Nová ideologie, která ničí naši ekonomiku, a jejíž součástí je například Green Deal, má název ESG. Je to varianta levicově kolektivisté ideologie, která je veskrze antikapitalistická a snaží se maximálně potlačit svobodný trh. Je poháněna zejména velkými korporacemi. Tyto korporace ve snaze maximalizovat svůj zisk navenek mluví o sociální odpovědnosti, odpovědnosti k životnímu prostředí a záchraně klimatu, ale v realitě jde pouze a jen o metody, jak upevnit své oligopolní postavení a tím maximalizovat zisk. Aby se jim to podařilo, potřebují na své straně vlády. Vlády s korporacemi velmi ochotně spolupracují, protože politici se snaží maximalizovat svou moc, a k tomu potřebují dobré vztahy s korporacemi. ESG tak pomáhá majitelům korporací maximalizovat zisk, politikům ve vládách pomáhá maximalizovat moc, a současně voličům poskytuje pocit jakéhosi pseudonáboženství.

Všichni jsou tedy minimálně v první fázi zavádění ESG spokojení. Mluvím o první fázi – protože postupem času spokojenost musí nutně poklesnout minimálně u některých aktérů. Voliči dříve či později prohlédnou, že ESG je jen podvod a pokusem o další z řady levicově kolektivistických utopií. Časem budou chudnout, protože chudnutí je zakódováno v každém antitržním neboli levicově kolektivistickém pokusu, a nejpozději v době, kdy chudnutí pocítí intenzívně, obrátí se voliči proti ESG. Současně levicový kolektivismus je automaticky spojen od určitého bodu s omezováním osobní svobody, takže jakmile voliči ucítí již citelnou ztrátu svobody, také jejich vřelost pro ESG silně povadne. Korporace budou spokojené jen tak dlouho, dokud spotřebitelé budou mít dost peněz na utrácení; zchudnutí klientů se ovšem nehodí dokonce ani monopolům. Pouze vlády mohou zůstat spokojené poměrně dlouho, protože osobní zájem politiků v podobě maximalizace moci bude uspokojen i v případě zchudnutí voličů, a dokonce ještě víc, protože chudí lidé jsou víc závislí na státu.

Každopádně tento popsaný obrovský konglomerát korporací, vlád, a prozatím stále ochotně spolupracujících klientů či voličů je zjevně tak gigantický, že také potřebuje pro svůj pohon gigantický objem peněz.

Autoři dokumentárního filmu „The Shadow State“ z produkce The Epoch Times odhadli, že jen na jednu nohu ESG, totiž na „záchranu před klimatickou katastrofou“, potřebuje svět 4,5 bilionu amerických dolarů ročně. To v roce 2024 odpovídá ekvivalentu přibližně 48 ročních rozpočtů České republiky. Ale pozor, toto číslo se týká jen boje s klimatem a bylo by mnohem vyšší, pokud bychom vzali v úvahu celkové náklady na ESG včetně takových oblastí, jako je podpora migrace, podpora genderismu, cenzurní komplex a další.

Názorný obrázek si také uděláme, pokud vyčíslíme, jaký objem aktiv spravují tři největší správci aktiv v USA, kteří jsou současně nejaktivnější na poli ESG a mají největší sílu tuto agendu tlačit. Již zmíněný dokument „The Shadow State“ odhadnul, že BlackRock, Vanguard a State Street v roce 2014 spravovaly aktiva v hodnotě 19 bilionů USD, v roce 2022 to mělo být 55 bilionů USD a tvůrci odhadovali, že do roku 2025 dosáhnou aktiva téměř 100 bilionů USD, to znamená více než polovinu všech globálně spravovaných aktiv.

Tato čísla však musíme brát s rezervou, protože hodně záleží na metodice odhadu objemu spravovaných aktiv a oficiální zdroje často uvádějí konzervativnější čísla. Například v roce 2022 bylo jinými zdroji uváděno že tyto tři společnosti dohromady spravují zhruba 21 až 25 bilionů USD, což je zhruba polovina toho, co odhadl dokument The Shadow State. Ovšem i při těch nejkonzervativnějších odhadech​ se pro rok 2022 dostáváme k objemu aktiv spravovaných třemi největšími správci aktiv angažujícími se v ESG, který odpovídá těžko představitelnému ekvivalentu 273 ročních rozpočtů České republiky. A to mluvíme jen o pouhých třech (!) správcích aktiv.

Pokud tito kapitáni ESG mají skrze spravovaná aktiva hlasovací práva v akciových společnostech, v konečném důsledku mohou diktovat jakémukoliv odvětví, jak se v ESG angažovat a jak ESG oligopol dál utužovat.

Rok 2024 konečně přinesl růst české ekonomiky. Ten ale bude slaboučký, když se bude v konečném účtování pohybovat jen okolo 1 %. Příští rok bude z pohledu HDP jen o něco málo lepší, když uvidíme pozvolné zrychlování růstu. Nejspíš česká ekonomika v roce 2025 poroste o 2,0 – 2,3 %. Současná česká vláda by si pro volební rok 2025 určitě přála lepší výsledek ekonomiky. Ten ale nepřijde. V řadě oblastí české ekonomiky to dál drhne.

Českou ekonomiku i v další čtvrtletích podpoří útraty českých domácností. Jejich útraty budou pozvolna narůstat i díky tomu, že inflace už nemá dvouciferné tempo a české domácnosti reálně bohatnou. To bude platit i v roce 2025, kdy sázím na růst reálných mezd zhruba o 3 %. K lepšímu výsledku HDP pomůže i to, že vláda bude před podzimními parlamentními volbami rozdávat předvolební dárečky. Na druhé straně průmysl hlásí problémy. Řadě firem klesají zakázky a dopadají na ně zvýšené ceny energií. Do toho průmyslu, který lapá po dechu, komplikují život nejrůznější ESG požadavky. Tentokrát český průmysl z nejhoršího nevytáhne ani zahraniční poptávka. Náš největší obchodní partner Německo má vlastní problémy. Proto bude růst české ekonomiky dál zaostávat za hodnotami, na které jsme byli zvyklí před rokem 2020.

Výrazným pomocníkem k brždění inflace byla v posledních měsících vysoká srovnávací základna. To ale už nebude platit například u cen energií. Navíc uvidíme vysoký růst cen služeb, které nyní meziročně zdražují o 5 %. To bude inflaci dál přiživovat. Do toho potraviny už ukončily svůj meziroční pokles. Ani brzda inflace v podobě meziročně nižších cen benzínu a nafty všechno nespasí. Ani v příštím roce proto nevěřím v návrat tempa inflace zpět k 2% cíli. Naopak by se inflace měla znovu pohybovat nad ním. Podle mého odhadu průměrné tempo inflace v roce 2025 dosáhne 2,6 %.

Čeští centrální bankéři proto budou nuceni snižovat úrokové sazby v příštím roce jen obezřetně a rozhodně ne na každém zasedání. ČNB ve své podzimní prognóze počítala s tím, že do léta příštího roku sníží úrokové sazby o celý procentní bod. Nakonec ale nejspíš bude snižování úrokových sazeb pomalejší. Firmy a domácnosti tak budou dál marně čekat na výraznější zlevnění úvěrů. Stále relativně vysoká úroková atraktivita koruny by ale měla korunu držet nad vodou a bránit jejímu výraznějšímu oslabení. Za rok čekám korunu poblíž hladiny 25,00 CZK/EUR.

Trochu jiné starosti bude mít v příštím roce Evropská centrální banka. Řada zemí eurozóny vůbec neroste. Proto reprezentanti Evropské centrální banky připouštějí, že hrozba dlouhodobé stagnace ekonomiky eurozóny je pro ně nyní větším strašákem než opětovný nárůst inflace. Evropská centrální banka proto bude dál pravidelně snižovat úrokové sazby a zlevňovat financování domácnostem, firmám i státům. To ale půjde proti euru.

Americká centrální banka Fed naopak chce být během příštího roku velice opatrná s dalším snižováním úrokových sazeb. Americká ekonomika dál roste zhruba o 3 %. Do toho tempo inflace v USA znovu zrychluje. Až se Donald Trump v úvodu roku 2025 vrátí do Bílého domu a rozjede dovozní cla, budou mít inflační tlaky v USA další důvod k zesílení. V příštích 12 měsících Fed sází na pokles sazeb jen o 50 bazických bodů, čekal se pokles větší. To bude dolar dál posilovat k euru.

Pomalé zlevňování úvěrů je ale špatnou zprávu pro investory a akciové trhy. Zatímco letos akciový index S&P 500 skončí v plusu o více než pětinu, příští rok už nebude tak povedený. Nepůjde jen o konečný výsledek, ale také o nárůst vrtkavosti v jednotlivých dnech. S Donaldem Trumpem v čele největší ekonomiky světa totiž nebude v burzovním světě chybět nuda. Na trzích se budou střídat dny euforie a skepse třeba ve chvílích, kdy Trump bude utahovat a následně povolovat šrouby v obchodní válce v Čínou a dalšími zeměmi. Trump přitom slibuje mnohem víc změn, například v oblasti daní nebo v těžbě energetických surovin. Napětí na trzích bude zvyšovat také geopolitika nebo chladnutí čínské ekonomiky.

Švýcarská vláda tento týden zhoršila výhled domácí ekonomiky na letošní i příští rok. Poukázala v této souvislosti na zpoždění hospodářského oživení v Evropě.

Slovenská centrální banka ve stejný den také snížila výhled růstu hrubého domácího produktu Slovenska.

Česká národní banka pro změnu zas přerušuje šňůru snižování úrokových sazeb, protože inflace už zase roste.

Náhoda? Nikoliv. Kam se podíváme, tam se to v Evropě nedaří tak, jak by si Evropa přála.

A co nám blízké Německo? Tam je to mega zajímavé. Tam se totiž různé indexy důvěry neshodují. Důvěra v německou ekonomiku měřená indexem ZEW se v prosinci nečekaně zlepšila, index důvěry se zvýšil na 15,7 bodu z listopadových 7,4 bodu. Naproti tomu významnější Ifo index podnikatelského klimatu za prosinec dál klesl dosáhl 84,7 bodu, očekávalo se 85,5 bodu. Jeho hodnota je už nejnižší od května 2020.

Tady se na chvíli zastavme. To, jak výrazně se rozchází ZEW a Ifo, je totiž příznačné a velmi důležité. Poskytuje nám to vlastně další důležité indicie, co se děje. Oba indexy, ZEW i Ifo, jsou klíčové ekonomické ukazatele používané k měření nálady a očekávání v německé ekonomice. Ale oba se liší v metodologii a v tom, koho se ptají. Index ZEW měří očekávání „finančních expertů a investorů“ ohledně ekonomického vývoje v Německu na příštích 6 měsíců. Rozumějme: šetření se provádí mezi analytiky a portfolio manažery sedícími v pěkných kancelářích třeba někde ve Frankfurtu, kteří obchodují na burze. A kteří vidí, jak nám ty akcie pěkně rostou.

Ifo reprezentuje firmy, které mají šmír za nehty. Odpovídají manažeři a podnikatelé napříč sektory z průmyslu, služeb, obchodu i stavebnictví. Jsou to lidé, kteří mají prsty na tepu skutečné německé ekonomiky. To oni denně chodí po svých fabrikách. Prezident Ifo institutu Clemens Fuest na adresu výsledků Ifo indexu v tiskové zprávě uvedl: „Slabost německého hospodářství se stala chronickou“.

Kdo má tedy pravdu, podnikatelé, nebo hráči na burze a analytici? Odpovědí nám budiž to, o čem mluvím již delší dobu: Úpadek průmyslu zejména v listopadu prudce zrychlil, ale vláda, provládní analytici, ani statistici to nechtějí vidět. Dost možná i proto, že údaje z průmyslu jsou zveřejněny až se dvouměsíčním zpožděním, údaje o HDP dokonce s více než čtvrtletním zpožděním. Tito akademici tak mají neustále sklon problémy evropského průmyslu bagatelizovat. Jsou ale úplně mimo mísu.

Jeden příklad za všechny: Minulý týden nastal v německé i celoevropské energetice slušný „fičák“ kvůli jednorázovému výkyvu cen elektřiny na krátkodobých trzích až k 1000 eur. Některé podniky kvůli tomu dokonce musely omezovat výrobu. Okamžitě se ve veřejné diskuzi objevila snaha bagatelizovat rizika v tom smyslu, že do dlouhodobých kontraktů tyto výkyvy vůbec nepromlouvají, a že průmyslové podniky „přeci“ mají jen dlouhodobé kontrakty, takže se jich to nijak nemohlo dotknout.

Těžko říci, zda je to vědomá lež jako věž, nebo jen neinformovaný omyl. Ale fakt je ten, že to prostě není pravda. Mezi průmyslovými podniky nalezneme takové, které sice mají 100 % elektřiny nakoupeno za fix, ale také takové, které 100 % kupují za spotové ceny. Většina používá nějaký mix, část elektřiny fixuje, část nakupuje za spot. Podniky tak postupují zcela vědomě a racionálně kvůli snaze o diverzifikaci rizik.

Toto bagatelizování faktů je všudypřítomné. Naposledy byl dnes stažen z hlavní strany jednoho nejmenovaného českého média můj článek informující o tom, jak prudce dochází k poklesu průmyslové výroby, s odůvodněním, že článek porušuje kodex a šíří neopodstatněnou paniku. Čeští podnikatelé však vědí své z jejich denní podnikatelské reality.

Poslední měsíce se v české ekonomice odehrály v duchu postupného zrychlování tempa spotřebitelské inflace. V listopadu inflace trochu překvapila, protože její tempo tentokrát nezrychlovalo, ale udrželo na říjnové úrovni 2,8 %. Přesto je to inflace vyšší, než na jakou jsme byli zvyklí během dlouhého, více než desetiletého období před covidem. Ještě v říjnu symbolem inflace bylo máslo, v listopadu se novým staly vejce, která zdražila o 31,7 %.

Rozebírat jednotlivé položky nemá valného smyslu, ale důležité poznání je, že hlavně inflace šlape na plyn v případě bydlení. Jen namátkově: Ceny nájemného z bytu vyskočily o 6,3 %, ceny vodného vzrostly o 10,9 %, stočného o 13,4 % a klíčové ceny elektřiny vzrostly o 9,2 %. Z těchto čísel už asi každý jasně vidí, že něco není úplně v pořádku. Inflace je zkrátka dlouhodobě vyšší, než by našim úsporám a investicím bylo milé, a je vyšší zejména o položky, které souvisí s energiemi a nemovitostmi.

