Martina: Určitě je dobře, když se s dětmi věcně diskutuje dle jejich momentálního intelektuálního vybavení vzhledem k věku. Ale pak by bylo možná dobré neposílat na základní a střední školy nejrůznější neziskové organizace, které se tohoto pravidla rozhodně nedrží.

Petr Drulák: To je samozřejmě další problém. Tady ta invaze těch různých… Ono je to vlastně o … hodně se v tom angažuje Člověk v tísni, pak někteří další, kteří se snaží dát zase tu jedinou správnou interpretaci naší minulosti. Oni jsou – vlastně tradičně jsou velmi orientováni antikomunisticky, což já s tím mám problém. Ne, protože bych obhajoval komunistický režim, ale samozřejmě, že historie 20. století, a naše historie je mnohem složitější, než aby je černobílým způsobem nějaká nevládka tady vykreslovala. A teď v posledních letech samozřejmě narůstají ti genderisté. To znamená ti, kteří právě vysvětlují, jak je těch rodů více, a jak si děti mají vybírat a jak jim v tom rodiče nemají bránit. To myslím, že je skutečná hrozba, kterou si teď vlastně uvědomují už úplně všichni. Takže ano, to je další problém. Tam je prostě ten paradox, protože kdyby jim ta učitelka prostě přemílala propagandu, kterou slyší v České televizi, tak nikdo nehne ani brvou. A ona prostě akorát říká: Podívejte se, tohle je nějaké stanovisko, ale měly byste vědět, že je tu nějaké druhé stanovisko, což z hlediska pedagogického je samozřejmě správné. Otázka je, jakým jazykem o tom mluvit, aby to ty děti byly schopny pochopit, aby to ty děti byly schopné pojmout.

Svoboda projevu u nás byla vystavena tvrdému ataku s covidem a Ukrajinou, ale ve Francii jedou v tabuizování témat už dlouho

Martina: Teď se vlastně bavíme o konfliktu na Ukrajině. A ty jsi řekl, že vlastně celkově situace, co se týká možnosti vyjádřit své názory, postřehy, se změnila, když se na ministerstvo zahraničí dostali piráti. Ale ono to začalo vlastně mnohem dříve. Když se budeme bavit o dalších obětech, řekněme osobní svobody, svobody slova, svobody vyjadřování, tak zase musím vzpomenout angličtinářku z Karlových Varů, Barboru Lhotanovou. Ta zase odešla ze školy kvůli koronavirovému nátlaku. Vzpomeňme to, jak demonstrovali policisté. Protože říkali, že se nechtějí nechat očkovat. a jsou vlastně teoreticky nejzdravější skupinou populace. Protože se hýbou, mají pravidelné přezkumy. Vojáci. Kolik sestřiček muselo odejít z práce. A tak dále. Myslíš si, že je to teprve nastoupený trend, nebo je možnost to zvrátit?

Petr Drulák: Já za sebe si myslím, že musím dělat všechno pro to, abych to pomohl zvrátit, ale ten trend je nesmírně silný. My jsme s tím, myslím si, že jsme to takhle natvrdo dostali během koronaviru, kde jsme skutečně byli konfrontováni s naprostou brutalitou, jak státních orgánů, tak médií. Jo, to znamená to, že prostě autority v oblasti virologie a dalších oborů, ti lidé, kteří k tomu vůbec měli co říct, a říkali něco jiného než vláda, tak najednou se dostávali na nějaké seznamy dezinformátorů. To jsme před tím úplně nezažívali, takovýto atak.

Ale bohužel já, když jsem sloužil ve Francii, tak vlastně v tom nevidím vůbec nic nového. Oni už v tom jsou dávno. Mají tam témata, o nichž vlastně není bezpečno veřejně mluvit. Pokud se to týká islámu, pokud se to týká migrace, pokud se to týká lidí, kteří přicházejí z migračních rodin, a nedokážou se sžít s Francií, a kritika jejich situace, tak v té chvíli v podstatě ve veřejném prostoru jsou tito lidé vylučováni z veřejného prostoru a jsou i profesně ohroženi. Pokud jsou na veřejných univerzitách. Na veřejných úřadech, tak o tom tam mluví jen šeptem. A ne v práci. O tom mluví šeptem, a ještě šeptají spíš doma. Takže pro mě tohle je, bohužel, je trend současného Západu a je to… Já si to pro sebe vysvětluji právě tak, že se ta ideologie, to co se stalo z liberalismu, obrací proti demokracii. Je to zničující.

Martina: Dá se souhlasit s tím, že koronavirus byl, co do možností zásahu do osobních svobod lidí, asi průlomem, ale na druhou stranu musím říct, že to začalo přeci jenom už dříve. Protože kdyby se dalo pracovat, svobodně diskutovat a svobodně se ptát v současných médiích, tak jsem si ještě několik let před tím nezaložila internetové rádio. To už byla odpověď na situaci, která začala nabývat na síle. Ústavu a ministerstvu se nelíbí tvůj názor na konflikt na Ukrajině. To už jsme tady zmínili. Já jenom vzpomenu slova, která řekl ředitel ústavu, pan Ditrych. Který řekl, že se opakovaně dopouštíš šíření konspiračních narativů, nekonkrétního vyjadřování a zavádějící zobecňování. Ministerstvo zase řeklo, že Drulák pracuje s fakty selektivně. Vysvětlil ti někdo, co konkrétně jsou ty konspirační narativy? Já dodnes nevím, co je slovo NARATIV, ale velmi se usadilo. Takže, co jsou ty konspirační narativy? Co je to nekorektní vyjadřování? Zavádějící zobecňování a selektivní práce s fakty?

Když byly oficiální špičky konfrontovány s nějakou interpretací reality, která neodpovídala té jejich, tak začaly používat nálepky: dezinformace, konspirační teorie

Petr Drulák: Podívej se, tyhle věci byly rozvedeny jednak v tom podnětu, pro tu etickou komisi a jednak v těch vytýkacích dopisech. Takže třeba pro ministerstvo zahraničí je konspirační teorií to, když někdo použije termín „hluboký stát“ ve Spojených státech amerických.

Martina: Jako deep state? Ten zavedený?

Petr Drulák: Ano. To znamená to, že existuje určitá vrstva špiček státní správy, ministerstva zahraničí a armády, zpravodajských služeb, že je to propojené na byznys a že je to taková vlivová síť. A že tahle vlivová síť může ovlivňovat docela zásadním způsobem třeba zahraniční politiku i vnitřní politiku. Což je sociologicky naprosto známý fakt, ale pro část našeho veřejného… …pro ty, kteří určují naše veřejné mínění, je to nepřijatelné, protože to asi neodpovídá tomu takovému učebnicovému narativu, že Spojené státy jsou demokracií a že prostě ti, kdo jsou zvoleni, o všem rozhodují. Já myslím, že kdy se podívali na „Jistě, pane ministře!“, tak by pochopili, co může být hluboký stát. Takže to byla třeba jedna z věcí.

Nebo když jsem ve svých veřejných vystoupeních upozornil na to, že Joe Biden má na Ukrajině jasný konflikt zájmů. A upozornil jsem na aktivity jeho syna. Opět, co dělal Hunter Biden na Ukrajině, je všeobecně známo. Je to vlastně i zadokumentováno. Je známo, že Biden jako viceprezident intervenoval do ukrajinské vnitřní politiky, do změny prokurátora. Takovéto věci se tam děly. A souvislosti mezi jeho intervencí a aktivitami Huntera Bidena byly prostě široce diskutovány v amerických médiích. Pro úředníky českého ministerstva zahraničí patrně jaksi tohle je zase nějaká další konspirační teorie. Ale já bych ten termín nepřeceňoval. Prostě oni právě proto, že byli konfrontováni s nějakou interpretací, která neodpovídala jejich, a na tu interpretaci nestačili empiricky, nedokázali jí empiricky vyvrátit, tak začali používat nálepky: dezinformace, konspirační teorie.

Vůbec, ta konspirační teorie, to je termín, který se používá v poslední době velmi, velmi často. A já bych tady možná rozdělil takové ty dobré konspirace a špatné konspirace. Třeba dobrá konspirace je, když demokraté tvrdili, že Trump vyhrál díky tomu, že ho Rusové podporovali, že tam bylo propojení Trumpa na Rusy. Takže to byla vlastně taková… To je v podstatě konspirace. Když se řekne, že jeden z kandidátů je podporován cizí velmocí.

Martina: Ale nemýlím-li se, tak se pak ukázalo, že to byl velký omyl.

Petr Drulák: Ano. Ukázalo se, že to byl naprostý omyl, ale to byla přesně ta dobrá konspirace.

Martina: Jak byla vnímána medií, vnímána politikou.

Petr Drulák: Přesně tak. To byla konspirace, která sloužila k dobrému účelu. Protože měla démonizovat Trumpa. No a pak máte špatné konspirace, a to je třeba, když někdo ukáže na nějaké konflikty zájmu v Bidenově rodině. Když někdo ukáže, prostě na nějaké propojení mezi nějakými mocnými rodinami a mocnými úřady ve Spojených státech amerických. Pokud to cílí na současnou administrativu, která je z hlediska politických korektních kruhů považována za dobrou, tak je to špatná konspirace. Pokud to bude cílit na Trumpa, tak je to dobrá konspirace. Takže z tohoto hlediska vůbec ten pojem konspirace mi přijde neuvěřitelným způsobem zneužíván. Což neznamená, že skutečně mimo mainstream kolují různé divoké konspirační teorie, které jsou prostě úplně ulítlé. Ale to je mimo tuto debatu, kterou dneska vedeme. A to je mimochodem to, co vadí ministerstvu zahraničí, nebo když mi vyčítali, třeba že jsem selektivní ve faktech. No tak když člověk píše komentář, tak samozřejmě nemůže uvést veškerá fakta. Vždycky je to dáno tak, že formuluješ nějaký úhel pohledu. A můj úhel pohledu je ten úhel pohledu, který má být alternativou k tomu oficiálnímu. Tak samozřejmě, že se opírám o ty věci, které oficiální diskurs pomíjí.

Ministerstvo zahraničí, tedy stát, usiluje o potrestání za názor, Ústav mezinárodních vztahů je jen převodová páka

Martina: Když se tady bavíme, tak na jedné straně je Ústav mezinárodních vztahů, na druhé straně ministerstvo zahraničí. Pokud to lze oddělit. Odkud vlastně cítíš větší tlak? Je to, řekněme, osobní inciativa nějakého rektora nebo ředitele v jakési vědecké akademické instituci, anebo cítíš spíše politický tlak?

Petr Drulák: Já to analyzuji tak, že původcem toho tlaku je jednoznačně ministerstvo zahraničí. Ústav mezinárodních vztahů je pouze převodová páka, protože ministerstvo zahraničí vlastně nemá na mě jinak žádný vliv. Žádnou možnost. Nemá možnost nějak mě omezit, umlčovat. Tak se snaží využít to, co si myslí, že se jim nabízí – a Ústav mezinárodních vztahů potom se dostává do takové nějaké velmi nevděčné role, jakéhosi mouřenína, který prostě potom hraje pod tím tlakem ministerstva zahraničí jedná způsobem, jakým jedná, ale je jasné, že tohle v zájmu Ústavu mezinárodních vztahů, ani jeho současného vedení, prostě není. Ale dostali se pod ten tlak a jednají tím způsobem, který si zvolili.

Martina: A člověk, když se pouští do analýzy celospolečenských jevů, geopolitických jevů, tak se může pochopitelně často mýlit. Jsou věci, kdy si musel sám říct: No tak tento komentář nebo tady jsem mohl opravdu ty lidi mystifikovat, protože jsem se zmýlil.

Petr Drulák: A tak určitě. Já jsem třeba nevěřil v lednu tohoto roku, že dojde ke konfliktu na Ukrajině. To jsem vlastně nevěřil. Ale myslím si, že nás bylo víc. A uvidíme, jak bude probíhat ten ukrajinský konflikt. Já jsem tam pronesl několik tezí a je možné, že v některých jsem se zmýlil. Zejména, když se člověk vyjadřuje o budoucnosti, tak může s velkou pravděpodobností počítat, že část těch věcí, které tvrdil, se ukáží jako nesprávné. Prostě to tak je. Ty události nás zaskakují, ale ono to přece neznamená, že úplně rezignujeme na odhad těch věcí. Protože právě proto, když chceme být připraveni na tu situaci, tak musíme mít nejrůznější alternativy. A to, že některé alternativy se nenaplní, to může být dokonce dobrá zpráva, může to být špatná zpráva. Ale informované rozhodnutí je musí brát v potaz.

Už jako představitel názorového establishmentu jsem byl trochu zlobivý prvek

Martina: Teď budu asi hodně osobní, ale napadlo mě, Petře, nemůže to, že teď ses dostal trošku do centra tohoto slovního odstřelování, těch útoků: Nemůže to být tím, že ty jsi vlastně tak trochu zradil? Já totiž, když se zamyslím nad tím, že jsem četla tvé komentáře před několika lety, tak ty jsi urazil poměrně značný kus cesty, co se týká názorů a co se týká také, řekla bych, možná až politické orientace. A zatímco dříve na tebe bylo spolehnutí, že s tím mainstreamem budeš víceméně souhlasit a tvé názory budou velmi příjemně levicové, tak teď prostě kveruluješ a už na tebe takové spolehnutí není. Myslíš si, že i to může být důvodem?

Petr Drulák: Já bych řekl, že jsem vlastně byl součástí názorového establishmentu jako takový ten trochu zlobivý prvek. To znamená, řekl bych, že i když jsem byl v těch strukturách, jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů.

Martina: No a když jsem tě četla, tak se mi nezdálo, že bys dříve moc zlobil.

Petr Drulák: Tak já jsem třeba napsal někdy v roce 2008 komentář do Lidovek, že by měla padnout vláda, když padlo české předsednictví. A kritizoval jsem vlastně spíš establishment těch eurofilských pozic, protože já jsem tam asi urazil největší kus v té představě o Bruselu. Kde jsem si myslel, že skutečně je v našem zájmu, aby byla Evropa integrovanější a silnější. Tam bych řekl, že jsem udělal skutečně zásadní obrat. A samozřejmě myslím si, že řada lidí mi tohle musí vyčítat. Řada lidí si to musí vyčítat, ale třeba v otázce lidských práv, za niž jsem vlastně měl tu poměrně velkou kontroverzi, když jsem byl na ministerstvu zahraničí, tak to už, než jsem šel na ministerstvo zahraničí, tak jsem vlastně hájil tezi, kterou jsem pak nějakým způsobem… jak říkal ten náměstek. Ale ten fakt, že tyhle věci říká jeden, kdo by měl… někdo, kdo by měl vlastně být jedním z nich: Může hrát určitou roli v tom, že se setkávám s touto reakcí. S poměrně nepřátelskou reakcí. Ale na druhou stranu mně přijde, že tady jsou lidé, kdy jsou vlastně stíháni mnohem víc než já. Takže já bych si fakt nechtěl v tomto stěžovat. Establishment dokáže být velmi tvrdý a já mám aspoň tu možnost nějakým způsobem své názory hájit.

Martina: Uvedeš příklad, kdo je mnohem víc stíhaný?

Petr Drulák: No tak, jjsou to lidé, kteří vlastně vůbec nedostanou tuto možnost. Anebo nějakým způsobem ji nemohou využít třeba v médiích. Mně třeba přijde líto způsob, jakým na akademii věd likvidovali Marka Hrubce, který rozvíjel řadu let spolupráci s nejrůznějšími mimoevropskými pracovišti, a hodně s čínskými. To znamená, on měl hodně silné kontakty s Čínou a pak byl obviněn, že nějakým způsobem hájí pročínská stanoviska. Což jako může, a nemusí být pravda. Ale pokud to tak je, tak já bych chtěl, aby tedy podobným způsobem měli rentgenovat ostatní členy akademie věd, jestli nějak nekriticky nehájí německá stanoviska, americká stanoviska a další stanoviska. A tam vlastně přišel o funkce. Nevím, asi zůstává stále jako pracovník na akademii věd. To mi přijde jako případ, který tak trochu uniká veřejné pozornosti. A pak jsou také ty případy, o niž vlastně nic pořádně nevíme. Protože ti lidé byli nějak zastrašeni, tak se prostě stáhli. Nebo měli termínovaný kontrakt. Když máš termínovaný kontrakt, když máš smlouvu na dobu určitou, tak vlastně bez jakéhokoliv zdůvodnění nikdo neřekne ani slovo o nějaké diskriminaci, o tom že bys řekla něco špatně. Prostě to skončí z nějakých objektivních důvodů. Prostě něco se někde stalo.

Martina: Reorganizace.

Petr Drulák: Reorganizace. Já vlastně musím říct, že mám to štěstí, že na mě zaútočili právě z důvodu svobody vyjadřování. A to mi dává možnost ji bránit. Ale myslím si, že řada lidí, kteří prostě říkali nekonformní názory, tak vlastně dopadli mnohem hůř. Protože měli třeba kontrakt na dobu určitou. Nebo se nechali nějak zastrašit. Lidé, kteří mají hypotéky, a jsou na ně nějaké tlaky. Takže myslím si, že jsou vlastně, že tady máme desítky mnohem tragičtějších případů, o kterých ani úplně nevíme.

Zatím tu ještě nemáme politickou policii, ale její zárodky už vznikají na ministerstvu vnitra

Martina: Ty jsi před časem doslova řekl: „Poznal jsem, jak se Západ vzdal svobody slova a svobody myšlení. Nechci, aby tahle země dopadla stejně. A pokud k tomu můžu přispět, tak do toho půjdu.“ Jak se podle tebe celý Západ vzdal svobody slova a myšlení? Co přesně tím myslíš, tím Západem, a jak ho opustil? Co přesně myslíš tím Západem? Čeho všeho se to týká a jak opustil svobodu slova?

Petr Drulák: Já tím myslím západní Evropu a Spojené sáty americké. A vidím, že tam prostě určitá ideologie ovládla tyhle společnosti. Je to ta ideologie, které můžeme říkat buď globalizovaný liberalismus, nebo progresivismus. Tahle ideologie se stala určující ideologií kulturních elit. A lidé, kteří prostě říkají věci, které jsou v rozporu s touto ideologií, tak čelí názorové, a i profesní perzekuci. To znamená: jsou to otázky genderů, jsou to otázky feminismu, pak jsou to otázky všech možných menšin. Ta ideologie je formálně antirasistická, ale ve skutečnosti ona je prostě rasistická proti bílé. My vlastně zažíváme ve Spojených státech, ale už i ve Francii, protibílý rasismus. A tohle jsou jakoby ty neformální mechanismy moci, tohle schvalují. A ti lidé, kteří se proti tomu obrací, tak ti zažívají velmi těžké profesní ústrky. A já jsem právě viděl, jak tohle probíhá ve Francii. Vím, že i ve Francii jsou prostě různá alternativní média, kdy je možná ještě nějaká svoboda, ale veřejná média a většina těch médií soukromých naprosto jede v téhle ideologii.

A když se třeba podíváme do Německa, což byla třeba země, kde samozřejmě tato debata vždycky byla mnohem více sevřená a byla vlastně kontrolovaná z důvodu nacistické minulosti, tak dnes už se Německo vůbec nedá poznat. Já jsem před nějakými pětadvaceti lety byl na stáži ve Frankfurter Algemeine Zeitung, a to byly noviny, které pro mě vždycky představovaly takový ten zlatý standard, vysoký standard konzervativní žurnalistiky. A když se na ně podívám dnes, tak vidím, že je to progresivistický plátek, který vůbec nemá cenu číst. Tohle je vývoj Západu – západní Evropy a Spojených států amerických, který prostě ve jménu ideologie bojuje proti svobodě projevu, proti svobodě myšlení. Takže to jsem měl na mysli tímto výrokem.

Martina: Ty jsi dokonce řekl: „Zatím mi nehrozí, že bych šel do lágru, ale tam ve Francii už jsou lidé za názorové delikty i souzeni.“

Petr Drulák: No ano. To byl třeba případ Erika Zemmoura. My jsme ho samozřejmě zažili jako kandidáta v posledních prezidentských volbách, ale on má za sebou desetiletí činnosti nekonformního žurnalisty, a měl proti sobě nějakých patnáct soudních procesů. Většinu z nich vyhrál. Ale zase. Je tu ten problém toho zastrašení, protože já jsem říkal, jak někoho může zastrašit etická komise? A to je vlastně ještě celkem sranda proti soudnímu procesu. Protože to už si musí člověk sehnat na to advokáta, a teď mu hrozí minimálně vysoký peněžitý trest, ale možná také podmínka, a možná i trest nepodmíněný.

A ten Zemmoure v tomhle se pohybuje řadu let. A je jich tam víc takových lidí, kteří vlastně za názor jsou perzekuováni a musí před soud. Protože když jsou v práci, tak je to ještě jednoduché, protože je můžou vyhodit z té práce. Ale když jsou to lidé nějak nezávislí, tak prostě samozřejmě je tu soudní řízení. To soudní řízení se táhne třeba rok, dva tři, no a pak se zjistí, že vlastně jsou nevinní. Ale ty dva tři roky z toho jejich života, kdy oni, kdy probíhá soudní řízení a ti lidé, pokud jsou prostě slabší, tak samozřejmě se budou sebecenzurovat a nebudou chtít zhoršit ten svůj proces. To je fantastický mechanizmus. To je mechanizmus, který je srovnatelný s tím, co dělala Stasi.

To já si pamatuji, tam je slavná… Jako je to na jiné úrovni, ale tam je pěkný film: Život těch druhých. To je vlastně film o tom, o důstojníkovi Stasi, který připomínám, který vlastně má sledovat nějakého disidenta, a pak v určité chvíli jakoby se přepóluje na jeho stranu. Ale ze začátku je to ten tvrdý estébák, a tam jsou vlastně záběry z toho, jak oni vychovávají ty mladé estébáky. Jak učí ty mladé důstojníky Stasi a jak si mezi sebou povídají. A jak ti důstojníci Stasi říkají: „No ono s těma intelektuálama je to takový… Ono někdy stačí, když se jim tam udělá pár prohlídek, párkrát si je pozveš na výslech. A oni už toho pak nechají.“ Takže tady to nejde tímto způsobem, že bychom tu měli… Zatím tu nemáme úplně politickou policii, i když zárodky vytvářejí na ministerstvu vnitra, ale zatím nemáme tohleto represivní rameno, ale máme tu samozřejmě justici a máme tu aktivisty, kteří samozřejmě jsou justici ochotni zneužívat. V českém prostředí zatím to není tak rozšířené. Ale v tom francouzském je to velmi rozšířené, že ty nevládky prostě systematicky sledují každého, kdo vybočuje, a jakmile vidí, že je tam nějaká šance, tak hned ho dávají před soud. No a ten člověk si musí obstarat advokáta. Jak říkám, táhne se to rok, dva. A dostává se do existenčních problémů. Protože pak se samozřejmě i těžko hledá zaměstnání v takovéto situaci. To je prostě děsivé. Takže já to srovnávám s těmi metodami Stasi. Ne s těmi brutálními, když vás třeba někde mlátí, a pak dokonce ještě zavřou. Zatím je to měkčí, ale i tak je to tedy dost tvrdé.

Nechci jít cestou: „Jo, s tím by byla spousta problémů, třeba se nějak domluvíme. Já se budu trochu mírnit a ono to nějak vyhnije.“

Martina: No, je pravdou, že být dlouhodobě zostuzován veřejně, to chce velký fortel a velkou sílu ducha. To není snadné dlouhodobě vydržet. Dobrá. Podívejme se teď ještě jednou konkrétně na tvůj případ. Jak ten případ pravděpodobně technicky skončí? Ty už sis tedy najal právníka. Máš právní zástupkyni, paní Hamplovou. Ta požádala pana ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, aby své dva vytýkací dopisy vzal zpět. Přišla už nějaká odpověď? Nebo bude soudní proces? Jak to dopadne?

Petr Drulák: No, čistě technicky to bylo tak, že paní Zwyrtek Hamplová napsala na Ústav mezinárodních vztahů začátkem… …v červenci dopis, kde upozornila na protiprávnost tohoto jednání a požádala tedy vedení, ředitele, aby ty dopisy stáhnul. On na to nereagoval. Tak ještě začátkem září poslala další dopis s tím, že připomněla, že patrně z důvodu prázdnin se nereagovalo. Na to opět nereagoval. No tak v té chvíli jsme se rozhodli přikročit k soudnímu řízení. To soudní řízení se nějak rozjede. Já nemám zkušenosti. Já jsem se nikdy nesoudil. Takže já přesně nevím, co to bude obnášet. Nevím, co to bude znamenat. Já akorát vím, že to má smysl. Že má smysl se bránit. Nevím, jak to dopadne. To samozřejmě nevím, ale myslím si, protože já jsem o své kauze přesvědčen, já jsem prostě přesvědčen o tom, že to, co dělám, je správné, a že druhá strana nemá pravdu. A myslím si, že ani… …a jsem také přesvědčen, že nemá oporu v zákoně. A myslím si, že prostě proto je potřeba to zkusit, a ne si říct: „Jo, s tím by byla spousta problémů, třeba se nějak domluvíme. Já se budu trochu mírnit, a ono to nějak vyhnije.“ Ne. Já nechci jít touhle cestou.

Martina: Petře, ty jsi profesor Petr Drulák. Bývalý velvyslanec ve Francii. Náměstek ministra zahraničí. A tak dále. Rozhodl ses důsledně jít touto cestou a bojovat i právně za to, co považuješ za správné. Ale co jiní lidé? Doporučoval bys jim totéž? Protože mohlo by se zdát, že přeci jenom tvoje kauza je medializovaná. Ale o nějakém takzvaném pisálkovi, který si píše někde své názory, o tom se ani nemusíme dozvědět. Nebo o vědci, který to nevidí správně politicky.

Petr Drulák: Víš, já si myslím, že si tohle musí každý rozmyslet. Protože tohle si něco vezme, nebo z tebe si to vezme. Člověk tomu musí něco obětovat. A prostě ono to není příjemné, ono to opravdu není příjemné. Ono už není příjemné zastávat názory, které jsou nekonformní, protože třeba člověk dostává spoustu hezkých mailů, a také dostává dost ošklivých mailů. Třeba neuvěřitelně vulgárních. To je také…

Soudit se s autoritou, třeba se zaměstnavatelem, není lidsky komfortní situace

Martina: Nepovídej. To já neznám…

Petr Drulák: Také jsem na to nebyl zvyklý. Na to člověk není zvyklý. Na tyhlety věci. Takže to už… A pak samozřejmě zase, já mám přeci jenom takovou tu tendenci v podstatě ctít autoritu. Já, když jsem přicházel z Paříže do Ústavu mezinárodních vztahů, tak jsem říkal: „Já, jako bývalý ředitel, tady fakt nechci dělat žádné vlny. Já chci prostě nějaké místo, respektuji autoritu. Nebudu se moc zabývat nějakými věcmi, co se tu dějí.“ Ale já v této chvíli jdu vlastně proti této autoritě. A dokonce tuto autoritu dávám k soudu. A pro mě to vlastně úplně není lidsky komfortní situace. Protože soudit se se zaměstnavatelem, když člověk pracuje, je prostě divné. Mně to přijde nějak divné, takováto věc…

Takže jako každý si tohle musí rozmyslet, protože něco si to z člověka bere. Něco si to z člověka bere, a také samozřejmě v tobě pak probouzí takové instinkty, někdy až paranoické, když si dáváš věci do souvislostí, které nesouvisí. Někdo ti zavolá, pak ti něco zruší, a začneš si říkat: „A zrušili to proto, že mám tady tu kauzu, nebo to zrušili proto, že skutečně někdo dostal rýmu?“ Takže je to takový běh na dlouhou trať, a já jsem třeba rád za Společnost na obranu projevu, která je tu přesně proto, aby se zastávala lidí i těch, který třeba by se na to necítili, ale na druhou stranu vědí, že je to nespravedlnost, a nechtějí to utajovat. Takže, že tady vznikají nevládní organizace. Vznikají struktury. Struktury, občanská společnost v tom pravém slova smyslu. Ne taková ta sorosovská a živená bruselskými granty, která akorát rozvíjí takovou tu oficiální linii. Ale autentická občanská společnost, která pomáhá lidem, kteří třeba nemají takový přístup do médií, jako mám já.

Martina: Profesore Petře Druláku, jsem moc ráda, že sis se mnou přišel povídat, a přeji nám oběma, aby byla zachována svoboda diskuse, ve které mohou padat nejrůznější otázky jenom proto, abychom dospěli k nějakému poznání. Díky za to.

Petr Drulák: Díky a těším se na slyšenou.

Martina: Já teď přečtu, jak popsali situaci kolem tebe kolegové z deníku Echo 24. A teď budu citovat, abych naše posluchače dostala do děje: „Bývalý velvyslanec v Paříži a výzkumník mezinárodních vztahů Petr Drulák se kvůli svým názorům musí bát o práci. Vedení ústavu i ministerstvo zahraničních věcí kritizuje jeho výroky do médií, které jsou často v rozporu s oficiálními stanovisky, a hrozí mu vyhazovem. Někdejší náměstek ministra zahraničí a diplomat si za svými slovy ale stojí.“ Je toto, jak to napsali kolegové novináři z Echa 24, trefný popis situace, anebo bys k němu něco doplnil, upřesnil, rozvedl?

Petr Drulák: Já myslím, že to novináři v Echo 24 napsali přesně. Samozřejmě doplňovat a rozvádět můžeme nejrůznějšími směry, ale ten základní popis situace takový je.

Aktuálně.cz se diví, jak je to možné, že stát si s tím Drulákem neumí poradit, obrana svobody slova ho nezajímá

Martina: Na tvoji hlavu se snesla kritika ze strany ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Ditricha i ministerstva zahraničí, které je zřizovatelem právě tohoto ústavu. K té atace vůči tobě došlo letos na jaře. Ministerstvo zahraničí, které se dlouhodobě neztotožňuje s tvými postoji k řadě politických témat, dokonce podalo podmět k etické komisi Ústavu mezinárodních vztahů, aby věc prošetřila. Já jsem říkala, že tento proces, nebo ten zájem o tvou osobu, začal na jaře. Je to teď jiné, než na jaře? Co se od té doby událo?

Petr Drulák: Tak od té doby se událo pár věcí, protože jsem samozřejmě měl pár pohovorů s vedením Ústavu mezinárodních vztahů, a oni mi vysvětlovali obtížnost té situace, dokonce mi dávali najevo, že by bylo lepší, kdybych z Ústavu mezinárodních vztahů odešel a já jsem na to vlastně oponoval s tím, že když působím ve veřejném prostoru, tak Ústav mezinárodních vztahů do těch svých vystoupení nezatahuji, protože vím, že vztah s ministerstvem zahraničí je těsný a že nemám zájem dělat nějaké problémy, že mluvím za sebe, jako bývalý diplomat, a že jsem vlastně z toho titulu většinou zván do médií. To znamená, jméno Ústav mezinárodních vztahů se tam ani nikde neobjevuje, takže nemohu říct, že bych poškozoval jméno instituce svými výstupy. Navíc jsem říkal, že to, co říkám na veřejném prostoru, mám podložené, opírá se to o můj nějaký úsudek, a že se za tím stojím a právě proto, že nikomu nic nedlužím, tak budu plně využívat těch práv, která jako občan mám a budu říkat věci, které jsou nepohodlné. Pak se tedy rozjel ten mechanismus. To znamená, bylo to jednak vyšetřování etické komise, pak jsem dostal jeden vytýkací dopis od ředitele, který mě upozornil na nějaké mé údajné přečiny, pak druhý dopis, a po tom druhém vytýkacím dopise jsem si začal hledat právní pomoc, protože vím, že po třetím vytýkacím dopise je podle zákoníku práce možno rozvázat pracovní poměr. Takže takhle se to vlastně celé vyvíjelo, pak nedávno, v půlce září přišla medializace, která byla nepřátelská, bylo to přes Aktuálně.cz, a v tom článku to bylo postaveno tak, jak je to možné, že stát si s tím Drulákem neumí poradit. To je taky pozoruhodné, protože novináři často byli ti, co hájili nějakou svobodu slova, protože z toho ten novinář jel, a my u nás vidíme ten trend, který přichází také ze Západu, že ti novináři fungují spíše jako strážci nějaké oficiální linie. A to mě na tom celém přijde takové nejděsivější. To, že se nějaká státní instituce snaží ovlivnit to, co ostatní říkají, nebo neříkají, to sice není hezké, ale asi to patří ke hře. Ale to, že nějací novináři a aktivisté, co mají plná ústa demokracie a svobody, ve skutečnosti fungují jako inkvizitoři, to mi na téhle situaci přijde nejznepokojivější.

Martina: Já nad tím přemýšlím i trochu z jejich úhlu pohledu, třeba právě Aktuálně.cz, ale zmiňovali se o tobě i v jiných médiích, v poslední době čím dál tím více zhusta. Tak přemýšlím nad tím, co to vlastně znamená, že zaměstnanec jakékoli instituce nesmí vyjádřit svůj názor, pokud by ten názor byl v rozporu s oficiálním stanoviskem oné jakékoli instituce? Myslíš si, že to k tomu vede?

Petr Drulák: Já myslím, že ta logika tady je úplně jasná. Pokud někdo pracuje ve veřejné instituci, ve státním sektoru, tak tam vidíš, že ti lidé se obrovským způsobem začínají sebecenzurovat. To znamená, že co ti řeknou soukromě, jsou věci, které se neodváží říct veřejně, takže ta tendence, to je vlastně vždy. To znamená, já si myslím, že prostě stát má tendenci ovládat společnost. A to, co vlastně hlásali klasičtí liberálové, což je teď asi nějaká zapomenutá sekta, bylo, že je potřeba hájit nějaké základní svobody, ale to už s tím dnešním liberalismem nemá vůbec nic společného. Ten dnešní liberalismus má nějakou představu v určitých liberálních hodnotách a je jim ochoten obětovat všechno, včetně svobody. Ty veřejné instituce tuto tendenci mají, týká se to veřejných výzkumných institucí, jako je Ústav mezinárodních vztahů, jako jsou instituce akademie věd, i na akademii věd dochází k těmto věcem, ale samozřejmě, co je nejdůležitější, jsou veřejnoprávní média, včetně České televize a Českého rozhlasu. Tam přece dochází k sebecenzuře každodenně, o tom má svědectví řada lidí, a možná i ty sama jsi něco zažila.

Martina: Když tak přemýšlím nad povahou jednotlivých institucí, tak si umím představit, že třeba soukromá stavební firma by asi dala za uši nějakému svému zaměstnanci, který by vystoupil v novinách, a začal ji pomlouvat, nebo ne pomlouvat, ale řekl by, že to, jak staví domy, je úplně špatně. Umím si představit, že tato soukromá firma by s ním zatočila, pokud by tam pak nebyli nějací osvícení lidé, aby se nezamysleli třeba nad tím, jestli nemá pravdu. Ale to už jsme v jiné sféře. Nicméně, my se bavíme o Ústavu mezinárodních vztahů, a mně přijde, že z povahy věci by měl takovýto ústav sloužit k tříbení názorů, ke křížení nejrůznějších postojů a pohledů na věc. To už bylo?

Petr Drulák: Já bych řekl, že řada lidí, kteří tam pracují, si to možná i tak představují. Ale je tu tendence, a to je neustále tendence ministerstva zahraničí, vidět Ústav mezinárodních vztahů jako jakousi PR agenturu. To znamená, pan ministr něco pronese, a vy byste měli vysvětlit, proč je to správně. A tato tendence tu vlastně byla vždy. Je tu teď, byla tu před deseti, dvaceti lety a potom je na tom ústavu, aby si hájil svou autonomii, aby nebyl boj, což se mu v poslední době moc nedaří, ale také musím přiznat, že objektivní společenské podmínky jsou mnohem těžší, než byly třeba před těmi deseti, patnácti lety. Já jsem s nimi vlastně sváděl, když jsem byl koneckonců nedávno s Cyrilem Svobodou na CNN Prima News, který trochu obhajoval ten tlak Ústavu mezinárodních vztahů a ministerstva zahraničí proti mně. A připomněl jsem mu, že jsem byl ředitelem té instituce, tak on také zavzpomínal a řekl, že mu to vlastně vždy vadilo, jak jsme byli příliš kritičtí, a vlastně se mnou nesouhlasil, což já jsem bral jako obrovskou satisfakci, protože on mě uznával, že jsem plnil roli, kterou jsem měl plnit, takže jsem se o to s nimi hádal. A uznávám, že v dnešní době je to ještě o něco těžší, než to bylo třeba v tom prvním desetiletí tohoto století.

Potírání názorové opozice ze strany státu zesílilo až s příchodem pirátského ministra Lipavského

Martina: Já se teď na to zkusím podívat jejich očima. A teď uvedu takový ne úplně šikovný příklad. Ale vzpomínám si, že když jsem začínala pracovat na Nově, tak platil přísný zákaz, aby moderátoři zpravodajství účinkovali v jakékoliv reklamě. To zdůvodnění, kromě zákona, bylo také to, že vlastně v okamžiku, kdy člověk říká zprávy, tak se mu jaksi podvědomě podprahově věří, a tím pádem i účinek té reklamy by byl vlastně nefér. Dnes už se může vše, jak jsem tak zjistila. Už se tato stavidla pustila a mohou všichni všechno. Ale chápeš ty alespoň nějak, snažíš se pochopit, že i když Petr Drulák, profesor Petr Drulák hovoří jako soukromá osoba, ale přesto patří do Ústavu mezinárodních vztahů, tak umíš jim něčím porozumět, že jim prostě vadí, že si tě mnozí lidé spojí, a na ně pak padají tvoje názory, se kterými oni bytostně nesouhlasí?

Petr Drulák: Já bych řekl, že ten argument si dokážu představit, a byl jsem s ním i konfrontován, protože říkali a někde to i uváděli, přeci jen Drulák je s tím ústavem spojován, že jo. Ale řekl bych, že moje empatie tady mají určité hranice. Protože já, když bych měl takovéto pochopení pro to, tak já bych skutečně musel přistoupit na to, že to, že si mě někdo s něčím spojuje, mě povede k tomu, že se začnu sebecenzurovat. A myslím si, že tady jsou… Je to střet nějakých principů, dvou hodnot, a myslím si, že expertíza, kterou já mohu nabídnout, je expertíza, která není zase tak rozšířená, protože mám teoretickou průpravu a mám i praktickou průpravu. To znamená, že jsem o zahraniční politice a mezinárodních vztazích schopen mluvit z perspektivy, kterou tady pár lidí má, ale většina těch lidí touhle cestou nejde. Protože nějak z důvodů, které jsou jejich, se drží raději v ústraní. A protože mám chuť do toho jít, tak si myslím, že je to služba, kterou společnosti dávám tím, že dávám fundovanou zpětnou vazbu. Fundovanou kritiku – a ta kritika je ostrá. To já přiznávám. Je vlastně větší než to, že si mě někdo spojuje s institucí, která je nějakým způsobem spojena s ministerstvem zahraničí. Ale já bych ještě k tomu chtěl říct, že třeba chápu, když ministerstvo zahraničí si kontroluje diplomaty. To je něco podobného, jako s tou firmou. Kdyby diplomat začal říkat: Ta naše vláda se zbláznila, to, co říkají, s tím já nemůžu souhlasit – tak těžko třeba může dělat velvyslance. Těžko může hájit státní zájem. Ale v tom je základní dělba práce mezi diplomatem a tím výzkumníkem, který právě tyto závazky nemá. Ty závazky nemá a je schopen o těch věcech mluvit otevřeně. Ale já si myslím, že tohle ti lidé na ministerstvu zahraniční těžko chápou, ale v minulosti si to nechávali vysvětlit. Je paradoxem, že toto vedení, které tam teď je, které přichází z Pirátské strany, která hájila nejrůznější svobody, je vlastně proti svobodě mnohem více zaměřeno a je vlastně pro svobodu ničivější, než bylo předchozí vedení.

Martina: To znamená, že se to datuje do okamžiku, kdy ministerstvo zahraničí ovládli Piráti?

Petr Drulák: Samozřejmě určité tlaky a podobně dostával Ústav mezinárodních vztahů v minulosti, ale takový ten tvrdý tah přichází skutečně až s nástupem ministra Lipavského. To je zásadní strukturální změna.

Myšlenka, že budou zasedat nějaké komise a budou přešetřovat výroky, to mně přijde naprosto zhoubné

Martina: Co mohu potvrdit sama za sebe, je, že při našem posledním rozhovoru před pár měsíci jsi neustále připomínal, abychom tě nepředstavovali jako pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů, ale že hovoříš sám za sebe, jako občan, jako bývalý diplomat. To si vzpomínám a také jsme to hlídali. Ale teď se dostaneme dál. Ty jsi sám zmiňoval, že ministerstvo zahraničí vyslovilo požadavek, aby se sešla komise, která přezkoumá tvé mediální výstupy. Etická komise z pěti členů nakonec k tomu tvému případu zasedala postupně čtyřikrát. Předpokládám, že za naše peníze, ale dobře. Na konci července se rozhodla, že k žádnému porušení etického kodexu nedošlo. Rozhodla tak dokonce jednomyslně. A já opět, když dnes tak hodně cituji, tak pro jistotu odcituji přímo ze závěru této etické komise: Názorová pluralita uvnitř ÚMV slouží jako nástroj ke zkvalitňování české zahraniční politiky, a jednotlivé názory proto nemusí nutně být v souladu s programovým prohlášením vlády či s koncepcí zahraniční politiky ČR. Komise přitom zdůrazňuje mimořádnou závažnost principu akademické svobody. To zní poměrně nadějeplně. Pak tedy, proč tady spolu, Petře, sedíme? A bavíme se o tom, že ti přišel druhý výstražný dopis, a ten třetí bude znamenat pravděpodobně koncovku. Proč tady sedíme?

Petr Drulák: No tak pokud by přišel ten třetí, tak to už je asi důvod k ukončení pracovní smlouvy, řešilo by se to před soudem. Už v této chvíli je to moje kauza, takže už ty dva dopisy mě přivedly k tomu, abych to dal před soud, ale já myslím, že to svědčí o tom, že přece jenom ta instituce, ústav, má nějaké obranné mechanismy, to znamená, že etická komise byla očividně nezávislá, byli to z větší části výzkumní pracovníci, kteří tam zasedali. A dívali se na to čistě meritorně, říkali si, že když se dostanou do takovéto situace, tak se na to snažili dívat z různých perspektiv, a došli k závěru, který je podle mě logický a jediný správný, že těžko shledat v mých výstupech nějaké porušení etického kodexu. Já ale vlastně ani nevím, jak uvažovali, protože s nimi nejsem v kontaktu. Ani před tím, ani potom. Mě prostě to jejich rozhodnutí potěšilo, na druhou stranu tam některé moje aktivity označili jako hraniční, a vůči tomu jsem se ohradil, že jsem jim napsal, že to nepovažuji za adekvátní závěr, ale že nehodlám tyto věci nějak rozporovat.

Martina: Petře, etická komise byla složená z pěti členů. To byli lidé odkud?

Petr Drulák: To byli zaměstnanci Ústavu mezinárodních vztahů.

Martina: Aha. Takže oni rozhodli, že neshledali porušení etického kodexu, a ředitel tohoto ústavu, Ondřej Ditrich, ti v průběhu května a června zaslal dva takzvané vytýkací dopisy?

