Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, když jsme si spolu začaly povídat, tak jsem myslela, že budeš vyprávět především o situaci kolem covidu, ale ty jsi říkala, že o nedodržování, porušování zákonů, o konci právního státu, jsi začala uvažovat a psát už před 5, 6 lety. To, o čem tady teď mluvíme, je asi, diplomaticky řečeno, různý výklad zákonů. Ty to nazýváš jednoznačněji, tedy zneužívání zákonů, a říkáš, že zákony mají pomáhat vytvářet spravedlivou společnost, ale dnes se využívají k tomu, aby se lidem diktovalo. A dodáváš, že se podle tebe nepochybně přibližujeme k dalšímu historickému mezníku podobnému rokům 1948, 1968, 1989. Já bych nyní tuto otázku rozdělila na dvě části. Jednak, co myslíš slovem a pojmem „mezník“? A jaké další možnosti vývoje máme na této právní křižovatce, kterou jsi nastínila a kterou pravděpodobně vidíš?

Jana Zwyrtek Hamplová: Zejména jsem se s tím střetávala na poli samospráv. Samosprávám se opět začalo diktovat, začala se zahrnovat až neuvěřitelnými povinnostmi, stát se začal k obcím chovat jako nadřízený. Obce se třeba brání něčemu na svém území, a ministr životního prostředí chce omluvu za to, že podaly odvolání a správní žalobu a podobně. A berou se jim peníze z rozpočtu a podobně. Jak se sáhne na samosprávu, a půjdeme zase směrem národních výborů, kterým se bude diktovat, tak jsme zase opravdu o kus dál. Takže tam jsem se s tím začala střetávat poprvé, plíživě, postupně, jeden paragraf po druhém.

Když v roce 1989 padl režim, tak jsem cítila, a nebudu hodnotit, co se tady dělo na poli ekonomiky, útěk před právníky, a podobně, že se naslouchalo hlasu lidí, a nikdo si nedovolil šlapat po jejich názorech. A nyní se to znovu otáčí. Starostové mi často říkají: „My víme, že to je špatně a že bychom měli podat žalobu na stát, protože nám chce sebrat dotace, které nám dříve dal. Ale my se bojíme, že když to uděláme, tak nám příště nedá to, nebo ono.“ Znovu jsme se dostali do situace, že nahoře se rozhoduje, jaké budeme mít peníze, co si můžeme dovolit, a právní obrana byla vnímána tak, že se říkalo: „Budeme u státu špatně zapsaní, to přece nemůžeme udělat, když nám říkají, ať to neděláme.“

Zažila jsem případ, kdy starostu pozvali na finanční úřad a řekli mu, bylo to dva dny před Štědrým dnem: „Pane starosto, škrtněte to odvolání, to byste na tom byl špatně. Neodvolávejte se, napište tam, že budete jenom žádat o prominutí něčeho, a my vám to promineme. Ale hlavně se neodvolávejte, protože byste byl špatně zapsán v očích státních institucí.“ A chudák pan starosta to udělal, a samozřejmě mu potom neprominuli nic. A zároveň ztratit veškeré lhůty na možnou právní obranu. Takže teď chtějí po malé obci, která má 216 obyvatel, vrátit nejen dotaci 40 milionů, ale i 40 milionů penále, tedy 100 procent. Zkoušela jsem se probít trošku netradičním právním postupem, ale bohužel marně, protože už je to 8 let, a těžko se mi prokazovalo neskutečné zneužití funkce tou úřednicí, která už tam nebyla. Takže chci říct, že se stát začíná chovat jako vrchnost, a vůbec nepochybuje o tom, že nám může diktovat. Stačí se podívat na tiskové konference vlády v posledních 4 letech. To není: „Vážení občané, dovolujeme si vás seznámit s tím a tím.“ Ale: „Vážení občané, vy musíte…“

Martina: A od jakého roku vnímáš, že se stát chová jako vrchnost?

Jana Zwyrtek Hamplová: Těžko říct, určité tendence byly za všech vlád. Nejsem takový politolog, abych to nosila v hlavě, ale musím říct, že autoritativní přístup zde je v posledních 4, 5 letech. Už se to takto rýsovalo před tímto volebním obdobím, ale v tomto volebním období je to nejvíce markantní. Už jenom chování ministrů k občanům i k obcím je často neskutečné a neomluvitelné. Nechci paušalizovat, existují světlé výjimky, ale opravdu jako by přestala existovat úcta k občanům. Ti jsou zde od toho, aby poslouchali. Ať vymyslíme cokoliv, oni to musí akceptovat. A to se netýká jenom covidu, ale i jiných věcí předtím. Ale říkám, to, že se o to pokouší, je normální, možná se o to pokoušeli i předtím, ale občané si to ve vzpomínkách na 70. a 80. roky nenechali líbit.

Pokud by zde nebyla omezení setkávání lidí venku, tak lidé vyjdou do ulic, protože už jim došla trpělivost

Martina: Když se dostanu ke druhé části otázky, tak jsi zmínila, že se blížíme k dalšímu historickému mezníku podobného rokům 1948, 1968, 1989. A víme, že tyto historické mezníky, které jsi vyjmenovala, byly poměrně divoké, byly to roky revoluční. Co tedy čekáš teď? Čekáš, že lidem, obcím, institucím, dojde trpělivost?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, dojde jim trpělivost.

Martina: Jak se to projeví?

Jana Zwyrtek Hamplová: Projeví se to tím, že pokud by zde nebyla opatření na setkávání venku, tak lidé vyjdou do ulic. Rodiče mi píšou, že kdyby nyní neexistovala omezení, tak by zorganizovali demonstraci na Václavském náměstí. A kdyby se tam sešlo 10, 20 tisíc rodičů, třeba i babiček, možná i víc, tak bych chtěla vidět, kdo by si takovou skupinu rodičů malých dětí dovolil rozhánět, nebo něco podobného. Byla zde i myšlenka udělat to i nyní, za současných omezení. Ale nikdo nechtěl riskovat, že tam přijdou policisté, a budou to rozhánět.

Martina: Na druhou stranu lidé, kteří nevyjádří svou nespokojenost tím, že by se sešli a demonstrovali, protože je to zakázáno, do žádných revolučních půtek nepůjdou. Jestli mi rozumíš. Mně se zase líbí, že lidé jsou svým způsobem disciplinovaní, protože pořád mají před covidem určitý respekt.

Jana Zwyrtek Hamplová: Máme teď jiné starosti, než řešit skutečnost, zda tady máme, nebo nemáme plíživě nastupující totalitu. Máme jiné starosti.

Martina: A máme?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že ano a že k tomu všechno směřuje, jestli se nestane něco zásadního.

Martina: Promiň, a ještě se plíží, nebo už zvedla hlavu?

Jana Zwyrtek Hamplová: Těžko říct. Myslím, že co se týká těch dvou opatření, které se týkají covidu, tak zvedla hlavu. A myslím, že někteří lidé nechtějí věřit tomu, že se bude muset znovu jít do ulic. Ale vzpomeňme si, jak nechvalně skončily aktivity pana Mináře, Milion chvilek. Ale nechtěla bych to uvádět jako příklad, protože to skončilo opravdu bizarně.

Až se lidé naštvou kvůli bizarním příkazům, jako nošení roušek venku, kde kolem není živáčka, tak pak stačí, když je někdo osloví, a vyjdou do ulic

Martina: Skončilo to jako obvykle.

Jana Zwyrtek Hamplová: Skončilo to jako obvykle. Ale chci říct, že jediné, co si z toho lze vzít, je, že když se objeví někdo, kdo dokáže oslovit lidi, tak je do těch ulic dostane, i na Letnou. Zatím tady takový charismatický člověk bohužel není.

Martina: Jano, ty už vyzýváš.

Jana Zwyrtek Hamplová: Nevyzývám. Ale chci říct, že tehdy se ukázalo, že prostě přišel někdo, něco lidem řekl, a oni skutečně ve statisících přišli. Patrně tedy nejsou spokojení. Teď co se týká rodičů, což je skupina lidí, která má spoustu jiných starostí, které musí řešit, a malilinkým milimetrem projevu jejich občanské neposlušnosti jsou jízdy těmi auty, které se začínají organizovat. Zaznamenala jsem 2–3 na Královéhradecku, a teď se to organizuje hromadně na Opavsku, kde, když se nemůžeme potkávat jako fyzické osoby, se budeme potkávat s auty. Je to podobné, jako kina v Americe.

Mám z veřejných zdrojů, že jezdí městem, a troubí na projev nesouhlasu s opatřeními vlády. A to mi přijde velmi sympatické, tyto aktivity s auty, byť kdybych byla v té koloně, tak jsem naštvaná, že kvůli nim musím čekat. Ale líbí se mi, že se poradili, a řekli: „Dobře, můžeme se potkat jenom dva, nebo deset, a tak podobně, tak sedneme do aut, a budeme jezdit ulicí města a protestovat proti tomu, co se ve školách děje.“ Takže až se lidé naštvou, kvůli bizarním příkazům dvou roušek, zavření závodních jídelen a nošení roušek venku, kde kolem není živáčka, tak potom stačí, když je někdo osloví, a vyjdou do ulic.

Chci, aby muži byli gentlemani, a byli odlišní tam, kde mají být

Martina: Pojďme se vrátit ke zneužívání výkladů zákonů. Ty sama jsi připustila, že to není nic nového, určitě víš mnohem lépe než já, že některé části ústavy jsou už zborcené. Už u nás například neplatí presumpce neviny, což byl jeden z nejzásadnějších ústavních principů. V řadě zákonů se ještě na presumpci neviny můžeme spolehnout, ale třeba v takzvaných antidiskriminačních normách už platí mnoho let úplně otevřeně princip viny. A já jsem si nevšimla, že by třeba ústavní, nebo i jiní právníci, křičeli a říkali: „Toto je zásadní ohrožení právního státu.“ Protože by si naběhli?

Jana Zwyrtek Hamplová: Možná na to ještě nepřišla doba, nebo možná mají všichni strach. Avšak podívejte, co se děje ve světě. Já jsem se teď prohlásila za skalního fanouška Slavie, byť fotbalu vůbec nerozumím, mimo toho, že jsou tam brankáři, a dávají se góly.

Martina: Na hřišti jich může být 10.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, 10 bez brankáře. Vrátím se k otázce diskriminace. Já tvrdím, že u nás je už dneska odvahou být bílý člověk. Aby se za to člověk téměř styděl. Muži, chlapci v Austrálii se museli omlouvat dívkám za to, že jsou chlapci.

Martina: Za svůj gender.

Jana Zwyrtek Hamplová: Úplné absurdity. Já jsem ráda, že jsem žena. Chci, aby muž byl gentleman a aby muži byli odlišní tam, kde mají být. A na slávistech se mi líbí, že nepoklekli, a mám za to slíbenou šálu, se kterou se vyfotím. Je to otázka hrdosti a podobně.

Ale vrátím se k ústavě a presumpci neviny. Presumpce neviny – to by bylo téma na další rozhovor. Za situace, kdy tady máme několik milionů právních přepisů, tak nemůže platit, že neznalost zákona neomlouvá, protože se v tom nevyzná už vůbec nikdo. Kdysi to svého času prohlásil i ministr spravedlnosti Pelikán, že právo už není pro laiky, protože se v něm nevyznají ani odborníci. Nedávno jsem měla iniciativu, že by se ústava měla doplnit o ochranu rodiny, protože rodina tam schází. A také ochrana samospráv. Tehdy se tomu věnovali někteří poslanci, což mě potěšilo, ale ostatní mi napsali, že na to ještě nepřišla doba.

Domnívám se, že přijde doba na změnu ústavy, a na nás bude záležet, jaká bude. Kolegové mi říkají, že otevírat ústavu je velmi nebezpečná věc, ale pokud ústava nedává proti těmto jevům obranu, tak bychom se měli zamyslet nad tím, jestli bychom po těch letech – může se na tom se spoustou ústavních právníků pracovat třeba 2, 3, 4 roky, nemůže to být rychlá záležitost, zda bychom s tím neměli něco udělat. A napadlo mě to i ve vztahu k imigraci, a podobně, protože národ je národ, vlast je vlast, domov je domov, a musíme si tyto hodnoty chránit. Ale to je debata na rok, dva, tři, těžko to takto rychle definovat.

Ministr zdravotnictví řekl, že kdybychom měli postupovat podle zákonů, tak nic neuděláme. Ale pokud začneme říkat, že nás zákony a ústava nezajímají, tak jsme v režimu diktatury, kde je občan bez práv.

Martina: Ale my se tady trošku více bavíme o tom, když říkáš, že je nebezpečné otevírat ústavu, že ona už je otevřena tím, že se nedodržuje.

Jana Zwyrtek Hamplová: Že se porušuje, ano přesně, to je velmi správná poznámka. A když právě toto porušování projde jednou, dvakrát, třikrát, tak se mávne rukou: „A co nějaká ústava?“ Toto v podstatě řekl i ministr zdravotnictví, že kdybychom měli postupovat podle zákonů, tak nic neuděláme. Tedy pokud začneme říkat, že zákony a ústava nás nezajímají, tak se dostáváme do úplně jiného režimu, kde občan neměl práva, a kdy zákony umožňovaly diktaturu jedné skupiny lidí, a také to bylo opřeno o platné zákony. Takže si musíme hlídat hlavně to, aby zákony umožňovaly existenci různých názorových skupin ve společnosti.

A musí tady být naprosto nezávislé soudnictví, na tom to musí stát. A musí tady být nezávislá samospráva, která bude chránit své území. A potom zde musí být možnost, jak v trestně právní rovině stíhat jenom na základě důkazů a jasné viny. A velmi podstatný je v tomto pojem „rovnost“. Jako člověk, který zná správní a soudní řízení, byť kauzu Bečvy sleduji z povzdáli, a nechci se do toho zapojovat, protože mám svého dost, dost svých obcí, měst a kauz s tím spojených, a i tak někdy nestíhám, nechápu, že to trvá tolik měsíců.

Martina: Myslíš řeky Bečvy?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. Nechápu, že to ještě není uzavřeno.

Martina: Naštěstí stihli vyplatit Povodí mimořádné odměny.

Jana Zwyrtek Hamplová: Povodí si stihlo vyplatit obrovské odměny. A také ministerstvo financí. Takže se politici v okamžiku, kdy v současných konkrétních případech mají lidé potíže, krachují jim firmy a nemají peníze, protože se jim seberou peníze na ošetřování člena rodiny, začnou chovat jako šlechta, a vyplácí si v této době desítky tisíc na odměnách.

Martina: Za nevyšetřenou nehodu, která zlikvidovala řeku.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. A my musíme plnit všechno, a vůbec se na nás neohlížejí, zákony, nebo opatření byla a jsou bezohledná vůči kadeřnictvím a tak dále. To jsou šílené věci. Od stolu se to dobře rozhoduje, ale v praxi je to potom o něčem jiném. Takže potom, když zákon přestane být pilířem spravedlnosti, a stane se spíše nástrojem diktatury, tak přestává plnit svou roli. A já mám pocit, že zákony jsou nyní přijímány spíše tak, aby diskriminovaly, a útočily na jejich základní práva.

Tady bych možná připomenula historii pandemického zákona, což je bizarní věc. Vzpomínáme si patrně všichni, že sněmovna, a proto jsem takový skeptik, protože bych něco vytkla i současné opozici, s nadšením uvítala, že se podařilo zabránit prodloužení nouzového stavu. Ale hejtmani se pod vším, co se na ně hrne, vyděsili, že kraje budou muset všechno zařídit, a tak se to začalo panicky řešit, hejtmani se sjeli do Prahy, a řešilo se to. Dostali od vlády spoustu slibů, z nichž se potom žádné nesplnily. V podstatě vláda řekla, že řešením bude, když se přijme pandemický zákon, a potom nouzový stav nebude tak důležitý. A udělala se politická dohoda, že sněmovna pandemický zákon přijme. Ten byl připraven mnoho měsíců, a pan Hamáček, to je můj výklad, se ho bál dát na půdu sněmovny, protože v něm byly obrovské sankce, a že by to neprošlo, že ho nemá šanci prosadit ani u koaličních partnerů. A v tu chvíli ho vytáhl. Tedy v okamžiku, kdy sněmovna neprodloužila nouzový stav, a plácali se po zádech, jak se vládě podařilo udělat naschvál, vláda nelenila, využila toho s tím, že předložila pandemický zákon, a dohodla se s opozicí, že bude schválen, protože je to nezbytné pro ochranu našeho zdraví a tak dále.

Pandemický zákon byl schválen, a teď trošku spekuluju, pan Hamáček musel mít obrovskou radost, protože do té doby ho měl v šuplíku, a najednou je pandemický zákon schválen. A proč musel mít radost? Do té doby, když se někdo vzepřel, tak nebyl moc sankcionovatelný, ale od okamžiku přijetí pandemického zákona může pan Hamáček, a všimněte si, že to dělá velmi rád, vystupoval s tím opakovaně při každé příležitosti, udělovat sankce. To je jediný argument, mantra: „Nebudete poslouchat? Udělíme vám sankce.“ A udělování sankcí umožnil pandemický zákon.

Martina: Který byl přijat z leknutí.

Jana Zwyrtek Hamplová: Který byl přijat z leknutí, a podle mě to byla obrovská chyba sněmovní opozice.

Martina: Proč?

Jana Zwyrtek Hamplová: Za prvé je nedokonalý. Pandemický zákon by byl obecně dobrá věc, protože bychom se mohli vyhnout nouzovému stavu, pokud by byl opravdu dobře připraven. Připomínám, že v pandemickém zákoně jsou příkazy zaměstnavatelům, ale už ne zaměstnancům, takže byl šitý horkou jehlou. Pak byl strčen do šuplíku, jakože nemůže projít, že jsou tam sankce, a následně z leknutí, to je dobrý pojem, to budu používat, byl přijat z leknutí hejtmanů, kteří přijeli do Prahy a řekli: „To nám nemůžete udělat, bez nouzového stavu jsme bezmocní,“ což mimochodem nebyla pravda. Mohli pár dní počkat, nadechnout se a přemýšlet. Ale chápu, odpovídají za strašnou spoustu věcí, protože se to na samosprávu nahrne. Stát nic, ale hodíme to na samosprávu. Takže je z lidského hlediska chápu, ale z hlediska právní taktiky bych na jejich místě volila jinou cestu. A potom se jako záchrana přijal pandemický zákon, a všem uniklo, že to je největší vyděračská zbraň na všechny v této republice, protože se na jeho základě mohou ukládat milionové sankce.

Nesmíme dopustit, aby se s ústavou zacházelo jako s hadrem

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, dokonale jsi zametla stopu za mou minulou otázkou.

Jana Zwyrtek Hamplová: Omlouvám se.

Martina: Přesto jsme něco o presumpci viny a neviny řekli, a to, co jsi nám teď osvětlila, je věc, kterou asi málokdo z nás věděl. A určitě nikdo nevěděl, v jakých souvislostech náš nový pandemický zákon spatřil právní světlo světa. Ale když se podívám, tak jsme ještě do nedávna mohli v naší ústavě najít oporu v některých principech, třeba princip ochrany osoby blízké, nebo zmíněný princip presumpce neviny, ale v tuto chvíli už jsou rozrušeny i další pilíře, o které jsme se dosud opírali. Princip ochrany osoby blízké byl zničen třeba v dopravních předpisech. K čemu toto povede, protože presumpce neviny platí, jenom když se to hodí. Princip osoby blízké už platí také jenom do určité míry. Co to přinese?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ještě bych tam přihodila ochranu soukromí. Co to přinese? V okamžiku, kdy si zvykneme na to, že se s ústavou zachází jako s hadrem, tak se tak začneme chovat, začnou se tak chovat státní orgány: nějaká ústava nás nezajímá. Tady bych připomněla, jak ústavu vnímají Američané. Tam je ústava Bible. Každý ji umí odcitovat, a text z ústavy se učí už na školách, což by mimochodem tady také neškodilo, zařadit ústavní právo přiměřeně věku dětí a studentů do škol.

Co se stane? Povede to k degradaci ústavních principů, začne se na základní lidská práva, na základní právní principy, pohlížet jako na něco, co můžeme dodržovat, když se nám chce, když se nám to hodí. A pokud se proti tomu nezačneme důsledně bránit, tak se potom nakonec může stát, že se v zákonech objeví něco, co naruší nezávislost soudnictví. Například se může stát, říkám to velmi hypoteticky, že vznikne zákon, kde budou mít politikové v rukou jmenování soudců, a podobně, a najednou máme pryč nezávislé soudnictví. To znamená, že tak, jak se nemohli lidé dovolat spravedlnosti v totalitních režimech, najednou nedostaneme u soudu ochranu, i když to bude naprosto jasné, že je to proti všemu. Takže nerespektování ústavy a narušení základních principů bych vnímala tak, že nezbude nic jiného, k čemuž může přispět advokátní veřejnost, a odvážní občané, že na to začneme poukazovat na maličkostech a banalitách, chodit k soudům dokazovat pravdu, aby stát odcházel čím dál častěji poražen. Nic jiného nezbude, dokud máme nezávislé soudnictví.

Martina: Dokud máme nezávislé soudnictví. Když se na to podíváš retrospektivně, a vezmeš v úvahu principy, které my jsme tady spolu před chvílí vyjmenovaly: ochrana osoby blízké, presumpce neviny, ochrana osobního majetku. Dovolili si tyto principy zničit třeba komunisté? Nebo kam naše právní paměť sahá, je toto ohýbání, ignorování ústavních principů bezprecedentní?

Jana Zwyrtek Hamplová: To je velmi vážný problém, určitě by na to byli povolanější právníci, aby se k tomu vyjadřovali, třeba na akademické půdě. Žila jsem v době komunistického režimu a komunisté zcela potlačili otázku soukromí. Ale co si podle mě nedovolili, bylo zasahování do práv rodičů vůči dětem a podobně. A to se nebavím o komunismu v době Stalina, kdy byla kolektivní výchova, a úplně se popírala rodina. Hovořím o tom, co si pamatuji ze 70. 80. let.

Pokud jsou nyní přijímány zákony, které jsou v rozporu s ústavou, a nebráníme se tomu, tak se takové popírání základních práv může promítnout do ústavy, a nebudeme pak mít možnost se bránit

Martina: Čemu jsme říkali „s lidskou tváří“.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, říkali jsme tomu „s lidskou tváří“ v těžkých uvozovkách.

Martina: Na to se ptám, protože o 50. letech se z hlediska práva neodvažuji mluvit.

Jana Zwyrtek Hamplová: Tehdy se přijaly zákony, které platily, a podle kterých se postupovalo. Soudci nemohli rozhodovat jinak, než podle těchto zákonů, a základní práva byla potlačena, takže rozsudky tomu odpovídaly. Ale my se teď blížíme k témuž, přijímáme zákony a opatření, která jsou také v rozporu se základními principy, ale zatím máme to štěstí, že se můžeme opřít o ústavu, Listinu práv a svobod, mezinárodní úmluvy, o moderní právo. Takže v těchto jednotlivých zákonech ústavní soudy tyto zákony rušily. Zrušily třeba opatření ve školách, zrušily výpověď, když bude dána z důvodu nesplnění dobrovolné povinnosti. Takže zatím máme mechanismy, jak tomu bránit, a tyto zákony se mohou zrušit soudním podáním, což za komunismu nebylo možné, protože i ústava odpovídala právnímu režimu.

Pokud ale teď přijímáme věci, které jsou s ústavou v rozporu, a chováme se tak, jak jsi správně řekla, kdy popíráme základní principy, a budeme to brát: „Tak bože, stalo se,“ a nebudeme se tomu bránit, tak se to plíživé dostane do ostatních zákonů, a odpovídajícím postupem se může změnit ústava. Teď mě napadlo jenom vulgární slovo, ale jsme v háji, protože nebudeme mít obranu. Zatím ji máme. Takže i přes to, že to bude pro lidi složité, vidíme, co rodiče dokáží, podávají žaloby, brání se tomu, a i já jsem podala ústavní stížnost a doufám, že Ústavní soud ji přijme na program, protože to opravdu není zaručeno. Nemusí ji přijmout, když jsem přeskočila všechny stupně, ale může. Může se tomu věnovat jako věci naléhavého zájmu.

Takže chci říct, že dokud u nás Ústavní soud, ať si myslíme, že to bylo správně, nebo nesprávně, dokáže vyslovit, že vyhlášení nouzového stavu bylo protiústavní, tak si toho važme, i když momentálně říkáme: „Dobře. Ale řekli to dva měsíce poté. Je to k ničemu.“ Vůbec to není k ničemu, protože to znamená, že Ústavní soud dokáže říct státu: „Udělal jsi vážnou chybu.“ S tím potom souvisí náhrady zavřených obchodů a podobně. Ale to předbíhám. Takže podle mého názoru hlavně nesmíme připustit, aby nám byla odejmuta možnost se bránit, když stát bude dělat takováto zvěrstva, jakože je bude dělat, o to se bude snažit vždycky. Ale my musíme najít odvahu, čas, trpělivost, třeba i počkat 2, 3 roky, a zkusit to probít u soudu. Mnohokrát jsem skončila u Nejvyššího, nebo Ústavního soudu, ale nikdy jsem toho nelitovala, mnohokrát jsme uspěli, i když mi mnozí říkali: „Vůbec to nezkoušej, nemáš šanci.“ Neříkám, že to bylo masově, mám takových případů 8, 9, 10, ale velmi jsem ráda, že jsem do toho šla. Takže teď to záleží na těch lidech, buď budou líní, nebo půjdou k soudu, i když to bude znamenat komplikace. Chápu, že to není nic příjemného.

Chaos a nesmyslnost zákonů jsou důsledkem neschopnosti státního aparátu, nebo jde o záměr

Martina: Ale my víme, že v důsledku mnohem účinnější, než razantní opatření a změny, otevření a nedodržení ústavy, změny zákonů, a podobně, je jakési blátíčko. Množství zákonů s množstvím výkladů, které ve výsledku budou znamenat bezpráví.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano.

Martina: A toto nám asi hrozí velmi akutně.

Jana Zwyrtek Hamplová: To nám nehrozí, to se už děje. Stačí jedno ustanovení zákona, a najednou je to jinak. Hlavně se zákony pořád mění, vzniká chaos, nejistota. Nejhorší je právní nejistota, protože právo mám být předvídatelné. Chtěla bych dneska vidět někoho, kdo řekne, že naše právo je předvídatelné, při tom milionu právních předpisů. Já sama, která zná jako básničku zákon o obcích, který byl od roku 2000 novelizován 56krát, když dnes budu psát něco za nějakou obec, tak si tento zákon otevřu, jestli třeba včera nebyla přijata změna. A podle mě to svědčí buď o neschopnosti státního aparátu, když pořád musí napravovat to, co špatně přijal, nebo o tom, že to je úmysl způsobit tady takový právní chaos, že si potom ani právníci ničeho nevšimnou.

Přiznám se, že některé věci jsem zaregistrovala třeba 2–3 roky poté, a říkala jsem si: „Probůh, jak to, že jsem to tehdy nezaregistrovala, protože bych třeba proti tomu napsala nějaký článek.“ Ale už není v silách člověka toto vše sledovat. Uvědomme si, co jenom sněmovna chrlí za zákony. S mírnou nadsázkou řeknu: „Udělejme to jako ve středověku. Dejme čtyři zákony, a každý má sto paragrafů.“ To je samozřejmě nadsázka, nyní je potřeba více předpisů, máme více společenských vazeb, doba pokročila. Ale když má jenom občanský zákoník 3000 paragrafů, kde se sloučilo rodinné právo a všechno dohromady, tak nevím, který občan se v tom může vyznat.

Dvě třetiny zákonů je potřeba zrušit. A zbytek upravit tak, aby byly srozumitelné.

Martina: Kde jsou právní myslitelé z historie, kteří tvrdili, že může platit jen tolik zákonů, kolik jsou lidé schopni znát a zapamatovat si?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ježíšmarja, to jsme úplně v háji.

Martina: Ale kdykoliv se blíží nějaké volby, tak je naší povinností poslouchat, jak se všichni předhánějí, jaké nové zákony, regule, povinnosti, rozkazy, zákazy, přijmou, jaké vyrobí, zlepší, změní. Nikoho už ale nenapadne, že člověk, dokonce i právník, je schopný pojmout jenom určité množství informací, protože pak už je právo natolik kalné, že je nedokazatelné a nevymahatelné.

Jana Zwyrtek Hamplová: Pak v něm umí plavat jenom ti, co umí plavat v kalných vodách. Kdybych já zakládala politický subjekt, jako že mě to nenapadá, a nikdy už ani nepadne, tak bych si dala do programu, že zruším 2/3 zákonů. A třetina, která zůstane, bude přeložena do lidštiny, aby jí lidé rozuměli. A kdyby mi někdo začal říkat, že to nejde, tak mu řeknu: „Tak mě zvolte, a já vám ukážu, že to půjde.“ Protože opravdu pokud nezměníme, nezúžíme právní řád směrem ke srozumitelnosti, i kdyby se měl vzít, zahodit, a udělat nové právní normy, tak to bude špatné. Teď to samozřejmě říkám velmi zjednodušeně, není to tak snadné. Ale program, že přijmu změny zákonů a nové zákony? Dneska jsem dokonce četla, že je tady nějaký nápad Prahy, že půjdou s nějakými novátorskými předpisy, že kdo bude chtít byt, bude muset podepsat, že si nikdy nekoupí auto. Myslela jsem si, že je to nějaký fake, ale bylo to zveřejněno seriózně v médiích. Zatím je to jenom nápad, ale proboha, proč se alespoň nezeptají právníků, protože dopředu se nelze vzdávat žádných práv.

Když jsou zákony postavené na základních právních premisách, které se snažím sdělovat starostům na přednáškách, na různých příkladech z praxe, tak se nelze dopředu vzdát svých práv, a některé smlouvy nesmí být na dobu neurčitou, ale pouze na dobu určitou. Oni si napíšou pár poznámek, a pak třeba po letech řeknou, že vycházeli z nějakého mého desatera. Minimálně jim to připomnělo: „Aha pozor, toto je v rozporu s tímto. Poradím se s právníkem, ať neudělám chybu.“

Čím srozumitelnější a jasnější zákony jsou, tím jsou občané silnější. A čím více je právní řád zaneřáděn tisíci zmatečných povinností a opakovaných novel, je silnější vláda a mocenské skupiny.

Martina: Jenomže tady asi nikdo, kromě poddaných, nemůže chtít v právu jasno, protože pak by byly rozdány karty, a já bych nebyla kdykoliv, v jakékoliv situaci, v jakoukoliv denní, nebo noční dobu, nachytatelná při tom, že jsem porušila nějaký zákon, což už v této chvíli jsem.

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně. Proto tvrdím, že dávno padla zásada, že neznalost zákona neomlouvá, protože právní řád, jaký nyní máme, nemůže znát nikdo, včetně právníků. Čím srozumitelnější a jasnější zákony jsou, tím jsou občané silnější. A čím více je právní řád zaneřáděn tisíci zmatečných povinností, novel, opakovaných změn zákonů a nerespektováním ústavy, tím je silnější vláda a mocenské skupiny, protože to mají v rukou. A oni to ví, mají na to lidi.

Za normální situace by si nikdy ministr nedovolil chtít po obcích omluvu za to, že využily svých zákonných práv, protože by to bylo naprosto nehorázné, nemyslitelné a skandální, a nyní si to dovolí. A když jsem na to poukázala, tak řekl něco jako: „A co, o co jde?“ Takže citlivost pro právní principy máme každý jinou, ale jak říkám, čím srozumitelnější právní řád, tím je občan silnější, a naopak. Takže teď máme velmi slabé občany, protože právní řád je zaneřáděn těmito šílenostmi, nekvalitními zákony, kdy ministerstvo ani není schopno sepsat srozumitelné opatření, které se týká nezletilých dětí, ani zařídit, aby tyto podzákonné předpisy byly v souladu s ústavou. Ale to už je potom možná na té právnické veřejnosti, aby se proti tomu dokázala vzepřít.

Ale podobných bláznů, jako jsme já, moc není ani v právní branži. A já se někdy kolegům ani nedivím. Když jsem se jen dvěma opatřením začala věnovat do hloubky, včetně mezinárodních úmluv, ústavy, Listiny, a ostatních zákonů, tak jsem tím strávila měsíc, a nedělala skoro nic jiného. Je to neskutečně pracné, a to jsme jen u dvou opatření, a dělám to ve svém volném čase, mimo svou práci, což je někdy nad mé síly.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, několikrát jsi to pojmenovala, ale v koronakrizi se tato slova objevují častěji než předtím, že se s lidmi zachází jako s poddanými, a ne jako s občany. Máš nějakou teorii, jak je možné? A že to není jenom u nás, nebo v Rumunsku, kdy by bylo možné říct: „To víte, postkomunistické země,“ ale že do tohoto spadl celý svět? Máš nějakou teorii?

Jana Zwyrtek Hamplová: Teorii mám. Možná jsme jako občané zpohodlněli, a nechali jsme ty nahoře dělat, co chtějí, namísto toho, abychom byli obezřetní, a při každé snaze zasáhnout do našich práv se vzpínali. A pak mám teorii, že co se týká západních zemí, tak tam si neprošli socialismem, takže nevědí, „vo co go“, a podléhají naivním představám, jak se to dá krásně řešit. Když tam čtu některé tyto teorie, tak je to, jako bych četla o tom, o čem mluví Zdeněk Svěrák ve filmu Obecná škola. „Komunisti nemají špatný program, ale protože asi vyhrají, tak je volit nebudu.“ Už slyším ve svém okolí: „Tyto asi volit nebudeme. Vypadá to, že vyhrají. Nemají špatný program, ale…“

Mám pocit, že teď je podobná situace na Západě. Jako kdybych četla něco z naší minulosti. Tvrdím – a opakovaně jsem to zveřejňovala, byť nechci zabíhat do politiky, nechci se v ní angažovat, jenom mi to není jedno jako občanovi, a protože dělám i veřejné právo – že se máme držet toho, s čím máme zkušenosti jako Středoevropané, to znamená střední Evropa. Visegrádská čtyřka mi je blízká…

Martina: Mohli se nás zeptat.

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak, mohli se nás zeptat. Domnívám se, že bychom neměli řešit, jako teď kolem vakcíny, jestli Východ, nebo Západ. Já chci být v Čechách, v sebevědomé České republice, která by obchodovala napříč s různými státy, a udržovala si svou hrdost, co se týká hranic. Aby se opírala o své sousedy, hlavně Slovensko, Německo, Polsko, protože myslím, že jestli Západ směřuje k takové zkušenosti, že si chce socialismus prožít, tak ať si to prožije, ale bez nás. My už to máme za sebou, jsme zkušenější.

Celá země by měla začít řvát, že to, co se děje, se nám nelíbí

Martina: Čím to, že Západ tolik podléhá ideologickým aktivistům, a ne Západ, ale konkrétní politici, vlády, přestože tito aktivisté nemají vůbec žádnou zodpovědnost, na rozdíl od nich? Čím to je? Je to tím, že politici nemají žádné vlastní ideje, a proto se přimknou k tomu, co se jim jeví jako pokrokové a moderní? Nebo má jiný důvod?

Jana Zwyrtek Hamplová: Já to naprosto nechápu. Říkám si, že to může mít dva důvody: Za prvé, do politiky se dnes mnoho schopných, chytrých, vzdělaných lidí nehrne. Má to své důvody, protože politika je prostředí, kde vám všechny tyto vlastnosti mohou být k ničemu. Když jste, když to řeknu velice lidově, obklopeni bandou pitomců, tak neuděláte nic, můžete být svatý, můžete umět všechno, neuděláte nic. Politika je umění možného, jak řekl klasik, a mám pocit, že nyní je ve funkcích, jak v Evropě, tak v jiných zemích, druhá, třetí, čtvrtá liga lidí, a že osobnosti, které by mohly přinést do politiky něco jiného, se jí naprosto vědomě a cíleně vyhýbají. Ale to je cesta do pekel v tom smyslu, že tam bude druhá, třetí liga, a když jsem teď slyšela mluvit, nechci jmenovat, představitelky EU, tak jsem si řekla: „Ta je tak přirozeně hloupá, až to bolí.“

A potom, aktivisté umí hodně řvát, a tomu, kdo hodně řve, se hodně ustupuje. A ti, kteří v tichosti plní povinnosti, najednou jako by nebyli vidět. Takže možná by měla většina země začít řvát, že toto se nám nelíbí, a potom by nám bylo dopřáváno sluchu. Já vůbec nechápu to poklekání, a že určité aktivistické skupiny začnou rabovat obchody, a vydává se to za boj proti diskriminaci. Nezáleží na tom, jak se to pojmenuje, ale co to v praxi přináší. Název není podstatný, podstatný je obsah. Když někdo něco nazve, že to je řešení pro Českou republiku, tak to neznamená, že daný obsah je skutečným řešením. Takže to nechápu, nerozumím tomu. Buď jsme zpohodlněli, možná zlenivěli, nebo už jsme příliš podlehli tomu, že všechno je vyřešeno, takže jsme řešili, jak mají být zakroucené banány, aby mohly být puštěny na trh, nebo jestli má být „rum“, nebo se má nazývat jinak. Řešili jsme hlouposti a utíkají vážné věci. A toho využívají aktivisté bez jakékoli odpovědnosti, někdy naprosto bez vzdělání, a my jim dopřáváme sluchu. Také mě překvapuje, že lidé bez vzdělání, bez jakékoliv pracovní zkušenosti, založí server „Manipulátoři“ a dávají nálepky lidem, kteří mají vysoké školy, univerzity, publikují, a my jim dopřáváme sluchu.

Martina: Mě na tom děsí, že to vlastně nikdo nepodrobuje kritickému myšlení, aby se podíval, kdo to je, co tím sledují, co za tím je. Mnozí lidé si to přečtou a řeknou: „Aha, tak to je dezinformační web.“ Tak to prostě je.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, přesně tak. Dáváme různé přívlastky. Teď se to proti tomu ohrazoval Janek Ledecký, pokud si vzpomínám, že jiný názor není dezinformace. My už za dezinformaci označujeme jiný názor, nebo označujeme za dezinformaci právní analýzu. Ale nevím, jestli je dezinformací citace z Úmluvy o právech dítěte. Může to být jiný právní výklad, ano, ale nemůže to být dezinformace.

