.

Právní blackout znamená, že lidem už dojde trpělivost, vykašlou se na zákony a začnou jednat podle svého – podle přirozeného práva

Martina: „Pokud nezamezíme dalšímu zahušťování práva.“ Já si vzpomínám, že jsme se tady v pořadu mnohokrát, mnohokrát bavili o energetickém blackoutu, a myslím, že letos v létě jsme si ochutnali, jak může vypadat, alespoň na krátkou dobu, kybernetický blackout. A on sám mluví také o nebezpečí právního blackoutu. To už je na mě těch stmívaček trochu moc.

Jana Hamplová: Právní blackout znamená, že lidem už dojde trpělivost, vykašlou se na zákony a začnou jednat podle svého – podle přirozeného práva. To by bylo hodně špatně, zejména co se týká firem, podniků, lidí, nebo že jim ujedou nervy. Vždyť vidíme, co se tu děje, máme tady pokusy o atentáty. Probůh. Takže já bych slova pana Baxy vůbec nepodceňovala, protože zaprvé je to chytrý chlap, za druhé už tehdy viděl dál než mnozí, a říkám, že náš pohled je v tomto směru stejný.

A líbí se mi, a to tam ještě tehdy pan Baxa nebyl, že v minulosti mnohokrát Ústavní soud řekl, například co se týká mých obcí – to je moje hlavní klientela – když je dusily dotační orgány, že nesplnily nějakou, omlouvám se, kravinu, a musí to vracet, a tak dál, a přitom dotovaný barák stojí – a Ústavní soud mnohokrát řekl: Vy sice máte formálně v pořádku, že to měli mít, ale po obcích nelze chtít tolik, protože prostě mají jinou roli, a nelze požadovat takovou administrativu. A rozsudky proti nim zrušil. Takže, pokud by to Ústavní soud vedl takto, tak zaplať pánbůh, ale toto není řešení. To už se řeší požár po třech, čtyřech letech, kdy to zastupuji, a úplně zbytečně, protože si jenom nějaký úředník škrtal nějaké kolonky.

Ale pozor, touto cestou jde i Brusel, a nutí nás k tomu. Takže to musí jít od hlavy, to znamená, že momentálně hlava není v České republice, ale velí se někde úplně jinde. A toto mi vadí. Takže jsem pročeská, to tady budu opakovat stokrát, pročeská, a kdo nám do toho bude zasahovat, ten mi bude vadit, ať to bude Brusel, nebo Putin, nebo Washington. Mně je to úplně jedno. Mně jde o to, abychom si nechali přiměřenou míru samostatnosti, a v této samostatnosti jsme si udělali právní revizi, to znamená, půlku předpisů zrušili, zúžili. Já jsem tady kritizovala Občanský zákoník, ale ten zase je srozumitelný, a když nám zůstane jako jeden, a zruší se kolem dvacet, třicet knih, tak budu spokojená. Takže takto bych to velmi zjednodušeně pověděla.

Martina: Jano Zwyrtek, já teď budu velmi symbolická: Vždycky, když stojím – což je teď stále – v nějaké dopravní zácpě, tak mám klaustrofobickou představu, že nějaké auto přede mnou bude mít nehodu, protože mu najednou dojdou pohonné hmoty, nebo že bude mít poruchu, a že se Praha zacvakne, a už se nepohneme. Protože ulice jsou úplně plné, a nebude ani prostor, kudy by přijela odtahovka, a začala auta odtahovat. Takže občas, když tam už stojím dlouho, mám klaustrofobickou představu dopravního blackoutu, dopravního kolapsu. Dá se odhadnout, jak blízko jsme kolapsu právního řádu? Dá se odhadnout, které auto bude to poslední, které takzvaně chcípne, a pak už nastane ochromení života, o kterém jsme tady hovořily?

Jana Hamplová: Já jsem měla intuitivní reakci, že ti řeknu: „Nejezdi v Praze. Nejezdi Prahou.“ Ale to by bylo ode mě z venkova hodně drzé. Řeknu to tak: Já mám někdy v některých kauzách pocit, že už v blackoutu jsme. Když mi úřednice ministerstva říká, co všechno měla malá obec, která má jednoho starostu a jednu sekretářku, udělat, a jinak to všechno bude špatně, tak říkám: „Proboha, vždyť ta škola stojí, nebo muzeum stojí.“ „To nás nezajímá, nám tady jde o to, že nejsou papíry,“ tak už mám pocit, že jsem v blackoutu a že tomu člověkovi se zatmělo, a prostě už to nejde dál.

Ale těžko říct, já mám pocit, že jsme tam jednou nohou už velmi, protože jsme rezignovali. To ani není tak, že bychom to chtěli. My jsme rezignovali, a přestali jsme proti tomu bojovat. A potom to my právníci doháníme u případů, nebo to hustíme přednáškami do starostů, kdy jim vždycky úvodem říkám – a vždycky se smáli: „Prosím vás, já vám nebudu říkat, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, já vám budu říkat, myslete na sebe, myslete na sebe, a pak neuděláte chybu.“ Protože oni dělají strašně dobrých skutků, a zapomínají na papíry, a potom z toho vznikají problémy. Ale pokud dobré skutky omezují papíry, tak si myslím, že v blackoutu jsme.

Takže jak říkám, já jsem pořád v praxi, pořád si ji držím, protože slyším: „Tys nechala advokacie?“ A já říkám: „Ježíšmarjá, Senát je prostředek k tomu, že se dostanu dřív k papírům, prostě vběhnu na ministerstvo, když potřebuji.“ A mezi kolegy, když se nebavíme o politice, tak je mi taky mezi některými dobře, protože umí to své, protože mají taky hodně starostů. Jsou tam lékaři, tak s nimi konzultuji. Jak říkám, když odškrtnu politiku, tak bych řekla, že s polovinou senátorů mám dobré vztahy. Mnozí se mě ptají: „Ty seš tam jak nahý v trní.“ Zpočátku ano, to na mě vystartoval pan Láska, jak jsem proruská, a pak už je to naštěstí přešlo.

Takže si myslím, že už v blackoutu jsme, a když ne v celku, tak v dílčích věcech, a příliš se tím necháme ovládat. Dříve, nebo i teď, dávají soudci sem tam bokem papíry s tím: „Dávám to ad acta, a rozhodnu podle zdravého rozumu,“ a potom vznikají zajímavé judikáty. Toto mě baví, to dělám ráda, a často. Taky už na to mám nějaký věk, a ráda formuluji takovéto… Soud se na to musí podívat jinak, protože… Ale toto se nesmí zachraňovat až v terénu.

Zrušila bych Sněmovnu, a nechala Senát s většinovou volbou. Většinová volba je nejvíce demokratická.

Martina: Pojďme tedy sčítat: Nestabilní právní řád. Nemocný právní řád. Přetížený právní řád, a tím pádem nevýkonný. Sílící snahy o omezování svobody slova. Sílící snahy o vstupování do neintimnějšího prostoru lidí.

Jana Hamplová: Včera tam zase padalo listovní tajemství, a podobně. Ano.

Martina: Rostoucí nedůvěra lidí k politikům, rostoucí nedůvěra lidí v samotnou demokracii.

Jana Hamplová: Ano.

Martina: Jak z toho ven?

Jana Hamplová: Jedině vlastními silami. Moje babička vždy říkala, když jsem k ní, v uvozovkách, chodila plakat: „A víš, že mám teď miminko, Chtěla jsem studovat a tak dál.…“ „Máš to na konci svého ramene, a v hlavě pracovitost, a chce to něco pro to udělat.“ Skončím u toho „něco pro to udělat“. Lidé musí, řeknu to rovnou, zvednout zadky, chodit k volbám. A nejenom chodit k volbám a dívat se na krásné plakáty, krásná slova, krásná slova vám řekne každý. Musíte se dívat na jeho celý život, co má za sebou, co umí profesně, co už dokázal. A pokud to nebudete dělat – vy sami jste tvůrci demokracie – tak najednou zjistíte, že ji nemáte. Tak to bylo ve třicátých letech v Německu, tak to bylo u nás za soudruhů – najednou byla jedna kandidátka Národní fronty.

A teď tady začínáme – nechci připodobňovat – SPOLU, a ještě se tam něco přidá, a kdo nejde se SPOLU, je proputinovský, a podobně. Toto je první krůček, protože oni zkouší, co všechno vydržíme. Takže je to jenom na nás, co s tím. Jít k volbám, a nejenom se dívat na plakáty, na titulky. Mně teď pár senátorů říkalo: „Víš, my se ti omlouváme, my jsme tě soudili podle titulků – nebudu říkat, protože bychom jim dělali reklamu – ale ty jsi normální chytrá baba s názorem.“ Já říkám: „Kdo ti bránil udělat si názor?“

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, má to jeden háček, to jest, jak pozoruji okolí kolem sebe – a nemám na mysli jenom Prahu – tak lidé velmi často, ne že nevěří politikům, ale přestávají věřit v politiku.

Jana Hamplová: Ano.

Martina: A přestávají věřit tomu, že ač jsou bdělí, jak jsi teď nabádala, půjdou, zvolí – stejně to dopadne – inu, jako vždycky.

Jana Hamplová: Máš velkou pravdu, ještě že jsi mi to připomněla. Tito lidé mají pravdu. Pokud tam nepůjde jiná sorta lidí, než tam teď je, to znamená, musí se zvednout… Za mnou chodí spousta odborníků, a já všem říkám, (dávám to jako příklad): „Prosím vás, dívejte se, mně taky říkali, že to nepůjde bez nějaké velké strany, bez velkých peněz do kampaně. Udělejte skupiny odborníků, lidí, co něco umí, co něco mají za sebou, zkušené, a běžte do politiky, do veřejného života, kandidujte, aby vás lidé znali, aby si na vás mohli sáhnout, na vaši práci, a potom vás budou volit ne jako politiky, ale jako lidi, co něco umí.“ A chápu, že to je momentálně sci-fi, protože lidé tam nechtějí jít.

Martina: Všechny energetické komise říkají, kolik už psaly rozkladů, dopředu před čím varovaly. Památková péče – jak se snažili zabránit některým věcem, přijetí některých rozhodnutí, ale…

Jana Hamplová: Mně to vykládali taky. Pozor, já jsem to možná špatně řekla, tito lidé nemůžou být v nějakých komisích jako druzí v řadě, oni musí jít tam, kde se zvedá ruka, to znamená do Sněmovny, do Senátu. Já tedy bych zrušila Sněmovnu, nechala Senát a většinovou volbu, protože většinová volba je jediná možná a nejvíce demokratická. A ta poměrná, kdy se tam dostane kde kdo, protože ho postaví kandidátka nahoru, to známe i z obcí a měst. Takže říkám, pokud se tam nedostanou lidi jiného typu – nechci říct přímo, že mého typu, mám také své chyby, jsem strašně netrpělivá, mám spoustu vlastností, jsem jenom člověk – s vlastním názorem. Ale vím, jak to lidé s vlastním názorem mají těžké, protože se jim říká: „My vás zničíme profesně, my vás zničíme…“ Takové výhrůžky chodí, a těmto lidem taky.

Západ má před sebou socialismus, který my už máme za sebou, ale oni to ještě nezažili. Ale ne ten samý socialismus, který byl tady, protože tehdy nebyl internet, a podobně. Teď jsou úplně jiné metody.

Martina: Říká se, exempla trahunt, příklady táhnou, tak si tedy řekněme příklad, kde se to stalo. Protože ať se podíváme vůkol, po západní společnosti, tak všude můžeme vidět to, co jsi tady zmínila, že elity, které si lidé volí, přestaly hájit jejich zájmy. Hájí vlastní zájmy, nebo zájmy někoho, o kom nevíme, a tak se pořád mysteriózně dohadujeme, kdo to stojí v pozadí. Obecně se říká, že všude dochází k oligarchizaci politiky. Tak mi tedy řekni, kde je ten příklad. Jsou na Západě nějaké země, kde se to třeba za těch osm let, nebo za dobu posledních dvaceti let, zlepšilo? Kde to zafungovalo?

