Současným spekulantům začalo být úplně šumafuk, jak se vyvíjejí veřejné finance. Otupěli a ztratili napojení na to, jak veřejné finance ovlivňují ekonomický vývoj. Předchozí generace obezřetnějších spekulantů cit pro tuto skutečnost ještě měla.

Aktuálně je ten problém nejmarkantnější v Číně. Ta v nejbližších měsících vydá dluhopisy asi za 325 miliard dolarů. Finanční trhy se ptají, zda to „bude stačit“. Ale ta otázka je úplně chybně položená. Samozřejmě, že to stačit nebude, tahle částka totiž není řešením. V Číně sledujeme podpůrné balíčky ze strany čínské vlády i centrální banky už řadu čtvrtletí, a pořád nic. Evidentně nevedou k cíli. Jejich chyba je ve zpětné vazbě. Žádná zpětná vazba totiž neexistuje. Čínské autority nejsou schopny absorbovat myšlenku, že tisíckrát opakovaný krok, který nefunguje, nebude fungovat ani po tisící prvé. Nemůže fungovat, protože víc peněz v oběhu nijak neřeší ani kolabující trh nemovitostí, ani omezené útraty domácností, ani nedůvěru čínských domácností.

Takových pokusů už proběhla řada. Právě proto se vyčerpává jejich účinnost. Aby se zamrzlým trhem něco udělaly, musejí být podpůrné programy stále větší. To je logicky dlouhodobě neudržitelné. Čínská ekonomika se totiž ocitla v takzvané pasti likvidity, kdy další monetární stimuly už nemohou fungovat, i kdyby byly sebevětší.

Čínská ekonomika stojí na mnoha nerovnováhách. Na čínském akciovém trhu v poslední době dochází k propadu cen akcií. I to je jeden z důvodů, proč čínská vláda a centrální banka lijí do oběhu peníze – aby tomuto propadu cen akcií zabránili. Jenomže nejen že v pasti likvidity to je zbytečná snaha, ale také čím víc levných peněz se bude lít do ekonomiky, tím víc si Čína do budoucna koleduje o vysokou inflaci. (To jsme ostatně viděli u covidových peněz, které stály za inflačními vlnami v EU a v USA v letech 2022-23.) A jako bonus si tím Čína ještě zvětší už tak probíhající nárůst zadlužení, který je dalším čínským problémem.

Čína se může zdát daleko, ale jednak jsou finanční trhy propojené, jednak podobnou spirálu, kterou vidíme v Číně, vidíme i u nás, jen v trochu jiných kulisách. Naším problémem není až tak realitní trh jako v Číně, naším problémem je destrukce energetiky a průmyslu obecně. Vše ostatní je analogické. Možná to tak nevypadá, ale i česká vláda lije na trh nové a nové peníze. Sice ne tak prvoplánově jako Čína, ale schodek cca 290 miliard plánovaný pro příští rok takové pokračující nalévání peněz na trh je.

Pravděpodobně vám nyní nesedí číslo 290 miliard. To je ale skutečně správné číslo, ačkoliv vláda sestavila rozpočet s plánovaným schodkem „jen“ asi čtvrt bilionu korun. Co už ale neřekla, je fakt, že rozpočet je sestaven chybně, nadhodnocuje příjmy z emisních povolenek, podhodnocuje výdaje na dotace obnovitelných zdrojů, již nyní je odhaleno, že minimálně 50 miliard v rozpočtu chybí. A to jsme ještě nezapočítali fakt, že vláda patrně nadhodnocuje budoucí růst české ekonomiky, takže daňový výběr bude nižší.

Jinými slovy, česká spirála se velmi podobá té čínské: do oběhu stát lije víc peněz, i když víc skrytě. Tyto peníze ale neřeší neefektivity v ekonomice, mizející průmysl, mizející konkurenceschopnost, ani nedůvěru obyvatel. Jenom si tím do budoucna koledujeme o další inflační vlnu, jejíž první základy jsou již pár měsíců identifikovatelné, a zvyšujeme tím celkový veřejný dluh. Pokud bychom to měli říct ještě víc polopaticky, inflace zase bude. Ne jako v předešlých dvaceti letech, kdy jsme o ní až do konce pandemie skoro neslyšeli.

Nová francouzská vláda oznámila, že chce zvýšit daň na „nejvíc znečišťující“ dopravní prostředky.

Ponechme stranou fakt, že dnešní spalovací auto produkuje za jízdy méně emisí, než kolik produkovalo v sedmdesátých letech vypnuté a zaparkované auto únikem benzínových výparů. V celém podzemním komplexu Blanka již dnes nenajdete žádná čidla pro měření oxidu uhelnatého, v dopravním prostoru se sleduje pouze míra zakouřenosti (opacita) a koncentrace oxidů dusíku, protože vzhledem k technologickému pokroku se současné dopravní emise pohybují na tak nízké úrovni, že to již není třeba. Ponechme stranou, že moderní vznětové motory s filtry pevných částic fungují jako čističe vzduchu, neboli při jízdě v prostředí se silně znečištěným vzduchem jsou emise pevných částic vypouštěné automobily nižší, než jaká je jejich koncentrace v okolním vzduchu. Ponechme stranou dokonce i fakt, že výroba elektromobilu je vše, jenom ne ekologická. Zkrátka budeme se teď chvíli tvářit, že rozumíme výroku „nejvíc znečišťující dopravní prostředky“ tak, že má jít o auta se spalovacím motorem a letadla, ačkoliv to minimálně v případě aut se spalovacím motorem je chybné označení. Nás teď totiž momentálně nezajímá chybné označení aut, ale důsledky.

Premiér Michel Barnier totiž prohlásil, že Francie trpí „kolosálním zadlužením“. A novým zdaněním dopravy by prý podle něj do státní pokladny za rok 2025 mělo přibýt 1,5 miliardy eur (tedy skoro 38 miliard korun). A nejen to. Podle premiéra by tento krok, totiž zdanění spalovacích motorů, měl také nastartovat zelenější ekonomiku.

Vypadá to, že francouzský premiér je zmatený jak včela v zimě nejen v označování jednotlivých typů pohonů za znečišťovatele, ale také v ekonomii. Startování růstu evropské ekonomiky svatým bojem proti spalovákům má totiž celkem značné devastační dopady na růst. Zhoršení prognóz svých výsledků hlásí asi všechny evropské automobilky, od Volkswagenu přes Mercedes-Benz a Porsche po Stellantis. Je tedy bez diskuse, že tyto automobily zabředávají do stále větších hospodářských problémů. Má to hned několik důvodů.

Zaprvé evropská auta jsou nesmyslně drahá, což je dáno pouze a jen evropskou regulací v podobě zdanění, sociálního, zdravotního, náklady v podobě byrokracie, náklady v podobě ESG. Tedy jsou nekonkurenceschopná, tedy je válcuje stále kvalitnější a mnohem levnější čínská konkurence. Podíl zahraničních značek na čínském automobilovém trhu v prvních třech čtvrtletích letošního roku podle údajů poradenské společnosti Automobility klesl na rekordní minimum 37 procent, zatímco v roce 2020 činil 64 procent. Zadruhé Evropané nemají dost peněz na kupování uměle předražených aut, tedy vyhasíná i domácí poptávka po autech. Zatřetí automobilky investovaly nehorázné peníze do elektromobility, o kterou bez dotací není spontánní zájem. A na dotace už státy nemají. Paradoxní je, že ačkoliv ceny vozů kvůli státním regulacím v Evropě rostou, marže pro jejich výrobce se zmenšují.

Jenom v období od června do srpna prodej Stellantisu klesl téměř o deset procent. To se jeví poněkud v rozporu s tvrzeními o rostoucí spotřebitelské poptávce v Evropě, že? V příštím roce vstoupí v platnost nové emisní normy Evropské unie, které budou evropské automobilky navzdory slabé poptávce nutit prodávat spíše elektromobily než benzinová auta. A protože o elektromobily zákazníci bez úplatků v podobě dotací nestojí, situace pro automobilky se ještě zhorší. A protože automobilky jsou srdcem evropského průmyslu, asi člověk nemusí být Sibylou, aby chápal, zda evropskou ekonomiku v příštím roce čeká zelené nastartování, nebo zelený útlum.

Na útlum automobilek jako takových navazuje i útlum celého subdodavatelského průmyslu. Insolvence v oblasti automotive se v Evropě objevují v míře, kterou novodobé statistiky nepamatují. Není divu, že jednotlivé státy napříč kontinentem snižují pro příští rok odhad svého ekonomického výkonu. Naposledy guvernér ČNB Michl v rozhovoru pro SeznamZprávy řekl, že nová ekonomická prognóza pravděpodobně bude očekávat pomalejší růst české ekonomiky v příštím roce.

A nyní se nám tu objevuje plán na další zdanění „nejvíc znečišťujících“ dopravních prostředků za účelem zeleného nastartování ekonomiky a zmenšení schodku rozpočtu. Výsledkem bude další zavírání provozů automobilek, další bankroty v sektoru automotive, další útlum a zmenšení evropské ekonomiky, ještě menší ekonomická aktivita, a tedy ještě menší výběr daní, a ještě hlubší schodek státního rozpočtu, který zelení politici budou chtít léčit ještě větším zdaněním dopravních prostředků.

