Martina: Ještě doplním, že jste jedním z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny, a pokud je to ještě pravda, tak jste také členem akreditační komise Ministerstva zdravotnictví České republiky pro psychosomatiku. Platí to stále?

Jan Hnízdil: Neplatí. Pokud jsem neodstoupil, byl jsem vyloučen ze všech oficiálních struktur. Takže co se týká té komise, tak nevím, jestli ještě vůbec existuje, ale já jsem na členství rezignoval.

Martina: Mám před sebou vaši poslední knížku „Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo“. Ale těch knížek je mnohem více – Zaříkávač nemocí, Chcete se léčit nebo uzdravit, Mým marodům, Jak vyrobit pacienta, a tak dále. Pane doktore, už jsem předeslala, čemu se chci s vámi dnes věnovat, a především už jsme spolu několik rozhovorů udělali, takže víme, co od sebe čekat. A proto půjdeme rovnou k věci: Vy patříte k nejznámějším odpůrcům opatření, která se dělají proti covidu. Řekněte mi, jak hodnotíte dopad těchto opatření na naši společnost více než rok po jejich začátku?

Jan Hnízdil: Už od začátku, už je to vlastně rok, jsem v prvním blogu upozorňoval na velké riziko zneužití koronaviru k manipulaci s lidmi, zneužití situace k ovlivnění občanů, a k omezování osobní svobody, vlastně k demontáži demokracie. To jsem zopakoval v mnoha následujících blozích a rozhovorech, a trvám na tom dodnes. Takže myslím, že vůbec nezpochybňuji závažnost existence koronaviru, ale jsem přesvědčen o tom, že tyto zákazy a nařízení, které tady vláda neustále stupňuje, jsou naprosto nezdůvodněné. A vláda nevyhodnocuje, zda skutečně existují objektivní důkazy, že by tyto zákazy fungovaly, a navzdory tomu se neustále utahují šrouby, aniž by bylo doloženo, že zákazy mají jakýkoli efekt na šíření koronaviru, nebo na zvládání pandemie.

Koronavirus není výjimečný. Váhu mu dodal mediální náboj.

Martina: Pane doktore, obvykle máme tendenci hanit sebe sama, náš národ, a mluvit o nás jako o Švejcích a smějících se bestiích, a nevím, jaké všechny možné přídomky si sami udělujeme. Ale v případě covidových opatření Evropa postupuje jako jeden muž, všichni tato opatření dělají. Jak si vysvětlujete, že zatímco ve spoustě věcí regulovali jinak Němci, Španělé, Řekové a my, tak teď je zde taková vzácná shoda?

Jan Hnízdil: Protože to není problém lokální, ale globální. Já vidím problém v tom, že naše civilizace už tímto způsobem dál nemůže fungovat. Jsou tady obrovské nároky na produkci, výrobu, spotřebu, a to v situaci, kdy docházejí zdroje energie, je nedostatek pitné vody, znečištění životního prostředí, obrovský nárůst populace a migrační krize. Naprostá většina států má astronomické dluhy, a to spojuje všechny státy světa, nejenom Evropy, ale i Spojené státy, a politici si s tím nevědí rady. A už dál tímto způsobem nelze pokračovat.

Takže každý mohl tušit, že se něco stane, že musí nastat nějaká změna. Já jsem si třeba myslel, že spadne meteorit, nebo vybouchne sopka, že to bude mít nějaký bombastický doprovod. Ale samotného mě překvapilo, že globální civilizaci může rozložit obyčejný virus, a ono se to stalo. Skutečně ten virus není nějak výjimečný, ale to, co je u něj výjimečné, je mediální náboj, který dostal. V podstatě rok jsme od rána do večera neustále bombardováni počty nakažených, zemřelých, obrázky hromadných hrobů, a že docházejí rakve, záběry z JIPů a z covidových jednotek, což je brutální bezohledná masáž lidí strachem. Takže teď je jasné, že nemocnice jsou zaplněné, ale já si myslím, že nyní už se zaplňují oběťmi represivních opatření, protože pokud budete na lidi soustavně pouštět hrůzu, tak takovým způsobem oslabíte jednak jejich imunitu, odolnost, takže pak začnou umírat a stonat, aniž by tady byl jakýkoli virus. Ale on tady je.

Martina: Pane doktore, řekl jste „bezohledná mediální masáž“. Věřil byste aspoň tomu, že prapůvod vychází z ohledů? Že vznikl z ohledů, ale nějak se to vymklo?

Jan Hnízdil: Ano. Byl jsem skutečně přesvědčen, že to, co se děje v médiích, to, co vláda zakazuje, jak řeší pandemii, je skutečně vedeno dobrým úmyslem, že nás chtějí ochránit před pandemií. Takže ze začátku jsem si to omlouval a vysvětloval tímto způsobem. Ale to nelze omlouvat rok, po roce, když už máme informace o testování, o smyslu respirátorů, o vakcínách. Takže jsem dospěl k závěru, že v tuto chvíli už to nelze omlouvat nezkušeností a chaosem, ale že tato mediální masáž je už skutečně cílená a záměrná.

Média nedávají prostor kritickým názorům. Vystupuje v nich jen skupina jakýchsi vědců, většinou bez medicínského vzdělání, kteří šíří strach. Skuteční odborníci jsou dehonestováni a označeni za dezinformátory.

Martina: Použil jste zvláštní slovní spojení „demontáž demokracie“. To vám přijde na těch opatřeních to nejhorší? Anebo je takových nejhorších, nebo hodně špatných, po uplynulém roce více?

Jan Hnízdil: V podstatě jde o svobodu slova a projevu, což je totožné, a myslím, že to je hlavní obsah demokracie. Že dodnes skutečně média nedala a nedávají prostor kritickým názorům. To znamená, že tady je vyčleněná skupina jakýchsi vědců, většinou nikoli medicínského vzdělání, různých matematiků, statistiků, přírodovědců, kteří mají obrovský prostor v médiích, a jsou součástí šíření strachu. Ale ve chvíli, kdy se objeví nějaký odborník z praxe, který se do toho snaží vnést klid a zdravý rozum, jako pan profesor Pirk, který ze začátku vystoupil velmi uvážlivě, rozumně, nebo senátor Žaloudík, tak byli okamžitě mediálně dehonestováni, a stáhli se. A náš nejznámější a mezinárodně nejuznávanější vakcinolog, pan profesor Beran, který mluví velmi kvalifikovaně, fundovaně, byl ministrem zdravotnictví zařazen na webu ministerstva mezi dezinformátory, a dodnes to tak je.

Martina: Je to náš pravidelný host.

Jan Hnízdil: Takže…

YouTube smazal video, kde jsme pro parlament představili petici, ve které vynikající odborníci kritizovali nesmyslné zákazy. Petiční výbor sice petici přijal, ale to bylo vše. Výsledek nula.

Martina: Jsme moc rádi, že nás pravidelně dezinformuje.

Jan Hnízdil: Názory nezávislých odborníků jsou z médií vytlačovány, blokovány, což jsem zažil, teď je to dva týdny. Na podzim jsme dali dohromady petici lékařů, ve které kritizujeme zákazy a zdůvodňujeme naše stanovisko. Na této petici pracovaly desítky lékařů, je argumentačně na velmi vysoké úrovni a podepsalo ji 77 000 lidí. Já jsem ji v prosinci na zádech nesl do parlamentu, a byl jsem ujištěn, že petice splňuje všechny formální náležitosti, a že bude v parlamentu projednána petičním výborem.

Pak se to stále odkládalo, odkládalo, takže už jsme nechtěli na nic čekat, a navíc nám zaleželo na tom, aby prezentace před petičním výborem byla na nejvyšší odborné úrovni. Tak jsme sezvali spoluautory petice, kde byl hostem profesor vakcinolog Beran, špičková viroložka paní doktorka Zelená, nebo intenzivista z covid jednotky docent Balík, skutečně odborníci na nejvyšší úrovni. A udělali jsme generálku, jako bychom byli ve sněmovně, a kolega Čížek, velmi kvalitní lékař, chystal powerpointovou prezentaci.

Poprosili jsme Igora Chauna, aby to natočil, tedy to, co by pak bylo prezentováno ve sněmovně, abychom o tom měli záznam. Igor to natočil, sestříhal, a dal to na svůj televizní kanál. Za 24 hodin to mělo asi 67 000 zhlédnutí, a pak to YouTube smazal, zablokoval s tím, že jde o šíření zdravotnické dezinformace. Bez jakéhokoliv zdůvodnění YouTube zablokoval prezentaci určenou pro petiční výbor parlamentu, a je to zablokováno stále. Nakonec ke slyšení ve sněmovně došlo. Kolega Čížek to tam prezentoval online, protože sněmovna je v lockdownu, a vše se odehrává online. Ale existuje o tom záznam. To, co Igorovi zakázali, si nahrál petiční výbor ve sněmovně. Takže čekám, kdy i to někdo zablokuje.

Martina: A jaký je výstup? Vy jste to odprezentovali a poslance pravděpodobně YouTube nemusí chránit, takže se na to můžou podívat. Asi jsou dost, na rozdíl od nás, normálních diváků, dost chytří, a nemusí být chránění tím, že nám to někdo zcenzuruje, protože my bychom si to asi neuměli vyložit tak správně jako poslanci. To znamená, že oni to mohli vidět, poslechli si vás. Zde je stopa Járy Cimrmana.

Jan Hnízdil: Prezentace skutečně proběhla, účastnilo se 10 poslanců, členů petičního výboru. Předsedkyní je paní doktorka JUDr. Válková, bývala ministryně, a zpravodajem byl určen exministr Adam Vojtěch. Prezentace trvala asi hodinu, a z jejich strany nebyly zásadní námitky, byla jednomyslně schválena, tedy petici jednomyslně přijali. Jednomyslně. Petiční výbor. Tak jsme zajásali, že se teď budou dít věci, a zjišťovali jsme, co bude následovat, když to bylo jednomyslně schváleno. A oni nám sdělili, že nic. Že tím to končí.

Martina: Ale máte součinnost. Udělal jste moc pěknou petici.

Jan Hnízdil: Skončí to v šuplíku s tím, že to přijali. A jediná možnost je, že by to někdo z členů, poslanců petičního výboru vzal za své, a interpeloval některého ministra, nebo premiéra Babiše.

Martina: A to se asi nechystá. Nebo máte informace, že třeba ano?

Jan Hnízdil: O tom tedy nemám informaci, že by byl někdo ochoten se angažovat.

Martina: Tak ale až zase nebudete mít co dělat, tak si můžete v obýváku něco natočit.

Jan Hnízdil: Jistě. Kdyby to podepsalo milion lidí, tak je to úplně jedno. Prostě to přijali, dali do šuplíku, a tím je vymalováno. Hotovo. Veškeré úsilí mnoha měsíců. 77 000 lidí nám neustále píše, v jaké je to fázi, co se s tím děje. To je výsledek – nula.

Martina: Inspirativní. Povězte mi, našel byste po roce na tom, co jsme zažili, čím jsme museli projít, jaká všechna opatření jsme museli vzít za svá, kdy nám změnili nám životy, mnohdy zničili naše podnikání, rozvrátili manželství, a tak dále, přeci jenom něco pozitivního? Něco, co by nám to mohlo přinést?

Jan Hnízdil: Kromě pozitivních testů? Jednak myslím, že tato změna musela nastat, že skutečně k něčemu muselo dojít. A že to, čím procházíme, je vlastně očista nebo očistec, zkouška mentální, duševní odolnosti, ale hlavně toho, že se tady velice rychle oddělují lidé, kteří neustále vzhlížejí ke státu, a očekávají, že je zachrání. Ti budou respektovat jakékoli sebenesmyslnější nařízení, prostě se odevzdají. Když Babiš nařídí: „Noste dvě roušky,“ budou nosit dvě. Když řekne: „Čtyři,“ tak budou nosit čtyři. Oni skutečně odmítají převzít za sebe, za své zdraví, i za celou zemi, zodpovědnost. A pak jsou tady aktivní lidé, kteří nechtějí čekat, co nám někdo dovolí, kteří se začínají organizovat, sdružovat. Nespoléhají na stát a organizují si úplně novou společnost. A to je ta změna. Myslím, že odzdola začíná vyrůstat úplně nový zárodek společnosti.

Mám z minulého týdne zajímavý zážitek. Chodím kupovat víno blízko Vítězného náměstí, a naproti přes ulici si vždycky koupím pizzu. Přijdu si koupit víno, a tam se na mě opakovaně sesypali prodavači, prodavačky: „Okamžitě ven. Bez respirátoru sem nesmíte. Vypadněte.“ Takto mě vykázali. A naproti v pizzerii je krásná prodavačka, která nikdy neměla respirátor, a vždycky mě vítá úsměvem. A mezi nimi je jenom ulice. Je to jako dva světy.

Martina: Akorát, že ta krásná prodavačka v tuto chvíli přestupuje zákon.

Jan Hnízdil: Ale já jsem jí věnoval, protože mě to tak potěšilo, svou knížku s věnováním za nejlepší pizzu a nejkrásnější úsměv. A myslím, že se tady už začíná pomaličku konstituovat skupina lidí, kteří prostě tyto zákazy nerespektují, a chovají se slušně i za cenu, že je porušují.

Martina: No, děvče aspoň bude mít co číst ve vazbě, až jí někdo udá.

Jan Hnízdil: Si tam budeme moct s děvčetem povídat.

Martina: Pane doktore, to, co jste říkal, mi nepatrně připomnělo slavný dlouhý výrok, úvahu Tomáše Bati. Já to řeknu velmi neuměle, ale součástí jeho filozofického zamyšlení je, že říká: To, co jsme si zvykli nazývat krizí ekonomickou, je hluboká krize mravní. Morální krize je příčina, ekonomická krize je důsledek. Myslíte, na základě toho, co jste řekl, se to dá říct i o této zdravotně-ekonomické krizi? Že na začátku je hluboká krize morální a mravní, a na konci zdravotní a ekonomická?

Jan Hnízdil: Stoprocentně. Jsem přesvědčen o tom, že koronavirus politikům-psychopatům v podstatě nahrál. Oni si nevědí rady se současnou situací, neumějí ji řešit, a politik, když si neví rady, vyhlásí válku. Odvede pozornost od vlastní neschopnosti, a začne bojovat s nějakým vnějším nepřítelem.

Martina: Vrtěti psem.

Jan Hnízdil: Oni dokonale marketingově využili virus, který, jak už jsem řekl, není nijak výjimečný. Skutečně výjimečný je mediálním nábojem.

Zdravotnictví místo toho, aby se staralo o nemocné, odchytává zdravé lidi, testuje je a vyrábí z nich marody

Martina: Dobře. Nemohli bychom se na ten rok, téměř rok lockdownu, podívat tak, že to byl jakýsi trenažér? Že nám třeba alespoň pomohl posbírat dostatek dat, zjistit, jak se chováme my, jak naši představitelé, odborníci, lékaři? Nemůžeme se na to podívat aspoň takto? Že když by přišel nějaký vir, který se takzvaně nezakecá, který má větší smrtnost, který by pro nás byl mnohem fatálnější, než covid-19, tak budeme třeba trošku líp připraveni? Protože doposud, než přišel covid, jsme to celoevropsky, možná celosvětově, až fatálně podceňovali? To byla dlouhá otázka.

Jan Hnízdil: Myslím, že trenažér to v podstatě je. Ale není možné rok setrvat na trenažéru. Teď už je potřeba akceptovat realitu, že už nemáme nedostatek argumentů a faktů. Už víme, a to považuju za naprosto zásadní, že celá tato koronahysterie je postavená na testech. Dnes a denně se objevují v médiích informace: dnes 10 000 nakažených, 15 000, a na základě těch čísel se stanovují zákazy. Jenomže toto číslo vůbec nevypovídá o tom, kolik je nakažených.

Martina: Ale o tom, kolik se otestovalo.

Jan Hnízdil: Jsou to pozitivní testovaní, a pozitivně testovaný ale vůbec neznamená nemocný, nakažený nebo nakažlivý. Takový člověk může být úplně zdravý, a přesto byl pozitivně testován.

Martina: Ale také to může být přenašeč.

Jan Hnízdil: Přenašeč. To je úsměvné. Nový termín: jakože přenašeč, jak to jmenují, je zdravý člověk, který může někoho nakazit.

Martina: Bezpříznakový přenašeč.

Jan Hnízdil: Ale to jsme každý z nás po celý život. Jsme bezpříznakoví přenašeči, v našem těle je spousta virů a bakterii, které se nijak neprojevují v situaci, pokud má člověk dobrou imunitu. Takže tímto způsobem vlastně odchytávat zdravé lidi, testujeme je, a na základě pozitivního testu z nich děláme marody. To tady nikdy nebylo. To se pak zdravotnictví úplně vymklo své hlavní, původní roli. Zdravotnictví je tady od toho, aby se staralo o nemocné, a není tady od toho, aby odchytávalo zdravé lidi, testovalo je, a vyrábělo z nich marody, bezpříznakové přenašeče. Tady se obrovský finanční, technický, personální potenciál zdravotnictví vrhnul na testování, a skutečně nemocní lidé, a není jich málo, ze svého okolí znám mnoho případů s vážnými nemocemi, na péči nedosáhli. Onkologičtí pacienti, lidé čekající na operace – všude se testuje. A je to i hlavní zdroj financí. A je tady obrovská motivace pro nemocnice, protože na pozitivně nemocného, hospitalizovaného pacienta, má několikanásobně vyšší úhradu od zdravotních pojišťoven, než na pacienta, byť vážně nemocného, ale covid negativního. Takže je tady i finanční motivace pro provozovatele zdravotnických zařízení, aby co nejvíc testovali a aby měli co nejvíc pozitivních hospitalizovaných pacientů.

Martina: Pane doktore, jak si tedy vysvětlujete, že tentokrát, v případě covidu-19, jsme un block podlehli panice, strachu, možná až hysterii? Proč zrovna v tomto případě?

Jan Hnízdil: Myslím, že to byla souhra náhod. Skutečně nemyslím, že by ho někdo vyvinul, nebo záměrně šířil, prostě společnost se dostala do určité vývojové fáze, dostala se na svůj konec, nebo na křižovatku, a najednou se objevil tento virus. Byla to prostě shoda náhod, virus byl politiky zneužit. A na ideální manipulaci davu je nejlepší strach, který má obrovskou sílu, zejména strach z nemoci, nebo o život. A to, co od začátku roku předvádí vláda a média, je tak brutální děšení občanů, obrovský stres, úzkost a deprese, že lidé nevědí, kde jim hlava stojí.

A co se týká zákazů, tak pokud by se v tom člověk měl nějak orientovat, musel by snad od rána do večera sedět u internetu a sledovat, co nám zakázali, a co povolili. Senioři nejdřív chodili nakupovat od devíti, pak od desíti, pak od jedenácti. Pak si můžete koupit dětské boty, a nesmíte boty pro dospělé. Jeden nesmyslnější zákaz než druhý, žádný nebyl zdůvodněn, žádný vyhodnocen. Považoval bych za racionální, že když zavřu školy, tak vysvětlím důvody, které vedou k zavření. Ale argumentačně.

Martina: To, že s tím nemusíme souhlasit, je jedna věc, ale vysvětlovali, že právě mladí jsou přenašeči….

Jan Hnízdil: Nevysvětlovali. Tvrdili. To je tvrzení, které není doloženo. A navíc bych očekával, že když se zavřou školy, tak řeknou, že to za měsíc vyhodnotíme, posoudíme opatření, jestli mělo, nebo nemělo nějaký efekt na šíření pandemie.

Zákazy jsou tak nesmyslné, že asi ve vládě probíhá soutěž, kdo vymyslí větší kravinu

Martina: Co by bylo pro vás vysvětlením třeba tohoto kroku se zavřením škol, které byste považoval za dostatečně vyargumentované, vyhodnocené?

Jan Hnízdil: Lámal jsem si hlavu tím, kam vlastně vláda na tyto zákazy chodí. Jak je napadne, že si můžu zajít nechat ostříhat psa, ale nemůžu si nechat ostříhat hlavu, protože psí kadeřnictví funguje, ale kadeřnictví pro lidi ne. Kde to berou? A myslím, že jsou snad ve vládě závody, kdo vymyslí větší kravinu.

Kulveitův matematický model, který používá vláda k vyhodnocení účinnosti opatření, vede k tomu, že když se lidem přikáže, že by lidé měli nosit tričko s nápisem „stop covid“, tak z něj vypadne, že opatření je účinné.

Martina: Myslím, že vzhledem k původu viru, tedy alespoň jak to slýcháme, tak jediné, koho si nemůžete nechat ostříhat, je netopýr.

Jan Hnízdil: Nad tím si lámali hlavu špičkoví statistici a matematici z Univerzity Palackého v Olomouci, ale skutečně špičkoví. Pan doktor magistr Firch, pan Dostálek a další. Zjišťovali, kam na to ta vláda chodí, a zjistili, že jakýsi mladý matematik, jmenuje se Jan Kulveit v Oxfordu vymyslel matematický model, podle kterého vláda vydá nějaký zákaz, a v odstupu několika dnů zadá do tohoto matematického modelu data, počty pozitivně testovaných, prostě zjištěná data. A že jim z tohoto modelu vyjede, jestli dané opatření bylo účinné. V podstatě je to jako ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, kde nasázejí nějaká data, v mašině to zarachotí, a vyjede jim jakýsi kondiciogram.

Martina: Tak o tom slyším opravdu poprvé. I to jméno slyším poprvé. Jan Kulveit.

Jan Hnízdil: To je autor tohoto modelu, který je ale používán globálně. To není jenom náš model, používají ho i jiné státy.

Martina: To by vysvětlovalo, proč všichni postupujeme jako podle šablony. Celá Evropa.

Jan Hnízdil: A statistici z Olomouce podrobili tento model experimentu, a zadali do systému, co by se stalo, kdyby vláda nakázala všem občanům nosit trička „Stop covid“, a za několik dní tam zadali data, prostě by simulovali situaci. A ono jim z toho vyjelo: „Ano, toto opatření je účinné.“ Takže vymysleli, co by se stalo, kdyby vláda nakázala lidem: „Noste červenou čepici“. Možná by to covid zastavilo.

Martina: Pokud není barvoslepý.

Jan Hnízdil: Skutečně.

Martina: Omlouvám se, že si z toho dělám legraci, ale kdyby to nebylo tak smutné, tak už je to vlastně legrační. Kdyby se navíc nehrálo o naše životy.

Jan Hnízdil: Statistici z Olomouce skutečně exaktně doložili, že tento matematický model je skutečně nesmyslný. Ale vláda se tím řídí.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za váš pohled na současnou situaci a na budoucnost.

Jan Hnízdil: Není zač, také vám děkuji.

Dnes se zaměříme na něco, co způsobilo v naší společnosti velmi vášnivé debaty – a bohužel nejen vášnivé, ale občas i hodně nenávistné. Budeme mluvit o očkování proti covidu. Opět samozřejmě s profesorem Jiřím Beranem. V našem druhém rozhovoru mimo jiné pan profesor řekl:

• Nejsem příznivcem povinného očkování. Lidem bych všechno klidně vysvětloval, ale nikoho bych nenutil.
• Celá řada lidí mě má zaškatulkovaného jako člověka, který je proti rouškám, který by chtěl otevírat restaurace, který je proti plošným opatřením, ale nikdo si nepřečte, co znamenají ta cílená opatření, jak je implementovat, a v čem by nám mohla pomoci.
• Nevýhoda léků jako je isoprinosin nebo ivermektin, je to, že nemají žádnou patentovou ochranu. Vyrábí je více světových výrobců a žádný z nich do něj nechce investovat, do vytvoření klasických vědeckých studií, jaké jsou pro ověření účinnosti vyžadovány.
• S vládou i úřady bylo domluveno, že proběhne důkladná vědecká studie léku isoprinosin. Jenže pak se objevil asi nějaký tlak ze strany části odborné veřejnosti, aby se taková studie neprováděla, takže koncem léta loňského roku to usnulo.

Nemoc navíc opět tvrdě rozdělila národ. V jakém stavu souboje s nemocí je naše společnost nyní? Čeho všeho se ještě můžeme dočkat? Jak se můžeme my všichni přičinit o to, aby to už konečně bylo všechno za námi? A především, co dělat, jak reagovat, když zjistíme, že máme koronavirus? Zeptám se jednoho z našich vůbec nejlepších epidemiologů a vakcinologů, profesora Jiřího Berana. Ten v našem aktuálním rozhovoru mimo jiné říká:

• To nejdůležitější je zachovávat přísná opatření zejména při kontaktu s osobami staršími 65 let, protože ti stále tvoří velkou většinu pacientů ve vážném stavu v nemocnicích, i těch, kteří umírají.
• Je nutné neustále vysvětlovat, že k přenosu nemoci dochází především v rámci rodiny ve chvílích intenzivního kontaktu.
• Nejvíce si musíme dávat pozor doma na mezigenerační přenos.
• Důležité je rychle zahájit samoléčbu.
• Včasné podání aspirinu dokáže zásadně snížit riziko vážného průběhu onemocnění.

Martina: Kdo k vám chodí jako klienti? Kdo, a v jakém rozpoložení a zdravotním stavu? A vlastně i mentálně?

Jan Vojáček: Je úžasné, že jak se o tomto komplexnímu přístupu ke zdraví čím dál více mluví, tak obrovsky vzrůstá poptávka po tom, řešit to jinak. A musím říct, že jsem nečekal, že kniha bude mít ten dopad, že lidé mají možnost, než se ke mně dostanou, nebo k nám na kliniku, aby si procházeli jejími principy v klidu. A přicházejí úžasní lidé. Přicházejí nabrífovaní, už mají informace, co, a jak by se mohlo dít. Že to nebude o tom, že já je zachráním, že jim dám nějakou pilulku, nebo že to za ně udělám. Už chodí namotivováni, nachystaní, naladění. A musím říct, že to je opravdu potom nádherná práce. Jenom to někdy sklouzává k tomu, že lidé mají třeba opravdu pocit, že se po 20, 30 letech trvání nějaké nemoci stane zázrak. Já ho nechci popírat, ale je to mnohem menší pravděpodobnost.

Martina: Stal se někdy?

Jan Vojáček: Stává se, ale je to opravdu výjimečné. Já mám nejradši klienty, kteří jsou do roka od vzniku diagnózy, a úplně nejlepší by bylo, když žádnou nemají, ale není jim dobře. Tím se dá předejít budoucí diagnóze v čase, než oni pochopí principy, že k ní směřují, a co změnit. Takže já opravdu nechci nikomu brát naději, ale musí také brát v potaz, a být nohama na zemi, že když 30 let, 40 let trvá nějaký destruktivní proces v systému, a poničí nějaké tkáně, tak že to opravdu může být nevratné.

Martina: Chodí k vám také klienti, kteří už nemají jinou možnost, protože nad nimi třeba naše zdravotnictví zlomilo, hůl a posílá je umřít v klidu domů?

Jan Vojáček: Ne, to určitě ne. Nedávno jsem viděl video s Jaroslavem Duškem se zesnulým panem Vladimírem Kafkou, který právě pomáhal i těmto lidem, a kterého jsem obdivoval za to, že byl schopen mnoha lidem pomoci. Ale to opravdu není náš příběh.

Vezměme si, že existují akutní, a chronické stavy. Akutní stavy vůbec neřešíme, chronické stavy pokročilého stádia už také neřešíme. Ale pak existuje obrovská šedá zóna stavů, které nemají svou diagnózu, daní lidé se necítí dobře, což jsou takzvané funkční změny. A z těchto lidí se často dělají hypochondři a blázni, a končí na antidepresivech, protože opakovaně chodí k lékaři s nějakým diskomfortem v břiše.

Martina: „To vás nemůže bolet.“

Jan Vojáček: Udělají se testy a: „Nic tam není, jste zdráv, tak si dejte antidepresiva.“ Tak toto je pro nás nejlepší klientela, protože tam nejsou žádné dramatické organické strukturální změny, ale dá se jim skvěle předejít. A když pak už někdo diagnózu má, tak úplně nejlepší je, když je to co nejdříve, protože jak na klinice říkáme, my neléčíme nemoc, ale obnovujeme zdraví, a tím pádem je skoro jedno, jaká je to nemoc, protože je to jenom vrchol pyramidy projevu, na který má daný lék. A díky tomu, že to neléčíme léky, tak je nám to skoro jedno. Ale v ideálním případě jsou to potíže, kdy organismus ještě není opravdu výrazně narušen, to je jasné.

Funkční medicína je o naší individuální cestě k sobě, ke zdraví. To nemusí stát moc peněz a není to závislé na potravinových doplňcích, ani homeopaticích na celý život.

Martina: Oba už jsme to tady vzpomínali, že by asi ideálním stavem bylo, kdyby se alternativní i alopatická medicína doplňovaly, a navzájem obohacovaly. Je to české specifikum, že se zdá, jako by v naší zemi nebylo pro oba směry léčení místo?

Jan Vojáček: Není to naše specifikum, je to světový fenomén. Ale v některých zemích už akceptují na pojišťovnu třeba homeopatii. Ve Švýcarsku už trošičku jinak nakládají se zdravotním pojištěním, protože přeci jenom větší svoboda vybrat si, jakým směrem chci jít, by mohla být pro lidi prospěšná. Jinak z nás systém pořád dělá nezodpovědné malé děti, jakože nejsme schopni rozpoznat, kdo je šarlatán, který chce vytáhnout z lidí prachy.

V dnešní době, kde máte systém referencí, který lze i zneužít, můžete na někoho nakydat hnůj a špínu, a lidé si to pak řeknou. K nám chodí naprostá většina lidí na doporučení, to znamená, že když chce někdo dělat práci špatně, tak prostě bude mít špatné výsledky, lidé si to řeknou, a dříve či později to chcípne. Když někdo bude dělat dobrou práci, tak si to lidé také řeknou, a bude mít třeba plno. Já bych chtěl, aby z nás tento systém nedělal nezodpovědné malé děti ve smyslu: „Platíte si pojištění, tak za to dostanete tento rámec, který máme stoprocentně ověřený. Dobře, to se dá pochopit. Ale tento rámec má své limity a omezení, tak co s tím?

Já věřím tomu, že do budoucna trošičku vychladneme v aroganci, že: „Toto je opravdu to jediné správné řešení. Ano, hovoří se o tom, že business s potravinovými doplňky je čím dál tím větší, protože jak je větší poptávka, tak se tomu firmy snaží přizpůsobit. Takže v návaznosti na nás vzniká obrovské množství businessu v potravinových doplňcích. Ale to není ani o tom, je to o naší individuální cestě k sobě a ke zdraví, a to principiálně nemusí stát moc peněz, a není to závislé na žádných doplňcích, ani homeopaticích na celý život.

Martina: My jsme z trojjediné bytosti, tělo, mysl a duše popsali zatím to, co s námi, co s naším tělem, může dělat naše mysl. Ale duši jsme zatím ještě nerozebrali. Já už jsem to tady několikrát posluchačům říkala, tak se nechci pakovat, ale je to moje oblíbená historka o tom, že asi před 25 lety byl v televizi rozhovor s, tuším, profesorem Heřtem a doktorem Jonášem. A profesor Heřt tehdy jako člověk, který nemá rád šarlatány, říkal: „Já jsem už pitval desítky, stovky těl, a nikdy jsem žádný meridián nenašel.“ A doktor Jonáš mu říká: „A pitval jste také mozek?“ A on říká: „Ano, stovky, tisíce.“ „A našel jste tam myšlenku?“, ptal se ho. A tato otázka mi pořád zní v hlavě, zejména když pokládám otázku: „A co duše?“ Nebo: „Jak jste si ji pro sebe zhmotnil? Je to bublina, která váží 21 gramů, a proto naše tělo po našem úmrtí ihned přijde o 21 gramů?

Jan Vojáček: Mám pocit, že třeba lidé, kteří mě nějakým způsobem kritizují, vychází z předpokladu, že naprostá většina lidí, kteří něco dělají jinak, to dělají pro svůj prospěch. Třeba aby vydělali prachy, byli zajímaví, byli vidět. Musím říct, a chtěl bych zdůraznit, že já to dělám všechno pro sebe, protože to nemůžu dělat jinak, kvůli své duši. Jsem pod všemožným tlakem, asi si dokážete představit, jaké to v dnešní době je, a to jsem ještě rád, že není doba komunismu.

Viděl jsem hezký film Šarlatán, a já se právě nechci považovat za šarlatána, ale jsem tak skeptiky občas titulován. Moji motivaci a vnitřní sílu mi dává to, že nemůžu zradit svou duši. Ale lidé se svou duší nejsou v kontaktu kvůli hluku mysli, a toho, co se dneska děje ve společnosti, a proto, že se stále orientují navenek. A tak se často ptají: „A jak jste se dostal do kontaktu se svou duší?“ Tím, že jsem začal vystupovat ze své komfortní zóny, a začal jsem dělat věci jinak, než jsem měl nalajnovaný. A začal jsem naráz cítit něco, co bylo na pozadí za myslí, nějaký pocit, nedá se to jednoduše vyjádřit slovy. Prostě jakési chvění, které jsem nikdy necítil, na medicíně rozhodně ne. Tak co to je, když se naráz začínám zajímat o celostní přístupy v medicíně, ať to byla ajurvéda, čínská medicína, jóga, akupunktura, akupresura? Naráz jsem říkal: „Jo, to je psychosomatika.“ A to je přeci úžasný. Najednou jsem začal lépe slyšet, jak ke mně moje dušička promlouvá, a říká: „Honzo, to je ono.“ A od té doby nemůžu jinak. Takže duše hraje velkou roli v tom, že kdybych ji neposlechl, tak jsem přesvědčen, že bych onemocněl.

Čili, jak popisuji i v knize, už jsem začal mít příznaky nekompenzovaného stresu, který na mě působil, a chronického napětí ve formě svalových záškubů a fibrilací.

Lidé odevzdávají zodpovědnost za svůj život buď lékaři, nebo Bohu. Obojí je zbavování se odpovědnosti.

Martina: A to jste měl už při fotbale, když jste postupoval výše, a hrál první ligu? Nebo když jste pracoval na ortopedii? A to si vás takto podalo tělo?

Jan Vojáček: Měl jsem to už na medicíně. Dávalo to asi najevo svůj nesouhlas s tím, že to rvu hlavou někam, kde asi nemám být. Nakonec se ukazuje, a jsem rád, že i když se mi tyto záškuby začaly objevovat v prváku, tak jsem medicínu dodělal, protože mi teď pomáhá. Ale dělám to jinak. Čili jsem využil toho, že mi něco řeklo: „Hele, medicína asi není pro tebe.“ A nakonec jsem zjistil, že pro mě není rámec klasické medicíny, a vyslyšel jsem volání své duše, a šel za tím, co je pro mě vhodné poslání.

Martina: Když se bavíme o duši, tak odtud je jenom krok k víře. Pomáhá víra v léčení? Nemyslím jenom víra v uzdravení, ale myslím víra v něco, co nás přesahuje.

