Martina: Alexandře Tomský, když jsme si tady bavili o svobodě, tak jste řekl: „Oktrojovaná demokracie, oktrojovaná svoboda.“ Můžeme vidět, jakým způsobem se cíleně vláda snaží omezit svobodu slova. Vy jste řekl, že pomalu. Na druhou stranu jste řekl, že už jste viděl plakát o tom, jak mají cestující naprášit někoho, kdo má řekněme…

Alexander Tomský: Přitom cizí lidé spolu ve vlaku vůbec nemluví. To je úplně absurdní.

Martina: Ale přesto by se měli zmínit třeba i o sousedovi a podobně. Řekněte mi…

Alexander Tomský: A spolehlivé zprávy.

Martina: Beze sporu. Spolehlivé, ověřené.

Alexander Tomský: Důvěryhodné a spolehlivé.

Martina: Tyto tendence jsou vždycky na první pohled vedeny ušlechtilými cíli, ukrývají se za fráze jako boj proti dezinformacím a konspiračním teoriím. Řekněte mi, co je za těmito snahami? Co za nimi vidíte? Jsou to opravdu bohulibé úmysly, někdy skutečně myšlené dobře, nebo je to hra, jako tomu bylo za minulého režimu, kdy se říkalo, že přece máme svobodu projevu, akorát že pak nemáme svobodu po projevu?

Alexander Tomský: To je dobře řečeno. Samozřejmě na světě existují dvě hnutí, která nám krásně zobrazili komunisté a nacisté. Jedno hnutí vyvolává v lidech nutkání ke zlu, a druhé je idealistické. Proto také měl komunismus větší úspěch než Hitler – idealistické hnutí je vždycky lepší. Ale na Izraeli vidíme problém, že už tam toto hnutí začíná mít nutkání ke zlu, protože Palestina od moře ke břehům Jordánu znamená vlastě genocidu Židů.

Ale máte pravdu, že moderní progresivistická ideologie je založena na idealismu, a proto má úspěch, zejména u studentů humanitních oborů, kteří tomu podléhají, protože univerzity přestaly učit. Za mě ještě byla u učení určitá disciplína, a když jsem studoval politickou filozofii, mezinárodní vztahy, tak každý student musel znát opačný názor, musel mít zdroje, když psal. Byl tam velmi silný nápor na objektivitu, která je sice nedosažitelná, ale byla tam.

Martina: Aspoň kritické myšlení.

Alexander Tomský: Ale byla tam metodologie, a vedlo to skutečně k myšlení, které už úplně zaniklo. Čili mládež se skutečně v progresivismu vidí, a buduje nový svět. A zase jsme u sekularizace: Cožpak lidé mohou žít bez nějakého smyslu své existence? Nemohou. Sice většina lidí se spokojí s tím, že žije pro rodinu, pro svou práci, pro své hobby…

Martina: Třídí odpad.

Alexander Tomský: Nebo s nějakými takovýmito drobnosti, ale prostě mají svůj cíl, a vyšší cíl nepotřebují. Ale určitá menšina vždy potřebuje vyšší cíl. Já jsem kdysi napsal esej, nebo text o malém a velkém smyslu života. A velký smysl života po křesťanství zanikl. Pokusem byl nacionální socialismus Hitlera a bolševismus. A teď máme třetí pokus o budování nového světa, a to mládež vidí samozřejmě velmi pozitivně, a je velmi silná, protože vychází z univerzit, a je intelektuální.

Musíme rozlišovat občanská práva, politická práva

Martina: Vy jste řekl, že jsou dva směry: Nutkání ke zlu, a k idealismu. A mě by jenom zajímalo, jestli to ve výsledku není jedno. Stanislaw Lem řekl, že svět zotročený k dobru je stejně nesvobodný, jako svět zotročený ke zlu.

Alexander Tomský: Nakonec ano, ale až v poslední fázi. Ono to postupuje, ale …

Martina: Protože se svět zotročený k idealismu, jakože se dlouhou dobu tváří, že vede k dobru, a tudíž na sebe nabalí mnohem více lidí.

Alexander Tomský: Ano, a výsledek bude stejný. Je to zvláštní, nutkání ke zlu v naší civilizaci není přijatelné. Naše civilizace je založena přeci jenom na člověku stvořeném k obrazu božímu, a podobně. Takže to u nás není. Ke zlu tíhlo v dějinách mnoho hnutí, a jedno z největších byla „Zlatá horda“ v Rusku, nebo Tataři a podobně, kteří chtěli vyvraždit všechna města, spali pod stany a nenáviděli města. Ale přímo nenávistná hnutí dnes v naší civilizaci nepřipadají v úvahu.

Martina: Takže jsou pokrytecká.

Alexander Tomský: Proto se také považuje nacismus za větší zlo než komunismus, a nepřipadá v úvahu. Budeme mít pořád pachatele dobra.

Martina: Myslíte si, že teď žijeme v tom, čemu se říká: „Buď budeš tolerantní, nebo dostaneš přes držku“?

Alexander Tomský: Je to tak. Bylo a je hodně vtipů na tyto pachatele dobra.

Martina: Tak, už jsme se podívali pod sukýnku demokracii i svobodě. A co teď lidská práva? Nezdá se vám, že to, čemu jsme si zvykli říkat „lidská práva,“ se v současné době, nebo v posledních letech, stalo nástrojem menšin, jak vládnout většině? Co všechno se schová za lidská práva?

Alexander Tomský: To je strašný problém, a nikdo s tím nepočítal. Když Angličané v roce 1668, 1669 uzákonili čtyři občanská práva, tak je vůbec nechápali jako Francouzská revoluce, tedy univerzálně. Chápali to jakože „Angličané mají tato práva, my tady budeme mít tato práva“. Habeas Corpus, například – bez zatykače nemůže být nikdo zatčen, porota bude rozhodovat o tom, jestli má soudce pravdu, a tak dál. Byly tady vymezeny určité svobody. Když jsem byl ještě zelenáč, devatenáctiletý student na The London School of Economics, tak starý profesor, Michael Oakeshott, významný konzervativní filozof, říkal: „Přátelé, vy víte, jak se nám po roce čtyřicet pět rozmnožila Charta lidských práv OSN. Zapamatujte si jednoduché dělítko. Skutečné svobody jsou práva, která nic nestojí.“ Nemají žádný finanční základ. Prostě jsou zadarmo. A tato práva jsou občanská. Mají sice univerzální rozměr a charakter, ale vznikla v západoevropské civilizaci na židovsko-křesťanském základě, a je otázka, jestli to nebyl omyl. Je to velice problematické.

Bible o žádných právech nemluví. Mluví o důstojnosti člověka, a o rovnosti před Bohem, a tak dál. Mají univerzální rozměr a bylo by krásné, kdyby byla přijata všude, ale je to nemožné, protože lidé dávají přednost vlastní civilizaci, vlastní kultuře, vlastním tradicím, a tato abstraktní práva nebudou přijímat. To mi řekl tento profesor před pětapadesáti lety.

Takže já jsem nikdy neměl žádné iluze, že by univerzální lidská práva, pro která Američané napáchali škody, o kterých jsme mluvili… Tam je přece příčina. Albrightová chtěla do Súdánu vnést lidská práva. To nejde. Takže musíme rozlišovat občanská práva, politická práva, která si může zákonodárce vytvořit tak, jako to udělali v Anglii v sedmnáctém století. Ale práva dětí, jak o nich mluví například Evropská unie? To je jedna absurdita za druhou.

Martina: Proč to dělají?

Alexander Tomský: Nějak se jim to množí. Pachatelé dobra by chtěli světu uzákonit ideální, utopický systém. Proč mají lidé nutkání k utopii? To mi vysvětlete. K ráji na zemi.

Martina: Potřebují se cítit lepší. V okamžiku, kdy se cítíte předobrý, tak se cítíte povýšený, máte navrch.

Alexander Tomský: Já se cítím špatně, protože jsem hříšník, a jsem si vědom své nedokonalosti.

Martina: Ale kdybyste napsal do evropského zákona něco o ochraně práv dětí, tak byste se možná cítil lépe.

Alexander Tomský: Já nejsem psycholog ani psychiatr. Já tomu nerozumím.

Martina: Ptal jste se mě, proč se lidé uchylují k idealismu.

Alexander Tomský: Já tomu nerozumím, protože jsem vyrostl v tradici, že jsme strašně nedokonalí, hrozní hříšníci, pácháme zlo slovem, skutkem i činem, nebo jak to je. Toto nechápu.

Naše vláda nemá žádný vlastní politický program, je těžko definovatelná. Ale v podstatě je to vláda levicová.

Martina: Často hřeším v myšlenkách, slovy, i skutky.

Alexander Tomský: Ano, vy to znáte správně. V judaismu to není. Já chodil v Praze tři roky na židovské náboženství.

Martina: Dobře, ale mě jste se ptal, proč se uchylujeme k idealismu. Navíc, když známe z historie, že idealismus končí velmi často zlem.

Alexander Tomský: Ale rozumíte, problém je zase v sekularizaci. Židé i křesťané mají ideál, a tento ideál se jmenuje „svatost“. „Buďte svatí jako já. Já jsem svatý,“ říká Hospodin. Tam je ideál. A dokonalý svět není náš, ale ten posmrtný. Náš je z principu nedokonalý.

Martina: Dobře.

Alexander Tomský: A toto zaniklo. A zaniká to v sektách už od raného středověku: Kataři, albigenští, sekty, které chtěly tento křesťanský ideál převést na zem, bojovaly s vlastním křesťanstvím. Jako dokonalí husité, také táborité, kteří si vymysleli dokonalou společnost. A to je hlavní hereze, to je hlavní kacířství, které tady máme. A to se dneska masivně projevuje ve světské podobě.

Martina: Táborité si to vymysleli, ale aspoň to po určitou dobu dodržovali. My jsme tady teď svědky toho, že se to vymýšlí pro nás, a ne pro ně.

Alexander Tomský: Protože už protestantští sektáři to chtěli všem vnutit. Například Ženevská protestantská republika, kalvínská Ženevská republika, byla už jakýsi totalitní stát. Kalvíni nechali bičovat ženu, protože se modlila na hrobu svého syna. V Ženevě se děly hrůzné věci. Nic nového. Nic nového pod sluncem.

Martina: Dobře. V tom případě, když říkáte, že to není nic nového, tak to, co nás obestírá nyní, jsou nové ideologie, nebo se jenom jako nové ideologie tváří?

Alexander Tomský: Ze starých ctností se vytváří nová koláž takzvaných hodnot. Ty poletují okolo, a oni musí z něčeho brát.

Martina: Dobře, a teď mi vysvětlete jiné kouzlo. Lidé si u nás zvolili pravicovou vládu, a nejenom u nás, tak čím to je, že tito pravičáci podlehli tolika ultralevicovým ideologiím a jejich hlasatelům? Že tolik západních politiků je jimi uhranuto. Jak se to stalo? Tušíte?

Alexander Tomský: Máte strašně složité otázky. Svět není zcela pochopitelný, to všechno jsou tajemství a záhady, které se nedají úplně jasně vymezit, vysvětlit a definovat. Naši vládu bych nechal stranou, protože to je vláda pěti neslučitelných stran, to je prostě guláš, řekněme proti Babišovi, jak víme, a tudíž nemá žádný…

Martina: Politický program.

Alexander Tomský: Žádný vlastní program, nebo vlastní esenci, je těžko definovatelná. Je to v podstatě vláda levicová – co si budeme povídat.

Martina: Chvíli se tak netvářila.

Alexander Tomský: Chvíli. Takže problém, proč pravice podléhá progresivitě: Myslím, že je to proto, že si nevšimli, co se děje – aspoň tak jsem to viděl v Anglii. Mezi levicí a pravicí v 60., 70. a 80. letech, v letech studené války, probíhal spor o ekonomii, o hospodářství, o nic jiného, jen o hospodářství. Tedy znárodňovat podniky, nebo neznárodňovat podniky? Dát více na zdravotnictví, sociální stát, a tak dále? Nebo více kapitalismu a konkurence, a méně brzd, regulovat hospodářství více, nebo méně? To byly spory mezi socialisty a pravicí, ale civilizačně stáli jakoby na stejné lodi, protože to ještě nebyla progresivistická ideologie, a byl tady ještě zápas s komunismem. Takže levice byla dost zbrzděná právě tím, že přišli Solženicyn a Bukowski, a bylo to hrozné. Jak řekl Orwell: „Naše inteligence si bere kuchyň od Francouzů, a názory z Moskvy.“ Orwell byl geniální, a toto řekl v roce 45. A nejvyšší oxfordské vrstvy měly těch pět strašlivých špiónů.

Ale levice mezi tím už měla svůj postupující program, už pronikala do univerzit, a do různých institucí státu a prosazovala své. A pravičáci? Já jsem je znal velmi dobře, protože jsem byl velmi blízko i kruhům kolem Margaret Thatcherové, a oni říkali, že je to je jejich kulturní boj, ať se o tom baví sami na svém hřišti, to nás nezajímá, to je bezvýznamné. Čili v jistém smyslu si vlastně nevšimli, jak to bude významné.

Martina: Dobře…

Alexander Tomský: Netušili, že si z toho vytvoří světový názor. Byla to plíživá revoluce.

Green Deal je apokalypsa. Greendealoví fanatici si myslí, že člověk je škůdcem Země.

Martina: Oni si toho mohli nevšimnout, řekněme, protože to byla novina. Ale teď už to víme.

Alexander Tomský: Teď už to víme.

Martina: My jsme to mohli pozorovat.

Alexander Tomský: Teď jsou zoufalí, samozřejmě. A když se podíváte na Anglii, tak vidíte, jak se k tomu nejsou schopni postavit ani teď, když už to všichni vědí.

Martina: A my to následujeme.

Alexander Tomský: Vůdce Konzervativní strany, David Cameron, když prohrál brexit a odstoupil, tak prohlásil, že to největší, čeho v politice dosáhl, bylo partnerství homosexuálů. To je strašné. Já nemám nic proti partnerství homosexuálů, ale neříkejte tomu manželství a nedovolte jim vyrábět za peníze děti.

Martina: Ale jak se tedy vlastně díváte na to, že některé ideologie jsou pojímány až tak fatálně, že na nás neustále křičí, že když je neposlechneme, tak zemřeme? Ideologie Green Dealu je jednou z takových.

Alexander Tomský: To není ideologie, to je apokalypsa, a má taky křesťasnko-židovskou tradici. Je to apokalyptický názor.

Martina: Apokalyptický názor, ale…

Alexander Tomský: Kde se vzal? Z hlubin pravěku? Nevím. Prostě apokalypsa. Apokalypsa je, myslím, jedna část evangelií.

Martina: To ano, ale…

Alexander Tomský: V tom bude asi kořen.

Martina: Nesvádějte to na nebohé křesťany.

Alexander Tomský: Křesťani se s tím moc nechlubí, oni to ignorují.

Martina: Já si myslím, že ti, kteří propagují Green Deal možná Knihu knih nikdy nečetli.

Alexander Tomský: Zelený úděl – já tomu říkám úděl, protože „úděl“ je strašné slovo, to je neštěstí. Problém apokalyptického mínění je skutečně podivný. Já na to vysvětlení nemám. Podívejte se, ti fanatici si skutečně myslí, že člověk je škůdce Země.

Green Deal se stal hlavním programem EU proto, že nějaký program potřebovala. Přiznala to Ursula von der Leyenová, když řekla, že v zelené politice jsme našli nový účel EU.

Martina: Ale hlavně si myslí, že to může planetu ovlivnit.

Alexander Tomský: To je jiná věc, a taky nesmysl. Hospodin stvořil svět pro člověka? Bez člověka nemá příroda přece žádný smysl. Jaký má smysl sama o sobě? Ale oni skutečně hlásají, že má smysl sama o sobě.

Martina: A jak si vysvětlujete, že se to stalo hlavním programem Evropské unie?

Alexander Tomský: Protože potřebovala program. Přiznala se k tomu Ursula von der Leyenová, když řekla: „V zelené politice…“ – už nevím přesně, jakými slovy to řekla, páč tam slovo „zelený“ asi neměla – „v politice ochrany klimatu“ a tak dál, „jsme našli nový účel Evropské unie“. Ona to sama řekla: Je to nový účel Evropské unie. Zřejmě integrace Evropy a regulované hospodářství nebyly dostatečné, ale teď můžeme nadchnout mládež tím, že tady máme nový účel.

Samozřejmě, nejhorší na tom je jedna věc, kterou jsme neřekli: Je tam záměr zchudnout. A to považuji za opravdové zlo. Na každé ideologii je nějaká pravda, a je pravda, že naše konzumní společnost je bezuzdná. Američané po Vánocích vyhazují miliony tun plastových hraček, a nevím, čeho všeho – to je pravda – ale to se dá rozumně regulovat. Místo toho u mladých idealistů vznikla nenávist vůči konzumní společnosti. O mladých idealistech napsal krásnou esej Roger Sruton v knížce, která u nás vyšla, Kacířova zpověď, jenže není k mání – prodalo se dva tisíce výtisků.

Martina: Dotisk nebude – jasně. Řekněte mi ale, jak si vysvětlujete…

Alexander Tomský: Já si to nevysvětluji.

V Německu se dějí šílené věci, a může to dopadnout špatně. Němci si nenechají líbit chudnutí a hospodářský krach, protože jsou zvyklí na vysokou životní úroveň.

Martina: Že politici, kteří jsou voleni lidmi, skládají jim účty, mohou naprosto přehlížet následky prosazování těchto zelených údělů do politiky – jako třeba snahu o nulové emise – a zcela bez ohledu na lidi, na jejich životní úroveň – o tom jste teď mluvil – a to dokonce i zcela bez ohledu na to, zda to planetě skutečně pomůže.

Alexander Tomský: Nepomůže, oni neudělají nic. To nejde. Proč? Protože za to může Brusel. Proč jsme se nepostavili proti Bruselu? Tenkrát to byl Babiš, který se nepostavil proti, a mohl se postavit proti, ale proti tomuto hlasovali jenom Rumuni, Maďaři a Poláci. Proč? To je otázka „proč“. Protože naše elita je taková.

Martina: Ale taková je i německá, francouzská.

Alexander Tomský: Dnešní elita je taková.

Martina: Ale taková je i německá, francouzská…

Alexander Tomský: Všichni jsou takoví.

Martina: Německo je na tom teď fakticky nejhůř za posledních 60 let.

Alexander Tomský: Německo začne hospodářsky krachovat. Já tam mám sedm neteří, a mám bratra, který ještě žije, a to, co mi o Německu vyprávějí, to je horor. Německo začne chudnout. Ale v Německu to může dopadnout špatně, protože Němci si to nenechají líbit – jsou zvykli na vysokou životní úroveň.

Sliby západních politiků o omezení migrace byly vždy podvod

Martina: Dobře. A teď se podívejme na evropskou politiku dál, a to jsou proklamované sliby o omezení a regulování migrace, přičemž všichni vidí, že realita je přesně jiná.

Alexander Tomský: Ta byla vždycky jiná, opačná. Od počátku to byl podvod.

Martina: Opačná… Dobře, ale když už to sečteme, tak plus, plus dá v tomto případě mínus.

Alexander Tomský: Ano, proti masové migraci se lidé bouřili vždycky, ale nebylo to dostatečně silné na to, aby to zvrátila. A politici se přetvařovali od samého počátku. Já si pamatuji jak v 60., 70. letech v Británii říkali, že s tím něco dělají, ale dělali přesný opak. Je to nepochopitelné, ale lidé se proti tomu nedokázali zmobilizovat. Ono by to totiž také znamenalo zrušit Evropský soud pro lidská práva, a Soud Evropské unie. Oni se opouzdří mezinárodními smlouvami, lidskými právy a tak dále, a dělají, jakože proti tomu něco dělají. Kdežto ten Frontex, který tomu má bránit, nesmí ty lidi vrátit zpátky ani o pár metrů, na mělčinu.

Martina: A jak rozumíte tomu, že oni tedy…

Alexander Tomský: A proč to dělají? To víme.

Martina: Povídejte.

Alexander Tomský: Po válce vznikl strašný nedostatek pracovních sil. Všichni imigranti z padesátých let, kdy ještě nebyla masová imigrace, dostali na určitou dobu povolení pracovat v Británii, Belgii, Německu – Turci v Německu, Kurdové – všichni měli povolení na pět let, co bylo prodlouženo na 10 let, a všichni zůstali.

Martina: Ale to bylo tehdy?

Alexander Tomský: Tehdy.

Martina: Ale teď jsou stále nové vlny.

Alexander Tomský: Vy jste řekla, jak krásně se dá manipulovat s lidskými právy. Takže do tohoto pak přišla lidská práva, jako sloučení s rodinou. Já to všechno pamatuji, vždyť jsem to zažil, píšu o tom už 50 let.

Martina: To ano, ale tady jdou originální lidé, kteří nemají rodinu nikde a podobně.

Alexander Tomský: Vždycky se najdou bratranci, nebojte se.

Martina: Dobře, ale ještě jiná věc. Evropská unie se rozhodla – nebo tak činí, možná, že se tak nerozhodla – že bude přijímat veškeré migranty, nelegální, legální.

Alexander Tomský: To už došlo daleko. Tenkrát to ještě tak nebylo.

Martina: Tudíž za ně přejímá zodpovědnost. Ale přitom zaváděním praktik Green Dealu, energetickými omezeními, a emisními povolenkami, ekonomicky Evropu sráží na kolena, takže se Evropa o migranty nebude moci postarat. Rozumíte tomu?

Alexander Tomský: Jo. Otázka je, jestli k tomu dojde? To je proces, který postupuje. Lidé už se ohledně zákazu spalovacích motorů začínají bouřit – například. Už to začíná. Protože to je konec. Na venkově lidé budou mít sice autobus, ale nebude jezdit desetkrát denně, ale jenom jednou do práce a jednou z práce. Už to začíná být obrovský problém. A to jsou teprve auta. A co teprve bagry, těžká technika, a tak dále. Jak si to představují? Oni už také začínají vydávat nařízení na stavebnictví, takže dům už bude stát třikrát tolik. To jsou takoví šílenci, že to nemůže… Oni to neprosadí.

Martina: Začínají trochu couvat.

Alexander Tomský: Nepatrně, ale představte si, že teď euroskeptici vyhrají v červnu volby do Evropského parlamentu. V Komisi už jsou teď podělaní strachy.

Martina: Myslíte, že by to něco změnilo?

Alexander Tomský: Určitě, europarlament sice nemá žádnou pravomoc, ale ten křik v europarlamentu, tak ten bude slyšet.

Starý liberál věřil, že má správný názor, ale že ho má prosazovat diskusí, a nechat společnost k němu vyvinout. Dnešní liberál nám chce svůj jediný a správný názor vnutit.

Martina: Jak myslíte, že Evropu změní nezvládnutá migrace?

Alexander Tomský: Nemám ponětí, v každé zemi je trošku jiná. Například Británie nemá příliš mnoho muslimů, kdežto Belgie, Švédsko a Francie jsou úplně beznadějně ztraceny. Takže to je jeden velký rozdíl. Většina je indických přistěhovalců, což nejsou muslimové, mají tam také Pákistánce a Bangladéšany, ale není to tak velký počet. Ale ustupuje se před nimi všude.

Martina: Nejsou to muslimové, ale jsou to migranti.

Alexander Tomský: Migranti by tak strašně nevadili, kdyby pochopili a přijali evropskou kulturu. Ale nikdo je k tomu nenutí.

Martina: To jsem právě měla na mysli. Asi nám na náboženství nebude tolik záležet, ale na tom, jestli jsou ochotni splynout se zemí, do které přišli.

Alexander Tomský: Ale podívejte se, kulturu a civilizaci ztrácejí Angličané. Do roku 1971, a v Americe trochu déle, se ještě na humanitních oborech učil obor: Západní civilizace. To je přesně to, co píše Shapiro, že stojíme na dvou pilířích Athén a Jeruzaléma, na Aristotelovi, na řeckém binárním rozumu, a na náboženském existencionalismu, tady jak žít, a proč takhle máme žít, a co to znamená morálka, a tak dál. Já jsem se to ještě učil, a znám to skoro nazpaměť. Profesor nám říkal: „Evropa vytvořila pět dualismů, které ruská civilizace, která se někdy omylem považuje za Západ, za Evropu, nezná, a to: Dualismus víry a rozumu. Odluka církve a státu. Rozdíl mezi individuálním občanem a společností. Rozdíl mezi státem a soukromým hospodářstvím, a tak dále“. Ale ty se už od roku 1971 v Anglii neučí. To znamená, co se Ind, Turek, nebo Kypřan může dozvědět o Anglii? My už neučíme vlastní civilizaci, přestali jsme učit západní civilizaci.

Martina: Myslíte, že za nějakých dvacet, třicet let, ještě budou v Evropě rozhodovat o jejím dalším směřování původní Evropané?

Alexander Tomský: Samozřejmě, že nebudou, to je zcela evidentní. Ale nevíme, kdo bude rozhodovat. Existuje 175 národností, a ty jsou mrňavé. Jediný agresivní a stmelený je islám, a ten je v Anglii naštěstí slabý. Ale ve Francii?

Martina: Velkým strašákem, který také protlačuje Evropská unie do všech států, které ji tvoří, je elektronizace a digitalizace všeho a všech, po všech stránkách. Myslíte, že to je vlastně nový výkonný nástroj nejnovější totality – digitální gulag?

Alexander Tomský: Určitě, zcela jistě, to je zcela evidentní. To je Orwell, to už je Velký bratr. Názory už chtějí kontrolovat dnes. Je to strašně zvláštní. Já ještě zažil staré liberály, a starý liberál věřil, že má správný názor, ale že má tento názor prosazovat diskusí, debatou, nechat společnost, aby se vyvíjela k tomu jednomu správnému názoru sama. Ale tento názor ztratila, a dnes to chce vnutit. Dnešní liberál chce svůj názor – ten jediný správný – vnutit. Dříve, před padesáti lety, to tak nebylo. Já jsem svědek celého tohoto vývoje.

Martina: Jak teď vnímáte elektronické peníze, elektronické doklady, elektronické úřady?

Alexander Tomský: Já platím jenom hotově.

Martina: To jsme dva.

Alexander Tomský: Jenom hotově. Celá moje rodina.

Martina: Ale to nebudete moct. Bude absolutní kontrola.

Alexander Tomský: Já vím, chtějí nám to vzít.

Martina: Myslíte, že to je nástroj absolutní kontroly?

Alexander Tomský: Těchto nástrojů mají hodně. Ale digitalizace a elektronická kultura – to bude ovládat ideologie. Rozumíte? Každá společnost má svou ideologii – s tím jsme začali. Chesterton v tom měl obrovské potíže, protože byl antiimperialista, ale byla tam svoboda. A dnes správný názor dostane nástroje. A tyto nástroje už začaly internetem, protože bojovná mládež, agitátoři – nová mládež Gottwaldova, jak jsme říkali – má najednou obrovský nástroj.

Je tady ještě úžasná kniha, která je pořád na trhu, která se jmenuje Šílenství davů. To jsou na internetu mrňavé davy, které jsou aktivní. Chesterton to ve své době krásně popsal, když říkal, že proti pasivní konzervativní společnosti stojí agilní intelekt. A ten nyní dostane digitální nástroj. To je konec. Tragédie. Ale je to postupný proces, a musí se odbourat. Lidé se budou bouřit. Už teď se bouří kvůli jiným věcem, kvůli životní úrovni, kvůli autům, kvůli energetice.

Že mládí je nositelem pokroku, je nesmysl. Mládí nikdy nebylo vzdělané. Mládí je mládí, a ještě nic neví. Škola je má učit myslet, ale místo toho je indoktrinují.

Martina: Vrátila jsme se z Ameriky a musím říct, že co se týká bezhotovostních peněz, tak tam jsou naklepáni tak, že už žádný zákon nepotřebují. Tam už to dělají dobrovolně, s nadšením a s lehkou pýchou.

Alexander Tomský: Mladí lidé platí kartou v autobuse, ve vlaku, platí v hospodě, všude platí jedině kartou – je to výhodné.

Martina: Mládí vpřed. Vždycky se říkalo, že mládež je nositelem pokroku.

Alexander Tomský: To já jsem si nikdy nemyslel.

Martina: A co si myslíte o současných mladých lidech?

Alexander Tomský: Mládež nikdy nebyla vzdělaná. Mládež je mládež – nic ještě neví. Jak může být mládež nějakým pokrokem? To byl odjakživa nesmysl.

Martina: Čeho je tedy pro vás nositelem?

Alexander Tomský: Mládí je mládí. Hloupé mládí. Telata. Co chcete od mládí, prosím vás? Máte je učit myslet, ale školy je indoktrinují. Co s tím naděláme?

Martina: Co s tím naděláme?

Alexander Tomský: Já mám konzervativní děti, páč jsem je konzervativně vychoval.

Martina: V Kanadě máte dceru marxistku.

Alexander Tomský: Ne marxistku, kariéristku.

Martina: Vy jste o ní hovořil jako o marxistce. Jinak bych si to pochopitelně nedovolila.

Alexander Tomský: Ne, já jsem neřekl marxistka. Je tam marxistické prostředí, nebo neomarxistické, progresivní, a ona jde s proudem. Ona se se mnou o politice vůbec nebaví. A podléhá samozřejmě mnoha věcem.

Martina: Alexandře, vy jste žil v Británii, a když jste mohl, tak jste se vrátil domů. Lidé z Asie, z Afriky vědí, kam utéct. Z Asie a Afriky prchají do Evropy, a z Jižní Ameriky prchají do Spojených států. Řekněte mi, kam má v současné době utéct západní člověk, když chce žít v klidu, normálně, bez všudypřítomné ideologie a kontrolně sledovacího kapitalismu?

Alexander Tomský: Nevím, jestli na světě existuje nějaká oáza klidu a pohody. To opravdu nevím. Možná někde ještě existuje. Opravdu nevím, kde by mohla být. Myslím, že největší bezpečí máme doma. Tady.

Martina: Zatím.

Alexander Tomský: Zatím myslím, že jsme na tom nejlíp. Neumím si představit, kde na tom jsou líp.

Politici vždycky slibovali, že „bude líp“. Ale teď říkají, že „bude hůř“. To nejde. Až půjde do tuhého, tak my, Slováci, Maďaři, Rumuni, Poláci se nějak ubráníme.

Martina: Myslím si, že zatím Atlantidu ještě hledat nemusíme. Ale přesto se mnoho lidí bojí, že přijde buď nová totalita, nebo válka. Vidíme, že se poměrně ochotně bubnuje, zejména třeba v naší zemi. Řekněte mi, co s tím dělat? A máte stejné obavy? Protože zatím jste řekl, od nás není kam utíkat, máme se dobře. Máte strach?

Alexander Tomský: Já strachem vůbec netrpím. Asi proto jsem také jako mladík odešel do Anglie, kam mě v podstatě vyhnala matka. Ale nevím – obavy…

Martina: „Obava“, to je lepší slovo. Máte obavu o tuto zemi? Máte obavu o střed Evropy? Máte obavu o naše sousedy?

Alexander Tomský: Já mám pocit, že my to ještě tady nějak uhrajeme. Jsem v tom trošku optimista. Myslím, že my, Slováci, Maďaři, Rumuni, Poláci, až začne jít do tuhého, že se nějak ubráníme.

Martina: Že se ubráníme nelegální migraci? Green Dealu? Zákazu pohybu? Že se ubráníme digitalizaci všeho? To si opravdu myslíte, že jsme tak odolní?

Alexander Tomský: Všemu se neubráníme. Ale přesto si myslím, že se můžeme ubránit dost. Ale vždycky to je za pět minut dvanáct. Lidé se vždycky bouří za pět minut dvanáct. Nemůžete čekat, že nějaký silný odpor začne už teď. Evropská unie se podle mého soudu začne velmi brzy hroutit.

Martina: A pokud se začne hroutit, nebude to po jejím zhroucení ještě horší?

Alexander Tomský: To nevím. Víte, já strašně nerad předpovídám. Měl jsem jednoho irského profesora, který říkal „Já rád předpovídám, ale až po událostech“.

Martina: K čemu pak vy, politologové, jste, když nepředpovídáte?

Alexander Tomský: My máme popsat minulost. Člověk je taková divná potvora – jak kdysi řekl Chesterton. My se díváme do minulosti, a chceme pochopit, jak jsme se ocitli tam, kde jsme. A do budoucnosti kráčíme pozadu. Máte to v názvu – Kupředu do minulosti. My prostě jdeme zádí k budoucnosti, ale snažíme se pochopit něco z toho, co se stalo, abychom věděli, jak jsme se na to dnešní místo dostali. Je to neologismus, jako když tady nazvali Ústav soudobých dějin. Soudobé dějiny?

Martina: Protimluv.

Alexander Tomský: My nevíme, kam to spěje, ale víme, co se děje. Teď jsme popsali mnoho rysů společenských změn, a tyto změny samozřejmě povedou k reakci. A tato reakce může být velmi tvrdá, násilná, zuřivá. Nevíme. Ale nemyslím si, že v Evropské unii už přešli přes Rubikon. Až teď uvidíme veliké problémy. Myslím, že Evropský parlament by se mohl vzbouřit. A když ne teď, tak v příštích volbách. Jak naordinovat lidem chudobu? No beztrestně nejde. Politici vždycky slibovali: „Ano, bude líp“. Ale teď říkají: „Bude hůř“. To myslím, že nejde.

Martina: Alexandře Tomský, já vám moc děkuji za připomenutí, že do budoucnosti se dá i couvat.

Alexander Tomský: Jinak to nejde. My nevíme, jaká bude, ale obavy bych neměl. Nějak to dopadne.

Pro probíhající šampionát hokejistů se ujal bonmot, který již kvituje i prorežimní mainstream, že se jedná o mistrovství NATO v ledním hokeji. Ať už to někomu vadí, či nevadí, čísla hovoří jasně: Ze šestnácti účastníků jich třináct je členy Severoatlantické aliance, formálně neutrální Švýcaři a Rakušané se v praxi k alianci přidali podporou protiruských sankcí. A kdyby v Kazachstánu Rusko nepřekazilo Američanům barevnou revoluci, mohl dnes ten bonmot platit beze zbytku.