Není to přitom jen otázka Česka. Inflace je vyšší, kam se podíváme: V Americe, v Evropě. Jak je to ale možné? Proč jsme po desetiletí, kdy byla inflace velmi nízká, naopak vstoupili do desetiletí, kdy je (a bude) poměrně vysoká? Celé kouzlo s inflací má jednoduchý lidový název: tisk peněz.

Například stát se rozhodne, že chce zvýšit inflaci. Může k tomu mít řadu důvodů. Například důvodem může být značně rostoucí veřejný dluh, který je potřeba nechat požrat inflací, tedy přerozdělením peněz od lidí ke státu. Nebo ekonomika vykazuje příliš malý hospodářský růst, což není moc dobrou výkladní skříní pro vládu. Vláda se tak může rozhodnout vytvořit mezi lidmi falešný pocit, že vzniká nové reálné bohatství, což lze nejsnáze docílit skrze natlačení velkého množství peněz do oběhu. Lidé pak budou mít (chvíli) pocit, že je k dispozici dostatek reálného kapitálu, že je dost peněz na investice i na útraty. Nebude to sice pravda, reálného kapitálu bude v zemi stále stejné množství, zvětší se jen množství peněz, ale lidé budou mít po určitou dobu dobrý pocit.

Když se tedy z jednoho z těchto důvodů stát rozhodne zvýšit inflaci, může centrální banka zcela jednoduše nové peníze „natisknout“. Tyto natištěné peníze pak centrální banka poskytne komerčním bankám. Najednou se ukazuje, jak existence centrální banky není žádnou protiváhou k existenci komerčních bank, je často vnímána. Naopak. Podobně jako mezi velkými korporacemi a vládou je symbióza, je symbióza i mezi komerčními bankami a centrální bankou – ostatně banky přeci jsou korporace a centrální banka je stát.

Stát se ani nesnaží předstírat, že by snad jeho cílem mělo být něco jiného než vyšší inflace – v době zhruba mezi lety 2010 až 2020 se zcela otevřeně hovořilo o tom, že centrální banky se tak snaží bojovat proti „příliš nízké inflaci“. Nízká inflace tak byla prezentována jako něco závadného. Dalším cílem, který také stát zcela otevřeně přiznává, je poskytnout záchranu bankám, které by bez tohoto přísunu špatných peněz měly problém vyplácet vklady, natož poskytovat nové úvěry.

Nejnovější technika centrální banky se nazývá kvantitativní uvolňování. Toto kvantitativní uvolňování navíc jako další vedlejší efekt zvyšuje ceny cenných papírů relativně vůči cenám jiných aktiv, protože centrální banka po těchto aktivech vytváří umělou poptávku. A hádejte, komu umělé zvyšování cen cenných papírů přihrnuje bezpracně bohatství? Samozřejmě velkým korporacím, které jsou největšími vlastníky těchto cenných papírů. Opět tak nejde o nic jiného než o sofistikovanou formu přerozdělení bohatství od malých k velkým korporacím a ke státu – tentokrát dokonce hned dvěma způsoby současně: Skrze vyšší inflaci a skrze nárůst cen cenných papírů.

Podle informací, které mám od svých klientů, se situace v reálné ekonomice zcela zásadně a prudce mění – ale navenek to paradoxně je zatím vidět jen málo.

Především v automobilovém průmyslu se situace prudce zhoršuje. Kapitáni českého automotive průmyslu včetně navazujících subdodavatelů mezi sebou mluví o tom, že situace v listopadu se dramaticky zhoršila proti říjnu. Je to vidět jak v náhlém propouštění, tak v silném poklesu zakázek. Vím například o významném českém podniku podnikajícím v automotive, kterému tržby proti září (kdy ještě byly na dlouhodobém normálu) poklesly v říjnu na 70 %, v listopadu na 58 % a doposud uzavřené zakázky a objednávky ukazují na to, že v prosinci dojde k propadu na 37 % dlouhodobého normálu.

Co je ale problém: Vláda a statistici to dosud neví. A tudíž to neví ani široká veřejnost. Jak je to možné?

Údaje z průmyslu přicházejí s dvouměsíčním, ale fakticky vzhledem k vykazování ještě trochu větším zpožděním. Respektive údaje o stavu průmyslu na začátku prosince se dozvíme až v první polovině února. Údaje o míře nezaměstnanosti v prosinci se sice dozvíme již v lednu, ale zaprvé značnou část lidí z průmyslu je schopen absorbovat stále nenasytný stát, zadruhé údaje o nezaměstnanosti v průmyslu se zamíchají do dat za celou ekonomiku a budou i tak vypadat celkem dobře. Jenomže lidé podnikající průmyslu už vědí, že situace se začala hodně prudce vychylovat od normálu.

Podobně jako v automobilovém průmyslu, v tuto chvíli prakticky všechny podniky ve střední Evropě podnikající v hutnictví a zejména ocelářství jsou ve ztrátě, ale opět to nemusí navenek vypadat příliš dramaticky, protože ztráta se objevuje v měsíčních výsledcích, nikoliv nutně na celoročních výsledcích. Známá kauza Thyssen Krupp mluví za vše, ale bylo by chybou myslet si, že je to ojedinělý případ.

Nejvíce se popisu právě probíhající reality blíží takzvané měkké indikátory důvěry, které se zveřejňují velmi rychle po nasbírání dotazníkových odpovědí. Sem patří i index ekonomické důvěry v Německu Ifo. A ten přesně koresponduje s informacemi, které si mezi sebou sdílí zasvěcení lidé z průmyslových kruhů. Nálada v německém automobilovém průmyslu se totiž podle indexu Ifo v listopadu výrazně zhoršila. Index se za listopad snížil z minus 28,6 bodu na minus 32,1 bodu. Podnikatelé hodnotí svou aktuální situaci hůře než v říjnu a na příští půlrok hledí s ještě větším pesimismem. Důvody jsou naprosto jasné, jsou to již opět rostoucí ceny energií a dalších surovin v souvislosti s Green Dealem.

Finanční stránka ekonomiky reprezentovaná třeba cenami cenných papírů by samozřejmě za zdravé situace měla problémy reálné ekonomiky zrcadlit. Ale ve skutečnosti se nůžky stále více rozevírají. Je to stejně absurdní, jako když během pandemie byla ekonomika v lockdownu a ceny akcií rostly. Německý akciový index DAX tento týden poprvé překonal hranici 20.000 bodů. Od začátku letošního roku si index DAX připisuje více než 19 procent. Akciím pomáhají k růstu vyhlídky na další pokles základních úrokových sazeb v eurozóně a ve Spojených státech.

Tím je vlastně řečeno vše: Akcie nerostou proto, že by zrcadlily zisky skutečné ekonomiky. Rostou pouze a jen proto, že si dělají naději na další takzvanou monetární iluzi, tedy situaci, kdy jsou trhy zaplaveny levnými penězi, které ceny cenných papírů zvyšují inflačně.

Ano, je to tak: Inflace je v plné síle zpět, vlastně nikdy neodešla. Akorát není ještě dostatečně vidět ve spotřebitelských cenách. Ale už zase je – stejně jako před rokem 2020 – vidět v cenách nemovitostí a cenných papírů.

V Rusku je docela dusno. Pohled na graf kurzu ruského rublu k dolaru je mimořádně výživný. Rubl totiž zcela skokově klesl vůči dolaru na nejslabší úroveň za 32 měsíců a dostal se ke 113 rublům za dolar. Od začátku srpna se rubl k dolaru propadl o více než 24 procent.

Hodně to připomíná situaci v březnu roku 2022, kdy rubl nakrátko a také skokově oslabil z 75 rublů za dolar na 150 rublů za dolar. Jeho pohyb byl podobně skokový jak nyní, ačkoliv tehdy bylo oslabení rublu procentuálně ještě mnohem výraznější než dnes. Současně ale tehdy, v roce 2022, došlo k velmi rychlému obratu situace. Po prvotním oslabení totiž rubl – podobně prudce – zase posílil na pouhých 50 rublů za dolar. Krátce po začátku války a po prvotním oslabení byl tak vzápětí dokonce silnější, než na jaké úrovni válku začal.

Každopádně pokud se vrátíme do současnosti, rubl se tímto vůči dolaru dostává na hranici, která by mohla ruské úřady přimět podniknout opatření na podporu domácí měny. Aby ovšem obrázek byl kompletní, musíme k tomu ještě dodat, že oslabení rublu doprovází také pokles ruského akciového trhu, který letos ztrácí více než 20 procent. Důvod je ale zvláštní. Jde o to, že ruská centrální banka drží velmi vysoké úrokové sazby, konkrétně na 21 procentech. A domácí investoři a spekulanti vidí, že uložit peníze do bankovních vkladů jim přináší jistých 21 procent, zatímco ponechání peněz v akciích přinese nejistý výsledek (aktuálně ztrátový o 20 procent). Jejich volba je tak jasná – své peníze vybírají z akcií a přesouvají na ruské bankovní vklady. A proč ruská centrální banka drží úroky z vkladů tak vysoko? Aby motivovala k úložkám v rublech, a tím bránila kurz rublu před přehnaným oslabením. Ruská centrální banka zkrátka obětovala ceny domácích akcií ve prospěch silnějšího kurzu rublu. To jí sice nevychází tak úplně, ale musíme to vnímat tak, že bez opatření centrální banky by byl rubl ještě mnohem slabší.

Rusko totiž potřebuje rubl co nejsilnější. Za rubl kupuje mnohé zahraniční zboží. A když rubl slábne, exportéři vyvážející do Ruska ruší kvůli kurzovému riziku smlouvy. Například server The Moscow Times informoval o tom, že dodavatelé ovoce a zeleniny z Turecka, Egypta či Íránu zrušili řadu smluv na vývoz do Ruska právě kvůli nevýhodnému kurzu. I přesto ceny zeleniny a ovoce podle úředních statistik poskočily v Rusku o desítky procent. Naposledy Rusko okusilo tak vysokou míru inflace v 90. letech.

Vzhledem k sankcím na zahraniční obchod je pro nás aktuální dění v Rusku spíš zajímavostí než zásadní informací. Přesto to ukazuje, jak se dál přepisuje obchodní a ekonomická mapa světa. Nám bližší je dění ve Francii, které sice nevypadá tak dramaticky, a přesto bychom jej za přepis ekonomické mapy mohli považovat. Není to tak dávno, co Francií otřásala politická krize, která srazila finanční trhy po celé Evropě. A netrvalo to dlouho a Francie prožívá další fázi téhle politické krize.

Zdrojem se tentokrát stal návrh rozpočtu pro příští rok, jehož neschválení by vedlo ke zhoršení již tak hlubokého deficitu veřejných financí. Finanční trhy na to naprosto logicky reagují velmi nelibě. V Evropě se začal prudce rozevírat spread mezi výnosy dluhopisů jednotlivých členských zemí EU. Aktuálně riziková přirážka francouzského desetiletého státního dluhopisu vůči německému státnímu dluhopisu vzrostla na 90 bazických bodů, což je nejvyšší úroveň od roku 2012, kdy se Evropa zmítala v dluhové krizi. Asi málokdo by v roce 2012 věřil, že jen o 12 let později budou výnosy francouzských státních dluhopisů téměř u všech splatností vyšší než výnosy řeckých státních dluhopisů. Připomeňme, že právě výnos státních dluhopisů je ukazatelem míry rizika, které investoři přisuzují těmto dluhopisům. Tím rizikem máme na mysli riziko jejich nesplacení.

Prudce oslabující rubl a prudce padající ceny, a naopak rostoucí výnosy francouzských státních dluhopisů – to vypadá na poměrně toxický koktejl pro náladu na finančních trzích. V tuto chvíli to zatím stále ještě vypadá na eskalaci. Pokud někdo dosud pochyboval, že euro má řadu důvodů být slabší než dolar, nyní již pochybovat nemusí.

Martina: Ty jsi zmínil potraviny, drogistické zboží, a to jsou věci, které potřebujeme dnes a denně. A když vezmu věci zbytné, tak se to třeba týká také zájezdů. Celá armáda lidí, Čechoslováků z Česka a ze Slovenska raději odjíždějí na dovolené tak, že si kupují své zájezdy a dovolené přes polské cestovní kanceláře, a jedou autem do Katowic, někteří odjíždějí z Vídně, někteří z Frankfurtu, protože se jim to přes to všechno vyplatí, a zájezdy takto koupí mnohem levněji. A většinou se tam k nim, jako k účastníkům zájezdu z Německa, chovají poněkud vstřícněji. Nebo to může být jenom dojem?

Vladimír Pikora: Přesně tak. Když jsem byl ve Středomoří, tak jsem si v několika zemích toto testoval, a zjistil jsem, že české cestovní kanceláře mají velmi jiné hotely, než jsou ty, kam jezdí Němci, takže na první pohled dokážete odlišit: Tohle je mizerný hotel, do kterého se vám moc nechce, a tam jezdí české cestovky. Samozřejmě můžou tam být i Němci, to ne, že by tak nikdy nebylo, ale velmi často české cestovky jezdí někam, kam německé cestovky nejezdí. Takže o pár ulic dál najdete hotel, který je pro Němce, a tam najednou vidíte, že je všechno krásné, vidíte na první pohled, že hotel je lepší. A když se podíváte na cenovku, tak je často nižší, nebo stejná cena, jako u nás. Ale kdybyste chtěli hotel, který jste si vybrali, kam jezdí Němci, tak ten v Čechách ani nenabízí.

Martina: Ano, proto mnozí kupují přes německé cestovky.

Vladimír Pikora: A zase si to necháme líbit, protože spoustu lidí má pocit, že nepojedou do Mnichova, nebo do Katovic na letiště, že to je strašná cesta. A zároveň si říkají: „Jak já se tam domluvím.“ Spousta lidí neumí jiný jazyk, takže se jim do toho nechce, a bojí se toho, a tím pádem jsou ochotni akceptovat tyto horší podmínky. To se na trhu rozlije, a obecně horší podmínky máme všude.

