Paní primářka Adámková v rozhovoru mimo jiné říká:

• Když se podíváte do českých veřejných dopravních prostředků, třeba tady v Praze v metru, tak na jedné straně lidé skupují potraviny, dezinfekce, roušky a jsou ochotni za to zaplatit obrovské peníze, ale potom se rozhlédnete v metru plném těchto lidí a oni se chovají zcela nezodpovědně.
• Na koronavirus, o kterém se dnes bavíme, účinkuje i obyčejné mýdlo. Alkoholová dezinfekce je lepší, ale mýdlo stačí.
• Osobní hygiena a hygiena rukou je absolutní základ. Mám bohužel pocit, že to nepatří k běžné domácí výchově.
• Nejdůležitější je posilovat imunitu, jak to jen jde.
• Zásadní je také udržovat psychické zdraví. Stres a psychická nepohoda oslabují organismus.
• Musíme být také odpovědni vůči svému okolí, na to se také hodně zapomíná.

(Rozhovor byl natočen ve čtvrtek 5. 3. 2020)

Paní primářka Adámková v rozhovoru mimo jiné říká:

• Téma (koronavirus) si zaslouží pozornost, ale nikoli paniku. Protože panika ve své podstatě oslabuje člověka a ztrácí se racionální náhled na situaci – a možná se pak mohou přehlédnout věci, které jsou významně důležité.
• Pozornost (v tématu koronavirus) se soustřeďuje na politické aspekty, které s tím tak úplně nesouvisí.
• Pravda není senzační. A lidstvo vždycky chce nějakou senzaci. Ta ale v pravdivých slovech, objektivních informacích, nikdy není. Ty jsou buď strašné, nebo jsou dobré, ale nejsou senzační.
• Různé koronaviry vyvolávají až 18 procent respiračních infekcí a nikdo o tom nehovoří. Koronavirové infekce tady vždy byly, jsou a budou.
• Tento koronavirus není o moc jiný.  Když se na to podíváme ze zdravotního hlediska podle charakteru infekcí, které vyvolává, těch klinických příznaků – nejčastěji to jsou mírné příznaky infekcí horních cest dýchacích.
• Horší průběhy, závažné průběhy (nemoci) nebo úmrtí, která jsou popisovány při nákaze tímto virem, odpovídají biologii toho viru, protože i na běžné koronaviry, o kterých jsem hovořila, že se běžně vyskytují v populaci, může oslabený jedinec zemřít.
• Nevím, jestli se tím má ukázat, jak je lidstvo manipulovatelné – zdá se, že evidentně ano – a možná je to jen cesta, jak s lidstvem manipulovat, když se vypustí nějaké informace do sociálních médií, v jak krátké době je schopno změnit chování ekonomik světa, lidského vnímání… to je na tom zarážející.
• Jsou infekce, na které se umírá v daleko větší míře, a vůbec se o nich nehovoří. Takže z mého pohledu v tuto chvíli je tedy dopad (současného koronaviru) spíše ekonomický.
• Ze současného koronaviru mám respekt jako z každého viru, ale upřímně řečeno, z chřipkového viru mám daleko větší obavu.
• Co se týká koronaviru, nemám pocit, že by to byla nějaká metla lidstva.

(Rozhovor byl natočen ve čtvrtek 5. 3. 2020)

To je také odpovědí na otázku, proč se lidstvu nedaří, i přes objevy nejmodernější medicíny, léků, terapeutických postupů, vymýtit větší část nemocí. Ano, žijeme sice mnohem déle než v minulosti, ale na otázku, zda je nám dobře, zda jsme šťastni a žijeme kvalitněji, nedokážeme odpovědět kladně. Všichni by chtěli být šťastní a také zdraví a mnozí dokonce tuší, co by měli udělat, aby tomu tak skutečně bylo. Ale jen málokdo takovou změnu opravdu uskuteční. Většina na to nemá. Schází konkrétní poznání, odvaha a vůle. A právě o těchto tématech rozmlouvá Martina Kociánová s psychosomatikem, doktorem Janem Hnízdilem.

Martina: Pane doktore, jen doplním, že v minulosti jste spolupracoval s Ludmilou Mojžíšovou na výzkumu léčby funkční sterility a dětské skoliózy. Vedl jste také rehabilitační oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a jste členem akreditační komise ministerstva zdravotnictví…

Jan Hnízdil: …Už nikoliv.

Martina: Už ne, to bývalo?

Jan Hnízdil: Byla zrušena, nebo respektive jsem rezignoval, protože jsem dospěl k závěru, že spoléhat na instituce v tomto směru medicíny je ztrátou času a energie. Jdu svou vlastní cestou. Nespoléhám na žádné instituce, jako je ministerstvo, protože jsem s odstupem času zjistil, že tudy cesta nevede.

Martina: Takže chvíli vedla, už nevede.

Jan Hnízdil: Pokus.

Martina: Ale že jste založil centrum komplexní medicíny Hnízdo zdraví, to platí?

Jan Hnízdil: Hnízdo zdraví platí, vzkvétá, prosperuje. Děkuji.

Postupem času jsem zjistil, že sice léčím, ale lidé se neuzdravují, neustále se vracejí a obcházejí i další doktory, neurology, ortopedy. Léčí se, ale neuzdravují a já jejich stonání nerozuměl.

Martina: Pane doktore, řekl jste: „Já si jdu svou cestou, zjistil jsem, že skrze instituce cesta nevede.“ Vím, že mnoho lidí, kteří nás poslouchají, vás zná, ale přesto, jak byste krátce charakterizoval cestu, kterou jste si našel navzdory tomu, že jste vystudoval medicínu, pracoval jako medik a tak dále?

Jan Hnízdil: Mám klasické vzdělání, dvě atestace a vědecké medicíny si nesmírně vážím. Ostatně pracoval jsem na klinice Všeobecné fakultní nemocnice a postupoval tak, jak jsem se naučil, byl vzdělán na lékařské fakultě, ordinoval léky, indikoval operace, vystavoval neschopenky, léčil tedy lege artis. Ale postupem času jsem zjistil, že sice léčím, ale lidé se mi neuzdravují, neustále se mi vracejí, a ne jenom že se vracejí do mé ordinace, ale obcházejí i další doktory, neurology, ortopedy. Léčí se, ale neuzdravují a já jsem tomu jejich stonání nerozuměl.

Pak jsem potkal úžasného člověka, pana doktora Šavlíka, zakladatele psychosomatiky. Do té doby, ač tedy erudovaný doktor, jsem vůbec nevěděl, co to je a zeptal jsem se ho: „Co to, pane kolego, děláte?“ A on mi pověděl: „Zatímco v ostatních ordinacích kolegové léčí choroby, tak já radím lidem, co mají udělat, aby se uzdravili.“ A vysvětlil mi, že každá nemoc je vlastně informace, že je to informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách rodinných, partnerských, pracovních, společenských žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu, nebo že žije v podmínkách, které jeho zdraví poškozují.

Martina: A tato zkušenost, nebo informace od pana Šavlíka, stačila, aby se nebe rozestoupilo, andělé plakali a Jan Hnízdil najednou byl osvícen? Vy, který do té doby pracoval jako klasický lékař a pacientům, kteří vám říkali: „Ale mně není dobře“, jste odpovídal: „Ale výsledky, laboratoř je dobrá, takže prostě nesmíte být ve stresu.“

Jan Hnízdil: Nebe se rozestupovalo velmi dlouho a stále se rozestupuje. Byla to metoda pokus – omyl. A postupem času jsem se začal zajímat nejen o objektivní nálezy, o výsledky odběrů, CT a rezonancí, ale také o životní souvislosti stonání těchto lidí a zjistil jsem, že jak člověk žije, tak také stůně. Skutečně, ten postup je úplně stejný.

Když ke mně přijde pacient, tak se nejdříve zajímám o to, kdy začal stonat, jaká má za sebou vyšetření, jak se léčil, s jakým výsledkem. Sestavím jeho klasický chorobopis, jak je běžné u každého jiného doktora. Potom si ho vyšetřím, u mě se pacient musí svléknout, poslechnu plíce, změřím tlak, prostě ho zběžně vyšetřím. Ale hned poté se zajímám o jeho životní způsob, styl, jaké má starosti, radosti, v podstatě sestavím jeho životopis. Když pak porovnáte tento životopis a chorobopis, tak zjistíte, že to do sebe zapadá jak puzzle.

Většina pacientů svými nemocemi podvědomě sděluje: „Pane doktore, jsem nešťastný, nevím si rady, udělejte něco, abych byl šťastný.“ Ale to já neudělám, protože to je otázka sebepoznání, sebereflexe.

Martina: Musel jste urazit kus cesty sám se sebou, s tímto poznáním, s rozšířením vnímání lidské nemoci, bolesti a člověka jako takového. V úvodu jsem hovořila o výroku Arthura Schopenhauera, souhlasíte s tím, že štěstí nebo neštěstí přichází pouze z našeho nitra? Je toto součást vašeho poznání?

Jan Hnízdil: Jednoznačně. Naprostá většina pacientů svými nemocemi podvědomě sděluje: „Pane doktore, já jsem nešťastný, nevím si rady, udělejte něco, abych byl šťastný.“ Ale to já neudělám, to je skutečně otázka sebepoznání, sebereflexe. Mám spoustu pacientů, podnikatelů, businessmanů, kteří jsou obklopeni obrovským majetkem, ale jsou nešťastní. Oni si myslí, že čím budou mít větší majetek, větší auto, mladší manželku, tím spíše konečně dosáhnou štěstí. Ale stále ne a ne dojít do cíle.

Martina: Ale to je klišé. Slyšíme to stále – vy to říkáte, spousta vašich kolegů, mnoho filosofů říká, že buďto mít, nebo být, jak říkal Erich Fromm.

Jan Hnízdil: Dalajláma, Schopenhauer, …

Martina: Všichni víme, že cokoliv je zakázáno bráti si s sebou na onen svět.

Jan Hnízdil: Ale stále to hledáme někde jinde.

Snažím se pacientům jejich nemoc zjednodušit a vysvětlit s použitím lidového přísloví: Závratě? Hlava se vám zatočila. Z čeho? Z toho, jak žijete. Vysoký tlak? Jste pod tlakem. Pálení žáhy? Někdo, něco, vám leze krkem.