Sport a politika si k sobě už před nějakým časem našly cestu, a zdá se, že to tak zůstane. Jedná se o osvědčené partnerství, ze kterého mají obě strany výhody. Politici vnímají sportovní reprezentaci jako propagaci země, režimu, i jako šanci osobně se na popularitě sportovců přiživit. Sportovní reprezentace má v politicích významného sponzora, má tedy důvod jít jim na ruku, anebo alespoň neškodit. S kým se sportovci mají poměřovat, a s kým z politických důvodů nemají soutěžit, rozhodují politici. A sportovci to zpravidla respektují, a to podle hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Rusko a Bělorusko na mistrovství NATO v ledním hokeji, zdá se, nikomu nechybí. Politikům a těm divákům, kteří si Rusko oškliví, nechybí proto, že zástupně porazit Rusko na sportovním poli už není zajímavá výzva. Nabídla se příležitost válčit s Rusem doopravdy, byť zatím jenom zprostředkovaně, vyzbrojováním Ukrajinců. Pokud jde o hokejisty, těm ubyl těžký soupeř, což jistě není něco, na co by si jako profesionálové stěžovali. Sport je živí – a absence nebezpečného konkurenta zvyšuje šanci na výhru, a tedy i vyšší prémii.

Zatímco hokejistům NATO nechybí Rusové, Rusům nechybí naše mistrovství. Ze sportovní události se stalo událostí politickou. Kdo vyhraje, již není nejdůležitější. V každém případě totiž na ledě vyhraje NATO, o to se politici postarali. Kolektivní Západ se vůči Rusku vymezuje jako jejich společný nepřítel, a Rusové to takto berou. Mistrovství bez své reprezentace vesměs ignorují.

Když chybí Rusové, musí se bratři ve zbrani poprat o vítězství mezi sebou. Děje se tak ve sportovním duchu, politicky korektně. Dojde-li na pěstní souboj, jedná se zpravidla o show pro diváky, nebývá v tom nic osobního. Také při tomto laškování, kdy se hráči teatrálně škrtí, nehrozí nařčení z rasismu, protože až na nějakou černou bílou vránu je mistrovství NATO v ledním hokeji dostaveníčkem bělochů.

Za dva roky se uskuteční v Itálii olympijský hokejový turnaj. S tím byla v minulosti tradičně spojena hádanka, zda na něj nedostanou zákaz hvězdy z NHL. Nyní se čeká, zda se olympijský výbor bude inspirovat Paříží, kde si neškrtnou ruští reprezentanti. Svět si postupně zvyká, že lední hokej je exkluzivní politická disciplína, ve které nestačí, že to hráči umí s hokejkou. Zváni jsou ti, kdo na správné straně bojují za světový mír.

Zda se z mistrovství NATO stane zpátky mistrovství světa, nerozhodnou sportovci. Rozhodne se na bojišti. Aby si s námi Rusové mohli zahrát hokej, museli by je Ukrajinci vyhnat z Krymu. NATO dělá vše, co je v jeho silách, abychom si s Rusy opět hokej zahráli, ale nějak se to komplikuje. Chybí granáty, a teď už prý i Ukrajinci.

Martina: My máme tendenci se přichylovat k dubisku, jenom jsme teď dubisko vyměnili. Neptám se z důvodu sentimentu na to, zdali některá z předchozích vlád měla tendenci alespoň něco prospěšného pro občany udělat, a to ve všech oblastech, které už jsem vyjmenovala, to znamená drahé, nekvalitní potraviny, drahá elektřina, a tak dále, ale ptám se proto, že by mě zajímalo, kudy vede cesta? Co s tím udělat? A zdali je možnost občanům ulevit? A kdo by k tomu mohl mít tendenci, protože už by se mu jich trošku zželelo.

Ilona Švihlíková: To není otázka, zda by se někomu někoho zželelo, ale je to spíš otázka toho mít pořádnou analýzu, a být schopen si vytvořit manévrovací prostor. A některé minulé vlády si nevedly tak zle, některé si v tom vedly mnohem hůř, ale manévrovací prostor pro hospodářskou politiku je u nás hrozně podceňovaný. Prostě ve chvíli, kdy učiníte určitá rozhodnutí v oblasti energetiky, nebo to může být třeba na nižší úrovni, například když celou tu zemi zastavíte sklady a zahraničními řetězci, tak to jsou rozhodnutí, která mají dlouhodobý dopad. Ale pro řadu politiků je mnohem pohodlnější říci: „Tak už se to takhle stalo, a už se neptáme, proč se to takhle stalo. Nejde s tím nic dělat, musíme se tomu přizpůsobit.“ To je vlastně dobré alibi. A zase jsme u tématu „alibi“, které jste tady velmi vhodně zmínila. Takže je to alibi, když řekneme: „Už s tím nejde nic dělat. Jsme členové EU, a není to možné.“ A vláda takto od toho vlastně dává ruce pryč, a myslí si, že jí to pomůže.

Já si nemyslím, že jí to nakonec politicky pomůže, ale používá se toto stáhnutí se z ekonomického života poměrně často, a řekne se: „No jo, to se stalo už před dvaceti lety, takže to holt musíme nějakým způsobem snášet.“ Vždycky se dá něco dělat, není pravda, že ne. Některá načasování jsou vhodnější, některá horší, někdy si musíte stanovit priority, protože nedokážete zvládnout během krátké doby všechny zásadní otázky, které jste zmiňovala, ale minimálně můžete vytyčit směr. A to u současné vlády vůbec nevidím, tedy kromě toho, že směr je spíš k podpoře třetí světové války, To myslím, že je jednoznačně vidět, a mám pocit, že se na to snad těší. Ale že bych tam viděla nějaký ekonomický směr, to vůbec. Oni to berou tak, že se to tak stalo, a tlak se pak přenáší na občany. Vždyť si vezměte, jaké třeba dávají rady: „Když máte drahé potraviny, tak jeďte do Polska.“ To je neuvěřitelné.

Martina: Když nemáte léky, jeďte do Polska.

Ilona Švihlíková: Když nemáte léky, jeďte ráno na Slovensko. To znamená, že tento tlak na řešení vážných problémů, nikoli individuálních, ale celospolečenských, dáte na občana: „A postarej se.“ Čímž vlastně říká: „My nejsme tvoje vláda. My tady nejsme kvůli tobě. My jsme tady kvůli Ukrajině. Ale ty se starej sám, ty si jdi do Polska, do Německa, pracuj v Německu, aby ses uživil,“ a tak dál.

Martina: Najdi si další práci.

Ilona Švihlíková: Přesně, třetí, čtvrtou – hlavně u nás je tohle velmi běžná reakce. U nás není běžná reakce se třeba bouřit, nebo vstupovat do odborů, nebo něco podobného, kvůli pracovním podmínkám, ale typickou reakcí Čecha je, že si ke své práci najde druhou, třetí úvazek, nebo něco dělá jako OSVČ, jezdí pro nějakou ze zásilkových služeb, a akumuluje práci.

Martina: Aspoň tak nemá čas myslet na hlouposti, jako třeba na stávku.

Ilona Švihlíková: No.

Martina: Klesající životní úroveň.

Ilona Švihlíková: Nemusí potom číst jiná média, protože je naprosto vyčerpán touto činností. Já to nehaním, ale říkám, že to je typická reakce. To potom taky vede k tomu, že Češi mají za svůj pracovní život naprosto více odpracovaných hodin než třeba Němci. A když tady potom jezdí chytrolíni z vládních pozic, a říkají, jak jsou Češi zhuntovaní, jak jsou ve špatném zdravotním stavu, a to často před oficiálním důchodovým věkem, tak tohle je jeden z mnoha důvodů.

Je dobré se inspirovat v zahraničí, ale je potřeba mít úctu k domácímu prostředí, a dělat politiku na míru své země. A o to se tady pořádně nikdo nepokusil.

Martina: Je někde v okolí nějaká země, která to dělá trochu jinak, a mohli bychom si z ní vzít příklad?

Ilona Švihlíková: Samozřejmě, těchto příkladů je celá řada. Když se podíváme třeba na Rakousko, jeho neutrální postoj, tak oni ho nedávají najevo, řekněme, tak intenzivně jako třeba Maďaři. Ale také když se podíváme na Polsko, které je schopné realizovat poměrně rychle řadu významných investic, dokázalo si uchovat části svého strategického průmyslu pod státním dohledem, a výrazným způsobem podporuje svoje zemědělce. A ve chvíli, kdy uvažovali, že tuto politiku nějakým způsobem modifikují, vzhledem k Ukrajině, tak polští zemědělci dali velmi razantně najevo, co si o tom myslí. A co je důležité, mají podporu polské společnosti. To je to, co u nás chybí.

Martina: To je hezký příklad, ale mě by přesto ještě zajímalo, jestli to někdo dělá globálně dobře. Ne všechno, protože když si vzpomenu na Rakousko, tak tam za covidu lidi málem chytali do lasa, aby je naočkovali. Polsko vyniká v tom, že chce chránit svůj průmysl, své zemědělství. Ale vlastně nevím, jestli to je dobrá koncepce. Jsou to dobré kroky, které dělají?

Ilona Švihlíková: Ano.

Martina: Ano. A mě by zajímalo, jestli to umí někdo nastavit tak, že tyto věci jsou svým způsobem samospádem správněji než jinde. Jestli taková země někde v okolí je?

Ilona Švihlíková: Kdybych se na to podívala globálně, tak musím jmenovat Čínu, a to z jednoho prostého důvodu, že neznáme z hospodářských dějin žádnou zemi, která by se za 40 let dostala z ekonomiky, která řešila problém hladu; řešila, jak nakrmit svou velkou populaci, k tomu, že je největší ekonomikou na světě, podle parity, a technologicky v řadě oblastí už dneska světově dominuje. Ale, víte, u těchto příkladů se vždycky můžeme podívat na to, co jde jednotlivě udělat lépe, a je to inspirující. A to nám minimálně říká, že ano, jde to dělat jinak, než stojí v nějakém washingtonském konsenzu v bibli neoliberalismu. To ano. Ale na rovinu řečeno, taková inspirace má vždycky své limity už jenom proto, že my nejsme 1,4 miliardy Číňanů, a tedy nejde tyto modely kopírovat, protože tam máte jiné instituce, jinou politickou kulturu, lidé jsou jinak aktivní. Je to jen inspirace.

Martina: Ale špatné modely nám docela kopírovat jde.

Ilona Švihlíková: Hlavně ty neoliberální. To byl primitivismus 90. let: „One size fits all“, který všude dopadl katastrofálně, protože nemůžete jednu politiku naroubovat na všechny země. To nikde nebude fungovat. To je jako kdybychom se tady sešli, jeden by měl zlomenou nohu, někdo měl žlučník, a někdo zánět slepého střeva, někdo migrénu, a vy byste řekla, že všem dáme aspirin, a bude to dobré. Já mám velkou úctu k hospodářské politice v tom smyslu, že vždycky musí reflektovat, v jaké situaci daná země je, jaké má instituce, jakou má strukturu ekonomiky, co její obyvatelstvo? Prostě, to musí být šito na míru, protože jinak to nebude fungovat.

Takže ano, inspirace je důležitá, určitě nás to může zdravě popouzet, třeba že v Polsku umí stavět dálnice a my ne, trvá nám to dlouho, a tak dále. Ale nikdy to nemůžete úplně přejmout, nikdy to nemůžete okopírovat, už jenom proto, že polská společnost je jiná, je jich taky čtyřikrát víc, mají mnohem větší domácí trh, což my nemáme. Takže tam je podle mě potřeba vždycky mít úctu k domácímu prostředí, a politiku dělat na míru. A to je to, co mi vadí za těch třicet let, že se o to vlastně nikdo ani pořádně nepokusil.

Rentiéři, rentiérská ekonomika, to je novodobá feudální šlechta, která má obrovskou moc. Ovládali školství, média, politiku, ekonomiku. Nedopadne to dobře.

Martina: Loni jste řekla, že tržní ekonomika se v adorovaných zemích Západu změnila v rentiérský kapitalismus pro jedno procento, které parazituje na státu všemi možnými způsoby. Teď kýváte hlavou, že jste si to nemyslela jenom loni, ale myslíte si to i letos. Řekněte mi: Nevadí to ani vládě, ani občanům? Nevadí to ani podnikatelům, kteří nepatří mezi to jedno procento? Čím to, že stále setrváváme v očekávání, že za nás někdo něco vyřeší, a pak se nám bude vést lépe?

Ilona Švihlíková: Rentiérská ekonomika, a na ni napojení rentiéři, to je novodobá feudální šlechta. Oni mají obrovskou, koncentrovanou moc, a zároveň si zařídili, aby ovládali jednak vzdělávací soustavu – to znamená, že s tím postupujeme, bohužel, k velké degradaci vzdělávání – jednak média, a zároveň vytvářejí velmi účinné bariéry, aby se do jejich úzkého spolku hned tak někdo nedostal. Dobývání renty je neskutečně propracovaný systém, který není čistě ekonomický – jsou to politické a ekonomické zájmy. To je skupina, která má velmi dobře obšancované kanály. Na druhou stranu je pravda – a ono už je to vidět, i když se o těchto věcech mlčí, ale v reálném životě už je to strašně vidět – že dokonce někteří z této elity varují, že už je toho moc, a že se to může zvrhnout velmi nepěknými způsoby. Nebudeme si dělat iluze o tom, jak funguje Světové ekonomické fórum v Davosu. Ale někteří představitelé některých institucí tam na toto téma říkají, že pokud nebudou ekonomické výsledky lépe distribuovány mezi populaci, tak že to skončí opravdu špatně, tak to něco znamená. Minulý rok – to byl pro mě docela přelomový bod – vystupoval Martin Wolf nesmírně kriticky se svou knihou o liberální demokracii, a já se divila, že tam může vystoupit, a jestli to byl testovací balónek. A on tam právě říká – a dlouhodobě to píše, a je v tomto konzistentní – že renta je něco, co podlamuje legitimitu demokracie. Bodejť by ne, protože renta je skutečně spjatá s feudalismem, to není demokracie, to je pro privilegovanou šlechtu, a s demokracií nejde dohromady.

A dále říkal, že je potřeba s tím něco udělat, protože takzvaně demokratický systém je natolik ovládán rentou – mluvil o Spojených státech, ale myslím, že to můžeme v určité míře rozšířit i na takzvané země Západu – že dokonce jako inovaci, jako cestu, jak z toho, navrhl, že by místo voleb bylo losování. Vážně to řekl. Že než volby by bylo lepší náhodné hlasování – jako se to dělalo v Řecku, pokud se nepletu – což by bylo lepší, než současný stav. A to vám řekne někdo, kdo je proponent liberální demokracie. Neřekl to Viktor Orbán, nebo Recep Erdogan, nebo někdo takový. To znamená, že občas tam tyto hlasy zaznívají.

Ale řekněme si na rovinu, tato moc je příliš velká, a skupina dobývačů je stále velice mocná, a je otázka, zda budou natolik moudří, že z této moci, kterou kumulovali, ustoupí dobrovolně, nebo to nechají vyhrotit tak, že to nedopadne dobře, když to řeknu mírně. A na rovinu, v tuto chvíli to spíš vypadá na variantu B. Ono se nerado z těchto mocenských pozic odchází.

Vidíme velké vzepětí lidí v tom, čemu se u nás pejorativně říká populismus – já to nemám ráda, protože to je pojem z příručky ve smyslu: „Je to populista“. Pellegrini je dneska populista, Babiš je populista, a tak dále. Pro mě je současný populismus snaha lidí vzít si zpátky svůj hlas. To velice hezky pojmenovala jedna italská politoložka – na jejíž jméno si teď nevzpomenu, omlouvám se za to – a ona hezky v italštině řekla, jaký je rozdíl mezi di voto, a la voce, že něco jiného je mít hlas, který házím třeba jednou za čtyři roky do urny, a la voce, tedy říci teď, co se mi nelíbí, prostě že chci nějakou politickou změnu, a podobně. A takzvaně populistická hnutí nesou určitou vzpouru lidí, kteří si chtějí vzít zpátky svůj hlas. To neznamená, že tam jsou vždycky lidé kompetentní, to neznamená, že se to vždycky vede dobře, ale velmi dobře chápu, proč uspěl Donald Trump, proč uspěl třeba Matteo Salvini, proč je v Německu velmi silná pozice AfD, a podobné strany. To není otázka mých preferencí, nebo adorace, ale velmi dobře chápu, z čeho vyrůstá síla těchto person, těchto osobností, jako je Trump, a těchto stran.

Martina: Protože tak arogantně neopomíjejí to, co trápí jejich voliče.

Ilona Švihlíková: A oni to dokážou reflektovat, což neznamená, že to vždycky dokážou řešit. Trump podle mě v prvním období – uvidíme, jestli bude mít druhé, to těžko v tuto chvíli předjímat – dokázal velmi dobře, podle mého názoru, pojmenovat řadu závažných problémů běžného amerického člověka. A to, že je potom vždy nedokázal dobře řešit, je věc druhá, pak je to otázka kompetence. Ale problémy Spojených států, včetně deindustrializace, to podle mě reflektoval velmi dobře. Ale pozor, jedna věc je to reflektovat, pojmenovat, dát to jako politickou agendu, a druhá věc je to řešit.

Martina: Vědět, kudy vede cesta, a jít po ní, jsou dvě rozdílné věci.

Ilona Švihlíková: Tak asi.

Martina: Ale aspoň je možná úlevné říkat těm, kteří po ní jdou, že jsou zaprodanci, a platí je kdoví kdo. Já se obávám, že posluchači teď v tuto chvíli říkají: „Tak dobře, řekli tady, že se tržní ekonomika změnila v rentiérský kapitalismus pro horní jedno procento. Ale zase řeknou: „Kdo to je? Kdo to je? Pořád nám to nikdo neřekl.“ Já netvrdím, že bychom měli mít adresy, ale možná alespoň trošku přiblížit, protože vždycky někdo řekne Rockefeller, a podobně.

Ilona Švihlíková: To není úplně mimo na to, aby byla odpověď úplně mimo.

Současný systém moci je postaven na jednom procentu nejbohatších, kteří stojí v pozadí a mnohdy jsme o nich ani neslyšeli, a na těch, kteří jim slouží – politici, novináři, podnikatelé, neziskovky

Martina: Dobře. Tak tím se možná dostanu k tomu, se kterými západními strukturami, nebo západními organizacemi, bychom tedy možná neměli nadále tak blízce spolupracovat, protože jsou možná ovládány tímto jedním procentem. Umíte toto nějak pojmenovat? Protože bychom už potřebovali vědět trošičku více, co se skrývá pod slovními spojeními, která se nám vlastně vyprázdnila.

Ilona Švihlíková: Myslím, že na analyzování těchto věcí by byl Jan Keller, který – teď snad ho nebudu špatně interpretovat – říká, že toto jedno procento jsou ti, které nikdy neuvidíte, a nevíte ani, že existují.

Martina: Když Jan Keller nechodí. Píše, ale nechodí.

Ilona Švihlíková: Ale píše.

Martina: Tak ho zkuste citovat. Nebo to řekněte za sebe.

Ilona Švihlíková: Tady je jednak věc dobývačů renty, ale musíme si uvědomit, že celý tento systém moci je velmi silně propojen. Nestojí jenom na tomto jednom procentu, ale je tam poměrně velká část obslužné elity, to znamená těch, kteří pro tyto lidi často pracují, a ani to třeba neví, ale pracují pro ně ať už třeba v oblasti médií – tam je to velmi časté – nebo v oblasti politického, neziskového života, a samozřejmě i v oblasti vojenskoprůmyslového komplexu a podobně.

Víte, tohle je právě v celé této struktuře těžké. Dřív byl panovník, král, a všichni věděli, že to je on. Ale tato struktura je dneska podstatně komplikovanější, takže úplně nevidíte, kdo tvoří osu rozhodování. Normálně byste řekla, že to je bezesporu americký prezident. Ale je to skutečně tento starý, často zmatený pán, která o těchto věcech rozhoduje? Možná o některých ano, ale bezesporu tam jsou i jiní. Známe jejich jména? Určitě je neznáme. To jsou ti, kteří ovlivňují rozhodování. Máme tam třeba skupinu poradců, máme tam lidi v Pentagonu, a tak dále, ale vy nevíte úplně přesně, kteří jednotliví lidé to jsou. Já vždycky říkám, že toto jedno procento jsou ti, jejichž jména neznáme, a kteří jsou velmi dobře skryti před září reflektorů.

A podle mě jde ještě o jinou věc, nejde jen o konkrétní pojmenování. Je to spíš systém, systém práce, a ten zase má nějakou rovinu politickou, mediální, i běžně ekonomickou. Zmínila jste podnikatele, tak spousta podnikatelů, ale i lidí v médiích, chce stát na straně, která drží moc, ať už z přesvědčení, nebo z osobního prospěchu, protože zároveň vidí – a na to si mocní dávají pozor – co se stane těm, kteří se postaví proti. To je hrozně důležité. Pro vládnoucí moc je strašně důležité mít vždycky někoho, kdo bude sloužit jako odstrašující případ ve smyslu: „Takhle dopadneš.“ Julian Assange – to je prostě novinář s velkým N, ale ve chvíli, kdy odhalil, co se páchá za zvěrstva, tak on je kriminálník. Ne ti, kteří tato zvěrstva dělají, ale on je kriminální živel.

Martina: Tom Robinson.

Ilona Švihlíková: To znamená, že je hrozně důležité, aby systém produkoval tyto Juliany Assange, a podobné, aby vytvářel odstrašující funkci: „Takhle dopadneš. Takhle s tebou zatočíme, když se nám postavíš.“ Takže tento systém funguje na obrovské koncentraci moci, bohatství, a zároveň obrovském mediálním vlivu, spolu s degradací vzdělávací soustavy. Vezměte si, že mladí lidé dneska – a to bohužel nejen v ČR, to je širší problém – nemají ani schopnost, ztrácí schopnost porozumět čtenému textu. Když se vám toto v populaci rozšíří, tak tady máte obrovskou zásobárnu lidí, se kterými si de facto můžete dělat, co chcete. Ne napořád, protože sociální realita potom tím, v čem žijete, vytváří velmi výrazné limity. Ale může to trvat.

Martina: Vy jste se tady na začátku rozhovoru zmínila, že jako kdybychom neměli samostatnou zahraniční politiku.

Ilona Švihlíková: To nemáme. To myslím, že ne.

Martina: Myslíte, že bychom se třeba měli vyvázat ze zakotvení z některých západních organizací? Nebo je to pro nás stále ještě více výhodné?

Ilona Švihlíková: Tak co je výhodné, co není výhodné? Řekněme si na rovinu, že politická odvaha nepatří k vybavenosti drtivé většiny českých politiků, pokud by se situace nějak výrazně nezměnila. Takže manévrovací prostor, který máme, je menší. Bezesporu není takový, jaký má třeba Turecko, které je v západních strukturách, ale zároveň si provozuje relativně svou protureckou politiku, což ale neznamená, že vždycky úspěšně – to je taky potřeba říct – ale manévrovací prostor Turecka je jiný.

Každá země má hájit své zájmy. Hodnotová politika je nesmysl a hrůza, kterou nám tady zanechal Havel.

Martina: Ale někdy dokáže pěkně vydírat své partnery.

Ilona Švihlíková: Správně, prostě prosazuje svůj zájem, bych řekla já. A jestli mu to vždycky prospěje, je věc jiná. Totéž je Indie, která si také vytváří prostor. My nejsme ani Indie, ani Turecko, jsme malá země, ležíme tam, kde ležíme, ale i tak si myslím, že máme mnohem větší možnosti. Asi bych nebyla úplně zastáncem nějakých překotných odchodů odnikud, a to zejména, když není vymyšleno deset dalších kroků, které udělat potom, ale je potřeba mít na to dobré načasování. Ale to, v čem zaostáváme – což je prvotní úkol – že není definován národní zájem, a nikomu to chybí, a také by měly být mnohem lepší práce s vyjednáváním spojenectví, a to jak v rámci EU, tak i mimo rámec Evropské unie, a samozřejmě otevírání si diplomatických kanálů na bázi vzájemného prospěchu. Zahraniční politika – pokud se to dá tak vůbec nazvat, a já s tím mám problém – to, co dneska provozujeme, je jakýsi amatérský soubor, který se zaklíná tím, že je stavěn na hodnotách.

Martina: Hodnotová politika.

Ilona Švihlíková: Hodnotová politika, to je hrůza, kterou po sobě zanechal Havel. Žádná normální země neprovozuje hodnotovou politiku, ale prostě provozuje politiku postavenou na našich zájmech, a pokud to neuděláte, tak na to tvrdě doplatíte, jednoduše řečeno. A můžete se zaklínat hodnotami, jak chcete. Krásně to bylo vidět, když předsedkyně Poslanecké sněmovny odjela na svou úžasnou cestu do Arménie, do Ázerbájdžánu – nevím, jestli vůbec věděla, kam jede – a tam ze sebe vypouštěla, co vypouštěla. Nejenom, že udělala ostudu, ale kdybychom nebyli – naštěstí jsme nevýznamná země v tomto ohledu – bezvýznamná země, mohlo by to pro nás znamenat to, čeho se tam dopustila řečmi v Arménii, významné ohrožení. Navíc jela do Arménie a Ázerbájdžánu zároveň, což je absolutní nekompetentnost, když to řeknu slušně, a mohla bych použít jiné výrazy.

Martina: Pro mnohé, kteří třeba nesledovali, co považujete za ohrožující?

Ilona Švihlíková: Jak to myslíte?

Martina: Vy jste řekla, že to, že byla v této době na těchto dvou návštěvách zároveň – Arménie, Ázerbájdžán – svědčí o nějaké politické necitlivosti.

Ilona Švihlíková: Ona začala slibovat jakousi politickou podporu Arménii, aby se pak následně přesunula do Ázerbájdžánu, který má sloužit jako určitá energetická náhrada za Rusko, což úplně nemůže, protože je to samozřejmě mnohem menší těžař, kde pak naopak musela svá slova brát zpátky, a bylo to, mírně řečeno, trapné. Byla to ukázka absolutní neprofesionality. Naštěstí, jak říkám, asi nikoho v této oblasti už nezajímá, kde jsme, ale mohlo to pro nás dopadnout hůř, ať už narušením obchodních vztahů – pověst už ani mít nemůžeme. Když to řeknu ironicky, tak je to dobré v tom, že naše zahraniční politika je tak směšná, že už nás vlastně nikdo ani nebere vážně.

Martina: Mě právě rozesmálo, že jste v podstatě řekla, že jsme tak zmatení, že už si můžeme kdekoliv plácat cokoliv.

Ilona Švihlíková: Nikdo už ani nevnímá, že jsme ze sebe udělali úplné šášuly. Tím chci prostě říct, že bychom si měli otevírat prostor, a nikoli na bázi hodnotové politiky zavírat, protože když budete mít nějaké přísné požadavky na hodnotovou politiku, tak zjistíte, že zemí, které následují to, co zrovna vy chcete, bude hodně málo. To naprosto zbytečné, drtivé poškození ve vztahu se Slovenskem, protože si Slováci dovolili volit jinak, než by chtěla pražská kavárna, tak to je neuvěřitelné. Takovéto ohrožení vztahu dvou zemí, které k sobě mají nejblíž, je úplně kontraproduktivní, úplně zbytečné.

A můžeme samozřejmě uvést další příklady. Například, když náš ministr zahraničí začne poučovat Indii, co by měli dělat vůči vztahu k Rusku. Já se vůbec divím, že ho nevykopli hned v tu minutu, kdy přistál na letišti. Takhle se prostě zahraniční politika nedělá. Máte hledat společný zájem, neuzavírat si dveře. A hlavně, hodnotová politika je nesmysl. Je to nesmysl, a nedělá to nikdo na světě. Někdo o tom hodně mluví, samozřejmě, rádi o tom mluví Američané, rádi o tom mluví Francouzi, ale to přesvědčuje akorát prosťáčky, jako jsme my. Ve skutečnosti za jejich hodnotovou politikou prostě tvrdě hájí jejich zájmy, ať už zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, zájmy farmaceutického průmyslu, který je ve Spojených státech velmi silný, zájmy Francie a osobní ego pana Macrona v tom taky třeba hrají roli, ale bezesporu ne hodnoty.

Vždycky říkám, že země jako Francie, která sdírá z kůže desetileté děti v Africe tím, že těží uran, mě nebude poučovat o lidských právech. Totéž platí pro Spojené státy s jejich trestem smrti, provozováním mučíren po celém světě, tohle pro mě opravdu není země, která by mohla aspirovat na nějaké morální vůdcovství. Politika se má jednoznačně řídit zájmy, a pro nás, jakožto malou zemi, je prvotní zájem mír, protože jakýkoliv konflikt pro nás může být naprosto fatální. Jsme malý národ, to znamená na prvním místě mír a stabilita, a aspoň, když už k tomu neumíme přispívat, tak aspoň nepodněcovat konflikty. Nepodněcovat konflikty, a naopak snažit se přispívat tam, kde jsme třeba měli možnost, viz naše vynikající velvyslankyně v Sýrii, paní Filipi, tedy přispívat k utlumování napětí, hledání diplomatických řešení.

A naše ekonomické zájmy by měly být všemi směry, všemi vektory. Můžete si třeba říkat: Budeme tam pobírat morálně čistý plyn z Kataru, ale ve chvíli, kdy je tento morálně čistý plyn třikrát dražší než to, co by k vám došlo přes trubky z Ruské federace, tak to samozřejmě má nějaké dopady na český průmysl. Tak si morálně zničíme celý průmysl? Položíme se na kolena, střelíme se do obou nohou, a ještě si uřízneme jednu ruku, aby všichni viděli, jak jsme morální? Copak tohle je rozumná politika? Samozřejmě že ne.

Martina: Otevírat si dveře, netřískat dveřmi.

Ilona Švihlíková: Uvědomme si, proboha, kde stojíme. Tady vůbec chybí smysl pro realitu. Česká republika má velikost jednoho středně velkého čínského města, tak koho myslíme, že zaujmeme tím, že budeme morálně poučovat Indii, proboha?

Právníci tvrdí, že Ústavní soud přijal přelomový rozsudek, respektive že se dopustil přelomového rozsudku, když z občanského zákoníku odstranil větu, že „změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů“. Parlament České republiky dostal od Ústavního soudu domácí úkol vypracovat do roka zákon, který by dbal důstojnosti lidí, kteří se cítí být uvězněni v nesprávném těle.

Přelomová není pouze vstřícnost ústavních soudců k minoritě trans lidí, kteří se dožadují práva měnit si úředně svůj gender v dokladech bez toho, že by se museli chirurgicky předělávat, respektive mrzačit. Přelomové je i to, že když stejný problém řešil Ústavní soud před lety v jiném složení, dospěl k opačnému výsledku. Jinak řečeno, zjišťujeme, že výklad ústavy je odvislý od toho, kdo ústavu vykládá. Interpretace ústavy může být zapškle konzervativní, ale také neomarxisticky progresivní. Důležitější, než co je v ústavě psáno, je její výklad.

Polemizovat s juristy je marnost nad marnost. Právníci jsou mistry v kroucení, zakrucování či překrucování, což je symbolicky vyjádřeno paragrafem. Cokoli lze vysvětlit zcela protichůdnými způsoby. Proto je důležité evidovat, kdo ústavní soudce jmenuje, čili ke komu jsou loajální, komu slouží. V současném složení Ústavní soud rozhoduje ku prospěchu vlády a ke škodě opozice. Kdo si vsadí, že Ústavní soud podpoří pětikoalici v prosazení kontroverzní korespondenční volby, umožňující volební manipulaci, určitě neprohraje.

Pro přání svého klienta ústavní soudci nepochybně najdou v ústavě oporu. Co to ale udělá s jejich prestiží? Když ohýbání paragrafů ignoruje zdravý rozum a občan je svědkem krkolomné obhajoby nesmyslů, stává se z arbitra ústavnosti parta přeplacených politických aktivistů, kteří jsou společnosti zbytečnou přítěží. A to, že Ústavní soud podpořil důstojnou tranzici genderových nešťastníků, ještě neznamená, že je Ústavní soud sám schopen důstojné tranzice, dostane-li se k moci opozice.

Z historie ústavního soudu víme, že za první republiky šlo o instituci nevýznamnou. Existoval od roku 1921, ale nebyl zaveden institut ústavní stížnosti. Po uplynutí prvního desetiletého funkčního období nedošlo sedm let k jeho znovuobnovení. To se stalo až v roce 1938. V období druhé světové války zanikl a po válce nikomu nechyběl. V poválečné ústavě Československé republiky nebyl Ústavní soud zřízen s odůvodněním, že nejvyšším orgánem ve státě je Národní shromáždění, a proto jsou odstraněny všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Věřilo se, že parlament, prezident a vláda mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí.

S Ústavním soudem se nepočítalo ani v ústavě z roku 1960. Zákonodárci si na něj vzpomněli až v roce 1969, v Ústavním zákoně o československé federaci, ale i toto ustanovení bylo pouze formální a nikdy nebylo naplněno.

Nynější Ústavní soud fungující od roku 1993 má tedy historicky vzato titěrnou tradici a je na nejlepší cestě k tomu přidat i titěrnou prestiž. Lze si dobře představit, že v budoucnu parlament shledá tuto instituci jako nadbytečnou, anebo dokonce škodlivou, neboť bez politického mandátu svévolně úkoluje parlament zvolený občany. To, co nyní předvádějí ústavní soudci, nepůsobí jako ochrana ústavnosti. Spíše to připomíná kapry, co si vypouštějí rybník.

Nevzpomínám si na žádné volby, před kterými by se netvrdilo, že budou ty nejdůležitější. Že se v nich rozhodne o budoucnosti na dlouho dopředu. Že představují poslední šanci, jak zabránit katastrofě. Že je nejvyšší čas na změnu, neboť je za pět minut dvanáct. Nevzpomínám si ale ani na žádné nejdůležitější volby, po kterých by se něco zásadního změnilo.

