Evropská unie ze své podstaty není schopna udělat takový obrat, jaký nyní probíhá v USA

Martina: Já bych začala osobní otázkou. Když jsem se připravovala na náš rozhovor – ale samozřejmě to vím i jinak – dostáváš permanentně nálepku od médií „kontroverzní“, a také mnohé jiné. Řekni mi, víš, čím sis to vysloužil?

Michal Semín: Ty jsi zmínila moje aktivity ještě před rokem 89, a ty také asi byly mnohými považovány za kontroverzní, takže jsem si s tím tehdy vysloužil různé výslechy u Státní bezpečnosti, vyhazov ze školy, a podobně. Víš, já myslím, že to je tím, že jsem se dostal do situace, kdy dlouhodobě zaujímám ve společnosti menšinová stanoviska, která jsou považována, nebo jsou označována za kontroverzní z toho důvodu, že vyvolávají kontroverze, spory, což já nepovažuji za nic špatného, protože je přeci přirozené, že lidé mají různé názory. A když jsou mezi lidmi různé názory, tak se o ně vedou spory, čili kontroverze. Já myslím, že tím, jak se dneska používá termín „kontroverzní“ ve vztahu k nějakým osobám, se spíš chce říct: „Na toho si dejte pozor. Ten si myslí věci, které by si myslet neměl. Kazí nám mládež. Bylo by možná lepší si na něj víc posvítit, a možná by mu bylo lépe v někde v chládku, než ve veřejném prostoru“. Takže je to tak trošku z této strany nepoctivé označovat někoho za kontroverzního.

Martina: Myslíš, že to, že člověk dostane takovouto nálepku, tedy: „Pozor na něj“, je cílená snaha odstranit některé lidi z veřejné diskuse?

Michal Semín: Ano, diskvalifikovat je. Říci: „Podívej, ten nám tady do toho nemá vůbec co mluvit.“ Já jsem to zažil osobně – možná se tehdy začal tento termín v mediálním prostoru používat – a nejčastěji to bylo v souvislosti s tím, když jsem se nechal přemluvit, abych kandidoval do rady ČTK. Tuším, že to bylo v roce 2019. A tehdy si na mě pirátští poslanci připravili nějakou složku. Byla to poslankyně Richterová, která vyhrabala, nebo si nechala někým vyhrabat nějaký můj starý článek, který si vlastně ani nepamatuji – nikde jsem ho ve svém archivu nenašel – a citovala z něj jednu větu, a pokusili se ze mě udělat něco v tom duchu, že bych byl antisemita, a vrhnout na mě špatné světlo. Jak říkám, já jsem si tohoto článku nebyl vůbec vědom, ale i kdybych ho napsal, tak věta, která tam byla citována, byla paradoxně větou z „Nového zákona“. Takže v tu chvíli tím, kdo byl na pranýři, jsem nebyl já, ale to byla přímo Ježíšova slova. To bylo na tom asi nejabsurdnější.

Martina: Ale myslím, že i tomu by se některé liberální proudy docela rády podívaly na zoubek. Dělal sis sám pro sebe nějaký přehled o tom, z jakého směru, z jaké strany – a teď nemyslím jenom z politické strany, ale celkově – přichází tato tendence potlačovat některé názory, zamezit svobodné diskusi, a připravit některé lidi i o možnost provokativních výroků, které říkají třeba jenom proto, aby na některé téma rozproudili diskusi? Zjistil jsi, odkud to přichází?

Michal Semín: Určitě. Já myslím, že to jde většinou ze strany intelektuálů, politiků, lidí veřejně činných, kteří se hlásí k levicovému liberalismu, nebo také k progresivismu – záleží na tom, jaký termín použijeme. To jsou lidé, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že lidské dějiny kráčí od tmy ke světlu, od horšího k lepšímu, a každý, kdo se snaží bránit něco, co už je považováno za dobově překonané, vlastně překáží. A to jsme zažili za komunismu, protože myšlenka komunismu má stejný motiv tedy, že celé lidské dějiny mají ústit v jakýsi pozemský Ráj, a všechno, co tomu překáží, je zapotřebí odstranit. A u levicových liberálů je to paradoxně tak – přestože se rádi ohánějí tou diverzitou, citem pro odlišnost a pro svobodu a tak dál – že to jsou oni, kdo dneska nejvíc bání skutečně svobodné diskusi. Protože když někdo svobodně hájí, řekněme, nějakou hodnotu, která je považována právě už za dobově překonanou, tak to podle nich patří na smetiště dějin, a dotyčný člověk spolu s touto hodnotou.

