Martina: Zmínil jste, že vy byste v případě nějaké katastrofy nemusel opouštět velkou aglomeraci, protože žijete na vesnici. Byl by velký rozdíl mezi tím, jak by lidé nesli apokalyptické dopady ve velkých aglomeracích, a na vesnicích?

Ondřej Neff: Dnes je vesnice v podstatě extenzí města. Já jsem vyrůstal na vesnici, ale to byla opravdová vesnice, kde měli chlív, krávu, kozy, prase a běhaly tam slepice. Takže by jenom z toho živého, co měli na dvoře, žili půl roku.

Martina: Pokud by měli Smith&Wesson, protože jinak…

Ondřej Neff: Jenže oni měli flintu. Pan Pokorný, soused, byl chlap jak hora, uměl porazit sekerkou strom. To jsou věci, které dneska nikdo neumí. Takže naše vesnice jsou sice vizuálně vesnicemi, ale je to de facto město. Máme studnu, ale je to vrt, který funguje na elektřinu. To by mi bylo k ničemu, vodu bych mohl sát jedině brčkem.

Martina: Jestli máte třicetipětimetrové brčko.

Ondřej Neff: To jsou prostě nesmysly. On měl kopanou studnu na ruční pumpu, čili tehdejší vesnice byla daleko. Však taky za války, za obou válek, za první i za druhé, jak mi pamětníci vyprávěli, na tom byli vesničani dobře, protože město okamžitě ztratilo punc. A mělo to také sociální důsledky, protože předtím si vesničani mysleli, že město je něco víc, a najednou, když viděli, jak měšťáci škemrají o vajíčka a šprycle másla, vzniklo pohrdání, kterého se už nikdy nezbavili. Takže si nemyslím, že by bylo nějakou extrémní výhodou bydlet dnes na vesnici. Samozřejmě existují určitě usedlosti, kde mají zvířata, tam by nějakým způsobem přežívali déle, ale také by se museli se bránit těmi Smith&Wessony.

Dnes jsme většinou daleko změkčilejší než předchozí generace

Martina: Je zde ještě jiná věc, totiž rozdíl ne jenom mezi městem a vesnicí, nebo velkými a malými aglomeracemi, ale mezi generacemi. Protože mnozí, kdo se zabývají psychologií davu a současnou společností, tvrdí, že v případě, že by se dnešní mladí bez jakéhokoliv výcviku, bez jakéhokoliv strádání třeba na vojně, ocitli mimo svou zónu komfortu, navíc bez elektronických přístrojů, na kterých jsou mnohdy závislí, tak by to mezi nimi způsobilo obrovský chaos, paniku, zmatení a ve výsledku psychický rozklad. Myslíte, že je to reálná úvaha?

Ondřej Neff: To je určitě reálná úvaha, ale myslím, že by to bylo silně individuální. Někdo by se sesypal a někdo ne, a dopředu se nedá určit, kdo by byl jaký. Teď jste mi připomenula: jako kluk jsem byl na chmelu, jezdili jsme na chmelové brigády, a jednou tam vypukl požár obilí. To bylo blbý, byl to obrovský požár, a my jsme byli taková partička, řekli jsme si, že jdeme hasit. A najednou se k nám přidala holka, taková zagroškudla, samozřejmě jsme ji znali – ona byla odvážnější než my, šla do plamenů, kecky jí hořely na nohách, ona furt rvala obilí. A to by do ní předtím nikdo neřekl. Čímž chci říct, že až taková situace nastane, tak teprve pak se daný člověk projeví, a nelze to dopředu určit. Ale samozřejmě to, že jsme dneska ne jenom mladí, ale všichni, podstatně změkčili, daleko víc, než předchozí generace. Stačí se podívat na fotky, jak lidé vypadali dříve. Hubení…

Martina: …šlachovití…

Ondřej Neff: My jsme daleko měkčí, než oni. Ale myslím, že tohle všechno by bylo do půl roku vyřešené. To by byla probírka osobnosti, charakteru, odvahy i fyzické odolnosti. Dopředu se to nedá určit.

Martina: Ještě jedna velká probírka – a to imunity. Vy tady nastiňujete možný vývoj, že v okamžiku, kdy si lidé začnou trochu zvykat na novou situaci, na život bez energie, a začínají se v tom i trochu orientovat, přichází epidemie. Epidemie ze špatné vody, ze špatných hygienických podmínek, z naší přecitlivělosti a nedostatku léků. Vy v knize říkáte, že v populaci je 20 procent lidí se sníženou imunitou – a ti odešli v první vlně. Nemohli přežít mezi tolika infikovanými hlodavci, hmyzem a lidmi. Myslíte, že jsme dnes alespoň nějakým způsobem pokročili v tom, aby byla zajištěna distribuce léků a podobně, protože to je jedna z prvních věcí, která by asi padla?

Ondřej Neff: Podívejte, já jsem sloužil na jednom vojenském cvičení u civilní obrany, a to byl skutečně úctyhodný útvar, který měl rozšíření po celé republice. Nevím, jestli něco obdobného dneska existuje, ale patřili jsme tuším pod ministerstvo vnitra, ne pod armádu, a tento útvar byl na to docela dobře připravený. Však jsme také byli tenkrát pyšní, že když hořel Veletržní palác v Holešovicích, kde je dneska Národní galerie, tak ho hasiči nemohli uhasit, načež připlula po Vltavě loď civilní obrany, natáhli rouru a uhasili. Takže to byla pýcha civilní obrany, a ta, kdyby existovala, by na toto byla připravená. Existovaly různé záložní nemocnice. Věřím, že dodnes něco podobného existuje.

Martina: Určitě tu máme i integrovaný záchranný systém, starostové v obcích mají různé…

Ondřej Neff: Určitě. Existují železné zásoby, nedotknutelné zásoby léků a tak dále. To zase státní aparát na toto myslí, to určitě ano. Otázkou je, jak dlouho by to vydrželo?

V případě nějaké katastrofy budou kola a dvoukolky žádaným artiklem, a tedy také předmětem útoků

Martina: To je jedna věc. Druhou pak je, kdyby lidé zjistili, že je to na relativně dlouhou dobu neodstranitelné. Starostové mi říkali: „Jak se dozvíme, že to je blackout? Jak se dozvíme, že nejde jenom o klasický dlouhodobý výpadek proudu? My mezitím spotřebujeme veškeré zásoby nafty v agregátech a pak teprve přijde to ticho, klid. Nic.”

Ondřej Neff: Blackout občas nastává, tedy výpadek elektrických sítí, ale spousta věci funguje dál. Ale v mé knize nefunguje vůbec nic.

Martina: U vás nestartují ani motory a podobně.

Ondřej Neff: Hodinky vám vyhasnou. Všechno. Tam by okamžitě viděli, že je to anomální záležitost, která pravděpodobně potrvá dlouho, ne-li napořád.

Martina: A proto jste na začátku svěřil úlohu jediného pojítka mezi radnicí a městem Viktoru Říhovi, který má kolo?

Ondřej Neff: No ano, přeci jen cyklistika je pořád technické zařízení, které úžasně usnadňuje mobilitu. Vezměte si, že ještě na začátku 20. století byly v armádách cyklistické oddíly, takže myslím, že je reálné, že by kolo fungovalo jako pojítko a že by tím pádem bylo taky velmi žádaným artiklem, a tedy také předmětem útoků. Prostě by to byla vzácná věc, takové kolo. Mám tam kromě kola i dvoukolák. Už ani nepamatuji, kdy jsem takový klasický dvoukolák naposled viděl, byl to rám a uprostřed dvě velká kola.

Martina: Myslím, že by se brzy objevily, a máte pravdu, že kolo by se vyvažovalo zlatem, nebo kulkou.

Ondřej Neff: Ano určitě.

Dnes se evidentně pomatené Grétě klaní papež, prezidenti, politici a plénum OSN v úžasu poslouchá, jak mu nadává. Tuto šílenost jsem popsal ve Tmě, kde udělají královnu z holčičky, která je manipulovatelná a démonická.

Martina: V knize pokračujete dál. V ulicích se kupí mrtvoly, v nemocnicích roztávají mrazicí boxy s mrtvolami a bez elektřiny nefungují obě pražská krematoria. Myslíte, že dnes, po dvaceti letech od vaší první Tmy, jsme na tom lépe?

Ondřej Neff: Není důvod, proč bychom na tom měli být lépe. Naopak, dneska je všechno ještě více na elektřinu než před 20 lety. My jsme na elektřině totálně závislí, proto mě velice znepokojují hokusy pokusy s větrníky a podobnými nesmysly a se zavíráním elektráren. Myslím, že to je šílenství, a to, co se děje, ve mně budí hluboký neklid. Jak jste v úvodu transponovala, napsal jsem desítky románů a povídek žánru sci-fi, a lidé se mě ptají, jestli jsem něco vymyslel. Já napůl žertem, napůl oprávněně tvrdím, že jsem vymyslel internet, protože mám internet v jednom ze svých románů ještě z 80. let. Ale v poslední době se naplňuje vize právě z knihy Tma, a sice v té druhé verzi. Už v první verzi mám postavu postižené holčičky, a ve druhé verzi z té holčičky, když pak dospěje a je dospělou ženou, ale pořád postiženou…

Martina: …má Downův syndrom…

Ondřej Neff: …tak z této holčičky udělají královnu, protože je manipulovatelná a démonická. A oni ji zezadu posouvají tak, že se stane královnou. Teď když máme Grétu Thunbergovou, klaní se jí papež a v úžasu poslouchá plénum OSN, jak mu nadává, tak si říkám: „Tak tuto šílenost jsem přeci popsal ve Tmě.“ Prostě, tady se prezidenti, papežové a politici koří evidentně pomatené mladé ženě. Já jsem to tam popsal, nic jsem si nevymyslel. Život má svou vnitřní logiku a ta je opravdu šílená.

Martina: Takže jediný rozdíl mezi tím, co jste popsal a co žijeme, je, že my si na to zatím ještě svítíme.

Ondřej Neff: Ano, svítíme, ale děláme všechno pro to, abychom přestali, na to je třeba upozornit. My si hrajeme na nějaké sci-fi, ale zatímco si vesele povídáme, tak se pracuje na tom, abychom nesvítili.

Martina: V té vaší první Tmě jste vůdcovské schopnosti přisoudil Pavlu Tigridovi. Napsal jste tehdy, že právě Tigridův klid muže navyklého na závratné osudové zvraty přispěl k akceschopnosti rozhodovacího tělesa, které ve Strakově akademii vzniklo. Vidíte někoho, kdo má v sobě tento rozvinutý klid, a který by měl tento nadhled? Vidíte ho někde? Někoho, koho byste chtěl v krizi poslouchat a upínal jste se k němu?

Ondřej Neff: Podívejte, v první verzi to byla spíše zábava. Mám tam celou řadu žijících reálných osob. Vystupuje tam Václav Havel, Václav Klaus, Pavel Tigrid a celá řada reálných politiků tehdejší doby. Co se týká dnešních osobností, tak myslím, že by se našli. Třeba generál Pavel, myslím, by se nesesypal, nebrečel by někde v koutě. Určitě by se takoví lidé našli, nejsem takový pesimista a možná, že bychom se divili. Vezměte to historicky, copak o de Gaullovi někdo věděl předtím, než se francouzská armáda úplně nesmyslně zhroutila pod tlakem Hitlerovy armády, a on utekl do Anglie?

Kdyby se to nestalo, tak by o něm nikdy nikdo nevěděl. To až nějaká situace vytvoří najednou jeviště – pojďte, chlapci a dívky, hrát. Ten, kdo tam přijde a upoutá pozornost, ví si rady a něco udělá, tak to je pak ta figura. Ale dopředu nikdy nevíte, kdo to bude.

Martina: Ano, o Winstonu Churchillovi se také mluvilo jako o ideálním předsedovi vlády do doby války.

Ondřej Neff: No jistě, ale Churchill už na to byl vychováván, byl z šlechtického rodu, a když mu bylo 20, tak byl s lordem Kitchenerem ve válce proti něčemu podobnému, jako je dnes Islámský stát, šlo o Mahdího povstání.

Martina: Co máte na mysli?

Ondřej Neff: Na Nilu. V Súdánu.

Martina: Protože on byl také v jižní Africe.

Ondřej Neff: Nejdřív byl s lordem Kitchenerem v Súdánu, potlačoval tam Mahdího povstání, které v podstatě bylo islamistické. Prostě to byl radikální islám, podobné jako o 100, nebo 150 let později Islámský stát. A to mu bylo 20 let. On k tomu byl předurčen, kdežto ten de Gaulle byl bezvýznamný důstojník, jakých měla armáda tisíce, ale jedině on se stal vůdcem svobodné Francie.

Případná velká katastrofa je černou labutí, u které nikdo netuší, odkud a jak přijde. Bude to zemětřesení, blackout, epidemie, proti které není lék?

Martina: Vzpomínám, že jsem se zarazila, protože žiji na kraji Prahy a kolem nás je spoustu rybníků. A vy se v knize věnujete situaci na sídlišti tomu, kdy lidé už dva dny po blackoutu přicházejí k rybníku, aby si nabrali vodu, ale tam už je parta gaunerů, kteří za to vybírají peníze, zlato a cokoliv dalšího, protože se zkrátka poměrně rychle zorientovali. Řekněte mi, dá se na to, co popisujete ve Tmě, nějak připravit? Protože z toho našeho povídání by pro posluchače měl vzejít nejen materiál pro přemýšlení, ale třeba i pro konkrétní praktickou práci.

Ondřej Neff: Opakuji, že jde o černou labuť, o něco, co přijde, a nikdo netuší jak a odkud. Vezměte si zemětřesení. Všichni vědí, že bude zemětřesení v San Francisku, a lidé tam bydlí, mají se dobře, ale naprosto všichni ví, že jednoho dne to přijde. Až to přijde, jak se na to chcete připravit? Buď váš dům spadne a zavalí vás, nebo nespadne, a pak je možné, že se na vás lidé budou dobývat, že v něm budou chtít bydlet taky. Tak máte mít doma kulomet, abyste je postřílela? Víte, to jsou strašně obtížné věci, připravit se na něco, o čem si nedovedeme představit, co to bude. Bude to epidemie nemoci, proti které nebude lék? Uvažuje se, že něco takového může přijít, nemusí být jenom blackout, tedy že přestane fungovat elektřina. Těchto scénářů může být víc.