Martina: Jeden polský filozof říkal, že dezinformace je to, co říká pravice, to je fake news.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano nějak tak. Jako politika mám velmi ráda Churchilla, hodně jsem o něm přečetla, znám jeho citáty, a ten řekl: „Nesouhlasím s vámi, ale budu se bít do krve za to, abyste mohl vyslovit svůj názor.“ A také řekl, že demokracie není bezchybná, ale nikdo nic lepšího ještě nevymyslel. Myslím, že kdybychom začali čerpat alespoň od těchto klasiků, kteří měli alespoň něco v hlavě, a neposlouchali aktivisty, kteří vypravují lodě, a dováží nám sem lidi z Afriky, a že je teď budeme živit, a označí nás jako nepřející. Probůh, kde to jsme? My jsme přeci nevytvářeli Evropu proto, abychom zachraňovali svět. Toto je náš světadíl. Takže to mi hlava nebere, schází mi v tom přirozená inteligence, ale hlavně bude záležet na nás, co všechno si necháme líbit.

Teď už to říkají i psychologové: Pokud dnes budeme říkat, že „testování ve školách je asi k ničemu, ale tak to absolvuj, abys mohl být ve škole,“ tak to je první krok k tomu, že budeme ustupovat nesmyslům, špatným věcem, které nám budou přikazovat. Dokonce budeme poslouchat i to, co škodí dětem jenom proto, abychom měli takzvaný klid. Možná by měla nastat doba neklidu. Kdyby se rodiče, protože podle mě proti tomu bylo 90 procent z nich, ale 80 procent mělo obavu se proti tomu postavit, domluvili a řekli: „My děti do školy nedáme,“ tak je stát úplně v háji, a nenadělal by nic. Měl by prázdné školy. Nebo, jak jsem říkala, pokud by, třeba v rámci občanského protestu, všichni rodiče, kteří s opatřeními nesouhlasí, podali žádosti podle zákona 106 o přístupu k informacím, aby jim poslali všechny smlouvy z období nouzového stavu, které sněmovna zakázala zveřejňovat. A tak by začala občanská neposlušnost zákonnými prostředky. To znamená: „Chceme smlouvy, které nám nechcete ukázat.“ A kdyby tyto žádosti přišly na ministerstva najednou v počtu tisíců, tak by byl stát v patové situaci.

V současné době vznikají zákony proto, aby vytvářely nespravedlnost a diskriminaci

Martina: Promiň, ale jaké smlouvy máš na mysli?

Jana Zwyrtek Hamplová: Smlouvy na veřejné zakázky, které byly uzavírány v nouzovém stavu.

Martina: „Levné“ respirátory?

Jana Zwyrtek Hamplová: Levné respirátory a podobně, o kterých Sněmovna odhlasovala, že nebudou zveřejněny. To je pro mě tak skandální, že až toto pomine, tak si o ty smlouvy nepochybně požádám, a uvidíme, jestli mi je budou muset dát, nebo ne. Možná bych si jich nevšimla, ale když je zakázali zveřejnit, tak mě to zajímá o to více.

Martina: Jsme stále svědky toho, že je neuvědoměle, nebo cíleně, právo opomíjeno, ohýbáno, degradováno. Řekni mi, jaká by měla být správná role práva ve společnosti?

Jana Zwyrtek Hamplová: Právo ve společnosti – teď nehovořím o zákonech, ale o právu, já tyto pojmy odděluji, protože zákony nemusí vždy znamenat právo, a naopak – by mělo ve společnosti zajišťovat spravedlnost a víru, že se spravedlnosti lze domoci. A pak je zde otázka, jednak jestli tomu zákony musí odpovídat. A když tomu čirou náhodou odpovídají, tak někdy že i dobrý zákon může při aplikaci působit nespravedlnost. A pak musí mít soudci odvahu říct, a v rámci legislativy je to možné: „Já tento nespravedlivý zákon odsunuji, a rozhodnu podle práva a spravedlnosti.“ Například Občanský zákoník dává před zákon pojem „dobré mravy“. Už jsem zažila mnoho soudců, kteří dokázali říct: „Ano, podle zákona bych měl rozhodnout takto, ale já tento zákon odkládám, a rozhodnu podle dobrých mravů.“ Byli to často mladí soudci u okresních soudů. A opravdu kdybych mohla, jako že nemohu, protože bych mohla být nařčena z nějaké závislosti-nezávislosti, tak bych takovému soudci šla osobně poděkovat, a třeba mu dala své básničky. Nedělám to, není to profesionální.

Kolikrát jsem jela k soudu s tím, že třeba prohrajeme, ale prostě jsme podali žalobu, protože to bylo otázkou cti. A najednou se nám u soudu dostalo spravedlnosti, protože soudce dokázal daný zákon takto odložit. A mám pocit, teď se to někdy děje naopak, že se vydá zákon, aby tu způsoboval nespravedlnost, viz současná opatření. Takže myslím, že tato dvě opatření, která nás provází celým tímto rozhovorem a která diskriminují přístup některých dětí ke vzdělání, v podstatě vznikla proto, aby byla vůči dětem nespravedlivá, protože působí nerovnost a diskriminaci. A vytvářet opatření proto, aby někoho diskriminovala, mi přijde z hlediska práva jako zrůdnost.

Martina: Rozhořčená, rozčilená, výborně připravená Jana Zwyrtek Hamplová, byla mým dnešním hostem. Jsem ráda, že jsi přišla, děkuji.

Jana Zwyrtek Hamplová: Také děkuji za pozvání.

Martina: Dělali jsme rozhovor s Danielou Kovářovou, a ta tvrdí, že to, co žijeme, je konec právního státu, a že bude potřeba redefinovat, co do budoucna bude stát znamenat, jaký bude mít úkol a poslání. Dobrá, došli jsme do stádia, ve kterém nyní jsme. Je plošný lockdown, nouzový stav, pracuje se z domova, děti nechodí do škol. Co byste s tím dělal vy? Třeba kdyby někdo konečně zavolal a řekl: „Dobře, Jane Hnízdile, tak nám řekni, jak máme postupovat. Vezmi si k sobě odborníky, a vymyslete co teď. Co byste udělal?

Jan Hnízdil: Já jsem toto udělal už loni v březnu. Vyvinul jsem obrovské úsilí, aby byl multidisciplinární tým odborníků, tedy nejenom z medicínských oblastí.

Martina: Na to by ten člověk třeba řekl: „Stejně se tam nedohodnete. Podívejte, jak to vypadá. Každý si pořád říká a tvrdí, a nakonec to vždycky rozhodne Andrej.“

Jan Hnízdil: Na prvním místě bych okamžitě zastavil testy. Už jenom toto opatření by znamenalo mnoho, v situaci, kdy výpovědní hodnota testů je mizivá, ale stojí na nich všechno. Ve chvíli, když by se přestalo testovat. Podívejte se, vždy, když se o víkendu testuje méně, tak v pondělí noviny hlásí, že máme jenom 1500 nakažených. Protože se tolik netestuje. Takže paradoxně, nebo spíše logicky, země, které netestují, tento problém nemají, nemusí zavádět takovéto represe.

Martina: Ale také to pak může být podobné, jako když zavřu oči a nevidím. Neobáváte se, že by se pak třeba skutečně mohl naplnit páně Hamáčkův sen o tisících mrtvých na ulici?

Jan Hnízdil: Toho bych se obával, kdyby testy měly výpovědní hodnotu. Ale ony ji nemají. Skutečně to číslo reálně nevypovídá o tom, jaká je situace. Pokud je prováděn test, tak na něj musí navazovat to, že daného člověka musí vidět jeho doktor, který zjistí, jestli je jenom pozitivní, nebo už nemocný, nebo nakažlivý. A pak provést další testy, například na pověstné protilátky, upřesnění, odběry, prohlídka člověka. To je možné, ale na to tady už vůbec není čas, ani prostor.

Uvnitř respirátoru se hromadí CO₂, viry a bakterie. Mnozí lidé, kteří ho musí nosit celé dny, mají dechové potíže, kožní problémy, plísně, ekzémy a úzkosti.

Martina: Kapacita už samozřejmě není.

Jan Hnízdil: Veškerá kapacita je vržena na testy. A to už je obrovský průmysl, který, myslím, by bylo těžké zastavit – průmysl testů a respirátorů. Dovezla se toho obrovská spousta, a musí se to vyexpedovat. A zase, nasadí vám respirátor na celý den, a já mám spoustu pacientů, kteří z nich mají dechové potíže, kožní problémy, plísně, ekzémy a úzkosti. Napsal jsem to, je to asi měsíc, ministrovi zdravotnictví a hlavní hygieničce, že mám důvodné podezření, když sleduji lidi kolem sebe v MHD, že zatímco do doby covidu tam živě mobilovali, dívali se a komunikovali, tak teď pospávají, jsou vyčerpaní, takže mám důvodné obavy, jestli to nemůže souviset s jejich intoxikací kysličníkem uhličitým, protože musí neustále, i venku, nosit respirátory. A navíc, respirátor nejenže brání vstupu částic viru do těla, ale také brání jejich výstupu ven, takže člověk všechny viry, které už člověk v těle má, vlastně recykluje, vdechuje je zpátky, čímž zvyšuje svou virovou zátěž.

Takže jsem požádal ministra a hygieničku, aby respirátory otestovali a zjistili, že jejich ochranný účinek skutečně výrazně převyšuje nežádoucí účinky. A pak jsem zjistil, že ve stavebním zákoně je nařízení, že v bytě musí být ventilace 24 krychlových metrů vzduchu za hodinu, jinak vám hygienici stavbu neschválí. A víte, co v respirátoru je? Co se tam asi děje, když jej prodavačka má celou směnu, kdy je za štítem, a ještě v respirátoru? A pak jsem na internetu našel test, ve kterém zjistili, že pod respirátorem je povolená hranice kysličníku uhličitého asi 1500, a oni tam naměřili 5000, což je velmi nebezpečné pro zdraví. A ministerstvo, ani hygienička mi neodpověděly.

Ale ozval se nám jakýsi docent z ČVUT, kterého to zaujalo, a hned si ze zahraničí objednal nějakou špičkovou aparaturu, detektor, a už provedl první pokus. A zjistil, že v respirátoru je až 9000 jednotek kysličníku uhličitého s tím, že bezpečná hranice je 1500. Ale to nikoho nezajímá, ministerstvo vůbec neřeší, co může celodenní, nebo vlastně mnohaměsíční používaní respirátorů způsobit se zdravotním stavem lidí. A oni by si takový test mohli udělat sami, mají na to kapacity. Ale vůbec neodpověděli. Dostal to ministr, hlavní hygienička, krajská hygienická stanice, s velmi korektní prosbou: „Otestujte a sdělte nám, jakým hodnotám kysličníku uhličitého je vystaven člověk, který má respirátor celu dobu na sobě.“

Vláda zakázala aktivní přístup ke zdraví a životu. Nařídila lidem: Nic nesmíte! Seďte doma! Žádná aktivita! S nikým se nestýkejte! Venku noste respirátor! Čekejte na vakcínu!

Martina: Pane doktore, když se bavíme o tom, co byste udělal za první kroky, tak když jsme přestali testovat, a teď jsme sundali respirátory, tak co dál? Už nic? Začali bychom se tvářit, že to neexistuje?

Jan Hnízdil: Ne. Uklidnit lidi – to bych dal na první místo. To, co tady celý rok postrádám, je, že by někdo v médiích vystoupil, a uklidnil lidi. A místo strašení se pojďme dohodnout a poradit lidem, co mají udělat pro to, aby tomuto viru vzdorovali. Absentuje tady aktivní přístup, vláda ho v podstatě zakázala a nařídila lidem: „Seďte doma a s nikým se nestýkejte. Když jdete ven, nasaďte si respirátor a čekejte na vakcínu. Žádná aktivita. Nedělejte vůbec nic. Nic nesmíte, a my to všechno zařídíme za vás. Počkejte si na tu vakcínu. My vám ji dáme. A až vám ji dáme, tak bude líp, budete žít jako dřív.“ A to myslím, že je největší iluze. Už nemůžeme žít jako dřív, ani nesmíme, protože tato krize je tady  proto, že jsme žili tak, jak jsme žili. Tedy zničujícím způsobem na úkor životního prostředí, mezilidských vztahů. Takže koronavirová krize je vlastně v podstatě řešením neudržitelného způsobu fungování civilizace.

Martina: Pane doktore Jane Hnízdile, v průběhu minulého roku jsme se mohli tu a tam dočíst o lécích, které na covid účinkují, nebo by měly účinkovat. Hovořili o nich i odborníci typu pana epidemiologa profesora Berana, a to jsou třeba isoprinosin, nebo ivermektin. Jak si vysvětlujete, že tyto léky nezaplavily naši republiku? Jak si vysvětlujete, že se nepodávají lidem, kterým by mohly pomoct, a mohly by je uchránit před hospitalizací nebo smrtí?

Jan Hnízdil: Podívejte, byla tady diskuse – nejdřív plaquenil, pak zase brufen, pak remdesivir, isoprinosin, teď pan inženýr Calábek zmiňoval antabus.

Martina: S mědí.

Jan Hnízdil: S mědí. Nebo nějaký zinek. Nebo D vitamín. Já odmítám diskutovat o konkrétním léku, protože to bychom zase lidem něco podsouvali: „Podívejte, máme pro vás lék. A je jedno, jak se jmenuje. Ne, ne. Nejcennější lék, který existuje, jsou samoozdravné schopnosti. Jde o to, aby lidé skutečně aktivně pečovali o své zdraví, o svou imunitu, a pokud to budou dělat, tak nebudou potřebovat žádný lék.

Martina: Ano, to máte určitě pravdu a určitě to nemyslím tak, abychom lidem řekli, žijte dál, užívejte života, blíží se Halleyova kometa, a pak si lupnete isoprinosin. Tak jsem to nemyslela. Ale řekla bych, že veškerá aktivita se vrhla na vakcíny, nikoliv na léky.

Jan Hnízdil: Máte pravdu. Ale pokud lék, tak si myslím, že by o léku nemělo rozhodovat ministerstvo, nebo nějaký úředník, ale osobní doktor pacienta, který má své zkušenosti, zná ho, má zkušenost s daným lékem, a nasadí jej podle svého nejlepšího přesvědčení a vzdělání. Ale nikoli, že se v médiích zase rozvine nějaká kampaň – remdesivir nebo isoprinosin. To odmítám. Skutečně je potřeba u každého pacienta postupovat individuálně, a ten kdo by měl být klíčovým základem kvalitního zdravotnictví, a to v celém systému v zdravotnictví, je kvalitní osobní doktor. Ne specializované jednotky. Ale podívejte se, kam směřuje veškerý finanční potenciál. Ten se zase vrhá na velké nemocnice, a to nejcennější, linie praktických doktorů, je na okraji zájmu.

Světová zdravotnická organizace je soukromá firma, kterou nejvíc financuje Bill Gates a která vydává pokyny, které jsou v zájmu této firmy

Martina: Mě spíš u těch léků zaujalo, že v situaci, kdy jsme vyděšeni, a celosvětově naprosto paničtí, tak WHO, Světová zdravotnická organizace, nedoporučí třeba ivermektin, protože řekne, že k němu nemá dostatek informací a že vakcíny už jsou na světě. To mi vrtá hlavou, protože když už se stane, že onemocním, tak pak je asi takový lék dobrá volba.

Jan Hnízdil: Nezpochybňuji léky, ale nasazení léku by vždycky mělo vyplývat z konkrétní situace pacienta. A jestliže ošetřující doktor usoudí, že je vhodné mu nasadit isoprinosin, ivermektin, brufen, nebo jakýkoliv jiný lék, tak je to plně v jeho kompetenci. A nemyslím, že by to mělo být nařízení. Na jednu stranu oceňuji WHO, že takový pokyn nevydala, a na druhou stranu ale velmi protěžuje to očkování. Název „Světová zdravotnická organizace“ dobře zní, ale to je soukromá firma, soukromý podnik, nejvíce financovaný, pokud vím, Billem Gatesem. Není to tedy společnost elitních lékařských vědců, ale soukromá firma, která vydává pokyny, které jsou, tedy podle mého názoru, v souladu se zájmy této soukromé firmy, se zájmy vlastníka.

Martina: Toto víte jistě?

Jan Hnízdil: WHO je firma…

Martina: To jste mě dostal, protože mě nenapadlo se na to takto podívat.

Jan Hnízdil: …která je financovaná ze soukromých zdrojů. Není to tak, že by odborné společnosti ustavily nějakou mezinárodní radu vědců.

Martina: Takže my dva, kdybychom si tady založili Meziplanetární zdravotnickou organizaci, a sehnali sponzora, můžeme vydávat dobrozdání?

Média v informování o covidu naprosto selhala. Vyvolávají a zneužívají strach.

Jan Hnízdil: Pokud nám je někdo vydá.

Martina: Několikrát jste připomněl, že se ještě žádné nemoci nedostalo takové mediální pozornosti a že žádná ještě nikdy neměla tak dramatický mediální náboj. A to je další věc, kterou úplně nechápu. Protože vláda postupuje, jak postupuje, na to můžeme mít různý názor, můžeme nesouhlasit, ale vlastně to podvědomě chápeme. Že odborníci postupují, jak postupují, také můžeme chápat. Ale rozumíte tomu, co se stalo s našimi médii? Já mám pocit, že premiérem už možní není ani pan Babiš, ale ředitel České televize, protože mě o životě informuje Česká televize, a já skrze Českou televizi dostávám nařízení.

Jan Hnízdil: Myslím, že tady jde o naprosté selhání role nezávislých médií. Ale naprosté. A vysvětluji si to jednak tím, že většina z nich má už soukromé vlastníky, takže oni musí často vyhovět nevyslovenému, nebo jenom naznačenému. Chrání tedy pana majitele, nebudu jmenovat, všichni víme. A pak pochopitelně média zneužívají a využívají strachu, protože to, co přitahuje pozornost, jsou šokující informace. Když někdo vystoupí s klidnou argumentací, představte si, že by v médiích, nebo v politice dostal prostor člověk, který začne lidem vyprávět: „Podívejte, takhle, tak, jako doteď to už nejde.“

Problém není ani tak v koronaviru, ale v tom, jak žijeme a jak se chováme, protože takto už dál žít nemůžeme. Je potřeba, abychom, pokud chceme žít vůbec, nejen být zdraví, ale vůbec přežít, abychom výrazně omezili spotřebu, pečovali o životní prostředí, kultivovali mezilidské vztahy a převzali zodpovědnost. Teď si představte, že s tímto někdo, třeba politik, vystoupí v médiích. Kdo by to poslouchal? Kdo by poslouchal nějakého chytrolína, který vám vypráví, co děláte blbě? Spousta lidí pochopitelně preferuje, když předstoupí politik, nebo žurnalista, kdokoliv, a poví: „To není vaše chyba. Budeme žít, jako jsme žili, bude líp, ale musíte na testy a na vakcínu. Myslím, že ani politici by zdaleka nedosáhli takového efektu vyděšení populace, kdyby jim nesloužila drtivá většina médií. Například nám YouTube zablokoval prezentaci lékařů, kterou podepsalo 77 000 lidí. Za 24 hodin to máte zablokováno za šíření zdravotní dezinformace. Bez jakéhokoli zdůvodnění.

Martina: Co ovšem musíme covidu-19 přičíst ke cti, je, že vyřešil celosvětové problémy, protože ony vůbec neexistují. Skoro rok jsem neslyšela o migrační krizi, jak to vypadá v Íránu, nebo s Islámským státem. Neslyšela jsem, že by existovaly jiné nemoci, prostě nejsou. Není to docela dobrý druhotný efekt? Nebo možná i prvotní?

Jan Hnízdil: Myslím, že to je záměr. Že to není druhotný efekt, ale že dneska pojmy jako klimatické změny, dluhy, astronomické dluhy, migrační krize, vyčerpávání zdrojů, znečištění životního prostředí, vůbec nikde nezazní. Veškerá pozornost je soustředěna na covid, a ve chvíli, kdy to praskne, kdy se tato konstrukce zbortí, tak ukážou: „Podívejte se, za dluhy nemůžeme, to covid.“ Dají se na něj svalit všechny problémy globální civilizace. Je to ideální nástroj k odvedení pozornosti od toho zásadního.

Martina: Hovořil jste o algoritmu, podle kterého už nikdy nebudeme bez rizika, a bude hrozit, že vypukne epidemie, i kdybychom byli všichni úplně zdraví. Řekněte mi, kdy se tedy dočkáme doby pocovidové? Až bude naočkována většina lidí? Až se vynaleznou nejlepší účinné léky? Anebo až přestaneme poslouchat?

Jan Hnízdil: „Dočkáme“, to opět implikuje, že máme čekat. Myslím, že dneska už skončil čas petic a interpelací, protože jak se ukázalo, je to úplně k ničemu. Dneska už nadešel čas skutečně občanské neposlušnosti a obrany – ale obrany zákona. Tady skutečně by lidé teď měli hájit právo, protože to, co vláda provádí, je v rozporu s právem. Proto trestní oznámení. Proto teď právníci chystali ze Zdravého fóra excelentní materiál pro školy, ředitele, provozovatele školy, který se teď týká toho testování dětí. Kde dokládají, že ústava a právo na vzdělání je mnohem výš než zákazy nějaké vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Že je potřeba hájit ústavu. Hájit základní právní kodex, který je tady brutálně pošlapáván a ignorován. Bohužel jsme v situaci, kdy ani ústavní právníci se k tomu nevyjadřují. Tady je několik, já vám můžu vyjmenovat čtyři pět právníků, kteří skutečně bojují za dodržování zákona v této zemi.

Martina: Pane doktore, ještě že jste mi dal svoji knihu, protože budu mít co číst ve vazbě.

Jan Hnízdil: Takže světlo na konci tunelu. Myslím, že teď jde opravdu o to, kolik lidi se začne aktivně zajímat o tuto situaci, a začne aktivně řešit to, co stát řešit neumí. Tedy vlastně to, jakým způsobem tady budeme žít potom.

Martina: To jste mi skvěle nahrál. Dá se v tuto chvíli vůbec odhadnout, jak bude vypadat pocovidový svět? Asi ho hodně ovlivní to, jakým způsobem k přerodu dojde, zda to bude pokojná, právní cesta a vyléčení, nebo občanská neposlušnost, a tak dále. Ale také na tom, jak se v pocovidovém světě odrazí to, že jsme dali politikům veškeré indicie, aby si mysleli, že si necháme líbit prakticky cokoli, když máme správný strach.

Jan Hnízdil: Myslím, že se to odhadnout nedá, to bychom se dostali do oblasti dohadů a odhadů. A to, že jsme se politikům odevzdali, je náš problém. My jsme si je zvolili, my jsme jim odevzdali naši zodpovědnost za sebe sama: „Starejte se o naše zdraví, tady máte naše svobody.“ Naservírovali jsme jim to na zlatém podnose, a to by byli na hlavu padlí, kdyby toho nevyužili. A oni toho využili. A teď jde o to, jestli se skutečně aktivizuje dostatečně velký počet občanů, který si zodpovědnost za sebe sama vezme zase zpátky. Já nechci, aby se o mě staral stát. Chci se o sebe starat sám. A na druhou stranu nechci, aby mi v tom stát bránil.

A myslím, že se od začátku snažím, aby změna byla nenásilná, aby to bylo na základě porozumění situaci a změny způsobu fungování civilizace. A to může nastat jedině odzdola. Nemůžeme čekat, že se objeví nějaký vůdce, politik, guru, spasitel, který to za nás udělá. Může to být sebemoudřejší člověk, ale musí mít dostatečnou podporu, a hlavně zájem. Vím z ordinace, že nevyžádaná pomoc nefunguje, a můžu být sebevíc přesvědčen o tom, co by pacientovi pomohlo v jeho těžké nemoci, tak pokud to nechce slyšet, není mu pomoci. Je potřeba, aby si lidé vyžádali informace. Já funguji tak, že se ke mně lidé chodí jenom poradit. Nenabízím jim žádný lék, žádnou vakcínu. Jen jim poradím, sami mají něco udělat pro to, aby se uzdravili. Ale to je založené na porozumění, pochopení a na jejich aktivitě.

V globální situaci jsme v pozici pacienta. Takže elity, ať už medicínské, nebo jakékoliv, by měly být pro lidi inspirací, a ne jim zase naservírovat: „My to za vás vyřešíme.“ Musíme to řešit spolu, musíme se společně poradit, jak to budeme řešit. Ale bez vaší aktivity a změny nevidím světlo na konci tunelu.

Vládnoucí psychopati nám svými nařízeními těžce poškozují zdraví. Musíme přestat respektovat jejich výmysly.

Martina: Pane doktore, zdůraznil jste, že ten přechod by měl být rozhodně nenásilný. Zároveň jste ale řekl, že už není čas petic, dopisů a prezentací, protože všechny pravděpodobně končí v tomtéž šuplíku. Jak tedy? Co mám dělat?

Jan Hnízdil: Odmítnout respektovat nařízení. Jsem zdravý, a to bych popíral to, co jsem celý život prosazoval a co jsem studoval. Je přece nesmysl, aby zdravý člověk nosil venku respirátor. Vždyť lidé potřebují do lesa, dýchat venku. A když nyní vidím, jak se po ulicích plouží vyděšené děti v respirátorech, tak to je naprosto v rozporu se zásadami medicíny. Takže toto odmítnout. Prostě mě nikdo nedonutí, abych si nasadil respirátor, protože jsem zdravý. Proč bych škodil svému zdraví? Ministerstvo zdravotnictví nemůže nařizovat občanům, aby dodržovali zákazy, které škodí jejich zdraví, to by nebylo ministerstvo zdravotnictví. Takže já to odmítám i s tím rizikem, že jsem byl opakovaně vykázán. Když mě zastaví policie, tak se nenechám testovat, odmítnu to, a půjde to k soudu. Ať pak ministerstvo, nebo ten, kdo tyto zákazy nařizuje, dokáže, že jsou důvodné, účinné a efektivní. Lidé musí bránit právo a zákon, jednak svá individuální práva a svobody, ale i zákony a ústavu, které garantují práva a svobody celostátně.

Martina: Věříte ve šťastný konec této šlamastyky?

Jan Hnízdil: Co jiného nám zbývá? Myslím, že jiná možnost ani není. Teď jsem četl zajímavý ohlas na Facebooku od jednoho gurua, který je skutečně excelentním komentátorem a který říká, že je rád, že se této očistné doby dožil. Že je to skutečně úžasný zážitek, a pro společnost je to šance na změnu. A teď jde o to, jak tuto šanci využijeme, nebo nevyužijeme, a přenecháme ji v rukou vládnoucích psychopatů, kteří už se o nás „postarají“ podle svého nejlepšího přesvědčení, pod záminkou ochrany našeho zdraví, aby nás zachránili. Oni nám svými nařízeními těžce poškozují zdraví.

Martina: Pane doktore Jane Hnízdile, moc vám děkuji za návštěvu ve studiu, i za velmi jasně formulovaný názor.

Jan Hnízdil: Děkuji za pozvání.

Martina: Danielo, teď se dostaneme k tématu, ke kterému jsi dlouhou dobu směřovala, to jest rodina, děti, staří lidé – a dopad této krize na ně. Ale přesto ještě začnu obecnější otázkou, protože ta je na této koronakrizi nesmírně zarážející: Všechna ta nejhorší, nejfatálnější omezení svobody, omezení osobní svobody, prošla politikům takřka úplně bez protestů. A to nejenom u nás, ale dá se říci, že napříč celým světem. Protesty byly malé, nebo zanedbatelné, byť třeba ohledně situace ve Vídni vím, že je to spíše tak, že o nich jenom nevíme. Takže čím si vysvětluješ, že to nevedlo k nějakým téměř revolučním náladám?

Daniela Kovářová: To je zajímavá otázka v kontextu boje za každý lidský život a v kontextu obrovského strachu z nákazy, který byl démonizován, a je vyvolán obrovskou mediální masáží. Na druhé straně tento strach způsobil, že jsme vlastně všichni v Evropě a civilizovaném světě poslechli a vzdali jsme se svobody ze strachu o život. Znovu se vracím jako s kolovrátkem zpátky k tomu, že to je nová definice státu a svobody. A vlastně s tím souvisí, že nám to tak moc nevadí a že lidí, kterým to vadí, je hodně málo, nebo jim to vadí jen na rétorické úrovni. Obavu o život svůj a svých blízkých jsme povýšili nad svobodu. To bude mít, myslím, zásadní význam v dalších debatách, které povedeme, protože když se to stalo jednou, tak je to Pandořina skříňka, a obávám se, že svobodu v pravém slova smyslu, v našem původním liberálním pojetí, už nikdy nevrátíme.

A souvisí to nejenom s překračováním hranic, s překračováním hranic cizích lidí, které bychom třeba nechtěli, ale i s naším překračováním hranic ven. Souvisí to i s pohybem ve veřejném prostranství. Paradoxně to souvisí i s tím, že jsme se tím celá léta bránili Velkému bratru, bojovali jsme proti všem sledovacím systémům, nechtěli jsme si nainstalovat e-roušku, nechtěli jsme kamerové systémy. Úřad na ochranu osobních údajů tady brojil, aby náhodnou nebyla kamera na domě obrácena směrem k mému oknu. A pak přišel koronavirus a nevadí nám to, a vlastně tak trošku počítáme s tím, že se každé ráno otestujeme a pošleme do nějakého centrálního registru svá data. Je to zajímavá otázka a bojím se, že se náš život změní, změní se v důsledku velikého strachu.

Psychologové říkají, že rozdíl v tom, jak pandemii chápeme, a jak jsme, nebo nejsme ochotni začít znovu žít, souvisí s mírou naší úzkosti. A lidé, kteří mají velkou míru úzkosti, a obávají se buď o svůj život, nebo o život svých blízkých, už v jistém smyslu nikdy nevyjdou ze svých domů. Ti už vždycky budou ustrašení, budou se extrémně umývat a chránit, protože co kdyby se to vrátilo.

Mně se moc líbil Lukáš Pollert, který říkal, že to, že jsme zavedli neustálé testování a kontrolování celé populace, je kluzký svah, ze kterého se už nedostaneme, protože jestliže budeme pořád testovat, tak budeme pořád něco nacházet. V tom případě ti, co se bojí, budou mít pořád důvody se bát.

Martina: To znamená, že i na tvou redefinici svobody si většina zvykne.

Daniela Kovářová: Obávám se, že ano. Někteří si možná zvyknou rádi, některým to nebude vadit. A otázka zní, co uděláme my, svobodomyslní, s naším pojetím svobody? Jak se s tím vypořádáme?

V důsledku mediální masáže strachem napětí ve společnosti roste

Martina: Já se teď nezeptám: „Co uděláme? Tuto otázku nechám viset ve vzduchu, protože myslím, že to v tuto chvíli nevíme. Je v tom ještě hodně proměnných, které se v blízkých dnech ukážou. Ale myslíš, že přece jenom by mohla vzniknout atmosféra, nejenom u nás, která by mohla jako ve Vídni přerůst v nespokojenost téměř revoluční?

Daniela Kovářová: Takto jsem si to myslela na podzim a před Vánocemi. Ale jak jsem zkoumala náladu ve společnosti a – možná je to naší historickou českou povahu, tak myslím, že u nás to nevypadá na nějaké lidové povstání a že půjdeme spíš jinou cestou. Nám je vlastní švejkování a nedodržování pravidel, nebo malé drobné očůrávání. Takže si spíš myslím, že jako budoucnost naší země vidím toto.

Martina: Natáčíme na konci března, až budeme tento rozhovor vysílat, tak uvidíme. Danielo, několikrát jsi naznačila, že nejubožejší skupinou ve společnosti, která je koronavirovými opatřeními zasažena nejvíce, je rodina. Ale přesto se mnozí na sítích dále hádají, zda to jsou zdravotníci, děti, učitelé, staří lidé, OSVČ, lidé z kultury, nebo soukromého podnikání. Pořád trváš na rodině jako takové, nebo by ses přece jenom možná přiklonila ještě k některé skupině?

Daniela Kovářová: Jako advokát se zabývám těmi nejpotřebnějšími. Tím chci říct, že se nevěnuju třeba nějakým odtažitým autorským záležitostem, nebo věcem velké ekonomiky. Takže mám hluboké pochopení pro všechny skupiny, které jsi vyjmenovala, a upřímně myslím, že koronavirus zasáhl celou společnost. Celou. A že neexistuje člověk, kterému by se dneska žilo dobře. A v jistém smyslu, že i jednotlivcům, jejichž práce nebyla zasažena, a kteří na krizi dokonce finančně vydělali, protože pracují v segmentech, které se v posledním roce rozvíjejí, někde vzadu, na pozadí, když bychom řekli, že naše hlava je software, běží „program koronavirus“ jako nervózní základna, a všechno, co děláme, je tím ovlivněno. Jako generace, jako národ, jako obyvatelstvo nejsme v klidu. Vidíme masáž ve sdělovacích prostředcích, takže já jsem loni v březnu po 14denním sledování televizi vypnula, a od té doby ji sleduju jenom tak, že si pustím film, a na zprávy se nedívám. Ale přesto i ke mně dopadají informace ze sociálních sítí a z jiných médií.

Z dětí se stávají zamlklí introverti před počítači. Zároveň je tady extrémní nárust agresivity, neschopnosti se dohodnout, panických reakcí, úzkosti, nočního pomočování a nezvladatelnosti.

Martina: Nedá se před tím utéct.

Daniela Kovářová: Nedá se před tím utéct. Přehnaně se věnujeme hygieně, tak přehnaně, že to zasáhne náš budoucí život. Vždycky si budeme víc mýt ruce, a to i ty skupiny, které měly velmi rezervovaný přístup k hygieně. Napětí ve společnosti jasně roste, a to přímo úměrně tomu, jak dlouho to trvá. Psychologové říkají, že se to dá vydržet tři až čtyři měsíce, po tu dobu se dá takzvaně semknout. Můžeme žít ve sklepě, a zvládneme to bez sociálních kontaktů. Ale jakmile to je rok, tak už to dopadá kompletně na celou společnost.

Jako nejohroženější já vidím rodinu, takže teď pominu zdravotníky, nebo zaměstnance v kultuře. Ale beru to z pohledu rodiny. Senioři paradoxně trpěli nejvíc loni v létě sociální izolací, kam jsme je umístili. Cynicky řečeno, ti nejohroženější, nejzuboženější už mezitím umřeli, a zbytek si zvykl, protože umí čekat, protože mají život za sebou, protože to přijali jako cestu ke konci. Dneska se začínají ozývat děti, a to je určitě nejohroženější skupina, a to z mnoha důvodů. Za prvé proto, že s nimi nikdo nemluví, jen ve výjimečných rodinách mluví rodiče s dětmi o pandemii. A také mnoho rodičů má problémy samo se sebou, se svými rozpadlými vztahy, s ekonomickými starostmi. Za další, ne každý rodič umí s dítětem mluvit, ne každý rodič zná odpovědi, většina z nás tomu vůbec nerozumí. Nevíme, jak dlouho to bude trvat, komu věřit, protože média jsou plná rozdílných názorů i od epidemiologů. Nevíme, jak se zachovat.

A děti, na rozdíl od dospělých, si neumí říct o pomoc. Neumí říct, že už je to na ně dlouho, takže existují rodiče, kteří to vůbec nevidí. Rodiče jedničkářů, těch vychovaných, hodných dětí, mají pocit, že se nic neděje, protože jejich hodné dětí sedí u obrazovky, stávají se z nich zamlklí introverti, a vlastně s nimi nejsou žádné problémy. Ale rodiče ostatních dětí nám, psychologům a výchovným poradcům popisují, co se děje ve škole, a na soudech. Registrujeme extrémní nárust agresivity, neschopnosti se dohodnout, panických reakcí, úzkosti, nočního pomočování, reakcí nezvladatelnosti. Dětem schází motivace k učení. A není divu, protože jim chybí řád. Jakmile jim chybí řád, tak začínají volat o pomoc. Psychiatři nám sdělují trojnásobné zvýšení předepisování psychofarmak pro děti.

Martina: Sebevražd.

Daniela Kovářová: Sebevražd. Dokonce dokonaných sebevražd. U soudu roste počet případů, kdy rodiče ve spolupráci s výchovnými poradci dokonce žádají, aby soud aspoň na týden, na 14 dní umístil dítě do nějakého ústavu, jenom aby se dítě zklidnilo, a rodič si mohl odpočinout. Takže už teď máme doložené násobné zvýšení důsledků pandemie a restriktivních opatření. U větších dětí je katastrofickým sociálním nedostatkem, že nemají kontakt se spolužáky, s vrstevníky. Sociální deprivace je jasný patogen, což způsobuje i kriminogenní prostředí. Zakládáme si do budoucna vysoce riskantní generaci.

Není tak důležité doučování, o kterém se teď začíná mluvit, tedy znalosti a vědomosti, ty se dají dohnat. Motivované dítě by to určitě dohnalo. Mnohem horší je, že po ročním přerušení sociálních kontaktů budou mladí dospívající mnohem méně sebejistí, nebudou schopni navazovat kontakty, a velmi jim to bude chybět. A sociální deprivace tady už je, a kdyby dneska všechno skončilo, tak přijde posttraumatická stresová porucha. A na to nemáme ani dostatek personálu, protože už dneska všechny linky důvěry kolabují, krizoví interventi jsou v jednom kuse na telefonech. Pokud nás někdo poslouchá, tak bych možná mohla říct nějaká telefonní čísla, kdyby potřebovali. Je to pro děti až do 26 let. Tedy pro děti do 18 let, a pro všechny studenty slouží Linka bezpečí: 116 111. Pro rodiče, kteří si neví rady s dětmi, slouží rodičovská linka: 606 021 021. A pro všechny ostatní, i dospělé, slouží linka psychické pomoci: 116 123. A budu všem držet palce.

Ale tyto změny jsou tak zásadní, že mnohé děti už to nedoženou nikdy. A pokud to někdo bude bagatelizovat a říkat: „Ježíši, vždyť se vzpamatovala i poválečná generace“, tak samozřejmě vzpamatovala. Ale představte si mladou rostlinku, která po dobu jednoho roku vyrůstá bez zálivky. Občas nějaká kapka, bez hnojení, v nenormálním světě. Stonek už nikdy nebude zdravý a rovný. Už vždycky bude křivý a bude trpět tím, že po dobu jednoho roku nedostal zálivku. A jestli pandemie s těmito opatřeními má trvat ještě rok, nebo dokonce dva, jak říkají nejhorší prognózy, tak je prostě třeba, abychom začali myslet na to, jak dětem pomáhat.

