Martina: Pokud se všechny tyto položky, o kterých jsi mluvil, propíší do ceny potravin, tak nárůst skutečně může být až skokový. Pověz mi, jaké potraviny, viděno z tohoto úhlu pohledu, mají na celosvětovém trhu největší potenciál zásadně zdražit? A myslím základní a zásadní potraviny. Černé lanýže necháme stranou.

Petr Havel: Na světovém trhu bude situace různá. Spíše bych se soustředil na Českou republiku, a na Unii, protože ta je nám bližší, a čím se jako spotřebitelé budeme reálně potýkat. A tady je základní informace velmi jednoduchá: Zdraží všechno, úplně všechno. A to proto, že jak na produkci masa, nebo chovu hospodářských zvířat, tak na polní práce, a na pěstování zeleniny a ovoce, na všechny tyto oblasti jsou vyšší náklady, protože prakticky ve všech těchto oblastech se používají stejné vstupy. A to jsem ještě zapomněl na pohonné hmoty, které také výrazně podražily, a i když v současné době o něco klesají, a možná ještě klesat budou, tak je téměř stoprocentním pravidlem, že když ceny něčeho výrazně vyrostou, tak i když potom padají, tak už se nedostanou na původní úroveň. To jsou věci, které zasáhnou úplně veškeré komodity a veškeré potravinářské obory.

Osobně si myslím, že potraviny v celém širokém spektru podraží tak o 20–30 procent, některé možná jenom o dvacet, některé možná o třicet. Na druhou stranu bych varoval před katastrofickými scénáři typu „chleba za sto, nebo rohlík za 5 nebo 10 korun“ – no, tam se už můžeme dostat…

Martina: Teď jsi mě moc neuklidnil.

Petr Havel: Ale chleba za sto nebude zcela jistě. Ale třeba taková rajčata, zelenina a ovoce? Loni jsme se děsili květáku za stovku, předloni paprik za sto dvacet, a tak letos to může být ještě horší.

Martina: Ty do toho dáváš značnou část optimismu, což je dobře, nemá cenu, abychom se strašili. Na druhou stranu, pokud sám říkáš, že je možné, že potraviny zdraží o 20 až 30 procent, a ekonomové hovoří o inflaci až dvacet pět procent, tak podtrženo sečteno už by to jednoho člověka nenechalo v klidu.

Petr Havel: Myslím, že společnost v klidu určitě není, a zvláště nízkopříjmové skupiny se už dnes potýkají s problémy při nákupu potravin, část z nich začíná šetřit a plánují přejít na sebezásobení, a to nejen u cibule, rajčat a paprik, ale třeba i u chovu slepic a vlastní produkce vajec. A je ovšem potřeba říci, že těchto lidí nebude moc, protože tyto možnosti jsou omezené, ale může to u některých obyvatel nějakým způsobem pomoci tlumit dopad nárůstu cen, ale určitě ne u všech ohrožených sociálních skupin.

Mluvil jsem tady o České republice, kde činí výdaje za potraviny v průměru nějakých 16,5 procenta, ale třeba u důchodců je to skoro 30 procent. Oni nejezdí na dovolenou, a tak dále, to znamená, že nevyužívají celou řadu služeb, ale jíst a pít musí, a to je samozřejmě významná nákladová položka. Je potřeba se ptát: Co s tím dál? Myslím, že základní signál je, že potraviny budou. Budou dražší, a kdo na ně nebude mít, by měl být účasten v nějakém sociálním programu. Ale neměli by tam být asi všichni obyvatelé, protože by to bylo velmi drahé pro stát. Měli by tam být všichni ze sociálně ohrožených skupin, to znamená především důchodci. A pak se také poslední dobou hovoří o samoživitelích a samoživitelkách, protože to je další dost významná skupina lidí.

V ČR se potravinami plýtvá méně než v průměru v EU. Přesto základní potraviny jako chleba a zelenina končí často v popelnici.

Martina: Kteří jsou ohroženi.

Petr Havel: Kteří jsou ohroženi a mají jenom jeden plat. To je právě výhoda rodiny, kterou jsme tedy v posledních letech dost, jako společnost, zabili, a teď myslím na celém světě. Výhoda rodiny spočívá v tom, že jsou na to aspoň dva, zatímco když je člověk sám, tak to má samozřejmě složitější, a v tomto případě je to zejména v tom, že nemá takové příjmy. Čili toto je další z ožehavých skupin, ale abych to řekl lidově, hlady určitě nezemřou.

Je tady samozřejmě několik různých možností, jak tyto dopady trošku tlumit, což může do jisté míry každý z nás. První věc je, a to napadne asi každého, omezit plýtvání s potravinami. Je potřeba ale říci, že Česká republika je v rámci Evropské unie poměrně šetřivá. U nás se plýtvá potravinami méně, než je průměr Evropské unie. Přesto právě třeba chleba, jehož zdražování se všichni obávají, nebo zelenina, jsou přesně dvě základní skupiny potravin, jimiž nejvíce plýtváme: Ztuhlý starý chleba v popelnici, shnilá zelenina tamtéž, nebo třeba na kompostech, takže v tom je určitá rezerva. Druhá věc je, že ačkoliv se to moc neříká, tak česká populace jí stále více, tedy spotřeba na kilogramy na rok roste. Nechci říct, že bychom se přejídali, ale je přece jen možné objem zkonzumovaných potravin snížit. A pak je zde třetí věc, a to snažit se nevyužívat akce typu „za dva jeden“ a „za tři jeden“, a tak dále, protože vás to nutí koupit si víc, než sám potřebujete.

Martina: A tím pádem to také zkonzumovat, aby se to nezkazilo.

Petr Havel: Ale ono se to právě většinou nezkonzumuje, protože tím lidé naskakují na výhodnou cenu, výhodnou nabídku. A v tomto případě je asi potřeba si říct, že tohoto faktoru přístupu je asi zapotřebí využívat méně. A pak, když kupuji nějaký objem, tak bych měl spíše koukat na kvalitu, a ne na objem, to znamená, že toho mohu koupit víc, ale na druhou stranu to asi bude dražší, takže asi nic moc neušetříme. A je potřeba říct ještě další věc, a o té se také nemluví, že v okamžiku, kdy značná část populace bude konzumovat levnější, a tedy pravděpodobně méně kvalitní potraviny, se to ve výsledku může projevit ve zdravotních potížích, takže lidé sice vydají méně za potraviny, ale více za zdravotnické služby, nebo stát vydá více za zdravotnické služby. Čili je to všechno provázané, a je třeba k tomu volit i individuální přístupy. Ale je jasné, že za potraviny platíme, a ještě docela dlouho budeme platit rozhodně o dost víc, než třeba ještě na přelomu loňského a letošního roku, a to už se také zdražovalo.

Martina: Říkáš, že raději kupovat méně a kvalitní jídlo. Obávám se, že s tímto budou moct lidé do budoucna kalkulovat stále méně. O tom, jak si vede cena tolik zmiňované pšenice, vypovídá to, že už v prvním březnovém týdnu poprvé v historii vystoupala na pařížské burze v přepočtu na 10 000 korun za tunu. A už je to víc.

Petr Havel: Ne, už v té době to bylo dokonce víc. Úplný strop byl 11 500 korun.

Existují světové zásoby základních zemědělských komodit, a možná by stálo za to jich část uvolnit

Martina: To je skutečně historické maximum. Dívala jsem se na seznam doporučení na internetových stránkách Organizace OSN pro výživu a zemědělství FAO, kterou už jsi tady zmiňoval, která zveřejnila pouze krátké vyjádření, že země, které jsou závislé na dovozu potravin z Ruska a Ukrajiny, by se měly poohlédnout po alternativních dodavatelích, aby mohly tento šok lépe absorbovat. To je skutečně hraběcí rada. Ale chci se zeptat: Po kom se můžeme poohlédnout? Kde hledat věci, které třeba dovážíme, nebo si je mezi sebou přeprodáváme v rámci Evropské unie?

Petr Havel: Nejzákladnější zemědělské komodity produkuje celý svět, i když často třeba za vyšší cenu, takže proto jsou možnosti importu odjinud než z Ruska nebo Ukrajiny omezené. Mimochodem Rusko a Ukrajina na světových trzích bojovaly zejména nízkou cenou, a proto se staly takovými exportéry. Rusko a Ukrajina mnoho let exportéry vůbec nebyly, ale protože začaly investovat do zemědělství, i když ne zatím tak, jak by si zemědělství zasloužilo, tak dokázaly zvýšit svou produkci. A to, v kombinaci s nízkou cenou, vedlo k tomu, že se z nich stali exportéři, protože to bylo pro importující země výhodné.

Dnes musí tyto země hledat jiné zdroje surovin, a je potřeba říci, dražší zdroje surovin, a to je možná pro ně největší problém. Ale nemyslím, že by to byl takový problém, že by ve světě tyto suroviny nebyly, problém je, za kolik jsou, a také, na jakou vzdálenost, a jakým způsobem je v praxi možné je dovést, protože se to musí převážet, a to zase tak jednoduché není.

A pokud se týká nějakých dalších opatření, tak existují, a FAO to občas zmiňuje, a hlavně to zmiňuje americké ministerstvo zemědělství ve svých reportech, světové zásoby, asi jako my máme třeba státní hmotné rezervy, základních zemědělských komodit, a možná by stálo za to, část těchto světových zásob uvolnit. O tom se třeba vůbec nemluví, ale tyto světové zásoby existují. Jinými slovy, ve světě je víc zboží, než se spotřebuje. Je to výsledek myšlení na horší časy. Ale zatím to vypadá, že horší časy ještě nejsou. Mohlo by to být psychologickým signálem, který může buď vyvolat, nebo naopak odstranit paniku, což se dnes často děje přifukováním situace a jejím zneužíváním některými politiky ke strašení katastrofickými scénáři. Osobně si nemyslím, že by byla situace tak hrozná, ale mnoha lidem vyhovuje, když mohou držet občany, veřejnost, společnost v obavách, protože taková společnost se potom lépe ovládá.

Martina: Myslím, že strachu jsme si už za poslední roky užili až až.

Petr Havel: Právě.

Panické vykupování potravin a tvoření zásob je nejhorší možné řešení

Martina: A máš pravdu, že najednou jsme mnohem ochotnější naskočit na nějakou další obavu, na nějaký další strach. Mimochodem to, že jsi zdůraznil, že tady vůbec není tendence uvolnit něco ze světových zásob potravin, komodit, by znamenalo, že se očekává, že bude ještě hůř.

Petr Havel: Nebo se spekuluje ještě na vyšší cenu. Důvodů je celá řada. Třeba další věc, která deformuje trhy, a ovlivňuje ceny, jsou termínové kontrakty futures, kdy se spekuluje na cenu, která bude třeba až za rok, za dva, a podobně. Na rozdílu cen, za které koupí a za které prodá, někteří vydělávají velké peníze. Je tady ještě celá řada záchranných brzd, které podle mě využity nebyly, nebo byly využity nedostatečně.

Asi před několika týdny obletěl všechny televize záběr prázdného regálu nějakého obchodu v Německu, a Německo je symbol hojnosti a dobré, nejsilnější ekonomiky v Evropské unii, a já si skoro myslím, že to bylo v době, kdy se prostě do tohoto regálu nedoplnilo zboží, a v tom okamžiku někdo zmáčkl spoušť fotoaparátu, protože taková situace, že by byly prázdné regály, není, a doufejme, že nebude. A k tomu, aby nebyly, je potřeba zachovat chladnou hlavu.

Martina: Já si myslím, že je možné, že se některé regály vyprázdnily. Vzpomeňme na začátek covidu, kdy si naši spoluobčané začali dělat zásoby pro případ, že by byl lockdown a podobně. Takže je možné, že právě taková panika způsobí, že lidé věci skoupí, a pak se to kazí.

Petr Havel: Ano, a to je to nejhorší možné řešení. A možná bych ještě k tomu doplnil, že kdyby snad náhodou někdo nyní chtěl nakupovat do zásoby, tak prodělá. Záleží samozřejmě na tom, na jak dlouhé období zásoby. Ale je zřejmé, že i když se ceny budou držet, tak v sezóně mohou i klesat a stagnovat, a v nějakém horizontu dvou, tří let už zdražování takové nebude, a mezi tím vzrostou platy, takže vlastně člověk investuje do něčeho, co se mu do jisté míry ani nevyplatí.

Martina: Vzrostou platy? To jsi skutečně velký optimista.

Petr Havel: Platy rostou jenom důchodcům, protože je to ze zákona. A to je trošku nespravedlivé, když důchodcům, a jiným ne, se budou letos třikrát valorizovat důchody.

Martina: Ale zase víme, jak dalece platy požírá inflace.

Petr Havel: Tak to je samozřejmě začarovaný kruh. Ale chci jenom říct, že cena peněz asi obecně klesá, to je pravda. Ale absolutní částky jsou vyšší.

Plány Green Dealu budou přehodnoceny

Martina: Říkal jsi, že co se týká obchodu, hospodaření, a tak dále, se přeci jenom orientujeme spíše na Evropu, na státy Evropské unie. Ale pojďme se podívat na to, co může růst cen, a případně nedostatek některých komodit způsobit celosvětově. Rusko a Ukrajina se společně podílí na světovém exportu obilí asi z jedné třetiny, přičemž jen Egypt, a zdůrazňuji, že to není jediná země, dováží celých 86 procent pšenice z Ukrajiny a Ruska. Už teď egyptská vláda dotuje cenu chleba. Řekni mi, hrozí v Egyptě, nebo i v jiných arabských zemích, hladové nepokoje?

Petr Havel: Egypt je specifický případ. Je to skutečně tak, oni dovážejí téměř všechno právě z Ruska a Ukrajiny. Mimochodem, dováží to hlavně proto, že to byly výhodné ceny, to je zase potřeba říct, a většinou se to neříká, protože většina lidí ani nesleduje cenové korelace mezi cenou pšenice z Ukrajiny, a třeba z Evropské unie, Ameriky, nebo z Austrálie.

Martina: To ano, ale už tak musí egyptská vláda dotovat cenu chleba.

Petr Havel: Není to poprvé, protože Egypt má speciálně s touto komoditou a s chlebem problémy dlouhodobě. Ale to není možná nejdůležitější. Říkám, není to nová věc, a je to skutečně riziko, a už jsem naznačil, že tam opravdu mohou hrozit nepokoje. A to musí zajímat právě Evropu, protože Egypt je blízko, severní Afrika je blízko, Turecko, a země kolem, přední Asie jsou blízko. A proto jsem konstatoval, a znovu to zopakuji, že i když je Evropa soběstačná a přebytková v produkci všech základních potravin, nebo zemědělských komodit, tak to by ji nemělo úplně uspokojovat, protože nebude v dalších letech potřebovat jenom pro sebe, ale také právě pro Egypt a spol., když to řeknu takto zjednodušeně. A také pro Ukrajinu.

Takže tendence a teze, které jsou obsažené zejména, a pořád tam jsou, v zelené dohodě, Green Dealu, a které říkají, že je potřeba omezit produkci, a soustředit se na přírodu, budou odloženy nebo přehodnoceny, jak to naznačil komisař Evropské unie pro zemědělství Janusz Wojciechowski. Jedna věc je zachovat potravinovou soběstačnost a bezpečnost ve smyslu mít dostatek půdy, která bude dostatek produkovat, to znamená, aby nebyla úplně zničená, a tam je nepochybně na místě volit přírodě blízké způsoby hospodaření, pestré osevní postupy, rostlinit krajinu, omezovat erozi, a tak dále. Ale druhá věc je, že, když je krajina v takovém dobrém stavu, tak pak, a dnes zvlášť, je také potřeba kouknout, co všechno na ní můžeme vyprodukovat, protože to budeme potřebovat nejenom jako Evropa. A to nemluvím o tom, že světová populace neustále roste, takže lidí na planetě přibývá, co bylo a je samo o sobě po řadu let tahounem jednak růstu globální zemědělské produkce, ale i růstu cen.

Martina: Malinko jsme utekli z Egypta. Zajímalo by mě, jestli si myslíš, že toto je teď jedna z našich hlavních starostí, aby to ustály země, jako je Egypt, nebo Turecko, které je velmi závislé na dovozu obilí. Protože, když si vzpomeneme na rok 2010, tak tehdy prudce stouply ceny obilí na světových trzích, a ve výsledku to byl spouštěč takzvaného arabského jara. Nikoliv volání po demokracii, ale toto.

Petr Havel: Já jsem tam tehdy byl.

Martina: V Tunisku?

Petr Havel: V Egyptě, takže to vím. A tehdy už se také regulovaly ceny chleba.

Růst cen energií, přepravy, potravin, i ceny práce, zde byl už před událostmi na Ukrajině, které to vše jen urychlily

Martina: Tehdy to vypuklo kvůli prudkému růstu cen, a také kvůli obavám z regulérního hladu. Myslíš, že to ustojíme? Nebo respektive, že to ustojí Egypt a arabské země? Že to ustojí Turecko?

Petr Havel: Na první otázku bych řekl, že ano. Tím myslím, že Evropa, a nemusí to být jenom Evropa, ale i Spojené státy, nebo další vyspělé země, jim musí určitě pomoct, protože hlad je skutečně něco, co nikdo nechce, a nedá se s tím bojovat jinak než nějakými zoufalými činy. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Martina: A mimo jiné se dávají na pochod.

Petr Havel: Ano. A v dnešní době je asi nejlogičtějším řešením utéct někam pryč, to znamená migrovat, a to do takových zemí, kde nedostatek nehrozí. A toho už jsme byli svědky. Jak jsem říkal, je možné, že další vlna může přijít, a proto ve svém vlastním zájmu Evropa musí zemím, kde hrozí hlad, a opakuji, v Evropě tomu tak není, ale jinde ano, pomáhat. To je nepochybné.

Martina: Petře Havle, politici se nám teď snaží vsugerovat, že veškeré zdražování a veškeré potíže v zemědělství, produkci potravin, obilnin, je důsledek války na Ukrajině. Ale zdražování začalo poměrně výrazně už v loňském roce. Co za tím bylo, a co za tím ve skutečnosti je? Protože válka na Ukrajině tíživou situaci samozřejmě jen vyostřila, ale nebyla jejím spouštěčem.

Petr Havel: Je to pravda. Válka na Ukrajině skutečně růst cen nákladů, a zemědělských produktů a potravin, urychlila, zvýraznila, a prodloužila, to nepochybně. Ale zdražování bylo hodně významné už v druhé polovině loňského roku, a na přelomu loňského a letošního roku, kdy ještě válka na Ukrajině nebyla. Příčin je celá řada, ale bohužel se nedá ukázat prstem na konkrétního viníka, nějakou nákladovou položku, je to kombinace všeho.

A začnu od toho, co je možná dneska dáváno do pozadí, a to je růst cen pracovní síly. Sleduji například vývoj hodinových mezd sezónních pracovníků v zemědělství, které se za posledních pět let zvýšily dvojnásobně, nehledě na to, že není dostatek pracovní síly, což také zvyšuje mzdy. Další věc je, že se i na světových trzích pomalu a pozvolna zvyšují ceny ropy. Občas to spadne trochu dolů, ale obecně jde křivka mírně vzhůru. Když vezmu zemědělství, tak traktory nemají spotřebu litr na 100 kilometrů, takže je to významná nákladová položka. Ale je to také významná nákladová položka v potravinářství, protože musíte rozvážet zboží do obchodů. Třeba pečivo, chleba, rozvážíte dvakrát, třikrát denně, protože musí být stále čerstvé. Takže to jsou pohonné hmoty.

Pak jsou tady ceny energií. Spekuluje se o tom, jakou roli hrály, hrají, a budou hrát emisní povolenky. Ale každopádně je zřejmé, že vize, cíl přechodu z konvenčních zdrojů energií na obnovitelné, který je uměle tlačen, vysílá do energetických oborů signály. A emisní povolenky nejsou jedinou, ale jsou psychologickou příčinou toho, že se ceny energií zvyšují. Takže to je další faktor. Pak tady máme různé nové technologie, a snahy vyrábět kvalitnější potraviny, třeba ne z náhražek, ale ze skutečných surovin, ale obvykle jsou přirozené, původní, primární, správné suroviny dražší než náhražky. To je další faktor. A rostoucí kvalitu nabídky potravin, a už před tím rostoucí sofistikovanost zemědělských technologií, které něco stojí, aby bylo možné něco vyprodukovat, vyrobit, je potřeba zaplatit. Takže to jsou další náklady, a našli bychom jich ještě celou řadu. Ale když byste vzali úplně primární příčiny, tak je to nejspíš vývoj cen energií, a cena lidské práce. To je společné úplně všem a bylo to i před vypuknutím válečného konfliktu. Tento růst nákladů je stálý, bude zřejmě pokračovat, a přidají se k tomu další náklady.

Martina: Petře, potraviny zdražují tak, že už to hodně lidí pociťuje skutečně silně, a nejen jako nějakou nepříjemnost, lapálii, komplikaci, ale jako skutečný problém, pro mnohé možná hrozbu. Má zdražování potenciál stále pokračovat? Může být ještě hůř? Máme se na to připravit?

Petr Havel: Záleží na tom, jaké období máme na mysli. Pakliže máme na mysli třeba rok 2022, a zřejmě i rok 2023, možná rok 2024, tak je třeba říct, že zdražování pokračovat bude. Ale nebude mít zřejmě tu dynamiku, to znamená, nepůjde to tak rychle, a tak vysoko, jako je to v současné době, ale je tady celá řada zcela objektivních faktorů a impulsů ke zdražování, které se nesnížily, možná se ještě některé zvýší. To znamená, že když náklady na zemědělskou produkci a na výrobu potravin budou stoupat, tak je zcela logické, že to musí vyústit do vyšších cen potravin.

Martina: Petře Havle, když se podívám zpětně na zprávy, informace, a zpětně myslím léta, třeba řekněme čtyři roky, tak tendence ke zdražování tady byla stále. Zemědělci stále vyhrožovali, v dobrém smyslu slova, spíše tedy varovali, že některé ceny jsou neudržitelné, protože vstupní náklady rostou. Dalo se této vlně zdražování zabránit, nebo jsou to faktory vis maior, tedy covid, Ukrajina?

Petr Havel: Vzhledem k vážnému konfliktu na Ukrajině, ale i vzhledem k předchozím koronavirovým regulacím, což jsou dvě skutečnosti, které se nepředpokládaly, ale pokud nastaly, tak odpověď je, že se zdražování nedalo zabránit. Bylo možné ho nějakým způsobem minimalizovat, to jistě, a je to možné i do budoucnosti, a nebude to asi jenom v úsporách nákladů, ale míček je i na straně spotřebitele, co se týče výběru potravin nebo optimálního výběru potravin. Nicméně nedalo se tomu zabránit. Skutečností je, že potraviny, nejen v České republice, ale na celém světě, zdražují neustále, je to vlastně odraz inflace. Zdražuje se pomalu všechno, takže ve výsledku pomalu zdražují i potraviny, a to úplně všude ve světě. A je potřeba říci, že mnohem více, než třeba v České republice, nebo v Evropské unii. Podle statistik FAO, Organizace OSN pro výživu a potraviny, byly už loni meziroční nárůsty o 34 procent, řekněme tedy o třetinu. Jinými slovy: Zdražuje se, zdražovat se stále bude. A je to dáno i celkovým nastavením světové ekonomiky, kdy se udržují takzvané inflační cíle, to znamená, aby se nezdražovalo moc, ale přeci jen pořád. A to se projevuje i v potravinách.

Pokud se týká nás, tak u nás řadu let potraviny, nebo ceny potravin rostly jen velmi mírně. Je potřeba říci, že po mnoho let platilo, a dnešní situace nebude o moc zásadně jiná, než jaká byla v předchozích letech, že potraviny v České republice byly v průměru šesté nejlevnější v rámci celé Evropské unie, což nebylo úplně odpovídající tomu, v jaké pozici je česká ekonomika v rámci Evropské unie. Nejsme šestá nejhorší ekonomika, jsme někde zhruba uprostřed, dokonce v malinko lepší první polovině, a z toho se odvíjí, jaká je koupěschopnost obyvatelstva, ale také jaký podíl tvoří potraviny ve spotřebním koši. Je všeobecně známo, že u jednodušších, horších ekonomik rozvojových zemí, tvoří výdaje za potraviny 60, 70, 80 procent. V Evropské unii je to u nejvyspělejších zemí něco mezi 10 a 15 procenty, u nás je to 16 procent. Určitě je jasné, že potraviny, jako každé zboží denní spotřeby, se na rodinných rozpočtech a výdajích podílí dost významně, ale možná ne zas tak významně, jak to někdy na první pohled vypadá, protože pořád jsou tady náklady a výdaje za bydlení, léky, různé služby, a v tomto poměru potraviny v České republice zatím, a to je potřeba asi hodně podtrhnout – zatím – moc drahé nebyly.

Ceny potravin rostou a porostou. Ale jejich nedostatek nehrozí.

Martina: Petře, obáváš se do budoucna spíše zdražování, nebo nedostatku?

Petr Havel: Jednoznačně zdražování. Nedostatek, ať se to komu líbí, nebo ne, nehrozí, minimálně ne ve vyspělém světě a ne v rámci Evropské unie. Evropská unie už mnoho let mění, a snaží se měnit svou zemědělskou politiku právě proto, aby odbourala mnohými lety a mnohými dotacemi nashromážděné a nastřádané přebytky, které musí vyvážet do světa, což mimochodem není úplně nejšťastnější, protože tím de facto podvazuje ekonomiku těch zemí, kam své produkty Evropa vyváží, protože ony pak nemají tak velkou motivaci něco produkovat. Je to jako o rybáři, který by neměl dostávat ryby, ale měl by se je naučit sám chytat. A toto je to samé. Jinými slovy: V Evropě je dlouhodobě nadprodukce, a samozřejmě že ne ve všech zemích je nadprodukce všeho, to znamená, že některé země mají nadprodukci v určitých komoditách, jiné zase v jiných, ale celkově, když se dá evropský prostor do kupy, tak jako celek Evropa spíš má, doposud měla, ale pořád ještě i v této situaci má problém spíše s nadprodukcí. Ale to se může částečně změnit. Nicméně hlad nehrozí, ale růst cen nákladů na cokoliv, a v zemědělství je nákladů celá řada, nastává a nastane. Takže ceny potravin porostou, ale hlad nehrozí.

Martina: Říkáš, že v Evropě máme v některých komoditách spíše problém s nadprodukcí, ale Ukrajina byla a je, jak se říkalo, obilnice Evropy, a nejen Evropy. Rusko ovšem také. A jedna země je teď devastována válkou, druhá sankcemi. Nemůže právě tady dojít třeba k tomu, že obilí bude méně, a když bude, tak jeho ceny poletí raketově nahoru?

Petr Havel: Obilí bude méně a ceny poletí nahoru. Nevím, jestli raketově, ale už letí. To ale pořád neznamená, že by byl nedostatek. Je potřeba říci, že Ukrajina dosud vyvážela několik procent, asi osm procent produkce. Samozřejmě, není to jenom Ukrajina a Rusko, které produkují základní komodity, a musím říct, zejména komodity rostlinného původu, takže je možné na určitý propad reagovat zvýšením produkce v jiných zemích.

Takže důsledek nedostatku zboží z Ukrajiny a z Ruska se podle mě trochu přeceňuje, nicméně působí psychologicky. Působí psychologicky zejména na ceny, a bude působit nepochybně částečně i na to, že Evropa, a možná i další země, budou přehodnocovat některá svá regulační opatření, protože zrovna Evropa se snažila v posledních letech, a vypadalo to už, že to nastane od příštího roku, uvádět velmi významnou část zemědělské půdy do klidu prostě proto, že má nadprodukci, takže produkce byla cíleně snižována. To, zdá se, bude minimálně na několik let přehodnoceno. A to proto, že nejde možná ani tak úplně o to, zvlášť v Evropě, protože Ukrajina vyvážela zejména do přední Asie a na sever Afriky, ne do Evropy, že by tato produkce, kterou vyvážela Ukrajina a kterou nyní nebude moct vyvážet Rusko, v Evropě chyběla.

Je to spíše obráceně, Evropa bude muset asi více exportovat právě na Ukrajinu, protože tam lze očekávat propad produkce – úplně všude se nezaseje, to je zcela zřejmé. A navíc tam bude problém, jak ukrajinskou produkci dostat do jiných zemí, když mají obsazené přístavy. Vzhledem k tomu, že důsledky války na Ukrajině dopadají spíše na sever Afriky a střední Asii, kde je skutečný nedostatek, a ceny dramaticky vyšší než u nás, bude asi potřeba, a bude to v zájmu Evropy, aby svou vlastní produkcí sanovala i tyto potencionálně rizikové oblasti, protože pokud tak neučiní, mohli bychom být svědky jiných válečných konfliktů a dalších vln migrací, a to si Evropa příliš nepřeje. Čili nejde ani o to, že by Evropě chybělo zboží z Ukrajiny, ale Evropa bude muset vyprodukovat více zboží pro Ukrajinu a další země.

Česká republika je v produkci obilovin, a obecně v rostlinné produkci v základních komoditách, dlouhodobě přebytková

Martina: Na ukrajinském obilí jsou nejvíce závislé země jako Libanon, Pákistán, Somálsko, Sýrie, a už se objevují informace, že bohatí obchodníci třeba z arabských zemí se u nás pohybují, a nabízí za jakékoliv množství obilí v podstatě jakékoliv ceny. Může nám třeba toto hodně zamíchat kartami, protože prostě obilí vyvezeme?

Petr Havel: Opět bych řekl, že tato obava se přeceňuje. V této chvíli nevidím, což neznamená, že se tak nestalo v nějakých jednotlivých případech, že by z České republiky nějakým obilovodem proudilo do těchto zemí obilí.

Martina: To ne. Ale libanonští obchodníci tady teď nabízejí cokoliv.

Petr Havel: Jedna věc, co nabízejí, a druhá věc je, jestli bude nabídka vyslyšena, splněna, jestli se tak skutečně stane.

Martina: To je otázka.

Petr Havel: Já informace o tom, že by se nějak moc vyváželo, nemám. A upřímně řečeno, pakliže by se část tuzemské produkce obilí, speciálně pak pšenice, tímto způsobem vyvezla, tak by to bylo nakonec pro naše zemědělce i pozitivní, protože Česká republika je v obilovinách, a vůbec obecně v rostlinné produkci v základních komoditách velmi dlouhodobě přebytková. Byla i období, kdy jsme měli problém naší nadprodukci vyvézt, protože nejsme země, která by měla přístavy. To znamená, že se zboží muselo po kamionech a po železnici dostat do Hamburku, což bylo pro naše zemědělce znevýhodnění, protože museli nějakým způsobem uhradit dopravu do Hamburku, například. Doposud jsme se spíše potýkali s určitou logistikou exportu. A nyní se může situace částečně obrátit. Jak říkám, do jisté míry, a do poměrně značné míry by to bylo i pozitivní.

A pokud se tady volá, jsou tady takové hlasy, aby se zarazily exporty obilí, pšenice, nebo čehokoliv, co je strategickou komoditou, tak je potřeba za prvé říct, že v rámci Evropské unie by se to stát nemělo, protože to by bylo porušení volného trhu, tedy jedné ze základních zásad Evropské unie. Kdyby to udělal každý, tak by možná některé země měly spoustu zásob něčeho, co by jiní neměli, a obráceně. Volný obchod je prospěšný pro všechny, a proto také tato zásada patří k základním pilířům Evropské unie.

Pakliže by mělo toto zboží jít do zemí mimo Evropskou unii, tak tam je to skutečně možné, ale v případě, že skutečně nastane nějaká krize, a ta, pokud vím, zatím nenastává, tak je možné asi ne úplně zamezit exportům, ale třeba mít k dispozici informace o tom, v jaké míře se to děje, a to lze dělat prostřednictvím buď certifikovaných, nebo nějakým způsobem evidovaných exportů. Na to, co by měl kdo vyvést, se vydávají licence, je to standardní postup, takže musí dostat od státu licenci, a stát by měl přehled o tom, kolik se kam a čeho vyvezlo. Nebo je druhá možnost, a to je množstevní omezení. To znamená ne úplně export zarazit, ale aby se z ničeho nic v krátké době naše zásoby, které máme, neztenčily, tak je možné omezit export nějakým množstvím. Ale opět říkám, to platí pro země mimo Evropskou unii.

Některé zemědělské produkty se u nás nevyplatí pěstovat, i když by to bylo možné, protože na to nemáme vhodné podmínky, a je levnější je dovážet

Martina: Jsme v obilí soběstační?

Petr Havel: Naprosto, a mnoho let jsme velmi přebytkoví. Jak říkám, spíše jsme měli historicky problém přebytek vyvézt. Každoročně vyvážíme z České republiky dva až tři milióny tun obilí, v pšenici je naše domácí produkce na úrovni 160 procent tuzemské spotřeby. Takže tady problém skutečně není. Navíc tato situace bude patrně pokračovat, protože nemyslím, že by naši zemědělci zásadně měnili osevní postupy. Jinými slovy, struktura plodin pěstovaných na orné půdě bude i pro další sklizeň zhruba stejná, jako v letošním roce, takže opět vznikne nadprodukce, A to se zdaleka netýká jen obilovin, ale jsme na tom velmi dobře třeba v cukrovce, u které jsme soběstační také asi na 160 procent. A jsme v podstatě soběstační v olejninách, zejména u řepky. Problém je trošku se slunečnicí, kde může být malinko problém s Ukrajinou, protože Ukrajina, jak jsi říkala, je obilnice Evropy, ale ona je také trochu olejnice Evropy. A navíc na Ukrajině pěstují odrůdy, ze kterých vzniká slunečnicový olej, který je vhodný na smažení, protože obecně slunečnicový olej na smažení vhodný není, protože je příliš tučný, rychle se přepaluje a oxiduje. Ale právě odrůdy, ze kterých se vyrábí olej na smažení, pěstovala a exportovala Ukrajina.

Martina: Když mě uklidňuješ, že v obilí jsme silně nadprodukční, znamená to, že se u nás nemusíme bát o chleba? Nebo může dojít k tomu, že přijde někdo, a prostě přeplatí? Každý zemědělec by asi rád prodal své obilí co nejdráže.

Petr Havel: Já bych to, upřímně řečeno, zemědělcům přál, protože to v posledních letech nemají jednoduché. Jak říkám, v rámci Evropské unie to klidně prodat mohou, a protože i jiné země Evropské unie mají poměrně dost obilí, tak by asi nehrozilo, že by nás Evropa v tomto smyslu vyhladověla. Pokud se jedná o teritoria mimo Evropskou unii, tak pokud by byly signály o tom, že dochází k masivnímu vývozu a přeplácení, tak je možné využít buď licence, nebo množstevní povolení. Ale rozhodně bych v tom neviděl fatální problém.

Martina: Může vláda udělat něco takového, jako že zakáže vývozy obilí? Vývozy přebytků?

Petr Havel: Porušila by tím pravidla Evropské unie. A zase, nejedná se jenom o obilí, ale o jakékoliv zboží, nebo jakékoliv zemědělské komodity, a vlastně i jakékoliv potravinářské zboží. A myslím, že to neudělá. Kdyby to udělala, tak by tím tak trochu podtrhla i naše zemědělce, a to by byla škoda.

Martina: Teď se bavíme o situaci, kdy válka na Ukrajině začala 24. února. Ale co když se potáhne dál? Co když bude trvat dlouho? Mohou pak u nás nastat potíže se zásobováním?

Petr Havel: Lokální, nebo sezónní výpadky některých zbytných komodit hrozit mohou.

Martina: Jakých třeba?

Petr Havel: Těch, které si můžeme odpustit. Některé druhy ovoce a zeleniny. Nemyslím ty základní, jako je cibule, mrkev, petržel, a tak dále, které v České republice bohužel pěstujeme málo. Možná lze předpokládat, že trochu pomohou sami spotřebitelé tím, že se částečně vrátí k samozásobení v podobě záhonku na zahrádkách.

Mimochodem ne že by ovoce a zelenina nebyly, ale třeba nebudou po celou sezónu. Nedávno jsem byl u pěstitele rajčat, a ten říkal, že u nás máme sezónu velmi krátkou, takže se naši pěstitelé zeleniny a ovoce snaží sezónu prodloužit, aby posílili soběstačnost, to znamená, aby nabídli tuzemské zboží v průběhu, pokud možno, celého roku, nebo alespoň jeho valné části. Ale protože skleníková produkce je náročná na energii, a nejvíc energie, protože rostliny potřebují určitou teplotu, se dodává v průběhu zimního období, tak mnozí z našich, ale i zahraničních uvažují o tom, že by třeba kytkám ve skleníku v listopadu, prosinci a lednu netopili. Jinými slovy by nastalo nějaké období, po kterém by čerstvá produkce k dispozici nebyla. Nicméně jsou tu kompoty, šťávy, a zpracované produkty, které mohou být po celý rok. Je to o luxusu spotřebitele, který byl doposud zvyklý, že bude mít po celý rok čerstvou produkci, ať už je odkudkoliv. Toto se třeba může stát, že ji po dobu celého roku nebudeme mít čerstvou. Ale základní potraviny mít budeme.

Mimochodem Česká republika, protože má nadprodukci obilovin, by mohla třeba část stávajících osevních ploch osít nějakými jinými komoditami, aby struktura byla pestřejší. Ale zase, protože u nás máme ne úplně nejvhodnější klimatické podmínky, tak by taková produkce byla dražší, což je právě problém naší země. My bychom mohli být soběstační, dá se říct v čemkoliv, ale u řady komodit nemáme stejné podmínky, a proto je výhodnější je dovážet. Je to hra o to, kde je hranice, kdy už je dovoz strategicky špatně, protože je příliš vysoký. A to je typické v oblasti zeleniny.

V zelenině jsme soběstační jenom ze 30 procent

Martina: Té, tuším, dovážíme 70 procent.

Petr Havel: Ano, v zelenině jsme soběstační jenom ze 30 procent. A třeba nejpěstovanější ovoce v České republice, tedy jablka, tak tam je soběstačnost na úrovni 60–70 procent, čili musíme zhruba třetinu, někdy i víc, dovážet ze zahraničí, což si málokdo dokáže představit. Ale my potřebný objem tuzemské produkce prostě nemáme, což je zase dáno tím, že ovocnářství a zelinářství jsou hodně pracné obory. Jinými slovy, potřebujete tam dost lidí, kteří musí být dostatečně školení, aby vám v sadech nebo v záhonech neudělali víc škody než užitku.

Martina: Také je potřeba sady obnovovat a starat se o ně, vysazovat nové stromy.

Petr Havel: Ano. A na to jsou také dotace, ale možná nejsou dostatečně vysoké. To je otázka spíš na ministerstvo zemědělství. Ale každopádně bychom byli schopni toto vše vyprodukovat, ale za vyšší ceny.

Martina: Takže musíme situaci, která teď nastává, brát jako velkého učitele, protože se tím, že třeba v zelenině jsme ze 70 procent nesoběstační, vydáváme do rukou možnostem dovozu a ceně, která pak bude na trhu?

Petr Havel: Přesně tak. Ceny celé řady komodit, a v zelenině a ovoci je to typické, cena není v rukou našich pěstitelů, ani zpracovatelů, nebo obchodníků. Cena se řídí situací na evropském trhu, nebo zejména na evropském trhu, ale samozřejmě do něj vstupují jiná teritoria. Ale když máte na trhu podíl řádově v jednotkách procent, tak není možné z pozice tuzemských pěstitelů a zpracovatelů cenu ovlivnit. To prostě nejde.

Martina: Možná, že se vrátíme k trendu mít na zahradě jabloň, a ne jenom pohledové jehličnany.

Petr Havel: To by bylo dobré nejen z hlediska samozásobení, ale i z hlediska přírody a krajiny. Pod stromem, zejména pod košatým listnatým stromem, je nižší teplota, zlepšuje to mikroklima na zahrádce, zabraňuje to erozi, a tak dále. A existuje celá řada dalších důvodů, proč mít na zahradě stromy, které navíc ještě něco plodí.

Velký problém zemědělství jsou ceny průmyslových hnojiv, které stouply čtyřikrát. Biologické alternativy jsou dražší a méně účinné, a na statková hnojiva bychom potřebovali trojnásobné množství zvířat.

Martina: Když se podívám na další dovozy z Ruska a Ukrajiny, tak obě země jsou poměrně významnými vývozci nejenom pšenice, ale také kukuřice a ječmene. Už jsi tady zmiňoval slunečnici, slunečnicový olej. Dají se tyto věci na světových trzích nějak nahradit? Máme kam sáhnout? Nebo jsou v něčem tak specifické, že bude díra?

Petr Havel: Korektní odpověď je, že úplně všechno se nahradit dá. Úplně všechno.

