Objevují se náznaky politických procesů a vyhrožování lidem, kteří smýšlejí jinak
Rozmohl se nám tu takový nešvar, že lidé s určitými názory jsou vysmíváni a subalterní úředníci dokonce veřejně cejchují takovéto „rebely“ hanlivými nálepkami. Vzpomeňme, jak se za covidu stali terčem mediálního a režimního ostouzení uznávaní odborníci jen proto, že kritizovali oficiální linii. Nepříjemně to připomíná praktiky před listopadem 1989 – podobné postupy i výroky s cílem zastrašit a zmanipulovat veřejnost. Bezpečnostní expert a chartista Jan Schneider současné ozvěny někdejších pořádků komentoval v předchozí části našeho rozhovoru slovy: „Demokracie je inteligentní způsob řešení různých zájmů, různých sporů. Demokracie není jednohlas, tedy to, co chtějí tito cvoci.“ Proto i dnes provedeme diverzi proti pokusům o jednohlas, a podíváme se na manipulativní techniky, jimž jsme vystaveni, protože nevědomost je sestrou strachu.
Martina: V globalizovaném světě, a ve světě moderních technologií se čtvrtý bod Bidermanovy tabulky jeví jako poměrně snadno aplikovatelný: Vyhrožování a zastrašování. Určitě si ještě všichni pamatujeme – přestože to chceme potlačit – na rozvíjení pocitu úzkosti. Musíte nosit roušky – trest, pokuta – udržovat odstupy, rozestupy, nechodit do školy, nechodit do hospod, nevytvářet skupinky. Hrozby zvyšují v lidech logicky pocit nejistoty, strachu, a vlastně izolovanosti, osamělosti. V takzvané koronavirové krizi to bylo více než zřetelné – vyhrožování, zastrašování. Pozoruješ to i dnes, v současné době, když si pustíš zprávy, když se díváš na televizi?
Jan Schneider: Vyhrožování? Ano. Tady vlastně začínají určité náznaky politických procesů, čili trestně právní perzekuce lidí, kteří si myslí něco jiného. Jde třeba o lidi, kteří se stále zabývají covidem, kteří jsou ostrakizováni třeba v práci, nebo jsou dokonce vymístěni, když si dovolí říci nějaký jiný názor. Někdy se to děje v souladu s pracovním řádem, ale i tam jsou vždycky možnosti, jak se to dá zneužít, a jak se dá ostatním dát na vědomí, že to s tím člověkem takhle dopadnout nemuselo, ale on si o to holt tak nějak říkal. Druhá věc jsou výhrůžky – jak jsi o tom mluvila – třeba chodit v rouškách. Strašně mě děsí, že i teď vidím jedince, kteří chodí po ulici s rouškami, které snižují přísun kyslíku. Tenkrát už se mluvilo o tom, že by šoféři neměli mít roušky, protože to ohrožuje bezpečnost silničního provozu. Ale v některých lidech to zůstalo, vpálilo se jim to do mozku – a oni se bojí. A dokonce je rouška, i když jdou v přírodě, vnějším výrazem něčeho, to mě děsí. To jsou sice extrémní případy – i když, nejsou četné – ale jsou.
Martina: Dostalo se nám to do podvědomí a – jak říká klasik – to nepustí benzínem. Ale přeci jen jsem otázku směřovala na to, abychom se lépe vyznali ve způsobu, jakým jsme informováni. Zmiňovali jsme covid, dobře, ale máme tady další velké, celospolečenské téma – nelegální migrace, válka na Ukrajině. Vidíš třeba i v těchto tématech aplikaci tohoto bodu?
Jan Schneider: Nesporně. Kdo si dovolí říci něco odlišného od státních „plků plka Foltýna“ – protože on je plukovník, takže to jsou „plky plka Foltýna“ – tak si začíná koledovat. Poslouchal jsem nádhernou debatu Jeffreyho Sachse a Johna Mearsheimera – velice doporučuji všem – a asi i Sachs by tady měl problém uchytit se na akademické půdě. Nevím, jestli by ho vzali třeba jako uklízeče na univerzitu, protože on mluví úplně jasně o tom, co jsou příčiny vzniku konfliktu na Ukrajině. Je to rozšiřování NATO. Psali jsme o tom mnohokrát, ale lidi, kteří si dovolí něco takového říci, jsou perzekuováni podle svého postavení, nebo jsou ostrakizováni, takže jako důchodci nejsou připouštěni do médií, někteří zažívají drobné výhrůžky, někteří zažívají ohrožení, třeba, co se týče profesionální kariéry. Prostě škála těchto prostředků je veliká. A samozřejmě tyto výhrůžky jsou nedílnou jednou z podstatných součástí celé této technologie moci.
Martina: V tomto případě už asi nelze, jako v případě izolace říct, že tohle někdo může myslet dobře. Nebo může? Je to opravdu přesvědčení sebe sama, že některé názory jsou natolik škodlivé, že by měly z veřejného prostoru zmizet, aby zůstala uchována myšlenková čistota populace?