Martina: Ale čím to je? Co máme porouchané v hlavě? Proč nejsme ochotni udělat ten krok a říci: „Tak mě napadlo, budu šťastný a zdravý.“

Jan Hnízdil: Sám se divím tomu, že to pacienty samotné nenapadne. Za největší úspěch v ordinaci po hodinové konzultaci považuji, když pacient řekne: „Pane doktore, to, co jste mi pověděl, jsem vlastně tušil. Věděl jsem to, jen jsem si myslel, že podstata mé nemoci nemůže mít tak jednoduché vysvětlení.“ Ale ono je to tak. Skutečně je to tak jednoduché, že se tomu pacienti diví. Hledají stále nějaký vědeckotechnický problém nemoci.

Velice se mi osvědčilo vysvětlovat pacientům jejich nemoci s použitím úplně jednoduchých lidových přísloví. Ostatně jsem za to dostal i Zlatý bludný balvan Klubu českých skeptiků. Obvinili mě, že nemoci zjednodušuji a že k tomu používám lidová přísloví. Ale to, co mi zazlívají, tak o to se já nejvíc snažím. Skutečně, snažím se pacientům jejich nemoc maximálně zjednodušit a vysvětlit s použitím lidového přísloví: Závratě? Hlava se vám zatočila. Z čeho? Z toho, jak žijete. Vysoký tlak? Jste pod tlakem. Pálení žáhy? Někdo, nebo něco, vám leze krkem. Kolega Šavlík mi kdysi řekl, že veškerá vědecká medicína není nic jiného, než složité, zdlouhavé a nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví.

Martina: Možná vše úplně zjednodušit a rozebrat na prvočinitele nejde. Vzpomínám si, že když jsme spolu mluvili před třemi roky, v listopadu 2015, tak jste mimo jiné řekl, že je iluzí myslet si, že člověk může být jako jedinec zdravý v nemocné společnosti. A myslím, že od roku 2015 se společnost příliš neuzdravila. Asi ne, viďte?

Jan Hnízdil: Obávám se, že nejsme na dobré cestě a je to skutečně iluze. Mám spoustu pacientů, kteří mají dokonalou životosprávu, kondičního trenéra, výživového poradce, ale stejně jsou nemocní, protože skutečně není možno být zdravý v těchto společenských podmínkách. Stres, který nás obklopuje, životní styl, ničení životního prostředí, negativní emoce politiků – valí se to na nás ze všech stran a důsledkem jsou zdravotní potíže.

A pak se dozvíme, že naprostá většina nemocí je civilizační. Současná medicína je označuje za civilizační a léčí je léky. Jenomže „civilizační“ znamená, že tyto nemoci pramení z nemocné civilizace. A my si myslíme, že i když budeme dál žít tímto hektickým, stresujícím, sebezničujícím způsobem, tak můžeme být zdraví. Nebo že nám zdraví zajistí nějaký klasický, alternativní čínský nebo psychosomatický doktor. Nezajistí nám ho nikdo. O naše zdraví se musíme postarat my sami a není možné se starat jenom o sebe. Pro celostní zdraví je skutečně nutné, aby člověk kultivoval i mezilidské vztahy, pěstoval vztahy v rodině, s kamarády a staral se o životní prostředí.

Nemocná civilizace je systém, který sami vytváříme, nebo s ním kolaborujeme, necháváme se strhnout psychopaty v politice. Je sdělením, že tímto zničujícím způsobem už to dál nepůjde a musíte změnit způsob života.

Martina: To se ale ocitáme v bludném kruhu, protože člověk, který je sám nemocný, nemocně přemýšlí, nemůže vytvářet zdravé vztahy, zdravou společnost. Pokud říkáte, že nelze být zdravý v nemocné společnosti, tak to je gordický uzel a nevím, kde začít. Protože všichni jsme ve stavu stresu, paniky, podrážděnosti, agresivity. To, co se odehrává kolem nás, je buď naším obrazem, nebo my zrcadlíme. Nedokáži odhadnout, co bylo dřív, a tedy nevím, kde začít.

Jan Hnízdil: Myslím, že začít je nutné od sebe. To je jediná šance na změnu. Žádný spasitel nebude – a na nějaké zázraky klasické nebo alternativní medicíny bych nečekal a nespoléhal. Vysvětluji pacientům jejich nemoc a ono to funguje, snažím se je inspirovat ke změně chování, protože odkazovat se na hektickou stresující civilizaci není nic platné. To je skutečně bludný kruh.

Martina: Ale sám jste říkal, že systém kolem nás je založen na dravosti, bezohlednosti, individualismu a iluzi nekonečného růstu.

Jan Hnízdil: Civilizace je součtem jedinců. My ten systém sami vytváříme, nebo s ním kolaborujeme, nebo se necháváme strhnout psychopaty v politických funkcích. Já jen lidem sděluji, že nemoc není voláním po užívání léků, ale je to pokyn: „Člověče, tímto způsobem už dál žít nemůžeš, od toho je ta nemoc, takhle to prostě dál nejde.“ Nemocná civilizace je vlastně v množném čísle sdělením lidí, že tímto zničujícím, stresujícím způsobem už to dál nepůjde, že musíte změnit způsob života. A nikdo jiný to za nás neudělá. Musíte začít sami od sebe a vlastní změnou chování se snažit inspirovat nejbližší okolí a šířit tak pozitivní změnu dál a dál – zezdola.

Snažím se využívat z obou oblastí to důležité pro pacienty. Vymožeností vědecké medicíny a současně poučení od léčitelů, kteří umí navázat vztah s pacientem a zasadit jejich zdravotní potíže do souvislosti života. Jde o syntézu obou oblastí.

Martina: V okamžiku, kdy toto uděláme, se musíme smířit s tím, že uvidíme, jak nám ti, kteří tu osobní změnu neprodělali, mizí v dálce s našimi penězi a úspěchy, protože to znamená vystoupit ze systému, který zde funguje a je nastaven. Pokud se sebou začnu dělat tyto zásadní změny, znamená to vystoupit ze systému, je to tak?

Jan Hnízdil: Ale já jsem neudělal nic jiného. Nejdříve jsem bojoval proti léčitelům. Byl jsem členem Klubu českých skeptiků a bijcem alternativy. Pak jsem obrátil a začal brojit proti produkci farmaceutických firem. Pak jsem zjistil, že je to marný boj, a přestal jsem se systémem bojovat. Prostě jsem z něj vystoupil a snažím se využívat z obou oblastí to, co považuji za důležité pro pacienty. Tedy využívat těch úžasných vymožeností vědecké medicíny, ale současně se poučit od léčitelů, kteří umějí navázat s pacientem kvalitní vztah a dokáží zasadit jejich zdravotní potíže do souvislosti jejich života. Takže vlastně jde o syntézu obou oblastí a je úplně zbytečné, aby vědecká medicína bojovala s léčiteli a léčitelé s vědeckou medicínou, když obojí má svůj obrovský potenciál.

Naši politici-psychopati nás přesvědčují o tom, že něčím vládnou, že něco řídí, že něco mají pod kontrolou. Ale neovládají už ani sami sebe.

Martina: Pane doktore, v okamžiku, kdy vystoupím ze systému, to znamená, že se přestanu podílet na veřejném životě, protože jinak bych musela zůstat součástí systému. Vy sám dokonce doporučujete neposlouchat projevy politiků, protože šíří zdraví neprospěšné negativní emoce, říkáte, že jediná šance na změnu je zdola. To ale tím pádem znamená, že společnost, vládu, ponecháme zatím těm druhým.

Jan Hnízdil: Ona je to vláda v uvozovkách. Naši politici-psychopati nás přesvědčují o tom, že něčím vládnou, že něco řídí, že něco mají pod kontrolou. Ale neovládají už ani sami sebe.

Martina: Ale zatím stále ještě ovlivňují naše životy. Říkal jste, že nám vládnou psychopati placení podnikatelskými skupinami. Myslíte si to stále, nebo došlo k nějaké změně?

Jan Hnízdil: Nedošlo, právě naopak, nyní se to projevuje v plné síle. Ale já si nemyslím, že bych byl společensky pasivní, snažím se působit, inspirovat změnu vlastním chováním. Nebojovat s těmi psychopaty. Jen jsem považoval za nutné veřejně sdělit, jaké nebezpečí nám od psychopatů hrozí, pokud se jimi necháváme strhnout.

Politici-psychopati nám slibují: „Nestarejte se, postaráme se o vás, vymýtíme korupci, zajistíme důchody, všechno zajistíme. Jenom se nám odevzdejte, dejte nám svůj hlas, svou vůli.“ A ve chvíli, kdy to uděláte, mají vás ve své moci.

Martina: Co nám v tuto chvíli hrozí?

Jan Hnízdil: Oni nám slibují: nestarejte se, postaráme se o vás, vymýtíme korupci, zajistíme důchody, všechno vám zajistíme. Jenom se nám odevzdejte, dejte nám svůj hlas, svou vůli. A ve chvíli, kdy to uděláte, tak vás mají ve své moci.

Martina: To je Faust.

Jan Hnízdil: A už s vámi mohou manipulovat. Je to založené na strachu lidí. Tento princip je vždy stejný – vyděsit člověka: „Hrozí vám imigranti, EU…“ Ve chvíli, kdy člověka vyděsíte, tak ztratí sebekontrolu a můžete s ním manipulovat. To je podstata vládnutí psychopatů. Proto jediný způsob komunikace s psychopatem je: žádná komunikace. Skutečně vyhnout se. Nemají morální zábrany a to, co si dovolí oni, si morální člověk nedovolí. Takže psychopat má vždy navrch.

Martina: Pane doktore, existuje na světě vláda, u které si myslíte, že je to vláda lidí, kteří vedou svůj národ dobře? Nebo to vnímáte tak, že každý, kdo se dostane v této době, za tohoto systému, za této atmosféry, k moci, je automaticky psychopat?

Jan Hnízdil: Obávám se, že je to globální problém.

Martina: Švýcarsko, všichni…?

