Konsenzus buď existuje, nebo ne. A pokud existuje, pak je to natolik zřejmé, že existencí konsenzu není třeba argumentovat. Slyšeli jste snad někdy argument, že země je kulatá, protože na tom panuje společenský nebo vědecký koncensus? Určitě neslyšeli, a přitom je toto tvrzení klasický příklad koncensu, který byl historicky přehodnocen. Původním konsenzem bylo, že země je placatá, novým konsenzem je, že je kulatá. Samotná argumentace vědeckým koncensem je zcela lichá.

Když progresivisté tvrdí, že existuje vědecký koncensus na tom, že se nacházíme v nějaké klimatické nouzové situaci, pak lžou a lze to snadno dokázat. Svá tvrzení opírají typicky o výstupy různých neziskových organizací štědře dotovaných z veřejných peněz nebo přímo z různých vládami vytvořených poradních panelů. Asi nejznámější z nich je IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change, tj. Mezinárodní panel pro změnu klimatu), UNEP (United Nations Environment Programme, tj. Program OSN pro životní prostředí) nebo Evropský vědecký poradní výbor pro změnu klimatu (Climate Advisory Board). O sebemenší nezávislosti zkoumání zde nemůže být ani řeč.

Kromě těchto vládních a více marketingových než vědeckých subjektů jsou zde ale i významné organizace, které nejsou závislé na veřejných financích a které tvrdí něco zcela jiného. Zde můžeme jmenovat NIPCC (Nongovernmental International Panel on Climate Change) nebo CLINTEL (Climate Intelligence [12]). Z českých představitelů nezávislé vědy můžeme jmenovat například spolek REE (Realistická energetika a ekologie).

INPCC je nevládní mezinárodní panel pro změnu klimatu složený z vědců, kteří se dali dohromady, aby společně zkoumali příčiny a důsledky změny klimatu. Jak již název napovídá, tento panel nemá žádné vazby na žádné vlády nebo vládní agentury, je tedy zcela nezávislý na politických tlacích, díky čemuž má možnost objektivně analyzovat a interpretovat data bez toho, aby musel plnit nějaké politické nebo ideologické zadání.

Vědci NIPCC dospěli k závěru, že IPCC je zaujatý, pokud jde o vytváření budoucích projekcí změny klimatu, rozeznávání významného vlivu člověka na současné a minulé klimatické trendy a hodnocení dopadů potenciálních změn životního prostředí vyvolaných oxidem uhličitým na biosféru Země. Aby upozornili na tyto nedostatky, začal NIPCC provádět vlastní výzkum, jehož závěry následně zveřejňoval.

NIPCC vydal několik reportů o zjištěných vědeckých poznatcích a v listopadu 2015 také knihu s názvem „Proč vědci nesouhlasí s globálním oteplováním: Zpráva NIPCC o vědeckém koncensu“. Tato kniha odhaluje, že žádný průzkum ani stude neukazuje „koncensus“ o zásadních vědeckých otázkách v debatě o změně klimatu. Také se v ní uvádí, že většina vědců nepodporuje poplašná tvrzení IPCC.

Clintel je nezávislá nadace informující o změně klimatu a politikách v oblasti klimatu. Tuto nadaci založil v roce 2019 emeritní profesor geofyziky Guus Berkhout a vědecký novinář Marcel Crok s cílem vzdělávat o příčinách a dopadech změny klimatu a také dopadech klimatické politiky na ekonomiku a životní prostředí. Za tímto účelem se nadace snaží objektivně a transparentně sdělovat široké veřejnosti dostupná fakta v dané oblasti a také vysvětlovat, kde se fakta mění v domněnky. Nadace se také snaží ohledně změny klimatu a klimatické politiky provádět vlastní výzkum, investigativní zpravodajství a fungovat jako mezinárodní místo setkávání vědců různých názorů na daná témata.

Guus Berkhout inicioval Světovou deklaraci klimatu. Tento živý dokument již podepsalo téměř 2000 vědců a odborníků včetně několika držitelů Nobelovy ceny. Jeho závěr zní: Žádná klimatická nouze neexistuje.

V minulosti jsem se několikrát dozvěděla, že údajně „jen kritizuju, ale nenabízím řešení“. To je hluboký omyl. Když pojmenuju, proč se věci dějí špatně, automaticky z toho plyne, že pro spravení věcí je nutné přestat dělat to, co problém způsobuje.

Pokud tedy například řeknu, že kvůli státní regulaci vznikl problém ten a ten, automaticky tím říkám i řešení: Tu kterou regulaci zrušit. To je snad jasné, ne…?

Ale budiž, chápu, že lidé už jsou natolik zvyklí na nejrůznější typy regulací, že je pro ně řešení „zrušit škodlivou regulaci“ mnohdy těžko pochopitelné. Takže si to ukážeme na konkrétním příkladu:

Jedním z nejcitovanějších problémů posledních let je, že zejména pro mladé lidi je vlastní bydlení nedosažitelnou metou. Politici se předhánějí v proklamacích, jak „to zařídí“. Zařídí starou belu. Je důležité chápat, že tohle téma má obrovskou komplexitu. Jakmile se někdo bude dopouštět výroků typu „zajistím bydlení“ – hned víte, že je buď hloupý, nebo populistický.

Problém je nutno řešit systémově a začít identifikací toho, jak vzniká: totiž nedostupnost bydlení má tři základní příčiny (a řadu menších).

První příčinou je extrémně složité a zdlouhavé stavební řízení. Druhou příčinou je dlouhodobý tisk nekrytých peněz, který vede k nafukování cenových bublin u různých investičních aktiv, tedy i u bytů. Třetí příčinou jsou rostoucí ESG požadavky na majitele nemovitostí, které jim zvyšují náklady a nutí je zvyšovat nájmy. Pro dostupnost bydlení je třeba vyřešit tyto 3 hlavní příčiny.

Relativně nejjednodušší je usnadnit stavební řízení. Tady navíc uškodila i poslední Bartošova digitalizace stavebního řízení. Pro řešení postačí dramaticky zjednodušit stavební zákon a zmenšit možnosti těch, kdo nejsou přímými účastníky řízení, do něj zasahovat.

Složitější, ale stále řešitelné, je zamezení tisku nekrytých peněz. Peníze se do oběhu dostávají skrze centrální banku, která ale u nás funguje celkem dobře, a skrze vládu, která je tam hrne skrze skrz deficit veřejných financí. Dokud se budou tisknout tímto způsobem peníze, budou se uměle nafukovat ceny aktiv a bydlení bude dál nedostupné bez ohledu na to, kolik sociálních bytů politici slíbí.

Technicky nejsložitější je zamezit rostoucím požadavkům na rostoucí zátěž majitelů nemovitostí, ať už jde o požadavky na vytápění, zateplení, energetické štítky, daně z nemovitostí a jakékoliv další. Tady je nezbytné postavit se ideologickým principům. Prostě odmítnout požadavky Green Dealu.

Tyto tři okruhy řešení by dramaticky už během půl roku zlepšily dostupnost bydlení. Že můžeme mluvit o půl roce, lze doložit na příkladu zemí, které touto cestou šly, jako například Argentina.

Takhle řečeno to zní jednoduše. Také je celkem jednoduché problémy identifikovat a pojmenovat (ale přitom dokonce už i v tom vláda selhává). Ale jak donutíte vládu, aby se přestala zadlužovat? Jak donutíte vládu, aby vypověděla poslušnost Green Dealu, když to současně znamená v podstatě vypovězení poslušnosti EU a otevřenou rebelii?

Samozřejmě, že to hypoteticky jde, ale chybí osobnost, která by měla dostatečnou psychickou sílu a současně dostatečný mandát od lidí, aby to udělala. A proto všichni pořád o dostupnosti bydlení jen mluví, ale problém roste.

Tématem, které v České republice ovládlo eurovolby, se stala elektromobilita. Mezi lidmi převažuje dojem, že elektromobilita je aktuálně vnucována spotřebitelům až moc rychle a až moc násilně. Většina lidí na ní ale principiálně nic špatného nevidí.

Tenhle názor je v zásadě správný, a i já bych jej podepsala za jedné podmínky – totiž kdyby elektromobilita byla chápána jako jeden z různých možných pohonů a kdyby nebyla spojována s vizí takzvané uhlíkové neutrality. Jakmile však začneme tlačit představu uhlíkové neutrality a současně elektromobility jako jediné možné, už jsme někde docela jinde.

Elektromobilita totiž není „tak trochu násilně“ spotřebiteli předkládána. Je vnucována VELMI násilně a totálně v rozporu s energetickými a fyzikálními možnostmi ekonomiky. Nejen že česká ekonomika není připravená. Vtip je v tom, že ani připravená být nemůže. Nejde to. Elektromobilita může fungovat jako malý segment v rámci celkové mobility; je možné, aby v nějaké zemi jezdila auta na spalováky, na elektřinu, na vodík – a to vše vedle sebe. Ale není technicky možné zrealizovat to, co EU zamýšlí, totiž přechod na nulové emise a v rámci pokusu o nulové emise zavést elektromobilitu. To prostě energeticky nevychází. Abych kolem toho dlouho nekroužila, vyjasníme si pozice hned na začátku:

Nulové emise, kvůli nimž zavádíme elektromobilitu, jsou jako perpetuum mobile – jenom fantasmagorická představa daná energetickou nevzdělaností. Abychom hypoteticky docílili uhlíkové neutrality, museli bychom plně přejít na obnovitelné zdroje.

V tomto ohledu hraje klíčovou úlohu něco, co se označuje jako EROI: totiž podíl vložené a zpět získané energie. Třeba taková větrná elektrárna má průměrné EROI kolem 4, možná 5, je-li postavená na břehu Baltského moře. Anebo také třeba jenom 3 i méně, stojí-li uprostřed České republiky. V každém případě tato větrná elektrárna je hluboko pod úrovní 7, kterou můžeme považovat za bod zlomu, kdy se výroba energie začíná rentovat. Neboli je energeticky nerentabilní. Za svou životnost vyprodukuje tak malé přebytky energie ve srovnání s tím, co jsme do ní museli vložit, že se její výstavba energeticky nevyplácí. Sotva energeticky uživí samu sebe a kousek infrastruktury na svou stavbu, ale už neprodukuje energetické přebytky, kterými by mohla napájet elektromobily. Nebo neumožní vyrobit cement na stavbu infrastruktury pro provozování elektroaut.

A to ještě není vše. Taková větrná nebo solární elektrárna nemá dostatečnou ještě další klíčovou veličinu, takzvaný energetický gradient neboli spád, tedy schopnost změny energie. Větrná elektrárna nemá dostatečný energetický gradient k tomu, aby dokázala vyprodukovat kupříkladu ocel na výrobu sebe sama. Nebo na výrobu elektroauta.

Ovšem vedlejším produktem výstavby této elektrárny, která se nevyplatila, je zbytečné vydrancování přírodních zdrojů a vydrancování fosilních paliv na její výstavbu. I kdybychom za sebe zřetězili tisíc větrníků, nijak si nepomůžeme, protože tím se jejich energetický gradient nijak nezvětší. Jinými slovy, bez fosilních paliv nepostavíme obnovitelné zdroje. Bez fosilních paliv nevyrobíme elektroauta.

