Martina: Vy jste říkal, že už loni jste přišel s návrhem: „Dejte mi pravomoc, pusťte mě do Ruska a já vám ten plyn přivezu.“ Jak se to dělá? Já si zkouším představit, jak jedete do Ruska a přivezete ten plyn.

Vladimír Štěpán: Já jsem dělal kontrakty pro tři státy Evropské unie, takže moje jméno je tam známé. A to i proto, že já dělám návrhy pouze ve prospěch České republiky, jejích občanů a českého průmyslu. To je pro Rusa přijatelné – to znamená, nejsem ani prozápadní, ani proruský. A oni tohle ví, že to je víceméně taková objektivní pozice. Za prvé ví, že tomu rozumím, a pak mám za sebou dlouhodobé kontrakty už za skoro bilion korun – pro ty tři státy. Ten kontrakt trvá deset až dvacet nebo pětadvacet let, když se podepíše. Takže oni tohle všechno ví, a tím pádem přišla z Ruska neformálně taková hláška: „Ano, tomu pánovi to prodáme.“ To přišlo neoficiální cestou.

Martina: V tu chvíli jste ale velmi podezřelý. V této době.

Vladimír Štěpán: No, tak je to dobré, ne? Já jsem na to pyšný.

Martina: V každém případě jste tam nejel, nepřivezl…

Vladimír Štěpán: Samozřejmě, nemohl jsem…

Martina: Teď jste mi vylíčil, pane inženýre Štěpáne, jak je to všechno na vodě a spíš se to potápí. Dobře, pojďme si tedy říct to nejlepší řešení. Jak se tak říkalo za minulého režimu: Chyby se dělaly. Ano, dobře, chyby se dělaly, chyby se dělají stále, ale co teď? Vláda přišla s těmi opatřeními 240 eur za megawatthodinu. Co vy navrhujete, že by bylo to nejlepší řešení, a co je to nejhorší řešení, ke kterému bychom mohli sáhnout?

Vladimír Štěpán: To nejhorší je to, co rozhodla vláda, to už horší být nemůže. Byli jsme na tom nejhůř v celé Evropě – nebo na světě. Nejlepší řešení by bylo to, čeho už jsme se dotkli – že základ naší energetiky musí být elektřina, kterou si vyrábíme sami, nikdo nám do toho nemůže mluvit. Na základě zákona o cenách bez jakékoli další legislativy můžeme zregulovat ceny elektřiny za 100 eur, to znamená za ty čtyři koruny včetně všech poplatků – ne těch šest, to znamená deset s poplatky, ale za čtyři – pro obyvatelstvo i průmysl. A nikdo nám do toho nemůže mluvit; na dobu určitou, to znamená po dobu krize – je to jednoduché. A nemusíme platit nic na burzu, jsme mimo ni, my si to regulujeme. Žádné poplatky na burzu, když stát dá sedmdesát tři miliard ČEZu na to, aby v době, kdy tu elektřinu budeme potřebovat, on ji vyvezl. Tak tomu taky nerozumím, když jsme u těch nejhorších opatření. Takže nic takového by nebylo potřeba. A ty přebytky – nikdo samozřejmě nebrání ČEZu, aby těch 10, 15 terawatthodin, které tady nepotřebujeme, vyvezl na burzu; ale za ceny na burze, ne za 90, 100 eur, jako to vyváží teď. Co to je? Takže když může vyvážet elektřinu za 90 eur do ciziny, Němcům, proč to nám nemůže ČEZ zastropovat za 100? A těch 90 obsahuje veškerý jeho zisk. Vezměme si to – vyveze za devadesát, to znamená, že mu to kryje jeho náklady a má obrovský zisk. Tak proč my nemůžeme zastropovat za 100? Tady máte řešení elektřiny. Té je pro domácí spotřebu, dejme tomu, 60 terawatthodin, u plynu je to 90. Rozhodující tak je, co bude v plynu – naše spotřeba republiky. To znamená, že se musíme zabývat plynem. Tam je nutné od Němců koupit ty zásobníky, prostě to dohodnout: „Podívejte se, chcete, abychom k vám vyváželi elektřinu? Dobře, tak nám prodejte ty naše zásobníky.“ A hospodařme s ním. Protože vy teď plyn, i před zimou, vytěžíte. Vlastně ten plyn nebo LNG nebo kdyby byl z Ruska, tak je to rovnoměrná dodávka. Ale vaše spotřeba pořád kolísá nahoru dolů, takže když je teď šest osm milionů kubíků za den, pak to bude třicet… dvacet… padesát… šedesát… dvacet… a to kryjete z těch zásobníků.

Ministr Blažek přišel s dobrým řešením energetické krize – pan předseda Fiala ale smetl jeho návrh ze stolu

Martina: Vy jste jednal s mnohými vládními představiteli – vidíte vůbec nějakou šanci, že by třeba nad jinými variantami než nad tou, kterou teď oznámili, vůbec přemýšleli?

Vladimír Štěpán: Je tam jedno jméno, které mě potěšilo, a to je právě ministr spravedlnosti Blažek, který zřejmě proto, že tým pana ministra Síkely nebyl schopen dojít k nějakému závěru – měl na to pět šest měsíců –, tak svolal svoji expertní skupinu. A návrh regulace cen je ten, o kterém mluvím, výsledek je stejný. Jeho metoda nebo naše metoda slovenská – vždycky to skončí sto eury. Ta jeho skupina dvaceti lidí zpracovala skutečně návrh regulace cen elektřiny podle zákona o cenách, mě tam pozvali jako experta – což mě potěšilo –, pomalu jediného z republiky, takže jsem si říkal, že se asi taky snaží ten tým něco udělat ve prospěch odběratelů, to tam bylo vidět; i na těch právnících. Třeba jsme se neshodli na nějakém technickém řešení. Upozorňoval jsem je na nějaké praktické věci, že jim to nemusí fungovat. Jako když by dali tu cenu elektřiny moc nízko a cena plynu je vysoko, tak by jeden milion odběratelů plynu přešel na elektřinu – a máme blackout. Takže na takovéhle praktické věci, což oni chtěli. Tak jsme se tam ještě radili. Pak vystřelili dva návrhy, já jsem je zoponoval, na pár hodin jsme si na to sedli s Noveským a Janečkem a napsali jsme na pana ministra. Já vím, že říkal: „Já to projednám s panem Fialou a myslím si, že to přijme.“ A on to nepřijal. Místo toho vzal tuto administrativní nešťastnou metodu. Tato metoda pana Blažka – nebo ta naše, přes Slovensko – se opírá o objektivní čísla a fakta, o skutečné výrobní náklady, o skutečný zisk, tak aby všichni byli spokojeni. Vždyť co pomůže tomu, když ČEZ bude mít padesát osmdesát miliard zisku, když tady zlikviduje průmysl a nebude to mít komu prodávat? Když tady připraví milion lidí o byty? Co mu to pomůže? Ale tím směrem to jde. Pořád to tím směrem jde a tohle zastropování tu cestu jenom zbrzdí. Protože ti lidé přežijí za předpokladu, že přežije průmysl – ale ten nepřežije. Protože když si vezmeme ceny na burze, tak průmysl nebude mít zastropovanou cenu – třeba těch dvě stě padesát –, ale on bude mít nějaký příspěvek na ceny energií. To znamená, že oni budou dál kupovat na burze za ty šílené ceny a ponesou to velké firmy. Takže tam je to neštěstí, že ty firmy nevydrží a budou krachovat dál. Protože když se člověk podívá na ten vládní návrh podpory průmyslu, tak to je pro firmy, které mají provozní ztrátu, a ne zisk. Takže já, když jsem měl zisk sto milionů, a teď díky cenám energií mi zůstaly dva miliony a potřebuji obrovské investice, abych přežil, tak nemůžu a nedostanu státní podporu.

Martina: Protože nejste dost velká firma…

Vladimír Štěpán: … a budu nakupovat na burze za pět set nebo tisíc eur. Takže je po mně. Co mě naštvalo, že třeba firma VITRABLOK v Teplicích, která byla skvělá – největší ve střední Evropě, vyráběla skla do auta; perfektní, moderní firma s dobrým vedením, která pořád investovala –, skončila. Skončila kvůli cenám energie. No to víte, jak je sklo, tak tam jsou vysoké náklady energie.

Martina: To znamená, že vám ta podpora jenom pro velké firmy, to řešení, že jenom velkoodběratelé elektřiny a plynu si budou moci rozdělit 30 miliard korun, peníze budou čerpat od listopadu… to všechno vám přijde jako lepení děr?

Vladimír Štěpán: Tady jsou dva problémy. První – 30 miliard, když říkají, že to je pro osm devět tisíc odběratelů. Když to vydělím, tak jsou to najednou tři miliony. To je směšné, když mám náklady ve stovkách milionů. To znamená, že to zbude na pět set až tisíc velkoodběratelů, na víc ne. Ale z nich má ještě spousta provozní zisk, ale není to provozní zisk, ze kterého by byli schopní investovat. To znamená, že oni vlastně nebudou konkurenceschopní – za rok za dva za tři. Oni by v této době potřebovali investovat třeba i do opatření na úsporu energie, ale nebudou moct.

Martina: Ty peníze půjdou zejména do zpracovatelského průmyslu a dále pak do zemědělství a lesnictví. To řekl po jednání kabinetu ministr Síkela. Půjde – a to už jste tady zmiňoval ­– o firmy s roční spotřebou plynu vyšší než šest set třicet megawatthodin. Řekněte mi – jak měli postupovat jinak?

Vladimír Štěpán: No ne – stejně, jako jsem říkal. Kdybychom zregulovali ceny elektřiny na úrovni sto eur, tak proč bychom za ty ceny neprodávali i průmyslu? Takhle to budou kupovat za pět set nebo za tisíc eur na doslova zmanipulované burze, kde si s nimi budou hrát – ti, co ovládají burzu, ti dva tři dodavatelé – a budou si vytvářet ceny, jaké budou chtít. A oni to budou muset platit a od státu dostanou tuto podporu, jak jsem říkal – v průměru tři miliony korun.

Rady vládních poradců mi rozum vážně nebere

Martina: Vy říkáte že burzou tady manipuluje několik dodavatelů. Premiérův poradce Jakub Kajzler říkal: „Nabídka elektřiny na evropském trhu je relativně malá, především vzhledem k odstávkám jaderných elektráren ve Francii. Když je elektřiny málo, je drahá. Tedy když snížíme spotřebu, klesne opět i konečná cena.“

Vladimír Štěpán: Já nevím, jestli si dělá legraci. Ti poradci… Taky jsem byl s jedním, s panem Havlíčkem – od premiéra Fialy. Ten mi vysvětlil takové věci, že já jsem to za třicet, čtyřicet let své praxe ještě neviděl a nezažil – jak klesne cena LNG na deset korun a tak dál. Samozřejmě že neklesne. Když odepíšu dvě stě miliard kubíků ruského plynu, tak tohle nemůžu čekat. Když náklady na LNG – to, že vytěžím, přepravím, zkapalním, zase přepravím… – dělají přes čtyřicet eur, tak jak můžu mít cenu za deset korun? To rozum nebere, takovéhle úvahy. To jsou prostě náklady. Takže neklesne – ani za rok, ani za dva, ani za tři. Protože teď je Pákistán bez plynu, protože Evropa platí tak šílené ceny za plyn, že se jí všichni smějí. A nejvíc České republice – to je dojná kráva pro celý svět, která platí nesmyslné ceny za plyn, to LNG (jakoby západní plyn, což je tedy, jak jsme říkali, hodně ruský), nesmyslné ceny si sama vytváří za elektřinu; když se podíváte na benzín, tak tam máte Orlen, který vlastní rafinérie v Polsku i u nás a v Polsku má marži pět korun, u nás padesát. Stát má dvě stě čerpacích stanic, u kterých kdyby snížil ceny – to je ta druhá marže, jedna je rafinerií a druhá na pumpách –, tak se ostatní musejí přizpůsobit, protože by jinak neprodali. Čtvrtá největší síť a k tomu ještě ta síť ONO, tak to už je docela velká síla… ale stát neudělá nic. Takže my budeme jezdit za benzínem a za vším zbožím do Maďarska, do Polska… Vždyť levnější ceny jsou už i v Německu a ve Švýcarsku. Volá mi kamarád ze Švýcarska a říká: „Hele, tady je ta čokoláda, kterou jsem koupil u nás v Lidlu, o deset korun levnější.“ A to je všechno důsledek těch cen energií. Tak čí je to vina? To zůstává rozum stát. Řekli jsme v té elektřině, řekli jsme v tom plynu – prostě se musíme vrátit k tomu, že koupíme zásobníky, ty se tuto zimu vyčerpají, znovu se natlačí, ta cena plynu kolísá…

Martina: No ony se musí dotlačovat, ale průběžně, že… to nejsou jenom zásobníky, tam musí nějaký plyn pořád jít…

Vladimír Štěpán: No samozřejmě. Něco dostanete, zjistíte svoji spotřebu a rozdíl buď vytěžíte, anebo dotlačíte. Ale můžete s tím pracovat. Já právě vyčítám této vládě to, že kdyby to na začátku roku (nebo ještě na konci toho loňského) koupila, tak se tam nacpal plyn za dvacet korun. A teď ten plyn ze zásobníku koupíme za devadesát. A mohli bychom s tím podržet průmysl a tak dále. To bylo taky, co jsme navrhovali – zřízení státního obchodníka. Ona ta vláda všechna naše doporučení dělá, ale vždycky to nějakým způsobem deformuje.

Martina: Já jsem se před tím summitem, který byl, rozhodla, že budu poslouchat zprávy, a tam zrovna ministr Síkela dostal poměrně konkrétní otázku: „S jakým návrhem na ten energetický summit jede česká vláda?“ A on, jak mají politici ve zvyku, velmi konkrétně a srozumitelně odpověděl, že naše vláda má návrhy a přiklání se ke společnému evropskému řešení, které podle něj znamená řešení příčin. Anebo má také lokální řešení, které ale podle něj znamená řešení důsledků. No a když tady tohle řekne, tak ten moderátor už nikdy nemá čas říct: „Co jste tím myslel? Jaké je tedy to evropské řešení a jaké je to lokální řešení?“ Naopak ten moderátor musí říct: „Děkujeme vám za rozhovor, pane ministře.“, protože jinak by ty zprávy trvaly o deset minut déle. Mohl byste mi, prosím, tu šifru, kterou vyslal pan ministr Síkela, nějak vyložit? Co vlastně z toho summitu vzešlo jako to evropské řešení příčin a co je to lokální? To lokální je to, co nám teď představili?

Vladimír Štěpán: To lokální je to, co nám představili. Už jsme se bavili o tom, že tady je dvě stě čtyřicet eur zastropování pro domácnosti, Evropská unie řekla sto osmdesát, což tedy je níž, ale mezi těmi variantami je asi takový rozdíl, že Evropská unie – jak jsem se dočetl – řekla sto osmdesát, a když budete prodávat dráž, tak vám to zdaníme jako nadměrný zisk. Kdežto dvě stě čtyřicet je zastropované jako nějaká maximální cena s tím, že ten rozdíl mezi dvě stě čtyřicet a tou cenou na burze pokryje stát. Takže je to takové trošku jiné řešení, ale možná že to evropské na těch sto osmdesát plus zdanění nadměrných zisků je lepší.

Martina: A proč jsme na to tedy nepřistoupili…?

Vladimír Štěpán: Protože my jsme to vystřelili tři dny předtím, než se dohodla Evropa.

Martina: Aha, takže my jsme deklarovali, že se přikláníme k řešení příčin, a nakonec jsme se rozhodli takhle…

Vladimír Štěpán: Takže podle Evropské unie – a tři dny předtím jsme si udělali toto svoje…

Martina: Nepovídáme si dlouho, ale jsem úplně vyčerpaná. (smích)

Vladimír Štěpán: Bude hůř.

Martina: Pane inženýre, jak to vlastně vypadá ve světle tohoto všeho s úsporným tarifem? Půjde dohromady se zastropovanou cenou?

Vladimír Štěpán: Asi ano, je to víceméně taková pomoc těm nejslabším, kteří můžou měsíčně dostávat nějaké tisíce korun. Já bych to tak bral i k zastropování. To je zbytečně komplikované, protože dvacet procent těch nákladů spotřebují úředníci, aby to realizovali, když si vezmete těch 240 korun nebo na ty firmy. To bude administrativně strašně náročné – na rozdíl od toho, jak jsme se bavili, že se stanoví ta cena podle ministra Blažka nebo podle nás ta slovenská. Takže to je taky otázka těch nákladů, že to řešení zastropování je z tohoto pohledu extrémně nákladové. Takže tady vidím to, že naše řešení vypadá líbivě u obyvatelstva.

Mě překvapil pan Kalousek, když řekne, že každý, kdo jde manifestovat, je proruský troll. Nebo co řekne pan hejtman Kuba… Vždyť ti lidé snad neví nic o energetice a o tom, jak na tom lidé a průmysl jsou, to je katastrofa, jak tohle může říct hejtman? To je šílené. Já tady říkám o těch sto a on ví o návrhu ministra Blažka, a ještě se ho ptali, co ten ČEZ, jestli ví, za kolik vyváží. A on řekl, že neví. A řekne, že to je ideální cena a že nic už nejde. Tak takoví lidé se k tomu vyjadřují… A teď jsme u těch politiků – tady máte konkrétní propracovaný návrh ministra Blažka, který spadl do šuplíku – a to je národní a pro všechny výhodný; i pro domácnosti, i pro průmysl. A tady někdo vystřelí takovouhle dvakrát, dvaapůlkrát vyšší zastropovanou cenu, která nevychází z ničeho, ani z evropské úrovně. Takže co tohle je? Ale ještě mě nepříjemně překvapilo a mám obavy z toho, že Evropa třeba zdaní ty zdroje – mimo jádra třeba uhelné elektrárny. To znamená, že naše uhelné elektrárny zdaní; jednak povolenky a jednak nadměrnou daň. A ty peníze odvede do Evropské unie a my už se k nim třeba ani nedostaneme. Nebo to zase přerozdělí. Ale komu? Do Německa? Kam ty peníze přerozdělí? Tady vidím rizika toho evropského řešení. Takže to národní řešení by bylo daleko nejlepší, nehledě na to, že přišel pan ministr Síkela s tím, že je pro, aby byla dotovaná cena plynu pro výrobu elektřiny. To je totální katastrofa. Protože koupíte za pět set nebo za tisíc eur, prodáte třeba za těch dvě stě čtyřicet pro výrobu elektřiny – do Počerad, paroplynu –, vyrobíte z toho levnou elektřinu, kterou vyvezete do Německa za levné ceny, a my to z burzy zase koupíme za těch pět set, jak to ČEZ dělá. Takže my jsme tady vlastně touto formou dále chtěli zadotovat Německo. To mi z toho logicky vyšlo. Takhle by to dopadlo, protože dál bychom to koupili za pět set eur na burze – třeba ten plyn – a tam bychom to prodali za těch dvě stě něco. A ten rozdíl by musel krýt stát a naši odběratelé – nebo náš rozpočet – a do Německa by šla levná elektřina. Ale nejhorší na tom je, že my tu výrobu nepotřebujeme, protože my máme dost jiných levných zdrojů. Tak ji nevyrábějme, nechme si ten plyn pro domácnosti. Proč spotřebováváme v této situaci plyn pro výrobu elektřiny, když máme dostatek jaderných uhelných zdrojů? Šetřme si ten plyn.

Dokud je teplo, solidarita funguje, ale jak udeří mráz, zamrzne i ona

Martina: Protože jsme solidární…?

Vladimír Štěpán: No jsme blbí, já to řeknu na rovinu, to se jinak nedá nazvat.

Martina: Věříte tomu, že v případě nouze bude někdo z Evropy solidární s námi?

Vladimír Štěpán: No tak to ani náhodou. Ty jednotlivé státy už řekly svoje – Poláci, Portugalci, Španělé. Němci taky řeknou: „Vždyť my si pro váš plyn v našich zásobnících dojdeme.“ Pro to Bavorsko. Takže – jaká solidarita? Dokud je plus dvacet; plus patnáct; plus deset, funguje solidarita. Až bude nula a minus, tak uvidíme, jak to bude. A uvidíme kapacitu toho německého systému, když se sem dostává teď norský plyn a ruský není, tak uvidíme, jakou kapacitu ten německý systém bude mít. Podle mě nedostatečnou, to znamená, že bude potřebovat plyn ze zásobníků. A to nikdo neřekne. Mně vadí, že nikdo neřekne: „Ten plyn je náš, máme na to smlouvu, máme ho za tolik a za tolik.“ U LNG terminálů víme – kupuje se za spotové ceny a nemáme ani kubík. To znamená, že jsme to mohli koupit před rokem levně, ale teď už to zase budeme kupovat draho za okamžitou cenu. Přitom víme, že tu kapacitu budeme mít zprovozněnou teď, teď, teď. Neděláme nic, čekáme na vysoké ceny a budeme nakupovat.

Martina: Pane Vladimíre Štěpáne, vy jste naznačil jakýsi apokalyptický trend v naší energetické politice…

Vladimír Štěpán: A všimněte si, že na něj vždycky dojde.

Martina: (smích)

Vladimír Štěpán: Když jsem v roce ’18 řekl v České televizi: Elektřina bude luxusní zboží, ten termín se vžil. Když jsem v roce ’19 nakreslil Titanik a poslal panu Babišovi, jak dopadne naše energetika, s popisem „Vy tam nahoře ještě jásáte a tancujete a dole už začínají vylévat vodu.“ – a ono na to došlo –, tak ono dojde i na tohle, co říkám, tomu věřte.

Martina: V tuto chvíli se já jakožto hospodyňka mohu cítit úplně bezmocně. Já ještě maximálně můžu udělat rozhovor s vámi a s dalšími energetickými odborníky, ale pak vytahuju bábovku z trouby a říkám si – „Kolikrát ještě?…“ Řekněte mi, co mohou a co by teď měli dělat občané? Jakým způsobem se zařídit, jakým způsobem postupovat? Co můžeme dělat?

Vladimír Štěpán: Jedna z věcí, která by byla daleko nejlepší a stát to zase zanedbal, už to říkáme taky rok – vždyť přece, na co budeme vyrábět víc elektřiny z těch, dejme tomu, fotovoltaik a tepelných čerpadel, když to obojí stojí strašlivé peníze a ten dům, pokud není zateplený, s tím pořádně nevytopíte. V zimě nebude svítit slunce, fotovoltaika nevyrábí. Tepelná čerpadla vám nezateplený dům vytopí tak na šestnáct stupňů. Ale proč místo toho nevezmeme sto padesát miliard korun, nekoupíme těm lidem polystyrén, aby si zateplili sta tisíce domů a jejich spotřeba klesla nejméně o polovinu? Proč jsme to neudělali?

Martina: Neudělali jsme to, a protože při zateplování musí být stabilní teplota kolem dvaceti stupňů, tak to teď, na podzim, už neuděláme.

Vladimír Štěpán: Uděláme, ještě pořád to jde.

Martina: Dobře, ale lidé na to v tuhle chvíli nemají, ty firmy by to nezvládaly, kapacity nebudou.

Vladimír Štěpán: Ono to probíhá, ti lidé na to už přišli. Ale nestačí to.

Martina: Ale co jinak?

Vladimír Štěpán: No jinak jsme říkali s tou elektřinou… Já této vládě nevěřím a pořád opakuji: „Rok už vám říkám, že co jsme vám řekli kolikrát, tak na to vždycky došlo. Vy naše věci najednou berete, opakujete, a ještě to zkazíte, tak běžte pryč.“ Takže 28. na náměstí. Minule nás bylo sto tisíc, teď nás bude tři sta tisíc v deseti městech a tam všechny tyto věci, co se tady bavíme, zopakujeme; i já. S tím, že říkáme: Politici nejsou v době krize schopni řídit tento stát.

Na dva roky musí nastoupit odborníci. A ty odborníky máme. Nesmí z toho nic mít, bude to na dva roky, a pak se to demokraticky předá v rámci voleb politickým stranám, ať se o to zase poperou. Ale někdo to na základě těch opatření, co jsem říkal, musí dostat z té krize. To se všechno dá provést. Za tři neděle můžeme mít zastropovanou cenu elektřiny, za tři neděle to může být na těch sto eurech. A nikdo nemůže nic říct, ani minoritní, nemají šanci. Takže to jsme u toho, co se dá. A když bude takhle levná elektřina – a je jí dost a máme rezervu ještě těch 15 terawatthodin, to znamená 20 % z naší výroby, která se vyváží –, tak to můžeme použít na to, že když někdo bude chtít opravdu z toho plynu, tak může. Ale když se podíváte, jak je zastropovaná cena elektřiny a plynu, tak nově zaplatíte v těch usměrňovaných cenách (nebo jak se to řekne) dvě stě tisíc za elektřinu a sto za plyn. Takže polovina. Tak kdo by přecházel z plynu? To zase není ta stimulace, ale všechno jde na elektřinu a stimuluje se a všichni se tváří, jak musíme zvyšovat výrobu elektřiny. Nemusíme! Musíme ji snižovat právě tím zateplováním a tak dále. Takže to řešení je, ale musí se k tomu dostat lidé, kteří chtějí a umí; a to je i v zemědělství, ve vodě, ve všem, na co sáhnete. V ekonomice – pryč s montovnami. Kolik zase vláda vyčlenila na sklady, milion hektarů? Někde se to mihlo. No tak to je naše budoucnost…? Teď máme třetinové platy a já už jsem v roce 2000 říkal: „Nikdy nebudeme mít vyšší platy než na Západě, vždycky to bude jenom třetina.“ Oni nás nepustí jinam než na montovny a sklady, tak si to musíme sami vzít do rukou. A když teď budeme řešit energie, tak si vyřešme i ekonomiku, vyřešme si životní prostředí – lidi na to máme. My na to odborníky máme.

Martina: Vladimíre Štěpáne, já vám moc děkuji za to, že jste nepostupoval podle vzoru vyděsit a vyfakturovat, ale vyděsil jste a nabídl také určité varianty a východiska. Díky za to.

Vladimír Štěpán: Na shledanou.

Martina: Pane Štěpáne, jsem ráda, že vás tady mám. Ještě dodám, že jste analytikem společnosti ENAS, člen Institutu pro energetiku a také člen expertní skupiny Energie není luxusní zboží. Buďte vítán.

Vladimír Štěpán: Dobrý den.

Martina: Pane inženýre, pojďme se věnovat nejprve domácnostem. Z médií víme, jak už jsem tady zmínila, že vláda rozhodla stanovit strop na cenu elektřiny pro domácnosti, veřejný sektor a živnostníky na úrovni 240 eur za megawatthodinu. Podle vládních propočtů na české koruny dosahuje tedy strop šesti korun za kilowatthodinu. Co tomu říkáte? Je to dostatečné? Je to řešení? Je to to, co nám může pomoct?

Vladimír Štěpán: Ono je to potřeba vzít v širších souvislostech – musíme začít od ceny elektřiny na burze, a sice proto, že obchodníci na burze víceméně kupují. Takže když bych to bral tak, že cena na burze byla nedávno i 27 korun (v tom, jak jste říkala koruny za kilowatthodinu), a když byla ta demonstrace v Praze, tak den předtím cena klesla na 500 eur – to znamená nějakých 12,50 Kč, což je polovina –, a po demonstraci klesla i cena plynu. Pan Fiala zavedl i tu, řekl bych, zastropovanou cenu energie pro obyvatelstvo a malý průmysl. A ta je zase poloviční proti té ceně 500 eur (proti těm 12,50 Kč), a to je těch 250 eur.

Když bychom brali, co lidé platili, tak loni platili řádově za topení 50 tisíc, teď za topení elektřinou budou při tomto tarifu platit 200 tisíc. Proto říkám, že beru spotřebu domů třeba 20 megawatthodin, tak je to těch 200 tisíc. Protože když si vezmu, že je to šest korun za kilowatthodinu včetně DPH, ale bez distribuce, tak s tou distribucí je to deset korun. A to už potom opravdu znamená těch dvě stě tisíc, a to už je docela dost. A domácnosti jsou v situaci, kdy jim postupně končí třeba ty zastropované ceny, a ony třeba platily třicet tisíc, padesát, potom sedmdesát, osmdesát, sto… a teď právě už většina domácností směřuje k těm dvěma stům tisícům.

A já si myslím, že z toho pohledu, jak vláda stanovila ty ceny, tak že tam byl bohužel jenom jeden cíl – stanovit to ještě na sociálně přijatelné úrovni; to jest – když jsem měl ceny elektřiny dvě koruny, pět korun, sedm, potom dvacet a pak to snížím na deset, tak domácnosti strašně ušetřily, že jo… z dvaceti na deset. Hurá, to jsme jim pomohli. No, ale je to těch 20 tisíc. To je ta taktika, že 200 tisíc, to znamená nějakých 12 až 15 tisíc měsíčně záloha na topení – to většina domácností ještě snese. Takže pak to má ty dvě věci – první je, že bychom si měli říct, kolik by měla být cena elektřiny v České republice. Jestli je elektřina jenom zboží, se kterým se obchoduje na burze, anebo jestli to je veřejný statek, jak říká náš kolega Pavel Janeček, a tak s ní proto zacházíme.

My jsme na to šli dvěma metodami. Ta první, kterou navrhl vlastně na podkladě našich propočtů a úvah ministr Blažek, znamená, že by cena elektřiny byla regulovaná. Tedy že bychom uznali například ČEZu jeho výrobní náklady, přiměřený zisk, a z toho by vyšla cena maximálně sto eur. A už jsme zase na polovině z těch dvou set čtyřiceti – na sto. Tam by ta cena měla být. Na Slovensku mají šedesát dva – a tato cena pokrývá náklady elektráren, a ještě zbývají prostředky na investice. To znamená, že je tam dostatečný zisk. Tady těch sto by znamenalo, že ČEZ má 400 % zisku – kdo to má? To by bylo těch sto. Ale my (vláda) říkáme 240 a pan hejtman Kuba tvrdí, že níž už nemůžeme – a já říkám, že můžeme; právě na těch 100.

Druhá metoda je ta slovenská, která nás vede k tomu samému, a sice že bychom zdanili jaderné elektrárny, to je ta daň z nadměrných zisků jaderných elektráren. Když jaderná elektrárna vyrábí kilowatthodinu za dvacet haléřů, tak proč by nemohla prodávat za čtyři koruny včetně distribuce? Je tam dostatečný zisk, právě těch 400 % – zase jsme u toho –, a to odpovídá té ceně 100 eur za megawatthodinu. Tam se my chceme dostat. Třetí důvod pro to je ten, že ČEZ vyváží a prodává elektřinu na rok ’23 za 90 až 110 eur. Tak proč bychom nemohli mít zastropovanou cenu, když mu to vyhovuje a vyhovovalo? Proč bychom nemohli mít na sto?

Nedělám si žádné iluze o tom, co se děje v ČEZu

Martina: Proč…? Vy jste tady řekl dvě až tři cesty. Když bychom se bavili o tom, že by se prodávalo za 100 eur za megawatthodinu – proč to takto nejde, když to doposud šlo? Pak jste naznačil slovenskou cestu. Tam by nám určitě někdo kontroval tím, že Slováci mají nízké ceny pro domácnosti, ale o to větší ceny pro firmy a veřejné instituce, které to dorovnávají, takže by nám zase vysvětlili, že tím by to naskákalo třeba domovům důchodců… Tak řekněte mi – kudy z toho vede cesta? Je 240 eur za megawatthodinu podle vás dobré řešení? Mohla vláda dělat něco jiného? Může dělat něco jiného? A měla by dělat něco jiného?

Vladimír Štěpán: To je víceméně to, co jsem říkal. Když na Slovensku mají, dejme tomu, těch 62 eur pro domácnosti a průmysl kupuje za tržní ceny, tak to není tak, že by to přelili z domácností. Ne – těch 62 je cena, při které elektrárny pokryjí náklady a mají takový zisk, že kryjí i svoje investice. Kdo tohle vykládá, tak mluví úmyslnou nepravdu. To není pravda. Takže kdybychom my šli na těch sto eur, tak můžeme dát tu cenu pro domácnosti i pro průmysl stejnou. Co potřebuje průmysl? Průmysl potřebuje mít cenu předvídatelnou, aby mohl investovat, a konkurenceschopnou k okolí. A když si to tak vezmu, tak těch 240 není cena až tak konkurenceschopná okolí. To znamená, že oni musí být konkurenceschopní. A těch 240 je vlastně cena jenom pro ty domácnosti.

Pak oni už řekli: „Nezastropujeme plyn, půjdeme na to jinak.“ Takže tady se skutečně pořád točíme kolem té ceny 100 eur za megawatthodinu. Ministr Blažek dokonce říkal, že já jsem člen jeho týmu. Dobře… pozval mě na poradu, kde přednesl ve dvou variantách svůj návrh na těch v podstatě sto eur – on taky –, a vyšlo mu z toho, že uznal ty výrobní náklady a 400 % procent zisku ČEZu. Takže to je tak obrovské číslo a ČEZ by si při tom čísle 100 eur nejen kryl svoje, ale ještě by vyplatil dividendu mezi čtyřiceti a padesáti korunami jako dosud.

Například v roce ’21 stoupl oproti roku ’20 zisk ČEZu o 100 % a dividenda se snížila. Tak jakou má vazbu toto navýšení dividendy? Ten ČEZ je černá skříňka, tam ty peníze mizí. Já si nedělám iluze o tom, co se v ČEZu děje. Takže pořád se k tomu vracíme, všude – i na té demonstraci –, pana Fialy se písemně zeptáme, proč to nezastropoval na té ceně maximálně sto eur. To vyhovuje všem – i průmyslu, i domácnostem… všichni mají zisk, všichni jsou spokojeni.

Martina: A neznamenalo by to navyšování našeho dluhu?

Vladimír Štěpán: Ne, nula. Abychom si udělali představu – kdybychom tam dali tu daň z nadměrného zisku (to je ta slovenská cesta), tak odčerpáme tímto z ČEZu jenom z jaderných elektráren sto miliard korun za rok. To je nadměrný zisk jaderných elektráren.

Martina: Není to ten důvod…?

Vladimír Štěpán: Teď nerozumím…

Martina: No, že jde o to mít co největší zisk.

Vladimír Štěpán: No ale ten ČEZ ho nemá, ten vždycky někde zmizí. Tam je tenhle zisk a kam zmizí? Když si vezmu, že kromě z těch jaderných elektráren má ještě z uhelných elektráren výrobní cenu cca korunu padesát včetně povolenek, a tady to je těch šest korun, co vláda zastropovala, tak to je ještě 4x víc i u uhelných. Takže ČEZ má zisk, tady by se mu zdanilo jenom to jádro za těch 0,20 za korunu a těch 1,50 Kč uhlí proti těm šesti korunám, tam by ještě vydělával 4,50 na každé a tady taky; ten zisk by byl obrovský – i z těch ostatních zdrojů. Takže tam skutečně není žádný důvod pro to, aby se toto neprovedlo. Protože když se to neudělalo, tak to znamená, že my máme nejvyšší ceny elektřiny v Evropě – ne Slovensko, ale my – a nejvyšší na světě, když vezmeme v úvahu paritu kupní síly neboli naše platy, co si za ně koupíme.

Martina: A přitom jsme výrobci…

Vladimír Štěpán: … nejlevnější na světě.

Martina: … nejlevnější na světě a asi bychom dokázali být v elektřině soběstační.

Vladimír Štěpán: Ne že jsme soběstační, ale ještě vyvážíme dvacet procent naší vyrobené elektřiny.

Martina: Řeknu vám, že kdybych teď jela autem a hlavou by se mi honila ještě spousta dalších myšlenek nebo bych teď vařila oběd pro děti a poslouchala náš rozhovor, tak řeknu: Já jsem z toho zmatená…

Vladimír Štěpán: No hlavně abyste nenabourala, protože já asi jo.

Martina: Platím stále víc, vyrábíme levně – nejlevněji –, platíme nejvíc, vyrábíme dost… Pojďme tuhle kaši uvařit trošičku stravitelnější, aby tomu rozuměl člověk, který není odborníkem na energetiku. Jestli mohu poprosit. Naše vláda přišla s návrhem jistého druhu spasení a já se znovu úplně jednoduše ptám: Myslíte si, že udělala dost?

Vladimír Štěpán: Neudělala dost. Mohla udělat daleko víc, vůbec nic by se nestalo. Protože ty škody, které vzniknou tím, že to pro obyvatelstvo zastropovala takto vysoko, že lidé skutečně pořád ještě můžou kvůli vysokým cenám energií a kvůli vysoké inflaci přijít o ty domy, a teď už se objevilo, že musí i zvýšit daně… Jaké zvýší? Průmysl krachuje, obyvatelé na to nemají, zbývají ještě domy. A jsme u té daně z nemovitosti z tržní hodnoty, neboli to je to, jak říká Schwab – do roku 2030 připravím dva a půl milionu Čechů o tento majetek, nebudou vlastnit nic, my je zbavíme této povinnosti. Tak teď už jsme tady u toho, že se zase zvýší daně.

Martina: Dobře, vy říkáte: Vláda neudělala dost, mohla udělat víc. Proč neudělala víc? Protože nás nechce šetřit? Je to asociální jednání?

Vladimír Štěpán: To je právě toto tvrzení pana Schwaba, což je ředitel mezinárodního Světového ekonomického fóra, jak připraví Čechy o ty jejich domy. Protože my máme těch domů nejvíc, my si musíme uvědomit, že tady je dva a půl milionu domů, a to je daleko nejvíc v celé Evropě. Tady je o co hrát.

Martina: Takže toto všechno má vést jenom k našemu ožebračení?

Vladimír Štěpán: Ano, to má vést k našemu ožebračení a já zkoumám, jestli to vláda dělá úmyslně, anebo z hlouposti. A zatím docházím k tomu, že úmyslně.

Mráz přichází ze Západu

Martina: A mluvíme jenom o naší vládě, nebo když vzpomínáte pana Schwaba, tak mluvíme o Evropě, o dalších sousedských zemích, nebo o Unii… O kom mluvíme? Kdo je ten, kdo si brousí zuby na to, že ještě my máme třeba svoje domky s předzahrádkou?

Vladimír Štěpán: No tak jak říkají mnozí lidé – mráz už nepřichází z Východu, ale ze Západu. Protože tady je evidentní, když bychom se dostali k tomu plynu – tady byl ruský plyn za deset korun. Tuto zimu, co bude, koupil pan Síkela plyn přes tři miliardy v plovoucím terminálu v Holandsku, tři a půl miliardy je v našich zásobnících, a když to sečtu, tak je to skoro sedm miliard kubíků. Ano, to stačí pro pokrytí našich zimních potřeb od října do března, ale místo deseti korun ruského plynu zaplatíme šedesát až osmdesát. Tak si spočtěte třeba padesát nebo šedesát korun krát těch sedm miliard kubíků a zjistíte, že zaplatíme tuto zimu o tři sta padesát až čtyři sta miliard víc, než bychom platili, kdybychom tady měli ten ruský plyn. A my ho vlastně bereme ze Západu, od Číny a Ameriky a dalších států – a říká se tomu americké LNG. Američané zázračně ze dne na den zvýšili svoji kapacitu o padesát procent – neboli zajeli si do Ruska… Takže žádný idealismus…

Martina: A víte to jistě?

Vladimír Štěpán: Píše se v novinách, že jak Číňani, tak USA… V novinách bylo zveřejněno, že Amerika kupuje ruské suroviny – ropu, plyn a další suroviny – v hodnotě sto miliard korun za měsíc. To bylo několikrát publikováno.

Martina: A Joe Biden byl, pokud vím, ještě vyjednávat v Saúdské Arábii.

Vladimír Štěpán: No tak jistě… Ale tohle z toho Ruska je, řekl bych, důležité, protože oni říkají: Ale my to musíme dělat. Protože kdybychom to neudělali, tak dopad těch protiruských sankcí na nás by byl horší než na Rusko. A na koho na světě je největší dopad protiruských sankcí? Na Českou republiku, která kupuje všechen plyn na burze, která nefunguje a je zmanipulovaná, a zrovna tak u elektřiny.

Martina: Proč jsme ze sebe udělali takovou kavku vhodnou k oškubání? Kdo rozhodl, že Česká republika bude ten morální etalon a ohňostroj mravnosti, který na sebe vezme všechny hříchy světa?

Vladimír Štěpán: Tak v elektřině to je ČEZ, který vlastně zneužil ceny na burze – třeba těch pět set eur – tím způsobem, že on sice vyveze deset patnáct terawatthodin do ciziny, to je v pořádku, ale potom na té burze jsou ceny pět set šest set, ale on, ačkoli to neprodal na burze, tuto cenu uplatňuje na domácí odběratele, jako že to je tržní cena. Takže tady máte jasného viníka: ČEZ. A komu patří ČEZ? Sedmdesát procent státu, takže to řídí stát. To jsme u elektřiny. U plynu je to to samé. Já říkám – tak nám, pane Fialo, zdůvodněte, proč vy nechcete ten ruský plyn, když celá Evropa ho bere; buď dlouhodobými kontrakty, nebo jiným způsobem přes překupníky. Ale vy jste udělali to, že říkáte, že to je americké LNG nebo nigerijské nebo nějaké… ale on to je převážně zase ruský plyn, jenom dodaný ze Západu a za takové ceny, že zaplatíme ročně o čtyři sta miliard korun víc.

Martina: A to všechno se děje jenom proto, že někdo chce můj třípokojový byt?

Vladimír Štěpán: No asi jo. Co jiného máme? Všechno ostatní už mají… Už máme jenom ty domy, byty a průmysl. A podívejte se na průmysl, když se dostanu k tomu, jaká je podpora průmyslu, což bude další část. Ještě chci ale upozornit na jednu věc – jestliže máme zastropované ty ceny na úrovni dvě stě čtyřicet eur, třeba pro ty domácnosti, tak na burze je cena pět set a nebo může být i tisíc. Ten rozdíl někdo musí platit – neboli ti dodavatelé nakoupí za tuto cenu a budou muset prodávat za těch dvě stě čtyřicet. Ten rozdíl zaplatí stát. A zadlužení státu neboli krach státního rozpočtu… aby nebyl, zvýšíme ty daně z nemovitosti, a už jsme u toho zpátky. To je ten třetí nástroj. Musíme přece, vždyť se chceme zbavit ruského plynu. A už vidíme tu faleš.

Martina: My momentálně předsedáme Evropské unii. Už jsme mnohokrát zmínili, že naše vláda určila strop dvě stě čtyřicet eur za megawatthodinu, ale Evropská unie navrhuje strop na sto osmdesát eur za megawatthodinu, a Slovensko dokonce zastropovalo, jak jste zmínil, na jednašedesát eur, a Francouzi dokonce na čtyřicet šest eur. Kdo mi vysvětlí, proč je to tak? Kdo mi vysvětlí, že my jsme na tom tak, jak na tom jsme?

Vladimír Štěpán: Víceméně už jsme to probrali. To Slovensko při ceně šedesát dva eur má pokryté náklady a zisk. Je to dohoda mezi státem a majiteli slovenských elektráren, kteří si tu cenu stanovili tak, aby nebyli škodní, aby měli zisk a aby měli na investice. Tak to dohodli. Oni by nešli na tu cenu šedesát dva, kdyby byli ztrátoví. Ale když já vyrábím tu elektřinu za pár haléřů a prodávám za ceny padesátkrát stokrát vyšší, tak pak samozřejmě… Vždyť oni taky prodávali ještě před rokem elektřinu za padesát eur, no tak teď za šedesát dva a půl. Ale u nás máme ještě nižší náklady na výrobu než Slováci, takže bychom měli teoreticky jít třeba na šedesát. Takže když říkáme sto, tak je to velmi příznivé k výrobcům elektřiny, k ČEZu; velmi příznivé.

Evropská unie už neexistuje, z hlediska ekonomiky se rozpadla

Martina: To znamená, že jde o lobbování českých energetických firem a určitou asociálnost naší vlády, i na evropské poměry…?

Vladimír Štěpán: Jistě, vždyť jsme na tom nejhůř – tempo zadlužování máme nejvyšší na světě a teď nám ještě stoupne. Tak nám zvýší daně. A mluví se o krachu státního rozpočtu. No tak kdo tohle dělá, když je to jenom u nás? To dělá Putin, nebo covid, nebo Babiš…? No to snad ne. Babišovi můžu vyčítat leccos, že zbytečně zadlužil stát, ale on měl zájem na nízkých cenách energie, protože z nich vyráběl svoje hnojiva. On měl zájem na tom, aby lidi byli schopní zaplatit účty, protože jim prodával své výrobky – potraviny, že, vždyť je to majitel potravinářských komplexů. Tahle vláda nemá žádný zájem – takový, aby udržela obyvatelstvo a něco. Takže oni se zaštiťují Evropskou unií, ale Evropská unie už neexistuje. Evropská unie se z hlediska ekonomiky rozpadla a každý stát si jede na své triko. A teď si vezměme, když jsme u toho plynu, Poláky, kteří na to šli stejně jako my. To znamená, že si nakoupí plyn z Norska, deset miliard kubíků ročně – což je obrovské číslo, to je víc než spotřeba ČR –, k tomu ještě ten terminál šest osm miliard kubíků… když si toto nasčítají, ty ceny, které nás čekají, a oni si to spočítali, tak zvýší cenu plynu patnáctkrát! Tak co nás čeká? Patnáctkrát! A my jdeme stejnou cestou.

Všimněme si, že inflace ve státech, jako je ČR, Polsko a dále, je dvakrát větší než na Západě. Ale rozhodujícím způsobem je ta inflace ovlivněná právě vyššími cenami energie. Tak za kolik nakupují ty západní státy? Nemůžou nakupovat jako my. My máme u té elektřiny nejnižší výrobní náklady a dokázali jsme to právě prostřednictvím ČEZu, který je takový frontman – když stanoví ceny elektřiny jako obchodník, tak se všichni ostatní přizpůsobí. A on je pořád zvyšuje, každé dva tři měsíce, což je naprosto nelogické a nenormální. Všude jinde tyto státní firmy fungují ve prospěch obyvatelstva a průmyslu, jenom u nás ne. Jenom u nás proti, jednoznačně. Ale ten zisk, který by tomu odpovídal, kdybychom to spočítali, by musel být pětkrát vyšší, ale on není. Tak kde jsou ty peníze?

Martina: Kde?