Jan Hnízdil: Nejsem politolog, nemám tyto znalosti, ale pokud se podíváme na USA a Donalda Trumpa, nebo se otočíme, uděláme čelem vzad a podíváme se na východ na Vladimíra Putina, tak mezi nimi osobnostně neshledávám výrazný rozdíl. A psychopatologie je u nich velmi výrazná. Paradoxně mě teď povzbudilo, jak se setkávají nejvyšší představitelé Jižní a Severní Koreje. U Kima, který je také patologická osobnost, se začínají projevovat prvky lidskosti. Myslím, že k sobě skutečně hledají cestu. Reprezentant totalitního severokorejského režimu a prezident Jižní Koreje.

Martina: Myslíte, že ti nejsou psychopati?

Jan Hnízdil: Jsou, ale i u psychopata se snažím o to najít v něm možná něco pozitivního. Třeba i u našich čelních, nejvyšších politiků – nebudu jmenovat. Myslím, že někde v pozadí může být nějaká pozitivní vlastnost, ale je těžké ji hledat. Já se o to snažím, zatím se mi to moc nevede, ale nevzdávám to.

Čína nás nespasí ani ekonomicky, ani zdravotně. Je to jiný kontinent, jiná mentalita, jiná tradice. Kořeny zdraví bychom měli hledat u nás, protože zde žijeme – a starat se o naše životní podmínky, životní prostředí.

Martina: Nechci vás manipulovat a tlačit do role politologa. O tento váš názor se zajímám především proto, že jste říkal, že není možné být v nemocné společnosti zdravým jedincem. Ale v tom, co říkáte nyní, že se musíme snažit být zdraví.

Jan Hnízdil: Neustále hledáme někde okolo nás nějaké zřízení, systém, který by byl zdravý. Teď je obrovský boom tradiční čínské medicíny. Slyším to dnes a denně: „Pane doktore, já už nechci brát ty prášky. Nechci se nechat operovat, ozařovat. Chci to řešit alternativně.“. Ale jak? Takže je obrovský boom tradiční čínské medicíny.

Martina: A vy proti ní docela vystupujete.

Jan Hnízdil: Čínské medicíny si vážím, určitě existuje obrovská spousta kvalitních terapeutů a uzdravených pacientů. Ale nemyslím, že by nás Čína spasila ať ekonomicky, nebo zdravotně. Je to jiný kontinent, jiná mentalita, jiná tradice. My bychom měli kořeny zdraví hledat zde, u nás, protože tady žijeme – a starat se o naše životní podmínky, životní prostředí a nespoléhat, že to za nás udělá nějaký čínský léčitel. Je to opět úniková cesta od toho, řešit naši aktuální situaci.

Zaujala mě zajímavá informace – u nás probíhá obrovský boom čínské medicíny. Lidé do toho vkládají obrovské částky a je to asi měsíc, co jsem zachytil informaci, že finanční skupina Penta chystá obrovskou invazi do Číny a bude tam rozvíjet síť lékáren. Obrat čínských lékáren je 2,8 biliónů Kč ročně. Jak je to možné, když má být čínská medicína tak úžasná? Zatímco my vkládáme naděje do jejich medicíny, tak tam se rozjíždí boom farmaceutické medicíny.

Martina: Ale to je asi přirozené, protože oni jsou teď lačni módních, moderních výstřelků.

Jan Hnízdil: Ale my jsme zase lační té alternativy. Takže je to lačnost na druhou v opačném gardu.

Pacientům v ordinaci nastavuji zrcadlo, vysvětlím jim, kde dělají chybu, a poradím, co mají udělat proto, aby se uzdravili

Martina: A zdravý rozum se stále nedostavuje.

Jan Hnízdil: Zatímco nás už léky zklamaly. Po pádu železné opony jsme čekali, že už konečně budeme mít dostupné špičkové preparáty, a s odstupem času jsme zjistili, že nám tyto léky takové zdraví nepřinášejí, že léky to za nás neudělají. A nyní si totéž slibujeme od čínské medicíny, ale já myslím, že nám nepomůže. Pacienti mi píšou maily: „Pane doktore, obešel jsem klasickou, ajurvédskou, čínskou medicínu, nic my nepomohlo. Tak vy mi pomůžete.“A já jim odpovím: „Já vám nepomůžu. Vysvětlím a poradím, jak si máte pomoci sami.“ A to je to, co dělám v ordinaci. Pacientům nastavuji zrcadlo, vysvětlím jim, kde dělají chybu, a poradím, co mají udělat proto, aby se uzdravili.

Martina: Když se ještě zastavím u toho, jak zůstat zdravý v nemocném systému – a jak tím pádem dokázat se systémem bojovat. Říkal jste, že bychom současný politický systém měli svým způsobem ignorovat.

Jan Hnízdil: Rozhodně s ním nebojovat. Vzít ho na vědomí, reflektovat, ale snažit se vytvářet životní podmínky. Prostě žít zdravě. Člověk je zdravý tehdy, když žije zdravě, ve zdravých vztazích, zdravém životní prostředí. Ale o to se musíme zasloužit každý sám, to za nás skutečně nikdo neudělá.

Snažím se o nezávislou, svobodnou medicínu. Nejsme závislí na zdravotních pojišťovnách a politicích, jdeme svou cestou. A to začíná být ohrožující pro politický systém. Důkazem je udělení Bludného balvanu. Potřebovali mě veřejně dehonestovat.

Martina: Nehrozí ale, že se naplní slova Platónova, který říkal: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trest za neochotu podílet se na politice.“ Nehrozí, že vlastně vyklidíme prostor v rámci vlastního osobního růstu, v rámci vlastního psychického i fyzického zdraví, kdy si řekneme: „Dělejte si tady, co chcete. My se o to nebudeme starat. Vytvoříme si kolem sebe ostrůvky pozitivní deviace a v nich budeme prodlévat.“

Jan Hnízdil: Ale já to vidím jinak. Politika je správou věcí veřejných. Je to vlastně občanská angažovanost. Opakovaně mi nabízeli, abych kandidoval do senátu a do parlamentu. Pan Babiš, než vstupoval do politiky, si mě pozval do Průhonické tělocvičny a tam si mě testoval. Ale já jsem mnohem prospěšnější, i veřejně, pokud jsem nezávislý a jdu si svou cestou. A myslím, že díky ohlasu, zájmu o knihy a rozhovory, mohu tímto způsobem veřejný život ovlivňovat mnohem víc, než kdybych seděl v parlamentu, nebo nedej bože na ministerstvu, a měl nějakou politickou funkci. To už bych byl svázán stranickými zájmy, sekretariáty, sponzory, což je ztrátou nezávislosti.

Když mě přesvědčovali, tak mi říkali: „Pane doktore, vaše myšlenky jsou úžasné, ale měl byste jít do politiky, abyste je mohl prosazovat.“ Já jsem na to řekl: „Ne, ne, ne, ve chvíli, když bych vstoupil do této politiky, tak přijdu o možnosti, o nezávislost.“ Myslím, že to, o co se snažím, je nezávislá, svobodná medicína. Nejsme závislí na zdravotních pojišťovnách, na politicích, prostě jdeme si svou cestou a to, myslím, začíná již být pro politický systém ohrožující.

A jedním z důkazů, že už jim to začíná komplikovat život, bylo i udělení Bludného balvanu. Potřebovali mě veřejně dehonestovat: „Podívejte, co to ten magor provád: lidová přísloví…“ Čekali, že s nimi budu bojovat, a já místo toho, abych s nimi bojoval, jsem ho přijal s úsměvem – a to ještě přispělo. Spousta lidí považovala způsob, s jakým jsem ten balvan přijal, totiž s humorem, za sympatický. A nakonec mi za to zatleskali i samotní členové Klubu českých skeptiků.

Martina: To máte sice pravdu, že lidé v okamžiku, kdy se angažují přímo v politice, tak se nám naprosto změní před očima. Kolikrát už jsme si říkali: „Ten by tam měl být, protože to změní.“ A vzápětí byl změněn on. Ale přeci jen, hovoří se o neomarxistickém vítězném pochodu institucemi, o nejrůznějších ideologiích, které prosakují čím dál tím více do našeho veřejného života. Nebojíte se, že sice budete ovlivňovat své blízké i vzdálenější okolí, ale mezitím budou politiku ovlivňovat především oni? Skupiny, které například tvrdí, že před sexuálním aktem se na tom musí oba dva aktéři předem dohodnout, pokud možno ještě stvrdit písemným souhlasem. Nebo že potřebujeme souhlas dítěte, batolete, jestli ho můžeme přebalit a další takové věci (to jsou spíše úsměvné záležitosti).

Tento trend je markantní. Nebojíte se, že kdo chvíli stálí opodál, bude platit? Mění se znění zákonodárství, změní se nám šéfové, změní se ti, kteří nám budou říkat třeba i to, že Hnízdo zdraví už nebude, protože není nijak certifikované, a protože jenom určitá, povolená lékařská zařízení budou přístupná všem.

Pokud bych vstoupil do politiky, tak se zblázním

Jan Hnízdil: O osud Hnízda se neobávám, protože mě motivuje obrovský zájem lidí. Skutečně, máme evidováno asi 1600 čekatelů. Navíc splňujeme všechna kritéria zdravotnického zařízení, neposkytujeme žádnou pochybnou alternativní léčbu. V podstatě nic alternativního nedělám.

Martina: Asi víte, jak jsem to myslela…

Jan Hnízdil: Nemám politické ambice, zkušenosti, schopnosti. Rozumím, nebo snažím se rozumět medicíně, svým pacientům a snažím se být prospěšný ve svém oboru a dávám do toho maximum. To mně přináší uspokojení a zdraví pacientům, pokud spolupracují – a tímto způsobem se snažím ovlivňovat společnost. Myslím, že kdybych vstoupil do politiky, tak se zblázním. Nevydržím tam sedět ani jedno dopoledne, na to já nemám.

Ale chodím k volbám a snažím se vždy pečlivě vybírat jedince, které znám, znám jejich pracovní výsledky, to, co je za nimi. Volím takové uchazeče, kteří neslibují, že udělají, ale kteří už udělali, za kterými je již vidět kus práce. A jsem velmi opatrný v tom, když vstoupí do politiky někdo úplně neznámý a začne slibovat zázraky, jako třeba pan Okamura, nebo podobné typy. Zde je na místě největší opatrnost.

Takže já na společenský život vůbec nerezignuji, ale snažím se ovlivňovat to, co ovlivnit mohu a nestresovat se tím, co ovlivnit nemohu. A u voleb vybírám adepty, o jejichž morálních a pracovních schopnostech jsem přesvědčen již z minulosti.