Konec utopie. Elektroauta jsou tlačena, abychom přešli na nulové emise CO₂. Ale s nulovými emisemi CO₂ nejsme schopni vyrábět a provozovat elektroauta. Bez fosilních paliv prostě větrníky, soláry, elektroauta neexistují. Chování bankovního sektoru, velkých korporací, vlád, Evropské komise, Evropského parlamentu, environmentalistů, progresivistů, kteří nám tlačí ESG, je tedy hluboce iracionální, nevýslovně hloupé a lživě pokrytecké.

Panika na světových burzách si v některých zemích bere oddechový čas, v jiných trvá. Slovo panika je zcela namístě. Rozhodně není pravda, že se jedná o běžný výprodej. Mnozí makléři se snaží obrovský propad světových burz bagatelizovat tvrzením, že „po takto velkých výprodejích bývá ziskové nakoupit“, a jinými slogany. Jenomže tento výprodej je prostě jiný.

Jedná se totiž o podobné chování trhů, které známe již z minulosti, a nikoliv z běžných poklesů. Jednodenní volatilita klíčového amerického indexu S&P narostla na úroveň 65 bodů, což pro srovnání je hodnota, která byl pozorovatelná naposledy během panického výprodeje v roce 2020 po začátku pandemie, a předtím v roce 2008 po pádu Lehman Brothers a odstartování velké finanční krize. Jinými slovy, od této velké finanční krize jsme podobně zběsilé pohyby pozorovali jen dvakrát: po začátku pandemie a teď. Obdobně také index strachu VIX byl vyšší jen v roce 2020 a 2008.

Zatím se zcela zhroutil trh v Japonsku. Japonský index Nikkei propadl nejvýrazněji od roku 1987 a odepsal během jediného dne 15 %. To je na jeden den extrémní číslo. Pár kupců navnaděných tak velkým propadem se našlo, takže následně se Japonsko prozatím stabilizovalo, ale osobně myslím, že to nebude nadlouho. Důvodů, proč tento propad je jiný, je totiž mnohem více než jen jeho hloubka.

Především spekulantům po měsících a letech nafukování cenových bublin na mnoha paralelních trzích konečně začíná docházet, že současné ceny cenných papírů jsou jen fikcí. A už se o tom začíná mluvit veřejně. A to je právě to, co je předělem mezi malou lokální panikou a celosvětovým průšvihem. V komentáři k propadům na burzách totiž redakční rada amerického ekonomického listu The Wall Street Journal napsala, že „po dlouhém období experimentování s levnými penězi možná přichází éra zúčtování“.

Že vám tato slova znějí povědomě? Že jste ode mne již mnohokrát slyšeli, že je jen otázkou času, kdy si celosvětový a dlouhodobý tisk peněz vybere svou daň? Jenomže dosud jste tato slova slýchali ode mne a od několika dalších nezávislých ekonomů, kteří nepracovali pro velké korporace. Neslyšeli jste je dosud od analytiků velkých bank, penzijních fondů, nebo od novinářů. Samozřejmě, že kdo chtěl, viděl, že tisk peněz víc a víc vychyluje finanční trh z normálu. Ale kdo to vidět nechtěl, nemusel – veřejně se o tom nemluvilo. A nyní se o tom veřejně mluvit začíná – a to spouští dominový efekt. Je to čirá psychologie. V globální ekonomice se nezměnilo nic krom jediné věci: nadlimitní množství lidí si uvědomilo, že bublina musí prasknout, začali o tom mluvit, a tím došlo k sebenaplnění.

Propady pokračují v Asii, Evropě i v Americe. Nejsou už tak prudké jako na počátku, ale trvají. Za této situace se najednou začíná spekulovat o tom, že by americká centrální banka FED mohla razantněji snížit úrokové sazby, aby trhům pomohla. To by ovšem byla sebevražedná mise z pohledu inflace, protože ta by se okamžitě znovu rozjela.

Shrňme si tedy základní fakta: (1) Panika a výprodeje zasáhly svět globálně, protože k tisku peněz také předtím docházelo globálně. (2) Jako první se zatím zhroutila japonská burza. (3) V USA se již otevřeně mluví o recesi. (4) Psychologie je nyní nakloněná dalším poklesům. (5) Technická analýza také naznačuje pokračující propad. (6) Fundamenty celosvětově nejsou dobré a ospravedlňují pokles. (7) S propadem akcií narůstají americkým bankám nerealizované ztráty, již nyní historicky rekordní. Tyto ztráty se doposud týkaly jen realit a dluhopisů, nyní se k nim přidávají i akcie. (8) Pokud by hypoteticky nyní klienti bank pochopili, jak je situace riziková, a začali vybírat vklady, k propadu trhů se přidají ještě problémy bank.

Přesto toto všechno ještě je možné paniku zastavit a osmý bod nastat ani nemusí. A to pod jednou podmínkou. Pokud rychle, tedy v horizontu nejdéle několika dnů, přijdou nějaké světové autority, jako třeba FED nebo ECB, s ujištěním, že mají situaci pod kontrolou, jsou ochotné tisknout dál peníze, dál je lít do oběhu a dál udržovat při životě stávající světové finanční Ponziho schéma, trhy se znovu uklidní.

To jediné, o co se tedy nyní hraje, je obnovení důvěry. A to se ještě jednou naposledy autoritám může, nebo nemusí podařit. Pokud nebudou jednat rychle, tuto šanci spálí a výprodeje budou pokračovat.

Statistici na konci července zveřejnili odhad, jak se české ekonomice dařilo v období od začátku dubna do konce června. Neboli jak rostl hrubý domácí produkt (HDP). Jedná se o klíčovou statistiku, která je doslova modlou politiků. Když roste, je údajně dobře, když neroste, je údajně špatně. Paradoxní je, že asi žádné jiné statistické číslo neodhadujeme tak mizerně nepřesným způsobem. Ano, HDP totiž neměříme. HDP jenom odhadujeme. A tento odhad následně ještě neustále zpřesňujeme.

Čísla říkají, že podle předběžného odhadu vzrostl hrubý domácí produkt ve 2. čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,3 %. Horší přitom je, že meziročně rostla česká ekonomika ve druhém kvartálu jen o 0,4 %. V prvním čtvrtletí přitom přidala 0,3 %. Takže ano, jedná se teoreticky o zrychlení tempa růstu. Jenže toto zrychlení je téměř zanedbatelné.

K tomu všemu musíme poznamenat ještě další věc. Totiž odhad HDP prošel během poslední doby velkou metodickou revizí. Najednou se do HDP začaly zahrnovat odhadované položky, které se do něj dříve nezahrnovaly. Asi není třeba zdůrazňovat, že vesměs tyto položky táhnuly HDP nahoru. Takže jak například z poklesu či ze stagnace vykouzlit růst HDP? Třeba tak, že nově do něj začneme zahrnovat spropitné. Nebo tak, že arbitrárně určíme, že domy mají delší životnost, než jsme předpokládali až dosud. Nebo tak, že HDP navýšíme skrze takzvané imputované nájemné.

Imputované nájemné je ta položka, kterou nikdo nikdy neviděl, protože se jedná o hypotetické nájemné, které bychom domněle dostávali, kdybychom dům či byt, ve které bydlíme, pronajímali. Jenomže my ho nepronajímáme, tedy žádné nájemné nedostáváme. Pokud je vám výraz imputované nájemné povědomý, tak vězte, že jsem o něm opakovaně mluvila jako o položce, skrze kterou se běžně manipulují údaje o inflaci.

Proč o manipulaci s růstem HDP mluvím teď, když v minulosti jsem o ní nemluvila? Protože – jak jsem již uvedla – přednedávnem proběhla právě tato revize metodiky, která pokles či stagnaci HDP zázračně zpětně prohlásila za růst a nyní byl zveřejněn první údaj o HDP po této revizi. A hned nám HDP roste. Ale stejně se to statistikům ještě nepodařilo trefit tak, aby to vypadalo opravdu dobře. Protože i tak se čekala výraznější akcelerace tempa růstu HDP.

Revize – nerevize, manipulace – nemanipulace, jedno je zřejmé: i když vnímáme údaje o HDP jako hodně od boku střelené, přeci jen nám nějakou základní představu dávají. Přeci jen z 10% propadu ani skrze tyto machinace 10% růst neuděláme a naopak. Takže poselství je jasné: Česká ekonomika se nemůže odrazit ke svižnějšímu růstu. Co mne na tom trápí nejvíce, je hlavně pokračující pokles v průmyslu. Tady všechen optimismus zabíjí obavy z toho, co v příštích letech udělá Green Deal nejen s oblastí průmyslu, ale hlavně energetiky. Řadě firem klesají zakázky a dopadají na ně zvýšené ceny energií. A to jsme se zdražováním energií a odstávkou elektráren teprve na začátku. Do toho průmyslu, který lapá po dechu, komplikují život stoupající ESG požadavky. To samozřejmě není otázka jenom českého průmyslu; Německo je na tom srovnatelně.

Rozpad našeho průmyslu je zhola zbytečný. Co dnešní senioři s hrdostí a pýchou vystavěli, dnes mladá generace ničí pod rouškou údajné zelenosti a pomoci planetě. A ještě často po budovatelích chce, aby se styděli, že průmysl, chloubu naší země, vystavěli. Naivně si neuvědomují, že tenhle průmysl stojí za naší životní úrovní. Pokud jej zničíme, zničíme i náš blahobyt. Je snadné nevážit si toho, co sami nebudujeme a do čeho se narodíme jako do „samozřejmosti“. Že nám to chybí, poznáme, až když to zničíme a je už pozdě.

Kráčíme vstříc socialismu? Provokativní otázka. A pro mnohé bude provokativně znít i moje odpověď. A přesto si za ní stojím. Ano, kráčíme. A když na to přijde, mohu ji dokonce i číselně doložit v podobě údajů o rostoucí míře státního přerozdělování směrem k více rovnostářské společnosti, které v Evropě již dosáhlo poloviny ekonomického výtlaku ekonomiky. Ale v červenci se udála jedna událost, která posun doleva a k socialismu ještě zrychlila.

Snad nejvíce bizarní na té události je, že k ní došlo v USA, tedy v zemi, kterou máme až dosud neodmyslitelně spojenou s kapitalismem.

Když Joe Biden odstoupil z kandidatury na amerického prezidenta, se politická předvolební mapa zásadně přepsala. Pravděpodobnou náhradnicí Joe Bidena by se mohla stát Kamala Harrisová. A jestliže Biden byl levicový politik, pak Harrisová je v tomto ohledu Biden vynásobený pěti. A to už je trochu moc. To víme z její vlastní prezidentské kampaně, kterou rozjela před 4 lety, a nakonec z ní odstoupila v Bidenův prospěch.

Už nyní dosahují USA rekordního zadlužení. Biden rozhazoval natolik, že to vyvolalo inflaci, z jejíchž důsledků se dodnes USA vzpamatovávají v podobě stále ještě nepříjemně vysokých úrokových sazeb a následného poškození konkurenceschopnosti. Harrisová ovšem během své kampaně slibovala výdaje ještě řádově vyšší, než jakých se dopouštěl Biden. A co je asi nejhorší: Harrisové chce zavést podobná opatření, jaká začínají pomalu ale jistě postihovat Evropu v důsledku pomalu najíždějícího Green Dealu.