Jan Vojáček: Je to dvojsečné, protože mám někdy pocit, že lidé odevzdávají zodpovědnost buď lékaři, nebo Bohu.

Martina: A co je účinnější?

Jan Vojáček: A zase, ani jedno, protože stejně tak, jako na sebe přebírá zodpovědnost medicína, tak církevní dogma zase přebírá zodpovědnost za duševní pochody: „Dělej, co ti říkáme.“ Není to o tom: „Najdi si to své.“

Martina: Dobře. Přeruším vás: Věříte třeba v léčivou sílu modlitby?

Jan Vojáček: Rozhodně, u modlitby a meditace je to vědecky prokázáno na tom, co se děje v našem mozku s neurochemickými procesy. Já jsem hodně racionální člověk, a přesto jsem dal postupem času na frak své mysli, abych jí ukázal, že mi rozhodně nebude vládnout. Pořád používám mozek, takže mě zajímá i věda, a je nezpochybnitelné, že to funguje, a my víme, že i fyziologicky. Že se aktivuje parasympatikus, a uvolňují se látky, které umí hojit. Takže tam není pochyb.

A zase se to dotýká placebo, nebo nocebo efektu. To pracuje se systémem víry, nic víc. Ta víra v to, že vám vypadají vlasy, vám způsobí vpadání těch vlasů, nic víc. Takže to je něco, o čem jsme se bavili už u komunikace. A chtěl bych tady opravdu zdůraznit, že mým záměrem je, aby si člověk vybudoval víru v sebe. Protože lidé neumí využívat víru v sebe, ve své schopnosti, své tělo, své samoléčebné nastavení, v to, že to může být jinak, že já to můžu mít jinak, že mám svobodnou vůli, a mohu se rozhodnout. Takže když v průběhu naší cesty s klientem, když děláme různé skupinové konzultace, dáváme na začátku nějaké doporučení, ve smyslu: Na základě testů by to vypadalo, že by strava mohla jít tímto směrem. Tady bychom mohli toto doplnit, a podobně. Je třeba se pokusit vyvázat ze systému, čímž se organismus začne srovnávat.

Ale mým vnitřním záměrem s každým klientem je, aby načerpal víru v sebe jako tvůrce své reality, jako tvůrce svého života, svého zdraví. Čili, když naráz vidím: „Pane doktore, já už dál půjdu svou cestou. Děkuji vám. Už jsem se v tom zorientoval, už sám sebe lépe znám, vnímám lépe své tělo, už vím, co si mohu, a co si ne nesmím dovolit. Pane doktore děkuji, odcházím,“ Tak to je ideální stav, protože vím, že ten člověk už s velkou pravděpodobností nebude potřebovat ani mě, a do budoucna možná žádného jiného lékaře, pokud se mu nestane něco akutního.

Naše sebedestruktivní sklony je potřeba nechat v sobě umřít a nechat přes to vyrůst láskyplnou vnímavost vůči sobě, a tím pádem i vůči svému okolí

Martina: Občas se objevuje názor, že západní společnost degeneruje, a to v celé řadě směrů. Souhlasíte s tím?

Jan Vojáček: Ano, z určitého hlediska se to tak jeví. Ale tlak, který je na nás vytvářen, vytváříme sami tlakem na výkon, na vnější realitu, materialismus, a tak dále. Vidím degeneraci, která spočívá třeba v tom, že naše komfortní zóna snižuje naši odolnost. To je degenerace na úrovni odolnosti. A dále také degenerace sociální a správní komunikace, emoční inteligence. A podle mě také degenerace emoční inteligence.

A zároveň vidím možnou evoluci jemnějších sfér, které jsou za tím vším, což je evoluce vnímavosti nás jako komplexní lidské bytosti, což někdo nazývá probuzením se do skutečné, vědomé bdělosti, a poznání toho, že všechno je trošku jinak, než jsme si mysleli. A proto je možná dobře, že to degeneruje, aby se mohlo vyvinout něco jiného. A toto „něco jiného“ má rámec v tom, jak věřím, že budeme více lidskými bytostmi

A za největšího zabijáka pro naši lidskou mysl, a za tím si opravdu stojím, je sebedestruktivní přesvědčení, které se dědí rodem a společností, a které ve výsledku ničí jak samotného člověka, což může skončit nemocí, nebo ničí druhé lidi, a tuto planetu. Tyto sebedestruktivní sklony je potřeba nechat v sobě umřít, a nechat přes to vyrůst láskyplnou vnímavost vůči sobě, a tím pádem i vůči svému okolí.

Martina: Opravdu si myslíte, že se i přes ztrátu empatie, ztrátu vnímavosti vůči sobě, i jiným lidem, sociální empatie, dá dojít k probuzení?

Jan Vojáček: Myslím, že ano, že nás to tam některé vlastně vede tím, že něco končí. Je to vidět na tom, že se některé systémy bortí. A i v nás se toho spoustu bortí. Je mnoho klientů, kteří za mnou za uplynulý rok přišli, kteří byli úžasní, protože si mnoho věcí přehodnotili, procházejí si velkou transformací, místo toho, aby se neustále jenom nechali cyklit v koloběhu strachu, tak to naopak využili k tomu, aby věci v sobě, a ve svém životě přehodnotili.

Takže já sice žiju ve své bublině, a ve svém zkresleném světě, ale snažím se vystupovat i mimo tuto bublinu, a tyto věci vnímat. Ale u velkého množství lidí vidím obrovské posuny směrem právě k přehodnocení toho, co můžeme nazvat „sebedestruktivní dělo v mysli“. Jsem absolutně přesvědčen, že kdokoliv ubližuje druhému člověku, tak si není vědom toho, že v prvé řadě ubližuje sobě. A druhému ubližuje proto, že ho chce ovládat, má mocenské choutky, je chamtivý, podléhá korupci, je takový nebo onaký. To vše je jenom ubližování sobě, protože uvěřili něčemu, co tato společnost nabízí, tedy že hodnota je v penězích a v úspěchu, že hodnota je ve vnějším, materiálním světě. A tato iluze se bortí.

Měli bychom co nejméně zasahovat do jemnohmotného vývoje dětí svými hrubohmotnými představami o tom, jak by co mělo být

Martina: Tak je asi dobré, když jsme se o tom bavili, si ponechat naději. Ponechat si naději, že i v nových generacích, které jsou již odchované počítačovou komunikací, a nikoli komunikací z očí do očí, se probudí i tyto jemnohmotné záchvěvy duše.

Jan Vojáček: To vidím dnes a denně na dětech, včetně své dcery, a dětí, které jsou v našem Centru Světladíl, že opravdu bude velmi záležet na nás rodičích, jak moc budeme vědomí, a jak budeme co nejméně zasahovat do jemnohmotného vývoje dětí svými hrubohmotnými představami o tom, jak by to mělo být. Když to přeložím, jak moc z našich destruktivních a sebedestruktivních přesvědčení dětem naložíme, nebo jim spíše půjdeme jakoby z cesty, ale samozřejmě s určitými hranicemi.

Martina: Teď jsme ale každý mluvili o něčem jiném, protože vy jste mluvil o kráse dětí, bytostí, které jsou ještě světem nesemleté. Ale já jsem mluvila o generacích, které vyrůstají v IT technologiích, a ztrácejí schopnost komunikovat, a dokonce ztrácejí i tuto potřebu.

Jan Vojáček: Já bych to také nepodceňoval, protože vnímám, že je to jejich únik, protože velké množství dětí vidí, že je tady něco špatně, co si my nechceme přiznat, a chceme si to dál udržet, dál na tom jet. Je to norma, ke které se chceme vrátit. A pro spoustu dětí z mého okolí, jak to vnímám, je svět nemocný, a ony z něj chtějí utéct do jiného světa, třeba do virtuálního. Nepodceňoval bych je v tom, že jsou nasyceny těmito technologiemi, a mám i zkušenost, že jsou schopny je jednak lépe využít, a dokonce lépe opouštět závislost, kterou máme my jako generace, které technologie nepřišly do ruky od toho raného dětství, a jsme z toho furt uchváceni.

Sociální sítě, a všechno, jsou algoritmy postavené na to, aby nás v této závislosti na nich držely. Takže mám pocit, že tam budou nůžky. Někteří tomu budou výrazně podléhat, ale vždy záleží na prostředí, ve kterém se to děje, na rodinném zázemí. A bude záležet hodně na nás, jak si tento svět nově uzpůsobíme, abychom našim dětem ukázali: „Hele, dobrý, hodně věcí jsme se snažili zjednodušit, a hodně věcí jsme pokazili a děláme blbě. Ale pořád jsme schopní rozumné sebereflexe, a je třeba to začít dělat jinak. Takže věřím, že jde o to, abychom našim dětem ukázali, že se mohou vrátit do světa, a nemusejí skončit ve světě virtuální reality.

Děti jsou schopné rozšířit své vědomí a vidět se zakrytýma očima

Martina: Bylo by to hezké, a nechť je to zbožné přání. Ale chtěla jsem se ještě zeptat na to, že jste zmínil děti, které chodí k vám do Centra Světladíl, které jste spoluzaložil. Co si pod ním představit?

Jan Vojáček: Je to centrum, kde jsme absolvovali kurz EOV, což je kurz mimosmyslového vnímání, extraokulárního vidění mexické školy. A zprostředkováváme dětem možnost projít tímto procesem učení se, jak rozšiřovat své vědomí. A to nikoli způsobem, jaký dneska třeba prezentuje pan Grof, tedy holotropní dýchání, nebo za pomoci látek typu DNT, LSD. Tyto děti toto vůbec nepotřebují, protože mají ve svém věku ještě úžasný kontakt se svým vědomím. Nejlepší věk je 7-10 let, tak v tomto věku, když už jsou tak trochu lidskými bytostmi, už trochu zformovanými, že se dokáží na něco soustředit, vykonávat nějakou činnost cíleně. A zároveň nemají ještě limity, které máme my, tedy například, že je blbost vidět bez použití zraku.

Martina: To jsou děti, které ze zavřenýma očima čtou text, který neznají. Je to tak?

Jan Vojáček: To nejsou zavřené oči, jsou tam tři vrstvy překrytí očí, kdy některé děti pod tímto překrytím mají zavřené oči, některé otevřené. Ano, viděli jsme spoustu reportáží, kde vykládají, že je to podvod, a podobně. Samozřejmě, když se budu hodně snažit, tak nějakým způsobem pod touto maskou budu vidět, ale doporučuji lidem, kteří by se chtěli dozvědět pravdu, aby sami absolvovali ukázky, které pořádáme, a ať masku vyzkouší, a zkusí, jak přes ni jde vidět, jak se tam dá, nebo nedá fixlovat. Takže tyto děti jsou opravdu schopné vidět bez použití zraku.

Martina: A co jsou schopné vidět bez použití zraku? Třeba to, co se teď děje ve vedlejší místnosti?

Jan Vojáček: Některé děti ano. A teď, aby bylo jasno, cílem kritiky této metody je to, že je to zase „blbost, nevědecký, nemožný, vytahujete z lidí prachy“. Ale cílem této metody není, aby děti ze sebe dělaly atrakci, že dokážou vidět bez použití zraku. To je nepochopení toho, o čem to je. Je to o tom, že jsou schopny vidět bez použití zraku například to, že jim předkládáte obrázky z karet, které jsou schopné rozpoznat, nebo jim otevřete knihu, a ony jsou z ní schopny číst.

Nebo je teď hezká zkušenost, že třeba dvě holčičky jsou schopny hádat, jakou barvu má na výkresu holčička v druhé místnosti. A není to hádání, ony to ví, a mají stoprocentní úspěšnost. Takže jde o to, že děti provázíte schopností, jak vystoupit z vědomí, ze své hlavy, ze svého rozumu tak, jak toho my dospělí nejsme schopni, a rozšířit si vědomí. Z pohledu, řekněme, jiných přístupů naše vědomí není omezeno jenom na naši mysl, a tělo, a díky tomu, že ony jsou schopny rozšiřovat jej, a hrát si s vědomím, tak si zároveň jsou schopny z tohoto rozšířeného pole vědomí vytáhnout a přečíst informaci.

Většina rodin provádí nevědomou výchovu dětí – a dělají to, co se naučili od svých rodičů, což se z velké části neukazuje úplně prospěšné do života a do vztahů

Martina: Takže je to podobné, jako když jsou přírodní národy schopny mimosmyslově komunikovat?

Jan Vojáček: Třeba telepatií. To všechno jsou dnes už prokázané věci, a vy jste schopni to dětem zprostředkovat. Ale podstatné na tom je, že 10 lekcí 1x týdně, které to obnáší, si nejen děti prochází procesem určitého zvědomování a seberozvoje, ale celá rodina. A to, že ony v určité fázi kurzu vidí bez použití zraku, je jenom zpětná odezva, že se nám daří s dětmi dosáhnout rozšířeného stavu vědomí, protože to je cíl. Cíl je, aby se děti, přes balast negativních přesvědčení, který mají ve své mysli z rodinného systému, napojily. Nechci se nikoho dotknout, ale naprostá většina rodin má nevědomou výchovu, a dělají to tak, jak se už oni naučili, což se z velké části neukazuje úplně prospěšné do života a do vztahů. Takže se znovu vrací k sobě, za balast různých přesvědčení, která získali. Nezískali jenom balast, jenom to špatné, ale i to dobré, a za to se dostávají k sobě. A děti se mění před očima. Třeba z úzkostných dětí s poruchami komunikace, s hyperaktivitami i s některými poruchami učení, to všechno se mění. To je náš cíl. Naším cílem není dělat z nich atrakci.

Martina: Vy už jste odrostlejší, umíte to také?

Jan Vojáček: Ne, nepodařilo se mi to. Během tohoto výcviku procházíme deseti lekcemi, ale neviděl jsem nic, protože já jsem zrovna, jak jsem zmínil, typ osobnosti, která má velkou tendenci ke kontrole rozumem, což je přesně opak, který je potřeba k tomu, abyste byla schopna použít mimosmyslové vnímání.

Martina: My to musíme všechno umyslet. Tak to já do tohoto kurzu ani nepůjdu.

Jan Vojáček: To ani pro dospělé není.

Martina: Jaké nejstarší dítě tuto techniku zvládlo?

Jan Vojáček: Můžeme školit nebo provázet děti do 21 let. Ale myslím, že naši školitelé se nyní tomuto nevěnují úplně aktivně, nemáme na to čas. Ale ti, co prošli školením, mají určitě nějaké 16leté, ale čím je dítě starší, tím je to náročnější, a je menší pravděpodobnost, že se to podaří. U dětí 7-10 let je 95procentní pravděpodobnost, že dosáhnou schopnosti mimosmyslového vnímání.

Bez slunce se nedá žít. Vyjděte ven a vědomě čerpejte energii. Socializujte se, omezte sledování médií a dodržujte potřebnou hladinu vitamínu D.

Martina: Pane doktore Jane Vojáčku, poslední otázka. Už jsme si o tom povídali, ale přesto: Když nás v této situaci poslouchají lidé, staří, mladí, zavření doma, nebo ti, kteří stále ještě normálně chodí do práce, tak co byste jim poradil jako malý instantní soubor toho, co mají dělat, aby jim bylo lépe?

Jan Vojáček: Faktor číslo jedna, a i historicky se ukázalo u španělské chřipky, je slunce. Bez slunce se nedá žít. Vyjít ven a vědomě čerpat energii. Všichni víme, jaké to je dívat se na východ, nebo západ slunce, a jaké to je, když je šedivo. Využijte sílu slunce, to je bod číslo jedna. Využijte ho místo sledování médií, ale pokud se v tom chcete utápět, je to vaše volba.

Martina: Kromě Kupředu…

Jan Vojáček: To znamená, využijte informací, které jsou vám k něčemu užitečné, což znamená, že se orientujete v tom, co v dané chvíli můžete, nebo nemůžete. Čísla kde, co, a jak vám nejsou k ničemu. A neznamená to, že jste nezodpovědní, prostě jenom pečujete o to nejdůležitější, což je vaše duševní zdraví a odolnost, protože jestli máme toto zvládnout, tak musíme budovat právě svou odolnost. Takže čerstvý vzduch, na slunci, když to jde, nějaká forma socializace. Na své blízké myslet, když se bojí setkat osobně. Opravdu omezit přístup k médiím.

A nechat si zkontrolovat hladinu vitaminu D, což by měla být povinnost pro každého občana v ČR. Když to bohužel nezprostředkovává zdravotní systém, tak by to měl dělat každý občan, a dodržet hladinu 100 nmol/l. Je dobré si zapamatovat 100, a kdokoliv je pod 100, tak si zvyšuje riziko těžšího průběhu covidu, to je prostě neoddiskutovatelný fakt. Takže tímto způsobem: slunce, vzduch, socializace, vitamín D, dostatek spánku, nesvítit na sebe modrým světlem, protože stejně tak jako slunce je životadárné, tak modré světlo je destruktivní, a snižuje odolnost. Světlo je obrovské téma. Takže zkuste.

Lidé se občas smějí a říkají: „Vy jste, pane doktore, doma při svíčkách?“ Ano, když má někdo doma krb, tak je lepší oheň. Nebo existují na večer blokátory modrého, ať to jsou brýle, nebo filtry. Prostě věnujte pozornost světlu a dopřejte vašemu systému co nejpřirozenější světlo, a uberte umělého světla. To jsou věci, které vám budou instantně posilovat vaši odolnost, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste toto období překonali. A zároveň abyste dostali takovou energii, která vám třeba přinese nové nápady, co dál.

My jsme se spolu shodli, že všechno je o úmyslu, a když se hroutí systémy, tak to nejde umyslet, je to v prdeli. A naráz, když se mysl zklidní, tak naráz zjistíte: „Aha, tak já můžu ještě tohle, nebo toto,“ naráz vám probleskne hlavou nějaký nápad, a zjistíte, že místo držení se něčeho starého můžete vytvořit něco nového. Zaměřit se na to nové, když něco staré skončí, a vytvoří se prostor pro něco nového. Tak pojďme společně zkusit z klidu, bez emocí, s energií, začít tvořit minimálně pro sebe a své nejbližší okolí něco hezkého a dobrého.

Martina: Pane doktore Jane Vojáčku, moc děkuji za to, že jste nám pomohl podívat se na naše zdraví a život trochu jinak. Díky za to.

Jan Vojáček: Já děkuji za pozvání, všem držím moc palce a přeji mnoho sil a odolnosti.

Martina: Myslím, že mnohým lidem na vašem systému funkční medicíny nebude sympatické to, že moc nepracujete s tím, že za to může někdo jiný, než já. A že klade příliš velký důraz na vlastní zodpovědnost, což je pracné. To jsou asi tři věci, které musí být na tomto systému mnoha lidem velmi nesympatické.

Jan Vojáček: Ano, a proto tento systém není pro všechny. A zároveň, pojďme přestat tvrdit, že existují nevyléčitelné nemoci.

Martina: Každá jde vyléčit?

Jan Vojáček: Svým způsobem záleží na fázi dané nemoci, jak dlouho trvá, a také na tom, jestli má dotyčný člověk vnitřní schopnosti k proměně, změně. Když si vezmete nemocného člověka, tak má nějaké charakteristiky, nějak žije, sám sebe za někoho považuje, má vztahy, životní styl, a tak dále. Když potom vidíte uzdraveného člověka, tak to je, jako kdybyste viděli jiného člověka. Ne každý má možnost, schopnost, projít touto vnitřní proměnou. Nevím proč přesně, proč to někdo dokáže, a jiný ne, je to životní cesta dotyčného člověka, vnitřní motivace, síla. To znamená, že neříkám, že se každý uzdraví, to v žádném případě. A zároveň neříkám, že léky nejsou potřeba, v žádném případě. Tvrdím, že principiálně tělo, které projevuje nějakou chronickou nemoc, ať je to autoimunita, vysoký tlak, alergie, cukrovka a podobně, se umí uzdravit. Ale neříkám, že to dokáže ten který konkrétní člověk.

Martina: Když jste tady mluvil, a velmi vášnivě o systému primární prevence, funguje někde na světě takový systém, který jste navrhoval?

Jan Vojáček: Nemyslím, že funguje, protože když se podíváme třeba na desítky milionů diabetiků, tak vidíme, co se děje v Americe, která je pro nás jakýsi vzor, kde se hroutí systémy, zdravotní systém, tak také v politice, a tak dále. To znamená, že to nefunguje, protože principy, o kterých se tady bavíme, fungují všude v západní společnosti, kde to drivuje zisk koncernů, v četně těch, které vyrábějí průmyslově zpracované potraviny.

Lékaři jsou mnoha lidmi pokládáni za polobohy. A když někomu tato autorita sdělí, že má fleky na mozku a je to nevyléčitelné, působí to jako nocebo efekt – a je to katastrofa.

Martina: Jeden výrobce tvrdil, že dvojí kvalita potravin existuje proto, že Češi milují separát. Masokostní separát je mňamka, které se asi nedá odolat.

Jan Vojáček: Myslím, že spousta lidí žije, nechci se jich dotknout, prostým způsobem života, podle zvyků, které se naučili ve své rodině, a vlastně o svém životě příliš nepřemýšlí a přenáší zodpovědnost na druhého člověka. Žijeme v nějakém prostředí, mám práci, jsem rád, že si vydělám, a když mám nemoc, jdu za doktorem. To je v pořádku, pro tyto lidi je tento systém naprosto dokonalý. Ale vzrůstá počet lidí, kteří se chtějí o sebe starat, a třeba by se chtěli uzdravit. A tady je něco, co považuji za jednu z největších katastrof zdravotnického systému, a to je absolutní neschopnost komunikovat a věnovat pozornost síle informace předané od lékaře směrem k člověku.

Martina: Konkrétně?

Jan Vojáček: Konkrétně již dávno v medicíně víme, že existuje něco jako placebo a nocebo efekt. Na tisících studií je prokázáno, že vám nedám nic, jen cukrovou vodu, a když budete věřit, že to má takový účinek, jaký vám říkám, tak se může dostavit efekt. Jak je to možné? Jak je možné, že vám nedám nic z účinné látky, a docílíme účinku účinné látky, která tam měla být, ale není?

Martina: Stejně tak, jako když mi lékař řekne: „Máte tři měsíce života.“ Tak srazím podpatky a zodpovědně, disciplinovaně zemřu?

Jan Vojáček: Tady je systém tak narušen, že to tak může být, je to reálné. Tento nocebo efekt je přirovnáván ke známému výzkumu, kde se polovině lidí podala chemoterapie, a druhé podána nebyla, a všem se oznámilo, že vedlejším účinkem je vypadání vlasů. A třetině lidí, kteří chemoterapii nedostali, vypadaly vlasy.

Martina: Disciplína musí být.

Jan Vojáček: Jejich mysl vytvořila podmínky pro to, že natolik změnila fungování jejich fyziologických procesů, že jim vypadaly vlasy přesto, že nedostali nic, než fyziologický roztok. Vezměte si, že máme lékaře jako modly, jako polobohy a vysoké autority, kteří mají pravdu, a naprostá většina lidí tuto pravdu nezpochybňuje. A my k nim přijdeme a někdo nám oznámí: „Máte fleky na mozku. Na magnetické rezonanci ložiska. Odběr mozkomíšního moku. Máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelné. Léky do konce života.“ Toto vám oznámí autorita, což považuji za největší katastrofu současné zdravotní péče.

Dopovím jednu věc. Stačí se zeptat sám pro sebe. Je to opravdu tak, že se nemůžu na 100 procent vyléčit? Je to opravdu tak, že se na 100 procent nemůže můj autoimunitní projev za několik týdnů, nebo měsíců změnit? A když pátráte na základě této otázky i ve vědě, tak musíte dospět k odpovědi, že to tak na 100 procent být nemůže.

Systém se uzavřel do dogmatu o nevyléčitelných chronických chorobách. Není pravda, že se nikdy nikdo nevyléčí jinak, než léky.

Martina: Jenomže medicína se řídí i evidence based medicine, a víme, že se zatím lidé neuzdravili z roztroušené sklerózy, a takto to prostě pošleme dál.

Jan Vojáček: Ano.

Martina: Ale co byste tedy radil vy?

Jan Vojáček: Já bych radil, a to můžeme změnit hned zítra, aby se totálně změnila celá hra, která se tady hraje o chronických nemocech. Kdyby se změnila věta o nevyléčitelných nemocech na jinou větu, která by zněla: „Vaše nemoc je něčeho projevem. My jsme schopni tento projev velmi efektivně blokovat léky, například autoimunitní zánět. Ale tento projev, čili nemoc, není vyléčitelný léky.“ To by otevíralo pole pro to, že jiným způsobem je to možná léčitelné. Vezměte si, že vám autorita předá tuto informaci, to znamená, co je na tom špatně, což je nezpochybnitelná pravda podle evidence based medicine – nikdo se nevyléčí. Ale není pravda, že se nikdy nikdo nevyléčí jinak, než léky.

Martina: Jenomže to vám asi v nemocnici řeknou, že by tyto lidi posílal do náručí šarlatánů, a podobně, aby to zkoušeli nějakým jiným způsobem. A také, že nemocnice se chce takzvaně chránit před tím, aby potom pacient neříkal: „Oni mi dali naději, že se to dá vyléčit jinak.“ Víte, co teď říkám? Asi mi rozumíte.

Jan Vojáček: A zároveň, slyšíte to? Oni by mi dali naději. A na to se nehraje.

Martina: Já bych ji chtěla.

Jan Vojáček: Tady jde o to, a já to chápu, že z pohledu klasické medicíny je to nevyléčitelné léky, takže by se to mohlo jevit jako falešná naděje. Ale záleží na tom, aby každý z těchto lékařů překročil rámec své arogance. Arogance je princip, který vychází, i podle buddhistických učení, a nechci se nikoho dotknout, kdy jsem přesvědčen o své pravdě. I já jsem v něčem arogantní, a jsem přesvědčen o tom, že neexistují nevyléčitelné nemoci, ale zároveň se snažím překročit rámec této arogance, když říkám, že ne každý se vyléčí. To znamená, že jenom beru v potaz možnost se vyléčit.

Systém se uzavřel do dogmatu nevyléčitelnosti. Ale jaké má lékař právo na to, že bere lidem naději na uzdravení? Vždyť si nárokuje toto právo jen díky svému dogmatu, že není ochoten a schopen se podívat jinam. A to „podívat jinam“ znamená, a vyzývám k tomu každého lékaře, který se zabývá chronickými nemocemi, aby si udělal svůj vlastní výzkum, a překročil rámec vlastní arogance. Výzkum na to, jak některé okolnosti, které tady popisuji, to znamená strava, spánek, psyché, vztahy, mikrobiota, mohou vytvořit nové podmínky v systému, kde daná chronická nemoc nebude existovat. Ať si sami udělají tento výzkum, a věřím, že překročí rámec té své arogance.

Dobře, nemusí se na základě toho stát naráz lékařem funkční medicíny, a začít pacienty doprovázet ke zdraví. Mohou dělat dál svou práci, ale nevezmou danému člověku naději, a nenaprogramují jejich mysl na to, že jejich nemoc nelze vyléčit, což prostě není pravda.

První katastrofou je, že se mnozí lékaři často k pacientům chovají tak, že je to pláči. Druhou katastrofou je to, co dělají média se zdravotní odolností našich lidí.

Martina: Pane doktore, Jane Vojáčku. Dá se říct, že opozitem ke slovu „naděje“ je „beznaděje“, ale možná je to také, přestože je to lingvisticky jinde, „strach“. Co udělá s lidským tělem, zdravím, myslí, duší, strach?

Jan Vojáček: Strach na mnoha úrovních devastuje naši lidskou bytost. A když bychom brali čistě, řekněme, klasicko-medicínský, hrubohmotnější přístup, i když trochu zjemněný na úroveň emocí a pocitů, tak naprosto jistě víme, že strach aktivuje sympatikus. Sympatikus je větev autonomně nervového systému, která nás má nachystat na útěk, boj, nebo zatuhnutí. V okamžiku, kdy strach má reálný základ, to znamená, když na mě vyletí zpoza zatáčky auto, a já se leknu, dostanu strach, tak ve mně způsobí to, co mi pomůže uskočit, zareagovat. Dříve by to byl tygr, teď je to třeba auto – a to je naprosto geniální fyziologická reakce. Záchrana pro život. Co ale udělá se systémem strach, který trvá dny, týdny, měsíce, roky na základě jakéhosi nebezpečí, že se možná něco, někde může udát, nebo že se něco stane někomu blízkému, což jsou nezpracované strachy rodičů. A tyto strachy máme všichni, je přirozeně je mít, je to naše přirozená reakce. Ale to, jakým způsobem je v nás strach živen, a čím?

Už jsem se tady vyjádřil k obrovské komunikační katastrofě v klasické medicíně, protože já se s lidmi bavím, a to, co dostávají u lékařů za informace, kteří jsou třeba skvělí chirurgové, ale to, jak se chovají, to je mně z toho do pláče, co jsou schopni s lidmi udělat jenom komunikací. A druhou katastrofou, která se tady dneska děje, je to, co dělají média se zdravotní odolností a systémem naší bytosti, našich lidí.

Martina: Co dělají? Teď můžeme vidět, co dělají v oblasti informování o koronaviru, a myslím, že už existuje jenom jeden jediný televizní kanál: Koronavirus TV. Ale řekněte mi, co to dělá s lidským tělem a myslí?

Jan Vojáček: Je to prosté, snižuje to odolnost. Jsou tady dva tábory, kde je extrémní množství emocí, a když někdo zná téma kritického myšlení, tak velmi dobře ví, že emoce kritické myšlení vypínají, takže tady máme národ zaplavený emocemi, který neuvažuje reálně. Pak tady máme někoho, kdo to přiživuje proto, aby měl sledovanost, aby se zviditelnil, a tak dále. A tyto dva tábory se baví pořád o tom samém: „Zodpovědnost“ versus „jste nezodpovědní“. Očkovat – proměřovat. Pořád jenom rozdělujeme. Co je jedním společným jmenovatelem a pojítkem pro všechny? Odolnost. Kdybychom z České republiky udělali národ odolných lidí, kdyby pro to byla vůle, tak vám garantuji, že je po epidemii.

Martina: To by ale asi za rok nešlo.

Jan Vojáček: Proč ne? Podle mých zkušeností, když se člověk do sebe pustí, tak za rok dojde k výrazné změně, k doplnění sil, výraznému posílení odolnosti na podkladě změn fyziologických procesů. Takže my se tady stále bavíme o něčem, co nás rozděluje, a neslyším skoro nic o tom, co je toho podkladem jak medicínským, tak nemedicínským, lidským, co by to mohlo vyřešit, co nás všechny propojuje, ať jsme pro očkování, nebo nikoli. Ať jsou pro proměřování, nebo nejsou. Ať jsou zodpovědní, nebo ne, tak je to odolnost.

A co se týká médií, tak už se to dělo dávno předtím, teď je to ještě vyeskalované, a už měsíce snižujeme odolnost tohoto národa tím, co se neustále pouští v médiích. A ač to vládní představitelé, zdravotnický systém, média, všichni, chtějí vyřešit, tak přitom, věřím, že nevědomě, pracují na tom, aby to nikdy neskončilo. Protože jaká byla odolnost národa, když to vzniklo v březnu před rokem? Velmi bídná. A co se s odolností národa stalo za těch 10, 11 měsíců? Katastrofa. A my se velmi divíme, že i když tady děláme různá opatření, lockdowny, tak se nám to pořád nedaří dát pod kontrolu. Je jasné, že když kolem neodolného člověka plného strachu, kterému nefungují metabolicko-imunologické pochody, prosviští nový koronavirus, tak je na umření. Proč se tomu ještě stále divíme?

Délku dožití jsme prodloužili asi na 80 let. Ale dožití ve zdraví, bez užívání množství léků, je 60 let.

Martina: Protože když už, tak vysíláme informace o tom, že jsme stále zdravější, a proto se nám prodlužuje průměrný věk?

Jan Vojáček: To není pravda právě proto, že to jediné, co jsme udělali s naším věkem, je, že jsme výrazně zvýšili šanci na dožití vysokého věku. Ale my nejsme zdravější, máme jenom šanci se dožít vysokého věku, protože v průměru od 61 let se lidé ládují léky na nějakou nemoc. Ať si to každý vyhledá, že je velký rozdíl mezi délkou dožití, a délkou dožití ve zdraví, a to ještě není zdraví tak, jak bych si představoval podle definice WHO, ale nepřítomností nemoci. Takže délka dožití je v průměru 80 let, a délka zdravého dožití je v průměru 60 let. A všimněte si, co způsobuje tuto epidemii, kterou způsobuje nemocnost lidí, čili vážnost stavu lidí, mezi 60–80 lety věku. A když tady máme v průměru nemocné lidi v tomto věku, tak jak to mohlo dopadnout, když sem přiletěl virus, který není žádným morem, nebo něčím podobným, protože jeho smrtnost je taková, jaká je, přestože je vysoce nakažlivý a nový? Proto to odnáší tolik lidí.

Martina: Přesto bych se zeptala: Když se Milan Calábek pouští do epigenetických zjištění, a říká, že v tom, jestli dostaneme covid, hraje velkou roli třeba to, jaké máme krevní skupiny, nebo jestli v sobě máme v neandrtálské geny, a tak dále. Tak nevím, jestli jde všechno přeprat.

Jan Vojáček: Pozor, dneska se hovoří o tom, že to je genetika. Tak když je to genetika, jak je možné, že když například jednovaječná dvojčata, která mají naprosto stejné geny, naprosto stejnou mutaci třeba BCA genu pro zvýšení rizika rakoviny prsu, tak jedno dvojče dostane rakovinu, a druhé ne? Jak je to možné, když je to genetika? Čím je to způsobeno u jednoho z dvojčat, a u druhého to nevznikne? Když se podíváte na kontext života každé z těchto žen, tak tam najdete odpověď, proč u jedné ženy nakonec rakovina vznikne.

Epigenetika je třeba v tom, že hledáme okolnosti, které můžeme ovlivnit, nebo nemůžeme. Nezměním si krevní skupinu, nezměním své geny, které jsem zdědil od neandrtálců až po moji mámu a tátu. Ale můžu změnit to, jestli teď budu žít 10 měsíců, nebo 10 let ve strachu, jestli si z vděčnosti budu užívat život, půjdu spát v 10 hodin večer, a budu spát 8 hodin, nebo jestli budu hledět do dvou do rána na nějaké zpravodajské relace, nebo seriály. Jestli se napiji čisté vody, nebo si tady postavím cocacolu. Jestli moje vztahy fungují, nebo, když naopak nefungují, tak se zeptám: „Proč nefungují? Jak se já podílím na tom, že nefungují?“ Toto všechno ovlivnit můžu, a to z mého pohledu ovlivňuje to, kdo to dneska nese těžce, a kdo ne.

