Martina: Pane docente Lukáši Valeši, základní otázkou, kterou bych ráda rozvíjela tuto naši debatu, je, co se to stalo s naší politikou? Mnozí lidé říkají, že možná od covidu se datuje, že politika jako by onemocněla, ale neuzdravila se. Je to oprávněný dojem?

Lukáš Valeš: Já myslím, že to je zcela oprávněný dojem. Samozřejmě to z pohledu své profese sleduji, a byly doby, kdy jsem měl rád, a fascinovaly mě, i když je to trošku perverzní, procesy, které se v politice odehrávají. A druhou profesí jsem ještě historik, takže o to větší radost – někdy trošku, jak říkám, perverzní. Ale politika mě vždycky fascinovala. Jak přesně říkáte, covid najednou naprosto zničil politično, veřejno, a bohužel média, a politici, nás neustále zásobovali počty mrtvých, zasažených, a kdesi cosi, takže jsme, mimochodem, měli epidemii covidu, aniž by nastala jakákoliv epidemie podle platných norem. A celá řada občanů si kladla, myslím, velice správnou otázku, jestli skutečně jde o naše zdraví, nebo jestli státní moc v různých státech, včetně České republiky, jenom zkouší mechanismy, kterými svoje občany v demokratických státech může a chce ovládat.

Stát se dopustil řady zcela protizákonných věcí, to víme z rozsudků Nejvyššího správního soudu, který prakticky zrušil všechny předpisy, které vláda a ministerstva v té době produkovaly. Takže je evidentní, že jsme zažili dobu maximálního bezpráví, které tady po třiatřiceti letech od sametové revoluci nebylo, a přesto to občanská společnost, společnost, akceptovala. A to je velmi nedobrý signál, protože se zdá, že ačkoli si říkáme, jaká jsme demokracie, a někteří naši liberální přátelé zdůrazňují rozdíl oproti Polsku a Maďarsku, tak se zdá, že v podstatných parametrech se vůbec nelišíme od západní a střední Evropy.

A ještě možná jednu poznámku: Já jsem doufal, že když vyléčíme covid, tak konečně vyléčíme politiku. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem přestal sledovat zprávy, nebo jsem je třeba na půl hodiny vypínal, protože jsem odmítal půl hodiny sledovat počty mrtvých. Nejen, že to bylo depresivní, ale hlavně to nic nemluvilo o tom, co se vlastně děje ve světě, jaké zprávy jsou důležité, a tak dále. A najednou jsme tady měli válku na Ukrajině, ale především jsme měli boj, který můžeme nazvat zcela jednoznačně jako ideologický. To znamená, že politika – která by měla být v demokracii založená na pestrosti názorů, na maximální pestrosti názorů, a žádný z názorů by, pakliže není skutečně nějak militantní, a chtěl by násilně zničit demokracii, by měl být připuštěn do diskuse – byla najednou taková, že už v covidu jsme viděli, a bohužel to covidem neskončilo, že velká část velmi zajímavých a velmi opodstatněných názorů byla z veřejného prostoru vyloučena. A tady mám vážnou obavu nejenom o politiku, ale i o budoucnost české demokracie.

Martina: A bojíte se v této souvislosti třeba o osud svobody slova?

Lukáš Valeš: Ano, myslím, že obava o osud svobody slova, jak o tom tady ve vašem pořadu mluvil profesor Jirák, je zcela namístě. A když využiji jeho rozhovor, tak mě velmi nemile překvapuje, jak málo zastánců svoboda slova má, přestože pro mě, jako člověka z generace 89, je to klíčový předpoklad pro existenci, a to nejen v politice.

Stát a vláda jsou vždy největší šiřitelé dezinformací a lží, a my všichni se musíme mít proti státu na pozoru. A je úplně jedno, jestli to je stát demokratický, nebo ne.

Martina: Řekněte mi, jakožto politolog, zabýváte se tím, že byste v historii hledal paralely k této politické situaci, kterou nyní máme?

Lukáš Valeš: Nerad, ale nic jiného mi nezbývá.

Martina: A k čemu jste dospěl?

Lukáš Valeš: To právě je neradostné zjištění, které mě ještě utvrzuje v depresivní situaci, a asi tuto depresivní situaci nelze řešit, jako v Brně, s využitím psychotropních a návykových látek. Naštěstí nejsem politik, takže to nemusím používat, i když i oni by taky nemuseli. Ale tady se přímo nabízí situace z naší relativně nedávné minulosti: Zaprvé jsou to třicátá léta. Je zcela evidentní, že vyhrocenost ideologického sporu, kdy nejde o hledání pravdy – nikdy pravdu nedosáhneme, protože díky vědě o poznání, noetice, víme, že člověk není schopen poznání pravdy, protože člověk je emotivní bytost, takže objektivní poznání není možné. Ale každý z nás by o to měl poctivě usilovat, tím spíš vědci.

A tady bohužel vidíme, dokonce i u vědců, mířím do vlastních řad, že začínají sloužit určitým typům myšlení, bohužel spojeného s mocí, a to je přeci vždycky nebezpečné. My, kteří jsme, paradoxně, zažili ještě minulý režim, jsme snad ještě trošku vybaveni protilátkami, protože víme, že stát a vláda jsou největší šiřitelé dezinformací, nejvíc lžou, a my všichni se přeci musíme mít proti státu na pozoru, a je úplně jedno, jestli to je stát demokratický, nebo nedemokratický.

Když se podíváte na aféru Watergate, když se podíváte na řadu problémů, například válku v Iráku, a dneska víme, že nám bylo lháno o tom, že Saddám Husajn má nějaké zbraně hromadného ničení, že to byl prostě výmysl amerických a britských rozvědek, aby ospravedlnily útok. Chci tím jenom znovu zdůraznit, že prostě i demokratický stát může, a často lže. Takže my, občané, bychom se měli mít, zvlášť po zkušenostech České republiky s dvěmi totalitami, před státem a jeho vládou – ať je jakákoliv, to není jenom otázka současné vlády – na pozoru. Měli bychom být ostražití, a měli bychom skutečně říkat se Sokratem – který byl prvním ze tří velkých Řeků, Aristotelem, a Platónem, který to potom popsal v Obraně Sokratově, a který byl vlastně odsouzen právě za to, že chodil po náměstích a kritizoval chyby v obci. Protože byl drzý, až opovážlivý, tak samozřejmě stanul před soudem. A protože byl drzý a opovážlivý i před soudem, tak řekl: „Ale já jsem přeci občan athénské obce, a je mojí povinností, nejenom právem, povinností, kritizovat nešvary v této obci.“ A protože „byl tedy přes držku“, pardon, tak říkal, že stát by ho měl za to platit. Měl by mu poskytnout teplé místečko, státní zařízení, kde by ho měl krmit a živit, protože to je jeho povinnost vůči státu, to je to nejlepší, co pro něj může udělat – kritizovat nešvary v obci. A tady se zdá, že ti, kteří kritizují nešvary v obci, nejen že nedostanou teplá místečka, ale spíš naopak, a jsou v lepším případě ostrakizováni. A to nesvědčí o dobrém stavu české demokracie.

Média nejsou fórem různých názorů. Vzdělanější, bohatší část společnosti propadla názoru, že existuje jen jedna pravda, naše, a kdo ji vyznává, je dobrý, a kdo ne, je špatný a je třeba ho zlikvidovat.

Martina: Velmi často každý, kdo se ozve, vzápětí obdrží nějakou nálepku, řekla bych extrémistickou nálepku, přestože tyto extrémistické nálepky tyto kritiky označují za extrémisty, případně proruskou pátou kolonu, dezoláty, chcimíry, a mnohé další. Řekněte mi, z čeho plyne tento podrážděný, až nenávistný postoj, mnohdy vlády, vůči lidem a jiným názorům?

Lukáš Valeš: Jo, to, kdybych věděl. Že to dělá vláda, je smutné, ale od vlády nemůžeme nic dobrého čekat. Je to možná opravdu tím, co jsem zažíval ve čtrnácti letech sice, ale velmi dobře si to pamatuju, že jsme s mým tatínkem sledovali zprávy, a naštěstí záhy, jak skončily zprávy Československé televize, jsme si zapnuli Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, a koukali jsme na německou ZDF – a všichni jsme hledali mezi řádky. To si určitě pamatujete, že jsme vládě nevěřili, a hledali jsme alternativní zdroje. Naštěstí tehdy existovaly, a dneska taky. Ale věděli jsme, že nám není říkána pravda, a zároveň jsme také věděli, že pravdu nesmíme říkat na veřejnosti, zvlášť ne ve škole. Ale každopádně nás tohle učinilo imunními vůči lžím.

Pro mě jsou záhadou dvě věci. Zaprvé, ale to není české specifikum, to jsme viděli například v Německu, a upozorňoval na to jeden z vašich předchozích hostů, Petr Robejšek, že média, místo aby byla hlídacími psy demokracie, se stala věrnými přisluhovači vládní moci. Bylo to krásně vidět v době, kdy Německo velmi hloupě a neprozřetelně přijalo statisíce uprchlíků v roce 2015, a už předtím, kdy najednou média, místo aby se pustila do kancléřky, nebo aby aspoň nastínila jiné možnosti názoru, drtivá většina německých médií, od veřejnoprávních televizí až po soukromé listy, najednou začala adorovat kancléřku jako anděla milosrdenství, humanity, a tak dále, začaly cílevědomě umlčovat jiné názory, které už tehdy varovaly, že Německo přes veškerou ekonomickou sílu není schopno integrovat statisíce lidí, a spolu s dalšími příslušníky skoro milióny lidí, z důvodů kulturních, ekonomických, a že naopak tito lidé představují velmi často zásadní bezpečnostní riziko. A nejsou to jenom veřejně známé německé plovárny, kde se teď dějí hrůzostrašné věci. A tohle bohužel přešlo i do České republiky, že média výrazně ztrácejí svůj kritický osten, přestávají být, až na pár výjimek, přirozeným fórem různých názorů, a dokonce někteří lidé do některých médií nesmí. To je jeden problém.

Druhý problém, který s tím souvisí, je, že velká část vzdělanější, dobře situované části české společnosti, jako by propadla jakémusi nepochopitelnému stavu. Ale možná kdybyste si pozvala dobrého psychiatra, tak by vám to vysvětlil, že prostě existuje jedna pravda, to je ta naše, k té je třeba se upnout, a kdo ji vyznává, to je správný člověk, a kdo ji nevyznává, je špatný člověk a je třeba ho zlikvidovat. Což vzhledem k tomu, že se i tito lidé hlásí k demokracii, je zvláštní přístup.

Část lidí hledá nepřátele, temné síly, aby na ně hodili důvod chudnutí a rozpadu systému, a obviňují chcimíry, Putina, dezoláty, čínskou nebo ruskou propagandu

Martina: Máte nějaké řešení, odpověď na pro mě dosud nevysvětlenou věc – když jste zmiňoval Německo, jak se tam zvrhl přístup novin, co se týká o informování o vládních představitelích a krocích vlády jako takové, tak jste pak řekl, že se to přeneslo i k nám – máte vysvětlení na to, že se západní země chovají úplně stejně, ačkoli mají zcela jinou historii?

Lukáš Valeš: Ano, tady můžeme slavit, protože jsme konečně dohnali Západ, ale je otázka, jestli v tom smyslu, jak jsme si to v roce 89 všichni představovali. Ještě možná jenom dodám: Vy jste se ptala na vysvětlení, a já ho mohu nabídnout, ale říkám, nejsem psycholog, ani inženýr lidských duší. Tady totiž dochází k něčemu – to myslím, že je otázka jak České republiky, tak i Západu – kdy se nám najednou hroutí několik sociálních systémů, od ekonomiky, sociálního systému, bezpečnosti, jak vnitřní, tak mezinárodní. Samozřejmě to vyvolává obrovskou radikalizaci, protože lidé samozřejmě vidí, že v poslední době chudnou, a Česká republika mimochodem nejrychleji z celé Evropy, zdroje ubývají, a nastává boj o zdroje, což je klasická věc, kterou z historie známe x-krát. A to samozřejmě lidi žene, v lepším případě na náměstí, nebo možná do budoucna k násilí.

A teď jsou dvě skupiny lidí. Jedna je ochotná jít na náměstí, a bojovat proti systému, protože je v rozkladu, a chtějí vytvořit nový. Zatím tedy nevědí jaký, nikdo neví, ale vědí, že tenhle systém je neudržitelný. A pak je skupina lidí, která má ze současného systému benefity. Nechci tady zmiňovat zrovna Prahu, protože jsme v Praze, ale Praha je ukázkou, má, myslím, 160, nebo 170 procent průměru HDP ve vztahu k Evropské unii. To znamená, že standard v Praze je násobně vyšší než na Vysočině, v Moravskoslezském kraji, a tak dále, tudíž tito lidé mají benefit ze současného systému, a tedy jsou jeho nadšenými příznivci. Ale i oni, podle mne, začínají chápat, že tento systém není v pořádku, ale protože nepřiznají, že tento systém je chybný, tak hledají někoho, kdo za to může – chcimíry, Putina, dezoláty, čínskou propagandu, ruskou propagandu. Vlastně se hledá nepřítel – tak jako bolševici hledali třídního nepřítele. Němci si našli Židy, nacionální socialisté, a tak dále. Hledá se nepřítel, kdo za to může. Přece není možné, aby systém, který je naprosto skvělý, nejlepší, v jakém můžeme žít, se nám najednou hroutí. Za to mohou temné síly. A podle mého soudu to vyvolává až fanatismus, kdy lidé odmítají akceptovat reálná data, která jsou jasná: Západ jako celek dlouhodobě není schopen udržet technologický náskok, technologický růst Východu, zejména Číny.

A to už bylo vidět před covidem v roce 2019, kdy poprvé v historii Čína předstihla Spojené státy v počtu podaných světových patentů. Jenom pro představu našich posluchačů: V roce 1999 Čína podala necelých 300 patentů. O dvacet let později jich podala 60 000, a pak následovaly Spojené Státy, kde jich bylo asi 58 000, a pak to šlo postupně. A když se podíváte na evropské státy, tak ve všech případech – Francie, Německo, a tak dále – tyto počty klesají. To znamená, že Evropa technologicky zaostává, a to jak za Čínou, tak i za Spojenými státy. Spojené státy sice vyklidily svůj průmysl s výjimkou obranného, ale pořád mají technologické giganty, o kterých víme, Facebook, Amazon, Google, a tak dále, které jsou pořád na špičce technologického pokroku. O České republice ani nemluvím, my jsme montovna, nerozhodujeme. Ale ani významné státy Evropy, Německo, Francie, a tak dále, nejsou schopné s tím držet krok. To znamená, že Evropa obecně chudne.

A do toho musíme připočíst přesun do daňových rájů čili odcházejí příjmy veřejným rozpočtům, do toho přichází migranti, takže se prudce zvyšují nároky na sociální dávky, a do toho nám stárne populace, takže se nám zvyšují problémy s důchody, a tak dále. A to samozřejmě vyžaduje radikální řešení. Například výraznější zdanění firem, zamezení odlivu zahraničního kapitálu, výrazné zdanění toho, čemu paní docentka Švihlíková říká vnitropodnikové marže, to znamená, že když si chce český podnik se zahraničním kapitálem koupit lokomotivu za 20 miliónů, tak si to nemůže koupit na normálním trhu, ale musí si to koupit od svého mateřského závodu za 60 miliónů. A 40 miliónů, které tím pádem nejsou zdaněny v České republice, odplyne mimo normální dividendy. A to jsou všechno peníze, které nám chybějí.

Ale na tyto peníze si státy kupodivu nechtějí sáhnout, protože sponzory velkých stran jsou tyto skupiny. Takže radši budeme likvidovat české důchodce, a snižovat jim nárůst, oprávněný nárůst důchodů, radši budeme zvyšovat daně normálním lidem, od kterých to vybereme, to znamená, že ty, kteří pracují nejlépe, nemají šanci si otevřít konto v nějaké turecké, respektive jihokyperské bance, a optimalizovat své daňové příjmy.

Martina: Lukáši Valeši, vy jste teď řekl několik kroků, které by mohla každá západní vláda udělat, kdyby chtěla. Oni nechtějí, a namísto toho hledají vnitřního nepřítele?

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Asi nám to do budoucna moc nepomůže. Maximálně nám to pomůže v tom, že společnost bude ještě více roztříštěná, nenávistná, a tím pádem se jí bude lépe vládnout?

Lukáš Valeš: Ano. Podívejte se, podle mého soudu – a nechci tady šířit žádné poplašné zprávy, kousek od nás je Pankrác, a tam bych se nerad podíval – jsou tady dvě možnosti. Buďto skutečně dojde k nějaké formě revoluce, kde poddaní, ovládaní, můžeme to nazvat jakkoli, toho budou mít dost, a objeví se nějaký osvícený vůdce – já tomu moc nevěřím, ale protože jsem historik, tak občas pár takových příkladů bylo. Mimochodem, takhle se ve starém Řecku zrodil populismus. To byli vlastně lidé, kteří bojovali proti vládě králů a aristokratů, tedy v čele lidu, udělali pár výrazných pozitivních reforem, ale pak zjistili, že moc chutná, a tak vytvořili dynastie, a lid je pak definitivně zlikvidoval, a nastolil demokracii. Takže populismus není v historickém vývoji úplně negativní. Ale já o tom mluvím proto, že opravdu tohle je ta možnost. Jako jsme zažili rok 89, ale tak, jako jsme zažili rok 1918, kdy padaly tři velké říše, vznikla moderní česká státnost, tak to byly procesy podobného ražení, kdy dosavadní systém natolik zkolaboval, že bylo třeba vybudovat nový.

Nebo, jak jste naznačila, je tady zcela reálná možnost vytvoření nějaké diktatury, nazvěme ji klidně liberální – kdy slovo „liberální“ bychom snad měli dát do pěti uvozovek, protože to se svobodou nebude mít nic společného – která si navenek bude hrát ta to, že nejsme Čína, nebo Rusko, ale ve skutečnosti bude používat ty samé nástroje k ovládání společnosti. Možná budou sofistikovanější, ale víme, že i česká policie už rok, bez jakéhokoliv zákonného opodstatnění, používá kamery, které jsou schopny detekovat obličeje, a tak dále, takže se vlastně vydáváme čínskou cestou.

Od lidí, kteří vládnou, nelze očekávat nějakou změnu. Leda by se báli o život.

Martina: Vy jste navrhl, nebo popsal dvě možnosti vývoje, a musím říct, že je opravdu těžké si vybrat. Něco lepšího byste tam neměl? Může to ještě dopadnout dobře? Samozřejmě bez definice, co to je „dobře“. Ale řekla bych demokraticky, mírově, tak, že člověk, vláda, politici zjistí, že je potřeba hledat řešení? Říká se, že politici začnou dělat správné věci, až když už nemají kam ustoupit, a nemají na výběr. Myslíte si, že je možné naše politiky dohnat až na takový kraj propasti, že by začali hledat řešení?

Lukáš Valeš: Leda kdyby se báli o život, jinak si to nedokážu představit. Podívejte se, Babišovi bylo celkem oprávněně vytýkáno, že celá politika je mu dobrá jenom pro to, aby pro svoje firmy přihrál byznys z veřejných zdrojů. Určitě na tom bude leccos pravdy, ale lidé, kteří jsou dneska u moci, jsou na tom úplně stejně, jenom nevíme koncového beneficienta, a tito lidé jsou naprosto neschopní, hloupí. Kdyby tady seděl pan doktor Hnízdil, tak by nám řekl, že velká většina z nich jsou psychopati, kteří nemají žádné empatie, žádné emoce, už vůbec ne pozitivní, hrabou jenom pod sebe, a touží po moci a po penězích. Od těchto lidí nelze očekávat nějakou změnu. A vzhledem k tomu, že politik je na tom u nás prestižně jako uklízečka, dokonce myslím, že uklízečka je nám užitečnější, tak od současné vládní garnitury rozhodně neočekávám vůbec nic.

Snad nás může těšit jenom to, že v západní Evropě to není výrazně lepší. Ale západní Evropa nám mimochodem ukazuje, že přece jenom nějaké možnosti jsou: Vidíme v Itálii, ve Švédsku, ve Finsku, už se k moci dostávají nové strany, o kterých nikdo netušil, že by se v těchto státech mohly dostat k moci. Někdo jim říká vlastenecká pravice, někdo krajní pravice, podle toho, jak to kdo vnímá. Zatím ale ani tyto strany nepředvádějí nějaký výrazný systémový zvrat, takže si nejsem jistý, že tam naděje je. Zatím aspoň není vidět, že by se v Itálii děly nějaké zásadní věci. Pomiňme, že Itálie zvedla daň z bankovních služeb na 40 procent, což je mimochodem jedna z možností. Kdybychom loni zavedli 40, nebo 50procentní daň na banky a energetické podniky, tak čistý příjem do státního rozpočtu by byl kolem 150, 200 miliard, protože ČEZ by zaplatil 50, Křetínský 48, a české banky by daly 100 miliard. A to pořád při 50procentní dani by vlastníci pořád měli 50 miliard, což, myslím, nejsou špatná čísla.

Martina: Člověk si poručí…

Lukáš Valeš: Dokázali by, myslím si. Při troše skromnosti by mohli s 50 miliardami vystačit, ale nemuseli bychom krátit naše důchodce, a nemuseli bychom sahat, což je pro mne naprosto nepochopitelné – zvlášť když máme v čele vlády profesora, a dva bývalé rektory, vlastně tři profesory – nechápu, jak vůbec může vládu napadnout zkrátit už tak špatné výdaje na vědu a výzkum o 10 procent, což je katastrofa pro českou ekonomiku na desetiletí dopředu, protože už dneska vydává Česká republika zhruba o 100, až 150 procent míň, než evropské státy. Jenom pro představu našich posluchačů: Technologicky nejvyspělejší státy na světě, jako je Jižní Korea, vydávají 4,5 procenta na vědu a výzkum, Česká republika v současné době někde kolem 0,8, 0,7. Průměr Evropské Unie je někde kolem 2,1, 2,2, Čína už je na 2,3 procentech. Čili tady je vidět, kde nám ujíždí vlak, a přesto chce vláda v tomto šetřit.

Jsme nejrychleji se zadlužující a nejrychleji chudnoucí ekonomika v Evropské unii

Martina: Už jsme se pravděpodobně smířili s rolí zásuvky.

Lukáš Valeš: To jsme se asi smířili. Mimochodem otázka energetiky by také byla zajímavá: Proč český zákazník, ačkoli je Česká republika čistý výrobce a exportér, musí platit čtyřnásobně vyšší ceny, než v jiných státech? To nám taky nikdo nevysvětlil. Politici nám stále dluží vysvětlení, protože tohle, kdyby se podařilo brát ceny přímo od výrobců, tedy našich výrobců, a nešli bychom přes nějaké burzy, a podobné nesmysly, tak bychom výrazným způsobem přispěli ke snížení inflace, která nám všem požírá úspory, a inflace by se nevyšplhala na loňských 18, ale byla by jako ve Francii kolem 4 %. Takže je vidět, že možnosti tu jsou, dokonce i v oblasti věcné politiky, ale čeští politici nejsou ochotní k tomu přistoupit.

Martina: Možná proto, že se lidé neptají. Kdyby se lidé ptali, tak by možná musela vláda odpovídat.

Lukáš Valeš: Ano. Dokonce si myslím, že to není záležitost otázky. Ale pro mě, jako politologa, je nepříjemným překvapením, že se tady zruší obrovské množství poboček České pošty, a to ve velmi inkriminovaných oblastech, které slouží především našim seniorům – a já jsem se domníval, že buď odbory, nebo opoziční politické strany toho využijí, a uspořádají u těchto poboček rozsáhlé manifestace, podpisové akce, kde budou mimo jiné apelovat především na důchodce, kterých se to nejvíc týká, a že vládě bude ukázán vzdor, že si to nenecháme líbit.

Nemusí to být nějaké husitské bouře, že bychom rovnou přešli k defenestraci. Překvapilo mě to. A to jsem si opravdu myslel, že v tom je velký potenciál, A je pro mě otázkou, co všechno si tedy na svá bedra necháme naložit, protože zadlužení, u kterého nám vláda slibovala, že odstraní, se prohlubuje, dokonce jsme nejrychleji se zadlužující ekonomika Evropské unie, jsme nejrychleji chudnoucí ekonomika. Za loňský rok jsme každý z nás zchudli procentuálně skoro o 9 procent, nerosteme, na rozdíl od dalších států, s výjimkou Německa, stát z nás nevybírá, a nebude vybírat dost na daních. Z čeho budeme potom saturovat státní dluh, nevím. A nemáme žádnou hospodářskou politiku, která by nás vyvedla z té pověstné výrobny do jednadvacátého století.

To znamená, že budeme potřebovat úplně jinou strukturu ekonomiky, protože je zřejmé, že i průmyslová odvětví, na která jsme dosud sázeli, typicky automobilový průmysl, jsou pasé. Prostě, jestliže se ještě zbláznil automobilový průmysl, a propadl víře v elektromobilitu, tak už jenom čekejme, a první signály už jsou v Itálii, a v dalších zemích, že sem přichází čínská konkurence, která je schopna Škodu Octavii vyrobit za poloviční cenu s touž motorikou, s týmiž kvalitními prvky, a to bude pravděpodobně i konec evropského automobilového průmyslu.

Mez, za kterou hrozí výbuch společnosti, už u nás byla překročena. Může to přijít znenadání.

Martina: Lukáši Valeši, je nějaká kritická mez, za kterou, když bude překročena, může společnost zareagovat výbuchem, a pak třeba nějakým blíže neodhadnutelným vývojem?

Lukáš Valeš: To zcela určitě. Samozřejmě tyhle věci se velice těžko měří. A říkám: Já si myslím, že u celé řady občanů byla tato mez už dávno překročena. Už 14, 15 měsíců klesají maloobchodní spotřeby, to znamená, že lidé nemají peníze, nemají zásoby. Dokonce se uvažuje, že až 50 procent lidí v České republice není schopno generovat úspory, což je potom trošku směšné, když jsme politiky vyzýváni, abychom se starali o své důchody. Kde na ně vzít, když není z čeho? A dokonce na to upozorňuje pan Pikora, což je pravicový ekonom, kterého asi nebudeme podezřívat z nějaké etatizace. To znamená, že tahle hranice určitě existuje, ale v každém státě je jiná. Může to přijít, aniž bychom se nadáli. V roce 89 jsme si také mysleli, že u nás je to nadosmrti. Já si pamatuji, když už to pukalo v Maďarsku a v Polsku, tak my jsme říkali, že tady ne, tady je to navěky. A najednou během deseti dní, co jinde trvalo dva roky, se systém sesunul.

Martina: Bylo by překvapivé, co může být tím spouštěčem.

Lukáš Valeš: Ano, přesně tak. Přesně tak, i ten spouštěč je zajímavý.

Martina: Vy jste říkala „sleduj tok peněz“, a ten vás dovede třeba do onoho rodinného klanu, jak jste o tom hovořila v souvislosti s Německem, nebo možná do Ameriky, jak jste o tom hovořila v souvislosti s Joe Bidenem, a jeho výroku o Nordstreamu II. Ale proč tedy my? Protože nám jako občanům, jako zemi, to rozhodně peníze nepřináší. Nepřináší to mnohdy peníze ani dalším zemím v Evropě. To znamená, že tady jsou určití lídři, kteří vědí, co dělají, a pak zbytek hlupáků?

Alena Vitásková: Lídři? Tak to jste mě teď zaskočila, protože lídry nevidím.

Martina: Myslím ti, kteří vědí, jak velké peníze za energie, a podobně, budou. Takto to myslím.

Alena Vitásková: Samozřejmě, že všichni víme, že je to pár lidí, kteří jsou v obraze a kteří ovládají tuto oblast, že to ví. Ti to pak dokáží pěkně naimplementovat politikům, kteří plní tyto kroky, nebo myšlenky, aniž by tušili, že někomu nahrávají k osobnímu obohacení, protože jsou rádi, že jsou ve svých funkcích, a když někam přiletí, tak mají červený koberec.

USA dělají z Evropy svého vazala. Dovážejí sem drahou energii, takže se velké firmy přesunou do Ameriky, kde jsou plyn a ropa daleko levnější.

Martina: Někteří si toho všimli. Třeba francouzský prezident Emanuel Macron skoro před rokem pro americkou stanici CBS řekl, že Evropa platí šestkrát více za plyn a ropu než Američané, kteří ho sem dodávají. Je to správná informace, skutečně jsou tyto ceny tak rozdílné? Víte o tom?

Alena Vitásková: Samozřejmě, že jsou tak rozdílné, protože když přepravíte de facto LNG, tak je to hodně drahé, a ničí to nebývalým způsobem životní prostředí. Takže pan Macron má v tomto naprostou pravdu. Jako Evropa máme nejdražší ceny, a u nás v Česku ještě mnohonásobně vyšší. Proto můžeme vidět obrovský odliv firem, významných firem, které šly podnikat do Spojených států. Takže je to možná i záměr nechat si Evropu jako vazala jenom na něco, aby hlavní výrobní firmy ve velkém odcházely do Spojených států, protože fixní náklady v energetice tam pro ně jsou podstatně nižší, a jenom tak mohou konkurovat na světových trzích. A ne vysokými cenami svých výrobků.

Martina: Někde jste zmínila, že obchod mezi Ruskem a Spojenými státy vzrostl v miliardách dolarů, například nákupem strategických surovin, ropy a LNG. Myslíte, že je pravda i to, že Amerika odebírá od Ruska plyn, a pak nám ho po moři vozí zpátky?

Alena Vitásková: Jestli je to pravda, to nevím, ale možné to stoprocentně je. Já jsem kontrakty neviděla, ale…

Martina: Samozřejmě.

Alena Vitásková: …ale ta možnost tady určitě je.

Martina: Vy jste sledovala, dá se říci v přímém přenosu, prudký rozjezd snah o zavedení Green Dealu u nás, protože jste v té době byla v pozici šéfky Energetického regulačního úřadu. A tehdy jste zpochybnila stovky solárních investic, u kterých, podle vás, existovalo podezření, že neoprávněně čerpaly vysoké dotace. To, co se tehdy kolem vás strhlo, si asi mnoho lidí ještě dnes pamatuje, a bylo to docela drsné. Řekněte mi, jak jste vlastně tehdy vnímala počátky této super výdělečné ideologie u nás? Jak jste rozkrývala, proč my na tuto vějičku naskakujeme?

Alena Vitásková: Tak to musím upřesnit. V době, kdy to začalo, jsem tam vůbec nebyla.

Martina: Vy jste tam ještě nebyla?

Alena Vitásková: Ne. Já jsem na Energetický regulační úřad nastoupila v srpnu 2011. Čili to už skončil boom se soláry. Ten končil v prosinci 2010.

Osmileté trestní stíhání bylo snahou se mě zbavit za to, že jsem podala žaloby na některé elektrárny, které nemusely splňovat podmínky a kterým byla kdysi udělena licence

Martina: Takže to už jste psala trilogii Solární baroni?

Alena Vitásková: Ne. Solární barony jsem začala psát až v roce 2016. Takže já jsem u toho nebyla. Já nemám solární elektrárnu ani na střeše, ani nejsem majitelem nějakých větších solárních elektráren. Čili, já jsem s tím neměla vůbec nic společného ani z dřívějška, a ani jsem se o to nezajímala, protože jsem nikdy neholdovala dotacím, a vždycky jsem považovala dotace za prostředek tříbení charakterů politiků, a cen. Takže jsem na dotace měla možná staromódní názor. Takže já jsem u toho nebyla, nesledovala jsem to.

A když jsem v srpnu 2011 nastoupila na Energetický regulační úřad, tak jsem zjevně vadila strukturám, které připravovaly něco dalšího obdobného, zase v něčem jiném – myslím, že to bylo v biometanu. A vadila jsem těmto strukturám tak silně, že se mě snažily zbavit jakýmkoli způsobem. Tyto způsoby byly nakonec popsány i v některých mých knihách, ale veřejnost to znala z médií, protože mě trestně stíhali osm let ve vykonstruovaných kauzách. Dopadlo to dobře, byla jsem očištěna, byla jsem nezákonně trestně stíhána. Nicméně to byl způsob, jak se mě chtěli zbavit za to, že jsem podala žaloby na některé elektrárny, které pravděpodobně nemusely splňovat podmínky a kterým byla kdysi přede mnou udělena licence.

Martina: Ty solární?

Alena Vitásková: Solární. Solární elektrárny. Tak toto vyplývalo z toho útoku de facto na náš úřad, a ze snahy nás obžalovat z toho, že jsme nečinní, když to neděláme. To se někteří státní zástupci snažili mě, nebo úřad, obvinit z toho, že je nečinný, že toto nedělá. Takže se dělaly obrovské kontroly, a nechávalo se to vyhodnotit státnímu zastupitelství a policii. Takže to bylo trošku obrácené. Ale nicméně to, na co jsem písemně upozornila vládu, v té době Petra Nečase, bylo to, že výkupní ceny byly stanoveny nad rámec zákona, byla to takzvaná překompenzace cen, že se platilo víc, než chtěl zákon, a než dokonce chtěla Evropská unie. Takže jsme měli do jisté míry i stanoviska Evropské unie, že jsme v této oblasti překompenzovali, že jsme dali větší dotace, než chtěl zákon, a než jsme dát měli. My jsme to v té době nějak počítali, a bylo to asi 160 miliard korun.

Martina: A byla to snaha otevřít velká vrata ke státním penězům?

Alena Vitásková: Ano, stoprocentně. To se nazývalo, a pak tomu i politici říkali tak, že to byl tunel do veřejných financí. To nebyl názor Vitáskové, to byl následně názor i politiků, protože viděli, co to dělá ve státním rozpočtu, že to jsou desítky miliard, které šly do podpory obnovitelných zdrojů, a ne všechny tam byly směřovány v souladu se zákonem.

Martina: Vy jste někdy v červenci 2013 řekla, že solární business se vymkl kontrole. Jak to dopadlo, zůstal mimo kontrolu, nebo byla hlavní pokřivení napravena?

Alena Vitásková: Tak to, co bylo dáno zákonem, prostě zůstalo. Pak tam byly dodatečné daně, to stanovovala vláda, protože dodatečně chtěla z této neúměrné podpory dostat peníze zpátky do státního rozpočtu. Takže byly na tyto solární elektrárny stanoveny daně, na výrobu jejich elektřiny, a dělaly se řady opatření, které mohly být pro investora vnímány jako retroaktivní. Protože je fakt, že když vám někdo nabídne: „Pojďte investovat, bude to tak a tak…“ a vy si spočítáte, že to je sice nemorální, ale že na tom šíleně vyděláte, a jdete do toho, a pak zjistíte, že se všechno v průběhu času mění, když už jste do toho ty miliardy, nebo milióny, stamilióny nainvestoval, tak to není zrovna nejlepší vizitka pro stát, který toto investiční prostředí tímto způsobem znehodnotí.

Samozřejmě, pak hrála velkou roli i trestní stíhání těch, kteří s tím neměli nic společného, aby se bublina kolem toho udělala trošinku větší, než byla pravda, a do jisté míry se nikdy nestíhali ti, kteří v tom hráli hlavní roli. To myslím, že velmi poškodilo nejen obnovitelné zdroje, ale i investory, kteří do tohoto šli skutečně s tím, že investovali, že to nebyli spekulanti, kteří nechali vykácet jabloňový sad, aby si tam postavili elektrárnu, a ještě přes bílého koně.

Martina: Takže se ale opět vlastně stalo to, že se vytvořilo kouřmo, a nikdy jsme se úplně nedobrali toho, kdo za tím stál.

Alena Vitásková: Tak to bylo nejenom kouřmo, to bylo něco šíleného. To se zasahovalo do podzákonných norem s tím, že do toho museli být zapojeni i někteří politici, aby to takto proběhlo. Aby business v oblasti solárních elektráren proběhl tak, jak v České republice proběhl, tak do toho musela být zapojena celá škála lidí, a to nejen politiků, ale do jisté míry i orgánů činných v trestním řízení.

Martina: A jak je to se solárním businessem u nás dnes? Je aspoň trochu očištěn?

Alena Vitásková: Tak podívejte, dříve jsme byli přesvědčeni, že kdyby se pravidla nastavila tak, že by podporu dostali především rodinné domky, bytové domy, prostě občané, majitelé firem, kteří by to dali na střechy, takže by to nebylo na úrodných polích, kde se spekulovalo pouze s tím, že by byly na brownfieldech, tak jsme v té době spočítali, že jako stát bychom ušetřili 10 miliard korun v dotacích ročně, a přitom by to všichni měli. Takže to je malý příměr. Teď? Ano, podpory jsou, dotace jsou, lidé si to dávají, kde mohou, bojí se, že zůstanou bez energií. Já se obávám jen jedné věci, aby se tito investoři, občané, protože do toho dávají své vlastní prostředky, jen z dotací to postavit nelze, nedostali do situace, jak to bylo před x lety s přímotopy, kdy byla taky obrovská pobídka typu „jděte do přímotopů“, a lidé do toho šli, a pak jim změnili tarif, a nebyli schopni to vůbec používat.

Vláda se bojí lidí víc, než se lidé bojí vlády. Proto straší tím, že některé trestně stíhá.

Martina: Stejně jako pobídky na plynové kotle.

Alena Vitásková: Tak. Abychom se nedostali do situace, že se pak zvýší nějaké tarify pro ty, kteří mají solární elektrárny napojené na síť, tedy že nemají pouze nějaké své zásobníky, do kterých vyrábí. Aby se tam nezměnila pravidla, a tito lidé za dva, za tři roky nehleděli zase se slzami v očích, že do toho dali svých dvě stě, tři sta tisíc, i když dostali dvě stě tisíc dotací ze státu, a že to pro ně nemusí být zrovna výhodnější, jak se dneska jeví. A proto, když se mě někdo ptá: „Máš už na střeše soláry?“, protože mám rodinný domek, tak říkám: „Nevím, protože nemám garance, v této chvíli je neumím dát, protože nevím, jaké garance mi dá stát, abych věděla, že se mi tato investice skutečně vrátí.“

Martina: Vůbec mě nenapadlo, že někdo může zdražit slunce.

Alena Vitásková: Tak on nezdraží slunce. Budete platit nějakou daň, nebo budete platit za připojení na síť, protože jste nějakým pasažérem na distribuční síti, takže tarif bude vyšší. Když nemám garance, že se na to nesáhne, že to bude tak, jak to je dneska, abych si mohla spočítat, že se moje investice nějakým způsobem vrátí, že mě to neohrozí, jako tomu bylo s přímotopy, nebo s plynovými kotli, tak je prostě těžké, při dnešní situaci, do těchto investic jít. Proto nemám ani tepelné čerpadlo, ani panel na střeše, přestože si myslím, že to je dobrá věc. Ale v této chvíli nevím, co mi s tím stát v daních, a v různém nastavení tarifů udělá. Takže je opravdu velmi těžké se rozhodnout, a jít do toho, protože nemám důvěru.

Martina: Nemáte důvěru v to, jaké kroky podnikne stát?

Alena Vitásková: Ano, nemám.

Martina: Co byste navrhovala, kdybyste tam byla vy? Co by měl stát udělat, aby fungoval trh s energiemi, především ku prospěchu lidí této země? Ale také samozřejmě výrobců a distributorů. Aby nikdo nebyl ožebračován, a vláda nemusela vysávat z firem a z lidí obrovské částky ve formě speciálních daní? Co by bylo nabíledni udělat?

Alena Vitásková: Podívejte, v kompetenci Energetického regulačního úřadu je, a navíc to má ze zákona, aby vytvářel rovné podmínky pro všechny účastníky energetického trhu. Když jsem se o to snažila, tak celý národ ví, jak jsem dopadla: Osm let po soudech. Takže tady je první kámen úrazu – ve vytváření rovných podmínek skutečně pro všechny, protože nemůže přihrávat jenom spotřebitelům, a likvidovat distributory, dodavatele, výrobce. Takže nastavení rovných podmínek je první věc, která by měla fungovat.

A k tomu musí být i dostatečná politická podpora – ten úřad to sám nezvládne. Zaprvé to musí chtít dělat, musí mít odvahu do toho šlápnout, a pak musí mít politickou podporu. A politická podpora pak musí být provázaná dál, to znamená, že nemůžeme přijímat všechno, co po nás Evropská unie chce, musíme mít přece jenom část brzdy, kdy budeme chránit své národní zájmy. Ale to pak je o trošku o jiné Evropské unii, než dneska, a o jiných lídrech na naší politické scéně, než dneska jsou.

Martina: Pochopila jste, proč politici tak vztekle zaútočili na lidi, kteří se báli výkyvů cen energií, báli se svého chudnutí? Zvláště, když zjistili, že vláda jim po celé měsíce tvrdila, že dělá všechno pro to, aby na občany nedopadla energetická krize bolestivě, a nakonec se ukázalo, že nedělala prakticky nic? Chápete tuto reakci vlády?

Alena Vitásková: Chápu. Oni se báli víc.

Martina: Oni se báli, ale pak nic neudělali.

Alena Vitásková: Vláda se lidí bojí. Bojí se jich víc, než lidé vlády. A vláda má dneska instrumenty k tomu, aby znehodnotila snahu lidí, a zhodnotila jejich strach tím, že je nazvala dezoláty, a některé z nich začala trestně stíhat. A to je pak nerovný boj. A já si myslím, že politici by se takto nikdy neměli chovat, protože oni tam jsou z vůle lidu, jsou zvoleni lidmi, a jsou odpovědní lidem. Ale oni je začali dehonestovat, přestože tam bylo jen 100 000, 50 000 lidí. Ale kolik lidí je skutečně naštvaných doma, tak to by si sami mohli aritmeticky spočítat, protože to je v násobcích.

A já jsem přesvědčena, že toto znehodnocování demonstrace, nebo demonstrantů, pramení z bezradnosti, z nejistoty vlády, do jisté míry z obavy, že sami nevědí, co by měli dělat. Někdo jim něco říká, a oni si to neumějí zcela vyhodnotit. Myslím, že skutečně nejlíp to vyhodnotil v té době pan ministr Blažek, který upozorňoval, že to může mít katastrofální důsledky i pro vládu. Takže tam já uvažuji, že vláda se v mnoha oblastech obklopila lidmi, kteří to chtějí trošku jinak, a není schopna sebereflexe.

Lidé jsou vyhazováni z práce, souzeni, odsuzováni a vězněni za jiný názor, než má vláda. To je postupný a tichý nástup diktátu.

Martina: Znepokojují vás termíny, které vládní představitelé vůči demonstrujícím používali? Znova jsem slyšela šustit Rudé právo, když jsem četla, že lidem nadávají do zrádců, zaprodanců, dokonce jednou padl i ztroskotanec. Neznepokojuje vás tato reminiscence s historií?

Alena Vitásková: Myslím, že už jsem to tu řekla: Vláda je bezradná. Neumí řešit problém, takže bude lidem raději nadávat. Je to způsob jakési divné obrany toho, co tu dělám, takže je to urážlivé. Ale takto by se politici v životě neměli snížit, protože když je někdo životní ztroskotanec, a jsem přesvědčena, že to nejsou ti, kteří jsou na demonstraci, tak by měl dostal pomoc.

Martina: Paní Aleno Vitásková, jak v této souvislosti hodnotíte poměrně drsné útoky na lidi, kteří třeba nejsou na náměstí, ale mají prostě jiný názor? Mají jiný názor na naši obchodní politiku, na naši energetickou politiku, třeba i na válku na Ukrajině? Mají zkrátka trochu odlišný názor než ten, který dnes šíří vládní propaganda. A mají svůj názor podložený třeba studiem historie, ale zkrátka se v něčem odlišují. Tito lidé jsou dnes dehonestováni. Jak to vnímáte? Můžeme si stále jenom říkat, že vláda je bezradná a že to jsou vlastně jen vystrašení chudáčci?

Alena Vitásková: Tak tady se musíme vrátit ještě k něčemu jinému, a to je špička ledovce – vymahatelnost práva a spravedlnosti. Protože kdyby toto fungovalo, tak nemůže být porušována ústava. Součástí ústavy je Listina práv a svobod, kterou jsme přijali v plném rozsahu, a jestli někoho dehonestujeme za jeho názor, tak pak už jsme někde úplně jinde. Pak už to není parta ustrašených a bezradných, ale je to zneužití moci, která spěje k nějaké radikalizaci, k nějakému diktátu. Diktátu jedné skupiny, která vezme právo na svobodné vyjadřování. A to nejen, že ho vezme, oni vás za to budou trestat, takže dostanete tři roky natvrdo, když máte jiný názor, vyhodí vás z práce, když máte jiný názor, odsoudí vás a zavřou.

