Ján Baránek: Já jsem možná šťastnější než vy, protože už jsem vám to říkal před natáčením. Já vás poctivě sleduji, jakmile mi to cinkne na mobilu. A sleduji vás rád. Protože se dozvím něco více o vašich hostech. Host jako host. Ano. Já rád spolupracuji nebo rád poslouchám novináře, novinářku, kteří jsou vzdělaní. Protože se na to neptáte… já jsem se tak sám od sebe odrazil. Zmínila jste tady tu mediokracii. To je jeden z obrovských problémů dnešní novinařiny na Slovensku. Je to nevzdělanost novinářů. A když bych měl vysvětlovat novinářům rozdíl mezi parlamentními a prezidentskými volbami. Anebo rozdíl mezi poměrným a většinových systémem a tak dále, no to je pro mě katastrofa. A to jsou lidé, kteří tvoří veřejné mínění. Takže já jsem vždy příjemně překvapený. Mělo by to být samozřejmé, ale vždy jsem příjemně překvapený, když vás poslouchám a když si uvědomím, že nezaostáváte za tím respondentem.

Martina: Pane Baránku, začal jste dobře. V tu chvíli už mě máte namazanou na chleba.

Ján Baránek: Ale ne. Já jsem upřímný člověk. Kdyby to tak nebylo, tak bych vám to neříkal.

Martina: Je to od vás milé. Děkuji a vážím si toho. My vás na Slovensku známe – ti, kdo se zajímají o vaše komentáře. Nemyslím si, že jste obecně znám. Určitě jste znám na Slovensku více než u nás v Česku. Řekněte mi, abychom vás ještě lépe představili: Kolikrát jste byl na Slovensku vyhlášen nejcitovanějším analytikem?

Ján Baránek: Posledních devět let. Potom to ustalo.

Z jeskyně nás kromě jiného dostal názorový spor. A to najednou zmizelo. Společnost, kde není konfrontace názorů, tak logicky degeneruje.

Martina: Který rok to uťal?

Ján Baránek: Nevím, který to byl. Když má být upřímný. Bylo to ještě před covidem. Podstatě začala taková tvrdá kulturní válka už na Slovensku. Když šli volit prezidentku Čaputovou. Už za Kisky to začalo. Když najednou média naskočila na tu vlnu progresivistického neomarxismu. Záměrně nemluvím o liberalismu, protože podle mě je to velice špatné pojmenování. Je to v podstatě neomarxismus, který prožíváme. A tehdy jsem se z roku na rok zhloupl a najednou jsem se nedostal do mainstreamu. Nemluvím o tom, že by se mě to dotklo jako v šedesátých 60. letech. Mně už je to celkem jedno. A mluvím upřímně, že už je mně to jedno.

Martina: Byla to součást určitého úkazu a určitého vývoje…

Ján Baránek: Víte, mrzí mě to kvůli něčemu jinému. Mrzí mě to kvůli tomu, že jsem byl od začátku u všeho. A oni to vědí. Naši posluchači i diváci. A mrzí mě to jen kvůli tomu, že ti politici by nemohli takové pitomosti novinářům a analytikům vyprávět, jak je vyprávějí. Za prvé: Vždyť já je všechny znám. Za druhé: Vím, co mají za sebou. A za třetí jsem byl přitom jako pozorovatel. ale byl jsem přitom. A asi by ta komunikace vypadala trochu jinak. Ale toto nebyl hlavní důvod. Hlavní důvod byl, že x-krát mně bylo vytýkáno, že jsem praktikující katolík, konzervativní. A jeden z důvodů, proč jedna televize nechtěla se mnou pokračovat ve spolupráci, bylo přesně toto. Oni zkrátka tomu novináři z té televize řekli, že „Baránka ne, protože je to konzervativní katolík“ – cituji. Takto to bylo vysvětlené. Takže to bylo ještě před covidem. No a když jsem… Rozhodně nejsem vyznavač různých pseudosměrů LGBTQ až do konce abecedy a dvanácti pohlaví nebo šestnácti pohlaví, a tak dále. Já osobně preferuji přirozená lidská práva a zdravý rozum. Tak do takového neomarxistického prostředí se nemáte šanci dostat.

Martina: Vás tedy – říkáte – odstřihli. Už jste rozhodně nebyl na seznamu zvaných do médií. Bylo vás víc takových? Víc lidí, se kterými jste si třeba rozuměl, vyměňoval názory, a najednou už je ve veřejném prostoru nevídáte?

Ján Baránek: Rozumět, nerozumět je jedna věc. Není nikde napsáno, že si s kolegy musím rozumět. Ale určitě jsou tam i takoví, jako například Michelko, on je levicový, a například je to Eda Chmelár, ten také. Jsou to levičáci, ale kvůli nekonformním názorům možná v době covidu, v době ukrajinsko-ruského konfliktu, tak se stejně do mainstreamu nedostanou. Co je špatné, že já jsem konzervativní katolík, tak jsem říkal: Víte, ale nás z jeskyně kromě jiného dostal spor, názorový spor, konfrontace. A to najednou zmizelo. Tedy je logické, že společnost, kde není konfrontace názorů, tak degeneruje. A my degenerujeme. My to vidíme. Tedy správně. Já to vidím. Možná i vy to vidíte. Ti naši kolegové to vidí také. Ale oni to nechtějí vidět. Samozřejmě, ten, kdo degeneruje, záměrně si neřekne: Bože, já degeneruji. Ale dělají všechno proto, aby to tak bylo. A můžeme se klidně teď bavit o důkazech té degenerace. O procesech degenerace. Veřejného života i všeobecné kultury. Tak zvané západní kultury, o které se bavíme. Ale vy jste se mě ptala na něco jiného. Vy jste se mě ptala na moje kolegy. Ano. Jsou tací. I když jsou to levičáci, a je mi to jedno. I kdyby byli pro komunisty nebo já nevím co. Já s nimi půjdu do konfrontace.

Vydávají za pravdu svoje přání. Oni nám modelují svět a chtějí ode mne, abych se tvářil, že mají pravdu.

Martina: Ano. A vy jste říkal: V něčem měli pro vás zajímavé, řekněme promyšlené názory, ale ani oni nesmí už do mainstreamu. Vy jste konzervativní katolík a máte stopku. Oni jsou levičáci, ale mají také stopku. Aha. Takže. Jak se v tom vyznáte vy?

Ján Baránek: V čem?

Martina: No, že jsme na širokém politickém vějíři a nemůžete nikdo.

Ján Baránek: No, podívejte se. Řeknu příklad – i když to není novinář ani analytik: Luboš Blaha. To je politik. Luboš Blaha si pověsil obrazy Che Guevary. Já s tím nesouhlasím, pro mě to byl terorista. Pro něj to je asi nějaký idol, levicový, ale ten průnik zdravého rozumu v době covidu nebo v době ukrajinsko-ruském konfliktu je tak velký, že stírá rozdíly mezi mým myšlením, jako paleokonzervativce, a mezi jeho smýšlením marxismu. Protože zdravý rozum je nadevše a já udělám také úplně všechno pro to, a teď to nebudu opakovat historicky, abyste mohli říct svůj názor, ale udělám všechno pro tu názorovou konfrontaci. Já si myslím, že bych Blahu usvědčil v názorové konfrontaci, že nemá pravdu. Ale zase ho nebudu usvědčovat, když má pravdu, tak mu musím nechat prostor. Tak i tak. Ale když má pravdu, bohužel já s ním musím souhlasit. To neznamená, že když můj názorový nebo politický oponent řekne, že dva plus dva jsou čtyři, já s tím nebudu souhlasit. Jsou to čtyři. Takže ale on, když mi řekne, že marxismus byl dobrý, tak já s ním půjdu do konfrontace. Ale ani nemám kde s ním jít do konfrontace. Já nemůžu v současné chvíli jít do konfrontace ani s těmi, kteří mají jednostranný pohled na ukrajinsko-ruský konflikt, jak už jsem říkal.

A přitom já nejsem proruský. Já jsem se narodil a vyrůstal v rodině, která byla silně antikomunistická. Já jsem nevyrůstal v prostředí, které by bylo proruské. Já jsem zažil okupaci v 68. Zabili mi kamaráda. Poranili. Pardon. Zabili studentku a jeho poranili. Takže já nemám důvod velebit Rusy. Ale my nehledáme pravdu. My za pravdu vydáváme, ne my, ale oni vydávají za pravdu svoje přání. Oni nám modelují svět a chtějí ode mne, abych se tvářil, že mají pravdu. A že já s tím souhlasím, ale já jim řeknu, že kecají kolikrát hlouposti. No a tuto hru já už nebudu hrát. Já jsem ji nehrál ani za komunismu, a nebudu ji hrát ani dnes. Tak ať si mě do toho mainstreamu nepouští. A nic se nestalo. Podívejte. Mám stejné dlouhé nohy, jako jsem měl před tím, nekulhám. A co se těch znalostí týká. Já jsem byl už dost známý už před tím, než jsem byl devět let po sobě stále vystrkován na obrazovkách, takže co? To není o tom. Je to o tom, že člověk musí být kompatibilní sám se sebou.

Martina: Pane Jáne Baránku, už teď jste mluvil o určitých problémech. Úplně bez vyzvání jste vyhrknul, že problémem na Slovensku jsou média. Teď jste zmínil rusko-ukrajinský konflikt. Hovořil jste také o určité debilizaci národa a veřejného prostoru. Někteří hovoří o infantilizaci a podobně. Pojďme si tedy teď pojmenovat, abychom je pak mohli rozebrat, ty největší potíže a největší problémy, které na Slovensku vidíte. A když je třeba vztáhnete na Česko, bude to bonus. Dva už máme a pak…

Ján Baránek: Podívejte, ten problém… Já začnu úplně jinde. Z čeho pramení nejen tento problém, ale celkově ta debilizace, když to tak nazveme. Ve filozofii i v přírodních vědách máte dvě základní otázky, bazální otázky: JAK a PROČ. A teď se pojďme bavit o přírodních vědách. O biologii například. Já mám geokombinace. Kdo neví, co jsou geokombinace: geologie a geografie. Jedna otázka je, a to vždy zaskočím evolucionisty, anebo ty tvrdé materialisty, ty dawkinovce: Jak vznikl život? Oni vám budou říkat, jak z teorií velkých čísel, tak i z fyziky vyplývá, že nakonec všechno, co se může stát, se stane. Jen na to potřebujete dostatek času. Ale neplatí to vždy. Ale dobře. Dejme tomu, že v tomto modelové experimentu to platí. Tak vám začnu povídat, že blesky udeřily do toho chemického koktejlu a tak dále. Nakonec se někam dopracují.

Martina: Velký třesk.

Ján Baránek: Velký třesk ne. Tam nevznikl život. Ne. Tam byla singularita, ale dejme tomu na planetě Zemi.

Martina: Ano. Bedlivě sleduji, kam mě vedete. Pokračujte.

Ján Baránek: A oni vám to nakonec poví po svém. I když s chybami, protože ignorují termodynamické zákony a zákony entropie, ale nechci tady vést přírodovědeckou přednášku. Nakonec se dopracují jak, ale kde, to vám neumí odpovědět. To je tak klasická otázka proč, kterou si kladou evolucionisti, kreacionisti. Proč vznikl život? Na tu vám neodpoví nikdo. No, a to je kardinální, proto my debilizujeme. My se neptáme proč? My se ptáme jak? Jak Rusové zaútočili na Ukrajinu? Jak? Jak? Jak? Otázka JAK? je velmi důležitá, protože bez otázky JAK? bychom se nikam nedostali. Stále jsme tam. Takže ta je důležitá, protože otázkou JAK? si ten lovec-sběrač řekl: Jak vytvořím oheň? Jeho nezajímalo, proč? A ta nadstavba, která z nás dělá Homo sapiens v té míře, v jaké jsme, nadstavba těch intelektuálů a těch, kteří potřebují spor, o kterém jsem již mluvil, tak tu nevytváří otázka JAK?, ale vzniká s otázkou PROČ?

Martina: Dobře. Tak proč debilizujeme?

Zlenivěli jsme, protože ty digitální technologie nám poskytují okamžité řešení. Přestali jsem být zvědaví.

Ján Baránek: No, a to je to proč? Tak začneme jinde. Protože jak debilizujeme, víme. Debilizujeme digitálními technologiemi. Je spousta literatury, která to popisuje. Já budu odbočovat, pokud vám to nebude vadit. Když budete mít pocit, že vám neodpovídám na otázku, tak se mě klidně ještě jednou zeptejte. Já vám uvedu příklad. Já jsem pod jedno moje video vyzval diváky, ať bez použití Google a počítače napíší, kolik měří Mariánský příkop. A byly to zajímavé odpovědi. Oni to nakonec zjistili. A někteří mi tam psali: Hledal jsem to dva dny, protože jsem musel do knih a doma neměl tu knihu.

Martina: Tch 11 kilometrů potřebovali dostudovat?

Ján Baránek: Ano. Protože neměl Google. Když vezme mobil, tak to má za okamžik. A to je odpověď na otázku, proč debilizujeme. Protože vy to takto dostanete na talíři. Já, když jsem studoval, a teď nebudu říkat latinské: „O tempora! O mores!“, protože, kdyby toto platilo, tak jsme zpět v těch jeskyních. Když jste chtěli dříve dohledat informace, museli jste absolvovat složitý proces nasávání podružných informací, které jste sice nepotřebovali, ale museli jste se k nim manuálně dopracovat.

Martina: Minimálně dojít do knihovny a najít si to, že Mariánský příkop má 11 kilometrů.

Ján Baránek: Vy jste museli vynaložit jistou energii a námahu. A ta energie vám tu informaci zakotvila v paměti. Protože tolik energie jste vydali, že jste si to zapamatovali. Dnešní ťukáni po obrazovce vám zabere málo energie, méně než čtvrtka zákusku. To je první věc. Druhá věc: Tímto velice rychlým přístupem k informacím se stane, že ne cesta je cíl, ale vy potřebujte jen tu informaci, která je většinou oproštěna od souvislostí. A souvislosti najdete v tom procesu vynakládání energie. Jenže oni to tak nemají. Oni tu informaci takto dostanou. On napíše do sešitu Mariánský příkop nebo Gerlachovský štít anebo já nevím, že Čína má 1,7 miliardy obyvatel. Nepotřeboval žádnou energii. A v podstatě funguje na těchto titulcích. Takže zapomněli, a oni se odnaučili, že na informaci potřebují vynaložit energii. Už jsou líní a už se uspokojí s tou okamžitou odpovědí. Nehledají odpovědi – oni je dostanou naservírované. A když bych se měl odvolat na antropology, například lovec sběrač měl větší mozkovnu než Homo sapiens, který se zabýval zemědělstvím. A z toho oni odvodili, že lovec byl inteligentnější. Jednak tím, že dostával více živočišných proteinů, které údajně způsobily, že máme inteligenci, vědomí a tak. Nejsem biolog, ale tedy něco o tom jsem si přečetl. A dokonce oni někteří tvrdí, že nástupem zemědělství lidstvo zhlouplo. Protože potřebovali vynaložit méně práce, méně energie na to, aby přežili. A chyběl i balíček těch živočišných proteinů. A něco podobného se děje dnes. Proč například muži zůstávají impotentní? Je teorie, že je hodně estrogenů v oběhu. Ale je i teorie, která nám tvrdí, že příroda zjistila, že se nechceme rozmnožovat. Já vám dám příklad. Existuje něco, co se nazývá populační zákon války. Pardon – demografický zákon války. Oni to objevili po první světové válce, ti, co dělali statistiky. Byly přepracované metody. A zjistili, že po první světové válce, že se začalo rodit více chlapců. A teď proč? No, vy mi řeknete, že umřelo víc chlapců ve válce. To je možné. A máte pravdu. Ale odkud to ta příroda ví, že zemřeli chlapci? Odkud to ty spermie vědí, že teď musíme dělat chlapce?

Martina: Proč?

Ján Baránek: A to je ta otázka: Proč? A co když? Já to povím takto: Co když ta příroda zjistila, že my chceme 16 pohlaví? Nechceme se rozmnožovat, chceme mít antikoncepci, chceme potraty. A proto zůstali muži neplodní. Někde byl průměr, nevím, ať reagují lékaři, ale pokud v jenom mililitru byl průměr kolem 200 miliónů životaschopných spermií, dnes údajně jsou rádi, když najdou 20 miliónů. Proto se to stalo. Je to jen tím estrogenem? Je ho tolik v oběhu? Anebo proč to je?

Martina: Pane Baránku, já jsem vlastně začala otázkou: Proč debilizujeme? – jak vy říkáte. Vy jste mi teď řekl spoustu zajímavých námětů ku přemýšlení. Ale mohla bych si z toho odvodit tedy i to, že příroda zjistila, že my chceme jednoduchá řešení. Že chceme pohodlí. Že se chceme bavit. To je, myslíte si, třeba za tím, že společnost se myšlenkově zplošťuje nebo infantilizuje? Nebo kde je ta odpověď?

Ján Baránek: Tu odpověď, myslím si, že bych řekl v té podobě, že jsme zlenivěli, protože digitální technologie nám poskytují okamžité řešení. Přestali jsem být zvědaví. Já jsem fascinovaný, jak mladá generace přestala být zvědavá. Protože zase: Víte, ono se to asi špatně poslouchá těm mladým lidem. Já jsem nesnášel, když mi prarodiče vyprávěli, že jak to bylo a co dělali, když chodili partyzáni do školy vyprávět, jak bojovali. Mě už jako dítě z toho málem kleplo. Tak nechci to tady opakovat, ale my jsme byli nastavení v době totality tak, že jsme byli nastavení na nedůvěru k tomu, co nám média nabízejí. My jsme si to, když to šlo, prověřovali. Já jsem chodil poslouchat Hlas Ameriky. Bratislavčané vědí, my jsme měli Pod bórikom zahradu a pod ní je takový kopec nad Dunajem, tam jsme měli zeď, tam byl dobrý signál a tam jsme chodili poslouchat. Prověřoval jsem si informace. Co se stalo? Za 30 let, dejme tomu, že najednou věříme tomu, co nám média naservírují? Věříme tomu bezbřeze? Lidé se změnili? Změnila se média? No, nezměnili. Jen je neovlivňují komunisté, ale majitelé těch médií. Mají své zájmy. Samozřejmě. Jak můžete věřit médiím, která vezmou milióny eur za reklamu na vakcinaci? A lidem to nedojde. A veřejně to ten stát řekne: Tomu jsme dali. Tomu jsme dali… Milión eur na reklamu vakcinace a lidé těm médiím věří. A já nevím, co se stalo kromě toho, že přestali být lidé zvědaví. Přestali mít to kritické myšlení.

Martina: A povězte mi tuto diagnózu, kterou teď říkáte. Přestali být zvědaví. Přestali mít kritické myšlení. Přestali se pídit. Přestali si věci ověřovat. Přestali se možná i divit. U jaké populace to pozorujte? U všech? Protože vlastně v tuto chvíli se vždycky tak nabízí hodit to na ty mladé, které jsme prostě zahltili digitalizací. A kteří do toho spadli, ať chtěli, nebo nechtěli. Anebo to pozorujete i u svých souputníků? U vrstevníků, protože zkrátka došlo k jakési změně?

Mladá generace nemá šestý smysl na totalitu. Já jim to nezazlívám. Co jim zazlívám, je ta arogance hlouposti, protože jsou schopní sledovat svůj povrchní názor jako pravdu.

Ján Baránek: Víte, čtu o tomto fenoménu teď jednu knihu, které má v podnadpisu: Nevěřte nikomu, kdo má méně než 30 let.

Martina: To řekl John Lennon.

Ján Baránek: Ano, ale ta kniha má ten podnadpis. Proto o tom mluvím. A já nevím, zda s tím celkově souhlasit, neboť já s hrůzou zjišťuji: Moje generace, znám dost lidí, kteří přestali kriticky myslet. Kteří ihned uvěřili tomu, že jediné, co nás spasí, je očkování. Tedy já jsem ani nerozuměl, proč by nás mělo spasit, protože nemoc se smrtností asi 20 promile, nebo kolik má ten covid, pro mě není žádné nebezpečí. Ale dobře – tvařme se, že je. Ale lidé v mém věku, moje generace nebo generace po mně, o nichž jsem si myslel, že by to kritické myšlení ještě mohli mít, tak si dávali na internet: No, jsem vakcinovaný. No, vytahovali se tím. To mi připadá, jako bych se vytahoval tím, že jsem se v noci posral. Pro mě to bylo něco podobného. Tak si dám na Facebook, že jsem čerstvě posraný.

Martina: Se cítí jako…

Ján Baránek: Tímto způsobem přiznat tu nemocnost, a svou mentální znevýhodněnost. Nechci mluvit a být hloupý. Proto raději volím mentální znevýhodněnost. A oni se z toho radují? A jsou to lidé mojí generace. Takže já bych neříkal, že jen mladá generace. V čem se liší mladá generace, je i to, že nemají šestý smysl na totalitu. Nebo jak jsem říkal ještě před tím, než jsme nahrávali: Někomu ze subsaharské Afriky, kdo nejedl guláš, můžete stokrát říkat, jak to voní, dokud to neochutná a neočichá, tak to neví. A tak, jako já mám nos na totalitu, tak stejně, jak cítím na 500 metrů ten guláš, tak oni zacítí na 500 metrů ten guláš, ale neucítí tu totalitu, protože ji nezažili. Tak já už nevím. Já jim to nezazlívám. Co jim zazlívám, je ta arogance v té hlouposti. Protože jsou schopní sledovat svůj povrchní názor arogantně, jako pravdu. A toto je to hrozné, co nám covid ukázal na Slovensku, ale i u vás. Bohužel. Máme novináře, kteří jen vyšli z filozofické fakulty, a hned dělají arbitry. Uvědomte si že dělají arbitry, on si dovolí říct, že doktor Pirk nebo doktor Lakota nebo doktor Bukovský, který například má suverénně ze všech slovenských lékařů nejvíce citací v odborných časopisech – a oni o něm tvrdí, že šíří hoaxy. To si dovolí říct 29letá novinářka v přímém přenose. No, co je ona? Kdo je ona? Že toto si dovolí říct o jednom lékaři, výzkumníkovi, vědci, který má za sebou x vědeckých prací? Anebo doktoru Lakotovi, který tu zavedl přelomové léčení onkologických nemocí na Slovensku jako první? Jak si dovolí jedna novinářka toto říkat o těchto lékařích? A masa lidí sedí večer u televizí – a přikyvují jako ovce. Jako když jste měli ty pejsky se závažím v autě, a tak oni kývají hlavou. To je hrozné, kam jsme se dostali. A toto je kriminální činnost médií. Protože kvůli tomu tady umírají lidé. Já to vždy říkám a řeknu to i vám: Musí mít zodpovědnost. Podívejte se – Juliuse Streichera v Norimberku odsoudili na smrt a oběsili ho. Julius Streicher vydával časopis Der Stürmer. To byl antisemitský list, ale v životě nezabil jednoho jediného člověka. On nevzal pistoli a nezastřelil Židy. On jen vydával časopis, kde hejtovali Židy.

Martina: Proto jste tuto situaci, zejména mediální, ale i politickou kolem covidu nazval korporátním fašismem?

Ján Baránek: Ano. Korporátní fašismus ožil. Mluvil o něm Franklin Delano Roosevelt v jednom projevu v Kongresu, teď bych si vymýšlel, zda to byl rok 39 nebo 42. To se mi trochu plete. Ale to je největší riziko pro dnešní společnost. A to, co tu vidíme, je totalita. Jak si to já pojmenuji, to je jen na mojí obrazotvornosti. Protože neexistují přesné definice. Existuje přesná definice nacismu. Ale přesná definice fašismu, jako taková, neexistuje. Jedna z definic říká, že je to prosazování zájmu menšiny na úkor většiny. A to se také dnes děje: To máte Black Lives, to máte woke, to máte LGBT, to máte gender, a tak dále. To jsou v podstatě všechno fašizující tendence, které jsou přikryté, abychom drželi huby, politickou korektností. Politická korektnost je pěkný název na fašizování společnosti. Já mluvím o společnosti a její totalitarizaci. A korporátní fašismus? Ano, protože čeho jsme byli svědky za covidu, to se jinak nedá nazvat.

Martina: Covid upozadil v Evropě mnoho problémů, a válka na Ukrajině také, protože jsou to už třetí rok leitmotivy, a čím dál méně slyšíme o potížích třeba s nelegálními migranty z Asie, nebo z Afriky a teroristických útocích. Znamená to, teď hovořím především směrem k Británii, že je v Británii klid? Nebo se s brexitem přestala naše média o Británii až tak zajímat?

Martin Kovář: Migrace byla jeden z důvodů brexitu. David Cameron řekl, teď nevím, v kterém roce, 12, 13, že Británie je schopna absorbovat na 100 000 migrantů ročně, a na konci jeho éry jich bylo na 300 000 ročně. Byla to jednak migrace lidí, kteří se hromadili v Doveru, a výsledek uprchlické vlny v roce 15, 16. Britové nebyli ani nijak nadšení z migrace v rámci Evropy, v uvozovkách, v rámci Evropské unie, a dokonce Češi, Poláci a Rumuni možná vadili víc než přistěhovalci z venku, a Afriky. Tak tohle téma je do značné míry pryč, protože Británie své hranice důsledně chrání, takže není snadné se dostat do Británie, ne jako dřív. A uvidíme, pokud se s podzimem nevrátí covid, a až nějak skončí ruská válka na Ukrajině, a dřív, nebo později skončí. Třeba si bude Emanuel Macron tak dlouho telefonovat s Vladimirem Putinem, až v nějaké příhodné chvíli trefí ten okamžik, že Putin, nebo nějaký post Putin řekne: „Tak jo. Tak si pojďme sednout k jednacímu stolu.“ Asi až potom uvidíme, jestli to bylo dočasné, nebo jestli tato témata, nebo jejich význam, jenom potlačuje válka, nebo jestli vyvanula, a pro Británii nejsou důležité.

Martina: Jedna věc je nedostat se do Británie, ale oni musí pracovat s obrovskou muslimskou komunitou, která tam už je. Třeba kauza Tommy Robinson už vysublimovala, řekněme, z veřejného mínění, byly doby, kdy stačilo do svého profilu na Facebooku napsat Tommy Robinson, a pod to dát třeba kytičku kopretin, a automaticky vás zablokovali. Kam se Tommy Robinson poděl? Kam opravdu zmizel?

Martin Kovář: Netuším, ani mě to moc nezajímá.

Martina: Nezajímá? Já se ptám proto, že třeba Benjamin Kuras, který byl naším hostem a v Británii téměř čtvrt století žil, řekl, že kauza „Tommy Robinson“ – která je o tom, že úřady nezasáhly v případě znásilňování nezletilých Britek pákistánskými gangy, a vědomě to mnoho let tutlaly – zlomila Británii páteř v souvislosti se svobodou projevu. Tak nějak to formuloval. Jak to vnímáš ty?

Martin Kovář: Já si to nemyslím. Nepřeceňoval bych to. Ve spoustě různých období různé vlády tutlaly spoustu věcí, nemluvily a nepsaly o nich. Tato témata přišla do Británie s Tonym Blairem ve druhé polovině 90. let, což byly počátky woke, kolektivismu a politické korektnosti. To vše přišlo do Británie, když se Blair stal 1. května 1997 ministerským předsedou, a tomuto otevřel dveře – a všechno z vnějšku nasvědčuje, že míra svobody vyjadřování je nižší, než byla před dvaceti lety, nebo možná před deseti, patnácti lety. Ale tak, jako jsem řekl, že nemám strach, pokud jde o Británii, o její ekonomický vývoj, postavení ve světě, o kdysi zesměšňovaný projekt, který se jmenuje Global Britain, o vazby na země bývalého impéria, na Spojené státy americké, a že bez potíží vystoupení z EU přežije, tak si myslím, že nepochybně přejde i vlna politické korektnosti a woke – a že tato země je dostatečně vitální v intelektuálním, mentálním smyslu, aby se toho zbavila, tak jsem optimista i v tomto ohledu, a věřím tomu, že to není na furt

Je jen otázkou času, kdy britské a americké univerzity budou opět fungovat tak, jak jsme je znávali v 80. letech

Martina: Přesto jsi se tady u nás v minulých rozhovorech zmínil, že woke, extrémní politická korektnost a levicová ideologie se týká i britských univerzit. To znamená, že brány prestižních univerzit budou opouštět takto indoktrinovaní mladí lidé.

Martin Kovář: Když se podíváme do 60. let, tak už je jednou opouštěli.

Martina: Ehm, taky kam jsme nyní došli.

Martin Kovář: Jasně.

Martina: Proto jsme tam, kde jsme.

Martin Kovář: Přesně tak. Dokonce mnozí intelektuálové říkají, že všechna ta bída začala tenkrát, kdy tehdy byli, koncem 60. let osmnácti, dvacetiletí kluci indoktrinováni, což jsou dnešní padesáti, nebo sedmdesátiletí profesoři, kteří jsou tímto duchem ovlivněni, a že po těch sedmdesáti, osmdesáti, čtyřiceti letech jsou tito tehdy dvacetiletí kluci na prestižních a mocenských postech, a napomáhají woke atmosféře a tak. Četl jsem i názory, že za to můžeme my, z východní Evropy, tím, že jsme utíkali do Ameriky jakožto východoevropští a středoevropští intelektuálové, členové komunistických stran, blahé paměti, v časech svého mládí, a že to, že odsud utíkali, neznamená, že to nebyli levicoví intelektuálové, které západní univerzity velkoryse přijímaly, a oni pak napomáhali indoktrinaci.

Toto všechno funguje, ale čím jsem starší, tím víc se mi snad daří dívat se na tyto věci s nadhledem a v delším časovém horizontu, takže si myslím, že je jen otázka času, kdy britské a americké univerzity budou opět fungovat, alespoň některé z nich, tak, jak jsme je znávali v 80. letech.

Martina: Je tvůj obdiv k Británii mnohdy až nekritický?

Martin Kovář: Nepochybně ano, byť jsem vůči této zemi mnohem, nesrovnatelně kritičtější, než jsem býval. A taky ty jsi to před chvilkou říkala, že mě ta země taky zajímá čím dál míň. Vůbec nevím, jak se to stalo. A čím dál víc mě zajímá ta za velkou louží, Spojené státy.

Martina: Tam se vypravíme za chvíli.

Martin Kovář: Asi je to tím, že dopad toho, co se děje v Británii, na naše životy a na svět je nepoměrně menší než dopad toho, co je za oceánem. A taky mi připadá jako pro historika, novináře, politika, politologa, mnohem zajímavější.

Když Angličané mají pocit, že jde do tuhého, tak se s tím nemažou

Martina: Přesto se ještě vteřinku v Británii zdržím: Ty jsi mluvil o tom, že svoboda projevu je v Británii na sestupu. Ale je potřeba si všimnout věci, která ve střední části Evropy, a nejenom tam, není tak úplně běžná, a to, že i když Británie vystupuje silně protirusky, tak ruská média nezablokovala. A víme, jak vypadala bitva o Británii, kdy tehdy nezablokovali ani německé vysílání. Je to britské specifikum? Může to pro nás být vzorem? Nebo má Británie jinou historickou zkušenost, jiný vývoj, a my tento druh svobody ani kopírovat nemůžeme? Je to několik otázek v jednom, ale…

Martin Kovář: Já si moc neumím představit, že by Británie zablokovala nějaké médium, vzhledem k tomu, jak znám její historii. Ne, že by se čas od času nedopustily vlády různých excesů, které tam byly. Vzpomeňme si třeba, jak za války pochytali britské fašisty a internovali je, a to bez rozhodnutí soudu, protože měli pocit, že jsou nebezpeční. A také zablokovali irské přístavy, a tak dál. Když mají pocit, že jde do tuhého, tak se s tím nemažou.

Martina: A kauza Tommy Robinson je dalším důkazem.

Martin Kovář: Přesně tak. Mají-li pocit, že jde do tuhého, tak se s tím prostě nemažou. Ale nevím, nakolik se to projevuje i v Čechách, a myslím, že zablokování je neefektivní a kontraproduktivní, a nemá to žádný velký smysl. Kdo si chce číst nějaké alternativní weby, tak si je stejně najde, je to jednoduché. A tyto zprávy se objeví jinde. Takže mi to přijde jako donquijotská záležitost. Nevím, jestli není úplně zbytečná. Za mě ano.

Martina: Ale o něčem svědčí.

Martin Kovář: O něčem to určitě vypovídá. A stejně tak o Británii vypovídá, že to neudělali. Neměli pocit, že to je asi relevantní, nebo že by to mělo nějaký velký význam. Kdyby si mysleli, že to je důležité, tak vůbec nepochybuji o tom, že tahle jednobarevná vláda – s velikou pohodlnou většinou ve Sněmovně, dokonce i když odečteme dvě, tři desítky protijohnsonovských rebelů, tak stejně má pohodlnou většinu – že pokud by dospěli k závěru, že to je pro Británii nebezpečné, že by to v pohodě udělali. Ale evidentně ten dojem neměli.

Martina: Ale ty říkáš, že je dnes možné si weby, které si člověk chce přečíst, najít někde jinde, nebo že podobné informace lze najít jinde. Ale za 2. světové války to možné a snadné nebylo, a přesto německé vysílání nevypnuli, a to ani v době, kdy je odstřelovala německá letadla.

Martin Kovář: Britů, kteří by to poslouchali, nebylo mnoho, což nepochybně vzali v potaz.

Vypínání webů je zbytečné a kontraproduktivní

Martina: Když to položím do kontrapunktu, tak jak tedy vnímáš, že u nás třeba tyto weby zablokovali? Že u nás si dali tu práci, a to bez soudu, bez jakýchkoli potřeb dokazovat spolupráci, nebo třeba jakousi proruskou tendenci, a prostě je típli. Jak to vnímáš?

Martin Kovář: Já patřím k lidem, kteří jsou na toto vypínání, típání a zákazy, citliví. Mluvili jsme o tom v různých interview na rádiích i s politiky, a někteří, třeba senátor Haraba a další říkali, že z toho taky nejsou nějak nadšení. Myslím, že to bylo zbytečné.

Martina: A co to o nás vypovídá? A nemyslím jen o nás.

Martin Kovář: Vypovídá to o nás, že to chtěli udělat. Nic víc.

Martina: Že se bojíme?

Martin Kovář: Nikoli že se bojíme. Fakt nevím. Vláda se rozhodla, asi měli dojem, že v čase, kdy jsme mimo jakoukoli pochybnost součástí hybridní války, je to typický nástroj války, a že v této válce, jako příslušníci kabinetu, udělali rozhodnutí, která by třeba v uvozovkách v minulých časech neudělali. Já bych si to takto nevyhodnotil, ale taky nejsem ministerský předseda, ministr vnitra, nebo ministr kultury.

Martina: A nemáš v této souvislosti obavu, co vyhodnotí příště?

Martin Kovář: Ne.

Martina: Proč?

Martin Kovář: Protože si myslím, že tato kauza ukázala, jak je to marginální, zbytečně kontraproduktivní. A myslím, že kdyby to vláda mohla dneska udělat znova, že už by to neudělala.

Martina: Kéž bys měl pravdu. Ale minulá vláda udělala mnohé v době covidu, tato vláda udělala toto, a staré arabské přísloví říká, že to, co se stane jednou, nemusí se stát podruhé, ale co se stalo dvakrát, určitě se stane potřetí.

Martin Kovář: Může to tak být.

Bidenova zahraniční politika je návrat ke starým dobrým transatlantickým vztahům

Martina: Řekl jsi, že tě mnohem víc, a čím dál tím víc než Británie, zajímají Spojené státy. A hned v první odpovědi jsi zmínil, že tě překvapuje, že transatlantické spojenectví je čím dál tím pevnější, silnější, a to po brexitu, a po Bidenově nástupu. Čím myslíš, že to je? Trump měl svou politiku „Amerika především, America First“. Je to proto, že Biden naopak potřebuje spojence?

Martin Kovář: Nemyslím, že by Biden potřeboval spojence víc než Trump. Ale zatímco Donald Trump určoval linii zahraniční politiky z velké části sám, jsou to jeho slavné výroky: „Voliči mi dali důvěru, tak já to řídím“, tak Biden je starý politický veterán. Vyrostl v časech, a pracoval v administrativách a v Kongresu, a vždycky patřil k internacionalistům, nebo k intervencionistům. A takový je ostatně i jeho státní tajemník, ministr zahraničních věcí Antony Blinken. Čili myslím, že už z povahy věci, a z toho, kam politicky patří, a vždy patřil trochu na druhou stranu než Donald Trump,

Já mám tisíc a jednu výhradu k vnitřní politice Joa Bidena, a k tomu, jak jsou Spojené státy dál rozdělenou zemí, možná ještě rozdělenější než kdykoli dřív, a pořád se to stupňuje, což je mimo jiné důsledkem jeho vnitřní politiky. Ale pokud jde o zahraniční politiku Spojených států, tak nejenom že změnil slovník, to je to nejmenší, vůči partnerům za oceánem, ale je zde jeho vyjádření o pátém článku – slyšeli jsme to letos na přelomu zimy a jara v jeho, fakticky vzato prvním pořádném Poselství o stavu unie – kdy říkal: „Ať Rusové zapomenou, byť jen na jediný centimetr půdy členského státu Evropské unie. Nejsme ve válce, ale běda, jak vpadnete jenom na pár centimetrů této půdy. Bude zle.“

Nebo viz vyjádření o Tchaj-wanu. Zase ne že by to byla novinka, ale dlouho, desítky let, jsme od amerického prezidenta něco tak velmi expresivního neslyšeli: „Dotknete-li se Tchaj-wanu, tak budeme Tchaj-wan bránit vojensky.“ Nebo nedávno, když se Kim lísal ke Spojeným státům, tak Joe Biden řekl: „Nazdar a konec. Vůbec se s tebou nebudu bavit.“ Nevím, jestli je to dobře, a nakolik je třeba ve formě. Četl jsem, jak Trumpovi na první pohled neproduktivní rozhovory s Kimem uvolnily napětí na Dálném východě, v Asii, a Japonci to kvitovali s povděkem.

Ale zdá se mi, že Bidenova zahraniční politika je návrat, a teď to není hodnocení, jenom konstatování, ke starým dobrým transatlantickým vztahům, kde jsme byli všichni strašní kámoši. A on to velmi zřetelně artikuluje a říká nahlas: „My půjdeme do války, ale ne přímo do války na Ukrajině.“ Jinými slovy říká: „To nám nepřísluší, takhle to eskalovat nebudeme, ale sáhněte na kterýkoli členský stát, bude zle.“ Tak to je dokonce návrat ke kořenům NATO. NATO nikdy nezajímalo, že jsou Rusové v Maďarsku, v Budapešti, ani v náznaku ho nezajímalo, že jsou Rusové v Praze, v Československu. Vůbec ho to nezajímalo. Ale běda, kdyby se dotkli členského státu, a v Moskvě to velmi dobře věděli.

A mimochodem, když byl v Bílém domě Ronald Reagan, tak i když to nebyl členský stát NATO, tak Rusové byli strašně opatrní, a to ze spousty různých důvodů, a toto byl jeden z nich, třeba na vojenskou intervenci v Polsku, protože u Reagana si nebyli dokonce jisti ani tím, co všechno by mohl spáchat. Donald Trump říká často říká spoustu věcí, a mimo jiné říkal: „Kdybych byl v Bílém domě, tak by k útoku na Ukrajinu nedošlo.“ Možná má pravdu, ale myslím, že to není z toho důvodu, který tvrdí, že by snad v Moskvě měli pocit, jaký je to protiruský ranař, ale proto, aniž bych nyní sledoval Reagana a Trumpa, jsou oba nevyzpytatelní. Myslím, že by si Putin nemohl být úplně jistý tím, jestli Trumpovi nezačne harašit tak, že prostě válku klidně spustí. Joe Biden je pro Moskvu naprosto předvídatelný, byť ostře protiruský. Teď je podepsaná strašná suma peněz, a tak dále, ale je předvídatelný. Nenápadný půvab Donalda Trumpa, a teď to říkám ironicky, spočíval v jeho absolutní nepředvídatelnosti.

Martina: Což by asi v tuto chvíli ale bylo účelné.

Martin Kovář: Pokud by se Trump nepustil třeba do války. To se u něj nedá vyloučit.

Letošní kroky vlády USA mohou znamenat návrat do Evropy a k NATO, a pokus o restauraci pozice světového lídra nebo četníka

Martina: Na druhou stranu on razil heslo America First, Amerika nás zajímá především, starejme se o sebe. A už víme, že ve vnitřní politice toto heslo opravdu naplňoval, a naplňoval ho i směrem ven. V jakém stavu je agenda Spojených států teď? Stává se Amerika znovu světovým četníkem, světovým lídrem? Nebo Americe jen těžko zbývá síla na něco jiného, než udržet Ameriku pohromadě?