Když se ekonomika rozvíjí, má to vždy svou vlastní dynamiku. Nikdy nezačnou růst všechny sektory naráz. Mladá, dravá, rychle rostoucí ekonomika například má celkem levnou práci, malé množství regulací, vysoké množství inovací.

Její rozvoj se začne soustředit na některý obor a na něj se postupně nabalují subdodavatelské sektory. A stejně tak ekonomika, která je v dlouhodobém úpadku, má také svou dynamiku. Také nikdy úpadek nepozorujeme stejně výrazně napříč všemi obory, ale obyčejně tento úpadek začneme nejprve cítit v energetice a v těžkém průmyslu, jako je třeba hutnictví. Z něho pak postupuje dál ke strojírenství, případně typicky k výrobě automobilů. Teprve pak postupuje do jemnější průmyslových oborů. A jako poslední jsou obyčejně postižené služby. Jinými slovy, v některých segmentech ekonomiky se ještě může tančit na palubě a lidé nic netuší, do jiných už teče voda.

Do evropské ekonomiky už teče voda a zatím jsou pod čárou ponoru zejména energetika a hutnictví. Ale nabírat vodu už začal i celý automotive průmysl. Ocelářská unie uvedla, že výroba oceli v České republice v prvním letošním pololetí meziročně klesla o 600 tisíc tun na 1,27 milionu tun, což je zatím nejhorší výsledek za dobu, co Ocelářská unie výrobu odvětví sleduje. Současně klesá nejen výroba, ale i spotřeba, a to o 130 tisíc tun na 2,9 milionu tun oceli. Méně oceli vyvážíme, naopak musíme stále víc oceli dovážet. Mimochodem, Československo, a později Česká republika, měly silnou tradici ve výrobě oceli, a to nejen před rokem 1989 v rámci východního bloku, ale také ve světovém měřítku. Uměli jsme vyrábět vysoce ušlechtilé oceli, měli jsme silné hutnické školství a výzkumné instituce. Naše kvalitní ocelářství v poslední době doničily především drahé energie, kvůli nimž se stala naše ocel nekonkurenceschopná. Tady již demontáž celého odvětví byla téměř dokonána.

To, o čem zde mluvíme, však není „jenom“ problém České republiky a „jenom“ ocelařiny. Jak jsem již řekla, jak se jednou spirála des-industrializace a hospodářského úpadku spustí, pokračuje. A v tomto případě napříč celým kontinentem. Automobilky jsou další na řadě. Mezinárodní automobilová skupina Stellantis se kvůli přetrvávající slabé poptávce rozhodla o několik týdnů prodloužit přerušení výroby elektromobilů Fiat 500 továrně Mirafiori v severoitalském Turíně. Přeloženo, to jsou hned dvě informace v jedné. Zaprvé úpadek odvětví automotive se týká celého kontinentu. Zadruhé o elektromobily není zájem, pokud buď nejsou abnormálně silně dotovány, anebo naopak není provoz spalovacích motorů abnormálně trestán. To vyjde nastejno, protože trestání provozu spalovacích vozů například skrze bizarně drahé dálniční známky je pouze dotací naruby. Něco jako pozitivní diskriminace.

Toto je spirála, která se rozhodně nezastaví během jednoho nebo dvou let. Teprve až v roce 2027 má naběhnout takzvané uhlíkové clo a také emisní povolenky pro fyzické osoby. Neboli ode dneška za dva a půl roku se podmínky pro evropský průmysl ještě výrazně zhorší proti stávajícímu stavu. Spirála bude v první linii pokračovat přes chemický průmysl, sklokeramický, cementárny, papírenský, zpracovatelský. Textilní už nemá moc kam klesat. Potravinářství bude postiženo o něco později. S tímto výhledem je zcela nesmyslné rozjíždět jakékoliv nové průmyslové podniky. Čím menší průmyslový podnik, tím těžší pro něj bude udržet se při životě během dalších tří či čtyř let. Projeví se to krom jiného i na zaměstnanosti v průmyslu, která půjde výrazně dolů. Uvolněné lidské kapacity ale nasaje státní sektor, jehož byrokracie dusící jakoukoliv smysluplnou ekonomickou aktivitu naopak bude dál bobtnat.

Tento růst státního sektoru je dobře viditelný z faktu, že schodek českého státního rozpočtu ke konci září vzrostl na 181,7 mld. korun ze srpnových 175,8 mld. korun, což je čtvrtý nejhlubší zářijový schodek od vzniku ČR. Samozřejmě vláda bude tvrdit (a už tvrdí), že za to mohou povodně. Jenomže každý rok se přihodí nějaké nečekané události. Jednou jsou to povodně, jindy tornádo, ještě jindy energetická krize nebo covid. Vzpomene si snad někdo na nějaký rok bez mimořádných událostí? Sotva. Na ty proto musí být v rozpočtu rozpočtová rezerva, ze které jsou tyto nečekané události financované. Jinak řečeno, je to výmluva. Ještě jinak řečeno, stát roste. A ještě jinak řečeno, ale se stejným významem: Soukromý sektor a soukromé podniky se zmenšují a zmenšovat se ještě budou.

Martina: Ještě připomenu, že jste politolog, který se ale také zabývá komunální politikou a veřejnou správou. Přednášíte na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, a Newton University. Tak, Lukáši Valeši, od parlamentních voleb uplynuly tři roky, tedy od voleb do Poslanecké sněmovny, a jak už jsem tady předeslala, rok nám ještě schází do dalších voleb. Vy jste vysokoškolský pedagog, když by za vámi přišla naše vláda se svým indexem, jaké by bylo vaše hodnocení?

A já bych moc ráda, kdybychom si to rozebrali, protože, jak už jsem říkala, vy máte přesah i do veřejné správy – tudíž, pojďme to vzít z gruntu: Ekonomika, hospodářství, finance, energetika, diplomacie, domácí politika, bezpečnostní stránka – to všechno bychom si mohli rozebrat. Začněme tedy ekonomikou, hospodářstvím, financemi. Jakou známku byste dal naší vládě?

Lukáš Valeš: Tak obávám se, že pro hodnocení této vlády není na kvalifikační stupnici dostatek bodů. Ale když bychom to vzali jako na střední škole, tak zvláště v ekonomice, zejména v ekonomice, čistá pětka, a pokud možno – bez reparátu.

Martina: Když jsem předeslala, že jsme na vysoké škole, a vy byste dal nedostatečnou, tak jsem se lekla, že by to znamenalo „opakovat“.

Lukáš Valeš: Ne. Tam by to bylo spojeno s vyloučením ze studia. Protože – a je to možná nejvíce překvapivý fakt zejména pro její voliče – to zaprvé, ale není to radostná zpráva ani pro nás pro všechny. Myslím, jak jste správně zmiňovala, že v normálních časech je člověku úplně jedno, jestli mu vládnou žlutí, zelení, nebo pověstní marťani, ale chce, aby ekonomika šlapala, aby stát hospodařil, pokud možno s vyrovnaným, ne-li přebytkovým rozpočtem. Abychom měli zajištěný dostatek lékařů, dostatek učitelů, aby se všechny státem financované sektory rozvíjely, nebo aspoň nestagnovaly. A tady opravdu vidíme něco, co pro je pravicového voliče čiré zoufalství.

Já jsem dokonce před rokem v Mladé frontě zveřejnil článek Pláč pravicového voliče, protože tahle vláda slibovala, že první, co dá dohromady, je státní rozpočet. Pomineme-li, že se na jeho likvidaci podílela už jako opozice, když spolu s SPD a hnutím ANO zlikvidovali 100 miliard státního rozpočtu v podobě zrušení superhrubé mzdy, a 25 miliard v podobě zrušení daně z nabytí nemovitosti. Což jsou mimochodem opatření, která výrazně přispěla bohatším skupinám, protože když si v Praze koupíte byt za 10, 11 miliónů, tak řečeno s klasikem: Kdo z nás to má?

Martina: Větší garsonka.

Lukáš Valeš: Větší garsonka. A navíc jsme u dalšího problému: Nejsou byty, máme nejdražší byty v celé Evropě. Osm let s tím neudělala vláda sociální demokracie plus s ANO, a tahle vláda po třech letech opět nic. Čili už tady máme téměř dvanáct let, protože příští rok už jsou stejně volby, kdy bez ohledu na to, jaká je konkrétní vláda, se neřeší naprosto klíčový problém. A tento problém ovšem souvisí s dalšími věcmi.

Není to jenom o tom, že lidé nemají, v uvozovkách, vlastnické bydlení, které je jim hodně tak hloupě vyčítáno, ale jestliže nemáte vůbec byt, tak samozřejmě nepřivedete na svět děti, a jestliže nebudou žádné děti, nebude žádný důchod, nebudou daňoví poplatníci, a tak dále a tak dále. Čili, tady vidíme, že to kolabuje, a už dlouhodobě. Ale abychom jenom nekritizovali jen tuhle vládu, čeští politici se dlouhodobě velmi dobře starali pouze o sebe, o lobbisty, kteří stojí za nimi, a kteří, – obavám, mají možná větší moc, než naši demokratičtí vladaři – ale ve vztahu ke koncepci vládnutí, to znamená v reálných výsledcích, je to souhrn katastrof.