Martina: Navíc se odborníci shodují v tom, že děti jsou velmi adaptabilní skupina, protože jakoukoliv anomálii začnou po čase vnímat jako status quo. To znamená, že si na to zvyknou, že si zvyknou na omezení osobní svobody, že se nestýkají s lidmi, že komunikují jen přes sociální sítě. Zvyknou si na napětí, na chvění, které je v rodinách i ve společnosti. Zvyknou si na to, že nemohou příliš chodit ven. A ty roušky jim přirostou k ústům.

Daniela Kovářová: Ale oni si na to zvyknou ne v tom smyslu, že by to pro ně bylo normální. Ono jim to uškodí ve zdravém vývoji.

Děti v dnešní situaci nevědí, co se s nimi děje. Současný stav nemohou pochopit a bude to mít katastrofální následky.

Martina: V psychickém smyslu, že jim to nebude připadat tak divné.

Daniela Kovářová: Protože to jsou děti, tak nevědí, co se s nimi děje. Vezměme si třeba jenom nás dvě. Jsme rozumné, racionální myslící bytosti s uspořádaným světem. Víme trochu, co se děje, odpovídáme si v rámci možností na dotazy, které svět pokládá. Co jsme během toho roku dělaly? Nevím jak ty, Martino, ale já jsem přemýšlela, přehodnotila jsem své cíle. Změnila jsem svůj program, svůj denní řád, nastavila jinak své plánování. A u toho, co se nedalo dělat, tak dobře, nedají se dělat autogramiády, besedy, konference, tak to dělám jinak, jiným způsobem. Ale to znamená, že mám schopnost analýzy, syntézy, mám informace, umím srovnávat a dělat si hypotetické scénáře. A simulovat si, jak to bude vypadat.

Děti do 12 let žádnou z těchto schopností nemají. To znamená, že ony jsou úplně ztracené. A teď ještě nechodí do školy, ale škola v nedobrých rodinách, třeba ohrožených rodinách, chytala největší patologie, a vracela děti zpátky. Tím, že rok ty děti nechodí do školy, tak v patologických rodinách budou patologie narůstat, a korektor školy bude chybět.

Pokud nás nějací rodiče poslouchají, tak vím, že je to velmi těžké, protože řeší své vlastní problémy. Dítě tam je většinou jenom jako součást domácnosti, a je extrémně náročné ho motivovat do školy. Ze škol nám chodí informace, jak po roce děti nemají řád. A zejména, jak na to doplácejí děti, které byly vychovávány jako v bavlnce, ve kterých bylo jedno dítě, a maminky se staraly úplně o všechno, budily, svačinky a podobně. A tyto děti mají problém i samy vstát na budík, mají problém se včas připojit. Takže se ukazuje, že bavlnkovská výchova byla vlastně špatně, a že je naopak fajn, když děti mají nějaký řád, povinnosti a podobně.

A co se dá doporučit? Mluvit s dětmi. Nechat je aspoň vypovídat, i když většina rodičů toho nebude schopna. A nebude umět odpovídat, nebude mít odpovědi na jejich otázky.

Martina: A hlavně děti v pubertě zkrátka s rodiči mluvit nechtějí. Potřebují mluvit se svými vrstevníky, potřebují sociální kontakt s dětmi, které jsou stejně staré, nebo starší. To znamená, že tady je některá komunikace těžší, protože od přírody není tak úplně možná. Očekáváš, nebo jsi na to už narazila, že by rodiče – to je novinka – zvažovali právní kroky s ohledem na domácí výuku, protože si děti často zhoršily známky třeba o dva, i tři stupně, a mnohé se nedostanou na školy? Ani není jasné, jak to bude s přijímačkami. Jak to bude se vším. Narazili jste ve vaší koroporadně třeba i na toto?

Daniela Kovářová: Narazili. A i takové případy existují. Byť já se tomu bráním, protože se věnuju jiné agendě, takže zatím doporučujeme i proto, že soudy jsou v některých případech ochromeny a nesoudí, nepodávat zatím žaloby, a nežalovat ani školy, ani stát. Ale můžu uvést případ jedné soukromé školy na Plzeňsku, která normálně jede, protože ta si právně vyhodnotila, tuto školu vede advokátka, že vláda nezakázala školám poskytovat prezenční výuku. Když se podíváme na to vládní opatření, o kterém mluvím, tak tam není řečeno, že školy nesmí učit, ale je tam řečeno, že školy nemají umožnit přítomnost žáků při vyučování.

To znamená, že školám nikdo nezakázal poskytovat výuku, takže paní učitelka a škola dál výuku poskytuje. Navíc má s rodiči uzavřené soukromé smlouvy, a říká: „Přece musím dodržovat smlouvu.“ A pokud má rodič odvahu a přivede dítě, tak pokud dítě chce chodit do školy, tak prostě do školy přijde, a rodič říká: „V ničem se neproviňuji, protože to je soukromá škola, víceleté gymnázium.“ To znamená, že dítě už je samo schopno dojít do školy, a dítě nemůžeme trestat, má z ústavy právo na školní docházku, a dle školského zákona má právo na prezenční docházku. A paní učitelka, ředitelka, dodržuje smlouvu s rodičem, že bude poskytovat výuku. A děti normálně chodí do školy.

Uzavřít seniory do čtyř stěn, a nákupy jim dávat před dveře, je jako kruté asijské mučení samotkou

Martina: Musím říci, že jakkoliv mi to může být sympatické, tak už je to ale úplný chaos. A kdo za to může? Může za to stát, že tak blbě, z pohledu právníka, hledal cestu, jak to udělat, aby školám neřekl, že zakazuje učit? Možná, že když jsi to nařízení četla, tak sis říkala: „Proboha svatého, proč je to tak strašně složité? Proč tam rovnou není řečeno, že školy se zavírají? A konec.“

Daniela Kovářová: Vysvětluji si to tím, já jsem na té vládě neseděla, že si vláda řekla: Kdybychom školy zavřeli, tak po nás budou všechny školy žádat náhradu škody, minimálně soukromé školy. Takže za to může vláda, že je to takhle a že se to dá obcházet.

A to nemluvím o žalobách, které inspiroval student, který se domáhal prezenční školní výuky. Na to bych zase měla odpověď: Na jaře bylo jasné, že je potřeba přejít na distanční výuku, a jestli máme ve školském zákoně, že se výuka poskytuje prezenčně, tak jsme ale měli, Krista Pána, rok na to, aby se tyto zákony změnily. Tak jestliže máme změnu společenské situace, a ať už si o ní myslíme, že byla, a je třeba umělá, nebo přehnaná, a už rok existuje změna společenského stavu, tak zákony na to měly reagovat. A měli jsme celý rok v tomto ministerském segmentu na to, aby se změnily a opravily.

Martina: Dá se vysledovat, jaké portfolio případů a lidí k vám do koroporadny chodí? Jak se za během roku změnily věci, které řešíte? Co jste řešili loni v březnu, a co řešíte letos?

Daniela Kovářová: Dá se to popsat úplně krásně. Na jaře jsme řešili právní problémy vyplývající z nouzových stavů. Potom v létě jsme řešili případy seniorů, kteří byli velmi opuštění. Tedy co jsme s nimi udělali, jak jsme je zavřeli do čtyř stěn, a zavolali příbuzným, aby vozili nákupy ke dveřím. To se rovná asijskému mučení samotkou, protože to je jako zavřít člověka do samotky, a ještě dobíla vymalované, a nedat mu žádnou informaci, inspiraci, co to znamená. To se člověk začne děsit sám. Mozek mu vyplaví noční můry a začne ho děsit. No hrozné, úplně kruté. Moje maminka na to reagovala tak, že říkala: „Já už se nechci probudit.“ Každý večer mi říkala, a říká: „Přej mi, abych tady už zítra nebyla. Protože v tomhle se nedá žít.“ Na podzim se nejčastěji ozývali podnikatelé kvůli různým bonusům a náhradám, a teď jednoznačně dominují psychické problémy.

Martina: Když jsi teď zmínila staré lidi, dá se říci, že třeba ti, kteří jsou v ústavech, regulérně vyfasovali doživotí na samotce.

Daniela Kovářová: Úplně jednoznačně. Máme v koroporadně sociální pracovnici, která říká, jak jsme je odsoudili ke smrti. Jak dřív chodili do ústavů terénní a sociální pracovníci, cvičili s nimi, měli pro ně různé programy. Ti senioři chodili za pomoci ven do parku a podobně. To všechno padlo a duševní zdraví seniorů šlo rapidně dolů.

Celé dvě hodiny se vracíme k tématu: Co je víc, právo nebo život? My jsme si řekli, že náš stát chrání život za každou cenu. Tak dobře, senioři žijí. Ale jaká je to kvalita života? A to nechci nikomu sahat do svědomí. Ať si každý řekne, jaká je pro něj kvalita života, a kdy už život nestojí za to žít.

Nevím, jak ostatní, ale já chci cítit. A k mému způsobu života patří stýkat se s ostatními. Dopřávat si radostí. Protože když si člověk přestává dopřávat radosti, malé, drobné, každodenní radosti, tak takový život za nic nestojí.

Mojí maminku trpí zákazy sociálních kontaktů a říká: Hlavně přijeď a obejmi mě. Nebojím se, jsem připravená na všechno, i že se nakazím a zemřu.

Martina: Danielo Kovářová, přemýšlím, když jsme se tady spolu bavily, že se dá najít obezlička v zákonu, a normálně vyučovat ve škole, mít otevřeno, tak jestli bychom starým lidem měli říct, ať žijí, jak potřebují. Protože jestli je jim třeba 90 let, tak strávit další dva roky na samotce je pravděpodobně skutečně smrtící. A když tady máme zaměstnance, kteří mají home office, a stejně se chodí testovat, tak když to všechno sečtu a podtrhnu, tak výsledkem je – a nevyzývám k tomu, jenom se tě jako právníka ptám, a nechci tě dostávat do zapeklité situace – občanská neposlušnost.

Daniela Kovářová: To je dobrá otázka a nechci se vyhnout odpovědi. Ke tvému výčtu lidí, kteří pomíjejí nařízení, přidejme i řadu vysokých činitelů, kteří si stejně dělají, co chtějí. Chodí bez roušek a různě se scházejí. A pak si vezměme obrovskou masu výjimek z nařízení. Vezměme, že jinak, než bez roušek nejde učit, moderovat, nejde vysílat, nejde natáčet filmy a dělat řadu jiných věcí. Takže dojdeme k závěru, že si možná jenom hrajeme na to, že tady nějaká opatření jsou. A pokud jde o seniory, tak myslím, že to je možná jediná cesta. Moje maminka má 86 let, a i v době nejvyššího strachu, loni na začátku, při jarní vlně říkala: „Hlavně přijeď ke mně, hlavně mě obejmi. Já se nebojím, jsem připravená na všechno.“ A stejně tak se choval i můj 89letý tchán, a řada mých známých vyššího věku, kteří říkají: „Oni se o nás příbuzní bojí.“ V některých silnějších případech nás dokonce vyexpedovali, oddělili a nehledí na náš názor. Ale my jsme připraveni na všechno. Jsme připraveni i na to, že se nakazíme a zemřeme.“ Otázka zní, jestli se náš stát o nás nestará až moc. Jestli to není to, o čem Lukáš Pollert říká, že se o vás boudou starat pro vaše dobro, ale zachrání vás vlastně před životem.

Martina: Já bych tomu docela ráda věřila, přestože se to nedá takto zjednodušit.

Daniela Kovářová: Je to, chápu, trošičku zjednodušující pohled, ale když vezmeme v úvahu všechna opatření, všechno, co jsme teď obě vyjmenovaly, a k tomu na hromadu přihodím čachry s respirátory, prodeje respirátorů za 779 Kč, roušek za 200 Kč a podobně, tak jestli tady spíš neplatí Ovidiovo: „Trest může být odňat, jinak však trvá dál.“ Jestli by měl být v tomto případě, jak bylo s touto krizí naloženo, trest odňat. A když, tak komu. To je otázka, na kterou budoucnost bude teprve hledat odpovědi.

Jsem daleka toho, abych si myslela, že to je nějaký komplot. Occamova břitva mi říká, že nejjednodušší řešení je správné, a myslím, že to je spíš hloupost, nedokonalost, rychlost a podobně. A ne kvalita. Že za tím žádná konspirační teorie není. A že odpověď není jednoduchá už proto, že vidíme, že lidé jsou různí, a různí lidé mají různé názory a bojují za různé věci. Sociální sítě nám krásně ukazují, jak tyto extrémy proti sobě bojují, a jak jedna strana nechápe druhou, jak vypjatí ochránci života jsou za každou cenu schopni se pobít s těmi, kteří říkají: Ale já chci žít. A nejspíš jeden z mnoha úkolů, zase se oklikou vracím na začátek k redefinování státu, bude odpověď na otázku: Jak mají tyto dvě skupiny spolu žít dál? Protože to je konflikt, který rozdělil přátele, spolupracovníky, že budeme muset nějakou cestu najít, protože jinak tady tyto dvě skupiny nebudou moct vedle sebe existovat.

Martina: Danielo Kovářová, moc ti děkuji za to, že si všímáš věcí, na které si mnozí už zvykli. Díky moc.

Daniela Kovářová: Moc ráda jsem přišla. Děkuju za pozvání a za tvé otázky. Vedly mě, nutily mě přemýšlet a poskytovat odpovědi přímo tady u stolu. Řadu věcí jsem neměla vůbec promyšlených, a povedou mě určitě někdy, až skončíme, k tomu, že o tom budu hodně přemýšlet.

Martina: Jsem na tom stejně. Protože mě zase nutily promýšlet tvé odpovědi. Díky moc.

Daniela Kovářová: Děkuju. Nashledanou.

Martina: Pokračuji v naší právnické koroporadně. To znamená, že školám jsme řekli, jaká mají práva a povinnosti. Jsem rodič. Chci, aby dítě šlo do školy, ale nesouhlasím s celodenním nošením roušek, souhlasím s testováním, nebo ani s tím nesouhlasím. Co teď s tím? Co škola, která se rozhodne, že poslechne vládní nařízení, a já mám před školou dítě, které nemohu odvést domů, a do školy ho nechtějí?

Jana Zwyrtek Hamplová: To je momentálně neřešitelná situace. Stát nemyslel na řadu jiných řešitelných situací. Když do školy přijde dítě bez rodičů, je tak zvyklé, má to třeba kousek, a najednou mu řeknou: „Hele, Pepíčku, ty se musíš vrátit domů.“ Ale doma není žádný zákonný zástupce. Kdo odpovídá za to, když ho přejede auto? Škola, protože ho nepustila do školy. Takže momentálně je situace taková, že rodiče mají jednu jedinou možnost: Nechat dítě doma, postarat se o něj, zajistit mu vzdělávání. Už vznikají komunitní centra, která budou vzdělávat, pomáhat si – a podávat žaloby k soudu. Je to „a lá Výmar“, který to smetl ze stolu s tím, že to je porušování všeho.

Martina: Napadlo mě, že by ve větších školách mohly vzniknout jednotřídky pro covidově nepřizpůsobivé.

Jana Zwyrtek Hamplová: To už taky některé školy zvažovaly. Dokonce se mě na to ptali starostové. Říkám: „Záleží na vás. Zkuste si stát za názorem buď tak, nebo tak.“ Rozdělovat takto děti je diskriminace. Malé děti by to nemusely vnímat, jinak by se hovořilo se čtrnáctiletými, nebo se študáky, a něco jiného jsou sedmi osmileté děti. Mám to v přímém přenosu. Dítěti vysvětlíte všechno. Teď to psala jedna rozezlená maminka na Facebook, což mě zamrazilo, že dítěti lze vysvětlit všechno. I to, že si o něj někdy tatínek típne cigaretu. Proč bych měla lhát jenom proto, že mi to stát přikazuje, když s tím nesouhlasím, a mám na to jiný názor? Já dítěti lhát nebudu jenom proto, že si to stát přeje. Takže asi takto to v diskusích probíhá.

Lidem jsou jako jediná možnost vnucovány nevyzkoušené vakcíny – a přitom je zcela opomíjena léčba a léky

Martina: Teď nechci vypadat, že maluji čerta na zeď, když máme v tuto chvíli dost okamžitých trápení, nejasností. Ale už jsem slyšela mnohé teorie o tom, že až budou vakcíny, tak se naočkují všechny děti, a máme to vyřešeno. Co vznikne pak? Zatím to není aktuální, a já nechci patřit do ranku „vyděsit a vyfakturovat“, ale co když na to dojde? Protože když došlo na to, co teď zrovna řešíme, tak odtud je k tomu jen krůček, když bude vakcín dost.

Jana Zwyrtek Hamplová: Je to pro mě velice složitá otázka, protože nejsem lékař. Musím se spolehnout na informace od lékařů. Teď nebudu mluvit jako advokátka, ale jako máma, babička a podobně. Máma, která kdysi se svými dětmi povinné očkování absolvovala, a teď k tomu přihlížím z pozice babičky, když vidím mé vnuky.

Řeknu to takto: Nemám vůbec nic proti očkování. Dokonce jsem teď zatleskala Evropskému soudu pro lidská práva, který zamítl žalobu rodičů, kteří nechtěli očkovat své dítě ani proti těm nemocem, u kterých je očkování desítky let ověřené, a nepochybně jsme rádi, že ho máme. Já i moje děti jsme ho absolvovaly, a je to naprosto v pořádku.

Ale s tímto očkováním mám problém, protože jsou okolo něho obrovské politické tlaky. A říkám si, co je primární, jestli očkování, nebo jestli se bude brát z východu, ze západu, ze severu nebo z jihu. Podle mě by nám to mělo být úplně jedno, měli bychom mít jasné a věrohodné informace, že to brání covidu. Hovořila jsem o tom s lékaři, kteří říkali, že je to zejména na posílení imunity, ale u zdravých lidí, kteří subjektivně nemají žádné trable, to naopak může poškodit zdraví. Ale říkám, spoléhám se na informace od lékařů, které jsou velmi protichůdné.

Tak si říkám, že se to překotně zavádí. Vím, že se aplikují seniorům a podobně. Já k tomu přistupuji velice zdrženlivě, protože je to na mě moc rychle. Jiné vakcíny se vyvíjely a zkoušely léta. Potom mi velmi vadilo, že tady nebyly přístupné léky, které jinde přístupné byly, podepsala jsem i petici za přístupnost těchto léků. A zde bych se vrátila k tomu, že se strašně moc snažíme o prevenci, včetně očkování, očkování je preventivní věc, a naprosto se rezignovalo na uzdravování nemocných. Totálně se rezignovalo na všeobecnou zdravotní péči, byť je zakotvena v ústavě. Už jsem v jiných rozhovorech říkala a psala, že jen v mém okolí, nejsou to masy lidí, jsou tři zanedbané zápaly plic, kdy covid oslabil imunitu. A pak lidem, kteří jsou k těmto nemocem náchylní, zejména s plicními onemocněními, nebylo dodnes vysvětleno, co očkování vlastně znamená. Jestli píchnutí do těla bude zabíjet covid, nebo co to v těle působí.

Děti by neměly být očkovány proti covidu

Martina: Slyšeli jsme o mRNA genetických vakcínách. Ale na otázku, jestli jsme si opravdu jisti, že přesně víme, co to v těle udělá za 10 let, mi ani pan vakcinolog profesor Beran nemohl odpovědět. A pak jsou tady vektorové vakcíny, které už máme přece jenom trochu více osahány, protože na této bázi fungovala většina dosavadních.

Jana Zwyrtek Hamplová: Právě jsem četla názory lékařů, kteří se nevyhrazují negativně vůči očkování. Dokonce říkají, že je to v některých případech velmi dobré řešení. Ale současně říkají, že děti ne. Ale uvidíme, co udělá podzim, jestli toto není jen předehra.

Martina: Chtěla bych poradit tvým prostřednictvím lidem, kteří se teď pomalu vrací do práce z naprostého home office, a dozvídají se, že se budou muset oočkovat, pokud chtějí v dané firmě pracovat. Setkala jsem se s tím u našeho kolegy, který rozváží jídlo. A v podobném duchu, nevím, jestli to pořád platí, se nechala slyšet Škodovka, že se budou muset takzvaně naočkovat i dodavatelsko-odběratelské vztahy, zkrátka každý ve výrobním procesu. Jak si v tomto stojí právo? Má můj zaměstnavatel právo říct: „Neočkovaná už mi sem nechoď!?“

Jana Zwyrtek Hamplová: Velmi dobrá otázka. Klade mi ji spousta lidí, a je na ni zdánlivě jednoduchá teoretická odpověď. Ale praktická je těžká. Tento přístup bude možný do té doby, dokud se nenajdou opravdu odvážní zaměstnanci, kteří se kvůli tomu nechají vyhodit, a zariskují. Toto je pro mnohé obrovský risk. Je to výpovědní důvod, který v našem právu neexistuje. Očkování doposud není povinné, a oni moc dobře vědí, proč není povinné. Kdyby bylo povinné, tak stát odpovídá za všechny důsledky, které jsou s tím spojeny, a toho se bojí. To je pro mě argument pro obrovskou opatrnost proti tomu očkování.

Není možné propustit člověka z pracovního poměru, nebo ho nepustit na pracoviště, protože není očkován proti covidu

Martina: A není to proto, že vakcín není dost, a když stát nařídí, že všichni a povinně, tak musí vakcíny zajistit?

Jana Zwyrtek Hamplová: I to je možnost, ale to také o něčem svědčí. Pokud není vakcín dost, ani zaměstnavatel to nemůže takto dělat. Já zastávám názor, že to nebude povinné, pokud stát nezajistí spoustu bezpečných vakcín, zdůrazňuji bezpečných. Tyto informace kolují. Takže není možné tím podmiňovat trvání pracovního poměru, není možné na základě toho nevpustit někoho na pracoviště, a vůbec není možné kvůli tomu propustit člověka z práce.

Martina: A může se mne na to zaměstnavatel vůbec zeptat? Má právo na takovou informaci?

Jana Zwyrtek Hamplová: To je další věc. GDPR se v době covidu stalo směšným. A bylo směšné i předtím, když se chránily údaje, které pak byly jinde veřejné.

Martina: Bylo to bizarní.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, bizár. To je ten správný pojem. Zejména informace o zdravotním stavu u dětí. Dítě odchází, protože je pozitivní, zveřejňuje se důvěrná informace o zdravotním stavu. Ale kdyby nás to mělo všechny chránit, tak od toho všichni odhlédneme, ale tak tomu bohužel není. Toto v ústavní stížnosti nemám, je mi to úplně jedno.

Martina: Promiň, co?

Jana Zwyrtek Hamplová: To GDPR, jestli zasahuje…

Zaměstnavatel nemá právo vědět žádné informace o zdravotním stavu zaměstnance, ani zda člověk je, nebo není pozitivní na covid

Martina: Spíše se bavíme o tom, jestli má zaměstnavatel právo.

Jana Zwyrtek Hamplová: Zaměstnavatel nemá právo ani na to, jestli jsem pozitivní, nebo negativní. Kdybych si ráno udělala test, tak zaměstnavatel nemá právo vědět, jak to dopadlo.

Martina: Což už je, nevím, jak to říct odborněji, na hlavu.

Jana Zwyrtek Hamplová: Souvisí to s povinným testováním.

Martina: A má zaměstnavatel právo nařídit mi, ať se otestuji, protože chce chránit ostatní zaměstnance, protože jsme si nastavěli open space kanceláře, kde nás sedí sto a pěkně si předáme cokoliv?

Jana Zwyrtek Hamplová: Když pominu ústavně právní hlediska ochrany osobních údajů, zásahu do osobní integrity, volbu druhu testů a podobně, a hlavně smysluplnost toho všeho, tak je to zásah do ústavních práv. Ale nic proti tomu, kdyby to mělo hlavu a patu, bylo to prospěšně, pak zapomenu na všechna ústavní práva. Ono právě toto odůvodnění tam není, tito lidé jsou zdraví, sem tam je někdo pozitivní, ale bez příznaků. Formálně právně bych řekla, že teď stát vytvořil půdu. V pandemickém zákoně je, že se může zařídit testování zaměstnanců. Ale pozor, protože tady mluvím o nekvalitní právní práci státu, zase se utíká před právníky, to tady taky bylo, je tam možnost nařídit zaměstnavatelům testovat zaměstnance, ale už v žádném zákoně není možnost, že to zaměstnavatel může nařídit zaměstnanci. Oni to všichni respektují, protože mají strach o práci, takže je to založeno na strachu lidí, že přijdou o práci, a nebudou moci svou práci vykonávat. A to rozhodně není založeno na právním argumentu. Pandemický zákon se přijímal strašně rychle a nekvalitně, k tomu se možná ještě dostaneme, takže udělali A, tedy, můžeme přikázat zaměstnavatelům testovat. A zapomněli na to, že se musí dát do ruky i právní argument zaměstnavatelům, na základě kterého to můžou nařídit svým zaměstnancům. Takže oni mi jako zaměstnavateli mohou nařídit: „Testujte svoje sekretářky.“ Ale sekretářky, které právo umí líp, než leckteří ministři, řeknou: „Dobře, ale máš nějaký paragraf?“

Martina:„Jakým právem…“

Jana Zwyrtek Hamplová: „…můžeš nařídit?“ Já bych musela říct: „Nemám“. A musela bych říct: „Udělejte to pro mě, ať nemám problém.“

Pokud je někdo nucen v práci k testování pohrůžkou výpovědi, jedná se o vydírání

Martina: Všechno, co se teď děje, je postaveno na naší dobrovolnosti.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. V podstatě ano.

Martina: A je jenom otázkou času, kdy se nějaký zaměstnanec…

Jana Zwyrtek Hamplová: …nechá vyhodit, dá to k soudu.

Martina: Ano.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, přesně tak. Já jsem se na to těšila, ale zatím všichni poslouchají. Neřekla bych, že to je na naší dobrovolnosti. Pokud je někdo vydírán tím, že přijde o práci, tak to není založeno na dobrovolnosti, ale vydírání. Je to otázka jiného právního pohledu.

Martina: Právní systém postavený na zastrašování a vydírání. Tak to vnímáš?

Jana Zwyrtek Hamplová: Tak to bylo za komunistů, a my se k tomu opět vracíme. Sice z jiného důvodu, ale princip je naprosto stejný. Viz opatření cestování mezi okresy, což je absurdní bizár. Napište si papír, kam a proč jedete, a můžete jet. Lidé tam mohli napsat cokoliv. Já bych tam mohla napsat: „Jedu poskytovat právní radu Eskymákům“, a mohla bych projet veškeré hranice. Prostě policisté neměli, jak si to ověřit, a byla jich na cestách spousta, muselo to stát neskutečné peníze. Lidé si tam mohli napsat všechno. Ale oni spoléhali na to, že lidé jsou zvyklí plnit příkazy, takže se báli jet.

Martina: Oni měli přísahat na svou čest. Protože šlo o čestné prohlášení. Každému není milé na svou čest lhát.

Jana Zwyrtek Hamplová: Spoléhali na to, že lidé jsou osobami, které mluví pravdu, nebo se to bojí překročit. Byly Velikonoce, a já jsem měla několik desítek telefonů od méně či více dobrých přátel ve smyslu: Prosím tě, když si tam napíšu to a to, budu to moct projet, nepošlou mě zpátky? Velmi dobře to charakterizoval jeden můj přítel na Facebooku, který řekl: „Ano, všichni bychom velmi rádi dodržovali opatření, protože víme, že se musíme chránit. Ta ale musí být logická, smysluplná, rozumná a přiměřená.“

Martina: A pokud možno účinná.

Jana Zwyrtek Hamplová: A účelná. To taky nebylo prokázáno, co uzavření okresů způsobilo.

Za komunismu mohli cestovat lidé, když měli stranickou knížku. Nyní to budou covidpasy EU.

Martina: Mnoho lidí se obává, a můžeme to velmi často vidět v poznámkách na sociálních sítích a různých fórech, že z lidí, kteří se nechají očkovat, nutně v blízké budoucnosti vznikne skupina rovnějších. Vidíme i určitou snahu tomu zabránit, a i EU neschválila myšlenku covidových pasů. Ale faktem je, že z neočkovaných se stane, i kvůli mediální masáži, v očích očkovaných trochu podřadnější parta. Myslíš, že k tomu to směřuje? Nebo se tomu podaří zabránit, a situace mezi lidmi nebude do budoucna tak propastná?

Jana Zwyrtek Hamplová: Mám z toho obavy, protož jsem se do toho začala trochu ponořovat z právního hlediska. Jak už jsem v úvodu řekla, dříve to byly stranické průkazy, které umožňovaly lidem cestovat, a jiným n -, a teď to budou covidpasy EU. Poslední roky jsem velký kritik EU, protože mi to přijde jako velký byrokratický aparát, který neumí ochránit ani své hranice.

Ale není možné takto selektovat lidi, protože to je otázka té přirozené inteligence, protože bude-li někdo očkovaný, tak proč by se měl bát sedět v letadle vedle neočkovaného? Proč by se měl bát, když je očkovaný a chráněný? Takže je to o mediální masáži. A je neskutečné, co se v médiích kolem koronaviru udělalo. Mám poměrně přehled, ale když jsem chtěla přehledy o počtu úmrtí a podobně, tak po mě chtěli za tyto informace 26 000. Tak jsem si je potom během devíti minut našla na internetu.

Martina: Kdo je po tobě chtěl?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ministerstvo vnitra.

Martina: Tam se jim za to platí?

Jana Zwyrtek Hamplová: Chtěla jsem přehledy úmrtí za posledních 10 let. Jenom přehled čísel. Nikdy jsem nevyužila zákon 106, toto bylo poprvé, abych to měla s razítkem, a nehledala to sama z veřejných zdrojů. Tak mi napsali, že to je náročná věc a že po mě chtějí 26 000 korun. Tak jsem si to pak záměrně v kanceláři stopla. A najít tyto informace mi trvalo 9 minut.

Školy vůbec netuší, jakou na sebe berou odpovědnost, když nutí děti nosit celý den roušky, protože zodpovídají za zdravotní následky, třeba plicní onemocnění

Martina: Tam jsou všichni na home office. To je těžké.

Jana Zwyrtek Hamplová: Takže tak. Myslím, že s covidem se to přehnalo ve všech směrech. Covid je skutečně vážná nemoc, je to zákeřný vir ve všech mutacích, bude tady s námi pořád, a dokud se nevyvine něco během pár let, zdůrazňuji, co by tomu bránilo třeba jako dříve neštovicím, a podobně. Takže se s tím musíme naučit žít, ale musíme se především soustředit na příznakové nemocné, a řešit to. Co se týká očkování a té masivní mediální kampaně, tak nevím, kdo to zadává, a zda si je tak jist, že toto očkování je tak super, a nemůže v těle porušit něco jiného. Myslím, že za pár měsíců není možné nic podobného vyvinout a jsem jako občan pro standardní léčbu.

Takže toto nemá co dělat s demokracií a se zdravým rozumem. To dělení už se děje teď. Už teď je proti sobě skupina rodičů, která dává děti do školy, a skupina rodičů, která s těmito opatřeními nesouhlasí, a ty se bijí neskutečným způsobem.

Martina: A mezitím jsou děti, které se stydí, a je jim to trapné.

Jana Zwyrtek Hamplová: Existují i příběhy, kdy tatínek je proti tomu, aby šly děti do školy, a maminka je pro. Jak se to bude řešit? A stát nemyslel na tisíce podobných situací. I děti to rozděluje. Viděla jsem záznam hovorů typu: „Tak děti, my se uvidíme v pondělí. Bohužel, ty Kristýno ne, za tebe to rozhodli rodiče.“ To je nevídaná manipulace ze strany učitele. A divím se, že učitelé to tak slepě plní. Oni neví, jak riskují. A pokud takové právní případy budou, tak za rok, dva, to připomenu. Oni na sebe berou důsledky toho, co dětem provádějí, třeba co se týká celodenní nošení roušek. Stačí potom, aby se tam vyskytla nějaká plicní onemocnění, a odpovídat za to budou školy, ne stát.

Martina: Ale dítě bude nemocné, takže je ve výsledku jedno, kdo je za to odpovědný.

Jana Zwyrtek Hamplová: Toto mě přimělo podat ústavní stížnost. Nějaké formální porušování zákona by se mě tolik nedotklo, ale toto mě tak nadzvedlo, že už jsem se na to nemohla dívat.

Lékaři vědí, jaké následky má, když se dítěti na celý den zacpou ústa, omezí kyslík a dýchání

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, teď jsme tady poskytli lidem jakousi rychlou covidovou poradnu. Ale máme tady třeba skupiny rodičů, kteří nechtějí nechat děti šťourat v nose, jak to zdůvodňovala Praha 9, protože mají jemnější sliznici, a v důsledku neustálého iritování sliznice se může mnohem snadněji usazovat nějaká infekce. Máme tady lidi, kteří se bojí netestovat se do práce, a chtějí do práce dále chodit. Máme tady lidi, kteří už teď říkají: „Já se budu muset naočkovat, jinak by mě vyhodili z práce. Jak zní tvé rady lidem, kteří stojí a neví? Protože informační smršť je tak neprůhledná, a hlubina je čím dál tím temnější, že mnozí už jsou z toho možná paničtí. Co bys jako právník lidem poradila?

Jana Zwyrtek Hamplová: Jako právník, i jako občan, to spolu souvisí. Právo někdy není všespásné a jako advokátka rozhodně nepovažuji právo za všespásné. Používám ho jako nástroj, aby se něčeho dosahovalo. Co bych těmto lidem poradila především, pokud si nejsou jistí, jak mají konat, tak ať se poradí s někým, komu mohou věřit, třeba i z iracionálních důvodů. Já můžu věřit některým doktorům víc, některým méně, a nemá to žádné rácio, ale prostě tam mám důvěru. Ať si najdou informace, a potom si je postaví vedle sebe.

Já jsem měla na Facebooku takovou metodu, že když mi začali psát: „Paní magistro, nemusíte mít pravdu, třeba je testování potřeba, a tak dále, tak jsem na to měla jedinou odpověď: „Pane, paní, říkám ano, může to tak být, nemusím mít pravdu. A vy skutečně můžete více věřit této vládě, panu Babišovi, panu Hamáčkovi, a vyjmenuji ministry, skutečně jim můžete věřit, že je vše perfektní. Pokud jim takto věříte, tak vás obdivuji, a gratuluji vám k tomu. Mohou mít pravdu. Ale já jim nevěřím ani slovo.“

A v tom to je. Protože už mě opakovaně zklamali v průběhu celého roku, chaotičností a různými opatřeními. Tím, že utekli před odborníky. Odborníci mohou být různých názorů, tak je posadím k sobě, a přinutím je dojít k něčemu, co má aspoň hlavu patu. Je to nepřečtený vir. Můžeme se mýlit všichni, i doktoři se můžou mýlit. Ale podle mě, když dítěti odeberu kyslík a dýchání, a zacpu mu ústa na celý den, podle mě není nic takového, aby to doktoři neuměli pojmenovat. To jsou staré známé pravdy. A potom odvaha.

Vyhrožují, že mě vyhodí z práce? Tak mám dvě možnosti. Buď lidé nosí celý den roušky, i když se v tom cítí špatně, je jim špatně, takže to různě šidí, aby se mohli nadechnout. To mi přiznávají všichni: „Roušku máme, a když se na nás nekoukají, tak ji sundáme, protože se v tom dusíme.“ Nebo řeknou: „Nerespektujeme to. Dusíme se v tom. Nemáte právo po mě chtít očkování, nemáte právo po mě chtít testování.“ To jsme si vysvětlili, že zaměstnavatelé mají příkaz, ale nemají ho jak dát zaměstnancům. Takže se nechají vyhodit, a dají to k soudu, což je samozřejmě složitá cesta.

Chtěla bych vidět právníka, který by se podepsal pod výpověď z práce, protože se zaměstnanec nenechal očkovat, protože očkování není povinné

Martina: A zdlouhavá. A samozřejmě nikdo nebude chtít být vyhozen kvůli tomu, že se nechce nechat očkovat. Už jenom dokazovací proces, že to není pro neschopnost, nebo pro nadbytečnost, bude soudům trvat pravděpodobně roky.

Jana Zwyrtek Hamplová: Tady bych úplně nesouhlasila, že by to trvalo roky. Jak u kterého soudu. U běžných soudů, vím to od kolegů, už to u pracovněprávních sporů nejsou žádné roky, a jsou to obrovské výjimky, když se to někde zasekne. Takže pokud se někdo nenaočkuje, a zaměstnavatel mu dá výpověď, tak musí mít výpovědní důvod, a těžko ho bude naopak hledat zaměstnavatel, pokud daný člověk jinak dobře pracuje. To znamená, že ho buď začnou šikanovat, aby dokázali, že nepracuje dobře. Ale to se také musí zaznamenávat. Nebo mu dá skutečně důvod: „Nepostupoval jste podle našeho příkazu. Nenechal jste se naočkovat. Dáváme vám výpověď.“ Chtěla bych vidět toho právníka, který by se pod to podepsal. A potom žádný soud to nemůže přijmout, protože očkování není povinné. Nelze nikoho vyhodit na základě neplnění dobrovolné povinnosti.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, už jsi se zmínila o tom, že je stále více případů zanedbané všeobecné zdravotní péče, protože se všechno točí kolem covidu. Myslíš, že i v tomto směru se vyskytne hodně žalob, ať už přímo na stát, nebo na konkrétní zdravotnická zařízení?

Jana Zwyrtek Hamplová: Už mě kontaktovala desítka lidí, kterým byly opakovaně odkládány závažné operace. Nejsou přímo ohroženi na životě, ale tím, že operace neproběhne, a jejich zdravotní stav se neřeší, se jim nepochybně zhorší zdraví. Z mého pohledu, kdyby lidé do toho chtěli jít, tak by byly žalovatelné i zanedbané zápaly plic. Lidé volali lékařům, a ti říkali: „Asi máte ten covid. Zůstaňte doma, žádné léky, žádné vyšetření. Zůstaňte doma, ono se to ukáže.“ A ukázalo se, že se jejich zdravotní stav během čtyř dnů zhoršil natolik, že skončili pod dýchacími přístroji. A podle mého názoru, kdyby dostali čtyři pět dnů dopředu antibiotika, kdyby dostali včas léčbu, tak by to nemuselo takto skončit. Jeden žalobu zvažuje, dva říkali ne, protože jim to nestojí za to. Na to se také spoléhá, že se lidem k soudům nechce. A možná tady je role advokátů v regionech, aby dali najevo, že se toho lidé nemusí bát, protože soud není nic tak dramatického.

