Martina: Pane profesore, pravděpodobně si mnoho lidí poté, co máme za sebou několik týdnů krize spojené s koronavirem, uvědomuje, že svět už nebude jako dřív. A že ten náš svět, který se zdál být svým způsobem perfektní, ukázal, jak jsme v něm zranitelní, a on sám se tak trošku, nebo hodně, to si nedovolím konstatovat, otřásá v základech. Co to udělá s naší psychikou? A co si s tímto pocitem počít?

Radek Ptáček: To, že svět před a po koronaviru nebude stejný, jistě víme všichni. Velmi často jsme si před koronavirem říkali, že v našich geografických a časových podmínkách žijeme v růžové bublině, ve které je vše dostupné, vše je automatické, včetně toho, že většina z nás má nekonečné přísuny potravin. Máme nekonečnou možnost volby setkávání s přáteli, nekonečnou možnost zábavy – a všechno jsme brali absolutně automaticky.

To špatné, co se dělo, se pro většinu z nás odehrávalo někde za velmi vzdálenými zdmi naší bubliny. To, že většina světa řešila daleko závažnější věci i před koronavirem, jsme si neuvědomovali – a byly pro nás v lepším případě pouhou zprávou ve večerních zprávách. V řadě rozhovorů s lidmi, ale i do rozhlasu nebo televize, jsem často říkal, že problémy, které řešíme, jsou většinou kosmetického charakteru. Řešili jsme třeba syndrom vyhoření, nebo to, že ztrácíme smysl, a tento smysl jsme možná ztráceli proto, že jsme vše brali jako něco automatického, jako něco, co k nám přijde na zlatém podnose, a my si ani neuvědomíme, že to samozřejmé není.

První věcí, kterou současná situace změní, je, že nám odnese pocit samozřejmosti, což myslím, že je dobré, protože smysl a hodnotu věcí, ale i vztahů, vnímáme v situaci, kdy vidíme a cítíme, že nejsou samozřejmé. Ve chvíli, kdy svého partnera berete jako absolutně samozřejmého, začnete o něj ztrácet zájem a ztrácet smysl vašeho vztahu. Takže pevně doufám, že tato situace nám v pozitivním smyslu přinese to, že náš krásný svět v našich geografických a časových podmínkách přestaneme vnímat jako samozřejmý. Že si daleko více užijeme to, že jdeme do kina, zacvičit si, nebo že si sedneme s někým na kávu. Představte si, jaké to bude úžasné, až bude začátek léta, otevřou se zahrádky, budete sedět s kamarádkou na kávě a možná kolem sebe budete vidět lidi – a vše si užijete řádově více, než byste si to užila předtím, kdybyste to brala jako něco absolutně samozřejmého. Takže samozřejmost, pocit samozřejmosti, minimálně na určitou dobu zmizí, a to bych viděl jako hlavní pozitivní změnu.

Martina: Pane profesore, mluvil jste právě o tom, jak budeme sedět na zahrádce a najednou to bude sváteční pocit, který nám časově velmi omezenou dobu vydrží, než to začneme považovat za samozřejmost. Ale to všechno jsou vnější kosmetické atributy. Myslíte, že pro naši psychiku bude nebezpečná chvíle, kdy nám začne docházet, že svět už prostě bude jiný?

Radek Ptáček: Svět bude jiný a bude jiný natolik, nakolik se to bude týkat vás konkrétně. Ve chvíli, kdy jste člověk, pro kterého celý koronavirus znamená pouze v uvozovkách to, že pracujete doma a staráte se o děti, tak vám z toho zbyde vzpomínka – a svět se po několika měsících stane opět tím světem, který je samozřejmý. A informace o ekonomických potížích státu, velkých firem nebo jednotlivců, které k vám budou dopadat, budou pro vás opět zprávami z televize. Takže se domnívám, že pro celou řadu z nás bude současná situace vzpomínkou, a v případě, že se nebude opakovat, nás opět uvede do letargie pocitu samozřejmosti luxusu, ve kterém žijeme.

Optimismus se dá naučit

Martina: Ale on asi takový nebude. My se asi přeci jenom bavíme o tom, aniž bychom chtěli být váleční štváči a někým, kdo vyvolává strachy a úzkosti, že už teď je jasné, že ekonomické domino, které jsme touto karanténou uvedli do pohybu, už nezastavíme, a každý další den na sebe bude rozjeté kolo nabalovat další a další kostičky. Takže jsem to spíše myslela tak, že se ani neptám, jestli svět bude jiný – prostě bude. Spíše jak se vyrovnat se světem, ve kterém některá naše očekávání už nebudou naplněna? Protože se říká, že zejména mladí jsou nároková generace, tak zda si myslíte, že dojde k nějakému rozčarování a psychickému tlaku, kdy si uvědomíme, že co se týká hojnosti a nadbytku – tak líp už bylo?

Radek Ptáček: Nejsem sociální, ani ekonomický prognostik, abych dohlédl, jak závažné dopady na náš život to bude mít. Ale z čistě psychologického hlediska bych zůstával optimistou, protože člověk je mimořádně adaptabilní a během celé evoluce, ale i historie, kterou známe, je patrné, že se mimořádně dobře přizpůsobuje změnám, které přicházejí. Takže jestliže pro celou řadu z nás to bude znamenat určitá omezení, nebo uvědomění si, že svět třeba není tak automatický, tak se domnívám, že to není zase tak úplně špatně. Mluvíme o té skupině lidí, které se to nedotkne osobně.