A možná ještě jednu pesimistickou věc: Nejsme v situaci, kdybychom si to mohli dovolit. Když se podíváme na vývoj v sousedních zemích, tak zrovna v Polsku už nám ukazují záda, ačkoliv v devadesátém roce jsme byli premianty my, ale nikoli zásluhou Václava Klause, ODS, ale protože jsme skutečně žili z kořenů 1. republiky a Rakouska-Uherska. Byli jsme prostě stát, který byl průmyslový, industriální, technologicky rozvinutý, a ani 40 let komunismu to naštěstí úplně nevyzmizíkovalo, takže jsme měli ideální předpoklady. Zatímco Polsko, Maďarsko – pamatujete – byli velmi zadlužené, nebylo tam nic, a tak dál. A dneska, zejména Polsko, má deseti, dvanácti násobně víc dálnic, a když se podíváme na nabídku, kvalitu a ceny polského zboží, tak to české se může jít zahrabat.

Deficit státního rozpočtu bude ještě vyšší, než 250 miliard, protože část výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů

Martina: Pravdou je, že jste mi připomněl výrok jedné mé kolegyně, která se vrátila z prázdnin na polské straně Beskyd, a říkala tak divně: „Kdy se to stalo, že jsme se ocitli i za Polskem?“

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Takhle výrazně, protože zatímco u nás to bylo hic sunt leones, tak u nich to skutečně poměrně kvete.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: Dobrá, v jste to vzal z gruntu, že vlastně ani není důvod rozebírat jednotlivé části, protože jste je vyloučil ze studia. Ale přesto, pojďme se k tomu vrátit podrobněji.

Lukáš Valeš: Určitě.

Martina: Abychom se lépe zorientovali v množství chyb, nebo třeba v některých krocích, které můžeme alespoň pojmenovat tak, že třeba možná byly myšleny dobře, tak vy jste tady hovořil o státním rozpočtu: Máte vysvětlení pro to, že současné schodky státních rozpočtů, státního rozpočtu vůbec, nejsou odlišné od schodků za covidu, kdy jsme byli, řekněme, citově vydíráni tím, že to přece musíme chápat, protože se dějí věci, se kterými se nemohlo počítat? Máte vysvětlení pro to, že současná vláda vlastně rozhazuje úplně stejně, jako v covidové době, kdy jsme říkali, že shazují peníze z vrtulníků?

Lukáš Valeš: Jak jsem říkal, tady je problém v tom, že současná vláda, zejména ODS, se významným způsobem podílela na podvázání příjmů. Když spočítám jenom superhrubou mzdu a důsledky jejího zrušení – plus daň ať už nabytí, nebo prodeje nemovitosti – tak jsme na nějakých v dnešních cenách 130 miliardách, což je víc než polovina státního dluhu. A kdyby tyto daně existovaly, tak jsme dnes na nějakých 120 miliardách schodku. Pořád je to pro normálního smrtelníka obrovské číslo, ale byla by to polovina. A proto jsem mluvil zejména o zklamání pro voliče, kteří tuhle koalici volili, a pro které je to naprosto nepochopitelné.

To, na co narážíte vy je to, že tady nebyla sebemenší snaha tento schodek snížit, ačkoli se s banerem „Uzdravíme veřejné finance“, respektive státní rozpočet přeci vyhráli volby. A já si pamatuji, jako by to bylo včera, na výrok ekonomického experta pana Skopečka z ODS, který na televizi Prima řekl, že 200 miliard škrtneme z provozních výdajů státu, a žádné daně zvyšovat nebudeme. Ale my jsme věděli už dopředu, že vláda bude muset daně zvýšit.

Měli jsme před volbami v Brně velkou konferenci na právnické fakultě, kde se zúčastnil Jiří Rusnok, a řada dalších, a shodli jsme se na tom, že jenom šetřit prostě nelze, že daňový výpadek, o kterém tady hovořím, je tak velký, že musí být nahrazen. Samozřejmě, tato vláda nám to zamlčela, a naopak tvrdila, že žádné daně zvyšovat nebude. Možná si ještě pamatujete na legendární rozhovor Korantenga s panem premiérem – to byl podzim, shodou okolností, a jistě, shodou okolností, v době vrcholící prezidentské kampaně – kdy pan premiér řekl: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“

Martina: Ano, a teď zase prohlašuje, že se vláda vrací k rozpočtové odpovědnosti, přestože na příští rok nás chystají zadlužit opět o zhruba 250 miliard korun.

Lukáš Valeš: Ve skutečnosti je to ještě horší, protože část rozpočtových výdajů bude předsunuta do kapitol infrastrukturních a dalších fondů, takže ve skutečnosti celkový deficit bude vyšší. Ale vláda především přijala asi 20 000 dalších úředníků, máme tři nová ministerstva, novou agenturu pro digitalizaci, která, když se podíváme na digitalizační snahy stavebního řízení, evidentně není funkční, přestože nás stála už jednu miliardu, možná víc.

Martina: A plánuje se asi dvanáct, že nakonec tato nepovedená digitalizace…

Lukáš Valeš: Výborně. Nehledě na to, že samozřejmě budeme mít na krku spoustu žalob – teď je otázka, jestli stát, nebo obce, které to za stát dělají – protože zejména obce nestíhají, respektive jimi řízené organizace nestíhají včas kolaudovat stavby, které jsou například financovány z evropských a dalších programů.

Vy jste se ptala, proč to tak není. Já to upřímně řečeno nechápu, protože to není ani pravicová politika, ani levicová politika. Oni si zejména ve volebním roce kupují přízeň voličů – tomu jako rozumím – ale u vlády jsem nezaznamenal jakoukoli snahu o skutečně nějaké radikální škrty. My jsme se kdysi smáli Mirkovi Kalouskovi za tupé škrty, ale co bychom teď dali za Miroslava Kalouska? Prostě tenhle stát opravdu nemůže zaměstnávat takové množství úředníků.

To totiž samozřejmě taky znamená, že se jim musí ubrat agenda, a tento stát nemá tolik peněz, aby mohl financovat například nákup společnosti Net4Gas, která provozovala ještě do nedávna plynové trubky na Moravě, a kdyby je stát loni nekoupil za nekřesťanské peníze – opět několika miliard – tak by dneska zkrachovala. Nás vedle toho, že jsme jako daňoví poplatníci vyhodili, myslím, že šest miliard, tak minimálně každý rok tato legrace bude stát další miliardu a půl, možná dvě, protože tyto plynovody je třeba udržovat, přestože jimi žádný plyn neproudí, neboť jsme s Ruskem ve válce, jak říká vláda.

Ve vládě nejsou kvalifikovaní lidé, kteří by dokázali provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

Martina: Říkáte, „není to ani pravicová, ani levicová politika“. Co je to tedy za politiku? Co to vzniklo?

Lukáš Valeš: Já si pamatuji na krásný výrok Petra Pitharta: Dvojdomek, nebo kočkopes. Tady je opravdu je vidět – jakkoliv se napřed všichni zaříkávali, že pravice je naší společnou základnou, společnou bází, možná s výjimkou Pirátů, ale tam pánbůh ví, co se jim honí v hlavě – mimochodem, Piráti jsou pro mě taky jedno z překvapení, nebo ne překvapení, ale jedním z pominutí mysli téhle vlády. My jsme od těchto dobrých jinochů a děvčat očekávali, že když tedy vznikli jako digitální piráti, tak jejich doménou bude – skutečně digitalizace všeho druhu, efektivní, chytrý, a přitom levný stát.

Martina: Jediné, co nabízeli, byly věci kolem IT.

Lukáš Valeš: Přesně tak.

Martina: To byla jejich jediná nabídka.

Lukáš Valeš: Vlastně takový IT spot.

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: A teď najednou, a to se netýká jenom stavebního řízení, všichni jsme je na to upozorňovali, a teď najednou zjišťujeme, že ministerstvo řízené panem Bartošem ani nekomunikovalo s lidmi, kteří toto řízení budou provádět, nekomunikovalo ani s architekty, ani s představiteli samospráv, všichni jsme je varovali, že 1. červenec není reálný, protože nebyly vydány ani prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, a tak dále. Pan Bartoš, a zejména vedení ministerstva arogantně veškerou kritiku odmítalo, a teď je pro mě naprostým zoufalstvím, že ten člověk nemá ani kousek sebereflexe, aby řekl: „Ano, sorry, zklamal jsem, rezignuji.“ Ale ptá se novinářů, proč by měl rezignovat.

Martina: A vzápětí si odpovídá, že by to byl útěk od rozdělané práce. Myslím, že jsme si to zdůvodnili hezky, nic nefunguje, a my budeme dál platit nejenom úředníky, ale i nápravy a snahy o nápravu. Ale vraťme se tedy obecněji k tomu, jakým způsobem může tato vláda tvrdit, že se vrací k rozpočtové zodpovědnosti, nebo odpovědnosti, a navíc celé léto tajit přípravu státního rozpočtu, což je doposud krok, bych řekla, nevídaný.

Lukáš Valeš: Naprosto.

Martina: A já bych potřebovala od vás vědět, co si o tom myslíte? O čem to svědčí? Co tedy můžeme čekat? Další zadlužování, to znamená, že naše děti na tom budou v budoucnu ještě hůře?

Lukáš Valeš: Hůře, ano.

Vláda nevyužila zákon o stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, když byla inflace 10 procent, zdražily o 40 procent. Stát měl zakročit, protože to bylo zneužití trhu.

Martina: Bytová politika se úplně zhroutila. Proveďte mě tím.

