Martina: Já ještě musím připomenout, jako vždy, že můj kolega patřil k nejvýznamnějším disidentům před listopadem 1989, slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K, po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, ale také třeba v Českém rozhlase. To mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho pozdější odhodlání zůstat novinářem, který hledá, mu vyneslo cenu Krameriovu. Tak, teď už tě všichni znají, Ivane, a my se spolu pojďme podívat znovu na volby do Evropského parlamentu, protože červnovým volbám jsme se už věnovali, ale možnost podívat se na nový Evropský parlament s trochou odstupu a také s vědomím, jak skutečně vypadá, tak logicky máme až teď. Tak tedy, jak vnímáš výsledek voleb? A hlavně uspořádání, staronové uspořádání Evropského parlamentu.

Ivan Hoffman: Tak ta hlavní zpráva se asi, Martino, nemění. Z voleb do Evropského parlamentu se ukázalo, že kartel lidovců, socialistů a liberálů zůstane u moci anebo, jak někteří zlomyslně říkají „u koryt“. Z toho plyne, že se nic nezmění ani v Evropské komisi, a celý ten propletenec byrokratů, lobbistů, zákulisních hráčů, kteří korumpují evropskou politiku, bude fungovat jako dosud. Výsledkem té volby je, že co Evropský parlament v minulosti neuměl vyřešit, to nevyřeší ani nyní, a že v tom, co svým způsobením zavinil, bude pokračovat. Takže konkrétně bude pokračovat legalizace ilegální migrace, energetická a ekologická sebevražda, které se říká Green Deal. Omezování pravomocí národních států. Především těch na unijní periferii, a také se bude na dluh zbrojit, abychom byli ve výhledu připraveni v zájmu Američanů zaútočit na nenáviděné Rusy.

Kartel lidovců, socialistů a liberálů zůstane u moci a v Evropském parlamentu se nic zásadního nezmění

Martina: Ivane, to zní trochu odevzdaně, možná až pesimisticky. Není opravdu nic, co by tě na té staronové podobě Evropského parlamentu naplňovalo alespoň částečně nadějí?

Ivan Hoffman: Tak v Evropském parlamentu, a to je asi nadějné, bude více slyšet disentní opoziční hlasy. Zajímavé je, pokaždé když se v evropské opozici octnou strany, které jsou silné anebo dokonce nejsilnější v těch národních parlamentech, protože pokud se spojí v opoziční frakci, jako jsou Patrioti pro Evropu, pak to dává nějaký smysl. V tom je určitá naděje.

Martina: Ivane, ty jsi řekl, že bude více slyšet disentní, opoziční názor, názor těch stran, zmínil jsi taky reakci Patriotů. Co ale čekat od frakce Patriotů, když se s ní staronová vítězná koalice stejně nechystá bavit?

Ivan Hoffman: Tak na to jsou určitě dva pohledy. Jinak to vidí euroskeptik, a jinak eurofil. Čili milovník Bruselu. Řekl bych, že ten eurofil škodolibě konstatuje, že s Patrioty v Evropské unii ten vítězný kartel nebude bavit, že nezískají žádná vlivná, a tím pádem dobře placená místa ve vedení, ať už tedy parlamentu anebo ve výborech. Takže jejich šanci, co prosadit, bude nulová. Euroskeptik, ten naopak od Patriotů očekává, že nebudou hlasovat za to, co se v Bruselu na občany chystá. Často to jsou zvěrstva. No, a doufá, že se od politiky kartelu budou distancovat, že budou kritičtí, nenechají se kompromitovat. A pokud tito Patrioti přesvědčí své sympatizanty, že nejsou spoluviníky toho, co se stane v příštích letech, tak pak mohou v příštích volbách konaných v Evropě, která zřejmě už na tom nebude tak dobře, jako dnes, ale ještě hůř, docílí velice slušného, dobrého výsledku. Takže jde o úhel pohledu jako vždycky.

Američtí prezidenti spíše hrají roli lídrů, ale ne vždy jimi skutečně jsou, o moc soupeří lidé v zákulisí

Martina: Tak, opět si musíme říct takové to zlověstné „uvidíme“. Ale když se ohlédneme ještě za letošním horkým létem, a nemám na mysli jenom stupně Celsiovy ani Fahrenheita: O prázdninách se odehrál atentát na prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, dosavadní prezident pak odstoupil od kandidatury. To jsou poměrně zlomové okamžiky v prezidentské kampani. Co pro tebe signalizují?

Ivan Hoffman: Jsou to věci nebývalé a vlastně trochu s podivem, jak rychle, když se taková událost stane, v dnešní době vyšumí. Jak rychle to překryjí další témata. Ono nejprve tedy republikánům hrozilo, že přijdou o svého kandidáta. Ta kulka mu ale prostřelila jenom ucho. Bylo to fakt velice těsné. Vzápětí demokratům hrozilo, že jim jejich kandidát naopak zůstane. Za minutu dvanáct se jim ho podařilo přinutit, aby nekandidoval. No, a obojí samozřejmě zamotalo hlavu sázkovým kancelářím. Na ty je dobré se vždy dívat, protože jak to tipuji, protože jim jde o peníze, tak Trump byl po atentátu jasným favoritem.

Navíc on k sobě přibral J.D. Vance, což je takový mladý Trump, který ovšem vzešel z chudých poměrů. Doopravdy zajímavý republikánský kandidát, který pro voliče mohl být takovou jistotou, že kdyby příště se do toho Trumpa trefili, tak se nic neděje, protože druhý Trump je připraven. No, a teď se ovšem spekuluje, že demokrati udělají z viceprezidentky Kamaly Harrisové hvězdu. A to se dá udělat. Na to jsou odborníci na show business. No, a za ní se sešikují progresivní Američané, menšiny, ženy. Takže to bude zřejmě souboj velmi vyrovnaný. Možná že ta Harrisová je dnes v některých průzkumech favoritkou.

Hendikepem Trumpa je věk. To je jasné. Teď on je ten nejstarší, protože Biden už nekandiduje. Řekl bych, že problémem Harrisové je hlava. Ale obojí jim u Američanů projde. To je potřeba si uvědomit. Já si vždycky vzpomenu, jak ještě za Bushe mladšího, když byl prezidentem, tak byl jeden takový rozhovor s jeho voličem, který tak bezelstně o Bushovi řekl: „Já vím, že on není moc chytrý, ale to já nejsem také. Takže proto mi je velice blízký.“ A tak to může být u demokratů letos.

Martina: Tak to už trumfne jenom Forest Gump, který alespoň říká: „Já vím, že nejsem moc chytrý, ale vím, co je láska.“ To by bylo hezké, kdyby to bylo takto. Ty jsi tam zmínil takovou okrajovou věc, že ty změny, ty zlomové okamžiky, jak jsem zmínila, zamotaly hlavu sázkovým kancelářím. Ve mně to trochu evokuje ten dojem, že ona je to vlastně dost hra. Ale dobře, bavme se o této hře se vší vážností. Co kromě funkce prezidenta tedy je ve hře?

Ivan Hoffman: Když zmiňuješ tu hru, tak to samozřejmě je hra, ale také se ví, že člověk je od přírody hravý. Je o tom kniha „Homo ludens“ od Johana Huizigi. To je samozřejmě důležitá hra. Ohlédneme-li se do minulosti, tak demokraté a republikáni se střídají u moci, aniž by to na chod USA mělo nějaký dramatický vliv. O americké politice se v Bílém domě nerozhoduje. Role prezidenta, ta se přeceňuje, no a výmluvným důkazem je současný americký prezident Joe Biden. On nekandiduje, ale stále vládne. O něm kdosi sarkasticky řekl, že klidně může vládnout i v mrtvém těle. V čele mocné velmoci vidíme roztržitého, dezorientovaného muže, který má kolem sebe tým, který o něj pečuje, místo toho, aby on ten tým řídil. Z toho je vidět, že američtí prezidenti spíše hrají roli těch lídrů, ale ne vždy jimi jsou. O tu moc soupeří lidé, které Američani nevolí. To jsou takové ty elity v zákulisí, a ty holt soupeří. Tak to vždy byly, jsou a budou to peníze.

Martina: Tak, když už na tu hru přistupujeme a Američané ji aktivně hrají, my zase aktivně hrajeme tu naši, tak ty říkáš, že pro faktickou politiku je vlastně jedno, jestli tomu správně rozumím, říkáš, demokraté a republikáni se střídají u moci, ale přesto: Co se dá čekat? Co čekáš ty v případě Trumpova úspěchu anebo v případě, že zvítězí Kamala Harrisová?

Ivan Hoffman: Tak Trump už prezidentem byl, tak my si umíme představit, že sotva bude jiný než minule. Pokud jde o Kamalu Harrisovou, tak určitě to bude nejusměvavější americká prezidentka. Nicméně, já bych řekl, že si stále musíme uvědomit, že jsou tady také voliči, které je třeba získat na svou stranu. To znamená, aby lidi chodili k volbám, tak musí mít pocit, že to má nějaký smysl. Politici musí za jejich hlas něco slíbit, něco nabídnout. No, a většinou je to tak, že oni se snaží hlavně nabídnout sami sebe: „Já jsem ten, který to za vás všechno zařídí. Dejte mi hlas a já už to nějak udělám.“ Chtějí takový bianko šek. Ale občas nabídnou i nějaký program. No, a pak záleží vždy na tom, do jaké míry po volbách ho splní anebo se o něj odchýlí.

Martina: Přesto všechno mi ještě řekni jednu věc: I kdyby to bylo vlastně jedno, jestli tam bude, u nás se dřív říkalo Petr nebo Pavel, ale teď už to má trošku jiný přídech. Tak tedy, ať tam je Trump nebo Kamala Harris, tak ty říkáš, že jsou to herci, kteří se pouze chopí role lídra. Dá se tedy říci, že skrze ně se k moci dostanou nejrůznější vlivové skupiny, skupinky. Ale pokud to řeknu takto, tak by vlastně pak nebylo jedno, jestli se dostane k moci Trump nebo Harris, protože podle toho se dostane k moci taky ta která skupina. Pokud to tedy ovšem není tak, že ať vyhraje ten nebo ten, tak ze zákulisí bude vládnout vždy jedna a tatáž šedá eminence, které je tedy úplně jedno, skrze kterého kandidáta. Jak to vnímáš ty? K čemu se přikláníš?

Ivan Hoffman: No, já bych řekl, že když člověk nemá velká očekávání, tak může být překvapen, a to vlastně jenom příjemně. To znamená, zvítězí-li Trump, tak může si vzpomenout, že slíbil ukončit válku na Ukrajině. A to by ukončil doopravdy obrovské utrpení. Zvítězí-li Harrisová, může se stát Amerika natolik progresivní, že to urychlí ztrátu její dominance a posune to svět rychleji k nějaké multipolaritě. Také by to bylo dobré pro svět. To znamená, není to úplně jedno, kdo se k moci dostane. Přeci jenom agenda těch dvou amerických stran je odlišná a dá se říci, že v některých ohledech je doopravdy stabilní. Některé věci se nemění. Není to úplně jedno. Nedá se to říct, že to je úplně fuk.

Olympijské hry mohou být užitečné jako náhrada za válku, ale jen pokud se vrátíme od unipolarity k multipolaritě

Martina: Tak tedy opět musím říct, uvidíme. Konkrétně uvidíme v listopadu a pak uvidíme po dny, měsíce a roky další. Ale pojďme se podívat na měsíc červenec. To je měsíc, ve kterém Paříž hostila Letní olympijské hry a nedá se říci, že by se tentokrát v souvislosti s olympiádou mluvilo jen o sportu. Řeč byla o posouvání hranic, o módě, o genderu, o fyzických rozdílech mezi ženou a mužem. Možná to dokonce bylo na jedny olympijské hry až moc pestré. Co zaujalo tebe?

Ivan Hoffman: Tak, máš pravdu. Nepochybně se jednalo o významnou kulturně-politickou akci. Organizátorům se soudě podle těch ohlasů, které jsem zaregistroval, podařilo hned v úvodu pochlubit současnou progresivní multikulturní genderově pestrou Francií. Vyvolalo to různorodé reakce. Politicky bych řekl, že tato olympiáda navazuje na hry z let 80. v Moskvě, které bojkotovalo USA. V Los Angeles, tam zase na oplátku je bojkotoval Sovětský svaz. V Paříži bylo ze soutěží vyloučeno Rusko a Bělorusko. Byla to tedy olympiáda, na které nevítězili nejlepší z nejlepších, ale pouze nejlepší z některých. To je asi dost důležité zmínit. Politicky se těmto nekompletním olympiádám vlastně nic vyčítat nedá, ale ze sportovního hlediska ta medaile, z takto ne zcela regulérní soutěže, nemá pro historii valnou cenu. A že se sportovci účastní politické olympiády, tak to si já vysvětluji profesionalizací sportu, protože zatímco amatérovi by bylo možná hloupé vyhrát závod, ve kterém nemohl porazit silného soka, silného soupeře, tak ten profesionál pak je jenom rád, že když je konkurence menší, tak má větší šanci vyhrát, a tím pádem vydělat více peněz.

Martina: Tomu politikaření v rámci olympiády se ještě věnovat budeme. Ale mě by zajímalo, jak jsi vnímal věc, která je tak důležitá pro nás novináře. Protože jedna věc je, jak věci ve skutečnosti jsou, druhá věc je, jak se o nich mluví. Z tohoto úhlu pohledu téměř nevím, co si o olympiádě myslet, protože se o ní mluvilo v dobrém, ve zlém, v hrozném, v adoračním. Jak hodnotíš ty její výstup v médiích?

Ivan Hoffman: Já jsem v minulosti olympiády sledoval velice podrobně, a to více sportů, protože mě baví těch sportů hodně a vždycky to byla velká podívaná. Nicméně dnes, i když tedy dosud ze setrvačnosti krmím hydru, jak se říká, tak já se na ten televizor už řadu let nedívám. A kdo co vyhrál tím pádem nevím, protože na internetu se ta olympiáda zmiňuje – vždyť jsi to už popsala – vlastně jenom, když někdo z Čechů získá medaili. Tak pak je všechno o něm. Ale ti cizí sportovci, ti se prakticky ignorují. Má se za to, že to nikoho nezajímá. A sledujeme jenom, pokud se jim přihodí nějaká kuriózní nehoda. Například při skoku o tyči. A protože těch úspěšných Čechů moc nebylo, tak to vypadalo, že se v Paříži téměř nesportuje. A podle internetu doopravdy šlo o olympiádu, kterou odstartovali devianti. Triatlonisty znechutily splašky, no a pak ještě vyhráli boxeři, kteří se souhlasem olympijského výboru v ringu mlátili ženy. Tak to byl mediální obraz této olympiády.

Martina: To byl mediální obraz na internetu, ale ty jsi ještě opomněl také módní okénko, protože myslím, že tomu bylo věnováno před i během olympiády skutečně velké místo…

Ivan Hoffman: Víš, to je pravda. Ano. Toho jsem byl trošku ušetřen.

Martina: Tobě bylo jedno, jaké mají fraky nebo, respektive, kabáty. Já jsem slíbila, že se podíváme ještě na takové to politické pozadí olympiády. Zjevné je, že časy se mění, a s nimi se očividně mění i olympijské hry. Ty sám jsi před chvílí mluvil o jakési transformaci sportovních her v politické. Ostatně k tomu byla tendence vždy, byť možná teď více než kdy dříve, ovšem asi pravděpodobně studenou válku z toho musíme vyjmout. Řekni mi, jakou mají budoucnost podle tebe olympijské hry?

Ivan Hoffman: Tak já bych řekl, že olympijské hry budoucnost mají. Určitě se nepřestane sportovat. A sport bude vždy show, která lidi baví. Navíc si myslím, že když se svět vrátí od unipolarity k multipolaritě, tedy když skončí americká dominance a nahradí ji soupeření několika srovnatelně silných mocenských center, tak tehdy se můžou olympijské hry opět stát takovou mírovou alternativou, náhradou za soupeření vojenské. Už to ale zřejmě nebude ten souboj mezi Východem a Západem anebo mezi Američany a Sověty, jak to pamatujeme z minulosti. Já jsem teď četl po olympiádě takovou úvahu, komentář na Štandardu, což je slovenský internetový deník, kdy Vladimír Palko sčítal zlaté medaile z Paříže. A bylo to zajímavé, protože on napočítal, že v takovém tom hypotetickém soupeření zvítězila Evropa, která získala 97 zlatých, no a poprvé porazila anglosaský svět, který vyhrál 91 zlatých. On do toho anglosaského světa zařadil Američany, Brity, Kanaďany, Australany a Novozélanďany. Na třetím místě 80 zlatých získaly země Dálného východu. Z toho polovinu Čína, islámský svět 24, Latinská Amerika 13, subsaharská Afrika 8. A zajímavý byl jeho závěr. On předpokládá, že aliance sportu a politiky přetrvá. Jednou užitečná. Jednou neslavná, ale i když víme… I když nevíme, jaké bloky spolu budou soupeřit, tak je potřeba si přát, aby nebyly znepřátelené až na hranici války. To potvrzuje tu moji vizi, že olympijské hry můžou být užitečné, že nahradí válku.