Volby bývají provázeny nerealistickým, naivním očekáváním, a to nejen v zemích, které mají titěrný vliv na globální politiku, kterou jsou vlečeny. Aby nám to nepřišlo líto, mizivý efekt na setrvačnost politických procesů mají i volby amerického prezidenta, prý nejmocnějšího muže planety. Volby jsou ze všeho nejvíce politický cirkus, představení, při kterém jsou diváci coby komparzisté vtaženi do děje. Hlasováním stvrzují loajalitu k režimu.

I nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou vnímány jako nejdůležitější. Přicházejí v době, kdy je Evropa v bídné kondici – a Evropský parlament na tom nese lví podíl. V toxické atmosféře tohoto politického orgánu se rodí nápady, jako je absurdní boj s uhlíkovou stopou, islamizace kontinentu formou masové imigrace, konfrontace s Ruskem formou sankcí, které ve svých důsledcích ruinují evropský průmysl. Evropský parlament je ovšem i advokátem globalistů, čili nepřítelem národních států, je arbitrem agresivních menšin a má progresivní slabost pro deviace všeho druhu. K tomu trpí deficitem demokracie, má nulovou schopnost sebereflexe a totalitní nutkání cenzurovat oponentní názory.

Evropský parlament je centrum lobbistů, kterým občané členských zemí unie vždy jednou za pět let zvolí europoslance. Tito zastupitelé, Česká republika jich volí 21, jsou pak v Bruselu či ve Štrasburku za hosty, zatímco úředníci a lobbisté jsou v Evropském parlamentu doma. Představa, že obměna poslanců, a případná změna v rozložení sil mezi politickými frakcemi, může změnit fungování Evropské unie, nepočítá s bruselskou byrokracií, tedy s loutkovodiči, kteří mistrně manipulují s poslaneckým materiálem, který dostanou k dispozici.

Vzhledem k tristní zkušenosti s Evropským parlamentem a Evropskou komisí se legitimně diskutuje, zda je EU reformovatelná, respektive zda se může vrátit k původnímu zadání, kdy byla mírovým projektem a platformou pro ekonomickou kooperaci autonomních národních států. Stále častěji je slyšet názor, že Evropská unie je projekt, který se zvrhl, a nejjednodušší by bylo ji zrušit. To ovšem není úkol, který lze svěřit europoslancům. Podmínkou rozpuštění tohoto globalistického byrokratického monstra je, že národní státy do Evropského parlamentu žádné své zástupce nepošlou.

Než se tak ale stane, budou voliči vystaveni politickým kampaním, ve kterých je marketéři budou obelhávat, že lze v Evropském parlamentu hájit národní zájmy. To je samozřejmě nesmysl, neboť v Evropském parlamentu nesoupeří národní frakce, nýbrž frakce ideologické. To před časem hezky ilustrovaly uklízečky, když z pultíků poslanců odstraňovaly a vyhazovaly do koše vlaječky, kterými se někteří poslanci drze hlásili ke své vlasti.

To, že Evropská unie nemá dobrou prognózu a ani budoucnost, samozřejmě neznamená, že budoucnost nemá Evropa. Ta zde byla před unií a bude i po ní. Pokusem omylem se zjistilo, že větší šanci přežít má Evropa jako předunijní hašteřící se pytel blech, než jako progresivní žalář národů, trpících pod bičem globálního otrokáře. Tato zkušenost nás ještě přijde draho, protože globalizace je synonymem války, do které péčí politických maňásků směřujeme.

V nadcházejících, jako vždy osudových, eurovolbách, které nic nezmění, není naštěstí třeba volit, co je menší zlo. U kandidátů, kteří se chystají kolaborovat s globalisty na budování integrované, zregulované, zcenzurované, čili snadno ovladatelné unie je lhostejné, zda tak míní činit zprava, ze středu či zleva. Volbou slušné budoucnosti je hlas pro euroskeptiky, kteří nepromarní žádnou příležitost, jak hodit vidle do projektu liberální totality, a kteří budou průběžně žalovat, jaká další zvěrstva se na nás v Bruselu připravují. Mít v Bruselu své špiony je dobrý plán.

Martina: Když se podíváme na vysílání veřejnoprávní televize slovenské, tak vy jste řekla, že jsou cenzurovány názory. Co tedy vlastně dosud vysílaly, když chtěly informovat? Byla to jakási ideologická propaganda, nebo jak to vlastně chápat? Co se na Slovensku přesně odehrálo? My víme, jak to funguje u nás, nebo tušíme. Ale jak je to za hranicí?

Martina Šimkovičová: Tak přesně to samé se odehrávalo i u nás, to samé, co se odehrávalo u vás. V rámci covidu například se stále odehrávalo to samé. Bubliny, povinné očkování. Dejte si zaočkovat babičku a dědu – mohou vás nakazit. Vždyť víme, co se tady dělo. Ale alternativní média nějakým způsobem držely psychiku těch lidí, aby nešli v davu. Aby se nenechali zbláznit. Vždyť se podívejme na statistiku psychiatrických onemocnění u nás. Na Slovensku. Nevím, jak je to u vás, ale předpokládám, že asi je to samé.

Martina: Narostlo to u dospělých, a především u dětí.

Martina Šimkovičová: Ano, a především u dětí. Dali jim distanční vzdělávání. Zapáskovali dětská hřiště. Děti si nemohly hrát. Nemohly jít ven. Co to mělo za význam, že vám zapáskují obuv, drogerii a hračky? Mohli jste si koupit pouze… Co to bylo za psychologickou hru? Já nevím, jaký to mělo význam. To byla věda?

Jednostranné informování z jednoho zdroje, uplatňování dvojího metru – tím vším média v Čechách i na Slovensku selhala a selhávají

Martina: Vnímáte to jako selhání médií v té době? Stejně jako třeba v době migrační krize, která tedy samozřejmě stále trvá, nebo Ukrajiny?

Martina Šimkovičová: Například vždyť oni informovali o Ukrajině pouze z jednoho zdroje.

Martina: Selhání médií?

Martina Šimkovičová: Samozřejmě. Co jiného to bylo? Tak co jiného měli ti lidé, když byli zavřeni v těch svých bytech, dvoj-, trojpokojových, tak měli tam nějakou tu skříňku, televizor, který si zapnuli, a tam měli nějaký tok informací. No, a potom měli nějaký počítač a napojili se na nějaká alternativní média. Kdo chtěl, ale starší lidé nepůjdou na alternativní média.

Martina: A když tady tedy říkají zaměstnanci: „Chceme chodit do práce bez strachu, výčitek a kompromisů, každý den jít do práce, kterou milujeme, a dělat ji nejlépe.“ – Vznikla u vás třeba iniciativa, že by se některá média omluvila za to, jakým způsobem informovala třeba v době covidu?

Martina Šimkovičová: Ne. Ani nemám pocit, že by se někdo chtěl omluvit. Spíš naopak. Herci, zpěváci, naše paní prezidentka – všichni, kteří vytvářeli reklamu na „Vakcína je svoboda,“ a podobně. Nic, to se neřeší. Další věc: Proč je tady zase dvojí metr například na ženy? Že ženu z mého spektra mohou urážet těmi nejhrubšími výrazy, jaké existují. Ale ženy z jejich řad, na které se nedostanou taková urážlivá a hanlivá slova? Ale náhodou se něco o ně otře, tak v tu chvíli je už takový empatický projev velmi citlivý, že nemohou něčím takovým ženy urážet, a proč si to vlastně ta druhá skupina dovoluje. Tady je stále podsouvaný dvojí metr. Nějaké ohraničené myšlenky jedné skupiny lidí.

Martina: Myslíte si, že to vyřeší, anebo aspoň spraví nový zákon o televizi a její nové uspořádání? Nedojde k takovému tomu bumerangovému efektu, který už jsem tady jednou naznačila? Že každá vláda, která přijde, si dosadí své lidi a jedeme dál?

Martina Šimkovičová: Médium je fenomén. Televize je fenomén. Televize dokáže zázraky. Vím to sama. Pracovala jsem 11 let v hlavním zpravodajství. Vím, jakým způsobem hlavní zpravodajství funguje. Když se měnili ředitelé, měnila se i idea a nějaká ta myšlenka toho, jak se bude pracovat. Já jsem to i paní Jourové vysvětlovala. Pracovala jsem v rádiu. Média mají obrovský vliv na myšlenky lidí. A proto je pro nás priorita mít veřejnoprávní televizi v nějakém našem vnímání a dát tam aspoň své myšlenky. My, vlastně tato vláda, nemá prostor kromě alternativních médií někde jinde vyslovit své myšlenky. Nemá.

Progresivističtí aktivisté cílí na mladé na sociálních sítích, jsou v tom napřed a mají na to zjevně i dost finančních zdrojů

Martina: V tuto chvíli se ocitáme v zajetí sociálních sítí. Zrovna nedávno jsem si povídala s naším českým známým blogerem Vidlákem, a on řekl, že jsme v době, kdy s jedním mobilním telefonem může mít velmi podobný zásah, jako mnohá velká drahá média. Umíte si představit tuto cestu, řekněme, ignorovat velká média? Anebo jejich zásah je stále tak velký, že přece jen je to velmi naivní myslet si, že sociální sítě mohou převálcovat takový moloch, jako je česká nebo slovenská státní televize?

Martina Šimkovičová: Já jsem tvořila doktorát o médiích, a toto jsem tam měla zakomponované. Teď přemýšlím, kolik let zpět to bylo, a už tehdy mi to v podstatě v rámci těch hypotéz a výzkumů vyšlo. A to bylo asi 7, 8, 9 let zpátky, že mladí lidé už televizi nepotřebují, oni jsou na sociálních sítích a s těmi si absolutně vystačí. To velice dobře vědí i politici progresivního ražení. A proto například, když bylo před volbami, tak cokoliv jste si zadali, tak tam okamžitě vyskakovali. Takže je tam znát ovlivňování mladých lidí. Před volbami úplně takovým masivním útokem. Takže mají, to je budoucnost. Ano, tam by mělo být zaměření přesně na tato sociální média. Protože je to snadný přístup. Nosíte si to u sebe. Okamžitě jste i interakcí s někým anebo s něčím.

Martina: A vy to tak také děláte? Myslím vaše vládní koalice.

Martina Šimkovičová: No, to je spíš asi na tu mladší generaci. Ale my to nemáme tak dobře rozpracované, jak to mají rozpracované progresivci. To je fakt chyba.

Martina: Vnímáte to jako chybu? Nebo čím to je, že to nemáte tak dobře rozpracované, když víte, že to funguje? Mluvím i o sobě, protože, samozřejmě, já bych taky potřebovala třeba oslovovat mladší posluchače, ale ne všechno v mém věku je mi přirozené, jestli mi rozumíte.

Martina Šimkovičová: No, možná že to je… No, chyba to rozhodně je. Ale je to možná i otázka financí.

Martina: Myslíte si, že progresivní strany, síly, jedinci na to mají nějaké penězovody?

Martina Šimkovičová: Je to dost možné. Já tedy o tom nevím, ale je to dost možné. Protože to mají opravdu perfektně rozpracované. Takže podle mě je to otázka peněz.

Martina: Dobře, já vás nebudu trápit.

Martina Šimkovičová: Potřebujete potvrzení. Nemohu vám to potvrdit, ale logicky mi to vychází, že tam je finanční tok, a potom z toho jsou tyto vlivy. A další věc je, to jsou mimovládní organizace, které si zde vytvořily nějaké ty své pavoučí sítě i v rámci jednotlivých fondů, které spadají pod ministerstvo kultury. A tam je fakt obrovský tok peněz. Ale tak si to dokázali zabezpečit, že já jsem jako průtokový ohřívač. Přes mě to pouze přejde. Já to podepíši, a celý ten obnos peněz jde na fond. Například na podporu umění. A vezměte tancování u tyče, nějaký festival. To je, jak se převlékat, pro chlapce od 16 do, nevím, kolika let, tak na to se dalo 46 000 euro. Daňoví poplatníci, já nevím. Když se zeptám lidí, tak máme tu prý 80 % katolíků na Slovensku, když se jich zeptáte, zda s tímto souhlasí. Netuším, zda by s tím souhlasili. To jsou informace, které se lidé nedozví, pokud my o nich nebudeme mluvit.

A ještě jednu věc jsem chtěla při této příležitosti říci. Já, jako politik, když jsem chtěla přijít do nějaké bratislavské školy, udělat nějakou přednášku, možná psychologického charakteru, možná i před tím… když jsem měla před vstupem do politiky, tak mě tam nikdo nepustil. Ale děti mojí kamarádky chodí na gymnázium a říkaly mamince: „Mami, proč nás tady byli lanařit, abychom volili Korčoka jako prezidenta?“ Takže to je také otázka, že je třeba se zamyslet nad tím, proč zase jedna strana může chodit do škol, může ovlivňovat nějakými přednáškami mladé lidi, získávat si mladé voliče. Vždyť od 18 let mohou volit. Takže se možná zaměřili na tuto skupinu dětí, které už byly nad 18 let. A ty děti přišly domů s tím: „Mami, budeme volit Korčoka.“ Nebo: „Rodiče, volte Korčoka, protože ve škole nám řekli, že to je ten nejlepší člověk, kterého mám volit.“

Nová slovenská vláda chce dostat neziskové organizace pod větší kontrolu, především odkud a kam jdou přes ně peníze

Martina: To je působení neziskovek. Vím, že třeba v Brně se podařilo občanské iniciativě, kterou vedl Hynek Charouz, znemožnit v jedné určité škole, aby tam chodily neziskovky, které jaksi děti nabádaly k tomu, aby si občas do školy vzaly nikáb a vysvětlovaly jim výhody nejrůznějších islámských směrů a podobně. Řekněte mi: Jsou na Slovensku oprávněné obavy, že vy a vaše vláda půjdete takzvaně po krku těmto neziskovkám?

Martina Šimkovičová: No, to je zase v programovém prohlášení vlády. Jednoduše ano. Prověřujeme tyto neziskové organizace. Koneckonců i v parlamentě je zákon z dílny SNS a jde o to, abychom viděli tu transparentnost. Ten tok peněz, kdo ze zahraničí to podporuje. Já to chci vědět. A určitě to chtějí vědět i naši voliči. Proč bychom to neměli vědět?

Martina: A vy osobně jste proti tomu, aby chodily tyto neziskovky s nejrůznějšími programy do škol a jakýmkoliv způsobem ovlivňovaly děti?

Martina Šimkovičová: No záleží, jaké to jsou neziskovky. A jaký mají program. Já jsem například zrušila dotační program určený na boj proti dezinformacím a mediální výchovu. Když jsem se na to podívala, na tu pavučinu, a kdo tam byl zakomponovaný do toho, tak to byla velmi známá jména tady u nás na Slovensku. A byl tam obnos 300 000 euro. Tak jsem si řekla, že toto asi není vhodné.

Martina: Vy jste za to, tuším, nechala opravit střechu…

Martina Šimkovičová: V Redutě. Ano. Takže já jsem to… Já jsem měla pouze možnost, že buď to zruším, a ty peníze propadnou, ale aby nepropadly, tak jsme rychle hledali možnost, kam bychom ty peníze dali, a toto mi přišlo jako nejlepší investice. Protože budova Reduty v centru Bratislavy je nádherná historická budova. Kde mimochodem, myslím si, že dva měsíce poté, když jsem to odevzdávala, tak paní prezidentka předávala ceny jednotlivým lidem. Tak jsem tam tak hrdě kráčela – i když ti lidé byli většinou z toho jejího spektra – a říkám si: „No vidíte, jak je to krásná budova. Můžete tady předávat ceny. Aspoň na vás nebude pršet, protože se opravuje střecha.“ Bylo to velice dobré rozhodnutí.

Martina: Premiér Robert Fico už loni v říjnu oznámil, že by chtěl označit nevládní organizace na Slovensku za zahraniční agenty, a uvedl, že skončila éra, kdy v této zemi vládly nevládní organizace. Vy říkáte, tuto tendenci jste měli, nebo máte v programové prohlášení. Řešíte to konkrétně? Na vládě skutečně prochází všechny tyto nevládky auditem a všechny budou podrobeny tomuto zkoumání?

Martina Šimkovičová: Nejvíce neziskovek je v kultuře a ve školství. Já už mám přehled o některých neziskových organizacích. Nejvíce se to týká těch jednotlivých fondů, kam šly značné toky peněz. A NKÚ dělá od března kontrolu, a myslím, že právě příští týden bychom měli mít první výsledky této kontroly. No, a potom jsou tam neziskovky, které jsou v rámci školství a působení, o kterém mluvíme. Neházíme všechny neziskové organizace do koše, protože jsou i organizace, které jsou prospěšné a které dělají dobře svojí práci. Takže toto zase nemícháme dohromady. Ale budeme pečlivě kontrolovat a starat se o to, že co ta konkrétní nezisková organizace dělá a na co jsou použity finanční toky a nač potřebují tyto peníze.

Neobnovili jsme spolupráci s Ruskem, pouze jsem zrušila nějaké usnesení, že nebudeme jednat s ruskými a běloruskými představiteli

Martina: Paní ministryně, vy víte, jak si získat přátele a veřejnost, protože kritika se na vás snesla za vaše rozhodnutí v lednu tohoto roku, kdy jste obnovila komunikaci, spolupráci s Ruskem a Běloruskem. Informoval o tom slovenský web Pravda a také ruská státní agentura TASS. Na Slovensku vás kritizovali za to, že jste o sto osmdesát stupňů otočila postoj oproti předchozímu vedení rezortu kultury. Proč jste to udělala takto s rozběhem?

Martina Šimkovičová: Takže abychom si to urovnaly. Já jsem neobnovila spolupráci. Já jsem pouze zrušila nějaké usnesení, které předchozí paní ministryně udělala, protože byl konflikt na Ukrajině. A když se pan premiér setkal s velvyslancem z Ruska, a kdybychom se náhodou setkali, tak já bych interní usnesení porušila. Za to bych asi nebyla pochválená. Tak jsem si řekla, že tento nějaký bezvýznamný akt zruším. Takže to bylo pouze zrušení usnesení.

Martina: A nafoukla to média?

Martina Šimkovičová: Samozřejmě. Protože já s nimi neobnovuji žádnou spolupráci, jakou mohu v tomto konfliktu obnovit s Běloruskem anebo s Ruskem. Ale chvíli po tom byl u mě velvyslanec Ukrajiny, a přesně na toto se ptal. My jsme se dohodli, že uděláme dokonce ukrajinský festival tady na hradě v Bratislavě. A já jsem za to, ať každá země se tady odprezentuje. Bude to jednodenní festival, kde se odprezentuje kultura toho národa. Já jsem za. Historie, kultura, jídlo, zvyky a tak dále. Vždyť tady máme i ministerstvo cestovního ruchu, tak ať se prezentují. A hned se mě ptal, zda budu obnovovat spolupráci s Běloruskem a Ruskem. Já řekla, že ne. To bylo pouze zrušení usnesení. Ale zase jim to přišlo vhod, takže to nafoukli, a nic se neděje. A už to i zapomněli.

Martina: Když už jsem to tedy takto přeříkala, jak se to psalo v našem tisku, jak si myslíte, že by vlastně v tuto chvíli měla vypadat diplomacie na vaší úrovni? Jak byste vlastně vy měla postupovat nebo chtěla postupovat ve vztahu třeba i k těmto dvěma zemím jakožto ministryně kultury se svými protějšky?

Martina Šimkovičová: Já bych chtěla dělat politiku na všechny čtyři světové strany. Ne pouze na tu, na kterou nás nějakým způsobem ženou. Například Evropská unie chce pouze na tu jednu stranu. Dnes jsem v rádiu opět slyšela, že zítra je tady výročí, 1. máj, květen. Máj, lásky čas, tak tady máme dvacet let výročí vstupu Slovenska do Evropské unie. Máme velký galaprogram. Zítra bude přímý přenos na RTVS. Uvidíme. Tak pan premiér tam bude mít projev. Tak uvidíme, jak to bude. Ale toto je vlastně politická záležitost, takže tady je možné mít i nějaké politické projevy. A já bych chtěla dělat kulturu na všechny čtyři světové strany. Je tady válka. Je tady konflikt na Ukrajině. Mluvila jsem o těch mladých chlapcích. Já jako máma mám také syna, dvacetiletého, a nikdo z nás nechce, aby tady byl jakýkoliv konflikt. Já pevně věřím, že to skončí. Čím dřív, protože tam umírají mladí a nevinní lidé. A možná že i zrušením nějakého absurdního zákazu nebo usnesením by možná mělo být nějakým krokem k tomu, že ať je tady konečně mír. Protože posílání zbraní, a tak dále. My už jsme asi všechno poslali. My už asi nic. Vždyť pan Nagy (předchozí slovenský ministr obrany) v současné době působí u vás, v Čechách. A tedy píše, že tady je dezolátům vstup zakázaný do nějaké restaurace. To nevím, zda jsou správné kroky. Ale ať si každý zodpovídá za své činy a kroky v rámci svého nějakého uvážení. Takže, když to je Amerika – moje dcera žije v Americe – mějme dobré vztahy s Amerikou. Mějme dobré vztahy s Čínou. Mějme dobré vztahy se všemi zeměmi okolo nás.

Martina: To, co mimo jiné štvalo naše dvě země, používám příliš expresivní výraz, protože si myslím, že většina běžných občanů to takto nevnímá. Ale to, co nás rozdělilo, je mimo jiné i postoj české vlády vůči Ukrajině a konfliktu, a postoj vaší vlády. Jak vnímáte ten, možná až paradox, že když někdo hovoří o tom, že si přeje mír, že si přeje, aby tento konflikt skončil, aby neumírali další lidé, aby netrpěli další lidé, tak je označován za chcimíra, za russáka, za ruského agenta. Jak se v tomto vy orientujete? Protože na vás, mimo jiné, tato diplomacie dopadá.

Martina Šimkovičová: Já jsem také označována těmito přívlastky: „Jsem proruská a miluji Putina.“ Já netuším, jak na to přišli, ale to jsme zase u toho vyjádření pana Šimečky. Takhle se oni vyjadřují. Asi to jinak neumí anebo potřebují širokému okolí dá najevo, aby nás takto vnímali. Tak ať si každý dělá svou politiku. Je to velká psychologie a nátlak.

Martina: Cítíte se svobodná, když mluvíte o těchto vztazích třeba k Rusku, k situaci na Ukrajině, Bělorusku, když se budeme bavit o právech sexuálních menšin, což se za chviličku budeme bavit, cítíte se volně, nebo vážíte každé slovo? Nejenom jako ministryně, ale i jako občanka.

Martina Šimkovičová: Tak pokud jde o rozhovor s vámi, tak se cítím svobodně. Nemám žádné tlaky, anebo že bych nemohla něco říci. A hlavně mluvím pravdivě tak, jak to je, protože nemám ani co skrývat anebo schovávat.

Ať si je každý, jaké pohlaví chce, ale ať na to nechce peníze ze státního rozpočtu

Martina: Tak, když už jsem nakousla sexuální menšiny, tak to je další věc, kterou jste rozčeřili jinak poklidné slovenské vody, protože lidé na Slovensku se obávají, že máte v plánu nějak zásadně upravovat práva sexuálních menšin. Zdá se, že všechny vlády se tím zabývají možná víc než čímkoliv jiným. Jak k tomu přistupujete vy?

Martina Šimkovičová: No. právě oni chtějí upravovat jejich práva. Oni stále mluví o nějakých právech. Já tedy nevím, jaká práva jsou jim brána? Já mám pocit, že oni nám chtějí přivodit takový pocit, že oni jsou tady všude. Že jich je víc než nás. Že jich nejsou tři nebo čtyři procenta, anebo kolik jich vlastně je. Oni jsou všude. Teď jsem viděla nějakou reportáž v České televizi, že je dali do nějaké pohádky. Že to je ta jinakost. Že to je to správné. V Německu schválili zákon, 345 anebo takový počet, přes tři sta poslanců tam schválilo zákon, že si můžete měnit pohlaví na matrice každý rok bez toho, že byste měli jakýkoliv lékařský záznam. Toto už je pro mě ale šílené.

Když se dítě vyvíjí a začnou tam nějaké fyzické změny na těle, teď si začnou více všímat holky kluky a kluci holky, už se to vyvíjí. A že možná kluk si začne všímat kluků. On vlastně zjistí, že to asi není celkem taková norma, jak by měla být, a je potřeba se na toto dítě zaměřit, protože ono potřebuje svým způsobem pomoc. A potřebuje děvče, které se vyvíjí, a začne mít ráda chlapce, a naopak. Ale my je z tohoto chaosu ještě dáme do většího chaosu a my jim řekneme: „Vždyť ty vlastně nemusíš být, co se to dějí ty fyzické změny. Ty vlastně můžeš být co chceš. Budeš kočička.“ V Londýně dělají nějakou školu pro kočičky.

Martina: Ty děti můžou chodit i na písek, na toaletu…

Martina Šimkovičová: Ale toto je čistá psychiatrie. Takže jaká práva jsou jim brána? Mohou žít? Mohou pracovat? Mají ruce, mají nohy, mají hlavu? Mohou chodit do práce? Co potom mají dělat proti nim postižení? Ti, kteří jsou nevidomí, sluchově postižení. Kteří jsou imobilní. Co mají dělat takovíto lidé? To jsou ti lidé, kteří potřebují pomoc. Ne tito, kteří jsou fyzicky zdatní a mohou pracovat, ať jdou pracovat. A ať si přitom žijí své životy. Mně je jedno, co. Já jsem liberál. Ať si dělají ve svých životech, co chtějí. Ale ať nechtějí například při tanci u tyče a převlékání se od 16 let, chlapci a děvčata, peníze ze státního rozpočtu. Ne.

Martina: Toto je váš postoj k sexuálním menšinám a k této celé neustále přifukované záležitosti?

Martina Šimkovičová: Ano. Podívejte se na Neflix anebo Českou televizi. V každém programu je zakomponovaný nějaký člověk, který je homosexuál. Anebo který prezentuje jinakost. To jsou divadelní představení, kde je jinakost. Dobře, v pořádku. Vždyť když tam chtějí chodit ti lidé, tak ať tam chodí. Vždyť se podívejte, jaký to je program. Tak na toto se asi nepůjdu podívat. Vyberu si nějaký jiný program anebo jiné divadelní představení. Dobrá. Oni jsou už všude. Ale co jim je upíráno? Jaká práva jsou jim upíraná? Já stále nevím. No, děti si… Já jsem proti tomu, by se jim dávaly děti do adopce. Ne. Je to proti přírodě. Jednoduše dvě ženy a dva muži si neudělají děti. Tak si je nemohou ani adoptovat.

Martina: Když budete prvního máje slavit vstup Slovenska do Evropské unie, jak v té souvislosti vnímáte to, že Evropský parlament se už před dvěma lety usnesl, že Evropská unie je zónou svobody sexuálních menšin? Co si pod tím představujete, a jak to vnímáte?

Martina Šimkovičová: Nevím, my už jdeme do takových… Když toto poslouchám, tak mi to přijde, tak mi to trošku smrdí takovou nějakou perverzností. Už vidím ty módní přehlídky – například z Paříže – které jsme včera pustili našim přátelům přes Facebook. Vždyť to je něco strašného. Krom to, že jsou chlapi převlečení v nějakých příšernostech. Jako karneval v pořádku, ale aby lidé chodili po ulici tak zvláštně oblečeni? No dobře, tak když se ti chce. Ale oni to začínají brát, že to je norma. Že takhle to je v pořádku a my to budeme respektovat. Ať se za dveřmi svého domu, pokoje oblékají. Ať si každý dělá, co chce. Ale ať nechce peníze od státu na tyto aktivity. A ať nevnucuje své názory nám všem, kdo má svůj život a nechceme to respektovat. Tak ať nás s tím neotravují.

Martina: Myslíte si, že je ta menšina hlasitější než většina, a proto se jí dostává tolik pozornosti?

Martina Šimkovičová: My tady máme jednoho homosexuála, se kterým například řeším tyto věci. Je to dospělý muž, který je homosexuál. Žádným způsobem to nepotřebuje dávat najevo, ale je tedy homosexuál. Nestydí se za to. Též se s tím musel srovnat. Ale on také nesouhlasí s těmi LGBT protesty, kde chodí a převlékají se. Také mu to přijde zvrácené. Takže ono je to jakoby nahánění těch lidí k sobě. Pojďte. My teď zvládneme toho víc. A média to podporují. Média veřejného mínění zase dávají takový pocit, že oni jsou většina anebo že jich je víc. Oni už jsou všude. Ale to je fakt jen ten zprostředkovaný pocit skrze média. Je potřeba mluvit konkrétně. Co je vám upíráno? Musíme jít konkrétně bod po bodu. Co se vám upírá? Jaká práva? Já nevím. Já stále nevím, o jakých právech oni mluví.

Kdybych se měla zabývat, nebo nějak řešit „hejty“ a nálepky, které dostávám, tak bych neměla čas dělat nic jiného

Martina: Paní ministryně, vy si zjevně stojíte na svém, přestože o vás můžeme číst ve slovenských novinách, i v českých, že jste xenofobní, homofobní, že jste proruská. Jak se s tím vyrovnáváte?

Martina Šimkovičová: Nečtu to.

Martina: Donese se vám to, slyšíte to, dcera to přinese ze školy třeba.

Martina Šimkovičová: Nepřinese.

Martina: Dcera vás šetří.

Martina Šimkovičová: Nepřinese to ze školy, protože dcera chodila doposud do školy v Rakousku. A v podstatě chodí do takové školy, kam chodí i politici. Ona nemá čas na to, aby nějak řešila média. Takže to nečte a naštěstí vyrostla v takovém divadelní prostředí a vlastně v kultuře. Tak zda se tam něco přihodí… Ale vychovávám ji tak, aby se nenechala ovlivnit těmito věcmi. Tyto přívlastky, které mi dávají, když jsem byla s ní na mateřské v době, kdy jsem ji kojila, tak jsem byla na mateřské jako zaměstnanec televize. Soukromé, na Slovensku. A tehdy začala ta vlna migrantů. A tam, kde jsem tehdy bydlela, dnes už tam nebydlím, tak tam bylo hodně takových problematických situací v rámci těchto migračních vln.

To bylo asi před devíti lety. Možná i deset. A já jsem sdílela na Facebooku, protože mi to přišlo… Že máma, která má malé dítě, že toto asi není v pořádku. Když jsem jdou ti migranti. Tak jsem to sdílela, a to bylo v pátek. A já jsem v pátek volala s mým šéfem v televizi. A on tedy, že dobře. Všechno je připravené. V pondělí už jenom přijdeš vysílat a podepíšeme tedy smlouvu, že nastupuješ. V sobotu titulky. Obrovské. Moje tvář. Xenofobka, rasistka, a já už nevím co… Na základě toho sdílení na Facebooku. To byla první facka s takovouto realitou tohoto progresivního myšlení. Já jsem myslela, že ztratím mléko. A tedy jako výchovný pedagog jsem si začala dávat své terapie a začala jsem se sebou pracovat, že co se to vlastně děje? Vždyť jsem sdílela… Co se tady děje před mými zraky? A to mi teď jdete říct, že se to neděje? Anebo co? No, tak ředitel té televize tehdy, dnes už neexistuje, přišel za mnou a říká: „Prosím tě, tak řekni, že jsi to tak nemyslela a že tedy ty je tady chceš a že je vítáš a…“ Já to neřeknu. Já je nevítám. Já je tady nechci.

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Martina Šimkovičová: Tak jsem měla ty „sochy,“ co jsem dostávala. A já, co to ale znamená, že…

Martina: Sochy? Myslíte ocenění?

Martina Šimkovičová: Ano, ocenění. A já… Že támhle jsou výsledky mojí práce. Proč to mám…? Já jsem stále nerozuměla, co ode mne chce? No, a tyto návštěvy se opakovaly. A stále jsem nevystupovala, protože jsem tomu nerozuměla, proč jsem xenofob a rasista? A tak jsem se tedy dohodli, že tam už nenastoupím. A okamžitě přišla nabídka z jiného média. A nabídka do politiky. Takže toto bylo první setkání s realitou tohoto formátu. A za těch devět anebo deset let to už potom berete jako čistění zubů. Jako běžnou rutinu.

Martina: Ale já si myslím, že přesto teď, když jste ve vysoké politice, tak ty ataky jsou úměrné tomu, jak vysoko jste na politickém žebříčku. Jak to zvládáte? Já vím, že pokud soudím podle sebe, tak my holky máme tendenci si to brát k srdci, řešit ty věci, trápit se, analyzovat, někdy třeba chtít i vysvětlovat, protože člověka to vevnitř vlastně vždycky trochu nahlodá, a negativní přenos je vždycky silnější.

Martina Šimkovičová: Ale takhle to nemůžete brát. Když bych to takto brala, tak mě to už pohltí a nemám energii na to jít dál. Jenom tím, že vidím i moji dceru, jak vyrůstá, a chci, aby nevyrůstala v tomto chaosu a v tomto bordelu a v tom, co se tady děje. A že se tady prezentuje být koza nebo kočička. Nebo se oženit s lustrem anebo vdát se. Že to je to pravé a je to v pořádku. To není normální. Není to normální, když se bavím s bývalými kolegy psychology, kteří mi říkají, že nemají čas na klienty, protože jich je tak veliký počet.

Tady je „čekačka“ na psychiatrické vyšetření. Takže my jdeme trošku špatně. Jdeme nějakým směrem, kterým nechceme jít. Jdeme směrem do nějakého chaosu. Do nějakých nemocí. Do nějakých psychologických převratů, a to podle mě asi není v pořádku. Takže když bych měla brát v úvahu tyto „hejty“ na mě, tak bych neměla čas řešit to, jakou roli mám já řešit v tomto úřadu nebo na tomto ministerstvu.

Martina: Kde je ten váš pevný bod?

Martina Šimkovičová: V mojí dceři. To je můj nejpevnější bod. Její oči, a to, kde je, a že chci, aby… Chci udělat maximum, abych jí pomohla ulehčit ten život, který má před sebou. Buď se mi to podaří, anebo se mi to nepodaří. Ale neumím se jen tak nečinně dívat. Moje maminka, která mi před chvilkou volala, a má o mě větší strach než já. Já nemám strach ani o sebe. Já jsem v podstatě tak trošku už byla tam, na onom světě. Já jsem si to tak trošičku vyzkoušela. Měla jsem nehodu. Ale moje maminka je například velmi citlivá, a já ji také učím, ať to tak neprožívá. Zakázala jsem jí sledovat jakékoliv zprávy. Kupovat noviny. Prostě ať se úplně odstřihne od politických relací, politického života. A když chce vědět, jak se mám, tak ať se mnou komunikuje. Ale o životě. Ne o politice. Rozhodně ne.