Jana Hamplová: Na to mám svou odpověď, a myslím, že mám pravdu. Západ má před sebou socialismus, který my už máme za sebou, ale oni to ještě nezažili. A teď to chápu s mírnou nadsázkou – tedy ne ten samý socialismus, který byl tady, protože tehdy nebyl internet, a podobné věci, teď jsou úplně jiné metody…

Martina: Kulisy se úplně změnily.

Jana Hamplová: Kulisy se úplně změnily, ale podstata zůstává. Já mám pocit, že před Západem je zkušenost, kterou my máme za sebou. Vzpomeňme si, jak naivně přistoupili k migraci, jak tam paní Merkelová pozvala všechny ty doktory, a tak dál – mysleli si, že budou mít pracovní sílu. Co mají? Mají obrovské problémy. My to zatím držíme od svých hranic, musím říct, a zaplať Bůh za to.

Jak chceš po mně příklad, tak ten zatím není, ten musí přijít. Já osobně říkám, a to se teď nemohu stavět za odborníky na volební právo, ale osobně se domnívám, že pro Českou republiku by stačil jeden volený orgán, něco jako Senát, jednotlivé okrsky, a aby byl politik třeba i odvolatelný. Mně by to nevadilo: No tak mě nechtějí, tak si mě odvolají, třeba vyvolají nějaké referendum, když se jim nebude líbit, jak hlasuji. Protože teď nevím, zda se lidem líbilo, jak jejich senátoři hlasovali o korespondenčním hlasování 21. 8. Já jsem se svých voličů zeptala, patrně ne všech, ale vím, jaký mají názor, byť bych patrně vzala v potaz i svůj, protože ne vždy se mohu ptát všech lidí. Ale žiji mezi nimi, takže vím.

Ale chci říct, že by se mně líbila větší osobní odpovědnost politiků, třeba v regionu, byť se rozhoduje o celostátních záležitostech, takže nemohu být pořád v regionu, ale snažím se všechno sledovat. Pro mě je hlavní sepětí s mojí profesí. Kdybych nebyla právnička, tak v Senátu sedím a houpu nohama. Ale tím, že si umím přečíst zákony, a třeba někdy něco říct kolegům, a tak dál, tak jsem tam užitečná i z opozice. Ale chci říct, že nemá význam tady prášit z nějaké minulosti, tady se na to musíme podívat úplně jinak. Můj názor je, že střední Evropa má budoucnost pozitivní, optimistickou, pokud se o to sama bude snažit, a západní si teď musí projít své peklo – „Prožít si své peklo“ je také film – protože si to tam zařídili. A teď pan Rakušan podepíše dohodu, že musíme povinně vzít nějaké migranty, ať je chceme, nebo nechceme, ať jsou z nějaké jiné kultury. To ať si nechají tam. Oni si to tam pozvali, a tenkrát se také nikoho neptali. Takže říkám, já mám na to své názory, a proto tam asi nejsem moc populární, ale vím, jak na mě lidé reagují, když s nimi mluvím.

Martina: Ty jsi tady zmínila, „musí si tam prožít své peklo“. Existuje film „Prožít si své peklo“, a musím říct, že tento film fakt nekončí dobře. Je to film s Annie Girardotovou.

Jana Hamplová: No právě. Tak abychom se poučili.

Každá totalita začíná nenápadně. A už to začalo. A kdo to nevidí, je slepý.

Martina: Ty jsi před třemi lety řekla: „Každá totalita začíná nenápadně.“

Jana Hamplová: Ano.

Martina: Tak se ptám tak šeptem: Už to začalo?

Jana Hamplová: Začalo. Vždyť to vidíme všichni. V okamžiku, když řekneš svůj názor, jakkoli slušně – já s tím mám teď bohaté zkušenosti, řekla jsem slušně názor, že jsem proti tomu, chci vidět informace o očkování, chci vidět nějaké vědecké argumenty – a ježíši, co bylo kolem nás, kteří jsme se kolem toho motali. A teď je to podobně. Teď řeknu, že si nepřeji, aby vysoký státní úředník, pan Foltýn, mluvil takto sprostě, vyzýval k příkopům a k budování karantén, že to je opravdu začátek totalitního režimu – a najednou je tady nějaká petice, nebo co to je, herců. Já jsem proputinovská? Z čeho tak usoudili? Z toho, že nechci, aby mluvil sprostě? Já teď mám pocit, že dáváme přívlastky úplně jiným věcem, než máme, a toto směřuje k totalitě. Říkám – já jsem to zažila: „Toto neříkej venku. Toto nesmíš říkat, jinak jsi protisocialistická. Toto tam, prosím tě, neříkej, nebo se nedostaneš na školu.“ A měla jsem štěstí, že už jsem byla v uvolněných letech a že jsem se vůbec dostala na gymnázium. Takže, jak říkám, už to začalo. Už to začalo, a pokud to nevidíme, tak jsme slepí.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, na závěr se tě zeptám, jestli si myslíš, že je dost odhodlaných lidí, odborníků, kteří to vidí, vnímají, a hlavně jsou ochotní s tím něco udělat? Ty mi možná odpovíš, že jich není dost, ale je jich stále víc, a tak si s těmito optimistickými slovy na závěr všichni tak nějak odfrkneme a řekneme: Dobře bude, ptáci zase přiletí, a karavana potáhne dál. Řekni mi, jak to bude? Máme se takto utěšovat?

Jana Hamplová: Já budu tak napůl. Chtěla bych být optimistická, i zvednout varovný prst, protože varovný prst ve mně velí to, proč jsem vlastně šla kandidovat do Senátu. A pro všechny to byl trošku šok, když jsem se tam ocitla, ale ukázalo to, že když si člověk zdola usmyslí, a opře se o ty, kterým může věřit a kteří ho znají, tak že se to může podařit. Těch lidí, ne že je čím dál víc – je jich hodně. Ale teď jde o to, jestli jsou třeba ochotni přehodit ve své hlavě výhybku. Já třeba znám spoustu lidí, co Petru Fialovi věřilo, a teď kroutí hlavou. Ale je nutno si to přiznat tak, jak jsme si to přiznali v době covidové. Bez přiznání toho, že jsme udělali chybu, to nemůžeme napravit.

A já věřím českým lidem, věřím České republice, my jsme tady vždycky měli šikovné lidi, viděla jsem to v krajích, kde byl Baťa, a podobně, takže historie po nás kráčí. A věřím, že mohu být i příkladem, že to jde, když se chce, i když do mě kopou, uráží mě, a komolí mi jméno, což je ukázka jejich povahy. Ale mám obavy, aby to nebylo pozdě. My pořád čekáme, čekáme, čekáme, až bude republika na kolenou, a na kolenou bude demokracie, a pak se bude těžko zvedat. Takže se musíme vzchopit dříve, a udělat pro to každý, co umíme.

Pro mě je odborník jak živnostník, který umí své řemeslo, tak právník, co umí svoje, doktor, co umí svoje, a pokud má třeba i jiné politické názory, plně to respektuji. A tohle bych chtěla, aby tady byla lepší atmosféra. Tady se vyvolává atmosféra konfliktů, a to mně hrubě nevyhovuje, tak se nic nevyřeší. Také jsem si založila spolek „Aby tu bylo hezky“. Já prostě chci, aby tu bylo hezky, aby tu bylo dělné prostředí a aby nám nevládli hlupáci. Mohou být chytří na něco, možná na psaní o Barmě, ale neumí řídit zemi. A je nutno si přiznat, že jsme mu uvěřili, ale bohužel. Přiznat si chyby, začít makat, nebát se změnit rozhodnutí, a potom to může někam směřovat. Jsme malá země, tak se na tom snad toho zase tolik zkazit nedá. Musíme to umět napravit. A to chce opřít se o šikovný, schopný podnikatele, o všechny profese, a proboha nebát se, že nám lidé řeknou: Toto děláte špatně. Musíte to dělat líp. To prostě jinak nejde.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, já ti velmi děkuji za otevřený rozhovor, a také za naději, kterou jsi nám na závěr foukla pod křidélka, protože myslím, že je nám to věru třeba. Díky moc.

Jana Hamplová: Je nám to třeba. A hezké dny.

Pronásledování lidí za politické názory je projevem slabosti mocných. Kdo si neumí podporu veřejnosti získat po dobrém, zkouší to po zlém. Režimy se mění, ale nutkání moci kriminalizovat oponenty nikoli. Co se rovněž nemění, je nevelké, ale konstantní promile politických rebelů, které demokracie, ať už lidová anebo liberální, potřebuje, jak se říká, jako prase drbání. A ještě něco se nemění, kam náš pohled do historie dosáhne: Je to zbabělé mlčení těch, kteří jsou politickými procesy zastrašeni, a škodolibá radost kolaborantů s režimem, kteří si v politických procesech libují.

Po dvou měsících na útěku před Fialovou spravedlností někdo nabonzoval Slávka Popelku. Policie ho zadržela a dopravila do basy, kam byl na dva měsíce odsouzen za to, že porušil soudní zákaz vstoupit na území Prahy. Pražanům byl Jaroslav Popelka nebezpečný tím, že podněcoval k odstranění ukrajinské vlajky z Národního muzea, za což mu byl vyměřen čtyřměsíční podmíněný trest.

Slávek Popelka je osmašedesátiletý vystudovaný teolog a novinář, který se nebojí veřejně protestovat, když je přesvědčen, že to doba žádá a politici zasluhují. Činil tak za Husáka, kdy byl za kritiku režimu šestkrát uvězněn, a činí tak i za Fialy, kdy je ve vězení poprvé, ale s ohledem na represivní charakter liberální demokracie určitě ne naposledy. Nesdílí totiž myšlenku, že jedinou přípustnou formou demokracie je ta parlamentní, zastupitelská. Svůj náhled, jak se bránit, když se zastupitelskou demokracií zaštiťuje politická mafie, vysvětlil Slávek Popelka takto:

„Shromažďujme se vždy v neděli na centrálních náměstích našich měst. Až nás bude dostatečný počet, zvolme si nového prezidenta a svěřme mu silné pravomoci včetně té jmenovat ministry a řídit vládu. Toto není v rozporu s tradicemi evropské demokracie. V jedné z jejích kolébek, ve starověkém Římě v dobách republiky, bývalo pravidlem, když hrozilo nebezpečí, svěřit veškerou moc do rukou jednoho člověka. Staří Římané dobře věděli, že než by se v senátu demokraticky dohodli na způsobu obrany, barbaři by už dávno plenili město. Obrazně se dá říci, že naši zemi plení barbaři již dlouho…“ Konstatuje Slávek Popelka.

Demokraté rádi citují prvního československého prezidenta Masaryka, že demokracie je diskuse. To jim ale nebrání stanovit četné výjimky, o čem se nediskutuje. Diskuse o ukrajinských praporech je pak rovnou trestná. Slávek Popelka ovšem není sám, komu se debata na toto téma jeví potřebná. Ukrajina není pouze obětí agrese, ale je rovněž agresorem vůči vlastním občanům, kteří se nesmířili s politickým převratem v roce 2014. Diskuse o vyvěšování ukrajinských praporů by měla zohlednit, že na Ukrajině jsou porušována politická a lidská práva, i práva národnostních menšin. Také je to stát proslulý korupcí. A konečně ukrajinský režim se hlásí k nacistickému dědictví a za národní hrdiny považuje pachatele zločinů proti lidskosti.

Za vrchol nevkusu a pohrdání historií lze pak ukrajinskou vlajku na Národním muzeu považovat i proto, že to byli v srpnu 1968 i ruští Ukrajinci, respektive ukrajinští Rusové, kdo rozstříleli fasádu této budovy. Zde hledejme vysvětlení, proč na protivládní demonstraci lidé skandovali: „Sundejte ten hadr!“ Nicméně bez ohledu na výsledek hypotetického sporu o ukrajinský prapor vévodící Václavskému náměstí je odsouzení Jaroslava Popelky varovným znamením zpolitizování justice.