V posledních dnech, týdnech se o tom hodně diskutuje, a lidé chodí k soudu, jsou souzeni za názor, jsou souzeni za to, co říkali třeba v nějaké době ke covidu. Jsou souzeni za to, co říkali, nebo jaký názor mají na konflikt na Ukrajině, nebo na pomoc Ukrajincům, a dostávají se do situace, že jsou vyhozeni z práce. To je něco, co už tu bylo, jen se tomu říkalo trošku jinak. Nejdříve největší diktatura, největší hrůza, jakou jsme v novodobé historii zažili, byl nástup fašismu. A pak další diktatura, kde se začalo tím, že jste byl dezolát, když to tak vezmu, že jste byl v něčem jiný, měl jste jiný názor, tak vás vyhodili z práce, a pak věznili. A to, co se děje, je takovýto tichý nástup diktátu, diktátu, který nikdo nechceme, který jsme si nezvolili. Diktát, který odsuzuje novináře, pokud nejsou členy Aspenu, a tím pádem nejsou hodnoceni jako investigativní novináři, takže jsou perzekuováni, a nemají do jisté míry šanci někde vystoupit, protože mají černý puntík. Na Slovensku došli ještě dál, tam ho raději zastřelili.

Takže tady trestně stíháme lidi za to, že v době covidu měli nějaký názor, takže byli dezinformátory. To se pak musíme zeptat, když měříme stejným metrem, proč není stíhán, nebo vyšetřován místopředseda vlády pan Hamáček, který ve své době strašil obyvatelstvo, nejen jako první místopředseda vlády, ale jako ministr vnitra, že budou na ulicích mrazáky s mrtvými. Víte, co to pro lidi znamenalo? Oni důvěřují, oni si je tam zvolili, a teď jim tady tato persona řekne, jak to bude. Pan předseda Lékařské komory Kubek – to bylo to samý. Kde je? Kde zmizel? A taky se mu nic nestalo. A tahají po soudech lidi, kteří to do jisté míry nazvali možná správným jménem. Tak to je opravdu divná situace: Nesmíte říct jiný názor, než jaké dovolí vláda, než dovolí nějaké její mantinely, a mainstreamová média. Tak pak už jsme opravdu úplně někde jinde, a nedá se to nazvat demokracií.

Martina: Jak čelit těmto snahám regulovat, zmenšovat, a posléze možná úplně pohřbít svobodu slova, svobodu jako takovou?

Alena Vitásková: Když vám řeknu: Nebát se a pokračovat v tom. Ale to by vypadalo, jako kdybych někoho naváděla, ať se nebojí, a pak bude stát před soudem. Situace je opravdu velmi složitá, celoevropsky složitá, protože vidíte, že se to děje i v jiných státech, nejenom u nás, tedy že se chce umlčet svobodu slova. A pravděpodobné nové rozdělení světa, pokud bude konflikt ukončen mírovými dohodami, razantně změní i to, jak bude vypadat svoboda slova i u nás.

Západní společnost se rozkládá. Hodnoty, které mnozí vyznávají, jako západní demokracie, svoboda projevu, svoboda slova, tady neexistují.

Martina: Vy jste řekla, že situace je celoevropsky složitá, to znamená, že se nemůžeme dívat jenom směrem ke Strakově akademii, protože mráz asi přichází odjinud. Dokážete říct, odkud mráz z Kremlu, jak jsme dříve říkali, přichází teď? Kde je mrazák?

Alena Vitásková: Je to ztráta hodnot, morálky. Do jisté míry rozpad společnosti.

Martina: Západní?

Alena Vitásková: Já to vidím západně. Vidím to jako rozklad západní společnosti, protože když vezmete ten směr, kdy máme osmdesát pohlaví, nebo, já nevím, jak se to jmenuje – to přeci není normální, to je vlastně rozpad Říma. Tam to takto kdysi začalo, a pak padl Řím rozpadem morálky. A tady to probíhá obdobně, protože se snaží říct, co je demokracie, a že demokratické je třeba osmdesát pohlaví. Jsem přesvědčena, že hodnoty, které mnozí vyznávají, jako evropská, západní demokracie, svoboda projevu, svoboda slova, tady prostě nejsou. Já jsem tyto hodnoty nenašla.

Martina: I proto jste v roce 2017 založila Institut Aleny Vitáskové na ochranu lidských práv a svobod? Protože jste už tehdy cítila, že váš úkol je ochrana lidských práv a svobod, protože mizí?

Alena Vitásková: Já jsem to tenkrát chápala ještě trochu jinak, protože jsem měla obrovskou zkušenost s nezákonným trestním stíháním, které mně a mé rodině zničilo život ve všech oblastech, nejen v pracovní, ale i ve zdravotní, takže jsem to považovala za něco, co se už nesmí stát nikomu dalšímu, že to přece není možné. A v té době, když jsem to zakládala, tak jsem měla Institut rozdělený na části – dodržování lidských práv v zahraničí, a v České republice. A po krátkých analýzách, asi tři čtvrtě ročních, jsem zjistila, že na ty zahraniční nemám personálně, finančně, ani časově, protože v České republice je porušování lidských práv v takovém rozsahu, že se budeme věnovat jenom tomu.

Vyhodnotila jsem, že v mém případě to bylo selhání jedince, ale že při dalších případech, protože jsme měli desetitisíce různých stížností, názorů v oblasti porušování lidských práv v České republice, už to není selhání jedince, ale selhání systému. Založila jsem v té době několik divizí v této oblasti, ať už rodiny poškozených v trestním stíhání některého člena, ať už to byla oblast takzvaných „šmejdů“ – to začínalo dekami, a pak to končilo šmejdy v energetice. Nebo divize policistů, kteří byli vyhozeni ze služby, protože šetřili to, co šetřit neměli, například. Tak jsme se vlastně tím zabývali, a snažili se o změny legislativy, snažili jsme se na to upozorňovat zákonodárce, ministry. Uspořádali jsme v parlamentu seminář o vymahatelnosti práva a spravedlnosti. A samozřejmě tam byla i oblast energetiky – měli jsme tam oblast energetiky a poškozování lidských práv v oblasti energií, protože ze zákona je dáno, že máme všichni právo na energie. A tímto způsobem jsme rozjeli celkem velkou činnost.

Měli jsme taky trestně stíhané, čili jsme byli v kontaktu s vězni. Žádali jsme o SPZtky, stížnosti o porušení zákona, dokonce jsme měli žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva, když jsme některým vězňům pomáhali, když jsme se domnívali, že by u nich měla být povolena obnova procesu. Takže činnost byla hodně rozsáhlá.

A po těch pěti letech jsem vyhodnotila, že jsme úspěchů měli velmi málo. Nikdo nechce slyšet, že je něco špatně, ať už to bylo v oblasti exekucí, protože jsme měli taky oblast exekucí, kdy jsme měli vyhodnoceno, kolik lidí bylo do jisté míry nezákonnými exekucemi ožebračeno. Protože exekuce jsou takové, kde lidé mají dluhy, a pak jsou takové, kde se z dluhů za jízdenku, nebo za něco fiktivního, objeví obrovský dluh, a připraví vás třeba o nemovitost. Takže jsem vyhodnotila, že to byla zajímavá činnost. A z této činnosti jsem možná využila mnoho podkladů pro mé knihy, protože všechny mé knihy vycházejí z nějakého reálu – to se líp píše. Takže teď přehodnocujeme a budeme se věnovat víceméně jiné činnosti. Jistě ochraně lidských práv a svobod, protože mír je základní hodnota, bez míru se velmi špatně žije. Takže mír je základní hodnota, proto se v této oblasti věnujeme a publicistické a spisovatelské činnosti.

Martina: Řekla jste, že jste se ohlédla zpátky, a zjistila jste, že jste měli velmi málo úspěchů, řekněme vítězství na obranu lidských práv a svobod. Zároveň jste byla u vzniku platformy Energie není luxusní zboží, a tam odtud jste odešla, protože jste se po čase také ohlédla, a zjistila jste, že zkrátka jenom házíte hrách na stěnu. Řekněte mi, když to takto podtrženo sečteno vyhodnotíte – jste, co se týká budoucnosti, optimistkou?

Alena Vitásková: Vypadalo by to, že bych neměla být. Ale já jsem neskutečný optimista, a když v tunelu nikdo nevidí světlo, tak já ho vždycky vidím, protože si myslím, že lidský potenciál, že snaha lidí jít za lepším, je tak obrovská, že zase všichni zvítězíme, a vše dobře dopadne. Já jsem optimistka, vidím v tunelu, kde mnozí vidí jenom černo, světlo, a vždycky věřím v to, že ceny energií budou dobré a že nakonec i život u nás bude bezvadný. A nejen u nás, ale v celé Evropě. Pevně věřím, že dojde ke změnám, které toto umožní.

Martina: Paní Aleno Vitásková, děkuji vám za to, že jsme nekončili vtipem, který se teď vypráví, že v rámci úspor jsme zhasli světlo na konci tunelu. Jsem ráda, že ho tam stále vidíte, protože i té malé bludičky je nám věru třeba. Díky moc.

Martina: Když se ještě podívám na další doprovodné jevy, třeba zmíněného Green Dealu, tak vy jste nedávno řekl: „Pokud vím, tak americké firmy ještě donedávna nakupovaly ruskou ropu. Poměrně dlouho po našich sankcích. Objedou s ní celý svět, a nám to pak prodávají v Německu. Takže to nejde ropovodem, ale po moři. Asi někdo usoudil, že to je ten pravý Green Deal.“ Toto se skutečně je? Máte tyto informace ověřené?

Martin Pecina: Ano. Teď už to snad americké firmy, a bylo to zveřejněno i z jiných zdrojů, mají zakázané. Tak to teď dělají indické. Takže se to vyváží do Indie a Číny, a Indové to vozí po moři do Evropy, a tady nám to prodávají jako ropu kdo ví odkud. Na to se zaměřuje další balíček, že jsme zavedli nějaké sankce a že bychom chtěli, aby se také dodržovaly. Takže to může vést jenom k tomu, že státy, které kupují ropu ze Saúdské Arábie, teď budou jakoby kupovat z Indie, a z té Saúdské Arábie to budeme nakupovat my. Nějak se to „vyčenžuje“. Ropy bude na trhu nekonečné množství, a ta ruská evidentně našla uplatnění jinde. Samozřejmě, že když jde ropovody, tak je to nejekologičtější a nejekonomičtější, ale půjde ropovody a možná loděmi někam do Indie, a saúdská, a možná z jiných zemí, z Venezuely, nebo nevím, s kým se teď energeticky kamarádíme, možná z Brazílie, z Nigérie, půjde k nám. To k ničemu jinému nemůže vést.

Martina: Myslíte, že podobně vypadá i obchod s ruským plynem?

Martin Pecina: Pokud vím, tak snad největší zkapalňovací kapacity jsou postaveny v Petrohradu. Tam se ten plyn zkapalňuje, a někam se vyváží. Tak jakože budeme věřit tomu, že to není do terminálu, kde máme podíl, a kde kupujeme ty „molekuly svobody“, jak jsem si poslechl? Že to není toto? Ale každopádně si tento plyn někdo odveze. A tam, kde se prodával do té doby z jiného zdroje, se prodá, a přiveze k nám. To je takové jako „škatulata hýbejte se“. Ale nakonec si plyn najde uplatnění. A že ho Rusové neprodají tolik, jako ho prodali před třemi lety, to je asi pravda. A to, že je to poškozuje, je asi taky pravda. Ale že to asi nejvíc poškozuje nás, to je asi ta největší pravda. To je asi bez pochyb.

Martina: Myslíte, že jsou, ve světle toho všeho, co jste teď předestřel, podle vás sankce vůči Rusku účinné?

Martin Pecina: Tak nějaký účinek tam jistě je, určitě je to pro Rusko nepříjemné. Ale jenom abychom to přežili my. Tak, co vám na to řeknu? Jako vždycky to skončí tak, jak to skončilo vždy. To znamená, že nakonec s nimi začnou obchodovat Američani. A jestli se od nich neodstřihnou Číňané ani Indové, a vypadá to, že ne, tak to je Rusko, Čína, Indie, Saúdská Arábie, celý BRICS, tak to je dneska blok, který je větší než celá G7, celá Evropská unie s Amerikou dohromady, na lidi, ale už i na produkci, takže Rusko, obávám se, přežije. Ale my tím budeme poškozeni. Rusku sice uděláme nějakou škodu, ale taky sami sobě. Oni se nakonec přizpůsobí. My také. Ale jestli to bylo rozumné, o tom výrazně pochybuji.

Martina: Myslíte tedy, že současné uskupení zemí BRICS, jak jste ho zmiňoval, má už dnes takový hospodářský význam, že vzdoruje třeba i G7?

Martin Pecina: To bezpochyby. Když si spočítáte země, které už tam dneska jsou, s jejich HDP, a s tím, co umí – zejména se samozřejmě bavíme o Číně, co už Čína umí technologicky, tak to jsou technologie, které mají jenom Američané, možná že i v Evropě ještě něco zůstalo, takže nějaké nepříjemnosti udělat umíme – tak oni nám umí udělat nepříjemnosti mnohem větší než my jim. A to zejména tím, pokud začnou obchodovat ve vlastních měnách, a přestanou používat naše měny. To se ještě můžeme divit, jaké budou mít naše měny nakonec hodnotu.

EU už si jenom na něco hraje. Ekonomická i vojenská moc je soustředěna ve třech velmocích: Amerika, Čína a Rusko.

Martina: To znamená, že se utváří nové hospodářské uspořádání světa? Něco takového, jako kdysi byly západní ekonomiky versus země RVHP, a spřátelených zemí?

Martin Pecina: Bezpochyby to tak vypadá.

Martina: To znamená, že to, co jste tady předestřel, tak by tento pavouk napovídal tomu, že se narušují obchodní vztahy, které se budovaly možná od začátku 90. let, ale někdy od druhé světové války. Bude všechno jinak?

Martin Pecina: Ono už to tak skoro je. Státy, které jsou dlouhodobě pod sankcemi, jako třeba Írán, se z toho radují. Írán se začal kamarádit se Saúdskou Arábií, a zprostředkovala to Čína, což jsou věci před pěti lety úplně nemyslitelné, protože to byly největší nepřátelé, a odstřelovali si navzájem drony rafinerie, a dneska se začali kamarádit. A Írán je samozřejmě mocná země, to nejsou nějací regionální šňůrkaři. Takže ten se asi úplně vymaní ze sankcí. A určitě vzniká obrovské společenství zemí, do kterých jestli se třeba přidá Turecko, nebo africké země se svými surovinovými zdroji, a Jižní Amerika… Takže to pro nás legrace nebude.

Martina: Jak byste definoval, kdo s kým vlastně na celosvětové úrovni bojuje?

Martin Pecina: To je hrozně zajímavá otázka. Myslím, že Evropská unie si už jenom na něco hraje, bohužel. A samozřejmě moc vojenská i ekonomická je na třech velmocích, a to jsou Amerika, Čína a Rusko, a to v tomto pořadí, jak jsem to vyjmenovat. Takto myslím, že to je.

Martina: Jak to pro nás může dopadnout hospodářsky? A teď nemyslím jenom nás, naši zemi, ale Evropu jako takovou.

Martin Pecina: To je otázka, jestli se vzepřeme, nebo jestli se nevzepřeme. To znamená pro Evropu, a ani u nás, dneska necítím žádnou vůli se vzepřít. Vymývání mozků je tak silné, že není žádná vůle ze strany obyvatelstva rozumně volit ve volbách, vzepřít se tomu, co se děje. A obávám se, že v Evropě je to podobné. Pro mě je úplně signifikantním případem Itálie, jestli jste si všimla, co se tam stalo. To je úplně fascinující. Mateo Salvini, jako populární člověk – takový náš kultivovanější Okamura – tak toho nejdříve chtěli soudit za to, že odmítl nechat přistávat pašeráckou loď – za to ho soudí, protože to nejsou pašeráci, ale hodní kluci a s dredy, fajn lidé, kteří zachraňují uprchlíky, a dělají jim taxíka tam a zpátky. On je odmítl, a za to ho chtěli soudit.

Tak tam povstala nová osoba, malá blondýnka, a ta se postavila do čela alternativy, a brutálně vyhrála volby. A v okamžiku, kdy tak brutálně vyhrála, úplně otočila, a dneska je z ní úplně konformní premiérka, která říká: „Budeme posílat zbraně na Ukrajinu. Budeme přijímat uprchlíky“, a nevím, co všechno. Já koukám, jak se takovýto brutální obrat může stát, a myslím, že to bylo přichystané, že ji tam nastrčili, aby to Salvini nevyhrál, protože ten by asi neotočil. Ale kdo ví. Takže nevidím vůli Evropské unie, národů Evropské unie, nějak se vzepřít proti tomu, co se děje. Vůbec žádnou.

Vláda hýká radostí z toho, že by mohlo být válka

Martina: Nevidíte tendenci, vůli vzepřít se těmto ekonomickým a hospodářským tlakům. Jak to vidíte vojensky? Nedávno měl Henry Kissinger 100. narozeniny, a poskytl k tomu rozhovor, ve kterém říká, že situace je teď úplně stejná, jako byla před předchozími světovými válkami. Jak vnímáte toto nebezpečí?

Martin Pecina: Mám z toho strach. Už jsem starší chlap, mě už do armády asi nepovolají. Já jsem ještě absolvoval základní vojenskou službu jako jeden z posledních ročníků, je mi pětapadesát, takže mě ještě povolat můžou. Ale pochopitelně, každá válka je naprostá katastrofa pro každý národ, kterého se týká. A dnešní vláda mi připadá, nechci to nějak vulgarizovat, že úplně hýkají radostí, že by se něco takového mohlo stát. Ale pro mě to je naprosto nepřijatelná věc, kterou bych v žádném případě nechtěl. A to, že nás vůbec do nějakých cizích konfliktů tahají, to je pro mě hrůza. Já nechci, aby moje děti a moji vnuci žili v zemi, kde se válčí.

A jestli se ptáte na situaci na Ukrajině, tak to je věc, které my zaprvé nerozumíme, která nám je vykládána tendenčním způsobem z jedné, nebo i z druhé strany, a pravda samozřejmě bude ležet někde uprostřed. Ale hlavní věc je, že představa, že porazíme Rusko, které má nejvíc jaderných hlavic na světě, je prostě úplně absurdní. A informování českých médií? Týden říkají: „Ukrajinci udělali protiúder u Bachmutu. Bachmut nebyl dobyt, a získali tam dvacet kilometrů čtverečních, a dělají velký protiúder.“ A za tři dny řeknou „Teď to tam Rusové obsadili celé.“ To si říkáte: „Oni si dělají srandu?“ Samozřejmě na serverech lze dohledat, jak se fronta posouvala. A oni někde dobyli nějaký kus území, ale nebylo to u Bachmutu. Tato informovanost mi na tom vadí. My nejsme ve válce.

A já neříkám, že držím palce Rusům, proboha. Jenom říkám, že bychom měli mít objektivní informace. A jestli Rusové dobyli Bachmut, tak řekněme, že Rusové dobyli Bachmut, a nedělejme kolem toho takové tanečky. A když budeme mít relevantní informace, tak potom národ s pravdivými informacemi budeme mít větší snahu se rozhodovat, co dělat dál. Ale dodávat zbraně do války, kde je téměř statická linie – Rusové maličko postupují, Ukrajincům každý den ubývá kus jejich území – a my si myslíme, že když tam dáme nějaké tanky, nebo letadla, tak že něco změníme?

Američané proti Rusům nedají takové zbraně, aby Rusové použili jaderné zbraně. Toho se všichni bojí, tohle nikdy neudělají. Tak hledejme nějaké jiné řešení, aby proboha Ukrajinci nepřicházeli o další území. Vždyť to, co děláme, nakonec Ukrajinu hrozně poškodí. Ta země je dneska bombardována, likvidována, tak proboha hledejme řešení, aby se to zastavilo, a neblábolme pořád o tom, že Rusy vytlačíme, pokud možno za Ural. To se prostě nikdy nestane. Vždyť to je po roce a půl evidentní. Tak hledejme řešení, aby se zastavilo zabíjení.

Martina: Takže myslíte, že bychom tam místo granátometů měli dodávat vyjednavače?

Martin Pecina: Myslím, že bychom měli – jak to dělá Orbán, nebo Rakušané, Švýcaři – prostě říct: „Zastavme dodávky zbraní.“ Pomáhejme těm lidem, pomožme jim obnovit infrastrukturu, to je všechno v pořádku. Dávejme jim třeba peníze, ať ta země úplně neumře, protože je v zásadě rozložena, zkrachována, tak dávejme do tohoto. Pomáhejme jim, jak to jde, ale snažme se, ať se zastaví to vzájemné zabíjení, protože to je hlavně pro Ukrajince katastrofa, a nepovede to nikdy k tomu, že bychom Rusy porazili a vytlačili. To myslím, že si každý uvědomuje. Pořád se vykládá o nějaké ofenzivě, ale co myslíme, že se stane? Nestane se nic takového, co by Ukrajincům pomohlo.

Dopracovali jsme se do stavu, že jsou vypínány servery. Za to by měl být někdo stíhán. V ústavě je napsáno, že cenzura je nepřípustná, a toto je evidentní cenzura.

Martina: V jednom z minulých dílů jste se zmínil o tom, že zpravodajství České televize už nemůže věřit ani člověk, který by byl po lobotomii. Řekněte mi: Co se to po roce 1989 s médii stalo? Jak se proměnila? Jak se proměnila média, která tehdy plesala nad tím, že je konečně svoboda slova, shromažďování, diskuse, informace?

Martin Pecina: Dopracovali jsme se do stavu, kdy jsou vypínány servery. Třeba poslanci Evropského parlamentu… Podle mě by za to měl být někdo stíhán, protože to takhle dělat nelze, protože v ústavě je jasně řečeno, že cenzura je nepřípustná, a když někdo někomu vypne server, tak je to jako evidentní cenzura. To je jedna věc.

Devadesátá léta pamatuji. To jsme skutečně cítili svobodu, a existovala spousta médií, která byla svobodná. A dneska rozdělujeme média na alternativu, které mají samozřejmě mnohem menší zásah, zatím, a na hlavní proud, kde pořád slyšíme to samé. Já myslím, že zlom nastal v okamžiku tehdejší televizní krize, jak tam spal Ruml ve spacáku, a Bobošíková měla dělat šéfku zpravodajství, a dali tam člověka, nešťastníka, který před tím pracoval v BBC, aby dělal ředitele televize. On byl z BBC, a měl zažitou jejich kulturu. A redaktoři už tenkrát, to byl nějaký rok 2000 až 2001, to už tenkrát neunesli, že by nemohli svou práci dělat pro někoho, a museli by se třeba přeorientovat, a začít objektivně informovat. A od té doby to šlo z kopce.

A to, co se děje poslední dva, tři roky, to už je podle mě bizár, třeba když si Václav Moravec zve do televize jen kamarády, a když tam má napsáno, že pozval Babiše, tak tam dá skleničku s vodou, jakože tam měl Babiš přijít. To je přece úplně absurdní, nedůstojné. Tak přece médium veřejné služby nemůže fungovat.

Martina: Takže vy si myslíte, že tehdy při této stávce, při spacákové krizi v České televizi, se média veřejné služby odklonila od informování k propagandě?

Martin Pecina: Myslím, že je to plíživý proces, a od tohoto okamžiku to začalo akcelerovat. Určitě to byl nějaký zlom, kdy si redaktoři tenkrát řekli: „My si tady můžeme dělat, co chceme, a když nám někdo bude vykládat, že musíme informovat objektivně, tak mu to spočítáme, a nepřežije to.“

Martina: A když vy hledáte informace v češtině, řekněme, na našem informačním poli, najdete je?

Martin Pecina: Moc ne. Vaše rádio jsem do letošního roku neposlouchal. Buď máte propagandu z jedné strany, která je reprezentována Českou televizí, a některými servery, jako třeba Aktuálně.cz nebo DeníkN. To se rozlezlo jako metastáze po více zemích Evropy, a je to úplný bizár. Je to politický bulvár. A pak máte na druhou stranu alternativu, kde je některá rozumná, a některá je zase úplný úlet. Třeba Aeronet – to je taky pitomé. A musíte si udělat nějaký průnik. Můžete se podívat na FoxNews, to je možná dneska nejobjektivnější zpravodajství, nebo na Al-Džazíru, ale naši zaměstnanci, kteří mluví arabsky, říkají, že arabsky mluvená Al-Džazíra a anglicky mluvená Al-Džazíra jsou dvě televize, které poskytují úplně jiné informace, což je podle mě taky zajímavé.

Martina: Řekněte mi, jaké je vaše přání do budoucna? Co se se stavem, v jakém se vynacházíme, dá dělat?

Martin Pecina: Myslím, že na české úrovni bychom se mohli vzepřít tak, jak se vzepřelo Maďarsko. To by snad mohlo zafungovat. I když úplně na férovku říkám, že nevidím českého Orbána. A taková věc by mohla přispět k tomu, že bychom začali s Maďary, a ještě s někým jiným, tvořit v Evropě nějaký ostrůvek pozitivní deviace. A myslím, že třeba i s Rakušany, oni nejsou tak špatní. Informace z Rakouska jsou kusé jenom proto, že se nechovají tak šíleně, jako některé jiné státy. Takže začít vytvářet nějaký takový ostrůvek pozitivní deviace. Ale na úrovni Evropské unie žádnou šanci nevidím. Myslím, že se to do nějaké doby celé rozpadne a že začneme ekonomické vztahy budovat zase znova. Dokud to byla jenom Unie uhlí a oceli, nebo Společenství uhlí a oceli, nebo Evropské hospodářské společenství, tak to asi bylo přijatelné, ale v okamžiku, kdy vám začnou vnucovat, kolik máte mít ve státě pohlaví, tak tou už je ouvej.

Energetiku je nutné zregulovat. Do roku 2007 to tak bylo. A oznámit, že do Německa budeme dodávat jen přebytky elektřiny, a u nás si ji budeme prodávat za normální ceny.

Martina: Pane inženýre Martine Pecino, vy jste byl svého času šéfem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Jak byste viděl ekonomicko-hospodářské kroky pro naši zemi? Teď se opravdu bavím o naší zemi, protože my se nyní můžeme dívat na to, jak ztrácíme potravinovou soběstačnost, jak si kupujeme neuvěřitelně předražené potraviny za ceny vyšší, než v Německu, a u dalších sousedů, jak si kupujeme mnohonásobně dráž vlastní elektrickou energii, a na to, že můžeme donekonečna restrukturalizovat Českou poštu, a myslet si, že nám to ušetří nějaké zásadní peníze. Řekněte mi: Kam kráčet? Protože my se tady bavíme o tom, co se děje. Ale kde je z toho cesta? Kde nechal tesař díru?

Martin Pecina: Myslím, že malé technologické firmy v Česku, protože český národ je pořád ještě inteligentní, a některé druhy vzdělání nebyly úplně zdecimovány. A produktivita je dneska mnohem větší, než byla. Tak já ve VAE Controls s padesáti lidmi neprojektujeme, zrealizujeme projekty, které by kdysi dělala organizace, která měla třeba 1500 nebo dva tisíce lidí. Byly to hutní projekty, techno projekty, nebo báňské projekty, a tak. Čili produktivita je vyšší, takže lidí tolik nepotřebuji. My bychom se měli soustředit na to, ať v těch oborech, ve kterých ještě žijeme, posílíme, a ať tam jsme schopni něco vyprodukovat. Měli bychom zabránit tomu, aby v Česku úplně zanikl automobilový průmysl. Měli bychom zabránit tomu, aby úplně zanikly strojírenské obory v Česku. Pracuje se na tom dlouho, a tyto firmy postupně umírají, ale něco pořád zůstalo. A měli bychom podporovat export. Čili méně firem, které nám zůstaly, by mělo víc produkovat, víc a obsazovat trhy ve světě. To myslím, že je dneska jediná šance.

A pokud se týká energetiky, tak je to jasné – zregulovat. Jestli někdo říká, že to nejde, tak já říkám, že do roku 2007 to tak bylo. Čili zregulovat u výrobce, a zregulovat. Třeba v teplárenství je to dodnes, a elektroenergetika jde samozřejmě zregulovat také. Čili v Evropě buď jednat, nebo jim oznámit, že to tak dál nejde, že to musíme zrušit. Že holt nebudeme dodávat elektriku do Německa, nebo jen přebytek, a že uvnitř si budeme prodávat za normální ceny. To je jedna věc.

Druhá věc: Podporovat export. A v zemědělství bychom zase měli přejít ke standardům, které byly. Víte, já nejsem zemědělec, ale poslechl jsem si na nějaké přednášce, a docela mě vyděsilo, že kdysi bylo na jeden hektar jeden a půl dobytčí jednotky. Každé družstvo, nebo statek, toto musel držet. To znamená jeden a půl krávy na jeden hektar. Nebo třeba tři ovce a nevím kolik kuřat, nebo prasat, a hnůj se vyvážel na pole, a musel se zaorávat, takže se tak půda jednak kypřila, a jednak neztrácela živiny.

Martina: Obohacovala se.

Martin Pecina: A dneska to všechno hnojíme umělými hnojivy – jezdí po tom soupravy – kdysi taková souprava mohla mít 20 tun, ale dneska má klidně i 60, takže je země udusávána, jezdíme kolem polí, kde nebylo tři roky oráno, a roste na nich řepka. A když zaprší, tak jsou na něm kaluže. To nikdy nebývalo. Nepamatuji, že bych někdy jako dítě viděl na poli kaluže. To je prostě absurdní. A půda je zdevastovaná. A říká se, že nejvíc na jižní Moravě, ale samozřejmě i v jiných částech republiky. Je potřeba se vrátit ke správným principům hospodaření, jak byly.

Martina: Jenomže trend je obrácený. Protože je zde spíš tendence upouštět od chovu dobytka, ať už hovězího, nebo vepřového, protože krávy prdí, a zhoršují nám ovzduší. Je tady tendence bílkovinu nahrazovat hmyzem. Takže to nedává moc logiku. Nehledě na to, že je zde otázka: Jak chcete, abychom u nás nedovolili zlikvidovat automobilový průmysl, když patří Německu?

Martin Pecina: No…

Pojďme u nás podporovat a rozvíjet to, co ještě zbylo

Martina: Tak teď ty rady, prosím. Teď to, prosím, sypejte. Protože my poukazujeme na to, co jde zu grunt, protože je strašně důležité, aby si lidé tyto věci představili, přemýšleli nad nimi, a sami dospěli k nějakému názoru. Ale mě samotnou deptá, že nevím, jaké by měly být další kroky? Kudy z toho ven?

Martin Pecina: Já na to říkám: Pojďme podporovat to, co ještě zbylo. A když to budeme rozvíjet, tak se to zase dostane na úroveň, která nás uživí. Se zemědělstvím nevím, co k tomu říct – snad ještě cvrčky a červy nebaštíme. A jestli se s tím začne, a rozjede se to tady, tak naše děti a vnuci budou baštit červy. Ale podle mě je to šílený směr, který by se dal zastavit.

Když bude vláda, která na to začne dbát, tak řekne: „Takové jsou prostě normy. Musíte chovat, když máte rostlinnou výrobu. Musíte mít i živočišnou. Jestli se živočišná nevyplácí, tak ji musíme zadotovat.“ Prostě musí přijít někdo, kdo to dá zase zpátky na koleje. Ať si o komunismu říká každý, co chce, tak minimálně tyto normy byly v pořádku. Tak ať se zavedou do dnešního prostředí. A v průmyslu je to, jak říkám. Jestli nám tady Němci zavřou Škodovku, to se asi může stát, tak tady máme nějaké subdodavatelské firmy. Máme tady Toyotu, Hyundai, to není v našich rukách, dobře, ale když jim vytvoříme podmínky, tak tady zůstanou.

Martina: Možná jenom zmíním, že spotřeba umělých hnojiv, na zeleninu a na všechno, byla v sedmdesátých letech mnohonásobně vyšší než teď. Aby nás nikdo nenachytal na tom, že ty normy byly jenom příznivé. Ne všechny byly příznivé, ale některé zase byly přísnější. Takže tak i tak. Ale řekněte mi, můžeme od této vlády do budoucna čekat nějaké zdravé kroky, které by vedly k prosperitě naší země?

Martin Pecina: Nevím. To je na mě asi příliš těžká otázka. To budu muset asi dlouho uvažovat, co bych viděl jako zdravý krok. Možná na ministerstvu spravedlnosti pan Blažek. Ten mi přijde, že je člověk, který ví, co dělá, a rozumí tomu. Ale jinak, to mě nezkoušejte, nemůžu si vzpomenout na to, za co bych chtěl nějakého ministra pochválit, kromě Blažka, který mi přijde, že vyjednává se soudci a státními zástupci. Dělá nový zákon, a ostatní vyvěšují Putina v pytli na ministerstvu vnitra, a radují se z toho, že jedou na Tchaj-wan, a české firmy kvůli tomu ruší business v Číně. To jsou pro mě nepochopitelné věci. Proč toto někdo dělá? Chápu to, proč to někdo dělá – ale je to pro mě katastrofální předpověď budoucnosti. Takže u této vlády, to byste mě musela nechat dlouze se připravit, abych našel něco, co udělali za rok a půl dobře. Já toho moc nevidím.

Martina: I to je odpověď. Pane Martine Pecino, já vám moc děkuji za vaši zprávu o stavu naší země a přilehlých polností. Díky moc.

Martin Pecina: Já také děkuji. Mějte se hezky. Na shledanou.

Martina: Paní Aleno Vitásková, kdykoliv nám vláda zdůvodňovala, proč prodává svým občanům energii nejdráže v celé Evropě, a to mnohonásobně dráž, než za kolik ji vyrábíme, tak zaklínadlem byla slavná lipská burza: To víte, lipská burza, jinak to nejde. Vy se v tom vyznáte, tak mi řekněte: Byli jsme, a jsme třtinou v rukou pomyslné lipské burzy? Nebo jsme mohli bez větších problémů z této burzy odejít?

Alena Vitásková: V té době jsme skutečně mohli z této burzy odejít, dokonce jsme to v našem návrhu v roce 21 a 22 jako jeden bod – „odchod z lipské burzy“ – navrhovali. Takže to nebylo nic nového, a z lipské burzy jsme skutečně mohli odejít. Když můžu někde vstoupit, musím umět i odejít.

Martina: A proč jsme tedy neodešli? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Alena Vitásková: Myslím, že by nám to Němci nedovolili, protože potřebovali naši energii na burze.

Martina: A my se jich musíme ptát, kde a jak budeme nakládat s energií, kterou sami vyrábíme?

Alena Vitásková: Tak pokud se dostáváme do nějakého stavu vazalství, tak musíme.

Martina: Jsme vůči Německu ve stavu vazalství?

Alena Vitásková: Tak dneska už si dovolím říct, že jako nejsilnější ekonomika v Evropě, možná i ve světě, hrálo Německo, jeho ekonomika, hospodářství, velkou roli, takže jsme dnes do jisté míry na Německu hospodářsky hodně závislí. Ale to ještě neznamená, že bychom měli být vazalové. To ještě neznamená, že bychom si neměli některé věci, které potřebujeme, pro nás vydobýt, a to byla oblast kolem energetiky, ale my jsme klidně dovolili, aby to pokračovalo dál. Pak byla fáze, že jsme se vymlouvali na minoritní akcionáře, a do jisté míry se burza a minoritní akcionáři stali zaklínadlem, proč stát, který má jako akcionář 70 procent ČEZu, nemůže nic udělat, což není pravda.

Martina: Ale vzhledem k tomu, co nás bezesporu čeká, to znamená, že Německo odstavilo jádro, nahrazuje ho obnovitelnou energií, která je nestabilní, momentálně ho nahrazuje uhlím, které se ovšem také bude utlumovat, to znamená, že Německo bude do budoucna potřebovat mnoho energie, kterou si bude moct koupit od nás, a my pak nemusíme mít dostatek, a navíc může být neuvěřitelně drahá.

Alena Vitásková: Tak neuvěřitelně drahá je už dneska. A to, že jí nemusí být dostatek, je jednoznačné, protože jestli se takto bude pokračovat dál, a vypadá to, že ano, že budou veškeré dodávky obchodovány přes burzu, tak si Německo ponechá to, co potřebuje, a já nevím, do jaké míry pak budeme schopni dostat elektřinu za rozumnou cenu, ani ne za tu předraženou, za kterou dneska elektrickou energii do České republiky nakupujeme.

Stát jako majoritní akcionář neměl dovolit tak vysoké ceny elektřiny a pokračování obchodování na burze. A měl zastavit vyplácení dividend, a malí akcionáři by se přizpůsobili.

Martina: Řekněte mně, laikovi, jak se mělo v této energetické krizi postupovat, abychom se nedostávali do této situace, aby nám nehrozila energetická chudoba? Vy jste to už tehdy, se společností Energie není luxusní zboží, navrhovali. Co jste tedy navrhovali?

Alena Vitásková: Podívejte, vy jste teď vzpomenula další věc, a to energetickou chudobu. O energetické chudobě jsem hovořila jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu v roce 2015, když jsem politiky upozorňovala, že pokud budeme pokračovat tímto směrem, to znamená v přijímaní legislativy v takovém rozsahu, jako směřuje evropská energetická politika, tak že jsme na prahu energetické bídy. Energetická bída už se v té době definovala ve Velké Británii, už se hovořilo o tom, jestli budou topit, nebo vařit. Takže to není věc z roku 2021, ale už v roce 2015 jsem na to veřejně upozorňovala, že se tím politici musí zabývat, že to spěje tímto směrem.

A když se ptáte: Co měli udělat v energetice, nebo co jsme navrhovali jako platforma Energie není luxusní zboží, tak tam bylo asi osm bodů. Přesně si je všechny nepamatuji, ale třeba odchod od lipské burzy tam určitě byl. A také zastropování cen, ale ne tak, jak to potom udělala vláda, takže jsme do jisté míry požadovali regulaci cen pro domácnosti. Ale říkalo se, že to je proti evropským pravidlům, že to nejde. Já jsem ve své době, jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu, protože se říkalo, že nejde regulovat, přijala takzvané indikativní ceny.

Martina: Co to znamená?

Alena Vitásková: V té době, 14, 15, 16, šly ceny prudce nahoru v oblasti plynu. Obchodníci si zahráli svoji hru, co že se dá skousnout. A my jsme si dokázali spočítat, kolik by ceny plynu měly stát, a začali jsme je pravidelně zveřejňovat nejen na našem webu, ale dokonce to převzala i některá média. Blesk skutečně pravidelně informoval občany, kolik by měl pro ně stát plyn. A když obchodníci viděli, že se občan začíná ptát, proč platím tolik, když můžu platit tolik, a že kolem toho vznikl boj, tak šly ceny okamžitě samovolně dolů. Takže to spíš byl jakýsi malý bič na ty, kteří se rozvášnili s vysokými cenami.

Ale co měli udělat třeba v oblasti elektrické energie? Jako majoritní akcionář neměli připustit, abychom nakupovali tak drahou energii. Neměli připustit, aby se dál obchodovalo na burze. Říkáme, že tam byli minoritní akcionáři a že by se zlobili. Ale s minoritními akcionáři se dá jednat. Slováci s minoritními akcionáři jednali, a nakonec se dohodli. Takže s minoritními akcionáři se dá v takové krizi jednat. A když se jednat nedá, tak se pak používá jiný způsob, který je celkem jednoduchý: Nevyplatíte dividendu. Nevyplatíte ji rok. Tyto peníze jsou nutné pro další investice, pokud bychom investovali do energetiky, takže zůstávají na nerozděleném zisku. Nevyplatíte dividendu druhý rok, nerozdělený zisk se navýší, zůstává to tam. A pak máte zkrocené minoritní akcionáře, se kterými jednáte, jakým způsobem budete postupovat, a možná, že budou rádi spolupracovat. Oni by spolupracovali určitě dřív, než kdyby se nevyplatila dividenda. Takže je to normální proces, který je zákonný, takže vás pak nemohou žalovat za to, že jste je poškodil, když nevyplatíte dividendu. A pak dochází k tomu, že s nimi můžete vyjednávat o dalších krocích. Jednoduché.

Martina: Paní Aleno Vitásková, my jsme byli v situaci, kterou jsme pozorovali, kdy stát, který je vlastníkem 70 procent ČEZu, říká, že nemůže udělat nic. A pak ČEZ v jeden den oznámí rekordní osminásobný zisk, a zároveň oznámí zdražování elektrické energie, a stát opět říká, že s tím nemůže nic dělat.

Alena Vitásková: Když to ještě doplníme, tak vyplatí členům představenstva desetimiliónové odměny, což musí schvalovat dozorčí rada, což je stát, nemohou si to vyplatit sami. Takže se na jedné straně spotřebitelé dostávají do situace, že nemají na elektrickou energii, od státu dostávají příspěvek 5.000, nebo nějaké takové příspěvky se dávaly…

Martina: Tři a půl…

Alena Vitásková: To nevím – podle spotřeby. Nevím, jakým způsobem se to hodnotilo. Prostě občané dostávali dotace, aby vůbec mohli zaplatit účet za vysokou cenu energií, a na druhé straně stát řekne: A tady má ještě vedení ČEZu, které to udělalo tak bezvadně, deset miliónů jednotlivým členům. Takže je to divná hra, a myslím, že tomu mnozí občané rozumí, že ČEZ je chráněnec politiků.

Martina: A když se někteří lidé vzbouří, a jdou na náměstí, tak jsou uráženi.

Alena Vitásková: Tak to je bohužel smutný výsledek. Místo, aby se politici zamysleli, proč tam ti lidé jsou, a co vlastně chtějí, místo aby se o tom diskutovalo, tak se jim začnou vysmívat, začnou je urážet, a některé začnou trestně stíhat, aby odradili, nebo zastrašili ostatní. Takže to je opravdu smutný průběh našich posledních měsíců a možná let.

Energetická krize není u konce, a má potenciál vyvolat takovou nespokojenost lidí, že by mohla padnout vláda, a byly by předčasné volby

Martina: Paní Aleno Vitásková, pokud by se uskutečnilo to, co jste navrhovali vy, ať už vy osobně v roce 2015, nebo potom platforma Energie není luxusní zboží, tak myslíte, že by to průběh krize změnilo? Nebo úplně zvrátilo?

Alena Vitásková: Tato krize je celoevropská. Ale určitě by to velmi, velmi zmírnilo dopad na občany v České republice, a firmy podnikající na území České republiky, protože by se ceny energií nemohly v žádném případě vyšplhat tak vysoko, jak se vyšplhaly. Čili by stoprocentně došlo k razantnímu zmírnění dopadů tohoto problému v energetice.

Martina: Paní Aleno Vitásková, hodně se před zimou, kterou máme už za sebou, hodně mluvilo o tom, že to bude velmi zlé, mluvilo se až o katastrofě. Mnohé rodiny na tom nejsou skutečně dobře, mnohé rodiny padají na kolena, ale řekněme, že vysloveně plošná katastrofa se nekonala. Díky čemu to bylo? Bylo to předtím plašení? Nebo co se stalo, že to nebyl takový problém, jako mnozí odborníci predikovali?

Alena Vitásková: Musíme brát v úvahu jednu věc, a to, že zima nebyla krutá tak, jak někdy může být – to je alfa a omega. A pak k cenám dostali občané nějakou dotaci, a nějakým způsobem to přežili. A firmy, ty, které padaly, dostaly taky dotaci, takže to přežily, takže letošní zima se zvládla. Jakým způsobem se bude zvládat zima příští, tak to uvidíme – jak budou zajištěny dodávky energií, a v jaké ceně, protože to je pořád velká neznámá. A to, že se teď už plní podzemní zásobníky, to už běží na plné obrátky, tak lze očekávat, že bychom měli mít plyn, ale není zaručeno, v jaké ceně.

Martina: A zároveň v tuto chvíli asi ani není úplně jasné, zda budou dodávky plynu opravdu plynulé, abychom mohli zásobníky doplňovat po celý rok. Protože kdyby se třeba v průběhu roku cokoli stalo, ať už by šlo o nějakou mezinárodní situaci, nebo cokoliv, co se teď může dít, tak by nebylo možné během léta doplňovat plyn, a pak bychom asi zase měli v zimě s plynem veliký problém.

Alena Vitásková: Samozřejmě.

Martina: Povězte mi, paní Aleno Vitásková, měla a má energetická krize, která není, jak říkáte, zdaleka u konce, takový potenciál, že by mohla ohrozit politický systém u nás, jak jsem v úvodu vzpomínala, že se obával ministr Blažek?