Samozřejmě u lidí, kterých se to dotkne bezprostředně, osobně, existenčně, když ztratí příjmy, zadluží se a ukončí projekty, tak poskytovat jim psychologické rady je nesmírně složité. A to proto, že za prvé musí řešit věcně svou situaci. A za druhé si nesmí bát přiznat, že je daná situace nikoliv z vnitřních, ale z vnějších důvodů dohnala do psychické krize, a že v takové situaci je nezbytné vyhledat psychologickou nebo psychiatrickou pomoc. Takže na otázku, co dělat, bych odpověděl zase ve dvou úrovních: dělat něco konkrétního tak, aby se můj svět dostával do nějakých kolejí, které pro mě budou přijatelné. A za druhé, jestliže se necítím v pohodě, nebát se vyhledat psychologickou nebo psychiatrickou pomoc, což až opadne hlavní vlna, bude určitě potřebovat celá řada lidí.

Martina: Pane profesore, základem úspěchu, jak obstát v jakékoli životní situaci, je adaptovat se. Víme, že někteří lidé dokázali přežít i koncentrační tábor jen díky tomu, že vzali situaci takovou, jaká je. Řekněte mi, jakým způsobem mohu v sobě povzbuzovat tuto racionální přizpůsobivost? Nenaříkat každé ráno, že předtím to bylo lepší, ale říkat si: ok, mám indicie, se kterými musím pracovat, nic jiného mi nezbývá.

Radek Ptáček: Mluvíte více o osobních charakteristikách, které jsou relativně stálé a měnitelné pouze obtížně. V situaci po koronaviru se více ukáže, jaký máme kořínek. Jestli jsme optimisty, kteří hledí na to, co je dobré, nebo pesimisty, kteří jen obtížně hledají motivaci v situaci, která možná není tak strašná. Jestliže patříte do skupiny, a možná to vnitřně cítíte, že jste strháváni více tím negativním než pozitivním, tak to musíte trénovat. Je to souboj dvou mozků, které máme v sobě, o kterých jsme mluvili minule: je to primitivní plazí mozek, nejstarší část našeho mozku, která vnímá více ohrožení, a doslova a do písmene má v náročných situacích tendenci růst. A proti němu stojí mozek prefrontální, který z nás dělá lidi a pomáhá vidět naději. Takže uvědomit si, že beznaděj je bažina, do které se můžeme propadat, a to jediné, co nás zachrání, je nějaká konkrétní vize a pohled správným směrem. To znamená, že přesměrovat svůj pohled může každý, a byť se vám to bude zdát sebetěžší, tak optimismus se dá naučit.

Martina: Pane profesore, hovořil jste o individualitách, o osobním nastavení, ale dá se to trochu paušalizovat i generačně? Mám starost o to, jestli třeba naše děti, které patří k nárokové generaci naprosté hojnosti, to budou mít těžší, než třeba my, kdo alespoň část života prožil v minulém režimu?

Radek Ptáček: Ve chvíli, kdy vám někdo vezme hračku, nebo odejme něco, co naplňovalo vaše potřeby, tak se zcela automaticky většina z nás dostane do pocitu frustrace. A když tato frustrace pokračuje dlouho a nepřizpůsobím se na ni, ta pak upadáme do deprese, beznaděje a všech negativních pocitů. Takže ano, je jistě možné, že celou řadu lidí, která přijde o svět, který znala, to povede k negativním pocitům. Ale já jsem přesvědčen, že zvláště u mladší generace, která je přeci jenom adaptabilnější, může dojít ke změně daleko lépe, protože jejich mozek je stále mladý, čerstvý, připravený ke změnám. Takže jestliže to pro mladé lidi bude znamenat nějaká omezení, teď si přesně nedovedu ani představit jaká, tak mladí lidé jsou od toho, aby se přizpůsobovali, hledali nová řešení. Takže bych se nebál, že naše děti, nebo mladí lidé, vyjma případu, že se celá situace ještě nějak dramaticky zvrtne, byli nějakým způsobem zvláště postiženi. V této oblasti zůstávám pozitivní.

Hrozí riziko, že část společnosti bude koronavirovou krizí paralyzována, a jiná část toho zneužije

Martina: Myslíte, že to, co se děje, může být šancí začít stavět svět trochu jinak?

Radek Ptáček: Šance to bezpochyby je, to je jednoznačné. Otázkou je, jakým způsobem tuto šanci uchopíme. Podívejme se na nám nejbližší velkou společenskou změnu v roce 1989, všichni byli plní naděje, byla to obrovská šance – a v současné době celá řada lidí, kteří stáli u zrodu dnešní demokracie, říká, že se nám tuto změnu nepodařilo využít. Takže krize, která probíhá v současné době, v sobě zcela bezpochyby obsahuje nějaké semínko naděje, že svět bude lepší. Ale zároveň úplně stejným dílem je zde obrovské riziko, že tato krize část společnosti paralyzuje, a část společnosti situaci zneužije. A bohužel, jak se tak dívám do světa, tak nejsem optimistou v tom smyslu, že by to přineslo pozitivní společenskou změnu. Možná ve vzpomínce, že dobro v nás je stále přítomné, ale myslím, že je zcela na místě obávat se rizika, že současná situace bude zneužita, což celé řadě z nás zkomplikuje život.

Martina: Bude zneužita?