Petr Drulák: Z hlediska časové souvislosti to bylo vlastně jinak, protože já jsem dostal první vytýkací dopis, kde mě ředitel upozornil na to, že patrně porušuji etický kodex, a já jsem ho upozornil, že není kompetentní k tomuto závěru a že pokud chce, tak ať svolá etickou komisi. Takže krátce na to se sešla etická komise, mezitím jsem dostal další vytýkací dopis, a až teprve potom etická komise přišla s tím závěrem. Takže byly dva vytýkací dopisy, ten poslední dopis je, myslím, nějaký začátek července – a ten verdikt komise byl, myslím, někdy koncem července, takže takhle je ta časová souvislost.

Martina: Ta časová souvislost by mohla působit tak, že je pokoj. Je pokoj?

Petr Drulák: Tam jsou dvě věci. Samozřejmě, to, že shledala, že neporušuji, to pro mě byla určitě dobrá zpráva, na druhou stranu, jsou tu dva vytýkací dopisy. To znamená, že stačí třetí, a je důvod k ukončení pracovního poměru a já jsem tuto situaci nepovažoval za správnou. Proto jsme se právě s paní doktorkou Zwyrtek Hamplovou domluvili, že tu věc budeme řešit právně. Ona na tento stav upozornila vedení, vyzvala ho dvakrát, aby reagovalo, ono nějak nereagovalo, takže vlastně jsme nakonec celou tu věc předali soudu. Ale ať už to dopadne jakkoliv, celý ten proces je vlastně špatně, protože je to celé postavené na zastrašování. Už ten samotný fakt, že prezentujete nějaký alternativní názor, a člověk je postaven před etickou komisi, je vlastně něco, co zastrašuje. A spousta těch lidí si to pak dvakrát rozmyslí. Radši budou mluvit neutrálně, radši se zdrží, než aby byli vyšetřováni etickou komisí. Nevíš, jak taková věc může dopadnout. Já myslím, že celá ta myšlenka, že budou zasedat nějaké komise a budou přešetřovat výroky, to mně přijde naprosto zhoubné, protože tentokrát rozhodla takto, za půl roku může rozhodnout úplně jinak. Já si myslím, že jsme se dostali, já bych to nechtěl redukovat jenom na Ústav mezinárodních vztahů, tahle společnost se dostala do nějaké situace, ve které nikdy neměla být. Právě v otázkách svobody, že už to budou brát jako normální, že tady budou zasedat komise a budou přezkoumávat správnost názorů, které někdo, kdo je odborně kvalifikován, prezentuje v médiích. To mi přijde špatně.

Martina: Myslím, že posluchači mohou v tuto chvíli mít dojem, že tady řešíme konkrétně jeden tvůj případ, jeden tvůj problém, ale já bych to velmi ráda použila spíše jako precedent, protože tady se navíc ještě ocitáme na akademické půdě, a akademická půda by měla být, co se týká názorů, asi nejsvobodnější, jestli to říkám správně. Měla by názorům poskytovat možnost přístřeší, disputace. Je to tak?

Petr Drulák: Takhle by to mělo být. Teď je potřeba rozlišovat to, jak by ten svět měl být, a jak vypadá. Samozřejmě, akademická půda je místem, kde se mají střetávat nejrůznější názory, včetně názorů heretických. To znamená, i v tom středověku konali koneckonců věci, které byly později i třeba prohlášeny za hereze, tak na těch univerzitách se diskutovaly. Ale já bych se zase vrátil k tomu širšímu kontextu. Přece tuhle roli mají plnit i veřejnoprávní média. Tam přece to není tak, že nějaký oligarcha si koupí médium, a začne to formátovat svým způsobem. To má být prostě něco, co odráží pluralitu společnosti, a když se podíváme dnes na českou mediální scénu, tak nakonec privátní média plní roli odrazu zrcadla plurality mnohem lépe než média veřejnoprávní. Takže co se to tu děje?

Martina: Některá.

Petr Drulák: Některá. Samozřejmě některá. Ale jsou tu. Takže já si říkám, co to vlastně znamená? Co se to s naší demokracií děje? Protože veřejnoprávní média jsou ta, která jsou pod demokratickou kontrolou. Veřejné instituce jsou ty, které jsou pod demokratickou kontrolou. To v tom soukromém sektoru, tam můžeme čekat excesy. Jo, že nějaký šílenec začne prostě diktovat zaměstnancům věci, které jsou a zasahují do jejich osobních svobod, a začnou se bránit, ale my to vidíme ve veřejném sektoru. To mi přijde vlastně na tom nejděsivější.

Liberalismus se obrací proti demokracii

Martina: Ty sis položil několik otázek. Co se to děje s touto společností? Co se to děje s demokracií? Jak si na ní odpovíš?

Petr Drulák: No, já to vidím… Já skutečně tady vidím už těch několik desetiletí, že se liberalismus obrací proti demokracii. Už jsem se toho trochu dotkl. Tyhle systémy se rády označují jako liberální demokracie. A to znamená, jakože to spojuje to nejlepší z obou světů. Demokracie, kde vládne lid, a liberální, to znamená, že jsou tam nějaké svobody. Svoboda a vláda, a vláda lidu. Takže na první pohled to vypadá hrozně lákavě, ale realita současných liberálních demokracií, bohužel, jde úplně opačným směrem. Protože my vidíme, že liberalismus se obrací proti demokracii. Liberalismus se prostě uhnízdil na nějakých hodnotách, které považuje za… …které prohlásil za ty liberální, pokrokové, progresivní. Dnes se bez… Dnes jsou to věci, které se týkají války na Ukrajině, že je tu jedna správná liberální progresivní interpretace. Před rokem, dvěma, jsme totéž zažili v covidu. Zase tady byla ta správná interpretace, která každému pomáhá a každý se s ní musí ztotožnit. A kdo se s ní neztotožní, je nějaký nepřítel. Na Západě to vidíme v otázkách islámu, migrace a všech těch genderů. Ve všech těchto oblastech se uhnízdí, usadí ta správná liberální interpretace, a ti, kdo se proti ní stavějí, tak už nejsou názorově oponenti. To nejsou legitimní názoroví oponenti, to jsou prostě vyvrhelové, které je třeba umlčet nebo zničit. A tohle je realita dneška.

Martina: Když jsme deklarovali, že budeme tvůj případ používat trošičku jako precedent, tak mě teď napadá v té souvislosti případ oné češtinářky ze školy Na dlouhém lánu, která čelila trestnímu stíhání za to, že zlehčovala vpád na Ukrajinu, a pak dostala výpověď. A když jsi mimochodem mluvil o tom, jakou roli toho policajta by měla hrát média, tak já musím říct, že mě naprosto odstřelilo, jak o tom psali v médiích, kdy ta učitelka se také mimo jiné hájila tím, že neměla být natočena. Že děti mají zákaz používat video či audio záznamy během výuky. Ale ti lidé, kteří rozhodli, že opustí školu, to znamená nadřízení, řekli, že nahrávka byla podle ní, podle zástupkyně Šindelové, natočena v sebeobraně. A starosta městské části Prahy 6 dokonce řekl: Řekl bych, že tady je to v zájmu jakéhosi vyššího principu mravního, a ty děti se zachovaly opravdu naprosto správně, když tedy tu učitelku natočily. Myslíš si, že toto je případ, který by mohl posloužit jako další precedent, a hlavně, že nezůstane osamocený?

Petr Drulák: Se mnou už ten případ, když jsem o něm tehdy slyšel, se mnou to otřáslo. Právě z těch několika důvodů. Z důvodů, že prostě učitelka je vyhozena za to, že se dostala s žáky do debaty na téma, které se týkalo aktuální politické situace. To, že ji vlastně ti žáci nahrávali, já to považuji za obrovský nešvar. A to, jak vlastně se za ty malé udavače všichni postavili. Já samozřejmě vzpomínám na Pavlíka Morozova, z nich se najednou stali hrdinové, z těch malých udavačů. Zrovna tak, jako v období stalinského teroru byla ta postava malého udavače, který, myslím, udal své rodiče za to, že schovávali někde nějaké zemědělské přebytky.

Martina: Ono to bylo celé trošku jinak s Pavlíkem Morozovem, ale to, že z něho vytvořili…

Petr Drulák: To byla ta legenda… To bylo…

Martina: To hovoří samo za sebe…

Petr Drulák: Nebo v Orwellovi, že jo… Kdy se setkají v nějakém lágru a jeden říká: No, ona mě udala moje dcera, protože já jsem ze spaní vykřikoval, že Velký bratr je špatný, nebo něco takového. A vlastně, jak je vděčný dceři, že byla takhle bdělá, že mu pomohla. Takže já myslím, že se dostáváme skutečně do… My se skutečně dostáváme ke společenskému modelu, který nemá nic společného ani s demokracií, ani s tím původním liberalismem. A když jsem viděl, jak na to reagují politici: Kdyby aspoň využili svého práva mlčet, ale oni se za to postavili. Ty jsi ještě necitovala ministra Gazdíka. Ministr školství, který pak musel odstoupit pro své styky s mafiány. Tak ten také samozřejmě přisvědčil, že je to velmi správně, jak ta škola postupuje a ta učitelka musí pryč. Mně to přišlo úplně děsivé – ten hon, který se tady rozehrál. Samozřejmě je na diskusi, jestli se má učitelka pouštět do těchto diskusí, ale i kdyby porušila snad nějaké vnitřní pravidlo té školy, tak jistě by to bylo na nějaké upozornění. Ale ne na to, aby někoho prostě vyhodili z práce. To mi přišlo děsivé.

Martina: Jenom ještě prozradím, že jste původně učitel, redaktor Slovenského rozhlasu, člen Radošínského naivního divadla. Velmi populární byly vaše televizní pořady: Něvyzúvajte sa, prosím, Večery Milana Markoviče, a mnohé další.

Milan Markovič: V Česku byl hlavně pořad Na šikmé ploše.

Martina: Ano, samozřejmě především Na šikmé ploše. Milane, vám vychází kniha „Milan Markovič zblízka“, a mě na ní hned na úvod zaujala vaše úvodní promluva, když jsem četla ještě nevydanou verzi, kde mimo jiné říkáte: „Za to, že tato kniha vůbec spatřila svět, chci poděkovat všem vydavatelstvím, která ji odmítla vydat, pokud v ní to, či ono neopravím, nezměním, nebo nevynechám.“ Skutečně se nenašlo žádné vydavatelství, které by respektovalo vás jako takového, jako autora?

Milan Markovič: Tak nevím, zda jsem oslovil všechny. Ale takových deset jich bylo.

Martina: Deset vydavatelství?

Milan Markovič: Doopravdy. Nevím, jak se to stalo, ale vždy jdu tak trošku proti proudu. Byl jsem protisocialistický, prý jsem byl i protislovenský, nedávno jsem byl protipandemický. Nevím, jak se to stalo, ale shodou okolností se vždy ukázalo, že jsem nestál na nesprávném břehu a že okolo mě byli lidé, kteří stáli za to, kterým to myslelo, a uměli myslet vlastní hlavou. Zkrátka se stalo, že se v té knize dotýkám všeho možného aktuálního, a všeho, co mě těší, mrzí, trápí, a tak by asi autobiografie měla vypadat, zkrátka, co cítím – o čem chci mluvit, tak o tom mluvím. A když vydavatelství chtěla nějakou ukázku, nebo co nejvíce z toho, co tam má být, tak přišly na to, že možná bude nejlepší, když ostatní nebudou vědět, co si myslím.

Mnoho vydavatelství nechtělo vydat mou knihu. Vadila jim některá jména, a také mé názory, protože se jevily jako blízké protivládním.

Martina: Řekněte mi, co jim vadilo nejčastěji? Říkali vám: „Toto změňte, toto vypusťte?“ Co to bylo?

Milan Markovič: Někdy to byly náznaky, občas to byla celkem jednoznačná výpověď, a několik odpovědí bylo takových, že neodpověděli. To byla též odpověď.

Martina: Ano, to je také odpověď.

Milan Markovič: Někomu vadila například čeština. Moje spoluautorka je paní Hana Rychlá, která je z Opavy, je to publicistka, učitelka, muzikantka. Náš vztah začal tím, že mě nenáviděla, protože měla 15 let, nebo tak nějak, když se začaly vysílat mé televizní pořady, a ona neměla ráda, když ji rodiče hnali pryč od televizoru, protože to není nic pro ni. A tak mi až později přišla na chuť, až když se jí to zalíbilo. Nejprve na dálku, později i osobně jsme přišli na to, respektive vyšlo to od ní, že bychom to mohli nějak někdy napsat. A ona se písemně nevyjadřuje špatně, a tak jsme se dohodli, že vyjde kniha československá.

Martina: Ona se ptá česky, vy odpovídáte slovensky.

Milan Markovič: Ano. Ale zase až tak dvojjazyčné to úplně není. Ale vadilo i v některých českých vydavatelstvích, že tam je velká přesila slovenského textu. A to už měly více důvodů. Tato kniha se skládá ze třech částí. Jedna byla: Otázky a odpovědi, ve kterých se odehrávají rozličná témata a žánry. Je tam o životě, sportu, hudbě, jídle, cestování, a tak dále. Potom je střední část, kde jsou grafiky, obrázky, fotografie, skeny, a tak dále. A nakonec je – pojmenoval jsme ji „Neporazitelná jedenáctka“, což jsou lidé, o kterých jsem se stihl nejvíce naučit. Když o sobě tvrdím, možná sobecky, že mám nějaký talent, tak je to talent učit se od moudřejších lidí, takže se učím od každého. Je tam jedenáct lidí, z toho osm Čechů a tři Slováci, kteří monologicky, v mém podání, zabírají třetí dost obsáhlou část této knihy.

A v mých odpovědích na otázky překážela některá jména, moje poznámky, moje vztahy k dané situaci, protože tato kniha vznikala v posledních třech letech, takže se moje názory často jevily jako blízké protivládním.

Martina: Tedy konkrétní jména.

Milan Markovič: Ano.

Právo na názor, na svobodu slova a shromažďování, a všechno možné, je pouze jen takzvaně možné

Martina: Když jste takové výtky slyšel, to peskování, kdy vadila konkrétní jména konkrétních lidí, vadil jazyk a vadily názory, připadal jste si, a připadáte si, jako v normální fungující demokratické zemi a společnosti?

Milan Markovič: Ne. Jednoznačně ne. Když to řeknu, nebude tento rozhovor umlčen? Myslím, že se určitě nacházíme v totalitě, která je neohrabaně převlečená za demokracii. Protože právo na názor, na svobodu slova a shromažďování, a všechno možné, je pouze jen takzvaně možné. Víme všechno možné o všemožných úkazech a pojmech, které byly postupem času předefinovány. Vím, že nejen pandemie, ale i epidemie měla kdysi jiné parametry, když jsme ještě nevěděli, jak a komu se to bude hodit.

Martina: Pořád ještě vidíme přes hranice velmi jasně. Myslíte, že situace u vás na Slovensku je stejná, jako u nás?

Milan Markovič: Asi ano. Já jsem si dost fandil, když jsem tam zahlédl pana Fialu, ale hned jak nastoupil, tak přijali pandemický zákon. A to jsem si říkal, že je to nějaký nepodařený vtip.

Martina: Není čas ztrácet čas.

Milan Markovič: To nevím, ale přestože jsem kdysi svým způsobem čerpal z toho, že jsem byl v televizních programech u vás v Praze a okolí v pozici člověka, který zpoza plotu nakukuje k vám, a dovolí si komentovat, ba i kritizovat, a zaujmout stanovisko k tomu, co se u vás děje – a velmi jsem vždy hodnotil českého diváka a posluchače, protože jsem si popravdě myslel, a dodnes mám tento názor, že jsem si neuměl představit, že by se někdo z Čech, ač šikovný člověk, ocitl na slovenské obrazovce, a kydal něco o nás.

Martina: Působili jsme docela velkoryse. Viďte?

Milan Markovič: Ano. Ale zase je potřeba vědět, jakým způsobem vystupovat, a jak působit. Člověku by neměla chybět nějaká sebeironie, aby se následně mohl pošklebovat i věcem tam u vás.

Covidismus se stále dodržuje, a ti, co jej vymysleli a přiživovali ho, by popřeli sami sebe, kdyby to vzali

Martina: Bezesporu, ale zase na druhou stranu vezměte v úvahu, že my jsme vám svého času nejenom dovolili, abyste u nás vysílal pořad Na šikmé ploše, a dělal si legraci z našich poměrů, ale my jsme si pak od vás vypůjčili i premiéra. Ta naše velkorysost je někdy skutečně velká.

Milan Markovič: Je dobré, když mluvíte o premiérovi, protože cíle jsou tam ještě vyšší.

Martina: Ano, aj. Vy jste dále v knize, která má vyjít na podzim, napsal: „Ruší se blogy. Cenzurují sociální sítě. Blokují weby. Knihy na hranicích se ale zatím nepálí.“ Ony se pálí. Ale zatím ne u nás. Myslíte, že to hrozí i u nás? A u vás, na Slovensku?

Milan Markovič: Já už jsem v takové pozici, i věkem, sociálně i mentálně, že si říkám: „Nedej se, chlapče, ničím vystresovat. Tebe už nemůže nic překvapit.“ Víte, člověk, když už má pomalu sto let, takže musí vědět, co ho čeká, respektive, že když covid zdánlivě pominul, tak covidismus se stále dodržuje, a že ti, co jej vymysleli, a ti, kteří ho přiživovali, by popřeli sami sebe, že by to vzdali úplně. Ukrajina to maličko přibrzdila, což je obdivuhodné, že se nějaká ruská vojska přesunují z jednoho konce na druhý, a zničilo to covid, což je takový návod do budoucnosti. Zkrátka si nemyslím, že bychom neměli být připraveni na mnohé další. Nevím, jestli ještě existují lidé, kteří to nevidí, ale myslím, že to závisí na nás všech, do kdy se budeme tomu všemu podvolovat. Občas, není to velmi často, ale přeci jen vidím a poslouchám, jak se lidé, jednotlivci, hlásí ke zdravému rozumu. Kromě vás, která se vyjadřujete velmi jednoznačně, tak například Petr Bohuš.

Martina: Ostravská televize? On byl v Ostravské televizi?

Milan Markovič: Nevím, dnes je to portál Modrý jelen. Ten občas vytáhne takové lidi, i u nás na Slovensku, i se mnou, kteří popírají možnost, že lidé, občané Česka a Slovenska začnou silně protestovat a nedovolí nějaké hlouposti, které tu s námi zmítají, až tehdy, když nebudou mít co do huby. S prominutím.

Martina: Když už nebude jiná šance.

Milan Markovič: Ano. Myslím, že bychom tomu měli předejít.

Dnes se o protichůdném názoru mluví jako o dezinformaci. To je taková kravina, že si nedovedu představit větší. Kde zůstal dialog?

Martina: Milane, vyjde vaše kniha. Možná v okamžiku, kdy budeme tento rozhovor vysílat, už bude na světě ve fyzické podobě. Vy jste říkal, jaké byly potíže s tím, aby spatřila světlo světa. Ale podívejte se, jak třeba současní kritici kritizují třeba Dante Alighieriho a jeho Božskou komedii, jak dostává na frak, a jak se uvažuje, jestli by se přeci jenom neměla trošku proškrtat. Vezměte v úvahu, jakým potížím třeba, když sáhnu k moderním spisovatelům, byla vystavena Joanne Rowlingová, které, dá se téměř říci, šlo místy i o život, protože už musela mít ochranku a podobně. Nemáte někdy tak trochu nahnáno?

Milan Markovič: Kdybych si připustil… Nemám ani čas, ani chuť na to myslet, a mám dojem, že jsem se dokázal přeprogramovat na to, že mi nic takového nehrozí. Už byly takové časy, ještě v mém televizním období, že se lidé ozývali. Nikdy jsem nebyl jednoznačný, a vždy byly protichůdné názory, co si myslím, že by mělo být. To jen dnes se o protichůdném názoru, legitimnímu názoru, mluví jako o dezinformaci. To je taková kravina, promiňte, že si nedovedu představit větší. Kde zůstal dialog? Kde zůstala debata? Kde zůstaly všechny možnosti říct si to, co si myslím já, co si myslíte vy? Nemyslím, že byste mě měla za dezinformátora jen proto, že bych říkal, že si to, nebo ono nemyslím tak, jako vy. Neumím si představit, proč se to tak jednoduše ujalo, a proč i do budoucnosti vidím, že se toho jen tak lehce nezbavíme.

Martina: Milane, a od kdy to vidíte? Já si vzpomínám, že jste měl velké potíže na Slovensku, že vám státní televize zrušila pořad. A tehdy vás, tuším, Palo Habera nazval „prvním zakázaným porevolučním umělcem“, takže to není taková novinka. Řekněte mi, kdy jste si všiml, že to se svobodou, svobodou slova, svobodou vyjadřování, svobodou projevu, možná nebude až tak horké? Když jste to postřehl?

Milan Markovič: Máte možnost to postřehnout každý den, když jste schopna vnímat velmi do hloubky. Řeknu vám, odkud to pochází, a možná, jaké by bylo řešení, jen je to asi extrém, ale já to za extrém nepokládám už jenom proto, protože to říkal Julo Satinský. Velmi rozmýšlející a bystrý člověk, který říkal, a působilo to tak trochu humorně, ale já jsem mu uvěřil. Vyjadřoval se o Slovácích a říkal: „Slováci jsou odjakživa poddanský národ. Potřebují nad sebou drába, který je vyhání na panské, a monarchu, který určuje, co bude, kde bude, kam jít, co dělat, koho poslouchat a tak dále.“ Julo o sobě říkal, že je monarchista.

Stále říkáme, že si budeme vládnout sami a že na to máme. Ale nemáme na to. Já si toto stále myslím. Když se podíváte na dnešní vládu, kterou jsme si pochopitelně sami zvolili, respektive celý zákonodárný sbor, a tak dále, tak zjistíte, že to asi neumíme. Podívejte se, jak to dopadlo ve volbách, a odpovědí je: „Ale není koho volit. Však koho jiného?“ Byl Mečiar, který hned při nástupu uspořádal noc dlouhých nožů, to znamená rozdělování funkcí parlamentních výborů, a tak dále, a celá opozice dostala výbor životního prostředí, a takovéto méně významné věci.

Martina: Tehdy, v současné době dost klíčové.

Milan Markovič: Ano. A tehdy všichni Mečiarovi opozičníci odešli ze sálu při noci dlouhých nožů při jednání ze sálu, a zůstal tam jediný člověk, a to byl Robert Fico. Mladý, nadějný, celkem pohledný člověk, který tam seděl a zapisoval si. A já jsem až po několika letech pochopil, že on se tehdy učil. A to se jako hluboko pravdivé ukázalo po jeho nástupu k moci. A pak lidé jako Igor Matovič, kterého zvolili jenom proto, protože slíbil, že Fica dostane pryč z vlády, a lidé to nerozeznali. On byl doopravdy velice dobrý aktivista, ale na jeho příkladě se ukázalo, že ne každý, kdo umí bourat, umí i stavět. Ale lidé se rozhodli tak, jak se rozhodli, a tím zase jenom umožnili té současné vládě, aby připravila Robertovi Ficovi, a dalším, nástup k moci. Protože my sice víme, že Robert Fico je schopný, velmi schopný politik, ale podle preferencí lidé zapomněli na to, že je schopen všeho.

Lidé neumírali kvůli epidemii, ale kvůli tomu, že nevycházeli ze stresu lockdownů, seděli v koutě a báli se tak, že ze strachu zemřeli

Martina: Když jste teď vzpomínal Jula Satinského a jeho slova, že Slováci pořád nad sebou potřebují nějakého drába, nějakou knutu, řekněme, trochu z toho zaznívá jakýsi defétismus. Znamená to, že svobodu, kvůli které jste také zvonil klíči, už jste na Slovensku vzdal?

Milan Markovič: Nevzdal. Právě proto mluvím a píšu to, na co jste ode mě zvyklí. Doktor Igor Bukovský, PaedDr., velmi vzdělaný člověk s rozhledem, jehož náplní práce byla výživa, ještě před tím, než se to tady všechno zbortilo, a kterého jsem už přejmenoval na očního lékaře, protože otevíral lidem dva roky oči, aby viděli, do čeho jdou, a co se tu všechno děje, že lidé neumírají kvůli nějaké epidemii, nebo pandemii, ale kvůli tomu, že nevycházejí ze stresu lockdownů, sedí v koutě a bojí se. Bojí se tak, že až strachy zemřou. Víte, tento doktor napsal, myslím, že se to jmenovalo Zachraňte svoje střevo, což vyšlo i v češtině, kde píše, jak vypadá imunitní systém, kde se to všechno rodí, a co udělat pro to, abychom přežili i horší časy. A nevzali mu to ani do knihkupectví.

Martina: Podobně jako vám.

Milan Markovič: Přesně tak.

Martina: Dobře. Vydal si pan doktor knihu sám? Četl jste ji?

Milan Markovič: Pan doktor? Myslím, že to vydává v podstatě sám asi takovým způsobem, jako například já, že to mám ve svém „eseročku“. Ale důležitá je distribuce, nedá se jen tak chodit po ulicích, a nabízet ji.

Martina: Samozřejmě. Já jsem vlastně tady vzpomínala na váš výrok: „Knihy na hranicích se zatím nepálí“. Myslíte si, že to u nás může vypadat časem třeba jako v Kanadě, kde veřejnoprávní Rádio Kanada uvedlo, že se začalo s vyřazováním takzvaných škodlivých knih ze školních knihoven, a jejich rituálních spalování? Začalo to v kanadské provincii Ontariu už v roce 2019, a pak tuto probírku knih trošku pozdržel covid. Můžeme vzpomenout, že před dvěma lety v Británii, v knihovně University of London, tak tam oznámili, že mají v úmyslu dekolonizovat a diverzifikovat svou kolekci knih, aby se trošičku přizpůsobili potřebám hnutí cancel culture a hnutí MeToo. Myslíte, že nás čeká něco podobného, když jste tady teď vzpomenul v podstatě dvě knihy, které jsou na indexu dřív, než vyšly?

Milan Markovič: Nechci ustavičně působit defétisticky, ale je potřeba být připraven asi na všechno. Taková demokracie, jako byly Kanada a Austrálie, a začali tam stavět koncentráky – kdo by si to tehdy pomyslel? Jediný člověk, který ukázal, že mu nezáleží ani na penězích, ani na slávě, byl Novak Djokovič, který nakonec přijal i to, že na něj statisíce lidí plivou jen proto, že: „Já jsem se dal očkovat, a on si dovolí říct NE.“ Tak kde to jsme? A to je ono, tam je podstata toho celého – on se nedal, protože má svůj pohled na zdraví. A také já. Nikdy jsem nebyl testovaný. Nikdy nebyl očkovaný, tedy aspoň tím experimentálním roztokem. A nikdy, dokonce moje troufalost zašla tak daleko, jsem asi deset, nebo dvanáct let, neprodělal žádnou nemoc. No chápu, kdo už je dnes podezřelejší, než zdravý člověk?

Martina: Vy jste až drzý.

Milan Markovič: To ne. Já se každému budu omlouvat, ale půjdu si dál svou cestou.

Martina: Vy jste se v určitém okamžiku rozčílil, a rozhodl jste se bránit. Myslíte si, že třeba server Manipulátoři, a mnozí další, počítají s tím, že se lidé většinou neozvou, protože jim přijde, že soud bude trvat léta, budou platit za právníka, a nakonec výsledek je stejně nejistý, nebo bude někde na nějakém serveru uveřejněna omluva, ale neviditelným písmem? Myslíte, že je to z jejich strany do značné míry kalkul?

Jakub Kříž: Přiznám se, že tyto servery vlastně nesleduji, takže těžko mohu dělat nějakou jejich analýzu. Já si myslím, že jsou jednak natolik přesvědčeni o tom, že dělají dobrou věc, a také, že ji odvádějí dobře. To znamená, že když říkají, že někdo lže, tak to tak skutečně je, a ani je nenapadne, že by se mohli mýlit, nebo že by tím, že někoho pomluví ve svém článku, mohli někomu poškodit pověst. Zdá se mi, že je to ani nenapadne.

Martina: To znamená, že za tím, z jejich úhlu pohledu, není zlý úmysl, ale svatá válka?

Jakub Kříž: Já jsem nastaven tak, že se nejdřív snažím u lidí hledat dobrý úmysl. Takže bych tomu možná přitakal.

Martina: Vzpomínám si, a teď si ohřeji vlastní polívčičku, že o našem pořadu napsal jistý pan Kyša dštivý pamflet, a mimo jiné zmínil, že tady u nás odborníci léčí rakovinu Savem, za což by se musel před soudem určitě omluvit, protože já Savo používám jen v kuchyni, nikoli intravenózně. Ale přesto dodnes narážím na lidi, kteří si o našem pořadu přečetli jen tento článek. A tak se ptám: Máme se soudit? Teď už ne, ale myslím v těchto případech, kdy jde o pomluvu, o lživé, nebo zavádějící konstatování? Má to smysl? Vy jste uspěl, ale měl jste hmatatelný důkaz. Ale někdy důkaz tak hmatatelný není, a tak se musí dokazovat třeba zlý úmysl ze strany pomlouvače.

Jakub Kříž: Když o vás někdo řekne, že léčíte rakovinu Savem, tak to je úplně jednoduchá materie pro podání žaloby, protože takové tvrzení on musí dokázat. To znamená, musel by najít nějaký rozhovor, kde jste to uvedla, a ze kterého by vyplynulo, že rakovina se léčí Savem. Obecně lze asi říci, že soudy rozlišují dva typy tvrzení, jedno jsou skutková tvrzení – fakta. A druhým jsou hodnotící soudy, tedy, když o vás někdo řekne, že váš pořad je nekvalitní, tak to je hodnotící soud. Když o vás někdo řekne, že propagujete používání Sava k léčbě rakoviny, tak to je skutkový soud, jehož pravdivost může být verifikovatelná, a v tu chvíli je možné se civilně bránit, můžete požadovat stažení takovéhoto výroku, omluvu, případně zadostiučinění v penězích.

Pokud jde o hodnotící soudy, tak tam je obrana omezená, protože soudy se snaží cíleně neomezovat svobodnou diskusi. Vy taky chcete mít právo o někom říct, že s jeho názorem nesouhlasíme, že nám přijde hloupý, že ho hodnotíme, jako že je zcela z cesty, a tak podobně. Zkrátka u hodnotících soudů je možnost obrany velice malá, bylo by třeba například potřeba prokázat, že jsou neúměrně agresivní. Ale samy o sobě negativně hodnotící soudy nevadí, ty problémem nejsou.

Každý by měl pro sebe hájit možnost svobodné diskuse, a sdružovat se s lidmi podobného smýšlení

Martina: Myslíte, že cesta věčného souzení – tedy když oni ztrpčují život nám, tak my budeme zase ztrpčovat, prostřednictvím soudů, život jim, a to tak dlouho, než je to přestane bavit, nebo nám dojdou peníze – je jedinou cestou? Nebo v tuto chvíli existuje i jiná?

Jakub Kříž: Já sám příliš velký přítel souzení nejsem, a klientům se snažím zpravidla souzení rozmluvit, nebo najít nějakou jinou alternativu, a soudní spor ponechat až jako poslední možnost, protože souzení je časově náročné, drahé, často je to emočně náročná záležitost. Ve sporu, který popisujete, myslím, že soudní spor ve chvíli, kdy někdo sám sebe prohlašuje za ověřovatele pravdy, a přitom lže, může být účinný. Nejsem si jist, jestli to je systémové řešení, a jestli by se každý, o kom se napíše něco ošklivého, měl bránit soudní cestou.

Cesta vede, podle mého názoru, primárně prostřednictvím proměny kultury, tedy tak, že každý musíme začít u sebe, hájit si svou možnost svobodné diskuse, protože primárně já sám jsem zodpovědný za to, jakým způsobem se budu chovat, zda přistoupím na to, že moje svoboda slova má být omezena, či nikoliv. A případně s podobně smýšlejícími lidmi vytvářet, podobně, jako o tom kdysi psal Václav Benda ve své Paralelní Polis, skupiny lidí, kteří se nebojí svobodné diskuse. To myslím, že je účinnější cesta. Soudní spory mohou pomoci, ale společenskou atmosféru pravděpodobně nepromění.

Martina: Je váš případ jen jednou z mála vlaštovek, nebo dokonce jednou z prvních vlaštovek? Nebo víte o nějakých dalších lidech, kteří byli neprávem dehonestováni za své názory, nebo postřehy, a dokázali si zjednat, řekněme, spravedlnost?

Jakub Kříž: V kontextu, o kterém mluvíme, to znamená ve vztahu k factcheckingovým serverům, o podobném případu nevím.

Martina: Říkáte, vytvářet ostrůvky lidí, kteří budou prosazovat svobodnou diskusi. Ale to se možná znovu dostáváme do disentu.

Jakub Kříž: Nevím, jestli je současná společenská situace tak kritická, abychom hovořili o disentu, ale pokud se kritickou stane, tak nezbude než vytvořit skupinky v disentu.

Martina: Máte takové diskusní skupiny?

Jakub Kříž: Mám různé přátele, se kterými se bavíme otevřeně, a vzájemně spolu třeba nesouhlasíme, a navzájem spolu souhlasit nemusíme. A víme o sobě, že spolu nesouhlasíme, což ale neznamená, že chceme jeden druhého umlčet.

Martina: Někteří vytvořili takovéto skupinky na webu, vytvořili kvůli tomu webové účty, a teď mají problém, protože jsou buď blokováni, nebo jsme byli svědky i mazání účtů na sociálních sítích, ať už jsou to facebookové profily, youtubové kanály, nebo celé weby. V případě, že jde o soukromou osobu, tak je to nepříjemné, ale v případě, že jde třeba o celé firmy, tak je to nejen traumatizující, ale také existenčně likvidační. Myslíte, že by mělo cenu iniciovat nějaký zákon o svobodě slova na sociálních sítích, nebo i v tomto případě by mělo platit, koho firma, toho pravidla?

Jakub Kříž: To je zajímavý bod, protože toho se často dovolávají ti, kterým se líbí mazání příspěvků. Oni řeknou: „Odsouhlasili jste všeobecné obchodní podmínky, souhlasili jste s pravidly facebooku, twitteru a tak dále, tak teď musíte strpět, že se tato pravidla na vás realizují.“ Zkrátka, vstoupili jste do vztahu se soukromou firmou, a to, že vás někdo maže, není cenzura, protože cenzura je aktivita státu, nikoli nějaké soukromé firmy. A dokud ona nevybočuje ze svých obchodních podmínek, které jsou často psány gumovým způsobem, tak se vlastně nic neděje.

Na druhou stranu titíž lidé jsou zpravidla velkými zastánci antidiskriminačního zákonodárství. A co dělá antidiskriminační zákonodárství? Vstupuje do soukromoprávních vztahů a říká: „Pozor. Ne vše je v soukromoprávním vztahu dovoleno, a některé druhy jednání soukromé firmy jsou nepřípustné.“ Jinými slovy, už tady máme precedent, nevím, jestli úplně vhodný následování, protože já sám jsem spíš kritik antidiskriminační legislativy. Ale pokud se vrátíme zpátky k sociálním sítím, tak se mi zdá, že je naprosto legitimní diskuse nad tím, jakou úlohu v současné době sociální sítě hrají, jestli se nestávají náměstím, veřejným prostorem, zejména ty větší, protože pokud ano, tak by dávalo vnitřní smysl veřejnoprávně jednání sociálních sítí regulovat, ve smyslu ochrany svobody slova.

Je potřeba vytvořit zákonné garance, aby sociální sítě nemohly mazat nepohodlné názory, byla chráněna svoboda slova a mohla probíhat svobodná diskuse

Martina: Zatím se můžeme podívat na příklad za všechny, a to, že Twitter smazal účet prezidentu Spojených států. Může být nějaký větší příklad toho, že před pravidly soukromé firmy není na této planetě ochráněn vůbec nikdo?

Jakub Kříž: Ano, toto krásně dokazuje, že před pravidly Twitteru není nikdo ochráněn. Druhou rovinou je otázka, zda je Twitter natolik podstatnou součástí veřejné diskuse, nebo veřejného prostoru, že už existují důvody, proč na něm chránit svobodu slova. Já začínám mít pocit, že ano, že sociální sítě jsou už dnes, přestože je moc nepoužívám, místem, kde se lidé potkávají, kde spolu mluví, takže je třeba poskytnout nějakou garanci, aby se tak dělo svobodně.

Martina: To vyvolává další otázku, jestli, jak pozorujete svět kolem sebe, v současné době více cenzuruje stát, třeba náš stát, nebo po cenzuře mnohem víc volají, a provádějí ji, soukromé firmy a soukromé osoby?

Jakub Kříž: Jednoznačně to je druhá alternativa.

Martina: Není to paradox?

Jakub Kříž: Je to paradox. Slovu „cenzura“ se brání, protože cenzura je z definice činnost státu. Cenzuru jsme měli třeba za první republiky, kdy vycházely noviny, ve kterých byly vybíleny části, nebo byly cenzurovány divadelní hry. A vlastně první delší období bez cenzury jsme zažili až v devadesátých letech, od roku 1990.

Naše základní listina práv říká, že cenzura je nepřípustná, ale současně uznává jiná omezení svobody slova, svobody projevu. Chci tím říct, že soukromé firmy přísně vzato cenzuru neprovádějí, ale de facto ano. De facto tím, že smažou určité názory. Dám příklad: Včera jsem se na YouTube díval na video ohledně genderové teorie, myslím, že poměrně seriózní, kde zaznívaly vědecké názory z obou stran. A na začátku tohoto videa bylo upozornění: „Pozor, možná se na to nechcete dívat, mohlo by to někoho zranit.“ A to je malý náznak, není to smazání videa, jako se stalo vám, ale …

Martina: Pozor, je to trochu kontaminované!

Jakub Kříž: Ano, ano.

Martina: Myslíte, že v tuto chvíli – mám tady právníka, tak toho využívám – potřebujeme novou definici svobody slova? Je potřeba ji redefinovat? Nebo je to jasné, a svoboda je svoboda?

Jakub Kříž: Novou definici svobody slova nepotřebujeme. Ústavní soud v jednom svém nálezu říká, že ve veřejné diskusi mají zaznít všechny názory, protože to je potřebné k hledání pravdy, a že je problematické veřejnou diskusi omezovat. Listina základních práv a svobod samozřejmě připouští určitá omezení, která musí být stanovena zákonem, a musí směřovat k legitimnímu cíli, což je třeba ochrana veřejného zdraví, veřejného pořádku, mravnosti, nebo bezpečnosti země, musí být legitimní. To znamená, že musí být zejména nejméně zatěžující cestou k dosažení daného cíle, což je takzvaný test proporcionality. Jinými slovy, máme celkem dobře propracováno, co je svoboda slova, a jakým způsobem ji případně omezit, nicméně to, co se děje, a vy jste to hezky poslala na případu citace z Orwella, je to, že se trošku redefinují pojmy.

Ústava sice uznává, že je možné svobodu slova trošku omezit, pokud jde o extrémistické názory, ale ve chvíli, kdy už pracujete se slovem „extrémistický názor“, a kdy z homofobie, transfobie, a těchto moderních fobií, uděláte známku extrémismu, a takzvaně homofobní názory učiníte extrémistickými, tak jste sice neredefinovala pojem svobody, ani jste neredefinovala omezení, ale redefinovala jste jenom jeden pojem, který už v této rovnici je, ale výsledek je diametrálně odlišný.

Martina: Overtonovo okno.

Jakub Kříž: Ano.

Právo je lidský výtvor a podléhá lidské interpretaci, která je kulturně podmíněna

Martina: Říkáte, že svoboda slova je v ústavě dobře popsána a ochráněna. Tak se tedy zeptám: Neměla by být svoboda slova v ústavě ochráněna ještě jasněji a důrazněji? Nebo je to případ, který jste právě uvedl, že může být v ústavě ochráněna jakkoli, když změníme úhel pohledu na určité jevy?

Jakub Kříž: Ano, myslím, že její ochrana v Listině základních práv a svobod je naprosto dostatečná. Ale každé ustanovení zákona, nebo ústavy, se nějak ve společnosti vykládá, a tento výklad se může v čase proměňovat.

Udělám odbočku, a uvedu hezký příklad nedávného rozsudku Nejvyššího soudu Spojených států amerických, který zrušil precedent ohledně ústavního práva na potrat. Chci na tom demonstrovat, co se stalo: Listina práv, která je součástí americké ústavy, je nějakých 200 let nezměněna, a někdy v roce 1973 z ní najednou Nejvyšší soud USA vyčetl, že obsahuje ústavní právo na potrat, přestože tam toto slovo obsaženo není, ale zkrátka se jedná o odvození. Nejdříve bylo potřeba dovodit právo na soukromí, které také v americké ústavě výslovně dovozeno není, ale řekněme, že se z některých článků postupně vyvodilo, a pak z toho Nejvyšší soud USA vyvodil, že Ústava Spojených států amerických garantuje právo na potrat do konce druhého trimestru těhotenství.

A minulý týden Nejvyšší soud USA řekl – pozor, tato kritika trvala celých padesát let, a to i ze strany liberálních soudců, jako byla třebas soudkyně Ginsbergová – takže Nejvyšší soud USA řekl: „Pozor, tento judikát byl úplně vycucán z prstu. Ať čteme ústavu jakkoliv, tak tam žádný potrat nevidíme.“ Na tom chci jen demonstrovat, že můžeme nastavit ústavní pravidla na úrovni, ale nakonec se naplní obsahem ve společenské diskusi rozhodováním soudních orgánů, a ta samá slova můžou být naplněna zcela novým obsahem.

Martina: Novým pojmem, novým obsahem. To znamená, že ve výsledku je zákon jen určitá skořápka, a záleží na tom, co do něj společenská poptávka, nebo politická poptávka, případně ideologie, nalije.

Jakub Kříž: Ano. S tím, že soudy by se takové interpretaci bránily, takže řeknou: „My rozhodujeme zcela nezávisle, bez ohledu na společenskou, ideologickou, politickou poptávku.“ Nicméně realita je taková, že i soudní rozhodnutí je zasazeno do nějakého kulturního, společenského, politického, ideologického rámce, a soudci jsou jenom lidi, takže nejsou prosti vlivů, které na ně působí.

Martina: To mě tedy ale moc neuklidňuje, protože to znamená, že zákony jsou jakýsi přelévavý rosol.

Jakub Kříž: Tak. Je potřeba si uvědomit, že právo je lidský výtvor, a jako každý lidský výtvor je nedokonalé. Tak to bohužel je. A vidíme to v celých dějinách, že lidmi stanovené právo má mnohé nedokonalosti.

Probíhá střet dvou pohledů na člověka. Podle jednoho je člověk jednotou, do které patří i pohlavní identita, a podle druhého je duch oddělen od těla, a může si svou identitu volit.