Původní liberalismus není stejný, jako dnešní progresivistický liberalismus, protože se spojil s relativismem. Obsahoval sice zdůraznění svobody jednotlivce, ale také zárodky dnešního progresivismu.

Martina: Michale, já jsem si v jednom článku našla zmínku, kterou napsal doktor Radomír Malý, a ten píše: „Obě civilizace – také jinak liberální a katolická – se vzájemně vylučují, a nemohou se snést“. Myslíš si, že tomu tak je? Nebo i ty jsi ve svých poměrně rázných postojích a postulátech dospěl k jakémusi rozvolnění? A teď vůbec nechci, aby to působilo, jakože tě tady griluji, ale běžně tě označují za bigotního katolíka. Takže když se na to podíváme, tak jak vnímáš slova: „Obě civilizace – také jinak liberální a katolická – se vzájemně vylučují, a nemohou se snést“? Co si o tom myslíš?

Michal Semín: Tak myslím, že pan doktor Malý má v zásadě pravdu, pokud liberální společností myslíme společnost, která vznikla víceméně jako plod liberalismu. My jsme třeba na počátku 90. let liberální proud mnozí vnímali pozitivně z toho důvodu, že se jevil jako anti-kolektivistický. Takže my, kteří jsme se…

Martina: A britský liberalismus navíc v sobě obnáší něco úplně jiného, než progresivistický?

Michal Semín: Takhle. Původní liberalismus pochopitelně není totéž, co je současný progresivistický liberalismus. To je určitě pravda. Ale už v něm jsou zárodky toho progresivistického – to nejsou dvě zcela odlišné linie. Ale byl to určitý emancipační proud, který zdůrazňoval svobodu jednotlivce. Problém u liberalismu nastal ve chvíli, kdy víceméně splynul, nebo se filozoficky, myšlenkově živil z postulátů novověké filozofie, která zaujala krajně relativistický stanovisko, pokud jde o možnosti lidského myšlení, objektivitu, to znamená hodnotu pravdy. V tomto moderním filozofickým provozu se etabloval relativismus jako doktrína, která víceméně prolíná všemi těmito směry do větší, či menší míry, ale v zásadě všemi. Takže se vlastně potom liberalismus staví vůči jakékoliv doktríně, která si zakládá na pravdě.

A pochopitelně, katolický pohled na svět na realitu, s pravdou počítá. S pravdou, jako s hodnotou myšlení, s pravdou jako s určitou kotvou. A dneska, když někdo tvrdí, že zastává pravdivé stanovisko, tak je to téměř považováno za jakýsi fašismus. Ale paradoxně žijeme v situaci, kdy nereflektovaně, ale úplně stejně, k tomu přistupuje i druhá strana. Tedy i ta, která se brání jiným, nebo opačnému stanovisku, také vychází ze svého přesvědčení o tom, že zachycuje realitu takovou, jaká je, jenom si to v tu chvíli neuvědomuje, a myslí si, že oponuje legitimně. Ale není tomu tak, protože i ona operuje s hodnotou pravdy.

Martina: Jaké to tedy má, podle tebe, řešení? Protože vidíme, že tady vzniká antagonismus, který rozděluje lidi, společnosti neprospívá, protože ji paralyzuje.

Michal Semín: Některé věci prostě nemají řešení v tom smyslu, že by se mohly dát do souladu čili liberální pohled na svět a, jak říkáš, „katolický“ – ale to nemusí být jenom katolický – jsou nakonec neslučitelné. Je to buď – anebo. To neznamená, že v nějakých dílčích otázkách se katolík s liberálem nepotká. Tak to bylo třeba v 80. letech, kdy proti totalitnímu kolektivismu stáli jak mnozí liberálové, tak i katolíci, a to tak, že našli společnou platformu, a postupovali společně s cílem odstranit tehdejší režim. Ale jak říkám, Achillovou patou liberalismu je etický relativismus, kdy se tím nakonec i liberalismus dostává do úzkých, protože se dostává do vnitřního rozporu. Liberalismus chce hájit hodnotu svobody, ale nemá ji eticky ukotvenou. To znamená, když liberalismus popírá mravní řád, závaznost mravního řádu – to, že určité lidské skutky jsou ze své podstaty špatné, a jiné naopak dobré – tak potom takový liberalismus není schopen hájit ani hodnotu svobody. Když potom stoupenec nesvobody řekne: „Ale já bych si radši přál žít ve společnosti, kde žádná svoboda není.“ Tak zastánce liberalismu nemá argument, který by mohl na vyvrácení takového postoje použít.

Martina: Takže si myslíš, že tolik proklamovaný relativismus všeho a všech, který razí liberálové, musí být hřebíčkem do jejich rakvičky?