Lidé se hroutí, protože už to trvá dlouho, přicházejí o podniky, někdo jim umřel. Ale dá se s tím něco dělat: nesledovat stále zprávy, podívat se do sebe a pracovat se sebou a svými strachy.

Martina: Jak mohu ovlivnit strach? Když se znepokojivé informace v tuto chvíli valí naráz skutečně ze všech stran?

Jan Vojáček: To už je více o cestě poznání sama sebe, protože někteří lidé mají tendenci být více ustrašení, úzkostní, a někteří mají tyto tendence méně. To hodně souvisí s nastavením našich podvědomých schémat a naší mysli, které jsme si odnesli z rodinného systému. V jeden moment jde nastoupit cestu sebepoznání, a určitým způsobem kriticky přehodnotit to, jestli je to reálné, nebo ne. Jak jsme si řekli, tak emoce vypínají kritické myšlení, to znamená, že naprostá většina národa kriticky neuvažuje, protože tam je obrovské množství emocí.

Není se co divit, lidé se hroutí, protože už to trvá dlouho, přicházejí o podniky, někdo blízký jim třeba umřel. Dá se to pochopit. A zároveň se s tím dá něco dělat, a to „něco“ je začít jít více do sebe, neorientovat se pořád na to sledovat zprávy, co dalšího nového, co zas kde někde a jak. Podívat se do sebe a začít pracovat se sebou a se svými strachy. Jak, na to není jednoduchá odpověď, ale mohli by to dělat s psychology, kteří ale mají dneska narváno. Mohou to být různé cesty.

Hlavním principem je rozhodnout se začít to řešit, a přeorientovat se zvnějšku k sobě. To znamená: Dobře, co pro to mohu udělat? Jsem plný strachu, a zároveň to přiživuji tím, že to pořád sleduji. Co bych mohl udělat s touhami, abych je rozpustil? Teď to nebude o konkrétním návodu, ale už jenom to, že by to byli lidé schopni v sobě takto přehodnotit, tak věřím tomu, že se jim cesta ukáže. Prostě si přenastavit pozornost třeba z televize na pobyt v přírodě, kde se jim zklidní mysl, a začnou sami sebe podrobovat sebereflexi, včetně strachů.

Co je v mé moci, mi nemůže přinášet stres, protože s tím mohu něco dělat. Co není v mé moci, musím pustit, když chci budovat svou odolnost, a nebýt ve stresu.

Martina: Musím říct, že když jsem u lékaře, a na konci každé návštěvy zazní: „Hlavně se vyhněte stresu,“ tak si vždycky říkám: „Aha, tak děkuji. Já už se nebudu stresovat“ Protože tato rada je úplně absurdní. Já přeci vůbec nevím, jak mám se stresem bojovat. Třeba teď mám stres z toho, že nevidím rodiče, mám o ně starost. A také z toho, že ne jenom já, ale lidé přicházejí o práci, protože se poněkud sesypává ekonomika. A z toho, že mohu kdykoliv dostat covid, nebo jinou nemoc. Z toho, že děti nechodí do školy, a přicházejí o spoustu důležitých informací, sociálních kontaktů a dovedností, a tak dále. Možná bych zbytek pořadu mohla vyprávět, co všechno nás teď může stresovat, a pak přijdu a lékař řekne: „Tak se nestresujte.“ „Aha, tak už nebudu.“ Co s tím? Co mi řeknete vy?

Jan Vojáček: Řekla jste, že z mnoha stran přichází velké množství věcí, které mi můžou způsobovat stres. A podstatnou věcí je, že můžou, ale nemusí. Respektive musí. Protože co dnes způsobuje stres? Ve velké míře bezmoc a beznaděj. Kolik z věcí, které jste vyjmenovala, jste schopna ovlivnit?

Martina: Asi jenom to, jestli se jimi budu zabývat.

Jan Vojáček: A zároveň jste schopna ovlivnit sama sebe v tom, jestli budete budovat svou odolnost vůči tomu, když byste se třeba s tímto virem setkala, a to tím, tak jak na něj budete reagovat. To znamená, můžete budovat svou odolnost, a na druhou stranu máte svobodnou vůli se rozhodnout věci, které vyřešit nemůžete, s důvěrou pustit.

Ano, lehce se to řekne, ale to je právě ta cesta, jak se naučit pracovat sám se sebou, a se svou svobodnou vůlí, kdy zaměřuji pozornost na nejbližší okolí, teda sám na sebe, a nejbližší okolí. Takže můžu rozhodně budovat svou odolnost, můžu si užívat čas s těmi, kteří jsou v mém blízkém okolí, a které neohrožuji. I když já rozhodně, po domluvě s prarodiči a rodiči, se s nimi normálně potkávám, protože pro ně to prostě není téma. A to proto, že se chtějí vidět se svým vnukem, a nečekat na to, že ve svých 90 letech stráví poslední roky života někde zavřeni, a nebudeme se vidět, a pak zemřou na nějakou jinou nemoc, nebo jinou infekci, případně stáří. Prostě se zaměřuji na to, co můžu udělat, co je v mé moci. Všechno, co je v mé moci, mi už nemůže přinášet stres, protože s tím se mohu rozhodnout něco dělat. A co není v mé moci, tak to se musí lidé, pokud chtějí budovat svou odolnost, a nebýt v permanentním stresu a strachu, naučit pustit.

Martina: Naše sociální sítě jsou plné pozitivního myšlení lidí, kteří demonstrují, jak pozitivně myslí. Já musím říct, že jsem na toto slovní spojení v určitých konsekvencích už trochu háklivá, alergická, protože si myslím, že je to jenom jiná, ještě horší forma lži. Protože když člověk ví, že je depresivní, že má takové myšlení, tak s tím alespoň může něco zkusit dělat, zatímco když si nalhává, že má pozitivní myšlení, tak je to slepá ulička. Stejně tak, jako můžeme najít mnoho sdělení, a některým bych věřila, a těm lidem to přeji, že nemoc dokázali správně pochopit, a pak vyprávějí, že nemoc je cesta a že je to pro ně to nejlepší, co je v životě potkalo. Jak říkám, u určitých bytostí to je asi pravda, ale skoro bych řekla, že u menšiny. Řekněte mi, co s tím, abychom tyto věci skutečně zažili? Aby to prošlo do buňky, a nebyla to jenom další póza, které jsme uvěřili?

Jan Vojáček: Na to je jediná odpověď, a to: vlastní cesta, kterou se rozhodnu nastoupit do svého vnitřního světa, a jeho poznání. Dneska existuje tisíc a jeden způsob, jak se k sobě mohu dostat, a jak mohu po této cestě kráčet. Dneska opravdu mnoho lidí zjistilo, že z nějakého důvodu nejsou ve svém životě spokojeni, a začali si v oblasti sociální, vztahové, nebo v otázkách zdravotních, hledat jinou cestu.

A funkční medicína bere v potaz již uvedené tři oblasti, že se začali více zajímat o svůj životní styl, tedy jak žijí. Můžu to, mám to ve své moci? Mám. Takže můžu jít cestou zjišťování toho, co je zdravá strava, jaké jsou její principy, a jak mi to vyhovuje, nebo ne. To samé se spánkem a dalšími věcmi. Z hlediska vnitřní architektury psyché, to samozřejmě není tak jednoduché, ale není to o tom, že musíme 10 let každý týden sedět na gauči u psychologa, ale jde o to, že si člověk řekne: „Dobře, je to přechod z role oběti do role tvůrce.“ To znamená, že svět, který vidím, je mým subjektivním světem. To je velmi těžko někdy pochopitelné, že si svou realitu vlastně tvoříme sami, protože někdo řekne: „Ale já si přece nechtěl stvořit tato opatření, já jsem si nechtěl stvořit epidemii.“

Ale o to nejde, tady se dějí věci, a my na ně jenom reagujeme. To znamená: Jaká je moje reakce na současnou situaci? Hroutím se, protože něco starého končí? Dobře, když něco starého končí, a já se toho ještě snažím držet, tak se dostávám do vnitřního tlaku, konfliktu, odporu, který mi způsobuje stres, protože to nechci pustit, chci to. A to je mantra, kterou slyším dennodenně: „Vraťme se do normálu, to nám pomůže.“ Ale co je, a co byl normál? Ten normál, který byl…

Lidé by měli provést reflexi svého života: Jak sám sebe vnímám, jsem se sebou spokojen, kolik si věnuji času? Jsem spokojen se svou prací a s jejím ohodnocením? A jak vypadají moje vztahy?

Martina: Nás dovedl tam, kde jsme.

Jan Vojáček: Dovedl nás tam, kde jsme. To znamená, že tam cesta nevede. A co je nový normál, ještě nevíme. A já bych rád motivoval lidi, aby si sedli, udělali reflexi svého života, a aby si řekli, co na jejich životu nebylo funkční, kde nebyli v základních oblastech spokojeni. To jsou tři pilíře: Oblast já – to znamená, jak sám sebe vnímám, jak jsem sám se sebou spokojen, kolik si věnuji času, kde mám pro sebe zdroje energie? Pak je to oblast práce a hojnosti: Jsem spokojen s tím, co dělám, jsem spokojen s ohodnocením, které mám? A pak pilíř vztahů: Jak vypadá moje sociální mapa? S tímto se nebavím, tohle mě štve, toto je debil, tady jsem se potřetí rozešel.

Takže ať se podívají na tyto tři pilíře, a řeknou si: „Dobře, moje původní norma v těchto pilířích byla takováto, a já teď mám možná možnost vytvořit si pro sebe novou normu. Je jedno, co za mě udělá stát, nebo korporace, nebo jaké existují všemožné konspirační teorie. Co si můžu udělat v těchto pilířích pro sebe? Lidé se bojí nějakých budoucích možných opatření, covid pasů, a nevím čeho všeho. Něco bude, ale já si zase můžu rozhodnout, jak na to reaguji. Buď se budu hroutit, nebo budu hledat cesty, co to pro mě znamená.

Martina: Možná, že by mnozí v tomto potřebovali vedení, protože by se jinak naopak v hodnocení svého vlastního života smutkem roznemohli, protože narazí na spoustu bolavých míst.

Jan Vojáček: A zase je to o přiznání, o kterém jste hovořila.

Martina: Ale vy jste řekl, že toto není cesta pro každého, že pro někoho je to pilulka. Jsem smutný, tak si dám něco na veselí.

Jan Vojáček: Nechci z nich dělat horší lidi a odsuzovat je. V žádném případě. Jenom aby to tak nevyznívalo.

Martina: Ale ještě je tady jedna věc, protože jak se říká, za vším hledej peníze, a toto není cesta pro všechny, protože není levná. Jíst zdravě znamená, v tuto chvíli, a při tom, co je otevřeno, pokud nežijete na vesnici, kupovat organické potraviny, a to není legrace. Pak potřebuji nějaké sporty. Samozřejmě se dá chodit, běhat, a nestojí to mnoho, ale někomu vyhovují organizované sporty a podobně, takže to všechno se sčítá. Pak si budu kupovat potravinové doplňky, třeba homeopatika, což je další poměrně nákladná záležitost, kterou nám zdravotní systém nehradí. Myslíte, že je to opravdu jenom pro lidi, kteří na to mají i finančně?

Jan Vojáček: Jeví se to tak i podle toho, co říkáte. Ale často slýchám, že to je pro horních 10 tisíc. Za mě je to o tom, že jsme v nějakém mezistádiu, protože tento přístup často není hrazen zdravotní pojišťovnou, jsou potřeba nějaké testy navíc. To znamená, že když někdo chce jít touto cestou, tak to opravdu něco stojí. A teď je zde otázka, jak nakládám se svou hojností, do čeho investuji své finance? A chápu, že lidé jsou, a obzvláště v dnešní době se dostávají do finanční nouze, tak je pochopitelné, že třeba budou šetřit i na jídle. Ale jde i o strukturu a množství jídla, třeba jíst méně, dát si půst, nebo se otužovat, což nic nestojí. Půstem ušetříte. Spánek také nic nestojí. Také je možné se podívat po okolí, jestli je tam nějaký farmář, který zrovna vypěstoval mrkev, cibuli, kedlubnu, nebo brambory, tak to zase může přinést fenomén, že ho podpoříte, místo toho, abyste šli nakoupit do supermarketu. A nakonec zjistíte, že toho nemusíte sníst tolik, protože to má chuť, a zasytí vás to takovým způsobem, že se nemusíte přecpávat levnými potravinami ve velkém množství.

Takže chápu, že se to jeví tak, jak říkáte, a je to i důvodem kritiky těchto přístupů. Ale nejde o to, že bychom to někomu chtěli tlačit. Když někdo hledá důvody, proč to nejde, tak je najde, takže to je v pohodě. Pokud někdo touto cestou jít nechce, a vymluví se na finance, dobře, každý nemusí jít na naši kliniku. A co, to přece neznamená, že tyto principy nefungují, nebo že nemohu jít jinou cestou, která nemusí být tak nákladná, protože si budu dělat nějaké drahé testy. O tom to vůbec není.

Martina: Pane doktore, děkuji za tento trochu jiný, celostnější pohled na nás samotné.

Jan Vojáček: Také já vám děkuji.

Martina: Ještě doplním, že jste absolvent lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a Functional Medicine University v Kalifornii ve Spojených státech. Funkční medicínu, která splňuje vaše představy o komplexním přístupu k léčení lidí, nyní praktikujete na pražské klinice Endala. Kromě toho jste také spoluzakladatel Institutu funkční medicíny a výživy a Centra Světadíl. Také jste napsal knihu Umění být zdráv. Když toto všechno vyjmenuji, už vás znám?

Jan Vojáček: Tak už to o mně může něco napovědět.

Martina: Pojďme napovědět více. Vy pocházíte z lékařského prostředí a vystudoval jste klasickou medicínu. Do jaké míry je vám klasická medicína dnes průvodkyní?

Jan Vojáček: Je to stále můj základ, který opravdu používám dnes a denně, protože funkční medicína a celostní přístup, který reprezentujeme, plně respektuje biologické, fyziologické pochody, a jejich soustavnosti, což znamená, že všechno souvisí se vším. A to mi určitě přinesla klasická medicína a její studium.

Martina: Vy se ovšem věnujete především funkční medicíně, dokonce jste vystudoval kurz Functional Medicine University v Americe. A to mě mate, protože když vyhledám pomoc od medicíny, tak nejdu do nemocnice s tím: „Tak teď bych si dala trochu nefunkční medicíny.“ Jaký je tedy rozdíl mezi klasickou a funkční medicínou?

Jan Vojáček: V češtině to zní tak, nabízí se to, že funkční medicína se prezentuje jako ta, která opravdu funguje, a zbytek je nefunkční. Ale ono to je z „functional“, tedy jak to probíhá v našem těle, co se tam děje, jaká je dynamika fyziologických procesů. Takže to není tolik o tom, jestli něco funguje, nebo ne, jako výsledek naší činnosti, ať to je u funkční, nebo klasické medicíny, ale o tom, se děje uvnitř našeho těla, a jak to souvisí s tím, jak žijeme.

Funkční medicína přinesla do medicíny nové otázky, nesmířila se s tím, že nevíme, proč vznikají chronické nemoci, a že nevíme, jak je definitivně vyřešit z hlediska uzdravení. A protože si začala klást tyto otázky, tak začala nacházet odpovědi, a to je rozdíl oproti klasické medicíně, která se svým způsobem spokojila s tím, že chronické nemoci se nedají vyléčit léky, a tím pádem zůstávají v dogmatu nevyléčitelnosti. A funkční medicína se s tímto neztotožnila, a začala se pouze ptát, že možná nefunguje jakási lineární vazba, tedy že jeden faktor, jedna věc, jedna okolnost, způsobí jednu konkrétní nemoc. Dneska je často vidět, že kouření způsobuje rakovinu. Ano, kouření se svým způsobem statisticky podílí na větším počtu rakoviny plic, ale tato korelace je mnohem složitější, než jenom to, že bychom všichni naráz přestali kouřit, a nikdo nebude mít rakovinu plic.

Mým cílem je vytvořil most mezi klasickým, rychlým, lineárním přístupem klasické medicíny, a tím, co dnes nazýváme alternativní, celostní, komplexní, individuální, personalizované přístupy

Martina: Takže kdybych k vám přišla, tak mi například kouřit nezakážete? Kdybych jinak splňovala všechny faktory podle vás zdravého životního stylu, o kterém se také budeme bavit, a zodpovědného přístupu ke svému tělu, tak mě necháte vykouřit desítku denně?

Jan Vojáček: Množství a celkový kontext musí splňovat okolnosti toho, abyste byla zdravá. A do toho paradoxně může klidně zapadat, a teď to bude znít tak, že doporučuji kouření, což tak v žádném případě není, nějaké množství alkoholu, nebo třeba kouření. Mě baví studovat i určité paradoxy, a jeden z paradoxů je, že existuje spousta lidí, i národů, z takzvaných Blue Zones, z modré zóny, které jsou staleté, a kde se lidé často dožívají vysokého věku, a součástí jejich životů je klidně víno a nějaká cigareta. Tak jak je možné, že někteří tito lidé se v pohodě dožijí vysokého věku, a mají k tomu i určité neřesti, a někdo nám tady dneska umírá ve 40 třeba na rakovinu prsu, nebo něco jiného, a přitom nekouří a žije zdravým životním stylem? Takže tam musí být ještě něco na pozadí, a toto něco je právě naše individualita a náš individuální kontext všeho, co nás v průběhu života formuje, a kým vlastně jsme.

Martina: Pane doktore Vojáčku, v současné době máme rádi jednoduché věci, zjednodušování na bílé, černé, Losna, nebo Mažňák. Když říkáte, že jste studoval klasickou medicínu, ale ona vám nedala odpovědi na všechny otázky, říkám to správně, že ano?

Jan Vojáček: Ano.

Martina: Takže jste se začal věnovat funkční medicíně. A možná v tuto chvíli někdo z posluchačů říká: „Další alternativec, další zběh.“ Do jaké míry má pravdu? Do jaké míry je funkční medicína alternativní medicínou?

Jan Vojáček: Mým vnitřním smyslem tohoto celého je, abych vytvořil most mezi klasickým, rychlým, lineárním přístupem klasické medicíny – máš problém, tak tady máš lék – a tím, co dneska nazýváme alternativní, celostní, komplexní, individuální, personalizované přístupy. Myslím, že se klasická medicína opravdu uzavřela u chronických nemocí do svého dogmatu – a funkční medicína je hlavně o chronických nemocech, ne o akutních stavech – o jejich nevyléčitelnosti, a nedává odpovědi. K funkční medicíně mě přivedla jediná otázka: „Proč jsou lidé chronicky nemocní?“ Nebo: „Proč člověk, který přede mnou sedí v ordinaci, onemocněl konkrétní chronickou nemocí?“

Klasická medicína studuje izolované biologické pochody. Ale chronické nemoci jsou komplexní, a působí na ně také naše mysl, životní styl a prostředí.

Martina: Řekl jste, že se klasická medicína uzavřela ve svém dogmatu. Jaké je to dogma? Je to opravdu jenom: Máš potíž, dostaneš pilulku? Protože přeci celé laboratoře pracují na tom, aby zjistily, proč lidé mají vysoký tlak, ale když pak přijdu k lékaři, tak on řekne: „Tak se nestresujte, a tady máte pilulku.“ Čím to je? Co je tímto dogmatem, které klasické medicíně, přes všechny její nepopiratelné výhody, neumožňuje vykročit z tohoto stínu?

Jan Vojáček: Už jenom základní rámec, že klasická medicína studuje pochody izolovaně, a to pouze biologické pochody. A zároveň není až tak úplně stoprocentně pravda, že mainstreamová medicína hledá konkrétní příčinu vysokého krevního tlaku. Ale víceméně se zkoumá, jaký lepší lék by mohl pomoci. A to je něco, v čem nelze nalézt řešení, protože vysoký krevní tlak je způsoben změnou fyziologických procesů v konkrétním systému člověka, na který nepůsobí samotné fyziologické, biologické pochody a orgány, a jednotlivé funkce, ale to, co je ovlivňuje v čase, je naše mysl, náš životní styl a naše prostředí. A tyto tři věci, oblasti, je nutně potřeba u konkrétního člověka dát dohromady. A takto to klasická medicína v žádném případě nestuduje.

Martina: Řekněte mi, čím to je, že medicína, a teď jí tady nechci okopávat kotníky, protože ta urgentní je skutečně vynikající a život zachraňující, se tak málo zabývá tím, co si člověk myslí a co cítí? Ale stylem: „Máte potíž se žaludkem, tak odstraňujeme potíž se žaludkem.“ Čím to je, přišel jste na to?

Jan Vojáček: Ano, je to velmi prosté. Když se podíváme na vzdělávání lékařů, když si vezmu, jak jsem 6 let studoval, a procházel fungováním jednotlivých biologických mechanismů, od anatomie přes fyziologii, biochemii, tak všechny tyto systémy se stále, nebo tato výuka se stále držela jednoho, a to atomizace našeho organismu. A už jsme to nikdy neposkládali dohromady. O stravě jsme neměli prakticky nic, o psyché, o vlivu životního stylu, o vlivu spánku nic. To znamená, že přesně o těchto okolnostech, které v čase formují náš organismus směrem buď ke zdravé, nebo k nezdravé dynamice, na medicíně není skoro nic.

Z tohoto systému vzdělávání vypadne člověk, který má velmi dobré povědomí, jak zhruba funguje biologická schránka, a naskočí do nějakého specializovaného oboru, kde se na něho budou hrnout diagnózy, záplavy lidí, na které, a to je ten druhý největší faktor, nebude mít čas. To znamená, a ruku na srdce, že intelekt ještě neznamená schopnost komunikace a emoční inteligence.

Protože abych jako lékař funkční medicíny dokázal pacientovi pomoci, ne uzdravit, ne, že jej uzdravím, ale pomáhat mu, provádět jej procesem uzdravování, protože uzdravování je proces, kterým prochází daný člověk sám, on sám má schopnost se uzdravit, nikdo jiný to za něho nemůže udělat. Takže abych mu byl schopen pomoci v tomto procesu, tak musím mít vysokou emoční inteligenci, vnímavost, perfektní komunikační schopnosti. A musím mít čas, a ten lékař klasické medicíny nemá. Nechci se nikoho dotknout a nechci paušalizovat, ale z těchto čtyř bodů nemá všechny skoro nikdo, protože kde by se to dozvěděli? Kde by se to v průběhu vzdělávání naučili?

Je potřeba člověka poslouchat, jak žije, jakým životním stylem, jaké má vztahy, jak o sobě uvažuje, co ho výrazně ovlivňovalo. A to je potřeba dát dohromady s laboratorními a dalšími údaji, a vznikne celkový obraz.

Martina: Někdo to má přirozeně, a to pak velmi oceňujeme, když přijdeme do nemocnice, protože pak s námi takový člověk jedná jinak.

Jan Vojáček: Ano. Vezměme si, že když odmyslíme lidské vlastnosti, které někdo může přirozeně mít, třeba vysokou emoční inteligenci, schopnost komunikovat, tak pak nemá čas, a tím to zase končí.

Martina: Vystudoval jste klasickou medicínu, takže máte spoustu spolužáků. Řekněte mi, když si spolu sednete, určitě se s nějakými vídáte, rozumíte si? Co vám říkají o tom, jakou jste se dal cestou?

Jan Vojáček: Hráváme náš takzvaný lékařský fotbal, každý rok hrajeme mistrovství světa lékařů, kromě loňského roku, kdy byl covid.

Martina: Což je pro vás až nefér, protože jste hráli až první ligu.

Jan Vojáček: Proto jsme možná třikrát vyhráli mistrovství světa. A tam se bavíme. Jsou to mladí, dynamičtí kluci, skvělí, inteligentní, a je pravda, že vůbec nerozumí tomu, co dělám. Vezměte si, jak obrovská propast je mezi způsobem uvažování klasického lékaře, a lékaře funkční medicíny, kde já těmto klukům říkám: „Kluci…“ A oni : „Co tam vlastně s těmi lidmi děláš. My o tobě furt slyšíme, vždy nám někdo přijde do ordinace, a řekne: Odpovězte mi alespoň na tuto otázku, protože pan doktor Vojáček říká toto.“ Už jsou ze mě trošičku…

Martina: Nevrlí.

Jan Vojáček: Občas nevrlí. A tak říkám: „Kluci, já si s tím člověkem sednu, mám na něj hodinu až dvě. Mám znalosti toho, jak funguje tělo, jak fungují fyziologické soustavnosti, to znamená, jak to ovlivňuje autonomní nervový systém, jeho hormony, a jak to souvisí se střevem, střevním mikrobiomem. Tohle všechno, tyto informace mám tak, jako vy, akorát vy je nepoužíváte komplexně, protože jste už v nějakém oboru, kde potřebujete informace zredukované na váš daný obor. A já, s těmito schopnostmi a vědomostmi, poslouchám daného člověka, poslouchám, jak žije, jakým životním stylem, jaké má vztahy, jak uvažuje o sobě, co ho v životě na jeho životní cestě výrazně ovlivňovalo a ovlivňuje v čase. A k tomu si dodělám některá měření toho, co se v jeho systému děje, jakou má zátěž autonomního nervového systému, jak to má s hormony, se střevem, střevní mikrobiom, a tak dále. A toto vše dáme dohromady, a hledáme kontext toho, proč je nemocný. To je všechno.“

Prvotní vyvolávající činitel nemoci už nemusí existovat, ale řetězec příčin a následků už je zacyklen, a člověk neví, jak z toho

Martina: To znamená, že i vy ve svém přístupu používáte klasická laboratorní vyšetření?

Jan Vojáček: Ano. V prvé řadě chci, aby ke mně přišel člověk zcela vyšetřen klasickým lékařem. Aby mi přinesl lékařské zprávy, kde bude, že na ultrazvuku je tohle, na magnetické rezonanci tohle, z krve vyplývá tohle. Akorát, že klasická medicína skončí na tom, že řekne: „Tak, máte zánět střeva. Nazýváme to Crohnova choroba, a na to jsou tyto léky, do konce života. Přijďte jednou za čas na kontrolu, jestli léky fungují, nebo nefungují. Jestli je vyměníme, nevyměníme. Jestli zánět je, nebo není.“ A konec.

Tak s tímto daný člověk ke mně přijde, já všechny tyto informace vezmu a začnu ho poslouchat, začnu se s ním bavit. Dobře, jak tedy žijete, co vás v čase ovlivňovalo, čím jste si procházel, jaký máte životní styl, jak spíte, co jíte, co zásadního se dělo v minulosti, co vaše práce? Když tohle za hodinu a půl, dvě, probereme, tak si naráz začnete vytvářet obraz tohoto člověka, který je složen z puzzlíků jeho zdravotního stavu. A tento obraz se začne naráz opravdu skládat, a vy tam vidíte na časové ose, že než začal pozorovat krev ve stolici v důsledku zánětu sliznice, tak se rok předtím velmi těžce rozváděl, nebo měl rok předtím nějaké zásadní další, třeba pracovní vytížení, špatně spal, zajídal to nevhodnými potravinami, zapíjel alkoholem, a tak dále. A tak naráz vidíte, proč výsledkem toho je, že má zánět autoimunitního charakteru tlustého, nebo tenkého střeva.

Martina: No to že to vidím, že vím i příčinu, mi ale neumožňuje se z toho chronického stavu jen tak dostat. Dobře, zapříčinil to těžký rozvod, předpokládám, že už se rozvádět nebudu, tak co teď s tím?

Jan Vojáček: Ano, a to je vlastně součástí našeho procesu, i toho pohovoru. Pohovor má části, kde se nejdříve zabýváme tím, jaké máte výsledky klasických vyšetření, co je potřeba z pohledu funkční medicíny dodělat za vyšetření, jaký je kontext jeho života. A pak je důležité, co dál, protože organismus se dokáže ve svých potížích zacyklit. Vezměte si, že budete dlouhodobě přetěžovat svůj regulační endokrinní systém. Tedy na základě chronického napětí a stresu, se kterým si nevíte rady, a snažíte se ho nějak kompenzovat, většinou nevhodným životním stylem, si vyčerpáte endokrinní systém, a toto vyčerpání, a změna třeba střevního mikrobiomu, způsobí, že budete mít zvýšenou střevní propustnost, budete více reagovat na potraviny. A přitom onen prvotní vyvolávající činitel už nemusí existovat, ale vy už jste v takovémto zacyklení, a nevíte jak z něho. A to je přesně to, že lidé cítí, že jsou v zacyklení, že jsou v propadu, a neví, co s tím.

Na člověka má vliv jeho mysl, psyché, emoce, životní styl, prostředí, ve kterém žije, včetně světla, elektromagnetického záření, chemikálií, které na něho působí

Martina: Dobře, než nám poradíte co s tím, nebo alespoň naznačíte, jakými cestami se ubíráte vy, a jakými cestami se tím pádem může ubírat každý člověk, který má potíže, tak mi řekněte, co si myslíte o dalších diagnostických metodách. Protože jste teď řekl, že postupujete jako klasický lékař, a jenom si časem, pohovorem, empatií, dáte věci více do souvislostí, a pídíte se. Ale co třeba takové věci, které říkají homeopaté, že třeba jedním svým přístrojem zjistí, že člověk má potíže ještě dříve, než se to zobrazí v laboratoři, protože to ještě nejsou tkáňové změny, ale třeba v buněčné struktuře. Pracujete tedy ještě s něčím dalším?

Jan Vojáček: Pracujeme s některými přístroji, které jsou ale certifikované jako zdravotnické pomůcky. To znamená, že nepracujeme s alternativními přístroji. Rozdíl je v tom, že my používáme ještě určité testy a měření, která vycházejí z klasicky medicínského pohledu. Děláme například analýzu srdeční variability, která má za sebou obrovskou vědu, a je to velmi prostý přístroj, který je schopen analyzovat v čase to, jak vám kolísá tepová frekvence, a na základě toho jsme schopni vytáhnout, jak funguje váš autonomně nervový systém. Není to tak, že používáme jenom klasické testy, ale nepoužíváme alternativní. Já většinu z nich znám, ale nepoužíváme je právě proto, že se chceme stát mostem, a nechceme dát závdavek k tomu, abychom byli jednoduše zaškatulkováni, i když se to děje, právě do alternativní medicíny.

Čili když mi někdo dneska řekne, a samozřejmě tyto hlasy slyším: „To je alternativec,“ tak říkám: „V čem? Řekněte mi v čem? V tom, že se věnuji s daným člověkem jeho životnímu stylu, který by mohl fungovat? V tom, že respektuji, že jeho mysl, jeho psyché a jeho emoce mají zásadní vliv na tělo? Nebo prostředí, ve kterém žije a které ho ovlivňuje, včetně světla, elektromagnetického záření, chemikálií, které na něho působí? To je alternativní medicína?

Martina: Já vám naprosto rozumím, a to, že říkáte, že chcete být mostem, je asi velmi důležité, protože pro pacienta by bylo nejlepší, kdyby klasická alopatická medicína se zodpovědnou alternativní spolupracovala. Ale přesto se zeptám trošku na dřeň: Kdybyste používal homeopatika, neřeknete mi to právě proto, abyste si nezadal? Ale nemyslím to ve zlém, jenom tak, že nechcete být nazýván šamanem, což se může rychle stát.

Jan Vojáček: Šamanem, to je dobré, spíše šarlatánem, což je častější. Já miluji homeopatii jako takovou. Jenom nepoužíváme ty přístroje, a bavili jsme se více o přístrojích, než o přístupech. A chápu, že díky tomu třeba spadám více do alternativy, protože homeopatie nemá z klasicky medicínského hlediska prokázaný účinek, a je považována za placebo. Ale já jsem most, nejsem klasicky medicínský lékař, který se s lidmi jenom baví, pokecá s nimi, a pak jim dá nějaký další lék.

Klienty vracíme k nim samotným. Je to přebírání stálé zodpovědnosti za svůj život a zdraví.

Martina: Předepíšete i antibiotika, když je to nutné?

Jan Vojáček: Protože se nezabývám akutními stavy, tak ne, protože většinou když člověk antibiotika potřebuje, tak je má od svého praktického lékaře. V žádném případě nikoho nezrazuji, jenom pokud se mě někdo zeptá na názor. Například když u akutního stavu někdo nevyšetří CRP, což je zánětlivý parametr, aby rozlišil, jestli je zánět virového, nebo bakteriálního původu, a plošně, bez této znalosti, nasazuje antibiotika, tak to třeba já považuji za šarlatánství.

Martina: Ve své knize zdůrazňujete, už jste to tady říkal, že člověk je pro vás trojjediná bytost, kde tělo, mysl a duše jedno jest. Myslím, že ani za to vás z lékařské komory nepochválí, ale přitom všichni víme, cítíme, že to tak je. Dokážete mi říct, jakým způsobem to vlastně implikovat vašim pacientům, aby si uvědomovali, že i když nějaký problém, třeba rozvod, byl už před pěti lety, a už dávno žiji v jiném, šťastném vztahu, tak pořád ještě sklízím ovoce to, co tehdejší stav zasel?

Jan Vojáček: Může to tak být, a je potřeba si říct, že rozvod je takzvaný triggerem, tedy spouštěčem. My jsme si vytvořili nějaký vztah, který nedopadl dobře, a například lidé opakovaně procházejí vztahy, které nedopadají dobře, a mohou se orientovat navenek. Já pořád klienty vracím k sobě – podívejte se na to, co si do vztahu přinášíte, a proč to možná ztroskotalo? Je to vlastně přebírání stálé zodpovědnosti za to, co se děje, za svůj život a za svoje zdraví. Tak to je jedna věc, že to není jenom rozvodem, že se řekne, způsobil to rozvod. Rozvod mohl být trigger nějakých vnitřních pochodů, které tam běží třeba už od dětství. To je jedna věc, co jsem k tomu chtěl říct.

A druhá trojjedinečnost je, že mi připadá, že když někdo vystuduje například medicínu jako já, tak jako kdyby mi někdo dal do rukou jakýsi scénář, co mohu a nemohu říkat, že si lékař nemůže dovolit hovořit o psyché. Ne, to dělají psychiatři, což jsou také lékaři, když jsou to psychiatrické diagnózy, nebo psychologové. O duši? „No to v žádném případě, to jsou nějaké ezobludy a pánbíčkáři, a nevím co.“ A přitom je to jenom selský rozum a respektování toho, co dnes po tisíciletích víme. To chceme opravdu říct, že naše mysl nemá vliv na naše tělo? Jak můžeme ve 21. století léčit chronické nemoci bez toho, aniž bychom vzali v potaz mysl člověka? U každého případu, ne u psychiatrických diagnóz, ne u hypochondrů, nebo něčeho, co z nich lidé často dělají.

Martina: Myslíte si, že naše mysl má vliv na akutní stavy?