Zde malá odbočka: Jak dramaticky rychle se Evropa v důsledku svých vlastních opatření propadá, ukázaly z posledních údajů kupříkladu indexy nákupních manažerů v průmyslu. Ty se totiž napříč Evropou zhoršily. Takže nejen že evropský průmysl se zhoršuje, nejen, že Evropa přestává být průmyslovou, ale také tyto indexy ukazují, že zmenšování průmyslu bude pokračovat. Vina je jak na straně výroby, tedy nabídky, tak na straně poptávky. Na straně nabídky Evropa přestává být kvůli svým zeleným regulacím konkurenceschopná. Zkrátka kde uměle zavedené emisní povolenky vedou například k tomu, že zavíráme uhelné elektrárny, tam mizí výroba. Ale současně s tím existuje problém i na straně poptávky: kupní síla Evropanů je velmi malá, je jen o kousíček nad úrovní ze startu pandemie a v ČR je dokonce pod touto úrovní. Hlavní důvod této mizerné kupní síly je zchudnutí Evropanů během energetické krize, kterou si opět Evropa převážně sama vyvolala.

A spuštění přesně tohoto mechanismu dezindustrializace je nyní na spadnutí i v USA s případným zvolením Harrisové, kterou bychom s jejím politickým přesvědčením asi nejlépe mohli přirovnat k americké von der Layenové. Po jejím zvolení by patrně došlo k ještě většímu navýšení veřejného dluhu, který je již nyní považován za dlouhodobě neudržitelný. Harrisová totiž během své kampaně mluvila o klimatickém plánu řádově za 10 bilionů dolarů. Srovnejte to se zhruba 1 bilionem eur, které jsou zapotřebí na evropský Green Deal ročně. To s sebou automaticky nese také opětovné rozjetí inflace.

A nejen to. Již nyní je hospodářský růst koupený na Bidenův dluh v USA způsoben převážně tzv. efektem rozbitého okna. Pro připomenutí, co tento obrat znamená: Když se rozbije okno a musíme ho vyměnit, statistici všechny činnosti s tím spojené vykáží jako růst HDP – ve skutečnosti si ale celá společnost nikterak nepolepšila – pouze odčerpala peníze od majitele vyměněného okna směrem ke sklenáři, aniž by je jakkoliv rozmnožila. Green Deal a klimatický plán Harrisové provádí něco podobného, ale ještě hůř: investice za zmíněné biliony eur či dolarů nejen že přečerpávají peníze od majitelů aut, domácností a žaludků k výrobcům baterií a solárů, ale navíc ještě místo nahrazení užitečného okna jiným užitečným oknem vytváří produkty, které předměty užitečné pro společnost (stabilní elektrárny) nahrazují předměty méně užitečnými (větrníky) či přímo škodlivými (produkce tabulek vykazujících plnění ESG).

Jestli je něco skutečnou hrozbou pro evropský i americký finanční trh, životní úroveň, ale i bezpečnost, pak je to zavedení plnohodnotného socialismu Bílým domem.

Čínský bankovní systém právě nyní kolabuje. Zatímco oči světa jsou upřeny do USA na atentát na Donalda Trumpa, v Číně tiše bez větší pozornosti světových medií odstartovala série runů na banky.

Aktiva čínského bankovního systému dosahují 340 % čínského HDP. Pro srovnání: V USA je to přibližně 100 % HDP. Přibližně třetina z těchto aktiv, tedy v objemu více než 100 % HDP, je rozpůjčována čínským a hongkongským developerům a investorům do nemovitostí. Jenomže ceny čínských a hongkongských nemovitostí propadly proti své cenové špičce a podle lokality o 30–50 %. Bankám se tedy znehodnotily zástavy, kterým zajišťovaly tyto úvěry – a opakuji, že hodnota těchto úvěrů přesahuje objem celého ročního čínského HDP. To je nesrovnatelně větší objem a víc nesolventních úvěrů vzhledem k velikosti ekonomiky, než tomu bylo v roce 2008 v USA.

Jen během prvního červencového týdne, kdy panika odstartovala, zmizelo z trhu 40 bank. Byly spolknuty většími bankami ve snaze zamaskovat problém. Jenomže problém se maskuje obtížně, když před bankami stojí dlouhé fronty a čínské banky jsou nesolventní kvůli nedobytným úvěrům.

Situaci je obtížné přesně monitorovat, jelikož Čína o svých ekonomických problémech tradičně neinformuje zrovna dvakrát transparentně. Do jisté míry jsme odkázáni jen na zprostředkované informace. Na sociálních sítích se objevily zprávy a obrázky ukazující dlouhé fronty před bankami a demonstrace v několika městech, přičemž největší pozornost vzbudily protesty v provincii Henan​. Nicméně podle dostupných odhadů se s velkými problémy potýká přibližně 30 % čínských bank, zejména menší banky a regionální instituce​. Některé menší banky dokonce zmrazily vklady zákazníků, což vedlo k dalšímu narůstání paniky. A právě zejména u těchto menších a regionálních bank dochází k runům, které pak většinou končí převzetím větší bankou.

Tím se ovšem problém řeší jen zdánlivě. Od malé banky se problémová aktiva přesunou k větší bance. Na chvíli je klid. Ale až začne být nesolventní i tato velká banka a nebude už k dispozici žádná větší, která by ji převzala, věřitelem poslední instance bude stát. A ten buď banku zavře s tím, že zbankrotovala, anebo do ní nalije vytištěné peníze, ale vzhledem k rozsahu problému v ještě větším množství, než se to dělo v USA po finanční krizi v roce 2008. A další vytištěné peníze v oběhu a v takovém objemu znamenají jednoznačně inflaci. A dokonce i čínská vláda už chápe, že takový objem peněz vytisknout a nasypat do oběhu nelze – o čemž svědčí fakt, že nechala zbankrotovat největšího světového developera Evergrande.

Ale pozor, čínské banky nekolabují „jen“ kvůli problémům realitního sektoru, kde stojí prázdné, nepoužívané stavby, které nikdo nechce. Dalším problémem je opatrnost čínských bank při přijímání plateb z Ruska. Velké čínské banky, jako například Bank of China, odmítají zpracovávat platby za zboží přepravované do Ruska po železnici kvůli obavám ze sekundárních sankcí, které by je mohly odříznout od dolarového systému. Tento krok postihuje asi polovinu dodávek a značně komplikuje obchodní vztahy mezi Čínou a Ruskem.

Za faktor sám o sobě můžeme považovat i zásadně slábnoucí ekonomický růst Číny, který je ovlivněn různými faktory včetně pandemických omezení. Slábnoucí hospodářský růst negativně ovlivnil schopnost dlužníků splácet své závazky, a to nejen v realitách, ale i v dalších oblastech. A konečně svou roli hraje i to, že regulace čínského bankovního sektoru se zpřísnily, což ztěžuje bankám přístup k likviditě a nutí je ke snížení rezerv na špatné úvěry, aby mohly podpořit ekonomiku dalšími půjčkami​​. Ale to je právě ten kardinální keynesiánský omyl: Půjčky už ekonomiku nepodpoří. Nemohou. Není kam investovat. Nejsou ziskové investiční příležitosti. Samotné peníze jsou jen iluzí, a v tuto chvíli monetární iluzi v Číně už nikdo nevěří.

Krátce poté, co začala válka na Ukrajině, zdražila prudce elektrická energie. Protože časová shoda – válka a zdražení elektřiny – se přímo nabízela, bylo pro vládu velmi jednoduché vymluvit se a nabídnout veřejnosti údajné vysvětlení: Válka zdražuje energie. Nebyla to ale pravda. Nebo lépe řečeno – válka byla jen poslední kapkou, kterou by česká energetika bez problémů ustála, kdyby již předtím nebyla závažně poškozená. Mezi energetiky se totiž šuškalo o pozvolném rozpadu české energetické soustavy už dávno před válkou.

Titíž energetičtí odborníci, kteří už před lety varovali, že vláda ve spolupráci s Evropskou komisí usilovně pracují na zničení české energetiky, a doslova výrobě energetické chudoby našich občanů, se ozývají soustavně. Řada z nich, mnozí z nich již v důchodu, jsou sdruženi ve spolku „Rozumná energetika“. A k nim se přidávají stále činní odborníci. Ti ovšem mnohdy opatrněji, přeci jen dnes se příliš nevyplatí kritizovat oficiální narativ, podle něhož za drahé energie může válka na Ukrajině, a Green Deal potřebujeme pro zabránění klimatickým změnám.

Ale celé by to také mohlo být docela jinak. Třeba tak, že za drahé energie si můžeme sami tím, že jsme akceptovali Green Deal, a Green Deal nemá s ekologií nic společného, ale jedná se jen o ideologický manifest, který ničí naši prosperitu. Ekonomové nade vší pochybnost mohou dokázat, že ekologicky se chovají pouze země bohaté, chudé země na ekologické chování nemají kapacitu. Jinými slovy, pokud Green Deal vede ke zchudnutí, potom také v delším horizontu nutně musí vést ke zhoršování ekologické situace.

Energetici o tom vědí své. Upozorňují (naposledy otevřeným dopisem české vládě), že v souvislosti s rizikem překotného uzavírání uhelných zdrojů hrozí České republice významná energetická krize, protože rychlá stabilní náhrada není reálná.

V aktuálně realizovaném dekarbonizačním scénáři, podle něhož odstavujeme uhlí, znamená podle analýzy ČEPS z března 2023 odstavení uhelné energetiky problém s nedostupností elektrické energie v roce 2040 v objemu 1085 hodin v roce. Anebo ještě jinak řečeno: V roce 2019 jsme byli schopni jako Česká republika pokrýt špičkový výkon stabilními zdroji energie z 126 %. V roce 2022 už jen ze 116 %, v roce 2030 se očekává naše schopnost pokrýt špičkový výkon stabilními zdroji pouze z 82 % a v roce 2050 z 57 %. Znamená to, že nebudeme energeticky soběstační. Energie nám bude chybět. Tedy krom toho, že bude nedostatková, bude také velmi drahá.

Jenomže nyní stanoviska ministerstva průmyslu a obchodu ČR a ČEPS ve svých scénářích popírají, že by takový problém nastal. A popírají to dokonce v tzv. superkritickém scénáři s výrazným urychlením odstavení uhelné energetiky do roku 2030. Neboli popírají své vlastní předešlé závěry, aniž by ovšem došlo k jakékoliv změně ve vývoji, k jakémukoliv zlepšení, které by opravňovalo k tomuto optimismu. Buď v minulosti, nebo dnes tedy stát musel o budoucím nedostatku energie lhát. Vše nasvědčuje tomu, že původní odhad byl pravdivý, a stát lže dnes. Zavírá uhelné elektrárny, aniž by jakkoliv vyřešil fakt, že tím do budoucna způsobí kritický nedostatek energie.

