Zpět

Dřelo to a bylo to protivne a neefektyvni, tajak voskovany hajzl papir. Ale měli zme ju všeci. Šňurku na krku. Bylo to cosik jako poznavaci znameni. Všecky děcka, kere tenkrat běhaly po sidlišťu, ať už před lesikem, nebo za nim, měly na krku šňurku a na ni visel klič.

Dneska, by na take šňurce musely byt tři kličky. Jeden od vchodu, druhy od mřiži před vytahem a třeti od bytu. Tenkrat se ale vchody nezamykaly a žadne mřiže před vytahem nebyly nainstalovane, takže stačil jeden kliček.

Stejně to bylo zvlaštni. Kradli tenkrat všeci, bo kdo nekrad, okradal vlastni rodinu, ale nikdo si nepořizoval bezpečnostni zamky, zabezpečovaci zařizeni, trezory a panceřove dveře. Každy měl na dveřach obyčejnu fabku, dole na vchodě bylo brano, co se zaviralo samo a tym veškere zabezpečovaci zařizeni končily. Bylo to asi proto, že tenkrat bylo v modě rozkradat majetek v socialistyckem vlastnictvi, bo co je tvoje, to je aji moje, no ni? Ale co bylo moje, na to se nešahalo. Pak ale přišel plyšak, socijalistycke vlastnictvi zmizelo, a tak zme museli začit krast ze sukromeho, bo zvyk je zvyk. Asi byzme měli zase jakesik socialistycke vlastnictvi vytvořit. Všem by se ulevilo a kradlo by se tak nějak radostněji.

„Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.

Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát, který se svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská tvář muže asi pětačtyřicetiletého, s hustým černým knírem, drsných, ale hezkých rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na Týden nenávisti.“ (George Orwell: 1984)

Takhle začinala knižka stareho dobreho Orwella. Vždycky sem byl překvapeny, jak to mohl v tom roce 1948 tak fajně popsat, když u nas ve vchodě nikdy nebyl. Ten smrad byl totiž naprosto přesny. Každy měl ve sklepě ze dva pytle kobzoli a když jeden maly kobzulek začal kajsik ve spodku hnit, to se ten smrad nesl hodně daleko. A když se smichal s vuni kyseleho zeli, kere kvasilo našlapane pod kameninovym deklem, byla iluze dokonala.

Ale kdo vi, kaj ten Orwell vlastně přesně byl. A hlavně, zajimalo by mě, kaj všude je pořad schovany a kdy se cosik z jeho předpovědi zas ukaže…

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička