Zpět

Martina: Jak už jsem se zmínila po pročítání nejrůznějších materiálů, narazila jsem na spojení „přirozené zdraví“. Řekněte mi, jaký je rozdíl mezi přirozeným a nepřirozeným zdravím?

Lenka Sobková: Určitě pro nás tento pojem může na první pohled působit trochu zvláštně, možná paradoxně. Já vycházím z přesvědčení, že pro člověka je normální být zdravý. Když se na malinkou chvilku u pojmu „zdraví“ zastavíme, tak si pojďme úplně na úvod říct, že samotný pojem zdraví jako takový nemáme definován. Respektive těchto definic máme dnes celou řadu, ale žádná z nich není komplexní. Zdraví je něco, co tady od přírody máme, co vlastně funguje v uvozovkách samo, a je to pro nás něco tak běžného, že to vlastně ani nezkoumáme, nebo respektive, když o zdraví přijdeme, tak se chceme zpět do tohoto přirozeného stavu zdraví vrátit. A to už je cesta poměrně obtížnější, ale určitě to jde, alespoň většinou.

Martina: Mě teď zaujalo to „přirozené“ a „nepřirozené“, protože pod tím přirozeným si představuji, že se k tomu dopracujeme nějakým způsobem změny životních návyků, stravy, sportu a tak dále. A nepřirozené zdraví je, když si pomůžeme chemií. Chápu to správně, nebo nemá smysl to takto rozdělovat?

Lenka Sobková: Určitě na úvod takové rozdělení můžeme použít. Je to trošku zjednodušené, protože dnešní svět už není až tak černobílý, jak se mohlo zdát před nějakými 20, 30 lety. O tom si asi více povíme za chvíli. Nicméně my jsme k tématu zdraví přistoupili z pohledu vědy, z pohledu mužského logického přístupu. To znamená, že když v mém těle něco nefunguje, třeba mi chybí určitý hormon, tak ho dodám v tabletě, a v tu chvíli opravdu dokážu eliminovat projevy nemoci, nebo odstranit projev toho, co mě trápí.

Přirozené zdraví je takové, že se dostaneme do bodu, kdy všechno v těle proudí, všechny mechanismy fungují a tělo se stále samo od sebe dostává do stavu, kdy nám je dobře, a může být čím dál lépe

Martina: Symptomy vymizí.

Lenka Sobková: Tak, řekněme: dokážu se dostat do stavu, kdy „mínus“ jakoby zmizí, ale jsem stále v nule, nekráčím do žádného plusu, nikam dále se neposouvám. To je, řekněme, pojem nepřirozeného zdraví, tak bychom ho mohli nazvat. V tomto kontextu se úplně nepoužívá, ale když se podíváme právě na opak přirozeného zdraví, tak to znamená, že své tělo, v souladu s psychikou a dalšími vlivy, uvedu do stavu harmonie, která funguje v kruhu. To znamená: dostanu se do bodu, kde všechno v těle proudí, všechny mechanismy, kterými je lidské tělo obdařeno od přírody, fungují, a tělo se stále, v uvozovkách, samo od sebe dostává do stavu, kdy nám je dobře a kdy můžeme růst do plusu, kdy nám může být čím dál lépe. Tohle je to přirozené zdraví.

Martina: To znamená, že přirozené zdraví, když bych to zpřehlednila, byť rozhodně nepřidám na vysvětlení, nechám to ve zjednodušení, je okamžik, kdy se tělo samo ozdravuje.

Lenka Sobková: Je to stav, kterého se snažíme dosáhnout, přesně tak.

Martina: Paní Lenko Sobková, vy jste magistra farmacie, a od magistry farmacie bych očekávala, že mi dá pilulku. Proč vám pilulky v určitém okamžiku začaly připadat jako možná i trochu scestí?