Martina: Nahradit dá?

Petr Havel: Nahradit dá. Jistě. I když Ukrajina i Rusko jsou velké země, tak upřímně řečeno, výkonnost jejich zemědělství není zas tak úplně úžasná. To znamená, když bychom to měřili po hektarových výnosech, tak je určitě nižší, než ve vyspělém světě, což mimochodem znamená, že nahradit plochy, na kterých se v Rusku a na Ukrajině něco pěstovalo, by v praxi znamenalo využít menší plochu, protože by tam byly vyšší hektarové výnosy. Nahradit se to dá, ale na druhou stranu i v Rusku i na Ukrajině také musí do budoucna něco pěstovat, takže to nebude tak, že v dalších letech, nebo v letošním roce, bude tamní produkce nula. Čili, já bych to jako tak fatální problém neviděl.

Pokud se týká té kukuřice, a to je zajímavější otázka, tak u nás se kukuřice pěstuje celkem hodně, a v zásadě jsme soběstační. Ale kukuřice je významná komodita pro výrobu krmných směsí pro hospodářská zvířata stejně tak, jako třeba sója. A jestliže bude této komodity málo, tak se o dalších pár procent navýší náklady na živočišnou produkci, což nakonec ve finále vyústí ve vyšší ceny potravin. Je to začarovaný kruh.

Ale je potřeba říci, že daleko větší problém pro zemědělství než nějaký přechodný nedostatek dovážených surovin, jsou jiné vstupy, kterým musíme čelit, a to jsou jednak rostoucí ceny energií, a možná ještě více v současné době ceny průmyslových hnojiv. Ceny průmyslových hnojiv se zvýšily ze všech různých položek, s nimiž musí zemědělci bojovat, možná nejvíc, a některé druhy zdražily až čtyřnásobně, a je jasné, že plnohodnotné náhrady za průmyslová hnojiva v této chvíli nejsou. Existují biologické alternativy, ale ty jsou mnohem dražší a méně účinné. Teď možná už dražší nebudou, ale jsou méně účinné.

Martina: A asi jich je nedostatek.

Petr Havel: Ano, a není jich tolik, ale to se může změnit. To je možná v současné době jedna z výzev doby. Další možnost je, že zemědělci mohou na některých místech spotřebu průmyslových hnojiv trochu snížit, ale nejde to o moc. Česká republika například už v minulých letech snižovala. A další možnost je, a zase je to začarovaný kruh, nahradit je statkovými hnojivy. Jenže Česká republika má málo hospodářských zvířat, takže k tomu, abychom mohli průmyslová hnojiva nahradit statkovými hnojivy, bychom potřebovali zhruba trojnásobné množství všech zvířat, které v našem zemědělství máme, a to asi nelze předpokládat. Takže ceny hnojiv, obalových materiálů, energií, a stále rostoucí cena pracovní síly jsou pro zemědělství větší problém, než výpadek surovin z Ruska, nebo z Ukrajiny.

Martina: Lidé, kteří prosazují tyto kroky, ať už je to Green Deal, nebo elektromobilita a všechno s tím spojené, by si asi neuměli představit svůj život bez telefonu, ledničky, auta, počítače, obchodů, zábavy a ve výsledku bez knih. Znamená to, že pokud by lidé chtěli Zemi opravdu ulevit, tak to znamená návrat na stromy? Rozumíš, co tím myslím?

Mnislav Zelený Atapana: Ano, to bychom přírodě ulevili. Ale to samozřejmě nejde, a já to nikde nepropaguji. Jenom se snažím na přednáškách vysvětlovat, že by si každý měl najít svou vlastní cestu, jak přírodě ulevit, a nepropadat nějakým myšlenkám, které jsou nám předkládány. Některé jsou dobré, jako třídění odpadu, ale potom by se měl odpad opravdu dotřídit, a ne, abychom to dělali jenom my. Tedy, aby to skončilo tak, jak to má skončit. Ale aby si každý sám před sebou našel cestu vůči Matce přírodě, ze které jsme vznikli. A nemusí to být nic velkého. Každá drobná věc je vynikající.

Indián, když něco uloví, tak nejdřív odprosí dané zvíře, že ho jde zabít, protože potřebuje přežít. Ale potom, když už to zvíře má, tak nesní jenom maso, a ostatní vyhodí, ale spotřebuje všechno, protože by v duchu nepřežil, že mu příroda něco nabídla, a on by třeba polovičku z toho vyhodil. To je pro něj něco nepřijatelného, protože musí spotřebovat všechno. Čili všechno, co vyrobíme, by bylo taky třeba spotřebovat.

Dodnes pamatuji na mého tatínka, byl to sadař, a já jsem se tomu tenkrát divil, takové hlouposti, ale teprve teď mi to dochází. Byl tam strom třešně, a na něm spousta třešní. Vylezli jsme na něj, očesali, a na vrcholku byla ještě jedna. A tatínek říkal: „Ta se musí očesat. Musíš tam vylézt.“ A já jsem říkal: „Propánakrále, kvůli jediný pitomý třešni? Tak spadne a shnije.“ A tatínek: „Ne, ta se musí očesat. Protože nám ji příroda dala. Nabídla nám ji. A my to musíme přijmout a spotřebovat. Je to náš úkol.“ A takhle se chová indián, takhle se chovají ti, kteří jsou blízko k přírodě, sadaři, vinaři, rolníci. Když sklidím, tak musím sklidit všechno. Proto jsme tenkrát s babičkou chodili sbírat klásky, protože „ani zrno nazmar“. Komunisti to měli jako slogan, ale nedělali to, bylo to rozsypané po silnicích. A babička říkala: „Každý zrníčko musíme sebrat, a musí ho dostat slepička, která zase dá vajíčka.“ A už se to dostává do cyklu. Čili, my produkujeme obrovské množství potravin, ale kolik procent se likviduje a vyhazuje? Vždyť to je neslýchané. Je to urážka. A příroda cítí, že ji tímto způsobem urážíme. Vyrobí se padesát kalhot, a jedny se vyhodí. To je neslýchané. A tak je to se vším. Ale bohužel to jde proti ekonomice.

Martina: Spotřebovávat, spotřebovávat.

Mnislav Zelený Atapana: Spotřebovávat a vyhazovat. A teď jsme v tomto cyklu, a to je to velice špatné, a bylo by zapotřebí to zpomalit. A to by byla velká pomoc přírodě, když bychom zpomalili proces výroby, spotřeby a odpadu.

Indiánům nevadily války a že byli zabíjeni, vždyť taky zabíjeli, byli na to zvyklí. Strach měli a mají z nemocí. V době velké conquisty jich většina zemřela na neštovice, spalničky a chřipky přinesené z Evropy.

Martina: Z úplně jiného úhlu pohledu teď mluvíš úplně stejně, jako Petr Robejšek v jednom z našich nedávných rozhovorů. Mnislave, zdražování paliv, energií, jídla, válka na Ukrajině a s ní související problémy migrační, obchodní, to všechno přišlo na lidi na Západě ve chvíli, kdy se zvolna blížil, řekněme, útlum nemoci covid a pandemie. Řekni mi, jak hodnotíš, jak naše civilizace zvládla toto období překvapení z toho, že je tady něco, co dokáže lidi zastavit, a paralyzovat společnost, ať už proto, že propadne hysterii, nebo že to vyhodnocuje pragmaticky. Jak myslíš, že jsme to celkově zvládli? Naše západní civilizace?

Mnislav Zelený Atapana: Byl to samozřejmě náraz, protože každá nová věc, zvlášť v naší civilizaci… Vzpomínám, jak jsme se před patnácti, dvaceti, třiceti lety dívali, jak jsou v Asii zátopy, tamhle jsou tajfuny, tornáda, a vždycky jsme říkali, že my jsme na tom tak dobře, jsme tady za pecí, je to tady báječné, a narodili jsme se ve výborné části světa, a nic se nám nestane. A takto ukolébáni jsme si tady žili. A najednou přišly tyto rány – jedna, druhá, třetí. A ve společnosti to začne krystalizovat.

A jsme zase u utrpení. A v těchto nárazech vyrostou zase lidé, vyrostou třeba hrdinové, bezejmenní, kteří najednou začnou něco dělat, začnou pomáhat. A to je to krásné, že tlak v lidech vyvolává potřebu něco dělat. A jsme opět u toho, že indiáni to tak mají normálně a že tam při přechodových rituálech mají bolest, strádání, které se musí překonat. A u nás začala jedna rána, druhá, třetí rána, a řada lidí vykrystalizovala, a vyčistila se. U řady lidí se ukázalo, jací opravdu jsou, a já jsem víceméně spokojen, jak to probíhalo, protože všechny tyto problémy jsou normální. Jsem s tím až nadmíru opravdu spokojen.

Martina: Mnislave, a jak tím prošli indiáni? Protože těm se také covid nevyhnul, dokonce na covid zemřel tvůj přítel Aritana, a pokud vím, tak staleté zkušenosti nutí indiány, aby měli před nemocemi, viry, bakteriemi, velký respekt. Jak to zvládli oni?

Mnislav Zelený Atapana: Tak to bylo vždycky od příchodu dobyvatelů do Ameriky. Indiánům nevadily války a bitvy. Nevadilo jim, že byli zabíjeni, protože taky zabíjeli, na to byli zvyklí. Ale opravdu strach měli z nemocí, to bylo to základní, a je dodnes. A proto, když se podíváme na statistiky mrtvých z doby velké conquisty, tak převážné procento zemřelých bylo z důvodů nemocí, neštovic, spalniček a všelijakých našich chřipek. Takže toto mají pořád v sobě.

Před pár lety se v Peru natočil několikaminutový dokument, kde se objevil nějaký neznámý kmen, který z nějakého důvodu vyšel z pralesa. A přijeli tam ochránci, nebo ti, kteří s nimi chtěli navázat kontakt, a přinesli jim dary. Dali jim tam mačety a odjeli. A teď bylo krásné se dívat, jak se chovají. Jak se na to nevrhli ve stylu: „Jé, máme mačetu, to je bezva. To mi pomůže.“ Ne, oni vzali dlouhý klacek a strkali mačety do řeky, aby je očistili.

Martina: Omyli.

Mnislav Zelený Atapana: Se svým vzděláním, bez vysokých škol, se chovali stejně, jako my – očistit to. To je neskutečné, jak to člověk v sobě má, a mně to dokázalo, že jsme lidi, jsme stejní lidé a chováme se vlastně stejně. Takže nemoc je pro ně zásadní. A to proto, že jejich genofond, jejich tělesná podstata, není zvyklá na naše nemoci, nebo třeba na náš alkohol. Takže tím pádem, když se tam dostane něco od nás, tak to totálně zlikviduje jejich populaci. A v současné době se i pandemie dostává do Amazonie, a můj náčelník Aritana údajně zemřel kvůli covidu, a toto procento je tam značné.

U indiánů neexistují mezigenerační problémy, protože děti chtějí žít tak, jako žili jejich otcové a dědové. Ctí kontinuum generací.

Martina: Mnislave Zelený, ty jsi říkal, že jsi spokojený s tím, jak jsme zvládli covid. Předpokládám, žes asi nemyslel ekonomicky, ale spíše psychicky.

Mnislav Zelený Atapana: Ne. Kdybych to řekl ošklivě, tak bych řekl, že jsme si na něj zvykli. Říká se, že si člověk zvykne i na šibenici. Řekl jsem to asi v tomto smyslu.

Martina: Také jsi zmiňoval, že se mnohé věci vystříbřily, mnozí lidé se projevili, a také to odkopalo potíže ve vztazích. Prohloubily se třeba potíže uprostřed rodin, které tam už byly, a ještě zbytněly právě třeba lockdownem. A také se začalo mnohem víc hovořit o zhoršení mezilidských vztahů a o mezigeneračních půtkách. Řekni mi, řeší indiánské kmeny věčně mezilidské vztahy, tak jako my? A čím víc je řešíme, tak jako bychom tím víc naráželi na to, že nejsou lepší? Že bychom byli k sobě uznalejší, ohleduplnější a laskavější.

Mnislav Zelený Atapana: Zásadní je, že tam neexistují mezigenerační problémy. A neexistují z toho důvodu, že děti chtějí žít tak, jako žili jejich otcové a dědové. To u nás není. A jejich pradědové, už z toho důvodu, že posouvají znalosti svých příbuzných až na prapradědy, to je kontinuita, spojování s minulostí, současností a budoucností. A oni to dělají velice rafinovaně – nemají majetek, nedědí se tam baráky, auta, nebo pozemky. Indián tam nic nemá, nic nechce mít. Ale dědí se tam jména. To je to, co předává, Aritana, a ostatní to samé.

Martina: Kontinuum.

Mnislav Zelený Atapana: Kontinuum. Čili Aritanů už bylo několik, a teď je Aritana vnuk Aritany. Před dědou Aritana, ob generaci byl další Aritana. A mezitím, co Aritana předal své jméno vnukovi, tak přijal jméno jiného pradědy. A za období osmnácti let života vnuka už vyměnil čtyři jména, a furt je předává dalším.

Martina: A zajišťuje tím, že Aritana nikdy nezemře.

Mnislav Zelený Atapana: Tak. Ano. A tím pádem oni cítí kontinuitu, přátelství, vztahy. A u nás my známe maximálně tři generace, a dál už nejdeme, protože na to nemáme čas, a myslíme si, že to není důležité. To je právě to, že u nich jsou důležité vztahy, a co praděda vykonal, co udělal. Postavil vesnici a tak dále.

Martina: Teď jsi řekl, jak mají indiáni zachované kontinuum, zatímco u nás se spíš vztahy řeší jako velmi problematické.

Mnislav Zelený Atapana: Oni to neřeší. Oni prostě mezigenerační problémy neřeší, protože kluk chce žít tak, jako žil jeho otec, čili má stejné hodnoty, pokračuje ve stejných hodnotách, a nechce žít jinak. Můj vnuk už mi samozřejmě nerozumí, nebo spíš já nerozumím jemu, protože už má jiné hračky. U nich mají hračky pořád stejné.

Martina: Když bys měl definovat, co u nás roztáčí spirálu nepochopení mezi generacemi, mezi lidmi?

Mnislav Zelený Atapana: Je to technologie. Můj vnuk nechápe, že jsme neměli mobily, a dovedli jsme se sejít, kde jsme potřebovali, dohodli jsme se. Nechápe to, a tím pádem úplně vnímá, že jsem z jiného světa. A já zase nechápu, jak si hraje, protože my jsme si takhle nehráli. Takže to samozřejmě řešíme, a z toho vznikají problémy, takže se hádáme: Člověk todle támhle, máš dělat tohleto… To nám dělá právě technologie, a vznikají mezigenerační problémy.

Naše civilizace vykazuje všech patnáct znaků zániku, jak je popsal Edward Gibbon

Martina: Svého času jsi citoval anglického historika, Edwarda Gibbona, který v roce 1775 napsal patnáct bodů, které charakterizují upadající civilizace. Řekni: my, tedy naše západní civilizace, které z nich teď bezesporu vykazujeme? Indiány teď nechávám v poklidu jejich pralesů.

Mnislav Zelený Atapana: Dějiny se opakují, a mohlo by se zdát, že bychom se mohli poučit. Ale jak víme, člověk je nepoučitelný, každý si problémy musí prožít sám. Děti jsou také nepoučitelné, nicméně víme, že tady byly vysoké a obrovské civilizace, které se přesto rozpadly, ať už to byl Summer, Egypt, Řím, a tento historik dal dohromady patnáct bodů, a kdokoli si je přečte, tak se musí orosit, protože to vypadá, jako by Edward žil s námi, jako kdyby byl tady a popisoval naši vyspělou západní euroatlantickou civilizaci. A u každého bodu je vidět, že už to tady jednou bylo.

Martina: Nejednou.

Mnislav Zelený Atapana: On to udělal podle Říma, ale bylo to tady už u Egypťanů, a přišli barbaři, kteří je zničili. A i jiné slavné civilizace upadly vždycky na všech těchto patnácti bodech. Všechno sedí. A vybírat si jeden výraznější, než druhý? Všechny mají stejnou hodnotu.

Martina: Naši posluchači si je samozřejmě mohou najít na internetu, ale přesto bych zmínila alespoň některé, které mi připadají jako do očí bijící. Tedy: Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací. Tyto body jsou trošku převyprávěny do současného jazyka, a Gibbon je určitě popsal jinak.

Mnislav Zelený Atapana: Ano. Omlouvám se, že ti do toho vstupuji. Když jsme byli v pandemii, tak se vláda snažila lidem zachovat zábavu. Zábavu chodit na pivo, bez toho se nedá žít. Čili, zábava, chodit na koncerty, žít takzvaně kulturně, ale byla to zábava. Byla to zábava, a místo toho, aby se řešilo, tak se navenek dávala, aby se lidé uklidnili, hlavně zábava. To bylo na prvním místě.

Martina: Tradiční role otce živitele je zpochybňována, rodina je rozvrácena, senioři jsou zanedbáváni, a lidé pečují o domácí mazlíčky víc než o své rodiče. Literatura a umění se stávají bezduchými, vytváří se planá zábava. To je asi trošku zdrcující. Čestná vojenská služba je odmítána a zpochybňována, a namísto ní je armáda žoldácká. Co tam máš ještě, protože to máme oba dva před sebou.

Mnislav Zelený Atapana: Rapidně klesá úroveň vzdělání. Žehráme nad tím, ale je to tak.

Martina: Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výšky. A to tehdy měli jenom co? Bankocetle?

Mnislav Zelený Atapana: A šíří se cynismus. To je zřejmé. Každý tento bod je opravdu vymakaný. Bezduchá literatura a umění. Když porovnáváme umění, tak máme krásné umění, krásné malby. Nechci se dotýkat současného umění, ale připadá mi to, jako že už malíř nemá řemeslo. Ztrácí řemeslo a může udělat, nakydnout cokoliv, jenom aby přilákal pozornost. Jenom aby šokoval.

Na vrcholu naší civilizace už jsme byli, a nyní sjíždíme dolů

Martina: Všecko je to show.

Mnislav Zelený Atapana: Show. Prostě, šokovat. Když na někoho vystrčím zadek, tak to je vynikající. Šokovat, a mít z toho byznys. Je za tím vidět byznys. Tady se dělá nejenom čisté umění, kdy daný malíř maká. Znám jednoho, nebudu ho jmenovat, kterého nezajímá svět, ale pracuje si, a vůbec ho nezajímá, jestli se to prodává, nebo neprodává. Jenže my v tom vidíme hlavně byznys, prachy. To je to prolnutí peněz do umění, do zábavy, do všeho. Peníze, to je ďábelské zlo.

A jak začneme cpát peníze indiánům s tím, že začnou prodávat kávu, nebo kakao, nebo svoje produkty, a my jim budeme dávat peníze, tak to už je ďábelské vejce, které do sebe dostávají. A na druhé straně, když si přečteme dopis náčelníka kmene Uwa bílému muži z roku 2000, tak potom, ke konci člověk zjistí, že má spoustu peněz, ale když podsekne poslední strom, tak vidí, že se peníze nedají jíst, i když se do té doby zdálo, že jo.

Martina: Třináctý bod je: „Přicházejí masy cizinců.“ A možná bych to zakončila patnáctým bodem, stejně jako historik Gibbon: „Občané na vše nadávají.“

Mnislav Zelený Atapana: Ano.

Martina: Pojďme si zanadávat. Myslíš tedy, když těchto patnáct bodů až nepříjemně sedí, že naše civilizace má svůj úsvit, dokonce i své slunečné odpoledne dávno za sebou a že se blížíme k soumraku bílého muže?

Mnislav Zelený Atapana: Je to nebezpečné, ale je to tak. Já už to říkám delší dobu, že jsme na vrcholu už byli. Na vrcholu jsme byli, a jedeme tak trošičku z kopce, a tím spíš se snažíme dokázat, že ne. Tím spíš stavíme vyšší a vyšší mrakodrapy, abychom si dokázali, že my tady rozhodujeme, že my na této zemi vládneme. A když se teď lidi jezdí dívat do Emirátů na nejvyšší mrakodrap, tak já to vidím jako zrůdné se tomuto obdivovat, jakože čím výš, tak… A zase se vracím k pohádce od Jiřího Wolkera, jak chtěl milionář postavit cestu ke slunci, nevím, jestli to nemotám, a jak ho všichni zrazovali. Ale on chtěl stoupat výš a výš, a samozřejmě shořel.

Indiánští šamani spojují vrchol světa se zemí svým kouřením, kdy kouř stoupá do nebes. My stavíme mrakodrapy.

Martina: Takhle dopadl i Ikarus, nebo Babylónská věž.

Mnislav Zelený Atapana: A my nyní obdivujeme, jakože překonáme pouto země, které nás tady drží, a ženeme se nahoru. Je to moderní axis mundi, což je propojení horního světa a světa našeho v pradávné minulosti, v takzvaném „zlatém věku lidstva“, kdy údajně bohové scházeli dolů, a žili tady společně s lidmi. To byl zlatý věk lidstva. A potom nějakou chybou, kterou jsme zavinili my, se tento axis mundi zrušil, bohové zůstali nahoře, a my dole, ale šamani toto spojení udržují právě cestou kouření, kdy kouří, a kouř stoupá vzhůru, a tím se propojují se světem nebes, s horním světem, a to je jejich současný axis mundi. A my také máme jakousi technickou možnost, převedeno do technické úrovně, odpoutat se od země, letět vzhůru, nebo stavět mrakodrapy vzhůru, a dokazovat si sílu naší civilizace, která překonává zemskou přitažlivost takovým způsobem, že si stavíme na odiv naše schopnosti. Ale nejsem si příliš jist, že to je správná cesta.

Martina: Mnislave, my jsme se tady shodli na tom, že můžeme indiány pozorovat, ale nemůžeme převzít jejich život, jejich hodnoty a způsob myšlení. Bylo by naivní, myslet si, že bychom takto mohli na této zemi žít. A vlastně by to asi byl i krok zpět v čase.

Mnislav Zelený Atapana: Ne, to nejde. V žádném případě to nejde. Já jenom říkám, že naši cestu dolů lze zpomalit. A proto se snažím házet písek do soukolí naší technické civilizace, aby se to trošičku zadrhlo.

Martina: To je krásný obrat, házet písek do soukolí naší technické civilizace. Řekni mi tedy, podle čeho ty, zkušený člověk, poznáš, kam nasypat písek, protože je to šalba a klam?

Mnislav Zelený Atapana: Já se snažím šalbu a klam rozhánět u mých vnuků, u budoucí generace, u kontinua. Snažím se jim do jejich tabletů a mobilů přinášet normální pohled na svět, přinášet vztah k zvířatům, k rostlinám, k vodě, k dešti, ke sněhu, říkat jim, že když prší a je zima, tak je to dobré, i když je ti zima a seš mokrej. Nekibicovat přírodu. Příroda ví, co má dělat. Přijmout z přírody všechno v dobrém.

Martina: Mnislave Zelený, moc ti děkuji za to, žes nám připomněl možná ty nejdůležitější věci, které máme tendenci přehlížet. Moc děkuji.

Mnislav Zelený Atapana: Děkuji, a na viděnou.

Martina: Mluvil jsi tady o absenci strachu mezi indiány. Já jsem si vzpomněla na jeden film, tuším, že se jmenoval Most špionů, který byl o mostě, na kterém se v době studené války předávali, vyměňovali američtí špioni za ruské a podobně, a byl tam slavný špion Ábel, kterého když vraceli do Ruska, tak nemohl vědět, jestli dopadne jako hrdina, nebo skončí v gulagu, protože ho Američané odhalili. A americký diplomat, který ho předával, říká: „Bojíte se?“ A on mu opáčil: „A pomůže to?“ My samozřejmě víme, že bát se nepomůže. Ale přesto všechno se u nás mluví právě teď nejvíce od listopadu roku 89 o válce, a to dokonce o jaderné válce. Řekni mi, jak v tomto smyslu slova vnímáš strach? Máš strach z možné války? Nebo obavu? Děláš mezi tím rozdíl?

Mnislav Zelený Atapana: V naší kulturní sféře je strach a obava dost běžná záležitost. A i když si to člověk nechce připustit, tak obavy mám. Ale protože jsem v letech, tak mám spíš obavy o budoucí generace. Nakonec si člověk říká: „Tak už jsem si tady nějakou dobu pobyl, něco jsem zažil, viděl, něco udělal, dokonal, takže o co jde?“ Ale obavy jsou vždy o budoucí generace, obecně o budoucnost. To má každý přirozeně. Ale pro indiána je důležitá kontinuita. Kontinuita je základ, ke kterému se všechno ubírá, a to je právě to, aby byly děti.

Když se vrátíme trošičku do minulosti, tak najednou vidíme, že ve válce byly silné válečné ročníky. A jak to, že si tenkrát rodiče v době, kdy byla válka, řekli, že nemá cenu do tohoto těžkého a nebezpečného světa dělat děti? Když se člověk baví s lidmi, tak říkají: „Prosím tě, a k čemu děti, když je teď tak špatná doba?“ Tedy ztratili v sobě důležitost lidské kontinuity, jako to bylo tenkrát za druhé světové války, když naše ročníky byly nejsilnější. Jak to, že tito rodiče přirozeně přiváděli děti na svět, a netušili, jestli svět bude dobrý, nebo špatný? Čili byl to pocit, že napříč všemu, co se děje, musíme kráčet dál, i ve své pravidelné aktivitě, činnosti. To znamená: Snažit se pořád dělat, jako když se nic neděje, že se nic neděje, a být přítelem neviditelné kontinuity.

Martina: Co říkáš v souvislosti se strachem z války na výkony našich a evropských politiků? Jak se postavili k ruskému útoku na Ukrajinu?

Mnislav Zelený Atapana: Postavili se k tomu se strachem, strachem o naše vybudované pozice, o to, jak jsme si tady vybudovali naše pelíšky. A čím dál tím víc na západ jsou tyto pelíšky hezčí a měkčí, líp se tam bydlí, a tím více roste strach. A strach je větší v hezčích pelíšcích. Ale když máte pelíšky malé, slabé, tak se moc nebojíte, a jste ochotnější jít do nějakého střetu, za něco bojovat.

Martina: Přemýšlím, jestli stále platí to, co jsi řekl v jednom rozhovoru, tuším, že to bylo na začátku loňského roku, že čestný a schopný člověk, který má přirozené charisma, je na výši fyzicky i duševně, a nemůže být ani u nás, ale ani ve světě nikdy zvolen, protože neskáče tak, jak někdo v pozadí píská. Má to s pelíšky nějaké spojení?

Mnislav Zelený Atapana: Má, protože za nás rozhodují nějací představitelé. Když se zmíním o našich evropských představitelích, tak ty jsme si víceméně moc nezvolili. A již padesát let říkám, že naše volby nejsou za prvé žádné svobodné volby, a navíc do voleb nejdou ti, kteří se chtějí ze všeho vydat pro svůj lid. Indiánský náčelník tam jde proto, že chce sloužit, ale obávám se, že naši představitelé, když šli do voleb, moc necítili…

Martina: …potřebu služby.

Mnislav Zelený Atapana: …potřebu služby. Vždycky v tom byly nějaké zájmy. A slovo „zájmy“ se tady u nás objevuje pořád. Zájmy vlády, zájmy strany, zájmy Východu, zájmy Západu, a my jsme v područí těchto zájmů. A tím pádem, logicky, se řadě lidí nechce bojovat za nějaké cizí zájmy, protože to nejsou naše zájmy.

Po Evropě běhá spousta Chamberlainů, ale objeví se nový Winston, mesiáš, o kterém ještě nevíme, který v nás znovu zažehne jiskru zasypaných hodnot

Martina: Mnislave, ty jsi řekl, že naše volby nejsou žádné svobodné volby. Můžeš mi vysvětlit, jak jsi to přesně myslel? Protože mnoho lidí má určitě pocit, že ano a že spolurozhodují o tom, kdo usedne do toho kterého křesla v Poslanecké sněmovně, v Senátu, a dokonce na Hradě.

Mnislav Zelený Atapana: To je jen hra. Veliká divadelní hra, která má jenom několik herců. Ti jsou nám předkládáni na přehledech, které nejsou transparentní. Uvádějí se tam nějaké hodnoty, nějaké roky, nějaká studia, a je to zcela netransparentní. Nám to nikdy neukáže, jaký daný člověk opravdu ve skutečnosti je, jaké má vnitřní hodnoty, co vykonal. Většinou se mluví o tom, co kdo chce udělat, ale málokdy o tom, co již vykonal. Pro mě člověk, který moc mluví o tom, že něco udělá, je takový člověk, kterého si moc nevážím. Já rád poslouchám člověka, který moc nemluví, a o kterém vím, že něco vykonal.

Martina: Ale takového nezvolí, protože „práce musí být slyšet“.

Mnislav Zelený Atapana: Přesně tak. A nakonec člověk, který tyto hodnoty má, tak kdyby se tam dostal, tak by byl většinou převálcovaný. Faktem je, že indiáni v Amazonii to mají jednodušší, to musím přiznat. Není jich v jejich kmeni moc, a všichni vědí, kdo je co zač. Tam se všichni znají od mateřské školky.

Martina: Která tam není.

Mnislav Zelený Atapana: Samozřejmě, to říkám jenom symbolicky. Takže kdybychom tady my měli společenství, které vyšlo z naší mateřské školky, tak se všichni známe, a víme, kdo je člověk zač, jak se chová, co dělá, a kdo co udělal.

Martina: Proto říkáš, že politika už je jen hra, politici lžou, neplní sliby, a my děláme, že jim věříme. Takže jsme tedy v pasti. Ale jaká je cesta z této pasti ven?

Mnislav Zelený Atapana: Jsme v pasti. Jsme v pasti, a kdyby, nedejbože, došlo k nějakým silným střetům, tak věřím tomu, že z desítek Chamberlainů, kteří teď běhají po Evropě, se najde nový Winston, o kterém teď ještě nevíme, že existuje. A pak zřejmě, když se nějaká taková osobnost najde, tak v řadě lidí najednou zase vznikne pocit: „Za tímto člověkem jdeme, a jsme ochotni položit své životy.“ Ale nyní ne.

Martina: Musí tam být zážeh?

Mnislav Zelený Atapana: Musí tam být zážeh, který znova zažehne naše skryté hodnoty, které máme nyní potlačené. Vidíme, že nikomu se do ničeho nechce, všichni posouvají věci mimo s tím, že se to snad nějak vyřeší. Takže za této situace, nikdo z nás, z obyčejných lidí, když vidíme, kdo nás vede, není ochoten do něčeho jít. A když tady bude zážeh nějakého Winstona, ať už na této, nebo jiné straně, jako se možná stal zážeh na Ukrajině, tak pak lidi jdou.

Martina: Ale říká se, že politici jsou v demokracii věrným obrázkem společnosti, kterou byli zvoleni. Řekni mi, platí to ještě? Jsou politici v Evropě skutečně věrnými obrázky nás, kteří je volíme? Protože, v takovém případě by to bylo složité i s Winstonem, i se zážehem.

Mnislav Zelený Atapana: Ano, zasloužíme si vládu…

Martina: Máme vládu, jakou si zasloužíme.

Mnislav Zelený Atapana: …jakou si zasloužíme. Jistě. Ale jsem přesvědčen, že tam někde je jiskra, která není vidět, která se vždy dějinách najednou objeví. Najednou se objeví mesiáš, Kristus, Buddha, někdo. A to nemůžeme vědět. Ale vždy se objeví v těžké době, když už si myslíme, že je vše ztraceno. Takže já věřím, že se to vyřeší – už používám slovo „vyřeší se“.

Martina: „Se to vyřeší.“

Mnislav Zelený Atapana: „Se to nějak vyřeší“. Ano, to už je naše terminologie, na kterou jsme si zvykli. Ale jsem přesvědčen, že jiskry v podhoubí jsou. I v naší společnosti, která už je dost v uvozovkách „zničená“ technologií, přece jenom jsou jiskry duchovní síly, která se může zvednout.

Nám připadá utrpení při indiánských rituálech kruté, protože při nich teče krev. Ale indiánům přijdou kruté potraty, a nechápou, jak někdo může zničit lidský plod a nedat mu šanci spatřit slunce.

Martina: Když se ještě podíváme na systém, jakým způsobem se na nejvyšší místo, do středu kmene, dostává indián, šaman, nebo nějaký náčelník, a jak je tomu u nás, tak princip je úplně jiný. Jak jsi před chvílí říkal, všichni se tam znají, a ten, který je z nich nejsilnější, to nemusí nikomu dlouze vyprávět, protože to všichni vidí, respektují, a chtějí-li přežít, tak si nezvolí do čela svého kmene nejslabší kus. V demokracii to možné není, protože se tak dobře neznáme, a tudíž musíme uvěřit tomu, co kdo vykládá. Řekni mi, viděno tímto prizmatem, mají tedy vůbec takzvané demokratické volby smysl? Mají cenu? Nevynesou logicky do čela vždycky především nejúspěšnějšího žvanila, s nejlepším PR marketingovým odborníkem v zádech?

Mnislav Zelený Atapana: Přesně tak. U nich musí mít náčelník charisma, musí být silný, jak po stránce duchovní, tak i fyzické, protože potom mu lidé věří, a jsou ochotni dělat cokoliv, co on začne. A u nás, jak jsi naznačila, je mu to vybudováno pomocí PR, které mu vybojuje území, politický prostor. V tomto světě bohužel žijeme, zvykli jsme si na to. Demokracie, jak bylo řečeno i Winstonem, je nejhorší varianta vlády, která je, ale zatím nemáme jinou.

Je to prostě tak, že to stojí na žvanilech, kteří jsou schopni užvanit druhé, a my toto bohužel vyvážíme do celého světa, protože si myslíme, že je to nejlepší. Vyvážíme to do klanových a kmenových společenství, ať už v Asii, nebo v Africe, kde žijí podle svých tradic a kde jejich kmenům opravdu vládne ten nejsilnější, i když je to třeba kruté. Ale oni vědí, že příroda je krutá a že se k přežití musí dostat i krutými cestami. Proto například mají přechodové rituály, kdy se mladík, nebo mladice, stávají dospělým, a proto musí procházet krutými zkouškami. A to my popíráme, přírodu si zlehčujeme tak, aby nám sloužila, chceme si ji ochočit. Chceme si ochočit přírodu, zvířata, rostliny, stromy, vodu, všechno si chceme ochočit, aby nám sloužilo. A pak se divíme, když se někdy příroda postaví proti nám.

Nechci užívat biblické názvy, ale jako by se najednou v Jobových ranách spojovala příroda se společností. Přijde tajfun, přijde pandemie, válka, jako kdyby šly tyto tři rány náhodou za sebou. Ale já věřím, že to není náhoda, že země, příroda, společnost, najednou vycítí, že tady nejsou dobré věci, a jako by se to spojilo v jedno. Nevidím v tom náhodu.

Martina: Náhodě, tajfunům, pandemii i válce se budu věnovat vzápětí. Ale ještě poslední otázka k náčelníkům: My jsme tady trošku adorovali, jakým způsobem se jeden z nich stane náčelníkem kmene, ale víš o tom, že by se i indiáni v minulosti utli a zvolili do čela třeba toho nejsilnějšího, nikoli však duchovně, ale jenom fyzicky? Protože když se podívám třeba na severoamerické indiány, tak Šošoni byli docela raubíři, a kdo se jim postavil, myslím z jiných kmenů, do cesty, tak ho zmasakrovali. A stejně tak Apačové nebyli beránci.

Mnislav Zelený Atapana: Jistě, samozřejmě, nebyli to žádní beránci. A jejich krutost? Nedávno jsem měl přednášku v knihovně Václava Havla o tom, proč právě někteří prérijní indiáni byli zvlášť krutí a proč měli mučednické kůly, což je pro nás neslýchané, kruté, hrůza. To je dost těžké vysvětlit. Ale oni byli zejména krutí na sebe. Jak jsem říkal, přechodové rituály byly kruté, rozřezávali si kůži a nechávali se za ni vyvěsit.

Martina: Je to zase snaha Evropana pochopit tuto mentalitu.

Mnislav Zelený Atapana: Jo. Čili, je to pro nás těžké, protože se snažíme děti vychovávat v bavlnce, a tak dále. Přechodový rituál je barbarský – teče krev a tak dále. Čili je to pro nás neslýchané, ale pro ně to je normální, protože je to příprava na přežití. A to je právě zase kontinuita. Příroda je krutá, ta si nevybírá. Přijde blesk, a nepočítá se do tří, rovnou zabije. Blesk zabije. Povodeň zabije. Čili příroda je krutá, ta si vybere, a slabí nepřežijí. A proto je indián krutý principiálně sám na sebe, aby budoucí generace byla tvrdá a schopná přežít jakoukoli bolest, jakékoli utrpení. A pak jsou logicky krutí na své nepřátele.

Martina: Hm. A podle toho si samozřejmě volí nejsilnějšího ze svého středu.

Mnislav Zelený Atapana: A to je pro nás kruté. Zabíjení, krev teče – to je pro naši civilizaci nepochopitelné. Ale když se podíváme třeba na potraty, tak my si myslíme, že to je běžná záležitost, ale pro indiána je to nepochopitelná krutost, která není ničím odůvodněná. Oni si říkají: „Pro pána krále, jak můžete zničit lidský plod, a nedat mu šanci spatřit slunce? I kdyby to bylo na hodinu. Nebo na dvě“. To je krutost, kterou nepochopí.

Čím více se snažíme chránit před bolestí, tím jsme zranitelnější a utrpení je horší

Martina: Před malou chvílí jsi mluvil o tom, že si nemyslíš, že je náhoda příchod onoho triumvirátu, který je v našich zeměpisných šířkách nevídaný. Tedy nevídané tornádo, poté pandemie, a dvouleté martyrium, které zdaleka neskončilo, jen se fokus televizních zpravodajců zaměřil směrem na Ukrajinu, kde začala válka. A řekl jsi, že to není náhoda. Je to tvůj názor, protože jsi nahlédl do indiánské mystiky? Nebo jako muže, který pozoruje svět už přeci jenom více, než sedmdesát let? Jak jsi dospěl k tomu, že to není náhoda?

Mnislav Zelený Atapana: Já jsem nikdy nevěřil na náhody. Nebo možná z počátku, ale čím víc jsem jezdil za indiány, tak se ze mě, racionála, postupně stával iracionál. Čím dál tím víc věřím na pocity, předtuchy, znamení a podobné věci, v což indiáni věří, a právě to jsou jakási záření, vlny, které probíhají a které nedovedu vysvětlit. A to je to, proč ke mně najednou přišel Cézar, proč ke mně najednou přišel zemřelý duch šamana Takumy, jako by si mě předvolal, abych se s ním rozloučil na pohřebním obřadu.

Čili nevěřím na náhody. Všechno, všechno se děje mimo nás, všechno. Kosmos, příroda, stvořitel, nebo někdo, ví, kdy se má na člověka udělat: Ty! Ty! Ty! – že už přestoupil Rubikon ničení a likvidace přírody, nebo sama sebe, aby si člověk uvědomil, že jsou tady hodnoty, o kterých jsme se bavili, a že se na této zemi nechová správně. A právě utrpení, které jsme tady zažívali, je u indiánů cesta k prohlédnutí. Utrpení je součást, jak říkám, přechodových rituálů, a když nejsou, tak musíte procitnout. Je to podobné, jako když má maminka nějakého kluka nezbedného, a pak chce, aby procitl, a chce to udělat třeba i nějak fyzicky: „Procitni konečně.“ Je to jako když někdo říká: „Lidé, procitněte.“

Martina: My ale asi nejsme nastaveni tak, abychom utrpení, nebo pohromu, vnímali jako projev milosti.

Mnislav Zelený Atapana: Ano. Na to připraveni nejsme. Ale utrpení je opravdu součástí výchovy. Musí být. Když jsou děti chovány v bavlnce, nevědí, co je svět. Nevědí, že když spadnou na držku, že se jim něco stane. Nevědí, jak pálí kopřiva. Teď se, prosím tě, vyrábějí helmy z molitanu pro malé děti, aby se náhodou nepraštily o stůl.

Martina: Možná by to šlo jako celotělové oblečky.

Mnislav Zelený Atapana: No, jasně. Když my jsme lyžovali, nebo jezdili autem, tak jsme neměli žádné sedačky, neměli jsme nic. Ano, nejezdilo se tak rychle.

Martina: A nebylo tolik aut.

Mnislav Zelený Atapana: Ale to jde totiž s tím. Teď jsem poslouchal jednu zachránkyni, že na lyžování už máme speciální bundy, dokonce i na páteře, které to zpevňují, takže už nebudou úrazy. Ne, je to horší, protože lyžaři si myslí, že můžou jezdit jak blázni, protože jsou chráněni, a pak je úraz těžší, než by byl. Čili, tyto věci jsou kontraproduktivní. Naše zvětšující se ochrana je kontraproduktivní. Je proti nám. Čili když se ochraňujeme, tak se likvidujeme.