Vladimír Štěpán: No, kde jsou? Černá skříňka. A když si představím, že stát bude vlastnit sto procent ČEZu, no tak to bude peklo úplně, jak tam budou mizet peníze. Já bych udělal rád kontrolu ČEZu, já se na to hlásím. Já jsem to dělal v různých firmách a to byste viděli, jaké by byly ceny při jak nízkém zisku. Tady je celkem jasné, že ČEZ má velmi nízkou výrobní cenu z jádra. Má Severočeské doly, které vlastní, to znamená, že si kupuje uhlí prakticky za nákladovou cenu. Když bych to bral, co k tomu ještě jiného má – z plynu téměř nevyrábí, osm procent toho všeho, takže on prakticky obrovskou část své výroby elektřiny má z těchto dvou levných zdrojů. Tak jak může mít nejvyšší ceny na světě? Kdo to celé zmanipuloval? Vzal si ceny z burzy. Ale jak se tvoří ceny na burze – poptávka, nabídka. Mezi lety 2010 a 2020 to tak bylo a fungovalo to. A byly stejné ceny na burze jako z těch dlouhodobých kontraktů – třeba na plyn. Jenomže pak začala Evropská unie vydávat povolenky a tak dále, došlo k naprosto nesmyslnému spojení cen elektřiny a plynu a cena na burze začala stoupat. Pak do toho přišla válka a Rus přestal dodávat na burzu. Takže teď máte situaci, kdy na burze chybí nabídka jak elektřiny, tak plynu, a my nakupujeme prakticky touto nesmyslnou strategií ČEZu téměř 100 % elektřiny z burzy, která je manipulovaná. Tam ti, kteří jsou u toho, si to manipulují, jak chtějí. Takže když zjistili, že to jde, tak šli na tisíc eur, pak přišla pražská demonstrace a jéje – hned to šlo dolů na pět set. Stačí se domluvit s jedním dodavatelem, on tam dodá pár megawatthodin, když není nabídka, a ta cena vám takhle klesne. Takže my kupujeme z burzy, která je manipulovaná, a to nás čeká do budoucna – neboli to zadlužení státu bude dál dramaticky růst.

Pro formulaci toho, co se u nás musí změnit, stačí jediné slovo – všechno

Martina: Vy jste řekl jednu takovou důležitou věc – že ceny ihned výrazně klesly po demonstraci na Václavském náměstí. To je docela špatná zpráva, protože to pak znamená, že musí být jedině tlak. Jak říkal jeden politolog tady u mě, že politik udělá správnou věc, až když mu už vůbec nic jiného nezbývá. Mně se nechce věřit tomu, že budeme stanovovat ceny energií podle toho, kolik lidí se sejde.

Vladimír Štěpán: (smích) To je hezky řečeno. Ale jako první výstřel si vezměme, že tam podle dronů a všech možných měření nebylo sedmdesát, ale 100 až 120 tisíc. To je první vládní lež – šířená dezinformace z úrovně vládních organizací. Bylo tam sto až 120 tisíc. To byla největší demonstrace od roku ’89, protože další sta tisíce to sledovaly z domova. To když nasčítáme, a teď, když jsme viděli plné Václavské náměstí… Já jsem byl první, kdo tam mluvil, a vlastně jsem říkal tu strategii, jak se dá ušetřit jeden bilion korun ročně. Říkal jsem tam lidem: Podívejte se za mnou, vidíte tam ten bilion? A oni: Ne… – Já taky ne, ale chtěl bych ho tam vidět. Tak ho musíme sehnat a vrátit vám ho. A to jsme u té elektřiny, plynu, ale i ropy, těch montoven a všeho. Neboli já říkám, že v České republice se musí změnit jedna jediná maličká věc, jedno slovo – všechno. Jinak nic, jenom všechno. Protože na co sáhnete, ať je to zemědělství, voda – měli jsme tam ty odborníky –, na co se podíváte, destrukce, destrukce… Jakou pozitivní zprávu tato vláda přinesla za osm měsíců? Řekněte mi jednu. Vždycky to je jenom: tohle se zhorší, tohle se zhorší a tohle vám musíme zvýšit a tady zaplatíte… Ještě něco? Já jsem na nic nepřišel.

Martina: Já abych jenom neokopávala této vládě kotníky, protože ty ceny energií nezačaly růst letos na podzim, to se nám jenom zdá – ony začaly růst už loni, možná na sklonku loňského léta. Ale znovu musím položit otázku, která mi vrtá hlavou – možná že už jsme ji probírali posledně –, ale: Polsko trpí historickou animozitou vůči Rusku, a proto posledních několik desítek let pracovalo na tom, aby se od závislosti na ruských energiích odpoutalo; povedlo se mu to. My trpíme určitou historickou animozitou vůči Rusku a posledních několik desítek let jsme pracovali na tom, abychom se na Rusku stali energeticky zcela závislými. A teď babo raď… Řekněte mi – jaké je v tuto chvíli to nejlepší anebo to nejhorší řešení, které můžeme udělat? Protože tato vláda se v tom, jak vy říkáte, vrtá ne úplně šťastně… Ale řekněte mi tedy, i když už jsme se o tom bavili, kudy z toho v tuhle chvíli ven?

Vladimír Štěpán: Vy víte, že už asi před rokem jsme poslali dopis, který jsem sestavoval já na Andreje Babiše, který vyřizoval pan Havlíček: „Pozor, ceny na burze raketově porostou! Musíme rychle sehnat ruský plyn, protože jiný není levný, já zajedu v lednu tohoto roku do Ruska a přivezu ho. Dejte mi papíry, já ho přivezu. Teď je ještě za šest korun.“ To se neudělalo, takže vina u vlády Andreje Babiše je taky. Ale od té doby jsme napsali několikrát na vládu Petra Fialy a výsledek je stejný. Havlíček napsal: „Co si to vymýšlíte? Vždyť přece cena z burzy a cena jako z dlouhodobého kontraktu je stejná.“ Tam jsou lidi, kteří tomu vůbec nerozumí, a tihle lidé řídí stát. A je jedno, že se změnil ministr, protože stejní lidé tam jsou pořád. Stejně jako na regulačním úřadě.

Martina: Stejná není, to vidíme třeba na případu Maďarska.

Vladimír Štěpán: Co teď máte na mysli?

Martina: Že si domluvili dlouhodobý kontrakt a domluvili si cenu.

Vladimír Štěpán: Já myslím naše vláda jako Babiš a Fiala. Že se nic nezměnilo. Na regulačním úřadu jsou lidé, kteří tam seděli, když se udělal tunel století – ten solární. Platíme příspěvek jeden bilion třicet miliard korun a každý rok to zvyšujeme o inflaci.

Stejně jako u elektřiny jsme i v případě solární energie nejdražší v Evropě

Martina: Ale zase vzhledem k tomu, kolik teď platíme oproti ostatním evropským zemím za plyn a energie, tak je v podstatě solární energie poměrně laciná i s tím tunelem.

Vladimír Štěpán: No jsme v tomto případě zase nejdražší v Evropě. Protože takový příspěvek nemá nikdo. Mělo to Německo a už to skončilo. A oni nezvyšovali ty poplatky právě o inflaci, o to mi jde. Já nejsem proti tomu, ale ty příspěvky musí být rozumné. To znamená, že když se bavíme o té válečné dani a podobně, tak Evropská unie řekla: Vždyť vy můžete zdanit i solární elektrárny. Takže můžeme sáhnout i na to, když hledáme zdroje. Protože jak říkám, vláda to zastropovala, a teď ten rozdíl bude doplácet – když jsme u elektřiny, dvě stě padesát tisíc, to jsou strašlivé peníze. A teď na to hledají zdroje. A říkají zvyšme daně. A já říkám: Ne, tak uvalme daň na banky. Banky v České republice za první pololetí měly největší zisk v historii. Jak je to možné v tomhle státě?

Martina: Jak je to možné?

Vladimír Štěpán: No jak? Kdo to zase dovolil? Poláci, jako stát, třeba koupili v těch bankách pětadvacet procent, a už jim do toho mluví a už to tak není. A to je to, že vláda má nástroje, jak to udělat. Jedním z toho je, že koupí zpátky zásobníky.

Martina: RWE?

Vladimír Štěpán: RWE, ty 2,7 miliardy, které se nabízely před půl rokem za dvanáct miliard. Teď díky tomu, že to nekoupili a že tam němečtí obchodníci uložili ten plyn, je tady riziko. Protože ty zásobníky jsou napojeny na Bavorsko, a Bavorsko je bez plynu, to není napojeno na zbytek Německa. Ti jsou zásobovaní přes tranzit ČR anebo přes Nord Stream 1 dolů, zase přes nás. Přes Německo a přes nás do Bavorska – a tam plyn není. To znamená, že oni mají jediný zdroj, tento zásobník a zásobník Haidach v Rakousku, který je ale poloprázdný. A na území Bavorska moc zásobníků nemají. Tak odkud seberou plyn? Pan Síkela říká, že tady bude nouzový stav, my to Němcům sebereme a necháme to pro naši spotřebu. Já říkám, že jsem na to tedy zvědav, protože pan ministr Habeck prohlásil: „Ten plyn si vezmeme.“ Tak kde je pravda? Tak bych potřeboval vědět, že ten plyn v zásobnících je opravdu náš a taky za kolik. Protože tím, že jsme to nekoupili a nenacpali tam ten plyn za dvacet korun, tak ho teď budeme kupovat za osmdesát. A když si spočítáte rozdíl třeba šedesát korun krát tři miliardy, tak už jsme tam zase, strašlivá čísla.

Martina: Zaslechla jsem ještě teorii, že ano, že plyn v těch zásobnících bude i pro naši potřebu, ale v případě jeho nedostatku budeme muset Němcům kompenzovat ztráty jejich podniků nedostatkem plynu. Jsou to zlé větičky?

Vladimír Štěpán: To je to, co říkám, že ten plyn bude za osmdesát korun, nebo se psalo v novinách, že tam bude ta zimní cena, že už jsme to teď vlastně koupili za zimní cenu devadesát dva korun za kubík. A ta v sobě obsahuje ty ztráty německého průmyslu. Aspoň doufám… Protože když bych bral, že tou dobou třeba v zimě ta cena LNG, který teď ve světě fyzicky není… Nemůžeme nahradit – to, co tady říkají politici – dvě stě miliard kubíků ruského plynu. To tady bude chybět. Z toho sto padesát do Evropské unie. My to nahradíme, dejme tomu, kapacitou nově zprovozněných LNG terminálů v objemu třicet miliard. A co těch dalších sto miliard? Čím se to nahradí? Norové nedodají a největší legrace je, že nejvyšší cena plynu je teď norská.

Takže když pan premiér Fiala říkal, že on je proti zastropování cen plynu, protože Rusové by plyn nedodali, tak za prvé Rusové nám žádný plyn nedodávají, takže není co řešit, to k nám jde teď přes Německo, a za druhé – on by sem nepřišel ani ten norský plyn, protože oni by to za tu zastropovanou cenu 30,50 korun neprodali. Takže on vlastně bojoval za to, abychom tady mohli mít ten drahý plyn. Takže Rus se smál, protože on by nám to dal třeba za deset, za patnáct korun, a on nemůže. To zastropování ceny je maximální nákupní cena plynu. A to odmítla Česká republika a Maďarsko, a já si říkám proč?

A pak mi to došlo – protože bychom sem nemohli koupit ten drahý plyn. Teď kupujeme LNG za spotové ceny, za burzovní, které budou někde čtyřicet padesát šedesát osmdesát korun – nebo v zimě i víc, podle toho, jaká bude zima, to je opravdu podle počasí –, no a tady by byla, dejme tomu, ta cena, kterou by stanovila Evropská unie, což chce Itálie a řada dalších států, která řekne max. třicet. No tak jsme bez norského plynu, bez zkapalněného – a ruský nemáme.

Martina: Tomáši Raždíku, to, co říkáte, ale klade obrovskou zodpovědnost na každého švýcarského občana, protože, předpokládám, že musí jít na referendum aspoň trošku poučený. A přiznám se, že si v některých bodech neumím představit, že by naši občané šli, a s jakýmsi rozevlátým pocitem rozhodovali o dostavbě jaderné elektrárny, a to na základě informací, že: „Jádro může bouchnout, a já se ho bojím.“ Nebo, že by diskutovali o našem přistoupení, nebo naopak o odstoupení, z, nebo do nějakého obranného paktu, kdy si řeknou: Ne, já nesnáším zbraně, v žádném případě se k nikomu nepřidáme“. Rozumíte, jak to myslím? Že to znamená, si doma sednout, a danou problematiku si nastudovat.

Tomáš Raždík: Jak jsem říkal v úvodu, Švýcaři v roce 99 měli referendum o změně ústavy, a přišla jim brožurka, která není úplně tlustá, je to v podstatě pár stránek, kterou vláda poslala občanům, a kde jim vysvětlila, co se mění, proč se to mění, a vyjmenovala třeba jenom kapitoly jako „Rozsáhlý přehled základních práv: nová ústava výslovně zakotvuje důležitá práva, jako právo na život, a na svobodu“, protože oni nechali v ústavě třeba, „lidskou důstojnost, nediskriminaci, svobodu projevu, svobodu shromažďování“.

Martina: Nečtěte mi to všechno…

Tomáš Raždík: Ke každé kapitole ústavy švýcarská vláda v této brožurce poslala, co se mění a proč se to mění. Čili, lidé nerozhodují jenom tak, jakože večer mám trošku času, tak si na to sednu a zjistím, o čem budeme hlasovat, i když nemám podklady, a nedostal jsem se k tomu. Ne, takhle to nefunguje. Švýcaři dostávají ke každému referendu brožurku, kde je vysvětleno, o čem se hlasuje, a proč se hlasuje. My jsme přeložili řadu těchto brožurek, a tato červená, která je z roku 2009, kdy hlasovali o tom, jestli si zakážou výstavbu minaretů, což vláda nedoporučovala, protože uváděla, že tato iniciativa porušuje důležitá lidská práva, porušuje náboženskou svobodu, a tak dále. A oproti tomu byly zase argumenty petičního výboru. Takže oni zase dávají protiargumenty.

Martina: A ty byly taky v brožurce.

Tomáš Raždík: Ano, ty jsou tady také.

Martina: Aha. Na jedné pro, na druhé proti.

Tomáš Raždík: Lidový výbor citoval Erdogana, že mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, čili se nebáli to tam normálně vypsat, a lidem to přišlo. A i když vláda doporučovala neschválit zákaz, tak oni si ho stejně schválili.

Martina: Oni schválili i nošení burek.

Tomáš Raždík: Zákaz nošení burek.

Martina: Pardon, schválili zákaz nošení burek.

Tomáš Raždík: Dostávám se ještě k jednomu důležitému tématu, a to je členství v EU. My jsme měli jediné referendum, které naše vláda zásadním způsobem zmanipulovala, a to tak, že za 200 miliónů korun udělala kampaň, která informovala v podstatě jenom o výhodách členství v EU. A organizace, které byly proti členství v EU, a dávaly protiargumenty, nedostaly žádné peníze. Peníze jenom ti, kteří byli pro.

A pro srovnání, jak se to udělalo ve Švýcarsku. Švýcaři hlasovali o členství v EU, nebo přistoupení k EU několikrát, v roce 92 měli referendum o přistoupení k Evropskému hospodářskému prostoru, což byl předchůdce EU, a dostali poměrně tlustší brožurku, a to důležité je hned v úvodu, kde je obsah, a „argumenty pro a proti členství v Evropském hospodářském prostoru“. A na několik stranách jsou rozepsány argumenty pro a proti. K hospodářské izolaci Švýcarska, politické izolaci Švýcarska, přímé demokracii, k federalismu, k suverenitě, k volnému pohybu osob, mzdy, nezaměstnanost, nájemné, hypotéky, spotřebitelé, zemědělství, ochrana životního prostředí. Většina parlamentu byla pro, tak dali argumenty pro, a menšina parlamentu byla proti, a ti napsali argumenty proti, a takhle to dostal každý Švýcar, včetně znění smlouvy.

Referendum o vstupu do EU bylo v ČR zmanipulováno, protože lidem nebyly předloženy argumenty proti, ale jen pro

Martina: A v roce 2016 dokonce Švýcarsko stáhlo svoji žádost o přijetí do Evropské unie.

Tomáš Raždík: Ano. V roce 92 to odmítli. Takhle se dělá referendum. U nás to bylo jediné referendum. Referendum o ústavě mělo být u nás jako základ na začátku státu, kdy jsme si měli odhlasovat, že tohle je nový stát, pojedeme podle těchhle pravidel. A kdo je pro? Ale toto se vůbec nestalo. A referendum o přistoupení do EU bylo zmanipulováno. Rozhodně z pohledu Švýcarska nebyly každému voliči předloženy objektivně argumenty pro a proti.

Martina: Já jsem tady v souvislosti s referendy zmiňovala daně. Vy jste se toho chytl a říkal jste mi, že ve Švýcarsku, jestli jsem to správně pochopila, rozhodují o výši daní kantony. Je tomu tak? Také jsem se dočetla, že daně prý nejsou strhávány přímo ze mzdy. Jak tam tedy celkově funguje daňový systém?

Tomáš Raždík: Za prvé, jak jsem říkal, v ústavě jsou přímo stropy, přímo je tam rozděleno, co má ve správě stát, to je tam vyjmenované: železnice, komunikace, měna, obrana, to jde napříč státem, takže to má v kompetenci stát. Ale jiné věci, to je zase vyjmenováno v ústavě, mají v kompetenci kantony. Čili v ústavě je napsáno, že kultura, školství, je záležitostí kantonů. V ústavě je také přímo vypsáno, jak je financovaná konfederace, kdy konfederace může uvalit přímou daň nejvýše 11,5 procenta z příjmu fyzických osob, a nejvýše 8,5 procenta ze zisku právnických osob. Daně z alkoholu a tabáku připadají konfederaci. Přímo je to tady vypsáno. Čili, z toho je financována konfederace, a zbytek už si stanovují kantony podle sebe. Je tam taky důležitá věc: v USA to funguje asi silněji než ve Švýcarsku, ale zase, když už si jednotlivé státy federace stanovují vlastní daně, tak tam vznikne daňová konkurence uvnitř státu, která u nás vůbec neexistuje. Když nějaký kanton, nebo stát v Americe, sníží daně, tak tím zase do tohoto státu natáhne lidi, takže se jim trošku rozjede hospodářství.

Martina: My máme v Evropě daňové ráje.

Tomáš Raždík: Ano. Vnitrostátní, daňová konkurence v podstatě neexistuje. Čili kantony si sami stanovují své daně. To je důležité.

Martina: To znamená, že daně nejsou strhávány přímo ze mzdy?

Tomáš Raždík: Se mzdou je to ještě další věc. Švýcaři už jsou v podstatě poslední v Evropě, kteří udržují atypický systém, a to bych řekl, že je také důkaz demokracie, protože Švýcaři nikdy nepřistoupili k tomu, že by jim stát strhával automaticky daně ze mzdy. Oni si dodnes podrželi systém, kdy podávají daňové přiznání. Přímo se daně strhávají jen cizincům pracujícím krátkodobě ve Švýcarsku, kterým se rovnou strhnou daně, protože by to nemuseli zaplatit, ale normálně Švýcar podává daňové přiznání jednou za rok, a přiznává státu, co mu dá. U nás je to naopak, my jsme v takovém podřadném postavení, ty jsi zaměstnanec, my jsme stát nad tebou, takže my si to rovnou bereme. A to je jedna z dalších z atypických věcí ve Švýcarsku.

Martina: A pochytala jsem to správně, že ve švýcarské ústavě je stanoven strop daní?

Tomáš Raždík: Ano, ano. Tam je to přímo napsáno. Stropy, přímé daně, kolik můžou být DPH, teď aktuálně 7,7 procenta, a to je ještě dočasně zvýšeno do roku 2028, protože Švýcaři postavili největší železniční tunel, takže tam bylo přímo napsáno, že za účelem financování dostavby železnic se zvyšují daně o nějaké procentíčko.

Švýcaři mají ústavní pravomoc, že kdyby byl stát zkorumpován a nefungoval by, tak by mu odebrali možnost vybírat daně, a vypnuli ho. Musel by vzniknout nový.

Martina: A povězte mi, jaký smysl má to, co jste zmiňoval, že pravomoc švýcarského státu vybírat daně je dočasná? Jak jste říkal, v referendu mu schválili, že mu to prodlužují. Tak k čemu to je?

Tomáš Raždík: Myslím, že je úplně pozoruhodné, jak moc pravomocí si nechal lid v ruce, a jak málo jich nechal politikům na nejvyšší úrovni. To je podle mne důkaz demokracie ve Švýcarsku, protože jak říkám, my jsme tady poddaní státu, kdy se tam dostali nějací politici, a nějak si to nastavili, a Švýcaři si ústavou podrželi tak obrovské kompetence, že kdyby byl stát moc zkorumpovaný a nefungoval by, tak by jim asi tuto pravomoc odebrali, a musel by vzniknout nový stát. Možná, že by se někteří přidali k Itálii. Ale de facto, díky tomu, že mohou státu odebrat pravomoc vybírat daně, mohou stát de facto vypnout, a začít znova.

Martina: Ano, nají ho trochu na vodítku. Řekněte mi, myslíte, že je prospěšné, že švýcarská ústava má v sobě zakomponován požadavek na vyrovnaný rozpočet?

Tomáš Raždík: Rozhodně. Peníze nerostou na stromě, za penězi něco stojí, dluhy taky něco stojí. Máme sice nyní absurdní situaci, že úroky z dluhopisů jsou kolikrát negativní, ale to asi nebude fungovat navždy.

Martina: Záporná úroková sazba.

Tomáš Raždík: Ano. Ale jsme v situaci, kdy se všichni zadlužují. Město Ostrava se zadlužuje, stát se zadlužuje, a spousta lidí se hřeje tím, že máme dotace z Evropské unie. Ale když se podíváte, jak funguje Evropská unie, kolik států je čistými přispěvateli do rozpočtu, tak to se dá de facto spočítat na prstech jedné ruky, a všichni mají, nebo většina má takové státní dluhy, jako bychom vedli světovou válku. Francie má dluh 120 procent HDP, Itálie má dluh 150 procent HDP. Čili jsme v situaci, kdy se politici utrhli ze řetězu, a nějakým způsobem se to kompenzujeme tím, že se můžou tisknout peníze. Ale kdybychom byli soukromá firma, tak už bychom byli dávno v platební neschopnosti, takže už by nám nikdo peníze nepůjčil. Čili ještě do nedávna nás jenom úroky ze státního dluhu stály nějakých 40 miliard, a co bude teď, když státní dluh takovým způsobem roste?

Martina: A je tady ještě jedna věc, že neroste jenom státní dluh, ale také náš dluh, který za nás udělala Evropská unie, a na kterém se budeme muset podílet.

Tomáš Raždík: Ano. Jenom bych doplnil, jak to je, když si člověk trošku spočítá, jak jsme na tom: Do nedávna jsme si průměrně půjčovali zhruba 50 miliard ročně. Pak se hřejeme tím, jako že zhruba 40 miliard dostáváme z Evropské unie. Dobrý. Ale asi by bylo fér jednoho dne začít tento dluh splácet, a začít taky něco platit do Evropské unie čili, 40 plus 50, to máme mínus 90. A kdybychom měli ještě platit, tedy splácet dluh, něco dávat do Unie, což by bylo fér, tak jsme asi mínus 180, zaokrouhleme to na 200 miliard. A ve státním rozpočtu je to 10 procent ze všech výdajů. A dokáže si někdo představit, že teď budou mít všichni o 10 procent míň? Všichni státní úředníci, všechny školy, všechny organizace budou mít najednou o 10 procent míň, nebo možná i o 15 procent? Abychom se chovali zodpovědně, aby to bylo stabilní, a bylo to udržitelné?

Švýcaři nemají prezidenta, ale jenom tak říkají člověku, který předsedá vládě, a to jen po období jednoho roku

Martina: A teď pádivá inflace, nárůst cen úplně všeho.

Tomáš Raždík: Čili stát se chová úplně nezodpovědně, a de facto udělal lidi závislé na penězích od státu, a taková forma závislosti je špatně. Jak to zvrátíme? Ale paradoxně, pozor, peníze máme, nejsme chudý stát, Česká národní banka dělá něco, čemu říká „devizové intervence“, aby zvýšila naši zaměstnanost, jako že ji máme jednu z nejnižších v celé Evropské unii, tak znehodnocuje měnu, což znamená, že si vytisknou peníze, nakoupí eura, strčí si je do sejfu, a v oběhu je více korun, čili koruna klesne, tedy tím snižují kurs, tedy jsme levnější pro Západ, nebo pro bohatší země. Ale tím, že tisknou koruny, a pouštějí je do oběhu, a skupují eura, tak hýbou kurzem, ale v sejfu tady pořád zůstávají eura.

Ale tyto cizí měny nejsou u nás, jsou v Německu, v Evropské centrální bance, a za druhé tam máme asi 4 bilióny korun. Dvojnásobek toho, jaký je náš státní dluh. Ale samozřejmě pravidla jsou nastavena tak, že národní banka je nedotknutelná – čili, ona si tam hromadí ty peníze, a tady nám na druhou stranu roste dluh, ze kterého platíme úroky, a máme tady inflaci. Tedy tento celý systém je postaven, z mého pohledu, na hlavu. Ale v takové situaci jsme.

Švýcaři mají také devizové rezervy, také dělali částečně intervence, protože chtěli oslabit měnu, ale pořád mají nejstabilnější měnu v Evropě, a aktuálně mají inflaci okolo dvou procent, a my už se tady blížíme nějakým patnácti. Čili Švýcaři mají nejnižší inflaci, do roku 99 měli dokonce v ústavě zlatý standard, a dodnes v ústavě mají, že stát musí vytvářet dostatečné měnové rezervy, a část z toho ve zlatě. Švýcaři hospodaří zodpovědně. Vyrovnaný rozpočet si schválili, tuším, v roce 2001, a od roku 2002, nebo 2003, už hospodaří s vyrovnaným rozpočtem a snižují dluh, protože v devadesátých letech se švýcarští politici také utrhli ze řetězu, ale ještě se tam našlo dostatek soudnosti, aby tento zákon o hospodaření s vyrovnaným rozpočtem schválili, a od té doby dluh postupně snižují.

Martina: Když teď máme takovou ekonomickou náladu, tak mi řekněte: Mají ve Švýcarsku nějakou vyslovenou definici národního hospodářství? Protože to je věc, po které se u nás, čas od času, volá.

Tomáš Raždík: Celá tato ústava je v podstatě definice státu a národního hospodářství, včetně toho, že tam je uvedeno, z čeho se financují dálnice a tak dále, poplatky, daně z alkoholu, a komu připadnou. Je tam všechno podrobně rozděleno. Takže 10 procent daně z alkoholu jde kantonům, a zisk národní banky se musí rozdělovat – 2/3 minimálně musí jít kantonům, a tak dále. Čili, zásadním způsobem mají definováno národní hospodářství, a proto to funguje. Dneska každý přece ví, že co není na papíře, jako by nebylo, protože když už se dělá nějaká smlouva, tak tam každý chce mít všechny podrobnosti, nahodilosti, které se můžou stát, a je to logické, protože když to tam není, tak jak vyřešíme nějaký problém? Takže Švýcaři to mají strašně podrobné, kdežto my to máme strašně obecné. Přesvědčili nás, a to je veřejný argument politiků, že ústava musí být přece stručná, co nejstručnější, a že tam musí být jen nejzákladnější principy. Jenže naši předkové to zestručnili takovým způsobem, že tam opomněli nejdůležitější věci. To už je zase až moc stručné. Ale na druhou stranu zase v naší ústavě uvádějí věci, které tam být nemusí, třeba jakou máme vlajku, nebo státní znak, a podobně. Jaký to má vliv na řízení hospodářství? Ale mají tam být věci jako vyrovnaný rozpočet, stropy daní, co má v kompetenci stát, a co kraj, a tak dál. Ale nic takového tam není.

Martina: Já bych tam přece jenom tyto symboly možná nechala taky. Vy ne?

Tomáš Raždík: Švýcaři tam nemají ani hlavní město. Taky Švýcarsko, de facto…

Martina: To je pravda, Bern, Curych, Basilej, ale žádné z nich není hlavní, že ano?

Tomáš Raždík: My máme v ústavě uvedeno hlavní město, Rakousko tam má uvedenou Vídeň, Němci Berlín, Švýcaři tam nemají žádné město, protože Švýcaři nemají hlavní město, mají federální město, když už. A to se dostáváme k tomu, že Švýcarsko nemá de facto ani prezidenta. Sice vždy vystupuje nějaký člověk, který je v médiích označován jakoby prezident Švýcarska, ale ve skutečnosti máme v ústavě kapitolu Prezident a 13 článků, která to podrobně rozebírá. Němci tam mají článků, tuším, osm, Rakušáci asi deset. Švýcaři nemají jedinou kapitolu, která by se jmenovala „prezident“ a nemají jediný článek, který by se jmenoval „prezident“. Mají jenom jeden článek v ústavě, který se jmenuje předsednictví, a tam je napsáno, že Bundesprezident předsedá vládě.

A tady je k tomu nutno dodat, že der Prezident v němčině znamená jak prezident, tak předseda. Obě komory švýcarského parlamentu vede der Prezident, čili oni to používají ve významu předseda. A když si přečteme ústavu, tak je tam napsáno předsednictví, a Bundesprezident předsedá vládě. Čili by se to spíše mělo překládat jako spolkový předseda. A navíc je volen jenom na období jednoho roku, a nesmí být zvolen dvakrát po sobě. V naší ústavě, v německé i rakouské, je většinou mandát na pět až šest let, a prezident může být zvolen dvakrát po sobě.

Čili, švýcarský prezident, jak je uváděno, je nesrovnatelný s prezidentem naším. Náš prezident je podle ústavy hlava státu, ale nic takového ve švýcarské ústavě není. Náš prezident je vrchní velitel ozbrojených sil, nic takového ve švýcarské ústavě není, Švýcarsko si v případě války volí generála. Švýcarský prezident nemá pravomoc jmenovat členy vlády, jako to u nás dělá prezident. Čili, to je úplně jiná postava, a říkat jí prezident je nadsazené, protože Švýcaři vyloženě chtěli, aby se nekoncentrovalo příliš mnoho politické moci v rukou jednoho člověka.

Martina: Rozumím tomu správně, asi tak…

Tomáš Raždík: Jenom dodám, že hlavou státu je ve Švýcarsku nejvyšší výkonný orgán, což je sedmičlenná vláda. Hotovo.

Švýcaři byli tak chytří, že nepředali kompetence, nebo pravomoc rozhodovat o sobě, cizím lidem v zahraničí, což se u nás stalo

Martina: Podle toho, co tady poměrně naléhavě říkáte, je markantní, že švýcarská ústava v sobě má především důležité věci pro ekonomickou a politickou stabilitu země, a moc si nehraje na symboly. Ale když ještě zůstanu u ekonomiky, protože tam jsme se teď vynacházeli, tak mi řekněte: Z čeho vyplývá poměrně značná hospodářská svoboda Švýcarska? Švýcarsko je hospodářsky jednou z nejsvobodnějších zemí na světě, jak se jim to povedlo?

Tomáš Raždík: Na to těžko odpovědět. Za prvé mají v ústavě uvedenou hospodářskou svobodu, jakým způsobem má být dodržována a udržována. A za druhé, snaha Švýcarů byla o to, aby byla centrální vláda limitována. Na začátku moderního Švýcarska stojí i občanská válka, krátká dvacetisedmidenní občanská válka, kde šlo o centralizaci moci, a z toho vznikl konflikt, protože to mnoho Švýcarů nechtělo, ale opozice válku prohrála, tak novou ústavu v roce 1948 napsali tak, aby hodně kompetencí zůstalo dole u lidí a krajů. Čili, švýcarská vláda ani neměla kompetence, aby mohla hospodářství regulovat, přeregulovat, až do té míry, jak to je v jiných zemích. Cílem byla limitovaná vláda.

Martina: Velkou hospodářskou svobodu si Švýcarsko může dopřát také proto, že není členem ani Evropské unie, ani jiné, řekněme, byrokratické regulační instituce.

Tomáš Raždík: Byli tak chytří, že nepředali kompetence, nebo pravomoc rozhodovat o sobě, cizím lidem v zahraničí, což se u nás stalo na základě polovičatých argumentů. Ve Švýcarsku, kde se to diskutuje, se došlo k tomu, že to není pro Švýcarsko výhodné, a díky tomu skutečně mají větší svobodu. My jsme zaplaveni množstvím legislativy z EU. Václav Klaus, tuším, říkal, že hned po vstupu do EU snad 80 procent zákonů, které prošly naším parlamentem, bylo z EU. A Václav Klasu mladší ještě do nedávna říkal, že 50 procent toho, co prochází parlamentem, je z EU. Čili, to je naprostá záplava legislativy. A kolikrát člověk může pochybovat nad tím, jak moc je to dobré, jako třeba GDPR, a podobné věci.

Martina: Tak tady ještě znova připomenu, co už jsme říkali, že Švýcarsko v roce 2016 stáhlo svou žádost o přijetí do Evropské unie. Švýcarsko prý nemá minimální mzdu.

Tomáš Raždík: Nemá, zavedlo ji jenom pár kantonů po tom, co strávili několik let taháním po soudech, a všechno se to odehrálo, tuším, až okolo roku 2017, kdy byly zavedeny první minimální mzdy. Švýcarsko, jako svobodná země, v referendu plošně minimální mzdu odmítlo, ale některé kantony, protože mají tyto pravomoci, si ji prosadily. Ale nebylo to jednoduché, bylo to přes soudy, kde si to prosadily.

Martina: Že chtějí minimální mzdu?

Tomáš Raždík: Ano.

Martina: Víte, jaké tam jsou argumenty pro a proti minimální mzdě?

Tomáš Raždík: Z hlavy to nevím, ale samozřejmě to porušuje hospodářskou svobodu, protože si můžeme říct, že si všichni dáme sto tisíc, což ale reálně dělat nejde, protože za mzdou stojí nějaká práce. Čili, když takhle zvedáme minimální mzdu, tak někteří mají výkon, který tomu odpovídá, ale je spousta lidí, kteří takový výkon nemají, a ti zase vypadnou z pracovního procesu, protože nemají ten výkon, který by na minimální mzdu dosáhl. Tedy čím bude vyšší, tím více lidí vypadne, a o ty se potom musí postarat stát, nebo budou nezaměstnaní, nebo budou v nějaké šedé ekonomice, takže nebudou mít důchody. Je to na diskusi. Ale je to dobrá otázka, a můžeme přeložit brožurku, na základě které Švýcaři v referendu rozhodovali o minimální mzdě. To by bylo zajímavé, tyto argumenty.

Martina: Příště mi ji přečtete.

Tomáš Raždík: Ano. To je dobré téma.

Politici mají schopnost utratit všechny peníze, které mají k dispozici, a pak si ještě půjčit, pokud nejsou limitováni

Martina: Tomáši Raždíku, povídali jsme si tady o tom, že daně tam nejsou strhávány přímo ze mzdy, a o specificích zdanění ve Švýcarsku, ale já jsem pominula jednu věc, totiž že Švýcarsko má jedno z nejnižších zdanění práce ze zemí OECD, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Jak se jim to povedlo? Jak to, že mají tak vysokou životní úroveň, tak vysoké HDP, a zároveň nemusí lidi tolik zdaňovat?

Tomáš Raždík: Možná právě proto, že mají nízké daně, takže peníze tečou do Švýcarska. Nízké daně, nízké zdanění práce, znamená vyšší zaměstnanost, větší množství příležitostí pro podnikatele, a tím více peněz v ekonomice. Čili možná právě proto. Je těžké odpovědět, proč mají tak nízké daně, ale jak říkám, od počátku se snažili o limitovanou vládu, protože politici mají schopnost, utratit všechny peníze, které mají k dispozici, a pak si ještě půjčit. Pokud nejsou limitováni, tak jim nebudou stačit veškeré peníze.

To je jako u nás, prostě máme nějaké daně, a v rámci OECD máme jedno z nejvyšších zdanění práce, a ještě k tomu nám roste státní dluh, a to není péče řádného hospodáře, tam nejsou žádné argumenty. Prostě politici mají fantazii, a když dostanou kompetence, tak rozhodují o všem bez omezení. A když dostanou pravomoce zvyšovat daně a zadlužovat nás, tak to budou dělat, a vždycky to obhájí tím, že je to v rámci veřejného blaha. Prostě takhle to nefunguje. Nějaká část musí zůstat lidem, aby si o svých věcech rozhodli sami, a podnikům, a musí se najít nějaký vyvážený poměr.

Já bych zase neřekl, že nelimitovaný kapitalismus je taky řešení, to není řešení, když stát nic nereguluje, nemá nic v kompetenci, takže se splašky z továren lijí do řeky, a vypouštějí se emise. Asi by to nastartovalo ekonomiku, ale nikdo by v takové zemi nechtěl žít. Švýcaři našli vyvážený poměr, takže máme daně, máme sociální stát, máme důchody, zdravotní a úrazové pojištění, všechny prvky sociálního státu máme. A máme funkční dálniční síť, všechno máme, s tím, že státní dluh, zdanění práce, máme nižší. Mimochodem, Švýcaři si částečně platí výdaje na zdravotní péči sami, ale limit na to je. Je to v podstatě míň než jeden měsíční plat za rok, pak už to jde ze zdravotního pojištění. Takže je zde také nějaká osobní zodpovědnost. To mají také v ústavě.

Martina: Osobní odpovědnost mají v ústavě?

Tomáš Raždík: Ano. Článek 6, všichni jednotlivci za sebe nesou odpovědnost, a musí dle svých schopností přispívat k naplňování potřeb státu a společnosti.

Martina: Hm. Snadno se to řekne, těžko udělá. Když jste otevřel zdravotnictví, tak by mě také zajímalo, protože vím, že Švýcarsko je jediná země na světě, která má vysokohorskou turistickou stezku, možná ne vysokohorskou, ale turistickou stezku pro dialyzované pacienty. Dokonce tam mají tito lidé stanice a podobně. Takže se dialyzovaným pacientům ve Švýcarsku žije poměrně snadněji. Zároveň to musí být obrovská zátěž pro státní rozpočet, protože Švýcarsko má obrovské procento tělesně postižených lidí, což je pozůstatek kdysi uzavřených údolí, která byla půl roku úplně odříznuta od světa, a proto tam docházelo k míšení obyvatelstva i způsobem, ke kterému by pravděpodobně, z hlediska zachování zdravého genofondu, docházet nemělo, takže tam je poměrně značné procento tělesně postižných lidí. Jak to konkrétně řeší? Je to o život, být ve Švýcarsku nemocný? Myslím tím o finanční přežití?

Tomáš Raždík: Toto procento, nevím, kolik máte na mysli, ale z hlavy, co si vzpomínám, u nás má zhruba 10 procent lidí invalidní důchod. Máme velké procento, a nevím, kolik je to ve Švýcarsku, a každopádně i ve zdravotnictví mají Švýcaři trošku odlišný systém. Za prvé, což je možná taky šokující, Švýcarsko ani nemá ministerstvo zdravotnictví. Švýcaři jsou výborně řízený stát, a stačí sedm ministerstev. My máme aktuálně 14 ministerstev a 18 ministrů, a zdaleka tady výkon není. Zdravotnictví je zase rozděleno a delegováno tak, že to, co jde napříč státem, čili kontrola léčiv, je v kompetenci státu, protože léčiva cestují napříč státem, kontrola zdravotních pojišťoven, dohled nad vybíráním zdravotního pojištění, to má v kompetenci stát. Ale zbytek je zase v kompetenci kantonů, tedy nemocnice jsou kantonální. Čili to zase mají trošku jinak rozdělené.

A jak jsem říkal, Švýcaři mají nízké zdanění práce, ve srovnání s průměrem OECD, a nějaké výdaje si musí hradit ze své kapsy, to se týká osobní zodpovědnosti, a kdo se stará o své zdraví, tak mu peníze zůstanou v kapse. Čili máme, co se týká zdravotnictví, nemám to nastudováno do detailu, ale můžeme si to rozebrat, a jít více do detailu.

Martina: Spíše jsem chtěla obecný pohled, protože vím, jak se svého času z Rakouska i Německa dělaly výlety k našim zubařům, protože tato péče byla u nás mnohem levnější. A proto jsem se chtěla zeptat, protože se můžete starat o zdraví, jak chcete, a pak vás sejme kamión, a jaký jste byl. Takže?

Tomáš Raždík: Zdravotní turistika funguje i dnes. Třeba lidé z Británie jezdí do Maďarska právě si nechat udělat zuby, ale to je dáno i tím, cenová hladina je jinde, takže zubař v Maďarsku si vezme míň než zubař ve Švýcarsku, a tak dále.

Švýcaři mají v ústavě, že stát musí zajišťovat prosperitu Švýcarska a lidu

Martina: A když už jsme u sociálních témat, tak mi řekněte, jak je to tam s důchodovým systémem? Četla jsem, že nejvyšší důchod může být maximálně dvojnásobný, oproti nejnižšímu důchodu. Je to tak?

Tomáš Raždík: Ano. Švýcarská ústava myslí i na to, jakým způsobem mají být řízeny penze, takže přímo u penzí mají napsáno, že nejvyšší důchod může být maximálně dvojnásobek nejmenšího důchodu. Mají tří pilířový systém, čili něco spoří stát, něco se, tuším, spoří v kantonech, a ještě můžou lidé spořit u soukromých firem, společností. To od nás zásadně odlišné není. Ale tuším, že z důchodu se potom ještě odvádějí nějaké kantonální daně.

Martina: Akorát, že když je někdo tak starý, jako já, má ve Švýcarsku asi ještě šanci, že bude brát nějaký důchod, na rozdíl ode mě.

Tomáš Raždík: Myslím, že mají mnohem delší dobu, jakou musí člověk odpracovat. Teď nevím z hlavy čísla, ale myslím, že u nás je to nějakých třicet let, a ve Švýcarsku musí mít člověk odpracováno dokonce nějakých čtyřicet, aby byl důchod plný. Pokud odpracuje míň, tak dostane jen částečný.

Martina: Ve švýcarské ústavě se hovoří o zajišťování prosperity, a to musím říct, že to už ve mně evokovalo Bhútán, který nepracuje ani ne tak s HDP, ale s takzvaným koeficientem štěstí. Tak jsem se vás chtěla zeptat, jakým způsobem pracuje švýcarská ústava s tím, že zajišťuje lidem prosperitu? Asi je to konglomerát.

Tomáš Raždík: Důležité je si říct, že slovo „prosperita“ v ústavě je, a u nás žádné takové slovo není. Švýcaři mají přímo v ústavě napsáno, že v rámci zahraniční politiky musí stát zajišťovat, aby byla zachována prosperita Švýcarska, a potom v kapitole národního hospodářství říká, že stát, ve spolupráci s kantony, zajišťuje prosperitu lidu. Čili už je tam aspoň něco, co dává politikům povinnost zajišťovat prosperitu. Tady vůbec nemáme argument prosperity, naše ústava je technokratická, jak je volen prezident, a hotovo. Prosperita lidu? Koho to zajímá?

Martina: Všichni se ale tváří, že jim jde jenom o prosperitu občanů.

Tomáš Raždík: Ale reálně tady není.

Martina: Když jste zmínil zahraniční politiku, tak nevím, jestli je u nás v ústavě definována.

Tomáš Raždík: Vůbec není definována, stejně jako není definována řada jiných věcí, které Švýcaři definovány mají. Národní hospodářství u nás není nijak definováno, zahraniční politika není definována, polovinu rozlohy České republiky tvoří zemědělská půda, a slovo „zemědělství“ v české ústavě není, Švýcaři to tam mají. Lesy, voda, to všechno mají Švýcaři v ústavě, jak se má stát starat, jsou tam základní pravidla, jakým způsobem se má starat o vodu, co má kdo v kompetenci. To všechno tam mají. My tam nic takového nemáme.

Švýcarská zemědělská politika je založena na tom, že, jak mají v ústavě, zemědělství přispívá k decentralizovanému osídlení země, zajišťuje potravinovou soběstačnost a nezávislost země

Martina: To znamená, že Švýcarsko má ve své ústavě jasnou definici zemědělské politiky?

Tomáš Raždík: Můžeme si to nalistovat, jestli chcete, ale my tam nemáme nic. Ale Švýcarsko tam má napsáno, že zemědělství přispívá k decentralizovanému osídlení země, zajišťuje potravinovou soběstačnost a nezávislost země. Nic takového tam my nemáme. A když se dělá nějaká zahraniční politika, tak politici, když to tam není vysloveně napsáno, to ani zajišťovat nebudou, nějakou potravinovou nezávislost země. Zemědělství je jeden velký argument, proč Švýcaři nevstoupili do Evropského hospodářského prostoru, potažmo do EU, protože jednotný trh, myšlenka Evropy je jednotný trh, čili konkurence, všichni si konkurují, čili tlak na snižování cen, a kdo to dělá špatně, tak vypadne. No jo, ale v zemědělství to nelze aplikovat, protože takový Švýcar, aby něco vyprodukoval někde v Alpách, má mnohem větší problém, než když něco v nějaké nížině pěstuje nějaký Ital. To je prostě nesrovnatelné. Čili to byl jeden z důvodů, proč Švýcaři nevstoupili do EU, protože by se připravili o potravinovou nezávislost.

Oni mají ještě vzpomínku, co to bylo za druhé světové války, tedy na nedostatek potravin. Protože oni de facto zůstali ostrůvkem svobody, odříznuti od zbytku světa. Potravinově soběstační byli jen z malé části, nebo asi z 50 procent, a to ještě před tím, než začala druhá světová válka, takže už to tušili, a měli národní plán, jak zvýšit potravinovou nezávislost. A během války to došlo až tak daleko, že se před parlamentem pěstovaly brambory. Všude se pěstovalo. Co šlo rozorat, parky ve městech, všude se pěstovalo obilí, aby si zajistili potravinovou soběstačnost. A i tak ji neměli na 100 procent, a tak museli něco kupovat ze zahraničí. Čili, to je argument, proč nevstoupit do EU, protože poškozuje potravinovou soběstačnost. Švýcaři mají dodnes hodně zemědělství chráněno, a na některé druhy masa, mléčných výrobků, a zeleniny, mají víc jak stoprocentní daně.