Epidemie; vezměte si, že španělská chřipka zabila po 1. světové válce více lidí, než samotná válka. Dodnes se pořádně neví, co to bylo a jak se to mohlo stát, když tato epidemie probíhala simultánně na různých kontinentech – a přenos byl fyzicky téměř nemožný. A stalo se to. Může být, jak jste zmiňovala, magnetická bouře. Vždyť my jsme hrášek ve vesmíru, ve slupičce nějakého plynu, něco se stane se sluncem, co já vím. Možností něčeho mimořádného může být mnoho, a nelze se na to připravit. Nicméně je fakt, a my jsme o tom tady mluvili, že stát má povinnost se připravovat na nouzové situace, a celkem vzato, v tomto ohledu se chová velmi dobře. Vezměte si záplavy, když občas jsou, tak stát do toho vstoupil velmi efektivně. Není tedy potřeba být naprosto stoprocentní pesimista, že je všechno špatně, a jakmile se začne něco dít, tak se všechno zhroutí. To není pravda.

Martina: Byly tam zásahy ze strany státu, zejména armády, které byly pro lidi klíčové. Pak tam ale byly naprosto podceněné věci, odtud vznikl takzvaný „hemz století“, kdy tehdejší primátor stál na Karlově mostě a říkal: Situace je, ehm, řekl bych nadmíru výtečná.” A na Prahu už se řítila přílivová vlna, která zaplavila metro.

Ondřej Neff: Samozřejmě máte pravdu, ano.

Martina: Ale když se podívám na nedávné, je to pár let, testování, jak by si Praha vedla při blackoutu, tak to nedopadlo vůbec dobře. Spousta složek mezi sebou nekomunikovala, nemohly navázat spojení, ukázalo se, že Praha by byla především zužována nedostatkem pitné vody, cisteren, nedostatkem zásobování v nemocnicích Proto jsem se ptala na to, jak myslíte, že by se každý jeden člověk mohl sám trošku připravovat, nebo počítat s tím, že nemusí všechno fungovat jako dokonale namazaný stroj.

Ondřej Neff: Podívejte, když se blížil rok 2000, tak se malovaly předpovědi, že se zhroutí počítačové systémy, které se sice částečně zhroutily, ale nebylo to fatální. Nicméně lidé se tehdy připravovali. My jsme také měli doma konzervy a podobně. Řekl jsem si: „No co, pak se to sní. Tak hold máme na polici více lunchmeatu než normálně.” Měli jsme a nebyli jsme sami. To prostě byla událost. Katastrofa nenastala, ale mluvilo se o tom, že nastane. Takže kdyby mělo vypuknout zemětřesení, tak jak se připravit na zemětřesení? Jak už jsem říkal, to prostě přijde a je konec.

V případě potřeby by bylo možné paneláky použít ke stavbě ochranných hradeb

Martina: Když se budeme bavit o naší malé kotlině, tak jsme seismicky poměrně stará oblast…

Ondřej Neff: …zaplať pán bůh, Praotec Čech to nevymyslel tak špatně, jak se říká.

Martina: Vůbec ne, máme, pravda, za humny Vesuv, který je také časovaná puma, máme to čtyři hodiny letu na ostrov La Palma, který je na tom také tak, že nevíme, kdy přijde den a hodina. Stejně tak víme, co s námi udělalo, když vybuchla sopka Eyjafjallajokull na Islandu, ale přesto si nemyslím, že zemětřesení je to, co by nás přímo ohrožovalo na životě. Jako vedlejší efekt určitě. Přemýšlela jsem nad jinou věcí. Když jste psal tuto knihu, a potom ji upravoval, předělával do nového, tak jste se pak určitě se svými přáteli třeba o své knize, nebo o této problematice, bavil, protože toho je člověk plný. Jak na to reagují vaši přátele? Překvapí vás například, jak nad těmito věcmi přemýšlí a vy jste to třeba nevěděl? Nebo vás zaskočí bohorovností?

Ondřej Neff: Měl jsem jeden takový moment: mám tam postavu postižené holčičky Kateřiny. V původní novele ji otec pohlavně zneužívá. Tento prvek pak v knižní podobě nebyl, protože jsem pak nevěděl, co s tím, a ve finální verzi to tam zase je, protože tím má předznamenáno, že potom definitivně zešílí. A je tomu tak mimo jiné v důsledku věci, kterou mi nikdo neřekl do očí, ale dozvěděl jsem se, že moji přátelé a kolegové, co se zabývají science fiction, když knihu četli, říkali: „No fuj tajksl, tohle ten starej Neffák teda přehnal, to je hnusný, to teda opravdu blbne!” Slyšela to jedna kolegyně, která pak s námi pracovala, za komunismu byla chartistka, měla pohnuté osudy. A ta jim řekla: „Vy pitomci, nevíte o životě vůbec nic, to je naprosto přesné, jak to ten pacholek popsal, tak to prostě chodí.” Ona, která nahlédla do spodních pater z vlastní zkušenosti, mi dala za pravdu.

Uskutečnila se také debata, jestli je možné, aby tramvaj, když přestane jít elektřina, sjela z kopce a byl z toho masakr. Vycházel jsem totiž z toho, že za mého mládí, nebo dětství, teď nedovedu určit přesně, kdy to bylo, se urvala tramvaj, sjela z Letné dolu na Strossmayerovo náměstí – a byl to hrozný masakr, opravdu veliké neštěstí. Byla to tramvaj starého typu, jako dnes máte historické tramvaje. Kdežto nové tramvaje jsou proti tomu chráněné, mají elektromagnetické brzdy, přicucnou se, protože v sobě mají baterie, a kdyby se něco stalo, tak se přicucnou ke koleji a nemůže se nic stát. V mém pojetí elektromagnet také nefunguje, takže toto jsem odbýval technicky.

Ale zajímavější byla debata, že v menších aglomeracích, menších městech, konkrétně jsem si zvolil Českou Lípu, protože to tam docela dobře znám, jsou po okolí rozeseté paneláky. Takže ti, kteří tam de facto budují městský stát, by paneláky rozebrali a udělali z toho městské hradby, jaké bývaly ve středověku až do 19. století. Třeba takový Josefov, tam máte dodnes hradby. A bylo mi vysvětleno, že to je nesmysl, že panelák se rozebrat nedá. A já jsem se té myšlenky nevzdal.

Martina: Vždyť se vám některé rozpadají v přímém přenosu.

Ondřej Neff: Jako že by to šlo nějak evolučně uspíšit. A dostal jsem se ke stařičkému, penzionovanému inženýrovi, který stavěl česká pražská sídliště počínaje Invalidovnou, prostě celý život stavěl sídliště. A můj kamarád mě k němu zavedl, já mu to vysvětlil a on hned řekl: „Koukejte, to je nesmysl, panelák se nedá rozebrat.” Tak jsem poděkoval a odešel. A on mi pak asi za týden zatelefonoval, a řekl: „Přijeďte, přemýšlel jsem o tom, a přišel na to.” To je strašně zajímavé. Prostě si představíte panelák, což je krabice, která má strukturu. A on říkal: „Musíte vzít majzlík a jednu zeď prokopat, ten šlic.” Dole u chodníku udělat zářez, ne podkopat, ale podlouhlou díru do zdi, do panelu, okolo baráku, a tím se přenese váha na jiné panely. Ty mají určitou výdrž, co se týká zatížení. Když se to přepískne, tak to spadne. A jak spadla Dvojčata? Přesně tímto způsobem, že to někde vyměkne. Vysloveně mi říkal, že se převrátí, a to jsem potřeboval. Chtěl jsem, aby se to převrátilo střechou, jako když byste převalila vagon. Takže střecha bude najednou kolmo k zemi, což bude hradba. Takto mi to vymyslel.

Martina: Když jsem vás prosila o něco praktického, tak mě nenapadlo, že lidem poradíme, jak zbořit panelák.

Ondřej Neff: Takže chce to majzlík.

Martina: Musíte mít nářadí.

Ondřej Neff: Musíte mít vercajk a pořádné majzlíky.

Jsem velkým optimistou, vždy se najdou činorodí, invenční, stateční a slušní lidé, a v tomto ohledu se dívám do budoucna s důvěrou

Martina: Občas mě překvapí, jak moji známí, přátelé nebo posluchači mají tyto věci promyšlené. Mají doma zásoby, třeba lana, sekery, a to například ve sklepě v paneláku. Mají v paneláku například lano tak, aby mohli z balkonu slanit až dolů. Prostě přemýšlí tímto způsobem. Ve světle toho mě zarazilo, když se jedné nejmenované poslankyně ptali, co by dělala v případě blackoutu, tak ona říkala, že by se v klidu dívala při svíčkách na televizi.

Ondřej Neff: To je rozumná žena, protože je vyrovnaná, má vyrovnané nervy a nepropadne panice. Té bych svěřil evakuační operaci.

Martina: Jen by zrovna nesměli vysílat její oblíbený seriál.

Ondřej Neff: Faktum je, že v 50. letech byly blackouty naprosto běžná věc, a všichni jsme měli doma petrolejku.

Martina: To byly lokální výpadky elektřiny.

Ondřej Neff: To byly výpadky elektřiny, ale byly velmi časté. V restauracích visely petrolejky na zdi. Bylo tam očko, na kterém visely petrolejky. Když zhaslo světlo, tak nikdo nepanikařil, vzal svíčku a už se jelo dál, a doma jsme měli samozřejmě také petrolejku. Dnes jsem neviděl petrolejku, ani nepamatuju. Nevím, jestli se prodává petrolej.

Martina: Prodává.

Ondřej Neff: Vidíte, chtěla jste radu, kupte si petrolejku.

Martina: A majzlík.

Ondřej Neff: Majzlík, pokud bydlíte v paneláku.

Martina: Navzdory tomu, co jste popsal, díváte se do budoucna s nadějí a s jistotou, že by si lidé poradili s jakoukoliv situací?

Ondřej Neff: Jsem velkým optimistou a vždy se najdou lidé činorodí, invenční, stateční a slušní, a v tomto ohledu se dívám do budoucna s důvěrou, i když píšu takové Tmy.

Martina: Ondřeji Neffe, moc vám děkuji, že jste nám ve svých románech, a konkrétně v tomto jednom, předestřel mnoho témat k přemýšlení. Díky za to.

Ondřej Neff: Děkuji za pozvání.

Zeptali jsme se ho proto například na to, proč toto vyjádření vlastně učinil. A jak to všechno vnímá dnes, s odstupem času. On sám zdůraznil, že nedělal žádnou diagnózu na dálku, ale popisoval to, co viděl na obrazovce, na videu a snažil se srozumitelným způsobem vyjádřit svůj osobní názor, že tato dívenka je vážně zneužita. A zopakoval, že si za tímto vyjádřením stojí. Mluvili jsme však nejen o švédské aktivistce, ale třeba o tom, jak se bortí klasická struktura rodiny, o rodičích i dětech. A dnes budeme v této debatě s panem doktorem Jaroslavem Matýsem pokračovat a podíváme se i na to, jak se postupně u nás měnila, a stále mění, dětská psychiatrie.

Martina: Pane doktore, vy sledujete svůj obor, dětskou psychiatrii, už desítky let. S mnohými pacienty jste vlastně prošel celý jejich život, viděl jste, jak dospívají a jak žijí už jakožto hotoví dospělí lidé. Řekněte mi, jak se za tuto dobu proměnil obor dětské psychiatrie?

Jaroslav Matýs: Možná bych to přirovnal k tomu, co řekl Plinius: „Vytáhl do světa.“ Byla to revoluce, která duševně nemocné vytáhla z klece. Když jsem začínal s dětskou psychiatrií, tak to byly prosté poruchy chování, nebo neposlušné děti. Ale dětská psychiatrie díky výzkumu a hrozně chytrým lidem ukázala, že různé poruchy chování (postaru nevychovanost) mají různé příčiny ve smyslu přechodných úzkostí, nebo často oné zpochybňované ADHD. To byly původně děti ulice, dnes to tak není, a jsme schopni reálně pomoci medikací, farmakologicky. Ale také schizofrenie byla původně posednutí ďáblem – a dnes se to léčí. Takže dětská psychiatrie se dostala z podzemí nahoru, a myslím, že společnost na to není vůbec připravena.

Martina: Na co?

Jaroslav Matýs: Na poznatek, že děti jsou jen výjimečně neposlušné proto, že je rodiče nevychovali, ale že pod poruchami chování jsou často skutečné duševní poruchy ve smyslu úzkosti, depresí. Je to třeba o tom, že dětská deprese existuje v batolecím, předškolním věku. To se nevědělo. Deprese dětského věku byla uznána až v 60. letech.

Martina: Pane doktore, teď je namístě otázka, kterou si lidé velmi často pokládají, zdali jsou děti psychicky skutečně nemocnější, anebo jsou jenom lépe diagnostikované. Protože když zmiňujete dětskou depresi, tak jsem četla o obrovském nárůstu dětské deprese ve školním věku. A tak uvažuji, říkali jsme těmto dětem tehdy: „Ty jsi pořád takový smutný, nevrlý, nedá se s tebou vyjít,“ a ona to přitom byla deprese. Nebo jsou děti skutečně víc frustrované a tedy nemocné? Co je pravda?

Jaroslav Matýs: Hned jste mi nahrála. Dětská deprese je úplně jiná než dospělá. I proto je to samostatný obor. Čím nižší věk, tím víc se dětská deprese projeví poruchami chování a somatizací, neboli bolestí břicha, hlavy, průjmy a zvracením. Tak to prostě je. A čím je starší, kolem 14, 15 let, tím víc se podobá dospělé psychiatrii. Proto je to samostatný obor a musí to být nakoukané pod něčím vedením, a jinak se to nedá poznat. Takže když budu mluvit o tom, že někdo ve škole neposlouchá, je v opozici, má řekněme 5, 6 let, tak vždy nejdřív pátráme po ADHD depresi, a ne po nevychovanosti. To je první fakt. A druhý je ten, že tato generace má skutečně obrovskou zátěž, ale nejenom školskou, ale i domácí. Rodiče nemají čas se dětem věnovat, nechtějí vstupovat do výchovných konfliktů, investují hodně času do kariéry a práce, čemuž rozumím, ale příroda to netoleruje.