Martina: Že, v tom nejlepším slova smyslu, upustí páru.

Ivan Hoffman: Tak to by byl návrat do antiky.

Dokud je co rozmlátit, je na mír na Ukrajině stále příliš brzy, takže výhled na úspěch nějakých jednání není vůbec optimistický

Martina: Možná by to nebyl úplně špatný návrat, nebo alespoň v některých věcech ne. Ale ty jsi řekl, že by to mohlo nahradit boje. My víme, že nenahrazuje, protože nyní se válčí, ukrajinská armáda je v Kursku, ale těžko říci, jaká je reálná vojenská situace, protože Rusové zatím na Donbase prolamují poslední ukrajinskou obrannou linii. Jak vnímáš ty další události ty?

Ivan Hoffman: Ukrajinské neštěstí podle mě spočívá v tom, že jejich armáda není dostatečně silná na to, aby vytlačila Rusy do Ruska. Současně je ale stále příliš silná, než aby byla nucena kapitulovat. Tak to prodlužuje válku, ve které se sice Ukrajincům daří občas vítězit, pozabíjet nějaké nepřátelé, ale také v ní ve velkém umírají. Takže Ukrajina má na své straně Západ, ten ji finančně, vojensky podporuje, ale tím pádem Západ od Ukrajinců očekává, že v té válce dosáhnou nějaké úspěchy. Oni politici samozřejmě musí tu pomoc vysvětlit svým vlastním voličům a musí ukázat nějaký úspěch. To znamená, nutí Ukrajince bojovat. No a ten vpád, o kterém si se zmínila, do Kurska, do Ruska: Tak ten má logiku, protože Ukrajincům se nedaří v obraně, a aby se nemluvilo jenom o tom, jak ustupují, tak našli místo, kde mohou útočit. Takže ono to asi není důležité z vojenského hlediska, ale v této válce nejde jenom o to vojenské hledisko, je to hodně důležité psychologicky pro ně.

Martina: Možná, že letošní srpen by mohl být jakýmsi předělem, protože ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru s indickými novináři řekl, že v současnosti se vyjednává o druhém summitu o dosažení míru na Ukrajině. Se Saúdskou Arábií, Katarem, Tureckem a Švýcarskem, že by se tam za jejich asistence uskutečnil tedy tento mírový summit. A tento rozhovor poskytl v souvislosti s tím, že Ukrajinu navštívil indický premiér Módí. Ten Módí, který se ještě nedávno objímal s Putinem. Řekni mi. Může to znamenat, že už tady je vůle začít jednat o míru pravděpodobně na všech stranách?

Ivan Hoffman: Já se obávám, že o tom míru se pouze mluví, a všem jde jenom o to, aby byli viděni, slyšeni, protože tím si zvyšují svůj politický rating. Indii jde o to, aby byla viděna jako důležitý hráč v geopolitice. Ten hlavní problém, ten se nemění a spočívá v tom, že Volodymyr Zelenskyj už nemá co ztratit, a od Putina chtějí Rusové vítězství. Takže to nevypadá, že by politici nějak výrazně, a hlavně tito dva potřebovali mír. Mír nechtějí ani výrobci zbraní, včetně těch našich, a lidí, kteří umírají anebo jsou mrzačeni, se na jejich názor nikdo neptá. Takže to se nemění, to je stále stejné. Když se Ukrajincům podaří něco zničit v Rusku, tak Rusové na oplátku zničí něco na Ukrajině, a ani jedna strana stále neřekla poslední slovo. Teď ještě se velice hovoří o tom, že mohou Rusové zbořit Ukrajincům přehrady a současně Ukrajinci můžou odpálit v Rusku jaderné elektrárny. No, a ono je to tak, že dokud je co rozmlátit, tak je stále na mír brzy. Tak já jsem k tomu skeptik. Bohužel.

Lidstvo se rozhodlo pro budoucnost na šikmé ploše a riskuje ztrátu kontroly nad vlastními životy

Martina: Já v sobě chovám naději, tak zase, uvidíme. V každém případě, mně se tedy v červenci trochu zrychlil tep, jak se to tak stává, když o něčem velmi dlouho a často mluvíš a ono se to pak děje. V červenci na nás dopadl celosvětový výpadek IT systémů. Pravděpodobně nejhorší, jaký doposud svět zažil. Nejvážnější ztráty a také nejviditelnější v turistické sezoně utrpěl letecký průmysl, ale rozhodně nejen ten. Výpadek zastavil činnost bank, nemocnic, vládních agentur, ale i mnoha, mnoha malých podniků závislých na Microsoftu. Za celosvětový kolaps mohla jedna malá zpackaná aktualizace bezpečnostního softwaru společnosti CrowdStrike. Řekni mi, co tobě tato událost napověděla o fungování a robustnosti současné společnosti?

Ivan Hoffman: Tak mně přijde, že jsme se jako lidé, jako civilizace, rozhodli pro budoucnost na šikmé ploše. Taková ta víra v technologie, které nám usnadní život, ta obnáší riziko, že ztratíme nad svými životy kontrolu. Člověk se na jedné straně biologicky nemění. Všechny naše svaly, orgány, smysly fungují stejně, jako před sto lety, před tisíci lety kdykoliv v minulosti. Na druhé straně ta technologie činí naše fyzické a rozumové schopnosti nahraditelnými, a dokonce bych řekl i zbytnými. My se pohodlně, a ještě pohodlněji pohybujeme světem, kterému ovšem přestáváme rozumět. Takže já bych řekl, že potíž s tou šikmou plochou je v tom, že se na ní člověk neudrží a sklouzne tam, odkud se kdysi díky technologiím vyškrábal. Takže řekl bych, že tady nejde jen o jednu zpackanou softwarovou aktualizaci.

Martina: Přes to všechno se z toho ještě můžeme poučit. Proto se některé, řekněme, drobnější výstrahy, toto byla ve světle toho, co všechno se mohlo stát, drobná výstraha, tak proto se tyto výstrahy dějí. Myslíš si, že máme k tomu tendenci? Že budeme budovat záložní systémy? Že se přestaneme spoléhat jenom na IT techniku, na internet, vezmeme třeba na milost hotovost, anebo sleduješ, že celý tento incident skončil s tím, že se zodpovědní lidé poplácali po ramenou s tím, že: „Bylo to těžké, páni inženýři, ale zvládli jsme to“?

Ivan Hoffman: Já si myslím, že člověk je nepoučitelný. Přestože se stále učí. Vždycky se řeší důsledky a jenom výjimečně příčiny. To znamená ten případ, o kterém se bavíme, ten se asi sotva bude opakovat. Tady se samozřejmě ti inženýři poučí. Určitě vymyslí nějakou bezpečnostní pojistku, ale mrzuté je to, že příště opět to bude úplně poprvé, a nečekaně se stane něco jiného s důsledky ještě daleko závažnějšími. No a tou příčinou nemusí být lidská chyba anebo špatný lidský úmysl. Ve chvíli, kdy kontrolu nad svými životy svěřujeme chytře umělé inteligenci, no tak nenápadně postupně se stáváme z obyvatel tohoto světa pouhými hosty. A je rozdíl, jestli člověk žije ve vlastním anebo v nájmu.

Piráti jsou sice úspěšným volebním projektem, ale zároveň spíše politickou sektou než širokým hnutím

Martina: V této souvislosti, když se podívám na to, co jsi právě řekl a na to, co se v červenci stalo, tak v této souvislosti můžeme pochybovat o spáse, která nás čeká pomocí digitalizace stavebního řízení, i kdyby ta digitalizace fungovala. Ale ona navíc nefunguje. Všichni vědí, že nový systém stavebního řízení měl být projektem, který z nás sejme ten obrovský balvan vyřizování stavebního povolení a nebude černou můrou pro každého, kdo si chce postavit, byť jen garáž na zahradě. Ministerstvo pro místní rozvoj slibovalo: „Stavební úřady budou mít k dispozici IT systém, kde budou pod jednou střechou všechny úkony, které jsou dnes roztříštěné v přípravné fázi…“, a tak dále. Znělo to velmi slibně, ale momentálně to vypadá, že úřady, které normálně mají třicetidenní nebo ve zvláštních případech šedesátidenní lhůtu na vyřízení těch jednotlivých kroků ve stavebním řízení, tak budou ještě v prodlení. Řekni mi: Proč si myslíš, že se Ivanovi Bartošovi záměr digitalizovat stavební řízení zatím opravdu příliš nedaří?

Ivan Hoffman: No já nevím, koho napadlo, že zrovna Piráti jsou předurčeni věnovat se digitalizaci. Já mám pocit, že za to může ten jejich pirátský slogan „Internet je naše moře“. Že si vytvořili takovou image. Jenomže na té digitalizaci stavebního řízení, právě pod vedením předsedy Pirátské strany, politologové si dávají otázku, jak ho taková pitomost mohla napadnout, aby spojil svojí politickou budoucnost s nějakým konkrétním projektem. Ale on to udělal a na té digitalizaci je vidět, že není dobrý nápad na ty Piráty spoléhat. S internetem to bylo tak, že si na něm počínali po způsobu původních pirátů. To znamená: Ignorovali autorská práva. Byli pro takovou naprostou svobodu. Nevšímali si duševního vlastnictví. Piráti… oni už podle jména to jsou loupežníci. To jsou lupiči, takže svěřovat pirátovi digitalizaci je totéž, jako udělat kozla zahradníkem.

Martina: Já i myslím, že to byl hlavní program jejich strany. IT systémy, internet, digitalizace…

Ivan Hoffman: No jejich strany ano, ale ne náš.

Martina: Ale přesto všechno, podívejme se na fakta. Pirátům se to nedaří, to je fakt. Stejně jako je faktem to, že stavební řízení bylo problémem před digitalizací, a stejně jako je faktem, že je problémem stále. Myslíš, že tady je někdo, kdo by to byl býval udělal lépe? Komu by se to dalo svěřit, aby skutečně tento poměrně zdrcující způsob získávání stavebního povolení byl trošku funkční?

Ivan Hoffman: Nepochybně. Prvním předpokladem je, že politik neřeší, komu dá vydělat, ale hledá toho, kdo odvede dobrou práci. Čili někoho, kdo má potřebné zkušenosti a také výsledky. No a druhým předpokladem je politická odpovědnost. Tedy, že politik za výběr toho řešitele úkolu v tomto případě jde o stavební řízení, ručí svou funkcí. Když vybere špatného, tak rezignuje. Anebo druhá možnost, že nese hmotnou odpovědnost za případnou škodu. Lukáš Kovanda říká, už teď Bartoš způsobil škodu dvě miliardy a předpokládá, že nakonec to bude nějakých dvanáct. A nemusel to být on. On se s tím nemusel takhle hloupě spojit. Ale taková je situace. Obojí, ať už ta odpovědnost politická anebo hmotná, snižuje riziko korupce. No, a současně je to prevence vůči hrozbě, že na ministerské židli bude sedět někdo, kdo na to nemá. Pak by si mnoho dnešních politiků ani netrouflo přijmou tedy tu funkci. Nejčastější příčinou našich současných problémů s vládou pana učitele Fialy, ale i problémů způsobených Evropskou unií, je to, že politici prostě nenesou politickou odpovědnost a odpovědní úředníci nenesou odpovědnost hmotnou. To je prostě to, nač doplácíme.

Martina: Ivan Bartoš tedy, alespoň mu přiznejme to, že si vzal za své, aby uvedl do života digitalizaci stavebního řízení. Ten neúspěch je zjevný. Myslíš si, že spolu s aférami pirátů to bude mít vliv na jejich budoucí preference?

Ivan Hoffman: Tak zajímavé je, že zatím příliš ne. V posledních průzkumech jim trochu preference klesly, ale ne nějak výrazně. Je to na úrovni statistické chyby, a soudě obecně tedy podle preferencí, tak po Pirátech je u nás poptávka. Docela slušná. Já bych řekl, že to je nejspíše dáno všeobecně úpadkem mravů. Sice se stále říká, že kdo lže, ten krade, ale my už se té lži podřizujeme anebo nepodivujeme. No, a pokud jde o krádeže, tak krást se nesmí, pouze v malém. Když lhář krade ve velkém, tak bývá respektován a ctěn, řekl bych. To je takový paradox dnešní doby. Piráti jsou populární u mladších lidí, a řekl bych, že oni v nich vidí takové rebely. Odmítají ty staré pořádky a tak dále. Přitom ale naivně volí někoho, kdo doopravdy přepadne tu loď na tom moři, vyloupí pokladnu a pak ji pošle ke dnu. To je Pirátská strana a je to v každém případě úspěšný podnikatelský projekt. To je jasné, ale řekl bych, že jde o stranu volební se zanedbatelným množstvím členů. Tedy spíše jde o politickou sektu než nějaké široké hnutí. No, a takovéto strany mají sklon ignorovat společenskou realitu, a proto jsou společnosti k ničemu. Já vnímám ten jejich úspěch, ale docela se mu divím.

Martina: Je mi jasné, že ty jsi volil jiné.

Ivan Hoffman: Jak víš, že jsem volil?

Alain Delon chtěl být pochován se svým psem, ale rodina naštěstí jeho přání nakonec nevyslyšela

Martina: Aha, tak na to se podíváme někdy příště. Ale pro dnešek už opustíme politiku, ekonomiku. V srpnu nás zastihla smutná zpráva, že zemřel filmový idol nejedné generace, Alain Delon. Pro mnohé to byl definitivně konec starých časů. Mluvilo se o mnohém. O jeho půvabu, o jeho talentu, o jeho těžkém životě i o tom, jak byl ve stáří znechucen stavem světa, ale když jsme se o tomto tématu bavili spolu my dva, tak mě zaujalo, že tebe v této souvislosti zaujala úplně jiná věc.

Ivan Hoffman: Je to pravda. Mně přišlo, že média si především všímala, nebo zajímala se o to, jak se pozůstalá rodina vyrovná s jeho přáním, aby spolu s ním byl pochován i jeho pes. Alain Delon byl milovník psů. Měl jich strašně moc. On o nich říkal, že jsou chytřejší než lidi, a má je pochované ve své hrobce. Patřilo mu pět útulků pro zatoulané psy. Nicméně to jeho přání, aby jeho pes netrpěl, že ztratí svého pána, kterého bezmezně miluje, tak aby ho prostě utratili a pochovali spolu s ním, to bylo takové, řekl bych, hodně výstřední. Myslím si, že to úplně převládlo nad celou jeho kinematografií. Byl to… Je to naštěstí příběh s dobrým koncem. Ta rodina ho prostě nevyslyšela a toho psa nechali na živu. Což je… My vlastně nevíme, jestli on tedy trpí anebo netrpí, ale jisté je, že ten pes žije. A ochránci zvířat ve Francii v čele s Brigitte Bardotovou si oddechli. Bylo to prostě drama s dobrým koncem. Zemřel jenom Delon.

Martina: Tak, takhle jsem o této události neslyšela reportovat. V každém případě můžeme být rádi, protože byly enklávy a byly doby, kdy se takto, aby jí nebylo smutno, pochovávala i manželka…

Ivan Hoffman: Někdy i s celým služebnictvem, ano. To bylo v Egyptě.

Martina: Ivane, já oceňuji s notnou dávkou otrlosti, jak jsi do rozloučení s Alainem Delonem propašoval i zvířátko nakonec. Doufám, že to posluchači nebudou brát jako neuctivé, ale pochopí, že jen s úctou, a pokud možno humorem glosujeme to, co život přináší. A přesně to uděláme i za měsíc. Řekni mi, na jaké události v září se těšíš anebo si jich prostě budeš všímat?