Jan Vojáček: Na akutní stavy může mít mysl vliv takový, že naše mysl se výrazně podílí na tom, jak vypadá naše dlouhodobá odolnost vůči nemocem, což je přesně fenomén, který se děje v dnešní době. Protože my tady máme národ výrazně oslabených jedinců, který je nemocný. Tento národ je sám o sobě nemocný, protože tady máme milion diabetiků, což je jenom jedna diagnóza z dalších x, jako jsou metabolické a imunologické poruchy, vysoký krevní tlak, kardiovaskulární onemocnění, autoimunitní onemocnění, i procesy směrem k vyhoření. Tady nenajdete takového člověka, který by splňoval definici zdraví.

Martina: Čím to je, jak říkáte, že současný zdravotní systém není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravý ani nikoho dalšího? Můžeme to hodit na ně, nebo čím to je?

Jan Vojáček: Ne, nemůžeme to hodit na ně, protože je to komplexní fenomén, kdy my za poslední desetiletí technologickým vývojem a zjednodušováním, tím, že neustále hledáme jednodušší a rychlejší řešení, jsme si pod sebou začali postupně podřezávat větev. Jde to od ekologie, přes péči o zdraví, systém vzdělávání, který furt generuje ty samé lidi, jen stále výkon, a pořád dál a dál.

Takže to nejde hodit na zdravotní systém. Zdravotní systém je dalším projevem toho, jak jsme se uvrhli do komfortní zóny jednoduchosti, zjednodušení, a začali jsme v této komfortní zóně, v této zlaté kleci ztrácet to nejpodstatnější, a to je naši odolnost. Čili my jsme si svět vytvořili tak bezpečný a tak komfortní, že jsme pod tímto vlivem začali chřadnout. Naše odolnost se začala zužovat.

A do toho vletěl koronavirus, a není se co divit, co se společností udělal. Čili kdyby vletěl do odolné společnosti, tak si toho ani nevšimneme, protože by se to projevovalo způsobem, jakým se to projevuje u odolných lidí. Takže z mého pohledu se to nedá hodit na medicínu. Na medicínu se dá hodit jediná věc, a to neexistence skutečné primární prevence, protože kdyby bylo pro zdravotní systém důležité zdraví lidí, tak by vytvořil a investoval do systému skutečné primární prevence. A ten tady neexistuje.

Martina: Ale tváří se, že ano.

Jan Vojáček: Neexistuje, protože když zjistíte nemoc v brzkém stádiu, tak není primární prevence. Když uděláte mamograf a zjistíte, že paní má rakovinu, tak to není primární prevence, to je prevence sekundární, ve které zjistíte nemoc v brzkém stádiu. Primární prevence je soubor opatření, aby nevznikl nějaký nežádoucí fenomén, v tomto případě nemoc. Vzhledem k tomu, když se podíváme na nemocnost národa, tak tady žádná skutečná primární prevence neexistuje.

Klasická medicína se orientuje na nemoc. Funkční medicína na zdraví, jeho udržení a obnovu.

Martina: Než se zeptám proč, tak vytáhnu jednu vaši větu, kterou jste řekl před chvílí, a to: „Kdyby zdravotnímu systému šlo o zdraví lidí.“ Nejde mu o něj?

Jan Vojáček: Na to je těžká odpověď, ale svým způsobem z mého pohledu nejde. A zároveň jde, protože když tam někdo přijde, a má nějakou nemoc, na kterou dáme nějaký lék, tak tuto nemoc potlačíme, a dotyčný člověk žije dál. Přijde s akutním stavem zlomeniny, ohrožení života, udělají se všechny záchranné systémy, aby přežil. A to je přesně fenomén rozdílu klasické medicíny, která se orientuje na nemoc, a funkční medicíny, která se orientuje na zdraví, na jeho udržení a obnovení. A to je něco, co lidé nejsou ve své mysli schopni zcela rozlišit, protože si řeknou: „Tak doktor se zabývá zdravím?“ Ale, 99,9 procent pozornosti, financí, jde do nemoci, a do toho, jak ji neustále blokovat, a tímto způsobem ji vlastně dál udržovat jako přítomnou.

Martina: Máte pro ministra vypracovat systém primární preventivní péče. Co tam bude především?

Jan Vojáček: Především tam bude nauka o zdraví, což znamená, že půjdeme do toho, kde všude vznikají chronické nemoci. Všechny nemoci vznikají na základě našich vnitřních stereotypů, zvyků a nastavení. A kde vznikají? V dětství a dospívání. My to dneska házíme principiálně na rodiče, a rodiče díky tomu, že si sami ničím takovým neprošli, jsou těžko schopni předat dětem zdravé návyky, a to jak z hlediska fyzického starání se o sebe, jak je důležitá strava, jaká strava, důležitý je spánek, jaký spánek, pohyb, jaký pohyb, pitný režim a jaký pitný režim. Tak z hlediska psyché a vztahů, protože naprostá většina lidí má dnes velmi nefunkční vztahy, tak jak mohou naučit své děti mít funkční vztahy. A zase to jde do sebepoznání, proč si neustále dále předáváme nefunkční vzorce pro nefunkční vtahy.

Takže kdyby byl zájem vytvořit systém skutečné prevence, která bude začínat ve vzdělávacím systému, čili vznikne něco jako nauka o zdraví, která bude učit od dětství zdravým návykům. A zároveň primární prevence v dospělosti bude znamenat, že lidé budou relevantně informováni o tom, co v jejich životě a životním stylu je, nebo není důležité pro jejich zdraví, a jaký to má skutečný dopad. Vezměte si, což se dnes ukazuje, jak obrovský vliv na zdraví má strava. A když dneska půjdete do nemocnice, tak se podívejte, co dostanete k jídlu. To jsme se snažili změnit.

Martina: Myslíte rohlíček s taveňákem?

Jan Vojáček: Tak. Za druhé, zeptejte se svého lékaře, co máte a nemáte jíst, když máte třeba chronickou střevní nemoc, Crohnovu chorobu. Odpověď nepřijde. Jezte si, co chcete. Což je katastrofa v okamžiku, kdy víme, jak strava formuje náš systém. To přece vidí selský rozum. A jak je tedy možné, že zdravotnický systém nebere relevantně a do hloubky v potaz roli stravy? Nebo fenomén spánku – není možné zůstat zdráv, a přitom být chronicky spánkově deprivovaný. Jak je možné, že se tohle nikde neřeší?

Martina: Řeší, Stilnox.

Jan Vojáček: Ano. Takže se nemůžeme divit, že současný systém toto nemůže naplnit. A přitom by to šlo, když budeme ze sebe chtít udělat odolný národ. A tvrdím, že za rok by se toho dalo docílit v okamžiku, kdy by se například zdanily junk foody. Dneska máte vědecky doložitelné informace o tom, jak průmyslově zpracované potraviny, a junk food ovlivňuje a způsobuje zdravotní problémy. Proč nepreferujeme lokální ekologické zemědělství, které má výrazně pozitivní vliv na lidské zdraví?

Martina: Proč?

Jan Vojáček: Proč? Protože všechno je o prachách, o penězích, o businessu, a o jednoduchých řešeních.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za rozhovor, za další poznání o našem zdraví.

Jan Vojáček: Také vám děkuji.

Martina: Mnozí lidé považují za nedůvěryhodné veškeré metody, které nejsou oficiálně doporučeny. Mají obavy, nebo na druhou stranu respekt a úctu, řekněme, k farmacii, a tudíž na všechno, o čem se spolu bavíme, řeknou: „Ale prosím vás, vždyť to nedoporučilo WHO,“ nebo něco takového. Co s tím?

Milan Calábek: WHO asi 8x změnilo svůj názor. WHO říkalo, že to nic není, že se to nešíří vzduchem, ani vodou, a tak dále. Neustále, každý den měnilo své postoje, a proto je Trump přestal financovat. A to je v pořádku, ale běda, když to udělá někdo jiný. Ale o novém koronaviru víme všichni stejně, je to úplně nová záležitost, a každý z nás, kdo se tím chce zabývat, toho ví stejně, není tady žádný velký rozdíl. Takový člověk musí mít určité předpoklady, běžné znalosti genetiky a dalších věcí, což je součástí současného běžného vzdělání. Ale vrátil bych se ještě k jedné důležité věci a zajímavé látce, a to jsou bulharská probiotika. O těch bych mluvil za chviličku, pokud můžu.

Martina: Můžete hned.

Milan Calábek: Ne, o tom potřebuji mluvit až za chvíli, abych to dal do potřebného vztahu.

Martina: Píšu si.

Milan Calábek: Tato bulharská probiotika fungovala velice dobře, jako třeba lyzin, která chrání před nakažením britskou, nebo americkou variací L452R, ale v případně nakažení už bohužel nedokáží vyléčit. To dokázala u původní variace, stejně tak jako lyzin. Teď se dostáváme od genetiky viru, ke genetice hostitele, naší genetice, protože to je druhý klíčový faktor, jak můžeme vzdorovat těmto novým variacím. A samozřejmě velkou roli hrají i chronické nemoci. Ale já bych se soustředil na tři genetické věci, které hrají klíčovou roli. Tou první, a uveřejnil to časopis Nature, je studie badatelů z univerzity v Edinburghu, kteří určili 5 genů, které se podílejí na závažném průběhu covid-19, z nichž nejdůležitější je takzvaný gen autoimunity, a sklerózy multiplex, který má zkratku TYK2, neboli gen pro tyrosin kinázu 2. Těchto patero genů by pak mělo vysvětlovat, proč někteří lidé mají těžký průběh nemoci, zatímco jiní jsou i přes nákazu téměř bezpříznakoví, a jiní se jen nakazí. Velice stručně řečeno, snížení exprese genů TYK2 chrání před vážným průběhem nemoci, zatímco zvýšení exprese genu INFAR2 nás chrání před viry. Ten gen TYK2 je spojen s třetím typem imunity, zejména s tvorbou interleukinu 17A, který způsobuje chronické záněty od sklerózy, až po revmatoidní artritidu, a podílí se i na chronickém astmatu, na Crohnově nemoci, lupénce, psoriatické artritidě a podobně.

Proti covidu působí šalvěj červenokořenná, která epigeneticky vypne důležitý gen TYK2

Martina: Omlouvám se, jenom to zase hodím do svého laického překladače. Když říkáte: „snížení exprese“ toho kterého genu. Co to znamená, co si pod tím představit?

Milan Calábek: Aby ten gen vytvářel co nejméně proteinů.

Martina: A to se dá zařídit?

Milan Calábek: To se dá zařídit. Většina bylin působí tím způsobem, že ovlivňují naše geny, ovlivňují expresi tak, že ji sníží, nebo zvýší.

Martina: To znamená, že třeba bylinkami jde toto ovlivnit?

Milan Calábek: Nebo to dělají léky, hned se k tomu dostaneme.

Martina: To znamená, že kdybych u lékaře zjistila, že mám třeba těchto 5 genů…

Milan Calábek: Jde o to, že každý působí jinak. Zůstaneme jenom u TYK2, protože to je opravdu velice závažné, a jeho expresi snižuje šalvěj červenokořenná, neboli Dan Shen. O tom už jsme mluvili v březnu, o šalvěji červenokořenné, a působí právě proti novému koronaviru tím, že tento gen vypne.

Martina: Ale jak se dozvím, že je to zrovna můj případ?

Milan Calábek: Mutaci genu vám zjistí snadno kdekoliv. Ale zda je epigeneticky vypnut, nebo zapnut, to už je horší. Ale jestliže máte problém, a vezmete si šalvěj červenokořennou, tak vám bude pomáhat na srdce, na osteoporózu, a na tolik věcí – patří mezi 10 nejvýznamnějších bylin, které vůbec zná čínská medicína. Neuděláte žádnou chybu, jenom si otestujete – vyhovuje mně, nevyhovuje. A když vám vyhovuje, a vám by samozřejmě vyhovovala, tak proč ne, proč se jí zříkat?

Martina: Takže to jsme byli u TYK2?

Milan Calábek: Ano, ale vy jste mi říkala, že jste někde četla, že 200 tisíc lidí mohlo zemřít na covid-19 kvůli neandrtálským genům.

Martina: Ano, protože jsem si teď říkala, jestli se dozvím, když si nechám udělat svůj genom, že třeba v sobě mám neandrtálské geny.

Milan Calábek: Já vám řeknu, že nemáte. A říkám to z mnoha důvodů, ale řeknu vám to soukromě. Vy je nemáte. Když mě budete poslouchat, tak na to přijdete v podstatě sama.

Martina: Když bych je měla, tak jsem více ohrožena?

Milan Calábek: To jste velice ohrožena. Hodně o tom psal západní tisk, u nás se to dalo číst v Guardianu, a podobně. V naší populaci totiž přežívá asi 20 procent neandrtálských genů, a role těchto archaických genů je daleko významnější, než jsme si dříve vůbec představovali. Můžou se podílet na závislostech, depresích, diabetu II., neuropsychiatrických onemocněních, na vzniku lupusu. U žen zase mohou mít pozitivní roli, zvyšují plodnost, mají vliv na větší počet progesteronových receptorů v buňkách. Tyto ženy méně krvácejí, prakticky nepotratí, obvykle mívají více dětí. Je to ten typ žen, které o sobě říkají, že jim stačí vidět trenýrky, a jsou v tom, a tak podobně. A podle badatelů z Max Planck institutu, kde je oddělení evoluční antropologie, je to tak, že kdyby neandrtálci přežili dodnes (vyhynuli asi před 30 tisíci lety, ovšem žili 350 tisíc let od Atlantického oceánu až po Ural, déle než my, samozřejmě), tak by měli 4x až 16x větší riziko pro vážné onemocnění covid-19.

Tyto zděděné geny, které jsou za toto velké riziko zodpovědné, se vyskytují zhruba z 50 procent u lidí v jižní Asii, a u 16 procent lidí v Evropě. Je to v podstatě asi 6 genů, jsou na třetím chromozomu, a mají bohužel větší účinek, než další ochranitelské neandrtálské geny na 12. chromozomu. Neandrtálci zřejmě za těch 350 tisíc let existence čelili úplně jiným virům, než Homo sapiens.

V Bangladéši má tyto geny okolo 63 procent lidí, a v Evropě je to, jak jsem říkal, 16 procent. Pokud jde o nejvýznamnější gen DPP4, tak osm procent těchto lidí jsou heterozygoté, to znamená, že mají jednu alelu tohoto genu. A dalších osm procent jsou homozygoté. Ve Velké Británii umírají Bangladéšané na covid-19 dvakrát více, než všechna ostatní etnika, právě kvůli těmto genům. Ony se prakticky nevyskytují ve východní Asii, nemají je Číňané, ani Japonci, Korejci, a tak dále, protože tam se lidé křížili s denisovany, což je jiná větev, a ne jako my s neandrtálci, a s denisovany poměrně málo. Třeba Tibeťané tento gen mají, aby nedostali vysokohorskou nemoc, právě od denisovanů, a on jim umožňuje žít v těch výškách.

Lidé s neandertálskými geny nemají horečky, ale velké problémy s dýcháním a vnitřní krvácení. Jako ochrana proti tomu dobře působí Metformin, Kvercetin, Bromelain a bulharská probiotika.

Martina: Promiňte, a když naši posluchači budou chtít vědět, jestli…

Milan Calábek: Tak si mohou nechat udělat test, to není vůbec žádný problém.

Martina: Z toho se dozví, že mají neandrtálské geny, a tudíž pozor na covid?

Milan Calábek: Ano. Ale zase si řekněme, že to není nutné, protože si řekneme, co můžeme proti tomu podniknout, aby vůbec takovéto štrapáce nemuseli dělat.

Martina: Jdou je přeprat…

Milan Calábek: Afrika je pořád uchráněna, kromě té Jižní Afriky, tam je hodně bělochů. A jeden z vlivů rovněž spočívá v tom, že prakticky žádný Afričan nemá neandrtálské geny, ty tam nebyly, tam se nevyskytují, a to je také do jisté míry chrání před covidem. Podle Max Planckova ústavu zvyšují alely neandrtálských genů v Evropě riziko hospitalizace pro nakažené až o 80 procent u heterozygotů, kteří mají jednu alelu třeba od maminky, nebo od tatínka. A ti, kteří je zdědili od maminky i od tatínka, tak tyto geny mají na svědomí těch 10 procent všech úmrtí na covid, a to je těch vašich 200 tisíc lidí. Ti vlastně zemřeli tímto způsobem. A nejnebezpečnější z těchto 6 genů je gen DPP4, který vytváří protein, který slouží pro druhý vstup nového koronaviru do našeho organismu, vedle ACE2.

Martina: Promiňte, druhý vstup do našeho organismu?

Milan Calábek: Mluvili jsme o tom hned v březnu, kdysi dávno.

Martina: Já jsem nedávala pozor.

Milan Calábek: Proč byste se tím měla zabývat? To byla okrajová záležitost.

Martina: Ale druhý vstup mě zaujal, protože vždy, když začnete hovořit, tak se trošičku ztrácím, a proto chci dělat laického překladače. Druhý vstup koronaviru do našeho organismu?

Milan Calábek: Ano, vstupem je ACE2 receptor. Ten je prostě prakticky všude.

Martina: Je v buňce?

Milan Calábek: Ano, na povrchu buňky. Do té se dostane právě spike proteinem, a začne do nás pronikat. A tento protein, který vytváří DPP4, je vlastně receptor pro MERS, pro druhý koronavirus, který se objevil na Blízkém východě: netopýři – velbloudi – lidé. Ale ten se právě tolik nešíří, ale 50 procent lidí umře, když to dostanou. Kromě toho, kdo má mutaci E484, o které jsem se zmiňoval, tak perfektně vstupuje tímto receptorem. A účinnost tohoto receptoru ještě zvyšuje to, o čem jsme mluvili, a to si nemusíte pamatovat, GRP78, který se podílí na metabolismu glukózy, společně s tím DPP4. A účinnost snižují právě léky proti diabetu, jako je třeba metformin.

Metformin se používá právě proti neandrtálským genům, kdybychom to hrozně zestručnili. A tato nákaza se projevuje trošku jinak, protože tito lidé, kteří se nakazí, a mají ten BPP4, ať jsou heterozygoti nebo homozygoti, nemají horečky, ale mají velké problémy s dýcháním a vnitřním krvácením. A i zde funguje jako perfektní ochrana quercetin, tedy Kvercetin, plus Bromelain, a i bulharská probiotika, o kterých budu mluvit za okamžik.

U koronaviru hrají velkou roli krevní skupiny

Martina: Zrovna včera jsem mluvila se svým kolegou, kterému zemřel kamarád na covid-19, a on si proto začal klást otázku: „Jak to, že se nedá spolehnout na to, že je člověk ohrožen, když máte nad 70 let, jste ohrožená skupina, protože máte diabetes, nadváhu a tak dále? Protože zrovna jeho kamarád byl mladý, nic mu nebylo, byl to sportovec, byl zdatný. Tak jsme nad tím přemýšleli, a oba jsme hudrovali, v čem to tedy je, protože se zdá, že výběr těch, na které si covid zasedne, je mnohem pestřejší, než jak nám doposud říká reprodukční číslo. Tedy: Když je ti nad 70 let, máš diabetes, nadváhu, tak nevycházej z domova, nikoho nepotkávej.

Milan Calábek: Venku se nikdo nenakazí. Venku se ještě nikdo nenakazil, vevnitř ano, ale venku ne. Ale to nic.

Martina: V čem to tedy je, na koho si to sedá? Vy jste tady říkal 5 genů, a tak dále. Ale v čem to je?

Milan Calábek: Teď se dostáváme k jiným genům. Teď se dostáváme k 9. chromozomu.

Martina: Já vám zakážu říct jediné číslo. Zkuste to jinak.

Milan Calábek: Ano, už vám neřeknu žádné číslo, ale těžko se bez toho obejdu. Určitě jste se ještě setkala s další věcí, že třeba přijde domů, do rodiny, matka z práce, kde se nakazila, a má covid-19, a má třeba vážné problémy. A jedno dítě se nakazí, další se nenakazí, manžel se vůbec nenakazí, ale nenakazí se třeba ani babička, která by se nakazit měla, ale nakazí se dědeček z druhé strany. V čem to spočívá?

Už na jaře minulého roku se objevily zprávy, že lidé s krevní skupinou A jsou nejméně odolní proti novému koronaviru, zatímco kdo má 0, je odolný nejvíc. To je nepřesné, a pokusíme se to upřesnit. Virus skutečně ovlivňuje lidi mnoha způsoby, a jedním z nich je i krevní skupina. Na jednotce intenzivní péče je skutečně nejvíce Áček, a to hlavně v západní Evropě, kde je poměrně málo Béček. A Áčka narůstají od Labe na západ, a Béčka od Labe na východ. Centrální Asie má mnoho Béček, kdežto u nás je to poměrně vyrovnané. Náš imunitní systém totiž vytváří protilátky proti antigenům krevní skupiny, kterou nejsme. U Áček vytváří protilátky proti Béčku, proti B antigenu, u Béček proti genu A krevní skupiny. A třeba u AB to není ani proti Áčku, ani proti Béčku. Zatím co třeba 0 vytváří protilátky proti antigenu A, i proti antigenu B. Proto třeba A nemůže dostat krev od B, a B od A. Když by třeba A dostalo krev od B, tak si proti němu vytvoří tolik protilátek, že může dojít třeba k selhání ledvin, případně i k smrti, to je všeobecně známo. Ve skutečnosti neexistují jenom čtyři krevní skupiny – A, B, 0 a AB, ale zhruba asi 50, ale ty další jsou velice vzácné. Nejznámější je takzvané Diego, která je u Indiánů a u východních Asiatů.

A antigeny A, často je to A1 a A2, B, a podobně, jsou imunitním systémem chápány stejně, tak jako cizí vetřelci, jako patogeny, a imunitní systém na ně útočí. A mnoho patogenů, například streptokok pneumonie a podobně, se maskují jako A, nebo B antigen. Antigeny A, nebo B, se totiž nenacházejí jenom na povrchu červených krvinek, ale u takzvaných sekretorů, to je asi 80 procent Evropanů, i v epitelu buněk horního dýchacího traktu, v tělních tekutinách, a tak dále. A za to je odpovědný gen FUT2, který je u 20 procent lidí zmutovaný.

Už dlouho se ví, že na poměru krevních skupin v jednotlivých etnicích, v jednotlivých národech, my máme třeba jiný, než Slováci, než Poláci, nebo Němci, se podílejí různé epidemie, kterými jsme prošli. Antigeny krevních skupin se totiž spoluúčastní při ochraně organismu, ale i při různých infekcích. Mnoho antigenů, jak jsem říkal, používá antigen krevních skupin jako mimikry. Maskují se jimi, a náš imunitní systém je považuje za látky tělu vlastní, a tudíž na ně neútočí. A nejde jen o vztah antigenu k infekcím, k infekčním chorobám, ale i k nádorům, protože nádory se maskují jako A antigen, a potom k multifaktoriálním onemocněním. Například 0 je odolnější vůči malárii, ale zase, podobně jako B, je velmi málo odolná proti helicobakter pylori, který je v žaludku, který může způsobit třeba rakovinu žaludku, kdežto A udělá třeba zánět.

Proto v Africe, jak už jsme o to mluvili, kde je častá malárie, je jenom 10 procent A, a je tam nejvíc 0. Zatímco třeba v oblasti Gangy v Indii, kde je zřídlo cholery pro celý svět, kde nejvíc trpí cholerou, tak 0 má proti ní nejméně obran, B více, a ještě více A. Je tam nejvíce AB na světě, a nejméně 0. Takto se to prostě vytřídilo.

Na rakovinu nejvíce umírají Áčka, protože nádorové buňky se maskují jako antigen A, jako by byl náš vlastní, a unikají dozoru imunitního systému. Například prezident Václav Havel, který byl B, byl daleko více odolný vůči rakovině, než vůči různým infekcím, na které hodně trpěl. A třeba u diabetu je největší riziko u B, u 0 je to nejmenší.

A když to teď ještě shrneme, tak v ČR je asi 45 procent A, 30–35 procent 0, 15–25 procent B, a 5–7 procent AB, 9 procent RH+ a 10 procent RH-. I RH faktor má veliký význam, ale to nyní pomineme, protože bychom se v tom utopili. Zkusíme říct, že ředitel Výzkumného centra univerzity v Nantes, prof. Jacques Le Pendu, už v roce 2008 prokázal, proč SARS 1, původní SARS 1, ohrožoval více A, než kterékoliv jiné krevní typy. A proč 0 byly nejvíce odolné? Protože lidé, kteří vytvářeli protilátky proti antigenu B, se bránili zároveň proti viru s tímto antigenem, aby se nenavázal na receptory v našich buňkách a v horním dýchacím traktu, a virus se nemohl reprodukovat.

Ohledně nebezpečí nákazy je na tom nejlépe krevní skupina 0. Nejhůře AB.

Martina: A co 0?

Milan Calábek: 0, ti jsou na tom vůbec nejlépe. Já jsem A, to znamená, že kdyby se třeba Elen, která je taky Áčko, někde nakazila koronavirem a přišla domů, tak já jako také Áčko onemocním, protože virus, který se začne replikovat, převezme její antigen, a když potom skočí na mě, tak můj imunitní systém ho bude považovat za tělu vlastní, a nevyvine proti němu protilátky, když se bude virus volně rozmnožovat a šířit v mém těle. Kdyby ale někdo přišel s B, tak pokud já budu mít dostatečně silný imunitní systém, tak můj imunitní systém vytvoří dostatek protilátek proti antigenu B, bude s virem zápasit a bude ho likvidovat.

Martina: Až tak to krevní skupin ovlivňují?

Milan Calábek: Ano, přesně tak.

Martina: Proto rodiny, manželé, spí v jedné ložnici i s dítětem, a jeden má, druhý nemá?

Milan Calábek: Ano, a 0 jsou na tom nejlépe. Nejhůř jsou na tom AB, protože AB nemá protilátky ani proti A, ani proti B, a nemá dokonce ani protilátky proti antigenu H. Antigen H mají jenom nulky, a to je společný antigen nám všem, ze kterého potom vznikají A a B. To znamená, že A, když přijde 0, a nakazí mě, tak já nebudu mít protilátky proti H, a jsem úplně nahraný, Kdežto 0 má protilátky jak proti antigenu A, tak proti B, a ještě navíc si vytváří jako jediná imunoglobulin B, což je obrovsky důležité. Žádná jiná krevní skupina ho vlastně nevytváří, a to znamená, že 0 se nakazí pouze od 0. Takže 0 může být velice dobrý superšiřitel. Kdežto A chytne všechno. Tedy A je prakticky v tomto smyslu bezbranné. Na rakovinu umírá nejvíce A.

Martina: Teď se zeptám na jednu věc, trošičku tím odbočím, ale budu si pamatovat, že se vrátíme. Můj kolega přesně s tímto přišel. Jeden den mi volá a říká: „Tak jsem se dočetl, že nejohroženější jsou muži, krevní skupina A, po 50 letech.“ A já jsem tehdy říkala: „Na to zapomeň, dávej si pozor, ale zapomeň na to.“ Druhý den mi volá: „Tak to asi mám, už mám horečku.“ On, jak se lekl, tak udělal. Za 4 dny šel na test, a covid neměl, byla to jenom nákaza z leknutí. Co dělat s tím, co jste teď řekl? Někdo teď může říct: „A já mám A, tak buď umřu na rakovinu, nebo na covid.“

Proti stárnutí imunitního systému je dobrý čaj Pu Erh

Milan Calábek: Nebát se. Vezmu si quercetin, bromelain a jsem za vodou.

Martina: Je to tak snadné?

Milan Calábek: Poměrně ano. A tady ještě hraje důležitou roli jedna věc. Samozřejmě roli hraje věk, a samozřejmě i pohlaví, ale také i to, co jíme. Proto se může stát, že budu vzhledem k věku trpět imunosenescencí, to znamená zestárnutým imunitním systémem. Tak když se setkám s Béčkem, budu pít každý den Pu Erh, a tak to zvládnu, takže i to odstraním.

Martina: Pu Erh je…?

Milan Calábek: Čaj Pu Erh. Pu Erh je úplně vynikající. Ale může se stát, že já nebudu mít dost protilátek proti B. Buď z hlediska stáří, nebo nedej bůh, daný člověk prošel chemoterapií, nebo antibiotiky, a porušil si střevní mikroflóru, protože ta rozhoduje o tom, jak s tím bude imunitní systém bojovat. A to byla obrovská zbraň a obrovský trumf bulharských badatelů z Plevenu, kteří zjistili, že dvě probiotika, a sice Lactobacillus bulgaricus DWT1 a Streptococcus thermophilus DWT4,která nepocházejí z ničeho jiného, než z horkých vod, z pramenů v Bulharsku, mají obrovskou schopnost podnítit náš imunitní systém. Když se berou tato probiotika, tak náš imunitní systém zesílí, podobně jako dříve u lysinu. A lidé, kteří brali tato probiotika, byli jednak chránění před nákazou, a jednak také zvládli onemocnění covid-19. Bohužel na ty variace, kromě dvou, o kterých jsem se zmiňoval, už to neplatí. Nicméně v každém případě jsou tato probiotika alespoň částečnou ochranou.

Martina: A dají se u nás pod nějakým obchodním názvem koupit?

Milan Calábek: No jistě.

Martina: Poraďte.

Milan Calábek: Myslím, že Laktera. Teď si nejsem úplně jistý. U nás je určitě zastoupení, ale nevím, jestli toto mají. U nás se, pokud vím, prodávají DWT, jestli se nemýlím. Musí to být DWT1 u bulgaricus, a u thermophilus DWT4. To je velice důležité, aby to opravdu fungovalo, a ty zvyšují právě působení protilátek proti A, když jsem B, a když jsem 0, tak proti všem těm ostatním. Když jsem AB, tak i tam do jisté míry mohou pomoci. Ještě jednu zajímavou věc – repolarizují makrofágy M2, což jsou makrofágy, které nepůsobí proti viru, a nepůsobí proti nádorům, naopak spolupracují s nimi – na makrofágy M1. Proto jsou tato probiotika vynikající i proti nádorům. A když si vezmete tyto dvě probiotika, tak dojde k přeměně makrofágů M2, jak zjistili indičtí atomoví vědci, a změní se na makrofágy M1, které ničí jak nádorové buňky, tak také virus.

Martina: Milane Calábku, moc vám děkuji za vaše rady, za vaše postřehy, a za to, že se stále staráte i o nás, kteří jsme hledající, a vlastnímu tělu až tak úplně nevěříme. Díky moc.

Milan Calábek: Děkuji, na shledanou.

Martina: Pane inženýre, vy se hodně ve svých knihách, článcích a přednáškách věnujete éčkům. Myslím, že u nás byla dlouho doba, kdy jsme éčka úplně ignorovali. Naopak, líbilo se nám, když je potravina pěkně balená, barevná a podobně. Pak zase došlo k opačnému extrému, že spousta lidí dostala dojem, že když je tam napsáno jakékoliv éčko, tak je to úplně špatně, a pravděpodobně zemřou. Tedy přístup od zdi ke zdi. Už jsme se o tom několikrát bavili, i vy jste o tom určitě mnohokrát mluvil, ale přesto, můžeme si alespoň trošku říct, před kterými éčky bychom se měli pokřižovat, a jaká éčka jsou jenom označením třeba přírodní chemické látky, která je tam přidaná?

Vít Syrový: To bychom tady byli dlouho, protože u nás je jich povoleno přes 300.

Martina: Mám čas.

Vít Syrový: Popsal bych to jinak. Samozřejmě takzvaná éčka se jako přídavné látky přidávají do potravin, a mohou mezi nimi být i vitamíny, a některé skutečně pocházejí z přírody.

Martina: Přírodní barviva.

Vít Syrový: Třeba, přesně tak. Třeba z kurkumy se izoluje takzvaný kurkumin, což je barvivo, a nic proti tomu. V tomto bych spíše odkázal zájemce na své stránky, a v mé knížce Tajemství výrobců potravin je tahák, kde mám éčka přesně rozdělena do pěti skupin, kdy zelené, jak jste zmínila, jsou ještě přírodní. Je to vlastně jakýsi systém semaforu. Žlutá je ještě na uváženou, ale pořád ještě beru. To znamená, že s tímto tahákem můžete nakupovat. Jenom bych zdůraznil, že k éčkům tam může být i chemický název. Takže tato tabulka je rozdělená do pěti skupin, a do trojky to, jako při známkování ve škole, ještě jde. Teprve to, co je navíc, to znamená čtyřka a pětka, jako ve škole, to už neberu. A černá barva, to už jsou prokázané škodliviny, u kterých jsem viděl oficiální studie, co to způsobuje, nebo to může být karcinogenní, nebo to ničí nějaké orgány. Takže tam dám ještě černé, to je hřebíček do rakve, a pouze tam jde o to vyhnout se alespoň tomu nejhoršímu.

Žijeme ve světě, kde se tím člověk musí pročíst, číst složení, a jak říkal Werich, nekupovat zajíce v pytli. Vždyť kdokoliv cokoliv kupuje, tak se přece alespoň seznámíte s tím, co to je, z čeho to je, k čemu to může být prospěšné. Tak si i u potravin přečtu složení. To platí jak pro potraviny, tak pro kosmetiku. Opakuji znovu, že na tom lidé prodělají, protože jakmile si budou kupovat to, co je v chemickém systému, který je založen na tom co nejvíc vydělat, tak to rozhodně nezásobuje ani tělo, ani naši kůži. Mnoho žen zjistí, co tyto nevhodné krémy mohou udělat. Nebo nevhodné barvy na vlasy. To je zase na celé dlouhé povídání, a tam je prokázáno, co způsobuje rakovinu. Tak proč chtějí mít rakovinu, když už pud sebezáchovy by nám měl napovědět, že nechceme takto ošklivé nemoci. Vždyť každý slyšel o tom, co léčení, a všechno s tím spojené, obnáší, tak proč do sebe dostávat něco, co je prokázáno jako rakovinotvorné, nebo to vyvolává ty nejhorší zdravotní problémy.

Azobarviva v potravinách jsou velmi nebezpečná, způsobují mimo jiné hyperaktivitu a neschopnost soustředění u dětí

Martina: A mohl byste vyjmenovat třeba tři látky, které označujete černou barvou, protože je to hřebík do rakve?

Vít Syrový: Třeba dusitany. Jak už jsem říkal, mnoho umělých syntetických azobarviv. Je dokonce zajímavé, že EU už oficiálně přiznala, že to je špatné. Už nevím, který to byl rok, tak se přiznalo, že takzvaná azobarviva, což jsou chemické sloučeniny s dusíkem, jednoznačně poškozují játra, a dělají v těle další nedobré věci. Mimo jiné se zjistilo u dětí, které jsou nejvíce náchylné na jakoukoliv chemii, že se buď osypou, a mají nějakou alergickou reakci, nebo se to na nich projeví jinak. Už dlouho se třeba vědělo, že určitá umělá azobarviva byla v lentilkách. Teď už tam nejsou.

Martina: Lentilky už jsme zrušili.