Politické procesy jsou dvousečným mečem. V roce 2012 byl za vlády Petra Nečase uvězněn řidič autobusu Roman Smetana, který na volební plakáty maloval politikům tykadla. Ke sto dnům vězení ho odsoudila Markéta Langerová, manželka exministra ODS Ivana Langera. Byl to začátek volného pádu občanských demokratů, které politický vězeň Smetana dokonale zesměšnil. Petr Fiala nyní riskuje, že si hodně lidí řekne: Tohle by se za Babiše stát nemohlo. Slávek Popelka, stejně jako Roman Smetana nikomu neublížil a na rozdíl od něj ani nic nepoškodil. Pouze nemlčel. Je ideálním kandidátem na cenu za občanskou statečnost.

Martina: Vy jste tady zmínil jakousi inflaci slov, která se naplno rozjela v dobách covidu. Je pravdou, že jsem tuhle byla v knihovně, a dívala se, jestli pan Just nevydal třetí díl slovníku floskulí, protože on vydal první, a pak ho obohatil, a bylo by toho třeba. Třeba velmi frekventovaným termínem, když se vrátíme zpátky k vědě, je takzvaná replikační krize, což je také věc, která trošku komplikuje propadnutí víře ve vědu. Vysvětlím: Dočetla jsem se, že je to krize, kdy bylo zjištěno, že mnoho studií v některých vědních oborech je těžké zopakovat se stejným výsledkem. Což je ovšem zásadní, protože právě tato schopnost zopakovat výsledek z předešlých studií je považována za jeden za základních pilířů vědy. Řekněte mi, je tato replikační krize patrná i s ohledem na studie, kterými byla dokládána a podporována nezbytnost proticovidových opatření? Tedy nutnost očkovat řádně neprověřenými vakcínami, a další, a další?

Tomáš Fürst: Replikační krize je fascinující fenomén, který se vynořil někde z pod povrchu akademických vod kolem přelomu tisíciletí. To bylo téma, kdy na konferencích se v přímém přenosu v záři reflektorů mluví o tom, jak jsou všichni chytří a skvělí, a na co nepřišli, a jak zachránili lidstvo. A po druhém pivu v kuloárech se všichni rozpovídají o tom, co je fakt trápí, a tam se začalo vynořovat téma replikační krize. A to v tom smyslu, že moderní výzkum je stavba, která navazujete na něco, co už někdo udělal, takže vezmete výsledky nějakého experimentu, a snažíte se to potáhnout dál – a ono to nefunguje. Typicky. A jdete zpátky a ptáte se, proč to nefunguje, a nakonec si dáte práci, a některé tyto studie, na kterých jste stavěla, zopakujete, a zjistíte, že to nevychází. To se tak nějak mezi vědci vědělo už kolem roku 2000, ale moc se o tom nemluvilo. Rozhodně ne v záři reflektorů.

A pak se stalo, že velké biotechnologické firmy, které teď po covidu známe všichni i jménem, často fungují tak, že screenují akademickou literaturu, dívají se, co padá z akademické půdy, a když jim přijde něco zajímavého – že by se to dalo dotáhnout dál až do stádia třeba vývoje léků nebo tak – tak si to vezmou, a začnou na tom u sebe v laboratoři dělat. A teď kolem roku 2000 jim toto přestalo vycházet v tom smyslu, že najednou z toho přestaly padat patentovatelná léčiva, a dva velké giganty – jeden byl Bayer a druhý Amgen – tehdy nezávisle na sobě zjevně musely přesvědčit svůj management – detaily neznám – aby jim dovolil zopakovat, jenom zopakovat desítky landmarkových cancer treatment studií – tehdy to byla léčba rakoviny. A výsledky všechny šokovaly. Výsledky jak v Amgenu, tak v Bayeru byly takové, že asi 85 procent z těchto studií – víc než 80 až 85 procent – nešlo zopakovat se stejným výsledkem. To znamená těch studií, které byly pozitivní v tom smyslu, že ukazovaly, že nějaká chemická látka zpomaluje růst rakovinných buněk, zpomaluje dělení, něco inhibuje a tak dál.

Martina: Nemá vedlejší účinky.

Tomáš Fürst: Tak daleko to ještě nebylo, to byly laboratorní věci. Když to zopakovali, tak jim to ve většině, až v drtivé většině případů nevyšlo. Byla to bomba, a oni o tom tehdy poctivě napsali článek do Nature a do Science, do velkých časopisů, a od té doby se ve vědeckém světě chvilku neřešilo nic jiného, a kolem roku 2015, 2016 to bylo úplně na vrcholu. A pak přišel covid, a za covidu jsme začali sklízet praktické plody této obrovské krize, která ve vědě doutnala už dlouho před tím, ale nikdo, kromě profíků, si jí nevšiml. A vy jste se ptala, jestli, a jak, tato krize poznamenala léky a vakcíny, které se potom objevily.

Martina: Jestli replikační krize je problém, který se bytostně týká covidu, a toho, co se dělo?

Tomáš Fürst: Řekl bych, že ano, a ne. Ne v tom smyslu, že se týká úplně všeho, nejen biomedicíny. Týká se to velkých částí vědy a výzkumu – ne všech, ale velkých částí. A ano v tom smyslu, že covid vědu nasvítil tím, jak se věda ocitla v záři reflektorů, tak i tento vědecký problém se najednou dostal do širšího povědomí. Paradoxně vakcíny, které do nás cpali za covidu, byly jedny z nejlépe otestovaných vakcín, které vůbec člověk může dostat. Je to mnohem horší, než si myslíte. Vakcíny, které běžně strkáme našim dětem – a je jich hodně, a je jich čím dál tím víc – jsou vakcíny, které byly prozkoumány mnohem, mnohem, méně než mRNA covidové vakcíny. To je zajímavá informace.

Očkování dětí vakcínami proti covidu byl zločin, který by měl být vyšetřen a potrestán. Registrace podezření na nežádoucí účinky byla na úrovni frašky.

Martina: To je poměrně zásadní informace, protože jsme se báli přímo opaku.

Tomáš Fürst: Pfizerovská covidová vakcína prošla prospektivní, randomizovanou, placebem kontrolovanou, lege artis dobře udělanou registrační studií, která měla tisíc a jeden malý problém, a možná i nějaké větší problémy. Mělo to malé problémy, které profesionálové z oboru očekávají, protože tak se to dělá, cutting corners, tedy že si vyberu populaci, která má trošku jinou komorbiditní strukturu než ta, které to potom chci dávat, a když chci, aby se lidi měli dobře, tak vyberu ty, co jsou zdravější a mladší, a tak dál. Takže všechny takovéto drobné podvůdky tam byly, ale jinak byla obrovská, skutečně randomizovaná, a placebem kontrolovaná, což se o mnoho jiných vakcínách říci nedá.

Martina: Což je zase věc, kterou jste mě vyděsil do budoucna. A to jste pravděpodobně chtěl.

Tomáš Fürst: Ano. Já opatrně a pomalu začínám pouštět do českého veřejného prostoru téma jiných vakcín, protože když už jsme si za covidu uvědomili, co všechno se může v této oblasti stát, tak je asi logické se zeptat, co všechno se stalo už dřív. My jsme se akorát neptali. Covid byl akorát tak velký průšvih, že o tom najednou mluví všichni. Před tím o tom všichni nemluvili, ale odborníci věděli. Takže abych to dořekl, covidové vakcíny byly prozkoumány strašně dobře, aspoň co se týče jejich působení na dospělé lidi, kteří neprodělali infekci, a nechtějí chytit, nebo nechtějí zemřít na – nebo spíš nechtějí chytnout původní wuchanskou verzi viru. Problém je, že v momentě, kdy se těmito vakcínami začalo očkovat, tak spousta lidí už měla rekonvalescentní imunitu, to znamená, už to měli za sebou, a tam byl přínos vakcín minimálně sporný.

Druhý problém je, že v momentě, kdy se začalo očkovat, tak už kolovaly úplně jiné verze viru, a o účinnosti vakcíny proti těmto novým virům jsme nevěděli nic. Mnohem větší problém byl, že jsme začali očkovat skupiny lidí, na kterých se žádné pořádné studie neudělaly, zejména děti. Očkování dětí byl zločin, který, doufám, bude vyšetřen a potrestán. Tam jsme neměli žádné informace. A další obrovský problém byl, že registrace podezření na nežádoucí účinky, a vůbec evalvace nežádoucích účinků v registračních studiích byla na úrovni frašky.

Martina: Vy jste řekl: „Očkování na dětech je zločin, a doufám, že bude vyšetřen a potrestán.“ Opravdu v to doufáte? Vzhledem k tomu, jak to máme nastavené?

Tomáš Fürst: Ano, myslím, že se to stane. U nás se to stane jako vždycky, že to přijde ze Západu. Momentálně si můžete všimnout, že v Americe zuří předvolební doba, a jedním z kandidátů, možná rozhodujícím kandidátem je Robert Kennedy, který má jako jedno z volebních témat – možná jako první volební téma, nebo ne možná, ale první volební téma, nejdůležitější message, které Robert Kennedy pro Američany má, je – že establishment vede proti americkému obyvatelstvu chemickou válku v podobě léků a vakcín. To je velká věc, a v Americe se o tom nepřestane mluvit.

Martina: Tak doufejme, že na Roberta Kennedyho nepadne také rodinná karma.

Tomáš Fürst: Já to nechtěl říkat. Tak jste to řekla vy.

Martina: On se tomu věnoval za covidu opravdu poměrně zhurta, a velmi detailně.

Tomáš Fürst: Velmi odpovědně, velmi detailně, a velmi promyšleně.

Martina: Bavili jsme se o replikační krizi, to znamená, že v mnoha vědních oborech nelze zopakovat studie, na kterých stavíme, se stejným výsledkem, abychom mohli třeba pokračovat dál. Řekněte mi – je to spekulace, a vy mi nemůžete odpovědět en bloc – když to stáhneme na věci, o kterých se bavíme, covid, nebo věci, o kterých si budeme bavit za malou chvíli, to znamená o globálním oteplování – myslíte si, že tyto vědecké studie jsou plné omylů, které vznikly z nejrůznějších příčin? Nepozornost, drobné podvůdky, které jste říkal, jako jiné skupiny obyvatel, a tak, nebo byly tyto studie v mnoha případech naprosto vědomě zfalšovány?

Tomáš Fürst: Je to mix všeho. Vědomé falšování je samozřejmě největší prohřešek, a je to ve vědě kardinální hřích. Dle mého odhadu vědomě záměrně zfalšovaných studií nejsou desítky procent, jsou jich jednotky procent, ale jsou. Já zrovna pocházím z univerzity, kterou už osm let cloumá zásadní skandál s falšováním vědeckých dat, a nejvíc fascinující na tom je, že ani po těch osmi letech, sedm, nebo osm let, tento skandál není vyřešen na takové úrovni, že by univerzita byla schopna jasně říct, že data se falšovat nemají. Ani tohle se ještě na olomoucké univerzitě nepodařilo říct.

Martina: Máte nějakou jinou pracovní nabídku?

Tomáš Fürst: Já si užívám svých akademických svobod, že můžu ve veřejném prostoru klidně říct i pravdu.

Mnoho lidí ve vědě neví, co činí. Nerozumí datům, ani přístrojům, kterými jsou získána. Data zpracují statisticky, a jejich podstata jim zcela uniká. Tito lidé neumí dělat vědu.

Martina: Je hezké, když si člověk do vysokého věku podrží naivitu.

