Nemusíme cvičit pod tlakem a honit rekordy, důležitější je vnímat tělo – a naučit se dýchat
Milí posluchači Rádia Universum, každý z nás zažil a zná bolest. Zdá se být nejznámější. Platón, Aristoteles, Hippokrates, ti všichni vynaložili obrovské úsilí zjistit, proč se obvykle ukazuje vždy to obvyklé jako neobvyklé. Co je zdánlivě známé, nás konfrontuje s tím, co je neznámé. Nevědomost nám přináší špatnou péči o naši bolest, a samozřejmě fake news nám přináší obrovský nedostatek kvalitních informací od odborníků, kteří by se k tomu měli opravdu vyjádřit. Dnes si budeme povídat o bolesti, tématu, které všichni dobře znáte.
Jak žít bez bolesti? Rodíme se a umíráme v bolesti. Je to ale nutné? Na toto téma si budeme povídat s doktorem Tomášem Rychnovským, špičkovým fyzioterapeutem, lékařem, pořadatelem online kurzů a v poslední době i festivalu „Žít bez bolesti“.
Helena Neumannová: Tak, já na začátek bych zvolila úplně klasické téma. Jak doporučujte reagovat na bolest, jako signál akutního stavu, akutního problému. Tedy na první dobrou.
Tomáš Rychnovský: Tak, rozdíl bude v tom, když si zlomím nohu, tak tam určitě půjdu za někým, kdo mi tu noho zrentgenuje, srovná, zafixuje a tak dále. A určitě to bude jiné, když ta záda pobolívají rok, a potom najednou se mi rozbolí úplně. Že už se třeba nepostavím. Tak rozdíl je trošku v tom, že na ty záda, které mě rozbolí po roce, samozřejmě potřebuji nějakého specialistu, ale je otázka, jestli ty záda léčit obstřikem, lékem, ultrazvukem, rázovou vlnou, cvičením nebo psychoterapií. To je otázka. A je tam důležité, aby ten terapeut byl natolik znalý, že i když tam bude třeba ta psychická složka, tak třeba v té první fázi ji nezvolí, protože řeší tu bolest a zároveň k tomu dá nějakou radu, jestli je tam dobrý cvik, tak ho dá. Jestli je tam dobré to, aby ten člověk necvičil, tak ho nedá. Řekne, mějte nohy na kanapi a ležte na zemi, a řekne, no ale to dělám já. No ale je tam příměs třeba té psychiky a když toto nějakým způsobem dořešíme, tak by bylo fajn v tomto přístupu pokračovat.
Napětí a stres v těle zůstávají i přes veškerou snahu o správné cvičení, pokud se nezabýváme tím, co nás skutečně trápí
Helena Neumannová: Vy jste mi úplně nahrál na smeč, protože vy jste jeden z mála fyzioterapeutů, který jde po té příčině. To znamená, že léčíte celostní cestou funkční medicíny. Vy jste osobně prodělal emocionální změnu ve svém životě, trauma. Veřejně jste dokázal otevřít život lidem, aby věděli, že víte, o čem mluvíte, když k vám přijde klient, který skutečně prožívá něco velmi, velmi trýznivého. Byl právě tento okamžik, kdy říkáte, že jste přišel o všechno tím momentem, kdy jste vzal psychosomatické příčiny jako jedny z těch důležitějších při bolesti?
Tomáš Rychnovský: Ono to bylo, ten můj vstup do psychosomatiky byl v roce 2007. Úplně to časově nekoreluje s tím, co jste zmínila, protože mně se vlastně uzrálo nebo spojilo něco, že jsem si řekl: Já už takhle fungovat nechci a nechci takhle fungovat ani s pacienty, protože na některých pacientech jsem vnímal, že ačkoliv se snažím a dělám všechno, co to zdravotnictví jako takové mě naučilo, abych ty záda léčil, spravoval blokády, naučil ty lidi cvičit a tak dále, tak jsem najednou vnímal, že stejně v těch lidech napětí v tom těle je, a vlastně ne všichni se dle učebnice hojí a ta bolest v nich je dál. A z toho důvodu jsem si řekl, no ale ty jsi sám také měl psychické obtíže stran jako nějaké izolace, stran nějakého napětí, stran nějakého stresu, který jsem vnímal v dětství, protože jsem ze čtyř dětí, a prostě naši byli dost vytížení v práci, a i tou péčí o nás, jako děti. A samozřejmě, že nemohli všem dát všechno, jak se říká, a já z tohoto důvodu vnímal, že jsem se do sebe zavřel. Nebyl prostor to říkat a komunikovat a tak dále, a proto se mi objevovaly bolesti hlavy a břicha. Základní škola, střední škola, i vlastně i na výšce, část. Tak jsem si řekl: No a ty víš, že, protože jsem sportoval, ty víš, že ty svaly nějakým způsobem jsi trénoval, ale ne vždycky jsi je cítil, že zapojené jsou. A také víš, že když jsi v tom stresu byl, tak na břiše, na hrudníku, na zádech máš najednou některé ty body, co tě naučili ve škole, citlivější, než když v tom stresu nejsi. Na tomto základě jsem si řekl: Aha, takže ty se těch lidí musíš ptát na ten životní příběh stejně, jako se ptáš sebe, co v tobě je špatného, a na tomto základě se ptát na tu část tělesnou, zdravotní, tu standardní, co známe. A když si toto spojím, tak najednou v tom nálezu nebo v té terapii jsem daleko cílenější, a i když ten člověk nedokáže mně pojmenovat, co ho jako otravuje, trápí, tak já, když si ho vyšetřím tělesně, svalové napětí, blokády, kam dýchá, nedýchá, tak z tohoto nálezu já se jich ptám na psychiku.
Helena Neumannová: Aha, takže vy nejprve uděláte klasickou školskou medicínu, odbudete řemeslo, jak se říká, ale hned potom jdete po té příčině a skutečně hovoříte s tím člověkem.