Lidé, kterým byly odloženy operace a jiná lékařská péče kvůli covidu, a zhoršil se jim zdravotní stav, by měli žalovat nemocnice i lékaře

Martina: Myslíš, že mají lidé šanci uspět spíše se žalobou na stát, nebo na nemocnice?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že by museli žalovat nemocnice, protože stát neodpovídá za primární porušení zdravotní péče. Proto mi schází, že se nebouří ani zdravotnická zařízení. Ale chápu je, když jsou zahlceny tím, co se na ně hrne. Pořád musí na covidových odděleních lítat v oblecích, třebaže jsou očkováni a třikrát promořeni. Někteří lékaři mi soukromě píší, že vůbec nechápou, proč se musí potit v tom svinstvu. Ale lékaři primárně, aspoň ti, které já znám, žijí svou prací, péčí o zdraví, a nemají zájem vstupovat do těchto konfliktních témat. Takže se divím nemocnicím, že se trochu nebrání. Divím se školám, že to na sebe nechají hrnout. Jediný, kdo z toho paradoxně vyjde nejlépe, bude stát, který dává veškerá opatření. A stát, to jsou jednotliví ministři. Dneska si dělám legraci, jestli nemají na ministerstvech rotační způsob, už se ztrácí přehled, kdo je čí ministr, a čeho. Takže stát to potom odnese nejméně, protože nemá přímou odpovědnost. Přímou odpovědnost nesou školy, zdravotnická zařízení a zřizovatelé, obce a města. To mě štve, protože moje doména jsou obce a města, a veřejné právo.

Martina: Klasické rozděl, a panuj.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, rozděl, a panuj. Státu se to dobře nařizuje, ale potom, když dojde k nějaké újmě na zdraví? Hovořila jsem s jedním lékařem, který mi říká: „Já bych teď mohl operovat. Máme krásné sály, ale teď máme stop stav. Takže čekám, jestli se stane něco akutního, a mezitím bych mohl odoperovat nějakou jinou operaci, ale nesmím. Jsem s těmito lékaři v kontaktu, abych si ověřovala své názory, a oni mi je všichni víceméně potvrdili. A většina se jich starala o toto: „Hlavně nás nikde nejmenuj. Bojíme se.“ Takže když žijeme ve společnosti, kde se lidé bojí říct svůj názor, i když jsou to odborníci, tak se musíme ptát: „Proč to tak je?“

Martina: Děkuji ti, Jano Zwyrtek Hamplová, za tuto velmi důležitou exkurzi do našeho právního řádu.

Jana Zwyrtek Hamplová: Já děkuji tobě za tuto možnost.

Martina: Pane doktore, máme tendenci říkat: „Vláda nařídila, vláda zavinila,“ případně ještě „média s námi manipulují“. Ale myslíte, že lze vyvinit samotné lékaře, odborníky a podobně, protože na opatřeních, která navrhovala vláda, se podílela nejrůznější konsilia a pak se navzájem napadala? Najednou prezident lékařské komory kritizoval opatření, pak ho k něčemu přizvali, a zase kritizovali jeho. Víme, jak se nám tam střídali. Řekněte mi, měli odborníci nějaké slovo? A pokud ano, bylo to smysluplné? A naslouchali politici lékařům, odborníkům, epidemiologům, virologům?

Jan Hnízdil: Někdy v březnu, v dubnu loňského roku jsem dopisem požádal Českou lékařskou společnost, pana prezidenta, profesora Svačinu, a prezidenta komory, nebo lékařskou komoru, aby ustavili odbornou komisi, ale složenou nejen z lékařů epidemiologů, ale lékařů z praxe, psychologů, psychiatrů, sociologů, ekonomů a právníků. Tedy aby to byl skutečně multidisciplinární tým, a vláda nenaslouchala jenom epidemiologům a virologům, protože to je problém, který se týká všech těchto odborností. A z lékařské komory mi vůbec neodpověděli. A pan profesor Svačina, prezident České lékařské společnosti,mi odpověděl, že jako držitel zlatého Bludného balvanu mám držet ústa, a respektovat nařízení ministerstva. A takováto multidisciplinární komise tady není dodnes, dodnes to tahají jako králíky z klobouku. Vytáhnou jednoho epidemiologa, pak vymění hygieničku. Byla tam Rážová, Svrčinová, Gottwaldová. Byl tam Prymula, Maďar, Blatný. Skutečně tady neexistuje nějaká koncepce zvládání situace. Ale ta musí skutečně zahrnovat všechny potřebné odbornosti, nelze to omezovat na epidemiology a hygieniky, protože tady už musíme velmi důkladně posuzovat nejen nebezpečnost viru, ale také dopady restrikcí. Protože v medicíně platí, že léčba nikdy nesmí poškodit pacienta víc, než ta nemoc. Ale my se dostáváme do situace, že – v uvozovkách – léčba v rukou vlády má mnohem více zničující dopad na populaci, než samotný koronavirus.

Martina: Zmiňoval jste, jak třeba reagoval prezident lékařské komory. Myslíte, že si odborníci nechali vzít možnost vyjadřovat se k věcem, které studovali a které mají v popisu práce? Že jim ji politici vzali? Nebo ne?

Jan Hnízdil: Už jsem řekl, že oni se do médií nedostanou. Nám YouTube zablokoval prezentaci pro parlament. Pana profesora Berana ministerstvo zařadilo mezi dezinformátory. Skutečně, tyto názvy se nehodí do covidismu, což je dnes už zavedený termín. Takže kdokoliv zpochybňuje, je automaticky, ať přináší jakékoliv argumenty, popírač, zlehčovač, chřipečkář. Ale my nezpochybňujeme nebezpečí, nezpochybňujeme existenci a nebezpečí toho viru. Ale upozorňujeme, že tato opatření jsou neadekvátní. Že skutečně škody napáchané vládními nařízeními dnes mnohonásobně převyšují škody napáchané virem.

Politici slibují: „Nechte se očkovat, a bude jako dřív.“ Ale už nikdy nebude jako dřív, neexistuje cesty zpět. Buď půjdeme zpět do totality, nebo kupředu.

Martina: Napsal jste, že covid není medicínský problém, ale mocensko-finančně-politický. Ale přesto všechno, jestliže je to takovýto problém, tak jaký má smysl? Kde je cíl? Co bude na konci? Řeknou nám jednoho dne: „Tak už jsme zase otevřeli. Běžte domů, do práce, pokud ještě máte kam?“ Kdy nastane konec? Kdy řeknou, už je to dobré a už covid není?

Jan Hnízdil: Myslím, že spousta lidí si klade takovouto otázku, a touží potom, kdy už bude konec. Jenomže my jsme na začátku. To je začátek společenské, civilizační změny. Takže myslím, že je iluze, když politici slibují: „Nechte se očkovat, a bude jako dřív.“ Už nikdy nebude jako dřív, skutečně neexistuje cesty zpět. Ale spousta lidí se odevzdává vládě. A tady je v podstatě křižovatka, že lidé buďto mohou jít zpátky do totalitní minulosti s panem Babišem, s panem Zemanem, nebo půjdou kupředu, ale za podmínky, že převezmou zodpovědnost, že se neodevzdají někomu, kdo je spasí a kdo jim slíbí: „Ano, bude líp.“ Nebude líp. Bude jinak. Ale to, jak bude, záleží na každém z nás, protože zodpovědnost za současnou civilizaci nemůžeme svalovat na vládu nebo prezidenta. My jsme si je zvolili, my jsme si zvolili prezidenta Zemana. My jsme si zvolili, a oni jsou zvolení v řádných volbách. Takže až budeme hledat viníka současného stavu, tak se stačí podívat do zrcadla.

Martina: Jsem ráda, že můžeme tuto záležitost posuzovat globálněji. To znamená, když ne celosvětově, tak celoevropsky. Protože když se bavíme jenom o České republice, tak se to většinou zvrtne v diskusi, že někdo nemá rád Babiše, a ze všeho viní jeho. A jiný ho zase má rád, nebo ho obhajuje, ale výsledek – nula od nuly pošla. Ale mě zajímá jiná věc. Když se podíváme na celou Evropu, máte nějaké vysvětlení pro to, že si to prakticky ve všech zemích nechali lidé líbit bez větších protestů?

Jan Hnízdil: Lidé si to ve všech zemích tak úplně líbit nenechali. Jenomže k nám se tyto informace nedostanou. V Dánsku byly velké demonstrace a zablokovali tam povinné očkování. Úplně jiná situace je ve Švédsku, jiná v Brazílii, ale my se k těmto informacím nedostaneme.

Syn mých přátel je na Erasmu ve Švédsku, a mě zajímalo, jak to tam vypadá. A on říkal: Tady je celkem klid. Nějaká opatření jsou, ale hlavně: hlavní epidemiolog, myslím, že se jmenuje Tegnell, pravidelně předstupuje před lidi, v klidu vysvětluje, a lidé mu věří. A on skutečně předloží argumenty. Má důvěru těch lidí.“

Myslím, že vláda u nás dneska už nemá důvěru a že jejich nástrojem je strach. A s tím se nedá dlouho pracovat. Ekonomka Luisa Corrado z Cambridge zjišťovala, v kterých zemích jsou lidé nejšťastnější, nejzdravější, nejspokojenější a proč. Ekonomka. A teď se očekávalo, že to budou lidé v prosperujících ekonomikách, ale oni zjistili, že nejšťastnější, nejzdravější a nejspokojenější jsou lidé ve Skandinávii. V Norsku, Dánsku, Švédsku, kde tolik nesvítí slunce, a nejsou tam tak prosperující ekonomiky. A ze závěru studie vyplynulo, že to, co rozhoduje o zdraví a spokojenosti, je důvěra ve státní zprávu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Přesně to, co nám tady chybí.

Mediální informace jsou cenzurovány v duchu strategie covidismu

Martina: Máte pravdu, když tvrdíte, že ne všude prochází tato opatření a lockdown bez protestů, protože záběry z Vídně, kde byla třeba dvacetitisícová demonstrace, si lidé přeposílají přes WhatsApp, protože na ČT tuto informaci nenajdete.

Jan Hnízdil: O tom se nedozvíte. Skutečně, mediální informace jsou takovýmto způsobem filtrovány, odvážím se tvrdit cenzurovány v duchu strategie covidismu. Co se nám nehodí, to tam nepustíme, zablokujeme. Takže tady je otázka, kdo z této situace, a jsem dalek nějakých konspiračních teorií, ale těží, a komu to svědčí?

Martina: Komu?

Jan Hnízdil: Farmaceutický byznys. Výrobci testů, ochranných pomůcek, finanční ústavy, IT firmy, tam jsou skutečně zisky obrovské. Už jenom testování, a také roušky z Číny. Tam se točí obrovské množství peněz, a nikdo to nekontroluje, protože máme nouzový stav. Všechno se řeší v nouzovém stavu. Jsme v situaci, kde tato země má dluh asi 2,6 nebo 2,8 bilionu. To je částka, kterou si vůbec nikdo neumí představit, kterou nikdy nikdo nezaplatí. Naše děti, děti jejich dětí, to je zadluženost, která nemá řešení.

Martina: A na konci je jedna jediná věta: Protože covid.

Jan Hnízdil: Na konci je bankrot. Na konci je stát, který dneska už rezignoval na své základní funkce, tedy starat se o to, aby lidé mohli pracovat, vzdělávat se, aby mohli žít. Dnes jenom zakazuje. Léta dělám psychosomatickou medicínu, a ta je založena na tom, že vysvětluji lidem, proč jsou nemocní, kde dělají v životě chybu, a co oni mají udělat, aby se uzdravili. Je to založené na jejich porozumění a aktivním přístupu. A dneska ke mně chodí pacienti: „Pane doktore, bolí mě záda, úzkosti, deprese.“ A já jim povím: „Záda, na to je výborný plavání.“ Zakázaný. „Bazén?“ Je zavřený. „Zkuste jógu.“ Zakázáno. „Musíte chodit ven, a rozdýchat to.“ Nesmíme, musíme v respirátoru. „Musíte udržovat dobré vztahy s kamarády, scházet se.“ Nesmíme. Vlastně všechno, co dosud lékaři pacientům doporučovali do doby koronahysterie, aby byli zdraví, teď nesmějí. Takže je brutálním způsobem znemožněna aktivní péče lidí o vlastní zdraví.

Šíření strachu z covidu má zničující efekt na imunitní systém

Martina: Pane doktore, úplně slyším své přátele na covidových příjmech, jak říkají: Tak si to pojďte s námi vyměnit. Pojďte si na covidových příjmech vyzkoušet, jak vypadá chřipečka, když pak tyto lidi uspáváme. Tak se běžte, vy dva mudrlanti, podívat na kříže na Staroměstském náměstí“. Co na tyto argumenty odpovíte?

Jan Hnízdil: Dostal jsem několik pozvání z covidových jednotek, abych si to šel zkusit. Já to nepotřebuju zkoušet, vím, že je to strašně těžká práce. Klobouk dolů před tím lékařským a zdravotnickým personálem. Ale problém je v tom, že šíření strachu má zničující efekt na imunitní systém. Že spousta lidí už končí na těchto jednotkách v důsledku represivních opatření, protože pochopitelně, pokud má člověk oslabený imunitní systém, tak jakákoli nemoc má mnohem dramatičtější průběh.

Myslím, že přístup ke covidu by měl být stejný, jako když donedávna člověk onemocněl nějakým virovým onemocněním. Prostě, máte-li nějaké zdravotní problémy, a já jsem je měl taky, když jsem si tím na podzim prošel, měl jsem teploty, nechutenství, slabosti, tak jsem zavřel ordinaci, a izoloval jsem se, a nemusel mi to někdo nakazovat. Zůstal jsem 12 dní doma, nevystrčil jsem nos z bytu, protože jsem ani nemohl. Pil jsem čaje, odpočíval a za 12 dní jsem se zvednul, měl po covidu a šel zase do práce.

Jenomže dneska v situaci, kdy lidé mají potíže, tak jsou okamžitě hnáni na ty testy, kde jim sdělí, že jsou pozitivní, což u nich spustí stresovou reakci: „Tak už ho mám. Už mi ho našli.“ A teď ta hrůza, že je to smrtelné onemocnění, vidí záběry hromadných hrobů, nebo koronahysteriky, pana profesora Hořejšího, profesora Flegra. Takže tlak na psychiku je obrovský, a oni pak začnou skutečně těžce prožívat onemocnění, které by v jiné situaci takto těžce neprobíhalo, nemuselo by dojít do těchto stádií, kdy končí na covid jednotkách.

První mediálně velmi protěžovaný pacient byl nějaký taxikář, a byly to zprávy několikrát denně, záznamy z jednotky intenzivní péče, jak tým lékařů a sester bojuje o jeho život. Pak se ukázalo, že měl asi 140 kilo, byl diabetik, těžce zdevastovaný. A já se odvážím usuzovat, že to souviselo s jeho životním stylem, protože se o sebe nestaral. A skutečně nakonec se k tomu v médiích vyjádřil naprosto jasně pan profesor Špičák, že daný člověk trpí metabolickým syndromem, takže covid je vlastně jen třešnička na dortu. Takže ti nejvíce postižení, naprostá většina lidí, byla nějak oslabena již před tím, a často tím, že se o sebe nestarali. A zdůvodňovat to: Zachraňujme seniory? Ale je rozdíl senior, a senior. Znám spoustu seniorů ve věku 80 let, kteří jsou ve vynikající kondici, a mají dobrou imunitu, starají se o sebe. A pak je tady část těch, kteří na aktivní přístup ke svému zdraví rezignovali, a pak má na ně pochopitelně jakýkoliv virus zničující vliv.

Covidismus vede k totalitě. Část lidí bude ovládnuta. A ti, kteří se nepodrobí, a nenechají se očkovat, budou vymazáni nebo izolováni, nebudou smět do školy a cestovat, jako disidenti v komunismu.

Martina: Pane doktore, pořád ale nevidím světlo na konci tunelu, protože když to všecko, co jste řekl, podtrhnu a sečtu, tak pořád nevím, co má být na konci covidismu. Máme být navždy všichni zavřeni? Nebo máme tak nějak trošku umřít? Nebo naopak máme vytvořit jakési jednotky, takže vlastně právní stát přestane fungovat, a my vytvoříme jakési enklávy? Řekněte mi, co má být na konci? Myslíte, že to někdo ví?

Jan Hnízdil: Můžeme se jen dohadovat. Já to pochopitelně taky nevidím, ale usuzuji, že cílem je globální změna mocenských poměrů. Vymazání dluhů, část lidí necháme vydusit, prostě umoříme je. Část lidí ovládneme, a ti, co se nebudou ochotni podrobit, izolujeme, budou mít nějaký speciální režim. Prostě: „Nechcete se očkovat? Tak vás nepustíme do školy, nepojedete do zahraničí. V podstatě budou v pozici jako za totality disidenti. Disidenti v podstatě nesměli do zahraničí, byli výrazně omezeni na svých občanských právech. Takže myslím, že to tady spěje k určité formě totalitního režimu, s tím, že vláda nouzový stav v podstatě nemůže zrušit, nemůže zrušit testování. Statistici dokonce spočítali, že PES, což je protiepidemický systém, že matematicky je nastavený tak, že nikdy nemůže dosáhnout stavu nula a že s ohledem na falešně pozitivní testy můžeme dosáhnout maximálně stupně jedna, nebo dva. Takže i kdyby tady nebyl vůbec žádný virus, tak pokud se bude testovat tímto způsobem, tak vždy bude argument proto, aby se zakazovalo.

Špičková viroložka, paní doktorka Zelená, která vede nejprestižnější virologické pracoviště v Ostravě, konstatovala, že kdyby se takovýmto způsobem testoval virus obyčejné rýmy, na který také lidé umřou, tak že by bylo možné vyrobit epidemii mnohonásobně větších rozměrů. Veškeré kapacity zdravotnických zařízení se soustřeďují na tento jeden virus, a ve chvíli, kdy se na něco takto soustředíte, tak problém narůstá. Takže je to vlastně uměle vyrobeno testováním a zaměřením mediální pozornosti. Vždyť rok v médiích nemáte jiné téma než nemoc, testy, vakcíny, už jenom z toho i zdravý člověk onemocní. Jenom z toho tématu. Jenom z těchto informací.

Martina: Pane doktore, řekl jste, že si myslíte, že na začátku nebyl úmysl. Ale myslíte, že to tedy postupem času zachutnalo? Že se to zalíbilo ve smyslu: „To je ohromné, všichni jsou doma a jsou poslušní?“

Jan Hnízdil: Myslím, že už to skutečně není konspirační teorie, ale že už je to konspirační praxe. Je tady určitý globální pokyn, v uvozovkách: „Prostě všichni budete držet lajnu, budete testovat, zavírat a očkovat.“ A touto nákazou se povedlo nakazit naprostou většinu zemí. I když jsou zde aktuální informace, že v okolních zemích už lidé odmítají nařízení respektovat.

Já říkám, že zákazy budou platit tak dlouho, dokud je budeme dodržovat. Už se objevují velmi silné soudní verdikty, například 18. března vídeňský správní soud rozhodl, že testy jsou neúčelné, neúčinné, a v podstatě je smetl ze stolu. V Portugalsku, někdy v lednu, byl jeden pozitivně testovaný host v hotelu, a oni jej, a jeho tři kamarády, dali do karantény, i když byl pozitivní jenom jeden. Oni to dali k soudu, a portugalský soud to smetl ze stolu, protože test nemá výpovědní hodnotu, a že na základě pozitivního testu nelze lidem tyto zákazy ukládat. Ale to se zase nedozvíte. A myslím, že nejnovější verdikt vídeňského soudu bourá celou konstrukci koronahysterie, protože ona stojí na testech. Pokud by se netestovalo, tak se v podstatě nic neděje.

Martina: Říkáte, že 18. března vynesl vídeňský soud verdikt, že testy jsou – jak jste to přesně říkal?

Jan Hnízdil: Pozitivní test vůbec nevypovídá o tom, že je člověk nemocný, nakažený nebo nakažlivý.

Martina: Změnilo to konkrétně něco ve Vídni?

Jan Hnízdil: Byly tam demonstrace, pokud vím. Ale hlavně myslím, že oponenti už teď mají v rukou pravomocný verdikt soudu. A my jsme, je to asi měsíc, s kolegy ze Zdravého fóra podali hromadné trestní oznámení, ke kterému se už připojilo několik set občanů, a to právě na testy. Má to Nejvyšší státní zastupitelství a je tam perfektně argumentačně doloženo, že na základě pozitivního testu nelze činit tato opatření. Že pozitivní test může být podezřením, ale že by onen pozitivně testovaný měl být poté vyšetřen zkušeným doktorem, a měly by být provedeny další testy, zjištěno, má-li zdravotní potíže, a teprve na základě těchto informací by se mělo rozhodovat o tom, jestli je, nebo není nemocný. Ale ne zavřít celou zemi a zakázat lidem práci, vzdělání, kulturu, sport, na základě naprosto pochybné pozitivity nějakého testu.

Martina: Když navážu na vaši poznámku před malou chvílí: Jste připraven na to žít jako disident?

Jan Hnízdil: Myslím, že už tak žiju.

Očkovaní jsou sledováni a vyhodnocují se účinky. Takže se na lidech jako na králících provádí testování vakcín.

Martina: Máte pořád ještě svou praxi. Pokud chcete, pořád ještě můžete jít pro pizzu, pro víno, když posloucháte nařízení, která jsou u nás obecně platná. Když se rozhodnete, tak budete moct odjet do ciziny, takže to asi není to, co by se ještě mohlo dít.

Jan Hnízdil: Nechci žít jako disident. Ale právě proto si myslím, že je důležité, aby se lidé začali aktivně zajímat. Aby se snažili porozumět situaci, a hájili svá práva, ale na druhé straně aby převzali zodpovědnost. Já chci taky cestovat do zahraničí a nechci se nechat očkovat. Nechci covid pas. A myslím, že tomu ještě můžeme zabránit. Ale na druhou stranu, pokud by moje cesta do zahraničí byla podmíněna očkováním, o kterém mám velké pochybnosti, tak radši budu doma, radši se stanu dobrovolně disidentem, a budu žít v komunitě disidentů. V komunitě lidí, kteří mají stejný názor na problematiku jako já. Ale nenechám se očkovat vakcínou, která je nevyzkoušená.

Martina: V argumentaci se tvrdí, že se už vyvíjela 15 let, má za sebou klinické testy, a tak dále.

Jan Hnízdil: No, informace vakcinologů profesora Berana a dalších jsou výrazně jiné.

Martina: Ale pan profesor Beran také propaguje očkování.

Jan Hnízdil: S určitým omezením. A hlavně, je to úplně nový typ vakcíny. Dosud vakcíny vždy pracovaly s oslabeným virem. Takže je to novinka, a o tom, že by vznikala 15 let, mám velké pochybnosti, začalo se o ní mluvit až v souvislosti s koronavirem. A hlavně je varující obrovský tlak na rychlost: „Jestli chcete žít jako dřív, tak ano, ale podmínkou je vakcína. Jinak to nepůjde. A rychle. Takže vakcína je prezentována jako jediné spásné řešení této situace, a tento mediální tlak je skutečně obrovský. A není zde prostor pro kritické připomínky, a navíc, to je taky novum – nikdy se neočkovalo v době probíhající epidemie. Máte třeba sezonní, podzimní virózy, a vždy se očkuje před epidemií, protože vakcína vyvolá určitou odezvu v organismu, ale v podstatě ho může i oslabit, takže je to v podstatě experiment. A v nařízeních se uvádí, že očkovaní budou následně sledováni, a následně se bude hodnotit jejich imunitní odezva. Bude se to sledovat. Vlastně bychom se stali pokusnými králíky v laboratoři.

Zaměstnavatelé ani školy nemají právo znát váš zdravotní stav, tedy ani to, že máte, nebo nemáte covid

Martina: Říká se, že myši oslavují, protože poprvé v historii se netestuje na nich, ale na lidech.

Jan Hnízdil: Skutečně je to test na lidech. Dneska nemůže nikdo tvrdit, že ví. Nevíme, jaké nežádoucí účinky budou vakcíny mít v dalších letech. Nevíme. Já to nevím, ale nevědí to ani protagonisté.

Martina: Tvrdí, že to bude v pořádku.

Jan Hnízdil: Společnost klinické alergologie a imunologie, paní profesorka Bartůňková, místopředsedkyně – oni vloni v prosinci vydali stanovisko k vakcinaci, kde vyzvali, nabádali, že očkování by mělo být důsledně individuální a že by lékař měl posoudit zdravotní stav očkovaného, jestli nemá nějaké autoimunitní onemocnění, v jakém je stavu, nebo jestli už covid prodělal. Protože imunita po prodělaném onemocnění je pochopitelně mnohem, a je to doloženo, kvalitnější a déle trvající. Takže vyzvali k individuálnímu posuzování. Jenomže pak se pochopitelně strhla lavina kritiky, a oni v lednu stanovisko změnili, takže dneska je stanovisko této odborné společnosti provakcinační. A mně opakovaně pacienti říkají, že jim zaměstnavatel pohrozil, že pokud se nenechají očkovat, tak je propustí.

Martina: Ano, mnozí zaměstnavatelé to mají jako podmínku.

Jan Hnízdil: Mají to jako podmínku. A teď ode mě chtěli znát názor. A protože jsem nevěděl, tak jsem se dotázal šéfa právní kanceláře České lékařské komory, pana doktora Macha, šéfa právního oddělení ministerstva zdravotnictví, pana magistra Sýkory, jaké je jejich stanovisko. Právník ministerstva, právník komory, nejvyšší kapacity, oba mi sdělili, že očkování je za současného stavu výlučně dobrovolné, že nikdo nesmí být k očkování žádným způsobem nucen. Nikdo ani nemá právo zjišťovat, jestli člověk je, nebo není očkovaný. Nikdo nemá na takovou informaci právo. A že takovou informaci nesmí zaměstnavateli poskytnout ani závodní doktor. Závodní doktor, pokud by se váš zaměstnavatel ptal, jestli jste očkovaná, může odpovědět pouze tak, zda jste, nejste práce schopná. Ale nesmí říct, zda jste očkovaná. To doktor nesmí říct. Ale vláda to úplně ignoruje.

Martina: A zaměstnavatelé také. Z toho ještě bude právnický souboj.

Jan Hnízdil: To je skutečně v rozporu s platným právem. A v lednu publikovalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy výzvu všem státům Evropské unie, aby informovali občany, že očkování je dobrovolné. Že k němu nikdo nesmí být nucen, a aby dali prostor všem názorům, tedy i kritickým. Je to skutečně obsáhlý dokument Parlamentního shromáždění Rady Evropy, které se v médiích nikdy neobjevilo, musíte si ho dohledat.

Nyní se třeba zase uplatňuje nařízení, že pokud pacienti, nebo klienti sociálních ústavů v domovech důchodců, kteří tam tedy žijí rok v izolaci, opustí ústav, jdou třeba na vycházku se svou rodinou, a nejsou očkováni, tak když se vrátí, musí na týden do izolace. A to v situaci, kdy vám ministerstvo zdravotnictví, celá lékařská komora sdělí, že nikdo nemá právo zjišťovat, jestli je, nebo není očkovaný. Takže tady máme odpověď na otázku, jestli ještě žijeme v právním státě. Vláda a ministerstvo vydávají pokyny, které jsou v zásadním rozporu s právním názorem jejich vlastního právníka.

Martina: Pane doktore, nebyl to veselý rozhovor, ale velmi vám za něj děkuji.

Jan Hnízdil: Já vám také děkuji.

Martina: Jano, ty jsi napsala mnoho textů, a to zejména v posledních měsících a týdnech, kde kritizuješ celou řadu protikoronavirových opatření. Mluvíš o znásilňování práva v přímém přenosu, o tom, že právní stát hyne. Na základě čeho tak usuzuješ, a jak dlouho asi? Protože když se podívám na tvůj blog, a na sdělení, tak se nedá říct, že bys psala před rokem, kdy to všechno začalo, stejně jako teď.

Jana Zwyrtek Hamplová: Teď to pouze kulminuje. Já jsem o tom už trošku psala, schválně jsem si procházela blogy z posledních let. Psala jsem o tom tak posledních 4, 5, 6 let, kdy jsem se setkávala se státní zvůlí a pozvolným zneužíváním práva, tedy dříve, než se objevil covid. Teď se to pouze zhustilo, a vykulminovalo tím, co tady předvádí ministerstva, mám-li to říct tím jedním slovem, stát, který ministerstva reprezentují. A proč teď cítím větší ohrožení? Cítím větší ohrožení proto, že stát si dovoluje čím dál víc, aniž pro to má nějaké zásadní důvody. Dokonce ani covid není takovým důvodem, patrně se k tomu ještě dostaneme.

Ale co mě tedy nejvíce děsí, proto možná píšu razantněji, používám i silnější slova, že si to ti lidé nechávají líbit. Jako bychom se vraceli před rok 1989, který pamatuji, bohužel už mám takový věk, a cítím, že se dostáváme do dalšího bodu, i když je to z jiných důvodů, než to bylo tehdy do roku 1948, 1968, 1989. Cítím, že se blíží podobný rok, kdy si budeme muset rozmyslet, jak chceme dále žít, nebo jestli si necháme diktovat, jak budeme žít, jestli si naše svobody necháme vzít, což je pohodlné, ale má to ty dopady na kvalitu našeho života ve všech možných sférách. Takže mám opravdu strach – ne jenom, že se nám stát snaží brát svobody, to je standartní věc, o to se snaží všechny státy ve všech dobách, ale velmi mě vyděsilo, jak si to necháváme líbit, a pokorně srazíme paty. Něco se nařídí shora, a my nepřemýšlíme o tom, zda to bylo nařízeno správně, zda to není přes čáru, a plníme to.

Vláda vyhrožuje lidem, kteří se chtějí právně bránit proti nesmyslným a protizákonným opatřením

Martina: Jano, pojďme si popsat principy, abychom byly konkrétní. Když píšeš o znásilňování práva v přímém přenosu, a že právní stát hyne, pověz mi, jak to probíhá, a které porušování práva v praxi ti jako právničce nejvíce vadí?

Jana Zwyrtek Hamplová: Právní stát je založen na několika principech, budu se snažit, aby to bylo srozumitelné pro laiky, protože to je velmi teoretické téma. Na právnické fakultě se to učí pod předmětem „Teorie státu a práva“, a chápe se to jako jedna z nejtěžších zkoušek, něco jako u lékařů anatomie. V zásadě jde o to, že si stát nedovolí porušovat platné zákony, stát si je musí vykládat skrze základní principy, a neměl by si dovolit porušovat ústavu, a když už musí zasáhnout do ústavních práv, tak to musí mít velmi odůvodněno. A u nás jako by se stát na odůvodňování vykašlal a dělá si čím dál více, co chce a přidává plyn. Připodobnila bych to k tomu, jako kdyby se ministr ráno vzbudil, vymyslel jakýkoliv nesmysl, a vůbec ho nenapadne, že by si to měl potvrdit nějakými právními předpisy, a pustí to ven: „Toto se chystáme nařídit.“ Zažili jsme to tento rok ve zhuštěné podobě díky covidu. Je to cynismus, ale říkám si, jestli třeba za 2-3 roky nebudeme vzpomínat na uplynulý rok tak, který byl sice těžký, pro spoustu lidí neskutečně náročný, zvláště pro ty, kteří covid prodělávali, že nás covid třeba nenaučí bránit se opět tomu, co stát pozvolna dělal i předtím, tedy že nám bere svobody a podobně.

Takže právní stát hyne. Teď jenom řeknu, že nový ministr zdravotnictví, typický příklad, úplně bezelstně prohlásil, že nějakými metodickými pokyny začne ukládat povinnosti. Když ho právníci upozornili, že to metodikami nejde, tak vzal zpátečku, a teď jsem zaznamenala jeho výrok, že kdyby měli postupovat podle právních analýz, tak nemůžou dělat nic, což trefně komentovala moje kolegyně Daniela Kovářová, která řekla: „V překladu to znamená – my se na to právo vykašleme.““

Martina: A nedošlo už k tomu do značné míry?

Jana Zwyrtek Hamplová: Došlo.

Martina: V čem především?

Jana Zwyrtek Hamplová: Jak to říct stručně. Řada těch pandemických opatření. Na jaře minulého roku, v roce 2020, byly vyhlášeny pandemické stavy, které všichni chápali, protože to bylo nové, lidé zůstali doma, naprosto se všechno respektovalo. Starostky obcí šily roušky, protože jsme na to nebyli připraveni. Ale co bylo tehdy nejpodstatnější, a co v této době už je úplně v troskách, že jsme byli jednotní a spolupracovali, chápali se, pomáhali si. A stát, bohužel, nesmyslnými opatřeními rozděloval lidi do určitých skupin – popírači, nepopírači, nebo nyní na rodiče, kteří respektují ta dvě šílená opatření, které vyhlásilo ministerstvo zdravotnictví, a ty ostatní, takže mezi nimi jsou bariéry. Takže toto porušování práva a zasahování do ústavních práv lidi neskutečně rozděluje. To znamená, že jsou proti sobě postaveny skupiny, a to je strašně škodlivé. Máme tady skupiny udavačů, skupiny, které se jaksi baví tím, že hlásí: „Tento nemá roušku, tady se neplní to, tam se potkalo více lidí, než se smí.“

Takže se dostáváme do doby 50., 60., 70. let a mě to děsí. A stát, místo aby vzal zpátečku a řekl si: „Pane bože, to přeci takto nemůžeme,“ tak ještě přidává. Uvedu příklad ještě z doby necovidové. Velmi mě vyděsil výrok ministra životního prostředí z roku 2019, tedy z doby, kdy tady covid ještě nebyl. Já bráním přibližně stovku obcí, spolu ještě s jinými kolegy, na jižní Moravě proti rozšíření těžby štěrkopísků, což je mimo téma, ale hned chci říct, o co jde. Podali jsme žaloby, podali jsme klasické právní obrany, odvolání proti povolení staveb, a tak dále. A následně ministr životního prostředí řekl: „Budu chtít omluvu za to, že se tyto obce bránily. Ony využily klasických právních mechanismů a ministr životního prostředí řekl: „Budu chtít omluvu za to, že využili právních nástrojů.“ Takže ono už to takto pozvolna začínalo, jako by lidé neměli práva, nemohli se bránit, měli strach si stěžovat, aby to náhodou nebylo v nějakém životopise. I v tomto týdnu nějaký politik řekl: „Spolupráci s touto vládou bude mít každý jednou provždy v životopise.“ Říkám si: „Probůh, co to je? Takové věci se dělaly dříve, kádrové posudky a podobně. Takže my k tomu směřujeme, jenom místo stranické knížky má být pandemický pas. Právo jít do veřejných prostor má být podmiňováno testy. A podle mě se nyní nejvíc politikům hodí, že lidé mají zákaz se shromažďovat, protože kdyby zde tento zákaz nebyl, tak jsou v ulicích tisíce rodičů. Ale nemohou, demonstrace jsou zakázány, a nesmí se sdružovat více než dva lidé.

Včera jsem si dělala trochu legraci z toho, že se mohlo sdružovat už deset, nebo dvacet lidí, už si ta čísla nepamatuji, a nový ministr zdravotnictví prohlásil, že to sníží na dva a dva. A já jsem si z toho večer u zpráv dělala legraci a říkám: „Ti z těch demonstrací musí mít ale strach, když už mají strach z 10 lidí ve veřejném prostoru.“ Takže asi tak. Takže myslím, že se teď zkouší, co si stát může vůči nám dovolit, a pokud nebudeme podávat ústavní stížnosti, nebudeme se bránit, nebudeme to pojmenovávat, tak bude stále přidávat povinnosti a zákazy.

Stát nařízením testování dětí ve školách a nošení respirátorů porušil ústavu, mezinárodní úmluvu o právech dítěte, mezinárodní dokumenty na ochranu rodiny, úmluvy o biochemii, právo na ochranu zdraví a přístup ke vzdělání

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová. Náš pořad natáčíme 13. dubna, co je podle tebe v tuto chvíli nejkřiklavějším porušením práva a naší ústavy? A buď konkrétní, a vyjmenuj, co se z hlediska právníka děje.

Jana Zwyrtek Hamplová: Nejkřiklavější případ porušení ústavy jsou ona dvě opatření, která teď hýbou republikou, to nemohl nikdo přehlédnout. Děti zpátky do škol za dvou podmínek, celodenního nošení roušky a testování 2x týdně. Ne, že by takových porušení nebylo v minulých měsících více, ale i mě jako právníka, který se zajímá o veřejné dění, a nemá ani problémy vystoupit s vlastním názorem, a třeba jít takzvaně proti všem, zatím nic tak nevyburcovalo, abych vstala a začala hledat metody, jak tomu bránit. Ono to nebylo ani moc možné, protože se to vyhlásilo, a za 14 dní to neplatilo, pokud to neplatilo ještě v ten den, protože se to opravdu přijímalo chaoticky. Ale tato dvě opatření, která mi už hlava nebrala, a to ani u mých kolegů, lékařů a podobně, mě přiměla k tomu strávit nad těmito opatřeními desítky, možná až stovku hodin, a opravdu to, co v těchto dvou opatření je, je něco nehorázného. Jenom doufám, že si toho skutečně všimnou soudy, jako nedávno Německu a podobně. V Německu máme tři dny starý rozsudek z Výmaru, který zrušil opravdu všechno, a tam se také snažili dětem přikázat roušky a testy, a soud to smetl ze stolu, včetně dvoumetrové vzdálenosti.