Lenka Sobková: Určitě, farmacie je spojená s podáváním léčivých látek, doplňků stravy a dalších přístupů, které přichází do těla z vnějšku, to máte určitě pravdu. Já jsem vždy během své devítileté praxe v lékárnách říkala, že jsem zvláštní lékárník, který lidem říká, aby léky, když nemusí, neužívali, než naopak, což pravda není úplně typické, nebo bychom to od lékárníka neočekávali. Nicméně si za tímto přístupem stojím na základě svých zkušeností. V posledním ročníku na vysoké škole, na univerzitě, kdy jsem studovala účinek jedné skupiny účinných látek, které působí na mozek, na mozkové funkce, se mi stala jedna událost. Pamatuju si velmi živě ten okamžik, kdy jsem do noci hleděla do skript, a vůbec jsem nechápala, jak podáním účinné látky dokážeme odstranit nemoc, nebo překlopit tělo do stavu, kdy je zdravé, funguje zdravě. A potom přišel ten „aha moment“, průhled, a já jsem s hromadou emocí pochopila, že látka zvenčí, kterou podáme, do lidského těla nepatří, že nás ke zdraví nikdy nemůže dovést. Je to vždy něco, čím zasáhneme do naší osy, do našeho zdraví zvenčí, dokážeme nějakým způsobem upravit určitou funkci našeho organismu, ale nikdy ho nedokážeme dostat zpátky do stavu, kdy zdraví, jak jsme řekli, funguje samo.

Zdravotník by měl být pro pacienta průvodcem, měl by vysvětlit, že může zvolit cestu dlouhodobého užívání syntetických látek, nebo cestu, kdy se podívá do úrovně svých emocí, a podpoří léčbu bylinou, nebo homeopatií. A každá z těchto cest ho zavede jinam.

Martina: Dobře, takže v tu chvíli jste se rozhodla připravit se o práci, protože přeci lékárník, bylinář i homeopat dodávají do těla něco zvenčí. Samozřejmě homeopatie startuje jiné procesy a podobně, ale bylinka ne, ta má v sobě účinnou drogu, kterou buď použijeme ve formě rostliny, nebo ji třeba vyextrahujeme, případně vytvoříme synteticky. V čem je tedy rozdíl?

Lenka Sobková: Celý svět dneška, nebo obor zdraví, není rozhodně černobílý. A to, že pochopíme princip, jak některé účinné látky fungují v lidském těle, určitě neznamená, že tím říkám, že celá tato oblast je špatně a že ji nebudeme používat. Jde spíše o to pochopit princip, jakým můžeme do lidského zdraví zasáhnout, a kdy je vhodné zvolit ten, nebo onen způsob. Takže když třeba v lékárně přijde pacient s akutní infekcí, tak mu pochopitelně dáme třeba antibiotikum, to je v pořádku, v tu chvíli je to pro proces léčení vhodné. Takže to určitě nefunguje tak, že bychom odmítli všechny takzvané chemické látky, ale známe principy a mechanismy, takže víme, že když třeba u pacienta řešíme chronické onemocnění, tak možných cest máme vždy na výběr více.

A mně třeba osobně přijde velmi fér, aby byl zdravotník pro pacienta, nebo spíše pro klienta, průvodcem, abychom člověku před sebou vysvětlili, že si může třeba zvolit cestu dlouhodobého užívání syntetických látek, nebo cestu, kdy se podívá do úrovně svých emocí, a podpoří léčbu třeba léčivou bylinou. Anebo může jít například cestou homeopatie. A z mého pohledu je fér mu vysvětlit, že tyto principy jsou odlišné, a každá z těchto cest ho pochopitelně zavede někam jinam.

Martina: A přísluší to farmaceutovi, nebo spíše lékaři?

Lenka Sobková: Jednoznačně farmaceutovi, protože u nás máme zvláštní představu o tom, kdo je odborník přes zdraví, v jakém slova smyslu.

K lékaři bychom měli přijít pro testy, vyšetření a diagnózu. Ale odborníkem, který by měl navrhnout správnou léčbu, by měl být odborník přes léčivé přípravky, tedy lékárník, farmaceut.

Martina: My jsme z farmaceutů udělali tak trochu prodavače.