Martina: Ale víte, co říkala americká aktivistka Emma Goldman, že kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je politici dávno zrušili?

Jan Hnízdil: Také jsem tento citát někde použil. Nicméně stále k volbám chodím. S manželkou máme zkušenost, že strana, kterou jsme volili, ve volbách vždy totálně propadla.

Martina: Pane doktore, velmi vám děkuji za rozhovor.

Jan Hnízdil: Já vám taktéž děkuji.

Odpověď je smutná: málo, velmi málo je dnes takových lidí. Ale přesto ještě zcela nezmizeli. S jedním z nich, nástupcem slavných bylinkářských jmen, Vladimírem Vytáskem hovoříme také dnes.

 Martina: V předchozí části našeho rozhovoru jsi mluvil o tom, že bychom si měli bylinky sbírat nebo pěstovat sami. A měli bychom se do nich vciťovat, poklonit se jim a prosit je, aby nám pomohly. Ale přesto. My jsme zvyklí jít k lékaři. Tudíž když budu používat bylinky, stejně budu potřebovat tento mezičlánek, protože si nevěřím, že jsem schopna sama sobě indikovat. A proto na to pořád musím jít alespoň trochu přes rozum, mít pocit, že bylinkám rozumím, vědět co mohu a že si neublížím. Například bych si nedovolila jen tak namíchat čaj mému synovi, protože bylinky někdy mohou mít obrovskou sílu. Pan Zentrich, Janča, Váňa – nikdo z těchto bylinářů už zde není. Byli to bylináři, kteří uměli indikovat? Řekli: „Vy potřebujete tu a tu bylinu, protože vidím nebo cítím, že vám špatně pracují ledviny.“ Byl to tento typ bylinářů?

Vladimír Vytásek: Určitě ano. Je tam orientální diagnostika. Člověk to může sám na sobě vypozorovat, třeba podle barvy očí, skvrn, podle chodidel. Například když šlápne na reflexní podložku, ucítí místo, které zabolí, podívá se na spodek chodidla a uvidí ledviny, játra… Dá se to vypozorovat.

Martina: Asi bys nechtěl, aby ti po odvysílání rozhovoru volalo pár desítek tisíc lidí a ptali se, kdy je přijmeš a jak jim poradíš. Ty děláš hlavně kurzy, protože říkáš, že si lidé mají poradit především sami. Jsme ale v tomto okamžiku, jak nyní jsme, v jakém jsme rozpoložení, schopni si pomoci sami?

Vladimír Vytásek: Věřím, že ano, pouze někdo k tomu nedojde hned. Jak propagoval Pepa Zentrich, existuje třetí cesta ke zdraví. První je, že obíháme doktory, zjistíme, že nám až tak moc nepomohou. Potom obíháme léčitele, různé bylináře. Ale nejúčinnější je aktivní přístup, když člověk začne sám něco dělat, sám něco změní a potom nastane léčební proces. A nemusí to být pouze o bylinkách. Stačí změnit myšlenky, nějakou maličkost. Člověk by měl vnímat nemoc tak, že to není trest, ale vybočení z vesmírného řádu, že něco děláme špatně. Ukáže nám, že něco není v pořádku, a člověk pak začne něco aktivně dělat. Nemoc není trest, ale pomůcka.

Bylinkami se dá nahradit chemie, ale nikoli chirurgie nebo zubař

Martina: Existuje nějaká nemoc, nebo potíž, do které by ses s bylinkami radši nepouštěl?

Vladimír Vytásek: Jsou zde nemoci jako schizofrenie a další vážné nemoci. Nebo když je tam nějaké zranění. Nesmírně si vážím chirurgů, protože to je na vysoké úrovni. Chirurgii a zubaře nám bylinky nenahradí. Bylinkami se dá nahradit chemie.

Martina: Když se lékaři baví o bylinkách, tak hodně argumentují tím, že nikdy nedokážeme určit, kolik potřebné drogy nebo v jakých kombinacích je v rostlinách obsaženo. Na každé půdě a v různých měsících může být rozdílná koncentrace. Hraje roli, zda kytka roste ve stínu, nebo na slunci. Jak se v tom orientuješ? Tuším, že nad tím přemýšlíš trošku jinak, ale já pořád ještě od tebe trošku potřebuji vysvětlení strojaře a nejen bylináře.

Vladimír Vytásek: Nevím. Ptal jsem se Pepy Zentricha, proč třeba celík zlatobílý je účinnější, když roste ve stínu, než na slunci. On to bere jako fakt, že to jsou zkušenosti předků. Navštěvoval bylináře, kteří už zemřeli. Ale naši předkové nepotřebovali bádat, něco zkoumat. Měli natolik rozvinutou intuici, protože žili v souladu s přírodou. Když přijímáme zkušenosti předků a na bylinky se naladíme, tak ony nám samy ukáží.

A věda nám v tom může dokonce pomoci. U třezalky tečkované se říkalo, že je to svatojánská bylina. Věřilo se, že nejúčinnější je kolem svatého Jána, ale bralo se to jako pověra. A potom se v laboratořích lékařské fakulty udělaly rozbory a zjistilo se, že třezalka tečkovaná má kolem slunovratu na svátek svatého Jana skutečně nejvíce účinných látek, což naši předkové věděli. Když by na tyto věci byla společnost zaměřená, tak by se dnes daly měřit laboratorně.

Martina: Tyto informace jsou velmi cenné, ale vytrácejí se. Myslíš, že naši vnukové o tom již nebudou mít vůbec ponětí? O nějakých svatojánských bylinkách, nebo dokonce o tom, že některé byliny se mají sbírat třeba při úplňku a podobně.

Vladimír Vytásek: EU nyní hodně bylinky zakazuje, vymýšlí pomluvy, že na základě rozborů jsou tam prý možnosti nežádoucích účinků – pyrolusity, alkaloidy a tak dále. Když je bude oficiální věda zakazovat, tak si lidé budou bylinky sbírat sami a to bude ta vlastní aktivita a nikoli pasivní přístup. Většina si myslí, že se informace dočtou na internetu, všechno si koupí a nemusejí pro to nic dělat. To ale vede k pasivnímu způsobu života.

Chemický průmysl, který vydělává miliardy, se snaží dokázat, že bylinky mají vedlejší účinky, protože jsou pro něj konkurencí

Martina: Proč si myslíš, že EU zakazuje bylinky a že si vymýšlí? Jmenoval si nějaké alkaloidy.

Vladimír Vytásek: Jde o to, že bylinky jsou konkurencí chemickému průmyslu, který vydělává miliardy. Když si člověk vezme chemii, tak tam je sice krátkodobý efekt, ale příznak nemoci se potlačí a nevyléčí se. Právě chemický průmysl se snaží dokázat, že bylinky mají vedlejší účinky. Zvířátka v laboratořích musí jíst bylinky a nemohou dělat nic jiného. Potom se zjistí, že mají poškozené játra. Typickým příkladem je, když krmili krávu devětsilem lékařským. Nic jiného jí nedávali a potom tato kráva měla zcepenělá játra. Otázkou je, jestli to bylo z té bylinky…

Martina: A hlavně z toho množství. Kráva by nikdy nejedla jenom devětsil.

Vladimír Vytásek: Jistě. Myslím, že jí játra zničil hněv. My si to neuvědomujeme, ale za většinu nemocí mohou naše emoce, které přijímáme přes hlavu. Strach škodí ledvinám, smutek plicím, hněv játrům a vztek žlučníku. To je typická čínská medicína, která hledá příčinu. Většinu nemocí si způsobujeme negativními emocemi.

Martina: Ajajaj Vláďo, za tyhle názory dostaneme za uši. Jsi na to zvyklý?

Vladimír Vytásek: Jo…

Kdyby nebylo bylinek, tak jsme dávno vymřeli. Lidstvo a přírodní říše jsou navzájem propojeni.

Martina: Někteří lidé určitě nabídnou: „My se vyvíjíme, Země se mění. Proč se tedy léčit jako indiáni bylinkami, když máme cílené léky, nanotechnologické možnosti, díky nimž můžeme s přesností indikovat a aplikovat nejrůznější léčebné látky přímo do buňky. Proč jezdit parní lokomotivou, když máme letadlo?“

Vladimír Vytásek: Je to o tom, že bylinky jsou osvědčeny několik tisíc let. U chemie může být krátkodobý efekt a za 10, 20 let se dozvíme, že s tím mohou být spojeny nějaké nežádoucí účinky, o kterých nyní nevíme. Kdežto bylinky jsou prověřeny časem, a kdyby nebylo bylinek, tak jsme dávno vymřeli. Lidstvo a přírodní říše jsou navzájem propojeni.

Martina: Ale neříkej mi, že bylinky nemají žádné vedlejší účinky. Například se uvádí: „Tento čaj můžete pít pouze týden.“ To znamená, že pak bychom mohli dopadnout jako ta kráva.

Vladimír Vytásek: Problém je v dávkování. Někdo chce urychlit léčení a myslí si, že když použije velké dávky, tak to urychlí. Ale opak je pravdou. Člověk by se měl obrnit trpělivostí a měl by dodržovat doporučení k užívání léčebných kůr. Další nebezpečí je v tom, že když je na obale napsáno: „Možno užívat dlouhodobě,“ tak to neznamená trvalé užívání. Vedlejší účinky se projevují v momentě, když bylinky užíváme neúměrně dlouho.

Proto bychom měli kůru užívat třeba pět týdnů a potom nasadit proti stejné nemoci jiné bylinky s jiným složením, aby nedošlo k návyku. Tělo by si zvyklo a už by to nepomáhalo. Proto jsou vhodné kůry. Úžasné je, že když jsou jednotlivé bylinky, které mohou mít vedlejší účinky, používány ve směsích. To znamená, že vedlejší účinky jedné byliny jsou ve směsi sníženy jinými bylinkami a léčivost se zvýší.

Martina: Ale kdo mi poradí? Kdo mi řekne, jak to kombinovat? To už je alchymie a asi to nejde dělat jako Werich: „Přiměřeně, přiměřeně“.

Vladimír Vytásek: Existuje dostatek herbářů, které jsou celkem dobře zpracované.