Radek Ptáček: Každá situace může být zneužita. Začnou se bezpochyby rozevírat nůžky mezi ekonomicky silnými subjekty, které situaci přestály, a těmi, kteří si vydělávali na své živobytí rukama. Obávám se, že k tomuto může dojít, může dojít ke zmenšení počtu živnostníků, malých a středních podnikatelů, kteří situaci prostě nepřestojí a nepodaří se jim restartovat jejich třeba celoživotní úsilí. Kdežto pro velké giganty, když současná situace ty menší nějakým způsobem postihne, to může znamenat podmínky pro ještě větší růst a větší monopolizaci.

Současnou krizi můžeme využít jako nový impuls k růstu. Pokud to neuděláme, naše vztahy by se mohly začít rozpadat.

Martina: Pane profesore, když jsem si ještě před virem pročítala vaše rozhovory, tak jste častokrát vyslovoval obavu, že přibývá bezcitnosti a že jsme, když to parafrázuji, velkoproducenty duševních poruch, které stále vyrábíme. A opomíjíme budování vztahů, a to i s těmi nejbližšími. Vím, že jste na to svým způsobem odpovídal, ale přesto ještě jednou explicitně. Myslíte, že vlastně těžší situace by mohla být cestou ke kořenům lidskosti?

Radek Ptáček: Určitě. Každá náročná situace, každá krize v sobě skýtá možnost k růstu. Je tady naprosto specifický fenomén, o kterém se začalo mluvit až ve druhé polovině 20. století, který byl pojmenován jako traumatický růst. To znamená uvědomění, že trauma nám nepřináší pouze něco špatného, ale také potenciál k růstu. Takže jsem pevně přesvědčen, že pro celou řadu z nás to dodá nový impuls, abychom si uvědomili, jak cenné je, že se vůbec máme. Abychom si uvědomili, že skutečnost, že se vůbec máme, je jediná věc, na které záleží, vedle našeho zdraví. Takže v tomto bych viděl, že nám to může určitě pomoci. Na druhé straně, jestliže toho nevyužijeme, nebo nedojde k potenciálu traumatického růstu, tak pak je tam ohrožení, že naše vztahy se začnou rozpadat. Náš život jako celek může významným způsobem utrpět.

Martina: Pane profesore, často jsme v našem pořadu hovořili o tom, že se ve společnosti stále více hloubí propasti mezi generacemi, mezi mladými a mezi seniory. Myslíte, že senioři jsou nyní nejohroženější skupinou a že to v nás může probudit jakýsi strach o ně, jakousi pozapomenutou něhu?

Radek Ptáček: Myslím, že probouzí. V současné době je velmi patrné, že vzniká celá řada dobrovolnických aktivit, které směřují k nejohroženější populaci. A vidím kolem sebe, že dospělé děti častěji kontaktují své rodiče a vyjadřují o ně obavu. Takže zcela jednoznačně. Otázkou pouze je, jak dlouho bude tato pozitivní změna trvat. My se sice budeme v určitém smyslu vracet do jiného světa, ale na druhou stranu se nedomnívám, že by se aspekty, které byly v našem minulém světě problematické, ve smyslu orientace na výkon a prioritizace jednorázových požitků, nějakým zásadním způsobem změnily. Až budeme od rána do večera v práci, tak se k nim vrátíme, a bude pro nás možná důležitější zábava, než to, abychom zašli za někým blízkým, který je osamělý. Takže pevně doufám, že nám to dá minimálně uvědomění, že je to důležité, ale nemyslím, že by tato krize byla tak silná, že nás otřese tak, že bychom se od základu změnili.

Znakem zanedbávání dětí byla v minulosti podvýživa. Ale v současné době je to především obezita.

Martina: Teď jsme si povídali o změně vztahů k seniorům. Jak myslíte, že to bude nadále s dětmi? V minulých pořadech jste vzpomenul, že pro vás tato krize znamenala uvědomění, jak moc vás vaše děti potřebují (určitě si nemyslím, že byste byli rodina, která by děti zanedbávala). Ale přesto nás v posledních letech mnozí odborníci, pedagogové, psychologové, varovali, že děti zanedbáváme, i když si neuvědomujeme, že s nimi netrávíme čas smysluplně. A na druhou stranu nás varovali, že mnohdy zase péči přeháníme, že jsme helikoptéroví rodiče, kteří stále obletují své ratolesti. Jsem v tom trochu ztracená. Řekněte mi, jak se z vašeho hlediska budou utvářet vztahy rodičů a dětí – a jak by se utvářet měly?

Radek Ptáček: Že by současná situace, tím to nechci zlehčovat, byla tak závažná, že by otřásla nejen naší společností, ale našimi individualitami v tom smyslu, že se k sobě začneme zásadním způsobem chovat jinak, tak to si nemyslím. Pojmu zanedbávání jsem se poměrně intenzivně věnoval a s kolegyní Terezií Pemovou jsme napsali jedinou knížku v ČR, která se jmenuje Zanedbávání dětí. A pod tímto termínem si v naší společnosti vybavíme nejčastěji fyzické zanedbávání, to znamená, že je dítě zanedbané, podvyživené, špinavé. Ale v současné společnosti je zanedbané dítě zanedbané emočně. Možná dítě společensky velmi úspěšných rodičů, kteří se mu možná formálně věnují v tom smyslu, že chodí na perfektní školy, do luxusních kroužků, ale může být emočně samo, může být přetížené a postrádat, aniž by si to uvědomovalo, přirozenou potřebu trávit čas jen tak s rodičem.