Jan Schneider: O názorech ne. O způsobu chování, jako: „Nechoď tam, protože…“. Ano, jsou určité hygienické zásady, a tak dál, ale ty byly dávno před tím, a jsou dávno po tom, a tam určité sankce za porušení… Ale je to ve vztahu k druhému. Já jsem tak trošku tvrdý – člověk ať si se sebou dělá, co chce, ale neměl by ohrozit druhého. Tam pak tomu rozumím, ale nesmí se to rozšířit, nesmí se z toho stát univerzální kyj na všechny. Věci mají mít svou míru. V určité míře je digitalis rozumné, v malé míře prospěšné, toto známe. Proč pán Bůh udělal jedy? Protože podávány v malé míře mohou být prospěšné, ale nesmí si je brát člověk sám. Přísloví 23, tuším: „Dejte víno trpícímu a těm, kteří jsou zkroušeného ducha“, ne, aby se napil sám od sebe, ne, aby zapíjel žal, ale učitel, lékař řekne: „V tento okamžik je ten člověk zablokovaný, dejte mu panáka, ať se trošku odblokuje, aby s ním bylo možné pracovat, aby s ním bylo možné mluvit.“ Čili tyto věci nejsou na světě náhodou, ale skutečně je to jako legovaná ocel – když je legovaná málo, je měkká, když je legovaná moc…
Martina: Láme se.
Jan Schneider: Láme se. To je učení Východu: Není pravda JIN, nebo pravda JANG. Pravda je v harmonii, ve vyváženosti, a nikdo neříká, že to musí být fifty-fifty.
Jedním ze způsobů ovládání jedinců i společnosti je střídání utahování opratí, a jejich občasné povolení, jako za covidu
Martina: Musím říct, že jsi mi dokonale nahrál, protože na to navazuje pátý bod: Občasné uvolnění, občasná velkorysost a shovívavost. Všichni víme, že když nás někdo pořád tepe, tak se buď vzbouříme, nebo, jak se říká: „Zvykneš si na všechno“. Myslíš, že tento bod, který si také ještě všichni pamatujeme z exemplárního případu covidu, kdy najednou covid ustoupil, a my byli propuštěni na prázdniny proto, aby, až se z prázdnin vrátíme, jsme byli zase zavřeni, má právě psychologický dopad, že to upevňuje autoritu? Metoda cukru a biče?
Jan Schneider: Určitě. To, co jsi řekla, je nádherný příklad. Zmínil jsem knihu o vzniku fašismu, a tam to přesně je. Oni utahovali opratě, ale občas potřebovali povolit. Oni se pohybovali mezi utlačováním dělníků a zotročením velkokapitálu, a Hitler utahoval nikoliv obě strany současně, tedy vždycky jedné straně musel povolit. A to je přesně ono. A lidé si řeknou: „Vždyť nebude tak zle. Podívejte se, dneska svítí sluníčko“.
Martina: A můžeme jít mimo okres.
Jan Schneider: A můžeme jít mimo okres. A za chvíli se oprať, uzda přitáhne o to víc, a o to víc to psychicky bolí, deprimuje, protože si to člověk uvědomí, a zklamání je o to větší.
Martina: A geniální je, že si na to vlastně tímto nejde zvyknout, protože napětí střídá uvolnění, a pak přichází znovu napětí, takže vlastně člověk zůstává stále vůči těmto opatřením vrcholně citlivý.
Jan Schneider: Je ještě víc citlivým, než kdyby byl pres kontinuální. Tohleto je strašně sofistikované, strašně nebezpečné a strašně účinné. Naomi Kleinová o tom také píše. Ale tyto techniky, od inkvizice, a vůbec v dějinách mučení, v tom, co si lidé sami dělali – to je od nepaměti, tyto techniky se vlastně jenom cizelují. Ty jsou příšernější, a někdy nejsou ani tak zjevné.
Martina: A tím, jaké máme možnosti šíření informací, neustálého propojení, a neustálého bytí online, jsou mnohé tyto techniky mnohem, mnohem účinnější.
Jan Schneider: Občas pustí do televize třeba Ilonu Švihlíkovou, nebo Druláka, nebo nevím koho, takže si řekneme: „Snad už praskají ledy, nebo co?“ To je ono. To jsou taková ta lízátka a bonbónky, a pak to najednou přijde, a oni ti řeknou: „Ale vždyť to nemůžete takhle říct. Tak to není. Podívejte, támhle byl on, támhle byla ona. Vždyť nemáte pravdu.“ Čili v tomto je i argumentační faul. „Vždyť neprší celou dobu. Vždyť včera svítilo sluníčko. Na co si dneska stěžujete?“ Tato manipulace s psychikou je velice vyvinutá, a jsou to úžasně sofistikované způsoby.
Martina: Šestým bodem je: Ukazování moci, autority a vědoucnosti, v nejlepším případě samozřejmě vševědoucnosti. Tak, tady je záměr jasný. Ale řekni mi, jaký toto má konkrétně dopad na lidskou psychiku, chování. Jak ji to ovlivní?
Jan Schneider: Má to člověka deprimovat. Má mu ukázat bezvýchodnost jeho postavení, jeho meze. A když vidíš, jak se naparují současní vládní představitelé, tak pro ty intelektuálně zdatnější je to o to horší, že tato lůza, které čouhá sláma z bot, bohužel, má reálnou sílu lidstvo umlčet, vypnout weby. Je to ponižující. Řekl bych, že teror od nějakého inteligentního, velmi kvalitního soupeře, není tak ponižující, jako teror od těchto lůzrů, kteří se tam skutečně dostali. On to možná ani není jejich nápad. To jsou lidé, kteří se dostali do funkcí, a dobře vědí, že za normální situace by neměli šanci se do takové funkce dostat. Z těchto lidí se stanou služebníci nejoddanější, a budou lízat podrážky, protože vědí, že za normální situace by se tam nedostali, a udělají všechno proto, aby tam vydrželi.