Lenka Sobková: To se stalo v posledních 20-30 letech praktickým nastavením. Nicméně ten, koho vnímáme jako hlavního odborníka na lidské zdraví, je lékař. Máme to spojené, od mala nás učili, že pak doktor to ví nejlépe, on je pan doktor a on to studoval. Ano, lékař skutečně studuje 6 let základního studia, plus potom v dalších fázích vzdělávání sbírá další zkušenosti. Ale cílem, kterého by měl dosáhnout, je co nejlepší znalost procesů a diagnostiky. To je základ. K lékaři bychom měli přijít proto, abychom absolvovali testy, vyšetření – a lékař stanovil diagnózu. Ale v tu chvíli odborníkem, který by měl navrhnout správně léčbu, by měl být odborník přes léčivé přípravky, kterým je lékárník, farmaceut. Hned druhým dechem dodám: není to váš lékárník v oblíbené lékárně ve vaší ulici. Je to specializace, která se nazývá „klinický farmaceut“. V některých nemocnicích už tyto pozice máme, a skutečně tímto způsobem pracují. A to je přední odborník, který v tuto chvíli, když má před sebou diagnózu pacienta, a vidí celkový stav, by měl být tím, kdo rozhoduje o tom, jaký léčivý přípravek budeme podávat, proč, jak dlouho, jak budeme dávkovat a tak dále.

Martina: Je pravda, že takto dnes už farmaceuty příliš nevnímáme, jsou to pro nás ti, kteří přečtou recept, což samo o sobě vyžaduje velké vzdělání, aby to přečetli, byť dnes už se tisknou, už to není ten lékařský škrabopis, a většinou to nekomentují a neříkají: „Co vám to dal ten doktor za hloupost“, ale prostě vydají lék. Takže vy byste ráda úkol farmaceuta viděla trošku jinak?

Lenka Sobková: V ideálním případě, v ideálním světě by to tak určitě bylo pro pacienta vhodnější. Co se týká pozice lékárníka, tak zvenku to vypadá, že tato práce je velmi snadná, že vezmu recept a jenom ho vydám podle toho, co tam je napsáno. Ono to obnáší celou řadu dalších kroků. Lékárník je stále odborník, je to kontrola, je to stále zdravotník, který by měl i v této fázi s pacientem zkonzultovat jeho stav, měl by ho upozornit, na co si dát pozor, co dalšího užívat a tak. Takže určitě to není ani dnes jenom o tom, že by lékárník jenom vydával krabičky. Je tam stále zapotřebí zohledňovat konzultační činnost, na kterou ale v praxi nemáme úplně čas a prostor.

Martina: Když stojíme v době chřipkové epidemie ve frontě, a někdo konzultuje s lékárníkem, tak se zdá, že ho dav zlynčuje. Vlastně si uvědomuji, teď se mi vybavil verš z Romea Julie, kdy se obrátí na lékárníka, ne na lékaře, a lékárník říká: „Strašlivé jedy mám, avšak provazem mantovský zákon trestá jejich prodej.‘‘ Je to lékárník, když mu říká: „Lékárníku dík, jed působí.“

Lenka Sobková: Přesně tak.

Martina: Pojďme se vrátit, opustíme vaši cestu za jiným druhem pomoci od magistry farmacie. Vrátím se zpátky ke své prvotní otázce: „přirozené zdraví“. Už v úvodu jsem říkala, že se velmi často setkávám s pojmem „přirozené zdraví ženy“ Proč? Častěji než u muže.

Lenka Sobková: Je to určitě navázáno na základní systém, kterým se odlišují ženy od mužů, a to je systém hormonální. Žena funguje na této úrovni na první pohled jinak, řekněme komplikovaněji, složitěji. A právě proto přirozené zdraví řeší většinou primárně ženy. Velmi často je to navázáno na hormonální osu, nebo vůbec hormonální zdraví. Ale může se týkat kteréhokoliv dalšího orgánu, nebo stavu lidského těla. Takže určitě přirozené zdraví v kontextu muže je aktuální tématem, jen ho prostě neřeší tak často, jako ženy.