Martina: Inflace ve Švýcarsku patří k nejnižší v Evropě, pohybuje se kolem dvou procent, a to je proti našim 15 % skutečně zásadní rozdíl. Jak toho Švýcaři dosáhli? Má na to přímý vliv právě jejich systém? Co asi jiného?

Tomáš Raždík: Pečují o měnu trošku jinak. My tady máme systém, kdy se nás snaží přesvědčit, že slabá měna je pro nás výhodná, a také nízké platy, takže nás tady všichni zaměstnají, to je pravda, ale životní úroveň neroste. A když přijde nějaká katastrofa, tak slabá měna je potom strašně inflační, takže najednou vyskočí inflace. Takže Švýcaři měli poměrně silnou měnu, nebo mají silnou měnu, a když přijde krize, tak to nemá kam poskočit, protože zrovna švýcarský frank všichni chtějí, protože je to něco, co má hodnotu. Zatímco česká koruna v podstatě ne, i když jsme historicky také měli silnou měnu. Za prvorepublikového Československa v roce 1937 stála jedna marka sedmdesát pět haléřů, a švýcarský frank stál 6 korun. A teď je za nějakých 23 korun. I my jsme uměli mít silnou měnu – a můžeme. Ale to zase musí být definováno v ústavě, jak má národní banka řídit měnovou politiku.

Martina: To je to, co byste přenechal státu, a co i Švýcaři přenechávají státu?

Tomáš Raždík: Určitě. Vyloženě to mají v ústavě, i národní banku. V podstatě tam mají něco takového, že národní banka dělá takovou politiku, která slouží obecným hospodářským zájmům země. Čili, hospodářským zájmem je určitě pevná měna, která, když se něco stane, nebude jen bezcenným papírem. Turecko má teď inflaci 60, 70 procent.

Martina: Tomáši Raždíku, a právě silnému franku ve Švýcarsku vděčí za to, že mnohem lépe dokáží zabraňovat prudkému zdražování, kterého jsme teď tady u nás svědky my?

Tomáš Raždík: Rozhodně z toho teď Švýcarsko profituje. Silný frank, když chtějí, drží inflaci pod pokličkou.

Švýcarsko má v ústavě, že stát nesmí přijmout žádné mezinárodní dohody, které by ho omezovaly v kontrole imigrace

Martina: My už jsme se tady o tom bavili, když jsme si povídali o tom, že ve Švýcarsku neexistuje ministerstvo zdravotnictví, a celkově jsem zjistila, že ve Švýcarsku si asi vystačí s polovinou ministerstev než u nás. A stejně tak je to tím pádem i s ministerskými úředníky, není-liž pravda?

Tomáš Raždík: Tam je to těžké. Uvádí se číslo, že mají 40 000 státních úředníků, ale část těchto úředníků je na kantonální úrovni, takže bych si to netroufl srovnávat, protože tato čísla nejsou úplně dostupná tak, že by to bylo snadno dohledatelné.

Martina: Ale ta ministerstva ano.

Tomáš Raždík: Rozhodně mají jenom sedm ministerstev. My máme čtrnáct a osmnáct ministrů. A výsledky naší země jsou nesrovnatelné.

Martina: Co pravidla imigrace? Vzpomínám si, že zejména před sedmi lety se o tomto tématu u nich velmi bouřlivě diskutovalo. Patří toto téma do ústavy?

Tomáš Raždík: Rozhodně. Švýcaři tam mají přímo článek, kde se píše, že stát nesmí přijmout žádné mezinárodní dohody, které by ho omezovaly v kontrole imigrace. My jsme byli naopak, jako člen EU, žalováni ze strany EU, že jsme nepřijímali imigranty. Švýcaři mají v ústavě, že na trhu práce mají přednost Švýcaři, což se samozřejmě EU nelíbilo. Z EU mají volný pohyb pracovních sil, ale Švýcaři mají přednost. Čili, když se objeví nějaké volné pracovní místo, tak můžou přijmout zaměstnance ze zahraničí. 25 procent obyvatel Švýcarska jsou v podstatě cizinci, čili jsou otevřeni světu, ale drží si to pevně v ruce.

Martina: Už jsme tady vzpomínali, že referendem byly zakázány výstavby minaretů a také nošení burek. Jak je ale celkově ve Švýcarsku upraven vztah státu a církví?

Tomáš Raždík: Mají v ústavě krátkou kapitolku, kde se píše, že církve mají svobodu. Ale jsou tam výjimky. Stavba minaretů je zakázána, a nošení burek je také zakázáno. V podstatě jsou církve spíše v kompetenci kantonů.

Martina: A je tam odluka církví od státu?

Tomáš Raždík: Ano, určitě.

Martina: Víte, kolik je ve Švýcarsku oficiálních církví?

Tomáš Raždík: Netuším.

Martina: Nebudu vás trápit.

Tomáš Raždík: Všechno se to dá dohledat.

Švýcaři mají ústavou zakázáno narušování tělesného a duševního stavu obyvatel, tedy ve Švýcarsku nikdo nesmí být očkován proti své vůli

Martina: Pro svět, i pro Evropu, znamenal před dvěma a půl roky obrovský zásek covid. V dnešní době se už pravděpodobně na covid mnoho svádí. V každém případě ale covid posloužil k tomu, že se co do výroby dluhů zhaslo, a mohlo se, a možná ještě může, všechno. Řekněte mi, jak se projevil švýcarský systém právě v dobách covidu? Jaké byly podstatné rozdíly v tom, jak na covid reagovalo Švýcarsko oproti většině evropských zemí?

Tomáš Raždík: Za prvé jim tak nenaskočil státní dluh, protože Švýcaři mají povinnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, ale v oprávněných, výjimečných případech se můžou zadlužit, kdyby byla třeba válka, nebo nějaká přírodní katastrofa, protože hospodařit absolutně vždy s vyrovnaným rozpočtem by bylo špatně. Čili oni se zadlužili lehce. Ale musí přitom rovnou dopředu předložit, jakým způsobem budou státní dluh splácet. Tuším, že se zadlužili, nevím, jestli to byl rok 2020, ve výši 3 procent HDP. My jsme si ve stejné době půjčili 8 procent HDP.

A důležité je, že Švýcaři minimálně dvakrát vyvolali na referendum na téma opatření proti covidu. Pokaždé si je sice schválili, ale dobré je, že rozhodl lid. Protože ve spoustě jiných případů politici něco zavedli, a lid to potom zrušil. Čili, rozhodli si sami Švýcaři, že budou mít nějaká opatření proti covidu, že se budou prokazovat nějakým certifikátem, je to na jejich uvážení. Ale důležité a dobré je, že mají v ústavě článek 10, že každý člověk má právo na osobní svobodu, a to zejména na nenarušování svého tělesného a duševního stavu. Čili, ve Švýcarsku nikdo nesmí být očkován proti své vůli. U nás lítalo ve vzduchu, že by to mohlo nastat, ale nenastalo. I když politici, kdyby chtěli, tak by nám to mohli nakázat, a my bychom se proti tomu těžko odvolávali. V sousedním Rakousku to rovnou zavedli. To se zase můžeme bavit o tom, jaká práva máme dána ústavou. Chceme to mít v ústavě, že nikdo, ani stát, nemá právo narušovat tělesný stav obyvatel? A myslím, že by to všichni odsouhlasili.

Martina: Stát nemá právo narušovat osobní svobodu, nebo integritu člověka. Ale ve Švýcarsku byly také schváleny covid pasy, proti kterým se bouřilo v celé Evropě mnoho lidí, byli i v ulicích. A ve Švýcarsku byly v lidovém referendu covid pasy schváleny, a byla to poměrně jasná většina, 62 procent voličů. Tím pádem 62 procent lidí rozhodlo o zbylých 38 procentech, kteří si museli umenšit svá práva.

Tomáš Raždík: Ano, ale teď nevím, jestli to bylo první, nebo druhé referendum, ale myslím, že to bylo druhé referendum, kde se jednalo o covid pasech, ale kdy se také v rámci tohoto zákona, tohoto balíčku opatření, také hlasovalo o finanční podpoře podnikatelů. Čili oni nehlasovali jenom o jedné věci, ale o více věcech v rámci toho balíčku. Byla tam i finanční pomoc.

Martina: Ale to zní rafinovaně.

Tomáš Raždík: Parlament to schválil jako balíček, a možná se to lidem nelíbilo, třeba se jim z tohoto balíčku nelíbily jenom covid pasy, ale protože to byla jedna věc, a hlasovalo se o celém balíčku, tak pravděpodobně finanční pomoc podnikatelům přispěla k tomu, že se to schválilo. Ale to je demokracie, když o tom rozhodne 60 procent lidí.

Martina: Dát to do jednoho balíčku, to je taky trošku manipulace, protože když o tom takto mluvíte, tak se s takovými balíčky, a tím pádem i s referendy, dá také slušně manipulovat.

Tomáš Raždík: Švýcaři drží v ruce ústavu, a když se jim to nebude líbit, tak si můžou v rámci ústavy navrhnout, že se může hlasovat odděleně. Kdyby chtěli, kdyby jim to přišlo jako veliký problém. Oni mají pravomoc změnit ústavu, čili ji můžou, v rámci referend, která jsou definována ústavou, definovat ještě detailněji, s tím, že se může o jednotlivých věcech hlasovat odděleně.

Martina: Když byl covid, tak jsme si všímali, jak reagují různé země po světě. Jak na to reaguje Amerika, naši sousedé, Austrálie, nebo Izrael. Vy jste si určitě více všímal Švýcarska. Tak jak reagovalo Švýcarsko, Švýcaři? Propadli také takové panice, a mnohdy možná hysterii, jako mnohé evropské, nebo světové země?

Tomáš Raždík: Myslím, že to v zásadě nebylo o moc lepší, než jinde, i když to neregulovali až tak moc. Ale v covidu jsem neviděl zásadní rozdíl, vyjma toho, že tato opatření šla do referenda, kde si je schválili. To je ten zásadní rozdíl.

Martina: Jasně. Měli také lockdown?

Tomáš Raždík: Nějaké částečné opatření tam měli, ale asi to záleží oblast od oblasti. Někde už jsme měli zavřené vleky, někde ve Švýcarsku to jelo. Čili, nebylo to stejné, jako u nás. Ale také měli opatření. Důležitá věc je také to, že my jsme tady měli situaci, kdy vláda, nebo ministerstvo, v podstatě vydávalo opatření proti covidu, a dopředu deklarovali, že sice vědí, že to zruší soud, ale oni to stejně zavedou, aspoň na tu dobu, než to soud zruší. A Švýcaři mají v ústavě, je to článek 5, bod 3, že státní instituce a jednotlivci jednají v dobré víře. Čili naši politici už dopředu nejednali v dobré víře, protože věděli, že to soud zruší. Tedy jednání v dobré víře u nás nefunguje, protože ani není v ústavě. Nic takového, že by instituce, státní instituce, měly jednat v dobré víře, v naší ústavě není.

Martina: Máme my něco, co neodporuje dobrým mravům.

Tomáš Raždík: V podstatě ano.

Martina: Pane profesore, teď začnu ještě z jiného, hořčejšího soudku. Řekl jste: Nebude co jíst.

Peter Staněk: No, tak máte červíky, brouky. Můžete si udělat smaženku, řekněme, z nějakých mandelinek, nebo podobně. Konec konců bílkovinová struktura by nám v celku vyhovovala. Nebo si můžeme položit drobnou otázku: Jak je možné, že Evropská unie zlikviduje 118 miliónů tun potravin, a nerozdělí je chudákům, kteří nemají co do úst? Protože to můžete vyvézt, ale pouze za situace, kdy se cena musí rovnat výrobním nákladům. A který blbec by tratil, a ještě by zaplatil dopravní náklady do Afriky? Tak to raději zlikviduje. To je všechno. A domácnosti z toho tvoří pouze 35 až 38 procent. Všechno ostatní je jiný systém likvidace.

Martina: Myslíte, že v případě, že uskutečníme věci, o kterých jsme se bavili, ať už Green Deal, nebo pokračující konflikty, hrozí hlad třeba i v Evropě?

Peter Staněk: Nenazval bych to „hlad“, ale veliká, problematická dostupnost potravin z hlediska ceny. Chleba mít budete, ale když bude stát 100 českých korun, tak budete muset velice uvažovat. A když budete mít vysoké výdaje na elektřinu, na topení, a na všechno, tak budete v situaci, kterou oficiálně publikovala anglická vláda, tedy, že vzhledem na extrémní nárůst cen energií se přibližně 30 procent anglických domácností dostane do zásadního dilematu: Buď koupí potraviny, a nebudou topit, nebo budou topit, a nekoupí potraviny. To je oficiální materiál.

Martina: Potřebuji od vás získat posloupnost dějů. Co se teď vlastně bude dít? Řekl jste, že lidé jsou nepoučitelní a že řešením velkých krizí byl vždy válka, protože v ní všechno zničíte, a pak jsou lidé vděční, že přežili, a mají hrníček s puntíky. Bavili jsme se tady…

Peter Staněk: Máme dva.

Je obtížné říct, kdy bude globální válka. Ale vzhledem k nárůstu varovných signálů, od hladu po vyjádření lídrů na Davoském fóru, je to otázka několika let. Ne-li dřív.

Martina: Ano viděla jsem ho, a jsem ráda, že máte svůj hrníček s puntíky. Ale řekněte mi, jak bude vypadat posloupnost dějů, které přijdou? Za humny se válčí, lidé se chovají, jak se chovají, elity se chovají, jak se chovají. Vysvětloval jste geopolitické hry, které se rozehrávají po celém světě. Jak odhadujete, že bude vypadat posloupnost dějů?

Peter Staněk: Odpovím vám známým rčením: Kdy bude dobře? Jak komu? Kdy? Kde? Čili, nepředstavujme si to tak, že od 1. listopadu začne globální válka, do které spadne celý svět, a tak dále… Ne. Bude to postupná fragmentace otřesů, revolucí, nepokojů, a tak dále. To, co teď vidíte například na Srí Lance, se začne opakovat v dalších zemích, ale nebude to jeden jediný okamžik, kdy se všechno spustí – bude to proud. A v tomto proudu budou různé proudnice, které ukazují válečný konflikt, sociální nepokoje, geopolitické přerozdělení, novou strukturu zemí, a tak dále. A rychlost jednotlivých proudnic je rozdílná. Dneska je velmi obtížné namodelovat, kdy bude, a jak bude vpadat globální válka, ale v každém případě, vzhledem na nárůst varovných signálů, od hladu až po vyjádření lídrů na Davoském fóru, můžeme konstatovat, že je to otázka několika let. Ne-li dřív.

Martina: Myslíte, že se mezi Ruskem a Západem spouští nová železná opona, nebo to takto triviální vůbec není?

Peter Staněk: Už se spustila, a kvůli idiotismu Evropské unie, která realizuje americké zájmy, běží v plné parádě.

Martina: Říká se, že na Ukrajině probíhá válka civilizačních modelů.

Peter Staněk: Ano, civilizačních modelů. Ať mi někdo vysvětlí rozdíl mezi dobrým a zlým fašistou. Čili, Bandera byl dobrý fašista, a Hitler byl zlý fašista. Opravdu?

Rusům nevymluvíte, že zachránili svět před Mongoly, Napoleonem, Hitlerem, i před nynějším americkým pojetím světa

Martina: Nedávno byl u nás politolog Alexander Tomský, a ten zmínil, že Západ nikdy Rusku nerozuměl a že Rusko nemůže rozumět Západu, protože jde o dvě odlišné civilizace, které se dlouhodobě vyvíjejí na základě odlišných principů.

Peter Staněk: Ano, to je pravda. Proto například dochází k paradoxnímu jevu, že pravoslavná církev ve spolupráci s rozumným islámem spolupracuje v rámci Ruské federace, a vytvářejí duchovní obraz a podporu ruské společnosti. A kromě toho neopomeňte, že v ruské společnosti vždy platily dvě priority: Jelikož byla vždy ohrožována zvenčí, tak armáda byla vždy pýchou národa. A druhá základní věc: Rusům nevymluvíte, že zachránili svět před Mongoly, před Napoleonem, Hitlerem, i před nynějším americkým pojetím světa. To je v tom národě stejně tak, jako v čínském národu máte tisíce let konfuciánské principy, podle kterých tato společnost funguje a podle kterých platí kolektivní odpovědnost, a to, co je tak krásně ztělesněno ve známém novém čínském filmu Mulan – vzpomeňte si: Odpovědnost k rodině, k vesnici, k provincii, k císaři. A císaře nahraďte prezidentem. A máte to stejné. A to je to, co v této společnosti funguje, a tvoří její přežívající možnosti, podobně jako Rusko přežilo vždy všechny tyto vpády, útoky a koloniální věci.

Takže si položte otázku: Mají podobný duchovní základ i země Evropské unie? Pro nás je vzorem třicetiletá válka, která neskončila Vestfálským mírem proto, že se dohodli králové a knížata, ale proto, že měšťané a sedláci už měli plné zuby rabování jedné i druhé strany, a vytvořili oddíly, které rušily protestantské i katolické oddíly. A pak i mocní pochopili, že to už musí skončit. Toto chceme v Evropské unii? Nebo jsme rozumní, a od třicetileté války jsme se posunuli? Nebo jsme stejní idioti, jako dav, který řval ve starořímském cirku: Ať vyhrají modří! A pak se na ulicích zabíjeli, protože vyhráli zelení. A nic se nezměnilo, 2000 let přešlo, a nic se nezměnilo. I to je jedna z možností. Ale to je podle mě otázka toho, kolik lidí je ochotno přemýšlet, a kolik se připojí k davu. To je klíčová otázka.

Martina: Komunisté pořád mluvili o zlých imperialistech, ale teď poměrně prudce narůstá počet lidí, kteří mluví o politicích jako o válečných štváčích. Přemýšlím, jestli už jste mi vysvětlil to, když jste hovořil o dvou letech, které má – podle nějaké studie, kterou jste citoval – Amerika, respektive americká armáda, na to, aby ještě dokázala bojovat. Odpověděl jste mi na to?

Peter Staněk: Ano, odpověděl. Náměstkyně ministra obrany Spojených států prohlásila, že Spojené státy potřebují na to, aby mohly obnovit zásoby raket a jiných zbraní, dva až čtyři roky, protože nemají komponenty. To je pravda. Ale zapomněla říct, že tyto komponenty dodává Čínská lidová republika. Evropští lídři začínají najednou přiznávat, že kdyby teď vypukla válka, a Rusko nastoupilo vůči Evropě, tak Evropa nemá čím bojovat – nemá zbraně, a ty co měla, dala na Ukrajinu. Lidé jako Kadyrov poslali za zbraně pro Ukrajinu Bidenovi děkovné telegramy, protože z nich ukořistili obrovské zásoby, a sklady zbraní, které na Ukrajinu poslala Evropa a Spojené státy. A pak máte kuriozitu, že Německo by jí dodalo samohybné houfnice PzH 2000, jenomže nevyrábí střelivo, které vyrábí Švýcaři, a ti prohlásili, že toto střelivo nedodají. To je další drobný problém.

Myslíte, že v situaci, ve které se vláda nestará o své občany, a klidně připustí, aby šlo třicet procent domácností do bídy, budou všichni skandovat: Sláva Ukrajině?

Martina: Pane profesore, pod naším rozhovorem se určitě objeví argumenty typu: Můžete říkat cokoliv, ale na cizí území se prostě s tanky neleze.

Peter Staněk: To říkat můžete. Ale hlavně to pak řekněte například islamistům, až k vám vpadnou se zbraněmi, a budete tvrdit, že pouze budete bránit vlastní území, ale nezastavíte problém. Ostatně, drobná poznámka: Rusko zvolilo jinou strategii. Poslední čtyři léta je to strategie izraelská. Proč izraelská? Protože pokud Izrael zjistí, že Hamás připravuje startovací území pro své rakety na území Izraele, tak Izrael nečeká, pošle letadla, která tuto základnu zničí, a problém je vyřešen předtím, než vznikl. Je to na cizím území? Nebo to není na cizím území?

A drobná poznámka o tom, že na cizí území nikdo nepošle tanky. Kolik základen mají Spojené státy tisíce kilometrů od svého území? A kolik základen má Rusko na hranicích se Spojenými státy? Tak o čem se tu bavíme? Jeden může rozmísťovat základny 6 000 kilometrů od svého území, protože je to mírotvůrce. A druhý nemá právo bránit vlastní bezpečnost pár desítek kilometrů od svých hranic? Nebo jsou dva metry? Nebo kilometry? Podívejte se na film Volyň. Skutečně se na něj podívejte. A co dělaly Šuchevyčovy jednotky s Poláky? Jak je bestiálně vraždily? To je ta Ukrajina, kterou máme oslavovat?

Martina: Ale polská animozita vůči Rusku je dána už historicky.

Peter Staněk: Ano, je dána historicky, protože na dělení Polska se bohužel Rusové podíleli vždycky. A zapomínají na to, že jestliže bude čtvrté dělení, tak jak pravil Brzezinski: Po čtvrtém dělení už žádné další dělení Polska nebude, protože Polsko už nebude. Ale i tak je toto řešení možné.

Martina: Proč myslíte, že jsme my zaujali takovýto jednoznačný postoj? Myslíte, že to je zkušenost z roku 68, a z toho, co následovalo i předcházelo?

Peter Staněk: Podívejte se na ty, kteří podporují Ukrajince. V první vlně, kdy jsme byli emocionálně zasaženi, jsme podporovali matky s dětmi a podobně. A podívejte se, kdo podporuje Ukrajince dnes. A mezi tím nastalo prozření. Nebo na skutečnost, kterou už mají české úřady potvrzenou, že Ukrajinci přijdou, vezmou si sociální dávky, a vrátí se na Ukrajinu. Opravdu si myslíte, že v situaci, ve které se vaše vlastní vláda nestará o své vlastní občany, a klidně připustí, aby šlo 30 procent domácností do bídy, budou všichni řvát: Sláva Ukrajině?

Jak dlouho lidem vydrží altruismus, jestliže někomu pomáháte, protože jste lidský, a druhý začne vykřikovat, že potřebuje ještě a že mu to musíte dát, protože je uprchlík?

Martina: Takže si myslíte, že tato politika, kterou naši politici razí, se najednou otočí nejenom proti nim, ale bohužel také proti Ukrajincům?

Peter Staněk: Už se otočila. Jak dlouho to trvalo, aby se změnila nálada vítací na náladu odmítací? Můžeme si říci otevřeně, že ani pět týdnů. Ale k tomu přispěli Ukrajinci svým arogantním vystupováním, svými krádežemi, svým požadovačným přístupem, a vším ostatním. Takže jestliže někomu dobrovolně pomáháte, protože jste člověk, a jste lidský člověk, a druhý začne vykřikovat, že potřebuje ještě to a tohle to, a vy mu to musíte dát, protože on je uprchlík, tak jak dlouho vám tento váš altruismus vydrží?

Martina: Hm…

Peter Staněk: Jednoduché.

Martina: Poměrně tvrdé odsudky Ruska můžeme v našich médiích číst, poslouchat, každý den. Řekněte mi, proč Rusko neodsuzuje třeba Indie, africké země, potažmo Čína?

Peter Staněk: Protože nemáte novináře, máte prostituty, kteří jsou ochotni za jidášský groš napsat cokoliv. A jelikož zjistili, co žádá mainstream, tak to dělají. A to není jenom v Čechách, ale i na Slovensku, v Polsku, v Německu, i jinde. Ovšem u našich dvou bratrských zemích je to značně vyhrocené. Čili každý, kdo si dovolí říct, že Bandera byl fašista, je ruský troll, ruský nacionalista, a nevím, co všechno. Tak já vám říkám otevřeně: Běžte do pekla, vy ukrajinští oslavovači, protože až Ukrajinci rozvinou v České republice ukrajinskou mafii, tak se pak vrátí do 90. let, přesně, jak vám to předvídají policajti. A pak se vám bude opět střílet na ulicích právě těmi zbraněmi, které jste poslali na Ukrajinu. A pak si nestěžujte. Sami jste si o to koledovali.

Nic nespojí lidi, kteří byli tvrdě proti sobě, tak jako vnější nepřítel. A to se stalo.

Martina: Machiavelli ve svém díle Il Principe velmi zdůrazňoval klasické: „Rozděl a panuj.“

Peter Staněk: To je starořímské.

Martina: Když chcete ovládnout společnost, tak ji nejprve musíte rozdělit na malé skupinky. Jakou roli v tom hraje Ukrajina? Protože se naše společnost, aspoň viděno zvenčí, zdá být jednotná.

Peter Staněk: Není jednotná. Kdyby byla jednotná, tak byste tady neseděli, a všichni by společně řvali jediný mainstreamový názor. Není jednotná. Vůbec. To je ten vtip, že není jednotná, ale vy jste potřebovali společnost sjednotit, a jak je známo, nejlepším způsobem sjednocení je vnější nepřítel. Nic nespojí lidi, kteří byli tvrdě proti sobě, jako vnější nepřítel, což se stalo, a najednou jste zapomněli na všechny rozmíšky mezi ODS, ANO. Všechny rozmíšky jsou pryč, a všichni unisono společně řvou: Ukrajina, Ukrajina. Ukrajina.

Martina: Takže spojení?

Peter Staněk: Přesně. Samozřejmě našli se tu pak lidé, kteří si to uvědomili, a podle tohoto plánu se nechovají, a nejedou v tom. Okamura v něm nejede. U nás je to například SMER, a podobně. Ale mainstream, který je v parlamentě, a jedno, jestli český či slovenský, na toto přesně nasedl, a proto elita, jak se říká, musí držet basu. A proto musí přijímat opatření, která jdou proti vlastním národům.

Dnešní vzdělání není zárukou toho, že jste myslící bytost. Máte pouze glejt o dosažení jistého stupně vzdělání.

Martina: Říkáte, že společnost, ani u nás, ani na Slovensku, není v těchto názorech, a nejenom v nich, jednotná. Může to vést až k nějakým občanským nepokojům, rozmíškám?

Peter Staněk: Ne, že může. To podmiňující můžete odstranit. Povede! A to velice dramaticky, protože sociální destrukce, v kombinaci s tímto stavem společnosti, vzbudí v lidech nesmírnou zuřivost. To vidíte už teď. A do toho přijde zásah elit, které se chtějí udržet u moci za každou cenu, a to silovými složkami, což jenom přileje olej do ohně. A pak se bude dít přesně to, co teď vidíte na Srí Lance. To je obraz budoucnosti.

Martina: Pochopil jste, jak je možné, že u nás i u vás tolik lidí úplně ovčansky přijalo veškerá omezení, která se týkají covidu? A že přijali rétoriku o rozdělení se na privilegované očkované, a neočkované, a naprosto se přestali ptát na původ tohoto viru? Jestli je, nebo není umělý, a jak to, že když se spojí vědci celého světa, tak nejsou schopni tuto vědeckou otázku zodpovědět. Jak si vysvětlujete, že jsme na to tak snadno nasedli?

Peter Staněk: Malá otázka: Kdybyste měla společnost strukturovat podle toho, kdo přemýšlí, nebo nepřemýšlí, udělala byste to jiným způsobem? Společnost se přesně ukázala, půlka věřila všem bludům o covidu, a radostně, mávajíce fábory, se šla vakcinovat. A druhá půlka to odmítla.

Martina: Kdybychom si řekli, že tento zážitek rozdělil lidi na myslící a nemyslící, jak jste to řekl, tak by se stejně tak hodilo říct, že myslící jsou vzdělaní. Ale ono to tak nebylo. Řekněte mi, pochopil jste, podle jakého klíče se i velmi vzdělaní lidé, profesoři, lidé…

Peter Staněk: Dnešní vzdělání není zárukou toho, že jste myslící bytost. Máte pouze glejt o dosažení jistého stupně vzdělání. Ale opravňuje vás ten glejt k tomu, abyste byl schopen kriticky analyzovat všechny souvislosti a vazby jevů, které jsou kolem vás?

Podřízení lidí očkování proti covidu je překvapivé. Ale společnost je hloupá, a lidé klidně podepíší informovaný souhlas, a ani si to nepřečtou. Chcete vidět větší důkaz debility?

Martina: Přesto, překvapila vás míra nemyšlení u některých lidí?

Peter Staněk: Ne. Věděl jsem, že společnost je v podstatě hloupá. Spíše mě překvapila schopnost se absolutně, bez jakéhokoliv přemýšlení, podřídit. Klidně podepíšete informovaný souhlas, a ani ho nepřečtete. Po Boha, chcete vědět větší důkaz debility těchto lidí? Přitom jim to nic nezaručuje, jenom budou ve stádu. Je dobře být ve stádu.

Martina: Je to pohodlné.

Peter Staněk: Ano. Nemusíte vůbec myslet. Jste schován ve stádu, a každému, který vykoukne, zatlučeme hlavičku hřebíkem. Pro jistotu.

Martina: Objevil jste v celém tomto širém světě stát, který se k řešení covidové epidemie většinově postavil jako myslící země?

Peter Staněk: V podstatě ne. Každá země byla svým způsobem nakonec vakcinací rozdělena, protože fungoval klasický lidský strach: „Dostanu vakcínu a přežiju. Nedostanu vakcínu, můžu zemřít.“ Jenomže teď si všimněte toho množství studií, kde dokazují vedlejší následky vakcinace. A co vám říká teleskopování vývoje nových vakcín?

Martina: Nic.

Peter Staněk: Normální vývoj vakcín má jednotlivé fáze, které jsou v podstatě čtyři. Od první klinické studie, až po plošné uplatnění, kdy musíte absolvovat určitý počet testů, než se potvrdí užitečnost vakcíny. U covidu vymysleli teleskopování, což znamená, že všechny čtyři fáze běží souběžně.

Martina: U nás na Ostravsku tomu říkáme: „Bo není čas.“

Peter Staněk: Ano – bo není čas. A výsledkem byl stav, že když jste splnili počet nutných testů, seřadili jste všechny fáze vedle sebe, tak jste vyvinuli vakcínu, o které jste nevěděli, jaké jsou její dlouhodobé účinky. Ale protože šlo o miliardy, tak se to vyrábělo. Skutečně. Podívejte se, jakým způsobem se vyvíjely vakcíny v minulosti, a jak teď, v covidu.

Většina lidí se nechce prohrabovat v obrovském množství informací. Chtějí jednoduchou odpověď, jednoduché řešení. A politik jim to dá.

Martina: Pane profesore, teď možná zase skočím k jinému tématu, ale myslím, že jen zdánlivě. Když se bavíte o lidech, kteří myslí a nemyslí, o lidech, kteří mají, nebo nemají kritické myšlení. Ale během vašeho rozhovoru jste řekl: Politici věděli, že je lidé zvolí, protože nemyslí. Řekněte mi, čím to je, že epidemie nemyšlení dostává na vrchol lidi, kteří přemýšlejí tak, jak o tom tady celou dobu mluvíme?

Peter Staněk: Odpověď je ve studiích profesora Spitzera. Dnešní doba digitálního světa poskytuje obrovské množství informací, a lidem se nechce těmito informacemi prohrabávat, chcete jednoduchou odpověď, jednoduché řešení. A politik jim dá jednoduchou odpověď, a jednoduché řešení, tak proč byste přemýšleli nad tím, jestli mluví, nebo nemluví pravdu, jestli slibuje to, co nemůže splnit, nebo ne. A vypadá to líbivě.

A na to máte obrovskou důležitost marketingové strategie. Klasická ukázka je naše paní prezidentka, nikdo ji neznal, a pak je zvolena 56 procenty hlasů. A tento marketing je propracován do absolutních detailů. A neopomeňte jednu základní věc. Váš organismus denně získá miliardu informací, vnitřní a vnější vědomí. Nespíte jenom proto, abyste očistila toxiny, ale proto, abyste očistila informační cesty, a očištění informačních cest znamená, že musíte vytřídit informace, které jste dostala. Co uložím? Co resetuji? Co vymažu? A tak dál. A toto neslouží logicky, ale emočně logický kód, který je odrazem – a teď se prosím podržte – morálních, etických a mravních principů sociální skupiny, které jste členem. Domyslete, co jsem řekl. Takže, jestli je ve společnosti základem neodpovědnost, hrabivost, ovládání, konzum a podobně…

Martina: Tak jsem po každé blíže tomuto …

Peter Staněk: Ne. Část populace myslí jiným způsobem. Je to zhruba 10 až 15 procent, která myslí jiným způsobem, na které toto blbnutí nemá vliv. A pak je tady druhá věc, hlavně u mladých: Kdo by četl, prosím vás, Vojnu a mír? Tisíc stran? Neblbněte! Stačí dvacetistranná svodka. Víme, že tam byl nějaký Bolkonský a minul se tam Kutuzov, pak tam byl nějaký masakr u Borodina, a na konec se dotyčná vdala za přeživšího kněze. Bum. Tak na co byste četl tisícistrannou Vojnu a mír? Čili tato jednoduchost svodky je první problém.

A druhý problém. Dneska máte stadióny plné diváků, kteří sledují, jak družstva hrají video hry. Prosím vás. Jste úplně vadný? To už vám spadla pavlač na hlavu? Ale ne. Je to největší hit současnosti. A pak se podívejte na celou kulturu, a všechno ostatní. Nechce se vám zvracet? Až na výjimky. Takže toto je součást proudnic, které se slévají do globální obálky zvané „hloupnutí populace“. A ještě potřebujete jednu věc. Kterou?

Martina: Všeobecné hlasovací právo?

Peter Staněk: Ne. Vůbec ne. Potřebujete vymazat staré lidi, protože ti mají historickou paměť, a mladí, ti jsou hloupí, takže ti historickou paměť nebudou mít, a nebudou schopni dnešní stav hodnotit kriticky. Až na výjimky. Nepřipadá vám to velice podobné dnešnímu světu? A je to konspirace? Ne. Je to skutečné. Podívejte se na studie významných neurologů, psychologů, a tak dále, kteří přesně toto popisují.

Demokracie je skvělý vynález, ale vyžaduje myslící lidi, což tak dnes většinou není

Martina: Podle toho, co říkáte, je jasné, že zřízení, jakým je demokracie, umožní převážit ve společnosti nemyslícím, a dostane je k moci.

Peter Staněk: Bohužel. To je přesně to, že demokracie je skvělý vynález, ale vyžaduje myslící lidi. A z tohoto hlediska to vyplývá tak, že demokracie je skvělý vynález, ale pro myslící lidi.

Martina: A není současná demokracie spíš už jenom hrou na demokracii, jakou si pamatujeme za komunismu?

Peter Staněk: Ano, je to paskvil. Proboha, vysvětlete mi, jak je možné, aby uspěl politik, který naslibuje cokoliv je možné, a po volbách ho přichytí, že nic nesplnil, a při dalších volbách ho opět neomylně zvolí. Jak je to proboha možné? Vždyť lidé mají alespoň špetku historické paměti, a měli by mít špetku logiky. Ale oni ho opět zvolí. Nebo stačí, aby přišel jeden nejmenovaný člověk, a prohlásil: Tady ve Francii to je vila ministra financí ze SMERU, a my to všechno zkasírujeme, a tak dál. A po volbách se ukáže, že to je podvod, protože ta vila patří nějakému Francouzovi, a dotyčný ji měl pronajatou. A onen Francouz zažaloval slovenský stát, a ten zacvakal za urážku na cti. A nikdo se neptá. Jak je možné, že se nikdo neptá? Klasická ukázka: Jak fungují novináři při tiskovkách opozice? Neptají se. Chcete víc? Nebo se ptají na absolutní hovadiny.

Martina: A je to proto, když tedy použiji jeden z vtipů, který se používal za minulého režimu, že u nás máme svobodu projevu, bohužel nemáme svobodu po projevu?

Peter Staněk: Může to tak být. Teď je to slušnější, ale už jenom čekám, kdy budou veřejná upalování, a budou odpůrce mainstreamových názorů upalovat veřejně na náměstí. Teď to můžete udělat přes internet.

Žijeme v době absolutní hlouposti a neodpovědnosti většiny lidí

Martina: Pane profesore, jak myslíte, že budou tuto dobu, kterou právě žijeme, nazývat budoucí historici?

Peter Staněk: Doba absolutní hlouposti a neodpovědnosti většiny lidí.

Martina: To, co teď děje, je skrumáž věcí, které na nás útočí, jak jsme si o nich povídali, a vy jste několikrát poměrně sugestivně naznačil, že to nepovede k ničemu dobrému. Přesto – mohlo by se ještě stát, že se naplní staré přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré?

Peter Staněk: Okno příležitosti, které jsme dostali, jako rasa, se zavírá. Opět souhlasím s vědci ze SIPRI, to je státní institut ve Stockholmu, který se zabývá válečnými problémy, že jsme ve třikrát nebezpečnější situaci, než v časech karibské krize. A válku nemusí vyvolat regulérně armáda, ale žoldnéři, kteří dostanou zaplaceno. A neopomeňte, to nejsou jenom vagnerovci, nebo Blackwater Academy. Existuje mnoho států, ve kterých existují soukromé armády, a Ukrajina je konec konců jednou z nich, kde mělo 16 oligarchů vlastní soukromé armády.

Už se to zlomilo. Žijte každý den tak, jako kdyby byl poslední.

Martina: Pane profesore, na začátku jste řekl, že jsme v bodu zlomu. Ale po tom všem, co jste řekl si myslím, že si to nemyslíte. Jsme za bodem zlomu?

Peter Staněk: Již se to zlomilo. Žijte každý den tak, jako kdyby byl poslední. Těšte se ze života. A nepřemýšlejte nad tím, co jste slyšeli. Pro jistotu.

Martina: Přesto, pokud ještě někteří lidé po našem povídání žijí, a nesáhli si na život, co byste jim poradil kromě toho, aby žili každý den, jako by to byl poslední? Existuje něco takového, aby člověk mohl mít dojem: Já se ještě snažím. Já něco dělám.

Peter Staněk: Musíme každý udělat na svém poli to, co je možné, abychom do této společnosti vrátili odpovědnosti, abychom byli odpovědní k sobě, k rodině, městu, kde žijeme, i ke svému vlastnímu státu. Jestliže budeme odpovědní sami k sobě, a nebudeme pohlížet na to, co by nám možná hrozilo, pak tento vývoj můžete zastavit, a pak budeme mít poslední možnost okna příležitostí. Jestliže to ponecháme tak, jak je to teď, s výraznou jistotou nás čeká to, o čem jsme mluvili. A to bude ta pozitivnější varianta vývoje. Víte, že nukleární holokaust má jednu výhodu?

Martina: Je rychlý.

Peter Staněk: Nejenom to. Zpopelní vás zadarmo, a váš popel rozptýlí po širokém území, takže nepotřebujete ani hrobové místo.

Martina: Také není, kdo by za něj platil.

Peter Staněk: Víte, někdo řekne, že to je pesimistický pohled na svět. Ne, tohle je oblast, které se věnuji celý život, a základem je pochopit, jak funguje architektura souvislostí, jak jsou propojeny jednotlivé jevy a procesy. A jestliže to dokážete, a jste schopni vytvořit architekturu souvislostí, pak pochopíte, jak je svět složitý, ale pochopíte ho v plné šíři. Lidově řečeno, vidíte jistou část spektra. Sova vidí jinou část spektra, pes vidí jinou část spektra, ale my máme mozek a vědomí na to, abychom byli schopni uchopit celé spektrum. Ale musíte na tom pracovat, nepřijde to jako dar z nebes, ani osvícení, ale je to mravenčí práce, mnohokrát velmi složitá, komplikovaná.

A pak je to tak, jako když stoupáte vzhůru na vysokou horu. Čím více vystoupáte, tím je to namáhavější, ale tím větší obzor je kolem vás. A jestliže tohle udělá hodně lidí, pak máme ještě světýlko naděje. Jestliže to neudělá, pak měl Soros pravdu v tom, že už začala třetí světová válka. Koneckonců, víte, že to neřekl první, ale prezident Putin v jednom svém vystoupení prohlásil, že třetí světová válka začala hybridní a sankcionářskou válkou vůči Rusku. Pak to přejde do ekonomické fáze, a pak do další fáze.

A víte, jaká je nová nukleární strategie Ruské federace? Zní takhle: „V případě ohrožení existence ruské společnosti, nebo ruského státu, je Rusko oprávněno použít taktické i strategické zbraně na zabezpečení vlastního přežití.“ Proto upravili systém. Předtím se to nazývalo perimetr Černá ruka, nebo Mrtvá ruka. Byl to systém, který byl založen na tom, že kdybyste vyhladili ruské vedení, tak by systém umělých inteligencí spustil plnou jadernou odvetu, a vymazal protivníka z povrchu planety. Dalo Rusko varování elitám NATO? Dalo, když uskutečnilo cvičení kompletní jaderné triády. To je poslední varování. A úplně poslední varování je předvedení startu Sarmatu, nahrazujícího Vojvodu, který má dolet 16 000 kilometrů, a každá raketa má 8–16 multihlavic, které mají vlastní jaderný pohon, a jsou směřovány tak, že mění trajektorii letu, a přesnost zásahu je pět metrů, mají velikost tonáže od 10 do 50 kilotun a pohybují se rychlostí 28krát větší než zvuk.

Udržet si lidskost v dnešní zvlčilé společnosti je těžké

Martina: Dalo výstrahu, a nikdo na ni nereflektoval. Na tuto otázku jste mi odpověděl, když jste tvrdil, že protivník musí knoflík zmáčknout první?

Peter Staněk: Ano. Toto je bohužel stav druhu, který se oficiálně nazývá Homo sapiens.

Martina: Pane profesore, situace, která intenzivně provázela naše životy téměř poslední tři roky – hádání se kvůli politickým postojům, ideologickým doktrínám a názorům, rozpadající se vztahy na základě neshody, rozpadající se stará přátelství, kamarádství, dokonce i manželství – to je obraz poslední doby. A tak, ať už to dopadne jakkoliv, ať už to budeme mít s tím rozptylem, nebo se něco ještě povede oddálit, tak si myslím, že nejdůležitější věc je – uchovat si lidskost.

Peter Staněk: Souhlasím. Dvě věci: Uchovat si lidskost, a uchovat si odpovědnost za své skutky, i za všechny ostatní bližní.

Martina: Uchovat si lidskost je v tuto chvíli velmi pracné. Máte recept?

Peter Staněk: Nemám. Na toto vám neodpovím. Nemáte nějakou lehčí otázku? Lidskost se v době, kdy společnost zvlčila, stává velice úzkým zbožím. A společnost je zvlčilá právě kvůli nohsledům, kteří jsou schopni za jidášský groš přisluhovat, a přisluhují i bez odměny. A pamatujte – oni všichni můžou dělat to, co my, většina, dovolíme. To je hlavní poselství. A z toho vyplývá odpovědnost každého z nás za to, co si tihle můžou dovolit.

Martina: Pane profesore, moc vám děkuji za rozhovor, a přála bych si, aby se většina z vašich prognóz nenaplnila. Ale je dobré o nich vědět. Díky moc.

Peter Staněk: Děkuji velice pěkně a doufám, že to není poslední rozhovor. Jak se říká, poslední večeře před ukřižováním.

Martina: Kvůli čemu především musí nastat civilizační změna?

Peter Staněk: Kvůli neodpovědnosti ve všech dimenzích a rovinách společnosti. A pak si musíte uvědomit jednu zásadní věc. Klasická ukázka – teď vám to předvedu – Evropská unie schválila projekt elektromobility, skvělé, budeme mít ekologii a tak dále. Zároveň ale existuje plán B, který znamená, že s elektromobilitou je spojen rozvoj autonomních vozidel. Německá legislativa umožňuje testování autonomních vozidel v plném provozu již teď, a příští rok jich bude ještě víc. Jestliže budete mít autonomní vozidlo, nemusíte vozidlo vlastnit, brát si leasing, úvěr, a tak dále, zavoláte si pouze auto aplikací z mobilu, které vás odveze z bodu A do bodu B, je dopravní obslužnost zabezpečena, dokonce to bude levnější. Ale teď pozor: Nepotřebujete parkovací místo, můžete snížit znečištění ovzduší, můžete rozšířit zelené plochy, snížíte komínový efekt nad městskými aglomeracemi, všichni mají skvělé podmínky pro život – ale má to jedinou chybu krásy. V současnosti evropský automobilový průmysl vyrábí 20 milionů aut, 17 milionů se prodá v EU a tři miliony se vyvezou. V budoucnosti nám na plnou dopravní obslužnost stačí tři miliony vyrobených aut ročně. A co s automobilovým průmyslem, s tou mocnou lobby?

Martina: Když říkáte, že tento model je neudržitelný, tak člověk by se poté, co vás poslouchal, docela těšil na nějakou změnu. Ale my nevíme, jaká to bude změna, kam povede, jaká má být. Mluvil jste o německé, japonské cestě, ale já nevím, kam kráčíme.

Peter Staněk: To je problém Evropy. Všude ve světě se zamýšleli nad tím, kam společnost kráčí, a co je dlužno změnit. Ale tyhle snahy v Evropě nemáte. Vzpomeňte si, co udělali se skandinávským sociálním modelem, který mohl být jedním z východisek příští společnosti. Ale prohlásilo se, že selhal, že je ekonomicky neudržitelný, politicky mylný, a že hlavním problémem Skandinávie musí být pohltit miliony migrantů, což samozřejmě sociální systém neunesl, takže se pak mohlo prohlásit, že tento systém selhal. Čili, vytvořím situaci, ve které ukáži, že to selhalo, a předestřu novou vizi. Ale pánbůh zaplať, jestli někdo má vizi, protože v Evropě vizi nemáme, takže se budeme potácet od jednoho břehu ke druhému. A proto hlavním problémem současnosti nebude vize evropské společnosti, ale posílání zbraní pro Ukrajinu, oslavování Ukrajiny a Zelenského. To bude hlavní vize.

Dnešní elita chce zůstat u moci za jakoukoliv cenu, i když půjde většina společnosti do kytek

Martina: A jak dlouho si myslíte, že nám tato vize vydrží?

Peter Staněk: Velice krátce. Podívejte se, co se již děje v obchodech, kde máte vylepené cedule: „Ukrajince neobsluhujeme“, „Ukrajince nechceme“. Demonstrace na podporu Ukrajiny, které se před tím počítaly na tisíce lidí, teď máte v pěti lidech. A netrvalo to ani půl roku.

Martina: Ale tohle všechno je důsledek. Důsledek nastavení ve společnosti, důsledek nepřemýšlení nad koncepcí. Co je toho příčinou?