Ivan Hoffman: Určitě budu programově vnímat strategickou komunikaci vlády se „sviněmi“. A také pro nás sledování lidí, co mají staré kotle na vytápění, a nemají peníze na nové. Z událostí, na které se těším, je to nápad Maďarů, jak se vyhnout sankcím za odmítání uprchlíků. Oni se nakonec rozhodli, že uprchlíky k sobě pustí, a zaplatí jim jízdenku do Bruselu. Jen se obávám, že v tom Bruselu těm uprchlíkům zakoupí jízdenky do Prahy. No a mám černé tušení, že Pražáci jim koupí jízdenky na Moravu. Takže na to jsem zvědavý. A nevím, jestli se na to těším.

Martina: Ivane, já se v každém případě těším na tebe. Těším se na tvé sarkastické, laskavé i striktní hodnocení věcí, které se dějí, a těším se na posluchače, že tato naše ohlédnutí laskavě přijmou. Děkuji ti a měj se hezky.

Ivan Hoffman: Také, všechno dobré.

Definovat mír by nemělo být těžké. Je to stav, kdy se neválčí. Jenomže neválčí-li se, důvodem může být také příměří, kdy je válčení pouze přerušeno, anebo kapitulace, po které následuje okupace. Otázka zní, zda vystačíme s mírem, coby pouhou historickou epizodou, kdy se už neválčí, anebo ještě neválčí.

Na příbězích ze soudobé Ukrajiny si můžeme všimnout, že hodně Ukrajinců touží nikoli po míru, nýbrž po vítězství. Současně je ale prioritou mnoha Ukrajinců přežít, a proto se snaží uniknout mobilizaci. Jak se válka prodlužuje, přirozeně ubývá mužů, kteří spatřují smysl v tom, že padnou za vlast. Ti už mají svou misi vesměs za sebou. Na živu zůstávají ti, kterým se nechce zemřít. Lépe řečeno ti, které se nepodaří pochytat a poslat na smrt. V tomto světle bychom mír mohli definovat jako právo na život.

Trvalý mír je možný pouze za dvou podmínek. Že hrdinství je nepovinné a že dezerce není trestná. Vždy se najde menší procento lidí, kteří mají sklon k násilí, imponuje jim vojenský dril, kázeň, a na rozkaz jsou ochotni zabíjet s rizikem, že sami budou zabiti. Vždy ovšem budou ve většině lidé, kteří mají rádi život, a hypotetické vítězství, kterého se s vysokou pravděpodobností v armádě nedožijí, klidně oželí. Války jsou možné pouze za předpokladu, že je mírumilovnost postavena mimo zákon. Lidé se vzájemně nezabíjejí proto, že je to baví, ale proto, že jsou k tomu kýmsi donuceni. Kdyby byla účast ve válkách dobrovolná, nebyli by na války lidi. Válkychtiví lidé by politikům rychle došli.

Volání po míru je uprostřed války vlastizradou. Té ovšem předchází vlastizrádné volání po válce. Proto Hemingway radil vyhnout se válce zabitím vlastních politiků, kterým se omrzel mír. Až do prvních výstřelů se považuje za správné žít pro vlast. Jakmile se už střílí, na životech nesejde a počítá se jen ochota za vlast zemřít. V míru záleží na životě, ve válce záleží na smrti. Ukrajinská přítomnost patří těm, kteří jdou na smrt. Budoucnost ovšem patří těm, kteří nehrdinsky zbudou. Neplatí to ale samozřejmě jen pro Ukrajince. Jde o obecnou zkušenost.

Válka na Ukrajině už nemá mírové řešení. Možná ho ani neměla, protože v každém okamžiku od Majdanu v roce 2014 měla prozápadní, protiruská, ukrajinská elita stejnou politickou strategii: Všechno, anebo nic. Jak spor postupně eskaluje, je realistům zřejmé, že ukrajinským výsledkem už nemůže být všechno, ale už ani něco. Kompromis, respektive příměří, lze sjednat jen s nepřítelem, který o to má zájem. Rusko ovšem vzalo ukrajinský přístup na vědomí, a z možností „všechno, anebo nic“, preferuje pro Ukrajince ono nic.

Jak bude ukrajinské „nic“ v praxi vypadat, se teprve ukáže. Už dnes je ale jisté, že Západ, který se postavil na stranu Ukrajinců, co hrdinsky zvolili smrt, bude v budoucnu mít za partnery zbylé Ukrajince, kteří zvolili život, protože to, co podporujeme, nepovažují za svou válku.

Synonymem míru není hromada pobitých nepřátel, nýbrž obyčejné právo na vlastní život. Toto pochopit ale bude velký problém pro potetované generace Evropanů mladších čtyřiceti, či padesáti let. Ti si budou přeživší Ukrajince ošklivit za to, že zůstali naživu, když jsme jim velkoryse přispívali na náboje, uskromňovali jsme se a zadlužovali, aby předem prohranou válku vedli co nejdéle, nejlépe tedy do posledního Ukrajince. Přeživší dezertéři, co pohrdli hrdinskou smrtí, budou zosobněním ukrajinského nevděku. S tím se ale dá žít. Konec konců to budou Ukrajinci vděční. Jen ne za náboje, ale za azyl.

Když se daří, preferuje se v politice partnerství. Když se nedaří, hledají se nepřátelé. Mít nepřátele, anebo přesněji nadělat si nepřátele, nezaručí, že se začne dařit. Nepřítel slouží jako alibi, odvádí pozornost od problémů, které politici neumějí řešit, a od problémů, které občanům způsobují. Z problémů, které politici způsobují, je pak tím nejhorším jejich posedlost konfrontací.

U staré zásady divide et impera, rozděl a panuj, platí, že když dva dělají totéž, je to totéž. V globalizovaném světě se na lokální úrovni prakticky dosoutěžilo. Z konkurence vzešla hrstka vítězů, vítězný kartel, který si rozdělil trh. Pro tuto oligarchickou vrstvu není prioritou všeobecný růst životní úrovně. Potřebuje věrohodně zdůvodnit stagnaci a nejlépe pokles životní úrovně střední třídy, kterou již k ničemu nepotřebuje. Vhodným řešením je vyvolat nenávist k nějakému vnějšímu nepříteli a současně rozdělit občany vyvoláním sociální, třídní, etnické či generační nevraživosti.

Podstatné je, že pro hrstku vítězů, nevolenou elitu, co tahá za nitky, je výhodnější nepřátelství, než partnerství. Platí to jak v politice mezinárodní, tak v politice domácí. Američané po konci studené války racionálně odmítli partnerství s Ruskem, protože z pohledu vojensko-průmyslového komplexu je výhodnější mít Rusko za nepřítele. Rovněž tak pro Rusko je USA se svými vazaly užitečným nepřítelem. Existence vnějšího nepřítele tmelí různorodou mnohonárodnostní společnost, je legitimní záminkou k eliminaci páté kolony, sympatizující s nepřítelem. Nepřátelství s kolektivním Západem je mimochodem také argumentem k umravnění vlastních oligarchů, pro které je pobídka k vlastenectví a patriotismu onou mafiánskou nabídkou, kterou ve válce nelze odmítnout.

Z amerického nepřátelství těží také Čína. Západní sankce jsou impulzem technologického rozvoje. Bez pořádného nepřítele by se nenašly peníze na vědu, nevzkvétalo by školství, nezvyšovala by se vzdělanost, a s tím i čínská soběstačnost a konkurenceschopnost. Ve chvíli, kdy unipolární světový řád založený na (amerických) hodnotách narazil na svůj strop, stává se přízrak velkých válek mezi globálními politickými bloky vítanou byznysovou příležitostí, jak ždímat a držet pod kontrolou miliardy lidí, kteří by za mírových podmínek roupy nevěděli, co dělat a co chtít.

V malých domácích rybnících pak má potřeba nepřítele různorodý lokální kolorit. V zemích, kde moc nad původním obyvatelstvem začínají přebírat příchozí muslimové, se příkop hloubí proti tak zvaným pravicovým radikálům, nebo také „rasistům“, co se drze domnívají, že jsou ve své zemi doma. U nás se politici momentálně vymezují vůči Rusku, a vnitřním nepřítelem je ten, kdo si Rusy neoškliví. Absence nenávisti se nálepkuje jako přitakání zlu. S rozdělením společnosti má ovšem u nás militantní menšina, lidově označovaná „pražskou kavárnou“, docela problém. Je těžké přimět občany, aby se bavili o politice. Ta je lidem obecně ukradená, a tak příkop především odděluje normální lidi od progresivní hrstky militantů, genderových deviantů či ekologických teroristů.

Potřeba nepřítele roste s prohlubujícím se úpadkem. Nepodaří-li se politikům u moci nabídnout lidem pořádného nepřítele, stanou se takovým nepřítelem sami. Totéž mimochodem platí i o servilních novinářích, angažovaných umělcích či aktivistech politických neziskovek. Dopadnou-li pro ně volby špatně, stanou se z nich zahraniční agenti, které budou naštvaní občané vinit za své potíže. Proto ta vášnivá strategická komunikace s občany, které je třeba postavit proti sobě, aby se nespojili proti elitářům, prominentům a vrchnosti.

Pořádného nepřítele potřebuje samozřejmě také opozice. Neschopné loutkové vlády, které jdou na ruku oligarchům, profitují z všeobecné lhostejnosti. Nepřítel, kterého si veřejnost nevšímá, je opozici k ničemu. Jedině pořádný nepřítel, který škodí, kudy chodí, je příslibem úspěšné revolty. V tomto smyslu česká vláda, coby veřejný nepřítel, jehož počínání nese znaky organizovaného zločinu a vlastizrady, vypadá slibně. Konečně jsme se dočkali pořádného nepřítele lidu!

Co přesně myslí politici „hodnotovou“ politikou, se můžeme pouze domýšlet. Nejspíše jde jen o pokus maskovat svou neschopnost. Jsou to fráze bez reálného obsahu, slovní prefabrikáty, u kterých se nečeká, že o nich někdo bude přemýšlet. Přesto není zbytečné si na fenomén „hodnotové politiky“ posvítit.

Politici slouží hodnotám tehdy, když se jim nechce sloužit občanům. Poškodit občana ve jménu něčeho vznešeného, chytrého, anebo hrdinného, politikovi projde spíše, než když občany poškodí kvůli své hlouposti, lenosti či aroganci. Hodnot se nedovolávají ti nejlepší z politiků, ale naopak ti nejméně kompetentní. A jejich motivace bývá tím nižší, čím vyššími hodnotami se ohánějí.

Hodnoty, kterými politici nejčastěji zdůvodňují, že něco nejde udělat ku prospěchu občanů, jsou demokracie, právní stát, členství v nějakém nadnárodním spolku, ochrana lidských práv, anebo nyní módní ochrana klimatu, či obecně přírody před člověkem. Hodnotová politika je principiální a současně nepovinná. Je selektivní: Na hodnoty se politik odvolává, jen když se mu to hodí do krámu. Proto existují z obrany hodnot četné výjimky. Někomu se ve jménu jedněch hodnot toleruje pošlapávání jiných. Vyznávání některých hodnot se střídavě chválí i kritizuje. Jsou hodnoty, které jsou rezervovány výlučně pro minority, a hodnoty s platností pouze regionální, anebo dočasnou. Každou hodnotu pak lze pokřivit v její opak či protiklad.

Politici současně horují pro diverzitu i pro jednotu. Slibují si od cenzury, že ochrání svobodu slova. Ochranu migrantů vydávají za boj proti ilegální migraci. Prosazují oteplování planety solárními elektrárnami, které vydávají za řešení problému s oteplováním planety. Jejich receptem proti zabíjení a mrzačení lidí ve válkách je výroba munice. Ve jménu hodnot pak politici zásadně preferují pouze to, na čem se dá vydělat.

Na otázku, zda má politik dělat to, co je správné, anebo to, co je výhodné, zda tedy má být morálním kompasem, anebo pragmatikem, je vcelku jednoduchá odpověď. Politik si má počínat tak, aby z něj měl občan užitek, nikoli tak, že kvůli němu má občan problémy. Politik není odpovědný hodnotám, principům, či ideálům, nýbrž občanům. Není totiž duchovním vůdcem, nýbrž správcem a manažerem. Je odpovědný za řádné hospodaření se státními prostředky, respektive za legislativu, která má lidem zajišťovat spravedlnost, bezpečí, prosperitu a má jim zjednodušovat život.

V praxi sledujeme pravý opak. Politici přijímají zákony, které lidem život komplikují. Svět je péčí politiků stále nebezpečnější. Dovolat se spravedlnosti není nic samozřejmého. Důsledkem hodnotové politiky je všeobecný společenský úpadek, tedy i úpadek proklamovaných hodnot. Je tomu tak proto, že většina voličů participuje na všeobecném úpadku volbou politiků, kteří působivě žvaní o hodnotách.

Probít se z tohoto uzavřeného kruhu vyžaduje silnou dávku pragmatizmu. Chce to ignorovat velkohubé politiky, kteří vykládají, co je správné, a naslouchat těm, kteří suše předkládají věcná řešení konkrétních problémů. Nejlépe i se závazným slibem jak, dokdy a za kolik. Po vládě, která žvaníce o hodnotách, znehodnotila občanům třetinu úspor, by správa věcí veřejných měla být svěřena jenom politikům, kteří slíbí neprodleně jediným zákonem paušálně zrušit vše, co parta současných neumětelů zlovolně zavedla.

Jako se pták pozná po peří, politika poznáme po řeči. Vydává-li se za demokrata, nepochybně jím není, neboť skutečného demokrata nenapadne, že by se měl prohlašovat tím, čím je. Pokud politik něco slíbí voličům a pak nerezignuje, zjistí-li, že neumí slibu dostát, může ho příště volit jenom blázen. Z každé šlamastyky existuje východisko. Chyby lze napravit, pokřivené hodnoty lze narovnat. Nelze to ale očekávat od stejných lidí, kteří již prokázali, že jsou neschopní. Pokud je trendem doby recyklace odpadu, v politice to nefunguje. V devíti případech z deseti jde o odpad toxický.

Média hlavního proudu poslední dobou stresuje otázka, zda nehrozí zrušení nedělního diskusního pořadu Otázky Václava Moravce, „který je tváří veřejnoprávní televize“. Být něčeho tváří je vyznamenáním, oceněním ale i handicapem. Je to privilegium i závazek, břemeno. Na druhé straně učinit někoho tváří je pragmatický reklamní kalkul, ale také riziko. U každé tváře totiž hrozí její ztráta, pakliže se tvář okouká, anebo když tvář ztratí tvář.

Strach ze ztráty tváře je tedy dvojí. Osazenstvo televize trne, že zůstane bez tváře, dostane-li tvář (Moravec) padáka. Samotná tvář se pak obává, že kvůli navyšování a rozšiřování koncesionářských poplatků bude čelit „pravému peklu“, čili „maďarské a slovenské cestě“. Pro případ, že již nebude tváří České televize, má Václav Moravec rozumný plán B: Vlastní podcast, ve kterém bude sám za sebe, tedy svou vlastní tváří.

Pokud jde o Českou televizi, ta plán B nepotřebuje. U moci jsou politici, kterým Česká televize kryje záda, a jestliže jim rovnou nenadržuje, tak jim alespoň nepřekáží. Je tudíž záhadou, co se míní „politickými tlaky“, jež by mohly ohrozit její údajnou nezávislost. Co tvář České televize popisuje jako maďarskou a slovenskou hrozbu, tedy „poslušný management a rezignaci na kritické zpravodajství“, to je v České televizi skutečností, tudíž to nemůže hrozit.

Petr Štěpánek trefně konstatuje, že problémem veřejnoprávních médií není to, co vysílají, nýbrž to, co nevysílají. Důležité tedy není, jakou má Česká televize tvář. Špatné je, že má pouze jednu. Aby si totiž ČT ke spokojenosti různorodého publika vystačila s tváří jednoho Václava Moravce, musel by tento moderátor nabízet místo u stolu i názorům, se kterými nesouhlasí, například kritikům NATO, EU, Green Dealu, migrace, liberální demokracie či kapitalismu. A ještě k tomu by musel být tváří bez názoru, nechat si osobní komentáře do hospody, anebo nejlépe pro sebe.

U firmy žijící z koncesionářských poplatků je taktičtější mít tváří vícero, anebo politicky korektně nemít žádnou. Pak není co ztratit. Zkusme se ale vcítit do situace ředitele, který zvažuje, zda je pro ČT Václav Moravec rodinným stříbrem, anebo koulí u nohy. Z jedné strany platí hvězdu, které klesá sledovanost, z druhé strany profituje z toho, že se u Moravce zviditelňují politici, na kterých je televize závislá. Diváci by konec Václava Moravce přežili. Někomu by se ulevilo, jiný by to obrečel, ale život by šel dál. Vzít Václava Moravce pětikoalici by ale sotva přežil pan ředitel.