A v tomto smyslu bych řekl, že naše děti, a tady musím započítat i ty své, minimálně ze své strany, protože také mám hodně práce a přicházím ve většině případů domů až večer, kdy strávím s dětmi v lepším případě několik hodin, jsou naše děti zanedbané. Protože dítě pro svůj vývoj potřebuje přirozený, intenzivní kontakt s rodičem, a to ne jenom z hlediska emočního, ale i časového. A když se podíváme na to, jak doposud probíhala výchova a vzdělávání dětí, tak děti byly od rána do večera doma, pomáhaly ve všem rodičům, a sem tam si odskočily do školy, pakliže to bylo vůbec umožněno.

Emoční zanedbání je dnes velký problém. Ale není to jenom emoční zanedbání, ale jak říkáte, helikoptéroví rodiče, což jsou obecně rodiče, kteří dětem chtějí dopřát největší luxus, to, po čem touží a zcela paradoxně, jestliže jsem říkal, že znakem zanedbávání doposud byla podvýživa, tak současné době je to paradoxně především obezita. A to proto, že rodiče, kteří poskytují svým dětem nekonečný přístup ke sladkostem, své dítě vlastně zdravotně zanedbávají daleko více, než kdyby mu dávali najíst jenom jednou denně.

Roviny zanedbávání jsou v současné době velmi široké, skryté, obtížně pojmenovatelné a obtížně řešitelné, zatímco když dítě nebude chodit do školy, tak se to sociálka dozví poměrně rychle. Ve chvíli, kdy nebude optimálně živeno, tak to dětský lékař také zjistí poměrně rychle, a bude to dobře řešit. Ale co s dětmi, které jsou zanedbávány tak, že celý týden nevidí svého rodiče, protože se třeba o ně stará chůva – a v lepším případě jim přijde rodič dát dobrou noc? Co s dětmi, které jsou evidentně obézní, a to zcela zřejmě pouze proto, že rodiče nedbají o jejich životní styl? Tyto děti jsou daleko ohroženější, než děti, které jsou podvyživené, nebo děti, a takových je u nás minimum, které třeba rodič ne vždy pošle do školy, což se vždy nějakým způsobem vyřeší. Takže co s tím, je otázkou velké společenské změny.

Martina: Pane profesore, děkuji vám za velmi přínosný rozhovor.

Radek Ptáček: Také vám děkuji.

Ilona Švihlíková v rozhovoru mimo jiné říká:

• Nemusí to být tak, že vstupujeme do krize, které potrvá řadu let. To není žádná danost. Třeba v USA jsou ty podpůrné ekonomické balíky skutečně masivní, mnohem větší než byly v souvislosti s velkou hospodářskou recesí.
• Jestli si ovšem někdo myslí, že otočíme koly času zpět a vrátíme se do situace před koronavirovou krizí, tak to je dost naivní úvaha. Bude to jiný svět. Rozhodně dojde k významné restrukturalizaci jak uvnitř odvětví, tak bude docházet k velkým změnám i na úrovní globální ekonomiky.
• Epidemie velmi silně posílí deglobalizaci. Bude mnohem větší důraz na vnitřní, lokální ekonomiku.
• Hranice jsou nesmírně důležitá věc. Když systém – a nemusí to být jen stát – nemá hranice, nemůžete ho v žádném případě kontrolovat. Ale za to, co nemůžete kontrolovat, nemůžete nést odpovědnost.
• Soběstačnost není sprosté slovo, má svou strategickou, bezpečnostní dimenzi. Potraviny, energetická infrastruktura, přístup k vodě, zdravotní bezpečnost. Dále tam mohou patřit zbraně nebo některé technologie. To je základ soběstačnosti.
• Potravinová soběstačnost ve chvíli, kdy máte cizí řetězce a nad nimi nemáte kontrolu, je dost obtížná věc.
• Elity Evropské unie vůbec nejsou schopny předvídat problémy – a když už jsou problémy jasně viditelné, nejsou vůbec schopny na ně adekvátně reagovat. Bude pokračovat a ještě zesílí tendence k vyprazdňování politiky EU a iniciativy se budou chápat národní státy. Třeba ve spojení v menších celcích.
• O zemědělství se teď musíme postarat velmi silně s ohledem na kvalitu půdy a vodu. To, jak mizerně jsme se starali o půdu v posledních třiceti letech, to se nám může šeredně vymstít.
• Stát tady není od toho, aby dělal servis nadnárodním firmám, ale je zde od toho, aby sloužil svým vlastním občanům.
• Zásadní pro všechny země je ujasnit si, co je skutečné bezpečnostní riziko. Když máte špatnou definici bezpečnostních rizik, tak se na ně špatně připravíte a vyhodíte peníze chybným způsobem.
• Svět se ještě ostřeji rozdělí na jedné straně na zastánce minulosti, tedy nadnárodních organizací, odpůrce národních států – tedy globalisty, ti budou chtít držet to, co tu v minulosti bylo. Na druhé straně budou ti, kteří se nestaví sice proti mezinárodní spolupráci, ale spíše proti nadnárodním globálním organizacím – a ti budou reflektovat potřeby svých občan v národě.
• Už když jsem sledovala minulé dvě krize, dluhovou, zejména v souvislosti s chováním EU vůči Řecku, a pak tu migrační, tak bylo jasné, že do čela Evropské unie jsou dosazováni lidé, kteří světu prostě nerozumí, kteří se v něm nedokážou orientovat, nechápou, co se v něm děje a žijí v neustálém opakování samých klišé.
• Evropská unie nedokáže řešit ani ty krize, které sama vyvolala. Oni sepisují strašnou spoustu dokumentů, ve kterých řeší, jakou budeme mít za sto let bezuhlíkovou ekonomiku, ale naprosto nechápou, co se děje teď kolem nich, to je absolutní odtržení od reality.
• Viděli jsme takovou „evropskou“ reakci u Francie, jak si můžeme dovolit být tak oškliví na koronavirus, že před ním uzavíráme hranice. To je tak směšné, až na to nemám slov.
• Idea spolupráce mezi evropskými zeměmi je velmi dobrá. Ale něco jiného je mezinárodní spolupráce s důrazem na slovo „mezinárodní“, a něco jiného je nadnárodní orgán, který vám vnucuje něco, co je permanentně proti vašim zájmům.
• Rozčílila jsem se, když jsem četla rozsudek z Evropské unie o tom, co jsme si to dovolili, když jsme my, Polsko a Maďarsko nechtěli přijímat uprchlíky podle kvót. Jenže ve chvíli, kdy nemůžete ovlivnit, kdo se ocitne na území vašeho státu, tak přestáváte být suverénní zemí. Jeden ze základních znaků suverénní země je, že má hranice, že je schopna si je hlídat a jednoznačně definovat, kdo na jejím území bude – a kdo tam nebude.
• Jsem všemi deseti za spolupráci mezi zeměmi, ale opravdu to nemůže být tupým diktátem.
• Koronavirová pandemie je globální problém a její podcenění ze strany některých politiků je špatná reakce elit, která bude mít katastrofální důsledky.
• Národní stát je přirozená jednotka, která koná, což se ukazuje teď v koronavirové krizi naprosto jasně.
• Tato krize je také poučením o tom, že občané nemají jen samá práva, ale že mají také povinnosti. A pokud nemá Západ úplně skončit, tak si musí uvědomit, že práva a povinnosti musí být v souladu – a ne že to jedno bude vysoce trčet nad tím druhým.
• Skončila iluze, že Západ má kapacitu – včetně intelektuální a politické – na zvládání krizí.
• Je nutné posílit národní stát jako přirozenou jednotku. Západ udělal strašnou spoustu vlastních chyb a tohle je další úder západní pýše.