Alena Vitásková: Myslím, že ministr Blažek se obával velmi, velmi oprávněně, a úplně přesně popsal, jaký dopad to může mít, jak může dojít k pádu vlády. Protože to by znamenalo pád vlády, a pád vlády by znamenal předčasné volby. Věřme, že by šlo o předčasné volby, nebo o překlenovací období úřednické vlády, a následně předčasné volby, a že by nedošlo k chaosu, který by byl srovnáván s anarchií a s tím, že by mohlo dojít k nějakým větším, nechci říct k Majdanu, ale nějakým větším nespokojenostem, než které dneska dokážeme zaznamenat. Takže já jsem přesvědčena, že pan ministr Blažek, který je z vnitřku politické scény, vlády, si plně uvědomoval, že to skutečně může otřást systémem.

Martina: To jsme se bavili o naší republice. Ale tato napjatá energetická situace je i v Evropě. Myslíte, že má potenciál ohrozit i samotnou Evropskou unii?

Alena Vitásková: Má. Samozřejmě, že má. Protože nedostatek energií, nebo její vysoká cena, vede k tomu, že Evropská unie a státy Evropské unie se mohou dostat na úplný chvost hospodářství v celém světě, protože východní, asijská část světa, včetně zemí, které se spojují do BRICSu, půjdou úplně jiným tempem, a v jiných cenových relacích těchto zdrojů, než to bude v Evropě. Takže to skutečně může ohrozit celý systém v Evropě otřesem, který bychom opravdu asi nikdo z nás nechtěli.

Martina: Paní Aleno Vitásková, dělá teď naše vláda kroky, které by vám v souvislosti s napjatou energetickou situací, teď se bavím o nás, dávaly logiku? Je tady nějaká elementární snaha vyřešit to, zajistit, potažmo ulevit občanům?

Alena Vitásková: Já jsem si toho nevšimla. V této chvíli, když se de facto hovoří o nějakém vládním balíčku, nevím, jak se to přesně jmenuje, vždycky jsou to balíčky na něco, na záchranu, tak sami vidíte, že celá vláda velmi silně odstoupila od svého programu. To znamená, že bychom se měli zamyslet, jestli vůbec ještě mají mít důvěru občanů, kteří je zvolili, protože velká část jejich volebních slibů, a jejich volebního programu, je vlastně v rozporu s těmito balíčky, ať už se to týká daní, důchodové reformy, daní z nemovitostí občanů, firem. Všechno chtějí napumpovat do státního rozpočtu, aby jeho propad nebyl 290 miliard. Ale možná bude 400 miliard, podle toho, jakým způsobem se to teď všechno ubírá. Takže vláda z mého pohledu dělá divné kroky, kterým nerozumím.

Sankce měly oslabit Rusko, ale moc to nevychází. Rusko obrací prodej energií a nerostného bohatství do Asie a k zemím BRICS. Evropa bude úpadkovou oblastí.

Martina: My jsme si v souvislosti s růstem cen energií zvykli, přijali za své, říct: „No jo, Ukrajina. No jo, konflikt Rusko – Ukrajina. No jo, Vladimir Putin.“ Toto se nám dostalo pod kůži, takže kořen všeho zla a našeho energetického strádání máme jasný. Řekněte mi, vy jste říkala, že začátek problému je mnohem starší. Tak mi ještě vysvětlete, zda tento konflikt ovlivnil i ceny elektrické energie, nebo zda měl potenciál, z logiky věci, ovlivnit jen ceny plynu?

Alena Vitásková: Tak to je složitá otázka, a ještě složitější odpověď. Rozdělíme to na několik částí: Berme to tak, že se nejedná jenom o ceny plynu, ale i o ceny ropy, o elektrickou energii, a o nerostné suroviny, bez kterých Evropa nemůže být. Ať už to je nikl, hliník, vzácné plyny, a další, které potřebuje třeba automobilový průmysl. Takže to je celý balík věcí, které potřebujeme na to, abychom mohli být v hospodářství úspěšní. Teď se bavím o Evropské unii, o zemích v Evropské unii. A toto všechno se tímto konfliktem nabouralo. A nabouralo se to i názory na sankce, kdy Evropská unie vydává sankce jednu za druhou, a tím strádáme i my, nejenom Rusko, a na druhé straně Spojené státy zvyšují obchod s Ruskem v oblasti ropy a jiných surovin na dvojnásobek.

Takže je to spíš Rubikova kostka o tom, co se vlastně sleduje. A určitě se sleduje oslabení Evropy, a ceny energií skutečně mají dopad v tom, že se přestalo chtít obchodovat s Ruskem, Rusové pak chtěli, ať se obchoduje v rublech, a pak nějaké kontrakty skončily, některé se neobnovily, nebo se stále neobnovily. A pak se zlikvidovala investice za miliardy, jako byl Nord Stream I., II., což je něco, co nemá obdoby. Byl to jeden ze zdrojů plynu pro Evropu, který byl zničen, tyto investice byly zničeny. Takže se musíme dívat na celou tu záležitost v tomto kontextu.

Na Ukrajině probíhá konflikt, který nemá obdoby, a mně je nesmírně líto obyčejných lidí na obou stranách, nikdo z nich si určitě takový konflikt nepřál, a ani ho nechce. Stále tam sice proudí ropa ropovodem Družba, a dokonce tam byly dodávány v nějakém množství i dodávky plynu do Evropy, ale i systémy, do kterých i bývalé Československo investovalo nemalé finance, protože to stálo miliardy, se přestávají využívat. A to je pak na zamyšlenou, proč se tímto směrem jde. Protože jsou to pseudodemokratické názory a ega politiků, kteří vůbec nemají zájem na tom, aby jejich národy prosperovaly a aby mohly využívat energie, které byly pro nás dostupné.

Martina: Když jste zmínila Nord Stream II., tak si uvědomuji, že nevím, zda se vyšetřilo, kdo za tímto teroristickým činem stojí, a zda se to vůbec nějak řeší?

Alena Vitásková: Tak kolem toho se sdělilo mnoho informací. Nechci být označena za dezinformátora, protože dneska se nedozvíte pravdu ani z jedné, ani z druhé strany, nemůžete na tom stavět, ale určitě tuto sabotáž neudělali ti, kteří do toho investovali, to by byli hloupí.

Martina: Na konci minulého roku jste řekla: „Byl zprovozněn další tranzitní plynovod Síla Sibiře do Číny, a tento kontrakt je podepsán na třicet let. Obrovský zájem o jejich plyn má Indie, a spolupráce v tomto směru probíhá. Ubohá Evropa si neuvědomuje, co činí.“ Tyto informace, které jste vzpomenula na konci roku 2022, byly u nás veřejně známy, nešlo o žádné tajné zprávy, takže to ubohá Evropa a její politici věděli. Proč myslíte, že si tedy neuvědomovali, co činí?

Alena Vitásková: Já myslím, že očekávali, že těmito sankcemi, které se vůči Rusku stále dělají, teď už je to jedenáctý, dvanáctý balíček, silně oslabí Rusko. To moc nevychází, protože když se podíváte na výsledky jejich hospodaření a HDP, tak to nevypadá na to, že bychom je silně oslabili. A to, že nebudou dodávat plyn do Evropy? Už se obrací k tomu, že to bude Asie, a de facto země BRICSu, kde očekávám obrovský nárůst HDP, a kde se ukáže, jakým směrem svět půjde i v moderních technologiích. Takže se obrátili tímto směrem, a celkem jednoduše své nerostné bohatství, nebo energetické zdroje, vyvezou jiným směrem. A to pak bude obrovský problém pro skomírající ego Evropy, Evropské unie, vlastně nejsilnější části světa, hospodářsky jedné z nejsilnějších částí světa, protože to Evropa a Spojené státy byly. Takže budeme skutečně úpadkovou oblastí. Bez energie se nedá existovat.

Martina: Myslíte, že tyto sankce Rusko skutečně vytrestaly, oslabily? A že třeba to byl aspoň symbolický protest, a vyjádření jakési nespokojenosti některých evropských států, a jednoty vůči Rusku?

Alena Vitásková: Tak určitě první kroky můžeme tak brát, že byla snaha Rusko vytrestat. Ale jak vidíte, byli trestáni, a tak se obrátili jiným směrem. A já jsem velmi zvědavá na to, jak dopadne veliký summit v Jihoafrické republice, kdy Jihoafrická republika dala možnost, aby mohl přijet Putin, takže uvidíme, jak se tyto země dohodnou. Musíme brát, že v BRICSu jsou státy, které tvoří nejlidnatější společenství zemí, čili je tam nejvíc obyvatel, HDP. Oni velmi šikovně začínají přeskakovat G7, a až ji přeskočí úplně, tak tady budeme mít skutečně smutný život.

Martina: Paní Aleno Vitásková, začal se vžívat názor, že ten, kdo má přímý kontrakt na plyn s Ruskem, je svým způsobem nedůsledný, až amorální. Myslíte si, že Spojené státy jsou amorální, pokud mají přímý kontrakt na dodávku, například LNG z Ruska? Je amorální Německo, Maďarsko, Čína, Indie, když mají přímý kontrakt na ruský plyn? Jak to vnímáte?

Alena Vitásková: Vnímám to tak, že nejsou amorální, že jenom na prvním místě hájí své zájmy, a zájmy svého národa.

Příčinou energetické krize je snaha osob a firem na jejich nedostatku a vysokých cenách vydělávat

Martina: Zapadá do tohoto vašeho názoru také výrok, který jste v této souvislosti řekla, že energetická krize pochází z úmyslu někoho na tom vydělávat, a nikoli z válečného konfliktu, nebo z nedostatku plynu. Prozradíte mi, koho jste měla na mysli? Kdo na tom chce vydělávat?

Alena Vitásková: Ti, kteří se kolem toho točí. Dneska někoho označit je velmi těžké, ale občané to umí udělat sami, protože vidí, kdo se kolem této oblasti točí. Znovu zopakuji: U Energiewende v Německu média, podotýkám média v Německu, ne v Česku, odhalila seskupení politiků, kteří prosazovali tuto nesmyslnost tím způsobem, jak ji prosazují, a obsadili všechny struktury tak, že na tom vydělávají neskutečné peníze. Takže tam bylo toto obrovské vydělávání finančních prostředků právě na uměle vyvolaném nedostatku plynu. Protože nedostatek plynu byl uměle vyvolán i tím, že nebyl zprovozněn Nord Stream II., to bylo v závěru roku 2021, kdy měl být zprovozněn, ale Německo, jeho energetický regulační úřad, stále kladl různé požadavky, a vše tak oddaloval.

A myslím, že v nějakém projevu pan Biden ve Spojených státech sdělil, že se postarají o to, že Nord Stream II. zprovozněn nebude. Takže tam byl skutečně záměr vyvolat nedostatek plynu, udělat tyto kroky, aby na burze mohli znásobovat cenu plynu na čtyřnásobek, pětinásobek, než bylo v kontraktech. Takže to už byl záměr, aby na tom mohl někdo začít vydělávat.

Když vezmeme, že náš zemní plyn v České republice se rovněž nakupoval přes burzu, a cena byla asi pětkrát dražší, než se na tuto burzu nakupoval od ruského Gazpromu, tak na tom někdo vydělával. A ten někdo byly možná i nějaké fondy, které vlastnily některé firmy v Německu. A tam se pak musíme podívat. Vždycky říkám: „Sleduj tok peněz, a zjistíš, co je za tím.“ Takže za tím byly skutečně velké výdělky těch, kteří v tomto řetězci vůbec ani neměli být.

Martina: Když jste teď vzpomenul román 1984 od Orwella, tak jsme ještě zapomněli na jedno přirovnání, které se právě v covidu ukázalo jako velmi citlivé, a to: „Svoboda je otroctví“. Vy jste řekl, že nevíte, jak byste to sám řešil. V letech 2009 až 2010 jste byl ministrem vnitra v úřednické Fischerově vládě, a pak ještě 2013 až 2014 v Rusnokově vládě, tedy opět asi rok. Já tady nikdy v pořadu Kupředu do minulosti nedělám rozhovory s aktivními politiky, vždy kdyžtak s bývalými. Řekněte mi: Čím to je, že bývalý politik mluví vždy otevřeně a většinou pragmaticky, a najednou ví, jak by to mělo být? Já jsem tady zdůraznila, že jste tam byl vždycky rok. To člověk nestihne opravdu udělat žádné velké změny. Ale pozorujete toto i na sobě?

Martin Pecina: Samozřejmě, že pozoruji. Ta první vláda byla 13 měsíců, a druhá jenom šest, takže tam trošku rozdíl byl. První vláda měla mediální podporu. To byla fantazie. Ve druhé vládě byla polovička lidí z Fischerovy vlády, já, Honza Kohout, Honza Fischer samozřejmě, a další, kteří byli před tím dva a půl roku miláčky médií, ale potom to už byli úplní desperáti. A rozdíl byl v tom, že tam nás jmenoval Klaus, a tam nás jmenoval Zeman. Prostě úplně bizarní. Nicméně – jasně, že jsme dělali chyby, a jasně, že bych to z dnešního pohledu udělal jinak.

Dám vám příklad. V v roce 2009 byla prasečí chřipka, a my jsme uvažovali o tom, kolik se má koupit vakcín. A pan prezident Klaus říkal, že jeho tedy nenaočkují, a tak jsme si dělali legraci, že ho bude muset nějakou foukačkou naočkovat ochranka. Takže se říkalo, že se všichni ústavní činitelé, vojáci a policajti, budou muset nechat povinně naočkovat. A byli jsme v nějaké zasedací místnosti hasičského záchranného sboru, kde se rozhodovalo o tom, kolik těch vakcín se tedy nakoupí, jestli za 900 miliónů, nebo miliardu, tři miliardy. Takto to tam prostě lítalo. Pan náměstek Marek Šnajdr nám tenkrát vysvětloval různé varianty, a pak nám vysvětlil, jaká je na prasečí chřipku úmrtnost. Nechci, aby mě teď někdo chytal za slovo, ale pro porovnání – prostě nám řekl: Na prasečí chřipku je úmrtnost třeba, nevím, 0,31 procenta, nebo něco takového. A my jsme si říkali: To je dost. Možná to bylo víc, to mě fakt nechytejte za slovo, už si to nepamatuji. Ale je to dost, když vám z 1000 pacientů 3 umřou, tak by se asi očkovat mělo. A pak někoho z nás napadlo, že řekl: A jaká je úmrtnost na normální chřipku? A on říká: No, tak to není 0,31, ale třeba 0,28. A to jsme se tedy sekli, protože jsme říkali, že z nás dělá úplné idioty. Ale i přesto jsme tenkrát jasně řekli, že nekoupíme nejagresivnější variantu, ale přesto jsme nějaké vakcíny proti prasečí chřipce nakoupili, i když se potom spálily někde ve spalovně, takže to bylo, já nevím, 700 miliónů vyhozených z okna. Ale když jste ministr, a máte zodpovědnost, tak si představte tu hrůzu, že ty vakcíny nemáte vůbec, a lidé vám začnou umírat. Takže jasně, takovéto chyby se dějí. Ale je potřeba, aby se na to člověk potom podíval zpětně, a přijal z toho nějaké ponaučení, aby vybral optimální variantu.

Tomu, co vysílá Česká televize, se už nedá věřit, ani kdyby byl člověk po lobotomii. To, co tam říkají, nelze považovat za objektivní fakt, nebo pravdu.

Martina: Což, jak vidím, se momentálně u nás z covidu neděje. Stále pokračujeme v obhajování toho, co se udělalo, aniž bychom si řekli: OK, dnes už víme víc. Třeba v tomto se mohlo postupovat jinak.

Martin Pecina: Problém je v tom, že dneska nemáme objektivní informace. Máte propagandu z jedné strany, propagandu z druhé strany. Jeden vám říká: „Nejste naočkovaný, tak jste hloupý. Mohl byste umřít. A když jste naočkován, tak se vám nic nestane, když jste naočkovaný.“ Druhý vám říká: „Když jste naočkovaný, tak to jste do dvou let vyřízen. Dostanete zánět srdečního svalu. A šmytec.“ Ale objektivní zhodnocení nikde nevidím, a mám hrozný strach, že u nás ani neuvidím, protože tomu, co slyším, nebo vidím v České televizi, se už nedá věřit, ani kdyby byl člověk po lobotomii. Takže tam asi nic z toho, co se tam říká, nemůžete považovat za objektivní fakt, nebo pravdu. A kde pak máte informace hledat? Tak tři včelky mám, tak si teď počkám, jestli mě to skolí, nebo přežiju?

A ještě jednou říkám, já nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale kdyby se to mělo opakovat, tak mám spoustu kamarádů, kteří mají velké problémy. Dokonce jsem znal i lidi, kteří umřeli na covid, a mám kamarády, kteří mají trvalé zdravotní problémy poté, co měli covid dříve, než se začalo očkovat. Jeden můj kolega šel na čtvrtou dávku, protože má fakt po covidu problémy, i když měl lehký průběh, ale následky má nepříjemné. Takže já fakt nevím, co je správné, a co špatné, protože nikdo nehledá objektivní pravdu. To je katastrofa.

Martina: V tomto případě se obávám, že absence otázek je zároveň i odpovědí.

Martin Pecina: Je to možné.

Martina: Když jsme se bavili o kontrole občanů, a že v Číně už mají kreditní systém, tak jste mluvil o debilizaci občanů, a také, že vůbec nejvíc vám vadí vymývání mozků lidí. Co konkrétně jste měl na mysli? Kdo je největším vymývačem?

Martin Pecina: Myslím, že je zde několik ideologií, které náš svět úplně ovládly a pohltily. Pro mě to je na studijní materiál, nebo na profesorskou, nebo docentskou práci. Jak je možné, že se ve světě podařila tolika lidem naimplantovat představu, že když budeme vypouštět do vzduchu CO₂, tak že se tady všichni uvaříme, nebo všichni umřeme? To je pro fyziky a chemiky tak absurdní představa, že to nestojí ani za to, aby se zasmáli. A teď si představte, že přijdete na energetickou konferenci, kde v auditoriu sedí ti samí chlapi, kteří tam seděli před patnácti, skoro dvaceti lety – v době, kdy jsem dělal náměstka – akorát jsou o dvacet roků starší, a přesně vědí, jak to je. Akorát že tito lidé, kteří tam sedí, a mají diskutovat, jsou prostě ideologové, kteří tam blábolí úplné nesmysly. A to koukáte a říkáte si: „Kde jsem se to ocitl?“

Teorii, že se všichni uvaříme, když stoupne množství CO₂ v atmosféře, vymyslela Margaret Thatcherová, když bojovala proti horníkům, a potřebovala vysvětlit, proč je kutání uhlí špatné

Martina: A všichni, kteří o tom rozhodují, tomu věří?

Martin Pecina: Představte si, já jsem na takovéto konferenci byl a říkal jsem: „Vy tomu tady všichni věříte? Tak mi řekněte, kolik myslíte, že je CO₂ v atmosféře?“ CO₂ je čtvrtý nejrozšířenější plyn v atmosféře, každý si to může dohledat na Wikipedii, to není nic tajného, ale nemluví se o tom už třicet let. A jediný, kdo o tom tady mluví, je pan prezident Klaus, kterého ale kvůli tomu považují za blázna.

Tento dotaz jsem položil na konferenci před více než rokem, a někteří panelisté říkali: „Deset procent, patnáct procent.“ Někdo jiný říkal: „Ne, to je moc, dvě procenta.“ A nikdo neměl ani páru. A skutečnost je taková, že CO₂ je v atmosféře pravděpodobně 0,04 procenta. Bavíme se o čtyřech desítitisícinách. A nárůst od roku 1650, kdy se říká, že tenkrát to bylo pravděpodobně 0,03 procenta, a dneska je to pravděpodobně 0,04 procenta, je 0,01 procenta. A ve třetihorách ho bylo 5 %, a taky se nikdo neuvařil. To je prostě úplně absurdní teorie, která vznikla v době, kdy Margaret Thatcherová bojovala proti horníkům, a potřebovala vysvětlit lidem, proč je kutání uhlí špatné. Když se uhlí spaluje, tak vzniká CO₂, a z nějaké staré teorie vymysleli, že když CO₂ budete mít ve skleníku 30 procent, tak že rostliny dobře porostou, a bude tam velké horko, protože to ovlivní odrazivost tepla. Ale v těchto koncentracích to samozřejmě vliv nemá, to je prostě absurdní. Teplota zemského povrchu se pravidelně pohybuje v cyklech, zejména v závislosti na vzdálenosti Země od Slunce, a v závislosti na slunečních cyklech, takže v 17. století se v severních Čechách pěstovalo víno. A pak jsme měli ladovské zimy, které už dneska neuvidíte.

Martina: A Grónsko bylo zelené…

Martin Pecina: A Grónsko bylo zelené, a dneska se hrozně divíme, že se tam pod ledovci objevují osídlení. A toto považuji za nejfantastičtější úspěch nějaké ideologie a peněz, protože od té doby, co to Margaret Thatcherová v 80. letech, když stávkovali horníci, vymyslela, aby tím postavila veřejnost na svou stranu proti odborářům, tato myšlenka žije. A pak se do toho začaly jakoby dávat peníze. A potom se vymyslely emisní povolenky. Já jsem byl jako náměstek na zasedání, jak se tomu říkalo „high level meeting,“ na úrovni náměstků – to jsme ještě nebyli v Evropské unii – kam jsme byli přizváni, kde se začalo vykládat o obchodování s povolenkami CO₂. A já jsem říkal: „Proboha, OK, jestli tady tomu CO₂ všichni věříte, já s tím nemám problém. Ale prosím vás, jestli chceme snižovat emise CO₂, tak na to udělejte daň. To je věc, která funguje 2000, nebo 3000 let. Udělejte na to daň, a spotřeba bude přirozeně klesat podle toho, jakou sazbu dáte. Tak to máte u alkoholu, cigaret, u všeho.“ A oni říkali: „Ne, ne. To bude tržně komfortní, takže to nic neovlivní.“ To je samozřejmě nesmysl. Čili, celé to směřovalo jenom k tomu, že se rozdaly nějaké povolenky, které měly hodnotu jedno, nebo dvě eura. Skoupily je finanční instituce, lidé, kteří si na tom udělali business, a teď je prodávají. Pak Evropská komise řekla: Snížíme o 10 procent. A teď je tito lidé prodávají za 90 euro. To je jediný důvod celého bláznění s CO₂. Samozřejmě ostatní státy na světě se tomu smějí. Někdo toho vtipně využívá, a my to všechno zaplatíme. Ale hrozně to zaplatíme, a úplně nesmyslně.

Je nepochopitelné, že se lidé tak špatné úrovně dostanou do řídících pozic v EU. A i u nás si říkáte: Jak to, že tento člověk vyplaval tak vysoko? A jak se z něj mohl stát ministr?

Martina: Důležité je také zmínit, že Evropa se na produkci CO₂ celosvětově podílí 8 procenty, ale přesto se rozhodla jít příkladem a začíná pracovat na tom, aby se stala naprosto nekonkurenceschopnou.

Martin Pecina: Ano, absolutně.

Martina: Právě proto, že propaguje Green Deal způsobem, který nemá, co společného s klasickou znalostí, jako: sčítání – odčítání, velké násobilky, a trojčlenky. Řekněte mi, proč se toto děje? Vy jste teď řekl, že je tady velký business s emisními povolenkami. Dobře, Greta nemusí chodit do školy, ale je v tom ještě něco dalšího? Protože přeci podřezat si větev pod vlastní zadnicí se může týkat i těch lidí, kteří na tom takto pracují?

Martin Pecina: Víte, co si myslím? Že z Green Dealu si každý vybral, silní hráči si vybrali, co jim vyhovuje, a to nějakým způsobem rozvíjejí. Kdo si myslí, že Greta je nějaká holčička, kterou napadlo, že bude chodit za školu a že to, co z toho vzniklo, bylo spontánní, a nikdo to neplatil a neorganizoval, tak takového člověka bych poslal do blázince. Samozřejmě, že to byl něčí připravený business. Ale OK. Ale když se podíváte na jednotlivé díly, tak vidíte, jak to někdo rozpracoval, a co se z toho stává.

Dám zase příklad: Evropa před 130–140 lety vytvořila první spalovací motor, a od té doby automobilky v Evropě a v Americe rozpracovávají toto know-how, ale u spalovacích motorů. A je to, díky čemu byl náš automobilový průmysl nejsilnější na světě. To je to, co je naše konkurenční výhoda. Jinak nemůžeme Indům, a hlavně Číňanům konkurovat ani omylem, když nebudeme mít špičkové spalovací motory. Protože auto, to, s čím jsem dneska přijel, vám dneska v Číně vyrobí úplně stejné, a za poloviční cenu. A někdo se rozhodl, že spalovací motory v Evropě zakáže, což efektivně znamená, že celá výroba aut se převeze do Číny, do Indie, možná do Ruska – do Afriky asi ne, to je moc složité – ale možná Jižní Korea, Japonsko. Do těchto států se přenese celá výroba automobilů nejenom se spalovacími motory. Těch samozřejmě hlavně, ale elektromobily se budou vyrábět v Číně, a přivážet k nám. Čili z Green Dealu si každý vykousne to, co mu vyhovuje, to začne rozvíjet. Nevím, ale jestli toto s námi dělají Číňané, tak jsou naprosto geniální.

Martina: Ale i kdyby to dělali oni, jakože to vysloveně nevíme, tak my na to naskakujeme. A pokud jste tady naznačil, že Green Deal je řízená likvidace evropského průmyslu – nevkládám vám nic do úst, tak jste to myslel – tak já ale přece jenom nemohu přijmout tezi, že by třeba Evropská unie chtěla evropskou konkurenceschopnost zlikvidovat záměrně.

Martin Pecina: Evropská komise, myslím, že bezpochyby ano.

Martina: A co z toho má?

Martin Pecina: Nevím. Mockrát jsem nad tím uvažoval. Možná to je tím, jací se tam dostali lidé. Někteří nejsou hloupí lidé, ale jsou to ideologové. A já jsem si vždycky říkal, že kdyby chtěl Vladimir Putin zlikvidovat Evropskou unii, státy Evropské unie, tak udělá všechno pro to, aby se do Evropské komise dostali přesně ti lidé, jací tam dneska jsou. To je přece neuvěřitelné, že šéfku Evropské komise dělá Ursula von der Leyen. To všichni vidíme. To je horší, než to bylo u nás, když jsme se všichni smáli, že tam máme Bilaka a Jakeše.

Martina: Ale zase vymyslela slušivé uniformy pro členky Bundeswehru.

Martin Pecina: A záchody pro třetí pohlaví. Jak bylo ve filmu Největší filmová katastrofa: „V posledních letech měl několik zajímavých účesů, což je úspěch, který bych jistě nepodceňoval.“ Ale toto jsou věci, které jsou pro mě úplně nepochopitelné, že se lidé této úrovně dostanou do těchto pozicí. To snad všichni vidíme. Vidíme to i u nás ve vládě, takže si říkáte: „Jak to je možné, že tento člověk vyplaval tak vysoko? A jak se z něho mohl stát ministr?“

Cílem zákazu aut se spalovacím motorem, a zavedení elektroaut, je donutit lidi, aby nejezdili auty, ale na koloběžce, chodili pešky, nebo byli doma, a do práce jezdili hromadnou dopravou

Martina: Jsou tady inženýři, technologové, kterým pravděpodobně nikdo moc nenaslouchá, protože pak by nemohly vzniknout teorie, že ze spalovacích motorů, z aut se spalovacími motory, jen všichni přesedneme do elektromobilů, a budeme pokračovat dál, jenom v čistějším světě, když každý, kdo umí sčítat a odčítat, říká, že bychom museli okamžitě postavit čtyři nové Temelíny. Tak mi řekněte: Jak je možné, že se o tom stále bavíme naprosto vážně? Že se o tom baví špičky ekonomie a hospodářství v Davosu? Vysvětlete mi to. Já to neumyslím.

Martin Pecina: To vám vysvětlím: Tady je podle mě jasný závěr. Čtyři nové Temelíny, to jste odhadla zhruba přesně, protože skutečně v ropě dovezeme ročně zhruba tolik energie, kolik vyrobíme elektřiny, to znamená, pokud bychom měli veškerou ropu, ropné produkty, nahradit elektřinou, tak potřebujeme téměř zdvojnásobit výrobu elektřiny, což je samozřejmě nemyslitelné bez několika nových silných zdrojů. Ale žádné se nestaví.

A podle mě je záměr úplně jasný: Nechce se, aby se tolik cestovalo. Čili elektromobilita podle mě není o tom, že všichni prodáme benzinová auta, a koupíme si elektrická. Elektromobilita je podle mě o tom, že ten, kdo má mercedes, nebo audi, si koupí elektromercedes, nebo elektroaudi, protože toto auto, které stojí dneska dva a půl milionu, stojí v elektroverzi prakticky stejně. Takže těmto lidem je skoro jedno, jestli si koupí bavoráka benzínového, nebo elektrického. Ale ten, kdo má škodovku, kterou si koupil za půl milionu, bude jezdit na koloběžce.

Martina: Bude sedět doma. Dost se narajtoval. Patnáctiminutová města, že? To je ten projekt?

Martin Pecina: Ano. Bude prostě jezdit na elektrické koloběžce, nebo tramvají.

Martina: Nebo elektroautobusem.

Martin Pecina: Nebo elektroautobusem. A do práce se bude jezdit autobusem, trolejbusem, tramvají, a možná u těchto prostředků tam spalovací motory nechají. Ale podle mě je jednoznačným záměrem těchto pánů, co o tom uvažují v Davosu, lidi trošku přizemnit, a říci: „Těch aut už je moc. Z toho také plyne, že už je nebudeme chtít vyrábět, a necháme to Číňanům. Těch aut už je moc.“ A auta budou mít lidé jenom výjimečně, a nejlépe jenom ti, kteří bydlí v rodinném domku, kde si to budou přes víkend nabíjet z fotovoltaiky. A ostatní prostě budou jezdit hromadnou dopravou, a na sídlištích to zase bude vypadat jako za mého dětství, takže na velkém parkovišti budou stát dvě auta, a když tato auta odjedou do práce, tak se tam bude hrát fotbal. Tak to bylo za mého dětství, a to se, podle mě, vrátí.

Martina: Pokrok nezastavíš.

Martin Pecina: Přesně tak.

Vypnout jaderné i uhelné elektrárny, a soustavu regulovat fotovoltaikou a plynem, je nesmysl. Naše energetická soustava bude vypadat jako v Africe: Soláry, plyn a diesely.

Martina: Ale povězte mi ještě jednu věc: Já bych tyto věci třeba lépe chápala u Německa, které je lídrem v prosazování zelené energie, obnovitelné energie, a Green Dealu jako takového. Německo poté, co odstavilo jádro, má najednou špinavější elektřinu, než mělo za několik posledních desítek let, protože to muselo něčím nahradit, což je v tomto případě, kromě obnovitelných zdrojů, především uhlí, přesto dál káže a prosazuje elektromobilitu. Tady mě napadá jenom citát, že Německo neumí dělat malé chyby – ale my všichni se s tím vezeme. My všichni se tváříme, že tomu věříme, a navíc to také skutečně aplikujeme do svého života. K čemu to může vést? A hlavně: Proč se to děje? Vysvětloval jste mi Davos, ale takhle přece čistší prostředí nevypadá, když ho opatřeními, která dělám proto, aby bylo čistější, činím špinavějším?

Martin Pecina: Podívejte, minulý týden byl večer v televizi ve 22:00 pan Koblic, šéf burzy, který to dělá snad dvacet let, proti panu Mílovi, bývalému řediteli ČEZu. A pan Koblic tam vysvětloval, proč je v Německu problém. A říkal, že ceny energie lítají i do záporných hodnot proto, že v létě začne svítit slunko, fotovoltaik je moc, a Němci, kteří správně odstavili jaderné elektrárny, zapnuli místo nich uhelné, a to že je základní chyba, protože uhelné měli vypnout, a jet jenom fotovoltaiky, a balancovat to jenom plynovými elektrárnami. Já jsem skoro omdlel. Protože to je člověk, který nezná technickou podstatu toho, co se tam děje. Na to měl bývalý rektor Vysoké školy báňské krásné pořekadlo: „Tomu člověku se výborně rozhoduje, neboť jeho rozhodnutí nejsou zatížena zbytečnými znalostmi.“

Martina: Protože by docházelo k přepětí a odpětí v síti, a to by brzy vedlo k blackoutu.

Martin Pecina: Musíte mít tvrdé zdroje, na kterých provádíte primární regulaci. A to nemůžete dělat na fotovoltaikách, nebo na plynu. To jsou prostě absurdní věci. Musíte mít tvrdé zdroje, které udrží stabilitu soustavy. A myslet si, že vypnu jaderku, vypnu uhlí, a budu to všechno dělat deseti megawattovými motorky – to je prostě úplně zcestné, totálně. Naše energetická soustava bude vypadat jinak. A jak bude vypadat? To víme: Když si zajedete do Afriky, tak tam to tak je. Mají soláry, plyn nebo diesely.

Martina: Vypadáte tak vesele, že mě to deprimuje.

Martin Pecina: Zajeďte si do Súdánu. My tam hodně pracujeme, teď tedy bohužel chvilku nebudeme. Tam to takhle mají. Frekvence lítá 45Hz–55Hz. Žádný problém. A občas jim nejde elektrika. No, tak kluci vylezou z toho baráčku, oni to tam mají do dvou, do tří pater, udělají si před barákem rožnění, upečou si placku, a jsou v pohodě. Já jsem zvědav, jestli my budeme takhle v pohodě taky, kdyby se tady vypnula elektřina.

Ale co se děje v Německu? V Německu se rozhodli, že elektriku můžou dovézt tak, jak říkal pan Koblic. Pan Koblic říkal: „Proč budeme stavět nové zdroje, když elektřinu můžeme koupit na burze?“ Jakoby vykřikl: „Na co budeme stavět Temelín, když máme elektřinu v zásuvce?“ Takže Němci se rozhodli, že to můžou dovézt, protože jsme propojeni po celé Evropě. A oni to bezpochyby můžou udělat, a bezpochyby to udělají, protože nás přeplatí, a elektrika bude někde chybět.

Vše směřuje k tomu, že Němci odstaví své zdroje, a řeknou: „Vy pracujte na nás. Takže posílejte elektřinu, a my vám budeme platit.“

Martina: A pro nás cena energie vystřelí do závratných výšin.

Martin Pecina: Jasně. Ale Němci ji mít budou. Bude to tak, jak se povídalo za socialismu, jestli v komunismu budou peníze, nebo ne. Říkalo se, že podle pravých marxistů to bude tak i tak – někdo je mít bude, a někdo ne. A toto se přesně stane. Takže Němci si odstaví své zdroje, a řeknou: „Tak, vy ausländeři , vy pracujte na nás. Posílejte nám elektřinu, my ji budeme kupovat, a budeme vám platit.“ To se přesně stane. A myslím, že přesně tam se směřuje. I s elektromobilitou, a se vším. Ale jestli si všímáte, tak třeba ve Skandinávii už omezili dotace, a začne se tam zavádět zcela jistě nějaká spotřební daň na elektriku, na tankování elektrických aut, takže ježdění elektromobilem za chvíli bude stejně drahé, jako ježdění na benzin, nebo na diesel.

Martina: Navíc, když vzpomínáme severské státy, třeba Holandsko, tak tam musíme vzít v úvahu, že prakticky nemají průmysl, takže to tam je s elektřinou ještě trochu jinak, než třeba u nás.

Martin Pecina: Ne. Pozor, to jsou státy, které mají obrovskou výrobu elektrické energie, protože mají papírenský průmysl, který tam spotřebovávají, mají spalování biomasy, a v Norsku, ve Švédsku mají vodní elektrárny. Čili severské země, hlavně Finsko, Švédsko i Norsko, mají obrovskou výrobu elektrické energie na jednoho občana – aspoň tedy si to tak pamatuji z dob, kdy jsem dělal náměstka, a myslím, že to tak je do dneška – a samozřejmě řeší úplně jiné problémy než my. To je jasné. A jejich soustava je elektrizačně oddělená od naší.

Martina: Ano. Já jsem jenom spíš zmiňovala, že nemají těžký průmysl, který je zase úplně jiným odběratelem. Nevyrábějí ani auta, ani ocel, a nic podobného, tudíž jak říkám, odběr je zase ještě trochu jiný.

Martin Pecina: Zničili si to dřív než my. Měli švédskou ocel, to byl nějaký pojem. Ale máte v zásadě pravdu, že už je tam taky vymalováno.

Martina: Začnu hned nejdůležitější otázkou, když se podíváme na to, v jaké situaci je naše země, co se týká energie, jak vypadala energetická krize: Tak jakou známku byste vy osobně dala vládě za zvládnutí této situace, za zvládnutí energetické krize?

Alena Vitásková: Známkovat vládu, to se do jisté míry neodvážím, to by měli udělat občané, majitelé firem, kteří nesli dopad možná víc, nebo míň, podle toho, jak měli nastavené smlouvy. Nicméně krize vlastně odeznívá, ale není ukončená, protože nemáme zajištěný dostatek jak zemního plynu, tak elektrické energie. Proč nemáme zajištěný dostatek elektrické energie, když jí máme do jisté míry nadbytek, a de facto ji vyvážíme? Protože máme elektrickou energii za velmi vysokou cenu, než za jakou bychom ji mohli mít. Tak, jak vyzněly některé informace, statistiky Eurostatu, tak máme snad nejvyšší cenu energií ze zemí Evropské unie, což je pozoruhodné, když sami vyrábíme levnou elektrickou energii, a pak ji draho prodáváme pro naše spotřebitele. Takže tak, jak to vypadá pro spotřebitele, pro občany, tedy že energetická krize odeznívá, tak myslím, že vyřešena není, že neodeznívá, protože nejsou napraveny kroky jak v oblasti plynu, tak v oblasti elektrické energie.

Martina: To znamená, že si myslíte, že tato krize je pouze odložena? A v tuto chvíli máme pocit, že jsme zachráněni asi tak, jako když vystoupalo Slunce na oblohu, takže je nám teplo?

Alena Vitásková: Tato krize není za námi. Sami víme, že v určité fázi se ceny zablokovaly na určité výši, a dodavatelům to ze státního rozpočtu hradil stát, čili jsme to zase zaplatili my z našich daní. Takže se udělalo nějaké vyrovnání cenové, aby to spotřebitelé, především domácnosti, a do jisté míry samozřejmě i firmy, mohli vůbec zvládnout. To znamená, že se nic nevyřešilo.

Martina: Přesto všichni žijeme v pocitu, a média a politici nás v něm utvrzují, že situace je uklidněna. Z čeho to vychází?

Alena Vitásková: Vychází to z toho, že se ceny zastropovaly na určité výši, cenu, kterou zaplatil spotřebitel, a to, co chtěl dodavatel, jsme uhradili my. Takže pocit spotřebitelů v této oblasti nemíří přímo na ně, ačkoliv to jde za státního rozpočtu – to je zaprvé. Zadruhé, ceny plynu teď silně klesají, klesá i cena energií, jak to vidíme aspoň z médií, a jestli to pociťují i spotřebitelé, tak pak je to bezvadné. Ale v médiích je vidět, že ceny údajně klesají. Ceny klesají teď, v tomto období, ale jak to bude na podzim, v zimě, jakým způsobem jsme si zajistili plyn? A jestli to bude LNG, to znamená zkapalněný, tak to musí být podstatně dražší, než byl zemní plyn, který jsme dováželi, nebo nakupovali přes tranzitní plynovody z Ruska. Ať se to někomu líbí, nebo ne, tak to byly nejvýhodnější dodávky prostřednictvím tranzitních plynovodů přímo z těžby u producentů. Takže tato cena bude muset mít už v prvopočátku vyšší náklady, když budeme dovážet LNG.

A pak je tady problém. Ano, v Německu se budují terminály, kam se budou tyto zkapalněné plyny dovážet. A vyvstává zde otázka, jaký plyn to bude? Bude to břidlicový ze Spojených států? A pak se bavme o tom, že tyto dodávky jsou přece jenom méně ekologické, když se to dováží na lodích, nebo to bude nakonec opět ruský plyn, který někdo bude opět překupovat, ale bude to zkapalněný ruský plyn.

Martina: Jenom se projede.

Alena Vitásková: Jenom se projede, a bude tam vyšší marže pro další a další účastníky tohoto obchodu. A o tom se moc nemluví, to se tak nějakým způsobem veřejnosti neříká. A ten, kdo to náhodou řekne, tak je pak nazván dezolátem. Takže situace v energetice bude ještě velmi složitá, a my musíme hledat prapůvod někde jinde.

Prapůvod je někde v evropské energetické politice, která někdy před dvaceti lety nastartovala nějaký unbundlingem, pak liberalizaci trhu, a pak se vynořila zelená energie, Green Deal, Energiewende v Německu. Dneska už se o Energiewende v Německu hovoří téměř jako o zločinu, protože určitá skupina, která to prosazuje, je vlastně do jisté míry rodinný klan, který na tom nesmírně vydělává, takže tato energie má ještě úplně jiné pozadí než jenom to, o kterém se bavíme dneska u nás. A naši politici, zvolení u nás v České republice, by měli především hájit zájmy našich občanů a našich firem, a pak na druhém místě bruselské.

Pověstná Lipská burza slouží jen spekulacím

Martina: Paní Aleno Vitásková, teď jste odpověděla na mnoho nevyřčených otázek. Ale já bych se k nim, s dovolením, ještě vrátila, protože jste už v první části vaší odpovědi vlastně řekla, že máme dojem, že krize je u nás zažehnána, a tak nějak jsme si nevšimli, že zastropováním cen silové elektřiny se stalo pouze to, že došlo k privatizaci zisků a socializaci ztrát, protože jsme to všecko museli zaplatit my, občané.

Alena Vitásková: Samozřejmě, z našich daní, které mohly být použité na něco úplně jiného.

Martina: Ale nejenom z našich daní, ale i ze zvednutých cen šílených záloh, které sráží některé rodiny na kolena, a podobně.

Alena Vitásková: To je další problém. Tyto šílené zálohy jsou problémem, protože dneska pořád většina občanů vůbec neví, kolik energie stojí, protože se cena mění téměř co dva měsíce: Za měsíc vám přijde jiná záloha. Rušíme zálohu, a vyšší bude taková…

Martina: Dokonalý chaos, aby si každý mohl dělat, co chce.

Alena Vitásková: Ano. A v tomto chaosu se běžný člověk prostě nemůže vyznat. To nejde. Tak proč se nezavede, když máme starost o občany, a stát by se měl do jisté míry o občany starat, úplně jednoduchá věc – měsíční fakturace? Čili to, co spotřebuješ za měsíc, zaplatíš. Žádné zálohy, žádné zálohy na rok, které se mění v průběhu roku dvakrát, a pak vám přijde, že jste zaplatil špatnou zálohu, protože vám ji v průběhu měsíce změnili. Prostě dokonalý chaos, ve kterém se podle mě nemohou vyznat ani dodavatelé.

Martina: Jak už jsme naznačily – „ideální stav“: Občan je zmatený a platí, protože má strach – exekuce a podobně, vypnuté sítě, obstavené domy, ledničky – takže platí. A bude platit celý rok. A i kdyby se mu to pak vracelo, tak zkrátka o své peníze přichází pro tu chvíli, a vrátí se mu pak nějaké peníze po inflaci, a podobně. Je to tak?

Alena Vitásková: Ano, přesně.

Martina: Vy jste tady řekla, že vláda by se v prvé řadě měla starat o občany, a teprve potom o Evropu. Ale, jakým způsobem rozkrýt, kdy byl nastoupen tento podivný trend, který vedl k energetické krizi? Vy jste řekla, že už před dvaceti lety. Řekněte mi, evropsky, nebo i u nás? Je to propojené?

Alena Vitásková: Tak je to evropská energetická politika, která byla transformována do naší legislativy. Takže to začalo unbundlingem, že se musí firmy rozdělit na obchodní, přepravní, distribuční, podzemní zásobníky, přenosové soustavy, prostě rozbít vlastně velké struktury. A toto rozbití firem mělo přinést levnější ceny energie, což se samozřejmě nestalo. Když si to porovnáte, tak vidíte, že tomu tak není, nicméně toto rozdělení stálo miliardy, které zase zaplatil spotřebitel v cenách. Nevedlo to k ničemu. Z mého pohledu to nevedlo k ničemu jinému než ke zvyšování cen energií.