Lukáš Valeš: Samozřejmě, já těmto otázkám rozumím. Kdybyste mi pořídila věšteckou kouli, tak bych vám možná bych řekl víc. Ale u téhle vlády my vlastně nevíme, co chce, podle mě to neví ani tahle vláda. V téhle vládě není nikdo, kdy by dělal nějakou makroekonomickou strategii, není v ní ani ekonom. Pan Síkela pět let řídil Slovenskou spořitelnu, dobře, možná umí dobře slovensky, ale mimo jiné je zodpovědný, jak jsem řekl, za nákup plynových trubek, na které budeme doplácet, a asi 67 čerpacích pump. Nevím, proč pravicová vláda nakupuje čerpací pumpy a trubky, pakliže tam není zase nějaký soukromý zájem. Oni nemají kvalifikované lidi, kteří by dokázali – když už oni toho sami nejsou schopni – provádět efektivní hospodářskou politiku založenou ne na ideologii, ale na reálných hospodářských datech.

A mimochodem, hovořila jste o zadlužení, a pro mě je nepochopitelné, že se poslední dva roky žádná hospodářská, ani politická katastrofa nekonala, a přesto rozpočet vypadá, jak vypadá. Vláda vůbec nepočítala s tak vysokou inflací, byla překvapená, čili proto taky teď tak spěchá s takzvanou důchodovou reformou, ale ona to reforma není, je to jenom snížení důchodů, parametrická změna, protože na to nebyly připravené zdroje. S inflací nijak nebojovali, vláda nevyužila zákon o možnosti stanovení cen, když se ukázalo, že firmy, i když inflace byla 10 procent, zdražily o 40 procent. Tehdy měl stát zakročit, protože to bylo naprosto flagrantní zneužití trhu. Mimochodem, zjistili jsme, že máme osm hlavních hráčů na obchodním trhu, kteří ovládají 90 procent trhu.

Martina: Kteří to jsou?

Lukáš Valeš: Když půjdete nakoupit, když se porozhlídnete, tak se podívejte…

Martina: Nicméně, když se dělal průzkum, jak tyto nadnárodní řetězce v naší republice prosperují, tak se zjistilo, že když půjdete nakupovat u stejných řetězců do Německa, tak ušetříte až 30 procent.

Lukáš Valeš: Ano, ale to se nebavíme o kvalitě.

Martina: To se nebavíme o kvalitě – protože Češi milují masokostní preparáty.

Lukáš Valeš: Samozřejmě.

Martina: Jak nám bylo řečeno jedním z šéfů výrobců konzerv. Ale abych neodbíhala: Kam to tedy může vést dál? Protože máme nižší platy, vyšší inflaci, bezkonkurenčně nejvyšší cenu energií, a ještě nakupujeme dráž, u některých segmentů až o 30 procent. Kam až to může jít, a kdo si na nás zasedl?

Lukáš Valeš: Na jednu stranu bychom si vždycky měli říct, že to půjde tak daleko, co si my sami necháme – jak to teď říct slušně česky – naložit…

Martina: Děkuji.

Lukáš Valeš: Diváci, nebo posluchači si jistě domyslí. A na druhou stranu to jsou přesně funkce vlády, nebo státu, abych byl přesnější. Protože my, jako normální spotřebitelé, kteří potřebujeme koupit rohlíky, nebo nakoupit energie, s tím asi nic neuděláme, a stát je tady od toho, aby vytvořil opravdu tržní prostředí. A to je to nejlepší, že my vlastně nechceme po státu nic jiného, než aby respektoval obecné principy tržního systému. Nevoláme po nějakém socialismu. Stanovení cen je mimochodem normální, používá to řada států, včetně českého, ale oni zastropovali ceny energií u maloobchodních cen, místo u velkoobchodních. A pak zase se můžeme ptát, kdo je placen, nebo cui bono, komu to slouží. Je přeci nenormální, aby stát, který vyváží energie, měl pro své firmy, a pro své spotřebitele nejdražší ceny v celé Evropě.

Vláda nekope za občany této republiky, ale za ty, kteří stojí v pozadí

Martina: Je to nefér.

Lukáš Valeš: Tím spíš, že my všichni, prostřednictvím státu, jsme největšími vlastníky největší energetické společnosti v zemi. A když se podíváte, jak to řešily jiné státy, třeba Francouzi, které naopak tohle využívají k levným energiím pro své podniky, tak vidíte, že jsou tady naprosto jednoznačně… Pro politologa je to vždycky cui bono, komu to slouží? A nenechme se zmást nějakou ideologií, politickými kecy, protože tohle je mnohem důležitější. Tady je vidět, že vláda nekope za občany této republiky, ale spíš za ty, kteří stojí v pozadí…

Martina: Nadnárodní…

Lukáš Valeš: Nadnárodní – prostě ty nejbohatší skupiny, které si ze státu dělají Klondike.

Martina: Kdyby takovouhle energetickou politiku praktikovala třeba Francie, tak mají zase plné ulice.

Lukáš Valeš: Ano – hoří nám Praha.

Martina: Akorát my, když máme plné ulice, tak si toho stejně nikdo nevšímá.

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Řekne, že tam byly nižší stovky lidí, přestože…

Lukáš Valeš: Jeden ruský dezolát vedle druhého.

Martina: Samozřejmě, nemají zuby. Nezlobte se, teď se vám podařilo, že jste mě trošku rozčertil. Když jste vzpomínal, jak pan Skopeček říkal, jakým způsobem musíme zastavit zadlužování, snížit státní dluh, když Petr Fiala ve svých projevech neustále opakoval, že se nebudou zvyšovat daně – myslíte, že tomu věřili a že jenom byli odborně tak mimo?

Lukáš Valeš: Ne.

Martina: Nebo věděli, že lžou?

Lukáš Valeš: Oni jsou samozřejmě odborně mimo, a nejsou schopni dohlédnout důsledky svých kroků. Mimochodem, jeden z vašich dřívějších hostů…

Lidé vládní koalice nejsou schopni dohlédnout konců svých činů. Zejména u premiéra se obávám, že žije jako autista v nějakém ideálním světě, kde on je středobodem, a všechno co činí, dobře činí.

Martina: Přesně tuto větu říká Petr Robejšek.

Lukáš Valeš: Ano?

Martina: Ano.

Lukáš Valeš: Ano. Tak já se můžu našim posluchačům přiznat, že jsem jeho žákem, protože jsem u něj studoval ještě v Hamburku, takže možná nepadlo pověstné jablko daleko. Ale my jsme tady vzpomínali na pana doktora Hnízdila, nebo na pana doktora Šavlíka, a ti by vám vysvětlili psychologické procesy, možná by vám řekli něco o psychopatech. Ale každopádně tito lidé skutečně nejsou schopni dohlédnout konců.

Oni žijí přítomností, a zejména u premiéra se obávám, že je to člověk, který žije skoro jako autista, že je v nějakém ideálním světě, kde on sám je středobodem, a všechno co činí, dobře činí. A protože tomu nerozumí – on je učitel, tedy politolog, ale získal vzdělání v oblasti český jazyk, dějepis – tak je mu prostě vlastně jedno, a kdo mu co nakuká, tak možná podle toho jedná. Nevím. Ale každopádně žije v představě, že ideální svět tam je – a odmítá jakoukoli kritiku. Každý jsme člověk, a každý děláme chyby, a tím spíše vláda, která musí vyvažovat různé vlivy ve společnosti – ale ne, pro něj je všechno je v pořádku. Jsou tady flagrantní ekonomická data, kdy vývoj státu, rozpočtu, usvědčují vládu z vlastní lži – a přesto se prý vracíme k rozpočtové odpovědnosti.

A velmi nemile mě překvapuje, jak velká část médií, a i velká část voličů, jim to takříkajíc žerou. Že místo toho, aby se tady objevila radikální vlna nesouhlasu – a nemusíme jít rovnou do ulic – když tady opravdu vidíme skutečnost, kterou každodenně žijeme, která se ukazuje. A státní rozpočet je přímo ukázkový – politici nám říkají úplně jiné věci, to jsou úplně odlišné světy. Vždycky jsem si myslel, že média jsou tady od toho, aby pranýřovala vládu, vy to víte – hlídací pes demokracie – a místo toho se tady zcela reálně bavíme o nějakých dezinformacích, jako největší hrozbě pro Českou republiku, o ruských agentech, které jak v padesátých letech vidíme pomalu všude, všude za rohem, nebo o čínských agentech, a přitom máme svých problémů dost. Tady nemusí být žádná protiruská propaganda, prostě stačí neschopná vláda, která neřeší problémy občanů.

Martina: A jak si na otázky, které jste vyslovil, odpovídáte? Řekl jste, že každý občan přece musí vědět, že to, co říká premiér, nebo co říká vláda, je jasná lež. A já už jsem si psala poznámku, „média“, a vy v tu chvíli řeknete, že je zvláštní, že na to média nereagují. Protože jsou tady politici, u kterých skutečně číhají na každé slovo, a média si dají tu práci, která je naprosto v pořádku, aby dohledávala v archívech rozpory mezi tím, co říkal před pěti lety, nebo před volbou, nebo během volební kampaně, a co říká teď. Jak to, že některá média, nebo média hlavního proudu, jako by měla povinnost v žádném případě nekritizovat vládu. A pokud kritizovat, tak jenom takovým způsobem, aby se neřeklo, abychom vypadali, že jsme objektivní a nezávislí.