Martina: Stačí to? Myslím, že už se spousta lidí otrávilo houbami s atlasem v ruce.

Vladimír Vytásek: Doporučuje se spolupráce s lékařem, s bylinkářem a ještě doporučuji spolupráci s botanikem. Staré herbáře, s krásně vymalovanými bylinkami, byly pro nás daleko srozumitelnější, než současné atlasy, kde jsou vyfotografované a tyto fotografie nemusí odpovídat skutečnosti.

Bylo by ideální, když by v každém městě byl nějaký bylinář, který by léčil své příbuzné a sousedy, měl mít okruh lidí, kterým by pomáhal

Martina: Je jasné, že se sami musíme chtít o bylinkách co nejvíc dozvědět. Již jenom proto, aby se úplně nepřerušil tok informací z minulosti, které nyní u sebe soustřeďuješ ty, protože ještě víš, co byla svatojánská bylina a podobně. Chodí za tebou lidé s tím, že se chtějí učit? Anebo za tebou chodí s tím: „Řekněte mi, co mám vypít, aby mi bylo dobře.“ Kterých je víc?

Vladimír Vytásek: Já lidi usměrňuji. Radím, aby chodili na mé přednášky, chodili na kurzy, aby uměli pomoct sami sobě, protože není v silách jednoho člověka, aby léčil stovky lidí. Ideální by bylo, když by v každém městě byl nějaký bylinář, který by léčil své příbuzné a sousedy a měl okruh lidí, kterým by pomáhal.

Martina: Máš na seminářích, které pořádáš proto, abychom byli informovanější a samostatnější, čím dál tím víc, nebo míň lidí?

Vladimír Vytásek: Každý rok je jiný a hodně to kolísá. Jeden rok jsem měl na kurzu 40 lidí, dalších rok jich bylo jenom 12. Byla to spíše záležitost pořadatele. Neurčily se hranice.

Martina: Když je člověk pilot, tak musí mít nějaké znalosti a trochu talent. Stejně tak musí mít předpoklady pro lékařství a jiná povolání. Musí mít člověk také talent a předpoklady pro to, aby byl dobrým bylinářem a dokázal, jak říkáš: „Naciťovat bylinku“? Nebo se to může naučit každý?

Vladimír Vytásek: Pro každého je to dáno nějak jinak. Znám lidi, kterým je bližší reflexka, protože jsou nadáni technicky. Kdo je více citlivý, srdíčkový, tak jsou pro něj vhodnější byliny. Přírodních léčivých metod je celá řada, akupunktura a podobně. Každý se v tom může najít, nemusí být každý bylinář. Neměl by se každý snažit dělat všechno. Jsou lidé, kteří dělají jak akupunkturu, tak byliny, homeopatiku a Bachovu květovou terapii. Když toho člověk dělá hodně, tak potom nemůže jít do hloubky a nemůže to dělat pořádně.

Martina: Čemu z toho všeho, co jsi vyjmenoval, dáváš přednost? Čemu věříš nejvíc?

Vladimír Vytásek: Nejbližší jsou mi bylinky a podobně.

Martina: Mnozí mi psali, ať si povídáme o lidovém léčitelství a jsou velmi nakloněni starým, tradičním, osvědčeným postupům. Mnoho z nich napsalo: „Moc rád bych uvěřil. Ale upřímně, bylinky mi nikdy nepomohly.“ Je to velmi častý názor a postřeh: „Chtěl bych věřit, chtěl bych používat přírodní přípravky na vlasy, přírodní krémy, ale nakonec musím uznat, že chemie mi zabere a že vlasy a pleť jsou lepší a žaludek mě již tolik nebolí.“

Lidé jsou v zajetí strachu, vzteku, hněvu, my se ale musíme dostat do svého vnitřního světa, do srdíčka, kde je čistá, bezpodmínečná láska a klid. To nás může vyléčit.

Vladimír Vytásek: Problém je v tom, že lidé jsou v zajetí strachu, jsou hodně napojeni na vnější svět.

Martina: Co si pod tím mohu představit?

Vladimír Vytásek: Když to vezmu jako přirovnání ke vztahu, tak hodně lidí se domnívá, že najdou ideálního partnera, který pro ně udělá první poslední, a že budou šťastni. Dokud ale nenacítí lásku uvnitř ve svém srdíčku, tak šťastni nebudou. Když v sobě budou mít nějaký stres, strachy, tak najdou někoho, kdy ty strachy má podobné.

Strach, vztek, hněv, to vše je vnější svět. My se musíme dostat do svého vnitřního světa, do srdíčka, kde je čistá, bezpodmínečná láska. A když se do toho dostaneme, tak se dostaneme do stavu klidu a pak se naučíme vnímat vnější svět jako bylinky a ostatní věci. To nás může vyléčit. Teď je hodně populární očista těla, ale zapomíná se na očistu hlavy – a to je to nejtěžší. Vyčistit mozek od nežádoucích negativních informací.

Martina: Já jsem chtěla vědět, jaké kytky mám hodit do hrnce a jak dlouho je vařit a ty na mě prakticky s osvícením. To, co popisuješ, jsou metody, které jsou popsány v mnohé duchovní literatuře. Jak si na to šel ty?

Vladimír Vytásek: To vše je vzájemně propojeno. Já vidím právě ty souvislosti. Když člověk vezme jen hmotnou část bylinky, které bude vařit, a přitom bude vnímat vnější svět, zaobírat se věcmi, kterými by neměl, tak mu mohou pomoci pouze tak, že ho částečně utlumí. Ale jinak mu nepomohou.

Martina: Dobře, ale ty říkáš, že si musíme vyčistit mysl, vyčistit hlavu. To není snadné.

Vladimír Vytásek: Není to snadné, to je to nejtěžší. Ale prostě je na čem pracovat.

Martina: Jak si na tom pracoval ty?

Vladimír Vytásek: Na základě zážitků – a také se mi objevily nějaké nemoci. Řekl jsem si: „Aha, nebyl jsem v přítomném okamžiku, řešil jsem minulost, přemýšlím nad budoucností.“ Tak jsem to prostě změnil.

V bylinkách je čistá, bezpodmínečná láska. Když jdeme ke stromu, můžeme být naštvaní, můžeme se radovat, ale strom nás bude mít pořád rád.

Martina: Tím jsi mi vlastně právě řekl, že bylinky jako takové nestačí.

Vladimír Vytásek: Je to pomocník, veliký pomocník. Bylinky nám také mohou pomoci, je v nich totiž čistá, bezpodmínečná láska. Když jdeme ke stromu, můžeme být naštvaní, můžeme se radovat, ale ten strom nás bude mít pořád rád.

Martina: Jenomže mnoho lidí si tohle vůbec nedokáže uvědomit a obecně nedokážeme takto přemýšlet. Co s tím? Práce?

Vladimír Vytásek: Pracovat.

Martina: Jenomže těch průvodců, kteří ti nabízejí, že tě naučí nejen bylinky, ale také nejrůznější metody, je mnoho. A těch skutečně dobrých, kteří tě nezavedou do velmi nebezpečných slepých uliček, je velmi, velmi, velmi málo.

Vladimír Vytásek: Nejlepší učitel je ten, který nás něco naučí a my ho potom nepotřebujeme. Je hodně učitelů, kteří lidem pomáhají, ale problém je v tom, že na nich u některých lidí může vzniknout závislost. Potom se z toho nedostanou a jsou na těchto učitelích, léčitelích, napořád závislí.

Martina: To je velmi častý jev.

Vladimír Vytásek: Souhlasím, a proto je lepší si vybrat učitele spíše tak, že ho člověk intuitivně nacítí srdíčkem.

Když je člověk ve stresu, tak mu poradí a do klidu nejlépe pomůže příroda

Martina: Teď bychom se dostali asi trochu do smyčky, protože na to, aby člověk mohl zapojit intuici, musí mít nejprve uklidněnou tu hlavu, protože jinak mu intuice řekne velmi, velmi podivné věci. A v tu chvíli jsme zase na začátku, protože jak si najít se špatnou intuicí dobrého učitele. To už jsme ve smyčce, viď? Poradíš mi?

Vladimír Vytásek: Nejvíce nám pomůže a poradí příroda. Když je člověk v nějakém stresu, tak mu do klidu nejlépe pomůže příroda. Když jdeme sami někam do lesa, sedneme si na palouk, uvolníme se, začněme pozorovat tu nádheru, tu krásu, květy, ptáčky, zvířátka… Když se dostaneme do klidu, poznáme, že nemůžeme hodnotit sami sebe, ale že nás může hodnotit příroda. Přiletí k nám motýlek, sedne si do dlaně, přiletí ptáček, přestane se nás bát, sedne na rameno a podobně. To je cesta, která nám ukáže, že se dostáváme do klidu.

Martina: Vláďo, na mě žádný ptáček nikdy nesedl, ty mě lekáš. Na tebe ano?

Vladimír Vytásek: Motýlek přiletí, sedne…

Martina: To ano, to je pravda. Pojďme být opět trochu praktičtí. Třeba nás teď poslouchá někdo, kdo si řekne: „Ok, já to zkusím. Pár bylinek znám, vypěstuji si je.“ Když se někdo bude chtít pustit do bylinkářství, na co by si měl především dát pozor? Je nějaký základní soubor rad, jak se orientovat, co dělat a čeho se vyvarovat?

Vladimír Vytásek: Měl by se vyvarovat módních novinek, takovým těm rychlokvaškám, kdy někdo napíše o nějakém zázraku do novin nebo populárních časopisů. Další problém je, že se o některých bylinkách píše nepravda. Zveličují se účinky, aby se prodaly nějaké výrobky. Když jde člověk do bylinek, tak by se měl orientovat ve specializovaných zahradnictvích, kde bylinky mají a mohou poradit. Neměl by je kupovat někde na tržišti, na flórách a podobně.

Martina: Občas se také objeví bylinky, které jsou ozářené. Je to problém?

Vladimír Vytásek: Myslím, že u bylinek ozáření problémem není. Většina se vypěstuje u nás, něco se doveze z Holandska. Problém je v tom, že je prodejci neznají, a aby se bylinky prodaly, tak se falšují názvy jako je třeba ženšen pětilistý, gynostemma pětilistá, která ale se ženšenem nemá nic společného, je to byznys. Aby se prodejci uživili, tak někteří z neznalosti, nebo nevím z jakého důvodu, neuvádějí přesné informace.