Martina: Ty to popisuješ, a vlastně jsi se o už zmínil, že to může být tak jednoduché, že proti ministrovi země, která s tím chce třeba opravdu upřímně něco udělat, stojí korporace, které, když vyčlení na lobbing procento svých celkových nákladů, mají na lobbing více peněz, než je rozpočet celého ministerstva dané země. A navíc firma dost možná sponzoruje stranu, která nominovala do Komise eurokomisaře. To jsou tvá slova. Řekni mi, dá se s tím v tomto případě něco dělat, když jsme malá země?

Vladimír Pikora: Určitě. Ale řešení je extrémně složité, a to, že potřebujeme politiky, kterým jde o spotřebitele. Mít politika, který je úplně ostrý a který si to v Bruselu nenechá rozmluvit. První nutností pro takového ministra je, že bude umět velmi dobře buď anglicky, nebo francouzsky. Jestliže ministr přijíždí, což je bohužel problém českých ministrů, a řekne: „Já jsem němčinář“ – a umí německy, tak v evropských strukturách se německy mluví strašně málo, tam se s němčinou nesetká, takže všechna jednání budou probíhat přes překladatele. Ale překladatele, protože na to máme nízké rozpočty, má jenom ministr, takže když tam potom pojede nějaký nižší český státní úředník, tak najednou má problém, že je na jednání, které je ve francouzštině, a ten na tlumočníka už nemá. Takže potom je česká pozice taková, že jen sedíme u stolu – častý argument je, že jsme u toho – a držíme hubu, protože to ani nedokážeme artikulovat.

A tomu odpovídá i přístup lidí v nejvyšších postaveních na ministerstvech. Oni řeší české problémy, ale místo toho, aby to řešili na evropské úrovni, tak si myslí, že to tady v Čechách nějak udělají, ale na pozici pro Evropskou komisi nemají. To se netýká jenom tohoto, to se týká většiny českých politiků, že na to nejsme připraveni. A to je rozdíl oproti Polákům. Když se ptáte lidí z Evropské komise, kteří tam opravdu pracují, tak vám řeknou, že jasnou pozici vždycky přinesou Švédové, Holanďani, Poláci, ale země jako Češi, Slováci, nic moc. A čím je to menší země, tím má rozpočty menší, a proti nim stojí profesionální lobbisté. A opravdu se potom dostávají do problému, že ministerstvo bojuje s někým, kdo má ohromně velký rozpočet na to, aby všechny přesvědčil, připravil studie, připravil argumentaci, měl tam i ekonomickou argumentaci, právní argumentaci, a všechno, a proti nim stojí země jen s nějakým lokálním právníkem. A vlastně ani tam ani není nějaký velký zájem, protože takový politik ví, že tady si vyláme zuby a že vedle toho může řešit něco jiného, co je pro něj důležitější, což jsou třeba dotace. Takže vlastně řeší dotace, a vymění něco za něco.

České dozorové instituce reagují pomalu, až v nejpozdějším termínu. A nejsou udělovány pokuty, nebo jen ve výjimečných případech, a jsou směšné.

Martina: Vladimíre Pikoro, byla bych, řekněme, ochotna přijmout teorii, že za naše předražené potraviny, mnohdy horší kvality, a plné éček a aditiv, může špatná jazyková vybavenost našich představitelů, ale myslím, že Věra Jourová umí anglicky dobře. Když se před šesti lety byla v prsa a prohlašovala, že dvojí kvalita potravin byla, a je nekalou praktikou, tak jsem to chvíli brala i vážně, a přesto to nedopadlo. Takže, když bych to řekla lidově, ani svou dobrou angličtinou nakonec nic nevyštěkala?

Vladimír Pikora: Vyměnila to evidentně něco za něco. To nemusela dělat ona, ale asi česká pozice byla, že se něco mění za něco – a pro nás jsou důležité dotace. Já myslím, že je to většinou vyměněno za to, že nějaká dotace bude lepší, a to že bude něco. Prostě to nezvládla. Proti ní stál tak velký protihráč, že na něj neměla, a já si ani neumím moc představit, jak by na něj mohla mít. To by opravdu musel být člověk, který je extrémně zapálený, a řeší jenom toto, a je to pro něj priorita. Ale čeští politici mají mnoho priorit a toto evidentně priorita není, protože volič jim to nakonec všechno dovolí. Kdyby volič řekl: „Podívejte se, vy jste to nedokázali, ačkoliv jste před volbami říkali, že to uděláte. Tak já budu volit někoho jiného.“ Ale volič řekne: „Ne, já budu volit tohoto, protože je proti tamtomu.“ A je vlastně úplně jedno, co daný politik dělá v Bruselu, protože volič volí jen proto, aby se tam nedostal pan X, je vlastně nakonec ochotný vše vyměnit za něco jiného. Pak se ukáže, že nějaká další věc, a on řekne: „Ano, my chceme ještě víc zelené, a proto volím tohoto politika, aby tady byla ještě zelenější politika“, a spousta zbytečných regulací. A že to nakonec vede k dražším potravinám, to neřeší. Takže kolik voličů nakonec jde k volbám, a řekne: „Pro mě je nejdůležitější, jestli budeme mít potraviny takové, jako v Německu.“? Ale potom řeknou: „Jo, je to důležité, ale musíme volit támhle toho, protože je pro válku, nebo je proti válce,“ nebo něco. Nakonec se ukáže, že se sice tváříme, že to je pro nás priorita, ale priorita to nakonec u voleb není.

Martina: Já si vzpomínám, že když jsem před pár lety pravidelněji zpívala-hostovala v Německu, tak z toho měla největší radost moje rodina, protože jsem se při návratu vždycky stavila v nějakém úplně obyčejném Lidlu, a nakoupila tam tašky věcí, jako lososy, sýry, které jsme znali i u nás, čokolády, které ale byly výborné. A když jsem pak ráno přijela, protože jsme se vraceli přes noc, tak se na to vrhli, a dělali si opulentní snídaně, protože si zkrátka pochutnali. Toto je tedy naše budoucnost? Když se na to podívám, tak stejný nákup v České republice stál při průzkumu – teď už přesně nevím, ve kterém roce to bylo – 1 711,- Kč, zatímco v Německu 1 370,- Kč, a ještě je výsledek takový, jak jsem před chvílí popsala. To je naše budoucnost? Teď si jřekl, že v podstatě: „Kohouti jsou malí páni, to Jitřenka řídí kokrhání“ Nedá se s tím nic dělat?

Vladimír Pikora: Ano, je to tak. Začal jsem tím, že bychom měli mít jiné politiky. Nemáme je. Musel by tam přijít úplně někdo jiný. Druhý bod pak je – začít to řešit vyloženě v Bruselu. Já vidím české politiky, že mají pocit, že to budou řešit z Prahy, ale z Prahy vůbec nic nevyřeší. Je potřeba počítat s tím, že protihráč není jenom firma, ale je to i stát, proto je nutná celoevropská shoda. Dále je klíčové, že lokální polici musí donutit firmy, které jsou u nás, aby začaly řešit české zákony. To znamená, že v nich máme řadu děr, takže ve chvíli, kdy změní font, tak je to v pohodě, takže nakonec třeba i Cornetto projde, a nikdo nedostane žádnou pokutu.

A ukazuje se, že tam je těchto věcí víc. Třeba české dozorové instituce, když mají něco dělat, tak se ukazuje, že reagují až poslední. Tedy, že je nějaký termín, do kdy musí začít něco šetřit, a v některých zemích už to šetří, už to dělají, a my ještě řadu měsíců čekáme, než bude úplně nejpozdější termín, kdy zákon říká, že musíte začít reagovat. Tyto instituce samy o sobě nereagují. A pokuty zaprvé nejsou udělovány, nebo jenom v naprosto výjimečných případech, je to vzácnost. A když ji dostane, tak je relativně směšná.

Martina: Vzpomeneš si na nejvyšší pokutu, která ti utkvěla v hlavě? Kterou ti třeba někdo…

Vladimír Pikora: Ne, toto číslo v hlavě nemám. Jenom vím, že když jsem se na to díval, tak jsem byl překvapen, že to bylo nízké číslo. Kdybych teď řekl nějaké číslo, tak bych lhal.

Martina: Ve vztahu k tomu, že to může být až 50 miliónů?

Vladimír Pikora: Ano, přesně tak. A myslím, že těchto 50 miliónů je špatně nastaveno, myslím, že by to mělo být z nějakého obratu firmy. Velká firma prodává za miliardy, tak ti z toho dáme nějaké procento, a to bude tvoje pokuta. Když tady prodává firma – a teď si vymyslím – za 20 miliard ročně, a pak dostane pokutu, i kdyby to byla ta maximální, tedy 50 miliónů, tak je to v zásadě o ničem. Proto to také velké společnosti neřeší. My jsme to viděli i u kolových výrobků, kdy se ukázalo, že Fanty, Coca Coly, a podobně, jsou u nás úplně jiné nežli v zahraničí.

Pro globální firmy je pokuta 50 miliónů směšná, protože vývar, který získají porušením zákona, je nesrovnatelně větší. Pokuty by měly být procenta tržeb v ČR.

Martina: Úplně jiné. Jednak jsou použita jiná sladidla, a třeba u Fanty je použito úplně jiné procento koncentrátu.

Vladimír Pikora: Právě. A najednou se u nás ukazuje, že toho, co by tam mělo být jako základ, je u nás mnohem míň než na Západě.

Martina: A v kakaovém pudinku kakaa také není moc – Češi tak na to nějak nenaléhají.

Vladimír Pikora: Přesně tak. A představte si, že máte proti sobě takhle velké firmy, to už není firma, která prodává jenom ve střední Evropě, ale je to opravdu globální firma, a najednou je pro ni 50 miliónů směšných. Já si prostě myslím, že tyto firmy na to i spoléhají, a říkají si: „Dobrý, kdyby to neprošlo, tak dostaneme pokutu 50 miliónů, ale vývar, který z toho ročně máme, je takový“ – nevím, plácnu, jestli 300 miliónů – že si řekne: „Ekonomicky i logicky je lepší platit pokuty“. Takže myslím, že pokuty by měly být navázány na to, jaké mají v České republice tržby, a když jim dáme 10 procent z tržeb, tak si to všichni rozmyslí.

Začíná to tím, že na začátku politik, ministr musí tlačit na dozorové orgány, aby něco vážně dělali. V České republice se ukazuje, že něco dělají, to ne že ne, ale že by mohly být daleko agilnější, protože v zahraničí jsou agilnější, více se do toho pouští, a podobně. Když se podíváte, a zeptáte se dozorových orgánů, což jsem činil, tak zjistíte, že tvrdí, že zákon, který je v Čechách, jim nedává až tolik možností, jak by si představovali. Že by chtěli vidět do více věcí a že spoustu věcí nikdy nemají šanci zjistit. Oni sami tvrdí, jak to mají špatně nastavené, a že to je v legislativě. Člověk si říká, to je zajímavé, všude je to v legislativě. V Bruselu je to v legislativě, kde se podle mě legislativa připravuje tak, že ji za nějakou velkou firmu připraví lobbista, a pak ji předloží Evropské komisi. A tam se to nějak trošku proškrtá, ale základ je lobbistický, takže nakonec tam jsou přesně vymyšlené díry, kudy to jde snadno obcházet. A pak to přijde do Čech, my to tady trošičku upravíme, necháme tam zase nějaké díry, aby to šlo obcházet. Ale přitom by to šlo řešit tak, aby tam tyto problémy nebyly. A pak se ukazuje, že dozorové orgány u nás nefungují. A když nefungují, tak já mám pocit, že by se daly zrušit, že je nepotřebujeme. A v tu chvíli tady můžeme mít nějaký dobrovolný organizace typu dTest. Máme společnost dTest, u které se ukazuje, že funguje daleko líp než státní orgány. Ty nám odhalí, i kde je jaký problém, a na základě dTtestu by potom mohl začít reagovat stát, a už něco konat. Samozřejmě dTest nemůže dávat pokuty. Já si to představuji tak, že bychom trhem obešli státní infrastrukturu, protože ta evidentně nemá zájem fungovat tak, jak by fungovat měla, a tím pádem ještě ušetříme na tom, že by tam úředníci, kteří předstírají nějakou práci, de facto nebyli.

Za posledních 15 let tady nevzniklo nic, co by ulehčilo podnikání. Naopak jen nové komplikace a povinnosti, házení klacků pod nohy, byrokracie.

Martina: Ty říkáš, že trhem. Já ještě tedy budu reagovat na to, že jsi řekl, že se některé věci zlepšují. Jsem ráda, že jsi to zmínil, protože percentuálně je výroků, které jsou stejné někde v Holandsku, jako u nás, je už více, něco se s tím děje – abychom nebyli škarohlídi. Ale ty jsi řekl, že by se to mohlo řešit, napravovat trhem, a trh by měl ukázat. Jenže zároveň jsi říkal, že maloobchod je u nás v nenormálním stavu, a funguje na principu – jak jsi říkal, a začínali jsme tím – falešných slev. Tak jak může regulovat něco do zdravého procesu?

Vladimír Pikora: My se musíme přiblížit tomu, že tady budeme mít skutečný trh, a ne oligopol, kdy tady máme několik málo firem, které to všechno dělají. Jak toto můžeme vytvořit? Tím, že vytvoříme podmínky, aby vznikla konkurence. Buď, aby přišly nějaké podniky ze zahraničí, třeba z Polska a podobně, a začaly tady působit, a vytvářely tady větší konkurenci. Jenomže my tady vůbec nemáme prostředí na to, aby tady vznikala konkurence. Když se podívám nějakých 15 let zpět, tak si opravdu nemůžu vzpomenout, že by tady vzniklo něco takového, aby se tady líp podnikalo. Neustále vidím akorát nové a nové komplikace, házení klacků pod nohy, tedy že máte nějakou novou povinnost, která dřív nebyla. To je jedna věc – povinnosti – a proto je tady byrokratické a komplikované podnikat.

Druhá věc jsou daně. My si zvyšujeme korporátní daň. Co udělala poslední vláda, že zase o dva procentní body zvýšila korporátní daň. A teď si podniky, nebo podnikatelé, kteří by sem mohli přijít třeba z Polska, říkají: „A fakt to za to stojí. Tam se všechno dělá proto, aby se nedalo podnikat“. A když se dělá všechno, aby se nedalo podnikat, tak konkurence nevznikne. Takže my teď potřebujeme, aby k nám přišel do vlády někdo, kdo by to rozhýbal.