Není dobré děti nechávat rozhodovat, co budou jíst, kam se půjde na procházku. To je nesmysl, dítě potřebuje jistotu, že rodič rozhodl. Pak má v sobě algoritmus: „Toto je správné,“ a začne to dělat. Pseudodemokratická výchova vede k nejistotě.

Martina: A víte, v tomto si myslím, že ani moji rodiče, kteří se nám věnovali velmi, s námi netrávili tolik času, jako trávíme my a moji přátelé se svými dětmi. A rodiče mých rodičů, dědečkové, babičky, určitě netrávili tolik času s mými rodiči. Obávám se, že to je jakási chiméra, kterou si předáváme, že nemáme na děti čas, honíme kariéru. Já se naopak domnívám, že je někdy naopak přehlcujeme svou přítomností.

Jaroslav Matýs: Ano. Chci říct, že jste v práci a přijdete domů. Když byli rodiče dříve doma, tak žili s dětmi intenzivně. Dnes přijdou domů, nebo jsou doma, a dítě je buď na tabletu, nebo na telefonu, hraje nějaké hry. Ale aby jim rodiče četli, hráli s nimi hry, to se vidí málokdy. Takže není klíčové, kolik času jsem s dítětem doma, ale co s ním dělám. Jestli ho nechávám: „Vyber si, co chceš jíst.“ Nebo: „Já nevím, kam bychom šli, rozhodni se sám.“ To je prostě nesmysl. Dítě musí mít jistotu v tom, že rodič rozhodl. Pak má dítě algoritmus: „Tohle to je správné,“ a začne to dělat. Ale nejistota, pseudodemokratická výchova, že mu nebudu nic nařizovat? Podívejte se do přírody. To je selský rozum. Dnes jsou děti bez životní zkušenosti v nižším předškolním věku v opozici a rodiče ustupují. Teď nehodnotím, jestli to je správné, nebo špatné, ale ustupují až tak, že dítě šéfuje celé rodině. S tím pak přijde do školy, nenaučí se respektovat autority, protože se to nenaučilo doma, a paní učitelka, která je archetypálně matkou, to všechno schytá, protože je to první člověk, který mu začne dávat pravidla.

Martina: A pak to schytá od rodičů.

Jaroslav Matýs: Ano, pak to schytá pro změnu od rodičů. Takže není důležité, jak dlouho jste dětmi, i když to je taky důležitý faktor, ale jak intenzivně, a co v tomto čase děláte.

Martina: Řekla bych, že se dříve děti s rodiči nejčastěji setkávaly u společné práce.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: To dnes zcela odpadlo.

Jaroslav Matýs: Vždyť právě o tom mluvím. U společné práce kolem baráku, kolem bytu, nebo jeli někam na dovolenou, na kolo a podobně. Dnes je to skutečně tak, že děti přijdou domů a lidé žijí vedle sebe.

Hyperprotektivní ochrana dítěte není výchova. Stres je hnací motor. Naučit se zvládat stres, úzkost, strach a nejistotu je jednou ze základních dovedností života, jinak bychom byli pořád v jeskyni a neulovili ani mamuta.

Martina: Jak ale tedy odpovědět na jednu otázku: Jsou dnes děti více psychicky zatížené?

Jaroslav Matýs: Jednoznačně jsou, ale ještě bych dopověděl. Dnes se zvyšují nároky na mentální práci dětí, ale ony nemají takovou oporu v rodině, kterou měly v minulosti.

Martina: Proč ji nemají? Myslím, že se spousta rodičů, nejenom v mé bublině, snaží.

Jaroslav Matýs: Slovo „snaží“ znamená nic nedělat. To, že s ním je, a hyperprotektivně ho ochraňuje, to není výchova                . Maminka řekne: „Já chci, aby byl v pohodě,“ místo toho, aby řekla: „Chci, aby byl úspěšný.“ A pak řekne, slyším to v ambulanci opakovaně: „Nechci, aby byl ve stresu.“ A já říkám: „Prosím vás, stres je hnací motor, jinak bychom byli pořád v jeskyni.“ Naučit se zvládat stres, úzkost, strach a nejistotu, to je jedna ze základních dovedností života, jinak bychom v minulosti neulovili mamuta.

Martina: Ale vzniká celá síť školství, která je postavená jenom na tom netahat děti ze zóny komfortu, nechat je rozhodovat o tom, co se budou učit, nechat je rozhodovat, čemu se zrovna budou věnovat – to vy, jako psychiatr, nepovažujete za moudré?

Jaroslav Matýs: Kdybyste nechali děti dělat si, co chtějí, tak se nebudou učit vůbec. Kdybyste nechala dělat děti jenom to, co je baví, a teď to dotáhnu do extrému, tak si budou hrát a užívat drogy, protože i počítač je v podstatě droga, psychologická závislost. Kdybyste nechala děti, ať si dělají, co chtějí, tak se v dospělosti nebudou schopny ani uživit. Když to přeložím, tak když nebudete vodit děti na lov mamuta, v životě se to nenaučí. Jak to dělají mláďata ve smečkách? Sledují své rodiče, musí držet pravidla. Nedodrží pravidlo, nedostane svůj díl na kořisti, ale naučí se hierarchii – a také dovednosti. Lvíčata se už od mala perou. Proč? Protože jednou to budou používat. A my děláme co? Já to říkám celkem slušně: hyperprotektivní rodiče sekundárně sociálně invalidizují další generaci, protože se prostě nenaučí, co je potřeba.

Rodiče hází zodpovědnost na školu, škola ji nechce, proto ustupuje od základních principů výchovy a výuky. A tak nikdo není za nic zodpovědný. Ani děti.

Martina: Ale existuje z toho cesta ven, když je školství, jak už jsem říkala, postaveno na velké libovůli, nebo jsou učitelé mnohdy od rodičů až perzekuováni? Je v takovém případě šance vychovávat dítě doma jen příkladem, když na něj tolik působí okolní společnost, která navrhuje, aby se děti rozhodovaly, jestli budou děvčata, nebo kluci – a podobně? Víte, kam tím mířím? Opět hovořím o ideologizaci výchovy. Už slovo „ideologie“ nesnáším, ale musím říct, že je velmi přilnavé na veškeré naše konání v poslední době.

Jaroslav Matýs: Já to doplním: ideologizace vědy obecně. Vědci, kteří mají odborný názor, jsou ideologicky nálepkováni, což není dobře. A jak říkám: kde začíná politika, končí odbornost. A teď ke školám. Obdivuji učitele, kteří dokážou ustát tlak rodičů, tlačící na to, že jejich dítě nesmí dostat pětku nebo čtyřku.

Například co se stalo u škol Montessori. Původně to je psychiatrie, aby bylo jasno, nešlo o žádnou pedagogiku. Zakladatelka používá takovou metodu výuky, že se dítě může učit tak, aby ho myšlenka bavila. Šlo o děti z ulice – a zakladatelka zjistila, že nejsou retardované, jsou schopné pracovat a učit se. A pak nechtěla být zneužita Mussolinim a utekla pryč. Paní Montessori utekla právě proto, že Mussolini chtěl zneužít tento systém výuky na to, aby děti přilnuly k fašistické ideologii. Takže ona, jako psychiatr, utekla před ideologií.

Dnes je to tak, že se Montessoriho metoda trošičku pokroutila v tom smyslu, že chceme, aby se dítě učilo tehdy, když ho to baví, a také co chce. Ona to měla původně jinak, vedla děti, aby se učily a pak měly radost, že se jim to povedlo, a ne, aby se učily, kdy se jim chce.

Existuje málo dětí, které se chtějí učit tak, že je to doslova a do písmene baví. Je málo dětí, které zvládnou zátěž – nechce se mi, překonám nechuť a jsem naštvaný. Takže v ambulanci děti doslova a do písmene učím: „Když jsi naštvaný, co si pamatuješ? A ono: Nic, moc. A já: Tak se zkus odeštvat, a pak zasedni, a máš to za chvilku hotovo.“ A funguje to. To je sociální učení sebezkušeností. Ale ve školách se stalo, že týráním je, když dítě dostane domácí úkol. Prosím vás, já jako psychiatr vím, že když se něco naučíte, tak si do dvou hodin pamatujete 50 procent, to je fyziologický proces. Takže pochopit látku neznamená umět ji. A abych ji uměl, tak to musím opakovat, milionkrát opakované písmenko „o“ se stává „a“, ale přitom pro marťany je to úplně jedno, ale my jsme se dohodli, že tak to je. A tím opakováním kromě toho, že se doučí a pochopí látku, se dítě nebo školák učí svým pracovním povinnostem, učí se odolnosti – nechce se mi, ale udělám to. A v neposlední řadě se učí zodpovědnosti sám za sebe. Když to nedáte s domácími pracemi, jak ho pak máte v dospělosti učit, že má jít do práce, vydělat peníze, zaplatit daně, a mezitím se starat o rodinu, protože holt to tak má být. Příroda není hloupá.

Mám neteř i synovce v Rakousku a tam neexistuje, že by se někdo neučil, neměl domácí úkol. V ČR se posunula situace v tom, že věda, „pedagogika“ změnila své postoje, kterým já osobně nerozumím, a dělá se z toho výhoda. Mám vážné obavy, že generaci, která vyrůstá, rodiče nechtějí vést, je to neustálý výchovný konflikt, těžká dřina. Rodiče hází zodpovědnost na školu, škola tuto zodpovědnost nechce, proto ustupuje od základních principů výchovy a výuky. Ale příroda hloupá není, a dopadá to tak, že nikdo není za nic zodpovědný. Dokonce ani děti.

Děti musí zažít spravedlivý hněv svých rodičů, aby věděly, jak to vypadá – a jaké jsou dopady

Martina: Dobře, děti žijí v prostředí, kde každý, než by jim něco nařídil, radši ustoupí, takže děti mají bezbřehost, abychom se s nimi nemuseli hádat a podobně. Mají neomezený čas, aby užívaly svých radovánek v podobě mobilů, počítačů a tak dále. Proč tedy nejsou šťastné? Dočetla jsem se, že roste počet dětských sebevražd.

Jaroslav Matýs: To je právě o zakotvení, o kterém jsem mluvil. Existuje veliký tlak, aby něco dělaly, uměly, teď budu mluvit obecně, vyznaly se v technologiích, informacích, dobře s nimi pracovaly. Ale opora v rodině chybí. Neříkám ve všech, nechci generalizovat, ale obecně je to tak, jak říkám. Rodiče nechtějí vstupovat do výchovných konfliktů, protože je obtížné zvládnout konflikt, ale kdo to ty děti naučí? Dělal jsem psychoterapeutického lektora a všem říkal: „Děti musí zažít spravedlivý hněv svých rodičů, aby věděly, jak to vypadá – a jaké jsou dopady.“

Martina: V Norsku vám za spravedlivý hněv odeberou dítě.

Jaroslav Matýs: Tam už mají problémy, je to extrémně dotažené do konce. Ale to asi působí na velkou časovou vzdálenost z norské historie, bylo tam těžké zneužívání dětí, teď se to vychýlilo naopak, takže to mají nejspíše podmíněno historicky. Ale k nám to nepatří.

Martina: Leč přebíráme to.

Jaroslav Matýs: Přebíráme, protože, jak to říct slušně: přebíráme věci, které se někomu hodí, ale v našich tradicích to není. Když to přirovnám: kokain – zvládají ho indiáni, Inkové v Americe, protože s tím žijí. My zvládáme alkohol, protože na to máme metabolismus. Když to zkřížíme, tak chudáci indiáni na to doplatili strašně zle, a my v podstatě taky. V primitivních kmenech pracovali s psychoaktivními látkami jenom šamani, uměli s tím pracovat, nedali to celému kmenu, jenom ve vybraných rituálních situacích, a tím to končilo. U nás se děje co? Každý si může pomalu na cokoliv sáhnout, což není dobré.

Pohlazení chlapskou rukou je jiné, než ženskou

Martina: Jak se podepisuje na psychické rovnováze dětí, že přicházejí o klasický archetyp rodiny, tedy máma, táta, děti? Milující máma, vychovávající táta, nebo ten, ze kterého víc srší blesky. A to nemluvím, k tomu se dostaneme, o archetypech muže a ženy.

Jaroslav Matýs: Děkuji za tu otázku, která navazuje na narušení všech archetypálních hierarchií skupiny, vůdce a různé role. V dětské psychiatrii, když chcete něco řešit v rodině, tak se v principu musíte opírat o archetypální vzorce a vzory chování. Jak to řekl Jonák, archetyp matky je žena, otce pak muž. Pohlazení chlapskou rukou je jiné než ženskou. Když dá na stůl večeři maminka, je to jiné, než když to udělá otec. To prostě máme zakódováno 40, 50 tisíc let. Tak to prostě je. A myslím, že je nerozumné to rušit.

Obdivuji ženy, obdivuji matky. My chlapi nikdy nebude mít mateřský pud, my si to musíme vypracovat, buď chceme, nebo to nejde. Kamarád mi řekl: „Víš, ale já jsem taky krmil malou.“ A já: „No jo, ale nekojil jsi, to je rozdíl.“ Toto je zásadní rozdíl, je to vztah, nejenom krmení. A jestliže se tyto archetypy takto bourají, tak se to projevuje v dětské psychiatrii. Vidíme problémy u dětí, které nemají zakotvení v plných rodinách, v ČR je polovina rodin rozvedených, to už nemluvíme o tom, že chybí otec. Takže já dělám archetypálně v ambulanci otce, vím o tom, a protože mám výcvik, tak to přesně reguluji, dávkuji, protože bez toho to nejde. Takže děti potřebují oba dva archetypy, a když se toto narušuje, tak o co se máme v terapii, v intervenci v rodině, opřít? Není o co.