Můžu jednu epickou odbočku? Já jsem kdysi, když jsem byl na Radě vlády pro zpravodajskou činnost, s panem ministrem Bratinkou letěl do Londýna. Bydleli jsme v pětihvězdičkovém hotelu, z letiště nás odvezl Rolls-Royce, obědvali jsme v pracovně ředitele britské rozvědky, měli jsme tajné setkání s Olegem Gordějivskim, a Rolls-Royce nás odvezl zase zpátky na letiště. Přiletěli jsme do Prahy, jeli do Strakovky, já se tam převlékl, čekám na Klárově na tramvaj, a vedle mě stojí podobný Rolls-Royce, jakým jsme si vozili zadek v Londýně. A já jsem si říkal: „Tak teprve teď bylo vzdělávací kolečko dokončeno. Já vím, jaké je to vozit se Rolls-Roycem, ale vím, že moje místo je tady, na refýži.“ Ale dokážu si představit, že někdo řekne: „Já už nikdy nebudu stát na refýži. Udělám všechno proto, protože Rolls-Royce jsou tady pro mě.
Martina: Lze odolat?
Jan Schneider: Mně to fyzicky došlo teprve na té refýži, kdy jsem si to teprve uvědomil.
Ve zpravodajských službách by měla být zvykem systémová oponentura. Ve středověku to byly disputace, kde vybraný akademik vystupoval jako advocatus diaboli, tedy zastával opačné stanovisko,
Martina: Že jsi byl ovlivněn, uplacen, aniž by sis to tehdy uvědomoval? Nebo jak bys to formuloval?
Jan Schneider: Prošel jsem tím. Byla to zajímavá zkušenost, ale trošku nebezpečná zkušenost ve smyslu – zvyknout si na to, chtít to – vím, jaké to je. Je dobré vědět, jaké to je. Ale odkrývá ti to tu strašnou sílu, která s některými lidmi cloumá a kteří řeknou: „Ne, já na refýži už nikdy stát nebudu. Udělám cokoliv, cokoliv abych jezdil těmito auty“. To si myslím, že to jsou ti členové vlády, kteří budou katapultováni do neuvěřitelných pozic – Síkela – to je jeden z největších „nýmandů“, a když si vezmeš, kolik tam bude mít komisařský plat, a do smrti euro důchod, to jsou neuvěřitelné věci. Tato síla je strašně mocná. To bych chtěl říci: Aby člověk nepodceňoval sílu korupce. Když je člověk schopný, tak si řekne: „Heleďte, polibte mi. Já se dokážu bez vás uživit. Já se dokážu uživit i třeba jako manuálos, ale mě se to netkne“. Ale lidé, kteří jsou v normálním životě nepoužitelní, vidí jedinou záchranu v tom, jít tímto způsobem. To je „matroš“.
Martina: To, co jsi teď popsal svým rolls-royceovým zážitkem, tak mi asociuje, že někdy je měkká síla mnohem účinnější – studijní program, studijní pobyty, granty, stáže, setkání s významnými lidmi, pocit vědomí vlastní důležitosti. Lze odolat?
Jan Schneider: Oni jí řeknou: „Ale paní Nerudová, vždyť vy si to zasloužíte. To není úplatek. Vždyť jste mladá, krásná.“ Nevím, jak to tenkrát řekla.
Martina: Pohledná.
Jan Schneider: Pohledná. Tak oni řeknou: „To není úplatek. Neberte to jako úplatek. To je ocenění vašich schopností, vašeho přínosu naší společnosti.“ A tito lidé na toto najedou. To říkáš správně. Toto mazání medu kolem huby má tisíce modifikací.
Martina: My jsme sem zabrousili od šestého bodu, tedy ukazování vědoucnosti a vševědoucnosti, a ty jsi vlastně narazil na to, že mnohý z nich může na svou vševědoucnost skutečně tímto způsobem uvěřit. Ale já se k tomu vrátím ještě z úhlu pohledu občanů, kteří sledují zprávy. Logicky, když některým oborům nerozumíme, tak chceme něčí vědoucnosti uvěřit. A ty jsi řekl, že od Angely Merkel bylo velmi rozumným krokem, když zodpovědnost za hodnocení nebezpečnosti covidu nechala na Kochově institutu. V jakém smyslu slova tedy člověk vlastně ještě může uvěřit odborníkovi? A když svou otázku, nebo spíš příspěvek, ještě prodloužím: Když mi dává ekonomické rady vláda, ve které není ani jeden ekonom, tak mohu přirozeným způsobem pochybovat. Ale když ti rady dává třeba Kochův institut, nebo lidé, kteří jsou skutečně třeba z medicínské branže, nebo, co se týká Ukrajiny, diplomaté, politologové, a co se týká migrace, nelegální migrace, přistěhovalectví, tak historici, sociologové, odborníci na migrační politiku – tak já přece mám přirozenou potřebu už konečně někomu věřit.
