Zpět

Když tyto informace slyšíme, tak se můžeme bát, nebo se zlobit. Můžeme je dokonce zlostně popírat a označovat všechny, kdo je šíří, rozličnými nálepkami. Ale jinak s tím nesvedeme vůbec nic. I když něco přece. Můžeme být předvídaví, používat rozum a připravovat se na to, že svět, jak jej dnes známe, se může změnit v něco, co se nám vůbec nebude líbit. A namísto ztrácení energie hádkami s lidmi se můžeme spojit s těmi, kteří jsou předvídaví, a připravovat se společně, což je ze všeho nejlepší. A můžeme být opatrní. Zejména ve svých soudech, protože nejhůře asi dopadnou ti, kteří jsou dnes nejpevněji přesvědčeni o své neomylnosti. Navíc můžeme čas od času zvolit politiky, u nichž vidíme alespoň náznaky předvídavosti. Toto vše je tématem této části rozhovoru.

Martina: Pane generále, říkáte: „Měli bychom být opatrní.“ Asi se shodneme na tom, že základním stavebním kamenem opatrnosti je být informován. Být fakticky informován o skutečném stavu věcí. Myslíte, že k světu, který je, jak říkáte, krutým místem k žití, média napomáhají svým způsobem informování?

Andor Šándor: Někdy mě až zaráží, jak je mediální prostor často jednostranný, jak už přestává dávat možnost zaznít jiným názorům. Obzvlášť pokud to jsou veřejnoprávní prostředky, které si platíme, kde by vyváženost měla být přítomna mnohem víc. Nerozumím principům vysílání, ale nemyslím, že by často média informovala správně. A když se podíváte, co se v mediální oblasti děje ve Spojených státech, tak je to prostě šílené. BBC už dávno není tím, co jsme považovali za ikonu nezávislé a objektivní žurnalistiky. A do toho internet. Lidé se mě často ptají, jak si mají vůbec vybrat, jak tomu mají rozumět, co mají číst. Já čtu denně Právo a nestydím se za to, protože jeho zpravodajství je asi nejlepší, které máme. Čtu Mladou frontu, Daily Telegraph, Kali Times, protože u nás se nedozvíte o takových „drobných“ zemích jako je Indie a podobně. Kdyby tam nejel premiér na návštěvu, tak se o nich ani nemluví. Věřím, že dnes musí být lidé velmi zmatení z toho, co se píše. A do toho všechno to, jak se u nás říká, „hoax“ a „fake news“ a tak podobně. Je to velmi těžké. Osobně nemám žádný stoprocentní názor, jak se v tom vyznat. Přiznám, že pro spoustu lidí to musí být hrozně složité.

Martina: Teď se hodně mluví o svobodě slova na jedné straně – a na druhé o zákazech, restrikcích, přísnějších zákonech a cenzuře. Ovšem samozřejmě slovo cenzura se nepoužívá. Používáme přijatelnější výrazy, třeba jak jste zde řekl: „boj proti fake news“. Za to se momentálně schová leccos. Co na tento boj o svobodu slova říká bezpečnostní expert? Ptám se z toho úhlu pohledu, zda ponechat svobodu slova s tím, že se zkrátka v jejím rámci občas dostávají mezi lidi i informace, které jsou vysloveně zkreslené nebo hloupé, anebo trvat na tom, že světlo světa musí spatřit jenom řádně prověřené zprávy? Respektive jak říkají v některých médiích: „My musíme vysílat jenom pravdu.“ A člověk se může ptát: „Kdo ale zjistí, co je pravda?“ Takže otázka zní, abych to jednoznačně zjednodušila, a pojďme to nazvat pravými jmény: cenzurovat, nebo necenzurovat?

Andor Šándor: Určitě ne. Myslím, že je správné, když se označí popírání holocaustu jako věc, která je nepřípustná, a nějaké věci, které by měly jít mimo rámec slušnosti, a řekněme věci, o kterých lze jenom velmi obtížně pochybovat. Těžko se můžeme spoléhat na to, že se lidé budou sami regulovat, že si tu nebudeme vytvářet protimuslimské psychózy, když zde žádné ohrožení ze strany muslimů českých není. Nemyslím si, že vykladačem Písma svatého by mělo být ministerstvo vnitra, nějaký odbor, který nám bude říkat, jak to je s pravdou. To si skutečně nemyslím.

