Martina: Řekni mi, co je to za nemoc v duši, že máme potřebu pustit k určitým lidem jenom informace, které považujeme za dobré, pravdivé a jim prospěšné? Rozkryl jsi to? A proč si to druhá parta nechá líbit, když to navíc nazřeli?

Jaroslav Dušek: Trvá to dlouho, určitě minimálně 2500 let, protože o tom mluvil Buddha, který mluvil o ulpěních, o formách, které nás ovládají. Takže už tehdy se to dělo. Možná je to v jistém smyslu část programu lidské bytosti, tak jak jsme nastaveni, možná v sobě neseme dialog božství a ovládacího programu. A možná je to o tomto rozhovoru, o kultivaci právě přes takové omezení. Jsme stvořeni z těchto dvou částí, z hračičky, a proto milujeme hračky – mobily, automobily, technologie. Milujeme, že můžeme něco ovlivňovat, přetvářet, část naší bytosti to miluje, a část naší bytosti ví, že se dotkneme určité hranice, kdy začneme ohrožovat život. To znamená, že když se věda utrhne ze řetězu, vytvoří atomovou bombu, protože je zajímavé ji vytvořit, je zajímavé na tom pracovat. Pracovaly na tom a vyráběly to nejlepší mozky planety, protože přestaly používat rozum rozumně, protože se jim líbilo používat rozum jako hračku. A my jsme bytost, která v sobě má tuto schopnost trhat mouchám nožičky nebo křidýlka. Nebo teď chuděry myši, jak do nich perou všechno a zkoušejí, co vydrží, nebo nevydrží. Teď oživili ochrnuté myši, úžasná zpráva pro lidi. Nejdřív je paralyzují, myšičky ochrnou, a pak se koukají, jestli je nějak dají dohromady. A myšičky ožily, znovu se rozhýbaly.

Martina: Ale když jsme se bavili o anekdotách, co nám chodí, tak mně přišla taková hezká. Jsou tam myšky, jak oslavují a říkají: „Myši mají důvod k oslavám, protože poprvé v historii se vakcíny nebudu zkoušet na nich, ale na lidech.“

Jaroslav Dušek: No jasně. Takže my, jako bytost, si musíme dát na svůj rozum pozor. Cítím, že jsme jako bytost vytvořeni napůl jako božství, nemyslím to přesně procentuálně, a z určité části jsme zvláštní hračka, která si hraje, a je schopna dělat pokusy na miliardách. Je to patrně prolomení norimberských zákonů, Norimberského kodexu. A téměř se jedná o velmi zvláštní narušení této dohody, kdy bylo řečeno, že to musí být nejprve nezbytně provedeno na zvířatech. Lidé musí dát informovaný souhlas a mohou kdykoli z pokusu odejít, kdykoliv z něj vystoupit, když by se jim to nezdálo. Je dobré si Norimberský kodex přečíst, je to po těch letech zajímavé čtení. Zdá se, že se na něj teď nějak v jakémsi chvatu zapomnělo, když nás tato smrtelná nemoc, na kterou, jak říká americký doktor, vás musí otestovat, abyste zjistili, jestli ji máte, dohnala k takovému chvatu.

Jak řekl jeden „moudrý“ na YouTube: „Ano, není to všechno prozkoušeno. Ale musíme zvážit, zda v tuto chvíli není pro nás přínosnější zariskovat, provést tyto pokusy, a zpětně to teprve vyhodnotit.“ To znamená přesně to, co by žádný Tolték neudělal. Přesně to, co by nemohl udělat, protože by věděl, že spouští proces, který bude částečně nekontrolovaný, na který bude reagovat biosféra, lidská těla budou reagovat v řádu desítek let, a potom už nikdo neřekne, jak to je, už se to s tím nespojí, protože toho je tolik, že nemůžeme jednoznačně tvrdit, že je tímto způsobeno.

Je to naše nadání zašmodrchat situaci, přestat důvěřovat ve stvoření jako takové, přestat důvěřovat té nádheře. Tak, jak jsme vytvořeni, a pořád do toho vnášíme nějakou hračku. Tato posedlost, označuju to slovem posedlost, protože tito lidé v tuto chvíli ani nechtějí slyšet jiné argumenty, nezajímají je, jsou natolik posedlí svým výzkumem, svou představou, vírou, že toto naše nové náboženství je správné a že by opravdu bylo nejlepší kritiky, nebo pochybovače, nějak umlčet, odstranit, ať dají pokoj, ať nás neotravují. Jak to říkali komunisti: „Nechte nás laskavě dělat svou práci, když…“.

Martina: Klid na práci.

Jaroslav Dušek: Klid na práci, přesně tak to říkali, když se ohrazovali proti Chartě. Vždyť je to pořád to samé: Nějaká mocenská skupina se usalaší ve své moci, zalíbí se jim to, a pak jim začnou hodně vadit ti, kteří upozorňují na to, že nejednají rozumně. To není rozumné, není rozumné mít komisi, která nám bude říkat, co máme jíst – je to dokonce hloupé. Ale zvykli jsme si na to, tak budeme takto žít.

Povinnou školní docházku považuji za stejné ohrožení dětí, jako terorismus

Martina: Jaroslave, hned v úvodu jsem se ptala, co si myslíš, že bude po covidu, pokud tedy někdy skončí. Mnozí lidé si velmi přejí, aby to bylo jako dřív, a mnozí říkají: „Už to nikdy nebude jako dřív.“ A ještě jsou tady lidé, kteří říkají: „Ale to už nesmí být úplně jako dřív.“. Jak to potom všem, co jsi řekl, a nad čím jsme tady dumali, vidíš ty?

Jaroslav Dušek: Hele, se mnou je to těžké. Já považuji za mnohem větší ohrožení dětí, nebo za stejné ohrožení jako mezinárodní terorismus, třeba povinnou školní docházku. Přijde mi, že je to stejné.

Martina: To je expresivní srovnání.

Jaroslav Dušek: Je, já to říkám schválně takto vyhroceně, protože to je plíživé, protože jsme na to zvyklí. Když je to rychlé, tak si toho okamžitě všimneme, to jsou strašné kauzy. Ale když je to plíživé, tiché, tak to působí mnohem účinnější, v jistém smyslu ošemetnější, než nějaké velké akce, které vidím před očima, a můžu je odsoudit.

Ale dohaduj se s někým, jestli má nosit boty, nebo ne, a přitom je možné si přečíst články o tom, co dělají nohám tvrdé pevné body, potažmo kloubům, páteři, tedy zádům, a ve výsledku psychickému naladění člověka. Kdo tomu věří, kdo se bude zabývat tím, jestli hraje roli, zda dám volnost svým nohám, nebo ne? A mě zajímají tyto věci. Nedovedu spekulovat na téma, co bude po covidu, protože covid je pro mě jenom jednou z milionu věcí, které v tuto chvíli na planetě probíhají. Ať je to ovlivňování počasí, ať jsou to velmi zvláštní zneužívání dětí, situace zneužívání lidmi navzájem, nebo zneužívání zvířat. Když se na toto vše budu chtít dívat z tohoto velikého pohledu, tak covid je jen epizoda v celých událostech, která utichne, zmizí, nebo neutichne, nezmizí, podle toho, zda lidé, kteří mají přístup do médií, to budou chtít dál tvořit, vytvářet, forsírovat. Nebo se objeví možná něco nového, zajímavějšího, možná se objeví větší případ, něco z kosmu, z vesmíru, možná že by se už objevili ti mimozemšťani, že by se objevila robotická inteligence, která je ve filmech, a tak dále. Vždyť těchto možností je tolik.

Jen si pusťme sci-fi filmy, které se staly postupně realitou. Jen si pusťme různé možnosti a varianty, tento prostor, tato planeta, snese nesčetně variant. Tato planeta je stvořena tak, abychom se tady naučili žít spolu s koronavirem, s bakteriemi, abychom tady žili s jedovatými hady a pavouky. Abychom se naučili žít spolu i s planetou, která občas něco vychrlí ze sopek, zatřese zemí, provede něco nevyzpytatelného. Nebo si vezměte takzvané životy lidí, jak se píše: vichřice a povodeň zabíjela, a tak dále. Žijeme v prostoru, kde se učíme žít i se smrtí, kde se učíme žít se vším, a planeta Země je nádherná právě proto, že je tu taková obrovská pestrost. Říká se, vidci, kteří koukají do vesmíru na jiné formy takzvaného života, říkají, že je to nejpestřejší planeta, je krásná, je to knihovna života.

Jakoby byl člověk tvořen jako dítě v prostoru, jako by planeta Země byla dítětem vesmírů, a jakoby sem byly uloženy klíče, nebo semena jednotlivých bytostí, rostlin, možností, které tady existují od malilinkatých mikroorganismů, až po velké makrocelky, jako jsou galaxie. A my se učíme jako lidé chápat, že se jedná o souhru, o spolupráci, o společný prostor, o to, že to není boj, souboj na vzájemné vyhlazování, vyvražďování. Je to prostě souhra na vzájemné posilování. Ve výsledku projdeme posílením, lidská bytost projde posílena o zkušenosti, kterými prochází. A jak říká Mnislav Zelený: „Co je dobré pro lidstvo, musí být dobré pro jednotlivce. A co je dobré pro jednotlivce, nemusí být úplně dobré pro lidstvo, pro genofond, který tady neustále vytváříme.“ A když budeme tvořit genofond umělým oplodněním, nebo když třeba v Americe dostane dítě 27 vakcín, nebo kolik, je to neskutečné číslo, tak budeme tento genofond neustále oslabovat všemi těmito velmi nerozumnými zákroky.

Když přestaneme používat rozum rozumně, tak sami sebe odsoudíme k čím dál tím nuznějšímu živoření, plahočení a závislosti na někom, kdo nám buď dá, nebo nedá nějakého proteinového, vydatného červa, nebo nám ho naopak zakáže zase nějaké komise, a řekne nám, že máme jíst třeba kobylky. Pak vzniknou ochránci červů, ochránci kobylek. Divím se pořád, že neexistují ochránci rajčat a mrkve, a čekám, kdy tito lidé přijdou se svojí troškou do mlýna, protože hračka v našem mozku, která hraničí s určitou pitomostí, neustále pracuje. Vymýšlí 57 pohlaví, vymyslí, že už nebudeš říkat táta a máma, ale budeš říkat rodič 1, rodič 2. Tahle hračka vymyslí, že je nekorektní používat pohlavní zájmena.

Nerozumné myšlení vyživuje sebe sama a umí generovat další myšlení. Když ho pustíme ze řetězu, tak generuje jeden nesmysl za druhým.

Martina: Ten, tato.

Jaroslav Dušek: A tak dále. A tahle hračka, jak víme, pracuje, a jede jako divá.

Martina: Ta se nezakecá.

Jaroslav Dušek: Ta se nezakecá, ta si umí vymýšlet. Problém myšlení je v tom, že živí sebe sama, umí vyživovat sebe sama, a ze sebe sama umí generovat další myšlení. Když toto pustíme z řetězu, když myšlení dovolíme, aby neustále generovalo jeden nesmysl za druhým, tak se v jednu chvíli stane, že naše kapacita je prostě přetížena, jako když přetížíš počítač, a strašně se zpomalí. A my potom také budeme muset trošku zpomalit, a zjistit, že je to vlastně výhoda, a vracím se k tomu pořád dokola, v tomto zpomalení naslouchat tichu uvnitř bytosti a zeptat se: „Čeho se bojíš?“ A najednou zjistíš, že ničeho, že se bojíš jenom myšlenek a toho, co neznáš, protože když to poznáš, tak zjistíš, že to tak hrozné není. Lidé, kteří se báli sahat na pavouky nebo hady, a pak je vzali do ruky, zjistili, že to není tak hrozné. Nebo se někdo třeba bál koně, nebo psů – uvidí psa a bojí se. Znám to u nás v Černošicích, kde chodím s naším velikým psem, a tam to vidíš: lidi, kteří mají psy a znají je, nebo je neznají, a půlka lidí, nebo nějaká část, řekne: „Jé, ten je hezký, pojď…“, a část lidí udělá: „Prosím vás, držte si ho.“ A je to ten samý pes, náš starý třináctiletý Greko, který už sotva chodí, a přesto se najdou lidi, kteří řeknou: „Držte si ho“, protože vypadá, že je velký, má zuby, mohl by někoho kousnout. Je to pořád naše volba, jestli se budeme bát života: „Pokouše nás, poraní, bude nás to bolet,“ nebo jestli řekneme: „Pojď,“ protože víme proč.

Neznám nic zajímavějšího, než je život, je to něco fascinujícího, je to fenomén. A já tvrdím, že stojí za to život žít, užít si ho, žít ho naplno, a nenechat se zmást komisí, aby nám říkala, jestli můžeme pěstovat bylinky na zahradě, nebo ne. Nastává čas těmto komisím říct: „Strčte si vaše doporučení za klobouk!“ Jako stařenka na Šumavě, která celý život vypalovala trávu, a přišla nějaká komise, nějací aktivisté, a řekli jí, že jí dávají pokutu asi 3500 korun, protože se dopustila nezákonného jednání proti nějaké vyhlášce o vypalování. A babička říkala: „Moment, dojdu si pro peníze,“ a šla do chalupy, vyšla s puškou a řekla: „Mazej, ty antikriste.“

Já si realitu tvořím. A budu-li tvořit reality, že mám své vnoučky bránit s puškou, tak se mi to stane. Ale já tvořím tak, že se mi to nestane.

Martina: To se stalo?

Jaroslav Dušek: To se stalo. To je skutečná příhoda: „Koukej mazat, antikriste.“ Babička to prostě vyřešila trošku nečekaně. Já nejsem moc pro zbraně, nejsem pro to, aby lidé na sebe stříleli. Tento příklad říkám jako velmi vyhrocený…

Martina: Jak vidíš, někdy se hodí.

Jaroslav Dušek: Jsem schopen zbraň omluvit jenom proto, že je v rukou stoleté vetché stařenky, protože myslím, že jinak by měl muž takové lidi vyprovodit ven svou energií.

Martina: Možná je to tak, že bys s nimi rozmlouval. I když s puškou je to daleko kratší.

Jaroslav Dušek: Je to vtipnější, že ta babka přijde s puškou. Má to pointu příhody. A já potřebuji říct, že bych neuměl vzít pušku do ruky, a skutečně bych asi nedokázal nikoho zabít jenom proto, abych si zachránil život. Asi by mi to přišlo hloupé, asi bych opravdu vedl debatu. Obávám se, že bych debatoval.

Martina: Já nevím, toto je tvůj názor, tvůj pohled na svět, a je fajn. Nevím, jak by to bylo třeba v případě, když bys chránil vnoučky, a tak dále.

Jaroslav Dušek: Já totiž vím, že realitu tvořím, a budu-li tvořit reality s puškou, že mám bránit svoje vnoučky, tak se mi to stane. Ale já to tvořím tak, že se mi to nestane.

Zapomněli jsme na sílu své tvořivosti a ducha

Martina: Kéž se to splní.

Jaroslav Dušek: Ano, je totiž třeba tvořit. Proto jsem to teď řekl, protože jsme v tom všem zapomněli na sílu své tvořivosti, sílu svého ducha. Uvěřili jsme v nařízení, ve vyhlášky, a už umíme jenom psát petice proti nim, už s tím umíme jenom bojovat, a jenom křičet, že to nechceme. Ano, to je taky určitá nezbytnost, kterou je potřeba vyjádřit, ale zapomněli jsme na svou tvorbu. A celá tato situace vede k tomu, že odvádí pozornost od naší tvorby, od schopnosti tvorby, a nutí nás k boji.

Znáš to, jak armáda útočila na nějaké domorodce, kteří furt nechtěli bojovat, pak tedy po všech tahanicích povstali – a vyhráli. A poddůstojník říkal generálovi: „Prohráli jsme.“ A on řekl: „Ne, už jsme vyhráli. Už jsme je do toho boje vtáhli, už jsme je dostali na naši mentální úroveň.“ Je třeba si vždy uvědomit, z jaké mentální úrovně tvoříme představu světa. Je potřeba si uvědomovat to, co Bruce Lipton popisuje ve své Biologii víry, ve svých knížkách, jak leží u moře, dívá se na nebe, a najednou si uvědomí, že mikrobiologii učí celý život obráceně, že to není souboj, ale souhra. A říká tam: „To vyčítám Darwinovi ze všeho nejvíc, že hovoří o boji živočišných druhů, a přitom se jedná o souhru.“ Je to o tom, že náš mozek nevidí pointu, neznáme pointu příběhu, vždy známe dílčí fázi, a v té to vypadá třeba jako souboj. Vždy uvádím příklad, když vidíš dva lidi, kteří se milují. A když nebudeš vědět, že se milují, že tvoří nový život, tak máš dojem, že bojují. Žena křičí, muž do ní proniká ostrým hrotem, ona sténá, takže to vypadá, že ji fyzicky napadl. A když nerozumíš tomu, co to je, tak máš opravdu dojem, že to je souboj.

A my, pokud použijeme rozum rozumně, a uvidíme vrstvy od mikroorganismů až po obrovské galaxie, a uvidíme jejich souhru, spolupráci a hru, tak pochopíme, že to, co je zdánlivě srážka galaxií, jak jsme zvyklí říkat, je milování galaxií. „Temná hmota, temný proud,“ to je naše názvosloví, místo toho, abychom třeba řekli „tajemná hmota, tajemný proud“. Toto vnášení psychologických kategorií nebezpečí třeba do fyzikální terminologie je ohromně zvláštní, i to, jak to tam rychle proniká, a s takovou samozřejmostí. A my pak tvoříme z mentální úrovně temné hmoty, temného proudu, srážky galaxií, požírání galaxií, výbuchu supernov, zničení hvězd, a neřekneme: „To je zrození.“ Proto si myslím, že to, co se teď děje, celá planetární situace, jsou porodní stahy. A porodní stahy před zrozením nejsou příjemné.

Ve vojensko-vězeňském systému jsme si zvykli na vězeňský způsob uvažování: Pustíte nás za hranice? Můžeme někam jet? Můžeme se jít projít kolem domu? A v kolik hodin máme být doma?

Martina: Teď jenom otázka: „Co se narodí?“

Jaroslav Dušek: No právě. A narodí se to, co vytvoříme. To je to, co potřebujeme chápat. Kdy už konečně pochopíme, že to musíme vytvořit my a že to děláme. A ne, že budeme pořád čekat, jak to dopadne, co oni udělají, nebo co nám zase kdo nařídí. Zvykli jsme si na tento vězeňský způsob uvažování, vojensko-vězeňský systém: Pustíte nás za hranice, nebo ne? Můžeme někam jet? Můžeme se jít projít kolem domu, nebo nesmíme? A v kolik hodin máme být doma? Prosím vás, maminko?

Martina: V devět Dušku, budu vám to pořád opakovat.

Jaroslav Dušek: A co se děje po deváté večer na ulici? Je tam koronavirus, řádí, běhá? Je horší? A teď se to všechno tváří hrozně závažně a vážně, kvůli tomu, že umírají lidé, kterých umírá mnohonásobně víc každý den, než jenom na koronavirus. Ale dobře, zaměřili jsme pozornost jedním způsobem, použili jsme rozum velmi nevýhodným a nerozumným způsobem, a ve jménu tohoto zveličení detailu jako mám věřit tomu, že mám být v devět hodin doma? A že tím prospěji planetě? Mám tomu opravdu uvěřit? Někdo napsal, že spousta pacientů, kteří umírali, a dělali jim pitvu, tak tam byly plicní embolie, které jsou způsobeny tím, že původně vznikají v nohách, v žilách u nohou shluky krve, které vznikají, když se nehýbeš.

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Zůstaneš doma, nikam nesmíš. Je to opravdu složité. Někdy má člověk dojem, že ti odborníci, kteří radí, jako by zapomněli, nebo záměrně nechtěli vědět část své odbornosti – pohyb, čerstvý vzduch, radost, tanec, zpěv, objímání, setkávání, vzájemné úsměvy. Radost ze života.

Martina: Jaroslave Dušku, jsem moc ráda, že jsem řekla „přijď“, a ty jsi přišel. A díky za to, že si nám zase nabídl úplně jiný pohled nejenom na svět kolem nás, ale planetu, galaxii, a hlavně nás samotné. Díky.

Jaroslav Dušek: Taky děkuji. Zrovna bych ti chtěl ještě něco říct, ale už nebudu…

Martina: Povídej.

Jaroslav Dušek: Naskočil mi Voskovec a Werich. Vzpomněl jsem si, že vlastně oni v docela těžkých dobách dělali docela dobrou srandu, a že to mělo velký význam. Teď běžel v televizi Hřebejkův a Jarchovského film „Učitelka!, natočený na Slovensku. Tento film mám rád, zdá se mi hodně podařený, a je o tom, jak vznikne třídní schůzka, protože si nějací rodiče stěžují na učitelku, na kolektivní komunistickou svini, která vydírá žáky, nechává si posluhovat. Oni jí doma uklízejí, luxují. Také úkoluje rodiče, chce maso, nebo ke kadeřníkovi. A všechno jí to prochází. A ona si zasedne na nějakou holku, která se potom pokusí o sebevraždu kvůli jejímu nátlaku, kdy učitelka před celou třídou řekne: „Ty jsi byla v inteligenčních testech nejhorší.“ A navíc je to lež, ani to není pravda, jak se pak ukáže. A teď všichni spolužáci: „Blbka, blbka…“ Holka se pokusí o sebevraždu, rodiče na tu učitelku podají stížnost, a probíhá třídní schůzka, schůze rodičů, kde se snaží tuto učitelku odvolat. A ředitelka se zástupkyní jsou pro, protože tuto komunistickou svini, jak říkají, taky moc nemusejí. Ale překvapivě se stane, že je tam část rodičů, jestli fízlové, estébáci, to nevíme, kteří říkají, že očerňují tak dobrou pracovnici. A celý spor se rozmělní tak, že pouze jediný člověk by se přidal k podpisu ke dvěma rodinám, které to podepsaly. Ale fízlové a komouši to prostě rozstřelí, odejdou, a jak začnou odcházet, tak najednou odejdou všichni, třídní schůzku opustí, a ten jediný, který by se býval přidal, řekne: „Když se nikdo nepřidal, tak já bych se teda také nepřidával.“ A teď to celé vypadá, že to blbě dopadlo, že dobro prohrálo.

A teď tam sedí úplně zdrcená zástupkyně s ředitelkou, pijí panáky a říkají: „To je hrozné. Zvýšíme jí plat, dáme lepší odměny, všechno to musíme odvolat. Víš, co ona dokáže…“ A najednou: Klep, klep. A „dále“. A přijde onen pán, který by se byl býval přidal, a říká: „My jsme si to s manželkou cestou rozmysleli a podepsali bychom to.“ A podepíší. Odjedou, a za chvilku: Klep, klep, a další manželské dvojice, které, když nebyly v poli kolektivní hypnózy, a povídaly si, zjistily, že je nesprávné to nepodepsat. A to se mi zdá na tom filmu hezké, že ukazuje, jakou sílu má kolektivní hypnóza v momentě třídní schůzky, kde právě ti nejdrzejší prosazovači nějakých názorů ovlivní lehce rozpačitou masu, která tak trochu neví, nechce si pálit prsty. A tito vehementní lidé, ti plukovníci, to tam ovlivní. Ale je tam naděje, že lidé pak jdou domů, dva ti manželé, a řeknou si: „Hele, není to vlastně celé obráceně?“ A to já vidím jako pro tuto situaci dobrý, že je dobré být chvilku sám se sebou, nenechat pořád mluvit plukovníky, ale být sám se sebou, a sám se sebou si říct: „Jak to teda je, herdek. Jak to teda se mnou ve skutečnosti je? Jaký život chci žít za měsíc, za rok? A v jaké zemi chci žít za pět let? V jaké Evropské unii za rok, dva, tři?“ Uvědomit si, v jakém prostoru chci žít, aby tam mohly žít moje děti a vnoučata.

Přeji si prostor, který teď ani nechci pojmenovávat, víš, který myslím, nebo vidím voňavou zemi a radost, a lidi, kteří se navzájem hostí, protože jsou rádi, že se potkávají, a ne, že se před sebou schovávají a utíkají. A to je tvorba, kterou tvoříme. Je to jako v pohádce: Dobré srdce, Honzíčku, oživilo lodičku. Věrná láska zvítězila. Ty jsi ale hezká babička, odkud já tě znám? Jak říká Vlasta Burian. Prostě vzpomenout si na svou hezkou babičku, na své prarodiče, a zeptat se jich v duchu: „Jak se vám to líbí, co tady teď děláme? Co tomu říkáte, naši předkové? Kam jsme sebe sama dostali, čemu jsme to tady uvěřili, co to tady vytváříme? Máte radost, naši předkové? Radujete se z toho, jak rozvíjíme krásy planety?“ Tyto otázky je potřeba si občas položit, zůstat sám se sebou, nebo s nejbližším člověkem, kterého máš, nebo s okruhem, a v klidu si říct: „Pojďme to tvořit v myšlenkách tak, jak se nám to líbí.“ Protože my to můžeme dělat, my to můžeme tvořit, to nám nikdo nemůže zakázat, protože svoboda slova je ve skutečnosti uvnitř bytosti. To, že ti někdo smaže nějaké video na YouTube, to je akt zoufalce, vystrašeného člověka, vystrašeného systému, který ukazuje, jak se cítí slabý, ukazuje, jak se cítí nejistý, a jak už ztrácí půdu pod nohama.

Čti zprávy jinak. Čti to jako informaci o tom, že systém má takhle stažené půlky. On se bojí toho, že by někdo řekl, co si myslí, a apeluje na určitý rys naší bytosti, který nastartuje autocenzuru ve smyslu: „To radši říkat nebudeme, ale pšt.“ Svoboda slova je uvnitř, ve vnitřní tvorbě. Musíme se ptát sebe sama, když jsme sami se sebou, co tam tvoříme, v jakém mentálním poli v tu chvíli jsme. Tvoříme radost, lásku, sounáležitost, hojnost, společnou planetu? Přejeme všem opravdu: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny?“ Nebo jsme v nějakém poraněném, narušeném mentálním poli? A ať si každý z nás uvědomí, že svobodu svého slova si tvoří uvnitř. A tam opravdu může tvořit.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za to, že si přišel, a díky za opět úplně jiný pohled na svět kolem nás i člověka.

Jaroslav Dušek: Juchů.

Martina: Když jsme v tomto přemýšlení, a v tom, co radíš, tak ještě vytáhnu, když už jsem začínala citátem řeckého řečníka Isokrata, starověkého řeckého filozofa Zénóna z Kitia.

Jaroslav Dušek: Ano, ten byl dobrej.

Martina: Ano, a ten řekl: „Život shodný s přírodou a s rozumem je cestou ke svobodě.“ Řekni mi, když řekne „shodný s přírodou a s rozumem“, tak si to, jak žít s přírodou, zkoušíme představit. Děláme to mnohdy špatně a přírodu spíše znásilňujeme, než abychom s ní žili a souzněli. Ale myslím, že možná ještě horší je žít s rozumem. Protože když člověk žije v betonovém městě, tak mu dochází, že není s přírodou a v přírodě, ale když většina z nás žije bez rozumu, a bez myšlení, bez opravdu čistého myšlení, tak si přesto myslí, že rozum a čisté myšlení má. A tudíž žít s rozumem je asi ještě těžší.

Jaroslav Dušek: Promiň, ale naskočil mi starý dobrý Platón, když už jsi citovala staré Řeky, a on napsal, že do politiky nepatří obchodníci a vojáci. A my se můžeme podívat, kdo je náš předseda vlády, a kdo je poradce přes epidemie. Platón řekl, že obchodníci a vojáci nemohou působit ve veřejné sféře, protože budou vždy hájit své zájmy. Platón tedy napsal, že právě proto tam tito lidé nemají co dělat, protože vždy budou lobbovat za nějaké zájmy, tak, jak to dělá náš předseda vlády, a onen plukovník. To znamená, že by mě zajímalo, kdo by u nás byl v politice, kdyby tam nemohli být obchodníci a vojáci, nebo zástupci jednotlivých lobby.

Žít s rozumem. Největší legrace spočívá v tom, jak to popisuje Megre ve svých knížkách o Anastázii, že jsme se nechali chytit do pasti, například jsme uvěřili, že jde o chytrý mobil, a zapomněli jsme, že je lstivý. Megre říká, že se nám děje to, že se rozum prostě otočil v antirozum, protože kdybychom používali rozum, tak bychom nemohli dělat žádná velká opatření proti životu. Nemohli bychom vytvářet obrovské firmy, planýrovat pole, scelovat lány, rušit remízky a záchyty vláhy, a tak dále. Kdybychom postupovali s rozumem, tak bychom patrně vytvořili úplně jinou civilizaci, než jaká teď na planetě je. Kdybychom postupovali s rozumem, tak bychom nemohli dobývat území a vnucovat svůj způsob myšlení lidem, kteří tam žijí. Kdybychom žili s rozumem, tak bychom nemohli s takovou samozřejmostí znečišťovat životní prostředí a vodu, protože bychom věděli, že tneme do vlastního těla. A tento rozum, který mě zajímá, o kterém se domnívám, že je rozumný, se vždy věnuje vnímání celku, vědomí celku, a ví, že když do celku zasahuji nějakým dílčím způsobem, tak to přinese odezvu v celku.

Teď budu mít v „Duši K“ hosta, který se věnuje ovlivňování počasí. Má nastudovány a vyzdrojovány všechny věci, které se týkají ovlivňování počasí na planetě Zemi, a jsou to věci na jednu stranu až zarážející. Někdy mě rozesměje, že existují agentury, které ti zajistí dobré počasí na svatbu, a ony skutečně zajistí, že bude hezky, to jde zařídit. Ano, to jsem se od něj dozvěděl, a byl úplně překvapen.

Ovlivňování počasí zasahuje do živé bytosti biosféry a ta bude reagovat. Stejně tak reaguje a mutuje koronavirus, podobně jako bakterie, které se reakcí na antibiotika změnily v superbakterie, na které antibiotika neúčinkují.

Martina: Vzpomínám, že se to stalo snad naposledy při olympiádě v Moskvě, kde stíhačky rozháněly ty mraky, aby konečně přestalo pršet. A taková agentura má stíhačku, nebo na to jde jinak?

Jaroslav Dušek: To nevím, o tom bude mluvit. Já jsem s ním měl jenom setkání, abychom se poznali. Kritici těchto opatření na ovlivňování počasím říkají, že ti, kdo takto zasahující, používají rozum nerozumně, protože si neuvědomují, že biosféra je živá bytost, a ona bude reagovat, stejně jako mutuje a reaguje koronavirus. Reaguje na to, co se děje, stejně jako bakterie reagovaly na antibiotika. Trvalo to dlouhou dobu, ale zareagovaly a vytvořily se superbakterie, na které antibiotika neúčinkují. Živý prostor na naše zásahy vždy a všude reaguje, proto mám rád indiánský, toltécký pohled, který říká, že přístup má být jemný, že se mají dělat jen jemné akce, pouze jemné zásahy a dotyky reality tak, abychom byli schopni sledovat účinek, odezvu, a abychom byli schopni v případě chybného doteku regulovat případné následky, které by mohly nastat.

To znamená, že Tolték by třeba nemohl vybudovat jadernou elektrárnu, protože by věděl, že bude hledat úložiště, o kterém někteří tvrdí, že bude geologicky stabilní. Na planetě Zemi chce někdo najít geologicky stabilní území, když v Himálaji, v sedmi tisících metrech máš pozůstatky živočichů a zkameněliny z mořského dna? To si tady někdo myslí, že existuje geologicky stabilní prostředí, kde se vyhořelé palivo uloží, a bude tam tisíce let?

Není lepší pěstovat místo dokonalého mobilu telepatii?

Martina: Ano, ale jak to chceš udělat, když elektřinu chceme všichni, a hodně, a nechceme svítit jen ve středu.

Jaroslav Dušek: Vrátil bych se k Nikolu Teslovi, podíval bych se na jeho patenty schované americkou tajnou službou. Poprosil bych americkou tajnou službu, jestli by mohli odtajnit vagón dokumentů, jak jsem to četl od nějakého amerického fyzika, který řekl, že to je vagón dokumentů, který je uschován, a kupodivu ho nesmíme číst. Nevím, co Nikola Tesla vytvořil tak závadného, že to lidé nemohou mít. Tesla chtěl šířit elektřinu zadarmo, chtěl ji šířit zemí a prostorem, vzduchem, což se ukázalo pro Morgana, nebo s kým měl smlouvu, jako nevýhodné, protože by nebylo jak změřit spotřebu, takže se jeho snahy polekali. Ale Tesla toto řešení, pokud vím, měl, a možná, že kdybychom se dnes s našimi skvělými technologiemi věnovali Teslovým principům, tak by bylo možné, že by se věci vyřešily bez spalování paliv, a že by se třeba vytvořily mnohem účinnější aparáty, které by spotřebovávaly mnohem méně energie.

Možná by bylo zajímavé, kdybychom se vydali cestou zmenšení spotřeby, kdybychom se nad tím celkově zamysleli rozumem, tím skutečným rozumem, a kdybychom si položili základní otázky, jestli opravdu potřebujeme tolik výrobků, jestli opravdu potřebujeme, aby pořád funěly továrny, a z nich vycházely věci, které už máme. Je to jak když se Aboridžinka ptá Američanky: „Proč pořád něco vyrábíte?“ A ona říká: „Protože to potřebujeme. To jsou věci, které jsou potřeba.“ A Aboridžinka říká: „Chápu, že si vyrobíte židli, když ji potřebujete, ale proč ji vyrábíte i potom, když ji máte, proč vyrábíte pořád další židle?“ A musí se na to nabalit velký reklamní průmysl, který potřebuje lidem vnutit, aby si koupili nový mobil, počítač, novou židli, auto, protože to staré už je zastaralé. A opět je použit rozum nerozumným způsobem proti životu, protože v bateriích je lithium.

Je to prostě komplikovaná věc, a myslím, že korona aspoň způsobila to, že jsme se aspoň trošku na nějakou dobu zastavili, a v tom bych viděl velký přínos. A že jsme si v tomto zastavení mohli položit právě tyto otázky, a mohli si říct, jestli to opravdu všechno potřebujeme, tedy to, o čem je nám tvrzeno, že to potřebujeme, a jestli není lepší pěstovat místo dokonalého mobilu telepatii. Jestli není lepší se vrátit ke staré dobré telepatii.

Martina: My zase dostaneme kartáč.

Jaroslav Dušek: Jaký kartáč?

Martina: Od některých, kteří budou říkat: „No jo, všichni se vrátíme zpátky na stromy, nebude se svítit, a když, tak jenom v úterý a v dubnu, a budeme se domlouvat kouřovými signály.“

Jaroslav Dušek: Nevím, proč jsou lidé tak hysteričtí, a neposlouchají, o čem se doopravdy mluví. Tady se o ničem takovém nemluví. Já to znám, tyto argumenty jsou vždy stejné, a problém je v tom, že je těžké se vyhnout zjednodušení, protože používáme slova a věty, která už jsou velkým zjednodušením. Způsob, jak jsou stavěny naše věty, gramatická stavba vět, je už velikým zjednodušením, a vždy vede k určitému vzdálení se od života, který je mnohem mnohoznačnější, zpětnovazebnější, proměnlivější, než naše věty a úvahy. A také neříkám, jaký musí být výsledek těchto úvah, ale domnívám se, že existují na planetě mnohem šetrnější technologie. Domnívám se, že jsou v šuplících vynálezců, dokonce jsou mnohá zařízení patentována na patentových úřadech, mnohé způsoby využití energie, zpracování, která jsou blokována velkými giganty. Mám přímo kamaráda, od kterého koupili patent na elektromobil, a nikdy ho nevyrobili, a tento kamarád mi řekl: „A z toho, že to ode mě koupili, jsem 40 let dobře živ.“

Proč by měl člověk přistoupit na to, že mu může nějaká komise říkat, co má jíst, nebo co má myslet, a říkat?

Martina: Jaroslave, a jak v této souvislosti vnímáš další věc, která se nějak tváří, ale může to dopadnout úplně jinak, je to paradoxně kauza plánu, který připravila EU a který je nazván „Z farmy na vidličku“, což je podpora pojídání brouků a hmyzu jako zdroje potřebných bílkovin? Evropská agentura pro bezpečnost potravin dokonce schválila prodej, přípravu a podávání larev potemníka moučného jakožto potraviny určené pro konzumaci. A jedna skupina o tomto plánu říká: „Ano, to je nová cesta hospodaření a stravování.“ A druhá skupina zase píše pamflety, kde uvádí na pravou míru, že jsou to blázni, kteří to tvrdí.

Jaroslav Dušek: Přímo potemníka?

Martina: Přímo. Chudák potemník.

