Martina: Teď často slýcháme o tání ledové plochy v Grónsku, ale většinou jsme neslyšeli o tom, že by toto tání mohlo souviset s pokrytím oblohy mraky. Ale právě hustotu mraků a jejich množství ovlivňujeme.

Radovan Dluhý-Smith: Ovlivňujeme, dokážeme manipulovat s hustotou. O tom už fakt tehdy mluvil Lyndon Johnson, který říkal, že máme technologie, nebo brzo budeme mít technologie, které ovlivní vrstvu a množství mraků.

Martina: To znamená, že sluneční záření by se nedostalo zpět přes mraky, mohlo by se odrazit, takže se vrací zpátky, a tím pádem ledové plochy tají, a my schvalujeme Green Deal.

Radovan Dluhý-Smith: Tak.

Martina: A možná netušíme, že jsme si mraky posunuli výš, a zahustili.

Radovan Dluhý-Smith: Tak cirrové mraky ano. Když si posluchači vygooglují NASA, energetický rozpočet Země, tak uvidí, že 2/3 slunečního svitu je buď vyzařováno, nebo odráženo mraky. Dneska je spousta studií o tom, že jsme podcenili roli mraků v kontextu globálního oteplování a že mraky hrají obrovskou roli. Bavili jsme se o lesích, o lesních porostech, a jak se velmi málo mluví o tom, co všechno mohou mraky způsobit. A v posledních dvaceti letech, a možná už je to déle, to prosáklo do mainstreamu 11. září, kdy se stala taková velmi zajímavá věc: Lidé asi pamatují, že byly zakázány veškeré lety nad Spojenými státy – jenom letadla, myslím, George Bushe, a nějaká doprovodná, jinak tři dny nic nelétalo. A odborníci z NASA zjistili, že to radikálně změnilo teploty ve Spojených státech. A to právě díky mrakům. Zjistili, že se během dne oteplilo, a v noci ochladilo, protože nebyly mraky. Takže vlastně zjistili, je na to krásná studie, mám to ve svých prezentacích, že mraky můžou radikální způsobem způsobit globální oteplování, protože cirrus mraky, které vznikají z letadel, v noci zadržují teplo, a fungují jako skleníkové plyny. A tento rozdíl mezi denními a nočními teplotami je v neprospěch nočních, tedy oteplování. A to zjistili na základě 11. září, a bylo to potvrzeno profesory ze Sorbony, když vybuchla sopka na Islandu.

Martina: Eyjafjallajökull.

Radovan Dluhý-Smith: Tak, 2009. Takže chlapci získali povolení, v Evropě se, myslím, týden nelétalo, a tito vědci vzali jedno letadlo, létali na severozápadě Anglie a zjistili, že během tří dnů se takzvaná kondenzační stopa, což je chemická stopa, rozšířila až na 50 000 km² – jedna z jednoho letadla, a zůstala na obloze, teď přesně nevím, kolik dnů, myslím, že tam mají 18 dnů, což je neuvěřitelné. Jedno letadlo. A když si vezmete, že máme 100 000 letadel denně, co to může udělat s klimatem. A zase výsledkem téhle studie bylo potvrzení toho, co zjistila NASA, že mraky hrají obrovskou roli a že cirrus mraky, které máme, což jsou vysoké mraky, taková ta šeď na obloze ve výšce 7, 8, 9 kilometrů, kde létají letadla, jsou asi velký průser. A že tyto cirrus mraky mohou zásadním způsobem přispět ke globálnímu oteplování.

Oxidy síry kvůli zplodinám z letadel vytváří cirrus mraky, které pravděpodobně způsobují globální oteplování

Martina: Bude to chtít elektroletadla. Ale dobře, tak něco asi dělá letecká doprava, možná mnohé. Mnohé možná dělá geoinženýrství a rozprašování kde čeho, a ovlivňování počasí už půl století, a možná i s dobrým úmyslem, aspoň v určitých okamžicích. Ale než se Evropa ekonomicky, průmyslově a sociálně zcela zlikviduje Green Dealem, tak by možná bylo dobré vědět aspoň to, že to všichni děláme pro dobrou věc a že to třeba pomůže.

Radovan Dluhý-Smith: Buď jsou ti vědci hloupí, nebo je tady nějaká agenda, a vědci to politikům nechtějí sdělit. Pro posluchače bych chtěl jenom krátce předeslat, co to znamená „geoinženýrství“. Je to terminus technicus pro to, že se jedná o záměrné ovlivňování celé planety, s cílem zredukovat, snížit globální oteplování. A mluví se především o metodě řízení solární radiace, anglicky SRM – Solar Radiation Management, a o tom, že se budou vypouštět do nižší stratosféry, což je nějakých 13, 14 kilometrů, různé chemické částice, jako kyselina sírová, a oxidy síry, hliníku. Mluví se o diamantu, protože diamantový prach a hliník mají vyšší albedo efekt, odrazivost slunečního svitu. Takže o tom se mluví velmi konkrétně. Zjistil jsem, že mainstream to teď podává jako úplnou novinku, ale o tom se už mluví, Martino, od šedesátých let, a najednou, kdy to je něco nového.

Nicméně, když víme, že oxidy síry díky zplodinám z letadel vytváří cirrus mraky, které pravděpodobně způsobují globální oteplování, nebo k tomu nějakým zásadním způsobem přispívají, tak mně, prosím vás, řekněte: Když budeme vypouštět podobné částice, abychom zredukovali globální oteplování, tak mi to nedává vůbec smysl, protože vytloukáme klín klínem. Chápete? Takže já nevím, jestli spolu komunikují, nebo nekomunikují, ale pokud se toto geoinženýrství začne realizovat, což myslím, že už se realizuje, tak vůbec, podle mého názoru, nebude výsledkem to, co se nám prezentuje, tedy zredukování globálního oteplování. To tam nevidím vůbec. Ale my vůbec nevíme, co se v atmosféře bude dít.

Martina: Sallie Chisholm, čtu správně toto jméno?

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Vědec z Massachusettského technologického institutu, MIT, varoval, a to mě velmi zaujalo, že geoinženýrství může zapříčinit souvislosti, které si ani nedokážeme představit. A přímo řekl: „Navrhovatelé a obhájci geoinženýrství jednoduše ignorují skutečnost, že biosféra je aktivním hráčem. Je to žijící organismus, který se vyvíjí každou vteřinu. Má schopnost se sám adaptovat a řídit. Je to systém, jehož náhlá změna může vyústit v nepředvídatelné jevy. Nicméně, zastánci geoinženýrského výzkumu tohle naprosto ignorují.“ Tady se zase nabízí otázka: Proč? Protože to, že to ignoruje politik, se dá pochopit – potřebuje být zvolen, potřebuje nějaký rychlý výsledek. I to, že to ignoruje sponzor, šéf nějakého korporátu, se dá pochopit. Ale že to ignorují vědci, a já nemyslím, že to tak musí být a že to neberou jako jednu z proměnných, která by měla vstupovat do rovnice, to mi hlava nedává.

Radovan Dluhý-Smith: Já se zase vrátím zpátky do začátku naší konverzace, našeho rozhovoru, kdy jsme se bavili o záměrném vytváření krizí, chaosu. Myslím, že zahlcenost, rozdělování společnosti, to, že budeme mít takové množství problémů, které se díky tomu na nás začnou valit – od zdravotních problémů… Sám David Keith, což je jeden z geoinženýrů, profesor z Harvardu, na jedné konferenci uvedl, dá se to zase najít na YouTube, říkal, že když budeme vypouštět milión, dva, tři milióny tun těchto částic, tak způsobíme smrt desetitisícům lidí na světě. To řekl sám David Keith. Tak, rozumíte? On to přizná – a jako že se nic neděje. A říká, že tím, že zamezíme globálnímu oteplování, tak spoustu životů zachráníme.

A zase jdeme zpátky k tomu, jak tyto elity vnímají člověka – jako póvl, jako něco, co je zbytečné, co je chorobou pro planetu, takže jestli deset tisíc tam, sto tisíc sem…

Martina: Obětujeme pravé křídlo. Obětujeme levé křídlo.

Radovan Dluhý-Smith: A já si také ale myslím, že v takovém krátkém horizontu je to i možnost pro magnáty těžebního průmyslu dál těžit. Vždyť podívejte, co se děje s počasím nad Evropou, nebo ve Spojených státech. To nevypadá na globální oteplování. Že ne?

Martina: Vypadá to chaoticky.

Radovan Dluhý-Smith: Vypadá to chaoticky. A spíš by lidé řekli: „Vždyť je tady větší zima než teplo. A myslím, že v krátkodobém horizontu toto geoinženýrství a ovlivňování počasí může vypadat, jako že se to neděje. A může se těžit dál.

Martina: To, že se v rámci globálního oteplování bude ochlazovat, souvisí s roztáváním ledovců, ředění Golfského proudu, a tím pádem? Těžko říct.

Radovan Dluhý-Smith: Těžko říct.

Geoinženýrské ovládání počasí slouží hlavnímu cíli: K plnému ovládnutí života na zemi.

Martina: Ale řekněte mi, bavili jsme se o tom, že geoinženýrství, a říkal to i Lyndon Johnson, může být velmi dobrý prostředek vojenského nátlaku. A víme o spoustě akcí, které na jedné straně, co se týká geoinženýrství, financuje CIA, a určitě pozadu nechtějí zůstat ani Čína, ani Rusko, a tak dále. Čeho se tím pádem můžeme dočkat? Protože toto by mohlo být skutečně velmi účinným nátlakovým prostředkem, a mohlo by možná vzniknout nekontrolované počasí, nekontrolované klimatické jevy. Je to pochopitelné?

Radovan Dluhý-Smith: Je to tak. Možná odpovím slovy, nebo příběhy dvou slavných geoinženýrů. Už jsem tady zmínil Alana Robocka, který, myslím že v Guardienu, popisuje, jak mu volá někdo ze CIA, a ptá se ho: „Hele, kdybychom někde měnili počasí, nebo nedej bože klima, poznala by to daná země?“ Nebo spíš se ptali, jestli bychom to my poznali, kdyby nám ho tady někdo měnil. A on z toho usoudil, že se spíš ptají, kdybychom ovlivňovali počasí někde jinde, jestli by to tam poznali. Takže Alan Robock v Guardienu mluví o tom, že tajné služby mají zájem někde měnit počasí, klima, a jestli by to tedy někdo poznal. A pak ještě na jedné konferenci o tom mluvil v rozhovoru Ken Caldeira, což je další geoinženýr, taky profesor, kde se ho ptají na otázku, že kdybychom někde nechali vypršet bakterie, a způsobili nějakou nemoc, jestli by se dalo poznat, že jsme to byli my, nebo odkud větry vanou? To jsou slova Kena Caldeiry a Alana Robocka. Tak si to dejte do nějakého kontextu, k čemu všemu se tady vlastně ovlivňování počasí a klimatu dá používat. A to, prosím vás, jsou mimořádní vědci, kteří se tímto zabývají už desítky let.

A možná ještě řeknu, a to už je rok 97, že bývalý ministr obrany William Cohen, tak je citován, říká, že existují země, které mohou pomocí technologií na ovlivňování počasí, a mluvil o elektromagnetických vlnách, jak jsem už naznačoval, měnit klima, způsobit zemětřesení a sopečnou činnost. To řekl ministr obrany Spojených států Willam Cohen v roce 97. A mám na tento článek odkaz. Takže, abych odpověděl citáty těchto tří borců, těchto významných osobností, si dokážete představit, co všechno se pomocí ovlivňování počasí, klimatického inženýrství dá způsobit.

Martina: Tak po tom, co jste teď říkal, jak to jde udělat úplně lokálně, jsem se začala bát. Protože my máme malou chatičku v lese na Benešovsku, a tam vloni v červenci bylo tři minuty tornádo a stoleté – osmdesátileté borovice, smrky, lípy se rozlétly jak mikádo. Pobořilo to i sloupy elektrického vedení. Víme, co se stalo na Moravě – tornádo. A o tom na tom Benešovsku se pořádně ani nemluvilo, protože to bylo velmi lokální. Myslíte, že je to náhoda, že nám počasí blázní?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě to náhoda není. Podle mého názoru, na základě toho, co jsme tady vykládali, co jsme si tady povídali.

Martina: Nechci tím naznačit, že někdo poslal tornádo na mě. Ale…

Radovan Dluhý-Smith: Zmiňovala jste tady citát Sallie Chisholm z MIT o tom, jaké nepředvídatelné události to můžeme vyvolat. Takže samozřejmě. A už jsem mluvil i o prohlášení amerického fyzika Langmuira, jakou reakci můžeme vyvolat ovlivňováním počasí. Takže to samozřejmě může být něco v rámci všech vlivů, které tady máme, pokud tady nějaká komerční firma, nebo armáda, směruje atmosférické řeky pomocí ionosférických technologií, pak se ionizují, pak se osévají. Takže tento chaos může být. Na druhé straně, jak jste zmínila materiál z devadesátých let, což je mimochodem materiál americké univerzity pro americké letectvo…

Martina: Počasí jako multiplikátor síly?

Radovan Dluhý-Smith: Tak. A ovládnutí počasí v roce 2025. Tak tam mluví o tom, že do roku 2025 má vzniknout virtuální počasí. Otázka tedy je, jestli je to virtuální počasí, tak jestli to bylo virtuální tornádo. Na to vám samozřejmě nedám odpověď. Může to být vliv nepředvídatelných jevů, a samozřejmě to může být vliv toho, že se zrovna z nějakého důvodu servaly mraky, a může to být vliv komerční, vliv armády. Takže samozřejmě těchto možností je spoustu. Ještě bych tady zmínil jednu věc: Když jste se ptala, proč by se to vlastně dělo, a teď nechci mluvit jenom o americké armádě, myslím, že armáda Ruska, Číny, a jiných zemí, Izraele, je na tom velmi podobně, a posluchači si mohou přečíst materiál Vision 2020, volně přístupný materiál americké armády na webu, kde si můžete přečíst, že cílem je Full Spectrum Dominance – plnohodnotné ovládnutí života na Zemi – vody, vzduchu, atmosféry. A k tomu, podle mého názoru jim, nebo armádě, armádám může posloužit geoinženýrství a ovládání počasí, jestliže chtějí vytvořit prostředí, které budou schopny stoprocentním způsobem řídit, třeba v rámci nějakých geopolitických cílů. Takže i to může být důvod, proč se to děje. Nevím, Martino, viděla jste film Doktor Divnoláska?

Už několik let probíhá válka, o které se nemluví. Válka proti člověku a proti přírodě.

Martina: Ne.

Radovan Dluhý-Smith: Doctor Strangelove, aneb jak jsem se naučil milovat atomovou bombu? Hraje tam Peter Sellers. Na to se podívejte, to je skvělý film právě o tomto myšlení, o zaslepenosti technologiemi. A ta arogance, ego, kdy si myslíme, že si hrajeme na bohy. Je to neuvěřitelný film, a odhaluje myšlení za tím, které tady také je – hraní si na bohy, jakože můžeme ovládnout svět, že nám nic nestojí v cestě. A vlastně o tom mluvil i Lyndon Johnson, kdy přece říkal, že ti, kdo ovládají počasí, mohou řídit svět.

Martina: A jelikož, jak jste zmínil, žádná z velmocí, ani z mocností, nebude chtít v tomto zůstat pozadu, tak si my, prostý lid, budeme říkat, že se počasí zbláznilo, a ani si neuvědomíme, že možná zrovna vypukla globální válka?

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Nedramatizuji to už moc?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že ne. Na svém webu mám článek „Jsme ve válce, o které se nemluví“, který jsem napsal. A tam přesně mluvím o tomto. Takže si myslím, že už několik let tady, jako kdyby probíhá válka. Je to válka proti člověku, válka proti přírodě. A vezměte si, já jsem kolikrát úplně šokován tím, co si přečtu v mainstreamu. Vezměte si, že vyšla studie, pár let zpátky, psalo se o tom v Guardienu, že ročně umírá na znečištěné ovzduší 10 miliónů lidí, v Evropě to je jeden milión. A my si to přečteme, a nic. Vždyť to je přece fundamentální studie, a měli bychom se tím všichni zabývat. Kolik lidí zemřelo za rok v Evropě na covid? Určitě to nebyl milión.

Oxid uhličitý je plyn života, bez kterého nemůžeme žít. Když snížíme množství CO₂ v ovzduší pod potřebný limit, neporostou stromy, ani rostliny.

Martina: My se tím zabýváme – Green Deal.

Radovan Dluhý-Smith: Jasně. Další studie udává, že za posledních 50 let se zredukoval počet spermií u mužů o 50 procent. Vždyť tady vlastně vymírá lidstvo – a nikdo to neřeší, třeba v Otázkách Moravce. Jak to, že nemáme vědce, odborníky, a že se o těchto věcech nemluví dnes a denně? Proč se o tom nepíše a neřeší se, co tedy budeme dělat? Upadá počet spermií, a IQ u lidí. Neuvěřitelně. Teď vyšla studie v americkém lékařském časopise, že každý rok máme na světě asi 10 milionů nových případů demencí. Máme autismus, který velice neuvěřitelně stoupl. Teď se mluví o tom, že brzy každý druhý chlapec v USA, který se narodí, bude autistou. To jsou přece velmi alarmující statistiky, mnohem víc než cokoliv.

Když teď jsem k vám jel vlakem, tak jsem si otevřel Mladou Frontu Dnes, a nic takového se tam nepsalo. Přitom to jsou věci, které ohrožují existenci lidstva, existenci planety. Ztratili jsme nějakých 60, 70 procent hmyzu. Jak to, že se o tom nemluví? Proč? Kde jsou příčiny tohoto všeho? Takže myslím, že co jste říkala, není vůbec přehnané. Žijme v době, kdy se dějí neuvěřitelné věci, a vůbec se o tom nemluví, což je podle mne ještě závažnější než statistiky samotné. Protože pokud my vůbec nebudeme vnímat, že tady jsou tyto věci, tyto problémy, a místo toho se bavíme o oxidu uhličitém, což je vlastně plyn života, bez kterého bychom nemohli žít. Kdo zná fotosyntézu, tak si uvědomí, že bez oxidu uhličitého… Pak si to zas dáváte do souvislosti, že…

Martina: A odparem vody vzniká největší množství.

Radovan Dluhý-Smith: Jasně. Když si vezmete, že jedna z metod geoinženýrství je odsávání oxidu uhličitého, tak si to dáváte do souvislostí s tím, že bez oxidu uhličitého nemůžeme žít. Nebudou růst rostliny. Existuje limit, pod který když půjdeme, tak nebudou růst stromy, rostliny, které potřebují oxid uhličitý. Takže když si tohle všechno dávám do souvislostí, tak vidím, nebo vnímám, že tady už nějakou dobu máme opravdu válku proti člověku a přírodě, a vůbec se o tom nemluví, a nic proti tomu nedělá.

Martina: Vidíte někoho, kdo by byl ochoten s tím něco dělat? Vidíte takového člověka mezi politiky, lídry, vědci, filozofy? Aspoň jednoho?

Radovan Dluhý-Smith: Tak existuje jedna taková věc, co bych bral jako pozitivní, co vnímám, že jak houby po dešti rostou nezávislí novináři, kteří na to upozorňují, kteří se snaží nalézat pravdu a sdělovat ji. A to třeba právě sleduji na Spojených státech, jak jsme se na začátku bavili o svobodě, tak tam to vidím nejvíc. Čím víc jsou lidé klamáni mainstreamem – teď jsou výzkumy, jak malé procento lidí věří mainstreamovým médiím – tak tím víc na druhé straně vznikají nezávislí novináři. A tady vidím velikou naději, protože stále víc lidí je poslouchá díky sociálním sítím, různým podcastům, a tak dál. Takže tady vidím jakousi šanci, že lidé informace dostávají. Ale nevidím to od vědců, ani politiků.

Globální elity chtějí vytvořit svět, ve kterém by přežily v syntetických tělech řízených umělou inteligencí. Z ostatních lidí udělají biologické roboty-otroky.

Martina: Dobrá, aspoň se na určitých frontách začíná o některých proměnných mluvit. Ale myslíte si, že je ještě dost času? Nebo už jsme vytrousili do ovzduší, na zeměkouli, takovou plejádu chemických, biologických, a jiných látek, že podle toho, co říkal Sallie Chisholm, ignorujeme skutečnost, že biosféra je aktivním hráčem?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že na jedné straně vědci, politici, nebo hráči, kteří, jak jsme se bavili o globální elitě, těch 20 000 elitářů, a tak dál, si to uvědomují, že už asi času moc není. I proto vnímám tak velký tlak na umělou inteligenci, tedy že musí vzniknout nějaká bytost, která v tomhle prostoru přežije.

Martina: No, to zní nadějeplně.

Radovan Dluhý-Smith: Že toto právě bude člověk 2.0, který v sobě bude mít nějakou syntetickou biologii, která je bude ovládat nějakým počítačem, aby tady přežil v novém prostředí. A toto je podle mě transhumanismus. O tom se zase nemluví. Když vidím, jak o tom mluví různí profesoři, vzpomenul bych profesora Giordana, myslím že z Washington University, nebo Georgetown University, který pracoval pro NASA, a v roce 2018 v jedné přednášce, jak tam sedí před studenty, říká: „Já vám tady ukazuju na tužku, na množství nanočástic, které kdybych tady vypustil do prostoru mezi vás, tak vás mohu pomocí počítače naprosto ovládat – vaše myšlenky, vaše emoce. To je rok 2018, profesor Jordan, který má za sebou desítky knížek a publikací. Jeho přednáška je na YouTube. A toto vám řekne tento profesor, a je jich víc, jsem dal jenom jeden příklad.

Co chci říct? Že tady opravdu vzniká, vytváří se nový člověk, který bude schopen v tomhle marasmu přežít. To je jedna stránka. Druhá je spíš taková, jestli to můžu v tomto pořadu říct, ta duchovní stránka. Spoustu lidí si uvědomuje své duchovní propojení s vesmírem, s Matkou Zemí, se Stvořitelem. A uvědomují si, že to je ta svoboda a že oni sami vlastně mohou vytvářet realitu. Takže teď je to tak, že vidím tyto dvě protiváhy, tedy jakési zvýšení duchovního uvědomění, toho, co vlastně člověk je, že je jako kdyby opravdu Stvořitel. A na druhé straně je to, co z nás chtějí udělat – otroky. Umělá inteligence podle mne není o tom vytvářet nějaké roboty, ale je to vytvoření umělé inteligence z nás, což myslím, že je veliké nedorozumění – nepochopení toho, co se chystá. Takže já jsem velký optimista, a myslím, že právě toto uvědomění si našeho duchovna, našeho napojení na Stvořitele je to, co je reálné.

Věřím, že jsem tady jako forma na přechodnou dobu, že jsem nekonečná bytost, nekonečné vědomí, které je, bylo a bude, a nikdo mně to nevezme. A to je osvobozující.

Martina: A může u mnohých lidí možná urychlit proces rozhodnutí.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: Vy jste mi tu otázku vzal, protože jsem se vás chtěla na závěr zeptat: Když se snažíte, i z pudu sebezáchovy, mít všechna vaše tvrzení, pokud možno podložena fakty, vyfutrovaná studiemi, tak je za těchto okolností možné, abyste byl věřící?

Radovan Dluhý-Smith: Já asi musím. Ale já jsem věřící asi v jiném slova smyslu. Nenavštěvuji žádné kostely, nebo nějaké určité náboženství.

Martina: Věříte v Boha?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, věřím. Samozřejmě věřím. Věřím v to, že jsem tady jako forma na přechodnou dobu, že jsem nekonečná bytost, nekonečné vědomí, které tady je, bylo a bude, a nikdo mně to nevezme. A to je velmi osvobozující. Protože mně i tyhle informace, Martino, umožňují nežít ve strachu. Zní to paradoxně, ale když vidím, když chápete souvislosti, že spoustu věcí je tady uměle vytvořených, tak nemáte strach, protože víte, že to tak není, že to jenom média na nás hrají, nebo vojensko-průmyslový komplex, nebo Big Tech, Big Pharma. Takže tyto informace… V nějaké duchovní knížce jsem četl, že informace jsou světlo. A já to tak vnímám. I často prostě cítím napojení. Jsou těžká témata, ano, ale mnou to prostupuje. Já to nemám tak, jako že by to bylo ze mně. Mě to velmi nabíjí. A je to zvláštní napojení. Nedokážu si to vysvětlit jinak než tím, že to je nějaké moje poselství. A když něco děláte rád, tak energie přijde, a můžou to být věci, které nejsou vůbec jednoduché.

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, já vám moc děkuji za rozhovor, a za to, že jste v mnohých oblastech mnohým z nás otevřel oči. Díky.

 

Video amerického profesora James Giordana o možnosti ovlivňování lidské mysli pomocí nanočástic najdete od 38:30 minuty zde:
https://www.youtube.com/watch?v=N02SK9yd60s&t=2329s

Martina: Pojďme se dnes podívat na jedno z nejdůležitějších témat v Evropě vůbec, které je Evropanům nepřetržitě předkládáno: Odborníci už celé dekády upozorňují na limity globální ekonomiky, zejména pak na její dopad na životní prostředí a přírodu vůbec, a upozorňují, že důsledkem mohou být náhlé výkyvy počasí, extrémní sucha, požáry, epidemie infekčních choroby – o tomto už jsme informováni dosyta. Jenže stále více odborníků varuje, že snahy o zmírnění klimatických změn, o jejich úpravu pomocí geoinženýrství, může mít opačné následky, důsledky. Co si o tom myslíte? Co si myslíte o klimatických změnách?

Radovan Dluhý-Smith: To je velmi komplexní, složité téma, a nevím, kde mám začít. Asi bych řekl, že pro mě je těžko se bavit o klimatických změnách bez toho, abychom se bavili o klimatickém inženýrství. To je první věc. A nevím, jestli chcete, abych toto téma teď rozvinul.

Martina: Určitě chci klimatické inženýrství, protože na rozdíl od klimatických změn se o klimatickém inženýrství, nebo o geoinženýrství, nemluví prakticky vůbec.

Radovan Dluhý-Smith: Prakticky vůbec. A já jsem zjistil, v rámci mého výzkumu, který trvá už nějakých patnáct let, kdy se věnuji výzkumu ovlivňování počasí a klimatického inženýrství, že právě ovlivňování počasí a klimatické inženýrství může zásadním způsobem, a mohlo zásadním způsobem, ovlivnit naše klima. Takže pokud se v mainstreamu bavíme o globálním oteplování, o klimatických změnách, a toto téma naprosto vynecháme, tak vynecháme, podle mého názoru, velmi možnou příčinu klimatických změn, které tady máme.

Martina: My dnes o klimatických změnách diskutujeme jenom v této rovině: Naší fosilní industriální výrobou jsme zavinili růst CO₂, a tím pádem oteplování. Tečka. To bych řekla, že je asi zásadní premisa.

Radovan Dluhý-Smith: To je zásadní premisa. Otázka je, jestli tomu tak je. To je právě ta druhá strana tématu, jestli je CO₂ příčinou, oteplení, nebo není.

Martina: Tak pojďme si tedy říct o vztahu mezi klimatickými změnami a CO₂ v atmosféře, což je předmětem vášnivých debat, byť už jen v anarchistických kruzích, protože jinak má většina jasno. Ale podle řady studií růstu CO₂ v minulosti předcházela vyšší teplota planety.

Radovan Dluhý-Smith: V minulosti tomu tak bylo.

Martina: Což tedy znamená, že CO₂ nemusí být jedinou, dokonce ani hlavní příčinou oteplování, a pokud tomu tak v minulosti bylo, tak může být důsledkem oteplování planety.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, přesně tak. Uvedu třeba jeden příklad: Existuje studie, jmenuje se Orbis Spike, která se zajímá, nebo zabývá se tím, co se stalo, když Španělé a Portugalci dobývali Latinskou Ameriku, Jižní Ameriku. Tak se stalo, že z – nevím – dvaceti miliónů obyvatel najednou během dvou generací jich bylo jenom dva milióny, a to z různých důvodů. Nebudeme se teď bavit o tom, proč se jejich počet takhle zredukoval, ale stalo se něco nevídaného: Najednou se naprosto změnil ráz krajiny tím, že se přestalo pěstovat jídlo, a tak dále, a krajina se najednou zalesnila. A došlo k tomu, že v 17. století došlo k velkému ochlazení planety, tak zvaný Little Ice Age. Oni se dívají, jak by právě změna krajiny mohla toto způsobit. A teď vám řeknu, že od začátku 20. století jsme ztratili industrializací, vykácela se rozloha lesa o rozsahu Spojených států. Ztratili jsme lesní porost o rozsahu Spojených států.

Martina: Kvůli?

Radovan Dluhý-Smith: Industrializaci.

Martina: Výrobě.

Radovan Dluhý-Smith: Výrobě, a tak dále. A nikdo se nezamýšlí, co to mohlo zapříčinit, co se týče teplot. Protože pokud jsme vykáceli všechny tyto lesy, tak bychom zásadním způsobem mohli změnit klima, protože se tomu tak už stalo.

Ve jménu Green Dealu ničíme planetu

Martina: Ale já myslím, že se o tom diskutuje. A právě proto se vlastně hovoří i o tom, že je potřeba industrializaci a výrobu utlumit.

Radovan Dluhý-Smith: Ale vlastně. Dobře. Tak ano, utlumit. Ale vlastní příčinou byla změna krajiny, že jsme ztratili tolik lesa. Takže je to velmi zajímavé, že bychom prakticky měli sázet víc stromů, a ono se o tom mluví, ale moc se to neděje. Hlavním záměrem zelené energie, transformace, je přece přejít z fosilních paliv na elektrická auta, na sluneční a větrné elektrárny. Ale už méně se mluví o tom, že bychom měli zalesnit půl planety. Mluví se spíše o tom, že zavřeme uhelné elektrárny, přejdeme na sluneční energii, na elektrické automobily, a tak dále. Já samozřejmě neříkám, že bychom neměli, ale vidím to trošku jináč. Myslím to spíš z hlediska znečišťování, uhelných elektráren a fosilních paliv. Ale více než problém s CO₂ spíš vidím znečištění planety, které z toho vyplývá.

Martina: Zeptám se ještě jinak: Myslíte, že diskuse o klimatických změnách, a o opatřeních, která bychom měli přijmout v důsledku klimatických změn, a pro jejich zmírnění, je skutečně věcná, odborná, otevřená?

Radovan Dluhý-Smith: Podle mého názoru není. Podle mě tady hrozí, napsal jsem o tom článek, který jsem nazval Boj o vzácné kovy, dokonce mně to publikoval časopis Pro Energy, a tam upozorňuji na to, že přechod na zelené energie bude znamenat naprostou destrukci naší planety, když potřebujeme právě vzácné kovy pro sluneční a větrné elektrárny, pro elektrická auta. Já už třeba vidím, co se děje v Latinské Americe, což je můj region na Univerzitě Palackého, a jakým způsobem se drancuje Chile, Bolívie, Peru právě v rámci přechodu na zelené energie, kdy se tam těží lithium, měď, a v Africe kobalt, a tak dále.

Martina: Ve jménu Green Dealu?

Radovan Dluhý-Smith: Ve jménu Green Dealu ničíme planetu. A kdo o tom mluví v mainstreamu?

Martina: Myslíte si, že…

Radovan Dluhý-Smith: Myslel jsem, že ji chceme zachránit.

Ideologové Green Dealu a zelených energií jsou psychopati uzavření v bublině ega a moci. Jako by byli pod nějakým vlivem, třeba drog.

Martina: Myslíte, že Green Deal v rukou ideologů může být pro svět, pro civilizaci v důsledku horší, než probíhající klimatické změny?

Radovan Dluhý-Smith: Já si to myslím. A stává se to, že v rámci této ideologie zelených energií a Green Dealu, toho využívají právě obrovské korporace, investiční společnosti, i Vanguard, a Blackrock. Vidíme to v různých uskupeních, která se vytvářejí, pro které je to příležitost komodifikovat přírodu, což je poslední hřebíček do rakve přírody, protože komodifikace znamená vše přeložit na peníze. Tedy že všechno bude mít nějakou cenu.

Martina: Ale při té příležitosti by si zničili planetu i pod svým vlastním pozadím.

Radovan Dluhý-Smith: Jsou teorie, že jsou to psychopati, kteří jsou chyceni v nějaké bublině ega a moci, a už z toho nemohou ven. Jsou jako pod nějakými drogami, pod vlivem něčeho – asi teorií, proč takhle jednají. Já to často slýchávám třeba v rámci ovlivňování počasí.

Martina: Tedy říkáte, že klima ve světě mohlo být zásadně ovlivněno pokusy řídit počasí. Můžete nám vysvětlit, co máte konkrétně na mysli?

Radovan Dluhý-Smith: Dobře. Existují dvě metody ovlivňování počasí. Mimochodem, a k tomu se třeba dostanu později, má to tradici, která sahá do nějakých čtyřicátých, padesátých let 20. století. Můžeme se o těchto zdrojích, které využívám k analýze, pobavit. Takže, co se týče ovlivňování počasí, máme dvě velké metody. Jedna je chemická, nebo chemickobiologická, a jedna je elektromagnetická. První je metoda osévání mraků, kdy už od 40., 50. let, třeba v rámci projektu Cirrus, který tomu položil jakoby vědecké základy – projekt Cirrus byl projekt americké armády ve spojení s firmou General Electrics, a s akademiky, jako například s laureátem Nobelovy ceny za fyziku Irvingnem Langmuirem – ve kterém zkoumali, jakým způsobem je možné pomocí chemie osévat mraky. Používali k tomu jodid stříbrný, a sledovali, co se stane.

Musíme si uvědomit, že déšť, mraky, vznikají tak, že se vodní páry spojí s prachem, což může být prach z pouště, nebo z oceánů, ale jsou tam i částečky, které do něho dáme my – aerosoly, nebo znečištěné ovzduší, oxidy síry, a tak dál. Samozřejmě je také mísí s vodními parami. A buď tedy srážky potlačíte, nebo vyvoláte. A oni tohle vlastně studovali v rámci projektu Cirrus. Dokonce, Martino, je neuvěřitelné, že General Electrics to má stále na svých webových stránkách jako v galerii, jako historii. Mají tam článek, jak vypouštěli jodid stříbrný do mraků, ze kterých začalo sněžit. To ještě můžete najít, a je zajímavé, že tyto zdroje tady jsou. Takže to je metoda osévaní mraků pomocí jodidu stříbrného.

Martina: Já tedy jenom ještě doplním, že to nebyl jenom jodid stříbrný.

Radovan Dluhý-Smith: No právě.

Martina: Byl to taky ještě chlorid sodný, jodid draselný, a v Sovětském svazu to vytunili jodidem olovnatým.

Radovan Dluhý-Smith: Tak, to jsou začátky. A ono to jde ještě dál, Třeba v místním americkém tisku vyšel článek s americkou vědkyní Florence van Straten, která říkala, že zkoumali třeba vliv sazí, takže vypouštěli saze, v rámci výzkumu, do mraků, a mrak se buď úplně ztratil, nebo vyvolali srážky. A to jsou padesátá léta.

A oni tedy vlastně zjistili, Martino, že vědci, nebo armáda, nebo korporace, si můžou s aerosoly hrát, a mohou vyvolat déšť, nebo sníh, kroupy, za podmínek, které by normálně nebyly možné. A to tím, že do mraků dají určité látky. A prakticky se roztrhl pytel s různými patenty a výzkumy, a už to nebyl jenom jodid stříbrný. Dneska mám články, studie, o tom, že se pravděpodobně vypouští různé bakterie, různé polymery, alkalické kovy, dokonce i oxidy grafenu. To všechno najdete v článku z MIT, kde vědkyně úplně vážně popisuje na třech stránkách, jak oxidy grafenu slouží velice účinně a efektivně k tomu, abychom vyvolali srážky, a jmenuje se to „chemická nukleace ledu“, to je terminus technicus. Takže my dneska vlastně přesně nevíme, co všechno se používá.

Martina: Mezi námi, i jodid stříbrný je ve větším množství toxický.

Radovan Dluhý-Smith: Jo.

Martina: A říkal jste, že se vypouští bakterie?

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Prosím vás, to není můj názor, to jsou zase články a výzkumy, které jsem našel, které najdete třeba na stránkách vlády v Texasu, kde najdete, že se používá urea, moč. Já nevím, jestli je úplně dobré vypouštět na lidi moč.

Laureát Nobelovy ceny fyzik Langmuira řekl, že půl hrnečku jodidu stříbrného vypuštěného do mraků může vyvolat reakci jako výbuch atomové bomby

Martina: I já se ptám, jestli to, co mi říkáte, že takovýmto způsobem můžeme vstupovat do počasí, je dobrá zpráva, nebo jestli je to nebezpečná zpráva? Jestli má i tento tah, třeba osévání mraků, opět dvě stránky? A která z nich je důležitější?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, přesně. Ještě jsem chtěl mluvit o elektromagnetických vlnách, o druhé metodě, ale…

Martina: Ještě chvilku osejeme.

Radovan Dluhý-Smith: Tak tady bych třeba připomenul prohlášení Irvinga Langmuira – to je ten vědec, co dostal cenu za fyziku, který byl u projektu Cirrus ve 47. roce, a je to citováno v americkém velmi prestižním internetovém populárněvědeckém časopise Smithsonian – který v padesátých letech řekl, Martino, že pokud vypustíme 30 g jodidu stříbrného do mraků, tak za optimálních atmosférických podmínek můžeme vyvolat reakci, která se rovná výbuchu atomové bomby. To je laureát Nobelovy ceny, který vám tohle řekne – 30 g, to je půlka hrníčku. Takže teď už se dostáváme k tomu, co jsem začal objevovat, že tady už nejde o nějaké lokální ovlivňování počasí, ale že celosvětově se ovlivňuje počasí, nevím, ve více než polovině zemí, tak to jsou tuny a tuny jodidu stříbrného. Tak co to v atmosféře asi dělá?

Martina: Protože podle Světové meteorologické organizace osévá mraky teď více než třetina zemí. Třetina zemí. A už v roce 1973 jsem si našla, protože jsem se začala poněkud školeně pídit, že osev mraků používalo 57 zemí světa, včetně Československa, a také Švýcarsko, Sovětský svaz, a tak dále. Takže už oséváme pěkně dlouho.

Radovan Dluhý-Smith: Od 40., 50. let.

Martina: A myslíte, když jste tady teď hovořil o tom, co to může způsobit v atmosféře, že by neměla na stole ležet otázka, jestli toto dlouhodobé osévání mraků nezpůsobilo mnohem větší klimatické změny, než možná i veškerá industriální výroba a fosilní paliva?

Radovan Dluhý-Smith: Teď jste to řekla, Martino. To je právě to, proč jsem vám odpověděl, že pokud se budeme chtít bavit o globálním oteplování, o klimatické krizi, tak se musíme bavit o tomto. A Martino, to je jenom osévání mraků. Počkejte, až se budeme bavit o té druhé metodě pomocí elektromagnetických vln. Co tam je teprve možné v rámci ovlivňování počasí.

Technologie na ovládání počasí mohou působit jako zbraně a vyvolávat povodně, sucho, změnit zcela podnebí, proudění vzduchu, přílivy a odlivy, zvýšit hladiny moří

Martina: Tak sem s tím.

Radovan Dluhý-Smith: Druhá metoda je pomocí elektromagnetických vln, a tam jsou dvě metody: První je ionizace mraků. Jenom velice jednoduše, mraky se ozařují zápornými ionty. Tím se třeba zabývá firma Meteosystems ve Švýcarsku, která takhle ionizuje mraky. Já mám třeba na svých stránkách obrázky, jak takové radary, které vysílají ionty, vypadají, ale to bych řekl, že je ještě slabá káva.

Ale začínají se využívat ionosférické technologie, to znamená, že do ionosféry, která je velmi vysoko v naší atmosféře, se vypouští energie pomocí různých antén, a ionosférických zrcadel, kterými můžeme spoutat a vytvořit energii z ionosféry o miliardách wattů, a pustit ji zpátky na zem. Aby si posluchači nemysleli, že to je nějaké sci-fi, tak firma Climate Global Control Trading, která sídlí ve Spojených arabských emirátech, má na svých webových stránkách, můžete se na ně podívat, že tyto ionosférické technologie využívá. A teď poslouchejte: Díky těmto technologiím může směrovat atmosférické řeky, což jsou řeky, které máme v ovzduší. A teď poslouchejte – až na třech miliónech kilometrech čtverečních. To je jako Indie, ta má nějaké tři milióny kilometrů čtverečních. Takže oni můžou, a na svých stránkách to říkají, že z Tichého a Indického oceánu mohou směrovat atmosférické řeky, kam chtějí.

Dopad? Že v regionu velkém třeba jako Indie, až v rozsahu třech milionů kilometrů čtverečních, můžou vytvořit povodně, o kterých se nám nezdá, když tam budou směrovat atmosférické řeky, a pak třeba osévat. Pak tam jsou povodně, kalamity. Nebo mohou atmosférické řeky odklonit, a vytvořit obrovská sucha, protože, když nebudete mít vláhu, vlhkost, tak mraky nevytvoříte.

Martina: Takže já se na to teď mohu dívat jako na předobrý skutek, to znamená, že v Mali budou mít co jíst, protože jim zaprší, a na řece Jang-c‘-ťiang výjimečně nebudou povodně. Ale taky se na to mohu dívat tak, jak se to uskutečnilo třeba ve Vietnamu, kde operace…

Radovan Dluhý-Smith: Popeye…

Martina: Popeye – rozprašování jodidu stříbrného mělo za úkol prodloužit monzunové období, a tím pádem zpomalit postup nepřítele.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Tyto možnosti jsou neuvěřitelné. Ale lidé si to neuvědomují.

Martina: Ale je to velmi nebezpečné.

Radovan Dluhý-Smith: Je to velmi nebezpečné.

Martina: Protože počasí by mohlo být potom velkou zbraní.

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Třeba pro vytváření krizí, pro zničení země. A to, prosím vás, firma, kterou jsem zmínil, Climate Global Control Trading, je komerční. Ale už jsme naznačili dvojí využití těchto technologií. Co když takovou technologii může mít čínská armáda, nebo ruská, americká, izraelská?

Martina: To nemůže. Víte proč? Protože v roce 1977 OSN zakázalo používat různé techniky modifikace počasí k vojenským, a jiným nepřátelským účelům. Takže tím je to vyloučené.

Radovan Dluhý-Smith: Tím je to vyloučené. Bohužel nezakázali vývoj na vlastním území, což je velká díra, a tak se to dá krásně obejít tak, že můžete tyto technologie zkoumat, a využívat je na vlastním území. Já samozřejmě nebudu spekulovat, jak funguje OSN, ale asi všichni víme, kolikrát se tyto konvence různým způsobem obcházejí.