Martina: Ano, to je opravdu v této věci, řekla bych, průlomový rozsudek.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, je to průlomové. Když jsem četla tento rozsudek, tak jako by opisoval ústavní stížnost, mimo některé naše speciální zákony. Proč to považuji za naprosto typický, největší, nebo nejhorší příklad? Stát porušil naprosto všechno. Porušil mezinárodní úmluvy, vykašlal se na úmluvy o právech dítěte. Vykašlal se na ochranu rodiny v mezinárodních dokumentech. Já jsem si dokonce nastudovala úmluvy, které se týkají biochemie a podobně, což musím říct, bylo docela namáhavé číst. Porušil náš ústavní pořádek, právo na ochranu zdraví, přístup ke vzdělání. Porušil přibližně další desítku našich jiných zákonů, a to v podstatě proto, že si to takto někdo usmyslel, vymyslel opatření, a nedbal ani velkých varovných signálů, když zkušení lékaři, velmi renomovaná jména, která zná celá republika, řekli: „Prosím vás, roušky pod 10 let je zvěrstvo, to jim poškozuje zdraví. Vyvíjí se jim systém, dospělým je v tom špatně, když nemají kyslík, natož dětem, kterým se ještě tělíčko vyvíjí.“ A přes tato varování tato opatření uvedou v účinnost, a k mému překvapení většina rodičů tam děti dovede, a nechá jim ten náhubek dát na tu pusu a respektují to.

Martina: Spousta rodičů si řekne: „No, tak se děti nezblázní.“ A spousta lékařů jim řekne: „Jak jinak tomu zabráníme? Jak zabráníme tomu, aby děti, kterým mnozí lékaři říkají potenciální přenašeči, nešířily covid?“ A dost by mě zajímalo, jakým způsobem z toho vycouvat, a jak z toho vyjít se ctí, aby se děti mohly vrátit do školy, a zároveň ne tak, že je budeme svým způsobem terorizovat.

Povinným nošením respirátorů a testováním týráme děti v přímém přenosu

Jana Zwyrtek Hamplová: My je přímo týráme v přímém přenosu. A to je právě největší omyl, ze kterého všichni vychází. Takové otázky na mě teď, po podání ústavní stížnosti padaly, a já se přiznám, že už jsem z toho byla i unavená, pořád dokola říkám: „Prosím vás, vy jste někde četli od vlády nějaký podklad, který říká: Pomůže to, zabrání to něčemu, je to naprosto nezbytné, tito odborníci nám potvrdili, že je lepší ničit dětem dýchací ústrojí, protože nebezpečí, které jim hrozí, je větší?“

Jako příklad bych uvedla, že je to stejné jako ve fabrikách. Fabriky jely celou dobu, nebyly zavřeny jako školy, takže tam byli lidé stále v kontaktu. Je pravda, že dospělí tam nosili roušky, na jejichž dopad jsou různé názory. Ale teď se spustilo testování, a to s obrovskou kampaní – napřed se říkalo, že se fabriky zavřou, a pak se řeklo, že to bude mít obrovský dopad, tak napřed uděláme povinné testování. A povinné testování ukázalo, a já to tady ťukám na dřevo, že tito lidé jsou zdraví a že velmi výjimečně je tam někdo bezpříznakovým nosičem tohoto viru a že tam v podstatě žádná ohniska nejsou. Mimochodem taková opatření, jak říká náš zákon, mohou být jenom tam, kde jsou ohniska nákazy. Ale ohniska nákazy se ve firmách, které nebyly zavřeny, neukázala.

A nyní vytváříme jakoby potenciální nebezpečí, že děti mohou být potencionálními přenašeči podobně, jako to bylo u pracujících ve fabrikách, a to na základě hypotetické možnosti, která není ověřena, prověřena. Kdyby se to vyzkoušelo třeba na několika třídách, tak otestujeme třeba 3–4 třídy, kde to rodiče povolí, aby se zjistilo – vždyť nakonec včerejší čísla byla všeříkající, že jde o ojedinělé případy pozitivních dětí.

Martina: A podívejme se, jak vypadají městská hřiště. V životě děti nebyly v tak blízkém kontaktu s naprosto neznámými dětmi ze sídliště, jako nyní.

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak, to je další věc. A já jsem poukázala i na další absurditu. Testování, které probíhá na školách. Tisíce dětí se vrátilo do škol a ministerstvo školství řeklo: „Nemáte právo chtít testy po rodičích.“ Teoreticky tam všichni rodiče nechodí, ale jako příklad je to všeříkající. Do školy nastoupí tisíce dětí, testování může být přítomno tisíce netestovaných rodičů, takže do prostor školy, kde jsou děti, které jsou tak strašně ohroženy, jak se říká, najednou přijde tisíce dospělých, o kterých nevíme vůbec nic, a je to v pořádku.

Vyslovila jsem hypotézu, nebo spekulaci. A to, zda jde opravdu o zdraví dětí? Vždyť ve fabrikách se prokázalo, že i když tito lidé byli stále spolu, tak tam nehrozí žádné nebezpečí. A u dětí se prokázaly jen ojedinělé pozitivity, což neznamená, že jsou přenašeči a že tam vznikne nějaká katastrofa. A možná jsem to také prodělala, ani o tom nevím. Tak proč se objednávají tisíce testů za obrovské peníze, a vytvářejí se umělé hypotézy na základě umělých hypotéz, které nejsou ničím potvrzeny, a dětem se ničí zdraví?

Proč negativně testované děti ve škole musí nosit respirátor, když nemohou nikoho nakazit, a samy nemohou být nakaženy?

Martina: Také mi vrtá hlavou, že když už děti otestujeme, proč je pak necháme v rouškách?

Jana Zwyrtek Hamplová: To už nechápe vůbec nikdo, protože pokud nám vyjde negativní test, tak by mělo platit: „Dobře, Pepíčku, jsi zdráv. Nemusíš nosit roušku, nemůžeš nikoho nakazit.“ A pokud jsou otestované i ostatní děti, tak ani je nemá kdo nakazit, To už vám hlava nebere. Takže toto je důkaz toho, že tato opatření jsou nelogická a že není účelem chránit děti, a nás všechny, před nějakými nosiči, kteří nejsou ani ve fabrikách, a po včerejšku ani ve školách. Takže proč toto všechno? Proč se objednávají miliony testů, když jsou děti zdravé?

Tvrdím, že ve škole nemá co dělat dítě, které má příznaky, byť lehké. Třeba ať tam teď nechodí ani děti s rýmou. Nebudu říkat, že nám vymizela chřipka a podobně. Když se nad tím zamyslí člověk, který má přirozenou inteligenci, to není ani o vzdělání, je to o přirozené inteligenci, a dá si dohromady argumenty tak, jako jsem to já poskládala v ústavní stížnosti formou paragrafů a zákonů, tak když mohou být v prostorách školy 2x do týdne netestovaní dospělí v přítomnosti úplně cizích dětí, když musí nosit roušku i ty děti, které jsou negativní, a to i za situace, kdy je nemá kdo ohrozit, ani ony samy nemohou nikoho ohrozit, tak proč musí nosit roušky? A pak vás musí logicky napadnout, že nikdo nemyslel na děti a na jejich zdraví. Mám vnuky ve věku 8 a 5 let, takže v přímém přenosu přesně vidím, co dělá a prožívá dítě, které je schopno vnímat. Vím, že si děti s rouškami hrají. Ve školkách to naštěstí zrušili, ale…

Martina: Děti si je i vyměňovaly.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, vyměňovaly si je. Ty máš hezčí obrázek, a tak dále.

Martina: Se sluníčkem, a já chci…

Jana Zwyrtek Hamplová: Zapomíná se totiž, že jde o děti, a to mě fascinuje. A ve veřejnoprávní televizi se selektují příspěvky. Dneska jsem viděla tolik záběrů plačících dětí, ale prostě ve veřejnoprávní televizi se to nádherně zvládlo, bylo to perfektní. A ke mně padají otázky: „Prosím vás, proč proti tomu tak protestujete, když to děti zvládají?“ Já jsem použila dost drsný příměr a říkám: „Zvládneme všechno, co nám vláda nařídila. Když nám nařídí, že nás to zachrání před covidem, budeme chodit po čtyřech? Když přikáže, že dítě si má ráno umýt hlavu, že to je perfektní, že v těch vlasech jsou nějaké bacily, tak to budeme také slepě plnit, i když to je nesmysl?“ Kdysi jsem šla do prvomájového průvodu, protože to vláda nařídila, i když bouchl Černobyl. Ne každé nařízení shora je dobré a správné. Když vedle sebe postavím pana profesora Pirka, pana profesora Berana, paní profesorku Zelenou a podobně, které jsem si bedlivě přečetla, kteří vydali nějaký otevřený dopis i pro vládu, a vedle nich postavím pány ministry, tak budu nepochybně více věřit těm doktorům.

Vláda řádně nezdůvodňuje proticovidová opatření

Martina: Dobře, ale Jano Zwyrtek Hamplová, úplně teď slyším mnohé lékaře, jak říkají: „Miluji, když protiepidemická opatření hodnotí právník.“ Ty jsi teď řekla, že jsi studovala názory těchto zmíněných odborníků, pan profesor Pirk, paní profesorka Zelená, doktor Hnízdil, a tak dále. Ale přece naše vláda, nebo ministři, když nám oznamují některá protiepidemická opatření, se také vždy opírají o poměrně početnou armádu lékařů a odborníků. Tak co s tím, co s touto rozpolceností? Komu věřit?

Jana Zwyrtek Hamplová: Řeknu to takto: Když se tato opatření vydala, tak jsem čekala, že bude zveřejněno, na základě čeho se opatření vydávají, čím jsou odůvodněna, zda skutečně existují nějaké studie s tím, že se budou děti 2x týdně testovat testy té kvality, jak se publikuje, že když budou nosit celodenně roušky, že to nepoškodí jejich zdraví. Ale žádnou takovou studii, a nic podobného, jsem nikde nenašla. Z mého pohledu nelze nikdy respektovat jenom jeden lékařský obor. Pokud epidemiologové řeknou to a to, ať se pod to podepíšou, ať za to také potom nesou odpovědnost, co z toho bude vyplývat. Ale opravdu jsem takové odůvodnění, které by pochopil každý běžný člověk, neviděla. Podle mého názoru, kdyby vláda takový materiál měla, který pochopí i člověk z ulice, laik, tak ho zveřejní. Ale to se nestalo.

Martina: Myslíte, že se opravdu neradí s odborníky?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že ne.

Martina: Přece se tam střídají ministři zdravotnictví jak postavy na orloji, a vlastně nás všichni akorát trošku více přivřou, takže si říkám, že tady přece musí existovat, když už nic jiného, jednotná strategie.

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak.

Martina: A navíc proč se ministři mění, když nás všichni zavírají?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, to jsou otázky, na které často nejsou odpovědi. Já bych tady připomenula, že skutečnost, že se neradí s odborníky, se v posledním roce ukázala hned několikrát. Vzpomeňme si na loňské léto, budu zabíhat do minulosti, protože jsem nad tím strávila tři týdny, kdy pan premiér vystoupil v televizi s tím, že covid je zvládnutý, že je za námi, a všechno je krásné a růžové. Může se všude cestovat, může se všechno – a všechno se otevřelo. Žádné roušky, žádná prevence, žádný zákaz do zahraničí. Prostě vystoupil v televizi, že dva, tři měsíce a všechno je v pořádku. Pokud by toto konzultoval s odborníky, tak by tak v životě nemohl vystoupit. Další věc byla, když se přikázalo, že se mají nosit dvě chirurgické roušky na sobě. Hned, během pár hodin, reagoval vyděšený výrobce, že se to nesmí, že to ničí zdraví, Tak se od toho hned ustoupilo.

Martina: Proč ne tři?

Jana Zwyrtek Hamplová: Proč ne tři? To se říkalo: „Není to málo, Antone Pavloviči?“ Kdyby to nebylo tak vážné, tak by to bylo úsměvné. Potom se přišlo s tím, že se zavřou fabriky, to se tedy hned vyděsili majitelé, tak protestovali, a vláda reagovala: „Tak dobře, tam jim zavřeme závodní jídelny, že tam se to přenáší. Na to reagovali okamžitě epidemiologové, že je to úplná hloupost, protože jíst v jídelnách, které jsou vydezinfikované, je lepší, než všechno ostatní. Tak to se, tuším, hned ten den zrušilo.

A mám pocit, že teď někdo prostě takhle seděl, a nazvala bych to opatřením amatérů, kteří jsou toho času v politických funkcích. Prostě vymysleli, že vrátíme děti do škol, ale aby náhodou se něco nestalo, tak se radši nějak pojistíme. Tak jim nařídíme roušky, to můžeme, to už tady také bylo, a nařídíme jim 2x týdně testování, protože jsme nakoupili hodně testů, a je potřeba je spotřebovat. To také může být motiv. A odborníci hlavně říkají: Vždyť to dvojí testování nemá žádný smysl. Kdyby vláda chtěla zamést i se jmény pana profesora Pirka, doktora Hnízdila a ostatními, tak nemá nic jiného k dispozici, než že vystoupí na tiskové konferenci, řekne: Páni doktoři nám tady říkají nějaké věci, že roušky dětem škodí, a my tady máme názor odborníků z oboru plicního, že neškodí, že je všechno v pořádku, takže oni nemají pravdu. Nic takového se nestalo. Já být ministrem, který by pro to měl zvednout ruku, autorem je sice ministerstvo zdravotnictví, ale schvalovala to celá vláda, všichni ministři všech možných profesí, nebo neprofesí, tak by se měli vypořádat s těmito vážnými námitkami.

S mírným cynismem tvrdím, že ani rozpor s právem nemusí být nic dramatického. Někdy je potřeba právo porušit, aby se došlo ke spravedlnosti. Uvedu příklad: Když probíhá zasedání zastupitelstva, a starostové chtějí prodat nějaký dům na náměstí, třeba za 5 milionů korun, vstane běžný občan a řekne: „Prosím vás, vy to chcete prodat za 5 milionů korun, ale on má hodnotu 8 milionů. Mluvil jsem se znalcem.“ A starosta vezme zpátečku, aby náhodou neprodal levně, nechá si to posoudit druhým znaleckým posudkem, a buď tomu občanovi zacpe ústa, nebo se přesvědčí, že občan měl pravdu, a zareaguje na to. A tady nejde ani tak o hodnotu, ale o zdraví dětí.

Nošení roušek poškozuje zdraví zejména dětí. Ze základní školy každý ví, jak důležité je dýchat kyslík.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, vidím, že jsi toho skutečně plná, protože jsi nepřerušitelná. Velmi bedlivě naslouchám, ale jedna věc mě leká. Já jsem určitá zdůvodnění tu a tam ze strany vládních úředníků, ministrů, slyšela, ale pravdou je, že většinou jsem si nešla dohledat, jestli existuje studie o tom, jestli je kysličník uhličitý, který vzniká pod respirátorem, když ho máme na sobě 9 hodin, škodlivější než cokoliv jiného. Většinou jsem si to nešla dohledat, to přiznávám, ale jak to popisuješ, by napovídalo, že úplně stejně nám mohli říct, že si všichni nandáme na hlavy kbelíky, a mělo by to stejnou relevanci, co se týká dokazování, i co se týká pomoci. A to mě znepokojuje.

Jana Zwyrtek Hamplová: Mě to přímo děsí. Než se pod něco podepíšu, tak to není otázka názoru, ale faktů a určité relevance. Když jsem se tomu začala věnovat, a čím více jsem se do toho ponořovala, až jsem pak byl nerada, protože jsem kvůli tomu nemohla až spát, a sledovala, jakým způsobem to odůvodňují, tak to odůvodní jednostranně, ale má to na první poslech celkem hlavu a patu. Ano, máme tu covid, přenáší se velmi snadno, nemáme ho úplně přečtený, takže když se lidé potkávají, aby se nenakažovali, tak musí mít roušky, a tak dále. Má to všechno jakoby logiku, ale podívali se na to z druhé stránky? Tedy: „Když přikážeme roušky, nebude to ničit zdraví i dospělým? A když pak ještě řekli, že roušky musí být i ve veřejném prostoru, i venku, kde nedochází ke kontaktu, a že i když jsem na ulici sama, tak mám mít roušku. A když jsem viděla lidi, co řídí auto, a měli roušku, i když v něm seděli sami, tak jsem říkala: „Pane bože, co to se děje.“ Protože i ze základní školy všichni víme, jak je důležité dýchat kyslík, tak to mně hlava nedala. Oni se podle mě nepodívali na to, zda ta opatření, která nařizují, skutečně mohou mít nějaké krásné efekty, tedy že tady nebude covid. Víme, co se stalo. Za rok jsme byli tam, kde jsme byli před rokem, a to už tady byla veškerá omezení od podzimu. Jak to, že se od podzimu nezlepšila čísla? Já tvrdím, že nošení roušek je poškozování zdraví. A teď ještě extrémně u dětí je to neoddiskutovatelné. A nemůže to nikdy odůvodnit fikce, které oni hypoteticky vytvářejí, tedy že se můžeme takto nakažovat. Navíc již před tím, než nařídili dětem nosit roušky a testování, tak už měli jasný důkaz z fabrik, že to není tak, jak říkají. Tak proč k tomu přistoupili?

Ano jsem toho plná, studovala jsem x zdrojů, jak to dělají ve Švédsku, kde mají také opatření, covid nepodceňují, ale naprosto by nepřipustili takto postihovat děti. Studovala jsem si dva americké státy, kdy jeden byl restriktivní, a druhý nechal promořování, a mají úplně stejná čísla. Prostě covid si dělá, co chce, bude tady s námi stále, my se ho musíme naučit především léčit, musíme se naučit být k sobě disciplinovaní, takže třeba nepůjdeme na tisícihlavé koncerty. To chápu, ale nemůžeme si myslet, že když se zavřeme, tak covid zmizí. Nebo že si dáme navždy roušky, a on zmizí. To je naprostý nesmysl.

Vypadá to, jakoby se vyhlašovala opatření podle toho, jak se v tu chvíli kdo vyspí, co koho napadne. A když to nějak nefunguje, tak se vymění ministr.

Martina: Já už jsem byla mnohokrát prostřednictvím televize varována před lékařskými dezinformacemi, jejichž nositeli byli mnohdy i jinak uznávaní profesoři medicíny. Zároveň už jsem byla ale také varována před právnickými dezinformacemi. A tak se chci zeptat, jestli nepovažuješ svůj výklad práva, ke kterému se ještě podrobně dostaneme, co se týká práv dětí, za menšinový, protože víme, co se říká, že na jeden právní problém má 5 právníků 6–7 výkladů.

Jana Zwyrtek Hamplová: Nepochybně. S mírnou nadsázkou bych řekla, že se mi přívlastky jako „dezinformátoři, popírači, nepopírači“, které se dávají lidem s jiným pohledem na věc, a často i odborně podloženým, nelíbí. Oni jen řeknou: „To jsou dezinformátoři, manipulátoři,“ a nevím, co všechno. Ale ať mi položí vedle toho jiný právní názor, který to rozbije. Ministerstvo školství teď varovalo před právními názory, a já myslím, že jsem k tomu hodně přispěla, protože moje analýza je v rukách desetitisíců lidí, a zjistila jsme, že ji používají rodiče. A stejně tak jiné materiály, které jsem zpracovala. A tak bych čekala, že třeba ministerstvo řekne: „To je špatně. Není to proti úmluvě o právech dítěte, není to proti pandemickému zákonu, což je nejvíce tristní. Ale nic takového nepřišlo, jenom se to označilo za dezinformace, ale chybí mi tam to b), tedy proč je to dezinformace? Myslím, že to ani není o právním pohledu. Samozřejmě, je to i o právním výkladu, ale vidím, jak si dnes ministerstvo školství vykládá i svá pravidla každý den jinak, třeba, že nemáte právo chtít po rodičích testy, pak že můžeme a tak dále. Mám opravdu pocit, že se vyhlašují věci podle toho, jak se v tu chvíli kdo vyspí, co koho napadne. A když to nějak nefunguje, tak se vymění ministr, který přijde s úplně jinými pohledy. Tak se ptám: „Kde jsou ti odborníci, kteří by nám to rozbili?“ Já takové nevidím. Pro mě právník ministerstva školství je úředník, který musí, nechci říct to slovo, respektovat názor vedení ministerstva. To znamená, že nemůže říkat nic jiného, když tam je.

Martina: Ano, ale teď úplně slyším někde za zády, jak lidé říkají: „Dobře, tak jsme teď měli naprostý lockdown, všechno zavřeno, a teď se ty děti tedy nahrnou do škol bez testování, bez roušek, bez opatření. Navíc mají v ruce právní názor Zwyrtek Hamplové, která potvrzuje, že na to mají právo, a cokoliv jiného je protiprávní, takže tady máme úplnou anarchii, která způsobí, že se covid znovu vrátí.“ Co s tím?

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak, takové názory být mohou. Ale právě proto bych očekávala, a doufala, že když udělám analýzu, a nejen já, takový názor má více právníků, jenom jsem více slyšet, nebo jsem chtěla, aby mě bylo více slyšet, tak že opravdu někdo vystoupí, a řekne: „Prosím vás, možná to paní magistra Hamplová myslela dobře, ale napsala to špatně. Není to v rozporu s tímto zákonem, není to v rozporu s tím, nepoškozuje to zdraví dětí. Tady máme odborníka, který je v tomto oboru dobrý, máme tady podepsaného nějakého docenta, že celodenní nošení roušek nepoškozuje zdraví dětí. Dal tam razítko, podepsal to a ručí za to.“

Principem ústavní stížnosti, kterou jsem podala, je, že opatření vlády, zejména celodenní nošení roušek, může hrubě poškodit zdraví dětí

Martina: Třeba nemají důvod, ani dojem, že by s tebou museli diskutovat.

Jana Zwyrtek Hamplová: Se mnou vůbec nemusí diskutovat, já jsem úplně obyčejný občan, který vykonává svou advokátní profesi. Dokonce připouštím, že nemusím mít pravdu, ale ať mi to tedy prokáží. Kdyby se jednalo o nějaké formální věci, třeba že poruším nějaký paragraf, tak všichni, kdo sledují mou práci, vědí, že často u soudu navrhuji: „Vykašleme se na text zákona, musíme rozhodnout spravedlivě. Tento zákon prostě je špatně.“ Podávám někdy odvážné žaloby proti textu zákonu, takže o tomto to není. Kdyby to mělo být o tom, tak se na to vykašlu, a nebudu takové věci dělat, protože na to je můj čas drahý. Ale jde o zdraví dětí. A neříká to jenom nějaká advokátka Zwyrtek Hamplová, která se naopak opírá o významná jména z oboru medicíny. A nemám jiná jména z oboru medicíny, která by byla ochotná se podepsat pod to, že není pravda, že to poškozuje zdraví dětí.

Není to jenom o nějakém formálním porušení zákona, protože principem ústavní stížnosti vůbec není, že byly porušeny nějaké zákony, ty teď používám jenom proto, aby se s tím něco dělalo. Principem ústavní stížnosti je, že tato opatření, zejména celodenní nošení roušek, může hrubě poškodit zdraví dětí, a zatím jsem opravdu neviděla materiál, který by rozbil, že to může poškodit i psychické zdraví dětí, a to je zase věcí psychologů. Než jsem to sepsala a našla na to paragrafy, tak jsem vycházela z medicínských informací, protože nejsem lékař, takže jsem musela čerpat odjinud. A zatím si všímám, že lékaři buď mlčí, nebo jsou proti. Neviděla jsem nikoho, kdo by řekl: „Prosím vás, to co říkáte, je špatně.“

Martina: Existuje stále více iniciativ rodičů, kteří jsou nespokojeni, a nechtějí takovýmto způsobem nechat své děti testovat, nebo je nechat nosit roušku.

Jana Zwyrtek Hamplová: Je zde už několik iniciativ, které spolu celkem efektivně spolupracují: A spolupracuje i hodně právníků, ať veřejně, nebo v rámci své interní komunikace. Moji kolegové podávají žaloby u klasických civilních soudů a já jsem podala ústavní stížnost. Rozdělili jsme si to, protože nemá význam podávat žaloby na všech frontách. Ale už nám píší rodiče: „Udělejte nám vzorovou žalobu na školy, a my je budeme hromadně podávat, protože s tím opravdu nesouhlasíme.“ Mnozí říkají: „My bychom dítě do školy neposlali, ale musíme do práce, musíme živit rodinu.“ Stát vydírá rodiče ekonomicky tím, že těm, co si nechají děti doma, a budou o ně dál pečovat, vzal ošetřování člena rodiny, takže jim odebral finance, a to vše považuji strany státu za příliš diktátorské. Kdesi jsem vyslovila, že bych v této době čekala, že se stát bude snažit lidi spojit, ale stát je naprosto cíleně rozděluje, vytváří skupiny lidí, staví je proti sobě. A já si tak trochu říkám, jestli se mu to nehodí, že se budeme spolu hádat, a nebudeme si všímat jiných věcí.

Martina: Už se to trošku děje. Ale když jsme se zmiňovali o dosud bezpříkladném rozsudku ve Výmaru, tak jsem našla, že Praha 9 se rozhodla, že nebude děti trápit antigenními testy, ale neinvazivními PCR testy, tedy malá občanská neposlušnost. A tak se ptám, má na to z hlediska právníka právo? Protože už tady může vzniknout úplný binec.

Jana Zwyrtek Hamplová: Já bych to nazvala i hůře, ale jsme dámy, tak to tak nazývat nebudeme. Já Praze 9 tleskám, tak, jako tleskám i škole v Semilech. Nejen, že na to mají právo, ale, což je jedna z myšlenek ústavní stížnosti, školy nejsou státu podřízeny, zřizují je obce a města. A tak jsem se k tomu dostala, že mně starostové volali: „Co máme dělat, protože s tím nesouhlasíme?“ A podobně. Školy zřizují v 99 procentech obce a města, jsou jejich zřizovateli, financují je, takže také ponesou případné škody, které by z toho vznikly. Škola je povinna ve vztahu ke státu dělat pouze jednu věc, a to plnit úkol veřejného vzdělávání. To znamená, že to je její veřejná služba, a nic jiného za úkol nemá. Stát podle mého názoru tímto opatřením nemohl ani přikázat škole dělat testování. A to jsme zase u porušení zákona o poskytování zdravotních služeb a podobně, protože učitelky na to nemají vzdělání. Takže teď od toho některé školy utíkají tím, že si tam děti testují rodiče. Rodičům to také stát nemůže takto přikázat, protože to nejde. Takže je to právně celé na vodě, takže jsem někde prohlásila, že takto špatně připravený materiál, i po právní stránce, jsem ještě neměla v ruce.

Takže, když se vrátím k otázce: Mohou to udělat, mohou si udělat, co chtějí, a dokonce v případě, že by po přečtení mé analýzy ve školách došli k názoru, ale i kolegové vydali různá právní stanoviska, nebo mohou zaslechnout lékaře, že to poškozuje dětem zdraví, seznali, že je to v rozporu s jinými právními předpisy, nedej bože s ústavou a mezinárodními úmluvami, tak to nemusí respektovat, protože jsou samostatnými subjekty, a mohou se rozhodnout, jak chtějí. Hrozí jim jen jedna jediná věc, a to, že jak pan ministr vnitra stále zdůrazňuje, a já jsem ministra vnitra neslyšela skoro jinak, než že vyhrožoval sankcemi podle pandemického zákona, že mohou dostat pokutu podle pandemického zákona. Nemám to v hlavě, ale tuším, že právnická osoba může dostat až 3 miliony. Ale té se může standartně bránit odvoláním k soudu, a podobně. Takže když to řeknu v uvozovkách, hrozí jim jen pokuta, takže zas tak moc neriskují. Nemohou je odvolat z funkce ředitele, nemohou je zavřít, nemohou nic jiného, než jim dát pokutu. A už jsem taky prohlásila, že jim jsem k dispozici, až jim budou dávat pokuty, takže se nemohou momentálně dopustit ničeho jiného, než že poruší opatření.

Martina: Děkuji ti, Jano Zwyrtek Hamplová, za tuto právní pomoc všem lidem, kteří si nejsou jisti, co si ještě mohou, a nemohou dovolit.

Jana Zwyrtek Hamplová: Rádo se stalo. A také děkuji.

Martina: Ještě doplním, že jste jedním z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny, a pokud je to ještě pravda, tak jste také členem akreditační komise Ministerstva zdravotnictví České republiky pro psychosomatiku. Platí to stále?

Jan Hnízdil: Neplatí. Pokud jsem neodstoupil, byl jsem vyloučen ze všech oficiálních struktur. Takže co se týká té komise, tak nevím, jestli ještě vůbec existuje, ale já jsem na členství rezignoval.

Martina: Mám před sebou vaši poslední knížku „Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo“. Ale těch knížek je mnohem více – Zaříkávač nemocí, Chcete se léčit nebo uzdravit, Mým marodům, Jak vyrobit pacienta, a tak dále. Pane doktore, už jsem předeslala, čemu se chci s vámi dnes věnovat, a především už jsme spolu několik rozhovorů udělali, takže víme, co od sebe čekat. A proto půjdeme rovnou k věci: Vy patříte k nejznámějším odpůrcům opatření, která se dělají proti covidu. Řekněte mi, jak hodnotíte dopad těchto opatření na naši společnost více než rok po jejich začátku?

Jan Hnízdil: Už od začátku, už je to vlastně rok, jsem v prvním blogu upozorňoval na velké riziko zneužití koronaviru k manipulaci s lidmi, zneužití situace k ovlivnění občanů, a k omezování osobní svobody, vlastně k demontáži demokracie. To jsem zopakoval v mnoha následujících blozích a rozhovorech, a trvám na tom dodnes. Takže myslím, že vůbec nezpochybňuji závažnost existence koronaviru, ale jsem přesvědčen o tom, že tyto zákazy a nařízení, které tady vláda neustále stupňuje, jsou naprosto nezdůvodněné. A vláda nevyhodnocuje, zda skutečně existují objektivní důkazy, že by tyto zákazy fungovaly, a navzdory tomu se neustále utahují šrouby, aniž by bylo doloženo, že zákazy mají jakýkoli efekt na šíření koronaviru, nebo na zvládání pandemie.

Koronavirus není výjimečný. Váhu mu dodal mediální náboj.

Martina: Pane doktore, obvykle máme tendenci hanit sebe sama, náš národ, a mluvit o nás jako o Švejcích a smějících se bestiích, a nevím, jaké všechny možné přídomky si sami udělujeme. Ale v případě covidových opatření Evropa postupuje jako jeden muž, všichni tato opatření dělají. Jak si vysvětlujete, že zatímco ve spoustě věcí regulovali jinak Němci, Španělé, Řekové a my, tak teď je zde taková vzácná shoda?

Jan Hnízdil: Protože to není problém lokální, ale globální. Já vidím problém v tom, že naše civilizace už tímto způsobem dál nemůže fungovat. Jsou tady obrovské nároky na produkci, výrobu, spotřebu, a to v situaci, kdy docházejí zdroje energie, je nedostatek pitné vody, znečištění životního prostředí, obrovský nárůst populace a migrační krize. Naprostá většina států má astronomické dluhy, a to spojuje všechny státy světa, nejenom Evropy, ale i Spojené státy, a politici si s tím nevědí rady. A už dál tímto způsobem nelze pokračovat.

Takže každý mohl tušit, že se něco stane, že musí nastat nějaká změna. Já jsem si třeba myslel, že spadne meteorit, nebo vybouchne sopka, že to bude mít nějaký bombastický doprovod. Ale samotného mě překvapilo, že globální civilizaci může rozložit obyčejný virus, a ono se to stalo. Skutečně ten virus není nějak výjimečný, ale to, co je u něj výjimečné, je mediální náboj, který dostal. V podstatě rok jsme od rána do večera neustále bombardováni počty nakažených, zemřelých, obrázky hromadných hrobů, a že docházejí rakve, záběry z JIPů a z covidových jednotek, což je brutální bezohledná masáž lidí strachem. Takže teď je jasné, že nemocnice jsou zaplněné, ale já si myslím, že nyní už se zaplňují oběťmi represivních opatření, protože pokud budete na lidi soustavně pouštět hrůzu, tak takovým způsobem oslabíte jednak jejich imunitu, odolnost, takže pak začnou umírat a stonat, aniž by tady byl jakýkoli virus. Ale on tady je.

Martina: Pane doktore, řekl jste „bezohledná mediální masáž“. Věřil byste aspoň tomu, že prapůvod vychází z ohledů? Že vznikl z ohledů, ale nějak se to vymklo?

Jan Hnízdil: Ano. Byl jsem skutečně přesvědčen, že to, co se děje v médiích, to, co vláda zakazuje, jak řeší pandemii, je skutečně vedeno dobrým úmyslem, že nás chtějí ochránit před pandemií. Takže ze začátku jsem si to omlouval a vysvětloval tímto způsobem. Ale to nelze omlouvat rok, po roce, když už máme informace o testování, o smyslu respirátorů, o vakcínách. Takže jsem dospěl k závěru, že v tuto chvíli už to nelze omlouvat nezkušeností a chaosem, ale že tato mediální masáž je už skutečně cílená a záměrná.

Média nedávají prostor kritickým názorům. Vystupuje v nich jen skupina jakýchsi vědců, většinou bez medicínského vzdělání, kteří šíří strach. Skuteční odborníci jsou dehonestováni a označeni za dezinformátory.

Martina: Použil jste zvláštní slovní spojení „demontáž demokracie“. To vám přijde na těch opatřeních to nejhorší? Anebo je takových nejhorších, nebo hodně špatných, po uplynulém roce více?

Jan Hnízdil: V podstatě jde o svobodu slova a projevu, což je totožné, a myslím, že to je hlavní obsah demokracie. Že dodnes skutečně média nedala a nedávají prostor kritickým názorům. To znamená, že tady je vyčleněná skupina jakýchsi vědců, většinou nikoli medicínského vzdělání, různých matematiků, statistiků, přírodovědců, kteří mají obrovský prostor v médiích, a jsou součástí šíření strachu. Ale ve chvíli, kdy se objeví nějaký odborník z praxe, který se do toho snaží vnést klid a zdravý rozum, jako pan profesor Pirk, který ze začátku vystoupil velmi uvážlivě, rozumně, nebo senátor Žaloudík, tak byli okamžitě mediálně dehonestováni, a stáhli se. A náš nejznámější a mezinárodně nejuznávanější vakcinolog, pan profesor Beran, který mluví velmi kvalifikovaně, fundovaně, byl ministrem zdravotnictví zařazen na webu ministerstva mezi dezinformátory, a dodnes to tak je.

Martina: Je to náš pravidelný host.

Jan Hnízdil: Takže…

YouTube smazal video, kde jsme pro parlament představili petici, ve které vynikající odborníci kritizovali nesmyslné zákazy. Petiční výbor sice petici přijal, ale to bylo vše. Výsledek nula.

Martina: Jsme moc rádi, že nás pravidelně dezinformuje.

Jan Hnízdil: Názory nezávislých odborníků jsou z médií vytlačovány, blokovány, což jsem zažil, teď je to dva týdny. Na podzim jsme dali dohromady petici lékařů, ve které kritizujeme zákazy a zdůvodňujeme naše stanovisko. Na této petici pracovaly desítky lékařů, je argumentačně na velmi vysoké úrovni a podepsalo ji 77 000 lidí. Já jsem ji v prosinci na zádech nesl do parlamentu, a byl jsem ujištěn, že petice splňuje všechny formální náležitosti, a že bude v parlamentu projednána petičním výborem.

Pak se to stále odkládalo, odkládalo, takže už jsme nechtěli na nic čekat, a navíc nám zaleželo na tom, aby prezentace před petičním výborem byla na nejvyšší odborné úrovni. Tak jsme sezvali spoluautory petice, kde byl hostem profesor vakcinolog Beran, špičková viroložka paní doktorka Zelená, nebo intenzivista z covid jednotky docent Balík, skutečně odborníci na nejvyšší úrovni. A udělali jsme generálku, jako bychom byli ve sněmovně, a kolega Čížek, velmi kvalitní lékař, chystal powerpointovou prezentaci.

Poprosili jsme Igora Chauna, aby to natočil, tedy to, co by pak bylo prezentováno ve sněmovně, abychom o tom měli záznam. Igor to natočil, sestříhal, a dal to na svůj televizní kanál. Za 24 hodin to mělo asi 67 000 zhlédnutí, a pak to YouTube smazal, zablokoval s tím, že jde o šíření zdravotnické dezinformace. Bez jakéhokoliv zdůvodnění YouTube zablokoval prezentaci určenou pro petiční výbor parlamentu, a je to zablokováno stále. Nakonec ke slyšení ve sněmovně došlo. Kolega Čížek to tam prezentoval online, protože sněmovna je v lockdownu, a vše se odehrává online. Ale existuje o tom záznam. To, co Igorovi zakázali, si nahrál petiční výbor ve sněmovně. Takže čekám, kdy i to někdo zablokuje.

Martina: A jaký je výstup? Vy jste to odprezentovali a poslance pravděpodobně YouTube nemusí chránit, takže se na to můžou podívat. Asi jsou dost, na rozdíl od nás, normálních diváků, dost chytří, a nemusí být chránění tím, že nám to někdo zcenzuruje, protože my bychom si to asi neuměli vyložit tak správně jako poslanci. To znamená, že oni to mohli vidět, poslechli si vás. Zde je stopa Járy Cimrmana.

Jan Hnízdil: Prezentace skutečně proběhla, účastnilo se 10 poslanců, členů petičního výboru. Předsedkyní je paní doktorka JUDr. Válková, bývala ministryně, a zpravodajem byl určen exministr Adam Vojtěch. Prezentace trvala asi hodinu, a z jejich strany nebyly zásadní námitky, byla jednomyslně schválena, tedy petici jednomyslně přijali. Jednomyslně. Petiční výbor. Tak jsme zajásali, že se teď budou dít věci, a zjišťovali jsme, co bude následovat, když to bylo jednomyslně schváleno. A oni nám sdělili, že nic. Že tím to končí.

Martina: Ale máte součinnost. Udělal jste moc pěknou petici.

Jan Hnízdil: Skončí to v šuplíku s tím, že to přijali. A jediná možnost je, že by to někdo z členů, poslanců petičního výboru vzal za své, a interpeloval některého ministra, nebo premiéra Babiše.

Martina: A to se asi nechystá. Nebo máte informace, že třeba ano?

Jan Hnízdil: O tom tedy nemám informaci, že by byl někdo ochoten se angažovat.

Martina: Tak ale až zase nebudete mít co dělat, tak si můžete v obýváku něco natočit.

Jan Hnízdil: Jistě. Kdyby to podepsalo milion lidí, tak je to úplně jedno. Prostě to přijali, dali do šuplíku, a tím je vymalováno. Hotovo. Veškeré úsilí mnoha měsíců. 77 000 lidí nám neustále píše, v jaké je to fázi, co se s tím děje. To je výsledek – nula.