David Bohbot v rozhovoru mimo jiné říká:

• Koronavirová krize je současně i bezpečnostním rizikem. Může se zvýšit kriminalita. Pokud budou karanténní opatření trvat dlouho, někteří lidé nebudou mít co jíst a mohou překračovat zákon.
• Jednu pozitivní věc tato koronavirová krize přinesla. Zastavila časovanou bombu na řecko-turecké hranici.
• Ano, dokonce i Izrael, který je na mnoho rizik připraven, tuto pandemii v některých ohledech podcenil.
• Nikdy nemůžeme být připraveni na všechno, to prostě nejde. Můžeme mít ale připraveny továrny, které dokážou okamžitě začít vyrábět ve velkém to potřebné.
• Důležité je mít plán. Vědět, co v té které krizi budete dělat. A to tady chybí.
• Reakce vedení země tady v České republice rozhodně nepatřila k těm nejhorším. Brali krizi vážně – a ukázali odpovědnost.
• Migrace je větším nebezpečím než epidemie koronaviru.
• Musíme mít kontrolu nad svými hranicemi. Ne je zavřít, kdepak, to ne, to by byla chyba. Ale musíme mít kontrolu nad tím, kdo sem přichází a proč.
• Jako občané máme jednoznačné právo se podílet na své bezpečnosti.

Daniela Kovářová v rozhovoru mimo jiné říká:

• Jestli by tento krizový stav byl příležitostí alespoň pro jednu dvojici, která by se domluvila, byť předtím nemohla, tak budu držet palce, aby jim to zůstalo i poté, co nouzový stav skončí.
• Myslím, že přijde řada dalších opatření… mluví se třeba i o jakési dluhové amnestii.
• Až to skončí, tak budeme mít všichni spoustu humorných, vtipných, paradoxních i drastických zkušeností a my spisovatelé budeme moci psát knihy z doby koronaviru, na což se moc těším.
• Platí, že silný vztah krize posílí a slabý vztah oslabí.
• Nejen home office, ale i karanténa je velkým útokem na naši sebekontrolu a naše sebeovládání.

Miroslav Bárta v rozhovoru mimo jiné říká:

• Na začátku i konci nějaké civilizace je obvykle velký konflikt.
• Každá civilizace je založena na sdílených hodnotách a implicitním, respektive nekanonizovaném právu, leadershipu a vizi. To nesmí chybět. To jsou fenomény, které nejdou nacpat do excelových tabulek, proto se tomu dlouhé roky každý smál.
• Musíme se modlit, aby do této krize s koronavirem nepřišla nějaká další krizová událost typu blackoutu, povodní a podobně, To by byl takový nával na naše zdroje, kapacity a možnosti, že bychom se opravdu museli začít všichni modlit.
• Díky Gutenbergovi začaly informace kolovat po světě, získali jsme možnost je mnohem lépe uchovávat a masově je rozšířit. Přesně od toho okamžitě začíná raketový vývoj všech věd. Dnes každý ví „všechno, co má být“ a s tím klesá role skutečných odborníků. Zaměnili jsme informace za poznání. Myslíme si, že když k něčemu najdeme informace, že to i poznáváme, což je absolutní omyl. K poznání se člověk neprokliká na internetu.
• Je zde informační válka a manipulace. Jejich obětí jsou i novináři.
• Když ti kolegové z fakulty veřejně postnou oprátku, tak tě potom přejde chuť za něco bojovat a bušit na zavřené dveře.
• Veřejný prostor zmanipuluje jakoukoli myšlenku bez ohledu na její kvalitu.
• Dává dlouhodobě smysl vyvážet mléko a dovážet sýry? To je pro mě velký otazník…
• Jsme jediná civilizace, na rozdíl od minulých, která má technologie i poznání na to, abychom takové výzvy zvládli. Ale záleží to na nás…