Ale já bych se chtěl ještě vrátit k této technologii: Martino, ono to už vlastně bylo předvídáno. Když jsem použil ohlášení toho amerického vědce, fyzika, tak bych tady v souvislosti s touto technologií chtěl zmínit prohlášení amerického viceprezidenta, později prezidenta, Lyndona Johnsona, který právě koncem padesátých a šedesátých let říkal, že se vyvíjí technologie – a teď poslouchejte – cituji, že to jsou: „Technologie, které mohou řídit počasí na Zemi, způsobit sucha a povodně, změnit přílivy a odlivy, zvýšit hladiny moří, odklonit Golfský proud“, to je vlastně to, co dělají teď, „a změnit mírné podnebí na chladné.“ Prosím vás, to je citát prezidenta a viceprezidenta Spojených států, který říká, že se pracuje na technologiích, které toto mohou. A to jsou šedesátá léta. A kam jsme postoupili v rámci technologií za půl století?

Čína transformovala Tibet na fabriku na počasí. Instalovala tam tisíce generátorů na vypouštění jodidu stříbrného, a létají tam letadla vypouštějící různé materiály.

Martina: Výzkumná zpráva pro americké letectvo z pozdější doby, z roku 1996, má název „Počasí jako multiplikátor síly, ovládnutí počasí v roce 2025“, a mluví se tam o využití právě uhelného prachu, který už jste zmiňoval, nebo různých kovových nanočástic, které by se mohly rozprašovat do atmosféry, a tak vyvolat srážky, sucha, a také zefektivnit vojenskou komunikaci. A já teď přemýšlím, do jaké míry je to opravdu pokrok, do jaké míry je to snaha pomoct světu, a do jaké míry je to zbraň? Nebo jestli to jde ruku v ruce, nebo to může být jen zbraň.

Radovan Dluhý-Smith: Skvělý dotaz. Na to se těžko odpovídá. A zase zpátky ke dvojímu využití těchto technologií. Na jedné straně chápu, že pokud se tyto technologie využívají komerčně, pokud chceme pomoci nějakému farmáři zmírnit třeba dopad bouře tím, že je odkloněna, redukována, nebo nějaké prudké deště, a tak dál, tak si člověk říká – proč ne, vždyť to je přínosné. Na druhé straně si musíme uvědomit, že příroda funguje tak, že pokud někde vezmete, tak pak někde chybí. My třeba dnes máme diplomatické spory mezi Íránem a Izraelem, kdy Írán viní Izrael, že mu krade mraky. Máme diplomatický spor mezi Indií a Čínou, protože Indie si stěžuje, že Čína, když to přeženu, krade mraky. Vezměte si, že Čína transformovala Tibet na fabriku na počasí, protože tam instalovala tisíce generátorů, jak říkají, na vypouštění jodidu stříbrného, a často tam létají letadla, která vypouštějí různé materiály, jak jsme se o tom bavili. Takže přesně, jak říkáte: Na jedné straně to může pomoct, v uvozovkách, na druhé straně ale…

Martina: Může to pomoct, ale možná to může pomoct krátkodobě.

Radovan Dluhý-Smith: Krátkodobě, ano.

Martina: Víme my vůbec, co takové množství, které jsme už rozprášili – já jsem se to dozvěděla teď čerstvě, – od roku 53, kdy v Americe vznikl Poradní výbor na řízení počasí americké vlády, a to vůbec nevím, jak dlouho se tím zabývaly východní země, Sovětský svaz, Čína, a podobně – dlouhodobě způsobuje v atmosféře?

Radovan Dluhý-Smith: Právě, že vůbec ne. Když už se dlouhodobě zkoumá, jaké dopady by toto geoinženýrství mohlo mít, tak myslím, že profesor Robock z Rudgers University mluví o nějakých dvaceti potenciálních negativních dopadech. A dopady, které tam uvádí, jsou velice alarmující. Je to přesně tak, jak říkáte: My nevíme. My se dohadujeme, co to může opravdu způsobit.

Martina: Ale my se nedohadujeme, protože o tom vůbec nediskutujeme.

Radovan Dluhý-Smith: Nediskutujeme.

Martina: O geoinženýrství opravdu teď poprvé diskutuji s vámi, a spoustu těchto věcí jsem opravdu, přestože jsem jiskra zvídavá, třeba ohledně Vietnamu, netušila.

Radovan Dluhý-Smith: A my se opravdu bavíme o závažných věcech, jako je třeba velmi závažné narušení ozónové vrstvy. To by byl obrovská průser.

Martina: Což možná mohou způsobovat.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě. Oni to sami přiznávají. Třeba oxidy síry, které jsou ve zplodinách vypouštěných z letadel, mohou velmi závažným způsobem narušit ozónovou vrstvu.

Martina: Pojďme tedy ještě jednou pojmenovat viníka, protože určitě za vším nestojí jenom Evropská unie. Už za minulého režimu šlo veškeré lidové léčitelství jaksi žebrotou, protože bylo minulým režimem dehonestováno, vysmíváno a podobně. Takže jsme přišli o tradici, kterou babičky předávali svým vnučkám, a zkrátka bylo to vždycky jakési klíčové, nebo podpůrné léčitelství v našich životech.

Helena Neumannová: Troufám si říct, že poslední sláva našeho bylinoznalectví spadá do období První republiky, a to až do momentu, kdy na naše území vstoupil Hitler. Máme spousta krásných knih, a ví se, že nejvzácnější bylinoznalci byli v oblasti Sudet. Já měla to štěstí, že jsem se přes doktora Hájíčka dostala k některým recepturám, takže je dodnes ochraňuji a ctím. Ale když se podíváte i na knihu „Žítkovské bohyně“, tak tam je to nádherně popsáno, a byť je to populární kniha, tak autorka dokázala lidem krásně sdělit to, co jsme si skutečně nechali ukrást. My jsme totiž vybudovali v lidech strach. Upřímně, zlý komunista trápil Mikoláška natolik, že měl chuť přestat. Pokud čtete skutečnou knihu, nejen film, tedy příběh tak, jak to opravdu bylo, tak on opravdu došel do takového stádia, že měl chuť přestat.

Já se vám přiznám, že i přes to, že se mí klienti ke mně chovají s obrovskou úctou, jezdí k nám rádi, a hledají cestu k bylinám, tak v době covidu jsem padla na kolena. Dehonestace špičkových odborníků, kteří se nebáli říct nahlas, jak to ve skutečnosti je, a co bychom měli dělat, a neznalost lidí, mě natolik trápila, že jsem si skutečně řekla: „Tohle nemá cenu. Já to nikdy nedokážu.“ Ale nastal červen 2020, republika byla zavřená ve vztahu k cestování k moři, ale byla otevřená k cestování u nás. Na pár měsíců, samozřejmě. A představte si, že – měli jsme jenom maringotku a stan, ještě jsme neměli svou manufakturu, protože jsme byli v pronajatých prostorách, kde jsme dělali eventy, které nám byly ukradeny, takže jsme přišli o obrovské peníze a neměli jsme levanduli z čeho podporovat – vesmír najednou zapůsobil, a přijelo k nám 60 000 lidí od prvního června do 30. září. A jezdili lidé, kteří byli totálně zdecimováni covidem, nebo vakcinacemi. A já jsem pochopila, že my těmto lidem můžeme pomoct.

A to se stalo? Přišla válka. Přišla znovu krize. Znovu se lidé, kteří tady chtějí tvořit, neměli, jak se nadechnout. Neměli šanci. Vláda, na kterou jsme všichni čekali, vlastně řekla: „Sorry, my to neumíme. My vám neumíme pomoct. Udělejte to, jak chcete. Vy jste nám jedno.“ A mě to strašně bolelo a znovu jsem si řekla: „Mám tady ještě co dělat? Nemám jít ven? Já asi tady v této společnosti fakt nemůžu žít.“ A pak jsem si upřímně řekla: „Nějak to musím zvládnout. Musím to nějak dokázat. Protože když všichni utečeme, tak co tady zbyde? Co se tady stane?“ A můj manžel je navíc extrémní patriot, takže jsem neměla jinou volbu. Ale pak jsem, přiznám se vám, našla jednu cestu, kterou bych tady ráda poradila všem ostatním: Řekla jsem si, že to otočím. Že tak, jako se nám sem cpe ájurvéda a čínská medicína, tak já vezmu evropské bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny, a prostě je odvezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, a kde nemají krizi a mají peníze. A že oni mi pomůžou zachránit nás, a my potom budeme zachraňovat Čechy.

My Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám. Takže naše bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny vezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, nemají krizi a mají peníze.

Martina: A kam je vozíte? Kam vozíte naše bylinky na výlet?

Helena Neumannová: To je moje malé tajemství. Ale přiznám se vám, že nejvíc teď pracujeme s partnery v Emirátech, kteří ale opečovávají Nový Zéland, Austrálii, Ameriku a Emiráty.

Martina: Ale teď se znovu dostáváme k tomu, že by si v Emirátech, Austrálii a Novém Zélandu neměli trhat bylinky, které rostou zase u nich?

Helena Neumannová: Měli. Máte naprostou pravdu. Ale Australané a Nový Zéland? Tam je tolik přistěhovalců, že jim to už nestačí. Amerika? To je vůbec téma na čtyři hodiny diskuse. To je zničený svět. Obávám se, že tam není jiného úniku než se vrátit na stromy. A co se týče Emirátů, tak na jejich obranu, prosím: Oni ji nedokážou vypěstovat v těch 50 °C, a už vůbec ne stresovanou větrem a mrazem, s tolika flavonoidy a antioxidanty, antibiotiky a antiseptiky, jako my. Takže to na jejich obranu. Tam to zrovna vozím, a s obrovskou láskou a říkám: Prosím, Evropané mají fantastická lázeňství – Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko – vy máte fantastický wellness, ale my umíme skutečně léčit lázněmi. Vždyť oni jezdí do Karlových Varů, Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Luhačovic, a utrácí tam obrovské peníze. Takže já jsem se rozhodla, že když my Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám, tak si holt musím pomoct jinak. A dělám to touto cestou.

Ale je mi to samozřejmě líto, a strašně moc bych si přála, abych měla dostatek financí na to, abych dělala osvětu. Dám obyčejný příklad, a to počet sebevražd a sebepoškozování u dětí mezi 12. až 18. rokem, kterým se teď extrémně věnujeme, protože pomoc je potřeba, a nejde tam vůbec o peníze. Toto číslo narůstá tak extrémně – nejenom u nás, ale v celé Evropě – že říkáme maminkám: „Dobře, pojďme to zkusit ve školách.“ A představte si, že už máme dvě školy, jednu státní, jednu soukromou, kde jsme opravdu nabídli studentům možnost aplikovat ráno na vnitřní zápěstí a spánky esenciální olej. Nic víc. A těm lidem je líp. Lépe se soustředí, protože jim zvedáme serotonin a dopamin, to znamená, že kognitivní funkce fungují tak, jak mají: Soustředěnost, kreativita a energie. Večer usínají, mají menší noční můry. Menší deprese, menší úzkost, menší nespavost, a my jsme šťastni.

Nic nedokáže léčit víc než pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. A byliny, jako levandule lékařská, na nespavost, úzkosti, deprese a noční můry.

Martina: Slyším mnohé nevěřící Tomáše, jak říkají: „Takže mi chcete říct, že tuto covidem zdecimovanou generaci puberťáků – která ztratila kontakty se svými spolužáky, a mnohdy i schopnost adekvátně svému věku se socializovat, sebepoškozují se, obrovský nárůst depresí, a jak jste řekla, i nárůst pokusů sebevražd mladistvých – spasíme tím, když si ráno ťuknou esenciální olej na zápěstí?“

Helena Neumannová: Samozřejmě nespasíme je pouze esenciálním levandulovým olejem z levandule chodouňské. My máme bionápoje, nabízíme jim harmonizovanou vodu, nabízíme ledový čaj s devíti vitamíny a s levandulí. Nabízíme jim levandulovou limonádu, nebo i obyčejnou tyčinku. Jsou tady čaje, a tak dále. Máme kaše a další produkty.

Chci říct, jestli tady mohu do éteru, že úplně nejvíc takovému človíčkovi pomůžeme tím, že tady pořád pro něj budeme, budeme s ním mluvit, budeme ho hladit, objímat ho, laskat, odpouštět, protože my jsme tady od toho, abychom měli ve vztahu k němu bezpodmínečnou lásku. Skutečně. Je to šílené období. Mám dva puberťáky doma, a vzpomínám na Betty McDonaldovou: „Posílám vám Imogenu a vraťte mi ji, až jí bude 30.“ Nádherná věta, která mě provází každý den, a je pravdivá. Nicméně prosím, nic nedokáže léčit víc než právě pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. Samozřejmě jsou tu byliny, které nám dokážou nesmírně pomoci s těmito problémy, protože právě levandule lékařská, jestli je v něčem nejlepší, tak je to na nespavost, úzkosti, deprese, skutečně i na noční můry.

My dneska slyšíme z Psychiatrické kliniky z Motola, že se týdně hospitalizuje dvacet dětí mezi dvanáctým až osmnáctým rokem, které to prostě nedají. A to je strašné. Psychoterapeuti, psychiatři, psychologové volají, bijí na poplach. Speciální pedagogičtí pracovníci na gymnáziích i na středních a základních školách křičí, a volají po vládě, aby umožnila pomoc právě přírodní medicínou. Ale i nutričním poradenstvím, protože i jídelna je pořád tragická, stejně jako školství, které se od Marie Terezie nezměnilo. Je skutečně potřeba pomoci, aspoň u mladých a u dětí.

V USA je nemocnice, založená na levanduli lékařské, kde třeba ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami vyléčili potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě

Martina: A myslíte, že když jsou třeba v nějakém už poměrně těžkém psychickém stavu, nebo v těžkém psychickém rozpoložení, tak je chemie v tu chvíli na místě? Protože pak si někdy můžeme říkat, že jsme určitý čas takzvaně prokaučovali, když jsme dělali nálevy z kopřiv.

Helena Neumannová: Tak tohle je strašně těžká otázka, protože vše souvisí se vším. O tom, o těchto aspektech, které ovlivňují jedince, který má problém, je epigenetika. Odpovím vám takto: Mluvíme-li o rodině, která je zdravá, kde jsou dobré mezilidské vztahy, která si jednou za dva dny sedne k večeři, k snídani, nebo k obědu a popovídá si spolu, má se ráda, kde nejsou velké problémy, ať už sociální, ekonomické, nebo finanční, tak pak takovému jedinci skutečně pomůže daleko víc příroda. Stojím si za tím. Protože tito jedinci za mnou jezdí – ať to jsou anorektičky, bulimičky, ať jsou to kluci, kteří se pokusili o sebevraždu, děti, které mají rozřezané ruce, nebo nohy od zdola až nahoru – a léčím je. Opravdu tato bylina, levandule lékařská, je v tomto případě obrovským pomocníkem. A aby si odborníci, kteří teď budou bezpochyby křičet, že blábolím, nemysleli, že si vymýšlím, tak já to, Martino, mohu doložit stovkami výzkumů, které byly s levandulí lékařskou udělány ve světě.

Martina: Vědeckých výzkumů?

Helena Neumannová: Vědeckých, vědou podložených výzkumů.

Martina: Dvoje zaslepené studie? To, co máme všichni obzvláště rádi?

Helena Neumannová: Já vím, že tyto výzkumy potřebujeme. Potřebujeme to neustále definovat, uchopovat, a tak dále. Ale představte si například reflux jícnu, který stále neumíme léčit: Znám jednoho 45letého pacienta, který bere dvacet tablet denně, aby dal svůj život s těžkým refluxem jícnu, protože jeho jícen prakticky nepracuje, protože to má samozřejmě autoimunitní, psychosomatické, a tak dále. Je to feťák. Normální feťák, kterému jsem z dvaceti léků odbourala osm, dostali jsme se na dvanáct. To je zatím můj největší výsledek – po roce. Nicméně tento člověk si přečetl analýzu z pakistánsko-britského výzkumného týmu, který dokázal reflux jícnu absolutně vyléčit pouhou aromaterapií, za pomocí levandule lékařské a tymiánu, čistou aromaterapií, která je dneska v celostních klinikách ve světě, ať jste v Americe, Švýcarsku, v západních klinikách, v Belgii, kde skutečně lidé vyžadují celostní péči a nic jiného nechtějí. Takže se léčí aromaterapií. A my, představte si, máme levanduli lékařskou, kterou můžeme použít i in vitro, vnitřně. To znamená, že pracujeme dvojím efektem tak, jako to dělali naši předchůdci lékařů – Hildegarda, Rudolf Steiner.

Nebo si představte, že v Americe existuje klinika, která na levanduli lékařské postavila celý hospitál, celou nemocnici. Oni léčí, mají prokázaný sedmiměsíční vědecký výzkum, kdy totální alopecii, tedy ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami, vyléčili pouhým potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě. Mimochodem stát Washington, oblast Sequim, je šesté nebo sedmé místo v pěstitelství levandule lékařské na světě. Británie je dneska devátá, Francie až osmá, a největší jsou Bulhaři. Mohla bych vám jmenovat. Opravdu svět je úplně jinak, než se my domníváme. My stále vnímáme levanduli lékařskou v mýdle a proti molům, nebo v šatníku, protože to tak známe z Francie. A to je prostě strašné.

Martina: Pojďme zakleknout na záhonky u vás: Vaší levanduli se říká levandule chodouňská. Je to vámi vyšlechtěný druh, typ? Nebo co si pod tím představit? Promiňte. Ještě připomenu, co jste říkala v prvním díle, že jste si musela v Německu kupovat malé, konvenčně vypěstované rostlinky, a pak pět let čekat, než jednak vyrostou, a také se ozdraví.

Helena Neumannová: Ano. Levandule lékařská v bio kvalitě nebyla. Prostě nebyla, a dodnes je velmi nedostatková. Představte si, že nejmenovaná rakouská firma, která produkuje právě tak, že už má na účtu peníze ještě dříve, než, jak se říká, „vykopnou“, produkuje špičkové, zdravé produkty, super potraviny, nápoje, a tak dále. A ta mi každý rok nabízí milión euro, když jim prodám celou sklizeň, aby to šlo do Rakouska. A já si vždycky ťukám na čelo, a říkám si: „Vy jste se asi úplně zbláznili?“

Nicméně, levandule chodouňská je to proto, že my ještě navíc, kromě toho, že tady máme mráz a vítr, tedy jako slovanská území, tak představte si, máme také geopark Barrandien, který je chráněn UNESCO. A my jsme zjistili, že ve světě existuje takzvané geofoot, což jsou rostliny, které jsou pěstovány právě na území geoparků – nad biem je ještě demeter – kdy sklízíte pouze při určitém svitu měsíce, a pouze v okolí kamenů, které jsou léčivé. Takže geofoot je považováno za vysoce léčivé. A my se můžeme prsit geoparkem Barrandien, protože ležíme v jeho srdci. Proto jsme chtěli výzkum s Vysokou školou chemicko-technologickou – přičemž bych strašně ráda poděkovala docentce Čížkové, a doktorce Horsákové – protože jsme věděli, že v levanduli jsou nejenom minerální unikáty, ale i vítr, mráz, a krajina kolem, kde hospodaří rod Stehlíků, který si velmi považuje půdy, protože tam hospodaří už od 15. století.

Co je biokvalita? Půda, voda, kuře, kráva bez antibiotik a hormonů. Bio kuře, kráva, vepř, mrkev, okurka mají jinou chuť, a léčí.

Martina: To znamená, že rod Stehlíků obhospodařoval určitá pole, latifundie nějakým specifickým způsobem, takže se tam mohla, a začala hned zasazovat a sklízet levandule v biokvalitě?

Helena Neumannová: Ne. Pan Stehlík samozřejmě ze začátku postupoval jako všichni, hledal řešení v různých přírodních hnojivech, a tak dále. Oni mají hlavně chov krav, to je nejdůležitější, zároveň pěstují kukuřici, brambory, a obhospodařují pole tím, že střídají. To znamená, že respektuje vztah k půdě tak, jako to dělali sedláci v historii – jeden rok jsou tam brambory, druhý rok jetel, a tak dále. Nicméně, co je nejcennější, pan Stehlík byl jeden ze zakladatelů Asociace soukromých zemědělců: Byli to pan Miler, pan Němec a pan Stehlík. Pepa je ve věku mého manžela, dneska jsme přátelé. Josef Stehlík je vlastně ten, kdo mě do Chodouně vyloženě nalákal, abych zkusila obhospodařovat, protože on mi prodával část polí – část pan Stehlík, a část jedna starší dáma, která byla vedle. A pan Stehlík mě lákal i tak, že říkal: „Vždyť vidíš. Deset let tady spolu jezdíme farmářské slavnosti, ty se třicet let věnuješ bylinám, znáš historii, studovala jsi to i ve světě, a já sem chci to nejlepší.“ Čili jsme opravdu hledali toto spojení i proto, že chtěl dát Chodouni to, co jí bylo vyrváno, ukradeno.

Mimochodem ve Svatém Janu pod Skalou, přes kopec, byly za 1. republiky první minerální lázně, a je tam dodnes pramen, sice malý, ale je tam. Já sama mám na svém pozemku minerální pramen, protože když jsme si nechali udělat rozbor vody, tak jsme zjistili, že je velmi bohatá na úžasné minerály. Ale zatím finance na to, abych udělala minerální lázně, nemám, ale je to pochopitelně můj sen, vytvořit celostní lázně, a znovu nalákat celý svět, aby věděl, že tady pořád pečujeme o dědictví a bohatství. Takže skutečně, tohle bylo tím důvodem. A myslím, že tak je to se vším. Třeba pan Syrovátka to podědil, a proto má tu laskavou péči a lásku, a vlastně si nemůže dovolit pečovat jinak, než se svou obrovskou láskou a dřinou. A my jsme do toho šli úplně stejně, akorát s tím, že jsme se tam nenarodili, ale byli jsme přizvání právě pro znalosti.

Martina: Vy jste tady mnohokrát zmínila: „v biokvalitě“. Ale biokvalita u nás už zdaleka nemá tu pověst, co dříve, přestože se to teď zase trošku mění, přes vyslovenou skepsi vůči předraženému biu – které je nakonec úplně stejné, jako všechno ostatní – si lidé znovu začínají hledat vztah k bio-hospodaření, protože si uvědomují, že je to nejenom pro nás, pro naše zdraví, čistotu organismu, ale že je to také šetřivý a ohleduplný přístup k přírodě, krajině, okolí. Ale řekněte mi: Co znamená, ve vašem pojetí, pěstovat levanduli v bio kvalitě?

Helena Neumannová: Úplně nádherně jste popsala vztah Čechů k biu. K nám přijížděli lidé, kteří na nás s velkým humorem a nadsázkou křičeli: „No jo, bio se hnojí v noci.“ A já vždycky říkám: „Vezměte nůžky, a pojďte s námi chvíli dřít na pole. Pojďte si to vyzkoušet. Pojďte si vyzkoušet skutečnou dřinu.“

Co se týče biokvality, tak na to je nejjednodušší odpověď, jaká může vůbec existovat: Dovedete si představit, že do půdy patří hormon? Dovedete si představit, že do naší vody patří antibiotikum? Dovedete si představit, že do krávy, nebo kuřete, se má něco píchat? Nemá. To tam nepatří. Kráva i kuře dokážou růst sami. Samozřejmě pomaleji, ne tak intenzivně, ne finančně efektivně, jako když mu podáte hormon, ale za to, když potom ochutnáte bio kuře, nebo bio krávu, bio vepře, to je jedno, nebo když ochutnáte bio mrkev, bio okurku, tak nejenom, že je chuť zcela jiná. Nejen, že se navracíte ke skutečné chuti plodiny, byliny, nebo masa, ale ony vás léčí. To je to, co nám říkal Hippokrates: „Jezte tak, aby jídlo bylo vaším lékem, a ne, aby byl jednou lék vaším jídlem“.

Takže na to je jednoduchá odpověď: Na člověka, který si ráno dá tři majonézové chlebíčky a pivko, k obědu si dá půl vola a řádku brambor, samozřejmě chemicky ošetřených, večer si dá čtyři rohlíky a gothaj, nebo nějakou klobásku, a zase nějaké to pivko, nebo vínečko, a samozřejmě ve větší míře. Takovému člověku není pomoci. A já mu ani nechci pomáhat, protože nemusím. On přijde sám. Přijde sám v momentě, kdy mu stanoví diagnózu, a nedej Bože, mu chemoterapie nepomůže. Nebo nedej Bože má autoimunitní onemocnění, na které vlastně lékaři nemají léčivo. On sám přijde, protože to je krásná vlastnost lidského bytí, že když už je průser, tak potom jdeme, a hledáme všude, nejenom u rozumbrady lékaře. Takže asi tak bych to řekla k biu.

A samozřejmě bio certifikace je úžasná věc v tom, že dokáže vysvětlit babičce na zahrádce, která pak jde na trh a tvrdí, že má bio bylinky nebo bio brambory, že bio bylinky, nebo bio brambory skutečně nemá, protože když si soused nastříká muškáty, aby je měl pěkné, tak veškerý ten sajrajt jde do její máty. Navíc byliny mají jednu, dá se říct, dobrou, ale i špatnou vlastnost: Chrání své okolí a prostředí. Ony potřebují chránit. A léčí i půdu. Takže samozřejmě, když si soused postříká jablka nebo muškáty, tak vy byste měli jít, a zkusit laskavým tónem a diskusí sousedovi vysvětlit, že nejenom likviduje jeho děti, ale likviduje i vaše děti.

Do Levandulového údolí jezdí vysoce postavení manažeři drahými automobily, aby se zbavili těžké migrény, na kterou jim nepomáhají žádné prášky

Martina: A jakým způsobem tedy pečujete o půdu? Protože si neumím představit, že ji necháte jen tak ladem: Zasadím, a na podzim prodám kravku.

Helena Neumannová: No, ale ono to tak je.

Martina: Vůbec nic? Žádná přírodní hnojiva?

Helena Neumannová: Já odmítám i přírodní hnojiva. Víte, já si prostě myslím – a je to zase dáno i mým naturelem, a nepřesvědčuji vůbec nikoho, aby nepěstoval s přírodními hnojivy – chraň Bůh, prosím, tak by to nemělo vůbec vyznít – ať každý přistupuje k půdě s láskou a s respektem. Ale samozřejmě přírodní hnojiva jsou velice dobrá. Já ale, nevím proč, si prostě myslím, že když dříve v historii lidé levanduli dokázali pěstovat bez hnojiv, tak že já to dokážu také. Pokud je půda čistá, a dnes už po pěti, osmi letech, je více než čistá. My máme kontroly 4x do roka z každého rohu našeho pozemku, což je čtyři a půl hektaru. Není to málo a každý rok jsme nesmírně chváleni, a jsme na to strašně pyšní.

Třeba teď na jaře se těšíme na bio-pampeliškové údolí. Takže maminky k nám můžou přijet na bio pampelišky. Víte, co je to za úžasnou věc, když můžete vypustit dvouletého prcka, aby utíkal, utrhl si pampelišku, nebo sedmikrásku, a snědl ji, protože je v bio kvalitě? Já jsem nesmírně hrdá na to, že jsem to dokázala. Strašně bych si přála, aby tady bylo víc rodin, které dokážou tímto způsobem vytvářet takovéto Edeny na naší půdě, protože se potom staneme rájem bylinkářů i pro další země, nejenom pro nás. V létě k nám přijížděli Němci a Holanďani, a říkali: „Ježíš, my o vás vůbec nevíme. To je nádhera.“ A to nebylo léto, byl květen. To jsme ještě zrovna měli pampelišky, a oni říkali: „Tady je tak blaze. Tady je líp, jak na Bali.“ A my jsme říkali: „Ježíš, je krásné tohle slyšet. My si toho nesmírně vážíme.“ Protože si tam lehnou na lehátko, a vápencová moře a levandule samozřejmě léčí, když u ní sedíte. Léčí i v zimě. Ono se to nezdá, ale ta síla a energie do vás prostě jde.

My už dneska máme dokonce pět manažerů, nejmenovaných, samozřejmě, vysoce postavených pánů, kteří přijíždějí svými drahými automobily do Levandulového údolí, a když mají těžkou migrénu, tak si vezmou deku a jdou si tam lehnout, nebo se stulí do křesla, a my jim uděláme aromaterapii, čajový rituál – a je dobře. Oni vědí, že jim to pomůže, a mnohdy mi říkají: „To není možné, Heleno. Mně nepomáhá ani koňská dávka aulinu, nebo ibáč, nebo cokoliv.“ A tohle jim pomůže. A to byli lidé, kteří se tomu posmívali.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste tady před chvílí řekla, že je ještě něco nad biem. Řekla jste Demeter?

Helena Neumannová: Ano.

Naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří světničku bílou šalvějí, nebo levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. A dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz byliny.

Martina: Demeter. Vzpomínám, že v nejrůznějších knihách můžeme slyšet o tom, kterak bosorky chodíval za úplňku sbírat nějaké bylinky. Ale ony to nebyly jen bosorky, byly to naše babičky, které věděly, že nějaká bylina se musí sklízet o svatém Janu, nějaká se musí sklízet v novoluní, nějaká za úplňku. A i dnes víme, že rebarbora se musí sklidit do červa, protože jinak je v ní příliš mnoho kyseliny šťavelové. Takže žádné pověry, žádné čáry a kouzla. Vím, že existují, i v Rakousku, některé certifikované kosmetické firmy, které tímto způsobem také pracují. A teď se přes mnoho slov dostávám k otázce: Má levandule také takové požadavky na to, že musí být sklizena tehdy a tehdy, a v takové teplotě? Zkrátka – Demeter.

Helena Neumannová: Nejedeme Demeter. Tedy, přáli bychom si to i přesto, že jsme kousek od Koněpruských jeskyň a Čertových schodů, takže bychom mohli, protože ty kameny skutečně… a přímo sídlíme na srdci Barrandien parku. Ale je to ještě více finančně náročné než biocertifikované byliny. Nicméně, ráda bych zdůraznila, pro všechny milovníky levandule lékařské, že jsou skutečně dána pravidla, a to platí pro všechny bylinky. To znamená, že například my nesmíme sklízet šest hodin po dešti, a dvě hodiny před deštěm, protože pak je vlhkost v bylině tak extrémní, že bychom ji nedokázali správným způsobem usušit, abychom udrželi biodynamickou látku léčivých bylin uvnitř.

Takže si představte, že když máme období sklizně, tak u nás to funguje tak, že jsme všichni vynervovaní, přestože pijeme levanduli, z toho, jak bude pršet, v kolik to skončí, kdy zavoláme lidi, protože v jeden moment sklízí třeba šedesát lidí, a vy musíte lidi nabrat přesně v tu pravou hodinu, abychom sklidili co nejvíc. Samozřejmě, úplně běžné pravidlo je, a to považuji za nejcennější předání od našich prababiček a pradědečků, že sklízet byliny se má hlavně po ránu, úplně ideální je pátá, šestá hodina, což ne každému vyhovuje. My třeba vstáváme brzy i kvůli péči o farmu, a tak dále, a dneska už tam máme i lázeňské procedury, takže i kvůli péči o naše klienty, ale opravdu ideální je to do deseti, jedenácti hodin, protože pak, při přímém slunci, se sklízet nemůže. Ono je to i dobře, chrání to i člověka, protože si jde do stínu si odpočinout, najíst se, zchladit se vodou. Všechny tyto rituály jsou v přírodě v souladu, všechno je v nádherné harmonii, a vůbec nad tím nemusíte přemýšlet.

Martina: A v logice.

Helena Neumannová: Ano. Ono se to samo nabízí. A jak jste správně řekla, naše bosorky – to je samozřejmě přehnáno, a vysmívám se tomu, paroduji – naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří místnost, světničku bílou šalvějí, nebo právě levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. Ony věděly, k čemu tyto rituály slouží. Ony skutečně dokázaly – a teď už si hraju, ale je to tak – dokázaly i určitá kouzla. Dneska tomu říkáme kouzla. Ony dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz bylinu. A to je to, co se úplně vytratilo, protože my se toho bojíme. Bojíme se toho oprávněně, protože bychom byli nazýváni šarlatány, ale skutečnost je taková, že všechny tyto rituály, které byly na Velikonoce, na Vánoce, posvícení, otevírání studánek, všechny naše nádherné tradice a zvyky, sloužily především k ozdravení člověka a mezilidských vztahů. A to je to, co jsme ztratili úplně.

Lidé, kteří říkají, že mají na levanduli alergii, se mýlí. To nemůže být z levandule lékařské v biokvalitě, ale dostali něco jiného.

Martina: Vzpomínám si, že když tady byl bylinkář pan Vitásek, tak mluvil o své teorii, že když se vám bylinka nelíbí, tak ji nepijte, protože vám nepatří.

Helena Neumannová: Jednoznačně. Naprosto s ním souhlasím, a podepisuji celým jménem.

Martina: Protože vy víte, že levandule se líbí každému.

Helena Neumannová: Ne. Pouze 90 procent planety ji má rádo, a 10 procent ji nenávidí.

Martina: Skutečně jim vadí ta výrazná, specifická vůně?

Helena Neumannová: Ano. Deseti procentům vadí a říkají: „Já ji nesnesu.“ Problém potom je, když přijde člověk a říká: „Já na ni mám alergii.“ Tak odpovídám: „To prosím neexistuje. To není levandule lékařská, ale dostal jste bohužel jed.“

Martina: To znamená, že z hybridů, které máme na zahrádkách a které si tak opatrujeme, čaje nevařit?

Helena Neumannová: Rozhodně ne. Samozřejmě jsou lidé, kteří se dostanou k levanduli lékařské, třeba pokud mají chalupu na Šumavě, kde opravdu sousedé nic nestříkají, a jsou u lesa. To je ideální. Ale prosím, když pěstujete bylinky tam, kde jsou zahrádky na sebe, jak bych řekla, nacpané, a je tam spousta dalších aspektů, třeba jalovec by na zahradě vůbec neměl být, protože obsahuje všechny nemoci rostlin v okolí, a přenáší je do bylin, protože ony to od něj vytáhnou. Botanika je vysoká věda. Takže já vždycky říkám: „Ano, bylinky, které máte na zahrádkách, používejte právě na provonění, koupel, můžete i na kůži.“ To mi nevadí, protože myslím, že je to minimální riziko. Ale řekne-li vám potom někdo: „Já jsem měl alergii na levanduli, a nemůžu ji.“ Tak já říkám: „To jsi neměl alergii na levanduli. To jsi dostal jed.“ To je jednoduché. A proto by lidé měli přemýšlet do něčeho investovat.

Dobře, rozumím tomu, že řeknou, že bio maso, bio zelenina a bio ovoce jsou drahé, protože i z chemicky ošetřeného ovoce a zeleniny dostanete pár vitamínů. Ale samozřejmě dostanete do těla jedy. Jestli ale na něčem nešetřit, tak proboha, když mi něco je, a potřebuji se uzdravit, tak si přeci koupím bio certifikovanou bylinu, protože mám záruku, že ten člověk tomu rozumí, je vzdělaný, a že dokáže sklidit, usušit a připravit produkt v dobrých poměrech tak, aby mi pomohl, a ne uškodil. To je celé.

Martina: Učiňme vědě za dost. Rozloučíme se vysloveně studiemi: Zmiňovala jste, že tuším už v roce 2019, jste začali spolupracovat na Vysoké škole chemicko-technologické na vaší bio levandulové harmonizované vodě. Proč se do tohoto Vysoká škola chemicko-technologická, a ony dámy, pouštěly?

Helena Neumannová: My jsme to s paní doktorku Horsákovou vyloženě urosily. A to z toho důvodu, že jsme, Martinko, musely vylévat hektolitry harmonizované vody, než jsme zjistily, jak šetrně pasterovat, a uchovat biodynamické látky z bio levandule, a z bio citronu, v čisté vodě. Protože…

Martina: Bez konzervantů?

Helena Neumannová: Bez konzervantů, samozřejmě, bez jakékoliv chemie a konzervantů. A přesto, že zpasterizujete, tak se nám to kazilo, a tvořily se nám plísně – a my jsme plakaly, a byly zoufalé. A paní doktorka říkala, že jsme její noční můra. Ale nakonec to Iveta Horsáková s paní Milenou Krčálovou, která právě je naší šéfkou výroby, dokázaly. Mimochodem Milena pracovala 15 let na ARO na Homolce, a zachraňovala lidské životy – vozili jí rozbité lidi vrtulníkem – takže velmi dobře rozumí lidskému organismu. A jsme nesmírně pyšní, že jsme dokázali najít cestu. Protože představte si, že to málo kdo dokáže, a dodnes, když na trh přijde bio limonáda, nebo bio ledový čaj, tak se velmi často stává, že prodejci nedodržují skladovací teplotu, takže klient už vlastně koupí limonádu nebo čaj, který je plesnivý. To se děje velmi často, takže pozor na to. A my dneska s touto vodou dokážeme léčit. A hlavně dokážeme odbourat bolest hlavy touto vodou z čisté přírody. A kdo to dneska nezná? Takže tak.

Martina: Existuje něco, na co si člověk musí dát pozor? Protože i levandule je léčivka, a tudíž – všeho moc škodí?

Helena Neumannová: Ano. U člověka, který má nízký tlak, a trpí na to i ve vztahu ke změnám v okolní přírodě, na tlak kolem nás, říkáme, že v případě, když od nás dostává kůru levandule, tak by po třech dnech měl na jeden vynechat, abychom naučili tělo si s levandulí hrát, protože ona regeneruje dynamicky. To znamená, učí znovu tělo pochodům, které mu byly nastaveny od přírody. Takže čtvrtý den člověk vynechá, a levandule si krásně sedne s tlakem, a on nemá ty andělíčky. Takže asi tak.

Martina: Paní Heleno Neumannová, já vám moc děkuji za to, že jste nás s takovou vášní seznámila s tak známou bylinkou jako je levandule, a myslím, že mnohé i nadchla pro to, aby zkoušeli žít v přírodě, s přírodou, a přemýšleli nad věcmi, které dělají. Díky moc.

Helena Neumannová: Mockrát děkuji a přeji všem, aby opravdu přírodu nejenom opečovávali, ale aby si jí vážili, protože v ní najdete úplně všechno, co potřebujete pro svůj život.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste řekla velmi důležitou věc, ale zároveň je v ní obsažen rozpor: V souvislosti se školstvím, nebo s absencí laskavé diskuse o čemkoliv, jste uvedla: My nevíme, jak vybřednout ze zaběhaných vzorců. Ale třeba co se týká právě zdraví, bylinek, tak jsme zaběhané vzorce opustili s velkým rozběhem, protože jsme se začali na všechno, co bylo dřív, dívat velmi z vrchu.

Helena Neumannová: Ano, s despektem.

Martina: Řekněte mi, jak to, že se to dotklo zrovna zdraví?

Helena Neumannová: Začíná to tím, co už jsem tady řekla: Maminka porodí v porodnici miminko, a protože se jí dějí velké hormonální změny, tak najednou máte pocit, že tady není nikdo jiný než vaše dítě, a žijete život tohoto dítěte. Zblázníme se. Vůbec nevíme, co se děje, a najednou to nejsme my, už nikdy nebudeme jenom my. Takže má pocit, že by jí někdo měl dopomoci k tomu, jak nejlépe o dítě pečovat. A to je ten moment, kdy se stáváme otrokem medicíny a lékařů. Přestáváme diskutovat o tom: „Mám si uvařit čaj, nebo rychle snížit dítěti horečku?“ Všimněte si, co nastalo za obrovskou hysterii, když z Evropy zmizely léky na horečku: Matky šílely. Šílely, protože: „Ježíši Kriste, co se stane, když bude mít čtyřicítku horečku?“ Dříve bylo naprosto běžné, že se horečka nechala proudit. Samozřejmě, snižovala se hodně bylinkami, dělaly se zábaly, potírala se cibule a brambory, dělalo se spoustu úžasných věcí, kterými se horečka snižovala postupně tak, aby toxiny mohly z těla odejít. Protože co je horečka? Horečka je známkou toho, že se v našem těle děje něco špatného: „Pozor, zastav se, lehni si, vykurýruj se, protože něco děláš blbě, mně se to takhle nelíbí.“ To je vzkaz vašeho těla. Ale my šílíme, když přijde čtyřicítka horečka, a okamžitě potřebujeme horečku snižovat, a k tomu dávat minerály, vitamíny, všechno samozřejmě umělé, místo toho, abychom sehnali bio ovoce, bio zeleninu, kde vitamíny pořád jsou. Takž nasloucháme úplně do blba.

Představte si, že přijdete k lékaři, což se běžně dneska děje: Mám klientku, 42 let, maminka dvou dětí, přišla k lékaři, že vidí špatně na levé oko. Čekala čtyři měsíce, protože se běžně čeká na vyšetření čtyři měsíce, a oni jí zavolali, že má přijít, že se tyto informace nepředávají po telefonu. Ona přišla znovu k lékaři, sedla si, a ten člověk koukal do monitoru, vůbec jí nepodal ruku, vůbec se nepředstavil, posadil si ji do toho křesla, a takhle, jak já si s vámi povídám, jí řekl: „Takže, paní Zuzano, máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelná nemoc, jak jistě víte. Já vás teď posílám na Karlák, kde je specializované pracoviště, a kde se o vás budou starat. Tady máte papíry, a zavolejte si tam.“ Takhle vám sdělí nevyléčitelné onemocnění. Matce 42leté, se dvěma dětmi. Takže on ji v podstatě v ten moment zabil. Normálně ji zabil za bílého dne.

Ztratili jsme soudnost, chuť povídat si, právo na svůj názor, zeptat se: „Pane doktore, musím to udělat takhle? Není jiná volba, jiná cesta?“

Martina: Moje maminka říká, že vlastně jedinou informaci, kterou nyní neustále dostává od lékařů je: To je proto, že jste stará.

Helena Neumannová: To je také krásné. Ale na to nemusím chodit k doktorovi. Promiňte tedy, ale já se strašně zlobím na jedné straně nad lékaři, nad tím, co se s nimi stalo, že mají pocit, že jsou všichni doktor Strange. Toto video, nebo tento příběh miluji, protože tam je ta arogance, a obrovský despekt nad námi všemi nádherně vidět. A také pokora, která potom přichází s karmou, kdy se on vybourá, nemůže pracovat, nemůže dělat špičkové neurochirurgické operace. A zároveň se zlobím na lidi, že ztratili selský rozum. Jak si mohu nechat diktovat, že podstoupím operaci, nebo půjdu dělat tohle? Je to stejné, jako když mi v patnácti letech sdělili, že mám těžké astma a že ve třiceti osmi letech umřu, jestli nebudu dýchat kortikoidy. A přísahám vám, Martino, že pokaždé, když jsem šla k lékaři na kontrolu, tak mi vynadali, vynadali, a to jsem studovala pediatrickou sestru – pak jsem utekla z medicíny do Jižní Ameriky – vynadali mi, že co si to dovoluji odmítat léky. A já jsem řekla: „Promiňte, já studuji tuto školu. Já vím, co přináší tento lék. Možná mi trochu pomůže se nadechnout, ale vedle toho mi přinese dvacet problémů, které budu jednou řešit.“

Martina: No, to miluji, takové přechytřelé pacienty.