Peter Staněk: Příčina je prostá. Dnešní elita chce zůstat u moci za jakoukoliv cenu, i za cenu, že většina současné společnosti půjde do kytek.

Martina: Proto jste v jednom rozhovoru řekl: „Proč nás vedou elity na smrt?“

Peter Staněk: Přesně tak.

Elita nepotřebuje někoho, kdo bude pracovat. Umělá inteligence má nahradit miliony otroků, kteří budou zbyteční.

Martina: Jak jste to přesně myslel? Kam nás vedou? Přece i elita potřebuje někoho, kdo bude pracovat.

Peter Staněk: Elita nepotřebuje někoho, kdo bude pracovat. Proto máte čtvrtou fázi průmyslu 4.0 zvanou chat boty, a tak dále, kterou nemusíte přeprogramovávat a které splní všechna vaše přání. Proto je věnována tak velká pozornost umělé inteligenci, protože umělá inteligence má nahradit miliony otroků, kteří budou teď zbyteční. Ale vzpomeňte si na tu prognózu změny přírodního prostředí. To nikomu nedochází, že mezinárodní tým definuje, že maximální časová hranice změny přírodního prostředí je deset let, a u grónských ledovců to dokonce ještě snižují.

Pak je nejvyšší čas připravit společnost na adaptaci, změnit strategii směřování společností, nalézt nový cíl společnosti, ale k tomu musíte splnit tři základní podmínky: První – musíte definovat společný cíl. Druhá – musíte obnovit důvěru. Ale pak přijde třetí podmínka, nejzávažnější – musíte mluvit pravdu, protože pravda vás osvobodí a umožní vám přijmout správná řešení.

Martina: Nemáte tam něco realističtějšího?

Peter Staněk: Jestli tohle neuděláte, pak Evropa skutečně půjde do kytek. Před rokem byl publikován scénář válečného konfliktu v Evropě, ve kterém bylo uvedeno následovné: „V prvních sto hodinách nukleární války zemře 300–340 milionů Evropanů. V dalších sto hodinách války zemře dalších 100 milionů Evropanů. A těch 60 milionů, co tady zůstanou, budou tak rozptýlení po kontinentu, že nebudou vytvářet žádné problémy.“ A nikdo se neozval.

Martina: Dobře, povězte mi tedy: Předestřel jste mi jedinou cestu z toho, to znamená definovat společný cíl, obnovit důvěru a mluvit pravdu, tak se v tom případě musím zeptat: Dá se tato druhá, jaderná verze, jak jste ji nastínil, ještě zvrátit?

Peter Staněk: Nesmíte zapomenout, že to, o čem mluvíme, je zásadním způsobem provázáno s novými zbraňovými systémy a změnou geopolitické orientace. Nové zbraňové systémy totiž znamenají jednu zásadní věc: Doteď byla politika jaderného odstrašování založena na hrozbě nukleární zimy. Jestliže použijete silné nálože, tak na celé planetě vytvoříte neprůchodnost atmosféry, a do šedesáti dnů zahyne všechno, co je rostlinné, zahynou živočichové, a tak dále. Dnes, díky hypersonickým zbraním, a díky rážím, řekněme, padesát kilotun, můžete provést chirurgicky přesnou eliminaci nepřátelských středisek, letišť, řídících bodů, a tak dále, nevyvoláte nutnost nukleární zimy. A kromě jiného můžete ještě použít jiné generace zbraní, například grazer (umělé vyvolání gravitačních vln), anebo laserové, družicové zbraně.

Martina: No, tak zaplať pán Bůh.

Peter Staněk: A to znamená, že nemáte radioaktivní spad. A pak máte ještě druhou věc, a to použití zbraňových systémů zvaných Poseidon, které byly původně konstruované jako jaderné ponorky, mini ponorky s umělou inteligencí (označují se i jako autonomní torpéda), které plavou v hloubce tisíc metrů. Jsou nezachytitelné, spočinou na dně, a čekají na signál. Na těchto ponorkách měly být umístěny 100 megatunové nálože. Ale pak si ruští experti spočítali, že 100 megatunová nálož vytvoří cunami vysoké dva kilometry, které oběhne celou planetu, a udeří také na ruské pobřeží, takže dnešní generace Poseidonu má dvě dvou megatunové nálože. A tato ponorka spočívá na dně, a když přijde povel k odpálení, nestartují žádné rakety, a vybuchnou dvě nálože, které vytvoří cunami vysoké 60 metrů, které spláchne všechno až do hloubky 480 až 600 kilometrů u amerického pobřeží. Krásná věc.

Pro USA je největším ekonomickým konkurentem Evropa. Proto jí chtějí prodávat plyn LNG a další zboží, a až ji vyždímají, bude zbytečná.

Martina: Pane profesore, omlouvám se, že se to pokouším tak trošku odlehčit, protože chci, aby posluchači nezapomněli dýchat.

Peter Staněk: Počítáte a slyšíte stále pozitivní verzi příští války.

Martina: Aleluja… Jsem ráda, že mě šetříte. Mluvil jste tady o tom, jak tady v prvním okamžiku jaderného konfliktu zemře 300 miliónů Evropanů. Cože tak pořád všem leží v žaludku Evropa?

Peter Staněk: Musíte počítat s tím, že pro Spojené státy není největším ekonomickým konkurentem Čína, ale Evropa. Pokud by byla Evropa silná, mohla by si zvolit vlastní strategii, nemusela by být papagájem amerických zájmů, a mohla by dělat svou vlastní mezinárodní politiku. Vychází to z jednoduché doktríny, jděte 15 let zpátky, a vezměte si studii známého politologa Friedmana, který prohlásil jednu zásadní věc, kterou Američané nikdy nesmí dopustit. Nesmí dopustit, aby došlo ke spojení Evropské unie, Ruska a Číny, protože pak by byly Spojené státy odsunuty na třetí kolej. Takže – v této fázi vyždímáme Evropskou unii dodáváním LNG, a vším ostatním, a až ji vyždímáme, pak je pro nás zbytečná, protože těžiště americké politiky se přenáší do tichooceánského regionu.

A tichooceánský region znamená jednu zásadní věc: Proč si nikdo nechce uvědomit, že vytvoření anglosaského bloku, Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, je představou Anglosasů o ovládání světa? A tento systém už máte dávno připravený, je to takzvaná skupina zemí Pěti očí. A asi víte, co je systém Echelon. A družicové informace? A monitorování všech informací? Komise Evropského parlamentu před pěti lety zjistila, že Evropu stálo používání insiderských informačních systémů Echelon 324 miliard euro. Pak byl tento výbor zrušen. Pro jistotu.

Martina: Pane profesore, já si uvědomuji, že třeba náš premiér musí v této hře cítit svou nepatrnost. Ale že třeba nevadí Francouzům, nebo Němcům, že jsou pouze pionem na šachovnici, který má už dopředu stanovený svůj poločas rozpadu?

Peter Staněk: Malá otázka. Když byl v Evropě Trump, tak první zemí, kterou navštívil, bylo Polsko. V Polsku prezentoval strategii Tří moří, kde mělo být Pobaltí, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Gruzie. Všichni si mysleli, že to má vzniknout jako nátlakový prostor vůči Rusku. Ale je také druhá varianta, že to vzniklo jako nátlakový prostor vůči nespokojeným Němcům a Francouzům, a jiným. A teď si vezměte, kdo je největší štváč v Evropě? Německo, Pobaltí, Polsko. Proč udělal veletoč pan kancléř Scholz? Protože je lehce nehmatatelný. A pak, když se bavíte s německými kolegy, dostanete zajímavou odpověď: „My čekáme na nového sjednotitele.“ A drobná poznámka amerických expertů publikovaných v The National Interest: Jestliže Německo bude vydávat na obranu dvě procenta HDP, a umístí tam 100 miliard euro na vyzbrojení bundeswehru, tak německá armáda bude neporovnatelně větší než jakákoliv evropská armáda – a stačí přemalovat kříže na jiný kříž.

Zůstanou jen ti nejhloupější z hloupých, protože se nebudou na nic ptát, a budou ochotni plnit jakékoliv příkazy

Martina: Pane profesore, vy jste dneska hustý.

Peter Staněk: Ne, nejsem hustý. Já vám cituji pouze dokumenty, které publikovaly některé analytické instituce ve Spojených státech. A stejně vás vyděsil projekt nukleárního holokaustu. Musím vás uklidnit: První plán Dropshot vznikl koncem 50. let. Druhý plán byl modernizován v 80. letech. Třetí plán je teď, a podstatou tohoto plánu je změna válečné strategie tak, že nechcete obsadit území protivníka, ale chcete protivníka vymazat z povrchu planety.

Martina: Pane profesore, kdo tady tedy vlastně ještě má zůstat?

Peter Staněk: Řekl bych, že ti nejhloupější z hloupých, protože se nebudou na nic ptát, a budou ochotni plnit jakékoliv příkazy.

Martina: Pane profesore, když se podívám na to, co jste říkal o Ukrajině a o Rusku, tak jak tedy tento konflikt čtete?

Peter Staněk: Podívejte, někdo osm let dává nabídky na to, aby se všechno vyřešilo mírovou cestou, žádá oboustranné záruky bezpečnosti přesně podle Astanské dohody a Istanbulské dohody, a žádá, aby bezpečnost byla oboustranná. A jiný se rozšiřuje, prohlašuje, že jestliže postaví raketovou základnu u našich dveří, tak to nemůžete chápat jako akt agrese, ale že je to akt bezpečnosti i pro vás, protože ty rakety vás vyhladí, a budete spokojeně mrtví, takže je to vlastně pro vaši bezpečnost. A protože si musíte pamatovat vyjádření pana prezidenta Putina, že v případě, že bude ohrožena celistvost ruského státu, a budou ohroženy vitální vlastnosti ruské společnosti, cítí se oprávněn použít jakýkoliv prostředek na vyřešení bezpečnosti. Tak máte odpověď. Ale bohužel je to realita.

A druhá věc. Pamatujete vietnamskou válku? Vietnamská válka kromě zástupné války mezi Ruskem a Spojenými státy plnila jednu zásadní funkci – střelby, zkušební polygon nových zbraní, kde se odzkoušely, a pak se masově nasadily do armády, a tak dále. Nikdy vás nenapadlo, jestliže znáte ruské zbraňové systémy, proč jsou nyní použity na Ukrajině, nebo proč jsou použity pouze v některých výsečích, například TOS 1-4 Solntsepyok (raketomet), používající termobarické střely, ale nepoužijí zařízení zvané Moskva 1, Voroněž 1, a Murmansk 1, a podobně? Jedenkrát ho použili – teď, a vypnuli všechna elektrotechnická zařízení na půlce Ukrajiny. Ale zařízení, které bylo namontováno v Kaliningradě, má dosah 6000 kilometrů, takže to můžete vypnout až k atlantskému pobřeží. A jestliže to vypnete, pak vám nefunguje nejenom mobil, internet, GPS, ale nefunguje žádné elektrotechnické zařízení. Vzpomeňte si na Defender, a na jednu americkou fregatu, které vypadly všechny zbrojní a jiné systémy. Nejlépe to vyzkoušíte v bojových podmínkách, není-liž pravda?

A kromě jiného neopomeňte, prosím, že ve východní části Ukrajiny žijí milióny Rusů, kteří rozhodnutím ukrajinské vlády ztratili právo nazývat se Rusové, nesmějí používat ruštinu, jako svůj jazyk, měli se stát Ukrajinci, a tak dále. Divíte se těmto Rusům, že se rozhodli povstat proti majdanské vládě? A další, poslední drobná otázka: Jak je rozdělen průmysl na ukrajinském území? Všechno na východ od Kyjeva, Donbas, a tak dále, je průmyslové, a všechno na západ od Kyjeva je pouze zemědělské území, včetně dvanácti tepelných elektráren, které nemají pro koho vyrábět. Proto vznikla idea vodíkové dálnice, čili vyráběli by elektrolýzou vodík, a transportovali by ho potrubím přes Slovensko, Česko do Německa. A Německo, což je známo, má rozvinutý projekt vodíkových lokomotiv, a tak dále.

My jsme na ústavu dělali několik studií na účinnost sankcí, a všechny potvrdily, že sankce neměly vůbec žádnou účinnost, a naopak podpořily stát, který měl být sankcemi zasažen. A dopad na ty, kteří tyto sankce udíleli, byly třikrát větší než na ty, koho měly zničit.

Martina: Kdy jste dělali tuto studii?

Peter Staněk: Tyto studie se dělali před pěti a dvěma lety.

Česká elita posílá do Ruska tanky a transportéry, ale vůbec se nezeptala občanů. A co když budou Češi zataženi do války proti Rusku, protože to ruská strana bude brát jako válečný akt vůči Rusku?

Martina: Protože v tuto chvíli můžeme říct, že sankce mají smysl, pokud donutí zemi, proti které jsou namířeny, změnit chování, což se tedy nestalo, a pokud země, které uvalují sankce, nepoškodí víc než sankcionovanou stranu.

Peter Staněk: Což se stalo. Kancléř Schröder kdysi prohlásil jednu krásnou větu, kterou by měly dnešní evropské elity mít vepsánu do mramoru: „Evropská unie bez ruských surovin a spolupráce nepřežije. Rusko bez Evropské unie přežije úplně pohodlně.“ Všichni mluví o plynu, ropě, ale víte, že nebudete mít na čem převážet zboží, protože většina palet se vyrábí ze dřeva, které pochází z Ruska? Rusko nezakázalo vývoz dřeva, pouze ho omezilo na jeden jediný hraniční přechod, který je ve Střední Asii. Ale neomezilo vývoz dřeva. Druhý paradox: Co vám říkají umělé safíry, bez kterých neuděláte ani iPhone, neuděláte nic? Ale 70 procent umělých safírů produkovala Ruská federace. Další zvláštnost: Na výrobu plochých obrazovek a ostatních věcí potřebujete speciální frakované plyny ze zemního plynu, jako je neon a další. Na Ukrajině existovaly dva podniky, jeden byl v Azovstalu, a druhý v Oděse. Azovstalský je zničen, a Oděsu Rusové vezmou v průběhu několika dní. Kdo bude dodávat tyto plyny? Ale zároveň jsem sám byl svědkem toho, jak Putin otevřel první provoz obrovského podniku na Amuru, který produkuje 20 miliónů tun ročně, a až bude celý podnik v plném chodu, tak bude produkovat 70 miliónů tun těchto vzácných plynů. Připomínám, že ve Spojených státech jsou čtyři podniky, kde je roční produkce 15 miliónů tun.

Martina: Dobře, ale proč by tedy Západ, což je 14 až 15 procent obyvatel světa, uvaloval sankce na Rusko? Proč by podstupoval tuto mission impossible?

Peter Staněk: Protože je to přesně to stejné, co teď vidíte ve Finsku. Všichni z vládních orgánů mluví o tom, že musí urychleně vstoupit do NATO, ale když se ptáte obyvatel, tak všichni říkají, že „musí být referendum, protože my do NATO nechceme“. Ale jak je možné, že to ta elita udělá? Jak je možné, že vaše elita dělá kroky, a vůbec se neptala, jestli budou čeští občané zataženi do války proti Rusku? Ale vy tam posíláte tanky, obrněné transportéry, opravujete poškozenou techniku a podobně. A co když to ruská strana bude brát jako válečný akt vůči Ruské federaci ze strany České republiky? Ptala se elita občanů České republiky? A poslední otázka. Proč se to děje? Protože dnešní elity vůbec nehájí zájmy Čechů, Slováků, Němců, Francouzů a podobně, ale hájí zájmy – kdybych byl cynický – amerického establishmentu.

Martina: Proč?

Peter Staněk: Protože Amerika potřebuje pomocníka. A proč ještě například nepadlo euro? Protože Amerika potřebuje ve válce proti jüanu a rublu pomocníka, a tím bude euro, které ale bude v podřízené pozici.

Elity dělají pouze to, co jim dovolí národy

Martina: Dobře. Znovu se ptám: Proč by to dělali? Co jim za to slíbili? Euro bude v podřízené pozici. Evropa bude v podřízené pozici a může se ocitnout ekonomicky a sociálně úplně na kolenou. Tak proč by to naše elity dělaly?

Peter Staněk: A proč by to neudělaly, když je vůbec nezajímají potřeby a názory českých občanů? Ale bohužel počítají s tím, že čeští občané jsou natolik hloupí, aby je zvolili. Pamatujte! Jedna zásadní preambule: Všechny elity dělají pouze to, co jim dovolí národy. A jestliže národy skloní hlavu, a říkají: „Co máme dělat? Tak neuděláme nic. Ať si to řídí. Ať si vládnou.“ Takže máte přesně ten stav, na který jste chtěla odpovědět.

Martina: Přeci jenom se mi o těch politicích nechce uvažovat jako o nějakém úplně jiném živočišném bezcitném druhu.

Peter Staněk: Paní Kociánová, berte to prostě tak, že buď to mají od přirození, nebo to mají od zaplacení. A nejhorší je případ, když to mají od obou. A to je dnešní případ.

Martina: Bavíme se o Česku. Jak je na tom Slovensko?

Peter Staněk: Stejně. Jsme bratrské národy a jsme v tomto stejně.

Martina: To znamená, že si o tom, že se uvažuje o odstřihnutí od ruského plynu a ruské ropy, přestože jsme na ruském plynu úplně závislí, myslíte, že to je součást nějakého plánu?

Peter Staněk: Odpověď je jednoduchá: Za prezidenta Obamy začali těžit plyn frakováním. Obama nařídil, aby pro obyvatelstvo, ale i pro podnikatele, klesla cena energetických médií o 40 procent, což znamenalo výrazné oživení americké ekonomiky po krizi 2008 až 2013. A v Evropě? Bude to skvělé. Čechy budou dostávat norský plyn přes Pobaltí, Polsko, Německo do Čech. A budeme dostávat slovenský plyn, a odstřihneme se od ruského plynu. Drobná poznámka: Pokryjeme tím pouze třetinu spotřeby, ale o zbývajících dvou třetinách nemluvíme. A decentně se mlčí o ceně tohoto plynu. Ano, budete používat argument, že přeci Bulhaři dostávají LNG plyn, který je levnější než ruský plyn.

Martina: Možná mají moře. Ne?

Peter Staněk: Ne. Nikdy jste neslyšeli o tom, jak Tesco zlikvidovalo všechny drobné prodejce potravin? Nejdřív přišli s dumpingovými nízkými cenami a vymazali všechny drobné prodejce. A pak zdvihli ceny na dvojnásobek, protože už nebyl nikdo, kdo by jim konkuroval, protože Tesco má za sebou finanční štít. A to se stane i teď. Jestliže budete mít tento plyn, tak jak to podle propočtu vychází? Bude o 40 procent dražší než ruský plyn. Tak, jak budete konkurenceschopní? Budou vaše výrobky, u kterých budete muset navýšit produkční náklady o 30, 40 procent, protože poroste elektřina, dopravní náklady, plyn, ještě vůbec konkurenceschopné? Bude vaše Mladá Boleslav schopna vyrábět automobily, které někde prodáte? Nebo se Wolfsburg rozhodne, že jste příliš drazí, a zavřou vás?

Spojené státy mají poslední dva roky, 22 a 23, na to, aby zvítězily nad Ruskem a Čínou. Pak budou odsunuty do podřadné pozice.

Martina: Pokud slévárny, a podobně, pojedou na o 40 procent dražší plyn, tak asi moc konkurenceschopní nebudou.

Peter Staněk: A máte odpověď. Pochopte, že dnešní doba již není dobou o ekonomických otázkách, ale je to doba, která směřuje k novému geopolitickému rozdělení planety. To znamená, že k původnímu seskupení BRIC, tedy Brazílie, Rusko, Indie, Čína, se připojila Jižní Afrika, a teď o vstup požádal Írán, Pákistán, Indonésie, Argentina. Tak jak velká bude síla tohoto gigantického bloku? Neodsune celou Evropskou unii a Spojené státy do druhořadé pozice? A co takhle, kdybyste věděla o tom, že toto seskupení vytvořilo Banku pro obnovu a rozvoj se vstupním kapitálem bilión dolarů, z kterého se financují všechny energovody, které se budují po celé Asii? Všechny ty plynovody, které povedou přes Afghánistán do Pákistánu a Indie, umožní využívat obrovské zdroje v Afghánistánu, a všechny tyto obrovské energetické toky povedou do Číny a dalších zemí. To znamená, že vzniká obrovský asijský blok, který odsune všechny nepodstatné části planety do jiné pozice.

Martina: Jak si budou v tomto novém rozložení, které jste nastínil, vést Spojené státy?

Peter Staněk: Spojené státy se dostávají do situace, kterou bych vám nastínil podle materiálů, které ve Spojených státech produkovaly dvě klíčové organizace, tedy RAND Corporation, a Trilaterální komise, které publikovaly materiál, podle kterého zůstávají poslední dva roky, kdy je možnost se pokusit o vojenské vítězství nad Ruskem a Čínou – a pak budou Spojené státy odsunuty do druhořadé pozice. Jde o roky 22 a 23. Jistě jste viděli program reformy flotil amerického námořnictva, který byl schválen Kongresem, podle kterého v průběhu deseti let klesne funkční schopnost amerických flotil na úroveň 20 procent dnešního stavu. Postavení nových lodí, jako Zumwalt, je největší katastrofa, která postihla americkou flotilu. Jsou neopravitelné, nefunkční, nemůžou plout dál, než 1000 mil od vlastních opravárenských základen, a v případě poruchy musí být odtaženy, protože jsou neopravitelné.

Martina: A to znamená, že čas se krátí. Proč by ale Čína čekala na to, až Spojené státy třeba zaútočí? Čína může Spojené státy zlikvidovat lusknutím, protože vlastní takové množství …

Peter Staněk: Pochopte, svět je dnes v zajímavé situaci. Dráždíte svými sankcemi a svým stupidním uvažováním největší nukleární mocnost na planetě. Má to smysl? Nebo je tady jedna jediná otázka: Víme, že ke konfliktu dojde, ale pro historii musí být oficiálně tím prvním, kdo stiskne knoflík, druhá strana. Viníkem příštího holokaustu musí být Rusko, ne Spojené státy.

Martina: Pane profesore, právě u nás, v Rádiu Universum, jste před dvěma lety v říjnu 2020 prohlásil, že stojíme na prahu zásadní civilizační změny, možná největší za posledních dva tisíce let. Tehdy to mnoho lidí nebralo vážně, ale dnes už přece jen poněkud přituhuje. Řekněte mi, kde se právě teď vynacházíme? Překročili jsme práh, a začínáme zažívat největší zásadní civilizační změnu za posledních dva tisíce let?

Peter Staněk: Myslím, že můžeme říct: Ano, jsme v tom, co nazval finský prognostik profesor Capra bodem zlomu. Jsme právě v tomto bodu zlomu. Ostatně paradoxně máte nejlepší signál v tom, jak otevřeně mluvili různí představitelé na Davoském fóru. Mluví o vytvoření společné vlády, o nadřazenosti WHO nad národními vládami a podobně, jako kdyby se naplňovaly všechny vize zásadního transformačního procesu. Druhá skutečnost: To, čeho jsme svědky na Ukrajině, není pouze válka Ruska a Ukrajiny, je to ve skutečnosti souboj civilizačních modelů, které jsou založeny na anglosaské kultuře, to znamená drancování, ovládání, spotřeba, kořistnictví, a tak dále. A pak je tady druhý model: Model ruský, který je spíš orientován na duchovní stránku a odpovědnost. A je tady také čínský model, který je orientován na kolektivní odpovědnost – a že je dlužno se přizpůsobit celku. A toto všechno vidím i ve vazbě na arabský model založený na šaríi, a na jihoamerický model, kdy se znovu objevují návraty ke starým původním civilizacím, které byly kdysi v jižní Americe vysoce rozvinuty a které byly v podstatě potlačeny conquistou.

Ostatně víte, kde vznikl první penzijní systém státním způsobem? Byla to incká říše, která zabezpečovala, že kdybyste absolvoval sedm let povinných obecných prací mita, tak jste měl nárok na doživotní oblečení, potravu a bydlení. A to prosím pěkně byla incká říše v 15. století. Čili z tohoto hlediska jsme v zajímavé situaci. Všichni tuší, že tento způsob neomezené spotřeby, hloupnutí a podobně už nemůže pokračovat. Všichni tuší, že dojde ke změně. Ale tuto změnu si každý představuje jiným způsobem. A končím tím, že všichni doufají ve změnu, ale tuto změnu má udělat někdo jiný, ne oni. A tahle filozofie – změnu udělá jiný, já se pouze připojím, je jeden z hlavních problémů současného světa.

Martina: Jako první věc jste uvedl, jak mluví politici v Davosu. Proč myslíte, že došlo k tak zásadní změně rétoriky a že si, řekněme, možná ani neberou servítky?

Peter Staněk: První věc, která tady je: Ukazuje se neudržitelnost dnešní společnosti. Tato neudržitelnost je nejenom v tom, jakým obrovským způsobem jsou zadlužené všechny společnosti, obyvatelstvo, podnikatelský sektor, banky, státy a tak dále. Již nelze dále zvyšovat dluhy. Druhý problém, který tady máte, je otázka příjmové polarizace společnosti. Je přece nemyslitelné, aby 5 nebo 7 procent populace vlastnilo 90 procent bohatství společnosti, a zároveň abyste udržovali spotřební charakter společnosti, protože ti ostatní, kteří nemají bohatství, nemají za co kupovat, a tak kupují na dluh, a tím se stávají ekonomickými otroky. Ale všichni decentně mlčí o třetím fenoménu, a tím je změna přírodního prostředí, terraformace přírodního prostředí, která probíhá za A podstatně rychleji, než si kdokoliv z klimatických panelů myslel, a za B podstatně systematičtěji. A zatřetí, i když to neradi klimatologové hlavně z Greenpeace slyší: Problémem není oxid uhličitý, problémem je obrovský komplex změn parametrů přírodního prostředí, které vyúsťují do toho, co definoval jeden mezinárodní projekt a studie, že v příštích deseti letech se 20 až 25 procent povrchu planety stane nevhodnými pro život, a vznikne 10 až 12 procent nových území pro život. A jediný problém je v tom, že na území, které nebude vhodné pro život, žije 1,8 miliardy lidí.

Martina: Kde to přesně bude?

Peter Staněk: Například Severní Afrika, Blízký a Střední východ, jižní část indického subkontinentu, většina Bangladéše, velká část Indonésie, Austrálie, a některá pásma, které se týkají amerického Středozápadu, nebo i jižní části kanadských plání.

Velká část Španělska, Portugalska, Itálie se změní na neobyvatelnou step a savanu. V ČR bude suchem nejvíce ohrožen Moravský úval a Středočeská kotlina.

Martina: Kdo tuto studii vypracoval?

Peter Staněk: Mezinárodní tým odborníků, a byla publikována v půlce roku 2021. Byli tam Kanaďané, Francouzi, Angličané, Američané, Němci. A těchto studií máme více. Například existuje studie, kterou si objednala Evropská unie a která se zabývá vysycháním evropského teritoria, je stará čtyři roky a přesně identifikuje, které oblasti se změní na savanu nebo na step. A nebude to pouze jižní část Itálie, Řecko, nebo Turecko, ale bude to i velká část území Španělska, Portugalska a tak dále. A znamená to, že například v České republice bude suchem nejvíce ohrožen Moravský úval a Středočeská kotlina, protože zásoby hlubinných vod v Želivce vydrží pro Prahu maximálně 20 let.

Martina: Pane profesore, mám s vámi vždycky problém, že mě to takhle všechno předestřete, a já ani nevím, čím dřív začít. Ale to, co říkáte o změně klimatu, by napovídalo teorii, kterou naši posluchači znají, protože když jsme se několikrát bavili o zániku, nebo kolapsu civilizací s profesorem Bártou, tak pomyslnou, v uvozovkách, třešničkou na dortu zániku byla klimatická změna. Když už byla společnost nahlodaná, naklepaná, oslabená, rozhádaná, nebo nějakým jiným způsobem ohrožená, tak pak to vždycky převálcovalo klima. Ale já bych se ještě vrátila k úplně první otázce, kterou jsem vám položila, tedy, že jste říkal, že stojíme na prahu zásadní civilizační změny. Řekněte mi, v čem bude tato změna spočívat? Řekli jsme si, co k ní vede, ale jak bude vypadat?

Peter Staněk: První klíčová otázka, kterou si dnes musíme položit: „Je tato společnost založena na odpovědnosti za své činy?“ Jestliže ne, tak děláme všechno bez odpovědnosti. Dokonce i zelené úděly, které schválila Evropská unie, jsou dělány bez odpovědnosti, protože těch 168 biliónů, které to bude stát do roku 2030, musí někdo zaplatit. Nemůžete pouze vyhlásit plán, a nebavit se o tom, kdo to zaplatí, nebo kdo to udělá, a jakým způsobem.

Přicházející zdražování nezvládne 30 procent českých domácností, které se dostanou do exekucí. Nechají se spokojeně vehnat i s dětmi bydlet pod most?

Martina: Zjevně můžeme.

Peter Staněk: Můžeme, protože Evropský parlament si nechal udělat dvě případové studie, které jsou za celou Evropskou unii, které vůbec nereflektují země Evropské unie, a v podstatě nevypovídají o ničem. Ale těch 168 biliónů musíte spojit s tím, jak vzrostla zadluženost kvůli finanční krizi 2008–13, kvůli covidu, a jak došlo k enormnímu nárůstu zadluženosti populace, obyvatelstva. Jestliže dnes máte ve Španělsku zadluženost u obyvatelstva na úrovni 136 procent HDP, v Německu 86 procent, v Itálii na úrovni 120 procent HDP, a teď prohlásíte, že bude cenový růst, bude inflace, růst úroky, růst všechno ostatního, co myslíte, kolik lidí to vydrží? A zacituji vám zprávu České národní banky z tohoto roku: Podle jejich analýz 30 procent českých domácností nezvládne následující zdražování, a budou se dostávat do exekučního pásma. Opravdu máte pocit, že těch 30 procent se nechá spokojeně vehnat pod most? Aby ti lidé bydleli i s dětmi pod mostem?

Martina: Jak na to odpovídáte vy?

Peter Staněk: Já na to odpovídám: Musíte změnit priority společnosti. A teď vám předestřu několik možných alternativ. Alternativa Německa – německá koncepce pro příštích dvacet let: Kvalitní zemědělství, kvalitní potraviny, kvalitní zdravotnictví, kvalitní vzdělávání, ekologická energetika. Můžete namítat. Ale strategie Japonska – základní preambule: Společnost je tu proto, aby pro každého člena společnosti vytvořila podmínky pro plnohodnotný život. Někomu to něco připomíná. Společnost tvořená stanfordským týmem na Stanfordské univerzitě ve spoluprací s MIT: Základem společnosti nemá být konkurence, boj, spotřeba, ale musíme se vrátit k bezpečnostním protokolům rostlinné říše, která tady je o miliardu let déle a která má tyto klíčové zásady: spolupráce, komunikace, empatie. Opět můžete něco namítat vůči této koncepci společnosti. A tento tým na tom velmi intenzivně pracuje, dokonce za podpory mnohých vládních představitelů.

Čili, máme tady jisté náznaky nových priorit společnosti, a vy si musíte zároveň položit ještě jednu základní otázku, kterou můžeme položit kterémukoliv vašemu posluchači: Proč tady je, a co je smyslem jeho života? Hromadění spotřebních předmětů, které nepotřebuje, na které si bere další úvěry? Cestování po světě, kdy jde z jednoho resortu do druhého, a vůbec nezná život v zemi, kam přišel? Neustálé předvádění se díky sociálním sítím? Vyprodukování 1,5 tuny exkrementů na průměrnou délku života? Porodit dvě dětí? Nehovořím o výchově dětí, protože tu nahrazují počítače a mobily. Nebo by základem společnosti mělo být poznání? Z poznání vyplývá odpovědnost, z odpovědnosti vyplývá hledání rovnováhy s přírodním prostředím. A z nové rovnováhy s přírodním prostředím najednou máte nový obraz společnosti, kde mezigenerační posun poznání je logickým systémem, který rozvíjí společnost, a ne tezi, že všichni budeme mít botoxové injekce, budeme i v osmdesátce vypadat jako živé mrtvoly, všichni budeme mladí, když nezemřeme. Důchod nebudete potřebovat, protože jste pořád mladý, a v konečném důsledku úplně bezpečně zblbnete cíleným způsobem díky digitálnímu světu.

Evropa se nezabývá hledáním nové cesty, ale tím, jak Ukrajinu podpořit zbraněmi, a že v Německu již nebudete moct děti v mateřské školce oslovovat chlapeček a děvčátko

Martina: Pane profesore, když jsem se zeptala, v čem bude spočívat ona zásadní civilizační změna, tak jste mi teď předestřel tři cesty. Kde je česká? Kde je evropská? Znamená to, že civilizační změna nebude všude stejná? Nebude globální?

Peter Staněk: Problém je v tom, že Evropa se těmito zkušenostmi nezabývá. Nezabývá se hledáním nové cesty, ale zabývá se tím, jak podpořit Ukrajinu zbraněmi a podobně. Zabývá se genderovými principy, tím, že v Německu již nebudete moct děti v mateřské školce oslovovat chlapeček a děvčátko, ale „ono“. To jsou teď hlavní problémy Evropského parlamentu, nejvíc stěžejní témata. A pak tady máte druhou oblast, a to jsou neustálé řeči o klimatických změnách podporované klimatickou lobby. Dokonce kdybych citoval profesora Lomborga, to můžeme nazvat ekologický fašismus, protože problémem nejsou emise CO₂, ale problémem je komplex přírodních procesů ve vesmíru, v planetě, v jejím jádru i na povrchu, distribuce energie, které pravidelně na planetě mění klima.

Když se bavíte o CO₂, tak drobná poznámka: Před 413 tisíci lety byla na planetě teplota o 6 stupňů vyšší než teď – a hladina CO₂ byla poloviční. A teď nejnovější objev publikovaný před dvěma měsíci: Taje nám grónský ledovec, taje nám západní část Antarktidy, geofyzikové najednou zjišťují, že se to děje proto, že pod povrchem jsou gigantické magmatické pochody, které tyto ledovce roztápí. A připomínám známé studie, že když se roztopí grónské ledovce, tak hladina oceánu stoupne o 6,5 metru, a kdyby se roztopila půlka ledovců Antarktidy, tak hladina stoupne o dalších 35 metrů. A teď si vezměte mapu světa a zvyšte hladinu oceánu o 40 metrů.

Martina: Nechtěla bych bydlet v Holandsku.

Peter Staněk: No právě. Takže pak se stane zajímavá věc: Česká kotlina a severní část karpatského oblouku bude klimatickými změnami nejméně dotknuta. Ovšem náš problém bude, že milióny Dánů, Holanďanů, Francouzů i Italů se budou cpát na toto území, kde je možno přežít. A teď máte další zajímavou studii, publikovanou minulý rok, že v Evropě zmizelo 75 % hmyzu, ale hmyz vytváří diverzitu přírodního prostředí. A když se ptáte na hloupost, tak bylo skvělé nahradit klasické žárovky LEDkami, jenomže LEDky produkují o 300 procent větší světelný smog a hubí většinu hmyzu. Takže co jste dosáhli? Dosáhli jste jedno, že výrobci osvětlovací techniky vydělali 60 miliard eur. Je to hloupost, nebo nekoncepčnost? Nebo nechápání všech souvislostí? Nevím.

Fašizace dnešní společnosti v EU je založena na jediném správném názoru

Martina: Pane profesore, hloupneme plošně všichni? Nebo je někdo pořád ještě dost velký chytrák na to, abychom si toho nevšimli?

Peter Staněk: Takhle, hloupne velká část populace, bohužel. Teď řeknu provokativní tezi: Kvůli internetu a digitalizaci hloupne především mládež, která má představu, že všechna problémová řešení nalezne na internetu. Vždyť si to „vygooglím“, že ano. Druhá věc: Bohužel existuje mnoho lidí, kteří nikdy nechápali architekturu souvislostí, pro které byl život jednoduchý, prostý v jejich myší díře, podle kterých je svět nádherný. Ale kdyby vylezli ze své myší díry, byl by složitý. Nikdy to neudělali. A tyto masy se klidně teď nechají vakcinovat, klidně prohlásí, že Ukrajina bojuje za naši svobodu a že klimatické změny vyřešíme zmenšením emisí CO₂. A nikdy nebudou přemýšlet. Přemýšlení, podle fyziologů, jak známo bolí, protože se při přemýšlení spaluje cukr, a když ho nemáte, tak vás bolí hlava. Čili logický důsledek – přemýšlení bolí. A proč byste si udělala bolest, když nemusíte myslet, a jen převezmete jediný správný názor?

A všimněte si, fašizace dnešní společnosti v Evropské unii je založena na jediném správném názoru. Jediném. Kdo tento názor určí? To nevíme. Ale znáte jistě Neuralink, výzkum Elona Muska, který má v preambuli tuto větu: „Musíme lidi naučit myslet správné myšlenky, a k tomu bude sloužit digitální svět.“ Ale kdo určí, že jsou to správné myšlenky? Je správná vaše myšlenka, nebo moje myšlenka? Nebo platí známý „demokratický“ princip: „Můžete mít jakýkoliv názor, když je můj.“ Je to demokratické? Můžete si vybrat.

Martina: Koho tipujete na to, že bude rozhodovat, nebo už rozhoduje o tom, která myšlenka je ta správná?

Peter Staněk: Teď to bude, řekněme, velice nebezpečná idea, někdo by okamžitě začal říkat „konspirační teze“. Vezměte si strukturu dnešní společnosti z hlediska rozhodování. Nejdřív je to první rovina, která představuje svět kolem vás, vaše kolegy, vás, vaši rodinu, příbuzné a známé. Pak máte druhou hierarchickou skupinu – speciální služby: FSB, NSA, CIA, KGB, Mosad, a tak dále, které mají neomezené finanční zdroje, a nikomu nepodléhají, protože i podléhání kongresovým výborům pro kontrolu tajných služeb je pouze ex post. Pak máte další vrstvu. Kdo se první globalizoval? Mezinárodní zločin, ti se dohodli v devadesátém třetím, a rozdělili si sféry podnikání v plynu a tak dále. Takže ruská mafie je specialista na vraždy na objednávku, čínská mafie jsou ilegální migranti, cosa nostra vozí alkohol a cigarety, ndrangheta jsou investice ve veřejném sektoru, a tak dále. Jedině jakuza zůstala vázána na japonském území. To je roční obrat 12 až 13 biliónů dolarů, a neplatí daně ani sociální pojištění. Umíte si představit, že máte v rukou 12 biliónů dolarů v hotovosti? Za to si můžete koupit politiky, policii, média, akcie ctihodných firem, a tak dále. Zkuste se zeptat lidí a politiků, kteří mluví a básní o tom, jak musíme zachovat udržitelný způsob vývoje společnosti. A já se ptám: Co chcete udržet? Tu bezmeznou spotřebu? Tu nelogiku? Skutečnost, že nemáte potraviny, ale klidně v Evropské unii ročně zničíte 118 miliónů tun potravin, a nedáte je na hladomor v Somálsku? A teď se vás zeptám: Kolik výrobních prostředků potřebujete? Kolik výrobků, které uděláte, se ve skutečnosti prodá?

Takže v jakém světě žijeme? Ve světě, který znáte a víte, jaká je pravda? Nebo ve světě, který vám předestřou média mainstreamového proudu, politici, kteří tvoří situaci, ve které budou říkat: „Covid nám způsobil, že nemáme peníze, takže zvýšíme ekologické daně, místní daně, daně z majetku a všechno ostatní, a musíte to zaplatit.“ Ale decentně pomlčí o tom, že od roku 2016 je směrnice OECD proti transfer pricing. Od roku 2018 je komunitární směrnice zavazující členské země EU v boji proti transfer pricing, proti spekulativním finančním převodům. A máte eurostát, který prohlásí, že toto stojí Evropskou unii ročně 4 bilióny euro. Opakuji. 4 bilióny. Pak tady máte korupci, která není důležitá tím, že vám nikdo nedá obálku do vašeho portfolia, ale tím, jak prodražíte náklady veřejného sektoru. A korupce vás v Evropské unii stojí další 4 bilióny euro. Pak operace na hraně zákona: Porušili jste zákon, je to sice neetické, ale ušetřili jste peníze pro vaše akcionáře – 1,5 biliónu euro. A pak tady máte šedou a černou ekonomiku, na což je minimální odhad 4 bilióny. Připomínám, že produkt Evropské unie je 27 biliónů. Takže nemáte peníze. Nemáte nebo nechcete mít peníze. Nebo platí to, co tak krásně, jako v kapce vody, máte zkoncentrováno v tom, že na planetě je 998 daňových rájů, a 680 patří pod jurisdikci anglické vlády, která je může zrušit škrtnutím pera, ale nikdy je nezrušila. A objem kapitálových zdrojů vázaných v těchto daňových rájích stoupl za posledních pět let na 93 biliónů dolarů. Paradoxní je, že podíl Číňanů se zvýšil z 18 na 36 procent, ale jak je známo, žádný čínský podnikatel nemůže vyvést peníze bez souhlasu čínské vlády. A máte odpověď. A další otázka, na kterou byste měla znát odpověď: Kdo má v dnešním světě skutečné peníze? Je to Amerika? Německo? Itálie? Francie? Anglosaský blok?

Většina lidí nechce přemýšlet. Přečtou si úvodník, podívají se na zprávy v televizi, a máte jediný názor.

Martina: Myslím, že nikdo z těch, koho jste zatím jmenoval.

Peter Staněk: Nebo je to jedenáct státních suverénních fondů Čínské lidové republiky, jejichž trhová kapitalizace je dnes téměř 8 biliónů dolarů, a které ovládají reálné peníze, se kterými financují expanzi soukromých firem? Například Huawei a tak dále.

Martina: Pane profesore, říkal jste, že myšlení spaluje cukr, a asi vás za chvíli budu muset poprosit o kus dortu. Když se budu věnovat jenom jednomu segmentu z toho, co jste řekl o tom, kolik peněz je v mezinárodním zločinu, a že prostředky má tisíc lidí, a tak dále, takže chytráků je zřejmě na planetě ještě dost, čímž reaguji na to, že jste říkal, že hloupneme. Řekněte mi, jakým způsobem se jim daří zametat stopu, a jakým způsobem se daří, že to zbytek populace přijímá, a podléhá této hypnóze? Nechuť vidět?

Peter Staněk: Uvedu vám jeden krásný příklad.

Martina: Ano.

Peter Staněk: Na Hradním vrchu je slovenský parlament, probíhá diskuse o dalším omezování sociální politiky. Přijde tam šest sedm tisíc demonstrantů. A pak tam do parlamentu přinesou Geissenovce (německá reality show) – těžký život milionářů – a máte tam dvacet tisíc lidí, kteří je přišli vítat. Tak mi řekněte, jak inteligentní je populace? Či pro ně stačí, aby jim předvedli milionáře, o jejichž původu majetku se nikdo nebaví, a všichni jsou vzrušeni, protože se musí vyfotit s celebritou. Psychologický moment: Proč se musíte vyfotit s celebritou? Protože odlesk velikosti celebrity padne také na mě, a všichni budou závidět, že jsem se vyfotil z celebritou? To je ta blbost, ten dementismus ve společnosti. A druhá věc, která na to přímo navazuje: Proč si tolik lidí nechá vymýt mozek médii?

Martina: Proč?

Peter Staněk: Je to jednoduché: Nemusíte přemýšlet. Přečtete si úvodník, nebo se podíváte na zprávy v televizi, a máte jediný názor. Nemusíte přemýšlet, nemusíte studovat informace a architekturu souvislostí. Nemusíte se nad ničím zamýšlet, máte hotové řešení. Proč? Protože tato společnost je založena na jednom fenoménu: Jeden problém – jedno řešení. A nemusím se na něm podílet já sám. To je klíčová preambule dnešní společnosti.

Západní model končí, protože je založen na masové spotřebě, kdy velká část populace musí mít dostatek zdrojů, aby kupovala. Ale snížení příjmů to znemožňuje.

Martina: Čistě západní? Nebo celkově, celosvětové?

Peter Staněk: Ne. Pozor. Mluvíme o euroamerickém civilizačním okruhu. Zjednoduším vám to: Anglosaský okruh, plus větší část Evropské unie.

Martina: Proto říkáte, že tento model je do budoucna neudržitelný?

Peter Staněk: Přesně tak.

Martina: A proto mluvíte o civilizačních změně tak, že musí nastat?

Peter Staněk: Ano. Musí nastat nevyhnutelně, protože tento model již skončil, a to z jednoduché logické úvahy: Jestliže je založen na masové, mohutné spotřebě, pak masová a mohutná část populace musí mít dostatek zdrojů, aby kupovala to, co jste vyrobili. Ale jestliže příjmová polarizace tento předpoklad vymazala, pak je pouze otázka času, kdy naplníte výši úvěru tak, že si nikdo další úvěr nemůže vzít.

Jedna klasická ukázka: Evropská centrální banka po dobu covidové krize natiskla 1,7 biliónů euro a dala je komerčním bankám, které měly poskytnout zvýhodněné úvěry, aby podnikatelé přežili. Většina z těchto peněz se vrátila do Evropské centrální banky při záporných úrokových sazbách. Nikdo další úvěry nechtěl. Vysvětlete to? Odpověď je jednoduchá: Dluhová zátěž je již tak vysoká, že jakýkoliv další úvěr vás stlačí pod vodu, kde se utopíte. Proto si nikdo z podnikatelů další úvěry nebral.

Martina: Řekl jste, že v cenách energií se odráží vývoj na trhu energií, i veškeré chyby v řízení energetiky. Když už jsme tedy u cen, a vy jste jeden z našich nejlepších expertů, a kromě toho také praktik, tak mi konečně řekněte, jak to opravdu je, protože informace se velmi často rozcházejí. Platíme za plyn několikanásobně více než třeba Maďaři, nebo i Němci?

Vladimír Štěpán: Můžeme si to říci na příkladu maďarské Innogy, což je vlastně dědic našeho státního Transgasu. Innogy prodává plyn na Slovensku a v ČR těm samým odběratelům. A my jsme spočítali jejich ceny pro tisíc pět set kubíků a zjistili jsme, že u nás za to odběratel platí k dvaceti korunám za kubík, a na Slovensku kolem deseti. Můžete mi říct, proč?

Martina: Nemůžu.