Martina: Ale zjevně to tak je. Právě jste řekl, že ve veřejnoprávních prostředcích dostáváme poměrně jednostranný obraz světa kolem nás.

Andor Šándor: Mně by se líbilo, kdybychom měli takové politiky, kteří by vystupovali a v zásadě lidem říkali, co chtějí skutečně dělat, jak to chtějí dělat, jak se na danou záležitost dívají, jaký je jejich názor. Vím, že by to asi úplně nedostačovalo, ale jsem proti cenzuře. V každém případě. Vím, že spousta lidí si naběhne na cokoliv. Jednou jsem dal rozhovor pro Aeronet. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Jel jsem z Vídně, někdo mi zavolal a nějaký pán mi napsal: „Jak si dovolujete dávat rozhovor pro Aeronet?“ A já jsem si říkal: „Proboha, kde ten chlap vůbec bere odvahu mi něco takového říct?“ Já jsem ani nevěděl, že to je nějaký ruský fake news, nebo něco takového. Ale nakonec, když pro Aeronet řeknu nějakou svou pravdu, a oni to nějak nezcenzurovali, tak na tom nevidím nic špatného.

Myslím, že toto asi nemá žádné administrativní řešení nějakými zákazy, nebo něčím podobným. Vezměte si, jak se za bolševika cenzurovaly knížky – a stejně tady všechno bylo. Bylo to samozřejmě v podstatně menším množství, ale dnes při té obrovské záplavě informací… Za středověku se člověk za celý svůj život konfrontoval s takovým množstvím informací, s jakým se my dnes konfrontujeme za jeden den. Jaká je to obrovská disproporce. Nemyslím, že se s tím dá něco dělat.

Martina: Pane generále, když se podíváme, jak to funguje v praxi, tak se můžeme zastavit třeba u případu šéfa německé kontrarozvědky George Massena, který musel skončit ve funkci kvůli tomu, že svými výroky o situaci v Saské Kamenici narušil názorový monopol médií. To není má formulace, ale řekl to ještě dříve vyhozený ředitel německé rozvědky Gerhard Schindler. Co si o tomto myslíte?

Andor Šándor: Za prvé myslím, že by rozvědky neměly vstupovat do mediálního prostoru. Zákazníkem rozvědky a tajných služeb jsou politici. Jak jsem řekl, ti mají jednat podle vlastního uvážení, nikde není napsáno, že se tím musí řídit. Jakmile tyto služby vstoupí do mediálního prostoru, tak si nemyslím, že je to dobře. A to proto, že můžete možná řadu věcí poměrně jednoznačně označit, ale vždycky vám bude chybět důkazová část. Těžko můžete některé věci podložit důkazy, abyste neohrozili zdroje, ze kterých čerpáte. Prostě si nemyslím, že tajné služby mají být součástí mediální proudu. Ne.

Už dávno nevěřím tomu, že média jsou pojistkou demokracie. Moc má zájem na tom, aby média legalizovala nebo zakryla jejich špatná rozhodnutí.

Martina: Dobře, to je jedna věc. A teď druhá: fakta o situaci v Saské Kamenici a to, jakým způsobem se pravděpodobně německý veřejný prostor postaral o to, aby byl názor jednotný.

Andor Šándor: To vyplývá z toho, že si politici uvědomí, že udělali chybu, když byli otevření a říkali: „Syřané, vítejte, kdokoliv přijďte k nám. My si poradíme.“ A pak vidí, že tento problém je přerůstá. A média se ohnou a popisují to tak, jak chtějí politici. Nebo mají sami nějakou vlastní restrikci. A to je přece špatně. Už dávno nevěřím tomu, že média jsou pojistkou demokracie. Tak naivní nejsem. Ale že přestávají být objektivní, to mi vadí. Nevím, kam to půjde, jestli se po nějaké spirále nevrátíme tomu, co jsme tu už zažili. Přijde mi to tak, že moc má zájem na tom, aby média legalizovala nebo zakryla jejich špatná rozhodnutí.