Helena Neumannová: Přesně tak. To je ono. Ztratili jsme soudnost, ztratili jsme chuť povídat si, ztratili jsme právo mít svůj názor, nebo, nedej bože, se zeptat: „Musím to udělat takhle, pane doktore? Nebyla by tam jiná volba? Nebyla by jiná cesta?“ A zase: není čas. Pan doktor nemá čas si s vámi povídat. Nebo nedej bože diskutovat, jestli by to náhodou nešlo udělat jinak. Prostě: „Takhle jsem to řekl. Takhle jsem to vystudoval. Já jsem doktor, a vy mlčte.“ Ale samozřejmě jsou mezi námi špičkoví lékaři, se kterými spolupracuji, a nesmírně si vážím jejich práce. A musím říct, že v dnešní době, zaplaťpánbůh, spousta z nich kombinuje konvenční medicínu právě s naturopatií, protože si velmi dobře uvědomují, co to bude přinášet pro naši státní pokladnu, pro naši budoucnost, a pro naše děti, které možná budou tak over due, že nebudou moct pracovat a tvořit společnost. A to přeci nikdo z nás nechce. Ani lékař.

Moderní věda, medicína, přenechala duši církvi s tím, že je to pánbíčkářství. Ale duše je součást těla, jsou to neuroreceptory.

Martina: Paní Heleno Neumannová. V určitém okamžiku vašeho povídání se určitě mnoho posluchačů zarazilo, a řeklo si: Dobře, ale všechno by se přece mělo vyvíjet. Mělo by se vyvíjet nejenom poznání těla, ale měla by se vyvíjet i poznání, řekněme, ducha. Na to jsme trošku rezignovali a spíše jsme se tomu začali vysmívat. Ale proč bych já dnes, v roce 2023, měl studovat, co napsala ve 12. století Hildegarda von Bingen, když už to patří k přežitému reliktu minulosti, a není to věc, kterou bych se měl řídit teď. Navzdory tomu, že ona ve své osvícenosti kombinovala několik přirozených metod: Fyzioterapii, balneoterapii, duchovní moudrost, sestavovala nemocným bylinné směsi, upravovala jídelníček, užívala dokonce léčivou moc kamenů. To všechno ano. Ale řekněte mi: Neměli bychom být tedy už nad tím? Neměli bychom to už použít, poznat, zpracovat, zakomponovat, ale jít dál?

Helena Neumannová: Řekla jste to zase krásně a nahrála jste mi na jednoduchou odpověď: Představte si, že jdu ulicí k vám do rádia, a po cestě potkávám thajské masáže, filipínský wellness, ájurvédu, čínskou medicínu a spoustu dalších nádherných technik, které dneska východní část planety stále respektuje. A my jsme si, bohužel, od Descartese, který podepsal papeži smlouvu, aby mohl pitvat a věnovat se moderní medicíně, moderní vědě medicíně, a který přenechal duši církvi, řekli, že duše je pánbíčkaření, duše je církev, duše je víra. Řeknete „duše“ a oni řeknou: „Ježíšmarja, na to já nevěřím. Na pána Boha nevěřím. To na mě nehrajte, to na mě nezkoušejte. S tím na mě nechoďte.“ A já vždycky říkám: Ale prosím vás, kdo mluví o víře? Duše je součást vašeho těla, jsou to právě neuroreceptory. A já vás vůbec nenutím, abyste byl hinduista, nebo měl jste svého Budhu, nebo Alláha, nebo abyste byl křesťan. Já vám pouze říkám, že východní část planety si ráno – tak jako my si vyčistíme zuby – zamedituje, případně si jde do přírody opečovat duši. Oni si opečují duši, tak jako my si dáme sprchu a vyčistíme si zuby. My to od 15. století neděláme, a v ten moment šla naše medicína do háje. A proto tady měli daleko větší úspěchy právě bylinkáři.

Ono se to stále svádí na to, že lidé neměli peníze. Proto šli k bylinkáři, a ne k lékaři, který byl už v historii drahý. Ale prosím vás pěkně, když se tady bavíme o moderní vědě: Ona i medicína měla svá úskalí. To, že se nasazovaly pijavice, trávily se za bílého dne arsenikem tisíce lidí, to všechno předcházelo tomu, že se dnes synteticky vytváří obyčejný lék. Zatímco bylinkáři jednotlivě, rodiny od rodin, dědili neuvěřitelné bohatství – receptury, které jsou prokázané tisíce let, a mají vynikající výsledky. Takže to vůbec není o tom, co říkají lékaři: „Byla chudoba, proto se šlo k bylinkáři.“ Ne. K bylinkáři se šlo proto, že bylinkář měl výsledky.

To je stejné, jako když lidé jezdí za mnou, protože mám výsledky, prokazatelné výsledky, aniž bych jim přinesla do života něco, co tam nepatří. To znamená, že jim přinesu s bylinkami pouze pomoc, a už jim nepřinesu vedlejší účinek, případně závislost. A to je jediné, co říkám: Pojďme spojit síly, lékaři a naturopaté, pojďme najít cestu, jak každému pomoci tak, aby šly ruku v ruce špičkové moderní přístroje a diagnostikování právě s bylinami. A když už jsme u toho, tak pokud vidím, že tady lidé tíhnou zase k vyznávání, nebo k jakémusi obdivu ájurvédy, čínské medicíny, a řeknou: „Já vím. Chodím na jehličky. Jedu ájurvédu, papám neem. Neboj.“ Tak já vždycky říkám. „Proč papáš kořen neem, který vyrostl tisíce kilometrů od tebe? Proč nepapáš třezalku, levanduli, konopí? Například v konopí jsme měli omega 3,6,9, aniž bychom měli lososa, nebo mořské ryby. Předkové omega 3,6,9 měli také, a byli velice zdraví, a dopoledne měli takovou energii, o které se nám ani nezdá. Proč sedláci dokázali zorat za jedno dopoledne půl pole? Z něčeho to přeci vzít museli, sakra. A k tomu byly tyto byliny a skutečné potraviny.

Takže ano. Včera když jsem měla malou přednášku, byl tam krásný dotaz: „My bychom strašně chtěli jíst biopotraviny, ale ony jsou strašně drahé.“ A já říkám: „Ano. A teď je ten čas vzbouřit se, a říct té Evropské unii: „Přestaňte nám sem cpát americké, nebo švýcarské léky.““ My máme fantastickou naturopatii, a špičkové evropské producenty, kteří nám mohou pomoci. Dohlížejte dobře na certifikaci těchto skutečně vzdělaných lidí a odborníků, a dovolte jim, aby mohli pomoci lidem dnešními super potravinami, s výživou, která je ze skutečných potravin, které tady v Evropě rostou, a bylinami, které nám mohou pomoci. Proč máme neustále nahlížet na něco, co nám sem cpou, protože to umí lépe? Proč? Proboha, my jsme z kraje Hildegardy, Rudolfa Steinera, Kneippa, Priessnitze, pátera Ferdy, Mikoláška a mohla bych jmenovat dál a dál. My jsme vždycky měli úspěchy. A mezi námi já, když jsem přijela do Jižní Ameriky, tak pivovar Polar založil utečenec před Hitlerem, pan Roubíček. Já jsem měla tu čest si s ním podat ruku, a do teďka mi vyhrknou slzy, když na něj vzpomínám. Ten člověk tam založil největší pivovary v celé Jižní Americe, protože utekl z Plzně. Sládek.

Když chceme dát světu vědět, že v Levandulovém údolí máme světově výjimečnou bylinu, zablokují sociální sítě. Obrovské síle peněz a lobbingu nadnárodních společností nedokážeme čelit.

Martina: Paní Neumannová, vy jste teď řekla, ať nám se nevozí z Ameriky nějaké preparáty. Ale myslím, že nemusíme čekat na to, co nám dovezou z Ameriky, protože legislativa Evropské unie zakazuje uvádět na obalu s bylinkami jejich léčivé účinky. Já se u máty nedozvím, že je na trávení. Nedozvím se, na co je jmelí, a tak dále, protože to je prostě taková tráva. Řekněte mi: Rozumíte tomuto? Rozumíte tomu, že z nějaké byliny se extrahuje, nebo se podle tohoto vzorce synteticky vyrábí účinná látka, ale v přírodní podobě to nesmím pojmenovat?

Helena Neumannová: Teď budu hodně zlobivá: Ale ano, rozumím tomu. Začíná to tím, že se člověk dozvídá od kolegů, od lékařů, od vědců a naturopatů, že například naše předsedkyně Evropského parlamentu má manžela, který byl největší distributorem vakcín v období covidu. A končí to tím, že se dozvíte, že FDA je spojeno s lobbisty v Evropské unii, a proto nesmíme na obalech našich tisíce let prověřených produktů uvádět, že dokážeme léčit. My dokonce dnes nesmíme použít spoustu dalších slov. A když chcete dát světu vědět, že tady máte určitou bylinu, která je světově výjimečná, což třeba v našem Levandulovém údolí máme, tak vám třeba zastaví Facebook, Instagram tak, jako vám, když jste zlobili v době covidu. Nebo vás vyloučí z různých reklam. Vy dokonce seženete peníze na to, abyste světu dali vědět, že tady máme unikát, a přesto je dnes síla peněz a lobbingu konkrétních nadnárodních společností, vlastněných několika rodinami ve světě, tak obrovská, že ať se nám to líbí nebo ne, tak tomu nedokážeme čelit.

A kočím tímto: Francouzi a Němci zakládali Evropskou unii. A já vám dám příklad. Když my dneska vyrobíme bioraw tyčinku bez cukru, vhodnou i pro diabetiky, ve které je levandule, to znamená, že si dáte svačinu a pomůžu vám s trávicím ústrojím, ale navíc vám udělám dobře v hlavě – když to řeknu lidsky jednoduše – tak než tuto tyčinku vyrobím, tak mám náklady 15 korun na tyčinku. To znamená, že když ji potom prodám za 40 korun někde v obchodech, tak oni si vezmou, co potřebují, a já vydělám nějakých 5 korun na tyčince. Francouz, když vyrobí tyčinku, tak než sklidí levanduli, tak už má na účtu peníze na podporu tohoto produktu, dané byliny, rostliny, případně meruňky, broskve, plodiny.

Martina: V podobě dotací?

Helena Neumannová: Ano, už má na účtu na danou bylinku. Jde na trh, a už má na účtu peníze na marketing. Pak jde do obchodu, a už má peníze na účtu na, jak tomu oni říkají, jak se to česky řekne, osvětu, aby lidé žili zdravě. Stejně tak Němec, nebo Rakušák. Ale Čech, Polák, Slovák, Maďar, Rumun, celá slovanská území, nemají nic.

Martina: Aspoň nás ty peníze nezkazí.

Helena Neumannová: Já mám, přátelé, ročně podporu 45 tisíc korun.

Martina: A řekněte mi: Je to špatně, nebo je to dobře? Protože problém je asi v tom, že jedni mají, a druzí nemají.

Helena Neumannová: Dotace by vůbec neměly být. Naprosto souhlasím s panem Syrovátkou, my u něj navíc děláme hydroláz, dobře se známe, máme stejné problémy a víme, o čem to je. Dotační politika je celkově špatná, nahrává konkrétním zemím, konkrétním skupinám, velkopěstitelům a velkochovatelům. Na tom není co dodat. Všichni víme, odkud pramení. Tak, jako my máme pana Babiše, oni zase mají své politiky, kterým se to hodí do krámu, a na malé, kteří skutečně pečují o krajinu, o půdu, rody, které hospodaří od 15. století, jako pan Stehlík v Chodouni, se stále nahlíží s despektem. Ale proto jsem vůbec do toho rizika šla, že tam budu pěstovat levanduli lékařskou v biokvalitě, aby v okolních oblastech nebyla v půdě chemie, abych nepřišla o biocertifikát, když už mě to bude stát několik generací peněz.

Když oni před dvaceti lety křičeli: „Pojďme prosím nebetonovat Evropu. Pojďme udržet meandry, pracovat s lesy. Pojďme tvořit a mít krajinu skutečně jako naše národní dědictví, bohatství, stejně, jako naše bylinoznalectví,“ tak se jim všichni vysmívali. A dneska pláčeme. Pláčeme, a Evropská unie křičí, že bude podporovat udržitelnost, a eko, a bio. No to ano, ale pouze u konkrétních, vybraných skupin.

Naivně jsem věřila, že EU je velké společenství, které se bude starat o své ovečky, a pomáhat jim. Ale je to jen konsorcium lobbistů, které lobuje napříč profesemi.

Martina: Dobře, tak řekněme, že Evropská unie v tomto není spravedlivá. Někdo dotace má, někdo ne, a tím pádem je vlastně vždycky problém. Jak byste pak mohla ovládnout mezinárodní trhy, když máte úplně jiné výchozí podmínky? Ale pořád nerozumím tomu, proč Evropská unie zakáže informovat na výrobku, a předpokládám i na francouzském, stejně jako na našem, že levandule má tyto a tyto pozitivní účinky na naše zdraví.

Helena Neumannová: A teď jste mi položila docela zajímavou otázku, protože když přijedete do rodiny Deborah do Francie, já jsem je v srpnu navštívila znovu, kde mají stále levanduli lékařskou, tak pan Deborah na etiketě slovo „healing“ má.

Martina: Léčivá.

Helena Neumannová: Léčí. Já to uvést nesmím. On to buď nesmí uvést, ale uvádí to, nebo to může uvést, a my to nevíme.

Martina: A jsme tedy tak neprůrazní popletové, nebo je v tom třeba ještě něco jiného? Protože, i na základě tohoto kolují nejrůznější více či méně divoké fámy, to nedokážu rozhodnout, o údajné tvrdé korupci, fámy o uplacených komisařích a europoslancích, které uplatily farmaceutické firmy. Řekněte mi, jak se tedy v tomto bylinkovém mišmaši na Evropském trhu vyznat?

Helena Neumannová: Upřímně, pokud na poli Evropy existuje nějaká rozumná entita, tak je to Švýcarsko, které není v Evropské unii, a moc dobře ví, proč není. Představte si, že švýcarské byliny, které jsou pěstovány ve vysoké nadmořské výšce Švýcarských Alp, jsou nejdražší na světě. Představte si, že my jsme s Vysokou školou chemicko-technologickou zjistili, že náš vítr a mráz naši levanduli chodouňskou stresuje natolik, že má stejně vysoké biodynamické hodnoty, jako byliny v Peru, v Tibetu, ve Švýcarech, a dokonce v některých případech v některých biodynamických látkách více.

A teď si vezměte, že Švýcaři byli rozumní a pochopili, o čem Evropská unie je. My jsme samozřejmě Evropskou unii vítali. Já sama jsem ji vítala, a opravdu jsem si naivně myslela, že budu pod střechou nějakého velkého společenství, které se bude dobře starat o své ovečky, a bude jim napomáhat, nahrávat. Bude je podporovat v tvořivosti. Jak naivní jsem byla. Dnes musím naprosto otevřeně říct, že Evropská unie je pouze konsorcium lobbistů, které napříč profesemi lobbuje za konkrétní věc. A protože americké farmakologické firmy v podstatě vznikly, a to je doložené, tak, že byly vybudovány našimi předky, kteří utekli před komunisty a Hitlerem, tak se vůbec nedivím. Oni jsou velmi šikovní, chytří, vědí, jak na to. To znamená, že už si dnes platí eurokomisaře a lobbisty, kteří chodí na půdu Evropského parlamentu, a dokážou si velmi tvrdě zajistit, že my naše tradice, a naše národní dědictví, nesmíme nabízet, nesmíme říkat, že pomáhá a že je dobré. V podstatě chtějí, abychom ztratili to, co je naším bohatstvím.

Za bílého dne jsme si nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme. Sadařství, zemědělství, byliny a plodiny. Byla přervána tradice.

Martina: Zmínila jste tady Švýcarsko. A Švýcarsko je země, kde se na bylinných preparátech můžeme normálně dočíst, k čemu slouží a co léčí. Myslíte si, nebo víte, že toto je možné jen proto, že Švýcarsko není v Evropské unii, takže nepodléhá legislativě EU?

Helena Neumannová: Nemyslím si to. Myslím, že je to dáno tím, že v té zemi zůstala elita, protože Švýcarsko nebylo dotčeno komunisty vůbec, a Hitlerem minimálně. A je to samozřejmě dáno i tím, že tam nebyly zpřetrhány rody jednotlivých bylinoznalců, bylinkářů a pěstitelů. Čili oni to skutečně vnímají jako něco obrovského, co jim přináší nejenom finance, moudrost a znalost, ale i péči o své krajany.

Stejně tak bych já strašně chtěla, aby český člověk dokázal rozpoznat, proč si nemá kupovat levandulový olejíček z drogerie, který šel kolem levandule 100 kilometrů, a proto stojí 70 korun, ale proč si má koupit skutečně kvalitní bio esenciální olej, který holt stojí 500 korun, ale léčí. Ale nemám tu možnost. Nemám to právo, protože tito lidé, kteří přijíždějí, jsou naprosto neznalí, nechápou, a ještě vám řeknou, že také mají na zahrádce levanduli. Často tam mají Luandin a vaří z toho sirupy. Matky svým dětem doma vaří v podstatě jed, a vy nemáte tu sílu a chuť jim to říkat, protože mají pocit, že z nich taháte peníze.

Je to o předávání znalostí, o edukaci, o osvětě. My jsme ji prostě ztratili, protože sedláci i bylinkáři byli zahnáni do kouta. A to jsem zapomněla na inkvizitory, prosím pěkně. Nezapomeňme na středověk, kde lidé opravdu neměli nic jiného než svého bylinkáře, který jim pomohl, aby přežívali, a léčili je velice dobře, a inkvizitoři je skutečně upalovali.

Martina: Dá se říct, že je u nás tato tradice, která tady byla už třeba od zmíněné abatyše Hildegardy von Bingen ze 12. století, byla v naší zemi, nebo ve střední Evropě, přervána?

Helena Neumannová: Naprosto. To je úplně správné slovo. Nedá se to říct jinak. Nedovedu to jinak pojmenovat, definovat. Prostě my jsme za bílého dne nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme, ať je to sadařství, o kterém mluvil pan Syrovátka, ať jsou to byliny, plodiny. Ale i zemědělství. Vždyť se podívejte, i nížina ve slavném Polabí – to je pryč. Je tam pár jedinců, kteří se snaží a starají se.

Martina: Když se podívám na louku, jsou jich tam stovky, tisíce. Proč právě levandule?

Helena Neumannová: Ano. Na to se mě ptají všichni. Tato otázka je samozřejmě na místě, protože všichni známe krásný příběh Provence tak, jak jste řekla, Martino, nicméně málokdo ví, že Slované měli levanduli lékařskou první. A mě tento příběh naprosto dojal. Jezdila jsem na farmářské slavnosti napříč Českou republikou, deset let jsem jezdila s Asociací soukromých zemědělců, a naslouchala přenádherným příběhům, nejenom českých bylinkářů, ale i historiků, archivářů a moudrých matek a babiček, protože ty hrály velkou roli. A pochopila jsem, že když Keltové dobývali Evropu, a docházelo ke stěhování národů, tak levanduli lékařskou přinesli i na naše území, ať to bylo Bulharsko, Maďarsko, Chorvatsko, Černá Hora, Slovensko a Česko. A my jsme se rozhodli, že se vrátíme k levanduli lékařské jako jedni z prvních, a dnes mohu říct, s velkou pýchou, že spolupracujeme s dalšími rodinnými farmami nejenom tady u nás, ale i na Slovensku, a samozřejmě se pomaloučkými krůčky přibližujeme i k Bulharsku, Maďarsku a k dalším zemím, a fandíme si a říkáme: Dnes jsme my těmi, kteří jí vracíme věhlas, protože na rozdíl od Francie jsme si museli projít 2. světovou válkou ve velkém. Kvůli Hitlerovi jsme přišli o mnoho bylinkářů, kteří odešli za oceán do Ameriky, Jižní i Severní, a samozřejmě výjimeční lékaři a naturopaté odešli i do Švýcarska. Takže dnes jsem ráda, že se znovu hovoří o levanduli lékařské právě i z těchto území.

Martina: Paní Heleno Neumannová, znamená to, co jste mi právě řekla, že to byl víceméně sňatek z rozumu, že jste tuto bylinu musela poznat? Nebo vás očarovala, okouzlila, takže jste se rozhodla věnovat takto výlučně právě jí?

Helena Neumannová: Ano, prošla jsem nádherným příběhem paní doktorky Štolcové z Nižboru, kde je Centrum keltské kultury. Ona i její manžel velmi pečlivě studovali právě území od Barrandova po Plzeňsko, kde se nacházejí vápencová moře. A protože pan Stehlík, prezident Asociace soukromých zemědělců, mě neustále přemlouval, abych zkusila v Chodouni obnovit byliny a rostliny, které tam byly, tak jsem se rozhodla, že jestliže se nám zadařilo vrátit lidi na trhy a farmy, a znovu nakupovat u těch, kteří opravdu nabízí kvalitní potraviny, skutečné potraviny, a tedy i maso, tak jsem si řekla: „Dobře, zkusím to.“ A když jsem zjistila, že tam levandule lékařská byla, tak jsem v roce 2014 jela na BIOFACH, a úplně naivně jsem ve dvanácti halách hledala levanduli lékařskou v biokvalitě, a zjistila jsem, představte si to dvanáct hal, producenti z celého světa, že ji nikdo nemá. Že prostě není. Neexistuje.

Martina: Ani Francouzi?

Helena Neumannová: Ani ti ne. Francouzi mají, měli už tehdy – rodina De Bois má dvě velká pole, a ta jsou zarezervována na 100 let dopředu od významných farmakologických firem.

Ve Francii kvůli evropským dotacím přešli z pěstování levandule na řepku, která se pro farmáře stala finanční jistotou a ekonomickým profitem

Martina: Takže tam je levandule dost, avšak to nestačí.

Helena Neumannová: Nestačí. A hlavně, oni díky evropským dotacím, o kterých jste tady mluvili už několikrát, přešli na řepku. Pole tam vymizela, protože řepka se stala jakousi finanční jistotou, ekonomickým profitem pro farmáře.

Martina: Promiňte. I v Provence?

Helena Neumannová: Ano, i v Provence. Tam je dneska několik polí, která byla levandulová, ať to byl lavandin hybrid, nebo levandule lékařská, a dnes jsou to pole s řepkou, protože – biopalivo.

Martina: Tak doufejme, že to nenapadne také vinaře ve Francii.  

Helena Neumannová: To doufám.

Martina: Vy jste teď řekla levandule lékařská a lavandin. Je mezi tím rozdíl?

Helena Neumannová: Obrovský.

Martina: Promiňte, že hned pokračuji další otázkou. Já totiž si představuji, že rozdíl může být takový, jako když vidíme pelyněk černobýl, což je, řekněme, ne příliš významná bylinka, spíše plevel, a pak pelyněk pravý, který je velice vzácný.

Helena Neumannová: Je to úplně stejné. Řekla jste to naprosto krásně, nebo to přirovnání, které jste našla, je senzační, protože lavandin má většina lidí na zahrádkách. Je to vysoká, nádherná levadule, kterou znáte. Dnes už spíš z Pinterestu a maleb než z opravdové Provence. Ale třeba v Bulharsku pěstují dva farmáři lavandin právě pro esenciální oleje. Lavandin je hybrid, který byl vyšlechtěn proto, aby se lidé tolik nenadřeli. A dám vám hned příklad: Když přijedete do muzea pana De Bois, který zachraňuje levanduli lékařskou v Provence, tak se dozvíte, i z historie, ale samozřejmě se to dozvíte i od slovanských pěstitelů, že na jeden litr esenciálního oleje je třeba 140 kg lavandinu. Na jeden litr esenciálního kvalitního léčebného oleje. Protože lavandinem léčit nemůžete, je potřeba 400 kg levandule lékařské. Stačí říct jenom tohle.

Martina: Na jeden litr.

Helena Neumannová: Ano. Každý si umíme představit, co to potom znamená.

Martina: A u vás v Levandulovém údolí, předpokládám, pěstujete levanduli lékařskou.

Helena Neumannová: Ano, levanduli lékařskou, přímo Angustifolia monsrera, odrůdu, která je nejvzácnější, a v lékařských slovnících z celého světa je považována za nejvíce léčivou, a to právě pro obsah léčivých biodynamických látek. Takže já, když jsem hledala, tak jsem musela nakoupit v Německu s rodným listem konvenčně vypěstovanou Levanduli lékařskou (Angustifolia), maximálně tři centimetry, a pět let čekat na to, abych ji mohla prohlásit za bio levanduli lékařskou.

Martina: To zní jako dobrý džob.

Helena Neumannová: Velmi. Kdybych se neživila eventy, a nedělala marketing pro zahraniční firmy, nikdy bych to nedokázala. Nikdo si nedovede představit, co to tehdy obnášelo. My jsme samozřejmě věděli, že to bude dřina. Ale přiznám se vám úplně dobrovolně, že jsem pět let x krát plakala, že jsem zešílela. Na druhou stranu, dneska mi to tato bylina vrací desetinásobně, a já s obrovskou pokorou říkám, že všechno je, jak má být. Takže i já jsem se měla nadřít.

V hrobce Tutanchamona byla v amforách uložena levandule lékařská jako bylina do dalších životů

Martina: Heleno Neumannová, když se řekne Levandulové údolí, tak to zní idylicky. A když si člověk řekne: „Zakladatelka Levandulového údolí“, tak přímo vidí to děvče, jak jede, vpředu má košíček, a v něm kytičky levandule, případně s sebou zdravou svačinku, když jezdí objíždět latifundie. Ale to je asi velmi naivní představa.

Helena Neumannová: To je krásný příběh. Mohla bych to vyprávět tady. Ale to samozřejmě není pravda. Je to úplně o něčem jiném. Přiznám se, řeknu vám to úplně na rovinu, protože tady se hovoří na rovinu – a proto tady sedím, a nesmírně si vážím vaší práce – je to zadlužení několika generací přede mnou. Je to obrovská dřina celé mé rodiny. Je to obrovská ztráta spousty zájmů ve prospěch farmy, a ve prospěch vývoje, výzkumu a tvorby produktů, které tvoříme. Je to i ztráta některých přátel, protože vám řeknou, že jste blázen, a že proč vlastně to děláte. Že tady na to nejsme vůbec připraveni, abychom přijali takovouto cestu léčení, nebo pomoci přes zdravou výživu a skutečné potraviny. A mohla bych pokračovat.

Na druhou stranu potkáváte lidi, které chcete potkávat. Dokážete zachránit lidský život. Pomůžete lidem, a oni pak přijíždějí, objímají mě a pláčou mi tam, a já se z toho celá třesu, a nevím, jak na to reagovat. A dodnes některé klienty považuji za přátele, protože nejenom, že jsem pomohla jim, ale pomohla jsem celým rodinám změnit jejich život, a uvěřit tomu, že příroda v podstatě přináší vše, co potřebujeme pro to, abychom žili dobrý, zdravý život.

Martina: Vy jste teď řekla mnoho informací, zaujala mě jedna: Můžete s tím zachránit život. Řekněte mi: Levandule mi přijde jako dobrý podpůrný prostředek. Přijde mi fajn mít polštářek na spaní z levandule. Přijde mi fajn mít ze 400 kg levandule litr oleje mazání. Levandule mi přijde fajn na koupele, jak s tím, tuším, původně začínali staří Řekové. Ale zachránit život? To mi přijde takové…

Helena Neumannová: Přeceněné?

Martina: Ano.

Helena Neumannová: Naprosto vás chápu. A popravdě, i já jsem k tomu takto přistupovala, protože se 30 let věnuji bylinám, všem, nejenom levanduli. Velice si vážím lidí, kteří přicházejí do našich končin s ájurvédou, a s čínskou medicínou, i když jsem přesvědčena, že architektura našeho lidského těla potřebuje právě ty byliny, které rostly tak, jako my tady, tisíce let. Na druhou stranu, když se hádám se svou sestrou, která studovala v Kérale ájurvédu, v Mekce ájurvédy v Indii, tak zjišťuji, že spoustě pacientů nebo klientů mohu pomoci právě třeba v kombinaci ájurvédy s tradičními evropskými bylinami. Takže ano, mohlo by se říct, že je to přeceněné.

Já na to odpovím úplně jednoduše: První informace, kterou jsem velice těžce zpracovávala, byla, že když v roce 1922 našli hrobku Tutanchamona, tak v amforách byla uložena jedna jediná bylina do dalších životů: Byla to levandule lékařská.

Levandule pomáhá tělu, mysli i duši člověka

Martina: Já jsem slyšela, že tam byl ještě černý kmín.

Helena Neumannová: To neznám.

Martina: To je nejvzácnější olej, který…

Helena Neumannová: Ano. Tak je to možné, že se to může. Víte co, já studuji Kelty, a každý měsíc vím, že nic nevím, protože přijdou s novým dokumentem na BBC, a už je všechno jinak. Přišli s novým laserem k nové kostře, a zjistilo se, že pravda, kterou nám tvrdili měsíc před tím, už zase není pravda. Takže se rozhodně nehádám. Nicméně ať to byl jenom kmín, nebo levandule, tak tam byla levandule lékařská. A je to dáno tím, že oni chápali daleko lépe než my – po tisících letech studia medicíny, i přírodní medicíny, tedy naturopatie – že lidské bytí, neboli člověk, je jedině celek, který se skládá z mysli, těla a duše. A neexistuje lepší bylina, když na to mám odpovědět jednoduše, která dokáže pomoci tělu, mysli a duši, než je levandule lékařská.

Martina: Á, tady je někdo trochu posedlý.

Helena Neumannová: Je to možné, ale já to mám vyzkoušené nejenom na sobě, na veškerých svých onemocněních a problémech. A to se přiznám, že jsem studovala naturopatii v Jižní Americe a Africe, takže mám skutečně srovnání se světem. Nejsem nafrněný člověk, který se rozhodl pro jednu bylinku, a teď bude tvrdit, že je nejúžasnější na světě. Zažila jsem opravdu nádherné počiny a léčení lidí, kdy respektuji a jdu stejnou cestou, že vyléčit se můžeme pouze my sami. Já vám pouze podám pomocnou ruku, a byliny, které vám mohou pomoci.

Abych vysvětlila, proč je to levandule lékařská, a proč ji ctil Hippokrates, a všichni fantastičtí lékaři, bylinoznalci, ale i balneologové, tedy fenomén našeho lázeňství, který je znám po celém světě. Kamkoliv vyjedu, tak musím přiznat, že nikdo nezná pana Havla nebo Jágra, ale lázeňství ano. Budu upřímná. A naše lázeňství vychází stejně, jako světová lázeňství, a jako staré egyptské, římské, i řecké, které jste jmenovala, z bylin a minerálů, protože nic jiného nebylo.

Martina: A studené vody.

Helena Neumannová: Ano, správně – ještě voda, samozřejmě. Takže minerály, byliny a voda, obzvlášť v našich končinách. My ji máme úžasnou: Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, se všemi tam spolupracujeme, takže to nesmírně ctíme. Ale mezi bylinami vždy, ať vás trápí koleno, žlučník, slinivka, nebo zjistíte, že máte první stadium rakoviny, musíte pracovat s centrální nervovou soustavou. A právě centrální nervová soustava je střecha, která dokáže přes neuroreceptory, které si povídají, protože jsou to poslové našeho těla mezi pochody a orgány v těle.

Každé ráno se vzbudíte, a mozek si řekne se slinivkou: „Jak se dneska máš, slinivko? Dobré?“ „Blbé, mozku. Nemůžou to za mě dneska vzít ledviny, játra a další?“ A když nemáte v pořádku neuroreceptory, neboli centrální nervovou soustavu, tyto posly, tak si to neřeknete, a v ten moment pomalu přicházejí malé nemoci, a později bohužel ty horší, ať už jsou to autoimunitní onemocnění, která trápí 21. století, nebo rakoviny, chronická onemocnění, se kterými si neví konvenční medicína rady, a další, a další.

A tam právě nastupuje královna bylin, protože ona vám pomůže nejenom zacelit nervová vlákna, a pomocí neuroreceptorů umožnit předáváni informací o tom, co se v těle, mysli a duši děje. A potom můžete dál pokračovat s dalšími bylinkami a řešit konkrétní problém. Ale příčinu, která je vždycky v hlavě, jak říkaly naše babičky, a v duši, kterou nádherně pojmenovala v roce 1984 jako první americká vědkyně, která se nebála, a byla to žena, a já jsem za to šťastná, která se svým týmem řekla, že právě: Naše neuroreceptory, neuropeptidy jsou duše, pokud to potřebují páni vědci a lékaři pojmenovat. Právě duši je potřeba pojmenovat, protože věřte mi, když pitvám tři a půl hodiny jednoho člověka, a dělám epigenetickou analýzu, tak vždycky je problém v tom, co vám ublížilo na duši.

Chemie, věda přiznává, že bylinky mají v sobě léčivé látky. Ale přesto je raději vyrábíme synteticky, protože v Petriho misce je máme víc pod kontrolou, než na louce.

Martina: Vy jste teď řekla „pitvám“, ale myslíte tím „rozebírám“.

Helena Neumannová: Rozebírám, samozřejmě. Epigenetická analýza spočívá v tom, že tři a půl hodiny řešíme fyzickou, psychickou a duševní časovou osu člověka.

Martina: To, co říkáte, zní velmi logicky, a mnohokrát nám mnozí lékaři, kteří se zabývají i klasickou konvenční medicínou, ale také celostní, v různých obměnách to, co teď říkáte, předestřeli. Ale přesto jsou dnes chemické léky první volbou. A velmi často slyším názor: „Mně se kytky líbí. Tato filosofie se mi líbí. A když jsem zdráv, tak si rád bylinkový čaj udělám, a cítím se, že pro sebe dělám něco navíc.“ Ale když vezmu v úvahu účinnost, co teď hned, okamžitě, zda chemie nebo bylinka, tak z toho vlastně bylinka nevychází moc akčně. Jak tento rozpor vnímáte vy?

Helena Neumannová: Je to strašně těžké, protože samozřejmě nesmírně ctím akutní konvenční medicínu. My dneska umíme přišít i hlavu. Když vám přivezou člověka na ARO, na Homolku vrtulníkem rozbitého na padrť, tak dokážeme zázraky. Všechna čest takové medicíně.

Na druhou stranu lidi dnes trápí především chronická onemocnění, ať jsou to atopické ekzémy, alopecie, lupénka, akné, hormonální změny v těle, které přicházejí jak v pubertě, tak posléze v přechodu. Ale i muži mají své hormonální změny, nejen žena. A jsou to onemocnění, která přicházejí s dobou, s tím, jak žijeme. A protože lékaři skutečně pracují nonstop, a je tam několik aspektů, které jejich práci ovlivňují, oni mají na hodinu deset pacientů, tak po čem sáhnete, Martino? Přeci nebudete trávit hodiny s deseti lidmi tím, že si s nimi budete povídat. To nejde. Nedovolí vám to pojišťovna, ani nemocnice, nedovolí vám to váš chlebodárce, a bohužel vám to nedovolí ani doba, protože i pacient na druhé straně přichází s tím: „Pane doktore, já potřebuji zítra do práce. Pane doktore, já si to nemůžu dovolit, já mám hypotéku, leasing, tři děti, a musím je živit. Dejte mi nějakou pilulku, já potřebuji makat.“ Na obou stranách váhy je tato potřeba.

Dnes se zjistilo, že děti se rodí s ADHD, jsou hyperaktivní, protože nestačí, že jim cpeme do půdy antibiotika, pesticidy a hormony, takže to mají z vody a z půdy, ale odmalička, kdy se musíme narodit v nemocnici, a musíme pomalu zemřít v nemocnici, jsme ládováni chemickými, synteticky vytvořenými léky. Čili overdrugs je téma číslo jedna celosvětové. A ono to trápí i lékaře, protože lékař moc dobře ví, že když mu dá jednu pilulku, tak do pěti let jich má pět. On ví, že s analgetikem, sedativem, které se často aplikuje, nebo nedej Bože s kortikoidem, které se dneska zcela běžně cpou dětem na atopický ekzém, pak přichází vyšší tlak, vyšší cholesterol, zadržujete vodu, takže potřebujete další pilulky. Oni to moc dobře vědí, ale často nemají jinou volbu.

Martina: Možná by to mnozí mnohdy chtěli zakomponovat do své léčby jako, řekněme, podpůrnou součást přístupu k pacientovi, ale na druhou stranu mnohdy ne. A vezměme v úvahu, že chemie, věda jako taková, přiznává, že ta která bylinka má v sobě léčivou látku, silici, drogu, ale přesto si ji raději vyrobíme synteticky, protože v té Petriho misce máme tuto látku tak nějak více pod kontrolou než na louce. Myslíte, že tento přístup dává logiku? Nebo bylinka ve své komplexnosti představuje něco, co jsme vlastně doteď nepochopili?

Helena Neumannová: Říkáte to naprosto krásně. Úplně mi mluvíte z duše. Je to velice jednoduché: Pro pány vědce, pro absolutní odmítače přírody, kteří popisují naturopatii jako šarlatánství, tady máme jeden vzkaz: Osmdesát procent léčiv a léků je stále tvořeno z přírody. Stále. Ať jsou to minerály, byliny, voda, a další. Dvacet procent je přírodní medicína. Dvacet procent léčiv a léků na světě představuje přírodní medicína. A teď pozor: Ve Švédsku existuje jakýsi úřad, který kontroluje kontraindikace, vedlejší účinky, smrt, úmrtí, a nahlášené problémy s jednotlivými léky. A teď se budete smát, ale z celkového počtu všech úmrtí je 80 procent úmrtí z důvodů vedlejších nežádoucích účinků, které přinášejí, skutečně si představte, prosím, od základního poškození až po demenci, debilitu. Skutečně vás mohou zabít. A 80 procent z toho tvoří synteticky vytvořené léky, a ještě 0,5 procenta z nich jsou léčiva, ve kterých převažuje přírodní medicína. Stačí vám tohle? To jsou doložená fakta, prosím.

Při covidu jsme zjistili, že znalosti o lidském organismu skončily šestou třídou přírodopisu, takže se pak z lifestylových médií dozvídáme fake news

Martina: A má někdo na takovémto výzkumu opravdu zájem?

Helena Neumannová: Takový výzkum existuje. Je to oficiální úřad respektovaný všemi vládami světa, tak jako smerická FDA uvolňuje na trh léčiva pro celý svět. Chcete-li distribuovat do Ameriky, musíte být v FDA, a stejně tak tento švédský oficiální úřad hlídá skutečné vedlejší účinky, a skutečný přínos jednotlivých léků a léčiv. Takhle to je ve skutečnosti.

Takže máme tady lékaře, kteří říkají: „No jo, prosím tě, co třezalka? Vždyť třezalka dokáže zabít.“ Ano, samozřejmě, že třezalka dokáže zabít stejně, jako váš chemický shit. Prostě tak to je. Pokud neumíme aplikovat bylinku, a mezi námi, určitě jsou bylinkáři, kteří vyrostli rychle, udělali si tříměsíční kurz a tvrdí, že jsou bylinkáři. Já jsem nikdy neřekla, že ne. Ale to je přeci na nás, abychom hledali stejně, jako dobrého lékaře, tak zkušeného bylinkáře, který opravdu ví, a který zná lidské tělo.

Protože, co se stalo při covidu? My jsme pouze zjistili, že znalost lidí o lidském organismu, lidském těle, skončila šestou třídou přírodopisu, kde berete tři hodiny týdně, ať studujete v Americe, ve Švédsku, nebo v České republice. A to je zásadní problém. My už potom čteme pouze lifestylová média, a dozvídáme se v podstatě fake news. Jak můžete chtít po takovém člověku, aby dokázal rozpoznat, kdo mu při covidu říká pravdu, a kdo mu lže, kdo s ním manipuluje, kdo z něj chce tahat peníze, a kdo ne? Jak může takový člověk nahlédnout, že když dvanáctiletému dítěti, což se dneska běžně děje, a je to trestuhodné, a měli by jim za to sekat ruce, dávají Xanax a Zoloft jako lentilky, tak že za to potom jezdí dvakrát do roka na dovolenou od firmy? Žádná z matek, které potom za mnou přichází šílené a pološílené, to neví, protože mají pocit, že mluví skrz dítě, protože prostě dítě nevnímá, protože je samozřejmě ovlivněno drogou, těžkým jedem. Pardon, že jsem se rozohnila.

Martina: Úplně chápu, proč jste se rozvášnila. Chápu, jak bych to chtěla v životě také já, a líbí se mi představa sepětí s přírodou, přírodního času kairos, věčného chronos, abychom jedli to, co je v sezóně. Všechno se mi to líbí. Ale když se upřímně podívám sama na sebe, tak to také nedělám. A na to, abych sem dneska mohla dojít se svou vymknutou nohou, tak jsem si tam lupla něco proti bolesti, aby to tak nějak bylo lépe vyladěno. Řekněte mi, co se nám to stalo v hlavě? Protože je to zkratka. Zkratka k úlevě, k rádoby zdraví, zkratka proti bolesti, že vezmeme pilulku, a podobně. Ale co to změnilo v našem myšlení, v našem přístupu?

Helena Neumannová: To je strašně těžké, protože existují nádherné knihy a publikace, mohla bych jich tady jmenovat x. Když sledujete historii, tak se člověk opravdu v historii velmi nadřel. Pouze šlechta a vyvolení se měli dobře, a běžný člověk dřel na to, aby vůbec měl střechu nad hlavou, a jídlo do druhého dne. Přišla průmyslová revoluce, a my jsme jásali a tleskali, že zmizí robota, tvrdá dřina, zemědělské roboty na polích, kdy to bylo skutečně velice fyzicky náročné, což nahradily stroje, takže nepracují děti. Což je samozřejmě chvályhodné a úžasné, že se matka může večer po práci věnovat své rodině, a nemusí dřít do úmoru, než slunce zapadne, a pak přijde ztahaná, protože se sourozenci hlídali navzájem, a často byli na poli s maminkou, nebo se starali o dobytek, a tak dále. To všechno je chvályhodné. Bohužel jsme sklouzli do druhého extrému, a naučili jsme se být pohodlní, až líní. Líní. A začíná to, prosím, myšlením, protože přece i doktor řekne: „Co mám udělat, abych se uzdravil?“

Ona mi přece paní učitelka přinese informaci, kterou se děti naučí, aby mohly jednou dělat, co chtějí dělat. Podívejte se na náš systém školství. Zůstali jsme u Marie Terezie. Ale mezi námi děvčaty, ono to není jenom u nás. Dneska jsou kritici v celém světě. My neumíme vybřednout ze zastaralých vzorců, které si málokdo dovolí kritizovat, aby se z nás nestávaly ovečky, protože je pohodlné z nás dělat ovečky. Čí je to cíl? V koho zájmu to je, abychom se příliš neptali? Abychom nezjišťovali? Abychom moc netvořili? Abychom si vzali hypotéku a leasing? Abychom si mysleli, že musíme mít byt v Praze, nebo v nějakém velkém městě? Že dítě musí mít iPhone, aby bylo ve společnosti někdo, nebo aby se mu spolužáci nesmáli? Že když se řekne, že pyramidy se stavěly takhle, tak přeci to tak je, když se to tak tvrdí, i když dneska máme x dalších názorů, že to bylo zcela jinak, ale my se jim posmíváme. Neumíme přijímat nové informace, neumíme dávat prostor pro laskavé diskuse, ať je to medicína, školství, práce, změna v tom, jak respektujeme jeden druhého, soužití jednotlivých společností, vír, jednotlivých nahlédnutí, nebo pohledů na život. My jsme se prostě stali pasivními uživateli planety Země.