Martin Kovář: Obojí. Je stále těžší udržet ji pohromadě, to si určitě řekneme, a pokud jde o venek, tak role Ameriky v NATO, a ve válce na Ukrajině, a teď to vyjádření vůči Tchaj-wanu, tak to jsou signály, že by se rádi vrátili k leadershipu. Na druhé straně to nepřeceňujme. A vzpomeňme si – ono se nám zdá, že je to věčnost, ale je to málem včera – na katastrofální útěk z Afghánistánu.

Faktorů, hledisek, úhlů pohledu a komentářů je tolik. Jeden říká, že by se do toho nikdy Vladimir Putin na východě nepustil, kdyby nebyl svědkem totálního kolapsu Američanů v Afghánistánu v loňském roce. Čili, pokud si v Bílém domě zpětně vyhodnotili, a řekli si sami mezi sebou, tedy demokratická elita, že Afghánistán byla katastrofa a že už to takto nikdy nesmí dělat, protože dostali mediálně tak nařezáno, a Americe to uškodilo, tak se z toho třeba poučili. A důsledkem toho je, jak Biden nyní stojí za Ukrajinou.

Není jednoduché to analyzovat, ale určitě můžeme letošní kroky americké vlády číst tak, že to je návrat do Evropy a k NATO, návrat k zahraniční politice NATO, a dokonce možná i pokus o nějakou restauraci pozice světového lídra nebo četníka. Ale bude pro Američany strašně těžké, aby tomu všichni uvěřili, nebo aby tomu uvěřili jejich spojenci, protože Afghánistán byla hrůza, katastrofa, blamáž a fiasko.

Martina: Bavili jsme se o tom, že Amerika má také dost vnitřních potíží, dost potíží sama se sebou. Mnozí lidé, kteří tam žijí, nebo o ní píší, připouští rozpad USA do několika bloků, protože názory na některé důležité věci jsou v jednotlivých státech natolik odlišné, že dokonce dochází k americkému stěhování, vnitřní migraci právě kvůli politickému přesvědčení, protože v různých státech to aktivisté ještě hrotí.

Martin Kovář: I vládní garnitury v jednotlivých státech.

Amerika je rozdělená, a její sjednocení může přivodit jen velká katastrofa, nebo vojenské napadení z vnějšku. A to, pokud by tam byl silný lídr.

Martina: Jak vidíš tento další vývoj?

Martin Kovář: To je nekonečná debata, od kdy je Amerika rozdělená. Určitě od 60. let minulého století. Historicky mnohem dřív, na Jih a Sever, a teď ten Deep State, hluboký stát. Dneska vede hranice z velké části geograficky, na jedná straně jsou státy na severovýchodě Spojených států, Nová Anglie, Massachusetts a západní pobřeží Kalifornie, ovládané demokraty, progresivistickými intelektuály a aktivisty. A pak je tu stát jako Texas. Deska se můžeme bavit o dvou státech, že jsou baštou republikanismu a amerického konzervativismu, a to je Texas, kde vládne guvernér Greg Abbott, kterému končí druhé období a uchází se o třetí, což je pro mě jedním z nejzajímavějších guvernérů celé Ameriky. A pak je to Florida, kde v posledních volbách poměrně těsně bez nějakých velikých dramat vyhrál Ron DeSantis, který, i když je to DeSantis, není španělského, ale italského původu, podotýkám pro posluchače. A k velkému zlomu došlo ve Virginii, kde ještě ve dvacátém roce na podzim o deset procentních bodů vyhrál Joe Biden, a o dva roky později tam dostali demokrati bezpečně nařezáno od mladého, do té doby o politiku nezavadivšího republikána jménem Glenn Youngkin, který drtivě vyhrál, stal se guvernérem, a Virginii obrací, která už ani nepatřila mezi swing states, ale byla demokratická, tedy Virginii obrací na druhou stranu.

A s tím souvisí spousta různých věcí. Kalifornie, ponecháme-li stranou složité životní podmínky, tak politicky, podnikání, aktivismus, a woke, a to vše je tam tak složité, že spousta podnikatelů, ale i lidí, kteří nepodnikají, utíká do Texasu jako do svobodného světa. Zdůrazňuje to i Greg Abbott, že: „I Elon Musk přišel k nám do Texasu, tak co už víc chcete? Jaký větší signál už chcete, než že se tady dá dobře podnikat.“ Ale pozor, nejde jenom o podnikání, jde také o politickou agendu, která je bytostně konzervativní. A jde taky o agendu, která se týká možnosti žen podstoupit interrupci, kupříkladu. A to je druhá veliká agenda, aniž bych ji chtěl zjednodušovat jen na tento problém. A třetí veliká agenda je přístup k migraci, což je pro Texas agenda strašně důležitá, protože je na jižní hranici Spojených států.

Martina: Joe Biden sliboval Ameriku sjednotit. Daří se mu to? Je to vlastně vůbec možné?

Martin Kovář: To slibovali všichni poslední američtí prezidenti, Barack Obama, Donald Trump, i Joe Biden, a je to čím dál horší. Ani nevím, jestli to jde. Tato země je obrovská, mentální svět kavárenského novináře z Bostonu, a dělníka těžaře z Texasu, to jsou dva světy, které se vůbec nepotkávají, kromě toho, že mluví podobnou angličtinou. Já jsem čím dál skeptičtější k tomu, že to jde. Sjednocení Ameriky by bylo možné jen při nějakém velkém vnějším fenoménu, třeba když někdo Spojené státy vojensky napadne.

Martina: Vnější nebezpečí, vnější nepřítel.

Martin Kovář: Myslím, že jenom to. Ona byla rozdělená, už když byl v Bílém domě George W. Bush mladší, a po 11. září 2001 skoro až do konce volebního období všichni, kteří útočili na vládu a útočili na prezidenta, riskovali obviněni – a vracím se k padesátým letům minulého století – z neamerické, nebo protiamerické činnosti. Bylo to složité. Tak jako se stal Ronald Reagan po posledním březnu 1981, po atentátu, a po statečnosti, kterou prokázal, takřka nekritizovatelným, tak se podobně stal George W. Bush vůdcem Ameriky bojujícím proti mezinárodnímu terorismu, a to také proto, že jinak celkem kompetentní a sympatický John Kerry nakonec volby prohrál, protože nakonec u většiny Američanů převládla loajalita vůči hlavnímu vůdci ve válce.

Takže bych skoro řekl, že z nějakého takového faktoru X, nejspíš asi vnějšího, nebo i vnitřního, jako nějaký vnitřní terorismus, nebo nějaká záležitost opravdu velké epidemie, typu šestinásobný, desetinásobný covid. A to v případě, že tam bude opravdový politický lídr. Mluvím o spojování země. Jinak si to moc neumím představit, tak hluboce je ta země rozdělena.

Martina: Doufám, že si v rámci záchrany Spojených států nebude Amerika chtít takovéto vnější nebezpečí, vnějšího nepřítele, vyrobit.

Martin Kovář: Z toho bych strach neměl. Joe Biden není cvok. Určitě už není v nejlepší formě, ale nevím, jestli je výraz „senilní“, který používají jeho odpůrci, úplně na místě. Určitě má lepší a horší chvilky, to máme ve svém věku všichni, to mám i já, natož osmdesátiletý Joe Biden, ale nezapomeňme, co jsem říkal, že je to absolutní politický pragmatik, zkušený vyjednavač a centrista. Není to žádný avanturista, žádný hazardér, žádný riskér, který by šel do věcí, které… Ostatně, znova se vracím k jeho projevu o stavu Unie, kde řekl: „Nejsme ve válce, a nebudeme ve válce. Zapomeňte na to. Kvůli Ukrajině válčit nepůjdeme.“

Luděk: Vy jste zmínil Green Deal. Jsou slyšet hlasy, které říkají, že Green Deal by mohl být řešením té současné energetické krize. Vidíte to tak?

Zdeněk Hraba: Podle toho, co si pod Green Dealem představujeme. Já si myslím, že pokud by Česká republika měla nějakou paletu energetických zdrojů: jaderné elektrárny, dejme tomu přechodně nutně uhelné elektrárny (paliva, energie vyráběné z uhlí), solární elektrárny – třeba na veřejných budovách (nechť státní správa jede na soláry na státních budovách) –, větrné elektrárny tam, kde dávají smysl… tak si myslím, že tohle je cesta. Určitě si nemyslím, že cestou je zakazovat spalovací motory, že cestou je nakázat všem, co mají dělat, a zaplatit to vytištěním nových peněz – to, co se v Unii prosazovalo jako Green Deal. To znamená ohromné peníze zase nalít do ekonomiky. Protože nakázat lidem jezdit v elektromobilech, ale protože jsou drahé, tak jim na ně přispějeme – a přispějeme jim tak, že vytisknete nové peníze, které vrhneme na trh, což způsobí, opět jenom růst inflace… tudy cesta podle mě nevede.

Luděk: Vy jste zmínil zákaz spalovacích motorů. Jaký je váš pohled na rozhodnutí Evropského parlamentu a Evropské komise, že v roce 2035 skončíme s prodejem aut na spalovací motory?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že je to nesmysl. Žádná technologie se neprosadila tak, že by se zakázala její předchůdkyně: že by císař pán zakázal používání parních strojů, aby se prosadila elektřina, to tak nebylo; že by se zakázaly pevné telefonní linky, aby se prosadili mobilní operátoři, to také nebylo; že by se zakázaly diskety nebo cédéčka, to také nebylo. Tohle je ideologie, která naprosto bortí jakoukoli racionalitu.

Ideologie centra EU začíná vítězit nad racionalitou

Luděk: Já se na to všechno ptám z toho důvodu, aby to nedopadlo tak, jak to kdysi ve svém proslulém výroku řekl ruský premiér Viktor Černomyrdin: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Jinými slovy my budeme chudí, budeme deptáni drahotou, stále více rozzuření – a Rusko nadále vítězící a oproti nám relativně v pohodě. Jestli celý celek toho, co nám teď EU předkládá – sankcemi počínaje, Green Dealem konče –, jestli tam ještě vůbec je racionální jádro?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že racionalita se začíná vytrácet, že tam skutečně vítězí ideologie. A možná ani ne ideologie, kterou tam nosí jednotlivé členské státy, ale ideologie centra, které začíná jednat samostatně a prosazovat se, vytvářet si nějakou silnější roli na úkor racionality. A myslím si, že nápady jako třeba přehlasovávání jednotlivých členských států, pokud nesouhlasí, to je cesta do unijních pekel.

Luděk: Na druhou stranu – ono to souvisí s morálkou. Velmi často se teď poukazuje na to, že, řekněme, iracionální chování je motivováno morálním činem. A jak tam vidíte hranici? Není to tak, že teď právě unijní politici drží morálku a její prapor?

Zdeněk Hraba: Tak… někteří ano a někteří drží prapor morálky tak, jak ji chápou oni.

Luděk: To znamená zeleně? Jako třeba Green Deal?

Zdeněk Hraba: To znamená třeba zeleně. Znamená to, že kdokoli si myslí něco jiného a chce žít po svém, tak je tím špatným a není hoden třeba dotací.

Některým státům může paradoxně vysoká inflace vyhovovat

Luděk: My jsme zmínili také Českou národní banku. Odcházející šéf ČNB ještě zdvihl úrokovou sazbu na 7 %. Nezpůsobí takové enormní navýšení pád ekonomiky do recese místo toho, aby to pomohlo inflaci řešit?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že restriktivní monetární politika zvyšování úrokových sazeb – byť nepřímým přes repo sazbu a základní sazbu – je cestou k omezení inflace. Ta politika ČNB je potřeba dát i do kontextu třeba zásahu do kurzu české koruny a podpory českého exportu. Samozřejmě se to projeví i na české inflaci, ale české zboží může být dále exportováno. Pokud by to nedělala, tak české zboží se stane v zahraničí neprodejným a dojde k růstu nezaměstnanosti. My jsme v Evropské unii na tom s nezaměstnaností nejlépe a tady je potřeba si říct – chceme raději vyměnit dvoucifernou inflaci za nezaměstnanost, která vzroste trojnásobně, nebo ne? A potom ta cesta je spíš přes úrokové sazby, omezit poptávku po penězích. Já jsem posledních několik let říkal, že jednou inflace prostě bude muset vzrůst, protože zadluženost jednotlivých států je ohromná, a nejlepším způsobem, jak se zbavit dluhu, je pustit inflaci na vyšší obrátky. Neříkám, že by to bylo záměrné, ale některým státům se to mohlo zdát jako výhodné.

Luděk: Nicméně to v tom případě znamená, že dluh státu zaplatí všichni jeho občané, protože inflace je svým způsobem de facto zdanění…

Zdeněk Hraba: Tak… státní dluh se zaplatí větším výběrem na daních, protože se bude prostě více vybírat, nominálně, a bude nominálně snadnější splácet dluh, který se do roku 2020 – nebo před covidem, tedy tak 2019 – dařilo, byť trochu, snižovat. Od té doby to samozřejmě ustřelilo a nabralo směr exponenciální.

Luděk: A teď mi povězte – co byste poradil lidem, kterým se nyní prodraží hypotéka doslova o tisíce korun? Existuje vůbec z této šlamastiky nějaká cesta ven?

Zdeněk Hraba: Tady bych si nerad hrál na realitního makléře, ale asi jediná cesta je prodloužit dobu splácení tak, aby to ti lidé ustáli. Rady typu tak ať prodají ten dům a koupí si jiný jsou nesmysl. Myslím si, že jediná cesta je dohodnout se s bankou na prodloužení. Samozřejmě že cílová částka naroste, ale bude to snesitelné a půjde to pro ty lidi nějak překonat.

Luděk: To byla střední třída, a teď – vidíte nějakou cestu, jak ochránit před pádem do chudoby, řekněme, nižší střední třídu? Je cesta, kterou teď volí vláda, ta správná? Nebo existuje nějaká jiná?

Zdeněk Hraba: Tento týden Senátem prošel návrh zákona, kterým se zvyšuje rodičovský příspěvek, znesnadňuje podání žádosti o příspěvek na bydlení, pomoc v hmotné nouzi… rozšiřuje se paleta možností úřadů tak, aby se dala poskytnout pomoc většímu počtu lidí při větším počtu událostí. Ta cesta určitě vede přes sociální zákonodárství, to bezesporu, tam stát prostě svoji roli musí plnit. A druhá je cesta jednotlivých společenství, která si pomáhají. A tady se dostáváme mimo roli ekonomickou – spíš do oblasti politické a občanské, té morální. Stát by zkrátka měl podporovat (minimálně verbálně) tvorbu základních lidských skupin, jako jsou rodiny, spolky – to, co vidíme třeba ve Spojených státech. Tam je spolkový život skutečně bohatý, i na českém venkově to tak je. Tam si lidé prostě pomůžou. Neříkám, že to je úkol vlády, ale rozhodně úkolem vlády je podporovat, a ne rozbíjet.

Luděk: A myslíte si, že současná vláda podporuje takovou tvorbu spolků a základní jednotky, to znamená rodin?

Zdeněk Hraba: Myslím si, že je to role jednak vlády a jednak třeba municipalit – podporovat ještě více spolkovou činnost, poskytovat příspěvky, poskytovat třeba prostory na to, aby se měli lidé kde scházet. A podpora rodiny je samozřejmě zásadní. To lze i prostřednictvím zákonů, prostřednictvím právních předpisů, nikoli nabouráváním tradičních schémat a institutů.

Luděk: Teď překročím někam jinam. V současné době politickou scénou hýbe kauza pana Hlubučka, který také kandidoval za STAN, za který jste kandidoval i vy. Jak se koukáte na tuto kauzu? Může to třeba znamenat konec STANu jako hnutí?

Zdeněk Hraba: Konec STANu kauza jako taková znamenat nebude, protože to je kauza byť možná desítek lidí, ale pořád je to omezené množství. A ve STANu jsou dva tisíce a nějaké stovky členů a příznivců, kteří jsou v rámci STANu organizováni. Takže co se týká STANu jako takového, to podle mě jeho konec znamenat nebude, ale nutně dojde v rámci obměny k nějakému ideovému souboji. A tam si myslím, že to určitý vývoj nabrat může. Pokud z toho bude přimknutí až levicovému proudu, tak to bude znamenat možná rozčarování lidí z venkova, kteří svět takhle prostě nevidí.

Luděk: Lze to tedy chápat jako ojedinělý exces? Není to standard ve STANu?

Zdeněk Hraba: Doufám, myslím si a věřím tomu, že ne. Tomu se nevyhne nikdy nikdo, žádná politická strana. Pokud někdo jde do politiky s tím, že bude dosazovat na vlivná místa ve společnostech „své lidi“, tak je to špatně. Cestou je nepřipustit, aby měli jednotliví politici vliv na to, kdo v těch dozorčích radách bude sedět. Mělo by jít o nějaká výběrová řízení širšího rozsahu spíše z oblasti managementu než na doporučení. Tam je otázka, jaké budou komise, které to budou vybírat. Jestli to budou zastupitelstva a bude si tam každý politický subjekt dosazovat své lidi, tak samozřejmě to riziko je podstatě větší, než když to bude nějaké otevřené řízení. Takže tady si myslím, že jak ve státních firmách, tak v municipálních firmách by to mělo být otevřeným řízením.

Luděk: A je reálné v naší legislativě nastavit takové otevřené řízení? Protože teď to tak není, že ano?

Zdeněk Hraba: Teď to tak je – tam, kde jsou nominováni lidi za stát. Minimálně by to tak mělo být; oslovení manažeři. To vím, protože jsem podával pozměňovací návrh. Protože se to týkalo jenom lidí, kteří se mohli přihlásit, a ne těch, co jsou aktuálně zaměstnaní. Což je samozřejmě nesmysl, protože pokud chcete kvalitního manažera, tak ho většinou najdete spíš zaměstnaného než nezaměstnaného. Takže teď by to na úrovni státních podniků mělo fungovat. Je to light zákon – není to přísně nakázáno, ale myslím, že tady je nakročeno dobrým směrem.

Mé další působení ve STAN bude záviset na výsledku celostátního sněmu

Luděk: A když to vezmu jako celek – má STAN stále vaši důvěru? Vaši osobní důvěru?

Zdeněk Hraba: Moji osobní důvěru… Tak já teď ještě za STAN kandiduji v komunálních volbách, jsme tedy sdružení nezávislých a STANu. Uvidím, jak bude probíhat celostátní červencový sněm, respektive jaký bude jeho výsledek, zda nastane, nebo nenastane nějaká kontroverze mezi jednotlivými viděními světa. Do téhle doby STAN fungoval jako společenství lidí se širokým ideologickým zaměřením – s tím, že tím primárním byly kvetoucí obce, když to zjednoduším. Ale pokud se to začne formovat do nějakého ideologického směru, tak na rovinu říkám, že woke směr, kupředu progresivní levá, pro mě není.

Luděk: Moje další otázka k tomu směřovala – jestli se chystáte v nadcházejících podzimních volbách kandidovat právě za STAN? A jestli správně chápu, tak to, co říkáte, je – „Ještě se rozmyslím, rozhodnu se.“

Zdeněk Hraba: Takhle: jsem nominován STANem, to zůstane pevně. Já takhle z kandidátky utíkat nebudu. Budu nominován za STAN. Včera jsme koneckonců podali kandidátku na úřad, kde jsem nominován STANem, takže na tom se nic změnit ani už nedá. Ale jaké bude další směřování STANu, to ještě uvidím.

Luděk: A neobáváte se toho, že není až tak podstatné směřování STANu jako spíš to, že STAN vnímali lidé jako to čisté, nezkorumpované hnutí, které právě teď dostalo brutální zásah tím, co se stalo?

Zdeněk Hraba: Může to výrazně poškodit… Myslím si, že spíš ve velkých městech, kde lidé ty kandidáty neznají. V menších obcích do dvaceti třiceti tisíc obyvatel, menší města a menší okresní města, tak tam bude podle mě rozhodovat důvěra v toho jednotlivého konkrétního člověka, kterého lidi poznávají, potkávají na ulici, znají jeho názory.

Luděk: Samozřejmě osobní znalost je bezpochyby klíčová. Já se vrátím ještě zpátky k Ukrajině, ale z trochu jiného pohledu. Je Česká republika poté, co vyvezla, řekněme, hromadu zbraní na Ukrajinu, ještě schopna nějaké samostatné obrany? Nepřehnali jsme to s tím vývozem?

Zdeněk Hraba: Já nevím, kolik bylo vyvezeno… Pokud byly vyvezeny staré, řekněme vyřazované věci, tak se to asi obranyschopnosti České republiky nějak nedotkne. Na druhou stranu – početně ta armáda není koncipovaná na samostatnou obranu, to možná bylo naposledy v osmatřicátém, kdy by to naše armáda vydržela možná týdny; respektive myslím si, že by ani k válce nedošlo, kdyby deklarovala ochotu bránit Československo, že by to Německo prostě nezkusilo. Naposledy to podle mě bylo tedy v tom osmatřicátém. Potom schopnost samostatné bojové akce během socialistického Československa – samozřejmě tam byla početná armáda, ale spíše záložáků než profesionálních vojáků. A v dnešní době je to systém začleněný do Severoatlantické aliance, kde se jednotlivé typy vojsk doplňují. Takže pokud je otázka na samostatnou obranyschopnost země, tak to si myslím, že o tom není možné při početních stavech české armády mluvit.

Luděk: Když to vezmeme jako celek, kroky naší vlády – stojíte plně za nimi, nebo byste některé věci vy sám třeba řešil jinak?

Zdeněk Hraba: Já jsem slyšel v projevu pana premiéra, že se dojednávaly dodávky zbraní už před válkou, což mě, přiznám se, překvapilo. Tam bych asi jednal jinak.

Orbánův plot nebyl zase tak špatným řešením

Luděk: S Ukrajinou také souvisí uprchlická krize. Tentokrát není z Afriky, je tedy z Ukrajiny, ale protože bude pravděpodobně nedostatek obilí, tak to nemusí být jenom z Ukrajiny, a zase začnou do Evropy plynout davy z Afriky. Jak to vnímáte? Existuje nějaké řešení?

Zdeněk Hraba: Určitě ano. Posílení vnějších hranic Evropské unie, a prostě je sem nepustit, skutečně nepustit. Zneužívání pomoci uprchlíkům některými nevládními organizacemi – byť možná placenými z veřejných prostředků –, tak tomu zamezit podle mého názoru možné není. Je tedy namístě důsledná obrana vnějších hranic Evropské unie přes Frontex a přes jednotlivé členské státy, armády. Tam by si měly podle mě jednotlivé členské státy poskytnout pomoc tak, aby se ta vnější hranice ubránila. Znám situaci na Balkáně, kde naši vojáci – nebo policisté – hlídali hranici maďarskou, tedy vnější, a chorvatskou. Tam docházelo k tomu, že prostě ty uprchlíky pochytali a vrátili je zpátky. Některé chytli i třikrát za noc. Takže tam je potřeba to maximálně posílit. A myslím si, že plot, tak jak ho postavil Viktor Orbán, nebyl úplně špatným řešením.

Luděk: V souvislosti s konfliktem na Ukrajině velmi často také zaznívá pojem hybridní válka a s tím pojem dezinformace. Vy sám jste se dezinformacím také do nějaké míry věnoval. Jak byste charakterizoval pojem dezinformace v současné době? Protože to už je tak zprofanované slovo, že už se možná vytratil pojem toho slova.

Zdeněk Hraba: To máte pravdu. Podle mě se vytratil pojem. Rozdíl mezi hoaxem, tedy skutečnou lží, která je šířená dezinformací, která má třeba pravdivý základ, ale je sdělená v nějakém kontextu, jenž je zavádějící – úmyslně zavádějící. Tam je problém u těchto činů vůbec klasifikovat, co je, co není dezinformace. I při omezených možnostech si informace zjišťovat se na nás denně valí protichůdné informace; a tam se člověk musí rozhodovat spíše na základě toho, co je pravděpodobněji reálné než to druhé.

Luděk: V souvislosti s válečným konfliktem také vláda doporučila CZ.NICu vypnutí některých webů. To tak učinilo. Jaký je váš pohled na tento krok? Vás jako člověka práva?

Zdeněk Hraba: Že to nebyl žádný právní akt, bylo to doporučení – a nevím, jak naléhavé, kulantně řečeno. Nicméně ten provozovatel vyhověl tomuto doporučení, podle mého názoru běží žaloby na to, že to bylo v rozporu se smlouvami, a co se týká efektů, které si od toho možná někdo sliboval, tak podle mě to udělalo přesný opak. Protože v českém prostředí co je zakázáno, co je množeno na cyklostylu celá desetiletí, tak bylo bráno jako jasná informace… Já osobně se spíš řídím tím, že si ten text přečtu, a pokud tam najdu slovíčka, která jsou podle mého názoru podezřelá nebo příliš emotivní, tak zpozorním. Samozřejmě pokud je ten text psán odborně, tak to nejsem schopen poznat, jestli to je, nebo není pravda. Ale ono se to většinou pozná na textu, protože jeho autor ujede – ať už na jednu, nebo na druhou stranu – nějakým emotivním slovíčkem, popíchne si druhou stranu a oznámkuje ji, onálepkuje, tak tam už je třeba zpozornět.

Luděk: A podle vašeho mínění – jednalo se o dezinformační weby, nebo spíše o weby s jiným názorovým proudem než je vládní linka?

Zdeněk Hraba: Jak které. Já je nechci jmenovat. Některé weby jsem četl, ale čím dál tím méně, protože to skutečně začínalo nabírat dryáčnický směr, kdy se to už nedalo pomalu číst – zesměšňování jména, napadání názorových protivníků… Některé weby vypadaly poměrně racionálně, ty informace měly možná nějaký základ – nevím, do jaké míry zase byl ten základ upraven k tomu zadání nebo tomu, jak tu informaci sdělit. Takže šlo o různou paletu webů, některé byly až směšné, některé byly podle mě docela dobrým zdrojem minimálně toho zapochybovat o tom, kde je vlastně pravda.

Ve výběru informací by lidem měla být dopřána maximální svoboda

Luděk: V této souvislosti je zajímavý postup třeba britské vlády, která k žádnému takovému kroku nepřistoupila; ona dokonce k tomu nepřistoupila ani během 2. světové války, tam německé vysílání bylo možné zcela veřejně poslouchat. Neměla by být demokracie schopna sama oddělit to zrno od plev?

Zdeněk Hraba: Určitě ano. Já si myslím, že tady je potřeba dát lidem maximální svobodu si vybrat, jaké informace budou konzumovat. Ony většinou ty informace lidi neovlivní. Ti lidé si vybírají informace takové, jaké se jim líbí a jaké konvenují s jejich pohledem na svět. Takže myslím si, že tady je problém z druhé strany.

Luděk: A jakým způsobem ochránit svobodu slova a nezabřednout do bahna propagandy? Vždyť svoboda slova by měla primárně právě chránit, řekněme, odlišné názorové proudy, ty menší – to by měl být účel svobody slova.

Zdeněk Hraba: Určitě maximální svoboda publikovat, maximální svoboda toho sdělovat své názory a samozřejmě úlohou třeba veřejnoprávních médií by mělo být dávat jednotlivé názorové proudy do střetu tak, aby obhajovaly svá stanoviska – samozřejmě s ohledem na to, jak početná třeba jsou. Ale i ty minoritní směry by měly mít možnost promluvit, říct svůj názor a třeba ho obhájit. A třeba ho i neobhájit, ale ta možnost by tam asi být měla. No – určitě by tam být měla.

Luděk: Jak v této souvislosti vnímáte úvahy současného ministra spravedlnosti v jeho snaze o zavedení zákona proti dezinformacím podobného, jako je na Slovensku? Je to prospěšný krok, nebo výsledkem bude spíše cenzura jako za bolševika?

Zdeněk Hraba: Já ten věcný záměr neznám, na základě jakých parametrů by to mělo být dosaženo. Ale zase z pohledu práva – dokazování, co je, a co není dezinformace, je velmi obtížné; kde je ta hranice, která už je trestná, a kde je to jenom projev názoru. Kde to je názor, a kde už je to úmysl sdělit nějakou lživou informaci a ovlivnit. Takže tam je to podle mě velmi složitá záležitost, pokud to nemá být pouze paušální trestání. A to, doufám, že není.

Luděk: Pane senátore, děkuji vám za dnešní rozhovor, byl výborný.

Zdeněk Hraba: Děkuji za pozvání.

Martina: Ještě doplním, že jsi také komentátorem Info.cz, moderátorem Rádia Z, a současně působíš jako zástupce vedoucího Katedry hospodářských dějin na Vysoké škole ekonomické v Praze. A ještě prozradím tvé knihy, jenom některé – jsi spoluautorem knih Kolaps a regenerace, Povaha změny a mnoha dalších. Martine Kováři, snad každý člověk v Evropě vnímá, že svět se, když ne vysloveně změnil, tak se mění, a to o hodně. Navíc změny probíhají neustále, a některé se i zrychlují. V čem se, podle tebe, proměňuje a mizí starý svět?

Martin Kovář: To můžu posoudit ze svého úhlu pohledu, a nebudu se pouštět do informačních technologií a sociálních sítí, protože jsem běžným uživatelem, a nic o tom nevím. Dramaticky se mění geopolitická situace, která fungovala od pádu komunismu z přelomu 80. a 90. let minulého století, respektive od roku 2001, od útoku na Dvojčata, a od dnes už legendárního projevu George Bushe mladšího o ose zla. Takže už toto byla významná změna. Ale útok Ruska na Ukrajinu, ruská agrese na Ukrajině, dnešní svět úplně proměnila, respektive proměňuje ho, a co z toho všeho vzejde, jak bude fungovat svět dál, Spojené státy, Británie, která je už je mimo Evropskou unii, scholzovské Německo, a teď nově po znovuzvolení macronovská Francie, Evropská unie? To vše teprve uvidíme, a skoro bych řekl, že jsme teprve na začátku procesu veliké změny. Ale veliké.

Martina: A co z hlediska historika považuješ za možná nejdůležitější událost současnosti? Událost, která aspiruje na to být historickou?

Martin Kovář: Povídáme si na začátku druhé poloviny května 2022, a zdá se, že transatlantické spojenectví je funkčnější, než se zdálo třeba v posledních pěti šesti letech. Ale opakuji, zdá se to dneska, 22. nebo 23. května 2022. Když jsem jel ráno do studia, tak se Joe Biden vyjádřil, ne že by to snad jasně nevyplynulo ze smlouvy z počátku poloviny 50. let minulého století, že Spojené státy jsou ochotny a odhodlány vojensky bránit Tchaj-wan. Čili americký internacionalismus, nebo intervencionismus, se mi skoro jeví, po dekádě trumpovského preferování, jednostranného preferování amerických zájmů, a po osmi letech obamovského appeasementu vůči Rusku, jako nejzásadnější změna, nebo se to tak může jevit.

Martina: Ty se jako historik specializuješ na anglosaský svět, která jeho část tě v tuto chvíli nejvíce překvapuje z toho důvodu, že bys takovýto vývoj třeba před dvěma pěti lety nepredikoval?

Martin Kovář: Moc překvapen asi nejsem. Protože pokud jde o Británii, tak pokračuje to, co Boris Johnson začal před rokem 2016, před brexitovým referendem, kdy v prosinci 2019 Johnson vyhrál volby, zničil Jeremyho Corbyna, a za mě to konstatuji s velikou radostí. A momentálně, v době, kdy se na přelomu 2021 a 22 zdálo, že ho semelou politické těžkosti, respektive opakované večírky a mejdany v Downing Street, či někde jinde, kterých se účastnil, a i někteří další vládní prominenti, a jejich partneři…

Martina: …a finanční protěžování zúčastněných…

Martin Kovář: Tak, to je v porovnání s velkou světovou politikou triviální, jakkoli to vysílá do společnosti samozřejmě špatný signál, když se elity chovají takto, když jednu věc říkají, a druhou dělají. A pak přišla ukrajinská krize, a teď nechci říct, že by Boris Johnson neměl politické těžkosti, kdyby se choval jinak, nevíme, ale prostě mu to pomohlo v tom slova smyslu, že se stal asi nejrazantnějším politikem na Západě, pokud jde o protiruský, respektive proukrajinský postoj. Ostatně prezident Putin jednou řekl, že Johnson a Británie jsou největší darebáci, což z Putinova pohledu není nic překvapivého, nic nečekaného. Johnson umí zvládat krizové situace, a teď to předvedl. Z policejních protokolů vyplývá, jak budou vysoké pokuty pro účastníky těchto mejdanů, bude se o tom jednat i v parlamentu, ale řekl bych, že tím to všechno skončí.

Takže Johnson má dneska preference, kdy před dvěma měsíci ztrácel deset, dvanáct procentních bodů, a dneska konzervativci ztrácí na labouristy asi dva nebo tři procentní body, což skoro nestojí za řeč. Takže v Británii se nestalo nic mimořádného, jen se potvrdilo, že zatímco běžné vládnutí, každodenní věci, Johnsonovi nejdou, tak jakmile se objeví vážná vnitro nebo mezinárodně politická krize, tak se cítí jako ryba ve vodě, a posiluje ho to. Takže britský premiér je zpátky, a uvidíme, co z toho bude.

Boris Johnson patřil mezi politiky, kteří pomáhali vyřizovat anglická víza mnoha ruským oligarchům a boháčům

Martina: Myslela jsem, že začneme spíše sousedy, Německem a podobně, ale vidím, že srdéčko tě přece jenom táhne do Velké Británie, proto klidně zůstaňme u Borise Johnsona. Jak už jsi řekl, Británie je jednou ze zemí, které se nejrazantněji vymezují v této době ukrajinské krize vůči Rusku. Někteří analytikové tvrdí, že to částečně může být reakce na to, co tam v uplynulých letech pořádaly ruské tajné služby, narážím na kauzu Litviněnko, Skripal a podobně. Jak to hodnotíš ty? Je to opravdu reakce tady na toto, nebo Johnson tímto razantním postojem potřeboval tak trošku zamést stopu právě za oslabováním jeho osobní popularity?

Martin Kovář: Určitě obojí. Vždycky to je směs různých důvodů, nikdy nejde jen o jeden důvod. Takže určitě jsou na tyto aféry působení, ať už údajné působení, nebo skutečné, různých ruských zpravodajských struktur na území Británie, v Londýně vždycky nesmírně citliví, a protože Rusové, pokud mohli, tak tyto případy vždycky zametli pod stůl, takže toto určitě byl jeden ze způsobů, jak jim to, v uvozovkách, vrátit.

A pak nezapomeňme na to, že tímto ostrým protiruským postojem Johnson, teď nechci říct, že zakrývá, protože to zakrýt nelze, to, že od 90. let se v Británii mluvilo o takzvaných zlatých vízech pro ruské podnikatele, ať už oligarchy, nebo ty, kteří neměli až tolik peněz, abychom je mohli označit jako oligarchy, ale různé bohaté obchodníky, finančníky, s tím, že když nainvestují v Británii určitou částku, tak dostanou vízum, po kterém tolik touží. To bylo za vlády Johna Mayora, za vlády konzervativců, a pak za Tonyho Blaira. A pak se krátce na to stal Boris Johnson londýnským starostou, byl jím osm let, a v Londýně se všeobecně vědělo, že velmi dobře vychází se spoustou bohatých Rusů, finančníků, investorů a podnikatelů, a komu všemu Boris Johnson vyhověl v žádosti o víza, různá doporučení a uvedení do společnosti, jsem si do dneška nevyhledával, ale nepochybně takových lidí byla spousta. Takže i tohle může být jeden z důvodů, proč teď obrací, vrací se na druhou stranu a říká: „Jasně, byly časy, kdy jsem dokázal být vstřícný, ale teď máme novou dobu.“

Martina: Hm, nová doba. Zmínil jsi, že ruští oligarchové měli zelenou, a Londýn se tak stal možná jedním z největších úložišť majetků ruských oligarchů.

Martin Kovář: Říkalo se tomu Londongrad.

Martina: Ano. Jako poslední kauzu můžeme vzpomenout třeba Chelsea, kdy donutili ruského majitele tento klub prodat. Ale řekni mi, jaký vývoj může mít tato, nevím, jestli to lze takto pojmenovat, obchodní válka?

Martin Kovář: Asi to záleží na tom, jak to dopadne na Ukrajině, což dnes nikdo neví. Dneska nikdo neví, jestli Vladimir Putin zůstane ruským prezidentem, nebo nezůstane, a jestli ho nahradí nějaký silovik, jak říkají v Rusku, tedy někdo, kdo bude podobně razantní, nebo třeba ještě razantnější, nebo jestli přijde nějaká figura podobná Jelcinovi, vstřícnější vůči Západu, kterého si pak budou západní politikové hýčkat, jako si hýčkali Michaila Gorbačova ve druhé polovině osmdesátých let, a Borise Jelcina v 90. letech. Toto rozhodne, podle mne, jak budou vypadat britsko-ruské vztahy.

Martina: Takže opět oblíbená věta: Všechny scénáře jsou rozepsány.

Martin Kovář: Je to tak.

Martina: Je to tak. Ale přesto všechno, Británie si vůči Rusku může asi dovolit mnohé, už jenom proto, že na rozdíl od Evropské unie na něm není prakticky energeticky, ani surovinově, závislá.

Martin Kovář: Jasně. Teď nechci Johnsonovo úsilí vůbec shazovat, ale to se to dělá razantní protiruská politika, když na vás nemohou. To je jednoduché.

Velká Británie ukázala, že z EU vystoupit jde. A nezhynula a funguje.

Martina: Když jsem tady vzpomínala kauzy Litviněnko a Skripal, tak jsi, tuším, použil slovo „údajné“ působení ruských tajných služeb. Proč jsi jakožto historik, který se zrovna věnuje rád a nejvíce Británii, použil toto slovo? Máš pocit, že je na těchto kauzách pořád ještě mnoho podivného? Nebo?

Martin Kovář: Tyto kauzy Litviněnko a Skripal jsou, myslím, úplně evidentní. A pak tam je spousta drobných kauz, ne úplně jasných, kde je zapleteno mnoho různých institucí a organizací, kde často kolikrát nevíme, a asi to úplně nevědí ani Britové, ani Rusové. Takže o uvedených velikých kausách není vůbec sporu, to je jasné, ale pak je spousta podivných drobností, se kterými přišli třeba různí investigativní novináři, a tak dál. Jen jsem řekl, že to nejsou jenom tyto kauzy, které jsou evidentní, prošetřené, prošetřované, ale že tam je řada věcí, na které se zatím nikdo podrobně nepodíval, nebo jsou v podivné polotmě.

Martina: Do polotmy bys postavil třeba i novičok?

Martin Kovář: Novičok asi ne. V novičoku Britům docela věřím.

Martina: Já taky, jenom mě vždycky na tom mátlo, že nejstrašnější jed, který kdy lidstvo vyvinulo, a teď nechci vypadat krvelačně, prakticky nikdy nikoho nezabil. To mě na tom jenom mátlo.

Martin Kovář: Je to podobné jako s geniálními zbraněmi, které taky pak střílejí mizerně. Jedna věc je teoretická stránka, jak to použít, a pak praxe, ve skutečné operaci. Operace, které se nepovedly, pokud jde o práci s nejrůznějšími prostředky, by byly na samostatný příběh, a tak dál.

Martina: Už dřív jsme si slibovali, že až uběhne určitý čas po brexitu, tak přijdeš, a zhodnotíš odchod Velké Británie z Evropské unie. Řekni mi, už je to nějaký ten rok, tak jak to nyní vidíš? Vydělala na tom Velká Británie, nebo se v určitém smyslu naplnila varování Evropské unie, že to bude znamenat propad životní úrovně a že budou ještě prstíčkem škrábat. Jak to dopadlo?

Martin Kovář: Za mě se žádný katastrofický scénář nenaplnil, a ani nenaplní. Potvrzuje se, a na to jsou různé indexy ze City, kolik se toho obchoduje a tak dál. Potvrzuje se, že Británie samozřejmě pocítila brexit, nemohla ho nepocítit, a ještě k tomu přišly dva covidové roky, takže je strašně těžké odlišit, které britské ekonomické těžkosti jsou důsledkem jenom covidu, které důsledkem války a které jsou důsledkem brexitu, ale nic z toho to nemění na mém hlubokém přesvědčení, že ve střednědobém, nebo dlouhodobém horizontu brexit Británii nemůže neprospět. A takové věci, které různé skupiny jednotlivců a institucí zdůrazňují, že Britové třeba zmizeli z vědeckých struktur Evropské unie, nebo že nefunguje Erasmus, jakkoli tyto věci nepodceňuji – jako možnost českých, německých, švédských studentů odjet do Británie, a tam studovat a komunikovat s Brity, doučit se jazyk a získávat nějaké vědecké kontakty a poznatky – tak je to samozřejmě banální, v porovnání s tím, jak důležitý byl pro Brity, a také pro svět, a zbytek Evropské unie, brexit. A to už jen proto, že ukázal, že vstup není nezvratný, že se dá z této stanice vystoupit a že budoucnost je pro každou zemi otevřená. Protože do té doby, popravdě řečeno, nikdo nikdy, i když to bylo teoreticky možné, vůbec neočekával, že by se to mohlo v reálné politice stát. A pak to naplnila Británie.