Michal Semín: Ano. Zcela určitě myšlenkově, protože je to rozporný postoj. Relativista říká, že není žádná pravda, že nelze dospět k žádnému pravdivému poznání, ale tento výrok přitom považuje za pravdivý. Toto je základní vnitřní rozpor relativismu. Čili v tomto ohledu se tato pozice vnitřně rozpadá, a nelze ji rozumně hájit. Jiné je to v praktickém životě. Tito relativisté si dokážou svou pozici na výsluní udržet déle, než by jim to dovolovala jejich myšlenková pozice, jen pokud mají v ruce veškeré mocenské nástroje.

Na současný bruselský režim a jeho pojetí politiky se hodí historický termín „fašismus“, tedy spojení veřejného a soukromého sektoru. Přitom oni jako fašisty označují své konkurenty.

Martina: Já jsem si tímto naším preludováním chtěla vytvořit předpolí pro konkrétní otázky. Zdá se, že v Evropě už neexistuje pravice a levice, ale existuje jenom levice a ultra pravice. Cokoliv je pravicového, je nazýváno ultrapravicovým. Vůči konzervativcům směřuje kritika nejčastěji z liberálně demokratických médií s tím, že v Evropě tolerují rozmáhající se plíživý fašismus. Jak to vnímáš ty? Vidíš, že by se v Evropě skutečně rozmáhal fašismus tolerovaný konzervativními osobnostmi?

Michal Semín: Ne, to je samozřejmě nesmysl. Na počátku je terminologická konfuze – jako u mnoha dnešních sporů – protože termín „fašismus“ má nějaký historický kontext. V zásadě platí asi jenom opravdu jenom pro Mussoliniho Itálii, kde myšlenka fašismu spočívá ve splynutí veřejného a soukromého sektoru. Čili vše je v rukou státu, kdy i svět financí a velkého byznysu je vlastně se státem propojen. To znamená, když už bychom chtěli popsat realitu v dnešní době, tak se historický termín „fašismus“ daleko více hodí pro vystižení podstaty současného režimu – který ale jako fašisty označuje svou konkurenci – protože došlo k tomu, že tyto státy jsou dnes do značné míry v područí velkých nadnárodních korporací, a dochází ke splynutí těchto dvou mocí. A to je to, co vždycky definovalo starý historický fašismus.

Takže například celé pojetí politiky podle Bruselu by bylo touto optikou třeba označit za fašistické – kdežto konzervativní reakce na to je v tomto ohledu antifašistická. Samozřejmě, že se tam mohou objevit jednotlivci, kteří se vzhlíží v nějakých starých modelech, které mají třeba k fašismu blízko, ale fakticky hlavní opoziční proud vůči stávajícímu režimu v Evropské unii nemá s fašismem vůbec nic společného.

Martina: Teď ses mi takto historicky vyvlékl z fašismu. Ale já jsem narazila na článek Tomáše Přibyla, který píše: „Konzervativním silám na Západě se asi málo připomíná jejich podíl na nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933.“ Myslím, že už se několikrát říkalo, že to je největší PR úspěch, že se levici podařilo z NSDAP udělat pravicovou stranu, protože Národně socialistická dělnická strana asi nebyla složena ze samých konzervativních dělníků. Ale i toto je velmi častý názor, se kterým se teď operuje. Jak to vnímáš?

Michal Semín: Ano, určitě. Jak italský fašismus, tak německý nacismus jsou kolektivistické režimy, ve kterých je člověk, jako osoba, plně podřízen kolektivu, celku, a to ve všech aspektech lidského života. To znamená nejen ve veřejném životě, ale i v soukromém. To je jeden z definičních znaků totality, že člověk podléhá celým svým životem politické moci. A to je něco, co je typické pro kolektivistické režimy, to asi s pravicí jako takovou těžko může mít něco společného. Ale tady se určitou manipulací a terminologickou konfuzí podařilo toto propojit s pravicí.

Ale těchto konfuzí je samozřejmě víc, protože pravice není ani totéž, co individualismus, který je určitým výhonkem anglosaského myšlení a který zase trpí jinými defekty, než kolektivismus. Oba tyto směry – kolektivismus s individualismem – jako by měly stejné rodiče, nebo stejnou porodní bábu. A myslím si, že je úkolem kriticky uvažujících lidí hledat mezi těmito extrémy vyvážený střed. Protože tak, jako není dobře, když je člověk plně podřízen kolektivu, tak stejně je druhým extrémem, když je člověk, jakožto jednotlivec, středem vesmíru, a neohlíží se vůbec na zájmy a společné dobro společnosti, ve které žije. A pokud pravice bývá spojována s tímto typem individualismu, a tímto „laissez-faire, dělej si, co chceš“ tak takovýto liberalismus je paradoxně cestičkou, po které se potom snadněji vchází do kolektivismu. Vypadá to, jako by to byly dva nesmiřitelné extrémy, ale mají k sobě velice blízko.