Tomáš Rychnovský: Přesně tak. Když je to tam nutné, tak ano, a dám třeba příklad. Přišla ke mně jedna dáma, manažerka, s tím, že ji bolí na pravém kyčli. Nad kyčlí na pánvi. Běhala a říkala: No, mně ten běh nevadí, mně spíš vadí, když jsem v kanceláři a vstávám. Mám tam tu bolest. Byl tam nějaký nález v těch spazmech, páteř, stehno, hrudník, něco nefungovalo, ale jako furt si říkáte: Dobrý, tak nějaké svaly tam nefungují, ale že by to dělalo tohle, to se mi nezdá. A říkal jsem jí, že tam cítím tu příměs toho, že ona jako žena něco v životě postrádá nebo s něčím bojuje. A dostali jsme se k tomu, že ona nevědomky samozřejmě utíká od pocitu osamocení a pocitu, že je na druhé koleji, protože takhle vyrůstala v dětství se sourozenci a rodiči, kteří také toho času úplně moc neměli. Takže stejně, jako mně se nebo v nás všech v podstatě, v jejím dětství si ta hlava vzala za své, že když něco nebo, že když někdo s ní není, nehraje si s ní, nekomunikuje, tak ona je ta, která sama je druhé kolo u vozu a není důležitá.
V našem těle se ukládají pocity osamění a nepochopení, které se později mohou projevit jako fyzická bolest
Helena Neumannová: A poutá pozornost tou bolestí. Já jsme se chtěla hned zeptat, jak je to vlastně s bolestí u dětí, protože vy jste sám řekl: Jdou do školy, bolí je bříško, čeká je nějaký test, případně zatěžkávací zkouška, bolí je hlava. Souvisí to opět tedy s těmi pochody v těle? Ono to je i o těch neurotransmiterech, kdy si ta duše má povědět s myslí, s tím tělem. A jsme zase u celostní péče, kterou vy fantasticky děláte. Je to tedy o tom, že i to dítě to prožije tímto způsobem, a pak z toho může být chronická bolest?
Tomáš Rychnovský: Jasně. Ty děti to jasně dávají najevo. Ty jejich obtíže, ať už to jsou ekzémy, bolesti břicha a tak dále, s trávením další část, velká část obtíží, tak to tam samozřejmě je hned, ale u ní to bylo tak, že ona byla furt v pohodě. A dnes v těch 46 se ptá, jak to, že já dneska tu bolest mám, když jsem 40 let byla v pohodě? A já jsem říkal: No, my toho dlouho vydržíme dost v tom životě, a pak ten pohár se naplní až po ten kraj, takže je tam hrozně důležité, a to ona má výborně, že ona je ochotná a schopná mluvit o tom, co jí v životě chybí, i když to vlastně v první fázi moc nemůže najít, protože ona říká: No, ale mně také vadí to, že moje kamarádka mě, ačkoli bych já ráda a dávám jí to najevo, tak mně vadí, že ona tu naši schůzku domluví a přijde tam, a zdá se mi, že ona mě jako teď trošku odstrčila. A já jsem se jí ptal. No a co to pro vás znamená, že…? Přesně jsme se dostali k tomu, že se cítí naprosto stejně, jako to dítě, se kterým si nechtějí hrát sourozenci, a ona mi dneska říkala: Ony mně tam hned nabíhají vizualizace. Já se tam fakt vidím na tom stromě, jak jsem tam sama a říkám si: Co já mám jako dělat, když ten brácha je starší, ten se mnou vůbec nechtěl nic mít, a ségra, ta měla svoje nějaké zájmy. A najednou vnímáte, že vnitřní přesvědčení, že je sama, že je druhé kolo u vozu, tak že je velice spojené s nějakou bolestí té naší podstaty nebo duše nebo jak to, a ona se naučila od ní utíkat sportem.
Helena Neumannová: Zajímavé. A vy teď hovoříte o klientovi, který je ochoten jít zpátky k tomu továrnímu nastavení, naslouchá vám, je ochoten se sebou pracovat. Jak ale naložíte s klientem, takzvanou obětí? Nechce cvičit, nechce nic slyšet, dejte mi tabletku. Samozřejmě víme, že takovému člověku je také pomoci, je to velká dřina. Odmítáte takové klienty, anebo jste ochoten s nimi pracovat? Samozřejmě tak, aby tedy nedocházelo k závislosti na lécích, ale postupně si je dostat tam, kam potřebujete. Tedy být tím tvůrcem zdraví.
Tomáš Rychnovský: Takových klientů, kteří fakt moc nechtějí, nemám.
Helena Neumannová: Výborně. To vám upřímně závidím.
Tomáš Rychnovský: Ale byli takoví. A byla to pro mě velká škola v seberozvoji. Já si musel v sobě řešit, proč to takhle je, jestli to dělám správně a jestli ne a tak dále, ale když oni nechtějí mluvit, tak já jim to stejně řeknu, a pak se vlastně uvidí, co s tím budu dělat. Já jim řeknu, když byste do toho chtěli jít, tak doporučuji toto na psychiku, ale na tělo rozhodně cvik A, B, C byste dělat měl. No a teď se buďto dohodneme, jak dál na nějakou schůzku, anebo to rozhodnutí nechám na nich, anebo si řekneme, že tedy už ne, ale tam v tom já jsem svobodný, že cítím, že by to celé nemělo smysl někoho někam nutit, takže si tak musím trošku otipovat vlastně, jak s tím člověkem dál komunikovat, aby i on cítil, že může v pohodě jít dál tím, co já mu říkám se tím jako netrápit.
Helena Neumannová: Čili neodmítáte je, ale pak asi následuje i nějaká spolupráce, možná i s psychiatrem, psychologem, dalšími odborníky, naturopatem, aby se mu skutečně pomohlo ve všech směrech nebo… Řekněte?
Tomáš Rychnovský: Ta cesta je samozřejmě možná. Nechávám to na nich, kam se potom vydají, a stalo se mi i naopak, že lidi přišli od psychologů s tím, že jim to nepomohlo, a přišli s tím, že tu bolest mají. A já říkám, no ale to je z toho důvodu, že to a to. No, ale to já jsem už řešil. Já to řeším 5 let na psychoterapii. No, a já říkám, no ale vy ten strach máte furt. No, to mám.