Jaroslav Dušek: Potemníka z Ferdy mravence?

Martina: Přesně toho, ale on nebyl moc chytrý. Mně to na jednu stranu přijde jako informace tranzistorového významu. Ale přesto všechno, když jsem viděla, co se začalo odehrávat v novinách, kdy někdo píše: „Oni nám nařídí, že už budeme jíst jenom červy. A zelení ideologové zakážou chov zvěře, prasat a tak dále.“A jiní zase říkají: „Vy jste se úplně zbláznili, zde se jenom říká, že můžete jíst hmyz.“ Ulevilo se ti, že už můžeš jíst hmyz?

Jaroslav Dušek: Tak já jsem v Mexiku červy jedl. Když jsme byli u indiánů, tak nám jako velkou lahůdku dali sušené červy. Nikdo se toho nechtěl dotknout, a když jsme to pak začali jíst, tak jsme zjistili, že je to vynikající. Takže z tohoto hlediska bych s tím problém neměl. Ale spíše nechápu, proč mně má Evropská komise říkat, co můžu jíst, a co ne. Vůbec nechápu, proč mi má nějaká komise říkat, co mohu, nebo nemohu jíst.

Lidé, kteří uvěřili, že jim Evropská komise může něco nařizovat, budou mít problém, až nám přikáže jíst shitburgery

Martina: Protože tě chrání. Chrání tě před tím, aby ti někdo neprodával brouky, kteří by ti mohli ublížit.

Jaroslav Dušek: Ale já vůbec nevím, proč bych měl přistoupit na takovouto hypnózu, abych uvěřil tomu, že může existovat komis,e která má lidem říkat, co mají jíst, nebo dokonce co si mají myslet, a co mají říkat. Mně je úplně jedno, co tahle komise povídá. Tato komise není v mém světě, není v mém vesmíru. Ona si žije v nějakém vesmíru, a lidé, kteří uvěřili, že jim Evropská komise může něco nařizovat, budou mít problém. Ale já se těším, že Evropská komise nám konečně doporučí shitburgery z hoven, které byly vytvořeny před několika lety. Divím se, že se na shitburgery zapomnělo, bylo by to krásné zpracování hoven. Bylo by to přesně jako z filmu Krásná zelená, kde politik, když ho mimozemšťani odpojí ze systému, najednou řekne: „Já mám řešení pro nezaměstnané.“ A redaktor říká: „Jaké?“ A politik: „Ať jedí hovna, hoven je všude hodně.“ Takže opravdu před pár lety, jestli si to pamatuješ, byl vytvořen shitburger z hoven, prý výborně chutnal. Říkali, že to dali nějaké skupině gurmetů, a ti že byli tou chutí nadšeni. Zatím měl tento shitburger jediný problém: jeho výroba je velmi drahá. Bohužel vydestilovat z hoven dobrotu ještě pořád vyjde draho, ale doufejme, že se technologie zlepší. A možná, že by v těch hovnech mohli žít i ti červi.

Martina: Symbióza je vždy vítaná, ale Kremlička ze strany Důchodců za životní jistoty se před lety vsadil, že když se Důchodci za životní jistoty nedostanou v procentech na nějakou příčku, tak sní v televizi červa. A pak měl na krku nevím kolik žalob za to, že připravil o život červa, který snad měl být chráněný. Takže když ti dnes něco schválí, tak jsi v bezpečí, že tě žádní zelení nebudou žalovat, když sníš červy.

Jaroslav Dušek: Znáš vtip, jaký je rozdíl mezi informací a dezinformací?

Martina: Sem s ním.

Jaroslav Dušek: Půl roku. Takhle to je. Zmiňovaný doktor Bhakdí píše, že v Německu vyšlo vyjádření vlády, že se na sociálních sítích objevila dezinformace, že vláda chystá nějaké opatření, což se prý nezakládá na pravdě. A za dva dny toto opatření vyhlásili. Takže tam to byl rozdíl jen dva dny mezi dezinformací a informací.

Martina: Ani půl roku se nepotřebovalo.

Jaroslav Dušek: Někdy to jde rychleji.

Komise se tak stará o naše zdraví, že už musíte stavět pasivní domy, aby vám nebyla zima, i když se třeba chcete otužovat, a je vám to jedno. A výsledkem je, že spermie mužů jsou pomalé a ženy jsou neplodné.

Martina: Když mluvíš o dezinformacích a informacích, a také jsi zmínil nepřístupný vagon Teslových písemností, tak teď s ladností slona v porcelánu přejdu na svobodu slova, protože jsem zmiňovala…

Jaroslav Dušek: Ještě než skočíš do svobody slova, ti chci ještě říct, že objevil jsem výborný článek.

Martina: Povídej.

Jaroslav Dušek: Co se týká Evropské komise, červů a takovýchto věcí. Objevil jsem článek, který se jmenoval Tichý zabiják, a týkalo se to domácích kamen. Psali tam, že v Anglii udělali průzkum, nevím, v kolika domácnostech, a zjistili, že to je opravdu strašné, co člověk vdechne, když tato kamna otevře, když přikládá. A domnívám se, že tato kamna budou Evropskou komisí brzo zakázána.

Martina: A na čem si budeme dělat ty červy?

Jaroslav Dušek: No právě.

Martina: Na radiátorech to nepůjde.

Jaroslav Dušek: Naši mladí, když stavěli dům, tak museli provést akustickou studii. Oni staví dům mezi domy. Byl to jeden z posledních prázdných pozemků mezi rodinnými domy, a v těchto rodinných domech, podotýkám, žijí lidé. A oni tam začali stavět dům, a zjistili, že existuje nařízení, podle kterého musí nechat vykonat pro jejich dobro, pro jejich zdraví, nějakou akustickou studii síly hlučnosti okolí, aby jim tam komise dovolila žít.

Martina: Pro jejich ouška.

Jaroslav Dušek: Pro jejich ouška, a kdyby tam naměřili těch decibelů víc, tak by jim pro dobro obyvatel nařídila postavit protihlukovou zeď okolo jejich domu, a museli by mít v oknech trojskla. Je to prý nějaký předpis. A všimni si, že tento systém opravdu bdí nad naším domem, bdí nad tím, abychom měli správné domy, aby domy byly opravdu správné, tedy pasivní, nebo jaké. Už si nemůžeš postavit třeba dům, kde by ti byla zima, když by sis třeba řekla, že jsi otužilá a že je ti to úplně jedno. Třeba by sis řekla, že jedeš podle Wim Hofovi metody, a prostě ti nevadí, že tam bude 18 stupňů. Ne, to nejde. Bylo by ti stanoveno, jak má tvůj dům vypadat z hlediska parametrů pro tvé dobro, pro tvé zdraví. Je neuvěřitelné, kam jsme se byli schopni dostat z hlediska takzvané péče o naši bytost. Celá tato péče o naši bytost přivedla bytost do stavu, kdy jsou spermie líné, moc se nechtějí prohánět, ženy jsou neplodné, mnoho oplodnění probíhá uměle. A to do té míry, že jsem byl až překvapen, když jsem zjistil mezi známými, jak je to časté.

Komise a WHO nám říkají, jestli jsme zdraví, nebo ne. A že i když vypadáme jako zdraví, tak to je úplně nejhorší, protože to jste nosiči nákazy.

Martina: Ale možná se na to můžeš nechat pojistit.

Jaroslav Dušek: Možná se na to můžeš nechat pojistit. A celá tato péče přivedla naši civilizaci do úpadku, ve kterém teď jsme, kdy jsme zapomněli na svou sílu, na svou moc, svou energii, a věříme tomu, že to budeme dotovat nějakými technologickými vynálezy, nebo výdobytky, a že si do těla zavedeme buď antény, nebo nějaké látky, které nás budou vyztužovat. Je smutné, že tak úžasná bytost jako je člověk, se nechala vmanévrovat, vmanipulovat sebou samým ze strachu, z obav do procesu strachu, který začíná vždy tím, že vyvoláš strach z nedostatku.

To je klíčový strach, kdy zapomeneš na hojnost. V mýtu se to třeba jmenuje „Vyhnání z ráje“. Ty zapomeneš na hojnost, zapomeneš na to, že tato planeta je připravena svoje obyvatele vyživit a že má všechno potřebné, je to dobrá Matka. Jak říkají indiáni Pachamama, má dost půdy, dost vody, je tady slunce, spoustu energií, nerostů, surovin v půdě, v zemi, ve vzduchu jsou úžasné záležitosti, rostliny, zvířata. Tato Matka má všechno připraveno pro své děti, a my vytvoříme myšlenkový trik, použijeme nerozumně rozum, a začneme se bát o to, zda toho bude dost, zda budeme mít dost, zda náhodou nebudeme potřebovat víc. A zda nám to třeba někdo nesebere, někdo ošklivý a zlý, kdo přijde, a sebere nám to naše, a začne se hrát tato hra, do které jsme se hodně propadli, několik tisíc let jsme v této hře.

Martina: Je to zvláštní hypnóza.

Jaroslav Dušek: A protože probíhá několik tisíc let, tak je považována za pravdu, za samozřejmost. Ale tobě se může stát, a proto tak miluji případy zázračně uzdravených lidí, kteří z hlediska našeho takzvaného rozumu a logiky měli být mrtví. Ale oni něco provedli, nějaký manévr, vzpomněli si na své božství.

Tak jako doktor David Hawkins, který v době, kdy umíral, vykřikl, protože neměl vyrovnaný, vyřešený vztah k Bohu: „Tak jestli tedy existuje nějaký Bůh, tak ať mě teď zachrání.“ A upadl do bezvědomí – a probral se zdravý. A to úplně změnilo jeho život. Existují lidé, kteří změní svůj život z oběti, z nekonečné víry v neschopnost, a v to, že o nás někdo musí pečovat a že nám komise bude povídat, co máme jíst, nebo že nám WHO řekne, jestli jsme zdraví, nebo ne. A že dokonce i když vypadáme jako zdraví, tak to je úplně nejhorší, protože to jste ti nejhorší nosiči nákazy, protože…

Představ si, že toto se opravdu tvrdí, v těchto článcích je opravdu napsáno, že nejnebezpečnější jsou lidé bez příznaků, to znamená zdraví. Dřív by se řeklo, že zdraví jsou zdraví lidé. Ale dnes jsou nejnebezpečnější, protože tam už je to záludné, protože je ukryta hluboko v člověku.

Martina: Ale bacilonosiči bývali vždycky, ne? To byl někdo, kdo měl v sobě bacil, třeba tuberu, ale sám ji nedostal.

Jaroslav Dušek: To je taky téma, na které bychom museli pozvat nějakého velkého odborníka, ale já myslím, že bacily, a to všechno, je stále přítomno v našich tělech, a v prostoru, myslím planetu Zemi, kterou beru jako své tělo. Nevidím rozdíl mezi svým tělem a planetárním tělem. A také, když lidé dělají výzkum, a zkoumají nanočástice a těžké kovy v půdě, ve zvířatech, v našich tělech a v ovzduší, tak zjišťují, že to procentuálně přesně odpovídá, že to v sobě neseme v té míře, v jaké to je, protože dýcháme spoustu věcí z okolí, nadechujeme, vdechujeme, vtahujeme do svých těl, pijeme vodu, že jo, která vypadá tak, jak vypadá, protože je do ní vnesena spousta nanopidižvýků. A možná tam byly vždy, možná jsme si jich jenom nevšimli, neuměli jsme je detekovat. Možná tím, jak se zlepšují naše schopnosti detekovat a detailizovat, objevujeme něco, co tady s námi bylo vždy. Ale my to teď objevíme jako novinku, překvapení, jako úžas, a začneme se toho bát. Začneme se bát všeho, co se objeví, a nechápeme, že jsme vytvořeni tak, abychom zvládli jakékoliv situace. Lidská bytost je schopna zvládnout neuvěřitelné situace.

Ve skutečnosti jsme nekonečná bytost, jsme vědomí. Jsme duše a duch.

Martina: Jenom ne všichni.

Jaroslav Dušek: Já říkám lidská bytost. Lidská bytost je bytost, to je kompletní lidstvo. To je lidská bytost, a její součástí, jakoby buňkami, jsou jednotliví lidé. A v našem těle je také mnoho buněk, které se neustále obnovují. Naše tělo, lidské tělo, existuje za cenu toho, že neustále umírají nějaké buňky. Buňky stále umírají, a tělo vytváří nové, regeneruje. Lidská bytost je jako celek nestálé, část lidí, část buněk, umírá, a část se rodí. Každý den se na této planetě narodí zhruba 300 tisíc lidí, a zemře zhruba 150 tisíc lidí. Každý den jsme v plusu nějakých 150 tisíc lidí, kterých na této planetě přibývá. Kdyby tady byla skutečná epidemie, tak lidí musí ubývat, musí se zmenšovat tělo lidské bytosti, ale ono roste, zvětšuje se.

A teď jde o to, jak chceme rozum používat. Jestli chceme použít rozum tak, že si toho všimneme, a řekneme: „Ano je to tak. Ve skutečnosti jsme nekonečná bytost, jsme vědomí. Jsme duše a duch.“ To jsme. Možná jsme na to zapomněli, protože jsme si četli v mobilech něco jiného, možná jsme si to zapomněli připomínat v rozhovorech, možná jsme si začali povídat jenom o tom, kdo umřel, kde umřel, kolik je tam lidí, jak jsou přeplněné nemocnice. A když se s rozumem podíváme na čísla, tak na Seznamu bylo normálně zveřejněno, že na pacienta s covidem na JIPce VZP platí 413 tisíc korun za týden, zatímco na pacienta na JIPce bez covidu platí o 250 tisíc méně. To je za měsíc jeden milion rozdíl mezi pacientem vedeným jako covidový pacient, a mezi pacientem nevedeným jako covidový pacient.

Kdybych byl manažer nemocnice, a použil rozum matematickým, chladným, kalkulačním způsobem, tak bych zaplnil covidová lůžka, protože bych věděl, že z každého lůžka mi do mé nemocnice přitéká ohromné množství peněz. Kdybych byl takový cynik, kdybych byl tak bezcitný manažer, kdybych používal mozek a rozum jenom na počítání a na počty, tak v zájmu své nemocnice, v zájmu jejího ekonomického zdraví, v zájmu přísunu prostředků, bych tato lůžka zaplnil. Udělal bych to. Zajímalo by mě, kdo to vlastně celé nařídil, že se pojišťovny na covidové pacienty platí do nemocnic o zhruba o 2300 Kč denně víc, než na běžného pacienta. Kdo to vlastně stanovil? Jestli si to vymyslely pojišťovny, aby vykrvácely? Čtu, že pojišťovny vykrvácí, a už tuším, že bude zvýšeno zdravotní pojištění, že budeme muset nějak zaplatit my, lidé, že pojišťovny platí nemocnicím tak ohromné peníze.

A kdybychom používali rozum rozumně, tak bychom toto nedopustili. Nedopustili bychom takovou obrovskou manipulaci, která probíhá. Teď už to normálně zveřejňují, jak říkám, Seznam, dočteš se to v normálním článku. Najednou tam jsou tato čísla. Ale do té doby to byly dezinformace, kecy, že se prý platí víc na tyto a že to není pravda, že dostávají víc peněz, že to jsou hoaxy. A teď to normálně napsali, je to prostě tak, a zřejmě nás připravují, jak říkám, na zvýšení daní, a nějakých plateb za zdravotní pojištění, nebo za co.

Na pořadu s Milanem Calábkem o koronaviru v Duši K asi nejvíc vadilo, že to mělo půl milionu zhlédnutí za týden

Martina: Tím se znovu dostanu k tomu, co už jsem předeslala, že se budeme bavit o kauze, která se odehrála vloni v březnu.

Jaroslav Dušek: To znamená v pravěku.

Martina: Ano, a vlastě tak úplně nevíme, jaký byl konec. A ty jsi teď navíc mluvil o tom, že jsme se nedozvěděli správné informace o tom, kolik se dává na JIPce za pacienta s covidem, a bez covidu. Teď už jsme se to dozvěděli. Ale řekni mi, když jsi tehdy ve své Duši K s Milanem Calábkem rozebíral, jak on vidí covid z hlediska epigenetiky, co radí, tak tam zaznělo několik platných rad. Mnohá jeho slova, viděno zpětně, se potvrdila, a nic nebylo vyvráceno. A přesto najednou z YouTube tento pořad zmizel, a nikdo vám tehdy nic neoznámil?

Jaroslav Dušek: Oznámil. Na Divadlo Kampa přišlo, že pořad byl stažen z důvodu porušení pravidel komunity a že se divadlo může odvolat. Na odvolání tam byly zhruba dva řádky, kde se divadlo nějak odvolalo, a vstřícně žádalo, ať je tedy řečeno, které pasáže jsou škodlivé, a že bychom byli třeba ochotni tento pořad nějak přestříhat, nebo se nějak domluvit, co tam vadilo.

Martina: Vím, že jste nabízeli, aby to oglosoval nějaký odborník, kterého si vyberou.

Jaroslav Dušek: Dát k tomu hlas odborníka. A na to byla úplně stejná odpověď, zase od robota, že bylo shledáno, že bylo porušeno pravidlo komunity, a tím to skončilo. Dál žádná komunikace nebyla. A stáhli to i ze Seznamu.

Martina: A v té době stáhli i náš rozhovor s Milanem Calábkem, který jsme dělali tady, v Kupředu do minulosti.

Jaroslav Dušek: Už si to nepamatuju přesně, ale někdo z těchto serverů kamarádovi Oldovi Kužílkovi prokecnul, že dostali pokyn to stáhnout z ministerstva vnitra. A na to jsme to začali trošku prohledávat, napsali se na toto ministerstvo nějaké dopisy, jestli to tedy byli oni, a oni mlčeli. A pak najednou řekli, že tam je opravdu nějaké oddělení, které bojuje proti terorismu a dezinformacím, a že si skutečně v tomto smyslu nechali vypracovat nějaké stanovisko ministerstva zdravotnictví. A v tomto stanovisku ministerstva zdravotnictví, které vytvořil SÚKL, nebo kdo to tehdy vypracovával, nikdo ani jednou nenapsal, že by doporučení Milana Calábka bylo škodlivé nebo nebezpečné. Všude pouze napsali, že účinek na koronavirus nebyl prokázán, což Milan v tom pořadu samozřejmě říkal, protože jak by mohl být prokázán, když to nikdo nevyzkoušel. Oni vždy psali: „Ano, badyán má tyto silice, mohl by účinkovat na dýchací ústrojí. Ano, v tomto smyslu ano. V tradiční bylinné medicíně ano. Ale účinek…“

Martina: Badyán je součástí antivirotika Tamiflu.

Jaroslav Dušek: Ale pak tam napsali: „Účinek na koronavirus nebyl prokázán.“ A to byla jediná výhrada. Takže jsme se chvilku bránili, já jsem pak komunikoval s nějakými zástupci Seznamu, jestli by to tam třeba vrátili s tím, že by se k tomu dalo vysvětlení. My jsme toto vyjádření ministerstva zdravotnictví hned dali na stránky Divadla Kampa a říkali jsme: „Tak tam dejte pořad, a k tomu dejte stanovisko odborníků. Co tomu brání? Ať je tam normální debata, jaká by měla probíhat v takzvané demokratické společnosti.“ No nic, pak se to tam nějak vrátilo přes jiný servery, nebo to tam někdo dal, lidé to měli nahrané. Myslím, že to tam je.

Martina: Teď už to tam zase visí.

Jaroslav Dušek: Mám dojem, že to tam už zůstalo, že se zjistilo, že to tak škodlivé nebylo.

Martina: Mě na tom překvapilo, pokud jsou mé…

Jaroslav Dušek: Víš, co vadilo? Za týden tam bylo půl milionu zhlédnutí. To bylo to, co přilákalo pozornost pozorovatelů, kteří dbají na to, aby tady byly šířeny pouze správné informace. Kdyby to mělo 5 tisíc zhlédnutí, tak by se na to vykašlali, ale nabralo to obrovskou akceleraci, a to byl zřejmě varovný signál.

Dnes už je skoro čest, když někoho ohlásíš, že dělá něco nesprávného. Dokonce existují spolky, které bdí nad správností názorů. Dřív se tomu říkalo „cenzura“. V Rusku děti udávaly rodiče, že nesmýšlejí správně o socialistickém zřízení.

Martina: Nevím, jestli mám přesné informace, tak ministerstvo vnitra právě oficiálnímu poradci pro otevřenost veřejné správy a ochrany soukromí, zmíněnému Oldřichovi Kužílkovi, který se tím zabýval, nevyvracelo, že to bylo na jeho pokyn. Ale zástupce portálu Uložto vám potvrdil, že ho museli stáhnout na příkaz ministerstva vnitra. Ale když jste oslovili přímo ministerstvo vnitra, tak to zase popřeli. Bylo to tak, že se člověk nedozvěděl, odkud to spadlo.

Jaroslav Dušek: Skončilo to klasickým, českým, švejkovským, že to nebyl příkaz, ale jenom upozornění. Bylo to jakoby upozornění: „Víte, že máte na svých stránkách závadný pořad?“ No jo, ale když ti to pošle ministerstvo vnitra, tak asi si řekneš: „Tak to bych to asi měl stáhnout.“ Že ano? To je prostě švejkovská, česká iniciativa, autocenzura, strach, který už je aktivovaný z dávných dob. Radši si nebudeme pálit prsty. Hele, támhle to stáhli, tihle to stáhli také, tak to stáhneme taky. A takto to všichni navzájem stáhli.

Martina: A byl jsi z toho překvapen?

Jaroslav Dušek: Byl.

Martina: Protože ses asi poprvé po mnoha letech zase setkal s úplně obyčejnou cenzurou.

Jaroslav Dušek: Mě to vlastně tehdy rozesmálo, protože jsem si řekl: „No, to jsem netušil, že bdělost komunity YouTube je tak velká.“ Vypadá to tak, a teď řeknu domněnku, kterou mám docela potvrzenou, že existují snaživí lidé, kteří se sdružují v jakýchsi spolcích, které bdí nad správností používání rozumu.

Martina: To je pravda, to už není tajemství. A oni jsou na to i hrdí.

Jaroslav Dušek: Tak. A patrně členové těchto spolků možná poslali pár iniciativních emailů na YouTube, nebo přímo na ministerstvo vnitra, aby se tím zabývalo. Dřív se tomu říkalo „udání“. Dnes už, jak víš, to je skoro čest, že někoho ohlásíš, že dělá něco nesprávného, že ano. Kdysi, když jsem studovat divadelní vědu, jsem chtěl udělat diplomku z ruské revoluční dramatiky. Fascinovala mě ruská revoluční dramatika, kde děti udávaly své rodiče, že nesmýšlejí správně o socialistickém zřízení. A tyto děti cítili povinnost oznámit své rodiče.

Martina: Myslím, že Helen Duke v Americe také, když udala svého strýce a svou maminku.

Jaroslav Dušek: Jo, takže toto bylo vzorem správného konání. Pak se na nějakou dobu udávání stalo nesprávným, zdálo se to podlé, a teď se zase zdá, je taková doba, kdy je správné někoho ohlásit, protože: „Opravdu všichni dodržujme nařízení, dodržujme pravidla.“ Musím se smát, když toto vyhlašují lidé, kteří to porušují stále, na každém kroku své existence porušují pravidla společné dohody, proti některým jsou dokonce vedeny žaloby, šetření právě z Evropské komise. To je takový guláš, groteska. Je to vlastně nesmírná, kosmická legrace, toto sledovat. Jak se tomu říkalo dřív? Že si nevidí na špičku nosu. Že ano.

Martina: To, co jsem tady říkala už v úvodu, že popření, potření svobody slova vede k ohrožení dalších svobod. A pokud je pravdou, co jsi říkal, tak tady máme vagon Teslových písemností, které také, pro naše dobro, nejsou přístupny.

Jaroslav Dušek: A to nebudou jenom Teslovy patenty.

Martina: O této kauze jsem slyšela, ale nevím o tom nic, co by stálo za argumenty.

Jaroslav Dušek: Byl to článek amerického fyzika, který Teslu obdivoval, psal o něm: „Vzhledem k tomu, co známe od Nikoly Tesly, co je dostupné, tak co asi musí být v tom vagónu dokumentů, který je neustále zavřený, a nemůžou k tomu ani fyzici.“ Trochu si stěžoval, že by si rád prohlédl, co Tesla po sobě zanechal. A jakým právem někdo vůbec zadržuje takový myšlenkový poklad.

Martina: Jaroslave, moc ti děkuji za další netradiční výlet do výšin za pouhopouhé přízemní materialistické obzory.

Jaroslav Dušek: Já ti také děkuji, Martino, a ať se tobě a všem posluchačům daří.

Dnes se zaměříme na něco, co způsobilo v naší společnosti velmi vášnivé debaty – a bohužel nejen vášnivé, ale občas i hodně nenávistné. Budeme mluvit o očkování proti covidu. Opět samozřejmě s profesorem Jiřím Beranem. V našem druhém rozhovoru mimo jiné pan profesor řekl:

• Nejsem příznivcem povinného očkování. Lidem bych všechno klidně vysvětloval, ale nikoho bych nenutil.
• Celá řada lidí mě má zaškatulkovaného jako člověka, který je proti rouškám, který by chtěl otevírat restaurace, který je proti plošným opatřením, ale nikdo si nepřečte, co znamenají ta cílená opatření, jak je implementovat, a v čem by nám mohla pomoci.
• Nevýhoda léků jako je isoprinosin nebo ivermektin, je to, že nemají žádnou patentovou ochranu. Vyrábí je více světových výrobců a žádný z nich do něj nechce investovat, do vytvoření klasických vědeckých studií, jaké jsou pro ověření účinnosti vyžadovány.
• S vládou i úřady bylo domluveno, že proběhne důkladná vědecká studie léku isoprinosin. Jenže pak se objevil asi nějaký tlak ze strany části odborné veřejnosti, aby se taková studie neprováděla, takže koncem léta loňského roku to usnulo.

Martina: Jenom ještě doplním, že jsi autorem představení Duše K, Čtyři dohody, Pátá dohoda a m mnoha dalších. A zrovna teď mám před sebou i tvou novou knihu První dotek, styk s nekonečnem. Jaroslave, kniha, která přede mnou leží, je covidový počin?

Jaroslav Dušek: Ne, tato kniha vznikala tři roky, možná i dýl. Psali jsme ji s Pavlínkou Brzákovou, a dali jsme si na čas. Ale překvapivě se stalo, že vypadá aktuálně, protože se tam věnujeme základním věcem, které se týkají odevzdávání osobní moci, tedy momentu, kdy je po tobě jako po bytosti požadováno, nebo se to bere automaticky, že odevzdáváš svoji osobní moc. Jinými slovy, že dáváš souhlas s něčím, o čem nic nevíš. Třeba jdeš do Pionýra a říkáš: „Slibuji před svými druhy, že se budu učit pracovat a žít v souladu se zájmy socialistické společnosti.“

Martina: Já si pamatuji jenom ten jiskerský: „Slibuji před svými druhy jako jiskra jasná, že chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Tak to si pamatuji.

Jaroslav Dušek: A takto se slibovalo tohle a támhleto, a pak se zvyklo na to, že máme rodné číslo, že jsi pro systém číslo a že každý člověk má své, protože je to výhoda, že se to neplete, no. A pak postupně, že máš v nějakém věku chodit do školy, tedy vlastně povinná školní docházka. A všichni s tím mlčky souhlasí. A problém nastane v momentě, kdy si položíme otázku: „Jak to je doopravdy? Jestli vlastně chceme, aby dítě šlo v nějakém věku do školy, jestli je to pro něj opravdu prospěšné. Jestli je pro něj prima chodit pět dnů v týdnu do školy, nebo jestli je to moc, a tak dále. A tato knížka se týká odevzdávání osobní moci, protože odevzdávání osobní moci vede k ne-moci.

Martina: Ne-moc.

Jaroslav Dušek: Ne-moc, přestaneš mít moc. Takže se vlastně stala aktuální, jakoby pro dnešní dobu, což nás s Pavlínkou Brzákovou překvapilo, když jsme si to uvědomovali. Knihu jsme poprvé uváděli, myslím, 3. prosince ve 3 hodiny 33 minut, a to s Pavlem Steidlem, vynikajícím kytaristou, a s Robinem Kaločem, jehož obrázky jsou v knize použity. A tak jsme si uvědomili, že se to zaktualizovalo úplně nechtěně, nebyl to záměr, a přitom je to úplně horká novinka.

Bavím se životem

Martina: Když vznikala tři roky, tak si skutečně počkala na správný čas, kdy má spatřit světlo světa. Ptala jsem se i proto, že mnoho lidí, nejenom ti, kteří pracují v kultuře, v zábavě, a podobně, už rok prakticky nepracuje, nemůže nic dělat.

Jaroslav Dušek: Není to rok, mezi tím se chvilku hrálo, abychom nebyli takoví hysteričtí. Občas se něco dělalo.

Martina: Občas, ale bylo to velmi krátké, a celkově už to rok bude.

Jaroslav Dušek: A abychom byli přesní, třeba filmy a televize se natáčí. Vlastně týká se to divadel, živých akcí s živými diváky. To se jaksi přestalo hodit.

Martina: Ty jsi vždy říkal, že vlastně hraješ každý den. Takže se chci zeptat, když teď každý den nehraješ, kromě krátké pauzy, tak čím si tyto dny naplnit, nebo vyplnit? Jak jsi je vyfutroval ty, nebo pro sebe zhodnotil?

Jaroslav Dušek: Já ti vlastně ani nevím. Musel bych se nad tím hodně zamýšlet. Rozhodně jsem se věnoval tomu, co bylo třeba, takže jsem třeba štípal dřevo, nosil vodu. My jsme byli hodně na chatě, nebo trávíme hodně času na Sázavě. Hned od 15. března jsme tam s rodinou a jedním vnukem odjeli. A pak se v létě narodil druhý vnuk naší dceři Agátě a Markovi, manželovi. Takže jsme se tam odebrali hned 15. března po odvysílání Duše K s Milanem Calábkem, která byla potom stažena z YouTube. Odjeli jsme hned v noci, a tam jsme se věnovali saunování, koupeli v řece, běhu v přírodě, dělání večerních ohňů, protože jaro bylo nádherné, bylo krásné počasí, jasné nebe, sauny byly nádherné, protože se nad tebou klenuly hvězdy. Jaro bylo opravdu požehnané. Nelítala letadla, nebyly tam najednou žádné šmouhy. Kupodivu nebe bylo modré, čisté a jasné. A užívali jsme si toho, co si běžně užívat nemůžu: večerů s rodinou, s manželkou, dcerou, se zeťákem, s vnuky. Někdy se přidružil i syn a jeho děti, a tak dále.

Martina: To už zavání sdružováním. Ale dobře.

Jaroslav Dušek: Já mám sedm vnoučat, takže se opravdu sdružujeme na docela hojné úrovni. Když se všichni sejdeme, tak to máš sedm vnoučat, jejich rodiče, ještě já, takže nás je najednou dohromady asi třináct.

Martina: Bylo na vás udání?

Jaroslav Dušek: My jsme se před každou rodinnou akcí samozřejmě ohlašovali.

Martina: Opravdu, jakože: „Přijde dcera na oběd, tak vám to chceme nahlásit, pane příslušníku?“

Jaroslav Dušek: To znáš? Telefonát na policii: „Prosím vás, u sousedů je asi 20 lidí, a všichni tam slaví.“ „Vidíte, kdybyste nebyl taková udavačská kurva, tak vás tam pozvali taky, a mohl jste slavit s nimi.“ Tak to se mi docela líbí, tyto fórky, které se šíří po internetu, a přichází mi mailem.

Takže jsme se hodně věnovali rodině, já jsem si občas taky něco četl, malinko jsem si něco psal, přípravy na něco budoucího, co by se mohlo dít. Natočil jsem kousíček, čtyři dny, v jednom filmu, protože Jirka Bartoška cestou na natáčení zkolaboval se slepým střevem. Oni ho hned vezli na operaci do nemocnice v Brně, a protože měl druhý den natáčet, tak se nevědělo, kdo to bude točit. Bartoška v tom filmu hraje manžela Evy Holubové a Holubová nominovala mě, říkala: „Tak zavolejte Jardovi Duškovi.“ A oni mi v neděli zavolali, jestli bych mohl druhý den točit v Brně.

Martina: Záskok.

Jaroslav Dušek: A bylo to tak legrační, že jsem řekl: „Tak to já ani nebudu číst scénář,“ čímž jsem porušil všechny moje zvyky a pravidla, a řekl jsem si: „Tak si natočím čtyři dny s Evou Holubovou, kterou mám rád.“ Pak jsem scénář četl, a byl jsem příjemně překvapen, že je hezký, že by to vlastně mohl být krásný film. Takže toto jsem dělal na přelomu listopadu a prosince, čtyři dny jsem natáčel. A občas děláme online vysílání z Kampy, buďto Malou vizitu, nebo Duši K, odvysílám to bez diváků, prostě jen tak s účinkujícími. Takovýto přenos uděláme tak 2x do měsíce. Nebo jsem byl občas někam na online vysílání pozván. Například na konferenci o laskavosti, kde jsme si povídali o laskavosti. Tak takhle jsem občas něco někde udělal.

Martina: Bavíš se životem?

Jaroslav Dušek: Bavím se životem, to jsem dělal vždycky, to se nezměnilo.

Okolo koronaviru jsou ve hře zákulisní věci, které nevidíme. Ale určité tlaky jsou nápadné, třeba umlčování některých hlasů a názorů.

Martina: Ty jsi před osmi měsíci říkal, že pro tebe žádná pandemie a epidemie není důvodem k účasti, ale k pozorování světa kolem. Už jsi k něčemu došel, vypozoroval jsi něco, co se to teď se světem děje?

Jaroslav Dušek: Situace je tak zašmodrchaná, že vždy zdůrazňuji, že se nemůžeme vyhnout určitému zjednodušení, když o tom budeme mluvit. Je to prostě složité, ve hře je mnoho věcí. Jsou ve hře zřejmě zákulisní věci, které nevidíme, které ale vyciťujeme, protože přece jen jsou některé tlaky nápadné, a také neustále se prosazující umlčování některých hlasů.

To si všimneš, že na jaře hovoří Peková, Žaloudík, profesor Balík, a najednou zmizí z éteru. Teď tam mluví někdo jiný, a ti jsou hysteričtější, vystrašenější a nabádavější, než tamti, kteří říkali, že to zas tak hrozné není a že to zvládneme. Tak tohoto přesouvání akcentů si všimneš, a samozřejmě to vnímáš. A jak říkám, hovořím o tom tak jako zlehka, jenom tak dotykem, kroužím okolo, protože vím, že emoce jsou zjitřené, spousta lidí je vystrašená, vyděšená a způsob, jakým média tuto věc prezentují, není příliš příjemný a příznivý. Líbilo se mi, jak se rozzlobil pak doktor Stránský, a napsal svůj blog, jestli jsi to četla. On už se v jednu chvíli rozhněval, a napsal blog, kde uváděl číslice na pravou míru.

Martina: My jsme ho tady měli. Už se hněval i tady.

Jaroslav Dušek: Ano, takže jste o tom mluvili, a víš, o co jde. On tam položil zásadní otázku: Jako lékař se ptám, kolik lidí zemře díky těmto nařízením, díky lockdownu, díky hysterii, díky dlouhodobému stresu. Na podzim se ukázalo, že už jich opravdu umírá víc. A teď je velmi křehké říct, co je vlastně příčinou, jestli to už není toho půl roku s rouškou na obličeji, v izolaci, bez sportu, bez kamarádů. Co v tom vlastně všechno hraje roli, protože psychologové, pokud o tom mluvili, a co jsem četl, tak mluvili velmi pěkně, všichni upozorňovali na nebezpečí dlouhodobého stresu. Upozorňovali na to, že je dobré vypnout televizi, vypnout média, nesledovat to, odjet někam do přírody.

Martina: Separační úzkost lidí.

Jaroslav Dušek: Psychologové ale nedostávají hlas moc často. Občas promluví, nebo aspoň co čtu, nebo co mi chodí mailem, když mi lidé něco doporučují, nebo se dívám na některé jednoduché základní servery, tak tam psychologové úplně nepanují, nedominují. A obecný hlas je spíše hysterický, a do toho se objeví propíchnuté kauzy, kdy se neustále tančí okolo plukovníka Prymuly způsobem, který je pro mě úplně… Já se těším, že se o něm natočí film. Myslím, že už je na čase začít psát o plukovníkovi Prymulovi scénář.

Plukovník Prymula kolem sebe šíří po vojensku, pěkně rázně, lásku, pohodu, dobro a radost

Martina: Tak už vím, co sis psal doma za poznámky.