Tváří České televize není obyčejný moderátor. Václav Moravec je vysokoškolský pedagog, novinařinu nejen provozuje, ale také učí. Má za to, že novinářům se nemá do jejich práce mluvit. Zasvěceně konstatuje, že nezávislost novinářů ohrožují politici, alergičtí na kritiku, která jim bere voličské hlasy. Pak jsou to vlastníci privátních médií, závislí na příjmech z reklamy, kterým vadí, když novinář jde po krku důležitému klientovi. Nově pak mediální trh válcují velké internetové platformy, které klasickým médiím ujídají z reklamního koláče. Není těžké si přesvědčivě postěžovat, že to dnes novinář má těžké.

Václav Moravec navíc nezmiňuje to největší ohrožení klasických médií, kterým je nezávislá konkurence. Přibývá lidí, kteří média hlavního proudu nepotřebují. Čerpají informace z nezávislých zdrojů. Na internetu lze dohledat důležité informace, které v mainstreamu chybí, anebo komentáře a analýzy, které ve veřejnoprávních médiích nepustí cenzura. Největším nepřítelem profesionálního novináře se paradoxně stala svoboda slova. Nejenže může říct jen to, s čím u editora, anebo u majitele nenarazí, ale současně bezmocně hledí, jak to, co se má lidem zamlčet, klidně publikuje někdo svobodný, nezávislý. Toto přesně jsou situace, kdy profesionální novináři ztrácejí tvář. Tedy ti, kteří ji ještě mají.

Snažím se rozpomenout na nějaké důvody, pro které jsem před lety měl za to, že nový režim, myšleno ten současný, bude lepší, než minulý. Nejspíše po těch důvodech pátrám proto, že současnost v mnoha ohledech připomíná minulost, a v čem není stejná, je současnost zpravidla horší. Otázka ale nezní, zda je dnešek lepší, či horší než včerejšek, ale kde se bere předpoklad, že se něco podstatného může ve společnosti změnit změnou režimu.

Tím podstatným je člověk. Změnou režimu se nezměnili lidé. Z režimu do režimu si každý na cestu přibalil sebe sama. Pokud se snad zdálo, že lidé jsou definováni systémem, ve kterém žijí, ukázalo se, že je to naopak systém, který je definován lidmi, kteří v něm žijí. V dobrém i ve zlém, samozřejmě. Dobro v lidech vnáší světlo do každé temnoty a lidská špatnost kontaminuje jakýkoli systém. Nejvíce, mimochodem, špatnost ohrožuje systémy idealistické. Jsou zranitelnější, neboť špatnost v člověku podceňují.

Změny režimů se vysvětlují neudržitelností zhoršujících se poměrů. Když už mají lidé něčeho plné zuby, vezmou za vděk nabídkou změny k lepšímu. Slibuje se spravedlnost nebo svoboda, a účast občanů na rozhodování o věcech veřejných, čili demokracie. Ve skutečnosti se jedná o změnu fiktivní. Smyslem převratů, ať už poklidných, anebo krvavých, není změna poměrů, ale jejich udržení v kosmeticky pozměněném módu, v na pohled atraktivnější verzi. V každém režimu se nakonec vytvoří vrstva těch, kteří mají moc nad ovládanou většinou. A ti co vládnou, jsou typově stejní, bez ohledu na režim. Držitelé moci se nemění.

Ve svém komentáři „Kartelové strany v akci“ Jan Keller demaskuje totalitní praktiku mocenské elity, která si udržuje moc předstíráním politické soutěže, aby po volbách vládla jako jeden mocenský kartel. Tato praxe funguje na místní úrovni, kdy se mocenská elita před volbami rozptýlí do pěti stran, aby se po volbách spojila v jednu. Stejně tak se na evropské úrovni, po předstírané soutěži lidovců, socialistů a liberálů po volbách ve staronovém kartelu sejdou ti, kteří vládli i minule. Smyslem této záludnosti je vyhnout se bratrovražednému střídání stran u moci a v opozici. Místo v opozici je v tomto režimu trvale rezervováno těm, kteří by mocenské elitě ujídali z volební kořisti. Aby se to voličům nepletlo, stranám mimo kartel se za pomoci spolupracujících médií přiřadí nějaké odporné nálepky anebo se jim nasadí psí hlava.

Tato praxe se mimochodem osvědčila i za minulého režimu, kdy pluralitu suplovala Národní fronta. Parta, co se zuby-nehty držela u moci, ovšem postupně degenerovala, stejně jako to vidíme dnes. Byla stále nekompetentnější a trapnější. Navzdory tomu ale společnost fungovala, stát zajišťoval občanům životní jistoty, práci, bydlení, bezpečí. Navíc si na rozdíl od dneška socialistická privilegovaná menšina nemohla příliš vyskakovat, neboť mezi respektované ctnosti ještě nepatřila chamtivost, bezohlednost, povýšenost či arogance.

Je dobré pochopit, že nemá smysl vyhlížet ráj na zemi. Nikdy zde nebyl a nepochybně ani nikdy nebude. Ráj je neuskutečnitelný režim, bez ohledu na to, zda je po něm poptávka a zda ho někdo nabízí. O snesitelnosti naší existence nerozhodují vlády, parlamenty, politici, respektive jejich skrytí loutkovodiči. Co mají všechny režimy společné, je jejich gravitace k totalitě. Ve své závěrečné fázi jsou všechny režimy diktaturami s jediným povoleným názorem, svobodu vždy nakonec vystřídá dozor. A když už jsou občané plně pod kontrolou, domnělý ráj odhazuje masku a předvede se coby peklo na zemi.

Protože se lidé nemění změnou politického režimu, je důležité, koho si bereme sebou na cestu do režimu příštího. Hodní lidé se v novém režimu nestávají špatnými. Hulvát zůstane i v novém režimu hulvátem. Přetrvává to, co nemusíme vyhlížet, na co nemusíme čekat, čili to, čím jsme. Čím více člověk v drsné konkurenci nahromadí toho, co nelze vzít sebou do hrobu (peněz, moci, privilegií…), tím těžší nese břemeno a tím méně sil a času mu zbývá na vlastní existenci. Komu nestačí svět, jaký je, a poptává lepší, může ho najít pouze v sobě. Nic jiného, než sebe sama, nemáme pod kontrolou. To ovšem není málo. Být v tomto světě důstojně sebou a být užitečný druhým, je práce na plný úvazek. Je to práce, která v každém okamžiku dává smysl i v jinak nesmyslném světě. Není to ale řešení pro každého. Společnost vždy bude tvořena především lidmi, kteří upřednostňují vyhlížení ráje tam, kde není.

Zfušované atentáty mají s těmi smrtícími jedno společné. Zlidšťují oběť. O mrtvých jen dobře, říká se. A u postřelených je dotek smrti příslibem zdrženlivosti nepřátel a příčinou slušnějšího zacházení od zdivočelých psů, hlídajících demokracii. Na postřeleného nepřítele se už špatně kreslí terč, a bez terče je nepřítel méně smrtelný.

Po zdařilých atentátech vzniká mocenské vakuum, které je tím prázdnější, čím hůř je zabitý státník nahraditelný. A v tom vakuu se nově rozdávají karty. Kdo ale unikne smrti, odsoudí do vakua své oponenty. Těm nezbývá, než absolvovat ponižující rituál soucítění s nepřítelem. Netvora, kterého včera vybízeli zastavit za každou cenu, neboť zosobňuje smrtelnou hrozbu pro jejich představu demokracie, musí najednou litovat a přát mu brzké uzdravení. Musí se tvářit, že násilí na nepříteli ohrožuje tu stejnou demokracii, ve jménu které nabádali jít nyní již bývalému netvorovi po krku.

Zatímco po zabitých prezidentech či premiérech nastupují coby náhradníci jejich slabší verze, za přeživší oběti přicházejí jejich silnější verze. Posílené tím, co je nezabilo. Tak, jako Roberta Fica vystřídal silnější Fico, Donalda Trumpa právě střída silnější Trump. Zfušované atentáty jsou kontraproduktivní, Trumpovi demokratičtí oponenti, stejně jako progresivci mobilizující veřejnost proti Ficovi, mají důvod proklínat nešikovného střelce. Jsou hned dva důvody, proč se od neúspěšných atentátníků všichni distancují. Jedni proto, že střílel, druzí proto, že se netrefil.

U státníků, které se nepodaří zavraždit, se jaksi předpokládá, že tím dostali mandát od prozřetelnosti učinit něco politicky zásadního. Něco, k čemu jsou předurčeni a kvůli čemu prozřetelnost odklonila projektil od hlavní tepny anebo od spánku. Má se za to, že náhoda neexistuje a přežití je závazek. Zatímco před atentátem je politik pod drobnohledem svých nepřátel, po neúspěšném atentátu je pod drobnohledem svých kritických sympatizantů. Těžko říct, co je horší. Je v silách Roberta Fica být jiným premiérem, než jakým už byl? A může být Donald Trump jiným prezidentem, než byl minule?

Přežití atentátu sice v očích veřejnosti činí oběť útoku silnějším politickým hráčem, ale na stejném hřišti, na kterém mu šlo o život. Zůstat na živu je nepochybně skvělé, ale politicky by měl místo v historii jistější jako mrtvola. Takto na živu musí přeživší státník teprve dokázat, že je v jeho silách udělat to, čemu chtěl atentátník zabránit.

Od Donalda Trumpa se nečeká nic menšího, než že Ameriku opět udělá skvělou. To ovšem obnáší konflikt s globálními korporacemi, s hlubokým státem, neboli washingtonskou bažinou, se světovými mocnostmi, ohrožujícími americkou hegemonii, či konflikt s progresivní omladinou, která úspěšně rozkládá USA zevnitř. Trumpova Amerika může být opět skvělá jenom na úkor zbytku světa. Tedy jak na úkor nepřátel, které si Američané pragmaticky vytváří, aby měli kde válčit, anebo na úkor vazalů, kteří se naivně považují za americké spojence. Nabízí se tedy otázka, zda Trumpovi držet palce.

Přežil Donald Trump atentát proto, aby se stal prezidentem a odvrátil jadernou válku kolektivního Západu s Ruskem? Stane-li se tak, bude to na úkor Ukrajinců, které Trump hodí přes palubu, možná i s Evropany, aby se mohl soustředit na konfrontaci s Čínou.

Podobně jako Trumpovi vadí, že Amerika nemá respekt světa, Robert Fico má problém s absencí respektu ke Slovensku od arogantního Bruselu. Od starého Fica se nečekalo víc, než že opustí předvolební rétoriku, bude poslušným správcem unijní periférie, za což bude omilostněn frakcí unijních liberálních socialistů. Od nového Fica už se ovšem čeká něco jiného. Nepřežil proto, aby na Slovensku prosazoval unijní agendu, ale proto, aby v EU hájil slovenské národní zájmy. To je ovšem drzost, kterou Brusel nestrpí a tvrdě trestá.

Když se to celé domyslí, přežít atentát není žádné politické terno. Je to vlastně malér, spočívající v nemožnosti dostát nereálným očekáváním. Robert Fico a Donald Trump si své příští problémy mohou vzájemně závidět.

Rotující předsednictví EU je v praxi formalita. Předsedající země organizují společné večeře a fotografování, na politiku je Brusel nepotřebuje. Tuto idylu narušil maďarský premiér Viktor Orbán. Hned zkraje půlročního maďarského předsednictví se tento lišák rozhodl zkomplikovat svým evropským partnerům válku s Ruskem, vedenou prostřednictvím Ukrajinců. Vycestoval za prezidentem Zelenským, pak za prezidentem Putinem a poté za prezidentem Si. Vysvětlil to tím, že Maďaři jsou mírumilovný národ, a už tomu vraždění ve svém sousedství nemohou nečinně přihlížet.

K nelibosti Bruselu je Orbána všude plno. Pokusy o jeho zastrašení sankcemi, pokutami či krácením dotací se míjejí účinkem. Naopak se zdá, že Viktor Orbán se v pozici unijního disidenta cítí jako ryba ve vodě, a maďarský lid ho v rebelantství ještě podporuje. Nově se mu podařilo iniciovat vznik třetí nejsilnější frakce v Evropském parlamentu, která míní torpédovat hned tři priority bruselských elit. Unifikaci Evropy, dovoz migrantů a zelené náboženství. O spojence napříč Evropou nemá Viktor očividně nouzi.

Čím je Viktor Orbán jako politik originální? Nejspíše je to odvaha brát vážně to, co se v politice říká jenom na oko. Orbán se tváří, že je povolené hájit v EU národní zájem. Tváří se, že je normální mít vlastní názor, který se odlišuje od oficiálního. Tvrdí-li se, že členové evropského klubu jsou si rovni, Orbán nebere na vědomí, že nejsou. A když se teď ozývá pokřik, že zneužívá maďarského předsednictví k aktivitám, které s ostatními nekonzultuje, s úsměvem reaguje, že maďarské předsednictví bere odpovědně, nikoli jako formalitu. K nelibosti Bruselu Unii předsedá.

Na to, s kým se smí a nesmí jednat, v EU žádný závazný předpis není. Obecně platí, že příměří se nedojednává s přítelem, ale s nepřítelem. Rozladění evropské vrchnosti z prolomení nepsané zásady, že s Putinem se nemluví, není dáno závistí, že by snad Orbán dojednal zastavení palby, a drze strhl na sebe slávu a uznání. Orbán naštval politiky, kteří o mír nestojí, a zajímá je pouze vítězství, tedy destabilizace Ruska, jeho rozpad a následné vyrabování. Z jejich pohledu je škoda kapitulovat a akceptovat stále tvrdší ruské podmínky, dokud jsou ještě k dispozici Ukrajinci, které lze poslat do zákopů, a pokud je šance zapojit do bojů s Ruskem východní křídlo NATO.

O zastavení palby má zájem ten, kdo si lidských životů cení více, než vítězství ve válce. Lidí, kteří mají zájem na válce, je méně, ale jsou to ti, kteří mají moc. Válka je skvělý byznys, a protože peníze jsou vždy až na prvním místě, počítá se každý den, kdy lze montovat tanky, či drony, a vyrábět munici. Mír je dnes pro liberální politiky a jejich novináře sprosté slovo, nosí se nenávist k nepříteli. Dokonce se straší mírem, který by měl podle válečníků nedozírné tragické následky! Dokud se všechno nerozmlátí a dokud vojáci nejsou beze zbytku pobiti, vydává se válka za menší zlo.

Viktor Orbán jde proti proudu. Říká, že menším zlem je mír. Rovněž si povšiml, že se politici v Evropě tak dlouho předháněli v nenávisti k Putinovi, až nakonec zbyl sám, coby politik, se kterým se baví jak ušlechtilí západní demokraté, tak zlovolní, nedobří východní diktátoři. Orbán se zjevně smířil s tím, že nebude mít zásluhu na ukrajinském vítězství, a nepočítá s podílem na kořisti. Nestojí ve frontě na dosud neuloveného ruského medvěda. Do hlavy mu nevidíme, nevíme, co má za lubem, ale třeba kalkuluje s tím, že když si bude Východ dělit západní kořist, přimluví se v Moskvě a v Pekingu za slušné zacházení s poraženými Evropany.

Dnes se na Orbána pohlíží jako na škodnou v bruselském kurníku. To se ale může brzy změnit. Lišák Orbán klidně ještě může být za hrdinu, po kterém se v Bruselu pojmenuje nějaké náměstí.

Jednou před lety naše dcera přišla ze školy a vyprávěla, co se nestalo na hodině dějepisu. Gymnazistovi, který nevěděl, co se slaví 5. července, učitelka prozradila, že to je příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje. „A co slavíme 6. července?“ dávala učitelka šanci tápajícímu studentovi. Ten si po chvíli váhání tipnul: „Odchod?“

Doba, ve které bratři ze Soluně absolvovali své misijní cesty, byla politicky velice turbulentní. Historici se při rekonstrukci tehdejších událostí mohou opřít o písemné prameny, ze kterých je patrné, že o moc a vliv se soupeřilo stejně drsně, jako dnes. Také ovšem, stejně jako dnes, existovalo napětí mezi elitáři a populisty. Kníže Rostislav si vyžádal věrozvěsty z východu, aby šířili křesťanství v jazyce místního lidu, což se nezamlouvalo západním klerikům, kteří pro účel bohoslužby považovali za přípustné pouze jazyky, ve kterých nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž. Tedy hebrejštinu, řečtinu a latinu.