A liberalizace trhu byl další krok. To spočívalo v tom, že nemůže být jeden obchodník, protože musí být konkurence. Takže vzniklo deset, dvacet, sto, možná že je dneska tři sta obchodníků, je jich tolik, že je nejsme schopni spočítat, a někdy se divíme, že u nás různé firmy dodávají nejen elektřinu, ale i plyn. To vedlo k tomu, že jsme tu měli de facto vznik burzy, která se stala vyloženě spekulativní…

Martina: Lipská?

Alena Vitásková: Pověstná lipská, která se stala vyloženě spekulací kolem cen, to si musíme přiznat, a k tomu jednotliví obchodníci vlastně nakupovali z jednoho, ze dvou zdrojů, protože víc zdrojů nebylo. Takže, nač byl takový počet obchodníků, kterým se umožnilo obchodovat tyto základní komodity? (Elektřina a plyn je jedna ze základních komodit vůbec pro průmysl, hospodářství, pro občanskou spotřebu.) A tímto opět nedošlo k tomu, že by se cena razantně snížila, protože k tomu by měla vést konkurence, ale zjišťujeme, že cena je vyšší.

A pak aby nebylo málo, tak začala Energiewende. Takže začala zelená energie. Začaly do jisté míry nesmyslné podpory, které známe u nás z kauz solárních baronů, kdy skutečně šlo o miliardy, které se do jisté míry platí navíc, než by se muselo, protože výkupní ceny byly stanoveny tak vysoko, že když to porovnáme, tak v té době „silovka“ stála korunu, a výkupní cena u solárů byla třináct korun. Takže si můžeme představit, jakým způsobem to bylo všechno vlastně nastaveno.

A v této oblasti nastalo pak to, že se úplně naboural trh s energiemi, protože už nešlo jenom o to, že se energie platí tak, jako v tržním prostředí, protože část těchto zdrojů, což byla zelená energie, měla tuto silnou dotaci – silovka koruna, a dotace za to, co vyrobili, byla třináct korun. Takže určitá část energetických zdrojů, ať už to vezmeme od jádra, uhlí, plynu, prostě ostatní, kteří dotace nedostávali, byli do jisté míry znevýhodněni tak silně, že museli zvažovat, jestli budou investovat do svých zdrojů, jestli budou modernizovat, jestli budou stavět nové, protože v tom poměru cen nebyli schopní do jisté míry konkurovat – když někdo dostává dotace, a druhý ne. To byla další část velké evropské energetické politiky, která tímto způsobem likvidovala tržní prostředí.

A pak, světe div se, tento problém nenastal v roce 2022, v úvodu jste o tom hovořila, že vláda říkala, že to všechno překonáme. Ale začalo to na podzim v roce 21, srpen, září, kdy začali padat velcí obchodníci s energiemi, Bohemia Energy, protože nejsou schopni dodržet nějaké podmínky dodávek, které nabídli svým spotřebitelům. A najednou se tisíce spotřebitelů dostalo do situace, že byli bez dodavatele. A nastal první chaos, obrovský chaos. Padali další a další obchodníci, protože na burze neměli nakoupeno, nakupovali na spotu, aby na tom vydělávali. Tedy chaos byl už v této době.

Problémy s energiemi začaly dříve, než konflikt na Ukrajině

Martina: Promiňte, že vás přeruším: Znamená to, že na konflikt na Ukrajině se to pak jen výhodně svedlo? Především?

Alena Vitásková: Tak se to využilo, zneužilo – nevím, jak to nazvat.

Martina: Že většina lidí teď žije s pocitem, že to všechno začalo s válkou na Ukrajině.

Alena Vitásková: Ne.

Martina: Vy říkáte, že to už bylo dávno rozjeté, a ona k nějakému vyrovnání určitě nepřispěla?

Alena Vitásková: Samozřejmě. Ale bylo toho využito, politicky využito. Ale tento problém nastal podstatně dřív, protože se spousta spotřebitelů v době, kdy začali padat obchodníci, dostala skutečně do velmi svízelných situací. Měli zaplaceno, neměli vráceno. Museli platit jinde za… Prostě se opravdu dostávali do těžkých situací.

A my jsme v té době, abych se k tomu vrátila, tedy Institut Aleny Vitáskové, ochrana lidských práva a svobod, který jsem založila v roce 2017, v podzimu roku 21 věděli, že teď už to propuklo, protože špička ledovce už je podstatně víc vidět, než byla před x lety, kdy jsem upozorňovala na špatnou evropskou energetickou politiku, která bude mít nedozírné dopady na občany, firmy, na hospodářství. Takže jsem už tehdy vyzvala část odborníků v energetice, aby se připojili, a tím vznikla platforma Energie není luxusní zboží.

Martina: My se k ní dostaneme za malou chvíli. Ale chci se zeptat ještě na jednu věc, když už tak rozklíčováváme kořeny tohoto problému: Řekněte mi, proč začali padat ti obchodníci? Proč najednou nebyla Bohemia Energy, a další byli v potížích?

Alena Vitásková: Protože aby víc vydělávali, tak nekupovali dlouhodobě, ale nejraději na spotu, kdy byla cena nejnižší. A když spot neměl tu nejnižší cenu, a oni neměli dostatek energie, tak nemohli splnit smlouvy, které měli se svými spotřebiteli, když to laicky popíšu.  Protože když je získávali, tak spotřebitelům – domácnostem i firmám – nabídli zajímavější lukrativní podmínky, než které měli dříve. Třeba Innogy, ČEZ, nebo ti, kteří dodávali tyto energie, měli třeba lepší podmínky, takže k nim ve velkém rozsahu spotřebitelé odcházeli, přešli, protože si spočítali, že jim to přinese nějaké korunky, že něco ušetří. Takže to začalo, když začaly tyto spekulace. A já pořád říkám, že to jsou do jisté míry spekulace, a v oblasti energií by spekulace být neměly, měl by to být jasný obchod, ale ne spekulace. A burza je podle mne pořád spekulace. Možná, že mi budou někteří vyčítat, že tomu nerozumím, ale tam, kde se spekuluje, tak to vždycky považuji, že to není to, co by mělo tvořit základ v oblasti energetiky, a to je cena dodávek.

Některé státy EU mají ve svém čele politiky, kteří chrání v oblasti energií národní zájmy svých zemí. Někteří nikoli, a naopak se snaží být víc evropští, než národní.

Martina: Paní Aleno Vitásková, vy tady mluvíte o společné evropské politice, která, jak jste říkala, není a nebyla dobrá posledních dvacet let, a vlastně nás stáhla s sebou. Dá se to tak říct? Nebo si to přeříkávám příliš zjednodušeně?

Alena Vitásková: Tak je to trošku zjednodušené, protože určitě nějaké společné cíle jsme mít měli, protože jsme vstoupili do spolku, který má fungovat společně. Ale toto je už diktát, na kterém někdo vydělává, někdo šíleně prodělává. A teď už z toho byla dokonce v Německu obrovská aféra právě s Energiewende, kdy část politiků měla velký zájem, aby to takto probíhalo.

Martina: Vy jste dokonce zmínila rodinný klan.

Alena Vitásková: Ano.

Skandál v Německu: Politici, kteří prosadili zelené energie, dosadili do firem a vládních organizací své rodinné příslušníky, a tak ovládali směr zelené energie.

Martina: Nevím, jaký rodinný klan. Můžete to konkretizovat?

Alena Vitásková: Psala o tom německá média. Prostě v Německu politici, kteří prosazovali, a byli v tomto prosazování zelené energie úspěšní, měli ve firmách, a ve vládních organizacích, které do toho nějakým způsobem zasahovaly, nasazené své rodinné příslušníky, kteří ovládali celý směr zelené energie.

Martina: Potažmo celou Evropu.

Alena Vitásková: Samozřejmě, Německo je lídr. Německo je v této oblasti lídr pro celou Evropu, Evropskou unii, takže to mělo, a má dopad na všechny evropské země, na některé méně, na některé více. A proč na některé méně, a na některé více? Protože někteří mají ve svém čele politiky, kteří jsou obezřetní, a přece jenom na všechno nepřistoupí, a chrání své národní zájmy, alespoň v silách, které jsou jim umožněny. Ale někteří jsou v tom velmi silní. A někteří naopak dělají daleko víc, než vůbec Brusel chce, a snaží se být víc evropští než národní. A tam je pak kámen úrazu, který vidíme i v České republice, protože aby nás Eurostat vyhodnotil tak, že máme nejvyšší ceny, přestože jsme producenti, velký producent elektrické energie, vyrábíme víc, než sami spotřebujeme, tak to už je na zváženou.

Vládní politiky vůbec nezajímá, co se v ČR děje, že ohrožují existenci firem. Není jim líto občanů a snižují životní úrovně. Ale chtějí se zavděčit v EU a v USA.

Martina: Teď jste to hezky a srozumitelně popsala, že na jedné straně jsou společné evropské energetické zájmy, ale jednotlivé státy se energeticky mají různě. A pokud my máme nejdražší elektřinu v Evropě, přestože ji vyrábíme poměrně levně, tak nezbývá, než se zeptat: „Co s námi naše vláda, co se týká energetické politiky, dělá? Jaké dělá zásadní chyby? A co za tím je, když se jí nezželí vlastních občanů, podniků, průmyslu?“

Alena Vitásková: Tak na to může být různý názor: Buď se vůbec do hloubky nezajímají o to, co se děje v České republice, a jakým způsobem to ohrožuje existenci firem. Protože to ohrožuje konkurenceschopnost těch, které mají velkou spotřebu energií, mají to jako velmi vysoký fixní náklad, takže pak konkurence mizí. A také se jim nezželí občanů, protože je jim v podstatě jedno, jaká životní úroveň občanů tady bude, a dokud nebudou hodně remcat, tak je to všechno, podle jejich názoru, v pořádku. Nebo se potřebují zavděčit tam, kde se zavděčit chtějí, to znamená ne u svých voličů, protože ty asi neberou vážně, ale ve strukturách na západ od nás, ať už to je Evropská unie, nebo USA.

Martina: Co považujete v této krizi za úplně nejhorší státní lapsus?

Alena Vitásková: Za nejhorší považuji to, že skutečně dovolili, aby ceny energií takto vyrostly. A přitom Energetický regulační úřad má kompetence, aby mohl zasáhnout, ale on celou dobu od roku 2021 tvrdil, že má nedostatek kompetencí, aby zasáhnout mohl, aby mohl ovlivnit vývoj cen. To myslím, že je plně v rukou vlády, protože ta jmenuje vedení Energetického regulačního úřadu. Takže při takových kolapsech, a do jisté míry i selháních jejich činnosti, měli zasáhnout už před dvěma lety. Dokonce to za chvíli bude už tři roky, kdy tento problém narůstal, a neudělali to. A to, že říkali, že dáme dotace firmám, aby přežily tuto krizi? Stejně budou mít problémy přežít, a mnozí nepřežili, živnostníci mnozí nepřežili – to nakonec vidíme.

A jestli se domnívají, že dotacemi se toto spraví, tak to není pravda. Dotacemi se zhorší situace, zvýší se inflace, rozbije se trh, zvyšuje se státní dluh, a dostáváme se do spirály, ze které bude těžké vyjít ven. Zadlužíme stát tak, že naši potomci se tomu budou divit ještě za dvacet let. A to jsou všechno věci, u kterých měla vláda učinit kroky trošku jinak. Ono se dobře radí, když tam člověk není, ale přece jenom v oblasti cen v oblasti plynu a elektrické energie měli zasáhnout podstatně dřív. Plyn dovážíme, to je pravda. Ale jak je možné, že stejně dovážený plyn na Slovensko byl podstatně levnější, než u nás?

Martina: Petr Fiala sliboval, že neprovede zastropování cen energií, a za 14 dní na to navrhla vláda windfall-tax, to znamená daň z nadměrného zisku. Jak vnímáte tento krok, že zastropovala ceny u dodavatelů, nikoli u výrobců, navrhla daň z nadměrného zisku, která přiměla některé podnikatele opustit naší zemi, a tak dále? Jak to vnímáte? Co měla udělat jiného?

Alena Vitásková: Už na podzim v roce 2021, v závěru roku, když jsme založili platformu Energie není luxusní zboží, jsme s touto skupinou dali podklad, a písemně jsme žádali, jak premiéra, tak ministra průmyslu a obchodu, aby se začaly dělat kroky, které by zabránily, nebo zmírnily dopad nastartované energetické krize, kterou jsme očekávali, a věděli jsme, že bude mít obrovský dopad na občany i firmy, které dostane do situace nekonkurenceschopnosti, a že tento problém bude velmi hluboký. Ale nikdo na to nereagoval. V té době pan Babiš a pan Havlíček reagovali s tím, že končí, že to nemohou řešit. A pak jsme to udělali znovu, poslali jsme to znovu nové vládě, novému ministrovi, poslancům, myslím, že i všem senátorům: A slehla se nad tím voda. Vůbec nic se nedělo. Takže už v závěru roku 2021, a pak v 2022, jsme tyto kroky udělali, ale nebylo uděláno žádné nápravné opatření.

Martina: Takže jako hrách na stěnu házet – jak se říká.

Alena Vitásková: Kulantně řečeno. Babička to říkala trošku jinak: Mluvila o perlách.

Martina: Pane inženýre Pecino, navážu hned v úvodu na váš citát, který jsem zmiňovala: Proč myslíte, že náš stát míří neodvratně do zdi? A musí dojít k nějakému velkému politickému, nebo sociálnímu zlomu? Jaké jsou indicie, které vás dovedly k tomuto přesvědčení?

Martin Pecina: Tyto indicie spočívají v tom, že politická reprezentace dneska dělá úplně něco jiného, než deklaruje. A že to, co se reálně děje, nespěje k tomu, aby se jakákoliv oblast ekonomického života zlepšovala. To znamená, že na jednu stranu máme vysokou inflaci, a na druhou stranu relativně vysoké úrokové sazby. Vláda říká, že chce šetřit, ale nečiní k tomu žádné kroky. Dneska jsem si přečetl, že pan Lipavský se vzepřel, a nebude šetřit na mzdách – samozřejmě, že žádný ministr nebude šetřit na mzdách, to jsou prostě absurdní představy. A myslím, že to řekl naprosto přesně pan prezident Klaus, když komentoval první balíček. Víte, jestli chci začít šetřit, tak šetřit musím začít dnes, a ne za půl roku. To prostě nefunguje a nebude to fungovat.

A vysvětlení je jednoduché: Tak, jako každá domácnost, tak i každé ministerstvo má nějaké peníze, které jsou plovoucí v čase. Ve státním sektoru se tomu říká nespotřebované výdaje. Abych to přiblížil, tak uvedu úplně prostý, elementární příklad, aby tomu každý rozuměl: Ministerstvo dostane pět milionů na to, aby zrekonstruovalo záchody ve svém sídle. Normální věc. V pořádku, všichni s tím souhlasí, protože záchody už vypadají škaredě. No a ministerstvo vypíše soutěž, a pak se někdo odvolá. Čili v tom okamžiku se těchto pět milionů, které na to ministerstvo má, přesune do dalšího roku tak, aby se tyto peníze spotřebovaly v dalším roce. A tomu se říká „nespotřebované výdaje“, které takto cestují v čase.

A co se stane, když ministerstvo zjistí, že příští rok už tyto peníze mít nebude a že záchody letos neopraví, že to nestihne? Utratí je za to, za co může. Takže nakoupí za pět milionů, když to zjednoduším, toaletní papír, a bude ho tam mít na deset let. Prostě tyto peníze, které jim dneska nezavážete, nevezmete, oni utratí do konce roku za nesmysly, když to nestihnou za rozumné věci. A takovýchto peněz, které by normálně přešly, je samozřejmě spousta.

A co se stane se mzdovými výdaji? Každé ministerstvo má nějaké neobsazené tabulky, a každý ministr říká: „Já mám neobsazené tabulky. Takže lidé, kteří pracují, musí pracovat i za lidi, kteří tady nejsou. Takže proto peníze z neobsazených tabulek rozděluji na prémiích.“ To je normální věc, děje se to všude, a vždycky se to dělo. V okamžiku, kdy ministrovi řeknete, že mu příští rok seberete pět, nebo deset procent ze mzdových prostředků, tak co myslíte, že udělá? Do konce roku všechny tabulky naplní. Zcela jasně, jednoduše přirozeně, všechny tabulky naplní, a vy nebudete mít jak mu tyto peníze vzít. To je úplně jednoduché. A přesně to se stane.

Čili, když chcete začít šetřit, tak musíte udělat zasedání vlády, nějak to extra nezveřejňovat, aby to nevěděli úředníci na ministerstvech, a říct: „Podívejte se, vláda rozhodla. Začíná se šetřit. Je stop stav na ministerstvech, pokud se týká přijímání nových lidí. Sebereme volná tabulková místa. Zavážeme nespotřebované výdaje, a to, co máme do konce roku utratit, zkrátíme o 10, 20, nebo 5 %. A to bude základ na to, ať můžeme nějak pokračovat v dalších letech.“ Toto se musí udělat. Ale jestli řeknete: „Začneme šetřit za půl roku“, tak vám garantuji, že se neušetří vůbec nic.

Martina: To znamená, že se to za půl roku všechno překotně utratí…

Martin Pecina: Samozřejmě.

Proklamované šetření státu dopadne tak, že se nic neušetří, a vláda zvýší daně

Martina: Ale řekněte mi jenom, v čem je rozdíl? Nechci vás přerušovat. Protože si vzpomínám, že za minulého režimu třeba ve stavebnictví platilo, že stát měl sídliště, které ale z 80 procent nestálo. Tak přišli ekonomové, nasadili si klotové rukávy, strávili víkend v práci, a plnilo se na 112 procent, přestože sídliště nestálo. V čem jsme se posunuli?

Martin Pecina: To nevím. Ale ještě bych se rád vrátil k největší položce, kde se má šetřit.

Martina: Ano.

Martin Pecina: A to jsou národní dotace. Myslím, že se jich ani nenajde tolik, které je možné vzít. Ale i kdyby se našly, tak jen upozorňuji na to, že tyto programy dneska už běží, a to, co budou vyplácet příští rok, už je podepsáno, nebo se letos bude podepisovat. Čili to, co teď podepisují, už těm firmám nevezmou.

Martina: Takže je to jenom habaďůra na lidi?

Martin Pecina: Myslím, že zvyšování daní je jedna věc. Ta proběhne, a možná to bude i víc, než se dneska říká. Ale kdyby chtěl někdo vážně šetřit, tak to musí udělat teď. A jak se to dělá? To všichni víme. Já jsem byla také v jedné vládě, myslím, že jako náměstek, když se takto začalo šetřit. Já si to pamatuji. Poprvé to dělal Klaus v 96. roce, a přesně takhle to říkal v televizi, a úředníci si to pamatují. Všichni vědí, jak se to má dělat, ale dneska to tak neprobíhá. Čili je evidentní, že se to ani nechce dělat, že se o tom jenom povídá a že se budou jenom zvyšovat daně. To je můj pohled na věc. A uvidíte, že za rok, jestli se tady potkáme, si řekneme, že jsem měl pravdu. Bohužel.

Martina: To znamená, že šetření bude spočívat v tom, že všechno zůstane, jak je, jenom to břímě opět víc dopadne na daňového poplatníka.

Martin Pecina: Jasně.

Martina: Už se zvyšuje daň z nemovitosti, a zvýší se další daně. Když k tomu připočítáme inflaci, růst cen energií, a všeho zboží, které je na to navázáno, tak z toho za chvíli musíme vyjít jako odranci.

Martin Pecina: Paní redaktorko, jestli v jednom týdnu řeknete, že budete šetřit a že chcete ušetřit 65 miliard, a tím zdůvodňujete 30 miliard z daní – a jedním dechem, během dvou, tří týdnů řeknete: „Budeme šetřit, ale učitelům zvedneme platy na 130 procent průměrné mzdy,“ tak nevím, jaké je to zvýšení. Asi tedy podstatné, když se o tom mluví. Tak se ptám: Většinu státních zaměstnanců tvoří totiž učitelé, tak jak budeme šetřit na mzdách? To ostatním sebereme 20 procent? Nebo, co budeme dělat? To se řeklo jedním dechem. Pak se řeklo, že se zvýší rodičovská. Já proti tomu nic nemám, ale kde se tedy bude šetřit? A pak se řekne, že se koupí Pandury a obrněné transportéry…

Martina: F35, nebo…?

Martin Pecina: Za 60 miliard, a F35 za 100 miliard, a každý jenom chodí s dalšími a dalšími nápady, jak utratit prachy. Tak kde je chcete ušetřit? To je prostě absurdní. Výdaje nám vzrostou nade všechny meze. Jak je možné, že dneska, ke konci dubna, máme 200 miliard deficitu, když je taková inflace, a vybrali jsme o 100 miliard, nebo kolik víc? To je úplně absurdní. Já myslím, že peníze mizí. To je to samé, jako se zastropováním cen energií: Prostě nám peníze někde zmizely. Někdo zastropoval, a firmy kasírují od státu. Ale z nečekaných zisků platí jenom ČEZ, protože ostatní si to udělali tak, že vlastně žádné zisky nemají. Je to úplně na hlavu, a nikdo s tím nic nedělá. A nevím, jestli je to neschopnost, nebo jestli to tito lidé nechtějí dělat. Nevím, co je horší.

Martina: Pane inženýre Martine Pecino, vy to říkáte jakoby radostně, máte smích v hlase. Řekněte mi: Jste z toho v klidu?

Martin Pecina: Úplně z toho v klidu nejsem. Já jsem podnikatel, mám dnes firmu, která zaměstnává 400 lidí, a já a moje rodina to asi přežijeme. Ale nevím, jak to přežijí moje firmy. Mám skupinu firem, kde je spousta spoluvlastníků, a nevím, jak to všechny tyto firmy přežijí. My děláme hlavně v zahraničí, tak snad asi jo. Ale to víte, že se mi to neříká lehce. Všechny firmy, kromě těch, které jsou fakt zahraniční destinace, kromě jedné, kterou máme na Slovensku, jsou české, přiznaně české, mají české vlastníky, a všechny daní v Česku. Nevím, jestli tady zůstaneme s tímto daňovým domicilem, jestli nám někdo bude šroubovat daně, že si řekneme, že už to pro nás není výhodné. Říkám, jestli 19, nebo 21, tak kvůli tomu já firmu někam do Holandska stěhovat nebudu. Ale nevím, s jakými nápady ještě přijdou. Mně to přijde úplně absurdní.

Čili víte, je to ode mne sice jakoby veselé, ale je to smích přes slzy. Nelíbí se mi, co se se společností děje. A jako člověk, který dělal spoustu let života v energetice, se úplně hrozím toho, co se děje v energetice na evropské úrovni, to není jenom v České republice, ale je to úplná katastrofa. A kdybychom se k tomu mohli dostat, tak budu hrozně rád, protože lidé si to vůbec neuvědomují, ale to je pro nás „disaster“, který ovlivní celé generace.

Inflace není způsobena poptávkou, ale hlavně zvýšením cen energií, které bylo zbytečné, a někdo na tom vydělal

Martina: Když jsem viděla, jak tady u nás parkujete elektrovozem, tak jsem si byla jistá, že toto téma otevřeme. Ale přesto bych ještě zůstala u deficitu naší republiky, a toho, co uslyšíme od vlády a jejich příznivců. Určitě se dozvíme, že vláda za inflaci nemůže, protože převzala finance po Babišově vládě v hrozném stavu. Pak přišla covidová a pocovidová krize, válka na Ukrajině, a to všechno způsobilo nárůst cen, a posléze energetická krize. Jsou tato konstatování na místě, nebo jsou to výmluvy?

Martin Pecina: Tak, první konstatování je konstatování faktu: Babiš předal zemi se stejným deficitem HDP, zhruba 44 procent, jako ji převzal po Nečasovi, nebo po naší úřednické vládě jako ministr financí v roce 2014. Čili, to je první konstatování. Druhé konstatování je, že Babiš skutečně nezvládl problematiku covidu. Podle mě moc sešněrovali průmysl, moc to zadotovali, a způsobili deficit. Samozřejmě, zrušení té superhrubé mzdy se mělo udělat jinak, a ne prostě snížit efektivní zdanění na 15 procent. A že trend zadlužování, když předáváme zemi, byl vysoký, to je pravda. Když mám být objektivní, tak říkám „ano“. Předal ji ve stejném stavu, jako ji převzal, ale trend nebyl úplně optimální. Ale když to přebíral od Nečase, tak trend samozřejmě nebyl optimální taky. A pokud se týká toho, kdo je zodpovědný za inflaci? Podle mě je inflace z velké části dovezena, přestože pan Rusnok je můj bývalý dvojnásobný šéf.

Martina: Vy jste byl v jeho vládě.

Martin Pecina: Já jsem byl v jeho vládě, dělal jsem mu náměstka. V roce 2003 jsem přišel jako jeho náměstek na průmysl, a přestože si ho velmi vážím, tak nesouhlasím s jeho pohledem, a jsem rád, že tam je dneska pan Michl, který se na inflaci dívá jinak a říká, že není primárně způsobená poptávkou, ale tím, že se nám zdražily energie. A podle mě se energie zdražily zbytečně. Nevím, někdo na tom vydělal hrozné peníze.

Martina: Tak když nám to prodávají za šestadvacetinásobek výrobní ceny, tak je to skoro dost.

Martin Pecina: U plynu jsem to schopen malinko pochopit, že se z ideologických důvodů nebude kupovat plyn od Rusa, přestože ho půlka, nebo tři čtvrtě světa kupuje. To chápu. Prostě někdo má takovou ideologii a řekne: „Rus je teď nepřítel, nebudeme kupovat plyn.“ Dobře, střelíme se do nohy, a třeba to toho Rusa bude taky bolet. Ale u elektřiny není vůbec žádný důvod. My vyrábíme pořád za stejnou cenu, plynové zdroje jsou u nás úplné minimum, čili my jsme ceny měli držet nízko, a měli jsme zregulovat u výrobce. To, že je to proti evropským regulím, je sice pravda, ale to se radši budu soudit s Evropskou komisí, než nechat Českou republiku padnout, a nechat tady vystřelit inflaci na 16 procent, nebo kolik maximálně byla. Čili toto je věc, kterou této vládě jednoznačně vyčítám. Toto absolutně nezvládla. Stropy na té úrovni, jak je udělala, jsou úplný nesmysl, a tato země na to dojede. Čili to je jedna věc s inflací.

Michl samozřejmě mohl ještě víc zvýšit sazby, nevím, na 15 procent, aby inflaci dříve uklidnil. Ale jádro je jinde. Já jsem přesvědčen, že pro většinu podnikatelských subjektů je pro to, abychom přežili, důležitější, jak vysoké máme sazby v bankách, než jaká je inflace. Čili inflace, jasně, Česká národní banka má nějakou zodpovědnost. Říká se, že to vláda způsobila deficitem. Podle mě to vláda způsobila tím, že řádně nezastropovala ceny energií u výrobců. Takhle to měli udělat.

Vláda dopustila vysoké ceny elektřiny a řádně je nezastropovala u výrobců. To může být vysvětlitelné tím, že tam byly zájmy výrobců elektřiny, kteří vydělali hrozný balík.

Martina: A je to mimo jiné proto, že vlády inflaci čas od času milují, neboť ona do jisté míry maže dluhy? A to, že také maže naše úspory, je zase až tak nepálí.

Martin Pecina: To je asi pravda. Ale nevím, jestli to dělají schválně. A jestli to dělají schválně, tak jsou mimořádně rafinovaní.

Martina: Pokud to nedělají schválně, tak to pak můžou dělat ještě dál, protože si myslí, že je to opravdu dobré, nebo tam může být také určitá nekompetentnost – není-liž pravda?

Martin Pecina: Nebo tam může být u cen energií nějaký zájem, na který nedohlédneme. Pro mě je jinak těžko vysvětlitelné, než že jsou tam zájmy výrobců elektrické energie, kteří na tom vydělali hrozný balík.

Martina: To chápu, že…

Martin Pecina: Nejen ČEZ, ale výrobců elektrické energie máme spoustu. A všichni se na tom nabalíkovali. A teď tady máme filozofii solárních a větrných elektráren, a že si lidé mají dávat soláry na střechu. To k tomu taky hodně přispělo. Vypadalo to, že když si dám solár na střechu, tak to budu prodávat za deset korun za kilowatthodinu, což samozřejmě už dávno není pravda. Takže se jim vysoké ceny energie hodily do krámu, ale tím způsobili hrůzu v ekonomice.

Martina: Tak, tady asi teď nerozkryjeme, kdo z toho má prospěch, klasické cui bono. Ale v každém případě asi má smysl v tomto směru sledovat peníze, aby se člověk dopátral odpovědí na své otázky. Máme vládu, která chce šetřit, neustále to tedy deklaruje, a tvoří nejvyšší schodky v historii, gigantické deficity. Jak jste sám říkal – to už není legrace. Řekl jste, že můžeme skončit jako Řecko. Ale politici, a někteří ekonomové by nám určitě oponovali tím, že naše dluhy patří k nejnižším v Evropě.

Martin Pecina: Ještě ano. Ještě stále ano, protože naši kolegové z Evropské unie se v různých časech také chovali zvláštně. Ale trend je hrůzostrašný. Jestli budeme každý rok dělat pět, šest procent, a HDP nám neporoste, tak v tom je problém. Kdybychom měli pětiprocentní nárůsty HDP, tak nad tím mávnu rukou. Ale HDP nám neporoste, protože firmám se v této situaci těžko dýchá, a máme tady různé Green Dealy, a jiné nesmysly, které český průmysl samozřejmě sráží, takže dluh může začít narůstat nebývalým způsobem. Jestli máte čtyřprocentní deficit a tříprocentní růst, tak vám naroste jedno procento ročně. Ale jestli máte nárůst nula, a deficit je pět procent, tak můžete mít za pět, za šest let, situaci Řecka.

Martina: Musím říct, že situace, kdy máme nejvyšší schodky v historii, a jako omluvenku říkáme, že Řecko, nebo Itálie je mají ještě vyšší, mi připomíná situaci, kdy můj syn přinese pětku, a říká: Ale dostala to ještě půlka třídy. Mě to nezajímá, jestli mi rozumíte. Anebo to pak znamená, že je celá třída slabá. A teď mi řekněte: Co to je, když tady jednotlivé státy Evropy do sebe šťouchají lokty, a říkají: Ale vy jste na tom ještě trochu hůř.

Martin Pecina: To, že celá třída je slabá. Co vám mám na to říct?

Výroba USA se přesunula jinam, takže už produkují jenom dolary a zbraně

Martina: Ale tak mi tedy řekněte, když celá evropská třída je slabá, tak kde berete víru, že to nakonec skončí pozitivně? Říkáte: Všechno to směřuje k hroznému zlomu, jaký byl v roce 89, který se ale nakonec ukáže pozitivní. Budeme jako Fénix, který musí povstat z popela?

Martin Pecina: Pravděpodobně ano. Já se toho skutečně obávám, protože věcí, které se tady zavedly a které jsou zjevně nesmyslné, je mnoho, a obávám se, že nepůjdou evolučně narovnávat. Třeba na každém zasedání hospodářské komory se hovoří o školství, a školství 30 let směřuje špatným směrem. Všichni na to koukají, všichni se tomu diví a všichni pořád pokračují v tom, aby to tak jelo dál. A nemůžeme očekávat, že přijde vláda a řekne: „Tak uděláme reformu školství a zase to bude dobré.“ Když to 30 let jde špatně, tak nám bude trvat 10 nebo 20 let, než to dostaneme zpátky na koleje. A tak je to v mnoha oblastech života.

Jak jsem říkal, energetika, obecně průmysl, zemědělství. Vždyť se podívejte na to, co se děje na našich polích – to je katastrofa. Už nakupujeme potraviny ze zahraničí. Tato země nebude v potravinách soběstačná. Co to je za šílenost? A to máte jednu věc vedle druhé. A nemyslím, že může někdo z dnešní politické reprezentace přijít, a říct: „Úplně obrátíme kormidlo, a jedeme úplně jinudy!“, tak jak se to udělalo v roce 90. Myslím, že musí přijít někdo úplně nový, že si politická garnitura musí úplně kleknout, a musí přijít úplně nová, protože těm starým už prudkou změnu nebude nikdo věřit.

Martina: Jenomže pane Martine Pecino, jestliže jsme 30 let jeli do slepé uličky, tak se nebude opakovat scénář z roku 89, kdy se udělala tlustá čára, a začínalo se znovu. Ale my teď budeme muset z této slepé uličky pěkně dlouho couvat, abychom se vůbec dostali na křižovatku. A jestli to bude ve všech těchto oborech, tak potěš.

Martin Pecina: Podívejte, vypadá to, že finanční systém, tak jak je, se dostává do velkého problému. Stačí se podívat na americké servery, jak hovoří o tom, v jaké kondici je dolar. Každý rok tam řeší, jestli vytisknou další „bambilion“ dolarů, aby Spojené státy nebyly insolvenční, což je samo o sobě absurdní. Produkce Spojených států se přesunula někam pryč, a oni už produkují jenom dolary a zbraně. A náš evropský systém se od doby Řecka dostal do podobné situace: Evropská centrální banka tiskne, tiskne, tiskne. Zdá se, jako že se nic neděje, ale to je zdánlivé.

Zásoba peněz je obrovská. Stahuje se do bank, ale v nějakém okamžiku to vybublá, a skončí to buď nějakou hyperinflací, nebo si každý stát zase zavede vlastní měnu. A pravděpodobně se v celém světě začne obchodovat nějak jinak, než jak je to dnes v systému, který je založen od roku, myslím 47, na tom, že dolar je rezervní měna. Potom se na celém světě začalo obchodovat i eurem, takže dneska obchodujeme v Bangladéši, nebo v Africe v euru i dolaru, a většinou zákazníci rozumí tomu i onomu. Ale to nemusí trvat věčně. A jestli tento náš systém úplně spadne, a začne se obchodovat s nějakou jinou rezervní měnou, tak se pojede fakt od začátku. Tak se pravděpodobně škrtnou i dluhy, které máme v eurech, korunách, nebo v dolarech, a řekne se: To už pánové neplatí…

Jsme svědky hroucení systému obchodování v dolarech nebo v eurech. Byl bych příznivcem systému, kde by se měny směňovaly mezi sebou, a tak by vznikal kurz

Martina: Velký reset?

Martin Pecina: Velký reset. A musíme tento systém nastavit nějak znovu. Myslím, že to k tomu směřujeme. Nepřijde to během roku, dvou, ale systém se bude nějakou dobu hroutit. A podle mě jsme svědky toho, že se hroutí.

Martina: Jaká jiná rezervní měna by to mohla být?

Martin Pecina: Já nevím. Státy BRICS se snaží obchodovat ve svých národních měnách, a dělat nějaký koš měn, ve kterém budou vznikat nějaké směnné kurzy. Čili nebyl bych příznivcem toho, aby se měnil dolar za jüan, nebo dolar za brazilský real. Ale mít systém, kde se budou měny směňovat mezi sebou, a tak vlastně bude vznikat kurz. Takový systém by mi asi smysl dával, ale v tomto jsme malí páni. Počkáme, jak to dopadne, a co se stane.

Největším nebezpečím by bylo zrušení hotovosti. To by byl koncentrák, kde budete platit implementovaným čipem. To je konec. To už si pak nekoupíte ani párek v rohlíku.

Martina: Otázkou je, jak rychle to půjde dolů, a zdali to bude skokově, otřesem, nebo pozvolně. A tudíž není jasné, jakým způsobem, a jak rychle se budeme z tohoto ekonomického kolapsu zase škrábat nahoru. Mnozí odborníci, ekonomové, politologové, nebudu teď vyjmenovávat, ale tyto názory najdeme často, tvrdí, že guláš, který zažíváme, může skončit takovou totalitou, že pamětníci, kteří si stěžovali na minulé totalitní režimy, i na totalitní komunistický režim, by na ně mohli ještě vzpomínat jako na lepší variantu. Protože ta obrovská kontrola, kterou umožňují dnešní technologie, sociální sítě, sociální systémy, způsobí, že člověk bude mnohem nesvobodnější, než kdy byl, a mnohem kontrolovatelnější. Bojíte se tohoto stavu, který by mohl doprovázet ekonomické otřesy?

Martin Pecina: To by se samozřejmě mohlo stát. V několika čínských městech už mají systém takzvaných sociálních kreditů.

Martina: Ano.

Martin Pecina: Takže si představte…

Martina: A kamery úplně všude. A to všechno ještě pomáhaly budovat americké firmy.

Martin Pecina: Tak si představte, že přijdete na nádraží, a chcete jet z Ostravy do Prahy první třídou, a oni vám řeknou: „Kamaráde, ty jsi šel třikrát na červenou, takže můžeš jet jedině dvojkou.“

Martina: Dělal jsi rozhovor s Kociánovou.

Martin Pecina: Přesně toto by se mohlo stát. Ale největší nebezpečí podle mě je, že by se zrušila hotovost. To by byl úplný koncentrák. V okamžiku, kdy se zruší hotovost a budete někde platit nějakou svojí identitou, nějakou kreditní kartou, nebo lépe, nějakým implementovaným čipem, tak to je finále. To už si pak nekoupíte ani párek v rohlíku.

Martina: A máte obavu, že tento tlak na to, aby byla hotovost zrušena, je tak silný, že nakonec nepřeváží zdravý rozum?

Martin Pecina: Já doufám, že se toho nedožiji. Ale když vidím, jak se procesy debilizace obyvatelstva, a procesy, které vedou k nesvobodě, zrychlují, tak z toho mám trošičku strach. Představte si, že by vám před pěti lety někdo začal vykládat, jak je hrozně fajn, že je někde válka, že tam máme posílat zbraně a že se má bojovat do posledního, já nevím, koho. To byla témata, která byla úplně zapovězena, a dneska se o tom normálně mluví, a to přesně tak, jak bylo v Orwellovi: Pravda je lež, a válka je mír. Někdy jsem z toho úplně per plex. A vůbec nedokážu pochopit, jak mluví v televizi. A jak říkám, to se stalo během dvou let, že se situace mentálně úplně změnila.

Za covidu se taky samozřejmě stalo hrozně moc věcí, a jak jsem říkal, Babišova vláda to nezvládla. Ale do dneška si říkám: „Bůh ví, jak bych to za covidu zvládal já, kdybych tam byl.“ Já jsem taky třikrát očkovaný, a taky jsem si říkal, že je to správně. A asi bych se znovu nechal třikrát naočkovat, a nejen proto, že jsem to potřeboval, abych mohl jezdit po světě kvůli své práci, ale prostě jsem to považoval za správné. I podporu firem jsem považoval za správnou, i když z dnešního pohledu to vypadá hůř, než to vypadalo tenkrát. Ale dneska jsou věci, jak jsme se bavili o výdajích, deficitech, které jsou tak explicitně jasné, že vůbec nechápu, jak se k tomu třeba média veřejné služby můžou stavět tak, jak se staví. To je pro mě horší situace, než když se lhalo za socialismu.

Martina: „Jenom sedlák je svobodný“, to je důležitá úvaha. Ale vezměme v úvahu, jak na tom jsou ostatní, třeba proti vám. Vy jste restituovali a obnovili…

Jiří Syrovátka: A obnovujeme…

Martina: A obnovujete Zámecké sady Chrámce. Ale jsou zemědělci, kteří měli svůj sen, chtěli skutečně znova začít hospodařit, a začali hospodařit opravdu z ničeho na pronajaté půdě, takže ještě platí nájem. Měli bez dotací šanci?

Jiří Syrovátka: Ale já si myslím, že vůle brát, nebo nebrat dotace, je každého individuální věc. To zaprvé. A za další, já se nebráním adresné pomoci, třeba ve formě velmi zvýhodněné půjčky, tedy kdyby existovala, v uvozovkách, nějaká Agrobanka, tedy ona byla, ale kdyby existovala nějaká Agrobanka, která by se opravdu věnovala spolupráci se sedláky, a měli by tam nastavený úplně specifické podmínky. Třeba teď jsem četl krásný článek o tom, jak jedna italská banka podporuje místní výrobu sýra, protože sýrařů je asi 30 000, a sýr zraje deset let, a je to strašně těžké to ekonomicky udržet deset let bez příjmů. Oni berou do zástavy ty sýry. Místo jiných záruk jim pučí na výrobu, a vezmou si do zástavy sýry, které pro banku fungují jako zástava, na velmi příjemný úrok. A když oni sýry za deset let prodají, tak jim peníze pozvolna vrací. Což je geniální.

Martina: Takhle asi funguje národní hospodářství.

Jiří Syrovátka: Takhle funguje to, jak by to mělo být v regionech. Že třeba hotel, který je, plácnu, v Třebíči, si koupí jídlo, které je blízko Třebíče, protože proč by to měli nosit daleko. Zaměstná lidi v Třebíči, a dělá kulturní akce pro Třebíč, protože tak by to mělo být. Takto to je většinou ve světě.

Martina: Funguje to takto někde i u nás?

Jiří Syrovátka: Existují ostrůvky pozitivní deviace, a funguje to tak skvěle, že to je zcela paralelní struktura státu. Nechci být konkrétní, ale funguje to dobře. A dokonce se stává, že existují jednotlivé ostrůvky, nebo buňky, nebo jak to říct, kde se vzájemně potkají, a využívají jednotlivé možnosti přes-regionálně.

Martina: Pane Jiří Syrovátko, mně přijde šílené, že vy, z důvodu, abyste jim neublížil, nejmenujete ty, kteří to dělají správně a kterým se daří. Kam jsme to došli?

Jiří Syrovátka: Došli jsme asi tam, kam jsme chtěli, protože tohle lidi chtějí. Lidi chtějí mít takovouhle společnost, protože kdyby nechtěli, tak ji nemáme. A většinová společnost chce prostě fungovat takhle, tak takhle funguje. Akorát že ty negativní věci, kterých je velmi hodně, a jsou hrozně vidět, vždycky v krizích vyplují daleko víc na povrch, a pak se všichni diví, že se dostanou do průšvihu, když tenhle socialismus pořád chtějí. A v socialismu nakonec dojde i záchodový papír. Že jo? Tak to bylo.

Viděl bych to optimisticky. Pro většinu lidí to dopadne dobře, protože se systém otřepe, a vyklepou se zbytečný lidi.

Martina: A myslím, že do toho, když se bavíme tak po statkářsku, ceny potravin brzy hodí vidle, protože lidé, kteří byli a jsou zvyklí chodit nakupovat do velkých řetězců, vlastně nemají možnost volby.

Jiří Syrovátka: Ne, nemají. Volbu si uzavřeli už dávno před tím, než nastala nějaká krize nebo inflace, cokoliv, protože nechodili místně, a hlasovali penězi. A nyní sklízejí, co zaseli. Je to hrozně brutálně řečený, ale je to prostě tak.

Martina: Už teď chodí po internetu vtípky: Máslo, na kterém je napsáno: „Investiční máslo“.

Jiří Syrovátka: Ne, to není tak hrozný. Já bych to nakonec všechno viděl optimisticky, že to dobře dopadne. Všechno. Pro většinu lidí to dopadne velmi dobře, protože systém se otřepe a vyklepou se zbytečný lidi. Nebo doufám, že zmizí zbytečný lidi.

Martina: Otřepe, nebo rozloží, a bude se muset poskládat znovu, a možná lépe? Anebo jinak?

Jiří Syrovátka: Ale to asi je to samý. Já myslím, že nějaký otřes nastane, struktura spadne, a postaví se znova, a svět bude za chvilku zase normální.

Martina: Však přijde na to, jak dlouho se budeme plazit po asfaltu.

Jiří Syrovátka: To bude svižné. To já si nemyslím. Lidi jsou šikovní, pracovití, jenom asi potřebují záhlavec, nebo nějaký stimul, aby se začali snažit. Zatím ještě nepotřebují.

Martina: A když už nic, tak Evropská unie si myslí, že chroustů je dost.

Jiří Syrovátka: Ano.

Řetězce nás naučily kázni. Odbourali jsme to, co jsme dělali špatně. A dokonce k nám od nich jezdili lidé, kteří nám s tím pomáhali.

Martina: Jenom malá odbočka: Pojďme si ještě přesněji definovat, jakou roli v tom všem hrají prodejní řetězce. Jakou roli hrají vůči malým výrobcům, nebo vůbec zákazníkům, celému systému fungování?