Jan Schneider: Ze strany Angely Merkelové to byl racionální krok. Nevím, jestli rozumný. Ono to sice vypadá jako synonyma, ale já tam chci udělat trošku rozdíl. Jako politička udělala krok, který je pochopitelný, ale mně tam chybí určitá věc: Ve zpravodajských službách by mělo být zvykem, že by v analytice měla být systémová oponentura. To známe ze středověku, kdy, nevím přesně, jestli to byly quodlibetní disputace, ale byl tam tenkrát vyvinut institut advocatus diaboli, kdy nějaký akademik dostal úkol zastávat protivné stanovisko.
Martina: Ďáblův advokát, ano.
Jan Schneider: Nádherná věc. Čili, tady dobrý politik, znalý skutečných vrcholů naší civilizace, by se měl zeptat šéfa Kochova institutu: „Koho byste nechtěl do komise, která by měla vypracovat stanovisko?“ A z těch lidí, které by tam nechtěl, bych si udělal oponentní skupinu, a pak bych řekl: „A teď se dohodněte s těmi, se kterými jste se nechtěli dohadovat“. Vybudovat tuto oponenturu přímo systémově. A to je věc úplně principiální. Tato vláda, nebo kterákoliv, nebo kterýkoliv režim, který směruje k totalitě, k autoritářství, eliminuje vůbec systém, kde byl vidět nějaký oponentní posudek, něco, co je odlišného, odlišný názor. Oni z toho mají zmatek, nedůvěru. Oni navíc vědí, že jejich postupy jsou šité horkou jehlou, že to vaří z vody, je to založené na tenkém ledě, takže si oponenturu dovolit nemůžou. Pouze robustní politický směr pracuje s oponenturou, pracuje s politickým protivníkem.
Martina: A robustní vědecký směr rovněž, není-li pravda?
Jan Schneider: Ano, a asi nejenom vědecký. Řekl bych prostě robustní, ten, který nepodvádí, který sám cítí svou zdůvodněnou pozici, a je ochoten se o to pohádat. To je robustnost, a to nemusí být jenom ve vědě. Ve vědě určitě také, ale řekl bych celkově politicky – člověk, který je křehký, úskočný, a tak dál, se úzkostlivě vyhýbá jakékoliv diskusi.
Martina: Konfrontaci.
Jan Schneider: Konfrontaci, přesně tak. Kdežto mě právě průchod, absolvování několika kroků konfrontace, bombardování z různých stran, může pouze posílit. A když tím projdu, když to obhájím, tak jsem neprůstřelný. Ale oni vědí, že by byli vánkem sfouknutí.
Jakmile člověk jednou najede na kompromisy, je obtížné to zastavit, protože to postupuje polehoučku, a člověk si říká, že o nic nejde. Je to ďábelské mámení.
Martina: Sedmým bodem tabulky je ponižování. Ponižování může být také druhotný efekt, protože to všechno, co jsme tady vyjmenovávali, mnohé lidi ponižovalo stejně tak, jako jsi zmínil, že když jim něco diktoval někdo, ke komu v dané oblasti necítí přirozenou autoritu, tak už je to ponižuje. Ale ono to přicházelo nejen podprahově, stačí si vzpomenout na to, že mnozí lékaři, odborníci, ale zase v současné době historici, politologové, diplomaté, si uvědomují a uvědomili, že kladení odporu má na sebeúctu mnohem horší dopad, než přitakání.
Jan Schneider: Kladení odporu?
Martina: Kladení odporu, vytváření opozice, má na jejich sebeúctu, na jejich ponižování mnohem horší dopad, než když sklapnou a podřídí se.
Jan Schneider: Jasně.
Martina: Využívají elity tohoto prostředku ponižování ve veřejném prostoru i dnes? Nebo třeba vzpomeň, zdali ho účinně využívali někdy v minulosti, téměř v historii.
Jan Schneider: Tady vzpomenu Havla a „Moc bezmocných“, kdy to zelinář ani necítí jako ponižování. On vyvěsí do zelinářské výlohy transparent „Proletáři všech zemí spojte se“, a pak je v klidu. Ale musí se snížit na tuto úroveň, že dělá něco, nebo je přinucen k něčemu, s čím on nesouzní: „Ale tak dobře, tak si tady něco odpustím, a příště si zase něco odpustím, za příště zase něco“ – a pak je z něj už jenom onuce.
Martina: To je morální kompromis, který generuje další kompromisy?
Jan Schneider: Toto asi nemá kraja konca. Jakmile na to člověk jednou najede, tak pak je obtížné to zastavit, protože jednou to ani moc nebolelo, a já si sám sebe furt vážím, a když se kouknu ráno do zrcadla, tak si furt myslím, že to jsem já, a furt je to dobré. Toto ponižování jde pozlehoučku. Já v těchto bodech vidím jako leccos, co se odehrávalo za normalizace, protože v padesátých letech to byla tvrdá varianta, a za normalizace to byla soft varianta, ale teď nevím, která je horší, protože ta tvrdá spíš vybuzuje odpor, kdežto ta měkká nabízí: „Tak vždyť o tolik nejde.“ Je to spíš jako ďábelské mámení.
Martina: Jeden si ani nevšimne.
Jan Schneider: Přesně tak.