Hormonální osa v těle ženy má dvě centra. V hlavě – v podvěsku mozkovém, a v pánvi, v orgánech, kde vznikají konkrétní pohlavní hormony progesteron a estrogeny

Martina: Další pojem, se kterým pracuje každá odborná literatura, ale i takzvaná alternativní, je hormonální rovnováha. Vy jste se toho teď dotkla, když jste říkala, že jde právě o hormonální disbalanci, která mnohdy ženy vede do nemoci, nebo do nějakého nekomfortního stavu. Řekněme si teď něco více o tom, co obnáší pojem „hormonální rovnováha“, protože jsme si na něj všichni zvykli, běžně jej používáme i v pejorativním smyslu, „cloumají hormony,“ a tak dále. Ale když bych měla říct, jestli vím, co si pod tím představit, tak úplně nevím.

Lenka Sobková: To říkáte úplně správně, protože mám pocit, že náhled, který jste teď popsala, je v dnešní společnosti poměrně typický. Když se bavíme o hormonální ose, tak je skutečně poměrně malé procento žen, které si pod tím umí vůbec cokoliv představit, ať se dotkneme tématu hormonální osy, disbalance, rovnováhy, čehokoliv. Je to v naší společnosti bráno jako něco, co by mělo fungovat samo, automaticky, vlastně bychom tomu neměli dávat žádnou pozornost, protože to není potřeba. A vlastně to ani řešit nechceme, upřímně řečeno. Takže se na toto téma většinou zaměříme až ve chvíli, kdy se nám objeví nějaký problém, když nás něco trápí, kdy jde právě o hormonální rovnováhu. Přijde nějaká odchylka, buď nějaký výkyv, nebo nemoc.

Martina: Jak si ověřím, že má hormonální osa je v pořádku? Jak zjistím, že to funguje všechno, jak má?

Lenka Sobková: Myslíte, že to nějak ověřit lze?

Martina: Můj laický pohled na to je, že když se cítím dobře, nemám výkyvy nálady, nemám pocit bezdůvodného vzteku, nebo naopak nepláču, protože mi někdo neodpověděl na pozdrav, tak bych řekla, že jsem tak nějak takzvaně v pohodě.

Lenka Sobková: Úplně přesně shrnuto, „tak nějak v pohodě“ je určitě základ toho stavu, kdy jsme zdravé, zdravé jako ženy. Když se podíváme na dvě rozdílné ženy, které si obě připadají tak nějak v pohodě, tak přesto může hormonální osa u jedné z nich fungovat zdravě, harmonicky, může být prostě zdravá, přirozená. A u druhé nemusí fungovat v uvozovkách takřka vůbec, nebo tam může něco zásadního váznout. Jak si ověřit, že moje hormonální osa funguje zdravě, je otázka na několika úrovních, a záleží na tom, do které z nich až chci jít.

Martina: Vy říkáte, že je to otázka na několika úrovních. Ale prosím, teď mi vysvětlete, co to přesně je hormonální osa? A pak se hned budeme věnovat uvedeným úrovním.

Lenka Sobková: To bude určitě nejlepší první krok. Hormonální osa je fungování celého hormonálního systému v těle ženy. Říkáme tomu „hormonální osa“ proto, že má dvě centra. Odehrává se v hlavě, kde má řídící centrum v mozku, v podvěsku mozkovém A druhé centrum se nachází v pánvi, přímo v orgánech, kde vznikají konkrétní pohlavní hormony, tedy progesteron a estrogeny. A říkáme tomu „hormonální osa“ proto, že tyto hormony se v průběhu měsíčního cyklu cyklicky mění, hladiny se zvedají, ustupují – a celá osa je poměrně sofistikovaným způsobem řízena, aby byly tyto změny přesné, aby opravdu probíhaly v rytmech, ve kterých mají. Takže, kdybychom si výkyvy těchto hormonů a jejich proudění v těle nakreslili, tak se dostaneme do křivek, které se v ideálním případě cyklicky opakují, a když bychom se na to podívali v pohledu na ženské tělo, tak můžeme vidět, že se po této ose pohybujeme nahoru a dolů. Proto říkáme „hormonální osa“. Není to žádný orgán, je to prostě rozkres funkčního chování, co se týká pohlavních hormonů.