A pokud dneska někdo tvrdí, že ano, tak lže. Počítalo se s tím, že tento projekt bude stále úspěšný, země budou stále pokračovat, a bude jich stále víc, a že aby někdo odešel, bylo vyloučené. Ale Britové, Boris Johnson to řekl několikrát jasně: „Unie se vyvíjí takovým způsobem, že s vámi chceme spolupracovat, ale už nechceme být součástí tohoto projektu“. A v kampani, která byla divoká na obou stranách, brexiteři nepochybně víc lhali, ale řada velkých státníků si tak počínala ve volbách, prostě dvaapadesát procent Britů řeklo, že chtějí odejít, a tak jsou pryč, Británie nezhynula a funguje víceméně normálně.

Johnsonova vláda ohledně covidu od začátku kolísala mezi velkou tolerancí, až po velmi přísná opatření

Martina: Umíš si představit, že by si to mohla dovolit jiná členská země Evropské unie?

Martin Kovář: Umím si to představit. Čas od času se to objeví v novinách, a nejen v českých. Ale Polsko, Maďarsko, myslím, není na místě, protože pro Poláky a Maďary je členství v Unii ekonomicky výhodné, ať už říkají, co říkají, nebo jim to přináší četné benefity. Umím si to představit v případě nějaké velké země, třeba v případě Francie, Itálie, byť dokonce Marie Le Pen, o které budeme určitě mluvit, už dávno ubrala na rétorice a říkala, že nechce z Evropské unie odejít. Což neznamená, že to nechce, jenom změnila rétoriku ve snaze získat co největší podporu ve volbách. Ano, odchod Británie byl mimo jiné důležitý proto, že ukázal, že i z instituce, jako je Evropská unie, lze nakonec odejít.

Martina: A jak se Británie po odchodu změnila? Jak se vyvíjí dál? Kam kráčí?

Martin Kovář: Ono se to strašně těžko říká, protože zároveň s tím přišel covid a válka. Jak by přesně fungovala Británie bez Evropy, nebýt covidu a války, na to zatím neumím odpovědět. Existuje spousta ekonomických ukazatelů, které říkají – vzpomínáme si všichni, jak se v českých novinách, v českém tisku psalo, že nejsou dopravci, a pak se vyfotilo v jednom kšeftě pár prázdných regálů, a psalo se „Británie bez Evropské unie krachuje“. To je naprostá krávovina. Británie má do krachu daleko. Ostatně Johnson je pořád premiér, a znova říkám, kdyby měli Britové pocit, že je konzervativní vláda vede ke krachu, tak by dneska, v květnu 2022, preference obou stran nepochybně nebyly, navzdory všem vládním skandálům, takřka vyrovnané. A to, že jsou vyrovnané, je jenom proto, že Boris and his boys řádili v době covidu, a část veřejnosti Británie je hodně citlivá na to, když se společenské a politické elity chovají jinak, než doporučují ostatním. Takže nebýt tohoto, tak vůbec nepochybuji, že by Johnson měl v pohodlí deseti, patnácti procentní náskok, nad labouristy. A to je nejlepší odpověď na otázku, jak si vede Británie po brexitu. Vede si normálně, slušně, docela dobře.

Martina: Jak se podařilo Britům vyrovnat s covidem? Jak to hodnotíš? Protože jsme mohli vidět v Evropě i mimo ni různé přístupy.

Martin Kovář: Johnson a jeho vláda od začátku kolísali mezi přístupem, který není represivní, který nevydává tolik omezení, ale potom ho poradci a lékaři prudce rostoucími čísly přesvědčili, že to udělat musí, takže Británie byla up and down od veliké tolerance, až po velmi přísná opatření. Dneska je, jako všude jinde, bez covidu. A na sčítání ještě nepochybně dojde. Teď jsme všichni viděli Švédsko, kde bylo málo opatření a relativně dobrá čísla, což ale je trochu zavádějící, protože Švédsko je obrovská země, a žije tam málo lidí, čili méně se jich shlukuje pohromadě, a zároveň Švédové nejsou úplně kontaktní, ve smyslu že by se hromady Švédů pořád scházely, tedy žádné Španělsko, nebo Itálie. Takže i u těchto údajů se musíme podívat na specifikum dané země, a brát je s rezervou.

Britové v posledních desetiletích nepochybně prošli horšími obdobími, než byl covid, vedli válku s Argentinou, prodělali nespokojenost za Thatcherové, strašlivá 70. léta, ale tato země v sobě má velikou vitalitu, a touhu lidí hodně pracovat, a taky uspět. A připomínám, že před odchodem z Evropské unie neplatila v Británii Evropská sociální charta, protože si to nepřáli jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. I zaměstnanci říkali: „Je absurdní, aby nám někdo zvnějšku říkal, kolik hodin týdně máme pracovat.“ Takže v Británii se v drtivé většině firem nevede žádná debata o sedmatřiceti hodinovém pracovním týdnu, o čtyřech pracovních dnech, a takové věci. Není to tedy žádná Francie.

Takže Británie nakonec i covid přestála navzdory dočasné hysterii kvůli vysokým číslům, a tak dále, a má ho, zdá se, za sebou, a co přijde dál, se uvidí. Životní poměry a podmínky v Británii jsou z mnoha důvodů drsnější, všechno je jaksi přímočařejší než v kontinentální Evropě, než v zemích Evropské unie, podobně jako ve Spojených státech, ale to je pro budoucnost Británie jenom dobře.

Martina: Říkal jsi, že to s covidem bylo up and down, u nás bychom řekli, ode zdi ke zdi.

Martin Kovář: Tak to pardon, Boris Johnson měl jasno. Ještě ve čtvrtek říkal: „Nemůžeme nic zavírat. Já bych to zavřel.“

Boris Johnson je brilantní intelektuál, sebestředný egomaniak, a trochu infantilní

Martina: A do toho nejrůznější zmíněné skandály, které mu ubraly na popularitě. Zatím z toho všeho vyšel vítězně, a já si chci ujasnit, jestli je to proto, že je to skutečně politik do nepohody, jako se říkalo o Churchillovi, že není do dob míru, ale do dob války? Prokazuje tento povahový rys a způsob vládnutí i Boris Johnson?

Martin Kovář: Když napsal churchillovskou autobiografii, Faktor Churchill, tak si z něj dělali srandu, že to je víc knížka o Borisovi než o Churchillovi. Jasně, Boris je sebestředný, za mě brilantní intelektuál, sebestředný egomaniak, až trochu infantilní.

Martina: Takže typický politik?

Martin Kovář: Winston Churchill nebyl pro mírové vládnutí, a Britové o tom byli hluboce přesvědčení, a tak mu v červenci 1945 ty hlasy nedali. A Boris Johnson? Mám pocit, že ho obyčejné, normální vládnutí nebaví. Ale jakmile nastane nějaká kritická situace, tak nevím, jak moc myslí na Británii, ale rozhodně myslí na Borise Johnsona, a krizové situace zvládá výborně. A nevím o nikom, kdo by dneska v Británii řekl, že si Johnson od 24. února, nebo už vlastně deset dní předtím, vede špatně. Spousta Britů ho najednou vidí tak, že říkají: „Je to gauner, strašný gauner. Ale stal se leaderem Západu.“ A to bylo vlastně i po volbách v prosinci 19, a už předtím přestál kritické momenty. S první vlnou covidu, jak šla čísla strašně nahoru, tak to hodně bagatelizoval, a pak onemocněl, skoro na to umřel, byl ve státní nemocnici, a od té doby začal o covidu mluvit trochu jinak, a dokázal to mistrovsky prodat. A teď nikdy nevíme, kde je hranice mezi tím, že to prodává, v uvozovkách, a tím, že ho to opravdu zasáhlo, to ví jenom on. Ale dokázal skvěle prodat péči doktorů. A kluk, který se mu pak narodil, dostal jméno jedno z lékařů. To je opravdu masakr, political animal. Žádný z evropských politiků není víc political animal, který by tím žil 24 hodin denně, a uměl to jako Boris Johnson.

Martina: Ale přesto všechno, jestli jsem tomu správně porozuměla, zatím v něm leadera churchillovského typu nevidíš?

Martin Kovář: Taky nemusel čelit takové výzvě. Churchill taky nebyl Churchillem až do jara 1940. A při veškerém respektu ke krizím, kterým čelil Boris Johnson, brexit, covid, Ukrajina, ani jedna se nerovná, co se týče významu a důležitosti, tomu, čemu čelil Churchill od jara 1940. Ale že tam je řada společných rysů, o tom není sporu.

Martina: Je Británie nějak zásadně ovlivněna válkou na Ukrajině, kromě toho, že do Kyjeva posílá zbraně?

Martin Kovář: Nevím. Teď jsem tam dlouho nebyl, hodně jsem cestoval, a tohle se nejlíp zjistí, když si to člověk načuchá osobně. Nebyl jsem dlouho v Londýně, tak na to moc neumím odpovědět. Sice si píšu s řadou Britů, a tak dál, ale píšeme si spíš o jiných věcech. Takže jak moc se o tom lidi baví v hospodách, jak moc je to ovlivňuje, jak moc to berou vážně, na to neumím odpovědět.

Martina: Alexandře Tomský, definoval jste Západ mimo jiné jako řád a individuální svobodu.

Alexander Tomský: Ano, to je ten paradox.

Martina: Řekněte mi, čím to, že zejména v poslední době Západ tolik podléhá tomu, nevím, jestli je to jenom nátlak aktivistů, že na Západě nyní není žádný velký respekt k důležitosti svobody, dokonce je to naopak. Svoboda překáží, a řekla bych, že ji vaří spolu s námi tak trochu jako žábu na plotně.

Alexander Tomský: Jo, to je slavná žába. Je to krize západní civilizace, která má zásady, které dnes jsou všechny naprosto jednoznačně popírány. Proč? Protože tyto zásady a ctnosti vyšly z křesťanství, které se odtrhly, jak říká Chesterton, z teologického kontextu, a teď tady beznadějně poletují jako molekuly, a dělají strašnou zkázu. Všechno máme odvozeno z křesťanství: Vezměte si třeba liberalismus, který je založen na křesťanské ctnosti, snášenlivosti a toleranci vůči druhému. Ale nafoukl to do principu celé politologie, což je nesmysl. Tento individualismus je v tomto smyslu naprosto špatný. Komunismus vychází z rovnosti všech lidí před Bohem a před zákonem, jako ve starém Izraeli, ale zase to nafoukl do něčeho úplně jiného, do rovnostářství, kdy všichni mají být stejní, gleichshalten, jak říkají Němci, a to je katastrofa. Ale všechny tyto hodnoty najdete v obrazu Geneze a židovské Tóry, ale tyto hodnoty musí tvořit celek, musí být dobře srovnány.

Dnešní krize přichází proto, že dochází k postupné sekularizaci. Tento obraz světa, včetně zdravého rozumu, který je odvozen z křesťanství, je jiný, než zdravý rozum třeba Indů. Budete jako bohové, říká ďábel v ráji Adamovi a Evě, a tam jsou ty základní principy. Židé se vzbouřili proti otroctví, proti otrokářství, považovali všechny říše starověku za generální říše otroctví, to je citát z Talmudu. To všechno jsme zdědili, ale najednou se ukázalo, že s úpadkem transcendence, tady bych chválil Havla, což by mně měli někteří mí souputníci za zlé, protože transcendenci, přesah, potřebujeme, protože jinak ztrácíme smysl a účel člověka, a zároveň zdravý rozum. A proto tady vzniká jediná ideologie, která se nabízí.

V šedesátých letech, v roce 67 až 69, se vzbouřila v Anglii mládež, stejně jako v Americe, a už tehdy tam byly všechny prvky tohoto rovnostářství, chtěli multikulti svět bez hranic, a vše, co slyšíme dnes: extrémní feminismus, toxické, čili jedovaté mužství, to všechno jsem slyšel. Jedna feministka po mně něco hodila skleněnými dveřmi, ale naštěstí jsem nebyl poraněn, protože jsem sklonil hlavu, a rozbité sklo spadlo na zem. Rozumíte? Všechno tam bylo, ale tento proces se zastavil studenou válkou. My jsme tehdy museli hájit kapitalismus a svobodu proti Sovětskému svazu, a toto hnutí mládeže úplně utichlo, s výjimkou Německa, kde teroristi přežívali ještě dlouho do sedmdesátých let.

Ale po pádu železné opony to s obrovskou silou vypuklo znova, takže to máme zpátky, je to déjà vu. Já jsem toto vše zažil v mládí v Anglii, a je to zpět. Fiasko po první i druhé světové válce způsobilo, že lidé přestali po roce 45 chodit do kostela. Já jsem z generace, která už do kostela masivně nechodila, masivně. V Americe to bylo opožděno, a ještě padesátá léta byla velmi silně náboženská, ale pak to začalo pomalu krachovat, a tato sekularizace vytvořila vakuum, prázdno, ideologické prázdno. A jak víme z fyziky, prázdno se musí něčím vyplnit, a vyplnil ho nový pokus o novou univerzální etiku, o etiku takzvané, my to špatně překládáme, poněvadž se má sociálně společensky rozlišovat, takže naši překladatelé mluví o sociální spravedlnosti, ačkoli mají na mysli společenskou konvenci. Angličané na to mají dvě slova, a my taky, a to „sociální“ a „společenský“. Takže je tu pokus vytvořit novou společnost, novou ideologii, která by vyplnila prázdno, které tady vzniklo. A toto prázdno je strašné. Uvědomte si, že se 200 let nadává křesťanství, nadává se dějinám a smyslu Západu. To není nic nového, stačí si přečíst Existencialismus Jeana Paula Sartra, který je zuřivě protizápadní, Marx, jak je protizápadní, a jeho antikapitalismus je zároveň útokem na západní civilizaci.

Jsme, a vždy jsme byli Západ. Rozhodli jsme se být Západ, když jsme zrušili Sázavské opatství východního ritu. Tisíc let jsme Západ, a dnes víc než Západ, který podléhá destrukci nové ideologie.

Martina: Zmínil jste historickou zkušenost z roku 1968. Ale všichni jsme, východní Evropa, chtěli po roce 89 na Západ.

Alexander Tomský: Ano. Ale Západ už byl jiný.

Martina: Ale nerozdělili jsme se historicky a mentálně v roce 1968, protože naše zkušenost…

Alexander Tomský: …byla opačná.

Martina: S okupací.

Alexander Tomský: Byla opačná.

Martina: Byla úplně jiná.

Alexander Tomský: Ale i předokupační zkušenosti. My jsme chtěli západní kapitalismus, západní svobodu, cestování, životní úroveň, a rozdíl byl tehdy obrovský. Já jsem v roce 67 žasl, jak je Německo bohaté, když jsem se tam poprvé ocitl. To ano.

Martina: Ale Západ už tehdy jel multikulti.

Alexander Tomský: Západ už tehdy začal krachovat, ale studená válka to úplně na třicet let prakticky zmrazila. Já to zažil, protože jsem ve studené válce jako politolog v Anglii v ústavu bojoval za individuální svobodu, a této války jsem se plně zúčastnil.

Proto také střední Evropa vytvořila Visegrád, proto také tady máme jiné zkušenosti, které předáváme mladým. Vezměte si třeba, že v katolických, nebo pronásledovaných rodinách, se tato zkušenost dá předat mladým lidem. Není pravda, že mládež u nás nic neví. Na Západě ze sedmdesáti procent nic neví o zločinech Lenina a Trockého, nebo Mao Ce-tunga.

Martina: Tam si staví sochy Lenina.

Alexander Tomský: Jistě. Číňané nám darovali tu největší. Každopádně je Západ nahlodán touto novou ideologii, která má své prvky, který všechny dobře znáte z literatury. Anglický denní tisk je hrozný, tam se to objevuje denně, a je to útok na gender, a tak dál.

Martina: A když se podíváme na nás, malou Českou republiku uprostřed?

Alexander Tomský: My jsme ještě konzervativní.

Martina: Jsme Západ?

Alexander Tomský: My jsme Západ, vždycky jsme byli Západ. Rozhodli jsme se být Západ, když jsme rušili Sázavské opatství, které bylo východního ritu. Takže už tisíc let jsme Západ, a dnes jsme víc Západ. Západ podléhá destrukci nové ideologie.

Západ podléhá strašlivé ideologii rovnostářství a snaze odmítnout civilizaci vzešlou z křesťanství. Ale nenabízí nic nového.

Martina: Jsme víc Západ i v tom smyslu, že jste napsal, že Západ žije svými vlastními fiktivními problémy, gender, diskriminace, klima, sociální spravedlnost?

Alexander Tomský: Multikulturalismus, imigrace.

Martina: A ve své naivní samolibosti přestal vnímat okolní svět. I tento Západ jsme teď víc?

Alexander Tomský: Tento Západ už je silně nahlodán. Ale je otázka, jaké má vnitřní síly. Teď například někteří komentátoři v Telegraphu objevili Ukrajinu, ale v Anglii bylo povědomí u inteligence o tomto národu vždy velice slabé. Angličané jsou národem čtyř národů, a intelektuálové nemají tradičně rádi nacionalismus, ale prostí lidé, to je něco úplně jiného. Takže Ukrajina nám do jisté míry připomíná, nám na Západě, co to znamená národní společenství, a je otázka, jestli Západ, který teď podléhá strašlivé sociální a společenské ideologii spravedlnosti, rovnostářství a snaze odmítnout celou postkřesťanskou civilizaci, která se z křesťanství vyloupla – to všechno odmítají, ale nenabízí nic nového.

První velký pokus nahradit západní ideologii něčím novým, bylo osvícenství, potom přišel nacismus a bolševismus, které měly skutečně utopickou vizi nějaké budoucnosti. Dnešní wokeisté, progresivisté, ti uvědomělí, máme na to staré slovo „uvědomělý“, které už mládež nezná, to nemají, ti jenom ničí, nenabízejí žádnou budoucnost. Budoucnost má být jednotné lidstvo bez hranic, pod určitými lidskými právy, které má fungovat jako alternativa, bez bělochů, samozřejmě, poněvadž ti už vymírají, kteří musí být vyhozeni na smetiště dějin. Takže to není žádná vize. Nacismus i komunismus měly vizi budoucnosti, takže v tomto smyslu odpovídají prastarým křesťanským sektám, které se považovaly za svaté, a budovaly nový svět, který měl být Rájem na Zemi, řečeno teologickým jazykem. A tito noví nám žádný Ráj na Zemi nenabízejí, mám pocit. Takže Západ je opravdu v krizi. Ale protože nemají pozitivní vizi, mohou prohrát. Ještě není všechno prohráno.

Martina: Dobře. Umíte si představit, že se teď západní politici praští do čela?

Alexander Tomský: Neumím.

Martina: Já to naznačím. Řeknou třeba toto: „My jsme to dovedli na kraj propasti, a teď je potřeba odvrhnout pseudoproblémy.“

Alexander Tomský: Ne.

Martina: Odvrhnout řešení pohlaví, a tak dále?

Alexander Tomský: Ne, toto pochopitelně nedokáží, protože mají pocit, správný, že politika nemůže být jenom pragmatická. To je neštěstí Evropy. Vášnivá křesťanská civilizace nám zanechala potřebu mít ideologii, kterou Indové nemají, mimo nacionalismu, to znamená, že nemůžeme žít jenom chlebem a strdím, ale musíme mít, a politici nám musí představit, nějaký plán. To vidíte na budování Evropské unie, kdy nešťastná šéfkomisařka Ursula von Leyen řekla, že Zelený úděl dává Evropě do budoucnosti nový smysl života. To je absurdita. Politici by se měli starat jenom o to, kolik peněz jde na zdravotnictví, kolik na obranu, měli by být ryze pragmatičtí a měli by chránit staré instituce, které jsme vytvořili během staletí, ne-li tisíciletí. Měli by chránit národní literaturu, učit děti zásadním věcem, to znamená slušnému chování, ale místo toho hledají ideologii. A našli tento pokus o novou univerzální globální ideologii. Jestli se podaří, nebo ne, nevím. Doufám, že to může být naivita a že tady jsou pořád síly naší staré civilizace, které ji porazí. Ale nebudou to ti stejní politici, jak říkáte, to není možné, budou to noví politici.

Martina: A z koho se rekrutují?

Alexander Tomský: Nevím, jestli je to vůbec možné. Mám trošku pochyby, poněvadž vymíráme.

Všechno zlo pochází zleva

Martina: Vás oblíbený autor Gilbert Keith Chesterton říká: „Jak se zdá, smyslem povinné školní docházky je naučit zdravě uvažující děti, jak se zbavit zdravého rozumu.“

Alexander Tomský: Bohužel. A to si představte, že to řekl před sto lety.

Martina: Řekl to před sto lety, a od té doby se to moc nezměnilo. Takže kde je chcete brát?

Alexander Tomský: Nezměnilo se nic.

Martina: Kde chcete brát ty, kteří zdravým, neemočním, nepocitovým způsobem…

Alexander Tomský: Kupodivu existuje řešení. Já jsem si také myslel, že neexistuje.

Martina: Ano?

Alexander Tomský: Ale objevil jsem ho ve Švédsku. A nyní to Angličané napodobují, zakládají školy, které jsou úplně odříznuty od školského…

Martina: Systému?

Alexander Tomský: Systému. A hlavně od školského ministerstva. A rozhodující jsou tam rodiče, kteří dohromady s učiteli rozhodují o obsahu nauky, je to nějaký kompromis. A ukazuje se, že opravdu do značné míry likvidují tyto ideologie. Rodiče jsou také pod vlivem této ideologie, samozřejmě, ale…

Martina: Ale jak to koreluje se skutečností, že Švédsko se dostalo do těžké společenské a sociální situace?

Alexander Tomský: To je věc úplně mimo.

Martina: To znamená, že je to trošičku: Zachraň se, kdo můžeš?

Alexander Tomský: Ne. Protože měli problémy se školstvím také proto, že se děti nenaučily dost dobře číst a psát, a měli velký problém, nevím, jak se tomu říká česky, a částečným analfabetismem, který vznikal ve špatných školách. Hledali proti tomu řešení, protože školský úřad se v podstatě dostal do područí ideologů, což je typické. To jsou ty menšiny, feministky, které útočí na vlády, a všechny možné skupiny, které chtějí ovlivnit politiku státu. A my jsme často úplně bezmocní, protože většina mlčí a nebrání se.

Martina: V Americe je to velmi časté. I u nás.

Alexander Tomský: Je to všude, já jsem to zažil. Učil jsem angličtinu v Anglii na střední škole, takže vím, jaké jsou problémy se školskou ideologií, kterou v Anglii ovládla levice. Všechno zlo pochází zleva.

Martina: I ve východní Evropě už to tak je?

Největším problémem je, že demokracie přestává být demokratická. Skutečně lidová demokracie poslouchá lid, a to dnešní politici nechtějí.

Alexander Tomský: Už u nás to proniká také. Existují nejrůznější nadace a skupiny, které navštěvují školy.

Martina: Neziskovky.

Alexander Tomský: Neziskovky, takzvané neziskovky. Teď jsme vydali knížku Politické neziskovky pana Kotziana, který se píše německy, obstarejte si ji, já ji bohužel nepřinesl, protože ji nemám doma.

Martina: A co se z té knížky dozvíme?

Alexander Tomský: Dozvíte se, jak to funguje. Je tam odhaleno, jaké ideologie tyto neziskovky mají, a je to velmi kvalitně napsáno.

Martina: To znamená, že se dozvíme, co se hustí do našich dětí?

Alexander Tomský: Ano, o co se pokoušejí, jakým způsobem dostávají evropské peníze, a naše peníze, jakým způsobem ovlivňují ministerstva, a podobně. Největší problém je problém demokracie, která přestává být demokratická. Demokratická, skutečně lidová demokracie, ačkoli to zní jako pleonasmus, poslouchá lid. Politici musí být natolik pokorní, aby poslouchali lid, a to je přesně to, čemu se Evropská unie neustále vyhýbá. Lid už nikdy nedostane příležitost k referendu.

Martina: Kdo naslouchá lidem, ten je přece populista.

Alexander Tomský: Nemusí být populista.

Martina: Ne, ale tak je to prezentováno.

Alexander Tomský: Já vím.

Martina: Není-liž pravda.

Alexander Tomský: Ale to jsou všechno nadávky. Za tyto nadávky musíme jít a hledat smysl. Populismus je nabízení úplatku lidem, aby volili určitou stranu, to je základní, prastarý princip populismu. Ale…

Martina: Ale v dnešní době je to taková konotace, že populista je ten, kdo naslouchá tomu, co lidé chtějí.

Alexander Tomský: Dalo by se to tak říci. Ale všichni politici mají naslouchat tomu, co lidé chtějí.

Martina: Právě proto mluvím o disproporci tohoto slova, tedy, že se nám vyměnil jeho obsah.

Alexander Tomský: Ano, naprosto vyměnil. Je to nadávka. Ale podívejte se, jak obrovský problém nastal v Anglii po hlasování o brexitu, kdy se hroutila celá politická třída, mluví se tradičně o třídě, o vrchnosti, která z osmdesáti procent hlasovala opačně než „blbej lid“. Ale našli se politici, kteří to vzali za své, protože to je tak hluboce zakódované, že demokracie je opravdu lidová, takže nakonec zvítězili, i když třeba nejsou příliš hodni tohoto úkolu, jako Boris Johnson, ale je tam ještě silný. Ale Británie je stará demokracie, která začala před 500 lety, bez revolučních jakobínů, bez všeho toho, co známe z Evropy. My tady ještě pořád trpíme Francií.

Martina: Teď po vás zase budu chtít hlubokou spekulaci.

Alexander Tomský: To nedám.

Evropa zestárla, ztratila základní hodnoty, a doba se vymkla z pantů

Martina: Řekněte mi, v jakém světě se pravděpodobně ocitneme, až sedne válečný prach, opadnou největší vášně, a my zase budeme doufat v návrat k normálu, jako jsme doufali po covidu? Co myslíte, že budou nejdůležitější, viditelné změny, které ve světě nastanou?

Alexander Tomský: Já příslib těchto změn nevidím, a to je můj problém osobní. To víte, každý máme nějakou povahu, a já to vidím velice černě, i když se snažím znít optimisticky. Evropa skutečně zestárla, ztratila základní hodnoty, které měla, jakoby se doba vymkla z pantů. Je velmi obtížné si představit, že přijde generace, která se postaví proti, a bude mít nějakou sílu. Víte, konzervatismus je obranný, to není ideologie. Není to ideologie útočná, je to obrana před utopismem, před extrémy, před nesmysly, které hlásají lidé, a před aktivismem. Chce stlačit stát do pragmatické podoby, která vyplývá z dějin právě v odluce státu a církve. Proč? Protože jakmile máte církev a stát odloučeny, odděleny, tak stát má jedinou povinnost pragmatického řízení: Zajistit vnější, vnitřní bezpečnost, makroekonomickou rovnováhu, natisknout peníze, a podobně. Má se chovat pragmaticky, nemá být náboženský, a náboženský dnes znamená politický. Dnes máme politická náboženství.

Čili, jestliže stát přijímá politická náboženství, ať už je to budování Evropské unie, nebo novou etiku sociální a společenské spravedlnosti, tak takový stát už je náboženský, jenže to neví, a myslí si, že zaplnil prázdno politickou ideologií. Ale politická ideologie je pseudonáboženství, nic jiného, to víme už z dob Sovětského svazu. Čili je tady problém, jak vysvětlit dětem, mládeži – můj syn je konzervativní, a je jediný v gymnáziu – v čem je problém, protože tyto děti jdou s proudem. Pochopitelně, jsou to osmnáctiletí výrostci, a chtějí mít nějaký smysl života. A tato ideologie dává lidem smysl života, tito aktivisté mají ohromný smysl života, a dokonce praktický aktivismus naplňuje jejich život. A to je problém.

Martina: A dává jim pocítit, že jsou lepší.

Alexander Tomský: To je zase další věc.

Martina: To je velmi opojné.

Alexander Tomský: Ano, to je problém gnóze.

Martina: Mají morálně navrch.

Alexander Tomský: No to je gnóze, která začala za reformace, za občanských válek, kdy najednou kalvíni a puritáni v Anglii, v jednom článku jsem citoval Thomase Colliera, což byl hlavní vojenský kazatel Cromwellovy armády, kde říká: „Nesmíme se zaměřovat na dokonalý svět po smrti, to je naprostý blud. Musíme vybudovat království svatých.“ To znamená, že my jsme svatí, a to byla první gnóze, která se tu objevila právě v napětí občanské války, tedy přesvědčení o své svatosti, a že z vhledu do historie víme, jak má ctnostný svět vypadat, tedy budování Ráje na Zemi. On to řekl teologickým jazykem, protože kdyby řekl přímo, že chce Ráj na Zemi, tak by odporoval Ježíšovým slovům: „Mé království není z tohoto světa.“ A teď si představte, že toto přesvědčení se postupně sekularizovalo, a známe to jako osvícenství, kdy lidé věděli, jak má svět vypadat. Už ve Francouzské revoluci se objevili lidé jako Condorcet, a nejslavnější je Diderot.

Martina: Diderot?

Alexander Tomský: Diderot. Oni už přesně věděli, kam svět jde, a věřili, že se lidstvo může neustále zlepšovat, což přitom odporuje obrazu Bible, kde je člověk nalomen hříchem, je nedokonalý, a zlepšovat se může jenom tím, že bude dobře vychován, a čím bude těchto lidí víc, tím lepší bude společnost. Proto také často mládež v Americe podléhá bludu, že lidé jsou dobří, protože žili ve společnosti, která byla velmi dobrá, a najednou se ukazuje, že tomu tak není. Takže tito svatí vyvolení, jak to známe z komunistické hantýrky, předvoj, avantgarda, to jsou probuzení, což je podobné jako uvědomělí.

Lidé na Západě ztratili víru, a tak věří v cokoli, a vnucují to ostatním

Martina: Myslíte, že se tím znova naplňují slova vašeho oblíbence Gilberta Keithe Chestertona, který řekl: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“

Alexander Tomský: Ano, a to je přesně to, co tady máme. Lidé věří v cokoli, a vnucují to ostatním, kteří jsou zaraženi, tak jako mnoho mých přátel, nebo dětí. Mám v Anglii pět dětí, některé emigrovaly, ale pět zůstalo.

Martina: Emigrovaly sem?

Alexander Tomský: No, jeden emigroval do Prahy, ten nejstarší, poněvadž uměl nejlépe česky, doma jsme mluvili česky. A dcera je profesorkou anglické literatury v Kanadě. Ale pět dětí tam je, a pozoroval jsem, už když byly ve škole, když to v 80. letech začalo, jak se člověk zarazí, protože mu tvrdí nesmysly, kterým nelze věřit. A co na to chcete říct? Když něco řeknete, tak jste fašista, to je strašlivá zbraň, která už předem počítá s odporem, a předem ho eliminuje. A to najdete i u Marxe. Marx je v podstatě konspirativní teorie, to je strašný problém. Na jedné straně vakuum, tak na to má konzervativec reagovat? Vy nechcete společenskou a sociální spravedlnost? Nechcete, aby si muži a ženy byli rovni? Nechcete přijmout sexuální odchylky? Považujete některé lidi za zvrácené, nebo co?

Martina: Sugestivní otázky.

Alexander Tomský: No jistě, to je tom zabudované. Mládež je vůči tomu bezmocná. Čili nejsem velký optimista. Nejvíc si dovedu představit, co má tuto ideologii nahradit, to, co máme vykrystalizovat z našich dějin, aby lidé pochopili, že když se to přehání, tak se možná začne bouřit zdravý lidský rozum, pokud ještě vydržel.

Martina: V souvislosti s jadernou válkou jste řekl, že jste optimista. V souvislosti s naší budoucností jste řekl: „Nejsem velký optimista.“

Alexander Tomský: Poněvadž vymíráme.

Jakou máme budoucnost? Nulovou.

Martina: Rozumím. A teď poslední otázka. V čem vidíte naději? Kde ji můžeme hledat?

Alexander Tomský: Naděje je osobní. Musíte věřit, že svět byl spasen a že žádnou novou spásu nepotřebujeme. Existuje ošklivé přísloví, s jedním sprostým slovem, a normálně bych byl pro cenzuru sprostých slov.

Martina: Máte jedno povoleno.

Alexander Tomský: V 19. století existovalo, zřejmě proti Francouzské revoluci, české úsloví, které nikdo nezná: „Potkáš-li kde spasitele, nakopni ho do prdele.“ To je přesně ono. Chtějí nám zase spasit náš svět, který je krásný, který jsme vybudovali, který ustavil individuální a podnikatelskou svobodu, s politickým řádem. A dokonce s rovností všech lidí před Bohem a před zákonem. Dokonce ustavil svět meritokracie, kde zásluhy znamenají hierarchii, kterou chce dnešní spravedlnost zbourat, a úplně zbořit.

Martina: A zároveň ustavil svobodu rozhodnutí každého jednotlivce.

Alexander Tomský: Protože se člověk rodí svobodný. Ne v tom smyslu, že má absolutní svobodu, ale že musí rozlišovat mezi dobrem a zlem, bez ohledu na svou inteligenci. Ale zároveň potřebuje společnost, kde inteligentní, vzdělaní a schopní tvoří přeci jenom nějakou hierarchii. A to všechno se nám podařilo, a toto vše nám dnes ničí. A to je horor. A ještě vymíráme. Takže jakou máme budoucnost? Nulovou.

Martina: To je tedy drsné slovo na závěr. Potřebuji nutně alespoň trošku třeba práškového veselí.

Alexander Tomský: Tak samozřejmě nemůžeme vyloučit mnoho věcí, které teoreticky dávají smysl, ale prakticky ne, to je rozdíl mezi praxí a teorií. Teorie je často nesmyslná, i když může být logická, ale nemá se světem nic společného. Existuje přesvědčení, že tak, jako se vynořila katolická církev z doby temna během rozpadu říše římské, jako by ponorná loď zase vyplula do světa, tak že se vynoří i dnes, protože existuje asi 50 000 konvertitů, i u nás, mezi poměrně vzdělanými, nebo pseudovzdělanými vysokoškoláky, kteří tíhnou ke křesťanství. Možná, že se křesťanství znovu vrátí, ale já to tak nevidím. Teoreticky je to možné. Nebo je možné, jak říkám, že rozum bude žádat, aby vláda nenabízela žádnou spásu, což je docela možné, protože je to absurdní, a ničí to svět. Vezměte si, že jeden inženýr velice vtipně poznamenal, že elektrické auto je ideologie. Takže to jsou takovéto šílenosti. Nemáme elektřinu na elektrifikaci světa, prostě ji nemáme, a nikdy mít nebudeme.

Martina: Ale slíbit se to dá.

Alexander Tomský: Jo, ale je to absurdní.

Martina: Ano.

Alexander Tomský: Takže se můžeme bouřit, ale jestli něco zvládneme, nebo ne, nevím. Já návrat ke křesťanství zpátky nevidím, to je můj osobní pesimismus. A to nejsem křesťan, jsem spíš židovského vyznání.

Martina: Alexandře Tomský, moc děkuji za vaše konzervativní smýšlení, a přemítání o současném světě. Díky moc.

Alexander Tomský: Já děkuju za pozvání.

Martina: Řekl jste, že v cenách energií se odráží vývoj na trhu energií, i veškeré chyby v řízení energetiky. Když už jsme tedy u cen, a vy jste jeden z našich nejlepších expertů, a kromě toho také praktik, tak mi konečně řekněte, jak to opravdu je, protože informace se velmi často rozcházejí. Platíme za plyn několikanásobně více než třeba Maďaři, nebo i Němci?

Vladimír Štěpán: Můžeme si to říci na příkladu maďarské Innogy, což je vlastně dědic našeho státního Transgasu. Innogy prodává plyn na Slovensku a v ČR těm samým odběratelům. A my jsme spočítali jejich ceny pro tisíc pět set kubíků a zjistili jsme, že u nás za to odběratel platí k dvaceti korunám za kubík, a na Slovensku kolem deseti. Můžete mi říct, proč?

Martina: Nemůžu.

Vladimír Štěpán: Já taky ne. Innogy, která nakupuje plyn levně z Maďarska, ho tady prodává za tyto ceny, vláda mlčí a nic neříká. A na Slovensku jsou poloviční? To máte jeden příklad.

Martina: Na rozdíl od Německa, Itálie, Rakouska, Francie, a ze států V4 Slovenska, nemá Česká republika uzavřenou dlouhodobou smlouvu na nákup levného ruského plynu.

Vladimír Štěpán: Je jediná v celé Evropě, když pominu Španělsko, Portugalsko, a podobně.

Martina: A proč?

Vladimír Štěpán: Protože když byla privatizace, tak tento kontrakt, který jsme také měli, protože Rus vždycky uzavře smlouvu s jednou národní společností, protože to je pro něj záruka obrovského odběru plynu a placení, tedy že mu zaplatí. Nechce malé subjekty, a malý subjekt je třeba takový, který má miliardu kubíků, to je pro ně malé. Oni to takto postavili. My jsme také měli takového obchodníka. Vždyť jsem tam byl já, který jsem dělal i na ČPP. To ale zdědilo RWE, které mělo v roce 2012 ve Vídni, kde jsem byl, arbitráž, a tam změnili vzorec, a místo obvyklého vzorce, kde je vazba na konkurenční paliva typu ropa, plyn, uhlí, nebo třeba i elektřina, inflace, pevná složka ceny, a všechno, který vyhodili, tam dali vazbu na burzu, a tím ho znehodnotili. Takže tento kontrakt sice formálně existuje, ale je k ničemu, protože si můžete kupovat z burzy, a tento kontrakt nepotřebujete. Takže RWE má tento kontrakt, ale nevyužívá ho. A my nemáme žádný.

Pokud by Rusové přerušili dodávky plynu, to znamená sto padesát miliard kubíků do Evropské unie, tak to nenahradíte ani do roka, ani do dvou, ani do pěti let.

Martina: A kupujeme plyn výhradně od Německa?

Vladimír Štěpán: Kupujeme ho na burze. Z burzy nám ho dodávají, ne úplně výhradně, ale čtyři němečtí obchodníci, a je to tak 80 až 90 procent dodávek plynu. Pak jsou tady nějací belgičtí, italští, prostě x malých.

Martina: Kolikanásobně dráž ho kupujeme z burzy, než kdybychom ho odebírali přímo z Ruska na základě nějakého zastropování?

Vladimír Štěpán: Čtyřikrát.

Martina: Čtyřikrát?

Vladimír Štěpán: To je právě to zásadní, že když na burzu nikdo nedodává, tak samozřejmě není nabídka, ale poptávka je. A právě na vyrovnávání výkyvů, jak jsem říkal, potřebujete dlouhodobý kontrakt. A když plyn nemáte, a zájem o něj je, tak cena stoupá, a bude stoupat dál. A je docela možné, že tímto zásahem Ruska na Jamal, a uzavřením této trasy přes Ukrajinu, skončí evropská burza, protože už tam nebude s čím obchodovat.

Martina: Co to bude znamenat pro stát, jako jsme my, který odebírá výhradně přes burzu?

Vladimír Štěpán: Musí udělat dvoustranný kontrakt s nějakým obchodníkem, nebo s několika obchodníky. To je to, co jsme chtěli. My říkáme: Když z Německa odebíráme ruský plyn, ale za čtyřikrát vyšší cenu, tak já chci jen nahradit německého obchodníka, takže to bude také ruský plyn, ale čtyřikrát levnější. To jsme chtěli udělat.

Unijní solidarita prakticky neexistuje

Martina: Jak odhadujete, že v tomto případě zafunguje tolikrát zmiňovaná eurounijní solidarita?

Vladimír Štěpán: Jak už jsem tady říkal, tato solidarita prakticky není, protože pokud by Rusové přerušili dodávky plynu, to znamená sto padesát miliard kubíků do Evropské unie, tak to nenahradíte ani do roka, ani do dvou, ani do pěti let. Takže z čeho chcete brát? Norové mají své plynovody přes moře do Německa, do Anglie, Polska a jinam, ale kapacita na tuto ropu už je vyprodaná, nic tam nestaví, a ložiska nemají. Mají je někde na severu, viz Polsko. Oni s tím nepočítali, a Evropská unie jim zakázala rozvíjet nová ložiska plynu, protože plyn je přeci neekologický, takže musíme mít obnovitelné zdroje. Takže jim to zakázali, a když nyní Evropská unie řekla: „Norové, zvyšte dodávky“, tak oni řekli: „Vy jste nám to zakázali. Z principu ne, nezvýšíme.“ Holanďané také snižují, těžba tam dochází. Takže čím to chcete nahradit?

Martina: Na základě německého Green Dealu, nebo Energiewende je plyn neekologický, a od roku 2026 Evropská unie zakazuje nově uvádět do provozu spotřebiče na plyn. Je to tak? Řekněte mi, proč tedy Německo zdvojnásobí dovoz ruského plynu až na sto deset miliard metrů krychlových od roku 2022, pokud tedy tato smlouva stále platí?