Martina: Já tomu říkám „rekreant zeměkoule“.

Helena Neumannová: Krásně řečeno.

Martina: Vy máte své sady v Českém středohoří, a nejenom tam se hodně hovoří o tom, že sadům dnes celkově hrozí likvidace, že jich ubývá, a mnozí ovocnáři, zemědělci je vykácí.

Jiří Syrovátka: Vytrhají.

Martina: Nebo vytrhají. Ano, výnosy z nich jsou menší než údržba těchto sadů. Je to opravdu velké nebezpečí?

Jiří Syrovátka: Obrovské nebezpečí. U nás zmizelo – když jedu od Lovosic k nám po dálnici, tak skoro všichni sadaři zmizeli. Nic tam prostě není.

Martina: Kdo za to může? Co za to může? Co za tím vidíte?

Jiří Syrovátka: Zaprvé, pracovní síla je nesmírně drahá záležitost. A nikomu se pracovat nechce. Zvlášť venku, a zvlášť, když třeba prší, nebo je zima, to je velký problém. Další věc to, že málokdo, a to se zase dostáváme k Polsku, má dotace na vývoz jablek. A málokdo má zpracování ovoce, takže prodávají ovoce čerstvé, což je v podstatě ekonomická sebevražda, protože pak nastane problém právě s dotacemi z Polska. Málokdo to dokáže – a já si teď trošku zatnu do řad sedláků a statkářů, ne každý sedlák je dobrý obchodník – prodat to tak, jak by se mělo, ale prodává to třeba do výkupu, kde je to velký problém, protože tam nikdy nedostane tolik, aby si vydělal na to, aby přežil do dalšího roku. Takže to je zásadní problém. A taky, jestli máte 30 hektarů, tak se neuživíte, pokud to děláte tak, že prodáváte čerstvé ovoce. To musíte mít nějaký nápad, a to málokterý sadař, nebo sedlák, má.

Lidé si nezajdou do vedlejší vesnice koupit jablko, aby podpořili místně podnikajícího sedláka, ale raději si jedou desítky kilometrů do řetězce, jen aby sousedovi nedali vydělat

Martina: Co s tím? Protože to, že sedlák dobře pěstuje ovoce, a neumí ho prodat, nic neznamená ve světle toho, že toto ovoce budeme potřebovat. A až ho bude málo a až si Poláci řeknou: My vám to tam už nedovezeme, protože tady řádí nějaký škůdce, a sami máme málo, takže bychom neměli nic.

Jiří Syrovátka: Ale tak to dopadne. A to přesně z toho důvodu, který jsem ještě nezmínil, což je chování obyvatel, občanů, zákazníků a klientů, kteří zaprvé nejdou vedle do vesnice koupit si jablko, a raději si ho jedou koupit do řetězce. Nemyslím to tak, že nechodí místně podpořit svého sedláka, ale tak, že tato mentalita – nevím, jak je to u vás, v severních Čechách tomu říkáme Mordor – funguje tak, že si jdou tyto věci koupit radši do supermarketu, i kdyby projeli 20 kilometrů navíc, aby sousedovi nedali vydělat, protože on je hrozný kulak, vydělává prachy a dostává dotace. Takže to je zvláštní nastavení mentality. Kdyby si člověk, sadař, který opravdu prodává to ovoce, otevřel malý krámek, a měl to tam, tak by asi přežil, kdyby mu tam chodili lidi. Ale oni mu tam nechodí.

Martina: Závist?

Jiří Syrovátka: Nevím. Nevím, jestli to je závist, ale prostě nechodí. My jsme měli vedle ve vesnici obchod, klasický vesnický, smíšené zboží, všechno tam měli, a přesto tam lidi přestali chodit. Nebo nechodilo tam tolik lidi, aby je to uživilo, protože si radši vyjeli do Mostu nakoupit do super-hyper. Prostě nechodili.

Martina: Vy jste řekl, že lidská práce v zemědělství je velmi drahá, lidi k nezaplacení.

Jiří Syrovátka: Ano. Je to spíš produktivita práce, která není taková, aby za to člověk platil tolik peněz.

Martina: Já jsem byla loni v sezóně tady v Praze na náplavce, tam jsou slavné farmářské trhy…

Jiří Syrovátka: Moje Achillova pata…

Martina: Proč?

Jiří Syrovátka: Protože to nejsou žádné farmářské trhy. Tam není žádný sedlák. Jsou tam jenom lidi, kteří to od sedláků koupí, a pak tam něco prodávají. Mimo uzenářů, kteří tam jsou. Ale v podstatě je to pro mě strašně špatně.

Martina: Je to módní, až moderní záležitost, a může být také jeden z prvků, který ve výsledku sedlákům, a třeba i značce bio, škodí.

Jiří Syrovátka: Velmi.

Martina: A takovéhle trhy má v podstatě každé město. Pak má také ty, kde sedláci skutečně prodávají své přebytky. A právě směřuji k tomu, že byla sezóna, a já jsem potřebovala višně. A kilo višní mě stálo 140 Kč.

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: A to mi prostě v té sezóně přišlo…

Jiří Syrovátka: A byly z Čech?

Když koupené ovoce chutná hořce, je to známka toho, že je něčím postříkáno, aby zaschlo, a ovoce šlo sklepat ze stromů, protože ruční trhání je drahé

Martina: To se mi nepodařilo zjistit, ale říkali, že ano. A mimo jiné říkali, že cenu nesmírně zdražuje právě lidská práce, že nemají česáče. A pak ještě říkali, že 90 procent lidí, které mají na česání, má nad 70 let, že to jsou důchodci, takže říkají, že si připadají trapně, protože jim po stromech lozí babičky a dědečkové. Co je to za jev?

Jiří Syrovátka: Velmi rozšířený, řekl bych. Protože děcka, která k nám chodí… My máme sezónní pracovníky, a máme stroje na česání, ale jsou věci, který se nedají strojově vyřešit, třeba třešně, višně. Ty se nedají v našem systému hospodaření dělat, protože musíte, když to chcete sklepat, tak musíte desikovat celé stromy, řapíky, které musíte stříkat speciálním přípravkem, ale pak máte ovoce hořké. To poznáte podle toho, že když máte ovoce hořké, tak je desikované, aby zaschlo, a ovoce šlo sklepat.

Martina: A je to tím pádem postříkáno nějakým chemickým utrejchem.

Jiří Syrovátka: A to se nedá potom odstranit, zůstane to potom v ovoci. Ale sklepete to, takže se to nemusí dělat ručně. Což natrhat kilo třešní není žádná sranda, a česáčům se platí hodně. Nebudu říkat kolik, ale opravdu se platí hodně, jako při kancelářské práci, v podstatě, jako kancelářským lidem, možná ještě víc, aby to vůbec bylo ke sklizení. Ale lidská práce je nesmírně drahá. Mladá děcka chodí na brigádu, jenom když potřebují peníze do hospody, na dvě piva a na cigarety. To si vydělají, a pak jdou domů, protože řeknou, že to je hodně práce a že nechtěj. A stejně tak lidi, který jsou tam u nás nahoře na sociálních dávkách, po čtrnáctém nepřijdou do práce, protože dostanou peníze, a pak někde leží ve škarpě, a teprve až to všecko vystřílej, tak zase přijdou. To jsou dobré příběhy. Ale zase jsou lidi, kteří se tím dobře živí, kdy opravdu celé rodiny přijedou, třeba když je sezóna, když se sklízí, a oni vědí, že můžou, že tam mají vždycky práci, a vždycky je o ně dobře postaráno. Takže ti vždycky přijedou, a jsou u nás třeba 14 dnů, pracují, a pak zase jedou jinam.

Martina: Takže kromě třešní a takových drobných věcí, všechno sklízíte strojově?

Jiří Syrovátka: Strojově, ano.

Martina: A to ovoce nepoznamená?

Jiří Syrovátka: My neprodáváme čerstvé ovoce, takže nám je jedno, jestli je ovoce opíchané od hmyzu, nebo spadne do plachty, a je trošku potlučené, protože celý systém sklizně u nás funguje tak, že čekáme do poslední chvíle, až je ovoce je 100 procent uzrálé, takže má největší obsah aromat, cukru, a všeho. A ráno, nebo přes den se sklízí, a v noci se zpracovává.

Každému doporučuji, ať si najde svého sedláka, ke kterému bude chodit. Udělá si tak dobrého kamaráda, a je spousta věcí, které se na trh ani nedostanou.

Martina: Takže čerstvé. Dočetla jsem se, že přes zhruba 99 procent ovoce zpracováváte tradičními metodami, při kterých jsou vyloučeny jakékoliv chemické látky pro konzervaci a uchování. To znamená staré receptury? Od nějaké babičky, nebo je to….

Jiří Syrovátka: Staré receptury v moderních technologiích. Takže třeba máme na zpracování moštů a marmelád, ne džemů, vakuové kotle, které za sníženého tlaku provádějí pasteraci, takže se tam uchovávají aromata a vitamíny úplně stejně, jako kdyby to bylo čerstvé. Balíme to do bagů, který dovážíme třeba z Francie. A toto balení je geniální, protože není kontaminované vzduchem, takže to vydrží v podstatě roky. My máme dva tři roky testovací vzorky, a nemá to žádný vliv na funkci.

Martina: Myslíte rostlináře?

Jiří Syrovátka: Rostlináře, jo.

Martina: Je vás takových víc výrobců? Máme se kam uchylovat?

Jiří Syrovátka: Ale určitě. V každém regionu jsou lidi, který to dělají jako my, trošku pološíleně, svým způsobem, ale jsou. Takže já každému doporučuji, ať si najde svého sedláka, ke kterému bude chodit, a udělá si dobrého kamaráda, protože je spousta věcí, které se ani na trh nedostanou.

Martina: Vy jste řekl, že tyto výrobky vydrží tři roky nezměněné, když použijete tyto moderní technologie. Proč se tedy dneska tolik používají chemické látky?

Jiří Syrovátka: Protože to je jednodušší.

Martina: Chemické konzervanty? Stabilizátory a tak dále? Je to levnější?

Jiří Syrovátka: Tak je zase fakt, že masová výroba, kdy se opravdu zpracovává desetitisíce litrů denně, vyžaduje určitou technologii, která se u nás vyrobit nedá. To si dovedu představit, že velká firma, která chrlí desetitisíce balení denně, si to nemůže dovolit udělat jako my. Takže na to jsou pomůcky stabilizátorů, počínaje všemi věcmi, který jsou k tomu určené, a není na tom není nic špatného. Je to jenom v tom, že by to prostě nemohli udělat jako my.

Martina: A má to také asi přímý vliv na cenu.

Jiří Syrovátka: Určitě ano. Samozřejmě, pro nás je prvotní kvalita jídla, a až potom řešíme, kolik to stojí v nákladech. My nekoukáme na cenu nákladů, které jsou s tím spojené, a proto je výsledek drahý.

Martina: Což znamená, že se opět dostáváme ke klasickému, že zákazník musí hlasovat peněženkou.

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Na druhou stranu to bude hlasování pro čím dál tím vyšší kvalitu, protože všechno se zdražuje zásadním způsobem, a dočetla jsem se, že za posledních deset let to, co zemědělci za své produkty dostávají, zůstává víceméně stejné, zatímco ceny a vstupy šly mnohonásobně nahoru.

Jiří Syrovátka: Jo, ale to jsme furt u toho, co jsem říkal na začátku, tedy u obchodních možností jednotlivých lidí, kteří to vypěstují, nebo vychovají. A jsme u toho. Protože oni to nemůžou dávat do výkupu, kde se ceny mění, protože každý je obchodník. Člověk, který vlastní výkup, taky řekne: „Hele, potřebujeme to za tuto cenu“. Vždyť je to volný trh. Aspoň částečně, někdy.

EU se rozpadne v roce 2027, kdy se budou měnit zemědělské dotace. Němci už nebudou chtít podporovat francouzské zemědělce, a ti nebudou mít důvod setrvávat v této nadnárodní říši.

Martina: Když vás tak poslouchám, tak si uvědomuji, že navzdory úctě k tradicím jste docela novátor, a nezavíráte se před novými, moderními technologiemi. Když se tedy podíváte na to všechno, co se děje vůkol, řekněte mi, jaký vývoj má evropské zemědělství? Je to zdárný vývoj, jsou tam dobré trendy? Je zakonzervovaný, nebo to jde dolů? Nebo jde zu grunt? Dá se to paušalizovat? Nebo se dá alespoň pojmenovat základní směr?

Jiří Syrovátka: V roce 2027 bude změna v zemědělských dotacích, v celé Evropské unii, nejenom u nás, ale všude. A myslím, že v roce 2027 se Evropská unie rozpadne právě kvůli tomuto důvodu, protože Němci už nebudou chtít podporovat francouzské zemědělce, a francouzští už nebudou mít důvod v takovéto nadnárodní říši setrvávat. Takže to je první věc, ale to je jenom moje úvaha.

Přece jenom zemědělství, když se kouknete, kolik spotřebuje peněz, tak je to opravdu docela značná záležitost, velký objem peněz. Takže to vidím velmi růžově, protože spoustu sedláků, kteří jsou opravdu šikovní, fungují, prodávají, mají svou klientelu, a hospodaří na vlastním, přežije úplně všecko, a úplně bez problémů. Naopak, čím větší krize, které existují, a která je i teď – tak nám se nic nezmenšilo. Úplně se nám přeskupil prodej. Vždycky jsme prodávali do restaurací, hotelů a barů, a zjistili jsme, že když zavřeli hotely, restaurace a bary, tak nám klesl obrat o 99 procent, takže jsme se s tím museli nějak vypořádat. A myslím, že každý sedlák, který měl tento problém, se s tím vypořádal úplně stejně jako my. Takže to vidím velmi růžově. A kdyby do toho se nikdo nemotal…

Martina: Jenomže „oni se motaj“. Jeden přes druhého. Vy jste se tady podíval do své křišťálové koule a řekl jste, že v roce 2027 se bude měnit dotační politika, což je ve vašich očích přímo spojeno s rozpadem Evropské unie. Nebo jste to naznačil. A já jsem se dočetla, že příjmy českých zemědělců jsou na evropských dotacích závislé zhruba ze 65 procent, a to je dost, a rok 2027 zase není až tak daleko. Řekněte mi, co by se pak stalo? Pak by se to konečně dostalo do normálu? Tedy že by státy měly zájem podporovat své vlastní? Nebo hlavně nepodporovat?

Jiří Syrovátka: Já bych řekl: Přestat se starat. Protože každá starost je spojena s obrovskou zpětnou vazbou, tedy s omezeními. Myslím, že bychom to měli nechat, nebo že stát by to měl nechat na lidech, kteří opravdu fyzicky pracují v zemědělství, nebo řídí, nebo se starají o půdu, sady, rybníky a o všecko. Měl by to nechat na nich, ať se postarají. A oni si nějak poradí.

Martina: K tomu ale vůbec není vůle.

Jiří Syrovátka: Ne, není. Podle mě je to i záměr, protože kdo jiný může být svobodný, než sedlák, který dělá jídlo, a něco, co ostatní chtějí?

Vybíjení drůbeže kvůli ptačí chřipce, prasat kvůli prasečímu moru, a hovězích stád kvůli Creutzfeldt-Jakobově chorobě, je šílenství. To nemohl vymyslet normální člověk.

Martina: Jak z tohoto úhlu pohledu vnímáte současné zásahy, kdy v podstatě v pravidelných cyklech vybíjíme velkochovy drůbeže kvůli ptačí chřipce? A okamžiku, když už je drůbež uzdravena žehem, tak vybíjíme prasata kvůli prasečímu moru. A v okamžiku, kdy už jsou prasečárny prázdné, tak zaútočí Creutzfeldt-Jakobova choroba, a vybíjíme stáda hovězího dobytka. Jak to vnímáte?

Jiří Syrovátka: To je pro mě úplně šílenství. Vůbec si nedovedu představit, že by to vymyslel někdo normální. To je prostě… to je hrůza, co se děje.

Martina: Jak byste to řešil?

Jiří Syrovátka: Nevím. Akorát říkám věci, se kterými mám osobní zkušenost. Ale to, co stát dopustí, je pro mě naprosté šílenství. Nebo vlastně, co stát udělá, protože to je opravdu likvidace.

Martina: A myslíte, že za tím může opravdu být to, co jste tady několikrát zmínil, je potřeba, aby si sedláci moc nevyskakovali?

Jiří Syrovátka: To by už byla velká konspirace. Ale myslím, že stát má radši závislé lidi než lidi svobodné. Obecně.

Když jsem poprvé slyšel o klimatické změně, tak jsem si říkal, že to bude super. Budu si pěstovat kokosáky a cukrovou třtinu, protože bych chtěl dělat rum. Třtinu už mám předpěstovanou.

Martina: Řekněte mi, jak se jako zemědělec, závislý na rozmarech přírody, díváte na avizovanou změnu klimatu?

Jiří Syrovátka: Když jsem to slyšel poprvé, tak jsem si říkal, že to bude super. Budu si pěstovat kokosáky a třtinu cukrovou, protože rum to je něco, co bych chtěl jednou udělat. Kromě toho jsem dostal od kamaráda z Kostariky třtinu, kterou už mám předpěstovanou, takže za dva, za tři roky by teoretiky třtinový cukr z Chrámců mohl být – cukr, rum. Ale já přírodu respektuji z hlediska kontinuity a z hlediska nezasahování, protože ve skutečnosti vidím, jak si příroda stejně dělá, co chce. A spíš si myslím, že bych se měl přizpůsobit než zkusit něco ovlivňovat, protože to ovlivnit nejde. Takže se k činům a závazkům států stavím velmi rezervovaně, protože si myslím, že to k ničemu není. Spíš si myslím, že by se tato energie a tyto prostředky, který na to stát vynakládá, měly věnovat spíš do přizpůsobení životu, aby, když nějaká změna přijde, jsme na to byli připraveni. Minimálně lidi ve městech, protože na vesnici si to nějak dokážeme zařídit sami.

Martina: Je vidět, že máte radost z toho, že máte předpěstovanou cukrovou třtinu, a že už se těšíte, až budete pálit nejen slivovici. Ale pozorujete už na svých latifundiích nějaké změny třeba v důsledku oteplování, nebo zkrátka změny proudění, eroze půdy, a nevím co všechno?

Jiří Syrovátka: Ne. Vůbec nic. Vůbec nic se neděje. Je to asi krátká doba, ale z hlediska našeho třicetiletého pozorování vůbec nic. Vůbec nic se neděje. S tím, že máme ještě záznamy z první republiky, kde jsme objevili, že se děje úplně to samé, co se dělo dřív. Takže víme, že když není sníh, jako třeba teď, tak bude sucho, protože porézní krajina, porézní hornina, která je v tomto sopečném kraji, nenasákne vodu, takže na jaře u nás blbě prší, protože se přefoukávají Krušné hory dál okolo Ohře, a ne u nás. Takže toto všecko víme. Ale já žádné změny nepozoruju, a posledních sto letech záznamů nejsou žádné změny pozorovatelné.

Martina: Vy jste si pořídil také stáda ovcí?

Jiří Syrovátka: Už jenom třicet.

Martina: Už jenom třicet?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: A to jste si pořídil proč? Jako sekačku?

Jiří Syrovátka: V podstatě to bylo tak, že na začátku součástí ekologického zemědělství, když se tady dělala pravidla, a zase jsme u státu, tak říkali, že každý sadař, který bude mít bio, musí mít sekačku, jak jste říkala. Takže byla vypočítána dobytčí jednotka, kolik musí člověk mít ovcí, aby dostal certifikaci bio. Ale ono se to dost měnilo, protože jeden čas se nesměly ovce pouštět do sadů, protože by kontaminovaly jídlo. Pak se zase mohly do sadů pustit, a pak zase nemohly, takže jsme si vyjednali výjimku, tedy ještě otec vyjednal výjimku, že do sadů je pouštět můžeme, protože máme vysokokmeny, žádné krsy. Ale v podstatě samozřejmě, že vyžírání ovcí v sadech, respektive trávy ovcemi v sadech, je zbožné přání, protože to samozřejmě ony nedělají, to jsou holky vybíravé, takže žerou to, co jim chutná, a stejně se to musí mulčovat, sekat, takže to je spíš jen radost. Ale už jich máme jenom málo. Jeden čas jsme měli taky 300 ovcí, ale už dlouho nemám ve stádě berana, takže jsou to holky na dožití.

Spoustu nařízení a zákazů, kterými stát zasahuje do volného trhu, už pár kilometrů za hranicemi neplatí, a to co je u nás zakázáno, je tam úplně běžné

Martina: Protože se to prostě neosvědčilo.

Jiří Syrovátka: Ne, ale je s tím strašně práce, a my musíme dělat věci, které jsou ekonomicky zajímavé. Většina věcí musí být, je to podnikání, jako každé jiné. Takže můžete mít něco pro radost, ale nemůžete do toho dávat tolik peněz, aby vás to zruinovalo. Když máte 300 ovcí, tak to je setsakramentsky hodně peněz, které do toho musíte dát, aby prostě ovce měly příjemný život. Kromě toho naši nikdy nechtěli prodávat jehněčí, takže jsme to nikdy neprodávali jako maso. Jenom jednou, a bylo to strašné, byl to velký duševní problém, odvážet je na jatka. A kromě toho, jestli máte certifikované ovce bio, tak musíte mít certifikovaný jatka bio, a ty byly u Plzně, takže převážet do Plzně, kde zase nesměli bourat z důvodu nějakých nemocí, takže se nesmělo bourat jehněčí. Ovšem o 50 kilometrů dál se bourat mohlo, takže se to muselo odvézt do Německa, kde se to rozbouralo, a pak vrátilo zpátky. Takže ekonomika tohoto provozu byla tak strašně náročná, že se to vůbec nevyplatilo. Ale ovce jsou hezké, jsou krásné.

Martina: Zní to tedy velmi složitě.

Jiří Syrovátka: Ne, je to hrozně jednoduché.

Martina: Ne, myslím způsob, co si s ovečkami počít.

Jiří Syrovátka: Je to složitější. A teď jsme u zasahování státu do volného trhu, do podnikání, nebo u omezení. To ani nejsou zákony, to jsou třeba nařízení, které si vymyslí někdo z veteriny, že se tohle dělat nesmí, přitom padesát, nebo deset kilometrů za hranicemi je to úplně běžná záležitost.

Martina: To je něco, jako zákaz zabíjaček.

Jiří Syrovátka: To jsou úplné nesmysly.

Martina: Když se zamyslím nad tím, co jste říkal, že ubývají sady, a to jste zmínil, že téměř raketovým způsobem, tak se mi vybaví statistika, nebo tvrzení, že každý den ubude v České republice 25 hektarů zemědělské půdy, a to znamená 40 fotbalových hřišť. A to z nejrůznějších důvodů, ať už je to zástavba a vyjmutí z půdního fondu, nebo eroze půdy a podobně. Co myslíte, že se na tom podílí největším způsobem?

Jiří Syrovátka: To vůbec nedokážu říct. Spíš bych řekl, že mi hrozně vadí, když jedu, a vidím, že tam předtím bylo pole, a teď je tam logistická hala, kde z jedné strany přijedou kamióny, a z druhé strany odjíždějí kamióny, viz třeba Nošovice. To mě fyzicky bolí, když se zničí půda jako taková, která může být normálně funkční, a někoho může dobře živit a bavit. Takže to mi vadí. Proč se to ruší? Asi to je velmi jednoduché postavit na poli novou halu, než to postavit někde na brownfieldu místo staré továrny, protože to je daleko dražší. Takže asi je to tak z tohoto důvodu.

Martina: Jeden z výroků Ronalda Reagana, někdejšího amerického prezidenta, byl, že to nejstrašnější, co podnikatel může slyšet, je: „Jsem stát, a přišel jsem ti pomoct.“ Stalo se vám někdy, jakožto zemědělci, sadaři, že přišlo shora nějaké nařízení, které opravdu pomohlo? Existují nějaká opatření shora, která jsou osvícenými zásahy státu, nadstátních organizací, do hospodaření soukromých zemědělců, chovatelů?

Jiří Syrovátka: Nevím. Mně se toto ještě nepřihodilo. Ale je pravda jedna věc, že zemědělská technika je nesmírně drahá záležitost, a ne každý sedlák si může dovolit platit velké úroky, protože musí do banky vzít si úvěr. Takže když garanční fond platil část úroků, tak myslím, že to mnohým pomohlo v rozhodování, zda si nakoupit novou techniku, která by jim ušetřila práci. Tak to bych asi chápal, že existuje nějaká takováto kompenzace, i když my jsme to nikdy nevyužili. Ale přesto bych toto bral jako určitou pomoc.

Martina: Když se chvilku budeme soustředit, tak něco najdeme.

Jiří Syrovátka: Asi ano. Nechci vypadat jako nějaký fundamentalista, ale asi by se určitě něco našlo, třeba něco, co my nevyužíváme, nebo nechceme využívat, ale někomu to může pomoci.

Hospodařit mají převážně vlastníci půdy. A zákazníci by měli změnit své chování, protože co má dělat dobrý sedlák s dobrými produkty, když to nikdo, protože to není v letáku na slevy, nekoupí?

Martina: Vy říkáte, a jednou jste to tady zmínil, že sedlák všude bratra má.

Jiří Syrovátka: To je pravda.

Martina: Co si pod tím představit? Platí to o sedlácích u nás, nebo i celoevropsky?

Jiří Syrovátka: Celosvětově. Ano, celosvětově. To platí neuvěřitelně, a jsou tam osobní příklady. Hrozně rádi cestujeme, a když jsme byli na Srí Lance, to je možná deset let zpátky, tak jsme se tam toulali s průvodcem po Srí Lance mezi rýžovými poli, a najednou vidíme usedlost. A tak jsme se tam zastavili, a to byla zcela random záležitost, nebylo to nic domluveného, o tom jsem přesvědčen, dokonce se ten pán choval odměřeně, a když zjistil, že taky máme ovce a staráme se o půdu, tak v té chvíli se to celé změnilo. Jejich přístup je úplně jiný, ale když máte společné téma, o čem si můžete povídat, tak je to opravdu spřízněná duše.

Martina: Člověk by si možná někdy myslel, že jste jakožto soukromě hospodařící zemědělci konkurenty.

Jiří Syrovátka: Ne, nemyslím si.

Martina: Nefunguje to?

Jiří Syrovátka: Ne, to myslím, že ne, a kór v zemích, kde je velká kultura jídla, ve Francii, v Itálii, v Německu, třeba, tak tito lidé si vlastně nekonkurují. Je to jako fotbaloví fanoušci, Sparta – Slavie. Je to hrozně jednoduché, sparťani nikdy nebudou fandit Slavii, kdyby se všichni zbláznili, to znamená, že Sparta si se Slávií ve fanoušcích nekonkuruje. Je to stejné jako s pálenkami. My děláme pálenky, a jsou lidé, kteří kupují nás, a nekoupili by si nikoho jiného, a pak jsou zase skalní přívrženci druhé pálenky, která jim prostě chutná víc, a naši by si nikdy nekoupili, protože jim vůbec nechutná. Takže to možná zvenčí vypadá jako konkurence, ale ve finále tam konkurence není.

Martina: Co by se v našem zemědělství mělo zásadně změnit, aby před sebou mělo budoucnost? Dobrou budoucnost. A aby lidé měli v budoucnu dostatek jídla.

Jiří Syrovátka: Dobrého jídla.

Martina: Ano, dobrého jídla, i kdyby vázly přeshraniční zásobovací proudy kamionů a podobně?

Jiří Syrovátka: Myslím, že první věc je, že mají hospodařit, nebo převážně mají hospodařit vlastníci, nebo lidé, kteří vědí, komu daná půda patří. To je první věc. Potom nesmírně důležitá věc je, aby zákazníci a klienti změnili své chování. To je velmi důležitá záležitost, protože co má dělat dobrý sedlák s dobrými věcmi, když to vymyslí, udělá, a je to všecko výborné, ale nikdo to nekoupí, protože to není v letáku ve slevě? A to je problém. To je celá nemoc zemědělství, co je s tím spojeno.

Martina: Jak vidíte budoucnost svého rodinného podniku? Jak by to mělo ideálně vypadat při fungujícím přesgeneračním hospodaření?

Jiří Syrovátka: Jak by to mělo fungovat ideálně? Ideálně tak, že se nám podaří vytvořit takovou základnu, aby si děti mohly vybrat, jestli budou chtít pracovat, nebo nebudou chtít pracovat. Aby měly možnost volby. Aby měly možnost volby si žít vlastní život tak, nebo tak, ale aby firma fungovala. Protože my jsme furt správci, nejsme majitelé, takže to můžeme jenom zvelebovat. To znamená, že můžeme nastavit pravidla i do budoucna, jakým způsobem by to mělo být vedené, a když se děti budou chtít zúčastňovat, zaplať pánbůh za to, byl bych nadšený. A když nebudou, tak se prostě budou zúčastňovat jinak. Nebo se nebudou mezi sebou hádat kvůli něčemu, co je v rámci rodinné firmy. Tak to někdy bývá.

Martina: Mnoho lidí se nechce pustit do hospodaření, protože máme zemědělství spojené s obrovskou dřinou. Je to tak?

Jiří Syrovátka: Je to tak. Ano. Je to práce, vstává se hodně brzo, chodí se spát taky hodně brzo, protože se hodně brzo vstává. Ale ne, je to kombinace manažerských věcí, které jsou s tím spojené, obchodních věcí, ale je tam furt fyzická práce. Jednoznačně. Ale tak to má být.

Martina: Jiří Syrovátko, moc vám děkuji, že jste nám umožnil nahlédnout pod pokličku jednoho soukromě hospodařícího zemědělce. Díky.

Jiří Syrovátka: Já děkuji.

Martina: Řekl jste mi, že stát kontroluje a určuje, kolik a čeho se kde budete pěstovat. Když se scházíte, předpokládám, že se scházíte, tedy vy, samostatní soukromí zemědělci.

Jiří Syrovátka: Známe se.

Martina: Znáte se.

Jiří Syrovátka: Takhle, známe se, máme hodně přátel, ale že bychom pravidelně vedli diskuse o zemědělství, to v žádném případě ne.

Martina: A třeba informace, které jsem v poslední době zaslechla, že se uvažuje o tom, že třeba to, co se ztratilo na Ukrajině, to znamená pokrytí Evropy a víceméně i světa levnou pšenicí, by se částečně mohlo přenést k nám. Dovedete si to představit, že bychom teď ve velkém začali pěstovat tak, jak vyrábíme levnou elektřinu, levnou pšenici?

Jiří Syrovátka: Vůbec nevím, jak by to šlo zařídit. To opravdu netuším. Nad některými nápady zůstává rozum stát. Ale plány se plánují, ale příroda si dělá vždycky, co chce.

Martina: Když vám naše ministerstvo zemědělství nařizuje, kde budete mít třešně, kolik třešní, tolik višní…

Jiří Syrovátka: Bohužel nařizují odrůdy, schválené odrůdy, to je ten největší problém. To, že jsou nějak založené sady, s tím by člověk mohl souhlasit, ale existuje státní orgán, který schvaluje odrůdy nejenom osiva, ale i stromů. Takže vy si nemůžete jako sázet, co chcete, ale musíte si vybírat z těch odrůd, které jsou jasně dané a schválené. My tedy naštěstí máme výjimky, takže můžeme mít staré odrůdy, které máme v sadech.

Martina: Ale normálně dnes musí už ovocnáři často sázet jenom nové odrůdy? Ne ty staré?

Jiří Syrovátka: Staré odrůdy nejsou schválené. Nebo některé ano, třeba u hrušek. Do zahrady si je můžete dát, ale nemůžete je komerčně využít.

Martina: Rozumíte tomu?

Jiří Syrovátka: Rozumím.

Martina: Jestli víte, proč se to tak dělá?

Jiří Syrovátka: Samozřejmě, protože kontrola toho, kdo co bude dělat, je jasná. To je stejné, jako geneticky modifikovaný osiva, který normálně fungují, já proti nim nic nemám, kde si osivo nemůžete schovat na setbu pro další rok. Nejenom tedy GMO osivo, ale žádné, to nesmíte udělat, musíte si ho koupit. Takže někdo má monopol na provoz zemědělství.

Martina: A stejně je to tedy u stromů?

Jiří Syrovátka: Ano.

Spoustu věcí, které se svádí na Brusel, se vymýšlí tady. Takže u nás platí nařízení, která o pár kilometrů dál za hranicemi neexistují.

Martina: A když vám toto úředníci z ministerstva zemědělství nařizují, máte na ně vztek, nebo je jich vám líto, protože jim to třeba nařídil zase někdo z Bruselu? Jak tady funguje ten…

Jiří Syrovátka: …přenos?

Martina: Ano.

Jiří Syrovátka: Já jsem v tomhle asi velmi specifický, protože si myslím, že 99 procent problémů si tady děláme my sami. Spousta věcí se svádí na Brusel, i když já nejsem žádný zastánce Evropské unie, ale svádí se strašně moc věcí z těch, které tady dělají místní. Protože tím, jak sedlák všude bratra má, víme o sobě, tak některé srandovní věci, které se tady zavádějí, o 50 kilometrů vedle neexistují.

Martina: Říkal jste, že vy soukromníci o sobě víte. Je hodně lidí, kteří hospodaří jako vy, to znamená, že mají svou hlavu, dokážou kvalitně pěstovat, a prodávat své výpěstky, nebo zvířata, nebo cokoliv, bez dotací?

Jiří Syrovátka: Určitě jich pár je. Víme o sobě, ale zatím je to fenomén velmi, jak bych to řekl, okrajový. Protože je samozřejmě pohodlnější vstávat o dvě hodiny později, protože dostane od někoho peníze. Zatím je to pohodlnější. Pro mnoho lidi je to pohodlné, a je to zvyk.

Martina: Promiňte, že se k tomu ještě vracím, ale vrtají mi hlavou ty odrůdy, protože pestrost odrůd se snižuje právě proto, že máme seznamy povolených odrůd. Když tak člověk jde krajinou, a vidí zplanělé stromy, tak je to až dojemné, že může jít alejí, a z každého stromu si vezme jablíčko, které je jiné, jinak voní. Nejenom, že jinak vypadá, ale i jinak chutná. Tomu má být učiněno zadost?

Jiří Syrovátka: Přiznám se, že jiný motiv, mimo zmíněné kontroly, neznám, nebo si ho nedovedu představit. Nedovedu si představit proč. Asi se lépe vyplňují statistiky. Protože odhady sklizně už se dělají na začátku března, nebo na začátku jara, když to není olistěné, a tak je přesně napsáno, jaké odrůdy se urodí, a kolik. Takže se mi velmi často zdá, že to je takové, jako že v rámci nějaké administrace je daleko jednodušší mít místo třiceti odrůd jenom dvě. Myslím, že to je taky další věc, která k tomu přispívá – ulehčení práce.

Martina: Teď budu asi naiva, ale přece každá odrůda má třeba jinou odolnost. A tudíž, když jsme měli sad pestrý, tak jsme jednak mohli ochutnávat jablíčka, a některá se hodila na křížaly, některá ne, některá do pálenky, některá ne, a některá se hodila na povidla, některá ne.

Jiří Syrovátka: Každý rok je to ještě jinak.

Martina: Ano.

Jiří Syrovátka: Každý rok je to ještě jinak.

Martina: To už bylo.

Jiří Syrovátka: U nás ne. My máme sady ještě pestré. A staré odrůdy k tomu směřují, protože je navozena biologická rovnováha v sadech, rovnováha predátorů a škůdců, takže tím pádem se tolik nestříká, nebo se nestříká skoro vůbec, jenom jednotlivá ohniska, když je potřeba. V biozemědělství se stříkat samozřejmě může, to není vůbec nic proti ničemu, to je moderní systém hospodaření, ale samozřejmě u nás je to pestré.

Ale samozřejmě je horší to sklízet, protože musíme předně vědět, kde co je, musíme vědět, kdy, které odrůdy zhruba dozrávají. A to je z hlediska statistiky sklizně daleko větší starost, protože jestli se sklízí každý strom v řadě, tak je to daleko jednodušší než pět stromů, pak deset stromů nic, pak zase dvacet stromů. To je složitější, aby se tam něco nenechalo, a zároveň, aby se něco neudělalo špatně. Takže zase chápu sedláky, kteří si vysazují sady jenom z jednoho, nebo dvou druhů ovoce, protože to je fakt jednodušší na vlastní provoz.

Hospodaříme tak, jak se nám líbí, jak myslíme, že by to mělo být. Jsme v přírodě jako na návštěvě, a necháme ji dělat, co umí nejlíp. A tomu se pak říká „bio.“

Martina: Jiří Syrovátko, za minulého režimu lidé říkali, že bylo potřeba se v tom naučit chodit. A když se v tom člověk naučil chodit, v tom víceméně nelogickém systému, tak se vlastně mohl mít, řekněme, docela dobře. Platí to už dnes také pro vás, že se v direktivách, omezeních, plánech, musíte naučit chodit, naučit se prosmýkávat, abyste si více méně nakonec mohl dělat a pěstovat, co chcete?

Jiří Syrovátka: Ale asi jo. Ale já jsem tak chaotický. Já to nedokážu. Já si to nedokážu vnitřně procesovat, a najít si cestu regulacemi, abych dosáhl svého cíle, protože si myslím, že to je velká ztráta času, energie, a na to nemáme ani čas, a nakonec ani energii. Takže my to radši rozštípneme rovnou tak, že se vzdáme třeba všech dotací, abychom nemuseli řešit spoustu věcí. Protože takové řešení nám ubírá energii, životní energii, protože víme, že to je úplně zbytečné, že to je na nic, že to nám k ničemu nepomůže, ale musíme to udělat, abyste na jaře získali tolik a tolik peněz. Takže to se nám nechtělo, a to právě z tohoto důvodu.

Martina: Když se tak díváte, jak se hospodaření u nás ubírá, řekněte mi, existují mezi zemědělci nějaké názorové frakce? Jste nějak rozštěpeni, úplně roztříštěni, nebo jste zjevně rozdělení mezi ty malo- a velko-, nebo soukromé a kolektivní? Jak to funguje?

Jiří Syrovátka: Přiznám se, že nevím. Já jsem neorganizovatelný. A s otcem jsme to tak měli také, že jsme byli velcí, prostě jsme šli vlastní cestou, a neohlíželi jsme se na to, jestli máme stejnou cestu s ostatními, nebo ne. Protože cesta, kterou jsme si vymysleli, pro nás byla nejlepší.

Martina: Jste vzpurný, pane.

Jiří Syrovátka: Ano. Takže jediná organizace, v které jsem kdy byl, a kde jsem, je Unie destilatérů. A to je jenom z důvodů velmi kamarádského vztahu s jedním velkoobchodem.

Martina: Vy jste od začátku preferoval, a zaměřil jste se na ekologický provoz. Proč? My tomu dnes víceméně říkáme „bio“, viďte?

Jiří Syrovátka: Ano, já nevím, jak tomu máme říkat. Je to prostě hospodaření s certifikací biohospodaření, výrobky jsou bio, ale my bychom to dělali stejně i bez této certifikace. Takže my prostě hospodaříme tak, jak se nám líbí, jak si myslíme, že by to mělo být. My jsme prostě v sadech na návštěvě, a přírodu necháme dělat to, co umí nejlíp, a jenom využíváme to, co nakonec ze sadu vypadne.

Martina: U sedláků asi bylo velmi důležité předávat si přesgeneračně zkušenosti, poznání, možná i pokoru. A vy přesto říkáte, že se někdy bojíte, že vás vaši předkové zmlátí, až se tam s nimi nahoře potkáte. Proč?

Jiří Syrovátka: Někdy ano, protože jsou věci, na které můžeme mít úplně jiný názor, a oni by to řešili jinak, ale to já se dozvím, až se s nimi potkám.

Martina: Ale o něčem si to musíte myslet.

Jiří Syrovátka: Určitě ano. Jsou třeba věci, které jsme dělali, a nebyl jsem si úplně jist, že to děláme dobře. Třeba teď se už tři roky snažíme postavit návštěvnické centrum. Vlítla nám do toho korona, ale myslel jsem si, že bychom to mohli udělat daleko rychleji. Bohužel, prostě jsme na to neměli energii a sílu, a museli jsme se věnovat něčemu jinému. Takže si říkám: Kurnik, jestli jsme ty tři roky neprospali zbytečně.

Martina: Vaši předkové neměli jinou možnost než hospodařit bio, ekologicky, protože nebyly jiné technické možnosti. Ale vy máte na výběr. Tak proč jste si vybral cestu, která se může zdát, podle toho, co slýcháme…

Jiří Syrovátka: …slepá.

Martina: Ne slepá, ale je to cesta menších výnosů, větší dřiny a nejistoty.

Jiří Syrovátka: Ale to je v pořádku. To tak je. To všecko je pravda. A ještě to má jednu velkou nevýhodu, že na vás koukají, jakože jste šílenec. To je taky ještě další věc, spoustu lidí to ani nezajímá, pro spoustu lidí jste podezřelý už jenom z toho důvodu, že děláte něco bio.

Přírodu nepovažujeme za továrnu, i když nás živí, ale jako partnera v podnikání. Snažíme se do ní příliš nezasahovat, nebo tak, abychom ji nepoškodili víc, než je potřeba.

Martina: Přesto před chvílí jste řekl, že v biozemědělství se stříkat může. To bych se vám tedy podívala pod křidélka. Čím se může stříkat?

Jiří Syrovátka: Existují přímo organizace a firmy, které se starají, aby se vyvíjely postřiky na vrtuli třešňovou, a takovéto věci. A to jsou postřiky, který fungují na čistě přírodní bázi. Třeba u vrtule třešňové je to úplně jasný příklad, že když je velká pravděpodobnost, že napadne sady, tak vrtule třešňová má specifickou vlastnost, že co třešeň, to jeden červík. A vrtule si to označí feromonem, jakože daná třešeň už je obsazená, a další vrtule, která chce naklást vajíčka, si holt musí najít jinou třešeň.

Martina: A vy zmatete druhou?

Jiří Syrovátka: My zmateme i první vrtuli tak, že to napřed nastříkáme feromonem, takže ony si myslí, že všechny sady jsou obsazené.

Martina: A tento feromon je přírodně vyroben?

Jiří Syrovátka: To nemusí být přírodně. Většinou jsou tyto postřiky udělané tak, že jejich rezidua nejsou ani v půdě, ani v plodech. Takže to je chemická sloučenina, jako každá jiná.