Jiří Syrovátka: Já bych to rozdělil na dvě části. První část bych asi nazval: Jak řetězce pomáhají. Jsme zářným příkladem toho, že když jsme začali dodávat do jednoho nejmenovaného řetězce, do víc ne, tak jsme museli nastavit ve firmě úplně jiná pravidla, než jsme byli zvyklí. Museli jsme vybudovat technologicky přesný popisy výroby, museli jsme dodržovat kroky, který jsou technologicky ukázněné, museli jsme nastavit logistiku, a různé drobnosti, který jsou ve finále jednoduché, ale pro malé jsou složité, jak na to najet, a překročit schod – třeba čárové kódy, a takové věci. Ono se to nezdá, ale je to velká práce, nastavit čárové kódy pro 400 položek.

Martina: Zkrátka přizpůsobit se.

Jiří Syrovátka: Přizpůsobit se podmínkám. A je to v pořádku, protože nás řetězce naučily kázni, naučily nás, abychom odbourali veškeré věci, které jsme dělali ve firmě špatně, pomohly nám s věcmi, s krizovými body, s HCCP, a takovéto blbosti, které fungují. Pomohly nám s recyklací obalů s EKO-KOMem, a s takovými věcmi, na které normální malá firma nepřijde, pokud nedodává do řetězců. A dokonce u nás opravdu fyzicky byli, fyzicky k nám jezdili lidi, který nám s tím pomáhali, a měli jsme velkou podporu.

Martina: Takže to je okamžik, který vám, a celkově menším výrobcům, mohou třeba pomoci.

Jiří Syrovátka: Ano, jednoznačně.

Martina: A druhá strana?

Jiří Syrovátka: A druhá strana je potom, a teď jsme zase u zákazníků, že řetězce, velké obchodní řetězce a velké obchody, nejsou tu od toho, aby byly nějaká charita. Prostě pracují kvůli tomu, aby vydělaly peníze. Takže samozřejmě šponují, nebo se snaží nakoupit co nejlevněji, a prodat co nejdráže. To je logické.

Martina: Pozdržet placení faktury, jak se říká.

Jiří Syrovátka: To zase ne. To zase musím říct, že platební morálka byla dokonalá, tam jsme neměli ani pikosekundu zpoždění. Nikdy. Oni zaplatí za 30 dnů, ale úplně přesně. A potom udělali spoustu dalších podmínek, třeba že ani nemusíte dodávat do celého řetězce, do celých Čech, a můžete si vytipovat prodejny, kam to chcete dovážet. Můžete to vozit na sklad, můžete to vozit rovnou na prodejny. Takže vůle pro spolupráci. Protože oni si taky uvědomují, že malý výrobce nemá celý aparát lidí, a nemůže udělat úplně všecky podmínky, který může udělat třeba Coca-Cola.

Martina: Takže toto by mohlo znít jako osvícený prodejní řetězec.

Jiří Syrovátka: Ale to tak bylo skoro v každém.

Martina: Jo? Protože já se zase třeba bavila jednak s vinařem, jednak se sýrařem, a oba říkali, že kdyby dodávali za podmínek, které jim nastavili, tak budou doplácet.

Jiří Syrovátka: Ale to jsme zase u ekonomického vyjednávání. To není povinné, není povinnost dodávat do řetězců. Takže oni mají nastavená nějaká pravidla, mají EBIT, přes která nejede vlak. To je nastavené z vedení, a protože firmy řídí finanční ředitelé, a ne obchodní ředitelé, tak je zcela jasné, že jakmile jim položky vypadávají z červených čísel, tak už na tom tolik nevydělávají, takže je buď vylistují, nebo se musejí domluvit na snížení ceny. Takže oni přesně vědí, za kolik můžou prodávat, a za kolik můžou nakupovat. A je na nás, teď se bavím o drobných firmách, jestli na to přistoupíme, nebo nepřistoupíme.

Martina: Z drobných si to pravděpodobně nemůže dovolit každý.

Jiří Syrovátka: Předpokládám, že do řetězců se dostávají lidé, myslím regionální, kteří jsou něčím výjimeční, dělají něco, co řetězcům chybí, protože proč by kupovali regionálně něco, co mají levnější od velké firmy?

Martina: Asi. Cenu mléka, přestože je od kraviček, které se pasou na nestříkané louce, kterou nabízí velkoobchod, pravděpodobně nelze podlézt.

Jiří Syrovátka: Nelze. Ale to není vždycky nějaký specifický, endemický produkt, který je důležitý pro to, aby v daném řetězci, nebo v obchodu byl. Nebudeme se bavit jenom o řetězci, ale o obchodu jako takovém. Protože jinak vás tam nikdy nezalistují, protože proč by to dělali?

Stále jsou zpřísňovány normy na zpracování. Pořízení jatek stálo milión, a za dva roky už 30 miliónů. To si každý rozmyslí vzít si takový úvěr.

Martina: Vrátím se k vašemu výroku, který jste řekl, když jsme se potkali v březnu, a tehdy jste říkal, že byste všechny dotace do zemědělství zrušil. V Evropské unii se velmi chlubí, že nejenže dotace údajně snižují cenu potravin, k čemuž jste se už vyjádřil, ale také, že pomáhají ke kultivaci krajiny. Tak pomáhají nám dotace aspoň k tomu, víc se zelenat?

Jiří Syrovátka: Jak bych to řekl slušně: Když vezmete sady, nebo pole, tak platíte úplně jiné daně nemovitostní, než když máte remízek, rybníček, něco, co není produkční. A kromě toho vyjmout kus pole na remízek není práce na půl hodiny, a není to jednoduché – trvá to velmi dlouho. A vlastně, proč by to člověk dělal, když to nikdo nechce – myslím na straně státu – nikoho to nezajímá. Stát zajímá vybrat daně, a tím to pro něj končí, a zatěžovat se nějakým remízkem někde, který je dlouhý sto metrů, a široký čtyři metry? To by zase museli překreslovat katastrální mapy, museli by měnit další administrativní věci. Takže, proč by to dělali? Tam není žádná vůle.

Martina: Když se podívám na váš obor, sadař, tak je výhodné vzít si dotace, a ovoce dávat do výkupu?

Jiří Syrovátka: Ne. Takhle: Ten, kdo nemá zpracování, tak má asi velký problém, protože musí ovoce uchovat, a to teď stojí strašně peněz. Musí to někdo přebírat, kontrolovat každý den, aby to nehnilo, a tak dál. Takže výkup je pro mnohé spása. V podstatě. Ale zase, je to věcí přístupu k podnikání, protože tenhle přístup je neúnosný.

Martina: Promiňte, čí přístup?

Jiří Syrovátka: Když ovocnář nedělá nic jiného, než že vypěstuje jablka, a šoupne to za dvě koruny do výkupu. To je sebevražedné. To nejde dělat dlouhodobě. To jde udělat třeba, když člověk rychle potřebuje peníze, například, nebo když nemá jinou možnost. Ale je to sebevražedné, to nejde dělat dlouhodobě.

Martina: Stejně tak je sebevražedné vzít si velký úvěr, pořídit si nějaké zpracování, a pak se nám neurodí, nebo něco takového.

Jiří Syrovátka: Ano. To ale je podnikání. Příroda, a podnikání. Rizika tam jsou vždycky.

Martina: Ano, vlekaři na horách jsou na tom podobně. Viďte?

Jiří Syrovátka: Nechci plakat zbytečně, ale je to prostě těžké. Třeba malé technologie na zpracování, to je velký problém sehnat. I když teď už to takové není. Ale od roku 96, nebo 97, kdy byly zpřísňovány normy na zpracování, a kdy pořízení jatek, když to takhle řeknu, před tím stálo milión, a pak za dva roky stálo třicet miliónů – tak ať si to každý setsakramentsky rozmyslí, vzít si úvěr 30 milionů, když to předtím stálo milión. A tak dál, a tak dál. To všechno je zpřísňování podmínek pro podnikání státem. To nemá nic společného ani s hygienou, ani s potravináři, ani s ochranou zdraví lidí. A je to taky v tom, že 50 kilometrů za hranicemi to funguje úplně jinak. A tam není vůbec problém s domácími porážkami, a s dodáváním masa, které porazí do místní restaurace, a to bez nějakých velkých veterinárních kontrol. Protože přeci, proč bych já měl zabít svého zákazníka? Vždyť je to kontraproduktivní, úplně pomýlené, a postavené na hlavu.

Martina: A když zabijete prase, projde veterinární kontrolou, a dodáte ho do místní restaurace, tak nemá možnost se projet přes půl Evropy.

Jiří Syrovátka: No tak jasně. A tiráci nebudou mít co jíst.

Martina: Jak dlouho už podnikáte v ovocnářství, sadařství?

Jiří Syrovátka: Myslím, že nekonečně. Ne. Od roku 93, kdy se vrátila v restitucích část zdevastovaného statku. Jeho jediná část.

Stát by neměl překážet. Pravidla ve volném trhu vedou vždy k průšvihu. Nastavení pravidel je na dohodě sedláků, zpracovatelů, obchodníků a zákazníků.

Martina: Vy tudíž můžete za takovou porevoluční dobu posoudit, jak se změnily podmínky v hospodaření, a v práci zemědělců Řekněte mi, dá se říct: Je to lepší? Je to horší? Je to stejné? Problémů máte více? Méně?

Jiří Syrovátka: My se těšíme na každý nový den. I když nemáme tolik společného se státem, tak každý den je radost. Nic víc vám k tomu říct nemůžu, protože to tak opravdu cítíme, a vidíme to tak. Ale jsme optimistický.

Martina: Jednak optimističtí, a jednak jste si mohli, díky své práci, ale také řekněme díky jakýmsi vstupům, dopřát si býti svobodnými sadaři, svobodnými hospodařícími sedláky.

Jiří Syrovátka: To máte pravdu, to ano. Ale byla to nesmírně těžká práce, vybudovat celý tento řetězec od začátku až dokonce. Dát dohromady sady, které vlastně generovaly to, s čím jsme mohli… My jsme do toho nedávali vlastní peníze, protože jsme žádné neměli. Takže jsme řídili sady, a podnikali jsme tak, jak jsme si mysleli, že to je nejlepší. A když se ohlídneme zpátky, tak jsme něco mohli udělat lépe, ale něco jsme udělali dobře, a máme z toho dobrý pocit.

Martina: Vy sám osobně, pokud jsem se správně dočetla, jste doslova chrlič nápadů.

Jiří Syrovátka: Ne. Ale velmi potřebuju mít nějaký korektor. Protože většina z nápadů, které mám, je ze 3/4 neproveditelných.

Martina: Už jste tady zmínil, že i s pár lidmi, kteří si od vás berou jednou ročně, nebo dvakrát ročně, pár lahví moštu, se znáte osobně. Myslíte si, že to je také častá chyba soukromě hospodařících podnikatelů v zemědělství, že si myslí, že stačí mít dobrý produkt, který mluví za sebe, a podceňují práci s námi?

Jiří Syrovátka: To je jako přísloví o dívce, co stojí v koutě, a oni si ji najdou. Tak jo, a ne. Musíte mít dobrý produkt, aby se vůbec dalo o něčem mluvit. Nebo musíte mít legendu, aby byl produkt dobrý, nebo prostě něco takového. Nebo si to prostě vymyslet tak, že produkt je dobrý, a dělat to tak chytře, aby si to lidé mysleli taky. To všechno jsou cesty.

Martina: Musí to být chytlavé.

Jiří Syrovátka: Musí to chytit, přesně tak. Ale musíte se trefit lidem, zákazníkům do vkusu, aby byli spokojení, a vraceli se. Ale něco vyrobit je v podstatě stejně těžký, jako to nakonec dobře prodat, aby se lidé vraceli, abyste měli spokojený klienty. K nám se lidé většinou vracejí, a jak říkám, známe se osobně. Když se někdo ozve, tak zajásáme, protože už víme, že si kupoval třeba před rokem a půl vánoční dárky. Ne, že bychom toho měli tak málo, ale opravdu se o to staráme.

Mé oblíbené motto: „Miluj svého sedláka“, protože má vždycky něco, čeho se lidé mohou najíst, napít, a kde je možné trávit příjemně čas.

Martina: Když se zeptám romantickým způsobem: Kdybychom měli ideální stát, řekněte mi, jak by v ideální státu vypadal vztah mezi sedláky, obchodníky, nakupujícími a státem?

Jiří Syrovátka: Začal bych u státu: Já bych chtěl, aby moc nepřekážel. To je jediné, co by měl stát dělat. Takže, příliš nepřekážet. Nastavit pravidla? Jak může stát nastavit pravidla ve volném trhu? To dost dobře nejde, protože jakýkoli zásah do volného trhu vždycky vede k nějakému průšvihu, který se nemusí objevit teď, ale může se objevit za půl roku, za rok, později. A nastavení pravidel mezi sedlákem, zpracovatelem a obchodníkem je asi na dohodě všech lidí, kteří jsou v tomto řetězci zaimplementovaní. Těžko říct nějaký mustr, který by měl fungovat, ale myslím, že zákazník by měl vědět, co kupuje, od koho to kupuje, kdo to udělal. Moje velmi oblíbené motto je: „Miluj svého sedláka“, protože ten vždycky má něco, čeho se potom lidi můžou najíst, napít, a kde je třeba příjemný trávit čas.

Martina: Jiří Syrovátko, teď jste řekl, že to nejlepší, co může stát udělat, je příliš nepřekážet. Ale my jsme v situaci, v jaké jsme, došli jsme do určitého bodu, kdy většina zemědělců je na dotacích…

Jiří Syrovátka: …závislá

Martina: Závislá. V zemědělství máme naprosto dotační systém, a tyto dotace se budou snižovat, ceny vstupů se stále zvyšují, zvyšují se energie, zvyšuje se cena pohonných hmot. Takže my si teď asi možná nemůžeme dovolit říct: „Státe, hlavně mlč, a nepřekážej.“ Myslíte, že teď existuje nějaká cesta, jak by mohl stát skutečně reálně výrobcům, sedlákům, farmářům pomoct?

Jiří Syrovátka: Asi by bylo fajn, kdyby se snížily spotřební daně na pohonné hmoty, to jednoznačně. I když se říká, zelená nafta, a že něco dostáváme zpátky, tak i to je chiméra, nic takového se neděje. Nebo děje se to v řádu procent, není to tak, že by se vrátila celá spotřební daň. To zaprvé. Za další, asi by se něco mělo udělat s cenou elektrické energie, protože zpracování, když funguje na elektrické bázi, tak se energie někde vzít musí, a to jsou obrovské položky. Bylo by asi taky dobré, aby se snížila cena práce, protože lidi, kteří jsou zaměstnaní zemědělství, prostě nemají tak velkou produktivitu jako lidi, kteří pracují v robotickém výzkumu, protože nepřinášejí sedlákovi tolik peněz, aby měli statisícové výplaty. Takže přidaná hodnota je taková, aby se lidi nějak zaplatili. Takže to by taky asi bylo fajn. Ale to je asi neproveditelný. Že jo?

Martina: Jak to vidíte v letech příštích? Přežijí sedláci, kteří mají rádi přírodu, mají rádi svůj obor, mají třeba rádi i lidi, chtějí produkovat i kvalitní potraviny? Přežijí nekompetentní zásahy shora?

Jiří Syrovátka: Když to vztáhnu na sebe, lidi moc rád nemám. To je první věc.

Martina: To je nabíledni. Ale to však zákazníkům neříkáte.

Jiří Syrovátka: Já jsem v tomto trošku psychopat. Ale práce s lidmi, jako s klienty, to je všecko výborné. Ale mám rád, když se můžu zavřít, a nechat svět úplně někde jinde. Tak, a teď jsem úplně zapomněl, co jste se ptala. Jestli to přežije?

Není fyzicky možné splnit všechny dotační podmínky. Takže, když budou úřady chtít, dostanete likvidační pokutu.

Martina: Jak to mohou percentuelně přežít sedláci. Kolik myslíte, že jich to přežije?

Jiří Syrovátka: Jsem přesvědčen o tom, že každý sedlák si nakonec poradí. Dobře, někdo k tomu přijde později, někdo k tomu přijde dříve, ale přijde na svou cestu. Jsem přesvědčen, že to tak je. Dobře, když někdo hospodaří jenom kvůli tomu, aby zabil čas, nebo jenom kvůli dotacím, a nemá nějaký velký „sicflajš“, tak samozřejmě, že to zabalí. Jednoznačně, protože to nebude dělat. Na druhou stranu myslím, že existuje spousta šikovných lidí, který normálně budou pracovat a fungovat v krajině, a budou se o ni starat, protože to je jejich továrna. Budou normálně fungovat. Já vidím výhled velmi optimisticky. Protože proč bych neměl? Proč bych neviděl?

Martina: Co ale přesto vnímáte do budoucna pro české zemědělství jako největší nebezpečí, největší problém? Co visí ve vzduchu, čeho jsme si možná zatím ani moc nevšimli, a nakonec to odneseme všichni?

Jiří Syrovátka: Teď změna dotací, která bude. A ještě jedna věc, tyto dotace ani nejsou nárokové. To znamená, máte nějakou představu o tom, kolik dostanete peněz, ale nevíte, kolik dostanete peněz, takže s nimi ani nemůžete počítat do budoucna, protože se dostávají třeba na konci roku. Vyplácí se to od jara až ke konci, takže nevíte, kolik vám nakonec přijde – to se dozvíte čtrnáct dní předem. A podepisujete na pětileté období, to znamená, že když vám najdou jakoukoli chybu, tak vám můžou vyměřit pokutu, která může být likvidační. To se klidně může stát, protože berete dotace, a oni na vás mají takovou páku, že po vás můžou chtít dotace zpátky, plus nějaké procento z toho, tedy pokutu.

Martina: Stalo se to reálně nějakým vašim kolegům?

Jiří Syrovátka: Ano. A teď samozřejmě čím dál tím více.

Martina: Aha.

Jiří Syrovátka: Teď čím dál tím více, protože nikdo nemůže být v tomhle dokonalý, nikdo nemůže splnit veškerý podmínky. Každý dělá chyby, a nemůžete, fyzicky není možné splnit podmínky dotací. Takže, když oni budou chtít, tak vás utáhnou za tři minuty.

Martina: To znamená, že to pak je na libovůli státu a úředníků?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Ale když budou chtít, tak vás doběhnou, a to vždycky.

Jiří Syrovátka: Ano, vždycky. Dobře, nebavím se o velkých firmách, které obhospodařují statisíce hektarů, protože na to mají celá oddělení, který fungují při styku s úředníky, takže tam se bojí. Ale ty menší, které si nemůžou dovolit právní ochranu, klidně můžou vykostit, kdy si zamanou.

Doufám, věřím, že český zákazník nakonec prohlédne, a bude nakupovat od lokálních zemědělců. Vždyť to tak funguje po celém světě.

Martina: Tak mě napadlo, jak se s odstupem času, se svými třicetiletými aktivními zkušenostmi, díváte na svého času zázrak uprostřed socialismu, tedy JZD Slušovice?

Jiří Syrovátka: Ježišikriste.

Martina: Jak se na to díváte?

Jiří Syrovátka: Nejsem žádný velký odborník na Slušovice, jen jsem o tom četl, nebo jsem se něco doslechl, a myslím, že to bylo jako letadlo, a takovýhle věci. V tom regionu, a já tam mám několik známých, by mě teď asi svlíkli z kůže za to, co jim řeknu, co si o tom myslím, ale myslím si, že to nebylo vůbec v pořádku, celý systém pana Čuby a spol. Že to prostě v pořádku nebylo.

Martina: Ale působilo to jako zjevení.

Jiří Syrovátka: Určitě. Kdo jiný může montovat v Československu počítače než Čuba, že? Dostihová dráha, a podobně. Ale to nejde.

Martina: Šlo to. Ale ve specifických podmínkách, které tehdy byly.

Jiří Syrovátka: V socialismu, ano. Protože v socialismu jsme taky měly bony z Tuzexu. Mohla jste si koupit vídeňský párky, frankfurtský párky – to já znám, to bylo krásný – nebo Coca Colu ve flašce. To jako jo.

Martina: My jsme bony neměli.

Jiří Syrovátka: To před tím stáli lidi, že jo? A Čuba byl jako Tuzex.

Martina: Byla to taková drobná hračka.

Jiří Syrovátka: Doufám, že mě nezmlátí.

Martina: Myslíte, že budeme v Česku směřovat k lokální soběstačnosti? Myslíte, že je zde tento trend?

Jiří Syrovátka: Doufám, věřím v to, že zákazník nakonec prohlédne. Nebo ne, prohlédne, ale že mu to bude příjemnější, když si půjde nakoupit vedle k Helence, k místnímu řezníkovi, a bude vědět, že v neděli má otevřeno s bramborami chlap u silnice, sedlák, nebo že si skočí třeba k nám pro pálenku, nebo si ji objedná přes e-shop. Věřím, že by to takhle mohlo fungovat. Ale vždyť to funguje po celém světě, tak nevidím žádný důvod, aby to nefungovalo časem i tady.

Martina: Z koho bychom si mohli vzít vzor?

Jiří Syrovátka: Myslím, že třeba z jižních států, Španělsko, nebo Itálie, to je moje srdcovka, že jo.

Martina: Nebude to taky trošku sluncem?

Jiří Syrovátka: Samozřejmě. Já nejsem zimní typ.

Martina: Myslím, že i z jiných úhlů.

Jiří Syrovátka: Taky cukrová třtina by tam taky šla lépe než tady. Ale myslím, že lokální – a Rakousko samozřejmě – lokální patriotismus je nesmírně důležitý i pro civilizaci jako takovou. Já jsem místní, až „tálibánský“ patriot – lokální. Takže toto téma je mi vlastní.

Martina: Jste lokální patriot. Co si myslíte, že je pro nás značka, jedinečnost? V čem české zemědělství může, řekněme, všem ukázat: Tak takhle se to dělá?

Jiří Syrovátka: Protože jsou tady nesmírně pracovití, to nemluvím o sobě, prosím, nesmírně pracovití lidé, kteří to vydupali za těch třicet let – což je na zemědělství setsakramentsky krátká doba – a dokázali se postavit na vlastní nohy, a to i přes protivenství, která jsou s tím spojena, a nemožnost ovlivňovat svou továrnu neboli přírodu. Takže myslím, že jednoznačně pracovitost. Vinaři, lihovarníci, a tak dále.

Martina: Jiří Syrovátko, doufám, že jsme lidem, kteří na vás měli spoustu dotazů, mnohé zodpověděli. Děkuji vám za to, že jste si udělal čas a že jste přišel. Díky.

Martina: Pane Syrovátko, pojďme na nejčastější otázky k tématům, o kterých jsme hovořili minule. Aby bylo jasno, když jsme si povídali posledně, vyrozuměla jsem, že vy, soukromý zemědělec, nejenom nepovažujete státní, ani evropské dotace za spásu našeho zemědělství, ale ani za nic dobrého. Je to tak?

Jiří Syrovátka: Ano, přesně. Nic se od posledně nezměnilo. Je to pořád stejné.

Martina: Pořád jste bez dotací a pořád je nechcete?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Teď jsou dotace velké téma, takže, řekněte mi, proč je zrovna vy nepovažujete za spásu? My jsme to posledně mnohokrát rozebrali, ale jak říkám, množství drobných otázek, které přicházely od lidí, mě přivedlo na otázku, jaké všechny konkrétní důvody k tomu máte?

Jiří Syrovátka: Asi bych začal úplně z druhé strany, protože jsem měl spoustu emailů a SMSek ohledně dotací, a že jsou dotace potřeba, protože snižují cenu potravin. Ale to samozřejmě není vůbec pravda, protože dotace nemají s cenou potravin vůbec nic společného. Problém s dotacemi je následující: Dostanete nějakou částku, kterou musíte využít, protože tak to prostě být musí, ono vám ani nic jiného nezbývá, protože jste chudý, a protože berete dotace, ale musíte je využít na věci, které jsou spojené s hospodařením. Ale kdyby nebyly dotace, tak byste je prostě nedělal. Takže musíte dodržovat agrotermíny, které jsou naprosto nesmyslné, nemůžete se orientovat podle počasí, takže musíte sekat a mulčovat, kdy vám řeknou, a ne, kdy je to potřeba. Takže to jsou takovéto zvláštní věci.

Pak musíte dodržovat i neuvěřitelné trapnosti, takže třeba musíte rozvěšovat polepové pásy do třešňových sadů a do jablek kvůli vrtuli třešňový a různým škůdcům, i když víte, že tam nejsou, takže na každým třetím stromě musí být vylepen tento pás. Kromě toho, každý správný ovocnář přesně své sady zná, ví, kde jsou, a kde je velký výskyt, a ví, že když je třeba suchá, nebo moc mrazivá zima, tak škůdci prostě v sadech nebudou, protože vymrzli. Tak se třeba dva dny v týdnu dělají úplně zbytečné práce, které jsou spojené jenom s tím, že se čerpají dotace, takže se nemůžete věnovat podnikání, ale musíte plnit podmínky dotací. A to je jenom takováto drobnost na začátek.

Martina: Vy jste tady zmínil, že je pověra, že by se snad dotace nějakým pozitivním způsobem podepisovaly na ceně potravin. Ale, pokud se nepletu, tak na tom přece byla založena dotační politika do zemědělství v Evropské unii. Od samého počátku nám tvrdili, že dotace jsou dobré právě proto, že s nimi budou mít malí podnikatelé snazší rozjezd, a ceny potravin budou nižší. A vy teď říkáte, že to pravda není?

Jiří Syrovátka: Já nemůžu hodnotit, jak to bylo myšleno na začátku, to bych si nedovolil. Dovolil bych si říct akorát to, proč to nefunguje u nás: Protože dotace jsou nastavené ve spojitosti s kvótami, a kvóty jsou natolik omezující, že když si vezmete dotace, tak holt prostě nemůžete využít veškerou svoji aktivitu. Řeknu příklad: Když jsme pobírali dotace, protože se v naší době a v našem režimu hospodaření prostě muselo, bez dotací jsme nemohli mít certifikaci, tak jsme byli nuceni splnit podmínky, které byly velmi přísné, takže jsme třeba nemohli sklidit ovoce, který jsme chtěli, ale museli jsme sklidit a prodat jenom to, co jsme mohli. A to je ten zásadní problém. Proto dotace nesnižují cenu výrobků jako takovou, ale vlastně udržují podnikání na určité úrovni, na určité maximální úrovni, aby člověk ekonomicky neumřel, ale aby si také opravdu moc nevyskakoval, protože nemůže využít kapacitu svého statku naplno tak, jak by mohl.

Žádosti o dotace jsou záměrně složité, takže normální lidé nemají kapacitu na jejich vyplnění, a nakonec peníze dostanou ti, kteří to mají jako živnost

Martina: Jiří Syrovátko, vy jste říkal, že můžete vysvětlit, proč dotace nefungují u nás, proč tento dotační systém nesplňuje to, co bychom od něj byli bývali asi očekávali. Tedy alespoň my, jako spotřebitelé. A jinde, napříč Evropskou unií, to funguje? Máte o tom nějaké povědomí?

Jiří Syrovátka: Sedlák všude bratra má, takže se známe. Většinou se potkáváme s lidmi stejné krevní skupiny, to znamená, že se potkávám se sedláky, nebo se statkáři, s vinaři, s ovocnáři, kteří mají na zemědělství stejný pohled, takže já asi nereprezentuji úplně celou šíři spektra. Ale přesto si myslím, že pokud stát dává dotace, tak omezuje výrobu. A v Čechách se omezuje výroba daleko více než v západní části, nebo ve starých krajinách. A další věc, která je nesmírně důležitá, a teď se dostáváme i k ceně potravin, která je teď, že statkáři, sedláci a ovocnáři nemají vlastní zpracování, protože si ho prostě nemůžou dovolit. I přes dotace, které jsou, tak prostě nemůžou.

Ale to bylo už před vstupem do Evropské unie, kdy se spoustu lidí dostalo ke statkům, k polnostem, k sadům, které byly úplně zlikvidované, zničené po hospodaření státu, a museli napřed obnovit celé hospodaření, a potom už neměli na to, aby si koupili další věci na zpracování ovoce, nebo na zpracování obecně, protože stát normami a regulacemi, hygienickými a potravinářskými normami, vás prostě donutil mít to tak drahé, že jste si to nemohli dovolit.

Martina: Já jsem se teď dívala na poslední výsledky NKÚ, a z těch jsem se dozvěděla, že ačkoliv podpora měla podle strategie ministerstva zemědělství i Programu rozvoje venkova na období 2014 až 2020 směřovat přednostně pro malé a střední podniky, tak v letech 2018 a 2021 pro ně žádný národní dotační program nevznikl. Ale naopak pro velké podniky vypsal podporu 1,7 miliardy. A tady se už úplně ztrácím, protože jsem si myslela, že dotace jsou alespoň částečně určeny skutečně pro lokální, malé výrobce, pro malé hospodařící farmáře, statkáře?

Jiří Syrovátka: Obávám se a přiznám, a teď budu mluvit za ty, co znám, že máme obrovskou administrativní nedostatečnost. Prostě spoustu lidí není ani schopna si o dotace zažádat, natož přijít na to, že nějaký jsou. Nebavíme se o zemědělských dotacích jako SAPSy, a těch, co chodí pravidelně, co se týká třeba klasických dotací, ale o těch navíc, na technologie, a takový věci. Oni nejsou, nejsme schopni to zadministrovat, protože to je tak strašně složité napsat žádost o dotaci, potom ji správně vykázat, a správně provozovat – to je pro malé firmy neřešitelný problém, protože na to nemají jednoho člověka, který se stará jenom o to. Ale myslím, že to je takhle schválně. Že to není otázka toho, že by byla náhoda, že potřebuji k akceptování žádosti a vydání dotace tolik informací, a tolik věcí.

Martina: Myslíte si tedy, když budu konkrétní, že je to účel?

Jiří Syrovátka: Ano, samozřejmě.

Martina: Otrávit určité zemědělce, zaměstnat je?

Jiří Syrovátka: Aby neotravovali.

Martina: Aby nežádali.

Jiří Syrovátka: Ano. Myslím, že to tak opravdu je, protože peněz je nějaké penzum, nějaký balík, a čím méně lidí se přihlásí, tak tím víc zbyde na ty, kteří si uměj zažádat, kteří to vlastně mají jako součást podnikání.

Martina: Když tady naproti mně seděla zakladatelka Levandulového údolí…

Jiří Syrovátka: My se velmi dobře známe.

Martina: Opravdu? Paní Helena Neumanová, tak říkala, že zatímco v západní Evropě, v zemích jako Francie, dostávají velké dotace za to, že vyrábí tak zvaně, nebo skutečně zdravé potraviny, ekologické potraviny, biopotraviny, nebo rostliny, byliny, a podobně, tak východní Evropa ne.

Jiří Syrovátka: My to máme postavené trochu jinak. Mimochodem, teď jsme dodělávali hydrolátový olej právě z Levandulového údolí. Včera jsme to dodělali.

Lidé sami dávno před dnešní krizí svými penězi rozhodli, že se nakupuje ve velkých centrech na okrajích měst, a nikoli od regionálních prodejců

Martina: Tak to je opravdu hezká náhoda.

Jiří Syrovátka: Ale myslím, že to opravdu není otázka, teď odhlédnu od těch dotací, jestli v západní části Evropy mají více, nebo méně. Myslím, že to je věc kontinuity, protože tam od roku pětačtyřicet byla normální, běžná, svobodná komunita, svobodný stát, v uvozovkách „svobodný“. Teď samozřejmě je to trošku něco jiného, ale zase furt je to lepší než komunismus, co byl tady. Přerušení tradic a přerušení hospodaření je tady prostě vidět.

Martina: Teď jsem se v tom trochu ztratila: Vy jste řekl, že dotace jsou zlo, já bych to takto zkrátila, zjednodušila, a na druhou stranu se teď bavíme o tom, že v některých zemích západní Evropy fungují.

Jiří Syrovátka: Ne. Já si nemyslím, že fungují. Třeba ve Francii je obrovské procento zemědělských firem jako takových, nebo statků, pronajatých, to znamená, hospodaří na tom nájemce, a ten si vydělává na svoje živobytí opravdu zemědělskou činností. A dotace se používají na pachtu, nebo pronájmu statku. Takže stát posílá sedlákovi peníze, a ten je rovnou pošle na účet tomu, kdo mu to pronajmul. A takhle to funguje. Nevím, jak je to v jiných zemích, a jak je to časté, ale ve Francii je to velmi časté. V Německu částečně, dole na jihu, v Itálii, to je velmi podobné, takže majitelů půdy, kteří sami hospodaří, zase není tolik. Takže dotace jsou vlastně kompenzace toho nájmu. Takhle.

Martina: Je to trochu tak, že zemědělství v zemích Evropské unie, které jste teď namátkou zmínil, se poměrně přirozeně opírá o lokální rodinné farmy, zatímco my ani ve třetím desetiletí, nebo po dvou desetiletích – dvě desetiletí jsme členy Evropské unie – jsme se nedokázali dostat do stejného módu, to znamená, že bychom podporovali lokální rodinné farmy?

Jiří Syrovátka: Teď jsme u toho, co je moje Achillova pata, a to je kultura jídla. Základem civilizace je v podstatě to, že lidé nakupují místně, že je to baví a že když si koupí jablko, tak pro něj nejdou do řetězce, ale k místnímu ovocnáři. A teď to neříkám z toho důvodu, že máme ovoce. My ovoce moc neprodáváme – většinu ho zpracováváme. Ale v Rakousku, v Itálii, ve Francii je logické a jasné, že člověk, který bydlí v nějaké vesnici, jde za tím místním uzenářem, protože zaprvé, se znají od dětství, a za další koupí dobré maso, protože to má od místního farmáře. Když má někdo hotel, tak nikdy nemá služby, který si platí o 100 km dál, třeba prádelnu, ale vždycky to dá místní nějaké prádelně, která je třeba menší, nebo dražší, ale přesto je to otázka přístupu žití v daném regionu, soužití místní komunity. A to tady není.

Lidé hlasují svými penězi, a je to naprosto logické, já to podporuji, a pro ně je asi příjemnější jít do velkého obchodu, nakoupit si všecko najednou, protože nemají čas obíhat pět obchodů v celé vesnici, koupí si to všecko najednou a jednou za týden, a jedou domů, a stráví nad tím dvě hodiny, takže je to vlastně šetření času. Takže toto je lákadlo. Ale tím, jak takhle hlasovali svými penězi daleko dříve, než vznikla nějaká krize, inflace a zdražování, jak chodili na jedno místo, pod jednu velkou střechu, tak vlastně připravili o živobytí místního uzenáře, místního pekaře, mlíkaře, místní švadlenu, protože k nim nikdo nechodil, a tak zavřeli, a šli pracovat jinam. A teď si lidé stěžují, že nemají kam chodit nakupovat, že řetězce mají drahé potraviny a že nestojí za nic, protože šidí a podvádějí, přebalují zboží, a tak. I když to není úplně pravda. A mají pocit, že by měl stát zasáhnout, a zase obnovit malý obchody a konkurenci. Ale to prostě nejde. Oni si to odhlasovali dvacet let předtím, než tato krize nastala.

Martina: Svými nákupními košíky.

Jiří Syrovátka: Ano, přesně tak. Jak říkám, není na tom nic špatného, je to jejich rozhodnutí. Ale nemůžou potom házet vinu na stát, že blbě reguloval, že se blbě staral, že je málo dotací, nebo naopak moc. Takže to je zase chyba trošičku někde jinde.

Martina: Toto chování bych chápala po revoluci, a sama u sebe si ho ještě dobře pamatuji, protože jsme byli oslněni tím, co k nám začalo plynout za zboží ze západní Evropy, a vůbec z celého světa. Všechno to bylo barevnější a lépe zabalené, a my jsme se v té době rozhodně nedívali na složení, a nezkoumali, že naše obyčejné, nudné jogurty ve skleněném obalu, byly vlastně ohromné, proti tomu, které jsme kupovali – jiné barevné, s chutí tuti fruti. Ale sledujete teď tendenci k tomu, aby se lokální filozofie vrátila?

Jiří Syrovátka: My jsme vždycky stáli na stejný straně silnice, pořád máme stejný přístup. To znamená, my…

Martina: Kdo my?

Jiří Syrovátka: Chrámce, rodinná firma.

Martina: Vy konkrétně, podnikatelé? Ano?

Jiří Syrovátka: My vždycky jsme měli styk se zákazníky velmi přímý: Nikdy jsme moc neprodávali do velkoobchodu, vždycky jsme chtěli vědět, komu prodáváme, a bylo jedno, jestli je ten člověk z Prahy, Brna, Ostravy, Bratislavy, z Vídně. Ale museli jsme znát hotely, restaurace, bary – známe se s majiteli, a i s některými velkými klienty, kteří si od nás kupují třeba dvakrát třikrát za rok deset moštů. Ty známe osobně. Takže lokální, nebo regionální produkci máme v trošičku větším regionu. Přesto jsou tito lidé velmi loajální. A tak by to mělo být i v tom menším, v regionech. Kéž by to šlo takhle udělat, ale je s tím strašná práce.

Proč všechno zdražuje? Protože jsou čím dál dražší vstupy. Elektřina, benzín, lahve, papír na etikety. A to musí někdo zaplatit. A kdo? Klient.

Martina: Vzpomínám si, že když jsem byla před třemi lety v Korutanech, tak tam je v některých restauracích takový program, že na jídelním lístku je každé jídlo rozepsáno, aby zákazník věděl, kolik jednotlivá složka jídla cestovala kilometrů až na talíř. Vrcholem je samozřejmě nula, zero. Myslíte, že se k tomuto trendu vydáme? Nebo tady vždycky trochu bude hrát roli jistá normální česká závist, která neumožní dát vydělat sousedovi?

Jiří Syrovátka: Doufám, že další generace bude jiná, než jsme nyní my zvyklí, kdy k Helence odvedle, protože ji znám od dětství, a vždy to byla mrcha, teď nepůjdu koupit konzervu, a raději pojedu dvacet kilometrů do supermarketu. Tak já doufám, že tohle zmizí, až vymřeme. Asi takhle. Protože děcka mají zkušenosti, a líbí se jim zase trošku něco jiného než chodit do velkých obchodů. Doufám. Doufám.

Martina: Přesto jste mě trošku vylekal, že přesně tyto věty říkali po revoluci ti, kteří tvrdili, že i naše generace bude muset vymřít, aby lidé…

Jiří Syrovátka: Svět byl normální.

Martina: Ano. Aby lidé skutečně pochopili, co je to svoboda, a že to pochopí jenom ti, kteří se už narodili do svobodné společnosti. A dostali jsme se do situace, že pro ty, kteří se narodili do svobodné společnosti, svoboda nepředstavuje skoro žádnou hodnotu.

Jiří Syrovátka: Je to strašně zvláštní, a já s vámi naprosto souhlasím. Ale furt doufám, že se to změní. Pořád doufám, že zkušenosti ze zahraničí, a průnik všech možných generací – kdy se de facto potkávají lidé z jednotlivých zemí, a různě – zapustí nějaká semínka chuti žít ve svobodě. I když chápu, že mladá děcka nevnímají, a klidně nosí roušky, i když jedou sami v autě, protože jim to někdo řekl – a vůbec to nevnímají špatně. Takže to myslím takhle. Třeba se pletu, ale já doufám, že ne.

Martina: Další věc je, že současná mladá generace je nadšená pro ekologické hospodaření, nadšená pro bezobalové nákupy, a podobně, ale když do takového obchodu jdete, tak moji rodiče říkají: „S naším důchodem deset dní, a zbytek měsíce jsme o hladu.“ Takže, řekněte mi, proč jsou u nás ceny potravin stále vyšší?

Jiří Syrovátka: Protože vypadl článek, vypadlo to, co bylo vždycky běžné, tedy že sedlák má nějaké zpracování, a prodává se regionálně. Vždycky to takhle bylo, většinou to takhle bylo. I když samozřejmě je nutný mít velké firmy, které budou živit lidi, budou zavážet řetězce a budou mít pořád statisíce stejných sušenek, protože holt ten malý sedlák to nikdy nemůže vyrobit v takovém množství. Na druhou stranu je dobrý to kombinovat: Gro by mělo být v malých obchodech. Nákupní chování by se mělo změnit, ale zase to záleží na lidech, jak si to budou přát.

Martina: Lidi, kteří nám psali maily a otázky na vás, samozřejmě zajímá, jaké máte potíže vy, jak se pro malé a střední farmáře, sedláky, statkáře komplikuje život, hospodaření a práce. Ale ve výsledku je zajímá především to, proč je to každý týden, když přijdou do obchodu, do obchoďáku, nebo k malým prodejcům, do vietnamských večerek, o něco málo dražší. Víte, čím to je?

Jiří Syrovátka: Protože vstupy jsou čím dál tím víc dražší. My platíme trojnásobek za lahve na alkohol, čtyřnásobek za lahve na mošty, a to se prostě někde musí objevit, musí to někdo zaplatit. A kdo to nakonec zaplatí? Vždycky to zaplatí klient. Je to podnikání jako každý jiný, nějaký příměřený zisk tam být musí, abychom mohli zaplatit zaměstnance, elektriku, která je taky z různých důvodů nesmírně drahá oproti ostatním zemím. I náklady na hloupé etiketovací papírky, protože tehdy nebyl papír, byly desetinásobné. A nikdo se nebavil o tom, že to je moc, protože to člověk potřeboval.

Volný trh je velmi hendikepován, je na vozejku

Martina: Když tak večer podepisujete poslední fakturu za lahve, která je cenově úplně někde jinde než předchozí, na koho nadáváte?

Jiří Syrovátka: Zdá se, že podle toho všeho bych měl říct: Ten Putin, ten nám dal. Ale ono to tak není. Bylo to samozřejmě dříve, a je to naprosto zvrhlá doba právě v tomto, že si lidé myslí, že za to může volný trh, nebo kapitalismus, že je každý chce odrbat. Ale tak to není. Je to prostě plánováním, a správou států, jednotlivých zemí. To není otázka volného trhu. Volný trh je v podstatě velmi hendikepován, jak bych to řekl, je hodně na vozejku.

Martina: Zdražuje se, zdražuje se asi v celé západní Evropě, řekněme, ale někde víc než jinde. A naše výpravy do Polska na nákupy začínají být legendární…

Jiří Syrovátka: Teď jsme tam měli i prezidenta…

Martina: Dokonce přestávají těšit i ty polské obchodníky. A jak jsou na tom jinde, když říkáte, že sedlák, hospodář, všude bratra má? Řekněte mi, jak si vedou jinde, a proč my jsme na tom tak, jak na tom jsme?

Jiří Syrovátka: Protože ceny vstupů jsou nesmírně vysoký. Třeba my máme sklárnu nahoře v Alsasku, nebo máme, my jsme jejich klienti, aby to neznělo tak nabubřele – tedy nemáme žádnou sklárnu –, ale kupujeme od nich pěkný lahve, oni nám je dělají, a je to všecko výborný. Ale jenom cesta po německé dálnici stojí o 300 euro víc, protože se platí víc uhlíkových daní za kamion. A to se někde musí objevit. To jsou drobnosti, které zvyšují cenu jednotlivých lahví.

Martina: A teď budu trošku drsná, ale já jsem si tady napsala jednu esemesku, kterou jsme si vyměnili, kde jste napsal, že situace je taková, mimo jiné, i kvůli jednání řetězců, což bych ráda probrala. Potom píšete „zcela protikladné výklady politiků“. Řekněte mi, teď bych se zastavila u politiků, v čem jsou protikladné? Kdo proti komu? A kdo proti všem?

Jiří Syrovátka: Já bych neřekl – možná jsem to špatně formuloval. Nemyslím „protikladné“, ale řeknu „nepředvídatelné“. A každý, kdo vystoupí na tiskové konferenci a má nějaký nápad, tak ho řekne.

Martina: Mně se chce něco říct.

Jiří Syrovátka: Ano, něco v tom smyslu. A řekne: „Ve středu vás vezmeme baseballkou do obličeje“, a teď čeká na reakci ostatních. Novináři to samozřejmě napíší, že ve středu se všichni budou mlátit do obličeje baseballkou, a on v úterý vystoupí a říká: „Ne, v žádném případě, ne. Ve středu se nikdo mlátit baseballkou do obličeje nebude. Ale řachneme vás do kolene.“ A lidi jsou nadšení, protože to nebude do obličeje, ale bude to kolene. Ale nakonec to stejně dopadne tak, že tou baseballkou dostanou. A to je celý vtip tohohle naprosto pološíleného jednání vlády jako takové.

Martina: Oni vysílají balónky, a zjišťují…

Jiří Syrovátka: Co si můžou dovolit.

Martina: A z vašeho hlediska, co až si mohou dovolit?