Vít Syrový: Způsobují hyperaktivitu, a EU potom musela oficiálně přiznat, že kdo by je chtěl používat, musí napsat, že může nepříznivě působit na schopnost soustředění a činnost u dětí. Velmi zajímavé bylo, že když tohle výrobci dostali příkazem, tak během krátké doby nahradili azobarviva přírodními barvivy i těch lentilek, z čehož jsem byl překvapen. Kdysi si mě jedna televize pozvala i do velkého Kauflandu, a měli jsme tam hledat právě škodlivá azobarviva v limonádách, bonbonech. A my jsme je nenašli, takž změna proběhla skutečně během několika měsíců. To znamená barviva, umělá sladidla považuji za velmi škodlivá, protože mohou v ledvinách způsobovat novotvary, nádory. Takže umělá barviva, umělá sladidla, konzervanty jsou obecně jedovaté, prostě je tam něco navíc, aby se to nezkazilo. Většina konzervantů je nejjedovatější. A opakuji, stále varuji před dusitany, protože z toho vznikají prokazatelně rakovinotvorné látky, a bylo prokázáno, že častá konzumace uzenin, v kombinaci s jinou nevhodnou stravou, zvýší výskyt rakoviny střev a žaludku, které máme, poměrně vysoko.

A zase se vracím k tomu, že to vše je oficiálně známé, není to žádné tajemství, pouze si lidé hrají na pštrosy, strkají hlavu do písku a říkají si: „Nás to nepostihne.“ A pak je to postihne a křičí „ouha“. A pak se neví, co s tím.

Člověk by si měl vyselektovat nejrizikovější potraviny, a už je nekupovat. Mezi ně patří i uzeniny, které jsou nejedlé

Martina: To, co říkáte, je docela náročné, protože to znamená, že každý nákup znamená dvě hodiny samostudia, protože trvá, než přečtete všechny ty neviditelné údaje.

Vít Syrový: Já vám budu oponovat. Člověk samozřejmě nesmí nakupovat podle slevového letáku, nebo podle toho, co doporučuje reklama. Doporučuji, aby si lidé uvědomili, co potřebují, aby si napsali na papírek, co jdou vlastně koupit, a potom zkontrolování složení, pokud nenakupují stále jiné věci, stačí jednou. Dokonce si to mohu zkontrolovat i doma. A jakmile už se člověk trošičku proklestí džunglí, a už se v tom alespoň trošičku vyzná, tak pak už ví, že se nemusí dívat do bílého jogurtu, jestli tam něco není, nebo do tvarohu, do másla. Tam by tyto přídatné látky neměly být.

Martina: Promiňte, že vás přerušuji, a vy jste čekal přídatné látky v obyčejných hranolkách, když jste tehdy zjistil, že dcera…

Vít Syrový: Nečekal, a právě proto o tom píšu, že to je nebezpečné. A v podstatě to závisí na lidech, jestli tomu budou věnovat pozornost, nebo ne. Když zjistím, že je něco špatné, tak už to dále nebudu kupovat, a riskovat nějaké problémy u sebe, nebo u dcery. To znamená, nečekám to, a stále dokolečka o tom mluvím z toho důvodu, aby si lidé uvědomili, že není tak jisté, že to, co si koupí, je ještě přijatelné, ne že by bylo zdravé, ale že to tělo dokáže zpracovat.

V podstatě je to něco podobného, jako když víme, že nemáme jíst třeba plesnivé potraviny, nebo něco opravdu zkaženého, všichni se učí o hygieně. Tak proč by se neměly brát v úvahu i chemické patogeny, nebo chemické škodliviny, a těm se vyhýbat stejně, jako plesnivé potravině? To znamená, že je to nějaká práce navíc, ale jsem jednoznačně přesvědčen, že když už si v tom někdo udělá maliličko přehled, tak příště, když kupuje něco podobného, už to nemusí kontrolovat, stačí jednou. A v té knížce popisuji nejrizikovější potraviny, takže pak zjistíte, že si to člověk musí vyselektovat, a samozřejmě nebude kupovat různé trvanlivé potraviny. Jak už jsem říkal, většina uzenin je pro mě nejedlá, dokonce ani kočky to nechtěly, nebo zvířata, jak jsem někde už zaslechl, takže je to pro mě něco, co je úplně stranou. A teď se zaměřuji na to, co se dá jíst, a tam si to zkontrolovat.

Proč kupovat párky, které neobsahují maso? Pokud to má být masný výrobek, tak tam má být více než 90 procent masa. Pokud by tam nebylo maso, ale chemie, tak k čemu to je?

Martina: Je pravda, že je potřeba si udělat svůj TOP TEN osvědčených věcí, ke kterým se člověk může uchýlit. Vzpomínám, že jsem vždy u různých konzerv, a podobně, řešila, aby tam nebyl masokostní separát, protože člen EU říkal, že Češi milují separát, a proto existuje dvojí kvalita potravin, protože k nám se nedodává konzerva se svalovinou, ale s masokostním separátem. Pak si hlídám, aby tam nebyl bílkovinný hydrolyzát. Ale pak mě jednou odstřelila skleněná konzerva s párky, protože tam bylo napsáno „jenom krevní plazma“. Nebyla tam vůbec žádná bílkovina, ale jenom krevní plazma.

Vít Syrový: Je zvláštní, co v tom je. Každý tam najde tolik věcí, dokonce i v sušenkách, mám to v knížce, takže někteří mohou být zděšení, když tam mají něco z krve. Doporučuji si to skutečně přečíst, a nekupovat zajíce v pytli. Proč kupovat párky, které neobsahují maso? Pokud to má být masný výrobek, tak tam má být naprostá většina masa, více než 90 procent. Pokud by tam nebylo maso, a bude tam chemie, tak k čemu to je? Tento směr jde neuvěřitelným tempem k tomu, že lidé chtějí dělat syntetické bílkoviny, a stále něco jakoby vylepšovat, a dělat to úplně uměle, a potom si někdo někde něco koupí, a bude to už jenom umělá hmota.

Martina: Potřebovala bych vyřešit jednu osobní otázku, pane inženýre, jako chemik byste to mohl vědět. Nedávno jsem otevírala šampaňské víno, nevím přesně, jestli nebylo jenom šumivé, tedy jestli to bylo šampaňské, a na té láhvi bylo napsáno: „Může obsahovat stopy skořápkových plodů a korýšů.“ To bych snad zvládla v sušenkách, u kterých jsme zvyklí, že mohou obsahovat stopy celeru, když si koupíte kakaové věnečky, ale jak se může korýš a ořech, dostat do šampaňského? Můžete mi to vysvětlit?

Vít Syrový: To neumím. Ale když si uvědomíte chemické výrobny, jestli to bylo nějaké takzvané nealkoholické šampaňské…

Martina: Ne, bylo normálně alkoholické, jenom jak říkám, nebylo to možná šampaňské víno, bylo možná jenom šumivé.

Vít Syrový: Tohle je těžké vysvětlit. Podle mého názoru ten závod dělá mnoho jiných věcí. A co se týká zbytků korýšů, tak právě to je ta oblast těch takzvaných přídatných látek, protože mnohé přídatné látky se dělají z naprosto nepochopitelných surovin. V podstatě se něco z něčeho vyrobí, aby se to někam přidalo. Samozřejmě pokud si vezmu víno, jak by to správně mělo být tak, že to jsou jenom vinné hrozny, které se nechají zkvasit, což je, řekl bych, u konvenčně kupovaných vín dost pohádka, protože je to vlastně od začátku do konce chemie. Takže pokud jsou tam ještě nějaké přídatné látky, tak oni můžou, aby to třeba zalkalizovali, přidávat nějaké tyto rozemleté z nějakých – z čeho jste říkala?

Do potravin i kosmetiky se dává mnoho konzervantů, které tam nejsou vůbec potřeba

Martina: Korýši a skořápkové plody.

Vít Syrový: Je to zvláštní, ano. Toto nevím, protože to je opravdu rébus, ale v dnešním světě je možné všechno. Několikrát jsem zaslechl, co všechno lidé našli tam, kde by to vůbec nečekali, tak je to na zamyšlení.

Vrátil bych se k počátku, jak jste říkala, že by to někdo dělal schválně. Překvapuje mě, jak často se dává do potravin, nebo do kosmetiky, ne jeden konzervant, ale třeba tři, pět konzervantů. A teď si říkáte: „Proč to tam dávají?“ Nebo nějaké umělé barvivo, které tam nemá vůbec žádnou funkci. Zase si říkáte: „Proč to tam dávají?“ Zdravým rozumem to nemůžete pochopit, je to tam jednoznačně zbytečně, takže si mnohdy říkám, jestli třeba nemají nějaké zbytky, neví, co s tím, a tak to do něčeho zamíchají, a vyberou něco, u čeho si řeknou, že to lidé nebudou sledovat. Třeba šampaňské, něco tam zamíchají, nějaké zbytky potravin. Jsou to fakt v tomto průmyslovém odvětví nepochopitelné věci, takže si říkáte: „Tohle nechápu.“ A já také nechápu, proč se to tam dává.

Martina: Pane inženýre Víte Syrový, vy jste tady zmiňoval, že některé přídatné látky mohou způsobovat rakovinu žaludku, tlustého střeva a tak dále. To, že některé přídatné látky, některá éčka způsobují alergie, obecně víme. Už méně se vědělo o tom, co jste tady také zmínil, že některá azobarviva způsobovala u dětí hyperaktivitu, a podobně. Jaké další zdravotní problémy, se kterými jste se nějak setkal, nebo jste o nich četl, mohou způsobovat nevhodné potraviny?

Vít Syrový: Téměř všechny. Ví se, že rakovina a srdečně cévní onemocnění jsou dneska takzvaní největší zabijáci, v uvozovkách. Ale neví se, že aby vznikla rakovina, tak se do těla musí dostat takzvaná rakovinotvorná látka, která poškodí jádro buňky, a z té buňky se stane buňka rakovinotvorná. To znamená chemikálie, které jsou v potravinách, pesticidy, můžou iniciovat vznik rakovinotvorného nádoru. Co se týká srdečně cévní oblasti, tak tam byla úplně jednoznačně prokázána úzká souvislost. Jeden lékař, který celý život operoval cévy, a byl už starý, tak promluvil, a říkal, že už nemůže tuto lež dál snášet. A popsal, že není na vině cholesterol, ale záněty cév, že vždy našel záněty cév. A doslova řekl, že záněty cév jsou vyvolávány dráždivými látkami, které kolují v naší krvi. To znamená, veškerá chemie způsobuje, že v cévách se dělají jako kdyby záněty, pak trhlinky, a tělo, aby to zachránilo, to zalepí právě cholesterolem, představte si jakousi leukoplast, a pak se to zužuje, ucpe, je z toho mrtvice. To znamená, že obě tyto nemoci jsou jednoznačně úzce svázány s tím, co jíme a pijeme. Neví se, i když v oficiálních lékařských časopisech to je, že k těmto dvěma oblastem nemocí patří otrava chemickými látkami. Ale ne tak, že by se člověk okamžitě otrávil, ale chemickými…

Většina nemocí má původ v nevhodném psychickém nastavení a ve špatné stravě, kdy lidé kupují nejlevnější potraviny a hází je do svého těla jako do popelnice

Martina: Postupná otrava…

Vít Syrový: Organismu. V tom jsou zahrnuty i léky. Pokud má někdo hodně léků, samozřejmě chemických, existují lidé, kteří mají třeba 10 různých tablet denně, kombinují je, a potom i chemie ve stravě, v nápojích. Takže toto už soutěží s rakovinou a se srdečními onemocněními. A dostávají se do těla i injekčně. To je nyní největší hit, napíchat se všemi možnými vakcínami, je to zase chemie, není to nic přirozeného, a vedlejší účinky jsou naprosto různorodé, ale výsledkem je, že se člověk necítí dobře, necítí se zdráv, něco se děje. Někdo to může pozorovat jako ekzém, někomu nefungují trávicí orgány, které dříve fungovaly. Ničí se játra, ledviny, na cokoliv si vzpomenete, můžete dát do souvislosti s přemírou chemie, které už tělo není schopné nějakým způsobem vyloučit, to je jedna cesta, ta lepší. Ale může se stát, že to už není možné někde v těle uložit, a existují jakési černé skládky.

To znamená, že téměř všechny nemoci mají svůj původ v nevhodném, duševním, psychickém nastavení, ale je to i v tom, že lidé kupují co nejlevnější potraviny, a je jim úplně jedno, jak se o své tělo starají, že do něj doslova jako do popelnice hází všechno, co je možné. Už se to někde objevilo v oficiálních zprávách, kde řekli, že Česko je popelnice Evropy, že sem dováží z Německa i odjinud méně kvalitní potraviny. Ale to jde říct i z hlediska těla, když jsou v něm nějaké nepoužitelné zbytky.

Vracím se k chemii. Ropný průmysl si neví rady s frakcemi z ropy, tak z toho udělají nějaká éčka, nebo nějaké ingredience do kosmetiky. Takže můžeme přeneseně říct, že je to odpad, který se dostává do těla.

Když lidé stále nosí náhubky, tak nedýchají a vdechují vlastní oxid uhličitý, což je velmi škodlivé, protože tím dochází k překyselení organismu a mikroorganismy se mohou mnohem více projevit

Martina: Pane inženýre, máte nějaké vysvětlení pro to, že celý svět je teď paralyzován strachem z koronaviru, ale přitom co se týká dopadů éček v našich potravinách, máme zvláštně pro strach uděláno?

Vít Syrový: Nejen éček. Ale když si uvědomíte, že nikdo neřekne nic proti kouření, proti takovýmto jednoznačným zabijákům, které způsobují to, co ono. Já pro to vysvětlení moc nemám, nechápu to. Spíše je zvláštní, jak média dokáží zmanipulovat naprostou většinu obyvatel této země, jak se lidé jako před oltářem klaní před televizí, a když tam něco řeknou, tak se z toho téměř zhroutí strachy, a v podstatě je to jenom o manipulaci.

Jeden onkolog v Senátu už to nevydržel, myslím, že to posluchači znají, a měl tam dlouhý proslov o tom, že se mluví o tom, kolik lidí umřelo na covid, a že je otázka, zda opravdu umřeli na covid. A říkal, že by se v televizi mělo také mluvit o tom, že každých 20 minut v Česku někdo umírá na rakovinu za poměrně hrozných okolností, a že je to velmi bolestivé. To znamená, že je to spíše o manipulaci, že lidé se nechají zmanipulovat, a uvěří tomu, že existuje nějaký strašák, který může uškodit, a že už vůbec neuvažují samostatně, kdy by si řekli: „Co já mohu dělat pro své zdraví?“

Ještě bych připomenul jednu věc, kterou mnozí možná neslyšeli. Každý zná Pasteura, pasterizace mléka. Málokdo už zná Antoine Bechampa. Tito dva vědci, kteří žili ve stejné době, stáli naprosto proti sobě. Pasteur řekl, že na vině jsou mikroby, za všechno mohou mikroby, proto se musí pasterovat. A tím vyhrál chemický průmysl, všechno se musí zabíjet. Bechamp tvrdil, že na vině je půda. Popisoval, že každá rostlina vyroste jenom na vhodné půdě. A to samé platí i z hlediska našeho těla. Ať už je to vir, nebo bakterie, nebo jiné tyhle mikroby, tak v těle vyrostou jedině tehdy, když v něm máme něco narušené. Ve zdravém těle se neuchytí, nerozmnoží se.

To se týká hlavně imunity. Teď se moderně mluví o tom, jak je imunita důležitá. Pokud si imunitní systém doslova hýčkáme, a snažíme se ho podporovat, tak je pravděpodobné, že překoná všechno možné. Pokud ho dennodenně lidé ničí chemií, tak imunitní systém je bojový systém, a reaguje nejen na nějaké mikroorganismy, ale i na všechny chemické látky, a pokud jsme ve stálém stavu války, kdy ho doslova bombardujeme chemií, tak je jasné, že je rozladěný, a už nedokáže zvládnout třeba nákazu.

Takže vysvětlení je pro mě zase nějaký záměr, že se lidé nechali zmanipulovat, lekli se, a honem utíkají, ať do nás rychle napíchají plno injekcí, ať jsme zdraví. Ještě bych dodal, že když si uvědomíte, jak je škodlivé, když lidé nedýchají, mají pořád nějaké náhubky, a v podstatě dýchají vlastní oxid uhličitý. Tím dochází k takzvanému překyselení organismu, takže mikroorganismy, nebo jakékoliv nemoci, se mohou mnohem více projevit. A samozřejmě ten, kdo se bojí, jak říkáte, tak mu asi není pomoci, tak musí jít holt svou cestou. Ale ten, komu jsou život a zdraví milé, tak by se měl zastavit, zamyslet se a říct si: „Co já mohu udělat tak, aby to tělo jakžtakž dokázalo zvládnout?“

Stačí jedna velká erupce na slunci a příroda nás všechny vypne, ani mobily, ani počítače nebudou fungovat, a bude to vyřešeno

Martina: Na to, co udělat, aby to tělo dokázalo zvládnout, se zeptám hned vzápětí. Ale spíše se chci zeptat na to, že to, co popisujete, je skutečně systémová změna. A chtělo by to, aby se každý z nás z gruntu rozhodl, že se bude jinak stravovat, že bude hlasovat nákupním košíkem a podobně. Ale jsou lidé obecně ochotni žít bez chemie? Teď nemluvím jenom o chemii v hnojivu a v různých konzervačních a přídavných látkách, ale když se budete bavit s mladými, tak řeknou: „Ano, my chceme čistý svět.“ Který je až zidealizovaný. Ale vzápětí, když jim dodáte, že to znamená žít bez mobilu, bez počítače, bez jejich módní obuvi, a nejrůznějších bundiček z PET lahví, tak to je pro ně nepředstavitelné. Jsou lidé ochotni?

Vít Syrový: Já bych to rozdělil na více věci. Co se týká toho, co lidé jí a pijí, co používají, jakou kosmetiku, čistící, prací prostředky, tak jsem přesvědčen, že čím dál tím více mladých lidí nejen že jsou ochotni, ale v podstatě to i rádi dělají, protože si přijdou, že jsou in. A kolem mě jsou více méně už skoro jenom lidé, kteří se takto snaží. Nebo když ke mně chodí klienti, tak už jsou na cestě, a chtějí to dělat lépe. To znamená, já už skoro nějakým způsobem neberu zbytek světa, který samozřejmě asi existuje.

Začal bych po částech: Aby se lidé alespoň více starali o jídlo, pití, prostředky denní péče. Samozřejmě co se týká mobilu, počítače, dokud ještě fungují, tak je i my využíváme, nebudeme říkat, že je nemáme. Až se vypne internet, tak v podstatě toto nebude, ale těžko se to v této době mladým zakáže. Samozřejmě je už dobré jim vysvětlit, jak jste tady povídala o tom, že by nemohli mít všechny ty oděvy, a tak dále, tak je naprosto jednoduchá motivace říct jim: „Vždyť tady jsou umělá barviva, je to umělá hmota. Nechceš přeci být v umělé hmotě.“

A jako důkaz bych použil, že najednou najdete v obyčejných supermarketech oblečení z bio bavlny, protože to lidé chtějí. Oblečení, které je alespoň o trochu blíže k přírodě. Přechod k něčemu lepšímu musí spočívat v tom, že si každý udělá laťku podle svých možností, a zlepší to, co je možné. Vždyť stačí jedna velká erupce na slunci, a příroda nás všechny vypne, ani mobily, ani počítače nebudou fungovat, a bude to vyřešeno. Ale dobrovolně se toho lidé nevzdají, pořád to budou chtít.

A co se týká jídla, to už je jiná věc, tam skutečně člověk může udělat změnu, a zase podle finančních možností. A jako první je důležité o tom uvažovat, uvědomit si to. A myslím, že mladých lidí je v tomto víc, teď samozřejmě nemyslím ty, kteří už propadli ať už návykovým látkám, nebo něčemu jinému. Někomu je úplně jedno, co udělá se svým tělem, ale hodně mladých maminek, což mě překvapilo, mnohokrát jsem to viděl na různých akcích, se najednou kvůli dětem začne zamýšlet, a říkají: „Ale vždyť to dítě…“ Dokonce to vidí fyzicky, že dítě se osype, má obrovský ekzém.

Jedna maminka mi kdysi vyprávěla, jak udělala jednoduchou změnu. Říkala, že hned po porodu měla obrovskou chuť na maso, a cpala se šunkou od rána do večera. Malinký chlapeček, když ho kojila, se úplně osypal. A ona se tehdy přes někoho dostala k mé knížce, udělala jednoduchou stravovací nápravu, a úplně vyřadila uzeniny. A během dvou tří dnů mu to zmizelo z kůže, a paní doktorka se divila a říkala: „Takhle čisté dítě jsem ještě neviděla.“ A tohle bych označil jako veliký úspěch. Kdyby hodně lidí, jak jste řekla, hlasovalo přes nákupní košík, i jiné systémy, přes internet, a nakupovalo přímo u farmáře, tak tam se to dá posunout k lepšímu, a každý to na sobě pocítí.

Martina: Pane inženýre, poslední otázka. Když byste teď měl lidem poradit nějakou až rychlokvašnou informaci, když si chtějí ulevit. Poslouchali teď, jak změní jídelníček, něco si třeba přečtou u vás na webu, a kdyby to chtěli podpořit nějakou bylinkou, tak jakou, která by se dala užívat i dlouhodobě a není nebezpečná. Co byste poradil?

Vít Syrový: Začal bych spíše tím, aby si uvědomili, že tělo potřebuje nepostradatelné látky, ať jsou to vitamíny, minerály, je to velmi široká paleta, a toto je pro imunitu nesmírně důležité. To znamená, že bych neřekl jednu jedinou bylinku. Ale samozřejmě by si mohli někdy na jaře udělat očistnou kúru, kde bude i pitný režim s různými bylinkami. Teď v této době na zimu si může každý doma například něco klíčit, když nemá bylinky. Samozřejmě pro každého by bylo potřeba konkrétní bylinku z hlediska jeho osobních problémů.

Ale mně jde jenom o to, že potraviny, které jsou chemicky, nebo nevhodně pěstované, neobsahují vitamíny, téměř žádné minerální látky, a tělo nemůže fungovat, pokud jich nemá dostatek. To znamená uvědomit si, že potřebujeme tělu prospívat tím, že mu dáme všechno nejlepší, co potřebuje. A obecně ho nezatěžovat. Takže bych konkrétní bylinku pro tuto dobu nedal, protože těch je mnoho, a je to na celý pořad.

Martina: Tak dobře, tak si takový pořad ještě společně připravíme. Pro tuto chvíli vám mockrát děkuji, ale jsem ráda, že jsme stihli říct alespoň zásadní věci o našem stravování, a o tom, jakým způsobem si pak pomoct bylinkami, a stravou upravit nejen své zdraví, ale také svůj duchovní svět. Tak o tom si budeme povídat někdy příště. Díky moc.

Vít Syrový: Na slyšenou.

Martina: Milane Calábku, řekněte mi, znamená to, co jste říkal v předchozí části, že když se někdo naočkuje současnou vakcínou a potká se s některou z pěti, šesti dalších variant, které jsou ještě agresivnější, tak vakcína nebude působit?

Milan Calábek: Nikdo zatím neví, jak to bude. Prostě to nikdo neví, nedá se to říct. A jeden japonský profesor říká, že je třeba mít v záloze, nebo hledat lék, případně bylinný preparát, který by na variaci, která bude vzdorovat vakcínám, účinně působil. A když to neuděláme, tak budeme čelit velkému problému. Ale to neříká jenom japonský profesor, ale také hlavní vakcinolog WHO, Philip Krause, který tvrdí, že vznik nových variací naprosto jasně vypovídá o tom, že se virus brzy vyvine v novou podobu, která bude odolná proti současným vakcínám, a další lockdowny by mohly přivodit jedině pád západních ekonomik, zatímco východoasijské ekonomiky porostou. Čína jde nahoru, na rozdíl od Západu, Jižní Korea, Taiwan, Vietnam, Japonsko, Singapur a další země, neudělaly jediný lockdown, protože k pandemii přistupují úplně odlišně.

Martina: A v čem je hlavní odlišnost? To mě zajímá.

Milan Calábek: Odlišnost je v jedné věci. Zda reprodukční číslo anebo K faktor, K číslo…

Martina: Jaký je rozdíl mezi reprodukčním, a číslem K?

Milan Calábek: Zásadní.

Martina: Sem s tím.

Milan Calábek: Já se ještě k tomu vrátím, ale nejdříve bych uvedl, že v Koreji, když se objeví nákaza 500 lidí za den, tak o tom píše světový tisk. Korea má 51 milionů obyvatel, to znamená, jako by to u nás bylo 50 lidí. V Japonsku zaznamenali nejvyšší strmý nárůst 2 tisíce za den, ale Japonsko má 141 milionů obyvatel. Ale na rozdíl od většiny vládních epidemiologů na Západě vycházejí nikoliv z reprodukčního čísla, protože reprodukční číslo znamená, že jeden nakazí jednoho, to platilo pro chřipku, i pro španělskou chřipku, ale vůbec to neplatí pro nový koronavirus. To je zcela chybná metoda a strašlivý omyl.

Martina: Co je tedy K číslo?

Milan Calábek: Hned se k tomu vrátím. Nejdřív musím říct, jak k němu došli. V podstatě už v lednu badatelé ve Švýcarsku, Christian Althaus a další z univerzity v Bernu zjistili, že nový koronavirus se šíří úplně jinak v čínských podmínkách ve Wu-chanu, že v podstatě, a teď to zkrátím, že existují super šiřitelé, o kterých jste určitě slyšela, všichni o nich slyšeli, protože to sice zametáme pod koberec, jakoby to nebylo, ale neobejdeme se bez toho, kteří můžou nakazit asi 80 % dalších. Asi 70 % lidí nenakazí nikoho, a 10 % nakazí jednoho člověka. To je jedna z teorií. Převzal to také Hong-Kong, který to rozvinul k dokonalosti. Číslo K, nebo také K faktor totiž není založen na reprodukčním čísle, které je chybné, které by platilo pro chřipku, ale vyjadřuje číselný vztah mezi superpřenašeči, mírnými přenašeči a většinou ostatních, kteří nenakazí nikoho, nebo velice mírně. Takže v této studii jde o tento rozměr, a zjistili, a už u prvního SARS 1, nebo u MERS, že se všechny šíří pomocí tohoto K čísla, nikoliv přes reprodukční číslo. Reprodukční číslo je velice jednoduché, dá se to takto udělat, a matematici, kteří to neví, mohou podle toho vypočítávat své modely. A proto se třeba profesor Flegr, který vyprávěl o tom, jak to bude strašné, zmýlil, protože to počítal podle reprodukčního čísla. A nevyšlo mu to, i když jsme prakticky nic neudělali.

Japonci se soustředili na ohniska nákazy covidu, kde mohou superpřenašeči šířit nákazu, na noční bary, diskotéky. A ty zavřeli. Nikoli celou ekonomiku.

Martina: A můžu se, Milane, ještě zeptat, když jste říkal, že to, zda se postupuje podle reprodukčního čísla, nebo podle K čísla, má zásadní vliv na fungování východoasijských ekonomik, tak jak se tedy bojuje s touto nemocí podle K faktoru?

Milan Calábek: Krásně to říká japonský profesor Ošitani, že Japonci přistoupili k pandemii jako k lesu, takže se soustředili na ohniska nákazy, na noční bary, diskotéky. Ty jsme my v létě otevřeli pro celou Evropu, tedy takzvané klastry. A tyto klastry, tato ohniska umožňují superpřenašečům, aby tam šířili nákazu. Tam, kde se musí křičet, hodně dýchat – diskotéka, bar, hlasitá hudba, posilovny a podobně – tam právě dochází k tomu, že se může nakazit veliký počet lidí. A Japonci i Korejci se soustředili právě na tyto klastry, a ty zavírali. Ne celou ekonomiku. Zavřeli noční bary. V gay barech se objevila nákaza, tak je zavřeli, a tyto věci ekonomiku vůbec nepoškodily. Zavřeli diskotéky a podobně. A na druhé straně běžel kulturní, společenský život, ekonomika naprosto fungovala. Zatímco my, jak říká Ošitani, jsme se soustředili na reprodukční číslo.

Zopakuji, Japonci se soustředí na pandemii jako na les, ve kterém nehledali jednotlivé stromy, ale klastry. My jsme se soustředili prostřednictvím chytré karantény na jednotlivé stromy a zabloudili jsme v lese. Už jsem o tom psal o prázdninách, kdy jsem převzal zprávu ze španělského listu El País, který má výbornou zdravotnickou rubriku, kde ukazovali, že chytrá karanténa ve Španělsku úplně zkrachovala, že to není utrasovatelné, že to lidé neřeknou, protože si kvůli tomu nenechají zavřít podniky. Že je to prostě naprostý nesmysl, že se k tomu musí přistoupit úplně jinak, protože toto je slepá ulička. A my stále jdeme touto cestou, jako kdyby se tento virus šířil tak, že jeden člověk nakazí dalšího jednoho, a jako kdyby tyto klastry a superšiřitelé neexistovali. Ale většina, 70 % lidí, nenakazí nikoho.

Procenta, poměry procent jsou u každého badatele trochu jiné. U některých badatelů je to 0,2, a tak podobně, protože každá země to má trochu jinak. Ale soustřeďují se pouze na superšiřitele, v Koreji je to superšiřitelka, u nás se o ní taky psalo, která stála v jedné náboženské obci za tím, že nakazila polovičku, asi 6 tisíc lidí, tedy nepřímo se od ní nakazilo 6 tisíc lidí, což byla polovička všech nakažených v Koreji. Jakmile ji identifikovali, a zastavili to, měli klid.

Martina: Já nikdy nedokážu pochopit, jak zjistí pacienta nula.

Milan Calábek: Ale pacient nula nehraje takovou roli. Oni hledají vývoj, a když najdou, že třeba z Itálie tady začala pravděpodobně varianta D614G, tak ho mají, ale to celkem nemá žádný velký význam.

Většina imunologů a dalších lidí vsadila svou kariéru na reprodukční číslo R, jako bychom bojovali s chřipkou, a bojí se říct, že je to blbost, protože to u covidu neplatí.

Martina: A to, že my stále jedeme tvrdošíjně podle reprodukčního čísla, tak to je to, o čem vy říkáte, že se pořád připravujeme na minulou válku?

Milan Calábek: Je to, jako bychom bojovali s chřipkou. Ale protože většina imunologů, a dalších lidí, na to vsadila svou kariéru, tak od toho neustoupí. Nemůžou říct: „To je blbost. Tady jsme pochybili, takhle to není.“ Ale Asiaté to od nás nepřevzali. Ti s tím nemají žádný problém, nejsou tvůrčí, ale jsou výkonní. My jsme tvůrčí, dokážeme spoustu věcí vymyslet, ale potom realizace, ta je velice těžká.

Martina: Když se, Milane, ještě podívám na to, co jste říkal, že se z jednotlivých virulentních patogenních variací může dalšími mutacemi vyvinout některými badateli očekávaný a obávaný apokalyptický super kmen, tak myslíte, že je to blízko, že to bude půlka roku 2021? Nebo se to nedá vůbec nějak predikovat?

Milan Calábek: Toto nikdo neví. To se asi nedá predikovat. Nevíme vůbec, co udělá, jak tento vir bude reagovat na očkování, a na další věci, nevíme, jak bude reagovat na lockdowny a tak dále. To vůbec netušíme. Ale jisté je, že se bude pravděpodobně vyvíjet tímto směrem, když ho nezastavíme patřičnými léky, nebo bylinnými preparáty.

Na původní variantu covidu velmi dobře fungoval Lysin

Martina: Ale když se dívám na stránkách Mandaly na vaše aktualizace ke covidu, nebo v časopise Regenerace, kde třeba teď v únoru budete mít své názory a teorie, ke kterým jste došel, tak vy vlastně musíte stále něco měnit. Léky, které zabíraly v březnu, nezabíraly v prosinci, a už nezabírají teď.

Milan Calábek: Tak samozřejmě existují trvalky. A třeba v říjnu jsem propagoval Lysin, protože Lysin skutečně fungoval na D614 a na D614G. O tom píše třeba Jirka Kuchař v lednové Regeneraci, který to sám vyzkoušel u své známé, a opravdu to perfektně fungovalo.

Martina: A i na obyčejné virózy zabírá docela hezky.

Milan Calábek: Ano, samozřejmě. Lysin zabírá i na herpes viry, a na celou řadu dalších věcí, to je velice dobrá aminokyselina. Samozřejmě to tam přesně popisuji na základě zkušenosti svépomoci lidí v Americe a v Dominikánské republice. Přišli na to sami, a vládní činitelé, a všichni je odmítali, univerzity se s lidmi nebavily, tak si ho našli, a ono to funguje.

Martina: Našim posluchačům slíbím, že jim tyto trvalky, i nové léky v průběhu našeho povídání řekneme.

Milan Calábek: Nemluvíme o lécích, léky jsou, ale o tomto nemusíme mluvit jako o lécích, Lysin není žádný lék, je to aminokyselina, kterou přijímáme v potravě, nebo si ji koupíme. K tomu nepotřebujeme lékaře. To si můžeme koupit kdekoliv v lékárně, a musíme dodržet určité věci, aby to fungovalo.

Martina: Mohu ještě na vteřinečku odbočit – když víme, že některým lidem na začátku pomohl Lysin. Vy máte poměrně zmapovány draslík s mědí, někteří zkoušeli i antabus, a u mnohých měl dobré výsledky. Řekněte mi, proč vám nikdo nechce naslouchat, proč je to pořád: „Nojo, pan Calábek vypráví pro své nejvěrnější. Ať si to tam užijí…“ Řekněte mi, proč?

Milan Calábek: Uvedu příklad. Říkal mi Jarda Dušek, že jeho přítel pan Kužílek mluvil s naším velice významným badatelem, který vítal, když nás v březnu smazali, a ptal se ho: „Smazal byste to ještě teď? Byl byste pro to smazání?“ On říká: „Vlastně se všechno, co tam je, potvrdilo. Jenomže to bylo o tři čtvrtě roku napřed. Ale když to říkal ten Calábek, co byl u Kahudy…“ Vidíte, takže asi takhle.

Shapiro, což je americký psychiatr, napsal strašně zajímavou knížku o dějinách placeba v dějinách medicíny a podobně. A říká, že celé dějiny medicíny jsou dějinami placeba, a tak dále, a popisuje, jak je strašně těžké cokoliv nového prosadit. Uvádí tam třeba příklad chininu. Chinin na malárii, protože v Evropě, v době za Ludvíka XIV., Karla Stuarta, byla všude malárie. Sahalo to až po polární kruh, než se ho našim předkům, na rozdíl od jiných zemí, podařilo skutečně zlikvidovat. I když ještě za první republiky se likvidovala malárie na jižní Moravě. Objevil se chinin, ale nepřišli s ním lékaři, žádný lékař. To byla první věc, druhá věc, že neodpovídal Galenově teorii, která tehdy vládla, to znamená, že když je horečka, tak má-li lék skutečně působit, tak musí působit na všechny horečky. A chinin nepůsobil. Takže to nebyl žádný lék, a každý lékař v té době, který by předepsal chinin, by riskoval svoji pověst, a byl by vypovězen, jakási tehdejší obdoba komory by ho vyhnala.