Rastislav Maďar v rozhovoru mimo jiné říká:

• Já osobně nejsem zastáncem urychlování klinického zkoušení vakcín. Já bych byl rád, aby se to odzkoušelo pečlivě. Můj rezervovaný postoj v tomto smyslu byl i vůči té pandemické vakcíně proti chřipce v roce 2009.
• Já mám k tomu takový přístup, že pokud bych dal vakcínu sobě nebo svému dítěti, tak ji dám komukoliv jinému, ale pokud bych to sobě nebo svému dítěti nedal, tak ať po mně nikdo nechce, abych to někomu aplikoval.
•  U léků je to jiné, tam si můžeme dovolit zariskovat, když to zachrání život.
• Asi nejdál jsou s vývojem vakcíny kolegové v Izraeli, kteří původně vyvíjeli veterinární očkovací látku proti infekční bronchitidě u drůbeže, a shodou okolností zjistili, že když se tam udělají změny do genetické informace, a použije se ve stejném principu koronavirus, tak to má slušný ochranný účinek.
• Po zvířatech budou následovat klinické studie u lidí. Ovšem ty bezpečnostní studie musí trvat minimálně několik měsíců. Velká výhoda je v tom, že je to orální vakcína, protože by ji možná šlo použít jako terénní vakcinaci.
• Když se aplikuje vakcína orálně, tak to funguje přes jinou část imunitního systému, než když se dá pod kůži nebo do svalu.
• Koronavirus se nám tady může začlenit mezi klasické sezónní infekce, ale na druhou stranu dodržování preventivních opatření může způsobit, že bude například nižší výskyt chřipky.
• Ten vir nás vyškolí.
• Mám další obavu, že i kdybychom se my v Evropě koronaviru letos úplně zbavili, což nepředpokládám, tak že nám zůstane cirkulovat dlouho v chudých rozvojových zemích, kde bude mít daleko vyšší smrtnost i u mladších věkových kategorií.
• Ta epidemie bude mít nepochybně další dlouhodobý globální dopad na pohyb lidí a zboží na celé planetě.

Milan Calábek v rozhovoru mimo jiné říká:

• Čínští vědci zjistili, že nový koronavirus – nebo můžeme říkat SARS 2 – zmutoval do 49 kmenů, které ale při napadení člověka využívají zcela odlišné vstupní brány.
• Je to supervirus, to uvidíme za chviličku. Je to monstrum. Něco nebývalého, s čím jsme se ještě nesetkali. Všechna ta opatření, která se dělají, všechny ty striktní karantény jsou správné.
• Mohli bychom říci, pokud jde o agresivitu nového koronaviru, že to je současně SARS, MERS, HIV virus a plazmodium způsobující malárii. Pozor, tyto nemoci nevyvolávají v našem těle, ale obdobným způsobem se na naše tělo vážou – a protože ještě na SARS 1 není vakcína, na MERS není vakcína, na HIV je to komplikované a na malárii také není, takže to bude hodně zapeklité…
• Na našich stránkách webových stránkách (www.mandala-praha.cz – pozn. redakce) upozorňuji na Andrographis paniculata, právenku latnatou – je to jedna z mnoha možností, ze kterých si mohou lidé vybrat, kdyby si chtěli udělat čaj nebo tinkturu.
• Neografolid 9 je dvacetkrát účinnější, než celý komplex andrografolidu.
• Jsou dvě věci: remdesivir se může brát už před tím, jako prevence, i potom a stejně tak antabus, ovšem plus měď. Antabus se bral i na HIV, na rakovinu, vidíte, jak to všechno zapadá. Je to úžasný lék, ale společně s mědí.
• Terapie u této pandemie je hrozně komplikovaná, protože Covid 19 má čtyři fáze. A první dvě fáze vyžadují úplně odlišnou léčbu, než ty druhé dvě.
• Čínský výzkum potvrdil, že inkubační doba Covid 19 není 14 dní, ale přesahuje do 24 dnů a zavedli karanténu 24denní, ne 14denní.
• Čína nad tím do jisté míry zvítězila, do jisté míry. Nikdo nevíme, zda se to vrátí, co se může stát. To tajemství čínského úspěchu je karanténa. A to, co Číňané oznámili, že od 16. února se 87 % všech pacientů léčí prostřednictvím tradiční čínské medicíny jako součásti léčebného protokolu. A stejným způsobem postupuje i Jižní Korea, která má svou vlastní variaci tradiční čínské medicíny a bylin.
• U těch kmenů je to tak, že ještě 20 dní po tom, co je člověk uzdravený, je ten vir nebezpečný. Buď zmutuje, anebo zaútočí na toho člověka v 15 procentech. A většinou ti lidé, jak víme z Číny, umírají. Ale příklady byly i v Koreji a Japonsku. A zbytek je 20 dní infekčních, i když už se u nich vir v testech neobjeví.