Člověk někdy potřebuje zahodit všechny myšlenky, vyčistit si hlavu a začít vnímat svět srdcem

Martina: Jako ministryně máte určitě nějaký cíl. Samozřejmě je tady vládní programové vyhlášení, je tady program, ale i vy osobně. Jaký je váš cíl? Kam chcete dojít, abyste si jednoho dne řekla: „Martino, dobré to bylo a povedlo se ti to“?

Martina Šimkovičová: No, já jsem to už v podstatě řekla. Abychom se vrátili k normě. Vždyť buďme tolerantní ke komukoliv. Ale ať nás to nevtahuje do jejich světa anebo nechtějí si prosazovat ten jejich názor. Takové to svobodné vnímání, dýchání. Ten svobodný život v tom, že když to chceš dělat, tak dělej, ale neubližuj mi tím. Nezatěžuj mě tím. Jdi si to dělat. Nemusím tě vidět, a ať si každý dělá, co chce, ale v tom nějakém svém životě bez ovlivňování druhých. Pro mě svoboda je asi to nejvíc.

Martina: Co byste vzkázala našim posluchačům, teď i vašim, kteří doposud o vás čerpali zprávy jenom z českého mainstreamu?

Martina Šimkovičová: Ať zůstanou sami sebou. Ať tolik nepřemýšlejí. My hodně přemýšlíme. My se necháme likvidovat našimi myšlenkami. Člověk jde spát a má milión myšlenek, a potom mají lidé problémy se spaním. Tak si pusťte nějakou frekvenční hudbu, ale něco, co vás odstřihne od toho a normálně si tu hlavu vložte do srdce a zkuste vnímat ten svět skrze srdce. Já říkám to, co pomáhá mně. Tak jim to dávám jako nějaký návod. Je to možná kvantování anebo kalibrování. Nebo nevím. Ať si to každý pojmenuje, jak chce, ale když se mě někdo zeptá, jak jsem spala, tak já řeknu: Velmi dobře. Protože já toto provedu a fakt usínám tak, že jdu do toho srdcem a musím tu hlavu vypnout. Takže vyzkoušejte zahodit myšlenky a jít do srdce, a potom to možná bude všechno lepší.

Martina: Co vám říká srdce? Jak to dopadne?

Martina Šimkovičová: No, dobře to může dopadnout. Teď jsem se tak zamyslela a šla jsem do toho stavu, kam chodím často. Ona to je i moje práce. Být bez myšlenek je celkem náročné, ale ta vize nějaká musí být. A tu vidím. Vidíte jednu obrovskou hnusnou černou hospodu, když do vejdete a zapálíte jedno malé světýlko, tak už se ta tma rozbije. Tak to vidím tam v dálce, že tam svítí to světélko. A za ním půjdu.

Martina: Raději zapálit jednu svíčku než nadávat na tmu.

Martina Šimkovičová: Přesně. Anebo sedět doma a neudělat vůbec nic. A jenom si stěžovat, že ta tma je hnusná a odporná.

Martina: Paní ministryně Martino Šimkovičová, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji vám za vaši otevřenost i za váš přístup, vážím si toho.

Martina Šimkovičová: Velice děkuji. Bylo to celkem náročné. Mezi tím mi volalo pár lidí, a já jsem velmi ráda za tuto příležitost, a že jste za mnou přijela, a mohly si popovídat. Kdykoliv jste vítaná.

Martina: Děkuji, vážím si toho.

Martina: Paní ministryně, jsem moc ráda, že jste si na nás udělala čas, a přijala nás tady u vás, na ministerstvu. Dobrý den. Děkuji.

Martina Šimkovičová: Dobrý den, i já jsem velice ráda. Bylo to lehce komplikované, ale přeci jen se nám to podařilo, a já jsem velmi ráda, že se to podařilo. A že mohu i vám, tedy v Čechách, říci, co se tady u nás na Slovensku děje. A pevně věřím, že v tomto rozhovoru se nám aspoň nějakou část podaří vysvětlit.

Martina: Jsem velmi ráda, že si tyto věci můžeme vyslechnout od vás, a porovnat s tím, jak je o Slovensku informováno z našich médií. Pojďme tedy na to. Téma, které vzbudilo na Slovensku před pár dny velký rozruch, to se mimochodem i u nás vzrušeně debatovalo všude. Jeden z titulků, který vám tady můžu uvést jenom tak pro ukázku: „Slovenská vláda zrušila veřejnoprávní média a nahradila je novými“. Je to tak? Je ten titulek pravdivý?

Martina Šimkovičová: Záleží, kdo dal tento titulek, které to bylo medium. Zda to bylo „médium veřejného mínění – mainstream,“ nebo zda to byla alternativní média. Protože média se začala rozdělovat. Je to úplně přirozené, protože „myšlenková média“ jako RTVS (Rozhlas a televize Slovenska), tak i Markíza a televize JOJ, anebo TA3 si jednoduše zvala jedno spektrum, anebo jim dávala častěji prostor. A obzvlášť RTVS, dnes je to veřejnoprávní televize, a je to televize, která musí zachovat objektivnost, pluralitu. Musí přinášet názory jedné i druhé strany. Musí dávat prostor jedné i druhé straně. Je tu přece demokracie, a toto se tady nedělo.

A proto vznikly alternativní media, kterým se zvyšovala sledovanost. Diváci nebo posluchači byli najednou ve větším počtu. Co je úplně přirozené, protože ti lidé, kteří se… Nebo ti politici anebo ti, kteří chtěli být politiky, kteří se nedostali do těchto „myšlenkových médií“, tak měli jedinou šanci jít do alternativních medií. A alternativní média jednoduše začala konkurovat „médiím veřejného mínění“ – a to jim začalo vadit a začala nám dávat nálepky.

I já jsem z takového média. Tak jsme si řekli s kamarádem, že jdeme do toho, a začali jsme vysílat v době covidu. A oni nás začali nálepkovat nějakými dehonestujícími názvy: My jsme dezoláti, my jsme fabulátoři, my jsme hoaxeři. My jsme fašisti, xenofobní, a už nevím, co ještě. Takovéto nálepky jsme dostávali a tyto přívlastky dostáváme do dnešní doby.

Ficova vláda chce rázně utnout praktiky veřejnoprávní televize, která podporuje je určité politické strany a názory

Martina: Paní ministryně, promiňte, že vás přerušuji. Vy teď vzpomínáte na dobu, kdy jste pracovala pro Slovan. Ale přece jenom má otázka zněla, zda to v době, kdy jste už ministryně, a slovenská vláda udělala určité kroky, tak, zda to tak je: Slovenská vláda zrušila veřejnoprávní média a nahradila je jinými, novými. Protože tady je úplně jedno, kdo to napsal, jestli média, jak vy říkáte, „média veřejného mínění“, anebo jiná. Prostě, je to tak? Nebo co se přesně stalo? Jak byste to vy charakterizovala?

Martina Šimkovičová: To je to, k čemu se vrátím. Tedy k úvodu. Tedy když jsem se ptala, kdo dal tento titulek, a od toho bychom se měly odrazit. V žádné případě to tak není. Když už mluvíme o veřejnoprávní televizi, tak veřejnoprávní televize musí zůstat veřejnoprávní. Nevím, jak to je u vás, v České televizi. Ale dostali jsme hned, jak jsme tento zákon vydali, tak od kolegů z České televize, tam je to asi také 50:50. Teď nevím jak procentuálně, ale někdo říká: „Super. Těšíme se. Držíme vám palce“. A ti druzí jdou v takovém šiku s těmi, kteří tady protestují. Slovensko potřebuje nový přístup k masmédiím, ale určitě to není to, co říká tento titulek, protože politický aktivismus je nyní takový moderní, a on se tak nějak zabydlel v těchto „médiích veřejného mínění“. A on deformuje Slovensko. Ti lidé poslouchají. Přijdou domů. Zapnou si televizi a poslouchají. A už se tam masíruje.

Martina: Co poslouchají? Poslouchají názory, nebo poslouchají informace? Protože vy jste řekla, že se lidé vlastně nedozvídají o určitých tématech žádné názory. Co se tedy dozvídají?

Martina Šimkovičová: No to je výborná otázka. Co se tedy dozvídají? Anebo jak to berou? Jsou to pro ně nějaké informace, které si nějak zpracují, a mají na tyto informace svůj vlastní názor. Tedy svůj vlastní úhel pohledu. Podle mě ti lidé, kteří už mají na svůj úhel pohledu, tak ti to nesledují. A raději tedy mají přístup k alternativním médiím. A už si říkají, že mají toho plné zuby. A nechtějí to ani sledovat, protože stále se tam masíruje a říká to samé.

My jsme měli nedávno takový program na RTVS „Slunko v siéti,“ kde se měli ohodnotit a dostat ocenění umělci. Například paní herečka známá i v Česku, paní Božidara Turzonovová, hrála s panem Menšíkem, absolutní herecký skvost. Ta zůstala na okraji toho celého programu, nějak tak bokem. Celá relace byla zase zpolitizovaná. Nějaký takový ten ideologicky-politický aktivismus, který se tam prosazoval. Teď nevím tedy… Je to to nejdůležitější, co mají umělci dělat? Politický aktivismus? Anebo mají hrát v divadlech a přinášet zábavu lidem anebo nějaký umělecký zážitek?

Martina: Případně informace.

Martina Šimkovičová: A případně informace.

Martina: Paní ministryně Martino Šimkovičová, proto jste se rozhodli udělat takovýto rázný řez? Protože si myslím, že tomu musela předcházet asi velká příprava, a museli jste počítat s tím, že tady jste nepíchli do vosího hnízda, ale zatnuli jste do něj sekyru. Co vás k tomu vedlo? Co jste si řekli na vládě? „Uděláme to“?

Martina Šimkovičová: Ono to bylo vlastně v programovém prohlášení vlády. To bylo avizované před volbami, a proto tedy lidé, kteří nás zvolili, tak jistým způsobem počítali s tím, že něco takového se bude dít. Mají toho už plné zuby. Já dostávám hromadu dopisů a námětů na to, proč to už není. Lidé chtějí všechno a rychle a okamžitě, ale to hned nejde. Jsme tady půl roku a děláme maximum, co se dá, a hlavně aby to bylo legislativně v pořádku. To, že se bude připravovat nový zákon o RTVS, a teď to bude STVR, tak to bylo více jisté, protože to bylo zakotvené v programovém prohlášení vlády, a to se naplňuje touto formou. Ono když se takto něco stalo v rámci předcházejících vládní garnitur, že se změnila STV na RTVS, že zrušili ředitele, který tady byl – já jsem tu nezaznamenala nějaké protesty anebo politický aktivismus ve smyslu: „Co si to ti lidé dovolují, ti politici!“ Tehdy (v roce 2011) se de facto dělo téměř to samé. Ale dělo se to s takovým klidem. Nikdo nic neřešil.

Teď i náš premiér Fico upozorňuje na to, co jsem v samotném úvodě říkala, a musím to znovu konstatovat, že současná RTVS opravdu není objektivní. Ona nedává prostor jedné i druhé straně. Často se stalo, že za minulé vlády jednoduše nezvali do diskuse opoziční poslance. Proč asi? Tak chodili k nám do alternativních médií. Takže Slovenská televize musí patřit všem občanům. Nejen jednomu druhu anebo spektru občanů. Když si do nějaké publicistické relace pozvete pouze své souputníky a bude si tam povídat na téma, ve kterém si všichni libujete, a budete si přitakávat, co to dá tomu divákovi?

Do slovenské veřejnoprávní televize se má vrátit objektivita, aby byla televizí pro celou zemi, a všechny skupiny a proudy ve společnosti, a ne jen pro některé

Martina: Je to velmi tenká hranice, kde je veřejnoprávnost médií. Pořád se o tom diskutuje, zdali něco podobného vůbec může existovat, zejména když u vás už předchozí vláda zrušila koncesionářské poplatky, takže vlastně televize je závislá na tom, co jí půjde ze státního rozpočtu. A tak přemýšlím nad tím, jestli byste k podobnému kroku sáhli i v případě, že by televize a rozhlas byly stejně neobjektivní, jak jste před chvílí uvedla, ale ve váš prospěch.

Martina Šimkovičová: My toto v žádné případě nechceme. Proč bychom toto dělali? Vždyť prostor má mít jedna i druhá strana. Ať má prostor. Ale mohli jsme to udělat. Ale zkusme si jen tak představit, že co by se asi mohlo stát, když by Progresivní Slovensko anebo SaS, která zrušila ty vámi vzpomínané koncesionářské poplatky, a tím pádem vzala velikou část peněz z televize, a ta televize se stala závislejší na státním rozpočtu, na státních penězích. A co bychom si asi tak mohli představit, kdyby SaS a Progresivní Slovensko byly ve vládě? Udělaly by to samé, co se stalo například v Polsku? Co tam udělal Donald Tusk, když tam vtrhli do televize a udělali v podstatě revoluci? Vždyť i jeho strana je liberální strana. Oni chtějí povolit homosexuálním párům, aby si adoptovaly děti. Ano. Mají velmi mnoho z toho programu společného, co chtějí v Polsku zavést – euro a tak dále. My, i když máme jiné názorové spektrum než „progresivci“, dali jsem ji prostor. Vždyť v meziresortním připomínkování bylo asi 37 připomínek. Z toho značná část právě ze strany Progresívného Slovenska, od KDH nebo od OL’aNO a my jsme je tam zařadili. Já dokážu diskutovat s každým, ale na nějaké normální úrovni.

Martina: My se do Polska určitě dostaneme, protože je dobré, že můžeme srovnávat, jakým způsobem jejich kroky přijala Evropská unie i veřejnost. Tomu se určitě ráda chci věnovat. Ale řekněte mi: Když bude situace taková, jakou jste ji ve svém zákonu nastínili, vy máte většinu, abyste zákon prosadili, a případně i prolomili veto hlavy státu, tak když tento nový zákon vstoupí v platnost, myslíte si, že skutečně bude vysílání televize a rozhlasu na Slovensku objektivnější?

Martina Šimkovičová: Já pevně věřím. Vždyť pro to to děláme, aby to tak bylo. Rada, kterou jste jmenovala, bude mít devět členů, z toho tedy čtyři členy volí ministerstvo kultury. Jednoho volí ministerstvo financí, protože nejsou koncesionářské poplatky a značná část podléhá finanční kontrole, a tu má na starosti ministerstvo financí. Proto volím já, jako ministerstvo kultury tři členy, protože je tam kompetenční zákon a v rámci kompetenčního zákona má právo ministerstvo kultury zasahovat do těchto záležitostí. No a potom je dalších pět členů, které si volí poslanci v parlamentě. Bude tam široké spektrum lidí. Oni budou z oblasti televizního vysílání, rozhlasového vysílání. Potom tam budou z oblasti ekonomiky, z práva, z IT. Takže bude tam široké spektrum lidí, kteří mohou komunikovat. A další věc, o čem jste mluvila – bude tam dohlížet etická komise. Ta bude také složená z lidí z různého spektra a z lidí z celého Slovenska. Ne aby to zase bylo zaměřené pouze na lidi z Bratislavy. Takže celé Slovensko. A my chceme, aby to vysíláni bylo objektivní. Aby to bylo zaměřené na všechny lidi na Slovensku.

Martina: A je to vlastně možné, když tuto devítičlennou radu budou volit politici? To znamená, že se vlastně nabízí efekt, že každá vláda, která zrovna bude u moci, si tam prostě navolí ty své, protože proč by si tam navolila někoho, zaplatila by si ho, a on bude vlastně štvát proti nim? Nebylo by lepší, kdybychom to přiznali, a řekli: „Ano, teď u moci je tato vláda a veřejnoprávní nebo státní televize bude informovat, bude prodloužená ruka současné vlády, a ta pak bude prodlouženou rukou té příští.“ Jestli vlastně tato snaha o veřejnoprávnost není ve své podstatě jenom hra.

Martina Šimkovičová: Tak celý život je hra, kdybychom vstoupili do této filozofické úrovně. Jistě. Vždyť vláda, která dostala důvěru občanů a kterou si zvolili, měla před tím, než si ji zvolili, nějaký předvolební program, a potom, když se tedy dostala k moci a sestavila se vláda, tak přijde program o vyhlášení vlády, která má na základě jednotlivých stran nějaké body, které potom máte plnit. A ti lidé, tedy ti vaši voliči, reagují na vaše kroky, které děláte, a vy de facto plníte to, proč si vás tam zvolili a proč vás vlastně platí. Tak ano. Do jisté míry určitě ano. Jistě, vždyť je to veřejnoprávní, státní televize ze státního rozpočtu, tak jistě, že má na to vliv vláda, která je v tom daném okamžiku u moci. Ale ne takovou formou, jak to dělali například v Polsku. To si myslím, že to bylo zvláštní nátlakovou formou.

Komisařka Jourová si vyslechla informace o tom, co chystá vláda na Slovensku, a nic nenamítala, ale pak najednou otočila

Martina: Tam do toho vtrhli poměrně razantně. Ale i o vás předseda nejsilnější opoziční strany Progresivné Slovensko Michal Šimečka řekl: „Vláda postupuje podle manuálu autokratů, podřídit si bezpečnostní složky, oslabit soudní moc a podmanit si média.“ Jak vnímáte tuto kritiku? Neobáváte se, že stejnou rétoriku povedou i orgány Evropské unie?

Martina Šimkovičová: Já jsem tady měla minulý týden paní Jourovou – ještě se k tomu dostaneme – ale co se týká pana Šimečka a těchto jeho slov: Oni se tak drží své rétoriky. Používají slova tohoto typu, která jste zmínila. A my s nimi stále diskutujeme. Přijali jsme je tady na ministerstvu, vyslechli jsme si jejich požadavky. A oni stále i přesto pokračují ve stejných intencích. Myslím si, že – a priori – kdybychom cokoliv udělali, tak vždy půjdou takovouto formou proti nám. To je na margo alternativních médií, z nichž jsem přišla sem na ministerstvo, kde jsme byli označováni, že jsme hoaxeři, neuznáváme vědu a tak dále. A vidíte, co se děje s covidem, a tak dále. Dnes jsme četla: AstraZeneca přiznala, že tam tedy mohly být nějaké trombózy. Takže ono se to postupně odkrývá, ale nevidím reakce těch lidí. Vidíme, že mladí lidé umírají. Sportovci. Srdeční problémy. Teď nevím, jak se toto nějak objevilo. Dobrá. V pořádku. Asi to byly…

Martina: Náhlý syndrom úmrtí dospělého. Tak jsme to pojmenovali.

Martina Šimkovičová: A mladí lidé. To je co? To je náhlý syndrom úmrtí mladých? Nevím. No, dobře. Takže my jsme všichni takto označováni. Tak oni nás budou nějak označovat. No, co mají jiného dělat. No tak v rámci toho svého vnímání nás označují tímto způsobem. Nevím, zda má vůbec nějaký význam to komentovat. Cokoliv bychom my udělali, řekli, tak budeme takto okomentováni. Takže vrátím se k té paní Jourové, která…

Martina: Vím, že jsem četla, že velmi stála o schůzku s vámi, takže ta schůzka se uskutečnila?

Martina Šimkovičová: Ta schůzka se uskutečnila tady u nás na ministerstvu. Bylo to, přesně si pamatuji, bylo to minulý týden ve čtvrtek, protože mám dosti nabitý program. A co jsme řešily? To byl evropský akt o svobodě médií, který se tedy schválil v europarlamentu, a platnost bude mít až příští rok v srpnu, tedy v roce 2025. My, protože jsme o krok napřed, tak my jsme tento evropský akt o svobodě médií už zapracovali do tohoto nového zákona o STVR. A v podstatě kvůli tomuto zákonu o STVR chtěla paní Jourová schůzku se mnou, a tak přijela i s kolegy a seděli jsme ve velké zasedačce. Já jsem ji tedy slušně přivítala. Také jsme se spolu vyfotily, i z toho je mediální výstup. Já jsem ji vyslechla, jaké má požadavky na mě. Tak se mě ptala na podobné otázky jako vy. Řešily jsme tento evropský akt o svobodě médií. Měla jsem s sebou dva legislativce. Ještě bych ráda řekla, že zákon o STVR prošel vládou jednohlasně. A před tím je legislativní rada vlády, kde bylo asi devět právníků, kteří řekli, že lepší zákon ještě nečetli, že je výborně připravený, a opět ho jednohlasně schválili. To jsme také řekli paní Jourové. A tento zákon by neměl být svým způsobem napadnutelný ani z Evropské unie. Ani co se týká našich legislativních norem. Protože všechno je v souladu s legislativou. A ona vlastně po celém tomto setkání – já jsem potom běžela, protože to bylo ve čtvrtek, protože je čas interpelací, a opoziční poslanci se potřebují ptát ministrů, tak jsem se s ní rozloučila – a kolegové mi potom řekli, že v podstatě odešla spokojená. Co bylo potom dál, nevím…

Martina: Takže změní rétoriku? Protože byla poměrně razantní poté, co jste tento zákon schválili.

Martina Šimkovičová: Ano, ale byla celkem příjemná. Byla jsem upozorňovaná, že – pozor – že může být všelijaká, ale ten rozhovor – já si nemůžu stěžovat – ten rozhovor byl v příjemném… příjemné atmosféře, v příjemném duchu. Možná začátky byly trošku napnuté, ale potom se to tak uvolnilo, a byla to úplně normální diskuse na téma „Zákon o STVR“.

Martina: Ona byla poměrně spokojená.

Martina Šimkovičová: Ona byla srozuměná. My jsme jí řekli holá fakta, které jsou zakotveny v novém zákoně. A teď, když si tak vzpomínám, tak vlastně, protože o mně se píše každý den několik článků, že mám stát tak anebo tak, cokoliv řeknu, anebo jak jsem to myslela, anebo jak jsem nekompetentní. A tak dále. Ale vidíte, o tomto nebylo v podstatě napsáno nic. Oni většinou vytahují věci, které naše komunikační oddělení dá ven, a nevím tedy, zda z tohoto byly i nějaké mediální výstupy. Vím, že pouze jedna bývalá moderátorka z RTVS, která tam dělala, myslím, čtyři roky takovou relaci, do níž si zvala jen ženy – opět pouze z jednoho spektra – a dnes kandiduje do europarlamentu, tak napsala že Evropský parlament je proti zákonu o STVR. Což je vlastně lež – měla tam paní Jourovou. Já bych chtěla jít její cestou, tak okamžitě zareaguji. Ale na toto nemám ani čas. A ani se mi to nechce.

Některé televize udržují odlišný přístup k politikům podle toho, z jaké strany jsou – jedni jdou na výslech, druzí si přátelsky poklábosit

Martina: To jsem ráda, že to vím, protože já jsem se z našich médií, budu to ještě pro jistotu lustrovat lépe, ale dozvěděla také jenom o tom, že se s vámi sejít chce, nikoliv že jste se sešly, a třeba by snad byla dokonce i spokojená. Ale vysvětlete mi, jaká byla situace na Slovensku, nebo jaká je situace na Slovensku s médii. Já vím, jaká je v Česku, a zajímalo by mě, jestli vy chápete ten krok a rozumíte tomu, proč premiér Fico už loni po jmenování premiérem vlastně přestal komunikovat se čtyřmi dalšími médii, včetně nejsledovanější televize Markíza, protože je označil za nepřátelské. Znamená to, že vy, jakožto strana nebo koalice, která vyhrála volby, jste vlastně neměli oficiální kanál, kterým byste mohli komunikovat s veřejností?

Martina Šimkovičová: No, a právě proto chodili tito politici do alternativních médií. No celé ty politické rozhovory byly tak tendenční. Tam se skákalo do řeči. Ono, kdybychom se podívali do minulosti, ty rozhovory byly opravdu nepříjemné. To byl takzvaný „výslech,“ a když někdo začal něco říkat, tak okamžitě se skákalo do řeči, okamžitě se poukazovalo. Ale ti, kteří tedy byli v intencích, ta ti měli lepší prostor na to, aby vyjádřili své myšlenky. Když vám budu stále skákat do řeči a přerušovat, co chcete říci, tak se vám ztratí niť, a možná řeknete něco úplně jiného. Vždyť i toto je celá psychologie.

Martina: Já, když jsem si povídala s opozičními politiky, tak oni mi říkali, že když jsou pozváni do třeba České televize, protože v rámci nějakých těch kvót musí, tak třeba s nimi řeší moderátor zásadně třeba jejich potíže, nebo takzvané potíže s financováním, zatímco těch ostatních politiků, kteří jsou koaliční, těch se ptají na program, na věcné otázky a podobně, zatímco… Televize sice plní kvóty, ale oni jsou grilováni, takže vy jste měli velmi podobný pocit?

Martina Šimkovičová: U nás na Slovensku je to podobné. Jinak pozdravuji české diváky i posluchače. Máme velmi mnoho pozitivních ohlasů právě z Čech, a drží nám palce. Já jsem moc ráda. Já konkrétně tedy, moje osoba, že reagují i na naše vysílání, ale s tím mým kolegou, a teď i koaličním poslancem, občas se ohlásíme našim příznivcům. Tak velmi hodně jich reaguje na nás z Čech. To mě velice těší.

Současný stav česko-slovenských vztahů je smutno-směšný. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak smutné.

Martina: To jsem ráda, že máte vztahy stále přeshraniční, protože se zdá, že v poslední době, co se týká politických špiček, česko-slovenské vztahy jaksi zůstaly na bodu mrazu. Prožíváte to tady nějak?

Martina Šimkovičová: Vztahy s Čechy?

Martina: Ano. To, jakým způsobem funguje náš premiér s vaším premiérem.

Martina Šimkovičová: Tak některé momenty jsou až směšné, vtipné. To je ale smutně vtipné. Je to… Pro mě to je asi nepříliš diplomatické. A tím, že jsme bývalé Československo, tak my máme stále k sobě blízko a já nemám pocit, že bychom byli cizinci. Takže já, když jedu do Čech, tak jedu jako kdyby, ne že domů, ale v rámci. Vždyť jsem se narodila v Československu, že jedu jako kdyby v rámci mojí země. Já nemám pocit, že jedu někam do ciziny. Už jen to, že si rozumíme a… No, děti už nerozumí. Moje dcerka má deset let, ale česky rozumí, ale když její strýc jí něco řekne česky, tak oni už nerozumí. Tedy české děti nerozumí slovenské řeči a zase naopak. Takže…

Martina: Já na to mám větu: Smädná ťava olovrantovala na vankúši. A žádný Čech z mladší generace nerozumí ničemu.

Martina Šimkovičová: A čučoriedka.

Martina: To my známe.

Martina Šimkovičová: A cencúľ.

Martina: Rampouch?

Martina Šimkovičová: Ano.

Martina: Jdu si pro index. Paní ministryně, pojďme se ještě vrátit. Vy jste mi trošku utekla od těch oficiálních vztahů. Jak jsem říkala, jestli jste prostě byli smutní tady na vládě, jestli jste plakali, když náš premiér řekl, že se s vámi až tak moc kamarádit nebude, protože máte špatné názory. Jak to tady vlastně vaše vláda přijala?

Martina Šimkovičová: No, já jsem řekla, že to byl takový smutný vtip. Tak, co na to máme říci? Je to jeho vizitka. Je to jeho vnímání. Je to něco jeho osobního. Nevím. Já se dokážu bavit i s nepřítelem. Vždyť jich tady pod okny hopsalo celkem dost. Já se scházím s herci, protože moje dcera hraje v divadle. Takže já jsem prakticky v přímém kontaktu s herci anebo se zpěváky. Nebo s umělci, s tanečníky. Ale to je asi ta velkorysost, diplomacie. Asi ji ten váš představitel nemá, anebo já nevím, proč to udělal. Anebo komu potřeboval dát najevo, že nás nechce. Nechce s námi komunikovat. No je to takové smutno-vtipné.

Martina: Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Vy jste řekla, že tady pod oknem poskakovalo mnoho lidí. Obáváte se, že kvůli situaci se slovenskou televizí budou třeba demonstrace proti tomuto zákonu?

Martina Šimkovičová: No, tím, že jsme demokratické seskupení, tak mají na to právo. A když relace, které mají být určené k umění, jsou svedené na politický aktivismus, tak v rámci RTVS jim dává prostor. Myslím si, že pan Machaj měl toto zastavit, třeba to, jak utnuli premiéra Fica na jedné tiskové konferenci, a překryli ho tiskovkou pana Šimečka. Tak toto jsou takové ty signály, že asi tady není něco v pořádku. Buď tedy skončí jedna tiskovka, a pak dám prostor druhé. No, oni se aktivizují i skrze tyto relace. A to je přesně to, že asi zapomněli, ti lidé, co se tady dělo tehdy, když tu byl například pan Krajcer, a já se zmínila o těch změnách s STVR na RTVS. Tehdy nikdo nehopsal, nikdo nestávkoval. Byla tady demokracie taková, jaká je tu i dnes, a nic se nedělo. A dnes se to děje. Tak proč asi? Kdo tomu velí, a kdo je takový hlavní velitel tohoto celého? No, někdo asi…

Už jen slepí a hluší nevidí, jak se v Evropské unii používá dvojí metr, když porovnáme reakce na kroky nových vlád na Slovensku a v Polsku vůči médiím

Martina: Pojďme se tedy podívat do Polska, protože tam se odehrálo, já nevím, jestli můžu říct něco podobného. Odehrálo se tam něco podobného jako na Slovensku?

Martina Šimkovičová: Jak podobného? V jakém smyslu? Nikdo z nás nevtrhnul do televize a nikdo z nás tam…

Martina: Já tím myslím jenom různé způsoby cesty, ale stejný cíl. Opravte mě.

Martina Šimkovičová: No, nevím, zda to je ta správná cesta anebo ten… ale ani ten cíl není stejný. Protože tam ten cíl a záměr toho celého byl přesně ten, který nechceme míjet. Kde se nacházíme právě teď, takže od toho se odrazíme. Že pan Tusk vlastně udělal to, co by možná Progresívné Slovensko chtělo tady zachovat, a to, co tady nějak kontinuálně jde, ale nová vláda to chce jednoduše zastavit.

Martina: To znamená, vy to vnímáte v Polsku jednoznačně jako snahu ovládnout polskou televizi a rozhlas?

Martina Šimkovičová: Přesně to, co říká nyní pan Šimečka. Tak ten přístup tam má strana pana Donalda Tuska.

Martina: Já to tedy zopakuji, kdyby někteří z našich posluchačů… je to technicky vyloučené, ale přesto všechno: Polský ministr kultury Bartolomiej Sienkiewicz z Občanské platformy už vloni v prosinci odvolal šéfy státní polské televize, polského rozhlasu a státní tiskové agentury PAP, zároveň jmenoval nové dozorčí rady, které povolaly nové vedení těchto médií, to znamená poměrně velké zemětřesení, a hned týden poté polský ministr kultury rozhodl o likvidaci polské veřejnoprávní televize TVP, veřejnoprávního rozhlasu a státní tiskové agentury PAP. A já musím říct, že to bylo jako velké zemětřesení, opravdu. A já jsem hledala nějaké kritické lamentace ze strany třeba Evropské unie. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jste byla úspěšnější, jestli jste přece jenom našla nějakou poznámku.

Martina Šimkovičová: Ne. Nic. Zvláštní je, že to jim nepřekáží. Že to je v souladu se všemi pravidly. A to je ten dvojí metr anebo kolikerý metr? Stačí asi dvojí. To je fakt úplně rozdílný úhel pohledu na tu věc a na to, co se děje teď u nás na Slovensku.

Martina: Já se tedy vrátím v čase ještě zpět, protože když na začátku ledna roku 2016 vláda strany Právo a spravedlnost dva měsíce po vítězství ve volbách tehdy schválila zákon, který polskou televizi a rozhlas dostal pod větší kontrolu parlamentu, což znamená v podstatě, asi řekla bych, trochu vaše cesta. Objevovaly se i v našich médiích běžně titulky „návrat k totalitě“, psalo se o porušování demokratických principů v Polsku, a teď je opravdu ticho, které „řve“. A Donald Tusk má naprosto volné ruce ve svých razantních reformách. Řekněte mi, jak si to vysvětlujete, a je vám to třeba líto? Nebo štve vás to tady? Je to opravdu, to si myslím, že si jako moderátor mohu dovolit, tady je markantní dvojí metr?

Martina Šimkovičová: To je to, o čem jsem mluvila. Toto asi už jen nevidí slepí a bezdušší. Ale když si vezmeme například Maďarsko. Vidíte, co se tam děje. Tam Viktor Orbán má vysloveně prorodinnou politiku, pronárodní politiku. A on sám říká, že tato shnilá, prozápadní, liberální, progresivní politika, ideologie je na ústupu. Protože ta způsobila obrovský chaos, bordel, nepořádek, psychologické problémy. Máme tady válku. Včera jsme viděla nějaké video, jak naháněli mladé ukrajinské chlapce do války. Tak si řekněme otevřeně – hnali je na jistou smrt. A do toho jsou kroky Donalda Tuska, a zůstane to… je to v pořádku. Takže tento dvojitý metr tady jednoznačně je. A asi by se měla i Evropská unie nad tím zamyslet, zda je toto v pořádku.

Vždyť i naši progresivní politici, kteří jsou v europarlamentu, tak oni jdou v podstatě proti nám. Proti této vládě. Teď budeme mít volby do EU, uvidíme, jak dopadnou. Průzkumy hodně nahrávají progresivcům. No uvidíme, bude to veliké překvapení. My jsme takoví dost zlomoví teď v tomto. Měli jsme volby prezidenta, teď budou volby do Evropského parlamentu. Uvidíme, co se bude dít, a jak to ovlivní dění na Slovensku. Ale současní politici v europarlamentu jdou tedy dost proti této vládě.