Vladimír Štěpán: Protože to, co říká Green Deal, není pravda. Měli jsme třeba staré uhelné elektrárny, které měly účinnost 30 procent. Paroplyn, který nahrazuje uhelné elektrárny, má účinnost třeba 45 procent, což je nešťastné využívání plynu, tam je účinnost plynu nízká. Ale když byste si vzala kogenerační jednotku, která vám v místě spotřeby vyrobí elektřinu a teplo, tak to je pro průmyslové potřeby, a tam máte účinnost 90 procent. A když si vezmete kondenzační kotel v domácnostech, tak to je také přes 90 procent. A jaké jsou emise z využívání plynu? Zkuste to porovnat: Když si zapálíte ohníček ze dřeva, nebo když si k obnovitelným zdrojům přidáte uhelné, nebo jakékoliv elektrárny, tak kdo má vyšší emise? A zjistíte, že u obnovitelných zdrojů jsou několikanásobně vyšší, než u plynu. To jsou dezinformace, že…

Plyn přímo z Ruska stojí sedm korun za kubík. Na burze, kde ho kupujeme, je cena 25 korun. Za rok zaplatí občané ČR za plyn o 100 až 150 miliard víc, než by museli.

Martina: A znamená to, pane Vladimíre Štěpáne, že Německo vědomě klame? Protože si objednává navýšení dodávek plynu, a zároveň v rámci Evropské unie šíří Energiewende?

Vladimír Štěpán: Ne. Oni vlastně říkali: My plyn potřebujeme na dvacet let, než navýšíme podíl obnovitelných zdrojů, takže plyn budeme potřebovat někdy do roku 2040, a pak už ho potřebovat nebudeme. Ale teď je rok 21, stavíme Nord Stream 2, a potřebujeme ho na vyrovnávání k obnovitelným zdrojům, a jako náhradu za jaderné elektrárny, které zavíráme, a jako náhradu za staré uhelné elektrárny. Proto tento zemní plyn, a kdyby to bylo takto zrealizováno, tak by Němci už neměli nejhorší ovzduší v Evropě, ale měli by jedno z nejlepších.

Martina: To znamená, že v tomto případě Německo, na rozdíl od své zelené politiky, uvažuje realisticky? Nebo nechce ohrozit své občany a svůj průmysl?

Vladimír Štěpán: Oni vlastně říkali: Ano, my uznáváme, že obnovitelné zdroje jsou do budoucna nejperspektivnější, a my to budeme rozvíjet. Ale na přechodnou dobu do roku 2040 musíme rozšířit podíl plynu, který je ruský, levný a čistý, a nahradíme s ním všechny tyto zdroje, jak jsem je jmenoval, a přečkáme do toho roku 40 s minimálními emisemi. A to byla naprosto reálná koncepce, kterou by vlastně realizovali Energiewende.

Martina: Svého času jste odhadl, že zbytečné náklady, které Česká republika platí za vysoké ceny plynu, jsou zhruba sto miliard korun každý rok. To stále platí? A bude se to zvyšovat?

Vladimír Štěpán: Říkal jsem vám, že když nakupuji na burze za pětadvacet korun, a normálně mám šest, sedm korun, tak to mám rozdíl skoro dvacet, nebo patnáct korun, abych to nepřeháněl. A když mám devět miliard kubíků, tak devět miliard krát patnáct je kolik? To máme skoro sto padesát miliard. Samozřejmě nekoupím celých z těch dlouhodobých, takže proto jsem tam nedal sto padesát, ale sto, protože musím dokupovat plyn na vykrývání, na rovnoměrný odběr, třeba i na burze, za šest korun.

Martina: Řekněte mi, komu mám závidět těchto sto padesát miliard?

Vladimír Štěpán: Všem státům, s výjimkou České republiky. Všichni to mají za tyto ceny.

Martina: To je ale pro lidi mnohem horší tunel na peníze než solární tunel, který nás stojí ročně jenom nějakou čtyřicetimiliardovou babku.

Vladimír Štěpán: Konečně rozumná obhajoba solárů, to mě nenapadlo. Když to tak vezmu, tak ten jejich bilión byl za dvacet, pětadvacet let dotací, kdežto tady máme sto miliard každý rok, krát dvacet let, tedy dva bilióny. To je pravda.

Maďarsko prodalo energetiku a banky na Západ, a pak zjistilo, že ekonomika jde ke dnu. Zahraniční investoři neinvestovali a odváželi dividendy. Tak v těchto oblastech provedlo znárodnění.

Martina: Ale to je smutné. Řekněte mi, hodil nás někdo přes palubu, nebo jsme přes ni s nadšením skočili sami?

Vladimír Štěpán: Je to vidět už na začátku, když se privatizovala energetika. Slováci mají stoprocentního státního obchodníka, a když k tomu přidají dlouhodobý kontrakt s Rusem za šest, sedm korun, tak mají o obyvatelstvo vystaráno. A potom zprivatizovali třeba NET4GAS, tranzitní soustavu, ale stát si tam nechal 51 procent, a zrovna tak to bylo s dalšími věcmi, třeba se zásobníky, na kterých tam má stát také výrazný podíl. A u nás jsme 100 procent zásobníků prodali. A 100 procent všech sítí. Obchodník zanikl. Tady je pomatenost už od devadesátých let, že prý je úplně jedno, kdo to vlastní, protože tady se všichni snaží co nejefektivněji, nejlépe a tak dále. Ale to není pravda.

Martina: Teď řeknu v naší zemi velmi nepopulární slovo: „Znárodnění“. Je to jediná cesta?

Vladimír Štěpán: Vždyť Němci už také řekli „znárodnění“. Němci už řekli „znárodnění“. A může to být „jako“ znárodnění. Jak to udělali Maďaři? Maďaři po revoluci jako první prodali všechny energetické záležitosti a banky na Západ, a po deseti letech zjistili, že se jejich ekonomika řítí ke dnu, protože zahraniční investoři neinvestovali, a jenom si odváželi dividendy. A co udělali? Udělali taková pravidla hry, že západní firmy si nevydělaly, a tak odešly. Prostě je vyplatili, a všichni odešli, a dnes je to všechno státní. Maďaři neměli státní energetiku, ta byla ze 100 procent zprivatizována.

Martina: To znamená, že na začátku udělali stejnou chybu, akorát si to dřív uvědomili.

Vladimír Štěpán: Jenomže tam přišel Orbán. Můžeme mu vyčítat cokoliv, jaká je demokracie, já nejsem politik, nicméně z hlediska toho, jak se za tři, pět let budeme dívat na Maďarsko a Německo, a jak se to vyvíjí u nás, tak tam budou poloviční ceny, a dvakrát vyšší platy. O tom není pochyb.

Vláda odmítá řešit příčiny stále horší krize a rozdává žebračenky, které navíc zvětšují státní dluh

Martina: Lidé u nás mají, a budou mít potíže, aby neupadli do energetické chudoby. Ušetřit lidem sto, sto padesát miliard ročně, aby platili za plyn o tuto částku méně, jak jste o tom hovořil, se mi zdá mnohem výhodnější, než to, že vláda připravuje pomoc těmto lidem na sociálních dávkách. Znamená to, že Česká republika řeší svou energetickou krizi jen sociálními opatřeními, a tím pádem způsobuje další zadlužování státu?

Vladimír Štěpán: Přesně. Tato vláda odmítá řešit příčiny krize, tedy těch sedm opatření, které jsme uvedli, tedy obchodníka, a znárodnit zásobníky, regulovanou cenu elektřiny po vzoru Slovenska, a tak dál. Vláda odmítá jakékoliv systémové opatření, jakékoliv odstranění příčin této krize, která stále sílí, už nyní má děsivé důsledky a bude to pokračovat. Oni to odmítají, a místo toho dávají žebračenky, nebo tomu říkejme sociální opatření, které samozřejmě zvyšují dluh. Takže nejdřív miliarda, pět, deset, dvacet, pak to bude sto miliard, nebo třeba dvě stě, a stát už to nikdy nezaplatí. Neboli dělají to, co dělal Andrej Babiš, a co mu vyčítali, a ještě k tomu likvidují střední třídu. Protože tady bude problém.

Když jsem byl na besedách, jako třeba v Teplicích, a jinde, tak lidé řekli: „My nevíme, jestli při těchto cenách energií udržíme dům. Už jsme v jedné místnosti, jako to bylo před padesáti lety.“ Jak říkám, vracíme se do 70. let minulého století. Vytápí se jedna místnost a barák chátrá. Neboli střední střída zanikne, oni si při zvyšování cen neudrží domy. Máme tady 80 procent milionářů, pokud bereme, že každý domek má hodnotu milión a víc, a oni o to přijdou, protože to nezaplatí, energie nezaplatí, a nebudou mít na opravy domů. A jak to dopadne? Budou na sociálních dávkách a budou dostávat čím dál tím více. Tak je to u obyvatelstva. A u průmyslu to znamená, že zaniknou energeticky náročné obory, ale i pivovary, pekárny, sklářství, chemie a tak dále. To všechno zanikne.

Martina: To znamená, že budeme mrznout, platit obří částky za energie, které budou navíc nedostatkové. Sankce nebudou mít na válku na Ukrajině takový vliv, že by to pomohlo Ukrajině. Budou zanikat obory, podniky, firmy, společnosti, takže lidé budou přicházet o práci. Do toho budeme poslouchat morální apely a sebechválu politiků, že je potřeba něco vydržet. A to vše v atmosféře rozčileného, posléze rozzuřeného obyvatelstva v Evropě, které bude nejprve rozzlobeno na politiky, a pak na podnikatele. A nakonec možná také na Ukrajince. Popisuji přibližně, co by nás mohlo čekat, pokud se včas nevzpamatujeme?

Vladimír Štěpán: Ne, že možná, ale to nás čeká.

Martina: To znamená, že i kdybychom se vzpamatovali, tak …

Vladimír Štěpán: Ještě by šlo udělat určitá opatření. Jak jsem říkal, my máme dost elektřiny, vyvážíme, a můžeme do měsíce zavést regulovanou cenu 70 euro. Můžeme udělat to, že vezmeme 150 miliard, a dáme je zadarmo lidem a firmám, aby snížili spotřebu energie. Na co budeme zvyšovat výrobu z obnovitelných zdrojů? Nebudeme zvyšovat výrobu, budeme snižovat spotřebu, je to úplně obráceně, než se to dělá. Je to řešitelné, když uděláme takováto základní opatření, třeba i zásobníky, a v plynu se pomaličku dostaneme ke spolupráci V4, když vyměníme elektřinu, plyn a tak dále. Je to řešitelné, ale politici nás k tomu nepustí, nedovolí nám to zrealizovat. Politici nebudou řešit příčiny.

Elektřinu a plyn už zaplatí málokdo. Lidem bude jedno, čím topí.

Martina: A oni nebudou chudší? Jejich rodiny nebudou strádat?

Vladimír Štěpán: Nejenom, že budou strádat, ale jejich děti budou nemocné, protože výsledek bude, že všichni budou topit uhlím, starým dřevem, bačkorami a vším. To všechno teď nastane, protože elektřinu a plyn zaplatí už málokdo. A než by lidé opustili dům, tak jim bude jedno, čím topí.

Martina: Byla jsem na konferenci tepláren, a tam se jako červená nit táhlo jedno jediné přání: Přežít následující zimu.

Vladimír Štěpán: To je velmi zásadní problém. Jak ceny dále stoupají, a jak Rus snižuje dodávky plynu, protože ho podle smluv nemusí dodávat, jak jsme si řekli, je to jeho dobrá vůle, a my ho nemáme kde vzít jinde, tak se skutečně může stát, že tuto zimu, když navíc uskladňujeme plyn za 37 korun, o deset korun více, než za kolik bychom nakoupili na burze, tak co nás asi čeká? Obchodníci budou zvyšovat ceny každý měsíc, dva, tři, oni si tak dělají smlouvy, takzvané na dobu neurčitou, kdy můžou kdykoliv zvyšovat ty ceny. A vy na to můžete jít, nebo odejít, ale nemáte kam, protože jinde dostanete to samé. A obchodníky to k tomu nutí. To znamená, že fyzicky i cenově bude tato zima katastrofální. A my, jako stát, zatím máme v zásobnících na zimu 242 miliónů kubíků. A kdyby to teď přerušili, tak nám to vydrží tak do října, a pak už nic. Konec. Pak nemáme nic.

Martina: Říkáte: „Kdyby to Rus přerušil“. V České republice se zvýšily ceny o 300 procent, zatímco…

Vladimír Štěpán: Už je to víc.

Martina: Už je to víc. Zatímco v ostatních zemích cirka o 30 procent.

Vladimír Štěpán: To už je teď také víc.

Martina: To jsou, tuším, vaše lednové informace, tedy předválečné. Jak se do cen může promítnout náš silně protiruský postoj? Jak jste řekl, je na dobré vůli Ruska, které může klidně přitlačit na jeho německé obchodníky, aby objemy pro Česko pokrátilo. Je to možné?

Vladimír Štěpán: Jistě, to je naprosto reálné, a může se to stát zítra, pokud se naše politika a náš přístup nezmění, tedy našich politiků. Rusové to už zveřejnili. Ne, že bych to rád prorokoval, ale už to bylo z ruské strany zveřejněno.

Martina: To znamená, že naše válečnická rétorika může tuto situaci ještě zhoršit?

Vladimír Štěpán: Ano, může.

Velké, nebo malé jaderné reaktory u nás nebudou dříve, než za 20 let. A co do té doby?

Martina: Dobře. A má tedy smysl držet pusu a chovat se ekonomicky?

Vladimír Štěpán: Nikdo jiný, než naše skupina, toto neřekne. My chceme něco udělat pro průmysl a pro lidi, protože to známe, a víme, že bychom něco dokázali, takže nemůžeme mlčet, i když se na nás dívají, a kritizují nás. Já jsem byl dva roky černá ovce, nikde mi nezveřejnily článek, nic. V roce 2019 jsem uveřejnil článek, kde jsem dal českou energetiku jako potápějící se Titanik, a že jestli něco neuděláme, tak jak dopadneme. A ono to se přesně splnilo, a je to ještě horší. Dávno, už v roce 2018, si jedna redaktorka vzpomněla, co jsem řekl v České televizi, a zeptala se mě: „Pane Štěpáne, řekl jste, že elektřina bude brzy v ČR luxusní zboží. A už je to tady. Jak jste to mohl vědět?“ Tyto prognózy jsou reálné energetické úvahy o tom, co může nastat a co by se mělo udělat, ale do teď nikdo neposlouchal, nikoho to nezajímalo. Píšete dopisy na ministry, na politiky, a nikdo vám neodpoví, nikdo do dneška nereaguje, do dnes nám nikdo z politiků neodpověděl. Akorát ministr Havlíček odpověděl před pěti měsíci na náš dopis, kde se uvádí: „Pozor, začínají se zvyšovat ceny u kontraktů na burze. Musíme něco dělat. Jinak bude zle.“, že jsou stejné, tak ať neotravujeme. Tak jsem to vzdal, protože v takovém případě nemá cenu se bavit.

Martina: Už jsem tady jednou zmínila, že mě velmi zaskočilo, když jsem se dozvěděla, že v padesátých letech dokázali za dva roky postavit v Řeži malý jaderný reaktor. Ano, je malý, ale dnes za dva roky seženeme možná povolení na stavbu skleníku, když to přeženu. Mohlo by nás zachránit třeba toto? Tedy, že by se uspíšila jaderná cesta u toho, co už bylo naplánováno. Temelín už byl v podstatě před spuštěním dostavby, a teď se hovoří spíše o Dukovanech. Může nás z průšvihu vytáhnout jádro?

Vladimír Štěpán: Do roku 2040 určitě ne, protože reaktory se staví déle než dvacet roků. A i když podepíšete smlouvu, tak nikdy nevíte, jestli bude termín dodržen. Určitě nebudou dodrženy rozpočtové náklady, které bývají překročeny několikrát. To znamená, nemáte ani dostatek spolehlivých dodavatelů. Takže to je cesta na dlouhou trať.

Ale měli jsme tady Vladimíra Wagnera, který se těmito věcmi zabývá. A o malých jaderných reaktorech říká, že z hlediska komerčního využití to také bude trvat. Takže si také na malé reaktory nechme rok 40. Takže do roku 40 pro nás jádro řešení není. A co budeme dělat do té doby? Obnovitelné zdroje také nejsou řešení, to jsme si řekli. Potřebujete k tomu staré uhelné elektrárny, nebo nenáviděné plynové. A když plyn nebude, nebo za vysoké ceny, tak co s obnovitelnými zdroji? Ony samotné přežití neumožní, protože potřebují něco k sobě.

Zcela zbytečně jsme se dostali do situace, že hrozí úplné zastavení dodávek plynu. Ale stále je to řešitelné.

Martina: Sám jste říkal, že hnědé uhlí už není v takové kvalitě, v jaké bývalo. Černé uhlí také dochází, což znamená, že ani uhelné elektrárny pro nás nejsou budoucnost? Nebo by to mohl být nějaký překlenovací úvěr, který budeme nutně potřebovat na svou vlastní energii, když už teď dovážíme na Ostravsko uhlí z Austrálie? Je v uhlí vůbec ještě nějaký potenciál?

Vladimír Štěpán: Proběhlo to, že se platí za emisní povolenky. A kromě toho je tady ještě druhá záležitost, a to jsou emise znečišťujících látek. To není jen CO₂, ale i rakovinotvorný prach, rtuť, a nevím co všechno, a za to se také platí obrovské peníze. A pořád se zvyšují poplatky ze strany Evropské unie, což je na jednu stranu správné, ale na druhou stranu to donutilo provozovatele, včetně českých, že řekli, že v roce 2030 končí. My jsme v roce 2022, kdy řekli, že skončí. A co dělá vláda? Že prý prodlouží provoz těchto elektráren. Ale to by museli udělat něco s povolenkami a s emisními limity znečišťujících látek, ale o tom nikdo moc nejedná, ani nemluví. Takže s nimi asi těžko budeme moci počítat.

A je tady ještě druhá věc, že Evropská unie řekla, že 90 až 95 procent peněz, které se budou platit za emise z celé Evropské unie, zaplatí jenom tři státy. Polsko, ČR a Bulharsko. Německo je na tom katastrofálně, takže věří, že emise opravdu sníží, a nějak to udělají, ale těmto třem států nevěří. A to jsou obrovské peníze. Ale já jsem se nikde nedočetl, jestli ČEZ a teplárny platí ročně za emisní povolenky a emise znečišťujících látek, platí třicet, padesát, nebo sto miliard. To se vůbec nezveřejnilo, o tom se nediskutuje, takže jsme v tomto trošku v nejistotě. Ono se to samozřejmě pořád mění, není to konstantní výše peněz, které se platí, ale tady přesně vidíte, nakolik se na to dá spoléhat. Asi těžko.

Martina: Bulharsko teď reagovalo na zastavení dodávek plynu z Ruska tak, že ho budou mít z Ameriky.

Vladimír Štěpán: V Bulharsku nemá žádný terminál, takže oni jednají s Řeckem, že by mohli dostat nějaký podíl na řeckém terminálu. Oni totiž mají strašně nízkou spotřebu. Já jsem také dělal pro Bulgargaz. Tam je jeden plynovod přes celé Bulharsko, který vede dále do Srbska, a jsou zásobovaní ze severu z Ruska, a z jihu přes Turecko, ale mají spotřebu dva a půl miliardy kubíků, zatímco my skoro deset. Tak o čem se to bavíme? To znamená, že když dostanou z řeckého terminálu miliardu, což je z hlediska terminálu, který má kapacitu třeba tří miliard, nic. Takže oni mají polovinu spotřeby krytou, i když nemají žádnou tuzemskou těžbu. Takže z tohoto pohledu oni nepotřebují tolik plynu. Ale kdyby už měli třeba pět miliard, tak se chovají jinak.

Martina: Pane Vladimíre Štěpáne, řekněte mi, cedil jste mi trochu informace? Myslím tím, jestli je realita, jak ji vidíte, ještě drsnější, ale snažíte se mě přeci jenom tak trochu šetřit?

Vladimír Štěpán: Je to tak, že když někde vstoupím, tak vystupuje třeba šest řečníků, třeba Hynek Beran, nebo profesor Mařík z ČVUT, a paní ministryni Langšádlovou připravili, že tento pán bude mírně optimistický a že teď přijde hrozně destruktivní, strašlivá přednáška pana Štěpána, tak se na to připravte. Tak jsem to přednesl, je to asi měsíc a půl, a paní ministryně během mého povídání odešla, pak se vrátila a popovídali jsme si. Pak si ověřila to, co jsem jí říkal, a výsledek byl, jak mně potom říkal pan profesor, že řekla, že všechno, co jsem říkal, byla pravda. Ona z toho byla v šoku, jak je informována vláda těmi lidmi kolem sebe. A po měsíci jsem dostal echo: „Vaše prognóza byla příliš optimistická. Je to ještě horší.“

Mezitím se to tak zhoršilo, že i moje pesimistické vidění nakonec bylo ještě optimistické. To vidíme na tom, že dneska jsme v situaci, že už hrozí úplné zastavení dodávek plynu. A do toho jsme se dostali úplně zbytečně. Takže to beru tak, že je to pořád řešitelné. Já jsem sice pesimista a upozorňuji na tyto scénáře, ale vím, že to je ještě pořád řešitelné, alespoň částečně, když se začne někdo chovat rozumně, a začne řešit příčiny, a ne dávat žebračenky, které nám ještě zvyšují dluh, a ničemu nepomůžou. Musí opravdu řešit příčiny.

Mělo by se dát 150 miliard korun na zvýšení úspor energie. A podpora obnovitelných zdrojů by měla být na dva, tři roky zastavena.

Martina: Možná vás ještě poprosím, abychom přeci jenom skončili trochu nadějeplně. Kdybyste znovu zopakoval, co by bylo potřeba udělat pro to, abychom tvrdý dopad třeba alespoň trošku vypolstrovali. Co by v tuto chvíli měla dělat naše vláda? A potom vás možná poprosím i o rady pro občany, aby se necítili jako rukojmí této podivné politické hry. Tak prosím, co byste jako velký praktik teď, krok po kroku udělal?

Vladimír Štěpán: Úplně jednoduše: Dohodnout se s ČEZem, že buďto dostanete speciální daň na nadměrné zisky z jádra, ale i z uhlí, 50 procent, jako na Slovensku, nebo půjdete na dohodu, že do roku 2025 zafixujete ceny na úrovni 70 euro, a nebudeme už platit 200 euro. Velmi jednoduché opatření, které v této situaci povoluje Evropská unie.

Martina: Ale to by se ČEZ asi trochu bránil.

Vladimír Štěpán: Ale ať se brání, to není jeho věc. Majitelem není ČEZ. Ze 70 procent je majitelem stát.

Martina: Nechová se tak.

Vladimír Štěpán: Nechová se tak. Toto je možné, a Evropská unie to toleruje. Už připravuje, že bude tolerovat i regulované ceny, ale někdo je musí zaplatit. Takže kdyby se ČEZu, stejně jako slovenským elektrárnám, a ČEZ má ještě větší zisk, nechalo místo 62, jako to mají na Slovensku, 70 euro, nebo i 80, tak je to pro ČEZ pořád dobré. A kdyby sáhl do svých rezerv, jak jsme se bavili o zlepšení řízení, tak věřím, že by se to zase až tak moc na jejich zisku neprojevilo. V energetice vidím obecně problém kvality řízení, všude jsou obrovské rezervy v řízení.

A co se týče plynu, tak je to zcela jednoznačně nákup zásobníků, a optimalizovat spolupráci V4, abychom skutečně začali elektřinu vyměňovat třeba s Maďarskem, a dohodli se s Polskem na tom, že tam uděláme propoj, a oni nám pustí plyn. S Rakouskem a Slovenskem musíme udělat dohodu, což je pro Poláky obrovské, protože oni nemají dost zásobníků na jejich rostoucí spotřebu, mají jich daleko méně než my.

Zateplením domů bychom snížili spotřebu energií o 50 procent

Martina: Až na to, že ČEZ vyváží 20 terawatt hodin elektřiny do zahraničí, kterou pak kupujeme zpět z burzy za výrazně vyšší ceny. To by šlo vyměnit s Polskem?

Vladimír Štěpán: Přesně. S Polskem i s Maďarskem. Poláci také mají problémy s elektřinou. Takže takováto opatření. A pak bych dal třeba 150 miliard korun na zvýšení úspor energie, a zastavil bych na nějakou dobu podporu obnovitelných zdrojů, na dva, tři roky. To znamená, ať si všichni zateplí domy, vymění okna a dveře, a ať má energeticky náročný průmysl peníze na opatření. Vždyť přeci Evropská unie říká: Podporujeme všechna opatření na zvýšení efektivnosti, na snížení spotřeby energie. Tam ušetříme 30 procent, protože my máme jednu z největších spotřeb energie na světě, jsme pátí, pokud jde o spotřebu energie na jednotku HDP, a tato statistika mě také překvapila v tom, jak jsme na tom špatně. A je to dáno, jak říkají, charakterem našeho průmyslu. Částečně ano.

Podívejte se, kolik tady máme domů – dva a půl miliónu, nebo kolik, a vsadím se, že polovina z toho není zateplených. Tak ježíšmarjá. A když snížíte spotřebu, když to zateplíte, a uděláte vše toto, tak snížíte spotřebu domů o 50 procent. Já jsem to udělal, a je to 50 procent, když to dobře uděláte. A pak je jedno, jestli v domku topíte elektřinou za vysoké ceny, nebo plynem, nebo si dáte něco na střechu, solár, nebo něco takového. Ale toto je základ. Takže by se měla přijmout takováto opatření. A určitě se vymyslí i další. A pak samozřejmě i nákup levného plynu, a pořád zkoušet se k tomu dostat nějakou cestou, abychom to rozmělnili a nekupovali jen na burze.

Dokud bude politické řízení ať už ČR, nebo Evropské unie, na současné úrovni, tak toho moc nezmůžeme

Martina: A mohou občané, kromě toho, že si zateplí – obrovsky vzrostla poptávka po krbech, kamnech a podobně – dělat ještě něco jiného?

Vladimír Štěpán: V této situaci, jak to řídí vláda, vlastně nemůžou, protože ať si zvolí plyn, nebo elektřinu, tak je to katastrofa, to je úplně jedno. Ceny elektřiny jsou dvakrát vyšší než plynu, a vždycky byly, a když se podíváte na burzu, platí to pořád. To je dáno tím, co je elektřina, a tím, že plyn je přírodní surovina, a když ho vytěžíte, rovnou ho spálíte. U elektřiny je proměn víc, to znamená ztráty, což to prodražuje, takže účinnost je nižší, a cena elektřiny je logicky mnohem vyšší. Takže bych jim těžko radil. Když vidím, jak se chová Evropská unie, Rusko, naši politici, tak bych si nedovolil jim radit, aby šli pryč od plynu na elektřinu, protože ta za chvíli nemusí fyzicky být. Ani aby zůstali u plynu, protože nevíme, co se stane, je to strašně nejisté. Radu nemám. Ale vsadil bych na úspory. A kdyby měl někdo rozum, tak půjde touto cestou.

Martina: Ať máme aspoň pocit, že něco děláme. Povězte mi, i když doufám, že se uvidíme dříve, ale když bychom se u takového rozhovoru uviděli za pět let, co myslíte, že mi budete říkat? Bude nad námi ještě svítit zářivka?

Vladimír Štěpán: Za pět let bych rád řekl už něco, pokud tady budu, optimistického, protože toho lze dosáhnout. Česká republika se z toho může dostat rychle, ne za půl roku, ale třeba za dva roky, protože schopných lidí je tady strašně moc, mimořádně. Málokterý stát má obecně tolik schopných lidí, což uznávají všichni. Takže máme tento potenciál, a potenciál lidí je rozhodující. Rozhodující nejsou peníze. A bohužel, rozhodující věc jsou i politici, dokud bude politické řízení ať už ČR, nebo Evropské unie, na současné úrovni, tak moc nezmůžeme, to se nic moc nedá dělat. Ale doufám, že za pět let to bude lepší.

Ale musím říct jednu věc: Já tyto besedy absolvuji dost často, ale vy jste ze mě vytáhla hodně věcí, jaké jsem ještě nikde neřekl, takže se z toho asi budu někde zpovídat. To jako v dobrém.

Martina: To my oba.

Vladimír Štěpán: To my oba. Ale musíme to dělat.

Martina: Pane inženýre Vladimíre Štěpáne, moc vám děkuji, že jste bez obalu zhodnotil naši energetickou situaci tak, jak ji vidíte. Díky moc.

Vladimír Štěpán: Také děkuji. Na shledanou.

Luděk: Pane senátore, je reálné se odstřihnout od ruských fosilních paliv? Nebude to znamenat konec českého průmyslu?

Zdeněk Hraba: Tady si musíme položit otázku, v jakém časovém horizontu. Samozřejmě že v dnešní době – v tomto měsíci, v tomto roce – by úplné odstřižení od dodávek plynu nebo ropy z Ruska bylo velkým problémem a zcela jistě by to paralyzovalo český průmysl a obecně českou společnost.

Luděk: A je vůbec český průmysl na takovou změnu připravený?

Zdeněk Hraba: Myslím si, že není na takovou změnu připravený. I ta jednání, tak, jak jsem zaznamenal, jak se vedou, samozřejmě počítají s nějakým horizontem dvou tří let, kdy se teoreticky dá uvažovat o vybudování paralelních dodávek k ruskému plynu a ruské ropě.

Zajištění dodávek plynu pro domácnosti a důležité průmyslové sektory je v našich silách

Luděk: A jaká je teď reálná situace s tím plynem? Dokáže v současné době vláda zajistit dostatečné dodávky – a hlavně – za rozumnou cenu?

Zdeněk Hraba: To je otázka… Myslím si, že dodávky pro domácnosti a pro klíčové části českého průmyslu se asi zajistit dají. Samozřejmě to bude za vysokou cenu, nemůžeme si nalhávat, že ne. Protože se musí zvolit jiná technologie zkapalněného plynu a případně taky předvyplnit zásobníky s plynem. Kvůli tomu už se mění i energetický zákon tak, aby se daly využít i zásobníky soukromých subjektů. Problém je totiž v tom, že český stát nevlastní rozhodující zásobníky, on není tím subjektem, který by obchodoval přímo s plynem. To se děje prostřednictvím hlavně dominantně soukromých společností. Myslím si, že pokud 11. července skutečně dojde k zastavení Nord Streamu – což by mělo, protože bude odstávka kvůli servisu –, tak je reálná hrozba toho, že už k obnovení dodávek těmito trubkami nedojde. Protože je tam komplikace, která se týká sankcí. Náhradní díly nebo servisní součástky jsou zapotřebí pro technologie, na které se vztahuje embargo, a do Ruska se tak dodávat nemohou. Takže si myslím, že nás čekají komplikované časy.

Luděk: V této souvislosti premiér prohlásil, že máme nejvíce naplněné zásobníky v tomto období – 65 %, což je asi 2,7 miliardy kubíků. Ale ve skutečnosti vláda disponuje pouze 300 miliony kubíků, protože – vy jste to také zmínil – všechno vlastní soukromé společnosti, a ty jsou povětšinou německé. Má vláda reálnou možnost si na ten plyn vůbec sáhnout?

Zdeněk Hraba: Zákonnými opatřeními, respektive právními předpisy, je možné ledacos… Koneckonců právě ta zmíněná novela míří do toho, že asi za určitých okolností může vláda vymoci volné zásobníky tam, kde ten plyn není u soukromých společností. V případě nějakého krizového řízení se samozřejmě bude muset domluvit se soukromými společnostmi na dodávkách plynu za snesitelných podmínek pro český průmysl a pro české domácnosti. Samozřejmě paleta scénářů je prakticky nekonečná – tohle jsou ty nejčernější. Ale myslím si, že teoreticky ta domluva možná je, protože to je zájem i Evropy, aby nedocházelo k nějakým sociálním bouřím. Pokud by se totiž zastavily a zavřely kohoutky s plynem, tak si jenom idealista bude představovat, že to nevyvolá nepokoje.

Luděk: Vy jste použil kulantní obrat „vláda se bude muset domluvit“. Ale není to tak, že ve finále vláda bude muset de facto ten plyn znárodnit, sebrat to…?

Zdeněk Hraba: Znárodnit znamená v podstatě několik možností, ať už s náhradou, nebo bez náhrady… nebo odkoupit za nějakou úřední cenu. Ta paleta nástrojů je velká. Nemyslím si, že by došlo k tomu, že by to vláda znárodnila, že by to propadlo státu. To podle mě v dnešní době možné není. Ale nějaká forma povinného odkupu – a teď brainstormuju, žádný takový návrh jsem neviděl –, nějaká forma povinného odkupu samozřejmě je jedna z možností.

Luděk: A jak chápat prohlášení předsedy vlády o vykoupení soukromých elektráren? Když se ti vlastníci rozhodnou, že to neprodají, tak vláda už pak nemá příliš mnoho nástrojů, protože ta situace s plynem a situace s elektřinou bude velmi podobná…

Zdeněk Hraba: To máte pravdu. Tam musí být ochota toho, kdo chce prodávat, že vůbec bude prodávat. Na druhou stranu – slovenská vláda, když limitovala ceny energií, elektřiny, tak položila na stůl návrh na zdanění, sektorovou daň. A energetické společnosti – byť nevlastněné stoprocentně státem – na tu nepsanou dohodu kývly, a byly stanoveny nějaké limity cen energií. Takže i tohle je určitá možnost. Neříkám, že je někde reálně na stole, ale já si dokážu představit nějakou formu sektorové daně s tím, že by ta výroba byla výhodnější pro toho daného výrobce, který by se se státem nějakým způsobem dohodnul tak, aby to byla situace win-win; nemyslím, že by to mělo být znárodnění.

Luděk: Vy jste v úvodu zmínil, že ta transformace nebo změna průmyslu by mohla trvat zhruba dva až tři roky. Ale je vůbec reálné, aby průmysl byl schopen tuto změnu akceptovat? K transformaci přistoupit bez toho, aby mezitím společnosti zkrachovaly a zbankrotovaly?

Zdeněk Hraba: Tak… zajištění náhradních dodávek plynu – hlavně plynu, u ropy je tam ta paleta dodavatelů širší; tam myslím, že Rusko bylo asi na padesáti procentech – by problém samozřejmě byl. Tady je ještě jeden proces, a to je proces války na Ukrajině – jak se bude vyvíjet a jaké jsou scénáře možného vývoje; zda bude horká fáze války trvat rok, jak bude pokračovat studená fáze války anebo nějaká forma dohody… to je teď skutečně ve hvězdách. Myslím si, že k dohodě na frontě dojde jedině v případě, že ani jedna ze stran nebude vidět reálné vítězství. Potom je pro dohodu vždycky prostor.

Jediným dosažitelným zdrojem je pro nás uhlí – měli bychom znovu spustit práci v dolech

Luděk: Když jsme zmiňovali zdroje nebo změnu zdrojů, to znamená, že nějaké alternativní zdroje by měly existovat – ale jsou vůbec? Vždyť my jsme zavřeli doly, uhlí, de facto se u nás už nedoluje. Jak to vidíte s těmito zdroji?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že není jiné cesty, než opět začít využívat fosilní paliva, která máme tady. To znamená doly na uhlí – hnědé, černé. Postavit jadernou elektrárnu – nebo dostavět –, to je běh na dlouhou trať. Jediným dosažitelných zdrojem je uhlí, to si nemůžeme nalhávat.

Luděk: A v momentě, kdy stát začne vykupovat nebo nějakým jiným způsobem saturovat uhelné elektrárny, zbude uhlí pro lidi, kteří jím teď topí?

Zdeněk Hraba: Já nemám představu o tom, jaké jsou zásoby uhlí, to se přiznám, to není můj obor. Myslím si, že tak, jak je ta skladba třeba topení nebo paliv, která používají domácnosti, že to je v řádech jednotek, možná nízkých desítek procent, takže to by podle mě domácnosti nepoškodilo – pokud by se obnovila těžba hnědého uhlí.

Luděk: Lze vůbec nějakým způsobem reálně ovlivnit ceny těch energií? Je vhodným řešením rozdávání peněz z takto už zadluženého rozpočtu? Neexistuje jiná cesta?

Zdeněk Hraba: Samozřejmě existuje cesta zastropování cen energií, druhou cestou je razantně zvýšit nabídku. Ta cesta je velmi komplikovaná tak, aby cena elektřiny nebo energie obecně klesla. Tuto variantu nemůžeme úplně zavrhnout, ale myslím si, že jediná cesta je nějaká forma zastropování cen tak, aby to bylo skutečně snesitelné. Další cesta je samozřejmě opuštění lipské burzy a prodávání na lipské burze pouze přebytku, který Česká republika nespotřebuje.

Luděk: A je reálné opustit lipskou burzu? Není to vázáno nějakými kontrakty? Nebo proč vlastně vůbec všechno nakupujeme na lipské burze?

Zdeněk Hraba: Nejsem energetickým expertem, ale právně je možné dohodnout všechno. Právní předpisy mohou také reagovat nějakým způsobem. Tady je samozřejmě další konsekvence mezinárodně-politická, protože to má svůj dosah, své konsekvence třeba na německou politiku. Takže zase – nemůžu říct, že by to nemělo přesah; mezinárodně-politický samozřejmě má. Česká vláda – ať už bude jakákoli – musí respektovat i postoj partnerů. Ale podle mého názoru to technicky reálné je.

V krizi je důležitý čas – a vláda se ho snaží získat

Luděk: Vzrůst cen energií je primárně způsoben sankcemi, že? Přístupem Evropské unie. Proč česká vláda tak horuje za odstřižení od ruského plynu, když třeba sama Ukrajina v době válečného konfliktu od Ruska plyn normálně nakupuje a odebírá jej? Neplatí tady trošku heslo, že jsme papežštější než papež?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že tak úplně ne – česká vláda si vyjednala odklad sankcí, protože si je vědoma toho, že to nelze provést hned. Tady je potřeba si říct, do jaké míry ty sankce skutečně fungují, pokud jsou pouze na papíře, ale stále dochází k fyzickému předávání zboží – i když se mluví o tom, že se předávat nebude. Takže tady si myslím, že česká vláda udělala asi správně, že se snažila po vzoru Maďarska vyjednat si určité odkládací podmínky – jinými slovy získat čas; v krizi je vždy nejlepší získat čas.

Luděk: Pojďme si říci, proč to vlastně všechno děláme… Ty sankce mají své zdůvodnění, pokud jsou splněny dvě zásadní podmínky: první je splnění toho zásadního cíle; tedy když to odvrátí toho, proti komu ty sankce jsou namířeny, od jednání, kvůli kterému ty samotné sankce byly vyhlášeny. Ale to se zjevně vůbec nepodařilo – Rusko nejenže dál válčí na Ukrajině, ale postupuje a zřetelně vítězí. To znamená, že veškeré sankce se minuly účinkem. Vidíte to tak?

Zdeněk Hraba: Myslím si, že současná fáze války už je spíše politicko-vojenská než ekonomická, a tam je potřeba odlišovat zase dvě věci. A to je cashflow, kterým se platí vojenská mašinérie, a druhá věc je ekonomická výhodnost provádění těchto transakcí. Myslím si, že v současné fázi války už se nedívá na celou věc ekonomicky z povahy výhodné/nevýhodné, ale už jen čistě politicky. Samozřejmě že cashflow pomáhá k tomu, aby se nakupovaly nebo vyráběly nové zbraně, nové náboje a vojenské prostředky. I když nevím, do jaké míry se vyrábí – do jaké míry je ten vojenský komplex schopen reagovat na poptávku, protože válka se začíná jevit jako spíše opotřebovávací, a bude problém neustále doplňovat nejenom lidskou sílu, ale i vojenskou techniku.

Luděk: Já musím říct v této souvislosti, že považuji za fascinující, že vůbec s těmi sankcemi přišli. Protože když jsem dělal diplomovou práci z ekonomie, tak jsem narazil na studie jednoho amerického ekonoma, který vzal sankce od roku ’45 asi až do roku ’76 – nebo jak to bylo – a tam prokázal, že sankce z hlediska válečného konfliktu mají nulovou účinnost. Tak mě překvapilo, že jsme se k tomu zase vrátili. Nicméně – není tedy na čase přehodnotit sankce, jestli neubližují víc EU než Rusku?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že uvidíme na konci léta. To ukáže, do jaké míry jednotlivá forma sankcí skutečně funguje, nebo nefunguje. Bude záležet na tom, jestli budou obnoveny dodávky plynu, nebo nebudou. Myslím si, že i Německo vidí, že tam nastane pravděpodobně nějaký problém. Ta energetická pohotovost – nebo já nevím, jak to v Německu nazývají – už ukazuje, že v německém hospodářství svítí minimálně oranžová kontrolka.