Jaroslav Dušek: To ne, protože to je figura „muž-korek“, nepotopitelný člověk, který má vždy nějaký průšvih, odněkud ho odvolají, zruší mu nějakou kliniku v Hradci, a pak se zase vynoří, a zase je odvolán. Pak je ve vládě, pak ho z vlády vyhodí, ale on se tam vrátí jako ministr. A tenhle člověk tady pulsuje jak opravdu zvláštně plovoucí korek – vlna ho smete, chvilku ho nevidíš, a on hop, zase vyskočí.

Třeba nedávno vyskočil s kauzou antigenních testů, což mě úplně rozesmálo, protože je vždy namočen v nějakém kšeftu. Třeba se prokáže, že se sejde někde na Vyšehradě, a on si nepamatuje, s kým se tam sešel, neví, kdo tam byl. To je tak zábavná postava. Nebo jeho telefony: když jsem ty rozhovory četl, jak odpovídá novinářům… Rozumíš? To jsou lidé, kteří pořád říkají: „Chovejte se zodpovědně. Dodržujte nařízení“. Ať je, prosím, dodržují tito lidé, ať dodržují nějaká základní pravidla, ať mluví pravdu, nelžou, ať prozradí své ekonomické zájmy, a řeknou všechno, co za nimi stojí, a kšeft, který tam je. A vždy se to propíchne, a zase se to uhladí, a opět řekne, jak bude pátá, šestá, sedmá vlna, a o tom mluví.

Takže třeba toto je člověk, kterého miluji. Líbí se mi jeho výraz a dikce, protože vždy vypadá trochu jako po kocovině. Je jakoby mírně, zvláště zpražený, jeho obličej je opravdu inspirativní. Je to prostě chlapík, jak má být. Myslím, že kolem sebe šíří po plukovnicku, po vojensku, pěkně rázně lásku, pohodu, dobro a radost. Ale jak říkám, dopouštím se samozřejmě zjednodušení.

Martina: To my teď všichni.

Jaroslav Dušek: Vím, že má jistě i svou lidskou stránku, nebo aspoň doufám. Doufám, že pod maskou epidemiologa a virologa je i člověkem, třeba občas doma, a že ho někdy napadne, že je nápadné, že se většina lidí uzdravuje, že by ho mohlo zarazit, že lidé se uzdravují navzdory tomu, že lék dlouho neexistoval. Lék dlouho neexistoval, teď se jich objevuje dost, jsem až překvapen. Najednou je tady kolchicin, což je lék na klouby, nebo nám pan doktor Drbal v rozhovoru vyjmenuje asi čtyři léky, které fungují proti koronaviru, protože je rozzlobený, že se pořád píše, že neexistují. Pak víme, že funguje Lysin, že melatonin, že může fungovat spousta přípravků na bylinné bázi, výtažek z Cistus Complex, z růže skalní.

Mnoho lidí vůbec nezajímá, že se velké množství lidí z covidu vyléčí, a proč tomu tak je. Co dělali, aby se vyléčili?

Martina: Antabus.

Jaroslav Dušek: Antabus se také zkoušel, u někoho zafungoval, u někoho ne. Takže prostě si i plukovník mohl všimnout, že se lidé uzdravují navzdory tomu, že lék neexistuje a že se jich uzdravuje většina.

A teď samozřejmě vím, že se rozčílí spousta lidí, kteří budou říkat, že jim někdo zemřel. Ano, je to nepříjemné, že to pro určité procento lidí představuje skutečnou potíž. Od dvou nositelů Nobelovy ceny existuje jedna křivka, jméno ti teď neřeknu, protože jsem ho zapomněl, ale upozornil mě na to Michal Giboda, parazitolog, že oni už dávno stanovili, že všechny infekce probíhají matematicky stejně. A podle toho je zhruba 70 procent lidí bezpříznakových, nebo má lehké příznaky, a nějakých 15 procent lidí má třeba těžší příznaky. A pak je nějakých 15 procent mezi. Tato čísla jsou nějak takto, nepamatuji si to přesně, ale je to stanoveno pro všechny infekce, pro všechny epidemie, je to tak dáno. Oni to vypozorovali tak, že pozorovali všechny infekce a epidemie, a zjistili, že takto tyto čísla prostě jsou.

A i plukovníkovi by mohlo být nápadné, že se lidé uzdravují, zotavují, a mohl by z toho mít radost. Ale já mám dojem, že vůbec nikdo nemá radost z toho, jak se lidé uzdravují. Nečtu šťastné články o tom, kdo se uzdravil, jak se uzdravil, co dělal, že se uzdravil – jestli pil čaj s medem, nebo cvičil Wim Hofovu metodu dýchání, jestli se otužuje. Já se vlastně nedozvídám o podstatných faktech, tedy, jak se lidé uzdravují, jak se jim to podařilo. To mě mrzí, že v médiích se tomu více nevěnují a že nepíšou rozhovory s uzdravenými, nebo o nich.

Naopak, když už na někoho zaúčinkoval nějaký lék, třeba o jednom panu taxikáři se loni na jaře hodně psalo v souvislosti s Remdesvirem. A potom s ním byl rozhovor, a on řekl, že ho uzdravil Ježíš, a to mě na něm potěšilo. On s ním byl rozhovor, a já jsem čekal, že bude opěvovat lékařskou péči a Remdesivir, a on místo toho řekl, že mu pomohl náš Pán Ježíš, že děkuje a že se pořád modlí. Byl to asi 200kilový pan taxikář, opravdu veliký, a vlastně to byl skutečně zřejmě zázrak, že to při jeho stavu, a jeho dispozici, přežil.

Anebo čteš knihu doktora Bhakdiho a jeho manželky, paní Kariny Reissové „Korona, falešný poplach“, která na podzim vyšla německy, anglicky, a už je i v českém překladu, je možné ji přečíst po internetu. A zjistíš, že pan doktor Bhakdi velmi důkladně zkoumal situaci, působí v Německu, v nějaké vesnici u Kielu – a shledal, že pokud lidé umírají, tak je to téměř bezvýhradně spojeno s mnoha dalšími zdravotními komplikacemi. Většinou jsou tito lidé ve velmi špatném zdravotním stavu, a i docela vysokého věku. V průměru, když se díváš, je naprostá většina na tom takto. A teto pan doktor Bhakdi, který má na YouTube docela hezké rozhovory, si posvítil na situaci svým analytickým mozkem, a podíval se na to, že je velký rozpor v tom, co se píše, a v tom, co se reálně odehrává. A v této knize „Korona, falešný poplach“, kterou všem doporučuji, upozornil na to, že se od začátku tvrdě manipuluje s fakty.

A vzal to z gruntu. Vzal PCR test a jeho výpovědní hodnotu, a ví se, že tento test je velmi chybový, a vlastně ti ani neřekne, jestli jsi nakažlivá, nakažená, zdravá, nemocná. Tento test řekne, jestli v těle byly shledány sekvence nějakého genetického materiálu, jestli v těle máš sekvence z tohoto potencionálního viru, které by mohli nasvědčovat, že by tam mohl být celý virus. Většinou jsou tam ale nalezeny jenom sekvence, a není řečeno, jestli je ten virus živý, nebo mrtvý. A ty můžeš mít mrtvý virus v těle velmi dlouho. Vylučuješ ho ze zažívacího traktu, takže aktivně můžeš někoho nakažovat, dejme tomu, 9 dnů, a po zbytek času ne.

Martina: Milan Calábek naopak říká, že ne, že naopak ještě 26 dní po uzdravení.

Jaroslav Dušek: To někdo říká. Ale oni říkají, že virus je mrtvý, a v tu chvíli ho nemůžeš šířit, když je mrtvý.

WHO změnila metodiku používání PCR testů, které jsou velmi chybové. Nyní vyžaduje další kontrolní test a posouzení klinických příznaků.

Martina: A to my pořád nevíme. Že ano?

Jaroslav Dušek: Právě, víme o tom málo. Takže doktor Bhakdi si to takto rozebírá, dívá se na test, na to, že není na 100 procent výpovědní a že čísla už se odvíjejí od toho, u koho byl zachycen virus, ale ne od klinických případů. Jestli to víš, tak 20. ledna to WHO změnila, a najednou je řečeno, že nová metodika žádá, aby po PCR pozitivním testu byla situace potvrzena ještě následným testem, možná antigenním, to si nejsem jistý. To znamená, že musí proběhnout potvrzující test, který potvrdí pozitivitu, a zároveň k tomu musí být přihlédnuto ke klinickým příznakům onemocnění. Pakliže tam nejsou klinické příznaky onemocnění, tak se to podle nového hodnocení nebere v potaz.

Martina: Což vlastně velmi zpochybňuje dosavadní testy.

Jaroslav Dušek: Takže tento Bhakdi to vzal od těchto testů, a pak to vzal přes to, kdo tedy umírá. Rozumíš, co se týká smrti a umírání, tak myslím, že tato situace nás vystavila tváří v tvář faktu dlouhodobé ignorance přítomnosti smrti. Spousta lidí umírá na silnicích, na cigarety. A na alkohol umírá ročně 6,5 milionu lidí podle světových statistik. Na rakovinu umírá ohromné množství lidí. Za minulý rok bylo provedeno 40 milionů interrupcí, a také bylo hodně sebevražd, to znamená, že kdybych se měl zabývat tím, že někdo umírá, tak bych musel zakázat alkohol, zakázat kouřit, jezdit autem, rozmlouvat lidem sebevraždy, a musel bych zrušit interrupce, protože ty mají zdaleka největší úmrtnost, tam je opravdu obrovské množství – 40 milionů nenarozených lidí, přerušených životů.

A myslím, že je dobré tuto situaci vnímat jako iniciaci andělem smrti. To, čemu říkají Toltékové iniciace andělem smrti, nám říká, že si uvědomíme, že stejně můžeme kdykoliv umřít, že nemáme žádnou záruku, že budeme zítra nebo pozítří naživu. Já nemám záruku, že se nestane, že vyjdu z domu, uklouznu, praštím se na schodech do hlavy a nezemřu. A iniciace andělem smrti znamená, že člověk žije s vědomím, že tvůj anděl smrti je neustále s tebou přítomen, doprovází tě, a kdykoliv si tě může vzít. Tato iniciace andělem smrti vede k tomu, že žiješ naplno, žiješ přítomnost, protože nevíš, jestli budeš žít ještě za 5 minut, a proto se zaměříš na to, že žiješ naplno, raduješ se ze života, mluvíš pravdu, vyjadřuješ se otevřeně a máš čistý stůl. To znamená, že neděláš nějaké zákulisní hry, protože takovéto tahy se dělají dočasně, a pak se to vysype.

Martina: Žádné chytračení.

Jaroslav Dušek: Žádné chytračení, otevřeně, jasně, energicky, s plnou chutí života. Ta sranda je v tom, že právě iniciace andělem smrti vede k tomu, že žiješ s plnou chutí a radostí, a teď jde o to, jestli to budeme schopni pochopit.

Martina: Rozumím ti, jenom se tě chci zeptat, jestli to má spojitost i s tím, co jsi říkal před pár měsíci, že tato doba nám zahalila tvář, a odkryla duši.

Jaroslav Dušek: No jasně.

„Apokalypsa“ znamená „odhalení“. A teď najednou vidíme odhaleno, že naše životy řídí nějaké sociální sítě. Překvapeně zjistíme, že nám někdo smazal profil pro porušení pravidel komunity, kterou nikdy nepotkáš.

Martina: Že jsme se vlastně odkopali, a když se člověk na to podívá v širším hledisku, tak se opravdu mnozí lidé, mnozí politici a soukromé firmy se projevili. Je to zvláštní, jako kdybychom si začali hrát na pravdu.

Jaroslav Dušek: „Apokalypsa“ znamená odhalení. To slovo znamená „odhalení“. A teď, jak nádherné odhalení najednou vidíme, že naše životy řídí nějaký sociální server, nějaké sociální sítě. Najednou překvapeně zjistíme, že nám někdo může smazat profil, nebo zrušit naše příspěvky. Výborné je, že se to jmenuje třeba „porušení pravidel komunity“, ale ty tuto komunitu nikdy nepotkáš. Když chceš potkat někoho, kdo je majitelem YouTube, nebo tak, tak zjistíš, že není koho potkat. Odpovídá ti nějaký automat, který ti pak přestane odpovídat. Když nám zrušili to video, tak jsme se tím chvilku zabývali, a snažili se něčeho dopátrat. A pak mi někdo řekl, že mi zařídí schůzku s nějakou šéfkou YouTube v Čechách, že to není problém. Ale pak žádná schůzka nebyla, ta osoba neprojevila chuť se sejít, abychom si to vysvětlili. A najednou zjistíme, že nás řídí farmaceutické firmy. Najednou zjišťujeme, už se o tom píše i v novinách. Poslouchal jsem v autě naše veřejnoprávní rádio, to pozitivní, co má to „plus“.

Martina: Jo, jo.

Jaroslav Dušek: A tam si normálně povídají dva redaktoři, už jsme dospěli k takovému vymytí mozku, a jeden říká: „Je to problém, protože zatím tato vláda nemá uzavřenou smlouvu s farmaceutickou firmou, protože tato farmaceutická firma trvá na dodatku, kde je napsáno, že neponese žádné důsledky, následky v případě nežádoucích účinků.“

Co je to za svět, kde státy ručí za následky vakcín farmaceutických firem?

Martina: I boty mají záruční dobu 2 roky.

Jaroslav Dušek: Tak, a druhý moderátor mu řekne: „Cože? Nějaká firma může chtít někomu předat výrobek bez záručního listu? Existuje ve světě taková výjimka? Je to možné, že bych šel do autoservisu, a řekl: „Dobrý den, chtěl bych si koupit auto.“ A oni řeknou: „Jasně. Ale prosím vás, kdyby se s ním něco stalo, tady nám podepište papír, že pokud by tam byly nějaké závady, tak my jsme vás seznámili, že to je poruchové. A pak si to odvezte.“ Tak to bych jim řekl: „Jste blázni?“ A teď si představ, že se veřejně toleruje, a považuje se za normální, že někdy od 80. let si farmaceutické firmy vymínily výjimku. A první moderátor pokračoval a řekl: „To je velmi těžké, farmaceutické firmy mají ve smlouvě tak tvrdé podmínky, že některé vlády kvůli tomu musí měnit zákony.“ A druhý se ani nepodivil. Neřekl: „Cože? Zákony se mění kvůli obchodním smlouvám farmaceutických firem? Slyším dobře? Nebo si ze mě někdo dělá legraci?“

A najednou zjišťuješ, že ti samí lidé, kteří chtějí výjimku, žádají, abys dodržovala pravidla, aby ses chovala slušně, abys chápala důležitost nařízení, chovala se zodpovědně. A já se ptám: „Jaká je odpovědnost firem, které se zřeknou toho, že ponesou následky za svůj výrobek?“ Tak kde je tam odpovědnost? Jak dodržují nařízení, které platí pro všechny firmy, a pro nás ostatní lidi, že neseme plně odpovědnost za to, co děláme? Představ si, že ti tady, teď řeknu: „Martino, já tady budu něco říkat, ale jsme domluveni, že za to nenesu žádnou odpovědnost, tu za to neseš ty, protože jsi mě pozvala do svého pořadu.“ A toto tyto firmy dělají.

Skočili jsme na lep sociálních sítí a výrobců takzvaných chytrých zařízení, tedy lstivých mobilů a dalších přístrojů, které o nás sbírají informace

Martina: Google třeba teď v Austrálii, že jestli si schválí dodatek zákona, jde o peníze, o platbě médiím, tak v tom případě bude muset vypnout vyhledávač Google v Austrálii. Prostě když si jako země schválíte zákon, který se mi nelíbí, tak konec.

Jaroslav Dušek: Odhalení spočívá v tom, že najednou vidíme, že jsme skočili na lep. Skočili jsme na lep sociálních sítí, na lep výhod této komunikace, na lep všem výrobcům takzvaných chytrých zařízení – mělo by se to jmenovat „lstivý mobil“. Tak se má jmenovat lstivý přístroj. Ne chytrý, on je lstivý, protože sbírá informace. Najednou jsme zjistili, že jsme skočili na lep firmám vyrábějícím auta, která o nás shromažďují údaje, jak řídíme, kdy a jak brzdíme, jestli jezdíme rychle. A auto to všechno shromažďuje, a někam to posílá. To se nedávno ukázalo, byl o tom článek.

Martina: Za mými zády mé auto s někým o mně komunikuje.

Jaroslav Dušek: Neustále. Nebo když si lidé pořídí domů Alex, nebo jak se to jmenuje, takže pak, když přijdou, tak řeknou: „Ahoj Alex, rozsviť světla, prosím tě.“ A Alex rozsvítí světla, a tito lidé mají dojem, že si koupili poslušného robota, který vykonává jejich pokyny. A nevšimli si, že Alex nahrává všechno, co v daném bytě říká.

Martina: Vážně?

Jaroslav Dušek: Teď to bylo použito jako svědectví u soudu.

Martina: Aha, tak to jsem nezaregistrovala.

Jaroslav Dušek: V nějaké zemi proběhl soud, jako svědectví u soudu byla nahrávka z Alex, protože se ukázalo, že nahrává furt.

Martina: Kdybys zapomněl, co jsi říkal manželce, můžeš se zeptat Alex: „Řekni mi, kdo má pravdu?“

Jaroslav Dušek: A zase, někdo ti to může vnutit do bytu, a řekne ti, že to je pro tvoje dobro, pro tvoji ochranu, právě proto, že všechno nahrává. Rozumíš, že to je výhoda, protože kdyby se něco stalo, přišel by nějaký člověk a vyhrožoval ti, tak Alex to nahraje: „Takže si to tam radši dejte, ať to máte.“ A někteří lidé jsou tak padlí na hlavu, že si řeknou: „To je pravda, to je vlastně výhoda.“ To jsou ti, kteří si namontovali domů kamery, aby se zloději měli možnost dívat, jestli tam jsou, nebo nejsou, že ano. To je prostě famózní. A teď, myslím, trošku přicházíme do fáze, kdy se před námi objevuje neuvěřitelná, hustá, opravdu síť, však se tomu říká sítě, do kterých jsme se nechali trošinku lapit. A to je skvělé, že se toto vynořuje, protože nás to musí postavit před otázku „Co dál? Co budu dělat?“

Ti samí lidé, kteří šířili do médií apokalyptické vize o prasečí chřipce, která náhle zmizela, a musely se vyhodit nakoupené léky, dnes dělají totéž v souvislosti s koronavirem

Martina: Říkáš, že tato doba, co se týká coronaviru, odhalila některé věci v mnohem jasnějším světle. Ale přesto většina lidí doufá, že to bude jako dřív. Neříkají: „Teď víme, co se stalo, a po koronaviru na to půjdeme trošku jinak, z gruntu.“ Ne, oni říkají: „Chceme, aby se to vrátilo k tomu, jak to bylo dřív.“

Jaroslav Dušek: Myslím, že jsou upozorňováni všemi plukovníky světa, že to nebude jako dřív už nikdy. Oni se chovají, jako že ten virus je tady od teď, ale koronaviry tady byly vždy, ale teď to vypadá, že jakoby nebyly, ale že tu možná budou. Teď jsem poslouchal pořad, zase na oficiálním rozhlase, že informací už je tolik, a jsou tak spletité a protichůdné, že jeden den se na tom samém serveru objeví informace, že v Izraeli po očkování rekordně přibývá nakažených. A hned pod tím je článek, že jich po očkování hodně ubývá. A teď to takto čteš vedle sebe v ten samý den, a záleží na tobě, které informaci chceš přikládat váhu.

Martina: Ale to si můžeš metat kostky.

Jaroslav Dušek: Můžeš si metat kostky, nebo musíš volat do Izraele nějakým kamarádům. Pamatuji, že když začala prasečí chřipka, tak tehdy vyšel článek, že lidé v Mexiku jsou na tom velice špatně, a byly tam fotky, jak lidé chodí s rouškami, a padají po ulicích pod nákazou prasečí chřipky. A já jsem tehdy měl v Mexiku kamaráda, tak jsem mu zavolal, a říkám: „Co se tam děje?“ A on řekl: „Nic se tady neděje.“ A já říkám: „Jak to, tady čteme články, jak tam…“ A on řekl: „Ne, nic.“ Já říkám: „Vždyť tady vidím fotky, jak chodíte s rouškami po ulicích.“ A on řekl: „Ne.“ A na to si vždycky vzpomenu, protože prasečí chřipka prostě nějak zmizela.

Doktor Bhakdi ve své knize, kterou zmiňuji a doporučuji, připomíná prasečí chřipku, a říká, že ti samí lidé, kteří teď pronášejí své apokalyptické vize do médií, ti samí říkali v době prasečí chřipky ty samé věci jako dnes, a vůbec se to nesplnilo. Tehdy na planetě zemřelo 700 lidí, a všechny státy, které nakoupily od farmaceutických firem za drahé peníze vakcíny, je musely vyhodit, a všechno to krachlo. A ti samí lidi, kteří se tehdy úplně spletli, tak to říkají i dnes, a jsou v médiích, třeba doktor Dorsten v Německu, a je to pořád dokolečka ta samá písnička, jako bychom neměli vůbec paměť.

Martina: Mimochodem, nechybí ti třeba virus zika?

Jaroslav Dušek: Nejelo se na olympiádu.

Vládní opatření jsou nesnesitelná. Oslabují lidskou imunitu, optimismus a dobrou pohodu. V důsledku toho bude víc úmrtí.

Martina: Já si vzpomínám, že před dvěma roky byl všude virus zika, v Latinské Americe, a my jsme sledovali každého komára, který už překročil 50. rovnoběžku, už je nad oceánem, a vypadalo to, že v Latinské Americe už se nenarodí žádné dítě, které by nemělo velkou hlavu, všichni budou mít mikrocefalii. A najednou už zika neexistuje? Letos v létě jsem o tom neslyšela jedinou zmínku. Nechybí ti?

Jaroslav Dušek: Luis Buňuel kdysi spolu s Jeanem-Claudem Carriérem napsal knihu „Do posledního dechu“. Už je to dávno, hluboko v minulém století, co tuto knihu napsal. A on tam napsal, že ho fascinuje, že vždy, když si v novinách rozečte nějakou kauzu, tak se těší na její rozuzlení, které tam ale nikdy není. Takže pak hledá rozuzlení, třeba že je politik zavřený, nebo je s někým soudní proces. A už tehdy, hluboko v 80. letech píše, že to nikdy nijak nedopadne, protože to vystřídají jiné zprávy.

Přijdou jiné dramatické události, vždyť se mělo válčit s Koreou, Rusové měli válčit s balkánskými státy, já nevím, kolik válek mělo proběhnout za posledních 10 let, a kdo už nás tady měl všechno vyhubit a zabít. Pak byla ebola, a přicházely další a další věci, které byly vždy ohlášeny jako totální metla, která s námi zamete. A tentokrát se postupuje důsledněji, to znamená, že lidé jsou opravdu velmi oslabeni. Nařízení oslabují lidi, oslabují imunitu, optimismus, dobrou pohodu. Je teď důkladnější, takže se dá očekávat, že úmrtí bude opravdu víc, protože je to nesnesitelné. Tyto podmínky jsou nesnesitelné.

Doktor Bhakdi píše, že je to trestné a otřesné. V Německu teď probíhá soudní proces s doktorem Wodardem, který se brání diskreditaci, která byla uvalena na jeho hlavu. Probíhá několik soudních procesů. Myslím, že tato doba, tento kvas je veliký, a vše je velmi zjitřené. Emoce létají, lidé jsou rozrušení a dopustili to, že se nechali rozdělit na různé tábory. Uvěřili, že jsou tady odmítači, což je stejné, jako kdybych druhým říkal „přitakávači“, nebo „přisírači“, že jsou tady „přisírači“ a „odmítači“.

Jsou to hry na rozdělování lidí, a tato doba, tento tlak, by nás přece jenom mohl vést k tomu, že bychom si položili základní otázku: „Jak vznikáme jako bytosti? Jak se stane, že jsem tady na světě? Jakým způsobem vzniklo moje tělo? Jak se dotýkám ducha a duše, a jak to spolupracuje?“ A najednou zjišťujeme, že to vše je tvořeno velmi důmyslně, velmi komplexně. Že je to vytvářeno moudře, že jsme moudrým vesmírem nádherně vytvořené bytosti, které tak snadno zapomínají na svou dokonalost, na své božství. Tak snadno zapomeneme jenom proto, že se necháme polekat nějakými články v novinách? Zapomeneme, jak se spojí spermie a vajíčko, jak je to dokonalé, jak je úžasné, jak to vzniká, jak se to formuje? A zapomeneme na to, že jsme prošli všechny epidemie a všechny pandemie. Jsme tady. Jsme pozůstalí těch, kteří získali imunitu, těch, kteří to prošli, kteří přežili, kteří v těchto všech věcech obstáli. Naše krevní linie prošly všechny přírodní tragédie, i ty epidemické, a my na to zapomeneme? Zapomeneme na to, že jsme vybaveni pro život? Život nás nevytváří tak, abychom nebyli vybaveni pro život.

Doktor Bhakdi krásně popisuje, jak funguje naše imunita, jak ve skutečnosti pracuje, jak to v těle probíhá, jak je to perfektní. Lymfocyty, které jsou schopny likvidovat buňky napadané koronavirem, byly nalezeny v Německu v krvi odebrané lidem v letech 2015 až 2017. Už tam jsou lymfocyty schopné likvidovat covid. To znamená, že tělo je připravené, už od roku 2015 jsou těla připravena. A my na tohle všechno zapomeneme, a uvěříme v nějakou spásnost technologické medicíny, protože jsme si nechali nalhat představu o všemocnosti farmacie, která všechno odvozuje konec konců z přírody, všechno bere z přírody, z přírodních látek-léků. Kolchicin, o kterém mluvíme, je esence z ocúnu, která by na to mohla údajně účinkovat, teď se o tom objevily články z Kanady, nebo odkud.

Martina: Pan Calábek mluvil o bromelinu, a tak dále.

Jaroslav Dušek: Jsou tam i další. A chci říct, že nastává čas si uvědomit, co to je život, kdo jsme, co jsme za bytosti, jak jsme vytvářeni. Pochopit, že život tvoří velmi důmyslně, dokonale, promyšleně. Slovo „promyšleně“ je slabé, není to promyšlené z hlediska strategií, je to prostě propojené, funkční, je to tvořeno akordem, alikvotem. Funguje to jakoby jedno z druhého, ve spojení z druhým. Život je okysličován zpětně sám sebou.

Je to prostě nádherný zážitek. A my si chceme nechat tento nádherný zážitek vzít jenom proto, že budeme věřit nějaké skutečně nechutné propagandě? Jenom proto? A když se podíváme pod ta čísla, tak vidíme, že je to všechno trochu jinak. Nedávno pan ministr v televizi řekl, že skutečných úmrtí je z těch uváděných 30 procent. Řekl to, a hned se ozvalo:„Co to říkáte, pane ministře?“

Martina: Řekl, že opravdu na covid.

Jaroslav Dušek: Najednou je to 30 procent. Kdyby řekl 60, ale to je 30 procent? Takže to není 15 tisíc, ale pět, a najednou se vše jeví z hlediska počtů úplně v jiném světle. Když se to vyhodnotí v procentech, tak jsou to najednou malá čísla. Že ano?

Martina: Děkuji ti, Jaroslave, za tento velmi důležitý pohled.

Jaroslav Dušek: Také ti děkuji.

Nemoc navíc opět tvrdě rozdělila národ. V jakém stavu souboje s nemocí je naše společnost nyní? Čeho všeho se ještě můžeme dočkat? Jak se můžeme my všichni přičinit o to, aby to už konečně bylo všechno za námi? A především, co dělat, jak reagovat, když zjistíme, že máme koronavirus? Zeptám se jednoho z našich vůbec nejlepších epidemiologů a vakcinologů, profesora Jiřího Berana. Ten v našem aktuálním rozhovoru mimo jiné říká:

• To nejdůležitější je zachovávat přísná opatření zejména při kontaktu s osobami staršími 65 let, protože ti stále tvoří velkou většinu pacientů ve vážném stavu v nemocnicích, i těch, kteří umírají.
• Je nutné neustále vysvětlovat, že k přenosu nemoci dochází především v rámci rodiny ve chvílích intenzivního kontaktu.
• Nejvíce si musíme dávat pozor doma na mezigenerační přenos.
• Důležité je rychle zahájit samoléčbu.
• Včasné podání aspirinu dokáže zásadně snížit riziko vážného průběhu onemocnění.

Martina: Pane profesore, vím, že vy vědci nemáte rádi velká slova, ale přesto se na úvod zeptám trochu provokativně: Myslíte, že za čas budeme na našem území my, nebo naši potomci, skutečně bojovat o vodu? Je situace skutečně taková, a trend směřuje k nedostatku vody?

Bohumír Janský: Myslím, že na našem území, v Česku, uprostřed Evropy, nikdy o vodu bojovat nebudeme, doslova řečeno. Nicméně jsem přesvědčen, že v různých částech naší planety boje o vodu nastanou. Stačí si říct pár čísel. Dneska žije na zemi přes 7 miliard lidí. V roce 2050 tady bude podle projekce OSN nějakých 9,3 miliard lidí, a abychom tyto lidi uživili, budeme potřebovat přibližně 2x tolik vody, co v současné době. To není dvojnásobný počet obyvatel, je to prognóza z hlediska nárůstu spotřeb vody. A to je na úvod docela špatná informace, a nabízí se mnoho otázek, jak to řešit.

Martina: To se chci právě zeptat. V budoucnu budeme spotřebovávat dvakrát více vody, než spotřebováváme dnes. Kde ji vezmeme? Máme nějaká úložiště, nějaké zdroje, kam můžeme sáhnout? Nebo je to trošičku nedotknutelná, cimrmanovská železná rezerva, a kromě toho jsme ji včera snědli?

Bohumír Janský: To je hezké přirovnání. Vyjdeme ze základní informace o vodě na Zemi: 71 procent povrchu země pokrývá voda, světový oceán. Nicméně převážná část této vody, nějakých 97,7 procenta z veškeré vody, je voda slaná. Sladká voda na souši tvoří necelé jedno procento z hydrosféry, a počítám do toho i podpovrchovou vodu, vodu v atmosféře do výšky zhruba 11 kilometrů, kde je voda, a do hloubky můžeme jít průměrně do 800 metrů, kam dosahuje podzemní voda hlubokých horizontů, která se zúčastňuje koloběhu vody na Zemi. Takže to je náš vymezený prostor na vodu. A řekněme si, že slaná voda, byť je z hlediska globální ekologie a z hlediska celé planety nesmírně významná, tak její využití pro člověka je omezené, ve smyslu potravní nabídky a pitné vody.

Nicméně je to jedna z cest, a dnes už existují země, které téměř 100 procent pitné vody kryjí odsolováním. Ale ne všechny země světa mají k dispozici mořskou vodu, aby ji mohli odsolovat. Existuje spousta vnitrozemských, suchozemských zemí, které nemají oceán, ani okrajová moře. Takže je to strašně složitá situace.

Kdybych třeba vzal jednotlivé kontinenty, jak jsou na tom s vodou, a kdybychom se potom přibližovali do menšího měřítka, než třeba na úroveň naší země, tak i tady existují obrovské rozdíly. Třeba moje milovaná Jižní Amerika je vodní kontinent. Za rok z ní, což je asi 17 milionů čtverečních kilometrů, odteče asi 66 centimetrů sloupce vody. A proč? Protože je tam Amazonka a její přítoky, Paraná a její přítoky, Orinoko, tři světové veletoky. Severní Amerika, a to i s kanadskými jezery a velkými řekami jako Mississippi, má polovinu vody, než kolik má Jižní Amerika. A když půjdeme na Evropu, tak je to pod světovým průměrem. Ale samozřejmě na každém kontinentu jsou oblasti, které jsou suché, kde jsou pouště, kde není žádná voda.

Takže abych to shrnul, existují obrovské rozdíly už z hlediska přírodních podmínek. Nejhůře je na tom Austrálie, odkud za rok odtečou necelé 4 centimetry vody, když bychom vzali odtok z kontinentu. Jak si s tím může Austrálie, proboha, poradit? Těchto otázek je mnoho, a to je jenom příroda. A teď do toho vložme člověka a jeho spotřebu. Jak hospodaří člověk s vodou v různých částech naší planety, a hlavně, k čemu vodu používá. A to je ta zásadní otázka: k čemu vodu používá. A když ji zodpovíme, tak si můžeme také říct, jak na to do budoucna.

Z grónského ledovce zmizelo 600 gigatun vody za jediný rok

Martina: Pane profesore, když se podíváme na svět takto globálně, tak to, co jste teď naznačil, mě nabádá k tomu, že se pravděpodobně budeme muset do budoucna zásadním způsobem uskromnit. Ale to nebude stačit, budeme se muset učit s vodou hospodařit a využívat ji jinak. Ale řekněte mi, ještě se zeptám na jednu šanci: Neexistují na světě nějaké rezervoáry vody, které by nás mohly třeba alespoň na určitou dobu spasit? Hovoří se o obrovském jezeře pod Saharou a podobně. Existují?

Bohumír Janský: Existují v uvozovkách rezervoáry, a to jsou ledovce, které nám teď zrovna, v době změn klimatu, už od 80. let mizí. Největší světové ledovce, nejen ty horské, ubývají, a mnohé zmizely. Obrovským tempem ubývá grónský ledovec, a překonává všechny rekordy a prognózy předních světových klimatologů. Loni uniklo z grónského ledovce 600 gigatun vody za jediný rok. To je nepředstavitelné číslo, ale právě tyto největší světové ledovce, antarktický a grónský, by mohly být využity k zásobování obyvatel třeba Austrálie. Už dneska existují projekty přetahování ledovcových ker od Antarktidy třeba do melbournského zálivu, kde ho třeba zabalí do velké fólie, a budou z jedné kry žít desítky let. Samozřejmě ji budou upravovat, ale jenom málo. Voda z ledovců je velmi vhodná na pitnou vodu.

Když se vrátím do Evropy, tak dneska třeba státy Beneluxu mají obrovské problém s vodu. Belgie vůbec největší v EU, nebo Holandsko, které má podzemní vody zasolené. Tyto země nemají pořádné, kvalitní podzemní vody. Holandsko dnes bere vodu z Rýna, a upravuje ji na pitnou vodu, takže se zcela vážně uvažuje, že bude položeno potrubí na dně Severního moře a že po dohodě s Norskem si budou do Beneluxu dopravovat pitnou vodu z norských ledovců, které jsou na sever od Osla, například Jostedalsbreen, kde je pořád ještě velká zásoba vody. Nakonec Norsko je na tom s vodou ze všech evropských zemí vůbec nejlépe, a to s velkým odstupem od celého evropského kontinentu. Tam prostě voda je.

Takže se řeší věci, které byly ještě před pár desítkami let něčím nepředstavitelným, byť takový projekt už se tu objevil v době, kdy Saddám Husajn obsadil Kuvajt. To byla zajímavá situace s vodou, říkám to studentům, kdy nechválím Husajna, ale také spojence. Co se tam tenkrát stalo? Nechci mluvit o politice, o obsazení, podle Saddáma bývalé irácké provincie, kdy si ji Irák chtěl vzít zpátky. A představte si, že první úder ze strany Saddáma směřoval kaťuše na vyřazení odsolovacích zařízení na pobřeží Saúdské Arábie z provozu. Takže jedním úderem vyřadili veškerá zařízení na výrobu pitné vody, takže najednou celé pobřeží Saúdské Arábie, která byla spojencem, a odkud spojenci nastupovali na Kuvajt, najednou nemělo vodu. Vojáci a armáda neměli vodu, takže se v noci natahovalo potrubí, aby alespoň pozemní vojska měla vodu.

Martina: Jako vojenský tah to bylo strategické.

Bohumír Janský: Strategické. A je jasná věc, že se na vodu budeme dívat jako na něco, co budeme využívat ke strategickým a politickým účelům. K tomu mám z oblasti Blízkého východu další příklady.

Voda je nejcennější surovina ČR. Žádné lithium nebo zbytky zlata. Uprostřed Evropy, v pramenné oblasti, na hlavním evropském rozvodí, máme jen to, co nám spadne shůry, a co máme v zemi.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat. U příkladu Saddáma Husajna a války o Kuvajt jste uvedl: „Nechci mluvit o politice v souvislosti s vodou.“ Řekněte mi, jde to, že voda je čím dál tím více strategickou surovinou, která se bude stávat možná větším politikem, než ropa?