Německo, se kterým máme vzájemně propustnou přenosovou soustavu, je už v současné době v elektřině nesoběstačné. Energie mu prostě chybí. A předem avizuje, že v roce 2024 bude rozdíl mezi vývozem a dovozem činit 38 TWh. Němci dováží energii od nás. Také Rakousko je v současnosti největší dovozce elektřiny z Česka. Energie tedy už chybí i našim sousedům, my jí dosud máme přebytek, ale valem ubývá. Ale když se očekává, že i u nás bude nedostatek energie, od koho ji dovezeme, když sami naši sousedé jsou v nedostatku a berou od nás? Odpověď zní: Nedovezeme.

Není od koho. A vláda to neřeší a mlčí a mlží. Je jí to jedno. Protože je zaslepená ideologickým Green Dealem.

Prezidentská kampaň republikána Donalda Trumpa v červnu poprvé oznámila, že má na svém hlavním účtu více příspěvků než kampaň současného prezidenta zvoleného za Demokratickou stranu Joea Bidena. V prezidentských volbách 5. listopadu se očekává opakování duelu mezi 81letým Joe Bidenem a 78letým Donaldem Trumpem. Ačkoliv současná administrativa Bidena dělá vše, aby Trumpa zašlapala do země i skrze soudní kauzy, aby buď nemohl kandidovat, anebo aby byl v očích veřejnosti znemožněn, favoritem voleb stejně je podle mnohých komentátorů Trump. Na jeho stranu se totiž přidávají dokonce i bývalí odpůrci, jako některé národnostní minority, či magnáti ze Silicon Valley. Jenomže to je pro finanční trhy – paradoxně – hrozba.

Trump je totiž daleko víc protržní než velmi progresivistický Biden. Když to převedeme do reálných důsledků: Biden znamená vyšší daně, Trump znamená nižší daně. Biden znamená větší tisk peněz, Trump znamená menší tisk peněz. Biden také znamená větší přerozdělování a větší dotace, Trump znamená menší stát a méně dotací. A můžeme dokonce říci: Biden znamená víc ESG, tedy zelené politiky, genderismu a woke firem, Trump je pravý opak. Neboli Biden je víc obnovitelných zdrojů a blackoutů v Kalifornii, Trump je více fosilních paliv a více průmyslu. Biden je více podpory pro válku na Ukrajině, Trump je méně podpory pro Ukrajinu a více obchodních sporů s Čínou.

To, co prezentuje Trump, by za „normálních okolností“ mělo znamenat více podpory pro tradiční podniky, pro akcie, pro finanční trhy. Jenomže okolnosti už dlouho jsou vše, jen ne normální. Biden produkuje rekordní schodky veřejných financí. A ceny akcií rostou ne proto, že by se firmám dařilo, ale proto, že čerpají dotace a jsou přelity vytištěnými penězi.

Velmi polopaticky to můžeme vidět, když se podíváme na první Trumpovo vítězství. Tehdy mnoho ekonomů věřilo, že vítězství protržního prezidenta by mělo znamenat podporu pro finanční trhy. Jenomže v realitě tomu bylo přesně naopak. Trumpovo vítězství tehdy spustilo mohutný propad finančních trhů, který si mnoho lidí neumělo vysvětlit. A přece to vysvětlení bylo tak prosté: antitržní, etatistický prezident by sice znamenal z dlouhodobého pohledu upadání ekonomické prosperity a konkurenceschopnosti Ameriky, ale z hlediska krátkodobého by naopak znamenal spoustu nekrytých peněz nalitých do ekonomiky a udržování iluze hospodářské prosperity. Alespoň ještě chvíli. Co na tom, že je to jen iluze?

A tak dnes, když se spekuluje o dalším Trumpově vítězství, roste na finančních trzích celkem logicky nervozita. A tu spojte ještě s překreslením politické mapy v Evropě po eurovolbách, kdy i v Evropě dochází k mírnému obratu napravo. Efekt je v tomto případě analogický jako v případě Trumpova vítězství, jen ne tak silný, protože ani evropský obrat není tak výrazný.

A aby toho nebylo málo, mezi Evropskou unií a Čínou se rozbíhá obchodní válka. Slova o obchodní válce použilo dokonce přímo čínské ministerstvo obchodu. Unii také obvinilo z nečisté hry při vyšetřování dotací na čínské elektromobily, které unie zahájila před osmi měsíci. Evropská komise totiž navrhla dodatečná cla na dovoz elektromobilů z Číny až ve výši 38,1 procenta – tedy ještě navrch ke clům stávajícím.

Nejsem si jistá, zda si machrující Evropa plně uvědomuje, že v tomto případě tahá Čína za delší konec provazu. Nejen, že evropská auta jsou ve srovnání s čínskými stále méně konkurenceschopná, ale také Čína je mnohem dál v zavádění CBDC, digitální měny centrální banky, která v případě, že se Číně zachce, dává daleko silnější manévrovací schopnosti při odvetě proti EU.

Ať tak či onak, je dobré mít na paměti, že všechny tyto události znamenají zásadní eskalaci rizik pro finanční trh. A na prvním místě pro akcie. Je to zvláštní, ale v dnešním progresivistickém světě platí: Čím hůř, tím líp. Všichni totiž spoléhají na to, že když bude hůř, budou tatíčkem státem zachráněni.

V poslední době je zřejmé, že hospodářská politika se vládě hrubě nedaří. Náš premiér i provládní ekonomové sice hýří navenek falešným optimismem a tvrdí, jak se nám úžasně daří, realita však je odlišná. Český průmysl se kvartál od kvartálu zmenšuje, stabilní energetická soustava se pomalu ale jistě rozpadá, inflace je pod kontrolou jen zdánlivě, jelikož ceny elektřiny jsou už opět meziročně dražší o 11,1 %.

Proto je naprosto logické, že se víc a víc lidí ptá po změně hospodářské politiky. A tento týden jsme v České republice dostali velmi silný impuls k takovým úvahám. ČR navštívil Javier Milei, argentinský prezident, který ihned po svém zvolení v závěru loňského roku zahájil velmi razantní reformy. Často opakovaná otázka v této souvislosti tedy zní: Mohou být podobné reformy inspirací i pro nás? Anebo jsou u nás technicky zcela nerealizovatelné? Případně: Jsou takové reformy u nás vůbec žádoucí? A není náhodou Javier Milei jen podvodník, který za rétorikou o reformách maskuje diktátorské choutky?

Považuji za důležité na tyto otázky nalézt odpovědi, protože volání po analogii Argentiny a ČR je velmi časté. Jenomže toto volání není černobílé. Osoba Javiera Milei budí extrémní kontroverzi. Vzhledem k tomu, že Milei se hlásí k libertariánské rakouské ekonomické škole, je logické čekat kontroverzi mezi pravicově a levicově orientovanými voliči a ekonomy. Jenomže fenomén Javiera Milei jde ještě mnohem dál: dokázal totiž polarizovat i ekonomy hlásící se právě k rakouské škole a malému státu. Část ekonomů Milaie adoruje jako téměř spasitele; část mu naopak nasazuje psí hlavu a kritizuje ho jako údajného diktátora. A aby toho nebylo málo, Milei se ještě navíc na veřejnosti z pohledu PR stylizuje do téměř rockové hvězdy, a tento styl také mnoho lidí irituje. Kde je tedy objektivní pravda? Lze se v Argentině inspirovat? A lze vůbec nějakou objektivní pravdu nalézt?

Za tím účelem jsem se vypravila se statusem akreditované novinářky na konferenci Javiera Mileie na pražském Žofíně. Ukázalo se, že už i tato samotná akce dokázala velmi rychle vytvořit kontroverzi – jako snad vše kolem osoby argentinského prezidenta. Vše začalo tím, že individuální rozhovor s prezidentem, o který jsme usilovala, nebude možný – pro žádného novináře. Následně bylo oznámeno, že akce by měla mít dvě části: veřejnou část pro diváky a tiskovou konferenci pro novináře. S postupem času ale začala přicházet omezení: Pošlete otázky na prezidenta předem… A neručíme za to, že budou položeny, natož zodpovězeny… Byl důvodem nedostatek času, jak byl tento požadavek vysvětlován? Anebo měly být otázky předem cenzurovány? Těžko říci, ale jistý red flag to jistě je. Tím spíš, že nakonec se slibovaná tisková konference ani neuskutečnila.

To nebylo vše. Prezident Milei přijel do Prahy na pozvání zakladatelů českého Liberálního institutu, kteří mu slíbili výroční cenu udělovanou tímto institutem. V minulosti ji dostal například slavný americký ekonom Milton Friedman (a já také měla to štěstí být tehdy u toho). Jenomže – kontroverze opět zaúřadovala. Nové vedení Liberálního institutu se proti udělení ceny ostře ohradilo s tím, že se o žádnou cenu Liberálního institutu nejedná, jelikož Milei si ji nezaslouží. Spor dosáhnul takových rozměrů, že obě skupiny ekonomů si začaly vzájemně vyhrožovat skrze datové schránky a vyhrožovat si vypínáním energií… Milei nakonec na Žofíně „cosi“ dostal. Ale co to „něco“ bylo, téměř nikdo neví. Byla to cena Liberálního institutu, jak tvrdí předávající zakladatelé institutu, nebo nebyla, jak tvrdí současně vedení?

A dokonce ani tím kontroverze nekončí. Před vystoupením Javiera Milei, který mimochodem byl uvítán laserovou show a rockovou hudbou jako rocková star, se na Žofíne uskutečnily tři diskusní panely na téma reforem. V některých okamžicích ovšem tyto diskuse byly – jemně řečeno – velice bizarní. Někteří diskutující, kteří měli mluvit na téma liberálních ekonomických reforem a zeštíhlování státní správy, totiž jsou známi svou silně etatistickou, levicovou, až byrokratickou orientací.

A pro úplné dokreslení situace: Javier Milei přednesl svůj projev v rodné španělštině – a velmi rychlým, živým způsobem mluvil o celkem odborných tématech a o důvodech, proč se tradiční ekonomické školy, jako například keynesiánství, mýlí. Jeho slova simultánně překládala AI do angličtiny na screenu v pozadí – ale přesnější by bylo říci, se se jednalo o pokus o překlad. AI totiž do poslední chvíli na dvou řádcích textu nesmyslně nahozený text neustále upravovala a přepisovala, aby ve finální ustálené podobě vydržel tento text na screenu doslova jen zlomek sekundy. Jinými slovy lidé, kteří nevládli plynulou španělštinou a současně alespoň základy ekonomických teorií, rozuměli projevu jen velmi chabě. Nezbývá než doufat, že přítomná ekonomická smetánka od bývalých ministrů, přes současné senátory až po centrální bankéře, buď uměla dobře španělsky, anebo alespoň zvládala rychločtení v odborné a chybové angličtině, a že tedy z projevu něco měla.