Tudíž se toho ujal zběhlý lékárenský učeň, který ordinoval chinin Karlu Stuartovi. A ten ho potom poslal k Ludvíku XIV., a postupně se to začalo šířit. Ale lékaři to strašně dlouho nepřiznali, a chinin se nemohl prosadit. Ale vládl bez problémů prach z rohu jednorožce, který nikdo neviděl, ale probíhaly vědecké konference o tom, jestli je lepší ten prášek z jednorožce podávat v klaretu, v červeném víně, nebo s vodou, nebo jakým způsobem? A když došly rohy, tak se našla zase jiná věc, prášek z mumií, a diskutovalo se o tom, jestli fungují i jiné mumie kromě egyptských, jestli fungují mumie, které ukradli třeba z francouzských šibenic. O tom se hádali do krve, na univerzitách byly boje, málem se prali, ale to je…

Martina: A jednorožcův roh byl zub narvala, že ano?

Milan Calábek: Ano, zub narvala, samozřejmě. Ale královna Alžběta za tento zub, který pochopitelně nefungoval, dala jmění. Ale bylo to placebo. Placebo funguje docela dobře, ale nefunguje na takovou věc, jako je HIV virus, nový koronavirus, a podobné viry. Na to prostě obvykle nemá.

Gustáv Husák a půlka Ústředního výboru KSČ potají navštěvovali některé léčitele

Martina: Milane, z minulého režimu známe, že v té době byli alternativní léčitelé velmi potíráni jako takzvaní šarlatáni, že ano?

Milan Calábek: Ano.

Martina: Nedávno jsme mohli vidět i stejnojmenný film. Ale zároveň víme, že nejenom, tuším, Gustáv Husák, ale také půlka Ústředního výboru strany potají některé léčitele navštěvovali. Veřejně by to samozřejmě nikdy nepřiznali. A já se teď zeptám, vůbec nejmenujte, ale je to dnes stejné? Máte klienty z nejvyšších míst?

Milan Calábek: Já ne, ale vím o lidech, kteří mají. Babiš chodí samozřejmě k léčiteli. Ale tam to bylo, domnívám se, trochu jinak, protože je český národ naprosto nezdolný. Když přišla bachovská normalizace, po roce 1848, tak Bach, on to byl Schwarzenberg, a na Bacha to hodili, nám zakázal všechno. Zakázali nám noviny, časopisy, literaturu, politický život, prostě komplet všechno. A Rieger našel cestu, jel do Ameriky, podíval se, vrátil se a říkal: „Půjdeme tou cestou, že uděláme průmysl,“ a energie národa se dala do průmyslu. A když přišla v 69., 70. normalizace, tak se zase všechno zakázalo, ale objevil se Kahuda, který byl vyloučen ze strany, ale měl spoustu známých, nad kterým držel ruku Štrougal, kterému jeden, už není léčitelem, ale velký podnikatel, skvělý průkopník, nemůžu si dovolit říct jeho jméno, zachránil život, když měl rakovinu prostaty. A prezident Svoboda chodil k radnické bábě, že ano. Vše bylo naprosto běžné. Já jsem měl na jednom ministerstvu klienta, protože tam byl jeden můj spolužák prvním náměstkem, za kterým jsem docházel každý týden.

Ale došlo k tomu, že jsme se dostali na čelo v takzvané psychotronice, u nás, v Čechách, se konaly světové kongresy psychotroniky. Nevím, jak je pojatý film o Mikoláškovi, ale protože jsem kamarádil s otcem Valdemara Grešíka, který byl jedním z jeho žáků, tak velice dobře vím, jak to tam probíhalo. Valdemarův otec byl taky členem laboratoře. Mikolášek zachránil nohu Zápotockému, ale pak se měnil režim, a zlikvidovali ho, protože byli příliš hloupí.

Byly tady dvě laboratoře, Rejdákova, která ale spolupracovala, to musím přiznat, ale pracoval pro ně Ferda, který byl velmi významný. A Kahuda měl spíš širší okruh. A obrovsky to fungovalo. Jakmile byl nějaký léčitel pronásledován, tak Kahuda jel za Štrougalem, domluvil to s ním, a byla ochrana. Fungovalo to velice dobře. Rozvíjelo se to a šlo to dál, a Kahuda, mystik socialismu, jak mu říkali, je průkopníkem teorie informací. Jeho mentiony jsou duševní informace. Tehdejší předseda ČSAV Kožušník říkal: „Psychotronika je největší budoucnost české vědy.“ Ale všechno se pak samozřejmě zase změnilo, protože kšeft je kšeft.

Já se tedy ještě vrátím k Lysinu, který fungoval skutečně na všechno, s výjimkou dvou mutací. Nefungoval, a to bylo okrajové, když tam byla mutace viru E984. Nebo na takzvanou evropskou variaci, která se rozšířila ze Španělska, 20AEU2, kde byla mutace S477N. Ale to bylo okrajové.

Na britskou, jihoafrickou, brazilskou a obě americké varianty nového koronaviru působí jako prevence i terapie Kvercetinu a Bromelainu dohromady

Martina: V tom se vyznáte určitě jenom vy. Ale je to důležité, že jsou to tyto mutace, ano?

Milan Calábek: Na tyto prostě Lysin nepůsobil, ale jinak fungoval. Ale na nové variace Lysin už nepůsobí vůbec. Podle mých zkušeností na britskou, jihoafrickou, brazilskou a obě americké působí jako prevence i terapie Kvercetinem a Bromelainem dohromady. A když je vyprodaný, nevadí, tak se vezme Kvercetin tableta, a potom Bromelain, který má dostatečné množství jednotek, a nemusí to být úplně přesné, nemusí to být 4:1, i když to je ideální. Může to být klidně 1:1.

O tom bude teď v únoru psát do Regenerace Jirka Kuchař. A potom z medicínského hlediska stále na všechny tyto variace působí antabus, neboli disulfiram, spolu s glukonátem měďnatým. Nesmí tam být jenom samotný antabus. Musí tam být ta měď, musí vzniknout sloučenina, která potom působí. To už jsme říkali tehdy v březnu, to už je smazáno, ale dnes existuje 60 studií o antabusu, dělají se klinické zkoušky v Kalifornii a v Bostonské nemocnici pod patronací Harvardu. Ale na tom nikdo nevydělá. Proto se dělají klinické zkoušky, a bude to trvat rok. Zatím nevíme. Rusové a Číňané je dělají taky, ale málo. Ale samozřejmě, když se objeví třeba lék na artritidu, tak se nasadí okamžitě, i když má jenom dvacetiprocentní účinky, protože jedna dávka stojí 4 600 dolarů. To už za to stojí. Na antabusu nikdo nevydělá, ani na dalších lécích, které se objevují, nikdo nevydělá, jsou strašně levné, a to pro „big pharmu“ není dobré.

Martina: Milane Calábku, velmi děkuji za další rozšíření našich znalostí o covidu.

Milan Calábek: Já taktéž děkuji.

Martina: Pane inženýre, vy jste nastínil, v jakém stavu je podle vás půda. A tím pádem je zjevné, že co se do půdy nenalije z kanystru, to v ní není, takže nadmíru velké chemické hnojení. Do toho jste zmínil pesticidy, a dalším morem pro zemědělství začíná být čím dál tím rafinovanější, a větší množství plísní, takže tím pádem ještě fungicidy, a je toho stále víc. To všechno samozřejmě potom máme v potravinách.

Vít Syrový: A ještě v těle.

Martina: Potažmo v těle. Povězte mi, když si dnes upeču chleba z obilí, které si sklidím na obecním, co z tohoto běžného zrní dostávám do těla?

Vít Syrový: Budou tam pesticidy. Ale když už si někdo upeče chleba, tak proč z běžného zrní, když máme možnost koupit ekologicky pěstované obilí? A když si ho kupuji ve větším, tak cena není nijak zvlášť veliká. A každý si může pořídit mlýnek. To znamená, že když někdo chce začít mít konkrétně opravdu zdravý chleba, tak proč si nepřiplatit, a není to mnoho korun, za něco, co je alespoň lépe pěstované, označené jako bio produkty, nebo ekologicky pěstované? To znamená, že zdravý chleba se nedá upéct z pšenice, která byla ještě po sklizni stříkaná roundupem. A v tom vidím za ta desetiletí, co to sleduji, zhoršení, protože dříve se pesticidy používaly jenom proti škůdcům v průběhu růstu, a teď třeba roundup stříkají na konci, nedlouho před sklizní.

Martina: Tuším, že týden předtím, aby to zaschlo.

Vít Syrový: Aby ho zabili. Je potřeba říct, že roundup je totální pesticid, oni vlastně obilí zabijí, zavraždí, můžeme to tak říct. Je to mrtvé obilí, které se pak dobře vysype. To znamená, že se semínka lépe a lehce uvolňují, a ekonomové spočítali, že to je výhodnější, protože šetří stroje. A vůbec nechápou, že se to dostane do těl lidí, a samozřejmě to způsobí škody, které jsou u roundupu naprosto jasné a prokázané.

Ti, kdo vyrábějí chemii, která se přidává do potravin a pro zemědělství, jsou často ty samé firmy, které vyráběly otravné plyny používané v koncentračních táborech

Martina: To znamená, že je to jiná forma provolávání: „Ani zrno nazmar“. Říkáte: „Nedochází jim to.“ Myslíte, že někomu nedochází, že když těsně před sklizní postříká rostlinku pesticidem, který je jedem, takže se to dostává do zrna, a potažmo pak do potravin? Myslíte, že to opravdu někomu nedochází? Že je možné, že to někdo neví?

Vít Syrový: Ne, myslím, že jim to samozřejmě dochází. Kladl jsem si otázku, co si třeba říkají ti, kdo to stříkají svým kombajnem. Nevím, jestli jste to někdy viděla, jsou to příšery. A oni vědí, že to jsou jedy, protože mají naprosto jasné předpisy, že když to nalévají, tak musí mít všechny možné ochranné prostředky, a jak se před tím musí chránit. Osobně si myslím, že nejspíš mají úvahu ve smyslu, že ten kombajn je vlastně jenom stroj, a tak vůbec nepřemýšlejí o tom, že tím všechno otráví. Vědí, kdo to vyrábí, jsou to prosím bojové prostředky, a vyrábí je ty samé firmy, které vyráběly otravné plyny, které se používaly v koncentračních táborech. Ty samé firmy dodnes vyrábí chemické látky, které se přidávají jak do potravin, do zemědělství. Proto jsem vám na začátku říkal, že jsem přesvědčen, že ti, co jsou zasvěceni, to dělají doslova úmyslně, protože mají úvahy, které jsou pro mě nepochopitelné, protože to se nedá popřít.

Konkrétně, co se týká pesticidů, tak každý, kdo chce, si může na internetu daný pesticid najít a zjistit, co způsobuje, vedlejší účinky. To znamená, ví se o tom. Je zajímavá situace, mně to přijde skoro až jako schizofrenie, kde se na jednu stranu říká: „Toto škodí,“ a na druhou stranu se to stále více používá. Skutečně stále víc, a je potřeba to zdůraznit. Za těch možná 20 let, co se tím zabývám, nevidím zlepšení. Kdysi jsme si mysleli, jak se bude zlepšovat ekologické zemědělství, a teď se to zhoršuje. Když si vezmete rok 2020, ještě v roce 2019 se mluvilo o tom, jak se bude snižovat produkce plastů a chemie. Potom kvůli strašení, kvůli pandemii strachu, máte najednou všude plno umělých hmot, všechny možné chemické desinfekční prostředky, a tato chemie se používá stále více.

Všechno umělé je naprosto zbytečně, a to platí i pro pesticidy. Jsem přesvědčen, že alespoň ti zasvěcení, kteří trošičku uvažují, o tom vědí, ale víceméně to nechtějí veřejně přiznat, nebo, i když to veřejně přiznají, tak očekávají, že lidé jsou tak hloupí, že je jim to jedno. Ještě bych zdůraznil ještě jednu zajímavost: To, že pesticidy jsou špatné, už věděl i předchozí komunistický režim, a já jsem se dozvěděl i od lidí, kteří tehdy dělali přímo na Hradě hradní kuchaře, že neměli normální potraviny, ale všechno měli ze svých ekologických statků. Mléko jim prý nechali každý den dovážet letadlem od krav ze Švýcarska. Tedy už tehdy měli naprosto úplně jednoznačně jenom to, co je nejčistší, ještě lepší, než bio. A v dnešní době to máte také. Nemyslete si, že nejbohatší jedí normální jídlo. Když má vláda něco v nějakém hotelu, tak tam nemají normální jídlo, ale přivezou své potraviny.

Měli bychom si uvědomit, že jsme zodpovědní za své zdraví, že máme dávat pozor a nevěřit tomu, že všechno, co se prodává, je v pořádku, že je to kontrolováno

Martina: Myslíte, že Andrej Babiš nejí své potraviny?

Vít Syrový: To nevím, ale přesto tenhle ten pán, když měl něco v nějakém hotelu, tak mi jeden provozní prozradil, že si přivezl své kuchaře a své suroviny. Takže to není tak jednoduché. Ale mě překvapilo, že se to skutečně táhne od minulého režimu, to znamená, že ti, kteří jsou na vrcholku, se domnívají, že je to nepostihne, protože používají čistší suroviny, mají své statky a své dodavatele.

Martina: Když toto víte, když pozorujete, že pokud se budete stravovat konvenčně, budete používat klasickou kosmetiku, kterou si koupíte v řetězcích, drogeriích a podobně, tak nemáte pocit, že s námi vláda vede chemickou válku?

Vít Syrový: To není věc vlády. To je celosvětová válka, prosím vás. Tak jako u všech předchozích válek, včetně druhé světové války, to není záležitost nějakého šíleného hospodského křiklouna, on byl někým financován. Neví se, že druhá světová válka by nevznikla, protože Hitler a jeho strana už šli do obrovských ztrát. Ale sešli se bohatí lidé, kteří o sobě tvrdili, že jsou průmyslníky, a zafinancovali Hitlera a jeho stranu, takže se rozběhl celý komplot s druhou světovou válkou.

Martina: Uměl byste být konkrétnější?

Vít Syrový: Konkrétnější být nechci. Ale stačí, aby se každý podíval na internet, že různé chemické koncerny v Německu se tak nesmírně rozmohly právě díky druhé světové válce. Kdyby nebyla druhá světová válka, tak se to nestalo, ani pesticidy, protože se tady všechno rozbilo, a lidé byli hladoví. A teprve tehdy mohli dealeři přijít k zemědělcům, tedy ne, že by zemědělci chtěli pesticidy. A to se stalo, což je zajímavé, na východě i na západě. Nikde se neví, že třeba Spolana vyráběla součást herbicidů Agent Orange, Agent Blue pro vietnamskou válku, pro Ameriku. To znamená, že německé koncerny jsou nadnárodní. Opakuji, někdo je platí a někdo chce, aby se to produkovalo, protože je tam velikánský výdělek, to je potřeba si skutečně uvědomit.

Když to řeknu úplně obyčejně, když někdo chce získat přírodní barvivo, tak musí vzít třeba kurkumu, a z toho to vyextrahovat. Chemické barvivo je odpadový produkt ropy, které je stokrát levnější, totálně trvanlivé. Takže v tom jsou veliké peníze. Do těchto provázaností se ani nechci pouštět a myslím, že to není důležité. Co můžeme udělat, je, uvědomit si, že jsme skutečně zodpovědní za své zdraví, že máme dávat pozor, a nevěřit tomu, jak se mnozí lidé domnívali, že všechno, co se prodává, je v pořádku, že je to něco kontrolovaného.

Přirozeně vypěstované produkty chutnají úplně jinak, než vyrobené uměle a na chemii

Martina: Pane inženýre Syrový, „buďme obezřetní,“ řekněte mi, jaká je podle vás kvalita bioproduktů, protože jste se na ně odvolával, když jsme se bavili o pečení chleba. Z bio se u nás stala móda, dokonce svého času už toho bylo trochu hodně, a člověk mnohdy nepoznal na ceně, co je konvenční potravina, a co bio. A pak se při různých testech ukazovalo, že bio kvalita není až taková. Jakou vy, jako antichemik, máte u nás zkušenost s bio potravinami?

Vít Syrový: Je potřeba si uvědomit, že u nás není bio jako bio. Třeba u bio olivového oleje, u kterého je napsáno, že je to směs z EU a mimo EU, tak to znamená, že kdo ví, co v tom je. A i testy mohou vyjít špatně. Bio samozřejmě není stoprocentně čisté, protože víme, že pesticidy jsou i v dešti, jsou všude. Ale rozhodně je jich tam mnohem méně, je to kontrolované. A co se týká testů, tak je to zase konkurenční boj, protože chemičtí pěstitelé stále chtějí tvrdit, že bio je špatné.

Znám mnoho ekologických pěstitelů, kteří to dělají z přesvědčení. Třeba u obilí to člověk vidí už v jejich přístupu, který je úplně jiný. A zase bych se vracel k tomu, že to není žádná věda. Když jsem kdysi studoval v Rakousku, tak jsem se dostal na bio ekologické statky, a chválil jsem je. A oni říkali: „Však je to úplně normální, Tak to dělal můj tatínek, můj dědeček. My neděláme nic zvláštního.“ Pouze pěstovali přirozeně. To znamená, že rozdíl je velikánský. Myslím, že to každý pozná i na chuti. Mně by to vůbec nedovolilo, protože by mě to odpuzovalo, kousnout do nějakého rajského jablka z hypermarketu, nějakého dovozového, protože znám, jak chutná rajské jablíčko, které je vypěstované doma.

Co se týká bio, tak netvrdím, že to je jediná cesta. Mnoho lidí vnímá, že ještě lepší je si to vypěstovat sami, alespoň co můžete. A to proto, což každý zná, že je to jiné i z hlediska vitamínů, vitální energie, že když si něco vypěstujete, utrhnete, tak to chutná úplně jinak. A samozřejmě v takovém případě na to nemám žádnou certifikaci bio, ale je to prostě domácí, je to přirozeně vypěstované.

Je potřeba se vrátit k tomu, že potraviny jsou sezónní. Dříve se v různých ročních obdobích jedly různé produkty.

Martina: Pane inženýre, teď jste řekl, jaký je rozdíl mezi rajským jablíčkem, když si ho vypěstujete doma na zahradě, a tím z hypermarketu. To ale znamená, že teď, v zimním období, jste bez rajských jablíček?

Vít Syrový: Ano, tak to bylo vždycky.

Martina: Sezónně.

Vít Syrový: To je naprosto přirozené. Lidé stále žijí v iluzi, že to provždy bude jako v pohádce, kdy někoho pošlou ke dvanácti měsíčkům pro jahody, ale tak to nemůže být. To už není ono. A lidé to, myslím, velmi brzy poznají, protože potraviny začínají v mnoha státech skutečně chybět, takže nebude tak jednoduché, že si lidé budou moci dupnout, a chtít vždy všechno a kdykoliv.

Musí se to střídat. Je známé, že potraviny jsou sezónní. Vědělo se, že něco jiného se kdysi jedlo v létě, na podzim, v zimě, na jaře. Variant je mnoho. A vůbec nepotřebujeme, nebo nám doslova uškodí rajská jablíčka, která jsou hydroponovaná, jenom napumpovaná chemií. Proč bychom to museli mít? A hlavně se nám to vrací, protože v tom není to, co tam má být.

Martina: Mě fascinuje, že existuje třeba rajské jablíčko, které se v životě nedotklo země.

Vít Syrový: Tak to je, ano. Nejen neexistuje, těchto je v hypermarketech většina. Teď se situace dostala až tak daleko, že skutečně profesoři, nebo velké kapacity tvrdí, že země je pro ně moc nevyzpytatelná a že je mnohem lépe je pěstovat bez země, takže se udělají květináčky ze skelné vaty, kam vedou hadičky, a v tom mají cosi jako…

Martina: Kytička, trubička…

Vít Syrový: …substrát, doslova hydroponie. A to napumpují chemií. A potom tam chodí lidé ve skafandrech, kteří to stříkají. Tyto rostliny nevidí sluníčko, v podstatě je to zavřené v igelitových stanech, a nevidí zemi. Co tam může být přirozeného? To už je obrovský odklon.

Vezměte si, že statisíce let žijeme v kontaktu se zemí, s tím přirozeným prostředím, všechno pocházelo ze země. To je to, co jsem říkal, že všechno je živé, a moudřejší dávné národy, indiáni věděli, že je to Matka země, která nám vše dává, a že jí musíme poděkovat, a poprosit ji o něco. A to je vzájemná spolupráce, vzájemná podpora. Ale teď se to dostalo tak daleko, že se řeklo: „Už nepotřebujeme zemi, všechno si uděláme chemicky.“ A dokonce se tvrdí, že chemie je čistá.

Měli bychom si uvědomit, že příroda je živá, a spolupracovat s ní

Martina: Řekněte tedy, když se znova vrátím k otázce, kterou jsme téměř začínali, je tedy možné uživit několik miliard lidí bez chemických výdobytků?

Vít Syrový: Určitě je, bude to dokonce nutné. Ale teď je otázka takováto: My, jako český národ, neuživíme ani sebe, tak jak uživit těch několik miliard. Když si uvědomíme…

Martina: …že nejsme soběstační.

Vít Syrový: Když si uvědomíme, že je v tom koloběh. Většina zemí, které jsou na tom nejhůře, byla kolonizovaná. Byl to útok na všechno. Lidé si ani neuvědomují, kde všude jsou války, to si lidé víceméně ani neuvědomují, co všechno se děje, teď myslím třeba Afriku, a takovéto země. A my nemůžeme za ostatní řešit zbytek světa, ale nás je tady 10 milionů, tak je to naprosto jednoduché. Máme zemi, která má ještě poměrně dost ploch, kde se dá pěstovat, a já znám ještě poměrně dost pěstitelů, kteří mají živočišnou i rostlinnou produkci, a vidím, že pokud se to dělá o trošku lépe, tak je příroda nesmírně štědrá. To znamená, dalo by se to, ale nemohlo by to být takové plýtvání, nemohli bychom si tak vymýšlet, že chceme třeba v prosinci rajská jablíčka. Museli bychom spolupracovat s přírodou, znovu opakuji, je potřeba si uvědomit, že příroda je živá. To věděli i indiáni, a my se musíme naučit s ní spolupracovat.

Lidé si myslí, že se vše vrátí do normálu. To je iluze. Jsme v bodě vrcholu doby chemické a bude následovat pád, už kloužeme dolů. Musíme se z gruntu změnit, protože vozit sem cibuli přes půlku zeměkoule nemá logiku.

Martina: Trochu nevím, jak bychom to teď bez chemie dělali. A vzhledem k tomu, že se u nás docela zásadním způsobem zeštíhlila, odstranila, nebo zlikvidovala živočišná výroba, tak si mnoho zemědělců stěžuje, že by chtěli hnojit přirozeně, ale není čím.

Vít Syrový: Ale to je zase jenom výmluva. Protože když si uvědomíte, kolik je všude luk, ze kterých je možné udělat pastviny. Řekněme to v tom dobrém, zažil jsem více lidí, kteří, nevím ani jakým způsobem, vydělali velké peníze, a chtěli podpořit něco dobrého. Tak udělali to, že skoupili velikánské plochy, a udělali z toho pastviny. Jediné, co je potřeba, je ohradit je, a dovézt tam třeba skot, nebo ovce, nebo něco jiného, aby se to tam začalo přirozeně rozbíhat. Potom už se množí samy, pokud se udělá skutečně stádo. Jsem naprosto fascinován tím, že když jezdím všude možně, tak vidím tato velikánská stáda, a je to jenom o tom, jestli to lidé chtějí, nebo nechtějí. Pokud někoho baví sedět v kanceláři, a myslí si, že jediné možné je to, co teď jako lidstvo děláme, tak samozřejmě v této době to není možné. Ale kdyby, opakuji, se více lidí rozhodlo, že město nemusí mít, že si, pokud mají nějaké finance, koupí velké pozemky, tak tam je živočišná výroba, jak o ní mluvíme, něco tak jednoduchého, že nechápu, jak jsme si to mohli tak zesložitit.

Martina: Ale to znamená opravdu změny z gruntu.

Vít Syrový: Ono nás to přinutí. Lidé si třeba myslí, že se teď vrátí do normálu. To je iluze. V tuto dobu jsme v bodě vrcholu doby chemické. A každá civilizace před námi vždy měla nějaký vzestup, a po něm pád, a my teď už kloužeme dolů, takže to musíme z gruntu změnit, protože jednoduše řečeno, dovoz, kdy se sem přes půlku zeměkoule vozí cibule…

Martina: …voda.

Vít Syrový: …cokoliv, nemá to hlavu ani patu, nemá to logiku. To znamená to, co se děje, přírodní události, katastrofy, tak nám to příroda takto dává jasně najevo, že už to ani nemůže být jasnější. Víte, já mám vztah k indiánům. Jestli třeba někdo četl Školu malého stromu, tak to je přeci nádherné dílo, a je tam jeden citát, který si dovolím říct, že příroda je živá, a působí bolest, a poznáte to také. Všichni indiáni říkali, že to poznáme na vlastní kůži. Živé se vždy bude bránit, jak umí, a opakuji, projev přírody, když je nějaká katastrofa, to není nějaká libovůle, nebo náhoda, to je jakýsi projev akce a reakce. A toto se bude dít stále víc, a pokud se skutečně nezměníme k lepšímu, tak to bude pro hodně lidí velmi tvrdé. Už je to tak v této době, a bude to ještě tvrdší.

Nejvíc varuji před běžnými uzeninami, kde jsou takzvané rychlosoli, dusitany, což jsou jednoznačné karcinogeny

Martina: Pane inženýre Syrový, vy se hodně věnujete složení potravin, ale také kosmetiky, proto knihy Tajemství výrobců potravin, Tajemství kosmetiky. Co dnes považujete v oblasti potravinářství za vůbec nejnebezpečnější? Jaké nejnebezpečnější potraviny do sebe soukáme?

Vít Syrový: Nevím, jestli to dokážu říct úplně v jednoduchosti. Nejvíc varuji před běžnými uzeninami, kde jsou takzvané rychlosoli, dusitany, což jsou jednoznačné karcinogeny. Tomu se už dlouhodobě vyhýbám. Ale mohu vám říct, že se to stále rozšiřuje, protože jak jste tady třeba mluvila o chlebu, tak v určitém okamžiku moje tělo už naprosto nepřijímá běžnou pšeničnou mouku, asi postříkanou roundupem. To znamená, že v dnešní době, když se člověk trošičku pročišťuje, začne být vnímavější na to, co v tom je, takže nemůže jít ani do nějakého pekařství, a říci si: „Tady si dám dobrý makový koláček,“ protože když má potom trávicí problémy, tak to není ono.

Osobně jsem přesvědčen, že jsme v době, kdy je třeba si uvědomit, kolik chemie je v potravinách, a hledat jiné cesty, abychom měli potraviny lepší. Ideální je, když někdo má alespoň trochu lépe pěstované základní suroviny, a sám si je zpracuje. Vlastně všechno, co je zpracované, tak tam je vždy velikánské riziko, obzvlášť pokud je to u konvenčního zemědělství, vždy se tam něco dostane. Závisí na těle, nakolik má ještě funkční detoxikační orgány, takže to buď zpracuje, nebo nezpracuje. Ale právě proto, že lidé mají stále větší zdravotní problémy, takže je třeba udělat změnu od základu.

Takže jsem přesvědčen, že nestačí mluvit o jedné potravině. Pro mě je to tak, když bych to vzal obecně, že možná skoro 90 procent potravin v hypermarketech je pro mě už nejedlých v tom smyslu, že si je tam nekoupím.

Martina: Jdete někdy nakupovat do hypermarketu?

Vít Syrový: Chodím nakupovat, ale nekupuji toho moc. A mám štěstí, že kolem nás, tam, kde žiji, jsou i přirození pěstitelé, chovatelé, takže se snažím co nejvíc získat i touto přímou cestou. Lidé by si měli uvědomit, jak by to prospělo oběma stranám, a je to běžné i v zahraničí, že si lidé jezdí na farmu třeba pro mléko, tvaroh, sýry, zeleninu, a že si svého farmáře doslova hýčkají a platí, on zase může pěstovat.

Pokud si najdete farmáře, který to nedělá z konvenčního hlediska, ale z přesvědčení, tak se dají sehnat produkty, které sice nemají certifikaci bio, ale když vidíte, že se krávy pořád pasou na louce, tak nepotřebujete žádné papíry

Martina: Já jsem to také zkoušela, našla jsem si různé farmáře, ale musím říct, že se to nedá finančně utáhnout.

Vít Syrový: To zase závisí na tom, jací jsou to farmáři, protože bio potraviny v našich běžných obchodech jsou skutečně předražené. A jak jsou předražené, lidé zjistí, když se podívají třeba do Německa, stačí do Kauflandu, a najednou zjistí, že i v přepočtu jsou jejich biopotraviny levnější, než u nás. Ale co se týká živočišných produktů, tak já mám mléko od sousedů, které považuji za bio s několika hvězdičkami, a je to 15 korun za litr. A to nikde v obchodě neseženete. Neprozradím kde, protože bychom pak měli málo. Ale pokud si najdete farmáře, který to nedělá z konvenčního hlediska, ale dělá to, řekněme, z přesvědčení, tak se dá sehnat něco, co sice nemá certifikaci bio, ale když vidíte, že se krávy pořád pasou na louce, tak nepotřebuji žádné papíry, a dá se to.

Je tam ještě otázka, jestli spíše nenastane situace, že běžné potraviny, které jsou v hypermarketech, jsou hodně podceněné. Teď jsem viděl, že někde prodávají brambory za cenu kolem koruny, a to je jasné, že se něčeho chtějí zbavit. Takže je třeba si uvědomit, že každý je schopen zaplatit třeba daňového účetního, daňového poradce, nebo právníkovi nesmírné tisíce, ale za jídlo lidé nechtějí peníze dát. A proč by se nemělo platit více za to, co potřebuje, za naše zdraví, že si koupíme to lepší?

A co se týká hlediska peněz, tak tento argument jsem slyšel mnohokrát, a občas, když jdu nakupovat do hypermarketů, supermarketů, tak se neudržím podívat se, co lidé mají v košících. A nechápu, proč kupují třeba několik kartonů nějakých chemických, barevných limonád, nebo nějaké coly, a nevím, jaké všechny chemikálie. Co s tím ti lidé dělají? Naprostou většinu toho, co mají v košících, bych si nikdy nekoupil. A když by lidé přestali kupovat tyto nesmyslné věci, a radši si kupovali to, co je zdravější, tak myslím, že by to bylo také úplně jiné.

Běžné uzeniny jsou levné proto, že je tam více než 50 procent vody a chemie. A podobně u kosmetiky. Třeba krémy jsou převážně voda, chemie a parafíny, což jsou ropné produkty. Proč takovéto věci kupovat?

Martina: Je to asi souběh několika věcí. Jednak cena, kdy, jak říkáte, u mnohých konvenčních potravin jsou řetězce schopné podlézt pod namalovanou čárou na zemi, co se týká ceny, a tím pak velkým způsobem odírají dodavatele. Ale my pak máme jakoby levnou potravinu. A druhou věcí je, že když já nakupuji základní potraviny, tak to pro mě znamená neustále vařit. Rozumíme si?

Vít Syrový: Chápu to takto a řeknu vám ještě jednu věc, že to skutečně není jenom o tom, že se něco nedá sehnat. Mluvil jsem tady o uzeninách, aby to nevypadalo, že všechny uzeniny jsou úplně hrozné. Tvrdilo se, že bez rychlosti, bez chemie to nejde, co se týká uzenin. Pak najednou Lidl přišel s řadou pure, úplně obyčejný řetězec, kde mají uzeniny bez éček, které jsou jedlé. Ještě lepší jsou, když je kupuji z biofarmy Sasov, kde to dělají už velmi dlouho, naprosto bez chemie, a řekl bych, že je to i z bio masa, plus nějaké koření. Takže jím i takovéto věci, a jde o to, aby to bylo pokud možno to nejčistší, co jsem v dané době sehnal. To znamená, že ani chleba nepeču každý den. Když chleba správně upečete, tak vydrží i týden, než ho sníte. A potom stačí mít nějaké takovéto další věci.

Ale zase, když se vaří, tak netvrdím, jako někteří ortodoxní zastánci dietních směrů, že se to musí uvařit a sníst. Většina lidí to dělá tak, že uvaří, a dá to do ledničky, a nechá si to na několik dní. Zase tam je mnoho variant, a jde spíše o to, aby člověk přemýšlel, co kupuje, a nekupoval něco jenom proto, že to je levné. Když bych vzal druhý extrém u uzenin, tak jak dokáží, že jejich uzeniny jsou tak levné? Je tam více než 50 procent vody a chemie. Podobné to je u kosmetiky, emulzí. Někdo si myslí: „Koupím si nějaký skvělý krém, je tak levný.“ A neví, že to je převážně voda, plus chemie plus parafíny, což jsou ropné produkty a další a další chemikálie. Samozřejmě, může to být levné, ale proč vůbec takovéto věci kupovat?

Martina: Moc děkuji za toto další povídání o našem zdraví.

Vít Syrový: Také děkuji.

Martina: Milane, už zhruba rok žijeme s koronavirem, je to alfa omega našich životů. Až se vás za deset nebo více let, tedy s odstupem, zeptám, co nám tento rok především na prvním místě dal a co nám vzal, co mi odpovíte?

Milan Calábek: Já bych to posunul na pět let.

Martina: Viděla jsem, jak se usmíváte, ale ne, máte úkol, budeme spolu mluvit za 10 let.

Milan Calábek: To je velice těžká otázka. Myslím, že bychom měli mluvit o tom, že nejenom koronavirus, ale i většina nemocí má svůj molekulární neboli genetický základ, to znamená, že je tady především otázka informace. A pokud bychom se chtěli bavit o koronaviru, o nových, a stále nebezpečnějších variacích tohoto viru, tak bychom k tomu měli přistoupit z genetického hlediska, a to jak z genetického hlediska samotného viru, tak i nás samotných, jeho hostitelů. A pokud jde o genetickou stránku viru, tak tam hraje klíčovou roli celá řada mutací. Nejprve jsme se setkali s takzvaným wu-chanským virem D614, který se začal měnit už koncem března na mnohem nakažlivější variaci s mutací ve spike proteinu, to je v bodlině, kterou navazuje na naše receptory. Tato mutace se nazývá D614G, a vytvořila novou variaci, která se velice rychle se rozšířila po celé Evropě, Americe, ale vyhnula se východní Asii.

Martina: To je ten anglický?