Bohumír Janský: O tom jsem přesvědčen. A bylo by dobré, kdyby se to skutečně stalo, abychom to tak vnímali, aby to tak vnímalo celé lidstvo. Voda je nejcennější surovina, kterou máme, a my Češi si to můžeme opakovat do nekonečna. Žádné lithium, žádné zbytky zlata, žádné suroviny – voda je naše největší cennost. Uprostřed Evropy, v pramenné oblasti, na hlavním evropském rozvodí máme to, co nám spadne shůry, co je nám shůry dáno, a co tady máme v zemi. A s tím musíme hospodařit. Ale k Česku se vrátím později.

Téma doktorské práce tureckého generála: Voda jako nástroj ovlivňování politiky na Blízkém východě

Martina: Ano, teď ještě brouzdáme Evropou a světem.

Bohumír Janský: Ještě bych se s dovolením vrátil na Blízký východ. Představte si, sedím ve své pracovně, je to tak 10 let zpátky, zaťukání na dveře, a vchází muž, který mluví velmi lámaně česky, anglicky také špatně, a který se představil, že je vojenský přidělenec na tureckém velvyslanectví, jinak generál turecké armády. A přišel mě požádat, abych mu dal konzultace na doktorské téma, které má předepsané od své vlády, respektive to dostal za úkol, a to: Voda jako nástroj ovlivňování politiky na Blízkém východě.

Martina: Au.

Bohumír Janský: Sedl si ke stolu, měli jsme kávu, chtěli jsme si v klidu popovídat. A když to vyslovil, tak jsem řekl: „Pane generále, myslíte to vážně?“ Říkal: „Samozřejmě, my Turci jsme zdrojová oblast vody. U nás pramení Eufrat a Tigris.“ A já: „Říká vám něco Evropská vodní charta?“ Tak jsem mu rychle vytiskl z počítače 12 paragrafů, vlastně přikázání, já tomu říkám přikázání. Tak, jako mají křesťané Desatero božích přikázání, tak my máme 12 vodních přikázání.

Martina: Ale myslím, že v těchto oblastech platí asi trošku jiná pravidla. Řeknu to ošklivě: v tomto smyslu i morálka, protože účel světí prostředky, a Turecko může vyžíznit celou oblast.

Bohumír Janský: Turci už dnes mají na východě Turecka, tuším, 12 přehradních nádrží na Eufratu a Tigridu, a regulací odtoku na těchto nádržích se dá samozřejmě ovlivnit velmi výrazně průtok Sýrii a v Iráku, kde jsou na nich závislí. „Pustíme vám vodu, nebo vám ji nepustíme, když se nebudete chovat tak, jak si my představujeme. To už proběhlo i v době války, kdy byla v jednu chvíli v Sýrii poloprázdná přehrada. Turci nepustili vodu, protože se jim nelíbilo, jak tam probíhá vojenská situace. A těchto oblastí je ve světě více.

Za minulé doby jsem v podstatě jezdil pouze východním směrem, na Západ nás nepouštěli, tak samozřejmě znám situaci v bývalém Sovětském svazu, ale hlavně v postsovětském prostoru ve Střední Asii, kde už je vyhrocená situace mezi pěti státy. Jsou tam dvě horské země, které mají obrovské množství vody, Kyrgyzstán a Tádžikistán. V Pamíru a v Ťan-šanu, v těchto dvou světových velehorách, je stále ještě velké množství ledovců, pramení tam divoké horské řeky Amudarja, Syrdarja a řada dalších. A když člověk do těch zemí přijede, tak vodu vidí všude, ve sněhu, v ledovcích, divoké řeky, vodopády, prostě mnoho jezer ledovcového původu.

A dole pod horami je Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán. Turkménie nemá vodu skoro žádnou, až na Kaspické jezero. Uzbekistán, který zničil kvůli svému zemědělství a pěstování bavlny Aralské jezero, které kdysi bylo třetí největší na světě, a dneska má 10 procent plochy oproti roku 1965, je tam přesně 10 procent vody oproti tomu, co bývalo. A tento stát to i pod obrovským nátlakem světové veřejnosti nevyřešil. Bavlna je stále jejich nejvýnosnější obchodní artikl, bavlna, o které víme, že se má pěstovat tam, kde je teplo a voda. Oni mají jenom teplo, ale nemají vodu. A už Sovětský svaz tam začal stavět kanály, 2400 km dlouhý kanál, který prochází pouští Karakum a Kyzylkum a který jde až do Ašchabádu, hlavního města Turkmenistánu. Ale než tam voda doteče, tak se jí dvě třetiny vypaří, tato voda po cestě zmizí, protože tyto kanály jsou otevřené a široké, a voda se intenzivně vypařuje.

Katarský emír Hamad nechal vytesat své jméno do pouště. Je dlouhé tři kilometry a písmena mají výšku kilometr. Toto jméno je v dobách svátků napuštěno odsolenou vodou z Perského zálivu.

Martina: O Uzbekistánu se hovoří poměrně často s tím, že se k vodě skutečně chová až odpudivě. Řekněte mi, kdo ještě s vodou nakládá takovýmto způsobem? Slyšela jsem i o Kataru, ale vy určitě znáte těchto příkladů mnohem více.

Bohumír Janský: Já jezdím do Dubaje, kde mám švagrovou, kde jsem strávil podzimní koronakrizi, a odkud jsem přednášel. A podíval jsem se tam na největší odsolovací zařízení v Dubaji, které je na nejvyšší možné úrovni, skutečně špičkové. Paradoxně s touto stavbou pomáhal Izrael, a je to tam nyní nejvyspělejší technologie.

Martina: To asi není paradoxní.

Bohumír Janský: Je to tak, že největší stát, který opravdu něco naléhavě potřebuje, se spojí i s Izraelem, se židy.

Martina: Myslela jsem to tak, že vlastně asi momentálně není většího odborníka na vodu, než je Izrael.

Bohumír Janský: Přesně tak. K tomu bych chtěl říct později něco speciálního. Katar je jednou ze zemí, která nemá na svém území vůbec žádnou vodu. Ani povrchovou, ani podpovrchovou. Není tam vůbec podzemní voda. Sto procent kryje odsolování mořské vody. Dneska je to stát, který je podle HDP na prvním místě na světě. Katar, v přepočtu na obyvatele, je něco neuvěřitelného, a člověk by si řekl, že tam mají nejvyšší životní úroveň na světě, když mají nejvyšší HDP. Ale samozřejmě že ne, jsou to samá pozlátka. Ale voda. Katarský emír se jmenuje Hamad. Pan emír si nechal své jméno vytesat do pouště, a toto jméno je dlouhé tři kilometry, a na výšku tato písmena mají kilometr. A toto jméno je napuštěno vodou z Perského zálivu, a když jsou muslimské svátky, tak ve vtoku do prvního písmene „H“ je velké odsolovací zařízení, které v době muslimských svátků celé jméno napouští odsolenou, tedy pitnou vodou. A je to jediné jméno na planetě Zemi, které je vidět z vesmíru. A abych to zakončil, v Kataru je největší spotřeba na obyvatele za den, tedy 650 litrů na obyvatele a den. Česko má v současné době 100 litrů.

Martina: A kde to berou?

Bohumír Janský: Všechno je odsolená mořská voda, což je energeticky nesmírně náročná věc. Ale mají ropu, všechno je na ropě, i jejich voda je na ropě. Kdyby neměli ropu, tak to neutáhnou, a tento stát by nemohl existovat, protože by neodsolili, a tedy nevyrobili vodu.

To je příběh, který bychom si teď mohli říct: Voda národy rozděluje, nebo je může do budoucna spojovat? To je filozofická myšlenka, která mě fascinuje. A když se bavíme o tom, jestli budou války o vodu, tak voda bude rozdělovat národy, lidstvo. Ale vždyť je to nesmysl.

Ve státech Středozápadu je obrovský rezervoár, kde je 35 procent veškeré podzemní vody USA. Tato voda je ze dvou třetin používána na zavlažování polí, zatímco k pití ji využívá jen 2 miliony obyvatel.

Martina: Ale podle tématu diplomové práce uvedeného tureckého generála to nevypadalo, že se chystá k velké spolupráci.

Bohumír Janský: To je právě ten problém. My máme nádherné zákony, zase se vracím k Evropské vodní chartě, která vznikla v roce 1968, a to jsou myšlenky, jedna hezčí než druhá. Dokonce jsem si tyto paragrafy vypůjčil. Když jsem měl navrhnout nějaké ušlechtilé myšlenky eventuálního ústavního zákona v Česku, o tom si můžeme ještě promluvit, tak jsem na právnické fakultě, na katedře ústavního práva, právníkům nadiktoval tři paragrafy Evropské vodní charty. Říkám: „Dejte to tam, na to by mohla slyšet opozice a všichni.“

Martina: Které myšlenky to byly?

Bohumír Janský: Voda je nejcennější surovina, která v Evropě existuje. Proto je to Evropská vodní charta. Nebo že voda pro pitné účely má přednost před podnikatelské účely. A to už u nás velmi tvrdě narazí, až se bude projednávat zákon o vodě. Teď skáču ze světa do Česka, ale k tomu se ještě můžeme vrátit.

Martina: Je to propojené, a když bude ve světě chybět voda, Evropa to pocítí také. Ale dobře, když jsme se bavili o znečišťovatelích a likvidátorech vody, tak jsme zmínili Uzbekistán, Katar, když budu pokračovat v této negativní zpovědi. Kdo ještě takto ubližuje celosvětové vodě? Jsou to Spojené státy?

Bohumír Janský: Jsou to také Spojené státy. Byl jsem na konferenci, jsem členem Asociace amerických geografů, jmenuje se to AAG, a měl jsem přednášku v Tampě. A tam jsem poslouchal amerického profesora z Nebrasky, který tvrdě kritizoval federální vládu, a vlády 8 států Středozápadu, že největší zásobárna pitné vody, která existuje, je právě v těchto státech Středozápadu. Je to obrovský rezervoár velmi kvalitní pitné vody, a tato pitná voda se používá ze 2/3 na zavlažování polí, sója, kukuřice, bavlna. U nás to naštěstí český zákon zakazuje, my nesmíme zavlažovat kvalitní podzemní vodou, to se tady nesmí, a opravdu se to nedělá, to bychom mohli pochválit české vodohospodáře a všechny uživatele. Američané to dělají, a dokonce z toho pijí vodu jenom 2 miliony obyvatelstva, přičemž tam je uloženo 35 procent veškerých podzemních vod z celých USA, včetně Aljašky. To je prostě obrovská zásoba pitné vody. A tento profesor tam říkal: „Toto není možné, to musíte zásadním způsobem změnit. Proč zavlažujete bavlnu podzemní vodou?“ Takže problémy jsou všude. Ale k tomu znečisťování: pro mě je toto ještě větší problém pro lidstvo do budoucna, než pohled na vodu z hlediska množství.

Teď pohled na vodu z hlediska kvality. Mnoho regionů světa má dostatek vody, obrovské zásoby, ale tyto země své vodní zdroje znečišťují. Samozřejmě celý rozvojový svět. Když řeknu číslo, tak když vezmeme obyvatele rozvojového světa, tak to jsou miliardy. A teď záleží na tom, co do tohoto rozvojového světa zařadíme. Ovšem, určitě tam zařadím Indii, stále i Čínu, ale je to samozřejmě otázka. A další země, Indonésie, celá Afrika, až na dvě, tři země.

Jedním z největších problémů s pitnou vodou je skutečnost, že mnohé země znečišťují svou podzemní vodu odpady. V Indii je to 500 milionů, v Číně 400 milionů lidí.

Martina: To jsou největší znečišťovatelé.

Bohumír Janský: Latinská Amerika a tak dále. Teď si vezměte, že se tam čistí odpadní vody maximálně od 10 procent obyvatel. Ale 90 procent obyvatel rozvojového světa není napojeno na čistírny odpadních vod. Extrémní příklad mám z Nepálu. Hlavní město Káthmándú, a když vystoupíte na letišti z letadla, tak vidíte Himálaje plné ledovců, sněhu, všude samá voda. A Káthmándú nemá vodu, protože veškeré zásoby pitné vody pod městem byly totálně znečištěny, protože odpadní vody se vypouštějí přímo do podzemí. Jsou tam kanály, zasakovací rýhy, příkopy, kam ústí kanály z celého města.

Martina: Na tomto jsem pochopila, co to znamená podřezávat si větev, na které sedíte. Řekněte mi, co to bude znamenat?

Bohumír Janský: Je to strašná věc, a tyto země musí začít u čištění odpadních vod. Bombaj nemá čistírnu, má 15 milionů obyvatel. Kalkata 12 nebo 13 milionů obyvatel, a nemá čistírnu. Všechno to jde do oceánu přímo z odpadních vod. Indové, 500 milionů Indů, nečistí své odpady. 400 milionů Číňanů nečistí své odpady.

Nedávno mi říkala moje milovaná peruánská velvyslankyně: „Už nejsme rozvojová země. Jsme strašně bohatí.“ A já říkám: „Ne, vy jste hluboce rozvojová země, znám to tam, jak své boty. Nečistíte své odpady. Po revoluci v roce 1990 jsem studentům u vás říkal: Zasaďte se o to, aby tady byla čistírna a vodárna. Jste mladá generace.“ Lima má 10 milionů obyvatel, čistí se od 3 milionů obyvatel. Od 7 milionů se nečistí, na to jejich čistírna nemá kapacitu. Takže když přijedeme do Evropy, a něco tady kritizujeme, tak si řekněme, že to je úplně jiný level, a třeba nová pražská čistírna na Císařském ostrově, to je něco úžasného. Sem můžeme zvát delegace ze světa a ukazovat. Je dimenzovaná až na 2 miliony obyvatel, takže to je skvělý počin, byť byla dražší, než se plánovalo, jako vždy.

Martina: Státní zakázka.

Bohumír Janský: Stála přes 6 miliard, ale je tady, a funguje skvělým způsobem.

Martina: Pane profesore, znamená to, co jste teď řekl, že vidíme, že v nejrůznějších částech světa je vody dost, ale přesto se lidé zvednou, a půjdou jinam, protože tu vodu nebudou moct pít?

Bohumír Janský: Ano, určitě je to propojené. U nás na fakultě je velká skupina geografů, kteří se zabývají migracemi. A jedna z příčin migrací jsou i takzvaně ekologicky podmíněné migrace, a to už ve světě běží mnoho let. Nakonec, kdybych zase šel na Blízký východ, tak všechny války z poslední doby na území Sýrie, Iráku, začaly velmi dlouhým obdobím sucha. Z jižního Iráku, z jižní Sýrie se začaly kmeny stěhovat do míst, kde voda ještě je. Nebo Brazílie, která má, když srovnám státy, nejvíce vody na světě z takzvaných obnovitelných zdrojů. To nemá Rusko, největší země světa, ale Brazílie, kde je 8,8 milionů krychlových kilometrů vody. Když teď ťuknu do stolu, tak v tuto chvíli, v tento okamžik, je tam 8,5 milionů krychlových kilometrů vody. Amazonka, její přítoky, Amazonie je plná vody, nicméně tam jsou vnitřní migrace ovlivněné suchem. Východ Brazílie, Cabo Branco, tam jsou takzvaná caatinga, což jsou křovinné oblasti severobrazilské vysočiny, odkud lidé utíkají, protože tam v posledních desetiletích záhadně zmizela voda, a lidé se zase stěhují do pralesa, do Amazonie.

Martina: Říkáte: „zmizela záhadně voda“. Asi to někomu vrtá hlavou. Jaké jsou teorie? Může si za to člověk sám, nebo je to zkrátka koloběh života?

Bohumír Janský: Obojí. To je věčná diskuse i mezi předními světovými odborníky, kdo může za změnu klimatu. Já jsem navštívil už mnoho renomovaných pracovišť v Evropě i ve světě, a pořád existují dva tábory. A mezi politiky taktéž. Prostě je to obojí, jenom nevíme, kolik procent je příroda, přírodní cyklus. Změna tady nastává od 80. let. Když srovnáváme současné klima, oteplování, tak to vztahujeme k průměrům 1950, 1980. Jestliže říkáme, že se v Česku zvýšila teplota o 0,75 stupně, tak je to nárůst oproti 1950, 1980. Ale třeba na Sibiři už je to nárůst o 4 stupně, a v Grónsku přes 2 stupně. Takže toto je třeba si uvědomit, že se tady něco s klimatem opravdu děje.

A jak k tomu přispěl člověk? Řeknu svůj osobní názor. Myslím, že maximálně do 20 procent to jde zřejmě rychleji, než v minulosti. V době ledové jsme měli doby meziledové s výrazným oteplením. Kdybych šel dále do minulosti, měli jsme tu tropy, tak to nechme. Období prvohor, a dokonce třetihor. Klima se mění, a příčin je celá řada.

Martina: VY jste řekl „20 procent“. Co jste tím myslel?

Bohumír Janský: Řekl bych úplné maximum, myslím vliv skleníkových vlivů, to znamená…

V Kanadě a v Rusku taje věčně zmrzlá země. Z té se uvolňuje skleníkový plyn čpavek, který reaguje s vodou, a vytváří žlutý led, metylhydrát. Ten přechází v plynném skupenství do atmosféry, a je asi 22krát účinnější, než oxid uhličitý.

Martina: 20 procent ovlivnění člověkem?

Bohumír Janský: Člověk to možná akceleruje o 20 procent. Ale žijeme v době, kdy průmysl ve světě přináší obrovské množství skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Ale vezměme si, co se dnes děje v polárních oblastech. V rámci oceánografie, kterou také přednáším, mám dvě přednášky o Arktidě. Arktida je území za severním polárním kruhem, území tam má pět arktických zemí, a to je také velmi zajímavé téma v souvislosti s vodou. V Severním ledovém oceánu taje led. Jedna kanadská profesorka minulý rok napsala, že do 20 let tam nebude žádný led, Severní oceán nebude pokryt ledem. Grónsko taje neuvěřitelně rychle, a překonává to všechna očekávání. V severní Kanadě, na Aljašce, na Sibiři chybí bílý povrch. Sluneční záření, které se normálně odráželo od ledovců, sněhu, teď dopadá na holou půdu nebo na vodu, a voda pohlcuje. Teď jsme si zvykli používat termínu takzvané „arktické zesílení“. Ubylo bílých ploch, záření se neodráží, ale je pohlcováno půdou a vodou, což ještě zrychluje, akceleruje oteplování.

V září minulého roku mělo Východosibiřské moře 5 stupňů, něco neuvěřitelného. V letech stability tam byl jeden stupeň, odtál jen úzký pruh ledu, lodě tam pluly tři měsíce, voda měla 1–2 stupně. Dneska má voda pět stupňů. A co se děje dál? Všechno je spojené. Začíná tát dlouhodobě zmrzlá půda, což je dnes největší problém zejména Kanady a Ruska, ale také třeba Aljašky, která není tak hustě osídlená. V Rusku teď jsou obrovské změny, týkající se toho takzvaného permafrostu, nebo rusky „věčnaja měrzlóta“. Slovo věčné neexistuje, škrtněme ho, to už není, na této Zemi není nic věčného. Prostě půda taje. Zatímco dříve přes léto tála do hloubky 1–2 metry, tak dneska taje do hloubky 10 metrů. Když Sovětský svaz stavěl přehrady, a kotvil je do věčně zmrzlé půdy, tak je kotvil třeba do hloubky 10–15 metrů. Dneska už zjišťuje, že tyto velké stavby jsou velmi ohrožené, že je bude potřeba kotvit ještě hlouběji, injektovat. Padají celé domy. Nedávno jsem viděl video z Jakutska, kde spadlo 100 domů jen proto, že pod nimi roztála věčná mrzlota. V Norilsku jim prasklo úložiště ropy, a vyteklo do řeky, prostě havárie jedna za druhou. Tím to skončím.

Z dlouhodobě zmrzlé půdy se uvolňuje další skleníkový plyn, a to čpavek, který reaguje s vodou, a vytváří žlutý led, což je chemicky metylhydrát. Prostě vidíte žlutý led, který sublimuje, rovnou přechází ve skupenství plynné a obohacuje atmosféru dalším skleníkovým plynem, který je asi 22x účinnější, než oxid uhličitý. A právě tito lidé, kteří se speciálně zabývají oteplování klimatu, poukazují nyní na čpavek, se kterým tady v budoucnu budeme žít. A toho jsou v dlouhodobě zmrzlé půdě obří zásoby, dokonce v šelfu, v mělkých mořích pod dnem jsou velké čočky zmrzlého čpavku. A to bude akcelerovat. Teď říkám pro světové klima docela depresivní věci, ale pravděpodobně to můžeme očekávat.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za toto nesmírně důležité povídání o jedné z nejdůležitějších komodit, nezbytných k našemu životu.

Bohumír Janský: Já děkuji velmi za pozvání.

Martina: Kdo k vám chodí jako klienti? Kdo, a v jakém rozpoložení a zdravotním stavu? A vlastně i mentálně?

Jan Vojáček: Je úžasné, že jak se o tomto komplexnímu přístupu ke zdraví čím dál více mluví, tak obrovsky vzrůstá poptávka po tom, řešit to jinak. A musím říct, že jsem nečekal, že kniha bude mít ten dopad, že lidé mají možnost, než se ke mně dostanou, nebo k nám na kliniku, aby si procházeli jejími principy v klidu. A přicházejí úžasní lidé. Přicházejí nabrífovaní, už mají informace, co, a jak by se mohlo dít. Že to nebude o tom, že já je zachráním, že jim dám nějakou pilulku, nebo že to za ně udělám. Už chodí namotivováni, nachystaní, naladění. A musím říct, že to je opravdu potom nádherná práce. Jenom to někdy sklouzává k tomu, že lidé mají třeba opravdu pocit, že se po 20, 30 letech trvání nějaké nemoci stane zázrak. Já ho nechci popírat, ale je to mnohem menší pravděpodobnost.

Martina: Stal se někdy?

Jan Vojáček: Stává se, ale je to opravdu výjimečné. Já mám nejradši klienty, kteří jsou do roka od vzniku diagnózy, a úplně nejlepší by bylo, když žádnou nemají, ale není jim dobře. Tím se dá předejít budoucí diagnóze v čase, než oni pochopí principy, že k ní směřují, a co změnit. Takže já opravdu nechci nikomu brát naději, ale musí také brát v potaz, a být nohama na zemi, že když 30 let, 40 let trvá nějaký destruktivní proces v systému, a poničí nějaké tkáně, tak že to opravdu může být nevratné.

Martina: Chodí k vám také klienti, kteří už nemají jinou možnost, protože nad nimi třeba naše zdravotnictví zlomilo, hůl a posílá je umřít v klidu domů?

Jan Vojáček: Ne, to určitě ne. Nedávno jsem viděl video s Jaroslavem Duškem se zesnulým panem Vladimírem Kafkou, který právě pomáhal i těmto lidem, a kterého jsem obdivoval za to, že byl schopen mnoha lidem pomoci. Ale to opravdu není náš příběh.

Vezměme si, že existují akutní, a chronické stavy. Akutní stavy vůbec neřešíme, chronické stavy pokročilého stádia už také neřešíme. Ale pak existuje obrovská šedá zóna stavů, které nemají svou diagnózu, daní lidé se necítí dobře, což jsou takzvané funkční změny. A z těchto lidí se často dělají hypochondři a blázni, a končí na antidepresivech, protože opakovaně chodí k lékaři s nějakým diskomfortem v břiše.

Martina: „To vás nemůže bolet.“

Jan Vojáček: Udělají se testy a: „Nic tam není, jste zdráv, tak si dejte antidepresiva.“ Tak toto je pro nás nejlepší klientela, protože tam nejsou žádné dramatické organické strukturální změny, ale dá se jim skvěle předejít. A když pak už někdo diagnózu má, tak úplně nejlepší je, když je to co nejdříve, protože jak na klinice říkáme, my neléčíme nemoc, ale obnovujeme zdraví, a tím pádem je skoro jedno, jaká je to nemoc, protože je to jenom vrchol pyramidy projevu, na který má daný lék. A díky tomu, že to neléčíme léky, tak je nám to skoro jedno. Ale v ideálním případě jsou to potíže, kdy organismus ještě není opravdu výrazně narušen, to je jasné.

Funkční medicína je o naší individuální cestě k sobě, ke zdraví. To nemusí stát moc peněz a není to závislé na potravinových doplňcích, ani homeopaticích na celý život.

Martina: Oba už jsme to tady vzpomínali, že by asi ideálním stavem bylo, kdyby se alternativní i alopatická medicína doplňovaly, a navzájem obohacovaly. Je to české specifikum, že se zdá, jako by v naší zemi nebylo pro oba směry léčení místo?

Jan Vojáček: Není to naše specifikum, je to světový fenomén. Ale v některých zemích už akceptují na pojišťovnu třeba homeopatii. Ve Švýcarsku už trošičku jinak nakládají se zdravotním pojištěním, protože přeci jenom větší svoboda vybrat si, jakým směrem chci jít, by mohla být pro lidi prospěšná. Jinak z nás systém pořád dělá nezodpovědné malé děti, jakože nejsme schopni rozpoznat, kdo je šarlatán, který chce vytáhnout z lidí prachy.

V dnešní době, kde máte systém referencí, který lze i zneužít, můžete na někoho nakydat hnůj a špínu, a lidé si to pak řeknou. K nám chodí naprostá většina lidí na doporučení, to znamená, že když chce někdo dělat práci špatně, tak prostě bude mít špatné výsledky, lidé si to řeknou, a dříve či později to chcípne. Když někdo bude dělat dobrou práci, tak si to lidé také řeknou, a bude mít třeba plno. Já bych chtěl, aby z nás tento systém nedělal nezodpovědné malé děti ve smyslu: „Platíte si pojištění, tak za to dostanete tento rámec, který máme stoprocentně ověřený. Dobře, to se dá pochopit. Ale tento rámec má své limity a omezení, tak co s tím?

Já věřím tomu, že do budoucna trošičku vychladneme v aroganci, že: „Toto je opravdu to jediné správné řešení. Ano, hovoří se o tom, že business s potravinovými doplňky je čím dál tím větší, protože jak je větší poptávka, tak se tomu firmy snaží přizpůsobit. Takže v návaznosti na nás vzniká obrovské množství businessu v potravinových doplňcích. Ale to není ani o tom, je to o naší individuální cestě k sobě a ke zdraví, a to principiálně nemusí stát moc peněz, a není to závislé na žádných doplňcích, ani homeopaticích na celý život.

Martina: My jsme z trojjediné bytosti, tělo, mysl a duše popsali zatím to, co s námi, co s naším tělem, může dělat naše mysl. Ale duši jsme zatím ještě nerozebrali. Já už jsem to tady několikrát posluchačům říkala, tak se nechci pakovat, ale je to moje oblíbená historka o tom, že asi před 25 lety byl v televizi rozhovor s, tuším, profesorem Heřtem a doktorem Jonášem. A profesor Heřt tehdy jako člověk, který nemá rád šarlatány, říkal: „Já jsem už pitval desítky, stovky těl, a nikdy jsem žádný meridián nenašel.“ A doktor Jonáš mu říká: „A pitval jste také mozek?“ A on říká: „Ano, stovky, tisíce.“ „A našel jste tam myšlenku?“, ptal se ho. A tato otázka mi pořád zní v hlavě, zejména když pokládám otázku: „A co duše?“ Nebo: „Jak jste si ji pro sebe zhmotnil? Je to bublina, která váží 21 gramů, a proto naše tělo po našem úmrtí ihned přijde o 21 gramů?

Jan Vojáček: Mám pocit, že třeba lidé, kteří mě nějakým způsobem kritizují, vychází z předpokladu, že naprostá většina lidí, kteří něco dělají jinak, to dělají pro svůj prospěch. Třeba aby vydělali prachy, byli zajímaví, byli vidět. Musím říct, a chtěl bych zdůraznit, že já to dělám všechno pro sebe, protože to nemůžu dělat jinak, kvůli své duši. Jsem pod všemožným tlakem, asi si dokážete představit, jaké to v dnešní době je, a to jsem ještě rád, že není doba komunismu.

Viděl jsem hezký film Šarlatán, a já se právě nechci považovat za šarlatána, ale jsem tak skeptiky občas titulován. Moji motivaci a vnitřní sílu mi dává to, že nemůžu zradit svou duši. Ale lidé se svou duší nejsou v kontaktu kvůli hluku mysli, a toho, co se dneska děje ve společnosti, a proto, že se stále orientují navenek. A tak se často ptají: „A jak jste se dostal do kontaktu se svou duší?“ Tím, že jsem začal vystupovat ze své komfortní zóny, a začal jsem dělat věci jinak, než jsem měl nalajnovaný. A začal jsem naráz cítit něco, co bylo na pozadí za myslí, nějaký pocit, nedá se to jednoduše vyjádřit slovy. Prostě jakési chvění, které jsem nikdy necítil, na medicíně rozhodně ne. Tak co to je, když se naráz začínám zajímat o celostní přístupy v medicíně, ať to byla ajurvéda, čínská medicína, jóga, akupunktura, akupresura? Naráz jsem říkal: „Jo, to je psychosomatika.“ A to je přeci úžasný. Najednou jsem začal lépe slyšet, jak ke mně moje dušička promlouvá, a říká: „Honzo, to je ono.“ A od té doby nemůžu jinak. Takže duše hraje velkou roli v tom, že kdybych ji neposlechl, tak jsem přesvědčen, že bych onemocněl.

Čili, jak popisuji i v knize, už jsem začal mít příznaky nekompenzovaného stresu, který na mě působil, a chronického napětí ve formě svalových záškubů a fibrilací.

Lidé odevzdávají zodpovědnost za svůj život buď lékaři, nebo Bohu. Obojí je zbavování se odpovědnosti.

Martina: A to jste měl už při fotbale, když jste postupoval výše, a hrál první ligu? Nebo když jste pracoval na ortopedii? A to si vás takto podalo tělo?

Jan Vojáček: Měl jsem to už na medicíně. Dávalo to asi najevo svůj nesouhlas s tím, že to rvu hlavou někam, kde asi nemám být. Nakonec se ukazuje, a jsem rád, že i když se mi tyto záškuby začaly objevovat v prváku, tak jsem medicínu dodělal, protože mi teď pomáhá. Ale dělám to jinak. Čili jsem využil toho, že mi něco řeklo: „Hele, medicína asi není pro tebe.“ A nakonec jsem zjistil, že pro mě není rámec klasické medicíny, a vyslyšel jsem volání své duše, a šel za tím, co je pro mě vhodné poslání.

Martina: Když se bavíme o duši, tak odtud je jenom krok k víře. Pomáhá víra v léčení? Nemyslím jenom víra v uzdravení, ale myslím víra v něco, co nás přesahuje.

Jan Vojáček: Je to dvojsečné, protože mám někdy pocit, že lidé odevzdávají zodpovědnost buď lékaři, nebo Bohu.

Martina: A co je účinnější?

Jan Vojáček: A zase, ani jedno, protože stejně tak, jako na sebe přebírá zodpovědnost medicína, tak církevní dogma zase přebírá zodpovědnost za duševní pochody: „Dělej, co ti říkáme.“ Není to o tom: „Najdi si to své.“

Martina: Dobře. Přeruším vás: Věříte třeba v léčivou sílu modlitby?

Jan Vojáček: Rozhodně, u modlitby a meditace je to vědecky prokázáno na tom, co se děje v našem mozku s neurochemickými procesy. Já jsem hodně racionální člověk, a přesto jsem dal postupem času na frak své mysli, abych jí ukázal, že mi rozhodně nebude vládnout. Pořád používám mozek, takže mě zajímá i věda, a je nezpochybnitelné, že to funguje, a my víme, že i fyziologicky. Že se aktivuje parasympatikus, a uvolňují se látky, které umí hojit. Takže tam není pochyb.

A zase se to dotýká placebo, nebo nocebo efektu. To pracuje se systémem víry, nic víc. Ta víra v to, že vám vypadají vlasy, vám způsobí vpadání těch vlasů, nic víc. Takže to je něco, o čem jsme se bavili už u komunikace. A chtěl bych tady opravdu zdůraznit, že mým záměrem je, aby si člověk vybudoval víru v sebe. Protože lidé neumí využívat víru v sebe, ve své schopnosti, své tělo, své samoléčebné nastavení, v to, že to může být jinak, že já to můžu mít jinak, že mám svobodnou vůli, a mohu se rozhodnout. Takže když v průběhu naší cesty s klientem, když děláme různé skupinové konzultace, dáváme na začátku nějaké doporučení, ve smyslu: Na základě testů by to vypadalo, že by strava mohla jít tímto směrem. Tady bychom mohli toto doplnit, a podobně. Je třeba se pokusit vyvázat ze systému, čímž se organismus začne srovnávat.

Ale mým vnitřním záměrem s každým klientem je, aby načerpal víru v sebe jako tvůrce své reality, jako tvůrce svého života, svého zdraví. Čili, když naráz vidím: „Pane doktore, já už dál půjdu svou cestou. Děkuji vám. Už jsem se v tom zorientoval, už sám sebe lépe znám, vnímám lépe své tělo, už vím, co si mohu, a co si ne nesmím dovolit. Pane doktore děkuji, odcházím,“ Tak to je ideální stav, protože vím, že ten člověk už s velkou pravděpodobností nebude potřebovat ani mě, a do budoucna možná žádného jiného lékaře, pokud se mu nestane něco akutního.

Naše sebedestruktivní sklony je potřeba nechat v sobě umřít a nechat přes to vyrůst láskyplnou vnímavost vůči sobě, a tím pádem i vůči svému okolí

Martina: Občas se objevuje názor, že západní společnost degeneruje, a to v celé řadě směrů. Souhlasíte s tím?

Jan Vojáček: Ano, z určitého hlediska se to tak jeví. Ale tlak, který je na nás vytvářen, vytváříme sami tlakem na výkon, na vnější realitu, materialismus, a tak dále. Vidím degeneraci, která spočívá třeba v tom, že naše komfortní zóna snižuje naši odolnost. To je degenerace na úrovni odolnosti. A dále také degenerace sociální a správní komunikace, emoční inteligence. A podle mě také degenerace emoční inteligence.

A zároveň vidím možnou evoluci jemnějších sfér, které jsou za tím vším, což je evoluce vnímavosti nás jako komplexní lidské bytosti, což někdo nazývá probuzením se do skutečné, vědomé bdělosti, a poznání toho, že všechno je trošku jinak, než jsme si mysleli. A proto je možná dobře, že to degeneruje, aby se mohlo vyvinout něco jiného. A toto „něco jiného“ má rámec v tom, jak věřím, že budeme více lidskými bytostmi

A za největšího zabijáka pro naši lidskou mysl, a za tím si opravdu stojím, je sebedestruktivní přesvědčení, které se dědí rodem a společností, a které ve výsledku ničí jak samotného člověka, což může skončit nemocí, nebo ničí druhé lidi, a tuto planetu. Tyto sebedestruktivní sklony je potřeba nechat v sobě umřít, a nechat přes to vyrůst láskyplnou vnímavost vůči sobě, a tím pádem i vůči svému okolí.

Martina: Opravdu si myslíte, že se i přes ztrátu empatie, ztrátu vnímavosti vůči sobě, i jiným lidem, sociální empatie, dá dojít k probuzení?

Jan Vojáček: Myslím, že ano, že nás to tam některé vlastně vede tím, že něco končí. Je to vidět na tom, že se některé systémy bortí. A i v nás se toho spoustu bortí. Je mnoho klientů, kteří za mnou za uplynulý rok přišli, kteří byli úžasní, protože si mnoho věcí přehodnotili, procházejí si velkou transformací, místo toho, aby se neustále jenom nechali cyklit v koloběhu strachu, tak to naopak využili k tomu, aby věci v sobě, a ve svém životě přehodnotili.

Takže já sice žiju ve své bublině, a ve svém zkresleném světě, ale snažím se vystupovat i mimo tuto bublinu, a tyto věci vnímat. Ale u velkého množství lidí vidím obrovské posuny směrem právě k přehodnocení toho, co můžeme nazvat „sebedestruktivní dělo v mysli“. Jsem absolutně přesvědčen, že kdokoliv ubližuje druhému člověku, tak si není vědom toho, že v prvé řadě ubližuje sobě. A druhému ubližuje proto, že ho chce ovládat, má mocenské choutky, je chamtivý, podléhá korupci, je takový nebo onaký. To vše je jenom ubližování sobě, protože uvěřili něčemu, co tato společnost nabízí, tedy že hodnota je v penězích a v úspěchu, že hodnota je ve vnějším, materiálním světě. A tato iluze se bortí.

Měli bychom co nejméně zasahovat do jemnohmotného vývoje dětí svými hrubohmotnými představami o tom, jak by co mělo být

Martina: Tak je asi dobré, když jsme se o tom bavili, si ponechat naději. Ponechat si naději, že i v nových generacích, které jsou již odchované počítačovou komunikací, a nikoli komunikací z očí do očí, se probudí i tyto jemnohmotné záchvěvy duše.