I dlouhodobá psychoterapie nemusí přinést úlevu od bolesti, pokud se nezaměříme na skutečné příčiny našich strachů
Helena Neumannová: To je ten příběh. To stejně tak chodí k nám k naturopatům. Čím to je, mi řekněte, Tomáši? Je to o tom, že ti kolegové skutečně nemají čas, že jich je nedostatek a nemohou se tomu klientovi věnovat tak, jak by bylo potřeba v psychoterapii, psychologii i psychiatrii? Nebo si myslíte, že ta doba je natolik, řekněme crazy, a že se to vlastně nedá zvládnout klasickým Jungem, Freudem a těmi tabulkovými, protože ona psychiatrie a psychologie, já jsme dělala rozhovor s profesorem Vernym, a on říká, to je jedna z nejostudnějších věd, protože se vůbec neposouvá. Jak to vidíte vy?
Tomáš Rychnovský: To je, jak to řekne člověk od fochu. Mě teď napadla jedna věc. Když bych já chtěl následovat nějakou školu ve fyzioterapii a být zaškatulkovaný do těch standardních kolejí, tak bych také mohl. Já bych nemusel dělat nějaké experimenty a jít někam dál za hranice. Ale to si myslím, že je stejné u té psychologie, že ten, kdo nechce, tak tam prostě nejde a naučí se nějakou techniku, která mu více či méně funguje a vlastně ho to nezajímá. Má furt narváno, a tak si tam jako povídá nebo prostě tak jako s pacienty zachází. Mě to neláká, a vždycky jsem tak chtěl, abych s tím, co dneska dokážu, tak abych dával tu komplexnost v tom přístupu, kdy tu bolest léčíme.
Helena Neumannová: Pojďme teď k fyzioterapii, jako vědě, směru, který se vyvíjí úplně stejně hekticky a rychle, jako všechny ostatní. Konec konců, prožíváme revoluci v medicíně ve 21. století. Pojďte mi, prosím, říct, co vy třeba objevujete ve fyzioterapii v posledních dvou letech jako absolutní zázrak nebo důležitou složku vaší práce. Je to třeba dech a práce s dechem?
Tomáš Rychnovský: No tak samozřejmě pro někoho by to zázrak být mohl. Pro mě už úplně ne, protože to vnímám jako standardní součástí péče o sebe, takže samozřejmě dech, zapojení bránice a svalové spolupráce je zásadní věc, která se školí, vyučuje. Ale to neznamená, že vždycky to má úspěch, protože tam velice záleží na tom nejenom to, že se naučím cvik A, ale i to, jestli jsem schopen cítit, že ho dělám správně, anebo se mi stává dost často, že ten cvik byl správně dělán, ale scházel tam ten dech.
Helena Neumannová: Ano, to jsem se vás chtěla zeptat. Je tedy možné, že cvičím, ale nemám žádné výsledky, protože špatně dýchám?
Tomáš Rychnovský: Přesně tak.
Helena Neumannová: Tak a teď mi řekněte. Wim Hof, nebo Rosťa Václavek, pro vás?
Tomáš Rychnovský: No tak, …
Helena Neumannová: Já vím, ale prosím, buďte otevřený. My jsme tady velmi otevření. Rosťa tady byl. Řekl, že Wim Hoff v žádném případě. Čeká nás Monika Šrenkelová, která spolupracuje s docentem Měšťákem stejně jako vy, dýchá jinak, nedýchá do břicha, vy ano, a přesto máte oba skvělé výsledky. Nebojte se, prosím. Řekněte, jak to vidíte vy a jak pracujete vy.
Tomáš Rychnovský: Já nejsem člověk, který by něco upřednostňoval jenom z nějakého…, že je teď něco in nebo není. Takže chápu, že má jisté výsledky Wim Hoff. Chápu, že má nějaké výsledky Václavek, chápu ale i to, že někomu nejsou schopní pomoci tímto přístupem, a také chápu to, že pro někoho studená voda v jeho rozpoložení není vhodná. A teď jde o to, jestli já z toho dělám paušální doporučení, anebo si řekneme ano, otužování je fajn, ale proč ho vlastně chcete dělat? To si chcete dokázat, že na to máte, nebo je tam ten důvod, že chcete být nachystaný na zimu a tak dále?
Helena Neumannová: Posílit imunitu.
Tomáš Rychnovský: Takže třeba já v těchto dvou směrech nehledám nic extra, protože se snažím dívat se na principy třeba i té přírody nebo třeba i toho těla, a také vím, že nemusím z toho, jak to tělo funguje, dělat žádné halo nebo cirkus nebo něco takového. Na druhou stranu je mi vyčítáno, že nejsem potom dostatečně marketingově…
Helena Neumannová: Atraktivní.
Tomáš Rychnovský: Ano.
Správný přístup k dýchání musí být vždy individuální, protože každý člověk potřebuje najít svou vlastní cestu ke zdravému pohybu a životnímu stylu
Helena Neumannová: Ano, chápu. Čili vy jdete opravdu individuálně k tomu člověku, k tomu klientovi prostě, u někoho vidíte, že ho naučíte dýchat tak, jak je potřeba pro něj. U jiného se soustředíte na jiné elementy a teprve v následné péči použijete dech, nebo jak si to mám představit?
Tomáš Rychnovský: Ten dech je vlastně základ pro všechno. Ten dech já zmíním u všech pacientů, co mám i když jim jde správně, tak já říkám, dech vám jde správně, dýcháte si sem, a to je super. Když samozřejmě nejde, tak má to svoje důvody, takže tam děláme individuálněji, ale vždycky ten dech zmíním, že to je alfa omega toho základního principu léčby.
Helena Neumannová: Tak a teď další elementy zdraví. Je to pohyb. Sportem ku trvalé invaliditě. Vy jste sportovec. Jste vysoký člověk, jako já. Víte, co to je nosit tuhle kostru vysokou. Jaký způsobem jste schopen pomoci chronickým bolestem právě u sportovců, přestože víme, že sport je nesmírně důležitý v životě, tak má samozřejmě své stinné stránky. Hovoříte o tom otevřeně a případně i nabízíte změnu sportu v nějakém věku, při nějakém omezení? Rozumíte, kam mířím? Jak s tím naložit, s tím sportem ve svém životě, aby ta bolest nebyla chronická?