Martina: Před chvílí jste mluvil o tom, že jste se díval na YouTube na nějaké video o genderu, a já bych to využila k tomu, že se vrátím k podstatě vašeho sporu, který jste měl se serverem Manipulátoři.cz, a který jste, znovu opakuji, vyhrál a přiměl jste je, aby se vám omluvili, respektive je k tomu vyzval soud. A šlo o větu, že ve Španělsku jsou učebnice pro nižší základní školy, kde mají nakreslené holčičky penis, a chlapečci vagínu. Právní věci jsme rozebrali, a rozebrali jsme i možnosti, byť jen částečně, co mohou dělat i jiní lidé, kteří se cítí napadeni a dehonestováni. Ale co říkáte na samotný fakt, že takovéto knihy pro mateřské a základní školy ve Španělsku existují?

Jakub Kříž: Jsem z toho zmaten, zděšen, a nevím, co je lepší. Evidentně to svědčí o velké kulturní změně, řekl bych až revoluci, která se již odehrává, a teď jenom proniká do společenské konstelace. A i tuto situaci můžeme analyzovat z hlediska svobody slova, protože se nám tady otvírá nový problém, nová otázka, kterou v historii nenapadlo nikoho řešit, jestli může být muž nebo žena uvězněn v cizím těle, a jestli platí heslo, které používají transgender aktivisté, že: „Jsem tím, čím se cítím.“ To je jeden pohled.

Druhý pohled je, že člověk je duševně tělesná jednota a že jeho identita je určována jeho tělem, že tělo není ničím navíc, nějakou košilí, kterou si převlékáme, ale že je součástí jeho identity. Jinými slovy chci říct, že za tím je velice vážná otázka: „Kým je člověk?“ V podstatě můžeme říct, že transgenderové ideologie jsou velice ovlivněny gnostickým pohledem na člověka, tedy že člověk je čirý duch, pro kterého není tělo důležité, a tím, že máme takové technologie, že můžeme člověka úplně předělat, tak je naprosto legitimní být kýmkoliv. Nejenom mužem, nebo ženou, to je dneska zastaralý pohled, z jejich pohledu, ale genderových identit je celá řada.

Ve středu genderové teorie je jednoduchá pravda, že mužství a ženství se žily jinak ve starověkém Egyptě, a jinak se žijí dnes. To znamená, že k biologickému pohlaví jsou přiřazeny dobově a kulturně podmíněné projevy, což je naprostá banalita, že. A druhá věc je, že kulturní, nebo pociťované pohlaví vůbec nesouvisí s biologickým pohlavím, že to je zcela samostatná a nezávislá kategorie, která může být navíc proměnlivá. A na druhé straně tady stojí jiný názor, který tvrdí, že pohlaví je danost, že tělesné pohlaví není něco navíc.

Myslím, že toto jsou naprosto zásadní otázky o člověku. A ve chvíli, kdy jeden názor vytlačíte pomocí pojmu „transfobie“, s nímž se v našem prostředí nesetkáváme, ale ve Španělsku, které sleduji, se už běžně používá, tak to znamená, že jiný názor odstřelíte, a neumožníte diskusi o tom, kdo je člověk, a jestli pohlaví má nějaký význam, nebo ne.

Myslím, že teorie, které tvrdí, že člověk je jednotou duše a těla a že tělo má svůj význam v životě lidském, jsou celkem seriózní a robustní. A že to, zda jste muž, nebo žena, není definováno mým pohledem sama na sebe, nějakým mým vnitřním rozmarem, tendencí, nebo nepohodlím. A tím nechci nijak zesměšňovat, nebo shazovat, že v dnešní zmatené společnosti, kde je epidemie různých depresí, úzkostí, a tak dále, existují lidé, u kterých se to může projevit také tím, že se cítí nepohodlně ve svém těle. A ani to, že genderová dysforie je popsána jako příznak nepohodlí s vlastním tělem. A to je jedna otázka. Druhá je, zda je mé pohlaví zcela nezávislé na biologickém.

Podle statistik žijeme v době epidemie genderové dysforie, kdy počty těchto diagnóz, nasazování blokátorů puberty a chirurgických operací mnohonásobně narostly

Martina: To jsou asi skutečně otázky, které bychom si měli pokládat, už jenom proto, abychom lépe chápali, když má někdo problém, že se ocitl v těle, ve kterém mu není dobře. Toto pochopení je nesmírně důležité pro harmonii, a také proto, abychom mohli těmto lidem lépe pomoci. Myslím, že v tomto případě je náš zákon nastaven poměrně vstřícně, a člověk si po osmnáctém roku svého věku, tedy od plnoletosti, může rozhodnout o tom, co si s tímto svým pocitem, že se ocitl v nesprávném těle, počít. Ale řekněte mi, co to může způsobit v hlavách dětí, když se v mateřské, nebo na základní škole dozví, a je jim možná trošku i podsunuto, že za potíže, které mají, za pocity nejistoty, strachu, deprese, nespokojenosti se svým velkým pozadím, nebo s něčím podobným, nemůže jejich puberta, dospívání, nebo nějaký jiný problém, ale že za to může to, že možná ona není holka, ale kluk? Jste právník, nejste psychiatr, ale přesto se ptám, protože vím, že se tomu věnujete.

Jakub Kříž: Stačí se podívat na statistiky ze Západu, které ukazují, že dneska žijeme v době epidemie genderové dysforie, kdy jsou počty těchto diagnóz, a počty zákroků – s nasazováním blokátorů puberty, protože v řadě zemí dochází k takovýmto zákrokům před osmnáctým rokem, to znamená, buď se nasazují blokátory puberty, nebo chirurgických operací – deseti a více násobky v porovnání se situací před několika lety. To je otázka kauzality.

Nicméně jako rodič zcela souzním s vaší obavou, a zdá se mi, že vůbec není důvod vystavovat malé děti informacím o tom, že existuje nějaké, ze společenského hlediska zanedbatelné mizivé procento. Mimochodem náš ústavní soud říká, že počet těchto lidí je zcela marginální, takže ani není schopen si vynutit, aspoň to ve svém oponentním stanovisku říká soudkyně Šimáčková, nebo mít nějakou politickou reprezentaci. K tomuto rozsudku se pak třeba můžeme vrátit. Takže nevidím důvod, proč takhle malé děti obtěžovat tímto druhem informací.

V nějaké míře mi to přijde paralelní s tím, co jste tady zmínila, tedy s otázkou sexuality a sexuálních vtahů a konsenzu, když příliš malé děti dostávají nějaký přetechnizovaný druh sexuální výchovy, kdy se jim říká: „Dělejte si s kýmkoliv, co chcete, hlavně používejte prezervativ.“ Jednak je to pro ně předčasná informace, a také to není zasazeno do kontextu, že sexualita patří do stabilního vztahu. Je to tedy vytrženo z kontextu.

Proto souhlasím s tím, co jste popisovala, protože to je informace, kterou malé děti nepotřebují. A ve chvíli, kdy je jim takhle servírována, a je jim tvrzeno, že to může být jedna z příčin diskomfortu a že to není zmatení, které může v průběhu puberty přijít naprosto přirozeně, tak to v nich může vyvolat zmatek.

Martina: To znamená, že to podle vás může v hlavách dětí způsobit jenom větší chaos?

Jakub Kříž: Souhlasím, ano.

Rodiče by ve škole měli dávat najevo, že si nepřejí, aby jejich děti byly vystavovány ideologii, že jsou ve špatném těle a že si člověk může vybrat svou pohlavní identitu

Martina: Mohou se lidé, společnost, bránit proti těmto genderovým, a jiným aktivistickým tlakům? I na nás se obrátili rodiče, kterým se nelíbilo, že do školy jejich dětí přišla třeba neziskovka, která se snažila, možná v dobré víře, dětem pomoct, a právě dětem v kritickém věku třinácti let začali vysvětlovat – možná bychom mohli říct i podsouvat, ale možná to tak nemysleli –, že jejich rozpolcení, a jejich potíže mohou pramenit z toho, že třeba nejsou v dobrém těle, a aby o tom přemýšlely. Může se proti tomu společnost nějak bránit?

Jakub Kříž: Myslím, že tady je primární aktivita občanské společnosti, aktivita rodičů. Zkrátka rodiče musí dávat škole najevo, že nejsou nějakými přihlížiteli výchovy dětí a že výchova dětí není povinnost školy, ale povinnost rodičů. Na okraj: Problém může být, že pro některé neuvědomělé rodiče je vlastně výhodné, že odsunou děti do školy, a nevěnují se formaci svých dětí. Ale rodiče, kteří tento problém vidí, by se měli vůči škole ozvat, že něco takového ve škole nechtějí, a dítě na takovou hodinu nemusí poslat. Samozřejmě záleží na tom, aby se o tom dozvěděli, což předpokládá ze strany rodičů aktivní postoj.

Určitou cestou může být i formování soukromých škol, které jsou zřizovány rodiči. Další věc jsou právní prostředky obrany, ale myslím, že podstatnější jsou ty společenské, tedy dávat najevo, že nechci, aby výuka měla takovýto obsah.

Martina: Vím, že v jedné části Brna vznikla a uspěla iniciativa rodičů, kteří nakonec prosadili, že do škol v této části Brna nesmí chodit neziskovky, které budou děti informovat o výhodách toho, když si třeba jednou týdně obléknou do školy burku. Tito rodiče to zkrátka nechtěli a uspěli. Řekněte mi, kde je pro rodiče a děti cesta ke svobodné diskusi?

Jakub Kříž: Tak cesta pro děti začíná u rodičů. Oni musí být s dětmi přáteli, musí mezi nimi probíhat důvěrná komunikace, a důsledkem toho je, že se dozví od svých dětí, že se něco takového ve škole děje. A pak je důležité nemlčet, a dávat najevo svůj názor, spojovat se s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. A pokud se objeví podrobné aktivity, které popisujete, kdy do školy přijde někdo, kdo dětem vysvětluje, jak je fajn být v jiném těle, tak se ozvat. Ozvat se, že si jako rodiče něco takového nepřejete.

Jak jsem říkal, právo je nějakým způsobem nastaveno, školský zákon používá řadu až gumových pojmů, takže je možné, že se narazí na námitky, že jedním z cílů vzdělávání, teď nebudu přesně citovat školský zákon, je vytvářet inkluzivní prostředí, ze kterého nikdo není vylučován, a že takovýto typ přednášky k tomu slouží. Ale tady je zase na rodičích, aby dali najevo, co chtějí. A absence takové přednášky přece neznamená, že se na dané škole vytváří nenávistné prostředí.

Martina: Řekl jste, že je to na rodičích. A kdyby se rodiče chtěli ohradit, snažíte se vy, právníci, vytvářet takovéto ostrůvky, aby se měli na koho obrátit, ať už jde o omezování svobody slova a cenzuru v nejrůznějších oblastech našeho života, jak to můžeme, bohužel, stále více pozorovat? Na koho se máme obrátit? Pomůžete mi?

Jakub Kříž: Myslím, že nejsem úplně velký znalec, ale různé iniciativy fungují. Já sám se snažím spolupracovat s různými neziskovými iniciativami, které fungují v těchto oblastech. Asi je fakt, že neexistuje nějaká viditelná síť podobně smýšlejících právníků, která by byla první volbou pro někoho, kdo má podobný typ problémů. Nebo já o ní, přiznám se, nevím.

Martina: A vaše osobní zkušenost vás neinspirovala k tomu dát něco takového dohromady?

Jakub Kříž: Moje osobní zkušenost mě inspiruje k tomu pomáhat v konkrétních případech. To myslím v řadě konkrétních případů pomáhá. A to, co říkáte, je samozřejmě dobrý podnět pro nějakou diskusi, a pro přemýšlení.

Martina: Teď do vás trochu ryji.

Jakub Kříž: To je v pořádku Všiml jsem si, že v zahraničí existují různé sítě, odborníků nebo organizací. Jednou z mých hlavních specializací je náboženská svoboda, takže existují organizace právníků, kteří se specializují na náboženskou svobodu, a díky tomu, že mají takovouto síť, jsou schopni poskytnout efektivnější pomoc různým klientům, protože si třeba dokáží vyměňovat know-how. Přiznám se, že nějaká podobná instituce mi v České republice není známa.

Martina: Přesto vám děkuji za to, že jste nás seznámil se svým příběhem, který může i ostatním dávat naději, že nejsou bezbranní a že slova by měla být kryta svým významem. Děkuji vám mnohokrát.

Jakub Kříž: Děkuji za pozvání.

Martina: Ještě doplním, že jste pedagogem na Univerzitě Karlově, kde přednášíte na Fakultě právnické a teologické. Pane Kříži, web manipulátoři.cz, který sám o sobě tvrdí, že dezinformace vyvrací, byl usvědčen ze lhaní, a musel se vám omluvit. Když to takto říkám, je to právnicky správně formulovaná informace?

Jakub Kříž: Je to možná trochu složitější, jak to v právním světě bývá. Tak možná přece jenom řeknu celý průběh.

Martina: To budu moc ráda, protože mnozí ho zaregistrovali, a někteří úplně nevědí.

Jakub Kříž: Před několika lety…

Martina: Byl to rok 2018.

Jakub Kříž: Ano. Tehdy jsem v rozhovoru, nebo v salónu Týdeníku Echo na téma gender řekl z mého pohledu docela nevinnou větu, že ve Španělsku jsou již učebnice pro první stupeň základní školy, kde je prezentována zaměnitelnost pohlaví, kde jsou prezentováni chlapci s vagínou, dívky s penisem. A další den jsem se na serveru manipulátoři.cz o sobě dozvěděl, že lžu, a tento komentář, nebo zpráva byla vůči mně velice agresivní – byl jsem označen za lháře s tím, že žádná taková učební pomůcka neexistuje. Já jsem navíc zmínil reklamy na autobusech, nebo autobusových zastávkách. Zkrátka jsem byl označen za někoho, kdo si vymýšlí, a čerpá z nějakého amerického konspiračního webu.

Já jsem neprodleně napsal redakci manipulátorů, že se mi nelíbí, jakým způsobem o mně referují, že si za těmito informacemi stojím a že by bylo dobré, aby svoji práci dělali odborně dobře, a ověřili si, zda jsem nemluvil pravdu. A oni na to paradoxně zareagovali dalším komentářem s titulkem „Vám se pane Kříži omlouvat nebudeme, jste lhář…“ a tak dále, a že si vymýšlím a přebírám názory extremistických webů.

Martina: Řekněte mi, poškodilo vás to tehdy třeba v práci? Protože jste advokát, a když o advokátovi píší, že je tak trošku lhář, a případně z něj udělají bigotního katolíka, nebo něco podobného, tak by to pro něj mohlo znamenat újmu v práci.

Jakub Kříž: Já jsem v podstatě na volné noze, respektive mám svou advokátní kancelář, čili se na nějaké šéfy ohlížet nemusím. Dělám si, co chci.

Martina: To ne, ale klienti.

Jakub Kříž: A klienti oceňují kvalitně odvedenou práci. Takže já mám se svými klienty dlouhodobé vztahy, které to nijak nepoškodilo.

Cílem publikací pro školy ve Španělsku bylo vést děti k tomu, že člověk se nevyskytuje jako muž a žena, ale že pole genderové identity je podstatně širší

Martina: Takže v tu chvíli jste to ještě nepocítil vyloženě dehonestačně.

Jakub Kříž: Není to tak, že by nějaký klient zavolal s tím, že se mu nelíbí, že o mně negativně píší,a že si to nemůže dovolit. Ale je to asi typem klientů, které mám. Dokážu si představit, že kdyby byl někdo třeba více zaměřen na klienty z oblasti byznysu, nebo na klienty, kteří potřebují dbát na své PR, tak že by to už nějaký dopad mohlo mít. Mě se to samozřejmě dotklo z toho pohledu, že jsem si říkal: „Tak, jednak působím jako advokát, a jednak jako akademik, a akademik je někdo, kdo hledá pravdu, a tady se o mně píše, že lžu a manipuluji.

Takže jsem si s nimi chvíli dopisoval, chtěl jsem se s nimi i třeba sejít, abychom si vysvětlili stanoviska. Řeknu to tak, že jsem nebyl úplně důsledný, takže nakonec z těchto aktivit sešlo. Ale pak, s odstupem času, se objevil třetí článek, který mě už definitivně přiměl k tomu, abych se začal bránit. Byl to článek, který nebyl vůbec o mně, ale o Alianci pro rodinu, o které víme, že je také terčem různých, řekněme, negativních komentářů z liberální strany politického spektra, a tento článek byl ukončen slovy, že mimochodem Aliance pro rodinu spolupracuje s usvědčeným lhářem Jakubem Křížem.

Martina: Už jste se stal usvědčeným lhářem.

Jakub Kříž: Lhářem, člověkem, který byl na jejich webu usvědčen jako lhář. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se budu bránit, a podal jsem žalobu na ochranu osobnosti, to znamená civilní žalobu. Civilní žaloba je vystavěna tak, že když někdo něco tvrdí, tak má dokazovat, to znamená, že pokud oni tvrdili, že žádná taková učebnice neexistuje a že jsem to manipuloval, tak měli své tvrzení dokázat, protože je velice problematické, nebo téměř nemožné dokázat negativní tvrzení. Takže já jsem naopak soudu předložil důkazy, kde byly obrázky z těchto učebních materiálů. Jeden byl vystřihovánka pro mateřskou školu, která byla schválena španělským ministerstvem školství.

Martina: Jsme, jací jsme.

Jakub Kříž: Jsme, jací jsme, přesně tak. A tam si děti měly na pohlavně nediferenciovanou postavičku dávat různé kombinace sekundárních pohlavních znaků, aby pochopily, že lidstvo je pestré a že tady není nějaká binarita muž – žena.

Martina: Já si tyto vystřihovánky dobře pamatuji z dětství, ale my jsme oblékali chlapečky a holčičky do šatů, dávali jsme jim boty a učili jsme se tak nejrůznější kombinace. Rozhodně jsme v té době nekombinovali prsa s penisem, a podobně, k čemuž tedy mohla sloužit.

Jakub Kříž: Dokonce tam byla jako poznámka pro pedagogy, že je třeba vést děti k chápání diverzity, a k tomu, aby ty znaky kombinovaly různým způsobem.

Martina: Tahle knížka byla pro mateřské školy, a pak…

Jakub Kříž: První stupeň základní školy. A pak tam byla ještě další publikace.

Martina: Chlapci a dívky, identita a tělo, to jsem si našla. A tam šlo o co?

Jakub Kříž: Byl to víceméně dost podobný koncept. Byly tam různé malůvky, jak jsem zmínil, chlapců s vagínou a s ňadry, děvčat s penisem. Pak tam bylo větší množství postaviček, a děti měly kroužkovat ty, které jsou binární, nebo možná bychom tomu dnes mohli novou terminologií říci „cis“, a pak ty, kde jsou pohlavní znaky nakombinovány jiným způsobem. A cílem těchto publikací bylo vést děti k poznání, že člověk se neuskutečňuje jako muž a žena, ale že pole genderové identity je podstatně širší. Teď jsem trošku odbočil z toho soudního procesu.

Manipulátoři oddalují rozsudek, protože se chtějí zapojit do byznysu na spolupráci sociálních platforem s nezávislými ověřovateli faktů. A to, že by existoval rozsudek, že oni sami lhali, by je poškodilo.

Martina: A já jsem vás k tomu odvedla, abyste vysvětlil podstatu toho, o co manipulátorům šlo. Oni říkali, že tyto knihy neexistují, a vy jste soudu přinesl obrázky z těchto knih, abyste jim řekl, že fyzicky existují, a z čeho jste čerpal. A už jsme zpátky u soudu.

Jakub Kříž: Přesně.

Martina: A co na to soud?

Jakub Kříž: Průběh soudu byl velice stručný, píšu to na svém blogu, kde jsem potom popsal výsledek, protože to nechci skrývat. Tedy u soudu jsem uspěl, byl vydán rozsudek, který nařídil manipulátorům omluvit se, stáhnout článek, a tak dál. Nicméně je ale potřeba říct, že byl vydán rozsudek takzvaně pro zmeškání, a to z důvodu, že manipulátoři si sice zřídili datovou schránku, ale nevybírali ji, a nereagovali včas na soudní obsílky. Jinými slovy, vlastní věcný přezkum sice ze strany soud byl, ale velice omezený – v těchto situacích soudy zjišťují, jestli žaloba dává nějaký základní smysl – ale padl rozsudek pro zmeškání, ne pro uznání.

V tu chvíli nastupuje zákonný důsledek uznání ze strany žalovaného. Tedy, když je žalovaný vyzván, a je mu stanovena lhůta, aby se vyjádřil k žalobě, tak je poučen, že pokud se nevyjádří, tak to znamená, že žalobu uznává. A oni se nevyjádřili včas, což je z mého pohledu trošku škoda, že to skončilo takhle. Že jsem v řízení sice uspěl, ale bohužel žalovaná strana může říkat: „Ale on uspěl kvůli naší nedbalosti.“

Martina: Jasně. Že to najednou není z jejich strany uznání pravdy, nebo omylu, ale nepořádnost.

Jakub Kříž: Ano. Oni se odvolali, tak uvidíme, jakým způsobem proběhne odvolací instance. Myslím, že jejich cílem bude dostat to do fáze plného projednání…

Martina: Co to znamená plné projednání? A co by tím mohli získat?

Jakub Kříž: Myslím, že tím nezískají nic.

Martina: Co to obnáší?

Jakub Kříž: To by už znamenalo dokazování. Zkrátka by se plně dokazovalo, že bych dokazoval existenci učebních materiálů. Ale vzhledem k tomu, že ony skutečně existují, tak se ničeho v tomto ohledu nebojím.

Martina: A proč myslíte, že se tedy odvolali, když jste doložil důkazy, a oni to mohli vidět, mohli vidět učebnici, z nichž jedna vyšla v roce 2016? Co tím sledují? Máte o tom představu?

Jakub Kříž: Já tomu vůbec nerozumím. Nerozumím ani tomu, proč nebyli schopní včas zareagovat, protože soud jim poskytl relativně dlouhou lhůtu. Celé toto vystupování mi přijde z jejich strany chaotické. V zásadě mám pocit, že to je nějaký šlendrián, nebo taktika. Možná taktika.

Evropská unie dneska začíná tažení proti fake-news, proti dezinformacím, hate crimes, a jedna z věcí, ke které to vede, byť mimoprávními prostředky, a o to tvrději, je to, aby sociální platformy spolupracovaly s nezávislými ověřovateli faktů. To znamená, že z téhle činnosti se stává byznys, už to není jenom politika. Protože před tím to byla politika, dnes se z toho stává byznys. A mně se zdá, že pokud oni chtějí tento byznys dělat, tak pro ně není dobré, když by tu byl nějaký rozsudek, který říká, že lhali. Takže dělají vše proto, aby oddálili právní moc rozsudku. To je asi nejjednodušší čtení jejich kroků.

Pokud jsou z diskuse odstřihnuty některé názory, a označeny za nelegitimní, takže je v debatě nemůžete použít, nepřispívá to k hledání pravdy

Martina: Řekněte mi, znal jste před tím server manipulátoři.cz, takže když jste chtěl vědět, co si máte myslet o té či které kauze, tak jste tam šel pro rozumy?

Jakub Kříž: Jestli jsem ho znal? To nevím, myslím, že spíš ne. Ale určitě jsem tam pro rozumy nechodil.

Martina: A setkal jste se s některými lidmi z manipulátorů osobně?

Jakub Kříž: Vlastně až u soudu. Přestože jsem se pokoušel, psal jsem výzvy, abychom se sešli. A můj advokát je potom také oslovil s tím, že preferujeme nějakou formu smírného řešení. Ale z jejich strany nebyl zájem, a sešli jsme se poprvé až u soudu.

Martina: Já se totiž snažím zjistit, co jsou vlastně zač, a čím jsou vedeni? Jestli jsou to skutečné lidé, kteří jsou přesvědčení, že právě oni jsou vyvolenými morálními kompasy, nebo co za tím může být? Člověk je většinou, pokud nad věcmi přemýšlí, stíhán spoustou nejistot a zvažování toho, jestli názor, který se mu dnes zdá být pravdivý, takový skutečně je, nebo jestli má ještě málo informací. Ale mě fascinuje, že oni mají jasno. Zjistil jste, čím to je?

Jakub Kříž: Myslím, že oni vedou svatou válku. Že oni zkrátka jsou přesvědčeni o nějaké své pravdě, a budují lepší svět, a tenhle fact checking je jedním z nástrojů jejich cesty budování lepšího světa. Oni jsou pravděpodobně přesvědčeni o tom, že to, co dělají, je správné, a že odhalují nepravdy.

Ale na tomto případě se ukázalo, že sami jsou v zajetí nějakých nevyřčených předpokladů, sami mají předsudky vůči jinému názoru, nebo spektru. Protože už jenom to, že byli schopni napsat, že jsem uvedenou zprávu převzal z Breitbartu, přestože sami připustili, že o ní psalo BBC – a o těchto věcech psalo BBC, El País, a další světová média – ale jim z toho vyšlo, protože já jsem nějakého názorového zaměření, že jsem určitě nečetl BBC, ale Breitbart, kde jsem mimochodem nikdy nebyl.

Martina: Vy jste někde uvedl, že jste ho cíleně nenavštívil, abyste stále mohl říkat pravdu, že jste ho nikdy neviděl. Tím si tedy hýčkáte svou nevědomost?

Jakub Kříž: Ano, to je pravda. A už to, že byli schopní napsat něco takového, jednoznačně ukazuje, že jednali ve „svatém nadšení“. Takže to spíš platí o nich, protože jinak by museli připustit, že jsem dokázal číst i BBC. Já jsem to mimochodem nečetl ani na BBC, k této informaci jsem se dostal proto, že jsem chystal přednášku o genderových teoriích, a jejich projevech ve španělském zákonodárství. Protože to je téma, kterým se trochu zabývám, a vzhledem k tomu, že vládnu španělštinou, tak jsem čerpal z místních zdrojů, a ani jsem nevěděl, že o této události psaly BBC, nebo další zdroje.

Martina: Řekl jste, že oni vedou svatou válku a budují lepší svět. Pochopil jste, jak by měl v jejich podání tento lepší svět vypadat?

Jakub Kříž: Zdá se mi, že jsou na moderní progresivní vlně, že s ní souzní a že to, co nezapadá do tohoto moderně progresivně liberálního obrazu světa, vnímají á priori podezřele. Chesterton kdysi řekl, že hereze je zblázněná pravda, myslím, že něco podobného můžeme říct o činnosti, a nechci říct, že konkrétně pouze manipulátorů, ale i obecně tohoto ověřovacího průmyslu. Oni někde na pozadí cítí touhu člověka po pravdě, a to, že lež nemá v morálním smyslu právo na existenci. Z tohoto vychází jejich činnost.

Ta nicméně nakonec může vést k tomu, a v praxi často vede, že určité typy výroků jsou odstřihnuty z diskuse, jsou označeny za nelegitimní, to znamená, že je pak nemůžete v diskusi použít, což ale už nepřispívá k hledání pravdy, protože lidský rozum má diskusně reflexivní povahu, to znamená, že když hledá pravdu, tak postupuje po krůčcích, identifikuje dílčí závěr, a pak logickými, i dalšími argumenty, kráčí k dalším dílčím závěrům, a postupně jde cestou v hledání pravdy. To je diskuse, a pak reflexe, kdy jsme schopni udělat krok stranou a zhodnotit, zda naše uvažování dává smysl. To znamená, že hledání pravdy je nějaká diskuse, vnitřní diskuse, ale současně, protože člověk je tvor společenský, je to i vnější diskuse, diskuse s ostatními lidmi, cestou diskuse jsme schopni se dostávat k odhalování pravdy. A ve chvíli, kdy některé názory odstřihneme, zakážeme, tak diskusi znásilňujeme, protože už nemohou zaznít různá stanoviska, a diskuse je vychýlena.

Když v dialogu začneme rozhodovat o tom, které názory mohou zaznít, a které ne, tak už nám nejde o hledání pravdy, ale o prosazení ideologie silou a mocí

Martina: Řekl jste, že pravděpodobně nasedli na progresivistickou vlnu, a teď, když jste hovořil o tom, jakým způsobem se člověk může dobrat pravdy, nebo ji alespoň hledat, znamená to, že pokud nějaká skupina pracuje na tom, že nesmí zaznít oponentní názory, to znamená, tak už nejde o pravdu, o fakta, ale jen o prosazení nějaké ideologie?

Jakub Kříž: Možná to můžeme oddělit třeba tak, že v jejich subjektivním pohledu mají pocit, že se věnují pouze faktům, a ta označují za pravdivá, nebo nepravdivá, ale myslím, že se jim to ne vždy úplně daří. Ale to, co jste říkala, je velice důležitá věc, že ve chvíli, kdy rozhodujeme o tom, které názory mohou zaznít, tak našim referenčním bodem už není hledání pravdy, ale prosazení moci. Ideologii ze své vnitřní podstaty pravda už příliš nezajímá, ale zajímá ji prosazení sebe sama, a k tomu nepotřebuje rozumové nástroje, ale nástroje moci. Čili, je to docela logické – jestliže ideologie chce získat nějaké pozice, nebo si je udržet, tak potřebuje používat nástroje moci, nikoli nástroje rozumové diskuse.

Martina: To znamená, že používají nástroje moci k tomu, aby prosadili svůj politicko-ideologický názor jako jediné možné východisko, a pokud možno, kriminalizují všechny ostatní názory? Vidíte tady tuto tendenci obecně, i mimo manipulátorů?

Jakub Kříž: Obecně ve společnosti podobnou tendenci vnímám. Nevím, jestli je slovo „kriminalizovat“ v tuto chvíli ještě namístě, protože právo v zásadě následuje kulturu. V devadesátých letech se hodně používala kritika, že ekonomové utekli právu, a je to docela logické. Jestliže se dělají nějaké společenské změny, tak právo je reflektuje teprve s nějakým zpožděním. A my jsme nyní, podle mého názoru, svědky jiného procesu společenské změny, proměny kultury, a právní nástroje ji budou v nějaké míře následovat. A třeba jsou již připraveny. A klíčovější, podstatnější je změna kultury, změna prostředí.

A mohu říct, že se setkávám s řadou lidí, kteří nemají takové štěstí jako já, který nemá v práci žádného nadřízeného, který by mi říkal, že už se v práci bojí projevovat své názory, třeba i v univerzitním prostředí. Že zkrátka už mají strach se plně projevovat, že už to není tak, že by se dva názorové tábory mohly mezi sebou pohádat, ale večer spolu mohou jít na pivo. Spíš je to už tak, že se jeden názorový tábor snaží převálcovat a vygumovat druhý.

Martina: Řekněte mi, kde se tento nový étos společnosti vzal? Kde se najednou po dobách, kdy jsme byli šťastni, že můžeme mluvit, že nemusíme říkat dětem „hlavně to neříkej ve škole“, jako to nám říkali rodiče, vzala tato nová móda, která určitý názor považuje za správnější, a k životu připravený, zatímco druhý ne?

Jakub Kříž: To je docela komplikovaná otázka. Ale můj pohled je, že k nám tato móda přichází ze západní kultury, odkud se postupně rozšiřuje a expanduje k nám. Tím nechci apriori kritizovat západní pojetí člověka, protože to naopak přineslo svobodu slova, svobodu diskuse, univerzitní nebo akademické svobody, a tak dále. Ale vypadá to, že se tento společenský diskurs na Západě, minimálně mezi politickými elitami, v posledních letech, a v nějaké odvozené míře i u nás, začíná proměňovat, ke svobodné výměně už není tak přátelský.

Martina: Kdo myslíte, že jsou tady u nás třeba největšími likvidátory svobody slova? Komu na tom nejvíc záleží, a nejvíc dělá pro to, aby nám začal tento stav připadat normální?

Jakub Kříž: Aniž bych konkrétně identifikoval, tak bych viděl asi dvě skupiny. První, obecně politická reprezentace, pro kterou je vždycky lepší, když není příliš kritizována. Druhá skupina, to jsou různé kruhy, které chtějí prosadit, řekněme, progresivní změny, třeba v našem rodinném zákonodárství. Myslím, že tuto tendenci můžeme krásně ilustrovat na diskusi o takzvaném manželství pro všechny, nebo lépe řečeno, vytvoření manželství pro osoby stejného pohlaví, což je z pohledu našeho právního řádu naprosto revoluční novinka, která by měla být prodiskutována odshora dolů, protože její důsledky mohou být obrovské.

Nicméně dnes je trend veřejné diskuse již nastaven tak, že v zásadě ve chvíli, kdy kritizujete tuto zamýšlenou legislativní změnu, a že vlastně pouze hájíte právní stav, který platí nyní, je nejjednodušší vás označit jako homofoba, protože tím docílí toho, že vaše názory už nemusí být brány vážně. Už máte nálepku „homofob“, tedy že jste někdo, kdo někoho nemá rád, něčeho se bojí, možná někoho nenávidí, takže už s ním ve svobodné diskusi nemusíme počítat.

A myslím, že jsme to mohli i v minulých týdnech vidět, kdy již několik politiků v kontextu tohoto návrhu změny občanského zákoníku označilo Alianci pro rodinu, což je relativně malý spolek, za kterým nestojí žádný velký hráč, za spojence Putina, za prodlouženou ruku Putina. Takovéto závěry, nebo označení, padají ve veřejném prostoru, což v dnešním kontextu – kdy premiér tvrdí, že jsme ve válce s Ruskem, a když někoho označíte za spojence někoho, o kom zase jiní politici tvrdí, že je nový Hitler – znamená, že jste brutálně onálepkováni, což prosazení nové legislativní změny pomáhá, protože ve chvíli, kdy názory vašich oponentů nemusíte brát vážně, protože oponenti jsou extremisti a nenávistní lidé, tak máte diskusi vychýlenou na jednu stranu.

Martina: Ještě dřív, než začala.

Jakub Kříž: Ještě dřív, než začala. Ano.

Ideologové se snaží změnit kulturní atmosféru, myšlení lidí, a právo se pak samo většinovému názoru přizpůsobí

Martina: A nesledujeme v praxi a v přímém přenosu snahu některých aktivistů a politiků Evropské unie, aby byly ze zákona trestány kritické hlasy vůči názorům, jak jste teď zmínil, jako manželství pro všechny, nebo adopce dětí homosexuálními páry? Co myslíte, že by to znamenalo, kdyby byly tyto kritické hlasy, nebo nesouhlasy, označeny za homofobii, a byly by trestné? Co by to pro společnost znamenalo?

Jakub Kříž: Jednak předpokládáte, že k této legislativní změně dojde, že bude přijato, že ten, kdo hájí stávající legislativu, se dopouští trestného činu. To by byla příliš divoká konstrukce. Ale ve chvíli, kdy by k této legislativní změně došlo, tak, a řada aktivistů se tím příliš netají, se budou dožadovat toho, aby došlo k mentálnímu uznání toho, že existuje manželství mezi osobami stejného pohlaví. A ve chvíli, když někdo bude mít jiný názor, tak už je představitelná konstrukce, že tento názor je v kolizi se zákonem. Nevím, jestli je naše společnost připravena na to, myslím právně, aby byl takovýto názor chápán jako trestný čin, to se mi zdá příliš silné, ale bezpochyby tendence k vylučování oponentních stanovisek diskuse tady jsou. Takže těžko v tomto ohledu předjímat budoucnost.

Martina: Možná by to bylo právně velmi komplikované. Ale vznikne-li společenská poptávka, tak myslím, že právo se rychle přizpůsobí.

Jakub Kříž: Ano, to je to, co jsem říkal, že právo má tendenci přizpůsobit se kultuře. To znamená, a to následuje k druhému bodu, že podstatnější, než nějaké právní bitvy a právní boj, je práce s kulturou, práce s lidmi, s názory lidí. Z dlouhodobého hlediska je podstatnější atmosféra ve společnosti, než konkrétní právní úprava.

Martina: Neobáváte se, že dopad takovéhoto zákona, pokud by byl přijat, který by kriminalizoval jiný názor, by mohl být opačný? Že by mohl naopak ve společnosti vzedmout vlnu rozladění, třeba vůči homosexuálům, přestože je lidé doposud naprosto respektovali, a přišlo jim, že by měli mít svá práva, protože lidé velmi často nerozlišují to, co chtějí homosexuálové, a co požadují jen aktivisté, kteří se jimi zaštiťují. Neobáváte se, že by tyto tendence mohly ve výsledku nadělat v soužití lidí, a různých skupin, víc škody, než požadovaného užitku?

Jakub Kříž: Domnívám se, že je to zcela legitimní obava, že zkrátka tento tlak bude tak silný, až vyvolá ve veřejném mínění nějakou protiakci. Zatímco v současné době lze říci, že společnost je velice tolerantní k nejrůznějším, nejrůzněji definovaným menšinám, k sexuálním obzvláště, tak tento tlak, jak jste popsala, by mohl vést ke změně nálady ve společnosti.

Martina: Myslím, že jsme si možná poprvé všimli, ti méně bdělí až za covidu, že je tady tendence protlačovat určitý názorový proud bez ohledu na fakta, bez ohledu na odbornosti. Myslíte, že covid tento trend jednoho povoleného názoru takzvaně prorazil, jen více odhalil?

Jakub Kříž: Nedokážu se rozhodnout mezi těmito dvěma alternativami, ale zdá se mi, že přinejmenším tuto tendenci učinil zjevnou. V době covidu byly velice silně prohlašovány jako jediná pravda určité skutečnosti, které byly velice rychle popřeny, a mnohé z toho, co se tehdy předkládalo jako fakta, podle kterých je třeba uzpůsobit politiku celého státu, bylo později shledáno jako mylné. A tvrdost a razance, se kterou stát vymáhal podřízení se určitému názoru a se kterou omezoval legitimní diskusi, odhalila, že stát se pomalu posouvá ze stavu, jak jsme ho znali z 90. let – kdy, pokud jde o projev, o veřejné projevy, byl nestranným uspořadatelem veřejného prostoru, ve kterém mohly zaznívat projevy a politické názory od leva doprava, které se navzájem vylučovaly, a to i vědecké názory, protože to je podstata vědecké diskuse, když se v diskusi mezi sebou testují různé názory – k tomu, kdo lidem pomáhá uvědomit si, co je správné, co je správný názor. K někomu, kdo určuje „správnou pravdu“. A dnes už typickým a humorným případem je otázka, zda covid utekl, nebo neutekl z laboratoře. To je otázka, kde je zcela legitimní testovat všechny možné hypotézy, ale víme, že některé hypotézy nesměly být po dlouhou dobu ani vysloveny.

Martina: A hlavně jsme se přestali programově ptát.

Jakub Kříž: Ano.

Jakmile vytlačíme, nebo zakážeme některá slova, tak se změní myšlení lidí, protože myšlení při hledání pravdy slova používá

Martina: A možná že absence otázek může mít v sobě zakódovanou jistou odpověď.

Jakub Kříž: Souhlasím. Myslím, že tím poukazujete na jedno z důležitých témat, a sice, že ve chvíli, kdy, ať už prostředky státu, nebo jiným společenským tlakem, omezujete diskusi, označujete určité názory za špatné, které se nenosí, za nenávistné, tak to vede k tomu, že tyto názory se zcela vytratí, a nevstupují už potom do diskusí, ani do úvah. Zkrátka, člověk přemýšlí slovy, používá k přemýšlení slova. A ve chvíli, kdy mu slova zakážeme, nebo odsuneme někam z dosahu, tak to má vliv i na výsledek lidského myšlení, na způsob, jakým člověk přemýšlí.

Martina: Obávám se, že už trošku nadužívám román 1984, ale to, co jste právě teď řekl, je podstatou jedné diskuse, kdy obhájce Velkého bratra a newspeaku říká, že když některá slova zapomeneme, nebo jim dáme jiný obsah, tak vzpoura už ani nebude možná, protože bude chybět myšlenkový přesah, a hlavně možnost, aby vůbec lidé pochopili, co to je „vzpoura“.

Jakub Kříž: Ano, souhlasím. Já mám tento román velmi rád. Ale musím říct, že ještě výstižnější popis případné totalitní společnosti poskytuje Huxleyho Brave New World, který ukazuje, že společnost je možné omezit, že je možné omezit svobodu slova, a zmrzačit lidské přemýšlení, a současně učinit člověk šťastným. A to je, zdá se mi, nebezpečnější než to, co vykresluje Orwell, protože v jeho knize je svět brutální, který se člověku zoškliví, zatímco Huxleyho nový svět román Konec civilizace popisuje tak, že v něm jsou všichni spokojení.

Martina: Pokud někdo nečetl Huxleyho, tak myslím, že můžeme použít první díl Matrixu, kdy zrádce říká: „Nechci si nic pamatovat. Chci být bohatý, třeba jako nějaký herec v Hollywoodu. Nechci si nic pamatovat.“ A dobrovolně jde do programu, protože je to nemírně příjemné a pohodlné. Myslíte, že Západ, Evropa, včetně naší republiky, začíná v oblasti svobody slova považovat za svůj vzor Čínu? Protože Čína se chce nyní pokusit o něco, co bylo ještě donedávna považováno za nemožné, o kontrolu všech komentářů na internetu? Otázkou je, jestli by to zvládla kontrolovat, ale už jenom tato možnost způsobí, že člověk začne být ve střehu. Myslíte, že toto je trend?

Jakub Kříž: Mně se úplně nechce věřit tomu, že by si Západ bral v takovéto míře příklad z Číny, pokud jde o konkrétní politické cíle. Ale že se tu objevuje trend omezování diskusí v běžném lidském prostoru, mi přijde očividné, protože, jak jsem říkal, ještě před několika lety jsem se s tím nesetkával, a nyní se setkávám s tím, že se na mě lidé obracejí, a povídají mi o tom, jak se bojí veřejně prezentovat určité názory, třeba v práci, protože by jim to mohlo přinést problémy. To je znepokojivá kontrolka.

Aplikace na udělování souhlasu k sexu je ptákovina

Martina: To je jedna kontrolka, další věc, na kterou jsem teď narazila, je to, že vznikla aplikace, přes kterou si lidé mohou navzájem udělovat souhlas k sexu. A ještě dokonce vymezit praktiky, které mohou používat. A tato aplikace je považována za možný přínos, vzhledem ke vzrůstajícímu počtu oznámení z násilí při sexu, ze znásilnění, a podobně. Co si o tomto myslíte? Myslíte, že toto skutečně povede k většímu bezpečí, nebo tady má pravdu Max Kašparů, že na morální problémy dáváme technické záplaty?

Jakub Kříž: Myslím, že taková aplikace je ptákovina, která samozřejmě vychází z nějaké pravdy, že sexuální aktivita je konsensuální aktivita, která nemůže být vynucována, a že ve chvíli, kdy je vynucována, se jedná o formu zneužití, znásilnění, a tak dále. Ale to, že něco odsouhlasíte v aplikaci, přece ještě neznamená… To byste tu aplikaci musela mít neustále u sebe, protože…

Martina: Telefon máte neustále u sebe. Říkají, že tam vznikne elektronická stopa, a můžete vždycky a navždy doložit, že jste s něčím nesouhlasili, nebo jste nesouhlasili s určitými praktikami. Nebo to naopak může použít jako na svou obranu, že ona souhlasila, nebo on souhlasil.

Jakub Kříž: Myslím, že tady můžeme vymyslet velice bohatou kazuistiku různých případů, kdy tato aplikace nebude dávat smysl. Například, že někdo při nějaké večeři udělí souhlas, ale pak si to rozmyslí, a už to zapomene odškrtnout v aplikaci. Myslím, že respekt jednoho člověk k druhému, který má být samozřejmý, je nahrazován technickými prostředky. Tedy souhlasím, s tím, co jste zmiňovala, a nemyslím, že to je nějaké řešení.