To všechno ale rozhodně nejsou chyby Milaie – to jen dokresluje chaotický obrázek jeho akční osobnosti, která přebrala Argentinu ve velkém rozvratu. Milei k tomu na Žofíně vtipně poznamenal, že stav Argentiny potřeboval odborníka na hospodářský růst a na krocení inflace, a on – Milei – byl obojím, což byl jediný důvod, proč si nějaká země mohla zvolit libertariánského prezidenta, což se za „normálních“ okolností nestává. Důvody tohoto rozvratu mezi jinými byly zejména dlouhodobý vysoký veřejný dluh a současně tisk peněz. A tím se právě dostáváme k důvodům, proč jsou tyto reformy tak zajímavé pro Evropu. Obojí totiž trápí také EU, jenom se tyto problémy zatím nestačily natlakovat tak výrazně jako v Argentině. Pokud by ale EU dál pokračovala stávající cestou, Argentině se bude čím dál víc podobat. Řekněme, že nyní je eurozóna srovnatelná s Argentinou o cca 20-30 let mladší.

I přes silný mandát, jaký Milei ve volbách získal, ovšem od počátku čelil odporu opozice. Proto sáhnul k prezidentským dekretům. A máme tu první příčinu, proč na něj útočí i libertariánští ekonomové. Druhým důvodem je fakt, že Milei do vysokých státních pozic obsazuje rodinné příslušníky, což připomíná autoritativní praktiky. A třetím důvodem (nikoliv posledním) je, že kromě razantního snížení daní Milei i některé daně zvýšil, což se řadě protržních ekonomů nezdá dostatečně filozoficky čisté. Ti ho tak obviňují, že se za hezkými slovy o rakouské ekonomické škole pouze maskuje nový diktátor.

Soudit je obtížné. Mnohé autoritářské prvky v jeho vládě jistě nalezneme. Otázka pak zůstává: Když vezmeme v úvahu historicko-kulturní pozadí Latinské Ameriky, může v tomto prostředí vůbec přežít ryze demokratický režim, jak jej vnímáme my? A jsou v takovém ryze demokratickém režimu uskutečnitelné tak razantní reformy, které jsou nutné pro přestavbu korupční, polosocialistické, bankrotující ekonomiky na tržní a bohatou ekonomiku, jakou Argentina kdysi byla? Upřímně: Domnívám se, že to možné není.

A tím se dostáváme také k odpovědi na klíčovou otázku, zda můžeme naši zemi reformovat analogicky. Bohužel se domnívám, že v tuto chvíli ne. Bez určité míry autoritářství a současně bez toho, aby ekonomická mizérie a zchudnutí obyvatel dosáhlo ještě vyššího stupně, a tím vznikla poptávka po razantních reformách, to technicky možné patrně není. Současně již nyní víme, že reformy není možné zkopírovat jedna ku jedné i proto, že například dolarizace, o kterou Milei usiluje, by v našich podmínkách nic neřešila.

Přesto v argentinských reformách je mnoho prvků, které naše země také potřebuje, aby zbohatla a život byl lepší. A pokud se to Argentině povede, bude to inspirace i pro naše obyvatele, aby věděli, co mají žádat. Okopírovat reformy nelze, do značné míry se jimi inspirovat ano. Ostatně – můj recept ekonomické přeměny ČR má s Milaiovým postupem některé podobné rysy.

Poslední týden se jednoznačně nese v duchu výrazného nárůstu rizik a obav v ekonomikách a ve finančním světě.

Špičkou ledovce se stal brutální výprodej na francouzské akciové burze po oznámení výsledků voleb do europarlamentu. Dnes už sice evropské burzy zase mírně rostou, to je však chabou náplastí na mnohem větší ztráty z minulého týdne, které tím zdaleka nejsou smazány. Co se to tedy vlastně děje ve světě financí?

Odpověď není tak triviální. Pokud bychom totiž sledovali dílčí události v jednotlivých zemích, mohlo by se nám stát, že pro stromy se nám ztratí les. Takže popořádku:

Prvním rizikovým územím je Francie. Eurovolby, a následné vyhlášení předčasných voleb ve Francii totiž ukázaly, v jak bídném stavu jsou francouzské veřejné finance. Jejich schodek v posledních měsících výrazně narůstá. Prezident Macron slíbil „něco s tím udělat“, ale předčasné volby ukazují, že tenhle slib možná skončí jen jako rétorické cvičení. Panuje strach, že se francouzské veřejné finance ještě víc zhorší. A všichni ještě máme v živé paměti, kam spirála zhoršování veřejných financí dovedla před pár lety Řecko. Výprodej francouzských akcií je tedy podle všeho teprve na svém začátku. Do dalších měsíců pro ně nic lákavého nečekám.

Jenomže Francie není jediným problémem Evropy. Německo se pro změnu zase potýká s nejvážnějším propadem v realitním sektoru za poslední desetiletí. Nejnovější údaje spolkového statistického úřadu ukázaly, že počet stavebních povolení na výstavbu a přestavbu bytů se v dubnu meziročně snížil o 17 procent. Ve srovnání s dubnem 2022 pokles činí už téměř 44 procent. Jinými slovy, Němci přestávají stavět. Tady ekonom zbystří. Nejde totiž ani zdaleka jenom o problém stavařů, jde o problém doslova všech. Pokles cen nemovitostí totiž zhoršuje kvalitu zástav bank. A najednou tu máme podobné prostředí, z jakého se zrodila americká hypotéční krize v roce 2008. A nemocné banky, to už je opravdu problém všech. Není proto divu, že takzvaný index ekonomických očekávání investorů ZEW zklamal, neboli investoři nevidí budoucnost moc optimisticky.

A můžeme jít i za hranice Evropy. Maloobchodní tržby v USA za květen zklamaly. Čekal se meziměsíční růst tržeb (s vyloučením aut) o 0,1 %, v realitě, a došlo k poklesu útrat o 0,2 %.

V Rusku pak lidé berou banky útokem, někteří komentátoři, kteří mají rádi drama, už dokonce mluví o runech na banky. Jde o reakci běžných lidí na oznámení moskevské burzy, že pozastavuje obchodování s americkými dolary a eury.

A ještě poslední střípek: Celosvětový prodej luxusního zboží osobní potřeby, jako jsou luxusní oděvy, doplňky a kosmetika, v letošním roce čeká nejspíš stagnace. To bude nejslabší výkon od roku 2020, tedy od začátku pandemie. A příčina tohoto neslavného výsledku se nachází v Číně, kde lidé čím dál víc odmítají utrácet za dříve oblíbený luxus.

Co mají všechny tyto informace společného? Francie, Německo, Rusko, Amerika, Čína… Tam všude dochází k poklesu víry v zářnou budoucnost. Ve Francii se to odráží v podobě poklesu ceny akcií, v Německu v podobě poklesu cen nemovitostí, v Rusku výběrem hotovosti z bankomatů, v Americe a v Číně celkovým odmítáním utrácení. Pokud bychom za sebou měli čtyři roky hospodářského růstu, nebylo by na tom vůbec nic divného. Prostě by to znamenalo, že konjunktura trvá už moc dlouho, a nyní zase bude vystřídána recesí. Jenomže to není případ dnešního světa. Ten skutečnou konjunkturu od začátku pandemie v podstatě nezažil – a už jsou tu zase varování před finanční krizí. Například ve Francii o takovém možném scénáři otevřeně mluví ministr financí.

Kde jenom mohli soudruzi udělat chybu? Vlastně je to velmi jednoduché. Zásadní chyba se stala v okamžiku, kdy po roce 2008 prudce zrychlil tisk peněz, a druhá zásadní chyba se stala, když po začátku pandemie zrychlil ještě víc. Nyní nás tento tisk peněz již dohnal. Ačkoliv pokračuje, už nemá sílu dál maskovat obrovské naakumulované a četné nerovnováhy v ekonomikách.

Já nevím, jak vy, ale já osobně bych si na cenné papíry nyní nevsadila.

Veřejné finance nejen u nás, ale téměř v celé Evropě, se nedaří dostat pod kontrolu. Agentura Standard & Poor’s snížila rating státního dluhu Francie, tedy druhé největší ekonomiky Evropské unie. Francie má nyní „AA-“, zhoršila se tak z „AA“. Agentura S&P své rozhodnutí zdůvodnila tím, že rozpočtový schodek podle prognózy zůstane v roce 2027 nad třemi procenty HDP. Přitom současný prezident Emmanuel Macron založil svou volební kampaň právě na slibu, že zkrotí francouzské veřejné finance, a to konkrétně na straně výdajů – tedy že začne šetřit.

Pro francouzské voliče to může znamenat citelné zklamání z hospodářské situace Francie. Rating sice má vysloveně finanční důsledky pro cenu dluhu dané země (čím nižší rating, tím dražší financování státu, protože stát se stává pochybnějším dlužníkem), ale z pohledu voličů také bývá vnímán symbolicky jako jakási známka pro zemi. Že jsou francouzské veřejné finance na hony vzdálené od ideálu může být dokumentováno tím, že tzv. Pakt stability a růstu, který představuje soubor pravidel pro koordinaci vnitrostátních fiskálních politik v EU, povoluje maximální rozpočtový schodek ve výši 3 procenta HDP, ale francouzský rozpočtový deficit v roce 2023 dosáhl 5,5 procenta HDP. Byl tak nejen výrazně nad povoleným limitem, ale také byl výrazně vyšší, než ekonomové i sama agentura S&P dříve předpovídali. A to nejhorší teprve přichází: Veřejný dluh Francie vzroste podle posledních známých údajů přibližně z 109 procent HDP v roce 2023 na přibližně 112 procent do roku 2027. Pokud by nyní Francie stála mimo eurozónu a ucházela se o přijetí eura, nedosáhla by na něj. Pro eurozónu to není vůbec dobrá zpráva, protože další a další země se postupně přibližují potenciálnímu stavu dluhové pasti a stávají se závislé na monetizaci dluhu, kterou (v rozporu se zakládajícími dokumenty) provádí Evropská centrální banka, toho času nejvýrazněji v Itálii. Tato skrytá monetizace státního dluhu se projevuje neustále narůstající peněžní zásobou, tedy v podstatě tiskem nekrytých peněz. Respektive tyto peníze jsou „kryté“ jen státními dluhopisy, které ECB od zadlužených států vykupuje, ale tyto dluhopisy jsou zase kryty především vírou v to, že je ECB vykoupí.

Pokračující tisk eur pak vede k více či méně skryté inflaci. Tato inflace není plně viditelná, protože index spotřebitelských cen vykazovaný Eurostatem nebere v úvahu takové jevy, jako například nafouknuté cenové bubliny u finančních aktiv či u nemovitostí. To vše se ale podílí na znehodnocování eura, respektive na snižování jeho kupní síly, ačkoliv to v klasické zveřejňované inflaci není vidět. Jinými slovy, neschopnost Francie zkrotit veřejné výdaje patří k faktorům, které vedou ke ztrátě hodnoty eura. Jenomže euro v tom není samo. V České republice sice máme veřejný dluh výrazně nižší, ale i tak nejsme schopni dostat naše veřejné výdaje pod kontrolu – s podobnými důsledky. Schodek českého státního rozpočtu na konci května dosáhl 210,4 miliardy korun, a to z dubnových 153,1 miliardy korun. Deficit za prvních pět měsíců roku je tedy třetí nejhlubší od vzniku Česka.