Martina: Myslíte cenzuru ve jménu takzvané pravdy a dobra?

Andor Šándor: Přesně tak. Můžeme to nazvat jakkoli. Myslím, že to není dobře. Nakonec ti lidé, kteří tam jsou, vidí, jak to vlastně je. Myslím si, že případ v Kamenici byl velmi nešťastný. Ale takových případů bylo v Německu určitě víc. Obzvlášť v době, kdy do Mnichova přicházelo dvacet, třicet tisíc lidí denně, což v žádném případě nikdo nebyl schopen zvládnout tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost samotných Němců.

Martina: Tuto vizi jste, pane generále, už v určitých náznacích dnes několikrát řekl. Ale přesto se ještě chviličku pozdržím u podtitulu vaší knihy, kterou jste nazval: „Čeká nás pohroma?“ Pro ty, kdo nečetli – čeká nás pohroma?

Andor Šándor: Pokud zásadním způsobem nezměníme přístup k některým věcem, tak jsme odsouzeni se dostat do nějakého problému. Neříkám, že to bude příští rok. Snažím se uvažovat z dlouhodobějšího horizontu. Žádné evropské instituce v minulosti přece nepřežily kdovíjak dlouho. Kde je napsáno, že tu za 20 let bude Severoatlantická aliance? Kde je napsáno, že se integrační procesy v Evropské unii natolik nezadrhnou, nebo že nedojde k takovým změnám v hlavních zemích Evropské unie, že nebude narušena samotná podstata Evropské unie, kterou si nijak neidealizuji? Na druhou stranu je lepší být uvnitř než venku.

Měli bychom si uvědomit, jaká pro Čechy existuje alternativa. Budeme sedmnáctou spolkovou zemí Německa, nebo budeme pod vlivem Kremlu? Já nechci ani jedno, ani druhé. Už Bismarck říkal, že kdo ovládá střední Evropu, ovládá Evropu. My nejsme Norsko, které objevilo ropu. Norové říkají, že dvakrát v referendu zapomněli vstoupit do Evropské unie. Ale mají obrovské přebytky. My nejsme Švýcarsko, země, která je taková, jaká je. Jak se chcete srovnávat se zemí, jejíž vlastní obyvatelé v referendu odhlasují zvýšení daní? To jsou věci, které si lze těžko představit.

Všichni, kteří říkají, že bychom měli opustit tyto instituce, by nám měli říct, co jiného nám tedy nabízí, a co jiného nám zajistí bezpečnost. Nic netrvalo věčně, ani se Sovětským svazem na věčné časy. To není jenom bezpečnost z hlediska vojenského, obchodního a tak dále. Měli bychom přestat být „eurohujery“, nebo euroskeptiky – měli bychom být „europraktičtí“. Měli bychom bojovat o místo, hledat spojenectví se zeměmi, které mají stejný názor, abychom si své místo prostě vybojovali.

Donald Trump nedělá nic jiného, než že se snaží plnit sliby voličům. A nám to přijde, jako něco špatného.

Martina: Se kterými zeměmi máme stejný názor?

Andor Šándor: Musím říct, že premiéru Babišovi se třeba v otázce migrace docela dobře podařilo na chvíli resuscitovat jinak po mém soudu vyprázdněnou Visegrádskou čtyřku a že to byl asi dobrý počin. Je evidentní, že se tam Babiš vyzná a že to má nějaký smysl. Ale je to o hledání. Tak to prostě je.

Martina: Hledání. Pokud si vzpomínám, tak když tady byl na návštěvě maďarský představitel Orbán, tak s ním nikdo neudělal rozhovor. Žádná média, tuším jen televize Barrandov.

Andor Šándor: To o něčem vypovídá.

Martina: Takhle se asi nehledá, že?