Martina: Ale není to tak, že byste si tam mohli dát…

Jiří Syrovátka: To určitě ne. Protože zemědělci, ač se to nezdá, a všichni si myslí, jak podvádí, jsou velmi kontrolovaní. A u kolegů, který vyváželi do Německa šťávu, se objevil nikotin, který je součástí pesticidů, a po hrozně dlouhé době přišli na to, že tento nikotin nebyl z pesticidů, ale že česáči, kteří mu to tam sklízeli, se stříkali repelenty, které obsahovaly nikotin. Takže tyto testy jsou natolik přísné, že si nedovedu představit, že by v tom někdo podváděl.

Martina: Myslím, že značka „bio“, její certifikace, prošla v myslích lidí určitým vývojem.

Jiří Syrovátka: Kéž by to tak bylo.

Martina: Myslíte, že ne?

Jiří Syrovátka: Myslím, že ještě ne.

Martina: V jakém smyslu slova?

Jiří Syrovátka: Protože za prvé máte pověst, že jste podvodník, berete dotace, kvůli tomu, že to děláte bio. To je první věc. A povídačky, které se běžně mezi lidmi tradují, že rozdíl mezi ekologickým zemědělcem a klasickým je v tom, že ekologický stříká v noci… A to se furt traduje. Takže myslím, že tím, jak v Čechách není velká kultura v jídle, tak si lidé nedokáží spojit dohromady, že jídlo může být opravdu dobré.

Martina: Když jsem se bavila s různými sedláky, pěstiteli, tak říkali, že máme nějak pomýlené, jak vnímáme bio, protože oni to vnímají především jak zodpovědný přístup k půdě, ke zvířatům, k plodinám, k matce přírodě. Zatímco my to vnímáme jako malou domů, malá pro sebe. Co je pro vás „bio“?

Jiří Syrovátka: Je to systém hospodaření, který se nám líbí. Že máme přírodu ne jako továrnu – i když vlastně ano, protože nás živí, samozřejmě – ale jako partnera v podnikání. Že se snažíme do přírody příliš nezasahovat, a když zasáhnout, tak takovým způsobem, abychom ji nepoškodili víc, než je potřeba. Protože každý zásah člověka do přírody nějakým způsobem přírodu, nebo sad, dejme tomu, nějak utváří. My třeba moc neděláme prořez stromů. který se dělá na starých odrůdách, jenom opravdu kosmeticky, protože k tomu máme takový přístup, že čím více se strom stříhá, tím víc je stresovaný. A když je stresovaný člověk, nebo strom, tak to není správně, i kvůli výsledkům. Když budete furt stresovaná, tak taky nebudete podávat fantastický výkon.

Martina: Takže to, co se pořád radí ve všech příručkách, výchovný řez, a podobně….

Jiří Syrovátka: To neděláme, protože si myslíme, že to je špatně.

Martina: Tak to je dobře. Už jsem to zapomněla dva roky udělat.

Jiří Syrovátka: Vidíte, jak máte spokojený strom.

Bio děláme proto, že to je správné. Když někdo chce naše výrobky, tak ani bio nezmiňujeme, protože je to samozřejmou součástí našeho produktu. Podstatné je, jak to chutná a jaká je cena.

Martina: No, zatím nerodí. Uvidíme. Pane Jiří Syrovátko, jak jste to teď popsal, tak rozdíl je především v tom, jak vnímají přístup k „bio“ lidé, a jak ho vnímají profesionálové. Lidé ho vnímají ve vztahu k sobě, zatímco profesionál ho vnímá především ve vztahu k přírodě, ke stádu, k zemi?

Jiří Syrovátka: Možné to je. Já jsem toto nikdy moc nezkoumal, protože to není až tak strašně důležité. Výsledek, který já očekávám, je, že člověk si u nás něco koupí a bude se rád vracet, protože mu to bude chutnat a má z toho dobrý pocit. Nemyslím si, že by se měl vracet kvůli tomu, že podporuje svého sedláka, to v žádném případě ne, protože my jsme jenom prostředníkem, my to jenom vyrábíme. Ale jde o to, že on musí být spokojen.

Martina: Svého času bylo bio velká móda. A pak se to obrátilo, protože všeho moc škodí, a bio bylo považováno za marketingový tah, za nesmysl. V jakém stádiu teď jsme?

Jiří Syrovátka: Já to popíši z vlastního pohledu. Jdu na věc: My bio děláme proto, že si myslíme, že to je správně. Když jdeme do nové restaurace, nebo nás chtějí v nové restauraci, tak ani bio nezmiňujeme, protože to není podstatná záležitost. Podstatné je, jak ta pálenka chutná. Podstatné je, jakýéjsou ceny, podstatná je kvalita výrobku. A že to je bio, je samo sebou, je to součástí produktu jako takového. Takže my, když začínáme s někým jednat, tak neříkáme: „My jsme bio zemědělci, a máme bio pálenky,“ a tak dál. Mimochodem, bio pálenky máme jako jediní v Evropě, kompletně celou výrobu. Tak to snad ani nikdo nedělá. Sem tam se pár pálenek objeví, ale myslím, že jsme snad už jenom jediní.

Martina: Tak já se u vašich pálenek na vteřinku zastavím, protože jsem se dočetla, že vy pod destilačním kotlem zatápíte dřevem, a ne plynem, nebo elektřinou.

Jiří Syrovátka: Dřevem.

Martina: Proč?

Jiří Syrovátka: Tak za prvé máme sady, a výřezy z těchto sadů je fajn někde zpracovat. Nemá cenu je zkompostovat, nebo vyhodit, nebo si udělat velký táborák.

Martina: Jaké výřezy? Nestresujete?

Jiří Syrovátka: Ne. Třeba náletové bezy, a podobně. To je první, méně podstatná věc. Druhá věc je, že při destilaci dřevem vzniká na kotlích, který jsou měděné, kvůli katalytickým reakcím v alkoholu, dobrý nestejnoměrný ohřev. Nestejnoměrný ohřev je nesmírně důležitý kvůli karamelizaci cukru, a kvůli odparu několika frakcí, všech frakcí najednou. Takže to je nesmírně důležité pro kvalitu toho destilátu. Proto od nás odchází destilát trošičku jiný.

Martina: To znamená, že když topíte dřevem, tak ať se to může zdát jako starý, nemoderní způsob, tak je to pro výslednou…

Jiří Syrovátka: Pro výsledek lepší. Ano.

Martina: A také třeba do svých džemů, nebo marmelád, nevím tedy, jak se tomu říká,…

Jiří Syrovátka: Budeme tomu říkat marmelády, ale nebudeme to pod tím slovem prodávat.

Martina: …tak tam nedáváte řepný cukr, ale třtinu.

Jiří Syrovátka: Třtinový cukr.

Martina: Proč?

Jiří Syrovátka: Protože si myslíme, že třtinový cukr je lepší na výsledné chuti.

Martina: Já vím, že Američané rádi kupují Coca Colu z Jižní Ameriky, protože tam se dává třtinový cukr, zatímco na severu se dává řepný.

Jiří Syrovátka: Aha, to ani nevím.

Plánujeme na dlouhé roky dopředu. A nejsme vlastníci, ale jen správci. Máme se starat, aby to vzkvétalo, trošičku jsme zlepšili výsledek, a pak to můžeme předat dál.

Martina: Někde jsem to četla, hlavu na špalek za to nedám, ale dávalo by to asi logiku.

Jiří Syrovátka: Třtinový cukr má jiné vlastnosti, a tak dál. A ten taky kupujeme bio, protože to musíme. A vždycky to nějak střídáme, podle toho, jaká je kvalita tohoto cukru. Teď máme z Kolumbie, předtím jsme měli z Pákistánu. Takže bio sedláci nemusí mít úplně lokální dodavatele, nemusejí lokálně nakupovat suroviny, ale i ty, které nejsou místní.

Martina: Takže to je třetí komodita, která se dováží z Kolumbie. Na prvním místě je to kokain, na druhém káva, do které balí kokain, a na třetím to bude cukr.

Jiří Syrovátka: Pětadvacetikilový pytel, když načínáme, tak se těším, a on to je…

Martina: Jiří Syrovátko, když jste zmiňoval, že je pro vás velmi důležité přesgenerační hospodaření, tak teď jste na spoustu věcí narazil jako na problém. Dobrá, vaši předci přeci zatápěli v měděných kotlích při dělání pálenky dřevem. Ale určitě neměli třtinový cukr. Takže v některých věcech to musíte modifikovat. Řekněte mi tedy, v čem pro vás má pořád přesgenerační hospodaření fundament, fortel?

Jiří Syrovátka: V každém případě bych jenom upřesnil, že my nejsme vlastníci. My jsme správci. A máme se starat o to, aby to vzkvétalo, abychom, když to bude jenom trošku možné, trošičku zlepšili podnikání, zlepšili výsledek, a pak to můžeme předat dál. Plánuje se na dlouhé roky dopředu. Třeba teď, minulý rok, jsme dávali poprvé pálenky do sudů. Já jsem byl vždycky velký nepřítel, nebo ne velký zastánce zrání pálenek v sudech. Říkal jsem, že sudy potlačí kvalitu pálenek – a musel jsem si sám trošku vynadat, když jsme zjistili, že to není úplně pravda, a že to naopak může zlepšit, že můžeme mít zase další věci pro spoustu lidí, kteří nemají rádi čiré pálenky, ale mají rádi pálenky ze sudu. Takže jsme udělali velký sklep, a začali jsme se zráním pálenky v sudech. A jsou věci, které třeba vyndáme až za dvacet třicet let, a to už třeba ani nebudu. Takže plánování na dlouhé roky je hrozně důležité, aby byla kontinuita, než nám to komunisti zase seberou. To je zase další věc.

Martina: Tohle vidění světa vám odkázali rodiče právě proto, že jste byl u toho, jak se hospodařilo? Protože vy jste u toho asi moc nebyl?

Jiří Syrovátka: Nebyl, ne.

Martina: To jste už byli rozkulačeni.

Jiří Syrovátka: Ano, samozřejmě. Ale myslím, že to je spíše rodinná anamnéza, než cokoliv jiného, a že je úplně jedno, jestli je to sedlák, statkář, nebo má autodílnu, ale vždycky je to záležitost přístupu rodiny k firmě jako takové.

Martina: V hospodaření v bio režimu, v tom, že jste správce a že nebudete chtít z přírody a zvířat dostat víc, než kolik je přirozené – může se tím řídit každý? Nebo to prostě nejde?

Jiří Syrovátka: Já nikomu moji cestu nevnucuji, protože moje cesta je daleko pracnější. Nebo ne pracnější, ale vyžaduje určitý druh masochismu. A asi bych to řekl takhle: Takže, ať každý hospodaří tak, jak umí, jak potřebuje. Jestli potřebuje, což by bylo také fajn, aby to každý měsíc vygenerovalo tolik peněz, takže bychom mohli dělat něco úplně jiného. Jak jsem se jednou dozvěděl, že je lepší mít ropné pole, než pole. Takže asi tak. Nevím.

Martina: Dočetla jsem se, že v péči o půdu jsme pátí nejlepší na světě. Věřil byste tomu, nebo statistika unese leccos?

Jiří Syrovátka: Určitě unese leccos. Ale myslím si, že ten, kdo hospodaří na vlastní půdě, se o půdu stará velmi dobře. A lidi, kteří mají třeba podepsaný dlouhodobý kontrakt, dlouhodobé pronájmy, a jsou sousedé ve vesnici, tak se také starají o půdu dobře. Takže si myslím, že to je vlastně v pořádku.

Hydroponické pěstování ovoce a zeleniny na střechách je zajímavé. Ale nikdy to nenahradí zemědělství. Tisknout steak na 3D tiskárnách je dobré, ale já bych to nejedl.

Martina: Zmiňoval jste tady, že kontroly kvality potravin, zejména třeba v certifikaci bio, jsou poměrně značné, ale přesto jste narazil, a narážíte na hodně lhaní o původu produktu a o jeho kvalitě. Řekla bych, že na špatné pověsti této značky, která mnohdy v očích lidí velmi utrpěla, se podílí to, že cítili, že je někdo natahuje.

Jiří Syrovátka: Slyšel jsem spoustu věcí, což byly spíš urban legend, že se v tomto podvádí. Ale já si dost dobře nedovedu představit, že by to v rámci těchto kontrol v biozemědělství bylo možné ve velkém, masovém měřítku. To si nejsem schopen představit. V ostatních oblastech zemědělství, že se vozí kuřata přes hranice tam a zpátky, že se přebalí, tak to asi možné je, to myslím, že je jenom otázka razítka.

Martina: Když jste zmínil, jak jezdí kuřata přes hranice, tak i mrkev se něco nacestuje. Zároveň se velmi často setkáváme s tím, že už není k pěstování nejrůznějších plodin potřeba půda, že stačí „kytička – trubička“. Vidíte v tom budoucnost? Myslíte, že to je cesta?

Jiří Syrovátka: To je fantastická záležitost. Je nádhera, když to někdo umí, a umí to skvěle, tak je to výborné. Nevím, jestli to je cesta, ale je to další noha, na které se může stát, protože hydroponické, aquaponické hospodaření je fantastická záležitost, když to funguje. Dva kontejnery zeleniny, to je fantastické. Postavíte si to jako lego, a můžete normálně fungovat a jde vám to perfektně. Když to umíte.

Martina: A nemáte obavu z toho, že je to stejné, jako s kotlem, pod kterým topíte plynem a elektřinou, že to prostě nebude ono?

Jiří Syrovátka: Nebude to mít duši.

Martina: Nebude to mít v sobě energii země.

Jiří Syrovátka: To určitě ano. To je ale v pořádku. Biozemědělství, nebo obecně zemědělství jako takové, je pro lidi, kterých je opravdu hodně. Ale existují věci, které se dají dělat místně, hydroponicky něco pěstovat na střechách, a mít čerstvé ovoce a zeleninu na střeše. To je taky zajímavá záležitost. Ale nikdy to nenahradí zemědělství. Podobně jako se na 3D tiskárnách tiskne steak. Tak je to dobré, je to výborné. Já bych to nejedl, protože k tomu nemám důvěru. Třeba další generace ano, protože už jim to nepřijde pitomý. Ale myslím, že kráva, která je na pastvině, nebo býk, má daleko lepší maso, což je asi v pořádku. Je to stejné, jako s pálenkami. Ne každý si koupí pálenku za tisícovku, nebo za 1 300 Kč, třeba to, co teď prodáváme – vínovici. Někdo si prostě koupí něco úplně jiného, i pálenku jako takovou, ale za úplně jiné peníze, a má úplně jiný výsledek.

Martina: Nemáte právě z těchto trendů obavu? Částečně jste to vysvětlil, že zelenina a ovoce takto pěstované, zvířata takto tisknutá – že jídlo bude mít čím dál tím méně výživových parametrů?

Jiří Syrovátka: A bude chutnat stejně. Ano.

Martina: Stejně, ano, ale nebude v tom ta síla.

Jiří Syrovátka: To nebude. To je jako když máte koncernové auto, tak jsou taky všechna stejná. Tak to prostě asi chodí, že tato auta jsou taky všechny stejná. Všechny oktávky jsou stejné.

Martina: Ale z toho potom nemusíme být moc zdraví.

Jiří Syrovátka: To asi ano. Je to vždycky otázka přístupu. Člověk by neměl být příliš jednostranně zaměřen. Takhle, neexistují zdravé potraviny. Vždycky existuje zdravé a nezdravé množství. Když je chleba se sádlem, tak je to výborný, když se jich sní dvacet, tak je to už trošku blbý.

Martina: Tak kéž budeme mít do budoucna na výběr.

Jiří Syrovátka: Ano. Kéž by to tak bylo.

Martina: Jenom ještě doplním, že jste se odstřihl od všech dotací, žádné neberete, protože to, jak říkáte, kazí nejen trh, ale zbytečně to komplikuje sedlákům život.

Jiří Syrovátka: Jednoznačně ano.

Martina: K tomu všemu se dnes dostaneme. Jiří, nedávno jsem narazila na polemiku o tom, kdo u nás vlastně hospodaří. Je to, pravda, jenom lingvistická záležitost, ale možná to v sobě obsahuje mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Tak jsou to sedláci, statkáři, farmáři, nebo polnohospodáři? Jako co se cítíte vy?

Jiří Syrovátka: Já o sobě říkám, že jsem sedlák, jinak asi statkář. V každém případě slovo „farmář“ nepoužívám, protože si myslím, že sem, do Evropy jako takové, nebo respektive do Čech jako takových, nepatří.

Martina: Myslíte, že to je, řekněme, americká záležitost? Nebo je to o velkých lánech?

Jiří Syrovátka: Ne, myslím si, že toto slovo, nebo název sem nepatří. To je jenom můj přístup k hospodaření jako takovému.

Martina: Sedláci a statkáři, to jsou slova, která se prolínají naší historií, ať už to byl šelma sedlák, nebo ať už se za minulého režimu sedláci a statkáři rozkulačovali. Řekněte mi, nemá i pro vás toto slovo „sedláci“, právě kvůli tomuto historickému nánosu, v sobě určitou třeba tíseň?

Jiří Syrovátka: Ne, spíše naopak, protože my jsme jako rodina byli vždycky statkáři, sedláci, vždycky jsme to měli jakoby… – ne poslání, to nechci říct –, ale tento systém obživy nás bavil. Měli jsme mnoho velkostatků a nemovitostí, které byly samozřejmě sídlem … které v podstatě po roce 48, nebo 52 zmizely. A to byl asi běžný stav, který se prolínal historií obecně všech lidí, nejenom statkářského a sedláckého stavu.

Martina: Teď na vás hledím trošku závistivě, protože my z hornického kraje, bezzemci – já bych u vás mohla dělat tak akorát děvečku. Ale pojďme se podívat do ne až tak dávné historie tohoto statusu sedlák, statkář. Už jsem zmínila dobu komunistického hospodaření, řekněte mi, když se díváte do minulosti, zůstalo v našem zemědělství z komunistické éry něco dobrého?

Jiří Syrovátka: Nevím, asi bych musel dlouho přemýšlet. V každém případě u lidí, kteří pracovali v zemědělství, a měli dřív nějaký vztah k půdě, samozřejmě přežil, protože vztah k půdě se dědí asi v genech, nebo spíš rodinným příkladem, takže tam asi něco takového zůstalo. Jinak myslím, že to je nepřenosné. Kolektivní hospodaření je úplně něco jiného než hospodaření s nějakým přesahem do budoucnosti, protože v tomto našem oboru člověk nemůže přemýšlet, co bude dělat za půl roku, protože musí přemýšlet, co bude dělat za dvacet let.

Martina: To znamená, že vy spíš máte v sobě zakořeněnou větu, kterou říká Radoslav Brzobohatý ve filmu Všichni dobří rodáci, když se vrací z vězení a vidí, jak to vedou v JZD: „Vy jste to tu zrajtovali.“

Jiří Syrovátka: Něco v tom smyslu. Určitě.

Člověk, který půdu vlastní, se k ní chová úplně jinak, než když ji má jen v nájmu, protože proč by investoval do něčeho, co není jeho?

Martina: Dobře, ale vy jste řekl jinou věc. Než se dostaneme přímo k vašemu sadaření, a k tomu, k čemu směřuji, tak bych se ještě pozastavila. Vy jste řekl: „Soukromé, kolektivní.“ Co u nás dnes vlastně je? Je tady spíš soukromé hospodaření, nebo je pořád jaksi kolektivní, protože nájemci půdy…

Jiří Syrovátka: Jsem přesvědčen, že člověk, který půdu vlastní, se k půdě chová úplně jinak, než když má podepsaný nájem na pět let, a asi půdě neodvede to, co by měl. Protože starost o půdu je nesmírně drahá. A proč by lidé, kteří mají dílnu, pole je v podstatě továrna, nebo sady jsou továrna, proč by investovali do nových strojů, když je za pět let musí vrátit? Takže to je můj přístup. Myslím, že je správné v podstatě rozdělit to na lidi, kteří pracují a hospodaří na půdě, která je pronajatá, je jedno od koho, jestli od vlastníka, nebo od státu, a na lidi, kteří opravdu pracují na svém.

Martina: Jiří Syrovátko, vy jste po revoluci znovu nastartovali rodinný podnik, který se jmenuje Zámecké sady Chrámce, zaměřujete se na ekologický provoz, a máte sady, palírnu, a děláte také marmelády, nebo džemy. Nevím přesně co.

Jiří Syrovátka: Marmelády, ale nesmí se tomu tak říkat.

Martina: Řekněte mi, jak se vám hospodaří?

Jiří Syrovátka: Teď už dobře, protože máme vytvořeny vazby s obchodníky a s klienty, kteří nakupují naše věci. Jsme, jak bych tak řekl, trošičku zastrčení, protože nechceme být moc vidět, protože si myslím, že naše věci jsou tak populární, v uvozovkách, že proč vytvářet další fronty. Na meruňkovou pálenku se čeká tři roky, než se vůbec k někomu dostane. Takže my ani nějakou velkou popularitu nepotřebujeme, protože zboží zase nemáme tolik, protože děláme jenom z našich vlastních věcí, a když se neurodí, tak se neurodí.

Martina: A z čeho pak žijete?

Jiří Syrovátka: Tak, vždycky se něco urodí. A diverzifikace rizik je jasná. Takže vždycky se něco urodí, a proto máme hodně uložených peněz, v uvozovkách, v pálence, v sudech, takže to jsou věci, které nás ve skutečnosti živí.

Stát se nechová hezky k těm, kteří něco dělají, protože potřebujete mít závislé lidi

Martina: Takže vás staré heslo „hanba vystřízlivět“ udržuje v dnešní době při životě. Ale vy jste řekl: „Teď už dobře, teď už se nám hospodaří dobře.“ Od kdy, co se muselo stát? Podporoval vás stát, nepodporoval vás stát, házel vám klacky pod nohy, neházel? Od kdy je teď už dobře, a co bylo před tímto „dobře“?

Jiří Syrovátka: V restituci jsme dostali zpátky zdevastované nemovitosti, zdevastovaných pár hektarů sadů, který zbyly, které nebyly zničeny, a některé z nich ještě sázel, nebo nechával sázet můj pradědeček. Ale byly ve velmi zuboženém stavu. Naštěstí se státní statek, který hospodařil před námi, poslední roky nestaral o sady tak, jak by měl, takže byly zarostlé, ale hlavně nepoužívali příliš pesticidů, protože byly strašně drahé. Takže jsme vlastně převzali půdu, která byla svým způsobem nezasažená kolektivním zemědělstvím, protože už na to neměli peníze. Takže první roky, to jsem tam ještě nebyl, byli tam rodiče, kteří opravdu fyzicky pracovali a sháněli zaměstnance na klučení sadů, a na vytváření toho, abychom nyní mohli fungovat tak, jak fungujeme. Takže to bylo obtížné.

Pak samozřejmě se stát nechová hezky k lidem, kteří něco dělají, protože potřebujete mít lidi závislé. Ale k tomu se asi dostaneme, jakým způsobem zemědělství funguje, nebo proč je to lepší bez dotací. Takže se nějakým způsobem podařilo dát sady dohromady, a začalo se prodávat čerstvé ovoce. A pak jsme začali pozvolna nakupovat zpracovatelské technologie, které jsou hrozně důležité kvůli tomu, aby se vyrábělo, produkovalo dobré jídlo. V poslední fázi jsme udělali lihovar, protože pálenky, to je zázrak, to je tekuté ovoce, výborná záležitost. A zvlášť, když je to řetězec od začátku až do konce, to znamená, že my na pálenky nenakupujeme žádné ovoce, a všechno děláme z vlastního. A pokud máte kontrolu nad kvalitou ovoce, a ovoce je sklizeno v nejvyšší zralosti, tak nemůžete udělat chybu ani v lihovaru, protože máte dobrou surovinu.

Martina: Přesto velmi často slýchám povzdech nejrůznějších zemědělců a statkářů, my jsme se shodli, že sedláků, zkrátka lidí, kteří hospodaří na své, nebo na pronajaté půdě, ale myslí to vážně, že udržet normální hospodaření je opravdu velmi těžké.

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Je to opravdu u nás velmi těžké? Je to nejpřirozenější u nás nejtěžší?

Jiří Syrovátka: Je to nesmírně těžké, protože zaprvé jste odkázán na přírodní jevy, přírodní procesy. To znamená, že když prší do květů, tak se prostě neurodí, i kdyby se člověk zbláznil. Když nelétají včely, když je málo včel, tak prostě neopylují stromy. Některé stromy to nepotřebují, jsou samosprašné, to znamená, že ovoce se urodí tak jako tak, akorát s těmi včelami se stromům žije líp, takže se urodí lépe, a ovoce je kvalitnější. Je to zajímavé, nikdo neví proč, ale je to tak. No, a potom je problém v ovoci jako takovém, v prodeji ovoce, protože málokdo si může v českých podmínkách dovolit konkurovat cenou, takže je odkázán na blahovůli velkoobchodníků, popřípadě řetězců, ale ne vždycky se dokáže domluvit na dobrých cenách.

Martina: Má vůbec malozemědělec, malopěstitel šanci?

Jiří Syrovátka: Určitě ano. Ale musí mít nápad, jakým způsobem prodat s obrovskou přidanou hodnotou to, co dělá. Mám kamaráda, který je v jižním Tyrolsku, a má tři hektary meruněk, a se třemi hektary by se neuživil nikdo. A on si vymyslel takovou věc, že každou meruňku na jaře balí do hedvábného papíru, a tyto meruňky jsou opravdu každá stejná, je to opravdu jako přes kopírák, a jsou krásné, nejsou poďobané od hmyzu, a pak je prodává v podstatě jako bonboniéru, a neuvěřitelně dobře se jim žije, protože dělají skvělé věci.

Jablko, které se ráno utrhne, a večer se může sníst, má úplně jinou kvalitu a chuť, než sklizené tři neděle před tím, než se dostane do obchodu

Martina: Jakým způsobem se dá konkurovat třeba jablíčkům, která jsou jedno jako druhé, na každém je nálepka „aus Tirol“ a člověk, pokud neví, co za tím je, protože nikdy nejel třeba Brennerským průsmykem, a tudíž neviděl, že si může tato jablíčka trhat prakticky z dálnice, protože jsou přímo u ní, tam je pěstují, ale mají na to prostě know-how, že tato jablíčka jsou stejná, jsou krásná, lahodí oku – a že jsou možná těžká olovem, to nikoho nezajímá. Může tomuto náš malozemědělec konkurovat, nebo to může akorát moštovat?

Jiří Syrovátka: Já si nemyslím, že by měl vůbec konkurovat takovýmto věcem, protože takové jablko, který je utržené tři neděle před tím, než se dodá do obchodu, má samozřejmě úplně jinou kvalitu a úplně jinou chuť než to, co se ráno utrhne, a večer se může sníst: Buď přímý prodej, nebo někde v obchodu. Ale v podstatě to není konkurence jako taková. Naopak, já mám pořád takovou tezi, že efekt Stodolní funguje i v zemědělství, to znamená, čím více bude lidí, kteří budou dělat dobré ovoce, tak tím více se bude toto ovoce prodávat. Já nevím, jak to mám vysvětlit. Ale třeba u pálenek, které děláme, tak mám radost, když vznikají nové lihovary, nebo když lidi dělají dobré věci, protože je to tak správně. Lidé si potom můžou vybrat, a vyberou si to, co jim chutná. To neznamená, že si vyberou někoho, kdo je oceňovaný a nejlepší, nebo si myslí, že je nejlepší, ale vyberou si to, co jim chutná. To je strašně subjektivní.

Martina: To, co jim chutná. Já jsem se dívala na vaše stránky, a pálenky vypadají velmi hezky, máte to krásně balené. Nevím, jaké jsou, ale vypadá to dobře. Ale ceny jsou značné. Tudíž, jestliže si můžu koupit, já nevím, v Albertu, půl litru Jelínka, řekněme té, která není dolihovaná, za 350, 400 korun, u vás za 700, tak to už někdo opravdu musí jít za kvalitou, za příběhem. A čím víc mají lidé hluboko do kapsy, tím méně možná budou dojati z příběhu.

Jiří Syrovátka: Ano, my neděláme masovou výrobu. Nemůžeme konkurovat cenou, protože nejsme schopni konkurovat někomu, kdo dělá tři milióny lahví ročně. Mimochodem, my se všichni mezi sebou známe, takže o sobě víme, co kdo dělá. A když jste narazila na Jelínka, tak mají několik věcí, které jsou opravdu skvělé.

Martina: Skvělé, ano.

Jiří Syrovátka: Oni dělají slivovici z Hanity, což je odrůda švestek, a i my děláme slivovici z Hanity, tak vždycky sem tam něco vyměníme. Takže o sobě víme.

Martina: Ale vy se nikdy nemůžete dostat do toho Alberta, protože to nikdy neuděláte za cenu, jaké je schopen velkovýrobce.

Jiří Syrovátka: Nemůžeme konkurovat cenou. Ale my jsme do řetězců dodávali dlouhé roky, ale pak jsme se rozhodli, že už dodávat nebudeme, protože jsme zjistili, že jim to dodáváme tak, že ekonomika obchodu s nimi pro nás už není výhodná. Takže jsme se domluvili, a asi jsme si všichni vzájemně oddychli.

Martina: Má to něco společného se zkušeností mého známého vinaře, který měl své víno dodávat do velkého obchodního řetězce, a pak zjistil, že výkupní cena za litr je taková, že to prostě nejde vyrobit, a už vůbec ne jakkoli slušné víno.

Jiří Syrovátka: V každém případě je to vždycky otázka nabídky a poptávky. Takže my jsme se v jednání nakonec prostě domluvili, že už se nepotkáme s cenou. Takže já bych to pro nás neviděl jako velkou škodu, nebo velkou škodu pro ně, nebo nějakou uzurpaci z hlediska řetězců. Tak bych to vůbec neviděl. Prostě jsme se nedomluvili na ceně.

My máme velmi endemické výrobky, takže jsme do toho řetězce přišli tak, že oni nás vlastně poptali, že by bylo dobré, abychom tam byli. Takto jsme se tam ocitli, což bylo dobré, protože spolupráce s řetězci má jednu velkou výhodu, že vás naučí technologické kázni, naučí vás dělat procesy, které jste dřív nedělali, protože jste nemuseli. Takže jsme museli udělat čárové kódy, museli jsme předělat celé sklady, zorganizovat distribuci a logistiku, abychom na tom neprodělali kalhoty, jak to bývá. Takže všecko, i zkušenost s řetězcem, má velké dopady na fungování firmy jako takové.

Dotace v zemědělství jsou jako droga. Dříve dostával člověk peníze za to, že něco pěstuje. Dneska za to, že nic nepěstuje.

Martina: Podívejme se teď na vás. Vy máte rodinný podnik, hospodaříte ve svých sadech, máte palírnu, ještě další přidružené výroby. Co dnes soukromě hospodařícího sedláka u nás trápí nejvíce?

Jiří Syrovátka: Asi státní zásahy. Myslím, že státní zásahy z Prahy, z ministerstva zemědělství. Řeknu to třeba na příkladu s jablky: Když dostane polský sadař dotaci na vývoz, tak tady přejede celý trh s jablky, protože nikdo není schopen konkurovat tomu, když polský stát podpoří polského sedláka. A když to řetězce nakoupí rovnou tam, tak český sadař nemůže nic prodat, protože nemůže konkurovat cenou. A lidi, který mají plnou pusu řečí, že podporují české potraviny a české výrobce, když mluví na kamery, a že jsou velcí vlastenci a že kupují české výrobky, tak to není pravda. Nic takového se neděje, to všechno jsou jenom řeči. Takže zásahy státu jsou velmi brutální. A čím větší sedlák, tak snese zásahy státu lépe, než menší.

Martina: To je důvod, proč považujete veškerou dotační politiku, ať už státní, nebo eurounijní, za likvidující přirozenou konkurenci i zemědělství jako takové?

Jiří Syrovátka: Určitě. V každém případě je to jako droga. V systému zemědělství, jak tady byl nastaven, dostanete nějakou částku za to, že pracujete v zemědělství. Dřív to bylo tak, že se peníze berou za pěstování, ale mnoho lidí si to ještě nespojilo dohromady, nebo to nezaznamenali, že už to tak není a že se berou peníze za nepěstování.

Martina: Hlava 22, že ano. Nepěstování vojtěšky.

Jiří Syrovátka: V tom byl nejlepší. A změna dotací, zemědělské politiky a dotačních podmínek, přesně koreluje se vstupem pana Babiše do politiky, protože jinak by se k penězům už nedostal. Takže se to hodně změnilo. Zažil jsem podmínky, že se muselo přesně vykazovat, kolik je ovoce z jednoho stromu. Byly přesně předepsány kvóty třeba na to, kolik je z višně. Já dokonce znám úředníka, fyzicky jsem ho viděl, byl u nás na kontrole, a vysvětlovali jsme si, že takhle příroda nefunguje, že nemůže, má-li strom jeden rok například 40 kilo višní, tak to tak nemůže být každý rok. To je úplný nesmysl.

Martina: Tento úředník patří k těm, kterým říkáte „děti slunce“? Tedy ti, kteří začnou vyrážet v okamžiku, kdy vyleze slunce, a oni potřebují opustit kanceláře, takže chodí na kontroly, vizitace, a v podstatě otravují sedláky, zemědělce, malopěstitele?

Jiří Syrovátka: Ano, v podstatě ano. V podstatě je to tak, že někdy jsme měli za rok třeba přes padesát kontrol, který byly na jednotlivé části provozu. A tím nemyslím jenom zemědělství, ale potravináře, hygieniky a tak dál. Ale většinou se na tyto kontroly musíte připravit, musíte dát veškeré podklady, a potom teprve přijede úředník, a pak vám to zkontroluje, milostivě se na vás usměje, co všechno jste zanedbal, protože tato veškerá nařízení vlastně vůbec nejde splnit.

Martina: Mnozí zemědělci, pěstitelé, chovatelé, jsou ovšem na dotacích závislí. Já nevím, jestli vysloveně fyzicky, ale psychicky jsou na nich závislí, protože si zkrátka zvykli.

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Ano. Četla jsem, že pokud budou platby, dotace zastropované, omezí se tím u nás živočišná výroba, ubudou prasata a mléčný skot, možná se to dotkne i masného skotu. To jsme teď u chovatelství. Jsou v našem zemědělství, chovatelství, potravinářství oblasti, kde si myslíte, že mají dotace smysl?

Jiří Syrovátka: Celou historii lidstva žádný dotace neexistovaly, a lidé normálně jedli, pili, a mnohdy i líp, než dneska.

Martina: Ale bylo jich nepoměrně méně.

Jiří Syrovátka: Ale to si nemyslím, že by byl problém s dotacemi, protože dotace se pojí s kvótami. Ale vrátím se k otázce: Myslím, že každý zemědělec může žít bez dotací. Úplně jednoduše, úplně bez problémů, jen se nebát.

Martina: Řekl jste, že u nás se dotace kryjí s nástupem Andreje Babiše do politiky?

Jiří Syrovátka: Se změnou dotačních parametrů.

Martina: Změna dotačních titulů? Nebo…

Jiří Syrovátka: Ne, parametrů. Protože dřív se braly dotace skoro nárokově, a potom při změně už se muselo něco dělat, už se musela vykazovat činnost. Než jsme odstoupili od dotací, než to bylo možné, tak jsme vyplňovali, dokonce jsme museli odevzdávat faktury na důkaz, že si nevymýšlíme, komu a kam prodáváme, protože se to muselo fyzicky zrealizovat. A oni opravdu počítali, kolik jsme udělali moštů, kolik pálenek, a tak dále. Naštěstí nikdo úplně neví, jak se to dělá, že se s tím podvádělo, ne podvádělo, ale dělalo se to tak, aby člověk měl nejmenší prostor pro jakoukoliv chybu.

Nechtěli jsme už dotace od státu, protože jsme zjistili, že pro zemědělce je lepší volný trh

Martina: Znamená to tedy, že když odmítáte hrát dotační hru, tak po vás více jdou státní úředníci?

Jiří Syrovátka: Ne. Protože oni teď mají starosti, aby získali dotace zpátky od těch, kteří je berou. Protože stát, jak nemá peníze, tak je jednoznačně víc kontrol, jednoznačně jsou daleko přísnější, protože dotace jsou sice vyplaceny, ale stát může kdykoliv vyměřit pokutu v takové výši, kterou chtějí ze zemědělců dostat.

Martina: Jak se tedy liší systém hospodaření a psychika dotačního zemědělce od těch, kteří si peníze od daňového poplatníka neberou?

Jiří Syrovátka: Nevím, jak se liší. Nedokážu to říct. Ale dokážu říct rozdíl mezi tím, když jsme byli nuceni, protože systém neumožňoval dotace nebrat v rámci našeho stylu hospodaření biozemědělství, takže jsme byli nucení se zúčastnit tohoto systému, jinak bychom nedostali certifikace. A my jsme certifikace chtěli, protože nám to pomáhá ve vývozu, a to tím, že když přijdeme do michelinské restaurace, dejme tomu, tak se nemusíme bavit o kvalitě výrobku, protože kuchař samozřejmě ví, jak se to dělá. Takže nám to hodně pomáhá, a máme k hospodaření tímto způsobem kladný vztah. Takže jsem schopen popsat akorát to, že když jsme odešli z dotací, tak jsme se začali víc těšit do práce. Takhle vám to řeknu. Velmi příjemné.

Martina: To musíte přece jenom víc vysvětlit, protože spousta zemědělců bere dotace. Řekl jste, že když jste potřebovali osvědčení o kvalitě, tak jste museli tu hru hrát. Co se tedy změnilo, když jste přestali dotace brát?

Jiří Syrovátka: Vždycky, když podepisujete program, podepisujete závazek brát dotace, a k tomu omezení výroby, tak to je na pět let. Takže když byla možnost oddělit to biozemědělství, de facto tento styl hospodaření od dotačních programů, tak první, co jsme udělali, tak jsme se toho okamžitě vzdali, a další smlouvu se státem jsme nepodepisovali. A bylo to po zralé úvaze. Hodně dlouho jsme přemýšleli, protože s těmi penězi člověk počítá, protože jsme nevěděli, co bude, nebo jakým způsobem to zvládneme. Ale nakonec jsme se rozhodli, že v zemědělství je daleko lepší systém volného trhu, který vlastně neexistuje, a tím, jak se člověk vyváže, tak nakonec volný trh má.

Martina: Dotace vlastně volný trh rozbíjejí.

Jiří Syrovátka: Protože máte omezení výroby. To je, jako když máte továrnu na šroubky, a stát vám řekne, že máte nakoupené dva stroje, a můžou dělat milión šroubků ročně, a stát vám řekne, že nemůžete využívat milión šroubků ročně, nemůžete je vyrobit a prodat, a že můžete dělat jenom půl miliónu, protože šroubků je všude hodně. Takže můžete vyrobit jenom půl miliónu šroubků, a za těch zbylých půl miliónu vám dá kompenzaci, která ale nikdy nedosahuje výšky toho, kdybyste to vyrobil a prodal.

Martina: Takže oni z vás udělají takovou bonsaj.

Jiří Syrovátka: Ano, a závislého, protože vám dají tolik peněz, abyste přežili, ale zase si moc nevyskakovali, protože když si někdo moc vyskakuje, tak by mohl být třeba i svobodný, a to se státu nelíbí.

Dnešní systém v zemědělství vede ke vzniku několika velkých firem, které ovládají trh

Martina: Ale vy jste tady před chvílí zmínil Polsko, a že když polský stát zadotuje jejich zemědělce, a oni pak vrhnou na náš trh třeba jablíčka, tak jim nemůžete konkurovat cenou, a tudíž vám zůstanou jablíčka pod stromem. Notabene, když navíc Polsko dodávalo třeba jablíčka ještě více na východ, a teď potřebuje najít trhy kdekoliv u nás. Takže v tu chvíli dotační systém vedlejšího státu dokáže zruinovat naše zemědělce.

Jiří Syrovátka: Ano. Proto říkám, že tento systém jakoby socialismu v zemědělství, kdy člověk není sám svým pánem, likviduje úplně bez problémů i přeshraničně.

Martina: Kdo je teď pro nás škodná? Tedy že ubližuje našim chovatelům, zemědělcům, protože si za každou cenu potřebuje vytvořit trhy?

Jiří Syrovátka: To já takhle vůbec nedokážu říct. Jediný, koho vidím jako škodnou, jsou lidi, kteří si vymýšlejí, s prominutím, „hrozný bejkárny“, a dělají kontraproduktivní věci. A teď se dostávám k potravinové soběstačnosti, protože to je přesně důvod, proč si myslím, že zemědělec musí být součástí volného trhu, a ne regulací, ne škatulkování od státu. Protože někdo musí vymyslet, kolik se bude dělat pšenice, kolik se musí dělat tohoto, a teď to musí někdo udělat, a když to někdo udělá, tak si za to nechá zaplatit, protože tak to prostě chodí. A to je nakonec ve finále strašně drahé.

Martina: A velmi nebezpečné.

Jiří Syrovátka: A velmi nebezpečné. Protože pak to funguje tak, že bude existovat pět šest velkých firem, které se budou starat o potravinovou soběstačnost, v uvozovkách, která samozřejmě nikdy neexistuje, protože to není reálné vymyslet, a budou nesmírně ovládat trh, ten zbytek toho trhu. A to právě kvůli tomu, že se vytvoří monopolní společnosti, které se budou starat o soběstačnost.

Martina: Teď jsme ťukli o potravinovou soběstačnost. Myslíte, že naše země by měla usilovat alespoň o částečnou potravinovou soběstačnost?

Jiří Syrovátka: Ale to je logické, samozřejmě že ano. Ale přirozeným způsobem. To je stejné, jako nemůžete určit, kolik se má urodit brambor, ale musí se vytvořit podmínky, to znamená, aby stát nezasahoval do zemědělství tak, aby každému říkal, co má dělat, což se tedy běžně děje, takže nemůžete zasadit, co chcete. To vidím u sadů, že si nemůžu zasázet, co chci na pozemek, který se mi líbí. Samozřejmě, že to není, že se mi líbí, nebo nelíbí, ale nemůžu si třeba zasázet něco jiného tam, kde byly meruňky, ale musím tam mít furt jenom meruňky.

Martina: Je to váš pozemek a neberete dotace.

Jiří Syrovátka: Ano. Ale to furt funguje. Pořád to funguje. Takže to je velmi omezující.

Martina: A co s tím děláte?

Jiří Syrovátka: Nic. Musíme se přizpůsobit, protože jinak to nejde. My tedy máme naštěstí tím, jak jsme byli ekologické hospodaření, které bylo u nás daleko dřív, než byly dotace, a ani tady nebyla organizace, která by to kontrolovala, takže rodiče byli nejdříve kontrolovaní z Rakouska, abychom vůbec dostali certifikaci. Tady nic takového nebylo.

Martina: Ještě doplním, že jste bývalý poradce několika premiérů, a také bývalý předseda vědecké rady Ekonomického ústavu Slovenské akademie věd, bývalý poradce Světové obchodní banky i Mezinárodního měnového fondu. Pane profesore, jste uznávaný analytik, zpracoval jste spoustu vědeckých článků a pojednání, ale já bych přesto začala lidově: Řekněte mi, čeho jsme to, prosím vás, byli v uplynulém roce svědky? Co se stalo se světem v roce 2022?