Slovenská veřejnoprávní televize je nejdůvěryhodnější médium v zemi, ovšem s důvěrou jen kolem 27 procent

Martina: Paní ministryně, po vašem schválení zákona o slovenské televizi a rozhlasu zveřejnili tamní zaměstnanci video, ve kterém nesouhlasí s tímto zákonem. Mnohdy to byli vlastně vaši asi i bývalí kolegové. Dvanáct set zaměstnanců podepsalo, že nesouhlasí s těmi změnami, a doplnili to textem: „Nechceme dělat politiku, chceme pouze každý den jít do práce, kterou milujeme, a dělat ji nejlépe, jak umíme, bez strachu, výčitek a kompromisů.“ Jak to na vás působilo?

Martina Šimkovičová: Já s nimi absolutně souhlasím. Já s tímto, co oni řekli, souhlasím – a přesně někdo takto zůstane a někdo do té práce chodí.

Martina: A dělají to tak?

Martina Šimkovičová: No, a to je otázka. To zase souvisí s tou předcházející otázkou, že je tady dvojí metr. A jak to celé vnímáme. Lidé chtějí takhle pracovat a chtějí do práce, to si přejeme asi všichni, abychom takto chodili do práce, i sem na tento úřad bych přesně tak chtěla chodit do práce. A možná bych měla i lepší výkony, ale stále dostáváte nějaké bodnutí zezadu, z boku, které ani nečekáte. Takže děkujeme, že toto tito zaměstnanci napsali, a takhle by to mělo být i nadále. Ale zda to bylo doposud tak, tak to opravdu nevím.

Martina: Nevíte, nebo víte?

Martina Šimkovičová: Nevím. To musí vědět oni, jak to vnímali.

Martina: A jak to vnímáte vy? Protože asi ta opatření jste dělali proto, že…

Martina Šimkovičová: Nevím. Tam to musíme brát asi individuálně. Ale jestli to oni berou jako nějaký balík, tak já vám říkám to, jak to vnímám v tom širším měřítku. To bych asi opakovala, ale to už jsem říkala. Ale jak to berou oni? Vždyť toto, z čeho vcházejí, oni mají krásné, takové ty poetické řeči. Vždyť ano, ať to tak je. Ať přesně to tak je, jako to oni říkají. Tak by to mělo být. Ale zda to tak ve skutečnosti je? Já nevím. Jinak se říká o… Anebo oni argumentují těmito krásnými řečmi, které musíme brát pozitivně, protože nic negativního tam není, a musíte s tím souhlasit. Jenže to je takové to tendenční kňourání, protože s tím nemůžete nesouhlasit. Oni ještě argumentují tím, že RTVS je nejdůvěryhodnější médium na Slovensku, a tedy proč my, jako vláda, budeme rušit toto médium. Ve skutečnosti má důvěru 27 % občanů. A já se ptám těch, kteří mají tyto krásné pozitivní řeči, zda toto jim stačí. 27 %.

Martina: Podle mediálních expertů na Slovensku nejde vůbec o špatnou vizitku, ale spíš o nedůvěru v média jako celek, protože na Slovensku je právě těch 26, 27 % dlouhodobě prý nejvyšší ze všech sledovaných televizí. Co teď s tím?

Martina Šimkovičová: No, a tedy v takovém tom celém žebříčku je to stále žalostně, ale fakt žalostně málo. Další věc je, když už ji tedy tak chrání i pan ředitel i vedení RTVS, které tedy my chceme zrušit, tak je potřeba se podívat na to, jak vedl pan Machaj tuto televizi. Ve FinStat si můžete najít, že v podstatě za desetiletí je poprvé v mínusu 2,33 miliónů euro. To doposud nebylo. S panem ředitelem Machajem jsem se setkala jako s jedním z prvních lidí tady na ministerstvu kultury, řešili jsem RTVS, a můj první požadavek na něj byl, aby mi přinesl externí smlouvy, se kterými RTVS pracuje. Protože interní zaměstnanci nedosahují na externí platy lidí, kteří tam vyrábějí nějaký konkrétní program. Například o vaření. A oni stále vaří, to jsou tak drahé produkce, že se ptám, zda to má nějaký význam. Do dnešního dne, to už je více jak půl roku, jsem tyto externí smlouvy nedostala. Samozřejmě, že ekonomický audit ukáže konkrétní čísla, a to hospodaření RTVS. A jsem na ně velmi zvědavá, ale já se ptám, proč mi je do dnešního dne nedodal? Co tam si je?

Martina: A já opět připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 89, slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci se s nadšením vrhl na žurnalistiku, a to ve Svobodné Evropě, nebo v Českém rozhlase, to mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání znovu se nepřidat k hlavnímu proudu mu později vyneslo novinářskou cenu Krameriovu.

Ivane, tak už tě všichni znají, ale teď potřebuji vědět, co si ty myslíš, co všechno se událo v dubnu. Začátkem měsíce si Slováci zvolili prezidenta. Volba to byla poměrně napjatá, opozice doufala, že tento úřad obsadí zajisté ona, ale ukázalo se, že Slováci si stojí za svým původním rozhodnutím, které se projevilo v minulých volbách. A přestože před druhým kolem byl skutečným favoritem podle průzkumů a sázkových kanceláří, všichni to známe, kandidát opozice Ivan Korčok, tak nakonec úřad prezidenta získal Peter Pellegrini. Čekal jsi to?

Ivan Hoffman: Já už jsem minule říkal, že neumím odhadovat volby, že ano.

Martina: Ano.

Ivan Hoffman: To, že by měl sice vyhrát Pellegrini, to mi sice říká rozum, ale já si už jako expert nevěřím, tak jsem to nechal otevřené. Takže, já jsem to tedy čekal, ale nebyl jsem si tím jist.

Prezidentské volby na Slovensku byly vlastně o Ficovi a potvrzení, že se jeho vláda zamlouvá většině voličů

Martina: A proč si myslíš, že nakonec Ivan Korčok prohrál?

Ivan Hoffman: Tak asi nejčastěji se zmiňuje jeho chabý výkon v závěru kampaně, slyšel jsem takový rozhovor, který poskytl Mikoláš Dzurinda, který se za něj hodně angažoval, hodně v něj věřil, a ten byl rozčilený na opozici, když řekl, že nepracovala, že chrápali, že prostě jako na něj nepracovali. No, ale myslím si, že hlavně rozhodla vysoká volební účast. Protože v tom druhém kole podpořili Pellegriniho jak voliči pana Harabina, tak slovenští Maďaři. Ti si možná nechali napovědět od Orbána, to nevím, když neumím maďarsky. No, ale ve skutečnosti se – myslím v těch volbách – hlasovalo o Ficovi, to znamená, kdy ta volba Pellegriniho, ta se musí číst tak, že většina Slováků je spokojená s výsledkem parlamentních voleb, a s tím, jak si počíná vládní koalice. V té menšině, která Fica nesnáší, řekl bych až nenávidí, se vlastně nesplnila naděje, že se toto politické kyvadlo vychýlí k liberálním progresivcům. To se nestalo. Já bych řekl, že možná těm liberálům progresivním patří budoucnost, ale zatím opozice na Slovensku nemá ani smysluplný program, ani politické osobnosti. Takže, řekl bych, že v minulém volebním období, za vlády Matoviče a dalších těch liberálů, si Slováci jaksi pokusem – omylem ověřili, že bez toho Fica na tom byli nakonec hůř než s ním.

Martina: Hm. Já musím říct, že jsem pak sledovala různé diskuse na sociálních sítích, a třeba na Facebooku Magdy Vašáryové mě docela vlastně pobavilo, jak tam lidé… Ta diskuse se tam tak jakoby zvrtla, lidé tam jaksi čím dál tím vzrušeněji diskutovali, a velmi často tam prezentovali svůj dotaz „jak dlouho si to budeme muset, paní Magdo, nechat líbit?“ A já jsem si říkala, tak tam nebyly svobodné volby? „Jak dlouho si to budeme muset nechat líbit?“ No, asi tak dlouho, dokud většina volí někoho jiného. Není-liž pravda.

Ivan Hoffman: Hm, tak to bývá, ano.

Martina: Jaké jiné dozvuky těch prezidentských voleb jsi vypozoroval ty?

Ivan Hoffman: Tak my jsem doopravdy spíše sledovali zklamání těch poražených než nadšení vítězů, myslím, že Korčok měl podporu jednak těch liberálních, jak dnes říkáme, korporátních médií, tak podporu politických neziskovek, umělců, no a volila ho Bratislava. V České republice se na neúspěch Fica velmi těšila naše pětikoaliční vláda, říkám také „pražská kavárna“, která kamarádí s tou bratislavskou kavárnou, a média liberální, která taky mají takovou vzájemnou přeshraniční družbu. No, a pokud jde o vítěze voleb, tedy o koalici SMERu, HLASu a Slovenské národní strany, tak tam je podstatné to, že doopravdy dostaly v těch prezidentských volbách od voličů mandát pokračovat v plnění volebního programu, předvolebních slibů, no a oni po volbách dělají to, co slíbili, že udělají.

Martina: Ivane, když ještě zůstanu na chviličku na Slovensku, máš pochopení pro to, že se nová slovenská vláda chce takzvaně popasovat se slovenskými veřejnoprávními médii? Na liberální straně, a to jak na Slovensku, tak u nás, to vyvolává nespokojený křik, což ale vlastně úplně nekoresponduje se situací v sousedním Polsku, kde nová Tuskova vláda poměrně razantně zametla s tamější televizí, což ovšem stejné lidi, kteří ohledně Slovenska křičí, nechává naprosto v klidu. Jak tohle vnímáš?

Ivan Hoffman: Tak na Slovensku je doopravdy taková pikantní situace, a je dobré si jí všímat tady od nás: Na jedné straně jsou veřejnoprávní média, a liberální média obecně, a ta těžce nesou, že si občané zvolili Fica, proti kterému aktivističtí novináři bojovali. Oni prostě vsadili na jednu stranu, které pomáhali, a nakonec prohráli s ní. Což by se novinářovi nemělo stávat, měl by být nad věcí. No, a oni trpí, když se teď od nich chce, aby dělali žurnalistiku objektivní, nestrannou. No, a jsou až z toho tak deprimovaní, že si pořizují společně fotografie, na kterých se všichni oblečou do černého, a pak se takto zvěčňují. Na tom je zvláštní, že tam není nikdo barevný, že tedy je to prostě černobílé, což asi odpovídá o tom stylu jejich žurnalistiky.

No, a druhé straně, což je taky pro mě nesmírně zajímavé, ministr Ficovy vlády se setkává se zástupci nezávislých médií, s těmi prostě různými weby a televizemi, a zajímá se, v čem by potřebovali pomoci. Tak to je zajímavé, ještě k tomu významně prohodí, že peníze, které už nedostanou politické neziskovky, se nikam neztratily – čili naznačuje, že by médiím nezávislým pomohl. Ale já bych řekl, že tento přístup slovenské vlády k nezávislým médiím, která by u nás vláda nejraději zakazovala a vypínala, svědčí o tom, že svoboda slova je na Slovensku momentálně zaručena. Je to dobrá zpráva.

Martina: To je pravda, že ta poznámka, kterou jsi měl na závěr, ta zní mým uším jako rajská hudba…

Ivan Hoffman: Třeba se taky dočkáme, ano.

ODS se neumí zbavit Petra Fialy, který stranu táhne ke dnu. Opoziční SPD pak stagnuje kolem osobnosti svého zakladatele a předsedy Tomia Okamury.

Martina: Uvidíme, kdo si počká, jak říkáš. Pojďme dál, neboť tento duben byl skutečně nabit událostmi. V dubnu se odehrál také 31. kongres vládní ODS v Ostravě i celostátní konference opoziční SPD. A my jsme samozřejmě čekali, že se žádné velké překvapení konat nebude, a to ani ohledně programových prohlášení, ani ohledně předsedů a předsednictva. Přestože tedy komentáře mluvily o tom, že by to obě strany potřebovaly. Že by potřebovaly tam pustit trošku nový vítr. Ovšem překvapení se skutečně nekonalo, a posty předsedů obhájil jak Petr Fiala, tak Tomio Okamura. Přinesly tedy sjezdy cokoli nového, cokoli, řekněme, svěžího? Anebo se vlastně zvolna přibližujeme těm sjezdům strany, jak si je ještě pamětníci pamatují, kde si účastníci 18. sjezdu strany odnášeli hřejivé pocity stejně jako pracující?

Ivan Hoffman: No, tak u těch stranických sjezdů už doopravdy nejde dávno o nějakou výměnu názorů, anebo hledání nových myšlenek, anebo nových kádrů, jsou to prostě marketingové akce, u kterých jde o to dobře vypadat navenek, a také je to jakýsi firemní teambuilding, kdy se všichni semknou ve své bublině. A já jsem kdysi ještě v Českém rozhlase v Radiožurnálu seděl v jedné kanceláři s Petrem Nováčkem, a ten se ještě kdysi po převratu v těch prvních letech ze stranických sjezdů vracel s plnými popsanými bloky. On tam popsal většinou několik bloků, takovým hustým písmem poznámek a potom o tom přemýšlel, psal o tom komentáře. A jednoho dne už vlastně se vrátil s prázdným blokem a byl prostě znechucený. Takže to už je dávno, co se to vlastně vyprázdnilo, a stal se z toho jenom živý marketing, takže vlastně to není, řekl bych, už překvapivé.

Ale pokud jde o tu Občanskou demokratickou stranu, tak to bych řekl, že tentokrát ti delegáti propásli tu, řekněme, pátou šanci zbavit se svého předsedy. Ten ve svém projevu v kostce řekl, že vše, co ODS společně se svými koaličními partnery spáchala, spáchal schválně, a dokud bude u moci, hodlá v tom pokračovat. To byl smrtící projev prostě, ale oni si to neuvědomili, jsou s ním spokojeni. Jim prostě není pomoci.

Zajímavější byl podle mě sjezd SPD, která si nechala svého předsedu, i když jí klesá podpora, a je zřejmé, že s Okamurou má SPD jak v parlamentu, tak i mimo něj, chabý koaliční potenciál. To je zajímavé. Okamura dlouho sázel na to, že voličům, kterým vadí zavedené strany, nezbude, než dát hlas jemu. No, ale teď se tomu opozičnímu voliči z ničeho nic nabízejí i jiné možnosti, ty eurovolby to budou testovat, vlastně, a to jak nalevo, tak napravo mají alternativu k SPD. Takže oni doopravdy mohou doplatit na neschopnost svého předsedy jednak hledat spojence, a také na jeho neochotu s někým se dělit o publicitu. To je jasně vidět na těch jejich volebních plakátech, kde se vyfotografuje on, který nekandiduje do Evropského parlamentu, s různými protirežimními, nebo nesystémovými lídry z Evropy, ale vůbec tam nevidíme lidi, kteří za tu stranu budou, za SPD, kandidovat. Takže, na tom je vidět, že on si myslí, že to je celé o něm, ale to je zřejmě politická chyba.

Martina: Politická chyba asi ano, zatím to tedy vycházelo, a svým způsobem je to pochopitelné, vzhledem k tomu, že SPD je postavená na jakémsi vůdčím principu. Takže tam chápu, že pro ně ta změna je těžká. V ODS je to trochu jinak, ale tam k ní tedy vůle rozhodně není. Myslíš si, že obě tyto strany měly své lídry už vyměnit nejpozději tentokrát?

Ivan Hoffman: Tak my jsme u nás na rádiu udělali rozhovor s Janem Zahradilem, a já si myslím, že to je poslední člověk, který zbyl v Občanské demokratické straně, který je jakžtakž důvěryhodný a který má nějakou váhu, a u kterého se vlastně spojuje ta tradice, ta ODS, která byla kdysi. S tou dnešní, jinak je to úplně jiná strana, na úplně jiných principech, respektive úplně bez principů, tak podle mě Jan Zahradil byl jejich poslední šancí najít někoho, kdo je, řekl bych, politicky a myšlenkově, intelektuálně schopen ještě tu stranu zachránit. A oni to vůbec nepochopili. Podle mě.

Martina: No, ono je to zase v podstatě skvěle vyjádřeno Lukášem Valešem, politologem, který tady u nás byl, a já už jsem několikrát ten jeho výrok vzpomínala, který řekl, že lidé se dopouštějí zásadní chyby, když tvrdí, že systém je dobrý, a jenom se tam tentokrát na špičky dostali špatní lidé. A nedochází jim, že ten systém je nastavený tak, aby se tam vždycky dostali špatní lidé.

Ivan Hoffman: Ale to je samozřejmě přesné, no.

Vládní koalice použila za asistence z Hradu opozici jako toaletní papír, ale snaha řešit problémy byla až na posledním místě z obou stran

Martina: Pojďme se podívat na roli prezidenta, protože ten se tentokrát vrhl do pokusu moderovat debatu o důchodové reformě. Samozřejmě, my se tady v této souvislosti ještě budeme věnovat vztahu vlády a opozice, protože tento vztah v této debatě hrál poměrně značnou roli, ale jak jsi vnímal tedy roli prezidenta?

Ivan Hoffman: No, tak pan prezident, když zrovna nesportuje, nelétá, nejezdí na motorce, tak občas, čas od času, předvádí nějakou politickou iniciativu. A on vlastně předstírá jakousi nadstranickost, to mu ta role ukládá, ale myslím si, že mu to moc nejde. Ta moderace debaty o důchodové reformě se mu určitě nepovedla, a nejzvláštnější na tom celém nedorozumění bylo, že se opozice nechala vlákat panem prezidentem do pasti. Nebo že vůbec připustila to riziko, že se stane spoluviníkem tak nepopulární, a řekl bych docela asociální legislativy. Je zvláštní, že média tíží dnešní situace, kdy se opozičnímu ANO nechce spolupracovat na důchodové reformě s Fialou, který ovšem řekl, že si koalice prosadí svou bez ohledu na to, co si myslí opozice. On řekl: My vás vůbec nepotřebujeme. Teď všichni chtějí, aby si přece jenom povídali spolu a aby vlastně politická scéna byla jednotná, aby se pak nikdo nemohl na někoho vymlouvat, jinými slovy, aby se stali spoluviníky. A to, řekl bych, v úvodu té celé debaty si zřejmě Babiš neuvědomil, nebo jeho lidé, tak z té pasti jenom těžko vylézali ven.

Martina: Máš pravdu, že opoziční ANO, navzdory domluvenému jednání s vládou nad důchodovou reformou, pak zrušilo svoji účast. A pak se zase všichni oddali sloganům o tom, že ale opozice by měla být konstruktivní, ministr Jurečka hořekoval, že důchodová reforma je natolik klíčové a zásadní téma pro budoucnost země, že by bylo záhodno, aby zvítězila zodpovědnost nad laciným politikařením a nad politickým marketingem, a vlastně v tu chvíli se ANO jako by distancovalo od těch kroků k důchodové reformě. Jak čteš tyto opoziční kroky, protože vlastně to všecko vyznívá trošku jalově?

Ivan Hoffman: Já bych úvodem řekl, že myšlenka o konstruktivní opozici je protimluv. To je prostě něco jako kulatý čtverec. Úkolem politické opozice je vládě oponovat. Takže problém není to, že Babiš s tou vládou nespolupracuje na diskriminaci a ožebračování důchodů, protože nic jiného to není. Ta reforma je namířená proti starým lidem, kteří vybudovali stát, který pak mladé generace vybydlely, tak úkolem opozice je prostě vládě oponovat. Já si myslím, že ten problém s Babišem, a s opozicí obecně, je spíše v tom, že oni při pohledu na katastrofu, kterou vláda způsobuje, nejsou schopni občanům jasně slíbit… Já bych řekl, nejlépe by bylo, kdyby přísahali na životy vlastních dětí, že budou-li zvoleni, tak zruší všechno, co Fiala a ti jeho kumpáni odhlasovali a zavedli. A když říkám všechno, tak tím mám na mysli i vypovězení nevypověditelných mezinárodních smluv. No, a pokud opozice něco takového neslíbí, že zruší to, co kritizuje, tak je otázka, jaký smysl ji má volit. A v tom je podle mě ten problém.

Martina: No, a proto jsem otázku už uvodila tím, že vlastně všechno vyznívá jalově. Protože ve výsledku jsou to zjevně politické hrátky, které stejně nakonec odnese občan, potažmo důchodci.

Ivan Hoffman: Hm, je to tak.

Na celé návštěvě premiéra v USA bylo nakonec nejzajímavější to, že po návštěvě ústředny CIA na hodinu skončil šéf rozvědky, který tam jel také

Martina: Hm. Dobře. Pojďme se tedy radovat, protože v měsíci dubnu se děly také věci velké, v jednom okamžiku se prakticky zastavil čas. Přepólovala se zeměkoule a celý svět upřel oči do středu Evropy, aby spatřil, jak našeho premiéra Petra Fialu přijal v Bílém domě prezident Joe Biden. Ivane, byl to malý krok pro lidstvo, ale velký pro naši republiku, anebo to bylo spíše mnoho povyku pro nic?

Ivan Hoffman: Malý krok pro lidstvo… Já bych řekl… Nerozesmívej mě, to je vážná věc.

Martina: Právě, vždyť ano.

Ivan Hoffman: Já bych řekl, že mít fotografii z Oválné pracovny Bílého domu je pro lidi, jako pan Petr Fiala, doopravdy vrcholem politické kariéry. Z pohledu České republiky jsou ale obecně návštěvy premiérů v Bílém domě velice drahé. Ony jsou vždy odměnou, pro Američany výhodnou, a pro nás zpravidla nevýhodnou investicí. V tomto případě tato návštěva byla návštěva za nákup zcela nesmyslné, a navíc předražené výzbroje. Tak já to čtu takto.

Martina: Máš na mysli ty F-35, které dostaneme za jedenáct let, ale které částečně musíme zaplatit?

Ivan Hoffman: U kterých není vůbec jisté, jestli vzlétnou. Prostě to se likviduje už na zemi. Tak to je. To je doopravdy zvláštní investice.

Martina: Je opravdu těžká představa, že si koupíš auto, které ti ta automobilka dodá za jedenáct let. Je to poměrně nestandardní. Nicméně, nebuďme cynici, už jsme skutečně takoví, že se snad neumíme radovat, nebo co. Řekni mi, byl jsi třeba na chvíli hrdý, je to přece jenom taková záležitost, vzpomeň si na své disidentské roky, co bys za to dal, neměl jsi na chvíli pocit, jako dobré to je?

Ivan Hoffman: Já si z minulosti pamatuji úplně jinou Ameriku, než je ta dnešní. Tak to se nedá vůbec srovnat. Ale mě to doopravdy nenapadlo, být hrdý. Já jsem to vnímal jako trapas, který asi nejlépe popsal imitátor Jablonský, který Fialovým hlasem vysvětloval, že angličtina našeho předsedy vlády zohledňovala skutečnost, že mluví se staříkem, který vlastně ani neví, co je Fiala zač, z jaké země přijel a proč přijel, proto musel mluvit pomalu a velice „simple English“, takovou jednoduchou, která zohlednila demenci toho protisedícího. A tenhle černý humor většinou vypadá tak, že se člověk u toho směje, a teď najednou ten Jablonský vypadá, že vlastně přestal vtipkovat a že jenom popsal prostě realitu tak, jak je. No, takové doopravdy zvláštní. Zvláštní díl toho jeho seriálu.

Martina: Je vidět, že nejsme cynici sami dva. Ale mě na té návštěvě zaujala nejvíce jiná věc, a to jest, že Petr Fiala návštěvu Spojených států zahájil jednáním v sídle americké Ústřední zpravodajské služby. A do CIA dostali pozvání také šéfové všech tří českých tajných služeb, tedy: Michal Koudelka, Jan Beroun, Vladimír Posolda. Bral jsi to jako akt důvěry, spolupráce? Anebo ti začala blikat stará disidentská kontrolka?

Ivan Hoffman: Tak pokud jde o návštěvu pana Fialy s šéfy tajných služeb v CIA, tak já se obávám, že si prostě šli pro instrukce, že to nebyla nějaká nezávazná turistická exkurze. A na té družbě mezi našimi a americkými tajnými službami není nic samozřejmého. Je potřeba si uvědomit, že naše tajné služby mají ze zákona obranný charakter. Zatímco CIA má v náplni práce vměšování se do čehokoli, do ovlivňování politických procesů, organizování převratů, diverzí, sabotáží, barevných revolucí, to je jejich práce. To prostě dělají, k tomu jsou zřízení. Oni prostě prosazují americký zájem. Takže dá se předpokládat, že při kombinaci tady té obranné a útočné tajné služby, američtí špioni ty naše zřejmě naváděli na nějakou špatnost a z našeho pohledu nezákonnost. Mně se to vůbec nelíbilo.

Martina: To samozřejmě spekulujeme, přesto všechno spekulace v našich hlavách určitě podporuje třeba skutečnost, že generál Beroun, která týden poté, co jednal se šéfem CIA Wiliamem Burnsem, přímo, jak už jsem zmínila, v sídle americké tajné služby, tak v čele rozvědky skončil. A to ještě před vypršením smlouvy, kdy ho ministryně Černochová odvolala. Tady bychom se asi zase pouštěli do dalších spekulací, protože o tom nikdo nevíme pořádně nic. Ale zvláštní to je.

Ivan Hoffman: Zvláštní to je, já už jsem slyšel, že pan Beroun je takový novodobý Kriegel. Odmítl podepsat. A já tedy nejsem odborník na tajné služby, tohle to je parketa Jana Schneidera, ale samozřejmě jsem zaregistroval i já, že se v té souvislosti spekuluje, že předčasný konec šéfa vojenského zpravodajství souvisí prostě s tím, že si nechtěl špinit ruce. Takovou spekulaci jsem zaregistroval taky.

Martina: A pokud se někdo k občanům chová tak, že vůbec nepovažuje za nutné jim cokoliv z takto zásadní věci vysvětlit, tak se pak nesmí divit tomu, že se šíří spekulace, domněnky, i možná někdy vyložené hlouposti.

Ivan Hoffman: Ano. Je to možné, že si tam doopravdy jenom pokecali a že o nic nešlo, a ještě se navíc tváří, že to je tajné, ale ono to tak nebývá. Jo, prostě ten jejich čas je drahý a…

Martina: Myslím, že o „small talk“ tam nešlo. To asi tušíme oba.

Ivan Hoffman: Přesně tak.

V dlouhém souboji o pomoc Ukrajině v Kongresu ze sebe nakonec udělal Trump hlupáka, ale ani v Kyjevě nemají moc důvodů k radosti

Martina: Ale víš co, v Americe ještě zůstaňme, protože americká vláda už dávno navrhla peněžní injekci pro Ukrajinu, ale pak následovalo dlouhé handrkování mezi republikány a demokraty v Kongresu, aby Kongres uvolnil prostředky na tuto podporu, a v dubnu se tak najednou stalo. Nikdo neví proč, ale je to tak. Řekni mi, co si o tom myslíš, a jak to ovlivní válku na Ukrajině?

Ivan Hoffman: Tak co se změnilo, proč republikáni ustoupili demokratům, doopravdy není jasné, z těch peněz, o kterých se tvrdí, že pomohou Ukrajině pokračovat ve válce, většina skončí v Americe, a většina komentátorů soudí, že pomoc nepomůže Ukrajincům vyhrát, ale pouze oddálit jejich porážku na bojišti. Ale vzhledem k tomu, že se nakonec neřešil problém migrantů a hranice s Mexikem, tak z toho vyšel hloupě Donald Trump. Bez něj, to se všichni shodují, by na pomoc Ukrajině nedošlo, a tam navíc nemluví o žádné vnitrostranické zradě. Takže jeho voliči jsou momentálně lehce zmatení a hledá se nějaké krkolomné vysvětlení.

Tak takové jedno z nich je, že k tomu schválení pomoci Ukrajině došlo ve chvíli, kdy Američané už hodili Ukrajince přes palubu, k tomu vede více různých signálů, spekuluje se, že to vlastně ani nejsou peníze proti Rusům, ale peníze pro vojáky, kteří svrhnou Zelenského. Prostě, v politice je možné úplně všechno. Další možnost je, že je potřeba tu válku prodloužit až do posledního Ukrajince, než se Američanům podaří dostrkat na Ukrajinu Evropany, tedy nás. To je taková další spekulace. Já bych ale řekl, že to hlavní je, že americká pomoc nebude mít vliv na strategii Ruska. Tuto pomoc využijí Rusové, a už to dělají, už to využívají jako alibi, proč s Ukrajinci nejednat o příměří, dokud nedosáhnou vojenského vítězství. Takže Ukrajině reálně hrozí, že skončí Evropě na krku jako takový rozvrácený zadlužený stát, pravděpodobně i bez přístupu k moři, zmítaný navíc korupcí, možná občanskou válkou, to je prostě strašná perspektiva.

A Američané? Ti si možná od té války slibovali víc, ale pro ně i tento výsledek je přijatelný. Oni potřebují momentálně se Ukrajiny zbavit kvůli jiným prioritám, například pro to, že mají problémy, daleko větší, s Čínou, s Ruskem, a teď i s Íránem, který prostě s Čínou a Ruskem v zádech jim začíná dělat problém.

Martina: Ta celková situace na Ukrajině je skutečně čím dál tím smutnější a pro mě sžíravější, ale já teď vypíchnu z tvé odpovědi jinou věc, kdy jsi řekl, že to vlastně odnesl Trump. Co se týká pověsti, protože z toho vyšel, jak jsi řekl, tak trochu hloupě. A já jsem si sama říkala, čím to, že tak Trump a republikáni otočili? Může to mít souvislost s tím, že vlastně velmi krátkou dobu před tím, než Kongres tyto prostředky schválil, tak byl Donald Trump i předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson v Langley (ústředí CIA), a pak najednou souhlasili s tímto vojenským balíčkem pro Ukrajinu a naprosto zapomněli, že to bylo navázáno také na řešení migrační vlny z Mexika. Ten balíček řešili několik měsíců, najednou to všechno šlo. Je to zvláštní, že v CIA v Americe se skutečně v dubnu dveře netrhly. Myslíš si, že toto mohlo sehrát určitou roli?

Ivan Hoffman: Ono to připomíná takové to, že možná Trump dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout, taková mafiánská tradice, ale já bych hlavně k tomu řekl, že prezidentský kandidát v Americe, on neřeší jenom otázku, jak se zalíbit voličům, aby pro něj hlasovali. On také řeší, jak si naklonit sponzory, a jak si nepohněvat vojenskoprůmyslový komplex, který se na tom rozhodování podílí. A z toho balíku, o kterém se hovoří jako o pomoci Ukrajině, půjde většina peněz na doplnění výzbroje a munice pro americkou armádu. To znamená, jsou to hlavně peníze pro americké zbrojovky. To, co dostane Ukrajina, doopravdy bude stačit pouze na prodloužení války, nikdo rozumný nevěří, že to zvrátí situaci na bojišti. A pak je taky potřeba připomenout, a na to u Trumpa stále zapomínáme, že on už toho naplácal tolik, různého, protiřečícího si, že ho nelze brát vážně. A určitě nemá smysl si ho nějak idealizovat, jo. Trump není náš člověk. Prostě to je potřeba vědět.

Martina: Tady se ale opravdu nabízí otázka, jak je možné, že nejenom evropské země, ale i Amerika, když volí prezidenta, tak spousta voličů pravděpodobně stojí jenom před touto volbou menšího zla.

Ivan Hoffman: Tam prostě ani jeden není žádné nějaké terno, a u Trumpa teď nedávno jsem zaregistroval, že se nechal slyšet, že pokud se stane prezidentem, tak bude ostře vystupovat a sankcionovat země, které se odváží odmítnout, nebo odmítat dolar jako rezervní měnu. Tohle je prostě takové vyhrožování, ať už nepřátelům, anebo i partnerům, které by nikdo neměl přehlédnout, jo. Tohle by nemělo v té debatě vůbec zaniknout. Tam je prostě nebezpečný prezident. Biden asi taky, ale slyšel jsem už názor, že asi Biden je méně nebezpečný než Trump. Tak to je.

Martina: Tak ale tady toto musí…

Ivan Hoffman: Víš co, aby se v tom vyznal pes, jak se říká.

Martina: Toto na druhou stranu musíš chápat, protože myslím si, že postavení dolaru je v současnosti pro Ameriku naprosto klíčové, a pokud chce Donald Trump jet dál svůj program America First, tak prostě musí tady tyto signály ke svým voličům vysílat.

Ivan Hoffman: Jasně, jasně.

Martina: To zase bych pochopila, přestože nám se to líbit nemusí.

Ivan Hoffman: On tím, že říká „Amerika na prvním místě“, tak myslím si, musíme si klást otázku, kde je tedy Evropa? V tom jeho pojetí? A ta je někde na konci.

Írán odpověděl předem ohlášenou odvetou na izraelský útok, který protiraketová obrana s podporou Západu odvrátila. Ovšem tak draze, že šlo spíše o Pyrrhovo vítězství.

Martina: No, myslím, že víme, kde je Evropa. A nejen v jeho pojetí.

Masivní vzdušný útok Íránu na Izrael. To bylo jedno za zásadních témat. Jaký bude mít tento krok dopad? To je jedna otázka. Ale zároveň, proč ten masivní útok vypadal, jak vypadal? O mnoha událostech, o kterých se tady bavíme, tak některé jsou jen takovou kouřovou clonou, aby zamlžily vidět jasně zásadní věci, ale tento útok, tento vzdušný pokus o útok může do budoucna zakývat i naší bezpečností, a vůbec celosvětovým děním. Řekni mi, co tebe na této odvetě zaujalo, protože ona byla skutečně velmi zvláštní?