Vladimír Štěpán: Já taky ne. Innogy, která nakupuje plyn levně z Maďarska, ho tady prodává za tyto ceny, vláda mlčí a nic neříká. A na Slovensku jsou poloviční? To máte jeden příklad.

Martina: Na rozdíl od Německa, Itálie, Rakouska, Francie, a ze států V4 Slovenska, nemá Česká republika uzavřenou dlouhodobou smlouvu na nákup levného ruského plynu.

Vladimír Štěpán: Je jediná v celé Evropě, když pominu Španělsko, Portugalsko, a podobně.

Martina: A proč?

Vladimír Štěpán: Protože když byla privatizace, tak tento kontrakt, který jsme také měli, protože Rus vždycky uzavře smlouvu s jednou národní společností, protože to je pro něj záruka obrovského odběru plynu a placení, tedy že mu zaplatí. Nechce malé subjekty, a malý subjekt je třeba takový, který má miliardu kubíků, to je pro ně malé. Oni to takto postavili. My jsme také měli takového obchodníka. Vždyť jsem tam byl já, který jsem dělal i na ČPP. To ale zdědilo RWE, které mělo v roce 2012 ve Vídni, kde jsem byl, arbitráž, a tam změnili vzorec, a místo obvyklého vzorce, kde je vazba na konkurenční paliva typu ropa, plyn, uhlí, nebo třeba i elektřina, inflace, pevná složka ceny, a všechno, který vyhodili, tam dali vazbu na burzu, a tím ho znehodnotili. Takže tento kontrakt sice formálně existuje, ale je k ničemu, protože si můžete kupovat z burzy, a tento kontrakt nepotřebujete. Takže RWE má tento kontrakt, ale nevyužívá ho. A my nemáme žádný.

Pokud by Rusové přerušili dodávky plynu, to znamená sto padesát miliard kubíků do Evropské unie, tak to nenahradíte ani do roka, ani do dvou, ani do pěti let.

Martina: A kupujeme plyn výhradně od Německa?

Vladimír Štěpán: Kupujeme ho na burze. Z burzy nám ho dodávají, ne úplně výhradně, ale čtyři němečtí obchodníci, a je to tak 80 až 90 procent dodávek plynu. Pak jsou tady nějací belgičtí, italští, prostě x malých.

Martina: Kolikanásobně dráž ho kupujeme z burzy, než kdybychom ho odebírali přímo z Ruska na základě nějakého zastropování?

Vladimír Štěpán: Čtyřikrát.

Martina: Čtyřikrát?

Vladimír Štěpán: To je právě to zásadní, že když na burzu nikdo nedodává, tak samozřejmě není nabídka, ale poptávka je. A právě na vyrovnávání výkyvů, jak jsem říkal, potřebujete dlouhodobý kontrakt. A když plyn nemáte, a zájem o něj je, tak cena stoupá, a bude stoupat dál. A je docela možné, že tímto zásahem Ruska na Jamal, a uzavřením této trasy přes Ukrajinu, skončí evropská burza, protože už tam nebude s čím obchodovat.

Martina: Co to bude znamenat pro stát, jako jsme my, který odebírá výhradně přes burzu?

Vladimír Štěpán: Musí udělat dvoustranný kontrakt s nějakým obchodníkem, nebo s několika obchodníky. To je to, co jsme chtěli. My říkáme: Když z Německa odebíráme ruský plyn, ale za čtyřikrát vyšší cenu, tak já chci jen nahradit německého obchodníka, takže to bude také ruský plyn, ale čtyřikrát levnější. To jsme chtěli udělat.

Unijní solidarita prakticky neexistuje

Martina: Jak odhadujete, že v tomto případě zafunguje tolikrát zmiňovaná eurounijní solidarita?

Vladimír Štěpán: Jak už jsem tady říkal, tato solidarita prakticky není, protože pokud by Rusové přerušili dodávky plynu, to znamená sto padesát miliard kubíků do Evropské unie, tak to nenahradíte ani do roka, ani do dvou, ani do pěti let. Takže z čeho chcete brát? Norové mají své plynovody přes moře do Německa, do Anglie, Polska a jinam, ale kapacita na tuto ropu už je vyprodaná, nic tam nestaví, a ložiska nemají. Mají je někde na severu, viz Polsko. Oni s tím nepočítali, a Evropská unie jim zakázala rozvíjet nová ložiska plynu, protože plyn je přeci neekologický, takže musíme mít obnovitelné zdroje. Takže jim to zakázali, a když nyní Evropská unie řekla: „Norové, zvyšte dodávky“, tak oni řekli: „Vy jste nám to zakázali. Z principu ne, nezvýšíme.“ Holanďané také snižují, těžba tam dochází. Takže čím to chcete nahradit?

Martina: Na základě německého Green Dealu, nebo Energiewende je plyn neekologický, a od roku 2026 Evropská unie zakazuje nově uvádět do provozu spotřebiče na plyn. Je to tak? Řekněte mi, proč tedy Německo zdvojnásobí dovoz ruského plynu až na sto deset miliard metrů krychlových od roku 2022, pokud tedy tato smlouva stále platí?

Vladimír Štěpán: Protože to, co říká Green Deal, není pravda. Měli jsme třeba staré uhelné elektrárny, které měly účinnost 30 procent. Paroplyn, který nahrazuje uhelné elektrárny, má účinnost třeba 45 procent, což je nešťastné využívání plynu, tam je účinnost plynu nízká. Ale když byste si vzala kogenerační jednotku, která vám v místě spotřeby vyrobí elektřinu a teplo, tak to je pro průmyslové potřeby, a tam máte účinnost 90 procent. A když si vezmete kondenzační kotel v domácnostech, tak to je také přes 90 procent. A jaké jsou emise z využívání plynu? Zkuste to porovnat: Když si zapálíte ohníček ze dřeva, nebo když si k obnovitelným zdrojům přidáte uhelné, nebo jakékoliv elektrárny, tak kdo má vyšší emise? A zjistíte, že u obnovitelných zdrojů jsou několikanásobně vyšší, než u plynu. To jsou dezinformace, že…

Plyn přímo z Ruska stojí sedm korun za kubík. Na burze, kde ho kupujeme, je cena 25 korun. Za rok zaplatí občané ČR za plyn o 100 až 150 miliard víc, než by museli.

Martina: A znamená to, pane Vladimíre Štěpáne, že Německo vědomě klame? Protože si objednává navýšení dodávek plynu, a zároveň v rámci Evropské unie šíří Energiewende?

Vladimír Štěpán: Ne. Oni vlastně říkali: My plyn potřebujeme na dvacet let, než navýšíme podíl obnovitelných zdrojů, takže plyn budeme potřebovat někdy do roku 2040, a pak už ho potřebovat nebudeme. Ale teď je rok 21, stavíme Nord Stream 2, a potřebujeme ho na vyrovnávání k obnovitelným zdrojům, a jako náhradu za jaderné elektrárny, které zavíráme, a jako náhradu za staré uhelné elektrárny. Proto tento zemní plyn, a kdyby to bylo takto zrealizováno, tak by Němci už neměli nejhorší ovzduší v Evropě, ale měli by jedno z nejlepších.

Martina: To znamená, že v tomto případě Německo, na rozdíl od své zelené politiky, uvažuje realisticky? Nebo nechce ohrozit své občany a svůj průmysl?

Vladimír Štěpán: Oni vlastně říkali: Ano, my uznáváme, že obnovitelné zdroje jsou do budoucna nejperspektivnější, a my to budeme rozvíjet. Ale na přechodnou dobu do roku 2040 musíme rozšířit podíl plynu, který je ruský, levný a čistý, a nahradíme s ním všechny tyto zdroje, jak jsem je jmenoval, a přečkáme do toho roku 40 s minimálními emisemi. A to byla naprosto reálná koncepce, kterou by vlastně realizovali Energiewende.

Martina: Svého času jste odhadl, že zbytečné náklady, které Česká republika platí za vysoké ceny plynu, jsou zhruba sto miliard korun každý rok. To stále platí? A bude se to zvyšovat?

Vladimír Štěpán: Říkal jsem vám, že když nakupuji na burze za pětadvacet korun, a normálně mám šest, sedm korun, tak to mám rozdíl skoro dvacet, nebo patnáct korun, abych to nepřeháněl. A když mám devět miliard kubíků, tak devět miliard krát patnáct je kolik? To máme skoro sto padesát miliard. Samozřejmě nekoupím celých z těch dlouhodobých, takže proto jsem tam nedal sto padesát, ale sto, protože musím dokupovat plyn na vykrývání, na rovnoměrný odběr, třeba i na burze, za šest korun.

Martina: Řekněte mi, komu mám závidět těchto sto padesát miliard?

Vladimír Štěpán: Všem státům, s výjimkou České republiky. Všichni to mají za tyto ceny.

Martina: To je ale pro lidi mnohem horší tunel na peníze než solární tunel, který nás stojí ročně jenom nějakou čtyřicetimiliardovou babku.

Vladimír Štěpán: Konečně rozumná obhajoba solárů, to mě nenapadlo. Když to tak vezmu, tak ten jejich bilión byl za dvacet, pětadvacet let dotací, kdežto tady máme sto miliard každý rok, krát dvacet let, tedy dva bilióny. To je pravda.

Maďarsko prodalo energetiku a banky na Západ, a pak zjistilo, že ekonomika jde ke dnu. Zahraniční investoři neinvestovali a odváželi dividendy. Tak v těchto oblastech provedlo znárodnění.

Martina: Ale to je smutné. Řekněte mi, hodil nás někdo přes palubu, nebo jsme přes ni s nadšením skočili sami?

Vladimír Štěpán: Je to vidět už na začátku, když se privatizovala energetika. Slováci mají stoprocentního státního obchodníka, a když k tomu přidají dlouhodobý kontrakt s Rusem za šest, sedm korun, tak mají o obyvatelstvo vystaráno. A potom zprivatizovali třeba NET4GAS, tranzitní soustavu, ale stát si tam nechal 51 procent, a zrovna tak to bylo s dalšími věcmi, třeba se zásobníky, na kterých tam má stát také výrazný podíl. A u nás jsme 100 procent zásobníků prodali. A 100 procent všech sítí. Obchodník zanikl. Tady je pomatenost už od devadesátých let, že prý je úplně jedno, kdo to vlastní, protože tady se všichni snaží co nejefektivněji, nejlépe a tak dále. Ale to není pravda.

Martina: Teď řeknu v naší zemi velmi nepopulární slovo: „Znárodnění“. Je to jediná cesta?

Vladimír Štěpán: Vždyť Němci už také řekli „znárodnění“. Němci už řekli „znárodnění“. A může to být „jako“ znárodnění. Jak to udělali Maďaři? Maďaři po revoluci jako první prodali všechny energetické záležitosti a banky na Západ, a po deseti letech zjistili, že se jejich ekonomika řítí ke dnu, protože zahraniční investoři neinvestovali, a jenom si odváželi dividendy. A co udělali? Udělali taková pravidla hry, že západní firmy si nevydělaly, a tak odešly. Prostě je vyplatili, a všichni odešli, a dnes je to všechno státní. Maďaři neměli státní energetiku, ta byla ze 100 procent zprivatizována.

Martina: To znamená, že na začátku udělali stejnou chybu, akorát si to dřív uvědomili.

Vladimír Štěpán: Jenomže tam přišel Orbán. Můžeme mu vyčítat cokoliv, jaká je demokracie, já nejsem politik, nicméně z hlediska toho, jak se za tři, pět let budeme dívat na Maďarsko a Německo, a jak se to vyvíjí u nás, tak tam budou poloviční ceny, a dvakrát vyšší platy. O tom není pochyb.

Vláda odmítá řešit příčiny stále horší krize a rozdává žebračenky, které navíc zvětšují státní dluh

Martina: Lidé u nás mají, a budou mít potíže, aby neupadli do energetické chudoby. Ušetřit lidem sto, sto padesát miliard ročně, aby platili za plyn o tuto částku méně, jak jste o tom hovořil, se mi zdá mnohem výhodnější, než to, že vláda připravuje pomoc těmto lidem na sociálních dávkách. Znamená to, že Česká republika řeší svou energetickou krizi jen sociálními opatřeními, a tím pádem způsobuje další zadlužování státu?

Vladimír Štěpán: Přesně. Tato vláda odmítá řešit příčiny krize, tedy těch sedm opatření, které jsme uvedli, tedy obchodníka, a znárodnit zásobníky, regulovanou cenu elektřiny po vzoru Slovenska, a tak dál. Vláda odmítá jakékoliv systémové opatření, jakékoliv odstranění příčin této krize, která stále sílí, už nyní má děsivé důsledky a bude to pokračovat. Oni to odmítají, a místo toho dávají žebračenky, nebo tomu říkejme sociální opatření, které samozřejmě zvyšují dluh. Takže nejdřív miliarda, pět, deset, dvacet, pak to bude sto miliard, nebo třeba dvě stě, a stát už to nikdy nezaplatí. Neboli dělají to, co dělal Andrej Babiš, a co mu vyčítali, a ještě k tomu likvidují střední třídu. Protože tady bude problém.

Když jsem byl na besedách, jako třeba v Teplicích, a jinde, tak lidé řekli: „My nevíme, jestli při těchto cenách energií udržíme dům. Už jsme v jedné místnosti, jako to bylo před padesáti lety.“ Jak říkám, vracíme se do 70. let minulého století. Vytápí se jedna místnost a barák chátrá. Neboli střední střída zanikne, oni si při zvyšování cen neudrží domy. Máme tady 80 procent milionářů, pokud bereme, že každý domek má hodnotu milión a víc, a oni o to přijdou, protože to nezaplatí, energie nezaplatí, a nebudou mít na opravy domů. A jak to dopadne? Budou na sociálních dávkách a budou dostávat čím dál tím více. Tak je to u obyvatelstva. A u průmyslu to znamená, že zaniknou energeticky náročné obory, ale i pivovary, pekárny, sklářství, chemie a tak dále. To všechno zanikne.

Martina: To znamená, že budeme mrznout, platit obří částky za energie, které budou navíc nedostatkové. Sankce nebudou mít na válku na Ukrajině takový vliv, že by to pomohlo Ukrajině. Budou zanikat obory, podniky, firmy, společnosti, takže lidé budou přicházet o práci. Do toho budeme poslouchat morální apely a sebechválu politiků, že je potřeba něco vydržet. A to vše v atmosféře rozčileného, posléze rozzuřeného obyvatelstva v Evropě, které bude nejprve rozzlobeno na politiky, a pak na podnikatele. A nakonec možná také na Ukrajince. Popisuji přibližně, co by nás mohlo čekat, pokud se včas nevzpamatujeme?

Vladimír Štěpán: Ne, že možná, ale to nás čeká.

Martina: To znamená, že i kdybychom se vzpamatovali, tak …

Vladimír Štěpán: Ještě by šlo udělat určitá opatření. Jak jsem říkal, my máme dost elektřiny, vyvážíme, a můžeme do měsíce zavést regulovanou cenu 70 euro. Můžeme udělat to, že vezmeme 150 miliard, a dáme je zadarmo lidem a firmám, aby snížili spotřebu energie. Na co budeme zvyšovat výrobu z obnovitelných zdrojů? Nebudeme zvyšovat výrobu, budeme snižovat spotřebu, je to úplně obráceně, než se to dělá. Je to řešitelné, když uděláme takováto základní opatření, třeba i zásobníky, a v plynu se pomaličku dostaneme ke spolupráci V4, když vyměníme elektřinu, plyn a tak dále. Je to řešitelné, ale politici nás k tomu nepustí, nedovolí nám to zrealizovat. Politici nebudou řešit příčiny.

Elektřinu a plyn už zaplatí málokdo. Lidem bude jedno, čím topí.

Martina: A oni nebudou chudší? Jejich rodiny nebudou strádat?

Vladimír Štěpán: Nejenom, že budou strádat, ale jejich děti budou nemocné, protože výsledek bude, že všichni budou topit uhlím, starým dřevem, bačkorami a vším. To všechno teď nastane, protože elektřinu a plyn zaplatí už málokdo. A než by lidé opustili dům, tak jim bude jedno, čím topí.

Martina: Byla jsem na konferenci tepláren, a tam se jako červená nit táhlo jedno jediné přání: Přežít následující zimu.

Vladimír Štěpán: To je velmi zásadní problém. Jak ceny dále stoupají, a jak Rus snižuje dodávky plynu, protože ho podle smluv nemusí dodávat, jak jsme si řekli, je to jeho dobrá vůle, a my ho nemáme kde vzít jinde, tak se skutečně může stát, že tuto zimu, když navíc uskladňujeme plyn za 37 korun, o deset korun více, než za kolik bychom nakoupili na burze, tak co nás asi čeká? Obchodníci budou zvyšovat ceny každý měsíc, dva, tři, oni si tak dělají smlouvy, takzvané na dobu neurčitou, kdy můžou kdykoliv zvyšovat ty ceny. A vy na to můžete jít, nebo odejít, ale nemáte kam, protože jinde dostanete to samé. A obchodníky to k tomu nutí. To znamená, že fyzicky i cenově bude tato zima katastrofální. A my, jako stát, zatím máme v zásobnících na zimu 242 miliónů kubíků. A kdyby to teď přerušili, tak nám to vydrží tak do října, a pak už nic. Konec. Pak nemáme nic.

Martina: Říkáte: „Kdyby to Rus přerušil“. V České republice se zvýšily ceny o 300 procent, zatímco…

Vladimír Štěpán: Už je to víc.

Martina: Už je to víc. Zatímco v ostatních zemích cirka o 30 procent.

Vladimír Štěpán: To už je teď také víc.

Martina: To jsou, tuším, vaše lednové informace, tedy předválečné. Jak se do cen může promítnout náš silně protiruský postoj? Jak jste řekl, je na dobré vůli Ruska, které může klidně přitlačit na jeho německé obchodníky, aby objemy pro Česko pokrátilo. Je to možné?

Vladimír Štěpán: Jistě, to je naprosto reálné, a může se to stát zítra, pokud se naše politika a náš přístup nezmění, tedy našich politiků. Rusové to už zveřejnili. Ne, že bych to rád prorokoval, ale už to bylo z ruské strany zveřejněno.

Martina: To znamená, že naše válečnická rétorika může tuto situaci ještě zhoršit?

Vladimír Štěpán: Ano, může.

Velké, nebo malé jaderné reaktory u nás nebudou dříve, než za 20 let. A co do té doby?

Martina: Dobře. A má tedy smysl držet pusu a chovat se ekonomicky?

Vladimír Štěpán: Nikdo jiný, než naše skupina, toto neřekne. My chceme něco udělat pro průmysl a pro lidi, protože to známe, a víme, že bychom něco dokázali, takže nemůžeme mlčet, i když se na nás dívají, a kritizují nás. Já jsem byl dva roky černá ovce, nikde mi nezveřejnily článek, nic. V roce 2019 jsem uveřejnil článek, kde jsem dal českou energetiku jako potápějící se Titanik, a že jestli něco neuděláme, tak jak dopadneme. A ono to se přesně splnilo, a je to ještě horší. Dávno, už v roce 2018, si jedna redaktorka vzpomněla, co jsem řekl v České televizi, a zeptala se mě: „Pane Štěpáne, řekl jste, že elektřina bude brzy v ČR luxusní zboží. A už je to tady. Jak jste to mohl vědět?“ Tyto prognózy jsou reálné energetické úvahy o tom, co může nastat a co by se mělo udělat, ale do teď nikdo neposlouchal, nikoho to nezajímalo. Píšete dopisy na ministry, na politiky, a nikdo vám neodpoví, nikdo do dneška nereaguje, do dnes nám nikdo z politiků neodpověděl. Akorát ministr Havlíček odpověděl před pěti měsíci na náš dopis, kde se uvádí: „Pozor, začínají se zvyšovat ceny u kontraktů na burze. Musíme něco dělat. Jinak bude zle.“, že jsou stejné, tak ať neotravujeme. Tak jsem to vzdal, protože v takovém případě nemá cenu se bavit.

Martina: Už jsem tady jednou zmínila, že mě velmi zaskočilo, když jsem se dozvěděla, že v padesátých letech dokázali za dva roky postavit v Řeži malý jaderný reaktor. Ano, je malý, ale dnes za dva roky seženeme možná povolení na stavbu skleníku, když to přeženu. Mohlo by nás zachránit třeba toto? Tedy, že by se uspíšila jaderná cesta u toho, co už bylo naplánováno. Temelín už byl v podstatě před spuštěním dostavby, a teď se hovoří spíše o Dukovanech. Může nás z průšvihu vytáhnout jádro?

Vladimír Štěpán: Do roku 2040 určitě ne, protože reaktory se staví déle než dvacet roků. A i když podepíšete smlouvu, tak nikdy nevíte, jestli bude termín dodržen. Určitě nebudou dodrženy rozpočtové náklady, které bývají překročeny několikrát. To znamená, nemáte ani dostatek spolehlivých dodavatelů. Takže to je cesta na dlouhou trať.

Ale měli jsme tady Vladimíra Wagnera, který se těmito věcmi zabývá. A o malých jaderných reaktorech říká, že z hlediska komerčního využití to také bude trvat. Takže si také na malé reaktory nechme rok 40. Takže do roku 40 pro nás jádro řešení není. A co budeme dělat do té doby? Obnovitelné zdroje také nejsou řešení, to jsme si řekli. Potřebujete k tomu staré uhelné elektrárny, nebo nenáviděné plynové. A když plyn nebude, nebo za vysoké ceny, tak co s obnovitelnými zdroji? Ony samotné přežití neumožní, protože potřebují něco k sobě.

Zcela zbytečně jsme se dostali do situace, že hrozí úplné zastavení dodávek plynu. Ale stále je to řešitelné.

Martina: Sám jste říkal, že hnědé uhlí už není v takové kvalitě, v jaké bývalo. Černé uhlí také dochází, což znamená, že ani uhelné elektrárny pro nás nejsou budoucnost? Nebo by to mohl být nějaký překlenovací úvěr, který budeme nutně potřebovat na svou vlastní energii, když už teď dovážíme na Ostravsko uhlí z Austrálie? Je v uhlí vůbec ještě nějaký potenciál?

Vladimír Štěpán: Proběhlo to, že se platí za emisní povolenky. A kromě toho je tady ještě druhá záležitost, a to jsou emise znečišťujících látek. To není jen CO₂, ale i rakovinotvorný prach, rtuť, a nevím co všechno, a za to se také platí obrovské peníze. A pořád se zvyšují poplatky ze strany Evropské unie, což je na jednu stranu správné, ale na druhou stranu to donutilo provozovatele, včetně českých, že řekli, že v roce 2030 končí. My jsme v roce 2022, kdy řekli, že skončí. A co dělá vláda? Že prý prodlouží provoz těchto elektráren. Ale to by museli udělat něco s povolenkami a s emisními limity znečišťujících látek, ale o tom nikdo moc nejedná, ani nemluví. Takže s nimi asi těžko budeme moci počítat.

A je tady ještě druhá věc, že Evropská unie řekla, že 90 až 95 procent peněz, které se budou platit za emise z celé Evropské unie, zaplatí jenom tři státy. Polsko, ČR a Bulharsko. Německo je na tom katastrofálně, takže věří, že emise opravdu sníží, a nějak to udělají, ale těmto třem států nevěří. A to jsou obrovské peníze. Ale já jsem se nikde nedočetl, jestli ČEZ a teplárny platí ročně za emisní povolenky a emise znečišťujících látek, platí třicet, padesát, nebo sto miliard. To se vůbec nezveřejnilo, o tom se nediskutuje, takže jsme v tomto trošku v nejistotě. Ono se to samozřejmě pořád mění, není to konstantní výše peněz, které se platí, ale tady přesně vidíte, nakolik se na to dá spoléhat. Asi těžko.

Martina: Bulharsko teď reagovalo na zastavení dodávek plynu z Ruska tak, že ho budou mít z Ameriky.

Vladimír Štěpán: V Bulharsku nemá žádný terminál, takže oni jednají s Řeckem, že by mohli dostat nějaký podíl na řeckém terminálu. Oni totiž mají strašně nízkou spotřebu. Já jsem také dělal pro Bulgargaz. Tam je jeden plynovod přes celé Bulharsko, který vede dále do Srbska, a jsou zásobovaní ze severu z Ruska, a z jihu přes Turecko, ale mají spotřebu dva a půl miliardy kubíků, zatímco my skoro deset. Tak o čem se to bavíme? To znamená, že když dostanou z řeckého terminálu miliardu, což je z hlediska terminálu, který má kapacitu třeba tří miliard, nic. Takže oni mají polovinu spotřeby krytou, i když nemají žádnou tuzemskou těžbu. Takže z tohoto pohledu oni nepotřebují tolik plynu. Ale kdyby už měli třeba pět miliard, tak se chovají jinak.

Martina: Pane Vladimíre Štěpáne, řekněte mi, cedil jste mi trochu informace? Myslím tím, jestli je realita, jak ji vidíte, ještě drsnější, ale snažíte se mě přeci jenom tak trochu šetřit?

Vladimír Štěpán: Je to tak, že když někde vstoupím, tak vystupuje třeba šest řečníků, třeba Hynek Beran, nebo profesor Mařík z ČVUT, a paní ministryni Langšádlovou připravili, že tento pán bude mírně optimistický a že teď přijde hrozně destruktivní, strašlivá přednáška pana Štěpána, tak se na to připravte. Tak jsem to přednesl, je to asi měsíc a půl, a paní ministryně během mého povídání odešla, pak se vrátila a popovídali jsme si. Pak si ověřila to, co jsem jí říkal, a výsledek byl, jak mně potom říkal pan profesor, že řekla, že všechno, co jsem říkal, byla pravda. Ona z toho byla v šoku, jak je informována vláda těmi lidmi kolem sebe. A po měsíci jsem dostal echo: „Vaše prognóza byla příliš optimistická. Je to ještě horší.“

Mezitím se to tak zhoršilo, že i moje pesimistické vidění nakonec bylo ještě optimistické. To vidíme na tom, že dneska jsme v situaci, že už hrozí úplné zastavení dodávek plynu. A do toho jsme se dostali úplně zbytečně. Takže to beru tak, že je to pořád řešitelné. Já jsem sice pesimista a upozorňuji na tyto scénáře, ale vím, že to je ještě pořád řešitelné, alespoň částečně, když se začne někdo chovat rozumně, a začne řešit příčiny, a ne dávat žebračenky, které nám ještě zvyšují dluh, a ničemu nepomůžou. Musí opravdu řešit příčiny.

Mělo by se dát 150 miliard korun na zvýšení úspor energie. A podpora obnovitelných zdrojů by měla být na dva, tři roky zastavena.

Martina: Možná vás ještě poprosím, abychom přeci jenom skončili trochu nadějeplně. Kdybyste znovu zopakoval, co by bylo potřeba udělat pro to, abychom tvrdý dopad třeba alespoň trošku vypolstrovali. Co by v tuto chvíli měla dělat naše vláda? A potom vás možná poprosím i o rady pro občany, aby se necítili jako rukojmí této podivné politické hry. Tak prosím, co byste jako velký praktik teď, krok po kroku udělal?

Vladimír Štěpán: Úplně jednoduše: Dohodnout se s ČEZem, že buďto dostanete speciální daň na nadměrné zisky z jádra, ale i z uhlí, 50 procent, jako na Slovensku, nebo půjdete na dohodu, že do roku 2025 zafixujete ceny na úrovni 70 euro, a nebudeme už platit 200 euro. Velmi jednoduché opatření, které v této situaci povoluje Evropská unie.

Martina: Ale to by se ČEZ asi trochu bránil.

Vladimír Štěpán: Ale ať se brání, to není jeho věc. Majitelem není ČEZ. Ze 70 procent je majitelem stát.

Martina: Nechová se tak.

Vladimír Štěpán: Nechová se tak. Toto je možné, a Evropská unie to toleruje. Už připravuje, že bude tolerovat i regulované ceny, ale někdo je musí zaplatit. Takže kdyby se ČEZu, stejně jako slovenským elektrárnám, a ČEZ má ještě větší zisk, nechalo místo 62, jako to mají na Slovensku, 70 euro, nebo i 80, tak je to pro ČEZ pořád dobré. A kdyby sáhl do svých rezerv, jak jsme se bavili o zlepšení řízení, tak věřím, že by se to zase až tak moc na jejich zisku neprojevilo. V energetice vidím obecně problém kvality řízení, všude jsou obrovské rezervy v řízení.

A co se týče plynu, tak je to zcela jednoznačně nákup zásobníků, a optimalizovat spolupráci V4, abychom skutečně začali elektřinu vyměňovat třeba s Maďarskem, a dohodli se s Polskem na tom, že tam uděláme propoj, a oni nám pustí plyn. S Rakouskem a Slovenskem musíme udělat dohodu, což je pro Poláky obrovské, protože oni nemají dost zásobníků na jejich rostoucí spotřebu, mají jich daleko méně než my.

Zateplením domů bychom snížili spotřebu energií o 50 procent

Martina: Až na to, že ČEZ vyváží 20 terawatt hodin elektřiny do zahraničí, kterou pak kupujeme zpět z burzy za výrazně vyšší ceny. To by šlo vyměnit s Polskem?

Vladimír Štěpán: Přesně. S Polskem i s Maďarskem. Poláci také mají problémy s elektřinou. Takže takováto opatření. A pak bych dal třeba 150 miliard korun na zvýšení úspor energie, a zastavil bych na nějakou dobu podporu obnovitelných zdrojů, na dva, tři roky. To znamená, ať si všichni zateplí domy, vymění okna a dveře, a ať má energeticky náročný průmysl peníze na opatření. Vždyť přeci Evropská unie říká: Podporujeme všechna opatření na zvýšení efektivnosti, na snížení spotřeby energie. Tam ušetříme 30 procent, protože my máme jednu z největších spotřeb energie na světě, jsme pátí, pokud jde o spotřebu energie na jednotku HDP, a tato statistika mě také překvapila v tom, jak jsme na tom špatně. A je to dáno, jak říkají, charakterem našeho průmyslu. Částečně ano.

Podívejte se, kolik tady máme domů – dva a půl miliónu, nebo kolik, a vsadím se, že polovina z toho není zateplených. Tak ježíšmarjá. A když snížíte spotřebu, když to zateplíte, a uděláte vše toto, tak snížíte spotřebu domů o 50 procent. Já jsem to udělal, a je to 50 procent, když to dobře uděláte. A pak je jedno, jestli v domku topíte elektřinou za vysoké ceny, nebo plynem, nebo si dáte něco na střechu, solár, nebo něco takového. Ale toto je základ. Takže by se měla přijmout takováto opatření. A určitě se vymyslí i další. A pak samozřejmě i nákup levného plynu, a pořád zkoušet se k tomu dostat nějakou cestou, abychom to rozmělnili a nekupovali jen na burze.

Dokud bude politické řízení ať už ČR, nebo Evropské unie, na současné úrovni, tak toho moc nezmůžeme

Martina: A mohou občané, kromě toho, že si zateplí – obrovsky vzrostla poptávka po krbech, kamnech a podobně – dělat ještě něco jiného?

Vladimír Štěpán: V této situaci, jak to řídí vláda, vlastně nemůžou, protože ať si zvolí plyn, nebo elektřinu, tak je to katastrofa, to je úplně jedno. Ceny elektřiny jsou dvakrát vyšší než plynu, a vždycky byly, a když se podíváte na burzu, platí to pořád. To je dáno tím, co je elektřina, a tím, že plyn je přírodní surovina, a když ho vytěžíte, rovnou ho spálíte. U elektřiny je proměn víc, to znamená ztráty, což to prodražuje, takže účinnost je nižší, a cena elektřiny je logicky mnohem vyšší. Takže bych jim těžko radil. Když vidím, jak se chová Evropská unie, Rusko, naši politici, tak bych si nedovolil jim radit, aby šli pryč od plynu na elektřinu, protože ta za chvíli nemusí fyzicky být. Ani aby zůstali u plynu, protože nevíme, co se stane, je to strašně nejisté. Radu nemám. Ale vsadil bych na úspory. A kdyby měl někdo rozum, tak půjde touto cestou.

Martina: Ať máme aspoň pocit, že něco děláme. Povězte mi, i když doufám, že se uvidíme dříve, ale když bychom se u takového rozhovoru uviděli za pět let, co myslíte, že mi budete říkat? Bude nad námi ještě svítit zářivka?

Vladimír Štěpán: Za pět let bych rád řekl už něco, pokud tady budu, optimistického, protože toho lze dosáhnout. Česká republika se z toho může dostat rychle, ne za půl roku, ale třeba za dva roky, protože schopných lidí je tady strašně moc, mimořádně. Málokterý stát má obecně tolik schopných lidí, což uznávají všichni. Takže máme tento potenciál, a potenciál lidí je rozhodující. Rozhodující nejsou peníze. A bohužel, rozhodující věc jsou i politici, dokud bude politické řízení ať už ČR, nebo Evropské unie, na současné úrovni, tak moc nezmůžeme, to se nic moc nedá dělat. Ale doufám, že za pět let to bude lepší.

Ale musím říct jednu věc: Já tyto besedy absolvuji dost často, ale vy jste ze mě vytáhla hodně věcí, jaké jsem ještě nikde neřekl, takže se z toho asi budu někde zpovídat. To jako v dobrém.

Martina: To my oba.

Vladimír Štěpán: To my oba. Ale musíme to dělat.

Martina: Pane inženýre Vladimíre Štěpáne, moc vám děkuji, že jste bez obalu zhodnotil naši energetickou situaci tak, jak ji vidíte. Díky moc.

Vladimír Štěpán: Také děkuji. Na shledanou.

Martina: Ještě připomenu, že pan Vladimír Štěpán je analytik společnosti ENAS. Člen Institutu pro energetiku, a také člen expertní skupiny Energie není luxusní zboží. A ještě připomenu důležitou věc, že je také bývalým ředitelem Českého plynárenského podniku, a byl v té době osobně odpovědný za kontrakty na import plynu, tranzit plynu a jeho skladování. Tak, řekla jsem to všechno. Pane inženýre, pojďme si teď zopakovat jednu zásadní věc: Proč se sankce proti Rusku zaváděly a zavádějí? A teď, v době ukrajinské krize a války na Ukrajině to není poprvé. Proč jsme začali se sankcemi proti Rusku?

Vladimír Štěpán: Abych pravdu řekl, tak nevím. Mně osobně tedy, vzhledem k mé praxi, bylo jasné, že sankce a jejich dopad je výrazně negativní zejména na střední Evropu a Českou republiku, proto jsem s nimi nikdy nesouhlasil. A to ani s tím, že by to mělo ruskou ekonomiku oslabit, nebo i zničit, což je naprosto idealistická představa. To Rusko posílí, a to jednak finančně, protože když někdo, kdo měl v Rusku, jako třeba Němci, tři a půl tisíce podniků, které vyráběly, tak ty tam zůstanou, a převezmou je Číňané, nebo Rusové, a začnou vyrábět a podporovat vlastní průmysl. Rusové tak mají obrovskou výhodu, a stále více to bude postihovat západní Evropu, protože oni mají velmi levné ceny energie, a dostatek všeho materiálu a surovin, všeho, co je potřeba k výrobě čehokoliv, a to v neomezeném množství. To znamená, že si klidně dodají plyn za dvě koruny, zatímco my tady budeme platit pětadvacet nebo i padesát korun. A pokud by tam nastoupili Číňané se svými technologiemi, a svými know-how, tak z toho Rusko vyjde jako velmi konkurenceschopné, i když mu samozřejmě budou chybět americké sofistikované technologie IT. Ale jinak běžné věci, ať už se to bude týkat automobilů, traktorů, veškeré strojírenské, chemické, důlní a potravinářské výroby a zpracování, si Rusko, které teď vydělává třikrát, čtyřikrát, pětkrát více, než vydělávalo, a zůstaly mu tam tyto kapacity, bude vyrábět samo. A je jenom otázka doby, kdy si tam pozve experty.

Já jsem tam byl, také jsem radil. Byl to plynovod z Ruska do Číny, a na univerzitě v Číně, byli jsme i v Pekinu, byl jeden Slovák, a pak se o tom psalo. Číňané také na univerzitu pozvali jako profesora Henry Kissingera, který tam strávil x let, královsky ho zaplatili, a on je naučil strašně moc věcí. A co udělají Rusové? Prostě si zaplatí kapacity na Západě, takové, jako je Henry Kissinger, který už odešel, už byl tak trošku odepsán, jak vědecky, ale i politicky. Oni si tam budou tyto lidi zvát. Když jsem dělal s Bulgargaz, tak přivezli skvělé červené víno – pozvali si Francouze, kteří je to naučili. A co udělají Rusové? Pozvou si tam také tyto jednotlivce, kteří ale nemusí být ze západní Evropy. Vždyť know-how není jen v západní Evropě. Takže jestli přijmou tento princip, a peněz mají dost, tak potom Rusko vyjde z této krize obrovsky posíleno. To si je potřeba uvědomit.

Martina: Mimochodem Henry Kissinger celou svou kariéru tvrdil, že Západ hlavně nesmí vehnat Rusko do náruče Číny, že nesmí dovolit spojení těchto dvou zemí. Tak, když si ho Čína pozvala, tak to asi přehodnotil.

Vladimír Štěpán: No jistě. Tak to chodí.

EU chce přestat odebírat plyn a ropu z Ruska, a tím ho poškodit. Ale Rusko si může dovolit vypnout energie samo – a pro EU to bude katastrofa.

Martina: Pojďme se podívat zpátky k sankcím. Řekl jste, že z Rusko vyjde posíleno, zatímco Evropa, případně Západ bude oslaben.

Vladimír Štěpán: Obrovská recese.

Martina: Evropa, nebo celý Západ?

Vladimír Štěpán: Evropa. Americká ekonomika ne. Ta, myslím, není až tak závislá na Rusku, ale Evropa dopadne katastrofálně.

Martina: A tentokrát se vůči Rusku zavedly poměrně razantní sankce, jejichž důvodem byl ruský vpád na Ukrajinu. Chápete to v této souvislosti? Chápete to jako krok, který chtěla Evropa, Západ, dát najevo nelibost s chováním Ruska?

Vladimír Štěpán: Ano, to myslím, že tak asi bylo, že tak to Evropa mínila. Evropa z počátku… Evropa nechtěla bojovat vůbec, a chtěla se soustředit právě na sankce, odříznout Rusko od vyspělých technologií, od všeho. Takže to byl asi prvotní cíl. Určitě toto.

Martina: To znamená, že na začátku byly ideály. Co bude na konci? Rusové se ani na základě těchto sankcí z Ukrajiny nestáhli, může se tedy stát, že sankce ani nadále nebudou mít na ruské jednání a postup vůbec žádný vliv?

Vladimír Štěpán: Budou mít vliv. Všimněte si, jak stoupá sebevědomí Ruska, co si dovolí i v plynu. Oni klidně plyn vypnou, jim je to jedno, protože peněz mají dost. Nepotřebují to za každou cenu. To je omyl Evropy. Bývávalo to tak, ale teď už ne. To znamená, že oni jsou finančně silní a jsou sebejistí, takže můžou aktivně pokračovat, můžou vypnout Evropě plyn, můžou přerušit dodávky ropy.

Vždyť co udělala Evropa? Evropa vlastně říkala: My přestaneme třeba okamžitě odebírat ruský plyn. To v Rusku v první fázi vyvolalo zděšení, protože zde byly desítky let dobré vztahy, penězovody, všechno. Ale potom, když se vzpamatovali, a začali na to reagovat, tak přišli na to, že Evropu zas tak nepotřebují, protože postaví další plynovody do Číny a jinam, postaví LNG terminály, a můžou to stejně jako ropu vozit po celém světě, a nikdo ani nebude vědět, že je to ruský LNG, který koupí Američan, a pak ho pošle do Evropy. To nikdo nebude vědět. Oni si najdou více cest, a jsou tak sebevědomí, že to skutečně můžou. Evropa si myslela, že když vypne plyn, tak to Rusko poškodí, ale najednou se ukazuje, že Rusko klidně přestane dodávat Jamalem, a potom přestane dodávat plyn přes Ukrajinu, a nakonec zavře i Nord Stream, a bude to.

Evropa je zcela nepřipravena na přerušení dodávek plynu. V ČR zkolabuje úplně všechno.

Martina: Takže je to podobné, jako když já budu chtít potrestat elektrárnu, a tak zhasnu. Ale jednoho dne ke mně elektrárna přestane dodávat energii.

Vladimír Štěpán: Asi taková je to úvaha, řekl bych.

Martina: Promiňte, já si to vždycky potřebuji převyprávět.

Vladimír Štěpán: Ne, to je naprosto přesné. Kdyby si na Západě uvědomili, jak se Rusko mění, a jak se začíná chovat, tak z toho jde strach, – a teď nemyslím válečný, ale ekonomický. Vezměte si, jak je Evropa nepřipravená na přerušení dodávek plynu – v ČR zkolabuje úplně všechno. Kdyby naše skupina neřekla: Nikdy tady norský plyn nebyl a nebude. Kdyby neřekla, že tady nikdy nebylo LNG, a příští roky nebude. Ale vláda, a spousta politologů a expertů si pořád opakovali, že to tady bude a že LNG dovezeme.

Martina: Něco mi uteklo? My máme moře?

Vladimír Štěpán: Asi jo. Asi si to myslí. Oni vůbec nepřemýšlí, že je potřeba to sem také nějak dopravit.

V Německu už vyrábějí 45 procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale přitom mají největší emise rakovinotvorného prachu od roku 1990

Martina: A mně se zase nechce úplně věřit, že nepřemýšlí. Teď jste řekl, že nepřemýšlí o tom, jak dovezeme LNG, a že politologové nepřemýšlí nad tím, jak se Rusko mění a jak se ekonomicky emancipuje. Máme tady spoustu vysokých škol, spoustu humanitních a technických oborů, tak čím to je, že nejsme schopni jakési reálpolitiky? Je to souboj ideálů a ideologie? Nebo co nastalo v pragmatickém oboru, jako je energetika, za situaci?

Vladimír Štěpán: Vláda premiéra Fialy kritizuje Babišovu vládu, a celkem oprávněně, protože populisticky zatížili stát naprosto nesmyslnými výdaji, to znamená, že to budeme splácet desítky let, a k ničemu to nebylo, jenom si kupovali voliče, a tak dále, ale aspoň drželi střední třídu, aspoň tu udrželi. Kdežto tato vláda to ještě zhoršila. Dostala se sice do ještě kritičtější situace, protože přišly nové výzvy, třeba Jamal, zvyšování cen na burze, a jejich pokřivenost – ale Fialova vláda to neřeší, to už spíš ta Babišova – ale oni to vůbec nejsou schopni a ochotni řešit. Ale vůbec.

Co se týká energetické politiky, tak si vezměte, že pořád do dneška píšou, že základem naší politiky jsou obnovitelné zdroje a jádro. Jádro tady bude nejdřív za dvacet let, a jenom nahradí malou část stávajících jaderných elektráren. A co budeme dělat do roku 40? A obnovitelné zdroje? Když se podíváte, tak buďto budou drahé, nebo nespolehlivé, nebo obojí. Říkám: Ze slunce je bilión korun dotací, ale vyrobíte z toho dvě, tři procenta elektřiny? A to bude základ? V Německu už mají 45 procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a mají největší emise rakovinotvorného prachu od roku 1990, přestože mají přes 40 procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Martina: Já jdu domů, už ničemu nerozumím.

Vladimír Štěpán: Ale u nás to bude také tak. A co říkají naši ekologové? Že v Německu zvýšíme, a to čteme každý den, podíl solárních panelů a obnovitelných zdrojů, a to nás zachrání.

Státy střední Evropy mají vysoký výskyt rakoviny, v ČR je druhý nejvyšší. A přes obrovské dotace do obnovitelných zdrojů vzrostly emise rakovinotvorného prachu v ČR o 100 až 200 procent.

Martina: Ale jak je možné, že je teď největší podíl rakovinotvorného prachu?

Vladimír Štěpán: Ale to je všude. Vždyť všechny státy, které mají takto vysoká procenta, i když pominu Španělsko, Švédsko a podobně, tak ve střední Evropě, jako třeba v České republice, máme druhý nejvyšší výskyt rakoviny, a takovýchto těžkých nemocí, i přesto, že máme obrovské dotace do obnovitelných zdrojů, do solárů.

Martina: Tak na to by vám asi někdo řekl, že pořád ještě máme hnědé uhlí a teplárny a že je tedy obnovitelných zdrojů stále málo.

Vladimír Štěpán: Ne. Chci tím říct, že se emise rakovinotvorného prachu nesnížily a že se jejich podíl výrazně zvýšil, i u nás, o 100 až 200 procent. Tedy výsledkem je, že se emise rakovinotvorného prachu nesnížily.

Martina: Máte pro to nějaké vysvětlení?

Vladimír Štěpán: Vysvětlení je jednoduché: Protože zdroje, jako třeba solární elektrárny, vyrábějí elektřinu většinou, když to nepotřebujete, a jejich výkon kolísá, i dodávky kolísají. Takže tento výkyv musí někdo vyrovnávat, což se dělá za pomoci plynu, nebo uhelných elektráren. Ty jsou ale stavěny na pravidelný provoz, a v takovém případě mají ještě relativně nízké emise. Ale ve chvíli, kdy se výkon zvyšuje a snižuje, a kolísá to, tak se jejich emise strašlivě narůstají.

Takže když sečtete emise solárů s hnědouhelnými elektrárnami, tak vám to vyjde. A to je to, co je příčinou právě v Německu, kde zavřeli jádro, a mají tam hnědouhelné elektrárny, které jim vykrývají obrovské množství obnovitelných zdrojů, ať už to jsou soláry, nebo větrné, což vede k nejvyšší spotřebě uhlí, jakou kdy měli. Tato nepravidelná výroba, to je katastrofa. Když kolísá výkon těchto elektráren, tak emise stonásobně narostou.

Ruský plyn má emise v jednotkách procent. Ale u LNG je to v Evropě zakázaná těžba frakováním, zkapalňování, převážení na lodích, odpařování a doprava plynovody.

Martina: A to tam nikdo z německých inženýrů nespočetl? Mně se pořád těmto věcem nechce věřit. Co když se mýlíte? Co když je tam nějaký jiný důvod? Teď jsme trošičku odbočili od našeho tématu, ale je to důležité, protože mimo jiné řada odborníků, třeba jaderný fyzik Vladimír Vágner, konstatovala, že Německo svou iracionální, a čistě ideologickou energetickou koncepcí přivedlo sebe, i své sousedy, do kritické situace.