Peter Staněk: Kdybych to měl říci prostě: Svět se vymkl z kloubů, blbost zvítězila, moudrost si vzala dlouhodobou dovolenou, a teď jsme svědky přímo šíleností. Šíleností, které se ženou celou společností. Jsou to nejenom elity, ale vezměte si i postoj mnoha lidí k vakcinaci, postoj mnoha lidí k ukrajinskému konfliktu, k tomu, co se děje v geopolitické architektuře planety. A skutečnosti, že někteří se koukají na zprávy a nevidí, někteří nekoukají na zprávy a vidí. A v konečném důsledku je zajímavá jedna věc: Opravdu jsme ztratili zdravý rozum? Nejsme schopni kritické analýzy všech souvislostí? A hlavně, nejsme schopni udělat architekturu souvislostí, co je příčinou toho, co je kolem nás? Bohužel, musím říct otevřeně, a souhlasím s belgickým profesorem, který se zabýval vědou, že bohužel velká část vědy již nehledá pravdu, ale stává se slouhou politických elit, a vědecky zdůvodňuje všechny nesmysly. Od toho, co jste viděla v covidu, až po geopolitickou architekturu planety. Ať žije věda. Svobodná věda.

Svět se vymkl z kloubů, blbost zvítězila, moudrost odešla, a jsme svědky šíleností, které se ženou celou společností

Martina: Pane profesore, začal jste větou: „Svět se vymkl z kloubů“. Tato věta by na mě působila trochu uklidňujícím dojmem, protože citujete kralevice dánského, a tudíž stejný dojem, pocit, měl už William Shakespeare, což je nadějeplné, protože to znamená, že neděláme větší chyby, než dělali lidé kdysi.

Peter Staněk: Otevřeně s vámi souhlasím, že se svět ocitl na zásadní křižovatce. Náš problém je ve dvou směrech: Poprvé, někdo vypnul semafory, takže nevíme, jestli vlevo, nebo vpravo, vpřed, nebo vzad, nebo jakým způsobem na tu křižovatku reagovat. Pak je tady druhý problém, máme zařadit normální rychlost, nebo větší rychlost, nebo dupneme na plynový pedál a pojedeme rychlostí 200 kilometrů za vteřinu? Proč? Protože když se podíváte na dnešní svět, tak to vypadá tak, jako by se mravenci hádali, ve kterém poschodí mraveniště budou žít. Jde stádo slonů, sloni dupají, a náhodou nějaký slon dupne do mraveniště.

My jsme zahleděni na svůj vlastní problém, ale vůbec si neuvědomujeme, že kolem nás probíhá ne globální oteplování, ale teraformace životního prostředí ve všech důsledcích, které z tohoto termínu vyplývají. Podívejte se na to, co se děje: Extrémní sucha, extrémní teploty, gigantické povodně, jaké nikdy nebývaly. Vezměte aktivaci ohnivého kruhu, posun kontinentálních desek, seismické otřesy, všechno to, co se děje kolem nás. Oblasti, které byly suché, jsou zaplaveny povodněmi, naposledy zátopy v Saúdské Arábii. Na poušti povodeň? Prosím vás, jak je to možné? Pak vezměte druhou stránku: Ledovce se topí, ale prý se netopí. Takže topí, nebo netopí? Máte to tak, že na Antarktidě východní část narůstá a západní část se topí, takže mají pravdu obě skupiny vědců, jedni i druzí.

Pak se podíváte na poslední zvláštnost a najednou zjistíte, že svět kolem vás směřuje k nové dynamické rovnováze, a všechno to, co jsme udělali, nebo neudělali, směřuje k obnovení dynamické rovnováhy. Ale příroda jako kdyby s člověkem nepočítala a řekla si, že člověk, a teď budu úplně kacířský, že podíl člověka na změnách životního prostředí je tři až pět procent, podle posledních studií, žádných 90 procent. Podruhé, vůbec to není problém CO₂, ale je to problém nové dynamické rovnováhy mezi energetickou distribucí na planetě, vodními strukturami a tím, co se nazývá bezpečnostní protokol vody. Množství vody je konstantní, mění se pouze poměr skupenství.

A pak máte třetí věc, která je nejzávažnější: Jestliže bude docházet k dalším změnám přírodního prostředí, tak pravděpodobně budou mít pravdu vědci, kteří konstatovali v jedné vědecké studii, že v příštích pěti, až deseti letech bude 20 až 25 procent povrchu planety, které jsou dnes vhodné pro život, nevhodné pro život. Vznikne 10 až 12 procent nových území vhodných pro život. Pouze jediný drobný problém? Na území, které již nebude vhodné pro život, žije 1,8 miliardy lidí, a měli byste zvládnout migrační transformaci této skupiny. A paradoxně, podle posledních pěti modelů, které se dělají na základě sedimentů v Grónsku a Antarktidě, to nebude tak, jak to udělalo IPCC, ale tak, že na sever od Karpatského oblouku a České kotliny bude hodně zima. Průměrná teplota se má snížit o 20 °C, protože Golfský proud změní energetický obsah. Jižní část se nebude vysoušet, ale naopak se zvýší objem srážek v Anatolii, severní Africe, v Dalmácii, Chorvatsku a podobně, a zmenší se rozdíly mezi létem a zimou. Tedy bude to velice příjemné území. No a náš problém bude pouze v tom, že nějací Dánové, Holanďané, Belgičané, Němci a tak dále, budou rychle migrovat do našich území. A pak se nám může stát, že budeme malou skupinou v rámci většího etnického celku. Problém je nejenom v tom, že se to uděje, ale také v tom, že podle všech propočtů to bude probíhat nesmírně rychle.

Martina: Pane profesore, stihneme ještě dodělat tento rozhovor?

Peter Staněk: Možná to doděláme, možná to nestihneme. Ale můžu vás uklidnit, největší poznatek, který teď je u korektních klimatologů, geologů, oceánologů a podobně, zní: „Všechny procesy na povrchu planety probíhají podstatně rychleji, než jsme uvažovali.“ Takže se podíváte na známý amazonský prales, o kterém všichni, včetně šílené Gréty, vykřikují, že jsou to plíce planety. Tak nejsou to plíce planety. Je to mořský fytoplankton, který vyprodukuje 82 procent kyslíku, a pohlcuje 70 procent CO₂. Je to svrchních pět metrů hladiny, kde je většina fytoplanktonu. A paradoxní je, že plícemi planety jsou severské lesy, ne amazonský prales.

Konec konců, drobná poznámka bokem: Před 6800 až 7000 lety amazonský prales neexistoval, ale bylo to savanovité území, které se muselo zavlažovat. A jelikož to probíhá rychle, dokonce rychle na lidský život, pak si musíme položit klíčovou otázku: Nejde o problém globálního oteplování, ale o adaptaci lidské společnosti na změnu přírodního prostředí geograficky i globálně.

Proč elity dosud mluvili o depopulaci zaobaleně, ale nyní o tom mluví otevřeně? Protože je to už probíhající proces?

Martina: Pane profesore, řekl jste, že probíhá životní transformace životního prostředí se vším, co z toho vyplývá, co to přináší, a že to probíhá momentálně mnohem rychleji, než jsme si původně třeba mysleli. Pokud bychom si to vůbec připustili, tak proč? To je součást toho, jak jste řekl, že jsme na křižovatce?

Peter Staněk: Ano, je to součást, protože kdyby všechny tyto problémy polarizace společnosti – příjmová polarizace, problém dělení bohatství, důsledky průmyslu 4.0, digitalizace světa v lidské podobě, změna mořských proudů, změna hydrodynamického potencionálu, změna struktury půdy, přírodní prostředí – probíhaly odděleně rozloženy v délkách desítek let, tak bychom se možná vůbec nemuseli vzrušovat. Ale příroda možná, jak se říká, malinko nasadila na člověka a rozhodla se, že to všechno propojí, a bude to probíhat v krátkém časovém úseku. A proto si teď položme základní otázku: Proč elity, které předtím mluvily o depopulaci, o problémech s přírodním prostředí, a tak dále, ale vždycky to zabalily do staniolu, daly na to růžovou mašli, a mluvilo se v idiomech a podobně, najednou o tom mluví úplně klidně, otevřeně, jako kdyby problém depopulace a snížení populace o polovičku na planetě Zemi byl předmětem procesů dneška a příštího roku? Co se v tomto změnilo?

Vyřeší pojídání červů a hmyzu problém hladu? 40 až 50 procent hmyzu obsahuje nebezpečné parazity a konzumace hmyzu snižuje výkon imunitního systému na 40 až 50 procent.

Martina: Co se změnilo?

Peter Staněk: Najednou je to především poznání, že všechny tyto procesy přírody probíhají nesmírně rychle. Jestliže probíhají nesmírně rychle, tak si položíte takovou otázku: Jsme schopni, při dnešní architektuře společnosti a světa, zvládnout tento migrační přesun 1,8 miliardy lidí, kdyby se měla demograficky přesunout do jiných oblastí? Já neobhajuji Schwaba, jenom kladu otázku, jestliže se 1,8 miliarda lidí bude muset přesunout jinam, umíte si představit, jaké důsledky to bude mít na teritoriální rozložení lidské rasy na povrchu planety? Musíte nechat ten proces proběhnout, řekněme, teraformace myšlení, to znamená, že lidé musí pochopit a začít přemýšlet jiným způsobem.

A já se teď klidně zeptám: Všichni teď mluví o udržitelném rozvoji. Co chcete udržet? Dnešní svět s jeho absurditami? S jeho vykřikováním s LBGT, problém 70 pohlaví, a podobně, že to je hlavní problém vaší civilizace? Není to problém vás, mezi společností a civilizací? Není problém v tom, že prohlásíme, že žijeme v antropocénu? Tak, kurňa, postavte se. Teď vybuchla sopka Mauna Loa. Tak se postavte na kráter a řekněte té sopce, že ji vládnete, že vy ovládáte tuto sopku, protože žijete v antropocénu. Zkuste se tam jenom podívat, ale skončíte jako Empedoklés, po kterém zbyly akorát jeho sandále na kráteru Etny.

A z toho vyplývá jedno zásadní poznání: Příroda je nesmírně laskavá matka. Dávala nám desítky a stovky let stále šanci: Vzpamatujte se! Nedělejte hlouposti. Uvědomte si, že jste součástí přírody, ne jejím vládcem. Ale člověk je Homo sapiens, já říkám Homo debilicus, takže všechna tato upozornění míjel, nereagoval na ně. Až jednoho dne trpělivost Matce přírodě došla, a zřejmě zažíváme něco, co pro je vědce fenomenální jev – tyto změny zažíváte jednou za tisíc let. Pro běžného člověka je to ovšem problém, protože v jeho nesmírně důležitých věcech, aby sledoval seriály a co se bude dít s jeho hlavními hrdiny a podobně, ho najednou straší klimatickými změnami a vším možným.

A pak tady máte poslední věc: Skutečně je nás na této planetě příliš? V tomto ohledu jste najednou před zvláštní otázkou. Jo, můžete jíst červy, můžete jíst hmyz, můžete vyřešit problém hladu, ale už vám neřeknou druhé výsledky studií, že když jíte hmyz, tak poprvé 40 až 50 procent hmyzu obsahuje velmi nebezpečné parazity, které pronikají do vašeho těla. Podruhé, pojídání hmyzu způsobuje, že váš imunitní systém snižuje výkon na 40 až 50 procent. A potřetí, abyste měli dostatek hmyzu, tak byste museli udělat opět zásahy do přírodního prostředí. Takže tento způsob cesty se mi zdá být poněkud nevhodný.

Ovšem, můžete mít i jiné řešení potravin a populace. Jednak forma regenerativního zemědělství a jednak nová cesta k novému zemědělství, které vychází z poznatků, které se získaly v Rusku a Bělorusku, a které umožňuje dokonce v našich podmínkách mít dvě úrody ročně. Ale nebudu tuto technologii popisovat, zatím je to spíše něco, co se začíná projevovat v některých pokusných farmách, ale je to možný způsob příštího osídlení, příštího zemědělství, příští kultury, příštího chápání.

Položte si otázku: Jestliže dnes vidíte tuto společnost, tak si opravdu myslíte, že když všichni budeme žít ve megapolis, tak vyřešíme dnešní problémy? Opravdu si myslíme, že když všichni budeme v digitálním světě, budeme mít digitální avatar, který dokonce místo nás půjde do práce – fantastická věc, zůstaňte ležet v posteli a pošlete digitálního avatara, ať se tam štve s vaším šéfem, blbým, lidským – to vyřeší naše problémy?

Martina: Pane profesore, odkud všechny tyto věci víte?

Peter Staněk: Ale to jsou studie, které dokonce publikuje mainstream – ovšem drobně, na poslední stránce, několika větami, nenápadné úpravy, aby nedej Bůh to někdo skutečně četl. A pak si řeknete druhou otázku: Máte prý informační společnost. Informační společnost, ovšem jedna klíčová otázka: Je problém v množství informací, nebo ve vaší neschopnosti tyto informace zařadit do kontextu? A z tohoto hlediska máte dvě možnosti. První možnost, kterou používal minulý režim, že budete mít cenzuru. Limitujete noviny a média, takže nemáte informace, ale máte samizdaty a posloucháte Svobodnou Evropu, a podíváte se rakouskou televizi, a tak dále. A těchto informací je málo.

Nebo uděláte druhou věc: Dám vám Niagaru informací, a vy se v ní utopíte, a stejně nechápete, ani tehdy, ani dnes. A pak si položíte drobnou otázku: K čemu jsou pak tyto informace, jestliže mi neumožní najít smysl života, najít svou vlastní životní cestu, podívat se na přírodu, na společnost a podobně? Protože klíčový problém dnešní společnosti není konkurenceschopnost. Zeptejte se většiny lidí, ať vám řeknou, co je smyslem jejich života. Proč jsou tady. Je to prostá přímo filozofická otázka. A zkuste analyzovat odpovědi obyčejných lidí, ale dokonce i elit. Elity vám řeknou, že jsou tady kvůli moci. Ale k čemu je vám moc? Moc je pouze nástroj, a jestliže nemáte komu vládnout a pokud depopulujete planetu, tak těch 500 miliónů už není miliarda, už je to 500 miliónů. Těm chcete vládnout? A kolik bude vládců? A bude dost těch obyčejných lidí, aby bylo komu vládnout? Nebo to bude najednou velký problém, protože opět bude před vámi stát zásadní otázka: Proč tady jste? Odpověď? Neznámá.

Našli jste odpověď na otázku: Proč tady jste? Co chcete zanechat potomkům? 1,5 tuny exkrementů, které jsou jediným hmatatelným produktem velké části lidí? Nebo zde chcete zanechat poznání?

Martina: Hned na začátku jste řekl, že někdo lidem vypnul semafory tak, že je zahltil informacemi. Ne, že by je o ně připravil, jako dřív, ale zahltil je, odvedl pozornost od skutečně důležitých věcí, odpovědí na to, odkud přicházíme, kam jdeme, a proč máme na tomto světě zastávku. Je to tak? A to přece neudělala příroda.

Peter Staněk: Ne, to udělal člověk. A paradoxní na tom je, že vezmete mayské stély na Yuacatánu, a většina nejčastěji se vyskytujících se otázek na mayských stélách zní takhle: „Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam směřujeme?“ Zkuste, aby tato geniální, digitální robotizovaná, umělou inteligencí řízená společnost, aby na to nalezla odpověď. Ale ona nějak odpověď nenachází. Máte digitální svět, budete mít metaversum, budete v něm žít, v digitálním světě, kde se budete potkávat, půjdete tam do digitální kavárny, na digitální dovolenou. Super. Vyřešili jste odpověď na klíčovou otázku: Proč tady jste? Co chcete zanechat svým potomkům? Půldruhé tuny exkrementů? Které jediné jsou zatím hmatatelným produktem pro velkou část lidí? Nebo chcete zanechat poznání?

A pak si najednou položíte otázku: Jestliže základním fenoménem přírody, ale i společnosti, je posun poznání, pak najednou chápete, proč je mezigenerační přenos informací. Protože mladý sice může mít informace, ale nechápe je, a nemá životní zkušenosti. Pak je najednou logické, že jestliže prosakuji svůj život poznáním, pak se s ním pojí odpovědnost k sobě samému, ke společnosti, přírodě. A najednou máte společnost, která nalézá nikoli vládnoucí vztahy k přírodě, ale je její součástí, a najednou chápe, že společnost je přímou součástí přírody. A Matka příroda vám najednou pokyne laskavou ruku, nebude vám dělat problémy přírodních změn, a vy si najednou uvědomíte, že jste nalezli něco, co se nazývá dynamická rovnováha mezi společností a přírodou.

Abych to řekl neurologicky, úplně nádherně vám to doložím takhle: Jelikož váš organismus každý den získává miliardu informací, musíte je třídit. Spíte nejenom proto, abyste odstraňovali toxiny, ale abyste odstranili zahlcení informačních toků. Váš mozek to udělá v první fázi šesti hodin zvané REM fáze. Ale vy si položíte klíčovou otázku, nad kterou bádali vědci i na stanfordské lékařské fakultě: Jakým klíčem třídíte informace? A najednou je tady krásná odpověď: Je to emočně logický klíč. Ale pozor, emočně logický klíč je odrazem morálních, etických a mravních principů society, které jste členem. A jelikož je tato společnost zahlcena neodpovědností, spotřebou, ovládáním, terorizováním a podobně, pak pro velkou část lidí toto funguje. Paradoxní stav přírody: Deset procent má jiné kriteriální funkce pro třídění informací. Můžete vzít jakýkoliv civilizační model, jakýkoliv etnikum, vždy je to 90 a 10 procent, až byste to nazvali jako přírodní fenomenální zákon.

Ale proč to tak je? Proč těch 10 procent má pocit, že nepatří do dané společnosti? Protože jejich priority a všechno ostatní je postaveno v jiné architektuře. A 90 procent řve: „Jo, podražilo nám lyžování v Kitzbühelu. A podívejte, chleba nám podražil. A dokonce dále nemůžeme plýtvat energií. Ale to nevadí. Ona nám podražila, ale uvidíme, co budeme dělat.“ Proč jsou neodpovědní? Proč se nezamyslí nad sebou, dětmi, společností a přírodou? Protože když by měli poznání, pak by museli mít také odpovědnost. A jestliže budou mít odpovědnost, pak se nemůžou chovat tak nezodpovědně, jako Evropská unie, která prohlásí, že Zelený úděl je nejlepší vynález, jaký máme, a zároveň klidně prohlásí, že do roku 2030 zvýší těžbu dřeva o 75 procent. A nepochybně asi víte, že les je nejlepším způsobem, jak vyrovnávat klimatickou rovnováhu. Má to logiku?

Příčinou toho, co se nyní děje, je ztráta fundamentálních etických principů, což nám znemožní řešit současné nakumulované krize

Martina: Pane profesore, když to takto položíte, tak samozřejmě v žádném případě. Ale řekněte mi. Znamená to, co jste teď vyjmenoval, že ekonomická, klimatická, lidská, krize identifikace lidí a tak dál, je jenom odnož krize duchovní?

Peter Staněk: Ano. Je to přesně to, co řekl Baťa při krizi v roce 1929. To není ekonomická krize, to je krize morálky a etiky společnosti. A bohužel toto přesně sedí, a starý Baťa to perfektně vystihl a nepotřeboval k tomu žádné filozofické traktáty, ani digitální svět. Dokonce, představte si, neměl ani ponětí o umělé inteligenci. A on, jeden člověk, na to přišel.

Martina: Protože věděl, proč je na tomto světě?

Peter Staněk: Ano, přesně tak. A proto jeho podniky byly tak sociální a produkční, jak byly. A proto expandoval po světě. Proto měl zásadu, že když pracujete a jste odpovědní, tak vás musím odměnit, ale když jste lempl, tak vás také odměním – kladivem. Vyberete si pouze: pravý nebo levý palec. To je vaše volba. A toto všechno je známo. Právě otázka ztráty etických principů – a prosím vás, nemluvte mi o hodnotách Evropské unie – ztráta etických fundamentálních principů je to, co nás teď bude nesmírně tlačit, a znemožní nám to řešit všechny krize, které máme kolem sebe, a bude to vést jenom k tomu, co nazývají někteří lidé „kumulativní efekt jednotlivých krizí“. To znamená, propojí se a udrží nesmírně silně, a pak si všichni budou myslet: „Jo, nepřízeň osudu. Smůla. Žijeme v nesmírně zlé době.“

Martina: Jako když se spojí několik lokálních bouřek a vznikne dokonalá bouřka?

Peter Staněk: Jo, vznikne supercela. Ano, přesně tak. A pak vás tato supercela spláchne, očistí dané území. Je to tedy přírodní očištění území, ukáže vám vaši velikost v antropocénu, a v konečném důsledku se příroda akorát zachechtá, protože člověk je opět nepoučitelný.

Slovo „volby“ souvisí s poznáním, že: „Vůl by zvolil nejhorší možnou variantu“. Většina lidí se stále nechá zklamat těmi, koho zvolili, a za čtyři roky zvolí ty samé, nebo ještě větší idioty.

Martina: Pane profesore, jestliže jsme jako lidstvo na křižovatce, která vznikla proto, že máme hlubokou krizi mravní, řečeno baťovsky, nebo duchovní, tak pokud ale prvně nebudeme hledat cestu k novému pojmenování duchovních a etických principů, tak se zaručeně musíme na té křižovatce vydat tou nejhorší cestou.

Peter Staněk: Mohla byste parafrázovat slovo „volby“, které nevzniklo jako demokratický efekt, ale jako známé vyjádření: „Vůl by zvolil nejhorší možnou variantu.“ V tomto ohledu tedy skutečně slovo „volby“ přesně sedí. Paradoxní je, že většina se opět pravidelně nechá zklamat tím, koho zvolila, a pak opět neomylně za čtyři roky zvolí ještě větší idioty, a opět jsou překvapeni, že tito idioti jsou opravdu idioti. A tak si kladete otázku: „Proč to proboha tak neomylně, opakovaně volí jako nejhorší možné řešení?“ Protože to znamená jednu drobnost: Velká část lidí nechce být odpovědná za důsledky svého jednání. Oni jsou dokonce neodpovědní za to, koho vyberou a pak prohlásí, že jsou zklamáni, že byli podvedeni, a tak pokračují dál.

Ale my si vezmeme jednu základní věc: Jestliže jsem odpovědný, tak první fáze je, že mám být odpovědný k sobě, k sobě samému, ke svému organizmu, svému nitru a svému fungování. A když se na to podíváte, tak najednou zjistíte: že se pro Boha na Vánoce budeme přežírat, a pak budeme chodit do fitnesska, abychom zhubli. Nesmírně logické. Na druhé straně budeme říkat, že přeci mnohé věci jsou zdravé, například hmyz. Ale my víme, že to tak není. Pak se podíváme na samotné vlastní fungování vašeho organismu, a dospějete k zajímavé věci, že klíčovým parametrem pro váš imunitní systém je diverzita vašeho mikrobiomu ve vašich střevech. A teď všechny výzkumy Stanfordu ukázaly zajímavou věc: Normální počet druhů mikroorganismů je 1900. V civilizovaném člověku je 1200. Pokles diverzity druhu vede k poklesu vašeho imunitního systému o 40 až 50 procent. To jsou výzkumy stanfordské lékařské fakulty.

A z toho vyplývá jedna zajímavá věc: Proč došlo k tomu poklesu? Musíte vědět, že medicína se musí ptát na příčinu. Ne jenom, že řeším váš klinický stav, ale musím vědět, co je příčinou nemoci – snížení funkčnosti imunitního systému, trvalé stresy, latentní zápaly, nebo co to je? A najednou zjistíte, že chemizace prostředí vede k výrazné redukci druhové různorodosti vašeho trávicího traktu. Ale váš trávicí trakt je geniální architektonický „udělák“. Je to dokonalý systém, ale když tam vnesete tyto chemické důsledky, tak se začne zadrhávat, a vzniknou zápaly. Latentní zápaly vyšponují imunitní systém na maximum, a on, jako když motor běží 200 hodin na maximální výkon – pak selže.

A teď najednou máte opět zvláštní poznatky: lesní medicína. Dělají ji Japonci. A tato lesní medicína zjišťuje podivné jevy: Vyjdete na dvě hodiny na procházku do lesa, a najednou zjistíte, že ty dvě hodiny procházky po lese zvýšily výkonost vašeho imunitního systému o 40 až 50 procent. Ale Japonci dále zjistili, že pouze 40 procent vysvětlí materiální produkty rostlin, ale že 60 procent je jiných, nazveme to – nemateriálních příčin.

No, a pak jste u další zajímavé věci. Jak je to vlastně s projektem Neuralink? Proč Elon Musk založil institut Neuralink, a v rámci toho institutu měli vymyslet systém, aby lidé měli jenom správné myšlenky a fungovali jedině správným způsobem a tak dále? A najednou přijde žaloba na pana Muska o 284 miliard dolarů – zpronevěřil investorské peníze. A vy si položíte druhou otázku: Jak je to možné? A tato otázka má klidnou odpověď: Protože se zjistilo, že vědomí je kvantové nemateriální, a nemůžete ho ovlivňovat. Můžete ovlivňovat strach, hrůzu, hněv a podobně, ale ne vědomí. Vědomí dokonce nemůžete ovlivnit ani grafénovými nanočásticemi, které jsou ve vakcíně mRNA. Už vidím, jak zuří všichni potírači hoaxů. Ale toto všechno znamená jednu základní věc: K čemu je určen váš mozek, a váš organismus? K tomu, aby byl schopen zpracovat množství informací z vnějšku i z vnitřku, a aby poznal, jak funguje váš organismus, jak funguje společnost a příroda.

Martina: Zkrátka – k myšlení.

Peter Staněk: Ano, protože toto myšlení vám umožní, abyste pochopil souvislosti. K tomu máte informace. My jsme ve zvláštní době – informační společnost poprvé od renesance poskytla obrovské terabyty informací, a my opět, jako Leonardo, můžeme udělat komplexní obraz světa. Ale my ho neděláme. Proč? Protože detailní znalost o špičce špendlíku je nesmírně fundamentální, ale přitom nevíte, k čemu ten špendlík je.

Martina: Protože nehledáme příčiny, ale neustále řešíme důsledky.

Peter Staněk: Přesně tak.

Martina: Od zdravotnictví po ekonomiku, až po duchovní otázky.

Peter Staněk: Přesně tak, absolutně souhlasím. A toto poznání by mělo být základním východiskem pro něco jiného. A teď se podíváte na tým profesora László, který dostal miliardy dolarů. Má veliký tým, který pracuje na Stanfordské univerzitě, a vytváří model nové společnosti a jejího fungování. A teď se podržte: Tento společenský model není založen na konkurenci, souboji, ovládání a spotřebě, ale na třech bezpečnostních protokolech z rostlinné říše: spolupráce, komunikace, empatie. Nechtěla byste žít v takové společnosti? A proč toto rostliny, které jsou tady o miliardu let déle než my, lidé, toto nalezly? A my, jako veliký Homo sapiens, vrchol evolučního řetězce, nejvýznamnější tvor na planetě – blbec – to není schopen pochopit?

Martina: Když takto píšeš o premiérovi, dostáváš hodně negativních rozhořčených dopisů od jednotlivců, případně celých „pracovních kolektivů“?

Vidlák: Skutečně ne. Jsem hrozně překvapený, když jsem teď kvůli demonstracím začal jezdit do Prahy, že většina lidí je vlastně úplně normálních. Řekl bych to tak, že v lidech ještě je étos života, že to lidé umí, ale že čím víc je člověk odtržený, čím víc si mohl dovolit pomocí peněz sanovat morální chyby v lidském životě, jak už jsem říkal, kdy je možné opouštět matku s dítětem, nedodržovat smlouvy, a vždycky se to nějak udělá, a toho člověka to nezničí, nezabije ho to, neskončí smrtí, nebo nějakou strašnou věcí, protože to peníze nahradí, tak je to horší. Ale stejně si pořád myslím, že i když to trošku máme v sobě všichni, a to včetně mě, tak že se to tam dá najít, a že 30 let blahobytu a odtržení nezakryje stovky let, kdy to nějak vznikalo, kdy člověk musel být jiný, protože to jinak nešlo.

Martina: Takže vlastně pád na ústa může být i dost ozdravný.

Vidlák: Ano, ale obávám se toho, co všechno při tomto pádu, při této katastrofě, Héraklés z Augiášova chlíva vyplaví, a co tam zbude. Pro mě je obava spíš v tom, že když přijde takováhle katastrofa, tak sebou bere vinné i nevinné, a je to víc statistika než spravedlnost.

Martina: Tady je také ještě otázka na pád, a pád. Protože pád, kdy se člověk musí trochu uskrovnit, je mu trochu zima, je trochu v nepohodlí, a uvědomí si, že věci kolem něj nejsou samozřejmé, a začne si jich vážit trochu více než předtím, tak to je asi úplně jiný pád, než když padne opravdu na dno, do chudoby. A my zatím nevíme, jak hluboká je tato propast, a jestli se cestou někde zachytíme. Není-liž pravda?

Vidlák: Myslím, že teď na Václavák při první i druhé demonstraci přišli lidi, kteří vidí, že loď, která nás někam veze, pluje špatným směrem, a že to jsou většinou lidé, kteří už delší dobu měli pocit, nebo postupně získali dojem, že ledovců kolem je nějak moc a že by se tam asi plout nemělo. A teď, když začínáme na ledovce skutečně narážet, tak to jsou lidé, kteří si první všimli, že Titanik je malinko nahnutý a že se na Titaniku z hlediska potopení všechno podstatné stalo v posledních pěti minutách. Do té doby se loď jenom stále víc nakláněla, oni si v klidu spouštěli čluny, a pokud si pomatuji ještě z knížky Miloše Hubáčka o Titaniku, tak tam říká, že spousta žen se zdráhala nastoupit na čluny, protože se jim nechtělo do malého, vratkého člunu na černé tmavé moře, kdy navíc byla teplota pod nulou, a velká loď vypadala furt bezpečně, pořád svítili, a všecko fungovalo.

Martina: Však také většina člunů byla téměř poloprázdná.

Vidlák: Ano, a já tomu vlastně rozumím. A dnes rozumím už i tomu, proč třeba i ve 30. letech většina evropských Židů z Německa, a také u nás, prostě neutekla. Protože jsme pořád měli pocit, že to je v pořádku. A teď na Václavák podle mě přišli první lidé, kteří si všimli, že loď je nahnutá. Nevím, jestli je to dané nějakým jejich vnitřním nastavením, nebo že jsou víc přemýšliví, a řekli si, že tahle loď je nahnutá tak, že se může potopit, a ještě by se s tím možná dalo něco udělat, nebo aspoň naplnit čluny. Ale nemyslím si, že tam byli demonstrovat kvůli svobodě, ale že tam přišli proto, že jsou ohroženy jejich základní věci do života, to základní, co mají, co opravdu potřebují k přežití, že nepřišli, aby demonstrovali nějaký vznešený ideál.

To je naprosto přesný opak případu Milionu chvilek, tedy nasycených lidí, kteří mají svým způsobem všechno, mají práci, školy, a kteří přišli, a demonstrovali za ideál, že premiér nemá být, možná, estébák, nebo že premiér ukradl, přivlastnil si nějakou dotaci. Tak to je skutečně ideál, za který demonstrovali. Já jsem se tehdy o těchto demonstracích vyjadřoval poměrně jízlivě z toho důvodu, že si myslím, že něco takového s ničím nepohne, že si zademonstrovali, ale na vládě se nepohnula ani myš, nikoho to netrápilo, a prostě se to nějak vyřešilo až ve volbách. Ale že by toho zlého, hrozného premiéra, estébáka, národ až tak vypráskal, pravda není, takže on sehrál ve volbách se současnou pětikoalicí poměrně důstojnou partii.

Lidé začínají demonstrovat, protože je na náměstí žene obava z katastrofy

Martina: A pohne se teď myš? 28. září byl Václavák také poměrně plný, a připočteme-li k tomu, že tentokrát se propojovali z náměstí v Brně, Ostravě, Místku a podobně, kam také přišlo, nevím kolik lidí, ještě nemám čísla. Myslíš, že to pohne touto vládou?

Vidlák: Pokud lidi začínají demonstrovat proto, že je začíná hnát na náměstí vyhlídka na katastrofu, tak myslím, že se to hýbat bude, ale nebude to ještě tak hned. Troufám si klidně tvrdit, že pokud by se celá tahle situace nějak vyřešila už teď, tak abych řekl pravdu, opravdu nevím jak, ale řekněme, že by teď přišel nějaký deus ex machina, a nakolejil všechno zase zpátky, začal znova z Ruska proudit plyn, a ceny energií by se vrátily na nějaké původní hodnoty, tak myslím, že by to demonstrace skutečně uklidnilo. Ale zatím to spíš vypadá obráceně, a lidé tam nejsou proto, že by měli problém s tím, že na burze trošku poskočily ceny energií, a lidé nadávají, ale přišli proto, že se to utrhlo z řetězu takovým způsobem, že lidi mají skutečně existenční obavy o svou budoucnost, a i když to na ně ještě nedopadlo úplně, tak teď přišli ti první, kteří z životních zkušeností vidí, jak opravdu vážný průšvih může nastat. Však tam nebyli žádní mladí lidé.

Martina: Den před 28. zářím navíc došlo k výbuchu Nord Stream, což si myslím, že si ještě lidé na náměstí úplně neuvědomovali. Myslíš, že toto může být další hřebíček do rakvičky, protože to může být skutečně fatální?

Vidlák: Kdyby výbuch na těch potrubích, což v době, kdy toto natáčíme, vypadá jako téměř prokázané, tedy že šlo o záměrný útok, že to nebyla žádná nehoda, ale že se skutečně někdo postaral, aby přes tato potrubí žádný plyn nemohl jít, tak myslím, že kdyby se to stalo týden před demonstrací, nebo naopak byla demonstrace o týden dál, tak by lidí přišlo ještě podstatně víc.

Martina: Protože to dochází postupně…

Vidlák: Ano. Sám vím, je to moje pětiletá zkušenost z blogování, že člověk nerad mění své zavedené osvědčené názory, které ho v životě někam dotáhly: postavil si dům, zplodil děti, a třeba se i rozumně rozvedl s manželkou, a prostě fungují. Takže nějakým způsobem žil, a teď najednou přichází do něčeho, kdy se třeba ukazuje, že jeho předchozí návody na život, které uplatňoval, přestávají fungovat. A myslím, že to nejde udělat rychle. Když jsem napsal první článek o tom, zda je řepka tak špatná, že to je super předplodina, že má i své pozitivní vlastnosti, tak musím říct, že to trvalo třeba několik měsíců, než se názor mých čtenářů začal obracet. Ale ze začátku proti tomu strašně bojovali.

Patří média vládě, nebo vláda médiím? Kdo koho ovlivňuje víc? Kdo skutečně rozhoduje o tom, co se tady bude dít?

Martina: U mě se ti to nepodařilo doteď. Ale nejsem zemědělec. V každém případě, viděl jsi nějaký posun v rétorice nejenom mluvčích na demonstracích, ale také třeba i demonstrujících?

Vidlák: V principu zatím ne. Myslím, že pocit ohrožení roste s množstvím informací, ale zatím jsme jakoby pořád ještě před katastrofou, Titanik je zatím pořád jenom trošku nahnutý. Různí odborníci, topiči, vybíhají ze sklepení a říkají: „To je problém, to je špatný, toto je špatný, ono to fakt, lidi, vypadá, že se nám loď potopí.“

Martina: Ale ne. Titanik je přece nepotopitelný.

Vidlák: Ano, ale pořád si ještě hromada lidí myslí, že proč by se to mělo potopit? Nikdy se nic takového nepotopilo, ono se to přece nějak vyřeší.

Martina: Možná, že ti, kteří říkají, že Titanik je nepotopitelný, mají velkou pomoc v podobě médií. Nebo také ne. Zajímal by mě tvůj názor na to, jak média informují o práci, nebo naopak o nečinnosti vlády. Jak informují o celé energetické krizi, o válce, a třeba i o demonstracích?

Vidlák: Teď zkusím vhodnou formulaci: Nejvíc přemýšlím o tom, jestli média patří vládě, nebo vláda médiím. A nedokážu se rozhodnout, kdo koho ovlivňuje víc, nebo kdo skutečně rozhoduje o tom, co se tady bude dělat. Ale když se podíváme na většinu rozhovorů s politiky, tak mám dneska pocit, že třeba i premiéra, nebo nějakého ministra, ten novinář pase, a že mu při rozhovoru vysvětluje, co má pan premiér říkat, a hlavně, co si má myslet. A oni se to naučili. Dělají a říkají prostě to, co se chce, aby si mysleli. Takto to funguje. Myslím, že jestli se jednoho dne – a zase, pokud se budeme bavit o svobodě – tento Titanik skutečně potopí, tak už nebudou zákony na ochranu novinářů, ale budou zákony na ochranu před novináři.

Martina: Ale v létě vyšel průzkum, který uvádí, že lidé stále velmi věří veřejnoprávním médiím. Na druhé straně ze stejného výzkumu vyplynulo, že lidé nejvíce důvěřují rádiím a zpravodajským webům, o něco méně tisku, a ze všeho nejméně pak věří televizím. Vyznáš se v tom nějak?

Vidlák: Mně by hlavně zajímalo, jak se takový průzkum udělal. To přišel dotazník, kde bylo: „Věříš České televizi? A věříš těmhle médiím?“

Velká mainstreamová média jsou pořád schopna nastolit témata, o kterých se bude mluvit, ale už přestávají být schopna ovlivnit, co si o tom budou lidé myslet

Martina: Na to existují specializované firmy, samozřejmě nevím, do jaké míry jsou objektivní.

Vidlák: Mě by spíš zajímalo, jak se na tohle odpovídá? Jak se to měří? To si lidé vezmou dotazník a řeknou: „Tak jo, tak věřím. Věřím tomu, že když ČT udělá nějakou reportáž z Ukrajiny, tak asi věřím tomu, co tam natočili, že to tam opravdu víceméně takhle vypadá. Tak jo, vlastně věřím.“ Ale já bych to spíš řekl takhle: V dnešní době jsou i velká mainstreamová média ještě pořád schopna nastolit témata, o kterých se bude mluvit, ale už přestávají být schopna ovlivnit, co si o tom budou lidé myslet.

Martina: Pořád mi ještě vrtá hlavou naše diskuse o důležitosti svobody. A ty jsi odpovídal, tak jak si odpovídal. A mě by zajímalo, jak důležitá je svoboda pro tebe?

Vidlák: Abych řekl pravdu, když se to tak vezme, tak já jsem v totalitě téměř nežil. Byl jsem malé dítě, moje svoboda byla omezena tím, co mi dovolili rodiče, a z toho hlediska jsem už prožil život v této době, která mi nepřišla špatná, nebo tak, že bych ji takhle nechtěl. Je hrozně hezké, že se může cestovat po celé Evropě, nikdy mi nevadilo, a to je prostě fajn, že do Chorvatska můžu jet s občankou, a nepotřebuji ani pas, a je to téměř bez kontrol. Mně se tento svět docela líbil, a je to vlastně i hezký svět, ve kterém kdo hodně pracuje, se může domoct něčeho víc. Nebo že když má někdo dobrý nápad, tak je za to oceněný. Samozřejmě líbilo se mi v tomto světě i to, že existují sociální práva a že tedy, kdo je na tom špatně, tak neumře hlady, že není vyobcovaný. Samozřejmě, mělo to spoustu chyb, dá se o tom mluvit, ale mně se tenhle svět vlastně docela líbil, byl to svět, kde se museli všichni víceméně dohodnout.

Já jsem nastoupil do práce v roce 2000, a byl to hezký svět. Ale řekl bych, že to byl svět, který dost stál, řekněme, na pozitivech předchozího režimu. Dám příklad: Když jsem nastoupil do práce, tak všichni moji kolegové, většinou dlouholetí, byli namakaní ve všem, co dělali, a rozuměli tomu od A do Z, byli prostě šikovní, a já jsem měl mezi nimi velmi těžkou pozici. A samozřejmě jsem těžce nesl, že každý druhý je šikovnější a chytřejší než já, a vždycky jsem si říkal: „Kdy se domůžu takového platu, abych si mohl založit rodinu, protože to pořád nikam nevede.“ Dneska je mi 40, a jsem v práci pořád nejmladší, jako kdyby se to po mně někde zaseklo, a pořád si říkám, vlastně už skoro 15 let si říkám: „Kdy přijde nějaký mladý namakaný inženýrek, ambiciózní, a já si budu říkat: „Člověče, ty teď musíš zabrat, protože oni tě sesadí. Nebo on půjde na tvé místo, protože je mladý, šikovný, víc vydrží.“ Ale nic takového vůbec není.

Martina: Takže máš pocit, že se vývoj, erudice jednotlivců zpomalila?

Vidlák: Já bych spíš řekl, že předchozí režim měl pár strašně významných pozitiv, že tento nový režim stojí na zádech původního režimu, na jeho pozitivech. A ta hlavní pozitiva byla, že všichni byli zvyklí a uměli pracovat, a něco uměli. To jsme si nechali během těch 30 let vzít, takže teď najednou v posledních letech nejsou nikde lidi. Máme krizi, ale nejsou lidi.

Martina: Nejsou řemeslníci.

Vidlák: Nejsou řemeslníci, není nic. Lidi už nejsou nikde, a furt přemýšlím, kam šli mladí lidé pracovat, když máme tak nízkou nezaměstnanost. Ale automechanici nejsou. V našem venkovském servisu, kde ještě před 10 lety, kdy jsem se přistěhoval, pracovalo pět automechaniků, a teď jsou tam dva, a jeden z nich chodí vyřizovat zakázky, protože lidi nejsou. A myslím, že až teď odcházejí do důchodů poslední staří pardálové, které vychoval předchozí režim, nebo které vychovaly raná 90. léta, a odcházejí do důchodu. A tady jeden starší, zkušený člověk, má na své dílně, nebo na svém pracovišti pět mladých, nebo ještě víc, a když teď odejde do důchodu, tak se ukazuje, že to celé držel, že to táhnul dopředu a že těch pět mladších je najednou bezradných, a ze dne na den všechno trvá třikrát tak dlouho.

Dám třeba příklad ze své praxe: Já jsem technik přes obilná sila, a všude byli fakt staří chlapi před důchodem, kteří ve dvou táhli žně, obstarali celé silo ve dvou lidech, a všecko fungovalo. Pak šli do důchodu, a přišli noví. Oni je vyškolili – ale protože je dneska fluktuace vyšší, lidi chodí na zajímavější práce – tak já už tam mám dneska v podstatě čtvrtou generaci, už se to několikanásobně vystřídalo. A v každé generaci vidím, jak silo zpomaluje příjem, jak jim to trvá déle, než se obilí vyčistí a než se přijme, jak je to složitější, náročnější, jak přibývá chyb.

Martina: Člověk by to čekal skoro obráceně.

Vidlák: Ano, ale není to tak.

Svoboda umřít zimou pod mostem není svoboda. Člověk, který uvidí děti brečet hladem, nebude přemýšlet o svobodě, ale většinou strčí hlavu do chomoutu a podřídí se.