Jiří Syrovátka: Nevím. Já jsem feudalista, nejsem demokrat, takže jsem akorát nucen tuhle legraci platit daněmi, pozemkovými daněmi, a vším. Ale velký nadšení to ve mně neprobouzí, protože se nemůžu k tomu vyjadřovat jinak než s velkým despektem.

Martina: Jak třeba vnímáte balónek, když vystoupí ministr Stanjura a řekne, že omezení dotací je možnou reakcí na zdražování potravin, pokud se potvrdí vysoké zisky jejich producentů. Tak co, jak jste se napakoval?

Jiří Syrovátka: Teď přemýšlím, kterým autem odsaď odjedu. Zkusím autobusem. Teda, radši ne, to je úplný nesmysl. V každým případě státu došly peníze, a oni musejí něco říct. A už teď ty změny dotací – ne že bych se přikloňoval k dotacím –, ale vím, že tyto změny budou velmi nepříjemný pro příští rok pro lidi, který budou brát dotace. Takže ještě víc utáhnou šrouby, a pro ně to bude ještě víc devastující.

Martina: To znamená, že tato změna dotační politiky, kterou vláda plánuje, ve výsledku opět skončí v peněženkách lidí, kteří nakupují. Protože…

Jiří Syrovátka: Samozřejmě.

Martina: Dává to logiku.

Jiří Syrovátka: Stát nemá vlastní peníze. Nikdo, kdo nepodniká, kdo nedělá v soukromý sféře, neplatí vlastně daně, což je moje teze, a všichni mi nadávají, že to není pravda, ale je, protože jestliže je někdo placen ze sociální, nebo zdravotní daně, tak furt je, v uvozovkách, státní zaměstnanec, a přehazují se peníze, bankovky z jedné kapsy do druhé. Takže těch lidí, kteří vlastně platí daně, těch je už hrozně málo, a naprosto logicky to už sami neutáhnou. Bohužel.

Martina: Bude to pro některé soukromníky likvidační?

Jiří Syrovátka: Určitě. Určitě to nebude jednoduchý, protože, abych popsal, jakým způsobem se budou měnit, co jsem slyšel, tak dotace budou vypláceny jenom těm, který… Dám příklad: Máte dotace 300 000 korun, a nesmíte mít větší obrat než 900 000. Takže vy se nemůžete snažit prodávat, nemůžete podnikat, v podstatě víc, než abyste k těm 300 000 přidala dalších 600.

Martina: To znamená, když mi několik let po sobě zmrznou meruňky, a pak konečně bude jednou dobrý rok, a já beru dotace 300 000 korun, tak je nechám na kompost?

Jiří Syrovátka: Nesmíte mít větší obrat než těch 600 000 navíc, protože třetina je dotační, a dvě třetiny si můžete vydělat.

Martina: A nejde to úplně proti hospodářskému, či ekonomickému smyslu?

Jiří Syrovátka: Všecko jde proti ekonomickému smyslu, protože oni nás chtějí udržet chudý. Protože kdo jiný, než sedlák, může být svobodný, protože si dělá vlastní jídlo, má vlastní pozemky, kde je většinou statek uprostřed. To znamená, že když se zavře brána, a přijde k němu nějaký státní úředník, tak kdyby byl svět normální, tak ho tam klidně nepustí, protože je prostě doma.

Martina: Pane Ivane Noveský, ještě před cirka rokem a půl bylo často z úst politiků slyšet sousloví: Energetická suverenita České republiky. Jak se na toto slovní spojení, a hlavně na význam a princip díváte teď pohledem člověka, který už ví o rok a půl více informací, a ví kam se evropský, i český energetický trh ubírá?

Ivan Noveský: Energetickou suverenitu v podstatě máme. Máme ji v elektřině, a mohli bychom ji mít neustále.

Martina: V elektřině. V plynu samozřejmě ne.

Ivan Noveský: Protože jsme opravdu výrobci. A jak jsem před chviličkou říkal, tak export od nás stále stoupá. Proč vyrábíme za nejméně, a za nejvíce kupujeme? Řeknu to pro posluchače jednoduše: Protože se elektřina nedá skladovat. My tady sice máme přečerpávací elektrárny, Dalešice, Dlouhé stráně a přehrada u Prahy. Takže tady máme tři malinké, které přečerpávaly, a pár malinkých akumulátorových. Ale to je v podstatě o ničem. Vzhledem k výrobě, a tomu všemu, je to vlastně zcela zanedbatelné. Elektřina se nedá skladovat. Elektřina, která se teď vyrobí, se teď musí spotřebovat. Teď se vyrobí – teď se musí spotřebovat. Ale vezměte si, že naši výrobci teď vyrobí elektřinu, kterou ale prodají předem do roku 24–25, například za 30 jednotek. Teď nebudeme říkat, jestli je to koruna, a tak dále.

Martina: Ano.

Ivan Noveský: Za třicet jednotek ji vyrobí, za 100 jednotek ji teď do roku 24–25 prodávají. Tuto elektřinu vyrobili teď, ale protože elektřina se spotřebovává teď, protože ji nejde skladovat, tak se kupuje za 300. Takže: Za 30 se vyrobí. Za 100 se prodá do budoucna. Ale tatáž elektřina, protože je to pořád stejná elektřina, se kupuje za 300. A to platíte vy. V tom je to kouzlo.

Martina: To není kouzlo. To je děsivé.

Ivan Noveský: Samozřejmě. Pro někoho je to kouzlo. Pro ty, co mají zahraniční konta, je to kouzlo. Ale pro ty, co to mají platit, jako jste vy, já, posluchači, většina posluchačů, pro nás je to děsivé. A to je to, co říkal i Vláďa Štěpánů, že nám utíkají doslova a do písmene miliardy, a možná miliardy každý den.

Martina: A řekněte mi, máte nějaký názor na to, proč si to necháváme líbit? Protože při představě, že já jsem zemědělec – vypěstuji jednu mrkev s nákladem, řekněme, 50 haléřů, a dám ji na trh, a za 50 korun si ji pak koupím, tak to se asi tomuto podivnému matematickému vzorci budu bránit.

Ivan Noveský: Víte, my, Češi, jsme v tomto tak trošičku možná jako ovce, doslova a do písmene. Vezměte si, že ve Francii by už dávno hořely ulice, auta, všechno. Vezměte si, že v Belgii, jestli se nepletu, nebo v Holandsku, teď vyhráli zemědělci, protože jim úplně nesmyslně řekli, že musí vybít svá stáda. Nakonec myslím, že jste tu měla Radka Novotného, se kterým také spolupracujeme přes vodu. Takže to je přesně ten systém: My tady máme studnu, ale teď k ní postavíme někoho, kdo nám bude z naší studny prodávat vodu za šíleně předražené peníze. To je příklad z elektřiny.

Pro energetika je důležité, že ceny energií se promítají do všeho, a tím se rozjíždí inflace. Ale inflaci lze zastavit snížením cen energie, ať k nám chodí, odkaď chce.

Martina: Když se vrátím k vládnímu zaklínadlu „energetická suverenita České republiky“. Myslíte, že jsou to jenom prázdné řeči? Protože, jak jste zdůraznil „víme už dávno, že v elektrické energii suverénní jsme.“

Ivan Noveský: V plynu nebudeme.

Martina: V plynu a ropě nikdy být nemůžeme. Řekněte mi, proč o tom pořád někdo mluví?

Ivan Noveský: Ale to dnes není na mně, to je snad na vládu, protože oni se tím zaklínají, protože to dobře zní. Tak si vezměte, že vláda vám bude říkat spoustu zajímavých a krásných věcí a vět, jako: „Je to všechno dobré. Máme deštník. A jsme zastropovaní. A nemusíme se ničeho bát, a nikoho nenecháme padnout.“ Všechny takovéto řeči. Ale ve finále budeme v plynu vždycky na někom závislí. Tak jestli budeme závislí na nedemokratickém Rusku nebo na nedemokratických Spojených státech, nebo nedemokratickém Kataru – vždyť je to vlastně úplně jedno. Pro mě jako energetika je důležité, aby energie tady opravdu byly jako vstup do všeho, protože se to do všeho promítá. A tím se rozjíždí inflace. A inflace se dá zastavit sundáním ceny energií. Takže já jsem pro to, ať to k nám chodí, odkaď chce. Protože jste vy schopna poznat, jestli je ta molekula demokratická ze Spojených států, nebo jestli je demokratická z Nigeru, nebo jestli je demokratická z Ruska? Já to schopen poznat nejsem. Jedině vím, že když sem to LNG, díky nesmyslnému frakování ve Spojených státech, chodí, tak v tom je více síly a dělá to neplechu ve spotřebičích. To víme. Ale jinak se to v podstatě nepozná, a výslednost je zhruba stejná.

Martina: Pro mnohé už v tuhle chvíli v podstatě hovoříte jako vlastizrádce. Víte to? Protože v okamžiku, kdy řeknete: „Potřebujeme plyn, a je jedno, odkud ho získáme,“ tak to je vlastně pro tuto chvíli tak nekorektní, že je nebezpečné to říkat.

Ivan Noveský: Myslíte, že mluvím jako Američan? Protože Američané stále obchodují s Ruskem ve velkém. Všechny státy obchodují s Ruskem ve velkém. Takže to jsou všechno vlastizrádci? Já tomu, přiznám se, nerozumím. Pro mě je důležité, aby tady občané měli slušné životní podmínky, aby nám nepadal průmysl, aby se držel, aby se držela energetika a všechny tyto věci. Já jsem Čech, to je pro mě důležité. A jestli budu vlastizrádce proto, že mi budete říkat, že se chovám jako Američan, nebo Němec, Švýcar, nebo Rakušan, tak se tak asi chovám. No. U nich je to normální, u nás asi tedy ne.

Martina: Ivane Noveský, představte si, že jste předseda vlády…

Ivan Noveský: Ne, to ne. Tuto představu bych…

Martina: Vteřinku si to udržte: s většinou v parlamentu. Co byste osobně udělal třeba ohledně zásobování plynem? Jaká opatření? Jaké kroky?

Ivan Noveský: Okamžitě bych začal jednat s Ukrajinou, s Ruskem a se Slováky, a začal bych odebírat plyn za laciné, nebo za slušné peníze. Okamžitě bych začal jednat, a přinutil bych jednat výrobce elektřiny, aby se chovali podle zákona o cenách a aby začal fungovat regulační úřad. Udělal bych toho strašně moc. Ale já už jsem v exekutivě byl, už jsem řídil i Energetický regulační úřad, byť jsem byl první místopředseda, nebo jsem ho zakládal v roce 2001. Zakládal jsem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, což byl tehdy obrovský komplex, a najednou na mě spadlo za čtyřicet miliard majetku, a podobně. Takže já jsem si všechno tohle prošel. A exekutivu dělat nechci.

Já jsem odborník na energetiku. Řídit stát je velmi složité, to uznávám. To není legrace. Upřímně řečeno, myslím, že bych dokázal poradit lidem, kteří by to řídili, jak se to má dělat, a myslím, že nás je tady mnohem víc odborníků, kteří jsou schopni poradit, a to tak, aby to tady fungovalo, protože bez energetiky žádný stát nefunguje.

Vládo, kupte zásobníky plynu! Přinuťte výrobce elektřiny, aby konali podle zákona o cenách, a odstraňte zbytečné obchodníky, kteří to jen navzájem překupují.

Martina: Já vím, že se o to mnohé energetické skupiny pokoušely, ale většinou, pokud vím, bez odezvy.

Ivan Noveský: Tak my jsme třeba minulé vládě nabízeli: „Kupte zásobníky plynu.“

Martina: RWE.

Ivan Noveský: Ano, RWE. Většinu z nich drží RWE, jednu má MND, a ještě… Většinu zásobníků má teď RWE, a tyto zásobníky plynu byly ke koupi koncem roku 2021 za nějakých pět set milionů euro, což je zhruba nějakých třináct miliard korun, řekněme. A tehdy jsme nutili vládu, aby to koupila, protože jsme říkali, že je to výhodný kauf, opravdu výhodný kauf. Já jsem stavěl zásobníky na jižní Moravě, když jsem stavěl třeba Dolní Dunajovice, což je dodnes největší zásobník plynu v České republice, a tehdy to stálo jednu miliardu dvě stě milionů korun československých, což je dneska nějakých řádových čtrnáct, patnáct miliard korun českých. Čili, oni nám vlastně nabízeli všechny tyto zásobníky za cenu jednoho, a my jsme to nevzali. Dneska bych doporučil: „Zkuste ty zásobníky znovu koupit.“ Tehdy se do toho přihlásil pouze koncern EPH pana Křetínského, ale Němci tento dar zrušili, a nakonec to neprodali.

Martina: Odkupte to, ať to stojí, co to stojí?

Ivan Noveský: Ne, ať to stojí, co to stojí, ale musí se to zkalkulovat. Tyto zásobníky mají kapacitu zhruba třetiny roční české spotřeby. To znamená, že na vyrovnávání, hraní si s cenami plynu pro obyvatelstvo a průmysl, je to úplně ideální, protože nakupujete plyn v době, kdy je nejlacinější, a cpete ho do zásobníků, a v době, kdy je nejdražší – v zimě – ho naopak zase ze zásobníků pouštíte ven. To je právě princip zásobníků. Tohle bych doporučil.

Druhá věc: Doporučil bych: Kupte NET4GAS, což je bývalý tranzitní plynovod, který je dneska využit zhruba jenom ze čtvrtiny. Za prvé je to strategická záležitost, a za další, jsou na něj napojené zásobníky také přes plynárenskou síť. A navíc on sám o sobě může sloužit jako malinký zásobník, protože do těch trubek, kde je metr čtyřicet průměr, se při tlaku 75 atmosfér vejde hrozné kvantum plynu, takže i tam se vytváří akumulace a zásoba. Přinutil bych výrobce elektřiny, jak jsem říkal, aby konali podle zákona o cenách Energetického úřadu. A úplně bych odstranil zbytečné obchodníky, kteří si to jenom překupují navzájem, což je úplně o ničem, protože elektřina jako taková v podstatě není nic, co by se dalo někde založit, jak jsme si o tom několikrát říkali, uskladnit. S tím se nedá nic dělat prostě jinak.

Martina: Spousta věcí, které říkáte, mně, jako laikovi, zní velmi logicky. Tedy jako: Má dáti – dal.

Ivan Noveský: Ono je to jednoduché.

Martina: Třeba to možná z hlediska celoevropského tak jednoduché není, protože nic z toho, co říkáte, se u nás momentálně pravděpodobně neděje. Je to tak?

Ivan Noveský: Je to smutný příběh. Neděje.

Někteří politici v Bruselu, nebo v Čechách, si myslí, že elektřina se vyrábí na burze, nebo v zásuvce a že když strčí zástrčku do zásuvky, tak tam elektřina přece je

Martina: Řekněte mi, je to třeba proto, že máme notičky z Evropské unie? Nebo je to také výmluva, a mohli bychom se na našem vlastním energetickém poli chovat mnohem sebevědoměji a samostatněji?

Ivan Noveský: Tak se podívejte na inflaci, která u nás zuří takovým způsobem, a podívejte se na okolní státy. U nás se říká, že něco kvůli válce. Ale okolní státy nejsou tedy ve válce? Rozumíte? Já nejsem politik, ale když se na to tak koukám, tak… Podívejte se, já jsem opravdu praktik, kdysi dávno jsem byl stavební inženýr, stavěl jsem tehdy velké stavby. Pak jsem si dodělal ještě práva, takže jsem se zajímal i o toto. Ale upřímně řečeno, já jsem v podstatě normální člověk, který se snaží přemýšlet selským rozumem.

Stačilo by jenom, kdyby vláda přemýšlela selským rozumem, a kdyby se chovala ve prospěch České republiky, českého průmyslu, české energetiky, českých občanů a českého zemědělství. Vždyť zemědělství je také zu grunt. Vy jste říkala „velké zisky“. Ale to není tak úplně pravda. Ono to není tak jednoznačné, že by tam byly nějaké velké zisky.

Martina: A tam jsou zisky vzhledem ke zvýšení cen?

Ivan Noveský: No. Což je ale…

Martina: Což vlastně odnáší spotřebitel, že?

Ivan Noveský: Přesně tak.

Martina: Zmínil jste tady inflaci, se kterou se opravdu držíme v čele evropského pelotonu. Řekněte mi, kdo myslíte, že na tom má u nás zásluhu? V uvozovkách zásluhu.

Ivan Noveský: Tak jednoznačně si to řídí vláda, respektive neřídí. Já nevím, jestli to řídí, nebo neřídí. Ale je to prostě vláda, a vláda je povinná zasáhnout. Existuje tady úřad, kterého jsem si kdysi vážil, což bylo ministerstvo financí, které fungovalo. Měl by tady opravdu existovat Energetický regulační úřad, který jsem v roce 2001 zakládal, abych se do něj potom v roce 2016 vrátil jako první místopředseda, a pomáhal, když jsme drželi ceny energií. Už tehdy byly samozřejmě snahy jít co nejvýš, a s výmluvou na Evropu a všechno. Ale to je úplně zbytečné. To rozdělení, rozškatulkování se tady udělalo tak divně, že to v podstatě není úplně košer. To byl evropský výmysl. Kupodivu to nevymysleli naši politici, ale vymysleli to v Evropě. Ale i to, že jsme nesmyslně vstoupili na burzu. Ale vezměte si, že někteří politici, ať už jsou v Bruselu, nebo možná i tady u nás v Čechách, čeští politici, snad mají pocit, že se elektřina vyrábí na burze, nebo, že se vyrábí někde v zásuvce? Oni říkají, že když strčí zástrčku do zásuvky, tak tam elektřina je. Tito lidé si neuvědomují, že se musí někde vyrobit.

Martina: Voda vzniká v kohoutku, a elektřina v zásuvce.

Ivan Noveský: Ano, přesně tak.

Způsob obchodu a ekonomiky v oblasti energetiky u nás by se dal nazvat vlastizradou

Martina: Pane inženýre Noveský, řekněte mi, když to takto popisujete, máte pro tento způsob obchodu a ekonomiky nějaké zařazení? Je to kapitalismus? Nebo je to maskovaný socialismus? Nebo je to něco úplně jiného?

Ivan Noveský: Nebo se to dá nazvat třeba vlastizradou.

Martina: To není ekonomický systém.

Ivan Noveský: To není. Kolem se nikdo takto nechová. Já jsem se vás ptal, jestli byste si nechala opravovat podvozek od elektrikáře. A státní rozpočet vám může dělat elektrikář? A jsme u toho.

Martina: Jsme průmyslová země závislá na energiích. Co nás čeká?

Ivan Noveský: Toho se právě děsím, protože ještě ke všemu je tady nesmysl, který jde paradoxně z Bruselu, to znamená elektromobilita, která je sama o sobě docela problém, který likviduje náš automobilový průmysl. Já chápu, že někdo chce omezit mobilitu obyvatelstva. Třeba v Číně paradoxně taky stoupá počet elektromobilů, ale tam je to opravdu z důvodů ekologických, protože čínská velkoměsta začala být zaplavena smogem. Ale u nás elektromobilita? Když se na to podíváte, tak já tvrdím, že když má někdo vlastní výrobnu, když má vlastní fotovoltaickou elektrárnu, svou baterku, a nabíjí si svůj elektromobil takhle, tak já říkám: „Ano, chováš se ekologicky.“ Ale ti, co jezdí s elektromobilem do veřejných nabíječek, a to je většina, tak z čeho je tato elektřina? Vždyť si vezměte, že u nás stoupá procento výroby elektřiny z uhlí. Stoupá. Ne, že klesá. Stoupá. My jsme v roce 2021 vyrobili, když to vezmu procentně, z uhlí 45,4 procenta elektřiny, a v roce 2022 už 48,5 procenta, což už je skoro půlka vyrobené elektřiny. To znamená, že každý, kdo jezdí ekologicky elektromobilem, tak nabíjí elektřinou z uhlí.

Martina: Tak, ale to do roku 2030, protože pak se, podle předpokladů, máme uhlí vzdát. A v roce 2035 začne platit zákaz prodeje aut se spalovacími motory. Dává vám to nějaký ekonomický smysl?

Ivan Noveský: Ekonomicky to nedává smysl vůbec, ekologicky taky ne, a energeticky je to sebevražedné. A u nás je to volnější, protože nový ministr, já říkám živočišného prostředí, životního prostředí, řekl, že chce s uhlím ukončit v roce 2033. Jenomže problém je v tom, jak jsem říkal, že výroba z uhlí pořád roste. To znamená, že půlka elektřiny by tady najednou chyběla? A mezi tím by se měly rozmnožovat další elektromobily, a tak dále? A teprve v roce 2036, podle největších optimistů, má naběhnout další nový blok v Dukovanech, který se ještě nezačal pořádně stavět, respektive ještě není ani vybrán dodavatel.

Martina: Kdybychom po roce 2030 odstavili energii z uhlí, tak myslíte, že nás v tom případě čeká ztráta suverenity i ve výrobě elektrické energie? Bude jí najednou málo?

Ivan Noveský: Samozřejmě. Ale nebude odkud dovážet, protože není odkud dovážet. My jsme dneska exportér, jak jsem říkal, u nás v loňském roce stoupl export z 11 terawatt na 13,5 terawatt. Zvyšujeme podíl elektřiny vyráběné z uhlí a zvyšujeme export mimo Českou republiku.

Green Deal je Black Deal. Chudneme, zdražují energie, roste podíl výroby elektřiny z uhlí, a tedy i emise, řádí inflace.

Martina: To znamená, že v rámci Green Dealu chudneme, roztáčíme kola inflace, zdražujeme energii. Ale přitom, protože ji potřebujeme vyrobit, zvyšujeme podíl výroby elektrické energie z uhlí.

Ivan Noveský: Přesně tak.

Martina: Někde jsem se sama ztratila.

Ivan Noveský: Black Deal. Říkejte tomu black deal, a budete tomu říkat zcela správně. Protože stoupají emise, stoupá zatížení životního prostředí, stoupá zatížení občanů a stoupá zatížení průmyslu.

Martina: Zeptám se hláškou z filmu: „A komu tím prospějete?“ Ne tedy konkrétně vy, ale kde rozmotat toto podivné zašmodrchané klubko?

Ivan Noveský: Jak jsem říkal, byly tady troje volby, a vláda vždycky dostala absolutorium. Lidem to zatím nevadí. Používal jsem rčení Mirka Ševčíka, který vždycky říkal: „Čechům se rozsvítí, až se zhasne.“ Dneska už mi toto rčení ani tak nepřijde. Dnes už se mnohdy zhasíná a Čechům to stále ještě nespíná.

Martina: A není to jenom české věc, protože Green Deal je celoevropská ideologie.

Ivan Noveský: Jasně, ale vezměte si, že jak jsem říkal, že v Polsku začínají stavět dvě jaderné elektrárny, a v Maďarsku dokončují.

Martina: Snaží se připravit, řekněme.

Ivan Noveský: Jasně. Oni se snaží, aby to přežili. My ne. My jdeme sebevražednou cestou likvidace České republiky.

Petr Fiala mluvil o energeticky suverénní ČR, a že by se v budoucnu měla ohledně dovozu plynu a ropy suverénně rozhodnout, od koho a za kolik nakoupí. To je jako říct v obchodě, že za šaty za 2 000 dám jenom 1000.

Martina: Když svého času mluvil Petr Fiala o energeticky suverénní České republice, tak zmínil, že v budoucnu by měla být sama schopna se v případě dovozu plynu a ropy suverénně rozhodnout, od koho a za kolik je nakoupí. To je trošičku, jakože se mám suverénně rozhodnout, u koho si udělám dluh. Třeba…

Ivan Noveský: Ne. To je jako když půjdete do kšeftu, do obchodu, a oni tam budou mít, nevím, nějaké šatičky za dva tisíce, a vy se suverénně rozhodnete, že je koupíte za tisíc. Myslíte, že se suverénně rozhodnete, nebo na vás zavolají policajty, až ty šaty seberete a necháte jim tam tisícovku? Já myslím, že na vás zavolají policajty a seberou vás. Protože to je prostě nesmysl.

Martina: A proč to říká? Když si to totiž člověk přečte, tak vidí, že tady nám něco drhne.

Ivan Noveský: Víte, paní Martino, já nejsem politik. Nejsem politik, ale přiznám se, že musím udělat jedno politické prohlášení. Četl jsem prohlášení pana Petra Fialy z roku 2014, a to bych tam podepsal jedno každé slovo. Ale on dneska říká něco úplně naopak. To, co bylo tehdy bílé, je dnes černé, a co tehdy bylo černé, je dneska bílé. Zeptejte se jeho, protože já na to nemám odpověď. Já bych ho nikdy nevolil, protože vím, co je to za člověka. Mám s ním zkušenost z doby, kdy byl ještě ministrem školství, mládeže a tělovýchovy, když tehdy jasně napsal a podepsal to, že etika a občan nejsou prioritou ani jeho ministerstva, ani jeho tehdejší vlády. Občan a etika. A pak šel a stal se předsedou Občanské demokratické strany. Takže občan není prioritou jeho vlády? A Občanská demokratická strana? Stal se předsedou? Rozumíte? Já tomu nerozumím. Přiznám se, že tomu nerozumím.

Martina: Pojďme se ponořit zpátky do plynu. Zmiňoval jste tady, a často se o tom teď mluví, že plyn, který k nám teď přitéká, má jinou kvalitu, není tak čistý. Je to vážné? Budou z toho plynout nějaké potíže, nebo ho tím pádem jenom zkrátka spotřebujeme více?

Ivan Noveský: Z hlediska výhřevnosti tam není tak velký rozdíl. Problém je opravdu v tom, že je v tom více síry, která v podstatě likviduje zvláště měděná potrubí, ale i ostatní. Tam kde je kovové potrubí, tak ho prostě likviduje. Bohužel. Není to samozřejmě teď hned. Někde se sice může jednorázově ucpat kotel, nebo tak, ale to prostě není tak, jako že teď hned by ho to zlikvidovalo. My jsme tady byli celá léta zvyklí, že zemní plyn, který k nám chodil přes Ukrajinu a Slovensko, byl kvalitní a čistý. Léta. Pak to chodilo přes Německo, a zase byl kvalitní a čistý. Dneska už bohužel plyn tak kvalitní a čistý není.

Martina: Takže se máme třeba připravit na to, že se nám budou ucpávat kotle? Co tedy bude s plynovou infrastrukturou jako celkem? S potrubím a s kotli, které byly připraveny na kvalitní plyn, který k nám doposud plynul?

Ivan Noveský: Za kvalitu plynu zodpovídá distributor. Jenomže vy, jako spotřebitel, se můžete dostat na takzvaně „kratší konec“, a to tak, že distributor řekne: „Já dodávám plyn v evropské kvalitě,“ a vy nemáte možnost to zkontrolovat. A pokud máte kotel v záruce, tak dodavatel řekne: „Ale to byl špatný plyn.“ A vy, jako občan, jako spotřebitel, v tom zůstanete uprostřed, protože jak dokážete, že plyn nebyl kvalitní? To chce pořádnou kontrolu plynu, pořádnou kontrolu kvality čistoty. To všechno se dá zařídit, a je to povinnost distributorů. Ti to mají dělat. To znamená, že je potřeba, aby to zafungovalo. A zase: V tomto by měl fungovat Energetický regulační úřad a další státní úřady, protože toto jsou věci, u kterých občan nemá moc si to sám kontrolovat. Nemá.

Měli jsme kliku, že byla mírná zima, takže jsme přežili. Kdyby byl velký mráz, tak to nemuselo hodně lidí přežít.

Martina: A funguje tedy v naší zemi něco ohledně energií? Protože zatím mrzneme, mnozí máme samozřejmě potíže s placením, mnozí jsou vyděšeni, ale mírnou zimu jsme přežili. Je tady tím pádem něco, co tady ještě funguje? Protože zatím si můžeme říkat „dobré“.

Ivan Noveský: Ano. To je to, když někdo padá ze 13. patra, a ještě v druhém patře říká: „Zatím dobré…“ Že ano?

Martina: Proto jsem to zmínila. Zajímalo by mě, ve kterém jsme patře, nebo jestli to zase nevidíme moc černě, protože to zatím všechno nějak funguje.

Ivan Noveský: Víte, existovaly třeba některé prognózy, které jednoznačně říkaly, že zimu přežijeme, když budeme mít plné zásobníky, a když budeme denně dostávat deset milionů kubíků plynu přes Německo, nebo odjinud. Nakonec ve finále vlastně zima nebyla, i když třeba dodávka plynu chodila, a chvíli klesla i pod deset. Prostě jsme měli kliku.

Tedy neříkám, že Fialova vláda, ale my, jako Česká republika, jsme měli kliku, že jsme to přežili. A kdyby přišel třeba rok 1978, kdy se to najednou změnilo, a bylo tady nějakých 15, 25 stupňů, nebo dokonce o třicet stupňů, na Silvestra. A zamrzly kotle, zamrzlo uhlí, zamrzlo všechno, protože tehdy nebyl plyn. Takže tehdy byla opravdu takováto katastrofa. Tak kdyby přišla takováto zima, tak teď jsme všichni v háji, protože tuto zimu by prostě hodně lidí nepřežilo. Naštěstí zima nebyla. Naštěstí.

Martina: Já jsem byla na nějaké teplárenské konferenci, a tam zaznělo: „Naším úkolem je přežít tuto zimu, ale hlavně ty dvě příští.“ Myslíte, že nás tedy čekají ještě nižší patra?

Ivan Noveský: Obávám se, že mohou. Ale nejsem jasnovidec, takže neumím kouknout do křišťálové koule a říci: „Příští zima bude zase nezima, jako byla teď, nebo přijde pořádná zima.“ Uvidíme. V každém případě se musíme nachystat. A proto říkám: Kupme zásobníky, kupme ten tranzit, a jednejme ať už, nevím, s Ukrajinou, Ruskem, a se Slováky o přepravě plynu, ať to k nám jde.

Martina: Pane Ivane Noveský, vy tady říkáte: „Kupte zásobníky.“ Myslíte, že by stát měl vlastnit i výrobu elektřiny?

Ivan Noveský: Není důvod. Stačí, když se budou uplatňovat zákony o cenách. Dneska tady máme zákon o cenách, který by měl fungovat, a pokud bude fungovat, tak není důvod, aby stát vykupoval zbytek ČEZu, nebo tak. Vždyť to není potřeba. Vždyť stát má téměř 70 procent ČEZu. Takže tam vůbec není důvod. Říkám: Důvod je, aby vlastnil zásobníky s plynem, protože elektřina se nedá skladovat, kdežto plyn se skladovat dá. Čili ve Státních hmotných rezervách by měl být plyn a zásobníky. Máme tam kdeco, tak proč by tam nebylo něco, co potřebujeme k životu?

Martina: Už jsem tady zmiňovala, že jsme dnes společně namalovali hodně čertů na zeď. Je něco ohledně energetiky, co u nás opravdu dobře funguje?

Ivan Noveský: Výroba zatím pořád funguje, jádro zatím funguje. Když se podíváte třeba na křivky toho, jak se u nás vyrábí elektřina, a jak se vyrábí v Německu, nebo v dalších státech, tak u nás opravdu vidíte, že třeba jádro prostě pořád jede ustáleně a je bezpečné. Paradoxně i uhlí jede, je bezpečné. A obnovitelné zdroje jedou podle toho, jestli svítí, fouká, nebo prostě jak to jde. Takže si myslím, že i v energetice výroba zatím nějakým způsobem funguje, ale je to otázka cenové politiky, a politiky státu. A to nefunguje.

Je potřeba informovat občany, aby se domáhali toho, aby to tady fungovalo

Martina: Pane Ivane Noveský. Vy jste tady řekl, co by měla udělat vláda, co by měly udělat energetické podniky, co by měla udělat třeba i v rámci jakýchsi mezinárodních dohod a kroků. Ale to my ovlivnit nemůžeme. Martina nic neovlivní. Martina může udělat mnoho rozhovorů, ale to, jak to bude vypadat s naší energetickou strategií, ovlivnit nemohu. Co můžu udělat já? Řekněte mi, co doporučujete?

Ivan Noveský: Informovat lidi. Informovat občany, aby se domáhali toho, aby to tady fungovalo. Ale mírovou cestou. Já nejsem pro žádné násilí a nechci žádné defenestrace. Prostě tvrdím, že je potřeba lidi informovat. Oni to ani nevědí. Lidi opravdu netuší, jsou zahlceni svými drobnými problémy, kde sehnat na to, aby zaplatili nesmyslně vysoké zálohy, a nevím, co všechno ještě. Takže lidé žijí těmito problémy. Teďka třeba žijí i těmi problémy, že spousta lidí, aby ušetřila, si zaplatila fotovoltaiku, a teď jsou zase nějaké problémy na navrhovatelské straně, a podobně. Tady je tolik faktorů. Prostě informovat lidi. To je podle mě váš hlavní úkol.

A my, naše Národní rada obnovy, což je vlastně náš spolek, kde je Zdeněk Jandejsek, Vláďa Štěpán, Petr Bohuš a další, se prostě snažíme lidi informovat. Poskytujeme vždy informační bázi tomu, kdo si řekne. I kdyby si řekla třeba ODS, kdyby chtěli mít nějaké experty, kteří s tím chtějí něco dělat – kdyby si prostě řekli. S lidmi od Babiše spolupracujeme také a od Okamury také. I s dalšími, malinkými, ať už se jedná o PRO, nebo o Přísahu, a o tyto všechny. Prostě když si řeknou, tak my jim dáváme informace. A všem dáváme stejné informace. A vždycky říkáme: Politiku si v tom musíte udělat vy. My jsme pouze odborníci, nic jiného, a snažíme se lidi jenom informovat. Nic jiného dělat nemůžeme.

Martina: Tak já budu informovat. Ale přesto se budu potřebovat zahřát. Co byste mi radil? Co dělat za chvíli? Nějaká úplně obyčejná „malá domů“. Mám štípat dříví?

Ivan Noveský: Dříví? Z dříví jsou také exhalace. Ale upřímně řečeno, pokud máte tu možnost, pokud bydlíte v nějakém domečku, a máte tam možnost si sehnat dříví, tak samozřejmě je dříví vaše jistota. A zatím to Unie nezakázala, i když se k tomu možná chystá, nebo se říkalo, že se k tomu chystá. Určitě zateplit dům. To jo. Dokonce jsme právě říkali, že kdyby se do vlády dostal někdo rozumný, a my jsme mu radili, jak už Štěpán, nebo Janeček nebo nevím, Hynek Beran, nebo kdokoliv z nás, z našich lidí, kteří kolem toho děláme, tak bychom říkali: Dobře, tak nedávejte nesmyslné dotace na nějaká velká nesmyslná centra, dejte dotace lidem. Dejte dotace lidem, ať si udělají svou solární elektrárnu na střeše. Ať si zateplí barák. Tím ušetří. Ať dojte k tomu, že se lidé budou jakoby samozásobovat. A toto je určitá cesta.

Martina: Nezachrání to ekonomiku, nezachrání to výrobu, ale je to jakási mikropéče.

Ivan Noveský: Pomůže to lidem.

Martina: …u každého člověka…

Ivan Noveský: Přesně tak.

Green Deal je antiekologický a sebevražedný. Musí skončit.

Martina: Pane Ivane Noveský, kdyby mi někdo před čtyřmi roky vyprávěl, jak se změní svět, co všechno se stane, co se může odehrát, a co se odehraje, a jak velmi se promění společnost, tak bych mu řekla, že ho chytá fantas. A stalo se. Vy jste říkal, že samozřejmě nemůžete predikovat, co bude dál, ale jak vidíte naši společnost třeba za další čtyři roky?

Ivan Noveský: No, to bude po volbách? Dobře.

Martina: Tak za deset let.

Ivan Noveský: Podívejte se, tyto nesmysly, antiekologický, takzvaný Green Deal – to musí skončit. To je opravdu nesmysl. Mluvili jsme o Číně, jak tam rozjíždí elektromobily, protože to potřebují. Jenomže nikdo už neříká, jestli tam ještě víc rozjíždějí benzínová auta, že se vozí z Číny benzínová auta do Evropy, protože jsou laciná a kvalitní, a protože tady se přestávají v podstatě dělat. My v podstatě opravdu máme sebevražednou politiku, která vůbec není na ochranu ekologie, vůbec není na ochranu Evropy. To je likvidační.

Když jsem byl na Českém regulačním úřadě, tak jsme tehdy s paní předsedkyní Vitáskovou a s inženýrem Štěpánem, jako poradcem, a ještě s dalšími lidmi na energetickém úřadě, vymysleli takzvané „indikativní ceny“, kterými jsme vlastně zastropovali ceny tak, aby je dodavatelé nemohli zvyšovat, protože už tehdy jsme, v roce 2016–2017 viděli tendenci ceny pořád zvedat. Ať už se to jmenovalo Green Deal, nebo to byly nějaké jiné důvody, „small cities“, prostě různé názvy. Ale vždycky snaha byla zvedat ceny. A někdy v roce 2019 Vláďa Štěpán napsal krásný článek o Titaniku, že česká, a vůbec evropská energetika je Titanic, kde se nahoře na palubě tancuje, a dole už je voda. A všichni se tomu smáli. Tak tím navazuji na váš dotaz na predikci. Všichni se tomu smáli, že Štěpán, Noveský a další, jsou blázni, kteří malují „čerty na zeď“, jak říkáte. A v roce 2019 se to v podstatě u nás utrhlo, a utrhlo se to i v celé Evropě, a válka na Ukrajině je v podstatě záminka, i když to nějakým způsobem akcelerovala, protože to byla záminka, proč přestat brát laciný ruský plyn, a jak z nás udělat závisláky na něčem úplně jiném, protože nikdy nebudeme v plynu suverénní. Suverénní prostě nikdy nebudeme, vždycky budeme na někom závislí. A jak jsem tady říkal, mně je úplně jedno, jestli budeme závislí na tom, na tom, nebo na tom, vždycky budeme závislí, a žádný z dodavatelů není demokratický. To si řekněme zcela na rovinu. I když někteří se tak jmenují.

To znamená, že elektřinu umíme, umíme ji dělat dobře. Na jádro jsme byli opravdu velmoc, naše jaderné strojírenství je absolutně na špičce. Vždyť jaderné elektrárny jsme si postavili z větší části sami. To ne, že to stavěli Rusové. My jsme si to postavili z větší části sami. A tento potenciál ještě pořád máme. Spousta těchto odborníků tady žije, sousta z nich ještě neumřela ani v rámci covidové důchodové reformy, ani teď, v rámci další důchodové reformy, která se za reformu prohlašuje. Takže spousta důchodců, a spousta kvalitních lidí, odborníků, žije. Takže máme potenciál, ale nevyužíváme ho. A kdyby se tohle využilo, tak pořád můžeme zůstat velmocí, která bude exportovat elektřinu, a budeme z toho něco mít jako Česká republika. Ne tak, jak dneska říkám, že jsme nejlacinější výroba, a největší prodejní cena. My bychom opravdu tady mohli mít lacinou energii, a ještě na tom hodně profitovat.

Martina: Jak nadějeplně se díváte do budoucna ve smyslu citátu, který jste tady říkal, že „Čechům se rozsvítí, až se zhasne.“? Myslíte, že bychom to mohli stihnout dřív, nebo budeme potřebovat takto padnout?

Ivan Noveský: Udělám pro to, a můžu to slíbit i jménem všech kolegů, že pro to uděláme všechno, co bude v našich silách, a možná ještě kousek dál, aby se tady opravdu nezhaslo. Snažíme se o to, přesvědčujeme. Chodili jsme na demonstrace, ať už jako mluvčí, nebo jako diváci, protože víme, že lidi je potřeba informovat. Je fakt potřeba informovat lidi. Nemá cenu dělat nějaké násilné akce, to považuji za nesmysl. Ale je potřeba lidi informovat, aby věděli. Aby potom zase před volbami nenaletěli na to, že „někdo dobře vypadá, a tak mu to tam hodím. Tamhle ten je z velké strany, tak mu to tam hodím,“ a tak dál. Prostě lidé si musí uvědomit, a musí si taky sami vzít odpovědnost. Pokud si něco zvolí, pak bohužel musí trpět. A já chci, a všichni chceme, aby lidi trpěli jenom tak, aby to nebylo fatální. Aby Česká republika, česká ekonomika, česká energetika, průmysl a zemědělství, přežily. O to nám jde.

Martina: Pane Ivane Noveský, já vám moc děkuji za jasné, srozumitelné a přehledné zhodnocení naší energetické situace. Díky moc.

Ivan Noveský: Já děkuji též.

Martina: Pane Noveský, ještě zdůrazním, že jste zakládající člen skupiny energetiků „Energie není luxusní zboží“. Já jsem se dočetla, pane Noveský, že v předloňském roce, tedy v roce 2021, jsme spotřebovali skoro deset miliard kubíků plynu, a ještě v loňském roce se běžně mluvilo o tom, že značné procento tohoto plynu je z Ruska, a proto ho nemůžeme jinak nahradit, že to zkrátka nepůjde. Ovšem v letošním roce vláda rozjela masivní propagaci toho, že řeči o nedostatku plynu byly jen planým strašením a že už neodebíráme vůbec žádný ruský plyn, a přitom všechno klape, funguje, jede se dál. Řekněte mi: Jak se na to dívat? Opravdu se to povedlo? Šlo ruský plyn nahradit? Nebo co se to kolem nás odehrává?

Ivan Noveský: Co se týká ruského plynu, tak na něm jsme byli závislí od roku 72 opravdu masivně, protože před tím tady byl pouze plynovod Bratrství, a od roku 72, kdy se zprovoznil tranzitní plynovod, jsme my byli hlavní spojnice mezi Západem a Východem – dokonce jediná spojnice. To, co posléze třeba nahradil Nordstream 1 a Nordstream 2, tak to jsme my, jako tranzitní plynovod, vlastně všechno splňovali. Náš import ruského zemního plynu dělal zhruba 98 až 99 procent, protože v roce 21, jak jste správně řekla, tady bylo spotřebováno 9,4 miliard kubíků zemního plynu. A zajímavé je, že z těch 9,4 miliard bylo 4,5 miliardy spotřebováno velkoodběrateli, to znamená na průmysl, a 2,5 miliardy na domácnosti. V roce 22 byly spotřebovány pouze 7,5 miliardy.

Martina: Začali jsme šetřit?

Ivan Noveský: Ale pořád to byl víceméně ruský plyn, protože byl ze zásobníků, a upřímně řečeno, ještě i nějakou dobu to bylo přes Nordstream z Německa. Až potom, ke konci roku, se začal dovážet nejenom norský plyn, ale i z LNG terminálů v Holandsku. Ale vezměte si, že to opravdu kleslo, tedy z 9,4 miliardy na 7,5 miliardy, a to je obrovský rozdíl. A bohužel to kleslo i v průmyslu. To, že obyvatelstvo začalo šetřit, bylo kvůli tomu, že byly úplně nesmyslné ceny, a hlavně protože nebyla zima. Takže když jste říkala, že jsme překonali zimu, tak nebylo co překonávat, zima v podstatě nebyla. Kdyby byla zima, tak by to byl obrovský problém. Kdyby byla zima, tak Němci by to nedodávali, protože ho neměli. Ale tím, že zima nebyla, tak to přežilo Německo i Česká republika. Nebylo to zásluhou našich politiků, že nebyla zima, i když si oni myslí, že poručili větru dešti. Ale já se obávám, že si to myslí zcela marně.

Martina: To znamená, že si myslíte, pane Ivane Noveský, že se radujeme z úspory plynu, ale vlastně to znamená pokles průmyslové výroby?

Ivan Noveský: Pokles průmyslové výroby. Snížila se i spotřeba v domácnostech. To je také pravda, ale tam se to snížilo z 2,5 miliardy na necelé 2 miliardy, což je také značný pokles. Ale bohužel to, že se to snížilo v průmyslu, vidím jako velký problém. Tu miliardu, o kterou klesla spotřeba velkoodběru, tedy v průmyslu, vidím tak, že je to opravdu díky tomu, že firmy prostě utlumují výrobu, případně krachují, a to je velmi negativní signál.

Martina: Pane Ivane Noveský, vy jste zdůraznil, že na ruském plynu jsme byli závislí od roku 1972. A já jsem tady zmínila, že naše vláda teď vede kampaň, propagaci toho, že neodebíráme momentálně už vůbec žádný ruský plyn. Je to tak?