Já bych to označila z pohledu dlouhodobých trendů za zhoršování hospodaření státu, ministr financí Zbyněk Stanjura to hodnotí jako meziroční zlepšení (z meziročního pohledu má pravdu). Horší ale je, že k tomuto meziročnímu zlepšení dopomohly zaprvé vyšší daňové příjmy – neboli zvýšení státního přerozdělování, a další zmenšení soukromého sektoru. A zadruhé k tomu dopomohly nižší výdaje v energetice – což neříká nic jiného, než že skončil vládní „úsporný tarif“ dotací pro domácnosti, protože cena elektřiny poklesla. A ta poklesla hlavně proto, že průmysl je v recesi, a bylo do oběhu uvolněno víc emisních povolenek. Neboli nikterak to nesvědčí o větší zodpovědnosti vlády, ale jen to ukazuje, že ceny energií víceméně náhodou šly vládě naproti, takže vláda k oněm nižším výdajům do energetiky přišla jak slepý k houslím.

Podtrženo a sečteno: Veřejné výdaje se v mnoha zemích vymykají kontrole a dostaly se do spirály, kdy budeme opakovaně čelit zvyšování daní a ochlazování hospodářského růstu.

Martina: Nejchudší lidé chudnou, ale do chudoby se rekordně propadá také takzvaná střední třída, která vždycky byla stabilizačním prvkem společnosti pohánějícím ekonomiku. Navíc nejpostiženější skupinou jsou samoživitelé a důchodci. Pomohl alespoň těmto lidem nějak záchranný balíček? Nebo – stará se vláda alespoň o tyto části společnosti?

Ilona Švihlíková: Důchodcům bylo „pomoženo“ tím, že se změnilo valorizační schéma. Já bych k tomu chtěla říct jednu zásadní věc: Změna, která přispěla k tomu, že důchodci na tom byli ještě hůř kvůli inflaci, nezajistila, že bude udržitelný penzijní systém, ale udělala přesný opak. Protože ve chvíli, kdy řeknete, že zákonný nárok – a ještě vám to posvětí váš Ústavní soud – je hospodářská škoda, tak ohrožujete fungování průběžného systému jako takového, delegitimizujete ho. To znamená, že lidem řeknete: „Plaťte stále do systému, ale možná potom přijde hospodářská škoda…“ To znamená, že to strašně, ale strašně, velmi poškodilo průběžný systém a jeho důvěryhodnost. Toto je příklad toho, jak neumíte řešit problémy v zárodku. Necháte do ekonomiky proplout vysokou inflaci, a místo, abyste řešil inflaci, tak řešíte ve třetím sledu to, že důchodcům nedáte plnou valorizaci, protože by to podle vás v tuto chvíli stálo moc peněz. Ale problém je inflace, a kořeny inflace, a tam se máte zaměřit. Ale místo toho to vláda nechala proplout, víceméně koukala, a mektala něco o tom, že má proti tomu něco dělat centrální banka.

Martina: Proč?

Ilona Švihlíková: Jednak z ideologických důvodů. Myslím, že řada z nich jsou fanatičtí neoliberálové, kteří si myslí, že si to trh vyřeší sám, když máte oligopolní trh, velmi koncentrovaný, jako u nás řetězce, tak si to nevyřeší sám, respektive nevyřeší to ve prospěch občanů, ale vyřeší to pro svoje zisky – o tom nepochybujme. A druhá věc je, že je to výmluva, že nemusíte nic dělat a nic vymýšlet.

Martina: My jsme teď krmeni tím, že naše veřejné finance jsou díky těmto záchranným balíčkům v lepší kondici, zatímco vy jste to koncem loňského roku shodila ze stolu větou: „Připravme se na ránu z milosti, český model závislé ekonomiky se vyčerpal.“ Jakou podobu bude mít rána z milosti, odkud přijde, a co bude po ní?

Ilona Švihlíková: Nedokážu úplně říct odkud to přijde, ale tento model je neudržitelný. Já jsem to psala už někdy v roce 2010, 2012, a pak to vyústilo v knihu „Jak jsme se stali kolonií“. Jenže na to, abyste mohli změnit ekonomický model, potřebujete docela systematickou hospodářskou politiku, o což se tady nikdo ani moc nepokouší. Upřímně, nevím, co bude poslední ranou, ale jsme v situaci, kdy je ve velkých problémech Německo, a částečně jsme kvůli tomu v problémech i my. Ceny energií, které máme, nejsou konkurenceschopné, není tady žádná ucelená představa o rozvoji, který by na sebe vzala vláda, protože nemáme žádnou sektorovou analýzu, která by řekla, že se soustředíme na 1, 2, 3, 4, 5, a podle toho budeme kalibrovat třeba i vzdělávací soustavu. Vyhazuje se hromada peněz za vědu a výzkum, ale neústí to v dostatečně dobrou patentovou ochranu, takže nám tam zase unikají další zdroje. My jsme jenom velký odtok. Musím říct, že mě fascinuje, že to tady pořád ještě funguje.

Martina: Jsme rozvodí.

Ilona Švihlíková: Ano. To vždycky říkal můj kamarád, že od nás voda akorát odtéká. Ale není to jenom voda. Vždy si myslím, jak bychom mohli být strašně bohatá země, a co by to mohlo znamenat pro naší životní úroveň, ale i pro sebevědomí našich lidí, a třeba i pro naše postavení ve světové ekonomice. Jasně, že nikdy nebudeme žádná velmoc, je nás jenom 10 miliónů.

Naši takzvaní hodnotoví spojenci myslí především na své vlastní zájmy. EU ve stavu transu kráčí do propasti, a haleká, že se sice zničí, ale má správné hodnoty.

Martina: Ale za Rakouska-Uherska bylo 70 procent průmyslu na našem území, nemýlím-li se v počtech.

Ilona Švihlíková: Silnější postavení – je to tak, že ano. Nevím, jestli tito lidé mají nějakou představu, ale myslím, že hodně spoléhají na Německo, že Němci něco udělají, a my to nějak buď okopírujeme, nebo že nás budou zachraňovat, protože si třeba řeknou: „Nebudeme chtít, aby všechny firmy, které jsme koupili za babku, zkrachovaly.“ Těžko říct. Ale mezinárodní konkurence je velká.

A to jsme přesně u toho. Vezměte si, že i kdybychom měli hodnotovou politiku, a spojence, kteří na vás myslí, tak udělal by spojenec, který na vás myslí, obrovský dotační program, kterým motivuje evropské firmy, aby odešly z EU kvůli drahým cenám energií – viz Nord Stream I, Nord Stream II, jedna z největších sabotážích v dějinách? Udělal by to váš hodnotový spojenec? Ne, to udělá někdo, kdo myslí v první, druhé, třetí, a v páté řadě na své vlastní zájmy. Tak to je. Ale zkuste tohle říct v mainstreamových médiích. Evropská unie je v nějakém divném stavu transu, kráčí do propasti, a haleká u toho, že se možná úplně zničí a položí, ale má ty správné hodnoty.

Martina: Paní docentko, já vím, že se určitě nechcete pouštět do řečí typu: Kdybych mohla, tak bych udělala. Ale přeci jen stále více lidí říká, že je fajn, když pojmenujete věci tak, jak jsou, a že hledáte kořeny toho stavu, ale…

Ilona Švihlíková: Dobrá analýza je výchozí bod, ale nemůže být bodem posledním.

Martina: Ano, přesně tak. A teď je potřeba si říct, co teď, a co potom? Řekněme, řekla jste, že nevíte, jak bude vypadat rána z milosti, a tím pádem nevíme, co se po ní odehraje. Ale pojďme si říct, jakým způsobem brzdit patami. Jak sypat písek do stroje, který by nás mohl rozemlít. Ideální situace: Představte si, že jste požádána o sestavení plánu, jak ekonomicky vyvést tuto zemi z této louže, která, jak se zdá, ještě nemá dno. Co byste navrhla udělat jako první? A teď tady mám jednotlivé body: Daně, důchody, ceny energií, sociální systém. Pojďme si to rozebrat: Co dělat? Co teď? A co potom?

Ilona Švihlíková: Tak jako první by mě asi zajímalo, že bych si chtěla obnovit manévrovací prostor. To znamená, určitě bych chtěla, aby vláda úžeji spolupracovala s centrální bankou, pokusila se najít společnou řeč, protože když jsou proti sobě, tak to je ještě horší, než by mohlo. To znamená pravidelná jednání. Vím, že centrální banka je takzvaně nezávislá, ale pokusit se sladit noty z hlediska hospodářství. Když se na tak malém písečku dva aktéři „matlají“ mezi sebou, tak je to špatné. Obnovit manévrovací prostor státu, což znamená, že se musí dát do pořádku zejména ministerstvo financí, to znamená obnovit cenový odbor, odbor cen, který by aplikoval zákon o cenách, včetně fungování úlohy ÚHOS. To znamená podívat se na oligopolní trhy, a na to, jak fungují, a nemilosrdně po nich jít. Což by samo o sobě vyžadovalo velkou míru odvahy, protože to jsou všechno u nás zahraniční zájmy.

Martina: A také by nás možná čekalo mnoho arbitráží.

Ilona Švihlíková: Buď do toho půjdete, nebo si to necháte líbit.

Martina: Ale v prohraných arbitrážích jsme skutečně dobří.

Ilona Švihlíková: To ano. Ale je to nějakém novém přístupu.

Martina: Po vzoru Islandu.

Ilona Švihlíková: Prostě trošku tyto věci nakopnout, určitě z hlediska posílení finanční správy, a teď nemyslím nutně jenom z hlediska lidí, ale z hlediska orientace, tedy kdo odvádí DPH. To znamená podívat se hlavně na daňové kontroly největších nadnárodních firem, a jít po transferových cenách a po jejich zneužívání, a hlavně po všech odpočtech poradenství, konzultací, poplatků za licence, a podobně, protože na tom se ztrácejí obrovské peníze. Potom napravit daňový mix jako celek, když to řeknu jednoduše, zvětšit základ daně u korporací – možná bych tam zvažovala i progresi. A určitě bych se podívala na dorovnání podmínek OSVČ, zaměstnanci – tam je dlouhodobě obrovská disproporce. A určitě se podívat na to, jakým způsobem jsou zdaňovány nemovitosti, a teď tím nemyslím, že vám zdaním chalupu po babičce, ale spíš se podívat na lidi, kteří vlastní x činžovních domů, jakým způsobem prostě přispívají ke společnému rozpočtu.

Když bychom chtěli tuto zemi ekonomicky vyvést z louže, ve které jsme, tak na začátku musíte seknout, a říct: Tak takhle hoši ne!

Martina: Pro jistotu se ujišťuji: Nechcete po berlínském vzoru vyvlastňovat?

Ilona Švihlíková: Já bych radši podpořila výstavbu. Upřímně řečeno, restriktivní opatření v první fázi udělat musíte, musíte jako první udělat sek. Ale, víte co, jedna věc je, že uděláte sek po zahraničích řetězcích, že jim řeknete, že tohle jsou nekalé praktiky – tedy udělat kontroly toho, jakým způsobem vydírají místní zemědělce, a podobně.

Martina: Čili tiché kartely?