Martina: Mně se moc líbí, když si teď povídáme, jak je markantní, jak já mnohdy mluvím teoreticky, protože jsem už dlouho z města, a žádnou práci rukama vlastně také nedělám, ale ty ano, ty máš prostě fortel. A uvědomuji si, že někdy mluvím o svobodě, idejích, a ty pak mluvíš o tom, že se zpomaluje silo. Je to vlastně moc zajímavá konfrontace. Přesto všechno, co jsi teď řekl, jak se to pořád všecko víc zadrhává a znekvalitňuje, se chci zeptat: Když teď zkřížím naše ideje a pragmatické věci – čeká nás rozhodování: Buďto svoboda, nebo energie?

Vidlák: To je zajímavá otázka: Svoboda, nebo energie?

Martina: Strč hlavu do postroje, a svítíš, máš teplo, nebo tady bojuj a utne se ti tipec. Zjednodušeně řečeno.

Vidlák: Jasně, rozumím. Na tohle se strašně špatně odpovídá, protože nevidím, jako že by to bylo buď, anebo. Nemyslím, že to je „svoboda, nebo energie“.

Martina: Právě. Na to se ptám. Takže jsem to vyhrotila.

Vidlák: Myslím, že takto tato otázka pro většinu lidi nebude stát. Myslím, že pro většinu lidí stojí otázka takovýmto způsobem: Musím dětem nachystat školní tašku, musí mít svačinu, a že by měli chodit na nějaké kroužky a na fotbal, k zubaři, rovnátka. Ta otázka je spíš taková, že tohle všechno najednou nebude. Myslím, že většina lidí nepřemýšlí o svobodě. Běžný, prostý člověk nepřemýšlí o svobodě, nebo ano, ale pro ně je svoboda, že může jet, jak jsem říkal, do Chorvatska, že to byl hrozně hezký svět. Ale myslím, že tohle mu nikdo svým způsobem nebere. Ale že tento člověk se začíná bát o to, že mu děti budou strádat. A myslím, že když se strádá, tak se o svobodě moc nepřemýšlí. Není náhoda, že když je nějaká země opravdu ve válce, tak se prostě svoboda seškrtá úplně absolutně. Řekněte mi, kde byla nějaká válka, kde by nedocházelo na direktivní rozhodování, kde by nefungoval, kde by se neuplatňoval velmi přísný režim, a přísný trest smrti.

Martina: Ale teď jsi to řekl, a proto jsem se na to ptala, protože my dostáváme informaci, že už jsme několikátý rok ve válce.

Vidlák: Tak proč bychom se měli divit, že přicházíme o svobodu, vždyť když jsme ve válce, tak o svobodu vždycky přicházíme. Aby mohla být svoboda, nesmí být válka. Aby mohla být svoboda, tak lidi nesmí mít hlad, protože když má někdo hlad, tak nikdy nemůže být ve svobodě. Svoboda umřít zimou pod mostem není žádná svoboda. Člověk, který tam pod tím mostem bude umírat, anebo který uvidí, že mu prostě děti brečí hladem, anebo možná i méně, ten člověk, který uvidí, že jeho dítě prostě nemůže ani na fotbal, ani nikam jinam, ačkoliv všichni ostatní můžou, nebude nikdy přemýšlet o svobodě jako o nějakém étosu. On uvidí, že jeho životu něco poměrně zásadního chybí, a bude přemýšlet o tom, jak to udělat, aby to měl. A kvůli tomu zpravidla strčí hlavu do chomoutu. Ani disidentů za komunistů nebylo tolik. Mnohem víc bylo lidí, kteří se nějakým způsobem zařadili. Ale takhle lidi skutečně přemýšlejí.

Martina: Může to být úmysl?

Vidlák: To nevím. Myslím, že ne. Samozřejmě mě spousta mých čtenářů odkazuje na různé plány, Kalergiho plány, Great Reset a že Klaus Schwab to má s námi vymyšlené a že Bill Gates má svou nadaci a ovládá to. Já, ať se snažím, jak chci, v tom plán nedokážu vidět. Spíše vidím hemžení všeho možného, spousty vlivů, které se různě přelévají. Nevidím prostě, že by někdo měl nějaký velký, hluboký záměr nás všecky zotročit. Spíš vidím, že okolnosti začínají být neřiditelné, že jsme se jako společnost, jako Západ, řekněme, dostali do určité pasti, a že nás začínají zotročovat okolnosti. Že nás začíná zotročovat to, že aby to vypadalo tak, že náš svět je ještě dobrý, nebo že ještě nějakým způsobem funguje, a že to uřídíme, tak musíme začít strkat hlavu do chomoutu.

Když zhasne světlo, a budou prázdné supermarkety, tak se lidé nebudou bavit o svobodě, ale o tom, kde co sehnat. A když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém.

Martina: Několikrát jsi odvážně řekl „nevím“. Ale přesto všechno, scházíš se teď s politiky, protože tvé blogy mají dopad. Představ si, že za tebou někdo přijde a řekne: „Pojď pomoct, Vidláku.“ Tak co bys dělal? Řekni mi, kdybys byl teď na místě vlády, co myslíš, že by bylo dobré, nutné udělat, jaké stanovisko bys zaujal ty?

Vidlák: Tak ministrovi zahraničí bych asi řekl, že je zapotřebí s Ruskem začít mluvit a že je zapotřebí mluvit s Ukrajinou, nějakým způsobem, a zkusit najít způsob, jak zastavit boje, nastolit holt nějakou demarkační čáru, a pak se o ní třeba příštích dvacet let bavit, a třeba k něčemu dojít. Možná ne. Ale to bych řekl, že je zapotřebí jako první. Ministrovi průmyslu bych řekl, že je asi opravdu nutné zajet do Ruska a říct, že to s tím plynem musíme nějak udělat. K čemu, jaké ideály nám zbydou, když nám nezbude než bojovat o život?

Martina: Klasik říká, že se velmi těžce uvažuje ušlechtile, když člověk nemá na jídlo.

Vidlák: Ano. A myslím, že společnost je opravdu svobodná tehdy, když jsou zajištěny základní potřeby. Pak se člověk může povznést k tomu, že jako ve starém Řecku bude chodit do divadla, protože se uživí svou keramikou. Uživí se tím, že produkuje olivový olej, něco pěstuje, něco vyrábí, a dokonce vyrábí tak, že má ještě čas cvičit se štítem a kopím, a pak chodí i na kulturu. A pak tam můžou žít nějací filozofové, na které taky zbyde, zbývají peníze, a najednou je to skutečně svobodná společnost. Ale nemyslím si, že se svoboda dá úplně oddělit od toho, aby lidi žili nějakým způsobem zajištěni.

Ale tím neříkám, že musejí být bohatí, spíš říkám, jako že mají jistotu, možná v tom, že mají jeden druhého a že se to s nějakou pomocí Boží dá dokázat. Ale dneska bych řekl vládě: „Když nezajistíte základní potřeby, tak nebude nic. Jak dlouho to bude trvat, když se opravdu zhasne? Nebo když najednou bude supermarket prázdný? Jak se lidi budou bavit o nějaké svobodě? Jak je pro ně důležitá? Myslím, že se budou bavit o tom, kde co sehnat. A když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.“ Pochybuji, že by se v téhle republice našla jakákoliv máma, nebo jakýkoliv otec, který by dlouho snesl dívat se na děti, jak mu brečí hlady. Dovedu si představit, že nějaká mamina navlíkne své děti, dá jim dvě čepice, čtyři oblečení, a bude jim říkat: „Ve jménu boje proti Rusku máme doma 15 stupňů.“ Ale pochybuju, že stejná máma udělá to samé, a řekne: „Ve jménu boje proti Rusku musíš mít hlad.“ Myslím, že tímhle směrem diskuse nikdy nepůjde. Takže bych řekl, že je nutné dostat sem do republiky nějak energii. A ano, a pak bych řekl: „Fajn. Třicet let jsme stavěli to, abychom byli závislí na Rusku, tak teď třicet let stavte, abychom na něm závislí nebyli, a až to tak bude, tak se můžeme znova bavit o nějakém étosu a ideálech, které Rusko dodržuje, nebo nedodržuje.“ A pak je to nějaká páka, pak je to vyhratelná válka.

Jeden můj známý, jeden můj čtenář mne několikrát odrazoval od chyb, a vždy dobře říkal: „Když už něco takového uděláš, a do něčeho jdeš, tak bys měl mít aspoň teoretickou šanci vyhrát. A když od začátku nemáš vlastně žádnou šanci vyhrát, tak to proboha nedělej, protože ti to nemůže nijak pomoct, nemůže to nic přinést.“ Premiérovi bych asi řekl, ať podá demisi, že to by asi poměrně hodně uklidnilo davy. Ale myslím, že bez energií se prostě nic moc udělat nedá. A jestli chceme vést nějaký boj za ideály, tak bude o třicet let odložen.

Martina: Vidláku, moc ti děkuji za návštěvu ve studiu, za všechen čas, který jsi nám věnoval. Ke konci jsi řekl jednu větu: „S pomocí Boží se to snad dá dokázat.“ Tak kéž nám bude dopřána. Díky moc.

Vidlák: Taky děkuji.

Martina: Když se znovu podívám na ekonomiku, tak co ti v tuhle chvíli přijde nejvíc nelogické v tom, jak se chováme, ať už jako země, nebo jako Evropa?

Václav Cílek: Vlastně nevím, protože jak jsem říkal na začátku rozhovoru, už vlastně moc neuvažuji ve velkém měřítku. To dneska dělá kde kdo, těchto lidí je hodně. To znamená, mě doopravdy zajímá měřítko třeba lesa, kde vidím, že potřebujeme smíšený les, pokud možno nestejnověký, ale také zároveň potřebujeme nové malé výrobní podniky, nové pily, specializované firmy, které budou dělat z místního lesa dětské hračky, nebo firmu, která je schopná poradit si třeba s břízou. Spíš to vnímám tak, že velký svět směřuje k nějakému konfliktu a že nový svět budujeme od začátku.

Martina: Přesto jsi vyskočil jako čertík z krabičky, když zaznělo slovo „elektromobilita“.

Václav Cílek: No jo, v elektromobilitě je velká síla. Elektromobilitu je možné dělit na tři úrovně. Základní úroveň je velká elektromobilita, to jsou příměstské vlaky, sycené jadernou elektrárnou, a to se leckde děje, třeba v okolí Prahy se budují nádraží, ale i leckde jinde. Těžko říct, jak to všechno dopadne. Má-li něco skutečně v elektromobilitě velký význam, tak je to síť příměstských vlaků. Pak je další okruh, to je střední elektromobilita. To jsou automobily, a ty mají význam v okamžiku, kdy je člověk dost bohatý, aby si každých 5, 8 let mohl kupovat novou baterii do auta, která je velmi těžká. A výsledek je menší znečištění. Ale menší znečištění je, i když máš dobrý katalyzátor na spalovacím motoru. Automobilová elektromobilita je pro mě z větší části, ne úplně, ale z větší části slepá ulice. A potom je nejmenší elektromobilita, a to, když si koupíš elektrokolo, k tomu dva panely, a dáš je na balkón nebo na dvorek, a pak s tím kolem, nebo s koloběžkou zacházíš, dejme tomu, jako s další baterií. To znamená, elektromobilita má pro mě smysl ve velké, a v nejmenší úrovni. To je to konkrétní řešení, aniž bych se pouštěl do toho, jak pitomý, nebo jak dobrý je Green Deal.

Když dochází voda ve studni, musíš ji prohloubit. Když zdražují potraviny, můžeš na zahrádce vypěstovat zeleninu a dobře vařit levněji.

Martina: Václave, celou dobu jsem ti slibovala, že spolu začneme budovat malý svět, protože rozumím tomu, co říkáš, když zdůrazňuješ, že mnohé velké věci zkrátka neovlivníme, ale ovlivníme sebe, a své nejbližší okolí. Tvé téma je zadržování vody v krajině, potravinová soběstačnost. Kůrovce jsi zmínil na začátku, že to je pro tebe velká pohroma. Řekni mi pro lidi, kteří nás teď poslouchají: Jak začít budovat svůj malý svět?

Václav Cílek: Mistr Sun v knize „O válečném umění“ má větu, že konflikty vyhráváme v okamžiku, když známe sebe, a když známe nepřítele. Znát sebe znamená, že víš, co chceš. Ale řada lidí neví, co chce. Kolik máš energie, jaké máš zdroje, kdyby to bylo ve válce, kolik máš tanků. Ale tady je to, na co máš sílu, a na co máš prostředky, a co tedy s těmito prostředky, které máš, si můžeš dovolit udělat. To je první rozvaha.

Druhá rozvaha je, kdo je nepřítel. A my to můžeme brát metaforicky, to znamená, že nepřítelem je situace. Třeba situace nedostatku vody, zdražujících se potravin, nebo kůrovce v lese, nebo že ti mizí voda ve studni, a víš v reálu, co to je, a podle toho potom volíš strategie. U Číňanů je mimochodem hrozně zajímavé, že nemají strategie, ale mají slovo, které se v češtině moc nepoužívá, a to jsou „strategemata“. To je způsob, jak zvítězit nad nepřítelem tím, že ho obelstíš. To znamená, že tam není válka, to je až poslední prostředek, ale de facto používání špiónů a hybridní války, nahlodávání moci nepřátel. Mistr Sun vplynul do ruské, nebo do sovětské doktríny moci, prostřednictvím Mongolů, a Mongolové, jako jedni z prvních, překládali dokonce z tankgutštiny, nebo z nějakého dnes zaniklého jazyka, poučení mistra Suna o válečném umění, a tím potom ovlivnili carskou, sovětskou i ruskou armádu.

Martina: Ale ty jsi jako nepřítele definoval situaci. Jak chceš obelstít situaci?

Václav Cílek: Když ti dochází voda ve studni, tak musíš studnu prohloubit. Když zjišťuješ, že potraviny jsou čím dál dražší, nebo víc chemické, tak buďto s tím nemůžeš dělat nic, nebo můžeš mít zahrádku a tam si vypěstovat vlastní rajčata, nebo aspoň něco málo. Nebo když jsou drahé potraviny, tak se můžeš podívat do jakýchsi nouzových kuchařek, dřív byly velmi oblíbené, byly vydávány za první i druhé světové války, i před tím. V Americe se tomu dneska říká „studentská kuchařka“. Je možné dělat velké množství kvalitních jídel za mnohem menší peníze, než jsme zvyklí.

Další věc u potravin je, o tom jsme se ani nebavili – ale v Evropské unii se vedou diskuse na téma, jestli má být maso zdaněné, nebo ne. S tím asi nic nenaděláme, ale můžeme se naučit používat – dcera vždycky radí cizrnu – nebo čočku, a tyto věci kolem. Takže to je celá řada drobných osobních strategií, které můžeš nastavit proti velké nepříjemné situaci.

Krize teprve začne. Zatím je peněz ve společnosti relativně dost, ale začnou docházet, a přijde víc úzkosti, strachu, obav a samozásobitelství.

Martina: Mají lidé na vesnici v tomto, řekněme, větší fištrón? Protože přirozeně by se mohlo zdát, že ano, a při návštěvách vesnic mě někteří lidé překvapují svým osvícením ve vztahu k přírodě. A mnozí mě zase překvapují tím, že o těchto věcech vůbec nepřemýšlejí, a jednou za měsíc se seberou, jedou do Makra, nakoupí a naplní si pultový mrazák. Vidíš tedy opravdu cestu v tomto rozdrobování? V těch skupinách? Nezpůsobí to vlastně to, že budeme skutečně žít na malých enklávách, ty enklávy budou spolu svým způsobem buď obchodovat, nebo bojovat, a bude to trošku „člověk člověku vlkem“?

Václav Cílek: Nemyslím, že by k tomuhle došlo. Ale k čemu dochází? Konkrétní čísla, nebo konkrétní údaje: Čas od času bývám mezi lesníky, a vždycky si hlídám, třeba kolik je samozásobitelů, to spočívá, když si lidé sami sbírají jahody nebo cibuli, nebo něco takového, tedy kolik lidí jde do lesa, aby si sami pokáceli a nařezali dříví. Množství těchto lidí příliš neroste. A lesníci říkají: „My jsme hrozně zpohodlněli.“ A já se jich také ptám: „Když bude maso zdaněno, počítáte s tím, že budete mít více pytláků?“ A zatím ne.

Martina: Nemají?

Václav Cílek: Ne. Jsou oblasti, kde je samozásobitelů víc, ale třeba konkrétně v civilizačních oblastech středních Čech, a podobně, jsou lidé zatím líní. Já jsem také líný, musím říct. A optimum je, nechat si dovézt naštípané dříví, prostě aby ti ho složili na dvoře. A méně lidí chodí takhle do lesa. Zvětšilo se množství krádeží dřeva, to ano, a objevují se, ale to už se několik let objevovali důchodci s kárkou, kteří jedou do lesa, nebo i do parku, a tam si seberou, nebo uříznou nějaké ty větve, a doma si z toho udělají malá polínka.

Ale my jsme teprve na začátku energetické krize, protože topná sezóna teprve začíná. Řada lidí má ještě stále našetřené nějaké peníze, aby překonala vysoké ceny plynu a elektřiny. Ale jak to bude za tři měsíce? Nebo za půl roku, kdy budou lidem docházet peníze? Ta krize teprve začne. Zatím se to moc neprojevuje. Já nevím, pokles obchodních tržeb o 7 procent, nebo někdo to má o 10 procent, ale zatím je peněz ve společnosti relativně dost. Ale postupně začnou docházet, a začne být víc úzkosti, víc strach, víc obav, víc samozásobitelství.

Martina: Řekni mi: Bylo to nutné? Bylo to nutné, aby tohle nastalo? Mluvíme o tom, jenom já o tom tady s vámi mluvím osm, deset let? Vy o tom mluvíte třicet let. Nejrůznější filozofové, sociologové, geopolitologové o tom napsali v sedmdesátých letech knížky, a já mám pocit, že je dopsali minulý týden. Bylo tohle, co nás čeká, nutné?

Václav Cílek: Asi jo. Ze studia antické literatury vyplývá jeden motiv, který se mi neustále vrací a který je tam několikrát zdůrazňován, a to, že lidé nedokáží žít dlouhou dobu v blahobytu a že je to korekce našeho chování. Zní to tak trošku popanštěle, a popanštělost je v tom, že se nás to týká, že to není jen pohled pána Boha, nebo Dia z vrcholu Olympu dolů mezi běžný lid, ale že my tím zároveň trpíme, nebo se trápíme aspoň.

Když bude nejhůř, dostaneme k roku 1960, kdy mnoho lidí dokázalo žít pěkné životy. Takže nemám velký strach, ale vím, že cesta ke skromné spokojenosti povede přes sociální výbuch.

Martina: Dobře, budeme na tom hledat něco dobrého. Myslíš si, že tohle je stav společnosti, ve kterém se nerozhoduje ani tak o tom, kolik, kdo z nás zhubne, ale kde se rozhoduje o budoucím duchovním směřování?

Václav Cílek: Ano. Myslím, že to doopravdy začíná definicí smyslu života, a to je definice osobní. Zároveň jsme na tom materiálně tak, že i když by bylo o dost hůř, tak se dostaneme, dejme tomu, na úroveň roku 1960, z daleka tam ještě nejsme. A to byla doba, kdy mnoho lidí dokázalo žít pěkné životy. Takže z tohoto pohledu já z toho nemám tak hrozně velký strach, ale vím, že tato cesta k této skromné spokojenosti povede pravděpodobně přes sociální výbuch.

Martina: Říkáš, že se kvalitou života, nebo uskromňováním, dostaneme maximálně na rok 1960. Ale jednak jsme mnohem víc zpovykaní, takže tento návrat bude bolavý, a pak, v roce 1960 měli lidé přeci jenom doma šporhelty, 3,5 miliónů lidí nežilo v panelácích, neměli všichni doma všechno na plyn, který fakt nemusí lusknutím prstů být. Takže nemyslíš, že tvá vize roku 1960 je ještě příliš optimistická?

Václav Cílek: Myslím, že optimistická není, ale že situace je jiná, je prostě evidentní, protože od toho roku 1960 uplynuly dvě, nebo tři desetiletí normálního vývoje. My nevíme, jakým způsobem to půjde dál, ale zase na druhou stranu v paneláku partaje zahřívají jedna druhou. Když jsou paneláky jsou zateplené, to vůbec není špatná věc, dole můžou mít lidi zahrádky, pokud jsou schopni bránit se tomu, aby jim to nikdo nevybral.

Martina: Jasně. Pokud mají dost střeliva, a podobně.

Václav Cílek: Ne. Vídeň se na konci obou světových válek proměnila v zelinářskou zahradu, a tyto zahrady jsou ve Vídni zachovány jako památka na tyto doby zeleninových záhonů. Nechci se do tohoto vracet, ale tato možnost tady je. A ještě, prosím tě, další věc: BBC má pořad, který označuje jako svou vlajkovou loď, a to pořad o zahrádkách. To je velké téma, možná větší téma, než to, o čem se tady celou dobu bavíme, o prohnilosti naší a evropské politiky, a tak dále. A v Británii se ukazuje, že se hnutí těchto zahrádek chopili mileniálové, lidé narození okolo roku 2000, a jsou tam naprosto rekordní přírůstky mladých lidí, kteří se tímto zabývají.

Martina: V Británii je velký spor mezi „bejbíky“, těmi staršími lidmi, a mileniály, protože mileniálové jim vyčítají, že zatímco oni si mohli postavit domy a nakoupit byty, které teď mileniálům draze pronajímají, tak oni, za stávajícího stavu, už nikdy tuto šanci mít nebudou. Do podobné situace se mimochodem dostáváme i u nás.

Václav Cílek: My to řešíme v rodině.

Součástí psychologické resilience je schopnost vidět hezké věci

Martina: Ale když se vrátíme k rodinné resilienci, my jsme se tomuto tématu společně věnovali mnohokrát. Lidé si mohou poslechnout tyto naše pořady, mají stále platnost, a navíc možná nabývají na aktuálnosti. Ale myslíš, že dům, byt se zahrádkou, nám pomůže před tím, co jsme tady naznačili, že nás čeká ekonomický, energetický bankrot, energetická chudoba a bída? Občanské nepokoje? Možná občanská válka? Nedostatek potravin? Vím, že je potřeba začít s malým, ale …

Václav Cílek: Součástí psychologické resilience je schopnost vidět hezké věci. Prosím tě, ty vypadáš dobře. Kolik ti je let?

Martina: Na to se gentleman neptá.

Václav Cílek: Ty ode mě očekáváš určitou upřímnost, že jo, tak jsem čekal… Nemusíš odpovídat…

Martina: Ale klidně odpovím. Táhne mi na dvaapadesát, drahý.

Václav Cílek: Fakt jo? To bych neřekl. Ale budiž. To jen abych tě také trošku vydeptal, když ty …

Martina: Jdi do toho…

Václav Cílek: Ne, stačí takhle. I když máš malou zahrádku, tak ona tě neuživí, ale naučíš se kontaktu s půdou. Já se na zahrádce neustále učím tomu, že mi něco nevyroste, že mi vyrostou brambory, a já je pak nestačím sklidit. Ony klidně za rok vyrazí znovu, to je docela dobré. Také už je nestačím … už mám třetí generaci brambor, zasazené před třemi roky. To znamená – kontakt s hmotným světem. Když šroubuji šroubek a nejde mi to, tak mě to učí, že ne všechno se povede, že člověk dělá chyby a že za chyby se platí zároveň. Tak to vidím ze svého osobního hlediska. Ale není to pochopitelně žádný návod na světovou revoluci.

Martina: Říkáš, že základem resilience je vidět pěkné věci, což je tedy jedna z věcí, která se v současné době musí vyučovat, protože jsme ji do značné míry ztratili. Máme mnohem větší tendenci ke škarohlídství a k té depresi. Sám jsi to tady vzpomínal. Jak vyučovat?

Václav Cílek: Minulý týden se ke mně přihlásil nějaký člověk a říká: „Heleďte, četl jsem vaši knihu „Ruka noci podaná“, a tak jsme vyrazili s dětmi na týden, nebo deset dnů na chatu, kde není žádná elektřina. Děti prskaly, protože tam neměly tablet a mobil, ale sedmý den se stalo, že můj osmiletý syn mi přinesl pečené pstruhy. Chytil dva pstruhy, porazil soušku, vyvrhnul je a upekl.

Martina: Po sedmi dnech?

Václav Cílek: Po sedmi dnech. Myslím, že šikovné dítě, které má zázemí, to dokáže. To není tak, aby děti začaly lovit pstruhy…

Martina: Pytlačit…

Václav Cílek: Pytlačit – pravděpodobně ano, ale rodiče z toho měli radost a uspokojení. A já se nedivím, ty děti z toho měly uspokojení, a už vždycky se budou dívat na spolužáky, kteří tyto věci nezvládnou ani trošku, maloučko s despektem, protože budou vědět, že v určitých situacích doopravdy záleží na těchto dovednostech.

Kůrovcová kalamita je předěl v dějinách českého lesa, jaký se stane jednou za několik století

Martina: Spousta lidí tomu nevěří. To je další věc, že přestože se tyto věci dějí, jsou v procesu, a všechno naznačuje, že některé z nich, přestože scénářů je rozepsáno mnoho, prostě přijdou, tak tomu stále nechtějí uvěřit. A tímto zavíráním očí a soustavným nepřipravováním se proti tomu vlastně bojují: „Nevidím to, neexistuje to.“ Řekni mi, jakým způsobem se k tomu postavit, aby lidé nebyli vyděšeni, ale zároveň aby se připravili? Aby, když prší, neměli pocit, že je už navždy vyřešen dostatek vody v České republice, a když svítí slunce, tak všechno dozraje a nepřijde krupobití. Rozumíš, co tím chci říct?

Václav Cílek: Četl jsem psychologický esej, bylo to moc pěkné, kde se onen psycholog odvolává, možná se jednalo o klimatickou změnu, nebo o něco jiného, na to, že celá řada lidí, jsou to těžké desítky procent, číslo si nepamatuji, se nedá přesvědčit. A říká: „Ano, nemá cenu ztrácet energii tím, že lidi přesvědčujete, ale nemůžete je nechat bez zpětné vazby. To znamená, řekněte jim, co si o dané věci myslíte, a běžte od toho.“ Co víc chceš dělat? Koho chceš indoktrinovat vlastním správným názorem?

Martina: To se děje. Vím, jak to dopadá. Když tak věříš, že všechno souvisí se vším, tak o kůrovci ses zmínil jako o velké pohromě a tragédii. Nebyla to moudrá příprava přírody na to, abychom měli dostatek palivového dřeva?

Václav Cílek: Byla to radikální ekologizace českého lesa. A oč více hříchů proti lesu, to znamená okyselení půd, a vše, co jsme zavinili, nebudu všechno vyjmenovávat, o to hůř to na nás dopadlo jako lesní kalamita. Ale já jsem to viděl jako paralelu koronaviru ve společnosti. My si to úplně neuvědomujeme z hlediska toho lesa, ale kůrovcová kalamita je předěl v dějinách českého lesa, jaký se stane jednou za několik století. To není nějaká běžná kalamita, která přichází na Šumavě jednou za třicet, nebo za padesát let, většinou je to takováto periodicita, ale je to doopravdy zásadní proměna prakticky na celém území České republiky. A ještě není u konce. Osobně ještě s hrůzou sleduji, jestli se tahle lesní kalamita nepřenese na borovice, protože borové lesy jsou na písčitých půdách, a tam i bříza někdy nerada vyroste.

Martina: To jsi o kůrovcové kalamitě řekl, že se děje jednou za sto, nebo stovky let.

Václav Cílek: Ne kalamita těchto rozměrů. V 19. století, a před tím, jsou velké lesní kalamity vždycky způsobeny větrem, nebo kombinací těžký sníh a vítr. A teprve od konce devatenáctého století s velkým rozvojem monokultur jsou stále častější kůrovcové kalamity.

Nyní jsme v progresivním růstovém stádiu, kdy se vytváří nový typ společnosti. A ne každá generace má štěstí být u velkého mentálního, civilizačního zlomu.

Martina: Pak tady máme koronavirus, což bylo také to, co jsi označil jako příchod skupiny čertů. Potom máme válku za humny – další skupina čertů. Řekni mi, čím tyto čerty živíme, že se tady teď toulají po skupinkách, a přichází stále noví?

Václav Cílek: Je to podobné, jakou u povodní, kde jsou období povodňového klidu, a období povodňového neklidu. A my jsme teď v progresivním růstovém stádiu, kdy se vytváří nový typ společnosti. Ne každá generace má tohle štěstí být u velkého mentálního, civilizačního zlomu. Je to podle mého názoru srovnatelné, ale jiným způsobem, s rokem 1918, a tím se zrozením Československé republiky. Teď se také rodí nová společnost, nebo já z toho mám takový pocit, jako když Američani, původně Evropani, šli na americký západ objevovat novou zemi. U nás by analogií mohla být středověká kolonizace, kdy lidé pronikali do pahorkatin, takže teď mám pocit, že doopravdy začínáme kolonizovat novou zemi, nové klimatické podmínky, a všechno možné, akorát že nemusíme nikam chodit, protože země, na které sedíme, se nám mění před očima.

Martina: Ty z toho máš vlastně radost?

Václav Cílek: Jsou dvě možnosti, jak se na to dívat. První možnost je dívat se na to z hlediska noci. Ano, všichni jsou svině, něco překrásného končí, a je noc. A druhá možnost je, dívat se na to jako ráno. Ano, přicházíme do světa, který teprve musíme vytvořit, a pravděpodobně to bude těžké dopoledne, těžké jedna, dvě dekády. Nebo něco takového. Ale odpoledne, navečer se ohlídneme za sebe a budeme říkat: „Jasně, stálo to za to. Povedlo se to.“

Martina: Transformace už byla nutná?

Václav Cílek: Transformace byla nutná. Já jsem si teď zase vzal do ruky Odysseu, a byl jsem úplně překvapen, jak se to hodí na současnost právě tím, že Odyseus putuje do neznáma, samé problémy, a on v sobě vždycky najde dost síly, ale také lstivosti. To není jenom etická a ušlechtilá síla, to je schopnost trochu se prolhat situací, takhle to je v reálu, a pochopil jsem, že pro Řeky byla Odyssea posvátným čtením i z tohoto důvodu, že ukazovala, že i když je situace velmi obtížná, tak má nějaké řešení. Nebo si vezmi antické popisy bitev. Kdybych já měl bez zdravotního a sociálního pojištění jít válčit s Kelty, tak se z toho zblázním. Ale tyto popisy tam jsou a opakují se, že lidé měli radost, že si mohou jít zaválčit. Možná to, co nám schází, a já se tomu ani nedivím, je radost a odvaha, že konečně můžeme ukázat, co v nás je.

Jsme ve fázi rozbíjení společenského tmelu. Ale jak se zhoršují podmínky, tak se lidé dávají dohromady, většinou to jsou malinkaté skupiny 5 až 10 lidí, ale i větší.

Martina: Až se večer podíváš po transformaci za tím, co jsme museli přetvořit, vytvořit, udělat, změnit, tak co by sis v nové společnosti opravdu přál, aby tam bylo? Na co nesmíme cestou zapomenout?

Václav Cílek: Především nová společnost vytvoří nové čerty. Vždycky je to tak, že jedno řešení vytváří nové problémy. Není to tak, že večer je všechno uděláno, dům je postaven. Dům musím udržovat, to znamená, že společnost, stačí nalistovat Aristotela nebo Platóna, se zabývá dobrým životem jednotlivce, to je věc, která je v této době skoro neslušná, a jedná se o to, aby ty jsi měla pocit, že naplňuješ svůj život. To je to štěstí plynoucí z toho, že pochopíš, co chceš, co potřebuješ, a děláš to. A pak je tady péče o veřejné dobro, obec, která má mít nějaký tmel. A jsme teď ve fázi rozbíjení tohoto tmelu. Ale jak jsou zase horší podmínky, tak si všimni, že se lidé dávají dohromady, ale jsou to většinou malinkaté skupiny, třeba 5,6, 10 lidí. Znám i větší skupiny. Je to hrozně zajímavá věc. To znamená, to, co potřebujeme z hlediska budoucnosti, je určitě zvědavost, abychom doopravdy věděli, kdo jsme, a kdo je nepřítel. Abychom věděli, co se děje ve světě, to znamená mít informace, na kterých můžeš stavět. A druhá věc je soucit se sebou i s ostatními, to je otázka tmelu společnosti, jít na kompromis se svobodou. Doopravdy naše osobní svoboda končí tam, kde začíná svoboda dalšího člověka. Jsou to vlastně úplně běžné věci, které provází každou civilizaci od začátku do konce.

Martina: Václave Cílku, moc ti děkuji za rozhovor a za tvé postřehy, které mě vždy překvapí a obohatí. Díky moc.

Václav Cílek: Já jsem byl rád, že jsem tady s tebou mohl být, docela. Tak zase za tři roky přijdu.

Martina: Přijdeš dřív.

Václav Cílek: Na shledanou.

Martina: Takže jsme poznali Vidláka, který z přetlaku těchto témat a z nedostatku nemnoha sociálních kontaktů začal psát o zemědělství, a také proto, že ti to zjevně leželo na srdci. Ale témata ubývala a jiná přibývala, a nyní se věnuješ, jak už jsem tady několikrát zdůraznila, tématům politickým, ekonomickým, sociálním, a některé reakce na internetu, na sociálních sítích, na sebe nenechaly čekat – někteří ultralevicoví aktivisté mají tvé „kydy“ velmi hluboko v žaludku. Řekni mni, nezačal jsi toho litovat? Protože do té doby jsi měl svatý pokoj, a teď začíná být kolem tebe přece jen rozvířeno.

Vidlák: Teď už je pozdě litovat.

Martina: Pořád si ještě můžeš posypat hlavu popelem, nebo se odmlčet.

Vidlák: Dám příklad: Na začátku Vidlákových kydů měl můj předchozí blogerský zaměstnavatel nějaké zdravotní potíže, a dal mi dopředu vědět, že chce svůj blog zavřít. A já jsem se o tom bavil se svým bratrem, a on říkal: „Tak já ti založím nový profil, založím ti blog,“ a druhý den jsem to měl. A pak mi onen bloger napsal, že končit nebude, ale mně už bylo líto práci mého bratra vyhodit, a říct: „Dobře, děkuji, brácho, bylo to hezké, ale já se zase vracím tam, kde jsem byl.“ Takže jsem to začal dělat.

Mně se toto děje celou dobu. Zpravidla, pokud člověk přešel na nějaká témata, nebo začal o něčem psát, tak přišla reakce, a někdo tomu začal věřit a začal tomu fandit. Dneska mám kolem sebe několik lidí, kteří čekají do půlnoci, aby mé články mohli dát na můj Facebook, dávají to i na další sociální sítě – čekají na to. A já je teď najednou nemůžu zklamat. Nebo je to těžké. Nedovedu si představit, že k nim přijdu a řeknu: „Tak kluci, děkuji, byla to krásná práce, půl roku jste se snažili, protože jste věřili tomu, co říkám. Ale už se mi nechce.“

Martina: Přezdívkou Vidlák – samozřejmě vím, jak se jmenuješ, ale nikdo to ze mě nedostane – jsi už dopředu naznačil, že se nebereš vážně a že prostě preluduješ o světě kolem, protože jsi jeho součástí. Setkáváš se s tím, že se tě lidé snaží dehonestovat ve smyslu: „Co nám tady ten prosťáček bude vyprávět o tom, jak vypadá velká politika?“

Vidlák: Pokud na nějakou dehonestaci došlo, tak mi to zpravidla udělalo okamžitě reklamu. Několik novinářů z Fóra24 se o mně zmínilo, ale zpravidla mi to okamžitě přineslo nové čtenáře. S útokem proti mé osobě jsem se setkal jenom jednou, a to bylo letos po tom, co začala válka na Ukrajině. A dostal jsem to ze strany, ze které jsem to nečekal – od blízkých. Já jsem se nikdy tím, že píšu, ve svém okolí netajil, nechodil jsem sice vstříc popularitě, nebo nepotřeboval jsem se tím chlubit, ale mé okolí všeobecně vědělo, že tenhle blog píšu, a samozřejmě mám spoustu, nebo měl jsem tehdy ještě spoustu přátel, kterým se nelíbilo, co říkám, ale bylo to v pořádku. A až teď, poté co vypukla ta válka, se to vyhrotilo, a zažil jsem jeden jediný takovýto útok, a bylo to takové, jako když člověk otevře dveře, a to, co na mě vybaflo, mě v tu chvíli donutilo tyto dveře zabouchnout, a udělal jsem dva kroky zpátky. A měl jsem blog zhruba čtrnáct dnů zavřený.

Martina: Vylekalo tě to?

Vidlák: Vylekalo mě to. Opravdu mě to vylekalo. Vždycky jsem byl připravený, že to odněkud přijde, třeba z médií, nebo že vyjdu před dům, a tam bude stát přenosový vůz České televize, někdo na mě bude něco pokřikovat, a pak bude natáčet mojí reakci. Na to jsem byl nachystaný. Mám spoustu čtenářů, kteří to znají, a udělali mi mediální školení. To všechno bylo v pořádku. Ale pak, když to přišlo téměř z rodiny, nebo od nejbližších, tak to byla rána.

Martina: To bolí.

Vidlák: Ale tak za 14 dní jsem se s tím tak nějak srovnal, a musím říct, že jsem už od té doby žádnou problematickou reakci nezažil.

To, co Putin udělal, je špatné. Ale lidé vidí, že se hroutí naše ekonomika.

Martina: Mimochodem, proč to přišlo a proč to bylo tak intenzivní? Nemusíš konkrétně popisovat, jestli to byl strejda, nebo prateta, ale co ti vyčítali, nebo v čem byl ten atak, když to byl člověk blízký? Protože se tady hodně bavíme o tom, jak se lidé rozdělují i v rodinách a podobně. Proč za tebou někdo nepřišel a neřekl ti: „Co to tam plácáš? Já si myslím, že nemáš pravdu.“ Jak to přišlo?

Vidlák: Myslím, že dneska už to takhle nefunguje. Dneska už je to opravdu tak, že lidi o tom zpravidla vůbec nemluví, o těchto tématech se mluví strašně málo. Tehdy, když začala ta válka, a nemělo to být, tak emoce byly zjitřené, a já jsem se přece jen o Rusku zmiňoval docela často, a najednou jsem byl bezcharakterní zaprodanec Putina. A přišlo to opravdu ze strany, kde jsem to nečekal. Nebylo to nic tak strašného, jenom jsem to nečekal. Jenom jsem nečekal, že to může přijít od lidí zblízka.

Martina: Když jsi otevřel toto téma: Jsi proputinovec, když tě nazvali tímto přídomkem?

Vidlák: Ne, nejsem.

Martina: Před časem jsi zveřejnil heretickou tezi, že žádná pátá proruská kolona tady nebyla, ale teď tady je. Ale už dávno před válkou na Ukrajině se přece hodně mluvilo o tom, že tady jsou fandové Ruska a Vladimira Putina. Takže, jak jsi to přesně myslel, a na základě čeho jsi dospěl k této své tezi, že žádná proruská kolona tady před Ukrajinou nebyla?

Vidlák: Asi takhle: Vrchol proruskosti, se kterým jsem se setkal při všech diskusích, a tím neříkám, že tu někdo takový nemůže být, bylo to, že Putin je dobrým prezidentem pro Rusko, že má ruskou duši zmáknutou, má zmáknutý ruský přístup k moci, a Rusové mu fandí. To bylo tak maximum, jakési spíše konstatování, že Rusko má v Putinovi prezidenta, jakého si oni přejí. Ale kde je u nás někdo takový, kdo by si tu Rusko přál? Začala válka, a nikde se neobjevila žádná skupina, řeknu poslanců, kteří by začali bojkotovat nějaký návrh, prostě nepomáhat Ukrajině. Kde byla nějaká skupina starostů, kteří by třeba začali dělat zátarasy na silnicích, aby nemohly projet konvoje NATO? Kde byl alespoň jeden agent, který by někde vyhodil do povětří koleje? Pro Rusko je to velká válka, a velmi náročná, a jestli tady Putin má nějakou svou pátou kolonu, tak by ji měl aktivovat, a tato pátá kolona by přece měla dělat něco jiného než jenom říct, že Putin je pro Rusy dobrý prezident.

Martina: Ty jsi řekl: „Kdo by si tady Rusko přál?“ Ale řekl jsi, že před válkou tady pátá kolona nebyla, ale teď tady je. Takže, kde se vzala?

Vidlák: Já jsem fakt řekl, že teď tady je?

Martina: Pokud si to dobře pamatuji, tak to tam….

Vidlák: Aha, už vím. Já jsem to myslel…

Martina: Jaká byla přesně ta formulace?

Vidlák: Spíš tak, že teď tady začínají být líhně ruských fanoušků.

Martina: Tak nějak. Možná.

Vidlák: Řeknu to asi takhle: Setkávám se pracovně se spoustou lidí, kteří mají vhled do zemědělství, a právě i do velkého zemědělství – dneska to má přesah do průmyslu, do potravinářství, normální zemědělství to jsou v podstatě továrny, masokombinát, to je automobilka naopak, kde se zvíře rozebírá, místo aby se skládalo jako auto. Míváme profesní porady, a musím říct, že ještě před půl rokem, nebo těsně po začátku války, bylo běžné na těchto poradách slyšet, že to je samozřejmě špatné, a jak si Putin mohl dovolit udělat takovouhle věc, proč to dělá, proč nám tady ničí hospodářství a proč se to děje? A teď čím dál běží doba, člověk vidí, jak přibývá jobovek, že se budou zavírat provozy, končit výroby, a strašně moc přibývá fanoušků, kteří si v podstatě přejí, aby Rusko vyhrálo, protože hospodářství jde tak do háje, a problémy začínají být tak neřešitelné, že se začínají smiřovat s možností, aby do toho někdo pořádně říznul.

Trubky vedou z východu na západ, a nikoli naopak. Klidně jsme mohli dodávat Ukrajině zbraně, a zároveň kupovat plyn z Ruska.

Martina: To znamená, že to myslíš tak, že nějakých proruských elementů tady bylo ještě na začátku tohoto roku pomálu, a spíš to bylo jenom jakési konstatování, jak už jsi říkal, že…

Vidlák: Možná troška folklóru…

Martina: Ano. A že Putin je dobrý pro svou zemi, a na všechno ostatní nedbá, ale že politika této vlády začala vyrábět sympatizanty?

Vidlák: Ano.

Martina: Tak to myslíš?

Vidlák: Ano. Politika této vlády v podstatě vyrábí Putinovy sympatizanty jako na běžícím pásu. Ale pořád si myslím, že to nejsou sympatizanti, kteří by chtěli, aby z České republiky bylo Rusko. Oni už teď jenom vidí, že řešení zřejmě nebude tady v Evropě, nebude u této vlády, a z tohoto zoufalství začínají všichni vidět, že jestli nějaké řešení vůbec bude, tak je tam, někde v Rusku.