Tomáš Fürst: Takže falšování vědy problém je. Za svou vědeckou kariéru v České republice jsem viděl mnoho ošklivých věcí, ale zejména s příchodem evropských fondů – to byl kickstarter všech podvodníků v českých zemích, co se týče vědy a výzkumu. Před příchodem velkých evropských projektů byly granty v objemu miliónů korun, a najednou byly granty v objemu miliard korun. A když dáte profesorovi na malém městě miliardu korun, tak se mu zatmí před očima – a tito lidé byli schopni dělat úplně neuvěřitelné věci, a to šíleným způsobem poškodilo regionální vysoké školy. Prahu kupodivu ne. Praha byla naštěstí tak bohatá, že na toto nedosáhla – pražské vysoké školy si strašně stěžovaly – a proto máte všechny výzkumáky vždycky na poli za Prahou, aby to byl Středočeský kraj, a ne Praha. Takže to hrozně poškodilo regionální školství. U toho jsem viděl mnoho drze a záměrně zfalšovaných – koneckonců některé aféry, když vzpomenete, jak se vynořila kolegyně Nerudová, a co za ní zůstalo na Mendelové univerzitě – a byl tam také skandál s falšováním dat, skandály se zfalšováním dat na Akademii věd – otočené králičí oči. To se ví, že něco takového v České republice funguje, a nejen v České republice. Ale asi to není gros, že by věda byla pokažena proto, že by zlí jedinci záměrně falšovali data. To je menší část tohoto problému. Vy se chcete na něco zeptat?

Martina: A větší?

Tomáš Fürst: Na tu větší? Větší část tohoto problému je, možná překvapivá pro lidi, kteří nejsou v prostředí vědy a výzkumu. Mnoho lidí ve vědě a výzkumu v dobré víře vůbec neví, co činí. Oni zacházejí s nějakými daty, kterým nerozumí, která jsou změřena přístrojem, o jehož principu nemají vůbec tušení. Tato data zpracovávají statistickými metodami, a jejich podstata jim zcela uniká, a jenom vědí, že musí za každou cenu napsat impaktovanou publikaci, protože jinak je vyhodí z univerzity. Tedy enormní tlak na počet vykázaných výsledků, kombinovaných se šílenou nevzdělaností, co se týče toho, jak vůbec věda funguje, co to vůbec věda je, jak se pracuje s daty, a tak dál. Produkuje se spoustu možná dobře míněných, ale nesmyslných paperů, které nejdou zopakovat, ač není pravda, co se v nich píše: Ale není to pravda – ne že by to zfalšovali. Oni to neumí udělat. Tito lidé neumí dělat vědu – to je ten problém.

Martina: Určitě jsou i lidé, kteří ji umí dělat, ale my se tady bavíme o téměř vlně replikační krize. Promiňte, že vám do toho skáču. My si možná trošku zaměňujeme vědu s vírou – a víra nepochybuje, zatímco povinností vědy je pochybovat – a protože věříme ve vědu, tak věříme i tomu, že na to někdo dohlíží, že někdo na tyto studie dohlíží, zejména když se to týká zdraví, když se to týká celosvětové ekonomiky. A já jsem třeba narazila – abychom nezůstali jenom v Olomouci a v Brně – na to, že v červenci roku 2006, to byla velká kauza, se z jihokorejského biologa Woo-suk Hwanga stala naprostá vědecká mrtvola, protože se přišlo na to, že možná naklonoval psa, ale tím veškeré jeho impaktované práce a vědecké studie končí, a zbytek je snůška fantazií. Ale přesto se jeho domovská univerzita pokusila zdiskretitované Hwangovy výsledky výzkumu patentovat v jedenácti zemích světa. Teď jsem takto odbočila jenom proto, abych řekla: Dohlíží tedy na to někdo? Existuje nějaký dozor? Dohlíží na to vědecké univerzity? Nebo by na to měl dohlížet stát? Nějaký nezávislý vědecký orgán?

Tomáš Fürst: To je super otázka. Odpověď, kterou dostanete od standardního vědce, je, že je samozřejmě všechno v pořádku, protože samotný systém publikování ve vědě je systém dohledu. Když na něco přijdu, tak si sednu a napíšu paper, a do toho paperu napíšu, jak jsem to přesně udělal, tedy kuchařku tak, aby kdokoliv mohl zopakovat, co mi vyšlo, a potom do diskuse napíšu, co to znamená. Každý si to může přečíst, každý to může zopakovat. Každý to může zoponovat, a když náhodou někdo zjistí, že z toho něco není pravda, tak napíše do časopisu odpověď. A kdyby někdo zjistil, že je to zfalšované, tak napíše do toho časopisu žádost o stažení. Když někdo jenom zjistí, že to nefunguje, tak do časopisu napíše odpověď. Takhle vždycky fungovala věda a výzkum. A ještě, než je článek publikován, tak prochází takzvaným peer review, kdy ten časopis z toho odešle několika vědcům, jejichž jméno jako autorka neznáte. Takže je to anonymní peer review, a tito se na to podívají, a zhodnotí, jestli by to mohlo, nebo nemohlo být publikováno. Takhle to vždycky bylo, a fungovalo to docela dlouho, a docela dobře, dokud motivace k publikování svého výsledku byla vnitřní ve smyslu: „Já jsem na něco přišel, a chci vám to říct.“

Potom se do toho vložily státy, a začaly hodnotit výzkumné instituce podle toho, kolik paperů vědci napíšou. A vždycky když na základě nějakého ukazatele začnete rozdělovat prachy, a velké prachy, tak lidé začali cílovat na daný ukazatel. Takže od tohoto systému už nebylo smyslem: „Já vám chci říct, na co jsem přišel“, ale smyslem bylo: „Já potřebuji napsat co nejvíc článků, aby moje instituce dostala co nejvíc peněz, a já dostal do výplaty co nejvíc peněz“.

Některé české univerzity v dobách zlořečeného kafemlýnku měly vyloženě systém, kdy peníze daňových poplatníků vzorečkem doplynuly až na domovské pracoviště tvůrce výsledku, a ten se samozřejmě dožadoval u vedoucího katedry příslušné částky do mzdy. A to jsou statisícové částky, to nejsou koruny. Takže v momentě, kdy se začala věda financovat podle počtu publikací, tak všude vznikl obrovský tlak na to, aby těchto publikací vznikalo co možná nejvíce, a není nikdo, kdo by měl opačný zájem. Vědci chtějí napsat co nejvíce paperů, aby docenti, profesoři, a vedoucí kateder mohli mít granty a tak dál. Jejich instituce po nich chtějí, aby napsali co nejvíc paperů, protože podle toho jsou hodnoceni, a podle toho dostávají prachy od státu. A stát to chce také, protože se tím chlubí v Bruselu před jinými státy, a navíc musíme vyčerpat dotace – to si představte tu hrůzu, kdybychom museli něco vracet do Bruselu – takže stát také chce co nejvíc paperů. Všichni hráči v systému chtějí co nejvíc impaktovaných výsledků, a nikdo nemá zájem na tom říct: „Hele, to, co není pravda, nepublikujte.“

Publikované záznamy vědeckých výsledků byly vždy studnicí pravdy, kde je suma toho, co lidstvo chápe, a jak, a proč funguje svět. Jenže teď tato studnice byla otrávena zfalšovanými výsledky.

Martina: Problém je ale ještě jiný, a to, že v některých vědních oborech na sebe jednotlivá pracoviště navazují.

Tomáš Fürst: To snad ve všech. Já bych doufal, že ano.

Martina: To znamená, že jestliže někdo použije zfalšovanou studii, zfalšované výsledky, tak i kdyby k tomu přistupoval zodpovědně, a chtěl se chovat slušně, tak si ale už přináší prvotní chybu, a celý vědecký výzkum jde na scestí.

Tomáš Fürst: Ano. Však si také všimněte exploze prakticky použitelných výsledků výzkumu, která nastala, řekněme, po druhé světové válce – obrovský rozvoj našeho bohatství, a našich schopností, a technologických možností. Kdy každých pět let přišla nějaká přelomová technologie, inovace, a tak dál. Ale to se tak nějak zastavilo. Nevím, kdo umí vyjmenovat za posledních dvacet let skutečné technologické průlomy? Je to mnohem těžší. Je mnohem těžší najít skutečné technologické průlomy mezi rokem 2000 a 2020, než technologické průlomy mezi rokem 1950 a 1970.

Martina: Myslíte, že je právě důsledkem toho, že jsme si začali hrát na impakty, peníze, a věda začala spíš usilovat o to, aby nějak působila navenek, než aby docházela ke skutečným poctivým objevům?

Tomáš Fürst: Ano, protože publikovaný záznam byl vždycky studnice pravdy, ve které to je suma toho, co lidstvo chápe, a jak, a proč funguje svět. Jenže teď byla tato studnice pravdy postupně otrávená zfalšovanými výsledky, a blbě udělanými výsledky. Jenže my bohužel nevíme, které to jsou. To je, jako když do studny, kde máte sto kubíků křišťálově čisté vody, nalijete kýbl hnoje, protože tak už je ta studna celá k ničemu. A úplně přesně tak dopadla věda a výzkum v roce 2024.

Martina: Kdyby takto postupoval Mendělejev, tak jsou na tom teď pravděpodobně chemici, kteří se chtějí držet jeho chemické tabulky prvků, poměrně špatně. Teď.

Tomáš Fürst: Prostě celá tato civilizace stojí na technologiích a inovacích, které jsou založeny… To je takové kolečko. Kolečko, že…

Martina: Na víře.

Tomáš Fürst: Ne, jsou založené na tom, že chápeme jak, a proč funguje příroda. Lépe a lépe chápeme, proč funguje příroda, a na základě toho vymýšlíme technologie, inovace, a ty jsme se naučili vyrábět a prodávat, a toto způsobilo, že západní civilizace dosáhla bezprecedentního materiálního blahobytu, a my toto kolečko postupně zadíráme na všech čtyřech položkách tím, že vědu a výzkum korumpujeme. To jsme si říkali před tím, výroba už také není, co v západních zemích bývala, ani svobodný obchod. Takže my postupně toto technologické kolečko zadíráme. A toto kolečko způsobilo, že z dob – a není to tak dávno, ještě přece v roce 1850 byla drtivá většina lidí se vším, co dělala a byla odkázána na lidské a zvířecí svaly – krom železnice. Ale k čemu byla železnice normálnímu člověku někde na horách? A příchod spalovacích motorů umožnil obrovskou explozi bohatství za celé dvacáté století, a my máme tendenci to podceňovat. Ale příchod spalovacích motorů, a příchod elektřiny, což bylo skoro ve stejném desetiletí – to všechno je založené na vědě a výzkumu, na tom, že lidé, kteří tehdy zkoumali, jak a proč funguje příroda, to dělali poctivě, a chtěli fakt vědět, jak a proč to funguje, a nechtěli dostat grant od státu. Oni to také nedělali za peníze od státu – většinou. A ono to fungovalo. My jsme to teď znárodnili v tom smyslu, že věda je dnes v podstatě jednou ze služek státu, a jako všechno, co se znárodní, přestane fungovat.

Martina: Jenom u železnice to bylo přeci jenom u nás. Ale zase třeba v Argentině to naprosto změnilo status quo země, a dokonce to způsobilo malé stěhování národů. Třeba z Irska se výkonní mužové přestěhovali do Argentiny, protože argentinská vláda vypsala dokonce inzerát, že přijme a zajistí…

Tomáš Fürst: Určitě, železnice změnila tvář planety možná víc než cokoliv jiného, hlavně kvůli kolonialismu.

Martina: Indiáni by mohli vyprávět.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Jen jsem chtěl říct, že tehdy byly na milion obyvatel tři lokomotivy. Zatímco dnes je na jednoho obyvatele pět nějakých motorů, možná pět tisíc. Nevím, nemám to spočítané.

Vědecký konsensus je jen zaštiťování se velkými jmény. Je to známka nedostatku argumentů. Ideologie se často zaštiťují vědeckým konsenzem.