Martina: Já o tomto mluvím proto, že to trošku vybočuje z tématu, které tady dnes spolu rozebíráme, a proto, že toto možná souvisí s tím, co jste říkal o proměně kultury, se kterou souvisí proměna myšlení. Protože dávat souhlas s milováním, nebo s něčím podobným, to by přece dřív nikoho ani nenapadlo, a násilí a znásilnění byla také. A i když nebyly aplikace, tak to mohlo být třeba písemně, ale nikoho by to ani nenapadlo. Souvisí toto s proměnou myšlení, a tím pádem s proměnou kultury, o které jste mluvil?

Jakub Kříž: Určitě. Myslím, že souhlas tam vždy implicitně byl, protože to je zkrátka konsensuální aktivita. Souvisí to samozřejmě s proměnou kultury, protože v dřívějších dobách byla sexualita zasazena do rámce trvalého vztahu, do manželství, do trvalého vztahu, kde se dva lidé měli rádi, a z tohoto svého vztahu vylučovali ostatní. Ve chvíli, kdy sexualitu vyjmete ze stabilního vztahu, učiníte z ní komoditu, respektive tělo druhého učiníte komoditou, tak vznikají nová nebezpečí, a tato aplikace je logický důsledek toho, že z lidských těl druhých lidí se stalo zboží, které lidé používají pro své vlastní potěšení, takže už tam nehledáte sjednocení dvou lidí, ale vlastní povyražení.

Martina: Takže status quo se proměnilo, a tím pádem se proměnilo i myšlení lidí.

Jakub Kříž: Ano.

Marina: Vy jste několikrát ve svých odpovědích, pane Jáne Baránku, zavadil o Rusko. A můžeme konstatovat, že ke všem hrozbám, a když použiji eufemismus, tak komplikacím přibyl rusko-ukrajinský konflikt. Řekněte mi, podle vás, může se stát jazýčkem na vahách v další bytí čí fungování Evropy?

Ján Baránek: No určitě. Už se stalo. Celá ta reakce na tu takzvanou Putinovu speciální operaci byla přehysterizovaná a pro mě nepochopitelná. Ano. Ona je geopoliticky pochopitelná. Jeden z důvodů, proč Biden musel být prezidentem, je i rusko-ukrajinský konflikt. Ale pro mě, jako Evropana, je ta reakce úplně nepochopitelná a řeknu vám proč. Oni to přirovnávají k Hitlerovi a přepadení Polska. Úplně scestně. My a žádná evropská země, žádná světová země nemá s Ukrajinou žádnou smlouvu o společné obraně a spolupráci v případě napadení tak, jako mělo Polsko tehdy s Anglií a Francií. Ta válka eskalovala proto, protože Hitler, za deset dnů potom Rusové, tedy Sovětský svaz, promiňte, přepadli Polsko. Rozdělili si ho na základě paktu Ribbentrop-Molotov. Kde v dodatku té smlouvy byla dohoda o spolupráci a na základě té smlouvy spojenecké museli Francouzi a Velká Británie vyhlásit válku Německu. A my se dnes chováme, jako kdybychom měli s Ukrajinou nějakou dohodu, obrannou, a musíme nyní na to reagovat.

Vraťme se do roku 1989. Velmi málo se mluvilo, teď už trochu víc, se mluvilo o tom, že v roce 1989 v prosinci na Maltě byl summit Gorbačov-Bush starší. A zúčastnil se ho samozřejmě také Henry Kissinger. To jméno záměrně připomínám. Další tam byl i James Baker. A na tom summitu byla ústní dohoda, která ale mezinárodně nemá tu sílu písemné dohody, že Sovětský svaz bude souhlasit se sjednocením Německa výměnou za to – ze strany Bushe byl příslib – že NATO se nerozšíří dále než do východního Německa. No a k tomu slibu Sovětského svazu Gorbačov ještě přidal – to byl ten 89. rok – že nebude zasahovat do vývoje východoevropských států, protože tehdy měli vojska i u nás – východní blok. A když si vzpomenete na minulý rok, v prosinci také Putin dal nějaké požadavky směrem k NATO. A všichni se utvrdili, že to jsou to nesplnitelné požadavky, a tak dále, když Putin tehdy mluvil o roce 1997, že se to má vrátit, ale on vlastně vycházel z těch dohod na Maltě. Že ty dohody existovaly, tak jednak to už dnes přiznávají – a nemyslím naše hloupé novináře, kteří ani neví, kde je Malta -, ale i analytici dokonce už i v denících, jakým je například The New York Times, anebo The Washington Post. Důkazy jsou o tom z korespondence, kde Baker se svými západoevropskými partnery o té dohodě mluví. Tam se to dá vyhledat, že něco takového Američané slíbili. A samozřejmě v době Jelcina, když se v Kremlu pohybovali američtí poradci a rozdělovali si tam už Rusko, tak tehdy se NATO rozšiřovalo hlava nehlava No, ale potom přišel Putin a Putin najednou v prosinci minulého roku oznámil, že on by byl rád, kdyby se to takhle vrátilo. Vlastně až k té dohodě na Maltě. To bylo samozřejmě už dnes nereálné.

Já jsem přesvědčený, že i v Kremlu o tom věděli, a zbytek to vnímal tak, že nasadili laťku a aby se ta laťka dala relevantně změnit. No ale potom přišly takové prapodivné výroky Zelenského o možném jaderném arzenálu na území Ukrajiny a řeči, které tomu předcházely o možném členství Ukrajiny v NATO. No, a to byla zřejmě ta poslední kapka. To není otázka ruské trpělivosti. Je potřeba pochopit, že Rusové doopravdy žijí v tom, že si myslí, že je Západ ohrožuje. A bohužel nejednou jim oni napřímo dali důvod, aby si to mysleli. Například zesnulá Albrightová, když se ještě v 90. letech, to bylo za Jelcina, vyjádřila, že přírodní bohatství je na světe nespravedlivě rozděleno, a jako příklad uvedla Rusko. Takže Rusové se zase měli čeho chytit, aby měli strach. A hlavně se měli čeho chytit, když se podíváme na dohody z Malty. Zbytečně Američané vyhlašovali, že už jsou promlčené. No, to je tak, jako když máte dva partnery, když skutečně jeden miluje toho druhého, a ten druhý ho nemiluje. Láska je tehdy, když se milují oba. A tak i dohoda platí tehdy, když oba dva řeknou, že platí. Zkrátka když Rusové budou tvrdit, že dohoda z Malty platí, tak zbytečně Američani budou vykřikovat, že neplatí. Protože Rusové jsou přesvědčeni, že platí. A také se podle toho chovají, že platí. A co se týká Krymu a posledních událostí, to jsou geopolitické záležitosti. Tam jsem přesvědčený, že to byla Putinova geopolitická hra, ten Krym. Rusové tam měli černomořskou základu. Tak ten Krym byl naprosto jasný, že si vezmou. To referendum…

Martina: Tak ono hrozilo, že by přišli úplně o přístup k Černému moři.

Ján Baránek: No, však ano. O tom mluvím, že to byla geopolitická hra. A už ty důvody, které byly jakékoliv, jak je prezentovali, ta realita byla jinde. Samozřejmě to, co následovalo, Oděsa, to je fakt. Oni tam jednoduše ty lidi spálili v divadle. Já si nemyslím, že záměrně. Ono se to tak vyvinulo. On tam ten Pravý sektor… on ta přišel, vyhnali policisty a začali nastolovat svůj pořádek. Lidé utíkali a schovávali se v divadle. Oni to podpálili. A ti lidé tam hořeli, následně je i stříleli, stříleli na ně do oken a tak dále, když chtěli utéct pryč před dýmem, to je také fakt. Také je fakt, že od té doby zahynulo více jak 700 dětí. O tom se také nemluví. Také se zpochybňuje Azov. Azov jsou zkrátka neonacisté. Víte, politika funguje i na symbolech. Proč říšské legie krváceli kvůli nějakému orlu? To je přeci na hlavu. To byl jejich symbol a byli ochotni pro něj zemřít. A když si dá Azov jako symboliku nacistické černé slunce? Ono to bylo… měli ho nacisti, osvojili si ho, proto říkám nacistické. A když si tam dají ten vlčí dráp, jen zrcadlově otočený, a ten vlčí dráp má ve svém emblému druhá tanková divize SS, no tak když v Oděse shodou okolností donedávna ještě pochodovali příslušníci SS divize Galizien, a když já nevím, Banderovi a dalším stavěli pomník, tak nemohu říct, že ten neonacismus tam nebyl. A teď po tom všem Rusové vtrhli na Ukrajinu, a my se najednou budeme tvářit, že na Ukrajině se bojuje o evropskou demokracii? Co je toto za blud?

Martina: Já se teď zeptám na jednu věc, protože vy jste navršil spoustu faktů. Když řekneme smlouvu George Bushe s Gorbačovem, tak když jsem se o tom bavila třeba s Jefimem Fištejnem, ten mi řekl, že s Gorbačovem mluvil, a o mu říkal: ,,Vy si myslíte, že bych byl tak hloupý, kdyby k té dohodě došlo, že bych si ji nenechal signifikovat?“ Zároveň víme, že se tyto informace objevily už z více zdrojů, že ta smlouva existovala, že k té dohodě došlo. Vy jste zmínil, že se Zelenskyj začal tvářit jako aspirant na vstup do NATO, na druhou stranu, po budapešťských jednáních k tomu v podstatě dostal celý ranec naděje. Můžeme postupovat dál, protože někteří řeknou, že tam zemřelo 700 dětí, nemáme možnost se to dozvědět, někteří zpochybňují to, jak to bylo v Oděse, kdybych hovořila se svojí korepetitorkou, Ukrajinkou, tak ta bude považovat Azov za ty nejstatečnější, kteří ještě na Ukrajině jsou. A zase jsem navršila tu druhou stránku věci. Řekněte mi jenom, jestli víme, kde je pravda a jak se ti lidé mohou zorientovat?

Ján Baránek: Nevíme, kde je pravda. Jen ji hledáme. To, co jsem říkal, co se týká Malty – dnes asi Gorbačov neřekne, že udělal chybu a že si to měl nechat podepsat. A proto jsem mluvil o Bakerovi. Baker to, ne Gorbačov, Baker to v roce 90 a 91 potvrdil v korespondenci se svými západoevropskými kolegy. On, James Baker, tam mluví o té dohodě. Takže ne Gorbačov, ani ne George Bush, James Baker je svědkem, že ta dohoda existovala a jeho svědectví je dohledatelné v písemné formě v té korespondenci, o které jsem hovořil. To, že ji dnes Gorbačov nepotvrdí, je jedna věc, protože… Ano, asi to měl podepsat, protože dnes se to ukazuje jako chyba, a asi se k té chybě nechce přiznat. Já nevím. Já mu do hlavy nevidím. Ale tyto věci, které jsem vám říkal, jsou ověřitelné. To je historický fakt. A Baker tam mluvil o dohodě. To je jedna věc, co se týká rusko-ukrajinského konfliktu. To máte pravdu.

Já jsem viděl italský dokument o Oděse. Ten dokument byl samozřejmě zmanipulovaný. Já převážně čerpám informace z amerických konzervativních zpravodajských stránek, o kterých si myslím – protože ani američtí konzervativci nejsou rusofilové a nejsou milovníci už rozhodně Putina – a tam se mi zdají ty informace objektivní. Vždyť Fox News to zveřejnilo. Vždyť ten moderátor se ptal Zelenského na Azov, že je neonacistický a Zelenskyj mu odpověděl: Ano, jsou takoví, jací jsou. My jsme je zařadili do regulérního stavu vojsk. Takže to jsem si nevymyslel já, anebo nějaká ukrajinská korepetitorka nemůže říct, že to tak není. Vždyť to ten Zelenskyj v televizi přiznal. Druhá věc je, že Fox News to potom vystřihlo z toho rozhovoru, ale než to vystřihli, tak ta nahrávka existuje a koluje po internetu. A i já to mám uložené v počítači, toho Zelenského. Takže, já nevycházím z …Podívejte se – žijeme v době, že by vás okamžitě chytili za slovo. Takže i ten příklad, co jsem vám říkal, toho Herlonga. Já jsem to nejdříve našel a byl jsem i v knihovně a dal jsem i link, aby mě nikdo nemohl napadnout, že jsem si nějaké hlouposti vymýšlel. A co z toho vyplývá? Víte, proč Kissinger teď říkal, že Rusům je třeba v něčem ustoupit? Protože ten plán z Malty se nazývá Kissingerův plán. Ten jednoduše sepisoval Kissinger. Celou tu myšlenku, jak se to má udělat. Takže když to řekne Kissinger, tak z něj udělají senilního starce.

Proč papež František, proč už dvakrát po sobě zpochybnil oficiální mainstreamový názor, jak to je s tou Ukrajinou, s tím vpádem? On neobhajoval Putina, jak se mu to snaží vnutit. On jen řekl… On se pouze ptal, proč? To jsem tady říkal, že je velmi důležité vědět, proč. On mluvil o štěkajícím psu před branami Ruska. A nebudeme podezírat papeže, že nemá dostatek informací. A navíc papež, doslova levicový papež, vyšel z teologie vysvobození.

Budeme takový turistický skanzen pro východní kultury. Pro Čínu, pro Koreu, pro Japonce, protože přestaneme být konkurenceschopní.

Martina: Bojuje se tedy na Ukrajině za budoucnost Evropy? A za svobodu Evropy? To, co vlastně my teď slýcháme.

Ján Baránek: No, za budoucnost určitě. Jde však o to, jaká ta budoucnost bude. Za svobodu? Už dnes ji pořádně nemáme. Teď je možná lepší otázka: Zda se bojuje za to, že se dostaneme pod ruský vliv.

Martina: A myslíte si, že se vůbec bojuje o to, jestli Evropa zůstane na mapě světa?

Ján Baránek: Ne. Evropa zůstane na mapě světa. Otázkou však je, v jaké podobě. S Ukrajinou to už souvisí, že kvůli tomu, co se děje na Ukrajině, budeme prosazovat Green Deal, tak budeme skanzen. Budeme skanzen, který vymírá. Budeme vymírat. To je nezpochybnitelné. A budeme takový turistický skanzen pro východní kultury. Pro Čínu, pro Koreu, pro Japonce, protože přestaneme být konkurenceschopní. Budeme mít tak drahé výrobky, které nebudou mít konkurenci. Dnes je Čína už nejen průmyslový, ale i technologický gigant. Takže už i Rusko je v submisivní pozici vůči Číně. To, že se to celé nezhroutí, je zásluha toho, že Číňané mají tolik státních dluhopisů, že si nemohou dovolit, aby dolar propadl. Proto jsou tak opatrní. Ale nakonec přijde… A jakmile přijde na lámání chleba ve východní Asii, protože Čína, když bude chtít mít svojí pozici hegemona, bude muset obsadit Tchaj-wan.

Víte, Tchaj-wan je jako vřed. I když si nechali schválit politiku jedné Číny, kterou jim Západ schválil. I když to akceptujeme s tou výhradou, že Tchaj-wan je nezávislý, a to bude nebezpečné. Tchaj-wan bude velmi nebezpečný. Dnes je Litva velice nebezpečná. O tom se málo mluví a já jsem fascinovaný opět tou hloupostí médií, že hlavní pozornost nevěnují Litvě, ale věnují tomu, že Ukrajina vyhrává a podobné bludy… že to není pravda. Druhá věc je Tchaj-wan, kde může být světový konflikt. Dvě krizové oblasti: Jsou to Litva a Tchaj-wan. Pokud se Litva nějakým způsobem vzpamatuje, tak ještě to může dobře dopadnout. Jestli toto ustojíme do konce roku, tak v nejbližších letech přijde Tchaj-wan, protože Čína je v pozici hegemona, který bude chtít být určitě vůdcem… nazveme to spolkem Čína, Brazílie, Indie, kde i přes vzájemné animozity je přeci vidět přibližování. A Ruska a Jižní Afriky ještě. Bude muset tu pozici obhájit tím, že Tchaj-wan bude nezpochybnitelně čínský, ale hlavně Komunistické strany Číny. A tam je to obrovské riziko, protože Tchaj-wan má podepsané podobné dohody, jako je dohoda s NATO, se Spojenými státy, Japonskem, Austrálií a myslím si, že i Nový Zéland tam je, že v případě vojenského napadení je budou vojensky bránit. A tam je obrovské riziko vzniku možné 3. světové války. To, že se Čína dneska staví zdrženlivě k Ukrajině, nesvědčí o tom, že by až tak s těmi Rusy nesouhlasila, protože něco podobného oni chtějí udělat s Tchaj-wanem. Svědčí to jen a jen o tom, že má velké pohledávky v amerických dolarech. A netuším, zda jsem odpověděl na vaši otázku, protože jsem skončil u Tchaj-wanu.

Martina: To vůbec nevadí, protože se bavíme o tom, jestli Evropa zůstane na mapě světa? A jestli třeba když zůstane na té mapě, tak jestli tam budou žít ještě lidé? Protože slyším ze stále většího množství stran, že se lidé vlastně ještě nikdy, ani za studené války nebáli toho, že by jaderný konflikt mohl být tak blízko.

Ján Baránek: Je blízko. Je blízko s Litvou. My se bavíme o tom, co říká Macron. Že nesmíme Rusy ponížit. A toto, co udělala Litva, a určitě s tím nespojujeme Macrona ani Scholze, ale spojujeme s tím Bidena, to je ponížení Ruska.

Martina: Myslíte si, že v tom dominu, v té partii se hraje jenom o to, kdo vyšle první kostičku?

Ján Baránek: Rusově ji vyšlou. Protože oni to jasně řekli, že nezačnou jako první jaderný konflikt, ale jen v případě, pokud nebudou přímo ohroženi.

Martina: Myslíte si, že jaksi záměrně dráždíme chřestýše bosou nohou?

Ján Baránek: Z hlouposti. Z hlouposti ho dráždíme. Snad si někdo nemyslí, že se dá 3. světová válka vyhrát? To už říkal Einstein.

Martina: Klacky a kameny.

Ján Baránek: Čtvrtá bude s klacky a kameny. Takže je to buď totální nezodpovědnost, nebo z něčí strany vabank, a říká si: „Obětuji miliardy lidí.“ Já nevím.

Martina: Když se podívám tedy na tuto celosvětovou válku v tuto chvíli – zatím ještě napětí celosvětové a podívám se na hráče. Amerika, Ukrajina, Čína, Rusko, Evropa. Má v tomto napětí a v jeho možnosti řešení Evropa vůbec nějaký poradní hlas nebo nějakou šanci zasáhnout?

Ján Baránek: No, určitě má. Určitě, zase se netvařme, že jsme až tak impotentní, že na slovo musíme poslouchat Ameriku. Podívejte se. Možná to s tím nesouvisí, ale je jen otázka času, kdy se Němci řeknou, že už je na čase, abychom jsme se přestali tvářit jako poražená země. Protože poválečné uspořádání světa, nebo jak fungovalo v době studené války, už neplatí. Ono přestalo platit Kosovem. Ať si Albrightová říkala, co chtěla, že je to jenom výjimka, která se nebude opakovat. Jednoduše tam byl precedens politického uspořádáni světa. Já si myslím, že i v tom Německu. Podívejte se na Nord Stream 2. On je natlakovaný. Tam doslova stačí… Ten plyn teče. A myslíte si, že Němci si řeknou: No dobře, kvůli Američanům a kvůli demokracii nějaké hypotetické teď ztratíme miliardy eur, ztratíme část energetického průmyslu, propadne se životní úroveň, a že budou poslouchat do nekonečna Američany jenom proto, že jsou poražená země z 2. světové války? Je to otázka času.

V zájmu Spojených států amerických není silná, jednotná Evropa. V zájmu Spojených států amerických je atomizovaná Evropa.

Martina: Myslíte si, že konflikt na Ukrajině slouží našim politikům? Mám teď na mysli třeba i vašim, českým, ale i dalším evropským politikům, jako další možnost prosadit jinak než neprůchodná opatření? Protože už od roku 2020, kdy byl covid, tak jsme slyšeli ten výrok, že jsme ve válce. Teď ho slyšíme znovu.

Ján Baránek: Klamou. My nejsme v žádné válce. Opakuji. My nemáme žádnou dohodu s Ukrajinou. Ani jeden evropský stát nemá žádnou dohodu s Ukrajinou, podobnou, jako mělo Polsko s Británií a Francií v roce 1939. Takže to je lež. My nejsme ve válce. My chceme být ve válce. A to je obrovský rozdíl.

Martina: A proč v ní chceme být?

Ján Baránek: No. Už za prezidenta Clintona to bylo jasné, že USA nemá zájem na silné Evropské unii. Na co by jim byl silný konkurent? Se silnou ekonomikou, se silným eurem, se silnou měnou. Takže je jasné, že v zájmu Spojených států amerických není silná jednotná Evropa. V zájmu Spojených států amerických je atomizovaná Evropa, která nemá takový výtlak, jako kdyby měla rozumnou – a podotýkám rozumnou – společnou politiku. Takže tam musíte hledat odpověď. Nevím. To, že jsme hloupí a že jsme na to naběhli, protože den po volbách jel někdo z OLaNO na americkou ambasádu, kde se naše prezidentka prochází s americkou velvyslankyní, která z nich pojede na Ukrajinu a tak dále. No, tak to už je druhá věc. Podívejte se, ještě stále se jim daří ukočírovat Němce – Američanům. A přitom Scholz je v podstatě levicový politik. Ale do kdy? Opakuji, do kdy? Ani ty obrovské německé konglomerace, které jsou jen následníkem a pokračovatelem například IG Farben a toho všeho. A neříká se: Budeme krachovat, budeme propouštět kvůli demokracii v nejzkorumpovanější zemi na světě. A nikdo se neptá, proč Ukrajina… proč my bojujeme za Ukrajinu? Co tu dělají ti mladí Ukrajinci? V těch drahých autech? Jak to, že nebojují? Protože podplatili celníky, kteří je pustili. Jak to, že Nulandová řekne, že nevíme, kde končí naše zbraně? My se nebavíme o pistolkách, my se bavíme o těžkých zbraních, které tam Američané dodávají. Ono to skončí někde na Ukrajině a nikdo neví, zda to ti Ukrajinci neprodají dál. Někam do třetího světa, do Afriky nebo… To nikdo doopravdy neví, co s těmi zbraněmi je. A to už nemluvím o tom, že Kličko dostal výborný nápad v Kyjevě a začal rozdávat samopaly. A kde skončily ty samopaly? Snad si nemyslíte, že s nimi bojují proti Rusům? Ty na východě Slovenska koupíte za 300 eur, i kalašnikov s 200 náboji.

Martina: Skutečně?

Ján Baránek: Skutečně. Jen vám to mainstream neřekne. A kde jsou najednou ti bojovníci? Kde jsou? Ti jezdí po Slovensku. Já nemluvím o matkách s dětmi. Je to tragédie, když rodina musí odjet, protože jim spadne nějaká raketa na dům. To je tragédie. Jim je třeba pomáhat. Ale my se tady bavíme o jedné výkladní skříni kleptokracie ve světě. A dnes se tady bavíme, za co se bojuje? Za demokracii? V této odporné neonacistické kleptokracii, která tam na Ukrajině vždy byla? To je snad špatný vtip? Však ale nedělejme z té politiky… My z ní děláme propagandu. My z toho děláme ideologii. Ale my se musíme bavit o faktech. Nebo teď se vrátím do těch jeskyní. Nás nedostala propaganda z jeskyní. Nás dostala fakta z jeskyní. A když půjdeme tímto směrem, tak zdegenerujeme. A doplatíme na to my.

Martina: Když říkáte my, myslíte koho?

Ján Baránek: My, jako kultura západní, tedy židovsko-křesťanská. Ta, o které stále mluvíme.

Co si z toho starého světa možná můžeme obhájit, je svoboda. Životní úroveň neobhájíme.

Martina: A když se podívám teď, protože jsme prošli velký kus světa, k vám domů na Slovensko. A třeba i k nám. Jak si myslíte, že z toho vyjdeme?

Ján Baránek: S oběťmi, jak už jsem říkal. Ale já jsem optimista. Podívejte. Systém vždy něco vygeneruje. Zda to bude přijatelné nebo méně přijatelné, to je druhá věc. Přijatelné je, když… Přijatelné je, když to půjde tak více méně pokojnou cestou. Jen demonstracemi a novými volbami. Méně přijatelné je to, čeho se obávám, a co je nejpravděpodobnější, že to bude rabování, nepokoje. Že to bude stát na tom, že se lidé budou rozhodovat, zda mají zaplatit fakturu na elektriku, anebo dítěti obědy ve škole. Jde o to, jaké ty faktury budou. Zda rohlík bude stát desetkrát víc, než stojí ještě dnes. Takže já mám obavu, že to půjde tím druhým směrem anebo to bude tak namíchané.

Nemusí to být úplná anarchie, ale neumím ji vyloučit. Ale myslím si, že to my přežijeme. Je potřeba počítat s tím, že se nevrátíme do světa před covidem. Ten svět je pryč. I se životní úrovní. I se svobodou jako takovou. Nevrátíme se tam. Co si z toho starého světa možná můžeme obhájit, je svoboda. Životní úroveň neobhájíme. Ale musíme být připraveni na to, že ji neobhájíme. Nesmíme ji vyžadovat, protože potom se nikam nedostaneme. Naší lidskou povinností ani není hájit svou životní úroveň. Víte, naší povinností je hájit a obhájit důstojnost lidí. Důstojnost důchodců, aby nemuseli chodit a žebrat, jako to bylo ve Výmarské republice. Nebo ve Spojených státech v době krize. Zachovat důstojnost lidí. Ale na to není potřeba té vysoké životní úrovně, jak byla. To byla civilizace, která doslova mrhala energiemi. Co to je za zvěrstva, postavit v subtropech lyžařský svah v nějaké hale a chladit to tam? To jsou projevy, obecné projevy hédonismu. Ale já jsem v tomto směru socialista.

Ale zase se bavíme jen o tom zdravém rozumu. Ale bude nás to stát oběti, jen co se Slovenska týká. Na rozdíl od České republiky anebo Čechů, jako národa. Morava… My máme jednu komparativní nevýhodu. Historickou. My jsme za svobodu nikdy nebojovali. Neprolévali jsme krev za svobodu. A vždy nám tak nějak spadla. V 18. roce nám ji tak daroval americký prezident Wilson. Masaryk ho tam ukecal, aby vznikla Československá republika, a my jsme najednou dostali svobodu. Ve společném státě s Čechy. A tak chvála Bohu, měli jsme tu české učitelé, české pošťáky, neměli jsme tady takovou tu vzdělanou třídu, která by to byla schopná tehdy po tom Rakousku-Uhersku dělat. Ale dostali jsme ji darem. Dále, samostatný stát nám vnutil Hitler. Protože on si předvolal Tisa a řekl mu, buď tedy – byli tam několik hodin – buď vyhlásí Slovenský sněm samostatnost, anebo si nás rozdělí Poláci a Maďaři. To nám vnutili. V 68. jsme tak nějak dostali vydiskutovanou federaci, ale to v rámci socialismu bylo úplně jedno, zda ji máme, nebo ne. No a potom v podstatě samostatnost v Brně nám vnutil Klaus. Já si pamatuji dobře, jak Mečiar vyprávěl: „Já ty Čechy do té federace dokopu.“ Já jsem byl tehdy při tom. Já si to pamatuji. Vy si to nemusíte pamatovat. A já si i dobře pamatuji, co bylo po těch jednáních, když se dohodli na rozdělení federace. Mečiar odcházel z jednání, i Milan Kňažko. Pršelo a novináři se ho ptali, jak to tedy dopadlo. A on říkal: Promiňte, prší. Šel do auta a odjel.

Takže my jsme ani jednou tu samostatnost nedostali tak, že jsme ji chtěli. Že jsme za ni bojovali. A já mám obavu, že budeme muset asi tu krev prolít. I když nejsem krvelačný. Jsem v tomto pacifista. A jsem také humanista, křesťan, ale mám obavu, že budeme muset projít takový malým kataklyzmatem, protože z historie jsme naučení, že nám všechno spadlo z nebe anebo nám to někdo vnutil. Ale jako Slováci jsme za to, a to neberu Slovenské národní povstání, které bylo ne tak celkem národní, jako lokální. A rozhodně se k němu nepřidala většina národa, jak tvrdili komunisti, oni trochu zmanipulovali historii. A například na Slovensku je stále část Slováků, kteří Slovenské národní povstání vnímají negativně. Jako protest proti Slovenskému státu. Takže se ani na to SNP nemůžeme obracet, že to byl boj a že jsme prolévali krev za svobodu. Nebylo národní. Bylo lokální a Slováci, jako národ, s tím nebyli ztotožnění.

Když porovnám Slovensko a Čechy, pro mě, jako konzervativce, je Slovensko lepší v tom, že to „dobroserství“ nenabylo rozměry jako u vás

Martina: A vy se bojíte o Slovensko do budoucna více, než třeba o Česko?

Ján Baránek: Myslíte o samostatnost?

Martina: Myslím celkově o jeho prosperitu, o jeho místo v Evropě, o jeho ekonomickou prosperitu, sociální, politickou…

Ján Baránek: Nebojím, protože jsem byl federalista, já jsem nechtěl rozdělení Československa, ale dali jsme to.

Martina: Se ctí.

Ján Baránek: Ano, je možné to tak říct. Takže se nebojím. Já se bojím jen toho, že budeme příliš dlouho čekat v té lenivosti a v tom, že nám někdo něco daruje a potom to pukne, ale nepůjde to tou první cestou, jak jsem říkal, ale půjde to tím rabováním, tou anarchií a tím směrem, kterým nechci, aby to šlo. Ale když porovnám Slovensko a Čechy, pro mě, jako konzervativce, je Slovensko v jistém ohledu lepší v tom, že to dobroserství, to sluníčkářství, nenabylo ty rozměry jako u vás. I když progresivisté teď určitě lamentují, jestli to náhodou poslouchají, a proklínají mě do padesátého pokolení. Ale tohle je pro mě pozitivum. Ještě v tom nejsme tak daleko, jako vy, dokonce máme svazek muže a ženy chráněn v ústavě, což považuji za jednu z velmi dobrých věcí, kterou KDH udělalo. Říkám to, protože jsem pomáhal tehdy KDH zakládat a jsem velmi kritický vůči KDH. A toto se opravdu KDH povedlo, že Slovensko má něco takového v ústavě. Nemám strach, jen mám strach o ty oběti, o kterých jsem mluvil. Že to bude vyžadovat oběti.

Martina: Poslední otázka. Jak bude vypadat podle vás svět v budoucnosti? A ptám se proto, že vy jste řekl, že se nemůžeme vrátit k prosperitě před covidem, že svět před covidem, ta společnost je nevratná, a zároveň jste řekl, když zde budu poněkud dlouho citovat, tak jste řekl:,,Ukradli jste nám svět, kde nebyla Gréta, kde nebylo mýtů, kde muži byli muži, a ne ústřicoví valaši. Kde grooming ženy nebyl důvodem trestní obvinění ze sexuálního obtěžování. Svět, kde facka mezi muži byla řešena fackou. Kde cigareta nebyla zločinem proti lidskosti. Kde jsme nebyli všude pod dohledem kamer. Ukradli jste nám svět, ve kterém kuře chutnalo jako kuře. Ve kterém jsme nedobyli přízeň ženy se smajlíky a emotikony, ale museli jsme před ní stát a vyjít s pravdou. Ale co je nejdůležitější, chcete nám ukrást svobodu. Snažíte se ukrást mé právo na názor. Chci také právo věřit hloupým věcem, protože chci, i když nechci. Chci vrátit slova k jejich původnímu významu.“ Když jste to teď tady všechno shrnul. Já jsem vás teď odcitovala, tak jak tedy bude vypadat ten svět, když nám ukradli vlastně podle toho, co jste vy říkal, všechno, na co jsme byli zvyklí? V čem jsme vlastně uměli žít. Včetně těch základních premis, jako je svoboda a teď navíc k tomu přijde i prosperita?

Ján Baránek: Umíte mi říct, jaké bude počasí 21. prosince v Zadaru?

Martina: Myslím, že to patří k těm prognózám hodných meteorologů.

Ján Baránek: Tak. No, nevíte. To je ten příklad, když jsem vzpomínal toho Lorenze. Ale samozřejmě kvalifikovaný, ale to už nevím, jak kvalifikovaný. Ale kvalifikaci si dokáže udělat každý. Ten svět se nevrátí, samozřejmě. Ale já stále mluvím o tom, že ukradli. To, co se ukradlo. To, když vám někdy něco ukradne, se nedá vzít zpět. Já jsem neříkal, že zničili. Já jsem řekl, že ukradli. Ale celé si to už nevezmete. Mluvil jsem o životní úrovni. Já jsem netvrdil, že budeme hladovět. Ale určitě budou dražší energie. Určitě. Takže nebude to ten stav před covidem, kdy jste nechali omylem zapnutý nějaký ohřívač teplovzdušný, a nic se nestalo. Když to běželo dva dny, tak jste to vypnuli. Teď už byste to pocítili. Ale my z toho světa musíme sebrat maximum, co je možné. V první řadě, co je nejdůležitější, absolutně nejdůležitější je nebát se, protože jsme připosraní. Máme hypotéky, máme, já nevím co. Když tu byl poprvé Ján Pavel II. na návštěvě Slovenska, tak jen odcitoval z Nového zákona, ze schodů letadla to bylo, tuším, a řekl nám:,,Nebojte se“. To je… Vypadá to jako fráze, ale když to vezmete, tak je to velice důležité – nebát se. A ono nakonec o co můžete přijít? O co? Maximálně přijdete o život. No a o ten přijdete tak, či tak. A druhá věc, co musíme udělat – vrátit slovům jejich původní smysl. Jinak řečeno, to zlo, o kterém jsem mluvil, které pochází z politické korektnosti, to je jeden největší podvodů 20. století. To musíme odstranit, protože vrátíme slovům původní smysl, vrátíme se i k tomu zdravému rozumu, o kterém jsem mluvil.

Nevymýšlejme kola. Když už jednou někdo kolo vymyslel, tak ho je třeba okopírovat. Protože kulatější už nevymyslíme.

Martina: K diskusi a poté možná i k dohodě. Nebo aspoň konsenzu.

Ján Baránek: K té svobodě: My musíme o tom diskutovat. Jak je možné, že Macron diskutuje s Putinem? Ale my nemůžeme sledovat ruská média. Ale Macron s ním pomalu každý druhý den diskutoval. Turecký prezident s ním diskutuje. Putin dává rozhovory do amerických televizí, ale u nás v Česku a na Slovensku je to zločin – jsme papežštější než papež. Takže jde o obhájení svobody. No, ale to souvisí s těmi předcházejícími věcmi. Jednoduše, my potřebujeme, my máme právo na konflikt. Musíme mít právo na konflikt k té… Ale nemyslím na konflikt zmlátit se, ale konflikt k té diskusi. My musíme mít právo nesouhlasit. My musíme být zvědaví. Vždyť my jsme přestali být zvědaví. To je hrozné. Lidé přestali být zvědaví. Oni všechno hned berou. Přestali být zvědaví. A pro koho je to úkol? Já si myslím, že pro politiky. To je úkol pro politiky, ale v první řadě je to úkol pro lidi, jako jste vy. Aby takových lidí bylo čím dál tím víc. Vy těm lidem přinášíte i jiný názor. A vy za to nemůžete být ostrakizovaná. Vy přece nemůžete mít strach, že na YouTube nás možná vypnou. Kde to žijeme?

Toto všechno musíme zastavit. A těm lidem, kteří to způsobili, je třeba dát zodpovědnost. I na Slovensku. My musíme například vrátit kriminální zodpovědnost těm, kteří nás uvrhli do celoplošného testování. Potom začali Slováci umírat. Já jsem zveřejnil grafy Hopkinsovy univerzity, kde byla úmrtnost jednotlivých zemí. Ne smrtnost. Úmrtnost v zemích. A Slovensko přesně v termínu po celoplošném očkování, když tam započítáte dobu nákazy, přesně začala prudká úmrtnost. Do té doby to bylo více méně slabé. A potom to šlo strmě nahoru, jak Gerlachovský štít. Oni musí být odpovědní za to, co se stalo. A když tito lidé nebudou mít danou zodpovědnost, tak jako stát přeci nemůžeme pokračovat dál. My se musíme vyrovnat s touto doslova kriminální činností této vlády. Protože tato vláda se chová kriminálně. Bohužel Slováci si to neuvědomují. Ale přeci nemůžeme akceptovat lidi, kteří vysílají milióny svých spoluobčanů v sychravém a chladném počasí v riziku nákazy virem. A nechají je v těch jednotlivých bodech u sebe nastoupených několik hodin. Vždyť toto už mi připadá jako doopravdy nějaký pokus z třetí říše. A za toto musí nést odpovědnost. Za neúmyslné zabití tisíců lidí.

Martina: Ještě to potřebuji upřesnit. Protože, když jste říkal dvojotázku: Ptám se jak, a ne proč? Tak já se teď nezeptám proč, protože to chápu. Ale chci vědět jak? Vy říkáte, musí se – a mnoho teček. Jak?

Ján Baránek: Já jsem říkal, že ten svět nebude takový, jaký byl. Já jsem to už x-krát řekl veřejně – my musíme Slovensko založit znovu. My musíme mít novou ústavu, protože tahle ústava je deflorovaná. Už není panna…

Martina: Je prolomená.

Ján Baránek: Ano. My musíme mít nový volební systém. My musíme mít pojistky vůči těm věcem, o kterých jsem mluvil, které zapříčiňují, že demokracie se zvrhne. My doteď nemáme žádné pojistky. Možná se ptáte jakou, tak já vám jednu povím. Neumíme sáhnout na všeobecné volební právo. Nemůžeme zavést cenzus. Ale co umíme, je sáhnout na pasivní volební právo. Kdybychom měli nějaká pravidla na pasivní volební právo, tak ten spolek psychicky nemocných idiotů a hlupáků, kteří jsou dnes v naší vládě, by nemohl být, protože ministr financí by možná neprošel kvůli psychotestům, třeba by nepřišel, protože má nějakou psychickou poruchu, možná by ministr životního prostředí neprošel vzdělanostně. Víte, já nemohu být učitelem na gymnáziu, protože nevyhovuji podmínkám, ale mohu být ministr školství, protože to je politická funkce. To je blud, marxistický blud. My musíme mít síto, přes které přesypeme ty, kteří se ucházejí o veřejné funkce, ty, kteří se ucházejí o výkon politiky, aby se tam nedostali sociopati a psychopati. My máme dnes ve vládě tři plagiátory. Jeden je ve vedení parlamentu, jeden je bývalý premiér a ministr financí a jeden je ministr školství. Chápete? Na Slovensku je plagiátor ministrem školství. Toto musíme změnit. My musíme odstranit vliv třetího sektoru, musíme přinutit média, aby dělala to, co mají dělat, aby informovala, aby nedělala politiku. V tom novém světě musíme zabezpečit vlastní stát. Například potravinová bezpečnost.

Svět se deglobalizuje, jen oni to nechtějí v tom Bruselu pochopit. A přijdou s Green Dealem. Víte, já už jsem před rokem říkal, na co musíme na Oravě mít na Vánoce rajčata ze Španělska? Proč nestačí kyselá kapusta – u vás je to zelí – ze Záhoria? Protože máme globální svět. Musím se vrátit k teorii systémů. Kdyby si ti idioti aspoň trochu nastudovali, že čím máte systém složitější, tím je obtížněji zrušitelný. A my jsme udělali co s globalizací? My jsme ten systém zjednodušili. A pak krachne jedna továrna na Tchaj-wanu a světové automobilky nemají čipy. Zastaví se produkce automobilů a Renault začne vyvážet do Brazílie auta s analogovým displejem, protože nemají na čipy. My to musíme v rámci bezpečnosti států diverzifikovat. Já neříkám být jako Československo, kdy jsme v té době vyráběli lodě, atomové elektrárny, turbíny a tak dále. Ale něco z toho nám mohlo zůstat. Například ta potravinová bezpečnost nám měla zůstat. My jsme alespoň soběstační v pšenici, ale už například ne v cukru. Pamatujete si? My jsme vyváželi cukr. Ale ne všechno, co komunisté udělali, bylo zlé. A musíme to odkoukat. Tak, jak Göring byl prvním autorem zákona, ze kterého vycházely všechny zákony v této civilizaci na záchranu životního prostředí. Byl to Göringův zákon o ochraně lesa, lovné zvěře, nebo jak se jmenoval, z roku 1933 a proto, že to byl Göringův zákon, přece nemusí být špatný? Nebo, kdyby to bylo všechno špatné, co udělali za totality, no tak dnes nemůžeme jezdit třeba Volkswagenem. Protože, to dobře víte, že to vymyslel Hitler, tedy Porsche, aby Němci měli nějaké auto. Takže, nevymýšlejme kola. Když už jednou někdo kolo vymyslel, tak ho je třeba okopírovat. Protože kulatější už nevymyslíme. Ale oni si myslí, že nakreslí kulatější kolo. Z celým tím Green Dealem a elektromobilitou. Ne. Kulatější neexistuje. Mohou na něm vyrobit tak akorát mnohoúhelníky, ale s takovým kolem jednoduše daleko nepojedeme.

Martina: Pane Jáne Baránku. Potom, co jste řekl, teď na závěr nezbývá, než říct dvě slova: Hodně štěstí.

Ján Baránek: Děkuji i vám.

Martina: Moc vám děkuji.

Martina: Pane profesore, teď začnu ještě z jiného, hořčejšího soudku. Řekl jste: Nebude co jíst.

Peter Staněk: No, tak máte červíky, brouky. Můžete si udělat smaženku, řekněme, z nějakých mandelinek, nebo podobně. Konec konců bílkovinová struktura by nám v celku vyhovovala. Nebo si můžeme položit drobnou otázku: Jak je možné, že Evropská unie zlikviduje 118 miliónů tun potravin, a nerozdělí je chudákům, kteří nemají co do úst? Protože to můžete vyvézt, ale pouze za situace, kdy se cena musí rovnat výrobním nákladům. A který blbec by tratil, a ještě by zaplatil dopravní náklady do Afriky? Tak to raději zlikviduje. To je všechno. A domácnosti z toho tvoří pouze 35 až 38 procent. Všechno ostatní je jiný systém likvidace.

Martina: Myslíte, že v případě, že uskutečníme věci, o kterých jsme se bavili, ať už Green Deal, nebo pokračující konflikty, hrozí hlad třeba i v Evropě?

Peter Staněk: Nenazval bych to „hlad“, ale veliká, problematická dostupnost potravin z hlediska ceny. Chleba mít budete, ale když bude stát 100 českých korun, tak budete muset velice uvažovat. A když budete mít vysoké výdaje na elektřinu, na topení, a na všechno, tak budete v situaci, kterou oficiálně publikovala anglická vláda, tedy, že vzhledem na extrémní nárůst cen energií se přibližně 30 procent anglických domácností dostane do zásadního dilematu: Buď koupí potraviny, a nebudou topit, nebo budou topit, a nekoupí potraviny. To je oficiální materiál.