Já si třeba pamatuji, že kdysi dávno byl ve vládě jako místopředseda Martin Jahn, který je dnes ve Škodovce, a ten připravil strategii, která by k tomuto všemu měla vést. Dokonce se tehdy ještě mluvilo o tom, že Evropská unie dožene Spojené státy. Dnes už se o tom vůbec nemluví, ale tehdy byla takováto strategie. A když sledujete, co vláda chce, tak vidíte, že si říká: „Ale my potřebujeme být nějak kryti proti médiím. Tak vytvoříme Národní ekonomickou radu, budeme říkat, že nám radí nejlepší z nejlepších, bude to nějaký NERV.“ A vy si říkáte: „Fakt to tak je? Radí nejlepší z nejlepších? Představte si, že členové NERVu nejsou za tuto práci placeni. To je zajímavé. Oni mají velký džob, třeba někteří pracují jako hlavní ekonomové nějaké velké banky, a najednou vedle toho mají něco, co je neplacené. Kolik času jim na to asi zbývá? Ale jsou prostě na tomto seznamu, jakože fungují v Národní ekonomické radě.

Martina: Je to prestižní.

Vladimír Pikora: Určitě je to prestižní. Já neříkám, že by to byli špatní ekonomové, o tom vůbec nemluvím. Já mluvím jen o časové dotaci, abychom si to uměli představit, že má velký plat v bance, a proti tomu má někde jinde nic, takže vlastně ta banka musí říct: „Jdi tam, a něco dělej.“ Aha. To je zajímavé. Proč to ta banka dělá? Co z toho asi chce mít, že tam ten člověk je? Vznikne tady nějaký NERV, který udělá desítky nějakých podnětů, které jsou více méně dobré, to ne že ne, ale vláda si vybere tu něco, támhle něco, tedy to, co jí zrovna vyhovuje. A z mého pohledu to jsou vždycky nepodstatné věci, a ty skutečně důležité odkládá, protože skutečně důležité věci jsou nepříjemné, budou se politicky špatně prosazovat, a určitě je nebudou prosazovat před volbami. Takže my tady nemáme ani vládní strategii, která by jasně řekla, co chceme.

Navíc, když se podíváme na vládu, tak tam byl, jestli se nepletu, jediný papírový ekonom, a to pan Síkela, a jinak tam žádný ekonom nebyl, a není. A když ve vládě nemáte žádného ekonoma, tak samozřejmě tyto tlaky nemůžou vzniknout, tedy aby ministr přišel a říkal: „Potřebujeme tohle a tohle na rozvoj trhu“, ale samozřejmě řekne, že potřebujeme tady, nebo tady dotaci. Jak ji získáme? Vedle toho uděláme lejstro, budeme vše komplikovat. Vymyslíme třeba digitalizaci, a řekneme, že to je pro to, aby se něco zlepšilo, ale výsledkem je, že se to zhoršilo.

Směřujeme k tomu, že si všichni budeme rovni v chudobě, protože spousta pilířů naší společnosti je nerealizovatelná, a přestanou fungovat

Martina: Vladimíre Pikoro, možná, že teď někteří naši posluchači nadskakují, protože říkají: „Oni se tam baví o šunce a zubní pastě, ale vždyť my vyrábíme elektřinu, a kupujeme ji možná nejdráže v Evropě?“ My asi opravdu máme svatou trpělivost.

Vladimír Pikora: Jasně, protože tady je pořád spousta lidí, kteří si myslí, že co Západ řídí dobře řídí, a vůbec nechtějí akceptovat, že to možná může být špatně, a že by to možná šlo dělat nějak jinak. Ukazuje se, že prosazovat jinou politiku je v Čechách velice složité, protože když jdete proti tomu, co zadává Brusel, tak se najednou dostáváte do situace, že říkají, že probíhá dezinformační válka. Což určitě probíhá, o tom není sporu. Nedávno jsme se dověděli o tom, jak si Američané najmuli na Filipínách 300 lidí, kteří za peníze Američanů dělali na sociálních sítích kampaň proti používání čínských vakcín. Tomu úplně člověk rozumí, ale najednou vidíme, že všechny strany v tuto chvíli působí tak, že mají někoho placeného na sociálních sítích, aby vytvářel nějakou atmosféru. A výsledkem je…

Martina: Promiň, to mi uniklo. To máš podložené?

Vladimír Pikora: Jo. Jsou to zprávy z agentury Reuters z letošního léta, kde se ukázalo, že Američané toto dělali. A pak se dokonce od toho programu odstřihli. Ale bylo to dokonce započaté už za Trumpa, takže je to delší věc. Prostě informační válka tady je, a je ze všech stran, a najednou v tuto chvíli vlády potřebují řešit, aby tady náhodou Rusko někoho nemělo, dělá se to složitě, a končí to tím, že kdokoliv má jakýkoliv názor proti Bruselu, tak se automaticky stává dezinformátorem, protože je špatně odlišitelné, jestli to je ruský zájem, nebo je to jenom někdo, kdo kritizuje vládu. Takže když kritizujete vládu, jste automaticky podezřelý z toho, že jste dezinformátor a že vás za to někdo úmyslně – buď z Číny, z Ruska, nebo odkudkoliv – platí. A proto je tady najednou ohromný tlak proti dezinformátorům.

V tuto chvíli, když přijdete s tím, že máte návrh, a bojujete s dvojí kvalitou potravin, tak si velmi zahráváte s tím, že jste zase dezinformátor, protože jdete proti tomu, co přišlo z Bruselu. A když jste dezinformátor, tak se automaticky nedostanete do hlavních médií, protože jste dezinformátor. A najednou se tato politika strašně špatně obhajuje, je to nevděčné, velice nevděčné, a myslím, že mnoho politiků, kteří by s tím teoreticky mohli něco udělat, si najde jiné téma.

Martina: Vladimíre Pikoro, dobře, my zjevně vydržíme dost, takže si budeme smažit předražený točený salám na pánvičce, kterou nám bude žhavit předražená elektřina. Pak si pánvičku umyjeme o 30 procent dražším Jarem, než vedle v Polsku, a pak jedeme autem, pokud ho máme ještě na spalovací motor, za velmi, velmi předražený benzín, nebo naftu, a míjíme billboard – kolem něho jezdím – na kterém je srdceryvný příběh o tom, kolika procentům dětí si jejich rodiče nemohou dovolit platit ve škole obědy, a ať přispějeme na konto. Pak sledujeme, jak třeba důchodci, kteří mají opravdu hluboko do kapsy, tráví spoustu času studiem slevových letáků, a jezdí, a nakupují ani ne to, co potřebují, ale to, co koupí levně, skladují to, a tak dále. Kam tohle může vést?

Vladimír Pikora: Tam je problém, že když se dělají průzkumy, tak zjistíme, že jedna třetina domácností neušetří ani korunu. To je ohromné množství. A spadají do toho už teď lidé, o kterých nemůžeme říct, že by si měli zlepšit vzdělání, a podobně. Najednou tam už spadají lidé, které bychom normálně řadili do střední třídy, ale prostě příjmově tomu najednou neodpovídají. Nejhorší na tom je, že tato politika je založena na tom, že chceme, aby lidé spořili třeba na důchod, říkáme všem: „Naspořte si na důchod.“ Ale je tady jedna třetina domácností, která nemá šanci si něco naspořit, ale společnost je nastavena tak, jakože to jde.

Můj názor je, že v těchto případech doběhneme na to, že jednoho dne zjistíme, že politiky, na které jsme tady byli nastaveni, a většina společnosti s nimi počítala, se najednou ukážou jako nerealizovatelné. Takže až tito lidé půjdou do důchodu, tak generace, kde prostě jedna třetina lidí nemá nic, už bude vycházet z toho, že systém důchodu bude mít nastaven tak, že má mít nějaké úspory. Ale zjistíme, že to takhle nejde, protože třetina lidí nebude mít naspořeno nic, a že základní, státní důchod – o kterém jsme si říkali, že bude zaměřen na to, že čím víc vyděláváš, tím větší budeš mít důchod, čím déle pracuješ, tím větší budeš mít důchod, což je logické – technicky nestačí, protože by potom třetina lidí zůstala na ulici, a šli by pod most. A to už je tak velké číslo, že to systém není schopen akceptovat.

Martina: A mosty padají.

Vladimír Pikora: A tím pádem výsledkem bude, že musíme říct, že bude nějaký univerzální důchod pro všechny stejný, takže najednou nebude důležité, jestli jste vydělával 100 tisíc měsíčně, anebo 20 tisíc měsíčně, a jestli jste odpracovali jenom minimum, nebo jste pracovali o nějaké roky déle. Najednou se ukáže, že se všechny tyto principy, na kterých byl společnost vystavována posledních dvacet let, ukazují jako absolutně nerealizovatelné. A společnost bude zaskočena. Takže najednou budou lidé říkat: „Ale to je nespravedlivé, vždyť já jsem celý život vydělával tolik a tolik, a najednou mám státní důchod úplně stejný, jako ten, co se snažil úplně nejmíň, skoro nepracoval, a měl nějaký mrzký plat. A nejednou budeme překvapeni, kolik věcí, u kterých jsme počítali, že budou nějakým způsobem fungovat, vůbec fungovat nebude. My tady ve společnosti máme řadu pilířů, u kterých vycházíme z toho, že jsou neměnné, že budou automaticky takové, jako jsou dnes, ale směřujeme k něčemu, co si dneska špatně umíme představit, kdy tyto nejzákladnější principy budou porušeny, protože na to nebudeme mít.

Nemáme co nabídnout. Ani levnou pracovní sílu, protože v Rumunsku je levnější, ani špičkové technologie, nebo cokoli. V ničem nejsme nejlepší.

Martina: Takže myslíš, že pak už si konečně budeme všichni rovni? V chudobě.

Vladimír Pikora: K tomu směřujeme. My tady v tuto chvíli neděláme nic moc pro to, abychom byli bohatší. My jsme nastavili ekonomiku tak, že máme levnou pracovní sílu, a najednou se ukázalo, že levná pracovní síla už není tak levná, protože Rumuni jsou podstatně levnější, než my. Takže komu jde o levnou pracovní sílu, přesune výrobu do Rumunska s tím, že to je také Evropská unie, má tam všechny výhody, dotace, a podobně, a najednou vlastně nemáme moc co nabídnout. Technologicky se Německu ještě nevyrovnáme, a Němci přitom už dneska zavírají ohromné množství továren, kde jsou roboti, a toto všechno. My máme v porovnání s Němci málo robotů, v porovnání s Rumuny máme drahou pracovní sílu, a najednou se ukazuje, co má český průmysl dělat. Kdybychom tady měli nějakou technologii a řekli bychom – jako třeba ve Švýcarsku – že sice máme drahou pracovní sílu, ale máme také kvalitní farmaceutický průmysl, nebo máme nejlepší bankovnictví, nebo něco takového. Ale my tady nejsme v ničem nejlepší, ve všem jsme průměrní, a komu jde o levnější výrobu, jde jinam, a komu jde o kvalitu, půjde také jinam.

Martina: Co energie?

Vladimír Pikora: Energie, to je problém, který vůbec nechci dohlédnout. Já si to vůbec neumím představit, je to katastrofa. My jsme to založili na tom, že máme jádro a uhlí. Teď jsme si řekli, že uhlí nechceme, a přitom je to jediný zdroj energie, který tady v tuto chvíli máme. Takže zavřeme uhlí, budeme říkat, že ho dočasně nahradíme nějakými plynovkami, které rychle vystavíme, jako by byly zadarmo, a potom budeme mít zase jádro. Když si vezmu projekty ze zahraničí, tak se ukazuje, že vždycky končí výrazně dráž, a když jsou to desítky procent, tak je to dobré, ale někdy jsou to násobky. Vždycky se výstavba protahuje, takže termínům, které dnes slyšíme, tedy kdy bychom měli mít novou elektrárnu, absolutně nevěřím. Do toho vstupuje mezinárodní politika, kde nevíme, komu to dát. Tušíme, že u někoho by to bylo výhodné, ale u někoho je to z geopolitických důvodů nutné, takže v tom lavírujeme. Takže jestliže to dneska dopadlo tak, že by to měli stavět Korejci, tak já si nejsem úplně jistý, že se to ještě nezmění, protože se mi to nezdá. Ale i kdyby, tak v tuto chvíli tam máme další problém: Jak to zaplatit? Když slyšíte různé návrhy, kolik by elektrárna mohla stát, tak ti, co jsou blízcí vládě, a jsou v zásadě optimističtí, říkají, že to budou stovky miliard. Ale jiné návrhy jsou pesimistické, a dostáváme se k biliónu. A když vidíme, kolik bloků by tady mělo být vystavěno, tak se dostáváme k částce, která se začíná blížit k HDP, a vůbec si neumím představit, jak chce někdo takhle velikou částku financovat, i když se to rozloží na mnoho let, i když dostaneme nějaké dotace. Prostě neumím si představit, jak to zaplatíme. Neumím.

Martina: S tebou se opravdu těžko maluje růžová budoucnost. Vladimíre Pikoro, vrátím se ještě k drobným, protože těmi jsme začali, a těmi také skončíme. Ty jsi říkal, že by bylo dobré vytvořit konkurenční prostředí. Já, jelikož znám trochu poměry Severomoravského kraje, protože tam odtud pocházím, vím, jak to funguje na česko-polském pomezí, že tam polovina lidí na vesnicích nakupuje tak, že tam přijede polská dodávka, ve které je prakticky všechno, a lidé nakupují tam. To jsi asi nemyslel, že je vytvoření konkurenčního prostředí, protože nevím, jak to funguje v rámci odvodu daní, a podobě. Ale o to si koledujeme.

Vladimír Pikora: Přesně, a o toto si koledujeme. Já si myslím, že přesně k tomu to povede. Vždyť je to daleko ekonomičtější. Proč nakupovat v českém obchodě, který je nehorázný, když přijede nějaký Polák s dodávkou, a prodá to za tyto peníze. Ano, přicházíme o hrozné peníze, dépéháčka, a tak dále. Korporátní a klasické obchody by měly platit daň jako právnická osoba, ale neplatí, protože tam nevznikají zisky. Ano, my se strašně okrádáme. A okrádáme se na mnoha frontách, a proto se stále nestačíme divit, jak nám roste dluh. My jsme akorát zatím nebyli tak rozjetí v dotacích, jako jsme teď, a proto je v posledních letech rozpočet tak nehorázný. Můžeme říci, že asi šest let zpátky, nebo sedm, je to hrozný.