Lukáš Valeš: Martino, vy mě tedy dneska svými otázkami nešetříte. Já to tedy zkusím, a předem se omlouvám, že nebudu vyčerpávající, protože, když jste zmínila Petra Robejška, tak by nám možná pomohl – jak se hezky krásně česky říká – to rozklíčovat. U médií vidíme několik tendencí. Zaprvé média mají obecně snahu nebýt konfliktní. A to je zase představa světa, ve kterém se děje něco normálního, a tudíž není třeba se do toho… Druhý problém, je, že vlastně žádná nezávislá média nemáme, protože média privátní jsou závislá především na reklamě, a tudíž, kdyby se dostala do střetu se zájmy zadavatelů reklam, tak…

Martina: Ano, to by se majitel zlobínkoval.

Lukáš Valeš: Tak, přesně. Nehledě na to, že některá zodpovědná, v uvozovkách, média, už předem očekávají, co se od nich chce. A jedna z politologických teorií hovoří o tom, že se vytváří kartel mezi businessem, politikou a, bohužel, médii.

Martina: Oligarchizace politiky.

Lukáš Valeš: Oligarchizace politiky, přesně tak, kdy vlastníci, a nám může opět Babiš sloužit jako příklad, je naprosto naivní si myslet, že když odejde Babiš, tak to zmizí. Já ho vždycky použiji jako učebnicový příklad toho, jak to ve skutečnosti funguje jak v politice, tak v novinách, a bohužel se střetávám s některými kolegy, kteří tvrdí, že když odstraníme Babiše, který je ta žába na prameni, tak vytryskne čirý pramen pravdy a lásky. A já jsem říkal: „Tady nejde o Babiše. Babiš je příklad toho, jak to funguje.“ Vlastně bychom měli Babišovi poděkovat, protože nám konečně ukázal, že oligarcha řídí v rámci jednoho koncernu prostě všechno: Má politickou divizi, potravinářskou divizi, chemickou, a tak dále. Ale to není problém Andreje Babiše. Babiš je pouze součástí systému. A jak jsem řekl, jeho pozitivní stránka je v tom, že nám ukázal, jak tento systém funguje.

Problém je, a tady jsme možná u kořene věci, že když by to byly ekonomické zájmy, tak bych tomu ještě rozuměl. Ale já se obávám, že česká společnost z velké části – a to se týká hlavně té části, která o sobě říká, že je nejvzdělanější, nejschopnější a nejintelektuálnější – si nechce připustit, že systém, ve kterém žijeme, má výrazné chyby, a že těch 35 let od Listopadu, není série úspěchů, ba naopak, krizové momenty jsou stále hlubší a hlubší, a my pořád věříme v jakousi pravdu a lásku. Mimochodem, když Václav Havel prodal svou část Lucerny agentovi StB, tak nevím, co to má společného s pravdou a láskou, nicméně oni tomu opravdu věří.

Velká část mojí pedagogické kariéry je spojená s tím, že se snažím studentům ukazovat politiku, jaká je, a ne jakou bychom ji chtěli vidět. Ale neustále mě překvapuje, kolik lidí se najde, kteří tomu nevěří a kteří si skutečně myslí, že když odstavíme třeba Andreje Babiše, tak nastane ráj na zemi, a všechny problémy se najednou vyřeší. Že za to nemůže systém a jeho chyby, které se zhoršují – vidíme to před očima, že tady probíhá několik krizí dohromady – ale že systém je v pořádku, ale kazí ho jenom někteří lidé.

Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extrémistka!

Americká centrální banka Fed razantně snížila úrokové sazby o půl procentního bodu. Finanční trhy na rozhodnutí nejprve zareagovaly prudce, akcie posílily. Jenomže… moc dlouho jim to nevydrželo.

Jedno (byť razantní) snížení úrokových sazeb jim bylo jako podpora málo. Šéf Fedu jim totiž neslíbil, že se to bude příště opakovat. A ony takový příslib slyšet chtěly. A tak po prvotním posílení to akcie po chvíli zase vzdaly, a nakonec stejně skončily níž. Přesvědčit finanční trhy k růstu je čím dál těžší, chtějí vidět pořád silnější a silnější argumenty. Dokonce ani vytoužené razantní snížení úrokových sazeb, od kterého si slibovaly podporu, jim už nestačilo. Začíná se ukazovat, že aby obrátily směr, potřebovaly by očividně ještě silnější přesvědčovací kalibr. Ale co finanční trhy tak stresuje?

Fakt, že makroekonomická data, která dodávají statistici, jsou stále víc ve zjevném rozporu se subjektivním pocitem ohledně toho, jak ekonomiky fungují. Makroekonomické statistiky totiž poskytují čím dál víc falešný obraz ekonomiky.

V poslední době jsem hodně mluvila o manipulování ekonomických statistik. U mnoha lidí to vyvolalo velkou nevoli. Lidský mozek je nastaven tak, že chce věřit tomu, co vidí a slyší, natož pak čte. Natož, když psané informace jsou zaštiťovány sběrem statistických dat, podepíšou se pod ně „experti“ a posvětí je státní úřad. Je pak velmi obtížné vystoupit z komfortní zóny a data rozporovat. Snadnější je vyslovit soud, že to, že nyní „najednou“ mluvíme o zmanipulovaných datech, když dříve jsme o nich nemluvili, je jen jakási honba za populismem. Jenomže je to mnohem jednodušší. Oficiální makroekonomické statistiky poskytují stále víc pokřivený obraz ekonomiky, na které vláda a centrální banka reagují, a proto toto téma nyní začíná být významnější než kdy dříve.

Například USA, které ovlivňují celý ekonomický svět, stále ekonomicky rostou. Jenomže zhruba 17 % z udávaného růstu HDP připadá na zvýšení vládních výdajů. Když tyto vládní výdaje od růstu HDP odečtete, najednou jsou USA v recesi. Za „růst HDP“ jsou přitom považovány kupříkladu i státem placené stavební práce při rozebírání tepelné elektrárny, které jednoznačně vedou ke zhoršení stavu ekonomiky. Statisticky tedy USA rostou, „kupecky“ posuzováno jsou nejspíš už od vypuknutí pandemie v recesi.

Podobně v druhém čtvrtletí 2024 vzrostl HDP České republiky meziročně o 0,4 %. Přesné složení tohoto čísla dosud neznáme, nicméně dopad vládních výdajů na HDP se odhaduje na přibližně 20 až 30 % z tohoto celkového růstu. Po odečtení vládních výdajů by byl zřejmě růst ekonomiky buď nulový, anebo bychom byli v recesi. Podobné pokřivení najdete i u nezaměstnanosti nebo u inflace, a toto pokřivení v čase stále narůstá, jak také ostatně narůstá veřejný dluh.

A tím se najednou začíná vysvětlovat, proč „měkké“ údaje, jako jsou předstihové indikátory měřící důvěru v ekonomiku založené na dotazníkovém šetření mezi respondenty se v poslední době tak výrazně odlišují od makroekonomických statistik. Tyto podceňované „měkké“ indikátory se tak stále víc stávají jediným relativně spolehlivým ekonomickým vodítkem.

A když se vrátíme zpět k reakci finančního trhu na výrazné snížení úrokových sazeb, od kterého si všichni slibovali podporu pro finanční trh, zdá se, že už i investorská masa pomalu přestává makroekonomickým statistikám důvěřovat.

Tento týden jsem byla konfrontována s otázkou.

Prý kritizuji socialismus, přerozdělování a rovnostářskou společnost. Že prý v současné době se v ČR dle výzkumů společenské nůžky rozvírají víc než v předchozím desetiletí: děti nemají stejné příležitosti, 2/3 lidí nemá ani průměrnou mzdu, pokles životní úrovně je v posledních letech zřetelný. Celých 80 % lidí tvrdí, že kvůli stoupajícím cenám energií a inflaci muselo začít více šetřit a omezovat některé své potřeby, naopak majetek těch nejbohatších vzrostl. Je tento stav spravedlivý? A zda prý podporuju zvyšování sociálních rozdílů ve společnosti.

Ponechám taktně stranou zjevnou ekonomickou neinformovanost tazatele, který argumentuje tím, že dvě třetiny lidí nemají průměrnou mzdu. (Co asi tazatel čekal? Že 100 procent lidí bude mít nadprůměrnou mzdu? Převaha lidí s podprůměrnou mzdou bude logicky platit vždy, i kdyby společnost byla desetkrát bohatší, protože průměr musíme z něčeho počítat a na špici vždy bude několik málo mezd vrcholných manažerů, kteří průměr odchýlí nahoru od takzvané mediánní mzdy.) Ale podívejme se jen na jádro tohoto tvrzení.

Ano, nůžky se ve společnosti skutečně rozevírají. Fatálně se však tazatel mýlil v domněnce, že se jedná o důsledek svobodného trhu. Jedná se o přímý důsledek rostoucího socialismu ve společnosti. Společnost už dávno není volnotržní, polovina HDP je již přerozdělována státem, tedy nyní již žijeme v korporátním polosocialismu. Rozevírání nůžek není způsobeno tím, že by někteří lidé extrémně bohatli v důsledku kapitalismu – zaprvé nebohatnou, zadruhé tu z kapitalismu už mnoho nezbylo. Rozevírání nůžek je způsobeno tím, že mnozí lidé chudnou kvůli narůstající moci státu, která znemožňuje svobodnému trhu zvyšovat bohatství skrze inovace. Fakt je ten, že největší hladomory způsobené člověkem v posledních 100 letech se odehrály za socialismu – konkrétně 80 % všech obětí hladomorů ve 20. století zemřelo v Číně a Sovětském svazu. Konec komunismu v těchto dvou zemích po roce 1990 se podepsal celosvětově na snížení hladu o 42 %.