Martina: Inspirativní. Povězte mi, našel byste po roce na tom, co jsme zažili, čím jsme museli projít, jaká všechna opatření jsme museli vzít za svá, kdy nám změnili nám životy, mnohdy zničili naše podnikání, rozvrátili manželství, a tak dále, přeci jenom něco pozitivního? Něco, co by nám to mohlo přinést?

Jan Hnízdil: Kromě pozitivních testů? Jednak myslím, že tato změna musela nastat, že skutečně k něčemu muselo dojít. A že to, čím procházíme, je vlastně očista nebo očistec, zkouška mentální, duševní odolnosti, ale hlavně toho, že se tady velice rychle oddělují lidé, kteří neustále vzhlížejí ke státu, a očekávají, že je zachrání. Ti budou respektovat jakékoli sebenesmyslnější nařízení, prostě se odevzdají. Když Babiš nařídí: „Noste dvě roušky,“ budou nosit dvě. Když řekne: „Čtyři,“ tak budou nosit čtyři. Oni skutečně odmítají převzít za sebe, za své zdraví, i za celou zemi, zodpovědnost. A pak jsou tady aktivní lidé, kteří nechtějí čekat, co nám někdo dovolí, kteří se začínají organizovat, sdružovat. Nespoléhají na stát a organizují si úplně novou společnost. A to je ta změna. Myslím, že odzdola začíná vyrůstat úplně nový zárodek společnosti.

Mám z minulého týdne zajímavý zážitek. Chodím kupovat víno blízko Vítězného náměstí, a naproti přes ulici si vždycky koupím pizzu. Přijdu si koupit víno, a tam se na mě opakovaně sesypali prodavači, prodavačky: „Okamžitě ven. Bez respirátoru sem nesmíte. Vypadněte.“ Takto mě vykázali. A naproti v pizzerii je krásná prodavačka, která nikdy neměla respirátor, a vždycky mě vítá úsměvem. A mezi nimi je jenom ulice. Je to jako dva světy.

Martina: Akorát, že ta krásná prodavačka v tuto chvíli přestupuje zákon.

Jan Hnízdil: Ale já jsem jí věnoval, protože mě to tak potěšilo, svou knížku s věnováním za nejlepší pizzu a nejkrásnější úsměv. A myslím, že se tady už začíná pomaličku konstituovat skupina lidí, kteří prostě tyto zákazy nerespektují, a chovají se slušně i za cenu, že je porušují.

Martina: No, děvče aspoň bude mít co číst ve vazbě, až jí někdo udá.

Jan Hnízdil: Si tam budeme moct s děvčetem povídat.

Martina: Pane doktore, to, co jste říkal, mi nepatrně připomnělo slavný dlouhý výrok, úvahu Tomáše Bati. Já to řeknu velmi neuměle, ale součástí jeho filozofického zamyšlení je, že říká: To, co jsme si zvykli nazývat krizí ekonomickou, je hluboká krize mravní. Morální krize je příčina, ekonomická krize je důsledek. Myslíte, na základě toho, co jste řekl, se to dá říct i o této zdravotně-ekonomické krizi? Že na začátku je hluboká krize morální a mravní, a na konci zdravotní a ekonomická?

Jan Hnízdil: Stoprocentně. Jsem přesvědčen o tom, že koronavirus politikům-psychopatům v podstatě nahrál. Oni si nevědí rady se současnou situací, neumějí ji řešit, a politik, když si neví rady, vyhlásí válku. Odvede pozornost od vlastní neschopnosti, a začne bojovat s nějakým vnějším nepřítelem.

Martina: Vrtěti psem.

Jan Hnízdil: Oni dokonale marketingově využili virus, který, jak už jsem řekl, není nijak výjimečný. Skutečně výjimečný je mediálním nábojem.

Zdravotnictví místo toho, aby se staralo o nemocné, odchytává zdravé lidi, testuje je a vyrábí z nich marody

Martina: Dobře. Nemohli bychom se na ten rok, téměř rok lockdownu, podívat tak, že to byl jakýsi trenažér? Že nám třeba alespoň pomohl posbírat dostatek dat, zjistit, jak se chováme my, jak naši představitelé, odborníci, lékaři? Nemůžeme se na to podívat aspoň takto? Že když by přišel nějaký vir, který se takzvaně nezakecá, který má větší smrtnost, který by pro nás byl mnohem fatálnější, než covid-19, tak budeme třeba trošku líp připraveni? Protože doposud, než přišel covid, jsme to celoevropsky, možná celosvětově, až fatálně podceňovali? To byla dlouhá otázka.

Jan Hnízdil: Myslím, že trenažér to v podstatě je. Ale není možné rok setrvat na trenažéru. Teď už je potřeba akceptovat realitu, že už nemáme nedostatek argumentů a faktů. Už víme, a to považuju za naprosto zásadní, že celá tato koronahysterie je postavená na testech. Dnes a denně se objevují v médiích informace: dnes 10 000 nakažených, 15 000, a na základě těch čísel se stanovují zákazy. Jenomže toto číslo vůbec nevypovídá o tom, kolik je nakažených.

Martina: Ale o tom, kolik se otestovalo.

Jan Hnízdil: Jsou to pozitivní testovaní, a pozitivně testovaný ale vůbec neznamená nemocný, nakažený nebo nakažlivý. Takový člověk může být úplně zdravý, a přesto byl pozitivně testován.

Martina: Ale také to může být přenašeč.

Jan Hnízdil: Přenašeč. To je úsměvné. Nový termín: jakože přenašeč, jak to jmenují, je zdravý člověk, který může někoho nakazit.

Martina: Bezpříznakový přenašeč.

Jan Hnízdil: Ale to jsme každý z nás po celý život. Jsme bezpříznakoví přenašeči, v našem těle je spousta virů a bakterii, které se nijak neprojevují v situaci, pokud má člověk dobrou imunitu. Takže tímto způsobem vlastně odchytávat zdravé lidi, testujeme je, a na základě pozitivního testu z nich děláme marody. To tady nikdy nebylo. To se pak zdravotnictví úplně vymklo své hlavní, původní roli. Zdravotnictví je tady od toho, aby se staralo o nemocné, a není tady od toho, aby odchytávalo zdravé lidi, testovalo je, a vyrábělo z nich marody, bezpříznakové přenašeče. Tady se obrovský finanční, technický, personální potenciál zdravotnictví vrhnul na testování, a skutečně nemocní lidé, a není jich málo, ze svého okolí znám mnoho případů s vážnými nemocemi, na péči nedosáhli. Onkologičtí pacienti, lidé čekající na operace – všude se testuje. A je to i hlavní zdroj financí. A je tady obrovská motivace pro nemocnice, protože na pozitivně nemocného, hospitalizovaného pacienta, má několikanásobně vyšší úhradu od zdravotních pojišťoven, než na pacienta, byť vážně nemocného, ale covid negativního. Takže je tady i finanční motivace pro provozovatele zdravotnických zařízení, aby co nejvíc testovali a aby měli co nejvíc pozitivních hospitalizovaných pacientů.

Martina: Pane doktore, jak si tedy vysvětlujete, že tentokrát, v případě covidu-19, jsme un block podlehli panice, strachu, možná až hysterii? Proč zrovna v tomto případě?

Jan Hnízdil: Myslím, že to byla souhra náhod. Skutečně nemyslím, že by ho někdo vyvinul, nebo záměrně šířil, prostě společnost se dostala do určité vývojové fáze, dostala se na svůj konec, nebo na křižovatku, a najednou se objevil tento virus. Byla to prostě shoda náhod, virus byl politiky zneužit. A na ideální manipulaci davu je nejlepší strach, který má obrovskou sílu, zejména strach z nemoci, nebo o život. A to, co od začátku roku předvádí vláda a média, je tak brutální děšení občanů, obrovský stres, úzkost a deprese, že lidé nevědí, kde jim hlava stojí.

A co se týká zákazů, tak pokud by se v tom člověk měl nějak orientovat, musel by snad od rána do večera sedět u internetu a sledovat, co nám zakázali, a co povolili. Senioři nejdřív chodili nakupovat od devíti, pak od desíti, pak od jedenácti. Pak si můžete koupit dětské boty, a nesmíte boty pro dospělé. Jeden nesmyslnější zákaz než druhý, žádný nebyl zdůvodněn, žádný vyhodnocen. Považoval bych za racionální, že když zavřu školy, tak vysvětlím důvody, které vedou k zavření. Ale argumentačně.

Martina: To, že s tím nemusíme souhlasit, je jedna věc, ale vysvětlovali, že právě mladí jsou přenašeči….

Jan Hnízdil: Nevysvětlovali. Tvrdili. To je tvrzení, které není doloženo. A navíc bych očekával, že když se zavřou školy, tak řeknou, že to za měsíc vyhodnotíme, posoudíme opatření, jestli mělo, nebo nemělo nějaký efekt na šíření pandemie.

Zákazy jsou tak nesmyslné, že asi ve vládě probíhá soutěž, kdo vymyslí větší kravinu

Martina: Co by bylo pro vás vysvětlením třeba tohoto kroku se zavřením škol, které byste považoval za dostatečně vyargumentované, vyhodnocené?

Jan Hnízdil: Lámal jsem si hlavu tím, kam vlastně vláda na tyto zákazy chodí. Jak je napadne, že si můžu zajít nechat ostříhat psa, ale nemůžu si nechat ostříhat hlavu, protože psí kadeřnictví funguje, ale kadeřnictví pro lidi ne. Kde to berou? A myslím, že jsou snad ve vládě závody, kdo vymyslí větší kravinu.

Kulveitův matematický model, který používá vláda k vyhodnocení účinnosti opatření, vede k tomu, že když se lidem přikáže, že by lidé měli nosit tričko s nápisem „stop covid“, tak z něj vypadne, že opatření je účinné.

Martina: Myslím, že vzhledem k původu viru, tedy alespoň jak to slýcháme, tak jediné, koho si nemůžete nechat ostříhat, je netopýr.

Jan Hnízdil: Nad tím si lámali hlavu špičkoví statistici a matematici z Univerzity Palackého v Olomouci, ale skutečně špičkoví. Pan doktor magistr Firch, pan Dostálek a další. Zjišťovali, kam na to ta vláda chodí, a zjistili, že jakýsi mladý matematik, jmenuje se Jan Kulveit v Oxfordu vymyslel matematický model, podle kterého vláda vydá nějaký zákaz, a v odstupu několika dnů zadá do tohoto matematického modelu data, počty pozitivně testovaných, prostě zjištěná data. A že jim z tohoto modelu vyjede, jestli dané opatření bylo účinné. V podstatě je to jako ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, kde nasázejí nějaká data, v mašině to zarachotí, a vyjede jim jakýsi kondiciogram.

Martina: Tak o tom slyším opravdu poprvé. I to jméno slyším poprvé. Jan Kulveit.

Jan Hnízdil: To je autor tohoto modelu, který je ale používán globálně. To není jenom náš model, používají ho i jiné státy.

Martina: To by vysvětlovalo, proč všichni postupujeme jako podle šablony. Celá Evropa.

Jan Hnízdil: A statistici z Olomouce podrobili tento model experimentu, a zadali do systému, co by se stalo, kdyby vláda nakázala všem občanům nosit trička „Stop covid“, a za několik dní tam zadali data, prostě by simulovali situaci. A ono jim z toho vyjelo: „Ano, toto opatření je účinné.“ Takže vymysleli, co by se stalo, kdyby vláda nakázala lidem: „Noste červenou čepici“. Možná by to covid zastavilo.

Martina: Pokud není barvoslepý.

Jan Hnízdil: Skutečně.

Martina: Omlouvám se, že si z toho dělám legraci, ale kdyby to nebylo tak smutné, tak už je to vlastně legrační. Kdyby se navíc nehrálo o naše životy.

Jan Hnízdil: Statistici z Olomouce skutečně exaktně doložili, že tento matematický model je skutečně nesmyslný. Ale vláda se tím řídí.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za váš pohled na současnou situaci a na budoucnost.

Jan Hnízdil: Není zač, také vám děkuji.

Martina: Řekni mi, co je to za nemoc v duši, že máme potřebu pustit k určitým lidem jenom informace, které považujeme za dobré, pravdivé a jim prospěšné? Rozkryl jsi to? A proč si to druhá parta nechá líbit, když to navíc nazřeli?

Jaroslav Dušek: Trvá to dlouho, určitě minimálně 2500 let, protože o tom mluvil Buddha, který mluvil o ulpěních, o formách, které nás ovládají. Takže už tehdy se to dělo. Možná je to v jistém smyslu část programu lidské bytosti, tak jak jsme nastaveni, možná v sobě neseme dialog božství a ovládacího programu. A možná je to o tomto rozhovoru, o kultivaci právě přes takové omezení. Jsme stvořeni z těchto dvou částí, z hračičky, a proto milujeme hračky – mobily, automobily, technologie. Milujeme, že můžeme něco ovlivňovat, přetvářet, část naší bytosti to miluje, a část naší bytosti ví, že se dotkneme určité hranice, kdy začneme ohrožovat život. To znamená, že když se věda utrhne ze řetězu, vytvoří atomovou bombu, protože je zajímavé ji vytvořit, je zajímavé na tom pracovat. Pracovaly na tom a vyráběly to nejlepší mozky planety, protože přestaly používat rozum rozumně, protože se jim líbilo používat rozum jako hračku. A my jsme bytost, která v sobě má tuto schopnost trhat mouchám nožičky nebo křidýlka. Nebo teď chuděry myši, jak do nich perou všechno a zkoušejí, co vydrží, nebo nevydrží. Teď oživili ochrnuté myši, úžasná zpráva pro lidi. Nejdřív je paralyzují, myšičky ochrnou, a pak se koukají, jestli je nějak dají dohromady. A myšičky ožily, znovu se rozhýbaly.

Martina: Ale když jsme se bavili o anekdotách, co nám chodí, tak mně přišla taková hezká. Jsou tam myšky, jak oslavují a říkají: „Myši mají důvod k oslavám, protože poprvé v historii se vakcíny nebudu zkoušet na nich, ale na lidech.“

Jaroslav Dušek: No jasně. Takže my, jako bytost, si musíme dát na svůj rozum pozor. Cítím, že jsme jako bytost vytvořeni napůl jako božství, nemyslím to přesně procentuálně, a z určité části jsme zvláštní hračka, která si hraje, a je schopna dělat pokusy na miliardách. Je to patrně prolomení norimberských zákonů, Norimberského kodexu. A téměř se jedná o velmi zvláštní narušení této dohody, kdy bylo řečeno, že to musí být nejprve nezbytně provedeno na zvířatech. Lidé musí dát informovaný souhlas a mohou kdykoli z pokusu odejít, kdykoliv z něj vystoupit, když by se jim to nezdálo. Je dobré si Norimberský kodex přečíst, je to po těch letech zajímavé čtení. Zdá se, že se na něj teď nějak v jakémsi chvatu zapomnělo, když nás tato smrtelná nemoc, na kterou, jak říká americký doktor, vás musí otestovat, abyste zjistili, jestli ji máte, dohnala k takovému chvatu.

Jak řekl jeden „moudrý“ na YouTube: „Ano, není to všechno prozkoušeno. Ale musíme zvážit, zda v tuto chvíli není pro nás přínosnější zariskovat, provést tyto pokusy, a zpětně to teprve vyhodnotit.“ To znamená přesně to, co by žádný Tolték neudělal. Přesně to, co by nemohl udělat, protože by věděl, že spouští proces, který bude částečně nekontrolovaný, na který bude reagovat biosféra, lidská těla budou reagovat v řádu desítek let, a potom už nikdo neřekne, jak to je, už se to s tím nespojí, protože toho je tolik, že nemůžeme jednoznačně tvrdit, že je tímto způsobeno.

Je to naše nadání zašmodrchat situaci, přestat důvěřovat ve stvoření jako takové, přestat důvěřovat té nádheře. Tak, jak jsme vytvořeni, a pořád do toho vnášíme nějakou hračku. Tato posedlost, označuju to slovem posedlost, protože tito lidé v tuto chvíli ani nechtějí slyšet jiné argumenty, nezajímají je, jsou natolik posedlí svým výzkumem, svou představou, vírou, že toto naše nové náboženství je správné a že by opravdu bylo nejlepší kritiky, nebo pochybovače, nějak umlčet, odstranit, ať dají pokoj, ať nás neotravují. Jak to říkali komunisti: „Nechte nás laskavě dělat svou práci, když…“.

Martina: Klid na práci.

Jaroslav Dušek: Klid na práci, přesně tak to říkali, když se ohrazovali proti Chartě. Vždyť je to pořád to samé: Nějaká mocenská skupina se usalaší ve své moci, zalíbí se jim to, a pak jim začnou hodně vadit ti, kteří upozorňují na to, že nejednají rozumně. To není rozumné, není rozumné mít komisi, která nám bude říkat, co máme jíst – je to dokonce hloupé. Ale zvykli jsme si na to, tak budeme takto žít.

Povinnou školní docházku považuji za stejné ohrožení dětí, jako terorismus

Martina: Jaroslave, hned v úvodu jsem se ptala, co si myslíš, že bude po covidu, pokud tedy někdy skončí. Mnozí lidé si velmi přejí, aby to bylo jako dřív, a mnozí říkají: „Už to nikdy nebude jako dřív.“ A ještě jsou tady lidé, kteří říkají: „Ale to už nesmí být úplně jako dřív.“. Jak to potom všem, co jsi řekl, a nad čím jsme tady dumali, vidíš ty?

Jaroslav Dušek: Hele, se mnou je to těžké. Já považuji za mnohem větší ohrožení dětí, nebo za stejné ohrožení jako mezinárodní terorismus, třeba povinnou školní docházku. Přijde mi, že je to stejné.

Martina: To je expresivní srovnání.

Jaroslav Dušek: Je, já to říkám schválně takto vyhroceně, protože to je plíživé, protože jsme na to zvyklí. Když je to rychlé, tak si toho okamžitě všimneme, to jsou strašné kauzy. Ale když je to plíživé, tiché, tak to působí mnohem účinnější, v jistém smyslu ošemetnější, než nějaké velké akce, které vidím před očima, a můžu je odsoudit.

Ale dohaduj se s někým, jestli má nosit boty, nebo ne, a přitom je možné si přečíst články o tom, co dělají nohám tvrdé pevné body, potažmo kloubům, páteři, tedy zádům, a ve výsledku psychickému naladění člověka. Kdo tomu věří, kdo se bude zabývat tím, jestli hraje roli, zda dám volnost svým nohám, nebo ne? A mě zajímají tyto věci. Nedovedu spekulovat na téma, co bude po covidu, protože covid je pro mě jenom jednou z milionu věcí, které v tuto chvíli na planetě probíhají. Ať je to ovlivňování počasí, ať jsou to velmi zvláštní zneužívání dětí, situace zneužívání lidmi navzájem, nebo zneužívání zvířat. Když se na toto vše budu chtít dívat z tohoto velikého pohledu, tak covid je jen epizoda v celých událostech, která utichne, zmizí, nebo neutichne, nezmizí, podle toho, zda lidé, kteří mají přístup do médií, to budou chtít dál tvořit, vytvářet, forsírovat. Nebo se objeví možná něco nového, zajímavějšího, možná se objeví větší případ, něco z kosmu, z vesmíru, možná že by se už objevili ti mimozemšťani, že by se objevila robotická inteligence, která je ve filmech, a tak dále. Vždyť těchto možností je tolik.

Jen si pusťme sci-fi filmy, které se staly postupně realitou. Jen si pusťme různé možnosti a varianty, tento prostor, tato planeta, snese nesčetně variant. Tato planeta je stvořena tak, abychom se tady naučili žít spolu s koronavirem, s bakteriemi, abychom tady žili s jedovatými hady a pavouky. Abychom se naučili žít spolu i s planetou, která občas něco vychrlí ze sopek, zatřese zemí, provede něco nevyzpytatelného. Nebo si vezměte takzvané životy lidí, jak se píše: vichřice a povodeň zabíjela, a tak dále. Žijeme v prostoru, kde se učíme žít i se smrtí, kde se učíme žít se vším, a planeta Země je nádherná právě proto, že je tu taková obrovská pestrost. Říká se, vidci, kteří koukají do vesmíru na jiné formy takzvaného života, říkají, že je to nejpestřejší planeta, je krásná, je to knihovna života.

Jakoby byl člověk tvořen jako dítě v prostoru, jako by planeta Země byla dítětem vesmírů, a jakoby sem byly uloženy klíče, nebo semena jednotlivých bytostí, rostlin, možností, které tady existují od malilinkatých mikroorganismů, až po velké makrocelky, jako jsou galaxie. A my se učíme jako lidé chápat, že se jedná o souhru, o spolupráci, o společný prostor, o to, že to není boj, souboj na vzájemné vyhlazování, vyvražďování. Je to prostě souhra na vzájemné posilování. Ve výsledku projdeme posílením, lidská bytost projde posílena o zkušenosti, kterými prochází. A jak říká Mnislav Zelený: „Co je dobré pro lidstvo, musí být dobré pro jednotlivce. A co je dobré pro jednotlivce, nemusí být úplně dobré pro lidstvo, pro genofond, který tady neustále vytváříme.“ A když budeme tvořit genofond umělým oplodněním, nebo když třeba v Americe dostane dítě 27 vakcín, nebo kolik, je to neskutečné číslo, tak budeme tento genofond neustále oslabovat všemi těmito velmi nerozumnými zákroky.

Když přestaneme používat rozum rozumně, tak sami sebe odsoudíme k čím dál tím nuznějšímu živoření, plahočení a závislosti na někom, kdo nám buď dá, nebo nedá nějakého proteinového, vydatného červa, nebo nám ho naopak zakáže zase nějaké komise, a řekne nám, že máme jíst třeba kobylky. Pak vzniknou ochránci červů, ochránci kobylek. Divím se pořád, že neexistují ochránci rajčat a mrkve, a čekám, kdy tito lidé přijdou se svojí troškou do mlýna, protože hračka v našem mozku, která hraničí s určitou pitomostí, neustále pracuje. Vymýšlí 57 pohlaví, vymyslí, že už nebudeš říkat táta a máma, ale budeš říkat rodič 1, rodič 2. Tahle hračka vymyslí, že je nekorektní používat pohlavní zájmena.

Nerozumné myšlení vyživuje sebe sama a umí generovat další myšlení. Když ho pustíme ze řetězu, tak generuje jeden nesmysl za druhým.

Martina: Ten, tato.

Jaroslav Dušek: A tak dále. A tahle hračka, jak víme, pracuje, a jede jako divá.

Martina: Ta se nezakecá.

Jaroslav Dušek: Ta se nezakecá, ta si umí vymýšlet. Problém myšlení je v tom, že živí sebe sama, umí vyživovat sebe sama, a ze sebe sama umí generovat další myšlení. Když toto pustíme z řetězu, když myšlení dovolíme, aby neustále generovalo jeden nesmysl za druhým, tak se v jednu chvíli stane, že naše kapacita je prostě přetížena, jako když přetížíš počítač, a strašně se zpomalí. A my potom také budeme muset trošku zpomalit, a zjistit, že je to vlastně výhoda, a vracím se k tomu pořád dokola, v tomto zpomalení naslouchat tichu uvnitř bytosti a zeptat se: „Čeho se bojíš?“ A najednou zjistíš, že ničeho, že se bojíš jenom myšlenek a toho, co neznáš, protože když to poznáš, tak zjistíš, že to tak hrozné není. Lidé, kteří se báli sahat na pavouky nebo hady, a pak je vzali do ruky, zjistili, že to není tak hrozné. Nebo se někdo třeba bál koně, nebo psů – uvidí psa a bojí se. Znám to u nás v Černošicích, kde chodím s naším velikým psem, a tam to vidíš: lidi, kteří mají psy a znají je, nebo je neznají, a půlka lidí, nebo nějaká část, řekne: „Jé, ten je hezký, pojď…“, a část lidí udělá: „Prosím vás, držte si ho.“ A je to ten samý pes, náš starý třináctiletý Greko, který už sotva chodí, a přesto se najdou lidi, kteří řeknou: „Držte si ho“, protože vypadá, že je velký, má zuby, mohl by někoho kousnout. Je to pořád naše volba, jestli se budeme bát života: „Pokouše nás, poraní, bude nás to bolet,“ nebo jestli řekneme: „Pojď,“ protože víme proč.

Neznám nic zajímavějšího, než je život, je to něco fascinujícího, je to fenomén. A já tvrdím, že stojí za to život žít, užít si ho, žít ho naplno, a nenechat se zmást komisí, aby nám říkala, jestli můžeme pěstovat bylinky na zahradě, nebo ne. Nastává čas těmto komisím říct: „Strčte si vaše doporučení za klobouk!“ Jako stařenka na Šumavě, která celý život vypalovala trávu, a přišla nějaká komise, nějací aktivisté, a řekli jí, že jí dávají pokutu asi 3500 korun, protože se dopustila nezákonného jednání proti nějaké vyhlášce o vypalování. A babička říkala: „Moment, dojdu si pro peníze,“ a šla do chalupy, vyšla s puškou a řekla: „Mazej, ty antikriste.“

Já si realitu tvořím. A budu-li tvořit reality, že mám své vnoučky bránit s puškou, tak se mi to stane. Ale já tvořím tak, že se mi to nestane.

Martina: To se stalo?

Jaroslav Dušek: To se stalo. To je skutečná příhoda: „Koukej mazat, antikriste.“ Babička to prostě vyřešila trošku nečekaně. Já nejsem moc pro zbraně, nejsem pro to, aby lidé na sebe stříleli. Tento příklad říkám jako velmi vyhrocený…

Martina: Jak vidíš, někdy se hodí.

Jaroslav Dušek: Jsem schopen zbraň omluvit jenom proto, že je v rukou stoleté vetché stařenky, protože myslím, že jinak by měl muž takové lidi vyprovodit ven svou energií.

Martina: Možná je to tak, že bys s nimi rozmlouval. I když s puškou je to daleko kratší.

Jaroslav Dušek: Je to vtipnější, že ta babka přijde s puškou. Má to pointu příhody. A já potřebuji říct, že bych neuměl vzít pušku do ruky, a skutečně bych asi nedokázal nikoho zabít jenom proto, abych si zachránil život. Asi by mi to přišlo hloupé, asi bych opravdu vedl debatu. Obávám se, že bych debatoval.

Martina: Já nevím, toto je tvůj názor, tvůj pohled na svět, a je fajn. Nevím, jak by to bylo třeba v případě, když bys chránil vnoučky, a tak dále.

Jaroslav Dušek: Já totiž vím, že realitu tvořím, a budu-li tvořit reality s puškou, že mám bránit svoje vnoučky, tak se mi to stane. Ale já to tvořím tak, že se mi to nestane.

Zapomněli jsme na sílu své tvořivosti a ducha

Martina: Kéž se to splní.

Jaroslav Dušek: Ano, je totiž třeba tvořit. Proto jsem to teď řekl, protože jsme v tom všem zapomněli na sílu své tvořivosti, sílu svého ducha. Uvěřili jsme v nařízení, ve vyhlášky, a už umíme jenom psát petice proti nim, už s tím umíme jenom bojovat, a jenom křičet, že to nechceme. Ano, to je taky určitá nezbytnost, kterou je potřeba vyjádřit, ale zapomněli jsme na svou tvorbu. A celá tato situace vede k tomu, že odvádí pozornost od naší tvorby, od schopnosti tvorby, a nutí nás k boji.

Znáš to, jak armáda útočila na nějaké domorodce, kteří furt nechtěli bojovat, pak tedy po všech tahanicích povstali – a vyhráli. A poddůstojník říkal generálovi: „Prohráli jsme.“ A on řekl: „Ne, už jsme vyhráli. Už jsme je do toho boje vtáhli, už jsme je dostali na naši mentální úroveň.“ Je třeba si vždy uvědomit, z jaké mentální úrovně tvoříme představu světa. Je potřeba si uvědomovat to, co Bruce Lipton popisuje ve své Biologii víry, ve svých knížkách, jak leží u moře, dívá se na nebe, a najednou si uvědomí, že mikrobiologii učí celý život obráceně, že to není souboj, ale souhra. A říká tam: „To vyčítám Darwinovi ze všeho nejvíc, že hovoří o boji živočišných druhů, a přitom se jedná o souhru.“ Je to o tom, že náš mozek nevidí pointu, neznáme pointu příběhu, vždy známe dílčí fázi, a v té to vypadá třeba jako souboj. Vždy uvádím příklad, když vidíš dva lidi, kteří se milují. A když nebudeš vědět, že se milují, že tvoří nový život, tak máš dojem, že bojují. Žena křičí, muž do ní proniká ostrým hrotem, ona sténá, takže to vypadá, že ji fyzicky napadl. A když nerozumíš tomu, co to je, tak máš opravdu dojem, že to je souboj.

A my, pokud použijeme rozum rozumně, a uvidíme vrstvy od mikroorganismů až po obrovské galaxie, a uvidíme jejich souhru, spolupráci a hru, tak pochopíme, že to, co je zdánlivě srážka galaxií, jak jsme zvyklí říkat, je milování galaxií. „Temná hmota, temný proud,“ to je naše názvosloví, místo toho, abychom třeba řekli „tajemná hmota, tajemný proud“. Toto vnášení psychologických kategorií nebezpečí třeba do fyzikální terminologie je ohromně zvláštní, i to, jak to tam rychle proniká, a s takovou samozřejmostí. A my pak tvoříme z mentální úrovně temné hmoty, temného proudu, srážky galaxií, požírání galaxií, výbuchu supernov, zničení hvězd, a neřekneme: „To je zrození.“ Proto si myslím, že to, co se teď děje, celá planetární situace, jsou porodní stahy. A porodní stahy před zrozením nejsou příjemné.

Ve vojensko-vězeňském systému jsme si zvykli na vězeňský způsob uvažování: Pustíte nás za hranice? Můžeme někam jet? Můžeme se jít projít kolem domu? A v kolik hodin máme být doma?

Martina: Teď jenom otázka: „Co se narodí?“

Jaroslav Dušek: No právě. A narodí se to, co vytvoříme. To je to, co potřebujeme chápat. Kdy už konečně pochopíme, že to musíme vytvořit my a že to děláme. A ne, že budeme pořád čekat, jak to dopadne, co oni udělají, nebo co nám zase kdo nařídí. Zvykli jsme si na tento vězeňský způsob uvažování, vojensko-vězeňský systém: Pustíte nás za hranice, nebo ne? Můžeme někam jet? Můžeme se jít projít kolem domu, nebo nesmíme? A v kolik hodin máme být doma? Prosím vás, maminko?

Martina: V devět Dušku, budu vám to pořád opakovat.

Jaroslav Dušek: A co se děje po deváté večer na ulici? Je tam koronavirus, řádí, běhá? Je horší? A teď se to všechno tváří hrozně závažně a vážně, kvůli tomu, že umírají lidé, kterých umírá mnohonásobně víc každý den, než jenom na koronavirus. Ale dobře, zaměřili jsme pozornost jedním způsobem, použili jsme rozum velmi nevýhodným a nerozumným způsobem, a ve jménu tohoto zveličení detailu jako mám věřit tomu, že mám být v devět hodin doma? A že tím prospěji planetě? Mám tomu opravdu uvěřit? Někdo napsal, že spousta pacientů, kteří umírali, a dělali jim pitvu, tak tam byly plicní embolie, které jsou způsobeny tím, že původně vznikají v nohách, v žilách u nohou shluky krve, které vznikají, když se nehýbeš.

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Zůstaneš doma, nikam nesmíš. Je to opravdu složité. Někdy má člověk dojem, že ti odborníci, kteří radí, jako by zapomněli, nebo záměrně nechtěli vědět část své odbornosti – pohyb, čerstvý vzduch, radost, tanec, zpěv, objímání, setkávání, vzájemné úsměvy. Radost ze života.

Martina: Jaroslave Dušku, jsem moc ráda, že jsem řekla „přijď“, a ty jsi přišel. A díky za to, že si nám zase nabídl úplně jiný pohled nejenom na svět kolem nás, ale planetu, galaxii, a hlavně nás samotné. Díky.

Jaroslav Dušek: Taky děkuji. Zrovna bych ti chtěl ještě něco říct, ale už nebudu…

Martina: Povídej.

Jaroslav Dušek: Naskočil mi Voskovec a Werich. Vzpomněl jsem si, že vlastně oni v docela těžkých dobách dělali docela dobrou srandu, a že to mělo velký význam. Teď běžel v televizi Hřebejkův a Jarchovského film „Učitelka!, natočený na Slovensku. Tento film mám rád, zdá se mi hodně podařený, a je o tom, jak vznikne třídní schůzka, protože si nějací rodiče stěžují na učitelku, na kolektivní komunistickou svini, která vydírá žáky, nechává si posluhovat. Oni jí doma uklízejí, luxují. Také úkoluje rodiče, chce maso, nebo ke kadeřníkovi. A všechno jí to prochází. A ona si zasedne na nějakou holku, která se potom pokusí o sebevraždu kvůli jejímu nátlaku, kdy učitelka před celou třídou řekne: „Ty jsi byla v inteligenčních testech nejhorší.“ A navíc je to lež, ani to není pravda, jak se pak ukáže. A teď všichni spolužáci: „Blbka, blbka…“ Holka se pokusí o sebevraždu, rodiče na tu učitelku podají stížnost, a probíhá třídní schůzka, schůze rodičů, kde se snaží tuto učitelku odvolat. A ředitelka se zástupkyní jsou pro, protože tuto komunistickou svini, jak říkají, taky moc nemusejí. Ale překvapivě se stane, že je tam část rodičů, jestli fízlové, estébáci, to nevíme, kteří říkají, že očerňují tak dobrou pracovnici. A celý spor se rozmělní tak, že pouze jediný člověk by se přidal k podpisu ke dvěma rodinám, které to podepsaly. Ale fízlové a komouši to prostě rozstřelí, odejdou, a jak začnou odcházet, tak najednou odejdou všichni, třídní schůzku opustí, a ten jediný, který by se býval přidal, řekne: „Když se nikdo nepřidal, tak já bych se teda také nepřidával.“ A teď to celé vypadá, že to blbě dopadlo, že dobro prohrálo.

A teď tam sedí úplně zdrcená zástupkyně s ředitelkou, pijí panáky a říkají: „To je hrozné. Zvýšíme jí plat, dáme lepší odměny, všechno to musíme odvolat. Víš, co ona dokáže…“ A najednou: Klep, klep. A „dále“. A přijde onen pán, který by se byl býval přidal, a říká: „My jsme si to s manželkou cestou rozmysleli a podepsali bychom to.“ A podepíší. Odjedou, a za chvilku: Klep, klep, a další manželské dvojice, které, když nebyly v poli kolektivní hypnózy, a povídaly si, zjistily, že je nesprávné to nepodepsat. A to se mi zdá na tom filmu hezké, že ukazuje, jakou sílu má kolektivní hypnóza v momentě třídní schůzky, kde právě ti nejdrzejší prosazovači nějakých názorů ovlivní lehce rozpačitou masu, která tak trochu neví, nechce si pálit prsty. A tito vehementní lidé, ti plukovníci, to tam ovlivní. Ale je tam naděje, že lidé pak jdou domů, dva ti manželé, a řeknou si: „Hele, není to vlastně celé obráceně?“ A to já vidím jako pro tuto situaci dobrý, že je dobré být chvilku sám se sebou, nenechat pořád mluvit plukovníky, ale být sám se sebou, a sám se sebou si říct: „Jak to teda je, herdek. Jak to teda se mnou ve skutečnosti je? Jaký život chci žít za měsíc, za rok? A v jaké zemi chci žít za pět let? V jaké Evropské unii za rok, dva, tři?“ Uvědomit si, v jakém prostoru chci žít, aby tam mohly žít moje děti a vnoučata.

Přeji si prostor, který teď ani nechci pojmenovávat, víš, který myslím, nebo vidím voňavou zemi a radost, a lidi, kteří se navzájem hostí, protože jsou rádi, že se potkávají, a ne, že se před sebou schovávají a utíkají. A to je tvorba, kterou tvoříme. Je to jako v pohádce: Dobré srdce, Honzíčku, oživilo lodičku. Věrná láska zvítězila. Ty jsi ale hezká babička, odkud já tě znám? Jak říká Vlasta Burian. Prostě vzpomenout si na svou hezkou babičku, na své prarodiče, a zeptat se jich v duchu: „Jak se vám to líbí, co tady teď děláme? Co tomu říkáte, naši předkové? Kam jsme sebe sama dostali, čemu jsme to tady uvěřili, co to tady vytváříme? Máte radost, naši předkové? Radujete se z toho, jak rozvíjíme krásy planety?“ Tyto otázky je potřeba si občas položit, zůstat sám se sebou, nebo s nejbližším člověkem, kterého máš, nebo s okruhem, a v klidu si říct: „Pojďme to tvořit v myšlenkách tak, jak se nám to líbí.“ Protože my to můžeme dělat, my to můžeme tvořit, to nám nikdo nemůže zakázat, protože svoboda slova je ve skutečnosti uvnitř bytosti. To, že ti někdo smaže nějaké video na YouTube, to je akt zoufalce, vystrašeného člověka, vystrašeného systému, který ukazuje, jak se cítí slabý, ukazuje, jak se cítí nejistý, a jak už ztrácí půdu pod nohama.

Čti zprávy jinak. Čti to jako informaci o tom, že systém má takhle stažené půlky. On se bojí toho, že by někdo řekl, co si myslí, a apeluje na určitý rys naší bytosti, který nastartuje autocenzuru ve smyslu: „To radši říkat nebudeme, ale pšt.“ Svoboda slova je uvnitř, ve vnitřní tvorbě. Musíme se ptát sebe sama, když jsme sami se sebou, co tam tvoříme, v jakém mentálním poli v tu chvíli jsme. Tvoříme radost, lásku, sounáležitost, hojnost, společnou planetu? Přejeme všem opravdu: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny?“ Nebo jsme v nějakém poraněném, narušeném mentálním poli? A ať si každý z nás uvědomí, že svobodu svého slova si tvoří uvnitř. A tam opravdu může tvořit.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za to, že si přišel, a díky za opět úplně jiný pohled na svět kolem nás i člověka.

Jaroslav Dušek: Juchů.