Luděk: Já myslím, že ona svítí i u nás. Nicméně, já to vnímám tak, že momentálně trpí víc Evropa než Rusko. Když se podíváme na rubl, který dosáhl bezprecedentní úrovně oproti tomu předchozímu stavu, tak se domnívám, že opravdu je na zvážení, jestli postupovat tímto směrem.

Zdeněk Hraba: Určitě trpí Evropa, nepochybně ještě víc trpí Ukrajina, a možná o něco méně Rusko. Zprávy z Ruska se k nám bohužel moc nedostávají, tak já moc nevím, jaká tam je situace. Samozřejmě – bude to jiné v Moskvě, Petrohradu a v dalších velkých městech, a ve zbytku země. Ta prodlužující se válka se musí nutně projevovat na životní úrovni i v Rusku, o Ukrajině nemluvě. Ona se ta ekonomická hospodářská krize projevuje svým způsobem i ve Spojených státech, takže já tady nevidím žádného vítěze, minimálně ekonomického.

Luděk: Otázkou je, jestli tím současným stavem nevytváříme více zla než dobra. A pokud by situace byla opravdu tak špatná, tak vážná, že bychom dělali víc zla než dobra, myslíte si, že by současná vláda a současní politici měli schopnost přiznat, že se mýlili? Že už je čas to zastavit? Anebo ta ideologie už je tak daleko, že to je nezastavitelné?

Zdeněk Hraba: Ideologická složka tam určitě hraje roli, každý ideologický proud se k tomu konfliktu vyjadřuje trochu jinak. Samozřejmě pokud by nastala skutečná hluboká hospodářská krize, tak určitě je namístě si namalovat různé scénáře, jak tu krizi vyřešit nebo minimálně zmírnit. A vždycky je to potřeba brát v tom mezinárodním kontextu toho, s kým máme smlouvy, kdo dokáže ovlivnit dodávky těch či oněch energií do České republiky. Česká republika není izolovaná, takže si nemůže říci uděláme tohle a tohle, ale musí vždycky jednat v kontextu vztahu s ostatními. A teď nemyslím jenom s Ruskem, ale i s Německem, s Itálií, někde budeme potřebovat, dejme tomu, doky pro zkapalněný plyn… myslím, že se buduje nějaký v Holandsku; takže těch vztahů je tam celá řada. Vždycky bude potřeba brát v úvahu to, jaké vztahy máme se zeměmi, které nám budou pomáhat vytvořit paletu toků energií do České republiky. Takže určitě – v každém momentě by se měly brát všechny scénáře a říkat si, zda ten scénář naplňuje to, co od něj očekáváme, a zda stojí za to na něm trvat, nebo ho, řekněme, pozměnit.

Luděk: Ale myslíte, že zatím nejsme za hranicí toho, kdy je potřeba říct tak dost?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že ukáže léto. Teď bude skutečně rozhodující, jak na tom Evropa energeticky bude, a po létě bude podle mě muset nutně dojít v nějakém směru ke korekcím.

Inflace začíná drtit už i střední třídu

Luděk: Jak velký pokles životní úrovně v ČR očekáváte?

Zdeněk Hraba: To je těžko vyčíslitelné… Samozřejmě dojde nepochybně k poklesu životní úrovně – už jenom kvůli pádivé inflaci, která zasahuje z toho spotřebního koše hlavně základní potraviny, a promítá se do životní úrovně nejenom nejnižší příjmové vrstvy, ale i střední vrstvy. Ono to skutečně začíná drtit i střední třídu, když to takhle nazvu. Minimálně inflace bude velký problém. Nevím, jak to bude s energiemi, protože třeba cena ropy celosvětově klesá, ale na českých čerpacích stanicích se to nějak záhadně neprojevuje. Takže uvidíme, jak to s ropou bude. Tam je problém v tom, že do České republiky už proudí drahá ropa přes rafinérie. Tady ty marže – ať už jsou zpracovatelů, nebo koncových prodejců – jsou ne zase tak vysoké. Tady je problém v tom, že už ta vysoká cena doteče do České republiky. Co se týká elektrické energie, tak tam si myslím, že minimálně prostřednictvím ČEZu, a dejme tomu při jednání podmínek na lipské burze, se na to dá reagovat relativně efektivně.

Luděk: Ona inflace v podstatě znamená zchudnutí lidí a otázkou je, jestli to zchudnutí skutečně prospěje situaci. Jestli zchudnutím Evropy donutíme Rusko k tomu, aby přestalo válčit na Ukrajině…

Zdeněk Hraba: To je možná až přímá spojka, protože inflace se objevila už před válkou na Ukrajině. Na inflaci bylo zaděláno minimálně po pádu banky Lehman Brothers před třinácti lety a tou naprosto šílenou fiskální politikou nejenom v ČR, ale i všude jinde. A pokud mluvím o fiskální, tak samozřejmě i monetární politika České národní banky a politika Evropské centrální banky, záporné úrokové míry, pumpování peněz do ekonomiky, šílený nápad se stovkami miliard v rámci Green Dealu… Zaplaťpánbůh se bude muset přejednat. Já proti novým technologiím nemám nic. Jsem fanouškem solární energie, jsem fanouškem větrných elektráren – protože to podle mého názoru bude cesta – vodíkových paliv atd. Ale tady si myslím, že inflace je to hlavní, co drtí české hospodářství. Ta válka to jenom akcelerovala.

Martina: Ještě bych chviličku zůstala u konfliktu, o kterém jsme hovořili, když dovolíte, protože by mě zajímalo, jestli si myslíte, že by Rusko našlo odvahu zaútočit na státy NATO? Mnoho lidí se toho bojí.

Alexander Tomský: Rusko tím vyhrožuje, to je jasné, ale jestli by si to dovolilo – nevím. To je zase problém toho, že my o těchto věcech nemůžeme příliš dobře spekulovat. Co se stane, jestliže Putin skutečně tuto válku prohraje, nebo vyhraje, ale tak mizerně, že to nebude moct představit jako vítězství? Co když začne být nějakým způsobem šílený, nebo dementní, koneckonců není to žádný mladík, je mu 69 let. Nevíme, nevíme. Záleží to na lidech, kteří ho obklopují? To jsou spekulace, které opravdu nevíme. Myslím, že musíme podporovat Ukrajince, dokud to jde, a nutit je, a tím se vracím k problémům diplomacie za posledních osm let od anexe Krymu, ke kompromisu. Pokud chceme mír, tak musí nastat nějaký kompromis mezi ukrajinskými nacionalisty a ruskou vládou. A ten zatím není možný, ale nastane doba, kdy bude potřeba vyjednávat.

Martina: Četla jsem rozhovor ekonoma Jeffreyho Sachse pro Corriere della Sera, který řekl, že vůdci Spojených států jsou připraveni bojovat až do posledního Ukrajince.

Alexander Tomský: To se cituje často.

Martina: Bylo by mnohem lepší uzavřít mír, než zničit Ukrajinu ve jménu Putinovy porážky?

Alexander Tomský: Určitě, zcela jistě. Diplomacie je snaha o kompromis, a vždycky a všude je kompromis možný. A někdy to dopadá špatně. Kissinger na toto téma velice dobře napsal, přestože se sám zasloužil o to, že Čína vstoupila do organizace Západu, že to s námi vypadá velmi bledě, protože Čína absolutně ignoruje všechny naše západní hodnoty a pravidla. Takže v tomto je problém. Ale tady umírají lidé. Západ není za Ukrajinu ochoten bojovat, a musí tedy Putinovi jasně ukázat, že hranice NATO jsou svaté, neporušitelné. Ale Ukrajinu je zřejmě potřeba donutit ke kompromisům, které tam nevidím, které tam prostě nejsou, a pořád mluví o Krymu a Donbasu, že patří jim. A to je problém.

Ukrajinští nacionalisté už pochopili, že nemohou do NATO, ale ještě nechápou, že stejně bude muset dojít ke kompromisu

Martina: Výsledkem je, že budou muset oba přijet domů ke svým lidem a říct, že ten druhý přistoupil na jejich podmínky. Diplomatická jednání asi v tuto chvíli musí vypadat takto.

Alexander Tomský: Vidíte, jak velkou roli v dějinách hrají svaté hranice. My jsme měli problém se Sudetami.

Martina: Ano.

Alexander Tomský: Tento problém známe, kdy československá vláda nemohla nikdy uznat, že se Němci i se svým územím odstěhují do Německa, nebo Rakouska, a přitom by to bylo logické, a mělo by to tak být. Takže ukrajinští nacionalisté neuznávají ani anexi Donbasu a Krymu. Uznávají, že nemohou do NATO, to už pochopili, ale tamto neuznávají, čili ještě musí dojít k velikému krveprolití, než k tomu dojde. Ale mám naději, že k tomu dojde, protože to je logické.

Martina: Že dojde k diplomacii?

Alexander Tomský: Ke kompromisu.

Martina: A myslíte, že i my máme důvod k obavám? Nebo nás spojenectví s NATO ochrání? NATO by si asi nedalo líbit malé jaderné útoky na Berlín a Paříž, ale těžko říct, jestli by si pálilo prsty kvůli Varšavě a Praze.

Alexander Tomský: Varšava a Praha také mají špatnou zkušenost, já vám rozumím.

Martina: Proto jsem je jmenovala.

Alexander Tomský: Já vám rozumím.

Demokracie je vždy nedokonalý kompromis. A je málo velkých mužů, protože do politiky jdou často idioti. A vždy se rozhoduje za pět minut dvanáct.

Martina: A taky proto, že se nás to dost týká.

Alexander Tomský: Rozumím, ale myslím, že obrana tam je. Víte, zase spekulujeme, co by bylo, kdyby. Já moc nevěřím na to, že Kreml zešílí, a skutečně použije atomové zbraně. To že vyhrožuje, je jasné, ale nechce se mi tomu věřit. Možná jsem příliš velký optimista, nevím, ale NATO nás skutečně ochraňuje, a myslím, že i ochrání. Rusové si také uvědomují ohromnou sílu polského národa. Například to není tak dávno, co byly v Rusku nějaké manévry, které se tvářily tak, jakože bojují s Poláky, a to je zajímavé, že tam tato obava je. Rusové neustoupili v době maďarského povstání, měl bych říkat Sověti, neustoupili v době Pražského jara, ale ustoupili Polákům v roce 1956, takže ruská obava z Polska je veliká. Když viděli, co dnes umí západní ukrajinský nacionalismus, tak myslím, že v Rusku nejsou samí šílenci. Ale můžu se mýlit. Ale to spekulujeme.

Martina: Tady nám asi nezbývá než…

Alexander Tomský: Co když se zblázní?

Martina: Než doufat, viďte? Řekněte mi ale, čím to, že po zkušenostech z druhé světové války, kdy Evropa zaspala, a nedokázala včas reagovat, obětovala, co obětovat neměla, se najednou opět bavíme o ospalé, bohorovné Evropě, která zase nedokázala reagovat včas? Čím to je?

Alexander Tomský: To je podstata demokracie.

Martina: Nebo lenosti?

Alexander Tomský: Ne, ne.

Martina: Demokracie, nebo lenosti?

Alexander Tomský: Takto: Můžeme říct, že to je civilizační únavou, že Evropa zestárla, má příliš málo jedináčků, které by obětovala ve válce a tak dál. Můžeme si z toho dělat legraci, ale podstata věci je demokratická vláda, která je vždy velmi nedokonalá. Chesterton to říká velmi dobře: „Každá vláda je jen odporná nezbytnost.“ Demokracie je vždy nedokonalý kompromis, hádky, a tak dál, a málo velkých mužů, protože do politiky jdou často idioti, a s tím se nedá nic dělat, a vždycky je za pět minut dvanáct. Winston Churchill od voleb v Německu v roce 1933 varoval a hlásal: Zbrojit, zbrojit, zbrojit. Ale pořád se jenom odzbrojovalo, s výjimkou Francie, která zbrojila, ale nebyla ochotná válčit.

Martina: Takže to pak předala Německu.

Alexander Tomský: Nebyla ochotná, lidé utíkali. Oni v první válce tak strašně trpěli, že se dokonce říkalo, že takto ve Francii vznikly milenky, že každý chlap měl ještě mimo manželku milenku, protože bylo málo mužů. Masakr v 1. světové válce byl pro Francii strašná katastrofa, ale to je jiná věc. Prostě demokracie reaguje za pět minut dvanáct, to je zásadní odpověď na tento problém. Vždycky za pět minut dvanáct.

Martina: A už je?

Alexander Tomský: Vypadá, že je strašně slabá, a pak se ukáže daleko silnější.

Sankce nikdy s nikým nepohnuly. Ani Rusko se jimi nenechá zastrašit.

Martina: Alexandře, a kolik je tedy hodin?

Alexander Tomský: Ještě není za pět minut dvanáct.

Martina: Protože nic nedělá, tak ještě nemůže být?

Alexander Tomský: Zatím bojují Ukrajinci. Říká se, že bojují za nás do posledního Ukrajince, takže zatím ještě není za pět minut dvanáct. Ale už začíná být, a už se pomalinku začíná něco dít.

Martina: Svět se vzmohl na sankce, které uvalil na Rusko, které ale zatím s Ruskem nikterak zásadně nepohnuly.

Alexander Tomský: Sankce nikdy s nikým nepohnuly.

Martina: Myslíte, že Rusko se nakonec nechá zastrašit sankcemi?

Alexander Tomský: Rozhodně ne. Sankcemi se zastrašit nenechá, To se nenechal zastrašit ani Írán. To je běžná politologická poučka, že sankce jsou k ničemu.

Martina: A proč je děláme?

Alexander Tomský: Abychom vypadali, že něco děláme. Abychom dělali ramena.

EU sankcemi vůči Rusku ničí sama sebe

Martina: A nemůže nakonec dojít k tomu, že sankcemi Evropa akorát oslabí sebe sama?

Alexander Tomský: Ano, sankcemi zničí sama sebe. To bylo už s prvními sankcemi po anexi, záboru Krymu, a proto si také Putin myslil, že Západ je naprosto závislý na levném plynu, a na vývozu ruské ropy a uhlí.

Martina: A není?

Alexander Tomský: Není, ale znamená to chudobu.

Martina: A zimu.

Alexander Tomský: Ani ne. Podívejte se, kapalný plyn tady je, a Katar, Austrálie zvyšují produkci, a trošku i Američané. Ale cena…

Martina: Ale nejsou na něj lodě a terminály.

Alexander Tomský: I ty by se našly. Terminály chybí v Německu. Ale Angličané už jeden mají, Poláci taky, ale je to nedostatečné. A navíc to stojí devětkrát tolik, jak jsem si vypočítal. Ale dá se šetřit. Já jsem zažil obrovskou krizi v roce 73 až 74 po válce Jom Kippur, kdy jsme v Anglii začali zateplovat, dělat dvojitá okna, seděli jsme v bundách před krbem, a topili dřevem, protože uhlí bylo v té době zakázané, a nakonec jsme se z toho dostali, ale byla to velká hospodářská krize, a ta nás čeká. Zchudneme.

Martina: Vy říkáte „zchudneme“.

Alexander Tomský: Ale poradíme si, všechno se to dá předělat.

Přežijeme, ale zchudneme. Lidé na venkově už si připravují dřevo na topení.

Martina: Já jsem teď dělala nějaké rozhovory s tepláři, a ti mají jednu vizi, a není moc do daleka, a to: Přežít následující zimu.

Alexander Tomský: Já vím, ale to je přehnané. Podívejte se třeba na Polsko, které je na tom všem okolo tak strašně závislé: Polovina obyvatel Polska žije na venkově, a všichni budou topit například dřevem, a dřeva tady jsou kvanta. A to se děje už i u nás. Nedávno jsem byl na procházce v Roztokách, a vím, jak všude sekají staré soušky na dvorcích. Takže my toto přežijeme. Ale zchudneme.

Martina: Zchudneme.

Alexander Tomský: Plyn, který běží trubkou, byl levný.

Martina: My zchudneme.

Alexander Tomský: Není pochyb.

Martina: Evropa byla už dávno před vpádem na Ukrajinu drcena obrovskou inflací.

Alexander Tomský: Jistě.

Martina: A tohle ji jenom zhorší. Řekněte mi, když lidé budou doplácet na následky sankcí, které, jak říkáte, jsou zavedeny jenom proto, aby to vypadalo, že se něco děje.

Alexander Tomský: A obrací se spíš proti nám. Nepochybně.

Martina: A na následky války, a dalších evropských ideologických konstruktů, budou tím trpět – tak nevyjdou lidé v Evropě do ulic?

Alexander Tomský: Zase chceme předvídat. Těžko říct. V Evropě lidé v podstatě moc nevycházejí, s výjimkou Francie.

Martina: U Francouzů, ano.

Alexander Tomský: Francie to má zakódované od revoluce. Volí vždy bezmocného prezidenta, který se pokouší něco udělat, a hned jdou všichni do ulic, a nic se nedá udělat. To je neštěstí francouzské revoluce. Do ulic. Když bude čím větší chudoba, tím více začnou lidé sledovat pod lupou korupci politiků. Tak je to vždycky, když je chudoba. To se stalo nedávno ve Španělsku, když začala krize, v roce 2008 až 09, a najednou všude objevili korupci.

Často je tady spor šílenců na obou stranách

Martina: Hledá se viník.

Alexander Tomský: Hledá se viník. A korupce tam nepochybně je, ale normálně, když je všem dobře, se ignoruje. To je první věc. Druhá věc je, že pravicově nacionalistické strany, ačkoli já se považuji za nacionalistu a pravičáka, konzervativce, nejsou ideální, nemají dostatek významných mužů, nedokáží se zbavit extrémistů, které mají ve svých řadách, nedokáží formulovat skutečně rozumnou konzervativní politiku vůči tomu, co se děje. A často je tady spor šílenců na obou stranách, a to je hrozně nešťastný. Vidíme boj v Americe, kdy probíhá kulturní válka.

Martina: Jo.

Alexander Tomský: O němž vlastně mluvíte. Ale reakce tady bude. V Americe už je. Už začíná problém například s potratovým federálním zákonem, už se dali do kupy rodiče dětí, které ve škole učí, že všichni běloši jsou rasisté, takže tato organizace už tam má několik milionů členů. Takže odpor tady bude. Ale jestli půjdou do ulic, jestli to povede k nějakému převratu, nebo změně politiky, to nevím.

Martina: Karel Čapek zmínil, že politickou bezmoc občan toleruje, pokud demokracie funguje.

Alexander Tomský: Ona nikdy úplně nefunguje.

Martina: Ale aspoň…

Alexander Tomský: …V mezích.

Martina: Platí společenská smlouva.

Alexander Tomský: Ano.

Martina: To znamená, že lidé nechudnou, nemrznou, nestrádají. Řekněte mi, když bychom připustili, je to spekulace, že zchudnutí, zejména střední vrstvy, té se to vždycky týká v prvé řadě, bude tak ohromné, že vypuknou nepokoje, bude tendence hledat viníka ve zkorumpovaných vládách?

Alexander Tomský: Ne, tak to není.

Jsou zpřetrhány všechny řetězce světového, globálního obchodu

Martina: Jestli by to nenahrálo Putinovi víc, než kdyby třeba žádné sankce nebyly?

Alexander Tomský: Pochopitelně. Možná, že s tím i počítá, to máte pravdu. Ale víte, chudoba se týká zhruba dvaceti procent, tedy ne především střední vrstvy, ale těm se bude pomáhat. Už víte, že u nás máme plán, aby každé dítě dostalo pět tisíc korun, až do výše příjmu, nevím, milionu hrubého ročně.

Martina: Z čeho, přátelé, z čeho?

Alexander Tomský: Inflační peníze, pochopitelně.

Martina: Ano, natiskneme si.

Alexander Tomský: Problém je, že máme sankce, a rozbité všechny řetězce světového, globálního obchodu, a že máme obrovské postcovidové dluhy. To je opravdu v Evropě veliký problém, poněvadž jsme si to částečně zavinili sami. Já jsem byl v covidu příznivcem švédského modelu.

Martina: Říkejme pandemie, nebo epidemie.

Alexander Tomský: Ukázalo se, že měli pravdu spíše oni, ale nikdo o tom nechtěl ani mluvit, bylo prakticky zakázáno o tom mluvit, bylo nekorektní mluvit o Švédech.

Je možné, že by lidé šli nejenom do ulic, ale že budou volit jiné strany, a najdou se lidé, kteří budou hledat konzervativní východiska

Martina: Co máte konkrétně na mysli, abychom si to připomněli?

Alexander Tomský: To, že Švédové měli ochranu, roušky a všechno dobrovolné, nezavřeli školy, snažili se s tím od začátku žít. Přiznali problém starých lidí, když se z nemocnic dostal tento vir do domovů pro starce, do domovů důchodců. Přiznali, že to byla chyba, a mluvili otevřeně. A vláda to nechala na epidemiologovi, který se ukázal jako velmi rozumný, a měl pravdu. Dnes už to všichni vědí, ale pořád se o tom nemluví. Byla to prostě výjimka.

Takže toto jsme skutečně naprosto zvorali, došlo k hysterii, politici panikařili. A víme, jaké důsledky to má například v Číně, která chce nulovou nákazu, chce to srazit na nulu, a ničí si hospodářství, a má tam už zavřených asi tři sta milionů lidí, kteří nemají základní potraviny. To jsou extrémy. Evropa zkazila, co mohla, západní Evropa, a teď nevíme, jak se z toho vybabrá.

Svým způsobem je spor s Ruskem pro politiky výhodný, protože teď říkají, že za všechno může toto, a „my za nic nemůžeme“, ačkoli to tak není. Takže jestli dojde k nějaké zásadní změně v politickém směřování Evropy, to nedokážu odhadnout, je to možné, je to otázka, ale je možné, že by lidé šli nejen do ulic, ale že budou volit jinou stranu, a najdou se lidé, kteří budou hledat nějaké poněkud konzervativní východisko.

Martina: Než opustím konflikt na Ukrajině, tak se chci zeptat: Můžeme i my v tomto konfliktu sehrát nějakou pozitivní roli? Protože, jak už jsem tady zmínila, obávám se, že tento konflikt nemůže mít v tuto chvíli vysloveně poražené. Jak to zmínil Jeffrey Sachs, který říkal: Jak chcete porazit Rusko, když má tisíce atomových zbraní? Takže se obávám, že jak prezident Zelenskyj, tak Putin, se musí vrátit domů a říct svým lidem, že prakticky vyhrál, že druhý přistoupil na většinu jeho podmínek. Pravděpodobně nějak takto.

Alexander Tomský: Ano, je to tak, už jsme o tom mluvili.

Martina: Takhle asi bude vypadat diplomacie.

Alexander Tomský: Nepochybně.

Martina: Ale řekněte mi, můžeme v tom i my něco udělat? Má cenu třeba dodávat další zbraně na Ukrajinu, a o tom se už diskutuje, a pomáhat tímto způsobem, nebo se naopak snažit v každém případě a za každou cenu moderovat nějaká mírová jednání? Je k tomu vůle? Jak se v tom vy orientujete?

Alexander Tomský: My tady nemáme velké možnosti, protože Rusové – a když říkám Rusové, mám spíš na mysli Putina a vládnoucí oligarchii, podobně jako jsme za Sovětského svazu rozlišovali mezi Rusy a Sověty – Rusové, tedy Putin, musí bojovat do takové míry, až pozná, že to dál nejde. Čili je v pořádku, že Ukrajince vyzbrojujeme, a vyzbrojujeme je velmi málo, protože je vyzbrojujeme jenom ručními zbraněmi, a nedodáváme tam tryskáče, helikoptéry, a podobně.

Není jiná možnost, než pokračovat v boji, až se obě strany vyčerpají, a pak přijde na řadu diplomacie

Martina: Kdyby se to týkalo vzdušného prostoru, tak by to znamenalo vstup do války.

Alexander Tomský: To by znamenalo vstup do války, aspoň Rusové to říkají. Takže já nevidím žádnou jinou možnost, než pokračovat v tomto boji, až se obě strany v této opotřebovávací válce vyčerpají, a ony se vyčerpají. Podívejte se třeba na Izrael, dnes už žádná arabská země nenapadne Izrael, už pochopily, že to nejde. A když dojde k opotřebování, tak začíná diplomacie.

Martina: Nebo jaderný útok.

Alexander Tomský: Já na jaderný útok nevěřím. Myslím, že lidé naší i ruské civilizace nejsou šílenci. Nedovedu si to představit.

Martina: Kéž byste měl pravdu.

Alexander Tomský: Samozřejmě.

Martina: Možná, že v době, kdy budeme náš rozhovor vysílat, už bude jasné, jak to dopadlo, jestli už došlo třeba k mírovým jednáním, nebo válka už skončila.

Alexander Tomský: Je příliš brzo.

Martina: Ale my náš rozhovor většinou vysíláme přeci jenom o pár týdnů později.

Alexander Tomský: Já vím.

Západ oddělil světskou a duchovní moc. To vedlo k osobní i podnikatelské svobodě. A vznikly národy, které mají hranice. To se na Východě nestalo, a proto má charakter mesianistického, imperiálního nacionalismu bez hranic.

Martina: Ale určitě nebude jasné, jak to bude dál s Východem a Západem, protože to je dlouhý proces. Už jste se o tom lehce zmiňoval, ale přesto: Můžeme si ještě připomenout, jaký je ideový a ideologický rozdíl mezi Východem a Západem?

Alexander Tomský: To je skutečně na dlouhou přednášku, na několik přednášek.

Martina: Máme čas.

Alexander Tomský: Čas nemáme. Zásadní rozdíl je v tom, a už jsem to naznačil Popperovým kontrapunktem, že z křesťanské civilizace se vynořila království, která měla svou jurisdikci, své zákony, a vytvořila postupně národy. Národy existují i mimo Evropu, pochopitelně, ale ne v našem evropském smyslu. To je první věc. Druhá věc je, že jsme vytvořili systém, který zamezuje občanské válce, a že když našinci prohrají volby, tak uznají prohru, a nedochází k občanské válce, nebo jenom výjimečně, jako třeba ve Španělsku.

Západ je řád, a zároveň individuální svoboda. Objevili jsme individuální podnikání, obrovskou tržní svobodu. Objevili jsme už od raného středověku odluku státu a církve – myslím, že to byl papež Gelasius I. ve 4. století., který prohlásil, že existují dva meče, jeden duchovní, církevní, který chrání duši, a druhý je světský, kdy světská moc chrání bezpečí a soudržnost společnosti, a to je něco nevídaného.

Všude na světě se náboženské zásady považují za nejvyšší hodnoty, které existují, a vlády jsou kritizovány za to, že se například neřídí zákonem šaría, takže každý diktátor v arabských zemích je v podstatě zločinec. To je něco, co Evropa nezná. Evropa vytvořila sekulární vládu, která má dvě komory, která uznává dělbu moci tak, jak to formuloval Aristoteles ve své Politice, to všechno tam najdete. Je neuvěřitelné, že tato kniha o politice ze čtvrtého století před Kristem obsahuje něco, čeho jsme na Západě dosáhli v sedmnáctém, osmnáctém století. To je západní svět.

Stejně tak nacionalismus. Nacionalismus, který Evropská unie vůbec nechápe, je konzervativní, ideální nacionalismus. Čapek používal slovo „nacionalismus“ stejně, jako Masaryk, tedy jako řád národních států, kde lidé milují své hranice. Když si poslechnete českou hymnu Kde domov můj, hned vidíme hranice české země. My vůbec nechceme expandovat. A imperialismus, tedy Napoleon, císař Vilém, i Hitler, byl imperialismus zneužívající nacionalismus, a ne obráceně. Ale vyděšení Evropané po druhé světové válce začali házet všechno neštěstí na hrb nacionalismu. Tak to není, to je imperialismus, který zneužívá nacionalismus. A to jsou základní rozdíly.

Rusko tuto historii nemá, nemá své svaté hranice, má před sebou celý svět. A neustále to slyšíte. V pravoslavné teologii velmi často najdete věty ve smyslu, že „nám patří celý svět“ – a to je mesianistický, imperiální nacionalismus.

Čína je pod vedením komunistické strany přesvědčena, že nemusí vlastnit cizí země, ale že může obchodem a politikou ovládnout svět, aniž by rozšiřovala své hranice

Martina: S Čínou je to podobné?

Alexander Tomský: Není. Čína je úplně jiná civilizace. Ale je v područí komunistické strany, takže tam je to velmi složité.

Martina: Spíše jsem přemýšlela nad hranicemi, protože děti v čínských školách prý stále používají mapu, na které je Velká Čína.

Alexander Tomský: Ano.

Martina: A je to pro ně příslib do budoucna. Proto jsem se ptala, jestli to není podobný druh nacionalismu.

Alexander Tomský: Není to podobné, poněvadž Rusko hranice nemá, a Čína je má. Sice někde v Himalájích, a v okolí to má trošku jinak, ale pořád je to Říše středu, která má své hranice. Navíc Číňané jsou strašní rasisté. Já jsem znal hodně Číňanů, protože v Londýně je čínská čtvrť, a můj strýc v Londýně obchodoval s Číňany, a oni se skutečně domnívají, že jsou středovou světovou civilizací. A svou státní moc mají zakódovanou konfucianismem. Konfucius hlásí naprosté podrobení centrálnímu státu, což je podobné s Ruskem, a proto asi tato paralela, nebo srovnání, protože je to trošku podobné, ale kořeny jsou úplně jiné. Čína nemá vůbec žádné náboženství. Konfucianismus není náboženství, ale jakási etika, a podřízení se státní moci. A představa čínské svrchovanosti, a nadřazenosti světu, je do jisté míry imperiální. Ale Čína, dnešní Číňané pod vedením komunistické strany, jsou přesvědčení, že tak, jako kdysi Američani, nemusí vlastnit cizí země, ale že mohou obchodem a svou politikou ovládnout svět, aniž by rozšiřovali hranice.

Martina: Což už úplně neplatí se Sibiří.

Alexander Tomský: Tam je problém.

Martina: Sibiř se nabízí.

Alexander Tomský: Tam je neuralgický problém.

Martina: Ano.

Alexander Tomský: Sibiř se přímo nabízí, protože je tak prázdná. Z Kamčatky, jak jsem četl, se za posledních 30 let odstěhovalo asi 60 procent obyvatel do evropského Ruska. Vladivostok hyne úplně. Takže ano, tam se to nabízí, protože je to prázdný prostor.

Luděk: Chci se vrátit ještě k jedné věci, a to je svoboda slova, protože vyjadřovat svobodně názory patří k základním právům. Nedošlo v tomto směru k posunu spíš k nesvobodě? Že se z toho pojmu stala taková prázdná skořápka?

Jiří Čunek: Ano, určitě i tím, co se stalo teď, kdy vláda vytváří boj proti nějakým hejtům a podobně. Což svým způsobem může být správně, já to hned vysvětlím, jak. Ale prvotní, na co máme dbát, není to, co se děje teď kvůli Ukrajině a tak dále… Svobodně se vyjadřovat – ať tu svobodu nechám bokem, jak už jsem říkal, je to velká hodnota – může vlastně jenom ten, kdo je tak trošku sebevrah (ať z toho bude mít zle, nebo nebude, ať z toho bude mít problémy, nebo nebude, prostě to řekne a vyjadřuje se tak), nebo hlavně ten, kdo je nezávislý. To znamená, že my například – já vezmu svůj příklad – máme svobodu slova chráněnou imunitou senátorů (žádná jiná imunita vlastně už skoro neplatí, ale to nevadí…). Ačkoliv řeknu tady u vás svůj názor, tak mně nemůže nikdo vzít můj plat. To je institucionálně zajištěno. A když to vezmu na dobu, kdy jsem nebyl senátorem, tak já jsem se snažil vždycky pracovat a vždycky být v situaci, aby když se mi něco zásadně nelíbí, a můj nadřízený by po mně chtěl, abych dělal věci, které jsou i proti mému svědomí, tak já jsem řekl – tady dělat nebudu a jdu jinam. To znamená, že tato společnost musí zajistit, aby lidé svobodně mohli dělat práci a nebylo to jako kdysi – já jsem to za socialismu zažil. Některým tak trochu brali možnost pracovat a dělat povolání, které uměli – učitelé a tak dále. Tím pádem z nich jakoby dělali nesvobodné a závislé lidi, protože jiný příjem neměli. Ale ano, mnozí se nepokřivili a řekli – tak a jdu pryč, přestěhujeme se do jiného města, já budu topit nebo dělat nějakou práci, která nás uživí. My musíme budovat společnost, kde nikdo na nikoho takto tlačit nesmí. Ale pravdou je, že vzniká hodně situací, kdy se mně třeba nelíbí zaměstnavatel – co dělá, jak dělá… – a dneska je tolik práce, že lidé skutečně mohou přejít a dělat něco jiného a jsou nezávislí. Já si myslím, že tuto nezávislost máme budovat. A pak lidé, kteří si
na sebe skutečně vydělávají – ne že ty peníze od někoho, z nějakých dávek dostávají –, jsou nezávislí. A oni tím, že pracují, tak mají i názory, které jsou uměřené, protože žijí v realitě té práce, a mají tím pádem i ohled na ostatní, vidí, že si na ty zdroje musíme vydělat.

Každý, kdo někoho křivě obviní, by měl nést následky

Luděk: Já se vás teď konkrétně zeptám: Jaký je váš názor na vypnutí těch devětadvaceti – nebo kolik jich bylo – webů, které v některých případech třeba mohly být proruské, ale v některých byly spíš než cokoliv jiného nezávislé? Vy jste několikrát zmínil slovo spravedlnost. Bylo to spravedlivé – to, co udělali? Bylo to v pořádku? Jsme ještě svobodní?

Jiří Čunek: Víte, na tu otázku já neumím dobře odpovědět. Já na ni odpovím, ale zároveň předtím řeknu, že těch devětadvacet webů neznám; ani ty názvy neznám, ani jsem je nečetl. Ale obecně si myslím, že by měly být postiženy všechny weby, které lžou, které na někoho něco kydají. Těsně předtím, než jsem přišel sem do studia, tak mě oslovila nějaká novinářka a ptala se mě… Je tady válka, nejsou tedy energetické zdroje a přišli někteří politici, kteří nemají co dělat a asi si ani neuvědomují ty problémy a říkají, že chtějí manželství pro všechny. Mají takové téma. No a nějaká organizace – Aliance pro rodinu – bojuje za konzervativní rodinu a konzervativní pohled na svět, a poslankyně Richterová řekla, že jsou placeni od Putina, z Ruska. Oni se samozřejmě budou bránit žalobou. A teď řekla paní ministryně Langšádlová, kterou v tu chvíli asi nic lepšího nenapadlo, než naběhnout nějakému svému okolí, nějakému mainstreamu… tak přestože je ministryně, tak ve své nebetyčné nezodpovědnosti řekla – ano, musíme si na ně posvítit. A to je nespravedlivé. Je-li někdo takto osočen, a veřejně, tak musí rychle zasáhnout spravedlnost a říct – je to tak, není, lže ten člověk, nelže… a ten, co lže, nechť je postižen. Ať ji odvolají z vlády nebo Richterová ať odstoupí z funkcí, které má. Tohle nemůžeme, tady jsme si zvykli, že každý kohokoliv osočí. Já jsem právě pro osobní svobodu, osobní nezávislost, aby mi klidně každý něco napsal na sociálních sítích, ale musí to být pravdivé. A když je to nepravdivé a poškozuje to, tak tam společnost má zasáhnout a říct – tak to zaplatíš; a to si potom rozmyslíš. Ale pozor – předpokládá to, že ti posuzovatelé, v té konečné instanci případně soud, jsou lidé spravedliví a odborně připravení řešit tuto tematiku. Takže já na to odpovídám tak, že už dávno bychom tady tento systém mít měli, a ne že řekneme, ať to je, jak chce.

Víte, já jsem si kdysi užil na své kůži to, co to je nespravedlnost, co je nespravedlnost justiční, policejní a státních zástupců. Skončilo to tak, že Nejvyšší soud řekl, že jsem byl poškozen na svých právech, že to bylo špatně. Skončilo to tak, že se zjistilo, že jsem nic neudělal. Ne že by nebyly důkazy, zjistilo se, že jsem nic neudělal. Že ten, kdo to způsobil… samozřejmě tam stály jiné mocnosti, ne nějaká svědkyně, kterou si vybrali a která nemluvila pravdu. Vyhnuli se tomu, aby řekli, že lhala, protože kdyby lhala, byla by trestně postižena, a pak by asi mluvila. Ale tak řekli, že nemluvila pravdu, a tím pádem to není trestný čin. Takže já jsem si to celkem užil, a dokonce jsem to politicky přežil. Nakonec to lidé v mém okolí viděli, hlavně lidé kolem mě – myslím Vsetín a Valašsko. My se tam poměrně známe, to je sto padesát tisíc lidí, tak oni o sobě ví. Takže ví, jestli je nějaký starosta dobrý, špatný, jestli něco dělá, nedělá – to se za ta léta pozná… Já o tom mluvím jenom proto, že jsem to na sobě poznal, a o to víc bojuju za to, aby tady byla spravedlnost, abychom spravedlnost budovali, abychom ji budovali zákonným systémem a aby ji budovalo nejenom ministerstvo spravedlnosti, ale všechna ministerstva. Abychom měli – a my je máme – kontrolní mechanismy těch, kteří tuto moc mají. Protože nejvyšší moc v tomto státě mají nakonec soudy, ne nějací politici. Soud je ten poslední, kdo to řekne. Musíme mít ale skvělé a zároveň připravené lidi pod kontrolou – to znamená, že oni musí být neustále připravováni a testováni k tomu, že jejich hlavním cílem je spravedlnost.

Luděk: Teď se vás chci zeptat – vy jste sám zmínil to, že jste si tím prošel, bezpochyby to bylo krušné období… Jak by se měli politici vypořádat s lhaním ve veřejném prostoru? Nebo jaký je váš pohled na justici? Zvládne to vůbec?

Jiří Čunek: Ano, protože my tady vlastně nic jiného nemáme – v té konečné fázi. Něco mohou samozřejmě dělat různé státní útvary jako ministerstva a tak dále, ale v konečném důsledku my, když dojde k lámání chleba, tak ten poslední, kdo tady má slovo, je justice. Nejde ani o počet soudců, ten my máme skoro třikrát větší, než mají třeba některé jiné státy, ale jde o to, abychom opravdu nezávislost lidí ctili, svobodu ctili, ale zároveň byl postižen každý, kdo jiného nespravedlivě osočí. My jsme dospělí, přežíváme to, ale podívejte se, kolik je tragédií mladých lidí, kteří trpí těmi hejty v sociálním prostředí. Samozřejmě si na to mnohdy nabíhají, ale už tam se učí té beztrestnosti – že proti spolužákovi beztrestně píšou na sociálních sítích. A to by nemělo být. Ono to taky ničí demokracii. Víte, pro mě Amerika v mnohém není žádným dobrým příkladem, zvlášť v poslední době s těmi Floydy a se vším, co dělá. Ale pravdou je, že v době, kdy jsem byl vicepremiérem a vznikla ta kauza, která se měla stát pět let předtím – to si už ani nikdo nepamatoval, co jak bylo s nějakým půlmilionem –, tady byl novinář, který byl aktérem aféry Watergate. My jsme spolu mluvili, a on mi říkal – víte, v Americe je to tak, že když ta lež, která ve veřejném prostoru je, tak když někdo plivne na obyčejného člověka, tak je postižen. Když plivne na starostu, je podstatně víc postižen, a když plivne na ministra nebo prezidenta, je postižen až tak, že deník, který to uveřejní (v té době to nebyly sociální sítě, ale deník), tak dostane takovou pokutu, že je vlastně zničen. A proto největší problém při té aféře bylo, že majitelé toho deníku řekli – my to uveřejníme rádi, ale musí to být neprůstřelné, musí to být pravda. Jste si jistí? Zkoumali to mnozí právníci a tak… Protože ten systém vedl k tomu, že demokracie je jenom tehdy, když lidé volí své představitele. Ale když ti lidé jsou naplněni neboli oklamáni lží…

Luděk: … manipulováni…

Jiří Čunek: … ano, ale to slovo manipulace je, řekl bych, slabé. Ti lidé jsou oklamáni lží o tom, že tento politik je dobrý, a přitom on je špatný. Všechno, co o něm píší, tak je nepravda (jako že měl nějaké úspěchy, a on je nemá), anebo naopak že tento je špatný, že udělal to a to, a on to neudělal, a oni ho tak poškodí – tak tím se vlastně ovlivňuje demokracie. Protože není volen ten, co být volen má, ale on je lživě nařčen. A když už se dávno potom ukáže, že to není pravda, tak on říkal – nejdůležitější je, aby se bojovalo hned v zárodku, aby hned všichni viděli, že to bylo nespravedlivé. Abychom na to byli citliví. Jenom proto, že se nám nelíbí něčí oči nebo že nemá sympatickou tvář, tak nemůžeme říct, že to je darebák, zloděj a vrah, když nic takového není. A tím pokřivujeme demokracii, protože pak se volí lidé, kteří za prvé jsou třeba morálně špatní a pak slouží jenom, řekněme, nadnárodním velkým společnostem a velkým penězům. Protože na to, aby to píárově zvládli, potřebují velké peníze, a pak slouží těm, kdo jim ty peníze dali. A to určitě není představa naší demokracie, kterou chceme mít.