Volání po socialismu dává lidem následující poselství: vaše špatná životní situace je způsobená společenským zřízením a vy sami nemáte šanci svou situaci zlepšit, dokud společenský systém nezboříme. Jenomže to je poselství hluboce chybné, protože kdekoliv, kde byl svobodný trh opuštěn, došlo k nárůstu chudoby, a kdekoliv, kde byl svobodný trh puštěn do předešlého socialismu, došlo k nárůstu bohatství.

Je jednoznačně pravda, že stoupají ceny energií, roste inflace. Kde se ovšem skrývá omyl, je stanovení příčiny této inflace a zdražení energií. Tyto jevy jsou přímým důsledkem levicově kolektivistické ideologie ESG, jehož nejznámějším projevem je Green Deal. Neboli opět toto zchudnutí lidí je v příčinné souvislosti s rostoucím vlivem levice.

Hlavní příčinou toho, proč levice tak vehementně požaduje rovnost, je závist. Samozřejmě, že levice to popírá, protože přiznání závisti je současně přiznáním pocitu nedostatečnosti. Faktem ale je, že levice nemá primární zájem postarat se o chudé, nýbrž ze závisti zbavit bohaté majetku. Kdyby totiž levice měla zájem na tom, aby chudí zbohatli, musela by nutně podporovat svobodný trh, jelikož jednoznačně víme, že kde trh nahradil socialismus, tam nejchudší lidé zbohatli. Pro mě jako pro pravičáka cílem není rovnost v chudobě, nýbrž je pro mě cílem klesající chudoba a rostoucí životní úroveň drtivé většiny obyvatelstva.

Například v USA míra chudoby (vyjádřená nikoliv relativním příjmem od mediánu, ale možností spotřeby) klesla od roku 1960 o 90 % z 30 % obyvatel na dnešní 3 %. Socialista to prezentuje jako nerovnost. Já to prezentuju jako vítězství svobodného trhu, protože celá společnost si může dovolit věci, které již považuje za samozřejmé. Socialisté vlastně kritizují materiálně příznivý vývoj.

Na tom, jak Evropa zaostává v inovacích, je zřejmé, že příznivý vývoj daný volnotržními silami se už bohužel zastavil, protože volný trh byl zničen. Jenomže byly to vždy právě inovace způsobené svobodným trhem, co vedlo v jednotlivých zemích k největšímu poklesu chudoby.

Zhruba čtyři týdny poté, co finanční trhy stihnul velký výplach v důsledku zklamání z výsledků sektoru umělé inteligence (AI), je už zase o zábavu postaráno. Výplach na finančních trzích obnovil. A znovu u zdroje stojí AI.

Takže popořadě. Akcie Nvidia, vedoucí společnosti v sektoru AI, se za jediný den, konkrétně 3. 9., propadly o 9,5 procenta. Ještě víc to vynikne v převodu na finanční částku. Ze světa tímto poklesem bylo vymazáno skoro 280 miliard dolarů, což je zatím největší hodnota, jakou kdy nějaký americký titul za jediný den sprovodil ze světa. Kumulovaně za několik dnů jsou ztráty ještě vyšší, protože Nvidia klesala již od počátku týdne, jenom v jednom dnu propad výrazně zrychlil. A celkem nepřekvapivě Nvidia s sebou táhne ke dnu i další především technologické tituly. A z technologického sektoru se vzápětí nákaza rozšířila i do dalších segmentů, takže investorská nálada je aktuálně mizerná na finančním trhu obecně.

To nejlépe zrcadlí index tržní volatility VIX, který se běžně označuje trochu nepřesně jako „ukazatel strachu“. VIX v úterý prudce vzrostl a zatím se nestabilizoval. Zvýšená hladina strachu a tržní výprodeje i dnes trvají.

Aby toho nebylo dost, přišla ve stejný den ještě další rána pro Nvidii ze zcela nečekané strany. Nejen této, ale i dalším společnostem z oboru zaslalo americké ministerstvo spravedlnosti předvolání k soudu, protože hledá důkazy, že výrobce čipů porušil antimonopolní zákony. O tom, že ministerstvo spravedlnosti toto podezření prošetřuje, se sice vědělo, ale načasování, kdy předvolání přišlo, bylo vskutku ironické vzhledem k právě probíhajícím výprodejům. Samozřejmě akcie společnosti to ještě víc srazilo.

Není naším úkolem soudit, jak obvinění ze zneužívání monopolních praktik dopadne, je naším úkolem odhadnout, jaký bude další vývoj na trzích. A tady se kupí rizika. Potížím totiž zdaleka nečelí jen odvětví umělé inteligence. Konkrétně značně v těchto dnech sílí obavy o další hospodářský vývoj Číny. Otřásají se komoditní trhy, zejména je dusno kolem mědi a ropy, tedy dvou klíčových průmyslových (energetických) surovin. V Americe rostou výrobní ceny, což většinou předznamenává růst cen spotřebitelských – jinými slovy, rostou obavy z nové inflační vlny. To ale současně nejde moc dohromady s nadějemi, že americká centrální banka Fed výrazně sníží tento měsíc své úrokové sazby, a tím uleví akciovým trhům. A konečně v evropském automobilovém průmyslu to vře.

Nejen že společnost Volkswagen oznámila výrazné propouštění, což je zpráva, která upoutala značnou pozornost. Snad ještě závažnější je, že nálada v německém automobilovém průmyslu se v srpnu zhoršila čtvrtý měsíc po sobě. Odvětví čelí především nedostatku nových zakázek, nákupní manažeři nenakupují od subdodavatelů, automobilky mají strach vyrábět na sklad, protože není jasné, zda vyrobené zásoby také prodají. Nejslabší je poptávka ze zahraničí, což zrcadlí mnou tolikrát zmiňovaný fakt, že evropské automobilky se kvůli zelené politice a neúměrnému nárůstu nákladů staly mimo Evropu zcela nekonkurenceschopné. Jasně to potvrdilo zveřejnění posledního indexu Ifo, který měří podnikatelskou náladu v Německu.

To všechno dohromady je tak toxický mix informací, že v tuto chvíli těžko najít jakýkoliv argument pro nákup akcií a zastavení jejich propadu. Samozřejmě krom okřídleného „při poklesu se vyplatí nakupovat“, což bezpochyby budou makléři nyní hojně opakovat. Má to ale jeden háček. Totéž opakovali už při předchozím výprodeji před měsícem. Toto tvrzení platí, když akcie dosednou na dno. Ale já se domnívám, že ono dno je ještě hodně daleko. Výprodejní vlny, jako byla ta před měsícem a současná, se budou podle mého soudu opakovat do konce roku častěji.

Konsenzus buď existuje, nebo ne. A pokud existuje, pak je to natolik zřejmé, že existencí konsenzu není třeba argumentovat. Slyšeli jste snad někdy argument, že země je kulatá, protože na tom panuje společenský nebo vědecký koncensus? Určitě neslyšeli, a přitom je toto tvrzení klasický příklad koncensu, který byl historicky přehodnocen. Původním konsenzem bylo, že země je placatá, novým konsenzem je, že je kulatá. Samotná argumentace vědeckým koncensem je zcela lichá.

Když progresivisté tvrdí, že existuje vědecký koncensus na tom, že se nacházíme v nějaké klimatické nouzové situaci, pak lžou a lze to snadno dokázat. Svá tvrzení opírají typicky o výstupy různých neziskových organizací štědře dotovaných z veřejných peněz nebo přímo z různých vládami vytvořených poradních panelů. Asi nejznámější z nich je IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change, tj. Mezinárodní panel pro změnu klimatu), UNEP (United Nations Environment Programme, tj. Program OSN pro životní prostředí) nebo Evropský vědecký poradní výbor pro změnu klimatu (Climate Advisory Board). O sebemenší nezávislosti zkoumání zde nemůže být ani řeč.

Kromě těchto vládních a více marketingových než vědeckých subjektů jsou zde ale i významné organizace, které nejsou závislé na veřejných financích a které tvrdí něco zcela jiného. Zde můžeme jmenovat NIPCC (Nongovernmental International Panel on Climate Change) nebo CLINTEL (Climate Intelligence [12]). Z českých představitelů nezávislé vědy můžeme jmenovat například spolek REE (Realistická energetika a ekologie).

INPCC je nevládní mezinárodní panel pro změnu klimatu složený z vědců, kteří se dali dohromady, aby společně zkoumali příčiny a důsledky změny klimatu. Jak již název napovídá, tento panel nemá žádné vazby na žádné vlády nebo vládní agentury, je tedy zcela nezávislý na politických tlacích, díky čemuž má možnost objektivně analyzovat a interpretovat data bez toho, aby musel plnit nějaké politické nebo ideologické zadání.