Tomáš Rychnovský: Asi základním elementem je to, že já musím trošku to tělo vnímat a musím se rozhodnout, jestli když běhám denně 8 kilometrů, jestli to je moc nebo málo a dělám si takové resumé za ten rok, co jsem za bolesti cítil a tak dále. Samozřejmě, když člověk neví, které svaly mají být zapojené, tak může zase dlouho vydržet, ale stejně ho ta bolest nemine. Takže takový ten všeobecný princip přiměřenosti ve všem je super vnímat, že to stačí. Že když dneska těch 8 kilometrů nemám, tak se nemusí zbořit svět. A když si myslím, že se ten svět zboří, tak je tam ta psychika. Takže pak je dobré se bavit právě o tom motivu. Proč vy si myslíte, že ten běh nebo cvičení je dobré dělat třikrát denně 20 minut nebo…?
Helena Neumannová: Honíte rekordy.
Tomáš Rychnovský: A právě i z toho důvodu říkám potom kontroverzně: Samozřejmě sdělení, že se u nás cvičí moc a samozřejmě cvičí se i špatně. Takže u někoho bych, protože člověk nebo pacient často dostane doporučení „cvičte dost,“ a on z toho má ten úkol, který musí splnit, a když ho nesplní, tak má na sobě tlak. Čili on je neustále v tlaku. V práci, ve vztahu, s dětmi, k sobě, a ještě v tom cvičení. A to nemá cenu žít v neustálém tlaku, že já musím splňovat další úkol. To tady máme i bez cvičení. Já vždycky zkouším u toho člověka najít cestu, jak ho dostat z toho tlaku a z toho vibrování nahoře. Spěchám, mám toho moc, nestíhám, rozčilují mě atd. Dostat ho dolů.
Helena Neumannová: Uzemnit ho.
Tomáš Rychnovský: A co je tedy to špatně, že vás dneska naštvali? Co je špatně na tom, že dneska nestíháte jít si zaběhat? Co si myslíte o sobě, když běhat dneska nestihnete? A najednou ten člověk se zastaví a říká: No jo, vlastně, počkejte. No, ale ta jejich mysl, když ten tlak má v sobě, tak právě si to musí popravdě říct. No jo, já si myslím, že když dneska běhat nepůjdu, tak nesplním ten úkol. A to znamená, že…
Helena Neumannová: Už se trestám, už se nemám ráda a už jdu dolů duševně a už jsme tam, kde jsme nechtěli být.
Tomáš Rychnovský: Přesně.
I při zdánlivě zdravém životním stylu se můžeme cítit pod neustálým tlakem, protože si klademe přehnané nároky na cvičení a výkon
Helena Neumannová: Naprosto chápu. Velice zajímavý pohled. Tak a pojďme k té duši. Jak fyzioterapeut radí lidem pracovat se svojí duší? Určitě jste slyšel tisíckrát, když přijdou od toho psychologa, psychiatra. No jo, oni mi říkají, měj se rád, ale jak se to dělá? Toto je moje oblíbené téma. Čili, jak to stavíte vy, Tomáši? Co radíte?
Tomáš Rychnovský: Je tu samozřejmě nějaká cesta, kterou jdu i já, a velice mě to baví, vnímat ty nuance a kolik věcí nám zabránilo se mít rádi a vždycky je dobré, abych já tímto byl ochoten říct popravdě, jaký vztah mám k sobě, když třeba dneska nestihnu to běhání, nebo když něco neudělám ve vztahu s partnerem nebo když něco špatně řeknu. No tak jak se vlastně já na sebe dívám? Jasně, mohl jsem někoho urazit nebo ne. Ale byl jsem já s tím v pohodě, co se stalo a jak jsem se zachoval nebo co jsem řekl? A když ne, tak si je hrozně důležité říci: No jo, já si takhle, když si tohle řeknu, třeba řeknu svůj názor na věc. Ten názor se někomu nelíbí a já můžu cítit, že jsem to třeba řekl špatně. Že jsem viník toho, že z toho byl smutný. A to neznamená to, že já s ním nesoucítím a nedám mu pro pochopení náruč, ale důležité je právě to, že to moje nějaké vnitřní přesvědčení mně říká, že když já říkám svůj názor, tak to je špatně. A je velmi důležité, abych já si toto uvědomoval, vnímal ten důvod, proč to tam ve mně vůbec je. Nejčastěji z toho dětství, kdy si ten názor na sebe děláme silně. A když toto já jsem ochoten si přiznat, tak to je začátek toho, že ta cesta může započít a započíná se v pravdě k sobě.
Helena Neumannová: Čili možná, jestli to mohu shrnout, vy doporučujete večer si tak trošku zmapovat ten den, co jsme udělala a že to vlastně není vůbec špatně, že jsem řekla svůj názor nahlas, stála jsem si za tím, byť jsem možná kolegyni malinko ublížila, ale bylo to vlastně nechtěně. Chápu to správně nebo…?
Tomáš Rychnovský: Nechtěně to asi bylo, když nejsme úplně násilníci, ale důležité je, no jo, ale já jsem z toho v pohodě nebyl, že jsem jí to řekl.
Helena Neumannová: Aha, dobře. Takže i si projít tím pocitem. Není mi dobře z toho, že jsem to řekl…
Tomáš Rychnovský: …ale cítím se…
Helena Neumannová: Ano, cítím se vinen. Takže už se nemám rád, a teď ale jak z toho ven tedy druhý den? Pojďte i pomoct.
Tomáš Rychnovský: Ještě se vrátíme k tomu, co jste říkala. Doporučuji si sednout za ten den, večer někde, když jste o samotě. Když se toto naučíte, je super to dělat hned.
Helena Neumannová: Aha. Takže péče o duše hned po aktu. Zastavit se.