Andor Šándor: Ne. Ale vypovídá to o tom, že Orbán dostal nálepku, že je to nacionalista, člověk, který cosi rozvrací. Kdyby Trump nebyl prezidentem největší a nejsilnější země na světě, tak by asi mohl mít stejný problém. Jsou to lidé, kteří byli zvoleni na nějakém programu a hovoří o problémech tak, jak je vidí. Snaží se plnit sliby voličům. A to neříkám, že schvaluji všechno, co dělají. Ale Donald Trump nedělá nic jiného, než se snaží plnit sliby voličům – a nám to přijde, jako že to je špatně. Ale to, co jste zmínila, je flagrantní ukázkou té dnešní takzvané „nezávislé a objektivní“ žurnalistiky. O tom není pochyb.

Martina: Nevím, proč mě v té souvislosti napadá, že je potřeba se nějak starat sám o sebe. Vy jste mimo jiné napsal knihu „Jak přežít teroristický útok“. Existuje nějaký soubor univerzálních rad, jak přežít? Nějaké penzum, které bychom si měli vytetovat do mozku?

Andor Šándor: Záleží na tom, kde se to stane.

Martina: Zůstaňme doma.

Andor Šándor: Já vím. Říkám toto: Nejdu nebezpečí vstříc, budu se chovat tak trochu opatrně, budu pozorovat své okolí, a když, nedej bůh, dojde k nějakému výbuchu, tak záleží, jak jsem daleko. Buď zalehnu, nebo uteču. Nebudu si určitě pořizovat žádná selfíčka a budu se snažit schovat za něčím, co je neprůstřelné. Dveře u domu určitě ničím takovým nejsou. Když se schovám za auto, tak tam, kde je motor. Skoro všechna auta mají motor vepředu. Když poletí tlaková vlna z výbuchu, tak nebudu zvedat hlavu, nebudu zvědavý. Vlna přejde tam a zpátky.

Dalo by se říct nebýt v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, ale asi se budu snažit vybírat místa, kam budu chodit a kdy tam budu chodit. Platí, že máme dvě možnosti: buď se zavřeme doma, nikam nevylezme. To bude život bez srandy. Nebo budeme žít tak, jak žijeme, ale budeme trochu víc opatrní. Budeme se rozhlížet a budeme se snažit dívat, jestli se něco okolo nás neděje. A určitě nebudeme přihlížet čemukoliv, co nevypadá úplně ideálně. Protože lidská zvědavost někdy stojí za ztrátami na životech, to si nezakrývejme.

Martina: Uvědomuji si, že tato otázka je příliš zobecňující, protože teroristický útok může mít, jak už jsme viděli, mnoho podob. Může to být Charlie Hebdo, ale také náklaďák, který se někde řítí. Vy ale popisujete další hrozby, o kterých zde v pořadu často mluvíme, ať už je to blackout, hrozby na cestách, nebezpečí na internetu. Zeptala bych se tedy jinak. Z jakého typu útoku máte vlastně největší strach jako člověk, který se v této branži dlouho pohyboval? Který byste dal na pomyslné škále nejvýš? Tím nechci být návodná.

Andor Šándor: Když se podíváme na Česko, tak je to zcela určitě nějaký pomatenec, který je ovlivněn buď internetem, nebo politiky, nebo je tím, co vidí v zahraničí, částečně radikalizován. Nebo člověk, kterému se stane nějaké bezpráví, ať jej tak vnímá jen on sám, nebo bylo skutečné, a rozhodne se, že vezme spravedlnost do svých rukou. Udělá to sám, s nikým to nekomunikuje, a udělá to způsobem, který je pro něj nejjednodušší. Umí-li řídit náklaďák, umí-li vyrobit nějakou jednoduchou výbušninu, tak to udělá.

Nevím, jestli jste směřovala na pana Baldu z Bakova nad Jizerou. Takto si skutečně nepředstavuji islámského teroristu. Pan Balda je člověk, který je značně pomatený. Nevím, proč bych nemohl kritizovat rozhodnutí soudu, jak říkal prezident Klaus, že soudci nejsou kategorií, nad jejichž prací bychom nemohli minimálně pozvednout jedno obočí. Ale označit pana Baldu za teroristu je přece pitomost. Pan Balda určitě spáchal trestný čin obecného ohrožení, ale jinak je to člověk pomatený – a řekl bych, že část jeho trestu by si klidně mohli odsedět ti politici, kteří zde otevřeně vzývají antimuslimské slogany.