Milan Calábek: Ne, tento byl hned v březnu, vznikl v Itálii, kde se změnila D614 na D614G. To znamená, že na pozici 614 v genu pro spike protein došlo ke změně aminokyselin.

Martina: Promiňte, že se ptám. Proč došlo k této změně aminokyselin? Proč pořád takto mutuje?

Milan Calábek: Patří mezi RNA viry. Velká část lidí se domnívá, že vlastně viry jsou jednotné, a že když se nám podařilo třeba vyhladit díky Karlu Raškovi a českým badatelům černé neštovice, na tom jsme měli lví podíl, tak to tak bude i s jinými viry. Ale to není pravda. To byly DNA viry, které prakticky nemutují. Kdežto RNA viry mutují velice často. Každý z RNA virů má své molekulární hodiny, to znamená, že u koronaviru je to jedna až dvě mutace za měsíc.

Tento koronavirus je velice nebezpečný v tom, že nedodržuje molekulární hodiny. Nesmírně rychle zmutoval, získal v neuvěřitelně krátké době 23 mutací.

Martina: Jedna až dvě mutace za měsíc?

Milan Calábek: Ale to je strašně málo, protože HIV virus má třeba 8, chřipkový 4. Ale jde o to, že na chřipkový virus neuděláte dlouhodobou očkovací látku, protože se změní. Dostaneme rýmu a 4 koronaviry, které se na tom podílejí, rhinoviry a podobně, se změní, takže rýmu dostaneme za chviličku znova. A to je právě princip RNA viru, a proto je tak těžké na ně udělat vhodnou vakcínu, právě kvůli této změně. Předpokládalo se, že tady to půjde snadno, protože molekulární hodiny, to znamená jedna až dvě mutace za měsíc, nejsou tolik, aby v nějaké krátké době došlo ke změně. Jenomže v tom jsme se přepočítali.

Martina: V čem konkrétně?

Milan Calábek: Velice, a to v tom, že došlo k úplné změně v takzvané britské variaci, která se nazývá B117.

Martina: To je ta, která nás teď momentálně ohrožuje? A povídáme si 20. 1. 2021.

Milan Calábek: To je ta, která začala střídat předchozí variaci D614G, která byla všude, a ještě u nás převládá. Ale už se tu objevila tato britská, a hned si řekneme i o dalších. Ta britská není úplně nejhorší, ale ukázala, že tento virus je velice nebezpečný v tom, že nedodržuje molekulární hodiny, že nesmírně rychle zmutoval, získal v neuvěřitelně krátké době 23 mutací. Zřejmě vznikl v Itálii, název britská mutace je velice chybný, ale to nevadí. Rozšířil se v hrabství Kent, a potom ve velkém Londýně, proto se mu říká britská. Ale Britové byli poctiví, všechno hlásili, jsou otevření, takže z toho mají samozřejmě problém, to se nikdy nevyplatí. Ale jestliže k těmto novým mutacím došlo, tak musíme zcela změnit i náš přístup.

Martina: Promiňte, když říkáte náš přístup, tak to myslíte lékaře, lidi, vakcinology?

Milan Calábek: Myslím vládní epidemiology, kteří dělají hlavní politiku, a připravují vakcínu, takže se domnívali, že nebude problém – nebudeme hledat lék, ale uděláme vakcínu. Ale ukazuje se, že tento virus mutuje za určitých podmínek u staršího člověka, který má oslabenou imunitu, nebo je třeba jinak nemocný. Tam asi nesmírně rychle zmutoval, a vznikla mutace, která má tolik změn, že vůbec nevíme, jak na ně budou reagovat naše protilátky, vakcíny a podobně. U HIV viru se dodnes nepodařilo udělat vakcínu, a už ji ani nikdo nehledá, protože to není možné.

A možná že stojíme před podobným problémem, ale na HIV virus se hledá lék, a to je velice správná tendence. Nemáme žádnou variantu B. A tato britská variace má 23 mutací, z nichž některé už byly známé před tím, ale tady byly zahrnuty úplně nové mutace. To vypovídá o tom, že tento virus může nesmírně rychle zmutovat do takové podoby, že na něj třeba nebudou účinkovat žádné vakcíny, a také, že se může stát smrtelně nebezpečným.

A zároveň se ukázala jedna velice důležitá věc, že k rozšíření britské variace – musíme si rozlišit variace, jakoby druh koronaviru a mutace, což je to, k čemu dojde v jeho genech, má 23 mutací – došlo za poměrně přísného lockdownu. To znamená, že lockdown v jihovýchodní Anglii na něj prakticky neplatil, což je další strašně důležitý faktor.

Martina: Můžu se jenom doptat?

Milan Calábek: Ano, samozřejmě.

Martina: Když neplatil lockdown, tak si neumím představit, jakými cestami se tedy šíří? Protože když se lidé nepotkávají, když si nepodávají ruce, neshlukují se, neshromažďují, jak se mu to daří?

Milan Calábek: Já bych to řekl, ale to by vás označili za dezinformátorku.

Slavný ruský badatel Kaznačajev objevil, že viry se šíří také elektromagneticky

Martina: Jsem zvyklá.

Milan Calábek: Podívejte se, v 19. století plula britská válečná loď okolo Kuby, asi 200 námořních mil od Havany, a náhle prakticky všichni námořníci onemocněli velice závažnou chřipkovou epidemií. A zjistilo se, když se vrátili do Anglie, že v té době v Havaně byla velice silná epidemie. Ruský badatel Kaznačajev, který je velice slavný a velice známý, objevil, že viry se šíří ještě elektromagneticky, ne jenom přímým přenosem. Ale to bych tady opravdu teď nechtěl rozvíjet. Kaznačajev je velmi slavný, ale u nás prakticky ne, protože jeho dílo bylo více méně zneužito k elektromagnetickému bombardování americké ambasády, něco podobného dělají Kubánci a tak dále.

Martina: To bychom si to slízli oba.

Milan Calábek: Prostě bychom se dostali ještě někam jinam. Ale existuje ještě jeden fakt, že se nemusí šířit jenom přímým dotekem v přírodě. Kaznačajev, jak říkám, byl zneužit k vojenským účelům, ovládli to i Američané, stejně tak jako Rusové, samozřejmě, ale je to otázka válečného využití, jako dneska všechno.

Současní vládní epidemiologové a politici vedou minulé války. To znamená proti variaci viru, která bude odcházet, a nevěnují patřičnou pozornost novým variacím, které působí jinak.

Martina: Já jsem vás přerušila v okamžiku, kdy jsme se bavili o tom, že se rozšířil za přísného lockdownu.

Milan Calábek: Nebyl úplně přísný, ale byl to lockdown. Kromě toho se zjistilo, že lockdown úplně nefunguje, východoasijské země ho nezavedly ani jednou, třeba v Japonsku, k tomu se pak vrátíme. Ale kromě toho je tady jedna důležitá věc, že tato nová variace, a všechny ostatní jako jihoafrická, brazilská, nenapadají převážně starší, ale mladé lidi, lidi středního věku, a dokonce i malé děti, v tom se zásadně liší od původní verze D614G.

Martina: Wu-chanská.

Milan Calábek: To není wu-chanská, ta se ve Wu-chanu vůbec neobjevila. Můžeme říct italská, nebo španělská, ale to není přesné. Necháme to takhle. U těchto nových variací dochází ke zvláštním kombinacím mutací jako je N501 a YK4017N, nebo E484K, které umožňují viru unikat protilátkám imunitního systému, a to je velice důležité. Podle komputačního biologa Blooma mutace E484K snižuje účinnost séra s protilátkami. On vzal od dobrovolníků, kteří se nakazili a uzdravili, sérum s protilátkami, a dal ho jiným lidem, a zjistil, že když tam byla mutace E484, tak tyto protilátky na virus působily 10x méně, a to je zase velice důležité. Tato kombinace totiž brání protilátkám útočit na virus. To jsou další nové faktory, které se týkají těchto variací, a proto bychom jim měli věnovat pozornost.

A mutace N501K, jak tvrdí badatelé, naopak zvyšuje nakažlivost. Prohlásil to i premiér Johnson, že je o 70 % nakažlivější, než předchozí variace. Můžeme říct, že to není žádný velký problém, že je nakažlivější, ale je to veliký problém. Vzrůstá tím počet lidí pro nemocnice, a případně počet smrtí. Londýnský profesor Adam Kucharski, specialista na matematické modelování infekcí, jehož často cituji na našich stránkách Mandala-Praha, říká, že nakažlivé variace jako tato britská, jihofrancouzská, brazilská, nigerijská a další, i kdyby nebyly tak nebezpečné, jako je D614G, kterou vystřídají, nás ohrozí mnohem více, protože nakazí mnohem více lidí, a to znamená větší počet smrtí, zavalené nemocnice a velké problémy.

A k tomu velice významný epidemiolog z Harvardu, Marc Lipsitch, dodává, že současní vládní epidemiologové, podobně jako politici a generálové, vedou minulé války. Přirovnává to třeba k válce proti Rusům, zatímco hlavním nepřítelem je Čína. Vedou minulou válku, to znamená proti variaci, která bude odcházet, bude přečíslena, a nevěnují patřičnou pozornost novým variacím, které jsou úplně jiné, a působí jinak.

Tento vir se vyvíjí úžasně rychle k daleko nebezpečnějším variacím

Martina: Milane Calábku, jen se zeptám, když jste vyjmenovával všechny ty mutace, říkal jste španělská, italská, jihofrancouzská, anglická…

Milan Calábek: Ne, takhle jsem to neříkal. Říkal jsem tři nové variace, o kterých bychom se mohli bavit, které jsou od sebe odlišné. Je to jednak britská B117, pak je jihoafrická, a pak brazilská, která je nejnebezpečnější. Pak je to nigerijská, o které bohužel nemám dostatek informací. A jsou tu ještě dvě americké.

Martina: Řekněte mi, to už vypadá, že každá lokalita bude mít svou mutaci.

Milan Calábek: Němci už mají také. V Garmisch-Partenkirchenu je nová mutace.

Martina: A promiňte, máte představu, jak tento vir reaguje? Když se dostane do určitého prostředí, tak začne reagovat úplně jiným způsobem?

Milan Calábek: To je evoluce. Tento vir se vyvíjí úžasně rychle. Vyvíjí se k těmto daleko nebezpečnějším variacím, které zdánlivě nejsou více smrtelné, takže si vychutná pacienta, ale rychleji se šíří. A tam se prosadí variace, které se šíří nejrychleji, které jsou nejvíce nakažlivé, a to se stalo. My jsme se dostali do stádia, že teď přijde úplně jiná vlna, se kterou musíme počítat, a proti které se musíme chránit.

Martina: A můžu se zeptat, jestli je každá mutace…

Milan Calábek: Variace.

Martina: Promiňte. Jestli je každá variace, která se objeví, silnější v šíření nebezpečnější, šikovnější, z hlediska viru?

Milan Calábek: Je to pokaždé jinak, protože vznikají nezávisle. Ta britská je asi o 70 % nakažlivější. Jihoafrická asi o 50 %, ale každá je svým způsobem nebezpečná. Ale nejvíc nebezpečná je brazilská variace B1.1.248 z Manausu. Tam jsou tři tyto nové variace. Jedna je z Manausu a Amazonie, další je v Rio de Janeiru a ve Rio Grande do Sul. Ty dvě jsou daleko méně významné, ale tato je velice nebezpečná a má 25 mutací. To je opravdu hodně, a z nich 12 je ve spike proteinu. Britská má 23 mutací a 8 je ve spike proteinu. A kromě toho Brazílie má obrovské předpoklady, má druhý největší počet úmrtí na světě, po USA. Pokud jde o počet nakažených, je třetí po USA a Indii. A tudíž tam opravdu probíhá…

Když se sejdou variace koronaviru P1 a Columbus, tak to bude naprostý konec. Absolutní průšvih. Ale nesmíme strašit.

Martina: Omluvám se, ale tyto informace se stále mění. Ještě nedávno Brazílie nedělala žádná opatření. Dokonce brazilský prezident lidem řekl, že kdo se chce vakcinovat, tak na své riziko, že to nepřebírají jako vládní úkol, a neustále ji srovnávali s naší republikou, že smrtnost je skoro stejná.

Milan Calábek: Tak je menší.

Martina: V Brazílii.

Milan Calábek: My jsme na špičce. My jsme opravdu best in covid. Je to hrůza.

Martina: Máte na to teorii?

Milan Calábek: O prázdninách jsme otevřeli bary a diskotéky. Všechno, co bylo zavřené, a pro celou Evropu jsme se stali problémem. Tam vznikl problém. Ještě bych se vrátil…

Martina: Řekl, jste, že v Brazílii je velká smrtnost a že je to nebezpečná variace.

Milan Calábek: To říkají všichni významní badatelé, kteří se tím zabývají. Manaus, krásné místo, před mnoha lety jsem tam byl, je tam opera, to by vás mohlo zajímat, kde zpíval Caruso. Kdysi to bylo velice slavné operní divadlo, nejslavnější na jižní polokouli. Manaus má asi dva miliony obyvatel, a když se zde objevila tato nová variace, říká se jí také zkráceně P1, aby se to odlišilo od P2 z Rio de Janeira, tak podle lékařů z Fiocruz Amazonia došlo k tomu, že v Manausu bylo 76 % lidí promořeno, to znamená, že prošli onemocněním. To je to, o čem mluví epidemiologové, že stačí 50 %, a jsme za vodou. EU včera požadovala 75 % promoření, a to vůbec nestačí. Lékaři říkají, že to bylo naopak, ti, co byli promořeni, na tom byli nejhůř. Vytvořili si protilátky na úplně jinou variaci, než nyní přišla.

To je právě problém, že když uděláte na určitý kmen chřipky protilátky, a přijde jiná, tak jste nahraná, protože imunitní systém vytváří jiné protilátky. Říká se tomu ADE, ale to není podstatné. A tam to způsobilo úplnou katastrofu. Daleko horší, než v těch místech, kde nebyli tak promoření. Ukázalo se to jako úplná pohroma, nemocnice v celé oblasti Amazonie kolabují, lidé umírají, protože není dostatek kyslíku. Márnice jsou plné, i hřbitovy. Vše je plné, nedá se pohřbívat. Bolsonaro říká, že je to chřipečka a tak dále, sám tím prošel, to je jeho přístup. Brazílie má dobré badatele, špičkové univerzity, to není zaostalý světadíl, je to svým způsobem velmoc.

Ale Felipe Naveca, což je vynikající brazilský specialista, ředitel Fiocruz Amazonia, hlavního výzkumného centra v Manausu, varoval, že právě tato variace P1 má největší potenciál šíření v příštích měsících nejen v Jižní Americe, ale i v Evropě. Už je v Portugalsku, v Panamě, vše se uzavírá, ale už je pozdě, už je v Evropě, jak se dostala do Portugalska. Nás tyto vlny dostihnou během jednoho dvou měsíců, a my se na to musíme připravit, protože to doplňují další dvě variace z USA. První z nich se objevila v říjnu v Texasu, rozšířila se hlavně v hlavním městě, jmenuje se Columbus, a už ji má asi 50 % všech nakažených v USA. To je obrovské číslo a šíří se velice rychle. A ve srovnání se třemi předchozími, o kterých jsem tady mluvit, je hodně odlišná. K těmto mutacím došlo v ORF, to je otevřený čtený rámec, neboli v nestrukturálních proteinech a v nukleokapsidě. Hlavní dominantou, hlavní mutací je G677H ve spike proteinu, která není u žádné jiné. A ta zvyšuje její nakažlivost. Rozšířila se v Mexiku, Austrálii, ale nás by mělo zajímat, že už se dostala do Polska. To znamená, že je tady, je to kousíček.

Martina: A co když se potkají?

Milan Calábek: To se mě vůbec neptejte. To je to nejhorší. Smrtnost. Když se potkají tyto dvě mutace, tak říkají, že to je naprostý konec. Absolutní průšvih. Ale nesmíme strašit. Tak si řekneme, co můžeme dělat.

Martina: Já už jsem chtěla říct, že už nikdo mě nevyděsí víc, než Česká televize. Ale vy jste se do toho obul.

Milan Calábek: To by byla největší chyba, děsit, ale nesmíme strčit hlavu do písku. V březnu jsme upozorňovali, rozebrali jsme celý tento virus, strukturální, nestrukturální proteiny, jak můžeme působit. Ale nikdo na to nebral ohled, a naopak se to smazalo.

Protilátky vzniklé proti původní variaci koronaviru u lidí, kteří tím prošli, nejsou schopny ochránit před jihoafrickou variací 501V2. Nastává reinfekce.

Martina: Výsledky se dostavily. Smazali nás. Nechci vás přerušovat, ale vzpomínám si na to, že když jsme si spolu povídali minule, tak jste tehdy řekl, že covid je monstrum. A já se přiznám, že se mi to v tu chvíli zdálo jako silné tvrzení. Ale vy jste od toho rozhodně neupustil.

Milan Calábek: Naopak. Vše ukazuje, že to je skutečně super virus. Všechno k tomu ukazuje.

Martina: A naplňuje se, co jste před nedávnem řekl, že první půlka roku 2021 bude zřejmě rokem mnohem nakažlivějších a virulentnějších variací?

Milan Calábek: Kdo o tom uvažuje, a trochu se tím zabývá, tak musí zcela jasně vidět, že to tak je.

Martina: Zdá se, že tento vir na tom tvrdě pracuje.

Milan Calábek: Vir se vesele šíří, protože nemáme žádný lék, nebo ho nechceme mít. A to je ta otázka, když se vrátíme.

Martina: A teď jsme došli do Polska.

Milan Calábek: Došli jsme k tomu, že americká nebezpečná variace už je v Polsku. Tento vir nemá překážek, je to strašně rychlé. Doprava, letadla a tak dále. Druhá variace je v Kalifornii. Té se říká L452R, a byla prvně identifikována v březnu minulého roku v Dánsku, a potom nabrala dech v listopadu. Dostala se do Ameriky, a tam se stala druhou hlavní variací, zatímco ta první se šíří z Texasu, z Ohia. Ve Španělsku se možná objevila dřív, než v Americe, ale teď je v Americe už 50 %, teď v lednu a v únoru už to bude třeba 80 %. A v Kalifornii začíná převládat ta druhá.

Ještě jsme nemluvili o jihoafrické variaci 501V2, která má velká počet mutací ve svých proteinech, a proti tomuto spike proteinu jsou právě zaměřené naše západní vakcíny. Jeden jihoafrický virolog říká, že ani v Jižní Africe protilátky proti původní variaci koronaviru neuchránily před touto novu variací lidi, kteří už onemocněním prošli. Znova onemocněli. Reinfekce stejně jako v Manausu.

Nový koronavirus mutuje daleko rychleji, než se předpokládalo. Šíří se i v lockdownu a jeho variace napadají staré, mladé i děti. To znamená, že vznikne variace, na kterou nebudou působit současné vakcíny.

Martina: To znamená brazilský scénář.

Milan Calábek: Brazilský scénář proběhl souběžně i v Jižní Africe, a to vyvolává otázku, jak bude působit vakcína. Tato nová variace se v Jižní Africe dnes stala naprosto dominantní. Mnoho obyvatel Afriky doteď chránilo jejich mládí, teplé podnebí. A celá Afrika proti koronaviru používá pelyněk roční, který na původní variace docela dobře funguje. A potom samozřejmě i jedna věc, což jsou neandertálské geny. A k těm se vrátíme.

Kdybychom si to shrnuli, tak nový koronavirus mutuje neobvykle rychle, důkazem jsou vakcíny, daleko rychleji, než se předpokládalo podle molekulárních hodin. A šíří se dokonce i za podmínek lockdownu, jak prokázala jižní Anglie. Variace napadají stejně tak staré, jako mladé lidi, nebo malé děti. V Anglii třetinu lidí na JIP tvoří mladí lidé. Neplatí předpoklad, že když se dosáhne 50%, nebo 75% promořenosti, tak populace bude ochráněna. Většina nových variací je schopna znovu nakazit vyléčené pacienty, kteří si vytvořili protilátky, ale na jinou variaci, tak, jak je tomu třeba u chřipky, nebo u rýmy, kde se čtyři koronaviry prostě změní, a máme rýmu okamžitě znova.

Jak tedy bude působit vakcína? Bez ohledu na to, jak působí současné vakcíny, říká největší japonský expert na vakcíny, profesor z Tokijské univerzity, tak vzhledem k zmiňovaným variacím vznikne zcela jistě na sto procent variace, na kterou současné vakcíny nebudou působit. A všechno tomu bohužel nasvědčuje, jen není jasné, zda to bude za měsíc, za čtvrt, nebo za půl roku, a nová účinná vakcína nevznikne za tři týdny, jak tvrdí někteří zaměstnanci Pfizeru. Oni udělali jednu věc, vzali jednu z 23 mutací britského koronaviru, a v laboratorních podmínkách, nikoliv klinických, byla to mutace M501Y, a prokázali, že na to tato vakcína působí. Ale to je jen jedna, která má tolik špatných kamarádů, se kterými dohromady nás ohrožuje.

Martina: Velmi děkuji za tento další pohled na téma, kterým už rok, žel bohu, nuceně žijeme.

Milan Calábek: Děkuji také.

Martina: Pane Syrový, vy jste asi také někdy slyšel slova dalajlámy. Řekněte mi, jak vnímáte to „žijete jako byste nikdy neměli zemřít, a pak zemřete, aniž byste předtím žili“?

Vít Syrový: Já žiji asi úplně jinak, než většina lidí této kultury, protože si uvědomuji, jak nesmírně je život důležitý, a za druhé, jak jsme si ho zkomplikovali. To, co říká dalajláma, a co říkají i různí jiní šamani, indiánští proroci, je o tom, co se dozvídáte ze všech stran, co že jsme udělali s přírodou, se svým tělem a se svým životem. V podstatě se většina lidí domnívá, že jde jenom o to, aby hodně vydělala, nějakým způsobem si urvala ze života, a potom je překvapí nemoc, doslova je to zaskočí. A pak smrt, takže je to jakýsi začarovaný kruh. A otázkou samozřejmě je, jak z toho ven.

Tam bych v prvé řadě řekl, že pokud si lidé neuvědomí, že se musí o své tělesné i duševní zdraví starat jinak, žít v přítomnosti, přesně jak tady bylo řečeno, tak nepokročí dopředu. A v roce 2020, který byl doslova zlomový, protože se toho tolik událo, si mnoho lidí najednou uvědomilo, že zdraví je skutečně důležité, a představa, že by mohli umřít, je vyděsila téměř k smrti, a nechají si pak nabulíkovat všechno možné. To znamená, že v současné době už je potřeba si uvědomit, jak žít z hlediska fyzického i psychického zdraví, jak o něj usilovat, a co pro to můžeme udělat.

Martina: Je to snadné, nebo jste na tom sám dlouho pracoval?

Vít Syrový: Není to vůbec snadné, protože si musíme uvědomit, v jakém jsme bodě – žijeme v době chemické. Tato doba chemická trvá, řekněme, alespoň co mám vysledováno, kolem 100 let, kdy bohaté banky vložili svůj kapitál do chemického průmyslu, a od té doby se odvíjí cosi, jakýsi pokus na lidech, co to s námi udělá. A chemie za jeden lidský věk, přibližně za sto let, naprosto všechno zničila. A v roce 2020 se teprve vynořila část tohoto ledovce.

Jak už jste říkala, asi před téměř 20 lety jsem se začal zajímat o „éčka“, zjistil jsem, že se chemie přidává do potravin, a pak jsem o tom napsal knížku. Pak jsem se začal zabývat kosmetikou, a zjistíte, že to máte v kosmetice, že ji máte všude. A to nechci zabíhat do léků. Všechno je to chemický průmysl, který je velkým businessem, kde nejde o nic jiného, než vydělat co nejvíce peněz.

A to, co jsme udělali, je přesně ten bod, který předpovídali různí indiánští náčelníci. Už jsme si otrávili vodu, vzduch, stravu, téměř všechno. To znamená, že když někdo chce třeba zdravě jíst, tak to bude souviset s otázkou přirozenosti. Přestože se jmenuji Syrový, tak nikomu neslibuji, že když začne jíst syrovou stravu, tak bude zdravý. Je to úplný nesmysl, protože v první řadě musíme mít čisté vstupní suroviny, to, co budeme jíst a pít. Pokud je to plné chemie, tak je jasné, že nám to lidsky udělá spíše něco špatného.

Do potravin, kosmetiky i čisticích prostředků se dávají škodlivé a rakovinotvorné látky, které tam přitom vůbec nemusí být

Martina: Pane Syrový, pane inženýre, před chvílí jste řekl: „…a chemie naprosto všechno zničila.“ To je takový hodně generózní výrok. Jak to myslíte? Přeci ještě všechno kolem nás není …

Vít Syrový: Já jsem chemik, problém je v tom, že kdysi dávno nebyla chemie taková jako dnes. Kdysi to byli takzvaní přírodozpytci, kteří chtěli vědět, z čeho se skládá kámen nebo rostlina, ale pak začala syntetická chemie. To znamená, lidé si začali hrát na bohy, něco sebrali z přírody, a teď to nějakým způsobem spojili. Často je to třeba odpad z ropy, to, co se nedá zpracovat, takže z ropného průmyslu, a teď se to nějak chemicky sloučí, vznikne z toho něco, co v přírodě neexistuje a co je potom nezpracovatelné jak pro nás, tak ani pro přírodu. Mluvím o této chemii, protože někdo si představí, že u chemického složení H₂O je to naprosto jasné, ale tady jde o ten druh průmyslu, který má produkovat cosi, na čem by se co nejvíc vydělalo, a když to vidím z globálu, tak zjistím, že se úmyslně dělají pesticidy, které jsou jednoznačně špatné, éčka, která jsou zase škodlivá, chemické látky, ingredience, které se dávají třeba do kosmetiky, do čisticích prostředků, aby lidé byli nemocní, aby si zase více kupovali chemické látky. A je to takovýto koloběh.

Martina: Přijde vám to opravdu jako až spiknutí, nebo je to takto zkrátka proto, že je potřeba hodně vyrobit za málo peněz, a jde vlastně v prvé řadě o peníze?

Vít Syrový: Když jsem se začal bavit éčky, tak najednou zjistíte, že tam jsou látky, které jsou hodně škodlivé, doslova rakovinotvorné, a vůbec se tam nemusí dávat. Tak jsem si říkal: „Proč?“ A pak jsem našel další v kosmetice. Potom jsem se začal bavit pesticidy, a pesticidy, jsou o tom celé spisy, kde se píše, že to už v prenatálním období škodí nervovému systému, a je to známé, že to škodí. A to znamená, že kdyby lidé měli, jak se říká, zdravý selský rozum, nebo pud sebezáchovy, tak by to tam nedávali, ono se to tam vůbec nemusí dávat. Co se týká pesticidů, například, tak se v EU v nějaké radě hádali, když chtěli zakázat v Evropě roundup.

Mnohým jde o to, aby lidé byli nemocní. A současná situace je důkazem, že nejde o zdraví, ale o to, aby se vyrobilo co nejvíc chemických plexiskel, štítů a dezinfekčních prostředků. A nikdo neřekne, co to způsobí, když se lidé nemůžou nadechnout.

Martina: To je stále velké téma.

Vít Syrový: Přesně tak. Teď si představte, že tam prý lobbisté křičeli, což nejsou zemědělci, ale zemědělští podnikatelé, kteří se hádali, že by jim o 30 procent klesly výnosy. A poslanci, kteří tam byli, se museli zasmát, protože nějakou hodinu předtím se bavili o tom, že v EU se více než 40 procent běžně vyrobených potravin vyhodí, protože se nemohou z nějakého důvodu spotřebovat. To znamená, že tady existuje boj o to, aby se co nejvíc vyrábělo. A z mého pohledu, nechci to nazývat spiknutím, ale někdo to takto může z nějakého důvodu pojmout. Pokud někdo chce, aby lidé byli nemocní, tak pro to něco udělá, a rok 2020, a táhne se to až doteď, je důkaz, že vůbec nikomu nejde o zdraví, ale jde o to, aby se vyrobilo například co nejvíc chemických plexiskel a štítů, a různých dalších chemií, dezinfekčních prostředků. A nikdo nikomu neřekne, co to způsobí, když se nemůžou nadechnout. A tento cíl uvidíme všude, že nejde o to, aby lidé byli zdraví. O to jde málokomu. A z oficiálních lídrů vám nikdo neřekne, co máte dělat, abyste byla zdravější.

Martina: Pane inženýre, já se ještě možná trošičku vrátím na začátek, protože vy se věnujete chemii, chemickým prvkům, chemických sloučeninám, chemickým derivátům, a tak dále. Vy se zkrátka věnujete chemii, a dokonce jste ji začal i studovat. Řada vašich kolegů…

Vít Syrový: Vystudoval jsem dvě chemické školy, jsem chemik, jen jsem se stal odpůrcem. Nějakou dobu jsem pracoval v potravinářském průmyslu, i na výzkumném ústavu chemickém, ale pak jsem zjistil, že to není správné, projevilo se to i na dceři. Takže já jsem věřil tomu, že chemie je potřebná, a až pak jsem zjistil, že to je nesmírně zneužitá chemie.

Martina: A co byl pro vás tím spouštěčem? Kdy se ze studenta i člověka, který pracuje v chemickém průmyslu, stane odpůrce?

Vít Syrový: Byly to alergie u dcery. Měla veliké problémy, téměř se udusila. Tehdy jsem se ještě domníval, že éčka jsou v pořádku, a pak jsem si v zahraničí pořídil literaturu, kde přesně popisovali, že nějaká látka přidaná do jídla, která je tam navíc přidána naprosto zbytečně, vyvolává přesně takové astmatické záchvaty.

A tak jsem se o to začal více zajímat jako chemik, a najednou jsem zjistil, a člověk se může podívat i do toxikologických knížek, proč se tyto jedy, o kterých se prokázalo, že jsou škodlivé, nebo řekněme doslova jedovaté, všude dávají. Takže pro mě to byla jakási zodpovědnost, protože jsem si říkal: „Já přeci nemohu lidem neustále, jak to dělají mnozí, doslova lhát. Je to lež jako věž, že všechno je v pořádku, všechno máme pod kontrolou.“

Nedávno jsem zaslechl, což je úplně až do nebe volající, o nějakých obrovských vedlejších alergických účincích u vakcíny, o doslova život ohrožujících reakcích, že to je prý normální. Prohlásil to nějaký takzvaný odborník. Ono to není normální, normální je zdravý život, normální je to, co je přirozené. A chemie tam nepatří, to je úplně jinde.

Dcera se málem udusila v důsledku alergické rekce na toxické chemické příměsi přidávané do mražených hranolků

Martina: Když hovoříte o vakcíně, tak nevím, o jakém konkrétně hovoříte výroku, ale když jsem se teď s několika lidmi o těchto reakcích na vakcíny, a o tom, že nějaké děti na očkování mají reakci, bavila, tak lékaři říkají, že, řekněme, 99 procent dětí tuto reakci nemá, a jedno procento ji má.

Vít Syrový: Co se týká poslední vakcíny, nebudu jmenovat proti čemu, tak tam to vůbec není o 99 procentech. V oficiálních zdrojích bylo, že přes 70 procent lidí má takový a takový zdravotní problém, žádné jedno procento.

Martina: A jaké oficiální zdroje, jestli můžu vědět?

Vít Syrový: Bylo to dokonce na iDNES, představte si, že americká firma, která je vyrábí, oficiálně přiznala vedlejší příznaky, a vůbec tam nešlo o nějaká malá procenta, šlo o to, že naprostá většina lidí má nějaké vedlejší příznaky. Ale každému je to v podstatě jedno, už se ví, že je úplně jiný typ viru, že vir zmutoval, a přesto se to lidem vnucuje.

Martina: U této vakcíny se neví, protože ta je…

Vít Syrový: Ví se jenom to, že je to čertovi navrch, protože to je skutečně úplně k ničemu. Poctiví lékaři vám řeknou, už je jich hodně, že se nikdy neudělá poctivá vakcína proti viru, protože všechny viry se mění. To znamená, že je to zamotané, a já osobně jsem přesvědčen, že se stále více budou ukazovat důkazy, že skutečně nejde o zdraví lidí, ale o vydělání co nejvíce peněz.

Nejbohatší lidé vlastní chemický, farmaceutický a kosmetický průmysl, a také média – a určují jejich směr

Martina: Já se omlouvám, teď asi vypadám skoro až úporně, ale když řeknete: „Těm lidem nejde o zdraví lidí, ale o více a více peněz.“ Já, i naši posluchači, si pokládáme otázku, když o tom takto mluvíme: Kdo jsou podle vás ti lidé? Máte na to odpověď?

Vít Syrový: Komu všechno patří? Představte si, že když má někdo velkou továrnu, tak tam vždy vloží finance bohatí bankéři, ti nejbohatší, kteří financují jak chemický průmysl, éčka, kosmetiku, zdravotnictví, a toto si lidé neuvědomují. Když jsem byl kdysi ještě ve funkci jako výrobní ředitel v potravinářském podniku, tak on nemá hlavní slovo, hlavní slovo má ekonom. A to je prosím ve všem. Jsou to počtáři, kteří mají velké peníze a kteří financují všechno, od kampaní vládnoucích představitelů, aby se někam dostali. Vždyť to jsou věci, které jsou oficiálně známé, že tito lidé musí mít hodně peněz, jsou to miliardy. Vložili peníze tam a tam, to znamená všechny farmaceutické firmy někdo vlastní. Ti, kdo tam pracují, ať už farmaceuti, nebo ředitelé, tak jsou něčí zaměstnanci.

A podobně je to přeci u všeho. Sdělovací prostředky také někomu patří, někdo je financuje, a ten víceméně určuje směr. Co se týká chemického průmyslu, jak jsem říkal, a je to skutečně dávno známé, tak tam vložili peníze rody, které nemusím jmenovat. Jsou to nejbohatší lidé, hodně toho vlastní, a víceméně si koupili tyto továrny.

Martina: Pane inženýre, vy jste tady zmínil, že jste pracoval jako výrobní ředitel v potravinářském podniku. Na základě této zkušenosti jste pak třeba napsal knihu Tajemství výroby potravin?

Vít Syrový: To jsem napsal už předtím. Podnik, kde jsem pracoval, byl celkem, z hlediska éček, ještě v pořádku, byly to müsli tyčinky, takže to nebyly úplně běžné potraviny, které se prodávají. Ale když se podíváte na složení běžných potravin, tak si řeknete, proč je tady tolik neuvěřitelných chemických názvů, nebo éček? Ale já jsem toho nechal kvůli dceři, protože to bylo po mražených hranolcích, kdy se téměř udusila. A právě o tom jsem se přesně dočetl, že to je důsledek jakýchsi chemických příměsí, které se přidávají zrovna do těchto mražených hranolků, které se prodávají všude možně.