Myšlenka, že by lid měl rozumět tomu, v co věří, a věřit tomu, čemu rozumí, je noční můrou všech elitářů, kteří potřebují mít nad prostým lidem navrch. Cyril s Metodějem se dopouštěli křesťanského populismu. Z pohledu barbarů byli ovšem i oni elitáři! Tolerance k pohanům, spoluobčanům jiného přesvědčení, nepřipadala v úvahu. Pro „vesnici, v níž se konaly oběti anebo přísahy pohanské“, stanovili Cyril s Metodějem „ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a výnos ať se rozdá chudým“. Konverze lidu ke křesťanství tedy nepostrádala materiální motivaci. Dnešní liberální demokrat v tom musí spatřovat znárodňování, čili populismus levičácký. A zmíněné vymezování se proti tehdejším západním elitářům z pozice národní, či nacionální sezná dnešní liberální demokrat typickým populismem krajně pravicovým.

Na křesťanství, které našim předkům zvěstovali populisté Cyril s Metodějem, vyrostla mocná civilizace. Přitom politický chaos, ve kterém tito dva byli střídavě za hrdiny anebo za padouchy, činil jejich misi zdánlivě beznadějnou. Politicky vpravdě šlo o „mission impossible“. Pokud tito dva dezinformátoři a dezoláti uspěli, bylo to proto, že jejich mise měla odezvu duchovní. Slovo, které zvěstovali, několikrát odolalo vlnám barbarů, kteří se opakovaně pokoušejí zmocnit Evropy v různých převlecích.

Soudobé barbarství, usilující o umlčení Slova, má progresivní image, korporátní kulturu a militantní náturu. Barbarství se pozná podle toho, že vnáší do společnosti agresivitu, intoleranci, primitivismus. Typickým barbarem je vlivný sociopat. Takto o svátku spolupatronů Evropy, Cyrila a Metoděje, máme sklon se rozhlížet, zda odněkud nepřicházejí současní misionáři, kteří by coby političtí lídři vyvedli lid zpět do civilizace. To se ale nestane. Nad barbarstvím nelze vyhrát politicky, civilizace se obnovuje duchovně. Cyril s Metodějem už přišli, a co měli zvěstovat, zvěstovali. Objevovat lze pouze už objevené, kráčet je třeba cestou, která odjakživa vede stejným směrem. Nebe i peklo jsou provždy na stejném místě.

Šestého července Cyril s Metodějem neodešli. Jsou zde přítomni v tom, co duchovně trvá. Stejně tak neodešel ani Jan Hus. Aby to ale nebylo jednoduché, a aby bylo oč usilovat, neodcházejí ani barbaři.

Ivan Hoffman: Také, také, moc se těším na naše vyprávění.

Martina: A ještě, jako vždy, připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Mohli jste ho znát jako velmi dobrého a slavného písničkáře, a také to byl novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se později k pohodlnému hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu. V každém případě je markantní, že ať dělá Ivan Hoffman, co dělá, nikdy není okolí lhostejný.

Ivan Hoffman: Vždycky je za to oceněn.

S eurovolbami je to jako s kasinem. To je, ať se děje, co děje, tak vždy nakonec vyhrává kasino.

Martina: Ivane, ano, vždycky je za to oceněn, ať o to stojí, nebo ne. Ivane, červen, se dá říct, že na čas naprosto ovládly volby do Evropského parlamentu, sledovali jsme debaty kandidátů, některé zajímavé, dokonce i věcné, ale povětšinou takové, ze kterých se nedozvíš vůbec nic, kromě toho, kdo dokáže asertivněji někomu skákat do řeči. Ovšem pro sledování voleb přímo v budově Evropského parlamentu v Bruselu se akreditovalo přes 1 000 novinářů z více než 90 zemí. Takže je vidět, že zájem byl obrovský. Byl i tvůj zájem tak obrovský, věnoval jsi volbám hodně pozornosti?

Ivan Hoffman: No, nečekal jsme do půlnoci na vyhlášený výsledek, věděl jsem, že se ho dozvím ráno, takže jsem sledoval, protože musím, protože si o tom budeme povídat. Ale ne s nějakým přehnaným zájmem, nebo očekáváním.

Martina: Ne s přehnaným zájmem a očekáváním. Takže dá se říci, že vlažně.

Ivan Hoffman: Vlažně, ano.

Martina: Jak je hodnotíš?

Ivan Hoffman: Tak jsou dvě možnosti, jak se dívat na tento výsledek do Evropského parlamentu: První možnost je, že sledujeme, kolik která politická strana získala v Bruselu křesel, no a podle toho si uděláme představu, jak se u nás vyvíjí postoj občanů k vládě, k provládním médiím. No a druhá možnost je sledovat, do jakých frakcí v Evropském parlamentu míří u nás zvolení poslanci. A z toho lze předjímat, jak velkou škodu nám, coby poslanci koalice frakcí lidovců socialistů a liberálů z Bruselu, způsobí.

Martina: Přestože se vítězové voleb po přesídlení do Bruselu velmi často názorově mění k nepoznání, a to velmi rychle, tak teď alespoň jasně víme, kdo tedy vyhrál, kdo tam půjde, kdo prohrál. Co z toho usuzuješ?

Ivan Hoffman: S eurovolbami to je vlastně jako s tím kasinem. To je ať se děje, co děje, tak vždy nakonec bere kasino, to je tak osvědčené, a to platí přesně i o Evropském parlamentu. Ale přesto si můžeme všimnout, že u té rulety je vždycky plno. Volební účast byla letos vyšší. Řekl bych, že to bylo hlavně proto, že mnoho lidí bralo hlasování jako takovou příležitost vytmavit to vládě. A řekl bych, že pan Petr Fiala a jeho parta měli vlastně velké štěstí, že se ještě hodně lidí dívá na jejich televizi, Českou, a že se šest miliónů lidí dívá na Seznam, protože tam mají email, takže jim nic jiného nezbývá, alespoň to tvrdí Google, že je jich tam šest miliónů, a tudíž žijí v iluzi, že my máme takovou standardní normální vládu, která má jenom smůlu na nepříznivou mezinárodní situaci. Nicméně volby přesto vyhrála opozice, neboť většina lidí, jak se ukázalo, má vlády plné zuby. Takže, řekl bych, že na to, jakou vládu máme a jaké už napáchala škody, tak řekl bych, že docílila také velice pěkný výsledek. Takže vyhráli všichni.

Martina: No, to opravdu nevím, jestli je skutečně dobrý výsledek voleb, anebo to, že vyhráli všichni dobrý výsledek, jenom když soutěží děti v mateřské školce a neměly by být takové frustrované, a každé to dítě na závěr by mělo dostat bonbón. Já teď přemýšlím, jestli tomu dostane také ten, kdo ustane v čele nové Evropské komise. Tím pádem vlastně ovlivní i podobu budoucího Evropského parlamentu. Jak si myslíš, že se ten výsledek, který máme, známe, promítne do jeho budoucí podoby?

Ivan Hoffman: Tak asi to nejdůležitější je, že posílila, ne moc, ale posílila strana lidová, což jsou tedy, řekl bych, progresivní pravičáci, kteří spolu s progresivními socialisty a progresivními liberály vytvářejí takovou tu většinovou koalici, no a ta je stále nejsilnější. I když tedy to konzervativní křídlo mírně zesílilo, tak na změnu kurzu to v žádném případě nestačí, no a my si musíme uvědomit, že ti evropští poslanci jsou vesměs pragmatici. Oni chtějí být tam, kde se rozhoduje, když se podíváme na naše vládní europoslance a naše opoziční europoslance od Andreje Babiše, tak ti se nakonec vždycky sejdou společně v té koalici, která rozhoduje.

Martina: Proč to děláme, viď? Proč to děláme, ty volby?

Ivan Hoffman: Já si myslím, že to nemusí tak dopadnout.

Martina: Kdybychom je nedělali, mohlo by to být levnější.

Ivan Hoffman: No, to už jsme si o tom povídali, myslím minule, nejlepší by bylo neposlat tam poslance žádné, anebo tam poslat poslance národních parlamentů, kteří jsou voleni jiným způsobem, a tak by tam vytvořili jednu národní frakci. Takto oni se rozejdou do jednotlivých evropských frakcí, a jak říkám, dělají tam potom spíše škodu. Ale ono tak tentokrát nemusí být, protože některé ty naše poslance z různých důvodů v těch frakcích, kde se rozhoduje, nechtějí. Jo, tak ono se taky nakonec může stát, že se sejdou v nějaké takové nové středoevropské frakci spolu s jinými, které taky nechtějí u nich, a vznikne taková konzervativní, lehce protiunijní evropská frakce. Ale ta nebude mít na to, co se bude rozhodovat, žádný vliv. To znamená, nakonec ať už chtěně, nebo nechtěně se ti naši poslanci budou podílet jak na zelené hysterii, která likviduje evropský průmysl, tak na energetické politice, která jde na ruku spekulantům. Společně ponesou vinu za migrační politiku, a ještě nás navíc zavlečou do války, kterou Evropané samozřejmě vesměs nechtějí, ale bude jim to houby platné. To znamená, svého poslance, který bude hájit české zájmy, mají, myslím si, v Evropském parlamentu pouze voliči Ivana Davida, Kateřiny Konečné a Ondřeje Dostála. Ti můžou být spokojeni. Ti tam neudělají škodu.

Martina: Žádné jiné tam opravdu nevidíš, třeba tady skokana volebního roku, od Motoristů?

Ivan Hoffman: Tak on vypadal takový nadějný, ale hned zkraje řekl, že si bude dobře rozumět u ODS se Sašou Vondrou, že tím poměrně své voliče překvapil.

Řeporyjský Pavel Novotný je opravdovou tváří ODS, víc než Petr Fiala, a nejspíš je i její duší, takže se ho zbavit nemohou

Martina: Překvapil, tak uvidíme, jakým směrem překvapí i do budoucna. Ty jsi zmínil ODS. A to mi připomíná další kauzu, nebo trapas, já už nevím, jak to správně formulovat, protože navzdory tomu, že se samotné předsednictvo ODS už usneslo, že výroky jejího člena starosty Řeporyjí, Pavla Novotného, jsou lidsky nepřijatelné a neslučitelné se členství ve straně, tak v ní Novotný nadále zůstává. Bere ti to rozum?

Ivan Hoffman: Lidé jsou různí, někdo přátelský, někdo nevrlý, pak jsou chytří, a pak jsou tací, kterým to myslí pomaleji, no a v politice se tak nějak předpokládá, že členové politických stran procházejí jakýmsi filtrem, který zajistí, aby ta správa věcí veřejných byla svěřena těm kultivovaným, chytrým, a nejlépe i charismatickým. To znamená lidem, jak se kdysi říkávalo, v kolektivu oblíbeným. Jo, a poslední dobou asi s tím filtrem není něco v pořádku. Protože ten zmíněný pan Novotný z našeho pohledu skvělý není, dělá své straně ostudu. Ale tato si z toho těžkou hlavu nedělá, a jeho kontroverzní chování vlastně, řekl bych, toleruje. Tak my se nad tím můžeme pohoršovat, můžeme si stýskat, že se z politiky vytrácí elementární vkus, ale já si někdy říkám, že je také možné to ocenit, protože tím, co toleruje ODS vůči svým občanům, je docela důležitou informací, jakou je stranou, koho v politickém spektru zastupuje, co svému voliči nabízí – tento starosta je výraznou tváří strany. Já bych řekl, že je dokonce výraznější tváří než pan předseda Fiala, který se s ním rád fotografuje. No, a se starostou Řeporyj si rozumí naši nejvyšší ústavní činitelé. Včetně pana prezidenta. No, mě se ten výrok pana Novotného, že on potřebuje ODS a ona potřebuje jeho, velice zamlouvá. Já jsem nezaregistroval, že by se od toho občanští demokraté distancovali, takže řekl bych, že to cítí stejně jako on. Je to signál, je to důležitý signál, jak říká pan Fiala.

Martina: A já jsem nad ním dlouho přemýšlela, a vlastně jsem si ho už v minulosti všímala, protože jsem si už dlouho myslela, že on je rafinovaný. Že je to jeho strategie. Už když pracoval v bulváru. Že zkrátka natvrdo říká věci z toho mediálního byznysu, a tak, když mluvil svého času o Ivetě Bartošové a zahlásil, že ta se nakonec zničí, umře a bulvár a tedy i on na tom náramně vydělá. Tak to, co řekl, bylo hrozné, bylo to hnusné, ale člověk musel připustit, že pravděpodobné a otevřené. A posléze ty jeho výroky už, řekla bych, tak jako přesáhly úroveň možného a začala jsem si myslet, že tam bude nějaká diagnóza. Ale když ho poslouchám teď, tak já v tom zase slyším strategii. Myslíš si, že si ho opravdu pěstují? A že ODS zkrátka potřebuje nějakého takového hulváta, aby vypadali více lidově, provokativně, a tak nějak přátelsky, protože „my se domluvíme s každým“?

Ivan Hoffman: To je zajímavé. Mě to moc nenapadlo. Já jsem zaregistroval takový rozhovor s jeho sestrou, která říká, že tatínka, který na tom není úplně nejlépe psychicky, že se snaží chránit před tím, aby věděl, co jeho syn říká a dělá. Tak to mi přišlo až taková jako rodinná tragédie. Ale Jan Keller říká, že tento člověk je duší ODS. Nikoli tedy pouze tváří ODS, jak to napadlo mne, ale i duší. A já si říkám, že nejspíš platí obojí, a nelze se zbavit prominentního člena, který je současně tváří a duší strany. Takže, když uvažuješ o tom, že to je strategie, asi je. Řekl bych, že asi je.

Utáhne teď šrouby na Slovensku po pokusu o atentát víc premiér Fico, anebo Brusel, který suverénní politice členských zemí příliš nehoví?

Martina: Pojďme se podívat k sousedům, protože slovenský premiér Robert Fico se po atentátu a vážných zraněních vrací do pozice šéfa slovenské vlády, už po tom prvním vystoupení bylo jasné, že se vrací ten samý Fico. Že ho střelba politicky a názorově na kolena nesrazila. Dokonce někteří hovoří, že ho ještě tak jaksi popíchla, posílila. Co očekáváš ty?

Ivan Hoffman: Ano, je to takový postřeh, co člověka nezabije, to ho posílí. Já bych řekl, že Robert Fico v tom svém prvním projevu po pokusu o atentát nevypadal jako drsňák. Ale ani jako troska. Mě zaujala ta poznámka, kdy o sobě řekl – nejsem žádný anděl, umím být taky hodně tvrdý – řekl to tak smutně, jako kdyby to konstatoval, jako kdyby na to ani nebyl pyšný, a zajímavé je to proto, že politici vesměs o sobě nepřemýšlejí. Oni se neomezují nějakou sebereflexí. Většinou jsou pyšní a hodně si o sobě myslí, a takže to zmiňuji proto, že ti Ficovi odpůrci předvedli takové to teatrální pokrytecké jakoby zklamání, že se Fico nezměnil, že nevyužil příležitosti k usmíření, že on zaútočil na opozici, která je spojovala s atentátníkem, že zneužil ten atentát a podobné hlubokomyslnosti. Ale když na to přišla řeč minule, tak my jsme mluvili o tom, že se politici nemění, a já teď mám spíše takový pocit, že Fico nakonec bude takovým tím člověkem po katastrofě, jak se říká, že ho ta prožitá zkušenost poznamenala, v jistém smyslu i polidští, a to bude z jedné strany představovat hendikep, ale z druhé by tím mohl získat nad těmi politiky, protivníky, jakousi morální převahu. Já vím, že na to se v politice nehraje, ale je to cosi, co dává životu smysl. Já si myslím, že mu ten atentát může lidsky prospět.

Martina: Morální převaha, jenom aby si toho vůbec někdo všiml.

Ivan Hoffman: No říkám, v politice si toho samozřejmě nikdo nevšimne. To je niterní, niterní jako bonus, bych řekl.

Martina: Politici, kteří jsou na Slovensku v opozici, a politici, kteří jsou u nás v Česku u moci, tak se tváří jako jeden muž, že Fico na Slovensku zardousí demokracii. Myslíš si, že je to pravděpodobné, že skutečně Fico, co se týká demokracie, kouše, saje, rdousí?