Je zvláštní, že jedna politická strana v parlamentních volbách měla protiústavní slogan, který byl u veřejnosti jedním z nejpopulárnějších. A tento slogan zněl „Ne islámu“. Ústava zajišťuje svobodu vyznání a mezi tato islám patří. A snaha některých politiků se přes toto „vozidlo“ udržet u moci, nebo se dostat k moci a radikalizovat muslimy, které zde máme, kteří sice nejsou úplně bez problémů, ale nejsou radikální, tak to považuji za velmi škodlivé. Ničemu to neslouží, jedině tomu, že některý z nich se natolik zradikalizuje, že se prostě rozhodne a pomstí se nám. To myslím, že je chyba. My máme unikátní situaci v tom, že jich je tu skutečně málo. Asi dvacet tisíc a nežijí pohromadě. Když to srovnáte se šesti miliony ve Francii, kde vytváří „no-go zóny“, tak máme unikátní situaci.

Ale mám pocit, že někteří politici to prostě řežou tímto způsobem, a pak se najde jistý pan Balda, který se vydává za islamistu a kácí stromy. Nechci to zlehčovat, ale tohle přece není člověk, kterého bychom označili za člena Islámského státu.

Armáda jako stálá součást integrovaného záchranného systému nemůže být přístupná a dostupná pouze v pracovní době

Martina: Pane generále, pokud by za vámi přišli politici a řekli: „Chceme po vás analýzu. Soupis toho, co všechno musí naše společnost udělat, aby byla kvalitně připravena na krizové situace“. Říkáte, že štěstí přeje připraveným, a zde jste několikrát naznačil, že my opravdu připraveni nejsme. Řekněte mi, jaké důležité body, jaké reálné činy by tento soupis rad obsahoval?

Andor Šándor: Za prvé bych řekl, že to je relativně zásadnější posílení složek integrovaného záchranného systému. To znamená hasiči, záchranka a policisté. Neříkám, že jsou na tom špatně, ale pro Prahu je každý den ve službě 196 hasičů. Kdyby se něco stalo, že by třeba došlo k blackoutu, tak ve stanicích metra v osm hodin ráno je minimálně sto padesát tisíc lidí. A 196 hasičů by jim mělo pomáhat. Máme asi dvanáct set lidí na život zachraňujících v přístrojích a nikdo neví, kde jsou. A i kdyby věděli, kde jsou, tak jim všem hasiči nejsou schopni pomoct. To jsou věci, o kterých hovořím.

Byl jsem na konferenci na chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí – a tam jasně zaznělo: připravenost traumatologických plánů, rozvrhování traumatologického systému, třídění nemocných, prostor, kde by byli lidé zranění a podobně ukládáni. Je to všechno komplikované. To není ani tak věcí nemocnice, jsou tam i věci státu. Řízení integrovaného systému, krizového řízení a podobně. To si myslím, že je základ. Měli bychom si říct, že armáda jako stálá součást integrovaného záchranného systému nemůže být přístupná a dostupná pouze v pracovní době. Že by nějaká část, jak bylo dříve zvykem, byla připravena na pomoc a řešení vážných problémů, přírodní katastrofy a podobně.

S kolegou Šedivým jsme v roce 2014 vyzkoušeli v Praze blackout. A mohu říct, že výsledky byly opravdu velmi, velmi tristní, a že se všichni spoléhají na to, že jim někdo pomůže. Ale od 196 hasičů skutečně nemůžeme čekat zázraky, byť jsou to velmi dobře připravení chlapi a ženy, kteří opravdu dělají svoji práci skvěle. Mají sto deset tisíc zásahů ročně. Prostě to umí. Ale je jich jenom 196 ve službě, když mluvíme o Praze. Je potřeba si uvědomit, že máme nemocnice bez dostatečných zásob pro náhradní zdroje, aby fungovala elektřina. Otázkou je, zda by bylo vůbec možné na tyto náhradní zdroje napojit moderní vyšetřovací a diagnostickou techniku.