Takže to chce obrátit se na kvalifikované firmy, které se specializují na zahradu, a takový přístup si nemohou dovolit. Anonymní prodejce něco prodá a už ho člověk neuvidí. Kdežto pokud by nějaká firma prodala člověku něco jiného, tak by zkrachovala, protože by se to mezi lidmi rozšířilo. Je dobré dávat přednost odborníkům, kteří se tomu věnují.

Martina: Řekl jsi: „Je to byznys.“ Když jsme domlouvali naše povídání, tak mě překvapilo, že jsi mi říkal: „Abych mohl jet do Prahy, tak si musím vzít dovolenou a nemůžu do práce.“ A tak si říkám: „Ty opravdu nejsi bylinářem z povolání? Nevěnuješ se tomu na plný úvazek?“

Vladimír Vytásek: Bylinářem z povolání nejsem hned z několika důvodů. Bylinky mám jako koníčka, teď to začíná být kůň. A dělám to s radostí, s lehkostí a nechávám tomu volný průběh. Když se objeví nějaký pořadatel, tak prostě jdu na kurz, ale sám nic nepořádám.

Martina: Prč ne? Proč nechceš šířit osvětu, o které ty jsi přesvědčený?

Vladimír Vytásek: Poněvadž kdybych se měl zaobírat technickými záležitostmi, tak by mě to odvedlo od bylinek. Věnuji se bylinkám a na ostatní věci nemám čas.

Martina: A co je tedy tvým povoláním?

Vladimír Vytásek: Mým povoláním je pomáhat mentálně postiženým v sociálním zařízení. Mám na starosti pracovní terapii, na které také pěstujeme bylinky, které se pak dodávají do kuchyně. Takže částečně mě to tam naplňuje.

Martina: A vaříš pacientům i čaje?

Vladimír Vytásek: Občas vařím.

Martina: Ale pokud vím, tak při léčení mentálně postižených se používá především chemie.

Vladimír Vytásek: Určitě ano.

Martina: Jak to vnímáš?

U bylinek je to tak, že nezaberou hned. Když člověk onemocní, tak léčba potřebuje určitý čas. U chemických léků jde o krátkodobý efekt, o potlačení příznaků.

Vladimír Vytásek: Vnímám to tak, že je to dáno naší civilizací. Jednorázově se řeší, aby si neublížili a tak podobně. Jde o věci, které mohly být zanedbány v dětství, a nyní je to již v takovém stádiu, že nějaká cesta zpět již moc není možná. Může se jen něco zmírnit.

Martina: Myslíš, že se ve větší míře vrátí zájem o bylinky namísto léků, které jsou možná zbytečně silné, anebo jsou jejich vedlejší účinky ne úplně bezpečné?

Vladimír Vytásek: Hodně záleží na lidech, jak se nechají zmanipulovat strachem, byznysem, reklamou. U bylinek a podobně je to tak, že nikdy nic nezabere hned. Když člověk onemocní, tak léčba potřebuje určitý čas. U chemických léků jde o krátkodobý efekt, je to potlačení příznaků.

Martina: Jaká je tvoje nejoblíbenější bylinka? Máš jednu, která je taková tvoje?

Vladimír Vytásek: Mám jich celou řadu. Nejoblíbenější je bylinka, která v naší republice upadla v zapomnění: růže stolistá.

Martina: Ach, ty máš doma u dveří dřevěný erb s růží stolistou jako svoje domovní znamení. Proč je pro tebe právě růže stolistá tak sakrální?

Vladimír Vytásek: Úžasná je její vůně, která sama léčí, její barva léčí. A je u ní široké spektrum léčivých účinků.

Martina: Na co účinkuje?

Vladimír Vytásek: Pomáhá na psychiku, na žaludeční vředy, léčení jater, je to antibiotikum. V kombinaci s řepíkem lékařským je to nejlepší kloktadlo na posílení hlasivek.

Hodně věcí je založeno na strachu, jako obavy z rezistence bakterií a chřipkové epidemie. Když se člověk dostane do radosti a nemá strach, tak se imunita natolik promítne do fyzické roviny, že člověk neonemocní.

Martina: Přivez mi jí metrák. To vypadá skoro jako všelék. V minulé části rozhovoru jsem zmiňovala primářku antibiotického centra, která mi potvrdila informace, že resistence bakterií na antibiotika dosahuje takové míry, že se blížíme době před antibiotické. Což je pro nás opravdu dramatické, protože v tu chvíli jsme poměrně hodně bezbranní. Je to informace, která tebe, bylináře, leká?

Vladimír Vytásek: Myslím, že je to založené na strachu, a zase až tak moc tomu nevěřím. Hodně věcí je založeno na strachu, jako chřipkové epidemie a podobně. Když se člověk dostane do radosti a nemá strach, tak se imunita natolik promítne do fyzické roviny, že člověk neonemocní.

Martina: To ano, ona říkala, že cílem je samozřejmě posilovat vlastní imunitu. Ale to nic nemění na tom, že existují panbakterie, které jsou skutečně resistentní vůči všem známým antibiotikům, a je jich čím dál tím víc. Ptala jsem se proto, jestli si myslíš, že je opravdu možné, abychom v budoucnu třeba sněť nebo nebezpečný hemofilus skutečně léčili lichořeřišnicí. Jestli si s tím vystačíme.

Vladimír Vytásek: S lichořeřišnicí si nevystačíme. Je nutné měnit i přírodní antibiotika. Ale třeba hálka šípková nebo kalisie vonná jsou ještě silnější antibiotika než lichořeřišnice. Přírodních antibiotik je hodně, a aby nedošlo k přírodní resistenci, tak je dobré je střídat.

Martina: To znamená, že ty se doby postantibiotické nebojíš.

Vladimír Vytásek: Nebojím.

Na těžké deprese je účinný olejíček z růže stolisté nebo damašské. Pár kapek má tak obrovskou sílu, že dokáže pomoci člověku, který už rezignoval, hrozila sebevražda, nebo že skončí na psychiatrii.

Martina: Když se podíváme na další civilizační choroby, tak třeba na vysoký krevní tlak existují bylinky. Ale co deprese? Vím, že je spousta bylinek na uklidnění, všichni znají meduňku a podobně. Ale co hluboké deprese, pocit ztráty smyslu života? Dokáže nám v takovém případě vrátit chuť do života kytka?

Vladimír Vytásek: Dokáže. Na to je nejúčinnější právě růže stolistá, ale ne ve formě čaje, ale jako olejíček, který je nejdražší na světě. Podle výzkumů má v sobě pár kapek oleje z růže stolisté nebo z růže damašské má tak obrovskou sílu, že dokáže pomoci člověku, který už rezignoval, hrozila sebevražda nebo že skončí na psychiatrii. Je prokázáno, že její energie a vůně dokáže člověku nastartovat organismus. Začne sám sobě věřit, má nádech smyslu života.

Martina: Dnes má mnoho lidí problémy s energií, protože se cítí permanentně unaveni, ospalí, bez nálady. Nepopisuji depresi, ale pocit, kterému pravděpodobně říkáme chronický únavový syndrom. Dá se i s tím něco dělat, anebo je potřeba prostě změnit způsob života a nechtít jen odstranit únavu?

Vladimír Vytásek: Je to tím, že jsme se hodně izolovali, jsme zavřeni ve Faradayových klecích. Měli bychom chodit hodně do přírody, propojovat se se stromy, s vodou. Chronické únavy jsou způsobeny tím, že jsme izolovaní a energie přírody, plusové a minusové póly, nepůsobí. A je tam také strach, který nám nejvíc ubližuje. Strach je opak lásky.

Martina: Existuje nějaká bylinka proti strachu?

Vladimír Vytásek: U každého může být jiná. Máme na výběr. Jsme svobodní a můžeme si vybrat, jestli dáme přednost lásce, nebo strachu. Celá zeměkoule je však dnes založena na strachu díky médiím, televizím, nesmyslným zákonům, příkazům, směrnicím, které člověka svírají jako v kleštích.

Martina: Vidět toto vše tě naučily kytky?

Vladimír Vytásek: Nejenom kytky, ale také pozorování okolí. S člověkem, který je ve strachu, se snadněji manipuluje, snadněji se ovládá. To pak vede k tomu, že člověk není sám sebou a je jako kolečko nějakého soukolí, jako kdyby byl součástí nějakého stroje. A to je to nejděsivější.

Martina: Jsi šťastný?

Vladimír Vytásek: Snažím se být.

Martina: Vláďo Vytásku, moc děkuji za návštěvu ve studiu a za to, že jsi nám dal nahlédnout pod pokličku, ve které vaříš nejenom bylinky.

Vladimír Vytásek: Já také děkuji.

O tom všem rozmlouvá Martina Kociánová v další části rozhovoru s profesorem Františkem Štěpánkem, člověkem, který spojil staré znalosti s novými technologiemi a otevřel novou cestu k výrobě antibiotik, která nezpůsobují u bakterií rezistenci. Ten nyní působí v Praze v Ústavu chemického inženýrství na Vysoké škole chemicko-technologické. Zabývá se charakterizací a syntézou funkcí mikro a nano částic, dálkovým ovládáním enzymatických reakcí a řízeným vylučováním účinných látek.

Martina: Pane profesore, vy samozřejmě chcete roboty využít jako nosiče přírodního léku, jak jsme o tom mluvili minule. Ale velmi často se objevují obavy, že by se jimi dalo ovlivňovat lidské chování a jednání. Třeba v tom smyslu, aby lidé byli klidnější, poslušnější, povolnější, méně agresivní a odevzdanější. Můžeme to nazvat jakkoli. Politická veřejnost by asi říkala „vstřícnější“, ale nikoliv na základě svobodné vůle jednotlivce, ale z vůle někoho jiného. Vy tomu rozumíte, já o tom pouze čtu, ale bylo by možné dosáhnout ovlivnění lidí v masovém měřítku?