Ivan Hoffman: Mě se na to nedávno ptal Jarda Ženíška, šéfredaktor slovenského Štandardu v takovém rozhovoru, a podle něj se většina liberálů na Slovensku skrytě obává, že s návratem Fica skutečně přijde nějaký tvrdší kurs, autoritativnější forma vlády. No, a já jsem na to odpověděl, že problémem vlád, a to v celé Evropské unii, je, že jsou to vlády slabé, se slabými kompetencemi něco změnit. Je to takový paradox, čeho se zbytečně obává takový ten liberální eurofil, tak v to naopak marně doufá vlastenecký euroskeptik. Ta Ficova vláda se bude pohybovat ve velice těsných mantinelech a osudech občanů na takové té unijní periferii, na té jsme i my, se bude rozhodovat především v Bruselu. A já očekávám, že to bude Brusel, který trpí takovým tím deficitem demokracie, který nastolí tvrdší kurs a autoritativnější formu vlády, respektive autoritativnější dozor, takže pokud se Ficovi bude něco vyčítat, tak ne, že je drsný, ale to, že mohl vyvolat v občanech falešnou naději, že lze dělat v rámci Evropské unie nějakou suverénní národní politiku. Už to teď mu říkají, že vlastně ty sliby neplní a že jde Bruselu na ruku a tak dále.

Martina: Falešnou naději, že lze dělat v rámci Evropské unie suverénní národní politiku.

Ivan Hoffman: No to nejde, to se dá jenom mimo Unii, jak na to přišli Britové.

Slovenských novinářů se zmocnila nervozita, a je otázka, jestli se obávají o ztrátu veřejnoprávnosti, anebo toho, že se po nich ta veřejnoprávnost vyžaduje

Martina: To je smutná věta, když ji člověk takto znova slyší, takto pregnantně řečenu. Ještě se tedy podíváme, co se děje na Slovensku, protože když Fico poprvé vystoupil, tak některá média toto vystoupení glosovala slovy, že odpustil možná střelci, politickým oponentům a médiím rozhodně ne. Slovenský mainstream je s vládou na kordy už delší dobu. Nejprve stávkou vyhrožovali zaměstnanci televize Markíza, jak vnímáš ten mediální pelmel, který na Slovensku nastal?

Ivan Hoffman: U Markízy se bouřilo ve sklenici vody poté, co s kritikou přišel v živém vysílání moderátor politického diskusního pořadu. Tak on měl představu, že to je jeho pořad, a vedení mu nemá co mluvit do toho, koho si pozve, a nemá si všímat, kdo do jeho pořadu nechodí a proč. Já jsem si ho pustil, ten jeho hrdinný proslov, na obranu svobody slova na internetu, tam se dal dohledat, a první, co mě napadlo, že kdyby to provedl v soukromém rádiu, ve kterém jsem kdysi byl generálním ředitelem, ne dlouho, ale byl, no tak já bych ho na hodinu vyhodil na ulici. A to bylo naprosto neloajální k zaměstnavateli, neakceptovatelné, naprosto. Soukromé médium, jehož smyslem není dělat politiku, ale vydělávat peníze, je úkolem novinářů docílit vysoké sledovanosti, nezpůsobit, aby člověk nepřeladil jinam, neboť ten produkt, řeknu to drsně, je obalem na reklamní spot. To je prostě firma, která má vydělávat peníze. No a politická angažovanost je tam kontraproduktivní. Navíc, pokud jste novináři, tak to zapletení s politiky proti jiným politikům, tak oni vždycky riskují, že se jim to vymstí, když politici, kterým mydlili schody, se dostanou k moci. A to se na Slovensku stalo. Takže u některých těchto mediálních celebrit já mám pocit, že se příliš dívají na televizi. No a ten bonmot o čtvrtém pilíři demokracie si vykládají tak, že je to pilíř hlavní, a oni sami, že jsou tím pilířem. Jo, tak z pohledu občana je stejně nebezpečné, když politici ovládnou média, jako když novináři ovládnou politiku. Tak bych to asi shrnul. Ten na Markíze skončil, a asi logicky tím, že zaměstnancům došlo, že to do televize nepatří. Když vedení oznámilo, že je připraveno přijímat výpovědi, tak nikomu se přijít o práci nechtělo. Což chápu.

Martina: Markíza není veřejnoprávní televize, myslíš si, že i tak je na slovenské mediální scéně po revoltě? Protože ve Slovenské televizi a rozhlase se výstražně stávkuje za zachování veřejnoprávnosti.

Ivan Hoffman: No, tak poté, co politici, kterým fandí veřejnoprávní média, skončili v opozici, tak asi se části novinářů zmocnila nervozita, a je otázka, jestli se obávají o ztrátu veřejnoprávnosti, anebo zda těžce nesou, že se po nich ta veřejnoprávnost vyžaduje. Jo, to myslím, že my to takto z odstupu těžko hodnotíme, ty slovenské poměry, ale já mám někdy pocit, že se novináři stávají obětí takové převládající ideologie, tedy liberální demokracie, a vše, co se od ní odlišuje, považují za hrozbu, za ohrožení demokracie. Já nevím, jestli jsou schopni akceptovat, že existují i jiné pohledy na svět, které jsou ale stejně legitimní. Já podezírám ty stávkující novináře, že se děsí představy, že by měly zprostředkovat posluchačům jiné názory, než jsou ty jejich, protože tohohle je schopen pouze nestranný kompetentní novinář, a já o úrovni médií mám stále horší mínění.

Martina: Ivane, když se tady bavíme o mainstreamové nezávislosti a svobodě, tak já když si vzpomenu třeba, už je to několik let, ale na demonstrace proti Andreji Babišovi na Letné, kde v České televizi oznamovali, odkud tam odjíždějí autobusy, a probíhaly přímé vstupy tam odtud, pak následné demonstrace na Václavském náměstí, kde se podle veřejnoprávních médií sešly jen živly a byly jich tam nižší stovky, tak si říkám, jestli tak vypadá skutečně ta veřejnoprávní nezávislost v praxi, anebo tady, to už jsme vzpomínali minule, dochází k dokonalému naplnění marx-leninské teorie žurnalistiky, že tisk je organizátor, propagátor a agitátor?

Ivan Hoffman: Agitátor, vychovatel.

Martina: Agitátor.

Ivan Hoffman: Ono to, Martino, na první pohled vypadá jako rébus, já myslím, že jde o to, že média hlavního proudu neslouží vládám. Oni slouží liberálním demokratům. Ať jsou tito ve vládě, anebo v opozici. A kdybych měl paragrafovat takový hořký protirežimní vtip z minulosti, tak bych řekl, že liberální demokracie je prostě slepá cesta vývoje a že tady nemůže být déle, než nějakých 200 let.

Martina: Můj povzdech byl hluboký.

Ivan Hoffman: No, ale to jsme si říkali, že to bude tak maximálně dvě stě let, a pak se to zřítilo za rok, za dva. S těmihle to může být stejné.

Martina: To na věčné časy vypadá různě a má to velmi rozdílný časový horizont. Viď?

Ivan Hoffman: Ano, je to tak.

Američané kalkulují s jadernou válkou, která se omezí na Evropu, zatímco pro Rusy dává smysl pouze válka, která zdecimuje Američany

Martina: Pojďme se ještě vydat do luxusního rezortu nad Lucernským jezerem, kde se sešli zástupci desítek zemí světa, aby ve Švýcarsku jednali o míru na Ukrajině. Konference to byla bez Ruska, takže se nedalo očekávat, že vzejde řešení. A vzhledem k rozložení sil ani k ultimátu. Řekni mi, když jsi o ní četl a když jsi četl i o tom, jak pak dopadla, položil sis otázku, k čemu tedy vlastně byla?

Ivan Hoffman: Mně přišlo, že se především počítá, kolik zemí se účastní, a kolik se jich distancuje, a také, na jaké úrovni jsou zastoupeni ti, kteří se k účasti nechali přemluvit. Ale takovou nějakou naději, že se podaří ve Švýcarsku narýsovat cestu k míru, tu vlastně už těsně před zahájením toho summitu definitivně zchladil ruský prezident Vladimir Putin, někdy se říká, že byl prvním vystupujícím na té konferenci, protože mluvil v noci, anebo těsně před tím a v mobilu si to zřejmě všichni účastníci pustili, no, a ten na rovinu řekl, za jakých podmínek Rusko zastaví palbu. No, a to jsou stále stejné podmínky, především tedy ukrajinská neutralita, a to bezjaderná, demobilizace, vyklizení republik, které se mezitím připojily k Rusku. No, a z Ruska je to nabídka poslední, příště se míní bavit už jen o ukrajinské kapitulaci. Takže, i když tam Rusové nebyli, ale tohle ohlásili předem, tak k nějakému vážnému posunu tam dojít nemohlo. To je fakt.

Martina: To jsou ovšem podmínky pro Ukrajinu a její spojence naprosto nepřijatelné.

Ivan Hoffman: No, přesně tak. Já bych řekl, že všichni ti hráči tak dlouho navyšovali sázky, až překročili bod, kdy ještě šlo ten proces zastavit. My tady na jedné straně máme Spojené státy americké, což je velmoc, kde panuje přesvědčení, že Američané jsou bohem předurčeni vládnout světu, a oni se drží zásady, když nepomůže klacek, tak je potřeba vzít větší klacek. Pak tady na druhé straně máme Rusko, které od začátku ví, že nebojuje s Ukrajinci, ale se Spojenými státy, s kolektivním Západem, no a považuje tento boj za zásadní konečný střet civilizací, ve kterém je svět bez Ruska Rusům k ničemu. To je prostě výhrůžka tím koncem, jaderným armagedonem. No, a teď už to, podle mnoha signálů, skončí velkou válkou, které může zabránit jenom zázrak. A těch scénářů, jak ta válka začne, a čím skončí, je několik, ale o Ukrajinu už teď nejde, to je jasné. Američané kalkulují s takovou jadernou válkou, která se omezí na Evropu, zatímco pro Rusy dává smysl pouze taková jaderná válka, která především zdecimuje Američany v Americe. Tak vedle toho je samozřejmě ve hře dlouhá konvenční válka, která by ovšem pro nás znamenala v rámci militarizace Evropy válečnou výrobu, zavedení povinné služby vojenské, organizaci civilní obrany, stavbu kasáren, mobilizaci a tak dále. To je asi to, co je před námi, protože bez toho stále opakovaný tradiční západní pochod na Moskvu kvůli ovládnutí ruských surovin není možný. Já bych k tomu ještě dodal to hlavní, že Rusko je tradičně podceňovaný soupeř, na kterém si ale dosud vždycky každý vylámal zuby. Na druhé straně Amerika je přeceňovaný válečník, který už dlouho nikde nic nevyhrál. A myslím si, že to je asi dobré zohlednit při volbě strany.

Martina: Nicméně si vzpomínám, že zrovna v některém předchozím měsíci, kdy jsme o tomto tématu mluvili, tak jsi říkal, že Spojené státy už dlouho nevyhrály žádnou válku, ale že jim vlastně o to vůbec nejde.

Ivan Hoffman: Nejde o to, že nevyhrají války, jde o to, že úplně stačí, že se vedou. Protože tím pádem běží zbrojní výroba, na tom je závislý jejich průmysl a tak dál, takže jim to nevadí, že nevyhrávají. Oni ani neprohrávají. Oni jenom válčí.

Martina: Ty jsi tam na začátku zmínil, že všichni hráči tak dlouho navyšovali sázky, až překročili ten bod, kdy šlo ještě proces na Ukrajině zastavit a já znovu, znovu, znovu musím připomenout výrok Henryho Kissingera, který si mohl plíce vymluvit, když ještě žil, a říkal, zasedněte co nejdříve k jednacímu stolu, dokud se ta nenávist, kterou ta válka vyplodí, překlopí do bodu, kdy už jednání nebude možné.

Ivan Hoffman: Hm. Ono je to vždycky možné. Ale už se ztrátou tváře. Jo, to právě tady je ten problém, že u supervelmocí ztráta tváře velmi těžko připadá v úvahu, no.

Martina: A řekni mi, když se tak podíváš tedy na závěr konference, to komuniké odmítly podepsat všechny země globálního Jihu, BRICS, německý kancléř předčasně odletěl, protože na něj údajně v zákulisí křičeli, že Německo nechce Ukrajině posílat rakety Taurus, a on reagoval, že myslel, že přijel na konferenci o míru, a ne o zbrojení, a americká viceprezidentka Kamala Harris ta odjela ještě o den dříve. Řekni mi, je toto normální průběh konference, nebo takhle možná vypadá fiasko?

Ivan Hoffman: Určitě je to fiasko pro hostitele. Tedy pro Švýcary. Kteří byli vždy pyšní na to, že jsou neutrální zemí, která se těší všeobecnému respektu. Ve Švýcarsku se událo hodně událostí, které pomohly míru. Ale tentokrát se Švýcarsko připojilo k protiruským sankcím, tím pádem o ten všeobecný respekt přišlo. Ono se těší samozřejmě respektu Západu, zemí, které jsou na Západu závislé, těch ale ubývá. No a seznam zemí, které své zástupce do Švýcarska neposlaly, anebo ve Švýcarsku nic nepodepsaly, je nakonec delší než seznam účastníků. Pro mě z toho vyplývá, že mírová konference se bude muset konat jinde.

Martina: A jinak.

Ivan Hoffman: A jinak, samozřejmě. Musí být s Ruskem, musí tam být válčící strany, a ti, kteří jsou případně schopní garantovat to, co se domluví. Tady ta podmínka nebyla naplněná.

Martina: My samozřejmě nevíme, co se tam ukulo v kuloárech a zda tedy nějaký výstup tato konference má, ale na základě toho, co si můžeme skutečně přečíst, to vypadá jako jedno z dalších zbytečných, drahých setkání.

Ivan Hoffman: Prostě to bylo fiasko, jak říkáš. Je to tak.

Být šéfem CIA, tak bych si položil otázku, jestli je generál Koudelka mužem na pravém místě, zda by tu českou filiálku neměl řídit někdo, kdo není směšný

Martina: U nás ale v naší republice byla také horká půda, a to doslova, protože policie zadržela jihoamerického žháře, který se pokusil zapálit velké autobusové depo Pražského dopravního podniku a ohrozit tak naši hromadnou dopravu. A podle premiéra, policie i tajných služeb to dělal za peníze pro ruského zadavatele. Prosím tě, jakým způsobem jsi přijal ty tuto informaci a začal ses bát, že i u nás už i takovéto pokusy o teroristické útoky začnou být mnohem častějším jevem?

Ivan Hoffman: No, tak především už to u nás, na Rádiu Universum, náš kolega okomentoval velice pěknou glosou, tak asi podobně, jako on, jsem to cítil, ale já bych řekl, že k tomu amatérskému, až komickému provedení, mi hned prostě přišlo na mysl, že takhle nevypadá prostě profesionální práce tajné služby, a sledujeme pokus udělat velblouda z komára. To je první, co mi přišlo na mysl.

Martina: No, pravdou je, že když se na to tak člověk podívá, tak si řekne, že si profesionálové někoho najali. A najali si jihoamerického joudu. Což samo o sobě svědčí o tom, že tedy i ti zadavatelé byli rozumu spíše mdlého. Řekni mi, proč máme pořád pracovat s takovýmito fakty a proč se po nás chce, abychom propadli panice a brali to vážně? Jak to čteš?

Ivan Hoffman: Toto je takový typický pokus o nějaký útok pod falešnou vlajkou. To se dělá, to doopravdy tajné služby takto pracují, vymýšlejí prostě záminky, ale já tedy být šéfem CIA, tak bych si položil otázku, jestli náš generál Koudelka je mužem na pravém místě, zda by tu českou filiálku neměl řídit někdo kompetentní, anebo někdo, kdo není směšný.

Martina: On má vyznamenání od CIA. Takže, myslím si, že mají dobré mínění.

Ivan Hoffman: Já nevím, ale určitě platí, že u těchto útoků pod falešnou vlajkou vždycky záleží, zda jsou dostatečně hrůzné, jo. Ony musí otřást dostatečně veřejným míněním. Musí se stát záminkou k něčemu, k převratu, k válce, no a zpravidla se jedná o střelbu do davu. Sestřelení civilního letadla, potopení vlastní lodi někde v zálivu, anebo odhalení masakru, někdy zinscenovaného, kdy se tyto akce potom připíší nepříteli. Ale u zmateného cizince s kanystrem benzínu někde v garáži Dopravního podniku, který má posléze povědět, kdo si ho najal, tak tam je patrné, že se někdo snaží naši Bezpečnostní informační službu a pana premiéra zesměšnit. A já bych řekl, že hlavním podezřelým je právě pan generál Koudelka, který asi chtěl udělat dojem na šéfy za velkou louží, ale tohle se doopravdy nepovedlo.