Vladimír Štěpán: Myslím, že říká totéž, co já. My se Vladimírem dobře známe.

Martina: Ale proč to dělají? Nebo to nikdo nedokáže spočítat?

Vladimír Štěpán: To je fanatismus Green Dealu, a je za tím také trošku ekonomická hra, protože politici v Evropě a západní podnikatelé přišli na to, že nikomu nepovolí, aby někdo něco dovezl do Německa: „My to vyrobíme sami, a budeme z toho mít naše zisky, ty si ponecháme.“ A potom řeknou, a to je katastrofa: „Cestou jsou obnovitelné zdroje.“ Ale z obnovitelných zdrojů vyrobíte jen několik procent elektřiny. A kdybyste brali toto kolísání tak, jak je, tak to znamená, že hrozí blackout, jak jste zmiňovala, a že elektřina nebude nikde, protože ji nelze skladovat. Takže když je těchto obnovitelných zdrojů moc, tak vznikají další rizika, a kromě toho musíte dát stamiliardy do sítí, protože sítě jsou stavěny na velké zdroje, na přenos velkých zdrojů, a chybí malé lokální distribuční sítě. Takže to má řadu vad, ale to se nikde nezmiňuje, o tom se nepíše.

A když se bavím s nějakým ekologem, a pár už jsem jich potkal, tak jim vždycky říkám: „Vy jste úplně k ničemu, protože nic nevyrobíte, když je potřeba. Tato výroba je malá, a šíleně drahá. Vy jste dotováni.“ Když se podívám na sektor elektřiny, tak veškerá spotřeba elektřiny je dotovaná – elektromobil, tepelná čerpadla, přímotopy. Na co v elektřině sáhnete, je dotované, a přestože je to dotované, tak máme takové šílené ceny. A my všechno převedeme z plynu, kterého je dost, na elektřinu, protože už víme, že na hnědé uhlí ne, protože to nás už jednou potrestalo, a to před padesáti lety, tedy rakovina, šedé ovzduší, kyselina sírová. Já jsem zavíral jednu tlakovou plynárnu, protože to byla katastrofa, nebylo tam vidět, půl roku tam neviděli slunce. Takže tudy cesta nevede.

A kudy vede? Plyn tady nechceme, protože to je třídní nepřítel. Ale když si vezmeme ruský plyn, když bychom se bavili o emisích, tak vlastně tyto emise jsou tam v jednotkách procent. Ale když si vezmete LNG v celém řetězci, tedy po frakování, tak jeho těžba je v Evropě zakázána, protože je to ekologicky strašlivě závadné. A pak to přepravíte do přístavu.

Martina: Slyšela jsem, že to byla a je ruská propaganda. Tak nevím.

Vladimír Štěpán: Ne, není. Frakování je v Evropě z ekologických důvodů zakázáno. A když potom tento plyn zkapalňujete, tak tam jsou obrovské energetické ztráty. A pak to převážíte na lodích, kde je dvacet, pětadvacet procent nákladu spotřebováno, což jsou emise. Pak to musíte odpařit, tedy další emise. A pak to dopravíte plynovody. A tímhle nahradíme ruský plyn? Tímto? Vždyť je to konec planety ve velkém, protože emise stoupnou stonásobně, v porovnání s ruským plynem. Kdyby to někdo spočítal, tak by musel zjistit, že to je ještě horší než uhlí, co se týče emisí CO₂, a tak dále. A to se nikde nepíše. Protože přeci biomasa má nulové emise. A přitom v Británii už chtěli zakázat i topení dřevem v krbech, protože to je strašlivě karcinogenní.

Dlouhé roky jsem v kontaktu s profesorem Šrámem z Akademie věd, který toto zkoumá, a existuje na to spousta článků, že biomasa by se měla také zakázat, protože to jsou obrovské emise, když teplárna skladuje vlhkou štěpku někde na dvoře, to je hrozné. Je potřeba vybrat rozumný mix všech zdrojů.

Ruský plyn je neobyčejně čistý, je tam nula karcinogenního prachu, a žádný kysličník siřičitý

Martina: Řekněte mi: Jsme kvůli energetické a klimatické politice Evropské unie na ruském plynu paradoxně závislejší, než dřív?

Vladimír Štěpán: Nevím. Nevím, kdo to vymýšlí, a proč. Roky 2010 až 2020, kdy byl ruský za čtyři až pět korun, jsme měli velmi dobrá pravidla hry pro rozumnou konkurenci obchodníků. My, Česká republika, jsme měli nejnižší ceny plynu v Evropě, a to skoro deset let. My bychom potřebovali nahradit hnědé uhlí – kvalitní už je vytěžené – a v tom, co zbývá, a které už není tak kvalitní, je víc rakovinotvorného prachu, a všeho dalšího, má to asi tisíc škodlivin. To byl dvacetiletý proces, který se do značné míry celkem úspěšně postupně povedl právě náhradou hnědého uhlí plynem. A teď všechny teplárny měly pomalu přejít na zemní plyn, takže se zcela logicky spotřeba z ekonomických i ekologických důvodů velmi rozumně zvyšovala, protože ruský plyn je neobyčejně čistý, není v něm nic, je tam nula karcinogenního prachu, a není tam kysličník siřičitý. Jsem zvědav, co je v LNG. Ještě nikdo nezveřejnil, jaké jsou tam látky.

Takže na tomto byl založen úspěch české ekonomiky, protože my máme nízkou přidanou hodnotu vzhledem k tomu, že naše montovny a polotovary, které se vyrábějí v různých dílnách, se s minimálním ziskem vozí do západní Evropy, kde se na to dá razítko, něco málo se tam dodělá, a zvýší cenu 20krát. Takže takto to funguje desítky let, a ani třetinové platy proti západní Evropě, které jsme měli třicet let, se vůbec nezvýšily.

A teď do toho přišla energetická krize. Už v roce 2009 jsme měli nejhlubší propad HDP z celé Evropské unie, minus pět procent, protože my jsme závislí na spotřebě energie, a potřebujeme levnou energii pro náš průmysl. A teď je to to samé, a ještě mnohem horší. Takže stěžovat si na ruský plyn, který je levný, a do dneška je za šest korun, a vykládat, že je špatný, a jaká je to špatná závislost, je z ekonomického hlediska úplný nesmysl.

Martina: Myslím ale, že tady asi nesehrává roli ani ekonomika, ani kvalita, nebo neekologičnost ruského plynu, ale to, že je ruský, a my bychom si přáli, abychom na Rusku nebyli závislí. Polsko si také přálo být na Rusku nezávislé, a něco pro to v uplynulých desetiletích dělalo, a orientovalo se na norskou cestu. Řekněte mi, proč jsme to neudělali my? A měli jsme možnost něco takového udělat? Měli jsme možnost se alespoň do značné míry odříznout?

Vladimír Štěpán: Tam je problém, že to není zadarmo. Poláci za norský plyn platí daleko víc než za ruský, což není legrace.

Martina: My nakonec, když to překoupíme přes Německo, také.

Vladimír Štěpán: Ano. Ale závislost na ruském plynu byla proto, že ekologicky a ekonomicky perfektní Rus byl spolehlivý 50 let, a proto se nic nehledalo. Jsem zvědav, jestli v kontraktech na LNG, nebo norský plyn, jak to mají Poláci, je penalizace.

Byl jsem jako evropský expert v penalizačním řízení ve Vídni, kde Rusové dostali ve sporu s RWE pokutu 3,5 miliardy dolarů. A jsem zvědav, jestli u LNG na tyto pokuty půjdou. A pokud ne, tak se najednou zjistí, že nám sem nikdo nic nedodá, i když by podle smlouvy měl, ale nic nám sem nepřiteče.

Takže i z hlediska vypracování smluv je nahrazení ruského plynu, kde byly vyvážena práva a povinnosti obou stran, a to fungovalo od 50. let, a oni to dodržovali naprosto bez problémů, otázka. Jsem zvědav, jak to bude dodržovat třeba Katar, nebo i USA, a další, protože tam loď vypluje, dopluje, loď přijede, a pak měsíc nic. Ale my budeme plyn potřebovat, to znamená nápor na zásobníky. Jsem na ten dlouhodobý kontrakt zvědav a rád bych ho osobně viděl, třeba s Katarem. To nebude žádná legrace. Z hlediska provozní bezpečnosti to bude mnohem horší než u ruské strany.

Je potřeba diverzifikovat plyn. Ani západ, ani východ, ale sever – jih. Spojit plynovody z Polska a Chorvatska uprostřed území České republiky, Slovenska nebo Rakouska, a soustředit kapacitu zásobníků.

Martina: Asi si to mohou dovolit jenom země, které mají moře, kam se doplaví tankery, a zároveň tam na to mají terminály.

Vladimír Štěpán: Přesně tak, ale musí jich mít hodně. V Evropě jich je kolem třiceti, takže, když má Španělsko šest, sedm terminálů, a Itálie také několik, tak to mají jako doplněk k potrubnímu plynu, protože nemají jenom tento plyn. Třeba Španělé ho mají plynovodem z Afriky, Italové z Alžíru plynovodem Transmed, což jsou čtyři roury vedle sebe, a k tomu mají ještě terminály pro malé regiony. To znamená, že do určitých oblastí se vyplatilo postavit tyto terminály, a z nich potom rozvést plyn. Takže terminály jsou lokální záležitost, a my z nich teď děláme systémovou záležitost, která má nahradit sto padesát miliard kubíků ruského plynu ročně.

Martina: Já dnes používám zjednodušující příklady, ale napadá mě, že je to, jako když se dítě v šestnácti letech vymezuje vůči rodičům, a nechce s nimi být, protože mu lezou na nervy a jsou špatní. Ale těsně před tím, než uteče z domu, si spočítá, že na ulici zhyne, protože ho rodiče živí, a poskytují mu něco, co má rád. Je to opravdu lapidární příklad, ale používám ho proto, abych zjistila, jestli nás čeká v podstatě takovéto prozření? Nebo za jak dlouho v Česku dokážeme nahradit ruský plyn, který nechceme z politických důvodů, a to tak, aby nám to nezpůsobilo nějaké fatální problémy ve výrobě, v životě lidí a v průmyslu?

Vladimír Štěpán: Toto musím rozdělit. Když máme devět, dnes to bude deset miliard kubíků plynu ročně, tak první, co by se muselo udělat, by bylo výrazné snížení spotřeby plynu, třeba o tři, čtyři miliardy. A potom bychom měli začít diverzifikovat. V roce 2007 jsem v polské Krynici s inženýrem Klepáčem ze Slovenska navrhl projekt „Sever – Jih“, slyšíte dobře, jak říkáme: Ani západ ani východ. Potřebujeme sever–jih, propojit Polsko s Chorvatskem. Postavte terminál v Polsku a v Chorvatsku, spojte tyto plynovody uprostřed území České republiky, Slovenska, Rakouska, a soustřeďte kapacitu zásobníků, což bude až patnáct miliard kubíků. A to bude náš přínos k tomuto problému – ať se nám tady střetává plyn z Chorvatska a z Polska. Udělejme tady spolupráci V4.

Spolupráce zemí V4 je ze strany ČR problematická, protože zásobníky i roury byly zprivatizovány, takže strategické a bezpečnostní otázky jsou odsouvány možným ziskem

Martina: Přijde vám to ještě dnes reálné?

Vladimír Štěpán: Ono k tomu došlo, ale bez České republiky. Chorvati mají a dodávají do Maďarska z LNG terminálů. Poláci mají svůj terminál. Tento plynovod šel podél polských hranic na východní Slovensko, ale neskončil v České republice.

Martina: Proč?

Vladimír Štěpán: Protože jsme všechno zprivatizovali, takže plynovody nejsou státní. Jsme jediný stát, který takto plynárenství zprivatizoval jako dříví v lese. Nikdo jiný to neudělal.

Martina: Proto státu nepatří ani zásobníky?

Vladimír Štěpán: Ani zásobníky, ani plynovody. Tam se rozhodovalo komerčně. A u strategických projektů, které mohly zvýšit bezpečnost, se říkalo: „Kolik vyděláme? To není tak jisté. Tak si to nechte.“ A už na to byly dotace z Evropské unie, a stejně to odmítli. Takže toto udělali v NET4GAS společně s politiky, a teď si Sobotka s Babišem vyčítají, kdo za to může. Ale tady bych řekl, že pravdu má inženýr Sobotka, který to dotáhl do určité fáze. Naše myšlenka se zrealizovala. Já jsem nakreslil i čáru z Polska až do Chorvatska, a zásobníky přesně doprostřed, a dva terminály, a zrealizovalo se to. A když dneska vezmete, jak Chorvati dodávají až do Maďarska, a dneska už i Poláci, i když zřejmě málo, ale budou něco dodávat i nám, a na Slovensko. Ono se to zrealizovalo, ale jinak, a bez nás.

A když si vezmete cestu premiéra Fialy do Polska, tak on tam povídá a povídá, ale nikdy si nevšiml, že všechny projekty jsou už z roku 2016 připravené na propojení, už jsou dávno na papíře. Podíval se někdo na tyto projekty? A na to, kolik těchto plynovodů už je v provozu, a kolik není? Všechno je to připraveno, jsou na to projekty. Stačí to velmi rychle realizovat, ale o tom se vůbec nemluví. Jde o to, že tady máme politology, ekology, a občas makroekonomy – a existují jistě výjimky, kteří jsou vynikající – z nichž část opravdu neví, o čem v energetice mluví, ale pořád jsou zveřejňováni, místo toho, aby tam dali odborníky, kteří by řekli: „Pane premiére, když tam jedete, podívejte se na ty propoje! Jak je to možné? Rychle!“ Protože nám jde o to, kolik plynu můžeme rychle dostat v případě krizové situace. Poláci zveřejní na podzim, nebo nejdéle v lednu, plynovod z Norska. Teď tam mají vlastní těžbu, což jim kryje jejich spotřebu. To znamená, že se dá říct, že v obdobích, kdy nebudou veliké mrazy, tak by k nám mohli dodávat docela značné množství plynu, protože z Norska to poběží rovnoměrně a stejně, pořád poteče stejné množství deset děleno tři sta šedesáti pěti.

Ohledně energií jako vždy padneme na ústa

Martina: A existuje ještě nějaká šance se na to připojit? Je ještě možné se některých z těchto toků zúčastnit? Eventuálně za jak dlouho?

Vladimír Štěpán: Je to možné, ale nesměli by to dělat politici. Museli by to dělat odborníci, a museli by jednat. Jako příklad uvedu, že máme, dejme tomu, přebytek elektřiny, Maďaři mají přebytek plynu, a nedostatek elektřiny. Tak proč nezajet do Maďarska, a neudělat výměnu? A už tady máme, že plynovodem, jak jsme se bavili, by z Maďarska mohl téci do ČR plyn i v případě krize, kdy by třeba Rusko vypnulo plyn, a Maďaři ho dostanou z jihu přes Turecko. Takže my máme co nabídnout, máme možnost nabídnout přebytek elektřiny, který nemusíme dodávat do Německa, za což nic nedostaneme, jenom předražený plyn. Můžeme udělat takovou výměnu, můžeme udělat burzu pro státy V4, což už bylo na stole. Už se Poláci a Maďary bavili o tom, že to založí, ale my jsme samozřejmě mlčeli, nás to nezajímá. Ale oni už o tom vážně uvažovali.

Martina: Ale také to nedopadlo? Společná energetická burza zemí V4 by se nezrealizovala?

Vladimír Štěpán: Vytratila se, protože Polsko a Maďarsko rozděluje postoj k Rusům.

Martina: Právě proto jsem se před chvílí ptala, jestli si myslíte, že je tato energetická spolupráce zemí V4 v současné době, která je do značné míry řízena a ovlivněna politikou, ne ekonomikou, ještě možná?

Vladimír Štěpán: Když se budeme chovat tak, jako západní státy, které oddělí politiku a ekonomiku jako dvě věci, které spolu moc nesouvisí, tak je to naprosto reálné. Ze začátku to mohou být malé výhody, ale představte si, že propojíte zásobníky. My tady máme zásobníky na tři miliardy kubíků, Slováci něco podobného a Rakušáci také, všechno je v jednom prostoru pár desítek kilometrů od sebe, a je to jednotlivě využívané. A když z toho uděláte obrovské centrum, tak víte, jaký to bude přínos pro bezpečnost pro všechny tyto státy, a pro celou střední Evropu?

Martina: Vidíte to reálně v tom smyslu, že si někdo z lidí, kteří o tom rozhodují, tedy politici uvědomí, že se blíží zlé časy, a začnou dělat realistické kroky? Nebo budeme muset prvně padnout na ústa, a teprve pak se něco stane?

Vladimír Štěpán: Odpověděla jste si sama. Čili padneme na ústa, jako vždy. A jako jediní.

Dana Večeřová: Dobrý den.

Martina: Paní prezidentko, nelze začít jinak, než od toho úplně nejdůležitějšího, co už jsem předeslala – nevídaná drahota. Ta se projevuje všude, a zejména na zmíněných cenách energií, potravin. Potažmo obojího. Vy jste řekla, že až třetina lidí nebude mít při tomto vývoji na nákup základních potravin. Což samo o sobě je dost alarmující. Jenže to, co mnou zamávalo především, je, že vy jste to řekla v televizi Prima na začátku ledna tohoto roku. Tedy skoro měsíc a půl před válkou na Ukrajině, na kterou se teď svádí prakticky úplně všechno. Řekněte mi, znamená to, že ta situace a její neudržitelnost byla tak zjevná už tehdy?

Dana Večeřová: Tak ta situace rozhodně pouze válkou na Ukrajině eskalovala. Ona rozhodně nebyla dobrá ani před tím. Protože… Za prvé tady byl covid dva roky, což samozřejmě se spoustou firem zamávalo, byť potravinářství se to objemově tak nedotklo, ale rozhodně se to dotklo různých, řekla bych, cen vstupů. Protože situace je taková, že jsme na globálním trhu, a naši potravináři berou třeba obaly, plastové skleničky, to všechno berou ze zahraničí. A už v době covidu, zaprvé spousta těch zemí, která produkuje tyto obaly, řekla, že prvně si pokryje svou vlastní potřebu, a potom tedy bude vyvážet. Ale když bude vyvážet, no tak to bude něco stát. Takže skutečně už loni se zvedly ceny třeba těch obalových materiálů o 20 a 50 % podle toho, jestli to byl karton, plasty, sklo, plech. Cokoliv. Plechovky, to byl vlastně začátek. A od 1. ledna všichni dostali ceníky, kde bylo další zvednutí cen o 30 %. A jestli si všichni, a to si myslím, že posluchači určitě budou pamatovat, tak na podzim loňského roku krachla spousta energetických společností. Nebo tedy krachla jedna veliká, ale zato to stálo za to. A samozřejmě, protože měla ve své době velmi výhodné ceny, tak protože naši potravináři – že i zemědělci jsou podnikatelé a snaží se samozřejmě ušetřit na těch vstupech, aby mohli vyrábět, – tak byla jejich zákazníky. Spousta byla našimi členy, i třeba Agrární komory. No a situace byla taková, že vlastně oni najednou z ničeho nic zůstali bez dodavatele, protože na ně se nevztahuje institut poslední záchrany. Protože oni mají velké odběry. Takže se to na ně nevztahovalo a byli v podstatě vhozeni, tak jak bych řekla, v plen a museli si shánět nějakým způsobem dodavatele sami.

Pak přišla válka na Ukrajině a všichni pochopili, že už situace bude jenom horší. Což je.

Martina: Což se propsalo do ceny.

Dana Večeřová: Což se propsalo do ceny, protože nejen že vzhledem k těm velkým objemům, tak samozřejmě málokdo s nimi chtěl uzavřít fixní smlouvu, protože už ta situace začala být taková podivná. A co si myslím, že hrálo větší roli, že spousta těch dodavatelů energie jim říkala: Hele, počkejte, teď to bude leden, únor špatný a v dubnu se to pak zlomí a zase cena začne klesat, tak potom nemá smysl si fixovat ceny. No a bohužel někdo tomu uvěřil, a v současné době je na tom tak, že kupuje spotovou energii na burze, což znamená o 300, 400, 500 % ceny víc než v loňském roce.

Martina: Což je likvidační.

Dana Večeřová: Což je pro spoustu lidí, výrobců likvidační, protože to nemůžou nějakým způsobem přenést do ceny pro spotřebitele, protože už by ty výrobky byly neprodejné. Protože náklady vyrostly v současné době o 80 % – a pořád to roste.

Martina: Řekněte mi, odkdy jste třeba vy věděla, že jsme nastoupili trend, který povede možná i k tomu, že mnohým bude kručet v žaludku? Odkdy jste si vy a odborníci, kteří se věnují tomuto segmentu – potravinám, zemědělství a tak dále -, od kdy jste si říkali: Tady něco začíná jít z kopce?

Dana Večeřová: My jsme si uvědomovali, že situace není dobrá už v tom lednu a únoru. Jak jste zmiňovala, že už jsem to říkala. Ono se to jevilo dobře. Ono vlastně po covidu šlo všechno nahoru. Vlastně všechno se to vracelo zpátky. Nějakým způsobem se situace uklidňovala. Asi ten první varovný prst byl, jak jsem říkala, skončení činnosti těch energetických organizací. Kde si člověk řekl: Proč to tak je? Je to takové nějaké divné. Ale furt jsme byli, furt jsme žili v blahé naději nebo v iluzi, že to nějakým způsobem skončí, že se to uklidní na jaře tohoto roku. No a když přišla válka na Ukrajině, tak bylo zcela jasné, že to prostě… Když jsme se o tom bavili, tak všichni byli fakt přesvědčení, že vlastně do poloviny roku je to vyřešené a že nějakým způsobem se to zase stabilizuje. Pak přišla válka na Ukrajině a pochopili všichni, že už situace bude jenom horší. Což je.

Ceny potravin porostou do té doby, dokud porostou ceny vstupů. To znamená, dokud se bude zvyšovat cena energie, cena pohonných hmot a hnojiv.

Martina: Jak moc si myslíte, že to bude ještě horší? Protože situace na Ukrajině a v Rusku může zamíchat cenou energií, potravin a kde čeho. Protože svět je prostě příliš provázaný. Tak jak moc si myslíte, že ještě může tento sešup vypadat?

Dana Večeřová: To je, přiznám se, otázka, na kterou já neumím odpovědět. Protože my říkáme, že ceny potravin porostou do té doby, dokud porostou ceny vstupů. To znamená, dokud se bude zvyšovat cena energie, cena pohonných hmot, ceny zemědělských vstupů. Logicky naši zemědělci mají také zvýšené náklady. Na hnojiva. Na energii. Na všechno. Takže logicky se zvedá vlastně cena suroviny, kterou potravináři od nich kupují. To nejde jinak. Takže my nemůžeme říct, že se to zastaví, že třeba za dva měsíce konec a už to bude v pořádku. My to nevíme. Protože my nemáme ani signály, že by se něco dělo v tomto směru, že by někdo nám třeba řekl: „Hele, tak my vám zastropujeme – ty ceny energií.“ Já doufám, že se k tomu potom dostaneme, protože všechny ostatní státy, nebo řada ostatních států to udělala. My jsme neudělali vůbec nic, takže my prostě nevíme. Samozřejmě určitou roli v tom může hrát nová úroda. Pokud bude všeho dost, bude dost obilovin. Bude dobrá sklizeň, jako se zatím jeví, že bude. Tak samozřejmě může se to nějakým způsobem propsat, ale zatím já se vůbec neodvažuji říct, kdy to skončí, anebo kdy se aspoň stabilizují ty ceny, na té úrovni, na které jsou.

Martina: Jedno z lidových přísloví říká, že „ryby smrdí od hlavy“. Povězte mi, kde v tomto případě má tato ryba hlavu?

Dana Večeřová: No ta ryba má hlavu ve vládě. Protože my už… Já jsem to také několikrát říkala: My už ji delší dobu – no, od začátku krize na Ukrajině -, tak ji upozorňujeme, že prostě je potřeba něco dělat s tím, že náklady rostou a že ceny potravin se skutečně zvyšují a že to nemá konec. 24. března vydala Evropská komise přípis, takzvaný dočasný krizový rámec, který umožňuje nějakým způsobem nepřímé kompenzace zvýšených nákladů zpracovatelského průmyslu. Jsou tam asi 4, 5 opatření. No a my jsme na to hned upozorňovali, pojďme toho využít, pojďme pomoci potravinářům. Protože to není pomoc potravinářům, to je de facto pomoc spotřebitelům. Všem. Protože díky tomu, že se pomůže nějakým způsobem kompenzovat zvýšené náklady, tak se to propíše do cen, a spotřebitelé nebudou mít tak vysoké ceny za potraviny. Výsledek je, že se doteď nestalo nic. Teprve teď jsem dostala na stůl nějaký návrh, jak by se měly opatření řešit, které samozřejmě budeme nějakým způsobem upravovat. Budeme se samozřejmě snažit, aby to mělo opravdu efekt pro potraviny. Protože zatím se nám tak nejeví návrh, co tam máme z MPO. A to by, s pánembohem, nebyl takový problém ve chvíli, kdyby ostatní státy už vlastně od 24. března skutečně nepřipravily spoustu těchto projektů. Takže, co máme informace, tak na Evropské komisi je už asi patnáct, ne-li schválených, – my nevíme, kolik jich je – jenom ve stádiu žádosti, těchto projektů na podporu zemědělství a potravinářství v celé Evropě. Francie 4 bilióny korun. Polsko několik miliard korun. Slovensko, Německo, Španělsko. My nic.

Lze jen těžko očekávat, že bude nedostatek potravin, to asi ne. V tomto je Evropa soběstačná. Ale ptejme se: Za jakou cenu ty potraviny budou?

Martina: Já to úplně nechápu. Protože kdyby šlo o něco. Protože když bude kritický nedostatek laků na nehty, tak bych chápala, že to pravděpodobně nebude ležet na vládním stole úplně nahoře. Ale tady jde o situaci, kdy je možné vyhladovět určitou část naší populace. Myslím v naší republice. Řekněte mi, kdo tady křičí, tedy kromě vás: Pojďte něco dělat!

Dana Večeřová: No, křičí ještě Agrární komora, samozřejmě, protože jí se to týká velmi. Ti vlastně ještě bojují se strategickým plánem pro zemědělství, který nějakým způsobem jakoby snižoval rozměr zemědělské výroby pro další léta v České republice. Takže my v tom křičíme, protože odpovědí se nám dostává, že se to nestane, že tady je všeho dostatek. My jsme říkali: Ano všeho dostatek tady je. Tady je těžko očekávat, že bude nedostatek potravin. To asi ne. V tomto je Evropa soběstačná. Ale ptejme se: Za jakou cenu ty potraviny budou, protože tady se operuje s tím, že my máme nadbytek obilí. A že tedy můžeme vyvážet. To je všechno pravda. Ale co bychom měli udělat primárně, je, že bychom si měli pokrýt vlastní spotřebu a potom to, co je navíc, logicky vyvézt. To je naprosto logická úvaha. Jenomže v současné době začíná být obava, že se vlastně vyvezlo i to, co bylo jaksi plánováno pro naši spotřebu. Takže pokud tady naši mlynáři budou chtít obilí, a pokud skutečně tato situace se ukáže, že je pravdivá, tak budou muset obilí shánět někde draze na burze od polských a různých jiných překupníků, kde samozřejmě ta cena rozhodně nebude taková, jako tady.

Martina: A tady si myslíte, že měl zasáhnout stát? Protože nevím, jestli je pravdivá ta spousta legend o tom, jak po Česku a po Evropě jezdí nákupčí s kufry peněz a kupují obilí za jakékoliv ceny, že jsou tady lidé, řekněme nákupčí z Libanonu a podobně. Je to pravda?

Dana Večeřová: Já nevím, jestli mají s sebou kufry peněz, není to taková ta čistá transakce přes banky, ale ano. To není legenda. To tak je. Protože Ukrajina je obilnice Evropy a Rusko také vyváží spoustu obilí. Ale nevyváží do Evropy, vyváží především do severní Afriky a na Blízký východ. A samozřejmě, tyto státy samozřejmě pochopily, že nebude, a začaly logicky shánět obilí kdekoliv po Evropě. Takže ano – nebude tady nedostatek, protože Evropa je hodně soběstačná, může hodně vyvážet, ale jestliže se dostaneme do situace, že vyprodáme to, co jsme vlastně tady doma vyprodukovali, a budeme to nakupovat zvenčí, tak na to skutečně spousta lidí nedosáhne, protože to bude strašně drahé. Protože si vezměte, že už na začátku toho konfliktu mi spousta pekařů říkala, že loni kupovali kilo mouky za 6,50 a v současné době jej kupuje za 13 korun.

Martina: A řekněte mi, měl v tomto případě zasáhnout stát a říct producentům obilí, že to neprodají, že je to strategická rezerva, a v případě, že mají možnost to prodat dráž a stát to doplatí, ale zůstane to doma?

Dana Večeřová: Víte co, tohle je přesně těžké, protože jsme v jednotném evropském trhu. Takže, samozřejmě odpověď by byla, že to na jednotném evropském trhu dělat nemůžeme. My jsme tedy alespoň žádali, aby se to monitorovalo, aby se vědělo, kolik toho mají jednotlivé firmy na skladech, jestli je tady skutečně dostatek obilí pro nás. Nesetkalo se to úplně s úspěchem. Jedinou snahu, kterou Evropa měla, že by se nějakým způsobem omezil vývoz obilí. Ale ani to neprošlo, protože to porušuje dohody Světové obchodní organizace.

Martina: Jsou státy v Evropě, které si tato opatření a omezení neberou k srdci.

Dana Večeřová: Ano, jsou takové státy v Evropě, které si tato opatření neberou k srdci a dělají to buď přímo, což některé státy, jako je Bulharsko, vyhlásilo, říkalo, že bude velmi omezovat vývoz obilovin, myslím, že Maďarsko udělalo něco podobného a řada těch států to dělá, řekla bych, skrytě. To jsou takové ty, aby na ně nikdo nemohl nějakým způsobem zaútočit, že tedy porušují jednotný trh, ale oni si to nějakým způsobem hlídají. Je to třeba, jak jsem říkala u těch obalových materiálů, kdy vám nějaký stát řekne, že si nejdřív pokryje vlastní spotřebu, a co jim přebyde, to vyvezou. Ale tady k tomu nebyla vůle.

Martina: To znamená, že i v obilí se může stát, že budeme postupovat podobně ekonomicky, jako třeba s elektrickou energií, kterou vyrobíme za šest korun, dáme ji na elektronickou burzu, a zase si ji za 25 korun koupíme?

Dana Večeřová: To se stát může. A já se skoro bojím, že už se to děje.

Dopadové studie Green Dealu jednoznačně ukázaly, že Evropa přestane být soběstačnou ve výrobě potravin

Martina: Vy jste řekla, že u Evropské komise už leží „x návrhů“ o tom, jak to řešit, ale řekněte mi, jak v tomto řešení figuruje Green Deal, který je evropským nápadem, evropským experimentem, a zároveň s tímto experimentem v zádech chtějí zachraňovat Evropu před hladem? Dává to dohromady logiku?

Dana Večeřová: Logiku to nedává. My jsme proti Green Dealu samozřejmě protestovali, než se vůbec vědělo, že tato krize bude, protože vím, že jsem loni na podzim byla na nějaké konferenci, kde tedy jasně říkali, že Green Deal je poměrně dost nepromyšlený, že se tam vůbec neudělaly dopadové studie, co to vlastně bude znamenat. A pokud ty dopadové studie vznikly, tak jednoznačně ukázaly, že Evropa přestane býti soběstačnou ve výrobě potravin, což si myslím, že je dost velký problém, protože uvědomme si, v jakém politickém napětí, co po celém světě žijeme, takže spoléhejme na to, že když tady něco nebude, tak si to dovezeme ze třetích zemí, to je velmi odvážné. A když odhlédnu od těchto politických motivů, tak si myslím, že je tento předpoklad velmi odvážný z toho hlediska, že máme úplně jiné bezpečnostní a kvalitativní parametry, to, co se tady jí za potraviny. Protože myslím, že všichni mají v paměti všechny ty různé kauzy salmonel v brazilském mase. A těch problémů, protože tam rozhodně, když si to vezmete kolem a kolem, tak my se tady snažíme o dobré životní podmínky zvířat, snažíme se nějakým způsobem chránit životní prostředí, ale to se ve třetích zemích rozhodně neděje. Zvířata tam jsou ve strašlivých podmínkách chována, porážena a nějakým způsobem i zpracovávána. Takže de facto tím, že my si tady budeme tlumit výrobu, tak tím podporujeme toto. A ještě si to sem budeme s velikou slávou dovážet. Tak to smysl nemá.

Martina: Vy jste teď zmínila to, že Evropská unie, pokud vím, neudělala žádné analýzy dopadové studie Green Dealu nejenom na Evropu, jako celek, a už vůbec ne na jednotlivé země. A vy jste před pár měsíci zmínila, že teď vás cituji: Když udělala tuto analýzu univerzita v Kielu, najednou se zjistilo, že pokud se aplikují všechny tyto záležitosti, tak soběstačnost pro celou Evropu, nemluvím o České republice, klesne o 20 % v hovězím, u vepřového 17 %, u obilovin 21 %, olejnin 20 % – a dokonce půjde i cena ovoce a zelenina dolů, a to téměř o 15 %. Řekněte mi: To nikoho tato čísla nezajímají? A pak si ještě budeme hrát, že se Evropská unie snaží akceptovat určité návrhy na zlepšení situace s cenami potravin?

Dana Večeřová: Já úplně nevím, co si Evropská unie představuje… Jestli se tady stalo vizí, že tady budeme mít zelený kontinent, kde tedy vlastně nebude žádné zemědělství. Bude tady jenom ekologické zemědělství, nebo vůbec žádné, protože teď se objevila v Evropské unii aktivita, která má… na kterou dala Evropská unie palec a shání se k ní podpisy, a to je „End The Slaughter Age“ – tedy Konec porážkového věku. Což znamená, že by se tedy neměla do budoucna porážet žádná zvířata. Což znamená likvidaci živočišné výroby. Úplně. Jestliže jdeme tímto způsobem, tak já úplně nevím, co si ta Evropa představuje. Protože na jednu stranu tady chceme omezovat minerální hnojiva, ale jak chcete nahradit minerální hnojiva? Jedině statkovými hnojivy. To znamená, že potřebujete živočišnou výrobu. Když tady nebude živočišná výroba, tak budete muset začít muset používat minerální hnojiva, která mimochodem jsou teď strašlivě drahá. Protože když nebudete používat tyto hnojiva, tak se vám sníží úroda. Výrazně se vám sníží úroda. Anebo to sežerou škůdci. Pokud nebudou používat nějaké látky na ochranu plodin. Což samozřejmě je také snaha Evropské unie.

Tak já úplně nevím, co tady potom budeme jíst. To se fakt bude dovážet z venku nebo prostě bude takový ten apel „nejezte maso“. Jezte méně, a já nevím, co všechno. To jsou, řekla bych, to jsou takové vize, kdy si říkáte, jestli ti lidé, kteří to vymysleli, se někdy podívali na ulici z okna. Nebo prostě jestli mluvili s někým, kdo je normální. Možná, že se v těch budovách v Bruselu mění myšlení. Nebo já nevím, co se tam děje. Třeba jsou tam nějaké negativní vlivy. Ale tohle, když se… Ano, když se takhle o tom spolu bavíme, tak si říkáte: Tohle přeci nikdo nemůže myslet vážně? Ale oni to myslí vážně. Bylo to třeba, jak jsem mluvila o pesticidech. My obecně tady děláme skutečně hodně proto, aby se snížila spotřeba pesticidů. A my máme jednu z nejnižších spotřeb pesticidů na hektar ve srovnání s ostatními zeměmi. Slavné Rakousko má minimálně dvojnásobek. Takové Holandsko či Belgie mají osm tun na hektar. A teď ty jednotky nevím, ale každopádně mají víc. Mají mnohem víc než my. A teď si vezměte, že Evropa řekne, že to musíte snížit na polovinu. No tak jestliže my máme nějakou částku a snížíme ji na polovinu, tak když to sníží Belgie, která má čtyřnásobek, tak stejně bude mít víc než my. Tak proč my to máme snižovat na polovinu?

Řada západoevropských států produkci potravin přesunuje dál na východ, kde žádná pravidla EU neplatí, kde si můžou používat, co chtějí, a pak to dovezou do Evropy

Martina: Protože jsme v Evropské unii?

Dana Večeřová: Protože jsme v Evropské unii. Protože si nikdo nedal práci s tím, kdy řekne: Hele, hladina je taková. Kdo má navíc, musí snížit. Kdo má pod tím, nemusí dělat nic. Ne. To se nestalo.

Martina: Myslíte si, že snaha omezit konzumaci masa by mohla být řešením? Nebo je to móda? Nebo je to prostě ideologie? Zejména, když jste tady zmínila, že do roku 2030 máme snížit používání pesticidů. Snížit používání hnojiv. Snížit antimikrobiální látky pro hospodářská zvířata. Navýšit plochy ekologického zemědělství. Řekněte mi, co si s tím počít? Já teď vlastně nevím přesně, jak formulovat otázku? Protože…

Dana Večeřová: Já vám rozumím.

Martina: Rozumíte mi? Vybijeme zvířata? Nebo co? Necháme je sejít věkem? Protože konec porážkového věku, takže je necháme umřít věkem. A nebudeme mít tím pádem takzvanou kejdu. Že jo. Nebudeme mít organická hnojiva a nebudeme používat pesticidy.

Dana Večeřová: Anebo nebudeme používat nic.

Martina: Ano. Žádná hnojiva. Přičemž půda je v tom stavu, v jakém je. To znamená, že je dost unavená. Znamená to, že je to cílená snaha nás vyhladovět?

Dana Večeřová: Já si nemyslím, že je to snaha nás vyhladovět, ale podívejte se, co dělá strašná spousta států v Evropské unii. Zvláště bývalá EU 15. Oni si ty svoje výroby přesunují dál na východ. Ke vlastně žádná takováto pravidla neplatí, kde si můžou používat, co chtějí, budou to dovážet do Evropy a budou spokojeni. A jestli tedy cílem je opravdu takto ozelenit Evropu, výrobu přesunout někam jinam, tak mi to přijde trošku pokrytecké z toho prostého důvodu, protože jestliže tedy chceme zlepšit životní prostředí a zlepšit ovzduší a prostě všechny tyto věci, tak by se to mělo dělat globálně. Přece se nemůže jeden kontinent zaměřit na to, jak bude úžasně zelený a ekologický, a ty ostatní to dělat nebudou. Nebudou. To těžko můžete po Indii chtít, aby přestala používat plastikové obaly. A ještě tady snížíme množství obalů, zejména z plastu. A teď já úplně nevím, kam to vede, nebo kdo to prostě cílí a… snížení? Ano, bavme se o tom, že lidé by mohli přemýšlet víc o tom, co jí. Že nemusíme mít každý den maso. Když někdo pracuje v dolech nebo manuálně, tak potřebuje energii. Já myslím, že my, co sedíme v kanceláři, většinou máme nějaký sedavý způsob zaměstnání.

Martina: Určitě tady máme rezervy.

Dana Večeřová: Ano. Určitě tady máme rezervy, ale rozhodně to není na to, aby se tady likvidovala živočišná výroba. To je prostě úplný nesmysl. I z těch důvodů, co jsme si tady řekli, že prostě potřebujeme organickou hmotu do půdy.

Martina: Všimla jste si, jak obrovsky přibylo reportáží o výživové hodnotě a výhodách hmyzu, červů a podobně? A já vždycky, když to vidím, tak si říkám. Na co nás to připravují? Říkáte si to také?

Dana Večeřová: Říkám si to také, ale já to beru zase z nějakého hlediska, že je to dobrá byznysová příležitost. Lidi to chtějí, tak to budeme dělat. Takže i my jsme založili platformu pro alternativní způsoby výživy. To znamená, že tam jsou právě tyto chovy. Asi je to chování červů. Já si tam furt nejsem schopná říct, že to je chov červů. Nebo chov hmyzu. Mně tam padá to pěstování. Což ale se u zvířat nemá používat. Takže ano, je to chov hmyzu. Určitě jsou tam i nějaké ty alternativní náhrady živočišných produktů. Takže určitě, my se tomu chceme věnovat z toho důvodu, jestliže se bude na to přebírat nějaká legislativa, abychom na to měli rozumný pohled. Aby se tady zase nevytvářela legislativa, která vám najednou toto vyšvihne do nějaké obrovské výše, že je to nejlepší, co může být, a ten zbytek, ten je prakticky k zavřeníhodný. Takže určitě u toho chceme být a hlídáme to, ale tyto trendy jsou tady čím dál větší.

Martina: A také růst cen energií. Myslíš, že jsou pod tím podepsány také nereálné vize zmíněného Green Dealu?

Petr Havel: Stručná odpověď je ano. Hodně málo lidí chce toto slyšet. Většinou se Green Deal považuje minimálně pro Evropu za cílové a pozitivní řešení. Základní filosofií Green Dealu je chovat se k přírodě zodpovědně, snižovat chemii, být blíž spotřebiteli, což jsou vlastně správné cíle, jenže se na tyto jednotlivé cíle navěsila celá řada dalších regulací a mechanismů. Kdyby měla možnost veřejnost sledovat třeba jednání v Evropském parlamentu, co vše do původních základních rámcových cílů přidávají jednotliví europoslanci, tak to by se jim asi protáčely panenky. A výsledkem je také zdražování zemědělských surovin a potravin. Myslím, že se to od samého začátku komunikačně vzalo za ne úplně korektní konec, prezentovala se pouze a jenom pozitiva, jak to bude v krajině hezké, a že je to žádoucí, je to veřejný statek, a půjdou na to dotace.

Martina: Ale musí to být reálné. Musíte udělat nějaké vstupy a výstupy.

Petr Havel: Ano, musí to být reálné, a je potřeba vědět, za jak dlouho to může být reálné, protože to urychlování, že to neuděláme v roce 2050, ale 2040, 2035, a pokud možno zítra, to asi není cesta. Navíc to vytváří nejistotu v podnikatelském prostředí, takže podnikatelé si musí vytvářet nějaké rezervy a tak dále. Není to jednoduché. Řekl bych, že Green Deal je obecně, filozoficky správně, ale realizačně špatně.

Martina: Ekonom Lukáš Kovanda to pojmenoval tak, že mu Evropa připomíná běžce, který se střílí do vlastní nohy.

Petr Havel: Svým způsobem je to pravda. Jenom jde o to, zda je to jenom noha, a jestli to není životně důležitější orgán.

Martina: Vidíme, kam se to šine. Trošičku to připomíná známý Černomyrdinův bonmot: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Ještě bych se přece jenom vrátila k arabskému jaru, protože i někteří afričtí a blízkovýchodní analytici se obávají nejenom arabského jara, ale hladového roku, a obávají se, že se může dát na pochod nesmírné množství lidí, kteří budou strádat. Hovoří se o miliónech uprchlíků z Afriky a Blízkého východu. Vidíš to jako jednu z možností?

Petr Havel: Nelze to vyloučit. Ale je potřeba udělat všechno pro to, aby se takovému vývoji předešlo. Těmto zemím pomáhat, zejména nyní z hlediska dostatečného zásobování potravinami, protože jíst se musí. A pak také nějaká, a nevím, nakolik je to možné v dnešním rozděleném světě, mít nějaká strategická partnerství, nějaké vize, záruky, něco, co není jenom byznys na měsíc, nebo na rok, ale na delší dobu. Investice, aby lidé v těchto zemích, kteří jsou reálně rizikovými běženci, měli důvod zůstat ve své zemi, aby tam měli práci, mohli se najíst, a žít v mezích možností nějaký rozumně sociální život. Protože když tomu tak nebude, tak se určitě na pochod dají.

Ve společnosti dochází ke zvětšování sociálních rozdílů, což by mohlo vést k občanským nepokojům

Martina: Jak to bude vypadat v Evropě? Vzpomeňme nedávnou akci žlutých vest, kdy vyšly sta tisíce lidí do ulic kvůli tomu, že prezident Emanuel Macron ve své touze být velmi pokrokový, bez rozmyslu zdražil pohonné hmoty ekologickou daní. A to se jednalo jen, v uvozovkách, o pohonné hmoty. A teď jde o pohonné hmoty, energie a jídlo. Vidíš to tak, že by i Evropu mohly zachvátit demonstrace? Občanské nepokoje zoufalých, nebo zchudlých lidí?

Petr Havel: Bohužel nelze vyloučit ani to. Byl bych velmi nerad, kdyby k takovýmto masivnějším projevům docházelo, nicméně lokálně, jednotlivě, v určitých městech, nebo na určité téma u určitých komunit už k tomu dochází. Zatím je to, řekněme, zvládnutelné, ale pravda je, že tato situace mimo jiné vytvoří větší sociální rozdíly ve společnosti, než jaké byly doposud. Společnost už je nyní nejen ekonomicky, ale také názorově rozdělená, a to velmi příkře v řadě zemí, ostatně i u nás. A když se do toho ještě vnese další faktor, to znamená velmi výrazné sociální nerovnosti, tak to samozřejmě v nějaké konflikty, demonstrace, a tak dále, ústit může.

Ale fakt je jeden, a na to se v České republice často zapomíná, že podle mnoha různých v minulosti publikovaných výsledků a šetření jsme v pozici jednoho sociálně nejrovnovážnějších států v Evropě. U nás, ačkoliv zejména chudší by se mnou určitě nesouhlasili, je podíl mezi nejchudšími a nejbohatšími vyváženější, a rozdíl v příjmech není tak markantní a zásadní, jako je tomu jinde ve většině vyspělého světa. My tady máme rovnostářství zakořeněné i v našich myslích, je to dědictví minulosti, kdy se říkalo: „Všem stejně,“ což byla ideologie nejmenované strany, která se v praxi ukázala jako nemožná. Ale jisté konsekvence a dopady do současné doby to má v tom, že u nás tyto rozdíly zas tak velké nejsou. Máme málo lidí, to se teď hodně změní, pod hranicí chudoby, a v řadě vyspělých evropských zemích je tento podíl větší. Jinými slovy, různé konflikty, manifestace, demonstrace, nějaké nepokoje, hrozí spíše v jiných zemích, než u nás. To znamená, že bychom měli být v tomto směru, pakliže by se něco takového stalo – ale doufám, že se to nestane – až jedni z posledních.