Rastislav Maďar v rozhovoru mimo jiné říká:

• Ten patogen je vysoce infekční, je více infekční, než jsme si na začátku mysleli.
• Když jsem před mnoha lety odpovídal na otázky, zda nás může nějaký patogen ohrozit, tak jsem říkal, že by to byl velmi pravděpodobně patogen s pandemickým potenciálem. Pocházel ze živočišné říše… To znamená, že náš imunitní systém nemá žádné paměťové stopy. Současně by to byl virus, který by získal schopnost šířit se z člověka na člověka vzdušnou cestou, což například Ebola nebyla. A současně by to byl patogen, který by způsoboval jak těžké stavy – život ohrožující, tak lehké formy nákazy nebo by byl infekční v inkubační době. A najednou tady takový patogen máme.
• Britský přístup k nákaze je jedním z legitimních přístupů, nicméně je to velký risk.
• U nás máme poměrně přísná opatření a stejně můžete vidět, že mladí lidé nosí po ulicích roušky a staří lidé se vůbec nechrání. Chodí bez roušek, shlukují se, vykládají si. Když se oni sami nebudou chránit, tak systém je neochrání určitě.
• Já osobně jsem měl jedinou výhradu k tomu, že se nemusely zavírat školy, protože děti ani jejich rodiče nejsou rizikové skupiny populace. Spíše to otevřelo cestu k prarodičům – a tu jsme otevírat nechtěli.
• Tohle přechodné období, tento speciální stav má vést i k tomu, aby si lidé uvědomili, jak se mají chovat, protože takto se budeme velmi pravděpodobně muset chovat i v budoucnu.
• Já nejsem ekonom, ale musíme myslet i na ekonomický dopad, a proto je můj názor, že takto přísně se už přitahovat snad nebude muset, pokud to nebude nezbytně nutné, tak bychom to neměli opakovat, protože potom by to naše ekonomika už nemusela ustát.
• Je dobré, že jsme si to zkusili, mimo jiné i z toho důvodu, že někdy v budoucnu nás může, při té obrovské globalizaci, postihnout ještě něco horšího. Něco, co by mohlo být takto infekční a k tomu mít vyšší smrtnost u všech věkových kategorií. Tato opatření, která po této epidemii budeme mít, budou rychle použitelná i v budoucnu.

Jitka Vydrová v rozhovoru mimo jiné říká:

• Dnes jsem si poslechla video od italské lékaře… A on křičel na své spoluobčany: Už nechci poslouchat ty hloupé otázky, jestli můžete chodit na chvíli ven. Ne, nemůžete. Restare a casa… Zůstaňte doma!
• Dříve se nesměla přiblížit loď k Benátkám po dobu 40 dnů, protože věděli, že pokud je na lodi nákaza, tak za těch 40 dní zemřou a nedovezou nákazu do města.
• Jsme několik generací, které naštěstí nezažily válku, a teď jsme poprvé postaveni před něco krizového, kdy musíme dodržovat něco, čemu se říká disciplína. A disciplínu to fakt chce.
• My se nepromoříme jen tak lehce. Všichni ti lidé, kteří byli nemocní… tak, jak to uvádějí ty články, které přicházejí od čínských lékařů, tak, jak to je už řadu týdnů a ti pacienti stále nejsou v pořádku. Hrozí jim další infekce, protože dýchací sliznice těch dýchacích cest je poškozena a bude nějakou dobu trvat, než dojde k rekonvalescenci obyvatelstva.
• Je to poprvé za můj dlouhý život, kdy se něco takového stalo. Vždycky jsme to viděli ve filmech, četli jsme o nejrůznějších epidemiích moru a přišlo nám to takové imaginární.

Václav Cílek v rozhovoru mimo jiné říká:

• To, co budeme teď v Evropě pozorovat, je etnické rozdělení Evropy. Západní Evropa půjde cestou Spojených států amerických, kde budou barevné čtvrtě, kde bude dvojí standard bezpečnosti. Východní a střední Evropa bude spíše – aspoň doufám – homogennější. To je věc, která osud Evropy ovlivní na dalších 200 let, možná i na déle.
• Jsme zvědav, co udělá koronavirus na předměstích Paříže. Lidé tam nejsou disciplinovaní.
• Odolnost spočívá zhruba v tom, že máš zdravý rozum, energii – což je velmi důležité, protože jsme pořád všichni uštvaní – a vnitřní klid.
• Resilience je prostě to, že máš zásoby věcí, které musíš obměňovat, musíš se o ně starat, občas musíš vyhazovat to, co se zkazilo nebo co už není k potřebě.
• Existuje vztah mezi rukodělností a zdravým rozumem. Lidé, kteří hodně dělají rukama, nebo se starají o domácí zvířata, tak tento jejich kontakt s hmotným světem jim přináší určitý druh rozumnosti.
• Myslím si, že z dlouhodobého hlediska bude skoro nevyhnutelné chudnutí společnosti.
• Důležité je mít svůj kout. A dále je důležitý nárok být sám část dne.
• Součástí té kulturní proměny, která nás čeká, bude i hledání viníků. V Evropě se to už v posledních letech dost děje.
• Pro vnitřní klid je vždy důležité kombinovat fyzickou aktivitu a duševní aktivitu.
• Pravděpodobně ještě větší současný problém než koronavirus jsou kobylky. Nikdo o tom moc nemluví. Ale ve východní Africe se rozmohly kobylky takovým způsobem, že tam létají mraky kobylek až o velikosti ostrova Manhattan, vyžraly část Somálska, Etiopie, kousky Tanzánie, Konga – prostě kus východní Afriky. Přímo v ohrožení hladomoru se ocitá nejméně deset milionů lidí. Teď jsou kobylky už v Íránu a v Pákistánu a v létě se očekává, že se namnoží v severní Indii. Pravděpodobně tyto kobylky budou stát život více lidí než koronavirus. Přesto to v této fázi nikoho nezajímá.