Ivan Hoffman: Tak, jednalo se o reakci na izraelský útok na íránské velvyslanectví v Damašku, asi se Írán nemohl tvářit, že se nic nestalo. Tam prostě zemřelo 13 lidí, mezi nimi někteří důležití generálové, ale odveta to byla zvláštní. Protože ona byla ohlášena předem, nezpůsobila ztráty na životech, a ani nějaké velké škody materiální, a spíše to vypadalo na takový test izraelské obrany. To sestřelení levných íránských raket a dronů drahou protiletadlovou municí, patrioty – tam jedna střela stojí asi milión dolarů – to se dalo značit za takové Pyrrhovo vítězství. V Izraeli byli rádi, že to všechno trefili, ale mají určitě o čem přemýšlet. Navíc ukázalo se, že Írán se už chová jako regionální velmoc a předpokládá se, že pokud už nevlastní atomovou zbraň, tak je otázka krátkého času, kdy tomu tak bude. No, a pro Američany, kteří mají v Izraeli velice důležitého spojence na Blízkém východě, to je další z řady, řekl bych, lítostí, protože přibývá zemí, které se Američanů přestávají bát. Je potřeba si uvědomit, že Írán není osamocený, on doopravdy to, co dělá, dělá s Čínou a Ruskem v zádech, takže padla obava, aby nedošlo k nějaké velké válce nikoli kvůli Ukrajině, ale kvůli Izraeli a Íránu. Ale zatím se zdá, že se všichni tak nějak vzpamatovali, došlo jim, že ve hřeje je toho doopravdy hodně a že se drží zpátky. Uvidíme, jak to dopadne.

Martina: Mně to celé trošičku připomínalo Márquézův román Kronika ohlášené smrti, kdy celý ten román někdo hlásí, že někdo jiný zemře, a všichni o tom tak nějak pochybují, ale ono se to stane. Ale tady bylo markantní, že Írán nemohl ztratit tvář. On musel něco udělat. Ta odveta prostě musela přijít a v tomto případě bych možná asi úplně nesouhlasila, nebo polemizovala s tím, cos říkal, že to vypadalo na test izraelské obrany, protože já si skoro nejsem jistá, jestli ji testovali. To, kolik těch dronů poslali, jak dopředu řekli, že to udělají, jak vlastně ty drony letěly, letěly dlouze, táhle, takže je mohlo ostřelovat i Jordánsko, a tak dále, mně to skutečně přišlo jenom jako gesto a ukázka toho, co jsi pak zmínil – jsme tady a s námi takto jednat nebudete. A toto si říkám, vlastně že je nejdůležitější vzkaz, protože by to do budoucna mohlo zamíchat celosvětovými bezpečnostními kartami.

Ivan Hoffman: Určitě ano, tam je potřeba si uvědomit, že Izrael je malý, a tam stačí, aby dopadla jedna atomová bomba, a je vymalováno. Jo, a jim se povedlo zasáhnout letiště, jednou z těch raket, to znamená, že přece jenom něco proletělo přes tuto obranu, že nebyla úplně stoprocentní. No, a zahltit v dnešní době protiletadlovou obranu, ukazuje se, že není až takový problém, a oni všichni – to se stále říká – že se vlastně stále cvičí na minulé války, a teď se ukazuje i na Ukrajině, i v Izraeli, že ta doba se mění, že války se povedou úplně jiným způsobem. Dneska už se ukazuje, že je úplně nesmyslné mít letadlové lodě. Prostě ty se nedají už v dnešní době ochránit. Jde o to, když se někdo rozhodne, tak půjdou všechny ke dnu. A doopravdy je něco jinak, a mám pocit, že zatím s tím stále nějak nepočítáme. Žijeme v představách, že když dojde k válce, tak se povede jaksi postaru, ale to tak určitě už nebude.

Bizarní zpravodajství o smrti „první kočky“ republiky ukazuje banalitu a neprofesionalitu rádoby seriózního mediálního mainstreamu

Martina: No, myslím, že slovy dnešní generace, bychom museli zhodnotit, že ten duben byl skutečně hustý.

My jsme si společně slíbili, že na závěr vždy dáme nějaký oddech od pěny dní, a přiklonili jsme se k mainstreamovému modelu „zvířátka na konec“, ale i v tomto případě jsem zjistila, že vstoupím na tenký led, protože mě zaujalo, že na několik dní se na titulních stránkách usadila zpráva o tom, že zemřela „první kočka“ a že první dáma republiky, kvůli smrti její Micky, zrušila pracovní program. A tady jsem na vážkách. Protože já sama vím, že jsem trošku fňukna, a vždycky jsem obrečela každé naše mrtvé zvíře. Ale na druhou stranu si zase musíme přiznat, že ty reakce jsou tak trochu bizarní. A vzpomněla jsem si na povídku Roberta Fulghuma, který psal srovnání s tím, kolik peněz utratíme za oblečky pro naše mazlíčky, v porovnání s tím, kolik dáme na lidi v pečovatelských domech. Na staré lidi. Tak řekni mi, jak s tebou tedy zacvičila zpráva, že nás opustila „první Micka“?

Ivan Hoffman: Já jsem se jednou zeptal populárního baviče Milana Markoviče, už nevím, při jaké to bylo příležitosti, dělal jsem s ním nějaký rozhovor, jestli je něco, o čem se nežertuje. A dodnes si pamatuji, jak zmínil, že to, o čem se nežertuje, jsou nemocné děti a smrt. A já bych řekl, že to pro ty mazlíčky platí taky, že se nedá o tom žertovat. Náš vztah ke psům, ke kočkám, je někdy silnější než k lidem, i když to neumíme nějak racionálně vysvětlit. A pokud jde o zvířata celebrit, tak tato nejsou pouze domácími mazlíčky, ale rovněž se stávají takovými mediálními hvězdami. Všichni vědí, jakého psa měl Václav Havel, jaký pes je v Bílém domě, prostě to se ví, ale já si myslím, že těžit z popularity svého páníčka je snem každého psa a kočky. Ale já si pamatuji, jak náš pes Arnie, ještě jako štěně, velice kvitoval, když jednou na vernisáži mé knihy, taková paní procházela kolem nás, a říká: „To je pes pana redaktora.“ Jo, a to byl jeho hvězdný okamžik, bylo vidět, jak je šťastný, jak si to užívá.

Martina: Ale já tě stejně z té otázky ještě nehodlám nechat utéct, protože mě na tom vlastně zaujalo to, jak se posunulo vnímání toho, co je důležité. Důležitých událostí v médií, která se vlastně snaží působit takzvaně seriózně. A tak jsem si říkala, jestli toto vše je jenom další z osvědčených metod, jak nás zaměstnat, jak odvést pozornost, jak vybudit emoce: „Podívejte se na ni, jak ona je hodná, sluší jí to, ještě jak pláče nad tou kočkou.“ Víš, že to vybudí takové ty falešné emoce, a vlastně jsem si vzpomněla trošičku na vtipy, které jsme říkali za bolševika: Napravo pershingy, nalevo pershingy – a my se věnujeme něčemu naprosto nedůležitému. V tomto případě vlastně děláme vlny zvící státního pohřbu, a chvíli to vypadalo – a veřejnost o tom diskutovala – zda Micka pojede na lafetě.

Ivan Hoffman: To, že jsou původně seriózní, to znamená nebulvární média, Angličané tomu říkají quality paper, najednou nejen u nás, ale všude plná balastu, tak podle mě to není nějaký rafinovaný záměr, nějaká propaganda, nebo nějaké spiknutí proti čtenářům. Já si spíše myslím, že ten povrchní, rádoby familiární styl mainstreamu vypovídá o nevalné profesionální způsobilosti editorů a autorů. Já si myslím, že vypovídá o vkusu novinářů, respektive o nevkusu a o jejich myšlenkovém obzoru, a ten důvod, proč novinářům a, myslím, také politikům, vlastně nezbývá než zásadní témata vymlčet, nemluvit o nich, tvářit se, že nejsou, tak to není v tom, že by chtěli nás, občany, zmanipulovat. Podle mě vůbec netuší, co je opravdu důležité. Oni vlastně nevědí, do jaké se řítíme katastrofy, a jací mimoni nám vládnou, prostě pro ně je důležitá ta kočka paní prezidentové. Myslím, že to je tak jednoduché.

Martina: Jak říká můj muž, vždycky když na něco takového narazíme – nebreč, musíme pracovat s tím, co máme. Tak tedy tato myšlenka na závěr hodnocení událostí měsíce dubna je, myslím, velevhodná, no a já se už se budu těšit, až se podíváme na to, co nám přinesl květen. Máš už tam vyhlídnutou nějakou událost, na kterou se těšíš, jak dopadne, a že ji budeš moct okomentovat?

Ivan Hoffman: No, já jsem strašně zvědavý, kdo nás osvobodil. To bude letos, tedy myslím ve druhé světové válce, to bude klíčová věc, a to se dozvíme hned na začátku května. To bude velký nervák.

Martina: Uvidíme. Já už jsem slyšela i teorii, že nás osvobodilo Německo tím, že prohrálo válku.

Ivan Hoffman: Ano, tak to je velmi pravděpodobné, že tohle si řekneme za měsíc.

Martina: Podívej, já ti velmi přeji, Ivane, aby ses taky z něčeho radoval. Protože bychom mohli do budoucna vypadat opravdu poněkud pesimističtí. A to my přece nejsme. Děkuji ti ale za to, že ses podíval takto věcně a svým specifickým pohledem na to, co nás obklopuje. Díky ti za to.

Ivan Hoffman: Taky, měj se hezky a zdravím i naše posluchače.

Martina: Milí posluchači, mějte se hezky, a uslyšíme se opět za měsíc. Ivane, děkuji.

Martina: Já tomu říkám celospolečenská hypnóza, ale nevím, odkud chodí, protože se opravdu podařilo ošálit, nebo možná – když použiju hrubé výrazivo – úplně normálně zblbnout opravdu mnoho lidí, mladých i starších – starých ne – protože ti, co zažili minulý režim, většinou vědí, oč tu běží. Paralely se prostě nedají přehlédnout. Ale pojďme si to tedy znovu probrat: Z auta se opět stává velmi luxusní zboží, které si nebudou moct dovolit ani střední vrstvy. Nedostupnost bude větší, protože už teď se čeká na auta poměrně drahně času, a myslím, že vtipům z filmu „Good bye, Lenin!,“ o tom, kdy lidé dostanou trabanta ze Zwickau: „Cože? Teprve tři roky, a už máme trabanta?“, už se za chvíli možná nikdo nebude až tak smát. Nebude možné si koupit žádné opravené ojetiny, protože, jak jsi tady vysvětlil, oprava bude tak drahá, že se to nevyplatí. Putování elektroautem po Evropě je putováním od nabíječky k nabíječce, a nad to se už otevřeně přiznává – už jsme to tady otevřeli – že výroba baterií je natolik neekologická, že dokonce i Evropský parlament přijal na návrh Komise usnesení, že elektromobil není automaticky klimaticky neutrální vůz. Přičemž rozhodnutí předcházelo zjištění Evropské komise, že do emisní bilance čistě elektrických aut se musí započítat celý životní cyklus auta, včetně velmi emisní výroby baterie. A když to všechno podtrhnu a sečtu, tak bych opravdu nutně potřebovala odpovědět na otázku: Kde je tedy ten pokrok?

Filip Turek: Samozřejmě, že tento pokrok je úplně podobný, jak byl za bývalého režimu nebo za Sovětského svazu – tedy pokrok jen na papíře. Samozřejmě, že pokrok průmysl dělá samovolně a přirozenou cestou – neprodotujeme se k němu, ani k němu nikoho nedonutíme. Samozřejmě můžeme pokrok nějak podporovat, a tak dále, ale rozhodně se to nedělá tímto způsobem. A já má dojem, že tento argument, kdy někdy minulý týden slavnostně řekli, že se musí celý výrobní proces, a celý cyklus životnosti, až po recyklaci, započítat do životnosti, tak tento argument jsem psal už někdy v roce 2008 do časopisu, a v podstatě je to běžný argument každého, kdo nad tím přemýšlí. Protože když vyrobíš půltunovou baterii, tak co se s ní stane za osm, deset, patnáct let? Co se s ní stane při nehodě? Co se s ní stane při požáru? Co se stane developerům, když začnou stavět nové domy, a kvůli ESG, kvůli zelenému auditu, musí být zelené domy připraveny na to, aby měly pro všechny nabíječky?

Průměrná cena parkovacího místa v Evropské unii – a i v Česku – je od 70 tisíc euro, a dražší, pokud má parkovací místo splňovat předpisy na bezpečnost – požární předpisy. A má tam být nabíječka s obrovsky tlustým měděným kabelem, který nese šťávu. Sedmdesát tisíc euro, to je plus mínus jeden a půl, dva milióny, a o to bude dražší každý byt s parkovacím místem, který si kdo bude kupovat. Takže bude o tuto cenu dražší jen kvůli parkování, protože když dneska budeš stavět nový dům, tak musíš mít povolení, a musíš splňovat předpisy, že tam musí vést ohromné množství kabelů. My si tady budeme muset – podle jejich představ – úplně rozrýt celou zemi, celá Evropa se rozbaluje, což je tedy určitě velmi ekologické, a určitě to nemá žádné emise. Do země se nacpou milióny a milióny tun mědi z Chile a z Číny – zpracovává se to v Číně, a těží z poloviny v Chile. To znamená strašná ekologie – lodě, doprava, a ty milióny bagrů, které rozbombardují celou zem v celé Evropské unii, a dají do ní obrovské kabely vedoucí ke všem domům, ke všem panelákům. Na všech sídlištích povedou tlusté, obrovské kabely, aby mohly všem lidem dobíjet elektromobily. Tohle je jedna jejich představa. A druhá představa je, že jich nebude tolik, a že si je budou sdílet. To je svět, ve kterém já nechci žít. A nechci zažít ani tu transformaci. Je potřeba ji okamžitě zastavit, a tyto blázny deinstalovat z politiky na evropské i české úrovni.

Ve filmu Demolition Man je budoucnost popsána realističtěji, než jak si to představují mladí lidé, kteří věří pohádkám autorů Green Dealu, kteří chtějí volební právo od šestnácti, možná od dvanácti let

Martina: Promiň, že se ptám tak úporně pořád dokola, ale když tady stále hovoříme o záchraně planety, tak jak to je: Jsme snad už jen krok vzdáleni od toho, jak vyrobit čistou a ekologickou baterii do elektromobilů, a také ji čistě a ekologicky zlikvidovat?

Filip Turek: Určitě ne, to technologicky není možné. Technicky se energie musí někde uchovávat, a musí se také vyrobit. Baterie se po její životnosti musí zpracovat. Existují nějaké představy o sodíkové baterii, a tak dále, ale uvažovat o tom, že zákonem budou schvalovat něco, co ještě neexistuje, tak to je prostě komické. To je nad úrovní kosmického práva, a nad úrovní prodávání pozemků na Měsíci. To je úplně směšné. To je opravdu bizár, trapnost nad trapnost. A že tomu věří nějaký zmanipulovaný šestnácti-, sedmnácti-, osmnáctiletý člověk, tak je mi to líto. Samozřejmě, že by chtěli, aby volební právo bylo ideálně od šestnácti, možná od dvanácti, protože tyto krásné pohádky se hezky poslouchají. Myslím, že by si tito lidé měli spíš pustit „Demolition Man“, nebo nějakou takovouto pohádku, která budoucnost popisuje trošičku realističtěji.

Martina: „Ty to vidíš černě, Johne Spartne.“

Filip Turek: Já bych asi za chvilku dostal lísteček za sprostá slova.

Martina: Za porušení slovního kreditu.

Filip Turek: Ano, přesně.

EU chce podobnou transformaci života, jako Rudí Khmerové v Kambodži, která přemění každého člověka v poslušného, uhlíkově neutrálního zeleného občana, který nebude vydechovat

Martina: Prosím tě, budeš paranoidní, když se zeptám, jestli toto všechno může být také v druhém plánu útok na střední třídu? Protože ta to pravděpodobně odnese nejvíc. Střední třída je v každé společnosti pojivem, protože nabízí největší množství výrobků, služeb, a také platí daně.

Filip Turek: Je z ní nejvíc peněz, samozřejmě. To je třída, která se dá nejlépe oškubat, v uvozovkách. Nevím, jestli bych řekl, že je obětí, nebo že je cílem, nevím, jak to nazvat, ale rozhodně to je právě to obyvatelstvo, které to všechno už teď v největším procentu platí. A začíná to už jít tak daleko, že už je to ve výchově, je to v ovlivňování dětí. V Green Dealu je napsáno, že učitel má být něco jako učitel udržitelnosti. To je napsáno v Green Dealu, takovéto větičky tam v zelených předpisech najdeš. To znamená, že Evropská unie počítá s tím, že budeme opravdu jako Zelení Khmerové, nebudu říkat Rudí Khmerové, protože tam vyvraždili, nebo vymřela, polovina Kambodži, když byli u vlády. Tohle to je zase jiná transformace, ale opravdu velmi podobná, která se bude týkat každého člověka, a má přeměnit každého člověka v poslušného, zeleného občana, který bude uhlíkově neutrální, to znamená, že ideálně nebude vydechovat, a bude velmi poslušný.

Když se dnes podíváš na mladé lidi ve věku 18, 20 let, tak jsou studie, že skoro každý z nich má deprese. A já se nedivím, když jim odmalička říkají, že tady všichni uhoříme. Když mi bylo 15, 20 let, tak jsem si představoval, že budu mít krásnou holku, jednoho dne si koupím krásný auťák, že budu mít krásný dům. Měl jsem možná, v uvozovkách, americký sen, nebo český devadesátkový sen. A co mají dnešní děti, kluci a holky, kterým je 18, 20, 15? Oni vidí, že pokud budou spotřebovávat energii, tak umřou, a uhoří.

Martina: Covid, administrativní odvody a požár.

Filip Turek: Jo, to je jediné, co mají v hlavě. Takže si myslím, že přesně tyto si Nerudové, a podobně, berou jako rukojmí, a říkají: „Já jsem tady pro mladé. Já jsem tady s vámi. Uhoříme společně.“ To je politika dnešních lidí, kteří je straší, a na základě tohoto strašení jim potom nabídnou pomocnou ruku, a že je u toho obejmou, když tady bude klimatická katastrofa. Mně to přijde úplně zvrácené. Jak to vůbec může ve společnosti projít?

Martina: A navíc mladí mají jistotu v tom, že se budou mít poprvé v moderní historii hůř než jejich rodiče.

Filip Turek: To je úplně nepředstavitelné. Když jsem vyrostl ve svobodné době, když jsem si užíval devadesátky, ta nultá léta, kdy se všude kolem produkovalo, tak jsem si představil, že to bude jenom lepší a lepší, protože jsem viděl historii 20. století, a jak to od války šlo v západním světě jenom nahoru. A pak se to brutálním způsobem změnilo. A přijde mi, že je to opravdu velká chyba, protože lidé se už rodí tak zadlužení, a budou celý život platit za zelené dluhy, že mi je jich v podstatě líto.

Martina: Takže je ti líto, když vidíš mladé aktivisty přilepené k silnici, protože prosazují třeba v našem hlavním městě třicítku? Což je tvé velké téma.

Filip Turek: Teď si mě dostala. Musím se přiznat, že mi zrovna těchto až tak moc líto není. Ale na druhou stranu si jich vážím vlastně víc než těch pokrytců, než těch, kteří říkají potichu, že Green Deal je budoucnost, protože jsou na něj ekonomicky napojeni. Oni to řeknou na rovinu: „Já si prostě myslím, že uhořím. Jsem hloupý, nerozumím fyzice, nerozumím průmyslu, nerozumím výrobě, a fakt se bojím, že tady uhořím, protože mi to od malička říkají všichni. Tak se tady přilepím k chodníku, nebo hodím v galerii barvu na obraz, a tím na sebe upozorním, všem tím řeknu: „My tady fakt uhoříme, když to nezměníme.““ Nechci říct, že bych je zbavoval odpovědnosti, to v žádném případě ne. Ale vidím u nich aspoň jakousi upřímnost, a ne pokrytectví. Když mluvíš s někým ze strany Zelených, nebo s někým ze strany Pirátů, tak kromě úplných špiček, kteří už nosí kravatu a oblek, a jsou v Bruselu překrmováni foie gras a šampaňským, tak tito lidé tomu většinou opravdu věří, a myslí si fakt, že se tady děje něco špatného.

To, co se v EU děje ohledně aut se spalovacími motory, je převýchova a buzerace lidí

Martina: Je v tom bezvýchodné zoufalství.

Filip Turek: Jo, je to zoufalství. Já k těmto lidem nedokážu cítit nějakou nenávist, i když mě opravdu štve jejich bezohlednost na silnicích. Já jsem měl rozhovor s Arne Springorumem, což je představitel Last Generation, což je známý aktivista. A když s ním mluvíš, tak kromě toho, že je podnikatel, tak zjistíš, že za to dostává mnoho miliónů a že to dělá ve všech zemích. Takže když vidíš jeho ovečky, tak to jsou pomýlenci, kteří by v té komuně chtěli mít doma vyrobené batikované oblečení, a nějakým způsobem v komunitách pěstovat potraviny. A aby nikdo nejezdil autem.

Já jenom pořád nemůžu pochopit, proč tedy žijí ve městech. Proč neodejdou do lesa, a nežijí bio život? To nedělají. Oni žijí na Letné, nebo v Holešovicích, a tam jdou na magistrálu, zakážou nám jezdit Prahou a neuvědomují si, že nemáme hotové okruhy tak, jako je to ve velkých západních městech, kde máš druhý, třetí okruh, a auta tam samozřejmě mohou jezdit přes kreuz, a ne tím způsobem, jako u nás. Jsou to pokrytci, jsou to hlupáci, jsou to navedenci, ale často – přes svou hloupost – to myslí dobře. Kdežto u těch vysokých politiků v tom je jenom zelený byznys, a přerozdělování miliard a miliard.

Do České republiky má z EU do roku 2027 přijít 550 miliard, z toho 160 miliard na tyto projekty, a máme tady několik tisíc, několik tisíc neziskovek – ne několik desítek, nebo stovek – ale máme tady tisíce neziskovek, které jsou na to napojeny. Takže se mi moc líbí, když jakákoliv politická síla řekne: „Zakažme neziskovky!“ Dejme jinou právní formu horské službě a pár dalším neziskovkám, a u zbytku okamžitě zrušit jakoukoliv návaznost na politiku, a na státní peníze. Pokud je to neziskovka, tak je to od slova „nerůst, nezisk“ – to by mohli znát. Tak ať jsou dotovány od svých přátel, a příznivců…

Martina: To oni jsou.

Filip Turek: To jsou. To je zase další problém, když jsou v tom zahraniční peníze. To je pravda.

Martina: Pro tebe je – jak už jsem zmínila – velkým tématem uvažovaná a prosazovaná třicítka v Praze. Proč ti tak hýbe žlučí?

Filip Turek: Tak všeobecně je to rychlost, která je konstrukčně v podstatě absolutně nevhodná pro jakékoli normální auto – pro staré, i pro nové auto – která možná neškodí jenom elektromobilu. To prostě není konstrukční rychlost na jízdu. Takže velké město, kde jezdíš třicítkou, znamená, že ti říkají: „Nemáš jezdit ve městě. Vypadni! Choď tady pěšky!“ To ti tou třicítkou říkají: „Nejezdi! Opusť město!“ Toto říká absolutní minimum lidí, kteří vyhráli v Praze volby, jako ODS, a náš pan – jak to říct – záložní primátor za Hřiba, kterého poslouchá. My v Praze máme pirátskou politiku skrze ODS, a ve všech městech. Třicítka je nepoužitelná, nedá se nikam dojet. Žádný normální člověk, který je aktivní, který pracuje a který živí tyhle parazity, nemá čas jezdit přes celé město třicítkou, nemá na to čas. Autu to škodí, a znamená to jenom toto: „Vystup z auta. Nebuď ve městě. Odstěhuj se. Tady chci žít já, a chci pít sójové laté, a humanizovat magistrálu“. To je jediné, co tím tito paraziti říkají. Další věc je, že ta třicítka jim nestačí. V některých evropských městech už říkají, že dvacítka. To už opravdu znamená: „Jako jdi raději pěšky.“

Martina: Můžeš to tlačit.

Filip Turek: Můžeš to tlačit, a běžet vedle, nebo jít vedle. Takže to už je úplně extrém. A teď si představ další moment, že od tohoto roku – teď aktuálně – když se rozhodnu, že si udělám radost, a ještě letos, ještě v době, kdy se dá koupit benzínové auto, půjdu, a koupím si nové BMW, nebo nové ferrari, nebo možná ještě nového jaguara – protože příští rok také přechází na elektriku – tak toto auto bude pípat, pokud poruší rychlost. Nevím, jestli znáš, že když jsi připoutaná v autě, a teď se na chvilku odpoutáš, tak to na tebe začne agresivně pípat? Tak tohle bude auto dělat, když budeš porušovat rychlost, to znamená, že když pojedeš na třicítce třicet dva. To si nedovedu představit.

Martina: Je neekologické hodit ho do Vltavy?

Filip Turek: Já nevím. Možná bys s tou baterií potom dezinfikovala rybičky a špínu ve vodě. Nevím. Ne, samozřejmě to je prostě úplně psychedelická představa, že pojedu po dálnici 132, a ne 130, a auto bude celou dobu pípat. To je převýchova lidí, to je buzerace lidí. Tohle opravdu v Evropské unii je. Dokonce jsou první návrhy, že by auta nemohla konstrukčně jet víc než 130, třeba. Ne, to je svět, ve kterém já žít nebudu, na tohle já nikomu nepřistoupím, do tohoto mě nikdo nedonutí, i kdybych se měl bránit násilím, nebo to nedodržovat, nebo najít jakoukoliv jinou cestu, jak to odvrátit. Zatím si myslím, že bychom měli jít politickou cestou, protože pořád jsou tady volby. Sice jsou tedy mainstreamem velmi negativně ovlivňovány, ale myslím, že každý normální člověk by se měl zamyslet, a jít to měnit politickou cestou. Ani protesty toho moc nezmění. Prostě potřebujeme, aby tam nastoupila normální garnitura politiků, nová, která bude spojovatelem mezi průmyslem, výrobou, politikou a běžnými lidmi.

Cesta EU je čínský model. Člověk bude dokonale pod kontrolou, a když není poslušný, nekoupí si ani lístek na vlak. Je to diktát korporátního kapitalismu.

Martina: Dobře. Zkusme si představit, že tvoje vstřícnost k takovému životu bude přeci jenom větší, budeš mít rodinu, děti, a řekneš si: „Co se dá dělat. Dobře, omezí auta, nebudeme si je moct příliš dovolit, a když si je náhodou budeme moct dovolit, protože je budeme s někým sdílet, tak budou konstrukčně nastavena tak, abychom nikdy nemohli porušit zákaz vjezdu, nepovolenou rychlost, a podobně. Omezí se linkové spoje, jak už jsem tady říkala, to znamená, že budeme odsouzeni k tomu, být mnohem více na místě, nebude možné jen tak navštěvovat rodiče na Moravě, protože budou propustky, abys nevytvářel další emise, a podobně. Takže se mnoha lidem sníží akční rádius pohybu. Ale myslíš, že „jim“ – a teď nebudu vysvětlovat komu – to bude stačit? Že budou tvůrci této agendy a tohoto nového světa s tímto stavem spokojeni? Nebo je to jen začátek?

Filip Turek: Je to cesta – ty jsi to v podstatě naznačila – k sociálnímu kreditu – čínský model. Je to prostě tak, že když jsou nějaké prázdniny a svátky, čínský nový rok – v Číně je jeden a půl miliardy lidí – tak třeba dvě stě miliónů lidí potřebuje jet vlakem za svými příbuznými, za svou rodinou. A ty máš v telefonu aplikace, které umožňují, že budeš dokonale pod kontrolou. To znamená, že pokud zlobíš, tak je tvou budoucností toto: Pokud máš překročenou emisi CO₂, nebo pokud jsi minulý měsíc přešla na červenou, nebo jsi, nedej bože, špatně zaparkovala, nebo nejezdíš čistě elektrickým autem, nebo jsi s elektrickým autem najela moc kilometrů – i v elektromobilu se bude, po vzoru Nového Zélandu, zpoplatňovat každý ujetý kilometr, a bude hlídána veškerá spotřeba – tak se stane to, že ti nepůjde koupit lístek na vlak, jako je tomu v Číně. To je cesta.

Ty vlastně potom budeš spotřebovávat přesně to, co si stát přeje, a budeš si kupovat přesně to, co si přeje, a bude o tobě mít všechny informace. Bude to, jako když si pustíš Tik Tok, nebo Instagram, to znamená, že ti to přesně nabídne to zboží, o kterém ses před chvílí bavila v kavárně, že by tě zajímalo. Takže už ti systém ukáže, co si vlastně chceš koupit, a reklama se ti bude přizpůsobovat. Takže to je korporátní diktát. Korporátní kapitalismus bude dokonale nastaven tak, aby naše spotřeba odpovídala k tomu, co nám oni chtějí prodat.

Martina: V každém případě se toto ultralevicové a ultraliberální tažení Evropou daří, a nasedají na to především mladí lidé, jak už jsme se tady o tom bavili. U nás to vidíme především u Pirátů. Ale řekni mi, čím to je, že tomuto diktátu podléhají politici, jak se módně říká „napříč politickým spektrem“? Zkrátka, není tady vlastně opozice, která by řekla: „Přátelé, prosím vás, vraťte se na druhý stupeň základní školy, přečtěte si fyziku, přečtěte si přírodopis, přečtěte si chemii, a pak se vraťte, a znovu to rozebereme.“

Filip Turek: Já si myslím, že lidé jsou prostě ostrakizováni, nenáviděni, a nálepkováni přesně tou pseudoliberální progresivistickou skupinou lidí, které je ve společnosti minimum. A tihle lidé jsou velmi agresivně nasáti na své neziskovky a ovlivňují lidi tak, aby se nechtěli dostat do nekomfortní situace. Já to teď zažívám na vlastní kůži: Je to vydírání, udávání, stalkování, a to i rodiny, vydírání rodiny, posílání různých kontrol, velmi často vyhrožování. Já se samozřejmě se svou fyzickou konstitucí těším, až to někdo udělá naživo, ale bohužel se to úplně neděje. To jsou velmi sofistikované věci, které spíš fungují tak, že se tě snaží velmi kultivovaně poškodit.

Myslím, že vydírání funguje i na vysoké státní úrovni. Když se podíváš, jak mluvil profesor Fiala, když psal před pár lety, nebo před mnoha lety, svůj konzervativní časopis, a vidíš, jak mluví nyní, tak vidíš, že ho někdo drží za…, a má je ve svěráku. To není normální chování. Neumím si představit, že by to někdo dělal kvůli pozitivnímu motivu, tedy že by mu někdo slíbil, že někde bude mít – až jednou skončí – miliardu eur, nebo, že z něj udělají někoho v Evropské komisi. Nevím. Možná je to negativní vydírání, že si na každého něco najdou, nebo vymyslí nějaké kompro, a daný člověk, protože třeba žil v nějakých společenských mantinelech, nemá na to odvahu jako Donald Trump. Na toho je podáno sto žalob, ale má takovou povahu, že je mu to jedno, je to „redneck“, který se s tím popere, a v momentě, kdyby vyhrál volby, tak by okamžitě odstoupil od klimatického závazku Pařížské úmluvy. Což je možná důvod, proč tam nasadí těsně před volbou Michelle (Obamovou), nebo proč ho jakýmkoliv způsobem budou deinstalovat. Obávám se, že na to člověk musí mít hodně specifickou povahu a hroší kůži, aby byl vůbec ochoten tento psychický nátlak přežít, aby ho dokázal ignorovat. Ale těchto opravdu extrémně silných osobností je málo. A taková osobnost ještě musí dát na misky vah svůj komfort pod komfort společnosti, a pod její budoucnost, jinak takový člověk bude tím vydíráním, urážením, ostrakizováním, šikanováním trpět. A těch pár procent lidí, kteří ve společnosti jsou, ti progresivisté, kteří ovládají Evropu – to není většina lidí. Většina lidí toto nechce. Ale těch pár lidí na tom má založeno své mechanismy. A přesně tito lidé, kteří ostatním říkají, že jsou dezinformátoři a že používají manipulační prostředky, na tebe vytvářejí kompra, a nálepkují tě. Tito lidé ti řeknou, že jsi proruská, nebo že jsi – já nevím co.

V budoucnu budeme současnou éru odsuzovat jako bizár, novou normalizaci, zelený fanatismus. Máme nakročeno k sebezničení. Bohužel musí přijít veliká krize, aby si lidé uvědomili, o čem to je.

Martina: Teď jsi popsal politiku, kde nejdeš s hlavním proudem, jako slušné „Tantalovo lože“. Proč ses tedy rozhodl vstoupit do politiky?

Filip Turek: Přesně z toho důvodu, že nevidím moc nikoho jiného, kdo by to myslel vážně. Tady na Green Deal nadává Andrej Babiš, který je ale také součástí dotačního systému, a tak dále. Líbí se mi, že na něj nadává, líbí se mi, že na něj nadávají lidé z ODS, ale viděli jsme, jak to dopadlo. Viděli jsme, jak se Saša Vondra vozí na úspěchu EURO 7, a přitom to je úplná tragédie, a měl by se za to spíš stydět, protože se to nesnažil celé okamžitě shodit ze stolu, ale proto, že na tom spolupracoval.

Já jsem byl příznivcem ODS, hlavně té historické, ne té dnešní, protože to je opravdu úplně něco jiného, když vidíme, že tito lidé dnes jedou na vlně Green Dealu. Kdo tady zbyl, když ne tito lidé? Když ne ODS?

Martina: Teď jsi to vykreslil. Já vím, že se slovně s těmi, kteří zastávají tuto ideologii, příliš nepářeš. Tady u mě to byli jenom „paraziti“, a dokážeš být mnohem drsnější. Proto sis vysloužil také nálepku „radikál“. Myslíš, že to už jemněji nejde?

Filip Turek: Jemněji už to nejde. A trošku je mi to líto, protože pak se vidím se svým tátou, a on říká: „Tahle normálně nemluvíš. Proč se takhle v rozhovorech vyjadřuješ?“ Za prvé dělám rozhovorů hodně, je to opravdu hodně hodin rozhovorů, a když pořád dokola řešíš témata, které se týkají tohoto, tak se tě to pak začne už opravdu fyzicky dotýkat, a naštvání už je takové, že už nemám sílu používat slušná slova. My se spolu osobně známe poměrně dlouho, tak víš, že takhle nemluvím. A většinou nemluvím sprostě, ani když se pije a je zábava, kdy člověk dělá různý humor, ale není to tak, že bych se vyjadřoval nějakým zlým způsobem, nebo že bych k někomu cítil nenávist. Takovou povahu nemám. Ale když popisuji tyto věci, a celé si to při rozhovorech spojuji dohromady stále dokola, tak bohužel. A teď, jak jsem vstoupil na politické pole, tak stále víc vidím, jaká je to špína, a co za tím je, takže na slušná slova prostě už nemám vždycky sílu.