Martina: A které země jsou v tomto smyslu křehké?

Petr Havel: Typický příklad je Francie, ale i Německo, kde je velká turecká menšina, která je velmi významným faktorem i hybatelem tamní politické scény. Ale každopádně obecně jsou to země, které měly v minulosti kolonie v zahraničí, a jejichž obyvatelstvo tvoří částečně obyvatelstvo původních kolonií. Tam, přestože už kolonie dlouhou dobu na světě nejsou, pořád existují rozdíly, a to i mentální, a tam je také potenciál možných konfliktů daleko větší.

Střední vrstva odnáší skoro vždy všechno

Martina: Bude asi hodně záležet na tom, jak moc zchudne střední vrstva. Hovoří se o tom, že střední vrstva, tento nejvíce stabilizační prvek každé společnosti, odnese toto zdražování a otřesy nejvíce. A v případě, že by se rozkolísala, tak by to mohlo trošku změnit v naší zemi celkové status quo.

Petr Havel: Střední vrstva odnáší skoro vždy všechno. Záleží vždy na tom, jak hluboký to bude zásah. A také by bylo potřeba, aby někdo řekl, co je to střední vrstva, protože to můžeme poměřovat od určité výše příjmů, od určitého životního standardu, nebo objemu majetku, a to jsou úplně rozdílné věci, které mohou být u různých členů střední vrstvy různé. Střední vrstva, v obecné poloze, jsou dobře si žijící lidé malinko nad průměrem. Ale úplně přesně nevíme, kdo to je. Ale víme, že střední vrstva, když se přidržím tohoto obecného pojmu, to nepochybně odnese, a dopad do společnosti prostřednictvím střední vrstvy je negativnější, než u sociálně slabých skupin. Sociálně slabší skupiny jsou stejně spíše příjemci nějakých sociálních podpor, to znamená, že chudým se povede ještě o něco hůř. Ale nechci, aby to bylo pochopeno nějak špatně, ale oni jsou tak trošku na chudobu, nebo na to, že nemají úplně správný standard, trošku zvyklí. Ale pro ty, kteří na to zvyklí jsou, a přijdou o to, to bude psychicky horší zásah, a záleží na tom, jak se s tím porovnají.

Pevně doufám, ale nikdo tady není věštcem z křišťálové koule, že to alespoň pro většinu z nich bude výzvou pro budoucnost třeba přehodnotit své priority, nebo změnit způsob svého podnikání, nebo realizovat možná i některé výzvy z Geen Dealu, tedy nějakým způsobem zkusit startovat z nové startovní čáry s tím, že mohou využít své know-how a celkové zázemí, které do současné doby využívali.

Martina: Už jsme se z různých úhlů pohledu dívali na Evropskou unii a na současnou situaci, která postihla nejenom Evropskou unii, ale přeci jenom Evropu nejvíc. Ale když se podíváme ještě hlouběji, tak jak jsme se shodli, že zdražování potravin začalo už dříve, ne mnohem dříve, ale dříve. Ale Evropská unie odmítá jakýkoliv podíl na zdražování potravin. Lze jí z toho skutečně vyvinit? Nebo v tom hraje nějakou podstatnou roli? Vím, že už jsme mluvili o Green Dealu, ale je tam ještě něco dalšího?

Petr Havel: Evropská unie, její politika a její cílené vize k tomuto zdražování také přispívají, a to v celé řadě rovin. Třeba v důrazu na někdy až fatalistickou a přeháněnou bezpečnost potravin, a vůbec na využívání principů předběžné opatrnosti, kdy pokud možno nic nepovolím, protože co kdyby se něco stalo. Tím se mimochodem dost brzdí pokrok ve všech možných směrech, i v potravinářství a v zemědělství.

Například co se týká editace genů, což je způsob, jak výrazně zlepšit vlastnosti hospodářských plodin, ale i živočichů, kdy jsou editovány geny živočišných produktů, ale zejména je to na bázi rostlinné produkce, protože tím můžete zvýšit výnosy, zlepšit nutriční skladbu surovin, zvýšit odolnost vůči suchu, snížit množství používané chemie, protože tyto kytky si poradí líp samy a bez chemie. Toto je třeba jeden z příkladů, kdy rigidnost Evropy brání v některých směrech pokroku, který by byl přínosem pro všechny obyvatele Evropské unie.

Ale je tu i další věc. Green Deal jsou regulační opatření, je to snaha dělat produkty stále lepší a vůbec nejlepší, a to něco stojí. Evropa si to do současné doby mohla dovolit, pořád je to, a byla, nejbohatší část planety, a proto se snaží nějakým způsobem, i prostřednictvím Zelené dohody, být lídrem v oblasti snížení znečištění planety. A znečištění planety není malý problém. Ale náklady na tyto věci jsou vysoké, a také to znamená mentální změnu chování lidí. To se nedá rozhodnout zákonem, nebo nějakou vizí, s tím je potřeba dlouhodobě pracovat, ale korektně pracovat, a ne opět na základě emocí a manipulací, jak to často vídáme. To znamená na otázku, zdali má Evropa na tomto zdražování podíl, bych řekl, že částečně ano. Ale zase na obranu Evropy musím říct, že Evropa, ani celý svět netušily, kdy přijde koronavirus, a že Putin spustí tak rozsáhlý vážný konflikt, o kterém nikdo nepředpokládal, že bude mít takovou podobu.

Žádná společnost nemůže být stoprocentně soběstačná. Ale dobré by bylo, kdyby byla na sedmdesát procent.

Martina: Covid a válka na Ukrajině ukázaly mimo jiné i to, jak horké chvilky nám může připravit globalizace. Jakmile začalo jednotlivým zemím téct do bot, tak dá se říci, že všechny řeči o vzájemnosti, o tom, jak si všechny země musí pomáhat, dělit se, a společně podarovat zemi v EU, která zrovna strádá, tak to jsme viděli, jak to třeba v dobách covidu vypadalo. Myslíš, že ve světle těchto čerstvých zkušeností má Česká republika usilovat o maximální potravinovou soběstačnost?

Petr Havel: Je otázka, co znamená pojem „maximální“, protože upřímně řečeno, v současném světě, právě i díky globalizaci, v podstatě potravinově soběstačná není žádná země na světě. Snad možná kromě Severní Koreje, ale tam to buď nikdo nedoveze, nebo není schopna vyvézt. Takže já bych mluvil o přiměřené potravinové soběstačnosti.

Martina: Co to znamená?

Petr Havel: Můj odhad, nebo modelové číslo je 70 procent, to znamená, že abychom si byli schopni to základní u nás vyrobit sami. Ale zároveň aby tady existoval prostor pro dovoz zboží k nám, které se u nás buď nedá vyprodukovat, nebo bychom ho museli vyprodukovat za vysokých nákladů, a spotřebitel by za to platil vyšší ceny. To znamená plus, mínus mít třetinu na dovozu, což je pozitivní úplně pro všechny, je to obohacení trhu, širší nabídka potravin. A může to být i větší podíl kvalitnějších potravin.

Martina: Ale základ…

Petr Havel: A je to někdy levnější. Ale základ bychom měli umět sami. A upřímně řečeno, kdybychom museli, tak bychom to dokázali. Máme poměrně dost zemědělské půdy, máme dost dobře informované, chytré zemědělce, disponující celou řadou informací a technologií, které jinde nejsou zas tak využívané, nebo ne tak, jako u nás. To znamená, že tady je lidský potenciál, je tady know-how i plocha. Takže neviděl bych to do budoucna speciálně s Českou republikou ani v potravinové soběstačnosti zas tak špatně, ale usilovat o plnou nebo stoprocentní soběstačnost není rozumné, protože by to bylo drahé pro spotřebitele, kteří právě teď čelí, a ještě nějakou dobu budou čelit, mimo jiné vysokým cenám potravin.

Nejdůležitější, co by měla ČR a její občané udělat, je nepropadat panice. Nenaskakovat na katastrofické scénáře a zůstat v klidu, a třeba se trochu uskromnit.

Martina: Co myslíš, že bychom teď jako Česká republika měli udělat? Teď hned. Protože situace je taková, jaká je, a prognózy a vize nejsou právě nejoptimističtější, a my se musíme přizpůsobit současné situaci. Jak by podle tebe mělo toto přizpůsobení vypadat?

Petr Havel: Pořád si myslím, že nejdůležitější, co by měla Česká republika, a její představitelé a spotřebitelé, obyvatelé, udělat, je nepropadat panice. Neuváženě, to je nejdůležitější, nenaskakovat na katastrofické scénáře a zůstat trošku v klidu, a nějakým způsobem se třeba uskromnit, když to bude nutné. A nutné to bude. Ale že by se měla nějak fatálně měnit struktura našeho zemědělství, nebo struktura našeho potravinářství a obchodu, to myslím, že není na místě, a není to ani vhodné. Čili, nic moc bych neměnil.

Jediné, co se mi zdá skutečně strategické, ale to není otázka ani války na Ukrajině, ani koronaviru, ale je to dlouhodobá věc, je snaha zvýšit podíl takových komodit, kde jsme na tom z hlediska soběstačnosti opravdu bídně. A tam je symbolem na prvním místě zelenina, za druhé ovoce, a na třetím místě vepřové, které se neustále zmiňuje a u kterého jsme neustále na polovině tuzemské spotřeby a které si dokážeme u nás sami vyprodukovat. Na druhou stranu je tady velký trend a tlak, i v rámci Green Dealu, na snižování stavu hospodářských zvířat a na snižování konzumace masa. Apel na spotřebitele, že by neměli jíst maso, protože to přispívá ke globálnímu oteplování, viz metan produkovaný skotem, a že je potřeba pro ta hospodářská zvířata vyrábět krmné směsi.

Takže u vepřového bych považoval za pozitivní, kdyby stavy, nebo soběstačnost už neklesala, a možná se mírně zvýšila. Ale v ovoci a zelenině by to chtělo přidat, a to mimochodem znamená, a zase se vracím k tomu, co už dlouhodobě říkám, umět zásobit náš vlastní tuzemský trh vlastní produkcí po co nejdelší dobu kalendářního roku. To znamená, že to nelze dělat na polích, protože nejsme v dobách Marušky, která jde v lednu pro jahody. Musíme to tím pádem dělat pod střechou ve fóliovnících, ve sklenících, a podobně. A musíme umět přesvědčit, nebo pěstitelé a potravináři musí umět přesvědčit našeho spotřebitele, aby preferoval tuzemskou produkci, protože je potřeba říci, že po mnoho let spotřebitel v České republice sice tleskal, a říkal: „Jasně, preferuji české potraviny,“ ale pak šel, a koupil ty nejlevnější.

A je také potřeba říct, že vzhledem právě ke klimatickým podmínkám, ale také k tomu, že Česká republika je malý trh, takže tady nemůžete využít všechny výhody velikosti, jako v Německu nebo Polsku, bude česká produkce objektivně téměř vždy, až na výjimky, trošku dražší. Ale zase je tady bonus v podobě toho, že se zboží nemusí převážet na velké vzdálenosti, to znamená ekologický aspekt. A je tady také aspekt, o kterém se už léta mluví, ale ne vždycky se to dělá, že koupí tuzemských potravin podporuji domácí zemědělce a potravináře. Je tady tedy celá řada faktorů, které by měly spotřebitele vést k tomu, aby preferoval tuzemskou produkci ještě více než dosud, i když za ni asi zaplatí o něco málo více.

Největším nebezpečím pro české zemědělství je vybydlenost, eroze a špatná vyživenost půdy, protože špatná země znamená menší sklizeň

Martina: Petře Havle, poslední otázka. Ty jsi velmi často u nás v pořadu kritizoval kondici, v jaké je naše půda, a že je v ní mnohdy jenom to, co se do ní nalije v podobě umělých hnojiv z kanystrů. Nemůže nám právě stav naší půdy, eroze, její špatná vyživenost, podrazit teď a do budoucna nohy, nebo nám vyloženě zkomplikovat situaci? A když ještě navíc zdraží umělá hnojiva, nebo ani nebudou? Co můžeme od půdy čekat?

Petr Havel: Musíme o ni dobře pečovat. Je skutečností, že prioritou není soběstačnost, ale zachování produkčního potenciálu našich půd. To se téměř neříká, ale přitom to je alfa a omega. Když na půdě nebudeme mít dostatečné hektarové výnosy, když se nám neurodí, tak je všechno další zbytečné. To znamená, že se musíme o půdu starat, jak se dnes říká, s péčí řádného hospodáře. A je potřeba říci, že potenciální vybydlenost našich půd je možná hypoteticky skutečně největším rizikem potravinové soběstačnosti České republiky.

K tomu je potřeba ještě dodat, že tato situace se mění, a mění se dost rychle. V České republice, už jsem to také zmiňoval, se snížilo množství aplikace chemických látek, různých postřiků, přípravků na ochranu rostlin, což se označuje zkratkou POR. Snížila se spotřeba průmyslových hnojiv, zvýšila se pestrost našich polí, i když zdaleka ne tak, jak by se to mělo stát. Vznikly tisíce lokalit – lidé to nevidí, protože obvykle nejsou u dálnic, kudy jezdí většina populace na chaty a dovolenou, ale já jsem jich objel stovky, a vím, že to jsou tisíce lokalit – kde jsou nové mokřady, nové rybníky, bio pásy, nektarodárné pásy. V naší krajině se v posledních pěti letech velmi významně zapracovalo. Jsou to ale jen jednotlivé kousky, střípky v mozaice, a my se teď musíme snažit, aby tato mozaika byla celistvá, to znamená tyto jednotlivé střípky propojit. Ty stávající slouží jako inspirace, a jako velmi dobrá inspirace.

A to je cesta, když se o naši půdu budeme dobře starat, když budeme budovat pestřejší krajinu, a zároveň umožníme, aby se tam dalo konkurenceschopně hospodařit. Protože když se tam zemědělské hospodaření omezí natolik, že výsledkem bude cenově nekonkurenceschopná produkce, tak se pak stane to, co bylo předmětem kritiky i posměchu už v devadesátých letech, tedy že naši zemědělci budou zahradníci. A to by určitě neměl být cíl. Naši zemědělci by neměli být zahradníci, ale měli by produkovat dostatek komodit k výrobě potravin. Ale měli by se zároveň odpovědně starat o půdu, která je největším bohatstvím, a vydržet některé rozumné regulace. Ale regulátoři by na druhé straně zase měli vědět, že přeregulovat tuto oblast nelze, protože ve výsledku by pak nebyla žádná zemědělská produkce.

Martina: Vidíš to do budoucna optimisticky?

Petr Havel: Spíše ano.

Martina: Petře Havle, moc ti děkuji za návštěvu ve studiu, a děkuji za tvůj pohled na naši krajinu. Díky moc.

Petr Havel: Hezký den, a pokud možno lepší budoucnost, než je ta současná.

Martina: Paní docentko, v předchozí části jste uvedla určité body, které vidíte jako pilíře, a jež by mohly přinést řešení. Za malou chvíli si tedy řekneme, jestli k nim v jakékoli z evropských zemí vůbec vidíte nějakou tendenci, ale teď jsme ještě v situaci, kdy to může být i úplně obráceně. To znamená, že se z politických a ze soudržných důvodů otáčíme k Rusku zády, a řekněme, že to válku na Ukrajině možná ani neovlivní, ale v Evropě bude o to více draho, a tím pádem o to více bude draho také u nás. A to může vést k tomu, že Evropa se tak může připravit o velmi křehký sociální smír. Nehrozí teď více, než řešení, které jste naznačila, spíše to, že třeba začnou vypukat sociální nepokoje?

Ilona Švihlíková: Jasně, a dala jsem řešení, které bych považovala za velmi dobré, a navíc by mělo i tu výhodu, že by právě zabránilo takové eskalaci situace, jakou naznačujete. Většina evropských zemí je skutečně velmi odlišná nejenom od Spojených států, ale právě i od Ruska. Je to jednak otázka podstatně nižší odolnosti ve smyslu schopnosti nepřijímat strádání, ale aby to nevyznělo pohrdavě, to je to poslední, co bych chtěla – nemyslím, že průměrný Evropan je ochoten strádat kvůli nějakým vyšším cílům, což myslím, že najdeme spíše v Rusku, i když asi ne ve velkých městech. Ale v Evropě je to méně, řekla bych podstatně méně. To je jedna věc.

Druhá věc je, že americká společnost je přeci jenom tradičně navyklá na podstatně vyšší míru nerovnosti, než jak je tomu tady, v kontinentální Evropě, a teď nemyslím Velkou Británii. Ale nerovnost je už i tam vysoká tak, že to začíná dělat velké problémy. Oni tam mají rasovou dimenzi, co si budeme povídat, ale Evropa je v tom skutečně jiná. Není náhodou, že různé sociální doktríny vznikaly v rámci Evropy. To má své důvody. Běžný Evropan je sociálně citlivý, i když se to mezi zeměmi liší. Vidíme třeba velmi silnou odhodlanost Francouzů vyjít do ulic a razantně říct své slovo, a vidíme to i v Itálii. V některých zemích to třeba bude trošku slabší, ale prostě vidíme, že míra sociální koheze je většinou pro Evropany dost důležitá a že to je téma, které je trápí, a reagují na to politicky. A teď je otázka jak.

Někdo na to reaguje stávkami, někdo třeba vznikem hnutí žlutých vest, a podobně. Reakce jsou různé, někde jsou různá politická uskupení, ale nějaká reakce tam je, a to dokonce poměrně rychlá, na rozdíl od Spojených států. Vezměte si, že Trump tyto pocity vyjadřoval s velkým zpožděním nějakých dvaceti let, protože Spojené státy jsou zvyklé na vysokou míru nerovnosti, ale Evropa ne.

Takže citlivost občanů EU vůči sociálním problémům je skutečně vyšší, a mám velké obavy, že by se to mohlo zvrátit tímto směrem. A myslím, že si to uvědomuje třeba i německý kancléř Scholz. Situace v řadě evropských zemí je skutečně jiná, než u nás. Dělám si jednoduchá porovnání toho, jaká opatření zavádějí jednotlivé vlády, a na tom vidíte, že v některých zemích je skutečně velká obava o sociální smír ve společnosti a že tam je snaha s tím něco dělat, ať už pomocí opatření v cenové politice, v regulaci cen, nebo pomocí dávkového systému, nebo kombinací těchto řešení. Vytiskla jsem si Itálii, mou oblíbenou zemi, a soupis těchto opatření mi vyšel asi na osm stránek, jenom soupis, ne rozbor detailů jednotlivých opatření. A když to porovnáte s tím, jak jedná česká vláda, tak tam je v míře reakce poměrně velká propast.

Lidem v těžké situaci se zdá nespravedlivé, kolik dostane ukrajinský uprchlík. A vláda dávala najevo, že požadavky Čechů jsou nelegitimní, protože jsou naživu, nejsou tady tanky, tak by měli být rádi a mlčet.

Martina: Když se díváme na zhoršující se situaci, ať už ekonomickou, nebo sociální, tak člověk, když se má špatně, nebo třeba i jen hůře, velmi často hledá viníka. Když se bavíme o křehkém sociálním smíru, tak nehrozí nebezpečí, že by se atmosféra v Evropě mohla obrátit proti Ukrajině? Protože podpora uprchlíků z Ukrajiny byla velká, vyplynula spontánně z pocitu sounáležitosti, a s chutí skutečně pomoci, ale emoce se mohou bleskově změnit. Není nad námi i toto nebezpečí, tento temný příkrov, který můžeme dalším zhoršováním situace v Evropě přivodit?

Ilona Švihlíková: Obávám se, že tomu tak skutečně být může. Tyto tendence v České republice jednoznačně vidím. Lidé v těžké situaci začnou porovnávat, a teď se podívají, kolik je existenční minimum, ještě před tím, než bylo zvýšeno, kolik paušálně dostane ukrajinský uprchlík, tak už tam vidí situaci, která se jim nezdá být spravedlivá. A to zejména tehdy, když vláda, minimálně v prvních týdnech, dávala najevo, že požadavky českých občanů jsou téměř nelegitimní, protože jsou naživu, a nemají tady tanky, takže by měli být rádi, a měli by být zticha. To je to nejhorší, co můžete udělat pro udržení stability ve společnosti, a pro to, aby se tady, nedej Bůh, objevily tendence, které budou namířené proti jedné skupině obyvatel – a v tomto případě by to byli ukrajinští uprchlíci.

Je skutečně potřeba nasadit nástroje, které pomáhají sociálnímu smíru, včetně postavení na trhu práce. To znamená, že nedovolíte dumpingové zneužívání těchto lidí, na což si už brousí zuby pofiderní pracovní agentury, pašeráci lidí, a podobně. Toto bude jedna z vašich priorit, protože když jsou lidé v těžké situaci, tak to ve společnosti kvasí, a objevují se nutně negativní sociální jevy. To bychom nebyli žádná výjimka, je to proces, který známe ze všech zemí, a proto je péče o české občany něčím elementárním, a od toho vládu konec konců máme. Nota bene v situaci, která je skutečně bezprecedentní – neznám žádné porovnání této situace s nějakým historickým vývojem v 50. až 60. letech.

A výroky, jako že tady vláda není od toho, aby občanům pomáhala, nebo aby je vodila za ručičku, nebo co to bylo za šílený výrok, tak to je projev vlády, která si není vědomá své vlastní odpovědnosti, nebo odpovědnost vůbec nechce nést. A takovou vládu nepotřebuji. A stejně tak výroky typu, kdo všechno si žil nad poměry. To je něco, co neskutečným způsobem lidi rozčiluje, to znamená, že vzniká emoce, kterou je hodně velký vztek, a to se pak odrazí v politickém chování.

Programové prohlášení vlády je mimo prostor a čas, je zatížené neoliberální ideologií, a vůbec nereflektuje současnost

Martina: To znamená, že vy od této vlády neočekáváte, že by pragmaticky, věcně, bez emocí, možná i bez hysterie, řešila situaci, která nastala?

Ilona Švihlíková: Ne. To bych byla příjemně překvapená. Absolutně to neočekávám, protože si v první řadě myslím, že oni nebyli připraveni na to, že budou vládnout. Nepočítali s tím, a je to strašně vidět. Je to vidět už na programovém prohlášení, na které, když se podíváte, tak je to prohlášení bez prostoru a času, které byste mohla vydat klidně v roce 96, a nikdo by si nevšiml, že to je vydáno v nějaké covidové situaci, a podobně. Je to hodně ztížené neoliberální ideologií, a vůbec to nereflektuje současnost. A to je z jejich politiky hrozně vidět. Jasně, je to jenom papír, řeknete, ale myslím, že nepočítali, že budou vládnout a že se tam teď projevují rysy, ať se každý o sebe postará sám, a že vláda tady není od toho, aby občany vodila za ručičku. To je i v dobrých časech výrok, řekněme to velmi mírně – hloupý. Ale vypustit to ze sebe v časech, jako jsou tyto, tak na to už raději nemám slov.

Martina: Několikrát jste zmínila, že v tom nejsme sami, že podobné tendence buď mylných kroků, nebo vyložené bezpohlavnosti, vykazují i jiné evropské země. Myslíte, že bude v této situaci protlačován Green Deal se stejnou urputností, a hlavně rychlostí, s jakou byl prezentován a upřednostňován doposud?

Ilona Švihlíková: To je dobrá otázka. Možná bych upřesnila, že přeci jenom budu těžko hledat zemi, která reaguje tak slabě na zhoršení sociální a ekonomické situace, jako česká vláda.

Martina: Skutečně?

Ilona Švihlíková: Opravdu, v tuto chvíli mě jich moc nenapadá, a to nemusím brát jenom Německo, které přineslo poměrně rozsáhlý balík různých podpor, i když je jejich ministr financí kovaný liberál.

Martina: Řekněte mi prosím ještě aspoň jednu.

Ilona Švihlíková: V Itálii. A Španělsko a Maďarsko v zastropování cen. Poláci a Slovensko, které využívá toho, že má významné státní majetkové podíly ve své energetické soustavě. Takže skoro všichni.

Martina: Chtěla jsem slyšet, kdo míň?

Ilona Švihlíková: Kdo míň? V tuto chvíli mě nikdo nenapadá. Možná někdo z pobaltských zemí, ale tam jsem si ještě nedělala tak důkladnou analýzu. Ale z toho, co jsem si pročítala, mě nenapadá nikdo, kdo míň. To jen tak na okraj. Ale jak říkám, nemám zpracováno všech 27 zemí, ale mám jich zpracováno dost na to, abych věděla, že jsme zcela na chvostu.

V Evropě se střetnou dvě křídla, ekologické, a vojenské, které vyhraje – a Green Deal bude modifikován. Zvýší se výdaje na zbrojení, mediální kontrolu a posílení represivních složek.

Martina: Tak se teď pojďme mrknout na ty ostatní. Jak myslíte, že to bude s Green Dealem v situaci, kdy je evropská ekonomika tak silně rozkolísaná, a energetika a teplárenství je jeden velký otazník?

Ilona Švihlíková: Evropská unie si ráda klade velké ambiciózní cíle, a platí, že když minulý cíl selže, tak o to s větší urputností si stanoví další, který je ještě méně realistický, a bohužel toto pozoruji posledních dvacet let. Zmiňovala jsem lisabonskou strategii, ale máme tam příklady typu fiskální konsolidace, což dopadlo naprosto katastrofálně. Řecko má 193 procent dluhu k HDP, tak jestli toto má být výsledek úspěšné fiskální konsolidace, tak nevím, co by byl neúspěšný výsledek. To znamená, tato tendence je poměrně jasná, a vidíme i výkřiky, že na každý problém se reaguje: „Více Evropy!“, což upřímně nevím, co znamená. Ale to jsou hesla, která slouží k tomu, že když řeknete: „Více Evropy!“, tak v tu chvíli se ti, kteří na nás chtěli útočit, stáhnou, protože jste se správně ideologicky zařadila na „více Evropy“.

Podle mě se střetnou zastánci Green Dealu, což není nic jiného, než pokus o restrukturalizaci evropské ekonomiky směrem k jiným zdrojům, než jaké jsou používány nyní, ale furt tam nějaké zdroje jsou. Pořád tam jsou. Představa, že ekonomika bude úplně bezemisní, a celá zeleňoučká, nefunguje. Měď nebo kobalt se musí vytěžit a zpracovat. Takže to je jedna svita, která se střetne s druhou, což je vojenská. To budou ti, kteří budou chtít hodně zbrojit, tedy velmi silná vazba na Spojené státy, a zajištění energetiky ve smyslu odpojení od Ruska, a připoutání se k jiným zdrojům, ať už jakýmkoliv, což by byl, jak už jsem zmiňovala, minimálně v oblasti ropy, Írán a Saúdové, protože tam nevidím žádný jiný ekvivalent z hlediska miliónů barelů, které Evropa potřebuje. A tyto dva proudy se střetnou.

Můj odhad je, že zvítězí vojenské křídlo, a to vzhledem k současnému vývoji. To znamená, že Green Deal, nevím, jestli bude zapomenut, to bych úplně neřekla, ale že bude minimálně modifikován v kontextu tohoto vývoje, to znamená v kontextu toho, že se budou zvyšovat výdaje na zbrojení. A velmi se obávám, že se budou zvyšovat také výdaje na, jak to říci slušně, na mediální kontrolu, to znamená na posílení represivních složek obecně. U nás už to vidíme velmi silně, a zároveň tam bude snaha získat energetické zdroje, a úvaha ekologická bude významným způsobem oslabena. Koneckonců když preferujete americký LNG, byť toto množství nestačí, tak ekologie musí jít stranou, protože, řekněme si na rovinu, americký LNG je jedna z nejhorších ekologických věcí, jaká existuje. Těží se to z břidlic.

LNG plyn vytěžíte, zkapalníte, vezete daleko tankery, znovu zplynujete, a dáte do potrubí. Klimatický dopad je obrovský. Nedá se to srovnat s konvenčním plynem.

Martina: Slyšela jsem, že to prý byla ruská kampaň.

Ilona Švihlíková: To je strašné. Pak to zkapalňujete, vezete na dlouhou vzdálenost, a pak to znovu zplynujete, a dáte do soustavy, takže klimatický dopad je z tohoto hlediska obrovský. Nedá se to srovnat s konvenčním plynem.

Martina: Jak říkám, slyšela jsem, že i toto byla ruská propaganda, která chtěla…

Ilona Švihlíková: Zošklivit nám hezké americké LNG. Klidně může být. Ale podotýkám, že LNG sám o sobě nemá ekologické kvality, jako konvenční zemní plyn, což vůbec neznamená, že to nebude priorita, protože ve chvíli, kdy nemůžete vést trubky, vzhledem k postavení Evropy, tak potom se vám nabízí budování terminálů na LNG. A já chci vidět, kde se vezme nějakých 50 až 60 tankerů, které budete potřebovat na to, abyste nahradili konvenční plyn.

Martina: Přiznám se, že když se hovoří o LNG jako o řešení naší situace, tak mě to vyděsí, protože jednak dovážet všechno z Ameriky je co do množství nemožné. A za druhé, tady nemáme terminály.

Ilona Švihlíková: A hlavně – nemáme lodě.

Martina: Nemáme tankery.

Ilona Švihlíková: A navíc, je to specifická výroba. To jsou specifické tankery, a představa, že se jich najednou schrastí po světě 60? Kde byste je vzali? To je výroba lodě, která je strašně drahá. Dobře, řekněme, že na to dáte peníze. Ale kdo vám to vyrobí? Takových specializovaných loděnic nebude na světě neomezené množství.

Írán byl ještě nedávno považován za zlo. A najednou by od něho chtěli brát zemní plyn? Vidí někdo, že by v Íránu došlo ke změně režimu? A najednou to nevadí?

Martina: A navíc by to do budoucnosti mohlo znamenat také určitou závislost na Kataru, která je velmocí ve vývozu LNG.

Ilona Švihlíková: A Austrálie, která je ale hodně daleko, a z hlediska své geografické polohy logicky obsluhuje spíše trhy východní Asie.

Martina: Takže tuto cestu nevidíte?

Ilona Švihlíková: Vím, že se o tom hodně spekuluje, ale z hlediska nákladů na budování mi to přijde vrcholně nepravděpodobné. A hlavně, my si pořád myslíme, že zemní plyn budeme mít odkud vzít, ale každá země nezkapalňuje zemní plyn. To je skutečně proces, který má své technologické nároky, a není to něco, co mohu zavést ze dne na den. Pokud bychom nechali Katar, který obsluhuje právě i trhy východní Asie, včetně Číny, včetně zemí, které jsou závislé, jako Japonsko a Jižní Korea, tak tam prostě trubky vést nemohou. Takže se zase nabízí Írán, protože je to energeticky neskutečně bohatá země, a má, jak už jsem říkala, druhé největší rezervy zemního plynu po Rusku. Tam se to nabízí. Ale jak říkám: Írán byl ještě do nedávna na ose zla, a byl představován jako jedna z nejhorších zemí na světě, a najednou by od něho chtěli brát zemní plyn? Nevšimla jsem si, že by v Íránu došlo ke změně režimu. Vy jste si všimla? Já tedy ne. A najednou to nevadí. Jsou to prazvláštní úvahy.

Tato vláda neřekne, že zprivatizuje zdravotní systém, ale že zavede motivační prvky individuálního zapojení pacientů, což je ale privatizace zdravotní péče

Martina: Občas pokládám otázky, na které znám odpověď, ale přesto je chci slyšet s vaším komentářem. Už před loňskými volbami jste se i s dalšími ekonomy shodla, že se nevyhneme tomu, že budeme platit vyšší daně. Jak to ale bude vypadat teď? Po těchto ranách.

Ilona Švihlíková: Máme vládu, která je velmi silně ideologicky zaměřená, a to odpovídá jejich programovému prohlášení. A prozatím moc nereflektuje na to, že daňová soustava neodpovídá těmto údajům, a to ani kdyby se nic nestalo, tedy ani situaci bez války na Ukrajině, bez nárůstu cen hnojiv, pšenice, ropy a tak dále, a s tím spojených sociálních problémů, které prozatím vláda vnímá velmi okrajově. Upřímně řečeno, nevím úplně, s čím přijdou. Ale když si vezmu složení vlády, programové prohlášení vlády, a to, že někteří tito lidé jsou docela dobře známi z hlediska jejich ideologického ukotvení, tak myslím, že by je mohlo napadnout zvyšovat nepřímé daně, ale ty už jsou dneska u nás poměrně dosti vysoké, a také se to významně odráží v cenách potravin, což už vidíme ve srovnání s Německem. To je možnost. Ale nemyslím, že v tom mají úplně ideální manévrovací prostor.

Nebo by museli dělat politiku, kterou udělali se super hrubou mzdou, takže by museli revidovat její zrušení, a to se jim nebude chtít udělat, protože by tím vlastně vymazali sami sebe, minimálně ODS, i když ne všichni pro to hlasovali. Je to pětikoalice, zatím, ale toto nepovažuji úplně za pravděpodobné.

Ideální by bylo, kdyby konečně začali něco dělat s transferovými cenami, a šli po tom, protože to je minimálně 500, 600 miliard každý rok. Ale po tom oni nepůjdou, i když v programovém prohlášení mají náznaky. Ale to by se jim zdálo moc ideologické. Takže to pochybuji. A potom se jim samozřejmě nabízí, že půjdou po výdajích, a z toho mám velké obavy, protože mohou mít tendenci jít po nějaké kategorii výdajů, ve smyslu třeba velkých položek, kterých tam není moc. To znamená, co tam máte? Penzijní a zdravotní systém. Oni nebudou říkat, že budou privatizovat zdravotní systém, ale prostě řeknou, že zavedou motivační prvky sebeúčasti, nebo nevím, jak se tomu přesně říká, motivační prvky individuálního zapojení pacientů. Tak nějak to prostě opíšou, což neznamená nic jiného než privatizace zdravotní péče. A z toho mám obavy.

V evropské politice je spousta lidí, kteří mají pocit, že válka je optimální řešení, a dělají málo pro to, aby byl hlavní variantou mír

Martina: Řekněte mi, má na tom, že máme pokles životní úrovně, zvyšování napětí nejenom v rusko-ukrajinském konfliktu, ale celkově v Evropě, a že svět nejde zrovna vzhůru, ale spíše bychom řekli od desíti k pěti, podíl náhoda? Neovlivnitelné věci? To znamená třeba pandemie, vojenský konflikt. Nebo jsme tyto věci měli předvídat a predikovat? A měli jsme se alespoň na něco připravit? A můžeme teď najít někoho, o kom bychom řekli: „Tak toto jste pánové, dámy, nezvládli!“?

Ilona Švihlíková: Jestli byla pandemie předvídatelná? Myslím, že nikoliv. Nicméně vstupuje tam otázka schopnosti státu reagovat na nenadálé šoky. Takže upřímně, je to hrozně užitečná lekce, i když to zní možná trochu cynicky, ale je to nesmírně užitečná lekce, která nám dává přehled o tom, jak jsou jednotlivé státy schopny reagovat v krizi, a jak jsou občané schopni snášet případná omezení. To znamená, tato lekce je nesmírně důležitá pro jakoukoliv další budoucí krizi, i když by neměla charakter pandemie. To myslím, že úplně předvídat nešlo, ale byl to test, zátěžový test právě toho, jak funguje globalizace, respektive jaká rizika a nevýhody s sebou přináší.

A co se týče tohoto konfliktu? Teď se pohybuji na nebezpečné půdě, ale troufnu si říct, že tento konflikt nebyl nic, čemu by se nedalo zabránit. Zabránit se tomu dalo. A to se znovu vrátím k tomu, že, bohužel, v evropské politice je spousta lidí, kteří mají pocit, že válka je optimální řešení, a příliš málo dělali a dělají pro to, aby hlavní variantou byl mír. A to jsme stejně tak viděli ve velmi negativním působení některých vlád na africkém kontinentu, které mají pořád pocit, že si musí dokazovat, že jsou velmoci.

Podívejte se třeba na reakce afrických zemí, nebo jihoamerických, které se nepřipojují k sankcím, nebo zůstávají stranou s tím: „Máme neutrální pozici. Nebudeme se k tomu vyjadřovat.“ A my jim to máme za zlé, že se nepřipojily k šiku proti Rusku. Ale musíme si uvědomit, že tyto země zažívají velké problémy, a hlavně mají své zkušenosti s tím, jak Západ reagoval na jiné války. Vezměte si válku v Jemenu, což také není úplně daleko, a i kdyby bylo, tak je to prostě válka, která trvá již mnoho let. Kdy jste viděla zmínky o válce v Jemenu? O úsilí vyjednat mír na Arabském poloostrově? Válka v Jemenu tady na Západě nikoho nezajímá, ale je to něco, co se velmi silně dotýká celého Blízkého východu. A stejně tak konflikty v Mali, a další destabilizované země v Africe, tak to je dennodenní realita. A ve chvíli, kdy jim vítězně řeknete „tak se připojte do jednoho šiku,“ tak oni řeknou: „Nás to nezajímá. Máme jiné priority. Budeme neutrální. Kdy jste byli, když jsme tady řešili pro nás nesmírně obtížné situace? Proč bychom se měli připojovat do vašeho dvojího metru?“ To znamená, že jejich pozice dává smysl.

A jak říkám, kolik z evropských politiků jsou státníci? To bych spočítala na prstech jedné ruky. U těchto politiků se válka bere jako řešení, nebo dokonce jako varianta, která je zcela v pořádku, a jako něco, co je normální. A to je hrozně špatně. A podle mě to, co vedlo k této situaci, je příšerná deklaratorní politika, kdy si jen tak plácáte, a vůbec si neuvědomujete konsekvence toho, co říkáte. Pro mě je naprosto nejhorší, když v nějaké chudé zemi, která se za třicet let, pokud vím, nedostala na úroveň roku 89, začnete slibovat něco, co jí nikdy nechcete splnit a co jí nikdy nechcete dát. Toto vytváření nereálných velkohubých očekávání, která vůbec nemají žádný podklad v realitě, je katastrofa. To je nezodpovědnost, a to jak vůči dané zemi, tak vůči vlastnímu obyvatelstvu, a opravdu vůči celému světu, protože takovéto situace potom vedou k tomu, že konflikt je vnímán jako něco, co je řešením. Konflikt nemůže být řešením. V civilizované Evropě by konflikt neměl být vnímán, jako řešení, které je preferováno.

V ČR, a v řadě jiných zemí, lidmi zase cloumají emoce, a politika je zaměřena na to, komu se pomstít, koho zničit, a ne na hledání mírového řešení

Martina: Paní docentko, jste ekonomka a politoložka. My jsme součástí Evropské unie a jsme v situaci a v bodě, do kterého jsme došli. Jsme zkrátka zde, to už se nedá odestát. Co s tím teď? Má to řešení?

Ilona Švihlíková: Má, samozřejmě. To, co lidé dokáží napáchat, má vždycky řešení, to, co člověk udělá, člověk může napravit. Ale problém je v tom, že musí chápat situaci, a musí to chtít napravit. A to, co já tady, na území ČR, vidím, a bohužel i v řadě jiných zemích, ne ve všech, je, že lidmi zase cloumají silné emoce a že politika je hodně zaměřená na to, komu se pomstít, koho zničit. Ale cílem má být systematické úsilí o hledání mírového řešení. A kdyby se bylo bývalo hledalo před tím, tak k tomu vůbec nemuselo dojít. To je jedna věc.

A druhá je, že je vždy potřeba myslet na to, že společnost musí být sociálně zastabilizovaná. A to není otázka ideologie, ale čirého pragmatismu. Já jsem člověk, který je na tyto věci hodně citlivý, ale i kdybych byla ryzí pragmatik, tak toto musí být jedna z mých priorit, nota bene o to více v situaci, v jaké se nacházíme dnes. Ale bohužel vidím přesně opačné tendence. Z řad evropských politiků vidím, snad s jednou, dvěma evropskými výjimkami, obrovskou míru nezodpovědnosti, prostě vypouštění siláckých slov, aniž by si uvědomili, jak obrovské dopady to může mít. To je nejenom neprofesionalita, to je neskutečná nezodpovědnost, a obrovský hazard se životy lidí v rámci celé EU.

Martina: Paní docentko, ruský politik Viktor Černomyrdin, který proslul mnoha výroky z říše Járy Cimrmana, kdysi řekl, a pravděpodobně to bylo kouzlo nechtěného: „Budeme žít tak, že nám naše děti a vnuci budou závidět.“ Už to nastalo?

Ilona Švihlíková: Vidíme minimálně jednu zemi, která už nejmíň druhou generaci zažívá pokles životní úrovně, to znamená, že děti se mají hůře než rodiče, ať už z hlediska přístupu k sociálnímu zajištění, nebo k celkové sociální stabilizaci, a to jsou Spojené státy. Evropská unie měla, nebo má deklarovánu řadu cílů, které se týkají sociální stability společnosti, ale řekněme, že ne ve všech zemích se to daří, a jsou tam velké rozdíly. Velmi se obávám, že konflikty, a vůbec i krizové jevy, jako byla pandemie, jsou skutečně velkým testem. Je to říznutí, která vám může přehodit kyvadlo. To znamená, že i když tam je nějaká trajektorie, tak je možné, že krizí, ať už má podobu pandemie, konfliktu, nebo něčeho jiného, že se může zvrátit. Takže mám tyto velmi velké obavy, a to o to větší, že v rámci EU vidím jen málo politiků, kteří se racionálně opírají o realitu, a jsou si vědomi odpovědnosti, která by měla být automatická, vzhledem k funkci, kterou nosí.

Martina: Paní docentko, moc vám děkuji za vaše hodnocení současné politické, ekonomické, i bezpečnostní situace. Díky moc.

Ilona Švihlíková: Děkuji moc za pozvání.

Martina: Řekněte mi, myslíte si, že může Rusko tyto sankce dlouhodobě vydržet? Protože jste říkal, že ho to samozřejmě zasáhlo, a zasáhlo to také všechny, i ty státy, které k těmto sankcím přistoupily. Mluví se ale o tom, že rubl by měl být v blízké budoucnosti krytý zlatem, a je tady velký rozvoj obchodu s Čínou, je tady Síla Sibiře, a když dáme dohromady třeba Čínu a Indii, tak je to 36 % světového obyvatelstva. Bude Rusko tak krvácet?

Petr Drulák: Rusko samozřejmě ekonomicky poškozeno je. Krvácí, ale není to postaveno tak, že by ho tyto sankce zničily. To znamená, že Rusko sankce přežije, bude sice o něco chudší, ale bude o něco soběstačnější, a o něco závislejší třeba na Číně. Takže z tohoto hlediska si Západ sankcemi nevynutí fundamentální změnu ruského strategického chování, a Rusko bude akorát více soběstačné – a z hlediska Západu bude na Západu méně závislé, a o něco víc závislé na Číně. A myslím, že klíčové aktivity se bude snažit držet ve svých hranicích, jako to dělalo za studené války.

Takže z tohoto hlediska, když se na to podívám z ekonomického hlediska, tak pro Evropu je to jednoznačně ztráta. To znamená, je to ekonomická ztráta, která nebude vyvážena strategickým výnosem – ze strategického hlediska nic nepřibude, Rusko nebude ani přátelštější, ani se nebude k Ukrajině chovat jinak. My si změnu ruského jednání nevynutíme, a zaplatíme ekonomicky velkou cenu. Proto si myslím, že ekonomika sankcí je krátkozraká a nerozumná.

USA v 90. letech získaly dojem, že vyhrály studenou válku, budou předepisovat globální pravidla, a že ostatní nejsou partnery pro dialog

Martina: Myslíte, že nechuť k diplomacii, o které jste mluvil, je už historicky vedena nechutí vůči Rusku, jak jste říkal, a přezíravostí, nebo je to osobní vůči Putinovi?

Petr Drulák: Nejsem si jist, jestli je to osobní, protože imperiální přezíravost charakterizuje americkou politiku posledních desetiletí. To znamená, že Amerika se považuje za vítěze studené války. Už tento termín je poměrně nešťastný, protože studenou válku v podstatě neukončili Američané, ale Gorbačov. To bychom museli ohledně toho, jak skončila studená válka, do 80. let. Ale Američané v 90. letech získali dojem, který byl tehdy možná pochopitelný, že prostě vyhráli studenou válku a že dnes budou předepisovat globální pravidla, a ostatní tady byli jenom proto, aby jim Američané vysvětlovali, jak mají vypadat pravidla a jak mají být implementována, a nikoli proto, aby byli rovnoprávnými partnery pro dialog. Na toto si Evropa posledních 30 let neustále stěžovala, že Američané ji neberou vážně a že si dělají, co chtějí. To je z Evropy za posledních 30 let slyšet pořád. Jenomže Evropa nebyla vojenským rivalem, takže v Evropě to zase nevedlo až k takové animozitě.

Nicméně v případě Ruska to k animozitě vedlo, protože Rusko se rivalem stalo, a nebylo tak propojeno se Spojenými státy. A to, že je Američané nebrali vážně, že brali jejich požadavky jako nějaké bzučení obtížného hmyzu, nakonec vedlo k tomu, že se Rusko vydalo cestou, která je destruktivní. Je to destruktivní cesta, a nikdo na tom nemůže nic vydělat. Je to určitá imperiální přezíravost, a každé velké impérium se tak chová. Když jste na vrcholu mocenské pyramidy, jste nejsilnější stát systému, tak ostatní neberete moc vážně, protože jsou buď vašimi vazaly, nebo vašimi nepřáteli. Ale nemáte spojence. Podívejte se, USA nemají spojence, nikdy neměly spojence. USA má buď vazaly, nebo nepřátele.

Martina: Třeba Británii?

Petr Drulák: To je vazal. Není to spojenec.

Martina: V Británii by vás hnali.

Petr Drulák: Asi by jim to vadilo, ale ti realističtěji uvažující vědí, že Američané se s nimi nikdy nebavili jako rovný s rovným. Nebyl to dialog mezi americkým prezidentem a britským premiérem, nebyl to dialog mezi rovnými. Koneckonců i jaderné zbraně jsou od Američanů. A Francouzi, kteří měli své vlastní jaderné zbraně, to vždycky zdůrazňovali, ale když se pokoušeli o dialog jako rovný s rovným, tak většinou přišli zkrátka. To zase živilo antiamerikanismus.