Martina: Ještě pro jistotu. Řekla jste, že jsou řízeny. Kdo to tady řídí?

Lenka Sobková: Koncové hormony jsou řízeny jinými hormony. Hormony řídícími. Celý tento lidský hormonální systém je mnohem širší, než jenom pohlavní hormony, o kterých si dneska povídáme. Do celé této osy nám zapadají hormonální systémy, jako je třeba štítná žláza, stresové hormony a další. Všechny tyto systémy jsou svým způsobem provázány a jsou řízeny ze stejného centra v mozku, z hypotalamu. Takže cílové hormony řídí opět hormony.

Martina: Já jenom abychom měli všichni ve všem jasno. Teď se pojďme věnovat jednotlivým úrovním a také tomu, jaké jsou pro ženy konkrétní signály, že něco není s hormonální osou v pořádku.

Lenka Sobková: Když se podíváme z určitého úhlu pohledu na téma hormonálního zdraví, vždy musíme zohlednit, kdo se na to vlastně ptá. Protože jiným způsobem se bude ptát mladá, třeba 18letá, 20letá dívka. Aspekty hormonálního zdraví, nebo jiné znaky toho, že je hormonálně zdravá, případně že má nějakou hormonální disbalanci, budou pro ni podstatně jiné. Jinak se bude ptát třeba žena ve 30 letech, která se snaží otěhotnět, a jinak žena třeba v 50 letech. Takže vždy je to dané určitým úhlem pohledu. Tím základním primárním, s čím pracujeme, je asi pro všechny ženy sledování našich cyklů. To nás učí odmalinka, že žena prochází cyklem, který je v ideálním případě měsíční, měl by trvat učebnicových 28 dní, což tak v praxi úplně nebývá, a vlastně nás učí, jakým způsobem sledovat, zda je všechno v pořádku. To sledování spočívá většinou jenom v tom, že si odměříme délku cyklu, a to je tak celé. A to nám stačí k tomu, aby žena měla pocit, že v jejím těle po hormonální stránce všechno funguje tak, jak má.

Když je žena na počátku vstupu do pohlavní dospělosti, plného hormonálního života, tak řeší velmi často v tom cyklu výkyvy, například výkyvy hormonů, které se mohou objevit, jako akné a další. To nejsou primárně znaky nemoci, nebo neznamená to, že v jejím těle se odehrává něco špatně. Znamená to jenom, že rovnováha ještě není natolik usazená, natolik zralá, aby cyklus běžel ladně, čistě, pravidelně. Prostě lidskému tělu chvilku trvá, než se do pravidelnosti nějakým způsobem dostane, takže to může být jeden úhel pohledu.

Hlubší úhel pohledu přichází v období, kdy žena plánuje těhotenství, nebo si přeje miminko, a tak řeší třeba to, jestli je její tělo vůbec schopné otěhotnět, protože to, že jednou za měsíc přichází menstruace, ještě neznamená, že v těle všechno běží tak, jak má, a že třeba v cyklu přichází ovulace pravidelně, v rytmu, a tedy že žena je připravená otěhotnět. To je tedy další úroveň. Troufám si říct, že tuto úroveň v dnešní době řeší asi poměrně velké procento žen, je to poměrně obtížné téma, už proto, že se neotvírá až tak často, jak bychom asi měli. Jednak proto, že ženy stále nejsou obecně vedené k tomu, aby své cykly, a jak jim funguje tělo, aktivně zkoumaly.