Tomáš Rychnovský: Hned v tu chvíli, kdy já z něčeho nejsem v pohodě vnímat, čím to vlastně je. Naučit se nacházet ten důvod ve mně. Neříkat, Helena je špatná, protože se špatně ptá a já jsem z toho nervózní. Říct, ne, ne, ne, ne, ne. Já jsem nervózní, protože si připadám, když tady něco říkám, že bych to říkat neměl, třeba. Že nejsem profesor, že nejsem z támhleté školy nebo z jiné, a to je hrozně důležité, aby člověk tento vnitřní vztah k sobě vnímal stále. A teď je tam důležité to, že to není ten úkol. To není ten tlak. To je jenom, že vnímám, že teče voda, nemusím vůbec posunovat tu vodu nebo jí tak pomáhat, ale jenom vnímám, co se ve mně děje. Dívám se na tu hladinu a říkám: Hele, teď si fakt připadám, že nejsi dost dobrý. Třeba.
Helena Neumannová: Úplně mi nahráváte. To je Anička Hogenová. Napij se ze svého pramene. Podívej se, kam kráčíš a jak kráčíš. Jdeš si za tím svým a jsi to ty, nebo žiješ život někoho jiného? Krásné. Kolik takových fyzioterapeutů má na toto čas, Tomáši?
Tomáš Rychnovský: Já myslím, že nejí tu zkušenost, hlavně. Oni vlastně vůbec neví, co to znamená. Myslím si, že k tomuto je velmi zásadní zkušenost to v sobě mít a říct si to. Vždyť i já jsem byl v háji. Nebo jsem z něčeho… A vím, jak to je těžké to měnit, vnímat, a proto já nikdy neřeknu, bolí vás záda ze stresu. Já řeknu, a co ten stres znamená? Co to je? Jak se to stalo? Jak vy to vnímáte? Čím vám to ubližuje nebo vadí být spokojenější? A tam se dostanete do toho jádra, a to jádro, když nepoznáte na sobě, tak to znáte jenom z knihy, což není úplné. Takže i z toho důvodu já denně, i když jsem šel k vám, tak jsem si probíral hlavu, co já mám v sobě za přesvědčení, které mně bránily dneska se ve všem v pohodě cítit. Využít ten čas, když jsem v té…
Při vnímání lásky a laskavosti k sobě samým je důležité uvědomit si, že jsou přítomné stejně jako střídání dne a noci
Helena Neumannová: Šel jste tou procházkou a mohl jste se tomu věnovat sám v sobě. Vy jste obklopen velice zajímavými lidmi už jenom tím, že děláte ten festival „Žít bez bolesti“. V podstatě se pohybujeme mezi stejnými lidmi, čili fascinují vás stejné hodnoty, jako mě. Můžu se zeptat? Jak vy třeba vnímáte vliv kvantové fyziky, viz Honza Rak, právě na to prožití bolesti a vůbec péči o duši, protože oni se k tomu velmi často vyjadřují teď kvantoví fyzici, co naše duše znamená, že to opravdu není Andělíčku, můj strážníčku, jít do kostela, ale že se bavíme o chemických procesech jeden vesmír, jeden celek. Jak dalece se to propisuje do fyzioterapie? Do vůbec našeho těla? Do naší kostry, svalů, pojiv, vaziv? Pomozte mi. Jak to vnímáte?
Tomáš Rychnovský: Jak se na to dívám já: Pro mě rozhovor s Honzou Rakem byl asi nejnáročnější z toho důvodu, že jsem vlastně vůbec nevěděl, jak ho mám uchopit. Takže jsem se díval na to, co vlastně to, co on říká, znamená, a ačkoliv jsem z fyziky maturoval, tak nakonec úspěšně, dobře.
Helena Neumannová: Gratuluji. V českém školském systému.
Tomáš Rychnovský: Ale vlastně jsem si říkal: Co vlastně on by mohl říct k tomu našemu tématu a myslím si, že je velice dobré vnímat, že když já jsem v nějakém stresu, tak moje hlava dělá z mého příběhu nějakou tragédii.
Helena Neumannová: To je zajímavé.
Tomáš Rychnovský: A já ji samozřejmě můžu dát žít. Já si můžu říkat, že to je fakt náročné, těžké.
Helena Neumannová: Oběť. Ano, chudinka malá.
Tomáš Rychnovský: To můžu. A pak můžu jít výš o jednu úroveň a říct si: Ty brďo, počkej, tak ty tady žiješ takových těch 80 let a co je to na té časové ose od 0 až do…? Co to vlastně je ten tvůj příběh v tom celém? A pak jdu ještě výš a říkám si…
Helena Neumannová: To už jsme u epigenetiky…
Tomáš Rychnovský: To už jsme ještě úplně jinde, a když se bavíme, já se sebou nebo s pacienty o lásce, která samozřejmě má velice hojivý nebo to je ten přístup k sobě, že ten laskavý přístup k sobě…
Helena Neumannová: I v tom vesmíru dělá divy a zázraky.
Tomáš Rychnovský: Používám to z toho důvodu, aby si lidé uvědomili, že oni se můžou spolehnout na lásku, protože láska tady je, ať je den či noc, tak ona tady je furt.
Helena Neumannová: Přítomná.
Tomáš Rychnovský: Takže já potom si říkám, sám sobě si říkám: Hele, a to bych se fakt jako mohl mít radši kdykoliv, jo?
Helena Neumannová: To je hezké zamyšlení. To je zajímavý pohled.
Tomáš Rychnovský: Takže to kvantum nebo tu hmotu nebo ty částice používám k tomu, abych ukázal, že my to nevnímáme, to pole nějaké lásky, nebo prostě že nevnímáme částice jako fyzikální.
Helena Neumannová: Ty molekuly emocí.
Tomáš Rychnovský: Spoustu z nich nevnímáme. Ale když si představím, že bych se mohl mít furt rád, tak samozřejmě, že to je často nepředstavitelné, ale když si tam dám to, a ta láska tady nebo ten přístup k sobě laskavější bych mohl mít stejně, jako když je den a noc se střídá.