Martina: Ale na to ti spousta lidí řekne: Dobře, Rusko napadlo Ukrajinu, a my máme zavřít oči a nechat to tak být jenom proto, abychom se tady měli pořád stejně dobře?

Vidlák: Já myslím, že kdyby teď Evropa, když do této války víceméně vstoupila, minimálně podporou Ukrajiny, vstoupila nějak dobře opravdu s tím, že jdeme nad Ruskem zvítězit, tak že by tady nikomu nevadilo být na straně Evropy jakožto vítěze. Problém je v tom, že většina lidí vidí, že jsme s Ruskem ve válce, ale že my jsme s ním v prohrané válce.

Martina: Podle čeho tak usuzuješ, že tato válka je dopředu rozhodnutá?

Vidlák: Že trubky vedou z východu na západ, a ne naopak. A dám příklad zase ze zemědělství. Výroba amoniaku se dělá především ze zemního plynu, přímo je potřeba vodík ze zemního plynu, potřebuje to pořádně velký provoz, ale je to relativně levné. Vodík se v podstatě sloučí s dusíkem z atmosféry, vznikne amoniak, a z toho se pak skládají další hnojiva. A řekněme, že třetina ceny tohoto hnojiva, kdy tuna ledku stála 5 000 Kč, šla do Ruska jako cena za ruský plyn. Tak jsme řekli, že to je špatně, že to takhle dělat nebudeme, že tento plyn nepotřebujeme a že nebudeme Rusku financovat válku – tak jsme to zastavili. Tak ledek se skutečně nevyrábí. Duslo Šala na Slovensku, jeden z největších podniků vůbec vyrábějících ledek, stojí, ale hnojiva potřebujeme. Tak se začaly objevovat jiná hnojiva, a nejvíc hnojiv, která tady běhají v republice, jsou ruská močovina, která je třikrát, čtyřikrát dražší, než jak to bylo před tím. Ale my teď do Ruska posíláme celou částku, zatímco před tím jsme jim z každé tuny hnojiva posílali, řekněme, 1 500 Kč, tak teď jim z každé tuny posíláme 15 000 Kč. No super, vyhraná válka.

Martina: Stále častěji můžeme slyšet hlasy, že zaujímat takzvaná morální stanoviska na úkor všech občanů, je vlastně výsostně nemorální. Nebo jinými slovy, pomáhat jinému cizímu národu, a likvidovat vlastní národ, nemá nic společného s morálkou, ani s lidskostí. Je to to, cos mi chtěl teď říct?

Vidlák: Ne. Takhle jsem to zase nemyslel. Já si prostě jenom myslím, že to děláme hloupě. Myslím, že tady celou dobu nikdy nebyl žádný velký důvod milovat Rusa, ale normální člověk chápal ekonomickou realitu, které se třicet let šlo vstříc. Třicet let se šlo vstříc tomu, že všecko pojede na ruský plyn, a teď najednou, ze dne na den, se řekne, že ve jménu vyššího dobra na to nepojedeme. A já si myslím, že takhle vzniká prohraná válka, že to vyšší dobro se stejně nikde neuplatní, k ničemu nebude, protože tohle se prostě nedá vyhrát. Ne tímhle způsobem.

Dám ještě jiný příklad. Představte si, že by Evropa v únoru řekla: „Dobře, my nejsme stranou konfliktu, žádné sankce nezavedeme, milé Rusko, pěkně dodávej to, co je nasmlouváno. Otevíráme Nord Stream 2, chceme mít plyn, potřebujeme mít tyto věci. Ale nemluvte nám do toho, že na Ukrajinu prodáváme zbraně, to je byznys, to je úplně normální nemorální byznys, který děláme. Dodáváme na Ukrajinu zbraně, ona za ně platí, a samozřejmě, my jim dáváme úvěry, a tak dále…“ Myslím, že dneska už by Rusko bylo na huntě, protože by za plyn nedostávali dvakrát tolik toho, co mají dneska. Když se na to dívám, tak vidím, že pro Putina je tato válka zisková, on ji drží proto, protože na ní slušně vydělává. Ale kdybychom tento plyn dostávali pořád levně, nebo za původní ceny, možná že už by tato válka pro něj zisková nebyla, a Ukrajinu bychom mohli podporovat úplně stejně, a nakonec by se ukázalo, že jsme na delší straně páky, a ne na té kratší.

Žádnou z agend, které EU vymyslela, se nepodařilo zrealizovat

Martina: Ale vysvětli mi jednu věc: Jak vidí Vidlák to, že když se všechny chytré hlavy v Evropě dají dohromady, tak vymyslí prohranou válku?

Vidlák: Tak už vymysleli i prohrané zemědělství, oni už toho prohraného vymysleli poměrně dost. Vymysleli prohraný Green Deal, vymysleli celou řadu agend, které se nikdy nepovedly, vymysleli boj proti klimatu jakožto proti klimatické změně, boj za CO₂, kterého ale stejně pořád přibývá. Kde naposledy v Evropě, za posledních třicet let, došlo na nějakou agendu, kterou bychom vyhráli?

Když to převedu do sociální oblasti, tak nemám pocit, že by ghett v Evropě ubývalo, spíš jich přibývá. A vyhráli jsme africkou migraci? Podařilo se tím způsobem, jak se to udělalo, vyřešit to, že lidé přicházející po statisících? Žijí tady všichni v hezkých domcích? Vyhlásila Merkelová v době, kdy říkala „Wir schaffen das!,“ ať sem ti lidé přijdou, že když přijde milión nových lidí, tak postavíme milión nových bytů, nebo milióny jednotek bydlení pro milión lidí? Řeklo se, že se to přece nějak vyřeší. Co se podařilo za posledních třicet let vyřešit ke zdaru a k nějaké shodě? Pouze to, na čem měl zájem globální byznys, ale ten si to udělal sám, a žádný evropský úředník k tomu nemusel přispívat.

Martina: Dobře. Ale to, co teď popisuješ, je jasné podřezávání si větve pod sebou samotným. Proč myslíš, že to Evropa dělá?

Vidlák: Protože zblbli.

Martina: A jako jak? To jsme něco vypili? To přece není možné. Je to jako na jednom ostrově, kde když se přemnoží lumíci, tak se skupina lumíků oddělí, skočí do moře a utopí se?

Vidlák: Myslím, že se čím dál víc lidí odtrhává od technického, ale i od běžného, obyčejného života. Bavili jsme se o tom, kdy dnes běžný člověk viděl někoho mrtvého? Kdy běžný člověk naposledy věděl, nebo kolik lidí v naší republice ví, aspoň schematicky, jak funguje jaderná elektrárna? My jsme to ještě ve fyzice probírali. Kdo ví, jak funguje zemědělství? Tam jsem si sám vyzkoušel, že většina lidí mluví o zemědělství, protože mají představu, jak tam budou hladit jehňátka a ovečky, ale skutečnost je ohromná hala, kde je sto padesát tisíc kuřat. Ale lidé to nevědí. A pak se dají dělat čím dál zajímavější a horší rozhodnutí. V politice je to vidět úplně nejvíc, protože běžný politik, a čím je výš, tak tím víc, se odtrhává od běžného života. Ale chybí klauni a šašci, kteří by králi řekli, že je to trošku spatně. Nikdo už si nebere hadry a nejde mezi lid.

Martina: Proto říkáš, že chlívek ti dal víc, než školy a zaměstnání? Tys také v jednom svém článku, ve své glose, napsal, že tvůj chlívek tě naučil kydat, protože v naší zemi neumíme zacházet s hnojem. Teď se vracím zpátky k tomu Vidlákovu naturelu, protože tys to určitě myslel jako jakési podobenství.

Vidlák: Žití produkuje odpad. To všichni víme, že když se jí, tak to jde na druhé straně ven, a bez toho to nejde. A myslím, že to funguje i společensky. Prostě není možné se nehádat. Není možné, aby všichni žili sluníčkově krásně, a všecko se bude dařit. Problém je v tom, že v dnešní době už mám pocit, že s lidským odpadem, se špatnými věcmi, které lidstvo produkuje, nijak nepracuje, nikdo to nekydá, nikdo nedělá žádnou renovaci své duše a nikdo se nesnaží po sobě uklidit, ale hází se na to sláma. Prostě jsme bohatá společnost, a slámy bylo, do nedávna, ještě poměrně dost, a tak to tam dole leželo, a pořád se na to házela další sláma. Mně se to doma taky občas stane, že nemám čas na prasátko, a říkám si: „Už bych měl vykydat, ale potřebuju někam rychle běžet, hodím na to slámu.“ Ale vím, že to potom v sobotu znamená, že jak do té větší kupy zapíchnu vidle a pohnu s tím, tak je to příšerný smrad.

A to je přesně to, co se dneska děje v politice i všude. Najde se někdo, kdo s tím chce pohnout, najde se nějaký idealista, ale kdykoli se s tím snaží pohnout, a zapíchne vidle do té velké kupy, tak první, co se stane, je, že se vyvalí strašný smrad, že se okamžitě všichni leknou a radši od toho jdou pryč. A radši to ještě zakrýt. A my se blížíme k tomu, že chlívek už začíná být zaplněný až ke stropu, už není kam to vrstvit, nebo nám dochází sláma.

Martina: Ale teď mluvíš o dvou věcech: Nám se nechce kydat hnůj jako takový, ale zároveň se to dá vztáhnout i na duchovní a duševní svět.

Vidlák: Ano.

Mnozí stále očekávají, že přijde křišťálově čistý politik, nebude krást a podvádět, a lidé se nebudou hádat a podvádět se. Ne! To bude pořád. Jen toho může být méně.

Martina: Proto jsi napsal, že tvé přání je, abychom přestali, cituji: „Ty svoje sajrajty donekonečna jen schovávat, a začali je pravidelně vyvážet.“ Jak si to ale představuješ? Konkrétně. Kam s tím vším svým odpadem, který se nashromáždil nejenom v našich chlévech, ale také v naší společnosti, a v našich duších, v každém jednom?

Vidlák: Ještě před třemi lety bych asi idealisticky řekl, že možná bude stačit, když spolu začneme znova mluvit, a tím si v podstatě „vykydáme“, vyříkáme navzájem věci. Že se znova naučíme mluvit jako o tom, že každý máme jiný názor a že s těmito názory můžeme žít vedle sebe, a můžeme se o ně třeba i pohádat, ale tím to vykydáme, odvezeme, a bude to nějak fungovat. Už tenkrát jsem psal, že problém tohoto všeho je, že když se kydá, tak výsledkem není čistota, což většina lidí dneska chce. Oni si myslí, že když si to vyříkáme, nebo přijde lepší politik, tak nastane křišťálová doba. Ale ona nenastane křišťálová doba, ale prostě bude jenom trošku méně špíny.

Martina: Nebo potom musí přijít, tuším, Herakles, a strhnout Augiášův chlév.

Vidlák: Ale po Heraklovi, pokud bylo něco potom, začne zase přibývat hnůj. Já myslím, že problém je spíš v tom, že lidé by očekávali, že přijde křišťálově čistý politik, a konečně někdo jednou nebude krást ani podvádět. Lidi se nebudou rozdělovat, nebudou se hádat, nebudou na sebe nadávat, a podvádět se. Ne, budou pořád. A dosáhnout se dá jenom toho, že to bude méně.

Martina: To znamená, že píšeš „Vidlákovy kydy“ jenom proto, aby to bylo trochu lepší? Alespoň trochu lepší?

Vidlák: Ano. Ale v poslední době, ať jsem se bavil s kýmkoliv, a asi to nebude náhoda, vidím, že se to děje po všech rovinách, duchovně, duševně, ekonomicky, protože katastrofa přichází téměř ve všech oborech, ve všech směrech lidské činnosti naráz. A asi to nebude divné, asi to bude zákonitost, že to nejde oddělit jedno od druhého, že lidský život se nedá vymazat, že se nedá říct, že tam něco nepatří. Patří tam všechno. A protože se o tom už neumíme bavit, tak s čím více odborníky jsem se v posledních týdnech potkal, tak jsme se všichni shodli, že to všechno směřuje už jen ke katastrofě.

K tomu Heraklovi, který tam pak zavede řeku, která to vezme ven – vinný, nevinný, dobrý, špatný. Z toho mám obavu. Před několik lety bych řekl: „Pojďme se znova bavit, pojďme se naučit rozumně a lidsky se pohádat, pojďme chápat, že druhý může mít jiný názor, znova se naučme žít vedle sebe s odlišnými názory, a naučme se, že špatné věci z toho se pak občas vyvezou. Ale výsledkem nebude křišťálová čistota, výsledkem bude méně špíny.“

Martina: Řekl jsi, že ještě před časem bys chtěl, a očekával bys: „Pojďme mluvit.“ Myslíš, že už je na to pozdě? Že už jsme tak rozdělení, tak atomizováni, a tak naštvaní, nepochopitelně, že už nejsme ochotní mluvit s někým, kdo má jiný názor?

Vidlák: Vrstva hnoje je už větší, a zapíchnout do ní vidle znamená mnohem větší smrad.

Náš Západ, po 90. roce, kdy přemohl Sovětský svaz, strašně zpychl, a začali jsme si říkat, že nad nás není a že můžeme vše. Všechna impéria se chovala podobně.

Martina: Ty jsi poeta. Dobře. Tak se pojďme podívat, kde se nám hnůj především hromadí. Řekl jsi, že žijeme ve světě, kde platí všechno, a zároveň nic. Žijeme ve světě nikoli dvojitého, ale několikanásobného metru a selektivních hodnot, které se někdy uplatňují, a někdy ne, a rozhodnutí, zda se uplatní, nebo neuplatní, nevzniká na základě práva. Pojďme to posluchačům ještě lépe vysvětlit: Co konkrétně myslíš, že metr není ani dvojitý, a selektivním právem, a podobně?

Vidlák: Použiji příměr, který, myslím, zazněl v seriálu Kosmo, kde náměstek ministra říká: „Američtí inženýři tam udělali několik vrtů a zjistili, že je tam ohrožená demokracie.“

Martina: A mám pocit, že to takhle je.

Vidlák: Na jedné straně tady máme, řekněme, autoritativního vládce v Rusku, Putina, od kterého bereme ropu. A je samozřejmě špatný, všecko je špatně, musíme proti tomu bojovat, ve jménu hodnot můžeme mrznout, a brát si dva svetry. A pak tady máme v podstatě naprosto stejného autoritativního vládce v Saúdské Arábii, a řekl bych, že v některých parametrech je saúdská společnost ještě mnohem drsnější než ruská, ale tam asi žádný problém není, prostě vůči nim se nikdy sankce dělat nebudou. Máme tady konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem, kdy svým způsobem Arménie i Ázerbájdžán mají nějaké přátelské vztahy s Ruskem. Arménie má přátelské vztahy s celou Evropou, ale nikdo proti Ázerbájdžánu nechystá sankce. Někdy je možné odtrhnout Kosovo od Srbska, někdy je odtržení Krymu od Ukrajiny problém. Vlastně se to dělá tak nějak, jak se to komu hodí.

Martina: A jak si to vysvětluješ? Teď jsou tady vlastně tři příklady, a když je teď pojmenuji, tak zase dostaneme nálepky – k těm se určitě dostaneme. Když se chtějí odtrhnout Katalánci, tak matka, tedy stát, je oprávněn do nich střílet gumovými projektily. Možná, že už je to otřepaný příklad, tys ho použil, ale když se chce odtrhnout Kosovo, a matka, tedy stát, to nechce, tak je pro mocnosti oprávněné bombardovat hlavní město matky. Když chtějí nějaké oblasti na Ukrajině autonomii, tak je oprávněno říct, že jsme všichni ve válce proti Rusku. Čím si to vysvětluješ? Je to složité, já do hluboké politiky nevidím, ty také ne, ale čím si to vysvětluješ? Je to prostě utilitární? Je to tak, že velká země – pardon, že pokračuju ve své dlouhé otázce – nemá přátele, jenom dočasné spojence? Nebo čím si to vysvětluješ?

Vidlák: Myslím, že náš Západ, po 90. roce, kdy jakoby přemohl Sovětský svaz, strašně zpychl. Takže si začali říkat, začali jsme si říkat, že nad nás není a že můžeme. Není v tom nic jiného. Myslím, že všechna impéria se v konečném důsledku chovala podobně. Oni to nedělají proto – já osobně moc nevěřím v konspirační teorie, že to má všechno nějaký plán – ale myslím, že to dělají prostě proto, že můžou. Nebo aspoň si nedávna mysleli, že můžou.

Martina: Zjevně mohou.

Vidlák: Mohou.

Martina: Vidláku, vítej u nás ve studiu, jsem ráda, že tě tady mám.

Vidlák: Dobrý podvečer, Martino.

Martina: Ty sám jsi na sebe prozradil, že máš skvělou ženu, pět dětí, a nějakých 1 000 m², na kterých hospodaříš, v chlívku nějaký dobytek, a píšeš, že ten chlívek ti dal víc, než všechny školy a zaměstnání. Řekni mi, co že jsi najednou pocítil touhu začít psát, a začít se o své postřehy a své myšlenky, které se možná rodily i v tom chlívku, dělit veřejně?

Vidlák: Před deseti lety jsem se přestěhoval ze Sokolovska na jižní Moravu, moje manželka tam odtud v podstatě pochází, měli jsme možnost získat tam dům. Tenkrát se nám to hodilo, bylo možné to tak udělat, tak jsme šli. A protože jsme tam měli na dožití dědečka, a v podstatě jsme ten dům dostali díky tomu, že jsme mu slíbili, že budeme dál hospodařit. O to strašně moc stál, aby někdo pokračoval v malé zemědělské činnosti, aby tam zůstalo hospodářství. My jsme mu to slíbili, a tak jsem s tím začal, a našel jsem se v tom. Nikdy předtím jsem to nedělal, rodiče nás doma nenutili pracovat na zahradě, takže já na to nemám žádné špatné vzpomínky – a najednou jsem byl na jižní Moravě, a bylo to strašně hezké.

Martina: Ty ses mi teď vyznal ze své lásky k nabytému hospodářství a zemědělství, ale ne z toho, proč najednou tento přesah? Proč jsi začal psát, proč jsi se každý jeden den začal vyjadřovat k tomu, co se děje ve společnosti, v politice, ve světě?

Vidlák: Protože se mi stýskalo po domově. Jak jsem se přestěhoval, tak jsem najednou byl v cizím prostředí. Já nemám úplně problém navazovat kontakty, ale pro začátek jsem se cítil osaměle, a tak jsem si říkal, že blog je dobrý nápad. Psal jsem tenkrát ještě pro jiného blogera, takže jsem měl šanci tu a tam něco říct, protože už jsem tam byl čtený, a byl zájem o můj vlastní, tak jsem se po pěti letech udělal pro sebe.

Martina: Výborně, takže jestli tomu rozumím správně, tak jeden z možná nejčtenějších blogů „Vidlákovy kydy“ vznikl ze sociální deprivace?

Vidlák: V podstatě ano.

Martina: Ty jsi řezník, kupec, sedlák, to o sobě říkáš, k tomu všemu jsi měl asi blízko, ale teď mi řekni, proč jsi začal psát? O tom, o čem píšeš? To znamená o politice, o hospodaření, ekonomice, ekonomii, o věcech, na které ses ze začátku až zdůrazněně díval jako „vidlák“?

Vidlák: Ono to taky přišlo trošku samo, protože když jsem začal psát, tak jsem se především věnoval zemědělským tématům. Moje první články v podstatě vycházely z příšerných nesmyslů, kterých jsem si mohl přečíst v novinách, které se na mě valily z televize, a jak to funguje. Bylo to zrovna v době, kdy se Babiš dostával na vrchol politických příček, a tenkrát byl strašný boj proti řepce, že Babišova řepka je hrozná věc. A já jsem to poslouchal, prsty u nohou se mi kroutily v pěst, protože jsem věděl, že takhle to prostě není a že většina toho, co se o zemědělství říká, je nesmysl. A tak jsem začal psát hlavně o tom. A když jsem pak měl blog sám pro sebe, tak jsem zjistil, že především musím psát každý den, že když nenapíšu každý den článek a že potřebuju, aby čtenář, který přijde ráno do práce, otevře si počítač, udělá si kafe, tam musí najít můj článek, protože jinak můj blog čtený nebude. To je pro mne jediný způsob, jak to udělat, jak získat čtenost.

Ale zemědělská témata brzy došla, nedá se psát pořád jenom zemědělství, a pak došla i témata filozofických otázek, kdy zemitý vidlák vykládá něco o životě, a tak mi nezbylo než se vrhnout na politiky, protože to je studnice bezedná, tam se dá psát o čemkoli, a lidi to bavilo, zajímalo je to, tak jsem se do toho postupně snažil pronikat. A nebyla to žádná snadná práce, já jsem o tom toho až tolik nikdy nevěděl, ale až tím, že jsem se musel začít dívat kolem sebe, tak jsem se musel dívat na politická témata, musel jsem si je hledat. Tak nějak to vzniklo. Dneska už samozřejmě politika převažuje, a zemědělství se věnuji jenom občas, většinou tehdy, když se ukáže, že došlo na moje slova.

Vždycky jsem velmi blízko pravdě, jenom nevím, ke které

Martina: Já tedy musím říct, že tady jsi mimo jiné proto, že si taky už pár let ráno ke kafi otevřu tvůj blog. Ale vím, že sis párkrát posypal i hlavu popelem a řekl jsi: „Já jsem se mýlil.“ Jak moc je to těžké pro člověka, který vydá nějaký svůj rezultát, a pak říká: „Eeeeh, takhle to nakonec nedopadlo.“

Vidlák: Ale to zase není tak těžké.

Martina: Pro mnohé ano. Nebo ne?

Vidlák: Mně to tak nikdy nepřišlo. Já jsem se vždycky snažil ctít realitu. A mojí filozofií je, že když nemám všechny informace, a špatně se mi dobírá pravdy, tak musím vymyslet spoustu variant, zpravidla i protichůdných. Prostě když informace nejsou, nemám vše k dispozici, nevím o všem, nebyl jsem v zákulisí, tak si musím udělat spoustu analýz, a pokusit se na daný problém dívat z různých stran. A vždycky říkám, že jsem vždycky velmi blízko pravdě, jenom nevím, ke které.

Martina: A proto je potřeba ji hledat, která je ta jedna.

Vidlák: Ano.

Martina: Ale abych tě ještě lépe přiblížila posluchačům, tak na tvém přístupu je zajímavá ještě jedna věc, a to, že k tomu máš ještě úplně normální zaměstnání, abys celý svůj cirkus, pět dětí a hospodářství, svým způsobem ještě mohl uživit, zadotovat, protože prostě nejsi soběstačný zemědělec. Řekni mi, jak tohle děláš? Protože já vím, jak je pro mne náročné pořád číst nové a nové věci, jak už někdy člověk nemůže. Já bych si možná někdy chtěla přečíst i červenou knihovnu, jenom ať si ta hlava odfrkne.

Vidlák: Mně to těžké nepřipadá, psaní mi jde tak nějak samo, a nestrávím na tom tak mnoho času. Mám tedy poměrně fešácké zaměstnání, ve kterém jsem skutečně jenom osm hodin denně. V šest ráno vstanu, a v půl třetí jsem doma, protože to mám kousek, tak je to poměrně jednoduché. Takže času je relativně dost, hlavu mám poměrně čistou, nevozím si práci domů, a tím pádem není až takový problém ještě psát.

Martina: Cítíš se trochu jako lidový písmák?

Vidlák: Nikdy mě to nenapadlo.

Zemědělci pěstují řepku proto, že jim to zaručuje jistotu zisku

Martina: Tak ti to nebudu podsouvat. Prosím tě, než se pustíme k zásadním věcem, které s tebou chci probírat a kterým se teď věnuješ, to znamená sociálně ekonomickým, tak jsi zmínil řepku. A já to beru tak, a vím, že by tady mohla vzniknout až jistá psychóza, ale stejně mi to nedá, že 200 000 hektarů lánů řepky, proti 20 000 hektarům brambor mi pořád nepřijde moc dobré, a ještě k tomu zanesený motor z…

Vidlák: MEŘO, metylester z řepkového oleje…

Martina: Teď jsem si nemohla vzpomenout. Tak kyselina eruková v řepce mi zase nepřijde na srdíčko jako to nejlepší. Tak mi k tomu ještě něco pověz, když jsi s tím začínal.

Vidlák: Česká republika má zhruba 3 000 000 hektarů orné půdy. Je 200 000 hektarů řepky hodně ve 3 000 000 hektarech orné půdy?

Martina: V porovnání s bramborami ano.

Vidlák: Brambor je dost. Brambor je tolik, kolik je zapotřebí, brambory se zpravidla nepřevážejí na velké vzdálenosti, nejdou nikam daleko na export, protože z povahy věci se k tomu úplně nehodí. Takže brambor je zhruba tolik, kolik potřebujeme na Českou republiku. Samozřejmě něco se dováží, ale není nutné, aby tady bylo víc brambor. A to platí i o dalších obilninách. Ale řepka je zrovna jedna z nejsnazších plodin pro export, další výrobu, nejenom potravinářskou, a z tohoto hlediska je to obrovský stabilizátor ceny, respektive do nedávna to byl stabilizátor ceny pro toho zemědělce, který také potřebuje vydělat, a potřebuje mít jistotu, že když něco zaseje a sklidí, tak že to prodá za konkurenceschopnou ziskovou cenu.

Martina: Aha, tak teď promluvil ani ne řezník, ani ne sedlák, ale kupec.

Vidlák: Ano.

Martina: Ale co půda?

Vidlák: Řepka je jedna z nejlépe posilujících plodin, je to jedna z nejlepších předplodin vůbec, provzdušňuje, prolehčuje půdu.

Martina: To je zajímavé, tohle moc zemědělců, nebo agrárních analytiků, kteří tady byli, neřeklo. Většinou říkali, že půdu velmi vyčerpá a že to prostě není jen tak, po řepce něco zasít. Nehledě na to, že to všechno, co se do řepky musí nasypat a nalít. údajně ne úplně dobře udělalo hmyzu, a podobně.

Vidlák: Řepka je skutečně plodina, která má největší spotřebu hnojiv, agrochemie, vůbec všeho, co tam patří, to je málo platné. Ale spíš jde zde otázka, co tedy, když řepka nebude, co tam zasejeme místo toho, co tam nějaký zemědělec dá, aby pokryl své náklady? Když tam nedá řepku, tak pravděpodobně použije některou z dalších plodin, ze kterých náklady pokryje. To znamená, že se prostě řepka vyřadí, ale místo toho tam přijde jenom další cyklus pšenice, nebo kukuřice.

Cena obilí na burze v Rotterdamu ovlivňuje i to, za kolik zemědělec prodá u nás

Martina: Tak vůbec nejsme soběstační v zelenině, tam je to poměrně fatální. Myslím, že by se něco našlo, co by se dalo jíst a co by způsobilo, že tahle země by byla více potravinově soběstačná, a nebude muset být závislá na dovozu v rámci Evropské unie a vzdálenějších lokalit.

Vidlák: Zelenina se pěstuje jinak, v menších plochách, jiným způsobem. Tady se dostáváme do situace, kdy – a to je na zemědělství bizarní, a je to jedna z věcí, kterou často říkám – že na jednu stranu je zemědělství lokální záležitost, protože zasahuje na vesnici téměř do každé rodiny, do pozemků okolo, ale na druhou stranu je to záležitost globální, protože celý trh ovlivňuje komoditní burza v Rotterdamu. Ta je nejdůležitější.

Martina: Ne, nejdůležitější je mít co jíst.

Vidlák: Ano. Ale pokud má dnes zemědělec fungovat, jako že ho to živí, tak je prostě závislý na tom, co bude, když ráno vstane. Každý zemědělec si ráno pustí Matif (komoditní burza určuje ceny v Evropě), a podívá se, jaká je cena pšenice, a podle toho řeší, jestli má, nebo nemá prodat. Obilniny se dneska převážejí po celém světě na obrovské vzdálenosti, a i když se to nezdá, tak to opravdu ovlivňuje cenu až na daném místě, a to i malého zemědělce, který má svých – a u nás je malý zemědělec klidně i 500 hektarů pro jednu rodinu, to je prostě pro tátu se synem a jejich manželky – protože on potřebuje vydělat, prostě potřebuje nějakým způsobem pokrýt náklady, takže bude tuto situaci sledovat. Pokud je zemědělec zelinář, dělá zeleninu, tak nemá 500 hektarů, ale třeba 20, 30, ale ten zase stojí před druhou otázkou, protože zelenina vyroste v nějakou chvíli, je hotová, a za týden začne hnít, plesnivět, a on je najednou v situaci, že zavolá do marketu, nebo má někde smlouvu, a oni mu řeknou: „Jo, my teď zrovna v Polsku máme brokolici za 5 Kč, tak když nám ji tady dáte za 4,50 Kč, tak ji od vás vezmeme. A jestli nám ji nedáte za 4,50, tak ji nevezmeme, a dělejte si s ní, co chcete.“

Martina: V tom případě ale docházíme k tomu, že tento celkový systém je hloupě nastaven. Je nastaven proti lidem, proti soběstačnosti, proti hospodářům, a ve výsledku i proti uživateli.

Vidlák: Ano.

Martina: Protože nemůže žít z lokální potraviny za příčetné ceny a podobně.

Vidlák: Přesně tak.

Na polích se vše pěstuje tak intenzivně, že to vysaje půdu, do které se pak nevrátí žádná organická hmota, žádný hnůj. A to se řeší průmyslovými hnojivy.

Martina: A výsledek je, že nám z toho nakonec vyleze řepka.

Vidlák: A ve výsledku nám z toho vyleze nejen řepka, ale to, že se nám na polích opakuje pořád pět stejných plodin: buďto pšenice, kukuřice, slunečnice, ječmen a řepka. Někde v určitých krajích se pak objevují brambory, to je těch 20 000 hektarů, a cukrová řepa. A to je víceméně všechno. Tu a tam někdo občas udělá hrášek, tu a tam je někde vidět pole s konopím, znám jednoho zemědělce, který dělá dýňová semínka, ale to vše je jenom v malém, nedají to na všechna pole. Zase nikdo nepotřebuje tolik hrášku, nebo cukrové řepy. Ale všichni potřebují pšenici, protože ta se odsaď dostane klidně až do Číny, anebo z Brazílie zase sem, nebo z Ukrajiny, nebo z Ruska, takže všichni nakonec jedou na těchto několik základních komodit, a velká většina půdy se používá na toto. A když se mluví o tom, že řepka nejvíc „vydojí“ půdu, tak říkám, že už se to stalo, už dávno se stalo, a nejenom řepka, ale i pšenice vydojí půdu, i ječmen vydojí, všecko vydojí půdu, protože je to využité na maximum, a do půdy se nic nevrátí zpět. Dneska se všecko z půdy sklidí, odveze, a na půdu nejde zpátky žádný hnůj, žádná organická hmota. A je to tak proto, že průmyslová hnojiva to umožňují.

Martina: Hm. Takže tohle byl důvod, protože já tady ve svých poznámkách nemám k zemědělství jedinou otázku, ale jak tady zazněla „řepka“, a tvoje počáteční adorace, tak to se mnou cuklo, a potřebovala jsem se dozvědět, proč se vlastně Vidlák začal svěřovat se svými postřehy. Dobře, takže to, co jsi mi teď říkal, bylo resumé kupce, sedláka a malohospodáře. A to jsi začal psát před kolika lety?

Vidlák: Před pěti lety.

Když je někomu dovoleno se k půdě chovat jako gauner, tak ho všichni musí napodobit, protože jinak zkrachují, gauner to od nich koupí a bude dál gauner

Martina: Teď by ses na to díval trochu jinak vzhledem k tomu, v jaké jsme nyní situaci, co se týká potravin, energií, dovozu a vizí, které nás mohou očekávat?

Vidlák: Hlavně z toho nevidím cestu ven, protože je to strašně mnohovrstevný problém. My máme nějaké mezinárodní smlouvy se Světovou obchodní organizací, takže dodržujeme nějaká pravidla, a nějaká unijní pravidla, někdo je dodržuje, někdo nedodržuje, ale když se na to podíváme z konečného důsledku, tak se vždycky dostaneme k tomu, že někdo se k půdě může chovat jako gauner, a pak ho musejí všichni napodobit, protože když to neudělají, tak zkrachují, a ten gauner si to od nich koupí a bude se chovat jako gauner.

Jenomže ono se to svým způsobem podařilo, a já bych řekl, že téměř už celosvětově. Osobně si třeba myslím, že uhlík v atmosféře, který nám tady pořád měří, jakože ho je tam víc, a že to je z toho, že tady pálíme ropu – tak já si myslím, že to je z toho, že se celosvětově vydojil uhlík z půdy. Že téměř nikde na světě, ve stepích, který jsou intenzivně využívané už sedmdesát let, se tam sedmdesát let nevrací zpět organika, tedy uhlík, který tam byl, který dělal organickou hmotu. Tak ten už se dávno snědl, spotřeboval, stal se z něj CO₂, a zůstal v atmosféře, protože se do půdy nevrací žádný humus, nic takového se neděje. Takže já podezírám, osobně si myslím, že uhlík v atmosféře je z toho, že místo půdy – a svým způsobem už nikde moc půdy není, spíš je to substrát, podle místních podmínek směs jílu a písků…

Martina: Držák na rostliny.

Vidlák: Ano. Je to jak keramzit. Když pěstujeme hydroponicky, tak svým způsobem už dneska děláme takovouto hydroponii, akorát ještě pořád na poli.

Martina: Říkáš, že z toho nevidíš východisko. Ale vzhledem k tomu, že se situace ve společnosti proměňuje, proměňuje se situace ve světě, tak může být výsledek, nebo řešení v malých políčkách, v tom, po čem třicet let od změny režimu voláme, a pořád říkáme: „Toto by mělo být řešení.“? Anebo je to romantická představa na úrovni Všichni dobří rodáci?

Vidlák: Ano i ne. Řekl bych to takhle: Za můj život na světě přibylo tři, čtyři miliardy lidí, a všichni se musejí najíst. A já si nedovedu představit, že bychom odešli od intenzivního zemědělství, které dneska na světě panuje, a které zajišťuje drtivou většinu globálně dostupných potravin, pšenice, která se opravdu doveze do Afriky, a rýže. Kdyby se najednou řeklo, že se to takhle dělat nebude, že se vracíme k nějaké přírodě, a omezíme průmyslová hnojiva, protože ta nám pak ničí řeky, teče to do oceánů – to jsou sinice v nádržích, a tady to všechno. A že omezíme agrochemii, protože pak nám ryby mění pohlaví, že začínají mít třetí oči, a vše co s tím souvisí. Když tohle uděláme, tak to znamená, že se sníží výnos.

Veškeré šlechtění těchto zemědělských plodin dnes spočívá na tom – rostlina má pořád stejnou rostlinnou továrnu, není stále větší, ze sluníčka stále dostává stejné množství energie – že pokud chceme vyrobit dvakrát větší zrno, nebo dvakrát více zrna, tak to znamená, že v dané rostlině musíme potlačit jiné vlastnosti, kterými se v přírodě bránila škůdcům. Takže my prostě rostlině umožníme – ona sama není nijak odolná, sama se o sebe neumí vůbec postarat, ale my to naštěstí umíme – pomocí chemie, zavlažování, hnojiv, dodáme všechno, co potřebuje, a díky tomu udělá dvakrát větší klas kukuřice. Ale když pak kukuřici vytáhnete ze země, tak zjistíte, že je tam malinkatý kořínek, opravdu malinkatá bakulička, protože všecko musíme rostlině dodat pod patu.

Martina: A navíc nutričně tato kukuřice nemá tu kvalitu, co mívala dřív. A pšenice má právě proto v sobě tolik lepku, a nevím čeho všeho – chleba se dělá z pšenice – která není už určena k další reprodukci, čímž to vlastně jíme pečivo, které v sobě neobsahuje informaci života. Je to tak?

Vidlák: Je to tak. Na druhou stranu právě díky tomu se ještě nezvedla celá Afrika do Evropy, protože tam ještě není hladomor, a to jenom díky tomu, že se to dělá takhle.

Martina: Takže, tato témata, toto přemýšlení udělalo ze soukromě hospodařícího zemědělce a zaměstnance nejmenovaného podniku blogera?

Vidlák: Ano.

Martina: Teď jsem tě představila?

Vidlák: Ano.

Kdyby se těm, kteří mají k dispozici půdu, dovolilo pěstovat a prodávat přímo lidem a bez zbytečného papírování, mohla by to být cesta dál. Dnes to nejde.

Martina: Dobře, a přesto potřebuju východisko, než opustíme zemědělství, a začneme se věnovat sociálním bouřím.

Vidlák: Já jsem se teď snažil, v posledních týdnech, co začínám být víc známý, potkávat se se spoustou začínajících kariérních politiků, a pokud jsem měl možnost, tak jsem se jim snažil říct, že podle mne asi nemá cenu bojovat proti velkému globalizovanému zemědělství, které tu je, protože to se opravdu nevybojuje na úrovni České republiky. Ale Česká republika, pokud si má alespoň zachovat výrobní kapacity, a aby aspoň něco fungovalo, v tom musí nějakým způsobem jet. Může to třeba dělat trošku lépe, ale pořád budeme závislí na tom, jak se to dělá jinde, a na tom, že někde v subtropech, někde ve stepích, je pěstování pšenice levnější, a my se tomu musíme přizpůsobit pomocí chemie, větších strojů, a něčeho takového. Prostě, podle mě, se to nedá úplně obejít, pokud nechceme mít hlad. Ale myslím si, že na českých vesnicích pořád ještě existuje velké množství záhumenků, české zemědělství je v rukou třech miliónů majitelů. Kdo to má?

Martina: Nikdo, ale už si nemůžu půdu koupit, protože všechna zemědělská půda, orná půda, už má majitele.

Vidlák: Ale pořád jich jsou tři milióny, to nemá několik velkých koncernů. Pokud vím, tak Agrofert, říká se, hospodaří na nějakých 200 000 hektarech, nebo 600 000, teď abych nelhal, ale to není zase tak moc. Skutečně, velké koncerny nejsou v naší krajině dominantní, obdělávají největší pole, ale v konečném důsledku to zase není tak vysoké číslo. Ale já jsem spíš chtěl říct: Spousta majitelů těchto pozemků na vesnicích si ještě pořád drží záhumenky, a na tom hospodaří. Mají svoje staré traktůrky, tu a tam to někdo dělá dál. Oni nevyprodukují zase až tak málo potravin, ale produkují je postaru, protože přivézt si kamión hnojiva je levné, ale koupit jeden pytel hnojiva v maloprodejně je drahé. Takže oni samozřejmě ještě mají hnůj a používají ho. Dělají to postaru, a na těch pozemcích je ještě půda. Není to substrát, je to ještě půda. Ale oni nemají téměř žádnou možnost svou úrodu legálně prodat, protože hygiena, a spousta papírování, a tak dále. A co většina z nich udělá? Zabezpečí si rodinu. On si prostě pojezdí s traktorkem, obdělá si půl hektaru, má brambory na zimu, zeleninu na léto, má tam pár meruňkových stromů, marmeládu si udělá. Prostě udělá si, co potřebuje pro sebe.

Ale on by toho klidně mohl dělat dvakrát, třikrát, pětkrát tolik, protože když už má traktůrek, tak tu největší investici má už za sebou, a mohl by dělat podstatně víc. Já věřím, že kdyby česká politika umožnila, nebo byla taková situace, že by umožnila těmto malovýrobcům, těm opravdu posledním záhumenkářům, kovozemědělcům, aby legálně prodávali svou úrodu –kdybych to řekl jednoduše, tak kdyby mamina na mateřské mohla na zahradě posbírat jahody, udělat z toho marmeládu, a legálně dát na Facebook: „Hele, prodám tady 100 sklenic marmelády, protože jsem je udělala,“ – a nedostala by za to okamžitě pokutu z hygieny, protože se něco takového nesmí – tak by těchto lidí přibývalo. Oni ještě pořád jsou a dělali by to rádi. Jsou zde záhumenky, je technika, svým způsobem existuje všechno, co je k tomu zapotřebí, dokonce existují lidé, kteří by to dělali – já jsem jeden z nich – akorát to nesmí dělat legálně.

Takže Morava je plná malých vinařů, kteří si udělají svých 200, 300 litrů vína, tak nějak si to rozprodají, rozdají mezi sebou. Vysočina je plná bramborářů, kteří se takto obstarají mezi sebou, a nebudou to dělat ve větším, protože jim to nestojí za to. Já si myslím, že je to cesta pro slušné české zemědělství, které by mohlo ovládnout část půdy. Ale buďme realisté, oni nikdy nebudou hrát velkou roli, ale myslím, že každá vesnice by se mohla víceméně uživit na svých potravinách.

Martina: Takže vidíš budoucnost v lokálním hospodaření?

Vidlák: Ano. Ale vidím tuto budoucnost jedině tehdy, pokud by se takové lokální hospodaření povolilo, a zmizely by z něj všechny šílené regulace, které dneska existují. Když si dneska udělám zabijačku, tak nesmím nikomu nic prodat, vlastně to ani nesmím nikomu dát, a můžeme to zpracovat jedině v rodině. A pro všechny posluchače říkám, že to přesně takhle vždycky děláme, a nikdy jsme nikomu nic nedali. Ale sto let už tu nikdo na otravu z potravin neumřel. Tito lidé to umějí. Jestliže máma umí doma uvařit pro své děti, aniž by je otrávila, tak proč by neuměla udělat marmeládu, aniž by někoho otrávila?

Martina: Navíc tady ještě přichází faktor zdražování pohonných hmot, který nám mrkev z Holandska může zvednout na cenu ústřic.

Vidlák: Ano.

Martina: Takže to ještě také může ovlivnit zemědělství. A dál?

Vidlák: Kdyby zelináři, kterých je pořád relativně dost, i malých producentů, mohli jednoduše a levně co nejsnazším způsobem prodávat ze dvora tak, aby s tím, pokud možno, neměli žádné papírování, tak by úrodu prodali za stejnou cenu jako Kaufland, ale šla by jim celá do ruky. Ale samozřejmě není divu, že tomuto velkému lobby by se to nelíbilo. Oni taky nechtějí přijít o kšeft, i kdyby to byla třeba jenom desetina trhu, nebo pětina.

Martina: Tak zemědělství už opustíme, protože bychom to asi nevyřešili. Jenom mám z letoška jeden příklad: Šla jsem na trhy na náplavku koupit višně. Koupila jsem si kilo višní za 140 Kč. Slušná cena, že jo? A pak jsem jela moderovat mino Prahu, na vesnici, a tam jsem si koupila kilo višní za 40 Kč. To je právě to, o čem jsi teď mluvil.

Vidlák: A kdyby sis je byla ochotná natrhat sama, tak je dostaneš za 15 Kč, a lidi by to rádi udělali. Takových producentů, a těch, kteří mají višně, je poměrně dost, nebyl by to žádný problém. Ale legálně se to nesmí. Nikdo si nemůže dát na Facebook: „Hele, přijďte si otrhat višně. Chci 15 Kč.“