Martina: Paní Lenko Sobková, teď jste řekla, že otěhotnění je záležitost, kterou teď řeší, a mnohdy marně, stále větší procento žen. Řekněte mi, čím to je, že dnes tolik mladých žen a dívek, trpí hormonální dysbalancí? Proč se zrovna teď hormonální osa mladých žen, když máme dost jídla, dobrou výživu, nemusí se vyplavovat nějaké stresové hormony z toho důvodu, že by byl člověk ve válce, nebo něco podobného, tak často vychyluje z rovnováhy?

Lenka Sobková: Zmínila jste stresové hormony a téma stresu, a určitě máte pravdu. My bychom stres v dnešní době vůbec prožívat vlastně nemuseli, ale prožíváme. Stres jako takový je úplně přirozená reakce lidského těla, a je to přirozená reakce na více podnětů, než jenom hlad, nebo válka. My se v moderní době paradoxně dostáváme do stresových pozic tak trošku dobrovolně, a ještě navíc aktivně, aniž bychom si to sami úplně uvědomili. Nemusí jít jenom o to, že máme stres v práci, nebo že sami sebe někam honíme, i když to určitě také. To dneska můžeme nechat úplně stranou, protože to je téma, o kterém bychom si mohli povídat dlouhé hodiny. Ale mladé ženy, ať se to třeba úplně nezdá, si stres ve svém těle vytváří pomocí toho, jakým způsobem se stravují, a třeba jakým způsobem sportují. To je paradoxní téma, protože skutečnost, že nezdravá strava má dopady na naše tělo, víme všichni. Pokud nekonzumujeme pestrou, kvalitní a přirozenou stravu, tak pochopitelně lidské tělo nezískává všechno, co by mělo. To známe všichni. Paradoxně se dneska potkáváme ve skupinách mladých žen s pravým opakem – péčí o stravu, tím že se chceme stravovat stále zdravěji, si tak trochu podkopáváme pod sebou větev.

Martina: Jak to děláme?

Lenka Sobková: Velmi jednoduše. Úplně typickým příkladem je žena, která přichází s potíží, že má nepravidelný cyklus, nebo že jí menstruace úplně zmizela. A když řešíme tyto aspekty jednotlivě, tak se pochopitelně ptáme právě na složení stravy, na stravovací zvyklosti. A je velmi typické, že mladá žena popisuje svoji cestu ve stravě tak, že v tom určitě problém nebude, protože jí zdravě, a čím dále zdravěji.

A propos, velmi často se dostáváme k tématu, že dle běžných mainstreamových doporučení osekala všechno maso, které není zdravé. Osekala všechny živočišné produkty, které také nejsou zdravé, a často se dostává na hranu veganského způsobu stravování, nebo raw food, jako velmi extrémního přístupu ke stravě. A když se podíváme do složení, tak přicházíme často na to, že jí prostě dlouhodobě chybí bílkoviny a další esenciální látky. A na bílkovinách to zpravidla stojí.

A jak to souvisí s hormonální osou? Jednoduše. Ženské tělo je nastavené na takový systém, že ve chvíli, kdy nám chybí něco zásadního pro naše zdraví, tak se hormonální systém blokuje. Vlastně ustává hormonální aktivita, příroda tím ošetřuje stav, který není ideální pro početí potomka, a tudíž nám hormony tak trošku brzdí. Takže mladá žena, nebo dívka, která v dobré víře, že dělá pro své zdraví maximum, a tak trošku se hecne, aby měla super stravu, paradoxně svému tělu přivádí stres, a ten stres zase zpětně způsobuje potíže v hormonální ose.

Martina: To znamená, že jednostranná zdravá strava, pod dojmem nějakého televizního pořadu, nebo věčně útočících článků, může vést ženu vlastně k podvýživě, a svým způsobem k ohrožení zdraví, protože dlouhodobý nedostatek bílkovin se nepodepíše jenom na hormonech?

Lenka Sobková: Přesně tak, jak říkáte.

Martina: Paní Lenko Sobková, děkuji za tento náhled do ženského světa.

Lenka Sobková: Také děkuji.

Všechny příspěvky s Lenka Sobková