Na cestě k sebelásce můžeme milovat sami sebe i ve chvílích, kdy děláme chyby nebo se cítíme nejistí, jen nás to nikdo nenaučil
Helena Neumannová: Vy jste řekl nepředstavitelné. Je to nepředstavitelné a já věřím, že Honza Rak i Anna Hogenová by s námi teď nesouhlasili. Že by nám řekli, ale to právě není pravda. I když zrovna uděláš blbost nebo se někde úplně znemožníš. Jak říkal Werich: Pojďme se historicky znemožnit, tak se můžeš mít rád, jenom nás to nikdo neučí.
Tomáš Rychnovský: Přesně, ale právě to, že spousta lidí v té bolesti a v té oběti jsou jen důsledkem toho, že já fakt nevím, jak se mám mít rád.
Helena Neumannová: Ano. Vždyť já s vámi naprosto souhlasím. To jsou dennodenní dopisy vám i mně.
Tomáš Rychnovský: Ano, a i ta Anička říká v nějakém rozhovoru: Když bych ztratila tyto lidi, tak fakt nevím, jak bych to ustála. Jako smrt, téma život-smrt, tohleto a támhleto. Jakože dobré, ale když to přijde, tak ta ztráta, co to jako znamená, také není vždycky lehká. Čili mně se líbí, že ona to řekne. Samozřejmě ona má krásný projev a spousta slov umí oslovit a také spoustu slov nevíme, co znamenají.
Helena Neumannová: Ano, používá definice, kterým běžný člověk, smrtelník nerozumí.
Tomáš Rychnovský: Tak, ale mně se líbí to, jak se dívá za horizont a říká: No, a za tím horizontem jste, tak na to, co máte dnes, vy spoléháte na něco jiného – a tam si myslím, že ty kvanta nebo ty částice nebo ten přesah je hrozně důležitý vnímat, a já ho v tom reálu vnímám tak, že právě skenuji co nejčastěji tu mysl abych já byl laskavý k sobě a neměl v sobě dlouho něco negativního, protože vím, že to mně vůbec neprospěje. Ale také jsem dlouho byl v tom režimu, že jsem věděl, že tam něco nehraje. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat a když jsem to věděl, tak jsem si řekl: No, tak já už to vlastně vím. Ale vnitřně jsem to necítil. Takže ten posun dál a dál se musí dělat neustále.
Helena Neumannová: Přátelé. Jsme v Laskavé sobotě a slyšíme to tady. Láska hory nejenom přenáší, ale láska je výstup z bolesti. Vlastně odloučení se od bolesti. Zbavení se bolesti. To se mi strašně líbí. Máme krásné téma. Pojďme ho ještě trošku rozvinout, jestli dovolíte, Tomáši. Pojďme teď k laskavosti a lásce u paliativní péče, před smrtí.
Tomáš Rychnovský: Ještě jestli můžu do toho skočit. Vy jste to řekla před tím hezky a já bych to ještě doplnil, že já přes tu bolest se velmi často můžu k lásce dostat.
Helena Neumannová: To je krásné. Ano, to se děje.
Tomáš Rychnovský: Akorát se mi zdá, že ne.
Helena Neumannová: Ano, nevnímám to. Neumím to nacítit, ale zase přijde ten okamžik.
Tomáš Rychnovský: Zase je mi ubližováno. Takže i tohle jsem chtěl doplnit. Vlastně i já, když pacienti mají v sobě něco negativního, tak já jsem v tom s nimi a snažím se, aby v tom si tu mysl otevřeli, aby říkali, co jim je nepříjemné, co nechtějí slyšet o sobě, ty negativní představy o sobě. A když se toto stane, tak to napětí nebo ta bolest jde rychle pryč, akorát já musím být schopen se ptát, musím být schopen na toho člověka zareagovat a on musí být schopen se trošičku spojovat s tím nitrem, ale to ne každý umí. Ale toto je nádherný mechanismus, jak z člověka napětí, nejistotu, strachy odstraňovat. Ale pojďme tedy zpátky.
Helena Neumannová: Jestli mohu k té paliativní péči. Nebojte, já se nedám. Pojďme tam. Možná se shodneme, nevím, jak se na to díváte vy. Velice mě zajímá váš názor, že tam ta chemická pilulka a ta chemická péče asi patří, aby ten člověk odcházel bez bolesti, když už není, nebo my máme pocit, že už není jiné cesty. Ony možná i jsou, ale ne každý je umí přijmout. To tady teď od toho nejsme. Jak se díváte tam na tu přítomnost lásky a laskavosti? Může i ta milovaná bytost, ti blízcí, ti milovaní nebo nejbližší, ta rodina odnést tu bolest právě přítomností u toho umírajícího? Ať je to dítě, dospělí, senior. Řekněte mi.
Tomáš Rychnovský: Dobře víte, že ano.
Helena Neumannová: Ale já to chci slyšet od vás a váš odborný pohled.
Tomáš Rychnovský: Nádherné je fakt to, co jste řekla, že jen ta přítomnost s někým může dělat strašně moc. A vlastně nemusím tam dělat moc věcí. Nemusím tam vymýšlet něco extra, ale jsem s tím člověkem a s tím, co jeho zajímá a můžeme si říkat o sobě, a to vnímám i já, když tu možnost mám, tak jenom bytí v tom, co já prožívám, co chci říct, co chci poslouchat, tak mě může velice obohatit právě třeba v tom zklidnění, trpělivosti v tom, jak najít zase takovou tu zem. Takže rozhodně ano a ten kontakt, dotek, přítomnost je prostě zásadní. I pro mě. To je…
Helena Neumannová: Přiznávám, že i pro mě. Je to nesmírně důležité a zase má to obrovskou sílu. Pojďme k poslednímu elementu. Jakou roli ve vaší profesi hraje stravování? Jak se díváte na dnešní obezitu dětí, která samozřejmě nevede jenom k bolesti toho pohybového aparátu, ale pochopitelně k dalším neduhům. Ať je to vysoký tlak, vysoký cholesterol a následně samozřejmě mnohem závažnější onemocnění, nemluvě o autoimunitních onemocněních. Prosím, otevřete to téma z vašeho úhlu pohledu a co doporučujete?