Ilona Švihlíková: Oni vám řeknou, když se ozvete: „My vás vylistujeme.“ Takže se všichni bojí ozvat, protože pak už se do žádného řetězce nedostanete. Takže se na toto pořádně podívat. V první fázi musíte seknout. A ve druhé musíte podporovat domácí. To znamená…

Martina: A to seknutí? Promiňte, já pořád vidím jeden díl z majora Zemana, jak major Zeman nepustí toho člověka do fabriky, a říká: „Tahle vám už nepatří.“ Máte na mysli také toto?

Ilona Švihlíková: Ne, toto nemyslím. Myslím to, co jsem nyní říkala, podívat se na to, jak fungují struktury trhu, kde je oligopol, který výrazným způsobem deformuje ceny. My na tyto nekalé praktiky máme opatření, ale nikdo je nedělá. Vždyť často nemusíte ani zavádět nic jiného, stačí naplňovat, realizovat to, na co už dneska máte zákonné prostředky, ale musíte vyslat: „Tak takhle hoši ne!“ To na začátku musíte: „Takhle ne!“ A potom je čas na podporu domácích struktur, co by asi ideálně byla nějaká spotřební družstva á la COOP, plus s místními zemědělci.

Ale když se vrátím k nápravě daňového mixu, tak potřebujete udělat audit na straně výdajů. To znamená, zbavit se všech parazitů, kteří vám visí na rozpočtu. Všechny různé organizace, které fungují: „Jeden prstíček tam strčíme…“ A ty nemilosrdně osekat, a udělat pořádek hlavně ve sledování velkých projektů, jako je to u dotací z EU. To znamená, že když děláte dlouhodobou investiční činnost, tak je projekt dohlíženo dlouhodobě, a ne jenom když to postavíte, a pak zapomenete, a ono to ještě čerpá nějaké další náklady. Tak to asi úplně ne. A určitě považuji za zásadní problém odliv dividend, protože to tady není trestné.

Martina: Odliv dividend?

Ilona Švihlíková: Odliv dividend, to je problém. Co s tím? Já bych řekla, že jedno z rozumných řešení je tlačit na to, aby náhrady zaměstnancům šly nahoru, protože potom zisk firem půjde dolů. To znamená, určitě pěstovat sociální dialog, snaha podporovat politiku vyšších mezd, a mzdové konvergence. Ne, že ji jako dneska potlačujete, ale naopak, že ji podporujete. A na to máte nástroje, jako je minimální mzda, a další zaručenou mzdu určitě držet, nepouštět. A viděla bych tam hodně nástroje podpory participace zaměstnanců ve vedení firem, protože to je zase něco, co vám bude brzdit odliv zisků, to znamená, aby větší firmy měly povinně účast zaměstnanců v dozorčích radách. To tady dřív bylo, než to bylo zrušeno. Takže bych se spíš vrátila k tomu, co tady bylo.

A určitě potřebujeme mnohem vstřícnější legislativu pro zaměstnanecké akcie. Protože to je něco, co u nás povzbudí domácí kapitál, za druhé to vede k vyšší produktivitě, vyšší motivaci lidí, což strašně potřebujeme ke spravedlivější redistribuci. A myslím, že nám to může do určité míry řešit i problém, na který dneska narážíme čím dál víc, a sice, že ti, kteří začali podnikat v 90. letech, jsou v důchodovém věku, a ne vždycky to mají komu předat. Někdy to jde v rodině, ale někdy to v rodině nechtějí ani dělat, nebo to ani nechtějí prodat, nebo není komu, třeba ze zahraničí. To znamená, že předání zaměstnancům je věc, která si třeba v Británii získala poměrně velkou podporu. Já to považuji za fakt důležitou věc, protože podle mě toto opatření nám řeší hromadu problémů české ekonomiky, nebo minimálně přispívá ke zmírnění řady negativ. Takže pro mě je participace zaměstnanců v různých podobách – ne vždycky můžete napodobovat americký EZOP – ale toto fakt považuji za hrozně důležitou věc.

Úplně minimální scénář je, že kdybych nedělala nic moc extra razantního, tak udělat elementární pořádek. Udělat elementární pořádek v daních, v daňové soustavě, ve fungování finanční správy. Podívat se na výdaje, a na různé parazity na dotacích, a podobně.

Různé neziskové organizace často za peníze státu stát podkopávají. Je potřeba je od financí státu odseknout.

Martina: Kdo je parazitem na dotacích státu?

Ilona Švihlíková: Různé neziskové organizace, a všichni tito, kteří pak často za peníze státu stát podkopávají. Tak možná všechny tyto organizace, které nám říkají, jakou máme mít zahraniční politiku. To má dělat ministerstvo zahraničních věcí, a nemá do toho tlachat žádná organizace, která je, notabene, ještě placená státem – tak toto nemilosrdně odříznout. Neříkám, že by to byly nějaké velké zdroje, to vůbec nejsou velké peníze, ale tyto vlivové neziskovky musíte odseknout – to je jeden z prvních kroků. A vytvořit si manévrovací prostor. To je klíčové pro hospodářskou politiku země. Dobře vést sociální dialog. Spojit se tam jde. U nás jsou odbory v tomto ohledu extrémně vstřícné. Prostě držet dobře sociální dialog s podnikateli. To považuji za hrozně důležité.

Martina: Vy byste upravila sociální dávky, podporu, a tyto věci? Celou sociální politiku?

Ilona Švihlíková: Víte, já nejsem žádný velký ctitel toho, že sociální dávky mají něco zachraňovat – já jdu na dřeň. Chápu, že dneska máme z mnoha dobrých důvodů příspěvky na bydlení, ale pro mě zásadní role státu není v tom, dávat příspěvek na bydlení. Pro mě je zásadní role státu v tom, vytvořit zákonný prostředí tak, aby se mohly stavět dostupné byty. Což znamená podívat se, jestli ve stavebnictví nefunguje nějaký kartel, a podívat se na to, jak můžu výrobu zprůmyslnit, což si myslím, že ano, a jestli můžu víc podporovat družstevní a obecní bydlení – to je pro mne dominanta – a ne dávat lidem příspěvky na bydlení, protože to fakticky někomu cpete fest do chřtánu, a nemá to konce. A samozřejmě bych řekla, podívat se na to, jak jsou zdaňovány prázdné a nevyužívané byty, které má spousta lidí jako investici. A potom se podívat na daň z bohatství ve smyslu, když někdo vlastní deset činžáků, a jestli za to vůbec nějakým způsobem odvádí daně. Toto myslím, že je jeden plán.

Já nejsem primárně člověk, který – i když vím, že se to od lidí, kteří jsou nalevo, očekává – by chtěl, aby bylo hodně sociálních dávek. Já si myslím, že stát má problém v to, že jsou sociální dávky v tuto chvíli nutné – je to nouzovka – jasně, pomoc je potřeba. Ale tento problém by se měl řešit. Totéž je trh práce. Podpora v nezaměstnanosti – jasně. Podle mě ji máme strašně restriktivní, a potřebovala by upravit. Ale co je potřeba – pořád pracovat s lidmi, věnovat se jim. A ne: „Tady se zaevidujte a vypadněte.“ Ale: „Co umíte? Co neumíte? Co stát pro vás může udělat?“

A teď jsme u nájemného bydlení. Jak chcete mít dobře fungující trh práce, když máte takové nájemné bydlení, že je absolutně nedostupné, není skoro pro nikoho. Když nemáte dobře fungující dopravní síť, a nemůžete se nikam dostat. A pak tady bude někdo mluvit o tom, že budeme vyhazovat lidi bez uvedení důvodů? To vám situaci asi nenapraví. To znamená, že trh práce se globálně mění, a na to potřebujeme mít nějaký systém celoživotního vzdělávání, který bude s lidmi pracovat, ale ne na restriktivní bázi, jakože tě vykopneme z evidence a běž na černý trh. Ale aktivně s lidmi pracovat. Trošku mě v tomto inspirovali Dánové s jejich modelem – což by nebylo snadné zavést, ale líbilo by se mi to – tedy mít úplně normální systém, kdy se člověk vrací do školy, a něco se učí.

Martina: Rekvalifikační kurzy?

Ilona Švihlíková: A měly by za to odpovědnost univerzity. Já si prostě myslím, že univerzity, hlavně tedy státní, si musí přestat hrát na to, že jsou elita, která je mimo, a musí být vtaženy do systému. To znamená, mít spoluzodpovědnost za to, koho dávají na trh práce, a jaká je tam uplatnitelnost lidí. To myslím, že je hrozně důležité, tato vazba, a využívání tohoto potenciálu. A mám pocit, že mozky těchto lidí, které tam jsou, nevyužíváme dostatečně dobře – to je další potenciál, který uniká. A pak se podívat na patenty, na vědu a výzkum, na to, co podporujeme, a potom už to nedotáhneme, a někdo nám to sebere, takže se to neaplikuje, a tak dále.

Martina: Paní docentko, vy jste se v sociálním systému tak rozjela, a působíte velmi drsně, že se bojím pod vaším vedením zestárnout. Co byste udělala pro důchodce?

Ilona Švihlíková: Ne, tak to není. Průběžný důchodový systém je pro mě svatý, protože nic lepšího nemáme. Co se týče důchodového systému, tam je spousta variant, a řeknu jednu z nich: Myslím, že by měly být individuální důchodové účty, že by lidé měli být mnohem více obeznámení s tím, jaký asi budou mít důchod, a že bychom měli mnohem více reflektovat, že když někdo pracuje mnohem déle, tak by se mu měl důchod zvyšovat, protože teď jsou tam docela překážky, které úplně nemotivují. Ale ne restriktivně, protože v řadě povolání nemůžete pracovat do 70, to prostě nejde. Možná vysokoškolský pedagog. Ale je právě potřeba respektovat rozdíly, i to, že ti, kteří mohou pracovat hlavou, pokud se nezblázní, se prostě rozdělí s těmi, kteří už fyzicky pracovat ve vyšším věku nemůžou. Tam musí být zachována naprosto jednoznačně solidarita společnosti.

Martina: Ano, ale jak to udělat, když vymíráme a když sociální, důchodový systém, který vznikl za Bachova absolutismu, počítal s tím, že nás bude stále více?

Ilona Švihlíková: Spíš že to nebude symetrické. Průběžný systém spočívá v tom, že demografie jde pěkně symetricky, že tam nemáte výkyv obrovského propadu počtu narozených dětí v 90. letech, což se stalo. A zase, několik opatření: Zaprvé se podívat, kdo vám přispívá do systému, a kdo z něj dostává. Na rovinu řečeno, jsou tady skupiny, které přispívají málo, a dostávají nepoměrně víc, a to není možné. To je první věc.

Druhá věc je podpora propopulační politiky. Já vím, že se to projeví až za dekády, to je mi jasné, že to neřeší eminentně. Ale podle mě je klíčová věc bydlení. Bydlení, bydlení, bydlení. To by asi byla jedna z priorit, nastartovat obecní výstavbu, i kdyby to měly být takové investice, které bude garantovat stát. I tak. Toto je naprosto zásadní. A mimochodem, bydlení je v ekonomice obrovský multiplikátor, takže když máte ekonomickou recesi, tak když se začne stavět, tak tento multiplikační efekt vám to může pěkně nakopnout. A kdybych uvažovala o zvyšování věku odchodu do důchodu, tak bych to nechala spíš na motivační bázi, a ne jakousi verzi, kdy je to jako trest: „A budeš pracovat do sedmdesáti!“ Brát lidi jako největší bohatství země, protože jiné nemáme. Nemáme ani ropu, ani měď, ani lithium, a nevím, co dalšího.