Martina: Jenom jsem musela takto odskočit, aby nám to někdo neotloukl o hlavu. Dobrá, teď se tedy můžeme vrátit k výroku, který už jste tady řekl, a k tomu, mnohem lépe ho pochopit, tedy že počet vědeckých koncensů v dějinách se víceméně rovná počtu vědeckých omylů. To znamená, že vědecký konsensus není to, co se píše na Wikipedii, tedy že je to – rozsáhlá shoda mezi odborníky o tom, co je v daném oboru uznáváno jako promyšlená odpověď na otázku, o níž se diskutuje, formulována na pevném základě vysoce kvalitních důkazů – ale vědecký konsensus může být i to, že se na daném omylu dohodne více kapacit.

Tomáš Fürst: Ono vůbec to, že se ve vědě začne o koncensu mluvit, je znak důkazní nouze, protože to, jak a proč funguje příroda, zkoumáme metodami, které jsou podepřeny datově. Snažíme se dělat úsudek z dat – to je přece princip vědy – z pozorování, měření, experimentů. Takže v momentě, kdy se někdo musí uchýlit k argumentaci koncensem, tak to znamená, že mu dochází argumenty, tvrdé argumenty, data, pozorování, experimenty. Takže už jenom slovo „konsensus“ je…

Historku s Einsteinem znají všichni: Když se za nacistů nelíbila Einsteinova práce, protože byl Žid, tak se sehnalo mnoho prominentních fyziků, kteří se všichni konsensem shodli na tom, že to, co říká Einstein, je celé blbost. A Einstein tehdy říkal: „Proč jste jich sháněli tolik? Stačil by jeden, který to vyvrátí.“ A tak je to vždycky. Vždycky. Každá státní ideologie vědu strašně chce, protože chce svým poddaným říkat: „Podívejte se, to, co my vám vtloukáme do hlav, není ideologie, to je věda. To je všechno založené na vědě“. Tak marxisti byli celí nadšení, jak je to celé věda. Přeci každá univerzita měla vědecký komunismus, to si ještě pamatuji, že to existovalo, když jsem byl malý – ne, že bych studoval. Takže strašlivě tyto ideologie chtěli podpořit vědou. Pochopitelně ve třicátých letech, v Německu, se biologie konsensem shodovala na tom, že jsou nadřazené rasy, a podřazené rasy a pochopitelně…

Martina: Eugenika byl konsensus?

Tomáš Fürst: Prosím?

Martina: Eugenika byl konsensus?

Tomáš Fürst: Ano. I v Británii to bylo dost populární, i v Americe to bylo dost populární – to by se lidé divili. Když potom přišli komunisti, tak samozřejmě všechno, ekonomie byla velice vědecká, a všechno. A dnes to není jiné. Za covidu vládnoucí covidistická ideologie také potřebovala vědecký konsensus. Takže si všimněte, že ve veřejném prostoru, když už k nějaké diskusi došlo, tak nedošlo nikdy na data, že by někdo říkal, že data jsou takhle, experimenty jsou takhle. Vždycky se říkalo, že to říkal támhle pan profesor, doktor, docent, kandidát věd, takže to musí být pravda. Konsensus – zaštiťování se velkými jmény. Já si myslím, že celá idea vědeckého koncensu je… On prostě existuje tak nějak sám o sobě, s tím nic neuděláme. Asi v každé vědní disciplíně je spousta lidí, kteří si myslí to samé. Často proto, že to, co si myslí, je pravda. Ale také někdy to, co si myslí, pravda není. Ale chci říct, že vědecký konsensus nemá žádnou váhu, o to vůbec ve vědě nejde – o konsensus.

Martina: Tomáši Fürste, vy jste řekl, že by bylo potřeba mnohá vědecká zkoumání revokovat, prověřit, zopakovat, ale my nevíme která, což ale působí bezvýchodně, a může to vzbuzovat až nihilismus, protože to, co se mi teď chce udělat, je nad tím už mávnout rukou, a říct: „No, co už já s tím? Tak už mi dejte pokoj“.

Tomáš Fürst: Spousta rozumných lidí to udělala, a odešla z akademické půdy. Spousta rozumných lidí to vidí už desítky let zpátky, a dělají si svoje buďto na zahrádce, v lese, nebo v nějakém průmyslovém podniku. Věda přichází o spoustu nadaných, talentovaných a skvělých lidí, protože oni to vidí, a nechtějí s tím mít nic společného. Na druhé straně to teď, po covidu, už vidí všichni. Už to vidí i ti, kteří celou tuto legraci platí, to znamená daňoví poplatníci, a možná se pohneme vpřed. Mám velmi praktický návrh, který se dá realizovat. Až budu ministrem školství, tak mi to, prosím vás, připomeňte – to chci udělat hned.

Martina: Ano, píšu si. Jenom abyste mi pak ještě bral telefony. Takových už bylo, co mi ho pak nezvedají.

Tomáš Fürst: My máme armádu studentů Ph.D. Dnešní studium Ph.D, postgraduální studium, sestává z toho, že musíte napsat pět článků, které nikdo nečte, nebo čtyři články, nebo n článků, podle toho, na jaké jste instituci. Můj návrh je: Nechme každého adepta Ph.D studia pečlivě zopakovat alespoň landmarkový experiment v jeho vědním oboru. A najednou, do pěti let, budeme mít po celém světě obrovský pool replikačních studií, a bude úplně jasno, co platí, a co neplatí, protože těch lidí jsou desítky tisíc, stovky tisíc lidí, kteří budou opakovat nejdůležitější experimenty v jejich vědních oborech, a zjistíme fascinující věci. A dá se to udělat do pěti let, a do deseti let může být replikační krize smutnou kapitolou z dějin vědy a výzkumu.

Dnes už víceméně panuje konsensus, že covidový virus omylem zdrhl z laboratoře ve Wuchanu, kde se prováděly experimenty s vojenskými aspekty

Martina: Já jenom ještě posluchačům osvětlím, že jste teď několik měsíců strávil v Americe, a proto ve vaší řeči tolik anglismů.

Tomáš Fürst: Omlouvám se.

Martina: To samozřejmě patří k vašemu vědeckému žargonu, takže myslím, že vám rozhodně rozumíme. Já jsem v už zaniklých Lidových novinách našla starý článek, možná dvanáct let, kde popisují, že proběhl anonymní průzkum mezi bezmála čtyřmi tisícovkami amerických biologů, a bilance byla taková, že každý třetí vědec se přiznal k porušení alespoň jednoho z pravidel poctivé vědecké práce. Smrtelné hříchy, to znamená, falšování výsledků potvrdilo 0,3 procent vědců. Zcizení cizích myšlenek, což už nám přijde v podstatě jako banalita, 1,4 procent badatelů, a 6 procent vědců už někdy zatajilo data, která se jim nehodila do krámu. Touto statistikou, nebo spíše tímto průzkumem jsem začala proto, abych si udělala předpolí pro otázku: Za covidu byly za vědecká fakta označovány mnohé studie, o kterých dnes můžeme pravděpodobně s úspěchem pochybovat. Jakékoliv pochybnosti byly označovány za dezinformace. Máme už teď alespoň trochu přehled, napříč Západem, o tom, co byly skutečně fatální omyly? Fatální manipulace, a věci, které by stály za omluvu vůči těm lidem, odborníkům, vědcům, kteří byli označováni za tmáře a dezinformátory? Tento slovník byl mnohem pestřejší, ale mně už se nechce si ho osvěžovat.

Tomáš Fürst: To je výborná otázka, a já mám pořád vzadu v hlavě, že je potřeba to říkat nějak srozumitelně a pohromadě. Takže se teď chystám na přednášku, které říkám „covidové desatero“, kde chci přesně projít tyto klíčové body víceméně chronologicky tak, jak přicházely. Nemám to úplně v hlavě, ale zkusím pár klíčových věcí: Zaprvé, kde se ten virus vzal? Dnes už víceméně panuje konsensus na tom, že tento virus omylem zdrhl z laboratoře ve Wuchanu, kde se prováděl gain of function research, který měl vojenské aspekty.

Martina: Gain of function research – tento pojem, přiznám se, neznám.

Tomáš Fürst: To je experiment, při kterém člověk vezme virus, a pokusí se mu dodat nějaké funkce, které původně nemá. Třeba, aby netopýří virus uměl nakazit lidi, nebo aby se uměl v lidech rychleji šířit. A dělá se to více či méně přírodními prostředky, takže zase vznikla debata…

Martina: Aby virus ptačí chřipky neplýtval své síly jenom na ptáky.

Tomáš Fürst: Přesně. Dělá se to více či méně přírodními prostředky. Můžete to dělat přímou genetickou manipulací, ale můžete to také dělat tak, že zrychlíte evoluci, a spoustu generací propasírujete přes různá zvířata a lidské tkáně, a tak dál. Takže zase debata o tom, jestli je umělý, nebo není umělý – to je úplně artificiální debata, umělá debata. Takže to je první věc.

Martina: Odvést pozornost.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Takže virus pravděpodobně zdrhl z laboratoře.

Martina: Bohužel přesto tam máme to „pravděpodobně“. Neumím si představit, že se všechny chytré hlavy na celém světě daly dohromady, a nedokázaly odstranit slovo „pravděpodobně“.

Tomáš Fürst: Slovo „pravděpodobně“ může zmizet poté, až někdo vyloženě začne mluvit, až nějaký insider přijde před komisi Kongresu, a řekne: „Tak vážení, bylo to takhle.“

Bezpečnost vakcín proti covidu je špatná. Cenzura a lhaní kolem poškodily společnost víc než covid sám. Skutečná smrtnost na Covid-19 pro lidi do 20 let je statisticky 0.

Martina: Tak jsem to myslela. Ale už také umím mlžit.

Tomáš Fürst: To se možná stane. Zatím se to nestalo, zatím, řekněme, máme evidenci, nikoliv… Tak tvrdý důkaz nikdy nebude. Tvrdý důkaz je jenom v matematice.

Martina: Pokud se ve Wuchanu nikdo nepřizná, nebo pokud někdo neřekne: „Já jsem to vynesl na botách“.

Tomáš Fürst: Ano. Stačilo by, kdyby se přiznali lidé z amerických kruhů, britských kruhů, německých kruhů – ví to spousta lidí. Takže to je první zastávka. To byla věc, o které se nesmělo mluvit, a když to někdo řekl, tak byl smazán, protože to byla konspirační teorie. Slavný článek, zfalšovaný článek, v Lancetu, nebo kde, kde 20 předních virologů, kterým před tím volal Fauci, píše, že je téměř vyloučené, aby to bylo z laboratoře. Je to samozřejmě napsáno tak, aby za to nemohli být zodpovědní, takže říkají, že je „téměř vyloučené“, že to pochází z laboratoře.

Martina: Přísahám, že už nebudu používat uvozovací větu: „Většina vědců se shoduje na tom, že…“ Děkuji.

Tomáš Fürst: Ano. Takže to je krok číslo jedna. Krok číslo dva: Jak nebezpečná tato nemoc Covid -19 byla? Dnes už máme poměrně dost empirické evidence, abychom byli schopni dát dohromady infection fatality rate – omlouvám se znovu za anglicismus, ale musí to být přesně – to znamená skutečná smrtnost, nikoliv smrtnost odhalených případů, ale skutečná smrtnost. Víme, že je to téměř exponenciála s věkem. A i Wikipedie už to uvádí správně, takže na Wikipedii je bez cenzury napsáno, jaká je skutečná infection fatality rate i s tím, že infection fatality rate nemoc Covid-19 pro lidi do 20 let je v podstatě 0. Statisticky 0. Takže to je nebezpečnost této nemoci.