Green Deal je šalba, která ani tak nemá pomoci přírodě, ale jsou za tím různé finanční a politické zájmy

Martina: Mnislave, ty obdivuješ indiány i proto, že svým životem, pokud jsou to indiáni skutečně ještě nevtažení do koloběhu vlastnictví a spotřeby, tak nezatěžují Matku Zemi. Ty tendence jsou i zde, a to v různých podobách, to znamená: snižovat emise oxidu, nezhoršovat klima, přimíchávat do benzínu, nebo do pohonných hmot látky, které nebudou způsobovat tolik zplodin, zavřít uhelné elektrárny. Když to všecko podtrhnu, sečtu, přestože je to trošku zjednodušené, tak se tomu říká Green Deal. V Evropě to má teď takovýto zastřešující název. Řekni mi, má to, podle tebe, smysl?

Mnislav Zelený Atapana: Obávám se, že jsou za tím skryty zase nějaké zájmy. Já už moc lidem naší civilizace nevěřím. Já se obávám, že je to zase nějaká vábnička a že si někdo zase bude mastit kapsy. Já se obávám, že cokoli si vymyslíme, je pro něčí dobro, a pro něčí zlo. Vracím se třeba k dopisu indiánů bílému muži, kdy…

Martina: To je ten z roku 2000?

Mnislav Zelený Atapana: Z roku 2000, kde místní šaman říká: „My žijeme podle zákonů, které si vytvořila příroda. Vy žijete podle zákonů, které jste si vymysleli a napsali na papír.“ Tak dá rozum, že když si člověk něco vymyslí, a dá to na papír, tak to neodpovídá tomu, co chce příroda. Proto bohužel jakýkoli čin člověka je veden už s nějakým záměrem, a nevede to k tomu, že by se to dělo jen tak.

Martina: Přirozeně.

Mnislav Zelený Atapana: Přirozeně. Proto i Green Deal, a cokoli jiného, já podvědomě, instinktivně cítím jako záměr, který má jakoby vykročit směrem k přírodě, že to je nějaká šalba. Může tam být nějaké procento, ale obávám se, protože už nevěřím lidem, kteří tvoří vlády a zákony, a tvoří různé cesty, já už tomu nevěřím. Vidím v tom nějakou malinkou zradu, která pro někoho bude znamenat úspěch, a pro někoho ne.

Martina: To znamená i tendence jako elektromobilita, bezodpadové hospodářství, to všechno bereš jako ojedinělé pokusy?

Mnislav Zelený Atapana: Ale ne, já třídím odpady a všechno. Speciálně u elektromobilů vidím zejména snahu odpoutat se od nafty, ale ani ne tak z toho důvodu, že by to prospělo přírodě, ale proto, abychom se politicky odpojili od zemí, které produkují ropu. Myslím, že tam je více politický záměr než zájem přírody. Protože elektřina se zase nějak musí vyrábět, a musí nějakým způsobem ničit přírodu, protože cokoliv potřebujeme, tak bereme z přírody, ze zdrojů. Všechno máme z přírody. Vzešli jsme z přírody. My jsme dítě přírody. A cokoliv, co jíme, co oblékáme, co přírodě nějakým způsobem bereme, krademe, bychom jí zase měli nějakým způsobem navracet. A to už je problematické. Že ano?

Martina: Ještě doplním, že jsi působil jako český velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru, a na tvém kontě jsou například knihy Indiánská encyklopedie, Malá encyklopedie šamanismu, Dějiny velké Kolumbie, a úplně nejčerstvější Atlas indiánů Jižní Ameriky. Mnislave Zelený Atapano, ty máš možnost podívat se na současnou dobu očima Evropana, který žije tady, ale také očima člověka, který strávil poměrně dlouhý čas v indiánském kmeni, a to ne v jednom. Řekni mi, žijeme v historicky přelomové době, o které se v budoucnu bude psát v učebnicích historie?

Mnislav Zelený Atapana: Tak to je vždycky záležitost hodnocení budoucnosti. Leckdy se zdá, že jsme každou chvíli v nějakém přelomovém období, ale myslím, že je zásadně důležité, že není všechno tak, jak se zdá na první pohled. To jsem se naučil od indiánů, kteří jakoby naznačovali, že to, co je vidět, není tak důležité, jako to, co není vidět. A protože my jsme odjakživa vedeni tím, že srovnáváme podle toho, co vidíme, obdivujeme to, co vidíme, jsme nadšeni pro to, co vidíme, a v tom je právě impozantnost naší civilizace, protože to, co jsme vybudovali, jsou opravdu fantastické, neuvěřitelné věci, ale uniká nám druhá část. A já se obávám, že tato druhá část je možná důležitější. Někdy mi to, co tady stavíme, ty obrovské domy, mosty, dálnice a mrakodrapy, připadá jako kulisy, které se staví na divadle. Čili je to všechno velká hra, a pochopitelně nám úplně uniká, kdo to režíruje, kdo hraje na nás, nebo s námi.

Martina: No bodejť, když jsme jenom kulisáci.

Mnislav Zelený Atapana: My jsme kulisáci, šmíra, která poskakuje podle nějakých pokynů, a ještě si myslíme, že poskakujeme, protože chceme, a že se nám to líbí. Čili, je to uděláno tak chytře, že jsme s touto úlohou na divadle spokojeni. Ale to není realita. A to, co jsme tady vykonávali, se dozví až naše budoucí generace.

Martina: Mnislave, ačkoliv to asi nemůžeme úplně dohlédnout, protože podle toho, co jsi řekl, máme dvě úlohy, publika a kulisáků, protože tyto kulisy pomáháme stavět, tak mi řekni, co tedy vidíš pod povrchem naší doby? Čeho sis všiml, že se tu děje? A je to právě to, o čem indiáni říkají, že to je to důležité, přestože to na první pohled vidět není?

Mnislav Zelený Atapana: Obávám se, že během posledních let ztrácíme své vlastní hodnoty, a také ztrácíme instinkty. To je z toho pradávna, jak jsi naznačila. A ztrácíme přímost, otevřenost, hrdost, čestnost, spoustu těchto věcí, protože současný svět to na nás nevyžaduje. Tato hra to nevyžaduje. Tato hra na nás vyžaduje, abychom se chovali tak, aby to odpovídalo záměrům, a je úplně jedno, jací jsme ve skutečnosti ve svém nitru, a my jsme si na to už zvykli. Zvykli jsme si na to, že naše nitro není důležité, ale že je důležitá ta hra. A já se velmi obávám, že to je ten rozpad naší civilizace, který není vidět.

My si myslíme, že svými technickými vynálezy ovládáme svět. Jenže je to obráceně, svět ovládá nás. Můžeme být akorát bohatší, což nám ale ubírá schopnosti.

Martina: Mnislave, jak myslíš, že tato doba, kterou teď žijeme, bude s odstupem času líčena? Budou to oslavné, sebechvalné ódy, jaké slýcháme o dnešní době dnes, zejména když nám politici zdůrazňují, jak se máme dobře? Mimochodem, my se dobře máme, co se týká materiálního zajištění, a donedávna i co se týká bezpečnosti. Nebo to budou budoucí generace za dvě stě let hodnotit možná jinak, úplně jinak, než jak se na dnešní dobu blahobytu díváme my? Jak myslíš, že duše světa zapracuje?

Mnislav Zelený Atapana: Domnívám se, že se na nás budou dívat úplně jinak, než si myslíme. Protože my si myslíme, že jsme nejlepší a nejschopnější, a že to, jak to děláme, se tak má dělat, ale neumíme to porovnat s tím, jak by to mělo být jinačí. My se totiž vzdalujeme přírodě, a podle toho jednáme. Pro nás je důležité, abychom se měli dobře. Ale za jakou cenu? Za jakoukoli cenu. Samozřejmě to bude budoucnost hodnotit špatně, protože jestli přežijeme, tak přežijeme jedině díky tomu, že se v našem dnešním běhu zastavíme. A teď jde o to, jestli to budeme brát vážně, nebo jestli zase budeme dělat nějakou hru a podfuk.

A obávám se, že se to vždy budeme snažit nějak podfouknout, takže nebudeme hodnoceni dobře. My se zaštiťujeme tím, co jsme technologicky vymysleli, a že jsme díky tomu schopni ovládat celý svět. Jenže svět ovládá nás, je to přesně naopak, takže se tímto nikam nedostaneme. Dostaneme se jedině k tomu, že budeme bohatší, ale že budeme bohatší, nám na druhou stranu ubírá naše schopnosti. Vždycky je něco za něco. A není možné, abychom se měli stále lépe a radostněji, a neubíralo nám to někde něco jiného. A to, co nám to ubírá, na to my nedáváme důraz, ani o tom, o co přicházíme, vlastně nevíme, a tím pádem jsme spokojeni s tím, jaká je situace. A to je, myslím, to špatné, co nám bude budoucnost vytýkat, tedy že jsme neviděli jiné hodnoty, které jsou nad současnými hodnotami.

Martina: Tys řekl, že se snažíme podstatné věci podfouknout. Když tě chytím za slovo, tak jakého trestuhodného podfuku se dopouštíme sami na sobě?

Mnislav Zelený Atapana: Vezmu to takhle: Čím je člověk nesmyslně bohatší, tím ztrácí třeba schopnosti obezřetnosti, protože si myslí, že je nejlepší a že mu vždycky všechno vyjde. Čili tento člověk pak ztrácí možnost přežití, protože si myslí, že si všechno může koupit a zajistit.

Martina: To jsou instinkty.

Mnislav Zelený Atapana: To jsou instinkty, ano. Samozřejmě tento člověk je pak velice slabý, je slabý i fyzicky, protože když je člověk stále bohatší, tak je také línější a neschopnější. A když se na to podíváme prizmatem dnešní doby, tak vidíme, že lidé, kteří třeba před padesáti, sto lety byli schopni nasazovat život za nějaké hodnoty, nebo za nějaké ideály, tak dneska už toho schopni nejsou. A kde? V západní civilizaci. A čím víc jdeme na západ, tím vlastně schopnost bejt trpělivej, trpět, snášet nepřízně, ubývá. A čím víc jdeme na východ, tak zjišťujeme, že tam lidé, protože nežili v pohodlí, jsou zvyklí trpět, přežívat a nasazovat život i za nějaké ideály. A proto právě vidíme, že tam jsou lidé, kteří jdou bez velkejch řečí bojovat za své ideály. Ale když se podíváme na západ, tak tam jsou zvyklí sedět za stolem, a mačkat nějaký čudlíky. Ale to, co byla schopná udělat třeba aliance za 2. světové války, ty neuvěřitelné věci, tak se obávám, že už by dnes nebyla schopna udělat.

Pohodlí svádí, protože jedna ze základních vlastností člověka je, že je líný, a musí to neustále překonávat

Martina: Jsi Evropan, jakkoli se cítíš mezi indiány dobře a doma, a mnohé kmeny tě přijaly. Ale sám jsi několikrát zdůraznil, že jsi Evropan, tady patříš, a máš to prostě ve své DNA. Ale co je pro tebe, pro člověka, který je zvyklý na své pohodlí, a s léty o to více, důležitější? Žít v tomto materiálním dostatku, v tom příjemnu, pohodlí, nemluvím ani o nadbytku, ale ve svém pohodlí a relativním bezpečí? Nebo upřednostňuješ spíše dobré mezilidské vztahy, a i to, co stojí v Písmu: „V potu tváře budete dobývat chléb vezdejší“. Co myslíš, že je pro tebe, ale i pro společnost, přirozenější, zdravější?

Mnislav Zelený Atapana: Tak samozřejmě pohodlí, to všechno, člověka svádí. Strašně svádí, protože jedna ze základních vlastností člověka je, že je líný. A že se musí neustále překonávat. A já to vidím každý den, kdy si člověk říká: Když nemusím jít támhle, nemusím se někde namáhat a cvičit, nebo běhat, když se mi moc nechce z pelechu, protože tady mám teplo, a nikam nemusím. Čili, tyto svody jsou opravdu silné, a člověk se musí přemáhat. Takže chápu, že naše civilizace nadbíhá těmto našim vlastnostem, a tím si nás podává a kupuje. Takže je to každodenní boj, který zažívám v jakémsi přízemním smyslu, ve velice přízemním.

Ale velice mě láká, když se vrátím do džungle, a najednou cítím, že tam věci fungují jinak, úplně mě to mravně posílí, a pocítím až mrazení po zádech, když cítím, že tam vztahy fungují na něčem nevyslovitelném, na něčem, co není napsané, co není v nějakých zákonech, a existuje to přirozeně, od narození světa, až dodnes. A to, že tam tyto hodnoty zůstávaly neměnné, mě ubezpečuje o tom, že jsou pravdivé. A vždycky si vzpomínám, když jsem se naposled vrátil, po 46 letech, k mým indiánům v peruánské Amazonii na řece Madre de Dios, tam, kde mě znají jako Ichahí óshi.

Martina: Bílá opice.

Mnislav Zelený Atapana: Správně, Bílá opice. Kdekoli v Amazonii, když tam přijdu, tak tam vítací emoce, na což si my tady strašně hrajeme, vůbec nejsou. Představ si, že se někde objevíš po 46 letech, a oni s tebou mluví, jako kdybys tam byl pořád. A to je to nádherný, že s tebou nezrušili pouto přátelství a že to, že jsi tam nebyl 46 let, není vůbec důležité. Neplácají mě po zádech, nevykřikují: „Jak ses měl, co jsi dělal, co jsi zažil, kde jsi byl, proč…?“ A to je strašně uklidňující a vlastně umravňující.

Já jsem se tam ubytoval a řekl jsem, že bych se strašně rád sešel s mým přítelem, který mi tenkrát namluvil jejich mýty, se synem šamana, a oni řekli: „Ano, má tady asi devatenáct dětí, spoustu vnuků a pravnuků, a my bychom se o něj tady rádi starali. Ale on řekne: „Ne, toto není můj svět, protože už tam jsou mobily, pípají ledničky, jsou tam motorky, a tedy taky smrad. Příroda už utekla, ustoupila, už tam nejsou papouškové ara, kteří s námi bydleli. Už tady nejsou chlupatí sklípkani, který nade mnou spali. To všechno jsme vyhnali. Naše zvuky jsou nepříjemné, vydávají negativní vlnění, a už jsme si na to zvykli, a bereme to za svoje.“

Martina: I indiáni, ti noví, si na to zvykli?

Mnislav Zelený Atapana: Ano, ti noví si na to od dětství zvykají. Už je tím válcujeme. Ale on ne. On odešel zpátky někam daleko do džungle, kde žádný mobil neexistuje, a tam žil, nevím s kolikátou manželkou, stará se sám o sebe, lovil, rybařil. A já jsem si v duchu říkal: „To je škoda, že se spolu neuvidíme.“ A teď začalo něco fungovat. Když si něco strašně přeješ, tak asi vydáváš nějaké signály, já to nedovedu posoudit, vypadá to naivně, ale on zřejmě vycítil, že tam jsem, a chtěl mě taky vidět. A jednou, když jsem se ráno probudil, tak nade mnou stál. A to mi šel mráz po zádech: A on neřekl: „Vítám tě, Ichahí óshi, jak se máš, co děláš.“ Vůbec nic. A začal: „Prosím tě,“ a vyprávěl mi mýtus, který mi tenkrát nedopověděl. Prakticky se dá říct, že navázal v nedokončené větě, po 46 letech, a já jenom poslouchal, byl jsem v úplně jiném světě a říkal jsem si: „No to je úplně jiný svět, který jsme my ztratili.“

Náčelník kmene Yawalapiti Aritana mi vždycky říkal: „Neptej se, a pozoruj. Pozoruj, a získávej informace pocity.“

Martina: Já bych ráda pokračovala, ale zvědavost mě přeprala. Vzpomeneš si, na jaký mýtus navázal? Co ti potřeboval po 46 letech dopovědět?

Mnislav Zelený Atapana: Nic, já jsem nevěděl vůbec nic. Absolutně nic. Jenom jsem poslouchal, nic jsem nenahrával, nezapisoval, mně to bylo úplně jedno. Tady byl důležitý pocit daného okamžiku, který mě dostal do jiného světa. Spojenectví dvou osobností, dvou duší, které najednou byly tak blízko u sebe. To, co tady málokdy člověk vytuší. Tady to může vytušit jenom matka s dítětem.

A pak jsme se najedli, snědli pásovce, já jsem se obrátil, a on zase nebyl. Prostě mě chtěl vidět, viděl, a zase odešel. Svoboda. To je totiž svoboda. To je svoboda myšlení, svoboda pohybu. Tam jsou tyto hodnoty, tato slova absolutní. U nás je to vždycky doprovázeno nějakým přídavným jménem, buď svoboda lidová, nebo demokratická, nebo správná, nebo nesprávná, vždycky k tomu přidáváme nějaký slogan. Ale tam u nich jsem si zvykl na to, že ani příliš nemluví. Náčelník kmene Yawalapiti Aritana mi vždycky říkal: „Neptej se, a pozoruj. Pozoruj, a získávej informace pocity.“ A to je to nádherné, a to naše civilizace nebere za hodnotu. A budoucí civilizace, jestli u nás nějaké budou, doufám, se posunou od technologie k těmto vztahům. K vnitřním vztahům, které jsme ztratili, a možná jsme schopni je někdy získat.

Martina: Mnislave, teď se obávám, že čeština pro toto není dokonalá, protože ty jsi řekl: „Řiď se pocity.“ Ale já si myslím, že problém, ve kterém se právě naše doba ocitá, a lidé v ní, a s ní, je právě v tom, že se řídíme jenom našimi pocity, jenom emocemi, a zapomněli jsme na fakta, na rozum, na očištěné informace. Rozumíš mi?

Mnislav Zelený Atapana: Nejen na informace. No dobře. A kdo je bude očišťovat?

Martina: Lidé přemýšlením.

Mnislav Zelený Atapana: Tak. Ale zatím se nám očišťují a předkládají tak, abychom toto vzali za bernou minci.

Ti, kdo pomáhají indiánům tím, že pro ně kupují území, nedělají správně, protože indián neví, co je vlastnění půdy. A navíc je k nim tak zaváděn náš ekonomický systém.

Martina: Pojďme se ale podívat na jiný jev. Řekl jsi, že v těchto kmenech si všímáš toho, že tam jsou hodnoty světa neměnné, protože tam jsou snad od stvoření Matky Země až po současnost. Ale v okamžiku, kdy do tohoto jejich světa začíná vnikat cokoliv z toho, co my máme rádi, tudíž věci, které nám usnadňují život, pohodlí, teplo, tak to začíná naleptávat jejich svět naleptávat, a z toho bych mohla usoudit, že tyto dva světy nejsou kompatibilní.

Mnislav Zelený Atapana: Nejsou. Nejsou kompatibilní. A samozřejmě tím, jak jim některé organizace chtějí takzvaně pomáhat, tak je ničíme. Tím je ničíme, i když jsou to, jak se třeba zdá, dobré skutky. Ale tyto dobré skutky dláždí cestu do pekel. Pamatuju si, jak jsem byl kolikrát kritizován za to, že nespolupracuji s těmito organizacemi, a neúčastním se takových aktivit, kdy třeba kupují indiánům území, lesy s tím, že to bude jejich, a nikdo jim to nevezme. Já jsem o tom vždycky pochyboval, už z toho důvodu, protože indián se nikdy necítil vlastníkem půdy, nebo vlastníkem lesa. Nikdy. Tyhle věci mu byly jenom propůjčené přírodou, a my mu nyní vnucujeme náš systém, náš ekonomický systém ve smyslu: „Toto je tvoje půda“. On to nechápe: „Jaká moje půda? To přeci nemůže být moje půda? A proto ani já vám tu půdu nemůžu prodat. Já se o ni pouze starám.“

A teď se samozřejmě mezi indiány vždycky najde nějaký jedinec, který najednou pocítí slovo „vlastnictví“, že něco vlastní, a to už je začátek cesty do pekel. A to se nedávno stalo v Kolumbii. Byl to dobrý záměr, ano: „Koupíme půdu.“ Koupili půdu. „A budete tam pěstovat kakao nebo kávu, a my to budeme dovážet do Čech, a vyděláte peníze.“ A tím se dostali do našeho ekonomického systému, a najednou jeden, dva, tři indiáni začali bohatnout, začali mít třeba, mobily, auta, a podobně. A druhá skupina se zase držela zpátky kolem šamanů, to mluvím o indiánech, kteří žijí v Sierra Nevada, nahoře v Santa Marta, a šamani jim říkají: „Toto není dobrá cesta. Vy nemůžete něco vlastnit. Nemůžete něco prodávat a bohatnout.“ A nakonec to dopadlo tak, že se mezi sebou pozabíjeli.

Západní vývoz demokracie, dobra a pomoci, to vše je špatně, protože naše a indiánské civilizace nejsou kompatibilní

Martina: To je náš věčný vývoz našich představ o tom, co je pro někoho jiného dobré.

Mnislav Zelený Atapana: Přesně. Vývoz demokracie, vývoz dobra, vývoz pomoci. Ne, to je všechno špatně, protože tyto civilizace nejsou kompatibilní, jak bylo řečeno. Nejde to.

Martina: Přesto se od nich možná můžeme něco naučit, nebo se alespoň podívat na to, jakým způsobem třeba nazírají věci, a tím možná můžeme lépe vidět i určitou slepou uličku některých našich kroků. To, jak žijí, by se mohlo zdát až idylické, ale mnohokrát jsme slyšeli, četli, že jednotlivé kmeny spolu nežijí zrovna v přátelském soužití. My teď máme zrovna za humny válku, řekni mi, žijí indiáni v opakovaném, nebo třeba neustálém strachu z nejrůznějších kmenových potyček, etnických potyček, válek a násilí? Jak to tam funguje?

Mnislav Zelený Atapana: Samozřejmě, války tam byly vždycky. To je součástí jejich civilizace, jejich kultury. Ale slovo „strach“, to je něco, co nevědí, co neexistuje. Od malička, od pěti let je šaman vede pomocí halucinogenů, tanců, zpěvů, k poznání jejich nevědomí, podvědomí, takže nakonec vlastně zemřou, pocítí smrt, poznají svou vlastní smrt, a tím pádem jsou vycvičení, a nejsou ničím překvapení. Ani smrt je nepřekvapí. Čili oni strach ze smrti vůbec nemají, protože vědí, kam kráčí, vědí, kdo jsou, odkud přicházejí, a kam kráčí. Čili, proto se nám vždycky zdálo, že do válek i proti bělochům šli neohroženě, a bylo úplně jedno, jestli padají po stovkách, protože jim to vlastně nevadí.

Oni mezi sebou samozřejmě taky měli mezietnické nesváry, které také řešili silou, protože mají rovnováhu mezi duchovním a fyzickým světem. Čili oni musí být silní, aby přežili, nejen duchovně, ale i fyzicky. A z toho důvodu je i duální pohřeb – fyzický a duchovní. Takže je to rovnováha. Oni musí vyrovnávat mezi duchovnem a fyzičnem, a proto je u nich síla důležitá, a proto je tam dobrý válečník, dobrý lovec, špatný válečník a špatný lovec. Ale v mezietnických vztazích nejde ani tak o území, ale o něco, my bychom asi řekli přízemnějšího, ale pro ně důležitějšího – jde o ženy. A to proto, že tam je poměrně vysoká dětská úmrtnost, takže ženy mají velikánskou řeholi, a jakmile se stanou ženami, tak musí téměř neustále rodit, aby doplňovaly řady. A pochopitelně taková žena po deseti porodech už je unavená životem, a indián je nucen vyhledávat stále nové a nové ženy. Takže to je cílem těchto bojů, kdy ukradnou ženy a pak se stáhnou. A tamti zase přepadnou je. Ale jak to znám z posledních padesáti let, tak jejich území jsou poměrně značná, a ženy si teď vykupují třeba tím, že v uvozovkách rok, dva „pracují“ pro budoucího tchána, a pak tu ženu získávají.

Martina: Víte co? Když už říkáte, že stromy jsou tématem, které nás může v životě potkat velmi často, tak má kolegyně dělala průzkum ve své firmě, do které nastoupila, aby zjistila, o čem se její podřízení, skupina lidí kolem třiceti let, mezi sebou baví. A kromě toho, že jsou to kérky, tak to bylo třídění odpadů, a to by mě zajímalo, protože my prý patříme v třídění odpadů k nejlepším v Evropě, stále jsme vyzýváni k tomu, abychom třídili, stále více se sofistikuje, mnoho neziskovek o tom natočilo mnoho pořadů a vydalo mnoho letáků. Je to skutečně dobrý počin? Řekněte mi, je to smysluplná činnost?

Vilém Jurek: Smysluplná činnost to je, když to má koncové využití. Samozřejmě třídit odpad není nic proti ničemu. Já i celá moje rodina třídíme, třídíme v práci. Ale musíme třídit efektivně, protože hlavní je, kam vytříděný odpad míří, kde skončí, co se s ním stane. Neexistuje pouze jeden plast, ale celá škála typů plastů, a některé se třeba vůbec nevykupují. To znamená, že když dojde k vytřídění, tak tyto nevytříditelné odpady opět končí ve spalovnách, nebo na skládkách. Takže by se mělo třídit efektivně, měl by existovat dialog mezi obyčejnými lidmi, kteří třídí, a zpracovatelskou společností, protože opravdu ne každý odpad je vytříděn, a recyklován do koncových výrobků. Na druhou stranu, my se bavíme o třídění odpadů, ale větší důraz by měl být kladen na to, že bychom měli spíše předcházet vzniku odpadu, aby odpad vůbec nevznikl.

Martina: Což tedy musím říct, že teď, v době covidové, to nazvu šílenství. Myslím, že jsme za svůj život nevyprodukovali tolik plastů ve formě rukavic, sáčků na úplně všechno až po odpad s rouškami, u kterého ani vždycky přesně nevím, do čeho ho vhodit, takže myslím, že bavit se teď o nějakém třídění odpadů je jenom pokrytectví. Tak mi to trošku připadá.

Vilém Jurek: Ano, bohužel je to tak, že celý boom s covidem a podobně, tomu udělal čáru přes rozpočet. V případě těchto materiálů, ať to jsou roušky, respirátory a nemocniční odpad, je určitě na vyšší úrovni množství, protože se musí používat jednorázové materiály, které nejde jen tak z hygienického hlediska třídit a recyklovat, protože jsou dost často infikované, a musí to končit ve spalovnách. A je to velké množství odpadu, a je na každém z nás, jak se k tomu postaví.

Co se týče respirátorů, tak já je nemám na jedno použití. Mám to tak, že jeden den mám jeden respirátor, a potom ho dávám do pytle, a ty pak domácky zužitkuji – peču je v troubě, takže…

Martina: Takže pečené respirátory?

Vilém Jurek. Ano. Je to jedna z možností, jak respirátory domácky dezinfikovat.

Martina: Aha. Takže vy pak respirátory znovu používáte?

Vilém Jurek: Ano, znovu je používám, takže se chovám zodpovědně.

Měli bychom jít v ekologii světu příkladem, a dávat tím zprávu, že nám současný stav není úplně lhostejný a že s tím chceme něco udělat

Martina: Budu se muset zeptat nějakého hygienika, co to dělá s tou membránou, nebo tím nano, a jestli se sice chováte ekologicky zodpovědně, ale ve výsledku je zbytečné, abyste je potom nosil.

Vilém Jurek: Je to možná zbytečné, ale byl to jeden z návodů, jak prodlužovat jejich životnost, a nezahlcovat životní prostředí stále novými respirátory.

Martina: O toto téma jsme trochu brnkli, když jsme se začali bavit o Green Dealu. Stále se bavíme o tom, jak se chováme my, případně jak se chová Evropa, ale všichni víme, že největší ekologický problém určitě není ve střední Evropě nebo v Evropě jako takové, protože jinak se chovají lidnatější země, jako Čína a Indie, a nechci si představit, jak to tam vypadá s odpadem roušek, celozdravotních obleků, nebo rukavic. Řekněte mi, myslíte, že má Green Deal z tohoto hlediska vůbec smysl? Protože my jdeme příkladem, ale nás to ekonomicky velmi negativně poznamená. Určitě to poznamená každého jednoho občana, protože zchudneme, vidíme to i na míře inflace, a tak dále. Má toto celé hluboký smysl v tom, že aspoň ukážeme, jak by to mělo vypadat, byť nás to možná bude ve výsledku stát současný životní styl?

Vilém Jurek: Ano. Myslím si, že to smysl má. Vysvětlím: My bychom měli být určitě příkladem, a teď opomenu, jak velký mají tato restriktivní smysl, ale měli bychom aspoň dávat nějakou zprávu, nebo informaci, to, že nám tento stav není úplně lhostejný a že s tím chceme něco udělat.

Martina: I když to nebude mít výsledek? Protože my se na znečištění vzduchu CO2 podílíme osmi procenty.

Vilém Jurek: Ano, samozřejmě. To bychom se mohli bavit i o jednotlivcích, jako jsem třeba já, a můžu říct, že se chovám zodpovědně, co se týče úspor a zodpovědného života.

Martina: Úspor čeho?

Vilém Jurek: Úspor energií, úspor odpadů, a také bych řekl, že patřím do Evropy. A Česká republika je na tom relativně dobře, třeba s tříděním, tak proč bych neměl třídit, a mohl bych se na to…? A nemusel bych třídit odpad, když jsme tak dobří, a v rámci nějaké skupiny už to někdo dělá, a tak se to nezlepší. Měli bychom jít pořád příkladem, a není to tak, že bychom to dělali zbytečně. Je to věc, která dává smysl. Problém je v tom, že za tím je možná mesiášský komplex, když my tady zakážeme spalovací motory, a budeme mít elektromobily, a že to tím spasíme, Tím to určitě nezměníme, ale můžeme jít dobrým příkladem.

Alternativními zdroji těžko vyřešíme soběstačnost v energiích

Martina: A stačí jen dobrý příklad? Vím, že řeknete, že někdo musí začít, a já to teď velmi zjednoduším a omlouvám se za to. Ale jestliže za každou uhelnou elektrárnu, kterou zavřu, otevře Čína, nebo Indie čtyři nové, a ve výsledku si třeba budu muset, to už je úplný nesmysl, ale říkám to jako příklad, energii nakonec draze koupit od nich? Jen se ptám, jestli i toto má smysl?

Vilém Jurek: To vám přesně neřeknu. Přiznám se, že toto nedokážu říct.

Martina: A bavíte se o tom, třeba vy odborníci, ekologové mezi sebou? Protože, víte, mně to zelené …

Vilém Jurek: Spíš je to stejný problém, jako s energetickým mixem, kdy se také nebavíme o tom, kde nám chybí nějaké procento na doplnění sta procent soběstačnosti, a co se týče energií, tak to v tuto chvíli alternativními zdroji energie těžko doženeme. A totéž je asi globální pohled na situaci, kdy se tady něco zakáže, a někde se zase něco otevře – příliš se nemluví o tom, že dochází k tomuto efektu vytloukání klínu klínem.

Martina: Ono se o tom mluví, když člověk chce získat informace. Ale máte pravdu, že ti, kteří říkají: „Musíme zachránit planetu. Musíme jít příkladem. Buďme všichni zelení. Okamžitě zavřeme jaderné a uhelné elektrárny.“ – tak tyto hlasy, v různých modifikovaných polohách, jsou slyšet mnohem častěji a hlasitěji.

Vilém Jurek: Myslím, že když se v tomto případě řekne A, tak by se mělo říct i B.

Martina: Co je v tomto případě A, a co je B?

Vilém Jurek: V tomto případě A je vize Green Dealu, tedy že máme nějakou vizi, jak to změnit. A B je, že to má nějaké nedostatky naplňování, a vůbec strategie. Samozřejmě jsou tam dva ty tábory, kdy jedni chtějí, aby se to zpřísňovalo, a na druhou stranu jsou tam skupiny, které by tu Zelenou dohodu chtěly spíše zjemnit. Myslím, že je potřeba, aby strany B hledaly, kde by mělo dojít ke kompromisu, a říct si, zda to skutečně, pro toho, kdo se tím začne zabývat do větší hloubky, nepovede k tomu, že když zde uzavřeme jadernou elektrárnu, tak v Indii otevřou další čtyři. Nejspíš to tak si bude.

Skromnost by neměla být vnucována. Kdyby mi někdo začal diktovat, co mám jíst, nebo mi zakazoval řídit auto, tak bych s tím měl problém.

Martina: To víme, byť to není v této přímé závislosti. Oni zkrátka procházejí velkým rozvojem, průmyslovým rozmachem, a v každém případě, pokud na trhu nebudou stavební materiály, tak se prostě dovezou. Vozí se i tak, akorát my je teď budeme kupovat s emisními povolenkami. Takže přijedou lodí, zaplatíme emisní povolenky, a nakoupíme mnohonásobně dráž. Nevím. Mně to přijde jako zvláštní ekologická kamikadze.

Vilém Jurek: Když to tak vezmu, tak do těchto důsledků jsem nikdy nepátral.

Martina: Alespoň jste zmínil, že jste nečetl žádnou dopadovou studii Green Dealu na jednotlivé země Evropy, případně světa, a nečetl jste to proto, že pravděpodobně žádná neexistuje. Což je na pováženou, protože to je asi ono, o čem jste hovořil, že když řekneme A, tak musíme říct B, a s pocitem dobré, dobře vykonané práce, hnát celou Evropu do energetické chudoby, i když to asi takové dobro není. Řekněte mi, mnohokrát jste se zmínil o elektromobilitě, a také o tom, že si najednou umíte představit, že by energie bylo málo, že by se třeba odstavovaly provozy, nebo že by elektřina šla jenom někdy. Jste s tím srozuměn? Řeknete si: Ano, moje děti se budou mýt v sobotu, jak to bylo dřív, ale budeme dělat dobro. Prostě zkusíme planetě pomoct.“ A neříkám to výsměšně.

Vilém Jurek: Z mého pohledu je to tak, že ještě mám nějaké limity jít do větších úspor, které mi nebudou dělat problémy. Netýká se to toho, že bychom se třeba koupali jednou za týden, ale ještě mám v nějakých věcech úspory, jsem v tomto dost skromná osoba. A když bychom uvažovali nad tím, že by každý byl třeba jako já – a nechci říkat, že bych byl nějaký etalon těchto úspor, šetření a podobně…

Martina: Ale určitě se o to poctivě snažíte, nekážete vodu, a nepijete víno, To je jisté.

Vilém Jurek: Tak by, myslím, stačilo málo, a že by se to mohlo přehoupnout k nějakému posunu k lepšímu. Otázka je, jestli by nedobrovolná skromnost už nezasahovala do svobod obyčejného člověka.

Martina: Kde je hranice vaší dobrovolné, a nucené skromnosti? Protože vy jste skromnější než mnozí jiní, co se týká energetiky a dalších složek, které souvisí s ekologií. A bylo to vaše rozhodnutí.

Vilém Jurek: Je to moje rozhodnutí, ale myslím, že v momentě, kdy by mi někdo začal vyloženě diktovat třeba to, že mám jíst jenom tyto potraviny, protože mají nejmenší ekologickou zátěž, tak to by už mi přišlo, že je to spíš za hranou. Totéž třeba v případě řízení auta, nebo vůbec autoprovozu. V momentě, kdyby mi někdo řekl, že mi zakazuje řídit, že to není ekologické, tak bych s tím asi měl problém. Na druhou stranu bych dokázal reflektovat to, kdyby byly třeba nějaké emisní povolenky i pro běžného člověka na to, kolik má najezdit kilometrů měsíčně, protože někdy dost často jezdíme auty víc, než bychom měli. Znám řadu příkladů, kdy někdo jezdí do práce, kterou má vzdálenou třeba pět set metrů, a není schopen jít pěšky, prostě musí do práce jenom tak jet, což už je spíš rozmar.

Dobrovolná skromnost by měla být vyučována ve školách

Martina: Ale v každém případě, jestli tomu správně rozumím, tak preferujete tu dobrovolnou skromnost, ke které člověk dospěje, než to, že mu to někdo nařídí pod tíhou světového dobra?

Vilém Junek: Ano, to je přesně ono. Dobrovolná skromnost je velice důležitá věc, a nevím přesně, jestli by to mělo být na každém z nás, nebo to má být vyučováno na školách, třeba i jako volitelný předmět. Nebo například v rodinné výchově by měl být třeba předmět Dobrovolná skromnost, nebo něco takového. Podle mě je to o návycích.

Ale záleží na jedinci, jaký k tomu má přístup. A jestli bude chtít žít opravdu konzumní způsobem života, tak když se zadrhne, tak bude mít takovou vizi, že si neodpustí jezdit do práce autem pět set metrů, a každý den bude potřebovat na snídani, na oběd a na večeři masovou stravu, a aby u toho vypil litry coca-coly, nebo něco takového, a každý měsíc by si kupoval nový telefon, tak myslím, že tyto lidi málo změníme. A v momentě, kdy bychom jim to nařizovali, tak vznikne velký odpor. A tento odpor už nastal. Byl ve Francii – protest žlutých vest – kdy bylo nařizováno, že obyčejní lidé mají šetřit s benzínem, a bylo zdražování benzínu a nějaké limity.

Martina: To byla třešnička na ekonomickém dortu.

Vilém Jurek: Takže toto se stalo.

Martina: Řekněte mi: Jak to vidíte? Ano, nemůžeme vědět, jaká technologie vznikne za dvacet let, možná ani za pět let, ale myslíte, že to u nás mohou vykrýt větrné elektrárny?

Vilém Jurek: Ústav fyziky atmosféry Akademie věd před několika lety vytvořil mapu oficiálních míst, kde to dobře fouká a kde by to mohlo mít efekt s tím, že by se tam daly instalovat větrníky. Když tuto mapovou vrstvu optimálních míst proložíme mapou chráněných území, národních parků, chráněných krajinných oblastí, a třeba koridory tahu čápů bílých, a podobně, tak v této vrstvě potom zjistíme, že míst, kde se větrníky hodí, prudce ubyde. Instalace větrníků není tak úplně jednoduchá, jak bychom si představovali, realita je trošku jinačí.

Druhá věc je využívání sluneční energie. A tam naopak, byť jsem krajinný ekolog, nemám problémy s fotovoltaikou, se slunečními elektrárnami. Samozřejmě řada slunečních elektráren, nebo parků vznikla v době, kdy se to schválilo tak, že to byla otázka spekulantů, kteří tyto elektrárny víceméně dělali pro zisk, a sázeli je v krajině jednu za druhou, což jim umožnila díra v zákoně. Nemám problém, když se sluneční elektrárny instalují s tím, že jsou dočasné, a budou tam třeba jen na dvacet, třicet let. Tyto elektrárny, nebo konstrukce, nejsou ani pevně zabetonované v půdě, ale jsou pouze nasunuté do patek, takže tam je rekultivace po ukončení provozu možná, a může se to znovu vrátit do podoby louky, nebo pole.

Recyklace fotovoltaických článků není dodnes vyřešena

Martina: Akorát co s těmi panely?

Vilém Jurek: Co s těmi panely? To je další věc. Ale to bychom se takto měli ptát, co s větrnými elektrárnami? Co s jejich lopatami, když nebudou fungovat? Jestli budeme tyto lopaty, které už jsou jednou recyklované, a dovezené z Holandska, nebo z Německa, budeme distribuovat dál na východ?

A stejně bychom se mohli ptát i v případě jaderných elektráren, co s jaderným odpadem, který není dostatečně využit? A velký problém je třeba i u tepelných, uhelných elektráren. Co se struskou, která tam vzniká? To jsou tuny a tuny popela. To jsou externality, na které se málo myslí.

Takže u fotovoltaických elektráren jsou samozřejmě články, které mají nějakou životnost, problém, tedy jaká bude jejich recyklace. Mám pocit, že to do dneška není s touto recyklací efektivně vyřešené, tedy jak to za dvacet, třicet let, zneškodnit.

Martina: Asi se shodneme na tom, že pořád by bylo lepší, kdybychom spíše počítali s tím, že se solární panely budou dávat na střechy parkovacích míst, než na pole a podobně.

Vilém Jurek: Ano, a to jsem samozřejmě řekl, že na polích je to extrém, protiklad oproti větrníkům. Ale potenciál instalace solárních panelů na budovy je opravdu velký. Napadá mě jeden příklad: Jsem zastáncem spíše pozitivní motivace, než restrikcí. A když už jsme se bavili i o povinnosti v tom smyslu, že bychom něco měli, tak si spíš myslím, že pokud bude postaven dům, a vlastník si na jeho střechu dobrovolně dá solární panely, tak by měl být zvýhodněn, tedy motivován k tomu, že si to tam instaluje. Ale nemělo by to být tak, že od roku třeba 2030 by to měl mít každý na svém domě befelem. Pokud to tam chce, tak si to tam nainstaluje, a může tam být nějaká motivace.