Jan Vojáček: To vidím dnes a denně na dětech, včetně své dcery, a dětí, které jsou v našem Centru Světladíl, že opravdu bude velmi záležet na nás rodičích, jak moc budeme vědomí, a jak budeme co nejméně zasahovat do jemnohmotného vývoje dětí svými hrubohmotnými představami o tom, jak by to mělo být. Když to přeložím, jak moc z našich destruktivních a sebedestruktivních přesvědčení dětem naložíme, nebo jim spíše půjdeme jakoby z cesty, ale samozřejmě s určitými hranicemi.

Martina: Teď jsme ale každý mluvili o něčem jiném, protože vy jste mluvil o kráse dětí, bytostí, které jsou ještě světem nesemleté. Ale já jsem mluvila o generacích, které vyrůstají v IT technologiích, a ztrácejí schopnost komunikovat, a dokonce ztrácejí i tuto potřebu.

Jan Vojáček: Já bych to také nepodceňoval, protože vnímám, že je to jejich únik, protože velké množství dětí vidí, že je tady něco špatně, co si my nechceme přiznat, a chceme si to dál udržet, dál na tom jet. Je to norma, ke které se chceme vrátit. A pro spoustu dětí z mého okolí, jak to vnímám, je svět nemocný, a ony z něj chtějí utéct do jiného světa, třeba do virtuálního. Nepodceňoval bych je v tom, že jsou nasyceny těmito technologiemi, a mám i zkušenost, že jsou schopny je jednak lépe využít, a dokonce lépe opouštět závislost, kterou máme my jako generace, které technologie nepřišly do ruky od toho raného dětství, a jsme z toho furt uchváceni.

Sociální sítě, a všechno, jsou algoritmy postavené na to, aby nás v této závislosti na nich držely. Takže mám pocit, že tam budou nůžky. Někteří tomu budou výrazně podléhat, ale vždy záleží na prostředí, ve kterém se to děje, na rodinném zázemí. A bude záležet hodně na nás, jak si tento svět nově uzpůsobíme, abychom našim dětem ukázali: „Hele, dobrý, hodně věcí jsme se snažili zjednodušit, a hodně věcí jsme pokazili a děláme blbě. Ale pořád jsme schopní rozumné sebereflexe, a je třeba to začít dělat jinak. Takže věřím, že jde o to, abychom našim dětem ukázali, že se mohou vrátit do světa, a nemusejí skončit ve světě virtuální reality.

Děti jsou schopné rozšířit své vědomí a vidět se zakrytýma očima

Martina: Bylo by to hezké, a nechť je to zbožné přání. Ale chtěla jsem se ještě zeptat na to, že jste zmínil děti, které chodí k vám do Centra Světladíl, které jste spoluzaložil. Co si pod ním představit?

Jan Vojáček: Je to centrum, kde jsme absolvovali kurz EOV, což je kurz mimosmyslového vnímání, extraokulárního vidění mexické školy. A zprostředkováváme dětem možnost projít tímto procesem učení se, jak rozšiřovat své vědomí. A to nikoli způsobem, jaký dneska třeba prezentuje pan Grof, tedy holotropní dýchání, nebo za pomoci látek typu DNT, LSD. Tyto děti toto vůbec nepotřebují, protože mají ve svém věku ještě úžasný kontakt se svým vědomím. Nejlepší věk je 7-10 let, tak v tomto věku, když už jsou tak trochu lidskými bytostmi, už trochu zformovanými, že se dokáží na něco soustředit, vykonávat nějakou činnost cíleně. A zároveň nemají ještě limity, které máme my, tedy například, že je blbost vidět bez použití zraku.

Martina: To jsou děti, které ze zavřenýma očima čtou text, který neznají. Je to tak?

Jan Vojáček: To nejsou zavřené oči, jsou tam tři vrstvy překrytí očí, kdy některé děti pod tímto překrytím mají zavřené oči, některé otevřené. Ano, viděli jsme spoustu reportáží, kde vykládají, že je to podvod, a podobně. Samozřejmě, když se budu hodně snažit, tak nějakým způsobem pod touto maskou budu vidět, ale doporučuji lidem, kteří by se chtěli dozvědět pravdu, aby sami absolvovali ukázky, které pořádáme, a ať masku vyzkouší, a zkusí, jak přes ni jde vidět, jak se tam dá, nebo nedá fixlovat. Takže tyto děti jsou opravdu schopné vidět bez použití zraku.

Martina: A co jsou schopné vidět bez použití zraku? Třeba to, co se teď děje ve vedlejší místnosti?

Jan Vojáček: Některé děti ano. A teď, aby bylo jasno, cílem kritiky této metody je to, že je to zase „blbost, nevědecký, nemožný, vytahujete z lidí prachy“. Ale cílem této metody není, aby děti ze sebe dělaly atrakci, že dokážou vidět bez použití zraku. To je nepochopení toho, o čem to je. Je to o tom, že jsou schopny vidět bez použití zraku například to, že jim předkládáte obrázky z karet, které jsou schopné rozpoznat, nebo jim otevřete knihu, a ony jsou z ní schopny číst.

Nebo je teď hezká zkušenost, že třeba dvě holčičky jsou schopny hádat, jakou barvu má na výkresu holčička v druhé místnosti. A není to hádání, ony to ví, a mají stoprocentní úspěšnost. Takže jde o to, že děti provázíte schopností, jak vystoupit z vědomí, ze své hlavy, ze svého rozumu tak, jak toho my dospělí nejsme schopni, a rozšířit si vědomí. Z pohledu, řekněme, jiných přístupů naše vědomí není omezeno jenom na naši mysl, a tělo, a díky tomu, že ony jsou schopny rozšiřovat jej, a hrát si s vědomím, tak si zároveň jsou schopny z tohoto rozšířeného pole vědomí vytáhnout a přečíst informaci.

Většina rodin provádí nevědomou výchovu dětí – a dělají to, co se naučili od svých rodičů, což se z velké části neukazuje úplně prospěšné do života a do vztahů

Martina: Takže je to podobné, jako když jsou přírodní národy schopny mimosmyslově komunikovat?

Jan Vojáček: Třeba telepatií. To všechno jsou dnes už prokázané věci, a vy jste schopni to dětem zprostředkovat. Ale podstatné na tom je, že 10 lekcí 1x týdně, které to obnáší, si nejen děti prochází procesem určitého zvědomování a seberozvoje, ale celá rodina. A to, že ony v určité fázi kurzu vidí bez použití zraku, je jenom zpětná odezva, že se nám daří s dětmi dosáhnout rozšířeného stavu vědomí, protože to je cíl. Cíl je, aby se děti, přes balast negativních přesvědčení, který mají ve své mysli z rodinného systému, napojily. Nechci se nikoho dotknout, ale naprostá většina rodin má nevědomou výchovu, a dělají to tak, jak se už oni naučili, což se z velké části neukazuje úplně prospěšné do života a do vztahů. Takže se znovu vrací k sobě, za balast různých přesvědčení, která získali. Nezískali jenom balast, jenom to špatné, ale i to dobré, a za to se dostávají k sobě. A děti se mění před očima. Třeba z úzkostných dětí s poruchami komunikace, s hyperaktivitami i s některými poruchami učení, to všechno se mění. To je náš cíl. Naším cílem není dělat z nich atrakci.

Martina: Vy už jste odrostlejší, umíte to také?

Jan Vojáček: Ne, nepodařilo se mi to. Během tohoto výcviku procházíme deseti lekcemi, ale neviděl jsem nic, protože já jsem zrovna, jak jsem zmínil, typ osobnosti, která má velkou tendenci ke kontrole rozumem, což je přesně opak, který je potřeba k tomu, abyste byla schopna použít mimosmyslové vnímání.

Martina: My to musíme všechno umyslet. Tak to já do tohoto kurzu ani nepůjdu.

Jan Vojáček: To ani pro dospělé není.

Martina: Jaké nejstarší dítě tuto techniku zvládlo?

Jan Vojáček: Můžeme školit nebo provázet děti do 21 let. Ale myslím, že naši školitelé se nyní tomuto nevěnují úplně aktivně, nemáme na to čas. Ale ti, co prošli školením, mají určitě nějaké 16leté, ale čím je dítě starší, tím je to náročnější, a je menší pravděpodobnost, že se to podaří. U dětí 7-10 let je 95procentní pravděpodobnost, že dosáhnou schopnosti mimosmyslového vnímání.

Bez slunce se nedá žít. Vyjděte ven a vědomě čerpejte energii. Socializujte se, omezte sledování médií a dodržujte potřebnou hladinu vitamínu D.

Martina: Pane doktore Jane Vojáčku, poslední otázka. Už jsme si o tom povídali, ale přesto: Když nás v této situaci poslouchají lidé, staří, mladí, zavření doma, nebo ti, kteří stále ještě normálně chodí do práce, tak co byste jim poradil jako malý instantní soubor toho, co mají dělat, aby jim bylo lépe?

Jan Vojáček: Faktor číslo jedna, a i historicky se ukázalo u španělské chřipky, je slunce. Bez slunce se nedá žít. Vyjít ven a vědomě čerpat energii. Všichni víme, jaké to je dívat se na východ, nebo západ slunce, a jaké to je, když je šedivo. Využijte sílu slunce, to je bod číslo jedna. Využijte ho místo sledování médií, ale pokud se v tom chcete utápět, je to vaše volba.

Martina: Kromě Kupředu…

Jan Vojáček: To znamená, využijte informací, které jsou vám k něčemu užitečné, což znamená, že se orientujete v tom, co v dané chvíli můžete, nebo nemůžete. Čísla kde, co, a jak vám nejsou k ničemu. A neznamená to, že jste nezodpovědní, prostě jenom pečujete o to nejdůležitější, což je vaše duševní zdraví a odolnost, protože jestli máme toto zvládnout, tak musíme budovat právě svou odolnost. Takže čerstvý vzduch, na slunci, když to jde, nějaká forma socializace. Na své blízké myslet, když se bojí setkat osobně. Opravdu omezit přístup k médiím.

A nechat si zkontrolovat hladinu vitaminu D, což by měla být povinnost pro každého občana v ČR. Když to bohužel nezprostředkovává zdravotní systém, tak by to měl dělat každý občan, a dodržet hladinu 100 nmol/l. Je dobré si zapamatovat 100, a kdokoliv je pod 100, tak si zvyšuje riziko těžšího průběhu covidu, to je prostě neoddiskutovatelný fakt. Takže tímto způsobem: slunce, vzduch, socializace, vitamín D, dostatek spánku, nesvítit na sebe modrým světlem, protože stejně tak jako slunce je životadárné, tak modré světlo je destruktivní, a snižuje odolnost. Světlo je obrovské téma. Takže zkuste.

Lidé se občas smějí a říkají: „Vy jste, pane doktore, doma při svíčkách?“ Ano, když má někdo doma krb, tak je lepší oheň. Nebo existují na večer blokátory modrého, ať to jsou brýle, nebo filtry. Prostě věnujte pozornost světlu a dopřejte vašemu systému co nejpřirozenější světlo, a uberte umělého světla. To jsou věci, které vám budou instantně posilovat vaši odolnost, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste toto období překonali. A zároveň abyste dostali takovou energii, která vám třeba přinese nové nápady, co dál.

My jsme se spolu shodli, že všechno je o úmyslu, a když se hroutí systémy, tak to nejde umyslet, je to v prdeli. A naráz, když se mysl zklidní, tak naráz zjistíte: „Aha, tak já můžu ještě tohle, nebo toto,“ naráz vám probleskne hlavou nějaký nápad, a zjistíte, že místo držení se něčeho starého můžete vytvořit něco nového. Zaměřit se na to nové, když něco staré skončí, a vytvoří se prostor pro něco nového. Tak pojďme společně zkusit z klidu, bez emocí, s energií, začít tvořit minimálně pro sebe a své nejbližší okolí něco hezkého a dobrého.

Martina: Pane doktore Jane Vojáčku, moc děkuji za to, že jste nám pomohl podívat se na naše zdraví a život trochu jinak. Díky za to.

Jan Vojáček: Já děkuji za pozvání, všem držím moc palce a přeji mnoho sil a odolnosti.

Martina: Myslíš si, že bude nutné po odeznění koronaviru razantně zvyšovat daně?

Vladimír Pikora: Ano. Zaprvé máme ohromný dluh. Za druhé se ukáže, že systém, který jsme tady kdysi měli, jsme ztorpédovali ještě dříve, než přišla korona. A to třeba tím, že jsme si řekli, budeme mít elektroauta a zavedeme na ně dotace, a pak si řekneme: „Jo, ale my jsme celou dobu žili z toho, že se platili ohromné daně z benzínu a nafty.“ A najednou jedete na benzínku, a tam benzin nikdo nebere, a utíkají ohromné peníze ze státního rozpočtu. Budou se muset zavézt daně, které dneska vůbec neznáme, aby vykompenzovaly propad toho, že jsme dříve žili z toho, že byla zdaněna spousta věcí. Třeba tabák. Zakázali jsme kouřit v restauracích, hospodách a podobně, a teď, kde jsou ty peníze, z čeho bude stát žít, když jsme všechny tyto daně zlikvidovali tím, že lidé nesmí provozovat aktivity, které přinášely inkaso do státního rozpočtu? To se zavede nějaká jiná daň, kterou dneska neznáme, a nabízí se něco, na čem jste nejvíce závislí? Dříve se platila daň třeba z droždí, protože se říkalo, že droždí je potřeba.

Co dneska potřebuje každý? Internet! Aha, tak pojďme zdanit data. Za každý přenesený kB nebo GB zaplatíte x korun. Tak hurá, když každý musí být na FB, tak všichni budou platit jak mourovatý. A bude zavedena nějaká nová daň tohoto typu, daň ze sociálních sítí, daň nevím z čeho všeho. Prostě najednou budou nové daně, které jsme si dodnes neuměli představit, a před pár roky by se tomu lidé vysmáli. Řekli by: „K čemu takové daně? Co to je? Proč nějaký FB?“ Nebo bude daň z toho, že zveřejníte svoji fotku na internetu, a lidé by si říkali: „K čemu by to bylo dobrý, proč bych měla mít svou fotku na internetu?“ Ale dneska si spousta lidí řekne, že bez toho nemůže žít, a potřebuje zveřejňovat fotky na internetu. A tak šup, a zdaní se to.

Martina: Myslíš si, že se dočkáme i toho, že zbankrotují některé státy?

Vladimír Pikora: Tak to vidíme permanentně. Loni zbankrotovalo 5 států, jestli si to pamatuji správně, tak mezi nimi Zimbabwe, Argentina, Libanon. Takže jsem si téměř jistý, že v roce 2021 také nějaký stát zbankrotuje, a myslím si, že jich bude více než pět.

Martina: Kdo má nakročeno?

Vladimír Pikora: Myslím, že mnoho afrických zemí. Ohromné problémy bude mít Afrika, jihovýchodní Asie. Máme tady mraky zemí, které by také rády pomáhaly svému obyvatelstvu, také by rády zabránily tomu, aby v době krize rostla nezaměstnanost, také by rády vymazaly krizi. Ale nemají na to, aby si půjčovaly tak, jako vyspělé země, takže to neunesou. A myslím, že se v těchto chudších zemích rozběhne domino. Otázkou je, jak bude toto domino velké, a zda se dotkne i nějakých bohatších zemí, nebo jen chudých.

Vzhledem k blízkým volbám lidé dostávají podporu za to, že nechodí do práce. Tímto způsobem lze oddálit bankroty, ale vznikají tak zombie firmy, které zde už dávno neměly být.

Martina: Carmen Reinhartová, hlavní ekonomka Světové banky řekla, že oživení po pandemii bude trvat 5 let. Souhlasíš s ní?

Vladimír Pikora: To je dost klidně možné. Vidím, že všichni mluví o tom, jak loni se říkalo, že rok 2021 bude úžasný a skvělý. Dneska myslím, už vzhledem k tomu, jak neumíme očkovat, že tak skvělý nebude. A pro příští roky to může být podobné. Takže je klidně možné, že to bude 5 let. Ale jediné, co jsme k tomu dnes schopni jednoznačně říct, že rok 2021 bude mnohem slabší, než si spousta lidí ještě před pár měsíci myslela.

Martina: Umíš percentuálně odhadnout, kolik podnikatelů u nás zbankrotuje?

Vladimír Pikora: Neumím, protože se blíží volby. Doteď jsem si neuměl představit, že někdo přijde s tím, že řekne: „Uděláme deficit rozpočtu půl bilionu, to všichni dáte.“ A poslanci pro to zvednou ruku, a řeknou, že to je v pohodě.

Martina: Co to s tebou dělá jako s ekonomem?

Vladimír Pikora: To jsou naprosto šílené a nemyslitelné věci. A najednou se všichni tváří, že to jde. Vzhledem k tomu, že jsou volby, tak si umím představit, že se řekne: „Dobrý, zase tolik nám na penězích nezáleží, zadlužíme se, nebankrotujeme. A dostanete podporu za to, že nechodíte do práce, za tohleto a támhleto.“ Tímto způsobem lze bankroty oddálit, nicméně ve společnosti tím vznikají takzvané zombie firmy, které zde už dávno být neměly, přežívají omylem díky tomu, že v eurozóně jsou záporné úrokové sazby, takže mohou vydávat dluhopisy za neuvěřitelně výhodných podmínek a stále přežívají. A přitom by už dávno měly být pryč.

Výsledkem je, že tyto firmy v sobě drží ohromné množství pracovní síly, která by mohla být využita efektivněji jinde, ale není. A potom, když založíte nějakou firmu, která má budoucnost, třeba že rozvážíte potraviny, nebo zásobujete nějaký home office, a podobně, něco, co dříve nemělo smysl, a dneska jej má, tak neseženete pracovní sílu, i když je krize, protože je drží jiné firmy, které vůbec nemají budoucnost. Takže ekonomika nepracuje, je hluboko pod svým potenciálem, takže nebohatneme tak, jak bychom bohatnout mohli. A pak říkáme: „Ale Čína nás dobíhá, předbíhá, utíká nám.“ A jednou budeme Číně mávat, a doufat, že nás tato koloniální mocnost akceptuje.

Lidé se nechají vládními opatřeními likvidovat, protože se bojí obviňování, že zavinili něčí smrt. A tak čekají, že se to zlepší. Kdyby jim někdo řekl, že to bude trvat roky, vzbouřili by se.

Martina: Máš nějaké vysvětlení, že si živnostníci a podnikatelé nechávají svou likvidaci tak odevzdaně líbit? Samozřejmě byly nějaké demonstrace v Německu, i jinde Evropě, i u nás, ale žádná z akcí nebyla až tak výrazná, aby dolehla k uším politiků.

Vladimír Pikora: Protože se všichni bojí, a říkají si: „Co kdyby opravdu bylo možné zachránit nějaký život?“ A neumí si představit, že by někdo nechtěně, omylem, nebo svou hloupostí zapříčinil, že by někdo kvůli němu umíral. Všichni jsou ohleduplní a říkají si: „Co kdyby to, že je můj obchod zavřený, zachránilo nějaký život?“ A tak je zticha a říká si: „Co kdyby to šlo?“

Kdyby to bylo za jiné situace, kdyby se nestrašilo počty mrtvých a podobně, nemohlo by tady být citové vydírání, kdy se říká: „Kvůli tobě, kvůli tvé nenažranosti, někdo zemřel.“ Jinak by se lidé bouřili, ale takhle se trošku bojí. Navíc spousta lidí vidí ve svém okolí, že někde někdo zemřel: „Tak co kdyby to přišlo i na mě. Raději to nebudu podporovat, ale budu to brzdit.“

Myslím, že teď nastala zvláštní situace, kdy se lidé bojí zdravotního problému, a jsou ochotni akceptovat, že přišli o práci, o smysl svého života, a věří, že to vše bude brzy zpátky. Vidím spoustu umělců, kteří říkali: „Tak tuto sezónu nebudeme zpívat, ale na podzim to bude dobrý.“ A na podzim říkají: „Zase zpívat nebudeme, tak na jaře.“ A takto se to neustále odsouvá. Kdyby jim na začátku někdo řekl: „Nebudete zpívat několik let,“ tak s tím něco udělají, a buď se vzbouří, nebo budou dělat nějaký jiný džob. Ale takhle pořád čekají. Co znám své kamarády v umění, tak zalezou na chatu, přestanou komunikovat, mají depresi jako blázen a říkají si: „Vydržím. Vydržím ještě dva měsíce. Vydržím.“ A za dva měsíce: „Ještě dva měsíce vydržím.“ A pořád to takhle před sebou valí.

Ve společnosti už to vře. Lidé se bojí říct svůj názor. Ale až někdo nahlas řekne: „To musí skončit,“ tak se přidají a budou křičet: „Takto už to nejde dál, chceme normálně žít!“

Martina: A jak dlouho myslíš, že tento strach nakombinovaný s ohleduplností ještě vydrží jako beranidlo?

Vladimír Pikora: Myslím, že ve společnosti to vře, ale spousta lidí se bojí říct nahlas svůj názor, a čeká se na nějakou Johanku z Arku, která vyběhne a řekne: „Ale toto dál není možný,“ a bude mít odvahu to říct nahlas. Dneska je tady spousta lidí, kteří říkají: „To nemůžete takhle říct, to je nezodpovědný, nebezpečný. Támhle umírají, první linie, a já nevím co všechno, potřební a podobní.“ A najednou mají všichni pocit, že oni nezodpovědní nejsou, a musí se uskromnit. Takže až vyběhne někdo, kdo bude dostatečně hlučný, a řekne: „Ne toto musí skončit.“ A někdo za ním půjde a řekne: „Já už chci také normálně žít, už to nejde dál.“

Martina: Ale takoví, co vybíhají, jsou. Třeba Daniel Landa, jsme to vlastně i my, a nedá se říct, že by se někdo šikoval. Ale pořád je v tom asi strach.

Vladimír Pikora: Je nás zatím málo, je v tom strach. Těchto lidí, kteří nevěří, že opatření mají nějaký smysl, bude podle mě přibývat. Bude přibývat těch lidí, kteří uvidí, že se tady dělají psí kusy, a pořád tady máme mrtvé a nakažené, a najednou se začne říkat: „A děláme to dobře? Neděláme někde nějakou chybu?“ Prostě myslím, že se časem ve společnosti otočí nálada.

Martina: Když se bavíme o tom, které resorty a segmenty ekonomiky budou nejvíce postižené, většinou padne pohostinství, cestovní ruch, letecký průmysl. Co si ale neuvědomujeme, a je v podstatě na lopatkách?

Vladimír Pikora: Teď neumím přesně odpovědět. Řekl bych, že to jsou přesně ty obory, které jsi zmínila. Některá odvětví se dají relativně snadno nastartovat. Hospodu nastartujete relativně snadno.

Martina: Pokud už jsem nezkrachoval.

Vladimír Pikora: Jasně, ale pak jsou věci, u kterých si neumím představit, že nastartujete, jako jsou divadla a podobně. Myslím, že je to daleko komplikovanější. Já si lístky kupuji dlouho dopředu. Tito lidé se musí vrátit zpátky do práce, už to nebudou pošťáci, nebudou rozvážet pizzu, jako dnes, ale musí začít zase pracovat jako zpěváci a podobně. Kytarista vypadl z formy, když dva roky nehrál.

Martina: Já cvičím pořád.

Vladimír Pikora: Myslím, že toto je mnohem komplikovanější, než znova rozběhnout hospodu, že u hospody je to snazší. U leteckých společností to může být také problém, protože nebudu mít tolik letadel, nebudou mít personál, tam to může být také komplikované. Pak myslím, že to bude spousta odvětví, kde korona urychlí nějakou změnu. To bude asi automobilový průmysl, kde se najednou řekne: „Potřebujeme rychleji přejít na zelená elektroauta, a tak podobně.“ Nebo: „Toto se úplně změní, toto se nebude vyrábět vůbec, nebo se to nebude vyrábět v ČR.“ Tedy že proběhnou hodně rychlé změny. Tedy ne v tom smyslu, že by se řeklo: „Zastavíme průmysl.“ Ale řeknou: „Změníme ho.“

Zelená ekonomika EU nás přivede k tomu, že budeme krásně ekologičtí, ale staneme se vazaly Asie. Zjistíme, že nedokážeme ekonomicky, ani vojensky konkurovat a jsme vydíráni a vykořisťováni. Úplně se posune postavení Evropy.

Martina: Vladimíre Pikoro, ty jsi teď zmínil automobilový průmysl. Už jsme se několikrát dotkli zelené ekonomiky, i jevu, že EU v rámci pomoci zemím nutí státy povinně investovat do zelené ekonomiky. My už jsme tady kampaní, které byly dotované ideologickým snažením, a nikoliv ekonomickým myšlením, měli několik. Za všechny asi mohu zmínit přimíchávání bio složek do paliv, od kterého zelení aktivisté slibovali zdravější lidi, čistější vzduch, aby se posléze ukázalo, že opak je pravdou. A to, co to navíc dělá s půdou, můžeme vidět každý rok v přímém přenosu. Jediné, komu to prospělo, byly obří firmy, a možná právě tito ideologičtí aktivisté, a to ještě v některých případech není úplně jisté. A mimochodem ještě zmíním, že tento business je údajně lepší, výnosnější, než obchod se zbraněmi. Vidíš kampaň za zelenou Evropu jako potenciálně podobný problém a neštěstí, jen o hodně větší, a dražší?

Vladimír Pikora: Rozhodně. Myslím, že to je to, co zabrzdí Evropu. Budeme krásně ekologičtí, ale staneme se vazaly Asie. To je podle mě geopoliticky ohromný problém. Na první pohled se to může zdát super, protože tady asi budeme mít čistší vzduch, a lepší životní prostředí, to bezesporu. Bude to pro nás příjemné, ale za cenu toho, že jednoho dne zjistíme, že nedokážeme ekonomicky, ani vojensky konkurovat, a že jsme vydíráni a vykořisťováni někým, kým jsme nechtěli být, a úplně se posune postavení Evropy. Takže to z většího nadhledu udělá více škody než užitku.

Martina: Řekl jsi: „Posune se postavení Evropy. Bude vazalem…“ Ale ještě je tady jedna stránka, a to v rámci Evropy. Jak se díváš na to, že jsme se nezadlužili jako země, ale zadlužili jsme se jako Evropa, a Evropa nás za poměrně nadšeného jásotu zadlužila dalšími stamiliardami, které budeme nuceni splácet. A že se euroaktivistům podařilo to, o čem do té doby vůbec nemohli snít, protože takto jsme s EU svázáni dluhy tak pevně, jak jsme do té doby nikdy nebyli. A to dokonce i ty země, které nejsou v měnové unii a nemají euro. Jak vidíš tuto nečekanou a blízkou provázanost?

Vladimír Pikora: Jako geniální tah na evropské šachovnici. Ti, co chtěli větší integraci Evropy, zneužili koronakrize k tomu, že ve strachu z toho, že tady budou nějací mrtví, přesvědčili lidi, kteří nepochopili situaci, že potřebujeme společný dluh. Díky tomuto společnému dluhu jsme provázaní více než v minulosti, a šance na nějaké opakování Brexitu se tím daleko snížily. Když se hlasovalo o Brexitu, tak se hodně říkalo, že následovat bude Itálie. A přišla koronakrize, a ukázalo se, že EU nedokázala Itálii vůbec pomoct, takže v Itálii vyrostla velká skepse ke společnému evropskému projektu. Hodně lidí křičelo, že by měli vystoupit z Evropy a podobně. Pak se dokonce i šéfka Evropské komise musela Itálii omlouvat, prostě to mělo velmi neblahý dopad. A podle mě velmi rychle rostlo riziko toho, že se Brexit zopakuje, a bude to Italexit.

Nicméně ve chvíli, kdy by vymyšlen geniální tah, že se udělá společný evropský dluhopis, a díky tomu Itálie dostane ohromné peníze, bude zachráněna, tak pravděpodobnost, že by Itálie opustila eurozónu, nebo i EU, dramaticky klesla. Všichni to odhlasovali, řekli „super“, a možná to ani mnozí nepochopili.

Zatímco když se zachraňovalo Řecko, tak to byla otázka zejména pro státy, které byly v evropské měnové unii, tak nyní je to otázkou všech států EU. Tím pádem jsme my za Řecko dluhy platit neměli, a nyní bychom měli platit za Itálii. A to je průšvih, protože Řecko sice bylo hodně zadlužené, ale Itálie se dneska, skoro jako Řecko, už blíží 160 procentům HDP, a půjde nejspíš ještě dál, protože Řekové jsou dneska skoro na 200 procentech HDP, a Itálie zřejmě půjde tímto směrem také. A proč by ne, když ji pořád někdo půjčuje, a Italové dlouhodobě nešetří.

A my jsme se najednou dostali do situace, kdy je budeme financovat, a případný bankrot bychom odnesli s nimi. Takže to je pro nás velmi nepříjemná zpráva, a jsme v tom všichni namočení společně. Představme si, že někdo udělá nějaký kriminální čin, a mohl to odnést jeden, protože někoho zastřelil. Ale on řekne, že dotyčného zastřelili všichni, takže v tom jste namočeni všichni, a všichni táhnete za jeden provaz. Najednou jsou všichni kriminálníky, a jedou na jedné lodi. A myslím, že toto to je něco podobného, a považuji to za velmi špatné. Já bych se tohoto projektu vůbec nezúčastnil, jednak jsem proti dotacím, protože způsobují, že těm, kteří jsou schopní, berou peníze, aby žili ti, kteří jsou neschopní, a že to je absolutně nemorální a špatný.

Někteří říkají: „Ale my tady dostáváme peníze z Evropy na to, abychom udělali někde v Africe, nebo v Asii tohle a tohle.“ A já říkám: „Ale to je pěkně hnusný, protože spousta lidí na Západě pracovala, abychom stavěli něco, co se z velké části rozkrade, a postavil se nějaký nesmysl, který vůbec ani nepotřebujeme. Já bych chtěl, aby se stavěly věci, které mají smysl.“ A já u evropských projektů často nevidím, že mají smysl. Smysl mají jenom některé, ne všechny, ale někdo to všechno musel zaplatit. Já si prostě myslím, že to je špatně. A kdybychom rozhodovali o svých vlastních penězích, tak se budeme k těm penězům chovat jinak, než když je odněkud dostaneme.

Na médiích vidíme, jak jsou nesvobodná, co všechno se nesmí. A spousta lidí si začíná říkat: „Ale to není pravda. Takhle to není“.

Martina: Vladimíre Pikoro, já samozřejmě chci tyto věci zjednodušovat, ale chápu správně, co jsi teď říkal, že jsme teď momentálně k EU dluhem, který vznikl, připoutáni mnohem těsněji? A že tyto peníze, kromě dobrých věcí, do značné míry vynakládáme na investice, které nejsou uvedeny ekonomickým, ale ideologickým myšlením, ať už jsou to zelené ekonomiky, a záchrany zemí, které by být zachráněny neměly? A ještě navíc se skrze dluh EU stáváme pravděpodobně vazaly asijských ekonomik?

Vladimír Pikora: Ano.

Martina: Připomíná mi to dvojitý eskymácký obrat. Dá se po něm ještě vynořit?

Vladimír Pikora: A proč by nemohl být třetí? Myslím, že ano, že šance tady stále jsou. V tomto jsem paradoxně optimista, protože mám pocit, že dějiny jsou jako kyvadlo, a my jsme teď v jednom extrému, a budeme se postupně vracet. To znamená, že spoustě lidí začnou docházet věci, pochopí, že spousta věcí není tak rozumných, jak se zdálo. To dnes vidíme na médiích, jak jsou ohromně nesvobodná, co všechno se nesmí. A já postupně pozoruji, jak to spousta lidí začíná chápat, a říká si: „Ale to není pravda. Takhle to není. Tato televize vysílá víceméně vyváženě.“ Najednou spousta lidí říká: „Vždyť je to jinak…“ Podle mě to bude trvat 5, možná 8 let, než všichni pochopí, že ti, kteří dneska křičí: „Támhle ten nesmí mluvit,“ tak že je to odpad společnosti, který nás tady dnes takto reguluje, a pokřikuje, kdo něco říkat smí, a co nesmí. A to za pár let zmizí.

Podobně myslím, že to tak bude i u covidu, a že spoustu lidí pochopí, že koronakrize nás vrhá do jakési formy socialismu, že stát je najednou velký, že mluví do všeho možného, a nebudou s tím spokojeni. Akorát potřebují více času na to, aby pochopili, že jim to nevyhovuje.

Nejhorší novináři, kteří píší nejšílenější liberální články, je nepíší proto, že jsou zlí, ale protože jsou hloupí. Nepochopili situaci.

Martina: Jsi tedy natolik velký optimista, že věříš i tomu, že po této zkušenosti s krizí mnohem více lidí začne vnímat, že čekat nějakou pomoc a ochranu od státu není možná rozumné? Ba co víc, že je to možná až naivní. Že začnou více pracovat, a myslet za sebe, a zařizovat podle sebe věci směrem ke svobodě, vyvázání se z moci státu, a že podle toho budou volit svobodomyslné politiky, kteří jim to umožní, a kteří to vnímají stejně? Vidíš to až takto pozitivně?

Vladimír Pikora: Myslím, že to je otázka času. Že společnost potřebuje čas, aby to prokoukla, a pochopila, že opatření, která dnes Evropa, nebo celý vyspělý svět, není to dnes jenom Evropa, Amerika je na stejné vlně, že jsou omezováním svobody, a že to lidem nevyhovuje, že je to špatně, že za svobodu se umírá. Za svobodu se vždy umíralo. Dneska toto lidé přestali být ochotni akceptovat. Myslím, že je potřebuje nějaký čas, nevím, jak dlouho to bude, a že v mnoha věcech se začneme vracet zpět, a s tím se tady objeví i lidé, kteří budou ochotni jít do politiky.

Znám spoustu lidí, u kterých bych chtěl, aby byli v politice, ale vím, že nejsou ochotni. A to proto, že řeknou: „S těmito? S těmi já tam přeci nebudu.“ Znám mraky lidí, kteří řekli: „Když vidím, kdo je dnes v Poslanecké sněmovně, tak představa, že se tam s ním potkávám, je mi tak odporná, že do politiky jít nemůžu, protože tam jsou divní lidé.“ Ta politika nasává mnoho divných existencí, a ne jenom u nás, ale celoevropsky. Je to trend západního světa.

Martina: To, co jsi řekl, že jsi optimista a že je to jen otázkou času, tak musím říct, že bych asi použila tvrzení politiků, kteří, když chtějí říct, kdy se něco stane, a zda se to vůbec stane, říkají, že se to stane ve střednědobém horizontu. Ale teď se chci zeptat: Pokud se to zatím nestane, a naopak nás to více připojí ke státu, budeme pod větší kuratelou EU a státních úřadů, tak kam to za 5, 10 let dospěje? Myslíš, že to povede k něčemu jako socialismus, ale budeme tomu říkat jinak? Třeba „liberální demokracie“? To by se mohlo líbit.

Vladimír Pikora: Myslím, že toto už dneska funguje, Já tomu říkám „korporátní socialismus“, kdy všechny problémy odnáší malí, a velcí se s tím vyrovnají relativně snadno díky pomoci státu. Takže myslím, že tento proces už začal, a ještě bude pár let pokračovat, řekl bych, že minimálně čtyři roky, ještě po dobu trvání příští vlády. A pak je možný postupný návrat. Já prostě nevěřím tomu, že lidem vyhovuje, že nebudou svobodní, stále věřím tomu, že lidé chtějí svobodu, akorát to mnoho lidí nepochopí. Když pozoruji média, tak jsem přesvědčen o tom, že nejhorší novináři, kteří píší ty nejšílenější liberální články, to nepíšou proto, že jsou zlí, ale protože jsou hloupí. Prostě nepochopili situaci.

Už je tady cenzura. Nesmím do ČRo, ale mohu jinam. Hlavní média už nejsou tak hlavní, jak bývala. Ale to je otázka času. Takže nás možná ještě více přitípnou.

Martina: Je to omluva?

Vladimír Pikora: Není to omluva, je to vysvětlení. A až za čas i oni prohlédnou, a pochopí, že se mýlili, a že to byl špatný přístup, tak přijde změna. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat, a bude to postupné. Pozoruji stále více lidí, kteří mi říkají: „Dříve jsem si myslel něco, a byl jsem toho velký zastánce. Ale postupně měním názor.“ Takže to vidím jít tímto směrem.

Martina: Řekl jsi: „Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než prozřou.“ Možná je nasnadě říct, jak hluboko budeme muset klesnout?

Vladimír Pikora: Ano, takové věci byly i v naší historii, kdy spousta lidí byla původně v KSČ, byli to hrozně zapálení komunisti. Pak prozřeli, a naopak se z nich stali disidenti, a také to trvalo 5, 10, možná 15 let. Když se člověk dívá zpětně, tak to většinou bylo kolem roku 68, kdy se to zlomilo, a najednou začali vnímat situaci jinak. Ale prapůvodně to byli komunisté a levičáci, a postupně otočili názor v době, kdy to nebylo jako po roce 89, kdy se překábaťovalo.