Další věc je konsensus na různých nefarmakologických opatřeních. Co se roušek týče, tak tuto debatu víceméně autoritativně uzavřela slavná cochraneovská metastudie, která ukázala, že nošení roušek má malý, nebo žádný efekt na přenos tohoto typu nemocí. Bylo kolem toho velké mrzení, protože Cochrane je dost vážená organizace uvnitř evidence based medicine – opět se omlouvám za anglicismus – tedy v medicíně založené na důkazech. Byl to takový průšvih, že když tato studie vyšla – dlouho se na ni čekalo, hrozně dlouho to zdržovali, a pak to nakonec vyšlo v roce 22, nebo tak nějak – tak Cochrane sám, cochranovská společnost sama, z politických důvodů, vydala politický statement, ve kterém říká, že tato studie vlastně neříká to, co říká, a trvalo rok, než tento polický statement tiše schovali, a už tam není. Takže takovéto bylo mrzení kolem slavné rouškové studie. Takže dnes víme, že roušky mají malý, či žádný vliv na šíření tohoto typu infekcí.

Uzávěry škol a lockdowny. Nemám v hlavě evidenci, kterou bych teď chtěl dlouho citovat, ale zase, víc a víc lidí se postupně už nebojí říkat nahlas, že to k ničemu nevedlo. A že ekonomické škody, škody na vzdělání a na psychologii, a vůbec na vývoji dětí, jsou násobně, řádově větší než jakýkoliv benefit, který by to mělo přinést. U tohoto se zastavím, protože to byl jeden z milníků, a kdo uvažoval racionálně, tak pochopil náboženský aspekt covidu, protože jestli chcete vědět, zdali uzávěrka škol, zavření škol má jakýkoliv vliv na šíření nemoci, tak si prostě vyberte jeden velký gympl, který má třeba dvě paralelní třídy v ročníku, a jednu pošlete domů, jednu nechte chodit do školy, a za 14 dní bude jasno. Tedy udělat prospektivní studii. Randomizovaná být nemůže – nebo může, ale nemůže být zaslepená, protože lidé vědí, jestli jsou doma, nebo ve škole. A tedy udělat studii, která by přinesla dobrá, tvrdá data, by bylo tak triviální, že když na jednu misku dám astronomické škody, které jsou způsobeny tím, že provedu toto opatření, aniž bych měl jediný datový bod o tom, jestli toto opatření funguje, nebo ne, a na druhé misce vah je, že pokud neudělám ani jednu studii – a nikdo ji nikdy neudělal – tak na tom je krásně vidět paranáboženský rozměr tohoto fenoménu. Takže u uzávěrů škol a lockdownů se postupně ukazuje, že to byly omyly.

A klíčová otázka jsou vakcíny. Teď řeknu ještě něco: To, co jsem říkal doteď, se už vlastně veřejně říkat může. U vás na rádiu se může říkat i pravda, tak to je dobré. Toto bych dneska už asi mohl říct i na YouTube. Ale co se vakcín týče, tak o jejich účinnosti a bezpečnosti od začátku roku 2021 nevíme v podstatě nic, protože registrační studie proběhly jednak tak, že o bezpečnosti nám neřekli nic, a jednak v prostředí, které se naprosto změnilo. Přišla jiná varianta viru, lidé měli imunitu, a tak dále. Takže o účinnosti a bezpečnosti těchto vakcín nevíme nic. Tudíž jakákoliv risk-benefit analýza, je v podstatě nemožná, a říká, a evidence based medicine jasně říká, že když neumím ukázat, že benefity převažují nad riziky, tak nemohu intervenci provést. Takže čekám, že se u starších, lomeno nemocných lidí, možná časem dozvíme, až získáme data, která potřebujeme, že tato vakcína nějakou účinnost měla, a možná měla takovou účinnost, že to převážilo i nežádoucí účinky. U dětí jsme věděli – co u dětí, u mladých lidí do 20 let věku určitě, a i u starších, které to prodělaly – už na začátku očkovací kampaně, že očkovat je nesmysl, protože rizika převažují nad přínosy. To jsme věděli, můžete si to najít na SMÍŠi. Je to tam napsané s datem 2021, z tvrdých dat, a z jejich dat, ne z našich dat. Z jejich dat. Takže jsme věděli, že to byl nesmysl. A ještě dlouho budeme zkoumat střednědobé a dlouhodobé nežádoucí účinky těchto vakcín. To, že bezpečnostní profil mRNA vakcín…

Martina: A budeme zkoumat?

Tomáš Fürst: Budeme zkoumat. To si pište, že budeme zkoumat. To, že bezpečnostní profil vakcín je nevyhovující, bylo známo v lednu 2021. Já ve svých přednáškách ukazuji screen shot z amerického systému VAERS, Vaccine Adverse Event Reporting System, kde na konci ledna 2021, to znamená měsíc po začátku celosvětové očkovací kampaně, se nakumulovalo tolik hlášení na podezření na nežádoucí účinky, že to bylo víc než za několik předchozích let u všech ostatních vakcín dohromady. Takže nevyhovující bezpečnostní profil těchto vakcín je fakt. A jak moc je nevyhovující, budeme zkoumat dál, a časem se to dozvíme. A možná poslední bod: Ta cenzura a orgie lhaní kolem covidu byly šíleně kontraproduktivní, a poškodily společnost asi víc, než covid sám.

Martina: Vy jste řekl: „Používat rozum“, a vzápětí jste to uvedl na pravou míru, protože jste dodal: „Když už je to myšlení očištěné.“ Protože používat rozum, který je ještě pořád ve smyčce myšlenek, pocitů, dojmů vede k tomu, že člověk velmi často má tendenci si něco nalhávat: Nalhávat si něco o sobě. Nalhávat si něco o tom, co cítí. Nalhávat si o tom, kam už se posunul, o svém domnělém vývoji. Nalhávat si něco o tom, že on je lepší než ostatní, že má už takové vlastnosti, že: „Co se dá dělat, už jsem vyzrálejší. Co se dá dělat? Jsem přeci jenom trochu lepší než ostatní, protože se snažím, pracuji. Já tady cvičím jógu,“ a tak dále. Jak vlastně rozeznat tento sebeklam, iluzi, která je tak sladká, protože já teď tady medituji, a vidím anděly, jak sestupují, a pláčou nad tím, jak jsem předobrý. Já se teď dostávám k tomu, co jsme řekli na začátku, a i když jste to mnoha slovy už řekl, tak přeci jenom ještě chci být konkrétnější. Jaké jsou pomůcky? Jaké jsou na této cestě ukazatele, kteří nás varují, a směrují? Jak najít kompas?

Daniel Paulus: Já se teď už trošku víc vrhnu do jógy. Proč jsem si vybral právě cestu jógy? Protože tam tyto nástroje, jak teoretické, tak skutečné, praktické, vidím, a nacházím je tam pro sebe, a vidím, jak pomáhají i dalším. Jóga, jako taková, je systém, a je také cílový stav. Jóga znamená „spojení – sjednocení“ a je to sjednocení mužského a ženského principu, a energie a vědomí, je to spojení vědomí a nevědomí, a znamená to dosažení pravdy, nebo skutečnosti s velkým „S“. A potom je to soubor metod a technik, kterých je obrovské množství – škol a odvětví je celá řada, a člověk si může vybrat podle toho, jaké má tendence, jaké má naladění, jestli je spíše na studium a poznání skrze filozofii, moudrost, nebo skrze praxi, nebo každodenní činnost, vědomou každodenní činnost, nebo službu.

Já, protože jsem nenašel úplně ucelený systém v žádné tradici, které jsem součástí, jsem si vytvořil tuto strukturu díky mé korporátní minulosti, a velmi organizovanému systému myšlení, takže jsem si vytvořil vlastní strukturu, která ale zachovává tradiční hodnoty a postupy. A snažím se jí přibližovat, i přibližovat ve formě racionálně uvažujícího člověka západního typu, který má skepsi ke spirituálním a náboženským systémům. A vždy první krok je o nějakém pochopení a porozumění principům, které využíváme, ať to jsou archetypy, symboly, zvuky, mantry, nebo jsou to různé techniky, které pomáhají manipulovat energií a směrovat někam pozornost. Takže pochopení a důvěra v to, že něco takového může fungovat, a jakým způsobem to vysvětlit člověku, který si nedokáže představit nic, čeho není možné se toho dotknout, nebo to vidět na vlastní oči. A to nějakou dobu trvá, a pro takového člověka jsou nějaké typy technik a praktik, aby si to vyzkoušel.

Potom pracujeme s energií, a pak využíváme takové kroky, kterým se říká v józe „čakry.“ Ale čakry nejsou to, jak jsou obvykle představovány v západním světě, ale jsou to právě struktury vědomí, jak už jsem zmínil třeba Jeana Gebsera. Jsou to jednotlivé kroky a obsahy našeho vědomí, které můžeme upravovat, ovlivňovat, kdy je první úroveň spojena s naším primitivním mozkem, který nám pomohl přežít, a vede nás k přežití, protože je spojený se strachem ze smrti, se strachem z nebezpečí, takže tam jsou skryta všechna naše traumata, a bolístky, fóbie, strachy. Ty jsou skryté v nevědomí, a ty musíme překonat, a potom teprve můžeme k dalším a dalším úrovním, kde je vnímání, cítění, emoce, sexualita, a moc, ego, a schopnosti. Po těch jednotlivých krocích můžeme jít systematicky k rozvoji vědomí a vnímání.

Naše abrahámovské náboženství má kořeny v zoroastrismu, ve védské tradici. Indoevropské jazyky v Evropě pocházejí ze sanskrtu a starých jazyků.

Martina: Danieli, vaše cesta je jóga, a další, protože zdůrazňujete, že děláte syntézu, ale opravdu jsem slyšela od mnoha lidí, filozofů, nebo lidí přemýšlivých, že jóga není cestou pro západního člověka. Vy jste říkal, že jste si to i díky své korporátní minulosti a svému strukturovanému myšlení tehdy dokázal přizpůsobit k obrazu svému. Ale jak se stavíte k tomuto názoru?

Daniel Paulus: Já na to narážím poměrně často. Někteří lidé mi tímto způsobem komentují třeba příspěvky na sociálních sítích. To je právě uzavřenost nějaké jedné správné cesty, jednoho systému, a je to dogmatické nahlížení, že je něco správné, a něco je špatné, nebo že moje cesta je správná – ať je třeba křesťanská, katolická – a tak mám potom despekt k ostatním, nebo je považuji za špatnou cestu. Vy jste i říkala, že někteří si myslí, že jóga není určená pro naše západní myšlení a způsob fungování. On to takto popisoval i Carl Gustav Jung, který ale spoustu věcí z východní tradice vzal, a pak je přejmenoval, trošku je přetransformoval, ale využil je, a varoval před tím, abychom slepě nepřejímali nějaké tradice, které tolik nesouvisí s naší civilizací. Ale když se podíváme třeba zpátky do historie, tak naše abrahámovské tradice, abrahámovská náboženství, mají své kořeny zoroastrismu, ve védské tradici. Vždyť my i jazyky, které máme v Evropě, nazýváme indoevropské, protože pocházejí ze sanskrtu a starých jazyků. Takže my máme velké sepětí – a hlavně Slované máme kořeny společné s touto tradicí.

A ještě před jógou byl šamanismus, který je nejstarší spirituální tradicí světa, a jóga, a védská tradice na něj navazuje. Takže kde chceme říci, že je nějaká dělící čára v tom smyslu, co je správně, a co je špatně, co je Východ, a co je Západ? Když půjdeme dostatečně daleko do historie, tak docházíme ke stejnému bodu. A podobě je to se spiritualitou, nebo přístupem cestami, které chceme využít k rozšíření vědomí, kdy já můžu jít cestou křesťanské modlitby nebo můžu jít skrze súfismus, nebo mohu skrze egyptská mystéria, nebo alchymii, a nakonec stejně docházím k podobným věcem na vyšší úrovni vědomí – k cíli, ke sjednocení. Mimochodem, slovo „jóga“ má svůj ekvivalent i v češtině: „Jho nebo jařmo“. Já vím, že pro mnoho posluchačů to už bude neznámé slovo, ale je to zařízení, které spojuje pár, třeba koní, do jednoty, kdy…

Martina: Do spřežení.