Tomáš Rychnovský: Tak strava a obezita, samozřejmě vliv rodičů, jak se tady na to téma dívají, jak doma dokážou nastavit ten režim, aby to dítě vnímalo, že nutellu si dát můžu, ale asi ne třeba 4x za týden. Anebo prostě to má nějaké hranice, takže to je jedna věc. Druhá věc, která se týká té váhy, samozřejmě i pohybu a toho, co nás v dětství bavilo, běhat venku, tak dneska je ta doba úplně jiná. A tam bez rodičů, kteří to dělají s dětmi, nebo bez těch kamarádů to nejde. To dítě dnes samo ven nejde a můžete se stavět na hlavu. Jsou to výjimky. Nebo je jich strašně málo.
Helena Neumannová: Takže já zase jen pomohu. Sociální vazby určitě doporučujete, sporty kolektivní možná, aby ty děti měly partu.
Tomáš Rychnovský: Rozhodně, a pak přístup dospělých v té partě.
Helena Neumannová: Být tím vzorem, myslíte?
Tomáš Rychnovský: Ten vzor je jedna věc a druhá věc je, že já musím trošičku být i ten učitel, který chce, aby ty děti to bavilo. Což také ne vždycky plně je. A když se toto spojí, tak najednou tam ta harmonie v tom režimu škola, domov, sport nebo nějaký další zájem tam je, a ta, si myslím, že je ten základ toho.
Helena Neumannová: Být vzorem i v tom duchu, že přilítnu domů, musím udělat večeři, připravit svačiny na druhý den, ještě mě čeká 20 e-mailů a samozřejmě zrovna mě bolí hlava. Vezmu si růžovou pilulku, ale pozor, oba to vidí. Obě děti to vidí. Co se děje následně? Jaké vzorce si přináším do života?
Tomáš Rychnovský: Tak samozřejmě, že to tak jako říká těm dětem, jak si ten dospělý s tím poradí, nebo jak s i s tím v tu chvíli dokáže poradit. K těm lékům: Já bych řekl toto tak, že já si ten lék v pohodě můžu vzít, akorát je prostě rozdíl, jestli jednou za rok antibiotika anebo je mám …
Helena Neumannová: Každý den.
Tomáš Rychnovský: Přesně tak. Takže i tohleto je nějaká ta věc míry, a co mě napadlo teď k tomu, co říkáte. Já vlastně můžu každou situaci použít k tomu, abych si já uvědomoval, kdo jsem. Takže když přicházím domů a bolí mě hlava, tak ta nebolí kvůli dětem.
Helena Neumannová: To samozřejmě, že ne.
Tomáš Rychnovský: Takže já jsem ten den strávil tak, že mě z toho ta hlava rozbolela.
Místo hledání viníků v druhých je lepší zaměřit se na to, proč některé situace mají takovou moc nás rozhodit
Helena Neumannová: Ale promiňte, Tomáši, to vám musím vstoupit do diskuse. Ale bolí mě ze šéfa. A nemůžu hned změnit povolání nebo profesi nebo tedy svoji pozici. Čili, co mám dělat?
Tomáš Rychnovský: Musíte se ptát, proč ten šéf má takovou sílu, že vás dostane do té role.
Helena Neumannová: To je pravda.
Tomáš Rychnovský: A najednou zase nehledám viníka, šéf je blb…
Helena Neumannová: Ale já jsem blb, že si to nechám líbit.
Tomáš Rychnovský: Anebo to řeknu: Co to tady zase je, člověče, že jsem z toho takový přejetý? A teď to pozoruji a řeknu si: Ty tam cítíš nějaký tlak. Tíhu. Ty cítíš, že nesplňuješ jeho očekávání, aha? Takže se na sebe díváš jak? A najednou máte cestu si říct: No jo, člověče. Já si myslím, že fakt nejsem dobrý zaměstnanec. Já si myslím, že bych mohl být lepší. Já nejsem dost dobrý. No a máte základ, v čem jsme všichni vychovaní.
Helena Neumannová: Vy nám aplikujete Čtyři dohody do toho. To je hezké. To se mi líbí, protože nám nedovolíte zrcadlit tomu člověku to vlastní neštěstí, že jak říkal Václav Havel: „My za vaše posrané životy nemůžeme.“ Teď úplně nám napovídáte. Ono to opravdu všechno začíná v té duši.
Tomáš Rychnovský: Právě že. Mně se hrozně moc líbí si vždycky uvědomit a říct to i pacientům. Říct jim, ale naše hlava rozhodla o tom, že se takhle cítíme.
Helena Neumannová: A i přinesla tu bolest v konečné fázi.
Tomáš Rychnovský: A přinesla ve finále tu bolest.
Helena Neumannová: Ten alarm. Udělej něco jinak.
Tomáš Rychnovský: Když já se vlastně nad tím zamýšlím, tak si říkám: No jo, tak pro mě je výhodnější opravdu skenovat tu hlavu a když jsem v práci a něco mně vadí, tak si hned nacházím ty důvody. Samozřejmě, že jsou k tomu techniky, a já je nejdřív musím dělat o samotě a v tichu. To je jasné. S tím se musí naučit více či méně dolovat z té hlavy. Ale potom, když se to naučíte, tak najednou víte, že ty důvody, proč nejste v pohodě, jsou v podstatě furt stejné, protože vychází z toho, jak se vy na sebe díváte. Vždycky. Takže v tu chvíli tu cestu k sobě máte strašně lehkou. Někomu to zabere rok. Někomu měsíc. Někomu deset let. To je jedno. Ale najednou vy jste ten, kdo se může všech těch věcí zbavovat po cestě z práce domů. To je geniální.
Helena Neumannová: Tu domácí péči, zaměřujete se na to, aby lidé nejenom cvičili, ale aby třeba když by to byla desátá pilulka v týdnu, zvolili aromaterapii nebo jsme fenomenální lázeňství, moje téma, udělali si Kneippův chodník a pak vetřeli ten kvalitní biodynamický esenciální olej a ulevili nervovým vláknům? Nebo se ještě u nás nenosí tyto metody? Jak to je ve fyzioterapii tady?