Žonglování se slovy otupuje naši schopnost rozeznávat pravdu od lži

Luděk: Hodně hovoříme o lhaní, to je, myslím, takový hezký český termín, ale teď velmi často ve veřejném prostoru zaznívá slovo dezinformace. Ale na druhou stranu dezinformaci můžeme v poslední době chápat jako pojem pro odlišný názor. Jak tu dezinformaci vnímáte vy?

Jiří Čunek: Já vám řeknu příklad, který se mi stal před hodinou nebo před dvěma hodinami. Jako místopředseda evropského výboru jsem přijal lidi z Arménie, tedy poslankyni a poslance. Jsou tady na návštěvě, a tak se vedly takové rozhovory o politice. A já nevím, jestli vy, ale mnoho posluchačů zná knížku Čtyřicet dnů. Já jsem ji četl jako možná dvacetiletý kluk, doporučuji ji všem – úžasný, strhující příběh. Arménie je země, která přijala ze všech zemí světa křesťanství jako první. Bylo to někde v roce 300 nebo 301, to znamená ještě předtím, než křesťanství přestalo být pronásledováno Římem. A tato zem byla – v té knize je to popisováno – podrobena genocidě. Nechci to dál vyprávět, každý si to může přečíst. No ale když před několika lety, myslím, že to je už tak deset let, o tom mluvili někde ve Francii, tak o tom ti, kteří to způsobili, říkali, že to nebyla genocida, že to byly prostě takové šarvátky. Chtěli to zjemnit, chtěli to slovo říct jinak, ne genocida, ale něco jiného. A já jsem jim dneska říkal – ne, já jsem přesvědčen, že to byla genocida, stojím si za tím. A Česká republika to i deklarovala, za což jsem vděčný těm všem… nebo nám všem, kteří jsme k tomu výrazu přispěli. Ale představte si, když už jsme u toho zabíjení, té genocidy – násilného vyvražďování –, že ona taky existuje vražda a ono taky existuje zabití. Vražda je jinak posuzovaná než zabití. Zabít někoho můžete, když jedete autem, srazíte se, a pak se ukáže, že máte vinu – tak jste někoho zabil, nezavraždil. Taky dostanete menší trest. A to je to žonglování se slovy. Tady je to správně, má se zkoumat, jestli jste toho chodce přejel úmyslně a zavraždil ho, anebo to bylo neúmyslně a bylo to zabití. A jestli je něco lhaním a pak je tu dezinformace… to není stejný význam toho slova. My posouváme významy slov, žongluje s nimi, zjemňujeme je, a tím ztrácí společnost schopnost vnímat, co je, a co není pravda. To znamená, že dezinformace se nebere jako lež, protože lež je dokonce trestný čin. A dezinformace je, nebo není trestný čin? Může, když je posuzovaná jako lež.

Luděk: To žonglování se slovy je moc hezký výraz. Vy jste senátor, tedy zákonodárce, a když se podíváme zpětně, tak v devadesátých letech vám na sbírku zákonů stačil jeden šanon. Když se podíváte dnes, tak roční sbírka je několik šanonů. Není třeba chyba taky v přemíře této regulace? Že těch zákonů, nařízení, vyhlášek, povinností, té snahy řídit společnost je strašně moc…?

Jiří Čunek: Ano, ale ten problém není v zákonodárcích, ani ve vládě. Je v té společnosti. Tato společnost tím, jak se odklonila od těch zásad, že jenom ti, kdo pracují, tak tady budou živi dobře – ne ti, co nepracují –, tak tím, že se odklonila, začala se věnovat věcem, které jsou minoritní, nedůležité. My tady místo toho, abychom lidem dávali svobodu a nezávislost, ať o sobě rozhodují, tak my neustále někoho chceme řídit, ochraňovat, chránit. Protože je to výhodné pro mnoho – a teď nemluvím o těch, co opravdu nemohou. Ale když jsem tady zmínil manželství pro všechny, tak udělejte zákon, který bude jednoduchý – já si tady vezmu ovci nebo si vezmu někoho jiného… Prostě teď je to tak, za chvíli budeme muset respektovat i to – když on vlastně nikomu neubližuje a ta ovce s ním chce žít… Já to přeháním záměrně, ale podívejte se, kde jsme byli v roce ’90 a které věci se nám zdály normální, a kde jsme teď, úplně někde jinde. A teď my vytváříme neustále nové předpisy, jak se bude kdo chovat, a je to jenom kvůli tomu, že každý chce popsat to své právo přesně, a přitom to nenecháváme na některých přirozených úzech a podobně. Takže můj názor je takový, ať když někdo má homosexuální sklony, tak dobře, ať tak žije, ale nemusí to ukazovat celému světu. Já taky nevyprávím, jestli svoji ženu políbím jednou nebo dvakrát za minutu nebo za den… To jsou prostě věci, které mnohé patří do intimity člověka, do intimity vztahů, a tam ať zůstanou. Některé věci, které byly asi nespravedlivé, se podle mě zcela narovnaly v uzákonění registrovaného partnerství; ale ne – oni chtějí jít dál, my jsme rovnoprávní… Ale to je zásadní otázka – jestli je manželství svazek muže a ženy, anebo není. To byl jeden malý příklad, že na to už se teď popisují spousty materiálu, ministerstva pracují, mnozí se tomu věnují, teďka novináři… No a aby všechno bylo v pořádku, aby se to i odlišilo, tak to jsou nakonec tuny papírů obsažené v zákonech.

Pak máme tisíc věcí – jeden a půl metru od cyklisty… Nedávno jsem to prožil. Jedu a říkám si, tam se stala nehoda – jel jsem asi pět sedm minut desetikilometrovou rychlostí, ti za mnou nevěděli, jestli už se nemají otočit –, no a on tam jel cyklista. A ten bezohledný cyklista z toho měl dokonce, řekl bych, plezír, když jsem ho viděl, tak zcela jistě. Protože jel opatrně, jeden a půl metru od kraje. Takže on řekne, já jedu opatrně, abych nespadl do příkopu, a taky na tom kraji, víte, jsou ty hřebíky – což je pravda. Takže on si jel tam a hotovo. A je to vlastně vedeno tak, aby se nejezdilo; ať si celá společnost jezdí na kole… Prostě vždycky se něco řekne, ale směřuje to úplně jinam. A na to, abychom to všechno zvládli, potřebujeme ty zákony. Takže buď se vrátíme k normální společnosti, kde všichni musí pracovat, aby se uživili – tedy zase podotýkám, kdo mohou –, a nebude se tolik přerozdělovat. Budou tady větší rozdíly, protože někdo je chytřejší a šikovnější, ale ty rozdíly by zase měl řešit systém daňový. To znamená, že já jsem pro to odstupňování, abych já se svým platem měl větší daň než jiný (taky mám, ale ono to odstupňování je velmi malé). Tak prostě řešit to daňovým systémem a vyrovnávat tak některé rozdíly, pak budete muset mít těch zákonů méně. Ale pokud se společnost vyvíjí tak, jak to je, tak to prostě nejde. A ten, kdo říká, že by se to mělo udělat, tak se se zlou potáže, protože zjistí (jak to zjistili všichni, kdo tady přišli), že vyhovět tomu všemu vlastně nejde. Takže když změníme rytmus společnosti v tom smyslu, jak jsem o tom mluvil, pak může být méně zákonů a ta společnost bude lepší.

Mezi zadluženým státem a zadluženým jedincem není žádný rozdíl

Luděk: V této souvislosti: Jaký je váš pohled na genderismy? Já vám dám příklad. V Českých Budějovicích majitel restaurace vyvěsil na dveře, že hledá servírku, a někdo ho udal. Přišla mu pokuta tisíc korun za to, že to vypsal pouze pro ženské pokolení. Tak on to rychle změnil, dal tam, že hledá obsluhu, a ve správním řízení – protože se odvolal – dostal pokutu dvacet tisíc. Jaký je váš pohled na tuhle problematiku?

Jiří Čunek: Tak za prvé se neměl odvolávat. To je velmi pragmatický pohled, protože když vidí, že společnost je nemocná, včetně těch, kteří tohle posuzují, tak to měl vyhodnotit. A za druhé je to z mého pohledu úplný nesmysl, celý tenhle genderismus. Protože nás nutí, abychom měnili slova, nutí nás, abychom neoznačovali pohlaví… ale to dělají jenom lidi, kteří nemají co dělat. Takže vrátíme-li se k tomu, že nebudeme zadlužovat tuto společnost, nebudeme si kupovat voliče tím, že budeme vyrábět lidi, kteří nemusí pracovat a dostávají peníze od státu, že budeme zodpovědní, nebudeme sobci, kteří myslí jenom na sebe… A teď si to vezmu – a co naše děti? My si musíme uvědomit, že my nejsme ani Rusko, ani Amerika, ani Čína, ti mají jaderné zbraně a řeknou, Amerika řekne Číně – my vám sice dlužíme hodně peněz (nebo naše podniky vám dluží strašně moc peněz), ale když to budete moc chtít zpátky, tak bude válka. No tak se ty dluhy potom vyrovnávají jinak. Ale desetimilionová Česká republika to zaplatí i s chlupy – naše děti to prostě vrátit budou muset a jenom hloupí lidé si myslí, že mezi zadluženým státem a zadluženým jedincem je nějaký rozdíl. Není. Zadlužený jedinec padne do exekuce a má špatný život – a životní úroveň lidí zadluženého státu se významně sníží. Dokonce nebudou rozhodovat příliš sami o sobě, protože ti věřitelé mají právo, aby svoje peníze dostali zpět. A kdo má právo tady pořád zadlužovat stát, tedy naši další generaci? Ta to vrátí. Takže já to vidím takto.

Luděk: My jsme to viděli na příkladu třeba Řecka.

Jiří Čunek: No, to byl špatný příklad. Oni už byli v eurozóně. A ti, kteří
měli kontrolovat, jak se s eurem v Řecku zachází – jestli je tvořeno a podloženo prací –, ti to nedělali. Měli by sedět ve vězení všichni – a pak by to bylo v pořádku. Ale tedy moc jich tam nesedí. Takže to je právě pokřivování společnosti a vůbec to tak nemá být. Ten stát, když se takto chová, tak ať si to zaplatí. Když tam lidi chodili do důchodu v padesáti letech a měli důchod osmdesát procent průměrné mzdy nebo kolik to tam bylo, prostě to byla zvěrstva, kdy jim to potom celá eurozóna doplácí. To pak taková Evropská unie a měnová unie je úplně nesmyslná. Ano, je to legitimní otázka – mít euro, nemít. Ale to tedy každý stát musí plnit ta kritéria, a když je neplní, tak musí platit, a ne že tady vždycky všichni všechno za někoho zalepí. To si myslím, že bylo špatně.

Luděk: Od Řecka se vrátím ještě k jedné věci, a to je k rodině. Je rodina ještě stále tím úhelným kamenem společnosti, nebo tam došlo k nějakému posunu? Jakou hodnotu pro vás rodina představuje?

Jiří Čunek: Já myslím, že tohle je velmi krátké – rodina je základem společnosti. Ve chvíli, kdy jím nebude, bude tady jiná společnost. Můj filozofický názor vychází nejenom, řekněme, z křesťanské tradice, ale také z historie. Vždyť civilizace vyhynuly – egyptská civilizace tady není, řecká, římská –, takže my vyhyneme taky. Tato civilizace skončí, bude tady jiná. Ale já si myslím, že zatím historie ukázala, že ten, kdo se k rodině nakonec vrátil, pro koho rodina byla základem, ten jediný přežil. A to si musíme uvědomit.

Luděk: Pane senátore, děkuji vám za dnešní rozhovor pro pořad Politikos.

Jiří Čunek: Já se omlouvám, jestli jsem vás unavil, ale já jsem taky rád. Je dobře, že jsou pořady, které dávají svobodný prostor nemainstreamovým zprávám.

Luděk: Děkuju pěkně.

Luděk: Pane senátore, v české společnosti lze pozorovat rychle rostoucí a sílící nespokojenost, většinou pramenící z obav o budoucnost. Jsou to racionální obavy?

Jiří Čunek: Jednoznačně ano. Jenom bych chtěl říct ještě jednu věc, vetknout ji před tuto větu a před tu odpověď: Nejistota provází člověka od narození a provází lidstvo od jeho vzniku. Je to dáno tím, že nejsme nesmrtelní, že jsme lidé, kteří mohou být nemocní, a můžeme zažívat různá trápení, a proto je nejistota naší součástí. Není pravdivý výrok někoho – většinou jsou to politici –, kdo řekne: „Já vás zbavím nejistot.“ To může udělat jedině, když někoho zastřelí, protože pak už je mrtvý a nejistotu nemá. Ale jinak nás nejistota provází pořád. Bohužel i v době, kdy žádná válka nebyla, i v době, kdy ceny energií byly z dnešního pohledu úžasně krásné a nízké, tak stejně lidé nějakou nejistotu měli. A dnes nás to přivádí k tomu, že ta nejistota už není, řekněme, psychologickým pojmem nějakého našeho stavu a duševního rozpoložení, ale je skutečně reálná. Já jsem včera zrovna měl jednání s jedním člověkem, který zcela jistě nebyl příjemcem průměrného platu, ale jeho plat byl určitě něco přes sto tisíc korun, a přesto mi řekl – víte, já jsem platil doposud 40 tisíc za elektřinu, a teď mi přišel rozpis na 211 tisíc korun. A on říkal – já to přežiju, ale co normální lidi? A já jsem mu říkal, ano, to je strašná věc a my teď začneme mít skutečné starosti. Doposud jsme si mnohé starosti zařídili sami a nebo byly takové vzdálené, ale teď starosti mít budeme.

Lidí na světě neustále přibývá, ale Evropané paradoxně vymírají

Luděk: A vy sám, vy osobně, bojíte se budoucnosti? V jakémkoliv smyslu… Jsou tam nějaké obavy?

Jiří Čunek: Víte co, mně Pánbůh dal – a to říkám opravdu s pokorou – do vínku pocit a možná i reálně zdraví. V naší rodině se říká, že kdo se nedožil stovky, zemřel úrazem – a dokonce když si vzpomenu na své předky, tak je to pravda. Já osobně také možná díky tomu žádné takové věci nemám, vždyť to říkám s úsměvem, ale je na tom i něco pravdy z hlediska psychologie člověka. Já jsem kdysi byl šéfem bezpečnosti práce a šéfem pyrotechniků ve zbrojařské firmě; tedy ve zbrojovce, která byla jenom z malé části zbrojařská… Ale s výbušninami se tam pracovalo, takže přítomnost toho, že udělám-li chybný pohyb – ani ne krok, ale pohyb –, může mě to přivést na onen svět, člověka zocelí. A hlavně se tak na to příliš nedívá, musí na to mít náturu. To znamená, že když jde večer spát a ví, že ráno jde do práce, tak bere automaticky, že se nemusí vrátit. Ale samozřejmě věří, že se vrátí. Takže já asi nejsem úplně takový typologicky standardní občan se svými obavami, protože díky tomu, že jsem vlastně nikdy nebyl nějak nemocen, a i díky té práci a své nátuře takové strachy a obavy neprožívám. Ale prožívám jiný strach, který se netýká mě osobně, ale týká se této společnosti – kam se vlastně ona ubírá. A vy jste jako jeden z důvodů strachu uvedl, což mě zaujalo, stálé přibývání lidí. Evropa bohužel prožívá přesný opak – evropských občanů, to znamená Čechů, Poláků, Rakušanů, Němců, Švýcarů, Lichtenštejnců… ubývá. A to, že jsme přibyli – nebo nás neubývá tak rychle –, je způsobeno dramatickým vzrůstem doby dožití. To znamená, že je více starých lidí, kteří se pořád počítají, naplní ten počet lidí ve státě, ale zároveň když nemáme porodnost přes dvě celé, znamená to, že vymíráme. A to, že tady přibývá lidí, je dáno migrací.

Takže my bychom se jako evropské státy – ale teď mířím hlavně na Českou republiku – měli starat o to, abychom měli porodnost přes dvě celé, aby se lidé nebáli přijímat děti a mít rodiny nejméně o třech dětech, protože někdo objektivně skutečně děti mít nemůže a někdo, kdo má děti tři nebo čtyři, tak to vlastně doplní. Ukazuje se – historicky, nemyslím dnes –, že státy, které mají mladou generaci a rostou, se vyvíjí daleko zdravěji, lépe, a dokonce šťastněji než státy, které balancují na hraně vymírání. Ty pak vlastně živoří a v takovém státě vznikají konflikty z obav lidí, které ani oni sami mnohdy nedokážou identifikovat. Ale my jsme součástí přírody, a když se podíváte na nějaký živočišný druh, který vymírá, tak on se nechová nikdy normálně. A popisují to zoologové – velmi dobře. My patříme do přírody a chováme se vlastně tím pádem stejně. Takže já se dívám na život tak, že bych ho rád měřil pocitem štěstí, nejenom svým, ale občanů, a to je potřeba zajistit z objektivních důvodů také tím, že ta společnost se bude normálně vyvíjet v tom smyslu, který jsem řekl.

Luděk: Vidíte to, pane senátore, a to já mám šest celých, já se snažím.

Jiří Čunek: Blahopřeju. (smích)

Kdo začne strádat, naučí se pracovat

Luděk: Ony ty obavy pramení z velké míry z nejistoty. A ta nejistota je dána tím, že čím je společnost svobodnější, tím je samozřejmě méně jistá. Do jaké míry by měl stát garantovat opatrovnictví? Protože zase na druhou stranu – čím víc bude opatrovnictví, tím méně bude stát svobodný. Kde myslíte, že je ta míra? Měli bychom náš stát budovat ještě víc opatrovnický, nebo už to je třeba až moc?

Jiří Čunek: To jsou ale dvě základní roviny odpovědi. Jedna je ekonomická a ta druhá je, řekněme, sociální – sice svázaná s ekonomikou, ale je sociální. Samozřejmě by se to dalo rozvrstvit ještě víc, ale to by ten rozhovor byl asi příliš dlouhý… Té ekonomické asi všichni rozumíme, to nepotřebujeme rozebírat nějak víc, ale možná ji pojmenuji. A pak je ta sociální – to znamená, když rodiny mají děti, tak ty větší rodiny (když jsou dobře vychované a zároveň mají štěstí; ne vždycky rodina může za to, že se nějaký její člen nějak vymkne, protože chytí vlastnosti po nějakém pradědovi z kdoví kterého padesátého kolene a naráz je tam člověk, který je narkoman, alkoholik, trestanec a tak dále), když je rodina větší, tak za prvé lidé nejsou sami, nemají pocit osamělosti, rodiče se mají o koho starat a mají naplněný život, takže nepotřebují mít k tomu třeba nějaké domácí mazlíčky, kteří doplní tu emoci, která jim chybí.

Staří lidé nezůstávají sami, protože mají vnuky a tak dále, a ten člověk se cítí šťastnější. A není vůbec žádná pravda, že člověk potřebuje hlavně hodně peněz, aby si zaplatil dobré centrum, které se o něj bude starat ve stáří. Já jsem přesvědčen, že drtivá většina normálních lidí – říkám normálních lidí této společnosti a nemyslím jenom České republiky, ale obecně – chce zemřít doma, chce dožít ve svém prostředí. Samozřejmě si přeje, aby byla soběstačná, aby nebyla nikomu na obtíž. Ale pak, když se to zlomí a něco se stane a vidí, že ta rodina má dostatečný počet dětí, které se mohou střídat u maminky nebo tatínka – samozřejmě i za pomoci nějaké externí organizace, odborné péče a tak dále –, a ví, že to nevisí jenom na tom jediném dítěti, které to potom ani nemůže dát (to není v lidských silách, mnoho let se starat třeba o někoho dvacet čtyři hodin denně), tak když se to rozloží, tak vlastně se ani necítí na obtíž.

A naopak – já jsem byl v mnoha takových rodinách, kde jsem úplně žasl, jak se dokáží střídat, přebalovat maminku a tak. Ta měla dobrou hlavu a oni říkali – mami, prosím tě, jsem tu dvakrát za týden, tak jsem ráda, že jsem tady. Protože jeden den tam byla nějaká služba a oni byli tři děti, tak se tam takhle vystřídali.

Jsou společnosti, na které se díváme třeba svrchu, ale já jsem v některých byl; a když se tam podíváte, tak tam ministr řekne, je mi líto, já se nezúčastním tyto tři dny toho jednání, protože mám službu u rodičů. V té společnosti je to zakotvené, je to zakotvené v jejich náboženství. Ale my tady máme křesťanství, kde je to zakotvené taky – cti otce i matku a tak dále, to všichni víme. Ale oni tím, že mají víc dětí, tak to mají zakotvené i v takzvaném společenském úzu, tedy v nepsaných pravidlech, že prostě ten, kdo se nestará o své rodiče ve stáří, tak nepatří do této společnosti. A my to samozřejmě nemůžeme úplně převzít nebo se k tomu naopak vrátit – my jsme to tady měli taky –, protože když je rodina bezdětná nebo má záměrně jenom jedno dítě, tak na to jedno dítě nemůže naložit všechny své starosti. A pak žádá stát, aby se o ni postaral. A stát se může postarat jenom tím, že zajistí, aby se děti těch, kteří jich měli víc, staraly o ty, kteří je úmyslně neměli. Tady cítíte, že je to nesmysl, že to tak být nemá.

Takže to je ta sociální rovina, a pak je to rovina ekonomická, kdy stát má vytvářet taková pravidla, aby byla motivační. Tedy aby lidé za prvé museli pracovat, protože se musí živit – a pozor, nemluvím o lidech, kteří nemohou pracovat. Komunisti měli heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí!“, a to bylo heslo, které bylo pokřivením Kristova hesla – naše civilizace vznikla v křesťanství, takže všichni respektujeme, ať už chodíme, nebo nechodíme do nějaké církve nebo do kostela anebo věříme, či nevěříme… prostě tato civilizace vznikla na těchto základech a Kristus řekl: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A to je heslo, kterým já se řídím. A všechno, co jsem dělal jako starosta s těmi cikány a se všemi, tak jsem se řídil heslem: Kdo nechce pracovat, ať nejí. To znamená – ať je bílý, černý, žlutý, jaký chce, tak když nepracuje, tak prostě musí strádat. A on když začne strádat, tak se naučí pracovat. A týká se to nás všech. To, co říkám, je, že tato společnost musí vytvářet tato pravidla.

A já smutně, ne hrdě – smutně říkám, že jsem byl zřejmě jediný z 281 členů Parlamentu České republiky (což je 81 senátorů a 200 poslanců), který hlasoval proti tomu, aby – a to jsem otec čtyř dětí a dědeček devíti vnoučat – bylo ošetřovné 80 %. Protože ošetřovné se pobírá sedm dní v týdnu, lékař většinou napíše tu chorobu na sedm dní, od pondělí do pondělí, a když to tady bylo tak, že se k lékaři s covidem ani nechodilo, tak tady někdo vytvořil úzus, že by všichni zchudli, přičemž se ukázalo, že všichni naopak zbohatli. Kdyby nebyla ta ukrajinská krize, tak tato společnost u svých lidí měla našetřeno za covid daleko víc – říkají, že se našetřilo asi 670 miliard korun, protože lidé nemohli utrácet, neměli jak. Tak se řeklo, že ošetřovné bude 80 %, to znamená 7 krát 80 %, a ačkoliv jsou tam nějaké hendikepy, není to přesně, tak 7 krát 80 % je 560, a když chodíte do práce, tak je to 500, pět dní v týdnu. To znamená, že se stalo, že mnozí lidé – a můžeme to dokázat ze sociálního systému, tam je to naprosto jasné, tam ta čísla máme – kombinací chození do práce a ošetřovného (které si upravovali i sami, protože zavolali lékaři, že někdo má podezření na covid a tak dále, to všichni víme) vlastně pobírali víc peněz, než kdyby chodili do práce. A to je ekonomika nesmyslná, protipřirozená. Já jsem v těch důvodech, když jsem senátorům vysvětloval, že bychom takto vstřícní být neměli, že bychom měli schválit třeba 70 %, říkal, že nejlepší by bylo, kdybychom nikdo nechodil do práce a stát by nám za to, že se staráme jeden o druhého (samozřejmě pomyslně), vyplácel víc peněz, než kdybychom tam chodili.

Kvůli pocitu blahobytu jsme si nezodpovědně vytvořili 1,5biliónový dluh

Luděk: Jinými slovy opatrovnický stát není tím řešením, které má smysl.

Jiří Čunek: On to ani neutáhne. Jsou státy, které mají ropu – Norsko, Emiráty a podobně –, lidí není tolik a mají ohromné zdroje. Oni by vlastně nemuseli ani pracovat a všechno dostanou. Ale takový stát zahyne a zanikne, protože lidé bez práce a bez povinností prostě zahynou. Ale my takový stát ani nejsme, a to opatrovnictví bereme na dluh – my jsme takto úplně zbytečně vytvořili bilión a půl dluhu. My jsme dokonce rozdělili v covidu společnost tak, že my všichni, kteří jsme placeni státem, tak ať už jsme chodili, nebo nechodili do práce… Já jsem byl hejtman, tak jsem chodil každý den do práce, protože jsem řešil tu krizi. Pak za mnou dokonce přišli nějací zaměstnanci a říkali mi: „Pane hejtmane a budou letos odměny?“ A já jsem říkal, no určitě budou. Pak přišli a říkali, že dostalo odměnu jenom asi 60 lidí ze 480. A já říkám, ale to chodili do práce, vy ostatní jste byli doma, jezdili jste na kole a brali jste 100 %, tak vy už jste to dostali, ne? „No jo, ale my jsme dělali na home office.“ No ano, na home office – ti, co jsou ajťáci, tak těm věřím, že si odpracují svoje, ale všichni ostatní stoprocentně těch sto procent neudělali, to víme. Tak si vezměte, že všichni ti, co jsou závislí na státu, tedy veřejné správě, tak všichni tito zaměstnanci – vojáci, policisté, lékaři, zdravotníci… – bez ohledu na to, jestli byli nebo nebyli zapojeni víc anebo byli na home office, tak dostávali sto procent, zatímco zaměstnanci soukromých firem pobírali šedesát, pak třeba o něco více. Ale díky tomu, že tady byl blahobyt, tak se s tím nikdo nepálil a nikomu to nevadilo. Ale to je nespravedlivé.

Luděk: A navíc ten opatrovnický stát pak logicky vytváří nesvobodnou společnost. A po tom všem, co se odehrálo právě s covidem, jsme ještě vůbec tou svobodnou společností? Není to všechno právě na úkor svobod, včetně třeba svobody projevu?

Jiří Čunek: Víte, zase – od přirozených věcí mohou být ty nadpřirozené. Přirozené je, když otec a matka vydělávají peníze, chodí do práce a platí své děti (myslím tím ty odrostlejší, které jsou na vysokých školách, středních školách a tak dále). Ty děti – v normální společnosti – za to, že jim rodiče umožní studovat, jim za prvé mají být vděčné, za druhé jim mají pomáhat a za třetí je musí respektovat. Tedy jejich přání – a to přání mnohdy nemusí být přesně takové, jaké by se tomu mladému člověku líbilo. Ale když jsi závislý na tom příjmu, tak musíš dárce respektovat, nebo si zařiď život sám. Já jsem vždycky vedl děti k tomu – chceš to úplně jinak, než to říkám, a myslíš si, že jsem trouba (tak jo, třeba jsem)… ale po vyhodnocení celé té situace, když jsme si o tom promluvili, tak jdi svou cestou, začni si vydělávat, nebo ještě na mě přispívej, protože já si vydělávám a přispívám na tebe taky… no začni si vydělávat a pak si žij – a pak jsi nezávislý člověk. Já neříkám svobodný – svoboda je hodně vysoký pojem, který v sobě obsahuje daleko vyšší věci, než je nezávislost –, ale nezávislý.

Každý chceme být nezávislý, každý chceme nebýt závislý na jiných. Ale pak jsou lidé, kterým se naopak líbí být závislí. Vůbec jim nevadí, že nechodí do práce a berou nějaké dotace, tedy nějaké dávky. Já jsem s těmito lidmi pracoval a kdysi to byla ta romská komunita – její významná část, ne všichni. Ale z mého poznání, které si myslím, není malé, je nadprůměrné v této společnosti, tak to bylo osmdesát procent z těchto lidí, dvacet bylo výborných, pracovali. Ale dneska už je těchto lidí daleko více a nejsou z romské společnosti, jsou to bílí lidé, kteří jsou závislí a žijí na dávkách, protože jim to tato společnost umožňuje – pořád chce někomu něco dávat. Jinými slovy – politici si chtějí ty lidi kupovat za to, že jim oni dají svůj hlas. A když tady bude společnost, která většinově bude závislá na dávkách ze státu – a my ji teď tvoříme na dluh –, tak pak jsou to vlastně závislí lidé, kteří budou volit jenom toho, kdo jim ty dávky bude dávat, to znamená toho, kdo ničí budoucnost našich dětí, protože ty to budou muset zaplatit. A proto to považuji za špatné a jednoduše se to dá shrnout tím, co jsem řekl na začátku: Kdo nechce pracovat, ať nejí. Tato společnost má celým svým systémem vytvářet podmínky k tomu, aby každý, kdo může, musel pracovat.

Luděk: Ono v podstatě to, co říkáte, znamená, že čím ten stát bude větší, čím větším bude opatrovníkem, tak tím víc bude platit heslo z byznysu: „Kdo platí, rozhoduje.“ Tím pádem bude větší závislost lidí a tím větší bude nesvoboda lidí.

Jiří Čunek: To je pravda, ale ono to je bohužel i naopak, protože to je to tajemství přirozené živočišné říše, do které patříme – že tady je to tak, že to, co říkáte, by platilo v zásadě absolutně, kdybychom neměli takzvaný demokratický systém. Tedy že si lidé volí své představitele. A pak vlastně ti závislí, kterým se v tom zalíbí, ti, co jsou na těch dávkách, tak budou volit jenom ty představitele, kteří jim všechno rozdají, i když oni si na to nevydělají. A nebudou volit ty, kteří řeknou – víte co, všichni musíme pracovat. Ten systém tady byl takto zavedený, nicméně se stále více a více porušuje pod heslem jakési imaginární pomoci lidem, kterým nic nechybí. A to prosím teď nemluvím o té krizi, která začne, kdy opravdu začneme mít v této společnosti problémy dost velké, protože my jsme téměř stoprocentně závislí na ruském plynu. Politici se snažili stále mluvit tak – já jsem sám politik a pořád se tomu divím –, jako kdyby tady všichni živořili: „My vám musíme pomoct a tady přicházíme.“ A kam přichází? Vždyť ti lidi žijí normálně, pracují, tak co jim vsugerováváš, že potřebují pomoc? Oni ji vlastně vůbec nepotřebovali, ale dobře se to poslouchá.

Kdo má hodně, chce ještě víc – to je lidská přirozenost

Luděk: Jinými slovy – stát by měl vytvářet takové podmínky, aby ten člověk sám a dobrovolně a s chutí pracoval, je to tak?

Jiří Čunek: Ne.

Luděk: Tak povídejte, jak to je?

Jiří Čunek: Tak to není. To není lidská přirozenost, že někdo sám dobrovolně… ano, někdy ano, ale stát má povinnost, aby všichni pracovali. A jestli dobrovolně nebo nedobrovolně – prostě když nepracuješ, budeš se mít špatně, budeš mít méně jídla, žádnou dovolenou… Jedna paní senátorka – když jsem vystoupil a řekl, že ta podpora, kdy ošetřování člena rodiny se vyplatí víc než pracovat, je nemravná – vystoupila a řekla: Ale já si myslím, že to lidi nebudou zneužívat. Propánakrále, vždyť tady máme daňové poradce – nemluvím o těch kriminálních zločinech –, kteří optimalizují daně, to znamená bohatým lidem vytváří v zákonných limitech způsob, jak platit méně daní. Je normální, že člověk, když může mít víc peněz – a teď nechci vůbec mluvit o trestných činech –, tak si je vezme. Společnost na to musí být připravená, že ti, co mají hodně, chtějí víc. A jde o to, aby tady byla spravedlnost, tedy všichni, co mohou, budou pracovat a budou se živit prací svých rukou (to se říká obrazně, ale víte, jak to myslím – budou se živit prací), ať chtějí, nebo nechtějí. A nechtějí-li pracovat – já bych tu socialistickou pracovní povinnost taky nezaváděl –, tak když ti stačí deset korun na den (to si dneska koupíš jeden nebo dva rohlíky, v nějakém supermarketu možná tři), piješ vodu z potoka a u toho potoka i bydlíš, klidně to dělej. Ale neobtěžuj společnost, nechtěj po ní zadarmo zdravotní péči a léči se sám z bylin… Já bych těm lidem ten prostor dal, když chce být takový, tak ho nechte. Ale společnost musí vytvořit spravedlivý systém.

Martina: Ještě připomenu, že pan Vladimír Štěpán je analytik společnosti ENAS. Člen Institutu pro energetiku, a také člen expertní skupiny Energie není luxusní zboží. A ještě připomenu důležitou věc, že je také bývalým ředitelem Českého plynárenského podniku, a byl v té době osobně odpovědný za kontrakty na import plynu, tranzit plynu a jeho skladování. Tak, řekla jsem to všechno. Pane inženýre, pojďme si teď zopakovat jednu zásadní věc: Proč se sankce proti Rusku zaváděly a zavádějí? A teď, v době ukrajinské krize a války na Ukrajině to není poprvé. Proč jsme začali se sankcemi proti Rusku?

Vladimír Štěpán: Abych pravdu řekl, tak nevím. Mně osobně tedy, vzhledem k mé praxi, bylo jasné, že sankce a jejich dopad je výrazně negativní zejména na střední Evropu a Českou republiku, proto jsem s nimi nikdy nesouhlasil. A to ani s tím, že by to mělo ruskou ekonomiku oslabit, nebo i zničit, což je naprosto idealistická představa. To Rusko posílí, a to jednak finančně, protože když někdo, kdo měl v Rusku, jako třeba Němci, tři a půl tisíce podniků, které vyráběly, tak ty tam zůstanou, a převezmou je Číňané, nebo Rusové, a začnou vyrábět a podporovat vlastní průmysl. Rusové tak mají obrovskou výhodu, a stále více to bude postihovat západní Evropu, protože oni mají velmi levné ceny energie, a dostatek všeho materiálu a surovin, všeho, co je potřeba k výrobě čehokoliv, a to v neomezeném množství. To znamená, že si klidně dodají plyn za dvě koruny, zatímco my tady budeme platit pětadvacet nebo i padesát korun. A pokud by tam nastoupili Číňané se svými technologiemi, a svými know-how, tak z toho Rusko vyjde jako velmi konkurenceschopné, i když mu samozřejmě budou chybět americké sofistikované technologie IT. Ale jinak běžné věci, ať už se to bude týkat automobilů, traktorů, veškeré strojírenské, chemické, důlní a potravinářské výroby a zpracování, si Rusko, které teď vydělává třikrát, čtyřikrát, pětkrát více, než vydělávalo, a zůstaly mu tam tyto kapacity, bude vyrábět samo. A je jenom otázka doby, kdy si tam pozve experty.

Já jsem tam byl, také jsem radil. Byl to plynovod z Ruska do Číny, a na univerzitě v Číně, byli jsme i v Pekinu, byl jeden Slovák, a pak se o tom psalo. Číňané také na univerzitu pozvali jako profesora Henry Kissingera, který tam strávil x let, královsky ho zaplatili, a on je naučil strašně moc věcí. A co udělají Rusové? Prostě si zaplatí kapacity na Západě, takové, jako je Henry Kissinger, který už odešel, už byl tak trošku odepsán, jak vědecky, ale i politicky. Oni si tam budou tyto lidi zvát. Když jsem dělal s Bulgargaz, tak přivezli skvělé červené víno – pozvali si Francouze, kteří je to naučili. A co udělají Rusové? Pozvou si tam také tyto jednotlivce, kteří ale nemusí být ze západní Evropy. Vždyť know-how není jen v západní Evropě. Takže jestli přijmou tento princip, a peněz mají dost, tak potom Rusko vyjde z této krize obrovsky posíleno. To si je potřeba uvědomit.

Martina: Mimochodem Henry Kissinger celou svou kariéru tvrdil, že Západ hlavně nesmí vehnat Rusko do náruče Číny, že nesmí dovolit spojení těchto dvou zemí. Tak, když si ho Čína pozvala, tak to asi přehodnotil.

Vladimír Štěpán: No jistě. Tak to chodí.

EU chce přestat odebírat plyn a ropu z Ruska, a tím ho poškodit. Ale Rusko si může dovolit vypnout energie samo – a pro EU to bude katastrofa.

Martina: Pojďme se podívat zpátky k sankcím. Řekl jste, že z Rusko vyjde posíleno, zatímco Evropa, případně Západ bude oslaben.

Vladimír Štěpán: Obrovská recese.

Martina: Evropa, nebo celý Západ?

Vladimír Štěpán: Evropa. Americká ekonomika ne. Ta, myslím, není až tak závislá na Rusku, ale Evropa dopadne katastrofálně.

Martina: A tentokrát se vůči Rusku zavedly poměrně razantní sankce, jejichž důvodem byl ruský vpád na Ukrajinu. Chápete to v této souvislosti? Chápete to jako krok, který chtěla Evropa, Západ, dát najevo nelibost s chováním Ruska?

Vladimír Štěpán: Ano, to myslím, že tak asi bylo, že tak to Evropa mínila. Evropa z počátku… Evropa nechtěla bojovat vůbec, a chtěla se soustředit právě na sankce, odříznout Rusko od vyspělých technologií, od všeho. Takže to byl asi prvotní cíl. Určitě toto.

Martina: To znamená, že na začátku byly ideály. Co bude na konci? Rusové se ani na základě těchto sankcí z Ukrajiny nestáhli, může se tedy stát, že sankce ani nadále nebudou mít na ruské jednání a postup vůbec žádný vliv?

Vladimír Štěpán: Budou mít vliv. Všimněte si, jak stoupá sebevědomí Ruska, co si dovolí i v plynu. Oni klidně plyn vypnou, jim je to jedno, protože peněz mají dost. Nepotřebují to za každou cenu. To je omyl Evropy. Bývávalo to tak, ale teď už ne. To znamená, že oni jsou finančně silní a jsou sebejistí, takže můžou aktivně pokračovat, můžou vypnout Evropě plyn, můžou přerušit dodávky ropy.

Vždyť co udělala Evropa? Evropa vlastně říkala: My přestaneme třeba okamžitě odebírat ruský plyn. To v Rusku v první fázi vyvolalo zděšení, protože zde byly desítky let dobré vztahy, penězovody, všechno. Ale potom, když se vzpamatovali, a začali na to reagovat, tak přišli na to, že Evropu zas tak nepotřebují, protože postaví další plynovody do Číny a jinam, postaví LNG terminály, a můžou to stejně jako ropu vozit po celém světě, a nikdo ani nebude vědět, že je to ruský LNG, který koupí Američan, a pak ho pošle do Evropy. To nikdo nebude vědět. Oni si najdou více cest, a jsou tak sebevědomí, že to skutečně můžou. Evropa si myslela, že když vypne plyn, tak to Rusko poškodí, ale najednou se ukazuje, že Rusko klidně přestane dodávat Jamalem, a potom přestane dodávat plyn přes Ukrajinu, a nakonec zavře i Nord Stream, a bude to.

Evropa je zcela nepřipravena na přerušení dodávek plynu. V ČR zkolabuje úplně všechno.

Martina: Takže je to podobné, jako když já budu chtít potrestat elektrárnu, a tak zhasnu. Ale jednoho dne ke mně elektrárna přestane dodávat energii.

Vladimír Štěpán: Asi taková je to úvaha, řekl bych.

Martina: Promiňte, já si to vždycky potřebuji převyprávět.

Vladimír Štěpán: Ne, to je naprosto přesné. Kdyby si na Západě uvědomili, jak se Rusko mění, a jak se začíná chovat, tak z toho jde strach, – a teď nemyslím válečný, ale ekonomický. Vezměte si, jak je Evropa nepřipravená na přerušení dodávek plynu – v ČR zkolabuje úplně všechno. Kdyby naše skupina neřekla: Nikdy tady norský plyn nebyl a nebude. Kdyby neřekla, že tady nikdy nebylo LNG, a příští roky nebude. Ale vláda, a spousta politologů a expertů si pořád opakovali, že to tady bude a že LNG dovezeme.

Martina: Něco mi uteklo? My máme moře?

Vladimír Štěpán: Asi jo. Asi si to myslí. Oni vůbec nepřemýšlí, že je potřeba to sem také nějak dopravit.