Dnes se zaměříme na něco, co způsobilo v naší společnosti velmi vášnivé debaty – a bohužel nejen vášnivé, ale občas i hodně nenávistné. Budeme mluvit o očkování proti covidu. Opět samozřejmě s profesorem Jiřím Beranem. V našem druhém rozhovoru mimo jiné pan profesor řekl:

• Nejsem příznivcem povinného očkování. Lidem bych všechno klidně vysvětloval, ale nikoho bych nenutil.
• Celá řada lidí mě má zaškatulkovaného jako člověka, který je proti rouškám, který by chtěl otevírat restaurace, který je proti plošným opatřením, ale nikdo si nepřečte, co znamenají ta cílená opatření, jak je implementovat, a v čem by nám mohla pomoci.
• Nevýhoda léků jako je isoprinosin nebo ivermektin, je to, že nemají žádnou patentovou ochranu. Vyrábí je více světových výrobců a žádný z nich do něj nechce investovat, do vytvoření klasických vědeckých studií, jaké jsou pro ověření účinnosti vyžadovány.
• S vládou i úřady bylo domluveno, že proběhne důkladná vědecká studie léku isoprinosin. Jenže pak se objevil asi nějaký tlak ze strany části odborné veřejnosti, aby se taková studie neprováděla, takže koncem léta loňského roku to usnulo.

Nemoc navíc opět tvrdě rozdělila národ. V jakém stavu souboje s nemocí je naše společnost nyní? Čeho všeho se ještě můžeme dočkat? Jak se můžeme my všichni přičinit o to, aby to už konečně bylo všechno za námi? A především, co dělat, jak reagovat, když zjistíme, že máme koronavirus? Zeptám se jednoho z našich vůbec nejlepších epidemiologů a vakcinologů, profesora Jiřího Berana. Ten v našem aktuálním rozhovoru mimo jiné říká:

• To nejdůležitější je zachovávat přísná opatření zejména při kontaktu s osobami staršími 65 let, protože ti stále tvoří velkou většinu pacientů ve vážném stavu v nemocnicích, i těch, kteří umírají.
• Je nutné neustále vysvětlovat, že k přenosu nemoci dochází především v rámci rodiny ve chvílích intenzivního kontaktu.
• Nejvíce si musíme dávat pozor doma na mezigenerační přenos.
• Důležité je rychle zahájit samoléčbu.
• Včasné podání aspirinu dokáže zásadně snížit riziko vážného průběhu onemocnění.

Martina: Vladimíre, vy ekonomové se musíte dívat hodně dopředu, někdy i trošku hádat a odhadovat budoucnost. Jak odhaduješ, kdy skončí covidová krize, kdy se vrátíme k původnímu způsobu života, k tomu starému, dobrému, co jsme znali a měli rádi?

Vladimír Pikora: To pochopitelně nevím, to je spíše otázka na nějakého imunologa, nebo na lidi, kteří se zabývají nemocemi. Ale intuitivně cítím, že je to něco podobného, jako byla španělská chřipka, která tehdy trvala dva roky. Takže nemyslím, že to skončí během letošního roku, a jestli to bude mít podobný průběh, jako jsme viděli loni. Původně se tvrdilo, že nás zachrání nějaká vakcína, ale já jsem k tomu byl hodně skeptický, a myslím, že se nyní ukazuje, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že nevíme, jak to přesně s vakcínou bude. Nyní se ukazuje, že vakcíny není dostatečné množství, neumíme ji do lidí dostatečně rychle vpravit, a kdyby to mělo probíhat do budoucna tak, jak to probíhá nyní, tak bude v ČR naočkována celá populace někdy v roce 2024. Takže to je velmi pomalé.

Bojím se, že vývoj bude takový, že léto bude asi podstatně lepší než dnes, a na podzim se situace znova zopakuje, a budou zase nějaká omezení. Když se dívám kolem nás, tak Angela Merkelová prohlásila, že si myslí, že opatření budou až do konce léta. A dělal se průzkum mezi německými podnikateli, kteří si myslí, že to bude do poloviny září, tedy v zásadě vycházejí z toho, že už nebude podzimní vlna, ale já si tím nejsem jistý, že to takto nebude. Takže bych spíše sázel na to, že normál bude v roce 2022.

Svět, jaký byl před covidem, se už nevrátí. Spousta omezení, která byla zavedena, zůstane natrvalo.

Martina: Myslíš, že když se bavíme o normálu, tak tím myslíme způsob života, jaký jsme znali? Myslíš, že se do tohoto normálu ještě někdy vrátíme?

Vladimír Pikora: Myslím, že v mnoha oblastech už to tak nikdy nebude. Dobrým příkladem je to, co jsme viděli v letecké dopravě. Když si vzpomenu, jak jsem cestoval do Austrálie v roce 1999, tedy předtím, než spadla Dvojčata, tak to bylo úplně něco jiného, než jsme viděli v roce 2005, 2010 a podobně, kdy neustále přicházela nová a nová opatření, museli jsme sundávat boty, a pomalu jít do spodního prádla. A opatření byla neustále tvrdší, abychom nemohli pronést nějakou bombu. Teď se zase budeme bát nákazy.

Takže předpokládám, že současná opatření, o kterých si spousta lidí myslí, že jsou dočasná, kdy v letadle musíme mít roušku, a při jídle ji mít nemusíme, budou do budoucna standardem a budeme říkat: „Tomu nerozumím, to se při jídle virus nešíří, a po jídle se už zase šíří?“ A myslím, že se bude říkat: „Tak jsme sice očkovaní na koronu, ale jsou tady zase jiné nemoci,“ a neustále budou nějaká omezení tohoto typu. Takže předpokládám, že se toho jen tak nezbavíme, jako jsme se nezbavili striptýzu na hranicích, kterými když procházíte, tak stále sundáváte boty.

Takže myslím, že to bude něco podobného, možná se to nějakým způsobem posune, ale do toho, jak jsme to znali dříve, se už nevrátíme, a bude to tak v mnoha oblastech. Bude to pravděpodobně i ve školství, kdy se zavedla online výuka, a najednou se ukáže, že spoustu věcí můžeme dělat online, které jsme si dříve neuměli představit. Bude zde řada omezení, která nám dříve přišla úplně nesmyslná, nepochopitelná.

Opatření proti covidu jsou nesrozumitelná. Třeba na začátku tvrdili, že rouška chrání lidi kolem, a ti chrání svou rouškou mě. A najednou to neplatí. Někdo přijede ze Španělska, a musí mít respirátor, který ale chrání toho člověka, a ne okolí.

Martina: Vím, Vladimíre, že nejsi ani epidemiolog, ani vakcinolog, tak nechci, aby tato otázka zněla nefér, jakože tě nutím vyjadřovat se k věcem, o kterých nemůžeš vědět všechno, ale jako od ekonoma mě zajímá, zda si myslíš, že konec této koronavirové krize je závislý také na jiných věcech, než kolik je nakažených, mrtvých a nevakcinovaných?

Vladimír Pikora: Domnívám se, že to v zásadě z velké části neovlivníme. Jsem překvapen, jak mnoho lidí stoprocentně důvěřuje vědě, a vychází z toho, že poroučíme větru a dešti a že naše stávající znalost nás posune někam, že budeme schopni něčemu zabránit. Myslím, že probíhá proces, který z velké části neovlivníme, a bude podobný, jako byl před lety se španělskou chřipkou. Takže jestli budeme mít respirátor, přes něj roušku, třeba ještě šálu, tak možná o trošičku urychlíme, že se toho zbavíme, ale doba, co tady ten virus bude, nebude třeba o 50 procent kratší, ale třeba o 2 procenta, nebo něco podobného. Ne že by to bylo úplně bez efektu, ale tento efekt je daleko slabší, než jak nám tady mnoho lidí tvrdilo.

Podívejte se na roušky. Ze začátku přicházeli s tím, jak je rouška úžasná, jak chrání lidi kolem, a ti zase chrání mě tím, že mají roušku. A najednou přicházejí s tím, že mám mít respirátor. Tak já tomu nerozumím, když ze začátku tvrdili, že rouška je dobrá. Najednou je tady moc věcí, které neumím pochopit. Teď se třeba říká, že když přijedu z červené země, což by mělo být třeba Španělsko, když se vrátím ze Španělska, tak mám mít respirátor, tak tomu nerozumím, protože přece respirátor chrání mě, jak celou dobu říkali. A najednou…

Martina: Respirátor právě vyfukuje ven…

Vladimír Pikora: To je právě celé postavené na hlavu, já prostě těmto opatřením nerozumím, přijde mi, že je tady plno opatření, u kterých se spousta lidí ohání vědou, aby se za dva týdny řeklo: „Je to jinak.“

Po koronakrizi budou bohatnout majitelé velkých oligopolních online firem, a malé kamenné firmy budou zanikat a jejich majitelé chudnout

Martina: Když se bavíme o tom, v čem konkrétně se bude svět po krizi lišit, v čem bude jiný, než jak jsme ho znali, řekni mi, bude se stále zvětšovat rozdíl mezi chudými a extrémně bohatými?

Vladimír Pikora: Myslím, že jo, vždyť to vidíme už dnes. Nám tady vzniká ohromné množství firem, které na tom brutálně vydělaly, protože přecházíme do jiné ekonomiky, než v minulosti, kdy jsme byli tady na Západě z velké části založeni na tom, že máme konkurenci. A dneska konkurence z velké části končí. Máme tady mraky maloobchodních řetězců založených na tom, že mají kamenné krámky. A najednou tam nikdo moc nechodí, konkuruje jim jedna, nebo dvě firmy, které dokážou dělat tržby jako předtím všichni dohromady.

Martina: Už si museli zalepit pár regálů.

Vladimír Pikora: Jasně, takže vznikají tady firmy typu Amazon a tak podobně, které mají globální dopad, už to není prostě retail americký, ale celosvětový. Mají úplně jiné podmínky, než všichni ostatní, a pomalinku staré obchody vytlačují, a to vidíme v mnoha oblastech, nemusí to být jenom potraviny, může to být vlastně cokoliv. Najednou nás online firmy vytlačují. My zjišťujeme, že na první pohled je to super, že nám všechno přivezou domů. Ale dříve jste měli konkurenci, mohli jste chodit sem a tam, když vám něco nevyhovovalo. A najednou toto do budoucna nebude. Takže myslím, že jsme se připravili o konkurenci, o trh, a budeme mít skoro u všeho oligopol, že tady budete mít 2, 3 firmy, které si budou konkurovat. A kdo na to doplatí, je spotřebitel. Většinou to funguje tak, že se to krátkodobě spotřebitelům líbí, ale dlouhodobě pochopí, že to není to, co by si přáli, protože oligopoly jsou tak silné, že jim nikdo nemůže konkurovat.

Martina: A nebude cesta zpět.

Vladimír Pikora: Přesně tak, takže tohoto se bojím. A pochopitelně, pokud máte firmu tohoto typu, tak začnete úplně brutálně bohatnout. Takovýchto firem tady máme pár, a tito lidé budou extrémně bohatí. A teď co ti, kteří měli malé krámky? Ti všichni skončí. Takže tady na jedné straně budete mít desítky tisíc firem, které skončily, a pak zde budou 3, 4 velcí hráči, kteří na tom vydělali úplně brutálně, do podoby, kterou jsme doteď neznali.

Na amerických vysokých školách se objevuje myšlenka, že dluh nevadí, protože si peníze vytiskneme

Martina: A tím pádem se také dostaneme k tomu, že stále menší počet lidí, a menší počet firem, bude vlastnit stále větší kus celosvětového obchodu, průmyslu a výroby.

Vladimír Pikora: Jasně, přesně tak, to tady vidíme. Změnilo se i postavení státu. Třeba dříve, v minulosti, byl vesmírný program takový, že Američané něco někam posílali. Dneska to tam posílá Elon Musk, který na to najednou má peníze. Amerika jako stát je už tak zadlužená, že na to nemá, pro Elona Muska není problém se také zadlužit a zrealizovat své vesmírné programy. Státy si to už nemohou dovolit.

A ukazuje se, že s koronou nám tady najednou vznikli jiní miliardáři, najednou se to převrstvilo, takže ti, kteří byli dříve číslo 1, jsou číslo 3, a podobně, a dopředu se derou jiní. A vidíme to i obecně, že najednou spousta firem, které v životě pořádně negenerovaly zisk, tak v očekávání toho, že přijde elektromobilita, a podobně, najednou zbohatly do neskutečných hodnot. A koronakrize k tomu přispěla.

Martina: Když se bavíme o tom, co bude poté, tak ty máš hodně dětí – jak vnímáš, že na ně deleguješ svůj stále větší dluh, protože když pozorujeme, jak astronomické sumy si půjčují politici od bank na zvládnutí covidu, tak si říkám: „Nebude ve výsledku celá zeměkoule tak předlužená, že už nebude, kdo a komu by splácel, protože už budou zadlužení úplně všichni?“

Vladimír Pikora: Ano, dnes jsme už předlužení jako planeta, akorát si to spousta lidí ještě neuvědomilo. Máme rekordní dluh, jaký ještě nikdy neexistoval, zejména ve vyspělých zemích, ale také jako planeta. Všichni máme ohromný dluh. Česká republika na první pohled vypadá, že je v pohodě, protože ho má mnohem nižší, než země kolem nás. Ale ono nás to semele všechny dohromady, protože to většinou funguje tak, že když bankrotuje jeden stát, tak to chodí jako domino, tedy najednou strhne i řadu jiných, které jsou relativně zdravější, a pak mají také problémy.

Tohoto se hrozně bojím, a je mi líto, že dneska se i na amerických vysokých školách, na univerzitách, objevuje myšlenka, že dluh nevadí, protože si peníze vytiskneme. Novou planetu si nevytiskneme, ale peníze ano, a proto můžeme tisknout peníze do aleluja, do nekonečna. To vychází z myšlenky, že země jako Spojené státy, nebo Británie a podobně, tito giganti vlastně zbankrotovat nemohou, protože vydávají neustále nové a nové dluhopisy, které nakupují jiné centrální banky do svých devizových rezerv, a je po nich permanentní poptávka. Takže oni vycházejí z toho, že když se Amerika ještě víc zadluží, tak co se stane? Tak si nějaká Ghana, Filipíny a podobně, tyto americké státní dluhopisy koupí, a budou je mít ve svých devizových rezervách, aby měly svou měnu konvertibilní za dolary.

Takže takto tisknou peníze, a v podobné logice by chtěly tisknout i jiné země, ať už je to Ghana, nebo Česká republika. Jenomže o českou korunu, ani o nějakou ghanskou měnu nikdo ve světě, aby je zařadil do devizových rezerv, nemá zájem, a výsledkem je, že nemohou vydávat dluhopisy, ale mohou se pouze brutálně zadlužit, až jednoho dne začnou bankrotovat. Takže tady se otevírají zajímavé nůžky, že extrémně velké státy zneužívají svého postavení, aby se ještě více předlužovaly, zatímco malé se předlužovat nemohou, což podle mě skončí tím, že rozvojový svět začne bankrotovat daleko rychleji, než mnohem více zadlužený bohatý svět. Ale po nějakém čase se to musí projevit i u bohatých zemí.

A co se týká mých dětí, tak to se samozřejmě bojím, dělá mi to ohromně špatně, je mi to líto, ale bohužel nedá se s tím nic dělat. Zdá se, že to je dnešní mantra všech politiků po celém světě, že si na všechno půjčíme, zadlužíme se. A voliči to chtějí slyšet. Doufám, že jednoho dne prozřou, pochopí, že se nemůžeme dál zadlužovat, a zvolí si jiné politiky. Místo toho se ale objevuje další nová mantra, že to nevadí i z toho důvodu, že se dluh prostě škrtne, a řekne se, za to mohou banky. A odnesou to velké banky s odůvodněním: „Dobře jim tak. Jsou to hajzlové, stejně ty peníze dostaly nějakým špatným způsobem.“ Ale já říkám: „No jo, ale kdo má v těchto bankách peníze? Nejsou to běžní lidé? Když to odnesou banky, tak to odnesou i běžní lidé. A co penzijní fondy? To je přeci propojená nádoba. Ty to odnesou úplně stejně jako banky.“ Takže jestli si někdo myslí, že se budou škrtat dluhy, a odnesou to banky, u kterých to jakoby nevadí…

Korporace začaly být tak vlivné, že vládnou a diktují neschopným politikům a státům. Vypínají politiky, kdy se jim zlíbí, a připravují vlastní měny.

Martina: …a těm to přejeme…

Vladimír Pikora: …tak se bojím, že to jednoho dne odnesou všichni.

Martina: Jak dlouho myslíš, že bude možné tuto ekonomickou situaci řešit dalším tiskem peněz a vyráběním papírků, kterým se říká fiat money, protože to celé trošku připomíná situaci, když si hraješ s dětmi a říká se: „Já ti něco prodám, a ty si to koupíš a zaplatíš mi,“ protože to jsou jenom papírky.

Vladimír Pikora: Ano, přesně tak. Je to velmi běžná otázka a odpověď zní takto: Dokud tomu budou lidé věřit, dokud tu hru budou hrát, dokud budou věřit, že si za peníze ještě něco koupí, tak to fungovat bude. Je to psychologická záležitost, neexistuje tady žádná ekonomická odpověď ve smyslu, že ve chvíli, kdy to bude x procent HDP, tak… Nic takového neexistuje, neexistuje exaktní odpověď. Bude to do té doby, dokud budeme věřit, že peníze mají hodnotu, a budeme je stále poptávat.

Nicméně se tady objevuje skutečnost, že cena zlata vyskočila nad 2 tisíce dolarů, a cena bitcoinů nad 40 tisíc dolarů. A co to je vlastně bitcoin? Je to něco, na co si sáhnu? Aha, nesáhnu. Co to je? Je to odraz toho, že už mnoho lidí si řeklo: „Já těm penězům zase tak úplně nevěřím, hledám nějakou alternativu.“ A utíkají k něčemu jinému. A tak mi najednou řada lidí pokládá otázku, co bude dál. Žijeme ve světě, který je zralý na to, aby existovaly korporátní měny, vždyť přece proč bychom tady měli mít nějaké dolary, švýcarské franky a libry? Není v dnešním oligopolním světě, kde korporace vysílají rakety do vesmíru, daleko zajímavější mít měnu Applu nebo Facebooku? Nebyla by daleko lepší nějaká korporátní měna, než dolary?

Martina: To je řečnická otázka?

Vladimír Pikora: Ne, toto už se rozbíhá. Apple už pracuje na tom, aby měl svou měnu, stejně tak Facebook. Takže se dostáváme do světa, kdy tyto korporace začaly být tak vlivné, a politici tak neschopní a populističtí, že děláme všechno pro to, abychom tyto hranice zbourali, a měli tady korporace, které nám vládnou. Už by to nebyli pouzí lobbisté, kteří tlačili na státy: „Udělejte nám tento zákon takto, ohněte nám ho takhle,“ ale korporace by státům, vládám, diktovaly. A to už dneska máme.

Martina: V Austrálii Google.

Vladimír Pikora: Jasně, ale to vidíme.

Martina: Zruším prohlížeč, když přijmete zákon, který vaše země chce přijmout.

Vladimír Pikora: To je jedna věc. Druhou věcí je třeba to, co se děje kolem Trumpa. Byl to prezident, ale oni řeknou: „Ty tady mluvit nebudeš, my tě típneme.“ Vždyť oni už dnes nastavují pravidla, tak proč by si nemohli nastavit pravidlo: „Dolar není dobrá měna. My od tebe chceme facebookovou libru,“ nevím, jak tomu budeme říkat. Nebo tady budeme mít jablíčka, a budeme platit jablíčky, protože jsou od Apple. A super na tom bude, že tato korporátní měna bude hrozně snadno mezinárodně převoditelná.

Když chcete dnes poslat dolary do Británie, nebo do Ameriky, tak to je snadné. Ale když si řeknu, že je chci poslat do Zimbabwe, tak s tím bude docela problém. Ale když budete mít facebookovou měnu, tak ji přes Messenger pošlete hnedka kamkoliv. Šup, máš to tam během vteřiny, a je jedno, že jsi v pralese, stačí ti připojení na internet, a je to úplně blesková, rychlá transakce bez nákladů.

Vše směřuje ke zrušení hotovosti, což přinese velké omezení svobody, protože bude vidět, za co a kde utrácíme. A pak někdo může říct: „Moc konzumuješ sladké, to bys neměl!“

Martina: Ale mezistupněm mezi tím, co jsi teď naznačil, by mohl být to, že se zruší hotovost, abychom už alespoň nemuseli tisknout ty nové papírky.

Vladimír Pikora: To už tady skoro je. Teď, během korony, jsem byl v Praze, dříve se tomu říkalo Park Juldy Fuldy, Park Julia Fučíka, pražské Výstaviště. Byl jsem na Výstavišti, a tam všude psali, že v době koronaviru se tam nesmí platit hotovostí, takže tam byly stánky, prodávali buřty, colu a pivo, a nevím co, ale šlo platit pouze kartou. Takže to už tady dneska je.

Martina: To je poměrně běžné, ale v tuto chvíli se to tváří jako naše ochrana proti viru.

Vladimír Pikora: V budoucnosti to bude jako ochrana proti praní špinavých peněz. A pak to bude zase něco jiného.

Martina: Scénáře, jak toto může dopadnout, protože stejně tak, jako že se úplně zruší hotovost, je stejně pravděpodobné a reálné, že začnou vznikat korporátní, nebo třeba lokální měny, což by alespoň trošku dávalo logiku. Jaké scénáře ty, jakožto odborník, vidíš tak, že jsou reálné a že je potřeba s nimi počítat, a buď se na ně připravit v tom smyslu, abychom je přijali, nebo tak, abychom jim zabránili?

Vladimír Pikora: Těchto scénářů je mraky. Hlavně se ukazuje, že všechno, co se zdá jako nemožné, je možné. Všechno, co jsme ještě před rokem považovali za nesmysl, třeba aby se dětem zakázalo zpívat ve škole, tak se najednou ukáže, že ani taková věc není nemožná. Takže si myslím, že těchto scénářů je nepřeberné množství. Ale vidíme trendy, které už jsou jasné, a myslím, že hotovost skončila. Že to dneska ještě mám u sebe, ale asi během pár let budeme postupně po celém světě opouštět současný stav. Bude to asi něco na úrovni toho, jako když má dneska někdo zlaté mince, a na nich je vyraženo třeba 2 000 Kč. Teoreticky mají hodnotu 2 000 Kč, dá se s ní také platit, ale nikdo to nedělá, je to prostě něco jiného. Tak myslím, že to bude něco podobného, že se postupně zbavíme hotovosti, a předpokládám, že se postupně zbavíme i platebních karet, protože to je také prostředník, a všechno se bude platit online přiložením mobilu, hodinek, nebo něco takového. To je asi trend, kterému se nevyhneme. A kam až dál to půjde, je velmi složité říct. V každém případě to přinese ohromné omezení svobody, protože bude všude přesně vidět, za co utrácíme, a přinese to kontrolu nad tím, jak utrácíme. Takže se potom může říct: „Hele, a ty moc konzumuješ sladké, to bys neměl!“

Martina: „Máš vysoký cholesterol. Neprodáme ti slaninu!“

Vladimír Pikora: „Ty jsi tolikrát letěl letadlem, víme přesně, na co jsi letěl, a máš ohromnou uhlíkovou stopu. To bys také neměl!“

Martina: Snižuje ti to kredit.

Vladimír Pikora: Jasně. Nebo: „Moc cestuješ. Nebo ty kupuješ psí žrádlo, a víš, že i pes má uhlíkovou stopu? To bys neměl, mít tak velkého psa!“

Při volbách bychom se měli dívat na to, které strany chtějí zrušit hotové peníze, a ty nevolit

Martina: Vladimíre Pikoro, teď spíše přizvukuji, než abych kladla otázky, to znamená, že jsme v tomto naladěni na naprosto stejnou vlnu, a vnímáme to jako potencionální nebezpečí. Myslíš, že bychom proti tomu měli nějakým způsobem vystupovat? Třeba protestovat, nebo přijmout nějaká opatření, ať už jako jednotlivci, nebo země? Nebo je to zkrátka věc, která se nedá odestát, je to dominový efekt, a už se to děje. Někdo to nazve „pokrok“, někdo „vývoj“, „budoucnost“, „nutnost“, nebo „nezbytnost“. Co s tím? Má smysl ještě pořád říkat: „Já chci mít stokorunu, která je kryta aktivy státní banky“?

Vladimír Pikora: To už dávno není. Ale myslím, že je to oboje, na jednu stranu je to pokrok, vývoj. Prapůvodně peníze vznikly, alespoň se tvrdí, že v češtině slovo „peníze“ vzniklo z nějakého plátna, že se prapůvodně v této slovanské oblasti platilo nějakými plátýnky. Jinde se platilo mušlemi, a podobně. Pak se najednou objevily kovové mince, takže to je pokrok, který asi nezastavíme.

Ale nemusíme ho tlačit více, než je nutné. Existují třeba země jako Rakousko, kde dali do ústavy, že hotovost bude. Nevím, jestli to bylo jenom ve fázi, kdy se spekulovalo o tom, že by to bylo v ústavě, nebo jestli a kdy to do ní dostali, ale v každém případě se tam tím zabývali i politici, že existuje právo zakotvené v zákoně – používat hotovost. A myslím, že to je docela rozumné, aby takové právo dnes existovalo, a může být jen jaksi hypotetické ve smyslu, že obvykle se nevyužívá, ale kdyby se ho někdo snažil omezit, tak by jej bylo možné využít. To je podle mě asi to, co by tady mělo být.

A pro nás, pro jednotlivce? Neměli bychom se zapomínat při volbách, až se bude volit, dívat na to, která strana to nabízí, a která nenabízí. A ve chvíli, kdy vidím, že nějaká strana říká: Hurá, zrušíme peníze nebo hotovost, tak vidím, že to není strana, kterou bych chtěl volit.

Martina: Vladimíre Pikoro, děkuji ti za tento rozhovor o naší nejen ekonomické budoucnosti.

Vladimír Pikora: Já také děkuji.

Martina: Mnozí lidé považují za nedůvěryhodné veškeré metody, které nejsou oficiálně doporučeny. Mají obavy, nebo na druhou stranu respekt a úctu, řekněme, k farmacii, a tudíž na všechno, o čem se spolu bavíme, řeknou: „Ale prosím vás, vždyť to nedoporučilo WHO,“ nebo něco takového. Co s tím?

Milan Calábek: WHO asi 8x změnilo svůj názor. WHO říkalo, že to nic není, že se to nešíří vzduchem, ani vodou, a tak dále. Neustále, každý den měnilo své postoje, a proto je Trump přestal financovat. A to je v pořádku, ale běda, když to udělá někdo jiný. Ale o novém koronaviru víme všichni stejně, je to úplně nová záležitost, a každý z nás, kdo se tím chce zabývat, toho ví stejně, není tady žádný velký rozdíl. Takový člověk musí mít určité předpoklady, běžné znalosti genetiky a dalších věcí, což je součástí současného běžného vzdělání. Ale vrátil bych se ještě k jedné důležité věci a zajímavé látce, a to jsou bulharská probiotika. O těch bych mluvil za chviličku, pokud můžu.

Martina: Můžete hned.

Milan Calábek: Ne, o tom potřebuji mluvit až za chvíli, abych to dal do potřebného vztahu.

Martina: Píšu si.

Milan Calábek: Tato bulharská probiotika fungovala velice dobře, jako třeba lyzin, která chrání před nakažením britskou, nebo americkou variací L452R, ale v případně nakažení už bohužel nedokáží vyléčit. To dokázala u původní variace, stejně tak jako lyzin. Teď se dostáváme od genetiky viru, ke genetice hostitele, naší genetice, protože to je druhý klíčový faktor, jak můžeme vzdorovat těmto novým variacím. A samozřejmě velkou roli hrají i chronické nemoci. Ale já bych se soustředil na tři genetické věci, které hrají klíčovou roli. Tou první, a uveřejnil to časopis Nature, je studie badatelů z univerzity v Edinburghu, kteří určili 5 genů, které se podílejí na závažném průběhu covid-19, z nichž nejdůležitější je takzvaný gen autoimunity, a sklerózy multiplex, který má zkratku TYK2, neboli gen pro tyrosin kinázu 2. Těchto patero genů by pak mělo vysvětlovat, proč někteří lidé mají těžký průběh nemoci, zatímco jiní jsou i přes nákazu téměř bezpříznakoví, a jiní se jen nakazí. Velice stručně řečeno, snížení exprese genů TYK2 chrání před vážným průběhem nemoci, zatímco zvýšení exprese genu INFAR2 nás chrání před viry. Ten gen TYK2 je spojen s třetím typem imunity, zejména s tvorbou interleukinu 17A, který způsobuje chronické záněty od sklerózy, až po revmatoidní artritidu, a podílí se i na chronickém astmatu, na Crohnově nemoci, lupénce, psoriatické artritidě a podobně.

Proti covidu působí šalvěj červenokořenná, která epigeneticky vypne důležitý gen TYK2

Martina: Omlouvám se, jenom to zase hodím do svého laického překladače. Když říkáte: „snížení exprese“ toho kterého genu. Co to znamená, co si pod tím představit?

Milan Calábek: Aby ten gen vytvářel co nejméně proteinů.

Martina: A to se dá zařídit?

Milan Calábek: To se dá zařídit. Většina bylin působí tím způsobem, že ovlivňují naše geny, ovlivňují expresi tak, že ji sníží, nebo zvýší.

Martina: To znamená, že třeba bylinkami jde toto ovlivnit?

Milan Calábek: Nebo to dělají léky, hned se k tomu dostaneme.

Martina: To znamená, že kdybych u lékaře zjistila, že mám třeba těchto 5 genů…

Milan Calábek: Jde o to, že každý působí jinak. Zůstaneme jenom u TYK2, protože to je opravdu velice závažné, a jeho expresi snižuje šalvěj červenokořenná, neboli Dan Shen. O tom už jsme mluvili v březnu, o šalvěji červenokořenné, a působí právě proti novému koronaviru tím, že tento gen vypne.

Martina: Ale jak se dozvím, že je to zrovna můj případ?

Milan Calábek: Mutaci genu vám zjistí snadno kdekoliv. Ale zda je epigeneticky vypnut, nebo zapnut, to už je horší. Ale jestliže máte problém, a vezmete si šalvěj červenokořennou, tak vám bude pomáhat na srdce, na osteoporózu, a na tolik věcí – patří mezi 10 nejvýznamnějších bylin, které vůbec zná čínská medicína. Neuděláte žádnou chybu, jenom si otestujete – vyhovuje mně, nevyhovuje. A když vám vyhovuje, a vám by samozřejmě vyhovovala, tak proč ne, proč se jí zříkat?

Martina: Takže to jsme byli u TYK2?

Milan Calábek: Ano, ale vy jste mi říkala, že jste někde četla, že 200 tisíc lidí mohlo zemřít na covid-19 kvůli neandrtálským genům.

Martina: Ano, protože jsem si teď říkala, jestli se dozvím, když si nechám udělat svůj genom, že třeba v sobě mám neandrtálské geny.

Milan Calábek: Já vám řeknu, že nemáte. A říkám to z mnoha důvodů, ale řeknu vám to soukromě. Vy je nemáte. Když mě budete poslouchat, tak na to přijdete v podstatě sama.

Martina: Když bych je měla, tak jsem více ohrožena?

Milan Calábek: To jste velice ohrožena. Hodně o tom psal západní tisk, u nás se to dalo číst v Guardianu, a podobně. V naší populaci totiž přežívá asi 20 procent neandrtálských genů, a role těchto archaických genů je daleko významnější, než jsme si dříve vůbec představovali. Můžou se podílet na závislostech, depresích, diabetu II., neuropsychiatrických onemocněních, na vzniku lupusu. U žen zase mohou mít pozitivní roli, zvyšují plodnost, mají vliv na větší počet progesteronových receptorů v buňkách. Tyto ženy méně krvácejí, prakticky nepotratí, obvykle mívají více dětí. Je to ten typ žen, které o sobě říkají, že jim stačí vidět trenýrky, a jsou v tom, a tak podobně. A podle badatelů z Max Planck institutu, kde je oddělení evoluční antropologie, je to tak, že kdyby neandrtálci přežili dodnes (vyhynuli asi před 30 tisíci lety, ovšem žili 350 tisíc let od Atlantického oceánu až po Ural, déle než my, samozřejmě), tak by měli 4x až 16x větší riziko pro vážné onemocnění covid-19.

Tyto zděděné geny, které jsou za toto velké riziko zodpovědné, se vyskytují zhruba z 50 procent u lidí v jižní Asii, a u 16 procent lidí v Evropě. Je to v podstatě asi 6 genů, jsou na třetím chromozomu, a mají bohužel větší účinek, než další ochranitelské neandrtálské geny na 12. chromozomu. Neandrtálci zřejmě za těch 350 tisíc let existence čelili úplně jiným virům, než Homo sapiens.

V Bangladéši má tyto geny okolo 63 procent lidí, a v Evropě je to, jak jsem říkal, 16 procent. Pokud jde o nejvýznamnější gen DPP4, tak osm procent těchto lidí jsou heterozygoté, to znamená, že mají jednu alelu tohoto genu. A dalších osm procent jsou homozygoté. Ve Velké Británii umírají Bangladéšané na covid-19 dvakrát více, než všechna ostatní etnika, právě kvůli těmto genům. Ony se prakticky nevyskytují ve východní Asii, nemají je Číňané, ani Japonci, Korejci, a tak dále, protože tam se lidé křížili s denisovany, což je jiná větev, a ne jako my s neandrtálci, a s denisovany poměrně málo. Třeba Tibeťané tento gen mají, aby nedostali vysokohorskou nemoc, právě od denisovanů, a on jim umožňuje žít v těch výškách.

Lidé s neandertálskými geny nemají horečky, ale velké problémy s dýcháním a vnitřní krvácení. Jako ochrana proti tomu dobře působí Metformin, Kvercetin, Bromelain a bulharská probiotika.

Martina: Promiňte, a když naši posluchači budou chtít vědět, jestli…

Milan Calábek: Tak si mohou nechat udělat test, to není vůbec žádný problém.

Martina: Z toho se dozví, že mají neandrtálské geny, a tudíž pozor na covid?

Milan Calábek: Ano. Ale zase si řekněme, že to není nutné, protože si řekneme, co můžeme proti tomu podniknout, aby vůbec takovéto štrapáce nemuseli dělat.

Martina: Jdou je přeprat…

Milan Calábek: Afrika je pořád uchráněna, kromě té Jižní Afriky, tam je hodně bělochů. A jeden z vlivů rovněž spočívá v tom, že prakticky žádný Afričan nemá neandrtálské geny, ty tam nebyly, tam se nevyskytují, a to je také do jisté míry chrání před covidem. Podle Max Planckova ústavu zvyšují alely neandrtálských genů v Evropě riziko hospitalizace pro nakažené až o 80 procent u heterozygotů, kteří mají jednu alelu třeba od maminky, nebo od tatínka. A ti, kteří je zdědili od maminky i od tatínka, tak tyto geny mají na svědomí těch 10 procent všech úmrtí na covid, a to je těch vašich 200 tisíc lidí. Ti vlastně zemřeli tímto způsobem. A nejnebezpečnější z těchto 6 genů je gen DPP4, který vytváří protein, který slouží pro druhý vstup nového koronaviru do našeho organismu, vedle ACE2.

Martina: Promiňte, druhý vstup do našeho organismu?

Milan Calábek: Mluvili jsme o tom hned v březnu, kdysi dávno.

Martina: Já jsem nedávala pozor.

Milan Calábek: Proč byste se tím měla zabývat? To byla okrajová záležitost.

Martina: Ale druhý vstup mě zaujal, protože vždy, když začnete hovořit, tak se trošičku ztrácím, a proto chci dělat laického překladače. Druhý vstup koronaviru do našeho organismu?

Milan Calábek: Ano, vstupem je ACE2 receptor. Ten je prostě prakticky všude.

Martina: Je v buňce?

Milan Calábek: Ano, na povrchu buňky. Do té se dostane právě spike proteinem, a začne do nás pronikat. A tento protein, který vytváří DPP4, je vlastně receptor pro MERS, pro druhý koronavirus, který se objevil na Blízkém východě: netopýři – velbloudi – lidé. Ale ten se právě tolik nešíří, ale 50 procent lidí umře, když to dostanou. Kromě toho, kdo má mutaci E484, o které jsem se zmiňoval, tak perfektně vstupuje tímto receptorem. A účinnost tohoto receptoru ještě zvyšuje to, o čem jsme mluvili, a to si nemusíte pamatovat, GRP78, který se podílí na metabolismu glukózy, společně s tím DPP4. A účinnost snižují právě léky proti diabetu, jako je třeba metformin.

Metformin se používá právě proti neandrtálským genům, kdybychom to hrozně zestručnili. A tato nákaza se projevuje trošku jinak, protože tito lidé, kteří se nakazí, a mají ten BPP4, ať jsou heterozygoti nebo homozygoti, nemají horečky, ale mají velké problémy s dýcháním a vnitřním krvácením. A i zde funguje jako perfektní ochrana quercetin, tedy Kvercetin, plus Bromelain, a i bulharská probiotika, o kterých budu mluvit za okamžik.

U koronaviru hrají velkou roli krevní skupiny

Martina: Zrovna včera jsem mluvila se svým kolegou, kterému zemřel kamarád na covid-19, a on si proto začal klást otázku: „Jak to, že se nedá spolehnout na to, že je člověk ohrožen, když máte nad 70 let, jste ohrožená skupina, protože máte diabetes, nadváhu a tak dále? Protože zrovna jeho kamarád byl mladý, nic mu nebylo, byl to sportovec, byl zdatný. Tak jsme nad tím přemýšleli, a oba jsme hudrovali, v čem to tedy je, protože se zdá, že výběr těch, na které si covid zasedne, je mnohem pestřejší, než jak nám doposud říká reprodukční číslo. Tedy: Když je ti nad 70 let, máš diabetes, nadváhu, tak nevycházej z domova, nikoho nepotkávej.

Milan Calábek: Venku se nikdo nenakazí. Venku se ještě nikdo nenakazil, vevnitř ano, ale venku ne. Ale to nic.

Martina: V čem to tedy je, na koho si to sedá? Vy jste tady říkal 5 genů, a tak dále. Ale v čem to je?

Milan Calábek: Teď se dostáváme k jiným genům. Teď se dostáváme k 9. chromozomu.