To nijak nesouvisí s tím, že by Američané byli zlí nebo dobří. Je to určitá zákonitost v mezinárodní politice, že velmoc, která koncentruje moc, cítí, že s mocí nakládá, jak uzná za vhodné, a nedělí se o ni. A s vazalem může jednat buď vlídně, nebo méně vlídně. A Američané s některými vazaly jednají vlídně, a s některými méně vlídně. V tom spočívá tento vztah, ale není to vztah mezi rovnými spojenci. Nikdy nebyl.

Státy začínají vnímat dolar jako geopolitickou zbraň více než dříve, takže začaly obchodovat v jiných měnách, což povede k pádu dolaru

Martina: Když jste se v jednom rozhovoru zamýšlel nad tím, jak nevýhodná by byla válka na Ukrajině, tak jste řekl, že náklady by nesli Ukrajinci, hned potom Rusové, ve třetí řadě my ve střední Evropě, a pak zbytek Evropy. A že Američané by se mohli rozmýšlet nad tím, jestli to není náhodou nějaká příležitost. To bylo ještě před válkou. Zní to cynicky, ale myslíte, že tato krize Spojené státy neovlivní, když Rusko prosadí třeba obchodování s rublem, a pokud Čína prosadí jüan?

Petr Drulák: Toto je analýza, za kterou si stojím, a myslím, že je to skutečně tak, že náklady, které nese Evropa, jsou nesrovnatelné s náklady, které nese Amerika. Navíc pro Ameriku je v mnoha ohledech tato situace výhodná, protože to, jakým způsobem k sobě připoutala Evropu, si Američané třeba ještě v září nedokázali představit. Vezměte si, jakou pověst měli Američani v září po debaklu v Afghánistánu, kdy byli terčem výsměchu a ztratili respekt. A najednou si během jara tady v Evropě většina lidí nedokáže představit jinou alternativu, než co nejpevnější spojenectví s USA, a obětují tomu třeba i Nord Stream. Tento projekt ležel léta Američanům v žaludku, a nevěděli, jak Němce přesvědčit, aby padl – a najednou je pryč. Takže z tohoto hlediska jsou tam pro Ameriku podstatné výnosy.

Ale máte pravdu, že z dlouhodobého hlediska lze očekávat, že Američané zaznamenají podstatnou ztrátu, která souvisí právě s dolarem. Dolar totiž desetiletí funguje jako mezinárodní měna, jednak jako měna mezinárodních platebních transakcí, a jednak jako mezinárodní rezervní měna, takže devizové rezervy centrálních bank jsou z velké části uloženy v dolarech, I když ne výlučně, jsou uloženy i v jiných měnách, v jiných aktivech, ale dolary tam hrají důležitou roli. Nicméně, aby dolar mohl hrát tuto mezinárodní roli, tak musí být vnímán jako ekonomicky neutrální aktivum. To znamená jako něco, co nepodléhá politickým vlivům. Ale Američané udělali z dolaru geopolitickou zbraň. To znamená, ne že by jí nikdy předtím nebyl, ale teď se dolar ukazuje jako především geopolitická zbraň, to znamená, že státy, které mají transakce v dolarech, se stávají závislými, a Američané jim dávají najevo, jak moc jsou na nich závislé. Pokud máte nějaká aktiva v dolarech, tak cítíte, jak jste na Americe závislí, a to je pro velmoc, která chce být nezávislá, nepřijatelné.

Takže velmoci vnímaly, že americký dolar je potenciálně geopolitická zbraň, ale říkaly si, že zatím je situace celkem klidná, a tedy že to mohou vnímat jako normální ekonomické aktivum. Ale dnes už dolar takto vnímat nikdo nebude. Samozřejmě ho tak nebudou vnímat Rusové, to je evidentní. Ale nebudou ho tak vnímat ani Číňané, Indové, Brazilci, a nikdo další. Takže ano, očekávám pád dolaru. Očekávám, že dolar jednak ztratí status mezinárodně uznávaného aktiva, a bude jedním z několika. To znamená, že dolar nezmizí, a bude dál hrát mezinárodní roli, ale ta už nebude taková, jaká byla dosud, takže bude soutěžit s jüanem a dalšími aktivy.

Jüan zatím nemůže hrát roli mezinárodní rezervní měny, protože není volně směnitelný, a Číňané patrně cítí, že ještě nejsou na tuto roli připraveni. Ale každopádně už můžou hrát roli konkurenta s tím, že některé kontrakty, ty, které byly dříve v dolarech, už jsou jüanech, některé budou rublech, takže dolar z tohoto hlediska utrpí. A to pak bude mít závažné důsledky i pro americkou hospodářskou politiku, protože když byl dolar mezinárodní měnou, tak byl globálně žádaný, byla neustálá poptávka po dolarech, a Američané si tím pádem nemuseli dělat moc velké starosti ani s deficitem obchodní bilance, ani s rozpočtovým deficitem. Ale normální státy, které fungují podle ekonomických náležitostí, když mají tyto deficity, tak si na ně musí půjčovat, a musí splácet. Nicméně, když vaši měnu nestále někdo žádá, tak můžete měnu neustále tisknout, a měna nikdy neoslabí. V okamžiku, kdy začnou být alternativy, tak to znamená, že se vaše měna dostává do konkurence, a může začít klesat, dostávat se do krize. A to je to, co americký dolar čeká.

Nevím, v jakém časovém období, jestli je to otázka let, nebo jednoho desetiletí, ale je to něco, co je nevyhnutelné, že dolar už nebude hrát tu roli, kterou měl ještě v 90. letech nebo kterou měl ještě před válkou na Ukrajině.

Trump tvrdě bojoval za zájmy svého státu, ale Deep State, včetně jeho vlastní administrativy, šel proti němu

Martina: Když jsme tady při našich rozhovorech vedli rozhovory o novém geopolitickém rozdělení světa, tak častokrát zazněl názor, že jedné věci měla Amerika a Západ zabránit za každou cenu, a to je těsné objetí Ruska a Číny. Ale došlo k pravému opaku. Vy to také považujete pro budoucnost za velmi neblahou zprávu?

Petr Drulák: Podívejte, z hlediska Ameriky to považuju za geopolitickou chybu. Byla to geopolitická chyba, které si byl dobře vědom prezident Trump, ale my jsme tady, řekněme různá progresivistická média, líčili Trumpa jako nezodpovědného pološílence, od něhož se dalo čekat cokoliv. Ale on v zahraniční politice postupoval s překvapivou racionalitou, zejména, když to srovnáme s Bidenovou administrativou, kde skutečně nevíte, jestli to, co dělá Bidenova administrativa, má něco společného s racionalitou.

U Trumpa jste racionalitu viděli, byla to racionalita člověka, který tvrdě bojuje za zájem svého státu. Trump si to přečetl jednoduše: Náš hlavní rival je Čína. Rusko nás v podstatě moc neohrožuje, takže zkusme Číně zkomplikovat život tím, že se spojíme s Ruskem, že s Ruskem navážeme dobré vztahy. Ale to se mu nepovedlo, protože byly vymyšleny aféry, o nichž jste mluvila, kdy na zakázku demokratů vznikl diskreditační materiál, který měl prokázat, že Trump je napojen na Kreml. Dnes už víme, že to tak nebylo, nicméně tento materiál, a další materiály kolem toho, Trumpovi docela svazovaly v zahraniční politice ruce.

Martina: A také to, že Deep State šel v podstatě proti němu, jeho vlastní administrativa.

Petr Drulák: Ano, protože toto přichází částečně z Deep State, protože bez spolupráce s Deep State by tyto diskreditační materiály neměly žádnou hodnotu. Ale ony byly vytvořeny ve spolupráci s Deep State, s americkým Hlubokým státem.

Martina: V té souvislosti nezní ani tak nabubřele, co prohlásil Donald Trump, totiž, že kdyby byl prezidentem on, tak k ruskému vpádu na Ukrajinu nedošlo. Říkal: “Na Ukrajině začaly nepokoje za Baracka Obamy, a pokračovaly za Bidena. Za mě se neválčilo, protože jsem to nedovolil.” Zní to trochu velikášsky, ale je na tom něco pravdy?

Petr Drulák: Musíme brát v úvahu, že Trump je narcis, dokonalý narcis, takže on je pán zeměkoule. Ale něco na tom může být v tom smyslu, že on je člověk, který by byl schopen udělat s Putinem velmocenskou dohodu. To je právě něco, o čem mluvím, že dnes nevidím ve Washingtonu člověka, který by toho byl schopen. Nevidím ji v Bidenovi, ani v Harrisové, a Blinken jako ministr zahraničí není někdo, kdy by tohle mohl dělat. Takže on by byl schopen udělat velmocenskou dohodu, ale hned je potřeba dodat za B, že není úplně zřejmé, že by tuto velmocenskou dohodu administrativa, Hluboký stát, vzápětí nerozbil. Takže on by třeba i tu dohodu udělal, ale pak by jiná část administrativy provedla něco, co by to torpédovalo.

Trump, ani Obama se nechtěli nechat zaplést do žádné války, pokud by se nedotýkala amerických zájmů

Martina: Protože si to prostě Amerika nepřeje?

Petr Drulák: Protože si to Hluboký stát nepřeje. To se Trumpovi někdy stávalo, a s Putinem se mu to stalo několikrát, že měl dojem, že se na něčem dohodli, vyjednali, ale pak to na nižší úrovni, na úrovni špiček administrativy nefungovalo. Takže on by třeba tuto dohodu udělal, ale tím, že by se tato dohoda nikdy nenaplnila, tak by nakonec k eskalaci stejně mohlo dojít. Takže to vidím tak padesát na padesát. Určitě měl lepší předpoklady pro odvrácení krize, ale jestli by krizi odvrátil, tím si jist nejsem.

Martina: Mluvil jste tady o oslabování dolaru, a já se teď ptám na roli světového policajta, tedy jestli Spojené státy budou tuto roli budou mít i nadále? Jestli si ji podrží. Narážím na to, co píší některé arabské noviny, že Spojené státy tlačí na to, aby s Ruskem kvůli přepadení Ukrajiny nikdo neobchodoval. Jenomže USA si v minulosti nadělaly přepadením Iráku, nebo Afghánistánu, tolik nepřátel, že tam už najednou nemají ten vliv, kredit. Je to správný postřeh, nebo je to moc zjednodušené?

Petr Drulák: Řekl bych, že tady nejde ani tak moc o kredit, ale oni na to nemají materiálně. Role světového policajta? Myslím, že oni nikdy nehráli roli světového policajta, ale hráli roli hegemona ve svém bloku, to znamená v západním bloku. Ve východním bloku během studené války tuto roli nikdy neměli, tam nehráli žádnou roli. Ale v Latinské Americe, ve vybraných zemích Asie, v některých zemích Afriky tuhle roli měli.

Dnes na to prostě nemají, nemají na to ekonomicky, ani materiálně, a to je třeba vhled, který měl Barack Obama, který po Bushově administrativě pochopil, že Spojené státy tuto roli plnit nemohou, a Trump to akorát potvrdil. Mezi Obamou a Trumpem je obrovská kontinuita, kterou si neuvědomujeme, protože se proti sobě jinak naprosto vymezovali. V zahraniční politice je tam docela hluboká kontinuita. A teď je zmatená Bidenova administrativa na jednu stranu konfrontována s tím, že Američané na to nemají, a na druhou stranu mají rétoriku, jako by na to měli. To znamená rétorika 90. let, kdy se Američané cítili na vrcholu síly. Nyní na to zdroje nedostačují, takže proto je americká politika tak zmatená.

Martina: Ale že by na sebe navazovala Obamova a Trumpova zahraniční politika, tak to se mi jeví jako velké překvapení.

Petr Drulák: Nesmíte se soustředit pouze na Írán, protože v otázce Íránu a Izraele byl naprosto zásadní přeryv. Trump řekl, že Obamova politika na Blízkém východě byla úplně špatně a že on bude hájit zájmy Izraele, což Obama dostatečně nedělal, a proto rozbil dohodu kolem Íránu, což, myslím, byla Trumpova chyba. Ale velká návaznost je v tom, že ani Trump, ani Obama se už nechtěli nechat zaplést do žádné války, pokud by se nedotýkala amerických zájmů. Proto byla část Evropanů z Obamy tak zklamaná, protože nechtěl jít do Sýrie, ani do Libye. Obama říkal: „Musíme se soustředit na Čínu.“ Takže z tohoto hlediska si byl Obama celkem vědom, že Čína je pro Spojené státy hlavní hrozbou. On měl úplně jiný styl, měl styl diplomacie, diplomata, multilateralisty, a souhlasil s tím, že Amerika tu není proto, aby vyvážela demokracii, dělala změny režimů. Problém Obamy spočíval také v tom, že úplně nekontroloval svou administrativu, což pak sám přiznal.

Ukrajina je bojištěm mezi USA a Ruskem. Není to úplně boj Ukrajinců, ale Ukrajince zničí.

Martina: Mnohokrát jsem teď narazila na názor, že my se sice bavíme o krizi na Ukrajině, a o následné válce, ale že je to jen součást geopolitických bitev, a Ukrajina je jednou z prvních epizod. To zní docela temně. Myslíte, že to může být reálné?

Petr Drulák: Samozřejmě, Ukrajina je bojištěm mezi Spojenými státy a Ruskem. V tom je ta tragédie, že na Ukrajině se vede boj, který není úplně bojem Ukrajinců, akorát že Ukrajince zničí. V tom je největší tragédie celé této situace, že Ukrajinci platí strašnou cenu za něco, co není úplně jejich bojem. Ale dobře, nechali se do toho vmanévrovat, a ukrajinská vláda Zelenského za to nese obrovskou odpovědnost. To znamená, že v tom nejsou úplně nevinně, vláda se mohla o něco pokusit, mohla nějakým způsobem s Rusy jednat, ale nedělala to. Takže odpovědnost Ukrajiny tam taky je. Ale samozřejmě, dostali se do této situace – a platí za to strašnou cenu.

A pokud to podáte tak, že to je jedno z prvních bojišť, po nichž přijdou další, tak tato situace se nejspíš bude opakovat ve vztahu k Číně, kde se to nabízí na Tchaj-wanu. Ale může se to opakovat i na Blízkém východě, v Africe. Tyto zástupné války známe ze studené války, kdy se velmoci střetnou nepřímo, což může být nějaká občanská válka, v níž každá velmoc je na jiné straně, jako například v Libyi, v Sýrii, kde už to má charakter zástupných válek, kdy do toho máte zapojené Rusy, Saúdy, Turky, Američany, a bojuje se za syrské životy. A to samé v Libyi, začalo to jako vnitřní konflikt, a zasáhli do toho vnější geopolitičtí aktéři, kteří pak už hrají své vlastní hry, a potom daný konflikt může trvat léta. Takže to samozřejmě ano.

Myslím, že to je něco, co nás čeká, a není to zas tak úplně nové, protože válka, koneckonců třeba Irák-Írán, se taky táhla dlouhá léta. Za studené války to bylo celkem běžné, v 90. letech méně, ale my se vracíme do doby, kdy tady máme velmoci, které se střetávají, a většinou nedochází k přímému střetu, ale nepřímé střety jsou pro dané území naprosto zničující. Ale velmoci na to musí mít dostatek zdrojů, je to otázka zdrojů, tedy do jaké míry budou velmoci ochotny a schopny investovat do těchto válek hodně svých zdrojů.

Indie bude patřit Indii, protože má na to, aby hrála globální roli

Martina: Kam myslíte, že bude patřit Indie? Doposud je její příklon k Americe mnohdy interpretován tak, že je motivován především strachem z Číny.

Petr Drulák: Indie bude patřit Indii. Myslím, že Indie je země, která má na to, aby měla svou globální roli. To je jako Čína. Kdybyste se ptala, kam bude patřit Čína, tak Čína patří Číně a Indie Indii. A podobně je to s Ruskem. Toto jsou státy, které jsou schopné mít svou vlastní roli, a jak to bývá v multipolárním světě, budou vstupovat do různých aliancí a partnerství, a to, jaká tato partnerství budou, bude záležet na momentální výhodnosti, na tom, co si tyto země budou moct navzájem nabídnout, a tam, kde to bude nejvýhodnější, vznikne partnerství, a kde to výhodné nebude, partnerství nebude.

Vždyť se podívejte, jak Indie jedná v současné krizi. Indie udržuje poměrně přátelské intenzivní vztahy se Spojenými státy, ale současně není ochotna odsuzovat ruské akce, a přerušovat svoje vztahy s Ruskem, protože je závislá na některých klíčových ruských produktech. Myslím, že jde konkrétně o nějaká hnojiva, která Indie potřebuje pro své zemědělství, a kvůli tomu, že se Američané rozhodli přitlačit Rusko, Indie není ochotna obětovat své zemědělství. A to na rozdíl od některých evropských států, které, zdá se, jsou ochotny obětovat svůj průmysl, protože se Amerika rozhodla přitlačit Rusko. Takže Indie se chová jako svrchovaná velmoc, která bude sledovat své zájmy.

Martina: Indie patří Indii, Čína Číně, jakou roli bude sehrávat Evropská unie?

Petr Drulák: To je dost děsivá otázka.

Evropa není velmoc. V lepším případě ji čeká mírný úpadek, a budou do ní jezdit na dovolenou jako do skanzenu lidé z velkých globálních bloků.

Martina: Marginální?

Petr Drulák: V tom si skutečně nejsem jist. Evropská unie není velmoc, a v Evropě nemáme, zdá se, žádný stát, který by úplně mohl hrát roli globální velmoci. To znamená, je tu určitá setrvačnost v případě Francie, Velké Británie, je možné, že Německo se znovu pokusí vytvořit vojenskou sílu, která by mu dávala velmocenský statut, ale už nejsme v 19., 20. století. Musíme to poměřovat s rozměry států právě jako Čína, Indie, Brazílie, a vidíme, že i populačně jsou tyto státy řádově jinde. Takže z tohoto hlediska je možností několik. Já spíš Evropu vidím tak, že nás čeká, v lepším případě, mírný úpadek.

Martina: Mírný?

Petr Drulák: Myslím, že může být mírný. Když se podíváte do historie, jaký měly osud státy, které byly v centru světového dění, a pak přestaly centrem být, tak vidíme třeba příklad Nizozemska v 17. století, pak Británie v 18., 19. století. Nizozemsko, i když už nehrálo roli světového centra, bylo v 19., 20. století furt stát, který dokázal lecčeho dosáhnout, a dodnes je to stát, který dokáže docela dobře přežívat. Takže tohle je lepší scénář, že v Evropě budou takovéto státy, které sice nebudou hrát nějakou velkou globální roli, ale pro ostatní státy budou natolik zajímavé, že se je nepokusí zničit tak, že by je třeba chtěly obsadit. Že tedy tyto státy budou schopny mít takovou obranu, že by globálním velmocím, myslím tím Rusko, Čínu, Spojené státy, nestálo za to, aby se pouštěly do nějakých brutálních akcí, ale že si řeknou, že je nechají na pokoji, a budou s nimi obchodovat, budou jezdit do Evropy na dovolenou, a budou si užívat výsledků předchozích staletí, toho, čeho Evropa dosáhla. Takže to bych řekl, že je možná lepší vize evropské budoucnosti, že tady budeme nějaký skanzen, který nemusí špatně žít.

Ale může to být i jinak. Může dojít k tomu, že si velmoci začnou v Evropě rozdělovat sféry vlivu, a začnou o ně třeba bojovat. To znamená, budou bojovat o to, kdo bude patřit spíš do amerického, čínského tábora, a Rusové a Turci se do toho mohou nějak zapojit, takže bude vize konfliktu, který může být nepříjemný, nebo i násilný.

Problém Evropy je, že přestala vnímat materiální realitu, a soustředí se na postmateriální hodnoty, jejichž naplňování podkopává materiální podstatu, z níž státy žijí.

Martina: Ale asi by to hodně záleželo na tom, jakým způsobem Evropská unie sebe samu ekonomicky zdestruuje. Protože my v tuto chvíli nevíme, jak dalece se podaří sankce, které jsme uplatnili, zvládnout, a co by nám to mohlo přinést do budoucna. Takže v případě, že bychom se najednou ocitli bez dodávek třeba plynu, ropy a dalších velmi důležitých komponentů, které jsme měli, ať už z Ruska nebo z Ukrajiny, tak by to mohlo ekonomickou prosperitu velmi poznamenat, mohlo by to hospodářství dokonce položit.

Petr Drulák: Na Evropě je zvláštní, a dělo se to už před ukrajinskou krizí, že evropská elita ztratila jakýkoliv smysl pro ekonomickou realitu. Začalo to už ekologickou tranzicí, protože v rámci zelených balíčků byla přijímána opatření, která byla destruktivní pro evropskou ekonomickou budoucnost. A vlastně by nás ani nemělo překvapit, že Evropané tak nadšeně naskakují na sankce, protože ony jsou sice zničující pro evropské ekonomiky, ale evropské vlády si zvykly, že přijímají opatření, která poškozují ekonomiky. Už začaly zelenou tranzicí, a teď akorát přesedlaly na sankce. A až skončí válka na Ukrajině, tak věřím, že se objeví zase něco, co povede k přijmutí dalších opatření, která budou ekonomicky škodlivá.

Nemám proto nějaké racionální vysvětlení, proč Evropa k těmto opatřením sahá, ale možná to souvisí s postmateriálním obratem, že společnosti, které mají dlouhodobý blahobyt, přestanou vnímat materiální realitu, a soustředí se na takzvané postmateriální hodnoty, a přestanou vnímat situaci, kdy postmateriální hodnoty a jejich naplňování začínají podkopávat materiální podstatu, z níž tyto společnosti žijí. A do této situace jsme se v Evropě dostali už dávno před ukrajinskou krizí. Souvisí to s ekologickou tranzicí, ale také s progresivistickými agendami, které se objevují, na něž Evropa nadšeně naskakuje, a které evropské společnosti poškozují.

Takže tato sebedestrukce Evropy bude nejspíš pokračovat, a proto je vaše otázka, jak to bude s evropskou prosperitou, naprosto relevantní. A když se podíváme na to, co Evropa dělala posledních 20 let, tak nějaký důvod k velkému optimismu úplně není, protože Evropa naopak nacházela nejrůznější příležitosti pro to, jak svou prosperitu podkopávat.

Současná konstrukce EU, kdy si Brusel přisvojuje stále víc pravomocí, padne, a přijde návrat k národním suverenitám

Martina: Vlastně jste mi už odpověděl, ale přesto se zeptám: Myslíte, že svět po ukrajinské krizi už nebude takový, jaký jsme ho znali, ať už tato krize dopadne jakkoliv? Třeba, že se dohodnou, a asi to bude muset být dohoda, ze které budou mít obě strany dojem, že uspěly, že dosáhly něčeho svého, a doufejme, že k nějaké takové dohodě dojde. Mluvil jste o tom, jak se svět bude přeskupovat do nových geopolitických bloků, a to vše může znamenat velké otřesy a změny. Je svět nyní ve skokové proměně?

Petr Drulák: Řekl bych, že skutečně je. Ale už nějakou dobu přicházíme do nového světa, který nemá už vůbec nic společného se světem šťastné globalizace, všeobecného šíření lidských práv, demokracie, prostě světa 90. let, v nichž část českých politických elit stále žije. Řekl bych, že část českých politických elit žije stále v 90. letech, a proto si i dnešní vláda dala do vínku, že chce pokračovat v havlovské politice. To je politika 90. let, politika šťastné globalizace, která je dnes naprosto nerelevantní. Dnes je svět mnohem temnější a brutálnější, a není úplně zřejmé východisko, jak bude vypadat nová rovnováha, nové ekvilibrium, které se nastolí. Ale bohužel zatím vše nasvědčuje tomu, že nové mezinárodní ekvilibrium bude určeno bez Evropy, to znamená, bude určeno ve Washingtonu, Pekingu, v Moskvě, a možná v Dillí, ale Evropa tam bude hrát roli jenom marginální, i když se jí toto nové ekvilibrium bude týkat. Takže v lepším případě si Evropa vydobude nějaký svůj skanzen, že ji ostatní nechají na pokoji, a budou ji využívat jako dovolenkový ráj. Nebo se v horším případě stane součástí nějakého velmocenského přetahování. Ale svět, ke kterému se vrací část našich politiků, a modlí se k Václavu Havlovi, je nenávratně pryč.

Martina: Vy sám jste kdysi řekl, že Evropskou unii drží pohromadě zejména strach z toho, co by nastalo, kdyby Evropská unie neexistovala. Myslíte, že budoucnost Evropy může být i v tom, co mnozí prognózují, to jest posílení národních států? Protože tento konflikt, a to, co se teď děje, ukázalo, jak velmi křehký může být svět globalizace, a jak globalizace nemusí fungovat v krizi.

Petr Drulák: Dynamika v Evropské unii je zvláštní, protože na jednu stranu je Evropská unie poměrně křehká konstrukce, a na druhou stranu tahle křehká konstrukce usiluje o stále nové pravomoci, které nemůže úplně unést. A z tohoto hlediska se obávám, že jednou tato křehká konstrukce padne, a budeme mít návrat k národním suverenitám, ačkoliv nám národní suverenity nemohou úplně nabídnout řešení, a to právě proto, že jsme ve světě velkých globálních dravců. Určitá možnost je nový typ regionální spolupráce, tedy že tady, ve střední Evropě, jakožto suverénní státy uzavřeme nějaké středoevropské partnerství, že nějaké partnerství uzavřou třeba země kolem Středozemního moře a že tyto celky pak budou spolu nějak koexistovat, budou třeba spolu spolupracovat. Ale model, jaký je dnes nastaven v Bruselu, bude těžko přežívat jak geopolitické výzvy, tak výzvy, které budou přicházet zevnitř evropských společností.

Martina: Pane profesore Petře Druláku, moc vám děkuji za obsáhlý rozhovor a za to, že jste se s námi podělil o váš pohled na svět, i současnou těžkou politickou situaci. Díky moc.

Petr Drulák: Děkuji a naslyšenou.

Martina: Pokud se všechny tyto položky, o kterých jsi mluvil, propíší do ceny potravin, tak nárůst skutečně může být až skokový. Pověz mi, jaké potraviny, viděno z tohoto úhlu pohledu, mají na celosvětovém trhu největší potenciál zásadně zdražit? A myslím základní a zásadní potraviny. Černé lanýže necháme stranou.

Petr Havel: Na světovém trhu bude situace různá. Spíše bych se soustředil na Českou republiku, a na Unii, protože ta je nám bližší, a čím se jako spotřebitelé budeme reálně potýkat. A tady je základní informace velmi jednoduchá: Zdraží všechno, úplně všechno. A to proto, že jak na produkci masa, nebo chovu hospodářských zvířat, tak na polní práce, a na pěstování zeleniny a ovoce, na všechny tyto oblasti jsou vyšší náklady, protože prakticky ve všech těchto oblastech se používají stejné vstupy. A to jsem ještě zapomněl na pohonné hmoty, které také výrazně podražily, a i když v současné době o něco klesají, a možná ještě klesat budou, tak je téměř stoprocentním pravidlem, že když ceny něčeho výrazně vyrostou, tak i když potom padají, tak už se nedostanou na původní úroveň. To jsou věci, které zasáhnou úplně veškeré komodity a veškeré potravinářské obory.

Osobně si myslím, že potraviny v celém širokém spektru podraží tak o 20–30 procent, některé možná jenom o dvacet, některé možná o třicet. Na druhou stranu bych varoval před katastrofickými scénáři typu „chleba za sto, nebo rohlík za 5 nebo 10 korun“ – no, tam se už můžeme dostat…

Martina: Teď jsi mě moc neuklidnil.

Petr Havel: Ale chleba za sto nebude zcela jistě. Ale třeba taková rajčata, zelenina a ovoce? Loni jsme se děsili květáku za stovku, předloni paprik za sto dvacet, a tak letos to může být ještě horší.

Martina: Ty do toho dáváš značnou část optimismu, což je dobře, nemá cenu, abychom se strašili. Na druhou stranu, pokud sám říkáš, že je možné, že potraviny zdraží o 20 až 30 procent, a ekonomové hovoří o inflaci až dvacet pět procent, tak podtrženo sečteno už by to jednoho člověka nenechalo v klidu.

Petr Havel: Myslím, že společnost v klidu určitě není, a zvláště nízkopříjmové skupiny se už dnes potýkají s problémy při nákupu potravin, část z nich začíná šetřit a plánují přejít na sebezásobení, a to nejen u cibule, rajčat a paprik, ale třeba i u chovu slepic a vlastní produkce vajec. A je ovšem potřeba říci, že těchto lidí nebude moc, protože tyto možnosti jsou omezené, ale může to u některých obyvatel nějakým způsobem pomoci tlumit dopad nárůstu cen, ale určitě ne u všech ohrožených sociálních skupin.

Mluvil jsem tady o České republice, kde činí výdaje za potraviny v průměru nějakých 16,5 procenta, ale třeba u důchodců je to skoro 30 procent. Oni nejezdí na dovolenou, a tak dále, to znamená, že nevyužívají celou řadu služeb, ale jíst a pít musí, a to je samozřejmě významná nákladová položka. Je potřeba se ptát: Co s tím dál? Myslím, že základní signál je, že potraviny budou. Budou dražší, a kdo na ně nebude mít, by měl být účasten v nějakém sociálním programu. Ale neměli by tam být asi všichni obyvatelé, protože by to bylo velmi drahé pro stát. Měli by tam být všichni ze sociálně ohrožených skupin, to znamená především důchodci. A pak se také poslední dobou hovoří o samoživitelích a samoživitelkách, protože to je další dost významná skupina lidí.

V ČR se potravinami plýtvá méně než v průměru v EU. Přesto základní potraviny jako chleba a zelenina končí často v popelnici.

Martina: Kteří jsou ohroženi.

Petr Havel: Kteří jsou ohroženi a mají jenom jeden plat. To je právě výhoda rodiny, kterou jsme tedy v posledních letech dost, jako společnost, zabili, a teď myslím na celém světě. Výhoda rodiny spočívá v tom, že jsou na to aspoň dva, zatímco když je člověk sám, tak to má samozřejmě složitější, a v tomto případě je to zejména v tom, že nemá takové příjmy. Čili toto je další z ožehavých skupin, ale abych to řekl lidově, hlady určitě nezemřou.

Je tady samozřejmě několik různých možností, jak tyto dopady trošku tlumit, což může do jisté míry každý z nás. První věc je, a to napadne asi každého, omezit plýtvání s potravinami. Je potřeba ale říci, že Česká republika je v rámci Evropské unie poměrně šetřivá. U nás se plýtvá potravinami méně, než je průměr Evropské unie. Přesto právě třeba chleba, jehož zdražování se všichni obávají, nebo zelenina, jsou přesně dvě základní skupiny potravin, jimiž nejvíce plýtváme: Ztuhlý starý chleba v popelnici, shnilá zelenina tamtéž, nebo třeba na kompostech, takže v tom je určitá rezerva. Druhá věc je, že ačkoliv se to moc neříká, tak česká populace jí stále více, tedy spotřeba na kilogramy na rok roste. Nechci říct, že bychom se přejídali, ale je přece jen možné objem zkonzumovaných potravin snížit. A pak je zde třetí věc, a to snažit se nevyužívat akce typu „za dva jeden“ a „za tři jeden“, a tak dále, protože vás to nutí koupit si víc, než sám potřebujete.

Martina: A tím pádem to také zkonzumovat, aby se to nezkazilo.

Petr Havel: Ale ono se to právě většinou nezkonzumuje, protože tím lidé naskakují na výhodnou cenu, výhodnou nabídku. A v tomto případě je asi potřeba si říct, že tohoto faktoru přístupu je asi zapotřebí využívat méně. A pak, když kupuji nějaký objem, tak bych měl spíše koukat na kvalitu, a ne na objem, to znamená, že toho mohu koupit víc, ale na druhou stranu to asi bude dražší, takže asi nic moc neušetříme. A je potřeba říct ještě další věc, a o té se také nemluví, že v okamžiku, kdy značná část populace bude konzumovat levnější, a tedy pravděpodobně méně kvalitní potraviny, se to ve výsledku může projevit ve zdravotních potížích, takže lidé sice vydají méně za potraviny, ale více za zdravotnické služby, nebo stát vydá více za zdravotnické služby. Čili je to všechno provázané, a je třeba k tomu volit i individuální přístupy. Ale je jasné, že za potraviny platíme, a ještě docela dlouho budeme platit rozhodně o dost víc, než třeba ještě na přelomu loňského a letošního roku, a to už se také zdražovalo.

Martina: Říkáš, že raději kupovat méně a kvalitní jídlo. Obávám se, že s tímto budou moct lidé do budoucna kalkulovat stále méně. O tom, jak si vede cena tolik zmiňované pšenice, vypovídá to, že už v prvním březnovém týdnu poprvé v historii vystoupala na pařížské burze v přepočtu na 10 000 korun za tunu. A už je to víc.

Petr Havel: Ne, už v té době to bylo dokonce víc. Úplný strop byl 11 500 korun.

Existují světové zásoby základních zemědělských komodit, a možná by stálo za to jich část uvolnit

Martina: To je skutečně historické maximum. Dívala jsem se na seznam doporučení na internetových stránkách Organizace OSN pro výživu a zemědělství FAO, kterou už jsi tady zmiňoval, která zveřejnila pouze krátké vyjádření, že země, které jsou závislé na dovozu potravin z Ruska a Ukrajiny, by se měly poohlédnout po alternativních dodavatelích, aby mohly tento šok lépe absorbovat. To je skutečně hraběcí rada. Ale chci se zeptat: Po kom se můžeme poohlédnout? Kde hledat věci, které třeba dovážíme, nebo si je mezi sebou přeprodáváme v rámci Evropské unie?

Petr Havel: Nejzákladnější zemědělské komodity produkuje celý svět, i když často třeba za vyšší cenu, takže proto jsou možnosti importu odjinud než z Ruska nebo Ukrajiny omezené. Mimochodem Rusko a Ukrajina na světových trzích bojovaly zejména nízkou cenou, a proto se staly takovými exportéry. Rusko a Ukrajina mnoho let exportéry vůbec nebyly, ale protože začaly investovat do zemědělství, i když ne zatím tak, jak by si zemědělství zasloužilo, tak dokázaly zvýšit svou produkci. A to, v kombinaci s nízkou cenou, vedlo k tomu, že se z nich stali exportéři, protože to bylo pro importující země výhodné.

Dnes musí tyto země hledat jiné zdroje surovin, a je potřeba říci, dražší zdroje surovin, a to je možná pro ně největší problém. Ale nemyslím, že by to byl takový problém, že by ve světě tyto suroviny nebyly, problém je, za kolik jsou, a také, na jakou vzdálenost, a jakým způsobem je v praxi možné je dovést, protože se to musí převážet, a to zase tak jednoduché není.

A pokud se týká nějakých dalších opatření, tak existují, a FAO to občas zmiňuje, a hlavně to zmiňuje americké ministerstvo zemědělství ve svých reportech, světové zásoby, asi jako my máme třeba státní hmotné rezervy, základních zemědělských komodit, a možná by stálo za to, část těchto světových zásob uvolnit. O tom se třeba vůbec nemluví, ale tyto světové zásoby existují. Jinými slovy, ve světě je víc zboží, než se spotřebuje. Je to výsledek myšlení na horší časy. Ale zatím to vypadá, že horší časy ještě nejsou. Mohlo by to být psychologickým signálem, který může buď vyvolat, nebo naopak odstranit paniku, což se dnes často děje přifukováním situace a jejím zneužíváním některými politiky ke strašení katastrofickými scénáři. Osobně si nemyslím, že by byla situace tak hrozná, ale mnoha lidem vyhovuje, když mohou držet občany, veřejnost, společnost v obavách, protože taková společnost se potom lépe ovládá.

Martina: Myslím, že strachu jsme si už za poslední roky užili až až.

Petr Havel: Právě.

Panické vykupování potravin a tvoření zásob je nejhorší možné řešení

Martina: A máš pravdu, že najednou jsme mnohem ochotnější naskočit na nějakou další obavu, na nějaký další strach. Mimochodem to, že jsi zdůraznil, že tady vůbec není tendence uvolnit něco ze světových zásob potravin, komodit, by znamenalo, že se očekává, že bude ještě hůř.

Petr Havel: Nebo se spekuluje ještě na vyšší cenu. Důvodů je celá řada. Třeba další věc, která deformuje trhy, a ovlivňuje ceny, jsou termínové kontrakty futures, kdy se spekuluje na cenu, která bude třeba až za rok, za dva, a podobně. Na rozdílu cen, za které koupí a za které prodá, někteří vydělávají velké peníze. Je tady ještě celá řada záchranných brzd, které podle mě využity nebyly, nebo byly využity nedostatečně.

Asi před několika týdny obletěl všechny televize záběr prázdného regálu nějakého obchodu v Německu, a Německo je symbol hojnosti a dobré, nejsilnější ekonomiky v Evropské unii, a já si skoro myslím, že to bylo v době, kdy se prostě do tohoto regálu nedoplnilo zboží, a v tom okamžiku někdo zmáčkl spoušť fotoaparátu, protože taková situace, že by byly prázdné regály, není, a doufejme, že nebude. A k tomu, aby nebyly, je potřeba zachovat chladnou hlavu.

Martina: Já si myslím, že je možné, že se některé regály vyprázdnily. Vzpomeňme na začátek covidu, kdy si naši spoluobčané začali dělat zásoby pro případ, že by byl lockdown a podobně. Takže je možné, že právě taková panika způsobí, že lidé věci skoupí, a pak se to kazí.

Petr Havel: Ano, a to je to nejhorší možné řešení. A možná bych ještě k tomu doplnil, že kdyby snad náhodou někdo nyní chtěl nakupovat do zásoby, tak prodělá. Záleží samozřejmě na tom, na jak dlouhé období zásoby. Ale je zřejmé, že i když se ceny budou držet, tak v sezóně mohou i klesat a stagnovat, a v nějakém horizontu dvou, tří let už zdražování takové nebude, a mezi tím vzrostou platy, takže vlastně člověk investuje do něčeho, co se mu do jisté míry ani nevyplatí.

Martina: Vzrostou platy? To jsi skutečně velký optimista.

Petr Havel: Platy rostou jenom důchodcům, protože je to ze zákona. A to je trošku nespravedlivé, když důchodcům, a jiným ne, se budou letos třikrát valorizovat důchody.

Martina: Ale zase víme, jak dalece platy požírá inflace.

Petr Havel: Tak to je samozřejmě začarovaný kruh. Ale chci jenom říct, že cena peněz asi obecně klesá, to je pravda. Ale absolutní částky jsou vyšší.

Plány Green Dealu budou přehodnoceny

Martina: Říkal jsi, že co se týká obchodu, hospodaření, a tak dále, se přeci jenom orientujeme spíše na Evropu, na státy Evropské unie. Ale pojďme se podívat na to, co může růst cen, a případně nedostatek některých komodit způsobit celosvětově. Rusko a Ukrajina se společně podílí na světovém exportu obilí asi z jedné třetiny, přičemž jen Egypt, a zdůrazňuji, že to není jediná země, dováží celých 86 procent pšenice z Ukrajiny a Ruska. Už teď egyptská vláda dotuje cenu chleba. Řekni mi, hrozí v Egyptě, nebo i v jiných arabských zemích, hladové nepokoje?

Petr Havel: Egypt je specifický případ. Je to skutečně tak, oni dovážejí téměř všechno právě z Ruska a Ukrajiny. Mimochodem, dováží to hlavně proto, že to byly výhodné ceny, to je zase potřeba říct, a většinou se to neříká, protože většina lidí ani nesleduje cenové korelace mezi cenou pšenice z Ukrajiny, a třeba z Evropské unie, Ameriky, nebo z Austrálie.

Martina: To ano, ale už tak musí egyptská vláda dotovat cenu chleba.

Petr Havel: Není to poprvé, protože Egypt má speciálně s touto komoditou a s chlebem problémy dlouhodobě. Ale to není možná nejdůležitější. Říkám, není to nová věc, a je to skutečně riziko, a už jsem naznačil, že tam opravdu mohou hrozit nepokoje. A to musí zajímat právě Evropu, protože Egypt je blízko, severní Afrika je blízko, Turecko, a země kolem, přední Asie jsou blízko. A proto jsem konstatoval, a znovu to zopakuji, že i když je Evropa soběstačná a přebytková v produkci všech základních potravin, nebo zemědělských komodit, tak to by ji nemělo úplně uspokojovat, protože nebude v dalších letech potřebovat jenom pro sebe, ale také právě pro Egypt a spol., když to řeknu takto zjednodušeně. A také pro Ukrajinu.

Takže tendence a teze, které jsou obsažené zejména, a pořád tam jsou, v zelené dohodě, Green Dealu, a které říkají, že je potřeba omezit produkci, a soustředit se na přírodu, budou odloženy nebo přehodnoceny, jak to naznačil komisař Evropské unie pro zemědělství Janusz Wojciechowski. Jedna věc je zachovat potravinovou soběstačnost a bezpečnost ve smyslu mít dostatek půdy, která bude dostatek produkovat, to znamená, aby nebyla úplně zničená, a tam je nepochybně na místě volit přírodě blízké způsoby hospodaření, pestré osevní postupy, rostlinit krajinu, omezovat erozi, a tak dále. Ale druhá věc je, že, když je krajina v takovém dobrém stavu, tak pak, a dnes zvlášť, je také potřeba kouknout, co všechno na ní můžeme vyprodukovat, protože to budeme potřebovat nejenom jako Evropa. A to nemluvím o tom, že světová populace neustále roste, takže lidí na planetě přibývá, co bylo a je samo o sobě po řadu let tahounem jednak růstu globální zemědělské produkce, ale i růstu cen.

Martina: Malinko jsme utekli z Egypta. Zajímalo by mě, jestli si myslíš, že toto je teď jedna z našich hlavních starostí, aby to ustály země, jako je Egypt, nebo Turecko, které je velmi závislé na dovozu obilí. Protože, když si vzpomeneme na rok 2010, tak tehdy prudce stouply ceny obilí na světových trzích, a ve výsledku to byl spouštěč takzvaného arabského jara. Nikoliv volání po demokracii, ale toto.

Petr Havel: Já jsem tam tehdy byl.

Martina: V Tunisku?

Petr Havel: V Egyptě, takže to vím. A tehdy už se také regulovaly ceny chleba.

Růst cen energií, přepravy, potravin, i ceny práce, zde byl už před událostmi na Ukrajině, které to vše jen urychlily

Martina: Tehdy to vypuklo kvůli prudkému růstu cen, a také kvůli obavám z regulérního hladu. Myslíš, že to ustojíme? Nebo respektive, že to ustojí Egypt a arabské země? Že to ustojí Turecko?

Petr Havel: Na první otázku bych řekl, že ano. Tím myslím, že Evropa, a nemusí to být jenom Evropa, ale i Spojené státy, nebo další vyspělé země, jim musí určitě pomoct, protože hlad je skutečně něco, co nikdo nechce, a nedá se s tím bojovat jinak než nějakými zoufalými činy. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Martina: A mimo jiné se dávají na pochod.

Petr Havel: Ano. A v dnešní době je asi nejlogičtějším řešením utéct někam pryč, to znamená migrovat, a to do takových zemí, kde nedostatek nehrozí. A toho už jsme byli svědky. Jak jsem říkal, je možné, že další vlna může přijít, a proto ve svém vlastním zájmu Evropa musí zemím, kde hrozí hlad, a opakuji, v Evropě tomu tak není, ale jinde ano, pomáhat. To je nepochybné.

Martina: Petře Havle, politici se nám teď snaží vsugerovat, že veškeré zdražování a veškeré potíže v zemědělství, produkci potravin, obilnin, je důsledek války na Ukrajině. Ale zdražování začalo poměrně výrazně už v loňském roce. Co za tím bylo, a co za tím ve skutečnosti je? Protože válka na Ukrajině tíživou situaci samozřejmě jen vyostřila, ale nebyla jejím spouštěčem.

Petr Havel: Je to pravda. Válka na Ukrajině skutečně růst cen nákladů, a zemědělských produktů a potravin, urychlila, zvýraznila, a prodloužila, to nepochybně. Ale zdražování bylo hodně významné už v druhé polovině loňského roku, a na přelomu loňského a letošního roku, kdy ještě válka na Ukrajině nebyla. Příčin je celá řada, ale bohužel se nedá ukázat prstem na konkrétního viníka, nějakou nákladovou položku, je to kombinace všeho.

A začnu od toho, co je možná dneska dáváno do pozadí, a to je růst cen pracovní síly. Sleduji například vývoj hodinových mezd sezónních pracovníků v zemědělství, které se za posledních pět let zvýšily dvojnásobně, nehledě na to, že není dostatek pracovní síly, což také zvyšuje mzdy. Další věc je, že se i na světových trzích pomalu a pozvolna zvyšují ceny ropy. Občas to spadne trochu dolů, ale obecně jde křivka mírně vzhůru. Když vezmu zemědělství, tak traktory nemají spotřebu litr na 100 kilometrů, takže je to významná nákladová položka. Ale je to také významná nákladová položka v potravinářství, protože musíte rozvážet zboží do obchodů. Třeba pečivo, chleba, rozvážíte dvakrát, třikrát denně, protože musí být stále čerstvé. Takže to jsou pohonné hmoty.

Pak jsou tady ceny energií. Spekuluje se o tom, jakou roli hrály, hrají, a budou hrát emisní povolenky. Ale každopádně je zřejmé, že vize, cíl přechodu z konvenčních zdrojů energií na obnovitelné, který je uměle tlačen, vysílá do energetických oborů signály. A emisní povolenky nejsou jedinou, ale jsou psychologickou příčinou toho, že se ceny energií zvyšují. Takže to je další faktor. Pak tady máme různé nové technologie, a snahy vyrábět kvalitnější potraviny, třeba ne z náhražek, ale ze skutečných surovin, ale obvykle jsou přirozené, původní, primární, správné suroviny dražší než náhražky. To je další faktor. A rostoucí kvalitu nabídky potravin, a už před tím rostoucí sofistikovanost zemědělských technologií, které něco stojí, aby bylo možné něco vyprodukovat, vyrobit, je potřeba zaplatit. Takže to jsou další náklady, a našli bychom jich ještě celou řadu. Ale když byste vzali úplně primární příčiny, tak je to nejspíš vývoj cen energií, a cena lidské práce. To je společné úplně všem a bylo to i před vypuknutím válečného konfliktu. Tento růst nákladů je stálý, bude zřejmě pokračovat, a přidají se k tomu další náklady.