Martina: Ale v této fázi dobrovolnosti, předpokládám, už se nenacházíme?

Vilém Jurek: To teď nevím. To vám neřeknu.

Lidí, kteří se zabývají praktickou, aktivní ochranou přírody, a pracují v přírodě, ubývá

Martina: Když se podívám na váš obor, tak navzdory tomu, že mám pocit, že posledních patnáct let dělá v ekologii úplně každý, tak obecně platí, že počty lidí, kteří pracují v zemědělství a v lesnictví, klesá. Klesá i počet lidí v ochraně přírody?

Vilém Jurek: Ano, lidí, kteří se zabývají praktickou, aktivní ochranou přírody, fungují v přírodě, opravdu ubývá.

Martina: Takže narůstá počet mluvků, ale počet lidí, kteří by byli prakticky schopni dělat kompetentní zásahy do krajiny, bohužel klesá?

Vilém Jurek: Bohužel, musím říct, že to tak je.

Martina: Jak velký problém je, což jsem se dočetla, že pomalu končí generace starých ochranářů? Pokud vím, tak mladí jsou rádi, že přinášejí své nové poznatky do ochrany přírody, i do ekologie. Tak jaký je rozdíl mezi starým ochranářem, a těmi současnými?

Vilém Jurek: Starý ochranář má určitě zkušenosti, což je asi dáno věkem. A starý ochranář může zkušenosti předávat, to je hlavní rozdíl mezi starými a novými – v poznatcích. Stará škola dost často už ani tolik nereflektuje nové přístupy, které se teď ve světě dělají, takže si dost často jedou pořád to, co uznali za vhodné, nebo za nejlepší, a nejsou už tolik nakloněni k nějakým změnám. Nová generace ryzích ochranářů přichází s řadou nových myšlenek, a to starší ochranáři špatně vnímají, že se něco takového děje.

Nejlepší je kombinace osvědčených metod od starých ochranářů, odborných publikací, v kombinaci s novými přístupy

Martina: Říkáte, že přicházejí se spoustou nových myšlenek – a nechci říkat, co je lepší, a co horší, protože zkrátka takzvaný starý ochranář má to, co jste zdůrazňoval, má zkušenosti – ale neměli bychom v tomto případě postupovat podle našeho názvu Kupředu do minulosti? Tedy že zejména v péči o přírodu a krajinu bychom možná, a třeba to tak není, měli dát na rady i těch lidí, kteří tady už nejsou a kteří vycházeli z toho, že v přírodě skutečně žili, a byli s krajinou v každodenním kontaktu, zatímco náš vztah k přírodě je do značné míry zprostředkovaný.

Vilém Jurek: Ano, to máte pravdu, a já toho využívám. Mám kombinaci osvědčených metod, ať už od starých ochranářů, ale i těch, které se dozvím pouze z nějakých odborných publikací, a to vše v kombinaci s novými přístupy. Takže si hledám nějaké optimální řešení, co by mohlo být nejlepší, ať už pro daný biotop, nebo pro nějakého brouka, případně kytku. Přiznám se, že jsem v tomto případě velký fanda historie a historie krajiny, takže dost často pátrám, ať už to jsou publikace o historii zemědělství a lesnictví, a dost často využívám starých map, starých leteckých snímků. Určitě se z historie, nebo z minulosti nechávám dost často inspirovat.

Martina: Ještě se podívám na váš Spolek Rezekvítek, kde jste vedoucí úseku péče o přírodu. Já totiž vím, že je to neziskovka, a zároveň už o sobě vím, že když už se nějaká neziskovka zabývá ochranou přírody, tak na základě mnoha zkušeností mám důvod být ve střehu. Čím to, že vy jste jiní? Nebo čím jste jiní?

Vilém Jurek: Jiní jsme tím, že neděláme gerilovou ochranu přírody, kdy bychom se zapojovali do nějakých protestů nebo správních řízení. My jsme organizace, která se věnuje ryze přímé ochraně přírody, sečení, sázení stromů, vyřezávání, kácení, tvorbě mokřadů, a podobně. Vždycky říkám, že my na tyto věci kolem správních řízení, odvolávání se, nemáme čas, protože máme práci v terénu. Opravdu se zabýváme přímou ochranou biodiverzity.

Martina: Na tom se asi moc zbohatnout nedá. Že?

Vilém Jurek: Ne. Není to zlatý důl. Je to spousta dřiny, nervů a času, a proto je možná takový úbytek lidí. Jednak financí opravdu není mnoho, sektor je dost podhodnocený. A druhá věc je, že v ochraně přírody všechno dlouho trvá, to znamená, že efekt záchranářského zásahu se nemusí projevit hned, a může se klidně čekat deset let, než k něčemu kloudnému dojde, a spousta lidí to nevydrží. A samozřejmě je to i fyzická zátěž, protože se všechno dělá rukama a nohama. Takže málokdo v tomto procesu vydrží, a většina lidí polevuje.

Dodnes není znám a stanoven bod zlomu teplot, které ukazují na změnu klimatu. Původně se hovořilo o jednom stupni, dnes jsou to dva.

Martina: Viléme Jurku, jak myslíte, že to všechno dopadne? Protože jsou tady skupinky, které nás děsí tím, že když okamžitě neuděláte toto, tak se v budoucnu udusíte, uhoříte v ohni, umřete žízní. A někdo má zase tendenci to trošku banalizovat. Někteří říkají: „Pokračujte v tom, jak jste započali.“ Další říkají: „Jiní se musí začít chovat ekologicky a zodpovědně, ale ne Evropa.“ Takže vzniká mišmaš, ve kterém se jedinec ztrácí. To může člověka inspirovat k osobní zodpovědnosti, ale místy také k pocitu velkého osobního zmaru. A zároveň v okamžiku, kdy je člověk dostatečně vyděšený, má tendenci podléhat nejrůznějším sugestivním informacím. Když jsem to tady všecko převyprávěla, tak doufám, že je z toho jasné, že i já se ptám a že ani já nevím. A ptám se vás. Víte? Víte, jak to dopadne?

Vilém Jurek: Nevím. Myslím, že nevím, jak to dopadne. Například do dneška není znám, nebo stanoven bod zlomu teplot, které ukazují změnu klimatu. Já ještě pamatuji, kdy se hovořilo o jednom stupni. Dneska už jsou to dva stupně.

Martina: Vždycky mě na tom baví to, že týden před Vánocemi vám meteorologové nejsou schopni říct, jestli bude na Vánoce sníh, ale poměrně přesně vědí, jaká bude teplota za 200 let.

Vilém Jurek: Ano. Existují nějaké modely, kterými se odborníci řídí. Pokud se jedná o klimatické modely, tak je to široká časová škála, ve které přesné stanovení počasí před Vánoci je opravdu zanedbatelné. Možná se to bere tímto způsobem. Ale doufám, že dojde k nějaké změně. Ale nevím.

Martina: Klimatické změně? Nebo?

Vilém Jurek: Ke změně řešení. K nějakému bodu obratu, kdy už třeba budeme vědět, v jakém stavu to teď je, a co se bude dát změnit, nebo jak se tomu bude dát přizpůsobit. Nevíme, jak to bude, a já jsem se za mnoho zkušeností přesídlil z pohledu skeptika k pozitivnímu názoru, že to nakonec dobře dopadne a že to nebude mít úplně dramatické vyústění. Že si asi dokážeme poradit. Pořád doufám, že může zafungovat i teorie kolapsů, kdy se to špatné nakonec promění v něco dobrého, a v nějaký lepší začátek.

Martina: Profesor Bárta říká: Kolaps neznamená konec.

Vilém Jurek: Ano, přesně tak. A já ještě říkám dodatek, že já ani nemám čas přemýšlet nad něčím negativním, že mně dělá líp, když nad tím přemýšlím pozitivně. Je to o tom myslet pozitivně, a opravdu udělat něco reálného pro krajinu.

Nejvíce se obávám, že mi někdo bude vytýkat pití kávy, která má velkou ekologickou stopu, nebo že jím banán, případně konzumaci masa

Martina: Víme, že v minulosti jsme prošli mnoha ideologiemi a že po barvách, jako byly černá, hnědá, rudá má teď ideologie po hříchu čím dál častěji barvu zelenou. Obával byste se toho?

Vilém Jurek: V určitých mezích. A když to řeknu hodně alibisticky, tak asi ano. Obávám se toho, že mi někdo bude v rámci, řekněme, konzumace potravin vytýkat, že piju moc kávy, kterou mám jinak velmi rád, a že káva má velkou ekologickou stopu. Že mi bude někdo vyčítat, že jím banán, protože byl dovezen třeba z Jižní Ameriky.

Martina: Teď už nám vyčítají i hovězí.

Vilém Jurek: Ano. Další věc je vyčítání konzumace masa, a zvýšené konzumace masa. Toho bych se asi obával.

Martina: Pane inženýre Viléme Jurku. Děkuji vám za to, že jste přišel, a za to, že se nám pokoušíte vlít optimismus. Díky moc.

Vilém Jurek: Děkuji.

Radek Vondráček: V úvodu několikrát zaznělo slovo „strach“. Máme mít strach?

Radek Vondráček: Já s tímto slovem nerad pracuju, nerad ho říkám, protože je to už velmi negativní, a až nejzazší stav. Určitě existuje spousta jiných výrazů, „mít obavu, být ve střehu“, nebo „být opatrný, zodpovědný“. Slovíčko „strach“ bych skutečně nepoužil. Já sám, jako všichni ostatní, sledujeme ze zpravodajství každý den, co se děje u Kyjeva, u Charkova, a vždycky mě napadne jako první slovo „zmar“. Úplná nesmyslnost této války, a že to nikdo nechápe, že se národy, které se spolu domluví, jako třeba my a Slováci, protože si rozumí, protože vedle sebe žijí stovky let, dokážou nenávidět a vést válku. Takže všichni hlavně chceme, aby to už nějakým způsobem skončilo, aby skončily boje.

Snad my, co spolu mluvíme, třeba tak jednají. Včera byly zprávy, že ruská strana připouští nějaké možnosti, takže ačkoli jsem skeptický, protože na obou stranách určitě umřela spousta lidí, a nenávist je velká, tak pořád vnitřně věřím v nějaký záblesk zdravého rozumu. My proto nemáme slova, my to nechápeme, já to nechápu, pro nás je tato válka nesmyslná. Nemůžu říct, že mám kamarády Ukrajince a kamarády Rusy. Mám známé Rusy i Ukrajince, a i z tohoto pohledu, že tyto národy jsou teď ve válce, je to pro mne naprosto neuchopitelné, a doufejme, že to nějak dopadne. Včera jsem poslouchal streamový koncert Jarka Nohavici, kde zpívá několik protiválečných písní, které byly staré padesát let a které byly strašně aktuální.

Luděk Nezmar: Ty se skutečně nemění. Ale vy jste mi trošku utekl z otázky. Řeknu to jinak: Máte z něčeho obavu? A pokud ano, tak z čeho?

Radek Vondráček: Mám vnitřní pocit, když se dívám na zprávy, že se zkrátka zachvěla zem, že se změnily pořádky – že to, na co jsme byli zvyklí, na uspořádání světa po druhé světové válce, kdy přece existovaly nějaké multilaterální organizace, funguje OSN, funguje spousta jiných organizací – jako kdyby tato éra skončila a jako kdyby si někdo řekl, a řekl si to prezident Putin, že už zase platí právo džungle a právo silnějšího.

Jsme malá země, a teď asi utichnou diskuse o užitečnosti, nebo neužitečnosti NATO, když si můžeme sáhnout na bezprostřední nebezpečí. Já jsem kdysi zastupoval pana prezidenta Zemana, jakožto předseda Sněmovny, na summitu zemí B9, což je uskupení východního křídla, tedy země, které kdysi patřily do Varšavské smlouvy, což byl jediný pakt, který zaútočil proti vlastnímu členovi, což jsme byli my, a teď jsme všichni v NATO. A tam jsem vždycky s mírnou nadsázkou říkal, když se řešilo především Rusko a bezpečnost, tak jsem s nadsázkou vždycky říkal: „My naštěstí, na rozdíl od vás, nemáme s Ruskem žádnou přímou hranici“. Ale po deseti letech událostí, které se dějí na Ukrajině, se nemůžeme tvářit, že se nás to netýká.

Luděk Nezmar: A máte nějakou představu, kde mohl vzniknout zásadní problém?

Radek Vondráček: Myslím, že teď bude ještě spousta času to s nějakým přesahem rozebírat, dneska na to není atmosféra. Navíc pozoruji, že když se o tom někdo chce reálně bavit, když se snaží nalézt příčinu, a není jednostranně postaven za ukrajinskou věc, tak je často osočován, a jeho výroky často bývají vytrhávány z kontextu. Nedávno jsem četl nějaký dopis Jána Čarnogurského, kterého jsem měl tu čest osobně poznat, a myslím, že to je statečný člověk, v roce 89, v listopadu, seděl ještě ve vězení. Když probíhal Listopad, tak ho vlastně propouštěl Husák, který mu pak dával dekret jako ministrovi. A ten mluvil o tom, že tam skutečně asi byl řadu let spící konflikt, nedodržovaly se dohody, a že teď budou všichni zpytovat svědomí, a kdyby se čas mohl vrátit zpátky, tak že by tomu možná západní vůdci věnovali větší pozornost, a já tomu věřím. Takže příčin je mnoho, a můžeme se o nich dlouze bavit. Na druhou stranu, co se nedá oddiskutovat, že jasným agresorem, a tím, kdo vyvolal válku, je Rusko. Takže si můžeme dlouze povídat o historických souvislostech, o tom, proč je to ruskojazyčné území, jakým způsobem se tam lidé vůči sobě chovali, ale z hlediska nějakého vyššího principu ten, kdo vyvolal válku, je skutečně Vladimir Putin, a přes to nejede vlak.

Kdyby se dalo vrátit před válku na Ukrajině, tak by se určitě spousta západních politiků chovala jinak

Luděk Nezmar: A teď se vás zeptám: Vyvolal tuto válku Vladimir Putin, nebo jeho okolí? Jakou roli přisuzujete Putinovi? Je opravdu on klíčovou osobou, nebo je to jenom někdo, kdo reprezentuje mnohem širší skupinu?

Radek Vondráček: Tak to se mě ptáte na vnitřní poměry Ruské federace, na které nejsem odborník. Vždy se udává, že silové otěže a moc drží Vladimir Putin a jeho „silovici“, ale odpovědnost v systému vládnutí je na jednom člověku, a to na Vladimiru Putinovi.

Luděk Nezmar: Když se na to podíváme zpětně, tak jste zmiňoval, že možná jistou část viny a chyb lze hledat zpětně i u našich, západních politiků. Je pro Ukrajinu současný Západ seriózním, kvalitním spojencem?

Radek Vondráček: Nechtěl bych dávat knížecí rady, a po bitvě je každý generál. Ale určitě, kdyby se daly věci vrátit zpátky, určitě by se spousta politiků chovala jinak. Copak někoho napadlo, že tam Rusko skutečně vstoupí? Pro mnohé lidi to bylo obrovské zklamání, protože třeba podporovali Vladimira Putina.

Luděk Nezmar: Andor Šándor hovořil o tom, že to vůbec nepředpokládal, že ho považoval za racionálního politika, a překvapilo ho, jakým způsobem jednal.

Radek Vondráček: To je další diskuse, jestli je to racionální, nebo už je to úplně iracionální. Jestli je šílenec, nebo moc dobře ví, co dělá. To jsou asi kategorie, které my dva nerozlouskneme.

Luděk Nezmar: A vidíte do budoucna nějaké rozumné řešení? Při současném stavu?

Radek Vondráček: Teď už tam vládnou zbraně, ale myslím, že se to na bojišti nerozhodne. Doufám, že zafunguje nějaká diplomacie, a čím dřív to skončí, tím míň umře lidí. Chápu, že tam je velkoruská arogance, kterou je při jednáních třeba překonat, a opravdu sám nevím, co smysluplného bych na těchto jednáních dělal, a jaké podmínky bych nastavil. Znovu říkám, jsou národy, jak my a Slováci, které by se domluvily, my bychom spolu nebojovali, ale oni jsou v tomto úplně jiní, a zašli příliš daleko. Ale určitě by se snad dalo, za účasti mezinárodních organizací, udělat nějaké status quo, a nepokračovat.

Luděk Nezmar: A ve světle všech těchto věcí jedná naše vláda racionálně? Jedná tak, jak byste si představoval?

Radek Vondráček: Za A naše vláda dělá to, co by dělat měla. Jsme součástí nějakého spojenectví, a myslím, že je to obrovské plus, a velmi krásně vnímám tuto lidskou, spíše nevládní solidaritu, to, jak se zachovala společnost, a jak lidé nabízí u sebe doma ubytování, jak poskytují finanční prostředky, věcné dary. Jsem na to, jak jsme jako česká společnost zafungovali, hrdý. A u vlády bych někdy možná ocenil trochu méně vět. Ono to k tomu asi svádí, ale možná nejsem objektivní, protože jsem opoziční politik. Ale jinak, obecně si myslím, že je nyní dobré, že my politici, jedno z jaké strany, se nehádáme, ani jako poslanci se nehádáme.

Chlapa s kalašnikovem nezastaví žádné sankce

Luděk Nezmar: To není úplně standardní situace.

Radek Vondráček: To není standardní, a až se začneme hádat, tak to znamená, že se situace vrací k normálu. Ale zatím jsme v krizi, a zaplať pánbůh držíme spolu. Takže s vládou souhlasím, dělá kroky, které dělat musí.

Luděk Nezmar: Momentálně jsou hlavním kladivem na Vladimíra Putina a jeho Rusko hospodářské sankce. Dokážete odhadnout dopad těchto sankcí na naše hospodářství? Jak moc se nás to dotkne?

Radek Vondráček: Nejsem k tomu vzdělán, ale pociťuji to v každodenním dojíždění do Prahy, když tankuju benzín, a myslím, že to je teprve začátek, protože tyto efekty jsou multiplikační, a že se to na naší ekonomice projeví obrovsky. Na začátku jste řekl větu, že největší zbraní jsou sankce, nicméně žádné sankce nezastaví chlapa s kalašnikovem.

Luděk Nezmar: To, myslím, je naprosto jednoznačné. A domníváte se, že naši lidé jsou připravení platit tuto pravděpodobnou vysokou daň za to, co se děje na Ukrajině?

Radek Vondráček: Určitě, protože teď držíme spolu. Myslím, že nyní je národ připraven, otázka je, jak dlouho to vydrží a jak se vládě podaří tuto soudržnost nerozbít, protože už před válkou byl problém s růstem energií. Všechny státy okolo nabízí nějaký protiinflační štít, odpouštěly DPH, ale u nás je to nějaká směšná pomoc, příspěvek na bydlení s třináctistránkovým formulářem. Teď se zvažuje, že snad úředníci Úřadu práce budou pomáhat v centrech, protože bude vyhlášen nouzový stav, a budou třeba povoláni, aspoň to mi říkala nějaká novinářka, tak nevím, že kvůli tomu se údajně vyhlašuje, takže by mohli tyto formuláře dělat. Takže myslím, že je opravdu načase, a samozřejmě nijak nesnižuji ukrajinskou otázku, začít se opravdu věnovat našim lidem, protože to dopadne na českou společnost, na střední třídu, na seniory, a na lidi, kteří by si nikdy pro příspěvek na bydlení nešli.

Jedním z důsledků dění na Ukrajině je, že Green Deal zesnul, nebo usnul

Luděk Nezmar: Tak, a teď mi řekněte, jaké alternativní řešení byste jako opozice měl?

Radek Vondráček: Jeden z efektů toho, co se děje, je asi to, že Green Deal v tuto chvíli zesnul, nebo minimálně usnul. Dneska už jsme se na stínové vládě bavili o tom, že bychom podpořili prodloužení těžby na Ostravě, kde je šest miliónů tun, které bychom ještě mohli po dva roky bez nějak velkých investic těžit. A musíme na to být připraveni. Takže, témata budou potravinová a energetická soběstačnost. A samozřejmě, když už ti, kdo tady vládli, všechno zprivatizovali, a my nemáme tolik nástrojů, nebo ti, co zrovna vládnou, tak bychom se měli snažit pomoct plošně, protože teď už není čas na líbivá hesla, jako třeba, že pomůžeme adresně. Teď se to opravdu dotkne stoprocentně všech.

Jako příklad dám svého tatínka, který celý život pracoval, pořídil si nemovitost, nebo nemovitosti, je vdovec, má jeden důchod, ale nikdy v životě by nešel žádat na Úřad práce, radši se bude uskromňovat. Zažili jsme to v devadesátém sedmém, když byly povodně, kdy jsme si mohli jít – u nás v domě bylo hodně vody, ulice byla zatopena až po prsa, a měli jsme tam vodu sedm dní – požádat o jednorázový příspěvek. Ale většina lidí u nás z Moravy tam prostě nešla, a řekli si: Ještě na tom nejsme tak špatně, abychom si museli chodit pro nějaké dávky.

Luděk Nezmar: A navíc, my Moraváci jsme tvrdé palice.

Radek Vondráček: Přesně tak.

Luděk Nezmar: Ještě mi řekněte, jaký by byl váš recept na nezávislou energetiku? Jak se dostat k rozumnému energetickému mixu, který by nebyl tak moc závislý na fosilních palivech z Ruska, a přitom nás, doufejme, zesnulý Green Deal tolik neohrožoval?

Radek Vondráček: Znovu říkám, zvolením do Poslanecké sněmovny jsem se nestal odborníkem na energetiku, ale vidíme, že západní Evropa dlouhodobě směřovala, v podstatě slepě, k fosilním zdrojům, a právě z Ruska. A teď není alternativa. Takže se bude prodlužovat těžba uhlí, a možná se znovu spustí jaderné elektrárny. My jsme nejprůmyslovější země v rámci Evropy, berte to tak, že to je auto, a každé auto potřebuje motor, a motorem jsou elektrárny. Takže v Evropě znovu nahazujeme motory.

Luděk Nezmar: Jaký je váš pohled na jadernou energetiku?

Radek Vondráček: To je na víc než tento pořad. Ale určitě si myslím, že je dobře, že se to prosadilo v rámci taxonomie do čistých zdrojů. Vysvětloval jsem to svému rakouskému protějšku, předsedovi, to byla naše první schůzka, a pak jsme se stali kamarády. Ale při první schůzce jsme řešili jadernou energii, a to, že Rakousko má v této věci jiný postoj, a já jsem mu říkal, že jsme přátelská země, buďme kamarády, ale pro Čechy není jiná možnost. My nemáme jinou alternativu, než je jaderná energie, při mohutnosti našeho průmyslu a spotřebě. A nemáme tolik možností alternativních zdrojů, protože u nás tolik nefouká, u nás toho tolik neteče. Ale on měl také pravdu, že je to strašně drahé, protože se do toho nezapočítává, kolik stojí investice na začátku, které jsou obrovské. A co potom s vyhořelým jaderným palivem? Možná, že kdyby se to všechno dohromady sečetlo, tak jaderná energie opravdu není levná záležitost. Ale my, v České republice, momentálně nemáme jinou alternativu, než do toho jít.

Evropa je uzavřena ve vlastní bublině a nevnímá, jak silně roste Čína, která otevírá uhelné elektrárny, a EU je zavírá. Ekonomické centrum se posouvá do Asie.

Luděk Nezmar: Někteří hovoří o tom, že právě Zelený úděl, Green Deal, by se mohl stát, za určitých okolností, řešením závislosti na fosilních palivech. Je to reálná myšlenka, nebo Green Deal opravdu zesnul tím, co se stalo?

Radek Vondráček: Já jsem velkým fanouškem především science fiction, a věřím v rozvoj lidských vynálezů a vynalézavosti, a věřím, že přijdou technologie, které nás zbaví závislosti na fosilních palivech. Ale do té doby nemůžeme strkat hlavu do písku, protože svět na nás, na Evropany, čekat nebude. A my jsme se trošku zavřeli do vlastní bubliny, a vůbec nereflektujeme na to, jakým mohutným způsobem roste Čína, která klidně otevírá uhelné elektrárny. My jsme byli zvyklí, že Západ byl technologickým lídrem a že ho zbytek světa následoval. Ale já jsem v politice osm let, a velice vnímám, že ekonomické centrum se pomalu posouvá do Asie, a to je věc reálné geopolitiky, reálného strategického uvažování, a my, jako Evropa, se opravdu musíme vrátit k rozumnému hospodářskému uvažování.

Luděk Nezmar: Takže možná je teď správný čas odsunout Green Deal o deset, dvacet let, možná zcela škrtnout, a počkat, až se Evropa sama o sobě vzpamatuje?

Radek Vondráček: Je strašně smutné, že tento impuls přichází v rámci válečného konfliktu a že kritické hlasy byly úplně umlčovány, až ostrakizovány, a když se někdo, třeba na klimatické konferenci, ozval, tak se na něj prapodivně dívali, třeba na Andreje Babiše, který tam proti tomu jako jediný vystoupil, a bylo to trošičku exotické vystoupení. A ale jak se ukazuje, měl pravdu, a spousta dalších našich lidí měla pravdu.

Luděk Nezmar: Teď jste zmínil vašeho předsedu Andreje Babiše. Jak nyní, po osmi letech, kdy jste byli u kormidla, u vlády, nesete roli opozičních politiků?

Radek Vondráček: Myslím, že jsme do této role vklouzli lépe, než ti bývalí opozičníci do vládních. A že jsme tuto roli přijali, a hodně tomu pomohlo, že i pan bývalý premiér hladce předal moc, podal svému nástupci ruku, a pokračuje v opoziční práci. A tak by to mělo vypadat, a takových příkladů v našich dějinách zatím není mnoho. Myslím, že to bude vyhodnocováno za nějakých padesát let, takže já na to teď ani nemám náhled, protože to chce odstup. Ale myslím, že jsme zatím zvládli opozici velmi dobře, ustanovili jsme stínovou vládu, sledujeme práci ministrů. A myslím, že za námi opoziční práce začala být vidět, protože nová vláda skutečně kupila chybu za chybou, takže už jsem chtěl dávat na Facebook příspěvek: Prosím vás, kdybyste nás aspoň týden nechali, už to nestíhám. To byly pořád problémy s financováním, ministr Válek si sám sobě v jednotlivých výrocích odporoval. Takže opoziční práce nám šla dobře. Ale teď na to není čas a počkáme, až utichnou zbraně.

Podáváme návrh na zrušení pandemického zákona, protože došlo k porušení práv parlamentní menšiny, které bylo odepřeno právo účastnit se plně na parlamentních procedurách

Luděk Nezmar: A dokážete potom být ostrou opozicí a opravdu šlapat vládě na paty?

Radek Vondráček: Myslím, že už jsme to několikrát předvedli. Dokonce to došlo tak daleko, že vládní koalice, aby nás nějakým způsobem umlčela, protože těžce zvládá svou většinovou roli, už několikrát porušila zákon o jednacím řádu. Dnes jsem měl tiskovou konferenci, že podáváme návrh na zrušení pandemického zákona. A hlavním důvodem je, že došlo k porušení práv parlamentní menšiny a že nám bylo odepřeno právo účastnit se plnohodnotně parlamentních procedur. Nevím, proč jim to zrovna u pandemického zákona stálo za to, protože to nebylo zas tak strašně důležité. Dneska máme březen, a pandemický zákon se vůbec neužívá, a možná ani užívat nebude. Kolega Juchelka říkal, že toto schvalování byla jízda na mrtvém koni, ale museli jsme tam strávit několik dní a nocí, a musel být porušen zákon, a já doteďka nevím proč.

A mrzí mě, že někteří představitelé ztratili glanc a nadhled. Osm let jsme tam spolu fungovali, a myslím, že jsme se k sobě vždycky chovali s respektem. Ve vládní koalici je spousta nových, kteří asi ještě nepochopili, že se musíme nějakým způsobem respektovat, a když je nás tam devadesát dva, tak taky někdy musí dát i na nás.

Luděk Nezmar: Zřejmě šlo o to ukázat: My jsme u vlády, a bude to tak, protože to takhle chceme, a my máme většinu.

Radek Vondráček: A opakuje se to pořád dokola. Jedinou taktiku, jakou mají, je: My to přetlačíme, my vás utaháme. Ale takto se nedá fungovat čtyři roky. Když jsme tvořili program, tak jsme mockrát ustoupili, mockrát se nám stalo, že jsme to netrefili a že odbyla devatenáctá, a tak jsme přiznali, že jsme to nezvládli, a šlo se domů, a pokračovalo druhý den. Ale teď jsme porušili jednací řád, odňalo se slovo někomu, kdo mluvil. Nedokážu si představit to mediální tornádo, kdyby se to stalo za nás. Ale oni odňali slovo, protiprávně se tam hlasovalo, a pokračovalo se celou noc, a z mého pohledu navíc úplně zbytečně. A že si takhle silnou munici vystříleli, podle mě, u zákona, u kterého to nebylo potřeba. To znamená, někdy je potřeba ustoupit. My jsme ustoupili mockrát. Když nám natvrdo řekli: Lex Dukovany neprojednáte, tak jsme obětovali třetí čtení, a pak už jsme to ani nedávali na pořad, dokud jsme se nedomluvili.

Luděk Nezmar: A máte jako opozice, a za této situace, vůbec reálnou šanci něco ovlivnit?

Radek Vondráček: Teď si ještě pořád kolíkujeme hřiště. Za pět let, kdy jsem byl ve vedení Sněmovny, myslím, že jednací řád opravdu umím, a myslím, že jsme ho nezneužili, nepoužili jsme nejtěžší kalibr. A já nyní říkám: Dneska se to povedlo, pojďme začít pravidelně schvalovat zákony, leží nám tam sto tisků. Pojďme se spolu naučit pracovat. Vždyť my se ještě pod těmi rouškami neznáme, ještě se ani nepoznáme. Já nové kolegy fakt neznám, takže jen kolem sebe chodíme. Měli bychom se potkávat na výborech, aby lidé pochopili, že to není jenom o politice. Já jsem za ANO, a jsem taky Vondráček, a mám nějaké názory.

Luděk Nezmar: A že se s vámi dá…

Radek Vondráček: A že se mnou dá normálně mluvit. A pojďme to takhle dělat dva měsíce, a necpěme tam na sílu nějakou další kládu. SPD u pandemického zákona hlásila, že to bude problém. A další zcela stěžejní věcí, kde se kousne i hnutí ANO, bude korespondenční volba. Třeba se k ní dostaneme.

Vládní koalice chce opozici nasadit náhubek

Luděk Nezmar: Dostaneme.

Radek Vondráček: A třetí věc je, že tam je na pořadu jednání bod: Úprava vnitřních poměrů Poslanecké sněmovny, kde nám chtějí v podstatě nasadit náhubek. A tam se budeme bránit vší silou. Prostě musí začít s opozicí komunikovat, musí tam být nějaký dialog. A logika, že je nás víc, takže máme pravdu, nefunguje. Číslo 108 nefunguje. A jak se někdy baví, tak mě to mrzí. Marek Benda říká, že je někdy k úvaze nevolit zástupce opozice do vedení Sněmovny, takže kreativním způsobem vykládá jednací řád. Já mám vždycky strach, že tam jednoho krásného dne přijdu, Sněmovna bude zavřená, a na klice bude cedulka: „Vládneme, nerušit.“

Luděk Nezmar: Musím říct, že to, co mi teď říkáte, mě překvapuje, protože pan premiér Fiala je politolog, a on přece by měl znát, a určitě zná, historii první republiky, kdy byly hádky mezi poslanci na denním pořádku, a že Parlament je od začátku o dohadování se, a vyhádání.

Radek Vondráček: Nečekal bych to od něj. Já jsem vedle něho čtyři roky seděl. Pan Fiala seděl hned vedle mě, když byl místopředsedou Poslanecké sněmovny, a tak jsme si samozřejmě povídali, když vedle sebe sedíte. Nikdy jsem se netajil, že dvacet let jsem volil ODS, než přišla doba skandálu, a mnohdy, i když třeba naše pozice byly jiné, tak mi dal za pravdu. Třeba, když byla novelizace volebního zákona, když do toho Ústavní soud před volbami zasáhl, tak jsme se v názoru v mnohém shodli. Myslím, že pan Fiala moc dobře ví, že to bylo špatně a že byl porušen zákon, nemůže to nevědět. A že se neozval, a tvářil se, že se nic neděje, to mě na něj mrzí.

Luděk Nezmar: Zmínil jste, že jste pandemický zákon torpédovali z důvodu procedurálního procesu. Chápu to správně?

Radek Vondráček: Ne, my jsme ho ani neobstruovali. Ozvali jsme se až v okamžiku, když kvůli obstrukcím SPD začala vládnoucí koalice porušovat zákon.

Luděk Nezmar: A byli byste ochotni pandemický zákon poslat i k Ústavnímu soudu, protože je neústavní?

Radek Vondráček: Dneska jsem to ukazoval, a zítra je to na Ústavním soudu. Takže je to sepsáno, podpis připojilo přes čtyřicet poslanců hnutí ANO, a zhruba dvacet poslanců SPD. Dohodli jsme se na pragmatické spolupráci, ačkoli jsme mnohdy názorově někde úplně jinde, ale zároveň jsme parlamentní menšina, která nyní dostala na frak, nebo jinak, jejíž práva byla porušena. Takže jsme se dohodli, že nebudeme tříštit síly. Já jsem zástupce navrhovatelů, obrátili jsme se na právního zástupce, a zítra to bude na Ústavním soudu. A možná, když spolu teď mluvíme, tak už to pan doktor podal.

Kriminalizace projevu názoru je cesta do pekel. To už jsme zažili, a už to nechceme.

Luděk Nezmar: Hm. Jak vás tak poslouchám, tak mám pocit, že to, co se, v uvozovkách, v malém děje, v Poslanecké sněmovně, tedy upírání hlasu opozici, se možná ve větším děje teď i směrem ven. Protože, jak říkají klasici, když je válka, tak první obětí bývá pravda, myslím, že to řekl Aischilos, a narážím na osm webů, původních osm webů, které byly zakázány. Jak se koukáte na problematiku svobody slova a projevu?

Radek Vondráček: To jste se mi trefil do tématu. Sleduji to s velkým znepokojením, a dejme stranou parlament, tam je to trošku něco jiného. Co se týče svobody slova v České republice, tak nelze všecko odůvodnit válečným konfliktem. Chápu, dokázal bych pochopit, když by se jednalo skutečně o vojenské projevy, vím, že vojenská policie dávala nějaké tipy. Ale já nejsem členem žádné příslušné komise, a stejně bych měl mlčenlivost, takže se budu držet obecných principů: Svoboda slova je jen jedna, a je nedělitelná. Nemůžete ji osekat, a nemůžete někomu říkat, co je správný názor, a co není. To znamená, že je to velice jednoduchá cesta, jak se vypořádat s někým, kdo má jiný názor, když tento názor vytěsníte z veřejného prostoru. To je nejsnazší cesta.

Luděk Nezmar: A není to právě tak, že svoboda slova má chránit právě méně pohodlné, a třeba minoritní názory?

Radek Vondráček: Nebo jinak. Možná se někoho dotknu – každý má právo na svou vlastní blbost. V rozvinuté demokratické společnosti má každý právo se mýlit. A to je strašně těžká disciplína, naučit se respektovat druhé. Těžce se to učí, já jsem se to učil řadu let, spoustu let jsem měl pocit, že to, co si myslím já, je to nejsprávnější, a měl jsem tendence všechny, pomalu i násilím, přesvědčovat, že já mám pravdu. Ale ono to tak prostě není. A krása tohoto světa je v tom, že nejsme stejní, že jsme každý jiný, a když budeme vylučovat z veřejné diskuse nějaké pomýlené jedince, klidně to tak můžeme říct, tak si tím nepomůžeme, protože oni se na sociálních sítích stejně nějak protlačí, sdruží se, a ještě je v jejich názoru utvrdíme, protože si řeknou: „Máme pravdu, a proto nás zakázali.“ A ještě tím více prohloubíme příkopy.

Ale tady jsou, jestli můžu trošku déle, dva problémy. Vypnuly nějaké servery, já jsem je neznal, názvy těchto serverů jsem neznal, takže si nemyslím, že by mě nějak indoktrinovaly, že by mě nějak zásadně ovlivňovaly. Vždyť se podívejte, jak reagují lidé v České republice na válku. Drtivá většina společnosti je úžasná, tak proč je vypínat? Ale větší problém je v tom, že je vypnula nějaká asociace, soukromý subjekt. Nerozhodl žádný soud, žádná státní autorita, nikdo, kdo byl volen. Četl jsem nějaký rozhovor s panem kolegou poslancem Žáčkem, který tam snad připouští, že to snad ani nebylo vládní rozhodnutí, že se to snad pouze s vládou konzultovalo, a oni rozhodli, co je správný názor.

Dobře, mě to věcně úplně netrhá, protože jde opravdu o válku, ale až to ovládne, řekněme, nějaká klika propalestinských aktivistů, a rozhodne, že se nemůže informovat ve prospěch židovského státu – a víte, že propalestinských aktivistů je po Evropské unii rozeseto poměrně hodně. Já jsem členem skupiny přátel Izraele, a byl jsem v tom vykopaném tunelu, a viděl jsem, kam dopadaly rakety Hamásu v kibucu, hned vedle dětského hřiště. Já mám jasno a jsem v tomto velmi striktní. Ale lidé mají různé názory, a my musíme bojovat za to, aby každý mohl své názory říkat. To je za A, že to nesmí vypnout soukromý subjekt. A nezmínil jste B, že nedávno vystoupil nejvyšší státní zástupce pan Stříž s tím, že kdo má nějaký názor, tak se může dopouštět…

Luděk Nezmar: …až tři roky, až tři roky natvrdo.

Radek Vondráček: Kriminalizace projevu názoru, to je cesta do pekel. To je něco, co jsme někteří už v nějaké formě zažili, a už to přece nechceme. A kriminalizace projevu názoru je naprosto úchylná, a musíme proti tomu bojovat. Nebo to, že vystoupila paní vrchní státní zástupkyně Bradáčová, že budou postihovat šíření nenávisti. A kdo to bude určovat, co je šíření nenávisti, a co ne? Státní zastupitelství by mělo být zásadně a úplně striktně apolitické, je to zastupitelství, a ne státní vychovatelství. A ještě si pomůžu výrokem, který je přisuzován Jean-Jacques Rousseauovi: „Pane, zásadně s vámi nesouhlasím, ale vždy se budu bít za to, abyste měl právo to říkat.“

Luděk Nezmar: Ano, zrovna tento výrok jsem říkal panu senátoru Canovovi. Někdy se říká, že to byl někdo jiný, někdy Rousseau.

Radek Vondráček: A on to není ani jeden. Vychází to nějak z jeho díla.

Martina: Narážíte, jako ekolog, často na problematiku vlastnictví půdy? Mnohokrát jsme si tady povídali třeba s farmáři a podobně, a všichni mají půdu pronajatou, protože je různě skoupená. A když říkám různě, tak se pod to schová opravdu všechno.

Vilém Jurek: Dneska je nějakých 79 procent půdy pronajaté, kdy na „cizích pozemcích“ hospodaří nějaké družstvo. A tyto pozemky jsou často propachtované, a dost často se stává, že vlastníkovi pozemku tam hospodaří zemědělec bez povolení. Tato pozemková, nebo vlastnická struktura, je opravdu složitá, a nechci zacházet do klišé, kdy se říká: „Zemědělci se k pozemkům chovají macešsky.“ A to tak, že z nich dostanou úplně všechno, víceméně je vydrancují, a neřeší problém, že půda degraduje. Myslím, že toto je pořád mluvení o tom, proč je to špatně, ale není tady jasné řešení, jak tomu zabránit.

Asi před třemi lety jsem přišel s myšlenkou, že spousta vlastníků, řekněme nudlí, řemenovitých parcel, dala zemědělci výpověď, a na těchto pozemcích vybudovali, nebo obnovili třeba nějakou mez tím, že to pouze zatravnili, a jednou za rok to sečou. A tím donutili zemědělce, aby pozemek nějak rozdělil. Než abych přemýšlel nad tím, proč to z hlediska těchto zemědělců nefunguje – a ono je dost často s některými těmito zemědělci zbytečné mluvit, protože si pojedou pořád svou – tak mojí vizí je, že by se pozemky měly rozdělovat tak, že vlastníci by opravdu měli dávat zemědělcům výpovědi, a jedině tak je možné rozbít krajinu velkých půdních bloků.