Pro stát by měli být na prvním místě lidé

Martina: Ale i kdybychom měli, tak by člověk měl vždy zůstat největším bohatstvím.

Ilona Švihlíková: To ano. To vede k úplně jiným úvahám. Ropné ekonomiky většinou uvažují úplně jinak, to si řekněme na rovinu.

Martina: Asi už jsem načuchla hodnotovou politikou.

Ilona Švihlíková: Ale my máme lidi na prvním místě. To znamená, pečujeme o jejich zdraví, preventivní podpora, uzdravování lidí, podpora toho, aby jezdili do lázní, a ne restriktivní, že budeš mít do sedmdesáti čtyři práce, a pak ti dáme důchod, ze kterého se nemůžeš ani uživit, abys prožil seniorský věk v bídě. To znamená komplexní péče o člověka, včetně toho, jak jste řekla, systém rekvalifikací, já bych spíš řekla celoživotního vzdělávání. A určitě mít toto jako motivační faktor.

A narovinu si říct, že důchodový systém bude potřeba minimálně v několika nejkritičtějších letech – skoro si myslím, že to asi bude potřeba udělat – to na pár let vyfutrovat z jiných daní. Narovinu, o tom by byly daně z bohatství. Protože v tuhle chvíli já už demografickou křivku nezvrátím, takže musím reagovat. A vždycky musíte mít i dlouhodobý výhled. Ta struktura se zase narovná, to není na věky, ale teď máme propad, který bude trvat nějaké dvě dekády, a pak se to zase začne narovnávat. To znamená, určitě podporovat automatizaci. Nemůžeme být zemí levné práce. Já tady nechci podporovat investičními pobídkami fabriky, které stojí na tom, že lidem platí 20 tisíc hrubého. Tam, kde to jde, zavést nějaký motivační systém na automatizaci, i kdyby to mělo znamenat daňové úlevy.

To je pro mě propopulační politika. A ta je jednoznačně spjata zaprvé s péčí o lidi, to znamená, věnuju se lidem jako největšímu bohatství, které mám. A politika dostupného bydlení.

Martina: Paní docentko Švihlíková, před 25 lety jsem byla u přátel v Paříži, a pozorovala jsem, jak pořád čekají, až ta žena dostane státní zaměstnání, to znamená, že bude pod penzí. Oni na to čekali jako na smilování, protože v tu chvíli už je nevyhoditelná, a mohli si dovolit vzít si byt, a tak dále. A mně to tehdy přišlo hrozně divné, protože jsem žila v zemi, kde se říkalo: „Chceš se někam vypracovat? Chceš se něco naučit? Chceš zbohatnout? Musíš jít do soukromého sektoru.“ A teď se zpětně dostáváme do situace, kdy se moji přátelé snaží dostat pod penzi do státního sektoru, protože ten nabízí přesně to, co jsem tehdy pozorovala ve Francii. Přijde vám to zdravé?

Ilona Švihlíková: Víte, pro mě je hlavní obsah. To znamená, co stát dělá, a jak to dělá. A ve chvíli, kdy to dělá tak, aby podporoval ekonomiku, podporoval životní úroveň, tak mi to opravdu nevadí. Ale říkám, hlavní je obsah. A to nemyslím tak, že je důležité, jestli to je státní, nebo soukromá sféra. Mám pocit, že toto rozdělování státní/soukromý, děláme zbytečně. Pro mě je hlavní výstup, to znamená, jestli stát funguje tak, jak by měl, a jestli plní základní funkce. To znamená, jestli plní třeba funkci sociální, jestli plní funkci, že dohlíží na vykonavatelnost legislativy, kterou sám tvoří, a pak se tváří, jakože neexistuje. To je pro mě to hlavní. A to, že tam třeba bude vyšší odměňování, nebo v některých postech bude odměňovat výše, to mi vůbec nevadí.

Mně vadí stát, který je zároveň velký ve smyslu počtu úředníků, a zároveň ne že neposkytuje svým občanům jistotu, ale ještě de facto řadu věcí ohrožuje, nebo na mě klade restriktivní nároky typu: „Tady si musíš zavést tohle, jinak budeš potrestán. Tady musíš plnit toto, jinak budeš potrestán.“ To není moje představa státu. Takže pro mě je hlavní obsah toho, co stát dělá, a to může fungovat dobře i špatně. A může být relativně větší, může být relativně menší, to už je v různých zemích různé, ale pro mě je důležité, aby plnil úkoly, které slouží k rozvoji ekonomiky. To je pro mě klíčové.

Martina: Paní docentko, když byste to všechno udělala, udělala ta opatření, která považujete za smysluplná, tak pak, pokud by se vaše prognóza ukázala správná, finance ozdravily, tak přijala byste euro?

Ilona Švihlíková: Myslím, že v době, o které se hypoteticky bavíme, už žádná eurozóna nebude.

Martina: Myslíte si, že je to otázka let? Nebo desetiletí? Dá se říci ještě tento předpoklad?

Ilona Švihlíková: Já bych řekla, že spíše let, a to z toho důvodu, že vedení EU samo sebe zahání do kouta, do velmi těžkých časů. A co hůř, jsou tam lidé, kteří umí zásadně vytvářet problémy, a neumí vytvářet řešení. Nebo jinak, mají na každé řešení problém. A potom musíte počítat spíš s horšími scénáři.

Kvalita současných elit je tak nízká, že nejsou schopny se poprat s problémy, které samy způsobily

Martina: Myslíte si, že některé z věcí, které říkáte, se podaří zavést? Nebo třeba i jiným způsobem ulevit našim občanům?

Ilona Švihlíková: Tak v to doufám. Jestli si to myslím? To si můžu myslet ledasco. Víte, u nás budeme mít domácí politický faktor, ale řekněme si na rovinu, že velmi důležité bude to, co se bude dít kolem nás. Už třeba teď vývoj na Slovensku může být pro řadu opozičních uskupení velmi inspirující, a naopak může být děsivý pro ty, kteří jsou u moci. To znamená, že bych nepodceňovala míru zahraničních vlivů. Ale říkám, první výchozí bod je, vždycky vědět, co se děje – u vás doma i v okolí – a umět to vůbec analyzovat, umět to číst. A hlavně si potom nezakazovat přemýšlet nad jinými možnostmi.

Martina: A myslíte si, že máme šanci, aby se k moci dostali politici, kteří na to všechno budou mít kuráž, a obklopí se lidmi, kteří budou odborníky?

Ilona Švihlíková: Myslím, že to bude hodně záviset na tom, co se bude dít kolem nás. Pokud zjistíme, že globalistická moc je výrazně oslabena, ať už různými protestními hnutími, nebo třeba tím, jak dopadnou volby v některých významných zemích – v Německu, ve Spojených státech – což bude samozřejmě velmi důležité, tak potom ano. Protože prostor bude malinko lepší, než je nyní.

Martina: Paní docentko, vy říkáte, že vláda nemá plán, jak pomoci ekonomice, vládní opatření jsou nedostatečná, a nejdou k podstatě, a hasí důsledky špatně nastaveného systému. Co se ještě může, podle vás, stát, za rok, který zbývá do parlamentních voleb? Myslíte, že ještě můžeme očekávat nějaké zvraty, ať už ekonomického, politického, nebo bezpečnostního charakteru?

Ilona Švihlíková: Myslím, že určitě a že ještě získáme řadu velmi důležitých informací a že dojde ke změnám. Jednak tu budou evropské volby, kde s velkou pravděpodobností – nemůžu to říct s jistotou – v řadě zemí zvítězí opoziční uskupení, nebo uskupení, která si dneska říkají populistická, a podobně, zkrátka nejdou s globalistickým trendem, což samozřejmě nějakým způsobem změní i složení Evropského parlamentu. Tím nechci říct, že si mocenský kartel – to, myslím, říkal Petr Drulák – neudrží moc. On si ji nakonec udrží, ale neumí řešit problémy, takže je to dožene. Kvalita těchto elit je tak nízká, že nebudou schopni se poprat s problémy, které sami způsobili. A stejně tak ekonomická realita, ať už vývoj konfliktu na Ukrajině, nebo jinde, je prostě dožene, před tím nikam neutečete. Nemůžete nikam utéct před tím, že se světová ekonomika zásadním způsobem mění. Česká televize o tom může mlčet, a tyto věci promlčet, což stejně dělá už mnoho let, ale realita stejně nakonec vyhraje, nemůžete se před ní zahrabat někam do nory. Ale jak říkám, vzhledem k naší periferní pozici čekám, že budeme spíše z ranku posledních zemí, které plně zjistí to, co se doopravdy děje, a jak obrovské problémy si Evropská unie v minulých letech nadrobila, ať už v oblasti energetické, nebo v oblasti migrace.

Martina: Co vám dává naději?

Ilona Švihlíková: Asi na prvním místě to, že jsem věřící.

Martina: Když to řekne ekonom, tak to jednoho neuklidní.

Ilona Švihlíková: Tak, z hlediska domácí pozice to, že jsem věřící, i z hlediska globálního vývoje, je zkrátka vidět, že se svět mění, že země takzvaného globálního Jihu se více prosazují a že aplikují jiný typ politiky, ať už zahraničněpolitické, nebo ekonomické, a v tom je, bych řekla, určitá naděje. Ale to, že jsme se dobrovolně „přifařili“ k takzvanému Západu, který má před sebou úpadek – a teď je otázka, jestli tento úpadek bude šokový, to znamená propast, nebo jestli bude pozvolný – to jednoznačné je. My jsme se sami přifařili k území – a ještě jsme na to pyšní – které má před sebou trajektorii směrem dolů. A s tím se podle mě nic dělat nedá, a asi ani nemělo.

Protože víte co? Dominance Západu je něco, co je historicky omezeno, a končí to. U nás tohle není téma, my se pořád musíme tvářit, že jsme na správné straně dějin, ale je to tak. Dominance Západu – historicky vzato – končí, a čím dřív si to uvědomíme, tím lépe. Čím dříve začneme na bázi vzájemné důstojnosti navazovat vztahy s ostatními, bez toho, abychom je poručníkovali o nějakých lidských právech, a dalších věcech, a budeme důstojně, já pán ty pán, jednat s africkými, latinskoamerickými, a všemi zeměmi, tím lépe pro nás. Ale jak říkám, tím, jak jsme periferie Západu, tak jsme papežštější než papež, a tyto věci k nám pak dochází se zpožděním.

Martina: Paní docentko Ilono Švihlíková, já vám velmi děkuji za vaši schopnost přemýšlet i jinak než v bezpečně stanovených mantinelech. Díky.

Ilona Švihlíková: I to je nebezpečná schopnost. V tuhle dobu je to nebezpečná schopnost. Děkuju moc za pozvání.