Daniel Paulus: Do spřežení, ano. Takže to jsou slova, která vychází třeba ze sanskrtu, protože náš jazyk tam ty kořeny má.

Martina: Jak začít s osobní transformací? Existuje nějaký obecný návod? Většinou tomu ani neříkáme: „Já se jdu transformovat.“ To asi fakt nikdo takto neprezentuje ani sám sobě. Ale řekne: „Potřebuji něco změnit ve svém životě. Cesta, po které jdu, mi nepřináší uspokojení, nepřináší mi klid. Přináší mi únavu, frustraci, vztek, vyčerpání. Chci to změnit“. Kde začít?

Daniel Paulus: Tohleto už je ten nejdůležitější krok, který člověk udělá – že má tu vnitřní touhu, že cítí, že je tady něco víc. A když si řeknu: „Tohle je všechno, co mi život dal? Opravdu se chci deset, patnáct, dvacet let jenom učit, jak vydělat peníze, a potom je dvacet let vydělávat? A potom jsem v důchodu a umírám? Je toto celý smysl mého života?“ Jakmile si začnu tyto otázky klást, a začnu pochybovat, že to je celá šíře zkušenosti, kterou můžu prožít, tak to je nejlepší začátek. A potom už mě to přivede na nějakou cestu, která mě posune. A knih, možností, historicky prověřených mystiků, prověřených průvodců, je spousta. A mohu začít třeba Svatou knihou, ale můžu si vzít i současné myslitele, jako je třeba Ken Wilber, kteří mají vhled a strukturu, a mohou mi pomoci zorientovat se.

Ale to nejdůležitější možná je si hledat čas, kdy mohu tyto věci dělat. Protože pokud jsem v zápřahu, a všechny moje smysly jsou naplněné – z telefonu z televize – neustále se zabavuji, tak vlastně nemám kdy se nad tím ani zamýšlet. Takže, řekl bych, začátek je najít si aspoň deset, patnáct minut denně v nějakém klidu sám se sebou, bez jakýchkoliv vjemů z vnějšího světa, i kdyby to bylo dívat se na stromy, nebo si sednout k ohni, a zírat do ohně, nebo můžeme říci: meditace Ale většina lidí ani neví, jak meditovat. To myslím, že je nějaký začátek.

Některé techniky a medicíny, drogy, vedou k rychlému rozpouštění hranice mezi vědomím a nevědomím, a mohou nás stáhnout do hloubky, na kterou nejsme připraveni

Martina: To je pravda. Teď jste řekl „meditovat“. To myslím, že je pro spoustu lidí velmi časté slovo, ale ne každý to často praktikuje, už vůbec ne denně. A vlastně ne každý ví, jak na to. Někdo říká: „Musíš sledovat svůj vlastní dech.“ A jiný říká: „Já se u toho dusím, když sleduji svůj vlastní dech, a najednou mám pocit, že jsem astmatik. Neumím to. Nedává mi to logiku, proč mám sledovat svůj vlastní dech“. Někdo říká: „Musíš mít prázdnou hlavu. Nemysli na nic.“ Jak mám nemyslet na nic? Takže je vlastně hned na začátku spousta překážek, které se zdají být natolik nepřekonatelné, že lidé se vlastně velmi často ke ztišení, k meditaci, raději neodhodlají.

Daniel Paulus: To, co jste jmenovala, jsou techniky a metody, které je dobré použít na začátku – vybrat si nějakou, která mi vyhovuje. Ale nemusím hledat úplně nějaké složitosti. Úplně stačí, když vypnu telefon, sednu si na zahradu, a zavřu oči, a jenom vnímám, co se kolem mě děje, co se odehrává ve mně. To může být první krok. Pozorování dechu je samozřejmě také možnost, protože potřebuji mysl někam – aspoň na začátku – zaměřit, soustředit. Meditací je tisíce a tisíce.

Ale jsou nějaké základní krabičky, které využívají různé techniky a různé metody směřování pozornosti, podle toho, jaký je můj cíl. Pokud je mým cílem spirituální cesta, tak techniky budou jiné. Pokud chci zvýšit nějakou svou schopnost, vyladit něco ve mně, nebo se chci třeba uzdravit, tak budu meditovat jiným způsobem, protože ovlivňuji jiná centra v mém mozku, která potřebuji utišit, která potřebuji připravit, jako je třeba – anglicky je to default mode network, je to nějaké výchozí nastavení našeho mozku, a tím principem v této meditaci je přepsat tyto vzorce, které jsou základní nastavené vzorce, a ve chvíli, kdy toto centrum vypnu, nebo skupinu center, tak to je to, kdy se dostávám do meditativního stavu, a mohu měnit své nastavení i vnímání světa.

Takhle to může znít hodně abstraktně a nadneseně, ale proto mám tolik rád jógové techniky a metody, které jsou velmi jednoduché, a velmi praktické, ať je to třeba soustředění se na nějaký zvuk, mantra, soustředění se na dech, nebo nějaká pozice rukou. A jsou i velmi aktivní formy meditace, kdy se u toho pohybuji, a to mi pomáhá přesměrovat mou pozornost a energii mozku do správných center. A později třeba, skrze tantrické přístupy k meditaci, které jsou velmi aktivní – je tam spoustu vizualizací – kdy aktivní prací, tím, že přesytím mozek, ho nakonec dostanu do stavu, že se vypne a ztiší sám. To je tantrický přístup k praxi, k meditaci, protože tantra ví, že člověk moderního ražení je přesycen vjemy, a není možné ho jen tak posadit, a říct: „A teď nemysli na nic. Vypni myšlení.“

Martina: Když nás někdo teď poslouchá, řekne si: „Dobře, chci začít aspoň s tím, že se zklidním, zkusím meditovat.“ Je nějaké nebezpečí? Měl by mít člověk na začátku třeba vedení někoho, protože se může třeba falešnými představami – kdy si podsouvá nějaké myšlenky, nějaké vize, které má – promeditovat i do jakéhosi řekněme duchovního průšvihu? Nějakého duchovního scestí?

Daniel Paulus: Je spousta moderních, a rádoby guru podvodníků, škol, nebo lidí, kteří byli o víkendu na nějakém kurzu, a potom začínají ostatním říkat, co by měli dělat. Tak s tímto bych byl opatrný, protože tam skutečně mohu ovlivnit některé věci, které bych úplně nechtěl. To, co se děje v meditaci, nebo na spirituální cestě, je to, co už jsem zmiňoval, a to je rozpouštění hranice mezi tím, co je pro mě známé, mezi vědomím a nevědomím. Některé techniky, některé metody, nebo třeba různé, říká se tomu teď hezky „medicíny“, abychom to nenazývali drogami – rozpouští tuto hranici velmi rychle, a ony mne mohou stáhnout do obrovské hloubky, na kterou nejsem připraven, a můžu si potom třeba vytáhnout nějaké trauma z dětství, nebo dokonce z nějakého kolektivního nevědomí, které ani není moje. Potom to může být nebezpečné, že si posílím i mé negativní tendence, nebo negativní věci, trauma, strach, fóbii. A proto je dobré následovat nějakou systematickou cestu, protože učitel, který vás vede – proto existují tradice a tradiční přístupy – ví, co dělá, a přivede vás nejprve k očištění a k přípravě, a přes přípravu odhalujete jednu vrstvu po druhé, a potom tam není nebezpečí, že byste narazili na něco, co člověk není schopen integrovat, zažít a vtělit do sebe, na místo toho, aby to někam zase zatlačil. Proto je dobré jít strukturovaně po nějakých krocích. Takže taková nebezpečí jsou. Je to třeba oblíbená ayahuaska, žáby, psilocybin, LSD, což znovu nabývá velké popularity, ale tato cesta není úplně bez rizika. A říkám to i s tím…

Martina: Ano, rizika jsou značná.

Daniel Paulus: Ano, a říkám to i s vědomím, že studuji u Stanislava Grofa, a studoval jsem s ním, i když byl v Čechách, i s mojí manželkou, a teď ještě s ním procházím nějakým kurzem, a jsem těmto věcem velmi otevřený.

Martina: To znamená holotropní dýchání.

Daniel Paulus: Holotropní dýchání, a jeho primární výzkum, který byl právě na LSD a psilocybin, a další, rozšíření pohledu psychologie, psychoanalýzy na perinatální a prenatální část. To znamená, když je dítě teprve v lůně matky, nebo se rodí, a potom traumata, která z toho mohou vyplývat, a využívání těchto technik k otevření hranice nevědomí.

Pokud je člověk připraven na rozšíření vědomí, nepotřebuje žádné drogy. Pokud připraven není, droga mu uškodí.

Martina: Tady se asi tedy shodneme, že to skutečně není pro každého, a rozhodně to není pro nikoho nepřipraveného.

Daniel Paulus: Přesně tak. V našich tradicích… Pardon, ještě k tomu řeknu, že se říká, že pokud je člověk připraven na rozšíření vědomí, tak nepotřebuje žádné drogy. Pokud na to připraven není, tak mu droga uškodí. Takže není důvod, proč by si člověk nemohl rozšířit vědomí, nebo dojít k nějakému typu osvícení, nebo mít mystický prožitek díky své práci, a ne díky tomu, že to někdo udělá za něj tím, že mu dá nějakou látku, nebo mu zmanipuluje jeho energii, nebo mu rozšíří vědomí svojí myšlenkou.

Martina: Sáhli jsme po těžkém kalibru, když se bavíme o drogách, nicméně poměrně snadno dostupném, takže je to důležité téma. Ale mnohem snadnější a dostupnější je najít meditaci na YouTube. A to by mě zajímalo, protože po tom sáhne mnoho lidí: Nemůžou usnout, tak si pustí nějakou meditaci na YouTube, i jako součást toho, že se uvedou do klidu, a pak třeba půjdou spát. Je i v tom skryto určité nebezpečí? Ptám se proto, že jsem to několikrát také udělala, zkusila, a někdy jsem úplně popíchnutě vyskočila, protože jsem měla pocit, že mě ta meditace někam manipuluje. Že mě někam táhne, že mi chce něco podsunout.

Daniel Paulus: Martino, když jste v místnosti s člověkem, který je velmi negativní, třeba depresivní, a vyzařuje ze sebe nějakou negativní energii, tak jak se cítíte? Ovlivňuje vás to?

Martina: Pochopitelně. Lidské senzory a čidla – zejména bych řekla, že mé čivy – jsou na to poměrně citlivé.

Daniel Paulus: A stejné je to i s tím, od koho přijímám učení, i ve formě praxe třeba meditace. I David Hawkins o tom hezky píše v jeho knihách o úrovních vědomí. On vymyslel kinetickou metodu měření, v jaké úrovni je člověk, ale hlavně v jaké úrovni je třeba určitý text, kniha jako je Bible, z jaké struktury vědomí byla tato kniha vytvořena. Což znamená, jak rozšířené vědomí měl člověk nebo lidé, kteří vytvořili třeba umělecké dílo, napsali knihu, nebo přinesli nějaké učení. A ta úroveň, kterou má objekt, na který upínám svou pozornost, mě ovlivňuje, a to chci, nebo nechci. Je to na úrovni člověka, se kterým se potkám fyzicky, ale i tím, že poslouchám jeho hlas, jeho podcast a meditaci. Tento člověk do toho vložil to své, svou osobnost, svoji energii, svou úroveň vědomí.