Vědci NIPCC dospěli k závěru, že IPCC je zaujatý, pokud jde o vytváření budoucích projekcí změny klimatu, rozeznávání významného vlivu člověka na současné a minulé klimatické trendy a hodnocení dopadů potenciálních změn životního prostředí vyvolaných oxidem uhličitým na biosféru Země. Aby upozornili na tyto nedostatky, začal NIPCC provádět vlastní výzkum, jehož závěry následně zveřejňoval.

NIPCC vydal několik reportů o zjištěných vědeckých poznatcích a v listopadu 2015 také knihu s názvem „Proč vědci nesouhlasí s globálním oteplováním: Zpráva NIPCC o vědeckém koncensu“. Tato kniha odhaluje, že žádný průzkum ani stude neukazuje „koncensus“ o zásadních vědeckých otázkách v debatě o změně klimatu. Také se v ní uvádí, že většina vědců nepodporuje poplašná tvrzení IPCC.

Clintel je nezávislá nadace informující o změně klimatu a politikách v oblasti klimatu. Tuto nadaci založil v roce 2019 emeritní profesor geofyziky Guus Berkhout a vědecký novinář Marcel Crok s cílem vzdělávat o příčinách a dopadech změny klimatu a také dopadech klimatické politiky na ekonomiku a životní prostředí. Za tímto účelem se nadace snaží objektivně a transparentně sdělovat široké veřejnosti dostupná fakta v dané oblasti a také vysvětlovat, kde se fakta mění v domněnky. Nadace se také snaží ohledně změny klimatu a klimatické politiky provádět vlastní výzkum, investigativní zpravodajství a fungovat jako mezinárodní místo setkávání vědců různých názorů na daná témata.

Guus Berkhout inicioval Světovou deklaraci klimatu. Tento živý dokument již podepsalo téměř 2000 vědců a odborníků včetně několika držitelů Nobelovy ceny. Jeho závěr zní: Žádná klimatická nouze neexistuje.

V minulosti jsem se několikrát dozvěděla, že údajně „jen kritizuju, ale nenabízím řešení“. To je hluboký omyl. Když pojmenuju, proč se věci dějí špatně, automaticky z toho plyne, že pro spravení věcí je nutné přestat dělat to, co problém způsobuje.

Pokud tedy například řeknu, že kvůli státní regulaci vznikl problém ten a ten, automaticky tím říkám i řešení: Tu kterou regulaci zrušit. To je snad jasné, ne…?

Ale budiž, chápu, že lidé už jsou natolik zvyklí na nejrůznější typy regulací, že je pro ně řešení „zrušit škodlivou regulaci“ mnohdy těžko pochopitelné. Takže si to ukážeme na konkrétním příkladu:

Jedním z nejcitovanějších problémů posledních let je, že zejména pro mladé lidi je vlastní bydlení nedosažitelnou metou. Politici se předhánějí v proklamacích, jak „to zařídí“. Zařídí starou belu. Je důležité chápat, že tohle téma má obrovskou komplexitu. Jakmile se někdo bude dopouštět výroků typu „zajistím bydlení“ – hned víte, že je buď hloupý, nebo populistický.

Problém je nutno řešit systémově a začít identifikací toho, jak vzniká: totiž nedostupnost bydlení má tři základní příčiny (a řadu menších).

První příčinou je extrémně složité a zdlouhavé stavební řízení. Druhou příčinou je dlouhodobý tisk nekrytých peněz, který vede k nafukování cenových bublin u různých investičních aktiv, tedy i u bytů. Třetí příčinou jsou rostoucí ESG požadavky na majitele nemovitostí, které jim zvyšují náklady a nutí je zvyšovat nájmy. Pro dostupnost bydlení je třeba vyřešit tyto 3 hlavní příčiny.

Relativně nejjednodušší je usnadnit stavební řízení. Tady navíc uškodila i poslední Bartošova digitalizace stavebního řízení. Pro řešení postačí dramaticky zjednodušit stavební zákon a zmenšit možnosti těch, kdo nejsou přímými účastníky řízení, do něj zasahovat.

Složitější, ale stále řešitelné, je zamezení tisku nekrytých peněz. Peníze se do oběhu dostávají skrze centrální banku, která ale u nás funguje celkem dobře, a skrze vládu, která je tam hrne skrze skrz deficit veřejných financí. Dokud se budou tisknout tímto způsobem peníze, budou se uměle nafukovat ceny aktiv a bydlení bude dál nedostupné bez ohledu na to, kolik sociálních bytů politici slíbí.

Technicky nejsložitější je zamezit rostoucím požadavkům na rostoucí zátěž majitelů nemovitostí, ať už jde o požadavky na vytápění, zateplení, energetické štítky, daně z nemovitostí a jakékoliv další. Tady je nezbytné postavit se ideologickým principům. Prostě odmítnout požadavky Green Dealu.

Tyto tři okruhy řešení by dramaticky už během půl roku zlepšily dostupnost bydlení. Že můžeme mluvit o půl roce, lze doložit na příkladu zemí, které touto cestou šly, jako například Argentina.

Takhle řečeno to zní jednoduše. Také je celkem jednoduché problémy identifikovat a pojmenovat (ale přitom dokonce už i v tom vláda selhává). Ale jak donutíte vládu, aby se přestala zadlužovat? Jak donutíte vládu, aby vypověděla poslušnost Green Dealu, když to současně znamená v podstatě vypovězení poslušnosti EU a otevřenou rebelii?

Samozřejmě, že to hypoteticky jde, ale chybí osobnost, která by měla dostatečnou psychickou sílu a současně dostatečný mandát od lidí, aby to udělala. A proto všichni pořád o dostupnosti bydlení jen mluví, ale problém roste.

Tématem, které v České republice ovládlo eurovolby, se stala elektromobilita. Mezi lidmi převažuje dojem, že elektromobilita je aktuálně vnucována spotřebitelům až moc rychle a až moc násilně. Většina lidí na ní ale principiálně nic špatného nevidí.

Tenhle názor je v zásadě správný, a i já bych jej podepsala za jedné podmínky – totiž kdyby elektromobilita byla chápána jako jeden z různých možných pohonů a kdyby nebyla spojována s vizí takzvané uhlíkové neutrality. Jakmile však začneme tlačit představu uhlíkové neutrality a současně elektromobility jako jediné možné, už jsme někde docela jinde.

Elektromobilita totiž není „tak trochu násilně“ spotřebiteli předkládána. Je vnucována VELMI násilně a totálně v rozporu s energetickými a fyzikálními možnostmi ekonomiky. Nejen že česká ekonomika není připravená. Vtip je v tom, že ani připravená být nemůže. Nejde to. Elektromobilita může fungovat jako malý segment v rámci celkové mobility; je možné, aby v nějaké zemi jezdila auta na spalováky, na elektřinu, na vodík – a to vše vedle sebe. Ale není technicky možné zrealizovat to, co EU zamýšlí, totiž přechod na nulové emise a v rámci pokusu o nulové emise zavést elektromobilitu. To prostě energeticky nevychází. Abych kolem toho dlouho nekroužila, vyjasníme si pozice hned na začátku:

Nulové emise, kvůli nimž zavádíme elektromobilitu, jsou jako perpetuum mobile – jenom fantasmagorická představa daná energetickou nevzdělaností. Abychom hypoteticky docílili uhlíkové neutrality, museli bychom plně přejít na obnovitelné zdroje.

V tomto ohledu hraje klíčovou úlohu něco, co se označuje jako EROI: totiž podíl vložené a zpět získané energie. Třeba taková větrná elektrárna má průměrné EROI kolem 4, možná 5, je-li postavená na břehu Baltského moře. Anebo také třeba jenom 3 i méně, stojí-li uprostřed České republiky. V každém případě tato větrná elektrárna je hluboko pod úrovní 7, kterou můžeme považovat za bod zlomu, kdy se výroba energie začíná rentovat. Neboli je energeticky nerentabilní. Za svou životnost vyprodukuje tak malé přebytky energie ve srovnání s tím, co jsme do ní museli vložit, že se její výstavba energeticky nevyplácí. Sotva energeticky uživí samu sebe a kousek infrastruktury na svou stavbu, ale už neprodukuje energetické přebytky, kterými by mohla napájet elektromobily. Nebo neumožní vyrobit cement na stavbu infrastruktury pro provozování elektroaut.

A to ještě není vše. Taková větrná nebo solární elektrárna nemá dostatečnou ještě další klíčovou veličinu, takzvaný energetický gradient neboli spád, tedy schopnost změny energie. Větrná elektrárna nemá dostatečný energetický gradient k tomu, aby dokázala vyprodukovat kupříkladu ocel na výrobu sebe sama. Nebo na výrobu elektroauta.

Ovšem vedlejším produktem výstavby této elektrárny, která se nevyplatila, je zbytečné vydrancování přírodních zdrojů a vydrancování fosilních paliv na její výstavbu. I kdybychom za sebe zřetězili tisíc větrníků, nijak si nepomůžeme, protože tím se jejich energetický gradient nijak nezvětší. Jinými slovy, bez fosilních paliv nepostavíme obnovitelné zdroje. Bez fosilních paliv nevyrobíme elektroauta.

Konec utopie. Elektroauta jsou tlačena, abychom přešli na nulové emise CO₂. Ale s nulovými emisemi CO₂ nejsme schopni vyrábět a provozovat elektroauta. Bez fosilních paliv prostě větrníky, soláry, elektroauta neexistují. Chování bankovního sektoru, velkých korporací, vlád, Evropské komise, Evropského parlamentu, environmentalistů, progresivistů, kteří nám tlačí ESG, je tedy hluboce iracionální, nevýslovně hloupé a lživě pokrytecké.