Ivan Noveský: Teď momentálně neodebíráme žádný ruský plyn. Možná něco přes Německo, to LNG, protože spoustu LNG, který dodávají Američani do Evropy, dodává Rusko. Ale to se tak nějak neví. Ale spoustu LNG dodávají Rusové oficiálně, protože import ruského LNG, už přímo ve formě LNG, se v loňském roce zvýšil zhruba o 20 procent. Takže LNG paradoxně šlo i z Ruska. Problém je v tom, že to jde samozřejmě za jiné peníze. To je právě ten problém, a v tom je zakopaný pes. Nikdo vám to přesně neřekne, protože dneska jsou pořád obrovské ceny. Třeba na TTF, což je burza v Holandsku, kde se vlastně tvoří cena plynu, je to v současné době kolem nějakých deseti korun, asi deset šedesát za kubík. A proč se tady u nás českým odběratelům prodává tento plyn za mnohonásobek, když je to za deset šedesát, proč se to někde prodává až za nějakých šedesát, sedmdesát korun za kubík? To je šílené.

Evropa se rozhodla, že budeme kupovat dražší LNG, u kterého jsou navíc problémy s kvalitou a který se v USA těží neekologicky frakováním

Martina: Váš kolega Vladimír Štěpán, také ze skupiny „Energie není luxusní zboží“ svého času spočítal, myslím, že to říkal tady v rozhovoru pro naše posluchače rok a půl zpátky, že Česká republika přichází jenom na cenách za ruský zemní plyn, který překupujeme přes Německo, ročně řádově o 100, až 150 miliard korun. To stále platí, nebo už jsme na tom trochu lépe?

Ivan Noveský: Já se obávám, že to stále platí, a dokonce si myslím, že to může být ještě časem horší, protože upřímně řečeno, problém je v tom, že v momentě, kdy Čína začne zase růst, tak začne potřebovat více LNG, tak samozřejmě je určitá kapacita LNG terminálů, myslím těch exportních. To znamená tam, kde plyn přiteče potrubím na nějaké pobřeží, třeba USA, nebo pobřeží Nigérie, na pobřeží Kataru, tam se musí zchladit na mínus 162 stupňů, což je energeticky velmi náročné. Takže tam se zchladí, a pak se to odveze tankerem do terminálů, které přijímají. To znamená, že to jsou terminály v Evropě. Němci teď sice mají postavené zhruba tři terminály, Poláci kromě jednoho stávajícího, teď myslím, ještě zprovoznili další, v Holandsku a ve Španělsku jsou terminály. Ale problém je v tom, že není ani dostatek tankerů, to znamená, že zkapalňovací kapacita exportních zemí, a nedostatek tankerů v podstatě budou vytvářet určitý problém a určitý tlak na cenu. V momentě, kdy se Asie vzpamatuje, a začne brát víc, nastane problém. Jediná útěcha je, že Rusové přesměrovali tok svého zemního plynu, který šel do Evropy, tak zhruba dvě stě miliard kubíků ročně, na Čínu, protože do Číny teď zprovoznili plynovod Síla Sibiře 1, a zprovozňují Síla Sibiře 2, a Síla Sibiře 3 se staví.

Martina: Vy jste řekl: „To je naděje.“ Řekněte mi: Co je na tom pro nás nadějeplného?

Ivan Noveský: Nadějeplné je to, že oč více bude Čína brát plynu v plynné fázi, tak je naděje, že o to méně bude chtít LNG, protože my jsme se dobrovolně vzdali laciného kvalitního plynu, a teď se kupuje drahé LNG. Nikdo nechce říct, za kolik to kupují, a to je docela problém. A vidíte to na cenách. Každý váš posluchač se může podívat, kolik platí, a určitě neplatí deset šedesát, tedy to, co je na burze. Teď je otázka, do jaké míry je to oprávněný násobek a do jaké míry neoprávněný.

Ale my jako Evropa jsme se rozhodli, že budeme chtít dražší LNG, navíc tady ještě máme problémy s kvalitou toho, co přichází ze Spojených států. Tam se to těží šíleným, neekologickým způsobem, takzvaným frakováním, což je obdoba, jak bych to připodobnil? Možná si vaši starší posluchači pamatují na šílenosti, když se tady těžil uran kyselinováním, když se vtlačovala do země kyselina, která likvidovala podzemní vody – prostě ekologicky šílené. A toto je něco podobného. Zemní plyn ve Spojených státech se těží podobným způsobem, pak se žene potrubím na pobřeží, kde se musí zkapalnit, a cestu dál už jsem popsal.

Martina: Možná, že teď budu působit, jako že jsem rozumu mdlého, ale bavili jsme se tady o tom, že platíme ročně, nebo jsme aspoň platili 100 až 150 miliard korun navíc proto, že překupujeme ruský zemní plyn přes Německo. Znamená to, že tady pořád ruský plyn proudí? Jenom…

Ivan Noveský: Teď už tolik ne. My jsme ho kupovali. Já to musím říct: Otočil se tok plynu. Paradoxně. Zemní plyn ze Sovětského svazu tekl léta přes Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku do Československé socialistické republiky, a dál do Německa.

Martina: Plynovod Bratrství.

Ivan Noveský: Ne.

Martina: Jaký?

Ivan Noveský: Tranzitní plynovod. Bratrství se zprovoznil někdy v 68 nebo 69 roce, tuším, a to byl jen malý plynovod, sedmistovka. Kdežto toto jsou opravdu velké dimenze čtrnáctistovky čili metr čtyřicet průměr, a to už není legrace. A došlo k tomu, že přes Ukrajinu pořád teče plyn dál, protože za to jsou velké poplatky, takže samozřejmě Ukrajinci radostně Rusům účtují za tranzit plynu přes ukrajinské území. To je v pořádku, to je ekonomická nutnost, a já jako plynárník velmi fandím tomu, že to funguje.

Problém je v tom, že tento plyn jde přes Slovensko, ale už ne do České republiky, ale jen dolů do Rakouska, do Baumgartenu, kde je rozdělovací stanice. Takže jde dolů, a ne do České republiky, nejde na Lanžhot, a tím pádem se plyn otočil, ale to už asi před deseti lety, kdy se zprovoznil plynovod Nordstream 1. Tedy ten, který potom nějací teroristé z nejmenovaného státu spřáteleného s Německem, ale ne Němci, ti si ho sami neodstřelili – prostě nějaký spřátelený stát jim odstřelil jejich plynovod.

Ruský plyn jsme kupovali z Německa za zdemokratizovanou vyšší cenu. A teď je to ještě horší. Nakupujeme z Německa ještě dražší plyn z Norska a LNG

Martina: To jsou dosud spekulace.

Ivan Noveský: Samozřejmě.

Martina: A nějak zvláštně se to nevyšetřuje.

Ivan Noveský: Pořád se to odmítá vyšetřit, protože by to asi mohlo někoho bolet. To znamená, že když se před nějakými 12 lety zprovoznil Nordstream 1, tak se tady u nás postavily plynovody Opál a Gazela, a tím se vlastně plyn otočil, a začal foukat přes Německo. A to je to, na co poukazoval kolega Štěpán: Němci pořád měli smlouvu za šest korun kubík, a nám to dávali, protože plyn musel být, protože Rusko se samozřejmě špatné, takže nám plyn museli demokratizovat, a tento demokratizovaný plyn nám prodávají za 25 korun za kubík. A tento rozdíl měl na mysli Vláďa Štěpánů.

Martina: A teď už jsme na tom lépe?

Ivan Noveský: Teď už jsme na tom hůře, protože vůbec nevíme, za kolik a kde proudí. Protože nějaký plyn proudí z Norska, nějaký plyn k nám jde z LNG, ale jde to pořád přes Německo.

Odstavení všech jaderných elektráren v Německu je šílenství. Přitom v Polsku se budou stavět dva bloky, ve Francii šest, a Maďaři dostavují, protože je to levné a ekologické.

Martina: Tak když jsme se tedy dostali k cenám, tak ceny rostly už celé měsíce před válkou na Ukrajině. Vlastně to už byl jev, který byl předskokanem dlouhodobým před válkou na Ukrajině. A po začátku války začaly růst ještě více, raketově. Dnes jsou ale ceny benzínu a nafty na předválečné úrovni, a ceny plynu a elektřiny se také, řekněme, trochu uklidňují. Je to zdání, nebo se to děje? Do jakého stádia jsme se nyní dostali?

Ivan Noveský: Nyní jsme ve stádiu, že v podstatě od roku 21, dávno před tím, než nastal konflikt na Ukrajině, se začaly projevovat důsledky Green Dealu. On je to v podstatě Black Deal, protože je spíš černý, ne zelený, ale černý deal, protože na to konto stouply emise v Německu, a stoupají i u nás. Lidé začali topit tím, co hoří, a ne tím, čím by měli topit, to znamená nikoli zemním plynem, když je drahý, nebo elektřinou. Vidíte to na vesnicích, kde, když jedete, tak vidíte, co se line z komínů. Naštěstí, jak říkám, není zima. Kdyby byla ještě zima, tak to bychom se divili, co by to bylo – smog a podobně. To znamená, že se projevují důsledky této negativní bruselské politiky zvané Green Deal. A v Německu se navíc právě teď odstavují, což tedy ale není, a nebyla podmínka Green Dealu, poslední tři jaderné elektrárny, což je tedy úplná zoufalost, úplná zhovadilost.

Nezlobte se, ale i když je tady dáma, tak to musím takto říct, že odstavovat absolutně bezemisní elektrárny, které nemají opravdu žádné emise, které před sebou měly minimálně 30, možná až 60 let životnosti, a mohly bezemisně bezpečně vyrábět, jen kvůli tomu, že se nějací zelení šílenci prostě rozhodli – tak to považuji za zločin. To já považuji za zločin. A vezměte si, že v Polsku teď budou stavět dva bloky, ve Francii se má stavět, tuším, asi šest bloků dalších jaderných elektráren, a Maďaři dostavují. Prostě všichni se snaží stavět si jadrné elektrárny, protože jsou bezpečné a ekologické.

Martina: A jaké máte vysvětlení pro to, co Německo dělá v současné době, která je z hlediska energetiky mnohem komplikovanější? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Ivan Noveský: Přiznám se, že pro tento způsob německé sebevraždy nemám vysvětlení. To je energetická a ekonomická sebevražda, protože ještě navíc od příštího roku zakazují plynové topení. Ale abych byl úplně přesný: Zakazují instalaci plynových kotlů a plynových topidel. Což je, mezi námi, opravdu docela šílené, protože to bude další nápor na elektřinu, kterou mít nebudou. V Německu, když svítí slunce a fouká, tak se dostávají s cenami do záporných čísel. A to se potom trošičku promítá i k nám. Třeba když se podíváte na včerejší výsledky, tak v jednu hodinu v noci stála kilowathodina korunu devadesát. V Německu stála také zhruba korunu devadesát, ale v jednu hodinu už byla záporná cena i u nás i v Německu. Na spotu. Mluvím o spotu. Ve 14 hodin byla také u nás na nule, a v Německu už byla záporná. A takhle se to prostě mění. Čili když svítí a fouká, tak v Německu jde cena do záporu. Dokonce v loňském, nebo předloňském roce, jeden den v jeden moment dokonce dosáhla až 152 euro za MWh. 152×24, a vynásobme si to. To je šílené. Záporná cena 152 euro za MWh. Čili, když jste odebrala elektřinu, tak jste dostala zaplaceno. To je přeci úplně fyzikálně i logicky ekonomický nesmysl.

Povolenky měly stát 7, až 30 euro za tunu. Dnes stojí 100 eur. A nejvíc z toho profitovaly čínské banky, které tak financují výstavbu uhelných elektráren v Číně

Martina: A máte pro to vysvětlení? Protože to se netýká jenom Německa. Opatření v souvislosti s Green Dealem, a utužování principů Green Dealu ze strany Evropské unie nedopadá jenom na Německo. Tak proč jdeme dobrovolně touto cestou, která za prvé: Nezajistí to, že skutečně ozdravíme planetu. Ale, za druhé, zajistí, že zchudneme, a ekonomicky i výrobně vývojem půjdeme dolů.

Ivan Noveský: Vy jste si na to v podstatě odpověděla. Ale já jen nevím, kdo je vlastně zadavatel. Kdo to Evropské komisi zadal, aby zlikvidovala Evropu ekonomicky, energeticky a ekologicky.

Martina: Myslíte, že nejedná spontánně? Myslíte si, že plní…

Ivan Noveský: To nemůže být spontánní, protože ti lidé nemůžou být tak tupí, aby toto dělali.

Martina: Ale mohou…

Ivan Noveský: Nemohou…

Martina: Ale když použiji vaše slova, tak mohou být dostatečně tupí na to, aby někoho poslouchali, přestože jim to třeba dojde. Máte pro toto vysvětlení?

Ivan Noveský: Víte, já vám něco řeknu: Model povolenek. To tady byl takový svatý grál – povolenky. Původně se říkalo, že povolenky se pohybují kolem nějakých sedmi osmi, a posune se až na 30 euro za jednu tunu, za povolenku. No, dneska se pohybují kolem 100 euro. A kdo nakonec paradoxně z povolenek nejvíc profitoval? Čínské banky, které pomocí našich evropských povolenek začaly financovat výstavbu uhelných elektráren v Číně. Nebo američtí důchodci. Tam je to zase něco jiného. Dobře, američtí důchodci jsou chudí, Amerika je chudý stát, tak je jako Evropa musíme podporovat. Já si tedy myslím, že nemusíme, a neměli bychom, ale někteří si myslí, že musíme. To znamená, že povolenky jsou výsměch. Takhle to nefunguje. Vůbec to nefunguje.

Vezměte si, že my vyrábíme elektřinu z uhlí za nějakých patnáct haléřů kilowatthodinu, ale zase se musí připočíst ta povolenka. A z jádra vyrábíme za pětadvacet haléřů jednu kilowatthodinu. A když k tomu vezmete přiměřený zisk, a všechno, tak cena elektřiny u nás by v žádném případě neměla překročit – a to opravdu, když všichni mají zisk ve sta procentech – neměla překročit čtyři koruny za kilowatthodinu se vším všudy pro vás, jako pro konečného spotřebitele, pro nás pro všechny. Čtyři kačky – maximum. Více ani ťuk. My se v naší skupině hádáme, jestli by to neměly být jen tři koruny. Já těm velkým, tlustým, jak říkám, tlustým koncernům, přeji, jak říkám, čtyři kačky.

Ceny energií roztočily inflaci, a vláda, místo aby s tím něco dělala, chrochtá blahem, kolik se vybírá na DPH, a že ČEZ má osmdesát miliard zisku

Martina: Když se tedy teď podíváme na naše domácí hřiště, tak se ukazuje, jaké obří zisky měl ČEZ, a vůbec všechny energetické společnosti, a vláda jim prý část zisku vezme, a tak pomůže lidem. Co si o tom myslíte? Protože mnozí říkají: „Výborně, pomůžeme lidem.“ Ale mnozí to považují za neuvěřitelný výsměch.

Ivan Noveský: Víte, na Facebooku jsem četl – Facebook je dneska jedno z mála médií, kromě svobodných rádií, jako jste například vy, kde se zatím obtížně cenzuruje – jeden zajímavý příspěvek, který mě velmi zaujal. Byl tam dotaz: Kdyby vám měli operovat mozek, nechali byste si operovat mozek od elektrikáře?

Martina: Lákavé, přesto – děkuji.

Ivan Noveský: A dotyčný říká: „Ne, nenechali, že?“ Ale na státní rozpočet si ho pustíte. A to je tragédie, protože pokud to dělají amatéři, tak je to opravdu šílené. A vezměte si jenom čisté počty: ČEZ měl čistý zisk osmdesát miliard. Tak od toho odečtete 74 miliard, které mu stát půjčil na to, aby mohl prodávat elektřinu – což nevidíte nikde v deficitu státního rozpočtu, jsou to mimorozpočtové peníze, 74 miliard se prostě takhle vylíhlo, a posunulo dál – a ještě to, že stát údajně vydal na kompenzace výrobcům 31 miliard. A když si vezmete 74 plus 31 – já vím, že někdo řekne, že se to nedá sčítat, že to jsou hrušky s jablky, ale jsou to náklady státu – a oproti tomu položíte osmdesát miliard – tak tady je obrovský problém.

My jsme od začátku upozorňovali, dokonce jsme upozorňovali už minulou vládu, že zastropovat se to musí u výrobců, nebo se to mělo zastropovat u výrobců, mělo se postupovat slovenskou cestou, a mělo se říct: „Protože nás drtí ceny energií.“ Ceny energií vlastně roztočily šílenou inflaci, a vláda místo aby s tím něco dělala, tak řeknu to vulgárně, chrochtá blahem, kolik se vybírá na DPH. Ale to je něco tak strašně krátkozrakého, že se vybírají na DPH obrovské peníze a že ČEZ má osmdesát miliard zisku. Navíc, těch osmdesát miliard zisku, ještě kdybyste se podívala, jak je to složené, tak si uvědomte, že ČEZ je vlastně velké uskupení, je to celá skupina, a z obchodu má ČEZ relativně malou část, a něco je z výroby, něco je… Prostě, není to takhle průhledné.

Martina: A není to tedy rozhodně ekonomický kauf.

Ivan Noveský: Ne. je to absolutně ekonomicky likvidační, protože tyto šílené ceny způsobují inflaci, způsobují to, že firmy propouštějí, to znamená, že tam budete mít další sociální náklady, a k tomu sociální smír, všechny tyhle věci. To si vůbec nikdo neuvědomuje. Podívejte se teď na úřady práce, což bylo teď dost diskutované téma. Lidé na úřadech práce nevědí, kam dříve skočit, a do toho ještě mají výplaty Ukrajincům, a nevím, co všechno. Ono se to nezdá, ale tam se najednou objem práce znásobil.

Martina: Kdo za to může?

Ivan Noveský: Jedním slovem – nekompetentní vláda.

Martina: Nekompetentní. Myslíte si, že to je vypočítavost, lačnost, neschopnost, hloupost? Co v tom vidíte? Protože i to je docela důležité, kvůli dalším krokům, a dalšímu možnému vývoji.

Ivan Noveský: Tak peníze jsou vždycky až na prvním místě. Takže za tím samozřejmě vidím peníze, bohužel, a absolutní nekompetentnost. A vezměte si, že vláda má v podstatě všechno v ruce. Vezměte si, že tady proběhly volby, a všechny vyhrála tato vláda. Na podzim 21, na podzim 22, a v lednu 23, všechno vyhrála vláda. Dneska má ve Sněmovně 108, plus „107“ na Hradě. Takže si to vezměte, že tato vláda to v podstatě drží. Má Ústavní soud, má Senát, má úplně všechno.

Od této vlády nás nic hezkého nepotká. Pokud by ale začala fungovat jako česká vláda, tak by cena elektřiny neměla překročit 4 koruny za kWh, a cena plynu 10 až 15 korun za kubík

Martina: A co od ní očekáváte? Třeba s ohledem na pohyby cen elektřiny?

Ivan Noveský: Zastropování udělali tak, že to dokonce bylo paradoxně ještě daleko více, než nařídila Evropská unie. Bylo to úplně nesmyslné. Přiznám se, že od ní nečekám nic moc dobrého.

Martina: A co myslíte, že nás tedy může potkat? Jednak ohledně pohybů cen elektřiny a pohybů cen plynu.

Ivan Noveský: Pokud tady bude tato vláda, tak se obávám, že nás asi nic hezkého nepotká. Pokud by se podařilo, že by vláda začala fungovat jako česká vláda, tak říkám: Cena elektřiny by neměla překročit čtyři koruny, komplet s DPH, úplně se vším, čtyři koruny za kWh. Cena plynu 10 až 15 korun se vším všudy za kubík. Víc ne. To všechno se dá udělat. Dělají to Maďaři. Dělají to Rakušané i Švýcaři.

Martina: Slováci.

Ivan Noveský: Slováci. Všichni. Rozumíte? My se chováme, jak to říct, chováme se jako idioti.

Martina: A řekněte mi, pane Noveský. Vy jste totiž teď řekl větu: „Kdyby se tato vláda začala chovat jako česká vláda.“ Jako čí vláda se tedy chová?

Ivan Noveský: Takhle: Určitě se nechová správně pro českou ekonomiku, pro českou energetiku, český průmysl a české lidi.

Martina: A komu toto její chování prospívá?

Ivan Noveský: Myslím, že víte, ale to už je spekulace, a nechci říkat, kdo je řídí, a jak je řídí, na to nemám důkazy, a nechci to ani vědět. Ale není to pročeské. Bohužel.

Martina: Tak já vás nebudu trápit, a spíše teď přesměruji naši pozornost na Brusel. Myslíte si…

Ivan Noveský: Ještě vám možná něco řeknu k elektrice. Je to totiž zajímavé kolem české vlády a nečeské vlády. Vezměte si, že v elektrice se v podstatě ušetřilo. Vyrábíme zhruba stejně. V roce 21 jsme vyrobili nějakých 84,9 TWh, a v roce 22 jsme vyrobili 84,5 TWh. Čili téměř totéž. Ale my jsme už ušetřili, ušetřilo se u obyvatelstva, to znamená, že u maloodběratelů jsme ze 17,33 TWh spadli na 15,7 TWh, ale – a to je strašně zajímavé – stoupnul export elektřiny. My jsme stále exportní stát. Pořád jsme ještě exportní stát, protože u nás se ještě nepodařilo dotáhnout Green Deal do té fáze, že zlikvidujeme všechny vlastní výroby, a staneme se importní zemí, i když nebude odkud importovat, mezi námi. A hlavně kvůli tomu, za kolik by to bylo. Ale vezměte si, že export z České republiky v roce 2021 činil 11 TWh, a v roce 2022 činil 13,5 TWh. Čili o 2,5 TWh více. Takže naši lidé ušetřili. Výroba je furt stejná, exhalace nám tady zůstávají, a více se exportuje.

Martina: A platíme více.

Ivan Noveský: A platíme víc.

Martina: A chudneme.

Ivan Noveský: A my chudneme. Takže se obávám, že když jsem řekl, že vláda není pročeská, že jsem měl zcela pravdu.

Martina: Radku Novotný, pojďme si říct, co s tím. Vy jste zveřejnil deset principů, které vrací do správy vody zájmy občanů – pojďme si je teď krátce postupně rozebrat. První je garance občanům, že prodej vody má, a bude mít, podobu veřejné služby. Jak chcete toto zajistit?

Radek Novotný: Tím, že správa vody bude vyňata ze správy podnikatelských subjektů a že to budou veřejně prospěšné společnosti. Podobným stylem to funguje v Izraeli, kdy veřejně prospěšná společnost funguje jako každá jiná společnost, ale principem fungování této společnosti je zajistit provoz veřejné služby, a ne generování zisku.

Martina: Ale jak to chcete udělat teď, v tuto chvíli? Chcete znárodňovat, vyvlastňovat?

Radek Novotný: Tak za prvé, tam kde jsem schopen, vyřeším. Výborné. Tam, kde je stav protiprávní, tak co bylo ukradeno, bude vráceno – zjednodušeně řečeno. Nebudu kupovat od zloděje své ukradené auto, tomu asi rozumíte. To znamená, tam, kde jsme schopni prokázat, že to bylo protiprávní…

Martina: …a už máte rozsudky?

Radek Novotný: Snažíme se. Udělali jsme precedens, proklestili jsme cestu, takže soudy už tomu rozumí. Už tomu rozumí i ti nahoře, i dole. Existují někteří, kteří x let šli proti tomu, aby tady tyto rozsudky byly. Soudci, to máme taky zdokumentováno, dokonce nerespektovali nález Ústavního soudu, někteří soudci z Nejvyššího soudu, takže to už bylo hodně silné kafe i na Ústavní soud, který řekl: „Vy nejenom, že nerespektujete právo na spravedlivý proces občanů, ale dokonce nerespektujete nás. Takže my už vám rovnou říkáme, že tady je pravomocný rozsudek z Německa, a to zkopírujte. Pokud to neuděláte,“ to už šlo do tvrdého konfliktu, „tak tady skončíte znovu. U nás skončíte znovu, protože víme, že Novotný se odvolá.“ To znamená, už to udělali. A teď, v tuto chvíli, máme precedens pro kauzy, které šly podobným stylem. Ministerstvo to naklonuje, udělá revize, kde to je, protože ví, ve kterých regionech to proběhlo stejným stylem.

Martina: Pardon, co slouží jako precedens?

Radek Novotný: Precedens? To, že jsou rozsudky, že smlouvy na tento systém, uzavření těchto smluv, proběhl protiprávně, na základě protiprávní argumentace. Protože tato protiprávní argumentace byla použita v x společnostech.

Tam, kde končí smlouvy s koncerny na dodávky vody, neměly by být prodlouženy

Martina: To se vracíme vlastně na začátek, kde jsme se o tom bavili.

Radek Novotný: Ano. Druhá věc je, že tam, kde se neprokáže, že to bylo protiprávní, jsou smlouvy uzavřeny na dobu určitou. Na dobu dvaceti let. A uzavíraly se kdy? Kolem roku 2002. To znamená, že některé smlouvy končí, a vy další smlouvu nemusíte uzavírat. Takže můžete převzít vodárnu, protože v okamžiku, kdy on nemá smlouvu s vámi, jako s infrastrukturou, tak je její hodnota nulová. A protože máte 200 zaměstnanců, a nemáte co provozovat, tak zůstatková hodnota společnosti, která je před krachem, je úplně jiná než v okamžiku, kdy má třicetiletý kontrakt s městem. To znamená, že teď dobíhají smlouvy, když bude síla, nebo záměr vlády převzít zpátky tuto strategickou surovinu do správy, jak je tomu v zahraničí, tak v tu chvíli bude vůle, a tím pádem je cesta ukázána.

Poslední věcí je, že tam, kde není smlouva, kde je to špatně prodáno – to je to těch 10 procent, o kterých jsem mluvil, kde se 10 procent prodalo i s trubkami – to je severní Morava – tak tam nás to bude stát majlant, protože samozřejmě ta firma, když už bude odcházet, tak si to nechá zaplatit. Ale na rovinu…

Martina: …takže ta má pořád cenu, na rozdíl od…

Radek Novotný: …ano, protože má vlastní infrastrukturu, a bude říkat: Kdysi jsme to nakupovali za dvě stovky, ale je to dvacet let dozadu. My vám to prodáme, ale jedna akcie bude stát 6 000. Tak tady je to o tom – slyšel jsem na to krásný názor od jednoho starosty, který říká, že rozdíl v ceně by měli doplatit ti, kteří to prodali. Ale bacha, v okamžiku, kdy to neuděláme, tak každým rokem, kdy to neuděláme, se to jen zdražuje. A hlavně, když to uděláme, tak se celá severní Morava stane oprávněným žadatelem dotace z Evropské unie, a minimálně – nevím, pětinu, polovinu, možná i víc, to je otázka – můžeme dostat jako protiváhu v dotacích, které můžeme vrazit do trubek, které máme na severní Moravě v podobném stavu, jako kdekoliv jinde, to znamená, že je třeba investovat.

Martina: Zaujal mě druhý bod vašich deseti principů: Dlouhodobá státní vodárenská koncepce, zajištění priorit obcí a státu. My, jako stát, nemáme dlouhodobou vodohospodářskou koncepci?

Radek Novotný: Vy u státu vidíte nějakou funkční koncepci? Nějaké národohospodářské plánování? Vždyť se tady jedna vláda pomalu nedožije konce volebního období. Pravice a levice se mění na bůhví co. Tady není dlouhodobá koncepce, která by byla apolitická, kdy by se fakt řeklo: V energetice půjdeme tímto směrem. V plynárenství tímto směrem. Ve vodárenství tímto směrem. Tady není, tady chybí národohospodářské plánování. Já vím, že to zní hrozně – tento pojem si pamatujeme, jakože já jsem Husákovo dítě. Takže, pardon, já jsem dítě mojí maminky, ale z období Husáka byly některé věci správně. Strategická odvětví: Kdy se postavily přehrady? Kdy se postavily Temelíny? Co se postavilo za posledních třicet let? Když budeme fakt důslední?

Martina: Máme pár kilometrů dálnice. Určitě bychom něco našli, abychom byli spravedliví. Ale máte pravdu, že s dlouhodobou koncepcí jsme možná na štíru. Já bych se jenom vydala dál. Třetí bod: Transformace vodáren do podoby veřejně prospěšných společností, kde cílem není zisk. To už jsme si říkali. A čtvrtý, to mě také zaujalo: Prosadit, že subjekty působící ve vodárenství, jsou povinny poskytovat informace. Jaké informace?

Radek Novotný: Mám krásnou odpověď, myslím že z VHS Olomouc. Bývalého člena představenstva jsem požádal o kalkulaci vodného, stočného. A odpověď, kterou jsem tehdy dostal, byla: Pane Novotný, nevidím jediný důvod, proč bych vám měl takovou informaci poskytovat. Vy nejste z Olomouce.

Druhá věc, teď uzavírali smlouvy, uzavíraly se různé smlouvy v rámci severních Čech. A, prosím vás, tam je řádově, řeknu číslo, za které mě úplně neberte, nemám to přesně spočítáno, 3 400 zastupitelů různých měst a obcí, kterých se týkalo to, co se uzavíralo. A podmínkou toho, že se půjdou podívat na dokumentaci, kterou mají schvalovat, bylo uzavření dohody o mlčenlivosti pod sankcí, myslím, deset miliónů, nebo milión, za každou vynesenou informaci. A pozor, jak to tito zastupitelé na zastupitelstvu projednávali: Kolik z nich se tam bylo podívat? My jsme to zjišťovali, a z informací, které jsem měl, tak šestnáct. Šestnáct se šlo do vodárny na to podívat, a tedy podepsalo dohodu o mlčenlivosti, z 3 400. Na základě čeho tito lidi rozhodovali? Jak rozhodovali? Jak to konzultovali s právníky? Jak to konzultovali s vodárenskými odborníky?

A jsme zase u toho. Nahoře je pár takových, kteří seděli na rozhodujících funkcích, kteří řekli: Hoši, bude to tak, a zvedli ruku. Toto je přece absurdní. A my to známe opět ze zahraničí, kdy nikdo nikdy nezná celou dokumentaci, a tím pádem nevidí systém padajícího listí. A nevidí, jaké to bude mít dopady tady vzadu. To znamená, kam to půjde, jestli se to tady rozloží pod kořeny společnosti, nebo odteče někam bokem. A taky to tak bylo veřejně, mediálně prezentováno: „Veolia odchází.“ A já jsem říkal: „Neodchází.“ To už jsme natočili s Českou televizí, klobouk dolů, Nedej se, plus k tomu natočili reportáž, kdy se šlo zeptat politiků, a v podstatě většina z nich, včetně bývalého předsedy Senátu, řekla: Oni nás Francouzi v 90. letech oloupili. Ale teď už se to možná nestane.“ Možná. A stalo.

Vodárny by měly provozovat jen veřejně prospěšné společnosti, nikoli korporáty za účelem zisku, které nic neinvestují do infrastruktury

Martina: Pátý bod: Prosazení zásady, že voda není zboží, ve všech otázkách týkajících se vody a její správy. To už jsme svým způsobem probírali, protože mi to přijde trošičku stejné, jako bod číslo tři, tedy transformace vodáren do podoby veřejně prospěšných společností?

Radek Novotný: Ano, ale tady to máte o tom, kdo je provozovatel, tedy je to o principu o tom, jak se bude přistupovat k vodě. To znamená, že se na komoditu vody bude dívat tak, že to nikdy nebude zdrojem k tomu, aby se řeklo, je to zboží, se kterým se obchoduje. Vysvětlím proč: Koncern Nestlé v zahraničí říká, že voda je zboží a že se s ním bude obchodovat, a skupuje různé vodní zdroje – a lidem vysychají studny a podobně – a oni říkají, je to zboží jako každé jiné, „tak si to zařiďte“.

Martina: A podle zákona, povrchové a podzemní vody nemohou být předmětem vlastnictví?

Radek Novotný: A kde máte jistotu, že nějaký politik po nějaké době zase nepřijde s nějakou úpravou, kdy se to tam při nějakém jiném zákoně najednou dostane, že se z vody stává zboží? Když je stanoveno v ústavním zákoně, že voda je komodita, se kterou se nekšeftuje, a tím pádem není zbožím, a že bude provozovaná jako veřejná služba těm, kdo to celé platí, tak myslím, že jsme relativně kryti. Relativně, protože zákon se vždycky dá ohnout, ale když je to v ústavě, tak se všechny legislativní věci musí upravit. Když začnete upravovat jenom zákon o vodovodech a kanalizacích, tak nemáte jistotu, že se nevymění politická garnitura, která ho zase změní. Kdežto, když to máte v ústavě, tak na změnu ústavy už potřebujete vždycky 75 procent v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Takže proto říkám, že úplně shora legislativně to má jít do těchto principů. A samozřejmě, prosím vás, můžeme to napsat ještě kvalitněji, ale toto prosím není nějaký můj výmysl. Toto je podle konceptu Right to Water, petice, která šla do Evropského parlamentu.

Martina: Těch deset bodů?

Radek Novotný: Všechny ne. My jsme některé konzultovali s bezpečnostními složkami. Tam dolů se dostaneme s lidmi z bezpečnostních složek České republiky.

Martina: Já musím říct, že teď jsem trošku ráda, že se nám ještě nepodařilo zobchodovat vzduch.

Radek Novotný: Nemluvte o tom, nebo to už se o tom přemýšlí.

Martina: Se toho někdo chytne, viďte? Šestý bod: Zásobování vodou provádět ve veřejném zájmu, a práva občanů nadřídit zájmům koncernů. Ale vy jste hovořil spíše o tom, že koncerny by ve vodárenství neměly hrát významnou, nebo žádnou roli.

Radek Novotný: Já říkám, princip, právo. Protože zrovna nedávno mi někdo psal na Facebook, je to dva dny: „Pane Novotný, mluvil jsem s tím a tím senátorem, a on mi řekl, že tuto petici nepodpořil proto, že by došlo k tomu, že se dotčené koncerny budou dožadovat svých práv, budou požadovat velké náhrady.“ A já říkám, že pokud to bylo protiprávně, tak můžou vyžadovat, co chtějí, ale nemají šanci, protože prokážeme, že to udělali protiprávně. A pokud jim končí smlouva, tak jim skončí smlouva. Takže žádná náhrada nebude. Ano, přišli jsme za dvacet roků o peníze, ale už o ně nemusíme přicházet znovu. Opět, ten člověk lže, jenom se vyhýbá tomu, aby to řešil. Nemá na to odvahu. Krásně to řekla paní Švihlíková, myslím, že mi za to pochválí, když to tady řeknu – ona to řekla samozřejmě decentněji, protože je dáma. Ona říká: „Naši politici nemají politické koule něco řešit.“ Tak to je. Ona to řekla korektněji, ale já to řeknu tak, jak to reálně je. A tohle je věc, která tomu odpovídá. Politik v dané chvíli může říct: „Prosím vás, pojďme to řešit. Pojďme udělat komisi, která to začne alespoň dokumentovat. Pojďme to otevírat.“ Už jsou senátoři, kteří se o to snaží – díky Bohu. A toto je cesta, když řekneme, že to nebude ani zboží. Pro koncerny to ztratí smysl, když budou vědět, že nemají šanci to prosadit. Oni budou chodit za starosty, budou jim říkat: Ty, dívej se. Já ti dám místo v dozorčí radě – prodej mi to. Ale když budou vědět, že na tom nemůžou generovat zisk? To víte, že korupci nevymýtíme, ale tady ji omezíme.

Stát vlévá shora ze státní kasy do cedníku vodáren naše peníze, které spodem odtékají ke koncernům

Martina: Garance přístupu k pitné vodě, jako základní právo občana České republiky v ústavním zákonu. Řekněte mi, souvisí s tím třeba také stanovení cen za vodu? Třeba státem? Protože právo je jedna věc, fajn, ale pokud bude voda velmi drahá, tak lidem vlastně moc nepomůže, že mají na vodu ústavně garantované právo.

Radek Novotný: Cena vody je regulována, a je tam i záklopka sociálního smíru, když není možno ji ustanovit. A samozřejmě v okamžiku, kdy se budou peníze reinvestovat, tak by cena vody neměla tolik růst. Ona roste vlivem toho, že chybí investice, a stát do toho cedníku nalévá ze státní kasy shora peníze, které spodem odtékají ke koncernům. To znamená, v okamžiku, kdy cedník zruším, tak za prvé, nebudu muset do toho tolik nalévat ze státní kasy, dokonce dostanu peníze z Evropské unie. A případně, kdy budu zdražovat, tak samozřejmě vždycky budu řešit to, aby to bylo sociálně únosné, jako dosud. Ale teď je to tak, že sociálně únosné to sice máme, ale nalijí se tam peníze z jiných zdrojů, kde nám to potom chybí. Oni říkají: „Nemáme na to peníze.“ Ale vždyť jsme si to nechali zespodu navrtat. Nebo jsme to dokonce sami navrtali. Což je úplně geniální.

Martina: Osmý bod: Zajistit bezpečnost vodních zdrojů i toků proti ekonomickému a jinému terorismu. Ale, to myslím, že je trestné už dnes.

Radek Novotný: Prosím vás, ano, samozřejmě. Toto je věc, která, řeknu rovnou, napadla Janu Lorencovou, kdy mi řekla: Tohle vám tam chybí. Protože vy nevnímáte jednu věc, že voda je… Nemuselo by se najíždět kamiónem do náměstí s lidmi. Někdo by to mohl třeba v Praze zorganizovat tak, aby se to nedalo ve správnou chvíli zachytit, a to by byl teroristický akt jak vyšitý, který by fakt fungoval.

Martina: Neříkejte to.

Radek Novotný: Neříkám. To je jedna věc. Druhá věc je: Prosím vás, to není jenom teroristický akt ve smyslu terorismu tohoto ražení.

Martina: Ale i normální znečišťování řek.

Radek Novotný: To, že si někdo spočítá, že se mu vyplatí, že než kyanid zlikvidovat ekologickou cestou, tak ho pustí do řeky, protože ví, že ho nikdo v tomto systému, který tady máme, nechytne. V okamžiku, kdy je tam nějaká čistírna, tak o tuto ČOVku se samozřejmě starají odborníci, pokud tam ČOVka je. Ale pokud to teče někde jinde a podobně, když se likvidují odpady systémem sběru a odpadní firmy… Jak to je, když se někdo honí za zisky? Tak řekne: Vždyť mi to za tu pokutu stojí. Bacha na zvrácenost lidí – vidíte, kolik hoří skládek, to není úplně zanedbatelné – a na to je to důležité. Na to přišla Jana Lorencová, která říká, že u strategických odvětví by zpřísnila systém, přivedla by k tomu pozornost lidí, protože tohle je velmi problematické. A Bečva je toho ukázkou. Myslím, že se tato kauza táhne pět let, teď je nějaký soud. Znám pana Klicperu, který dělal posudek. Znám ho osobně, lidsky ho respektuji, a nevím, jak tento posudek je, nebo není, jak to skončí, ale oba víme, že justice tady je – justice život rybám rozhodně nevrátí. A teď se bavíme o rybách.

Martina: Když se podívám na devátý bod: Tak chcete garantovat občanům, že voda, infrastruktura, prodej vody, a peněžní toky z vody jsou, a budou, v rukou veřejné správy. Chcete to opět zajistit v ústavě?

Radek Novotný: Prosím vás, to už nemusí být ústavou. Ale v okamžiku, kdy jsou splněny body nad tím, tak je jasné, že toto je totiž celek. V okamžiku, kdy z tohoto celku vytáhnu jednu část, ještě k tomu o tom, kde tečou peníze, tak jsem vlastně zprivatizoval zbytek, protože na vás nechám náklady, a cokoli zainvestujete, mi generuje profit. Proto říkám, že tento celek bude spravován jako veřejná služba, a bude to garantováno zákonem. To znamená, že to opět v určitém kontextu eliminujeme. A tady je vyjmenováno všechno. Proto je to takto napsáno jako samostatný bod: Ani toto, ani toto, ani toto. Prostě všechno bude provozováno jako veřejná služba, a bude to tvořit jeden koncepční celek.

Martina: A desítka je až na hranici zábavnosti: Prosadit dodržování zákonů České republiky, vymahatelnost práva i odpovědnost pachatelů a náhrady škod za tunely vodáren. Tedy, když čtu „prosadit dodržování zákonů, vymahatelnost práva, odpovědnost pachatelů,“ tak jako kdyby mi defilovaly před očima všechny politické strany se svými sliby, se svými volebními programy od listopadu 1989. Proč si myslíte, že teď, po třiatřiceti letech, byste mohl zrovna vy uspět?

Radek Novotný: Teď mě napadly dvě věci. První věc: Je šílené, že vás napadne říct, že toto je šílené – to není výtka – to je prostě o tom, kam jsme se v této společnosti dostali? Když jsme se dostali od toho, že jsme před třiceti lety říkali, že už toho bylo dost, k tomu, že to je úsměvné. Toto takhle zní…

Martina: …nechci být skeptik, ale…

Radek Novotný: …ne, ne, ne.

Potřebujete vodu k životu? Pokud ano, podívejte se, co děláme, na výsledky, a přidejte se, zapojte se

Martina: Jenom zkrátka: Postaví se kousek dálnice, a vzápětí na to se jí říká „moravské moře“, protože se téměř rozpadne, a nikdo za to není zodpovědný. Spadne most, nikdo za to není zodpovědný. Stále narážíme na další a další absenci osobní zodpovědnosti politiků.

Radek Novotný: Ano, já to vím. Z druhé strany, pokud tohle nenastane, a nezačneme to požadovat, tak prosím vás, uvědomte si jedno: My se sice celou dobu bavíme o vodárenství, ale nemluvíme o vodárenství. Mně spoustu lidí říkalo: „Pane Novotný, založte Pravdu o energetice. Založte Pravdu o odpadovém hospodářství.“ A já říkám: „Nebudu honit milión zajíců. Chyťme jednoho zajíce, ukažme, že to jde. Ukažme na to, že to šlo ve Francii, takže nejme hloupější než ve Francii, a máme precedens pro další odvětví. Všechno to souvisí.“ Vy jste k tomu vlastně došla sama s vymahatelností práva v České republice. Na co máme zákonodárný orgán v okamžiku, kdy je směšné požadovat dodržování zákonů v České republice, vymahatelnost práva? Na co? Na co máme v tomto případě senátory? Proč? Přestaňme si hrát na demokracii, řekněme: Justice je tady jenom pro vrchnost, aby kryla… Já to tady teď říkám proto, aby vyzněla ta absurdita.

Martina: Když jsme tady měli pana Romana Fialu, bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu, tak ten říkal, že je to s vymahatelností práva čím dál tím lepší, řekněme třeba v trestním právu a podobně. Ale vy to asi po těch dvaceti letech vidíte jinak.

Radek Novotný: Dívejte se, demokracie stojí na čtyřech pilířích: Politici, justice, média, policie. Nějak by to mělo být nezávislé. Řekněme si férově, nic nezávislé není. Toto tady splynulo do jednoho – a ještě to ovlivňuje korporát, který to dokonce v některých případech řídí, když se ministerstva stávají předsunutými jednotkami těchto korporátů. Místo toho, aby to hájilo zájmy státu, tak ministerstvo pracuje pro korporát. Ale justice tady funguje, dejme tomu tak, že rozhodne o kauze, která se týká dvě stě, tři sta, půl miliónů lidí, po patnácti letech. Nezlobte se na mě. A to ještě musí dojít k Ústavnímu soudu, abyste dostala pravomocný rozsudek, kdy je evidentní, že to je podvod.

To znamená, že justice jakžtakž funguje, protože jsou tam sem tam soudci, kteří opravdu fungují, díky Bohu. Ovšem když jste vytrvalá, jdete důsledně, nenecháte se otrávit, vůbec neřešíte řeči právníků, kteří za prachy řeknou cokoliv, a jste smířena s tím, že u okresních soudů jsou lidi, kteří jsou v dané chvíli nekompetentní. V podstatě si myslím, že jsou ostudou české justice, což jsem napsal na jednu soudkyni, a budeme dokumentovat její dvacetileté jednání, aby lidé věděli, co tu máme. Protože s tímto pravomocným rozsudkem si to tady můžu dovolit říct, když jste mě pozvala, Kdybych tento rozsudek neměl, tak bych musel mluvit jinak. Říkal bych vám totéž, ale méně důrazně. Já to totiž říkám dvacet let, bez ohledu na to, že rozsudky nebyly, a nebudu se měnit, protože není důvod se měnit. Je třeba to prosadit, a bez toho, že tyto věci pojmenujeme pravdivě, to nepůjde. Nebo věcně.