Václav Cílek v rozhovoru mimo jiné říká:

• Celá situace (kolem koronaviru) bude trvat kolem tří až čtyř měsíců. To znamená, že to je běh na dlouhou trať.
• Nejdříve to podceňujeme, pak si z toho děláme legraci. Pak nám humor dochází a právě potom přichází ty osobní krize, strachy. Je to věc, která má přijít. Člověk by si měl čas od času dopřát svou menší depresi.
• Posledních dvacet nebo třicet let člověk neslýchal slovo „odvaha“. Možná také proto, že jsme ji k ničemu nepotřebovali.
• Může se stát třeba i to, že děti půjdou do školy až v září.
• Vzniká to tam, kde je hodně, lidí, hodně ptáků a hodně prasat.
• Letadla sice nelétají, ale školáci jsou rozjásaní. Karanténa vnesla do této společnosti i velký prvek zábavy a uvolnění a veselosti, zejména mezi mladší generací.
• My máme představu, že se máme panice bránit, naopak panika v počáteční fázi je poměrně skvělá záležitost.
• Má cenu se zásobit, dokud fungují supermarkety. Člověk má mít v zásobě nejen to, co ho udrží při životě, ale i to, na co bude mít chuť. Z potravin je dobré mít rýži a luštěniny. A také koření, aby si člověk dokázal jídlo dobře ochutit.
• Potraviny strkat za ty staré, aby docházelo k přirozenému oběhu.
• První fáze krize je zdravotní. Sledujeme, kolik je nakažených a kolik lidé zemřelo. Druhá je ekonomická. Nevíme, jak to dopadne, ale skoro určitě ty dopady budou cítit dva nebo tři roky. A do toho se rozebíhá fáze kulturní. Zvažujeme, co je v životě důležité, mění se návyky.
• Očekávám, že tento rok bude celý anomální, bez ohledu na koronavirus. Zejména se bojím malé úrody a zvyšování cen potravin.
• Podle mě je situace taková, že začíná nějaké vyšinutí z rovnováhy.

Matyáš Zrno v rozhovoru mimo jiné říká:

• To, že na nás zcela pochopitelně ze všech médií útočí skoro pouze a jenom koronavirus, to neznamená, že ty ostatní problémy, výzvy a nebezpečí ustoupily do pozadí. Pořád žijeme ve velmi nebezpečném světě.
• Základní prostředky by asi měl mít stát k dispozici, protože se může stát, že najednou odněkud něco nezvládneme dovézt a zjistíme, že si to ani nejsme schopni vyrobit na místě.
• Můžeme skutečné hodnoty života odhalit v tom, že jsme se svými blízkými, se svou rodinou a také se svými sousedy, které jsme do té doby třeba ani neznali.
• Za krizové situace se lidé v Bosně snažili vytvářet iluzi normálního života, aby se z toho nezbláznili.
• Erdogan tuto migrační krizi cíleně, záměrně vyvolal s cílem tlačit na Evropskou unii. Ale v situaci, kdy média mají jinou potravu a neukazují tragickou situaci uprchlíků sevřených mezi tureckou a řeckou hranicí, tak pochopil, že už není důvod, aby tam dál tlačil uprchlickou vlnu na hranici. I on k prosazení svých záměrů potřebuje média…
• Většina migrantů v Turecku neuposlechla Erdoganovu výzvu, aby šla k řecké hranici, nemá zájem se vláčet přes pohraniční řeku… Erdogan vyškrabával spíše ty novější příchozí, kteří ještě nemají v Turecku žádné zázemí, a někdy je nutil i násilím, aby nastupovali do autobusů mířících na řeckou hranici.
• Na Erdoganovu dezinformační kampaň nebyla Evropská unie vůbec schopna reagovat. Turci dávali na sociální sítě třeba videa z roku 2015 z Makedonie, kde byla otevřená hranice, a na to někteří migranti skočili.

Tohle byl pro mě tak zásadní okamžik, že jsem si řekla, že jen chlácholit by byla medvědí služba. A proto vám nabídneme to nejdůležitější, co nám v tuto chvíli může pomoci. Faktické, pragmatické informace.

Marian Kechlibar v rozhovoru mimo jiné říká:

• Jediná účinná technika, jak omezit šíření koronaviru, je v současnosti omezit na minimum přímý sociální kontakt.
• Z chování některých lidí vůči riziku koronaviru je vidět, že dutohlavové neobývají jen diskuse na internetu, ale že škodí i mezi lidmi, jako když někdo vyleze z karantény a jde si nakupovat oblečení.
• Italská kultura je mimořádně nakloněná šíření jakýchkoli respiračních onemocnění, rádi se objímají, líbají…
• Obávám se, že v Itálii to bude ještě horší.
• Už v únoru se stalo v Honkongu, že dokonce nějaká ozbrojená tlupa lupičů přepadla nějaký transport s toaletním papírem a uloupila ho.