Martina: Připomíná mi to – když to trošičku odlehčím – jako v jednom soudním zápise o znásilnění nebohá znásilněná vypověděla: „Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že podléhám.“
Jan Schneider: Slovo „znásilnění“ má asi v obecné poloze svůj význam, ale tady jsi to posunula – je to takový veselý znásilnění, že se tomu nakonec všichni zasmějeme. Ale ten výsledek tam je, něco tam nastalo. Uvolnění je: „Vždyť se, soudruzi,e zas tak moc nestalo. Tak jste tady podepsal, že souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Vždyť o nic nešlo. Zůstane to jenom mezi námi.“
Jemné akademické duchy bolí, když jsou uráženi bezcharakterními typy, které umí jen nadávat, urážet, říkat o lidech, že jsou svině, nebo blbečci. Ale člověk si musí vybrat.
Martina: My jsme tady popsali to, čemu se v Irvingově knize Svět podle Garpa říká „spodní vír“. Ale my jsme se k tomu dostali od bodu „ponižování“, a můžeme si docela dobře uvědomit, jak to ve veřejném prostoru funguje. Za covidu to bylo jasné – na začátku bylo lidí, odborníků, mikrobiologů, imunologů, kteří vystoupili, poměrně hodně, ale zůstali jenom nemnozí, protože to není příjemné se po dlouhodobé akademické kariéře nechat urážet. Když se podíváme na současnou dobu, tak mnozí historikové a politologové také sklapli, protože to není příjemné, nechat si ubližovat, nechat se ostouzet ve veřejném prostoru, nebo přijít najednou před své studenty poté, co o vás vyšly nějaké urážky, třeba v novinách, jenom proto, že jste vystoupil s nějakým svým názorem, který jste předložil k diskusi. Je proti tomu nějaká obrana? Je proti tomu něco, co člověka utuží, aby si řekl: „Já si toto myslím, a jsem ochoten vstoupit do diskuse stůj co stůj, i kdyby mě to mělo stát práci, i kdyby mě to mělo finančně poškodit, i kdyby mě to mělo stát, v uvozovkách, nebo i bez nich, dobrou pověst?“
Jan Schneider: Co se týká pověsti, tak já myslím, že záleží na úhlu pohledu. Ty jsi nakonec řekla, že by měl přijít o dobrou pověst. Ale z druhé strany by dobrou pověst naopak získal.
Martina: Je to ale velmi vágní. Z osobní zkušenosti musím říci, že je velmi vágní.
Jan Schneider: Už to není zdaleka taková sláva. Druhá věc, jestli by mohl ještě předstoupit před studenty. Jestli může předstoupit před studenty, tak má ještě štěstí. Jsou lidé, kteří byvše pohaněni přijdou do práce, a najednou tam najdou zavřené dveře. Takže, jaká je zbraň? Zase si vzpomenu na Magora Jirouse. Oni mu říkali: „Martine, proč tyto všechny věci děláš, To se nebojíš?“ A on říkal: „Já se bojím až“ – jak bych to řekl slušně? No, čtyři tečky… „A právě proto to všechno dělám, abych se nemusel bát.“ Profesor Jan Patočka tenkrát řekl: „Nastává čas, kdy se člověk musí zaseknout.“
Já to řeknu tak trošku tálibánsky: Tady není kompromis. Tady je to buďto černé, nebo bílé. Prostě taková situace musí nastat, a pak si sám sebe člověk může vážit. A máš pravdu, že pro jemného akademického ducha není nic příjemného být urážen takovými bezcharakterními typy, jako jsou tyto. Takové urážky tyto lidi bolí. Jediné, co ti bezcharakterní umí, je nadávat, urážet, to ano, dovedou o lidech říkat, že jsou svině, nebo blbečci. Je to naprosto bez noblesy. Čili to někoho může hodně bolet. Ale člověk si musí vybrat.
Já bych tady viděl jako jakési tažné lano, pomocné lano, hozený pomocný kruh, osobní příklad. Já v této společnosti strašně postrádám osobní příklady, že by lidé vystoupili a řekli: „Víte, jsou věci, které se nedělají.“ Já třeba jezdím a dodržuji dopravní předpisy, byť mi to není příliš milé, a někdy to neshledám velmi rozumným, ale rozhodně se nechlubím tím, že jezdím po vesnici 120, jakože na to mám. Prostě jsou věci, které, si myslím, se mají společensky dodržovat, i když k tomu mám tisíc výhrad. Prostě takovéto společenské vzory: Já nelžu, nebo nechodím támhle, tohle, nesleduji tohle a tohle, řeporyjského starostu nerespektuji, byť se to politicky v určitých kruzích nosí. Prostě dělám věci, které nejsou třeba příliš populární.
Takovéto lidi, kteří jsou trošku neskladní, ve společenském životě postrádám, protože osobní vzor, si myslím, je velmi účinný. Možná v této době, kdy v politice nejsou silné osobnosti, je vhodná půda pro nějaký morální vzor. Obávám se ale, že z toho spíš vyleze nějaký vůdce, nějaký führer, než nějaký morální vzor. To je druhé nebezpečí. Oni to tady tak zplanýrovali, a snížili morální úroveň, že obávám se, odpor i ze strany těch lidí, kteří si vyvolí vůdce, bude oprávněný, protože proti tomuto protestovat zprava, nebo zleva, nebo zeshora, zezdola, je prostě oprávněné. Akorát se obávám, co společnost vygeneruje, jestli to bude vůdce morální, nebo vůdce…
Známkou úpadku společnosti je chování ke stáří. Jako za fašismu: Mládí vpřed. Ukradneme vám děti, převychováme je, a budoucnost bude naše. Staré lidi nikdo neposlouchá.