Justice? Dobře. Policie? Vůbec. Vůbec. My se obracíme na policii léta. Z policie odešli v 90. letech kvalitní lidi, a ti co šli po nich, dejme tomu taky. A to, co tam zůstalo… x let jsem s policisty cvičil bojové umění, a sami policisté říkají: Toto je společnost s myšlení omezeným. Toto není funkční systém. Takže to taky nefunguje. Média, nemusím rozebírat, tomu vy rozumíte víc než já. A politici? To jsme si řekli.

My jsme zdokumentovali činnost všech těchto politiků, a zveřejňujeme, jak reagují na vodu. A jak reagují na vodu, tak budou reagovat na plyn. Takže pojďme volit jinak, než chtějí celé PR agentury. Přestaňme volit naslepo, donuťme je prosadit nápravu ve vodárenství, a tím vznikne precedens pro energetiku, pro strategická odvětví, které se týkají nás všech. Je to dřina, ale jde to. Mění se podíl. Z 27 senátorů, kteří teď obhajovali mandát, devět z těch, kteří hlasovali proti, už tam není. To není tak špatné číslo. Počítal jsem, že to bude horší, a dneska je v Senátu dvacet lidí z osmdesáti, kteří této problematice pomalu, ale jistě rozumí. Kolik potřebujeme do majority? Dvacet jedna? To znamená, pojďte nám pomoct. Všichni. Každý v tom kousku, co může. Děkuji, že jste udělala tenhle rozhovor, ať si z toho každý vezme, co chce. Nikoho nemá smysl tlačit, každý k tomu musí dozrát sám. Vy si zvažte, jestli potřebujete vodu k životu, nebo ne. Nemyslím jenom vás, ale vy, kteří posloucháte. A pokud ano, a dává vám smysl to, co říkám, tak se buď podívejte na to, co děláme, jaké máme výsledky, co se daří, co se nedaří, ale zapojte se sami, nebo se přidejte. Tečka.

Pojďte nám pomoct dát dohromady 100 000 podpisů pod petici Voda je život

Martina: Radku Novotný, Vy jste teď en bloc řekl, co by mohli lidé dělat. Ale co byste konkrétně poradil třeba obcím a městům, které chtějí mít vlastní vodu?

Radek Novotný: Já jim radím v podstatě 20 let, protože se na mě spoustu zastupitelů obrací. Jednoznačně nejdřív zdokumentovat stav. To se dá, protože dokumentaci musíte mít u sebe, a pod vším je někdo podepsán, pokud nejsou vysloveně skartovány. Dělejte to opatrně, protože jinak začnou okamžitě skartovat. To znamená, pokud máte postavení zastupitele, zajděte si do archivu, vytáhněte si informace a naskenujte si je. Pak se v tom zorientujete. Případně jsme nějakou formou schopni pomoct my. A pak je třeba vědět, kdy to končí. Dobře, nejsme schopni prokázat protiprávní stav, nebo už je protiprávní stav promlčený? Tak nebudeme prodlužovat. To je cesta přes zastupitele.

A občanům: Prosím vás, podívejte se na složenku, komu a kolik platíte za vodu. Protože spoustu lidí to bere automaticky: Přijde složenka, pošlou peníze, a vůbec nevědí. Mají nastavený trvalý příkaz, protože je k tomu takto naučili rodiče. Pojďte nám pomoct dát dohromady 100 000 podpisů, pokud vám dává smysl to, o čem jsme se bavili, a jedeme dál přes rozsudky. To znamená, pokud můžete cokoli z toho, co vám dává smysl sdílet, šířit, tak to je asi nejlepší cesta, protože informovanými nelze manipulovat.

Martina: Když vás poslouchám, a četla jsem všechny vaše články, rozklady, poslouchala a četla rozhovory, tak jsem si říkala, jestli si ještě po těch letech myslíte, že uspějete. Nebo jste se vlastně smířil s jakousi rolí Dona Quijota, který tomu moc nedává, když to kolem sebe vidí, ale už nemůže jinak?

Radek Novotný: Já Dona Quijota nemám rád, větrné mlýny, protože to je o lidech. Takže když mi to někdo říká, není to teď myšleno proti vám, prostě říkám: Prosím vás, systém, který zavedli lidé, můžou lidé napravit. Mně se podařilo pomoci ubránit řádově deset okresů, když jsme to spočítali. Někdo mně vynadal, že to nemáme na stránkách: „Proč to nemáte, které okresy jste zachránili? Dejte to tam. A i ty žaloby.“ A já říkal: „Víte, kolik to bude práce, když ani nevím, jestli to někoho bude zajímat?“ „Ale dejte to tam, lidi to bude zajímat, a aspoň uvidí nějaký výsledek.“ Tak jsme to začali dělat. A vím, že od roku 2006 se do rukou koncernů nedostala žádná jiná vodárna, a půlka republiky se podařila ubránit. Takže v podstatě, dejte mi cenu za mír, a jdu – teď to přeháním, samozřejmě, já žádnou cenu k životu nepotřebuji.

Ale druhá věc je odinstalovat to. A to je složitější, protože parazit je už v těle. Něco jiného je, když na vás útočí z venku, a něco jiného, když ho máte v těle, protože pak je spokojen, neživoří, a ještě mu k tomu pomáhají vaše krevní destičky, které by vás měly bránit. To je šílené. Ale z druhé strany, prosím vás, šlo to ve Francii? Šlo. A když si řeknu, že něco jde, a dokonce vidím, že to jde – a já jsem to začal dělat dřív, než jsem viděl francouzský dokument – tak říkám: Drahá, vždyť my nejsme hloupější. My jsme na to dokonce přišli dřív než Francouzi. Těm to trvalo třicet, čtyřicet let, a nám to trvalo dvacet let. Mně to trvalo asi pět let, než jsem úplně pochopil podstatu. Ale když to vidím, a vidím, že se mi postupně daří navyšovat počet těch informovaných, tak dostáváme politiky pod tlak, legitimní tlak. Tyto informace neodmažou. A my je dáváme na web formou, kdy je zdokumentováno, co daný politik dělal, co dostal, jak reagoval, nebo nereagoval, a když neodpoví, tak to je taky odpověď.

Chceš tam politika, který nebude nic dělat dalších šest let? Tak ho vol. Nechceš? Tak se zeptej toho, kdo nyní kandiduje, co si o tom myslí, ptej se předem, než ho zvolíš. Protože to, co se tady dělo, tak když se podíváte na sliby, které byly dány novou vládou, tak já vždycky říkám: Hoši, tam byli samí dvojníci. Oni vykládali přesný opak toho, co děláte. Prostě si myslím, že by měli nastoupit ti, kteří chytají dezinformátory, a tyto dvojníky všechny pozavírat.

Kdo potřebuje vodu? Všichni.

Martina: Nestrašte, desetikoalici bych už nedala.

Radek Novotný: Takže odpověď na vaši otázku je: Já věřím tomu, že to jde. A z druhé strany, ano, já jsem strávil týden ve tmě, nebo deset dnů ve tmě, kde mimo jiné nastala otázka, kdy mi paní, která mi tam donesla jídlo asi po třech, čtyřech dnech – já jsem tam šel kvůli jiné věci, říká: „Já jsem se trošku dívala na to, co děláte, a mám na vás dotaz.“ Tam je člověk trošku odpojen od jiných věcí, přeladěn, takže jsem čekal, co přijde, a ona mi říká: „Opovězte mi. Už jste tady nějakou dobu, dovedete si představit, že se vám nepodaří realizovat to, co jste si vzal do hlavy?“ A já jsem tehdy říkal – byla to strašně rychlá odpověď: „V žádném případě, to se podaří.“ A ona, jak tam byla tma, říká: „Tak se zamyslete, jestli jste na správném místě.“ A ticho, které teď slyšíte, bylo mnohonásobně těžší, tišší. A ona odešla. A já jsem tam s touto myšlenkou zůstal.

Martina: A s jakou myšlenkou jste vyšel?

Radek Novotný: Můžu vám říct, že jsem se z toho složil, že moje jistota není žádná jistota, že prostě nechci prohrát, že to vlastně nedávám a že tuto myšlenku nechci připustit, a tak dále. A pak to všechno proběhlo katarzí, kdy jsem si uvědomil, že bez ohledu na to, jak to dopadne, to zkusím. To je asi férová odpověď.

To znamená: Věřím tomu, že to jde. A i kdyby to nešlo, tak myslím, že není moc věcí na světě, které mají větší význam než voda, kterou potřebujeme pro nás, pro naše děcka. A hlavně si myslím, že se nebavíme jenom o vodě, ale že se bavíme hlavně o svobodě. Pro mě, z mého pohledu. O tom, jak tady bude systém nastaven, protože oni to klonují do všech ostatních odvětví. Tady v tom jsme nejdál, máme rozsudky, a máme to zdokumentováno, takže věřím, že se to dá zastavit. A myslím, že je to vidět i v tom, že se lidé přidávají, že chápou, že jedinec to sám nespraví. Ale kolik nás je? Pět miliónů dospělých proti kolika politikům? Já nevím. Sto tisíc? Když všechny politické strany sečtu dohromady? Kdo potřebuje vodu? Všichni.

Martina: Radku Novotný, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji i za to, že přes veškeré pochybnosti, o kterých jste tady mluvil, si stále trváte na svém, protože vnímáte, že jinak nemůžete. Díky za to.

Radek Novotný: Děkuji taky. Díky za ochotu. Opravdu děkuji za to, že jste mě pozvala. Já váš pořad sleduji, takže to beru jako svým způsobem malý metál.

Martina: Děkuji za pochvalu, a jsem ráda, že jste přišel.

Radek Novotný: Taky vydržte. Vydržte. Nashle.

 

Proč bráníme vodu? Protože nakonec vše kolem vody zaplatí občané.
Jaký je náš cíl? Ukončit často protiprávní stav a prosadit správu vody jako službu občanům a ne zdroj dokování zisků cizích korporací.
Co děláme pro nápravu? Jaké máme výsledky? Co se daří a co ne? Najdete na: https://pravdaovode.cz/nfpov.

Zde máte dárek – důkazy, které od nás dostali všichni zákonodárci – jak se koncerny dostaly k naší vodě: https://1url.cz/1rvTz

Chcete POMOCT? Pak se přidejte k cca 61 500 občanům, kteří společně požadují vyšetření, kdo je odpovědný za cizince u našich studní. Podepište petici VODA JE ŽIVOT: https://pravdaovode.cz/petice

Informace, rozsudky, fakta o vodě a vodárnách i o tom, jak to jde napravit najdete zde:
Facebook: https://www.facebook.com/Vodalidem
Web: https://pravdaovode.cz
YouTube: https://1url.cz/vriRT

Martina: Řekněte mi, co to bylo za léčku, která způsobila, že napříč naší republikou tolik měst a obcí podepsalo smlouvy, ve kterých privatizovaly zisky a zestátnily náklady? Tomu nerozumím.

Radek Novotný: To pochopíte velmi jednoduše. Oni mají vynikající know-how, které si vyzkoušeli v zahraničí, kde jim to fungovalo, než se provalily důsledky toho počínání, že po dvaceti, někde po deseti letech, je čím dál tím víc tato infrastruktura vybydlována, a města a obce zjišťují, že velká část peněz, které lidé do systému dali, končí na účtech těchto velkých firem. A u nás to začalo v 90. letech, kdy tady byla jednak obrovská vůle privatizovat – a vládlo klasické heslo, které tehdy znělo: „Stát nic neumí. Soukromník to bude dělat líp.“ A u vlády byla pravicová vláda, která říká, že všechno v rukou má mít soukromník. Pak přišla levicová vláda, která uzavřela opoziční smlouvu s pravicovou vládou, tak vaný pakt o neútočení, a v podstatě, když se podíváte, vysvětloval jsem to i na DVTV Martinovi Veselovskému, to šlo ruku v ruce, protože prvních deset let byly na komunálních úrovních velké koalice ODS, ČSSD. Tehdy se to dělo takto, protože málokdy to bylo tak, že by tam byla jedna politická strana schopná zvednout ruku a prosadit všechno. Vždycky se domluvili tito dva velcí, a když jim někdo chyběl, tak si k tomu vzali KDU. A takhle to jelo deset, patnáct let.

A pozor, teď vás překvapím: S některými lidmi z KDU jsme bránili vodárny proti lidem z KDU. S lidmi s ČSSD jsme bránili vodárny proti lidem z ČSSD, proti lidem, kteří šli na ruku koncernům. To samé můžu říct o ODS. To znamená, není to, prosím vás, o tom, že by to bylo o politických stranách, je to o lidech. Vždycky to je o lidech.

Vy jste se ptala, jak je možné, že tito lidé naletěli. Tak já říkám: Za prvé – byli naivní. Za druhé: Oni přišli s absolutní demagogií, o které nikdo nepřemýšlel. Přišli a začali slibovat. A dokonce, pozor, neříkaly to tyto koncerny, ty si vždy vytipovaly nějakého vrcholového politika, který byl vysoko v dané stranické funkci, seděl na městě, nejlépe v místě primátora, nebo náměstka primátora, a současně seděl ve vodárně. To znamená člověk, který tím, že něco řekl, ovlivnil celou svou stranickou buňku v daném regionu. A tento člověk seděl i ve vodárně, a všichni říkali: „Ale vždyť tento člověk sedí ve vodárně. On mluví pravdu. Já o tom tolik nevím, a tak mu věřím.“ A tento člověk pak dost často skončil ve vodárnách nadnárodní firmy. Takové lidi najdete na justice.cz úplně bez problémů. A tento člověk na zastupitelstvu začal říkat: „Přijde strategický investor, a bude investovat za nás. Slibuje, že vodné, stočné poroste 30 let pouze o inflaci, a zajistí dotace z Evropské unie. A vy mi říkáte, že to nemáme pronajmout? Vy jste z ČSSD? Vy jste komunista? Vy vůbec nerozumíte tomu, o čem mluvím. Vy byste to všechno chtěl znárodňovat.“ A začal útočit na lidi, kteří říkali: „Prosím vás, vždyť to je nereálné. To, co říkáte je nesmysl. Jak může někdo zajistit vodné, stočné? Vždyť víme, že to máme podinvestované.“

Tehdy jsme ještě nebyli v Evropské unii, probíhaly předvstupní fondy Evropské unie, a tam už tehdy byly podmínky, že pokud přijdou peníze z Evropské unie do tohoto odvětví, tak jenom do společností, které ovládá municipalita, a že to nesmí generovat zisk soukromým firmám. Tedy že neumožní zneužití peněz daňových poplatníků Evropské unie. A když na to začal někdo upozorňovat, tak říkali: „Vždyť v Evropské unii ještě nejsme, teprve se bude vyjednávat. Co to tady vykládáte.“ Takže to byla další věc. To, že oni budou investovat, jsem věděl hned, věděl jsem, že je to špatně, že to je nesmysl, protože do vašeho majetku přece nebude nikdo investovat. To je lež. A na těchto třech lžích stojí celý ten proces, kdy zastupitel, který tomu nerozuměl, slyšel shora informaci, že my to neumíme, a oni to všechno zajistí. A když se bránil, tak byl osočován, že je komunista, nebo že se brání novým věcem. „Zajistíte dotace? Zajistíte to? To nejde zajistit.“ Takže vlastně on byl pod tlakem, a neměl argument.

A proti tomu byla poslední skupina, která se bránila, a bránila se s námi, a díky tomu se podařilo půlku republiky ubránit. To je něco, co je pro vás novinka. Podařilo se ubránit spoustu vodáren právě proto, že jsme prokázali, že oni slibovali v Olomouci – a podívejte se, jak se vyvíjí cena vodného, stočného. Oni to slibovali ve Zlíně – a podívejte se, jaké mají dotace. Žádné dotace nemají. Takže se podařilo ubránit, Mladá Boleslav, Náchod, Pardubice. Samozřejmě tam, kde už natvrdo začali lhát starostům, jsme k tomu přidali rozsudky, žaloby. A první rozsudky přišly v roce 2007, 10, a postupně se nyní konečně po x letech objevují v dalších kauzách.

Soudy nám nyní dávají za pravdu, že akcionáři vodáren byli už na začátku podvedeni, a hlasovali pro něco, co je postaveno na podvodných informacích

Martina: A jaké to jsou rozsudky? Protože jste zmiňoval, že jste opakovaně uspěli u Ústavního soudu poté, že vám daly za pravdu Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci, Nejvyšší soud v Brně. Čeho se tyto rozsudky týkají?

Radek Novotný: Ten systém, kde byste mohla zavést představenstvo vodárny, které uzavírá smlouvu, která převádí peněžní toky, nebo vyvádí peněžní toky do rukou nadnárodního koncernu, musí ze zákona schválit valná hromada akcionářů, a 90 procent vodáren vlastní města a obce. V rámci kupónové privatizace se zprivatizovalo jenom 10 procent, zbytek zůstal tak, aby to navěky ovládaly obce. A představenstvo městské vodárny, městské, podotýkám, musí přijít, a říct akcionářům: „Navrhujeme uzavřít takovou a takovou smlouvu, s takovým a takovým koncernem. Zajistí to dotace, zajistí to toto.“ A oni toto vykládali starostům. A my jsme doložili, že byly předloženy nepravdivé znalecké posudky. Že byly předloženy ne nepravdivé, ale lživé zprávy představenstva, které vyžaduje zákon. A soudy nám teď dávají za pravdu v tom, že akcionáři byli podvedeni už na začátku tohoto systému, a hlasovali pro něco, co je postaveno na podvodných informacích.

Martina: To je to, co jste říkal, že se vlastně některé koncerny dostaly k naší vodě údajně protiprávně? Proto? Tímto způsobem?

Radek Novotný: Oni se k tomu dostali díky protiprávnímu jednání politiků, případně vodařů. A největší prča je, pardon za ten výraz, že tito lidé, kteří seděli ve vodárnách, a vlastně je touto cestou připravovali k vytunelování, dneska sedí ve vedení těchto koncernů. Takže tam je spojka úplně jasná, proč to dělali. To je to vysvětlení. Když si řeknete, proč to udělal vodař, který míval vlastní vodárnu? Tak proto. Hned po uzavření smlouvy okamžitě přešel do vedoucí funkce daného koncernu.

Martina: Kolik jste říkal, že se podařilo udržet v držení měst, obcí, municipalit?

Radek Novotný: Přibližně 50 procent.

Martina: Padesát procent. Je velký rozdíl mezi cenou, kterou lidé v těchto oblastech platí za vodné a stočné, proti těm, kolik platí tam, kde to vlastní koncerny?

Radek Novotný: Dobře položená otázka, protože díky tomu vám na ni odpovím, že to není jenom o ceně vody. Rozdíl v ceně vody je někde velký, když to řeknu na příkladu, kdy je na jedné straně severní Morava, a na druhé Přerov, který se podařilo v roce 2010, 2005 a 2006 ubránit. Severní Morava, která byla v rukou koncernů, byla dlouho levnější než v Přerově, kde to bylo v rukou měst a obcí. A během x let Severomoravské vodovody zkoušely ovládnout VaK Přerov, a říkaly: My to pro vás budeme dělat levněji, než to děláte vy, a slibovaly podobné hory doly.

Mimo jiné, bývalý předseda představenstva okresní vodárny je členem správní rady Nadačního fondu Pravda o vodě, vystupoval se mnou v Senátu, je to také zastupitel, takže člověk, který má fakt zkušenost i s politikou, není to jenom člověk, který rozumí vodárenství. A dneska je to tak, že VaK Přerov má cenu asi 104 korun za kubík, a severní Morava 118, takže je už x let dražší než VaK Přerov. To je jedna věc, že cena vody může být dokonce stejná, někde může být vyšší.

Ale není to o ceně vody. Jde o to, kde končí peníze, které se za vodu vyberou. To je jedna věc, protože v okamžiku, kdy vyberete 118 korun, a nějakých 300, 400 miliónů každý rok musíte poslat majiteli koncernu, tak je to rozdíl proti tomu, když v Přerově taky vyberete 118 korun, ale vrazíte je do trubek.

Martina: Servery, které uvádějí na pravou míru nejrůznější, jak oni říkají, zavádějící informace ohledně vody, třeba tvrdí, že soukromé firmy nejenom že vodu nevlastní, to už jsme říkali, ale rovněž kvůli nim nedochází k neoprávněnému odlivu zisků do zahraničí. A že města a obce 41 procent z ceny za vodné a stočné odvádí státu ve formě daní, či poplatků. K tomu je nutné podotknout, že v naší republice máme jedno z nejvyšších zdanění v celé Evropě. Poplatků, které jsou vodárenské společnosti povinny odvádět, není málo. Máme tady poplatky za podzemní vody, za odběr povrchové vody, za vypouštění odpadních vod, zábory prostranství, odvody státu, věcná břemena vůči státu, daň z příjmu nemovitostí, korporátní daně, a tak dále a tak dále. Co s tím?

Radek Novotný: Prosím vás, tohle všechno je pravda, a všechny tyto poplatky městské vodárny platí. Vodárna v Přerově platí stejně, jako Severomoravské vodovody. Prosím vás, ohledně toho, že platíte daň z nemovitosti: Já také platím daň z nemovitosti, a je úplně jedno, jestli jste korporát, a já jsem soukromá osoba. Prostě tuto daň zaplatíme. To, že je vysoká, nebo není, o tom diskuse není. Jestli máme zpoplatněné podzemní a povrchové vody, tak je zaplatí jak VaK Přerov, tak Severomoravské vody, tak také Pražské vodovody. To znamená, že to jsou podmínky pro celé hřiště, na kterém se hraje. Ale toto hřiště je pro všechny stejné.

Prodej vody by měl být veřejnou službou. V okamžiku, kdy jde jen o zisk, spějeme do záhuby.

Martina: Jasně, takže tady jde o to, že je nějaké povinné penzum poplatků, které zaplatí úplně každý, kdo to prostě provozuje. Ale vám jde o to, že zbytek, zisk, potom nezůstává v dané zemi, firmě, městě, ale bere si ho jako zisk majitel.

Radek Novotný: Prosím vás, korporát, soukromý vlastník, který je postaven jako akciová společnost, eseróčko, podnikání: Ze zákona paragraf tři jasně tvrdí, že podnikání je soustavná činnost vykonávaná za účelem dosažení zisku. Bývalý ředitel Severomoravských vodovodů, jinak profesor na Vysoké škole báňské, chytrý chlap, říká: „My jsme se stali společností, kterou vlastní soukromý subjekt. A soukromý subjekt má prioritu ne obnovovat infrastrukturu, ale generovat zisk. A my, jako vodárenský management, jsme povinni vlastníkovi splnit jeho přání.“ Kdyby to, prosím vás, neříkal, tak by samozřejmě nemohl sedět ani ve vedení, ani v orgánech této společnosti. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A tohle je logické, na tom není, prosím vás, nic nelegálního.

To je prostě o tom, co říkám, že prodej vody by měl fungovat jako veřejná služba. K tomu jsou důkazy a argumentace v dokumentu Voda vydělává. A došli k tomu i lidé v západním kapitalismu, ve Francii, v Německu, protože pochopili, že v tu chvíli, kdy v tom je priorita generování zisku, pokud všechno postavíme jenom na generování zisku, a zapomeneme na další věci, které mají daleko větší hodnotu, tak spějeme do záhuby. A myslím, že to už začíná chápat stále více lidí i v rámci jiných odvětví, viz energetika, plynárenství a tak dále.

A pak tady máme společnosti, které fungují jako veřejná služba a které nemají za úkol zisk. Prostě co chce starosta, co chce politik? Být znovu zvolen. Každý politik chce být znovu zvolen. A kdy bude zvolen? Když poteče čistá voda. Když v době, kdy bude sucho, nebudeme řešit, že je sucho. A když budou připojené kanalizace, a cena vody bude rozumná. Pak ho lidé rádi zvolí, protože v dané chvíli řeknou: Jo, on se tady stará, snaží se, a tak dále. To znamená, prioritou politiků je být znovu zvolen. A prioritou městských vodáren není, jestli někoho zvolí, nebo nezvolí, ale aby jim to fungovalo co nejlíp. To znamená, že peníze, které vyberou od lidí, vrazí zpátky do trubek. A v tom je obrovský rozdíl. A tady se bavíme o miliardách ročně, které odtékají.

A pak je tam ještě jeden vliv, který souvisí s dotacemi, o kterých jsem mluvil. Cena vody bude podobná, zisky skončí v jednom případě v trubkách, a v druhém případě v zahraničí. A v okamžiku, kdy skončí v zahraničí, tak je problém v tomto: Evropská unie, do které jsme vstoupili 1. 5. 2004, a kdy stát tehdy uzavřel, v rámci kapitoly 22, závazek o životním prostředí, že odpadní vody České republiky budou splňovat normy evropského společenství. To znamená, že do Dunaje nepotečou výkaly, protože některé věci se tady řešily velmi povrchně. A Evropská unie nám řekla: „Jasně, vy na to nebudete mít úplně všechny peníze. My vám na to peníze dáme. Dáme vám určitou část, 70, 80 procent, a zbytek dofinancujete, a splníte normy, které budou odpovídat v rámci ochrany životního prostředí podmínkám, jaké jsou pro ostatní státy západní Evropy. Ale nebude to generovat zisk soukromým firmám. Jasné?“

A naši politici tehdy řekli: „Jasně. To je logické. Samozřejmě, ani my bychom neumožnili zneužití dotací, a tak chápeme, že si to chcete pohlídat i vy.“ Ale druhá část politiků už rozprodávala vodárny. Bavíme se o stejném období, protože mluvím o roku 2005, a před tím jsme se bavili o tom, kdy to začalo. To znamená, že se bijí mezi sebou, což vždycky říkám, že v každé politické straně najdete 5 % velmi slušných lidí, 5 % neskutečných gaunerů, a 90 % lidí, kteří jsou v takovém spektru lidí, kteří něčemu rozumí, ale rozumí jenom tomu svému, a snaží se tomu pomoct. Část z nich se snaží zorientovat, dejme tomu, pomoct nějaké legislativě, nebo se přiklání k něčemu, co jim dává smysl. A pak je tam část velmi lenivých lidí, kteří nebudou dělat nic. A ještě část ovcí, které sedí u korýtka, a spokojeně berou a inkasují. Toto je různě promíchané. Toto procentuální rozložení je dáno mou dvacetiletou zkušeností s politiky, takže si dovolím to takhle říct. Jiní lidé na to můžou mít jiný názor, někteří mi říkají, že jsem to s těmi dobrými procenty přehnal. Není to tak.

A problém je, že výsledky z dotací, které inkasují městské vodárny, a ještě reinvestují do stavu trubek, nejsou vidět, protože trubky jsou v zemi. To znamená, že politik si za to nepostaví fotbalový stadion. Nepostaví za to aquacentrum, takže za to není zvolen. Ale je zvolen za to, že zasponzorujeme fotbalový tým, a budeme chvilku hrát jinou ligu.

Martina: A pro většinu lidí vzniká voda v kohoutku.

Radek Novotný: Prosím vás, já mám informace od novináře, a to se vás nechci dotknout, který říkal: „Nevím, proč furt řešíte vodu. Když voda teče málo, tak víc otočím kohoutkem.“ Nebudu říkat, jak se ten pán jmenuje. A já jsem mu říkal, že ať už mi po tomto v životě nevolá. Vysvětlil jsem to? Rozumíte mi?

Voda už je luxusním zbožím. Vodu nepotřebujete jen na pití, ale i pro elektrárny na chlazení, pro průmysl, všude. Když zdražily energie, stoupla cena vody o 10 až 28 procent.

Martina: Myslím, že ano, přesto se chci ještě zeptat: Vy jste tady hovořil o tom, že jsme v 90. letech, a potom dál po roce 2000, uzavírali – na svém webu to říkáte – vazalské smlouvy. U mnohých, jak jste to popisoval, to bylo z naivity, u někoho v tom byl jasný cíl. Ale povězte mi: To, že se tyto korporáty posunuly směrem na divoký Východ, znamená, že takto postupovaly v privatizaci svých nákladů i ostatní postkomunistické země? Nebo jsme v tomto jacísi tahouni?

Radek Novotný: Ne, Poláci si to ubránili. Zkoušely to v Rusku, měly tam svoje pobočky, ale po nějaké době to tyto koncerny musely zavřít, prostě se stáhly, protože zjistily, že tam nemají šanci. Vím, že byla nějaká korupční kauza v Budapešti, kde se domlouvalo, kolik bude koncern brát, ale nevíme, jak skončily. Nedávno jsme člověka, který nás o tom informoval, požádali o rozsudky, jak to tehdy skončilo. To znamená, že samozřejmě východní blok zkusily, a myslím, že úspěšně.

Možná jsem to řekl trošku špatně. Nebo nevím, jestli jste to špatně nepochopila, ale vždycky tam byla určitá míra korupce a naivity. To je to, co jsem naznačoval: 5 % neskutečných darebáků, 5 % rozumných lidí. Vždycky pak záleží na tom, jestli ta, nebo tato skupina, ovlivní dostatečně silně zbylých 90 %. Na začátku, v 90. letech byla pětiprocentní část hodná, nebo rozumná, která by to s vlastním majetkem neudělala. Ale v tu chvíli převážilo, že se těch 90 % přiklonilo k darebákům, kteří na tom ve velkém profitovali svými pobyty, jak je to v dokumentu Voda vydělává, kdy jim platí pobyty, jezdí se na Roland Gaross, a tak dále. Ale zásadní je, že není možné vodu spravovat a rozvíjet dál, jenom z pohledu veřejného zájmu v okamžiku, kdy to drží korporát, protože korporát si vždycky zobne své peníze, na které má v podstatě legální právo.

Martina: Vy do toho tepete už léta, čeho se bojíte? Vezměme v úvahu, že situace je, jaká je, jakési status quo, je tady tolik a tolik korporací, investují to, co ze zákona musí, nebo odvádějí to, co ze zákona musí. A pak jsou tady oblasti, jak říkáte, které se výprodeji ubránily. Ale jaký nám z toho do budoucna kyne problém? Aby třeba i onen novinář zpozorněl, když nepoteče voda, i když třeba otočí víc kohoutkem? Jak to vidíte? Čeho se obáváte? Proč do toho tak jdete?

Radek Novotný: Obávám se toho, že tento hrad padne, a budeme ve stejné situaci, jako jsme třeba ohledně elektřiny. My postavíme elektrárny, zainvestujeme do rozvodných sítí, a o naší ceně, a o jejich ziscích rozhodují nějací spekulanti na nějaké burze.

Martina: Vy se tedy bojíte, že by voda mohla být luxusním zbožím?

Radek Novotný: Už je luxusním zbožím. My si to neuvědomujeme, ale pozor, vodu potřebujete i pro elektrárny, protože potřebujete chlazení. Pro průmysl, protože všude potřebujete vodu. A co se stalo, potom co zdražila energie? Okamžitě stoupla cena vody. Pozor, někde stoupla o 10, někde o 20, někde o 28 procent. Takže v tom se hraje různá hra, protože víme, že energie stoupla všude stejně. Ale podstatné je, že kdo nedrží v rukou peněžní toky, ten nerozhoduje o ničem. Cenotvorba? Jasně, že oni říkají, že je to tu regulováno. A já vždycky říkám: „Ano, je to tu regulováno, a to tak, jako když se rozhodnete nechat tygra, který má hlad, nažrat. Nebo ho necháte nažrat jenom trochu. A je vás teď deset, kteří ho držíte za ocas, a říkáte, dál už nežer, dál už nežer. A tygr se trochu nají a říká si: „Tak dobré.“ Pak dostane větší hlad a řekne si: „300 miliónů ročně? Já chci 400.“ A mezitím se z vás deseti, kteří ho držíte, dva domluví, že ho přestanou držet, protože ví, že když si lev vezme 400, tak jim zaplatí něco bokem, a oni přestanou držet. Takže už vás drží jenom osm, a lev si zobne 400. A to je systém vařené žáby, kdy pomaličku přidávám, a vy jste v kaslíku. A nakonec zjistíte, že ho drží tři nejstatečnější, nejsilnější, ale to nejsou Arnoldové Schwarzeneggerové, to jsou lidi z masa a kostí, nemají šanci. Koncern si vždycky najde skulinku v systému.

Opravdu doporučuju se podívat na ten francouzský dokument, protože to tam popisují jednotliví starostové měst – Brusel, Mont Peliére, Bordeaux, Grenoble. Tam zjistíte, že tam starostové otevírají oči všem ostatním. My se nelišíme. A další věc, už i soud, třeba u krajského soudu, řekl, když se ho zeptali, jak vidí tyto kauzy u nás: „Vždycky jsem měl snahu napsat rozsudek, který bude o třech větách. Nikdy se mi to nepodařilo. V této kauze, v této vodárenské kauze už je to jasné. Veškerá faktická moc v České republice je v rukou mezinárodních korporací. Všechno ostatní je stále trapnější hra.“ Takže, jestli se mě ptáte, čeho se nejvíce bojím, tak že to, co řekl on v rámci této kauzy, bude realitou, protože pak už jsme otroci ve vlastní zemi.

Žijeme v koncernistánu. Informoval jsem, že koncerny skupují vodu, a pak vykuchají vodárny. A místo řešení mi shořelo auto i s garáží.

Martina: Radku Novotný, vy do toho už šlapete, řekněme, dvacet let. Říkáte, že na svém webu uvádíte, že jsme uzavřeli mnohé vazalské smlouvy, hovoříte, píšete až o gangsterských praktikách. Zároveň už jsme se bavili o tom, že jste uspěl u několika soudů. Řekněte mi, byl někdy někdo odsouzen za to, že uzavřel v těchto kauzách pro stát velmi nevýhodné smlouvy?

Radek Novotný: Na tuto otázku odpovím už tím, na co jste se ptala už předtím, tedy: Čeho se nejvíc bojíte? A byl za to někdo odsouzen? Bojím se toho, že nežijeme v právním státě, protože nikdo odsouzen nebyl, přestože mám pravomocné rozsudky. Bojím se, že nežijeme v právním státě, protože jsme vzali materiál, kde jsme dali dohromady fakta, rozsudky, čísla, tabulky, zkušenosti komunálních politiků při obraně vodárny, dokonce jsme tam nedávno uvedli argumentaci koncernů, kterou použijí v okamžiku, kdy se budou snažit, aby to zákonodárci neřešili, a řekli jsme: „Toto vám budou říkat. A toto jsme poštou doporučeně doručili každému poslanci, senátorovi, zákonodárcům, kteří jako jediní to můžou vyřešit. Plus rozsudky.“ A řekli jsme jim. „Pojďte nám s tím pomoct.“ Ale oni to nechtějí řešit.

Bojím se toho, že žijeme v koncernistánu. To vám říkám rovnou, že už žijeme, ne že budeme žít, v koncernistánu. Není to tak, že řekneme: „Pojďme to tady vyhodit do… Rezignujme.“ Tak to není. Ale první zkušenost s těmito lidmi… A většinu těchto lidí jsme neinformovali jednou. Prosím vás, my informujeme, já informuji politiky od roku 2002, ministerstva, každé ministerstvo, kromě ministerstva, kde tomu velel pan Drobil, kde to bylo zbytečné, tak fakt informujeme každé ministerstvo, dáváme rozsudky, dáváme stav.

Informovali jsme: Pozor, koncerny vám to skupují. A když to skoupí, vykuchají vodárny, zavřou provozní modely. Nedělejte to. Braňte nás. A místo toho, aby to začali řešit, tak mi shořelo auto i s garáží. Takže informace, kterou jsem dostal od člověka, který je dneska náměstek ministra, byla tehdy: „Bereme na vědomí.“ Prosím vás, když vám politik, nebo úředník řekne: „Bereme na vědomí“, tak to znamená: „Strkám to do šuplíku, a už neotravuj.“ Takže to je moje zkušenost z roku 2000.

Potom, když se vyměnily vlády, jsem se ptal: „Dobře, ti staří to udělali takhle. A co dělali ti další?“ Informoval jsem je. Přišly Věci veřejné, krásné holky, jestli si pamatujete, oni měli šikovné holky, to bylo asi na této politické straně nejpozitivnější, ať tomu dáme trošku humorný pohled. Dokonce se ozvala jedna paní z Olomouce, že si všimla, že to řeším a že by to chtěla řešit v Olomouci, kde tato kauza taky byla. Já jsem říkal: „Jestli to otevřete, tak počítejte s tím, že na vás začnou okamžitě všichni útočit, protože toto nikdo řešit nechce.“ Tak už to nikdo neřešil. Přišel STAN, přišly další politické strany, TOP 09, tyto různé klony ODS, a tak dále. Na to můžete mít různý názor. Prosím vás, lidi ze STANu se mnou brání vodu, Vody a kanalizace Zlín, proti lidem ze STANu, kteří se tam za 5 let dostali přes vodu na tu pozici. Říkali: „Musíme to vrátit. My jsme to neuzavřeli.“ To je klasika. Všichni tito politici jednají v podstatě podobně. Zneužije se téma vody k tomu, aby na sebe natáhli zájem voličů, zaujmou voliče, dostanou se tam, a pak to neřeší.

Mám tady konkrétní případ a myslím si, že si to můžu dovolit, protože to mám napsané, je to věc, kterou máme zdokumentovanou: Obrátili jsme se na pana Gazdíka. Říkám: „Podívejte se, v televizi mluvíte rozumně, proto se na vás obracím. Podívejte se, co dělá váš primátor ve Zlíně.“ Odpověď byla: „Primátor dělá to nejlepší, co umí.“ Říkám: „Ono to už stálo půl miliardy.“ Koho? Občany. Protože on to nechal tak, aby to fungovalo dál. To znamená, že problém je v tom, že ti další, kteří tam nastoupili, jsou jednak malé politické strany, a vidíte, co se stalo, že ti malí, kteří nemají v podstatě ani 5 procent, aby přežili, se museli k někomu přilepit. Můžete mít jiný názor, ale můj názor je jasný, a oni jsou vděční za to, že tam jsou.

Pan Kohout, to je ekonom, napsal velmi dobrou knížku ohledně našeho ústavního systému, a jak by to mělo fungovat, a malé politické strany, které jsou na hranici existence v tom smyslu, že by neměly příjem ze státní kasy, prostě udělají cokoliv proto, aby si tento příjem zajistily. Prostě systém přežití. A ti velcí, kteří tam jsou, pokud nevypadli, sociální demokracie, vědí, že by museli opravdu vlézt do vlastních řad, a začít dělat pořádek. A já se obávám, ne, že se obávám, já to vím, že oni na to nemají ani sílu, ani chuť. A myslím, v okamžiku, kdy vidím situaci v zahraničí, že ani důvod. Že pro ně z toho plynou různé výhody, které díky tomu, že to jede dál, jim samotným přinášejí prospěch.

Politici jsou tady pro nás, abychom měli kvalitní vodu za přijatelné ceny, a ne pro koncerny a jejich zisky

Martina: Takže ani současná vláda en bloc nemá tendenci tuto věc jakkoli řešit, nebo třeba revokovat některé smlouvy?

Radek Novotný: My jsme dávali dohromady, nebo dáváme pořád dohromady podpisy pod petici Voda je život. Prosím vás, já nejsem peticový typ, to jste možná pochopila z toho, jak odpovídám. Nejdříve jsem šel k soudu a k rozsudkům, protože dohadovat se s nějakým politikem, nebo advokátem, který dostane namaštěnou kapsu, a pak mi vysvětluje svůj názor na paragraf? Prostě rozsudek soudu je rozsudek soudu. A s rozsudky soudu jsem řekl: Tak dobře, pojďme vytvořit legitimní tlak na politiky. Pojďme to zveřejňovat. Pojďme to dostat mezi veřejnost cestou, kdy se toho média chytí, k tomu bych se rád potom ještě na chvilku dostal, a pojďme s tím politiky konfrontovat. A samozřejmě, než je začnu konfrontovat, tak je musím nejdřív informovat. To znamená, že jim to pravidelně posíláme. Začali jsme chartou Voda 300. V roce 2016 jsme jim poslali první balík informací. A takhle jim vždy co dva roky posíláme určitý objem rozsudků, faktů, jak se vyvíjejí kauzy, a tak dál. A informujeme je, dáváme jim na vědomí a žádáme, aby se nato podívali, aby dali svůj názor, a tak dál.

Martina: A voda teče.

Radek Novotný: A peníze tečou.

Martina: Ano.

Radek Novotný: Ale pozor, pak jsme řekli: Dobře, doba hájení skončila. Informace máte. Vidíte, že to je průser. My jsme všem poslali dokument Voda vydělává, a složili se, a koupili multilicenci francouzské firmy, a všem jsme poslali originály. Na to se složili lidé, protože jenom, aby to mohlo být vysíláno všude, tak je to 180, 150 korun za jedno DVDčko, a koupili jsme jich, myslím, 300, aby to dostali všichni poslanci, senátoři, členové vlády, státní zástupci, a tak dále. Prostě jsme to fakt poslali všem, kteří jsou na klíčových postech, a můžou tuto problematiku odněkud rozplétat. To znamená – všichni vědí. Nikdo nemůže říct, že to nemá, my to máme s dodejkami. Já jsem důsledný, protože vím, že když to zanesu na podatelnu Poslanecké sněmovny, tak mi pak dotyčný politik řekne: To víte, asistentka to někam zanesla, nebo podobně. Takže já už všechno s dodejkami, nebo přes datové schránky.

A v okamžiku, kdy už jsme je informovali, tak jsme začali dávat dohromady v podstatě občanskou neposlušnost, nebo spíš poslušnost, protože lidé, kteří jsou podepsáni pod peticí, chápou, že vodu k životu potřebují, že ji budou potřebovat jejich děcka a že to vždycky zaplatíme jenom my. Takže, pokud je tam tato charakteristika vody, tak politik je tam pro nás, ne pro koncern. A v tu chvíli, kdy mi politik řekne, což jsme našli v jednom zápise, že to zatím nepožaduje velké množství lidí, tak jsme řekli: Dobře, dáme dohromady 100 000 podpisů. Přišli jsme s tím, že jsme měli asi 15 000 fyzických, a dalších 15 000 na internetu. A to už mi někteří senátoři říkali: Pane Novotný, jděte stejnou cestou dál, už je z toho poprask, už se toho bojí, protože vás je hodně. A oni vědí, že po tom jdete dlouho, a máte rozsudky. Ale sežeňte 100 000 podpisů.

Proto vám dávám najevo, že existují i rozumní senátoři, ale byli přehlasováni. A byli přehlasováni přesně tou argumentací, která je v našem materiálu, kdy první věc, kterou senátorka-zpravodajka řekla, že už je všechno vyřešeno. Nemusíme nic řešit. Nebo se to již řeší, a petice je z toho důvodu nedůvodná. Už není důvodná, už je všechno vyřešeno. Takže už nikdy nenastane Bečva. Už nikdy nikdo nemůže skoupit vodárnu. Už nikdy neuteče ani koruna z toho, co zbytečně zaplatíte. Už jsou vyřešeny protiprávní stavy, které jsme jim prokázali, které jsme jim doložili. Už je náhrada škod.

No, to víte, že není. To je závěr. Omlouvám se, že jsem se pustil do této logiky, ale teď jsme došli k situaci, kdy končíme informování. Budeme informovat dál, to samozřejmě ano, protože mám nové rozsudky, ale budeme zvyšovat tlak. A já jsem jim to v Senátu řekl, ještě v době, kdy nebyli u vlády. Senát ovládá ODS a další strany, které jsou s ní v koalici. Jediní, kteří se k tomu zatím staví rozumně, reálně, protože petici všichni podepsali, jsou Piráti. Ti se kupodivu fakt ptali, ptají. A paní Balcarová byla tehdy jejich člověk, který fungoval v rámci odboru životního prostředí, dokonce se za mnou vydala, a místo půlhodinové rozpravy to byla x hodinová rozprava. A samozřejmě, oni k tomu potřebují spojence.

 

Proč bráníme vodu? Protože nakonec vše kolem vody zaplatí občané.
Jaký je náš cíl? Ukončit často protiprávní stav a prosadit správu vody jako službu občanům a ne zdroj dokování zisků cizích korporací.
Co děláme pro nápravu? Jaké máme výsledky? Co se daří a co ne? Najdete na: https://pravdaovode.cz/nfpov.

Zde máte dárek – důkazy, které od nás dostali všichni zákonodárci – jak se koncerny dostaly k naší vodě: https://1url.cz/1rvTz

Chcete POMOCT? Pak se přidejte k cca 61 500 občanům, kteří společně požadují vyšetření, kdo je odpovědný za cizince u našich studní. Podepište petici VODA JE ŽIVOT: https://pravdaovode.cz/petice

Informace, rozsudky, fakta o vodě a vodárnách i o tom, jak to jde napravit najdete zde:
Facebook: https://www.facebook.com/Vodalidem
Web: https://pravdaovode.cz
YouTube: https://1url.cz/vriRT