Martina: O co se tedy opíráte?

Jaroslav Matýs: Víte, děti to spontánně vyřeší za mě, protože třeba řeknou: „Maminka mě nepohladí.“A já mamince řeknu: „Tak musíte dělat maminku.“ Odpověď: „Já musím živit.“ Říkám: „Děláte otce, živitelku, chápu to, ale pojďte zpět dolů k mateřství.“ A na druhou stranu tam mám otce samoživitele, a těm říkám: „To je dobře, že živíte rodinu, ale musíte občas zastat ženskou ruku.“ A oni se ptají, jak to mají dělat. Já jsem ženskou ruku nikdy neměl, ale v rámci psychoterapie jsem se naučil některé věci v sobě najít a vyhrabat je, takže otce učím, jak to dělat trošku více ženštěji.

Ale k borcení archetypů – jestliže se zbortí primárně archetypální vzorce, což se děje ve společnosti ve velkém, dokonce včetně stírání rozdílu pohlaví, tedy že si někdo, i dítě, může zvolit pohlaví, a v Nizozemí rodič 1, rodič 2, – tak přemýšlím, kam spěje civilizace na naší severní polokouli. Protože v Asii, v Africe to nenajdete.

Příroda nás potrestá za to, že chceme zrušit archetypální rozdíly mezi muži a ženami

Martina: Máte na to, co se děje, nějaký odborný názor? Proč jsme se rozhodli rezignovat na desetitisíciletí starou zkušenost?

Jaroslav Matýs: Asi se máme moc dobře, protože kdybychom teď museli přežít v zimě v mínus čtyřiceti stupních, tak tam to skutečně ženská ruka nezvládne a chlap musí jít někam něco ulovit, vysekat primitivními prostředky díru do ledu. Takže rozdíly se stírají asi proto, že se máme moc dobře. I za totality jsem tvrdil: Nikdy si nejsme rovni. Každý jsme jedinečný, každý umíme něco. Nikdo z nás neumí všechno – a už vůbec ne, že by chlapi rodili a kojili. A žena holt zase sama nevymění kolo náklaďáku.

Martina: Ale v Británii už je schváleno, že se nesmí říct „těhotná žena“, ale musí se říkat „těhotný člověk“.

Jaroslav Matýs: A to je to, čemu nerozumím, a myslím, že nás za to příroda potrestá. A myslím, že většina, aby nebyla ostrakizována a napadána, raději mlčí. Víte, jak je to v přírodě: každá hloupost, dotažená do konce, nás potrestá – a pak se srovnáme.

Dnes už se ví, že mužský a ženský mozek, díky hormonům v nitroděložním životě, je jinak strukturován a jinak pracuje

Martina: Myslíte, pane doktore, že může být z nějakého úhlu pohledu, třeba odborného, dobré to, o co se snaží současná ideologická móda? To znamená vytvořit pro děti jakési bezpohlavní korektní zóny, kdy ve školkách nebudeme dávat chlapcům autíčka, protože tím je předurčujeme pro nějaký zastaralý model předpokládaného chování mužů. A holčičkám zase nebudeme dávat panenky, protože proč. Myslíte, že se na to dá podívat i tak, že to třeba může přinést něco dobrého? Nebo jako starý praktik říkáte: „Nevím co.“

Jaroslav Matýs: Použiji slovíčko „korektní“. Nevím, co je korektního na tom vymazat pohlaví. Vůbec nevím, co je na tom korektního, a ani to nechci pochopit, protože příroda hloupá není a ví, proč to takto rozdělila. Neustále mluvíme o selském rozumu a tady selský rozum ustoupil. Nebo se bojí? Nevím, ale rozhodně není korektní udělat unisex, nebo jednopohlavní, případně bezpohlavní lidstvo, protože příroda bezpohlaví nezná. I živočich, který je hermafrodit, musí být dvoupohlavní, a tento koncept, který někdo nějak vymyslel – nevím kdo, a ani mě to nezajímá – když dotáhneme dokonce, což vypadá, že asi jo, tak nás příroda skutečně potrestá. Protože potrestání je vždy katarze, musí se projít bolestí, jinak to nepůjde. Takže nás čeká něco, u čeho neumím predikovat, jak nebo jakým způsobem to dopadne, ale lidstvo musí prozřít. Právě rozdílnost pohlaví, to, že tam je XY, ukazuje role.

Neříkám, že rodinné prostředí, kde jsou jednopohlavní páry, nemůže být dobré. Ale v přírodě to není tak, že by si vzaly dítě. Výjimečně ano, tomu rozumím, ale archetyp chování otce a matky začíná hned po narození, a to nikdo nenahradí. Podívejte se na Freuda a další psychoanalytické, psychoterapeutické, ale i kognitivně behaviorální nebo integrované směry: vždy je tam obsažen respekt k tomu, že ženy a muži to vidí jinak, protože dnes už se ví, že mužský a ženský mozek, díky hormonům v nitroděložním životě, je jinak strukturován a jinak pracuje. A právě tato rozdílnost je důležitá pro vývoj evoluce, neboli zdokonalování, nebo možná v současné době i zhoršování, to nevím. Ale připadá mi jako strašný sociální experiment, když učíme, že pohlaví není.

Jsme si rovni, ale nejsme stejní. Podle výzkumů, když se rozdají dětem hračky, tak kluci automaticky přiběhnou pro autíčka, a nikdo je to neučil. A holky si automaticky vezmou panenky. Takže už nemluvňata se chovají rozdílně.

Martina: Napadá mě seriálová otázka: „Komu tím prospějete?“ Přemýšlím totiž nad tím, kdo může mít prospěch z toho, že se snaží v lidech vytvořit pocit, že když jsme si rovni, tak jsme také všichni stejní.

Jaroslav Matýs: Rovni si jsme, ale nejsme stejní. Psychologové dělali velké výzkumy: rozdaly se hračky, a kluci automaticky naběhli na autíčka, nikdo je to neučil. Holky si automaticky vzaly panenky. Takže i nemluvňata se chovají rozdílně, a jestli někdo dělá sociální experiment, že je budeme odnaučovat základy, které v sobě máme, tak když to vezmu freudovsky, mělo by to vést k nějaké formě neurózy, protože hormony se stejně ozvou. A co pak se situací, že: „Jsem sice chlap, ale jsme jedno pohlaví“? Co ženy, které řeknou: „Já mám emoce silnější než ostatní, ale budu se chovat jako chlap, protože jsme stejné pohlaví“? Myslím, že to nemůže dopadnout dobře.

Martina: Pane doktore, k čemu může vést skutečnost, o které jsem se dočetla, že v Británii se množí děti, které jsou zmatené, protože se nemohou najednou rozhodnout, jestli budou kluk nebo holka? Co to z vašeho odborného pohledu může společnosti a jednotlivcům přivodit?

Jaroslav Matýs: Toto není jenom v Británii, mám to v ambulanci už také. A teď trošku narazím na identifikaci: Společnost řekla, že budeme oboupohlavní – a můžeš si zvolit pohlaví. A v tom okamžiku na to naskočily děti v pubertálním věku, kdy v tomto období normálně hledají svou roli, své místo. Kamarádka lékařka, psychiatrička řekla: „Víš, moje dcera lezla po stromech, běhala a skákala s kluky, hráli si na válku, už jsem myslela, že to není úplně ženské. A pak naskočily hormony a ona chce být matkou, už je to celé úplně jinak.“

Martina: Jasně, v určitém věku slezla ze stromu a začala se fintit.

Jaroslav Matýs: Ano. Říkám, kdyby žila v dnešní době, tak začne vymýšlet, že je kluk, že bude prostě klukem.

Martina: A než se rozkouká, tak ji přeoperujeme.

Jaroslav Matýs: Tak ji přeoperujeme, nebo hormonálně přeléčíme, změníme pohlaví. To se dneska děje už i u nás, z mého pohledu naneštěstí bez konzultace s dětskými psychiatry. Ale tím nechci nikoho odrazovat, spíš je to takto: vývojově jsme se někam dostali a psychiatrie reaguje na sociální podněty, na společenskou poptávku. Nedávno mi řekla v ambulanci jedna holka: „Pane doktore, už mám svoji holku, má 13 let.“ A já na to: „Aha, a jak to myslíš?“ Ona: „Už jsme spolu tři měsíce, máme se rády a držíme se za ruce. A kluci mají kluky.“ Já jsem už to nevydržel: „Jak to myslíš?“ Odpověděla: „Dneska je to moderní, cool, že holky mají holky a kluci mají kluky.“ Vnitřně jsem se zděsil, protože vím, co se v tomto vývojovém období hledání identity děje, a to jednak ve společnosti, a také pohlavně. Můžu uvažovat: jsem muž, nebo žena, můžu identifikovat, jestli mám rád spíš ženy, nebo muže. Ale když se v tomto věku uvolní hranice bezbřehé naivitě, bez zkušenosti, v situacích, kde i dospělý má problém se zorientovat…

Opět řeknu příklad z ambulance: Mám tam rodinu s dítětem, v rodině je otec přeoperovaný na ženu. Průšvih jak hrom, protože ten žena – řekl jsem cíleně TEN žena – zůstal muskulaturou chlapem, a řekl mi, že je z toho nešťastný, že udělal chybu – zůstal dál automechanikem nákladních vozů. V ambulanci jsem se ho ptal: „Jak vás mám oslovovat?“ No, je problém. Ale dítě se chová nejrozumněji, mluví stále tak, jako dříve, vůbec se s tím nepáře.

Vrátím k tomu, že se množí – oni se nemnoží, my jsme je doslova a do písmene vyrobili. Nemnoží se děti, které mají problém se sexuální identifikací, je to běžný vývojový koncept, kde se kromě pohlavní identifikace hledají také ve společnosti, zda má smysl tady být, puberťáci si kladou i existencionální otázky. Mám to v ambulanci neustále: „Já se zabiju, jsem tady zbytečně.“ A tam musíte odlišit depresi od běžného bilancování. Ale taky je v tomto období nejvyšší riziko sebevražd, protože když nemá oporu v rodině, neboli nemá vztah s někým, s kým to může probrat a sdílet, tak to končí náhlou sebevraždou nebo sebevražedným jednáním jenom proto – a nemusí to být deprese – že hledá svou identitu.

Dnes je to tak, že některé děti vydírají výhrůžkami sebevraždou, když něco chtějí, protože jsou vychovány tak, že mají na všechno bezpracný nárok. Je to sebevědomí, nebo sobeckost?

Martina: A narůstá množství těchto, řekněme, zkratů?

Jaroslav Matýs: Sebevražednosti asi narůstají, statistiku přesně nevím, ale není to nijak dramatické. Spíš si myslím, že je to záležitost jednoho jevu: dnes se adolescenti, ale i malé děti doslova do písmene naučili vydírat dospělé: „Já se zabiju.“ A paní učitelka neví co s tím, protože my jsme posunuli hranice tabu smrti, zabití. Stačí se podívat do médií, jak se vyjadřují politici, jak se vyjadřují jistí lidé, a jak se vyjadřují i novináři – teď trošičku do vašich řad – ty expresivní výrazy, a dnešní generace to má za normu. A to, že smrt je tabu, že se s tím nežertuje, to už neplatí, oni to často v tomto, ale i v nižším věku používají jako nátlakový prostředek. Takže máme běžně žádost o akutní psychiatrické vyšetření, přitom je to běžná vyděračská taktika, ale všichni se bojí. A děje se to jen proto, že my dospělí, zkušení, jsme posunuli tuto hranici tak daleko, že tato slova dnes spíš vyjadřují nějaké hrátky, než reálný obsah.

Martina: Znamená to, že bezbřehá výchova, odsunutí mantinelů do dálky tak, že už ani nejsou vidět, nezpůsobují, že by děti byly samostatnější, sebevědomější a šťastnější, jak je nám předkládáno? Schválně používám trpný rod – ale způsobuje to jejich zmatenost a ztracenost?

Jaroslav Matýs: Nechci úplně generalizovat, ale můžu mluvit o těch dětech, které jdou tímto směrem; je hromada zodpovědných dětí – a zase nechci jít dále. Jestliže těm, kteří zneužívají tuto možnost, (člověk to má v sobě, někdo víc, někdo méně, je to o povaze a taky o dané rodině, a o tom, po kom dítě zdědilo povahu) umožníme mít sebevědomí jen proto, že se domnívají, že mají na všechno bezpracně nárok – tak je to sebevědomí, nebo sobeckost?

Martina: Máte na mysli princip, že neexistuje, že by někdo vyhrál závod, protože vítězové jsou všichni?

Jaroslav Matýs: To ani ne. Mám na mysli sobeckost v tom, že setřeme proces: „Jestli něco chci, musím se k tomu dopracovat,“ ale učíme: „Jsem tady, tak na to mám nárok“. A to je sobeckost, ke které vedeme tuto generaci. Tedy já už ne, můj syn už vyrostl. Nevím, jestli je to sebevědomí, nebo sobeckost vůči okolí, když mám na všechno nárok bez ohledu na to, co to dělá s ostatními. Protože když musím jít do procesu, kdy si musím něco zasloužit, odpracovat a spolupracovat, tak je k tomu potřebná pokora, a projití tímto procesem jako takovým. A opět jsme u hierarchie, kdy mě někdo šéfuje, řídí – a já jsem naštvaný: a buď vypadnu, nebo mě v daném kolektivu, týmu, někdo udrží. Takže sobeckost, ke které vedeme populaci, nikdo nenazve sobeckostí, ale řekne: „On je sebevědomý“. Dobře, tak jestliže jsi sebevědomý, tak ukaž, co umíš. A tam velice rychle narazíte, protože sebevědomí já vnímám archetypálně tak, že něco umím, a okolí mi to dává najevo: „Jsi v tomto dobrý.“ Ale nespočívá v tom, že: „Já chci, protože jsem.“ To podle mě není sebevědomí, ale iluze, kterou my dětem implementujeme. Třeba, když jim jejich rodiče říkají: „Jsi úžasný, perfektní, neskutečně dobrý.“ Zkušení psychologové o tom mluví tak, že to vede k tomu, že si děti myslí: Jsem sebevědomý, protože jsem bez chyb. Jsem úžasný, proto mám sebevědomí.“ Tak to ale není, každý máme chyby.