František Štěpánek: Možné by to jistě bylo. Ale nemyslím, že tím, co by to umožnilo, by byly chemičtí robůtci. Klíčovou by byla látka, kterou bychom chování chtěli ovlivnit. Podívejme se na alkohol, nikotin, kofein, což jsou nejrozšířenější běžně dostupné látky ovlivňující naši psychiku, a potom na paletu opiátů, které ovlivňují lidské vědomí hlouběji. To nejsou látky, u kterých by bylo výhodou zapouzdřit je do robůtků a dopravovat po těle, protože jde o molekuly, které jsou dostatečně stabilní a dobře rozpustné v tělních tekutinách a je možné je systematicky aplikovat. Prostě cirkulují krevním řečištěm do celého těla a ovlivní centrální nervovou soustavu.

U chemických robůtků je hlavním benefitem možnost dopravit na místo určení látku, která je nestabilní nebo příliš toxická na to, aby mělo smysl ji aplikovat v podobě rozpuštěné molekuly do krevního řečiště těla. Pokud bych měl dostatečné množství látky, která je schopna změnit psychiku lidí, tak nepotřebuji chemické roboty. Stačí ji prostě dostat do distribuční sítě vody nebo ji rozprášit pomocí dronu.

Cokoliv se týká aplikace nového přípravku do lidského těla, podléhá velmi striktním regulacím Státního ústavu pro kontrolu léčiv

Martina: To by bylo zbytečně sofistikované.

František Štěpánek: Ano, to by bylo zbytečně sofistikované, pokud bychom si představili, že by je někdo chtěl zneužít.

Martina: Pojďme se vrátit k tomu, na co můžeme vaši technologii využívat v dobrém – a to je boj proti super odolným bakteriím. Dočetla jsem se, že v loňském roce na území Evropy zemřelo na nezvládnuté bakteriální infekce 25 tisíc lidí. To není málo a vědci, kteří se antibiotikům a bakteriím věnují, tvrdí, že to je pouze začátek. Za jak dlouho je možné, že by vaši roboti, potažmo česnek, mohli ruku v ruce pomáhat?

František Štěpánek: To je otázka, kterou dostávám poměrně často…

Podle některých odborníků hrozí rozšíření superbakterií a pokud by došlo k pandemii, šly by stranou obavy, jestli má lék vedlejší účinky nebo ne

Martina: Nabízí se…

František Štěpánek: To bych i já rád věděl. Je třeba si uvědomit, že cokoliv se týká aplikace nového přípravku, technologie do lidského těla, podléhá velmi striktním regulacím Státního ústavu pro kontrolu léčiv, který je analogický k organizacím v jiných státech. Třeba americké FDA a podobně.

Relativně rychlý proces probíhá v oblasti povrchových aplikací, kožních mykóz, hojení ran. Moji kolegové Viola Tokárová a Ondřej Kašpar řeší projekt podporovaný Technologickou agenturou České republiky zaměřený na vývin prototypu náplasti, která by dokázala alicin doručovat na povrchová zranění. V horizontu řádu let se to dostane minimálně do fáze, kdy to bude takzvaně technologicky zvládnuté.

Další otázka je ekonomická. Někdo to musí chtít vyrábět a musí to být pro něj dostatečně zajímavé. Tady se tato záležitost dostala z akademického výzkumu do stádia, kdy je ověřena na laboratorní úrovni na menším vzorku, nejdříve u zvířat a potom u pacientů. Takže pro možnou povrchovou aplikaci je to otázkou jednotek let.

Pro vnitřní aplikace to je ale samozřejmě mnohem komplexnější, protože v okamžiku, kdy se něco aplikuje do krevního řečiště, tak proti tomu může vždy nastat imunitní odezva. Takže přes předklinické a klinické studie fáze jedna, dva, tři jde o běh na hodně dlouhou trať.

V současné době spolupracujeme v oblasti předklinických studií, to znamená na aplikaci do laboratorních myšek, takovým způsobem, aby bylo možné ověřit, jak dlouho jsou takové nosiče schopny v krevním řečišti cirkulovat. Zda se akumulují skutečně v cílovém orgánu v dostatečné koncentraci, za jak dlouho – a tak dále. To abychom mohli nastavit základní parametry takzvané farmakokinetiky, což je oblast, která se zabývá tím, jak dochází k distribuci léčiv a jejich nosičů v těle. A od toho se odvodí další experimenty a studie, u kterých je velmi těžké dělat nějaké predikce.

Na druhou stranu, pokud by skutečně došlo k tomu, co podle některých odborníků reálně hrozí, že by se skutečně některé ze superbakterií začaly rozšiřovat v masivnějším měřítku, tak by asi došlo k výrazné akceleraci všeho. V okamžiku, kdy by to začalo být otázkou přežití lidstva, pokud by došlo k nějaké pandemii, tak by šly stranou obavy z toho, zda to má vedlejší účinky anebo ne, a šlo by se velmi brzy do masivnějších klinických studií. To ale předbíhám a samozřejmě si nic takového nepřeji. Ale je třeba být připraven a pracovat na technologii, která bude v záloze, pokud by skutečně něco takového nastalo.

Martina: Několikrát jste říkal, že nosič vpravíte do těla, a já si teď uvědomuji, že nevím jak. Hovořil jste o krevním řečišti. Musí se dostat do těla formou nějaké tabletky, nebo intravenózně?

František Štěpánek: Intravenózně. Pokud by se podalo „per os“, což je z hlediska aplikace mnohem pohodlnější a robustnější způsob, tak by bylo třeba překonat několik dalších bariér. Muselo by to do krevního řečiště přejít přes kyselé pH žaludku. Z toho důvodu se soustředíme na aplikaci nitrožilní a teprve později je možné uvažovat o dalších způsobech.

Ale nosič je možné dostat do krevního řečiště nejen klasickou intravenózní aplikací, ale třeba i transdermální – pomocí mikrojehliček. To je relativně nová technologie, kterou se účinná látka, nebo nanočástice, dostane přes kožní bariéru do krevního oběhu. Z hlediska aplikovatelnosti je to pohodlnější než injekce a není potřeba překonávat bariéry v trávicím traktu.

Chemické robůtky se snažíme konstruovat z látek, které jsou biologicky odbouratelné

Martina: Nemohlo by se stát, že se tito nositelé léčebné látky budou v lidském těle někde hromadit, usazovat? Jakým způsobem je pak z těla dostaneme, když je již nepotřebujeme?

František Štěpánek: V první řadě toto není určeno pro chronické aplikace, jako třeba tabletky na regulaci krevního tlaku, které člověk může brát třeba 20, 30 let. Je to míněno skutečně na jednorázovou aplikaci. Celkové množství, které by se tímto způsobem do těla vpravilo, by se pohybovalo v řádech maximálně stovky miligramů.

To je prvním argumentem proti možnosti, že by se to někde kumulovalo. Ale hlavně, my se snažíme chemické robůtky konstruovat z látek, o kterých předem víme, že jsou biologicky odbouratelné. To znamená, že poté, co robůtek vykoná svoji misi a dopraví látku na místo určení, tak se rozloží a nemělo by po něm nic zbýt. Ty kapsulky, liposomy, jsou složeny z fosfolipidů, což jsou látky, které se v těle vyskytují přirozeně a ze kterých jsou vytvořeny i membrány v našich buňkách. Takže tělo je vybaveno na to, aby fosfolipidy trávilo.

Martina: Jak jsou velké?

František Štěpánek: Liposom, nejmenší elementární kapsulka, měří kolem osmdesáti až sta nanometrů. To je rozměr, na který míříme. A ty jsou poskládány do agregátů, kde jsou propojeny polymerem, který je obalí a drží dohromady. Tyto agregáty mají velikost zhruba už ve stovkách nanometrů.

Co se týká chemického robůtka, který obsahuje enzym a magnetické nanočástice, tak se dostáváme na velikost zhruba jednotek mikrometru. Jenom pro představu, červená krvinka má průměr zhruba pět až šest mikrometrů a tlustá je dva až tři. Takže jsme zhruba na rozměrech, které jsou trošku menší než krevní buňky.

Martina: Pokud bychom dali vašeho robůtka pod mikroskop a mnohanásobně zvětšovali, jak vypadá?

František Štěpánek: Vypadá jako kulička. Kulový tvar je přirozeným tvarem, který minimalizuje poměr povrchu k objemu. Takže pokud neexistuje nějaký jiný, speciální důvod, aby byl potřeba nějaký jiný tvar, tak jaksi ta tělesa v důsledku povrchového napětí spontánně tvoří kuličky. Jsou to měkké kulové částice, takže pokud je potřeba, aby se protáhly nějakou úzkou kapilárou, tak jsou schopny se zdeformovat, protáhnout a pak se opět vrátit do tvaru koule. Jde o deformovatelný materiál, kterému se říká „hydrogel“.

Dalším využitím robůtků by bylo, že bychom mohli pomocí plynů, které mají fyziologické účinky, ovlivňovat chemické procesy na lokální úrovni

Martina: Váš objev je záležitostí, která by možná mohla v budoucnu zachránit lidstvo. Jaký je váš cíl? Zatím o tom mluvíte s vášní vědce, člověka, který objevuje, tvoří, kdy každý den je výzvou, že se může objevit něco nového. Ale co by mělo stát na konci tohoto úkolu, který jste si dal?

František Štěpánek: Nemám vlastně dopředu daný nějaký konečný cíl. Na začátku to pro mě byla výzva čistě z pohledu chemického inženýra, tedy zda je vůbec možné sestavit takhle maličkou věcičku a řídit, jakou rychlostí uvnitř probíhají chemické reakce, a něco se z ní uvolňuje. To bylo první motivací. Vyzkoušet, jestli to jde.

Samozřejmě na pozadí byly další možnosti v tom smyslu, že pokud by to fungovalo, tak by to mohlo mít nějaké aplikace v medicíně a tak dále. V okamžiku, kdy jsme se dostali do stádia, že to jde, tak člověk začne uvažovat: Dobře, pojďme se podívat, zda je možné, kromě nějaké modelové situace, která vede k tomu, že se změní barvička – a já jsem schopen prokázat, že tam došlo k reakci, vložit tam systém, který vede k něčemu užitečnému. To je dalším dílčím krokem. A pokud ano, tak se podívejme, zda to může být funkční „in vivo“. A to už se dostáváme k aplikacím.