Martina: Nám nezbývá než si přát, nechť potenciálním, nebo skutečným útočníkům ta nešikovnost vydrží i do budoucna.

Ivan Hoffman: Ano, ano. Podle mě nebyl tedy tou hlavní bezpečnostní hrozbou. To jsou spíše politici, no.

Když může být Fiala premiérem a Ursula šéfkou Komise, tak proč by nemohli mít Američani stopadesátikilovou Miss?

Martina: Ivane, my jsme si slíbili, že po vzoru televizí na závěr vždy nasadíme zvířátko na konec. Abychom si tak trošičku odfrkli. Ale já musím toto jenom objasnit, aby nedošlo k mýlce, případné následné žalobě, že někoho urážíme a podobně. Takto „zvířátko na konec“ se obecně v televizích označuje příspěvek, nekomplikovaný, zábavný a pokud možno veselý. Ale nutně nemusí jít o zvíře, to zdůrazňuji. A my se dnes chceme rozloučit krásou. Protože stát Alabama má novou Miss, a není to jen tak ledajaká Miss. Sára Miliken váží 150 kilogramů, měří 160 centimetrů, má cukrovku, denně vypije pět litrů koly, nevím, jestli s cukrem, nebo bez, to jsem se nedočetla, zeleninu nejí, miluje pizzu, chipsy, KFC, a aby nemusela pro tady tyto zdravé pochutiny chodit, tak využívá Foodoru. Sleduje CNN a má invalidní důchod. Prostě děvče, které zjevně patří na zdi dívčích pokojíčků, jako vzor toho, kam by naše mladá nastupující generace měla směřovat. Prosím tě, omlouvám se za smršť ironie, ale řekni mi, co si myslíš ty o tomto kroku? Co tím Alabama chtěla vzkázat světu?

Ivan Hoffman: No, já mám rád takové novinářské úsloví, tak nemám ho rád, ale je pravdivé, že rešerše kazí story. Když se podíváš podrobněji, tak vlastně se ti ta historka prostě smrskne na něco ne až tak veselého. Z této senzační zprávy to sice vypadá, že Američanům už progresivismus leze na mozek, ale ve skutečnosti nikoli všem, a nezbývá než pokazit tento příběh informací, že těch soutěží krásy je tam víc. Nejvýznamnější jsou Miss USA, Miss Amerika, Miss United States, no a lze dohledat, že ta pravá Miss Alabamy je štíhlá blondýnka Diana Weshovenová, 21letá studentka psychologie z alabamského Birminghamu se zájmem o zdraví, životní styl a fittness. Jo, takže asi tak.

Martina: A co to tedy vyhrála Sára Miliken, kromě toho, že vyhrála opravdu soutěž v celosvětové popularitě?

Ivan Hoffman: Ano, to je pravda. Sára Miliken v Alabamě trumfla v soutěži National American Miss, která více, než fyzické vlastnosti oceňuje komunikaci a sebevědomí. To znamená, že nakonec se ukázalo, že tato diva Alabamy dost možná dostala cenu za výdrž, protože ona díky obrovskému sebevědomí v minulosti kandidovala ve všech věkových kategoriích. Až nakonec dorostla do těch rozměrů, které jsi zmínila, a to už ji doopravdy nebylo možné přehlédnout. Takže na tu Sáru Miliken perfektně sedí naše české přísloví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Ale ještě bych k tomu dodal, že když v čele Evropské unie může být paní Ursula Leyenová, anebo u nás premiérem pan učitel Fiala, tak proč by nemohla být za krasavici z Alabamy slečna Milikenová. To je k tomu můj komentář.

Martina: Tak pravdou je, že měřítka krásy se v minulosti často proměňovala, ale myslím si, že tady by se i Paul Rubens natrápil.

Ivan Hoffman: Ano, ano. Určitě je to… ano, ano… to by s tím měl taky problém. Nevešla by se mu na fresku, to je pravda.

Martina: Ivane, myslíš si, že je to také mimo jiné takový ten krok k tomu zrelativizovat úplně všechno? Vlastně rozvrátit to, co je pravda, co je lež, co je krása, co je ošklivost, co je krása a co je třeba i nemoc, co je zlo, co je dobro, tady tyto drobnosti, které se zdají být trošku jako nejapné, a takové jako spíš jenom bulvární. Že vlastně přidávají malou cihličku k cihličce tady této babylónské věže zmatení úplně všeho, nejen jazyků?

Ivan Hoffman: Můžeme mít tenhle dojem, ale já jsem optimista, já si myslím, že to pomine. Že jsou to takové extrémy, že se pokaždé zkouší, kam až se dá zajít, a někdy se potom prostě ukáže hranice té absurdity a pak se zase věci začnou, právě kvůli tomu, že už je to tak zjevně ujeté, že se zase začnou vracet do normálu. Možná tohleto je jeden z takových těch spíš pozitivních náznaků, že už jsme na konci deviace. Já jsem vždycky takový optimista na konec.

Martina: Ivane, skončit tvojí větou, že ty jsi optimista, co jsem si mohla přát víc. Budu se na tebe těšit opět za měsíc. Prosím tě, bedlivě sleduj vše, co se kolem nás šustne, a pak se podíváme těm situacím a událostem nejenom u nás, ale i za hranicemi, pěkně na zoubek. Dík za to, že jsi tak bdělý.

Ivan Hoffman: Dobře. Děkuji, a tobě děkuji za pěkné otázky.

Martina: Milí přátelé, ten další rozhovor už bude o prázdninových měsících, tak si je hezky užijte. Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá. Ivane, hezký den.

Ivan Hoffman: Hezký den.

Martina: Je mi jasné, že teď chci po vás vize, a ty v této situaci, kdy je ve hře stále tolik proměnných, nedopadávají zrovna nejlépe. Ale co si myslíte, že by se muselo stát, aby už válka na Ukrajině nepokračovala? Mimo jiné, aby ti, kdo pravděpodobně mají zájem na tom, aby pokračovala, od toho upustili? Za jakých okolností by se stalo reálným, že by válka na Ukrajině skončila?

Jaromír Novotný: Vzhledem k tomu, jaká je na Ukrajině vláda, tak tato válka skončí jedině kolapsem ukrajinské armády. Tato válka skončí jedině za těch podmínek, že nebudou schopni se ubránit a že Rusové postoupí dál. A možná to dopadne podle té mapy z roku 2014, které je o tom, jak Ukrajina dopadne.

Martina: Popište mi to.

Jaromír Novotný: Takže: Ukrajina zbude jenom kolem Kyjeva. Západ Ukrajiny dostane Polsko, Maďarsko dostane Podkarpatskou Rus, a Rusko si vezme Besarábii.

Martina: A Rusko si vezme ty své lokality, o které stálo.

Jaromír Novotný: Já se divím, že ještě neobsadilo Oděsu.

Martina: Ale to by toto, co jste mi tady ukázal jako starý článek z Novinek.cz…

Jaromír Novotný: Ne, to je oficiální dopis Žirinovského, jakožto místopředsedy ruské Dumy, který v roce 2014 poslal tento dopis s touto mapou polskému, rumunskému a maďarskému parlamentu.

Martina: Teď jste mi to posunul po stole, takže vůbec nevím, co se tam píše. Proč jim to posílal?

Jaromír Novotný: Poslal jim oficiálně návrh na rozdělení Ukrajiny.

Martina: To je trošku šílené. Trošku hodně.

Jaromír Novotný: Trošku hodně. A je to z roku 2014, a teď k tomu v podstatě dochází – je rok 2024 – tedy za deset let. A to byl oficiální dopis těmto třem parlamentům, a tyto parlamenty na to nereagovaly.

Martina: To je další nepochopitelná věc.

Jaromír Novotný: Další nepochopitelná věc.

Pro Ukrajinu tato válka v žádném případě nedopadne dobře. Navíc je to strašně zkorumpovaný stát. Ukrajinci už nejsou vlastníky své půdy, protože prodávají svou černozem.

Martina: A ovšem to, co na této mapce vidím, je mnohem hroznější výsledek než to, s čím Rusko původně na Ukrajinu vstoupilo.

Jaromír Novotný: Ano.

Martina: A je to mnohem horší výsledek než to, co bylo v prvním i druhém návrhu na uzavření příměří.

Jaromír Novotný: Ano. Tady počítali Rusové – nebo Žirinovskyj, který byl místopředsedou Dumy, byl to oficiální dopis – že si Polsko kousne, Rumunsko si kousne, a Maďarsko si kousne. Já se obávám, aby to takhle nedopadlo. To je pro Ukrajinu nejhorší scénář.

Martina: A myslíte si, že když už Žirinovskyj v roce 2014 takovýto dopis poslal zmíněným parlamentům, tak že do toho už šli do konfliktu na Ukrajině s tímto? Nebo že jim opravdu šlo jenom o rusky mluvící enklávy? Protože toto je tak složité, že už se v tom opravdu nevyzná nikdo, přestože se mnozí lidé tváří, že v tom mají naprosto jasno. Ale pravděpodobně jsou ve hře záležitosti, o kterých nemáme tušení.

Jaromír Novotný: Domnívám se, že Rusové do toho šli jenom kvůli Rusům žijícím na Ukrajině, kteří byli terorizování ukrajinskou armádou. Došlo tam k převratu na Majdanu, a rusky mluvící regiony se trhly. Ale stále zůstávaly v rámci Ukrajiny, a Rusové chtěli, aby měli autonomii, ale oni na ně naopak zaútočili.

Martina: Jaromíre Novotný, myslíte, že to může ještě pro Ukrajinu a pro Evropu dopadnout jakýmkoli způsobem dobře?

Jaromír Novotný: Pro Ukrajinu to nedopadne dobře v žádném případě. Navíc, Ukrajina – lidé to budou neradi slyšet – je strašně zkorumpovaný stát. Ukrajině se říká nejsevernější stát jižní polokoule, a je tam taková korupce, že se o tom nikomu nesnilo.

Martina: Chápu, ale jaký to má v tuto chvíli vliv?

Jaromír Novotný: Jestli je tam zkorumpovaná státní správa, tak tento stát musí fungovat špatně. Navíc se tam prodává černozem – oni už nejsou vlastníky své půdy.

Martina: Pokud vím, tak tam velmi zainvestoval Black Rock, Čína.

Jaromír Novotný: Všichni si tam prostě rozparcelovávají půdu, černozem na Ukrajině.

Evropská komise svými nařízeními překračuje své meze a omezuje rozhodovací pravomoci členských států. Stává se státem s nikým nevolenou vládou – komisaři.

Martina: Jaromíre Novotný, nepotěšil jste mě. Pojďme se podívat, jak si vedeme my, protože já jsem hned v úvodu našeho rozhovoru zmiňovala dvě výročí: Vstup do NATO jsme už alespoň částečně probrali, ale 1. května letošního roku je to také dvacet let, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Jak vnímáte Evropskou unii, do které jsme vstoupili před dvaceti lety, a Evropskou unii, ve které jsme teď?

Jaromír Novotný: Evropská unie před dvaceti lety byla méně sešněrovaná, a bylo to v podstatě společenství nezávislých zemí. A za těch dvacet let se stala něčím, jako bylo RVHP.

Martina: V jakém smyslu slova? Jaké jsou základní rozdíly?

Jaromír Novotný: Prostě tím, že si Evropská komise vymýšlí různá nařízení a omezení, kterými omezuje rozhodovací pravomoci samostatných států, že nařizuje, kolik budeme vyrábět aut se spalovacími motory, jakou budeme mít spotřebu elektrické energie, jak musíme zrekonstruovat domy, aby byly bezemisní, aby nebyly energeticky náročné. Prostě svými nařízeními už překračuje své meze, a už se stává jakoby státem s nikým nevolenou vládu, což jsou komisaři – dohodnou se tam, kdo bude jakým komisařem – a s parlamentem, kde se rodí nesmysly ještě většího formátu. Stává se jakousi RVHP.

Martina: 1. května, kdy se připomínal dvacetiletý vstup do Evropské unie, jsme mohli vyslechnout mnoho oslavných záležitostí, oslavných ód na to, že díky Evropské unii jsme bohatší, svobodnější, klidnější, bezpečnější. Zastánci našeho členství především připomínají, že jsme dostali od Evropské unie asi bilión korun, což je samo o sobě velká částka – když někdo řekne: Dostali jste bilión korun, opravili jste z toho nejrůznější kulturní památky, nejrůznější infrastrukturu a podobně. Je to tak, nebo je potřeba se na to podívat ještě jinak? Tedy třeba prizmatem nejenom toho, co jsme dali do společné kasy my, a co jsme z ní dostali, a co nás to celkově stálo. Může to být nazíráno takto, anebo z toho vždycky nakonec vyjde těch bilión korun plus?

Jaromír Novotný: My jsme do Evropské unie poslali na různých poplatcích a příspěvcích do různých fondů bilion korun, a dostali jsme z Evropské unie na naše programy dva bilióny korun. Tak proto je to bilión korun navíc. Ale my jsme taky přišli o spoustu věcí, a nemáme vliv na nic, protože jsme předali třeba cukrovarnický průmysl – cukrovary jsme zlikvidovali.

Martina: A my byli jsme cukrovarnická velmoc, ocelářská velmoc, měli jsme Poldovku, měli jsme kde co. Ale zase bych nerada okopávala kotníky jenom Evropské unii. Není to jenom naše hloupost? Donutila nás k tomu? Bylo toto v jejich koncepci?

Jaromír Novotný: Ne, byla to naše hloupost. Je to naše hloupost. A je to tím, že se privatizovalo kde co. Já jsem nechápal, když města prodávala své vodovody – vodu.

Martina: Prodali jsme vodu, a nechali jsme si infrastrukturu.

Jaromír Novotný: Ano, my jsme prodali vodu, a nechali si…

EK nám bude migračním paktem přerozdělovat migranty, a měnit tak strukturu obyvatelstva ČR. A to je špatné, protože už nerozhodujeme o tom, kdo tady bude žít.

Martina: Prodali jsme zisk, a nechali si náklady. Tomu říkám kauf.

Jaromír Novotný: To udělalo spoustu měst. A ta, která to neudělala – prosperují. Takže jsme udělali spoustu chyb. V podstatě jsme přišli o spoustu orné půdy, na které se vybudovaly sklady, takže podél dálnic jsou vlevo, vpravo sklady. Ale získali jsme prostor, že se můžeme pohybovat bez pasu, jenom s občankou, a to je velký přínos. Studenti můžou studovat kdekoliv v Evropě – to je taky přínos.

Ale o některých opatřeních, třeba migrace, už nerozhodujeme, oni rozhodují, jestli nám dodají třeba 900 těchto uprchlíků, nebo 1 500 tamtěch. Takže migračním paktem – to v rámci RVHP neexistovalo, to je něco navíc – nám začnou přerozdělovat migranty, a začnou měnit strukturu obyvatelstva. A to je opravdu špatná věc. Migrační pakt je špatný, protože už nerozhodujeme o tom, kdo tady bude žít.

Migranti z Afriky, nebo z Asie, z Afghánistánu, z Pákistánu, se zatím u nás neusazují, protože nemáme tak bohatý sociální systém, jako Německo, takže jdou do Německa, kde berou přídavky, a s tím jsou spokojeni – hotovo dvacet. Oni nehodlají pracovat, a chtějí mít vlastní kulturu, to znamená demonstrace za chalífát, aby ukázali, kdo bude v Německu vládnout. A někteří lidé na to naběhli, jako třeba chyba Merkelové, která řekla, že přijme všechny migranty, kteří půjdou do Německa, a přijala přes milion lidí.

Martina: Ano, to je ta slavná věta: Wir schaffen das!

Jaromír Novotný: My to zvládneme.

Francie má nakročeno k tomu být první muslimskou zemí v Evropě, protože tam bude víc muslimů než původního obyvatelstva. A Německo je na tom podobně.

Martina: Ano. Demonstrace za chalífát – myslíte, že se v současné době začíná zvolna, nebo rychleji, naplňovat dystopie Vlastimila Vondrušky, která se jmenuje „Kronika zániku Evropy“?

Jaromír Novotný: Ano, začíná, protože ve Francii, v Belgii, v Nizozemsku, v Německu máte části měst, kam už policie odmítá vstoupit.

Martina: To už je delší dobu.

Jaromír Novotný: Ano, to už je delší dobu.

Martina: Ale zhoršuje se to.

Jaromír Novotný: Ano. Ale jako ve Francii je třeba pro holky zakázáno mít hidžáb, když jdou do školy, ale ony ho nosí, a když je napomínají, tak jsou schopny učitele zabít. A to už je druhá, třetí generace, která žije ve Francii, která se s Francií neztotožnila. Já se velmi obávám, že na olympiádě v Paříži dojde k nějakému násilí, protože to je pro francouzské muslimy krásný terč.