Přes chyby se učíme nejvíc, selhání slouží k tomu, abychom se zlepšili, nebo zdokonalili, udělali to jinak – a neznamená to, že jsem zlý. Dnes je to dokonce až tak daleko, že když máte jiný názor, tak jste automaticky zlý, a když něco nezvládnete, tak jste k ničemu. Stačí se podívat na tuto generaci, jak si vyčítají, že nemají stejné nebo značkové mobily. To je tak pokřivené, že děti ze slabých sociálních skupin začnou být sobecké právě proto, že je ostrakizují jiní, kteří nemusí nic dělat, ale ti v sociálně slabých rodinách většinou něco dělat musí.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za další velmi podnětný rozhovor.

Jaroslav Matýs: Já velmi děkuji vám.

Jestli na něčem můžeme opravdu silně pozorovat negativní změny v západní společnosti, tak jsou to mezilidské vztahy, krize vzdělávání a školství – a porozumění si s mladou generací. Jsou to jevy zásadní, ale adekvátní pozornost se jim nevěnuje. O tom, jak se mění naše děti, mládež a jak se na tom podílíme my sami, si dnes budeme povídat s člověkem povolaným, psychiatrem a soudním znalcem v tomto oboru, hypnoterapeutem, knězem – a kromě toho také pedagogem a spisovatelem, profesorem Maxmiliánem Kašparů.

Martina: Pane profesore, přečtu vám jeden názor: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování, neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Vy tento výrok asi poznáváte, pronesl jej asi v roce 390 před Kristem filozof Sokrates. A když ho čtu, tak nevím, má nás to uklidnit, že tento pohled na mládež, tedy že je zkaženější, nevychovanější a třeba i hloupější, než jsme byli my, je starý jako lidstvo samo? Má mě to uklidnit, nebo, nehledě na Sokratův výrok, je v současnosti s mládeží něco jinak?

Max Kašparů: Toto je letitá zkušenost, která říká, že dospělí si myslí, že lepší svět odchází s nimi. A mladí si myslí, že s nimi přichází lepší svět. To je také jeden z výroků. Dělám dětskou psychiatrii už 45 let a pohybuji se v problematice dětí a mladých lidí, ať už jde o jejich choroby, problémy, drogovou scénu, alkoholismus. A vidím, že nám to početně roste. Kdybych měl srovnat, tak před 45lety jsem byl na pelhřimovském okrese jediný dětský psychiatr, a čekací doba v mé ordinaci nebyla žádná. Dnes jsme v tomtéž regionu tři dětští psychiatři, a objednací doba je 3 až 4 měsíce. Čili rostou nám problémy. A to, co řekl Sokrates, možná viděl z malého prostoru, protože tenkrát nebylo možné, aby řekl: „Takhle to vypadá v Americe, v Anglii nebo v Rusku.” Viděl to ve svém městě, které prakticky nikdy neopustil, a zgeneralizoval to, zevšeobecnil na všechna místa tehdejšího známého světa.

Když jste četla, jak to vypadá v různých zemích, tak se ukazuje, že to je celoplošné, a o to více je to nebezpečnější, než v době Sokratově. Je to lavinová nejen epidemie, ale pandemie problémů. Dneska je moderní problémovým dětem říkat, že mají takzvané ADHD. Jedna učitelka mi nedávno řekla, že má ve třídě 27 dětí, sedm dětí s ADHD. Ať se na mě lékaři nezlobí, rodiče, učitelé ani psychologové, ale na tuto diagnózu prostě nevěřím. Mladý chlapec, kterého se nedotkla výchova, nedostal žádné přirozené základy chování, neví, co se má a nemá, neumí rozlišovat mezi dobrem a zlem, takže se chová uzurpátorsky, nevychovaně. A protože nemůžeme říct, že je nevychovaný, tak mu dáme nálepku ADHD, čili že není nevychovaný, je nemocný. Takže mu nasadíme nějaké léky na uklidnění, na léčbu ADHD, čímž jsme ale, prosím, nic nevyřešili. Připadá mi, že léky, které se dávají na tuto pseudodiagnózu, se podobají lékům proti bolení zubů, kdy spolkneme tabletu, zub nás nebolí, ale kazí se dál. Tak je to i dnes se situací mladých lidí.

U nás počet deprivantů roste. Doporučil bych knihu pana Koukolíka, jehož si považuji jako vzdělaného patologa, který v knize „Vzpoura deprivantů“ vysvětluje, o co v této společnosti jde. Tito mladí lidé jsou duševně zdraví, ale morálně, mravně a eticky pokřivení, a my tomu dáváme diagnózu. Takže to je důvod, proč s tímto nemohu souhlasit. Negativa nám rostou. A teď slyším ministerstvo školství, to je taková krásná fráze: „Problémy budeme monitorovat a v budoucnu přijmeme účinná opatření.“

Martina: Pokud možno ještě ve střednědobém horizontu.

Max Kašparů: Ještě ve střednědobém horizontu. To jsou fráze, které nic neobsahují, tazatel, kterému leží na srdci budoucnost tohoto národa, se tím odbude, a pokračuje se dále v negativech. Mám spoustu učitelů, kteří se ne jenom léčí ze stresu, který mají ve školách, ale dokonce z tohoto povolání utíkají – a na jejich místa nastupují nekvalifikovaní učitelé, kteří nemají naprosto žádné pedagogické vzdělání. A domnívat se, teď se omlouvám předem učitelům, že zvýšením platů pedagogů se zkvalitní výuka – tak to půjde velice těžko, protože je nekvalitní materiál, přes který se to pedagogovi, i když je sebelepší a má úžasnou snahu děti něco naučit, těžko povede, protože děti jsou zlé, nevychované a vůbec jim nejde o to, aby se něco dozvěděly. Nejde jim bohužel o vzdělání, a toto už nám přešlo na střední, i vysoké školy.

Diagnóza ADHD se často dává dětem proto, že se nemůže říct, že jsou nevychované a morálně pokřivené. Tak jim raději předepíší léky.

Martina: Pane profesore, znamená to, že si jako renomovaný dětský psychiatr myslíte, že ADHD neexistuje? Plošně prostě neexistuje?

Max Kašparů: Tak plošně, jak se uvádí, to v žádném případě není. Lékaři dávají diagnózu ADHD každému zlobivému dítěti. Vím, že existuje lehká mozková disfunkce, existuje perinatální poškození dítěte, které se rodí. Musíme ale rozlišovat mezi tím, co je choroba, a tím, co je chování. Ale taková šíře? Znovu říkám, to je epidemie ADHD. Nikdo mi nevysvětlil, jaká je podstata, všechny projevy, ne jenom symptomy, jaký je syndrom celého tohoto onemocnění. O tom by se měla mezi lékaři otevřít diskuse.

Martina: Takže myslíte, že percentuálně je třeba 80 procent z těchto dětí, teď jsem jen plácla nějaké číslo, spíše spratečky, než že by byly nemocné?

Max Kašparů: Ano.

Martina: Ale tyto, když budu hrubě hovořit, spratečky, jsme z nich vlastně asi vychovali my. Protože kdo za tím stojí? Kdo je viníkem? Vždy se nám uleví, když ukážeme prstem. Takže mohou za to rodiče, škola, nebo nové ideologie, které pronikají do škol? Co se stalo, že děti, které by normálně pravděpodobně vyrůstaly zdravě, mají tyto potíže, a narůstá počet dětí, které mají psychickou zátěž?

Max Kašparů: Dítě se nenarodí špatné, a často se ani nenarodí špatně. Ale narodí se do prostoru, kde je tolik faktorů, které jste vyjmenovala, a ještě více. Je tam rodina, která nevychovává, tak jak by měla. Víte, v minulosti bylo trendem vychovat dítě slušné, protože se říkalo, že ze slušné rodiny by měly vycházet slušné děti. Dneska už toto vůbec u rodičů není tak silná tendence. Nechci paušalizovat, že je to tak všude, ale u velké části rodin nejde o to vychovat dítě slušné, ale vychovat dítě úspěšné. K úspěšnosti se může často dojít i neslušností, čili je to jakoby zmrzačené svědomí. Všechno můžeš, všechno je ti dovoleno, nic není tabu.

Jsme společnost, která bourá tabu, dneska už zde nic není tabu. V naší společnosti prakticky nic není hanba. Vytratil se stud, z rodin, ze společnosti se vytrácí pocit studu, hanby – za toto se stydím. To je dne slovo, které možná už mladá generace vůbec nezná, tedy „stydět se“ za něco. Vždyť přeci všechno mohu, na všechno mám nezadatelné lidské právo, nezcizitelnou občanskou svobodu, proč bych toho nevyužil, to moji předkové neměli. Čili taková rodina se domnívá, že jim jejich děti vychová škola, ale škola se domnívá, že si své děti vychová rodina. To je ale věc rodiny, ne školy, protože škola je od toho, aby učila, a rodina od toho, aby vychovávala. To se musí rozlišovat.

Dnes, když někdo pohladí dítě po hlavě a pochválí ho, tak je podezírán z pedofilie. Muž pustí ženu do dveří, a je to sexuální harašení. Je těžké žít ve společnosti, kde je vše naruby, ztratila se přirozenost a vše se musí dělat podle nepřirozenosti.

Martina: Vychovávat má rodina. Ale řekněte mi, má k tomu dnes rodina kompetence, když zabrousím do módních trendů, které jdou napříč světem? A nedá se hovořit jen o naší republice, Evropě nebo Americe, je to plošné. Nejsou někdy rodiče částečně rukojmími státu, protože někdy, když poslouchám nové výchovné trendy, tak mám pocit jako za komunismu, kdy dítě nepatřilo rodině, ale vychovávalo se pro stát, vychovával se občan? Třeba v Norsku to už dotáhli k dokonalosti, ve Skotsku se nesmíte dítěte dotknout, když se ho dotknete, tak už je zle, je to jako útok. Zažila jsem rodiče, kteří říkali: „Já na dítě řvu a ono mi řekne, že půjde na sociálku.” A ta maminka, jedna známá, na něho křičela, a říká: „Prosím tě, běž tam, běž jim říct, že ti nechceme koupit mobil za 20 tisíc korun a že trváme na tom, že nebudeš mít čtyřky. Běž říct, jak ti tady strašně ubližuju.” Ale zároveň jí v hlavě trochu cinkalo – a co když vážně půjde?

Max Kašparů: To, jak jsou nastaveny hodnoty společnosti, je jeden velký problém, protože rodiče jsou dotlačeni do role, kterou musí plnit, a pokud ji neplní, tak se mohou dostat do maléru. Už jsme příliš svázáni předpisy a zákazy. Uvedu příklad, který se netýká dětí: U nás v domově důchodců nesmí vzít sestra starou dementní paní, která utíká v lednu neoblečená, protože je dementní, zmatená, dezorientovaná, za ruku a dovézt ji zpátky na pokoj, protože by tím vstoupila do integrity její osobnosti. Musí ji přemluvit, aby se vrátila. Dnes, když učitel pochválí dítě, tak je to pozitivní diskriminace. Když ho pohladí po hlavě a řekne: „Dnes jsi to dobře napsal,” tak už je podezření z pedofilie. Čili muž vás pustí první do dveří, a už je to sexuální harašení. Je těžké žít ve společnosti, kde je všechno naruby, kde se ztratila přirozenost a musí se vše dělat podle nepřirozenosti. A kde v tomto případě menšina, která má nezadatelná lidská práva, chce předepisovat společnosti. Ať už to, že si půjde stěžovat na sociálku, nebo že učitel nesmí pochválit, pohladit. Je těžké být dneska rodičem, je těžké být učitelem. A to se potom projevuje u nás v ordinaci, kde je nabyto, protože, použiju slovo, které nemám rád, rodiče i učitelé jsou z toho blázni a děti se z toho blázny stávají. Už i pomalu psychiatr je z toho blázen.

U dětí roste agresivita, která se šíří prostřednictvím sociálních sítí. Učitelé chodí do školy se strachem.

Martina: Nechci, aby moje otázka byla návodná, ale to, co popisujete, může stát i za fenoménem, který asi nepamatuje nikdo z nás, žádná generace – a to opravdu značně eskalující násilí mezi dětmi. Nejen vůči dospělým, ale vůči sobě navzájem, či učitelům. Gangy malých tyranů řádí. Narůstá brutalita útoků – jako v Británii, tam jsme se u nás ještě nedostali, kde se dokonce v médiích mluvilo o epidemii násilných útoků nožem. Může za tím stát jen taková “trivialita”, že stejně tak, jako jsme zmatení my, uvádíme ve zmatek děti? Schová se za tím i to, že se děti mezi sebou vraždí?

Max Kašparů: Nerad slyším, že děti jsou – a teď se na ně hrnou všechna negativa. Mně je těchto dětí líto. Stojím na jejich straně, a když dělám soudně znalecký posudek na mladíka, kterému je 16, 17 roků, který stojí před těmi spravedlivými, co hájí spravedlnost, tak si říkám: „Neměla by tam místo toho chlapce sedět celá společnost, která má nastavené hodnoty tak, že to nejsou žádné hodnoty?” A zase bych neobviňoval tolik rodiče. Mně je jich taky líto. A je mi líto i učitelů, protože učitelé jsou bezradní: Nesmí to, tamto, a ono. Spíše řeší, co nesmí, než, co by měli. A děti jsou pod vlivem rodiny, školy, vrstevníků. A teď přichází to, co jim nejvíc škodí: tíhnutí k agresi. Zažil jsem následující situaci: byl jsem na výletě, kde byla nějaká škola. Byli jsme na zámku na Hluboké a představte si, že polovina dětí během prohlídky zámku hrála na mobilu bojové hry. Kouknul jsem přes rameno, co tam mají a ony hrají bojové hry – a průvodkyně vykládá historii zámku, kraje a všechno, což by mělo děti zajímat a nad čím by měly žasnout. A ony hrají. A učitelka jim nic neřekne, protože se jim bojí něco říct. Učitelé dnes chodí do školy se strachem.