Martina: Několikrát jsi zmínil svobodu slova. Všichni demokraté, kteří to s demokracií mysleli skutečně vážně, a chápali její podstatu, tak vždy v prvé řadě kladli důraz na svobodu slova, protože v okamžiku, kdy je svoboda slova omezena, tak je jenom otázkou času, kdy budou omezeny i ostatní svobody. Vidíš u nás, a v Evropě, reálné nebezpečí omezení svobody slova?

Vladimír Pikora: Tak myslím, že to už tady je. Dnes už je tady cenzura, akorát nemá tu podobu, jakou měla před rokem 1989. Nedávno jsem poslouchal váš pořad s Andorem Šándorem, kde říkal, že od té doby, co něco řekl, tak nesmí do ČT, a takových lidí kolem sebe pozoruji mraky. A vidím to i u sebe, já do veřejnoprávních médií už také dneska nesmím. Nejdřív to člověk vidí, a říká si: „Ty už jsi tam pět let nebyl.“ Svého času jsem tam byl třeba 50x za rok, a po pár letech tam najednou nejsem už několik let. Asi před 14 dny mi někdo na FB psal: „Také jsme vás dříve brali do rozhlasu, než se něco změnilo, a váš názor začal být nepopulární.“ Já říkám: „Jak nepopulární?“ To není tak, že by byl někde nějaký seznam, ale pravděpodobně si v nějaké redakci řeknou: „Je lepší, aby sem nechodil.“

Martina: Pravděpodobně nějaký Zdeněk Nejedlý, jako když ve Skřiváncích na niti řekl: „Kdo je ten předčasně vyspělý, mladý chlapec?“

Vladimír Pikora: Takže pravděpodobně už tady nějaká cenzura je. Je tady autocenzura, jsou tu nepohodlní hosté, a já to dneska beru tak, že to je něco podobného, jako jsem slyšel u Wericha. Werich také pár let nesměl vystupovat, a pak ho někam pustili, aby si také mohl zahrát, a podobně. Asi je to se mnou podobný. Takže teď ještě pět let prostě nebudu v nějaké televizi, nebo v rozhlase, tak budu někde jinde. A to je zase dobrý, že tady máme možnost alternativy, že vidím, že hlavní média už nejsou tak hlavní, jak bývala, protože je tady mnoho alternativních zdrojů, které zatím nejsou zakázané, kde zatím můžeme mluvit. Ale to je otázka času. Trump si také myslel, že když nebude na Twitteru, tak bude na Parleru, a ukázalo se, že ani jedno, ani druhé mu nevyjde. Takže nás možná ještě více přitípnou.

Za svobodu se musí bojovat. Ale lidé dnes nejsou ochotni za svobodu bojovat, a tak se nemohou divit, že ji nebudou mít.

Martina: Snažím se posluchačům vsugerovat, aby se naučili na náš pořad chodit přes web, protože ten možná přeci jenom bude trvat déle.

Vladimír Pikora: Parler si to také myslel.

Martina: My jsme asi oba optimisté. Mluvil jsi o tom, že je tady omezení svobody slova, že tady existuje autocenzura, mluvil jsi o tom, že tady vládne korporátní socialismus. Řekni mi, vidíš teď v tom všem dohromady znak přicházející totality, nebo jsou to ještě silná slova?

Vladimír Pikora: Slovo „totalita“ bych nepoužil. Cenzura tady je, ale není pravda, že by tady byla vláda jedné strany, a že by to bylo absolutně tvrdé, a že by někdo chodil do vězení. Takto to není, funguje to v jakýchsi náznacích. Spíše jdeme velmi nebezpečných směrem, a můžeme se tam jednoho dne dostat. Ale na totalitu nevěřím. Nevěřím tomu, že by tady byla, že by to bylo až takhle tvrdý, že by tady byla jedna strana, jeden vůdce, že bychom se dostali až do takovéhle absurdnosti. Ale nesvoboda už tady je.

Martina: Vladimíre Pikoro, co může pro lepší budoucnost udělat jednotlivec, myslím obyvatel ČR? Co může udělat člověk nebo obce, kraje? A co by měl udělat stát?

Vladimír Pikora: Myslím, že by lidé měli chodit k volbám. Trápí mě, že když se bavím s lidmi kolem sebe, tak mi alespoň polovina říká, že nepůjde k volbám, protože nemají koho volit. Říkají mi: „Koho bychom mohli volit?“ A vyjmenují mi všechny strany, a na každé najdou něco zásadního, proč ji volit nemůžou. Chtěli by nějakou novou politickou stranu, která tady ale není. Když se na první pohled zdá, že by něco mohlo vzniknout, tak tam vznikne nějaký škraloup, a zase to zmizí. A tak si myslím, že by lidé měli chodit k volbám. A měli by se také zapojit do politiky.

Pozoruji kolem sebe lidi, kteří mají jasné názory, ale říkají: „Tím se přeci neušpiním.“ Nebo: „Kdybych šel do této strany, tak tam je tento, a ten je takový. Tam já být nemůžu. A tamten je zase takový, a s tím tam být také nemůžu.“ A najednou zjistí, že nemůže být v žádné straně, a založit úplně novou stranu od nuly je dost komplikovaný, je to běh na dlouhou trať. A tak říkám, že je potřeba být ochoten skousnout nějaké kompromisy. Říct si: „Tamten sice má takovouto minulost, ale máme šanci se s ním někam posunout.“ Takže myslím, že bychom měli být více aktivní.

Pozoruji kolem sebe, že nejsme aktivní, ale aktivní jsou mladí Piráti, ti jednou ostošest, a ostatní zalézají do nory, a koukají, co se bude dít, bojí se říct svůj názor. Říkají: „Na FB už raději nic nepíšu, protože by to mohl být průser. Raději už nikde nic neříkám, protože by to mohl být průser.“ Ale druhá strana se ničeho nebojí, a říká: „Hele, ještě támhle tomu bychom mohli zatípnout tipec. Tady tomu bychom mohli ublížit.“ Prostě my se vzdáváme.

Martina: Jdou a nenarážejí.

Vladimír Pikora: Přesně, oni nemají žádný odpor, protože si ostatní říkají: „Tohle už radši říkat nebudeme. Toto nebudeme dělat.“ Absolutně vzdávají boj. Tak říkám: „Když se všichni budou chovat tak, jak se chováte, tak to tak bude.“ Za svobodu se musí bojovat, a dneska se ukazuje, že lidé nejsou ochotni bojovat za svobodu, a tak se nemůžou divit, že ji nebudou mít.

Martina: Teď mezi lidmi koluje anekdota: „V rámci úsporných opatření jsme zhasli světlo na konci tunelu.“ Vidíš to světlo?

Vladimír Pikora: V tuto chvíli ho nevidím. V tuto chvíli ne, ne. Když se dívám na naší politickou scénu, tak tam vidím mnoho možných a komplikovaných scénářů. A mnoho věcí je tam založeno na náhodě, na něčem nečekaném. A to samé s ekonomikou, je to propojené. Řada lidí říká: „Třeba se ještě objeví nějaké nová politická strana. Třeba se objeví nějaký nový politik.“ To nemohu vyloučit, klidně může přijít. Jak jsme viděli, vzniklo uskupení bývalého policisty Šlachty, nebo přijde něco podobného, a lidé třeba najednou řeknou: „Za tím já půjdu, a budu ho následovat.“ Přijde nějaká nová politika, nový směr, který si dneska neumíme představit, kde se možná něco převrátí, a bude úplně jinak.

Martina: Vladimíre Pikoro, moc ti děkuji za to, že jsi přišel a že jsi odložil růžové brýle, protože se zdá, že všechny už jsou stejně rozpůjčované. Díky moc.

Vladimír Pikora: Díky. Mějte se hezky a na shledanou.

Martina: Myslím, že mnohým lidem na vašem systému funkční medicíny nebude sympatické to, že moc nepracujete s tím, že za to může někdo jiný, než já. A že klade příliš velký důraz na vlastní zodpovědnost, což je pracné. To jsou asi tři věci, které musí být na tomto systému mnoha lidem velmi nesympatické.

Jan Vojáček: Ano, a proto tento systém není pro všechny. A zároveň, pojďme přestat tvrdit, že existují nevyléčitelné nemoci.

Martina: Každá jde vyléčit?

Jan Vojáček: Svým způsobem záleží na fázi dané nemoci, jak dlouho trvá, a také na tom, jestli má dotyčný člověk vnitřní schopnosti k proměně, změně. Když si vezmete nemocného člověka, tak má nějaké charakteristiky, nějak žije, sám sebe za někoho považuje, má vztahy, životní styl, a tak dále. Když potom vidíte uzdraveného člověka, tak to je, jako kdybyste viděli jiného člověka. Ne každý má možnost, schopnost, projít touto vnitřní proměnou. Nevím proč přesně, proč to někdo dokáže, a jiný ne, je to životní cesta dotyčného člověka, vnitřní motivace, síla. To znamená, že neříkám, že se každý uzdraví, to v žádném případě. A zároveň neříkám, že léky nejsou potřeba, v žádném případě. Tvrdím, že principiálně tělo, které projevuje nějakou chronickou nemoc, ať je to autoimunita, vysoký tlak, alergie, cukrovka a podobně, se umí uzdravit. Ale neříkám, že to dokáže ten který konkrétní člověk.

Martina: Když jste tady mluvil, a velmi vášnivě o systému primární prevence, funguje někde na světě takový systém, který jste navrhoval?

Jan Vojáček: Nemyslím, že funguje, protože když se podíváme třeba na desítky milionů diabetiků, tak vidíme, co se děje v Americe, která je pro nás jakýsi vzor, kde se hroutí systémy, zdravotní systém, tak také v politice, a tak dále. To znamená, že to nefunguje, protože principy, o kterých se tady bavíme, fungují všude v západní společnosti, kde to drivuje zisk koncernů, v četně těch, které vyrábějí průmyslově zpracované potraviny.

Lékaři jsou mnoha lidmi pokládáni za polobohy. A když někomu tato autorita sdělí, že má fleky na mozku a je to nevyléčitelné, působí to jako nocebo efekt – a je to katastrofa.

Martina: Jeden výrobce tvrdil, že dvojí kvalita potravin existuje proto, že Češi milují separát. Masokostní separát je mňamka, které se asi nedá odolat.

Jan Vojáček: Myslím, že spousta lidí žije, nechci se jich dotknout, prostým způsobem života, podle zvyků, které se naučili ve své rodině, a vlastně o svém životě příliš nepřemýšlí a přenáší zodpovědnost na druhého člověka. Žijeme v nějakém prostředí, mám práci, jsem rád, že si vydělám, a když mám nemoc, jdu za doktorem. To je v pořádku, pro tyto lidi je tento systém naprosto dokonalý. Ale vzrůstá počet lidí, kteří se chtějí o sebe starat, a třeba by se chtěli uzdravit. A tady je něco, co považuji za jednu z největších katastrof zdravotnického systému, a to je absolutní neschopnost komunikovat a věnovat pozornost síle informace předané od lékaře směrem k člověku.

Martina: Konkrétně?

Jan Vojáček: Konkrétně již dávno v medicíně víme, že existuje něco jako placebo a nocebo efekt. Na tisících studií je prokázáno, že vám nedám nic, jen cukrovou vodu, a když budete věřit, že to má takový účinek, jaký vám říkám, tak se může dostavit efekt. Jak je to možné? Jak je možné, že vám nedám nic z účinné látky, a docílíme účinku účinné látky, která tam měla být, ale není?

Martina: Stejně tak, jako když mi lékař řekne: „Máte tři měsíce života.“ Tak srazím podpatky a zodpovědně, disciplinovaně zemřu?

Jan Vojáček: Tady je systém tak narušen, že to tak může být, je to reálné. Tento nocebo efekt je přirovnáván ke známému výzkumu, kde se polovině lidí podala chemoterapie, a druhé podána nebyla, a všem se oznámilo, že vedlejším účinkem je vypadání vlasů. A třetině lidí, kteří chemoterapii nedostali, vypadaly vlasy.

Martina: Disciplína musí být.

Jan Vojáček: Jejich mysl vytvořila podmínky pro to, že natolik změnila fungování jejich fyziologických procesů, že jim vypadaly vlasy přesto, že nedostali nic, než fyziologický roztok. Vezměte si, že máme lékaře jako modly, jako polobohy a vysoké autority, kteří mají pravdu, a naprostá většina lidí tuto pravdu nezpochybňuje. A my k nim přijdeme a někdo nám oznámí: „Máte fleky na mozku. Na magnetické rezonanci ložiska. Odběr mozkomíšního moku. Máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelné. Léky do konce života.“ Toto vám oznámí autorita, což považuji za největší katastrofu současné zdravotní péče.

Dopovím jednu věc. Stačí se zeptat sám pro sebe. Je to opravdu tak, že se nemůžu na 100 procent vyléčit? Je to opravdu tak, že se na 100 procent nemůže můj autoimunitní projev za několik týdnů, nebo měsíců změnit? A když pátráte na základě této otázky i ve vědě, tak musíte dospět k odpovědi, že to tak na 100 procent být nemůže.

Systém se uzavřel do dogmatu o nevyléčitelných chronických chorobách. Není pravda, že se nikdy nikdo nevyléčí jinak, než léky.

Martina: Jenomže medicína se řídí i evidence based medicine, a víme, že se zatím lidé neuzdravili z roztroušené sklerózy, a takto to prostě pošleme dál.

Jan Vojáček: Ano.

Martina: Ale co byste tedy radil vy?

Jan Vojáček: Já bych radil, a to můžeme změnit hned zítra, aby se totálně změnila celá hra, která se tady hraje o chronických nemocech. Kdyby se změnila věta o nevyléčitelných nemocech na jinou větu, která by zněla: „Vaše nemoc je něčeho projevem. My jsme schopni tento projev velmi efektivně blokovat léky, například autoimunitní zánět. Ale tento projev, čili nemoc, není vyléčitelný léky.“ To by otevíralo pole pro to, že jiným způsobem je to možná léčitelné. Vezměte si, že vám autorita předá tuto informaci, to znamená, co je na tom špatně, což je nezpochybnitelná pravda podle evidence based medicine – nikdo se nevyléčí. Ale není pravda, že se nikdy nikdo nevyléčí jinak, než léky.

Martina: Jenomže to vám asi v nemocnici řeknou, že by tyto lidi posílal do náručí šarlatánů, a podobně, aby to zkoušeli nějakým jiným způsobem. A také, že nemocnice se chce takzvaně chránit před tím, aby potom pacient neříkal: „Oni mi dali naději, že se to dá vyléčit jinak.“ Víte, co teď říkám? Asi mi rozumíte.

Jan Vojáček: A zároveň, slyšíte to? Oni by mi dali naději. A na to se nehraje.

Martina: Já bych ji chtěla.

Jan Vojáček: Tady jde o to, a já to chápu, že z pohledu klasické medicíny je to nevyléčitelné léky, takže by se to mohlo jevit jako falešná naděje. Ale záleží na tom, aby každý z těchto lékařů překročil rámec své arogance. Arogance je princip, který vychází, i podle buddhistických učení, a nechci se nikoho dotknout, kdy jsem přesvědčen o své pravdě. I já jsem v něčem arogantní, a jsem přesvědčen o tom, že neexistují nevyléčitelné nemoci, ale zároveň se snažím překročit rámec této arogance, když říkám, že ne každý se vyléčí. To znamená, že jenom beru v potaz možnost se vyléčit.

Systém se uzavřel do dogmatu nevyléčitelnosti. Ale jaké má lékař právo na to, že bere lidem naději na uzdravení? Vždyť si nárokuje toto právo jen díky svému dogmatu, že není ochoten a schopen se podívat jinam. A to „podívat jinam“ znamená, a vyzývám k tomu každého lékaře, který se zabývá chronickými nemocemi, aby si udělal svůj vlastní výzkum, a překročil rámec vlastní arogance. Výzkum na to, jak některé okolnosti, které tady popisuji, to znamená strava, spánek, psyché, vztahy, mikrobiota, mohou vytvořit nové podmínky v systému, kde daná chronická nemoc nebude existovat. Ať si sami udělají tento výzkum, a věřím, že překročí rámec té své arogance.

Dobře, nemusí se na základě toho stát naráz lékařem funkční medicíny, a začít pacienty doprovázet ke zdraví. Mohou dělat dál svou práci, ale nevezmou danému člověku naději, a nenaprogramují jejich mysl na to, že jejich nemoc nelze vyléčit, což prostě není pravda.

První katastrofou je, že se mnozí lékaři často k pacientům chovají tak, že je to pláči. Druhou katastrofou je to, co dělají média se zdravotní odolností našich lidí.

Martina: Pane doktore, Jane Vojáčku. Dá se říct, že opozitem ke slovu „naděje“ je „beznaděje“, ale možná je to také, přestože je to lingvisticky jinde, „strach“. Co udělá s lidským tělem, zdravím, myslí, duší, strach?

Jan Vojáček: Strach na mnoha úrovních devastuje naši lidskou bytost. A když bychom brali čistě, řekněme, klasicko-medicínský, hrubohmotnější přístup, i když trochu zjemněný na úroveň emocí a pocitů, tak naprosto jistě víme, že strach aktivuje sympatikus. Sympatikus je větev autonomně nervového systému, která nás má nachystat na útěk, boj, nebo zatuhnutí. V okamžiku, kdy strach má reálný základ, to znamená, když na mě vyletí zpoza zatáčky auto, a já se leknu, dostanu strach, tak ve mně způsobí to, co mi pomůže uskočit, zareagovat. Dříve by to byl tygr, teď je to třeba auto – a to je naprosto geniální fyziologická reakce. Záchrana pro život. Co ale udělá se systémem strach, který trvá dny, týdny, měsíce, roky na základě jakéhosi nebezpečí, že se možná něco, někde může udát, nebo že se něco stane někomu blízkému, což jsou nezpracované strachy rodičů. A tyto strachy máme všichni, je přirozeně je mít, je to naše přirozená reakce. Ale to, jakým způsobem je v nás strach živen, a čím?

Už jsem se tady vyjádřil k obrovské komunikační katastrofě v klasické medicíně, protože já se s lidmi bavím, a to, co dostávají u lékařů za informace, kteří jsou třeba skvělí chirurgové, ale to, jak se chovají, to je mně z toho do pláče, co jsou schopni s lidmi udělat jenom komunikací. A druhou katastrofou, která se tady dneska děje, je to, co dělají média se zdravotní odolností a systémem naší bytosti, našich lidí.

Martina: Co dělají? Teď můžeme vidět, co dělají v oblasti informování o koronaviru, a myslím, že už existuje jenom jeden jediný televizní kanál: Koronavirus TV. Ale řekněte mi, co to dělá s lidským tělem a myslí?

Jan Vojáček: Je to prosté, snižuje to odolnost. Jsou tady dva tábory, kde je extrémní množství emocí, a když někdo zná téma kritického myšlení, tak velmi dobře ví, že emoce kritické myšlení vypínají, takže tady máme národ zaplavený emocemi, který neuvažuje reálně. Pak tady máme někoho, kdo to přiživuje proto, aby měl sledovanost, aby se zviditelnil, a tak dále. A tyto dva tábory se baví pořád o tom samém: „Zodpovědnost“ versus „jste nezodpovědní“. Očkovat – proměřovat. Pořád jenom rozdělujeme. Co je jedním společným jmenovatelem a pojítkem pro všechny? Odolnost. Kdybychom z České republiky udělali národ odolných lidí, kdyby pro to byla vůle, tak vám garantuji, že je po epidemii.

Martina: To by ale asi za rok nešlo.

Jan Vojáček: Proč ne? Podle mých zkušeností, když se člověk do sebe pustí, tak za rok dojde k výrazné změně, k doplnění sil, výraznému posílení odolnosti na podkladě změn fyziologických procesů. Takže my se tady stále bavíme o něčem, co nás rozděluje, a neslyším skoro nic o tom, co je toho podkladem jak medicínským, tak nemedicínským, lidským, co by to mohlo vyřešit, co nás všechny propojuje, ať jsme pro očkování, nebo nikoli. Ať jsou pro proměřování, nebo nejsou. Ať jsou zodpovědní, nebo ne, tak je to odolnost.

A co se týká médií, tak už se to dělo dávno předtím, teď je to ještě vyeskalované, a už měsíce snižujeme odolnost tohoto národa tím, co se neustále pouští v médiích. A ač to vládní představitelé, zdravotnický systém, média, všichni, chtějí vyřešit, tak přitom, věřím, že nevědomě, pracují na tom, aby to nikdy neskončilo. Protože jaká byla odolnost národa, když to vzniklo v březnu před rokem? Velmi bídná. A co se s odolností národa stalo za těch 10, 11 měsíců? Katastrofa. A my se velmi divíme, že i když tady děláme různá opatření, lockdowny, tak se nám to pořád nedaří dát pod kontrolu. Je jasné, že když kolem neodolného člověka plného strachu, kterému nefungují metabolicko-imunologické pochody, prosviští nový koronavirus, tak je na umření. Proč se tomu ještě stále divíme?

Délku dožití jsme prodloužili asi na 80 let. Ale dožití ve zdraví, bez užívání množství léků, je 60 let.

Martina: Protože když už, tak vysíláme informace o tom, že jsme stále zdravější, a proto se nám prodlužuje průměrný věk?

Jan Vojáček: To není pravda právě proto, že to jediné, co jsme udělali s naším věkem, je, že jsme výrazně zvýšili šanci na dožití vysokého věku. Ale my nejsme zdravější, máme jenom šanci se dožít vysokého věku, protože v průměru od 61 let se lidé ládují léky na nějakou nemoc. Ať si to každý vyhledá, že je velký rozdíl mezi délkou dožití, a délkou dožití ve zdraví, a to ještě není zdraví tak, jak bych si představoval podle definice WHO, ale nepřítomností nemoci. Takže délka dožití je v průměru 80 let, a délka zdravého dožití je v průměru 60 let. A všimněte si, co způsobuje tuto epidemii, kterou způsobuje nemocnost lidí, čili vážnost stavu lidí, mezi 60–80 lety věku. A když tady máme v průměru nemocné lidi v tomto věku, tak jak to mohlo dopadnout, když sem přiletěl virus, který není žádným morem, nebo něčím podobným, protože jeho smrtnost je taková, jaká je, přestože je vysoce nakažlivý a nový? Proto to odnáší tolik lidí.

Martina: Přesto bych se zeptala: Když se Milan Calábek pouští do epigenetických zjištění, a říká, že v tom, jestli dostaneme covid, hraje velkou roli třeba to, jaké máme krevní skupiny, nebo jestli v sobě máme v neandrtálské geny, a tak dále. Tak nevím, jestli jde všechno přeprat.

Jan Vojáček: Pozor, dneska se hovoří o tom, že to je genetika. Tak když je to genetika, jak je možné, že když například jednovaječná dvojčata, která mají naprosto stejné geny, naprosto stejnou mutaci třeba BCA genu pro zvýšení rizika rakoviny prsu, tak jedno dvojče dostane rakovinu, a druhé ne? Jak je to možné, když je to genetika? Čím je to způsobeno u jednoho z dvojčat, a u druhého to nevznikne? Když se podíváte na kontext života každé z těchto žen, tak tam najdete odpověď, proč u jedné ženy nakonec rakovina vznikne.

Epigenetika je třeba v tom, že hledáme okolnosti, které můžeme ovlivnit, nebo nemůžeme. Nezměním si krevní skupinu, nezměním své geny, které jsem zdědil od neandrtálců až po moji mámu a tátu. Ale můžu změnit to, jestli teď budu žít 10 měsíců, nebo 10 let ve strachu, jestli si z vděčnosti budu užívat život, půjdu spát v 10 hodin večer, a budu spát 8 hodin, nebo jestli budu hledět do dvou do rána na nějaké zpravodajské relace, nebo seriály. Jestli se napiji čisté vody, nebo si tady postavím cocacolu. Jestli moje vztahy fungují, nebo, když naopak nefungují, tak se zeptám: „Proč nefungují? Jak se já podílím na tom, že nefungují?“ Toto všechno ovlivnit můžu, a to z mého pohledu ovlivňuje to, kdo to dneska nese těžce, a kdo ne.

Lidé se hroutí, protože už to trvá dlouho, přicházejí o podniky, někdo jim umřel. Ale dá se s tím něco dělat: nesledovat stále zprávy, podívat se do sebe a pracovat se sebou a svými strachy.

Martina: Jak mohu ovlivnit strach? Když se znepokojivé informace v tuto chvíli valí naráz skutečně ze všech stran?

Jan Vojáček: To už je více o cestě poznání sama sebe, protože někteří lidé mají tendenci být více ustrašení, úzkostní, a někteří mají tyto tendence méně. To hodně souvisí s nastavením našich podvědomých schémat a naší mysli, které jsme si odnesli z rodinného systému. V jeden moment jde nastoupit cestu sebepoznání, a určitým způsobem kriticky přehodnotit to, jestli je to reálné, nebo ne. Jak jsme si řekli, tak emoce vypínají kritické myšlení, to znamená, že naprostá většina národa kriticky neuvažuje, protože tam je obrovské množství emocí.

Není se co divit, lidé se hroutí, protože už to trvá dlouho, přicházejí o podniky, někdo blízký jim třeba umřel. Dá se to pochopit. A zároveň se s tím dá něco dělat, a to „něco“ je začít jít více do sebe, neorientovat se pořád na to sledovat zprávy, co dalšího nového, co zas kde někde a jak. Podívat se do sebe a začít pracovat se sebou a se svými strachy. Jak, na to není jednoduchá odpověď, ale mohli by to dělat s psychology, kteří ale mají dneska narváno. Mohou to být různé cesty.

Hlavním principem je rozhodnout se začít to řešit, a přeorientovat se zvnějšku k sobě. To znamená: Dobře, co pro to mohu udělat? Jsem plný strachu, a zároveň to přiživuji tím, že to pořád sleduji. Co bych mohl udělat s touhami, abych je rozpustil? Teď to nebude o konkrétním návodu, ale už jenom to, že by to byli lidé schopni v sobě takto přehodnotit, tak věřím tomu, že se jim cesta ukáže. Prostě si přenastavit pozornost třeba z televize na pobyt v přírodě, kde se jim zklidní mysl, a začnou sami sebe podrobovat sebereflexi, včetně strachů.

Co je v mé moci, mi nemůže přinášet stres, protože s tím mohu něco dělat. Co není v mé moci, musím pustit, když chci budovat svou odolnost, a nebýt ve stresu.

Martina: Musím říct, že když jsem u lékaře, a na konci každé návštěvy zazní: „Hlavně se vyhněte stresu,“ tak si vždycky říkám: „Aha, tak děkuji. Já už se nebudu stresovat“ Protože tato rada je úplně absurdní. Já přeci vůbec nevím, jak mám se stresem bojovat. Třeba teď mám stres z toho, že nevidím rodiče, mám o ně starost. A také z toho, že ne jenom já, ale lidé přicházejí o práci, protože se poněkud sesypává ekonomika. A z toho, že mohu kdykoliv dostat covid, nebo jinou nemoc. Z toho, že děti nechodí do školy, a přicházejí o spoustu důležitých informací, sociálních kontaktů a dovedností, a tak dále. Možná bych zbytek pořadu mohla vyprávět, co všechno nás teď může stresovat, a pak přijdu a lékař řekne: „Tak se nestresujte.“ „Aha, tak už nebudu.“ Co s tím? Co mi řeknete vy?

Jan Vojáček: Řekla jste, že z mnoha stran přichází velké množství věcí, které mi můžou způsobovat stres. A podstatnou věcí je, že můžou, ale nemusí. Respektive musí. Protože co dnes způsobuje stres? Ve velké míře bezmoc a beznaděj. Kolik z věcí, které jste vyjmenovala, jste schopna ovlivnit?

Martina: Asi jenom to, jestli se jimi budu zabývat.

Jan Vojáček: A zároveň jste schopna ovlivnit sama sebe v tom, jestli budete budovat svou odolnost vůči tomu, když byste se třeba s tímto virem setkala, a to tím, tak jak na něj budete reagovat. To znamená, můžete budovat svou odolnost, a na druhou stranu máte svobodnou vůli se rozhodnout věci, které vyřešit nemůžete, s důvěrou pustit.

Ano, lehce se to řekne, ale to je právě ta cesta, jak se naučit pracovat sám se sebou, a se svou svobodnou vůlí, kdy zaměřuji pozornost na nejbližší okolí, teda sám na sebe, a nejbližší okolí. Takže můžu rozhodně budovat svou odolnost, můžu si užívat čas s těmi, kteří jsou v mém blízkém okolí, a které neohrožuji. I když já rozhodně, po domluvě s prarodiči a rodiči, se s nimi normálně potkávám, protože pro ně to prostě není téma. A to proto, že se chtějí vidět se svým vnukem, a nečekat na to, že ve svých 90 letech stráví poslední roky života někde zavřeni, a nebudeme se vidět, a pak zemřou na nějakou jinou nemoc, nebo jinou infekci, případně stáří. Prostě se zaměřuji na to, co můžu udělat, co je v mé moci. Všechno, co je v mé moci, mi už nemůže přinášet stres, protože s tím se mohu rozhodnout něco dělat. A co není v mé moci, tak to se musí lidé, pokud chtějí budovat svou odolnost, a nebýt v permanentním stresu a strachu, naučit pustit.

Martina: Naše sociální sítě jsou plné pozitivního myšlení lidí, kteří demonstrují, jak pozitivně myslí. Já musím říct, že jsem na toto slovní spojení v určitých konsekvencích už trochu háklivá, alergická, protože si myslím, že je to jenom jiná, ještě horší forma lži. Protože když člověk ví, že je depresivní, že má takové myšlení, tak s tím alespoň může něco zkusit dělat, zatímco když si nalhává, že má pozitivní myšlení, tak je to slepá ulička. Stejně tak, jako můžeme najít mnoho sdělení, a některým bych věřila, a těm lidem to přeji, že nemoc dokázali správně pochopit, a pak vyprávějí, že nemoc je cesta a že je to pro ně to nejlepší, co je v životě potkalo. Jak říkám, u určitých bytostí to je asi pravda, ale skoro bych řekla, že u menšiny. Řekněte mi, co s tím, abychom tyto věci skutečně zažili? Aby to prošlo do buňky, a nebyla to jenom další póza, které jsme uvěřili?

Jan Vojáček: Na to je jediná odpověď, a to: vlastní cesta, kterou se rozhodnu nastoupit do svého vnitřního světa, a jeho poznání. Dneska existuje tisíc a jeden způsob, jak se k sobě mohu dostat, a jak mohu po této cestě kráčet. Dneska opravdu mnoho lidí zjistilo, že z nějakého důvodu nejsou ve svém životě spokojeni, a začali si v oblasti sociální, vztahové, nebo v otázkách zdravotních, hledat jinou cestu.

A funkční medicína bere v potaz již uvedené tři oblasti, že se začali více zajímat o svůj životní styl, tedy jak žijí. Můžu to, mám to ve své moci? Mám. Takže můžu jít cestou zjišťování toho, co je zdravá strava, jaké jsou její principy, a jak mi to vyhovuje, nebo ne. To samé se spánkem a dalšími věcmi. Z hlediska vnitřní architektury psyché, to samozřejmě není tak jednoduché, ale není to o tom, že musíme 10 let každý týden sedět na gauči u psychologa, ale jde o to, že si člověk řekne: „Dobře, je to přechod z role oběti do role tvůrce.“ To znamená, že svět, který vidím, je mým subjektivním světem. To je velmi těžko někdy pochopitelné, že si svou realitu vlastně tvoříme sami, protože někdo řekne: „Ale já si přece nechtěl stvořit tato opatření, já jsem si nechtěl stvořit epidemii.“

Ale o to nejde, tady se dějí věci, a my na ně jenom reagujeme. To znamená: Jaká je moje reakce na současnou situaci? Hroutím se, protože něco starého končí? Dobře, když něco starého končí, a já se toho ještě snažím držet, tak se dostávám do vnitřního tlaku, konfliktu, odporu, který mi způsobuje stres, protože to nechci pustit, chci to. A to je mantra, kterou slyším dennodenně: „Vraťme se do normálu, to nám pomůže.“ Ale co je, a co byl normál? Ten normál, který byl…

Lidé by měli provést reflexi svého života: Jak sám sebe vnímám, jsem se sebou spokojen, kolik si věnuji času? Jsem spokojen se svou prací a s jejím ohodnocením? A jak vypadají moje vztahy?

Martina: Nás dovedl tam, kde jsme.

Jan Vojáček: Dovedl nás tam, kde jsme. To znamená, že tam cesta nevede. A co je nový normál, ještě nevíme. A já bych rád motivoval lidi, aby si sedli, udělali reflexi svého života, a aby si řekli, co na jejich životu nebylo funkční, kde nebyli v základních oblastech spokojeni. To jsou tři pilíře: Oblast já – to znamená, jak sám sebe vnímám, jak jsem sám se sebou spokojen, kolik si věnuji času, kde mám pro sebe zdroje energie? Pak je to oblast práce a hojnosti: Jsem spokojen s tím, co dělám, jsem spokojen s ohodnocením, které mám? A pak pilíř vztahů: Jak vypadá moje sociální mapa? S tímto se nebavím, tohle mě štve, toto je debil, tady jsem se potřetí rozešel.

Takže ať se podívají na tyto tři pilíře, a řeknou si: „Dobře, moje původní norma v těchto pilířích byla takováto, a já teď mám možná možnost vytvořit si pro sebe novou normu. Je jedno, co za mě udělá stát, nebo korporace, nebo jaké existují všemožné konspirační teorie. Co si můžu udělat v těchto pilířích pro sebe? Lidé se bojí nějakých budoucích možných opatření, covid pasů, a nevím čeho všeho. Něco bude, ale já si zase můžu rozhodnout, jak na to reaguji. Buď se budu hroutit, nebo budu hledat cesty, co to pro mě znamená.

Martina: Možná, že by mnozí v tomto potřebovali vedení, protože by se jinak naopak v hodnocení svého vlastního života smutkem roznemohli, protože narazí na spoustu bolavých míst.

Jan Vojáček: A zase je to o přiznání, o kterém jste hovořila.

Martina: Ale vy jste řekl, že toto není cesta pro každého, že pro někoho je to pilulka. Jsem smutný, tak si dám něco na veselí.

Jan Vojáček: Nechci z nich dělat horší lidi a odsuzovat je. V žádném případě. Jenom aby to tak nevyznívalo.

Martina: Ale ještě je tady jedna věc, protože jak se říká, za vším hledej peníze, a toto není cesta pro všechny, protože není levná. Jíst zdravě znamená, v tuto chvíli, a při tom, co je otevřeno, pokud nežijete na vesnici, kupovat organické potraviny, a to není legrace. Pak potřebuji nějaké sporty. Samozřejmě se dá chodit, běhat, a nestojí to mnoho, ale někomu vyhovují organizované sporty a podobně, takže to všechno se sčítá. Pak si budu kupovat potravinové doplňky, třeba homeopatika, což je další poměrně nákladná záležitost, kterou nám zdravotní systém nehradí. Myslíte, že je to opravdu jenom pro lidi, kteří na to mají i finančně?

Jan Vojáček: Jeví se to tak i podle toho, co říkáte. Ale často slýchám, že to je pro horních 10 tisíc. Za mě je to o tom, že jsme v nějakém mezistádiu, protože tento přístup často není hrazen zdravotní pojišťovnou, jsou potřeba nějaké testy navíc. To znamená, že když někdo chce jít touto cestou, tak to opravdu něco stojí. A teď je zde otázka, jak nakládám se svou hojností, do čeho investuji své finance? A chápu, že lidé jsou, a obzvláště v dnešní době se dostávají do finanční nouze, tak je pochopitelné, že třeba budou šetřit i na jídle. Ale jde i o strukturu a množství jídla, třeba jíst méně, dát si půst, nebo se otužovat, což nic nestojí. Půstem ušetříte. Spánek také nic nestojí. Také je možné se podívat po okolí, jestli je tam nějaký farmář, který zrovna vypěstoval mrkev, cibuli, kedlubnu, nebo brambory, tak to zase může přinést fenomén, že ho podpoříte, místo toho, abyste šli nakoupit do supermarketu. A nakonec zjistíte, že toho nemusíte sníst tolik, protože to má chuť, a zasytí vás to takovým způsobem, že se nemusíte přecpávat levnými potravinami ve velkém množství.