Martina: Nemorální.
Jan Schneider: Jakýkoliv, za každou cenu – třeba silový – z tohoto mám hrůzu. Ale myslím, že známkou určité dekadence společnosti, úpadku společnosti, je chování ke stáří – a tady je to přesně jako za fašismu: „Mládí vpřed. My si převychováme mládež. My vám ukradneme děti. My vám je vychováme, a budoucnost bude naše.“ A nikdo neposlouchá staré, kteří říkají: „Pozor, pozor“. Nikdo k nim nechodí pro rady. Chodím do společnosti emeritních zpravodajců a diplomatů – a snažím se politikům nabídnout zkušenosti těchto lidí, kteří nemají ambice, ale kteří řeknou o různých zemích, o různých problematikách něco, na co přišli. Strašně rád čtu výroky, nebo články bývalých ředitelů, třeba Mosadu. To jsou lidé, kteří najednou mluví jinak, než když byli ve funkci, ale teď už nemají co ztratit, a říkají: „Hele, s mými životními zkušenostmi to vypadá trošku jinak, než vy tady všichni říkáte.“
Kamarád z Německa, když jsme tady v roce 98 udělali Národní bezpečnostní úřad, říkal: „Dejte do čela emeritního soudce, člověka, který si celý svůj život budoval určitý kredit, a teď nemá nejmenší důvod o něj přijít. A ten bude šéfovat Bezpečnostnímu úřadu, a řekne jakémukoliv politikovi: „Vám bezpečnostní prověrku nedám, protože nemám co ztratit, nemám žádné ambice“. A to je právě úžasný potenciál starších lidí, který tady je úplně znivelizován – bývalí politici, a toto všechno. Čili, to je jeden z velkých nevývratných znaků úpadku společnosti.
Musím říct, že i když mi je p Schneider lidsky sympatický a obecně výběr hostů mi poměrně vyhovuje, nemůžu se zbavit po půl roce sledování dojmu, že to pí Kociánová tak trochu „hraje na všechny strany“.
Otázky, které mají implikovat hledání, dialog, jsou v podstatě spíše rozhýbáváním hosta tak, aby ho nevyvedly z jeho přirozeného prostředí myšlení, konceptů a jeho komfortu.
Pokud se například baví o demokracii s tím, že se jedná
o dialog oponentů, pokud jsou tyto podcasty myšleny vážně a mají směřovat k hledání odpovědí více než rozvíjení již připravených konceptů a postojů tak, aby „oběma bylo fajn a posluchači z toho taky něco měli“, tak
by možná moderátorka trochu té oponentury mohla zanést i do dialogu.
Ze strany hosta mě snad zarazilo jen to, že pokud obhajuje demokratický svobodný přístup k řešení situací, nezahrnul do něj i právo na to, jak bude kdo vnímat míru věcí. Mluví na více místech o zdravé míře, nikde ale nevysvětluje, co to znamená a že ji každý může mít nstavenou jinak a nelze tudíž o jedné zdravé míře mluvit. To je právě ta totalita.
To nejsou jen náznaky, ale i skuteční politické procesy. Jeden takový vedl k úmrtí šéfredaktora Svobodného rádia Vladimíra Kapala.
Naprostá většina lidí se stále musí snížit na tu úroveň, že dělá něco, nebo je přinucena k něčemu, s čím nesouzní. Od názorů na LGBT přes válku na Ukrajině, až po předstíranou náboženskou a rasovou rovnost, kterou mnoho lidí necítí o nic víc, než touhu proletářů ke spojení. Nevidím žádnou změnu k lepšímu.
Já v této společnosti strašně postrádám osobní příklady, že by lidé vystoupili a řekli: „Víte, jsou věci, které se nedělají.“
Ano, někam se nám vytratili skutečné elity. Do r. 1989 jsme jich měli dost, asi nejvíc mezi herci, kteří měli odvahu říct svůj „nevhodný“ názor i v „totalitě“.
Dnes máme komedianty, kteří tu sprostotu a protizákonnost podporují.
Tak zrovna herce bych jako etalon ani jako byť jen základní příklad neuváděl. Ti byli a jsou kam vítr tam plášť a i v takzvané tiché nebo hlasitější opozici či disentu se projevili zejména proto že očekávali že budou první, kterým kápne něco ze společného stolu. Čest výjimkám, ale to jsou většinou Ti jenž opravdu něco umí a jimž se klaněl i režim ať už byl jakýkoliv ( naopak ten současný se je snaží dehonestovat)
Ono se NATO rozšiřuje samovolně? Zaměňujete příčinu a následek. Do NATO vstupují Evropské státy právě z obavy z Ruska. Vždyť celá desetiletí Ruská propaganda vyhrožuje sousedům , překrucuje historii a dělá si nároky. V Rusku za Putina je „nacionalismus – nacismus“ jediný spojovací prvek ,protože nic jiného Ruské oligarchy přisáté na stát a zbytek ,což jsou všichni ostatní, nespojuje .