Martina: Potřebuji od vás získat posloupnost dějů. Co se teď vlastně bude dít? Řekl jste, že lidé jsou nepoučitelní a že řešením velkých krizí byl vždy válka, protože v ní všechno zničíte, a pak jsou lidé vděční, že přežili, a mají hrníček s puntíky. Bavili jsme se tady…

Peter Staněk: Máme dva.

Je obtížné říct, kdy bude globální válka. Ale vzhledem k nárůstu varovných signálů, od hladu po vyjádření lídrů na Davoském fóru, je to otázka několika let. Ne-li dřív.

Martina: Ano viděla jsem ho, a jsem ráda, že máte svůj hrníček s puntíky. Ale řekněte mi, jak bude vypadat posloupnost dějů, které přijdou? Za humny se válčí, lidé se chovají, jak se chovají, elity se chovají, jak se chovají. Vysvětloval jste geopolitické hry, které se rozehrávají po celém světě. Jak odhadujete, že bude vypadat posloupnost dějů?

Peter Staněk: Odpovím vám známým rčením: Kdy bude dobře? Jak komu? Kdy? Kde? Čili, nepředstavujme si to tak, že od 1. listopadu začne globální válka, do které spadne celý svět, a tak dále… Ne. Bude to postupná fragmentace otřesů, revolucí, nepokojů, a tak dále. To, co teď vidíte například na Srí Lance, se začne opakovat v dalších zemích, ale nebude to jeden jediný okamžik, kdy se všechno spustí – bude to proud. A v tomto proudu budou různé proudnice, které ukazují válečný konflikt, sociální nepokoje, geopolitické přerozdělení, novou strukturu zemí, a tak dále. A rychlost jednotlivých proudnic je rozdílná. Dneska je velmi obtížné namodelovat, kdy bude, a jak bude vpadat globální válka, ale v každém případě, vzhledem na nárůst varovných signálů, od hladu až po vyjádření lídrů na Davoském fóru, můžeme konstatovat, že je to otázka několika let. Ne-li dřív.

Martina: Myslíte, že se mezi Ruskem a Západem spouští nová železná opona, nebo to takto triviální vůbec není?

Peter Staněk: Už se spustila, a kvůli idiotismu Evropské unie, která realizuje americké zájmy, běží v plné parádě.

Martina: Říká se, že na Ukrajině probíhá válka civilizačních modelů.

Peter Staněk: Ano, civilizačních modelů. Ať mi někdo vysvětlí rozdíl mezi dobrým a zlým fašistou. Čili, Bandera byl dobrý fašista, a Hitler byl zlý fašista. Opravdu?

Rusům nevymluvíte, že zachránili svět před Mongoly, Napoleonem, Hitlerem, i před nynějším americkým pojetím světa

Martina: Nedávno byl u nás politolog Alexander Tomský, a ten zmínil, že Západ nikdy Rusku nerozuměl a že Rusko nemůže rozumět Západu, protože jde o dvě odlišné civilizace, které se dlouhodobě vyvíjejí na základě odlišných principů.

Peter Staněk: Ano, to je pravda. Proto například dochází k paradoxnímu jevu, že pravoslavná církev ve spolupráci s rozumným islámem spolupracuje v rámci Ruské federace, a vytvářejí duchovní obraz a podporu ruské společnosti. A kromě toho neopomeňte, že v ruské společnosti vždy platily dvě priority: Jelikož byla vždy ohrožována zvenčí, tak armáda byla vždy pýchou národa. A druhá základní věc: Rusům nevymluvíte, že zachránili svět před Mongoly, před Napoleonem, Hitlerem, i před nynějším americkým pojetím světa. To je v tom národě stejně tak, jako v čínském národu máte tisíce let konfuciánské principy, podle kterých tato společnost funguje a podle kterých platí kolektivní odpovědnost, a to, co je tak krásně ztělesněno ve známém novém čínském filmu Mulan – vzpomeňte si: Odpovědnost k rodině, k vesnici, k provincii, k císaři. A císaře nahraďte prezidentem. A máte to stejné. A to je to, co v této společnosti funguje, a tvoří její přežívající možnosti, podobně jako Rusko přežilo vždy všechny tyto vpády, útoky a koloniální věci.

Takže si položte otázku: Mají podobný duchovní základ i země Evropské unie? Pro nás je vzorem třicetiletá válka, která neskončila Vestfálským mírem proto, že se dohodli králové a knížata, ale proto, že měšťané a sedláci už měli plné zuby rabování jedné i druhé strany, a vytvořili oddíly, které rušily protestantské i katolické oddíly. A pak i mocní pochopili, že to už musí skončit. Toto chceme v Evropské unii? Nebo jsme rozumní, a od třicetileté války jsme se posunuli? Nebo jsme stejní idioti, jako dav, který řval ve starořímském cirku: Ať vyhrají modří! A pak se na ulicích zabíjeli, protože vyhráli zelení. A nic se nezměnilo, 2000 let přešlo, a nic se nezměnilo. I to je jedna z možností. Ale to je podle mě otázka toho, kolik lidí je ochotno přemýšlet, a kolik se připojí k davu. To je klíčová otázka.

Martina: Komunisté pořád mluvili o zlých imperialistech, ale teď poměrně prudce narůstá počet lidí, kteří mluví o politicích jako o válečných štváčích. Přemýšlím, jestli už jste mi vysvětlil to, když jste hovořil o dvou letech, které má – podle nějaké studie, kterou jste citoval – Amerika, respektive americká armáda, na to, aby ještě dokázala bojovat. Odpověděl jste mi na to?

Peter Staněk: Ano, odpověděl. Náměstkyně ministra obrany Spojených států prohlásila, že Spojené státy potřebují na to, aby mohly obnovit zásoby raket a jiných zbraní, dva až čtyři roky, protože nemají komponenty. To je pravda. Ale zapomněla říct, že tyto komponenty dodává Čínská lidová republika. Evropští lídři začínají najednou přiznávat, že kdyby teď vypukla válka, a Rusko nastoupilo vůči Evropě, tak Evropa nemá čím bojovat – nemá zbraně, a ty co měla, dala na Ukrajinu. Lidé jako Kadyrov poslali za zbraně pro Ukrajinu Bidenovi děkovné telegramy, protože z nich ukořistili obrovské zásoby, a sklady zbraní, které na Ukrajinu poslala Evropa a Spojené státy. A pak máte kuriozitu, že Německo by jí dodalo samohybné houfnice PzH 2000, jenomže nevyrábí střelivo, které vyrábí Švýcaři, a ti prohlásili, že toto střelivo nedodají. To je další drobný problém.

Myslíte, že v situaci, ve které se vláda nestará o své občany, a klidně připustí, aby šlo třicet procent domácností do bídy, budou všichni skandovat: Sláva Ukrajině?

Martina: Pane profesore, pod naším rozhovorem se určitě objeví argumenty typu: Můžete říkat cokoliv, ale na cizí území se prostě s tanky neleze.

Peter Staněk: To říkat můžete. Ale hlavně to pak řekněte například islamistům, až k vám vpadnou se zbraněmi, a budete tvrdit, že pouze budete bránit vlastní území, ale nezastavíte problém. Ostatně, drobná poznámka: Rusko zvolilo jinou strategii. Poslední čtyři léta je to strategie izraelská. Proč izraelská? Protože pokud Izrael zjistí, že Hamás připravuje startovací území pro své rakety na území Izraele, tak Izrael nečeká, pošle letadla, která tuto základnu zničí, a problém je vyřešen předtím, než vznikl. Je to na cizím území? Nebo to není na cizím území?

A drobná poznámka o tom, že na cizí území nikdo nepošle tanky. Kolik základen mají Spojené státy tisíce kilometrů od svého území? A kolik základen má Rusko na hranicích se Spojenými státy? Tak o čem se tu bavíme? Jeden může rozmísťovat základny 6 000 kilometrů od svého území, protože je to mírotvůrce. A druhý nemá právo bránit vlastní bezpečnost pár desítek kilometrů od svých hranic? Nebo jsou dva metry? Nebo kilometry? Podívejte se na film Volyň. Skutečně se na něj podívejte. A co dělaly Šuchevyčovy jednotky s Poláky? Jak je bestiálně vraždily? To je ta Ukrajina, kterou máme oslavovat?

Martina: Ale polská animozita vůči Rusku je dána už historicky.

Peter Staněk: Ano, je dána historicky, protože na dělení Polska se bohužel Rusové podíleli vždycky. A zapomínají na to, že jestliže bude čtvrté dělení, tak jak pravil Brzezinski: Po čtvrtém dělení už žádné další dělení Polska nebude, protože Polsko už nebude. Ale i tak je toto řešení možné.

Martina: Proč myslíte, že jsme my zaujali takovýto jednoznačný postoj? Myslíte, že to je zkušenost z roku 68, a z toho, co následovalo i předcházelo?

Peter Staněk: Podívejte se na ty, kteří podporují Ukrajince. V první vlně, kdy jsme byli emocionálně zasaženi, jsme podporovali matky s dětmi a podobně. A podívejte se, kdo podporuje Ukrajince dnes. A mezi tím nastalo prozření. Nebo na skutečnost, kterou už mají české úřady potvrzenou, že Ukrajinci přijdou, vezmou si sociální dávky, a vrátí se na Ukrajinu. Opravdu si myslíte, že v situaci, ve které se vaše vlastní vláda nestará o své vlastní občany, a klidně připustí, aby šlo 30 procent domácností do bídy, budou všichni řvát: Sláva Ukrajině?

Jak dlouho lidem vydrží altruismus, jestliže někomu pomáháte, protože jste lidský, a druhý začne vykřikovat, že potřebuje ještě a že mu to musíte dát, protože je uprchlík?

Martina: Takže si myslíte, že tato politika, kterou naši politici razí, se najednou otočí nejenom proti nim, ale bohužel také proti Ukrajincům?

Peter Staněk: Už se otočila. Jak dlouho to trvalo, aby se změnila nálada vítací na náladu odmítací? Můžeme si říci otevřeně, že ani pět týdnů. Ale k tomu přispěli Ukrajinci svým arogantním vystupováním, svými krádežemi, svým požadovačným přístupem, a vším ostatním. Takže jestliže někomu dobrovolně pomáháte, protože jste člověk, a jste lidský člověk, a druhý začne vykřikovat, že potřebuje ještě to a tohle to, a vy mu to musíte dát, protože on je uprchlík, tak jak dlouho vám tento váš altruismus vydrží?

Martina: Hm…

Peter Staněk: Jednoduché.

Martina: Poměrně tvrdé odsudky Ruska můžeme v našich médiích číst, poslouchat, každý den. Řekněte mi, proč Rusko neodsuzuje třeba Indie, africké země, potažmo Čína?

Peter Staněk: Protože nemáte novináře, máte prostituty, kteří jsou ochotni za jidášský groš napsat cokoliv. A jelikož zjistili, co žádá mainstream, tak to dělají. A to není jenom v Čechách, ale i na Slovensku, v Polsku, v Německu, i jinde. Ovšem u našich dvou bratrských zemích je to značně vyhrocené. Čili každý, kdo si dovolí říct, že Bandera byl fašista, je ruský troll, ruský nacionalista, a nevím, co všechno. Tak já vám říkám otevřeně: Běžte do pekla, vy ukrajinští oslavovači, protože až Ukrajinci rozvinou v České republice ukrajinskou mafii, tak se pak vrátí do 90. let, přesně, jak vám to předvídají policajti. A pak se vám bude opět střílet na ulicích právě těmi zbraněmi, které jste poslali na Ukrajinu. A pak si nestěžujte. Sami jste si o to koledovali.

Nic nespojí lidi, kteří byli tvrdě proti sobě, tak jako vnější nepřítel. A to se stalo.

Martina: Machiavelli ve svém díle Il Principe velmi zdůrazňoval klasické: „Rozděl a panuj.“

Peter Staněk: To je starořímské.

Martina: Když chcete ovládnout společnost, tak ji nejprve musíte rozdělit na malé skupinky. Jakou roli v tom hraje Ukrajina? Protože se naše společnost, aspoň viděno zvenčí, zdá být jednotná.

Peter Staněk: Není jednotná. Kdyby byla jednotná, tak byste tady neseděli, a všichni by společně řvali jediný mainstreamový názor. Není jednotná. Vůbec. To je ten vtip, že není jednotná, ale vy jste potřebovali společnost sjednotit, a jak je známo, nejlepším způsobem sjednocení je vnější nepřítel. Nic nespojí lidi, kteří byli tvrdě proti sobě, jako vnější nepřítel, což se stalo, a najednou jste zapomněli na všechny rozmíšky mezi ODS, ANO. Všechny rozmíšky jsou pryč, a všichni unisono společně řvou: Ukrajina, Ukrajina. Ukrajina.

Martina: Takže spojení?

Peter Staněk: Přesně. Samozřejmě našli se tu pak lidé, kteří si to uvědomili, a podle tohoto plánu se nechovají, a nejedou v tom. Okamura v něm nejede. U nás je to například SMER, a podobně. Ale mainstream, který je v parlamentě, a jedno, jestli český či slovenský, na toto přesně nasedl, a proto elita, jak se říká, musí držet basu. A proto musí přijímat opatření, která jdou proti vlastním národům.

Dnešní vzdělání není zárukou toho, že jste myslící bytost. Máte pouze glejt o dosažení jistého stupně vzdělání.

Martina: Říkáte, že společnost, ani u nás, ani na Slovensku, není v těchto názorech, a nejenom v nich, jednotná. Může to vést až k nějakým občanským nepokojům, rozmíškám?

Peter Staněk: Ne, že může. To podmiňující můžete odstranit. Povede! A to velice dramaticky, protože sociální destrukce, v kombinaci s tímto stavem společnosti, vzbudí v lidech nesmírnou zuřivost. To vidíte už teď. A do toho přijde zásah elit, které se chtějí udržet u moci za každou cenu, a to silovými složkami, což jenom přileje olej do ohně. A pak se bude dít přesně to, co teď vidíte na Srí Lance. To je obraz budoucnosti.

Martina: Pochopil jste, jak je možné, že u nás i u vás tolik lidí úplně ovčansky přijalo veškerá omezení, která se týkají covidu? A že přijali rétoriku o rozdělení se na privilegované očkované, a neočkované, a naprosto se přestali ptát na původ tohoto viru? Jestli je, nebo není umělý, a jak to, že když se spojí vědci celého světa, tak nejsou schopni tuto vědeckou otázku zodpovědět. Jak si vysvětlujete, že jsme na to tak snadno nasedli?

Peter Staněk: Malá otázka: Kdybyste měla společnost strukturovat podle toho, kdo přemýšlí, nebo nepřemýšlí, udělala byste to jiným způsobem? Společnost se přesně ukázala, půlka věřila všem bludům o covidu, a radostně, mávajíce fábory, se šla vakcinovat. A druhá půlka to odmítla.

Martina: Kdybychom si řekli, že tento zážitek rozdělil lidi na myslící a nemyslící, jak jste to řekl, tak by se stejně tak hodilo říct, že myslící jsou vzdělaní. Ale ono to tak nebylo. Řekněte mi, pochopil jste, podle jakého klíče se i velmi vzdělaní lidé, profesoři, lidé…

Peter Staněk: Dnešní vzdělání není zárukou toho, že jste myslící bytost. Máte pouze glejt o dosažení jistého stupně vzdělání. Ale opravňuje vás ten glejt k tomu, abyste byl schopen kriticky analyzovat všechny souvislosti a vazby jevů, které jsou kolem vás?

Podřízení lidí očkování proti covidu je překvapivé. Ale společnost je hloupá, a lidé klidně podepíší informovaný souhlas, a ani si to nepřečtou. Chcete vidět větší důkaz debility?

Martina: Přesto, překvapila vás míra nemyšlení u některých lidí?

Peter Staněk: Ne. Věděl jsem, že společnost je v podstatě hloupá. Spíše mě překvapila schopnost se absolutně, bez jakéhokoliv přemýšlení, podřídit. Klidně podepíšete informovaný souhlas, a ani ho nepřečtete. Po Boha, chcete vědět větší důkaz debility těchto lidí? Přitom jim to nic nezaručuje, jenom budou ve stádu. Je dobře být ve stádu.

Martina: Je to pohodlné.

Peter Staněk: Ano. Nemusíte vůbec myslet. Jste schován ve stádu, a každému, který vykoukne, zatlučeme hlavičku hřebíkem. Pro jistotu.

Martina: Objevil jste v celém tomto širém světě stát, který se k řešení covidové epidemie většinově postavil jako myslící země?

Peter Staněk: V podstatě ne. Každá země byla svým způsobem nakonec vakcinací rozdělena, protože fungoval klasický lidský strach: „Dostanu vakcínu a přežiju. Nedostanu vakcínu, můžu zemřít.“ Jenomže teď si všimněte toho množství studií, kde dokazují vedlejší následky vakcinace. A co vám říká teleskopování vývoje nových vakcín?

Martina: Nic.

Peter Staněk: Normální vývoj vakcín má jednotlivé fáze, které jsou v podstatě čtyři. Od první klinické studie, až po plošné uplatnění, kdy musíte absolvovat určitý počet testů, než se potvrdí užitečnost vakcíny. U covidu vymysleli teleskopování, což znamená, že všechny čtyři fáze běží souběžně.

Martina: U nás na Ostravsku tomu říkáme: „Bo není čas.“

Peter Staněk: Ano – bo není čas. A výsledkem byl stav, že když jste splnili počet nutných testů, seřadili jste všechny fáze vedle sebe, tak jste vyvinuli vakcínu, o které jste nevěděli, jaké jsou její dlouhodobé účinky. Ale protože šlo o miliardy, tak se to vyrábělo. Skutečně. Podívejte se, jakým způsobem se vyvíjely vakcíny v minulosti, a jak teď, v covidu.

Většina lidí se nechce prohrabovat v obrovském množství informací. Chtějí jednoduchou odpověď, jednoduché řešení. A politik jim to dá.

Martina: Pane profesore, teď možná zase skočím k jinému tématu, ale myslím, že jen zdánlivě. Když se bavíte o lidech, kteří myslí a nemyslí, o lidech, kteří mají, nebo nemají kritické myšlení. Ale během vašeho rozhovoru jste řekl: Politici věděli, že je lidé zvolí, protože nemyslí. Řekněte mi, čím to je, že epidemie nemyšlení dostává na vrchol lidi, kteří přemýšlejí tak, jak o tom tady celou dobu mluvíme?

Peter Staněk: Odpověď je ve studiích profesora Spitzera. Dnešní doba digitálního světa poskytuje obrovské množství informací, a lidem se nechce těmito informacemi prohrabávat, chcete jednoduchou odpověď, jednoduché řešení. A politik jim dá jednoduchou odpověď, a jednoduché řešení, tak proč byste přemýšleli nad tím, jestli mluví, nebo nemluví pravdu, jestli slibuje to, co nemůže splnit, nebo ne. A vypadá to líbivě.

A na to máte obrovskou důležitost marketingové strategie. Klasická ukázka je naše paní prezidentka, nikdo ji neznal, a pak je zvolena 56 procenty hlasů. A tento marketing je propracován do absolutních detailů. A neopomeňte jednu základní věc. Váš organismus denně získá miliardu informací, vnitřní a vnější vědomí. Nespíte jenom proto, abyste očistila toxiny, ale proto, abyste očistila informační cesty, a očištění informačních cest znamená, že musíte vytřídit informace, které jste dostala. Co uložím? Co resetuji? Co vymažu? A tak dál. A toto neslouží logicky, ale emočně logický kód, který je odrazem – a teď se prosím podržte – morálních, etických a mravních principů sociální skupiny, které jste členem. Domyslete, co jsem řekl. Takže, jestli je ve společnosti základem neodpovědnost, hrabivost, ovládání, konzum a podobně…

Martina: Tak jsem po každé blíže tomuto …

Peter Staněk: Ne. Část populace myslí jiným způsobem. Je to zhruba 10 až 15 procent, která myslí jiným způsobem, na které toto blbnutí nemá vliv. A pak je tady druhá věc, hlavně u mladých: Kdo by četl, prosím vás, Vojnu a mír? Tisíc stran? Neblbněte! Stačí dvacetistranná svodka. Víme, že tam byl nějaký Bolkonský a minul se tam Kutuzov, pak tam byl nějaký masakr u Borodina, a na konec se dotyčná vdala za přeživšího kněze. Bum. Tak na co byste četl tisícistrannou Vojnu a mír? Čili tato jednoduchost svodky je první problém.

A druhý problém. Dneska máte stadióny plné diváků, kteří sledují, jak družstva hrají video hry. Prosím vás. Jste úplně vadný? To už vám spadla pavlač na hlavu? Ale ne. Je to největší hit současnosti. A pak se podívejte na celou kulturu, a všechno ostatní. Nechce se vám zvracet? Až na výjimky. Takže toto je součást proudnic, které se slévají do globální obálky zvané „hloupnutí populace“. A ještě potřebujete jednu věc. Kterou?

Martina: Všeobecné hlasovací právo?

Peter Staněk: Ne. Vůbec ne. Potřebujete vymazat staré lidi, protože ti mají historickou paměť, a mladí, ti jsou hloupí, takže ti historickou paměť nebudou mít, a nebudou schopni dnešní stav hodnotit kriticky. Až na výjimky. Nepřipadá vám to velice podobné dnešnímu světu? A je to konspirace? Ne. Je to skutečné. Podívejte se na studie významných neurologů, psychologů, a tak dále, kteří přesně toto popisují.

Demokracie je skvělý vynález, ale vyžaduje myslící lidi, což tak dnes většinou není

Martina: Podle toho, co říkáte, je jasné, že zřízení, jakým je demokracie, umožní převážit ve společnosti nemyslícím, a dostane je k moci.

Peter Staněk: Bohužel. To je přesně to, že demokracie je skvělý vynález, ale vyžaduje myslící lidi. A z tohoto hlediska to vyplývá tak, že demokracie je skvělý vynález, ale pro myslící lidi.

Martina: A není současná demokracie spíš už jenom hrou na demokracii, jakou si pamatujeme za komunismu?

Peter Staněk: Ano, je to paskvil. Proboha, vysvětlete mi, jak je možné, aby uspěl politik, který naslibuje cokoliv je možné, a po volbách ho přichytí, že nic nesplnil, a při dalších volbách ho opět neomylně zvolí. Jak je to proboha možné? Vždyť lidé mají alespoň špetku historické paměti, a měli by mít špetku logiky. Ale oni ho opět zvolí. Nebo stačí, aby přišel jeden nejmenovaný člověk, a prohlásil: Tady ve Francii to je vila ministra financí ze SMERU, a my to všechno zkasírujeme, a tak dál. A po volbách se ukáže, že to je podvod, protože ta vila patří nějakému Francouzovi, a dotyčný ji měl pronajatou. A onen Francouz zažaloval slovenský stát, a ten zacvakal za urážku na cti. A nikdo se neptá. Jak je možné, že se nikdo neptá? Klasická ukázka: Jak fungují novináři při tiskovkách opozice? Neptají se. Chcete víc? Nebo se ptají na absolutní hovadiny.

Martina: A je to proto, když tedy použiji jeden z vtipů, který se používal za minulého režimu, že u nás máme svobodu projevu, bohužel nemáme svobodu po projevu?

Peter Staněk: Může to tak být. Teď je to slušnější, ale už jenom čekám, kdy budou veřejná upalování, a budou odpůrce mainstreamových názorů upalovat veřejně na náměstí. Teď to můžete udělat přes internet.

Žijeme v době absolutní hlouposti a neodpovědnosti většiny lidí

Martina: Pane profesore, jak myslíte, že budou tuto dobu, kterou právě žijeme, nazývat budoucí historici?

Peter Staněk: Doba absolutní hlouposti a neodpovědnosti většiny lidí.

Martina: To, co teď děje, je skrumáž věcí, které na nás útočí, jak jsme si o nich povídali, a vy jste několikrát poměrně sugestivně naznačil, že to nepovede k ničemu dobrému. Přesto – mohlo by se ještě stát, že se naplní staré přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré?

Peter Staněk: Okno příležitosti, které jsme dostali, jako rasa, se zavírá. Opět souhlasím s vědci ze SIPRI, to je státní institut ve Stockholmu, který se zabývá válečnými problémy, že jsme ve třikrát nebezpečnější situaci, než v časech karibské krize. A válku nemusí vyvolat regulérně armáda, ale žoldnéři, kteří dostanou zaplaceno. A neopomeňte, to nejsou jenom vagnerovci, nebo Blackwater Academy. Existuje mnoho států, ve kterých existují soukromé armády, a Ukrajina je konec konců jednou z nich, kde mělo 16 oligarchů vlastní soukromé armády.

Už se to zlomilo. Žijte každý den tak, jako kdyby byl poslední.

Martina: Pane profesore, na začátku jste řekl, že jsme v bodu zlomu. Ale po tom všem, co jste řekl si myslím, že si to nemyslíte. Jsme za bodem zlomu?

Peter Staněk: Již se to zlomilo. Žijte každý den tak, jako kdyby byl poslední. Těšte se ze života. A nepřemýšlejte nad tím, co jste slyšeli. Pro jistotu.

Martina: Přesto, pokud ještě někteří lidé po našem povídání žijí, a nesáhli si na život, co byste jim poradil kromě toho, aby žili každý den, jako by to byl poslední? Existuje něco takového, aby člověk mohl mít dojem: Já se ještě snažím. Já něco dělám.

Peter Staněk: Musíme každý udělat na svém poli to, co je možné, abychom do této společnosti vrátili odpovědnosti, abychom byli odpovědní k sobě, k rodině, městu, kde žijeme, i ke svému vlastnímu státu. Jestliže budeme odpovědní sami k sobě, a nebudeme pohlížet na to, co by nám možná hrozilo, pak tento vývoj můžete zastavit, a pak budeme mít poslední možnost okna příležitostí. Jestliže to ponecháme tak, jak je to teď, s výraznou jistotou nás čeká to, o čem jsme mluvili. A to bude ta pozitivnější varianta vývoje. Víte, že nukleární holokaust má jednu výhodu?

Martina: Je rychlý.

Peter Staněk: Nejenom to. Zpopelní vás zadarmo, a váš popel rozptýlí po širokém území, takže nepotřebujete ani hrobové místo.

Martina: Také není, kdo by za něj platil.

Peter Staněk: Víte, někdo řekne, že to je pesimistický pohled na svět. Ne, tohle je oblast, které se věnuji celý život, a základem je pochopit, jak funguje architektura souvislostí, jak jsou propojeny jednotlivé jevy a procesy. A jestliže to dokážete, a jste schopni vytvořit architekturu souvislostí, pak pochopíte, jak je svět složitý, ale pochopíte ho v plné šíři. Lidově řečeno, vidíte jistou část spektra. Sova vidí jinou část spektra, pes vidí jinou část spektra, ale my máme mozek a vědomí na to, abychom byli schopni uchopit celé spektrum. Ale musíte na tom pracovat, nepřijde to jako dar z nebes, ani osvícení, ale je to mravenčí práce, mnohokrát velmi složitá, komplikovaná.

A pak je to tak, jako když stoupáte vzhůru na vysokou horu. Čím více vystoupáte, tím je to namáhavější, ale tím větší obzor je kolem vás. A jestliže tohle udělá hodně lidí, pak máme ještě světýlko naděje. Jestliže to neudělá, pak měl Soros pravdu v tom, že už začala třetí světová válka. Koneckonců, víte, že to neřekl první, ale prezident Putin v jednom svém vystoupení prohlásil, že třetí světová válka začala hybridní a sankcionářskou válkou vůči Rusku. Pak to přejde do ekonomické fáze, a pak do další fáze.

A víte, jaká je nová nukleární strategie Ruské federace? Zní takhle: „V případě ohrožení existence ruské společnosti, nebo ruského státu, je Rusko oprávněno použít taktické i strategické zbraně na zabezpečení vlastního přežití.“ Proto upravili systém. Předtím se to nazývalo perimetr Černá ruka, nebo Mrtvá ruka. Byl to systém, který byl založen na tom, že kdybyste vyhladili ruské vedení, tak by systém umělých inteligencí spustil plnou jadernou odvetu, a vymazal protivníka z povrchu planety. Dalo Rusko varování elitám NATO? Dalo, když uskutečnilo cvičení kompletní jaderné triády. To je poslední varování. A úplně poslední varování je předvedení startu Sarmatu, nahrazujícího Vojvodu, který má dolet 16 000 kilometrů, a každá raketa má 8–16 multihlavic, které mají vlastní jaderný pohon, a jsou směřovány tak, že mění trajektorii letu, a přesnost zásahu je pět metrů, mají velikost tonáže od 10 do 50 kilotun a pohybují se rychlostí 28krát větší než zvuk.

Udržet si lidskost v dnešní zvlčilé společnosti je těžké

Martina: Dalo výstrahu, a nikdo na ni nereflektoval. Na tuto otázku jste mi odpověděl, když jste tvrdil, že protivník musí knoflík zmáčknout první?

Peter Staněk: Ano. Toto je bohužel stav druhu, který se oficiálně nazývá Homo sapiens.

Martina: Pane profesore, situace, která intenzivně provázela naše životy téměř poslední tři roky – hádání se kvůli politickým postojům, ideologickým doktrínám a názorům, rozpadající se vztahy na základě neshody, rozpadající se stará přátelství, kamarádství, dokonce i manželství – to je obraz poslední doby. A tak, ať už to dopadne jakkoliv, ať už to budeme mít s tím rozptylem, nebo se něco ještě povede oddálit, tak si myslím, že nejdůležitější věc je – uchovat si lidskost.

Peter Staněk: Souhlasím. Dvě věci: Uchovat si lidskost, a uchovat si odpovědnost za své skutky, i za všechny ostatní bližní.

Martina: Uchovat si lidskost je v tuto chvíli velmi pracné. Máte recept?

Peter Staněk: Nemám. Na toto vám neodpovím. Nemáte nějakou lehčí otázku? Lidskost se v době, kdy společnost zvlčila, stává velice úzkým zbožím. A společnost je zvlčilá právě kvůli nohsledům, kteří jsou schopni za jidášský groš přisluhovat, a přisluhují i bez odměny. A pamatujte – oni všichni můžou dělat to, co my, většina, dovolíme. To je hlavní poselství. A z toho vyplývá odpovědnost každého z nás za to, co si tihle můžou dovolit.

Martina: Pane profesore, moc vám děkuji za rozhovor, a přála bych si, aby se většina z vašich prognóz nenaplnila. Ale je dobré o nich vědět. Díky moc.

Peter Staněk: Děkuji velice pěkně a doufám, že to není poslední rozhovor. Jak se říká, poslední večeře před ukřižováním.

Martina: Z vaší věty, že politická korektnost je nesmysl, nepřirozený systém, který ignoruje a znásilňuje lidskou přirozenost, a proto je odsouzen k neúspěchu, tak z toho vlastně vyznívá určitá naděje. Protože já z té věty to chápu tak, že se zkrátka ten systém sám požere. Že jednoho dne vyšumí. Myslíte si, že to bude tak snadné?

Ján Baránek: Ne, ne. Tady budou oběti. Ani v historii to nikdy tak lehké nebylo. Já vám povím příklad. Když nesmysl si vyžádal oběti a ztroskotal. Tak třeba Aralské jezero. Vyschlo. A proč vyschlo? Měl přítok dvou řek, Amudarji a Syrdarji. A někdo si vymyslel, myslím si, že Stalin, nebo ti jeho Lysenkové, že tam budou pěstovat bavlnu. Jenže tam bylo sucho Oni si brali vodu z Amudarji a Syrdarji a vytvořili bavlníkové plantáže. No hurá! A co se stalo? Aralské jezero bylo jediné slané jezero. Jezero vyschlo, protože nemělo přítok vody, a když je tam proudění vzduchu takové, jaké je, ta sůl, která se usadila na dně vyschlého jezera, začala se navívat na bavlníkové plantáže. A dnes nemají ani jezero, a ani plantáže, protože si mysleli – co? A zase šli proti přírodě, zase šli proti fyzikálním zákonům. Nedá se tak jít.

A celá ta politická korektnost, která je založena na znásilňování přirozených práv, na znásilňování zákonů přírody, tak musí ztroskotat. Jen to bude vyžadovat veliké oběti. Tak, jak se to už právě děje. Jak se to děje například ve Spojených státech. Jednou z obětí je vysokoškolská ženská atletika. Protože tam pustili transgender muže. A ti začali vyhrávat a zlikvidovali ženskou atletiku. No, a revoluce požere svoje děti. To přesně platí i v tomto případě, protože Martina Navrátilová je jedna z ikon LGBT hnutí ve Spojených státech amerických. Když se ohradila proti tomu, že tedy ti chlapi by neměli závodit se ženami, tak ji také odstranili. Ale co je ještě horší, a obrovský problém, to jsem říkal, je ten špatný systém nastavení. Do amerického fotbalu se dostaly americké feministky v čele s Angelou Davisovou, bývalou předsedkyní komunistické strany a jednou z hlavních osobností feministického hnutí. A oni mají najednou problém. Oni mají obrovský problém, který je neřešitelný. Protože jak být politicky korektní a prosazovat transgender práva, a jak ochraňovat ženy jako feministky před transgender sportovci? No ten problém samozřejmě nevyřešili.

Martina: Ale to je výzva.

Ján Baránek: To je výzva pro ně. Pro nás je to důvod ke smíchu, pořádně škodolibý. A takhle to skončí s Green Dealem. Jen to bude vyžadovat oběti. Nikdy to neskončí na uvědomění si: „A jéje, to jsem ale hloupý.“ Oni musí padnout na hubu a musí sami zažít, jak jsou hloupí. Tak, jak to zažila Martina Navrátilová. Tak, jak to zažila Angela Davisová. A tak dále. Oni to prostě musí zažít.

Pokud v USA vyhrají znovu tradiční konzervativci, a ne neokonzervativci nebo demokrati, tak tam bude hodně rušno

Martina: Myslíte si, že Ameriku třeba v této souvislosti čekají velké nepokoje, nebo že tam může dojít až k občanské válce? Jak to predikoval ten váš kamarád z Floridy?

Ján Baránek: Já nevím. Podívejte se. Budou kongresové volby. Reálně se stane, zřejmě na 90 % už to tak vypadá, že v horní komoře budou mít většinu republikáni. Ale teď jde o to, jací republikáni. Neokonzervativci – to je Bush mladší – anebo takzvaní tradiční konzervativci, kterým byl Reagan nebo Trump. Pokud to budou ti druzí, tak bude hodně rušno. V celé Americe bude rušno. Vidíme, jak je rušno i teď, kdyby byl zvrácený ten rozsudek nejvyššího soudu ohledně potratů. No a bude ještě rušněji, pokud konzervativci budou mít převahu. Potom Biden bude muset vládnou nějakými dekrety anebo prezidentskými zákony, které mají o dost menší sílu, protože nový prezident je může šmahem pera zrušit. A bude to válka mezi demokratickým prezidentem a republikánským Kongresem. Jen ale, když budou mít převahu ti tradiční konzervativci. Pokud to budou neokonzervativci, nebude to až takový problém pro Bidena, protože oni jsou prakticky stejní. Skoro stejní, ať už se to týká i té agendy LGBT. Je tam dokonce i jedno podobné finanční pozadí a zájmové pozadí, takže ten problém bude menší – pro Bidena.

Martina: A řekněte mi., není tady toto, co vy jste vyjmenoval, vlastně jenom takové divadlo pro veřejnost, a přitom tam vládne to, čemu se říká Deep State? Protože teď u Bidena je to jakoby místy patrné.

Ján Baránek: No, místy patrné. Ono to bylo patrné i u Trumpa. Ten Deep State mu dělal veliký problém. Proto on to tak velice střídal – ty funkcionáře, protože Deep State tvoří do velké míry i administrativa, která je nevolená, která je dosazovaná a která má své zájmy. A ta administrativa – teď nemyslím administrativa jako vláda –, ale administrativní složky tam mají obrovskou sílu. Podobně, jak je to v Evropské unii, například, kdy vy vlastně ani nevíte, co to je, když vám něco přijde, a pak zjistíte, že to vytvořili úředníci v Bruselu. V Bruselu to tak rozhodli. No, Trump s tím chtěl zřejmě asi něco udělat. Proto jsem přesvědčený o tom, že mu ty volby ukradli.

Ať už mám věřit, že… někdo tvrdil, D’Souza je konspirátor, na ten jeho film je potřeba se podívat, a potom hledat, co je a co není konspirace. Nemá smysl to teď rozebírat. Já mám zkoušky ze statistiky. Mně se hodně těžko věřilo tomu, že Trump celou dobu vyhrával, celou noc vyhrával, a potom přišel nějaký balík odněkud – a Trump nevyhrál. Prostě mi to nedávalo žádný smysl. Absolutně žádnou logiku. Ale tak dobře. Tak prohrál. Zda to byla práce Deep State? Já si myslím, že ano. Jsem o tom přesvědčený, protože věcem, kterým jsem do té doby nevěřil, se už staly. Já jsem nikdy například nevěřil tomu, že by velké celostátní americké televize byly schopny přerušit tiskovku prezidenta. Stalo se to. Nevěřil bych tomu, že Twitter, YouTube zruší kanál amerického prezidenta. I to se stalo. A když už se stane toto, už se stane potom všechno. Takže my se zbytečně divíme, že nám někdo z YouTube vymaže něco, když oni zruší kanál amerického prezidenta. Jakou mají moc. Představte si, jakou asi musí mít moc? Nevím to jistě, zda to je z Deep State. Ale je tam obrovská, obrovská…

Martina: Provázanost?

Ján Baránek: Provázanost ne, ale překrytí. Takže, když si dovolí už toto, dovolí si všechno. Dovolí si ukradnout volby. Dobře. Možná jsem tím D’Souzou hodně ovlivněný, možná takto jsem i konspirátor, podotýkám ohledně objektivity. Mně se nezdá, že je. Je to historicky po sobě ve Spojených státech, ale když už jsem na vlastní oči viděl toto, že jsou schopni to udělat, tak jsou schopni udělat už všechno. Takže… Podívejte se: Prezident Eisenhower, když nastoupil Kennedy. Prezident Eisenhower v jednom telefonickém rozhovoru upozornil Kennedyho, mluvil o tom i ve svém závěrečném projevu, on to neříkal explicitně, ale bylo jasné, co měl na mysli, když mluvil, že jistá část průmyslu anebo podnikatelského prostředí ve Spojených státech nabrala sílu, která jim nepatří. A myslel tím zbrojní průmysl. Na zbrojní průmysl upozorňoval i Kennedyho. Který potom vyhrál volby a nastoupil. Kennedy o tom mluvil i na svých přednáškách studentům, a Kennedy chtěl také omezit vliv FEDu, protože je to stále v podstatě soukromá instituce, i když tam americký stát mají jistý vliv.

Martina: On jim vlastně omezil tisk peněz zvláštním výnosem.

Ján Baránek: Ano, a najednou Kennedyho zavraždí. Ale aby toho nebylo málo, zavraždí i jeho vraha. A já se ptám, proč? Proč zavraždili Harveyho Oswalda? Nebo mě chce někdo přesvědčit, že nějaký hospodský, nebo kdo to byl, byl tak pohoršený, že zavraždil Harveyho. Pomstil smrt Kennedyho, že ho zastřelil? A už jsme ve sféře té komunistické Katyně, kdy nevíme a setkáváme se ve sféře konspirací. Ale co teď? Co když se opakuje Katyň? Co když se konspirace ukáže jako pravda? Víte, co říkal umírající rabín?

Martina: Všechno je jinak.

Ján Baránek: Tak.

Aktivisté jsou schopní tvrdit naprosté hlouposti, jako že je medvěd vegetarián, jen aby dosáhli svých cílů

Martina: Pane Jane Baránku, vy jste tady několikrát zmínil termín zdravý rozum. Když bychom měli toto slovní spojení naplnit obsahem, co to pro vás vlastně představuje? Protože zdravý rozum může pro vás znamenat něco jiného než pro mě, a něco jiného pro hbitého aktivistu.

Ján Baránek: Tak pro mě konkrétně znamená respektování přirozených práv člověka. Základních lidských práv, které vycházejí z přirozených základních práv a jsou nějak modifikované a někým schválené, a někdo se k nim hlásí. A konání v souladu s přírodními zákony.

Martina: Když toto…

Ján Baránek: A s respektováním samozřejmě kulturního základu, o kterém jsem mluvil, že jsme helénsko-židovsko-křesťanská civilizace. Ale to vše, co jsem říkal, to nepopírá, to vyplývá z helénsko-židovsko-křesťanských kořenů. Stále máme římské právo, například. Stále máme deset Božích přikázání – to je Starý zákon samozřejmě – ty jsou svým způsobem transformované do zákonodárství celé západní civilizace. Takže to je pro mě zdravý rozum. A všechno ostatní je bullshit

Green Deal je založený na absolutně nereálných předpokladech: že tady bude trvale foukat, že tady bude trvale svítit, že budeme mít nekonečné zdroje elektrické energie

Martina: Když se podíváte prizmatem svého zdravého rozumu na Green Deal, na záměry, které chystá v ochraně přírody a klimatu Evropa, co vám na konci vypadne?

Ján Baránek: Nesmysl. Blbost. Vyschlé Aralské jezero. To, o čem jsem mluvil. Oni chtěli perpetuum mobile. Oni chtějí vynalézt perpetuum mobile. Zase je to jen aktivismus, který tady začali s tou chudinkou Gretou Thunbergovou. Ona má Aspergerův syndrom. A oni toho zneužili, zneužili 16leté dítě. A zase je to ten aktivismus. Zase je to aktivismus člověka, který vám řekne, že medvěd je vegetarián, protože o tom nic neví. Ale je to hezké, a vyhovuje to jeho účelům, kterých chce dosáhnout. Jeho cílům. A pokud on chce dosáhnout toho, aby se ti medvědi nelovili, abychom je chránili, i když nám tady budou škodit, tak vám řeknou, že ten medvěd je vegetarián. Oni jsou vám schopni vyprávět podobné blbosti. Oni jsou vám schopni říct, že vyžijeme z obnovitelných energetických zdrojů. Což je blud.

Před dvěma lety – proč jsme měli problémy? Protože nefoukalo. Kde nefoukalo? No nefoukalo v Severním moři, kde mají postavené větrníky. Protože tam se předpokládá maximální výskyt větrnosti, foukání. No tak nefoukalo. No tak jsme šli zase na plyn. A oni to totiž udělali špatně, i obnovitelné zdroje. My nemáme tolik slunečných míst ve střední Evropě například, abychom mohli přejít na fotovoltaiku. My tady nemůžeme nasekat vodní elektrárny, jak se nám zlíbí. Protože to je to heslo: Zabít bobra, zachránit strom! To je heslo, které oni vyznávají. A já vám řeknu zase jeden z příkladů. Na řece Hron postavili malou vodní elektrárnu., a vy tam musíte vyrobit propust pro ryby. A takových malých vodní elektráren tu máme víc. A co se stalo? Ty ryby přes tu propusť nejdou. Oni zůstanou tam na tom místě. Ony nemigrují dolů. Protože se jim asi ta propust nějak nelíbí. A vlastně jsme udělali takové malé ekotopy. Takové bazénky. Ony nemigrují. Ony se mezi sebou nekříží, nemnoží. Víte, je třeba si uvědomit, že pro každý takový zásah i při těch obnovitelných zdrojích je třeba mít opravdu cílené a precizně zpracované dopadové studie. A tady evidentně vypracované nebyly. Malý detail totiž zapomněli, zda ty ryby budou ochotny jít tou skluzavkou, nebo co tam udělali. Jestli budou ochotny jít tím…

Martina: …aquaparkem jejich.