Evropa a EU nejsou totéž. EU je anti-Evropa. Brusel ničí vše, z čeho Evropa kulturně, civilizačně, duchovně vyrostla, ohrožuje Evropany, a je třeba svést s ní o Evropu ideový zápas.

Martina: Vždycky je pohodlné hledat nepřítele někde venku, a Evropa v tom teď poměrně prosperuje, tedy v tomto hledání nepřítele všude kolem: Od planety počínaje, až po státy, které jsou zkrátka součástí tohoto světa. Když si vzpomenu na to, co řekl viceprezident James David Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci, tak to mezi evropskými lídry vyvolalo poměrně paniku, protože tam řekl: „Evropa není ohrožena zvenčí, ale zevnitř“. Vnímáš to stejně?

Michal Semín: Vnímám to stejně. A myslím, že tato řeč byla v mnohém epochální. Mohl bych v jeho řeči samozřejmě diagnostikovat určité nedostatky – myslím, že nebyla dostatečně sebekritická, pokud jde o roli Spojených států na vidění stavu, ve kterém se nacházíme. Protože, co si budeme povídat, po druhé světové válce byla Evropa vždycky plně politicky a ideologicky v područí Spojených států, a víceméně to byl nástroj na vykonávání amerického vlivu v této části světa.

Martina: A v posledních čtyřech letech nás skutečně ovládaly jako „derviš kobru“.

Michal Semín: Jednoznačně. Nakonec i ve věcech, které J. D. Vance správně Evropě vytýkal, měli původně Američané prsty. To není jenom konflikt na Ukrajině, ale i případ, který teď všichni tak s napětím sledujeme – a to je Rumunsko, osud rumunských voleb, nebo rumunské demokracie, kdy je nejpopulárnějšímu kandidátovi znemožněno účastnit se voleb jenom proto, že je považován za ideologicky nepřijatelného pro establishment. Ale první, kdo mu vystavil stopku, byla tehdejší, ještě Bidenova administrativa, protože na podzim loňského roku, když Ústavní soud nejprve potvrdil výsledky prvního kola voleb, to byla americká ambasáda, která jako první postavila rumunskou věrchušku do latě. Dnes si nad tím Američani pilátovsky myjí ruce, ale Evropa v tom bohužel pokračuje, převzala otěže, a je to ona, kdo teď vysvětluje Rumunům, jak se mají chovat, aby byli pořád hodnými členy Evropské unie.

Martina: Promiň, že tě nasměruji zpátky na začátek otázky, tedy že: „Evropa není ohrožena zvenčí, ale zevnitř“. Co si myslíš, že Evropu, Evropskou unii jako takovou rozleptává v samých jejích útrobách?

Michal Semín: Dobře, že jsi teď použila oba termíny „Evropa a Evropská unie“, protože to není totéž. O Evropské unii můžeme říci, že je anti-Evropou. Když se podíváme, z čeho opravdu Evropa kulturně a civilizačně, duchovně vyrostla, tak to všechno je mašinérií Bruselu ničeno, to je opravdu antiteze, útok na samotné základy evropské kultury, jejích politických tradic, a tak dále. Takže v tomto ohledu Evropská unie Evropu ohrožuje, ohrožuje identitu nás Evropanů, a je zapotřebí se na ni takto dívat, a svést s ní tento ideový zápas o to, co znamená být skutečně „Evropanem“.

Martina:Teď se samozřejmě nabízí otázka. Co to znamená? Jsme schopni to ještě najít? A jsme schopni se na tom shodnout? Nebo být Evropanem může pro jednotlivé národní státy znamenat třeba i trochu něco jiného?

Michal Semín: Určitě má cenu aspoň se o to pokoušet, a to je to, co vlastně všichni děláme, co děláš ty tady v „Kupředu do minulosti“, a tak dál, tedy, že se snažíme o těchto věcech svobodně diskutovat, protože v zásadě víme, že je něco hluboce v nepořádku, a my hledáme příčiny. Příčiny krize, do které se Evropa dostala. A mnozí z nás je nachází poměrně hluboko v kvalitě – nebo spíš v nekvalitě myšlení těchto myšlenkových proudů, které dnes dominují. Dominují na univerzitách, v médiích, a to je právě levicový liberalismus, nebo progresivismus. A to myslím, že je dalším úkolem, pokud chceme hájit starou dobrou Evropu – utkat se s tímto proudem, a vybojovat si zpět média a univerzity, svět kultury, a tak dál, pro skutečně svobodné kritické myšlení v duchu myšlenkových kořenů reálné historické Evropy.