Když je to někdo, kdo je, řekněme, dál ve své osobní praxi, jeho osobnost je vyzrálá, tak mně to bude pomáhat zvyšovat mou úroveň, budu se cítit lépe, stejně jako když se potkám s někým, kdo ze sebe vyzařuje charisma, je silný, pevný a cítím se s ním dobře. A stejně tak to je i s meditací. Pokud to bude člověk, který není úplně emočně v pořádku, a jenom namluvil nějaký text, který si někde přečetl, tak mně to také nebude úplně pomáhat. To jsou ta rizika. Nemyslím, že by člověka musel stáhnout do nějaké deprese, ale samozřejmě se dostávám do úrovní vědomí, které běžně nevyužívám. Není to hypnóza, ale přenastavuji nějaké vzorce ve svém cítění, myšlení, emocích. Takže není vždycky dobré si jen tak něco náhodou vybrat, a říct si podle obrázků: „To vypadá pěkně, hezká meditace.“

Martina: Takže jsme vlastně dospěli k tomu, že člověk by neměl sedat na lep jen tak něčemu, o čem nemá vůbec žádné informace, a měl by být ve věcech, které pouští do své mysli, bdělý.

Daniel Paulus: Já to ještě přibližuji na trošku jiném příkladu: Když člověka bolí břicho, a má špatný apendix, tak asi nepůjde k sousedovi do garáže, který se díval na Netflixu na nějaký dokument, aby mu ho vyndal, ale ke koučovi, mentorovi, psychologovi. Nepůjdu na YouTube pro nějakou radu, která se mi dostává pod kůži, do mé mysli, do mého vědomí, do mých emocí, a nepustím k sobě člověka, o kterém vůbec nic nevím, vůbec jsem ho neviděl, nebo je to někdo, kdo není v pořádku. Proto říkám, že je důležité podívat se, když se chci od někoho učit, jak na mě daný člověk působí. A v dnešní době, kdy nemusím spoléhat na jednoho guru, na kterého jsem narazil, nebo učitele, si mohu dohledat spoustu informací, a věnovat hodinu tomu, že se podívám, jaký život dotyčný člověk žije, co za ním stojí, a co vystudoval, jestli je tam nějaké pozadí, ze kterého vychází. To stojí velmi málo oproti tomu, co mi to může způsobit, nebo jak mi to může pomoci.

Základní krok ke kontrole vlastní mysli: Vypnout telefon, televizi, a trávit chvíli čas v přirozeném prostředí. Ne zbavit se technologií, ale využívat techniku ke studiu, práci a meditaci.

Martina: Většinou máme tendenci začít na sobě pracovat takzvaně „home-made,“ což je samozřejmě první krok, jak jsme tady o něm mluvili – rozhodnutí. Pak se chce člověk trochu zklidnit. Já tady spíš pro pobavení řeknu jednu svou minulou zkušenost, kdy jsem si říkala, že se zkusím zklidnit, a budu se dívat, a přemýšlet jenom o kostce cukru, kterou jsme měli doma. Tak jsem se dívala na tu kostku cukru, a na to, jak je bílá, a říkám: „No, kdo ví, jestli letos bude sníh. A když nebude, tak zase budou říkat, že je globální oteplování. Bóže, co to zase přinese“. Tak ne. Říkám: „Martino zpátky, zpátky“. Takže: „Kostka cukru. Cukr. Kolik u nás bylo cukrovarů, a všechny jsme je rozprodali, a přivedli zu grunt. Sakra.“ Takže tím chci říct, že aby se člověk mohl rozvíjet, kultivovat, tak musí mít pod kontrolou svou vlastní mysl. Což je věc, která se může jevit jako jen velice těžce řešitelná, protože většině z nás stále běží hlavou vír myšlenek, smyčka, klipovitost toho, jak přijímáme informace, jak přemýšlíme, a jak nevypínáme mozek. Jak dostat pod kontrolu svou vlastní mysl?

Daniel Paulus: Vypnout telefon, vypnout televizi, a trávit chvíli čas v nějakém přirozeném prostředí. To je úplně základní krok. Neříkám zbavit se technologií, rozhodně ne, já je využívám velmi, třeba pro své vlastní studium. Teď třeba procházím zase nějakou další cestu se svojí učitelkou, respektive ženou mého učitele, který už je po smrti. Je to Ind, byl to jaderný fyzik, takže využíval všechny možné technické výdobytky už před deseti, patnácti lety. Takže je možné i on line pracovat, učit se, studovat, meditovat. Je to úžasné, pokud člověk tyto nástroje využívá tímto způsobem, ale neměl by je využívat jenom k zábavě, a k odvádění pozornosti od sebe.

Takže v tuto chvíli začít tím, že si vyhradí nějaký čas pro sebe bez jakýchkoliv vnějších vjemů. To znamená, že když se půjdu projít do parku, do lesa, nebo si sednout na zahradu, tak si nedám sluchátka, nepustím si k tomu nějaký podcast, nebo hudbu, ale zůstávám opravdu sám se sebou – alespoň deset minut. Pro většinu lidí je to téměř nepřekonatelný problém, protože jsme zvyklí se neustále sytit z vnějšího světa, naplňovat smysly. A jakmile toto dokážu na pár minut denně, tak můžu udělat další krok, a to je zaměřování pozornosti nikam.

Martina: Jestli se lidem ještě něčeho nedostává, mimo to, aby měli své myšlenky pod kontrolou – a myslím, že západní člověk má v tomto ještě ztíženější pozici než ostatní – tak je to trpělivost. Řekněte mi, jak kultivovat trpělivost, která je k duchovnímu rozvoji nezbytná?

Daniel Paulus: Myslím, že jsme velmi trpěliví, když trávíme třetinu života ve škole, abychom se naučili, jak využívat výdobytky společnosti, jak vydělat peníze. Máme velkou trpělivost trávit hodiny denně pozorováním cizích životů v nekonečných seriálech, a máme velkou trpělivost žít život v materiálním světě, a třeba se soustředit na to, že budu celý rok pracovat, abych na jeden týden mohl jet na dovolenou. Na toto trpělivost máme.

Martina: Tak tedy – jak ji obrátit také pro svůj vlastní prospěch?

Daniel Paulus: První je uvědomění si těchto věcí. Asi nejdůležitější z toho, co přinesla jóga, nebo východní tradice, je princip uvědomování si, protože my jsme sice vědomé bytosti, ale málokdy si uvědomujeme současný okamžik – co se ve mně odehrává. Takže uvědomit si, že život může mít i jiné aspekty, jiné perspektivy. A potom můžu trpělivost napřít třeba k něčemu, co pro mě bude dlouhodobě výhodnější. Pokud změním pozornost třeba ze sledování nějakého pořadu na deset minut práce v meditaci, nebo na trávení v přírodě, nebo na to být plně se svou rodinou, jít se svými dětmi do lesa, tak je to mnohem lepší výsledek, a mnohem líp se budu cítit.

Jóga má právě techniky a metody, jak tyto vzorce přeprogramovávat. Já nemůžu jít úplně do nějakých konkrétních manter, nebo do technik, nebo metod, ale jsou to třeba techniky, které mi pomáhají přesměrovávat pozornost a energii systematicky, až dojde k integraci, kdy nastane změna, přeprogramuje se moje myšlení, cítění, vnímání, a já si uvědomím další aspekt. Nejde to úplně otevřít najednou, ale postupně se to rozvíjí, ten květ, kdy uvidím víc a víc, a potom je pro mě jednodušší třeba soustředit tu pozornost na něco jiného, ještě pozitivnějšího. Takže přesměrovávání pozornosti z vnějšího světa do klidu svého vnitřního světa.

Teď to asi zní hodně nadneseně, ale my jsme taková extrovertní civilizace, kdy hledáme uspokojení skrze smysly ve vnějším světě, a zapomněli jsme, že tady je i nějaký další rozměr. Že tady není jen analýza, jen racionální uvažování a myšlení, a využívání našich smyslů, ale že tady je i něco víc. Že tady jsou nějaké psychické obsahy, že tady jsou emoce, cítění, vnímání, které může fungovat trošku jinak – když přesměrujeme pozornost.

On-line kurzy a balíčky: https://www.paulus.yoga/kurzy
Pro posluchače Rádia Universum sleva 20 %
Kód (code): UNIVERSUM

Americká centrální banka Fed razantně snížila úrokové sazby o půl procentního bodu. Finanční trhy na rozhodnutí nejprve zareagovaly prudce, akcie posílily. Jenomže… moc dlouho jim to nevydrželo.

Jedno (byť razantní) snížení úrokových sazeb jim bylo jako podpora málo. Šéf Fedu jim totiž neslíbil, že se to bude příště opakovat. A ony takový příslib slyšet chtěly. A tak po prvotním posílení to akcie po chvíli zase vzdaly, a nakonec stejně skončily níž. Přesvědčit finanční trhy k růstu je čím dál těžší, chtějí vidět pořád silnější a silnější argumenty. Dokonce ani vytoužené razantní snížení úrokových sazeb, od kterého si slibovaly podporu, jim už nestačilo. Začíná se ukazovat, že aby obrátily směr, potřebovaly by očividně ještě silnější přesvědčovací kalibr. Ale co finanční trhy tak stresuje?

Fakt, že makroekonomická data, která dodávají statistici, jsou stále víc ve zjevném rozporu se subjektivním pocitem ohledně toho, jak ekonomiky fungují. Makroekonomické statistiky totiž poskytují čím dál víc falešný obraz ekonomiky.

V poslední době jsem hodně mluvila o manipulování ekonomických statistik. U mnoha lidí to vyvolalo velkou nevoli. Lidský mozek je nastaven tak, že chce věřit tomu, co vidí a slyší, natož pak čte. Natož, když psané informace jsou zaštiťovány sběrem statistických dat, podepíšou se pod ně „experti“ a posvětí je státní úřad. Je pak velmi obtížné vystoupit z komfortní zóny a data rozporovat. Snadnější je vyslovit soud, že to, že nyní „najednou“ mluvíme o zmanipulovaných datech, když dříve jsme o nich nemluvili, je jen jakási honba za populismem. Jenomže je to mnohem jednodušší. Oficiální makroekonomické statistiky poskytují stále víc pokřivený obraz ekonomiky, na které vláda a centrální banka reagují, a proto toto téma nyní začíná být významnější než kdy dříve.

Například USA, které ovlivňují celý ekonomický svět, stále ekonomicky rostou. Jenomže zhruba 17 % z udávaného růstu HDP připadá na zvýšení vládních výdajů. Když tyto vládní výdaje od růstu HDP odečtete, najednou jsou USA v recesi. Za „růst HDP“ jsou přitom považovány kupříkladu i státem placené stavební práce při rozebírání tepelné elektrárny, které jednoznačně vedou ke zhoršení stavu ekonomiky. Statisticky tedy USA rostou, „kupecky“ posuzováno jsou nejspíš už od vypuknutí pandemie v recesi.

Podobně v druhém čtvrtletí 2024 vzrostl HDP České republiky meziročně o 0,4 %. Přesné složení tohoto čísla dosud neznáme, nicméně dopad vládních výdajů na HDP se odhaduje na přibližně 20 až 30 % z tohoto celkového růstu. Po odečtení vládních výdajů by byl zřejmě růst ekonomiky buď nulový, anebo bychom byli v recesi. Podobné pokřivení najdete i u nezaměstnanosti nebo u inflace, a toto pokřivení v čase stále narůstá, jak také ostatně narůstá veřejný dluh.

A tím se najednou začíná vysvětlovat, proč „měkké“ údaje, jako jsou předstihové indikátory měřící důvěru v ekonomiku založené na dotazníkovém šetření mezi respondenty se v poslední době tak výrazně odlišují od makroekonomických statistik. Tyto podceňované „měkké“ indikátory se tak stále víc stávají jediným relativně spolehlivým ekonomickým vodítkem.

A když se vrátíme zpět k reakci finančního trhu na výrazné snížení úrokových sazeb, od kterého si všichni slibovali podporu pro finanční trh, zdá se, že už i investorská masa pomalu přestává makroekonomickým statistikám důvěřovat.