Martina: Těžko říct, protože vy jste na jednu stranu volal po systémovém řešení, ale najednou se tady člověk musí chovat trochu jako raubíř, aby něco zafungovalo. A jiná věc je, že když se bavíme o hospodaření na půdě, tak na jedné straně jsou to třeba ony dosud velké podniky, které z půdy tyjí, ale na druhé straně jsou to třeba malí farmáři, kteří mají pouze pronajatou půdu, a ta sotva k něčemu je, tak už ji jiní nepronajmou. Takže nevím, jakým způsobem toto vyřešit. Ale to bychom se asi dostali k jednotlivým případům, a to by nebylo systémové řešení.

Vilém Jurek: Asi ano. Měl jsem možnost se podílet na sociologickém výzkumu tématu agrolesnictví. Byl to kvalitativní i kvantitativní sociologický výzkum, v tom kvalitativním byly opravdu focus groups, kde se opravdu jednalo pouze s nějakou vybranou skupinou zemědělců o tom, jak vnímají agrolesnictví, a jak vůbec vnímají současný stav krajiny. Potom tam bylo dotazníkové šetření, kde byla zjištění, že malí zemědělci mají snahu něco změnit, cítí v krajině problém, a že mají vážný zájem převést své polnosti do režimu agrolesnictví.

U velkých podniků byla velká skepse, nevěřily tomu, a byly tam argumenty, že pokud by se rozdělily velké půdní lány, tak dojde k tomu, že se musí změnit systém techniky obdělávání, protože mají nakoupené velké stroje, a oni by se tam s velkým traktorem nevytočili. U malých, a řekněme i středních zemědělců vnímám, že mají o krajinu větší zájem. A nejsou to pouze zemědělci, kteří tam něco zasejí, a mají z toho nějaký zisk podpořený dotací, ale opravdu jsou to hospodáři, kteří se snaží v krajině hospodařit, a udělají pro to i něco víc, třeba podél polních cest provedou výsadbu, nebo polní cesty obnovují.

Sázení stromů je dobré. Ale problém je, že se někdy vysazují tam, kde to není potřeba, nebo naopak nesázejí tam, kde by být měly.

Martina: Když řeknete „komplexní pozemkové úpravy,“ tak je to pro mnohé synonymum „vysazování stromů,“ protože to je vždy dobře. Jak se díváte na to, že by se mělo vysazovat více stromů, zejména ve městech a jejich okolí, protože stromy účinně ochlazují města, své bezprostřední okolí, a tím působí proti oteplování? Jak to vnímáte?

Vilém Jurek: Vnímám to velmi kriticky. Výsadba stromů nebo dřevin v krajině je bezesporu důležitá, ale my se tady potýkáme s velkou nevyrovnaností těchto výsadeb. V některých místech naší republiky stromy opravdu chybí, jsou to ty velké širé lány bez jediného stromečku, kde se nic neobnovuje a kde by to bylo potřeba, ale nic takového se tam neděje. Naopak jsou místa, kde se to děje, ale je to úplně zbytečné, takže to dochází až do takových extrémů, že se naprosto zbytečně zalesňují trvalé travní porosty, které už svou zádržnou funkci mají. Je to zatravněné, a dřeviny už to příliš nepotřebuje.

Další věcí je, že se zalesňují i poměrně cenné biotopy. Nevěřil jsem tomu, že někdy někdo může přijít do chráněného území, a vysadit tam nějaké stromy. V loňském roce se nám to stalo v jednom území, a opravdu jsme v této „sázecí pandemii“ vysadili v chráněném území stromy. Nebylo už kde sázet, tak si vybrali chráněné území, kde je samozřejmě ochrana stepních biotopů, kde se naopak stromy poctivě vyřezávají – a tam znovu proběhla výsadba. Samozřejmě byly tyto stromy na můj popud hned přesazeny jinam. Takže je to velký problém nevyrovnanosti výsadeb ve volné krajině.

Co se týče výsadeb ve městě, tak tam se samozřejmě sází, ale ne úplně efektivně, takže vidíte nevyrovnanost. Existují místa, třeba celá náměstí, která jsou bez jediného stromu. Otázkou je, proč jsou bez stromů? A odpověď je taková, že jsou tam nataženy nějaké inženýrské sítě – vodovod, elektrovod, dost často tam bývá internet – které mají své ochranné pásmo, a správci těchto sítí nedovolí výsadbu žádných stromů. To je další věc nevyrovnanost výsadeb ve městě.

Co je potřeba v rámci výsadeb říct, je, že sice sázíme v krajině, a každým rokem se počet vysázených stromů zvyšuje. Jsou různé výzvy: Například vysázíme deset miliónů stromů a podobně, ale nikdo už se nezaobírá stávajícími stromy, které třeba potřebují péči, potřebují arboristicky ošetřit. A dost často se stává, že stromy, které už svou funkci plní, a stačil byl jen nějaký jednoduchý ořez, který by jim prodloužil život na dalších deset, dvacet, nebo padesát let, chřadnou, vylamují se jim větve. A v momentě, kdy se větev zlomí, tak dojde k infekci, a tyto velké stromy dost často zahynou. A kousíček dál máme vysázenou novou alej, která krajinou funkci bude splňovat třeba až za dvacet let.

Lidé dnes sázejí stromy jako formu odpustku, ale mnohdy chybí odbornost

Martina: Rozumím tomu správně? Že ohledně vysazování je velícím důstojníkem spíše svaté nadšení, než jakákoliv odbornost?

Vilém Jurek: Ano, bohužel je to tak, že lidé dnes chtějí sázet stromy s tím, že když vysází stromy, tak se jim splní sen. Udělají to formou odpustku.

Martina: Aby udělali nějaký dobrý skutek?

Vilém Jurek: Ano, udělají dobrý skutek, který – a neříkám, že úplně, a ve všech případech je to špatně – někdy už nedává smysl. Řekněme, že se cpou stromy tam, kde už nejsou potřeba, a naopak, jak už jsem říkal, existují místa, kde stromy jsou potřeba jako sůl, ale neděje se to.

Martina: Třeba města.

Vilém Jurek: Také města.

Martina: Co třeba tolik zmiňovaná jižní Morava? Některé její části se pozvolna mění ze stepi v poušť. Není to třeba tím, že je tam málo stromů? Nebylo by toto řečení?

Vilém Jurek: Ano. Na jižní Moravě jsou místa, kde je problém ať už s nedostatkem zeleně, což pak má dopady ať už na zadržování vody, nebo také s erozí, ať už vodní, nebo větrnou. Eroze je na jižní Moravě opravdu problém. To, zda se budují nějaké prvky zeleně, dost závisí na politicích. Když to zjednoduším, tak pokud je v dané obci osvícený pan starosta, nebo paní starostka, tak se tyto věci dějí, jsou tam opravdu výsadby tak, jak by to mělo vypadat. Naopak existují obce, kde tuto problematiku neřeší. Naštěstí v místech, kde to nefunguje, jsou osvětoví občané, kteří v rámci iniciativy nějakého zájmového spolku, nebo občanské angažovanosti jdou, a nějaké stromy vysází, ať už na vlastní náklady, nebo je to podpořeno dotací. Ale jižní Morava je problematická, a co se týče sucha, jsou tam velké dopady, a mělo by se to řešit. Myslím, že snaha tam je, a musíme pár let počkat. Ne, že by se to hned začalo úplně měnit k lepšímu, ale nějaký posun tam bude.

Není možné se spoléhat na to, že se lesy obnoví samy, a budou zase takové, jako před kůrovcovou kalamitou

Martina: Možná, že teď mnozí, kteří nás poslouchají, říkají: „Byli jste se podívat na Vysočině, v Odrách, na Šumavě, jak to tam teď vypadá po kůrovcové kalamitě? Každý strom se hodí, protože se najedou z krásných zalesněných kopců staly holiny.“ Je to tak? Je každý strom dobrý? Nechat to být, nebo vysazovat? Protože vy ekologové se neshodnete téměř v ničem, ani jsme se neshodli, jak postupovat proti kůrovci, až si kůrovec zjednal pozornost sám. A neshodli jsme se ani v tom, jak se zachovat poté, ačkoliv „poté“ ještě není.

Vilém Jurek: Ano, s nesouladem, i v tom, jak to obnovovat, a jaký je postup, se samozřejmě setkávám. Operoval bych s tím, že je to nějaký komplex opatření, ale mělo by to být vyvážené, a neměla by to být nějaká dojmologie, až možná ideologie. A spoléhat se na to, že se les obnoví sám a bude to za x desítek let, a bude to zase, les, který jsme znali před kalamitou? Je nutné si uvědomit, že les, který tam byl před kalamitou, byl ve většině případů vysázen uměle, to znamená, že stromečky jsou krásně v řadách. A jsou to pěkné stromky.

Martina: A nějakou dobu to někdo i prořezával.

Vilém Jurek: Samozřejmě. Pokud je to proud přirozené obnovy, tak stromy jsou křivolaké a různě rozmístěné. Pracovat s přirozenou obnovou, co se týče lesnictví, je umění.

Martina: A je to asi mnohem pracnější.

Vilém Jurek: A je to také samozřejmě pracnější, a paradoxně i náročnější oproti tomu, když tam stromy vysadíte uměle.

Martina: Asi bychom měli dělat obé.

Vilém Jerek: Ano, měli bychom dělat kombinaci těchto opatření. Možná to ještě vysvětlím na příkladu: V momentě, kdy přijde kůrovcová kalamita, musí se vymýtit les kompletně, a dojde tam k holoseči, takže máme holinu. V momentě, kdy bychom to nechali napospas přirozenému vývoji, bezzásahovosti, tak dojde k tomu, že tam začnou fungovat sukcesní stádia, která začnou tím, že to zaroste bujnými travami, které několik let nepustí žádné stromečky, takže to bude hrozně dlouho trvat. Přirozená obnova je běh na delší trať.

V případě, že tam provedeme umělou výsadbu stromů, tak tím předcházíme sukcesi tím, že tam vysadíme stromky, a samozřejmě tam probíhá péče o vysázené kultury. To znamená, probíhá tam ožin (ožínání kosou nebo srpem), a pokud to není oplocené, tak tam probíhá natírání stromků proti okusu, a tak dále. Takže musíme volit kombinaci umělé a přirozené obnovy.

Problém s kůrovcem je přehlížen a jeho řešení oddalováno

Martina: Teď bych se chtěla jen tak letmo dotknout toho, v jakém stavu je naše krajina po kůrovci? Teď je zima, takže znovu nevylétl, ale uvidíme, jak to bude vypadat v příští kůrovcové sezóně. Považujete to, jak to dopadlo, zatím za selhání? Za selhání lesníků, krajinářů, ekologů, nebo je zkrátka potřeba si pokorně říct, že ne, že se to tak stává?

Vilém Jurek: Úplné selhání to není, ale myslím, že je to přehlížení problému a jeho oddalování. O těchto věcech, že třeba smrkové monokultury jsou nestabilní, se ví dlouhodobě, ale nikdo neměl potřebu to řešit, a vlastně se tento problém jen oddaloval.

Martina: A kůrovec se množil. Povězte mi: Na jedné straně se mluví o nutnosti sázet stromy, byť vy jste to také v jedné části zpochybnil a specifikoval, ale na druhé straně jsem narazila na to, že naše krajina zarůstá. A s tím mi musíte poradit.

Vilém Jurek: To je z hlediska ochrany přírody velký problém. V naší krajině máme řadu cenných biotopů, například lučních, nebo mokřadních, a na tyto otevřené plochy je vázána řada druhů rostlin a živočichů, a mnohdy jsou to chránění živočichové a rostliny. A v momentě, kdy nám bezlesé biotopy začnou zarůstat křovinami, tak tyto původní biotopy ztrácíme. Problém je, že se nám snižuje druhová rozmanitost tím, že krajina zarůstá a svým způsobem se unifikuje, a přechází ve fádní krajinu, kde je třeba dostatek polního ptactva, ale už se nám tam nemusí vyskytovat, v této zarostlé krajině, takový živočich, jako je třeba kudlanka nábožná, která vyžaduje opravdu otevřené, prosluněné prostředí, prosluněná stanoviště.

Invazivní druhy: Durman dokáže znehodnotit obilí, protože jeho semínka jsou toxická. Bolševník může způsobit popáleniny. A ambrózie je silný alergen.

Martina: A když se podívám na další, řekněme tikající bomby, které kolem sebe máme, a o kterých se třeba tolik nemluví, protože se zatím ještě nedostaly do světel reflektorů, které by vzbuzovaly zájem občanů, potažmo politiků, tak to jsou invazivní druhy. A to není problém jenom naší země, nebo střední Evropy, ale hovoří se o nich jako o tikající bombě pro tuto planetu. Co si pod tím přesně představit? Určitě nás napadne například bolševník, který se k nám svého času dostal, a najednou kolem břehů Ohře vyrostly bolševníkové plantáže, což je rostlina, o které bych možná dokázala říct, že je nežádoucí. Ale co dalšího? Nezdá se mi, že by toto mohlo být takové nebezpečí.

Vilém Jurek: Tikající bombou je to z toho důvodu, že tento problém je přehlížený. Existuje Mezinárodní panel pro ochranu biodiverzity, který před několika lety vydal zprávu o stavu biodiverzity naší planety, a označil tam několik zásadních problémů v krajině, a invazní rostliny tam jsou uvedené. Už jen to, že jsou tam uvedené, a to na pátém místě, tak je to varovný signál, že to není jenom tak.

Je to nejen problém ohrožení biodiverzity, ale také to má dalekosáhlé důsledky ekonomické. Jednak velké výdaje na samotnou likvidaci, ale také je to problematika zemědělského hospodaření. Příklad: Pokud se v obilném poli objeví durman, což je silný invazivní druh, tak ten dokáže znehodnotit celý výnos obilí, a jeho zrna, protože se může stát, že výkup zemědělských komodit tuto šarži nepřijme, protože obsahuje toxická semínka durmanu. Další věci jsou i zdravotní rizika, která jsou spojena s bolševníkem, o kterém jste mluvila, protože když se ho dotknete, tak můžete mít popáleniny. Je to také problém s ambrózií, což je jeden z nejhorších invazních druhů, ale i jeden z nejhorších alergenů. Kdybyste se podívala pod mikroskopem na pilové zrníčko ambrózie, tak obsahuje velké množství různých háčků a bodců, to znamená, že u toho, kdo se ho nadýchá, může dojít ke spuštění silné alergické reakce.

Martina: Tak krásné jméno, a takový prevít.

Vilém Jurek: Tak, tak. Takže to nemá dopady jen na biodiverzitu, ale i na běžného člověka.

Martina: Řekněte mi, jak se tyto invazivní druhy šíří? A proč si toho nevšímáme, když vy, jako odborníci, to vnímáte do budoucna jako problém zásadní?

Vilém Jurek: Šíří se buď nepřímo, tedy tak, že třeba jezdíme tranzitní dopravou podél železnic a dálnic, nebo se to dost často šíří třeba loděmi, které přivezou nějakého živočicha. Nebo to naopak může být způsobeno přímým vysazením takového druhu do krajiny. A tam se to zase možná dělí na přímé a nepřímé, kdy z hlediska nepřímého děláme to, že bezmyšlenkovitě vypustíme nějakého živočicha, aniž bychom si uvědomili, jaké to může mít dopady. To je třeba případ želvy nádherné, kterou třeba nechceme mít doma v akváriu, protože už nám přerostla, tak ji vypustíme do nejbližšího rybníka. Dalším příkladem je, že často si invazní rostliny pěstujeme na svých zahrádkách, a v momentě, kdy přijde konec sezóny, tak to utneme, a tento nepořádek vyhodíme na nějakou skládku, nebo do kompostu. Ale ejhle, z tohoto kompostu, nebo ze skládky se to najednou začne šířit do krajiny.

Pod pajasany a akáty nic kloudného neroste, takže ztrácíme původní druhy naší krajiny na úkor toho, že se šíří tyto invazní druhy

Martina: Takže si v Krkonoších u své roubenky vysadíme durmany, protože mají hezké květy, a je to. Tak to myslíte?

Vilém Jurek: Ano, přesně tak. Dost často se setkávám třeba se zlatobýly, které krásně žlutě kvetou, ale je to docela silně invazivní druh, který může dělat v krajině velké problémy.

Martina: Povězte mi, co nám tedy ohledně těchto invazivních rostlin celoplanetárně hrozí? Hrozí nám, že nám budou znehodnocovat třeba obilí, nebo že vytlačí některé původní druhy? Anebo to zas tak velké nebezpečí není?

Vilém Jurek: Myslím, že to je nebezpečí, že je to tikající bomba, kdy v momentě, kdy to nebudeme mít pod kontrolou, nebo to dojde až k tomu, že to vybuchne, tak to bude velká ztráta biodiverzity. Problém invazivních druhů je v tom, že většina z nich je flexibilní, a umí se přizpůsobit podmínkám, včetně změny klimatu. To znamená, že tam, kde nám běžné dřeviny umírají, protože nedávají velká sucha, tak tam invazní druhy bez problému přežívají, třeba pajasany a akáty. Je sice fajn, že máme pořád nějakou tu dřevinu a vegetaci, ale za jakou cenu? Plus to, že třeba pod pajasany a akáty nic moc kloudného neroste. Takže ztrácíme původní druhy naší krajiny na úkor toho, že se šíří tyto invazní druhy.

Martina: Akáty mezi ně také patří?

Vilém Jurek: Ano, patří. Jsou ze severní Ameriky, a jejich chování a vlastnosti jsou opravdu příkladné. Jinačí problémy jsou v Maďarsku, kde je už skoro národním stromem akát, protože akátu je tam hodně.

Martina: Jak to vzniklo?

Vilém Jurek: Akát se velmi dobře pěstuje, a rychle roste, má celkem kvalitní dřevo, takže bylo to nasnadě ho využívat při zalesňování extrémních míst, těch maďarských půst, kde zřejmě velmi dobře odolává suchu, takže se tam docela dobře šířil. Nic není náhodné. Znám místa na jižní Moravě, kde se ve dvacátých a třicátých letech běžně zalesňovalo akátem, takže i v České republice tyto příklady jsou. Běžně existují akátové porosty, které jsou vedené jako lesní půda, a s akátem se tam hospodaří.

Akát je jedovatý, jeho kořeny vypouštějí fytotoxické látky, které dokážou poškozovat ostatní druhy

Martina: Co s tím?

Vilém Jurek: Je to problém uchopení invazních rostlin, nebo invazních druhů. A zase, neexistuje na to nějaká univerzální metoda. Odborníci přišli s takzvaným diferencovaným, nebo stratifikovaným přístupem, kdy se hledají důvody, proč invazní druhy likvidovat, a proč je nelikvidovat. Máme příklad akátů, které jsou vysázené kolem nějaké kapličky, a mají nějakou funkci, estetickou, kulturní i historickou, protože akáty jsou často dlouhověké, takže tam nemá smysl akát kácet proto, že je to invazní druh. A naopak máme chráněná území, kde jsou akáty opravdu problém, a dochází k tomu, že se na těchto územích snižuje početnost třeba nějakého chráněného druhu. Málo se totiž ví, že akát je jedovatý, jeho kořeny vypouštějí fytotoxické látky, které dokážou inhibovat ostatní druhy.

Martina: Aha. Tak proto se říká, že i léta poté, co vykácíme akáty, tak tam nic neroste.

Vilém Jurek: Přesně tak. Takže akát je velký problém třeba v chráněných územích, a na to bychom se měli zaměřit. V případě pajasanu žláznatého je zase další věc, totiž jeho velmi špatná stabilita. Mají velmi křehké dřevo, a dorostlý strom se často vylamuje. Nejznámější je příklad smrti dvou chlapců na zlínském autobusovém nádraží, kde spadl pajasan, který měl problémy s narušením kořenového systému při nějakém výkopu. Ale i v tomto případě byl pajasan nestabilní sám o sobě, takže došlo ke smrtelné nehodě. Pajasan vyroste kdekoliv, z čehokoliv. Když mám třeba exkurzi po městě, po Brně, tak vždycky najdeme nějaký akát, který roste jen tak z nějakého okna opuštěné fabriky. Ale co se stane potom, když začne růst do šířky, a narušuje stabilitu zdi? Zeď spadne, zhroutí se. Takže u pajasanu to může být problém se stabilitou, ničením budov, památek, a tak dále.

Martina: Takže při osazování zahrádek, a podobně, je potřeba přemýšlet nad tím, co tam patří a co zvládneme.

Vilém Jurek: Přesně tak.

Když jsou vánoční stromky intenzivně obhospodařované zálivkami, velkými dávkami hnojení, insekticidy, tak dochází k vyčerpání půdy, a to je problém

Martina: Když se podívám na stromy ještě trošku jinak, tak to není zas tak dávno, kdy byly Vánoce, což také znamená mnoho vykácených stromečků. Tak by mě zajímalo, jak se na tento zvyk díváte, a jestli ekolog, krajinný inženýr, má doma živý stromeček, nebo ten umělý, z krabice?

Vilém Jurek: My máme trošku specialitu. V Brně už dlouhodobě funguje Iniciativa vánočních jedliček. Jsou to vlastně malé jedličky v květináči, které si před Vánoci koupíme, a potom na jaro tuto jedličku vysadíme při společné výsadbě do lesa.

Martina: To je hezké. Zeptám se: Už se vám aspoň jedna chytla? Mně ještě nikdy. Ani jediná.

Vilém Jurek: Chytla se mi. Dokonce jsem jednu nedal do lesa, ale do své zahrádky, a tam se jí velmi dobře daří.

Martina: Tak to jste měl štěstí.

Vilém Jurek: Takže máme doma malou jedličku v květináči, a u rodičů je stromek přímo z vyřezávek z obecního lesa, takže nemáme takzvaně plantážové stromky. Ale co se týče vánočních stromků, živých stromků, tak jedna věc jsou stromky, které se získávají z výřezů, z nějakých prořezávek, protože tyto stromky by se v případě redukce počtu mladého lesíku stejně museli vyřezat. Ale to je mizivé procento. Většinou už převládají plantážové, takže je to problém víceméně plantáží v naší krajině.

Martina: Je na těchto plantážích něco špatného?

Vilém Jurek: Asi možná eticky. A když to vezmeme z pohledu původnosti, tak dost často jde o kanadské jedle, které tady nejsou původní. To by mě zas tak nevadilo, ale problém vidím v tom, když to jsou intenzivní kultury, nebo intenzivně obhospodařované, to znamená, že tam jsou zálivky, velké dávky hnojení, používání insekticidů, jakýchkoliv pesticidů, a vůbec chemie. Takže já to spíš vnímám jako to, že to jsou intenzivní kultury, a pokud to jsou dlouhodobé intenzivní kultury, kdy dochází k vyčerpání půdy, tak to vidím jako poměrně velký problém.

Výsadbou stromů vzniká možnost deponovat uhlík v tělech stromů, a tím řešit velké množství uhlíku v životním prostředí

Martina: Tak jsme zhodnotili Vánoce, ale teď se ještě jednou vrátit k extrémizaci problému přírody. Příroda poskytla opravdu velké téma z hlediska významu pro náš život, pro naši budoucnost, ale také možnosti zneužití tohoto problému. Když se podíváte na extrémizaci problému přírody, tak kde myslíte, že je nejvíce fotogenická a zneužívána? Která část ochrany přírody, kterého segmentu, je nejvíce zneužívána k líbivým řečem a k ideologickým floskulím?

Vilém Jurek: Velký problém tohoto zneužívání vidím v podobě výsadeb, ať už jde o to, že se výsadby prodávají jako to nejlepší, čím můžeme zlepšit klima, nebo vůbec zlepšit otázku globální změny klimatu. Existují i takové věci, že za každý nalétaný kilometr v letadle bychom měli vysadit jeden strom, což je jakési líbivé zneužívání. To je asi hlavní z mé praxe, jak to vidím.

A potom samozřejmě existují věci, kdy se to dokonce prosazuje i tak, že musíme sázet stromy, abychom zvýšili množství kyslíku v ovzduší. Ale zvýšený obsah kyslíku je už pak jedovatý. Obsah kyslíku je stabilní, nemění se, to znamená, že když vysadíme stromy, a bude víc kyslíku, tak je to svým způsobem nesmysl. Je škoda, že se nemluví o tom, že výsadbou stromů vzniká unikátní příležitost, že uhlík dokážeme deponovat v tělech stromů, takže je to určitá možnost, jak řešit velké množství uhlíku v životním prostředí. Ale o tom se tolik nemluví, nebo když se zeptám třeba při komunitních výsadbách, tak to lidé dost často nevědí, a operují pouze s kyslíkem.

Martina: Je to určitě asi jedna z nejúčinnějších přírodních klimatizací.

Vilém Jurek: Ano, určitě je to klimatizace. Ale klimatologové, kteří jsou k výsadbám třeba i skoupí, říkají, že největší efekt výsadby stromů třeba ve městě je už třeba v tom, že tam vzniká stín a že se tím můžou ochladit ulice. Vlastně existují snímky z termokamery, kde jsou nafoceny ulice se stromy a bez stromů, kdy to hraje všemi odstíny červené až oranžové, tak je to způsobeno tím, že tam nejsou stromy, není tam stín. A v momentě, kdy to zastíníte, a nepustíte tam tolik slunečních paprsků, tak se ochladí.

Martina: Takže v každém případě i u stromů je třeba být ve střehu, protože je to téma, které se samo o sobě nabízí, a je tak líbivé, že můžeme být velmi snadno ošáleni.

Vilém Jurek: Tak.

Martina: Ještě zmíním, že jste vedoucím úseku péče o přírodu ve spolku Rezekvítek. Tak teď už vás známe, ale potřebuji vás znát víc. Hned na začátku jsem řekla, jaký je dnes rozdíl mezi láskou k přírodě, ochranou přírody, a pouhou ideologií. Povězte mi, vy jako ochránce přírody a ekolog: Jaký je rozdíl mezi ochranou přírody jako takovou, ideologií, nebo jenom náklonností a láskou k přírodě?

Vilém Jurek: Hlavní rozdíl bych shrnul tak, že láska je odhodlání a směřování k tomu, že chci něco zlepšit, a jdu na to tak, že mám cíl, který chci splnit. Kdežto ideologie je spíš o tom, že se debatuje, diskutuje a příliš reálného se neudělá. Ovlivňuje se tím spousta věcí, ale je to spíš teoretické, než praktické. Takže láska ke krajině, a vůbec k přírodě, je o poslání přírodu chránit, což nemá úplně každý. Člověk se pro to musí narodit, nebo získat nějakou zálibu, nebo cit pro přírodu.

Martina: A teď mi ještě řekněte jednu důležitou věc: Existují povolání, která zjevně vyžadují profesionalitu, a pak jsou taková, o kterých lidé mají pocit, že do toho může mluvit úplně každý, a to je třeba právě ekolog. Studoval jste to, věnoval jste se tomu, jste krajinný inženýr, a přesto mají mnozí pocit, že je mluvčími přírody činí jenom láska. Co s tím?

Vilém Jurek: Odbornost a zkušenosti jsou důležité, a může to být jakýmsi limitem, nebo indikátorem toho, jestli to daný člověk myslí opravdu vážně, nebo ne. Když to vezmeme, tak to, že někdo má rád přírodu, ale nevyzná se v ní, a často hovoří v diskusích o nějakých věcech, které jsou laického založení, tak…

Mnoho lidí, včetně odborníků, neví, co to jsou remízky. Lepší by bylo mluvit o prvcích zeleně.

Martina: Víte co? Na to, abych věděla, že vypouštět nefiltrované zplodiny do vzduchu, nemusím být vzdělána v oboru. To je jistě pravda. Ale pak myslím, že všechno chce řemeslo, všechno chce fortel – i ekologie. Ale dnes je ekologem každý.

Vilém Jurek: Ano. Tak. Myslím, že rozdíl je v tom, že řada lidí tomu rozumí, ale už to nedokáže naplňovat. Řeknu to na příkladu jednoho velkého tématu: Obnova remízků v krajině. První věc je, že když se zeptáte lidí, kteří argumentují tím, že chtějí mít remízky v krajině, tak oni neví, co to remízky jsou. To je první věc. Druhý zádrhel je v tom, že se ani ve vědeckých studiích, nebo ve výzkumu, neví, co to jsou „remízky“. Někdo říká, že remízek jsou místa, kde se lámaly nějaké pozemky, které zůstaly bez péče, a jsou zarostlé, vznikl tam lesík. Naopak některé publikace hovoří o tom, že to jsou původní meze, které zarostly.

Remízek je symbol obnovy krajiny. Ale jak krajinu obnovit, nebo jak založit remízek, to už ví jen zkušený člověk, který v tom má nějakou praxi. Takže se dost často hovoří o remízcích, a když se člověk v tomto oboru pohybuje, tak odevšad slyší „remízek“, a že je potřeba obnovit remízky, nebo někdo říká „meze“.

Martina: Určitou dobu to byl symbol toho, aby přestaly existovat nekonečné lány.

Vilém Jurek: Samozřejmě. Obnova remízků je bezesporu velice důležitá věc. Ale odborníci, nebo mí kolegové, kteří tomu trošku rozumí, už příliš o těch remízcích nemluví, ale hovoří se o zeleni, o prvcích zeleně. Pokud to stáhneme do územního plánování, tak existují územní systémy ekologické stability, které obsahují biocentra, biokoridory a interakční prvky. Takže se mluví v této odborné úrovni, ale v momentě, kdy začne někdo operovat s remízkem, tak to je možná to místo, kde se láme láska ke krajině, a ideologie.

Martina: Myslíte si, že když někde odborníci začnou propagovat remízky v tomto znění, tak vy víte, že neví?

Vilém Jurek: Víceméně jo. Je to častý problém. Ale i já to někdy použiju, když už nevím. A musím to používat i z toho hlediska, že se věnuji ekologické výchově a osvětě.

Martina: Jde tedy jen o termín.

Vilém Jurek: Ano, spíš o termín, a vysvětlení. Když už jsme u remízků: Vidíte, že je to dost obsáhlé téma, takže když mám nějakou přednášku, nebo diskusi, tak vždycky říkám, že remízky jsou něco jako paní Colombová – všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl.

Lidé musí začít hledat a rozlišovat, co je v ochraně přírody opravdu relevantní, a co je jen ideologie

Martina: My je občas vídáme. Řekla bych, že laici považují za remízky takové malé hájíčky na krajích polí, nebo i uprostřed pole. Ale pojďme jinam. Tématem remízků jste zástupně otevřel velmi důležitý problém: Všichni jsme byli svědkem toho, že v uplynulých letech to covid trošku zbrzdil, ale předstoupilo malé děvče, a všechny odborníky i laiky plísnilo za to, že jí zničili zeměkouli. Řekněte mi, jak to vnímáte vy, jako odborník? Nechci se vyloženě zabrzdit na Grétě, ale řekla bych, že ona symbolizuje určitý přístup veřejnosti k ekologii a k jednání.

Vilém Jurek: Já symbol Gréty vnímám velice neutrálně, a nepřikláním se ani k jedné straně. Její vystupování, a vůbec prosazování tohoto tématu, jde mnohdy až za hranu tím, že jsou to někdy až emotivní proslovy o tom, že je zničená krajina, zničená planeta, a že máme začít stávkovat, a upozorňovat, víceméně guerrillově, na tento problém. Asi se to ponese celým rozhovorem. Já jsem zastáncem toho, méně o tom mluvit, a víc jednat. Ale samozřejmě, je to o tom, že to jsou proklamace. Na druhou stranu musíme uznat, že jí se podařilo, díky mediálním výstupům, na tento problém upozornit, takže se o tom začalo daleko více mluvit i v tom rozměru, že se o tom začalo mluvit trošku kritičtěji, začalo se tam projevovat kritické myšlení.

A jestli má Gréta ve všem pravdu, jestli je to opravdu tak, že planeta je definitivně zničena, a je potřeba státníky vyburcovat i tímto způsobem? Nebo tleskat, že to je naprosto úžasné? V mém případě je to tak, že ji nevnímám tak, že by mě nějak vyloženě ovlivnila. Ale chápu, že někoho ovlivní.

Martina: Chápeme, že je to vlastně malé děvče, a může přijít se zajímavou myšlenkou. Ale podívejme se, jestli jste se od ní třeba něco zajímavého dozvěděl? Jestli i vás, odborníka vyburcovala, a vy jste si řekl: Páni, to muselo přijít malé děvče, nebo mladé děvče, aby mi otevřelo oči?

Vilém Jurek: Asi ne. V mém případě to není tak, že by mi vyloženě otevřela oči, protože mi je ani otevírat nemusí. O tom, že existuje celosvětová ekologická krize a že planeta má trable, se už mluví řadu let. Pokud někomu otevřela oči, tak je to dobrý, ale musí si v tom začít hledat i to, co je opravdu relevantní. Možná, že je to ideologie, ale je potřeba pátrat dál, a pídit se k nějakým dalším údajům, zjišťovat alternativy, a hlavně, jak to řešit. Jestli existují nějaká řešení. Co můžu udělat já sám? Čím já můžu ovlivnit své okolí?

Řada věcí v Zelené dohodě může mít takové následky, na které hospodářství mnohých států nemusí být připravené

Martina: V každém případě asi oba budeme souhlasit s tím, že spolu s proklamacemi, o kterých jste mluvil, se zelenou ideologií možná otevřela Pandořina skříňka. Řekněte mi, jako člověk, který se ekologii a krajině věnuje, co to může napáchat? Jaká jsou nebezpečí?

Vilém Jurek: Napáchat to může ideologické a radikální změny, které můžou přijít skokově. Abych nechodil kolem horké kaše, tak je to velké téma omezení spalovacích motorů. Já tuto problematiku, byť se zabývám ochranou přírody, docela sleduji. Mezi přáteli mám jak zastánce elektromobilismu, tak i zastánce spalovacích motorů. Myslím, že tyto změny musí být pozvolné. Nejde to řešit hned nastavením limitů, a říct: Končíme! Ať jsou to třeba uhelné, nebo jaderné elektrárny, případně dieselové motory. Nejde to opravdu řešit radikálním způsobem, tedy tak, že to teď hned zakážeme.

Druhá věc, která je v tomto případě až skoro nebezpečná, je to, že budeme mít tolik mluvčích tohoto tématu, že se nedopídíme nějakého reálného výsledku, aby se skutečně něco změnilo. Další věcí je, že v naší rozvinuté západní společnosti o tom mluvíme daleko kritičtěji, a s daleko větší nadějí, že můžeme něco změnit. Kdybychom se podívali do států chudého jihu, a zeptali bychom se úplně prostého člověka, jestli to nějak vnímá, nebo jestli chce nějakou změnu, tak buď nebude vědět, nebo se ho to nebude týkat. A v momentě, kdybychom chtěli někde v Africe zakázat spalovací motory, tak by se tam bez aut obešli, tu zkušenost mám, v Africe jsem sám byl, takže vím, jak to tam funguje.

V rámci tohoto tématu a hrozeb je pestrá škála, a z mého pohledu, a dost o tom mluvím, nám na základě různých studií vznikají prováděcí koncepce a různé metodiky. Napočítal jsem asi osm různých metodik, jak se bránit suchu.

Martina: K tomu všemu se ještě dostaneme. Mluvil jste tady o tom, že by změny měly být, že o nich víme, a že je potřeba se o vzduch a vodu starat, ale. Ale, že by změny měly být pozvolné. Nečekala jsem, že se ke Green Dealu dostaneme tak brzy, ale asi musíme říct „a“, abychom mohli pokračovat. Myslíte si, že politika Green Dealu tak, jak je nám předložena, je pozvolná? Jak se na ni díváte? Jak se na ni dívá ekolog, odborník?

Vilém Jurek: Dal jsem si tu práci, že jsem to přečetl, a zjišťoval jsem. Ona svým způsobem navádí k tomu, aby změny byly pozvolné. Je to úhel pohledu. Někteří ekologičtí aktivisté podrobili tuto Zelenou dohodu dokonce kritice, a říkají, že je moc pomalá a laxní a že změny musí přijít ještě dřív, a musí být více restriktivní. Na druhou stranu je to úhel pohledu ekonomický nebo hospodářský, protože spousta věcí, které jsou v Zelené dohodě obsažené, může mít vliv na hospodaření, a hospodářství na to nemusí být připravené.

Zrušení spalovacích motorů, uhelných a jaderných elektráren, a nulové odpady, budou mít dopad na každého z nás

Martina: Můžeme být trochu konkrétnější. Protože ne mohou, ony budou mít vliv, a vy musíte vědět jasně a určitě mnohem víc my ostatní. Jaký? Jak to dopadne? Na každého jednoho z nás.

Vilém Jurek: Nechci se opakovat, ale jsou to spalovací motory a také věci, které se týkají třeba odpadů. Je tam důraz na stoprocentní bezodpadovost, vlastně zero-waste, kdy bychom v rámci oběhové ekonomiky měli recyklovat naprosto všechno. To samozřejmě dnes nejde.

Martina: Ale přitom máme odstavovat elektrárny. Toho se nebojíte?

Vilém Jurek: To je další téma. A to, že nyní dochází ke zdražování energií, je malá ukázka toho, že energetika není tak jednoduchá, a měli bychom se jí víc zabývat. Když budu hovořit o tom, jestli omezit a uzavírat uhelné, nebo jaderné elektrárny, tak pokud by tady k tomu došlo, tak se musíme podívat na takzvaný energetický mix, jestli jsme schopni v nějaké výhledové době doplnit energetickou spotřebu alternativními zdroji energie. To je velký problém, protože kdybychom teďka skokově zavřeli uhelné elektrárny, tak se můžeme dostat na úroveň Afriky, kde je v některých denních hodinách vypnuta elektřina, protože jí není dostatek.

Martina: Máte z toho obavu? Nebo si myslíte, že přeci jenom někdo vezme rozum do hrsti, a začne třeba dokonce i počítat?

Vilém Jurek: Já jsem v tomto velice pozitivní, možná i naivní, ale věřím, že si někdo konečně vezme kalkulačku, a začne to komplexně počítat, a dá si s tím práci. Já jsem opravdu neviděl žádnou dopadovou studii. Neviděl jsem, a dokonce jsem to hledal, jestli existuje něco takového, kde je tento scénář peněžně vyčíslen, kde by bylo zahrnuto i to, že pokud by nebyla energie, tak to může dospět k tomu, že budou odstávky v továrnách, a kdo takovou odstávku zaplatí.

Mluví se o externalitách, o ničení životního prostředí, ale problém může být i v tom, že nikdo takovou odstávku nezaplatí. Já se nebojím, že by k tomu došlo tady, ale bojím se toho, že energie bude natolik zdražená, že to bude mít dopady na běžné lidi. Dnes už to vidíme na krachu distributorských společností, a co to udělalo s lidmi, kteří museli změnit distribuční firmy, které zkrachovaly, byly vytunelovány, nebo skončily. U nízkovýdělečných lidí to může být problém.

Ještě jsem neviděl žádnou dopadovou studii Green Dealu. Vždyť může dojít k vypínání proudu domácnostem, a zastavování výroby v továrnách.

Martina: Vy říkáte: Nebojím se, protože věřím, že někdo přijde, a vezme kalkulačku. Teď je otázka, jestli ten někdo bude mít vůli, a také odvahu, protože bych řekla, že se spíše množí lidé, kteří trpí něčím, čemu se říká environmentální žal. Řekněte mi, co je environmentální žal? A kde se tady vzal, že muselo vzniknout nové slovní spojení?

Vilém Jurek: Když teď řeknu nějakou definici, tak to bude špatně, a dost lidí mi vynadá za to, že jsem to řekl nepřesně. Každopádně je to o tom, že někdo má najednou strach, že se opravdu zhorší stav planety, že nás to tady zatopí, nebo bude sucho, a budeme tady mít poušť, dojde k nějakému blackoutu, vyhynou nějaké druhy, a celkově z toho budeme smutní, že nikdo nic nedělá. Ale myslím, že toto opravdu není řešení.

Martina: Jsme skutečně v klimatické krizi?

Vilém Jurek: V ekologické, která zahrnuje spoustu dalších věcí. Jakýkoliv problém, který máme, je nějaký komplex. Vždy má důvody, proč máme takové sucho, nebo jsme měli období suchých let. Myslím, že to nelze házet jenom na problematiku nějakých globálních změn klimatu, ale je to taky problém hospodaření v krajině. A je to ještě o tom, že je degradovaná půda, ztráta interakčních prvků v krajině, a tak dále. Ekologická krize obsahuje několik dílčích problémů, ať už je to globální oteplování, problém odpadů, ztráta stanovišť, ekosystémů, chemické znečištění přírody, a tak dále. Takže já ekologickou krizi beru tak, že tady je, a musíme s ní něco dělat.

Martina: Musíme s ní něco dělat. Myslíte si, že na to zabírá teatrální projevování environmentálního žalu?