Tomáš Rychnovský: Všechno, co je příjemné, je dovoleno, samozřejmě.
Helena Neumannová: Takže radíte jim jít k tomu jádru.
Tomáš Rychnovský: Já jim to úplně neradím, ale když někam přijdu, a tam to hezky voní, tak to je super. A také, když dáte pohled B, tak znám spoustu lidí, kteří si to navoní a mají tam ten čaj, ale v sobě v pohodě nejsou.
Helena Neumannová: Samozřejmě, tak to je jasné. To pořád máme těch pět elementů zdraví. A stále se točíme v tomto kruhu.
Tomáš Rychnovský: Ano, takže já si potom říkám, potřebuji já k tomu, abych byl v sobě lepší tu vůni? Potřebuji to já?
Helena Neumannová: Teď jsem to myslela při té bolesti. Když je ta možnost si jít k aromaterapii nebo k bylině nebo i k té hydroterapii. Vždyť udělat si lavor s horkou vodou a dát si třeba koupelovou sůl nebo olej, to je zázrak kolikrát a může to ulevit od bolesti i migrény. Takže…
Tomáš Rychnovský: Není to úplně směr, kterým já ty lidi zainstruovávám.
V životě máme spoustu vlastních příběhů a zkušeností, které nás učí více než knihy, pokud jim dokážeme naslouchat
Helena Neumannová: Tak možná bychom měli začít spolupracovat. Když vás tak poslouchám. Dobře. Poradíte nám, Tomáši, na závěr nějaké publikace, knihy nebo i autora, který vám otevírá oči v oblasti fyzioterapie, který by nám pomohl? Já doufám, že zmíníte i svou knihu. Který by nám pomohl. Vyloženě vám nahrávám, aby nám pomohly ty publikace k tomu, jak si pomoci, když zrovna se nemůžeme rychle objednat k vám nebo k jinému fyzioterapeutovi, protože hovoříme k celém republice samozřejmě. Poradíte nám něco takového, co vás za poslední dobu anebo i v posledních pěti letech oslovilo natolik, že víte, že vám to strašně dalo? A co můžeme najít případně ve vaší knize?
Tomáš Rychnovský: Že bych doporučil nějakou knihu cíleně, to asi ne, protože vidím, že z každé knihy si člověk může něco vzít a zbytek vlastně nemusí být vůbec důležitý. My jsme v naší knize „Každá bolest má svou příčinu“ chtěli naznačit, jak příběhy v těle jsou spojeny s tou myslí nebo s tou duší, s podstatou člověka a říct také proč, že tam má ten důvod, silný důvod výchova, a také co s tím. No a toto, co jsme tam psal já za sebe, je takový výsledek té spousty let, kdy čtete jak ty knížky, které musíte mít k tomu studiu, tak i v té čínské medicíně nebo v indické medicíně a plus psychoterapie, psychologie. Takže teď se to spojuje a plus samozřejmě ta moje zkušenost, jako na sobě. Takže, že bych řekl úplně jednu knihu, to asi ne, a také víc jsem se naučil listovat v hlavě než v knihách někoho jiného, protože já těch příběhů mám strašně moc a potom vlastně si říkám: „A proč já tady budu číst knížku, co si někdo napsal?“ Protože já chci mít čas na sebe a chci si právě řešit, proč já něco vnímám nějak a tak dále. A sem tam nechci řešit také nic a chci jenom si užívat toho, že třeba děti mě uvedou do toho stavu, že právě nemusím nic a že můžu dělat věci, které s nikým jiným dělat nemůžu, že můžu jinak komunikovat, že se můžu něco naučit, a tak dále. Takže já jako že bych úplně byl knihomol teď, to nejsem, ale na základce a na střední škole, i na výšce jsem četl hodně, ale právě z těchto důvodů teď vlastně mě to ani… Není to pro mě náplní volného času, protože ho mám tak strašně málo, že to tam dávat nechci, ale jistě kniha nějaká by byla určitě fajn, ale nevnímám to teď, jakože to v tom mém režimu toho života chci, aby to mělo místo, protože já mám s manželkou pět dětí dohromady a mám spoustu práce a mám svoje projekty, které chci dělat, takže toho času na knihu moc není. A když ten čas už je, tak to už jsem zmínil. Chci být se sebou a chci být s někým, kdo mi je blízko.
Helena Neumannová: Krásné. Tomáši, já vám mockrát děkuji za váš čas. Bylo to nádherné, protože jsme se dotkli překrásných témat, a bolest je skutečně něco, co nás provází, bohužel každého z nás, v našem životě velmi často. Ať je to ta duševní bolest anebo ta fyzická. Já to uzavřu takovým malým, řekněme, závěrem, kdy musela jsem si to napsat, protože fenomenolog Heidegger, znáte že, takže to jsou náročné věci. Nicméně on v moderní filozofii obnovil jednu důležitou věc, a to otázku po bytí, a zároveň řekl, že filozofie se přestala zabývat bolestí. A on to považoval za naprosto špatné, negativní přínos pro společnost, a znovu obnovil tu základní otázku. Odkud přichází a jak s ní naložit? Je to něco, co řešíme denně, a my doufáme, že právě pan doktor Tomáš Rychnovský vám přinesl alespoň část odpovědí na vaše otázky. Krásnou Laskavou sobotu, přátelé. Krásnou Laskavou sobotu všem posluchačům Rádia Universum.
Všechny příspěvky s Tomáš Rychnovský
Pri prečítaní nadpisu som sa potešil . Ťažké témy skončili. Z témy vyplýva, že PROBLÉMY sa vytratili :
Nehrozí stav BEZ PLYNU
Nehrozí elektrika za 20 Kč za kWh
Nehrozí 3 WW (rozumej jadrová svetová….)
Nehrozí jedlo na prídel
Ťažké témy skončili. Bude radosť, mier a život bez bolesti.
Radujme sa, veselme sa….