Zemědělci tvrdí, že bez chemie to nejde. Ale naši dědové a pradědečkové hospodařili bez chemie, přirozeně a měli víceméně dostatek. Ani potravinářský průmysl nepotřeboval chemikálie.

Martina: Pane inženýre, vy jste v jednom rozhovoru řekl, že jste dospěl k přesvědčení, že teprve poté, až se naučíme žít v harmonii s přírodou, ve které lidmi vyrobené chemické látky působí rušivě, budeme moci směřovat ke skutečně šťastnému, hodnotnému a plnému životu. Já tomu naprosto rozumím, a cítila bych to velmi podobně. Ale říkám si, je to vůbec možné? Protože kdybychom tedy žili bez chemie, bez chemického průmyslu, tak bychom si tady nemohli povídat. Neměli bychom u úst mikrofon, nebo by nás nikdo neslyšel, protože by zkrátka nic z toho, co tady máme, nefungovalo. Řekněte mi, je tedy možný svět, ve kterém nepůsobí tyto rušivé chemické látky vyrobené člověkem?

Vít Syrový: Tohle je samozřejmě vážná otázka. Mikrofony používám, používám mnoho věci z umělé hmoty. Ale jsem potravinář, a zajímá mě také zemědělství – a v tomto ohledu se nejvíce zaměřuji na to, co dávám do těla, aby tělo bylo nějakým způsobem harmonizováno, aby mu to prospívalo a aby se nezanášelo různými chemikáliemi.

Vrátil bych se k pesticidům. Zemědělci tvrdí, že bez chemie to nejde. Každá současná vysoká škola, ať jsou to potravináři, nebo zemědělská univerzita, má krédo: bez chemie to nejde. Doslova to píšou na tabuli. A když se člověk jenom trošičku zamyslí, nebo zná dědečky, pradědečky, kteří hospodařili, tak vám řeknou, že hospodařili úplně bez chemie, a v podstatě vypěstovali víceméně dostatek. Nebyli v situaci, že by neměli co jíst, v podstatě měli živočišnou i rostlinnou výrobu, a všechno dělali a pěstovali přirozeně. To je jedna věc. Potravinářský průmysl nikdy nepotřeboval žádné takovéto chemikálie, a to prosím platilo i pro uzeniny, pro řezníky, vždy měli to, co pochází z přírody, dokázali to dobře zpracovat. Samozřejmě to nebylo tak trvanlivé, ale ti lidé žili. Když jsem studoval v Rakousku, tak tam bylo tehdy známo, že více než třetina jejich produkce je ekologická, a přesto tam z mého pohledu měli blahobyt. Teď myslím z hlediska jídla, pití, nebo co lidé v tomto smyslu potřebují.

V zemědělství je všechno nastaveno špatně. Půda je otrávená a mrtvá, lidé jsou líní. Aby bylo možné správné zemědělství, muselo by v něm pracovat více lidí.

Martina: A jak si to tedy vysvětlujete, protože na jednu stranu máte pravdu v tom, co říkáte, že se prostě hnojilo chlévskou mrvou, a jídla bylo, řekněme, relativně dost, i když ještě na začátku minulého století existovaly enklávy a lidé, kteří měli jídla poměrně málo. Mám na mysli roky 1910, 1920 a tak dále. To znamená, že tito lidé nebyli tak zpovykaní, nevím, jak to říct jinak, než rozežraní, já to takto řeknu, jako jsme dnes. A druhá věc – je nás mnohem více. Myslíte, že lze lidi, svět, tak jak to máme nastaveno, uživit bez chemie?

Vít Syrový: Tak, jak je to tady nastaveno, to není možné. Ale prosím vás, špatně je úplně všechno. Ohledně zemědělství existují různé statistické hodnoty, kolik lidí dříve v zemědělství pracovalo. Samozřejmě, když nebyla chemie, muselo jich tam být víc, to je naprosto jasné, ale dneska je to, neznám přesně procenta, naprosté minimum. A víceméně základním problémem je, že tak málo lidí, řekněme 2–3 procenta, kteří dělají v zemědělství, nemůže uživit těch 97, 98 procent. To znamená, že by se muselo zase vrátit k tomu, že by se do zemědělství vrátilo více lidí, kteří by pěstovali správným způsobem. Není možné říct, že je nezničená půda, všechno je víceméně otrávené, a lidé jsou líní, když to řeknu natvrdo. Protože přirozené zemědělství, nebo když někdo něco pěstuje na zahrádce, tak ví, že to je…

Martina: Pracné.

Vít Syrový: Nějaká práce. Ale zase, existují různá odstupnění, protože žel, ani před 100 lety to nebylo dokonalé, a abychom měli takový způsob pěstování, aby lidé skutečně měli dostatek, tak to bychom museli jít ještě mnohem dále. Nedá se to říct v několika minutách, ale máme na toto téma mnoho seminářů „Génius přírody“, a kdyby někdo chtěl, může se na mých stránkách podívat na akce. A tam se mluví o tom, jak pěstovat přirozeně tak, aby to nebylo tak pracné, ale aby člověk vypěstoval alespoň něco, co mu z části dokáže nahradit kupované chemicky přiotrávené potraviny.

Příroda není mrtvá. Lidé, zvířata, ani rostliny nejsou stroje, které se po použití zahodí.

Martina: A myslíte, že to, co tvrdíte o tom, jak přirozeným způsobem hospodařit, je adaptovatelné i na množství lidí, které tady teď máme a které musíme uživit?

Vít Syrový: Abych se vrátil k té otázce. Velmi často se tvrdí, že právě pesticidy pomáhají lidem proti hladu. Pokud se podíváte na naprosto oficiální statistické průzkumy, tak většina obyvatel trpí hladomorem, teď myslím rozvojové země, my si tady ve střední Evropě žijeme v bavlnce. Většina lidí tam nemá vůbec co jíst, vůbec nikde se neuvádí, kolik je tam živelných katastrof, plno povodní, kdy jim to málo, co mají, spláchnou. To znamená, že v této době skutečně nejsme schopni adekvátně uživit lidi, a to je potřeba si uvědomit.

To znamená, že tento směr je špatný, a řešení, že se bude se více postřikovat, znamená, že se jenom více zničí půda, bude se do toho muset dávat více dalších chemikálií, a budou stále menší výnosy, protože se budou stále více objevovat takzvaní škůdci, kteří tyto přešlechtěné plodiny, které se stále více používají, budou napadat. To znamená, že v této době nežijeme v žádném blahobytu, proto je potřeba změna. A když bychom si uvědomili všechny předchozí kultury, kdy se lidé více starali, a jak říkám, je to práce, tak bychom mohli pořádně pěstovat, a pomoci tak sobě, a pak i rozvojovým zemím.

Martina: Co je tedy potřeba, co byste teď, kdybyste mohl, změnit?

Vít Syrový: Je potřeba si uvědomit, že příroda není mrtvá. To je základní problém, který nastal u tohoto moderního světa. Dávné národy, zase se k tomu vracím, netrpěly nedostatkem, prostě měly obživu, když se staraly a dokázaly s přírodou spolupracovat, a ne ji drancovat. Dokázaly získat obživu a věděly, že příroda je živá. Ale vědecký materialismus, který je teď celosvětovým náboženstvím, řekl, že příroda je mrtvá. A teď nemyslím jenom rostlinnou výrobu, protože ani mrkvička nemá být mrtvá, má být živá, má mít energii, všechny potřebné látky, ale i třeba krávy, což nejsou, jak se učí, stroje na mléko, nebo že slepice jsou stroje na vajíčka, nebo na maso. Prostě všechno se dalo do pozice, že my, jako lidé, jsme určující, a že všechno je mrtvé, a člověk tak v podstatě zabíjí vlastní duši, vlastního ducha. Všechno je jenom nějaký stroj, který se musí jakžtakž udržovat v chodu, aby dokázal co nejvíce vyprodukovat, aby byl ve společnosti ještě použitelný. A pak se jako stroj zahodí.

To samé s přírodou. Zplundrujeme ji, víme, že půda už je totálně mrtvá, protože se na ní intenzivně hospodaří, což vám řeknou zemědělci, ale přesto se to nebere ve vůbec žádný potaz. To znamená, že kdyby se to dělalo správně, tak jsem přesvědčen, že by nám příroda dávala při správném zemědělství skutečně dostatek. Samozřejmě já teď nemůžu vyřešit Afriku, nebo Indii, nebo takovéto země, kde mají nedostatek, a kde už v této době trpí hlady, a kde není řešením, že se tam budou dovážet fast foody, nebo nějaké zmražené jídlo.

Pokud chceme něco zlepšit, máme začít sami u sebe. To znamená, přehodit si uvnitř sebe kormidlo, nebo výhybku, abychom pochopili, že nejsme ti, kteří můžou přírodu zničit, a pak si myslet, že to vyřeší chemie, a že když budeme mít stále více chemických léků, nebo se necháme napíchat všemožnými injekcemi, tak nás to zachrání. Myslím, že už je zjevné, kam svět jde. Když si uvědomíte, kolik lidí je nemocných, ať už duševně, nebo fyzicky, tak už je to varující, a více než varující.

Martina: Děkuji vám za tento náhled do toho, co patří k našim nejdůležitějším statkům – do našeho zdraví.

Vít Syrový: Já vám také děkuji.

Martina: Pane profesore, v předchozí části jste řekl, že se u vakcín budeme muset do budoucna smířit s podmiňovacími způsoby, což si umím představit, když půjde o nemoc, která má opravdu naprosto drtivou smrtnost, když tady bude řádit nějaká varianta španělské chřipky, moru, nebo něčeho podobného, že se vyplatí jít do rizika. Ale u covidu jsem na pochybách, a zjevně nejsem sama.

Jiří Beran: Znovu bych chtěl říci, že pokud chceme někomu pomoci, tak bychom měli v této covidové epidemii zahájit imunizaci u instituciovaných osob, které přispívají ke 24 procentům všech úmrtí. A to určitě vůbec nesouvisí s tím, jestli je strategie taková, že se bude imunizovat každý, že se bude nakonec imunizovat každý školák, bez ohledu na to, jestli onemocnění prodělal, nebo ne. Kdybych mohl rozhodnout já, a jsem znám tím, že jsem zapřisáhlý odpůrce povinného očkování, a zastánce dobrovolného očkování v jakékoliv podobě s maximálním vysvětlováním, tak bych byl určitě pro to, aby se to dobře vysvětlilo, a začalo se imunizovat právě u této rizikové skupiny. A ve chvíli, kdy bude riziková skupina chráněna, tak je úplně jedno, jak toto onemocnění proběhne populací. A ve své podstatě, pokud to bude dobře zaměřeno na rizikovou skupinu, tak by nikdo neměl zemřít, a potom je jedno, jestli budeme mít 100 tisíc, nebo 200 tisíc pozitivních lidí.

Martina: Já mám obavu, když pozoruju tlak, který je na nás už teď vyvíjen, to, jaké PR tyto vakcíny mají, jaké PR má to, že bychom se měli všichni nechat proočkovat. V tuto chvíli je vakcína proti covid-19 spojována s krásným životem, jaký jsme vedli předtím, a není nic mezi tím. Mluvím o tom, protože se obávám, zda se nestane to, že pokud někdo odmítne, protože se nebude cítit rizikovou skupinou, jak jste řekl, tak aby se nestal občanem 2., 3., 4. kategorie. Protože si úplně umím představit telefon, kdy mi volá nějaká agentura a říká: „Paní Kociánová, můžete moderovat tuto konferenci. Nebo můžete odzpívat koncert Žofín“, nebo něco takového. A já řeknu: „Ano, mám čas, děkuji.“ A oni řeknou: „A jste očkovaná?“ Já řeknu: „Ne, ale jsem zdravá, jsem v pořádku.“ „No, nezlobte se, klient nechce riskovat. Tak někdy příště.“ Obávám se, jestli budu mít v budoucnu na výběr.

Jiří Beran: Myslím, že bych se přiklonil k tomu, co říká bývalý prezident Václav Klaus, a to, že my v nesvobodě už v tuto chvíli existujeme. A výrazem této nesvobody je to, že vlastně všichni povinně nosí roušku, ačkoliv existují situace, kdy by rouška určitě nemusela určitě. Určitě by nemusela být u osob, které covid prodělali. Nicméně stigma z toho, že byste si někde v obchodě sundala roušku, je tak veliké, a pokuta je tak obrovská, že si to nikdo nedovolí. Toto určitě není cesta, kterou bych se chtěl vydávat já.

Martina: Která?

Jiří Beran: Tyto restrikce a to, že by člověk, který se nenechá imunizovat, měl být nějakým způsobem osočován.

V historii neexistuje infekce, kde by očkovací látka přinesla delší protekci, než přináší prodělání nemoci. A covid-19 nebude patřit mezi výjimky.

Martina: Ale tento tlak také musíte cítit.

Jiří Beran: Já ho samozřejmě cítím, ale snažím se každému vysvětlit, že pokud jsem mladý, zdravý, krásný, bohatý, usměvavý, jako jste vy, tak je pro mě lepší onemocnění prodělat, protože mi to ve své podstatě nemůže nic udělat. A pokud budu dodržovat základní opatření, tak by toto onemocnění mělo proběhnout v lehké podobě. A co je daleko důležitější, znovu říkám, že v historii infekcí a očkovacích látek neexistuje infekce, kde by očkovací látka přinesla delší protekci, než přináší prodělání nemoci. To neexistuje, a tato infekce nebude patřit mezi výjimky.

Martina: Pane profesore, započal jste několik zajímavých myšlenek. Jednak jste citoval bývalého prezidenta Václava Klause, že jistou míru nesvobody už jsme si tak nějak odhlasovali a přijali. Pak jste nepřímo připustil, ale nechci vám to podsouvat, že tlak na vakcinaci je takový, že by skutečně mohl z některých lidí udělat občany ne tak moc veřejně použitelné. Ale zároveň cítím, že kdybych vás nutila o tom dále mluvit, tak se mi začnete kroutit.

Jiří Beran: Ne, určitě se nebudu žádným způsobem kroutit. Já to skutečně cítím jako určitou formu nesvobody, a především cítím neochotu jít do hloubky a podstaty problému, a stále lépe specifikovat a objasňovat ohroženou skupinu tak, abychom mohli opatření zaměřit cíleně a abychom s těmito osobami mohli pracovat. A tak se považuje za daleko jednodušší mít obecnou restrikci, která se dotkne všech osob, a zároveň umožní i nějaký efekt v ohrožené skupině. Ale to samozřejmě s tím, že to lidé přijímají. Oni to nepřijímají proto, že by tuto vládu milovali, že by milovali ministry zdravotnictví, ale především proto, že je tady cílem ochránit seniorskou populaci, a každý z nás v této seniorské populaci někoho má, a tak to cítí jako určitý závazek. Čili mě to svým způsobem implikuje něco, co se využívá pro citové vydírání, místo toho, aby se s touto ohroženou skupinou skutečně pracovalo.

Martina: Pane profesore, pojďte mi ještě trochu pomoci porozumět vakcínám, které se na nás už míchají. Dočetla jsem se, a vy jste to už trochu vysvětloval, že tentokrát se používají i přístupy, které se neuplatnily u dosavadních schválených vakcín, jako je využití syntetických nápodob viru VLP, za využití genetické sekvence RNA viru, protože je to rychlejší, a vakcína se dá vyrábět masově. Nelekáte se této premiéry vakcín, které fungují na tomto genetickém základě?

Jiří Beran: Myslím, že jste zmínila dvě rozdílné vakcíny. VLP je virus like particles, to jsou vakcíny, které jsou připravovány geneticky, to máte pravdu. Ale tak, že do určitého produkčního organismu vnesete genetickou informaci, která kóduje tvorbu bílkovinného, nebo glykoproteinového výběžku, a tento výběžek se potom jakoby sklidí čistý, a aplikuje se. Tento princip je používán běžně v očkovací látce proti žloutence typu B, a také ve vakcínách proti karcinomu děložního čípku. Ale tyto vakcíny nefungují moc dobře samostatně, a je potřeba k nim přidávat takzvané adjuvantní prostředky, čili další prostředky k tomu, aby vytvořily žádoucí imunitní odpověď. Řekl bych, že tento typ očkovacích látek v sobě nenese žádnou genetickou informaci, je to prostě jenom cizorodá bílkovina, která se vnáší do organismu. A jediné, co nevíme, je, jak bude fungovat třeba k tomu nově vyvinutý adjuvantní systém. Ale princip…

Martina: Ten bývá často kritizován, že?

Jiří Beran: Ten bývá často kritizován, ať už jsou to adjuvantní prostředky první, nebo druhé generace. První generace, aluminiový oxid, nebo aluminium fosfát, který drží bílkovinu v místě, a drží tam tak dlouho, aby si pro tyto antigeny mohly přicházet buňky bílé krevní řady, a zobrazovat to organismu.

Geneticky modifikované vakcíny spočívají v tom, že do adenoviru přidáte informaci o tom, že by měl vytvářet S výstupky a že se nemá v organismu množit. Je to vlastně posel, který se dostane do nitra buňky, a vytvoří zdání toho, že uvnitř buňky je koronavirus.

Martina: Což bývá často dáváno do souvislosti s nárůstem autismu a s podobnými záležitostmi.

Jiří Beran: Myslím, že do souvislosti s autismem jsou dávány spíše živé očkovací látky proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a ty žádný adjuvantní prostředek neobsahují. Ale předpokládá se, nebo tyto teorie, se kterými samozřejmě nesouhlasím, říkají, že aplikace této vakcíny v určitém věku může vyvolat změnu vývoje určitých částí nervového systému v tom smyslu, že daný člověk potom svět vnímá jinak, a my ho zaškatulkujeme jako autistu.

A když už jsme se dostali k autistům, tak já bych řekl, že tam samozřejmě může být vliv imunitního systému. Ale protože jsem táta autisty, tak bych určitě mohl říct, že když jsem chodil na různá setkání do autistické školky, kam syn chodil, tak celá řada rodičů měla předpoklady pro to, že jsem na nich pozoroval nějaké prvky tohoto spektra. Jsou to lidé, stejně tak jako já, kteří neudrží oční kontakt, kteří milují modrou barvu, mají vyšší věk, a tak podobně. Já bych řekl, že autismus jako takový je multifaktoriální, a imunitní systém k tomu může nějakým způsobem přispět. Ale těchto faktorů je celá řada.

A teď se tedy vrátíme zpátky k vakcínám proti covidu. Ty, které jsou nejdále, jsou trošičku jiné, a já jsem říkal, že napodobují infekční proces uvnitř buňky. Jedna varianta je taková, že to jsou takzvané vektorové vakcíny, kdy je použit virus, který nám nic nedělá, je to adenovirus, tedy virus běžného nachlazení. Čili my se po něm cítíme mírně nachlazeni, a v něm se upravila genetická informace tak, že je schopen produkovat výběžky podobné koronaviru, a zároveň se tam dává informace o tom, aby se dále nemnožil. Tedy tento virus se dostane do buňky, a předá informaci tiskárnám pana Průši, které začnou tisknout malé částice, a zobrazovat je na povrchu buňky. A taková buňka najednou vypadá, že tam není adenovirus, ale že je tam koronavirus, tedy imunitní odpověď je velmi silná proti koronaviru.

Druhý přístup je messengerovou RNA. A tady bych chtěl říci, že když se použije vektorová vakcína, tak ona přenáší informaci do tiskárny pana Průši pomocí takzvané messengerové RNA, čili posílá software, a tímto softwarem je messengerová RNA. A druhý princip očkovacích látek spočívá v tom, že se do buňky rovnou vsune tato genetická informace, tento software, který ovládá ribozomy tiskárny pana Průši, aby něco dělaly. Tím, že jsou uvnitř, a vytvářejí zdání infekce už od nitra buňky, tak jsou podobné klasickým vakcínám, a určitě vytváří mohutnou imunitní odpověď, která bude odpovídat imunitní odpovědi živých oslabených očkovacích látek.

Martina: Děkuji za vakcinologický rychlokurz, je nám ho všem třeba, mně rovněž. Chtěla jsem se zeptat, které z těchto vakcín fungují na genetickém základě. Vy jste vysvětloval, jak to mění genetickou informaci, ale které se k nám třeba…

Jiří Beran: Obě, které jsem zmínil, jsou geneticky modifikované tím, že adenovirus má svou genetickou informaci, a vy mu ji zmodifikujete v tom, že mu přidáte informaci o tom, že by měl vytvářet S výstupky, a ještě druhou část genetické informace, aby se dál v organismu nemnožil. Čili toto je genetická modifikace tohoto viru. A on ji vezme, přepíše ji do softwaru a pošle do tiskáren pana Průši a řekne: „Začněte tisknout tyto výběžky.“ Je to vlastně posel, který se dostane do nitra buňky, a vytvoří zdání toho, že uvnitř buňky je koronavirus.

U vakcín proti covidu-19 by neměla vznikat autoimunitní cytokinová bouře

Martina: A nemůže se stát to, proč byla nebezpečná španělská chřipka, která napadala mladé, kteří měli velmi silnou imunitní odpověď? Takže když to řeknu laicky, nastartovala imunitní systém tak, že se nevypnul, takže organismus začal požírat sám sebe. Nemůže dojít k tomuto, že vzniknou glomerulonefritidy, protože imunitní odpověď bude tak silná, že už ji nebudeme umět vypnout?

Jiří Beran: Myslím, že u španělské chřipky šlo především o to, že mladí lidé, na rozdíl od těch, kteří byli po nich, neměli s tímto virem, který u nich způsobil primární zápal plic, vůbec žádnou zkušenost. To dělá i koronavirus. Čili primární virový zápal plic, který je významný tím, že najednou máte velké množství viru v plicích, a jak jsme si říkali, toto velké množství viru tlačí v imunitním systému na obrovskou tvorbu protilátek. A imunitní systém to samozřejmě někdy může přestřelit a vytvořit něco, čemu se dneska moderně říká cytokinová bouře. Ale já si spíše myslím, že v roce 1918, 1919 šlo spíše o to, že tehdy ani nebyli schopni pořádně diagnostikovat, že se jedná o primární virový zápal plic, nebyli schopni zjistit, jestli je to nějaká bakterie, nebo ne. Byli možná schopni poslechem zjistit, že to je zápal plic, a stupeň péče byl úplně minimální, žádná intenzivní péče neexistovala. Čili dá se předpokládat, že kdyby tito lidé žili v současné době, tak by s největší pravděpodobností byl průběh velmi významně minimalizován tím, že by jim byla poskytnuta intenzivní péče.

Martina: A moje laická úvaha o spuštění autoimunitní reakce, která třeba nebude vypnutelná, je úplně mimo?

Jiří Beran: Myslím, že to je jedna z věcí, která se neustále studuje, a to především u očkovacích látek, protože nikdy nevíte, jestli antigeny, které jsou ve viru, nebo v bakterii, nemají nějakou obdobu v lidském těle. A to proto, že autoimunitní systém je po vakcinaci spouštěn jedině v tu chvíli, jestliže ve vakcíně vytvořený antigen je podobný s nějakým antigenem v těle, takže když si vytváříte imunitní odpověď proti viru, tak ji zároveň vytváříte i proti vlastnímu organismu. To bylo známo třeba u vakcíny proti lymské borelióze, která se aplikovala ve Spojených státech, a u lidí s určitou genetickou modifikací docházelo k tomu, že se vytvářely protilátky proti synovii velkých kloubů. Ale bylo to jenom u pár lidí, kteří byli nějakým způsobem geneticky modifikováni. To samozřejmě vedlo k tomu, že ve finále byla tato vakcína stažena z trhu.

Tedy mapování koronaviru bylo dávno dokončeno, a zatím se nezdá, že by některé z jeho antigenů, a součástí antigenů, menších části, kterým se říká epitopy, byly podobny něčemu v lidském organismu. To znamená, že by k tomu nemělo s největší pravděpodobností dojít u adenovirů, které jsou používány jako vektor, který přivede informaci k tiskárnám pana Průši. Ten je znám, a ví se, že není podoben ničemu v lidském organismu, protože člověk se s ním setkává každý podzim. V tomto smyslu jsem relativní optimista, že by neměla existovat žádná větší shoda mezi antigeny koronaviru, jeho výběžků, které jsou potřeba, a některými antigeny, které nosíme ve svém těle.

Ruské a čínské vakcíny jsou založeny na stejném principu, jako vakcína od AstraZeneca

Martina: Já vám tady v této části kladu otázky, které jsem vlastně vytáhla z internetu a které mi chodí jako nejrůznější zaručené zprávy, dobré rady, špatné rady. Ale je to věc, která mezi lidmi opravdu velmi žije, a nemáme na to odpověď. I kvůli tomu se šíří velká spousta informací a nejistot. Například mi také přišlo, že když už se něčím očkovat, tak raději čínskou, nebo ruskou vakcínou, které jsou vyrobeny přirozeně, tak, jak bylo u vakcín zvykem. Nejsou to produkty genetického inženýrství. Je tato informace pravdivá? Je to tak? Sputniky jsou na jakém základě?

Jiří Beran: Sputnik je stejná vakcína, jako vyrábí společnost AstraZeneca, to znamená, že je to vektorová vakcína založená na adenoviru. U Sputniku je rozdíl v tom, že se jako první dávka používá běžně dostupný adenovirus, se kterým se lidský organismus setkává, a jako druhá dávka pak adenovirus, který je vzácnější. Čili tyto dvě dávky jsou rozdílné ve vektoru. A důvod, proč to tak činí, je, že se řada výzkumníků obává toho, že když tam aplikujete vektor, tak tím, že člověk prodělává adenovirové infekce opakovaně, má nějaký stupeň ochrany, a dokonce i protilátky, takže by se mohlo stát, že byste tohoto posla, než by dospěl do buňky, s největší pravděpodobností zničila, takže by efektivita očkovací látky nebyla tak dobrá. Čili píchnete do organismu adenovirus, a vy proti němu máte protilátky, ale vy potřebujete, aby tento adenovirus přinesl informaci o koronaviru do buňky. A s tím pracovali v Rusku. To znamená, že první dávku nechali v běžném adenoviru, a druhou dali do jiného adenoviru, který je vzácnější, a tím pádem mají jistotu, že nemůže být v lidském organismu neutralizován. A v tom se liší od vakcíny AstraZeneca. Čínské vakcíny jsou také založeny na adenoviru, a jsou velmi podobné tomu, co vyrábí společnost AstraZeneca.

Martina: Pane profesore, četla jsem, že v Británii zjistili, že testovaná vakcína, hrozně složitý název ChAdOx1 nCoV-19 nezabránila v testech očkovaným makakům, aby se nenakazili, nakazili se úplně všichni. Jen ti, kteří byli očkováni, měli lehčí průběh. Ale nakažliví byli makakové všichni. Jde nám tedy u vakcíny o to, abychom zamezili těžkému průběhu, nebo by bylo žádoucí, abychom nebyli nakažliví? Nebo abychom se nenakazili?

Jiří Beran: Myslím, že nám jde především o to, aby se zabránilo těžkému průběhu v rizikové skupině. A jak říkám již delší dobu, je úplně jedno, jestli se virus šíří mezi dětmi, nebo mladými zdravými lidmi, ať si chodí do Techtle Mechtle, ale ať v žádném případě nechodí na dlouhé diskuse k dědečkovi a babičce, bez jakékoliv ochrany. Čili z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli člověk potom virus nějakým způsobem vylučuje.

A zase, to je zvířecí model, a my si nemůžeme představit, že když je člověk očkován, a najednou je nějakým způsobem infikován, tak se mu virus dostane do nosohltanu. A pokud dochází k nějaké reakci, tak s největší pravděpodobností nedojde k tomu, že by se virus vylučoval, není tam žádný zásobník volného viru, který bychom vydechovali směrem ven. Osobně jsem pro to, aby byla použita jakákoliv vakcína, která zamezí těžkému průběhu onemocnění u rizikové skupiny obyvatel.

Stát, který má zájem na imunizaci, přebírá všechny důsledky případných komplikací, nebo nežádoucích účinků v případě vzniku po aplikaci očkovací látky

Martina: Dočetla jsem se, že stát, který přebírá vakcíny, musí prý s dodávající firmou podepsat smlouvu, že firma nijak neručí za případné následky očkování svou vakcínou. Je to tak? A je to běžná dohoda?

Jiří Beran: Musím říct, že nevím, protože jsem u těchto dohod nebyl, nejsem. Ale pravdou je, že stát, který má zájem na imunizaci, a to je všude ve světě, a souvisí to především s pediatrickou imunizací, přebírá všechny důsledky případných komplikací, nebo nežádoucích účinků v případě vzniku po očkovací látce. Tedy stát přebírá zodpovědnost, a tím říká: „Já této vakcíně věřím, a proto za ni beru zodpovědnost.“

Martina: Brazilský prezident jednak nedoporučuje svým občanům očkování, a pokud ano, tak budou muset podepsat revers, že na sebe berou plnou zodpovědnost za vakcínu.

Jiří Beran: Znovu bych chtěl říct, že já osobně si myslím, že u mladých, hezkých, zdravých a bohatých lidí je lepší onemocnění prodělat.

Koronakrize nás posunuje stále dál směrem ke ztrátě svobody

Martina: Necháte očkovat svoji rodinu?

Jiří Beran: Ne, my jsme všichni onemocnění prodělali.

Martina: Pane profesore, když se podíváte na to, co se děje, když se podíváte, jakým způsobem reaguje vláda, lidé. Když se podíváte na to, jak jsme se všichni podvolili, jak už nám nevadí, když někdo křičí: „Běžte doprava,“ a když tam běžíme, tak křičí: „Kam to jdete, máte jít doleva,“ a my mlčky a ochotně strpíme, že nás někdo vede, běžíme zase doleva. Myslíte si, že tato koronavirová krize nás nebezpečně posunula k hrozbě ztráty svobody, k omezení?

Jiří Beran: Určitě nás tam posunula, určitě nás tímto směrem posunuje pořád dál. A je obrovská škoda, že nejsme ochotni o některých věcech diskutovat a že se těmto věcem přímo podřizujeme. Epidemie jako taková má skutečně dalekosáhlý dopad, ale myslím, že dneska už je to téměř minimální zdravotní problém. Ale je to určitě velký mediální problém, a v každém případě je to do budoucna velký filozofický problém, protože je to o tom, jestli se podvolíme něčemu, o čem neexistují, řekněme, zásadnější důkazy, nebo jestli se tomu nepodvolíme. A z mého pohledu lékaře, který se tím zabývá, myslím, že skutečně pořád existuje šance, abychom se nemuseli podvolovat velkým restrikcím, pokud bychom prováděli intenzivní a cílená protiepidemická opatření. To by vedlo k tomu, že by byl chod společnosti omezen jenom minimálně, a lidé by si byli vědomi, že jim nikdo nesahá na svobody.

Když už máme restrikce, tak se zároveň zaměřme na ty, kteří umírají, což dosud neděláme. A pokud se ukáže, že je to efektivní, můžeme restrikce uvolňovat.

Martina: Jenomže to, co říkáte, musí proběhnout zeshora. Jak zpíval Ivo Jahelka, že se schody nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru. A v tomto případě to platí stoprocentně. Ale lze odolat tomu, že mám občany pod zámkem, a oni jsou mi ještě vděční? Rozumíte mi, protože co mohu udělat já, když řeknu: „Starejme se o ohroženou skupinu, a mě nechte volně dýchat a chovat se přirozeně zodpovědně, s preventivními opatřeními.“ Já to přeci nemohu zařídit.

Jiří Beran: Já to také nemohu zařídit. Jediné, co mohu, je, že mohu dát k dispozici své znalosti a schopnosti pro diskusi s lidmi, kteří jsou ochotni to vyslechnout a kteří budou ochotni nastavit správná opatření.

Martina: Tak ale v tom případě zezdola může přijít jenom občanská neposlušnost, která může být dvojsečná, protože potom, kdyby byl problém opravdu vážný, tak lidé už neuvěří.

Jiří Beran: Myslím, jak jsem říkal, že v tuto chvíli je lepší to, co navrhuji. Máme tady restrikce, dobře, ponechme restrikce, ale zároveň s těmito restrikcemi se zaměřme na ty, kteří umírají, což dosud neděláme. A pokud se ukáže, že je to efektivní, tak můžeme postupně restrikce uvolňovat. Vrátím se zpátky k tomu, co jsem říkal o dálnici. Můžeme začít budovat most v době, kdy dálnici úplně vypneme, a postupně může provoz obnovovat. A třeba zjistíme, že most je dostatečný. Nebo že není dostatečný, a budeme muset dálnici znovu vypnout. Ale bez toho, že to uděláme, si nijak nepomůžeme, a budeme pořád pokračovat v těchto restrikcích proti celé společnosti.

Martina: Budeme v restrikcích proti celé společnosti pokračovat. Pane profesore, velmi dobře si vzpomínám, že v létě 2019 byly plné noviny viru Zika, byla to velká kauza, sledovalo se, že už jsou dva ve Francii, jeden případ ve Španělsku, už se to z Latinské Ameriky přesouvá na starý kontinent. Byla to velká panika, nikam nejezděte, do Španělska ani do Řecka už nejezděte. A loni a letos jsem o viru Zika neslyšela ani jedinkrát. Snad možná, kdybych prošla všechny noviny, tak nenajdu jedinou zmínku o viru Zika. A tak si říkám, jestli všechny ti komáři s prominutím pochcípali, nebo se vyléčili, nebo se musíme smířit s tím, že do budoucna už vždycky bude nad námi viset nějaký strašák, protože jsme potom poslušnější.

Jiří Beran: Určitě je to věc, která vždy souvisí s tím, co nám předstírají média a co nám dávají jako krmi. S virem Zika to nebyl až tak zásadní problém, ale byl to problém, který byl velmi dobře medializován. A stejně tak dobře je medializován tento problém, a problém tohoto viru. A samozřejmě tím, že médií existuje obrovské množství, takže chybí skuteční odborníci, a ti, co se považují za odborníky, přicházejí do médií a vytvářejí strach, vytváří to, co je asi potřeba. A já bych neřekl, že za tím stojí až tolik politiky, řekl bych, že za tím stojí tvrdý business, a to, aby lidé sledovali reklamy, a promítali si ty, nebo ony videa, a měli to proložené 3 nebo 4 reklamami.

Martina: A byli pořád trochu vyděšeni.

Jiří Beran: A byli pořád trochu vyděšeni – a pořád klikali a klikali.

Martina: Takže se můžeme spolehnout na to, že když to nebude covid, bude to jiný vir, nebo jiná bakterie, ale už to bude s nějakým virem na věčné časy.

Jiří Beran: Musíme se připravit na to, že bychom si měli od těchto informací dát oddych, nepoužívat tolik mobily a počítače, a raději chodili do přírody a zkusili trochu používat selský rozum.

Martina: Pane profesore, moc vám děkuji za průvod vakcinací, který nás všechny teď tolik zajímá. Díky moc.

Jiří Beran: Moc děkuji za pozvání, bylo to velmi pěkné a příjemné, děkuji.

Martina: Také děkuji.