Martina: Já vám zakážu říct jediné číslo. Zkuste to jinak.

Milan Calábek: Ano, už vám neřeknu žádné číslo, ale těžko se bez toho obejdu. Určitě jste se ještě setkala s další věcí, že třeba přijde domů, do rodiny, matka z práce, kde se nakazila, a má covid-19, a má třeba vážné problémy. A jedno dítě se nakazí, další se nenakazí, manžel se vůbec nenakazí, ale nenakazí se třeba ani babička, která by se nakazit měla, ale nakazí se dědeček z druhé strany. V čem to spočívá?

Už na jaře minulého roku se objevily zprávy, že lidé s krevní skupinou A jsou nejméně odolní proti novému koronaviru, zatímco kdo má 0, je odolný nejvíc. To je nepřesné, a pokusíme se to upřesnit. Virus skutečně ovlivňuje lidi mnoha způsoby, a jedním z nich je i krevní skupina. Na jednotce intenzivní péče je skutečně nejvíce Áček, a to hlavně v západní Evropě, kde je poměrně málo Béček. A Áčka narůstají od Labe na západ, a Béčka od Labe na východ. Centrální Asie má mnoho Béček, kdežto u nás je to poměrně vyrovnané. Náš imunitní systém totiž vytváří protilátky proti antigenům krevní skupiny, kterou nejsme. U Áček vytváří protilátky proti Béčku, proti B antigenu, u Béček proti genu A krevní skupiny. A třeba u AB to není ani proti Áčku, ani proti Béčku. Zatím co třeba 0 vytváří protilátky proti antigenu A, i proti antigenu B. Proto třeba A nemůže dostat krev od B, a B od A. Když by třeba A dostalo krev od B, tak si proti němu vytvoří tolik protilátek, že může dojít třeba k selhání ledvin, případně i k smrti, to je všeobecně známo. Ve skutečnosti neexistují jenom čtyři krevní skupiny – A, B, 0 a AB, ale zhruba asi 50, ale ty další jsou velice vzácné. Nejznámější je takzvané Diego, která je u Indiánů a u východních Asiatů.

A antigeny A, často je to A1 a A2, B, a podobně, jsou imunitním systémem chápány stejně, tak jako cizí vetřelci, jako patogeny, a imunitní systém na ně útočí. A mnoho patogenů, například streptokok pneumonie a podobně, se maskují jako A, nebo B antigen. Antigeny A, nebo B, se totiž nenacházejí jenom na povrchu červených krvinek, ale u takzvaných sekretorů, to je asi 80 procent Evropanů, i v epitelu buněk horního dýchacího traktu, v tělních tekutinách, a tak dále. A za to je odpovědný gen FUT2, který je u 20 procent lidí zmutovaný.

Už dlouho se ví, že na poměru krevních skupin v jednotlivých etnicích, v jednotlivých národech, my máme třeba jiný, než Slováci, než Poláci, nebo Němci, se podílejí různé epidemie, kterými jsme prošli. Antigeny krevních skupin se totiž spoluúčastní při ochraně organismu, ale i při různých infekcích. Mnoho antigenů, jak jsem říkal, používá antigen krevních skupin jako mimikry. Maskují se jimi, a náš imunitní systém je považuje za látky tělu vlastní, a tudíž na ně neútočí. A nejde jen o vztah antigenu k infekcím, k infekčním chorobám, ale i k nádorům, protože nádory se maskují jako A antigen, a potom k multifaktoriálním onemocněním. Například 0 je odolnější vůči malárii, ale zase, podobně jako B, je velmi málo odolná proti helicobakter pylori, který je v žaludku, který může způsobit třeba rakovinu žaludku, kdežto A udělá třeba zánět.

Proto v Africe, jak už jsme o to mluvili, kde je častá malárie, je jenom 10 procent A, a je tam nejvíc 0. Zatímco třeba v oblasti Gangy v Indii, kde je zřídlo cholery pro celý svět, kde nejvíc trpí cholerou, tak 0 má proti ní nejméně obran, B více, a ještě více A. Je tam nejvíce AB na světě, a nejméně 0. Takto se to prostě vytřídilo.

Na rakovinu nejvíce umírají Áčka, protože nádorové buňky se maskují jako antigen A, jako by byl náš vlastní, a unikají dozoru imunitního systému. Například prezident Václav Havel, který byl B, byl daleko více odolný vůči rakovině, než vůči různým infekcím, na které hodně trpěl. A třeba u diabetu je největší riziko u B, u 0 je to nejmenší.

A když to teď ještě shrneme, tak v ČR je asi 45 procent A, 30–35 procent 0, 15–25 procent B, a 5–7 procent AB, 9 procent RH+ a 10 procent RH-. I RH faktor má veliký význam, ale to nyní pomineme, protože bychom se v tom utopili. Zkusíme říct, že ředitel Výzkumného centra univerzity v Nantes, prof. Jacques Le Pendu, už v roce 2008 prokázal, proč SARS 1, původní SARS 1, ohrožoval více A, než kterékoliv jiné krevní typy. A proč 0 byly nejvíce odolné? Protože lidé, kteří vytvářeli protilátky proti antigenu B, se bránili zároveň proti viru s tímto antigenem, aby se nenavázal na receptory v našich buňkách a v horním dýchacím traktu, a virus se nemohl reprodukovat.

Ohledně nebezpečí nákazy je na tom nejlépe krevní skupina 0. Nejhůře AB.

Martina: A co 0?

Milan Calábek: 0, ti jsou na tom vůbec nejlépe. Já jsem A, to znamená, že kdyby se třeba Elen, která je taky Áčko, někde nakazila koronavirem a přišla domů, tak já jako také Áčko onemocním, protože virus, který se začne replikovat, převezme její antigen, a když potom skočí na mě, tak můj imunitní systém ho bude považovat za tělu vlastní, a nevyvine proti němu protilátky, když se bude virus volně rozmnožovat a šířit v mém těle. Kdyby ale někdo přišel s B, tak pokud já budu mít dostatečně silný imunitní systém, tak můj imunitní systém vytvoří dostatek protilátek proti antigenu B, bude s virem zápasit a bude ho likvidovat.

Martina: Až tak to krevní skupin ovlivňují?

Milan Calábek: Ano, přesně tak.

Martina: Proto rodiny, manželé, spí v jedné ložnici i s dítětem, a jeden má, druhý nemá?

Milan Calábek: Ano, a 0 jsou na tom nejlépe. Nejhůř jsou na tom AB, protože AB nemá protilátky ani proti A, ani proti B, a nemá dokonce ani protilátky proti antigenu H. Antigen H mají jenom nulky, a to je společný antigen nám všem, ze kterého potom vznikají A a B. To znamená, že A, když přijde 0, a nakazí mě, tak já nebudu mít protilátky proti H, a jsem úplně nahraný, Kdežto 0 má protilátky jak proti antigenu A, tak proti B, a ještě navíc si vytváří jako jediná imunoglobulin B, což je obrovsky důležité. Žádná jiná krevní skupina ho vlastně nevytváří, a to znamená, že 0 se nakazí pouze od 0. Takže 0 může být velice dobrý superšiřitel. Kdežto A chytne všechno. Tedy A je prakticky v tomto smyslu bezbranné. Na rakovinu umírá nejvíce A.

Martina: Teď se zeptám na jednu věc, trošičku tím odbočím, ale budu si pamatovat, že se vrátíme. Můj kolega přesně s tímto přišel. Jeden den mi volá a říká: „Tak jsem se dočetl, že nejohroženější jsou muži, krevní skupina A, po 50 letech.“ A já jsem tehdy říkala: „Na to zapomeň, dávej si pozor, ale zapomeň na to.“ Druhý den mi volá: „Tak to asi mám, už mám horečku.“ On, jak se lekl, tak udělal. Za 4 dny šel na test, a covid neměl, byla to jenom nákaza z leknutí. Co dělat s tím, co jste teď řekl? Někdo teď může říct: „A já mám A, tak buď umřu na rakovinu, nebo na covid.“

Proti stárnutí imunitního systému je dobrý čaj Pu Erh

Milan Calábek: Nebát se. Vezmu si quercetin, bromelain a jsem za vodou.

Martina: Je to tak snadné?

Milan Calábek: Poměrně ano. A tady ještě hraje důležitou roli jedna věc. Samozřejmě roli hraje věk, a samozřejmě i pohlaví, ale také i to, co jíme. Proto se může stát, že budu vzhledem k věku trpět imunosenescencí, to znamená zestárnutým imunitním systémem. Tak když se setkám s Béčkem, budu pít každý den Pu Erh, a tak to zvládnu, takže i to odstraním.

Martina: Pu Erh je…?

Milan Calábek: Čaj Pu Erh. Pu Erh je úplně vynikající. Ale může se stát, že já nebudu mít dost protilátek proti B. Buď z hlediska stáří, nebo nedej bůh, daný člověk prošel chemoterapií, nebo antibiotiky, a porušil si střevní mikroflóru, protože ta rozhoduje o tom, jak s tím bude imunitní systém bojovat. A to byla obrovská zbraň a obrovský trumf bulharských badatelů z Plevenu, kteří zjistili, že dvě probiotika, a sice Lactobacillus bulgaricus DWT1 a Streptococcus thermophilus DWT4,která nepocházejí z ničeho jiného, než z horkých vod, z pramenů v Bulharsku, mají obrovskou schopnost podnítit náš imunitní systém. Když se berou tato probiotika, tak náš imunitní systém zesílí, podobně jako dříve u lysinu. A lidé, kteří brali tato probiotika, byli jednak chránění před nákazou, a jednak také zvládli onemocnění covid-19. Bohužel na ty variace, kromě dvou, o kterých jsem se zmiňoval, už to neplatí. Nicméně v každém případě jsou tato probiotika alespoň částečnou ochranou.

Martina: A dají se u nás pod nějakým obchodním názvem koupit?

Milan Calábek: No jistě.

Martina: Poraďte.

Milan Calábek: Myslím, že Laktera. Teď si nejsem úplně jistý. U nás je určitě zastoupení, ale nevím, jestli toto mají. U nás se, pokud vím, prodávají DWT, jestli se nemýlím. Musí to být DWT1 u bulgaricus, a u thermophilus DWT4. To je velice důležité, aby to opravdu fungovalo, a ty zvyšují právě působení protilátek proti A, když jsem B, a když jsem 0, tak proti všem těm ostatním. Když jsem AB, tak i tam do jisté míry mohou pomoci. Ještě jednu zajímavou věc – repolarizují makrofágy M2, což jsou makrofágy, které nepůsobí proti viru, a nepůsobí proti nádorům, naopak spolupracují s nimi – na makrofágy M1. Proto jsou tato probiotika vynikající i proti nádorům. A když si vezmete tyto dvě probiotika, tak dojde k přeměně makrofágů M2, jak zjistili indičtí atomoví vědci, a změní se na makrofágy M1, které ničí jak nádorové buňky, tak také virus.

Martina: Milane Calábku, moc vám děkuji za vaše rady, za vaše postřehy, a za to, že se stále staráte i o nás, kteří jsme hledající, a vlastnímu tělu až tak úplně nevěříme. Díky moc.

Milan Calábek: Děkuji, na shledanou.

Martina: Pane inženýre, vy se hodně ve svých knihách, článcích a přednáškách věnujete éčkům. Myslím, že u nás byla dlouho doba, kdy jsme éčka úplně ignorovali. Naopak, líbilo se nám, když je potravina pěkně balená, barevná a podobně. Pak zase došlo k opačnému extrému, že spousta lidí dostala dojem, že když je tam napsáno jakékoliv éčko, tak je to úplně špatně, a pravděpodobně zemřou. Tedy přístup od zdi ke zdi. Už jsme se o tom několikrát bavili, i vy jste o tom určitě mnohokrát mluvil, ale přesto, můžeme si alespoň trošku říct, před kterými éčky bychom se měli pokřižovat, a jaká éčka jsou jenom označením třeba přírodní chemické látky, která je tam přidaná?

Vít Syrový: To bychom tady byli dlouho, protože u nás je jich povoleno přes 300.

Martina: Mám čas.

Vít Syrový: Popsal bych to jinak. Samozřejmě takzvaná éčka se jako přídavné látky přidávají do potravin, a mohou mezi nimi být i vitamíny, a některé skutečně pocházejí z přírody.

Martina: Přírodní barviva.

Vít Syrový: Třeba, přesně tak. Třeba z kurkumy se izoluje takzvaný kurkumin, což je barvivo, a nic proti tomu. V tomto bych spíše odkázal zájemce na své stránky, a v mé knížce Tajemství výrobců potravin je tahák, kde mám éčka přesně rozdělena do pěti skupin, kdy zelené, jak jste zmínila, jsou ještě přírodní. Je to vlastně jakýsi systém semaforu. Žlutá je ještě na uváženou, ale pořád ještě beru. To znamená, že s tímto tahákem můžete nakupovat. Jenom bych zdůraznil, že k éčkům tam může být i chemický název. Takže tato tabulka je rozdělená do pěti skupin, a do trojky to, jako při známkování ve škole, ještě jde. Teprve to, co je navíc, to znamená čtyřka a pětka, jako ve škole, to už neberu. A černá barva, to už jsou prokázané škodliviny, u kterých jsem viděl oficiální studie, co to způsobuje, nebo to může být karcinogenní, nebo to ničí nějaké orgány. Takže tam dám ještě černé, to je hřebíček do rakve, a pouze tam jde o to vyhnout se alespoň tomu nejhoršímu.

Žijeme ve světě, kde se tím člověk musí pročíst, číst složení, a jak říkal Werich, nekupovat zajíce v pytli. Vždyť kdokoliv cokoliv kupuje, tak se přece alespoň seznámíte s tím, co to je, z čeho to je, k čemu to může být prospěšné. Tak si i u potravin přečtu složení. To platí jak pro potraviny, tak pro kosmetiku. Opakuji znovu, že na tom lidé prodělají, protože jakmile si budou kupovat to, co je v chemickém systému, který je založen na tom co nejvíc vydělat, tak to rozhodně nezásobuje ani tělo, ani naši kůži. Mnoho žen zjistí, co tyto nevhodné krémy mohou udělat. Nebo nevhodné barvy na vlasy. To je zase na celé dlouhé povídání, a tam je prokázáno, co způsobuje rakovinu. Tak proč chtějí mít rakovinu, když už pud sebezáchovy by nám měl napovědět, že nechceme takto ošklivé nemoci. Vždyť každý slyšel o tom, co léčení, a všechno s tím spojené, obnáší, tak proč do sebe dostávat něco, co je prokázáno jako rakovinotvorné, nebo to vyvolává ty nejhorší zdravotní problémy.

Azobarviva v potravinách jsou velmi nebezpečná, způsobují mimo jiné hyperaktivitu a neschopnost soustředění u dětí

Martina: A mohl byste vyjmenovat třeba tři látky, které označujete černou barvou, protože je to hřebík do rakve?

Vít Syrový: Třeba dusitany. Jak už jsem říkal, mnoho umělých syntetických azobarviv. Je dokonce zajímavé, že EU už oficiálně přiznala, že to je špatné. Už nevím, který to byl rok, tak se přiznalo, že takzvaná azobarviva, což jsou chemické sloučeniny s dusíkem, jednoznačně poškozují játra, a dělají v těle další nedobré věci. Mimo jiné se zjistilo u dětí, které jsou nejvíce náchylné na jakoukoliv chemii, že se buď osypou, a mají nějakou alergickou reakci, nebo se to na nich projeví jinak. Už dlouho se třeba vědělo, že určitá umělá azobarviva byla v lentilkách. Teď už tam nejsou.

Martina: Lentilky už jsme zrušili.

Vít Syrový: Způsobují hyperaktivitu, a EU potom musela oficiálně přiznat, že kdo by je chtěl používat, musí napsat, že může nepříznivě působit na schopnost soustředění a činnost u dětí. Velmi zajímavé bylo, že když tohle výrobci dostali příkazem, tak během krátké doby nahradili azobarviva přírodními barvivy i těch lentilek, z čehož jsem byl překvapen. Kdysi si mě jedna televize pozvala i do velkého Kauflandu, a měli jsme tam hledat právě škodlivá azobarviva v limonádách, bonbonech. A my jsme je nenašli, takž změna proběhla skutečně během několika měsíců. To znamená barviva, umělá sladidla považuji za velmi škodlivá, protože mohou v ledvinách způsobovat novotvary, nádory. Takže umělá barviva, umělá sladidla, konzervanty jsou obecně jedovaté, prostě je tam něco navíc, aby se to nezkazilo. Většina konzervantů je nejjedovatější. A opakuji, stále varuji před dusitany, protože z toho vznikají prokazatelně rakovinotvorné látky, a bylo prokázáno, že častá konzumace uzenin, v kombinaci s jinou nevhodnou stravou, zvýší výskyt rakoviny střev a žaludku, které máme, poměrně vysoko.

A zase se vracím k tomu, že to vše je oficiálně známé, není to žádné tajemství, pouze si lidé hrají na pštrosy, strkají hlavu do písku a říkají si: „Nás to nepostihne.“ A pak je to postihne a křičí „ouha“. A pak se neví, co s tím.

Člověk by si měl vyselektovat nejrizikovější potraviny, a už je nekupovat. Mezi ně patří i uzeniny, které jsou nejedlé

Martina: To, co říkáte, je docela náročné, protože to znamená, že každý nákup znamená dvě hodiny samostudia, protože trvá, než přečtete všechny ty neviditelné údaje.

Vít Syrový: Já vám budu oponovat. Člověk samozřejmě nesmí nakupovat podle slevového letáku, nebo podle toho, co doporučuje reklama. Doporučuji, aby si lidé uvědomili, co potřebují, aby si napsali na papírek, co jdou vlastně koupit, a potom zkontrolování složení, pokud nenakupují stále jiné věci, stačí jednou. Dokonce si to mohu zkontrolovat i doma. A jakmile už se člověk trošičku proklestí džunglí, a už se v tom alespoň trošičku vyzná, tak pak už ví, že se nemusí dívat do bílého jogurtu, jestli tam něco není, nebo do tvarohu, do másla. Tam by tyto přídatné látky neměly být.

Martina: Promiňte, že vás přerušuji, a vy jste čekal přídatné látky v obyčejných hranolkách, když jste tehdy zjistil, že dcera…

Vít Syrový: Nečekal, a právě proto o tom píšu, že to je nebezpečné. A v podstatě to závisí na lidech, jestli tomu budou věnovat pozornost, nebo ne. Když zjistím, že je něco špatné, tak už to dále nebudu kupovat, a riskovat nějaké problémy u sebe, nebo u dcery. To znamená, nečekám to, a stále dokolečka o tom mluvím z toho důvodu, aby si lidé uvědomili, že není tak jisté, že to, co si koupí, je ještě přijatelné, ne že by bylo zdravé, ale že to tělo dokáže zpracovat.

V podstatě je to něco podobného, jako když víme, že nemáme jíst třeba plesnivé potraviny, nebo něco opravdu zkaženého, všichni se učí o hygieně. Tak proč by se neměly brát v úvahu i chemické patogeny, nebo chemické škodliviny, a těm se vyhýbat stejně, jako plesnivé potravině? To znamená, že je to nějaká práce navíc, ale jsem jednoznačně přesvědčen, že když už si v tom někdo udělá maliličko přehled, tak příště, když kupuje něco podobného, už to nemusí kontrolovat, stačí jednou. A v té knížce popisuji nejrizikovější potraviny, takže pak zjistíte, že si to člověk musí vyselektovat, a samozřejmě nebude kupovat různé trvanlivé potraviny. Jak už jsem říkal, většina uzenin je pro mě nejedlá, dokonce ani kočky to nechtěly, nebo zvířata, jak jsem někde už zaslechl, takže je to pro mě něco, co je úplně stranou. A teď se zaměřuji na to, co se dá jíst, a tam si to zkontrolovat.

Proč kupovat párky, které neobsahují maso? Pokud to má být masný výrobek, tak tam má být více než 90 procent masa. Pokud by tam nebylo maso, ale chemie, tak k čemu to je?

Martina: Je pravda, že je potřeba si udělat svůj TOP TEN osvědčených věcí, ke kterým se člověk může uchýlit. Vzpomínám, že jsem vždy u různých konzerv, a podobně, řešila, aby tam nebyl masokostní separát, protože člen EU říkal, že Češi milují separát, a proto existuje dvojí kvalita potravin, protože k nám se nedodává konzerva se svalovinou, ale s masokostním separátem. Pak si hlídám, aby tam nebyl bílkovinný hydrolyzát. Ale pak mě jednou odstřelila skleněná konzerva s párky, protože tam bylo napsáno „jenom krevní plazma“. Nebyla tam vůbec žádná bílkovina, ale jenom krevní plazma.

Vít Syrový: Je zvláštní, co v tom je. Každý tam najde tolik věcí, dokonce i v sušenkách, mám to v knížce, takže někteří mohou být zděšení, když tam mají něco z krve. Doporučuji si to skutečně přečíst, a nekupovat zajíce v pytli. Proč kupovat párky, které neobsahují maso? Pokud to má být masný výrobek, tak tam má být naprostá většina masa, více než 90 procent. Pokud by tam nebylo maso, a bude tam chemie, tak k čemu to je? Tento směr jde neuvěřitelným tempem k tomu, že lidé chtějí dělat syntetické bílkoviny, a stále něco jakoby vylepšovat, a dělat to úplně uměle, a potom si někdo někde něco koupí, a bude to už jenom umělá hmota.

Martina: Potřebovala bych vyřešit jednu osobní otázku, pane inženýre, jako chemik byste to mohl vědět. Nedávno jsem otevírala šampaňské víno, nevím přesně, jestli nebylo jenom šumivé, tedy jestli to bylo šampaňské, a na té láhvi bylo napsáno: „Může obsahovat stopy skořápkových plodů a korýšů.“ To bych snad zvládla v sušenkách, u kterých jsme zvyklí, že mohou obsahovat stopy celeru, když si koupíte kakaové věnečky, ale jak se může korýš a ořech, dostat do šampaňského? Můžete mi to vysvětlit?

Vít Syrový: To neumím. Ale když si uvědomíte chemické výrobny, jestli to bylo nějaké takzvané nealkoholické šampaňské…

Martina: Ne, bylo normálně alkoholické, jenom jak říkám, nebylo to možná šampaňské víno, bylo možná jenom šumivé.

Vít Syrový: Tohle je těžké vysvětlit. Podle mého názoru ten závod dělá mnoho jiných věcí. A co se týká zbytků korýšů, tak právě to je ta oblast těch takzvaných přídatných látek, protože mnohé přídatné látky se dělají z naprosto nepochopitelných surovin. V podstatě se něco z něčeho vyrobí, aby se to někam přidalo. Samozřejmě pokud si vezmu víno, jak by to správně mělo být tak, že to jsou jenom vinné hrozny, které se nechají zkvasit, což je, řekl bych, u konvenčně kupovaných vín dost pohádka, protože je to vlastně od začátku do konce chemie. Takže pokud jsou tam ještě nějaké přídatné látky, tak oni můžou, aby to třeba zalkalizovali, přidávat nějaké tyto rozemleté z nějakých – z čeho jste říkala?

Do potravin i kosmetiky se dává mnoho konzervantů, které tam nejsou vůbec potřeba

Martina: Korýši a skořápkové plody.

Vít Syrový: Je to zvláštní, ano. Toto nevím, protože to je opravdu rébus, ale v dnešním světě je možné všechno. Několikrát jsem zaslechl, co všechno lidé našli tam, kde by to vůbec nečekali, tak je to na zamyšlení.

Vrátil bych se k počátku, jak jste říkala, že by to někdo dělal schválně. Překvapuje mě, jak často se dává do potravin, nebo do kosmetiky, ne jeden konzervant, ale třeba tři, pět konzervantů. A teď si říkáte: „Proč to tam dávají?“ Nebo nějaké umělé barvivo, které tam nemá vůbec žádnou funkci. Zase si říkáte: „Proč to tam dávají?“ Zdravým rozumem to nemůžete pochopit, je to tam jednoznačně zbytečně, takže si mnohdy říkám, jestli třeba nemají nějaké zbytky, neví, co s tím, a tak to do něčeho zamíchají, a vyberou něco, u čeho si řeknou, že to lidé nebudou sledovat. Třeba šampaňské, něco tam zamíchají, nějaké zbytky potravin. Jsou to fakt v tomto průmyslovém odvětví nepochopitelné věci, takže si říkáte: „Tohle nechápu.“ A já také nechápu, proč se to tam dává.

Martina: Pane inženýre Víte Syrový, vy jste tady zmiňoval, že některé přídatné látky mohou způsobovat rakovinu žaludku, tlustého střeva a tak dále. To, že některé přídatné látky, některá éčka způsobují alergie, obecně víme. Už méně se vědělo o tom, co jste tady také zmínil, že některá azobarviva způsobovala u dětí hyperaktivitu, a podobně. Jaké další zdravotní problémy, se kterými jste se nějak setkal, nebo jste o nich četl, mohou způsobovat nevhodné potraviny?

Vít Syrový: Téměř všechny. Ví se, že rakovina a srdečně cévní onemocnění jsou dneska takzvaní největší zabijáci, v uvozovkách. Ale neví se, že aby vznikla rakovina, tak se do těla musí dostat takzvaná rakovinotvorná látka, která poškodí jádro buňky, a z té buňky se stane buňka rakovinotvorná. To znamená chemikálie, které jsou v potravinách, pesticidy, můžou iniciovat vznik rakovinotvorného nádoru. Co se týká srdečně cévní oblasti, tak tam byla úplně jednoznačně prokázána úzká souvislost. Jeden lékař, který celý život operoval cévy, a byl už starý, tak promluvil, a říkal, že už nemůže tuto lež dál snášet. A popsal, že není na vině cholesterol, ale záněty cév, že vždy našel záněty cév. A doslova řekl, že záněty cév jsou vyvolávány dráždivými látkami, které kolují v naší krvi. To znamená, veškerá chemie způsobuje, že v cévách se dělají jako kdyby záněty, pak trhlinky, a tělo, aby to zachránilo, to zalepí právě cholesterolem, představte si jakousi leukoplast, a pak se to zužuje, ucpe, je z toho mrtvice. To znamená, že obě tyto nemoci jsou jednoznačně úzce svázány s tím, co jíme a pijeme. Neví se, i když v oficiálních lékařských časopisech to je, že k těmto dvěma oblastem nemocí patří otrava chemickými látkami. Ale ne tak, že by se člověk okamžitě otrávil, ale chemickými…

Většina nemocí má původ v nevhodném psychickém nastavení a ve špatné stravě, kdy lidé kupují nejlevnější potraviny a hází je do svého těla jako do popelnice

Martina: Postupná otrava…

Vít Syrový: Organismu. V tom jsou zahrnuty i léky. Pokud má někdo hodně léků, samozřejmě chemických, existují lidé, kteří mají třeba 10 různých tablet denně, kombinují je, a potom i chemie ve stravě, v nápojích. Takže toto už soutěží s rakovinou a se srdečními onemocněními. A dostávají se do těla i injekčně. To je nyní největší hit, napíchat se všemi možnými vakcínami, je to zase chemie, není to nic přirozeného, a vedlejší účinky jsou naprosto různorodé, ale výsledkem je, že se člověk necítí dobře, necítí se zdráv, něco se děje. Někdo to může pozorovat jako ekzém, někomu nefungují trávicí orgány, které dříve fungovaly. Ničí se játra, ledviny, na cokoliv si vzpomenete, můžete dát do souvislosti s přemírou chemie, které už tělo není schopné nějakým způsobem vyloučit, to je jedna cesta, ta lepší. Ale může se stát, že to už není možné někde v těle uložit, a existují jakési černé skládky.

To znamená, že téměř všechny nemoci mají svůj původ v nevhodném, duševním, psychickém nastavení, ale je to i v tom, že lidé kupují co nejlevnější potraviny, a je jim úplně jedno, jak se o své tělo starají, že do něj doslova jako do popelnice hází všechno, co je možné. Už se to někde objevilo v oficiálních zprávách, kde řekli, že Česko je popelnice Evropy, že sem dováží z Německa i odjinud méně kvalitní potraviny. Ale to jde říct i z hlediska těla, když jsou v něm nějaké nepoužitelné zbytky.

Vracím se k chemii. Ropný průmysl si neví rady s frakcemi z ropy, tak z toho udělají nějaká éčka, nebo nějaké ingredience do kosmetiky. Takže můžeme přeneseně říct, že je to odpad, který se dostává do těla.

Když lidé stále nosí náhubky, tak nedýchají a vdechují vlastní oxid uhličitý, což je velmi škodlivé, protože tím dochází k překyselení organismu a mikroorganismy se mohou mnohem více projevit

Martina: Pane inženýre, máte nějaké vysvětlení pro to, že celý svět je teď paralyzován strachem z koronaviru, ale přitom co se týká dopadů éček v našich potravinách, máme zvláštně pro strach uděláno?

Vít Syrový: Nejen éček. Ale když si uvědomíte, že nikdo neřekne nic proti kouření, proti takovýmto jednoznačným zabijákům, které způsobují to, co ono. Já pro to vysvětlení moc nemám, nechápu to. Spíše je zvláštní, jak média dokáží zmanipulovat naprostou většinu obyvatel této země, jak se lidé jako před oltářem klaní před televizí, a když tam něco řeknou, tak se z toho téměř zhroutí strachy, a v podstatě je to jenom o manipulaci.

Jeden onkolog v Senátu už to nevydržel, myslím, že to posluchači znají, a měl tam dlouhý proslov o tom, že se mluví o tom, kolik lidí umřelo na covid, a že je otázka, zda opravdu umřeli na covid. A říkal, že by se v televizi mělo také mluvit o tom, že každých 20 minut v Česku někdo umírá na rakovinu za poměrně hrozných okolností, a že je to velmi bolestivé. To znamená, že je to spíše o manipulaci, že lidé se nechají zmanipulovat, a uvěří tomu, že existuje nějaký strašák, který může uškodit, a že už vůbec neuvažují samostatně, kdy by si řekli: „Co já mohu dělat pro své zdraví?“

Ještě bych připomenul jednu věc, kterou mnozí možná neslyšeli. Každý zná Pasteura, pasterizace mléka. Málokdo už zná Antoine Bechampa. Tito dva vědci, kteří žili ve stejné době, stáli naprosto proti sobě. Pasteur řekl, že na vině jsou mikroby, za všechno mohou mikroby, proto se musí pasterovat. A tím vyhrál chemický průmysl, všechno se musí zabíjet. Bechamp tvrdil, že na vině je půda. Popisoval, že každá rostlina vyroste jenom na vhodné půdě. A to samé platí i z hlediska našeho těla. Ať už je to vir, nebo bakterie, nebo jiné tyhle mikroby, tak v těle vyrostou jedině tehdy, když v něm máme něco narušené. Ve zdravém těle se neuchytí, nerozmnoží se.

To se týká hlavně imunity. Teď se moderně mluví o tom, jak je imunita důležitá. Pokud si imunitní systém doslova hýčkáme, a snažíme se ho podporovat, tak je pravděpodobné, že překoná všechno možné. Pokud ho dennodenně lidé ničí chemií, tak imunitní systém je bojový systém, a reaguje nejen na nějaké mikroorganismy, ale i na všechny chemické látky, a pokud jsme ve stálém stavu války, kdy ho doslova bombardujeme chemií, tak je jasné, že je rozladěný, a už nedokáže zvládnout třeba nákazu.

Takže vysvětlení je pro mě zase nějaký záměr, že se lidé nechali zmanipulovat, lekli se, a honem utíkají, ať do nás rychle napíchají plno injekcí, ať jsme zdraví. Ještě bych dodal, že když si uvědomíte, jak je škodlivé, když lidé nedýchají, mají pořád nějaké náhubky, a v podstatě dýchají vlastní oxid uhličitý. Tím dochází k takzvanému překyselení organismu, takže mikroorganismy, nebo jakékoliv nemoci, se mohou mnohem více projevit. A samozřejmě ten, kdo se bojí, jak říkáte, tak mu asi není pomoci, tak musí jít holt svou cestou. Ale ten, komu jsou život a zdraví milé, tak by se měl zastavit, zamyslet se a říct si: „Co já mohu udělat tak, aby to tělo jakžtakž dokázalo zvládnout?“

Stačí jedna velká erupce na slunci a příroda nás všechny vypne, ani mobily, ani počítače nebudou fungovat, a bude to vyřešeno

Martina: Na to, co udělat, aby to tělo dokázalo zvládnout, se zeptám hned vzápětí. Ale spíše se chci zeptat na to, že to, co popisujete, je skutečně systémová změna. A chtělo by to, aby se každý z nás z gruntu rozhodl, že se bude jinak stravovat, že bude hlasovat nákupním košíkem a podobně. Ale jsou lidé obecně ochotni žít bez chemie? Teď nemluvím jenom o chemii v hnojivu a v různých konzervačních a přídavných látkách, ale když se budete bavit s mladými, tak řeknou: „Ano, my chceme čistý svět.“ Který je až zidealizovaný. Ale vzápětí, když jim dodáte, že to znamená žít bez mobilu, bez počítače, bez jejich módní obuvi, a nejrůznějších bundiček z PET lahví, tak to je pro ně nepředstavitelné. Jsou lidé ochotni?

Vít Syrový: Já bych to rozdělil na více věci. Co se týká toho, co lidé jí a pijí, co používají, jakou kosmetiku, čistící, prací prostředky, tak jsem přesvědčen, že čím dál tím více mladých lidí nejen že jsou ochotni, ale v podstatě to i rádi dělají, protože si přijdou, že jsou in. A kolem mě jsou více méně už skoro jenom lidé, kteří se takto snaží. Nebo když ke mně chodí klienti, tak už jsou na cestě, a chtějí to dělat lépe. To znamená, já už skoro nějakým způsobem neberu zbytek světa, který samozřejmě asi existuje.

Začal bych po částech: Aby se lidé alespoň více starali o jídlo, pití, prostředky denní péče. Samozřejmě co se týká mobilu, počítače, dokud ještě fungují, tak je i my využíváme, nebudeme říkat, že je nemáme. Až se vypne internet, tak v podstatě toto nebude, ale těžko se to v této době mladým zakáže. Samozřejmě je už dobré jim vysvětlit, jak jste tady povídala o tom, že by nemohli mít všechny ty oděvy, a tak dále, tak je naprosto jednoduchá motivace říct jim: „Vždyť tady jsou umělá barviva, je to umělá hmota. Nechceš přeci být v umělé hmotě.“

A jako důkaz bych použil, že najednou najdete v obyčejných supermarketech oblečení z bio bavlny, protože to lidé chtějí. Oblečení, které je alespoň o trochu blíže k přírodě. Přechod k něčemu lepšímu musí spočívat v tom, že si každý udělá laťku podle svých možností, a zlepší to, co je možné. Vždyť stačí jedna velká erupce na slunci, a příroda nás všechny vypne, ani mobily, ani počítače nebudou fungovat, a bude to vyřešeno. Ale dobrovolně se toho lidé nevzdají, pořád to budou chtít.

A co se týká jídla, to už je jiná věc, tam skutečně člověk může udělat změnu, a zase podle finančních možností. A jako první je důležité o tom uvažovat, uvědomit si to. A myslím, že mladých lidí je v tomto víc, teď samozřejmě nemyslím ty, kteří už propadli ať už návykovým látkám, nebo něčemu jinému. Někomu je úplně jedno, co udělá se svým tělem, ale hodně mladých maminek, což mě překvapilo, mnohokrát jsem to viděl na různých akcích, se najednou kvůli dětem začne zamýšlet, a říkají: „Ale vždyť to dítě…“ Dokonce to vidí fyzicky, že dítě se osype, má obrovský ekzém.

Jedna maminka mi kdysi vyprávěla, jak udělala jednoduchou změnu. Říkala, že hned po porodu měla obrovskou chuť na maso, a cpala se šunkou od rána do večera. Malinký chlapeček, když ho kojila, se úplně osypal. A ona se tehdy přes někoho dostala k mé knížce, udělala jednoduchou stravovací nápravu, a úplně vyřadila uzeniny. A během dvou tří dnů mu to zmizelo z kůže, a paní doktorka se divila a říkala: „Takhle čisté dítě jsem ještě neviděla.“ A tohle bych označil jako veliký úspěch. Kdyby hodně lidí, jak jste řekla, hlasovalo přes nákupní košík, i jiné systémy, přes internet, a nakupovalo přímo u farmáře, tak tam se to dá posunout k lepšímu, a každý to na sobě pocítí.

Martina: Pane inženýre, poslední otázka. Když byste teď měl lidem poradit nějakou až rychlokvašnou informaci, když si chtějí ulevit. Poslouchali teď, jak změní jídelníček, něco si třeba přečtou u vás na webu, a kdyby to chtěli podpořit nějakou bylinkou, tak jakou, která by se dala užívat i dlouhodobě a není nebezpečná. Co byste poradil?

Vít Syrový: Začal bych spíše tím, aby si uvědomili, že tělo potřebuje nepostradatelné látky, ať jsou to vitamíny, minerály, je to velmi široká paleta, a toto je pro imunitu nesmírně důležité. To znamená, že bych neřekl jednu jedinou bylinku. Ale samozřejmě by si mohli někdy na jaře udělat očistnou kúru, kde bude i pitný režim s různými bylinkami. Teď v této době na zimu si může každý doma například něco klíčit, když nemá bylinky. Samozřejmě pro každého by bylo potřeba konkrétní bylinku z hlediska jeho osobních problémů.

Ale mně jde jenom o to, že potraviny, které jsou chemicky, nebo nevhodně pěstované, neobsahují vitamíny, téměř žádné minerální látky, a tělo nemůže fungovat, pokud jich nemá dostatek. To znamená uvědomit si, že potřebujeme tělu prospívat tím, že mu dáme všechno nejlepší, co potřebuje. A obecně ho nezatěžovat. Takže bych konkrétní bylinku pro tuto dobu nedal, protože těch je mnoho, a je to na celý pořad.

Martina: Tak dobře, tak si takový pořad ještě společně připravíme. Pro tuto chvíli vám mockrát děkuji, ale jsem ráda, že jsme stihli říct alespoň zásadní věci o našem stravování, a o tom, jakým způsobem si pak pomoct bylinkami, a stravou upravit nejen své zdraví, ale také svůj duchovní svět. Tak o tom si budeme povídat někdy příště. Díky moc.

Vít Syrový: Na slyšenou.