Evropská unie ze své bytostné podstaty není schopna udělat takový obrat, jaký nyní probíhá v USA. Taková změna by znamenala rozpad EU.

Martina: K myšlenkovým kořenům západní kultury celkově, kromě křesťanství patří samozřejmě také judaismus a antická filozofie. Myslíš si, že máme – při současném nastavení z bodu, kam jsme došli – šanci je znova rozeznat, pojmenovat, dát jim správné názvy, nevyprázdněné floskule, a aplikovat je do svých životů?

Michal Semín: Šanci? Musíme to udělat. Já nevím, jestli máme šanci. Nevím. Já jsem byl vždycky ochoten podstupovat všechny tyto zápasy, i kdyby byly donkichotské. To znamená, že jsem do toho nikdy nešel s myšlenkou na to, jestli se to podaří. Já jsem v zásadě spíše historicky optimista, takže si myslím, že ve výsledku se to podařit může, ale má cenu to dělat i bez ohledu na to, jak to dopadne, protože v tom vidím jediný rozumný postoj, který lze zastávat. A myslím, že tváří v tvář tomuto chaosu si to uvědomuje čím dál tím víc lidí, nebo respektive roste počet lidí, kteří si uvědomují, že jsme se objevili na konci nějaké slepé uličky, a to je něco, co nás všechny může motivovat k tomu, jít tak trochu pod povrch, a hledat, kde jsou skutečné příčiny. A ve chvíli, kdy my budeme mít správnou diagnózu, tak potom už je k nápravě snazší cesta. Takže naším úkolem je teď správně diagnostikovat problémy, a od nich se potom odpíchnout k nějakému řešení. Ale to opravdu může být až plodem příštích generací.

Martina: To, co jsi teď dodal, jsi mi vzal vítr z plachet na otázku, zdali je to vlastně možné očekávat teď. Vezměme si příklad z Ameriky. Ty jsi řekl, že vstoupení J. D. Vance postrádalo vhled do nedávné americké historie, ale oni přesto od ledna bouchli do stolu – a jde to jinak. Je to prostě „switch“. Řekli, že bude svoboda slova, přestože Amerika vymyslela politickou korektnost, a aplikovala ji do našich životů hlava nehlava. A je tady spousta dalších věcí…

Michal Semín: Řekli, že budou dvě pohlaví.

Martina: Ano, řekli, že budou dvě pohlaví. Zkrátka a prostě – otočka na pětníku. Je tohoto schopná Evropa?

Michal Semín: I kdyby toho byla schopna, nebo něčeho podobného, tak jí v tom brání… Zase – co je to Evropa? Evropská unie toho schopna není ze své bytostné podstaty. Evropská unie je opravdu útvar, který je překážkou toho, aby se něco takového mohlo v Evropě odehrát. Čili od Evropské unie žádnou takovouto obrátku nečekejme. Obrátka tohoto ražení znamená rozpad Evropské unie. Toto je důležité pochopit.

Martina: Ne transformaci?

Michal Semín: Neumím si to představit.

Martina: Rozumíš, smlouvám s tebou.

Michal Semín: Rozumím, jasně – jít někam ještě před Maastricht, jak se říká, a tak dále. Myslím, že do těchto věcí, do projektu evropské integrace, je dneska nainvestováno už tolik, že současná vrstva euro-papalášů nikdy nic takového nepřipustí. Kdežto Spojené státy jsou jiný případ. Je to unitární stát v tom smyslu, že to je jeden stát, je tam prezidentský systém, nebo poloprezidentský, a prezident tam má možnost tuto otočku, jak říkáš, udělat. To jsme viděli u executive orders, kdy to udělal hned první den svého prezidentování. Tohle v Evropské unii mocensky udělat nelze, protože tam máš nějaké procedury, které toto víceméně znemožňují, kdežto americký právní řád umožňuje, že prezident nejednal protiprávně. Dneska by Evropská unie nic takového provést nemohla. Takže si myslím, že je nejprve zapotřebí se rozejít s Evropskou unií jako takovou. Ta se opravdu bude muset poroučet, a teprve pak je možné Evropu, evropské národy a evropské státy, použít na bázi spolupráce i jako určitý nástroj na nějakou renesanci staré dobré Evropy.