Ale hovno. Když se bojíš, nech si vyměnit plínu. A pak jdi se svou vypatlaností na novinky, tam mají takoví pré.
NATO se rozšiřuje tak, že CIA v zemi udělá převrat (změnu režimu), obsadí ji svými pacholky, popřípadě zkorumpuje/vydírá místní papaláše, a zavleče ji do té zločinecké organizace, ať se to místním občanům líbï, nebo ne. Jako u nás.
👍👍👍
Ty si jdi krákat ty své kraviny do Ruska , blbe . Možná tě i pochválí , hnuse . Ale nakonec tě stejně pošlou na frontu zdechnout .
Vy budete, pane, pravý demokrat foltýnovského střihu. Není co dalšího napsat, tak došlo na urážky. Na frontu by nás byli schopni poslat leda naši elitní lepševici. Možná by Vám teprve až tam docvaklo, která bije. Až po boku hochů z Azovu s vytetovanými vlčími háky a svastikami. Jeví se mi to tak, že jste prorokem leda pro (music)rock, jak jste se i sám pojmenoval. Předpokládám, že postsovětský mindrák je něco, co Vás bude trápit do konce života a ještě si troufnu odhadnout, že jste se o tyranii ze SSSR jen učil, a nezažil ji.
Velice slušně přesto přesně řečeno. Děkuji.
Raději si netroufej hodnotit ,čemu zjevně nerozumíš. Dobu jsem zažil a jen někdo, kdo ztratil paměť nebo je jen ukňouraný a zlomyslný kolosální vůl ,jako ty, může blábolit nesmysly o AZOVU . Potetovaných Rusů svastikami je řádově víc ,ale o tom to není. I kdyby Rusáci byli potetovaní srdíčky ,tak to neznamená nic ,blbe. Na frontě se ocitneš jen v případě ,že budeš dál fandit zrůdnému režimu v Kremlu a někdo se neudrží a do toho tvého „ruského ráje“ tě vykopne.
Za drátky čím dál více tahají korporace. Začínáme vykazov znaky korporátního fašismu.
Můžete mi vysvětlit, proč by měl kdokoli v Evropě mít „obavy z Ruska“? Copak Rusko nějak, jakkoli, ovlivňuje Vás či vaše okolí? Rusko snad posouvá své hranice mimo původní (SSSR)? Který zákon, regulace či nařízení za posledních 20 let byl jakkoli ovlivněn Ruskem? Rusko snad nějak určuje či ovlivňuje tok Vašeho života?
Jaký vliv mám existence Ruska na Vás život v posledních 35 letech?
Žádný, že?
Nebezpečí pro evropské státy není přece v Rusku, ale v Bruseli. Ve dvou totalitárních institucích: EU a NATO. To z Bruseli přece proudí tisíce regulací, zákonů, nařízení atd. Kvůli Bruseli se nacházíme v totalitní deindustrializaci, kvůli Bruseli se musí rodina říkat množině úchyláků a nesmí se kreslit jako tatínek, maminka a dětičky jako tisíce let, kvůli Bruseli si nesmíte postavit normální barák, jak to bylo po celou historii lidstva normální, kvůli Bruseli nesmíte jezdit autem, kvůli Bruseli nesmíme mít elektrárny cenově a výkonově odpovídající poptávce, kvůli Bruseli máme na polích místo plodin řepku a solární panely, které demolují naši energetiku, kvůli Bruseli nám nad hlavami ječí větrníky, kvůli Bruseli máme drahý proud, ocel, stavební materiál … to kvůli Bruseli nesmíte říkat a dělat to a ono a tisíce let to přitom lidé ke všeobecnému prospěchu dělali…
Rusko s tím, že klesáme ke dnu jako balvan, nemá společného vůbec, ale vůbec nic.
Strach by Vám měla v první řadě nahánět EU a NATO. Tam je největší koncentrace psychopatů a idiotů, kteří jsou nebezpeční nejen sami sobě, ale zejména (ještě) normálním lidem.
Tentokrát absolutní souhlas 🙂
Jenom bych dodal, že dopad existence Ruska na můj život v posledních 35 letech byl nikoli žádný, ale v zásadě vysoce pozitivní. Po několik desetiletí jsem těžil z relativně nízkých cen a spolehlivých dodávek zemního plynu. Než to gangsteři z SSA zatrhli. Celospolečensky byl ten pozitivní dopad na dovoz/vývoz mnohem širší, ale tohle se projevilo i bezprostředně u mě osobně.
Proč by měly mít evropské státy obavy z Ruska?? Koho Rusko napadlo pod nějakou záminkou jako například vývozu demokracie?
Je třeba umět rozlišovat mezi vyhrožováním a varováním.
Historii naopak překrucuje KoZa a jen a jen KoZa si dělá nároky na bohatství Ruska.
Dokonce se v Praze konal sjezd válečných štváčů kde si už porcovali Rusko.
V Rusku je nacionalismus ve smyslu vlastenectví, hrdosti na svůj stát.
Proto je Rusko trnem v oku KoZa, protože se Rusové nadají koupit za korálky a zrcátka. Až na pár jedinců.
chcimír napsal: Proč by měly mít evropské státy obavy z Ruska??