Rozbíjení vztahů mezi lidmi je úmysl

Martina: Říkáte: tíhnutí k agresi. Ale kde se vzalo? Nepřistálo z cizí planety.

Max Kašparů: Agrese se šíří na sociálních sítích, kde se šíří ve hrách. Někdy vidím i na některé televizní stanici, že to už není pohádka, která by vedla dítě k rozlišování dobro, zlo, skromnost, lakomost, odvaha, zbabělost, což učila Němcová, Erben, Andersenovy pohádky. Dnes jsou tam příšery, které na sebe křičí a mlátí do sebe. No což, je to pohádka pro děti?

Martina: Je toto vývoj, nebo úkrok stranou?

Max Kašparů: Myslím, že je to úmysl, ale nevím odkud. Toto, co probíráme, je úmysl kohosi naprosto zdevastovat společnost.

Martina: Daří se rozbít mezigenerační vztahy.

Max Kašparů: Ale i vztahy mezi dětmi navzájem i mezi učiteli a dětmi. Vztahy mezi učiteli navzájem. Společnost se díky tomu strašně zatomizovala.

Martina: A vztah dětí k sobě samým, protože my je teď zaváděním všemožných módních trendů, proudů a ideologií do škol, vrháme před řešení, aby se rozhodovaly, zdali jsou kluk nebo holčička. Není toto také úmysl, když už se do toho pustím natvrdo?

Max Kašparů: Ano, je to úmysl. Ale já si stále kladu otázku, kdo za tím stojí a komu to slouží. Vím, čemu to slouží. Slouží to ke zmatku a chaosu v hodnotách, protože dítě pak neví: jsem kluk, nejsem kluk, jsem holka, nejsem holka. Toto už přechází i na rodiče. Nedávno se mi stalo, že mi do ordinace přišla vyděšená maminka se čtyřletou holčičkou. Já si říkal, copak se stalo, a ona říká: „Prosím vás vyšetřete ji, ona si do věku čtyř let hrála s bratrem, kterého má doma. A teď si hraje se stejně starou sousedovic holkou. Není lesbička? “

Martina: A co, byla?

Max Kašparů: Normální zdravé dítě, které si šlo hrát s kamarádkou. A maminka už má strach, jestli to není lesbička. To je chaos, jak jsem říkal, nastal obrovský chaos v hodnotách, v hierarchii hodnot. Je to všechno postavený na hlavu, a kdo to odnáší, jsou děti. My dospělí se tomu nějak ubráníme, ale děti v tom plavou.

Prosazováním nepřirozených tendencí jsou lidé uváděni do zmatku, takže jsou snadno ovladatelní

Martina: Setkal jste se někdy za dobu své praxe s tím, že by za vámi přišlo nějaké dítě a opravdu by řešilo, že si není jisté, jestli má to, nebo ono pohlaví? Protože teď se o tom neustále mluví, existují i neziskové organizace, které chodí do školek, a tam poučují děti, že se mohou v budoucnu rozhodnout, že si holčička nemusí hrát s panenkami a že se třeba rozhodne, že bude chlapeček. A my máme pocit, že to je běžné, že je toho spousta. Já osobně neznám nikoho, kdo by tyto potíže řešil, a přesto mám pocit, že to probíhá jako na běžícím páse. Tak se chci zeptat, jakou s tím máte zkušenost jako psychiatr? Je toto skutečně věc k řešení?

Max Kašparů: Já jsem se s tím nikdy nesetkal. Nikdy za mnou za těch 45 let nepřišel žádný chlapec, ani děvče ve školním věku, že by řekli: „Já nevím, co jsem.” Chodí potom, v dospělosti, v těch 19, 20, 25 letech. Ale tam už je to něco jiného, u těch, co přichází v pozdějším věku, bych řekl, že je to pravda. Kdežto u dětí na základních školách, tam je to vyprovokováno právě od těch, kteří toto šíří. A děti jsou ve zmatku. Teď si představte, že si jako lékař vždy musím klást otázku, co bude s takovým dítětem za 10, 20, 30 let. Bude to nesmírně nešťastný člověk, protože ve 14, 15, 16 letech udělá chybu v oblasti sexuální orientace. Dítě je v tomto věku v jakémsi sexuálním zmatku, udělá zásadní chybu, protože se rozhodne podle toho, jak to slyšelo na nějaké návodné přednášce, a bude dodatečně litovat. To není otázka na týden nebo čtrnáct dní, že si to potom rozmyslím, a bude to úplně jinak.

A učitelé i rodiče ho musí respektovat, protože nám tady řádí práva, která říkají, že se můžeš rozhodnout, jak chceš, pro co chceš. To je nesmírný chaos ve společnosti a neřeší se to, nechává se to běžet, nějak bude. A organizace, které toto propagují, mají na to právo, protože je to menšina – a menšiny se musí respektovat a tolerovat. Čili já vývoj v psychosociální oblasti nevidím nijak pozitivně.

Chaos jde tak daleko, že si třeba žena vezme sama sebe, nebo někdo tvrdí, že by se lidé neměli množit, protože produkují moc CO₂ a spotřebovávají kyslík

Martina: Obecně se dá říct, že tomu je svět vcelku vstřícný, nakloněný, když budu hovořit v plurálu majestaticu, když se nějaká filmová hvězda v Kanadě rozhodla, že svému dítěti nenapíše do křestního listu, zda je to kluk či holka, aby si mohl, nebo mohla, jednou vybrat, tak všichni kvitují, že je nesmírně osvícená, a je to následováníhodný trend. Co se nám z toho může etablovat? Co se může stát v hlavách dětí? Vy máte odborné zkušenosti.

Max Kašparů: Zmatek. Pokud je člověk ve zmatku, je lépe manipulovatelný. Myslím, že to je první krok k těžké manipulaci člověka. Dostat ho do chaosu a zmatku. Tehdy je ovladatelný, to se z psychologie ví. Pokud je člověk v klidu, může se klidně rozhodovat, je zralý na nějaké rozhodování, nedělá tolik chyb jako člověk, který je ve zmatku, v napětí, neklidu, chaosu. A má-li se rozhodnout, tak co prvně takový člověk udělá? Obrátí se na dospělého, ale na toho, kdo mu přitaká, kdo bude souhlasit s jeho názorem. Jde to tak daleko, že v Itálii se jedna žena vdala sama se sebou. Vzala si sama sebe. Potom jsem se v nějakém časopise dočetl, že to je úžasná věc a novátorský čin. Nebo nějaká německá žena říkala, že bychom neměli mít děti, že bychom se jako lidstvo neměli dál množit, protože děti vyprodukují spoustu CO₂ a spotřebují hodně kyslíku.

Martina: Vyloženě neekologický počin.

Max Kašparů: No jistě, mít děti je neekologický počin. A teď budeme ekologicky stávkovat, aby toto a tento. Je tady ještě jedna věc. Nemám nic proti Zeleným, chtějí čistou vodu, čistý vzduch, lesy, pole, čisté řeky, všechno chtějí čisté. Dobře, beru, souhlasím. Ale já jsem od nich ještě neslyšel, že by chtěli ekologické nitro člověka. Že by chtěli čisté vztahy, čisté srdce, svědomí, čisté jednání. To nikoho nezajímá. Taková neziskovka tady ještě nevznikla, že by chtěla, aby i interiér člověka byl v čistotě. A pokud je v interiéru člověka nečistota, tak je tam chaos, zmatek a snadná manipulace takovými lidmi.

Abnormalita vystřídala normalitu, nepřirozenost přirozenost. Můžete si vzít lustr, sochu a kdo to nechápe, je zaostalý. A nikdo tomu nezabrání, protože bychom se tím prý dotkli lidských práv bláznů, kteří toto prosazují.

Martina: Snadná manipulace. K tomu pravděpodobně vedou kroky, které teď v moderní společnosti vedou vůči jejím občanům. Znovu se vrátím k tomu, co jste pojmenoval tak, že vám to připadá jako úmysl. Myslíte, že takto rozkolísaná populace je snadno ovladatelná a dobře se jim vládne?

Max Kašparů: Ano je.

Martina: A myslíte si, že to má někdo takto promyšleno? Protože to je proces, který zde není rok nebo dva. To se připravovalo dlouho, protože jsme naklepaní velmi slušně.

Max Kašparů: Představte si, že se vyskytne nějaký “blázen”, který se rozhodne, ať už muž, nebo žena, že si chce vzít za muže sv. Václava na Václavském náměstí. Co bude následovat?

Martina: Mnoho gratulací…

Max Kašparů: Mnoho následníků a mnoho těch, kteří se budou zastávat jeho práv. Pokud mu nebude chtít společnost, čili stát, odhlasovat, že je možné si vzít sochu, tak je taková společnost špatná, nemoderní, nepokroková, když toto nepochopila. Tak se mu to povolí, že ano. Ten si vezme sochu z Palackého náměstí, ten Jiráska od ministerstva zdravotnictví. To by ještě šlo, ale když si vezme sv. Václava z Václaváku, dobrý, ale co s tím koněm? Alespoň budou mít děti koně. Toto je nesmírný chaos, a pokud je to odněkud řízené, tak nevím odkud. Nejsem nějaký přítel iluminátů a zednářů, ale ať přijdete s kdejakým hloupým nápadem, tak žijeme v době, kdy hloupé nápady mají zelenou.

Martina: Vlastně žádný nápad není dostatečně hloupý, aby někdo měl odvahu říct: „Vždyť je to hloupost, copak to nevidíte?” Britce, která si vzala lustr, taky nikdo neřekl, že to není úplně dobrá životní volba.

Max Kašparů: Možná se jí rozsvítí. Ale uvidíme.

Martina: Vidíte, možná se jí rozsvítí. Kdy se nám může rozsvítit? Co způsobí, že by nám mohlo zablikat a řekli bychom si: „V celé historii lidstva většinou spolu žil muž a žena, protože z tohoto spojení mohly vzniknout děti, aby se zachovalo lidstvo, rod. Možná na tom něco je, i když je to tak staromódní.”

Max Kašparů: Mám dojem, že žijeme v jakési sinusoidě, kdy to teď jde dolů, a přijde doba, kdy se to odrazí ode dna a půjde to zase nahoru, vrátíme se zpátky a budeme obdivovat retro. Ale to nějakou dobu potrvá. Jenom se obávám, jak pojmenovat dno, od kterého se to odrazí. Pokud člověk nemá starosti, tak si dělá starosti. Nedávno jsem četl příspěvek pana profesora Höschla, kterého si považuji jako lékaře a člověka, a ten v tom článku říká, nebudu citovat přesně, že pokud lidé nemají starosti, tak si dělají starosti. Pokud to nemám, tak si to vytvářím. To je přesně ta maminka, co za mnou přišla se čtyřletou holčičkou. Měla doma všechno, všechno zajištěné, neměla žádné finanční, bytové a nevím jaké starosti. Tak měla starost, zda holčička ve čtyřech letech není lesbička, protože si hraje se sousedovým děvčetem. Čili pan profesor měl pravdu, je to tak. Až by se skutečně ukázaly starosti, hladomor, válka, psychologická krize, cokoliv jiného, tak by lidé neměli tyto problémy, protože by museli řešit to, co je prvořadé.

A nám se abnormalita stala prvořadou záležitostí. Abnormalita vystřídala normalitu, nepřirozenost vystřídala přirozenost. Ale existuje dost lidí, kteří to kritizují, ale co mají dělat? Co mají tito lidé dělat? Já to kritizuju, vy to můžete kritizovat, všichni u nás v obci to mohou kritizovat, ale stejně proti tomu nikdo nic neudělá, protože blázen, který to postaví hlavou dolů a nohama nahoru, si to bude nadále prosazovat a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Dokonce bych řekl, že mu v tom nemůžeme zabránit, protože bychom se prý dotkli jeho lidských práv.

Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za dnešní rozhovor v poslední den letošního roku, a do toho příštího přeji Vám a všem posluchačům vše dobré.

Max Kašparů: Já Vám také děkuji a taktéž přeji vše nejlepší do dalšího roku.

Martina: Už jste tady otevřel, že existují jevy, ze kterých se nám už podařilo udělat klišé. Myslím, že proto, že jsme o nich dlouhá léta a tak prázdně mluvili, takže teď, když už se něco konečně kolem toho začíná dít, už to vlastně nikoho nebaví. Což je třeba právě sucho.

David Storch: U sucha, řekl bych, tomu tak je.

Martina: A mám v rukávu další, mám široké rukávy, totiž oteplování. To je další taková věc. Klimatické změny – sucho, také se nám otepluje. Samo o sobě to pro přírodu nemusí znamenat žádnou hrůzu, protože biodiverzita kvetla i v dobách, kdy bylo mnohem tepleji, pokud vím, vzpomínáte holocén, kdy bylo organismům teploučko a nesmírně jim to svědčilo. Jak tedy vy, jakožto biolog, vnímáte věčné diskuse o oteplování, o změnách klimatu?

David Storch: Jednou věcí je, že se Země skutečně otepluje, to je dnes nesporné. A pak je v tom spousta dalších věcí, které jsou sporné. Jedna věc je vliv člověka, který je dnes mainstreamem považovaný za neoddiskutovatelný. Já si tím úplně stoprocentně jist nejsem, ale měl bych tendenci věřit tomu, že lidský vliv v oteplení je. Spíš tím chci říct, že to je věc, která je pořád otevřená. Spousta lidí si myslí, že je uzavřená, ale já si to nemyslím – je otevřená, byť dnes je celkový příklon vědeckého mínění k tomu, že to způsobuje člověk.