Možná to můžeme odlehčit na závěr tím, že je jedna složka nebo instituce v Praze, která fungovala velmi dobře i při přípravě na toto cvičení. Nebudu asi jmenovat pana ředitele, nevím, jestli tam ještě je, ale chodil na všechna jednání velmi dobře připraven. Touto institucí je Pražská pohřební služba. Pan ředitel pochopil, že v době takovéto katastrofy to bude pro velkou většinu problém, ale pro Pražskou pohřební službu to bude zřejmě velký byznys. Protože lidí, kteří mohou přijít o život, je poměrně hodně. Podobných věcí, které jsou nevyřešeny, od nouzového zásobování vodou a potravinami, kdy nejsme schopni vtáhnout soukromé subjekty do podpory státu, je mnoho. Máme zákon, který říká, co mají dělat soukromé a nejenom soukromé firmy ve prospěch státu v případě krize. Ale nejsme schopni je přinutit. Oni prostě neposlouchají a já je zde nebudu jmenovat, aby mě nežalovaly.

Martina: Víme, komu patří voda, že?

Andor Šándor: A víme, komu patří i jiné velké řetězce, které se ani neobtěžovaly reagovat na dopisy primátora. To je to, že stát není schopen vymoct, aby tyto subjekty, byť soukromé, v případě krize, která je jasně definována v zákoně o krizovém řízení, fungovaly ve prospěch samospráv a státu. Toto považuji za velký problém. A proč to jde v Rakousku ve Vídni, kdy starosta Vídně řekne, že všechny subjekty, které jsou potřebné k řešení krize, budou mít náhradní zdroje na sedmdesát dva hodin. Jednoduché. Po třech dnech se situace v mnohém stabilizuje, věci se rozběhnou a podobně.

Mohl bych mnoho a dlouhou dobu hovořit o všech problémech, které jsou neřešeny, včetně toho, co udělat s Prahou v době krize, aby se nezaflákala auty a mohly jezdit sanitky a policajti. To vůbec není vyřešeno. Minulý týden jsem slyšel, že bude konečně připraven software na to, aby byly centrálně řízeny opravy komunikací v Praze, a nevím co všechno, aby nedošlo k problémům. A naši konšelé si na to dali čtyři roky! Já jsem si říkal: to přece není možné! John Fitzgerald Kennedy v roce 1961 vyhlásil program Apollo – a v roce 1969 Američané přistáli na Měsíci. Za osm let! A nám bude čtyři roky trvat, než uděláme nějaký softwarový systém. To by Američani spočítali na kalkulačce.

Martina: No tak aspoň že bude fungovat pohřební služba. Myslím, že to by nás mohlo tak trochu uchlácholit. Pane generále, slibuji, že pokud budete chtít, tak uděláme speciální díly právě o tom, co by se dělo po blackoutu s velkými městy, s Prahou, ale i ostatními – a tím pádem i se vzdálenějšími lokalitami. O tom si budeme povídat příště v některém ze speciálních dílů. Na závěr úplně poslední otázka, protože vím, že jste dělal bezpečnostního poradce, a mohlo by to mnohé napovědět. Prosím vás, už si někdo koupil největší bunkr na našem území – Opidum?

Andor Šándor: Já to odlehčím. Můžete si ho koupit.

Martina: Ještě se neprodal. To je možná dobrá zpráva.

Andor Šándor: Jak pro koho.

Martina: Bezesporu pro investora ne. Myslím z hlediska bezpečnosti. Nebo se potenciálnímu kupci zdá, že je zde tak nebezpečno, že není bezpečno ani v bunkru.

Andor Šándor: Nevím, co se zdá potencionálním kupcům, ale přiznám, že je to opravdu impozantní věc, to určitě, a nemůže si to dovolit jen tak někdo. To určitě ne. Ale toho někoho jsme ještě nenašli.

Martina: I o tom si budeme povídat někdy příště, pane generále. Moc vám děkuji za názory a za to, že jste nás nelakoval na růžovo. O to více si jich vážím, díky.

Andor Šándor: Potěšení je na mé straně. Děkuji a na shledanou.

Všechny příspěvky s Andor Šándor