Martina: Myslíš, že se Evropě a jejím představitelům podaří tuto řízenou sebevraždu evropského automobilového průmyslu završit?

Filip Turek: Doufám, že ne úplně do stoprocentní míry. Já opravdu vím, že o tom jednou budeme mluvit a že budeme, v uvozovkách, tuto éru odsuzovat jako éru bizáru, éru nové normalizace, a éru zeleného fanatismu, který se, doufám, neuchytil. Ale myslím, že máme hodně namále a že máme hodně nakročeno. A bohužel musí přijít veliká krize, a veliká rána, aby si obyvatelstvo uvědomilo, o čem to je.

Nyní už je to otevřený boj. Zastánci Green Dealu jsou s námi ve válce. Proto lidé musí začít chodit k volbám a změnit to.

Martina: Filipe Turku, nejtěžší otázka na závěr: Když jsme probrali všechna tato témata, tak napadá tě v této souvislosti něco optimistického? Kromě vize budoucnosti, která je v tuto chvíli v rovině zbožného přání?

Filip Turek: Já jsem nerad negativní, ale obávám se, že je to otevřený boj. Že jsme fakt ve válce, nebo oni jsou ve válce, a že se to rozhoduje teď. Takže já něco pozitivního uvidím, až se to hne směrem, který si představuji já.

Martina: Co pro tebe bude první vlaštovkou? Kdy si řekneš: „Tak se blýská na časy.“

Filip Turek: Myslím, že by se za rok, za dva mohlo na evropské úrovni rozhodnout o tom, že se opravdu bude dělat revize Green Dealu a že se z něj vyjme zákaz výroby aut se spalovacími motory. Neumím si představit, že by se deinstaloval a rušil celý Green Deal, to nejsem tak naivní, ale myslím, že se dá hodně věcí měnit, a hodně věcí se dá zachránit.

Martina: Říkáš, že za dva roky. Nebudou už ale v evropském automobilovém průmyslu napáchány téměř nevratné škody, nebo nevratné bez ztráty kytičky?

Filip Turek: To už v podstatě jsou, protože průměrný vývoj velmi kvalitního auta v renomovaných značkách v Evropě trvá několik let – je to až osm let. To znamená, že pokud zadáš automobilovému průmyslu jakožto úplný analfabet technologická rozhodnutí, že se auto bude vyrábět na bázi takovéto technologie, a potom to dvakrát změníš, potom to pozměníš, tak průmysl neví, co má dělat, a co má vyvíjet.

U primitivního elektromobilu, který má v sobě jenom elektromotory a baterii, která je závislá především na zdrojích, máme už vývoj snížený – právě díky tomu komunistickému básníkovi Li Šu-fu – z nějakých 48 měsíců na 24. Takže oni jsou schopni vyvinout nový model primitivního a levného čínského elektrického auta za krátkou dobu, a přizpůsobit se trhu. My děláme sofistikovaná, složitá, kvalitní, drahá auta, která dobývají celý svět, ale my si to zničíme. A pokud budeme průmyslu diktovat z pozice politické síly bez toho, abychom mu naslouchali, tak ho prostě budeme nenávratně poškozovat. Minulý rok Thomas Schäfer, ředitel Volkswagenu, o továrně Volkswagen řekl: „Máme oheň na střeše“, tedy, že střecha hoří, a zároveň požádal o pomoc 240 miliard. To jsou situace, kdy se obávám, že bez ztráty kytičky není cesty zpět. Bohužel.

Martina: Zdá se, že zmínky o požárech se ve veřejných projevech hodně chytli. Filipe, ty jsi řekl: „Věřím, že za rok, za dva, se začne revidovat Green Deal a jeho politika.“ Ale co se bude muset stát? Bude to muset přijít zespoda? Jak zpíval Ivo Jahelka, že „se schody nikdy nezametou – byť by byly z mramoru – zdola nahoru“. Jak se teď budou zametat schody, aby se něco stalo?

Filip Turek: Lidé musí začít chodit k volbám – bohužel – a musí se rozhodovat na bázi vlastního myšlení, ne na bázi mainstreamu. I kdyby nějaký člověk vypadal v médiích jako belzebub, tak pokud věřím, že má nějaké myšlenky, které odporují této zelené transformaci, tak pro něj má mít preferenci. To je můj názor, a to je cesta. Já odmítám jít na jejich level být zeleným revolucionářem. Oni se tam dostali legální cestou, všichni byli zvoleni. Pak si zvolili své představitele na evropské bázi. Každá země má politiku, kterou si zaslouží. Já nehodlám všechny omlouvat, a účast ve volbách je velmi malá, a lidé potom vždycky nadávají, ale k volbám nechodí. Za to si můžeme svým způsobem trošičku sami. Toto nebezpečí je z mého pohledu viditelné velmi dlouho.

Martina: Filipe Turku, já ti velmi děkuji za rozhovor, a za to, že jsi se naprosto jasně vyjádřil k věcem, o kterých mnohé víš. Díky za to.

Pro dnešní dobu je charakteristická víra v experty. Cokoli se ve společnosti děje, děje se s odvoláním na odborné autority. Na experty se odvolávají politici, když provádějí nepopulární opatření. Na experty se ovšem odvolávají i jejich oponenti. Místo starého dilematu, zda se v životě řídit rozumem anebo citem, zda se se opírat o vědění anebo víru, se dnes dohadujeme, kterým expertům věřit a které ignorovat.

Víra v experty vychází z předpokladu, že odbornost je zárukou racionálního rozhodování. Z toho pro politiky plyne povinnost zaštítit svá rozhodnutí dobrozdáním expertů. Na stejný problém mají ovšem různí experti různé názory. To osvobozuje politiky od nutnosti svá rozhodnutí názorům expertů přizpůsobovat. Výhodnější je pro ně vybrat si z expertů takové, kteří souzní s jejich záměry.

Setrvačně se držíme romantické představy experta, coby vzdělance, který disponuje ve svém oboru potřebnými informacemi, rozhledem a kontakty, díky čemuž je respektovaným, na slovo vzatým odborníkem. Reálný expert je ovšem také prodavač, který nabízí své know-how, a pokud se tím chce uživit, musí zohledňovat zájem toho, kdo ho platí. Úspěšnou kariéru zaručuje expertovi loajalita ke korporacím, kterým pomáhá vydělávat, a k politikům, kterým pomáhá udržet se u koryta.

V politickém systému, ve kterém je prioritou profit vládnoucí minority, nikoli všeobecná prosperita, se od expertů neočekávají dobré rady, jak zlepšit lidem život. Očekávají se od nich dobré rady, jak na lidech ušetřit a jak je oškubat. Známý bonmot říká, že není problém nasytit chudé, ale uspokojit nároky bohatých. Hlavním důvodem upřednostňování nepopulárních opatření je zbytečnost opatření populárních, na kterých nelze vydělat. Z pohledu korporací a jejich politiků jsou investice do zvyšování životní úrovně občanů vyhazováním peněz.

Loajální expert je advokátem svého klienta. Jako má obžalovaný právo na obhájce, má i bankéř, obchodník, farmaceut či zbrojař právo na experta, který hájí jeho byznys. Úlohou těchto korporátních expertů s neomezeným přístupem do sdělovacích prostředků je přesvědčit veřejnost o potřebě bezemisní ekonomiky, o potřebě zbrojení, o potřebě povinné solidarity či povinné vakcinace, a obecně o potřebě čehokoli, na čem se expertův klient snaží zbohatnout.

Mezi experty naštěstí panuje konkurence, díky které máme vedle expertů poplatných mocným i experty nezávislé. Částečně to jsou odborníci, kterým se nepodařilo dostat na výplatní pásku korporátu anebo vlády, a jsou tedy nezávislí nedobrovolně. Zajímavější jsou ovšem nezávislí experti, kteří jsou v opozici z pilnosti a z přesvědčení. Ukazuje se, že není snadné je umlčet, aniž by to vzbudilo nežádoucí pozornost. Někteří z těchto nezávislých odborníků pak díky tomu, že nejsou omezeni zadáním a myslí svobodně, otevírají netušené obzory lidem, kteří jsou zvídaví, a nebojí se používat vlastní hlavu.

Nezávislý odborník potvrzuje těm, kdo ho vyslechnou, že je důvodné jejich podezření, že se zde dějí lumpárny a obhajují absurdity. Díky nezávislým expertům víme, že si na placené prorežimní experty musíme dát pozor, a nemůžeme jim slepě věřit vakcíny, CO₂ či vojenská vítězství. Nezávislým odborníkům ovšem vděčíme i za to, že si neděláme iluze o stavu společnosti. Lidí, kteří se bojí myslet, anebo to neumí, je zde díky expertům na vymývání mozků bohužel mnoho.

Žijeme příběh s otevřeným koncem. Může se stát, že nezávislí odborníci budou vyhledáni, umlčeni a pro výstrahu pobiti, aby mocným nekazili byznys. Také je ale možné, že se díky nezávislým odborníkům prokáže neobhajitelnost zjevných nesmyslů, kterými mocní, v zastoupení svých expertů-advokátů, svůj byznys obhajují. Není na škodu si představit, že náš příběh, byť má dnes špatnou prognózu, dopadne ke všeobecnému překvapení dobře. Dojde na názor expertů, to je jasné. Proč by ale nemohl nad zištností zvítězit rozum, čili názor expertů nezávislých, kteří společensky atraktivní know-how nabízejí z pilnosti a zdarma? Jak to kdysi zpívali Buty: „Nemusí se vždycky v noci konat vražda.“

Ján Baránek: Z dalekého Slovenska ne, chvála Bohu. Dobrý den přeji všem. Vzhledem k tomu, co jsi říkala, to může vypadat, že se nyní vzdalujeme, ale když přejíždím hranice, tak bych to ani nevěděl, kdybych nedostával SMS od operátora, že jsem přejel hranice. Takže já jsem tady stále doma, ať se to někomu líbí, anebo nelíbí. Je to pro mě bývalá republika, a odmítám – oddělení samozřejmě neodmítám, to je politický fakt, ale odmítám se tvářit, že jsem najednou přijel – vždyť tady mám rodinu – do nějaké ciziny. Tady pro mě cizina nikdy nebyla.

Martina: To, co říkáš, je hezké, ale oba dva víme, že když někdo do těchto vztahů – jakkoliv jsou dobré – dlouho shora vrtá, tak mohou nastat určité potíže. A mě by zajímalo, jak ty vnímáš to, co se nyní děje v česko-slovenských vztazích? A teď myslím na politické úrovni. Protože Petr Fiala se odtáhl od Roberta Fica, společné zasedání vlády nebude, ve V4 to skřípe. Řekni mi, myslíš, že je to opravdu způsobeno jenom jiným ohledem obou vlád na konflikt na Ukrajině – jak jsem říkala na začátku – nebo vidíš i jiné důvody?

Ján Baránek: Víš co, není to jenom tím. Pojďme ještě před slovenské volby: Tam už bylo dost takové symboliky, a řeknu, až brachiální zasahování i ze strany vašeho prezidenta. Já jsem tedy veřejně říkal, že být na místě Fica, když vyhrál volby, pojedu na první návštěvu do Budapešti, a to ne proto, že bych měl k Maďarům blíž – půlka mojí rodiny ze strany maminky jsou Maďaři – ale jako projev nějakého nesouhlasu. Fico to samozřejmě neudělal, ale to je druhá věc, a myslím, že udělal dobře, že to neudělal. Ale je to projev kulturní války, která se v naší civilizaci vede, protože si nemůžeme myslet, že ukrajinsko-ruský konflikt je izolovanou záležitostí jedné velmoci a bývalé svazové republiky. Je to součást celého konfliktu – a já to nazývám kulturní válka. Ale v širším pojmu už to přesahuje hranice kulturní války, protože kulturní válka se odehrává nejméně na úrovni LGBT, na úrovni likvidace křesťanské, civilizované podstaty části planety, o které jsme si tehdy povídali. A toto je jen jeden z projevů.

Vidíme, že ty samé síly, které prosazují agendu LGBT, které prosazují agendu Green Dealu, jsou, jako kdyby byly totožné s těmi, které nám tady říkají o ukrajinsko-ruském konfliktu, kdo má jednoznačně vinu a kdo je jednoznačně agresor. Toto stejné platilo i v době covidu, zase to byly ty stejné síly, a stále to jsou ti samí lidé, ty samé skupiny. Někdy jsem až překvapen, že to lidem nedojde, že ti stejní novináři ti budou tvrdit, že LGBT je něco normálního, tedy že když chlap soutěží s děvčaty v lehké atletice, tak je to v pohodě. Ti samí tvrdí, že covid utekl z trhu ve Wu-chanu, ti samí tvrdí, že očkování je svoboda, a ti stejní teď tvrdí, že Rusové bezdůvodně napadli Ukrajinu. A ti samí tvrdí, že CO2 způsobuje oteplování planety, stále jsou to ti samí lidé. A stále je to, co říkají, nesmysl. Já vím, že v České republice je o mnoho silnější odmítání Ruska než na Slovensku – nevím proč – ale já nejsem rusofil, nikdy jsem nebyl. V mém věku po tom, co jsem zažil, těžko někdo může být rusofilem. Tam jde o znalost nebo neznalost historie.

Martina: Já jsem se vlastně ptala, jestli si myslíš, že je toto momentální ochlazení diplomatických vztahů způsobeno především jiným pohledem na válku na Ukrajině, nebo je těch věcí více.

Ján Baránek: Je to záměr.

Martina: Je to záměr koho? Sil, o kterých jsi hovořil?

Ján Baránek: Je to přesně jejich záměr. Je to záměr Bruselu, když se bavíme o těch silách, v tomto konkrétním případě je to záměr Bruselu.

Premiér Fiala je hlubokým zklamáním. S jeho projevy z minulých let jsem prakticky na sto procent souhlasil.

Martina: Ty jsi na to šel rafinovaně, protože jsi svými náznaky určitě vzbudil zvědavost, a já posluchače uklidním, že k těmto všem věcem, o kterých jsi chtěl mluvit, dojdeme. Ale přesto všechno, když jsme načali tuto věc, tak by mě zajímalo, co si myslíš o stavu, ve kterém momentálně diplomatické vztahy mezi Českem a Slovenskem jsou? A zajímá mě, o čem vypovídají, protože my teď můžeme pozorovat věc, kterou jsme se snažili odnaučit naše děti, tedy že když s někým nesouhlasí, tak po něm hodí štěrk, a nemluví s ním. A teď mám pocit, že jsme na nejvyšších politických úrovních dospěli do stejného stádia, tedy že když máme na důležitou věc jiné názory, tak řekneme: „S vámi nebudeme bavit.“ Řekni mi, o čem to vypovídá? Co to je za přístup, který se tady najednou objevil?

Ján Baránek: Podívej se, jak mám komentovat vládu a chování vlády, a teď to neberte ve zlém…

Martina: Vaší, nebo naší?

Ján Baránek: Vaší, která má nejnižší důvěru v Evropě. Co mám o nich říkat? Já jsem už dávno říkal – a teď se neurazte, čeští bratři – že váš prezident je nekompetentní. Já jsem se tehdy vyjádřil takto neuctivě. Takže dám tečku: Váš premiér Fiala je pro mě hluboké zklamání. Já si pamatuji jeho projevy z minulých let, kde jsem s ním prakticky na sto procent souhlasil. Pro mě byl tehdy super, fajn. Nevím, co se stalo.

Martina: Mnozí lidé říkají, že je v noci unesli ufouni. Možná. Je pravda, že jeho projevy desítku let zpátky byly nepoměrně jiné než nyní.

Ján Baránek: Ano, přesně. Váš ministr vnitra – ten člověk by si měl založit cirkus. Normálně by se mohl toulat s cirkusem po Evropě, protože to, co udělal, to, co tam natahal, tu truhlu… Toto politici nedělají.

Martina: Truhlu?

Ján Baránek: Tu Putinovu.

Martina: Aha. Ach tak. To byl vak na mrtvoly.

Ján Baránek: Vak na mrtvoly, ne rakev. Pardon.

Martina: To byl street art.

Ján Baránek: Tak toto dělají cirkusáci. To já, když si založím kočovné divadlo, a budu do něj lákat diváky, tak udělám přesně toto.

Martina: To se ti to teď machruje, viď?

Ján Baránek: Ale já jsem vždy machroval, i když jsme měli jinou vládu. Pozor.

Martina: Dobře. Když říkáš, že jsme měli jinou vládu…

Ján Baránek: My.

Martina: Ano, rozumím. Mě by zajímalo, jak se na to tedy díváš teď, protože to, co se teď děje u nás, tak to vypadá jako nějaká nová móda: Nemluvit s nikým, kdo má jiný názor. Ale vezmi v úvahu, že vaše dosavadní prezidentka, paní Čaputová, přijede popřát Petru Pavlovi ke zvolení, ale dozvěděli jsme se, že kdyby vyhrál Andrej Babiš, tak nevyleze ze zákulisí, a zase tiše odjede. Náš Petr Fiala nemluví s Orbánem, s Ficem, s Trumpem.

Ján Baránek: S Kaczinským.

Z politiky se ztratila politika, a politici. Vztahy mezi Slovenskem a Českem se narovnají, pokud nebude premiérem Fiala.

Martina: S Kaczinským. Stále si připadám jako na prvním stupni základní školy.

Ján Baránek: Ano, z politiky se ztratila politika, a ztratili se politici. Něco takového se nedělo ani za Reagana, který vyhlásil osu zla, ani za Thatcherové. I když tehdy se přísně dodržoval protokol, a my jsme byli doopravdy explicitně nepřátelé – tak takovéto věci se neděly, ani v té době, protože to byli politici. Ale politici nám tu vymřeli s Mitterrandem, s Kohlem, když si vzpomínám na evropské politiky, a potom nastoupili aktivističtí absolventi Sorosových instantních kurzů pro manipulaci veřejnosti, což nemá vůbec nic společného s politikou. Nebo nastoupili absolutní amatéři a laici, jako je například i naše prezidentka, které nepřekročila stín skládky v Pezinku, na které participovala. My jsme – a nejen na Slovensku, ale i v Čechách – ztratili politiky jako takové, ty Homo politicus. A je to celkovou vulgarizací vztahů ve společnosti.

Pojďme tedy k česko-slovenským vztahům. Já z toho nedělám vědu ani drama, protože to je dočasný jev. Já věřím, že se tyto vztahy samozřejmě narovnají po dalších vašich volbách. Pokud nebude premiérem Fiala, nebo nedej Bože ještě někdo další z této kumpanie, tak se určitě tyto vztahy narovnají, protože stále platí, že je bližší košile než kabát, a Brusel rozhodně není košile.

Martina: Přesto všechno je situace taková, a politici vykazují tendenci – mluvme o Petru Fialovi – dál postupovat v diplomatických vztazích tímto způsobem. Myslíš, že toto jednání může ohrozit nejenom vztahy mezi oběma zeměmi, ale celkově to něco signalizuje o úpadku demokracie, a o jejím velkém ohrožení?

Ján Baránek: O úpadku demokracie se musíme začít bavit několik let zpět. Opticky nastal s covidem, takže tam bychom mohli hledat kořeny úpadku demokracie. To, na co se ptáš, neberu jako úpadek demokracie, ale úpadek racionality. Takto. Víš, není důležitá otázka „Jak?“, ale vždy je důležitá otázka „Proč?“ A když položím otázku „Proč?“, tak mi vychází jen zlé a horší odpovědi. A ta méně zlá je, že jsem infantilní. A ta horší, že jsem manipulován. Oni ani snad nemůžou myslet vážně, že kvůli konfliktu, který je za našimi hranicemi, konfliktu mezi bývalými svazovými republikami Sovětského svazu, protože máme na některé věci jiný názor, se mezi sebou přestaneme bavit. Kdyby se za něco takového měli rozvádět manželé, tak v Evropě žádné manželství nemáme. Ani se svým manželem nemáš – si myslím – na všechno totožný názor, ale nerozvádíte se kvůli tomu. Toto, o čem se bavíme, není banální věc našich slovensko-českých vztahů. Pochopil bych to, kdybychom se rozhádali kvůli tomu, že si třeba – vymyslím si – někdo myslí, že rozdělení bývalého federálního zlata bylo nespravedlivé, a chtěl by ho dělit znovu, nebo že uděláme novou hranici.

Martina: Ale i pak je potřeba o tom diskutovat.

Ján Baránek: Samozřejmě. Ale kvůli konfliktu, který se nás netýká, protože do něho nejsme žádným způsobem zataženi – s výjimkou toho, že jsme se do něj zatáhli sami – a který se doopravdy týká bývalých dvou svazových republik SSSR – máme ne na celý konflikt, ale na část tohoto konfliktu rozdílný názor, tak udělat toto? Nevím, jak bych to slušně řekl – je to infantilní, nedospělé, nepolitické. Nevím, jak bych to ještě slušně popsal.

Na Slovensku je pravice nejednotná a rozhádaná, a předhání se v tom, kdo je více pronárodní

Martina: Když se podívám k vám, za naši hranici, tak tato situace nastala proto, že Robert Fico má jinou představu o zahraniční politice Slovenska, než má Petr Fiala o zahraniční politice Česka. Řekni mi, jaká je podle tebe vláda Roberta Fica? Co si myslíš o tom, jak začal Slovensko vést?

Ján Baránek: Ty jsi mi dala nepříjemnou otázku, protože já, když takto jezdím po Čechách – a jsem tady v průběhu tří týdnů, myslím, že podruhé – to vidím, že určité skupiny společnosti, se kterými se stýkám – s opačnou skupinou se moc nestýkám – jsou až nadšeny z toho, že se Slovákům něco podařilo a že mají Fica. Já na to odpovím opět jednoduše: Když nastaly volby, tak jsem dělal srovnání, koho volit, a koho nevolit – mám na Slovensku relativně vysokou sledovanost – a přirovnal jsem to k ostrovu, na kterém vybouchla sopka. Říkal jsem voličům: Představte si, že jste na ostrově, na kterém vybouchla sopka, a je jasné, že zahynete. A najednou přistanou dvě helikoptéry, jednu pilotuje blázen, a druhou zloděj. Ke komu do helikoptéry nastoupíte? To bylo moje poselství, koho volit, a to je moje odpověď.

Martina: Ty jsi velký idealista.

Ján Baránek: To není idealismus, Robert Fico není pro Slovensko řešení. Robert Fico byl záchrannou brzdou před progresivisty. Já jsem se zaťatými zuby – zaťal jsem všechno, co se dá zatnout – přimhouřil oči, a nepřímo jsem naznačil – nejmenoval jsem – takže z toho bylo jasné, koho jsem podpořil. Já jsem byl dvanáct let v ostrém konfliktu s Ficem a s jeho SMERem. Jeho lidé do televize TA3 vykřikovali, aby mě nepouštěli na obrazovku. To byli lidé ze SMERu. Kvůli SMERu jsem přišel v televizi TA3 o zakázky, protože si na mě stěžovali, prý včetně Fica. To mi potvrdil majitel, to mi říkali v televizi, že si na mě Fico stěžuje, takže já nemám důvod Fica obhajovat. Ale na druhou stranu chvála Bohu, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Martina: Když tě tak poslouchám, znamená to, že konzervativní pravicová část Slovenska je hodně nejednotná? Jste rozhádaní?

Ján Baránek: Úplně. Tak, jako vy tady, tak i my tam. V tomto si můžeme podat ruce a předhánět se, kdo je větší hlupák, zda my, nebo vy. Bohužel je to tak.

Martina: Myslím, že teď na body vedeme.

Ján Baránek: Víš co, u nás se tato rozhádanost přenesla až do vládní koalice. Andrej Danko útočil nevybíravými způsoby – ačkoliv Pellegrini není konzervativní – na svého koaličního partnera Pellegriniho. Nebudu to teď tady rozebírat, můžeme se k tomu vrátit, ale tato nejednota je úplně okatá, a způsobuje problémy. Teď jsme to mohli vidět v prezidentských volbách, protože tam byl jeden kandidát takzvaných progresivistů, a to Korčok. A ti ostatní byli národní, pronárodní, a ještě národnější, a ještě pronárodnější, a potom už byli až…

Martina: Až moc pronárodní?

Ján Baránek: Geneticky pocházeli z dinosaura, který byl Slovák. Tak se vedl tento souboj, aby se vědělo, kdo je větší Slovák, kdo je pronárodní. Kdybychom si teď udělali genetické testy, tak bych viděl, že jeden je položid, polomaďar, Podkarpatský Němec. Ale to není podstatné. Takže v tomto si můžeme podat ruce, a absolutně na naší straně břehu dominuje absolutní nejednota.

Řeknu příklad: Já jsem založil politickou stranu. A když jsem už minulý rok oznámil, že něco hodlám udělat, tak na mě nezačali útočit liberálové, levičáci a progresivisté, ale největší útoky na mou hlavu se snesly z takzvaných pronárodních sil. A to útoky ve smyslu sprostých výmyslů, vysloveně výmysly, doslova vyfabrikované výmysly, jakože jsem byl ještě za komunismu agent, a takovéto hlouposti, nebo že jsem zpronevěřil peníze, které jsou na transparentním účtu. Stále tam jsou. A jak se dají zpronevěřit? Úplné, dokazatelné sprostoty. A tyto ad hominem útoky, a teď nemluvím už jen o sobě, fungují – nevím, jestli i u vás – ale u nás fungují v podstatě na celé pronárodní, takzvaně konzervativní scéně, jak jsi ji nazvala. Takže se nepostupuje racionálně, ale jde o co nejsprostší ad hominem útoky.

Martina: A jak si to prosím tě vysvětluješ?

Ján Baránek: Jsou tam primitivové.

Slováci musí znovu vybudovat racionální konzervativní politiku, která nebude založena jen na pronárodním lezení na Chopok, kde zapálí vatru svrchovanosti, a s ní celý les

Martina: Dobře, tak to znamená, že konzervativní část je utkaná z primitivů?

Ján Baránek: Ano.

Martina: Tak to tedy teď moc nesloužíš myšlence antiliberalismu.

Ján Baránek: Bohužel, a my si před tím nemůžeme zakrývat oči. Víš, když se potřebuješ jako primitiv někam zařadit, tak víš, že se stoprocentně nespleteš, když na Slovensku – a když jsi Maďar, tak v Maďarsku – když řekneš: „Já jsem roduvěrný Slovák.“

Martina: Jasně, teď mluvíš čistě o nacionalismu jako takovém, nebo o národovectví.

Ján Baránek: Ale to jsou lidé, kteří…

Martina: Já se bavím o pravici.

Ján Baránek: O konzervatismu?

Martina: O konzervatismu.

Ján Baránek: Dobře. Já na Slovensku neznám konzervativní stranu. Proto jsem ji založil. Na Slovensku současně neexistuje konzervativní strana. KDH, která jí mohla být, je dnes progresivistickou stranou, a podpořili kandidáta progresivistů Korčoka.

Martina: Než se dostaneme k založení tvé nové strany na Slovensku…

Ján Baránek: Promiň. Ještě bych rád vysvětlil ty primitivy.

Martina: Ano, dobře. Abychom nezůstali na půl cesty.

Ján Baránek: Takže, já netvrdím, že jsou všichni primitivní, ale je to protkané primitivy – doslova – a jediný jejich argument je, že jsou pronárodnější, a já nevím co ještě, a každého, kdo by mohl sáhnout na jejich prvenství v pronárodnosti, je třeba zlikvidovat. Ale oni nemají argumenty, absolutně nemají racionální argumenty, nemají nic. A já se tě nyní zeptám…

Paní eurokomisařka Jourová je moje oblíbenkyně, protože v jejích nesmyslech nacházím ukojení své touhy po hloupostech

Martina: To jsem si vás tedy trošičku idealizovala, podle toho, co teď říkáš.

Ján Baránek: Není to o nic lepší, než je u vás. Já netuším, zda je u vás tolik primitivů, a nehodlám si to raději ani ověřovat. Ale určitě – když mě Slováci poslouchají, tak mě budou hejtovat, ale mně je to jedno, pokud mě hejtují primitivové – musíme na Slovensku konstruovat, musíme tvořit, a znovu budovat racionální konzervativní politiku. Ale racionální konzervativní politiku se vzdělanými, opakuji vzdělanými politiky, a ne přiblblými idioty, pro které je jedinou pronárodní zásluhou, že vylezou na Chopok, a podpálí tam půlku lesa, protože chtějí vytvořit „Vatru svrchovanosti“.

Martina: Jak říkám, ty jsi iluze odložil už v šatně. Jane Baránku, pojďme se tedy ještě podívat, jak to aktuálně vypadá u vašich politických špiček, protože jsi říkal, že jsi vládu Roberta Fica neidealizuješ. Jak se díváš na jeho snahu změnit zákon o Slovenském rozhlase a televizi? Eurokomisařka Jourová se nechala slyšet, že to může vést ke konci nezávislého zpravodajství slovenských veřejnoprávních médií. Tak jak jsi na tom ty – trneš strachy?

Ján Baránek: Paní eurokomisařka Jourová je moje oblíbenkyně. Rád ji sleduji, protože i když si myslím, že už nedokážu – velmi dobře jí rozumím, protože mluví česky – najít nějakou hloupost, tak si pustím paní komisařku Jourovou. Nebo u nás byla paní Remišová, která odešla do pozadí, a ta měla opravdu perly ducha. Nebo Romana Tabak – to samé – ta se také stáhla, a proslavila se výrokem, že nezávidí lidem, kteří topí plynem, protože budou mrznout, ale ona má doma radiátory. Já jsem si dlouho myslel, že je to hoax, ale ne, ona to doopravdy řekla. Ale Jourová je v politice stále činná, a v jejích hloupostech nacházím ukojení této své touhy po hloupostech.

Martina: Dobře, takže se bavíš na náš účet. Ale teď mi řekni: Co si myslíš o změně zákona o rozhlase a televizi?

Ján Baránek: Ale ano, to muselo přijít, proboha. Muselo. Vždyť je to přece médium placené z daní lidí. Ano, zrušili koncesionářské poplatky, ale to neznamená, že nám RTVS začali předplácet Maďaři, Poláci, nebo Češi, vždyť se to stále hradí ze státního rozpočtu. Přece není možné ze dne na den odfiltrovat velikou část odborníků, a to nemluvím o sobě, já nejsem odborník na virologii, ale i mě například ze dne na den v mainstreamu zrušili. Devět let jsem byl na Slovensku nejpublikovanější, a ze dne na den jsem byl úplně pryč, stále jsem sublimoval. A nemluvím z nějakého hněvu, absolutně ne. Jsem už starý, a je mi to už v zásadě jedno. Mluvím o tom jen proto, aby bylo vidět, jaká byla představa svobody. Jak si  může, proboha, novinářka, absolventka fakulty žurnalistiky, osobovat právo, dělat arbitra, kdo je lepší epidemiolog, nebo virolog? Doktor Lakota ne, ten je šiřitel hoaxů, ale z holobrádka, který ještě nemá ani atestaci, udělali televizní hvězdu. A toto rozhodovaly absolventky a absolventi žurnalistiky, pokud ji vůbec měli dokončenou.

Martina: U nás to bylo velmi podobné.

Ján Baránek: Já vím. Je jasné, že to je potřeba okamžitě udělat. Naopak, já vyčítám Ficovi, že to nezačal dělat jako to první, média měl uklidit jako první, a nejen veřejnoprávní, ale i soukromé, protože soukromá média dělala přesně to samé. Soukromou Markýzu jde nyní uklidit majitel, a redaktoři se mu tam bouří, založili odbory. Já být majitelem, tak je vyhodím, vyrazím, a když nebudou dělat zpravodajství, tak je nahradím novými.

Z řečí, které vedl předseda ODS na jejich stranické sešlosti, se pozornosti dočkal citát, že „stát zde není od toho, aby vodil lidi za ručičku“. Pikantní je, že právě za to je současná vláda kritizována pravicovými ekonomy, podle kterých jsme od Fialova týmu svědky „soft socialismu,“ anebo „již z poloviny socialistického kapitalismu“. Neprivilegovaná většina občanů ovšem Fialovi rozumí tak, že vláda kašle na lidi. A přijde jí to zcela v pořádku.

Určitě není na škodu si ozřejmit, od čeho tady stát není, a od čeho stát je. Začněme tím, že stát není nějaká obluda, co jde člověku po krku, protože to my, občané, jsme sami sobě státem. Jako jiné státy je i ten náš definovaný mezinárodně uznanými hranicemi, společným jazykem a zákony, především pak ústavou konstatující státní svrchovanost.

Až v dalším významu toho slova jsou státem míněny instituce, které si občané zřizují a které financují, aby jim zajišťovaly servis. Ne všechno se hodí řešit individuálně, něco je praktičtější řešit společně. Určitě má smysl přispívat formou daní na kolektivní bezpečnost, na vzdělávání, zdravotnictví a na sociální služby zaměřené na pomoc lidem potřebným. Stát je zde proto, aby svému občanovi podal pomocnou ruku, je-li to třeba.

Nakonec se státem myslí také státní byrokracie, která se občanovi plete do života, obtěžuje ho různými příkazy, zákazy a regulacemi. Jedná se o zcizení státu, nešvar, jehož viníkem jsou politici, kteří místo servisu pro občany vykonávají nad občany dozor. Činí tak formou protistátních zákonů, a zaplevelováním tuzemské judikatury přejímáním cizích hloupých nápadů. U politiků je třeba rozlišovat, kdy slouží občanům, a jejich činnost lze vnímat jako službu státu, a kdy občany poškozují službou cizím zájmům, takže vyvíjejí činnost protistátní.

Stát zde není od toho, aby z něj profitovali paraziti. Těmi se chybně označují lidé slabí, kteří nejsou schopni spolufinancovat servis, který stát poskytuje občanům. Skutečnými parazity jsou lidé nestoudně bohatí, kteří bezpracně hromadí zisky na úkor občanů, kteří se živí prací. Typickým parazitem je globální obchodník, který si účtuje nemravně vysokou marži. Parazitem je banka, která poskytuje lichvářské úvěry, a cílevědomě zadlužuje občany a celé státy. Parazitem je nadnárodní korporace, likvidující lokální soběstačnost a následně těžící z monopolního postavení a kartelových dohod.