Další spor je o to, zda je současné oteplení bezprecedentní. Na to mám jasný názor, který je podpořen vědeckými publikacemi a vědeckými studiemi. Je to oteplení, které je relativně velmi výrazné v průběhu holocénu, to znamená během posledních dejme tomu tisíců let, ale rozhodně není takto velké oteplení bezprecedentní. Když se podíváme hlouběji do minulosti, tak v poslední době ledové, prostě za posledních sto tisíc let, zde takto prudké změny klimatu byly. To znamená, že z tohoto hlediska nejsme v době bezprecedentního globálního oteplování. Třeba konec doby ledové se vyznačoval ještě o hodně výraznějším a rychlejším oteplováním. Bezprecedentní je to určitě v tom, že dříve v tom určitě neměl vliv člověk, a dnes pravděpodobně ano. Takže ano, ale z hlediska rychlosti ne. Další věcí je, kde je spor, který je samozřejmě neřešitelný, jak to půjde dál. A o tom si opravdu netroufám nic říct.

Martina: Odborníci o tom diskutují, diskutuje o tom také laická veřejnost. Další klišé je jakýmkoliv způsobem vzpomínat kampaň kolem mladé Gréty. Ale přesto, jak vy, jako odborník, vnímáte tuto aktivitu? Naplňuje vás to nadějí, že se tento problém přesouvá do diskusí běžných lidí, a ne odborníků, nebo si naopak myslíte, že to vlastně odborné diskusi víceméně škodí?

David Storch: Opět bych řekl, že se nemohu přiklonit ani k jednomu, a to proto, že moc nerozumím hysterii kolem Gréty, a to ani v jednom směru. Spousta lidí se strašně rozčiluje nad tím, že ona jako by založila nějaké úplně nové hnutí. Má to nějaké náboženské rysy – prorok a tak.

Mohlo by hrozit, že některá řešení klimatických, ekologických problémů, by mohla přinést jiné problémy. Máme slavný případ, kdy se myslelo, že biopaliva vyřeší problém s emisemi, a ukázalo se, že působí ještě větší problémy, a s emisemi nepohnuly.

Martina: Hovoří se spíše o nové ideologii.

David Storch: Jasně. Rozumím, že to tam je, na druhou stranu neřekla nic, co by neříkali vědci třeba z klimatického panelu. Ona prostě řekla: „Změny jsou velké, může za to člověk, je potřeba s tím něco dělat, konkrétně omezovat emise.“ To vědci říkají také. Ne, že bych se s tím stoprocentně ztotožňoval, ale teď to říkám proto, že nerozumím, proč se z toho stala taková bouře, když ona říká vlastně to, co je vědeckým konsensem (to neznamená, že je to pravda, ale prostě koncensus).

A na druhou stranu nerozumím tomu, proč to spustilo takovou nenávist, celé toto hnutí, protože to je věc, která je zde už déle. Vidím tam určitě nějaké nebezpečí, to beze sporu, a toto nebezpečí je celkem nabíledni: jde o to, že když se tyto problémy takto zjednoduší, tak hrozí, že se s vaničkou vylije i dítě. Nebo že to bude mít nějaká řešení, která, když se uskuteční, tak to jednak nevyřeší a navíc způsobí jiné problémy. Koneckonců máme tady slavný případ s biopalivy, kdy se myslelo, že ta biopaliva vyřeší problém s emisemi a ukázalo se, že způsobí ještě mnohem větší problémy, aniž s emisemi nějak pohnuly.

Problém je v tom, že se všichni soustředí na jeden problém současného světa, tedy oteplování, ale přitom problémů existuje celá řada, koneckonců jsme o nich zde mluvili. A při řešení jednoho problému, to znamená omezení emisí CO2, se zanedbá, že omezení emisí CO2 se může dělat různými prostředky, z nichž některé mohou mít fatální následky. Zanedbá se například, že za oteplení může řada dalších efektů. CO2 není zdaleka nejvýznamnější skleníkový plyn a tak dále. To znamená, že riziko vidím, ale na druhé straně si nemyslím, že je potřeba se nějak strašně kvůli tomu rozčilovat. Prostě mladá holka měla pocit, že vědci to říkají tak nějak nevýrazně, tak to řekla výrazněji.

Existuje společenská objednávka zamezit globálním změnám, byť to možná nejde. A to může mít pozitivní i negativní následky.

Martina: Myslím, že by asi nikomu nevadila Gréta jako taková, spíše to, co jste nazval hnutím, které se kolem ní soustředilo, a stalo se z toho něco, co lze jen velmi těžko uchopit a pochopit.

David Storch: Tak to ale s hnutími bývá. Připadá mi to podobné, jako sociální hnutí v 19. stol., které bylo také hnáno dobrými úmysly, situací dělníků v továrnách. Když se podíváte na líčení nebo obrazy z továren, tak to bylo opravdu hrozné. A vedlo to k reakcím, z nichž některé byly docela dobré. Vnikly různé systémy, koneckonců v západní Evropě, a vůbec na Západě, se dělníkům nyní nevede špatně, ale zároveň to vedlo k socialismu a podobně. Tak to s hnutími bývá, totiž že vznikne na základě nějaké společenské objednávky. Skutečně existuje společenská objednávka zamezit globálním změnám, byť to možná nejde. A to může mít pozitivní i negativní následky. V tomto jsou si hnutí hrozně podobná. A úplně s vámi souhlasím, hnutí to je.

Martina: Pane profesore, řekl jste, že je zde společenská objednávka na to věnovat se klimatu a věnovat se těmto věcem, jako je sucho a podobně. A existuje téma, které se nad tím možná klene a na které zde naopak rozhodně společenská objednávka není, a to řešit stále se zvětšující lidskou populaci. Byl jste tady asi před rokem a půl a tehdy jste říkal: „Ultimátní příčinou všech těchto problémů je růst lidské populace, to je příčina všech ostatních problémů – a to, co je na tom hrozivé, není samotná velikost lidské populace, ale co to dělá s přírodou a se zdroji. Jde o to, že populace využívá velké množství zdrojů. Obrovské plochy zemského povrchu jsou ničeny nebo přeměňovány na plantáže, pole, kultury, včetně akvakultur. Primárním problémem je strašlivé využívání zdrojů, které zde nikdy nebylo a které je opravdu fatální.“ To je část vaší odpovědi. Myslím, že dodnes si za ní rozhodně stojíte.

David Storch: Právě jsem chtěl říct, že by bylo blbé, kdybych teď zjistil, že si myslím něco úplně jiného. Ne, myslím si to pořád.

Martina: Abych pravdu řekla, nějak jsem počítala s vaší konzistencí v názoru na tento problém. Ale chtěla jsem se zeptat na jinou věc. Vím, že v těchto změnách, které by se musely týkat opravdu celosvětového přenastavení, je to skutečně jako chtít ve vteřině obracet remorkér. Ale změnilo se alespoň něco na tomto poli od doby našeho minulého setkání?

David Storch: Přesně jak říkáte; určitě ano. Ale je to nepozorovatelné, protože časová škála, ve které se tyto věci dějí, je prostě jiná.

Problémy jako globální oteplení nebo růst lidské populace není možné řešit zřízením nějaké rady lidstva nebo centrálního mozku

Martina: Pochopitelně, to je na generace.

David Storch: V každém případě. To, co se děje, by asi bylo pozorovatelné i za rok, totiž snižování přírůstku lidské populace. To se vlastně trošičku týká i Gréty a toho, o čem jsme mluvili. Totiž, že moc nevěřím globálním řešením shora. To, co mně vadí na Grétě, respektive na hnutí kolem, je, že říká: „Vlády s tím musí něco dělat,“ ale ty mají poměrně malý manévrovací prostor, každý má poměrně malý manévrovací prostor. A nemyslím si, že tyto problémy, ať už je to globální oteplení, nebo růst lidské populace, což považuji za primární problém, je možné řešit prosazováním zřízení nějaké rady lidstva nebo centrálního mozku.

Ale je možné a nutné pochopit dynamiku, pochopit, co za tím stojí a pokusit se tyto procesy mírně posouvat k tomu, aby došlo ke zlepšení. To znamená, že nyní třeba vidíme, že se růst lidské populace zpomaluje. Zpomaluje se nerovnoměrně, v některých společnostech už se vlastně zastavil, někde dokonce populace mírně klesá. A to, jak moc se zpomaluje, a jestli populace roste, nebo ne, je dáno bohatstvím vzděláním a urbanizací dané společnosti. A když tohle víme, tak z toho můžeme soudit, že to jsou věci, které nám pomohou řešit některé problémy, byť zase jiné problémy způsobí. Z tohoto hlediska je bohatnutí společnosti pozitivní, protože snižuje růst lidské populace.

Má to ovšem bohužel háček, který je docela zásadní, a to, že s bohatnutím se zároveň zvyšuje per capita spotřeba, což z hlediska vlivu na zdroje nakonec nemusí být efektivní. Ale stejně je potřeba zpomalit populační růst – a potom omezovat spotřebu, to znamená, že bohatnutí je spíše příznivé. Vzdělání určitě, protože se vzdělaností klesá porodnost. Myslím, že nyní je největším problémem růst lidské populace – a nejvíce roste v Africe. Takže když mluvíme o populační krizi, tak se dnes týká skoro už jenom Afriky.

Zamezit nárůstu populace lze zvyšováním životní úrovně a vzděláním

Martina: Před chvílí jste říkal, že dochází ke snižování přírůstku lidské populace. Kde?

David Storch: Všude – a týká se to i Afriky. Ale tam je to ještě pořád jinde, takže místo toho, aby ženy měly 12 dětí, tak už jich mají jenom sedm.

Martina: To ale v aritmetice není snižování.

David Storch: Snižování přírůstku to je.

Martina: Ale když se podívám třeba na Egypt, který měl řekněme před 25 lety 20 milionů obyvatel, kteří měli sedm dětí, a teď má 100 milionů lidí, kteří mají tři děti, tak ať počítám, jak počítám, stále to roste geometrickou řadou.

David Storch: Ne, právě že geometrickou ne. Kdyby byl přírůstek konstantní a nesnižoval se, tak to roste geometrickou řadou. Ale roste to méně než geometrickou řadou.

Martina: Dobře, neroste to geometrickou řadou, ale je jich stále víc.

David Storch: Samozřejmě, ale já mluvím o snižování přírůstku, nikoli o snižování populace.

Martina: Ach tak, rozumím.

David Storch: Přírůstek je opravdu porodnost. Populace roste, ve všech těchto zemích roste, ale přírůstek se snižuje, a dokonce takovou rychlostí, že se to dá aproximovat, nebo extrapolovat. To je samozřejmě ošemetné, ale dá se to tak, že se zastaví růst i samotná populace. Ale jak říkám, je potřeba si uvědomit, že pokud je stálý přírůstek větší než dvě děti na matku, nebo o něco víc, než kdyby byl konstantní, tak populace roste exponenciálně, to je geometrickou řadou. Takže snižování přírůstku rozhodně neznamená snižování populace. Všude, i v Africe, se snižuje přírůstek, ale nestačí to k tomu, aby se snížila populace, nicméně je to první krok, který rozhodně souvisí například se vzděláním a bohatstvím. To znamená, globální řešení neexistují, ale vzdělávat africkou populaci se z tohoto hlediska určitě vyplatí.

Přírůstek světové populace se trochu snížil

Martina: Když jsem se, pane profesore, ptala, jestli se v otázce stále vzrůstající lidské populace něco změnilo, tak jsem si myslela, že mi možná odpovíte jenom to, že se o tom třeba víc diskutuje, protože si myslím, že se o tom víc nediskutuje. A tak jsem chtěla vědět, jestli se vede diskuse třeba aspoň mezi vámi odborníky, protože v médiích nikoli, to je nebezpečné pole.

David Storch: Já jsem vlastně úplně nedopověděl na otázku, jestli se něco změnilo. Chtěl jsem tím jenom říct, že se změnilo to, že se přírůstek zase trošičku snížil.

Martina: Ano, už jsem se poučila, že matematici se radují, ale ve výsledku je lidí stále víc.

David Storch: Populace stále roste a bude růst. Teď je nás sedm miliard a odhady jsou, že se to ustálí až někde mezi 10, 11 miliardami. To znamená, že průšvih to je pořád. Ale to snižování přírůstku je pozitivní, protože kdyby to rostlo exponenciálně, tak už vůbec nevím, co si představit. Co se týče diskusí, tak souhlasím s tím, že se nic nezměnilo. V některých kruzích se o tom diskutuje, ekologové o tom mluví, ale nemyslím, že o tom mluví víc, než předtím. A ostatní o tom také nemluví více, než předtím.

Martina: Už posledně jsme naznačili, že když se bavíte o této otázce, o stále rostoucí populaci, tak v sobě tato diskuse obsahuje nebezpečné řešení. Tato věc se nedá vyřešit tak, aby s ní byli všichni spokojeni. To znamená, že nám politická korektnost i nadále brání zkoumat toto zásadní téma, které je možná za úplně vším ostatním, co zde řešíme. Takže budeme řešit parciální věci, sucho, hraboše, Grétu, ale to, co je za tím, co zatěžuje planetu, tak o tom říkáme: „Ne, ne, ne, ne, ne, do toho prosím nešťourejte, to by vás mohlo stát hlavu.“

David Storch:To si úplně nemyslím. Samozřejmě, my máme ve zvyku politickou korektnost spojovat s něčím strašlivým, ale nějaká korektnost je potřeba. Třeba nám celkem správně zabraňuje mluvit o tom, že způsobíme pandemii, nebo že budeme hubit lidi, způsobíme hladomor, což je úplně v pořádku. A dostáváme se k prvnímu tématu, kdy jsem mluvil o uživení lidí. Jasně, že potřebujeme uživit lidi, jenom mi to nepřipadá jako úplně dobrý leitmotiv našeho konání, protože v první řadě je potřeba snažit se o to, aby populace tolik nerostla. Protože když už naroste, tak samozřejmě nezbývá, než se snažit ji uživit. Ale to není primární.

Mluvit o problému růstu lidské populace není nijak omezeno, jen se o tom hůře mluví

Martina: Ale jak to můžeme řešit skutečně důsledně, když o tom nemůžeme diskutovat?