Vilém Jurek: V rámci teatrálnosti to tak prostě je, každý se nějak vyjadřujeme. To bych nechal na lidech, a nějak zásadně mi to nevadí. Myslím, že tyto emotivní výstupy jsou někam cílené tak, aby ovlivnily politiky. To je věc, která je tak asi dána, ale mně to víceméně tolik nevadí. Spíš mi vadí, že se o tom jen mluví, a hledá se problém, a dost věcí zabíhá až do extrémů, takže spíš, než hledání řešení, se hledá, proč to nejde.

Martina: V čem tedy konkrétně?

Vilém Jurek: Asi bych to raději řekl na příkladu sucha, nebo vůbec revitalizace krajiny a zadržování vody v krajině. Dost často se hovoří o tom, jak to máme v krajině zlepšit, ale když se navrhne nějaké opatření, třeba tolik propagované rozdělování půdních bloků – čehož jsem velkým propagátorem, aby se velké bloky rozdělily, a vkládaly se tam meze. Tak když jsem s tím před třemi roky přišel, tak jsem dostal odpověď, že to není tak důležité a že důležité je budování mokřadů a že toto není hlavní řešení na zlepšení stavu krajiny. Z mého pohledu je problém, že lidé hledají, proč to nejde, místo toho, aby jako odpověď na téma rozdělování půdních bloků bylo řečeno: „Ano, to je dobré řešení, a patří to do tohoto komplexu,“ tak se spíš objevuje kritiky, a že to nefunguje.

O problému sucha mluví stále odborníci i laická veřejnost. Ale není vidět, že by se v krajině dělo něco zásadního.

Martina: Vidím, že vás to stále táhne k tématu sucha, a myslím, že to je velmi zásadní, a pokud se nám v budoucnu nemá lepit jazyk na patro, tak to musíme řešit. Vy jste řekl, že lidé o tom spíše mluví. Slovem „lidé“ myslíte i odborníky?

Vilém Jurek: Ano. Odborníci i ta laická veřejnost o tom spíš mluví, ale aby se v krajině něco zásadního dělo, tak v tom pořád posun nevidím.

Martina: Víte, to je možná u vás odborníků ten největší problém. Protože o tom, jak hospodařit s vodou v krajině diskutujete, řekla bych planě, už mnoho let, a je to stále stejné, jako u covidu, kdy se na řešení neshodnou především odborníci. Co potom mají dělat lidé? O to víc se pak názory a postupy tříští. Jako odborníci jste se neshodli v tom, jak hospodařit s vodou v krajině. Ano, mluví se o tom velmi. Někteří tvrdí: „Už je pozdě na to, dělat jenom nějaké drenáže a podobně. Je to dobré, ale je čas na velká vodní díla.“ Jiní řeknou: „Jste ekologičtí fašisté, když chcete zaplavovat krásná údolí Berounky.“ A tak to pokračuje: máme u nás velká vodní díla na odtávání sněhu, a téměř nesněží. Takže já od vás slyším desítky cest, ale to, že byste se shodli tak, že by vzešel jeden odborný názor, nebo se o něm skutečně pragmaticky diskutovalo, to mi chybí, speciálně u sucha. Tak, a teď jsem vám to všechno řekla: Co vy na to?

Vilém Jurek: Ano. Máte pravdu s tím, že je spousty názorů na to, jak tuto krizi se suchem řešit.

Martina: Jak se k ní do budoucna postavit? Ještě to není krize, ale může být.

Vilém Jurek: Já jsem se nad tím zamyslel, a stále se tím zabývám. Kdysi jsem si dělal rešerši všech opatření, prošel jsem si řadu koncepcí, studií a metodik, a co všechno říkají, tak mě napadlo, že tato opatření by měla být komplexní, a měla by být přesně šita na míru danému prostředí, respektive krajině. Není a neexistuje univerzální všelék, protože když vystavíme deset nových přehrad, tak to není komplexní řešení, protože stav na povodí zlepšíme pouze v blízkosti řeky, ale už o pár kilometrů dál problém sucha dál pokračuje.

Komplexní pozemkové úpravy řeší řadu problémů. A musí to být opatření přímo šitá na míru danému regionu.

Martina: Ano, ale zadržíme vodu v krajině. Není v tuto chvíli prioritou, jakýmkoliv způsobem ji zadržet?

Vilém Jurek: Ano, jakýmkoliv způsobem ji zadržet. Spíš je to o tom, že je to zlepšení stavu okolí, v případě vybudování nějaké větší vodní nádrže. Ale jak jsem říkal, o pár kilometrů dál, řekněme přes nějaký kopec, nebo vrchol, už mohou být úplně jinačí podmínky. Je to potřeba opravdu řešit individuálně, a hledat cesty, aby to co nejoptimálněji řešilo tuto problematiku.

Martina: Chcete mi vlastně říct, že to, co zabere v Litoměřicích, nezabere na jižní Moravě? A chce to se zachovat podle toho kterého krajinného úseku?

Vilém Jurek: Ano, je to potřeba řešit. Komplexní řešení máme v podobě územních plánů, do kterých můžeme vkládat komplexy územních systémů ekologické stability, které také obsahují různé vodní prvky, rybníky, mokřady, poldry. Do územních plánů můžeme dávat to, že se nebude zastavovat zemědělská půda, což je jedno z opatření, a že budeme výstavbu ve volné krajině koordinovat.

Martina: To bychom asi museli začít bourat mnohá sídliště, a mnohé zastavěné plochy, třeba hangáry. A k tomu nejspíš nedojde.

Vilém Jurek: To samozřejmě už nejde, byl by to krok zpátky. To už řešitelné není.

Martina: Tak co tedy dělat?

Vilém Jurek: Řešit tyto věci systémově. Jak jsem říkal, územní plány. Potom, v případě volné krajiny, takzvané komplexní pozemkové úpravy, kterých je v tuto chvíli v naší krajině velmi malé množství. A komplexní pozemkové úpravy řeší řadu problémů, a jsou to opatření, které jsou přímo šité na míru danému regionu.

Martina: Říkáte: komplexní pozemkové úpravy. Zní to dobře, ale nenarazí to vzápětí na jeden z velkých problémů, a to vlastnictví půdy?

Vilém Jurek: Ano. Naráží to i na tyto problémy. Celé toto téma by možná vydalo na jeden díl povídání o pozemkových úpravách. Znám řadu příkladů, kde se to opravdu povedlo, kde se v krajině vymezily prvky zeleně, a kde se to realizovalo a funguje to. A naopak výsledkem komplexních pozemkových úprav na velkých katastrech může být také to, že je tam navržen pouze jeden lesík, a zbytek je ponechán zemědělské výrobě, takže jsou tam zachovány velké půdní bloky bez jakéhokoliv řešení. Takže to má svá úskalí, a je potřeba být aktivní. Musí tam být ti aktivní lidé, kteří si to pohlídají, a budou trvat na tom, že se komplexním plánem pozemkových úprav dosáhne toho, že v krajině budou prvky zeleně.

Martina: Pane doktore, v předchozí části jste zmínil Výzkumný ústav v Řeži, od něhož bydlíte nedaleko. A mně vrtá hlavou malý reaktor, který byl v Řeži postaven, tuším, v roce 1957, a byl postaven za dva roky. Můžete mi říct, jak je možné, že my dnes nejsme schopni dostavět páteřní dálnici, upravit silnici, rekonstruovat vlakové dráhy, o reaktorech ani nemluvě? Nejsme schopni vysoutěžit Temelín – už to bylo na spadnutí, a cuklo se, a teď se stejným způsobem řeší Dukovany. To jsme čím dál tím méně akceschopní, nebo to totalita uměla rychleji, protože se věci dávaly befelem?

Vladimír Wagner: Myslím, že to není totalitou, protože Francie v 70. až 80. letech vyřešila cestu nízkoemisní energetiky během 15–20 let, čili dokázala postavit dominantní část svých jaderných zdrojů – a Francie nebyla totalitní stát. Myslím, že to je do jisté míry dáno tím, že jsme obrovsky pohnuli v životní úrovni, životních standardech, a v této oblasti bylo po válce jasné, že jestli chce Evropa ekonomicky růst, a vyřešit dopady válečné situace, tak musí konat, a to rychle.

A rychlá výstavba jaderného reaktoru mohla být cestou, která pomůže. Takže v té době byl dominantní tlak na řešení situace stavěním průmyslových objektů, železnic, a lidé viděli, že pokud chtějí zvýšit životní úroveň, tak nezbytnou součástí toho je, že to budou muset postavit.

Martina: A teď už to nevidíme?

Vladimír Wagner: Pozor, toto momentálně probíhá v Číně, taky tam dominantně není dáno, že Čína je totalitnější stát. Tam jde spíše o to, že se zlepšuje životní úroveň lidí, a oni vidí, že když se postaví průmysl, tak ano, přinese to znečistění, ale zároveň to dramaticky zvýší jejich životní úroveň, a pak začnou řešit environmentální problémy. Takže oni si uvědomují, že bez průmyslu a bez infrastruktury, bez toho, aby toto dokázali udělat rychle, se životní úroveň dopředu nepohne.

U nás už je řadu desetiletí životní úroveň velmi vysoká, a lidé do značné míry ztratili přímý vztah mezi tím, že když dokážou postavit průmysl, tak na základě toho je dána životní a technologická úroveň, tedy se ztratil přímý pocit, že bez toho bylo hůř. Je to podobné tomu, že když lidé viděli následky obrny – a já si ještě pamatuji: moji spolužáci na základní škole, kde jsme měli dvě dětí, které byly obrnou postižené, a vím, jak měly pokřivené nohy – tak lidi nějak moc nenapadlo se bránit očkování, a neuvažovali nad tím, že i očkování má jistá rizika. Měli srovnání mezi riziky a tím, jaké to má dopady, takže je nenapadlo, že by třeba děti proti obrně, nebo tetanu nemuseli očkovat.

Takže my sice máme životní úroveň, ale nebereme to tak, že tato životní úroveň je do značné míry dána tím, že máme energetické zdroje, která nás dokáží dostatečně zásobovat, a vidíme jenom rizika těchto energetických zdrojů bez toho, abychom si uvědomovali, že bez toho by to nešlo. Takže myslím, že do značné míry je to dáno i tím.

A potom i tím, že se zavádějí stále striktnější pravidla na omezení v uvozovkách rizik, která jistě jsou, a pochopitelně to má vždycky své dopady. Jak jsem říkal, dálnice má vždycky dopady na své okolí. Ale lidé teď ne úplně, myslím, dokáží racionálně posoudit přínosy na jedné, a rizika na druhé straně, a tím pádem se v Evropě dostáváme do situace, kdy se to obrovsky znesnadňuje a zdržuje, a může se stát, že prostě to dopadne tak, že se schopnost dodávat elektřinu a energie natolik sníží, že uvidíme, že jsou opravdu nezbytné, a pak se názor i ve společnosti změní.

Přechod k nízkoemisní energetice by se u nás měl realizovat kombinací jaderných a obnovitelných zdrojů

Martina: Pane doktore, myslíte, že se u nás dostaví jaderné bloky? A spojila bych to ještě s jednou otázkou: Není už trochu pozdě? Protože my připravujeme, pokud vím, pouze jeden jaderný blok EDU 5, a pokud by se teď hned začalo stavět, tak by byl postaven do roku 2035, ale v tu chvíli už bude první blok EDU slavit 50 let, a původní životnost je odhadována na 30–40 let, a tady se plánuje 60 let, což nevím, z jaké víry to pochází. Myslíte, že se začne stavět? A že ještě dost času? Protože i případně dostavěný blok jenom nahradí ten, který se bude pravděpodobně odstavovat.

Vladimír Wagner: Možná teď dopovím, jaká by podle mě byla správná energetická strategie, protože jsme od toho odběhli někam jinam. Takže já se k tomu vrátím: Můj názor je takový, že přechod k nízkoemisním zdrojům by se u nás měl realizovat kombinací jaderných a obnovitelných zdrojů. A u jaderných zdrojů jsme tady trošku mluvili o malém reaktoru v Řeži, takže bych zmínil malé modulární reaktory. Můj názor je, že malé modulární reaktory nenahradí velké reaktory třetí generace, ale doplní je. A právě v decentrální oblasti by mohly znamenat velmi významnou pomoc. Ale malé komerční modulární reaktory, které bychom mohli koupit, a tady by je licencoval Státní úřad pro jadernou bezpečnost, tady nebudou dříve než v 30. letech, takže v té době můžeme začít vybírat, a případně koupit a zapojit náš průmysl do jejich výroby.

To tím pádem ale znamená, že stavět v roce 2035 je relativní hodně daleko, čili malé modulární reaktory nejsou řešením výměny uhelných elektráren. Vy jste řekla, že se plánuje jeden blok v Dukovanech, a mým názorem bylo, a byl to názor druhé Pačesovy komise, a energetické koncepce, že by se měly v roce 2015 začít připravovat a stavět jaderné bloky, takže by se postupně nahrazovaly uhelné jadernými, což se nerealizovalo.

Vy jste říkala, že původní bloky v Dukovanech měly původní životnost 30 let, což není správně řečeno. Oni dostali první licenci na 30 let, ale to nic neříkalo o tom, že by se neuvažovalo, nepředpokládalo, že životnost může být daleko delší. Životnost samotného zdroje je dominantně dána nádobou, případně parogenerátorem, což jsou jediné dvě části, hlavně reaktorová nádoba, které nejdou vyměnit. To znamená, že když reaktorová nádoba není, skončila její životnost, tak v tom okamžiku nemá cenu daný blok dále rekonstruovat, nebo předělávat, ale prostě se postaví blok nový. Ale životnost reaktorové nádoby, jak se i v té době uvažovalo, je daleko delší. Dokonce tam jsou speciální vzorky, které umožňuji kontrolovat kvalitu a životnost nádoby, protože hlavní problém je ozařování neutrony, čili neutronovým polem, a jistá degradace materiálu.

Takže tam jsou svědečné vzorky, které se postupně během let odebírají, a kouká se na to, jakým způsobem se mění. Na základě těchto svědečných vzorků se dá rozhodnout o prodloužení životnosti nádoby takzvaným vyžíháním, takže u některých bloků 440 megawat, jaké jsou v Dukovanech, nebo třeba ve finské jaderné elektrárně, případně v ruské jaderné elektrárně, už došlo k vyžíhání, a ukázalo se, že to funguje.

Německo a Rakousko nám z politických důvodů nepovolí prodloužení životnosti jaderných elektráren

Martina: Dočetla jsem se, že reaktory VVER 440 musely všude v Evropě, kde byly použity, asi po 30–40 letech projít poměrně zásadní rekonstrukcí. Případně také materiály kolem nich.

Vladimír Wagner: Čili rekonstrukce a vylepšování probíhá na všech těchto blocích. Takže třeba naše bloky, a nejen ty naše, už dnes nemají výkon 440, ale dokonce 510 megawatt, nebo přes 500 megawatt. Takže tento upgrade se dělá, a ukazuje se, že technologická a ekonomická životnost těchto bloků, když to vezmu po zkušenostech z letošního podzimu, je opravdu 60 let, a dokonce se zdá, že nádoby, které byly vyrobeny u nás, naše 440 jsou natolik kvalitní, že u nich ani vyžíhání nebude 60 let potřeba. Když někdo říká, jako teď nový pan ministr, že nemá cenu spěchat se stavbou nějakého nového zdroje, protože Dukovany budou do roku 45, tak já říkám, že není jisté, jestli do té doby budou. Ale říkám to z toho důvodu, že mám obavy, že Německo a Rakousko nám z politických důvodů provoz na 60 let nepovolí, protože se budou opírat o to, že to už funguje přes 50 let, jak jste mluvila o původní životnosti, i když se to opravdu netýká životnosti, ale šlo spíše o první nastavení licence, takže už je to moc staré, a spíše nás z politických důvodů dotlačí k tomu, že to zavřeme dříve, než by bylo potřeba z ekonomických a technologických důvodů.

Takže myslím, že by klidně mohly běžet 60 let, čili do roku 45. To znamená, že pokud postavíme první blok v Dukovanech do roku 36, tak nám vlastně 10 let poběží společně. Takže nám to dokonce začne přispívat v nahrazování uhelných elektráren. Pokud bychom začali stavět blok v Dukovanech, a řekneme následujících 2, 3, 4 letech začali řešit výstavbu dvou bloků v Temelíně, kde je situace, tedy příprava staveniště, a řešení formálních věcí okolo, dokonce v lepším stavu, než v Dukovanech. A když vyřešíme finanční model, tak by asi nebyl problém zahájit výstavbu poměrně brzo, takže by se do roku 45 daly postavit dva bloky.

Kdyby se ukázalo, že Německo jde v energetice špatnou cestou, mohla by EU dramaticky změnit názor

Martina: A věříte tomu, že se začne?

Vladimír Wagner: Jak říkám, pokud bychom se pro to rozhodli, stejně jako je Německo rozhodnuto, že nebude mít jádro, ale že postaví dvojnásobek nebo trojnásobek fotovoltaik a větrníků, tedy pokud bychom se rozhodli, že je to realizovatelné, dokonce bez jakékoliv změny a zrychlování veškerých formálních požadavků, tak ano.

Druhá věc je, že velká část doby, která je potřebná na výstavbu, je spojena s formálními, velice restriktivními opatřeními, která jsou při každé výstavbě v Česku. Dokonce řada z nich úplně nesouvisí s tím, jestli je tu jaderná elektrárna, nebo ne, to znamená, že by se to dalo relativně rychle řešit, a dalo by se to zkrátit a změnit, což je čistě na nějakém politickém rozhodnutí, a není to technologického charakteru, nebo že by to přímo souviselo s bezpečností, a podobně. U jádra, a to jsem zdůrazňoval už několikrát, je potřeba bezpečnost vždycky stavět na první místo. Takže kdyby se třeba v následujících 2 až 3 letech ukázalo, že Německo jde opravdu velice špatnou cestou, a Francie nic nepostaví – spustí Flamanville, ale nic jiného, ale pořád je na tom velice dobře – tak by třeba na základě toho mohla Evropa dost dramaticky změnit názor podobně, jako můžeme dramaticky změnit názor i my.

Takže touto cestou můžeme v principu jít, když by se Dukovany a Temelín postavily do roku 45. To znamená, že by se začalo pracovat a připravovat, protože i formální věci, které se okolo Dukovan dělají na dva bloky, ne jenom na jeden, takže by byla připravena i náhrada, a měli bychom v Temelíně čtyři bloky, a dva bloky v Dukovanech, což je asi základ, který by stačil na pokrytí, plus s nějakým plynem, a s obnovitelnými zdroji, který by se financovaly z modernizačního fondu, a které by dobře doplnily denní špičku.

Martina: Já se už nebudu pouštět do rozborů, zda to bude, kdo by nám to dostavil, a tak dále, protože to se uvidí. Ale zajímalo by mě, jak s tímto vším, co jste řekl, může zamíchat elektromobilita? Protože my ustupujeme od osvědčených a stabilních zdrojů, a zároveň propagujeme elektromobilitu a likvidaci dieselu, přičemž jsem četla text od jednoho energetika o tom, že souběžné nabíjení statisíců elektromobilů by v podstatě spotřebovalo celý výkon současných temelínských bloků. Jak si s tímto můžeme poradit? Dává vám to logiku?

Vladimír Wagner: Je třeba si dát pozor na extrémní tvrzení. Čili situace nebude taková, že by se elektromobily nabíjely najednou.

K elektromobilně by se mělo přecházet postupně. Silný tlak na rychlou změnu je nebezpečný a riskantní.

Martina: Tak sto tisíc si umím představit

Vladimír Wagner: To je trošku jako internetové dálnice. Pochopitelně můžete mít situaci, ale stává se to o Vánocích, že všichni esemeskují, takže sítě mohou být zahlcené, ale po většinu roku se to dokáže nějakým způsobem řešit, že se to rozvrství, a podobně. Vy jste říkala, že byste nedělala to, že byste nějakou dobu neprala, nebo nežehlila, moje manželka také ne, a já osobně také ne. Ale jsou lidé, kteří to sledují, a dokonce to některé baví. Takže do jisté míry tyto věci vždycky mají několik možností, a je to komplexní záležitost.

Martina: Ano, ale u nás v republice je několik milionů vozů, a já mluvím jen o sto tisících.

Vladimír Wagner: Souhlasím, problém to je. A nelibí se mi co nejtvrdší a nejpředčasnější obrovský tlak na to, že to vyměníme hned, zrušíme výrobu dieselu a dáme co největší omezení klasickým motorům. A že tuto výrobu zrušíme, a dáme všecko do elektromobily. To je věc, která může být velice nebezpečná a riskantní.

Osobně si myslím, že se postupně k elektromobilitě přejde, ale mělo by to být postupné. A pochopitelně i když se to dělá postupně, a elektromobily přibývají, tak se dá postupně řešit i přechod k nízkým emisím. Takže vlastně pak vyřešíme problém, že ano, přejdu od dieselu k elektromobilu, ale elektřinu stejně vyrobím v nějaké uhelné elektrárně, nebo v nějaké elektrárně, která není příliš ekologická. A zároveň se potom postupně řeší i to, jakým způsobem se budou elektromobily nabíjet, a zjišťuje se, jakým způsobem se chovají lidé, protože my nevíme, jak přesně k tomu budou lidé přistupovat a jako přesně budou nabíjet. Pokud se to bude dělat takto postupně.

Martina: Ne revolucí.

Vladimír Wagner: Ne revolucí. Tato cesta je efektivnější a méně nákladná. Na jedné straně environmentální hnutí tvrdí, že elektroauta nám dokonce pomůžou, protože budou fungovat jako baterky, a vycucnou přebytky, a v době, kdy bude chybět, tak dají. To je jeden extrém, protože naráží na řadu problémů.

Jestliže řekneme, že hlavním slabým místem elektromobilu je baterka, takže člověk, který chce mít dobře fungující elektromobil, a dlouhodobě fungující, tak bude citlivý na to, aby se mu vybíjela a ničila baterka. Na druhé straně zase pochopitelně do jisté míry by tu byla možnost tuto situaci řešit. Takže na každé straně je trošku pravdy, a nějaký rozumný kompromis a mix těchto věcí by mohl být řešením.

Ale při zavadění obnovitelných zdrojů je velice nutné si dávat pozor na taková řešení, že se zavede povinnost, že 50 procent musí byt obnovitelných a že v roce 2035 by měla být zakázána výroba veškerých klasických aut. To může vest k obrovským problémům, kterým bychom se mohli vyhnout, kdyby to bylo děláno racionálnějším, a uvážlivějším způsobem.

Až v Německu uzavřou jaderné, a pak uhelné elektrárny, bude to dramatický zlom

Martina: Pane doktore, jak vidíte, s tím vším, co víte, situaci řekněme za osm let v Evropě? Víte, jaké je nastavení ve společnosti, jaká je atmosféra, jaké jsou zdroje a možnosti, jaká je společenská poptávka a akceschopnost politiků. A nechci zbožná přání, jak byste si to přál, ale jak myslíte, že to bude, když zamícháte všechny tyto proměnné i konstanty? Co vám vyjde, bude energetika záležitostí pro ty, kteří si to mohou dovolit? Nebo lidé nakonec dostanou rozum, ale bude to muset jít třeba přes nějaký otřes?

Vladimír Wagner: To je spíš otázka na sociologa, politologa, na lidi, kteří jsou z humanitní oblasti. Dost těžko můžu toto posoudit. Vy jste řekla „za osm let“, ale za osm let se toho moc nepostaví. Když si vezmete třeba plynové zdroje, tak tam je pravděpodobné, že to postaví za 4 až 5. Druhá věc je, že na rozdíl od situace v Dukovanech a Temelíně, kde máme stavební místo vybráno, schváleno, a lidé nejsou proti, není problém s palivem, které se tam vozí, tak při stavbě paroplynových bloků by se muselo vybrat místo, trošku se uvažuje o Počeradech, což zabere také nejméně 2 až 3 roky, než se pro to připraví cesta, a pak se bude 4–5 let stavět. Takže za osm let nebudou ani paroplynové bloky. Takže energetika bude na stejné úrovni.

Druhá věc je, jak říkám, že jsem hrozně zvědavý, a do jisté míry se toho obávám, že v Německu teď bude hodně dramatický zlom, jakmile zavřou jaderné bloky. A teď řekli, že do roku 2030 chtějí zavřít všechny uhelné bloky, což je právě za osm let. Takže v každém případě myslím, že za osm let už bude jasné srovnání německé a francouzské cesty, a jestli to Německo, nejbohatší a ekonomický nejsilnější stát, dokáže. Tedy jestli je opravdu cesta k nízkým emisím čistě obnovitelnými zdroji reálná, nebo není reálná. Takže za osm let se nic moc nepostaví.

A v Německu, kde teď zvítězila koalice, která je rozhodnuta opravdu dramaticky pokračovat v odstavování klasických zdrojů, se ukáže, jestli je to pro Německo i pro Evropu cesta. Takže to už za osm let budeme vědět.

Martina: Takže za osm let budeme vědět, jestli nám bude zima, nebo teplo.

Vladimír Wagner: Horko v létě a zima v zimě

Martina: Aha, to zní nadějeplně. Pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji za to, že jste se mnou takhle podrobně rozebral, jak vidíte naši energetickou současnost, a možná i budoucnost. Děkuji.

Vladimír Wagner: Také děkuji.

Martina: Znovu se vrátím k výrobcům automobilů. Mnozí manažeři, můžeme to dnes a denně číst, jak už jsem říkala, tleskají trendu elektromobility a přechodu na ni. Já na jednu stranu chápu, že tito manažeři budou pravděpodobně za vodou, ale co dělají odbory? Vy jste říkal „nějak to dopadne“, to ale přece nemůže lidem, kteří jsou zaměstnáni v automobilkách, jako odpověď stačit.

Dalibor Žák: Asi jim to stačit nebude. V současné době je přímo a nepřímo v Evropě ve výrobě v automobilovém průmyslu skoro 14 000 000 lidí. Automobilky se snaží podílet v tom smyslu, že když už tedy chce být Evropa tak přísná, tak se aspoň snaží naznačit: „Hele, my tuto technologii ještě nemáme tak daleko, musíme být opatrní“. Ale v poslední době mi přijde, že regulace jsou stále přísnější, a technologie prostě nejsou připraveny na to, abychom na elektromobilitu mohli přejít tak rychle, jak se snažíme.

Nemyslím si, že elektromobilita, tedy že všichni budeme jezdit elektromobily, je správná cesta, ale že by se tomu měl nechat, jak se říká, volný tržní průběh, ať trh sám určí, kudy se chceme ubírat. Je to podobné jako s mobilními telefony, nebo nějakými podobnými vymoženostmi. Když přišly první chytré mobilní telefony, nebo vůbec první mobilní telefony, tak existovali bohatší lidé, kteří si mohli takový telefon na zkoušku koupit, aby zjistili, jak to bude fungovat. A jaké ty telefony byly? Byla to velká těžká krabice, a baterka vydržela chviličku, byl slabý signál, a bylo to příšerně drahé. Ale oni si to koupili, protože ho chtěli vyzkoušet, chtěli být in. Běžní lidé ze střední nižší třídy prostě dál telefonovali z budky, a posílali si klasické dopisy.

To samé u počítačů. Ne každý měl počítač s tiskárnou, pořád lidé psali na stroji, ale trh se potom postupně zdokonaloval, lidé bohatli, takže si mohli dovolit koupit nové vynálezy, nové technologie, protože pro ně byly dostupnější. Nedocházelo k tomu, že by někdo přišel a řekl: Teď vám zakážeme psát na psacím stroji, a musíte si koupit počítač s tiskárnou. Kdyby se to u nás stalo třeba v roce 1990, tak kde by na to lidé vzali?

A s elektromobily je to podobné: Máme tady nějakou novinku, tato auta jsou drahá, tak nechme bohatší lidi, ať si je kupují na volném trhu, a tím pomáhají tuto technologii zdokonalovat, a automobilky se tím budou učit bez jakýchkoliv nesmyslných regulací. Nechme trh, ať rozhodne sám, co lidé chtějí. Stále tady budou lidé, kteří budou dost chudí na to, že si nebudou moci elektrické auto koupit, bude to nad jejich možnosti. Ale co já vím, třeba za 10, 15, 20 let objevíme nějakou revoluční technologii, ať už třeba u akumulátorů, zpracování, výroby, a elektrické auto bude stát úplně stejně bez jakýchkoliv pobídek, jako auto spalovací. Věřím tomu, že pak bude elektrické auto pro podstatnou část koncových zákazníků akceptovatelné, ale v současné době to tak není, a my na tato auta ještě nemáme.

Dotace jsou zlo, které narušuje přirozený výběr na volném trhu, a to i u elektroaut

Martina: Ale na to vám ti, kteří zastávají tento trend, řeknou, že kvůli environmentálnímu aspektu si elektromobil nikdo nekoupí, a proto jsou potřeba dotace.

Dalibor Žák: Osobně považuju dotace za příšerné zlo, ve všem, nejen v oblasti automobilů, ale kdekoliv. Víme, jak to pokřivuje trh, a jak to narušuje přirozený výběr na volném trhu. Vždyť přece peníze jsou skvělým nositelem informace. Když lidé mají svůj balíček peněz, tak tím rozhodují, které služby chtějí, a které nechtějí. Když jim ale peníze seberete, a začnete je přerozdělovat, tak vlastně narušujete tok informací. Je to jako se svobodou slova, to znamená, že vlastně dnes skrze dotace provádíme ekonomickou cenzuru.

A u elektroaut je to stejné. U nás naštěstí ještě nemáme daně z emisí, ale když se podíváte do Norska, Dánska, do Francie, Německa, Rakouska, i k sousedům na Slovensko, tak tam už tyto daně mají. My jsme jedna z posledních zemí na světě, a v Evropě jsme snad úplně poslední, možná to ještě nemají Poláci, kde se ještě neplatí daně z emisí CO₂, což je vlastně daň ze spotřeby. My tady máme, a to je všude, povinnou spotřební daň z paliv, což je, dá se říct, spravedlivá daň z emisí, protože kolik toho projezdíte, tolik zaplatíte. Ale ve spoustě zemí se ještě platí nějaké dodatečné daně, penále.

Například když si koupíte v Norsku Volkswagen Golf, což je běžné auto, srovnatelné třeba se Škodou Octavia, kterou asi všichni znají, tak na našem trhu takové auto stojí, když odmyslím emisní pokuty, ke kterým se asi ještě dostaneme, zhruba půl milionu. Ale masivním zdaněním podle emisí a všelijakých pokut toto auto stojí v Norsku víc, než elektromobil, který tam je, díky dotacím a úlevám, levnější. U nás to tak není.

Martina: Snaha maximálně znepříjemnit pobídkami…

Dalibor Žák: Norsko je na to dost bohaté, mají obrovská naleziště ropy, tak si tento svůj socialismus v tomto mohou dovolit. Ale my si ho úplně dovolit nemůžeme, nejsme ekonomicky tak daleko. Když elektrické auto srovnatelných parametrů stojí zhruba dvojnásobek, tak bychom museli spalovací auta uměle dvojnásobně zdražit, aby byla ve srovnání s elektromobilem takzvaně nevýhodná. Pak mi řekněte, kdo si tady koupí nové auto? Vždyť Češi na to nemají, Češi jsou na to chudí. Jasně, je tady nějaká vrstva bohatších lidí, kteří si takováto auta koupit mohou, ale naprostá většina prodávaných aut je v relaci nějakých 400–600 000 Kč, a v té žádný elektromobil není.

Snaha snižovat emise CO₂ vede k tomu, že se nedaří vyrábět čistá auta, protože nelze vypouštět málo škodlivých emisí a zároveň málo CO₂

Martina: Řekněte mi, kdy se ten vývoj zvrátil od klasického, jak jste tady řekl, volného tržního průběhu, nebo peněz jako informačního zdroje, kde se výroba podřizuje zákazníkům a poptávce? Kdy se tento trend zvrátil k nenormalitě, takže že se podřizuje úředníkům, politikům, případně ideologům? Dá se to stanovit? Dá se říct, kdy to nastalo, kdy tento trend započal?

Dalibor Žák: Historie regulací je opravdu hrozně dlouhá. Emise se řeší už dlouho, ale vždy se řešily škodlivé emise, a v Evropě se na to někdy od osmdesátých let přísně došláplo. To znamená, že auta musela začít mít katalyzátor, a začaly se řešit další způsoby, jak udělat auta čistší. Ale teď se bavíme o redukci emisí škodlivin, což jsou nespálené uhlovodíky, pevné částice, v tom jsme pokročili, a auta jsou opravdu čistší. Proto, když dnes jdete Prahou kolem nějaké křižovatky, tak můžete relativně normálně dýchat.

Ale jak se začaly řešit emise CO₂, jako že je to největší zlo, tak to jde do kolize v tom smyslu, že když chceme snížit emise CO₂, tak se nám úplně zároveň nedaří udržet auta čistá. Lidé si asi vzpomenou na aféru Dieselgate, kdy byly některé automobilky, především Volkswagen, ale nebyl v tom sám, přistiženy, že obcházely emisní regulace. Ale tyto regulace už byly tak strašně přísné, že nešlo mít emisně čisté auto tak, aby vypouštělo málo škodlivých emisí, a zároveň málo CO₂. Na tom se ukazuje, že na to moc pospícháme, měl by se tomu nechat volný průběh.

Automobilový trh není tak volný, jak bychom si uměli představit v jiných odvětvích. Když se třeba podíváme na vývoj mobilních telefonů, tak tam je trh určitě výrazně volnější, a také můžeme vidět, jak rychle jde tento vývoj dopředu. U aut, která jsou strašně svázána regulacemi, je vývoj pomalejší, což je dáno tím, že když se vám rozbije mobilní telefon, tak se zas tak nic moc nestane, ale pokud se vám rozbije auto s nějakou novou nevyzkoušenou technologií, tak se můžou zabít lidi. Takže musíme být opatrní.

Martina: Víte, co mě ještě překvapuje? Vypadá to, jakoby někdo nad spalovacími motory udělal velký kříž, In nomine Patris et Filii, a vlastně jsme je tak unblock zakonzervovali. Opravdu jsou tak na odpis? Protože jsem četla, že Porsche, které chce zachovat spalovací motory, je chce plnit uměle vytvořeným palivem. V Chile staví továrnu, kde budou z vody štěpit vodík a kyslík, míchat s CO₂ ze vzduchu, a vyrábět tak metanol. Ne, že bych tomu rozuměla, ale četla jsem to.

Dalibor Žák: Je to vlastně syntetické palivo. Je to podobné, jako když si doma vypálíte alkohol. Nepoužijete k výrobě paliva ropu, kterou dnes používáme primárně, sice tam máme nějaké přimíchávání o povinnou bioložku, ale to teď vynecháme. Tedy nebudou používat ropu, a snaží se jít touto cestou. Koukal jsem na to, a tato výroba paliva musí být energeticky tak strašně náročná, že musí být emisně výhodnější zpracovávat ropu.

Existují skutečně škodlivé emise, jako nespálené uhlovodíky, saze, pevné částice, oxidy dusíku, oxidy síry. Ale emise CO2 nejsou nebezpečné, pouze ideologicky.

Martina: Takže to jako cestu moc nevidíte?

Dalibor Žák: Moc ne. Přijde mi to jako ústupek, že automobilka v tabulce napíše: „Využili jsme čistou energii, a použili jsme čisté bezemisní zdroje, takže máme bezemisní palivo.“

Martina: Nechci tu slevu zadarmo…

Dalibor Žák: Myslím, že tudy cesta nevede. Někteří lidé zase říkají, že budoucnost je vodík. Ale vodík bude budoucnost, až to bude výhodné hlavně finančně. Existuje propočet, podle kterého by zpracování vodíku dávalo pro automobilový průmysl a dopravu smysl v případě, že by barel ropy stál na trhu nějakých 120–140 USD. V současnosti se pohybujeme mezi 70–80 USD za barel, takže je pořád levnější vyrábět paliva z ropy.

Martina: Ale pak máme emise. Pojďme se podívat na emisní normy pro automobily. Říkal jste, že historie emisí je dlouhá a táhlá. Co tedy soudíte o současných emisních normách pro automobily se spalovacími motory?

Dalibor Žák: Rád bych rozlišil dvě věci: Jednou jsou emise škodlivé, což jsou nespálené uhlovodíky, saze, pevné částice, oxidy dusíku, oxidy síry, které můžeme považovat za skutečně škodlivé. A my jsme pro regulaci těchto škodlivin za posledních 30–40 let udělali opravdu dost, a auta jsou čistší. Dnes už docházíme pro běžné spalovací motory k technologickým limitům, takže nevím, jestli motory mohou být ještě čistší. Jsou to paliva – spalováním paliv, i nedokonalým spalováním, protože motory nejsou stoprocentně účinné, takže pořád bude docházet k nějakým neduhům, ale udělali jsme pro to poměrně dost, a auta dnes můžeme považovat za poměrně čistá.

Dneska se ale právě hodně řeší emise CO₂, které nejsou škodlivé – jsou škodlivé ideologicky. Začalo se do toho míchat, že auta se musí nejen vejít do nějakých tabulek, aby splňovala emisní normu – jak se říkalo Euro 1, Euro 2, dnes máme Euro 6, má přijít Euro 7, aby vůbec mohla vyjet z továrny, a zákazník si je mohl koupit – ale začaly se řešit emise CO_2. A to souvisí s přímou spotřebou auta jako takovou. Evropa se rozhodla, že pro auta nastaví takový limit, že auto bude smět vypouštět 95 gramů CO₂ na kilometr, a když ho překročí, tak se z takového auta bude při jeho nákupu platit nějaká emisní pokuta. Jenom bych to přepočetl: 95 gramů CO₂ na kilometr je u benzínového motoru nějakého malého běžného auta 4,1 litru na 100 km.

Pokud někdo požívá auto třeba na rozvážkovou službu, nemůže si dovolit, aby stálo 20 hodin na nabíječce

Martina: Napadl mě moped.

Dalibor Žák: Mopedy jsou úspornější. Ale když vezmete normální auto, nějakou fabii, tak ta bude mít hodně co dělat, aby se do takové normované spotřeby vešla, protože má spotřebu spíše 5–5,5 litru. Pak to vychází na 3,6 litrů nafty, což je také hodně na hranici, ale naftové motory jsou účinnější. Zde se do toho některá auta vejdou. Nebo to vychází na pět litrů LPG, případně 4,2 kilo CNG. Je vůbec zvláštní, že zrovna plynovým palivům se nevěnuje tolik pozornosti, a přitom jsou nejen opravdu čisté, pokud jde o emise škodlivin. Třeba auto spalující CNG, což je téměř stoprocentní metan, má čisté spalování, takže by ani nepotřebovalo katalyzátor. Kdyby nemělo nouzovou benzínovou nádrž na dojetí, a jezdilo čistě jen na CNG, tak by nepotřebovalo, tak by toto spalování bylo čisté. Nevypouštělo by škodlivé emise, které řešíme ve výfuku.

Martina: Máte pravdu. Auta jezdící na plyn jsou úplně na chvostu zájmu. Čím to je, když teď říkáte, že vám to přijde, i z hlediska zelené ekologie, a možná i zelené ideologie, velmi čisté?

Dalibor Žák: Pokud někdo chce mít opravdu čisté auto, a zároveň ho chce používat tak, jak je zvyklý, tak když se podíváme třeba na firemní auta, která musí být neustále v provozu, například různé rozvážkové služby, tak to není auto, které může stát 12–20 hodin na nabíječce. Pokud máte doma čtyři auta, tak je vám jedno, že jedním autem týden jezdíte, a druhé auto se vám přes noc nabíjí. To je v pořádku. Ale když máte flotilu dodávek, nebo taxíků, tak potřebujete, aby auto jezdilo, protože pak vydělává peníze, nebo neztrácí hodnotu, takže v takovém případě pro vás elektromobil nedává smysl, protože je závislý na nabíjecí infrastruktuře.

Martina: Ale plynový by smysl dával.

Dalibor Žák: Plynový automobil by smysl dával, protože je tady vybudovaná infrastruktura. Přijdete na čerpací stanici, nebo do plnící stanice, a za pár minut máte zase natankováno, a můžete pokračovat. Nečekáte 4–5 hodin, než se vám nabije nějaký zásobník energie. To je prostě výhoda paliv, na která jsme zvyklí. Poměrně snadno se skladují, a poměrně rychle jsme je schopni získat. U elektrické energie nemáme v současné době takovou technologii, aby se baterie nabila za několik málo minut, a poskytla nám dojezd, který auta potřebují. Prostě to zatím nejde. Zatím.