V Německu už vyrábějí 45 procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale přitom mají největší emise rakovinotvorného prachu od roku 1990

Martina: A mně se zase nechce úplně věřit, že nepřemýšlí. Teď jste řekl, že nepřemýšlí o tom, jak dovezeme LNG, a že politologové nepřemýšlí nad tím, jak se Rusko mění a jak se ekonomicky emancipuje. Máme tady spoustu vysokých škol, spoustu humanitních a technických oborů, tak čím to je, že nejsme schopni jakési reálpolitiky? Je to souboj ideálů a ideologie? Nebo co nastalo v pragmatickém oboru, jako je energetika, za situaci?

Vladimír Štěpán: Vláda premiéra Fialy kritizuje Babišovu vládu, a celkem oprávněně, protože populisticky zatížili stát naprosto nesmyslnými výdaji, to znamená, že to budeme splácet desítky let, a k ničemu to nebylo, jenom si kupovali voliče, a tak dále, ale aspoň drželi střední třídu, aspoň tu udrželi. Kdežto tato vláda to ještě zhoršila. Dostala se sice do ještě kritičtější situace, protože přišly nové výzvy, třeba Jamal, zvyšování cen na burze, a jejich pokřivenost – ale Fialova vláda to neřeší, to už spíš ta Babišova – ale oni to vůbec nejsou schopni a ochotni řešit. Ale vůbec.

Co se týká energetické politiky, tak si vezměte, že pořád do dneška píšou, že základem naší politiky jsou obnovitelné zdroje a jádro. Jádro tady bude nejdřív za dvacet let, a jenom nahradí malou část stávajících jaderných elektráren. A co budeme dělat do roku 40? A obnovitelné zdroje? Když se podíváte, tak buďto budou drahé, nebo nespolehlivé, nebo obojí. Říkám: Ze slunce je bilión korun dotací, ale vyrobíte z toho dvě, tři procenta elektřiny? A to bude základ? V Německu už mají 45 procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a mají největší emise rakovinotvorného prachu od roku 1990, přestože mají přes 40 procent výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Martina: Já jdu domů, už ničemu nerozumím.

Vladimír Štěpán: Ale u nás to bude také tak. A co říkají naši ekologové? Že v Německu zvýšíme, a to čteme každý den, podíl solárních panelů a obnovitelných zdrojů, a to nás zachrání.

Státy střední Evropy mají vysoký výskyt rakoviny, v ČR je druhý nejvyšší. A přes obrovské dotace do obnovitelných zdrojů vzrostly emise rakovinotvorného prachu v ČR o 100 až 200 procent.

Martina: Ale jak je možné, že je teď největší podíl rakovinotvorného prachu?

Vladimír Štěpán: Ale to je všude. Vždyť všechny státy, které mají takto vysoká procenta, i když pominu Španělsko, Švédsko a podobně, tak ve střední Evropě, jako třeba v České republice, máme druhý nejvyšší výskyt rakoviny, a takovýchto těžkých nemocí, i přesto, že máme obrovské dotace do obnovitelných zdrojů, do solárů.

Martina: Tak na to by vám asi někdo řekl, že pořád ještě máme hnědé uhlí a teplárny a že je tedy obnovitelných zdrojů stále málo.

Vladimír Štěpán: Ne. Chci tím říct, že se emise rakovinotvorného prachu nesnížily a že se jejich podíl výrazně zvýšil, i u nás, o 100 až 200 procent. Tedy výsledkem je, že se emise rakovinotvorného prachu nesnížily.

Martina: Máte pro to nějaké vysvětlení?

Vladimír Štěpán: Vysvětlení je jednoduché: Protože zdroje, jako třeba solární elektrárny, vyrábějí elektřinu většinou, když to nepotřebujete, a jejich výkon kolísá, i dodávky kolísají. Takže tento výkyv musí někdo vyrovnávat, což se dělá za pomoci plynu, nebo uhelných elektráren. Ty jsou ale stavěny na pravidelný provoz, a v takovém případě mají ještě relativně nízké emise. Ale ve chvíli, kdy se výkon zvyšuje a snižuje, a kolísá to, tak se jejich emise strašlivě narůstají.

Takže když sečtete emise solárů s hnědouhelnými elektrárnami, tak vám to vyjde. A to je to, co je příčinou právě v Německu, kde zavřeli jádro, a mají tam hnědouhelné elektrárny, které jim vykrývají obrovské množství obnovitelných zdrojů, ať už to jsou soláry, nebo větrné, což vede k nejvyšší spotřebě uhlí, jakou kdy měli. Tato nepravidelná výroba, to je katastrofa. Když kolísá výkon těchto elektráren, tak emise stonásobně narostou.

Ruský plyn má emise v jednotkách procent. Ale u LNG je to v Evropě zakázaná těžba frakováním, zkapalňování, převážení na lodích, odpařování a doprava plynovody.

Martina: A to tam nikdo z německých inženýrů nespočetl? Mně se pořád těmto věcem nechce věřit. Co když se mýlíte? Co když je tam nějaký jiný důvod? Teď jsme trošičku odbočili od našeho tématu, ale je to důležité, protože mimo jiné řada odborníků, třeba jaderný fyzik Vladimír Vágner, konstatovala, že Německo svou iracionální, a čistě ideologickou energetickou koncepcí přivedlo sebe, i své sousedy, do kritické situace.

Vladimír Štěpán: Myslím, že říká totéž, co já. My se Vladimírem dobře známe.

Martina: Ale proč to dělají? Nebo to nikdo nedokáže spočítat?

Vladimír Štěpán: To je fanatismus Green Dealu, a je za tím také trošku ekonomická hra, protože politici v Evropě a západní podnikatelé přišli na to, že nikomu nepovolí, aby někdo něco dovezl do Německa: „My to vyrobíme sami, a budeme z toho mít naše zisky, ty si ponecháme.“ A potom řeknou, a to je katastrofa: „Cestou jsou obnovitelné zdroje.“ Ale z obnovitelných zdrojů vyrobíte jen několik procent elektřiny. A kdybyste brali toto kolísání tak, jak je, tak to znamená, že hrozí blackout, jak jste zmiňovala, a že elektřina nebude nikde, protože ji nelze skladovat. Takže když je těchto obnovitelných zdrojů moc, tak vznikají další rizika, a kromě toho musíte dát stamiliardy do sítí, protože sítě jsou stavěny na velké zdroje, na přenos velkých zdrojů, a chybí malé lokální distribuční sítě. Takže to má řadu vad, ale to se nikde nezmiňuje, o tom se nepíše.

A když se bavím s nějakým ekologem, a pár už jsem jich potkal, tak jim vždycky říkám: „Vy jste úplně k ničemu, protože nic nevyrobíte, když je potřeba. Tato výroba je malá, a šíleně drahá. Vy jste dotováni.“ Když se podívám na sektor elektřiny, tak veškerá spotřeba elektřiny je dotovaná – elektromobil, tepelná čerpadla, přímotopy. Na co v elektřině sáhnete, je dotované, a přestože je to dotované, tak máme takové šílené ceny. A my všechno převedeme z plynu, kterého je dost, na elektřinu, protože už víme, že na hnědé uhlí ne, protože to nás už jednou potrestalo, a to před padesáti lety, tedy rakovina, šedé ovzduší, kyselina sírová. Já jsem zavíral jednu tlakovou plynárnu, protože to byla katastrofa, nebylo tam vidět, půl roku tam neviděli slunce. Takže tudy cesta nevede.

A kudy vede? Plyn tady nechceme, protože to je třídní nepřítel. Ale když si vezmeme ruský plyn, když bychom se bavili o emisích, tak vlastně tyto emise jsou tam v jednotkách procent. Ale když si vezmete LNG v celém řetězci, tedy po frakování, tak jeho těžba je v Evropě zakázána, protože je to ekologicky strašlivě závadné. A pak to přepravíte do přístavu.

Martina: Slyšela jsem, že to byla a je ruská propaganda. Tak nevím.

Vladimír Štěpán: Ne, není. Frakování je v Evropě z ekologických důvodů zakázáno. A když potom tento plyn zkapalňujete, tak tam jsou obrovské energetické ztráty. A pak to převážíte na lodích, kde je dvacet, pětadvacet procent nákladu spotřebováno, což jsou emise. Pak to musíte odpařit, tedy další emise. A pak to dopravíte plynovody. A tímhle nahradíme ruský plyn? Tímto? Vždyť je to konec planety ve velkém, protože emise stoupnou stonásobně, v porovnání s ruským plynem. Kdyby to někdo spočítal, tak by musel zjistit, že to je ještě horší než uhlí, co se týče emisí CO₂, a tak dále. A to se nikde nepíše. Protože přeci biomasa má nulové emise. A přitom v Británii už chtěli zakázat i topení dřevem v krbech, protože to je strašlivě karcinogenní.

Dlouhé roky jsem v kontaktu s profesorem Šrámem z Akademie věd, který toto zkoumá, a existuje na to spousta článků, že biomasa by se měla také zakázat, protože to jsou obrovské emise, když teplárna skladuje vlhkou štěpku někde na dvoře, to je hrozné. Je potřeba vybrat rozumný mix všech zdrojů.

Ruský plyn je neobyčejně čistý, je tam nula karcinogenního prachu, a žádný kysličník siřičitý

Martina: Řekněte mi: Jsme kvůli energetické a klimatické politice Evropské unie na ruském plynu paradoxně závislejší, než dřív?

Vladimír Štěpán: Nevím. Nevím, kdo to vymýšlí, a proč. Roky 2010 až 2020, kdy byl ruský za čtyři až pět korun, jsme měli velmi dobrá pravidla hry pro rozumnou konkurenci obchodníků. My, Česká republika, jsme měli nejnižší ceny plynu v Evropě, a to skoro deset let. My bychom potřebovali nahradit hnědé uhlí – kvalitní už je vytěžené – a v tom, co zbývá, a které už není tak kvalitní, je víc rakovinotvorného prachu, a všeho dalšího, má to asi tisíc škodlivin. To byl dvacetiletý proces, který se do značné míry celkem úspěšně postupně povedl právě náhradou hnědého uhlí plynem. A teď všechny teplárny měly pomalu přejít na zemní plyn, takže se zcela logicky spotřeba z ekonomických i ekologických důvodů velmi rozumně zvyšovala, protože ruský plyn je neobyčejně čistý, není v něm nic, je tam nula karcinogenního prachu, a není tam kysličník siřičitý. Jsem zvědav, co je v LNG. Ještě nikdo nezveřejnil, jaké jsou tam látky.

Takže na tomto byl založen úspěch české ekonomiky, protože my máme nízkou přidanou hodnotu vzhledem k tomu, že naše montovny a polotovary, které se vyrábějí v různých dílnách, se s minimálním ziskem vozí do západní Evropy, kde se na to dá razítko, něco málo se tam dodělá, a zvýší cenu 20krát. Takže takto to funguje desítky let, a ani třetinové platy proti západní Evropě, které jsme měli třicet let, se vůbec nezvýšily.

A teď do toho přišla energetická krize. Už v roce 2009 jsme měli nejhlubší propad HDP z celé Evropské unie, minus pět procent, protože my jsme závislí na spotřebě energie, a potřebujeme levnou energii pro náš průmysl. A teď je to to samé, a ještě mnohem horší. Takže stěžovat si na ruský plyn, který je levný, a do dneška je za šest korun, a vykládat, že je špatný, a jaká je to špatná závislost, je z ekonomického hlediska úplný nesmysl.

Martina: Myslím ale, že tady asi nesehrává roli ani ekonomika, ani kvalita, nebo neekologičnost ruského plynu, ale to, že je ruský, a my bychom si přáli, abychom na Rusku nebyli závislí. Polsko si také přálo být na Rusku nezávislé, a něco pro to v uplynulých desetiletích dělalo, a orientovalo se na norskou cestu. Řekněte mi, proč jsme to neudělali my? A měli jsme možnost něco takového udělat? Měli jsme možnost se alespoň do značné míry odříznout?

Vladimír Štěpán: Tam je problém, že to není zadarmo. Poláci za norský plyn platí daleko víc než za ruský, což není legrace.

Martina: My nakonec, když to překoupíme přes Německo, také.

Vladimír Štěpán: Ano. Ale závislost na ruském plynu byla proto, že ekologicky a ekonomicky perfektní Rus byl spolehlivý 50 let, a proto se nic nehledalo. Jsem zvědav, jestli v kontraktech na LNG, nebo norský plyn, jak to mají Poláci, je penalizace.

Byl jsem jako evropský expert v penalizačním řízení ve Vídni, kde Rusové dostali ve sporu s RWE pokutu 3,5 miliardy dolarů. A jsem zvědav, jestli u LNG na tyto pokuty půjdou. A pokud ne, tak se najednou zjistí, že nám sem nikdo nic nedodá, i když by podle smlouvy měl, ale nic nám sem nepřiteče.

Takže i z hlediska vypracování smluv je nahrazení ruského plynu, kde byly vyvážena práva a povinnosti obou stran, a to fungovalo od 50. let, a oni to dodržovali naprosto bez problémů, otázka. Jsem zvědav, jak to bude dodržovat třeba Katar, nebo i USA, a další, protože tam loď vypluje, dopluje, loď přijede, a pak měsíc nic. Ale my budeme plyn potřebovat, to znamená nápor na zásobníky. Jsem na ten dlouhodobý kontrakt zvědav a rád bych ho osobně viděl, třeba s Katarem. To nebude žádná legrace. Z hlediska provozní bezpečnosti to bude mnohem horší než u ruské strany.

Je potřeba diverzifikovat plyn. Ani západ, ani východ, ale sever – jih. Spojit plynovody z Polska a Chorvatska uprostřed území České republiky, Slovenska nebo Rakouska, a soustředit kapacitu zásobníků.

Martina: Asi si to mohou dovolit jenom země, které mají moře, kam se doplaví tankery, a zároveň tam na to mají terminály.

Vladimír Štěpán: Přesně tak, ale musí jich mít hodně. V Evropě jich je kolem třiceti, takže, když má Španělsko šest, sedm terminálů, a Itálie také několik, tak to mají jako doplněk k potrubnímu plynu, protože nemají jenom tento plyn. Třeba Španělé ho mají plynovodem z Afriky, Italové z Alžíru plynovodem Transmed, což jsou čtyři roury vedle sebe, a k tomu mají ještě terminály pro malé regiony. To znamená, že do určitých oblastí se vyplatilo postavit tyto terminály, a z nich potom rozvést plyn. Takže terminály jsou lokální záležitost, a my z nich teď děláme systémovou záležitost, která má nahradit sto padesát miliard kubíků ruského plynu ročně.

Martina: Já dnes používám zjednodušující příklady, ale napadá mě, že je to, jako když se dítě v šestnácti letech vymezuje vůči rodičům, a nechce s nimi být, protože mu lezou na nervy a jsou špatní. Ale těsně před tím, než uteče z domu, si spočítá, že na ulici zhyne, protože ho rodiče živí, a poskytují mu něco, co má rád. Je to opravdu lapidární příklad, ale používám ho proto, abych zjistila, jestli nás čeká v podstatě takovéto prozření? Nebo za jak dlouho v Česku dokážeme nahradit ruský plyn, který nechceme z politických důvodů, a to tak, aby nám to nezpůsobilo nějaké fatální problémy ve výrobě, v životě lidí a v průmyslu?

Vladimír Štěpán: Toto musím rozdělit. Když máme devět, dnes to bude deset miliard kubíků plynu ročně, tak první, co by se muselo udělat, by bylo výrazné snížení spotřeby plynu, třeba o tři, čtyři miliardy. A potom bychom měli začít diverzifikovat. V roce 2007 jsem v polské Krynici s inženýrem Klepáčem ze Slovenska navrhl projekt „Sever – Jih“, slyšíte dobře, jak říkáme: Ani západ ani východ. Potřebujeme sever–jih, propojit Polsko s Chorvatskem. Postavte terminál v Polsku a v Chorvatsku, spojte tyto plynovody uprostřed území České republiky, Slovenska, Rakouska, a soustřeďte kapacitu zásobníků, což bude až patnáct miliard kubíků. A to bude náš přínos k tomuto problému – ať se nám tady střetává plyn z Chorvatska a z Polska. Udělejme tady spolupráci V4.

Spolupráce zemí V4 je ze strany ČR problematická, protože zásobníky i roury byly zprivatizovány, takže strategické a bezpečnostní otázky jsou odsouvány možným ziskem

Martina: Přijde vám to ještě dnes reálné?

Vladimír Štěpán: Ono k tomu došlo, ale bez České republiky. Chorvati mají a dodávají do Maďarska z LNG terminálů. Poláci mají svůj terminál. Tento plynovod šel podél polských hranic na východní Slovensko, ale neskončil v České republice.

Martina: Proč?

Vladimír Štěpán: Protože jsme všechno zprivatizovali, takže plynovody nejsou státní. Jsme jediný stát, který takto plynárenství zprivatizoval jako dříví v lese. Nikdo jiný to neudělal.

Martina: Proto státu nepatří ani zásobníky?

Vladimír Štěpán: Ani zásobníky, ani plynovody. Tam se rozhodovalo komerčně. A u strategických projektů, které mohly zvýšit bezpečnost, se říkalo: „Kolik vyděláme? To není tak jisté. Tak si to nechte.“ A už na to byly dotace z Evropské unie, a stejně to odmítli. Takže toto udělali v NET4GAS společně s politiky, a teď si Sobotka s Babišem vyčítají, kdo za to může. Ale tady bych řekl, že pravdu má inženýr Sobotka, který to dotáhl do určité fáze. Naše myšlenka se zrealizovala. Já jsem nakreslil i čáru z Polska až do Chorvatska, a zásobníky přesně doprostřed, a dva terminály, a zrealizovalo se to. A když dneska vezmete, jak Chorvati dodávají až do Maďarska, a dneska už i Poláci, i když zřejmě málo, ale budou něco dodávat i nám, a na Slovensko. Ono se to zrealizovalo, ale jinak, a bez nás.

A když si vezmete cestu premiéra Fialy do Polska, tak on tam povídá a povídá, ale nikdy si nevšiml, že všechny projekty jsou už z roku 2016 připravené na propojení, už jsou dávno na papíře. Podíval se někdo na tyto projekty? A na to, kolik těchto plynovodů už je v provozu, a kolik není? Všechno je to připraveno, jsou na to projekty. Stačí to velmi rychle realizovat, ale o tom se vůbec nemluví. Jde o to, že tady máme politology, ekology, a občas makroekonomy – a existují jistě výjimky, kteří jsou vynikající – z nichž část opravdu neví, o čem v energetice mluví, ale pořád jsou zveřejňováni, místo toho, aby tam dali odborníky, kteří by řekli: „Pane premiére, když tam jedete, podívejte se na ty propoje! Jak je to možné? Rychle!“ Protože nám jde o to, kolik plynu můžeme rychle dostat v případě krizové situace. Poláci zveřejní na podzim, nebo nejdéle v lednu, plynovod z Norska. Teď tam mají vlastní těžbu, což jim kryje jejich spotřebu. To znamená, že se dá říct, že v obdobích, kdy nebudou veliké mrazy, tak by k nám mohli dodávat docela značné množství plynu, protože z Norska to poběží rovnoměrně a stejně, pořád poteče stejné množství deset děleno tři sta šedesáti pěti.

Ohledně energií jako vždy padneme na ústa

Martina: A existuje ještě nějaká šance se na to připojit? Je ještě možné se některých z těchto toků zúčastnit? Eventuálně za jak dlouho?

Vladimír Štěpán: Je to možné, ale nesměli by to dělat politici. Museli by to dělat odborníci, a museli by jednat. Jako příklad uvedu, že máme, dejme tomu, přebytek elektřiny, Maďaři mají přebytek plynu, a nedostatek elektřiny. Tak proč nezajet do Maďarska, a neudělat výměnu? A už tady máme, že plynovodem, jak jsme se bavili, by z Maďarska mohl téci do ČR plyn i v případě krize, kdy by třeba Rusko vypnulo plyn, a Maďaři ho dostanou z jihu přes Turecko. Takže my máme co nabídnout, máme možnost nabídnout přebytek elektřiny, který nemusíme dodávat do Německa, za což nic nedostaneme, jenom předražený plyn. Můžeme udělat takovou výměnu, můžeme udělat burzu pro státy V4, což už bylo na stole. Už se Poláci a Maďary bavili o tom, že to založí, ale my jsme samozřejmě mlčeli, nás to nezajímá. Ale oni už o tom vážně uvažovali.

Martina: Ale také to nedopadlo? Společná energetická burza zemí V4 by se nezrealizovala?

Vladimír Štěpán: Vytratila se, protože Polsko a Maďarsko rozděluje postoj k Rusům.

Martina: Právě proto jsem se před chvílí ptala, jestli si myslíte, že je tato energetická spolupráce zemí V4 v současné době, která je do značné míry řízena a ovlivněna politikou, ne ekonomikou, ještě možná?

Vladimír Štěpán: Když se budeme chovat tak, jako západní státy, které oddělí politiku a ekonomiku jako dvě věci, které spolu moc nesouvisí, tak je to naprosto reálné. Ze začátku to mohou být malé výhody, ale představte si, že propojíte zásobníky. My tady máme zásobníky na tři miliardy kubíků, Slováci něco podobného a Rakušáci také, všechno je v jednom prostoru pár desítek kilometrů od sebe, a je to jednotlivě využívané. A když z toho uděláte obrovské centrum, tak víte, jaký to bude přínos pro bezpečnost pro všechny tyto státy, a pro celou střední Evropu?

Martina: Vidíte to reálně v tom smyslu, že si někdo z lidí, kteří o tom rozhodují, tedy politici uvědomí, že se blíží zlé časy, a začnou dělat realistické kroky? Nebo budeme muset prvně padnout na ústa, a teprve pak se něco stane?

Vladimír Štěpán: Odpověděla jste si sama. Čili padneme na ústa, jako vždy. A jako jediní.

Martina: Alexandře, jak to máte vy? Vidíte do Ruska a Rusů jako do akvária, jak dnes o sobě kde kdo tvrdí? Nebo se spíše osobně kloníte k názoru Winstona Churchilla, jak jsem ho tady citovala, že Rusko je hádanka zahalená tajemstvím uvnitř záhady?

Alexander Tomský: Ano, to je velmi slavný, a velmi dobrý citát, ale my nemůžeme předvídat. Největší problém žurnalistiky a médií je, že pořád chceme do všeho vidět, a vědět, co se stane za měsíc, nebo za půl roku, a to prostě nejde. Ano, civilizace mají určitý směr, zásadní principy, nebo principy, které danou civilizaci určují. Víme, jaké jsou zásady ruské civilizace, které už fungují dobrých pět set let, od doby, kdy se Rusko stalo třetím Římem, jak si tenkrát mysleli, a víme, že to vždy bylo impérium, a proto také tak snadno sklouzlo do toho marx-leninského totalitarismu. To víme. Ale nemůžeme vědět, co z Ruska bude, jestli tam jednou vyhrají třeba „západníky“, kteří chtějí na Západ, obdivují naši civilizaci a jsou tradičně proti slavjanofilům v Rusku v menšině, a neustále emigrují, bohužel. Takže to nevíme. A nemůžeme říci, že jsme věděli, co bude, protože v dějinách hraje určitou úlohu i osobnost, a zejména osobnost diktátora. Čili to je naprostý nesmysl.

Rusko je skutečně poměrně velká záhada. Sovětské impérium se rozpadlo, ale touha po velikosti a slávě zůstala. Poláci, kteří se zajímají Ruskem nejvíc, a mají dokonce velmi kvalitní politologický ústav, to nazývají „politológiou teologičnou“, teologická politologie, protože tam náboženství hraje zásadní roli, a to jak v Polsku, tak v Rusku, předvídali určitý krach už před dvaceti lety, protože Ukrajina se nachází přesně na nešťastné ose mezi Západem a Východem.

Martina: Východem?

Alexander Tomský: Dněpr rozděluje Ukrajinu na pravoslaví, a na víceméně západní katolickou část, byť jde o řecko-katolickou církev, nikoli naši katolickou, a tento rozkol způsobil ohromné zpoždění, než ukrajinský nacionalismus dostal západní tvar. Nemohli s tím pohnout, stačí se podívat na demografické statistiky. Představte si, že za třicet let odešlo tři a půl milionů východních Ukrajinců do Ruska, protože tento nacionalismus jim byl naprosto cizí.

Martina: Ale celkově Ukrajinu opustilo přes deset milionů lidí.

Alexander Tomský: Ano.

Martina: Takže?

Alexander Tomský: Ano, ovšem dalších sedm milionů – ale máte správné číslo. Nevím, odkud ho máte. Demografický ústav, který sleduji, je ve Švédsku.

Lidé, a možná i Putinova oligarchie, si pletou jazyk s národností. Ale existuje mnoho národů, které mluví rozličnými jazyky.

Martina: Jsem tam volala.

Alexander Tomský: To je vidět. Dalších šest a půl milionu, řekněme, mohlo to být fifty-fifty, odcházelo na Západ za živobytím, nebo do Polska, a to jak z východní Ukrajiny, tak ze západní. A potom tam je problém jazyka. Lidé si často, a možná i Putinova oligarchie, pletou jazyk s národností, což si my, kteří jsme vychovaní v Anglii, nepleteme, protože tady je mnoho anglickojazyčných národů.

Martina: My jsme, odchovaní Čapkem, který tvrdil, že jazyk definuje národ.

Alexander Tomský: Ano, definuje ho v kontinentální Evropě, ale nikoli v anglosaském světě, a nikoli ve světě vůbec. Je mnoho národů, které mluví různými jazyky. Daleko více národnost definuje náboženství, nejlepší příklad by byli Indové v Pákistánu a v Indii, protože mají stejné náboženství, ale naprosto odlišnou národnost.

Martina: Alexandře, říkal jste, že se to nedá odhadnout, ani předvídat.

Alexander Tomský: Nedá se předvídat vůbec nic, ani v ekonomii.

Martina: Já vím, ale přeci jenom v diplomacii, v politologii, pokud máme určité indicie a vzorce chování, ekonomické vzorce se opakují, tak si můžeme dovolit, nebo bychom měli alespoň trochu předvídat.

Alexander Tomský: Spekulovat.

Martina: Možná i spekulovat, ale snažit se.

Alexander Tomský: To je to správné slovo.

Martina: Předvídat i určité kroky. A proto se ptám: Snažil se Západ po pádu železné opony porozumět Rusku? Nebo mu stačilo, že vyhrál studenou válku?

Alexander Tomský: Citovala jste Churchilla, že Západ nikdy nerozuměl Rusku. Rusku rozumí například Poláci, a rozuměli mu i Češi. Masaryk a Palacký rozuměli Rusku. Na Západě to je velmi špatné, Západ se nesnažil. Po pádu železné opony vznikl takzvaně unipolární svět, Američané měli pocit, že teď vládnou světu a že je všechno jasné, a Rusko se rozpadá. Pamatuju, jak třeba Charles Krauthammer, slavný novinář a sloupkař z Washington Post psal, že toto impérium se rozpadlo, a impéria, která se jednou rozpadnou, se nikdy znovu nepokoušejí stát se impériem, to byla v unipolárním světě základní teze, když Američané šli do války v Zálivu, a potom v Srbsku, a podobně. Takže se o to vůbec nezajímali a Rusko ignorovali, přestože byli velmi silně varováni například Kissingerem, což už tehdy byl starý ostřílený diplomat, že takhle to nejde a že je potřeba brát v úvahu mocenské zájmy Ruska – a nemyslet si, že se jenom rozpadá a rozpadne se, a že je to pro nás naprosto nezajímavé.

Západ má, na rozdíl od některých Slovanů, velice silný antiruský náboj, animozitu, protože Rusko, ruské velmocenské ambice narazily v Krymské válce 1850 až 60, a Američané i Angličané mají zkušenost statisíců, a později možná i více než milionu židovských uprchlíků z carského Ruska. Takže vztah k Rusku, a já jsem v tom v Anglii vyrostl, a vždy mě to překvapilo, byl strašně negativní.

Naše civilizace vytvořila demokraticky politický systém, ve kterém rozlišujeme mezi vírou a rozumem, ale ruští filosofové to stále pletou dohromady

Martina: Ptala jsem se, jestli Západ porozuměl Rusku.

Alexander Tomský: Ne. Nerozuměl, nechtěl rozumět. Nezabýval se tím.

Martina: A obráceně: Snažilo se Rusko porozumět Západu? Nebo má k tomu lepší dispozice?

Alexander Tomský: Ne.

Martina: Vůbec?

Alexander Tomský: Rusko nemůže rozumět Západu, protože naše civilizace je jiná. Už Huntington ve Střetu civilizací to definuje velmi dobře. To byl skutečně geniální politolog, a nejenom v této otázce. Také například krásně definoval rozdíl mezi Severní a Jižní Amerikou. A takže animozita ruské civilizace vůči nám je zásadní, protože není snadné rozumět podstatě západní civilizace. Dokonce mám pocit, že většina lidí na Západě, my, kteří patříme k Západu, jí také nerozumíme. Čeho jsme tady vlastně dosáhli? Jak je možné, že máme takovouto zvláštní civilizaci osobní svobody a řádu? Můj profesor Karl Popper považoval za největší výdobytek, za největší zázrak západní civilizace kontrapunkt v hudbě.

Martina: V hudbě?

Alexander Tomský: To pokládal za to vůbec největší, protože to je něco zvláštního. Je tam tisíce hlasů, které se jakoby míjejí a protiřečí si, ale nakonec vytváří harmonický celek.

Martina: Harmonii.

Alexander Tomský: Nepochopitelný harmonický celek. A to platí také o politice Západu.

Martina: To je krásně řečeno. Myslíte, že jsme promarnili šanci vytvořit kontrapunkt ve světě? Mezi Západem a Ruskem?

Alexander Tomský: Myslím, že to nejde. Souhlasím s Huntingtonem, že naše civilizace jsou určeny hluboko v dějinných kořenech. Nezapomeňte, že křesťanství ovlivnilo evropské myšlení, protože existovalo tisíc let, někdy od začátku 4. století v Římě, až do 14. století, kdy začíná krize církve, která se poprvé projevila u nás v husitství. Takže tato naše civilizace je tím určena, vytvořila národní státy, vytvořila demokraticky politický systém dělení moci. Rozlišujeme mezi vírou a náboženstvím, a vírou a rozumem. Pamatuji, že když jsem četl třeba ruské filozofy, jak mě to odpuzovalo, protože pořád pletou dohromady náboženství a racionální myšlení, že to jsou náboženští filozofové, což Akvinský, který napsal…

Martina: Summu?

Alexander Tomský: …který ve 13. století napsal slavnou Summu theologiae, tak ačkoli to byla práce ryze teologická, tak neustále rozlišuje víru a rozum.

Martina: Rozum?

Alexander Tomský: Ano, a to je něco, co třeba Indové nemají, nemá to nikdo. A tato západní civilizace s individuální svobodou a řádem, polyfonním řádem, se přestěhovala do značné míry do Ameriky, Jižní i Severní, ale samozřejmě tam má trochu jiný tvar. Takže myslím, že tomuto Rusové nerozumějí, protože měli vždycky negativní vztah k Západu, vždy jsme byli v konfliktu.

Rusové Západu nerozumí, a my nerozumíme jim. Ale rozdílné civilizace mohou koexistovat vedle sebe.

Martina: Pane Alexandře, možná je to příliš zavádějící otázka, ale vždycky, když v rodině něco udělá, nebo řekne starší bratr, tak maminka řekne: „Ty už máš mít rozum, protože jsi starší, a chodíš do školy.“ To, co říkáte o vztahu Západu a Ruska, vypadá tak, že to můžeme zabalit a že je jenom otázkou času, kdo koho převálcuje, kdo dřív zmáčkne „knoflík“. Řekněte mi, kdo by měl být v tomto vztahu dospělejší a chytřejší? Dá se to říct?

Alexander Tomský: Vím, kam míříte, ale myslím, že protivenství civilizací, a nejen naší, daleko horší je mezi islámem a křesťanstvím, nevylučuje diplomacii. Můžeme vysvětlovat a snažit se popírat animozitu ruského nacionalismu, kterou nejlépe najdete u Dostojevského, ale oni nám opravdu nerozumí, a my jim také nerozumíme. Ale civilizace existují, koexistují vedle sebe, a nakonec ta ruská není zdaleka nejhorší. A myslím, že daleko větší problém je s islámem a Čínou, takže Rusko ignorovat nemůžeme.

Martina: Vidíte, to jste mi nahrál. Můžeme třeba vzpomenout lednový výrok, který pronesl v Indii admirál německé námořní pěchoty, že Rusko chce jedno jediné – respekt.

Alexander Tomský: Ano.

Martina: Myslím, že hned druhý den tento admirál abdikoval, protože pochopil, že přestřelil.

Alexander Tomský: Ano. Ale nepřestřelil.

Martina: To říkám ironicky.

Alexander Tomský: V Německu.

Martina: Jestli to mohlo být až takto triviální, tedy že je to žák, kterého ignorujete, máte ho za něco míň, a občas ho pošlete do kouta.

Alexander Tomský: Ano.

Martina: A on se jednoho dne vrátí a vystřílí školu.

Alexander Tomský: Jistě.

Martina: Myslíte, že se toto stalo?

Alexander Tomský: Jistě, to je velmi dobrý postřeh, byť jde jenom o žurnalistiku, a nikoliv o dějiny, ale je to tak. Nedávno jsem se díval na asi rok staré video se starým Gorbačovem, který neustále mluvil o ponižování Ruska. Oni to skutečně takhle vnímají, a je to důsledek jejich civilizace, která je mesianistická, která má spasit svět a která je dneska ve strašlivé krizi, rozpadá se. Má nízkou porodnost 1.5, stejně jako Západ, je v hrozné krizi, není schopna vytvořit hospodářství jako Čína, protože tam opravdu vládnou oligarchie, mafie, a neplatí tam vláda zákona, která je tak důležitá pro svobodné podnikání. Čili oni jsou ve strašlivé krizi, a hrozně tím trpí. Ještě nedávno měli obrovskou velmoc, a najednou jsou nic, rozumíte? Ten admirál neměl proč abdikovat, měl naprostou pravdu.

Západní flagelanství, sebemrskačství a sebeobviňování se za všechno je strašné

Martina: Řekl jste, že pro Evropu a Západ existují mnohem větší nebezpečí, a jmenoval jste islám.

Alexander Tomský: A Čína.

Martina: Čína. Většinou platí, že i znepřátelené strany se dohodnou proti společnému nepříteli.

Alexander Tomský: Jistě.

Martina: Proč k tomu tentokrát nedošlo? Mnoho lidí, kteří tady seděli, ať už to byli politologové, nebo lidé z bezpečnosti, říkalo, že se bez Ruska islámskému tlaku nemůžeme ubránit.

Alexander Tomský: Ano, mnozí obdivovatelé Ruska si libují, že Rusko je v této věci daleko tvrdší než Západ a že Západ naopak otvírá naprosto zjevně hranice. Takže to je pravda. Ale myslím, že všichni politologové, o kterých hovoříte, udělali tu základní nesmyslnou chybu, že si mysleli, že rozpadající se impérium se nikdy nebude snažit znova impérium vytvořit. Nemyslím, že Rusové se znovu snaží vytvořit impérium, ale chtějí ovládat prostor v hranicích bývalého Sovětského svazu, a samozřejmě je v tom i animozita vůči Západu, protože kupodivu Arménie, Gruzie i Ukrajina, tedy západní Ukrajina, skutečně tíhnou k Západu, a to je pro Rusy něco strašného, protože oni Západ bytostně nesnášejí, je to v celé ruské literatuře. Takže to tam je, a pocit ohrožení je prastarý. Rusko nemá přirozené hranice, neustále se v dějinách rozpínalo všemi směry, a naši politologové si mysleli, že když se jednou impérium rozpadne, tak že už se jenom rozpadá. A to byl omyl.

Martina: V poslední době existuje západní móda, že se stále za všechno sebemrská.

Alexander Tomský: To je západní flagelantství. To je strašné.

Martina: Ano, Západ se pranýřuje za otrokářství, které nevynalezl.

Alexander Tomský: To je strašné.

Martina: Za kolonialismus, za conquistu. Ale pranýřuje se dokonce i za vynálezy, za rozvoj průmyslu.

Alexander Tomský: Za všechno.

Martina: Za lidská práva i za pokrok.

Alexander Tomský: Za všechno.

Ukrajina se probudila, zvítězila nad svou východní částí a přiklonila se ke svobodné katolické Evropě, která oddělila církev a stát, a proto je svobodná

Martina: Ale myslíte, že v tomto případě postupoval alespoň trochu se zdravým rozumem, takticky, pragmaticky a diplomaticky? Nebo má máslo na hlavě?

Alexander Tomský: Teď nevím přesně, co máte na mysli? Vůči Rusku?

Martina: Vůči Rusku. Máme tady konflikt, o kterém nevíme, kdy skončí, a zda nepřeskočí na jiné země, a tak se ptám, kdo měl být chytřejší starší sourozenec?

Alexander Tomský: To se takto nedá říci. Víte, nemyslím, že Západ, jak si myslí někteří na pravici, zejména ultranacionalisté, zahnal Rusko do kouta. Já jsem přeci jen po mamince Polák a vím, jak západní Ukrajinci myslí, jsou to v podstatě Poláci, kteří chtěli na Západ, a za posledních třicet měli strašný problém se svými „východňáry“, kteří toto nechtěli, takže jednou zvolili Tymošenkovou, podruhé Janukovyče, pořád se to tam střídalo – šest prezidentů.

Martina: A jedno měli společné, totiž že každý z těchto vůdců nakonec svůj vlastní národ okradl.

Alexander Tomský: To je jiná věc, je tam šílená korupce, možná větší než v Rusku. Ale je to problém tohoto rozděleného národa, kudy prochází historická hranice, která je tisíc let stará, je to neuvěřitelné. Na jedné straně to, čemu jsme v politologii říkali cézaropapismus, a na druhé straně svobodná katolická Evropa, která oddělila církev a stát, a proto byla svobodná, a oddělila ho už v době Říma. Takže tady je nešťastný národ, který dnes vlastně zvítězil nad svou východní částí, a chce něco, co je pro Rusko nepřijatelné. A Západ v tom hrál podružnou úlohu. Máte pravdu, že mohl být diplomatičtější, mohl si uvědomit, co se tam děje, zejména po roce 2014, po anexi Krymu, Donbasu a podobně, ale to podstatné je, že se probudil ukrajinský národ, který se v historii pokusil třikrát prosadit, ale neprosadil se, a který se dnes prosadil, a je ochoten umírat za svou vlast. A ať by Západ udělal, co by udělal, k tomuto muselo dojít. To ale ovšem říkám ze zpětného pohledu, předem jsem to nevěděl.

Martina: Je od vás sympatické, že to přiznáváte.

Alexander Tomský: Samozřejmě, teď už jsme chytří.

Martina: Všichni říkají: „My jsme to říkali.“ Viďte?

Alexander Tomský: Ne, oni to neříkali.

Putin podcenil sílu Západu, a také Ukrajinu, protože si myslel, že Ukrajinci nejsou národ, protože všichni mluví rusky

Martina: Mluvíte o historické hranici Ukrajiny, a já teď řeknu kacířský názor: Nebylo tedy možná řešením Ukrajinu skutečně rozdělit?

Alexander Tomský: Ano, Poláci si to mysleli. Já sleduji politologický ústav Polska, a už v roce 92 až 95 pořád čekali, kdy ruský car nabídne, a tenkrát ještě nebyl Putin, dělení Ukrajiny. Já nevím, proč k tomu nedošlo, deset let tam byl zmatek, pak nastoupil Putin, kterému trvalo dlouho, než začal mluvit o tom, že pád Sovětského svazu byla největší katastrofa v dějinách a podobně. Nebylo to hned evidentní. Ale myslím, že Rusové také udělali strašlivou chybu. Především se ukázalo, že Západ je daleko silnější, než si Putin myslel, protože on viděl Bidena, což je naprostá katastrofa, a je to americký prezident. Viděl to, o čem jste se zmínila, tedy rozklad západní civilizace v nové progresivistické ideologii, která je úplně absurdní.

Když mluvíme třeba o dezinformacích, tak západní média dezinformují dnes a denně. Budou vám tvrdit, že není rozdíl mezi mužem a ženou, což je přeci naprostá dezinformace, stačí otevřít učebnici biologie prvního ročníku, abychom viděli, že ženy a muži se zásadně liší a že to má vliv na psychologii a na cestu životem, na to, co si v životě vyberou, a tak dál. Takže Západ je v dezolátním stavu, také neustále odzbrojoval, a je naprosto bezmocný. Němci vůbec nemají žádnou armádu, a navíc ještě chtěli být závislí na Rusku, protože nějaký politolog vymyslel tezi, že čím větší jsou styky a obchody, tím větší je to garance míru – tedy obchodem k míru. Takže Západ vypadal, že se rozpadá, a Putin si myslel, že si to může dovolit a že Ukrajinci nejsou národ, protože všichni mluví rusky. A opravdu, až na dvacet procent lidí okolo Lvova skutečně nebyly ukrajinské školy, v Kyjevě za komunistů bylo jedno ukrajinské gymnázium, a jinak všechno bylo ruské, takže všichni umí rusky, i Zelenskyj s rodiči mluví rusky, pochopitelně.