Panika na světových burzách si v některých zemích bere oddechový čas, v jiných trvá. Slovo panika je zcela namístě. Rozhodně není pravda, že se jedná o běžný výprodej. Mnozí makléři se snaží obrovský propad světových burz bagatelizovat tvrzením, že „po takto velkých výprodejích bývá ziskové nakoupit“, a jinými slogany. Jenomže tento výprodej je prostě jiný.

Jedná se totiž o podobné chování trhů, které známe již z minulosti, a nikoliv z běžných poklesů. Jednodenní volatilita klíčového amerického indexu S&P narostla na úroveň 65 bodů, což pro srovnání je hodnota, která byl pozorovatelná naposledy během panického výprodeje v roce 2020 po začátku pandemie, a předtím v roce 2008 po pádu Lehman Brothers a odstartování velké finanční krize. Jinými slovy, od této velké finanční krize jsme podobně zběsilé pohyby pozorovali jen dvakrát: po začátku pandemie a teď. Obdobně také index strachu VIX byl vyšší jen v roce 2020 a 2008.

Zatím se zcela zhroutil trh v Japonsku. Japonský index Nikkei propadl nejvýrazněji od roku 1987 a odepsal během jediného dne 15 %. To je na jeden den extrémní číslo. Pár kupců navnaděných tak velkým propadem se našlo, takže následně se Japonsko prozatím stabilizovalo, ale osobně myslím, že to nebude nadlouho. Důvodů, proč tento propad je jiný, je totiž mnohem více než jen jeho hloubka.

Především spekulantům po měsících a letech nafukování cenových bublin na mnoha paralelních trzích konečně začíná docházet, že současné ceny cenných papírů jsou jen fikcí. A už se o tom začíná mluvit veřejně. A to je právě to, co je předělem mezi malou lokální panikou a celosvětovým průšvihem. V komentáři k propadům na burzách totiž redakční rada amerického ekonomického listu The Wall Street Journal napsala, že „po dlouhém období experimentování s levnými penězi možná přichází éra zúčtování“.

Že vám tato slova znějí povědomě? Že jste ode mne již mnohokrát slyšeli, že je jen otázkou času, kdy si celosvětový a dlouhodobý tisk peněz vybere svou daň? Jenomže dosud jste tato slova slýchali ode mne a od několika dalších nezávislých ekonomů, kteří nepracovali pro velké korporace. Neslyšeli jste je dosud od analytiků velkých bank, penzijních fondů, nebo od novinářů. Samozřejmě, že kdo chtěl, viděl, že tisk peněz víc a víc vychyluje finanční trh z normálu. Ale kdo to vidět nechtěl, nemusel – veřejně se o tom nemluvilo. A nyní se o tom veřejně mluvit začíná – a to spouští dominový efekt. Je to čirá psychologie. V globální ekonomice se nezměnilo nic krom jediné věci: nadlimitní množství lidí si uvědomilo, že bublina musí prasknout, začali o tom mluvit, a tím došlo k sebenaplnění.

Propady pokračují v Asii, Evropě i v Americe. Nejsou už tak prudké jako na počátku, ale trvají. Za této situace se najednou začíná spekulovat o tom, že by americká centrální banka FED mohla razantněji snížit úrokové sazby, aby trhům pomohla. To by ovšem byla sebevražedná mise z pohledu inflace, protože ta by se okamžitě znovu rozjela.

Shrňme si tedy základní fakta: (1) Panika a výprodeje zasáhly svět globálně, protože k tisku peněz také předtím docházelo globálně. (2) Jako první se zatím zhroutila japonská burza. (3) V USA se již otevřeně mluví o recesi. (4) Psychologie je nyní nakloněná dalším poklesům. (5) Technická analýza také naznačuje pokračující propad. (6) Fundamenty celosvětově nejsou dobré a ospravedlňují pokles. (7) S propadem akcií narůstají americkým bankám nerealizované ztráty, již nyní historicky rekordní. Tyto ztráty se doposud týkaly jen realit a dluhopisů, nyní se k nim přidávají i akcie. (8) Pokud by hypoteticky nyní klienti bank pochopili, jak je situace riziková, a začali vybírat vklady, k propadu trhů se přidají ještě problémy bank.

Přesto toto všechno ještě je možné paniku zastavit a osmý bod nastat ani nemusí. A to pod jednou podmínkou. Pokud rychle, tedy v horizontu nejdéle několika dnů, přijdou nějaké světové autority, jako třeba FED nebo ECB, s ujištěním, že mají situaci pod kontrolou, jsou ochotné tisknout dál peníze, dál je lít do oběhu a dál udržovat při životě stávající světové finanční Ponziho schéma, trhy se znovu uklidní.

To jediné, o co se tedy nyní hraje, je obnovení důvěry. A to se ještě jednou naposledy autoritám může, nebo nemusí podařit. Pokud nebudou jednat rychle, tuto šanci spálí a výprodeje budou pokračovat.

Statistici na konci července zveřejnili odhad, jak se české ekonomice dařilo v období od začátku dubna do konce června. Neboli jak rostl hrubý domácí produkt (HDP). Jedná se o klíčovou statistiku, která je doslova modlou politiků. Když roste, je údajně dobře, když neroste, je údajně špatně. Paradoxní je, že asi žádné jiné statistické číslo neodhadujeme tak mizerně nepřesným způsobem. Ano, HDP totiž neměříme. HDP jenom odhadujeme. A tento odhad následně ještě neustále zpřesňujeme.

Čísla říkají, že podle předběžného odhadu vzrostl hrubý domácí produkt ve 2. čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,3 %. Horší přitom je, že meziročně rostla česká ekonomika ve druhém kvartálu jen o 0,4 %. V prvním čtvrtletí přitom přidala 0,3 %. Takže ano, jedná se teoreticky o zrychlení tempa růstu. Jenže toto zrychlení je téměř zanedbatelné.

K tomu všemu musíme poznamenat ještě další věc. Totiž odhad HDP prošel během poslední doby velkou metodickou revizí. Najednou se do HDP začaly zahrnovat odhadované položky, které se do něj dříve nezahrnovaly. Asi není třeba zdůrazňovat, že vesměs tyto položky táhnuly HDP nahoru. Takže jak například z poklesu či ze stagnace vykouzlit růst HDP? Třeba tak, že nově do něj začneme zahrnovat spropitné. Nebo tak, že arbitrárně určíme, že domy mají delší životnost, než jsme předpokládali až dosud. Nebo tak, že HDP navýšíme skrze takzvané imputované nájemné.

Imputované nájemné je ta položka, kterou nikdo nikdy neviděl, protože se jedná o hypotetické nájemné, které bychom domněle dostávali, kdybychom dům či byt, ve které bydlíme, pronajímali. Jenomže my ho nepronajímáme, tedy žádné nájemné nedostáváme. Pokud je vám výraz imputované nájemné povědomý, tak vězte, že jsem o něm opakovaně mluvila jako o položce, skrze kterou se běžně manipulují údaje o inflaci.

Proč o manipulaci s růstem HDP mluvím teď, když v minulosti jsem o ní nemluvila? Protože – jak jsem již uvedla – přednedávnem proběhla právě tato revize metodiky, která pokles či stagnaci HDP zázračně zpětně prohlásila za růst a nyní byl zveřejněn první údaj o HDP po této revizi. A hned nám HDP roste. Ale stejně se to statistikům ještě nepodařilo trefit tak, aby to vypadalo opravdu dobře. Protože i tak se čekala výraznější akcelerace tempa růstu HDP.

Revize – nerevize, manipulace – nemanipulace, jedno je zřejmé: i když vnímáme údaje o HDP jako hodně od boku střelené, přeci jen nám nějakou základní představu dávají. Přeci jen z 10% propadu ani skrze tyto machinace 10% růst neuděláme a naopak. Takže poselství je jasné: Česká ekonomika se nemůže odrazit ke svižnějšímu růstu. Co mne na tom trápí nejvíce, je hlavně pokračující pokles v průmyslu. Tady všechen optimismus zabíjí obavy z toho, co v příštích letech udělá Green Deal nejen s oblastí průmyslu, ale hlavně energetiky. Řadě firem klesají zakázky a dopadají na ně zvýšené ceny energií. A to jsme se zdražováním energií a odstávkou elektráren teprve na začátku. Do toho průmyslu, který lapá po dechu, komplikují život stoupající ESG požadavky. To samozřejmě není otázka jenom českého průmyslu; Německo je na tom srovnatelně.

Rozpad našeho průmyslu je zhola zbytečný. Co dnešní senioři s hrdostí a pýchou vystavěli, dnes mladá generace ničí pod rouškou údajné zelenosti a pomoci planetě. A ještě často po budovatelích chce, aby se styděli, že průmysl, chloubu naší země, vystavěli. Naivně si neuvědomují, že tenhle průmysl stojí za naší životní úrovní. Pokud jej zničíme, zničíme i náš blahobyt. Je snadné nevážit si toho, co sami nebudujeme a do čeho se narodíme jako do „samozřejmosti“. Že nám to chybí, poznáme, až když to zničíme a je už pozdě.