Už nyní musíme platit emisní pokuty z aut, které automobilky nakonec započítají v ceně, takže to zaplatíme my

Martina: Ovšem kdo ví, jak by to dopadlo, při rostoucí ceně plynu, jelikož nemáme kvóty, a nakupujeme čím dál dráž. Pojďme se ještě vrátit k emisním normám pro automobily. Podle odhadů z roku 2019 prý automobilky zaplatí, a potažmo nakonec vždy my, zákazníci, ročně okolo 34 miliard eur na emisních pokutách. To mi přijde, jako velká částka.

Dalibor Žák: 34 miliard eur? To je 850 miliard korun, tedy půlka našeho státního rozpočtu?

Martina: Může být. Souhlasíte s tím?

Dalibor Žák: Toto číslo by asi odpovídalo, když se podíváme, kolik se Evropě prodá aut. Je to několik milionů aut ročně, takže by to mohlo odpovídat. Emisní pokuta je poměrně vysoká. Když jsem zmínil hranici 95 g CO₂, tak to je hranice nastavená pro normované auto. Spočítali to na auto, které má hmotnost 1380 kg, a pak se to přepočítává tak, že za každých 30 kg hmotnosti nahoru se limit zvýší o 1 gram. Malá, lehká auta mají limit nižší.

Dám příklad: třeba Fabie, malé auto, má limit 83 gramů CO₂ na kilometr. U auta, které podle normovaného měření spotřeby vypustí víc, musí automobilka zaplatit, a ona bude emisní pokutu samozřejmě delegovat na vás, takže to pak musíte zaplatit. A vychází to tak, že za každý nadlimitní gram je pokuta 95 EUR, takže za 10 nadlimitních gramů u Fabie, kde je to dokonce ještě víc, je to 950 eur. A za 20 nadlimitních gramů je to ještě víc.

Dalibor Žák: A více.

Martina: Takže u Fabie se to prodraží.

Dalibor Žák: Prodraží se to pořádně, a je to v současné době vidět na cenách aut, protože my už musíme tyto emisní pokuty platit.

Martina: To ale znamená, že výrobce, nebo prodejce, nám už rovnou tuto emisní pokutu zaúčtuje.

Dalibor Žák: On ji musí zaplatit. Když vám prodá auto, které má nadlimitní emise, tak to vy musíte zaplatit v ceně. Pak to vychází tak, že v současné době je Fabie o nějakých 60 000 Kč dražší, což u auta, které dřív stávalo 250 000 Kč, je poměrně výrazné zdražení. Takový Superb, což je větší auto, se s dieselem do té emise vejde docela dobře, a emisní pokuta je „jenom“ asi 5 000 Kč. Ale existují auta, jako třeba naftová SUV, která mají pokutu třeba 150–200 000 Kč, a to všechno musíte zaplatit.

Když zdražíme auta se spalovacím motorem, tak si lidé nepůjdou koupit elektrické auto za milion jenom proto, aby byli bezemisní, protože na ně prostě nemají

Martina: To už je opravdu velký zásah do našich peněženek. A má to faktický význam pro životní prostředí, když už to zaplatím, a když už přijmu myšlenku, že se koupí takového vozu podílím na znečištění životního prostředí? Má to faktický význam, že se takto vykoupím? Je to dostatečný odpustek?

Dalibor Žák: Odpustek, přesně. Vždycky říkám: řekněte mi, kterou daň mám zaplatit, aby mi bylo lépe. Je to absurdní, auta jsou pak jenom dražší, a vlastně se tím omezuje mobilita. Ale co se pak stane? Když vezmeme Fabii s nějakým obyčejným spalovacím motorem, tak toto auto pořád plní přísnější emisní normou, pokud se vrátíme k emisím škodlivin. Je přece lepší, když si člověk koupí nové auto, které je opravdu čistší a ekologičtější, než když bude dále jezdit se starým autem, které má emise horší. Říká se, že nejekologičtější je takové auto, které se nemuselo vyrobit. Ale stará auta nejde provozovat donekonečna, některá stará auta, která jsou v provozu, nejsou tak emisně čistá – prostě smrdí. Když jedete za nějakým starým dieselem, tak toto auto sice pořád funguje, plní svou službu, ale někteří lidé už to nechtějí čichat.

Ale co máme dělat, když lidé na nové auto nemají, a když jim auta takto uměle zdražíme, tak si nepůjdou koupit elektrické auto za milion jenom proto, aby byli bezemisní, protože na ně prostě nemají. Kde na něj vezmou? Lze to řešit dotacemi? Kdo to zaplatí? To je přece pyramidová hra, a ta nejde hrát nekonečna.

Vyrobíte elektroauto, které nikomu neprodáte? Když ne, sníží se poptávka po nových autech, a průmysl začne skomírat.

Martina: Může to vést k tomu, že se evropský automobilový průmysl na základě této strategie stane tak slaboučkým, že bude převálcován jiným automobilovým průmyslem, který tyto skrupule nemá a který si dál půjde za svým, to znamená za tržbou, a za zásobením obyvatelstva auty?

Dalibor Žák: Pro nás je asi největší hrozba Čína, protože Čína je největší producent emisí CO₂ na světě, a nikdo to tam neřeší. Oni chtějí vyrábět a prodávat, a je tady hrozba, že evropský trh zaplaví levnějšími auty. Evropský trh bude pravděpodobně nějakým způsobem protekcionistický, bude se bránit, omezí dovoz, zavede dovozní cla, to by bylo pro nějakého experta na mezinárodní obchod, jako to bude fungovat. Evropský trh bude mít přísné regulace, a aby tady mohla jejich auta jezdit, tak budou muset emisní normy, a nejen škodlivé, ale právě i emise CO₂, plnit, jinak tady takové auto neprodáte. Pak je zde otázka, jestli si lidé budou moci auta koupit. Aby to nedopadlo jako za minulého režimu, kdy lidé dojížděli stará auta, jak to jen šlo, protože nebylo za co si koupit nová, i když ekologicky čistá, a bezemisní.

To znamená, že se auta už nebudou vyrábět, protože na ně lidé nebudou mít. Tak co s nimi budete dělat? Vyrobíte auto, které nikomu neprodáte? Sníží se poptávka po nových autech, a průmysl začne skomírat.

Martina: To vidíte jako něco reálného?

Dalibor Žák: Vždyť to tu k tomu směřuje. Teď se všichni ohánějí covidem, ale podle mě to právě souvisí i s emisními regulacemi. Lidé najednou na nová auta nemají, mají nějaký rozpočet, a auto se do tohoto rozpočtu nevejde.

Martina: A když si náhodou auto koupit chtějí, tak zase nejsou čipy, tudíž ani auto není, takže na něj čekají.

Dalibor Žák: Jasně, ale to je něco jiného. To zase souvisí s tím, jak jsme technologicky závislí na Číně, protože nemáme vlastní výrobu. Nevím, třeba to povede k tomu, že v Evropě rozjedeme vlastní výrobu čipů, a nebudeme na Číně závislí, nebo si třeba nějak pomůžeme. Ale stejně, pokud budou auta takhle drahá, a my budeme chudnout, protože budeme neustále penalizováni za to, že máme blahobyt, a budeme platit stále víc za spotřebu energie, tak na nová auta prostě mít nebudeme, nebudeme si je moci koupit.

Probíhá proces, ve kterém Evropa ztrácí ve světě konkurenceschopnost. Po evropských technologiích a výrobcích nebude poptávka, protože budou drahé.

Martina: A my budeme chudnout nejenom skrze emisní povolenky, skrze rostoucí ceny energií, a emisní povolenky na stavební materiály, a tak dále. Takže se dá s úspěchem očekávat, že kupní síla bude nižší. Ale to by pak znamenalo, že si Evropská unie sama pod sebou podřezává větev, a to nejenom v souvislosti s automobilovým průmyslem.

Dalibor Žák: Je tady velké riziko, že Evropa ztratí svou konkurenceschopnost ve světě. Myslím, že to je proces, který už probíhá – po evropských technologiích a výrobcích už asi nebude taková poptávka, protože budou drahé a ve světě nekonkurenceschopné.

Martina: Vy jste ale říkal, že v Evropě je v automobilovém průmyslu zaměstnáno na 14 000 000 lidí.

Dalibor Žák: Možná ještě více. Máme navázané služby, a podobně.

Martina: To s sebou ale přináší armádu nezaměstnaných.

Dalibor Žák: Je to tak.

Jak budeme vozit lidi do nemocnice bez sanitky? Budeme je nosit na zádech, když nebudeme mít spalovací sanitku, a na elektrickou nebudeme mít?

Martina: Když se na to navíc podívám z hlediska transformace energetiky a transformace mobility, tak budu znovu citovat z jednoho mailu od vývojáře automobilů, který říká: „Vytěžením, zpracováním a dopravou ropy ztratíme asi 15 procent její energetické hodnoty, a to pomineme environmentální aspekt těžby. Po načerpání nafty do automobilu naftu spálíme v motoru s účinností pod 30 procent, a 70 procent jsou tepelné ztráty, a spaliny vypustíme do atmosféry. Myslíte si, že takový stroj má místo ve vývoji v jedenadvacátém století?“ Teď hovořím o tom, že i takto se dá na tuto věc dívat. Jsou to podle vás reálná čísla a argumenty?

Dalibor Žák: Čísla sedí, možná bych nebyl na spalovací motory až tak přísný, protože se postupně zlepšují. Tepelná účinnost moderního motoru už může dosahovat nějakých 35–40 procent. Například hybridní pohony od Toyoty už dosahují tepelné účinnosti nějakých 40–41 procent, a tato auta opravdu dobře fungují. Tento hybridní pohon je dobrým příkladem, jak kombinovat to skvělé z obou světů. Máte tu účinnost elektromotoru pro rozjezdy, kdy jsou nejvyšší ztráty u spalovacího auta. A pak tam je benzínový spalovací motor, který poskytuje energii při vyšší rychlosti, kdy už ji elektromotor ztrácí.

Nejsme technologicky tak daleko, abychom mohli lusknout prsty, a skokově přejít k elektromobilům. Buďme u toho, co je, a nechme to na trhu. Ať to jde postupně. Toto jsou skokové změny, na které nejsme technologicky připraveni. Jak jsem říkal, spalovací motor má nějaké negativní vlivy, ale je otázka, jestli není lepší se s těmi vlivy smířit, a brát to jako daň za to, že se někam dostaneme a že máme nějaký životní standard a životní úroveň. Když to omezíme, zakážeme, a přestaneme to používat, tak čím to nahradíme? Budeme chodit pěšky? Jak budeme vozit lidi do nemocnice bez sanitky? To je budeme nosit na zádech, když nebudeme mít spalovací sanitku?

Martina: Jak si na to odpovídáte? Nebo jak na to odpovídají vaši kolegové, pro které třeba testujete auta?

Dalibor Žák: Lidé to vidí podobně. Jsou to příliš skokové změny, a technologie se nevyvíjí tak rychle, jak si politici myslí. Je potřeba čas. Třeba za 20 let budeme zase někde jinde. Ale…

Martina: Ale my ho nemáme.

Dalibor Žák: To je ta vize, že se tady všichni za 10 let upečeme. Jak jsem říkal v úvodu, vždyť přece změny na planetě probíhají postupně. My jsme schopni se adaptovat, a to, že to nějak ovlivňujeme, že zasahujeme do životního prostředí kolem nás, tak to děláme proto, aby nám bylo líp, abychom přežili a měli se dobře. Vždyť to přece neděláme s cílem sami sebe zničit.

Lidé za automobilového průmyslu na veřejnosti říkají, že prosazování elektroaut je správné. Ale v soukromí přiznávají, že to je nesmysl, příliš rychlé a že EU příliš tlačí.

Martina: Automobilový průmysl v Evropě mi vždy přišel natolik významný a silný, že je to, řekla bych, slušná lobby, a to v dobrém i špatném smyslu slova. To znamená, že dokázali spoustu věcí ovlivňovat a zvrátit ve svůj prospěch, a to třeba ne i úplně čestným způsobem. Ale v tuto chvíli mám pocit, že neslyším žádný protihlas, že nikdo neříká: „My to nezvládneme. Budeme muset propouštět. Nemáme šanci pro tyto vozy sehnat odbytiště. Nemáme dostatečnou síť nabíječek. Baterie nemají dostatečnou kapacitu, a mají omezenou životnost, a tak dále. Já to opravdu v nějakém koncepčním protihlasu, protiproudu, neslyším.

Dalibor Žák: Když se s těmi lidmi bavím na oficiálních akcích, tak vždy, když mají proslov na kamery, říkají jednu věc, ale když se s nimi bavíte mezi čtyřma očima, v zákulisí, tak říkají něco úplně jiného. Že to je vlastně nesmysl a že moc pospícháme. To slyším ode všech: Je to moc rychlé a že Evropská unie příliš tlačí.

Velkým automobilkám to svým způsobem nevadí, a některé regulace možná i vítají, protože si tak brání svůj píseček, a brání vstupu nějakých nových hráčů na trh. Ale jak jsem řekl, trh už je tak strašným způsobem přeregulovaný, že není jednoduché se do něj pustit. Někdo asi řekne, že Tesla je dobrý příklad vstupu na trh, ale to bychom se dostali k byznysu kolem Tesly, která byla postavena na ztrátovosti a na dotacích. Dostávali na auta dotace. A tím se zase vracíme k dotacím. Jak budeme auta prodávat? Skrze dotace? Kdo to zaplatí? Zase my? Zvláštní koloběh.

Martina: Myslíte, že je ještě šance tento trend zvrátit, a podřídit ho tomu, co je reálné?

Dalibor Žák: To je spíš otázka na nějakého ekonoma, který by přesně dokázal spočítat a vysvětlit, jak se to má dělat. Já jsem jenom řekl, že v dotacích vidím naprosté zlo. A kdyby se to nechalo na trhu, a kdyby se trh nereguloval, tak by si lidé cestu našli. Vždy tady budou lidé, kteří budou elektromobil chtít pro vlastnosti, které má. Třeba jim imponuje dynamika, nebo to, že se nekouří z výfuku, a chtějí se ukázat v lepším světle. Ale budou zde pořád i lidé, kteří chtějí klasické spalovací auto, protože jim vyhovuje, nebo jsou na tuto technologii zvyklí, a elektrické auto jim nedává ekonomický smysl, ani nepostačuje jejich potřebám.

Nechme to na trhu, jako s telefony. Tato technologie se bude vyvíjet, a za nějakých 10, 15, 20, 30 let, nevím za jak dlouho, už tato auta budou stejně drahá. I bez regulací bude spalovací auto stát zhruba stejně jako elektrické, které zase bude stále více dostupné.

Na trh přichází nová elektrická Dacia, která už také bude stát nějakých 450 000 Kč, takže ve srovnání s fabií je výrazně dražší, ale už se dostáváme do nějakého spektra, kdy už si někdo řekne: „Tak já tomu dám šanci, a vyzkouším to.“ Pak si tento člověk řekne: „To bylo to prima. Líbilo se mi to, stačí mi to“, a další auto už si třeba koupí zase elektrické. Toto auto má pro uživatele spoustu výhod. Má nižší servisní náklady, neřešíte drahé provozní kapaliny, jako olej, jasně je tam chladící médium, ale když se na to podívám čistě ekonomicky, tak toto auto opravdu jezdí za málo. A elektřina? I když teď zdražuje, tak pořád vychází relativně dobře pro to elektrické auto. Ale nechme tomu volný průběh, ať si to lidé vyzkouší, a řeknou sami.

Nechme na volném trhu, v jakých autech budeme jezdit. Možná přijdou nějaké nové technologie.

Martina: Řekněte, jsme dostatečnými technickými pány nad baterií? Teď narážím na to, že jsme mohli několikrát číst, že baterka hořela, auto hořelo způsobem, se kterým si nikdo moc nevěděl rady. Mnozí teď možná řeknou: „To jsme čekali, že tohle vytáhne,“ ale mě přesto zajímá, jestli tomu dost rozumíme.

Dalibor Žák: Je to asi problém, ale já bych ho neviděl zas tak žhavě. Spalovací auta mají také problémy, a dochází k podobným závadám. Ono se to hodně medializuje. Osobně nechci být na elektromobily tak strašně přísný, s některými těmito auty se mi jezdí hezky. Já sám bych si dovedl takové auto představit.

Martina: Odpich to má.

Dalibor Žák: Hezky jede, je tiché, pohodlné. Hodně se věnuji trhu ojetých aut, a když si třeba představím pětiletý elektromobil s nájezdem 100 000 km, a stejně staré ojeté auto se spalovacím motorem, s nějakým složitým dieselem, se všemi emisními systémy, tak pro kupce ojetého auta je takové elektrické auto určitě bezpečnější koupě, protože tam je méně technických složitostí.

Martina: Ale baterie má přece určitý limit.

Dalibor Žák: Bude tam docházet k nějaké degradaci. Baterku je poměrně snadné diagnostikovat v servisu, trvá to několik minut, a víte, jak na tom baterie je. Baterie jsou opravitelné, není to sice úplně levné, ale opravit jdou. A jak říkám, tato technologie se bude zlepšovat. Češi jsou proslulý národ kutilů, takže si určitě poradíme nějakými neoficiálními cestami, jak baterii nějakým způsobem renovovat. Já se toho fakt nebojím.

Jak říkám, nechme to na volném trhu, nedělejme tyto skokové změny. Dostaneme se k tomu. A co víme, třeba se nedostaneme k elektromobilům, ale zjistíme, že cesta vede jinudy. Třeba přejdeme na vodík, na plynná paliva, nebo třeba objevíme nějakou revoluční technologii ve spalovacích motorech. Třeba tam ještě bude nějaký průlom.

Osobně si myslím, že bychom měli jít spíš cestou nějakého kombinování, jako jsou třeba hybridní pohony, kde využíváme výhody spalovacího motoru, a zároveň elektrického pohonu. A na přechodné období, než najdeme nějakou lepší cestu, bychom třeba u těchto hybridních pohonů mohli zůstat. Když se vrátím úplně na začátek, tak auta nejsou v globálním měřítku takové zlo, abychom po nich museli tak strašně šlapat.

Martina: Dalibore Žáku, vy tedy jasně prosazujete cestu nechat věcem přirozený průběh a vývoj, nechat lidi hlasovat svou peněženkou, a zároveň za technické argumenty nepovažovat zbožná přání. Ale co když trend, který je nyní nastaven, bude pokračovat? Víme, jaké jsou cíle Green Dealu, víme, jaké máme horizonty na spalovací motory, na uhelné a jaderné elektrárny, nebo alespoň známe zámysly, záměry. Pokud to bude pokračovat tímto způsobem, tak jak vidíte budoucnost evropského automobilového průmyslu?

Dalibor Žák: Nevidím ji příliš růžově. Myslím, že se radikálně omezí výroba, protože nebude poptávka po nových autech, vzhledem k tomu, že si lidé nová auta nebudou moci koupit. Tím, že je budeme dotovat, se nic neřeší, protože tyto peníze stejně budeme muset brát lidem. Omezí se naše životní úroveň a naše mobilita. Bude to návrat do časů nedostatku. Vím, že mi spoustu lidí řekne, že bychom se měli omezit, abychom chránili planetu, ale jak jsem řekl, já si nemyslím, že my jsme pro planetu takové zlo. Když si někdo doma rozsvítí, zatopí a někam dojede autem, tak to přece není zas tak špatně.

Martina: Dalibore Žáku, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji za vaše názory, za to, že jste nechal v našich uších zase chvíli burácet motory. Díky moc.

Dalibor Žák: Děkuju za pozvání. Mějte se pěkně.

Martina: Otázku jsem vlastně vyslovila: Jaká je budoucnost automobilového průmyslu v Evropě?

Dalibor Žák: Moc růžově ji nevidím. Neumím se dívat budoucnosti s budovatelským úsměvem na rtech, jak to bylo na plakátech za minulého režimu. Svým způsobem jsem spíše pesimista, raději očekávám to nejhorší, abych pak byl příjemně překvapen. Zvolili jsme cestu zvláštní ideologie, že člověk je největší zlo na planetě a že auta jsou také špatná, protože vypouští nějaké zlé emise, a tak si na ně musíme došlápnout, abychom planetu zachránili. Mně tento přístup, kdy takto auta démonizujeme, děláme z nich něco špatného, a že si jimi hrozně škodíme, vadí. Auta takové zlo nepředstavují, a ve skutečnosti nám život obrovským způsobem usnadňují. Ukažte mi někoho, kdo auto ke svému životu nepotřebuje. Vždy, když čekáte nějaké služby, nebo zboží, když se potřebujete někam dostat, musíte jet autem, náš život a životní styl se kolem aut a dopravy točí, takže mi přijde nesmyslné, co se nyní Evropa snaží dělat, tedy takto radikálně měnit a omezovat naši svobodnou mobilitu.

Martina: Otevřel jste mnoho témat, a věřím, že se na všechna dostane, a musím vám dát zapravdu v tom, že mně dodnes nezevšedněl pocit, že řídím auto. A občas, i když už je to 25 let, co mám řidičský průkaz, tak si říkám: „Páni, já jedu autem, zajedu si tam, kam chci.“ Je to pořád hezký pocit, a i když už by, jak říkám, mohl zevšednět, tak se to nestalo. Ale mě by zajímala jiná věc. Řekněte mi, když jste říkal, že se dnes díváme na automobil jako na zlo, kdo o tom rozhoduje, kdo v současné době určuje, kudy se bude automobilový průmysl vydávat?

Dalibor Žák: Automobilový průmysl musel vždy podléhat nějakým regulacím. Pokud se podíváme do historie, tak se vlády vždy snažily nějakým způsobem regulovat provoz. Existovaly první drážní zákony, když se začala rozvíjet železnice, a s auty to bylo podobné. Když se na přelomu 19. a 20. století objevily první automobily, tak vznikl úsměvný zákon, že před autem musel běžet muž s červeným praporkem, a auto smělo jet rychlostí pouze snad tři míle za hodinu. Když se doba kolem aut uklidnila, protože se auto ukázalo jako skvělý prostředek pro mobilitu obyvatel, a Henry Ford začal produkovat svá auta velkosériově, tak si lidé kladli otázku: „Proč mít koně, když můžu mít tento přístroj, který nepotřebuje spát, lije se do něj nějaká kapalina a funguje spolehlivě, odveze mě kamkoliv, a strašně mi zjednodušuje život?“ Zjistili jsme, že auto nám život usnadňuje, zlepšuje a rozšiřuje naše možnosti, máme větší záběr a zlepší to naši ekonomickou situaci.

Pak začaly vznikat problémy, a začalo se uvažovat o tom, že auta vypouštějí nějaké exhalace. S tím přišli ve Spojených státech, kde začaly vznikat emisní regulace, které se postupně dostaly i na náš trh. Z toho máme takzvané emisní normy Euro 1, Euro 2, Euro 3, které se věnují skutečným škodlivinám, které z aut vycházejí. Akorát jsme v dnešní době přešli na zvláštní ideologii, kdy jsme začali uvažovat o tom, že člověk otepluje planetu, protože vypouští skleníkové plyny, a začali jsme regulovat činnosti, které tyto emise způsobují. Jenže problém je v tom, že člověk, ať dělá cokoliv, vždy bude vypouštět nějaké emise, bavíme se teď o emisích oxidu uhličitého, což je přece přirozený výsledek energetické přeměny. Takže když člověk jenom sedí a nic nedělá, jen dýchá, tak také vypouští CO₂. A to, že využíváme auto, abychom se někam dopravili, tak to holt souvisí s tím, že vypustíme nějaké emise. Jsem toho názoru, že bychom se měli smířit s tím, že se každá naše činnost bude na vypouštění emisí, a na ovlivňování životního prostředí nějakým způsobem podílet.

Největším producentem emisí CO₂ je sama příroda, která ho vytváří 96–97 procent

Martina: Jaká lidská činnost produkuje nejvíce emisí?

Dalibor Žák: Auta to právě nejsou, i když se nám to někteří snaží naznačit, že největším zlem jsou. Víme, že největší producent ideologicky špatných emisí CO₂ je energetika, výroba elektrické energie. Pokud se podíváme na celkový balíček, jak to ve světě vypadá, tak největším producentem emisí oxidu uhličitého je sama příroda, která vytváří 96–97 procent veškerých emisí CO₂. Člověk se svou činností podílí zhruba čtyřmi procenty emisí. Někdo uvádí tři procenta, ale já si myslím, že v dnešní době je to spíše asi čtyři procenta emisí. Z toho 60 procent připadá energetiku, a na dopravu zhruba 27 procent, v Evropské unii se uvádí číslo 22 až 25 procent. Z toho na silniční dopravu připadá zhruba čtvrtina, a z této čtvrtiny na osobní auta přibližně 60 procent. Když to celé pokrátíme, tak nám vyjde, když zůstaneme v našem chlívečku, tedy v Evropské unii, že na auta a motorky – prostředky individuální dopravy – připadá podíl nějakých 0,14–0,15 procent emisí, a mně přijde, že to je ve statistické chybě, protože kdybychom auta zcela zakázali a omezili, tak ani nezjistíme, jestli se vůbec něco změnilo.

Auto v soukromém vlastnictví je trnem v oku levicových ideologů, kteří nechtějí, abyste se svobodně dopravovali a dělali, co chcete. A auto se spalovacím motorem se špatně kontroluje a reguluje.

Martina: Prosím vás, řekněte mi tedy, proč se právě auta, a spalovací motory, při těchto procentech, které jste teď předestřel, stala symbolem exemplární změny?

Dalibor Žák: Protože auto, motorka, prostě dopravní prostředek v soukromém vlastnictví je zřejmě trnem v oku všem levicovým ideologům. Oni přece nechtějí, abyste se svobodně dopravovali a dělali si, co chcete, protože auto se spalovacím motorem se strašně špatně kontroluje a reguluje.

Martina: Takže si myslíte, že jde spíše o osobní vlastnictví a svobodu pohybu, než o emise CO₂?

Dalibor Žák: Moc mi to tak připadá, protože si opravdu jinak nedokážu tento tlak na snižování emisí CO₂ u aut vysvětlit. Já jsem si tato čísla nevymyslel, ale když vezmete veřejně dostupná data, tak k podobným výsledkům dojdete. Vypočítal jsem si 0,14 procenta, jinde zjistíte 0,15 procent, a zase jinde 0,1, pak 0,2, takže se stále pohybujeme kolem takovýchto čísel. A v takovém případě mi přijde úchylné šlapat jenom po autech jako po největším producentovi. Navíc ještě říkají „znečištění“, ale CO₂ přece není znečištění.

Martina: Z CO₂ se teď stalo téměř mystérium. Jak se na to díváte vy jako ten, kdo se zabývá auty, a má je rád? Myslíte, že opravdu za všechno zlo vůči přírodě, teď myslím ohledně uhlíku, mohou lidé?

Dalibor Žák: Teze, že uhlík budeme považovat za největší zlo, je absolutní nesmysl, protože přeci život na planetě je založen na uhlíku, je to základní stavební prvek. A s tím souvisí, že ať děláme cokoliv, nebo neděláme, tak se bude stále nějaký uhlík uvolňovat. Stačí se podívat na historická data: nejběžnější metoda jsou vrty do ledovců v Grónsku, v Antarktidě a podobně, a zjistíme, že se koncentrace CO₂ v atmosféře v minulosti měnila, a kolísá. Nejsem zpochybňovatelem změn klimatu – klima se mění, měnilo se, a měnit se bude – spíše zpochybňuju tezi, že se na tom tak strašným způsobem, hlavně v poslední době, podílí člověk, jak se nám někteří snaží naznačit.

Když v minulosti vidíme některé výkyvy, ať už jsou to doby ledové, ale i dále do minulosti, desítky milionů let, tak v té době nebyla žádná velká luxusní SUV a podobně. Tak jak to, že tehdy docházelo ke klimatickým změnám? A to mi někdo chce říct, že způsobujeme tak brutální změny klimatu opravdu tím, že máme těžký průmysl, auta a létáme letadly? Přijde mi, že je to úplný nesmysl.

Ke spalování fosilních paliv a vypouštění CO₂ v současné době nemáme alternativu

Martina: Vědci v tomto opravdu nejsou jednotní. Někteří tvrdí, že to přišlo s průmyslovou revolucí, a že se na emisích, nebo na uvolňování množství uhlíku do atmosféry, podílí především lidská činnost. Jiní zase říkají, že se uhlík uvolňuje, protože se planeta cyklicky otepluje, a kdyby se to potvrdilo, tak bychom ale s naší milionovou revolucí, třeba v automobilovém průmyslu, byli trochu vedle. Jak to vidíte?

Dalibor Žák: Když se podíváme na historická data, tak nevidím, že by šlo říci, že za to nyní můžeme my. Vžil se pro to termín „hokejový graf“, nebo „hokejka“, kdy nakreslí čáru asi od roku 1500, a pak to po roce 1920 až 1930 hezky zvednou, aby pohrozili prstem. A když tento graf roztáhnete, a půjdete dál do minulosti po osách, aby se tam vešla ostatní data, tak najednou zjistíte, že se skoro nic neděje. Když jsem si hledal historická data o koncentraci CO₂ v atmosféře, tak před nějakými 50 až 20 000 000 lety byla koncentrace výrazně vyšší. Byla okolo tisíců ppm CO_2, a planeta byla tehdy o cca 8–12 stupňů teplejší, na severním a jižním pólu nebyl ani žádný led, hladina oceánů byla výrazně vyšší. Dnes je koncentrace přibližně 400–420 ppm, takže je výrazně menší než dřív. Je pravda, že se to od dob průmyslové revoluce zvedlo, to znamená, že tehdy byla koncentrace okolo 300 ppm, a teď je nějakých 400–420. V dobách ledových to bylo ještě méně, asi 180–200ppm.

Jestli to třeba není tím, že se vracíme do normálu, který tady před 50–20 000 000 let byl. My tady sedíme ve studiu, a já si nemyslím, že je tady koncentrace v CO₂ 400 ppm, bude tady nějakých 1100, 1200, 1500, a myslím, že tady můžeme spolu poměrně hezky komunikovat. Asi ano, budeme muset brzy otevřít okno, ale stále jsme schopni nějak existovat. Když bude nárůst postupný, tak v rámci evoluce se člověk bude přizpůsobovat.

Martina: Ano, je to o tom, jestli je to cyklické, nebo do jaké míry do toho vstupuje člověk. Zajímalo by mě, jestli se na tom vědecké studie někdy shodnou. V každém případě nám nyní budou mnozí říkat, že s vašimi údaji vycházíte z dezinformačních zdrojů. A jiní zase řeknu: „Konečně to někdo řekl.“ Ale pojďme se podívat třeba do doby, kterou si umíme představit, protože si ji pamatujeme, jak to bylo s emisemi produkovaným třeba od roku 1990, kdy se o této problematice začalo hovořit mnohem více, než dřív.

Dalibor Žák: To je právě ten problém, že se to sleduje poměrně krátkou dobu. Podíváme-li se na „hodiny geologického vývoje planety“, tak uvidíme, že člověk je tady teprve zlomky sekund. Vezmeme-li, že celá historie planety má 24 hodin, tak my jsme tady až v posledních sekundách. Takže vycházíme z dat za posledních 20, 30 let, a nějaká čísla vidíme. Určitě vypouštíme emise CO₂, protože spalujeme fosilní paliva, která potřebujeme, a nemáme k nim v současné době alternativu.

Ptala jste se na historická data, tak já v nich vidím pěkný indikátor blahobytu. Největší díl na produkci emisí má energetika, a když máme vyšší požadavky na elektrickou energii, nebo i třeba na spalování paliv v autech, letadlech, tak to značí, že jsme bohatší a že si můžeme dovolit využívat více zdrojů. Největší nárůst je vidět hlavně v rozvojových zemích a celkově největší skok můžeme vidět na Číně, která se v současné době na globálních emisích CO₂ produkovaných lidmi – ještě bych zdůraznil fosilních emisí, čili spalováním fosilních paliv – podílí asi 30 procenty. Spojené státy jsou zhruba na 14 procentech, a Evropská unie se drží asi na 10 procentech. Na Číně je vidět poměrně velký skok, tam se to od roku 1990 do současnosti změnilo přibližně o 350 procent. Je zajímavé, že Spojené státy se drží zhruba na stejné produkci, a v Evropské unii dokonce produkce emisí klesla o cca 20 procent. Můžeme vidět nárůst i v Indii, která má podíl sedmiprocentní, a je tam velký nárůst 300 procent. Rusko je také zajímavé, má pětiprocentní podíl, a pokles má o 26 procent. Je otázkou, jestli to nesouvisí s poklesem životní úrovně, ale spíše je to tím, že se tam také asi zlepšila technologie výroby elektrické energie. Japonsko se podílí čtyřmi procenty, a má nárůst asi 15 procent. Německo, které se v Evropě snaží udávat směr, se snaží být hodně zelené, a i když je v Evropě největší producent, globálně dvouprocentní, tak německé emise klesly od devadesátých let asi o 22 procent. A zmíním také Česko: My se podílíme na světových emisích z 0,3 procenta, ale je zajímavé, že od roku 1990 to kleslo o třetinu. Jsme poměrně čistí, a v evropském měřítku jsme papežštější než papež. Je to hlavně tím, že jsme začali hodně energie vyrábět ve větrných elektrárnách, které jsou, svým způsobem, bezemisní.

Oxid uhličitý je problém, který neexistuje

Martina: A investovali jsme do odsiřovacích zařízení a podobně.

Dalibor Žák: Ale to se dostáváme ke škodlivým emisím, to je jiná věc. Tady můžeme vidět, že je to regulacemi, ale i snahou prostředí zlepšit. Když jsem v devadesátých letech dojížděl na střední školu, tak na Kladně všude byly informační displeje koncentrací škodlivin v ovzduší, pevných částic, oxidů síry, a opravdu se stávalo, když byla inverze, že jsme měli zavřenou školu, a nechodili do školy, protože byly nevhodné podmínky. Na Mosteckou pánev se nedalo jezdit, protože se tam nedalo dýchat. A dneska je toto prostředí opravdu výrazně čistí.

Všichni si určitě pamatují, jak smrděla stará auta, která ještě neměla katalyzátor, a dvoutakty, když jezdily favority, stodvacítky bez katalyzátorů – to se v Praze nedalo jít podél hlavní silnice. Dnes je to výrazně lepší, takže myslím, že jsme udělali poměrně hodně práce.

Ale bavíme se o škodlivých emisích, ale tady se teď řeší emise ideologické – oxid uhličitý, který není toxický v měřítkách, o kterých se bavíme. Řešíme problém, který vlastně neexistuje.

Martina: Ale řešíme ho dost důsledně a razantně. Povězte mi, myslíte, že se to z tak bohulibé činnosti, jako je snaha o ochranu přírody, a snaha ji nepoškozovat, trochu zvrhlo?

Dalibor Žák: Zvrhlo se to. Emise CO₂ souvisí s naší činností, s tím, že chceme mít určitou životní úroveň, když chceme doma topit, svítit, potřebujeme se někam dopravit, chceme si nakoupit nějaké zboží a služby. Takže tyto emise se uvolňovat budou. Snaha mít dopravní prostředky, nebo jiné, nějakým způsobem mít čisté, je pěkná, to znamená, že například auta mají katalyzátory, ale i jiné prostředky – letadla, a tak dále. Ale omezením spotřeby, abychom snížili emise CO_2, snížíme naši životní úroveň.

Martina: Já jsem četla, že co se týká dopravy, tak se velmi silně na znečištění podílejí lodě, které neustále křižují moře a oceány s kontejnery nacpanými zbožím. Je to tak, a je tam podíl znečištění větší?

Dalibor Žák: Když se podíváme na velikost lodí, tak mají samozřejmě obrovskou spotřebu. Ale to souvisí s tím, že my globalizovaný svět chceme. Chceme služby a zboží, a když chceme nakupovat zboží v Číně, kde se vyrábí levněji, nebo chceme zboží vozit po celém světě, tak k tomu musíme využívat nějaké prostředky, a zrovna loď s obrovskou kapacitou je pro to poměrně vhodný nástroj.

Někdo může říci, že to jsou přece spotřeby stovky tisíc litrů nafty. To ano, ale když se podíváme na největší lodě, tak je zajímavé, že na takovou loď se vejde asi 10–15 000 kontejnerů, a když to přepočítáte na spotřebu na ujetou vzdálenost, tak vám dojde, že 1 kontejner má spotřebu třeba 2 l nafty na 100 km. A to je kontejner, který se vejde na jeden kamion, a běžný kamion, provozovaný v Evropské unii, má spotřebu 34 l na 100 km. Takže loď je velice efektivní způsob, jak zboží přepravit.

Pěkné luxusní auto v rukou úspěšnějšího člověka je pro zelené aktivisty a levicové strany trnem v oku

Martina: Přesto se do role fackovacího panáka dostaly osobní auta, spalovací motory a osobní doprava. Povězte mi, vidíte v tom opravdu, jak už jsme se o tom začali bavit, snahu o zničení soukromého vlastnictví? Komunisté to zdůvodňovali sociální spravedlností, zrovnoprávněním proletariátu, a sociální spravedlnost zůstala i v dnešní rétorice, ale přibyla záchrana před klimatickými změnami. Teď mluvím o myšlenkách individuálního vlastnictví, protože jsou tady tendence omezovat individuální vlastnictví automobilů. Dnes se velmi preferuje sdílení dopravních prostředků, což už se běžně užívá, ale přeci jenom některým extrémistům vadí, že to není povinné. Myslíte, že tyto tendence budou pokračovat dál a silněji?

Dalibor Žák: Budou. A budou stále silnější, protože přece pěkné luxusní auto v rukou úspěšnějšího člověka je pro zelené aktivisty a levicové strany trnem v oku. Na auta se dá hezky ukázat, protože je máme kolem sebe. Spíš mám pocit, že tito lidé jsou jenom nespokojeni s tím, že nebyli tak úspěšní, jako člověk, který si takové auto mohl koupit, tak udělají všechno pro to, aby ho neměl a aby soužití s autem měli pokud možno co nejtěžší. Můžeme to vidět na tom, co teď dělá Praha budováním úplně nesmyslných cyklopruhů v místech, kde by neměly co dělat. Fakt už se používají úplně absurdní nástroje na to, jak soužití s autem znepříjemnit, aby se člověk auta ideálně zbavil, neměl žádné, seděl doma na zadku a nikam nejezdil, a tím vlastně snížil svou životní úroveň.

Martina: To bych pochopila v případě, že bychom připustili, že by mohlo jít i o taková obyčejná lidská hnutí, jako je třeba závist, byť obalená do snahy o záchranu planety.

Dalibor Žák: A tím se to hezky prodává. Vždycky jsme měli ideologie, kdy se ukáže na nějakého neviditelného nepřítele. Za dob socialismu to byl americký zlý kapitalista se svými špiony. A teď tady máme malý neviditelný virus, který sice nevidíme, ale je to velký nepřítel. A pak tady máme CO₂, velkého nepřítele, který otepluje naši planetu. A na neviditelném nepříteli se vždy hezky buduje ideologie.

Kdyby se koukalo na skutečnou emisní stopu elektromobilu, tak ideologicky čistá není

Martina: Ale ve výsledku za tohoto posledního nepřítele může člověk, a proto si, pokud možno, musíme sypat hlavu popelem. V tomto případě bychom si v rámci prozření měli všichni pořídit elektroauta, což je trend, který jde napříč automobilovým průmyslem Evropy. Povězte mi, jak se podařilo i na tomto tématu lidi tak rozeštvat? Já si opravdu nevzpomínám, že by auta byla někdy tématem vášnivých diskusí, kromě machrování, kdy se kluci nebo chlapi předháněli, kdo má lepší auťák, a víc koní pod kapotu. Jak se to stalo?

Dalibor Žák: Evropská unie nastavila trend, že budeme regulovat, danit a omezovat všechno, co vypouští emise CO₂. A elektromobil má tu výhodu, že do současné evropské ideologie krásně zapadá, protože nemá zlý výfuk, ze kterého vycházejí zlé emise, a to, že má výfuk přesunut do komínu nejbližší uhelné elektrárny, už nikdo neřeší. Sonda, která měří emise, se strká do výfuku, a když auto výfuk nemá, tak ji nemáte kam strčit.

To je vůči spalovacím autům trochu nespravedlivé, protože i elektromobil se na tvorbě emisí podílí, ty se ale neměří tím způsobem, jakým se měří u spalovacích aut. Kdyby se koukalo na skutečnou emisní stopu elektromobilu, tak najednou ideologicky čistý nebude. To znamená, že sice nemá výfuk, ale už se neřeší, kde se do něj bere energie, takže se to pokládá, jakože je to v pořádku.