Za současné situace, kdy se státy staly vlastnictvím kapitálu, který je ovládá skrze zprivatizované politiky, ztrácí smysl dobře míněná zásada: „Neptej se, co stát může udělat pro tebe, ale ptej se, co ty můžeš udělat pro stát.“ Prvním předpokladem návratu důstojného a užitečného státu je jeho převzetí občany do společného vlastnictví. To samozřejmě vyžaduje upřímnou víru, že bonusem bude lepší státní servis, než jakého se nám dostává za vlády politiků, jako je výše citovaný předseda Fiala, kterého si vodí za ručičku lobbisté korporací odněkud z Bruselu či Washingtonu.

Náš stát má zkušenost s dvěma různými režimy, zajišťujícími pro občany servis různými způsoby. Oba režimy, tedy lidovou demokracii a liberální demokracii (anebo také byrokratický socialismus a globální kapitalismus) přitom zdiskreditovala stejná systémová vada – neochota politiků zeptat se občanů, jaký servis od státu poptávají, čili absence respektu k názoru občanů, od čeho stát není, a od čeho je. Aby si občan mohl vážit svého státu, musí být subjektem, nikoli objektem politiky. Musí mít možnost vyjádřit se v referendu k zásadním otázkám ve věci národní suverenity: Má smysl zůstávat v EU? Je bezpečné být v NATO? Chceme se starat o nelegální migranty? Chceme být za každou cenu zelení? A především: Je nějaký důvod, proč bychom o těchto otázkách měli nechat rozhodovat nějakého arogantního narcise, anebo fabrikanta provozujícího z jakéhosi rozmaru politický alibismus? Protože od toho tady stát určitě není.

Martina: Ty jsi byl na Ukrajině v roce 2013, byl jsi na Majdanu, a o tomto svém zážitku jsi řekl, že se dalo odhadnout, v čem a k čemu bude investováno těch pět miliard dolarů, jak říkala soudružka Nullandová. Jak budou použité, ty provokatére? Jak rozumět tomu, co jsi tehdy řekl? Znamená to, že jsi v tom roce 2013 predikoval, jak to dopadne?

Ladislav Větvička: Dá se říct, že ano. Ne, že bych byl nějaký vizionář, ale z těch trendů, které probíhaly na ukrajinské i ruské straně, z toho, jak poté, co se tehdejší prezident Janukovyč obrátil na Unii s tím, že je ekonomicky velice nevýhodná jakákoli další přístupová smlouva s Unií – a že by to znamenalo uzavření hranic s Ruskem, obrovské finanční ztráty – a požadoval po Unii nějakou formu kompenzací, tak Unie řekla: „Ne.“ Tím pádem rozhovory skončily, a druhý den začaly demonstrace. Takže z toho bylo jasné, že to jsou věci, které nemají logiku.

Protože přece v okamžiku, když jsem vládcem, vůdcem nějakého státu, tak bych měl chtít pro svůj stát to nejlepší, a pokud to chci, a opozice se do mě pustí, že to tak nechce, tak bylo vidět, že jsou pravděpodobně někým navedeni, nebo ještě hůř – zaplaceni. A teď vůbec nechci jmenovat strany tehdejší, protože mnohé z nich už ani neexistují. Ale tenkrát jsem – v prosinci roku 2013, asi dva měsíce před eskalací, před vražděním na Majdanu – tam byl, a protože jsem byl tři roky před tím v Sýrii, kde to začalo přesně takto, že se na střechách najednou objevili cizí snajpeři, kteří začali střílet – jak demonstranty, tak i vládní úředníky, policisty – tak jsem se koukal na okolní střechy, a napadlo mě, že to může dopadnout naprosto stejně, pokud někdo bude chtít vyeskalovat situaci. A zase jsme u Gruzie, protože nějací Gruzíni o pár let později přiznali, že byli členy komanda, které tenkrát bylo povoláno, provedli zásah a během hodiny zase zmizeli ze země.

Martina: Povoláni byli kým?

Ladislav Větvička: Toť dobrá otázka, která strana je tam povolala, která osoba, a kdo měl zájem na tom, že den poté, co Janukovyč podepsal dohodu o předčasných volbách – a asistovali mu u toho ministři zahraničí Polska(jestli se nepletu), Německa a Francie – tak den poté byla ta dohoda pošlapána, a situace vyeskalována tak, že bylo nutné okamžité řešení, protože už někdo neměl chuť, nebo čas čekat.

Martina: Překvapilo mě, že rok před prezidentskými volbami v roce 2018, tedy vlastně čtyři roky po kyjevském Majdanu, proběhl na Ukrajině průzkum veřejného mínění, jehož otázka zněla, koho Ukrajinci považují za nejlepšího ukrajinského prezidenta v novodobé historii, a když se člověk podívá na výsledky, tak: Viktor Juščenko 5 %, Leonid Kučma také, 8 % Porošenko, a poměrně neuvěřitelných 42 % Ukrajinců považovalo za nejlepšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, který je o toho času v ruském exilu. Řekni mi, jak tomu rozumět, když Janukovyč byl prorusky orientován, a průzkum proběhl čtyři roky po Majdanu, a děly se věci, které se děly?

Ladislav Větvička: A ještě nebyla válka…

Martina: A ještě nebyla válka.

Ladislav Větvička: To je zajímavé. Bylo by taky zajímavé vidět, ve kterých oblastech byl tento průzkum udělán, protože samozřejmě, čím víc jde člověk na východ, tak tím víc je tam ruské populace – takže tam by to bylo logické – a kdyby to proběhlo na Krymu, tak bych si tipnul, že by tam bylo tak 99 % pro Janukovyče, ale na Krymu už asi tento průzkum neprobíhal, že… Nicméně, když si lidé vzpomněli na všechny ty prezidenty, tak si možná s odstupem času uvědomili, že v těch letech, kdy byl Janukovyč – což bylo, řekněme, od roku 2008 po rok 2014 – tak Ukrajina měla ještě poměrně silný kurz své měny, pořád ještě probíhal velice čilý obchod s Ruskem, fungoval i velice čilý obchod s Evropskou unií, a lidé, přestože žili na naše poměry relativně chudě, s průměrným platem řekněme 3 – 5 000 korun (a tomu odpovídaly i ceny dalších komodit, vody, elektřiny, potravin, a tak dále – tak možná vzpomínají na tuto dobu, jako na dobu, kdy ještě měli Krym, kdy ještě nebyly konflikty na východě, a kdy to vypadalo, že když se zbaví oligarchů, tak se budou mít dobře.

A když jsem tam tenkrát v roce 13 byl, a bavil se se svými známými v Kyjevě o tom, proč vlastně demonstrují, a jak si budoucnost představují, tak říkali, že by chtěli mít zemi bez oligarchů a bez korupce a aby se měli dobře jako my. A já jim říkám: „A co když přijdou jiní oligarchové, korupce bude ještě větší, a někdo vám zničí zemi?“ Tak na mě hleděli jak na blázna. Bohužel, přesně k tomu došlo.

ČT je propagandisticky zploštělá, a vůbec se nevěnuje realitě, jaká je v zemích jako Ukrajina, Gruzie, Arménie, a podobně

Martina: Vzpomínám si, když jsem se bavila, těsně po Majdanu, se svými přáteli z Kyjeva, tak mi tehdy vyprávěli: „Prosím tě, vždyť tam byli dovezeni lidé ze všech možných částí Ukrajiny. Za co tam žili? Kdo je platil?“ A tak dále. Měli, řekla bych, věcný přístup. A když se s těmi samými lidmi bavím dnes, kdy už žijí tady, tak je to všechno zapomenuto, Rusko je říše zla, a všechny věci, které mi tehdy říkali, jsou zapomenuty. Myslíš, že to je obecný trend, že to, co se stalo, převrstvilo jakékoliv události, fakta, racio, protože je to hrozné?

Ladislav Větvička: Nevím, netuším. Já se na televizi nedívám, protože mi připadá hrozné, co se tam vysílá, a nechci být vůbec součástí příšerných diskusí, pseudodiskusí, které tam jsou. Takže…

Martina: Mluvím o osobních diskusích.

Ladislav Větvička: Ano, rozumím. Proto nejsem ovlivněn mediální propagandou o Ukrajině, která, myslím, je zase zploštěná, a zabývá se posledními dvěma léty, a nezbývá se tím, co bylo tenkrát. A to chci právě srovnat: Když se bavíš v osobních diskusích s přáteli, tak je velice důležité, kdo z těch lidí na Ukrajině byl, kdo byl v Rusku, kdo má jakékoliv zkušenosti z toho prostoru, kdo měl jaké názory před tím, a naopak, kdo třeba má všechno jenom z povídání v České televizi, která, obávám se – když se sem tam k ní náhodou dostanu a poslouchám zprávy – je neuvěřitelně propagandisticky zploštělá, nevěnuje se vůbec realitě, která v těch zemích je. Takže i mezi mými přáteli jsou dvě skupiny lidí. Jedna, která to vnímá jedním směrem, druhá, která to vnímá z obou stran úhlu pohledu. Je to individuální.

Martina: Tys řekl, že se Česká televize nezabývá tím, co bylo tenkrát, a hovoří pravidelně o tom, že Ukrajina byla rozvinutá demokratická země. A já jsem našla výrok z roku 2015, kdy Hynek Kmoníček, náš pozdější velvyslanec ve Spojených státech, řekl, že Ukrajina funguje jako volné sdružení oligarchů, kteří si financují vlastní armády, nebo přinejmenším milice. Myslíš, že tím bylo výstižně popsáno, jak to na Ukrajině funguje? Podle tvých osobních návštěv, postřehů, diskusí v té době?

Ladislav Větvička: Jednak Kmoníček má názory, které by dnešní média možná už nechtěla slyšet. Je to úžasný člověk, takže pro mě to jsou velice poučné věci. Tys řekla, že Ukrajina byla demokratickou zemí?

Martina: To se u nás teď říká, že Ukrajinci hájí svoji demokratickou zemi. Je to informační databáze, kterou dnes můžeš slyšet.

Ladislav Větvička: Rozumím.

Martina: A zajímalo by mě tvé srovnání, tedy člověka, který tam – na rozdíl od druhých – opravdu jezdil.

Ladislav Větvička: V tom případě, jaký je rozdíl mezi prezidentským systémem na Ukrajině a v Rusku, a mezi oligarchy na Ukrajině a Rusku, když o jedné zemi říkáme, že je symbolem demokracie, a o druhé, že je říší zla? Já bych systémy v obou těchto zemích považoval za velice blízké, i když se samozřejmě úplně srovnávat nedají. A o tom, co řekl Hynek Kmoníček, nemá ani smysl diskutovat – takhle to opravdu je. Ale když přijedeš na Ukrajinu, tak se s tímto samozřejmě nesetkáš, protože oligarchové mezi lid nechodí. Ti žijí v úplně jiných palácích a žijí úplně jiný život.

Martina: A vědí běžní Ukrajinci, že jakoukoli pomoc, která kdy před válkou doputovala na Ukrajinu, si přerozdělili oligarchové? Bylo to tak? Nebo…

Ladislav Větvička: Ne, nejsem si jistý, že to úplně vědí.

Martina: A bylo to tak?

Ladislav Větvička: Co? Že si to přerozdělovali?

Martina: Ano.

Ladislav Větvička: Z informací, které mám, tak pravděpodobně ano. I když samozřejmě nemám důkazy, tedy se můžu jenom domnívat. A samozřejmě, o tom se v místních médiích nemluví, takže místní lidé o tom nemají více informací. A ani se o to s nimi nemůžeš bavit, protože o tom nic více nevědí.

Když se USA a EU rozhodnou přestat financovat válku na Ukrajině, tak válka skončí prohrou Ukrajiny, a tato země se ekonomicky zhroutí, protože je rozkradená a rozprodaná

Martina: Jak to podle tebe na Ukrajině dopadne?

Ladislav Větvička: Blbě.

Martina: Co to vlastně dneska znamená?

Ladislav Větvička: To záleží na tom, kdy to dopadne, a jak dlouho to ještě bude pokračovat, protože tady umírají na obou stranách lidé, kteří jsou mladí, a měli by celý život před sebou, takže tam samozřejmě vznikne obrovská nenávist, která tam už musí být mezi těmi, kteří přišli o své blízké, a druhou stranou. Teď je otázka, jak dlouho se to budce ještě financovat. Protože se bojím toho, že pokud se Amerika, nebo Evropská unie, rozhodne přestat tuto válku financovat, tak samozřejmě tato válka skončí obrovskou prohrou Ukrajiny, a zároveň se země ekonomicky zhroutí, protože je rozkradená, rozprodaná – nevím, jak to správně nazvat – a ekonomicky to nemůže ustát.

Teď vznikly oblasti, které jsou obsazeny ruskou armádou, a Rusko chce ještě další oblasti, a otázkou je, kam až se posune. Jestli se posune i přes Cherson a Oděsu třeba až k moldavské hranici, aby měli pod kontrolou své lidi v Podněstří, a jestli myslí opravdu vážně, že chtějí, aby se Ukrajina stala součástí Ruska. To všecko jsou otázky, které, myslím, se musí rozhodnout do amerických prezidentských voleb.

Martina: To jsem se tě chtěla zeptat, jestli si myslíš, že válku na Ukrajině rozhodnou americké volby?

Ladislav Větvička: Pravděpodobně ano. Když vyhraje bývalý prezident Trump, tak asi všichni tušíme, jak to dopadne. A pokud tomu bude chtít druhá strana jakýmkoliv způsobem zabránit – a jsou schopni opravdu jakéhokoli způsobu, což už známe z amerických dějin – tak to může mít na průběh událostí na Ukrajině úplně jiný vliv. Takže můžeme do amerických voleb, do podzimu tohoto roku očekávat věci, které můžou znít – z dnešního pohledu – naprosto šíleně.

Martina: Ze setkání Viktora Orbána s Donaldem Trumpem na Floridě vzešla mimo jiné věta, že pokud mají Evropané strach z Ruska, nebo chtějí posílit svou bezpečnost, tak si to mají hradit sami. Měl to říct Donald Trump. Myslíš, že Evropa má z Ruska oprávněný strach? I toto můžeme slyšet prakticky denně.

Ladislav Větvička: Nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Co je to Evropa? Jinak má asi strach z Ruska Portugalec, který žije na pobřeží, jinak má asi strach Estonec, který má hranice s Ruskem, a má ho za humny. Těžko říci. Evropa nikdy nebude mluvit jednotně, protože už z geopolitických úhlů pohledu má každý jiný zájem. Takže nevím, jak na to odpovědět, protože když se zeptáš Pražáků, jestli mají strach z Ruska, tak ani nevím, co by ti odpověděli.

Martina: Když se ale podíváme na to, jakým způsobem u nás probíhá informování, a jaká informační strategie má zelenou, tak můžeme pozorovat, že zášť vůči Rusku je značná – bavme se třeba o naší zemi, nebo o střední Evropě – a v některých případech už přerostla v regulérní nenávist. Co myslíš, že se s tím bude moct do budoucna dát dělat? Protože jednoho dne bude po válce – ať skončí jakkoliv. Jak to vidíš ty, člověk zkušený, který už mnohokrát slyšel z jara zpívat kosa, a to v různých částech Evropy? Jak myslíš, že tyto věci můžou dopadnout? Myslíš, že se jednoho dne jako mávnutím kouzelného řekne: „Co jsme si, to jsme si. Musíme nějak fungovat dál. Všichni tady žijeme na omezeném prostoru, a navíc jsme na sobě různým způsobem ekonomicky závislí.“ Jak myslíš, že tohle může vypadat, a dopadnout?

Ladislav Větvička: Tyto nenávistné věci se nedějí na lidské úrovni. Když se bavíš s lidmi – kdekoliv – v Ostravě, v Brně, v Praze, tak názory jsou naprosto odlišné od toho, co slýcháme v médiích. Takže nenávist je na vládní úrovni, řekněme, na politické a mediální úrovni. Tam jsou dnes lidé, kteří jsou zodpovědní za všecky věci, které se v posledních dvou letech staly a které likvidují vztahy, které jsme s východními zeměmi měli – i s Ukrajinou, i s Ruskem – protože ani na Ukrajině nejsou úplně všichni velcí fandové toho, že jim tam posíláme zbraně, že financujeme něco, co jim vzalo souseda, a ne všichni se dívají na to, že to je Rus, kdo je za vše zodpovědný. Takže na lidské úrovni se to může obnovit velice rychle, normálně, protože lidé se vždycky domluví. Ale na politické se obávám, že to může trvat roky, a možná i desítky let, než se navrátí nějaké normální vztahy.

Kdo chce, může si sehnat potřebné informace, a udělat si názor z různých úhlů pohledu. Přístup k zahraničním médiím umožňuje překladač.

Martina: Vybavil se mi bonmot Milana Lasici, který říkal, že za minulého režimu jsme si mysleli: „Ludia sú hlúpí, lebo majú nedostatek informácií, a teraz vieme, že tým to nebolo.“ Chci se zeptat, jakým způsobem si mají lidé obstarat informace, aby se třeba lépe orientovali? Ne každý je takový světoběžník, že se ráno probudí, a rozhodne se, že někam odletí, jako ty. Ne každý umí – a chce – takovýmto způsobem cestovat. Jak se domoci informací, o které by se člověk mohl alespoň trochu opřít, nebo je použít jako jeden kamínek do mozaiky, která může nastínit pravdu?

Ladislav Větvička: Není to až tak složité. Když se podíváme tři čtyři roky zpátky – kdy ještě psala Tereza Spencerová, která perfektně pokrývala prostor Blízkého východu – tak model je velice jednoduchý. Já, když potřebuji informace o nějaké zemi, tak mám v záložkách vždy jejich informační zdroj, který je samozřejmě vždy nějakým způsobem propagandistický. Takže si ráno přečtu zprávy z ruských Izvěstijí a přečtu si zprávy z ukrajinské Pravdy, z Kyjeva. Když je něco z Blízkého východu, podívám se na  Teheran Times a podívám se, co píšou v Izraeli. A dnes je to velice jednoduché, protože překladač to přeloží do češtiny a člověk ani moc nepotřebuje znát cizí jazyky. Takže, kdo chce, může si udělat názor z různých úhlů pohledu, z různých stran. Ale musí počítat s tím, že samozřejmě každá strana používá svou propagandu. A v okamžicích, kdy už je mezi dvěma státy válka, tak se samozřejmě vypouštějí věci, které jsou vhodné pro daný národ a pro jeho vítězství, a naopak se může lhát o nepříteli, protože – jak známo – když začne válka, tak první, kdo umírá, je pravda. Na obou stranách.

Některým dojde, že jsme někde udělali chybu, až když tady bude hlad, budeme dovážet drahé potraviny a jíst brouky. A to bude pozdě.

Martina: Velmi dobře si člověk mohl dělat kusé názory na základě diskusí. Ale v posledních letech se nám tady rozmohl takový nešvar – výrazně na sebe začal upozorňovat už v časech covidu – a to trestání lidí za vyslovení jejich názoru, a to buď veřejnou dehonestací, urážením, nálepkováním, nebo i ztrátou práce, kreditu, a podobně. Co s tím?

Ladislav Větvička: A pokračujeme dál: Už to máme i ve fázi odsouzení na tresty podmíněné, a bohužel i nepodmíněné. Je to dva dny, kdy v Ostravě proběhl soud s člověkem, který někde napsal o tom – je to bývalý voják, jestli se nepletu – jak by se mohla vyvíjet situace na ukrajinsko-ruském pomezí, a že použití taktické jaderné zbraně by třeba jedné, nebo druhé straně, mohlo pomoci v tom, nebo onom. Za tyto diskuse, které byly samozřejmě pouze v teoretické rovině, byl odsouzen – mám pocit, že mu dali šest měsíců nepodmíněně.

Takže, když jsme v této fázi, tak můžeme očekávat, že se tady testuje, co všechno lidé ještě skousnou a co všechno jsou lidé schopni tolerovat, a jak je vidět, tak lidem nevadí, že se omezují diskuse, že když chce dnes někde diskutovat, tak tyto diskuse jsou zaplevelené většinou jedním názorem, který jako by vypadl z oka jednoho BISáka. Lidem nevadí, že jsou tady státem placení agenti, kteří si říkají elfové, kteří víceméně nedělají nic jiného, než že cenzurují a dehonestují druhou stranu. Takže my jsme ve fázi, která začala opravdu někdy v době koronapodfuku, a je vidět, že přitvrzují a pokračují dále. Dále je to likvidace některých webů, dehonestace lidí, stran, a tak dál. Nevidím to bohužel příliš optimisticky.

Martina: Kolik si myslíš, že toho lidé ještě vydrží? Co bude ten, jak se říká „triger“, spouštěč, který může odstartovat vyjádření nespokojenosti s tímto stavem?

Ladislav Větvička: Velice jednoduché: U nás jsou lidé zvyklí vydržet hodně, protože víceméně v každém režimu jsme drželi až do konce, a byli jsme jedni z posledních, kteří něco udělali. Takže – jak říká Karel Kryl – Čech musí rýt držkou v zemi, aby začal protestovat. Tedy až tady bude hlad, a až tady Green Deal nastaví, že budeme dovážet drahé potraviny někde z Jižní Ameriky, nebo až budeme jíst brouky, tak možná některým dojde – když budou sedět ve svém elektrickém autě, které jim začne hořet na dálnici – že jsme někde udělali chybu. A to bude hrozně pozdě. Jenom doufám, že to národům, které jsou trošku horkokrevnější, než jsme my – ať už to jsou třeba Poláci, Slováci, nebo Maďaři, nebo třeba někdo na Západě – dojde dříve a zastaví to dříve, než u nás bude pozdě. Protože u nás se žádné revoluce nezahajovaly.

Mezi léty 1815 a 1915 byla hodnota dolaru stejná. Za jeden dolar šlo koupit v roce 1815 stejný počet bochníků chleba, jako v roce 1915. Dnes si za dolar z roku 1915 nekoupíte nic.

Martina: Pravda je – když jsi použil Krylův citát, „ryjeme držkou v zemi“ – že my vydržíme poměrně hlubokou orbu. Když se podíváš, jak naši politici reagují na témata, která v lidech probouzejí nespokojenost – ať už je to válka na Ukrajině, a postoj České republiky k ní, energetická krize, Green Deal, inflace, obrovské zdražování, které se nevrací do původních cen, ani když inflace klesla, protesty zemědělců, kdy ty poslední byly už razantnější – tak přesto na to naše politická reprezentace reagovala tak, že když takhle „zlobínkují“, tak zváží, jestli by jim nevzali i ty dvě miliardy, které už jim odsouhlasili. Co si může občan myslet o své politické reprezentaci, když toto pozoruje? A co si myslí?

Ladislav Větvička: Je to neuvěřitelná drzost, co říkají a jak se chovají ke svým vlastním lidem, voličům, lidem v této zemi, k důchodcům, a tak dále. Ta drzost, to je něco příšerného. Ale pohlédněme na to z trošku většího odstupu, protože tato vláda tady je – a za chvilku tu nebude. Přijde jiná, ale podobná, a tyto problémy budou pokračovat. Inflace tu není od toho, aby potom přišla deflace, a vrátila ceny na původní úroveň. K tomu to není. Jde o princip, kde rothschildovské banky – které jsou státními bankami ve všech zemích světa – prostě mají inflaci nastavenou nějakým způsobem, považují ji dokonce za přirozenou, a říkají, že dvě procenta jsou ideální.

Mimochodem, mezi léty 1815, když prohrál Napoleon, a léty 1915, kdy byla první světová válka, byla hodnota dolaru stejná. Za jeden dolar z roku 1815 si mohl člověk koupit stejný počet bochníků chleba, jako v roce 1915. Poté, co byly ve všech zemích zavedeny banky, které mohly neomezeně tisknout peníze, můžou financovat války, a měna už není navázána na nic pevného, jako bylo zlato, tak inflace jednoho dolaru byla taková, že dnes za jeden dolar z roku 1915 bychom nekoupili naprosto nic, vůbec nic. Toto všechno je jen systém, který slouží k zotročování a ožebračování lidí. A vlády, které tam jsou, s tím nemůžou nic dělat. Takže jedna vláda může být trošku lepší než druhá, jedna může být trošku horší, ale podstata tohoto se nezmění. A pokud si to lidi neuvědomí, tak se s tím nedá nic dělat.

Martina: Protože jde o systém, ne o konkrétní vlády.

Ladislav Větvička: Ano, jde o systém. O systém, který financuje války. Jde o systém, který nahrává velikým výrobcům jak zbraní, tak třeba farmacii a tento systém je samozřejmě obrovským generátorem peněz, které potom živí jisté skupiny obyvatelstva.

Česká vláda poškodila vztahy se Slovenskem na příkaz, protože někdo potřeboval rozbít Visegrádskou čtyřku

Martina: A mimochodem, když jsi zmínil dolar, tak na prvních dolarech bylo konkrétně napsáno, že je to poukázka na tolik a tolik stříbra. Na dalších později – nevím, o kolik let to bylo později – tam pouze bylo, že je to poukázka na stříbro. A dnes je tam „In God we trust“, věříme v Boha, protože s touto měnou už nám nic jiného nezbývá. Když se podívám na další situaci u nás, co se děje i vůči našim nejbližším sousedům, kterými jsou určitě Slováci, tak tam mě zaujala situace, kdy prezident Klaus navštívil Slovensko, a setkal se s premiérem Robertem Ficem, kromě toho, že byl také hostem v televizi TA3, a z tohoto setkání jsem si všimla věty, kdy prezident Klaus řekl, že Fialova vláda dělá velkou chybu, pokud kvůli politickému kalkulu narušuje vztahy se slovenskými politiky. Je to, jako by říkal: „Neděláš dobře s těma sirkami, Fialo.“ Proč myslíš, že náš premiér vstoupil až na tak tenký led? Protože vztahy s našimi nejbližšími sousedy jsou – řekla bych – navzdory rozdělení, stále velmi něžné.

Ladislav Větvička: Já si myslím, že Fiala prostě dostal příkaz. To je hrozná ostuda. Jestli nás poslouchají a čtou slovenští posluchači, tak bych se jim rád omluvil za to, co naše vláda provádí, protože to, co udělala, je obrovská ostuda. A myslím, že to není z jejich hlavy, z hlavy těch chlapců, co to dnes vedou ve Strakově akademii, a v podobných úřadech, ale že někdo potřeboval rozbít Visegrádskou čtyřku. Dá sek ní určitě počítat i Rakousko, protože i když ne tak nahlas, tak přesto dělají podobné politické kroky. A někomu v Evropské unii vyhovuje, že se třeba Polsko a dnes Česko, ve Visegrádské skupině chová destruktivně. Myslím, že vítr vane z této strany.

Martina: Umím si představit, že po našem povídání mi přijde několik mailů od posluchačů, kteří řeknou: Fajn, jak to ten Ládík řekl. Ale co s tím? Mnoho lidí je už vlastně háklivých na to, že pojmenujeme problémy, označíme třeba i hlavní hráče, kteří tyto problémy vytvářejí, nebo určíme kořeny, z čeho tyto potíže pocházejí. Ale co s tím? Lidé už by rádi věděli, co pro to můžou udělat, jakým způsobem změnit svůj život, konání, myšlení, Nejspíš mi rozumíš.

Ladislav Větvička: Rozumím. Ale ono to není až tak složité. Jak to říkal Palach – každý musí bojovat tím, co zvládne, co dokáže na svém místě. Ty děláš rozhovory, já někde píšu, nemáme tu moc jít někam na Hrad a něco hned změnit. Ale každý svou malou měrou může přispět k tomu, že se tento režim může změnit. A je otázka, kam až se může změnit díky tomu, o čem jsme se bavili před chviličkou ohledně systému, do kterého jsme vstoupili po roce 1990. Protože mezi lety 1953 až 1990 jsme tady žádnou rothschildovskou banku neměli, což zase mělo své nevýhody, třeba že koruna nebyla směnitelná a tak dále. Ale ať si každý uvědomí – kolik máme po volbách? Tři roky? Koho tenkrát volil? Jak se ten člověk choval? Jak splnil sliby, které tenkrát sliboval. Lhal tenkrát? Tak se dá předpokládat, že bude lhát i nadále. Volil jsi ho a nelíbí se ti? Tak to změň. Nebo tam nechoď. Nebo se odstěhuj. I odstěhování je forma nesouhlasu s režimem, ve kterém žiji. I když, já bych se nerad stěhoval ze země jenom proto, že jsme si na pár chvil zvolili idioty.

V době koronaviru nám brali naše práva. Nesměli jsme navštěvovat restaurace, nebo chodit mezi okresy. Soudy mnohokrát řekly, že to bylo nelegální, ale dodnes nebyl nikdo potrestán.

Martina: Líbí se mi způsob tvého apelu, protože mi to připomnělo S. K. Neumanna: „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru.“ Myslím, že tyto věci má člověk, který absolvoval školu a hodiny českého jazyka za minulého režimu, vytetované do mozku: „Malý ten, kdo zná jen malý cíl.“ Láďo Větvičko, když bych chtěla za každou cenu skončit optimističtěji než tak, jak jsme na to nasedli od začátku našeho rozhovoru, tak se zkusím zeptat – ale nejsem si jistá, jestli opět nenarazím: Ty dokončuješ další knihu, tentokrát trojku Koronopodfucku. Řekni mi, proč se k tomuto tématu ještě vracíš? Mnoho lidí má pocit, že už je to za námi. Proč to pořád vytahujeme? Vyšetřování neskončilo: Ani se vyšetřovat nezačalo – ale zapomeňme.

Ladislav Větvička: Já se k tomu nevracím. Oni se k tomu vracejí. Jen vidím trendy, které prosakují na veřejnost, že nic neskončilo, že to pokračuje. Tady z nás v letech 2020 až 2022 (než soudruh Putin svou akcí vyléčil svět z korony, kdy během dne zmizely ze všech médií zprávy o koroně, protože přišlo jiné strašení) tak v těch letech z nás udělali občany druhé kategorie. Naprosto nelegálně z nás udělali lidi, kteří měli menší práva než jiní, kteří měli nějaké lejstro nebo potvrzení v mobilu. Nesměli jsme navštěvovat restaurace, nesměli jsme chodit mezi okresy, a tak dál. A soudy bylo od té doby už mnohokrát konstatováno, že šlo o nelegální opatření, a dodnes nebyl nikdo potrestán, nikde nebyla udělána červená čára, kde by se řeklo: To, co jste dělali, bylo neuvěřitelné svinstvo na vlastním národě.

Martina: Nebyl čas, ptát se, kdo je kdo.

Ladislav Větvička: Dá se pochopit, co udělali v prvních dnech po 13. březnu 2020, kdy reagovali na hrozbu nemoci, o které naprosto nikdo nepochybuje, že tady byla, že uměla zabíjet a uměla poškozovat zdraví. Ale to, co prováděli v následujících týdnech, měsících a létech, to je něco naprosto příšerného. A já bohužel vidím známky toho, že v zákulisí se připravují další aktivity, a prosakují zprávy, kdy nám naprosto jasně říkají, že přijde něco nového a že na to máme být připraveni. Mám pocit, že tento měsíc má proběhnout zasedání Světové zdravotnické organizace, kde připravují sjednocení jakýchsi nových pravidel, závazných pro všechny státy světa.

Martina: Myslíš mezinárodní zdravotní předpisy?

Ladislav Větvička: Nevím přesně, jak to nazývají, protože jsem se to dozvěděl z nějakých diskusí teprve včera. Nicméně připravují, že z jednoho centra budou organizována opatření ve všech státech světa, aniž by se k tomu mohli vyjadřovat politici, a další a další věci. To jsou přece fakta, která jednoznačně směřují k tomu, že se chystá něco nového a to je velice nepříjemné. Takže proto píšu třetí pokračování knihy Kronika koronoposfucku. Když jsem psal první a potkal se Miroslavem Mackem – protože jsem používal hodně citátů z jeho denních postřehů a glos, které má na svém webu viditelnymacek.cz – tak mi do předmluvy knihy napsal, že doufá, že se tato kniha jednou stane jakousi zaprášenou vzpomínkou na to, co jsme v roce 2020 dělali špatně, co už se nebude nikdy opakovat. Rok poté jsem bohužel musel začít psát Koronopodfuck dvojku, a teď dokončuji trojku. Takže ty chceš končit optimisticky? Já tomu rozumím, ale bojím se, že to asi nepůjde tak jednoduše, skončit optimisticky. Zkus něco jiného.

Martina: Já myslím, že všichni potřebujeme naději. Co ji dává tobě?

Ladislav Větvička: Lidé. Lidé, které potkávám, lidé, se kterými se bavím. Ať už to jsou Češi, nebo lidé v cizích zemích, nakonec se stejně shodneš na mnoha věcech i s lidmi, kteří mají politicky úplně jiný pohled na věc, na svět, na věci, které se kolem nás dějí. Ale lidé ještě pořád umí přemýšlet, přestože to, co vychází z našich škol, je stále horší a horší. S mladými lidmi se dá velice těžko diskutovat, protože diskutovat neumí, neuznávají nic jiného než vlastní názor, o kterém jsou přesvědčeni, že je jeden jediný, a je správný. Takže, není to jednoduché a věřím, že lidé přeci nemůžou být tak blbí, jako to na první pohled vypadá.

Martina: Láďo Větvičko, když říkáš, že tobě dávají naději lidé, tak já mohu říct, že mně dávají naději lidé, jako jsi ty: Svébytní, samorostlí, a jak bychom řekli tam u nás: „Bo si taký fajný synek.“ Děkuji za to, že jsi mým kolegou, děkuji za to, že sis se mnou přišel povídat, a těším se na naše další setkání, kdy se podíváme tvýma očima na to, co se děje kolem nás. Díky moc.

Ladislav Větvička: Já děkuji tobě, děkuji všem čtenářům a posluchačům našeho společného rádia, a za to, že vydrželi tak dlouho. A doufám, že je to bude inspirovat k něčemu, co přispěje k pozitivní změně v téhle zemi.

Martina: Kéž by.