Ján Baránek: No, a zjistili, že ryby nejsou ochotny. A proč nejsou? Nevíme proč. No prostě ty ryby dál nejdou. Ony možná chtěly jít přes tu hráz, která tam byla, ale tudy ony nejdou. Takže ty dopady někdy mohou být horší. Nemluvě o tom, že infrastruktura elektrické sítě v Evropě není na to stavěná – na vypnutí elektrárny. Plyn na přechod na obnovitelné zdroje. Obnovitelné zdroje jsou nárazové. Může vám pomoci ve špičce, kde je nedostatek, pokud fouká nebo pokud svítí slunce. Ti, kteří jedou na bioplyn, to je jiná věc. Tam už by se dalo mluvit o tom, že to může jít stejnoměrně. Jen musí mít dostatek paliva. No a co se zase stalo, protože žijeme tam, kde žijeme? Začalo se vozit do těch bioelektráren kalamitní dřevo a ten odpad? Ono samozřejmě naši mudrlanti začali kácet zdravé stromy, a z toho zbyly ty odřezky a dodávaly se do bioelektrárny.

Martina: Ekologie v praxi.

Ján Baránek: Ekologie v praxi. No tak přesně platí to, co jsem říkal: Zabij bobra, zachráníš strom. Ale my se podle toho nemůžeme řídit. Už jen proto, že když půjdeme touto cestou, blackoutům v Evropě se nevyhneme. To říkají odborníci, to neříkám já, to říkají energetičtí odborníci. Do toho elektromobilita nám sníží mobilitu. My totiž tu elektřinu neumíme skladovat. Na rozdíl od plynu anebo ropy, anebo už já nevím co. Uhlí.

No a řeknu vám jednu takovou perličku, kterou mám z posledního summitu v Bruselu, kde se schvalovaly sankce proti Putinovi. Oni se všichni k nim veřejně hlásili, ale přímo od lidí, co v Bruselu byli, mám informaci, že potají všichni drželi Orbánovi palce. Protože i ti Němci si uvědomují, že je to zabije, ty sankce. Že je zabíjí. Vždyť proč Němci například nedávali těžké zbraně? Oni dali houfnice, ale nedali do nich náboje. Pro jistotu, aby ty Rusy nenaštvali.

No, ale vrátíme se k tomu Green Dealu. Green Deal je založený na – podle mě – na absolutně nereálných předpokladech: že tady bude trvale foukat, že tady bude trvale svítit, že budeme mít nekonečné zdroje elektrické energie. A tak dál. A tak dál. A přitom je to blud. Je to doslova blud.

Martina: Ale bylo velmi zvláštní pozorovat, jak vzdělaní lidé, místy i odborníci v oblastech klimatu a podobně, jak pozitivně a někdy i servilně reagovali na Grétiny argumenty navzdory tomu, že to byly třeba argumenty, které by stály na skutečných faktech. Na studiích a podobně. A vy jste říkal v souvislosti s covidem, že lidi dokáže ovládnout nejlépe strach. Myslíte si, že i v tomhle případě tolik chytrých a inteligentních lidí ovládl strach z globálního oteplování nebo strach o zeměkouli?

Ján Baránek: Musíte umět rozlišovat, kteří odborníci. Máte dva druhy odborníků. Ti, kteří jsou v praxi, a ti, kteří jsou v laboratořích. A když to takhle rozdělím, tak znám velice málo odborníků z praxe, kteří toto podporují. Většinou jsou to ti akademičtí teoretici. Když se bavím s těmi z praxe, tak tyto názory já neslyším.

Martina: Ale oni pak nejdou ven a nekontrují.

Ján Baránek: Oni kontrují, ale nepustí je. Stejně tak, jako při covidu je nepustili. Oni je jednoduše nepustí. Já vám to řeknu na příkladu. Tipněte si, kolik procent z celkového objemu produkce skleníkových plynů planety země vypustí člověk?

Martina: Já vím, že Evropa se znečištěním, na znečištění se podílí 8 % .

Ján Baránek: Celkově je to okolo 3–5 % Celkový objem skleníkových plynů vyprodukuje…

Martina: Člověk?

Ján Baránek: Ne. Planeta Země.

Martina: Planeta Země. Ještě jednou mi to vysvětlete, prosím.

Ján Baránek: Planeta Země za rok vyprodukuje, dejme tomu, objem 100 % skleníkových plynů. Z toho objemu člověku můžete připsat 3–5 %. Takže už tady vidíte takovou statistickou nesrovnalost, že je naše činnost, dejme tomu těch 5 % člověka, zda je schopná až do této míry ovlivnit klima. A teď, když si vezmete, kolik z těch 3–5 % a když se teď bavíme o CO₂, což je podle mě další nesmysl mluvit o CO₂, ale dobře. Oni naběhli na téma CO₂. Z celkového objemu CO₂ jen Evropa, myslím, vyprodukuje, co vyprodukuje člověk, vyprodukuje asi 8–10 %. Když si ta čísla promítnete do těch globálních, tak zjistíte, že to jsou tak malá čísla, že ovlivnit jimi klima na planetě Zemi je velmi, velmi problematické. Že by to musel být extrémně silný skleníkový plyn, který by něco takového dokázal. CO₂ je jeden z nejslabších skleníkových plynů. Nejsilnější skleníkový plyn je metan. Ale my se nebavíme o metanové stopě. My tu řešíme uhlíkovou stopu. Dále ono to není jednoznačné, že najednou CO₂ způsobuje oteplování. Jsou i opačné vědecké názory – podotýkám vědecké, ne Baránkovy, já jsem se o nich pouze dočetl -, které tvrdí, že nárůst CO₂ v ovzduší nezpůsobuje oteplování. Ne. Naopak. Je to vědecký spor, do kterého já nemohu zasahovat a nemám na to vzdělání, ale vím, že tento vědecký spor existuje. Ale politici, připomínám politici, si vybrali pouze jednu stranu toho vědeckého sporu: že CO₂ následně způsobuje oteplování. Ale je významná část vědců, která tvrdí opak.

Stoupenci Velkého resetu na Západě, Číňané nebo nakonec i Putin v Rusku usilují podobnými metodami o to samé – o ovládnutí každého jednotlivce

Martina: Úplně na začátku, když jsme si začali povídat, tak jste řekl: My se většinou ptáme, jak? A neptáme se, proč? Tak já se vás ptám. Vy říkáte: Politici si vybrali jenom jednu stranu sporu. Víme, že politici si vybrali jednu stránku věci i v případě covidu a můžeme hledat a můžeme najít i další takovéto exemplární příklady. Proč?

Ján Baránek: Tady se dostáváme do konspirační sféry, kde na konci by mělo být ovládnutí člověka. Jak ovládnou ty masy. Vidíme to v Číně. Tam už funguje kreditový systém. Ne v celé Číně, ale ve vybraných provinciích, vybraných městech. A k tomuto směřujeme nyní. I celý Green Deal. sledování uhlíkové stopy, jako osoby. To je sledování vaší osoby v celkovém důsledku. Snižování populace. Vždyť já jsem četl „vědecké“, pseudovědecké práce, kde nás vyzývají, abychom se nemnožili, protože každé dítě zanechává uhlíkovou stopu. Na konci toho, a začínám tomu věřit, má být ovládnutí populace – a tady se zázračně shodnou takzvaní velkoresetisti – tak bych jsem je nazval – například s těmi Číňany. Čína se žádným způsobem nepodílí na Schwabově Velkém resetu, ale dělá to samé, jako by to dělal Schwab, když už tedy tomu mám uvěřit. Dělají přesně to samé, protože je to totalita – a co je primární rolí totality? Ovládnout každého jednotlivce. Dělá to i Putin v Rusku. Teď si tady nebudeme hrát na dobrého Putina, zachránce Slovanů na zeměkouli. On ale dělá přesně to samé. Vždyť i on měl velmi agresivní očkovací kampaň, a potom se bavíte s lékaři z Petrohradu, a ti vám to vysvětlí. Ti jenom řeknou, no však ano, protože většina laboratoří vyrábí Sputnik, a vlastní to Putin anebo jeho rodina. Takže oni jsou v tom stejní. Tak, jak problém je v tom, že Čína má svůj Velký reset, tak i oni mají svůj Velký reset. Oni, když půjdou do konfliktu, tak oni nepůjdou do konfliktu, protože každý z nich chce bránit svobodu jednotlivce. Ne.

Martina: A kdo, prosím vás, z těch jmenovaných stojí za Velkým resetem Evropy?

Ján Baránek: Určitě Čína ne. Určitě je to ten náš Velký reset, který se připisuje Schwabovi. Ale kdo konkrétně za ním stojí? To už jsme se o to bavili. Je to Deep State, který… U mě se to tak nějak prolíná. Jsou to všechny tyto velmi silné finanční skupiny a zájmové skupiny, které v podstatě nějakým způsobem omezují svobodu, ať už v zájmu zisku, jako si to můžeme kvalifikovaně – podezírám z toho Pfizer; anebo v zájmu jednoduchého ovládání masy, protože jak jsem už říkal: Ještě silnější motiv, než jsou peníze, je ideologie. A pokud doopravdy oni vyznávají tuto ideologii, že je třeba nás ovládnout a řídit, tak to je potom ten nejsilnější motiv, který můžete mít, který převažuje. Víte, i ideologií komunistů nebyly primárně peníze. Proč Trockij chtěl exportovat revoluci do celého světa? Málokdo si uvědomuje, že nás tehdy Stalin zachránil – jako planetu, že po Leninovi nenastoupil Trockij, ale Stalin -, protože ten neměl filozofii exportovat revoluci do celého světa. On ji chtěl ukotvit a upevnit nejdřív v Sovětském svazu. Trockij přišel s tím, že je třeba exportovat revoluci do celého světa. Ale tam nebyly peníze, za tím byla ideologie. Trockij nebyl multimiliardář, i když pocházel z relativně zabezpečené rodiny. To byla ideologie. A u převážné části Němců to také nebyly peníze. Oni uvěřili ideologii. Uvěřili nadřazenosti árijské rasy, to také nesouviselo s penězi. A pokud je to ideologie, tak to je potom mimo racio. Pokud jsou to jenom peníze, tak to můžete s nějakým raciem počítat. Víte, kalkuluje…

Martina: Má to určitá pravidla. A je to předvídatelné.

Ján Baránek: Ano, a pokud je to ideologie, tak ne. Kambodža, to nebylo o penězích. Pol Pot, Rudí Khmerové, to nebylo o penězích. Zase to byla ideologie. Ta ideologie může být velice, ale velice nebezpečná. A je nejsilnějším motivátorem v mém pojetí. Silnější motivací, než jsou peníze. Za ideologii lidé umírají.

Martina: Pane profesore, servítky si už neberete proto, že už není čas?

Peter Staněk: Už není čas. Protože kromě těchto směšných žabomyších věcí, které jsou typické pro lidský druh, probíhá vrchol neporovnatelně děsivějších přírodních změn. A já vám uvedu dvě drobné změny: Víte, že sluneční aktivita extrémně narůstá, vidíte to neustále v protuberancích, které na Slunci probíhají. V letech 2023 a 24 dosáhne sluneční aktivita největší aktivity za celou dobu sledování s tím, že většina protuberancí dosáhne až oběžné dráhy Země, zruší van Allenovy pásy, vymaže jakékoliv elektronická zařízení, komunikaci a cokoliv. Ale co je nejhorší, zrušení van Allenových pásů umožní, aby vysoce energetické částice z vesmíru dopadaly na povrch planety – tedy rakovina, degenerace, deformace DNA, a tak dále. A vy toto víte.

Martina: Proč si vyberu jako hlavní téma CO₂, když vím toto, což je mnohem děsivější?

Peter Staněk: Protože použití Zeleného plánu povede k totální destrukci dnešní společnosti, a podřízení společnosti k jednomu jedinému chybnému cíli. Takže společnost vyplýtvá prostředky, které měla věnovat na adaptaci, na sledování cíle, který ji nezachrání – kromě elit. Druhá katastrofa, která se valí maximálním tempem – tání ledovců v Grónsku a v Antarktidě povede nejenom k výraznému zvýšení hladiny oceánů, ale také k tomu, že většina civilizace je rozložena na příbřežních zónách, které budou zaplaveny. To bude znamenat obrovský migrační přesuny na celé planetě, a následně válečné konflikty, protože nebude dostatek dvou věcí: potravin a vody.

A víte, že teď hrozí obrovský válečný konflikt na severu Afriky mezi Egyptem a Súdánem na jedné straně, a Etiopií na straně druhé? Protože regulace toku Modrého Nilu znamená ohrožení 100 miliónů Egypťanů. A co takhle přehrada, kterou staví Argentina na Paraná, která může ohrozit zásobování vodou? A co Rio Grande, kde američtí farmáři berou 70 až 80 procent vody, a pro osm miliónů mexických farmářů nezůstává nic? Ti dělali kukuřici pro 16 miliónů Mexičanů, kteří nemají co jíst.

A máte také další paradoxy: Lidský génius se projevil v tom, že zlikvidoval mangrovové pralesy podél pobřeží Afriky. Ale mangrovové pralesy zabezpečovaly, aby bouře nezasahovaly do hloubky vnitrozemí, zasolovaly půdu a vodní zdroje maximálně na 30 kilometrů do vnitrozemí. Teď, protože nejsou mangrovové pralesy, a to se týká také Indonésie, zasahují do hloubky 140 kilometrů, a zasolují vodní zdroje a půdu. A to jsou přesně oblasti, jako například Nigérie, kde máte obrovské množství populace. A co byste řekla na hlavní město Nigérie, které dnes představuje 500kilometrový pás favel bez kanalizace, elektřiny, zdravotní starostlivosti a všeho ostatního? Nebo si opravdu myslíte, že milióny lidí, které tam žijí, zůstanou trvale obyvateli těchto favel?

A toto všechno ještě musíte umocnit jednou zásadní věcí: Všichni se spoléhali na to, včetně geologů, že klíčové geologické a klimatické změny probíhají v řádu tisíciletí. A když vám řeknu, že před 7200 lety amazonský prales neexistoval, a bylo to savanovité území, na kterém civilizace zavlažovaly svá pole? A že před 6000 lety Lamanšský průliv neexistoval, existovalo území zvané Doberland. A že Černé moře vzniklo před 6200 lety, 80 let po prasknutí žulového prahu v Bosporu a Dardanelách, a před tím tam bylo sladkovodní jezero. A že máte studie, kdy se znovu, už bez smíchu, začíná uvažovat nad tím, že před každým glaciálem extrémně vzrostla teplota, ale pak došlo k velmi rychlým změnám? A poslední mezinárodní studie, velice zajímavá, publikovaná před rokem a půl o tom, že když byla zhruba před 20 000 lety poslední doba ledová, tak severní polokoule byla zatížena 1,5 až tříkilometrovým ledovcem, a váha ledovce stlačila zemi devět metrů níž. Všechny výzkumy ukázaly, že ledovce byly za 100 let pryč, a pevnina se zdvihla o devět metrů, a hladina oceánů se zdvihla o 140 metrů. Změnily se mořské proudy, změnila se distribuce energie od rovníku k pólu, a to za 100 let. A pak máte poslední fór: 1999, montrealská oblast se celá pokryla za 24 hodin 20 centimetrů tlustým ledovcem a z pěti energetických sítí čtyři selhaly. Naštěstí pátá ne, jinak byste měli půl miliónů mrtvých za 24 hodin. Takže jak probíhá rychlost změn?

Martina: Skokově.

Peter Staněk: A jestliže skokově, pak víte, že základním není boj proti CO₂, ale příprava adaptačních plánů na krizové situace. Čili, klíčovým faktorem přežití je funkčnost kritické infrastruktury v jednotlivých státech.

Existují dvě Evropské unie. Jedna liberální, zaměřená na genderové otázky a Green Deal, a druhá skutečná, tvořící novou architekturu EU, která umožní přežití.

Martina: Ale místo toho jsme tady v Evropě vyvinuli Green Deal, který slouží na to, kdybychom se příliš dlouho škubali?

Peter Staněk: Ano. A krásné na tom je, že budete mít elektromobily. A teď si představte přílivovou vlnu. Co vám zůstane z elektromobilů? To, co se stalo minulý rok v Německu při záplavách: všechny shořely. Čili, neumíte, nebo nechcete předvídat řetěz souvislostí. A to nebudu mluvit o materiálech, které byly publikovány i v České republice, že žádné alternativní zdroje nenahradí současnou potřebu energie. Dosáhnout rovnováhy mezi alternativními zdroji a spotřebou energie by bylo možné jen v jednom případě, kdybyste takzvaně optimalizovali produkci, která se vyrábí jenom na produkci, která se skutečně spotřebuje.

A teď si představte genialitu Evropské unie, že od ledna tohoto roku již platí komunitární směrnice, závazná pro všechny členské země Evropské unie, která říká toto: Od ledna 2022 můžete v Evropské unii vyrábět pouze výrobky, které jsou funkční 8 až 10 let, jsou opravitelné, ekologicky recyklovatelné. To znamená, že obrátkový cyklus vašich výrobků nebude dva, tři roky, ale osm až deset let. Je to geniální, protože pokud budete kupovat výrobky jednou za osm až deset let, tak nemáte pocit, že jste zchudli. Skvělé. Máte méně odpadu, potřebujete méně energie. Je to skvělé. Pouze jediná blbá věc: 30 procent produkční kapacity je zbytečných.

Takže pro tyto lidi musíte něco vymyslet, a tak vymyslíte nepodmíněný příjem. Ale abyste měli peníze na nepodmíněný příjem, tak uděláte jednu věc, zavedete ekologické daně a daň z majetku. A jistě víte, že již několik let platí zákon, podle kterého i švýcarské daňové orgány musí poskytnout informaci o vašich úsporách ve Švýcarsku, včetně množství úroků, které jste získali, a o jejich dodanění. I Švýcarsko. Takže, kdybyste náhodou uložila své peníze v Lichtenštejnsku, a doufala, že se vám nepřijde na to, že můžete žít blahovolně z úroků, tak máte smůlu. Vidíte, že ani Evropská unie formálně nemá globální strategii. Ale když si poskládáte vedle sebe klíčové normy, přijaté za poslední tři léta, tak máte obraz o jiné Evropské unii, ne té, kterou vidíte teď, a kterou vám prezentují současní politici.

Martina: Popište mi tedy podrobněji, jak ji vidíte na základě politických…

Peter Staněk: Poprvé, velká část populace bude mít nepodmíněný příjem, kromě kterého můžete mít ještě další příjmy, jestliže seženete další částečné zaměstnání. Pak nebudete obnovovat výrobky každé dva, tři roky, ale pouze jednou za osm až deset let. Tyto výrobky budou ekologické, recyklovatelné a opravitelné. Ale jelikož je někdo musí opravit, vytvoříte prostor pro milióny nových příležitostí v oblasti opravárenství. Abyste vyškolili lidi pro opravárenství, potřebujete změnit strukturu školství. Struktura školství se změní tak, že se vrátí do podoby učňovských zařízení, která měla Česká a Slovenská republika před rokem 89, kdy byly vzorem pro Německo.

Kromě toho budete mít další předpoklad: Jelikož nepotřebujete vlastnit auto, ušetříte další peníze. A jelikož, podle japonské lesní strategie, když vysadíte kolem vašeho paneláku minimálně deset stromů, snížíte riziko civilizačních nemocí o 30 až 40 procent. A budete mít kvalitní potraviny, protože nebudete financovat nepěstování, ale pouze pěstování čistých potravin.

Vracíte se k mikrobiotě v půdě tak, jak byla kdysi. Proto projekt České akademie věd, který chce vrátit mikrobiotu do české půdy tak, jak byla před 100 lety, protože to bude mít další dva důsledky: Máte kvalitní potraviny, a zamezíte vzdušné a půdní erozi, ale kromě jiného to hlavní, že dnes spadne ročně na Českou republiku 60 miliard kubíků vody, a pět miliard váže půda, a všechno ostatní odteče. Když budete mít mikrobiotu ve stavu jako před sto lety, tak budete vázat 20 až 22 miliard kubíků, a nebudete mít problém se suchem. Vidíte, jak je to krásně promyšleno? Ovšem toto se z mainstreamových medií, z informací o Evropském parlamentu nedozvíte, ale pouze střípky, které skládáte, až vám začne vznikat zajímavá mozaika.

A vy si položíte otázku: Kdo tuhle geniální mozaiku vytvořil? A proč se Evropský parlament zabývá jako hlavním programem jednání tím, abychom neměli chlapečky a děvčátka, ale že máme ONO? Nebo tu máme dvě evropské strategie: Jednu liberální, zaměřenou na genderové otázky, a pak tu skutečnou, která je zaměřena na vytvoření nové architektury Evropské unie, která umožní přežití.

Povede fungování EU k zuřivosti většiny obyvatel, kteří svrhnou elity? A nastane pak čas pro jinou, správnou strategii?

Martina: Existuje taková Evropská unie? Vy jste mi teď popsal plán…

Peter Staněk: Popsal jsem vám něco, co existuje. Netvrdím, kdo to dělá.

Martina: Já znám jenom tu jednu.

Peter Staněk: Tato strategie skutečně existuje.

Martina: Ale k čemu bude dobrá, když už podle toho, co jste mi říkal před chvílí, tady stejně nebudeme?

Peter Staněk: Jednoduchá otázka: Povede použití sankcí k absolutní zuřivosti většiny obyvatel, kteří svrhnou své elity, se kterými se nedá rozumně mluvit, a pak nastane čas pro druhou strategii?

Martina: Takže se naplní slova Thomase Jeffersona: „Když se tyranie stane zákonem, vzpoura se stane povinností?“

Peter Staněk: Přesně. Máte článek 32 slovenské ústavy, podle kterého, když stát sáhne na vaše vitální funkce, jste povinen se proti tomu postavit i ozbrojenou silou.

Martina: Dobře. Teď jste řekl, že existuje plán na obnovu Evropy, plán na její záchranu, plán na existenci, na právo na život. Proč ho neznáme?

Peter Staněk: A proč byste ho měla znát? Jestliže je většina lidí tupohlavá, a stejně by nepochopili to, co jste pronesla. Co vám říká hanzovní Evropa? Hanzovní Evropa znamená, že bychom použili německé zkušenosti ze 12. a 14. století, kdy Německo nebylo jednotným státem, ale soustátím hanzovních měst, která koordinovala některé klíčové otázky, jako je obchodní a válečná politika, a podobně.

Martina: Brémy, a podobně.

Peter Staněk: Ano. A pamatujete na to, že Německo od roku 95 pravidelně vyhodnocuje 463 regionů Evropské unie z hlediska budoucnosti, propojenosti, významu, a tak dále, a že vždy, při všech analýzách až po dnešek, vychází jako klíčový jeden základní triangl: Budapešť, Vídeň, Brno, Bratislava. Proč to udělali? Protože vědí něco, co ostatní nevědí. A proč německá představa o tom, že musíme decentralizovat Evropskou unii, a udělat takzvanou fragmentaci? Tak děláte tichou fragmentaci energosítí, tichou fragmentaci dopravních systémů a tichou fragmentaci produkčních systémů, až jednoho dne, kdy z toho všeho spadne obálka, která to popisuje, najednou uvidíte novou Evropskou unii a zjistíte, že lidé jako Scholz, Macron a podobně, vytvořili paravan, za kterým proběhne něco jiného. Protože ne všichni lidé v Evropě, i lídři, jsou hloupí, a vědí, jestliže chtějí, aby Evropa přežila, a aby, pozor, splnila základní předpoklad, který Evropě umožní vládnout světu, že musí udržet diverzitu kultury a národů. Tedy žádný statisticky průměrný Evropan, Němec, Francouz, Čech, Ital, Španěl, s jejich tisíciletou národní specifickou historií, protože si někdo uvědomil, že zákon diverzity je klíčový zákon přírody. Diverzita znamená různorodost i pevnost v jednom. Jestliže diverzita klesne pod kritickou hranici, nastává globální vymírání, a to se týká všech činností, i civilizačních modelů, národních struktur, národních států, i všeho ostatního.

Společnost musí narazit na žulovou zeď. To začne třídit lidi na ty, kteří uvažují, chtějí se změnit, a vytvoří základ nové společnosti, a ty, kteří se nechtějí změnit, a ti budu litovat.

Martina: Znamená to, že vize nové Evropy vzniká ve spolupráci s nějakými evropskými lídry? Není to žádný katakombální projekt skupinky anarchistů?

Peter Staněk: Ne, nejsou to žádní anarchisti, ale evropští lídři jsou tohoto projektu zúčastněni. Přesněji, ti hloupí ne. Ale jestliže vám popisuji tuto vizi v takových detailech, tak vám jistě dochází, že taková vize asi existuje.

Martina: Za jakých okolností je uskutečnitelná?

Peter Staněk: Nemluvíme o deseti letech, ani o pěti letech.

Martina: Ale to pravděpodobně předpokládá, že se naplní slova básníka Christiana Morgensterna, který řekl: Pro mnohé lidi je jenom jediný lék – katastrofa. To je jediný předpoklad?

Peter Staněk: Ano. Bohužel tato společnost musí narazit ne na betonovou, ta je příliš měkká, ale na žulovou zeď. Tento náraz začne třídit lidi na ty, kteří uvažují, a chtějí se změnit, a ty, kteří se nechtějí změnit, ti budu litovat. Ale ti druzí vytvoří základ jiné společnosti. Nebo si opravdu myslíte, že vlády, jako Spojené státy, klidně financují obrovský projekt na Stanfordu, jenom proto, že profesor Laszlo a jeho tým chtějí vytvořit nějaký vědecký projekt? Nebo japonská vláda? Co byste řekla na takzvanou lesní medicínu, obrovský hit v Japonsku? Lesní medicína znamená, že sledujete vztah přírody a lidského zdraví, tedy, že když se dvě hodiny procházíte v lese, váš imunitní systém zvýší výkonnost o 30 až 40 procent.

Martina: Moje babička to asi neuměla takhle popsat, ale věděla to, a dělala to.

Peter Staněk: Zajímavé na tom je to, že 40 procent představuje produkce různých aromatických látek produkovaných rostlinami. Ale 60 procent nevysvětlíte, je to něco jako kvantová informace, kterou váš organizmus vezme, a zvýší výkon imunitního systému. A drobná otázka: Když se vždycky diskutovalo o tom, co lidé budou dělat, vždyť budou mít nepodmíněný příjem? Malá otázka: Znáte, jak funguje vaše tělo, jak funguje trávicí trakt, imunitní systém? Co je škodlivé a co pozitivní? Proč máte spát osm hodin denně? Umíte to? Víte to? Víte, co je Zlatá triáda? Víte, co je neuroplastická mapa? Nemusíte být doktor, ale měli byste znát své tělo jako nejdokonalejší a nejsložitější výtvor Univerza. Takže studujte. Přemýšlejte. Hledejte. Tělo vám odpoví na všechny vaše otázky.

Druhá věc: Musíme nalézt druhou rovnováhu mezi přírodou a společností. Ne drancování, kořistnický princip. My jsme součástí přírody na planetě, ne její vládci, ani nic podobného. A jestliže naleznete součást přírodního prostředí, a vy sami jste jeho součástí, tak najednou pochopíte to, nad čím hloubali Italové, když před osmi lety udělali analýzu starořímských cest na evropském kontinentu i s ekonomickými centry. A najednou zjistili, že se z 99 procent kryjí s dnešními hlavními komunikačními cestami. Jak je to možné? Co ti staří Římané věděli, a kurňa, my ne? A jste u další otázky: Umíte číst přírodu, číst informace z přírody? Nejenom to, že kvítek je voňavý a pěkný, ale proč tady je? Proč tady je i nepříjemný hmyz, jako mouchy, komáři a podobně? Není to také součást diverzity? A jestliže pochopíte význam diverzity, najednou čtete ve světě kolem vás jako v otevřené knize.

A vy musíte vědět, že základní zákon přírody je dynamická rovnováha. A dynamická rovnováha znamená rovnováhu všech systémů, i když se porušuje. A porušování probíhá kvalitativními skoky, a aby byly kvalitativní skoky únosné, musíte mít princip diverzity. A najednou jste u toho, že dnes sice máte moře informací, ale vy jste se v něm utopila, protože neznáte tvorbu architektury souvislostí, propojování. A pak najednou dospějete k závěrům poznání, že nejsilnější silou na světě je informace a vědomí. Ale aby vědomí bylo schopno pracovat s informacemi, musíte na něm pracovat, a k tomu potřebujete čas a podmínky. Takže to může udělat ten, kdo bude mít otevřenou mysl a srdce. Ale ten, pro koho je důležitá večeře někde na Malé Straně s honosnými hosty, se selfíčkem s celebritami, tak asi půjde velice rychle pod kytky.

Věda se stala slouhou elit, a není pro ni už důležitý posun poznání, ale citace v karentovaných časopisech, granty a prémie

Martina: A pane profesore, to, co jste popsal, klade velký důraz na to, aby celá společnost byla na úplně jiné duchovní úrovni, případně jednotlivci v ní, a pak celá společnost. Ale kdybyste to popsal, řekněme, na nějakém vědeckém plénu, tak vám určitě někteří odborníci, stoupenci Klubu Sisyfos, řeknou, že na toto, co říkáte, je potřeba dvojitě zaslepená studie, a že žádnou nemáte, a proto se není o čem bavit. Znamená to, že toto všechno, co jste předeslal, je na dosah, ale vyžaduje to osobní zodpovědnost, a růst každého jednoho člověka?

Peter Staněk: Samozřejmě. A když se bavíte o věcech v Klubu Sisyfos. Proč pro vědu již není důležitý posun poznání, ale karenty a citace. Uděláte absolutní kravinu, ale bude publikována v karentovaném časopise, tak je to fantastické, jste oceňován, dostanete granty, prémie a podobně. A když napíšete zásadní, přelomovou práci, která integruje pohled na svět, tak řeknou: „Prosím vás, a kdo vás citoval?“ Ale jak mě mohli citovat, vždyť je to nová myšlenka? Jak by mohl Einstein vytvořit teorie relativity, když byl první, a nikdo ho citovat nemohl? A tato debilita vědeckých kruhů se ukazuje v jednom zajímavém světle. Znamená to, že postupně vytvořím situaci, ve které se věda sama zprofanuje, protože se objeví úvahy o tom, jakým způsobem, díky novým technologiím kontrolují vaše myšlení, a pak se zjistí, že věda je slouhou elit, o kterých jste mluvila na začátku. A pak se všichni od vědy odvrátí, protože je zklamala. Pak zhovadíte náboženství, a potom elity, a máte prostor na to, abyste vytvořili novou celosvětovou vládu pod novou legendou. Jednoduchý scénář: To je konspirace. To je blbost.

A poslední poznámka: Klub Sisyfos může vykládat, co chce. Na planetě máte oblasti, u kterých neplatí fyzikální zákony, a nevysvětlí je žádná fyzikální teorie. Jsou to věci, které nyní nedokážete vysvětlit. To znamená, že naše poznatky nejsou chybné, ale jsou pouze malou drobnou částí nesmírně složitého světa, který funguje neporovnatelně složitěji, než si myslíme. A pak se všechny tyto věci najednou ukážou jako základ nové společnosti, protože rozvoj vašeho poznání je klíčem. A najděte mi jiný smysl života, než posun poznání. Zkuste najít odpověď. Každý posluchač. Jaký smysl života si definujete? Maloměšťácký, hloupý a přízemní? Nebo vznešený, posun poznání, posun pochopení světa, a mé role v něm?

Nový svět musí být odpovědný bez destrukce přírody a podrážení souseda, protože víte, že je to stejný člověk, jako vy, a vrátí se vám to. Tedy spolupráce, komunikace, empatie.

Martina: Jak byste definoval svět, který by takto vznikl? Svět, který by tvořili vědomí lidé, kteří by stavěli na poznatcích a úctě k přírodě, diverzitě, provázanosti, epigenetice, a tak dále? Jak byste pojmenoval svět, kdybychom si připustili, že by třeba vznikl?

Peter Staněk: Odpovědný svět. Protože nebudete mít dvacet potomků, a ať se o ně Alláh postará, ale máte dva potomky. Nikdy neuděláte destrukci přírody, protože víte, že se vám to vrátí. Nikdy nepodrazíte souseda, protože víte, že je stejný člověk, jako vy, a vrátí se vám to. Snažíte se dělat to, co dělají rostliny. Viděla jste je tady na zahradě – spolupráce, komunikace, empatie. Rostliny to využívají, mají to jako bezpečnostní protokol svého vědomí. A o tom, že rostliny mají vědomí, dneska už nepochybují žádní vědci. Ale máte desítky studií, které prokazují, že stromy cítí, chápou, rozdělují živiny, jsou dokonce sociální. To znamená, že když má strom méně živin, tak mu sousedé pomůžou. A my, jako vyspělé bytosti, toho nejsme schopni? Homo sapiens, nebo Homo debilicus?

Martina: Teď, konkrétně v tuto chvíli, řekněte mi, kolik lidí je připraveno na budování této společnosti, tohoto světa?

Peter Staněk: Vypadá to tak, podle všech průzkumů, že zhruba 10–15 procent. Ale taky můžete uvést zkušenosti Američanů, podle kterých 20–25 procent zapálených lidí může dokázat změnit společnost. Takže teď jsme v závodu o čas. Buď vyhrají hloupí lidé, kteří nás zavlečou do jaderného konfliktu, nebo prozřeme, počet chápajících lidí dosáhne více jak 25 procent, a společnost, o které mluvíme, se stane ze snu realitou. A položím drobnou otázku: Nechtěl by každý z vašich posluchačů žít v takové společnosti?

Martina: Mnozí se teď možná smutně usmějí, a řeknou: „Snílek.“

Peter Staněk: Dobře, ale každý sen se může uskutečnit. Ale pak je tady jedna základní věc: Neuskuteční se bez toho, aby každý z nás přiložil ruku k dílu. Neudělají to za nás jiní, a my se pak pouze připojíme. A to je opět otázka odpovědnosti. Jestliže cítím odpovědnost za sebe a za své děti, a chci, aby mé děti žily v takovéto společnosti, minimálně ve společnosti, která k tomu směřuje, pak se musím angažovat, a přiložit ruku k dílu.

Martina: Pane Baránku, vy jste psal: „Svévole vlastníků médií a soukromých informací rozhodují o tom, co můžeme a nemůžeme vědět, co si můžeme myslet. To je nepřijatelné i ze strany politiků. O to horší je, že tito lidé, kteří nám diktují názory, nebyli zvoleni. Naopak už ovládají námi zvolené zástupce. Opravdu to nemůžu nazvat jinak než fašismem. Přátelé, fašismus je zlo. Musíme s ním bojovat.“ Řekněte mi, vy jste to už jednou pojmenoval, ale přesto všechno. Nenadužíváte přeci jen to slovo fašismus?

Ján Baránek: Ne. Oni ho nadužívají.

Martina: Kdo oni?

Ján Baránek: Například média, když označují fašisty ty, kteří to nejsou. Ale ještě jednou to zopakuji. Jedna z definic fašismu je, že násilně protlačuje názor menšiny na úkor většiny. Anebo bráníte svobodné diskusi. Bráníte toku informací… Tak dobře. Tak se nebudeme bavit o fašismu, ale o totalitě. Ano?

Martina: Já tomu rozumím, ale přesto všechno tady mají prostě lidé spojený fašismus s druhou světovou válkou. A s masakry. S totální zvůlí. Tak jenom se ptám, jestli se nebojíte, že to slovo nadužíváte?

Ján Baránek: Nenadužívám. V Německu nebyl fašismus, ale nacismus – národní socialismus.

Musíme slovům vrátit smysl. Původní smysl. Původní význam. Volám po diskusi, svobodné názorové konfrontaci, a to není fašismus.

Martina: Fašismus byl ve spojení s Itálií.

Ján Baránek: Tak přesně. To jsou takové historické nepřesnosti, jako když například dnešní neomarxismus označují chybně jako liberalismus. To vzniklo v době New Dealu Franklina Delano Roosvelta během Velké krize, víte asi, oč šlo. A v podstatě to bylo až socialistické řešení, myšlenky, které doopravdy některé vycházely z Marxe. No a aby se vyhnuli obvinění, že je to socialismus, tak to pojmenovali liberalismus. A do dnešního dne my mylně interpretujeme a pojmenováváme jevy, které se tu dějí, jako nějaký liberalismus. Přitom John Stuard Mill se obrací v hrobě, když to poslouchá. Takže ta interpretace ani v tomto není celkově správná. Když se bavíme o druhé světové válce, bavíme se především o nacismu. Protože nacismus byl příčinou genocidy, například, protože ten je ve své podstatě nastavený tak, aby páchal genocidu. Ale není to fašismus, ale nacismus. A když se bavíme o fašismu, tak platí to, co jsem říkal, abych to neopakoval. Dobře, nebudu používat fašismus, totalita. Ale fašismus používám proto, aby lidé tomu rozuměli. Každý ví, co si pod tím může jednoduše představit. A zase se vrátím k tomu mému porovnání. Mňouká to? Chytá to myši? No, tak je to kočka. Já za to nemohu. Problém je jinde. Ne, že to nadužívám. Problém je v tom, že je tolik jevů, co tu jsou, že my jsme přinuceni k tomu to tak často použít. V tom je problém, ne ve mně.

Martina: Ano, ale určitě jste se setkal s tím, že to používají zase proti vám.

Ján Baránek: No, je to bitva o slova, ale jak jsme se bavili: My musíme slovům vrátit smysl. Původní smysl. Původní význam. A i v tomto případě já neprosazuji svůj názor. Já neprosazuji například očkované. Já nikoho nepřesvědčuji, aby se naočkoval. Já jen volám po diskusi. A toto není fašismus. Toto přece není definice fašismu – otevřená odborná diskuse, a připustit jeden názor i druhý názor. Takže ze své podstaty jste na té bazální úrovni. Já jen volám po svobodě názorové konfrontace. To nemůže být fašismus. Proto jsem říkal, i když arogantně, že v tomto případě doopravdy já si dovolím říci, že mám pravdu. Protože se nemůže někdo tvářit objektivně a pravdivě, když dopředu řekne, jak se to u nás stalo. O pravdě se nediskutuje s tím, že se za pravdu vydává názor na něco – na vakcínu, která je stále ve stádiu testování. Toto je axiom, ale axiom neplatí ve společenských vědách. No, já si nedovedu představit, jaký axiom ve společenské vědě by mě teď napadl. Možná nějaký posluchač vám potom zavolá. Ale axiomy platí v přírodních vědách. Ale ve společenských vědách vytvořit axiom takovýmto způsobem, dokonce že o této pravdě, kde se nediskutuje, tak to je projev totalitarismu.

Nejúčinnějším prostředkem na ovládnutí je strach. Ať to byl Hitler, nebo Mao Ce-tung, tak předestřeli ideu strachu. A následně nabídli, že vás před tím ochrání. No a to stačí.

Martina: Pochopil jste asi, proč se takto zachovali politici? Protože najednou prostřednictvím speciálních opatření v boji proti covidu získali moc, jakou do té doby neokusili. Ale pochopil jste, proč na tuto vlnu o této pravdě, o naší pravdě se nediskutuje, nasedla média? A tak jaksi napříč mediálním spektrem.

Ján Baránek: Vy jste načala obrovský, jeden obrovský problém, na který nevím, kdo vám odpoví. Nikdo. Protože to je pro naši generaci precedens takového masového hloupnutí. A když se něco takového dělo, bylo to vždy někde jinde. Někde daleko, jak jsme o tom mluvili: Například v Číně nebo v Kambodži. Ale pro nás je to precedens. Každý precedens – vy můžete o něm mudrovat, když je po a když vidíte ty následky. Co jsme mohli udělat, a neudělali. My se bavíme o dynamických procesech. Tehdy covid a teď válka na Ukrajině, to jsou ty dynamické procesy. A zase z přírodních věd vím: První, co definoval Eduard Lorenz, to byl americký meteorolog a fyzik, to byl takový ten slavný pokus s kyvadlem. Byla to 60. léta minulého století a Eduard Lorenz vyložil, že dynamické procesy jsou neprognozovatelné. Tím pádem i neovládatelné a nemůžete je řídit. No a tím pádem je neumíte ani dobře komentovat, přesně je komentovat. Vy to dokážete až ex post. To je obrovský problém meteorologů. To jsou ty dynamické procesy, a proto oni stále vědí jen tři dny dopředu, jak si přesně předpovědět počasí, a někdy ne. Takže já vám na tu otázku mohu říci jen své hypotézy jako odpovědi. Ale jedna z těch hypotéz je ta, že část jich byla zaplacená. O tom jsme již mluvili.

Vy jste říkala, že politici – toto mě až fascinuje -, že velká část politiků, ne všichni, ale velká část politiků na to naběhla. A toto by mělo svědčit o tom, že to nemůže, že to musí být pravda. Přeci taková velká část politiků nemohla ztratit zdravý rozum, a jen tak z ničeho nic naběhnout na takovéto šílenství, protože je to příliš veliká množina. Já jsem se dokonce i s psychiatry o tomto bavil, protože stále jsem se neuměl zorientovat. A několik psychiatrů mi řeklo, že doopravdy existuje i něco takového, jako je masové pomatení mysli, že ti lidé uvěří. To je potom už velmi odborná debata. Potom existuje něco jako egregore. To se přisuzovalo Hilterovi. Egregore, to už souvisí s nadpřirozenem. Myšlenka, až spiritualistická, kterou ovládnete národy. Tím eregore někteří vysvětlovali ovládnutí celého Německa Hitlerem, to zfanatizování. To jsou jevy, které souvisí s davovou psychózou, o které je velmi mnoho psáno. Ale potom je i druhá věc, že byli instruováni.

Martina: Politici, nebo média?

Ján Baránek: Politici i média. Víte, náš ministr zdravotnictví odpověděl na otázku, zda bude další vlna očkování, tak, že podle toho, jak řekne Pfizer.

Jako Homo sapiens jsme takoví. My nejsme Armáda spásy anebo Červený kříž anebo Červený půlměsíc. Jsme schopni udávat. Jsme schopni zabíjet kvůli ideologii.

Martina: Proto jste řekl, že média nehledají zlo, ale hledají pokyny?