Zákony jsou záměrně vytvářeny tak, že umožňují klamat zákazníky. Lobbistické tlaky jsou ohromné, protože oligopolní firmy na to mají dost peněz.

Martina: Ty jsi tady několikrát řekl, jak se všichni vymlouvají na legislativu, ať už je to legislativa evropsko-unijní, nebo legislativa u nás. V jednom svém článku jsi řekl: „Zákony usnadňují zákazníky klamat“. Myslíš, že to je nedopatření, nešikovnost, nebo záměr?

Vladimír Pikora: Podle mě je to záměr, protože je to strašně jednoduché. Lobbistické tlaky jsou tady ohromné, a ve chvíli, kdy funguje maloobchod tak, jako u nás, že je oligopolní, tak tyto firmy mají dost peněz na to, aby si zaplatily někoho, kdo připraví zákony tak, jak mají vypadat, aby jim to vyhovovalo. A prosadí je, protože mají profesionální lobbisty, dostanou to tam.

A politikům se to v zásadě hodí, a vzhledem k tomu, že tady nemáme politika, který by s tím dokázal něco udělat ve smyslu: „Když tam budu já, tak do dvou let to bude jinak“, tedy trumpovská politika. Vidí tady někdo nějakého politika, který by toto nabízel? Vzhledem k tomu, že to tady žádný politik nenabízí, tak tady toto politické prostředí může pokračovat. Až se najde někdo, kdo řekne, a bude to vypadat reálně, že s tím zatočí, a skutečně s tím zatočí, tak za ním voliči můžou jít. Ale v tuto chvíli tady zaprvé nikdo takový reálný není, a zadruhé voliči to vždycky vymění za něco, co je pro ně důležitější, než tato politika. Oni si to neuvědomují.

Martina: Říká se, že jediné, čím můžeme v tomto problému hlasovat, je nákupní košík. Tak tedy na závěr praktická rada: Myslíš si, že všechny slevy, na které naskakujeme – já si také uvědomuji, že často do koše házím jenom to, co je pod žlutými cedulkami…

Vladimír Pikora: Jasně, nakupujeme to, co vlastně nepotřebujeme.

Martina: Nebo to potřebuji, ale když potřebuji tvarohový sýr, tak vezmu ten se žlutou kartičkou, aniž bych přemýšlela. Je to tak. Přiznávám se, jsem vinna. Ale řekni mi: Je to hra, na jejímž konci v úhrnu zaplatí zákazník úplně stejný ranec, jenom s falešným lepším pocitem? Nebo tyto slevy fakt někdy fungují?

Vladimír Pikora: Tak jasně, u jednotlivého zboží to funguje. Ale když si koupím čokoládu, a je o dvacet korun levnější, než by jinak byla, tak to mě vždycky zaskočí. Já mám rád veliké čokolády, a když u nich vidím ceny, jak se můžou dramaticky propadnout, že někdy je to 140 korun, někde 100, a někde 60, tak samozřejmě, když je to 60, tak si jich nakoupím víc, i když je vlastně nepotřebuji. Ale v součtu je vypočítáno tak, aby to maloobchodu vyhovovalo, aby čísla byla veliká.

Co tam je vedle toho, a co si neuvědomujeme, jsou makroekonomické dopady, že vůbec nenakupujeme efektivně. Nám nejde o optimalizaci, protože nakupujete něco, co de facto nepotřebujete, ale vím, že to budu potřebovat třeba za půl roku, ale teď je to zrovna levné, tak to koupím. Ale ekonomika by měla fungovat tak, že vždycky kupujeme to, co zrovna potřebujeme, tím jsme efektivní, a peníze, které v tu chvíli máme volné, použijeme někde jinde. A když se to sečte, tak na konci můžeme najít nějaké spoření, třeba na důchod.

Ale proto, že nám peníze takhle leží v zásobách tohoto a támhle toho, tak se netočí. A když se to makroekonomicky propočítá, tak to dělá deset miliónů lidí, a už dostáváme nějaká zajímavá čísla, která si na první pohled vůbec neuvědomuje. Plus vedle toho, přesně jak jsme se o tom bavili, najednou není placeno DPH, není placena korporátní daň, a spousta věcí, tak na tom ekonomika hrozně chudne, ale my se tváříme, jako že to nevidíme, nebo že máme jiné priority, nebo že nám to vadí, ale něco je důležitější.

Martina: Vladimíre Pikoro, já ti moc děkuji za rozhovor, protože je prospěšné a zdravé vědět, jak velké hlupáky ze sebe občas necháme dělat.

Finanční svět dne 21. 11. 2024 v podstatě spí. Kupříkladu akciové trhy coby barometr nálady ve finančním světě se pohybují smíšeně, v zásadě nepředvádějí žádné velké výkyvy. Nuda, mohlo by leckoho napadnout. Ale pravý opak je pravdou. Právě ona zdánlivá nudnost je po čertech velká „záhada“, která stojí za pozornost. Proč je to záhada? Protože ekonomický svět naprosto ignoruje geopolitickou situaci. A ta je všechno, jen ne „normální“.

Nejprve dosluhující administrativa Joe Bidena dala Ukrajině zelenou k tomu, aby Ukrajina použila americké rakety dlouhého doletu, obsluhované silami NATO, k útoku na ruské území. Následně Rusko změnilo svou jadernou doktrínu a rozšířilo výčet možností, kdy Moskva může použít jaderné zbraně. Konkrétně nově by Moskva mohla použít jaderné zbraně v případě „rozsáhlého napadení“ konvenčními zbraněmi ze strany nejaderné země podporované jadernou mocností. Podle striktního výkladu by se za takové „rozsáhlé napadení“ dalo považovat právě i ukrajinské použití amerických raket dlouhého doletu. Poté Ukrajina americké rakety skutečně použila. A ve velmi rychlé odpovědi Rusko v noci ze středy na čtvrtek poprvé zaútočilo na Ukrajinu s využitím mezikontinentální balistické rakety, která je nejspíš schopna nést jadernou zbraň. Je to od začátku války poprvé, co Rusko tento typ zbraně nasadilo. Ruská raketa sice jadernou hlavici nenesla, nicméně její symbolický vzkaz je velmi snadno čitelný: Je to vzkaz Ruska zemím NATO, že svou novou jadernou doktrínu myslí vážně. A tím to nekončí. Mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová podle agentury TASS prohlásila, že americká základna protivzdušné obrany v Polsku je už dlouho na seznamu prioritních cílů ruské armády. Základna, jejíž existence prý vede ke zvýšení úrovně jaderného nebezpečí pro Rusko, podle ní může být zasažena novými ruskými zbraněmi.

Nejsem zahraničněpolitický novinář, takže se zdržím komentářů k politické situaci, a zaměřím se pouze na finanční souvislosti. Podstata zmíněné záhady spočívá v tom, jak je možné, že finanční svět tuto situaci prakticky ignoruje?! Finančnímu světu totiž většinou stačí k panice mnohem menší dávka adrenalinu. Když došlo k eskalaci násilí v pásmu Gazy, panická reakce byla násobně větší, ačkoliv bylo téměř jisté, že tento konflikt zůstane jen lokálně ohraničen. V tomto případě ovšem o žádném lokálním konfliktu nemůže být ani řeči. V tomto případě dochází k jasné a viditelné eskalaci, která má potenciál dalece překročit lokální hranice.

Dokonce i v situacích, kdy konflikty mezi USA a Ruskem (či Sovětským svazem) probíhaly by proxy skrze nějakou třetí zemi, jako tomu bylo u války ve Vietnamu, zůstávalo území původních zemí nedotčené. Studená válka se uskutečňovala přísně omezeně skrze válku na cizím území – tedy například ve Vietnamu.

Nejblíže stávající situaci měla takzvaná Kubánská krize (probíhající 16.–28. října 1962), která byla jednou z nejnapjatějších epizod studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Šlo o konflikt vyvolaný rozmístěním sovětských jaderných raket na Kubě, což USA vnímaly jako přímou hrozbu své národní bezpečnosti a svého území. Krize přivedla svět na pokraj jaderné války, ale nakonec byla vyřešena diplomatickou cestou. Podobně útok na Pearl Harbor byl tak významný proto, že bylo dotčeno výslovně území USA, nikoliv „jen“ zájmy USA ve třetí zemi. Podobně ani území Sovětského svazu nebylo od 2. světové války jinou zemí napadeno, pokud nepočítáme relativně „malé“ příhraniční bojůvky na čínské hranici či vnitřní boje kvůli rozpadání sovětského impéria. Toto je poprvé, kdy bylo území Ruska takto dotčeno, a to s přímým posvěcením a angažmá USA.

V zahraničním tisku se o stávající situaci informuje výrazně méně, než se informovalo o začátku války na Ukrajině. To je zřejmě důvodem, proč finanční svět nepanikaří a v podstatě situaci téměř ignoruje. Od začátku války mnozí panikařili, že div že nezačíná třetí světová válka. Je to přesně v duchu pohádky o pasáčkovi ovcí, který si vymýšlel, že mu vlk pronásleduje stádo, tak dlouho, až mu nikdo nevěřil. A to ani tehdy, když vlk skutečně přišel.

Jak dlouho ještě bude finanční svět spát? Tentokrát se neodvažuji soudit. V podstatě vše závisí na mediálním pokrytí situace v západních zemích. Představit si lze mnohé scénáře. Začátek války na Ukrajině byl mnohem menším rizikem pro ekonomiku než současnost, a přesto byla panika ve financích obrovská, protože také mediální pokrytí bylo obrovské. Možná vše utichne bez povšimnutí, možná se mediální vášně rozhoří a s nimi i finanční pohyby. Nyní je to jen o psychologii. V každém případě buďme připraveni na potenciálně značné ekonomické turbulence, pokud si západní média této situace „všimnou“.

Martina: Prosím tě, v jednom tvém článku jsem si přečetla: „Trápí nás dvojí kvalita a dvojí ceny. My ale neznáme kvalitu, ani cenu.“ A to mě zmátlo. Toto mi, a nám všem, prosím vysvětli.

Vladimír Pikora: To je strašně zajímavé, podívat se, jak funguje český maloobchod. Český maloobchod je naprosto nenormální tím, kolik tady máme různých akcí. Máme tady akce, že něco máme označeno nějakou barevnou cenovkou, a chápeme, že to je sleva. Pak máme různé akce, kdy máme od někoho kartičku, a ten vám dává na základě kartičky nějaké zvýhodnění, tedy čím víc nakupujete, tím to máte levnější. A výsledkem tedy je, že když máte permanentně nějakou slevu, tak vlastně nevíte, která je normální cena, protože se už v normálních cenách pořádně nepohybujete. A v různých obchodech se to liší, takže automaticky víte, že když jdete do TESCA, tak ty mají a fungují s touto kartičkou, někde jinde, třeba když přijdete do Alberta, tak tam to není s kartičkou, ale je to s barevnou slevenkou, ale samozřejmě ještě vedle toho sbíráte nějaké další body, takže nikdo přesně neví, jaká je konečná cena. A je zajímavé, že to už není tak, že se nám to zdá, ale je to na úrovni toho, že si toho všimly už i úřady, takže třeba Úřad pro ochranu hospodářské soutěže říká, že těchto nepřehledných akcí je čím dál více, a i přes zlepšení situace je falešných slev stále dost. Takže to je další věc, že…

Martina: Promiň, já tě přeruším. Ty jsi teď řekl: Falešných slev. Co to je „falešná sleva? Jak to myslíš?

Vladimír Pikora: Ukazuje se, že některé podniky, někteří obchodníci tvrdí, že vám dají slevu, ale ve skutečnosti vám žádnou slevu nedají, protože se tváří, jakože to v minulosti stálo x, a teď to stojí mínus 20 procent. A na to jsou další příklady: Letos byl třeba zachycen v Praze 2 v Albertu případ, kdy se ukazovalo, že tam je jakože sleva, jenomže když se potom začalo zjišťovat, jak se to s touto slevou má, v porovnání s tím, jak je to definováno v zákoně, tak tam byste podle zákona měli říct nejnižší cenu za posledních 30 dní, a když to porovnáme s touto nejnižší cenou za posledních 30 dní, tak u šesti třetinkových lahví plzeňského piva byla změřena sleva 10 haléřů.

Martina: Tak krása. Dejte mi toho galon.

Vladimír Pikora: Přesně. To je klasický příklad toho, jak nás neustále matou, a jak už jsme zmatení tím, že věříme, že to je sleva.

U některého zboží firmy nasazují marži až 200 procent

Martina: Vladimíre, já našim posluchačům předešlu, že spolu rozebereme nejenom různou kvalitu potravin v rámci třeba Evropské unie, ale také různé ceny v rámci Evropské unie, a to proto, abychom věděli, jestli opravdu malujeme čerta na zeď příliš tlustými barvami, a chceme se cítit trošku jako chudáčci, nebo si naopak řekneme, jak velké hlupáky děláme, protože to je asi dobré vědět. Podotknu, že mě velké slevy, zejména povánoční, nesmírně iritují, a já zásadně v té době nechodím do obchodů, protože si připadám opravdu jako hlupák, protože jestliže je něco, co jsem koupila o Vánocích, za dva dny na to se 70procentní slevou, tak si uvědomuji, jak strašně mě obchodník natahuje, že i když mi dá 70procentní slevu, tak na tom vydělává.

Vladimír Pikora: Přesně.

Martina: Dobře, to jsou vánoční záležitosti. Ale funguje to tak běžně i v roce, že marže jsou tak obrovské, že je to na nás vlastně pořád léčka?

Vladimír Pikora: V některých případech se ukazuje, že marže je úplně gigantická, že přesahuje 100 procent, nebo třeba se ukáže, že i 200 procent – to je jak který případ, nelze to úplně paušalizovat. Ale tam je právě ten problém, že my vlastně nevíme, co je normální cena. Takže třeba s Vánoci: Mám kamaráda, Srba, a ti mají pravoslavné Vánoce, a on vždycky říká, že nakupuje po našich Vánocích, a jak mu tedy Vánoce vyjdou levně. Opravdu je to takhle šílené. Taková marže je tam přes celý rok, a proto vidíme ohromné sezónní slevy, a podobně. Ale není to konstantní, nedá se říct přesné číslo, ale jsou tam některé výrobky. Třeba nedávno se ukázalo u některého typu sýra, když je lepší sýr, že se tam klidně dostáváme opravdu na 200 procent marže. A to si člověk říká: „Fakt je to takhle hodně?“

U věcí, které nejsou běžně používány, nebo nenakupovány každý den, tam je to zase trochu jiné, tam jsou automaticky marže nastaveny hnedka výš, nežli u zboží jako jsou třeba potraviny. Na rohlících a podobně se nepředpokládá, že tam bude taková marže, ale zase je kupujte každý den, a v tom je ten rozdíl, že když si kupujete sedačku, tak tam je marže logická z toho titulu, že si ji kupujete jednou za několik let, ale u potravin by to mělo být z logiky nižší, a přesto to tak v některých případech není.