Z hlediska mých aktuálních cílů bych to chtěl dovést do stádia, kdy je to možné připravovat reprodukovatelným a škálovatelným způsobem, tedy zvětšovatelným do nějakých jednotek miligramů, do industriálního měřítka. To je jeden cíl. A druhým je dovést vše do stádia, kdy je prokázán účinek „in vivo“ a je možné to předat dále kolegům, kteří by se zabývali industriální produkcí a komerční aplikací takovýchto systémů.

A samozřejmě, tento chemický robůtek je také velmi zajímavým nástrojem výzkumu, protože umožňuje studovat interakci molekul, které se běžným způsobem do systémů v živých buňkách nedají dostat. Například plynu. To je projekt, který jsme nastartovali poměrně nedávno. Například o jednoduchých plynech, jako například oxid dusnatý NO, je známo, že mají zajímavé fyziologické účinky. Ale protože jde o plyn, tak nelze jeho působení vystavit celého člověka. Ale pokud bychom měli technologii, která dokáže daný plyn ve vyšší koncentraci syntetizovat lokálně, tak můžeme ovlivňovat chemické procesy pomocí plynů na lokální úrovni. To je zajímavé z hlediska medicínské aplikace a vůbec zkoumání buněčných systémů. To by bylo dalším využitím robůtků.

V případech, kdy je třeba předběžně prokázáno nebo existuje hypotéza, že daná molekula, kterou ale nelze dostat do těla normálním způsobem, má fyziologický účinek, se snažíme tuto molekulu vyrobit pomocí chemického robůtka. A tím ji dostat jen do místa, kde by měla mít účinek.

Martina: Jak je to drahé? Vím, že je to hudbou budoucnosti, ale přes to všechno – bude to dostupnou léčbou?

František Štěpánek: Dělal jsem si orientační výpočet na základě cen chemikálií, které používáme na přípravu, nebo vstupních surovin. A nejdražším elementem je lidský čas. Vaříme to v malém množství v laboratoři, takže cena by klesala v okamžiku, kdy se začne zvětšovat měřítko a produkovalo by se ve větším množství. Čistě z hlediska materiálové bilance, když se spočítá, kolik fosfolipidů a dalších komponentů, ze kterých je to složeno, do toho chemického robůtku vstoupí, tak to nevychází nějak draho. Je to v řádu stovek eur na deset gramů. V porovnání s běžnými léky nebo účinnými látkami, které v těch lécích jsou, to není o nic dražší. Spíš jde o to, aby technologii výroby bylo možné skutečně škálovat z miligramů, jak to děláme nyní, do industriálního měřítka. Tam se bude rozhodovat, jak to bude cenově vycházet.

Martina: Napadla mě otázka, která k tomu možná vůbec nepatří, ale v poslední době všichni řeší český česnek. Je opravdu velký rozdíl, jestli je česnek náš, čínský nebo španělský? Je náš česnek opravdu silnější?

František Štěpánek: Je to tak, ano.

Martina: To jsem ráda, že to říkáte.

František Štěpánek: V našich krajinách je česnek považován za koření. Za něco, co je v relativně malém množství velmi aromatické. Zatímco v asijské kuchyni je česnek spíše zeleninou. Jsou tam zvyklí česnek konzumovat v mnohem větších objemech podobně, jako u nás mrkev nebo brambory, protože u nich není tak silný jako ten náš. Takže ano, co se týče obsahu účinných látek i aromat, která jsou s nimi spojena, tak česnek, který jsme zvyklí historicky konzumovat v našem regionu, je jiný než ten čínský.

Martina: Líbí se mi, že váš objev naplňuje náš název „Kupředu do minulosti“, protože vy také v základu stavíte na tom, co naše babičky věděly dávno. Že je potřeba dávat česnek, silné vývary a že to všechno léčí.

František Štěpánek: Je to tak. Zmínky o česneku jdou i dále do minulosti. Římské legie nosily s sebou česnek jako lék, takže fakt, že česnek má léčivé účinky, je lidstvu znám. Když si představíme, jak se člověk postupně vyvíjel, tak je logické, že vyzkoušel, co všechno se v jeho okolí dá sníst. A pokud ho to nezabije, tak fajn, když je to výživné, ještě lepší a občas se něco sní a ukáže se, že je to léčivé. Je to prostě empirie a opakováním se přišlo nejen na česnek, ale na veškeré bylinkářství. A lidová medicína s tím souvisí. Jde o způsob, jak objevit rostliny, ve kterých jsou nějaké účinné látky, které mohou mít na konkrétní indikace účinky.

V bylinkách je spousta účinných látek s léčivým účinkem. Ale je potřeba to kombinovat s rozumnou diagnózou a s tím, zda je to správná volba

Martina: Musím se zeptat. Věříte vy, chemik, profesor, vědec, bylinkám?

František Štěpánek: Samozřejmě, věřím. Existuje i seriozní disciplína, které se říká bioprospecting, která je založena na tom, že se sbírají vzorky všech možných bylinek, listů, plodů a z nich je snaha izolovat jednotlivé molekuly, ze kterých se skládají – a testovat jejich účinek. Buď se to dělá vyloženě na slepo, tak, že se prostě projede tisíce a tisíce molekul a z nich se najde jedna, která má nějaký zajímavý fyziologický účinek. Nebo tak, že navštěvují různé indiánské kmeny a ptají se jich: „Proč používáte tohle a jaký to má účinek?“ A oni se podělí o své zkušenosti a pak se hledá molekulární podstata, proč to funguje.

Martina: A pak je vyženeme z pralesa a vytrháme to tam. To samozřejmě zjednodušuji.

František Štěpánek: Určitě na tom něco je. Podložení zkušeností je reálné. Ale samozřejmě, když na to nahlížím pohledem farmakogenetiky, tak je to otázkou takzvané biologické dostupnosti. To znamená, kolik z účinné látky z konkrétní kytičky se nakonec dostane do těla poté, kdy se usuší, vyvaří a vypije. Je také určitě potřeba znát indikaci. Takže pokud se položí otázka, zda věřím na bylinky, pak ano. V rostlinách je určitě spousta účinných látek, které jsou prospěšné a mohou mít léčivý účinek. Ale je potřeba to kombinovat s rozumnou diagnózou a s tím, zda je to zrovna to správné.

Otázkou je, jak velkou populaci je zeměkoule schopna uživit. Je jasné, že není možné, aby to postupovalo takto dál. Dřív nebo později narazíme na nějaký limit

Martina: U Vás je vlastně velmi pozoruhodné spojení starého vědění se supermoderní technologií. A když o tom takto nadšeně vyprávíte, tak mám pocit, že nás budou muset vybít viry, protože na bakterie jste vyzráli. Dá se tato léčba uplatnit i proti virům? To už je ale asi úplně jiná písnička, jiný základ.

František Štěpánek: To je něco jiného a jiný je i mechanismus, jakým viry fungují. Není to již mikroorganismus, na který by člověk cílil, ale je to na genetické úrovni. Myslím, že v tomto případě jde spíš o něco jako antivirotika, systematicky podávané molekuly, které jsou rozpuštěné v krevním řečišti. Navíc viry nejsou lokalizované, virus je všude. Nelze jej zacílit jako bakteriální infekce, jako třeba nádor, který je lokalizován.

Martina: Nyní vám položím otázku, kterou považuji za podpásovku. Týká se přelidněnosti planety. Přemýšlel jste nad tím z tohoto hlediska? Protože váš objev je ohromný a já věřím, že časem bude převratný a klíčový. Je nás však stále více a vy jste stále lepšími vědci – a tak nastává problém, že nefunguje přirozený výběr. Dožíváme se mnohem vyššího věku, snižujeme dětskou úmrtnost a tak dále. Láme si chemik nad tímto hlavu?

František Štěpánek: Samozřejmě, že občas přemýšlím i nad těmito globálními otázkami. Je to těžké. Lidstvo se v relativně krátké době, postupně, možná od průmyslové revoluce, dostávalo ze stádia, kdy šlo o to přežít a najít si dostatek potravy, do situace, kde tento problém už neexistuje a hlavní otázkou je kvalita života. Otázkou je, jak velkou populaci je zeměkoule schopna udržitelným způsobem uživit. Netýká se to samozřejmě jen zdraví, potravin, ale také energetických a materiálových zdrojů. Asi je všem jasné, že není možné, aby to postupovalo dál a dál. Dřív nebo později se narazí na nějaký limit.

Problémem je geografické rozložení, protože v regionech, které jsou z hlediska sociologického a ekonomického nejdál, nedochází k populační explozi, spíše naopak, trpí nedostatkem populace. K populační explozi naopak dochází v chudších regionech. Toto se musí vybalancovat. Tím, že v regionech, kde dnes probíhá populační exploze, dojde k tomu, že se dostanou do podobného stádia, ve kterém je Severní Amerika, Evropa, ale třeba i některé asijské státy. Když dospějí k tomu, že kvalita života nespočívá jenom v tom mít víc a víc dětí. Jde i o ekonomický model, na kterém je založena rodina a život v dané oblasti. Věřím, že dojde k nějaké samoregulaci a nikoli k apokalypse, kdy by přelidněné státy sežraly ty nezalidněné.

Martina: Jak si ten proces samoregulace představujete? Ale to už je asi zase úplně jiný příběh, tak jen tak na okraj.

František Štěpánek: Čím více jde v dané zemi ekonomický vývoj dopředu, tak strategie dosažení prosperity není založena na tom, že budu mít 20 dětí, ale že budu mít dvě a o ty budu dobře pečovat. K tomuto stavu dospěla Evropa, Severní Amerika a myslím, že k němu postupně dospějí i ostatní světové regiony. Takto si samoregulaci představuji. Individuální rozhodnutí o tom, jak se zajistit na důchod, nebude spočívat v kvantitě, ale v kvalitě.

Martina: Hezky jste to naplánoval.

František Štěpánek: To je samozřejmě mimo moji expertízu, to by chtělo spíš nějakého sociologa nebo někoho, kdo se tím zabývá. V mých představách to však funguje takto.

Martina: Jste jedním z nejúspěšnějších vědců a mě zajímal právě váš názor. Pane profesore, moc vám děkuji za vaši práci, za to, že jste přišel k nám do studia. A děkuji také za to, že vaši nanoroboti budou dopravovat takovou látku – jako je extrakt z česneku – tam, kam mají. A možná nás tím mohou do budoucna zachránit.

František Štěpánek: Děkuji za pozvání.