Takže chápu, že se to jeví tak, jak říkáte, a je to i důvodem kritiky těchto přístupů. Ale nejde o to, že bychom to někomu chtěli tlačit. Když někdo hledá důvody, proč to nejde, tak je najde, takže to je v pohodě. Pokud někdo touto cestou jít nechce, a vymluví se na finance, dobře, každý nemusí jít na naši kliniku. A co, to přece neznamená, že tyto principy nefungují, nebo že nemohu jít jinou cestou, která nemusí být tak nákladná, protože si budu dělat nějaké drahé testy. O tom to vůbec není.

Martina: Pane doktore, děkuji za tento trochu jiný, celostnější pohled na nás samotné.

Jan Vojáček: Také já vám děkuji.

Martina: Vladimíre Pikoro, už před koronakrizí jsi v několika rozhovorech, například pro časopis Reflex, řekl, že slyšíš tikat bombu. Jakou podobu má tato bomba teď? Přetvořila se, nebo je to pořád stejná výbušnina?

Vladimír Pikora: Je to pořád stejné. Jsem překvapen, kolik lidí to nechce vidět a vnímat, ale my jsme v krizi už od té minulé krize. V zásadě jsme se jí od té doby nikdy nezbavili, akorát jsme ji překryli ohromnou vrstvou peněz a velkou změnou technologie, ale jsme v ní stále. A já se to snažím lidem popisovat. Myslíte, že kdybychom nebyli v krizi, tak by Evropská centrální banka neměla léta zápornou úrokovou sazbu? Záporná úroková sazba je v rozporu se základními pravidla kapitalismu, protože říká, že cena …

Martina: …a zdravým rozumem.

Vladimír Pikora: …říká, že cena peněz je záporná. A to je absolutní nesmysl, protože peníze odrážejí nějakou hodnotu práce. Takže my máme zápornou cenu práce – co to je za nesmysl? A to, že má Evropská centrální banka zápornou úrokovou sazbu, trvá už 5 nebo 6 let. A nyní na to navazují stále další nesmysly, a nechtějí přiznat, že x let něco děláme špatně, ještě více to zahrabáváme pod koberec, a snažíme se tvářit, že tento problém tady není. Takže vzniknou společné evropské dluhopisy, a i my, kteří nemáme euro, budeme tvrdit, že je to záchrana před koronakrizí. A ve skutečnosti je to jenom záchrana před tím, aby Itálie nezbankrotovala, aby Itálie přežila, a nemusela utíkat z eurozóny. A proto tam také běží nejvíc peněz z celé záchrany, a s koronakrizí to má pramálo společného, protože to jsou hlavně zelené projekty a podobné věci.

Pod nánosem propagandy, technologie a sociálního inženýrství se snažíme překrýt podstatu věci, a to, že Evropa dlouhodobě zaostává, jde úplně špatným směrem – a my si to nechceme připustit a stále více se utvrzujeme v tom, že to děláme správně, až to někde nějak vybublá.

Už se to začalo projevovat v tom, že lidé křičí: Jsou strašně drahé byty, nemůžeme si pronajmout byt. V Německu kvůli tomu zavádí regulace nájemného, už byly vyvlastněny nějaké byty, a tvrdilo se o tom, že lidé nemají kde bydlet za rozumné nájemné, a támhle je nějaký prázdný byt, to přeci nemůže být. Co to je za nesmysly? A to všechno vzniká z toho, že pumpujeme do ekonomik stále další a nové peníze, neustále nový dluh, a vznikají naprosto nenormální situace. Vidíme to na akciovém trhu, že akcie jsou brutálně předražené a nadhodnocené, a jsou stále výše. A mnoho lidí říká: „Já vím, že akcie jsou nadhodnocené, ale za poslední rok na nich šlo tolik vydělat. Já na to zkusím naskočit, vézt se na této vlně, zkusit na tom vydělat pár desítek procent, a pak z toho utéct.“

Teď jsme to viděli na…

Martina: …Na Wall Street.

Vladimír Pikora: Na akciích GameStop, kde najednou nějací mladíci, kteří vůbec nerozumí trhům, říkají: „Wow, vrhneme se na nákup a nakoupíme společnost, o které se obecně ví, že je špatná, a proto se sázelo na její pokles. A my ji nakoupíme.“ Já jsem se teď díval, jak se tato akcie pohybovala, a v červenci, nebo v létě, byla pod 4 dolary, aby koncem ledna byla na 400 dolarech. Rozumíte? Vyskočila na stonásobek. Někdo byl ochotný vytlačit cenu akcie na takovouto nesmyslnou hodnotu, aby nyní začala padat, a lidé říkají: „Ježíš, co to je? Jste úplní blázni.“

Do finančních trhů je vnášena ideologie a přestává se hledět na kvalitu a úspěšnost projektů, i zisk

Martina: To, co teď popisuješ, a skočili jsme v čase, nicméně je to, co se odehrálo, nesmírně zajímavý jev. Začalo to na Wall Street, a posléze se to posunulo dál do světa, ale uživatelé diskusního fóra Reddit se spojili, sociální sítě jim to umožnily, a rozhodli se, že společně vystoupí proti hedgeovým fondům. Jak vnímáš tento jev? Je to jako vzpoura mladých, malých, nebohých, nebo je to velmi nebezpečný jev?

Vladimír Pikora: Je to extrémně nebezpečné, protože se nám ukazuje, že lidé, kteří nemají finanční gramotnost, nemají finanční vzdělání, začali dělat něco, co je pro finanční trhy nenormální. Finanční trhy vždy fungovaly tak, že vznikla burza, která fungovala k tomu, aby oddělila dobré a špatné projekty, a dobré projekty byly financované. Burzy vznikaly hodně dávno, v Holandsku díky nim mohly být zaoceánské a objevné plavby. Burza dokázala financovat mnoho věcí, o kterých si lidé mysleli, že mají budoucnost. Teď tady máme nějakou firmu, o které všichni vědí, že budoucnost nemá, protože prodávala hry v kamenných obchodech, a dnes si je už nakupují po internetu, a oni řekli: „Hurá, my je nakoupíme“, což je něco, o čem všichni vědí, že je špatné, a začnou je nakupovat, aby někomu ublížili. Toto dříve na trhu nikdy nebylo. Nebylo normální, že lidé chodí na trh, na burzu spekulovat proto, aby někomu ublížili, aby se sami měli lépe. Fungovalo to tak, že soused má kozu, a já ji chci mít také. A dneska to funguje tak, že soused má kozu, a já chci, aby mu chcípla, protože já kozu nechci. To je úplně zvrácený.

Martina: Teď zastavím: Možná je to proto, že mi předtím tu kozu vzali. Vždyť copak nebylo nefér už to, že hedgeové fondy začaly proti těmto firmám shortovat, začaly sázet na jejich pokles?

Vladimír Pikora: To je podle mě úplně lichý argument. Teď se strašně často říká, že je to nemorální, aby se sázelo na pokles – a sázet na růst je morální? Myslím, že je to podobné, jako tvrdit, že je nemorální mít úrokovou sazbu, vždyť to není hezké. Víme, že existují i náboženství, která úrokovou sazbu zakázaly. Víme, že jsou lidé, kteří tvrdí, že každá úroková sazba je lichva, takže když mám hypotéku, tak bych mohl vycházet ze stejného názoru. Třeba dnes říkají: „Je normální prodat něco, co nevlastním?“ A já bych mohl říkat: „A je normální koupit něco, co není moje, ale je to nějaké banky, a říká se tomu hypotéka? Ten, kdo tento dům vlastní, nejsem já, ale de facto banka, která mi na to půjčila, takže mně to přijde, že je to úplně stejná logika, že pokud přijdu s názorem, že krátký prodej je nemorální, měl bych tvrdit, že každý úrok je nemorální. A protože si myslím, že úrok je morální, a je základem kapitalismu, tak si také myslím, že i shortování je morální, a nemám s tím vůbec žádný problém.

Myslím si, že to je absolutně zvrácená diskuse, která finančním trhům přináší něco, co tam nikdy nebylo, a to je ideologie. My jsme vždycky obchodovali proto, abychom zbohatli, abychom viděli dobrý projekt, a ten financovali, a ne abychom šli a říkali: „Tohle to je nemorální, to nebudeme dělat.“ A to není jenom toto, na finančních trzích vznikají zelené dluhopisy, a říkají: „My budeme financovat něco, co je zelené.“ V minulosti se financovalo tam, kde byl výnos. Nás zajímal výnos, a ne že to je zelené, černé, hnědé, fialové, nebo já nevím jaké. A najednou přicházejí podobné věci, takže řada firem přichází s tím, že říká: „My budeme financovat pouze do zelených dluhopisů.“ Co to je za nesmysl?

Jak mohou existovat aplikace zdarma? Všichni přece mají zaměstnance a další náklady. Jejich zbožím jsme totiž my.

Martina: Vždyť EU napadlo, že v rámci takzvané pomoci zemím přinutí povinně investovat do takzvané zelené ekonomiky.

Vladimír Pikora: Přesně tak. A teď si představte, že máme penzijní fond, který má šetřit na důchody, a řekne: Mohli jsme vám zhodnotit váš důchod o 8 procent, ale my jsme se rozhodli, že bude pro vás lepší, když budeme sázet stromy, a tak jsme investovali do firmy, která sází stromy, a ta má jedno procento zhodnocení, ale je to zelené, tak se rozhodněte, jestli chcete mít osmiprocentní hnědý, nebo černý výnos, nebo jedno procento ze zeleného. Najednou se neřídíme ekonomickou linkou, kdy hledáme to, co je nejefektivnější, na čem se dá nejvíce vydělat, ale řídíme se tím, co je politicky správné. Někdo možná řekne, že ho to těší, že tedy bude mít nízký důchod, ale díky němu tady bude více lesů. Někdo řekne, že ho to netěší, protože stejně umře hlady, protože prostě to není to, co by si představoval. Takže teď jde o to, pro co se rozhodneme, jestli chceme vidět ekonomickou, nebo politickou logiku.

Martina: Teď jsi řekl, že to, co se odehrává na Wall Street, a ve Velké Británii, v Austrálii a tak dále, tedy že drobní a malí střadatelé jdou proti velkým fondům, je vedeno ideologií, protože uživatelé diskusního fóra Reddit řekli, že jim nejde ani tolik o to, aby pohádkově zbohatli, ale spíše chtějí uškodit velkým investorům?

Vladimír Pikora: Ano, o tom to je, to jsem popisoval úplně jasně. A teď je to dav nevzdělaných lidí, i když jsou to vysokoškoláci, kteří nemají žádnou finanční gramotnost, protože investují do něčeho, o čem ví, že je to špatně, že to nemůže přinést peníze, a tak jsou ochotni přijít o peníze. Ale oni jsou prostě manipulovaní, protože to někomu pomohlo. Komu pomohlo, že toto udělali? Oni obchodovali přes obchodní systém, který je jiný než v minulosti. Dříve to fungovalo tak, že jste přišli na burzu a platili poplatky.

Martina: Myslíš uživatelská aplikace Robin Hood?

Vladimír Pikora: Ano, dneska vznikají aplikace, které jsou zdarma. Jak můžou být zdarma? Najednou si všichni zvykli na to, že je tady něco jako Facebook, Twitter, a všechno je zdarma. Jak je to možné? Přeci všechno má nějaké zaměstnance. Někdo tam pracuje zdarma?

Martina: Když je něco zdarma, tak zbožím jsi ty.

Vladimír Pikora: A tak to je přesně u Robina Hooda, a u dalších, že oni najednou předprodávají informace o obchodech, což znamená, že někdo jiný ví, co chcete koupit, nebo co jste koupil, že jste si také nastavil limit a že na této hranici už je pro vás ztráta neúnosná, a musíte prodat, a podobně. A oni to prodají protistraně, takže vlastně zboží jsou tito lidé, a majitelé aplikací na tom bohatnou.

A co je na tom zajímavé, že to má i politický rozměr v tom smyslu, že mi někdo řekne: My jsme doteď uměli manipulovat dav. Někteří diktátoři uměli plameně mluvit, a dav za nimi šel, ale nikdo to neumí udělat s investory. Nikdo neumí udělat to, aby šel na burzu, a investory zblbnul – a najednou je tohle absolutní novinka, kterou jsme ještě nezažili, protože dříve to fungovalo tak, že někdo šel na burzu, už měl něco za sebou, měl splacenou hypotéku. Teď tam přicházejí lidé, kteří hypotéku splacenou nemají, dost často ještě v životě nepracovali, půjčili si pár dolarů, a na půjčku spekulují. A protože je jich dav, jsou jich tisíce, takže mohou trh strhnout nějakým směrem.

A nyní přichází politický rozměr této záležitosti. Představme si hypoteticky, že nějaký český pirát rozšíří na sociálních sítích, že Andrej Babiš chce koupit televizi Nova a že díky tomu vyhraje volby: „To přeci není možné, aby Andrej Babiš vlastnil televizi Nova a vyhrál volby, tomu musíme zabránit.“ A tak si mladí piráti na pirátském fóru řeknou: „Pojďme, budeme společně nakupovat na páku akcie CME, která Novu vlastní, a vytlačíme ceny, ať to má Andrej hodně drahé, nebo ať to vůbec nekoupí.“ Tak se stane, že najednou našponují ceny na stonásobek, nebo na patnáctinásobek, a televizi skoupí. A miliardář řekne: „Super, nikdy jsem nečekal, že tuto televizi prodám takto draze, že na tom tak zbohatnu.“ A Andrej Babiš řekne: „Ale já jsem ji nikdy kupovat nechtěl.“ A tak najednou budou mladí piráti vlastnit televizi, kterou nikdy nechtěli, na kterou se nikdy nedívali, a mysleli si, jak tím někomu v něčem zabrání, a někomu pomohou – byli zneužiti.

A toto je přesně to, co tady vidíme. Někdo může úžasně s nějakým politickým podtextem manipulovat dav, stejně tak, jako to vidíme třeba u akcií Tesly. Akcie Tesly ohromně vyletěly, a vidíme, že to často také nakupují mladí lidé, kteří jsou zapálení, a samozřejmě to kupují i standardní investoři, ale najednou spousta lidí může nakupovat s nějakým politickým podtextem, který by tam vůbec neměl být, protože se díváte na věci podle toho, jestli jsou dobré, nebo špatné, jestli se na nich dá, nebo nedá vydělat, jestli to přinese zisk, nebo ne. A najednou se nenakupuje na základě toho, jestli věci mají do budoucna zisk, jestli budou přinášet nějakou dividendu a podobně, ale investuje se na základě toho, jestli to je politicky správné.

Případ kolem akcií prodejce videoher GameStop bude mít za následek omezení svobody slova, větší regulace a požadování dostatečné kvalifikace, aby někdo mohl obchodovat na aplikacích s akciemi

Martina: Máš teorii, kdo by mohl stát za tím, co se prvotně odehrálo na Wall Street, a co se týkalo prodejny, nebo prodejce videoher GameStop?

Vladimír Pikora: Nevím přesně, jak to tam bylo. Mně to v tuto chvíli dává logiku, že to nahrává aplikacím, které to vše umožnily, a novinkou je, že se demokratizovaly finanční trhy. Když jsem začínal v bance, tak spousta informací z finančního trhu byla nepřístupných, nebo byly s nějakým ohromným časovým zpožděním. Dneska si každý na internetu najde, jak se daná akcie obchoduje, má to třeba zpoždění 15 minut, což bylo dříve absolutně nemyslitelný. A tyto aplikace teď začínají ohromný boom, takže si umím představit, že jim to třeba mohlo pomoct. Ale možná je to i něco jiného, kam ještě nedohlédneme. Něco se děje v pozadí, a je to absolutně nenormální. V každém případě trhy ztrácí ten smysl, proč původně fungovaly, to už tady dneska není, všechno funguje úplně jinak, a my si na to musíme zvyknout.

Martina: Ale pokud jsem správně porozuměla tomu, jak jsi to teď vyložil, tak v případě, že jde o ideologický aktivismus na burze, tak pokud se drobní střadatelé, nebo mladí lidé, začnou v této oblasti angažovat, a budou postupovat ruku v ruce ve shodě proti firmám, které jim nepůjdou na ruku, a když budou dobře organizovaní, tak to má v sobě ukrytý nekonečný vyděračský potenciál. A ukázalo se, že to jde velice snadno.

Vladimír Pikora: Ano, naprosto přesně, tak to může být. Představte si, co by se stalo, kdyby najednou Donald Trump řekl, že nakupuje Bitcoin. Tak by si oni říkali: Hele, Trump má Bitcoin, my se ho musíme zbavit, aby měl Trump ztrátu, a takto můžou srazit cenu Bitcoinu, což je pro někoho úžasná příležitost, aby ho nakoupil levně. Můj názor je takový, že se tady bude manipulovat davem, který nepochopí, že je manipulován, a v představě, že ubližuje nějakému ošklivému kapitalistovi, pomůže ještě horšímu kapitalistovi.

Martina: Jak vnímáš další podivný jev, že brokerská aplikace Robin Hood v jednu chvíli zareagovala tak, že svým uživatelům pozastavila možnost nakupovat další akcie GameStop, BlackBerry, a tak dále, a uživatelé mohli akcie jenom prodávat?

Vladimír Pikora: Ještě nemáme dostatek informací, jak to bylo. Ale prvotní informace, které jsem chytil, je, že to je technického rázu a že jak nakupovali de facto na úvěr, tak v tu chvíli bylo potřeba mít nějaké zajištění, to zajištění nebylo dostatečné, a aplikace potřebovala více kapitálu, aby byli pro burzu dostatečně důvěryhodní. Takže to vnímám jako technikálii, která byla dána regulací, a nebyl v tom nějaký záměr někomu ublížit, něco znemožnit a podobně. V každém případě si myslím, že spousta lidí říká: To bylo špatně, měli tlačit cenu ještě výš, mohla být třeba na 500 dolarech. Ale už to bylo tak přepálené, že to svým způsobem byl i rozumný limit, že už nebylo možné cenu tlačit do astronomičtějších hodnot. Takže myslím, že se v tom hledá něco, co tam není. Hodně lidí tvrdí, že to je v tom, že nahráli hedgeovým fondům, aby měly ještě větší ztrátu. Ale já myslím, že to takto není. Myslím, že to je interpretace, která se hodí levicovým intelektuálům, ale že ve skutečnosti je v tom jenom regulace.

Zajímavější ale je, že až bude tento pořad vysílán, tak už o tom bude pravděpodobně známo více. Dneska se mluví o tom, že americké úřady udělají nějakou regulaci, a řeknou: Toto už ne, to není možné. A já si říkám: A jaká bude ta regulace? A bojím se, že výsledkem bude opět méně svobody, protože si dokážu představit jenom to, že by to mohly být jenom dvě věci. První je, že nebude možné na nějakých sociálních sítích psát: Nakupujte ty a ty akcie. Že to bude podobné, jako když se dneska nemůžou na FB zobrazit bradavky, protože to je něco absolutně hrozného. Takže to algoritmus opraví tak, že jakmile zmíníte nějaký akciový titul, tak budete škrtnuti nebo něco takového. A to je omezení svobody slova. To je jedna možnost.

Martina: Vlastně mi to trochu připomíná princip kasina. Dokud prohráváš, je to všechno v pořádku, v okamžiku, kdy začneš vyhrávat, tak tě chvíli nechají, protože to dělá dobrý dojem, a povzbuzuje to ostatní, ale když se to štěstí přehoupne přes určitou míru, tak přijdou pánové a řeknou: „Opusťte kasino.“

Vladimír Pikora: To jsem říct nechtěl, ale je to vedlejší produkt. Takže přijde nějaké omezení slova, aby nebylo možné toto dělat. Druhá věc je, že přijde omezení v tom, že na těchto aplikacích nebudou moct obchodovat všichni, a bude vyžadováno prokázání nějaké znalosti, aby lidé chápali, že jestliže akcie během půlroku vyskočí na stonásobek, tak to je asi hodně rizikové, a myslím, že toto dneska hodně lidí nechápe. Že tedy přijde nějaké omezení tohoto typu, které řekne: „Ne, ty obchodovat nemůžeš, protože jsi neprokázal znalost. Tedy to bude na úrovni: máš řidičák – nemáš řidičák. Vzhledem k tomu, že na silnici musí mít všichni řidičák, není možné řídit bez řidičáku, tak ani ty nemůžeš obchodovat, aniž bys měl nějaké znalosti. Takže to asi bude další omezení, další omezení svobody. Neřekne se: Jsi dospělý, tak to dělej, protože jsi dospělý.

Jediná ekonomika, které se daří a která má budoucnost, je Čína

Martina: Navíc, jestli jsem to správně pochopila, může tady hrát roli velký ideologický aktivismus, kdy lidé, kteří tak úplně nevědí, ale jsou třeba jenom rozezleni, se mohou stát nástrojem někoho, o jehož existenci a záměrech vůbec nic netuší. Ale kdyby měli, a teď odbočuji, a nechci, abychom se do toho zamotali, a za chvíli se vrátíme zpátky ke koronakrizi v ekonomice, investoři a účastníci burzy prokazovat, že jsou v tomto směru vzděláni, tak myslím, že by nikdy nemohla vzniknout krize v roce 2008, protože to, co se tam dělo, odporovalo veškerým zákonům ekonomiky a zdravému rozumu.

Vladimír Pikora: To je dobrý argument. Ano. Díky. A co je zajímavé, že ti, kteří teď budou v Americe rozhodovat o regulacích, jsou ti, kteří dříve pracovali pro fondy, které na GameStopu nejvíce podělali. To je jen pro zajímavost.

Martina: To mi nedělá dobře. Pojďme se vrátit na Wall Street, jak jsme se bavili o tom, že už před koronavirovou krizí jsi říkal, že slyšíš tikat bombu. Když jsi mi na to odpovídal, řekl jsi větu: „Evropa jde naprosto špatným směrem.“ Prosím tě, existuje země, která jde v ekonomice dobrým směrem? Která pochopila, že záporná úroková sazba, a tak dále, jsou cesty do nikam? Je možné se někde poučit a říct: „Oni to dělají dobře, a funguje to tam?“

Vladimír Pikora: To je zajímavá otázka. De facto se ukazuje, že jediná ekonomika, které se daří, a která má nějakou budoucnost, je Čína. Ta má bohužel režim, který není takový, jaký bychom si představovali, co se týká demokracie a přístupu ke svobodě, a podobně. Je prostě jiný. Ale ukazuje se, že my všichni jedeme na jedné vlně, a není rozdíl, jestli je to Nový Zéland, Kanada, Spojené státy, Švýcarsko, Německo, nebo Česká republika. My všichni jedeme tak nějak podobně.

Martina: V tom je možná to větší nebezpečí.

Vladimír Pikora: Jedeme na jakémsi zvláštním návratu k socialismu, jakýsi korporátní socialismus, kde máme velké firmy, které v tom umí chodit, a malé firmy to pomalinku odnáší, a končí, což teď vidíme s koronou, a nedávají to zdaleka tak dobře, jako velcí. Vlády pomáhají velkým, na malé dost kašlou, takže nelze říct, že by to někde bylo úplně dobré. Spíše bych řekl, že to někde může být více, nebo méně špatné. Více špatné je to tam, kde jsou záporné úrokové sazby, což je zrovna eurozóna. My jsme těsně nad nulou, což je o něco lepší, ale není to také optimální. Spojené státy jsou také těsně nad nulou.

Takže z tohoto pohledu vidím, že jsme na tom o trochu lépe než eurozóna, ale základ je ve většině zemí dneska podobný. Všichni jedeme na stejné notě. Vidíme to, když otevřeme média, kdy je jedno, jestli čtete švýcarský, německý nebo americký tisk, články jsou plus mínus stejné.

Martina: Pokud je časovač bomby již spuštěný, a ty říkáš, že slyšíš tikání, tak jednoho dne tato bomba zákonitě vybuchne.

Vladimír Pikora: Ano.

Martina: Pokud nepřijde někdo, a neřekne: „Stříhejte modrý, přestřihnete správný drátek.“ Jak bude tento výbuch vypadat?

Vladimír Pikora: To nevíme. Jediné, co víme, že to bude úplně jiné, než jsme dosud zažili. V posledních 15, 20 letech stojíme neustále před novinkami, které jsme nikdy předtím nezažili, začalo to tím, že padla Dvojčata, a neuměli jsme si představit, jak pád dvou mrakodrapů změní svět. Pak jsme si neuměli představit, že přijde hypoteční krize roku 2008, a jak se prožene přes globální ekonomiku. A teď zase přichází něco, co si opět neumíme přestavit. Jediné co ano, je to, že to bude úplně jiné, než všechny předchozí krize a problémy. A myslím, že to musí vyústit v nějakou větší společenskou změnu, která může být propojená s něčím jako válka. Asi ne válka, jak si ji spousta lidí představuje, jako druhá světová, tedy že tady v Evropě budou vojska, tanky proti sobě. Spíše myslím, že to bude něco mimo Evropu a že to nebudou tanky, ale spíše drony, a bude to mít spíše elektronickou podobu, než klasickou. Tedy, že to nebude tak, že budou běhat vojáčci se samopaly, bude to asi trochu jiný, ale bude to něco tohoto typu, a dost zásadně to změní celou společnost. Ale jak to bude, to si v tuto chvíli neumím představit. Ale bude to úplně jiné, než jsme doteď zažili.

Když o sobě někdo říká, že je nezisková organizace, tak se chytám za hlavu, říkám si: „Z čeho žije?“

Martina: A Vladimíre, umíš si představit, jak by mělo vypadat přestřihnutí drátku, který by bombu vypnul? Jak to bude vypadat, a na základě čeho bomba vybuchne, to říkáš, že je velká hádanka. Ale alespoň toto, alespoň nějaká účinná opatření. A v tuto chvíli se spíše můžeme bavit o oddálení, než o vypnutí.

Vladimír Pikora: To je asi dobře řečeno. Měli bychom se vrátit ke kořenům, ke zdravému rozumu, zrušit permanentní financování všeho na dluh, a vrátit se k tomu, že budou kladné úrokové sazby, a vyšší úrokové sazby, ne nějak dramaticky, ale že základní úroková sazba bude třeba nad dvěma procenty, to je normál. Že státy budou hospodařit s přebytky, a ne s deficity, že nebude tolik dotací, jako je jich dneska, že budou realizovány jenom projekty, které mají smysl, a tento smysl se bude měřit tím, jestli jsou, nebo nejsou ziskové. To znamená, že jestli někdo říká, že je to nezisková organizace, tak se chytám za hlavu a říkám si: „Z čeho žije?“

Takže to musíme mít nastavené na tomto modelu. Musí to být nastaveno na tom, že tady není pár lidí, kteří živí armádu úředníků, ale že úředníků je jenom hrstka, takže stát bude daleko menší, než dnes. Že bude daleko méně úřadů, než dnes, a nebudou potřebovat strkat nos do každé věci. Že je potřeba mnohé úřady zrušit, protože dříve nebyly potřeba. Tak proč by měly být potřeba dnes? To je podle mě návrat ke zdravému rozumu, a k tomu, aby se správně hospodařilo, a nemusela tady být žádná další krize.

Ale to s sebou samozřejmě nese to, že není možné, aby nastala situace jako dneska, že máme propad ekonomiky o 5 až 6 procent, a nezaměstnanost to skoro neovlivnilo. To přeci není normální, a není to otázka jenom ČR, ale celé Evropy, že se tady tváříme, že jsme vymazali nezaměstnanost. To je návrat do socialismu, tam byla také vymazána nezaměstnanost. Ukazuje se, že jsme ohromně neefektivní, probíhá tady to, co vůbec probíhat nemá, a naše společnost zaostává.

Martina: Vladimíre, když ale říkáš, co by se mělo a mohlo udělat, tak mě to naplňuje ještě větší beznadějí. Protože i kdybychom k tomu měli před koronakrizí tendence, tak za opatření, která státům pomáhají vyrovnat se s koronakrizí, se schová už prakticky všechno.

Vladimír Pikora: Vůbec nevím, jestli nám pomáhají. Mám pocit, že tady máme opatření, o kterých si nejsem vůbec jist, že nám pomáhají. Pomáhají někomu konkrétnímu.

Martina: Co konkrétního myslíš?

Vladimír Pikora: My jsme třeba na okraji Prahy postavili celou nemocnici, o jejímž smyslu stále pochybuji. Přijde mi, že na začátku to bylo dobré pro někoho, ale ne pro nás. A takových opatření je tady mraky, akorát že do nich přesně nevidíme, třeba jak je to s testy, kolik stojí, proč stojí tolik, co stojí. Jak je to s vakcínami, když jedna vakcína je v řádu stokorun, druhá v desítkách korun, tak jak je možné, že Evropa nakupuje všechny. Říká: My jsme nevěděli, která bude dříve. Aha, takže v tuto chvíli se nehledí na nějakou ekonomickou racionálnost, a tak strašně se bojíme coronaviru, že jsme si řekli, že může stát jakékoliv peníze, a my to zaplatíme? Jestliže takto přistupujeme k hospodaření, tak se nemůžeme divit, že tady máme ohromný deficit a ohromné dluhy, když najednou říkáme, že je to úplně jedno, kolik to stojí. Že nakoupíme cokoliv, za jakoukoliv cenu.

Martina: Vladimíre Pikoro, moc radosti jsi nám svými výhledy do budoucnosti neudělal, ale přesto ti děkuji za tento velmi důležitý rozhovor.

Vladimír Pikora: Také děkuji.

Martina: Vladimíre, vy ekonomové se musíte dívat hodně dopředu, někdy i trošku hádat a odhadovat budoucnost. Jak odhaduješ, kdy skončí covidová krize, kdy se vrátíme k původnímu způsobu života, k tomu starému, dobrému, co jsme znali a měli rádi?

Vladimír Pikora: To pochopitelně nevím, to je spíše otázka na nějakého imunologa, nebo na lidi, kteří se zabývají nemocemi. Ale intuitivně cítím, že je to něco podobného, jako byla španělská chřipka, která tehdy trvala dva roky. Takže nemyslím, že to skončí během letošního roku, a jestli to bude mít podobný průběh, jako jsme viděli loni. Původně se tvrdilo, že nás zachrání nějaká vakcína, ale já jsem k tomu byl hodně skeptický, a myslím, že se nyní ukazuje, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že nevíme, jak to přesně s vakcínou bude. Nyní se ukazuje, že vakcíny není dostatečné množství, neumíme ji do lidí dostatečně rychle vpravit, a kdyby to mělo probíhat do budoucna tak, jak to probíhá nyní, tak bude v ČR naočkována celá populace někdy v roce 2024. Takže to je velmi pomalé.

Bojím se, že vývoj bude takový, že léto bude asi podstatně lepší než dnes, a na podzim se situace znova zopakuje, a budou zase nějaká omezení. Když se dívám kolem nás, tak Angela Merkelová prohlásila, že si myslí, že opatření budou až do konce léta. A dělal se průzkum mezi německými podnikateli, kteří si myslí, že to bude do poloviny září, tedy v zásadě vycházejí z toho, že už nebude podzimní vlna, ale já si tím nejsem jistý, že to takto nebude. Takže bych spíše sázel na to, že normál bude v roce 2022.

Svět, jaký byl před covidem, se už nevrátí. Spousta omezení, která byla zavedena, zůstane natrvalo.

Martina: Myslíš, že když se bavíme o normálu, tak tím myslíme způsob života, jaký jsme znali? Myslíš, že se do tohoto normálu ještě někdy vrátíme?

Vladimír Pikora: Myslím, že v mnoha oblastech už to tak nikdy nebude. Dobrým příkladem je to, co jsme viděli v letecké dopravě. Když si vzpomenu, jak jsem cestoval do Austrálie v roce 1999, tedy předtím, než spadla Dvojčata, tak to bylo úplně něco jiného, než jsme viděli v roce 2005, 2010 a podobně, kdy neustále přicházela nová a nová opatření, museli jsme sundávat boty, a pomalu jít do spodního prádla. A opatření byla neustále tvrdší, abychom nemohli pronést nějakou bombu. Teď se zase budeme bát nákazy.

Takže předpokládám, že současná opatření, o kterých si spousta lidí myslí, že jsou dočasná, kdy v letadle musíme mít roušku, a při jídle ji mít nemusíme, budou do budoucna standardem a budeme říkat: „Tomu nerozumím, to se při jídle virus nešíří, a po jídle se už zase šíří?“ A myslím, že se bude říkat: „Tak jsme sice očkovaní na koronu, ale jsou tady zase jiné nemoci,“ a neustále budou nějaká omezení tohoto typu. Takže předpokládám, že se toho jen tak nezbavíme, jako jsme se nezbavili striptýzu na hranicích, kterými když procházíte, tak stále sundáváte boty.

Takže myslím, že to bude něco podobného, možná se to nějakým způsobem posune, ale do toho, jak jsme to znali dříve, se už nevrátíme, a bude to tak v mnoha oblastech. Bude to pravděpodobně i ve školství, kdy se zavedla online výuka, a najednou se ukáže, že spoustu věcí můžeme dělat online, které jsme si dříve neuměli představit. Bude zde řada omezení, která nám dříve přišla úplně nesmyslná, nepochopitelná.

Opatření proti covidu jsou nesrozumitelná. Třeba na začátku tvrdili, že rouška chrání lidi kolem, a ti chrání svou rouškou mě. A najednou to neplatí. Někdo přijede ze Španělska, a musí mít respirátor, který ale chrání toho člověka, a ne okolí.

Martina: Vím, Vladimíre, že nejsi ani epidemiolog, ani vakcinolog, tak nechci, aby tato otázka zněla nefér, jakože tě nutím vyjadřovat se k věcem, o kterých nemůžeš vědět všechno, ale jako od ekonoma mě zajímá, zda si myslíš, že konec této koronavirové krize je závislý také na jiných věcech, než kolik je nakažených, mrtvých a nevakcinovaných?

Vladimír Pikora: Domnívám se, že to v zásadě z velké části neovlivníme. Jsem překvapen, jak mnoho lidí stoprocentně důvěřuje vědě, a vychází z toho, že poroučíme větru a dešti a že naše stávající znalost nás posune někam, že budeme schopni něčemu zabránit. Myslím, že probíhá proces, který z velké části neovlivníme, a bude podobný, jako byl před lety se španělskou chřipkou. Takže jestli budeme mít respirátor, přes něj roušku, třeba ještě šálu, tak možná o trošičku urychlíme, že se toho zbavíme, ale doba, co tady ten virus bude, nebude třeba o 50 procent kratší, ale třeba o 2 procenta, nebo něco podobného. Ne že by to bylo úplně bez efektu, ale tento efekt je daleko slabší, než jak nám tady mnoho lidí tvrdilo.

Podívejte se na roušky. Ze začátku přicházeli s tím, jak je rouška úžasná, jak chrání lidi kolem, a ti zase chrání mě tím, že mají roušku. A najednou přicházejí s tím, že mám mít respirátor. Tak já tomu nerozumím, když ze začátku tvrdili, že rouška je dobrá. Najednou je tady moc věcí, které neumím pochopit. Teď se třeba říká, že když přijedu z červené země, což by mělo být třeba Španělsko, když se vrátím ze Španělska, tak mám mít respirátor, tak tomu nerozumím, protože přece respirátor chrání mě, jak celou dobu říkali. A najednou…

Martina: Respirátor právě vyfukuje ven…

Vladimír Pikora: To je právě celé postavené na hlavu, já prostě těmto opatřením nerozumím, přijde mi, že je tady plno opatření, u kterých se spousta lidí ohání vědou, aby se za dva týdny řeklo: „Je to jinak.“

Po koronakrizi budou bohatnout majitelé velkých oligopolních online firem, a malé kamenné firmy budou zanikat a jejich majitelé chudnout

Martina: Když se bavíme o tom, v čem konkrétně se bude svět po krizi lišit, v čem bude jiný, než jak jsme ho znali, řekni mi, bude se stále zvětšovat rozdíl mezi chudými a extrémně bohatými?

Vladimír Pikora: Myslím, že jo, vždyť to vidíme už dnes. Nám tady vzniká ohromné množství firem, které na tom brutálně vydělaly, protože přecházíme do jiné ekonomiky, než v minulosti, kdy jsme byli tady na Západě z velké části založeni na tom, že máme konkurenci. A dneska konkurence z velké části končí. Máme tady mraky maloobchodních řetězců založených na tom, že mají kamenné krámky. A najednou tam nikdo moc nechodí, konkuruje jim jedna, nebo dvě firmy, které dokážou dělat tržby jako předtím všichni dohromady.

Martina: Už si museli zalepit pár regálů.