Na polských webech se dá nakoupit mnoho věcí výrazně levěji, než u nás, a to včetně dopravy, protože třeba do Prahy je cesta kratší, než do některých částí Polska

Martina: Kde můžeme zjistit normální cenu? Podle čeho to můžeme poměřovat?

Vladimír Pikora: Dneska je to tak složité, že řada lidí to poměřuje v Polsku. Řekne si, že to je cena. A je zajímavé podívat se na polské weby. Z polských webů se dá nakoupit ohromné množství věcí. Ale lidé si to neuvědomují, a furt kupují na českých e-shopech, které jsou, když se na to podíváme, téměř vždycky dražší, a někdy to jsou desítky procent, takže se to opravdu vyplatí. A my tam můžeme nakupovat skoro všechno. My si často myslíme: „Dobře, v e-shopu si můžu koupit umyvadlo.“, protože v Polsku opravdu umyvadlo vyjde výrazně levněji. Ale my si tam můžeme koupit i spoustu potravin. Rohlík to není, ale trvanlivější potraviny, a všechno se to dá s rozumným poplatkem dovézt do České republiky, klidně i do Prahy, i když je to daleko od polských hranic, protože Polsko je ohromná země. Pro nás je to nezvyklé, ale oni uvažují v logice, že když mají něco na jihu Polska, tak často je vzdálenost dopravy do Prahy menší, než kdyby to dávali někam na sever Polska. Takže tam tyto náklady nejsou takový problém, jak bychom tady v Čechách očekávali.

Martina: Dobře, tady to asi nemůžeme svádět na nikoho jiného než na naše obchodníky. Znamená to, že toto svým občanům dělají naši obchodníci, nebo se tyto věci týkají spíše velkých nadnárodních firem, a velkých korporátů? Dá se to takto říci?

Vladimír Pikora: Dneska je složité to říct, protože je problém v tom, že hlavní hráči jsou všichni cizinci, tady málo kdy najdeme opravdu českého hráče. Když se podíváme na maloobchod, tak v maloobchodě jsou de facto dvě velké německé firmy, které si udělaly několik značek, a ty se v Německu nějakým způsobem dohodnou, a pak to tady podle toho funguje. Takže tady čeští hráči ne, že by nebyli, ale jsou nepodstatní.

Martina: Dobře, a proč si tedy korporáty, nadnárodní firmy, nedovolí takto chovat k Polákům? Proč pro je mě nakupování na polských hranicích záležitostí, kdy ušetřím skutečně desítky procent? Proč si to nedovolí v Německu? Proč nadnárodní řetězce, třeba drogerií, fungují tak, že když pojedu do Německa nakoupit do stejné drogerie, tak ušetřím 30 procent, jak zjistil jeden z posledních průzkumů. Takže proč se toto děje? Proč zrovna já, proč zrovna my? Proč se to děje zrovna nám?

Vladimír Pikora: Mám na to dvoje vysvětlení. První je historické: Poláci jsou obchodníci. My Češi jsme k tomu přistupovali tak, že jsou to šmelináři, a dneska se nestačíme divit, a říkáme si: „Jé, oni tohle dokázali. Tohle dokázali.“ Když se podíváme na vývoj posledních 20 let, tak oni udělali takový skok, takže se může dívat jenom s otevřenou pusou. Takže, jak jsme byli dřív ekonomicky výše my, tak oni dneska tento rozdíl téměř dohnali. Takže Poláci jsou velmi schopní, a obecně se sebou nenechají tolik orat. Druhá věc je, že spoustu věcí, které tady máme, vzniklo na základě toho, že v Bruselu vznikla nějaká legislativa, která se následně přenesla do české legislativy, a já nemám pocit, že bychom my, jako Češi, do toho nějak výrazně sáhli, a bereme to rovnou tak, jak to je. To, jak to je připraveno z Bruselu, tak tam jsou rovnou připraveny krásné obezličky k tomu, aby se s cenou dalo těžko něco dělat, stejně jako s dvojí kvalitou, jsou tam takové díry v zákonech, že tohle může klidně nastat. A je to vlastně dáno tím, jak Češi přistupují k Evropské unii, a jak přistupují k Evropské unii Poláci.

Poláci se považují za velmoc. Dneska mají ohromnou armádu, pravděpodobně to bude velmi brzy největší armáda v Evropě, pokud vynecháme jaderné zbraně. A jsou velmi slyšet, v Bruselu na ně dají, a oni vystupují suverénně. Když to porovnáte s českými ministry, tak obvykle odlétají do Bruselu s tím, že říkají, co a jak všechno zařídí, a pak když se ptáte, co tam zařizovali a co řekli, tak zjistíte, že neřekli ani slovo. Je velmi zajímavé podívat se na záznamech na Viktora Orbána, nebo na to, co říká o zasedání evropských představitelů, že každý má to, co si vymůže. Vypráví o tom, jak tam byl Andrej Babiš velmi nepopulární, protože pořád s něčím obtěžoval, pořád něco chtěl, a oni už byli tak otrávení, že mu nakonec řekli: „Dobře, my ti tedy toto uděláme. Pak tam přišel pan Fiala, a ten si dělal poznámky – a dělá si je dobře – celou dobu mlčí, a pak přijde s těmito poznámkami do Prahy. A tím pádem si tam nic nevymůže, a akceptujeme automaticky všechno tak, jak to bylo naplánováno.

Eurokomisař s nepodstatným portfoliem si těžko bude vyskakovat na ty, kteří mají podstatné

Martina: Svého času se nechala slyšet paní Jourová, která říkala, že co se týká dvojí kvality potravin, tak je to potřeba řešit okamžitě – teď se bavíme o kvalitě – že na nové směrnice není čas, a přišla s tím, že řekla: „V obecné legislativě na ochranu spotřebitele vidím takovou cestu, že je to jednoznačně neférová obchodní praktika, kterou už je možné dneska začít potírat“. To už je několik let starý výrok. A za pár měsíců dodala: „Dvojí kvalita produktů je opravdu oříšek. Nečekala jsem, že to bude narážet na tak silný odpor v rámci Evropské komise i u některých členských států“. A v podstatě jedeme dál.

Vladimír Pikora: Přesně, jak to říkáš. Tam je problém, že my bojujeme se dvěma nepřáteli naráz: Jeden je ohromná, nadnárodní, nebo často i národní korporace, prostě strašně bohatá firma, která vyváží do celého světa, všichni ji znají. A ta navíc, vedle toho, téměř vždycky sídlí v Německu, nebo ve Francii. Kdo táhne evropskou politiku? Německo a Francie. To jsou přesně tyto země. Teď jim do toho začíná skákat Polsko, protože Německo, a jeho význam, výrazně klesá, takže význam Polska roste. A tito dva soupeři, tedy korporace, plus stát, najednou a zároveň bojují proti českému politikovi, který je tam často sám, nikdo za ním nestojí, a on není schopen s nimi pořádně bojovat.

Navíc se ukazuje, že když se podíváte na české politiky, tak většina z nich ani neumí cizí jazyk, že si pořádně neobjednají ani ve francouzštině, ani v angličtině. Dřív se mluvilo v Evropské unii zejména anglicky. Jakmile ale proběhl brexit, tak si to Francie s Belgií, a s románskými zeměmi, velmi dobře šéfovala, takže najednou je hlavním jazykem francouzština. Tu ale v Čechách skoro nikdo neumí, takže na mnoho věcí česká strana více méně nemá pozici, a jenom poslouchá, jak to proběhne. Podobné je to i s mnoha zeměmi východní Evropy. Ale ne s Poláky, kdy oni opravdu vystupují přímo. Takže my se nedokážeme pořádně postavit. Navíc velká korporace je často také sponzorem velkých politických stran v Německu, nebo ve Francii, takže se to krásně prolíná, a my jsme naprosto bezzubí ve chvíli, kdy jsme malá země, které dají absolutně nepodstatné portfolio, takže si eurokomisař s nepodstatným portfoliem těžko vyskočí na ty, kteří mají podstatné.

Martina: Samozřejmě, že se člověku vždycky uleví, když to aspoň na někoho může svést, takže když to můžeme svést na nadnárodní podniky, nebo na Evropskou unii, hned by se nám lépe dýchalo – takto nějak psychika funguje. Ale já jsem se dočetla, že se i prezident Petr Pavel nechal slyšet – protože to prý zkoumal, neboť to zajímalo i jeho ženu Evu – že za to nemůže Evropská unie, ale že je to čistě naše vina. A když se podívám na to, že třeba plzeňské pivo se mi také vyplatí jet nakupovat do Německa, tak se zdá, že má pravdu, protože to už se skutečně zdá, že – jak se říká lidově – nás dřou bez nože.

Vladimír Pikora: Ano, přesně. Myslím, že je to česká povaha, že si tohle, a spoustu věcí, necháme líbit, a potom české pivo nakupujeme třeba tak, že jsem v Jižní Americe viděl české pivo levnější než v Čechách, takže tam se doprava do ceny najednou neprojevuje. Problém je v tom, že my Češi považujeme některou značku za velmi prestižní a dáváme jí přednost, jsme na ní zvyklí. Takže já třeba osobně, když jsem v restauraci, preferuji Plzeň, nebo Bernarda. A když tam toto pivo nemají, tak si často řeknu, jestli si vůbec nějaké pivo dám. Jsem prostě konzervativní, a v tu chvíli jsem ochoten za toto pivo zaplatit víc, než když to samé pivo vyvezete do Ameriky, kde máte víc značek, a spoustu lidí tam vůbec české pivo nezná, takže se mu musí udělat prostor, aby ho vůbec někdo kupoval. A najednou zjistíte, že je levnější než v Čechách. Podobné to je i v Německu, nebo v Belgii. Tam prostě mají mnoho svých vlastních piv, považují je často za lepší, než to naše, a tak prostě nejsou ochotni platit tolik. Takže opravdu v tomto případě jsme trošku jako ovce, že si toto necháme líbit. My nejsme obchodníci.

Martina: dTest se podíval na rozdíl v cenách ještě z hlediska výše příjmů v jednotlivých státech, a udělal modelový nákup, a z toho spočítali, že Němci by jejich mzda stačila na 108 nákupů, ale český zákazník by za měsíční plat mohl – podle modelového seznamu – nakoupit 57krát – jsme na polovině – a slovenský 42krát. Máš vysvětlení pro to, že nám to nevadí?

Vladimír Pikora: Němci jsou bohatší, jejich kupní síla je mnohem vyšší.

Martina: A mají to levnější, a mnohdy kvalitnější.

Vladimír Pikora: Ano, přesně. A v tom to je, že třeba Petr Pavel spoustu věcí obhajoval ve smyslu, jako že jsme chudší, a proto nedosáhneme na dražší zboží, že jsme vlastně hlupáci v tom, že nakupujeme dražší zboží, že bychom měli přecházet na levnější. Tento argument se objevuje i na Západě. Když se podíváte na články – ne české, ale západní – tak třeba The Economist o tom měl hrozně hezký článek, kde tvrdí, že jsme zpovykaní postkomunističtí spotřebitelé, kteří akorát dělají problémy tam, kde nejsou. A tvrdí, že postkomunistický spotřebitel byl vždy zvyklý na to, že zboží na Západě je lepší, a proto dneska vychází z té samé mantry i po těch skoro 40 letech, tedy, že západní zboží je lepší, ale ve skutečnosti to tak není. Ve skutečnosti je to tak, že nejsme tak bohatí a že za kvalitu se platí, a proto si kvalitní zboží nemůžeme dovolit.

EU nasypala 5 milionů euro na výzkum a studie ohledně dvojité kvality potravin, aby zjistila to, co dávno víme, tedy že tady dvojí kvalita je

Martina: Jak si může The Economist napsat článek, který je v přímém rozporu s výsledky, na které přišla i samotná Evropská komise?

Vladimír Pikora: To je strašně zajímavé. Zase se ukazuje, že západní media mají na nás nějaký vlastní náhled, pocit. Tohle to je argument na základě pocitu, nikoli na základě čísel, a pouští to do éteru klidně i taková renomovaná media, jako je The Economist. Z toho se ukazuje i to, jak kvalita západní žurnalistiky dramaticky padá, a že to, že to napíšou v nějakém americkém, nebo britském časopise neznamená, že to je pravda.

Martina: V roce 2019 se snažila tento problém nějakým způsobem rozkrýt právě Evropská unie, proto jsem to zmínila, a tento průzkum zjistil, že u 60 procent výrobků nemohl být zákazník oklamán, z čehož ovšem jasně vychází, že tedy u 40 procent oklamán být mohl. The Economist napíše, že jsou to naše pocity, dojmy, a zmatený východní člověk. Ale co se tedy stalo, aby těch 40 procent nebylo klamáno? Víš o tom něco?

Vladimír Pikora: Tak opravdu v Bruselu vznikl tlak na to, aby se zboží vyrovnalo. Nemyslím si, že to bylo dáno námi, Českou republikou, českými politiky, ale přeci jenom, když se tento problém sečte ve všech nových členských státech EU, kde si na to všichni stěžují – to je Balkán, to jsme my, celá střední Evropa, Pobaltí – tak to společně vyvolalo nějaký tlak. Celý tento problém vznikl v roce 2011, původně to vzniklo na Slovensku, kdy slovenská média udělala test, vzala si 8 zemí a zkoumali, jaké jsou ceny a kvality, a zjistili, že překvapivě na Východě obvykle zboží obsahuje více éček, více špatných látek, více látek, po kterých se tloustne. A začalo se tvrdit, že to je dáno tím, že východoevropský spotřebitel má právě takové preference, že chce vždycky to horší.

Martina: Ne, on má chuťové návyky. To jsou chuťové návyky.