Ján Baránek: Média byla zaplacená. To už jsem řekl. Oni byli zaplacení. Tam fungovala silná autocenzura. Já jsem si s mnoha novináři povídal, kteří měli podobný názor jako já, ale říkali mi, že jednoduše ten jejich názor neprojde, a oni mají hypotéky a tak dále. Víte, to operování s tím, že já mám hypotéku, to jsem slyšel mnohokrát. A mně se to dost protiví, ale povím vám pravdu, protože prodat svoji svobodu a svobodu svých dětí jen za to, že mám hypotéku, se mi zdá být obyčejná zbabělost. Ale teď se o tom nemusíme bavit. Bavme se o těch médiích. Majitelé médií byli motivovaní finančně, reklamou. Když stát řekne, že žije z reklamy, tak s největší pravděpodobností zkrachuje. To bylo sprosté vydírání, sprosté nátlaky. Část z nich byli ti užiteční idioti. Lenin o nich nikdy nepsal, ale připisuje se mu ten výrok. Ale opravdu to byli užiteční idioti, aktivní užiteční idioti. To jsou tací, které si možná pamatujete ze SSM. To znamená, kteří za to nebyli ani placení, protože byli tak aktivní, že to dělali z přesvědčení. A z toho idiotismu nějakého ideologického, a ti jsou úplně nejhorší. Protože vy teď hledáte motivy. Hledáte motivy mocenské, finanční a tak. Tím nejsilnějším motivem je ideologie, a té také člověk lehce propadne. Jestli to byl nacismus, jestli to byly křižácké výpravy, a nakonec to vidíte – ty sekty, které fungují na ideologii. Vždyť oni masově vypijí cyankáli a spáchají sebevraždu. Oni tomu prostě fanaticky věří, a tam už ani nefunguje pud sebezáchovy. Tam už nefungují ani peníze, nic. To je to zfanatizování. To je to, co se podařilo Hitlerovi. Co se podařilo Mao Ce-tungovi. A co se podařilo v době covidu. Protože tím nejúčinnějším prostředkem na takovéto ovládnutí je strach. Ať to byl Hitler, nebo Mao Ce-tung, tak předestřeli ideu strachu. A následně nabídli, že vás před tím ochrání. No a to stačí. Vyrobili si nějakou ideu náboženství, ale ten strach je nejsilnější. Je silnější než peníze.

Martina: Za covidu, během něj, ale vlastně i po něm, se ve společnosti projevil naplno další jev, kterého jsme si do té doby nebyli až tak vědomi. A to je, kromě potlačování svobody slova, cenzury jako takové, tak takové to dobrovolné udavačství. Já nikoho nenapráším, nenapráskám, ale hlásit to musím. A tito lidé vždycky, přestože nemusí, přestože za to nejsou ani placeni, přestože se vlastně ani nestal z udavače nějaký společenský vzor, jako byl Pavlík Morozov v Sovětském svazu, tak tito lidé dobrovolně se stali těmito šiřiteli dobra a arbitry pravdy a elegance. Jak si myslíte, že toto se usadilo v naší demokratické, svobodné společnosti?

Ján Baránek: Není to nic nového. Měli jsme to tu za komunismu, ale to tu bylo vždy. Já vám povím zase jen příklad z historie druhé světové války, když hrozila operace Seelöwe (Lvoun), kdy by se Němci vylodili v Británii, a tehdy britská vláda zřídila takové dobrovolnické hlídky. Udavače i strážce, kteří měli vyhledat německé špióny mezi britským obyvatelstvem. Oni je po čase museli zrušit, protože tyto hlídky postřílely velké množství nevinných lidí. Ani jednoho špióna nenašly, ale aktivisticky postřílely velké množství lidí. To jsem uvedl extrémní příklad proto, kam až jsme schopni zajít. V aktivismu a v tom… A oni nebyli finančně motivováni. Oni byli tak přesvědčeni. A tito lidé jsou přesně tak přesvědčeni. Hodně z nich bylo doopravdy tak přesvědčených. Oni finančně motivovaní nebyli, když někoho udali. To nebyla arizace na Slovensku, které probíhala vysloveně v době Slovenského štátu i na základě toho, že někoho udám, toho Žida, a něco z jeho majetku dostanu. To nebylo o tom. Za to, že jsem někoho udal, tedy ne já, že neměl roušku, nebo že šel do restaurace – pustili v době lockdownu někoho. Tam nebyla žádná finanční odměna. To byla ta fanatická víra v to, že on, že já mám pravdu – a já tu pravdu prosadím i přes mrtvoly. To bylo to zfanatizování, kterému já stále nerozumím. Protože to nedokážu vysvětlit. Vysvětlení jsem hledal i v takových absurditách, třeba to egregore, o kterém jsem mluvil. Ale je to zkrátka fenomén, který není nový. Proto jsem připomněl ten příklad z Velké Británie. To byli obyčejní lidé, kteří do těch hlídek šli a stříleli do lidí, jestli to nejsou agenti. Potom zjistili, že to vůbec nebyli žádní agenti. Oni jednoho jediného agenta nenašli. Víte, problém je v nás, že my jsme už takoví. Jako Homo sapiens jsme takoví. My nejsme Armáda spásy anebo Červený kříž anebo Červený půlměsíc. My jsme takoví, přesně takoví. Jsme schopni udávat. Jsme schopni zabíjet kvůli ideologii. Jsme schopni strašit Čínou. A vy se tady za stolem divíte, jak jsme schopni to udělat. Ale děláme to celou dobu. Takže jsem vám chtěl říci, že váš údiv je na místě, ale vy se vlastně divíte proto, protože jste tyto věci nezažili. Zažili jsme je za komunismu.

Musíme zastavit nikým nevolené aktivisty z neziskových organizují, kteří diktují politickou agendu i zvoleným zástupcům. Je to zlo.

Martina: A hlavně vy teď třeba hovoříte, jako velký kritik aktivismu, politické korektnosti, ideologie. Ale když se zamyslím nad tím, co běžně slýcháme z novin, z médií, od politiků, tak tam nám zastánci levice – nebo možná je přesnější říct krajní levice – nám jaksi podsouvají, že aktivismus je výrazem toho, čemu se říká občanská společnost. Je to další vyprázdněné slovo?

Ján Baránek: Ano. Úplně. Slovo občan přinesla Francouzská buržoazní revoluce. Já to slovo nesnáším. To není pravda. Slovní spojení občanská společnost nesnáším ještě víc. A ještě víc nesnáším aktivismus. Ale to bychom se zase museli bavit o tom, proč nesnáším slovo občan a tak dál. O Francouzské buržoazní revoluci, a to se mi tedy nechce. Podstata aktivismu je v tom, že prosazujte do politického prostoru své osobní přesvědčení. Ale my tu máme něco, čemu se říká zastupitelská demokracie. Takže, když funguje zastupitelská demokracie, své přesvědčení můžete prosazovat jen na základě voleb. Musíte být zvolená, buď jako poslankyně, senátorka, a potom být jmenovaná do funkce ministra nebo premiéra. A tehdy můžete prosazovat tyto své názory, protože s nimi vás tam zvolili. Toto, o čem vy mluvíte, je něco, co strašným způsobem rozkládá demokracii. My jsme vůči tomu nevytvořili pojistky. My jsme se nepoučili, že demokracie v takové podobě, v jaké ji máme, už několikrát selhala. Selhala ve Výmarské republice v Německu. Německo například bylo zemí, která jako první dala volební právo ženám. Byla to v podstatě demokracie, která skončila Hitlerem. U nás to skončilo ve 48., také se to zvrhlo do totality. Takže x-krát se nám stalo, že ta demokracie – Chile v 70. letech – a nemyslím tím Pinocheta, Pinochet podle mne zachránil Chile před totálním krachem, ale demokraticky zvolený Alende dostal zemi na pokraj totálního krachu. Ta demokracie se nám zvrhává a my jsme se nepoučili. My ji stále necháváme zvrhávat. Ten příklad o aktivistovi je úplně přesný. Jednoduše, politici už jsou ve stádiu, že se bojí třetího sektoru. Protože to, co řeknou novináři, co řekne třetí sektor, a přitom oni jsou ti, kteří mají nést zodpovědnost a kteří mají být prosazovateli názoru. Oni se nemají bát, co odpovědí aktivisté. Ale aktivisté dnes dělají aktivně politiku i na Slovensku, Třetí sektor. Pak tady máme také nějaké občanské sdružení, které uděluje cenu Homofob roku. Kdo z politiků řekne to nejhorší na LGBT. A média to zveřejňují. Komentátoři to komentují. Analytici to analyzují. Na místo toho, aby je poslali tam, kam patří, tedy někam daleko. Na místo toho oni to legitimizují.

Martina: Ale když se podíváte. Ano, pardon…

Ján Baránek: A teď my tady sedíme u stolu. To je to, my si tu založíme občanské sdružení a začneme vydávat žebříček nejschopnějších a nejneschopnějších politiků. A oni se nás začnou bát. Kdo nás zvolil? Víte, tady se demokracie zvrhla na tautologii. Doslova na tautologii. My se vzájemně potvrzujeme. My si vzájemně potvrzujeme svoji legitimitu, kterou nemáme. Kdo nám dal tu legitimitu? My tři si dáme legitimitu? A my potom tu legitimitu udělíme těmto třem a oni nám. Tak to funguje. Tak dnes funguje aktivismus v celé západním světě. Na základě této tautologie. Ale oni nejsou nikým zvoleni. Nikdo jim nedává oprávnění mluvit do politiky. Prosím, když chtějí chránit medvědy, tak tam mají prostor. Nebo když chtějí bojovat za velryby. Ano, tam je jejich prostor. Ale ne v politice. Ne v něčem, co stále nazýváme zastupitelskou demokracií. To znamená: toto je třeba zastavit. Ať se rozčilují. Zrušit. Ano, zrušit. Jednoduše je to třeba zastavit.

Martina: Ovšem neziskové organizace jsou v mnoha případech těmi, kdo mají reálnou moc. Protože natolik ovlivňují politiky navzdory tomu, že jsou nikým nevoleni, a ještě třeba ze státních peněz placeni, tak zkrátka rozhodují o tom, co bude politik říkat a co bude prosazovat, aby jimi nebyl kritizován. Protože by to mohlo znamenat jeho sešup.

Ján Baránek: A potom se mě zeptejte, zda nemám pocit, proč často používám slovo fašismus. Ale vy jste to právě řekla, jednu z definicí v té otázce. Takže nebudu vám odpovídat, možná že čekáte odpověď. Tak jak jsem už řekl. Toto je potřeba zastavit. Toto je obrovské zlo. Protože tří sektorové organizace dostávají peníze z venku, od Sorose například. To je fakt. Například Via juris. Oni mají na to peníze, aby si svůj názor prosadili. V médiích si dají reklamu a přímo média dostávají peníze za zprostředkování. Od těchto subjektů i z venku. No a potom to jde takto. Potom to jde takhle jednoduše. Ta média dělají politiku. Média rezignovala na svou prvořadou povinnost být strážce demokracie: kontrolovat a informovat. Média dnes dělají politiku. Co jiného, než dělání politiky, je to, když jedna absolventka žurnalistiky řekne o nejlepším imunologovi na Slovensku, že šíří hoaxy? Kdo jí dal na to právo? Vždyť jsme se o tom bavili. A to je dělání politiky ve prospěch například vládní politiky očkování. Která je totálně nezodpovědná. X-krát jsme se ptali, kdo za to nese zodpovědnost. Nikdo. Teď najednou slyšíme z německé vlády: Nikdo vás nenutil očkovat. A kam jsme se dostali? Víte, vždy se to zvrhne, ten systém. Systém se zvrhne sám do sebe, protože nemá pojistky a je to doslova pyramidová hra.

Martina: Máte vysvětlení pro to, že tolik lidí v médiích se dnes označuje jako liberálové? Vy jste ale řekl, že přesnější by bylo, kdyby se označovali za neomarxisty, protože podle toho, co jste říkal, přesně tím jsou. Ale ještě navíc sami sebe vydávají za vrchol objektivity?

Ján Baránek: No víte, to je fakt přesně už o tom, že já už můžu sám sebe vydávat za vrchol ženské krásy. Když někdo dovolí tyto nesmysly tlachat a pustit do světa, no to je přesně to samé.

Martina: No, když vás potvrdíme ve volbě MISS, tak máte všechny indicie v rukou.

Ján Baránek: No to ano. Když vás někdo zaplatí, abyste tak a tak volili ve volbě MISS, takže oni můžou. Víte, zloděj nikdy o sobě neřekne, že je zloděj. Takže oni o sobě můžou říkat cokoliv, ale já se vrátím k té pravé podstatě: My musíme disponovat něčím, čemu říkáme zdravý rozum. To je do jisté míry ten konzervatismus. Tady neexistuje taková explicitní definice konzervativismu. Protože konzervativci jsou do velké míry prezentováni anebo založeni i na pocitech, na tradicích. Je to něco, co neumíte přesně explicitně definovat, tak jako E=m×c².

Martina: Ve všech oblastech.

Ján Baránek: To vám je jasné. Tedy, jak komu. Toto vy nevíte, ale máte to, čemu říkáme zdravý rozum, a umíte to potom kategorizovat. Umíte to odhadnout. A to, co dělají oni, to je to, o čem jsem mluvil – ty Herlongovy body, to je frankfurtská škola, která preferuje Marxe a Engelse, ta jejich tradiční kapitalistická rodina. To je pokus o reformování toho a o nastolení nějakého nového rozumu. Oni to pojmenovali, potom to dali pod plášť politické korektnosti. Došlo to tak daleko, že dnes v tom takzvaném vyspělém Západě, na těch měkkých fakultách, to jsou ty humanitní, pokud už nejste woke například, nebo minimálně něco podobného, ani tu školu nedostudujete. Dokonce toto už leze i do přírodních věd. Já už jsem zaregistroval hnutí woke s názory, že matematika je rasistická.

Martina: Že je to doména bílého muže?

Ján Baránek: Ano. Doména bílého muže a zdravý rozum vám zakáže například udělat to, co udělal NETFLIX nebo HBO, to já přesně nevím, že roli jedné z žen nebo milenek Jindřicha VIII. dali černošce.

Martina: Annu Boleynovou

Ján Baránek: No, a to je to, co říkám, že váš zdravý rozum vám řekne, že je to blbost.

Martina: Ale já jsem se dočetla, nebo spíše v jednom z vašich příspěvků slyšela, jak vyprávíte, že jste si volal se svým kamarádem ve Spojených státech, který zastupuje skupinu amerických Židů na Floridě. Většinou to jsou lékaři. On také. Ano. Právníci a lékaři. A on vám řekl, že ve Spojených státech už někde v některých oblastech platí, že kvalifikací není vzdělání, ale barva pleti.

Ján Baránek: Ano, anebo LGBT. On mi říkal, že oni se tam začali nadměrně vyzbrojovat, protože na Floridě můžou, stejně i v Texase a vlastně v celých Spojených státech, a došlo na to, že mi v podstatě říkal: Jano, tady bude občanská válka, když s tím nepřestanou. Armáda není na jejich straně. Oni tam armádě vnutili transgender. Povídá mi: Armáda není na jejich straně, a že doteď se z Texasu emigrovalo do Kalifornie. A teď se to otočilo. Z Kalifornie se najednou začalo emigrovat do Texasu. Říkal, že prý podmínky v Kalifornii jsou natolik zvrácené, že normální bílí už tam nechtějí zůstávat. Jednoduše utíkají do Texasu. Takže říkám – je to jeden názor, i když je to názor možná skupiny, která určitě žije ve své bublině, ale je to názor, myslím si, takové kvalifikované bubliny těchto lékařů, právníků, a té třídy, která tam zkrátka žije.

Martina: Vy jste říkal, že nemůžete tady nikdy nikomu, kdo nejedl guláš, vysvětlit, jak chutná guláš. Ale je tady ještě jiná stránka věci. Vy víte, jak chutná guláš, ale nevíte, jak chutná guláš mně. A já to říkám proto, že se zdá, že vy hovoříte o totalitě, ale mnoha lidem chutná ta totalita jinak. Ona jim vlastně chutná.

Ján Baránek: Ano. Protože jsou naivní.

Martina: Řeší za ně věci.

Ján Baránek: Ano. Samozřejmě. Totalita je pohodlná. Však za komunismu, kdyby byly peníze, ale nebyly, tak by to bylo přece pohodlné. Oni vám v podstatě rozhodli, kam jet v létě na dovolenou – to prakticky rozhodovali za vás. Vy jste tady připomněla, když jsme zahajovali tuto relaci, že prosazuji přímou demokracii. To je u mě taková novinka. Já jsem byl odpůrcem referenda, z různých důvodů, teď to tu nebudu rozebírat. Ale covid tento můj názor změnil, protože v době covidu jsem si uvědomil, když jsem viděl tu masovou lehkomyslnost, že jediné, co je schopné rozhodnout tento spor, jakým směrem se máme dát v době pandemie, je provést referendum. I když pro mě hloupá většina vybere, že chce být dvacetkrát očkovaná, já se s pokorou tomu podřídím, a musím si potom říct, bohužel takoví jsme.

Martina: Opravdu?

Ján Baránek: Nepodřídím se, že se nechám očkovat. To ne. Já se nedám očkovat, ale podřídím se tomu, že oni to chtějí. A když to bude 70 %, tak přestanu bojovat, protože potom já se dostávám do pozice fašisty, který svůj menšinový názor bude vnucovat většině.

Nepohodlné názory jsou znovu kriminalizované. Je tam rozdíl mezi protektorátem anebo proti komunistům? Jaký a v čem?

Martina: Pane Jáne Baránku, několikrát jste zmínil slovo fašismus v souvislosti s tím, co se dělo za covidu. S tím, jak vy říkáte: Moje generace neomylně objevuje totalitu. Máme ji tu znovu. Není to červené ani hnědé. Je růžová, oranžová a mění barvy jako chameleon. Má barvy duhy. Ale mnoho lidí srovnává to, o čem vy mluvíte, se situací právě s německou okupací, nebo s komunismem. A říkají si: „Jakápak totalita? Pořád ještě můžete mluvit a nejdete do vězení. Můžete cestovat, kam chcete. A dokonce, když už to tady nebudete moct vydržet, tak se prostě můžete odstěhovat, kam chcete. Tak jakápak totalita?“

Ján Baránek: Ta totalita má různé projevy. A ty argumenty, které jste interpretovala od těch, kteří o tom mluví, jsou nepřesné, protože nemůžu cestovat, kam chci. Protože když jsem neměl covidpas, tak jsem nemohl ani do Maďarska. Ani do Rakouska. A teď s těmi názory. To je krutý omyl. Vždyť my máme spektrum názorů – a jsou kriminalizované. V současné době… Nebo za covidu byly pouze filtrované názory. Když jste – řeknu příklad – Luc Montagnier, ten už zemřel, on byl i spoluobjevitel viru HIV. On byl také filtrovaný mainstreamem, Protože si dovolil zpochybnit očkování a dovolil si říkat, že v tom viru covidu jsou náznaky sekvence viru HIV. Například. Takže ta filtrace byla už i v té době. Ale postoupili ještě výš – a dnes už kriminalizují. Já když dnes řeknu, například, jako soudce Harabin, že on chápe motivaci, proč Putin vstoupil na Ukrajinu, že on by udělat to samé… Začal být kriminalizovaný. Je tam rozdíl mezi protektorátem anebo proti komunistům? V čem je ten rozdíl? Vždyť já jsem také chodil na výslechy za podobná prohlášení. Protože jsem zpochybnil oprávněnost sestřelení korejského letadla sovětskými vzdušnými silami nad Sachalinem. Nebylo to zpochybnění totální, ale já jsem nevěděl, zda doopravdy tam byla ta výzvědná zařízení. Na tom letadle nebyla. Já jsem zpochybil z hlediska humánního tuto akci. A také jsem byl kriminalizován. Takže jaký je v tom rozdíl? Už v tom přestává být rozdíl. To oni tvrdí hoaxy, pokud tvrdí, že v tom je rozdíl.

Martina: Vy jste velmi kritizoval třeba mazání účtů na sociálních sítích. A vzpomenu třeba smazání, zmizení vašeho rozhovoru s doktorem Torökem, ale třeba jste vzpomínal také případ, který je, myslím, že si mohu dovolit komentář, ale je alarmující, kdy profesor Martin Kulldorff z Harvardu, spoluautor Barringtonské deklarace, jeden z nejcitovanějších epidemiologů a takzvaný biostatistik, tak Twitter ho cenzuroval, označil jeho výroky, že ne každý potřebuje vakcínu proti SARS Cov 2 za zavádějící. A pravděpodobně nikdo z lidí, kteří ho cenzurovali, tak neměli v daném oboru ani zlomek jeho erudovanosti. Řekněte mi, máte vysvětlení, kde se to tady s tím covidem nejviditelněji vzalo? A když říkám to, tak tím myslím potřebu cenzurovat nepohodlné názory. Upřednostňovat nezjišťování pravdy. Nepídění se po tom, kde tkví podstata věci? Kde se to vzalo? A bylo to tady podle vás už před covidem?

Ján Baránek: Bylo. Samozřejmě, že bylo. Bylo to v tom, co jsem nazval kulturní válkou. Bylo to filtrování informací. Zas odbočím. My jsme svědky, když mluvím o kulturní válce, protože toto je součástí například, když měníme obsah slov, což je velmi nebezpečné. Používáme na některé skutečnosti eufemismy. Nemusíte se mnou souhlasit, ale jak jsem říkal, já jsem katolík, a pro mě je potrat zabití. Ale my použijeme eufemismus, jako umělé přerušení těhotenství. No, přerušení, přerušení je něco, co může potom pokračovat. Takže to je ten eufemismus. Ale já se hned dostanu k odpovědi na vaši otázku. A takových eufemismů používáme více. Například jako potrat. Slovo potrat jsme nahradili slovním spojením reprodukční právo, což je skoro na úrovni lidského práva. A jedna z věcí, kterou ono dělají, je to, že míchají hierarchii práv. A lidé si to neuvědomují. Máme přirozená lidská práva, která jsou vám nezcizitelná. My tvrdíme, že nám jsou dána Bohem. A jsou nezpochybnitelná. Potom máte lidská práva, která jsou zakotvena například v Chartě OSN, která vychází z těch přirozených lidských práv. A potom tu máte další práva, která už máte ad hoc – například v Čechách máte právo na registrované partnerství. U nás to právo není. Nebezpečí je v tom, že tyto práva se snaží dát na úroveň lidských až přirozených práv. A to vidíme v těch hnutích, které začaly působit ve Spojených státech. Tam to začalo tedy feminismem. Ale když se to dostane do toho, že systém je takto nastaven? To vyplývá z teorie systému z fyziky. Když ten systém je špatně nastavený, tak zkolabuje. A platí to i ve společenských vědách. Všechno, co platí v přírodě, platí i ve společenských vědách, protože my jsme součástí tohoto systému. A vidíte, že to zkolabovalo. A nakonec to zkolabovalo tak, že Američani si zlikvidují lehkou ženskou atletiku, protože tam pustí gender. S hrůzou jsem si přečetl, že německá fotbalová asociace připustila transgender do německého fotbalu. Nic už nebrání tomu, aby se jedenáct šílenců, chlapů, dohodlo, že my se cítíme jako ženy a jdeme hrát ženskou ligu. To jsou projevy kolapsu toho systému. Tento systém zkolabuje. No, ale vy jste se ptala… Na co jste se vlastně ptala?

Komunistický plán na rozložení kapitalistické společnosti se dnes naplňuje a my to přijali, že je to vlastně super. Jaký důkaz debilizace ještě chcete?

Martina: Ptala jsem se vás, jestli jste pochopil, kde se vzala ta touha cenzurovat nepohodlné názory? Potlačovat je a nezjišťovat.

Ján Baránek: Nepochopil jsem to. To je totiž něco… Vy jste to pochopila, když jste studovala historii? Vy jste pochopila ty aktivisty v čínské kulturní revoluci? Kteří dělali takové věci, že se studenti rozhodli popravit svého profesora? A oni to dělali ostentativně. Vozili ho na voze hanby. A aby tam nemohl křičet, tak mu otevřeli průdušnici, vybrali mu ji a dali mu tam železnou rourku, aby neumřel po cestě, aby byl schopný dýchat. Vy jste to pochopila, proč to dělali?

Martina: Ne.

Ján Baránek: Ani já.

Martina: A vy říkáte na Slovensku: kulturní válka.

Ján Baránek: Kulturní válka je v západní civilizaci.

Martina: Má to spojitost s kulturní revolucí v Číně?

Ján Baránek: Ne. Pouze ideologicky.

Martina: Ano, tak jste to myslel.

Ján Baránek: Ano. U nás tato kulturní válka vychází z frankfurtské školy, která se odehrává v západní civilizaci. Já bych chtěl upozornit tímto na projev senátora Herlonga mladšího v americkém Kongresu v roce 1962, v lednu. Ten jeho projev se dá dohledat v Kongresové knihovně. A v tom projevu, který je tedy archivovaný, on uvedl svých více jak 46 bodů, a tyto body hovoří o tom, že Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu v 50. letech, ještě za Chruščova, rozeslal spřízněným stranám po celém světě teze, jak rozkládat – a nyní dobře poslouchejte – jak rozkládat kapitalistickou společnost. A mezi tím bylo: podpora homosexuality, podpora pornografie, zpochybňování tradičního modelu rodiny. Dále tam bylo ovládnutí médií. Ovládnutí filmového průmyslu. Internet tehdy nebyl. Zpochybňování víry, vyznání. Podpora vzdoru dětí vůči rodičům a poslušnosti vůči školám. Jednoduše to, co se nám komunisté snažili dát jako něco, co nás rozloží, jsme přijali, jako že je to cool, že to je super. A když nic jiného, toto každého musí přesvědčit o tom, že jsme debilové. Že jsme zdebilizovali. Protože oni to dobře věděli. Oni to dobře věděli, co nás rozloží. Tak vycházeli i z frankfurtské školy. Vycházeli nakonec i z Marxe. Na toho Marxe mám také stopu. Řeknu vám příklad. Za Lenina ještě se snažili aplikovat Marxovy a Engelsovy myšlenky o rodině, a málo kdo ví, že například Lenin žil nejen s Naděždou Krupskou, ale i v jedné domácnosti i s Kollontajovou. On byl moderní rodina. Chtěl překonat kapitalistický model tradiční rodiny, tak Lenin žil v tomto trojúhelníku.

Martina: Já bych to viděla možná jednodušeji. Viděl jste na fotce Krupskou?

Ján Baránek: To ano. To máte pravdu, nebo aspoň tak nějak vypadala. Ono to nakonec dopadlo tak, a to není hoax, to se dočtete. Říkám pravdu. No, akorát té Krupské to potom jaksi tento model rodiny… Asi se jí nechtělo dívat se na souložícího Lenina s Kollontajovou, tak potom Kollontajovou z domácnosti vykopla a Lenin ji potom poslal, myslím do Švédska, jako velvyslankyni. Nevím, nerad bych si vymýšlel, myslím, že do Švédska to bylo.

Martina: Jenomže když…

Ján Baránek: Když víte, že to nefunguje… a to do nás chtěli vnutit. A my, jako idioti, jsme se toho chytili. A teď je to cool. Teď je to skvělé mít… Prý homosexuálové budou mít kluka, adoptovaného. Tak kde jsme?

Martina: Jenomže, když vy řeknete o Herlongově projevu, když řeknete o sdílené tříhlavé domácnosti Vladimira Iljiče Lenina, tak přestože se třeba mnohé dá dohledat, ten Herlongův projev neznám, přiznávám, zkusím se po něm podívat. U nás se tomu teď říká, myslím tím v Česku: šíření konspiračního narativu. A je úplně jedno, jestli to můžete dohledat, nebo nemůžete dohledat.

Ján Baránek: Ale já vám to řeknu, už jsem o tom mluvil. Já mám pravdu.

Slovenština ani čeština nemají stupňování takové, abych dokázal popsat hloupost některých našich politiků, protože máme pouze hloupé, hloupější a nejhloupější. Ale ještě mi chybí sedm stupňů.

Martina: A on to hlavně nikdo, nebo nemnoho lidí dohledávat bude.

Ján Baránek: Já mám pravdu. Vy víte, že mám pravdu. Vy víte, že vy máte pravdu. A na to vám řeknu zase další příklad. Teď už z historie. Je to nejlepší, protože je to uchopitelné. 40 let jsme věřili, že Katyň byla práce divize SS. A jakýkoliv jiný názor byl hoax. A já jsem si to prověřoval, dokonce četl knihy amerických autorů v době komunismu, že dospěli k názoru, že to byly divize SS. A najednou přišel Gorbačov a uvolnil materiály – a zjistili jsme, že největší hoax druhé světové války je pravda. Že to bylo NKVD a že ty vyšetřovací komise, které tam dvakrát Němci poslali – hlavně tedy Himmler, ale i Goebbels potřeboval a využil to propagandisticky –, že měly pravdu, že to Němci nemohli být. Tak jako mnoho faktů dnes z ukrajinsko-ruského konfliktu. Když vám někdo řekne, že toto nemohli být Rusové, je to hoax. Takže jinou odpověď vám nedám. Když je někdo zaslepený anebo je placený za to, aby prosazoval tento názor… Anebo, vy jste se mě ptala na to, a já jsem řekl, že nevím, jak mám odpovědět. No a druhá odpověď je tato: Když jste ideologicky zaslepený, tak je to iracionální. Myslím kulturní revoluce v Číně, to studentské hnutí a rudé brigády anebo když si vezmete Kambodžu. Ale druhá věc, když jste za to placení, nevím teď, která možnost je horší. Když jsem mluvil o korporátním fašismu – určitá část těch médií byla zaplacená, a část byla tak hloupá. Protože já si o našem premiérovi například, nemyslím, že je zaplacený, on je tak hloupý. On je chudák tak jednoduchý, takový symplicitní. Já jsem ho někde nazval symplicius symplicisismus, protože tak to je. Znáte to, takový jednoduchý z nejjednodušších.

Martina: Vystupňované.

Ján Baránek: Ano. Víte, slovenština ani čeština nemají to stupňování takové, abych dokázal popsat hloupost některých našich politiků, protože máme pouze hloupé, hloupější a nejhloupější. Ale ještě mi chybí sedm stupňů. Vy se smějete? Já vám řeknu příklad. Ministr životního prostředí Budaj, dobře ho znáte. Prosím vás pěkně, jak může ministr životního prostředí v přímém přenosu v televizi říct, že medvěd je vegetarián, a tím pádem nemůže zaútočit na člověka?

Martina: Možná viděl dokument o pandách, a tak si to nějak vztáhnul?

Ján Baránek: Jistě, pandy a bambusové výhonky běžně na Slovensku rostou. A on úplně s plechovým ksichtem tohle prohlásí. Kdyby toto můj nejmladší syn řekl na základní škole, tak mu dám stokrát napsat, jak se dělávalo, ne abych ho týral, ale aby si to zapamatoval. Tak mu dám stokrát napsat: Medvěd je vrcholový predátor – všežravec. A teď ta 25letá novinářka, která v životě medvěda neviděla, myslí si, že medvěd je fialový, jako kráva Milka je fialová. Ona na to kouká a ona mu to asi uvěří? A my takhle debilizujeme. My takhle zjednodušujeme. Protože je to ministr životního prostředí. Druhý den měl odejít. A říct: Promiňte, jsem hlupák a vracím se do té kotelny, ve které jsem byl za komunistů. Ano. Co jiného s takovým člověkem? Řekněte mi, protože on tvoří zákony, a když on si vezme jako paradigma svých zákonů, že medvěd je vegetarián, a od toho odvozuje x výstupů, proč toho medvěda je třeba chránit, protože není přemnožený a ti medvědi nám tu zabíjí lidi, tak co s takovým člověkem? Nemůžete trestat. Neexistuje trest za hloupost.

Pokud nemáte kritické myšlení, váš pud sebezáchovy zůstane na úrovni instinktů. Ale to jste potom jako zajíc anebo puma anebo ploštice.

Martina: Vy jste rozdělil tento typ politiků i novinářů na asi dvě základní kategorie: „sprostý“, to znamená jednoduchý, hloupý – a placený. A já ponechám vaši řečnickou otázku – – co z toho je horší – viset v vzduchu, že to si každý může zodpovědět sám. Někomu může připadat sympatičtější ten placený, protože to znamená, že má aspoň fištrón. Někomu naopak to může připadat jako větší zmrzačení ducha. Ale pojďme se podívat na jinou věc. Přeci ještě pořád funguje hlavní pud u člověka. Pud sebezáchovy. A když se od medvědů, kteří nás také mohou napadnout, pokud jim zkřížíme cestu, když mají třeba zrovna mladé, dostaneme k tomu covidu. Tak my jsme přeci od začátku nevěděli, co je covid zač. Nikdo z nás to netušil. Sbírali jsme informace. S obavami jsme sledovali, jaké další přijdou. Ale najednou, přestože jsme stále neměli jasno, a určitě neměli jasno ani ti politici, ani ti novináři, tak najednou vznikla jakási jednotná fronta, která zabraňovala zkoumat, co covid je vlastně zač a jaké postupy proti němu jsou účinné a neúčinné. A to je přece opravdu ohrožení svých rodin, svého života, své svobody. Řekněte mi: Přestal fungovat tedy pud sebezáchovy u těchto lidí?

Ján Baránek: Když přestane fungovat kritické myšlení, to je přímo propojené s pudem sebezáchovy. Pokud vy nemáte kritické myšlení, váš pud sebezáchovy zůstane na úrovni instinktů. Ale to jste potom jako zajíc anebo puma anebo ploštice.

Martina: No, ale to by byl aspoň ten pocit sebezáchovy. A on nebyl.

Ján Baránek: U těch instinktů to funguje tak, že když… Když teď půjdete ven a podíváte se nahoru a vidíte, že na vás padá meteorit, tak uskočíte. Automaticky. Anebo když po vás někdo vystřelí šípem, tak se nstinktivně předkloníte. Ale toto je trochu sofistikovanější, co vy říkáte. To je ta nadstavba, o které jsem mluvil: Proč? Kde oni ztratili schopnost kritického myšlení. Jim stačí, že jim někdo řekne, že je to smrtelná hrozba. Víte, já jsem tehdy procitnul. Já jsem zjistil, že něco je špatně. Když jsem zjistil, že někdo pro mě chce zajistit silou dobro. A to ve mně vzbuzuje podezření. A že mi to chce takovou silou dát, až je to trestné. Když já to dobré nechci.

Martina: Ty nevíš, co je pro tebe dobré.

Ján Baránek: Takže pod hrozbou trestu si můžeš udělat dobře. A v tu chvíli vám zasvítí veliká červená. Toto byli komunisti. Komunisti vám tak chtěli dopřát, té pracující dělnické třídě, že nás kriminalizovali, jestli si to jejich dobro nevezmeme.

Martina: No, ale to mi vysvětlete. Dobře. Zmínil jste komunisty. Mnoho zemí tady ve středu Evropě má komunistickou zkušenost. Slovensko, Maďarsko, Rumunsko….

Ján Baránek: Východní blok.

Martina: Ano. Východní blok. Ale pak jsou tady země, jako Německo, Rakousko, Británie. V tomto případě vzpomenu třeba Izrael, který z logiky věci tuto zkušenost mít vůbec nemůže. A přesto v postoji vůči covidu a v očkovací politice postupovali v podstatě jako podle jednotného manuálu.

Ján Baránek: Přesně. Podívejte se, co říct. No, když to mňouká a chytá to myši, no tak to není korytnačka.

Martina: Želva. Překládám.

Ján Baránek: Ano. Želva. Bude to kočka. No tak, a když je to tak, jak říkáte, a my víme, že to tak je, tak to bude asi centrálně řízené. A já jsem velmi skeptický. Já všechno prověřuji. Ale když je to takto, tak je to takto. Je to jeden mustr a musí to někdo řídit. A teď si řekněme, kdo? A už jsme ve sféře konspirací, hoaxů a té komunistické Katyně. Je to WHO? Je to Gates? Je to Davos? Jsou to ilumináti? A tak dále. A tak dále. Já se chci vzepřít této myšlence. Velmi se jí vzpírám. Protože pro mě to je doopravdy sféra takových těch opravdu konspirací, ale události, ne lidé, ale události a komparace mě tlačí postupně k názoru, že za tím něco bude. Dobře. Nazveme to Velký reset. Je to součást toho plánu? Je vážně pravda jedna zlatá miliarda? Je to pravda? Je to hoax? Odmítám věřit na filozofii zlaté miliardy, ale já vám neodpovím, protože opakuji: Já jsem skeptik. Já jsem silný skeptik. U vás bych byl v tom klubu skeptiků Sisyfos. Ale jak jsem říkal už na začátku, když to mňouká a chytá to myši, no tak želva to nebude. Nebude to ta želva, a mě se to strašně začíná podobat na tu kočku. Není to želva. Doopravdy je to ta kočka. Ale asi potřebuji, jako skeptik, více času na to, abych mohl uvěřit tomu, že to ta kočka je. Ještě nějaké ty myši musí přinést, protože jak mám uvěřit tomuto, potom co mění celé vnímání? I moje vnímání podstaty společnosti, ve které žijeme, a kam směřujeme? A přistoupit na něco takového je v mém věku dost veliký životní zlom. Takže proto se tomu bráním. Proto hledám argumenty pro, ale i proti. Protože… Ano. Je jednoduché uvěřit, já nevím. Dám příklad. Uvěřit na velkého žida, který všechno řídí. Je to takové pěkné. Je to jednodušší – a je to hlavně pohodlné. Složitější je uvěřit tomu, že doopravdy jsou tak hloupí a že jsou k tomu plus zaplacení. Ale ještě je to stále přijatelné. Pro mě nejsložitější je uvěřit tomu, že doopravdy si někdo řekne, že provedu Velký reset, o tom se dočteme. Ale ten Velký reset pro mě obsahuje tu tzv. zlatou miliardu. A ty zbytečné žaludky a přelidněnost planety a všechno. Ale zase se k tomu opět dostaneme. Když se zase podívám na Green Deal, zase mě to vrací k tomu, že je to ta kočka.

Martina: Je to ta další myš?

Ján Baránek: Ano. To je ta další myš. Já na tuto otázku nejsem schopný odpovědět. Já na ni nechci odpovídat. Možná za rok.

Martina: Já přijdu. Pane Jáne Baránku, my jsme se dodnes nedozvěděli, co přesně za vznikem covidového viru stojí. Nedozvěděli jsme se přesně, jak vznikl? Proč vznikl? Vlastně tak ani úplně, kde vznikl? A už vůbec jsme se nedozvěděli, jak se dostal ven? Přijde vám zvláštní, že když se vědci z celého světa spojí, protože toto byl společný zájem, by zjistili tady tyto odpovědi na tyto otázky. Že by na to nepřišli? A že jsou tudíž na místě takové nedůvěřivé poznámky mnohých lidí, že vlastně někdo nechce, abychom se dozvěděli odpovědi?

Ján Baránek: Ale oni deduktivně na to přišli. I když samozřejmě nemají důkazy. U vás to byla například Soňa Peková. Těch vědců je více. A někteří z nich tu Barringtonskou deklaraci podepsali. Tady není problém, že na to nepřišli. To je problém, a zase se vrátím k médiím, že ta média to filtrují a ostrakizují tyto lidi. Jak jsem říkal, například Luca Montagniera, profesora Marika. Nebo u nás docenta Töröka, doktora Lakotu a další. Taktéž i profesora Hrušovského, a mohl bych v těch jménech pokračovat. My se netváříme, že jsme na nějaké… Že nás vpustili na nějakou tabula rasu, a teď my nevíme. Tam je toho mnoho popsaného. Jen z toho, co je velmi popsáno, z toho, co tam je, se jaksi k veřejnosti ty informace nedostávají.

Martina: Pane profesore, právě u nás, v Rádiu Universum, jste před dvěma lety v říjnu 2020 prohlásil, že stojíme na prahu zásadní civilizační změny, možná největší za posledních dva tisíce let. Tehdy to mnoho lidí nebralo vážně, ale dnes už přece jen poněkud přituhuje. Řekněte mi, kde se právě teď vynacházíme? Překročili jsme práh, a začínáme zažívat největší zásadní civilizační změnu za posledních dva tisíce let?

Peter Staněk: Myslím, že můžeme říct: Ano, jsme v tom, co nazval finský prognostik profesor Capra bodem zlomu. Jsme právě v tomto bodu zlomu. Ostatně paradoxně máte nejlepší signál v tom, jak otevřeně mluvili různí představitelé na Davoském fóru. Mluví o vytvoření společné vlády, o nadřazenosti WHO nad národními vládami a podobně, jako kdyby se naplňovaly všechny vize zásadního transformačního procesu. Druhá skutečnost: To, čeho jsme svědky na Ukrajině, není pouze válka Ruska a Ukrajiny, je to ve skutečnosti souboj civilizačních modelů, které jsou založeny na anglosaské kultuře, to znamená drancování, ovládání, spotřeba, kořistnictví, a tak dále. A pak je tady druhý model: Model ruský, který je spíš orientován na duchovní stránku a odpovědnost. A je tady také čínský model, který je orientován na kolektivní odpovědnost – a že je dlužno se přizpůsobit celku. A toto všechno vidím i ve vazbě na arabský model založený na šaríi, a na jihoamerický model, kdy se znovu objevují návraty ke starým původním civilizacím, které byly kdysi v jižní Americe vysoce rozvinuty a které byly v podstatě potlačeny conquistou.

Ostatně víte, kde vznikl první penzijní systém státním způsobem? Byla to incká říše, která zabezpečovala, že kdybyste absolvoval sedm let povinných obecných prací mita, tak jste měl nárok na doživotní oblečení, potravu a bydlení. A to prosím pěkně byla incká říše v 15. století. Čili z tohoto hlediska jsme v zajímavé situaci. Všichni tuší, že tento způsob neomezené spotřeby, hloupnutí a podobně už nemůže pokračovat. Všichni tuší, že dojde ke změně. Ale tuto změnu si každý představuje jiným způsobem. A končím tím, že všichni doufají ve změnu, ale tuto změnu má udělat někdo jiný, ne oni. A tahle filozofie – změnu udělá jiný, já se pouze připojím, je jeden z hlavních problémů současného světa.

Martina: Jako první věc jste uvedl, jak mluví politici v Davosu. Proč myslíte, že došlo k tak zásadní změně rétoriky a že si, řekněme, možná ani neberou servítky?

Peter Staněk: První věc, která tady je: Ukazuje se neudržitelnost dnešní společnosti. Tato neudržitelnost je nejenom v tom, jakým obrovským způsobem jsou zadlužené všechny společnosti, obyvatelstvo, podnikatelský sektor, banky, státy a tak dále. Již nelze dále zvyšovat dluhy. Druhý problém, který tady máte, je otázka příjmové polarizace společnosti. Je přece nemyslitelné, aby 5 nebo 7 procent populace vlastnilo 90 procent bohatství společnosti, a zároveň abyste udržovali spotřební charakter společnosti, protože ti ostatní, kteří nemají bohatství, nemají za co kupovat, a tak kupují na dluh, a tím se stávají ekonomickými otroky. Ale všichni decentně mlčí o třetím fenoménu, a tím je změna přírodního prostředí, terraformace přírodního prostředí, která probíhá za A podstatně rychleji, než si kdokoliv z klimatických panelů myslel, a za B podstatně systematičtěji. A zatřetí, i když to neradi klimatologové hlavně z Greenpeace slyší: Problémem není oxid uhličitý, problémem je obrovský komplex změn parametrů přírodního prostředí, které vyúsťují do toho, co definoval jeden mezinárodní projekt a studie, že v příštích deseti letech se 20 až 25 procent povrchu planety stane nevhodnými pro život, a vznikne 10 až 12 procent nových území pro život. A jediný problém je v tom, že na území, které nebude vhodné pro život, žije 1,8 miliardy lidí.

Martina: Kde to přesně bude?

Peter Staněk: Například Severní Afrika, Blízký a Střední východ, jižní část indického subkontinentu, většina Bangladéše, velká část Indonésie, Austrálie, a některá pásma, které se týkají amerického Středozápadu, nebo i jižní části kanadských plání.