– je to jednoduché : V televízii to prikázali. „Rusi vás zabijú !“
Ked v televízii prikázali : “ Covid vás zabije ! VŠETCI nástup na mRNA vakcínu ! “ , …. tak všetci bežali na napichnutie tým jedom.
Ovce vždy bežia za baranom v čele.
„Objevují se náznaky politických procesů a vyhrožování lidem, kteří smýšlejí jinak“
– štát si dovolí voči ovčanom toľko, koľko tyranie dovolia ovčania štátu.
A ovčania mlčia. Drvivá väčšina mlčí.
Bohuzel mate (zase) pravdu.
Tady je jeden Ir (ucitel), co rika NE! Odmitl opustit skolu z ktere ho vyhodili za to, ze odmitl gendrovou ideologii.
Je proto opakovane veznen.
Dalsi kdo rekli ne, sedi:
Tommy Robinson, Pavel Durov.
Teacher Arrested Again Outside School That Sacked Him For Refusing To Accept Transgender Student
‚“When I am commanded, when I’m told that I can’t have my religious belief anymore, when I’m told I have to confess belief in transgenderism, instead of my simple belief, which is male and female, that’s just a breach simply of my rights,” he told Sky News at the school gates prior to his arrest.‘
– bohuzel misto zdravim rozumem, pan argumentuje virou. No, jestli ma jeho vira zastavit toto silenstvi, tak budiz.
oprava: zdravym …
https://www.boredpanda.com/enoch-burke-irish-teacher-arrested-transgender-student-pronouns/
Pan Schneider velice přesně popsal všeprostupující systémovou korupci, s jejíž pomocí je „majiteli světa“ řízen Kolektivní Záchod.
Trošku se mi ale nezdá to navrhované řešení s Merkelovou a covidem. Proč by měli být oponenti integrováni do odborného týmu (ten nechť si vytvoří interní oponenturu systémem advocatus diaboli) a dohadovat se mezi sebou? Lepší řešení je vytvořit celý oponentní tým, nechat si vyložit obě stanoviska a potom rozhodnout (což samozřejmě má obsahovat zhodnocení stanovisek a zdůvodnění proč tak rozhodla). Politickou odpovědnost nese ona (zjednodušuji) a nemá ji co přenášet jinam. Poradit si nechat může a má, součástí její odpovědnosti je aktivně vyhledávat oponenturu, aby její rozhodnutí bylo co nejkvalitnější.
Proboha! Může už konečně dát, paní Kociánová, pokoj s covidem? Je s tím opravdu velice otravná! Vaše posedlost covidem je stejná jako posedlost naší vládní garnitury šéfem opoziční strany.
A ano, pane Schneidere, respirátor (ne roušku) si v pražské narvané MHD, kde se lidé chovají jako prasata, a když jsou nakaženi jakýmkoli voren či bakterií a chrchlají to na spolucestující, velice ráda nasadím. Já totiž odmítám mít i jen „blbou“ chřipku, natož tuberu, černý kašel, virový zápal plic ci bakteriální zánět průdušek. Takže, dokud se lidé v ČR budou chovat jako prasata a sobci, tak Vás prostě budu děsit.
Mmch, chirurgové při operacích také neomdlívají pro nedostatek kyslíku, jelikož mají několik hodin respirátor. Tento Váš příklad je opravdu trapný.
Paní Kociánová, najděte si něco jiného, než je covid.
DU :
Mila pani, co ta posedlost bacily? Neni to nejaka vase choroba?
A co hur, nadavat lidem ktere poslouchate? Jak se to jen jmenuje? Kr***? Masochismus?
Proc na toto tema tolik hulakate (kdakate), kdyz vas nezajima?
Kovid je dobře připomínat, protože to je modelový příklad.
Chápu, že Váš příspěvek se pod mým objevil nechtěně, ale stejně odpovím.
Když se Vám to o covidu nelíbí, tak to nečtěte. Ale jinak je dobře, že se o tom mluví a píše (doufám, že nejen to). Bylo by potřeba ozřejmit spoustu černých děr v tomto gigantickém útoku na životy, zdraví a peněženky celého lidstva. Kdo a proč to vytvořil, kdo a jak to na lidi vypustil, kdo a jak to využil k budování globální totality, odsátí bilionů do vlastní kapsy, k svého druhu „důchodové reformě“ a v neposlední řadě ještě kdovíjakému poškození lidského genomu. Je to důležité pro případné potrestání viníků, ale ještě mnohem důležitější pro zabránění recidivy. Jinak tu budeme (až skončí válka) všelijaké covidy se vším všudy každý rok.
Snad teď Trump splní předvolební sliby, dá „mladého“ JFK do vlády a umožní mu v té věci učinit zásadní pokrok.
A nikdo Vám, pokud vím, nebrání nosit náhubek, tak proč Vám vadí, že jiní si o tom myslí své a mluví o tom?
Chybička se vloudila. „Mladého“ RFK.
DU :
Vaša indoktrinácia vládnym terorom je otrasná. „Človek“ , ktorý po troch rokoch teroru nadáva tým, ktorí sú extremne otrasení, to nie je človek, ale biorobot, zombí, s hlavou plnou sračiek od politikov.
Indoktrinácia cez televíziu funguje dokonale.