Vladimír Pikora: Takhle to prezentují. A když se potom dělal průzkum, tak se ukázalo, že s tím drtivá většina, skoro všichni východoevropští spotřebitelé, nesouhlasí, a tvrdí, že to je blbost.

Martina: Když si koupíš masovou konzervu a jsi Čech, tak tam nechceš mít maso, ale chceš tam mít masokostní separát.

Vladimír Pikora: Přesně tak. Takže tohle se objevilo, a začalo se to už řešit, ale v roce 2011 to Evropská komise ještě neměla celé zpracované, a vlastně definovala, že výrobci mohou měnit své produkty s ohledem na specifika trhů a preference spotřebitelů jednotlivých členských států, a že jedinou podmínkou jsou pravdivé informace na obalech. Takže najednou řekli: „Prodávejte si, co chcete, ale napište tam férově, co tam je.“ Takže teď najednou člověk zjistil, že na první pohled je čokoláda nebo konzerva úplně stejná, a potom je tam trošičku jiný popis miniaturním písmem, což většinou člověk nepozná. Ale ono to šlo ještě dál, šlo to tak daleko, že se začalo akceptovat i to, že změní třeba font, a píší to trošičku jiným písmem, a najednou se řekne, že je to jiné zboží, a díky tomu, že je to jiné zboží, tak to může mít i jinou kvalitu. Tedy, že to vlastně není identický výrobek. A to je přesně ta obezlička, která se tehdy vymyslela a která vlastně platí dodnes. A nejhorší na tom je, že vedle toho vzniklo spoustu legislativy, spoustu zpráv, spoustu výzkumu, utratila se za to spousta peněz, protože třeba studie, které dělal Brusel, tak to je částka na několik miliónů eur. Nasypali do toho 5 miliónů eur, takže si představte, přes palec, že se 150 miliónů korun dalo za to, aby se zjistilo to, co víme, tedy to, že je tady dvojí kvalita, a že, jak oni říkají, ve 40 procentech může být zákazník maten. Tohle stálo 150 miliónů.

Některé firmy změní třeba podobu písma na obalech, a tvrdí, že jde o jiný výrobek, takže může mít jiné, horší složení, než v západních zemích EU

Martina: Ty jsi říkal, že to je proces, který takto intenzivně započal asi v roce 2011. Vím, že po projevu předsedy Junkera o stavu unie v září 2017, kde hovořil o tom, aby se řešila otázka dvojí kvality, na to vyčlenili právě téměř 5 miliónů eur z rozpočtu Evropské unie. Chceš mi říct, že se to dodnes fakt vůbec nezměnilo? Protože jsem četla, že některé firmy, na nátlak jednotlivých zemí, musely trošku změnit rétoriku. To je třeba slavná kauza „Cornetto“, kde se zjistilo, že Italové jedí zmrzlinu, která je ze smetany, mléka, bílků a vanilky, zatímco našinec jí práškové mléko, a zbytek jsou nějaké rostlinné produkty. Nevím, nechci se do toho úplně pouštět. A Cornetto pak prohlásilo, že od dalšího roku začne dodávat i nám, když jsme nespokojeni, něco, co obsahuje smetanu. Takže se to proměňuje, nebo jsou to jenom dílčí záležitosti?

Vladimír Pikora: Ukázalo se, že mnoha firmám tato negativní publicita vadí, takže na to v mnoha případech zareagovaly. Tyto firmy měly dvě možnosti řešení. Jedna možnost je, že budu prodávat všude to samé, což udělalo hodně firem. A druhá věc byla, že změnily obal tak, aby to procházelo dírami v zákonech, které byly připraveny. A tam často docházelo k tomu, že opravdu změnili akorát písmo a tvrdili, že to je jiný výrobek. A o tom je dnes i Cornetto. V tuto chvíli na to vlítly české orgány, řeší to, a celé to skončí tím, že se bude zkoumat, jestli byl obal dostatečně odlišný. A jestliže firma prokáže, že byl odlišný, tak nedostane vůbec žádnou pokutu, úplně to projde, a vyšumí. Přitom teoreticky pokuta může dosahovat až 50 miliónů korun.

A ještě je na tom zajímavé, že půl roku, nebo tři čtvrtě roku před tím český ministr zemědělství prohlásil, že dvojí kvalita už neexistuje. Takže tady vidíme politiky, kteří nám tvrdí, že už je to všechno vyřízené, všechno v pohodě, a pak vybublá takhle úplně jasný případ. Nicméně musíme přiznat, že letos je těchto případů určitě méně, než jich bylo před deseti lety. Je vidět, že část firem přišla na to, že to udělaly takhle. Odvíjí se to od toho, kde dané výrobky vyrábí, protože se ukazuje, že obvykle zboží, které je pro Německo, je vyráběné v Německu, tam je správná receptura. Tam nás nikterak neberou. Jakmile začnou vyrábět třeba na první pohled to samé zboží v Maďarsku, nebo v Rumunsku, a pak to distribuují do střední Evropy, tak tam je výrobek jiný, tam už je začátek ve výrobním procesu. A to vlastně naskakuje na distributory, kdy máme řadu velkých firem, které neprodávají zboží po celé Evropě, ale dají ho nejdřív distributorovi, a tomu řekne: „Vy jste pro střední Evropu. Vy jste pro jižní Evropu. Vy jste pro západní“. A tam se ukazuje, že kvalitní zboží je vždycky v Německu, Nizozemí, Belgii. Překvapivě jih Evropy už má často, ačkoliv Cortetto tomu neodpovídá, horší kvalitu než Německo.

Martina: Ono se to totiž nedělí jen na východ a západ, ale i na sever a jih.

Vladimír Pikora: Přesně tak, tady vzniká tento problém. Najednou se ukazuje, že když jsme v roce 2004 vstupovali do Evropské unie, tak nám tvrdili, že tam je několik velkých výhod, svoboda pohybu a podobně, a jednou z nich bylo, že máme společný trh. Ale díky distributorům vidíme, že společný trh nemáme, on se rozdělil na to, kde jsou bohatší spotřebitelé, kde jsou chudší, a kde jsou korporace, které to vyrábějí doma. Korporace se doma chovají jinak, než v zahraničí. A všechno to směřuje k tomu, že staré jádro – nejstarší je Německo, Benelux – má to nejlepší, a my na východě máme to horší.

Martina: Ty jsi teď řekl, že se to rozděluje podle toho, kde jsou bohatší a kde jsou chudší, „Ricchi e Poveri“, to bych dokázala pochopit, a brala bych to. Brala bych to tak, že jestliže si někde koupím onu příslovečnou konzervu, a je v ní 90 procent svaloviny, tak si za ni prostě připlatím více. A tam, kde jsou namleté různé kůžičky a podobně, a svaloviny je tam 55 procent, tak to holt bude levnější. Ale ono je to ještě tak, že k nám přijde ta, kde je svaloviny méně, je tam masokostní separát, a my to koupíme dráž, než si v Německu koupí svalovinu. A to už je věc, která mi ekonomicky nedává smysl. A politicky také ne.

Vladimír Pikora: Pro korporace to dává smysl. Ony to vyrobí podstatně levněji, a my to tady koupíme za stejnou cenu, a v zákonech to projde tak, že se to tváří, jakože je to jiné zboží. Takže třeba zmrzlina Cornetto se v Itálii po přepočtu prodávala za docela podobný peníze, jako u nás, takže to je přesně o tom, že v ceně nevidíme rozdíl, a vidíme pouze rozdíl v kvalitě. A samozřejmě výrobek vyrobený pro východní Evropu má výrobní náklady daleko nižší, nežli ten, který je pro západní Evropu, a to znamená větší profit pro firmy, a to firmy, které jsou v zásadě německé, francouzské, a tam to chodí. A Evropská unie, Západ se tváří, že to neexistuje. A právě o tom psal také The Economist, který psal o naivních východoevropských politicích, že si myslí, že se s tím dá něco dělat, ale Západ, který určuje politiku – Německo s Francií – to nikdy nepřipustí, protože jim to vyhovuje. To je přesně to, co oni potřebují.

Martina: Babičky by na to řekly: „A to se Boha nebojí?“ Já myslím, že můžeme směle říci: „A to se nebojí voličů?“ Přeci lidé toto vědí, a není to žádné tajemství. Toto jsou kauzy, které my v podstatě jen shrnujeme dohromady a dáváme je do souvislostí, a už jsem tady na začátku mluvila o tom, že dvojí kvalitu považují za velký problém desítky procent Čechů, konkrétně 77 procent Čechů, a čím jsou starší, tím je jich více, a úplně jedno je to jenom 3 procentům. To znamená, že když vezmu průměr, tak 77 procent voličů má důvod být na své představitele naštváno, protože dovolí, že jsou obíráni, a jsou z nich děláni občané druhé kategorie. A toto není populismus, toto je prostý součet, a místy trojčlenka.

Vladimír Pikora: Tento problém není problém jenom potravin, je problém třeba i pasty na zuby, prášku na praní, a podobně. Tam vidíme úplně to samé: Veliký rozdíl v ceně, ještě větší než u potravin. Třeba ty samé šampóny můžou být v Německu 5 krát levnější, než v Čechách.

Martina: Říkala jsem, že podle posledního průzkumu ve stejném obchodě ze stejného řetězce drogérií nakoupíš v Německu o 30 procent levněji.

Vladimír Pikora: Přesně. Takže je to problém nejenom potravin. Kdyby to byly potraviny, tak za to může ministr zemědělství. Když to jsou i ostatní výrobky, jako třeba pasty na zuby, tak je to ministr průmyslu a obchodu. Tito dva ministři konkrétně za to mohou. Proto, když se vedly poslední předvolební kampaně, tak toto vstoupilo do hry, byla to častá hesla, že s tím budou ministři bojovat, že s tím něco udělají, a když se podíváme zpátky na posledních deset let, tak s tím neudělali téměř nic. Já to vnímám tak, že toto politiky zajímá jenom ve volební kampani, ale jakmile se dostáváme do reálného řešení, tak ministr zemědělství bude v Bruselu spíš hájit voliče, nebo české potravináře. Tam přece jde o to, že český ministr má jako hlavní úkol to, aby potravinářský průmysl hezky fungoval, aby tady měli zemědělci dost dotací, to je jeho hlavní byznys. Ale starat se o to, abychom měli stejnou kvalitu jako na Západě? To jsou jenom předvolební řeči.

Poslední české statistiky o spotřebitelské inflaci rozhořely debatu mezi ekonomy. Jedni ekonomové, reprezentovaní typicky třeba mnou, tvrdí, že inflace se už zase pomalu rozjíždí. Inflace vlastně nikdy z české ekonomiky docela nezmizela, byla jen mírně potlačena kupříkladu i efektem statistické základny. Skutečnost, že se podařilo přibrzdit „energetickou krizi“, je sice příjemná, ale spíš jen dočasná. Energie totiž budou dál zdražovat krom jiného skrze evropskou energetickou transformaci, emisní povolenky pro fyzické osoby (tzv. systém EU ETS 2) nebo skrze uhlíkové clo od roku 2027. Podle tohoto názoru minulá dekáda byla ve znamení extra nízké inflace až deflace, zatímco současná dekáda bude naopak ve znamená chronicky zvýšené inflace. A na další inflační vlnu již bylo založeno. A tato další inflační vlna bude navíc doprovázena zpomalením ekonomiky. Hrozí tedy stagflace: Obávaná kombinace nízkého růstu a inflace.

Podle jiných ekonomů, kteří vidí současnou ekonomickou situaci v souladu s vládní optikou, je inflace již minulostí, zdražení energií již nehrozí, protože instalovaný výkon obnovitelných zdrojů se prudce zvyšuje, další zdražení potravin proto již nehrozí, a vlastně řeči o nějaké nové inflační vlně jsou jen dezinformací. A i když během posledního půlroku došlo k mírnému navýšení cen, vlastně to je jedno, protože reálné příjmy rostou ještě rychleji, celá ekonomika se zvedá ode dna, takže společnost jako celek bohatne. V příštích kvartálech hospodářský růst zrychlí a inflace poklesne.

Tyto dva odlišné pohledy jsou dobře patrné například z ekonomických diskusí, které pokrývají média. Abychom to rozsekli a dobrali se nějakého budoucího výhledu, podívejme se na širší kontext. Tedy na to, co říkají data i z dalších evropských zemí. Máme štěstí, protože právě nyní byla zveřejněna řada evropských statistik, takže nám dobře ukáží, co na tento domácí spor říká zbytek Evropy:

Pokud jde o inflaci, britská centrální banka Bank of England to vidí poměrně jasně. Ta se totiž obává „poměrně vytrvalého“ růstu mezd, tedy inflace. Tento názor ocitovat list Financial Times. Hodně podobně to vidí i Maďaři. Míra inflace v Maďarsku totiž v říjnu meziročně zrychlila na 3,2 procenta ze zářijových 3 procent. Ve své zprávě ze stejného dne to uvedl maďarský statistický úřad. Současně to znamená, že maďarská inflace je tak už znovu nad tříprocentním cílem centrální banky. V rámci boje proti inflaci mají Maďaři nyní svou základní úrokovou sazbu na nejvyšší úrovni v Evropské unii a roste pravděpodobnost, že tam dál zůstane a nebude snížena. A do třetice připomeňme, že česká inflace dosahuje 2,8 % a roste. Do konce roku se patrně došplhá ke 3 %, tedy na hranu tolerančního pásma ČNB.

Podotázkou spojenou s rozdílnými názory na inflaci a současně druhým jádrem sporu je otázka vývoje cen energií. V ČR v říjnu růst cen elektřiny dosáhnul +10,5 %. Podle mne je to důkaz opětovného zdražování energií kvůli energetické transformaci Evropy. Podle jiných ekonomů je to jen statistická hra, protože většina lidí má ceny zafixované na nižší úrovni a růst cen elektřiny je jen na papíře a v cenících, ale málokdo tyto zvýšené ceny skutečně platí. Takže co k tomu opět říká zbytek Evropy:

V říjnu 2024 čelila růstu cen elektřiny celá Evropská unie. Zatímco náklady na energie, jako je zemní plyn, vykázaly určité poklesy v průběhu roku, snížení dotací, daňových úlev a státních podpor vedlo k mírnému zvýšení celkových cen elektřiny. V průměru cena pro domácnosti v EU vzrostla na 28,90 EUR za 100 kWh, což je nárůst. Země s nejvyššími cenami za elektřinu v EU v roce 2024 zahrnovaly Německo, Irsko a Dánsko. Úsměvné je, že největších „pokroků“ při navyšování instalovaných kapacit obnovitelných zdrojů dosahuje právě Německo, ale i Dánsko a Irsko patří v EU mezi země s nejvyšším podílem OZE v energetickém mixu hlavně díky větrné energii. Neboli: Více energetické transformace = více zdražování elektřiny.