Martina: Alexandře, řekl jste, že Rusko podcenilo sílu Západu.

Alexander Tomský: A sílu ukrajinského nacionalismu, který vidím jako klíčový faktor, a nikoliv to, co udělal, nebo neudělal Západ.

Martina: Ano, tam se skutečně bojovalo „za ródinu“, že ano? To, co jsme znali z Ruska. Od samého začátku invaze na Ukrajinu bylo možné pozorovat, že se nekoná blesková válka, jak se o tom mluvilo na začátku, a mohli jsme se dočíst, jak ruská armáda je prý neschopná. Myslíte, že jsme schopni oboustranně rozlišit, co jsou fakta, a co je jen propaganda, ať už z té, či oné strany? Protože myslím, že propagandu na nás hrnou pravděpodobně všichni, ale jak se v tom zorientovat?

Alexander Tomský: Já s tím problém nemám, protože se nezajímám o detaily. Rozumíte? Je potřeba znát historii a základní fakta.

Agrese ze strany Ruska je jednoznačná, to znamená, že násilí páchají převážně Rusové, protože není důvod, aby Ukrajinci páchali násilí na vlastních lidech

Martina: Myslíte historická?

Alexander Tomský: Historická, ale i to, co se děje teď. Agrese z Ruska je jednoznačná, to znamená, že násilí páchají převážně Rusové, protože není důvod, aby Ukrajinci páchali násilí na vlastních lidech. Myslím, že zdravý lidský rozum dovede tyto věci rozlišit, ale nedovede je rozlišit do detailu, když jde třeba o zajatce. Je možné, že Ukrajinci mučí zajatce, je to možné, do toho nevidíme, ale to, co tvrdí ruská propaganda, je směšné. Proto také nejsem přívržencem zákazu nějakých dezinformačních webů, protože myslím, že inteligentní člověk okamžitě tyto věci rozeznává. Nevidím v tom problém. Ale detaily ne.

Martina: Když vezmete v úvahu nejrůznější argumenty třeba o fungování Azovu, a tak dále, máte i v tomto se čeho chytit? Protože člověk v tom pořád tápe.

Alexander Tomský: Neměli bychom tápat, neměli bychom se tak strašně zajímat o podrobnosti. Podrobnosti nemůžeme znát, ale celkový obraz v hrubých rysech, i když pochopitelně poněkud zamlžený, by měl normální inteligentní člověk se zdravým rozumem schopen rozpoznat, a rozumět tomu. Tady je problém, že existují lidé, kteří jsou skutečně na straně Ruska. Jestli to je starý panslavismus, nebo to jsou pohrobci komunistické strany a lásky k Sovětskému svazu, to nevím, toto na Západě není. Na Západě je třeba francouzská romantika vůči Rusku, a podobné jevy. A velmi podivná je proruská politika v Německu, což je hrozně zvláštní. Jestli to je ze špatného svědomí, protože tam napáchali strašlivá zvěrstva, zejména na Ukrajině?

Martina: Myslím, že je to kvůli plynu.

Alexander Tomský: Kvůli plynu? Že to je čistě pragmatický obchod? To by bylo pro Německo opravdu nepochopitelné. Ale oni skutečně uvěřili tomu, že lze obchodem a kulturními styky ve velké míře zabránit jakémukoliv nebezpečí. Oni už tuto politiku prováděli jako Ostpolitik. Ale nešlo to. Teprve musel Reagan uzbrojit Sovětský svaz. Takže toto tady máme. A je možné, že u nás přetrvává nějaké slavjanofilství, a lidé potom pochybují o všem a tvrdí, že propaganda je na obou stranách, a jeden za osmnáct, a druhý bez dvou za dvacet. Já si myslím, že tak to není, že to snadno vidíme. U nás existuje velmi dobrý komentátor, kterého jste tady kdysi hostila, Marian Kechlibar.

Martina: Ano.

Alexander Tomský: Který na různých odborných webech velmi pečlivě sleduje militaristické, vojenské a strategické údaje, a krásně na tom ukazuje, že tomu všemu lze docela dobře rozumět, ale v hrubých rysech, ne v detailu.

Západní civilizace zaniká. Ale zaniká i ruská.

Martina: Já samozřejmě některé vaše odpovědi trošku dopředu znám z vašich komentářů.

Alexander Tomský: No pochopitelně.

Martina: Ale myslíte, že předchozích osm let od Majdanu, kdy už tam vlastně vypukla válka, a byl položen základ té hrůzy, která nastala nyní, není až tak důležitých? Že je to taky určitým způsobem podružná věc? Nebo jak se díváte na období od Majdanu až po ten útok, po válku?

Alexander Tomský: Přesně nerozumím otázce. V tomto období už vlastně probíhala velmi skrytá válka, a Ukrajinci tvrdí, že měli v Donbasu 14 tisíc mrtvých.

Martina: Což zase nevíme přesně.

Alexander Tomský: To samozřejmě nevíme, takováto čísla je potřeba brát s rezervou. Ale mě nezajímají detaily. Určitě tam byly ztráty obrovské, a je jedno, jestli je to deset nebo čtrnáct. Byl to Putin, kdo zkoušel, jak bude Západ reagovat, a začalo to už dřív v Gruzii, kde, jak víme, existují Osetinci, a Abcházie a Podněstří, což jsou enklávy, kde se Putin pokoušel zjišťovat, jak bude Západ reagovat.

Takže Putin tuto invazi asi zřejmě, nevím, jestli to je spekulace, plánoval, protože měl pocit, že si to může dovolit, a myslím, že to strašlivě překalkuloval, protože skutečně dobré zdroje o síle ruské armády, o korupci… Víte, Západ je přece na první pohled strašně slabý. Skládá se z 50 států a národů, nikdy se nesjednotil, ani proti Turkům, ani proti Mongolům, nikdy toho nebyl schopen, ale vždycky všechno nakonec vyhrál. Kdežto diktatura, tedy snaha řídit všechno seshora, a navíc diktatura zkorumpované oligarchie, vede k tomu, jak tato armáda vypadá. Putin skutečně netušil, jsem přesvědčen, že netušil, že je v tak dezolátním stavu, že tam budou levné čínské pneumatiky, které nasadili na automobily, a že všechny zkrachnou, a podobně. To je skutečně neuvěřitelné, jak je tato armáda slabá, a jak obrovské má ztráty. A zase, neznáme detaily, nevíme, jestli to je 12, nebo 15 tisíc mrtvých, ale to je nepodstatné. To podstatné víme, a proto říkám, že dezinformace jsou zanedbatelné.

Daleko víc mi vadí to, co se děje na Západě, tedy že útočí přímo na rodinu, na zdraví společnosti, a jak lidé úplně blbnou, takže se žádný politik neodváží na veřejnosti definovat, co je to žena, například, což je v Anglii na denním pořádku, to je krach Západu. A i demografie vypadá na to, že naše civilizace odchází. Ale odchází i ruská.

Martina: Myslíte si, že Green Deal a konec konzumace masa, alternativní stravování, alternativní zemědělství – že to všechno dohromady je utopistický experiment?

Dana Večeřová: Mně se to nelíbí. Já si myslím, že člověk by se měl stravovat pestře. Měl by žít nějak v souladu se sebou a nějakým způsobem fungovat rozumně. Já chápu, že někdo chce být vegan. Já chápu, že někdo chce být vegetarián. To mu rozhodně neberu, ale neměl by k tomu nutit ty ostatní. Aby dělali to stejné, protože on si myslí, že to je dobré: „Tak to budete dělat všichni.“ Takhle to nefunguje. Myslím si, že člověk je poměrně dost svobodná bytost, aby mohla rozhodovat o tom, co jí. Jakým způsobem se stravuje, nebo jakým způsobem se chová k životnímu prostředí. Určitě jsou potřeba nějaká vodítka, a říci, co je správné, a co je nesprávné. Ale aby mě někdo nutil, abych ve svých letech přešla na vegetariánskou nebo dokonce veganskou stravu, tak to skutečně… To se mi nelíbí.

Mně se nelíbí ten tlak aktivistů na běžnou populaci, nebo na tu bohužel mlčící většinu, která si říká: Ono je to přejde. Ale já se bojím jedné věci, a říkala jsem to už spoustě svých kolegů, že my jsme tady ještě poměrně rozumní. My tady máme takové ty zdravé názory. Byť říkám: Ne všichni se tady vyjadřují nebo spíš si říkají a mávnou nad tím rukou – to přejde. Ale říkala nám kolegyně z Bruselu, že my si vůbec nedovedeme představit, co tam ty lidi v Bruselu napadá. Přesně, jak jsem říkala: Konec porážek a těchto věcí a vlastně likvidace živočišné výroby. Takže my jsme ještě rozumní. Ale obávám se, že to, co někdy může vypadnout z Bruselu, tak to asi dokonce rozumné být nemůže. Asi oni skutečně mají utopickou vizi ideální zelené krajiny bez zvířátek, které se porazí, a budeme všichni vegany.

Martina: Posléze možná bez lidí.

V Bruselu žijí v nějaké bublině a myslí si, že dělají vše nejlepší pro lidi. A na kritika se zdravým selským rozumem se dívají jako na blázna.

Dana Večeřová: To potom jo, protože hodně lidí jaksi emigruje, pokud bude kam.

Martina: My tady obě mluvíme o tom, že se lidé obávají vysokých cen. Že se obávají všech těch úprav, jaké budou mít na ně dopady. Ale řekněte mi: Neměli by se obávat právě ti třeba v Bruselu, co to může vyvolat? Protože až se lidé neohřejí, až se lidé nenají, až lidé nenakoupí, mohlo by se stát, že se jim tento úděl pokusných králíků přestane líbit. A já čím dál tím častěji slyším slova, která jste řekla právě před chvílí: My jsme tady ještě docela normální a uvažujeme takovým tím selským rozumem. Ale tím spíš slyším potom ještě: Zastavme je, dokud je ještě čas a než napáchají mnohem více škod.

Dana Večeřová: S tím souhlasím, protože mám dojem, že v Bruselu někdy prostě žijí v nějaké bublině a myslí si, že je všechno vlastně… Že nemají vůbec střet s realitou. Že realita je většinou někde jinde. A já nevím, kde to může skončit. Proto říkáme: Zastavme je! No my už to říkáme delší dobu. Pojďme je zastavit. Ale zase říkám: To je tady. Protože my máme ještě selský rozum. My máme tohle uvažování. Ale ve finále, když se o tom zmíníte někde v Bruselu, tak se na vás dívají jako na blázna. Protože oni přeci chtějí to nejlepší pro lidi. A vy jim tady teď říkáte, že vlastně to není to nejlepší. Má to své mouchy. Má to své, že nerespektují, jací lidé jsou. Nerespektuje to základní principy výživy. My hrozně bojujeme s označováním potravin, co je teď Nutri-Score (systém označování potravin), kdy vlastně oni ve snaze – to je skutečně snaha přivést lidi ke zdravému stravování…

Martina: I kdyby to neměl nikdo přežít…

Dana Večeřová: I kdyby ti lidé měli umřít hlady, asi. Tak se udělá nějaká stupnice ABCDE od zelené do červené. To, co je červené, je škodlivé. To by člověk prakticky neměl jíst. A budeme jíst jenom to A a AB, což je zelené a světle zelené. A už nikdo se nezamýšlí nad tím, že skutečně – protože to je psychologický nátlak, to si řekněme –, že skutečně bude skupina lidí, která si bude opravdu vybírat jenom ty potraviny, které budou označeny touto zelenou barvou. To znamená, že se jim silně sníží jídelníček, a bohužel mluvím teď proti vlastním řadám: Samozřejmě jsou výrobci, aby ten výrobek dostali do těchto kategorií, tak třeba cukr nahradí sladidly. Nebo to, co by by tam bylo normálně, jako je tuk, energie, sůl, cukr, tak to nahradí nějakými přídavnými látkami. Ale bude to zelené. No je toto princip výživy? Nebo je lepší si dát něco, co není až tak úplně zelené, ale má to v sobě přirozené látky?

Martina: Ale spíše regulovat množství… Čerstvost…

Dana Večeřová: A spíše regulovat množství. My jsme říkali: Pojďme se bavit o množství. Někdo řekne: Tak ten plísňový sýr je třeba červený. A já jsem říkala: A vy znáte někoho, kdo sní třeba čtyři naráz? Anebo kdo to jí každý den? Já takového nikoho neznám. Možná takový někdo je. Ale tady jde o množství. Tady přeci nejde o to, že si budu vybírat jenom zelenou stravu. A já se bojím, že skutečně mladá generace na to bude hodně slyšet. A vím, že už v současné době jsou problémy třeba u mladých dívek a žen, že trpí různými poruchami přijímání potravin. No a toto je k tomu podle mě nabádá ještě víc: Budu si vybírat jenom zelené potraviny. Protože budu žít zdravě.

Martina: Očekáváte třeba vysloveně nepokoje? A když to řeknu hodně diplomaticky. Tak očekáváte, že se lidi opravdu hodně rozzlobí? Třeba v dohledné době u nás?

Dana Večeřová: To nevím. To nevím…

S nejvyšší DPH v Evropě jsou české potraviny nejen dražší, ale i nekonkurenceschopné, protože vláda ani jinak výrobcům nepomáhá, na rozdíl od sousedů

Martina: Anebo si myslíte, že jsme submisivní, a dokud prostě budeme mít aspoň třikrát týdně jídlo, tak se…

Dana Večeřová: Už se rozzlobili zemědělci. Rozzlobili se zemědělci a částečně potravináři, protože se jim vůbec nelíbí tato politika. Za prvé je to politika nicnedělání a nepomoci tím, že se nepomáhá tomuto sektoru, aby se nějakým způsobem situace zlepšila. Protože tady se ještě zapomíná na jednu věc: Tím, že ostatní státy pomáhají, tak nám se snižuje konkurenceschopnost. Protože jestli máte v ostatních státech o 30 až 40% nižší náklady, pak logicky ty jejich potraviny budou levnější než ty naše. Protože nemusí platit takové ceny.

Martina: Zatím od politiků slýcháme, že zdražováním budou lidem nějak kompenzovat. Ale řekněte mi: Je to dobrý nápad? Neměli by udělat opravdu něco radikálnějšího? Plošného? A něco, co by usnadnilo výrobcům výrobu? Lidem nákup, protože jakékoliv kompenzace by mohly vést k tomu, že se jenom ještě všichni brutálněji zadlužíme.

Dana Večeřová: Určitě by měli něco udělat. Protože už jsem o tom mluvila třeba i včera v Lucerně na setkání zemědělců. Řada států zastropovala maloobchodní ceny energií. Řada států zastropovala velkoobchodní ceny energií. Takže to nějakým způsobem pomohlo. Když se vám sníží náklady, nebudete zvyšovat konečnou cenu produktu. Co se týče DPH, to je skutečně téma, které tady rezonuje už delší dobu, a teď si myslím, že by měla rezonovat ještě víc. My máme 15% DPH na potraviny.

Martina: To je skoro nejvíc v Evropě.

Dana Večeřová: No, to má, myslím, Dánsko. Dánsko má víc a Rumunsko. Ale to jsou jediné dva státy. Polsko má teď přechodně nulu až do srpna. Německo má 7%. Rakousko má 10% . Slovensko má 10%.

Martina: Jak si to vysvětlujete? Záleží tamním vládám na tom, aby se lidem žilo lépe? Nebo je to také určitá populistická politika? Je toto řešení?

Dana Večeřová: Ta ty státy kromě Polska to už mají dlouhodobě. Tuto nižší hladinu DPH. Myslím si, že dokonce Německo v době covidu ještě šlo ze 7 na 5 %. Aby nějakým způsobem ulehčilo lidem situaci. Poláci to udělali od ledna právě proto, aby ulehčili lidem situaci se zvyšujícími se náklady. Tak vlastně šli na nulovou sazbu DPH. Potom samozřejmě se na mě nějaký tisk obrátil s tím, jak máme komentovat, že tam jsou levnější potraviny. A já říkám: Když mají nulovou DPH a my máme 15 %, tak ty potraviny musí být levnější. To by nebylo normální, aby byly dražší. Tam není ta snaha. My jsme říkali: Aspoň dobře, pojďme snížit DPH na polovinu. Pojďme to snížit třeba na 5 %. Dobře, když 5 % je moc, tak 7 nebo 8 %, jak je v Německu. Odpověď je, že na to nejsou peníze. Že by to byl velký zásah do rozpočtu. A že to nikomu nepomůže. Já si myslím, jestliže někomu snížím ceny o 10 %, a ještě to pohlídám, tak stát na to má mechanismy, aby se to v obchodě skutečně projevilo. Protože by se ceny snížily díky nižšímu DPH, tak to ale neudělají. Nechtějí to udělat a řekli, teď jsem někde četla, že možná po té krizi. Ale po krizi už je pozdě. Po krizi už se to mělo dávno řešit. A kdybychom na to neupozorňovali, ale x let, že máme největší DPH a že samozřejmě to hraje svoji roli i v tom, že máme jedny z nejdražších potravin.

Martina: To znamená, že na snížení DPH nejsou peníze. Ale na kompenzaci drahých potravin peníze budou? Ředitel pro programování a strategii potravinářské komory, Miroslav Koberna, nazývá zdražení, a pak kompenzování, šíleným nápadem. Souhlasíte s ním?

Dana Večeřová: No je to takové… Je to sociální inženýrství. Protože tato vláda nechce pomáhat plošně. To jsme slyšeli x-krát. Že tím, když se bude pomáhat plošně, tak se pomůže i těm, kteří pomoc nepotřebují. A já se obávám, že v současné době se dostáváme do situace, že vlastně těch, co pomoc nepotřebují, je opravdu drtivá menšina. A těch, co to potřebují, je množina lidí, která se silně zvyšuje. Takže mně připadá, že tady mluvit o tom, že nechceme dělat plošná opatření a budeme to kompenzovat nějakými sociálními dávkami, tak si myslím, že by bylo daleko lepší zastabilizovat ceny vstupů nějakým způsobem, aby se tady tak nezvyšovaly konečné ceny. A potom samozřejmě sociální dávky jsou potřebné, ale nějakým způsobem to regulovat, než vydávat obrovské peníze na sociální dávky, a vlastně nic neudělat s cenami vstupů. Takže ty můžou růst až do astronomické výše.

Martina: Protože my nezastropujeme ceny pohonných hmot. Nezastropujeme ceny energií. Nezastropujeme třeba ceny potravin. A pak tohle všechno budeme lidem kompenzovat?

Dana Večeřová: No zjevně ano. Já nevím, jaká je v tom politika, ale zatím se jeví, že se to bude dělat takto.

Martina: Vy jste několikrát veřejně odmítla, aby stát zasahoval přímo do cen potravin. Tedy aby stanovoval direktivně jejich cenu. Já si ještě dost dobře vzpomínám, kdy právě na krabičce s Hermelínem bylo 3,10. A bylo to na všech v celé republice, aby člověk věděl. Šuměnka Lipo 20 haléřů. Ale co jiného jde tedy dělat, aby potraviny nebyly tak drahé? Aby si je lidé mohli dovolit? Je to jenom DPH? Nebo ještě něco jiného?

Dana Večeřová: To jsou právě ty ceny vstupů. Právě kdyby byly nižší ceny vstupů nebo stabilizované ceny vstupů, tak tam se trh nějak stabilizuje a ceny se také stabilizují. To zastropování cen je nešťastné z několika důvodů.

Martina: Ono je to dvojsečné…

Dana Večeřová: Ono je to velmi dvojsečné. Protože udělalo to Maďarsko, a výsledek byl takový, že tam se stanovila nějaká maximální cena. Řekněme pro olej, abych uvedla příklad. No a samozřejmě zjistili výrobci i obchodní řetězce, že oni to nejsou schopni za tu cenu ani vyrobit. Ani nakoupit. Tak tam ten olej prostě není. Takže abychom se nedostali do situace, že se zastropují ceny takovým způsobem, že to není schopen nikdo vyrobit. Ani za to nakoupit. Tak to tam prostě nebude. To také asi není šťastné. Takže zastropování cen určitě smysl nemá. Určitě má smysl se bavit o obchodních přirážkách. Jestli někde nejsou zbytečně velké. Což třeba my máme problém u vysoce zpracovaných potravin, jako je třeba ochucený sýr, tvarohové krémy nebo tyto záležitosti. Masné výrobky. To skutečně obchodní přirážka může být až 100 %. Abych to vysvětlila posluchačům: Výrobce prodá za nějakou cenu, obchodník si k tomu přidá nějakou cenu, a to je ta obchodní přirážka, takže výrobce mu dá, já nevím, tvarohový krém za 10 korun, a výrobce ho prodá za dvacet – a má v tom deset korun přirážku. Takže ano, pojďme se podívat na to, jestli náhodou ty přirážky nejsou někde nepřiměřeně velké. Ale zastropování cen si nemyslím, že je řešení.

Vláda se neorientuje a přijímá rozhodnutí bez ohledu na důsledky, které zemědělcům a výrobcům potravin způsobují další potíže

Martina: Když se podívám na některá opatření vlády, jako třeba že aby ulevili, tak rozhodli, že se nemusí přimíchávat řepka do pohonných hmot. Rozhodli tak, myslím, 8. nebo 9. března. A přičemž sedláci už měli zaseto. Takže ty lány řepky už byly oseté. A navíc nerozhodli o tom, aby se snížila emise, kterou tedy snižuje, byť v podstatě tu výstupnou emisi snižuje příměs biosložky do paliva. To znamená, že dvě úplně nesmyslná rozhodnutí, která za prvé svědčí o tom, že nerozumí zemědělské politice, protože zkrátka už bylo zaseto, a za druhé schválí něco, co když by člověk splnil nebo poslechl, tak překročí zákon. O emisích. A když jsem řekla jenom tento jeden příklad, tak mi připadá, že vlastně žádnou strategii nemáme. Žádnou strategii, která by dávala smysl.

Dana Večeřová: No, tak mně to z hlediska potravinářského, zemědělského, protože jsem byla účastná řady diskusí na toto téma, a tak to dává úplně… Mám úplně stejný pocit, že tady prostě nikdo neví, co má dělat. Nebo jak se k tomu postavit, aby se to nějakým způsobem začalo řešit. Já chápu, že situace je velmi ojedinělá. A nikdo nečekal, že se stane něco takového, ale myslím si, že určitě už jsou to tři měsíce od vypuknutí krize na Ukrajině, kdy tedy si myslím, že by se měla vláda zorientovat. To nepochybně, ten čas tady byl, a mohla se klidně poučit z toho, co dělají ostatní vlády, jak nějakým způsobem pomáhají nebo jakým způsobem fungují. Protože ano, máte pravdu, jestliže zakážou přimíchávání řepky, která už je od podzimu v zemi, tak to je potom těžké. A vlastně potom, když se dovíte od petrolejářů, že stejně přimíchávat musí, protože jinak nesplníte emisní limity a budeme sankcionováni ze strany Evropské unie. Tak si říkáte, jestli ta vláda mluví s lidmi, kteří tomu rozumí a kteří by jim měli nějakým způsobem říkat: Podívejte se, tohle nedělejte, protože to má tyto důsledky.

Martina: A když k tomu přihodíme ještě to, že někteří ministři chtějí energetickou krizi vylepšit tím, že budeme spalovat kravská lejna, ale krávy nebudeme chovat…

Dana Večeřová: To se dostáváme do začarovaného kruhu.

Martina: Já se omlouvám, že teď najednou jsem se sama ze sebe vyděsila, jestli mi rozumíte.

Dana Večeřová: Já vám rozumím. Já chápu, že je tady snaha nějakým způsobem omezit plyn z Ruska, protože Rusko na plynu vydělává. Ale co budeme dělat, když ten plyn vypne? To byla největší hrůza, když se o tom tady začalo mluvit, a skoro se to tak jevilo. Jako že se to stane? Že prostě buď tedy Rusko vypne plyn nám, což si myslím, že asi těžko udělá, protože na tom profituje. Ale může se to stát. V současné době říct cokoliv, že se stane nebo nestane, je věštění z křišťálové koule.

Martina: Někteří energetici to velmi vážně předpovídají.

Dana Večeřová: Anebo někdo řekne: Tady v Evropské unii, že my se tedy odpojíme od Ruska. Tak potom jsme říkali: Co budou ty firmy dělat? A zase mluvím nejen o potravinářích, ale i o zemědělcích, kteří jedou na plyn, protože spousta z nich topí parou – a páru z elektřiny nevyrobíte. Na to potřebujete plyn. Konzerváři jedou jenom na plyn, ti mají hořáky na plyn. Tak co budou dělat? To jako ze dne na den skončí provoz, propustí lidi a přestanou vyrábět?

Zemědělství a potravinářství nikoho nezajímá. Tady pořád existuje nějaká iluzorní představa, že když to tady nebudeme mít, tak to dovezeme.

Martina: A to nemluvíme o těžkém průmyslu a o spotřebním průmyslu.

Dana Večeřová: Říkám: Já se bavím jenom o zemědělství, ale prostě tam je to všechno závislé, ale jim teď nikdo neřekl, co se vlastně stane. Nebo nikdo o tom ani neuvažoval, že tady vám přestane půlka hospodářství úplně fungovat.

Martina: Kdyby půlka…

Dana Večeřová: Možná i víc. A to mě děsí. Tohle, že tady nejsou vůbec žádné krizové scénáře – že pokud by se to stalo, tak co se stane? Naším velkým zájmem bylo, aby se dostalo potravinářství a zemědělství do krizové infrastruktury, aby aspoň se nám ten plyn, pokud něco bude, dodávky plynu se k nám dostávaly, jako že bychom byli kráceni jako poslední. Protože mi někdy připadá, že zemědělství i potravinářství je úplně na okraji zájmu, že to prostě nikoho v té vládě nezajímá, kromě ministra zemědělství. Že to nikoho nezajímá a že na to nikdo neslyší, protože tady pořád existuje nějaká iluzorní představa, že když to tady nebudeme mít, tak to dovezeme. Já bych jenom ráda upozornila ty, kteří si to myslí, ať si vzpomenou na covid. Protože tady všechno nevyrábíme. Musíme třeba dovážet suroviny pro něco. A jestli si vzpomenou, tak stály kamióny na hranicích v x desítek kilometrových frontách. Protože hranice byly nepropustné. Takže tady občas něco chybělo. Třeba zelenina. Tenkrát i ovoce ze Španělska. A když to tady bylo, tak to vyletělo úplně do astronomických cen. Protože toho bylo málo. Tak by bylo fajn, kdyby si uvědomili, že za prvé nejen, že všechno nedovezeme, protože prostě ty státy to budou řešit stylem: Jo vy nemáte? No, to máte blbý. My to potřebujeme pro nás. Anebo to bude stát tolik a tolik. Proč je to levnější ze zahraničí? Protože se tady snaží porazit naší konkurenci. Protože tady mají konkurenci. No a když tady tu konkurenci mít nebudou, tak nemají nejmenší důvod nám to dávat zalevno.

Martina: Proč je mrkev z Holandska levnější než mrkev z Moravy? Proč je česnek ze Španělska za polovic než český?

Dana Večeřová: Když to cestuje x tisíc kilometrů…

Určitě bychom měli být více soběstační. Protože třeba co se týče ovoce a zeleniny, na tom jsme naprosto tragicky. Tady je 30% soběstačnost.

Martina: A má to takovou ekologickou stopu. Povězte mi: Kdybyste teď vy mohla přijít na vládu, řekněme, bouchnout pěstí do stolu a říct: Musíme teď napřít sílu tím a tím směrem. Co byste řekla?

Dana Večeřová: Řekla bych jednoznačně: Zastropovat ceny energií, elektřiny, a jak se to vyřeší, protože nevím, jestliže jde zrušit ze dne na den přimíchávání biopaliv, tak si osobně myslím, že lze ze dne na den udělat také to, že to, co potřebujeme, elektřinu doma, tak si ji taky necháme – a ten zbytek prodáme na burzu. Četla jsem, že je na to třeba x tisíc zákonů a legislativní změna, že to bude trvat několik let. Takže myslím, když jde jedna věc, tak ta druhá by mohla jít taky. Určitě bych chtěla kompenzace za zvýšené náklady, protože na to mají dokonce materiál a můžou s ním pracovat – a samozřejmě bych chtěla snížení DPH.

Martina: Dobře. To teď vlastně hasíme požár. Ale řekněte mi, co udělat, abychom se do této situace nedostávali? Měli bychom se teď snažit v těch nejdůležitějších komoditách být třeba, jako Česká republika, soběstační?

Dana Večeřová: Určitě bychom měli být více soběstační. Protože třeba co se týče ovoce a zeleniny, na tom jsme naprosto tragicky. Tady je 30% soběstačnost.

Martina: To mě šokovalo. 38% zelenina a ovoce 71%. A to jste ještě na začátku říkala, že záleží na úrodě, a teď už víme, že třeba meruňky do značné míry pomrzly…

Dana Večeřová: Meruňky zase pomrzly. To už vlastně hýbá kolegy v průběhu každého roku. Takže samozřejmě určitě investovat i do tohoto. Když jsem byla v Německu, tak tam mají hořáky. Tam mají ochranné sítě na sadech. Takže samozřejmě když vidí, že bude mráz, tak to rosí, aby zamrzla na květu voda. A ono ho to nějakým způsobem ochrání tím, že nevymrzne úplně ten květ. Takže mají různé způsoby. Ty existují a určitě do toho investovat a nějakým způsobem dělat dlouhodobé smlouvy s řetězci, aby řetězce to od těch našich výrobců brali. Protože já chápu, že pro ně je lepší koupit jablka za šest korun z Polska. Byť se v každé druhé dodávce z Polska najde spousta pesticidů, které buď nejsou vůbec povolené v Evropské unii, anebo jsou povolené, ale tam jsou v takovém množství, které je naprosto nepřijatelné. Ale stojí 9,90. Takže si to ten řetězec samozřejmě koupí, a buď se na to přijde, že je tam moc pesticidů, nebo se na to nepřijde. Samozřejmě lidé to koupí, protože se všichni snaží šetřit. Tomu naprosto rozumím. Takže určitě tímto směrem se napřít. Také bychom měli podporovat chov drůbeže. Protože hodně lidí se teď přeorientovává na drůbeží maso. Je to jednoduché na úpravu. Jednoznačně je to stravitelné. Je to výživově dobré. Takže určitě tam bychom se měli zaměřit. Co se týče chovu prasat, to je prostě neštěstí, protože my se orientujeme podle německé burzy, a tam ta cena lítá podle toho, jestli támhle berou Číňani, nebo támhle je mor afrických prasat. Takže ta cena je strašně volatilní.

Martina: 52 %, to je naše skóre ve vepřovém…

Dana Večeřová: Určitě bychom se na tom měli udržet a samozřejmě bychom měli posílit domácí zpracování. Protože je sice hezké, když tady máme surovinu, ale nemáme ji jak zpracovat. Tak ji vyvezeme ven. To mléko, to maso, to obilí. A oni nám za to dovezou zpracované výrobky. A přidaná hodnota zůstává venku.

Martina: Teď se zase začínají objevovat vtipy, kde je máslo, ale je tam napsáno: Investiční máslo. Protože prostě zase stojí 70 korun. Někde se už občas dotklo této hranice a možná, že to bude ještě víc. Já si pamatuji, a není to tak dávno, je to rok, dva, kdy dostávali chovatelé dotaci na to, aby nevyprodukovávali mléko.

Dana Večeřová: To si ani nepamatuji, Možné to je, ale skutečně my vyvážíme asi 25 % mléka do zahraničí. Což by bylo v pořádku ve chvíli, kdybychom z toho mléka pak nedovážely zpracované výrobky. Jako jogurty a másla. To samozřejmě ničí naše výrobce a kazí to náš trh. Ta cena másla, tam je to složité. Protože máslo je především tuk, a jsou prostě období, kdy tyto složky v mléce nejsou úplně nejvyšší. A samozřejmě potřebujete více mléka na výrobu másla. Takže určitě tam je to také sezóna od sezóny, ale na výrobu másla potřebujete strašnou spoustu energie. Takže tam samozřejmě. A cena mléka také roste. Ta vlastně roste z měsíce na měsíc. Takže tam vlastně všechno musí růst dál, protože jinak si to nedovedu představit, jak by to vlastně zemědělci a potravinářští výrobci přežili.

Řešením je spoléhat se na sebe. Pěstovat si rajčata a okurky na balkóně. Problém je, že těžko si tam budete chovat slepice a prase.

Martina: Paní Dano Večeřová, vy jste řekla, co by se mělo udělat. Co by měli v tuto chvíli opravdu udělat politici. A zároveň jste několikrát naznačila, že k tomu nevidíte vůli. Co mají dělat občané, aby to neodnesli? Mají se začít spoléhat sami na sebe? Mají své pohledové zahrady rychle překotně rozrýt? Mají si rychle začít hledat ve spádových oblastech farmáře, kterým třeba budou pomáhat? Nebo jakým způsobem má reagovat občan, když v tuto chvíli se nemůže spolehnout na to, že stát, kterému odvádí daněm se postará o to, aby měl co dát dětem?

Dana Večeřová: Bohužel, všechno to, co jste řekla, je řešení. Samozřejmě. Je to řešení – spoléhat se na sebe. Pěstovat si, když to řeknu blbě, rajčata a okurky na balkóně. Problém je, že těžko si tam budete chovat slepice a prase. To asi už tak dobře nepůjde. Ti, kteří mají štěstí a mají příbuzné na venkově, tak už dost časté je, že přijedou z venkova, a jsou vybavení vším možným. Na několik týdnů.

Martina: Jako za starých časů.

Dana Večeřová: Jako za starých časů. Ale není to řešení. Tohle není systémové řešení. Takhle nemůžeme fungovat. A určitě lidé teď budou více přemýšlet. A na jednu stranu to má asi svůj efekt, nebo nebude to úplně od věci, že začnou přemýšlet, co nakupují. Protože my jsme také trošku známí tím, že rádi plýtváme. Že se toho nakoupí hodně, a potom se toho půlka vyhodí. A já jsem vždycky říkala, běžte se, prosím vás, podívat po Vánocích, co je v kontejnerech. To mě naprosto děsí vždycky. Takže ano, prosím, pojďme přemýšlet třeba o tom, jestli si musíme koupit deset rohlíků, nebo by nám nestačilo jenom pět. Jestli si musíme koupit půl kila nějakého nekvalitního salámu, nebo by nám stačilo 20 deka kvalitní šunky. Takže pojďme trošku přemýšlet o tomto.

Martina: Myslím, že teď tahle rada pro rodiny třeba s třemi dospívajícími dětmi, navíc chlapci, bych řekla, že je teď trošičku dráždění…

Dana Večeřová: Rozumím tomu. Myslím si, že i ty rezervy někde prostě člověk má. Ne všichni. Opravdu ne všichni, ale někdo se může, myslím, zamyslet nad tím, co kupuje.

Martina: To bezesporu. To všichni.

Dana Večeřová: Ale já vlastně nevím, co jim mám poradit. Protože na všechny naše návrhy vláda mlčí, a bude to řešit i tím, že jim dá pět tisíc na dítě. Těm lidem. Ale já úplně nevím, jestli pět tisíc někomu pomůže.

Martina: A zase, to není systémové řešení. To není budování ekonomiky a budování fungujícího hospodářství.

Dana Večeřová: Já vlastně nevím, co mají dělat. Já to prostě nevím, protože my se snažíme to nějakým způsobem utlumit v potravinářství a zemědělství, aby se to nezvyšovalo. Ty ceny potravin, ale vláda pro to nedělá vůbec nic.

Je super zvyšovat ekologickou produkci nebo plochy, na kterých se ekologicky hospodaří, ale znamená to také vystačit s polovičními výnosy

Martina: Paní Dano Večeřová, ještě poslední otázka. Když tady takto hovoříme o tom, že je dobré přece jenom ještě stále chovat skot. Chovat drůbež a tak dále, tak někdy bývám nařčena z toho, že prostě nechápu, že je třeba ekologii postrčit. A já si uvědomuji, že někdy se k přírodě, k půdě chováme skutečně kořistně, řekněme. Ale dá se nějakým způsobem skloubit to, jak se lépe chovat k přírodě? Zároveň nepodlehnout takovým těm fantasmagorickým představám o všem zeleném, a přitom se ve vývoji nevrátit o 500 let zpět?

Dana Večeřová: Já si myslím, že určitě dá. Protože už se to předvedlo v několika případech. Přestal se používat glyfosát na dosušování obilovin. Přestal se používat. Řada měst ho nepoužívá na ničení plevelu ani v parcích. Dá se chovat, určitě jsou wellfairové chovy, kde zvířata jsou v daleko větší pohodě. Určitě se takto chovat dá. A určitě máme rezervy. Všichni mají rezervy. Celá Evropa má rezervy. Ale abychom se tady nevrhli jenom na to, že tady budeme v nějakém ekologickém prostředí, a nebudeme mít co jíst. Protože je potřeba si uvědomit, že sice je super zvyšovat ekologickou produkci nebo plochy, na kterých se ekologicky hospodaří. A jenom chci upozornit: Máme asi 13 % půdy v ekologickém hospodářství, ale z té půdy se většinou produkují pouze trvalé trávní porosty, jako je seno. A toho se asi nenajíme. Protože pokud tedy máme ekologické hospodaření, tak prosím, pojďme z něj ale produkovat potraviny. To potom beru. Zase ale je potřeba si uvědomit, že ekologická zemědělství mají přibližně poloviční výnosy než jsou z toho konvenčního. Takže sice budeme mít všechno v ekologickém zemědělství, ale budeme toho mít polovinu. Takže myslím si, že určitě se tam dá najít nějaký způsob, jak se chovat šetrně, nebo už se hledá. Snížily se vlastně jednotlivé plochy jedné plodiny. Můžou mít maximálně třicet hektarů. To si myslím, že je velmi dobré opatření. I co se týče druhové rozmanitosti. I co se týče různých mezipásů, kde mezi těmi jednotlivými půdními bloky máte mezipás, kde můžou být ptáci. Může tam mít hmyz úkryt. Takže určitě, určitě to má svůj… Takže určitě se dá za tímto smyslem jít, aniž bychom se museli vracet do toho, že si budeme svítit loučemi na dvě kravky v chlévě.

Martina: Paní prezidentko Dano Večeřová, vy víte víc, než jste mi řekla. Pochopitelně nemáme dost času. Víte víc než většina občanů v této republice o tom, v jakém stavu je náš potravinářský průmysl. Propadáte panice? Máte obavu?

Dana Večeřová: Obavu mám o vývoj potravinové výroby. Panice nepropadám, to není úplně můj styl. Ale obavu mám, protože jestliže se tři měsíce snažím o něco, nějakým způsobem se snažím vyjednávat a diskutovat, snažím se najít pomoc pro potravináře, a potažmo i pro spotřebitele – a narážím do zdi, když to řeknu takto. Tak někdy člověk propadá trošku beznaději, kam se to hne. A musím říct, že jsem v pondělí zvedla hlas. Velmi jsem zvedla hlas na nějakém jednání, a ono se to najednou začalo trošku hýbat. Já tedy úplně nevím, jaký to bude mít efekt. Protože to, co jsme dostali napsané na papíře, tak to nám úplně nevyhovuje. Tam prostě si to musíme nějak upravit, ale aspoň je tam jiskřička naděje, že už něco vzniklo a že nějakým způsobem se to může posunout. Že třeba se potravinářům a zemědělcům té pomoci dostane.

Martina: Takže jestli je potřeba ječet, tak to prosím fixujte.

Dana Večeřová: To umím docela dobře.

Martina: Povězte mi jenom ještě: Jak to tedy řešíte vy? Máte doma zásoby ve sklepě, na půdě? Nakupujete si potraviny základní a skladovatelné, nebo i vy pěstujete na balkóně nebo na zahradě, nevím, kde bydlíte, rajčata a všechno, co se dá sníst?

Dana Večeřová: Nepěstuji. Protože zahradu ani balkón nemám. Zásoby si nedělám. Nakupuji jenom to, co potřebuju. A vařím. Takže jestliže se tady ze dne na den zavře potravinářský průmysl kvůli nedostatku plynu, tak asi nebudeme mít brzy co jíst. Protože doma nic nemáme na skladě.

Martina: Ale zase na druhou stranu musím říct, že v tuto chvíli se cítím v lepších rukou, než kdybyste měla nějakou farmu. Paní prezidentko Dano Večeřová, moc vám děkuji za vaše informace. Jakkoliv jsou znepokojující, tak přesto jsou cenné. Díky moc.

Dana Večeřová: Já děkuji.