Martina: Proto Francie věnuje obrovskou pozornost bezpečnostním opatřením, a slyšela jsem dokonce v jednom rozhovoru informaci – nevím, do jaké míry je pravdivá, bylo to, tuším, na Českém rozhlase – že bezpečnostní opatření ve Francii budou dražší než celá olympiáda. Takže se tomu určitě snaží zabránit.

Jaromír Novotný: Takže Francie má nastoupeno k tomu, že možná bude první muslimskou zemí v Evropě. Bude předělaná, protože tam časem bude víc muslimů, než původního obyvatelstva. A Němci k tomu mají taky nastoupeno. Takový Frankfurt nad Mohanem – tam mešity rostou jako houby po dešti.

Na argument, proč nám v Evropě vadí oslavy ramadánu, když oslavujeme vánoce a velikonoce, je odpovědí: Je jen otázkou času, kdy tady už bude jenom Ramadán

Martina: Už se oslavuje ramadán.

Jaromír Novotný: Nedávno jsem to viděl, a koukal jsem na to jako blázen.

Martina: Ale mnozí lidé řeknou: „No a co. Proč vám to vadí? Oslavujeme vánoce, oslavujeme velikonoce, tak je tam spousta lidí, tak se oslavuje ramadán.“ Jak vy vnímáte tento argument?

Jaromír Novotný: Ale je jenom otázkou času, kdy oni řeknou: „Bude tady jenom ramadán.“

Martina: Takže vy to vidíte moc černě?

Jaromír Novotný: Já to vidím moc černě. Ale když si vezmete ty části měst, ty čtvrti, kam už nechodí ani policie, tak to je vznik muslimského státu na území katolické Francie. Tam vzniká paralelní struktura.

Martina: A myslíte, že to je problém Francie, Švédska, Německa, nebo že je to do značné míry problém Evropské unie? Tedy, že se Evropskou unií tento problém znásobil, vyvezl?

Jaromír Novotný: V Evropské unii převládli politici, nevím, strany zelených, prostě převládla vítací levice v tom smyslu, že všechny musíme přijmout, všichni na to mají právo, všichni mají právo u nás žít, a mají právo nerespektovat naše tradice, a podobně. A v Německu to už dotáhli tak daleko, že už nemají migranty kam umisťovat, protože už je umístili do různých vesnic, a všeho kolem, a už jsou plní. Takže proto se nedivím, že AfD, jakožto strana, která říká: „Nechceme migranty!“ – roste. A nejvíc ve východním Německu. Takže západní Evropa začíná být nemocná.

Martina: Myslíte podporu AfD ve východním Německu?

Jaromír Novotný: Ano.

Martina: Povídali jsme si o vaší osobní i profesní iniciativě při vstupu naší země do NATO, a přestože jste ve spoustě věcí přiznal jisté rozčarování, tak říkáte, že je potřeba v Severoatlantické alianci zůstat. Jak to vidíte s Evropskou unií? Kdyby teď bylo referendum o našem setrvání v Evropské unii, jak byste hlasoval?

Jaromír Novotný: Já bych hlasoval pro.

Martina: Setrvat v Evropské unii?

Jaromír Novotný: Setrvat, ale začít ji měnit zevnitř.

Martina: Věříte na tyto změny zevnitř? Není to podobné, jako když měl být v 68 socialismus s lidskou tváří? Ale mnozí říkali, že to nebylo úplně neformovatelné a že by to byla zase jenom jakási stínohra.

Jaromír Novotný: V osmašedesátém to směřovalo k jugoslávskému systému, což by byl rozhodně pokrok.

Pokud je tento systém vybudován tak, aby vládli nejméně schopní, tak je to dobře vybudovaný systém pro zničení Evropy

Martina: Víme, jak to pak v Jugoslávii dopadlo, takže je otázka, jestli by nám byl tento pokrok ku zdraví. Ale to pak takto můžeme zpochybnit úplně všechno.

Jaromír Novotný: To jsou hypotetické úvahy.

Martina: Ano.

Jaromír Novotný: Prostě nám Rusové dali po hubě, a zažili jsme si normalizaci. A pak jsme si zažili divoká léta privatizace, a teď jsme najednou v situaci, kdy nám zase hrozí muslimové.

Martina: Teď jste mi odběhl z odpovědi. Dobře, zmínil jste devadesátá léta, divoká devadesátá léta, ale přesto, když se ně podíváte, bylo to tehdy, v devadesátých létech, a vlastně i potom na začátku století, po roce 2000, období, kdy byla západní civilizace v důležitých oblastech a ohledech na vrcholu? V bohatství, v přístupu k lidem, k lidské svobodě, svým způsobem k lidským právům, ve vojenské síle? Byly to pro západní Evropu a západní civilizaci staré zlaté časy?

Jaromír Novotný: Byly, protože západní Evropa porazila socialistický svět. Padla Berlínská zeď, a pro Německo to bylo velice úspěšné období, protože se sjednotilo, zase bylo jedno Německo. Ale podcenili východní Němce, a vlastně si východní Němce obrátili proti sobě, protože se k nim chovali tak, jakože jsou to hlupáci, a že oni je kolonizují, protože do východního Německa poslali garnituru třetího řádu, mnohdy čtvrtého řádu, a ti je poučovali, a málem je učili jíst příborem, což východní Němci těžko snášeli. Takže do dneška je východní Německo jiná část Německa.

Martina: Dobře, říkal jste, že v Evropské unii byste rád zůstal, protože přeci jenom v Evropě – jak to možná řekl Johannes Mario Simmel – Nikdo není ostrov. Ale co by se muselo v Evropské unii změnit. To je jedna věc. A druhá věc je, jestli k tomu jedním dechem dodáte, zda na to má potenciál, vůli?

Jaromír Novotný: Problém Evropské unie je, že jí v jistých letech, možná dodnes, vládli lidé, kteří na to neměli. Takový Timmermans, to je pan profesor starořečtiny, a ten rozhodoval o Green Dealu a dalších věcech, o kterých nemá ani ánung.

Martina: Dobře, já tady věčně opakuji výrok politologa Lukáše Valeše – a zopakuju ho i teď – protože tady zkrátka sedí, který říkal: „Vy se zásadně mýlíte v tom, že si myslíte, že systém je dobrý, a jenom tentokrát se dostali na vrchol špatní lidé. A nedochází vám, že systém je nastaven tak, aby se na vrchol vždycky dostali špatní lidé.“ A mě už svým způsobem někdy unavuje říkat, že Evropská unie je báječná – ale byl tam Timmermans, pak jsme si tam zvolili Ursulu, máme tam paní Jourovou – a že by všecko bylo báječné, ale že oni to tam tak trošičku kazí. Nebylo by možné, dobré se zamyslet nad tím, jestli tomu tak opravdu je, a jestli není ten pohled na věc Lukáše Valeše mnohem blíž realitě než ten náš, který má být za každou cenu trošku naivní, protože bychom si to tak přáli?

Jaromír Novotný: Jestliže je tento systém vybudován tak, aby ti nejméně schopní vládli, tak je to dobře vybudovaný systém pro zničení Evropy.

Martina: Když jsem vám teď řekla tento slogan, tak jak to vnímáte vy? Myslíte si, že to tak je? Nechci být úporná, já to z vás nevytluču – ale zajímalo by mě, jak to vidíte. Vy jste řekl, že by se Evropská unie musela změnit.

Jaromír Novotný: Ale u nás by se to taky muselo změnit. Máme vládu, které teď důvěřují dvě procenta lidí, ale ty strany jsme si zvolili my sami.

Vše směřuje k tomu, že v Evropské unii bude zrušeno právo veta. Pak už nám nebude pomoci.

Martina: Ano, proto to respektuji, volila je většina lidí. Máme tady volby, které byly, řekněme, demokratické, takže fajn, musíme pracovat s tím, co máme. A my pracujeme s tím, co máme, ale můžeme s tím, co máme, něco měnit? Můžeme s tím, co máme u nás, v Evropské unii – doufat?

Jaromír Novotný: Musíme zvolit jiné lidi. Ale je otázka, jestli jiné lidi máme.

Martina: Lidí je dost.

Jaromír Novotný: Lidí je dost. Ale podívejte se, podle mě tady klesla úroveň vzdělání, aspoň podle toho, že když učím studenty, kteří mají za sebou dvě vysoké školy, a když jim něco přednáším, tak oni jsou v Pomykově.

Martina: Promiňte, kde jsou?

Jaromír Novotný: Jsou mimo mísu. Prostě vidím údiv ve smyslu: „Toto jsme nikde neslyšeli. A mají za sebou dvě vysoké školy, a nikdy to neslyšeli. Takže po mých přednáškách odcházejí v depresích.

Martina: U nás se chystají nové změny, co se týká rámcových vzdělávacích programů, RVP, a tyto změny velmi často počítají s pojmy poměrně nejasného obsahu: Well-being, uzlové body gramotnosti, společnost pro všechny, a tak dále. Takže se možná trošku pracuje na tom, aby vaši studenti…

Jaromír Novotný: Úroveň klesá.

Martina: Aby vaši studenti byli trošku rozumu mdlého, a rozumu nevalného.

Jaromír Novotný: Ano, aspoň to je moje zkušenost.

Martina: A s tímhle budeme všechno měnit? Já jsem dneska ale otravná. Promiňte, řekněte mi tedy: Jaké by podle vás byly potřeba kroky, nad kterými by stálo se zamyslet, a zvážit, jestli alespoň něco z toho nepodniknout?

Jaromír Novotný: Nevím. Vládnoucí elita by si musela uvědomit, nebo definovat, co je základ tohoto státu, a co nemůže přejít na Evropskou unii, a nedopustit to.

Martina: To znamená, na čem stojí tento stát, jaké jsou jeho zásadní hodnoty?

Jaromír Novotný: Ale já se obávám, že to směřuje k tomu, že v Evropské unii bude zrušeno právo veta. Aspoň Evropská unie pro to dělá všechno možné. A pak už nám nebude pomoci, no.

„Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční!“ napsal takto koncem června roku 1968 Ludvík Vaculík, a jeho špatná předtucha se záhy vyplnila.

Od kdy Ludvík Vaculík před devíti lety odešel, svět se hodně změnil k horšímu. Co se nezměnilo, jsou naši milí odpůrci, co si nedopřejí letního oddechu. Napadlo mne, že třeba Ludvík opět něco tuší, a jelikož má na náhrobku psáno „Byl jsem tu a možná zas přijdu“, přemluvil jsem svou ženu, abychom 6. června vyrazili do Brumova. Za slunečného dne byl od hrobu číslo 55 pěkný výhled do kraje, tak, jak o tom Vaculík psal ve svém posledním Posledním slovu. Protože jsme se neohlásili předem, s Ludvíkem, který si zrovna někam odskočil, jsme se minuli.

Vím, že není slušné mluvit za nepřítomné. A u Ludvíka Vaculíka, který byl svobodně, a tudíž nevyzpytatelně svůj, by šlo o obzvláštní troufalost, říct: „Kdyby tu byl, řekl by…“ Vždyť právě pro tu nevyzpytatelnost, se kterou sepsal osudových 2000 slov, mu pak v listopadu1989 jeho přátelé, sametoví rebelové, nedovolili promluvit z revolučních tribun. Snad aby opět neřekl, že „pravda nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.“

Ludvík Vaculík byl první, kdo po listopadu 89 veřejně konstatoval, že komunismus byl poražen, ale důvody, pro které vznikl, jsou tady zpátky. Pro ty, kdo si dělají iluze o změnách režimů, platí i dnes Vaculíkovo: „Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností.“

V narážce na naše milé odpůrce pak mezi dvěma tisíci slovy čteme: „Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak, a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá.“ A proto mimo jiné vyzývá: „Zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova.“

Co s novou vrchností, co zaujala místo po svržené třídě? „Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě“, naléhá Vaculík. „Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, sbírka na dary pro ně do důchodu…“

Zajet do Brumova jsem se rozhodl už loni v listopadu. Strávil jsem s Vaculíkem díky jeho fejetonům řadu týdnů na plicní JIPce a předsevzal si, že až na to budu mít dech, přidám k jeho dvěma tisícům slov tři tisíce znaků s mezerami. Takto koncem června, hodí se zopakovat, že „veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si…. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry.“

Manifest 2000 slov, který podepsalo přes sto tisíc občanů, končil velice obyčejně: „Toto jaro právě skončilo, a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.“

Vaculíkovi bylo dvaačtyřicet, teprve měl napsat „Jaro je tady“, založit samizdatovou edici Petlice anebo vydat Český snář. To vše díky tomu, že válka, která rozdělovala svět, byla studená. „Měli jste vlastně štěstí v neštěstí“, chystal jsem se povědět Ludvíkovi Vaculíkovi, kdybych ho v Brumově zastihl.

Svůj opětovný možný příchod by neměl odkládat. Vrátit se v zimě možná nebude kam.

Mám pochopení pro utrpení elitářů, kteří musí vzít zavděk světem postrádajícím eleganci a noblesu, neboť politickou elitu pro lepší lidi vybírá spodina. Mám ale současně pochopení pro spodinu, která musí vzít zavděk světem elitářů, pohrdajících obyčejným člověkem. Čemu je těžké porozumět, je fenomén, kdy mezi volbami všichni trpí, jako by prohráli! Že by to bylo tím, že spodina společně s lepšími lidmi vždy zvolí spodinu, neboť nikdo jiný se ve volbách nenabízí?

Volby nejsou soubojem programů, ale soubojem marketérů. Tak to dnes prostě je. Odborníci na chování voličů tvoří pro své politické zákazníky strategie, jak se vetřít do přízně voliče a vyloudit jeho hlas. Lidský materiál, se kterým pracují, si ovšem odborníci na politickou reklamu nevybírají. Pracují s kandidáty, kteří si to zaplatí, zpravidla penězi, kterými jim na kampaň přispěli bohatí sponzoři. Kvalitní kandidáti se do péče marketérů dostávají jen vzácně, protože sponzor očekává od politika, do kterého investuje, především loajalitu.

Zatímco politici po volbách spřádají plány, jak naložit s obdrženým mandátem, čili jak zúročit volební kořist, reklamní agentury pečlivě analyzují, v čem se jejich strategie trefila do vkusu voličů, a v čem byli úspěšnější kreativci od konkurence. Marketér je pragmatik a realista. Zajímá ho každý hlas. Nemůže si tedy dovolit třídit voliče na lepší lidi a spodinu. Má různé strategie pro různé cílové skupiny a úspěšný je tehdy, když svého kandidáta prodá současně spodině i kavárně. Proto špičkový politický marketér pracuje s kavárnou jako se spodinou svého druhu, a se spodinou komunikuje s vědomím, že tato má osobité kvality a zájmy.

V eurovolbách šlo o pouhých 21 křesel a jejich vliv na domácí politiku je slabý. Pro píáristy to ovšem byl důležitý test před příštími parlamentními volbami. Potvrdilo se jim, že než vybavit svého klienta přitažlivou vlastní agendou, je účelnější naučit ho, jak poškodit protistranu. Jak kandidáti opoziční, tak i kandidáti vládní koalice měli naučené osvědčené záporné nálepky pro své soupeře.

Volič se z provládních liberálních médií v kostce dověděl, že opozice je banda populistů a pravicových extrémistů, se kterými nám hrozí mravní úpadek, ekonomický kolaps a prohra na Ukrajině. Z nezávislých webů a sociálních sítí se pak volič dověděl, že vládní koalice je banda neschopných amatérů, sloužících Bruselu, kterým vděčíme za mravní úpadek, ekonomický kolaps a kteří nás zavlečou do války na Ukrajině. Lze očekávat, že velice podobnou negativní kampaň připraví pro své klienty političtí marketéři i příště, protože vítězný tým se nemění a do kopce se nepřepřahá.

Jisté je, že budoucnost bude patřit spodině. Nikoli proto, že by marketéři neuměli prodat voličům kvalifikované odborníky, ale proto, že péčí marketérů budou případní kvalifikovaní kandidáti zostuzeni, kompromitování a vyautováni. Z voleb tím pádem opět vzejdou, jak je tomu v kraji zvykem, politická béčka, která občanům připraví politický osud otrávené, odevzdané spodiny. V té se ale naštěstí vždy výtečně daří ostrůvkům pozitivní deviace! Proto není důvod propadat panice a beznaději. Spodinou nikdy nejsme definitivně.