Automobilky se v tiskových zprávách vždy chvástají, že má nulové emise a že jsou bezemisní, což je ale nesmysl, protože energii musíme někde vzít, musí se někde vyrobit, pokud nejsme jako Švýcaři, kteří mají téměř 100 procent energie vyrobené z obnovitelných zdrojů a z vodní energie, nebo pokud bychom měli stoprocentně jadernou energetiku. My jsme pořád ve výrobě elektřiny závislí na spalování fosilních paliv. Třeba v Indii je tento podíl téměř stoprocentní, tam elektromobil nikdy nebude čistý v tom smyslu, že nebude vypouštět emise CO₂. Je čistý lokálně, protože nesmrdí výfukem, ale musíme spálit fosilní paliva, abychom ho vůbec mohli nabít, a někam dojet.

Elektřinu pro elektroauta je potřeba někde vyrábět, a s tím se moc nepočítá

Martina: Je pravda, že od začátků elektromobilů mi vrtalo hlavou, že pokud nám to má pomoct zlepšit životní prostředí, tak přece musím vyrobit elektrickou energii, a na žebříčku emisí je výroba energií na prvním místě. Ale přesto, a to mi vysvětlete, četla jsem jeden mail od vývojáře aut, který hovoří o tom, že šíříme dezinformace ohledně toho, že baterie elektroaut zatěžují přírodu daleko více a že každý elektromobil má výfuk v elektrárně. A že musíme vědět, že to není pravda, pokud se orientujete v datech, a víme, jakou účinnost má elektromotor a jakým směrem jde výroba recyklace baterií, a že tyto dezinformace nemůžeme šířit. Co s tím, když to je člověk, odborník, vývojář, který je závislý na tom, aby vyvíjel nová auta, a prodával je?

Dalibor Žák: Ale kde jinde chcete energii vyrobit? My přece, i když máme vodní a jaderné elektrárny…

Martina: 12 procent?

Dalibor Žák: …jsme v tom vůči Evropě vepředu. Zhruba něco přes 50 procent energie vyrábíme čistou cestou, bez emisí CO₂. Nejsme zase tak velký znečišťovatel, jen necelá polovina elektřiny se vyrábí spalováním uhlí, plynu a podobně. Jak to chcete odlišit? Vždyť si to v zásuvce nemůžete přecvaknout tak, že si v ní nastavíte kolíček, že teď budete nabíjet z jaderné elektrárny, nebo z větrné, případně sluneční. To prostě nejde. Energii berete z nějakého energetického mixu, který máte v síti. Ale to bych asi neměl vysvětlovat já, to měl vysvětlovat nějaký expert, jak se u nás vyrábí elektřina.

Nezpochybňuji, že elektromobily jsou opravdu účinnější. Účinnost elektromotoru je samozřejmě vyšší, nejsou v něm takové mechanické překážky, jako ve spalovacím motoru. Když chcete auto rozjet tak, aby udržovalo rychlost, tak je potřebná nějaká energie, zhruba to vychází tak, teď to bude opravdu hrubý odhad, že elektromobil, když to přepočtete na energii, která je v benzínu, potřebuje, dejme tomu, 2–3 l na 100 km, kolem dvou litrů, a větší automobily asi 3 l, a srovnatelné auto nějakých 6–9, 10 l. Je tedy opravdu čistší, efektivnější na spotřebu energie.

Stále jsme se ale nezbavili problému, že elektřinu musíme stejně někde vyrobit. A pak je zde také velice náročná výroba elektromobilu jako takového. Stále narážíme na problém, že elektromobilů je málo, a musíme vyrábět stále nové baterie, abychom na trhu vytvořili zásobu, takže musíme vytěžit všechny drahé vzácné kovy, a teprve pak se to nějakým způsobem stabilizuje.

Elektromobil zatím není tak čistý a ideologicky správný, jak se nás snaží přesvědčit

Martina: Jakou životnost má baterie do auta?

Dalibor Žák: Pořád se to zlepšuje. Já auta testuji 13–14 let, a když jsem se setkal s prvními elektromobily, tak to byly zoufalé, komické krabičky, jak do nějakého kresleného komiksu. Ale dnes už jsou auta zcela použitelná, a mají akceptovatelný dojezd. Osobně, když se k nějakému elektromobilu dostanu, tak si příjemně osvěžím, jaké to je takovým autem jezdit. Dá se používat, má slušný výkon, a na běžné denní používání stačí. Ale to se na něj koukám čistě uživatelským pohledem. Pokud zůstanu u toho, tak je toto auto v pořádku, ale na kratší trasy. Mobilita je omezená.

Martina: Vlastně jsem se ptala ještě na jednu věc, protože elektroauto je, ať má sebekrásnější design, obalem na baterku. S autem se spalovacím motorem je to čím dál těžší, protože jsou napojena na centrální počítače, diagnostika a podobně. Ale s auty se obvykle dá jezdit, při dobrém zacházení a servisování, léta, zatímco baterie má omezenou životnost.

Dalibor Žák: Zatím. Je to v tom, že tato technologie je v plenkách, a postupně se vyvíjí. Když vidím dlouhodobé testy, nebo poznatky uživatelů, kteří si koupili Teslu, nebo nějaký větší, luxusnější, elektromobil, tak baterie degraduje, snižuje se její kapacita, a po osmi, až deseti letech dojde do stavu, kdy auto přestává být použitelné s těmi parametry, které mělo v době, když bylo nové. To u spalovacího auta tak problematické není, to má zase jiné problémy: musíte měnit provozní náplně, oleje, což s sebou také nese nějaká rizika, nebo komplikace pro dopad na životní prostředí. Když vezmete výrobu a pak provoz, recyklaci, tak vychází, že stejně musíte s elektrickým autem jezdit 8–10 let, aby se vůbec jeho emisní bilance alespoň trochu vyrovnala spalovacímu autu, které už v provozu 8 let je. Takže je otázka, jestli je elektromobil opravdu tak čistý, a tak ideologicky správný, jak se nám všichni snaží říct. Já myslím, že zatím není.

Martina: Nechápu ještě jednu věc: Jak může jít ruku v ruce trend zavírat v Evropě jaderné a uhelné elektrárny, a zároveň posilovat elektromobilitu? To mi úplně dohromady nejde. Vám ano?

Dalibor Žák: Také moc ne, hlavně ne odklon od jádra. Výroba energie s sebou sice nese nějaká rizika, ale pokud se podíváme na množství energie, které jsme tím schopni získat, tak my tuto energii potřebovat budeme. Vždyť je to přeci snad nejlepší cesta, jak požadavky na energii uspokojit, a zároveň nevypustit ideologicky špatné emise CO_2. Kde chtějí Němci, kteří jaderné elektrárny zavírají, brát energii? Jsou asi největším spotřebitelem elektrické energie v Evropě, takže budou muset nakupovat u nás, v Norsku, nebo kde?

Energie bude chybět, a tím, že nebude, budeme muset omezit naši spotřebu. Když omezíme spotřebu, snížíme svůj životní standard. Tak jak to uděláme? Nebudeme elektrickými auty vůbec jezdit? A nebudou jezdit elektrické vlaky? Přejdeme zase na spalování dřevoplynu, jako to bylo za války? Požadavky na spotřebu energie stále rostou, a my si tím, že zavíráme elektrárny, házíme klacky pod nohy. A rušíme technologie, které by nám mohly pomoci v bezemisním zvyšování produkce elektřiny.

Martina: Ve své odpovědi jste vyslovil spoustu otázek, a trefně jste se ptal, že budeme přecházet na dřevoplyn, odstavíme elektrické vlaky, a tak dále. Odpověděl vám někdo na tyto otázky? Musíte mít přece spoustu kolegů, a velmi úzký kontakt s automobilkami, kterých se to týká. Odpověděl vám někdo na to, jak to tedy plánují, když mnozí manažeři automobilek tomuto trendu tleskají?

Dalibor Žák: Neodpověděl. Mám vždy pocit, že dostanu odpověď ve stylu: „Nějak to dopadne. My to nějak uděláme“. Ale kde chceme elektrickou energii vyrábět? Větrníky jsou nestabilní, nespolehlivé, protože u nich nevíme, jestli bude pořád foukat. To samé solární elektrárny – vždyť Evropa není úplně ideální prostředí pro to, vystavět tady všude soláry.

Martina: Ano, máme jich dost.

Dalibor Žák: Máme jich dost. Ale to se dostáváme k podobným věcem, jako zda máme plýtvat ornou půdou, kde můžeme pěstovat potraviny, a jestli ji místo toho poset solárními panely. Mně to přijde postavené na hlavu, když tady máme technologickou možnost jádra, což je přeci úplně skvělá cesta k tomu, mít obrovské množství energie. Nevím, jestli levné, ale hlavně stabilní a čisté.

Martina: Jestli si dobře pamatuji – udělala jsem si u toho čárky – tak Newtonův zákon jste zmínil dvakrát, a jméno Isaaca Newtona jednou. To znamená, že je to pravděpodobně zákon a vědec, který vám přijde velmi důležitý. A přesto jsem už zaregistrovala diskusi o tom, jestli je potřeba učit Newtonovy zákony a Ohmův zákon na ZŠ, protože to je prostě moc vzorečků, a my tím děti zbytečně taháme ze zóny komfortu. Řekněte mi, jak dalece se právě na současném i budoucím úpadku, a prohlubující se krizi, může podepisovat školství?

Tomáš Fürst: To je podle mě strašlivý problém. Podle mého názoru je stav českého školství ve skutečnosti ta největší národohospodářská katastrofa, kterou tady máme. To není koronavirus, to není lockdown, ani New Green Deal. Největší národohospodářskou katastrofou je stav českého školství. ČR je plná chytrých, vzdělaných, technologicky gramotných a rozumných lidí, které všechny vezmeme, nebo jejich děti, a posadíme do systému školství, který umí nejlépe na světě odradit od jakékoliv touhy po jakémkoliv vzdělávání. Kdysi jsem viděl graf, myslím, že od agentury Scio, kde citovali nějaký celosvětový průzkum, ve kterém se ptali středoškoláků na velmi jednoduchou otázku: „Baví vás chodit do školy?“ A pak tam byl graf, kde byly země seřazeny podle procenta odpovědi „ano“, a my jsme byli úplně poslední, úplně vlevo dole. U nás toto procento bylo dvacet a něco, nepamatuji si to úplně přesně, ale byly to země, kde vám 95 procent děcek na střední kole řekne, že je baví tam chodit, typicky Singapur, a ČR byla úplně poslední za Nigérií, za Burkinou Faso, úplně poslední, s nejmenším zlomkem v populaci na středních školách, kterou to baví.

Je to katastrofa, já sám mám dvě malé děti, a strašlivě jsme řešili, kam do školky. Je to systémový problém na mnoha různých úrovních, který nemá podle mě jednoduché řešení, ale rychlým pojmenováním problému je: Vezmete kohortu děcek, které všechno zajímá, posadíte je do české školy, a z nějakého důvodu už za dva měsíce nikdo nechce vědět nic. My odrazujeme lidi od zvídavosti, od kreativity, vědění a ptaní se. Mám mnoho názorů na to, proč to děláme, a jak to dělat jinak, ale je to složitý problém. Je to katastrofa, a je to v ČR problém číslo jedna.

Běžné americké střední školy jsou obecně lepší, než v ČR

Martina: Ostatně vy jste se matematice začal věnovat až poté, co jste navštívil strýce v Americe, rok tam žil, a najednou, až jeho působením a prostřednictvím tamního školství, jste začal projevovat zájem o matematiku a začal jste k ní inklinovat. Do té doby ne.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Já jsem v Americe chodil na standardní státní střední školu, to jsou školy, kterými se tady u nás povinně pohrdá, a říká se, jak je to mizerný, a kdesi cosi. Někde na západě, na hranicích mezi státy Washington a Idaho, kde je nejčervenější Amerika a kde lišky dávají dobrou noc, úplně běžná střední škola v běžném malinkém americkém západním městečku. A tahle běžná střední státní americká škola byla mnohem lepší, než takzvané prestižní gymnázium, kam jsem chodil v Čechách. To mě tehdy docela překvapilo. Odjížděl jsem tam s povýšeným českým názorem, že americké školství nestojí za nic, že jejich střední školy budou hrozný, ale vůbec ne, učitelé byli mnohem lepší, než učitelé, které jsem měl tady.

Martina: Ale možná jste měl také štěstí, protože když se bavíte s průměrným Američanem, tak to není ohňostroj vědomostí.

Tomáš Fürst: Je to přesně tak. Cokoliv může mít nějakou distribuci, a v Americe má obrovskou distribuci kvalita škol. V Americe najdete nejhorší i nejlepší školy. Když se třeba podíváte do žebříčku University Rankings, tak z 20 nejlepších univerzit na světě, nemám to v hlavě úplně přesně, je minimálně 15 v Americe. Žádná z nich není v EU. Je tam Cambridge a Oxford v Británii, což už není v EU, a je tam ETH v Curychu, ale Švýcarsko nikdy ani nebylo v EU. To je trošku varující, že EU v tomto žebříčku nemá ani jednu univerzitu.

Ale zpět ke školám a k matematice. Přesně jak říkáte, k matematice mě dovedl můj strýc, který žije v Americe, a já jsem tam chodil do střední školy, která mě nevadila, bylo to fajn, a on mě opatrně, když jsme seděli doma a o něčem si povídali, postrkoval zajímavými otázkami, ve smyslu co si myslím, jak vyjde tady tohle, nebo když se s těmihle čísly udělá tohle, tak jak to dopadne. A je pravda, že česká škola mě k matematice nijak zvlášť nemotivovala, kromě základky, kde jsem měl dobrého učitele matematiky, na toho rád vzpomínám. Ale na střední škole na učitele matematiky moc nevzpomínám.

Martina: A myslíte, že klíčový problém pro budoucí kreativitu dětí se odehrává na základním, středním, nebo vysokém školství? Nebo ani jeden z těchto tří stupňů nenabízí nic, co by stálo za řeč?

Tomáš Fürst: To asi nejde takhle paušálně říct. Určitě je na základkách, i na středním a vysokých školách spousta lidí, kteří se snaží.

V českých zemích lze být vzdělán jenom navzdory systému

Martina: Určitě. Ale my se bavíme o školství jako takovém. Problémem je školství samo, není to v lidech.

Tomáš Fürst: Z hlediska času jsou základky důležité, protože když děcka vzděláváním odradíte už na základce, tak už to potom nespravíte. Kořen tohoto problému je na základkách, ale jiné problémy jsou na středních, a pak na vysokých. Všude jsou v tomto systému lidé, kteří dělají, co můžou, nasazují do vzdělávání dětí všechno, ale všichni to dělají tak nějak proti systému. Vždycky ze srandy říkám, že v českých zemích lze být vzdělán jenom navzdory systému, nikoliv uvnitř tohoto systému, a dobří učitelé taky. Když mluvíte s dobrými, zapálenými učiteli, tak vám vyprávějí, jak jim systém hází klacky pod nohy.

Martina: To už říkal Mark Twain: „Dosáhl jsem slušného vzdělání navzdory škole.“

Tomáš Fürst: Ano, to je pravda. Ale v českých zemích je to vyhroceno stylem, který snad skutečně nemá paralelu. Nemám sice úplně přehled o školských systémech celé Evropy, ale to, co občas vidíte u nás, je úplně neuvěřitelné.

Martina: Vy jste učitelem matematiky?

Tomáš Fürst: Ano, jsem v zásadě učitel.

Studenti, kteří přichází na vysoké školy, jsou na základních a středních školách naučeni na příšerně pasivní přístup

Martina: Jaké studenty dostáváte? Zdecimované systémem, naklepané tím, co si mají myslet, a předpřipravené, nebo studenty spíše zvídavé?

Tomáš Fürst: Já si můžu olíznout všech deset, protože učím na relativně dobré univerzitě, a učím matiku a fyziku, a to lidi, kteří jdou studovat matematiku a fyziku, takže mám několik kol předvýběru. Vůbec kdo v českých zemích jde na univerzitu studovat matiku a fyziku, tak to jsou lidé, kteří to mají nějak rozmyšlené v hlavě. Často se mi stává, že chodí lidé ze středních škol, o kterých se ví, že tam je ještě poslední dobrý matematik, takže to jsou lidé, kteří to mají v hlavě srovnané, a většinou jsou zodpovědní, samostatní, baví a zajímá je to. Ale samozřejmě trochu bojují s tím, co je asi nejpatrnější.

To můžete otestovat tak, že vezmete Američana, a pozvete ho, aby chvilku učil na české vysoké škole. On přijede, začne učit, a za 14 dní za vámi přijde a řekne: „Prosím tě, vypadám nějak divně? Nebo co je na mně zvláštního? Oni se mnou vůbec nemluví.“ První zkušenost normálního pedagoga z normální země na české škole je, že studenti nijak neinteragují, ale prostě tam sedí jako hořký houby, a nic neříkají.

Vždycky, když dostanu prváky, mi několik měsíců trvá, než je nějak rozpohybuji a než je zvyknu na to, že chci vědět, co si myslí. Chci, aby se mnou mluvili, aby se mnou nějak interagovali, a občas to musím udělat tak, a to poslední dobou dělám čím dál tím častěji, že ukážu nějaký kousek matematiky, něco vysvětlím, zeptám se: „Rozumíte tomu?“ Ticho. Zeptám se: „Má k tomu někdo nějaké dotazy?“ Ticho. Řeknu: „Tak já si sem stoupnu, a dokud se někdo na něco nezeptá, tak nic dalšího neřeknu.“ Tak je chvilku ticho, a po minutě se někdo zeptá, co jsem dělal o víkendu.

Martina: Atmosféra, která by se dala krájet.

Tomáš Fürst: To je skutečně hlavní zkušenost z českých zemích, že jsou ze základních a středních škol naučeni na příšerně pasivní přístup. To znamená, že přijdu, sednu si, a někdo přijde před tabuli, kde plácá nějaké nesmysly. Já si to nakreslím do sešitu, jdu domů a mám rozdělanou hlavu na dvě půlky. V jedné půlce je reálný život, skutečnost, a v druhé půlce je škola. A to se děje.

Tito lidé ve 21. století přijdou do školy, a tam jim nějaký obstarožní pedagog z nějakého umaštěného skripta z roku 1960 čte, jak se které zvíře jmenuje latinsky. To fakt takhle dělat nejde, studenti nejsou blbí a pochopí, že je to celé k ničemu, a jsou zvyklí to ignorovat. A když náhodou přijdou do nějaké vzdělávací soustavy, nebo na nějaký předmět, který náhodou není k ničemu, tak to často nepoznají, a je strašně těžké jim říct: „Prosím vás, teď se ale fakt soustřeďte, protože tohle není standardní blbost, kterou normálně ve škole slyšíte, tohle je zajímavé.“ Je to někdy frustrující.

Prostředí amerických univerzit je mimořádně jednobarevné, jsou to především modří demokratičtí progresivisté

Martina: Toto by asi skutečně chtělo z gruntu. Na druhou stranu, když mluvím s profesory z ČVUT, nebo z různých programů medicíny a podobně, tak jsou ze svých studentů obvykle nadšeni, a tvrdí, že to právě na těchto technických a přírodovědných oborech kvasí. A mnozí, a já jsem je slyšela takto si povzdechnout, i vás, si pochvalují, že u nás na školách to ještě jde, že je tady ještě svobodné prostředí a že u nás ještě platí určité akademické a pluralistické prostředí. I vás jsem slyšela říkat, že na vysokých školách v Americe už jste pozoroval úplně jinou atmosféru, a měl jste z toho nahnáno.

Tomáš Fürst: Ano, především chci říct, že já si rozhodně na svoje studenty nestěžuji. Studenti jsou to nejlepší, co na vysoké škole máme, to určitě ano. Takže studenti na technických a přírodních vědách jsou mladí lidé a jsou furt skvělí, jsou dobří, tohle je v pohodě. Ale přesně jak říkáte, ano, akademické svobody. Akademické svobody jsou garantovány zákonem o vysokých školách, a je dobré o nich vědět, skutečně si jich vážit a využívat je. K akademickým skupinám patří, dle mého názoru, že skutečně nemůže přijít nějaký ouřada, a říct mi: „Hele, tohohle člověka nesmíš pozvat na přednášku, protože má názory, které se nám nelíbí.“ Nemůže přijít ouřada, a říct mi: „V tomhle předmětu nesmíš mluvit o téhle části, protože to se teď nehodí.“ Toto jsou akademické svobody.

Martina: V Americe se už děje i toto.

Tomáš Fürst: V Americe se to už děje stylem zespodu. Tam jsou politické studentské organizace schopny vytvořit takový tlak, že si lidé vůbec netroufnou říkat to, co by říkat chtěli, případně rovnou odejdou.

Martina: Nebo si to troufnou, a musí zasahovat těžkooděnci.

Tomáš Fürst: Ale to se děje velmi málo. Je pravda, že prostředí amerických univerzit je mimořádně jednobarevné. Za celou dobu, kdy jsem byl rok na Northwestern University v Chicagu, což je jedna z nejlepších škol na světě, jsem v zásadě na akademické půdě nepotkal jiné lidi než demokraty. Jasně že byli všichni demokrati, modří demokrati, kteří byli progresivisty, kovaní demokrati. Nepotkal jsem ani jednoho člověka, který by byl republikán, všechno byli levicoví liberálové. Nepotkal jsem ani jednoho republikána, s výjimkou matky jedné mé spolužačky, která po druhém pivu ztišila hlas, opatrně se rozhlédla, jestli někdo neposlouchá, a pak řekla, že volila republikány.

Přituhuje. Vědecky činní akademičtí pracovníci, jako třeba profesor Beran a profesor Turánek, jsou odmítáni veřejnoprávními médii a označováni za dezinformátory.

Martina: To pivo musel být Guinness, to musela být síla, když…

Tomáš Fürst: To se u nás ještě neděje. Trošku testuji na českém akademickém prostředí, co všechno si člověk může dovolit říct, a zatím se mi nikdy nestalo, ne že bych neobdržel nějaké náznaky, to rozhodně ano, ale že by nějaký orgán univerzity, ať už vedoucí katedry, děkan, proděkan, rektor, prorektor, vyloženě zakročil proti nějaké akci, přednášce, nebo něčemu, co říkáme, či děláme. Zaplať pán Bůh za to.

Martina: Přesto jste se někde vyjádřil, že přituhuje i u nás.

Tomáš Fürst: Přituhuje i u nás. To je vidět v mediálním prostoru, že lidé, kteří jsou normálně vědecky činní, a jsou to standardní akademičtí pracovníci, kteří když něco řeknou, tak se to veřejnoprávních médiích vůbec neobjeví, což se děje třeba u profesora Turánka, nebo profesora Berana, což jsou akademicky činní profesoři přírodních věd. Zajímavé také je, že ministerstvo zdravotnictví je schopno na svých stránkách uvádět, že tito lidé jsou dezinformátoři. Takže v tomhle smyslu samozřejmě přituhuje.

Jsem zvědav, kdy to dojde i na akademickou půdu v tom smyslu, že se začnou uřezávat akademické svobody. Bude to tuhý boj, protože jak říkám, akademické svobody jsou definované v zákoně o vysokých školách, a bude-li je někdo chtít odnímat či porušovat, porušuje zákon.

Martina: My jsme si za covidu zvykli porušovat i ústavu.

Fürst: Za covidu jsme si zvykli porušovat naši ústavu.

Green Deal není věda, ale politika

Martina: Když jste hovořil o školství, tak jste v rychlém sledu vyjmenoval několik věcí, a řekl jste: „Naším největším problémem není ani covid, ani ekonomika, ani Green Deal, ale školství.“ Zaujal mě Green Deal, a chtěla jsme se zeptat na toto téma, kterým se ohánějí právě ideologové, což je specifická skupina lidí, kteří tvrdí, že všechny argumenty mají skvěle opřeny o vědu, a přitom neexistují dopadové studie Green Dealu na jednotlivé země Evropy, ani na celou Evropu. Bavila jsem se o tom s lidmi, kteří se tomu věnují, ať už přírodovědci, nebo ekonomové, tak všichni říkali, že takovýto materiál vlastně nikdy v ruce neměli.

Fürst: Green Deal je politika, Green Deal není věda.

Martina: Ale tváří se tak.

Fürst: Myslím, že ne. Green Deal se poctivě tváří jako politika. Ale vědecký problém, který je pod tím, je problém modelování klimatu, a ten je až do úsměvné míry podobný koronaviru. Za koronaviru se také všichni tvářili, že mají super-duper modely, jak všemu rozumí, a jak jsou všechno schopni predikovat. Příroda mám naštěstí dala zpětnou vazbu v horizontu roku, a za rok je vidět, že všechny tyto matematické modely byly víceméně na odhození do koše.

Globální oteplování, nebo teď už se to musí říkat jinak, myslím, že globální změna klimatu, je nebezpečně podobný problém v tom smyslu, že naše predikce změny klimatu stojí na matematických modelech systému, který je nesmírně komplikovaný. Globální klima je tvrdý fyzikální systém, v tom smyslu, že klíčové rovnice, které ho ženou, známe dobře, to je F=m×a, což říkám potřetí, je Newtonův zákon. Jsou to zákony termodynamiky, které poměrně dobře známe, nicméně proudění tekutin, nestlačitelných i stlačitelných, když mluvíte o oceánech, nebo o atmosféře, je největší a nejslavnější otevřený problém aplikované matematiky, který rozhodně není vyřešen. A navíc klima je do velké míry determinováno rostlinami, a to je živá příroda, kde už jsme na hranicích toho, co s matematickým modelováním umíme.

Takže docela rád trochu škodolibě říkám: „Podívejte se na tu hrůzu matematického modelování v koronaviru.“ V zásadě všechno, co se týká matematických modelů, bylo špatně. A teď tady máme obrovskou věc, a my se chystáme víceméně, nechci říct slovo „zničit“, chystáme se totálně přestrukturalizovat průmysl a ekonomiku Evropy na základě predikcí nějakého matematického modelu. Já bych byl rozhodně mnohem opatrnější.

Kolem změny klimatu a koronaviru bylo vytvořeno toxické prostředí, kdy jakékoliv zapochybování o použitých matematických modelech vede k vyloučení z veřejné debaty

Martina: Vy se bojíte vlastní vědy?

Tomáš Fürst: Já klimatické modely nedělám, nerozumím tomu, skutečně tomu nerozumím, ačkoliv to, co jsem studoval, je přesně mechanika tekutin, takže by to měla být moje doména. Nerozumím tomu a obávám se, že lidí, kteří těmto matematickým modelům rozumí, je strašně málo. A obávám se, že se nám stane to, co se stává pravidelně v každé jiné disciplíně, že hrozně přeceníme důvěru expertů v jejich vlastní predikci. To se nám stává téměř vždycky, experti mívají přehnanou důvěru ve své vlastní predikce. Existuje krásná studie, která ukazuje, že když expert říká, že je něco vyloučené, tak k tomu asi v 30 procentech případů dojde. A když experti tvrdí, že je něco nutné, tak k tomu asi v 30 procentech případů nedojde.

Takže tady je možná nějaký koncensus na predikce vytvořené nějakým matematickým modelem. Ale já bych věnoval mnohem více úsilí zkoumání matematického modelu, jeho předpokladů. Ale my jsme zase vytvořili toxickou debatu, jako kolem koronaviru, kde jakékoliv zapochybování jakéhokoli předpokladu v těchto matematických modelech vede k tomu, že jste automaticky vyloučena z veřejné debaty, a to podle mě není správně.

Samozřejmě nemá smysl říkat, že se neotepluje, protože data o oteplování jsou poměrně jasná. Ale má smysl říkat, že vazba mezi globální teplotou a koncentrací oxidu uhličitého je předmětem zkoumání. Nemůžete říct, že to je uzavřené a jasné, a že každý, kdo řekne, že je tam jakákoliv nejistota, tak je šiřitel fake news. To nejde. Toto je legitimní vědecká debata, která se ale nevede, protože lidé, kteří mají mozek v hlavě, od toho jdou dál. Každý, kdo si nechce zadělat na vážné potíže, si myslí své a je potichu. Ale to je vážně špatně.

Martina: Navíc, když chceme tyto matematické modely, když to řeknu velmi laicky, krmit daty, tak bychom asi neměli zapomínat, že asi před 10 lety bylo odhaleno poměrně drsné falšování dat různých ekologů, aby výsledky ohledně změny klimatu, globálního oteplování, co nejlépe zapadaly do žádaného a společensko-ideologicky poptávaného modelu.

Tomáš Fürst: To asi mluvíte o Mannově hokejce, to jsou klimatologové. Myslím, že ano, panuje shoda na tom, že to, co dělali, je scientific misconduct. Nebylo to přímo falšování dat, byl to výběr z mnoha verzí minulosti, které máme. Protože čím dál jdete do minulosti, tím jsou data, které máme, méně jistá. Například: Jaká byla průměrná teplota 8000 let před naším letopočtem? Kdo ví. Je to zajímavé, ale nejistota roste. A když si z dat vyberete to, co se vám hodí, a pak slepíte různá měření z různých technik, a vyjde vám slavná hokejka, tak se s tím musí zacházet, a bylo by potřeba přiznat, jaké tyto nejistoty jsou. A kdybyste kolem tohoto slavného hokejového grafu nakreslila poctivou nejistotu, kterou máme, tak tato hokejka v této nejistotě dost zmizí. Když nakreslíte jenom hokejku, a ne nejistotu, a ještě z minulosti šikovně vyberete dolní data, a ze současnosti horní data, tak už to vypadá dramaticky. Takže dneska panuje shoda, že slavný Mannův graf je za hranicí vědecké etiky.

Často si vytkneme nějaký cíl a zvolíme prostředky, které vedou k opaku. Když chceme snížit závislost na fosilních palivech kvůli CO_2, tak cestou není vypnout jaderné elektrárny, protože výsledkem bude nárůst emisí CO₂, a zdražení elektřiny.

Martina: Ovšem pak je věda, co se týká Green Dealu, ideologicky zneužita, a pokud z toho někdo nevycouvá, a když na tom někteří vědci pracují, a nakonec to signují, tak se nemůžeme divit, že se pak opět ukáže, že tyto grafy nebyly zcela přesné, a nepočítaly s nejistotou a s proměnnými, a že může dojít k dalšímu velmi značnému úpadku důvěry ve vědu a v její prognózy.

Tomáš Fürst: To už může být pozdě. U koronaviru k nám byla příroda/pán Bůh milosrdná v tom smyslu, že nám dala zpětnou vazbu za rok. Za rok bylo jasné, že naše matematické modely jsou špatně. Ale klimatické modely jsou bohužel během na 100 let, za 100 let se možná dozvíme, co na tom bylo dobře, a co špatně.

Martina: Těším se jako malá.

Tomáš Fürst: Možná mají pravdu, ale možná by bylo dobré to poctivě zkoumat, poctivě kvantifikovat nejistotu. Je tam řetěz mnoha neznámých, které na sebe navazují. Jedna věc jsou klimatické modely, a druhá věc jsou data, kterými klimatické modely krmíme. Třetí věc jsou predikce toho, co se stane, a čtvrtá věc je odhad efektu opatření, která chceme dělat. A tam je dnes podle mě zakopán pes.

Vypadá to, že si často vytkneme nějaký cíl, a potom si vytkneme prostředky, které vedou k jeho opaku. Pokud je náš cíl snížit závislost na fosilních palivech, protože nám vadí emise CO_2, tak cesta není například vypnout jaderné elektrárny. To jsou skutečně prostředky, které vedou k opaku. V Německu, jak vidíte, se už výsledek dostavil. Jednak jim stoupla cena energie, a jednak jim stouply emise CO₂, protože když vypnete jaderné zdroje, tak je musíte nahradit fosilními.

Martina: A oni vypnuli jaderné elektrárny ještě dříve než ty fosilní. A když jim stoupne cena energie, tak stoupne i nám.

Tomáš Fürst: Může se stát. Říkám, že řešení koronavirové krize bude, že to bude překryté mnohem větším problémem. A jedním z kandidátů na takový mnohem větší problém je cena energií. To je skutečně kolosální problém. Na ceny energií je navázáno všechno, všechny ostatní ceny, a pokud ceny energií skočí na násobky, tak ceny ostatního také skočí na násobky, a to společnost neunese, kór společnost zdecimovaná dvěma roky lockdownu.

Matematika je jazyk neživé přírody a nedá se použít na vývoj společnost. Máme svobodnou vůli, takže budoucnost není determinována. V tom je mnohem lepším rádcem snaha o porozumění historii.

Martina: Řekněte mi, když se díváte na vaše matematické modely, říkají vám, jak křižovatka, na kterou se blížíme, vypadá? Říká to i matematika? Říkají to vaše modely, nebo to říká váš zdravý úsudek, pozorování světa?

Tomáš Fürst: Jsem velmi opatrný vůči aplikaci matematických modelů v živé přírodě, jak jsem říkal. To vůbec není doména matematiky. Matematika je jazyk přírody, ale neživé přírody. Takže určitě žádné matematické modely neříkají, co se stane se společností, to je nepredikovatelné. A hlavně je to v našich rukou. Máme svobodnou vůli, kterou můžeme tak či onak prezentovat ve volbách, i ústně na náměstí, takže budoucnost není determinována, a rozhodně ne matematickým modelem. Tam s matematikou nemířím, tam je mnohem lepším rádcem historie, snaha o porozumění historii. Z toho plyne mnohem víc, než z matematiky, co se týče určování budoucnosti, predikce budoucnosti, civilizace.

Martina: Když jsem si mnohdy povídala s nějakým mikrobiologem, tak jsme se bavili, že když má na sklíčku mikroskopu bakterii, nebo vir, který je smrtící, ať už je to ebola, nebo něco podobného, tak v tom nevidí hrůzu, ale fantastický organismus. Má matematik taky takový pohled, kterému by ostatní úplně nerozuměli?

Tomáš Fürst: Jasně, matematici nacházejí estetické rozměry v teoriích, kdy se jim strašně líbí, že tahle věc je podobná jako tahle věc. To je důvod, proč normální lidé často považují matematiky za šílence. Takže ano, můžete hledat eleganci v matematických strukturách. Propadají tomu lidi, kteří mají blízko ke kvantové fyzice, ke kvantové teorii pole. Matematický aparát, který k tomu přísluší, je hodně abstraktní, a můžete v něm nalézat estetické uspokojení, je to fakt krásné a fascinující. Fascinující na tom je, že čím blíž jdete do nitra hmoty, tím méně k tomu má co říct selský rozum, ale tím víc tento super abstraktní matematický aparát funguje. Vůbec nejste selským rozumem schopna predikovat, jak daný experiment dopadne, ale vedle na papíře si to spočítáte, spočítáte si to v abstraktních, nekonečně dimenzionálních prostorech, kde něco vyjde, pak jdete do laboratoře – a ono jo, přesně. Takže v tomto lze nalézat krásu a eleganci.

A být fascinován? Jsem fascinován. Tvrdím, že asi nejzajímavější filozofický problém 20.století je, proč je matematika tak dobrá k popisu reálného světa. To je skutečně neuvěřitelné. Toto je jedna oblast, kde můžete nalézat krásu, estetično a filozofické uspokojení. A druhá oblast jsou data. Rád se dívám na data, je to detektivka, čtu to jako detektivku. Místo toho, abych si večer četl detektivku, tak si otevřu datovou sadu, ve které je zakouzlen nějaký příběh, a je nesmírně zajímavé tento příběh z datové sady vytáhnout. Proto mě baví data science, bavím se spíš tímto. Nedělám moc teorie matematických struktur, spíš se bavím tím, že se dívám do reálných datových sad, a snažím se v nich najít detektivky.

Přituhuje na všech frontách. Na frontě skryté občanské války, která doutná v jednotlivých zemích, i na mezinárodní úrovni.

Martina: Vím, že všichni prognostici, ať už ti, kteří se věnují kolapsům civilizací, nebo ti, kteří se věnují matematice, přírodním vědám, se samozřejmě neradi baví o čase. Ale přece jenom si to neodpustím, a i když jsme se o tom částečně bavili: Jak dlouho myslíte, že by mohla trvat degenerace lidstva, jak jste ji nastínil, která by vzešla z nedůvěry ve všechno, na čem jsme doteď stavěli, a to není jenom nedůvěra ve vědecké výsledky, ale přidává se k tomu i nedůvěra v dosavadní hodnoty. Tedy jak dlouho by mohl tento sešup trvat? Všichni říkají, že je to skokové.

Tomáš Fürst: Ano, klíčové momenty se odehrají skokově. Nevím, ale když se podíváte na středoevropské dějiny, tak asi to, co se dělo v roce 1000, nemá moc velké dopady na to, jak to tady vypadá teď. Ale od začátku pořádné průmyslové civilizace, když se podíváte, jak střední Evropa fungovala, má v zásadě každá generace nějaký svůj zlomový moment. 20. století v našich zemích mělo jako zlomový moment napřed 1. světovou válku. Potom meziválečné Československo, což jsou hvězdné hodiny naší historie. Československo bylo jeden z nejrozvinutějších a nejbohatším států na světě. Měli jsme obrovskou průmyslovou základnu, zděděnou z Rakouska-Uherska, spoustu technologicky strašně chytrých lidí, vzdělaných, bohatých. I interakce mezi českým a německým obyvatelstvem, s židovskou částí, byla velmi zajímavá. A potom katastrofa 2. světové války. Pak přišla jedna generace tuhého komunismu, pak 68., a další generace jiného typu komunismu, a pak zase nějaký zvrat. Takže z tohoto pohledu už jsme over due, už to mělo být. Už jsme 30 let od poslední revoluce, a 30 let klidu v českých zemích asi nikdy nebylo.

Martina: Zejména pak ne víceméně 70.

Tomáš Fürst: Ano, když to počítáte takhle. V zásadě je fascinující, že od konce 2. války je v Evropě víceméně klid, minus balkánské války. Balkánské války měly být pro Evropu obrovský budíček v tom smyslu, že přímo uprostřed Evropy nám bylo ukázáno, že Evropa sama není schopna zvládnout žádnou bezpečnostní krizi. Balkánské války nakonec za nás zase řešily USA. To, myslím, měl být obrovský budíček, ale nestalo se tak.

Ale obecně přituhuje na všech frontách. Přituhuje jak na frontě skryté občanské války, která doutná v jednotlivých zemích, ale přituhuje i na mezinárodní úrovni. Bezpečnost Evropy byla od války garantována Severoatlantickou aliancí, ale dnes nejsilnější armáda Severoatlantické aliance, Amerika, má tolik svých problémů, že si stále méně lidí umí představit, že by u nás řešila případné požáry. Druhá nejsilnější armáda Severoatlantické aliance už je skoro nepřítel, a třetí nejsilnější armáda je Británie, která zrovna vystoupila z EU. Takže trochu přituhuje na všech frontách.

Buďme rádi za každý další rok klidu, který máme, ale pracujme na tom, aby byl. A trochu se obávám, jak jsem říkal před chvíli, že jsme mistry světa na to, vytknout si cíl, a potom zvolit prostředky, které vedou k jeho opaku, a obávám se, že na to jdeme právě tímto způsobem. Já doufám, že klid vydrží co nejdéle, při pohledu do historie si nejsem tak jistý, a při pohledu do současnosti si také nejsem tak jistý.

Martina: Musím říct, že jak jste to vyjmenoval, a vyložil vedle sebe, tak tenhle model, nebo rovnici, bych ani nechtěla vidět. Tolik x pohromadě jsem snad nikdy neviděla. Když jsem vás sem zvala, tak jste se ptal, o čem se budeme bavit, a já jsem vám to řekla. A vy jste říkal: „Opakuji to už léta, a stejně se nic neděje.“ Ale stejně vám to stojí za to, to znamená, že je pod tím i jakási naděje? Nebo je to snaha matematika, aby na celospolečenském poli alespoň něco udělal?

Tomáš Fürst: To je hrozně dobrá otázka, kterou si kladu nejen já, ale i někteří blízcí: Proč pořád někde žvaním, místo toho, abych zalezl, a měl klid? Asi to vnímám tak, že jednak jsem duchem i tělem učitel, a to patří k mojí profesi, že někde stojím a žvaním. A navíc, vždycky když jsem to neudělal, když jsem zalezl někam do koutku, četl a říkal si: „Tak si to hoši vyřešte sami,“ mě to vždycky víc trápilo. V životě mě víc trápí věci, které jsem neudělal a neřekl, než věci, které jsem udělal a řekl, takže to dělám pro klid mého svědomí. Když si myslím, že by něco zaznít mělo, a nikdo jiný to neříká, tak to řeknu já, protože by mě víc mrzelo, že jsem to neřekl, než že jsem to řekl.

Martina: Pane Tomáši Fürste, děkuji, že jste přijel. Děkuji vám za to, že jste nám ukázal, že matematika, fyzika a exaktní vědy by možná měly být mnohem více přítomny v našem myšlení, a posuzování věcí kolem nás. Díky moc.

Tomáš Fürst: Děkuji za pozvání. Mějte se hezky.