Velká část Španělska, Portugalska, Itálie se změní na neobyvatelnou step a savanu. V ČR bude suchem nejvíce ohrožen Moravský úval a Středočeská kotlina.

Martina: Kdo tuto studii vypracoval?

Peter Staněk: Mezinárodní tým odborníků, a byla publikována v půlce roku 2021. Byli tam Kanaďané, Francouzi, Angličané, Američané, Němci. A těchto studií máme více. Například existuje studie, kterou si objednala Evropská unie a která se zabývá vysycháním evropského teritoria, je stará čtyři roky a přesně identifikuje, které oblasti se změní na savanu nebo na step. A nebude to pouze jižní část Itálie, Řecko, nebo Turecko, ale bude to i velká část území Španělska, Portugalska a tak dále. A znamená to, že například v České republice bude suchem nejvíce ohrožen Moravský úval a Středočeská kotlina, protože zásoby hlubinných vod v Želivce vydrží pro Prahu maximálně 20 let.

Martina: Pane profesore, mám s vámi vždycky problém, že mě to takhle všechno předestřete, a já ani nevím, čím dřív začít. Ale to, co říkáte o změně klimatu, by napovídalo teorii, kterou naši posluchači znají, protože když jsme se několikrát bavili o zániku, nebo kolapsu civilizací s profesorem Bártou, tak pomyslnou, v uvozovkách, třešničkou na dortu zániku byla klimatická změna. Když už byla společnost nahlodaná, naklepaná, oslabená, rozhádaná, nebo nějakým jiným způsobem ohrožená, tak pak to vždycky převálcovalo klima. Ale já bych se ještě vrátila k úplně první otázce, kterou jsem vám položila, tedy, že jste říkal, že stojíme na prahu zásadní civilizační změny. Řekněte mi, v čem bude tato změna spočívat? Řekli jsme si, co k ní vede, ale jak bude vypadat?

Peter Staněk: První klíčová otázka, kterou si dnes musíme položit: „Je tato společnost založena na odpovědnosti za své činy?“ Jestliže ne, tak děláme všechno bez odpovědnosti. Dokonce i zelené úděly, které schválila Evropská unie, jsou dělány bez odpovědnosti, protože těch 168 biliónů, které to bude stát do roku 2030, musí někdo zaplatit. Nemůžete pouze vyhlásit plán, a nebavit se o tom, kdo to zaplatí, nebo kdo to udělá, a jakým způsobem.

Přicházející zdražování nezvládne 30 procent českých domácností, které se dostanou do exekucí. Nechají se spokojeně vehnat i s dětmi bydlet pod most?

Martina: Zjevně můžeme.

Peter Staněk: Můžeme, protože Evropský parlament si nechal udělat dvě případové studie, které jsou za celou Evropskou unii, které vůbec nereflektují země Evropské unie, a v podstatě nevypovídají o ničem. Ale těch 168 biliónů musíte spojit s tím, jak vzrostla zadluženost kvůli finanční krizi 2008–13, kvůli covidu, a jak došlo k enormnímu nárůstu zadluženosti populace, obyvatelstva. Jestliže dnes máte ve Španělsku zadluženost u obyvatelstva na úrovni 136 procent HDP, v Německu 86 procent, v Itálii na úrovni 120 procent HDP, a teď prohlásíte, že bude cenový růst, bude inflace, růst úroky, růst všechno ostatního, co myslíte, kolik lidí to vydrží? A zacituji vám zprávu České národní banky z tohoto roku: Podle jejich analýz 30 procent českých domácností nezvládne následující zdražování, a budou se dostávat do exekučního pásma. Opravdu máte pocit, že těch 30 procent se nechá spokojeně vehnat pod most? Aby ti lidé bydleli i s dětmi pod mostem?

Martina: Jak na to odpovídáte vy?

Peter Staněk: Já na to odpovídám: Musíte změnit priority společnosti. A teď vám předestřu několik možných alternativ. Alternativa Německa – německá koncepce pro příštích dvacet let: Kvalitní zemědělství, kvalitní potraviny, kvalitní zdravotnictví, kvalitní vzdělávání, ekologická energetika. Můžete namítat. Ale strategie Japonska – základní preambule: Společnost je tu proto, aby pro každého člena společnosti vytvořila podmínky pro plnohodnotný život. Někomu to něco připomíná. Společnost tvořená stanfordským týmem na Stanfordské univerzitě ve spoluprací s MIT: Základem společnosti nemá být konkurence, boj, spotřeba, ale musíme se vrátit k bezpečnostním protokolům rostlinné říše, která tady je o miliardu let déle a která má tyto klíčové zásady: spolupráce, komunikace, empatie. Opět můžete něco namítat vůči této koncepci společnosti. A tento tým na tom velmi intenzivně pracuje, dokonce za podpory mnohých vládních představitelů.

Čili, máme tady jisté náznaky nových priorit společnosti, a vy si musíte zároveň položit ještě jednu základní otázku, kterou můžeme položit kterémukoliv vašemu posluchači: Proč tady je, a co je smyslem jeho života? Hromadění spotřebních předmětů, které nepotřebuje, na které si bere další úvěry? Cestování po světě, kdy jde z jednoho resortu do druhého, a vůbec nezná život v zemi, kam přišel? Neustálé předvádění se díky sociálním sítím? Vyprodukování 1,5 tuny exkrementů na průměrnou délku života? Porodit dvě dětí? Nehovořím o výchově dětí, protože tu nahrazují počítače a mobily. Nebo by základem společnosti mělo být poznání? Z poznání vyplývá odpovědnost, z odpovědnosti vyplývá hledání rovnováhy s přírodním prostředím. A z nové rovnováhy s přírodním prostředím najednou máte nový obraz společnosti, kde mezigenerační posun poznání je logickým systémem, který rozvíjí společnost, a ne tezi, že všichni budeme mít botoxové injekce, budeme i v osmdesátce vypadat jako živé mrtvoly, všichni budeme mladí, když nezemřeme. Důchod nebudete potřebovat, protože jste pořád mladý, a v konečném důsledku úplně bezpečně zblbnete cíleným způsobem díky digitálnímu světu.

Evropa se nezabývá hledáním nové cesty, ale tím, jak Ukrajinu podpořit zbraněmi, a že v Německu již nebudete moct děti v mateřské školce oslovovat chlapeček a děvčátko

Martina: Pane profesore, když jsem se zeptala, v čem bude spočívat ona zásadní civilizační změna, tak jste mi teď předestřel tři cesty. Kde je česká? Kde je evropská? Znamená to, že civilizační změna nebude všude stejná? Nebude globální?

Peter Staněk: Problém je v tom, že Evropa se těmito zkušenostmi nezabývá. Nezabývá se hledáním nové cesty, ale zabývá se tím, jak podpořit Ukrajinu zbraněmi a podobně. Zabývá se genderovými principy, tím, že v Německu již nebudete moct děti v mateřské školce oslovovat chlapeček a děvčátko, ale „ono“. To jsou teď hlavní problémy Evropského parlamentu, nejvíc stěžejní témata. A pak tady máte druhou oblast, a to jsou neustálé řeči o klimatických změnách podporované klimatickou lobby. Dokonce kdybych citoval profesora Lomborga, to můžeme nazvat ekologický fašismus, protože problémem nejsou emise CO₂, ale problémem je komplex přírodních procesů ve vesmíru, v planetě, v jejím jádru i na povrchu, distribuce energie, které pravidelně na planetě mění klima.

Když se bavíte o CO₂, tak drobná poznámka: Před 413 tisíci lety byla na planetě teplota o 6 stupňů vyšší než teď – a hladina CO₂ byla poloviční. A teď nejnovější objev publikovaný před dvěma měsíci: Taje nám grónský ledovec, taje nám západní část Antarktidy, geofyzikové najednou zjišťují, že se to děje proto, že pod povrchem jsou gigantické magmatické pochody, které tyto ledovce roztápí. A připomínám známé studie, že když se roztopí grónské ledovce, tak hladina oceánu stoupne o 6,5 metru, a kdyby se roztopila půlka ledovců Antarktidy, tak hladina stoupne o dalších 35 metrů. A teď si vezměte mapu světa a zvyšte hladinu oceánu o 40 metrů.

Martina: Nechtěla bych bydlet v Holandsku.

Peter Staněk: No právě. Takže pak se stane zajímavá věc: Česká kotlina a severní část karpatského oblouku bude klimatickými změnami nejméně dotknuta. Ovšem náš problém bude, že milióny Dánů, Holanďanů, Francouzů i Italů se budou cpát na toto území, kde je možno přežít. A teď máte další zajímavou studii, publikovanou minulý rok, že v Evropě zmizelo 75 % hmyzu, ale hmyz vytváří diverzitu přírodního prostředí. A když se ptáte na hloupost, tak bylo skvělé nahradit klasické žárovky LEDkami, jenomže LEDky produkují o 300 procent větší světelný smog a hubí většinu hmyzu. Takže co jste dosáhli? Dosáhli jste jedno, že výrobci osvětlovací techniky vydělali 60 miliard eur. Je to hloupost, nebo nekoncepčnost? Nebo nechápání všech souvislostí? Nevím.

Fašizace dnešní společnosti v EU je založena na jediném správném názoru

Martina: Pane profesore, hloupneme plošně všichni? Nebo je někdo pořád ještě dost velký chytrák na to, abychom si toho nevšimli?

Peter Staněk: Takhle, hloupne velká část populace, bohužel. Teď řeknu provokativní tezi: Kvůli internetu a digitalizaci hloupne především mládež, která má představu, že všechna problémová řešení nalezne na internetu. Vždyť si to „vygooglím“, že ano. Druhá věc: Bohužel existuje mnoho lidí, kteří nikdy nechápali architekturu souvislostí, pro které byl život jednoduchý, prostý v jejich myší díře, podle kterých je svět nádherný. Ale kdyby vylezli ze své myší díry, byl by složitý. Nikdy to neudělali. A tyto masy se klidně teď nechají vakcinovat, klidně prohlásí, že Ukrajina bojuje za naši svobodu a že klimatické změny vyřešíme zmenšením emisí CO₂. A nikdy nebudou přemýšlet. Přemýšlení, podle fyziologů, jak známo bolí, protože se při přemýšlení spaluje cukr, a když ho nemáte, tak vás bolí hlava. Čili logický důsledek – přemýšlení bolí. A proč byste si udělala bolest, když nemusíte myslet, a jen převezmete jediný správný názor?

A všimněte si, fašizace dnešní společnosti v Evropské unii je založena na jediném správném názoru. Jediném. Kdo tento názor určí? To nevíme. Ale znáte jistě Neuralink, výzkum Elona Muska, který má v preambuli tuto větu: „Musíme lidi naučit myslet správné myšlenky, a k tomu bude sloužit digitální svět.“ Ale kdo určí, že jsou to správné myšlenky? Je správná vaše myšlenka, nebo moje myšlenka? Nebo platí známý „demokratický“ princip: „Můžete mít jakýkoliv názor, když je můj.“ Je to demokratické? Můžete si vybrat.

Martina: Koho tipujete na to, že bude rozhodovat, nebo už rozhoduje o tom, která myšlenka je ta správná?

Peter Staněk: Teď to bude, řekněme, velice nebezpečná idea, někdo by okamžitě začal říkat „konspirační teze“. Vezměte si strukturu dnešní společnosti z hlediska rozhodování. Nejdřív je to první rovina, která představuje svět kolem vás, vaše kolegy, vás, vaši rodinu, příbuzné a známé. Pak máte druhou hierarchickou skupinu – speciální služby: FSB, NSA, CIA, KGB, Mosad, a tak dále, které mají neomezené finanční zdroje, a nikomu nepodléhají, protože i podléhání kongresovým výborům pro kontrolu tajných služeb je pouze ex post. Pak máte další vrstvu. Kdo se první globalizoval? Mezinárodní zločin, ti se dohodli v devadesátém třetím, a rozdělili si sféry podnikání v plynu a tak dále. Takže ruská mafie je specialista na vraždy na objednávku, čínská mafie jsou ilegální migranti, cosa nostra vozí alkohol a cigarety, ndrangheta jsou investice ve veřejném sektoru, a tak dále. Jedině jakuza zůstala vázána na japonském území. To je roční obrat 12 až 13 biliónů dolarů, a neplatí daně ani sociální pojištění. Umíte si představit, že máte v rukou 12 biliónů dolarů v hotovosti? Za to si můžete koupit politiky, policii, média, akcie ctihodných firem, a tak dále. Zkuste se zeptat lidí a politiků, kteří mluví a básní o tom, jak musíme zachovat udržitelný způsob vývoje společnosti. A já se ptám: Co chcete udržet? Tu bezmeznou spotřebu? Tu nelogiku? Skutečnost, že nemáte potraviny, ale klidně v Evropské unii ročně zničíte 118 miliónů tun potravin, a nedáte je na hladomor v Somálsku? A teď se vás zeptám: Kolik výrobních prostředků potřebujete? Kolik výrobků, které uděláte, se ve skutečnosti prodá?

Takže v jakém světě žijeme? Ve světě, který znáte a víte, jaká je pravda? Nebo ve světě, který vám předestřou média mainstreamového proudu, politici, kteří tvoří situaci, ve které budou říkat: „Covid nám způsobil, že nemáme peníze, takže zvýšíme ekologické daně, místní daně, daně z majetku a všechno ostatní, a musíte to zaplatit.“ Ale decentně pomlčí o tom, že od roku 2016 je směrnice OECD proti transfer pricing. Od roku 2018 je komunitární směrnice zavazující členské země EU v boji proti transfer pricing, proti spekulativním finančním převodům. A máte eurostát, který prohlásí, že toto stojí Evropskou unii ročně 4 bilióny euro. Opakuji. 4 bilióny. Pak tady máte korupci, která není důležitá tím, že vám nikdo nedá obálku do vašeho portfolia, ale tím, jak prodražíte náklady veřejného sektoru. A korupce vás v Evropské unii stojí další 4 bilióny euro. Pak operace na hraně zákona: Porušili jste zákon, je to sice neetické, ale ušetřili jste peníze pro vaše akcionáře – 1,5 biliónu euro. A pak tady máte šedou a černou ekonomiku, na což je minimální odhad 4 bilióny. Připomínám, že produkt Evropské unie je 27 biliónů. Takže nemáte peníze. Nemáte nebo nechcete mít peníze. Nebo platí to, co tak krásně, jako v kapce vody, máte zkoncentrováno v tom, že na planetě je 998 daňových rájů, a 680 patří pod jurisdikci anglické vlády, která je může zrušit škrtnutím pera, ale nikdy je nezrušila. A objem kapitálových zdrojů vázaných v těchto daňových rájích stoupl za posledních pět let na 93 biliónů dolarů. Paradoxní je, že podíl Číňanů se zvýšil z 18 na 36 procent, ale jak je známo, žádný čínský podnikatel nemůže vyvést peníze bez souhlasu čínské vlády. A máte odpověď. A další otázka, na kterou byste měla znát odpověď: Kdo má v dnešním světě skutečné peníze? Je to Amerika? Německo? Itálie? Francie? Anglosaský blok?

Většina lidí nechce přemýšlet. Přečtou si úvodník, podívají se na zprávy v televizi, a máte jediný názor.

Martina: Myslím, že nikdo z těch, koho jste zatím jmenoval.

Peter Staněk: Nebo je to jedenáct státních suverénních fondů Čínské lidové republiky, jejichž trhová kapitalizace je dnes téměř 8 biliónů dolarů, a které ovládají reálné peníze, se kterými financují expanzi soukromých firem? Například Huawei a tak dále.

Martina: Pane profesore, říkal jste, že myšlení spaluje cukr, a asi vás za chvíli budu muset poprosit o kus dortu. Když se budu věnovat jenom jednomu segmentu z toho, co jste řekl o tom, kolik peněz je v mezinárodním zločinu, a že prostředky má tisíc lidí, a tak dále, takže chytráků je zřejmě na planetě ještě dost, čímž reaguji na to, že jste říkal, že hloupneme. Řekněte mi, jakým způsobem se jim daří zametat stopu, a jakým způsobem se daří, že to zbytek populace přijímá, a podléhá této hypnóze? Nechuť vidět?

Peter Staněk: Uvedu vám jeden krásný příklad.

Martina: Ano.

Peter Staněk: Na Hradním vrchu je slovenský parlament, probíhá diskuse o dalším omezování sociální politiky. Přijde tam šest sedm tisíc demonstrantů. A pak tam do parlamentu přinesou Geissenovce (německá reality show) – těžký život milionářů – a máte tam dvacet tisíc lidí, kteří je přišli vítat. Tak mi řekněte, jak inteligentní je populace? Či pro ně stačí, aby jim předvedli milionáře, o jejichž původu majetku se nikdo nebaví, a všichni jsou vzrušeni, protože se musí vyfotit s celebritou. Psychologický moment: Proč se musíte vyfotit s celebritou? Protože odlesk velikosti celebrity padne také na mě, a všichni budou závidět, že jsem se vyfotil z celebritou? To je ta blbost, ten dementismus ve společnosti. A druhá věc, která na to přímo navazuje: Proč si tolik lidí nechá vymýt mozek médii?

Martina: Proč?

Peter Staněk: Je to jednoduché: Nemusíte přemýšlet. Přečtete si úvodník, nebo se podíváte na zprávy v televizi, a máte jediný názor. Nemusíte přemýšlet, nemusíte studovat informace a architekturu souvislostí. Nemusíte se nad ničím zamýšlet, máte hotové řešení. Proč? Protože tato společnost je založena na jednom fenoménu: Jeden problém – jedno řešení. A nemusím se na něm podílet já sám. To je klíčová preambule dnešní společnosti.

Západní model končí, protože je založen na masové spotřebě, kdy velká část populace musí mít dostatek zdrojů, aby kupovala. Ale snížení příjmů to znemožňuje.

Martina: Čistě západní? Nebo celkově, celosvětové?

Peter Staněk: Ne. Pozor. Mluvíme o euroamerickém civilizačním okruhu. Zjednoduším vám to: Anglosaský okruh, plus větší část Evropské unie.

Martina: Proto říkáte, že tento model je do budoucna neudržitelný?

Peter Staněk: Přesně tak.

Martina: A proto mluvíte o civilizačních změně tak, že musí nastat?

Peter Staněk: Ano. Musí nastat nevyhnutelně, protože tento model již skončil, a to z jednoduché logické úvahy: Jestliže je založen na masové, mohutné spotřebě, pak masová a mohutná část populace musí mít dostatek zdrojů, aby kupovala to, co jste vyrobili. Ale jestliže příjmová polarizace tento předpoklad vymazala, pak je pouze otázka času, kdy naplníte výši úvěru tak, že si nikdo další úvěr nemůže vzít.

Jedna klasická ukázka: Evropská centrální banka po dobu covidové krize natiskla 1,7 biliónů euro a dala je komerčním bankám, které měly poskytnout zvýhodněné úvěry, aby podnikatelé přežili. Většina z těchto peněz se vrátila do Evropské centrální banky při záporných úrokových sazbách. Nikdo další úvěry nechtěl. Vysvětlete to? Odpověď je jednoduchá: Dluhová zátěž je již tak vysoká, že jakýkoliv další úvěr vás stlačí pod vodu, kde se utopíte. Proto si nikdo z podnikatelů další úvěry nebral.

Ján Baránek: Já jsem možná šťastnější než vy, protože už jsem vám to říkal před natáčením. Já vás poctivě sleduji, jakmile mi to cinkne na mobilu. A sleduji vás rád. Protože se dozvím něco více o vašich hostech. Host jako host. Ano. Já rád spolupracuji nebo rád poslouchám novináře, novinářku, kteří jsou vzdělaní. Protože se na to neptáte… já jsem se tak sám od sebe odrazil. Zmínila jste tady tu mediokracii. To je jeden z obrovských problémů dnešní novinařiny na Slovensku. Je to nevzdělanost novinářů. A když bych měl vysvětlovat novinářům rozdíl mezi parlamentními a prezidentskými volbami. Anebo rozdíl mezi poměrným a většinových systémem a tak dále, no to je pro mě katastrofa. A to jsou lidé, kteří tvoří veřejné mínění. Takže já jsem vždy příjemně překvapený. Mělo by to být samozřejmé, ale vždy jsem příjemně překvapený, když vás poslouchám a když si uvědomím, že nezaostáváte za tím respondentem.

Martina: Pane Baránku, začal jste dobře. V tu chvíli už mě máte namazanou na chleba.

Ján Baránek: Ale ne. Já jsem upřímný člověk. Kdyby to tak nebylo, tak bych vám to neříkal.

Martina: Je to od vás milé. Děkuji a vážím si toho. My vás na Slovensku známe – ti, kdo se zajímají o vaše komentáře. Nemyslím si, že jste obecně znám. Určitě jste znám na Slovensku více než u nás v Česku. Řekněte mi, abychom vás ještě lépe představili: Kolikrát jste byl na Slovensku vyhlášen nejcitovanějším analytikem?

Ján Baránek: Posledních devět let. Potom to ustalo.

Z jeskyně nás kromě jiného dostal názorový spor. A to najednou zmizelo. Společnost, kde není konfrontace názorů, tak logicky degeneruje.

Martina: Který rok to uťal?

Ján Baránek: Nevím, který to byl. Když má být upřímný. Bylo to ještě před covidem. Podstatě začala taková tvrdá kulturní válka už na Slovensku. Když šli volit prezidentku Čaputovou. Už za Kisky to začalo. Když najednou média naskočila na tu vlnu progresivistického neomarxismu. Záměrně nemluvím o liberalismu, protože podle mě je to velice špatné pojmenování. Je to v podstatě neomarxismus, který prožíváme. A tehdy jsem se z roku na rok zhloupl a najednou jsem se nedostal do mainstreamu. Nemluvím o tom, že by se mě to dotklo jako v šedesátých 60. letech. Mně už je to celkem jedno. A mluvím upřímně, že už je mně to jedno.

Martina: Byla to součást určitého úkazu a určitého vývoje…

Ján Baránek: Víte, mrzí mě to kvůli něčemu jinému. Mrzí mě to kvůli tomu, že jsem byl od začátku u všeho. A oni to vědí. Naši posluchači i diváci. A mrzí mě to jen kvůli tomu, že ti politici by nemohli takové pitomosti novinářům a analytikům vyprávět, jak je vyprávějí. Za prvé: Vždyť já je všechny znám. Za druhé: Vím, co mají za sebou. A za třetí jsem byl přitom jako pozorovatel. ale byl jsem přitom. A asi by ta komunikace vypadala trochu jinak. Ale toto nebyl hlavní důvod. Hlavní důvod byl, že x-krát mně bylo vytýkáno, že jsem praktikující katolík, konzervativní. A jeden z důvodů, proč jedna televize nechtěla se mnou pokračovat ve spolupráci, bylo přesně toto. Oni zkrátka tomu novináři z té televize řekli, že „Baránka ne, protože je to konzervativní katolík“ – cituji. Takto to bylo vysvětlené. Takže to bylo ještě před covidem. No a když jsem… Rozhodně nejsem vyznavač různých pseudosměrů LGBTQ až do konce abecedy a dvanácti pohlaví nebo šestnácti pohlaví, a tak dále. Já osobně preferuji přirozená lidská práva a zdravý rozum. Tak do takového neomarxistického prostředí se nemáte šanci dostat.

Martina: Vás tedy – říkáte – odstřihli. Už jste rozhodně nebyl na seznamu zvaných do médií. Bylo vás víc takových? Víc lidí, se kterými jste si třeba rozuměl, vyměňoval názory, a najednou už je ve veřejném prostoru nevídáte?

Ján Baránek: Rozumět, nerozumět je jedna věc. Není nikde napsáno, že si s kolegy musím rozumět. Ale určitě jsou tam i takoví, jako například Michelko, on je levicový, a například je to Eda Chmelár, ten také. Jsou to levičáci, ale kvůli nekonformním názorům možná v době covidu, v době ukrajinsko-ruského konfliktu, tak se stejně do mainstreamu nedostanou. Co je špatné, že já jsem konzervativní katolík, tak jsem říkal: Víte, ale nás z jeskyně kromě jiného dostal spor, názorový spor, konfrontace. A to najednou zmizelo. Tedy je logické, že společnost, kde není konfrontace názorů, tak degeneruje. A my degenerujeme. My to vidíme. Tedy správně. Já to vidím. Možná i vy to vidíte. Ti naši kolegové to vidí také. Ale oni to nechtějí vidět. Samozřejmě, ten, kdo degeneruje, záměrně si neřekne: Bože, já degeneruji. Ale dělají všechno proto, aby to tak bylo. A můžeme se klidně teď bavit o důkazech té degenerace. O procesech degenerace. Veřejného života i všeobecné kultury. Tak zvané západní kultury, o které se bavíme. Ale vy jste se mě ptala na něco jiného. Vy jste se mě ptala na moje kolegy. Ano. Jsou tací. I když jsou to levičáci, a je mi to jedno. I kdyby byli pro komunisty nebo já nevím co. Já s nimi půjdu do konfrontace.

Vydávají za pravdu svoje přání. Oni nám modelují svět a chtějí ode mne, abych se tvářil, že mají pravdu.

Martina: Ano. A vy jste říkal: V něčem měli pro vás zajímavé, řekněme promyšlené názory, ale ani oni nesmí už do mainstreamu. Vy jste konzervativní katolík a máte stopku. Oni jsou levičáci, ale mají také stopku. Aha. Takže. Jak se v tom vyznáte vy?

Ján Baránek: V čem?

Martina: No, že jsme na širokém politickém vějíři a nemůžete nikdo.

Ján Baránek: No, podívejte se. Řeknu příklad – i když to není novinář ani analytik: Luboš Blaha. To je politik. Luboš Blaha si pověsil obrazy Che Guevary. Já s tím nesouhlasím, pro mě to byl terorista. Pro něj to je asi nějaký idol, levicový, ale ten průnik zdravého rozumu v době covidu nebo v době ukrajinsko-ruském konfliktu je tak velký, že stírá rozdíly mezi mým myšlením, jako paleokonzervativce, a mezi jeho smýšlením marxismu. Protože zdravý rozum je nadevše a já udělám také úplně všechno pro to, a teď to nebudu opakovat historicky, abyste mohli říct svůj názor, ale udělám všechno pro tu názorovou konfrontaci. Já si myslím, že bych Blahu usvědčil v názorové konfrontaci, že nemá pravdu. Ale zase ho nebudu usvědčovat, když má pravdu, tak mu musím nechat prostor. Tak i tak. Ale když má pravdu, bohužel já s ním musím souhlasit. To neznamená, že když můj názorový nebo politický oponent řekne, že dva plus dva jsou čtyři, já s tím nebudu souhlasit. Jsou to čtyři. Takže ale on, když mi řekne, že marxismus byl dobrý, tak já s ním půjdu do konfrontace. Ale ani nemám kde s ním jít do konfrontace. Já nemůžu v současné chvíli jít do konfrontace ani s těmi, kteří mají jednostranný pohled na ukrajinsko-ruský konflikt, jak už jsem říkal.

A přitom já nejsem proruský. Já jsem se narodil a vyrůstal v rodině, která byla silně antikomunistická. Já jsem nevyrůstal v prostředí, které by bylo proruské. Já jsem zažil okupaci v 68. Zabili mi kamaráda. Poranili. Pardon. Zabili studentku a jeho poranili. Takže já nemám důvod velebit Rusy. Ale my nehledáme pravdu. My za pravdu vydáváme, ne my, ale oni vydávají za pravdu svoje přání. Oni nám modelují svět a chtějí ode mne, abych se tvářil, že mají pravdu. A že já s tím souhlasím, ale já jim řeknu, že kecají kolikrát hlouposti. No a tuto hru já už nebudu hrát. Já jsem ji nehrál ani za komunismu, a nebudu ji hrát ani dnes. Tak ať si mě do toho mainstreamu nepouští. A nic se nestalo. Podívejte. Mám stejné dlouhé nohy, jako jsem měl před tím, nekulhám. A co se těch znalostí týká. Já jsem byl už dost známý už před tím, než jsem byl devět let po sobě stále vystrkován na obrazovkách, takže co? To není o tom. Je to o tom, že člověk musí být kompatibilní sám se sebou.

Martina: Pane Jáne Baránku, už teď jste mluvil o určitých problémech. Úplně bez vyzvání jste vyhrknul, že problémem na Slovensku jsou média. Teď jste zmínil rusko-ukrajinský konflikt. Hovořil jste také o určité debilizaci národa a veřejného prostoru. Někteří hovoří o infantilizaci a podobně. Pojďme si tedy teď pojmenovat, abychom je pak mohli rozebrat, ty největší potíže a největší problémy, které na Slovensku vidíte. A když je třeba vztáhnete na Česko, bude to bonus. Dva už máme a pak…

Ján Baránek: Podívejte, ten problém… Já začnu úplně jinde. Z čeho pramení nejen tento problém, ale celkově ta debilizace, když to tak nazveme. Ve filozofii i v přírodních vědách máte dvě základní otázky, bazální otázky: JAK a PROČ. A teď se pojďme bavit o přírodních vědách. O biologii například. Já mám geokombinace. Kdo neví, co jsou geokombinace: geologie a geografie. Jedna otázka je, a to vždy zaskočím evolucionisty, anebo ty tvrdé materialisty, ty dawkinovce: Jak vznikl život? Oni vám budou říkat, jak z teorií velkých čísel, tak i z fyziky vyplývá, že nakonec všechno, co se může stát, se stane. Jen na to potřebujete dostatek času. Ale neplatí to vždy. Ale dobře. Dejme tomu, že v tomto modelové experimentu to platí. Tak vám začnu povídat, že blesky udeřily do toho chemického koktejlu a tak dále. Nakonec se někam dopracují.

Martina: Velký třesk.

Ján Baránek: Velký třesk ne. Tam nevznikl život. Ne. Tam byla singularita, ale dejme tomu na planetě Zemi.

Martina: Ano. Bedlivě sleduji, kam mě vedete. Pokračujte.

Ján Baránek: A oni vám to nakonec poví po svém. I když s chybami, protože ignorují termodynamické zákony a zákony entropie, ale nechci tady vést přírodovědeckou přednášku. Nakonec se dopracují jak, ale kde, to vám neumí odpovědět. To je tak klasická otázka proč, kterou si kladou evolucionisti, kreacionisti. Proč vznikl život? Na tu vám neodpoví nikdo. No, a to je kardinální, proto my debilizujeme. My se neptáme proč? My se ptáme jak? Jak Rusové zaútočili na Ukrajinu? Jak? Jak? Jak? Otázka JAK? je velmi důležitá, protože bez otázky JAK? bychom se nikam nedostali. Stále jsme tam. Takže ta je důležitá, protože otázkou JAK? si ten lovec-sběrač řekl: Jak vytvořím oheň? Jeho nezajímalo, proč? A ta nadstavba, která z nás dělá Homo sapiens v té míře, v jaké jsme, nadstavba těch intelektuálů a těch, kteří potřebují spor, o kterém jsem již mluvil, tak tu nevytváří otázka JAK?, ale vzniká s otázkou PROČ?

Martina: Dobře. Tak proč debilizujeme?

Zlenivěli jsme, protože ty digitální technologie nám poskytují okamžité řešení. Přestali jsem být zvědaví.

Ján Baránek: No, a to je to proč? Tak začneme jinde. Protože jak debilizujeme, víme. Debilizujeme digitálními technologiemi. Je spousta literatury, která to popisuje. Já budu odbočovat, pokud vám to nebude vadit. Když budete mít pocit, že vám neodpovídám na otázku, tak se mě klidně ještě jednou zeptejte. Já vám uvedu příklad. Já jsem pod jedno moje video vyzval diváky, ať bez použití Google a počítače napíší, kolik měří Mariánský příkop. A byly to zajímavé odpovědi. Oni to nakonec zjistili. A někteří mi tam psali: Hledal jsem to dva dny, protože jsem musel do knih a doma neměl tu knihu.

Martina: Tch 11 kilometrů potřebovali dostudovat?

Ján Baránek: Ano. Protože neměl Google. Když vezme mobil, tak to má za okamžik. A to je odpověď na otázku, proč debilizujeme. Protože vy to takto dostanete na talíři. Já, když jsem studoval, a teď nebudu říkat latinské: „O tempora! O mores!“, protože, kdyby toto platilo, tak jsme zpět v těch jeskyních. Když jste chtěli dříve dohledat informace, museli jste absolvovat složitý proces nasávání podružných informací, které jste sice nepotřebovali, ale museli jste se k nim manuálně dopracovat.

Martina: Minimálně dojít do knihovny a najít si to, že Mariánský příkop má 11 kilometrů.

Ján Baránek: Vy jste museli vynaložit jistou energii a námahu. A ta energie vám tu informaci zakotvila v paměti. Protože tolik energie jste vydali, že jste si to zapamatovali. Dnešní ťukáni po obrazovce vám zabere málo energie, méně než čtvrtka zákusku. To je první věc. Druhá věc: Tímto velice rychlým přístupem k informacím se stane, že ne cesta je cíl, ale vy potřebujte jen tu informaci, která je většinou oproštěna od souvislostí. A souvislosti najdete v tom procesu vynakládání energie. Jenže oni to tak nemají. Oni tu informaci takto dostanou. On napíše do sešitu Mariánský příkop nebo Gerlachovský štít anebo já nevím, že Čína má 1,7 miliardy obyvatel. Nepotřeboval žádnou energii. A v podstatě funguje na těchto titulcích. Takže zapomněli, a oni se odnaučili, že na informaci potřebují vynaložit energii. Už jsou líní a už se uspokojí s tou okamžitou odpovědí. Nehledají odpovědi – oni je dostanou naservírované. A když bych se měl odvolat na antropology, například lovec sběrač měl větší mozkovnu než Homo sapiens, který se zabýval zemědělstvím. A z toho oni odvodili, že lovec byl inteligentnější. Jednak tím, že dostával více živočišných proteinů, které údajně způsobily, že máme inteligenci, vědomí a tak. Nejsem biolog, ale tedy něco o tom jsem si přečetl. A dokonce oni někteří tvrdí, že nástupem zemědělství lidstvo zhlouplo. Protože potřebovali vynaložit méně práce, méně energie na to, aby přežili. A chyběl i balíček těch živočišných proteinů. A něco podobného se děje dnes. Proč například muži zůstávají impotentní? Je teorie, že je hodně estrogenů v oběhu. Ale je i teorie, která nám tvrdí, že příroda zjistila, že se nechceme rozmnožovat. Já vám dám příklad. Existuje něco, co se nazývá populační zákon války. Pardon – demografický zákon války. Oni to objevili po první světové válce, ti, co dělali statistiky. Byly přepracované metody. A zjistili, že po první světové válce, že se začalo rodit více chlapců. A teď proč? No, vy mi řeknete, že umřelo víc chlapců ve válce. To je možné. A máte pravdu. Ale odkud to ta příroda ví, že zemřeli chlapci? Odkud to ty spermie vědí, že teď musíme dělat chlapce?

Martina: Proč?

Ján Baránek: A to je ta otázka: Proč? A co když? Já to povím takto: Co když ta příroda zjistila, že my chceme 16 pohlaví? Nechceme se rozmnožovat, chceme mít antikoncepci, chceme potraty. A proto zůstali muži neplodní. Někde byl průměr, nevím, ať reagují lékaři, ale pokud v jenom mililitru byl průměr kolem 200 miliónů životaschopných spermií, dnes údajně jsou rádi, když najdou 20 miliónů. Proto se to stalo. Je to jen tím estrogenem? Je ho tolik v oběhu? Anebo proč to je?

Martina: Pane Baránku, já jsem vlastně začala otázkou: Proč debilizujeme? – jak vy říkáte. Vy jste mi teď řekl spoustu zajímavých námětů ku přemýšlení. Ale mohla bych si z toho odvodit tedy i to, že příroda zjistila, že my chceme jednoduchá řešení. Že chceme pohodlí. Že se chceme bavit. To je, myslíte si, třeba za tím, že společnost se myšlenkově zplošťuje nebo infantilizuje? Nebo kde je ta odpověď?

Ján Baránek: Tu odpověď, myslím si, že bych řekl v té podobě, že jsme zlenivěli, protože digitální technologie nám poskytují okamžité řešení. Přestali jsem být zvědaví. Já jsem fascinovaný, jak mladá generace přestala být zvědavá. Protože zase: Víte, ono se to asi špatně poslouchá těm mladým lidem. Já jsem nesnášel, když mi prarodiče vyprávěli, že jak to bylo a co dělali, když chodili partyzáni do školy vyprávět, jak bojovali. Mě už jako dítě z toho málem kleplo. Tak nechci to tady opakovat, ale my jsme byli nastavení v době totality tak, že jsme byli nastavení na nedůvěru k tomu, co nám média nabízejí. My jsme si to, když to šlo, prověřovali. Já jsem chodil poslouchat Hlas Ameriky. Bratislavčané vědí, my jsme měli Pod bórikom zahradu a pod ní je takový kopec nad Dunajem, tam jsme měli zeď, tam byl dobrý signál a tam jsme chodili poslouchat. Prověřoval jsem si informace. Co se stalo? Za 30 let, dejme tomu, že najednou věříme tomu, co nám média naservírují? Věříme tomu bezbřeze? Lidé se změnili? Změnila se média? No, nezměnili. Jen je neovlivňují komunisté, ale majitelé těch médií. Mají své zájmy. Samozřejmě. Jak můžete věřit médiím, která vezmou milióny eur za reklamu na vakcinaci? A lidem to nedojde. A veřejně to ten stát řekne: Tomu jsme dali. Tomu jsme dali… Milión eur na reklamu vakcinace a lidé těm médiím věří. A já nevím, co se stalo kromě toho, že přestali být lidé zvědaví. Přestali mít to kritické myšlení.

Martina: A povězte mi tuto diagnózu, kterou teď říkáte. Přestali být zvědaví. Přestali mít kritické myšlení. Přestali se pídit. Přestali si věci ověřovat. Přestali se možná i divit. U jaké populace to pozorujte? U všech? Protože vlastně v tuto chvíli se vždycky tak nabízí hodit to na ty mladé, které jsme prostě zahltili digitalizací. A kteří do toho spadli, ať chtěli, nebo nechtěli. Anebo to pozorujete i u svých souputníků? U vrstevníků, protože zkrátka došlo k jakési změně?

Mladá generace nemá šestý smysl na totalitu. Já jim to nezazlívám. Co jim zazlívám, je ta arogance hlouposti, protože jsou schopní sledovat svůj povrchní názor jako pravdu.

Ján Baránek: Víte, čtu o tomto fenoménu teď jednu knihu, které má v podnadpisu: Nevěřte nikomu, kdo má méně než 30 let.

Martina: To řekl John Lennon.

Ján Baránek: Ano, ale ta kniha má ten podnadpis. Proto o tom mluvím. A já nevím, zda s tím celkově souhlasit, neboť já s hrůzou zjišťuji: Moje generace, znám dost lidí, kteří přestali kriticky myslet. Kteří ihned uvěřili tomu, že jediné, co nás spasí, je očkování. Tedy já jsem ani nerozuměl, proč by nás mělo spasit, protože nemoc se smrtností asi 20 promile, nebo kolik má ten covid, pro mě není žádné nebezpečí. Ale dobře – tvařme se, že je. Ale lidé v mém věku, moje generace nebo generace po mně, o nichž jsem si myslel, že by to kritické myšlení ještě mohli mít, tak si dávali na internet: No, jsem vakcinovaný. No, vytahovali se tím. To mi připadá, jako bych se vytahoval tím, že jsem se v noci posral. Pro mě to bylo něco podobného. Tak si dám na Facebook, že jsem čerstvě posraný.

Martina: Se cítí jako…

Ján Baránek: Tímto způsobem přiznat tu nemocnost, a svou mentální znevýhodněnost. Nechci mluvit a být hloupý. Proto raději volím mentální znevýhodněnost. A oni se z toho radují? A jsou to lidé mojí generace. Takže já bych neříkal, že jen mladá generace. V čem se liší mladá generace, je i to, že nemají šestý smysl na totalitu. Nebo jak jsem říkal ještě před tím, než jsme nahrávali: Někomu ze subsaharské Afriky, kdo nejedl guláš, můžete stokrát říkat, jak to voní, dokud to neochutná a neočichá, tak to neví. A tak, jako já mám nos na totalitu, tak stejně, jak cítím na 500 metrů ten guláš, tak oni zacítí na 500 metrů ten guláš, ale neucítí tu totalitu, protože ji nezažili. Tak já už nevím. Já jim to nezazlívám. Co jim zazlívám, je ta arogance v té hlouposti. Protože jsou schopní sledovat svůj povrchní názor arogantně, jako pravdu. A toto je to hrozné, co nám covid ukázal na Slovensku, ale i u vás. Bohužel. Máme novináře, kteří jen vyšli z filozofické fakulty, a hned dělají arbitry. Uvědomte si že dělají arbitry, on si dovolí říct, že doktor Pirk nebo doktor Lakota nebo doktor Bukovský, který například má suverénně ze všech slovenských lékařů nejvíce citací v odborných časopisech – a oni o něm tvrdí, že šíří hoaxy. To si dovolí říct 29letá novinářka v přímém přenose. No, co je ona? Kdo je ona? Že toto si dovolí říct o jednom lékaři, výzkumníkovi, vědci, který má za sebou x vědeckých prací? Anebo doktoru Lakotovi, který tu zavedl přelomové léčení onkologických nemocí na Slovensku jako první? Jak si dovolí jedna novinářka toto říkat o těchto lékařích? A masa lidí sedí večer u televizí – a přikyvují jako ovce. Jako když jste měli ty pejsky se závažím v autě, a tak oni kývají hlavou. To je hrozné, kam jsme se dostali. A toto je kriminální činnost médií. Protože kvůli tomu tady umírají lidé. Já to vždy říkám a řeknu to i vám: Musí mít zodpovědnost. Podívejte se – Juliuse Streichera v Norimberku odsoudili na smrt a oběsili ho. Julius Streicher vydával časopis Der Stürmer. To byl antisemitský list, ale v životě nezabil jednoho jediného člověka. On nevzal pistoli a nezastřelil Židy. On jen vydával časopis, kde hejtovali Židy.

Martina: Proto jste tuto situaci, zejména mediální, ale i politickou kolem covidu nazval korporátním fašismem?

Ján Baránek: Ano. Korporátní fašismus ožil. Mluvil o něm Franklin Delano Roosevelt v jednom projevu v Kongresu, teď bych si vymýšlel, zda to byl rok 39 nebo 42. To se mi trochu plete. Ale to je největší riziko pro dnešní společnost. A to, co tu vidíme, je totalita. Jak si to já pojmenuji, to je jen na mojí obrazotvornosti. Protože neexistují přesné definice. Existuje přesná definice nacismu. Ale přesná definice fašismu, jako taková, neexistuje. Jedna z definic říká, že je to prosazování zájmu menšiny na úkor většiny. A to se také dnes děje: To máte Black Lives, to máte woke, to máte LGBT, to máte gender, a tak dále. To jsou v podstatě všechno fašizující tendence, které jsou přikryté, abychom drželi huby, politickou korektností. Politická korektnost je pěkný název na fašizování společnosti. Já mluvím o společnosti a její totalitarizaci. A korporátní fašismus? Ano, protože čeho jsme byli svědky za covidu, to se jinak nedá nazvat.