Vladimír Pikora: Jasně, takže vznikají tady firmy typu Amazon a tak podobně, které mají globální dopad, už to není prostě retail americký, ale celosvětový. Mají úplně jiné podmínky, než všichni ostatní, a pomalinku staré obchody vytlačují, a to vidíme v mnoha oblastech, nemusí to být jenom potraviny, může to být vlastně cokoliv. Najednou nás online firmy vytlačují. My zjišťujeme, že na první pohled je to super, že nám všechno přivezou domů. Ale dříve jste měli konkurenci, mohli jste chodit sem a tam, když vám něco nevyhovovalo. A najednou toto do budoucna nebude. Takže myslím, že jsme se připravili o konkurenci, o trh, a budeme mít skoro u všeho oligopol, že tady budete mít 2, 3 firmy, které si budou konkurovat. A kdo na to doplatí, je spotřebitel. Většinou to funguje tak, že se to krátkodobě spotřebitelům líbí, ale dlouhodobě pochopí, že to není to, co by si přáli, protože oligopoly jsou tak silné, že jim nikdo nemůže konkurovat.

Martina: A nebude cesta zpět.

Vladimír Pikora: Přesně tak, takže tohoto se bojím. A pochopitelně, pokud máte firmu tohoto typu, tak začnete úplně brutálně bohatnout. Takovýchto firem tady máme pár, a tito lidé budou extrémně bohatí. A teď co ti, kteří měli malé krámky? Ti všichni skončí. Takže tady na jedné straně budete mít desítky tisíc firem, které skončily, a pak zde budou 3, 4 velcí hráči, kteří na tom vydělali úplně brutálně, do podoby, kterou jsme doteď neznali.

Na amerických vysokých školách se objevuje myšlenka, že dluh nevadí, protože si peníze vytiskneme

Martina: A tím pádem se také dostaneme k tomu, že stále menší počet lidí, a menší počet firem, bude vlastnit stále větší kus celosvětového obchodu, průmyslu a výroby.

Vladimír Pikora: Jasně, přesně tak, to tady vidíme. Změnilo se i postavení státu. Třeba dříve, v minulosti, byl vesmírný program takový, že Američané něco někam posílali. Dneska to tam posílá Elon Musk, který na to najednou má peníze. Amerika jako stát je už tak zadlužená, že na to nemá, pro Elona Muska není problém se také zadlužit a zrealizovat své vesmírné programy. Státy si to už nemohou dovolit.

A ukazuje se, že s koronou nám tady najednou vznikli jiní miliardáři, najednou se to převrstvilo, takže ti, kteří byli dříve číslo 1, jsou číslo 3, a podobně, a dopředu se derou jiní. A vidíme to i obecně, že najednou spousta firem, které v životě pořádně negenerovaly zisk, tak v očekávání toho, že přijde elektromobilita, a podobně, najednou zbohatly do neskutečných hodnot. A koronakrize k tomu přispěla.

Martina: Když se bavíme o tom, co bude poté, tak ty máš hodně dětí – jak vnímáš, že na ně deleguješ svůj stále větší dluh, protože když pozorujeme, jak astronomické sumy si půjčují politici od bank na zvládnutí covidu, tak si říkám: „Nebude ve výsledku celá zeměkoule tak předlužená, že už nebude, kdo a komu by splácel, protože už budou zadlužení úplně všichni?“

Vladimír Pikora: Ano, dnes jsme už předlužení jako planeta, akorát si to spousta lidí ještě neuvědomilo. Máme rekordní dluh, jaký ještě nikdy neexistoval, zejména ve vyspělých zemích, ale také jako planeta. Všichni máme ohromný dluh. Česká republika na první pohled vypadá, že je v pohodě, protože ho má mnohem nižší, než země kolem nás. Ale ono nás to semele všechny dohromady, protože to většinou funguje tak, že když bankrotuje jeden stát, tak to chodí jako domino, tedy najednou strhne i řadu jiných, které jsou relativně zdravější, a pak mají také problémy.

Tohoto se hrozně bojím, a je mi líto, že dneska se i na amerických vysokých školách, na univerzitách, objevuje myšlenka, že dluh nevadí, protože si peníze vytiskneme. Novou planetu si nevytiskneme, ale peníze ano, a proto můžeme tisknout peníze do aleluja, do nekonečna. To vychází z myšlenky, že země jako Spojené státy, nebo Británie a podobně, tito giganti vlastně zbankrotovat nemohou, protože vydávají neustále nové a nové dluhopisy, které nakupují jiné centrální banky do svých devizových rezerv, a je po nich permanentní poptávka. Takže oni vycházejí z toho, že když se Amerika ještě víc zadluží, tak co se stane? Tak si nějaká Ghana, Filipíny a podobně, tyto americké státní dluhopisy koupí, a budou je mít ve svých devizových rezervách, aby měly svou měnu konvertibilní za dolary.

Takže takto tisknou peníze, a v podobné logice by chtěly tisknout i jiné země, ať už je to Ghana, nebo Česká republika. Jenomže o českou korunu, ani o nějakou ghanskou měnu nikdo ve světě, aby je zařadil do devizových rezerv, nemá zájem, a výsledkem je, že nemohou vydávat dluhopisy, ale mohou se pouze brutálně zadlužit, až jednoho dne začnou bankrotovat. Takže tady se otevírají zajímavé nůžky, že extrémně velké státy zneužívají svého postavení, aby se ještě více předlužovaly, zatímco malé se předlužovat nemohou, což podle mě skončí tím, že rozvojový svět začne bankrotovat daleko rychleji, než mnohem více zadlužený bohatý svět. Ale po nějakém čase se to musí projevit i u bohatých zemí.

A co se týká mých dětí, tak to se samozřejmě bojím, dělá mi to ohromně špatně, je mi to líto, ale bohužel nedá se s tím nic dělat. Zdá se, že to je dnešní mantra všech politiků po celém světě, že si na všechno půjčíme, zadlužíme se. A voliči to chtějí slyšet. Doufám, že jednoho dne prozřou, pochopí, že se nemůžeme dál zadlužovat, a zvolí si jiné politiky. Místo toho se ale objevuje další nová mantra, že to nevadí i z toho důvodu, že se dluh prostě škrtne, a řekne se, za to mohou banky. A odnesou to velké banky s odůvodněním: „Dobře jim tak. Jsou to hajzlové, stejně ty peníze dostaly nějakým špatným způsobem.“ Ale já říkám: „No jo, ale kdo má v těchto bankách peníze? Nejsou to běžní lidé? Když to odnesou banky, tak to odnesou i běžní lidé. A co penzijní fondy? To je přeci propojená nádoba. Ty to odnesou úplně stejně jako banky.“ Takže jestli si někdo myslí, že se budou škrtat dluhy, a odnesou to banky, u kterých to jakoby nevadí…

Korporace začaly být tak vlivné, že vládnou a diktují neschopným politikům a státům. Vypínají politiky, kdy se jim zlíbí, a připravují vlastní měny.

Martina: …a těm to přejeme…

Vladimír Pikora: …tak se bojím, že to jednoho dne odnesou všichni.

Martina: Jak dlouho myslíš, že bude možné tuto ekonomickou situaci řešit dalším tiskem peněz a vyráběním papírků, kterým se říká fiat money, protože to celé trošku připomíná situaci, když si hraješ s dětmi a říká se: „Já ti něco prodám, a ty si to koupíš a zaplatíš mi,“ protože to jsou jenom papírky.

Vladimír Pikora: Ano, přesně tak. Je to velmi běžná otázka a odpověď zní takto: Dokud tomu budou lidé věřit, dokud tu hru budou hrát, dokud budou věřit, že si za peníze ještě něco koupí, tak to fungovat bude. Je to psychologická záležitost, neexistuje tady žádná ekonomická odpověď ve smyslu, že ve chvíli, kdy to bude x procent HDP, tak… Nic takového neexistuje, neexistuje exaktní odpověď. Bude to do té doby, dokud budeme věřit, že peníze mají hodnotu, a budeme je stále poptávat.

Nicméně se tady objevuje skutečnost, že cena zlata vyskočila nad 2 tisíce dolarů, a cena bitcoinů nad 40 tisíc dolarů. A co to je vlastně bitcoin? Je to něco, na co si sáhnu? Aha, nesáhnu. Co to je? Je to odraz toho, že už mnoho lidí si řeklo: „Já těm penězům zase tak úplně nevěřím, hledám nějakou alternativu.“ A utíkají k něčemu jinému. A tak mi najednou řada lidí pokládá otázku, co bude dál. Žijeme ve světě, který je zralý na to, aby existovaly korporátní měny, vždyť přece proč bychom tady měli mít nějaké dolary, švýcarské franky a libry? Není v dnešním oligopolním světě, kde korporace vysílají rakety do vesmíru, daleko zajímavější mít měnu Applu nebo Facebooku? Nebyla by daleko lepší nějaká korporátní měna, než dolary?

Martina: To je řečnická otázka?

Vladimír Pikora: Ne, toto už se rozbíhá. Apple už pracuje na tom, aby měl svou měnu, stejně tak Facebook. Takže se dostáváme do světa, kdy tyto korporace začaly být tak vlivné, a politici tak neschopní a populističtí, že děláme všechno pro to, abychom tyto hranice zbourali, a měli tady korporace, které nám vládnou. Už by to nebyli pouzí lobbisté, kteří tlačili na státy: „Udělejte nám tento zákon takto, ohněte nám ho takhle,“ ale korporace by státům, vládám, diktovaly. A to už dneska máme.

Martina: V Austrálii Google.

Vladimír Pikora: Jasně, ale to vidíme.

Martina: Zruším prohlížeč, když přijmete zákon, který vaše země chce přijmout.

Vladimír Pikora: To je jedna věc. Druhou věcí je třeba to, co se děje kolem Trumpa. Byl to prezident, ale oni řeknou: „Ty tady mluvit nebudeš, my tě típneme.“ Vždyť oni už dnes nastavují pravidla, tak proč by si nemohli nastavit pravidlo: „Dolar není dobrá měna. My od tebe chceme facebookovou libru,“ nevím, jak tomu budeme říkat. Nebo tady budeme mít jablíčka, a budeme platit jablíčky, protože jsou od Apple. A super na tom bude, že tato korporátní měna bude hrozně snadno mezinárodně převoditelná.

Když chcete dnes poslat dolary do Británie, nebo do Ameriky, tak to je snadné. Ale když si řeknu, že je chci poslat do Zimbabwe, tak s tím bude docela problém. Ale když budete mít facebookovou měnu, tak ji přes Messenger pošlete hnedka kamkoliv. Šup, máš to tam během vteřiny, a je jedno, že jsi v pralese, stačí ti připojení na internet, a je to úplně blesková, rychlá transakce bez nákladů.

Vše směřuje ke zrušení hotovosti, což přinese velké omezení svobody, protože bude vidět, za co a kde utrácíme. A pak někdo může říct: „Moc konzumuješ sladké, to bys neměl!“

Martina: Ale mezistupněm mezi tím, co jsi teď naznačil, by mohl být to, že se zruší hotovost, abychom už alespoň nemuseli tisknout ty nové papírky.

Vladimír Pikora: To už tady skoro je. Teď, během korony, jsem byl v Praze, dříve se tomu říkalo Park Juldy Fuldy, Park Julia Fučíka, pražské Výstaviště. Byl jsem na Výstavišti, a tam všude psali, že v době koronaviru se tam nesmí platit hotovostí, takže tam byly stánky, prodávali buřty, colu a pivo, a nevím co, ale šlo platit pouze kartou. Takže to už tady dneska je.

Martina: To je poměrně běžné, ale v tuto chvíli se to tváří jako naše ochrana proti viru.

Vladimír Pikora: V budoucnosti to bude jako ochrana proti praní špinavých peněz. A pak to bude zase něco jiného.

Martina: Scénáře, jak toto může dopadnout, protože stejně tak, jako že se úplně zruší hotovost, je stejně pravděpodobné a reálné, že začnou vznikat korporátní, nebo třeba lokální měny, což by alespoň trošku dávalo logiku. Jaké scénáře ty, jakožto odborník, vidíš tak, že jsou reálné a že je potřeba s nimi počítat, a buď se na ně připravit v tom smyslu, abychom je přijali, nebo tak, abychom jim zabránili?

Vladimír Pikora: Těchto scénářů je mraky. Hlavně se ukazuje, že všechno, co se zdá jako nemožné, je možné. Všechno, co jsme ještě před rokem považovali za nesmysl, třeba aby se dětem zakázalo zpívat ve škole, tak se najednou ukáže, že ani taková věc není nemožná. Takže si myslím, že těchto scénářů je nepřeberné množství. Ale vidíme trendy, které už jsou jasné, a myslím, že hotovost skončila. Že to dneska ještě mám u sebe, ale asi během pár let budeme postupně po celém světě opouštět současný stav. Bude to asi něco na úrovni toho, jako když má dneska někdo zlaté mince, a na nich je vyraženo třeba 2 000 Kč. Teoreticky mají hodnotu 2 000 Kč, dá se s ní také platit, ale nikdo to nedělá, je to prostě něco jiného. Tak myslím, že to bude něco podobného, že se postupně zbavíme hotovosti, a předpokládám, že se postupně zbavíme i platebních karet, protože to je také prostředník, a všechno se bude platit online přiložením mobilu, hodinek, nebo něco takového. To je asi trend, kterému se nevyhneme. A kam až dál to půjde, je velmi složité říct. V každém případě to přinese ohromné omezení svobody, protože bude všude přesně vidět, za co utrácíme, a přinese to kontrolu nad tím, jak utrácíme. Takže se potom může říct: „Hele, a ty moc konzumuješ sladké, to bys neměl!“

Martina: „Máš vysoký cholesterol. Neprodáme ti slaninu!“

Vladimír Pikora: „Ty jsi tolikrát letěl letadlem, víme přesně, na co jsi letěl, a máš ohromnou uhlíkovou stopu. To bys také neměl!“

Martina: Snižuje ti to kredit.

Vladimír Pikora: Jasně. Nebo: „Moc cestuješ. Nebo ty kupuješ psí žrádlo, a víš, že i pes má uhlíkovou stopu? To bys neměl, mít tak velkého psa!“

Při volbách bychom se měli dívat na to, které strany chtějí zrušit hotové peníze, a ty nevolit

Martina: Vladimíre Pikoro, teď spíše přizvukuji, než abych kladla otázky, to znamená, že jsme v tomto naladěni na naprosto stejnou vlnu, a vnímáme to jako potencionální nebezpečí. Myslíš, že bychom proti tomu měli nějakým způsobem vystupovat? Třeba protestovat, nebo přijmout nějaká opatření, ať už jako jednotlivci, nebo země? Nebo je to zkrátka věc, která se nedá odestát, je to dominový efekt, a už se to děje. Někdo to nazve „pokrok“, někdo „vývoj“, „budoucnost“, „nutnost“, nebo „nezbytnost“. Co s tím? Má smysl ještě pořád říkat: „Já chci mít stokorunu, která je kryta aktivy státní banky“?

Vladimír Pikora: To už dávno není. Ale myslím, že je to oboje, na jednu stranu je to pokrok, vývoj. Prapůvodně peníze vznikly, alespoň se tvrdí, že v češtině slovo „peníze“ vzniklo z nějakého plátna, že se prapůvodně v této slovanské oblasti platilo nějakými plátýnky. Jinde se platilo mušlemi, a podobně. Pak se najednou objevily kovové mince, takže to je pokrok, který asi nezastavíme.

Ale nemusíme ho tlačit více, než je nutné. Existují třeba země jako Rakousko, kde dali do ústavy, že hotovost bude. Nevím, jestli to bylo jenom ve fázi, kdy se spekulovalo o tom, že by to bylo v ústavě, nebo jestli a kdy to do ní dostali, ale v každém případě se tam tím zabývali i politici, že existuje právo zakotvené v zákoně – používat hotovost. A myslím, že to je docela rozumné, aby takové právo dnes existovalo, a může být jen jaksi hypotetické ve smyslu, že obvykle se nevyužívá, ale kdyby se ho někdo snažil omezit, tak by jej bylo možné využít. To je podle mě asi to, co by tady mělo být.

A pro nás, pro jednotlivce? Neměli bychom se zapomínat při volbách, až se bude volit, dívat na to, která strana to nabízí, a která nenabízí. A ve chvíli, kdy vidím, že nějaká strana říká: Hurá, zrušíme peníze nebo hotovost, tak vidím, že to není strana, kterou bych chtěl volit.

Martina: Vladimíre Pikoro, děkuji ti za tento rozhovor o naší nejen ekonomické budoucnosti.

Vladimír Pikora: Já také děkuji.

Martina: Pane docente, řečnickou otázku už jsem vznesla v úvodu. Máte na ni, prosím, odpověď? Co se to děje ve Francii, že právě teď potřebuje takovýto zákon? Je tam situace opravdu vážná?

Jan Eichler: Situace ve Francii je opravdu vážná. O tomto zákonu se jedná již druhý rok a předpokládá se, že první návrh měl být hotový do konce února tohoto roku. Pak půjde na první čtení do Poslanecké sněmovny a předpokládá se, že čtení budou, že se to bude čtyřikrát projednávat. Tento návrh zákona má 51 článků, vyjadřují se k němu všechny poslanecké kluby, a zatím bylo registrováno 1700, a podle některých údajů 1900 různých připomínek, doplňků a návrhů, takže to bude opravdu velký maraton.

Martina: Je to pod drobnohledem?

Jan Eichler: Je to pod drobnohledem, vyjadřují se k tomu všechny politické strany, a také se ukazuje, že každý z těchto politiků si na tom dělá to, čemu se říká „market“. Tedy, že se k tomu musí vyjádřit, že to nemůže být bez jeho stanoviska. Takže vedoucí různých politických klubů v parlamentu a ministři, každý, kdo se k tomu cítí oprávněný. A ve Francii se k tomu cítí povolán téměř každý, takže se k tomu bude chtít každý vyjádřit.

Martina: A vidíte mezi těmi jednotlivými vyjádřeními jiskry?

Jan Eichler: Jsou tam jiskry. Zatím ne takové, jaké jsme viděli v české Sněmovně, takto daleko to tam zatím nedošlo. Ale někdy se tam zvyšuje hlas, a padají velmi vážné argumenty, někdy i velmi patetické výrazy.

Jednou z vůdčích osobností a expertů na tuto problematiku je výrazný poslanec Macronova hnutí Republika vpřed, bývalý velitel RAIDu, což je něco jako naše URNA, což jsou vrcholoví sportovci, mistři bojových umění, kteří přišli do styku s různými extrémisty, teroristy – čemu se ve Francii říká islámský separatismus.

Do Francie přijíždějí z islámského světa takzvaní imámové, kteří vštěpují malým dětem z přistěhovaleckého prostředí do hlav něco úplně jiného, než slyší ve škole

Martina: „Zákon o náboženském separatismu“, to nám v Evropě zní zvláštně. Hrozí tedy Francii akutní nebezpeční náboženského separatismu, anebo je to už realita?

Jan Eichler: Je to mezi hrozbou a realitou. A když si vezmeme vyjádření toho nejpovolanějšího, toho, který má nejvyšší rozhodovací pravomoci, tedy prezidenta Emanuela Macrona, tak už je to hrozba. On proti tomu hodně často vystupuje. Zprvu, když nastupoval do funkce, za chvíli to budou čtyři roky, byl dost otevřený, ale dnes se výrazně posunul na pozice kritických autorů ve Francii, kteří říkají, že je potřebné s tím něco dělat. On přišel i s výrazem „islámský konzularismus“ nebo „konzulární islamismus“. A hovoří o takzvaných imámech, což jsou lidé, kteří přicházejí z islámského světa, mnozí z nich neumí francouzsky, a v rámci systému, kterému se říká „výuka původního jazyka a kultury“ malým dětem z přistěhovaleckého prostředí, kteří už jsou ale považováni za Francouze, protože se tam narodili, přibližují a vštěpují do hlavy něco úplně jiného, než slyší ve škole.

A dále se tam rozmohla taková věc, že mnohé děti z přistěhovaleckých rodin už nechodí do školy, ale učí se doma, na což chodí velké finanční sumy z islámského světa. A právě nad těmito imámy, kterým Emanuel Macron říká „konzulární islám, konzulární imámové“, nikdo nemá kontrolu.

Martina: Vy jste teď načal dvě velmi důležité otázky. Nejprve bych vyšla od toho, co jste říkal o přicházejících imámech, protože nový zákon má mimo jiné umožnit správním celkům, aby měly přehled o počtu mešit a modliteben na svém území. A to jsem teď trochu z Marsu, protože se mi nechce věřit, že správní celky doteď nesměly mít přehled o počtu mešit a modliteben. Na to opravdu musí být ve Francii přijat nový zákon?

Jan Eichler: Bohužel je to tak. Tento počet se odhaduje na 2000. Přes 2000 mešit s tím, že se každý týden otevírá jedna nová. Francouzi doplatili na svůj dlouhodobě vstřícný přístup, který spočíval mimo jiné v tom, že zakazovali zjišťovat, kolik je v zemi vyznavačů islámu. Oni si řekli: „Existuje odluka státu od církve. A když platí pro nás, jako rodilé etnické Francouze, tak by měl platit i pro děti přistěhovalců. Je to soukromá věc, ke kterému bohu se kdo modlí.“ Tak si to dlouho zakazovali, a dodnes na to doplácejí, že o tom neměli přehled, a zcela se to vymklo kontrole. A také doplácejí na manifestace, které tam probíhaly v 90. letech, kdy do Francie, a hlavně do pařížské oblasti, přijížděla, přilétala spousta nových rodin ze severní Afriky. Tito lidé neměli náležité doklady, byli v zemi ilegálně, a řešila se otázka, co s nimi? Poslat je zpátky, nebo to legalizovat? A pamatuji si, jak se na těchto manifestacích vykřikovalo: „Všem to zlegalizujme“. A tak se stalo, a dneska jsou zde tyto důsledky, že se ve Francii odborníci dohadují, kolik je tam vlastně lidí z přistěhovaleckých kruhů. Jestli jsou jich 4, 8 nebo dokonce 10 milionů.

Finance pro mešity, modlitebny a náboženská společenství ve Francii proudí prakticky bez kontroly, jako had, který vylézá z moře

Martina: Takže když bych hovořila v české terminologii funkcí, tak když je někdo ve Francii starosta, nebo něco jako hejtman, tak nemá nárok vědět, kolik je na území, které spravuje, modliteben a mešit?

Jan Eichler: Na to nemá nárok.

Martina: Nemá na to nárok. A druhá věc, kterou jste řekl, že dnes už tam existuje dvojí školství. Jedno klasické státní, nebo soukromé. A druhé opravdu echt soukromé, kde se učí děti přistěhovalců buď doma, nebo v jakýchsi školičkách u nejrůznějších modliteben. A to je věc, která mě hrozně zaujala, protože jeden z článků nové právní normy požaduje, aby finanční dary ze zahraničí nad 10 000 eur, což je asi 262 000 Kč, byly deklarovány. Je z toho jasné, že doteď proudily finance pro mešity a náboženská společenství do Francie prakticky bez kontroly?

Jan Eichler: Naprosto bez kontroly. A někteří tomu říkají, že to je had, který vylézá z moře. Proto i prezident Macron klade důraz na to, že je třeba mít přehled o tom, na které adresy, a na jaké účty tyto peníze přicházejí.

Martina: To znamená, že dokud se neví, kolik peněz přichází, a odkud, tak se ani neví, na co byly využity. Jestli na stavbu mešit, posílení výuky šaría, nebo na stavbu kulometných hnízd? To asi přeháním, nebo aspoň doufám, že přeháním.

Jan Eichler: Já také doufám, že přeháníte. Oni si to doposud zakazovali, nedovolovali si to. A i mezi řadou poslanců, nebo senátorů ve Francii, existují obavy, aby někdo z nich nebyl obviněn z toho, že šíří islamofobii. Tedy strach z islamistů. Strach z tohoto náboženství. Aby neměli na triku obvinění, že šíří nenávist vůči islámu.

Ve Francii probíhají útoky na židovské školky a školy, tedy na malé děti. A na židovské obchody, židovské vojáky nebo policisty.

Martina: Dobře, tak ať ani my nejsme viněni. Řekněte mi, existují ve Francii ještě další problémy s náboženským separatismem?

Jan Eichler: Myslíte s jinými náboženskými vyznáními? Ne. Je to jenom toto. Je tam třeba silné uskupení židovských kultů, ale tato uskupení židovského náboženství, a vyznavačů židovství respektují francouzské poměry a zákony. Respektují to, že vyznání je soukromá záležitost, že tam je odluka státu a církve. Ale problémem je, že spousta hlavně intelektuálů židovského původu byla vystavena útokům, a mnozí z nich také už Francii opustili. Byly tady útoky na židovské školky a školy. Tedy na malé děti. A útoky na židovský obchod, židovské vojáky nebo policisty. Toto je velmi vážné.

Martina: Za malou chvíli se ještě budu věnovat, když to přeženu, exodu Židů, protože to je velmi vážný problém. Ale ještě bych se zastavila u jedné věci, protože mám pocit, že informace, které jste mi teď řekl, si lidé doposud posílali spíše katakombálním způsobem po síti. A když vám taková informace přijde, tak vlastně nevíte, jestli je to nějaké slavné fake news, a měli byste si to ověřovat, nebo jestli tomu můžete věřit. Řekněte mi, proč je tento zákon ve Francii přijímán právě teď? Proč ne v době, kdy to začínalo, a muselo být jasné, že se děje něco, co si pravděpodobně bude žít svým vlastním životem. Proč tedy ne před lety, ale právě teď?

Jan Eichler: Francouzští politici, včetně prezidentů, včetně premiérů, se tomu vyhýbali. Nikdo si nechtěl tak říkajíc spálit prsty. Jenže to, co se tam začalo dít po roce 2015, to už je džihádismus, a spousta otřesných a šokujících, barbarských teroristických útoků. A právě proto se to musí takto řešit.

Ze strany prezidenta Macrona, vůči kterému jsem měl ze začátku hodně výhrad, je to velká hrozba. A velkým zlomem byla pro něj rituální nechutná poprava učitele Samuela Patyho. A od této chvíle se výrazně posunul k velmi kritickým autorům. Už posledních 30 let jsou tam dva základní tábory. Jedni autoři jsou takzvaně politicky korektní, a druzí kritičtí, a létaly mezi nimi nadávky, a navzájem se likvidovali, ne fyzicky, ale intelektuálně, a jeden druhého odepisoval. Ale dneska už je to tak, že Emanuel Macron je na pozici kritických autorů.

Politicky korektní autoři říkají: „Je jich tady jenom 4 000 000, a demografie je přírodní věda, která se dá klidně dát do politických služeb. A za přistěhovalce považujeme toho, kdo se narodil přistěhovalcům. Ale jestli se alespoň jeden z jeho rodičů narodil ve Francii, tak jeho dítě už přistěhovalec není, ale je to Francouz.

Protiklad k těmto politicky korektním tvoří autoři a autorky, zmíním třeba jednu z typických, jako je Michèlle Tribalat, která naopak říká: „Za Francouze považuji toho, kdo má prarodiče a praprarodiče, kteří se narodili tady. To je pro mě Francouz.“ Tribalat je velice zajímavá. Jednu dobu byla intelektuálně hodně ostrakizovaná, a nakonec odešla do důchodu, jako mnozí jiní. A ti politicky korektní říkají, že už je odepsaná, a upadla do zapomnění. Ona je asi tak vysoká, jak byla Edith Piaf, má velmi podobný hlas, stejné hrdelní R, stejný dynamit v těle. A ta se v diskusích se zlou potázala, ale dnes dochází na její slova.

Prezident Macron se od nástupu do funkce velmi posunul. Nyní stojí na stanovisku kritických, nekorektních autorů a neváhá je citovat.

Martina: A znamená to, pane docente, že prezident Macron, který, jak jste říkal, před čtyřmi lety zastával trochu jinou doktrínu, tak protože se Francie dostala do takové situace, si už dnes nemůže dovolit svou ideologii politické korektnosti?

Jan Eichler: Ano, už se od nich daleko posunul, a je někde úplně jinde. Do funkce nastupoval jako málo zkušený, ale vysoce inteligentní, to se mu musí uznat. A rychle se i v této problematice zorientoval. A on nekorektní, kritické autory čte, a neváhá je citovat. I to je důležité.

Martina: Pane docente Eichlere, vy jste řekl, že se situace ve Francii prudce zhoršila po roce 2015, a od té doby se stává stále více neúnosnou. Ale máte nějakou odpověď na to, proč to politici nechali zajít tak daleko? Řekněte mi, kdy jste si vy, jako člověk, který s vášní, zájmem a láskou sleduje Francii, její kulturu, politiku, dění, historii, začal říkat: „Tam se v budoucnu schyluje k velkému problému.“

Jan Eichler: Děkuji za ocenění mého vztahu k šestiúhelníkové zemi. Zemi dobrých vín, krásných žen, velehor, a tak dále, výborného jídla. Já jsem se inspiroval jedním výborným politikem, který bohužel nedávno zemřel. To byl člověk z praxe, hned po škole šel do politiky, nepřeskočil žádný stupeň, a ten věděl, co se ve Francii děje, a jak má na Francouze působit. A když vyšly karikatury v Charlie Hebdo, tak si tyto karikaturisty zavolal, a v Elysejském paláci jim řekl: „Hrajete si s ohněm. Máme jich tady, on tenkrát říkal 5–6 milionů. Neblázněte, to může špatně dopadnout.“

Chirac byl prezidentem 12 let, i v letech 2002, 2003, ale skončil až později, a byl ve funkci, kdy se schylovalo k invazi do Iráku, a on tehdy Bushovi jasně řekl: „Nebudu hlasovat pro rezoluci, která by dala zmocnění využít všech nezbytných prostředků. Ani žádné vojáky tam nepošlu.“ Mimo jiné si byl vědom síly milionů Francouzů doma, a proto tam neposlal žádné vojáky. A díky tomu byla Francie v té době ušetřena teroristických útoků. Ty byly někde jinde, v Madridu, protože José María Aznar šel po boku Bushe. A v Londýně, protože se tehdejší britský premiér Tony Blair choval tak, jak se choval, a který také dodával argumenty ve prospěch invaze do Iráku. A v té době se to Francii vyhýbalo.

Ale pak přišla podivná desátá léta, a Francie se začala vojensky angažovat v islámském světě. Byl to malý vzteklý Sarkozy, který spolu s Davidem Cameronem urychlil nápady na vojenské svržení režimu plukovníka Kaddáfího v Libyi. To byl diktátor, byl to zloděj, ale muselo se zvažovat, jaké by mohly být důsledky. A pak přišly další francouzské vojenské intervence, to už byl prezidentem Francois Hollande, intervence ve Středoafrické republice, v Mali, a nakonec v Sýrii. A toto se začalo obracet proti Francii. Vraždící džihádisté vykřikovali: „To je odveta za Libyi. To je odveta za Sýrii. Dokud budou v Sýrii padat francouzské bomby, budeme vraždit Francouze.“

Ideologie multikulturalismu ve Francii má kořeny ve 2. světové válce. Hodně mužů padlo a byl nedostatek pracovních sil, tak si řekli, že je budou dovážet ze severní Afriky s tím, že si vydělají, a zase odjedou. Ale oni zůstali a rodili.

Martina: Pane docente, vy jste mi teď nabídl jakýsi geopolitický vhled na to, jak se ve Francii začala situace proměňovat tlaky zvenčí. Ale pojďme se teď podívat na to, jak to začalo v samotné Francii, protože to má své kořeny, a je to možná dobré pro pochopení toho, kam Francie kráčí, a hlavně proč, jak a kdy se ve Francii uchytila ideologie multikulturalismu, a kdo ji nejvíce prosazoval? Jinými slovy: Komu by teď Francie měla „děkovat“?

Jan Eichler: Ve Francii to začalo po 2. světové válce, protože byla demograficky chudokrevná. Spousta Francouzů padla ve válkách, a vyvstávala otázka poválečné ekonomické obnovy. A ukázalo se, že Francii chyběla spousta mužů na linkách ve fabrikách, ale také na stavbách, ve sféře služeb. A už tenkrát se začalo uvažovat, že se pozvou lidé ze severní Afriky, hlavně muži. A hodně se to rozjelo, když se do funkce prezidenta Francouzské páté republiky dostal v roce 58 generál Charles de Gaulle. A na počátku 60. let tam přicházelo až 70 000 přistěhovalců týdně.

Martina: Odkud především?

Jan Eichler: Alžírsko, Maroko, Tunisko. Předpokládalo se, že si tam vydělají, že si každý našetří pár desítek tisíc franků, což v té době byla velká suma, velké bohatství, a vrátí se domů, jako to kdysi dělali Jugoslávci v době vlády prezidenta, maršála Tita. Jenomže toto nebyli Jugoslávci, aby se vraceli domů, a za vydělané peníze si stavěly penziony na břehu moře. Takže tam zůstávali, a navíc pozvali bratry a švagry, a začaly se jim tam rodit děti.

Veřejné mínění tlačilo na francouzské politiky, aby přistěhovalce z Afriky neposílali zpátky. A nenašel se nikdo, kdo by řekl: „Měli bychom je posílat zpět“.

Martina: A kdo to byl především? Dělnické profese, jak jste řekl? Nebo to byli také intelektuálové, lékaři, inženýři?

Jan Eichler: Intelektuálů tam bylo malinko. Byli to studenti, kteří si dělali PhD., a pak tam zůstali. Některé znám. A někteří, kteří tam vystudovali, se stali i profesory, ale to byl jenom malý výsek. Dominantně to byli dělníci na stavbách, zedníci, montéři na linkách. Francouzi ve svém tak trochu pokrytectví pro tyto dělníky na linkách vymysleli krásný, lichotivý název: „specializovaný dělník“. Když jsem to slyšel poprvé, tak to jsem se ptal, jestli na to mají aspoň maturitu, nebo výuční list s maturitou. Ne, specializovaný dělník je specializovaný na určitý úkon na lince. Takže na toto je tam měli. Pak je měli v tržnicích, aby neprodávali brambory tak, jako se u nás prodávaly za socialismu, ale už umyté a zabalené. To vše už pro ně dělali tito přistěhovalci.

Martina: A jako dlouho Francouzi věřili, že se tito přistěhovalci poté, co si vydělají, vrátí domů? Jak dlouho trvala tato víra, že to bude fungovat tak, jak si představovali?

Jan Eichler: Tato víra trvala asi do konce 70., do začátku 80. let, a pak tato víra začala odcházet a vypařovat se.

Martina: Proč? Kde se to zvrtlo, že se najednou začalo uvažovat o tom, že se tam usadí trvale, a dostanou občanství?

Jan Eichler: Francouzští politici v tomto ustupovali tlaku. Nikdo neměl odvahu, aby řekl: „Měli bychom je posílat zpátky.“

Martina:A proč ne? Kdo na ně tlačil? Přece to byla velmi silná Francie, a lidé, kteří přišli za prací, dostali možnost si vydělat, a pak měli naplnit určitou podmínku. Kdo tlačil politiky ke zdi? Komu se zpovídali, zodpovídali?

Jan Eichler: Bylo to veřejní mínění. Už tenkrát tam byla spousta politicky korektních autorů, kteří psali o tom, jaký to bude přínos. Psali třeba o tom, že: „To je infuze, která nás ochrání. To nám přinese spoustu nových prvků“. A začali se prosazovat sportovci z přistěhovaleckých rodin, kteří do Francie přiváželi zlaté olympijské medaile. Podívejme se na francouzské národní fotbalové mužstvo, kolik tam bylo od konce 80. let bílých. Ti tam jsou v menšině. Bílí trochu začali končit s Michelem Platinim, ale to už bude 40 let.

Martina: To znamená, že Francie teď může děkovat krajně levicovým aktivistům za to, jakým způsobem se jim podařilo ovlivnit veřejné mínění, a tím pádem také politiky?

Jan Eichler: Je otázka, jestli to byli krajně levicoví aktivisté.

Martina: Povídejte.

Jan Eichler: Něco se už tenkrát formovalo ze strany socialistů, francouzské Socialistické strany, kteří, když tam byli takoví lidé jako Jean-Pierre Chevènement a další, kteří přicházeli s názorem, že by se s tím mělo něco dělat, a že by je neměli posílat domů. Do toho přišli korektní autoři. Ale ti jsou nejen na levici, někteří z nich jsou i na pravici. I do dneška. Kteří říkají, že by se to nemělo brát jako invaze.

Už tady byla vzpomínána paní Michèlle Tribalat, která měla řadu věcných a konkrétních, přírodovědeckých argumentů, měla přesně statistiky a uměla s nimi pracovat. Na to se vrhla Le Penová. Nejdříve Jean Maria Le Pen a potom Marine Le Penová, jeho dcera, kteří se na ni odvolávají, což je pro myšlenky Tribalat velká tragédie. Ona říká, že lepenovce nikdy nevolila, ale to, že ji zneužila krajní pravice, jí do značné míry pošramotilo odbornou kariéru.

Martina: Děkuji vám, pane docente, za racionální pohled na Francii bez růžových ideologických brýlí.

Jan Eichler: Já děkuji vám.