A další spor se týká budoucího hospodářského růstu. Podle mne bude uvadat. Podle jiných ekonomů se bude zvedat ode dna. Takže opět zde je širší kontext: Podle dalších údajů ze stejného dne nezaměstnanost v Británii do konce září vzrostla na 4,3 procenta z předchozích 4 procent. To ukazuje útlum ekonomiky. Vedle toho kartel ropných zemí OPEC již čtvrtý měsíc v řadě snižuje prognózy růstu globální poptávky po ropě – to také ukazuje globální ekonomický útlum. A konečně nejsilnější argument ekonomického útlumu právě nyní přišel z Německa: Německý index očekávání ZEW padá na 7,4 bodů, čekal se skoro dvojnásobek! Předpokládalo se, že ZEW dosáhne 13,2 bodů. Jinými slovy důvěra investorů v německou ekonomiku se v listopadu zhoršila více, než se čekalo. Přitom právě tento index patří mezi nejpřesnější ukazatele budoucího vývoje…

O amerických volbách se říkalo, že údajně „změní svět“. Celý svět sotva, ale vliv na ten „náš svět“, totiž euroatlantický prostor, je nezpochybnitelný.

A vždy, když dochází k takovým událostem, o kterých se říkají velká slova, finanční trhy jsou poněkud paralyzované. Čekají na více informací. Kladou si otázky, zda akcie „den poté“ vzrostou, nebo poklesnou, zda úrokové sazby budou v dalších letech v důsledku té které velké události spíš nižší, nebo vyšší. Zda ceny nemovitostí budou mít skon spíš nafukovat bublinu, nebo ji spíš vyfukovat. Jen jedno aktivum se tím nenechává rozhodit. Už před americkými volbami bylo jasné, že patrně se zachová skoro stejně bez ohledu na vítěze.

Zde je malá nápověda, jaké aktivum to je. V den psaní tohoto textu namátkou vyšly dvě nesouvisející zprávy. První zpráva: Nabídkové ceny rezidenčních nemovitostí na Slovensku v období od července do konce září opět stouply, a jsou už vyšší než ve stejném období loni. Druhá zpráva: Ve Velké Británii klesly nové registrace aut meziročně o 6,0 % proti předchozímu růstu o 1,0 %. Ano, ty zprávy spolu příliš nesouvisí. A přesto v jistém ohledu souvisí.

Ta první zpráva říká, že ačkoliv hospodářský růst v EU je v útlumu, ceny nemovitostí už zase rostou. Proč rostou? Protože se lidé bojí inflace a klasických finančních investic. Ta druhá zpráva říká, že průmysl v Evropě pokračuje v rozpadu, tedy že oficiální údaje o růstu HDP notně nadhodnocují představu o produkčních kapacitách ekonomiky. Takže máme tu hospodářský útlum, skrytou inflaci a únik do reálných aktiv. A k tomu nejistotu ohledně dalšího směřování USA. To už je dostatečně velká nápověda, aby se dalo uhádnout, že tím aktivem, které poroste bez ohledu na to, co se bude dít v USA, jak bude vyvíjet válka na Ukrajině, či co se bude dít na Blízkém Východě, je aktivum představující univerzální bezpečný přístav. Tedy zlato.

Rekordní vzestup zlata už měsíce pokračuje. Jen v říjnu zlato posílilo o 5 % a od počátku roku si připsalo dokonce 34 %. Překonává ho už jen stříbro, které si od začátku roku připsalo 42,3 %. Nutno říci, že ani jeden z těchto kovů nevykazuje klasický cenový pohyb, který obyčejně doprovází nafukování cenové bubliny. Žádná euforie se nekoná. Drobní investoři jsou dokonce čím dál víc zaražení a častěji před nákupem zvažují, jestli už náhodou zlato není „přehřáté“. Takhle nafukování bubliny nevypadá. Cenová bublina vypadá tak, že drobní střadatelé jsou ti poslední, kteří ještě nakupují, když velcí investoři se už stáhli, protože pochopili, že cena brzy praskne.

Celá záležitost se zlatem na historickém maximu je o tom, že investoři, a to i ti největší institucionální, hledají ve vrcholně nejisté době aspoň nějakou jistotu. Cenová bublina je vždy o spekulaci. Růst ceny zlata je ale o anti-spekulaci: o vyhýbání se spekulacím, o hledání jistoty.

Někdo se už měsíce před volbami zajišťoval před výsledkem amerických voleb. A mimochodem, tady přichází ten vtipný bod, kdy jedni, kteří chtějí funkční svobodný trh, se zajišťovali proti Harrisové, a druzí, kteří chtějí větší monopolizaci a tisk peněz, se zajišťovali proti Trumpovi. Ale o tom to právě je: ti i ti se shodli, kde hledat bezpečí.

Někdo se zajišťuje před monetární politikou. A opět vtipný moment je, že před monetární politikou centrálních bank se nejvíce zajišťují – samotné centrální banky, které zlato nakupují místo fiat měn do svých devizových rezerv. Číňané se zase uchylují ke zlatu kvůli problémům na realitním trhu a nízkému úročení vkladů. A tak bychom mohli pokračovat.

A tak závěr zní, že ceny zlata nejspíš dál dlouhodobě porostou, i když už zdaleka ne takovým tempem jako v roce 2024. A to zcela bez ohledu na aktuální geopolitickou situaci. Což se o jiných typech investičních aktiv říci nedá.

Podle předběžného odhadu vzrostl český hrubý domácí produkt ve 3. čtvrtletí 2024 v meziročním srovnání o 1,3 %. Ještě několik týdnů si budeme muset počkat na zveřejnění detailů toho, proč je statistický růst české ekonomiky tak zabrzděný. Už nyní jsou ale zřejmé některé trendy. A ty se mi moc nelíbí.

Tak zaprvé už nyní je zřejmé, že k meziročnímu růstu ekonomiky přispěly hlavně výdaje na spotřebu domácností. Ty rostou nepřetržitě od začátku roku 2024. Svou roli přitom hraje také odložená poptávka. V minulosti lidé na útraty buď neměli, nebo se utrácet báli, a tak nyní realizují ve větší míře to, co dříve odložili. I tak ale stále platí, že míra úspor českých domácností je výrazně vyšší, než činil průměr za minulou dekádu. Jinými slovy, domácnosti mají dál obavy z budoucnosti a pořád ještě neutrácí tolik, kolik by hypoteticky mohly.

Zadruhé již nyní víme, ačkoliv ne na přesných číslech, že naopak negativní vliv na hospodářský růst měla tvorba hrubého kapitálu. Neboli firmy neinvestují. Nikterak nezvětšují kapacitní schopnosti ekonomiky, naopak. Neboli podnikatelské klima se nezlepšilo, firmy se bojí investovat.

A třetí poznatek, který již nyní máme ohledně HDP, je nejhorší. K růstu HDP totiž hodně přispěly také takzvané výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí. Neboli vláda příliš utrácela. A to je právě ten hlavní problém, proč já stávající statistický růst moc za růst nepovažuji a proč o něm mluvím jako „statistickém“ růstu. Příspěvek veřejných institucí k růstu HDP v ČR se pohybuje okolo 1–1,5 % HDP. Pokud bychom od růstu HDP za třetí kvartál 2024 odečetli přínos výdajů veřejných institucí, odhad růstu české ekonomiky by pravděpodobně skončil v mírném poklesu či stagnaci.

A čím víc se budou blížit parlamentní volby v roce 2025, tím bude mít vláda menší ochotu krotit své výdaje. Pokud ovšem statistický růst HDP je „růstem“ jen proto, že vláda nás zadlužuje, pak se o skutečný růst nejedná, jelikož za růst bychom měli považovat zvyšování životní úrovně, zvyšování bohatství ve společnosti. Bohatství pořízené na dluh však není bohatstvím, nýbrž jen iluzí bohatství.

Pokud si člověk pořídí dům a auto na dluh, pak auto a dům fakticky nevlastní dlužník, ale banka, která mu půjčila. Kdo místo auta a domu na dluh disponuje jen spacákem a bicyklem bez dluhu, je vlastně bohatší. A podobně se to má i s růstem české ekonomiky. Můžeme předpokládat, že jak se budou volby blížit, zadlužování vlády bude gradovat, a tím se taky bude zvyšovat statistický růst české ekonomiky, bohatnout ale nebudeme.

A přesně tuto tezi potvrzuje pohled na poslední údaje o HDP optikou takzvané hrubé přidané hodnoty, díky které můžeme zkoumat, která odvětví českou ekonomiku táhnou a která ji naopak brzdí. A není bohužel překvapením, že pokračoval pokles v průmyslu. A to právě svědčí o pomalém, plíživém zmenšování produkčních schopností naší ekonomiky. Zařízení se opotřebovávají, firmy neinvestují, aby je obnovily. Ekonomika tak stále víc ztrácí schopnost vyrábět skutečné hodnoty navzdory tomu, že statisticky roste. Spotřeba domácností už tenhle fakt moc nevytrhne.

A je jasné že situace se hned tak nezlepší. Stačí se podívat na Německo, kde největší evropská automobilka Volkswagen plánuje zavřít minimálně tři závody a zrušit desítky tisíc pracovních míst. Německá vláda během října zhoršila výhled vývoje ekonomiky pro letošní rok. Místo slabého růstu nově čeká pokles HDP o 0,2 procenta. Vládní výdaje v Německu totiž nerostou tak rychle, aby pokles ekonomiky statisticky maskovaly. Bylo by bláhové si myslet, že se tyto problémy nedotknou českého průmyslu. Zatímco Evropa pokračuje v zeleném tažení, asijská konkurence plánuje mohutný útok na evropské trhy.

Když to sečteme, za celý rok 2024 česká ekonomika sice poroste, ale její růst bude jen okolo 1,0 % a bude navíc do značné míry umělý. Bez zadlužování státu by z růstu byl pokles. A slabší ekonomický růst se navíc odrazí i v tom, že státnímu rozpočtu nepřitečou v roce 2025 na příjmové straně očekávané desítky miliard korun. Dluh tak bude ještě větší, než se čeká.

Držíte akcie nějaké velké technologické firmy napřímo nebo prostřednictvím ETF? Tak vězte, že ačkoliv jste nakupovali technologický titul, už za několik let se o něm může mluvit jako o firmě na pomezí technologického sektoru a sektoru utilit.

Vyspělý svět totiž ve svém myšlení neprožívá jen „klimatickou revoluci“, ale i revoluci umělé inteligence (AI). A AI potřebuje ke svému provozu obrovské množství elektrické energie. Stabilní elektrické energie. Jde o datová centra. Ty konzumují energii nejen pro samotné výpočty, ale také pro chlazení serverů. To vše musí běžet 24/7. Tedy nejen, když zrovna svítí slunce, nebo zrovna fouká vítr. Právě proto velké technologické společnosti vzaly za svou myšlenku jaderné energetiky. Paradoxně přesně ten typ energetiky, od které největší ekonomika eurozóny (Německo) nedávno odešla.

A pojďme na konkrétní plány. Google jako první firma svého druhu postaví vlastní jaderné elektrárny. Google počítá s tím, že postaví až sedm malých modulárních reaktorů. Energii z prvního z nich chce firma používat nejpozději v roce 2030. Další reaktory by měly běžet do roku 2035. Proč právě malé modulární reaktory? Ty je totiž možné na rozdíl od velkých jaderných reaktorů stavět rychleji a dopravovat je na místa, kde jsou potřeba. Amazon se zase rozhodl koupit datacentrum od společnosti Talen Energy, které je přímo poháněné energií z nedaleké jaderné elektrárny Susquehanna Steam Electric Station. No a třeba Microsoft chce kvůli AI obnovit jadernou elektrárnu Three Mile Island, ve které se v roce 1979 roztavil reaktor.

Evropa masivně dotuje výstavbu solárních panelů na střechách a větrníky na polích. Zákonitě je pak energie občas málo a občas v době energetických špiček to zase nezvládá energetická infrastruktura. Naopak velké technologické společnosti si hodlají zajistit vlastní stabilní zdroje energie, které budou stát přímo tam, kde to budou potřebovat. Vidíte ten rozdíl?

Není to jen byrokracie, proč bude Evropa stále víc technologicky zaostávat. Mnohem horší je to, že směr, který v minulých letech nastavil Brusel, jde úplně do pekla. I přesto, že Evropa nyní lije miliardy eur do přeměny energetiky, vypadá to, že nakonec bude zaostávat nejen technologicky, ale také energeticky. V oblasti energetiky totiž Evropa nebude nabízet podmínky, aby tu velké společnosti v budoucnu dokázaly i jen bazálně fungovat.

A mimochodem, ačkoliv Amerika má sama o sobě obrovské množství problémů, Evropa má svůj energetický problém ještě řádově větší. A to je jeden z důvodů, proč dlouhodobě nevěřím euru. Ostatně dolar proti euru během října posílil o 3,5 centu. Úspěšní nadnárodní podnikatelé a investoři už dávno vědí, že nemá smysl investovat v Evropě, protože Evropa jde ke dnu. Nebudou se cpát se svými investicemi někam, kde to nemá budoucnost.

Koneckonců rozdíl v úspěšnosti amerických a evropských firem bije do očí. V USA je dosavadní skóre stávající výsledkové sezóny takové, že společnosti z amerického indexu S&P 500 překonaly svými výsledky odhady trhu ve více než ¾ případů. Když se podíváme na evropské tituly, které už představily své výsledky, tak odhady zisku se podařilo jasně překonat jen 27 % evropských společností – to není ani třetina.

Navíc jedna zavedená evropská společnost za druhou hlásí problémy. Zvlášť patrné je to mezi automobilkami. Synonymem evropských automobilek se v poslední době stalo zvolání: „Profit warning“. Neboli varování před dramaticky nižším ziskem. Automobilový sektor je nepřekvapivě letos na úplném chvostu výkonnosti jednotlivých sektorů v Evropě.

Změna je v nedohlednu.