David Storch: Nemyslím, že o tom nemůžeme diskutovat. Na tom se normálně bádá. Existuje obor demografie, věci jako demografický přechod, což je to, o čem jsem se zmínil, tedy že po dosažení nějaké úrovně blahobytu už populace tolik nerostou. To je normální vědecké téma, o kterém se mluví, diskutuje. Ve vědeckých kruzích se o růstu lidské populace normálně mluví, je to prostě vědecké téma. Proč se o tom nemluví tolik ve veřejném prostoru, je podle mě tím, že nemáme žádné recepty, o kterých by se dalo pořádně mluvit. Zbohatnutí společnosti a získávání vzdělání jsou v podstatě jediným, co s tím můžeme dělat, a to se prostě jednou řekne a tím to skončí, to znamená, že to není něco, o čem by se dalo moc mluvit. Ale pravdu máte v tom, že toto bychom mohli říct o změnách klimatu také.

Martina: A zrovna nad tím přemýšlím.

David Storch: To znamená, že uznávám, že veřejná debata je nevyrovnaná. Takto bych to řekl. Ale nesouhlasím s tím, že je nějak zakázáno mluvit o problému růstu lidské populace. Normálně se o tom mluví.

Martina: Nemyslím, že je to zakázáno, jenom se o tom nemluví.

David Storch: V určitých odborných kruzích se o tom normálně mluví, ale je pravda, že ve veřejném prostoru se o tom mluví mnohem míň. Já jsem se zde jenom snažil navrhnout hypotézu, že to není tím, že by se lidi báli, ale spíše tím, že vůbec nevědí, co o tom mají říkat a co z toho plyne. U globálních změn klimatu sice také nevědí, jak je řešit, ale aspoň si o tom mohou celkem nezávazně povídat. Souhlasím s tím, že tyto dva typy debat jsou nevyrovnané, ale nesouhlasím, že je to tím, že by ti lidé měli pocit, že se o tom nemá mluvit. To myslím že ne. Spíše opravdu nevědí, co o tom mají říkat. Překvapivě u globálních změn klimatu vědí, co mají říkat, protože jim přijde, že tomu rozumí, což si tedy opravdu nemyslím. Ale to je jiná věc.

Hovořit o globálním klimatu je jednodušší, než o potřebě snižování populace, protože by se muselo hovořit o tom, že by se lidé měli méně množit

Martina: Je to asi opravdu tím, že by to mohlo generovat nejrůznější názory a řešení, o kterých jste před chvílí hovořil. Otázkou je, jestli je nezdravé to pojmenovat a diskutovat, nebo je jenom nezdravé to udělat. Rozumíte mi?

David Storch: Diskutovat o potencionálních genocidách…

Martina: Ne, to nemyslím.

David Storch: … to bych řekl, že je nezdravé o tom i diskutovat.

Martina: To bezesporu. Myslela jsem spíše taková řešení, která člověk občas zachytí, třeba ne tolik pomáhat. I to už je věc, se kterou se člověk nemůže osobně lidsky smířit, ale…

David Storch: Ano, máte pravdu, určitě tím narážíme na nějaká tabu. Ono se to bere tak, že dnes, v moderní společnosti, padla všechna tabu, což rozhodně, ani náhodou, není pravda. Různých tabu máme stále až moc. A ano, o některých věcech se mluví méně přesně proto, že hrozí, že se debata bude dotýkat příliš negativních stránek.

Teď mě napadla jedna věc, že se možná o globálních změnách mluví lépe prostě proto, že o jejich příčinách vlastně nic nevíme, takže můžeme říkat: „A jaká je příčina? A jestli by pomohlo tohle?“ Ale naopak o příčinách populační exploze nebo populační krize, pokud to tak nazveme, které jsou celkem nezpochybnitelné, víme. Tyto také souvisí s tím, čím jsme začali, to znamená s potravou a dostatkem zdrojů, to znamená, že lidé se množí, dokud mají zdroje. Takže je to složitý komplex, kde příčinám rozumíme, ale řešení se dotýkají opravdu příliš mnoha obtížných témat. Takto bych to řekl. Zatímco vypouštění emisí je proti tomu vlastně jednoduchou věcí.

Martina: A navíc je tato diskuse oproti klimatu, oteplování a suchu nepříjemná, protože se velmi týká každého jednoho člověka a jeho postoje, a mohlo by se stát, že by někdo zjistil, že dokáže přemýšlet jako predátor, velmi sobecky – a musel by uznat, že není tak předobrý, jak si sám o sobě myslí. Ale jsou tady vědci.

David Storch: Je pravda, že změny globálního klimatu jsou pro lidi jednodušší, protože třeba mohou říct: „No, tak firmy, továrny a elektrárny budou vypouštět míň emisí, tak je k tomu přinuťme.“ Je určitě snazší představa, že nutím nějaké podnikatele omezit emise, případně jim za to dám nějaké povolenky a takovéto věci, než nutit lidi, aby se míň množili, nebo aby tolik nezpůsobovali druhotnou potřebu mít velké množství dětí. Ano, týká se to mnohem víc lidí, než dejme tomu strojů, a v tom je to obtížnější.

Země by uživila i 25 miliard lidí. Ale cena za to by byla strašná.

Martina: A proto zde otvírám tuto naši debatu, protože je možná čas snést nějaké vědecké argumenty. Hovořím o tom proto, že nevím, jestli je to možné. Jestli je možné zodpovědně, aniž by to bylo věštění z křišťálové koule, vyslovit nějakou teorii, kolik lidí ještě Země uživí, kolik ještě může vyprodukovat potravin, aniž by se sama nějak destruovala nebo vyžila.

David Storch: To je dobrá otázka. Je to dokonce otázka, kterou jsem se zabýval i odborně. A odpověď je takováto: Země uživí hodně lidí.

Martina: Tak teď jsme se posunuli.

David Storch: O dost víc než nyní, ale za obrovskou cenu. To znamená, že to není to tak, že by Země měla udržitelnou kapacitu pro nějaký počet lidí. Tato kapacita není jedno číslo, jde o to, kolik za to chceme zaplatit. Dovedu si představit zeměkouli, která uživí ne sedm nebo 10 miliard, ale třeba 25 miliard, ale bude to Země úplně bez přírody, která bude fungovat jako obrovská plantáž na nějakou nejproduktivnější plodinu, což už je naprostá dystopie.

Takže odpověď skutečně existuje. Ve svém vědeckém programu se nyní zabývám právě problémem nosné kapacity prostředí, a to jak pro jednotlivé druhy nebo celá společenstva, tak třeba pro celou planetu. A tam je podstatné si uvědomit, že to není nějaká jedna hodnota, tato hodnota plyne z interakce různých faktorů a my ji můžeme natahovat. Ale za velkou cenu. Mimochodem už jsme tuto hodnotu hodně natáhli, ale za cenu věcí, o kterých zde mluvíme, tedy pole s pesticidy, změna krajinné mozaiky, ubývání biodiverzity. To znamená, že my tuto cenu ne že zaplatíme, ale už ji dávno platíme za zvýšení nosné kapacity. A můžeme jít ještě o hodně dál, ale cena bude čím dál větší – a bude opravdu strašlivá.

Kapacita Země není pevně dané číslo

Martina: My už tuto cenu platíme, jak jste řekl, otázkou je, kam jsme ochotni zajít. Nevím, jestli je tato otázka úplně přesná, ale myslíte, že změny v chování planety, v jevech, které jsme zde pojmenovali – počasí, sucho – indikují, že Matka země už naráží na své limity? Dá se o tom přemýšlet takto, nebo už je to jenom jakési popovídání?

David Storch: Takto se o tom mluví často, ale já se o tom takto hovořit bojím, protože to jsou metafory, které mohou být hodně zavádějící. Už když řekneme „Matka země“, tak do toho vkládáme hrozně moc. Mateřství, Země se o nás stará, a když budeme zlobit, tak nás potrestá.

Martina: Já jsem jenom nechtěla pořád dokola říkat Země, planeta a tak dále.

David Storch: To je skoro jedno. Prostě kdykoliv to takto řekneme, tak z toho plyne hrozně moc představ, které nijak nesouvisí s realitou nebo s vědou.

Martina: S vědou možná ne, s realitou ano.

David Storch: Ano, protože realitu také formujeme tím, co říkáme. Ale prostě se mi nelíbí představa, že Země je nějaký celek, který reaguje na naši přítomnost, ať už jakkoli. Dokonce, i když se to řekne takto, když nepoužívám metaforu Matky země, ale řeknu, že Země na něco reaguje, tak už s tím začínám mít trošku problém. A to proto, že jako ekolog mám o tom, co je reakce a jak funguje dynamika, představy, které jsou jiné. To znamená, že mám tendenci o tom tímto jazykem nemluvit. Dobře, promluvte o tom svým jazykem. Moc mě to potěší, protože já, po suchých vědeckých pojmenováních, mám v této otázce takových slov zoufale málo.

Ale myslím, že jsem to řekl. Jazyk, který mi vyhovuje, je mluvit o tomto tak, že existuje kapacita Země, kam se to dá ještě posunout, ale tato kapacita není nějaké dané pevné číslo, které patří Zemi. Ta patří celému systému, včetně člověka. My mluvíme o tom, že dnes žijeme v antropocénu, což je období, kdy je vliv lidstva srovnatelný s geologickými činiteli. To znamená, nelze mluvit, a to je možná důležité, o nějakém celku Země, a proti tomu je lidstvo nebo společnost. Ne, dnes je to jeden velký celek, který má nějakou kapacitu nebo různé kapacity. Třeba kapacitu na udržení určité lidské populace nebo tlaku na přírodu. A tato kapacita není dána Zemi, nebo lidstvu, a není ani statická. Prostě se mění s tím, že je vynalezen superfosfát, Haber-Boschova reakce, že někdo přijde s nějakým řešením, které změní zemědělství a podobně. Ale každá taková změna má nějakou cenu a náklady. A teď jde o to, jestli jsme ochotni to za tuto cenu udělat, nebo ne. To je způsob, jakým o tom přemýšlím. Ne Země proti lidstvu, ale celek, který má vždycky nějakou kapacitu. Tato kapacita se může měnit, je to dynamická věc a mění se za nějakou cenu.

Martina: Pane profesore, když jste teď vyjmenoval tolik proměnných, statutů quo, tak jak pak můžete ve vaší vědecké práci určit, jaký prostor je využitelný pro jednotlivé druhy, komunity, kolonie a podobně? Jde to? Jde predikovat?

David Storch: Snažíme se o to. Je to obtížné přesně z toho důvodu, o kterém jste mluvila. Hlavní věc, kterou jsem v posledních několika letech dělal, byla mnohem jednodušší než to, o čem mluvíme. Totiž, co je to nosná kapacita pro počet druhů: máme nějaké území, třeba ČR, Evropa, Afrika – a nějakou skupinu, třeba savci. A otázka zní, jestli můžeme určit, jaká je kapacita pro určitý počet druhů. Například v Africe je několik tisíc druhů savců, ani ne, a zda by jich tam mohlo být 10 tisíc. Myslím, že ne, protože existuje nějaká kapacita. A snažil jsem se budovat teorii, jak tuto kapacitu určit – a vždy je to tak, že na to potřebujeme znát celou řadu věcí, a pro každý případ je to trošku jiné. Věda tyto věci řeší, a více nebo méně úspěšně jsou to vždy nějaké modely. A mně je idea, že existuje nějaká kapacita, která je ovlivněna nějakými parametry, a je dobré vědět kterými, prostě blízká. Takto se o těchto věcech snažím uvažovat.

Otázky globálních změn a globální ekologie jsou nepředpověditelné. Moment neprediktability je tak obrovský, že v principu není možné budoucnost ani odhadovat.

Martina: Pane profesore, když se na to podíváme čistě z vašeho vědeckého hlediska, jak se díváte do budoucnosti? Řešíte nosnou kapacitu pro počet druhů, tím druhem je samozřejmě i člověk. A je markantní, že vy sám, možná i s kolegy, nad tím přemýšlíte. Jak vidíte, řekněme, blízký vývoj v horizontu desetiletí?

David Storch: Mým hlavním poučením je, když jsem se začal zabývat těmito otázkami globálních změn a globální ekologie, že je to velmi nepředpověditelné a že moment neprediktability je tak obrovský, že je vlastně v principu nemožné budoucnost nějak ani odhadovat. A má to několik důvodů, které mi připadají sami o sobě úplně zásadní. Jedním důvodem je, že proti sobě jdou úplně různé trendy. Mluvili jsme zde o trendech k industrializaci zemědělství, k růstu lidské populace a tak dále. Na druhou stranu je pravda, že ekologické povědomí o těch problémech stále roste. Roste plocha chráněných území, roste účinnost ochrany některých druhů. Do Evropy se vracejí velcí savci a ptáci. To znamená, že zde vidíme spoustu i pozitivních změn, a to je nesporné. Ale problémem je, když se různé trendy protnou a narazí na sebe.

Industrializace zemědělství versus šíření nových nebo zajímavých druhů, které zde dříve vyhynuly. Růst všelijakých populistických nálad, versus nárůst ekologického uvědomění. A takovýchto trendů je celá řada a tím, že jsou často exponenciální, tak vůbec není jasné, kdy se protnou a jak určí budoucnost. Hlavním důvodem je, že jsou prostě proti sobě. Aby bylo jasno, myslím, že spousta věcí v přírodě se zlepšuje, opravdu roste množství chráněných území, územní ochrana se dá dělat docela dobře, máme čím dál lepší znalosti, jak to dělat. Ale proti tomu jdou další věci. To je jeden důvod, trendy, které jdou proti sobě.

A druhým je, že kromě těchto velkých trendů, které kolem sebe vidíme – globální oteplení, růst lidské populace, růst množství dusíku v atmosféře nebo spíš v biosféře a tak dále, je kolem nás strašně moc trendů, které jsou zcela ve stádiu zrodu, a většina z nich zajde na úbytě. Ale některé budou určovat budoucnost, a které to budou, se nedá říct. Vždy to přirovnávám k situaci v lese, kde máme velké stromy a vidíme, co tam dělají. A je tam strašné množství semenáčků a vůbec nejde říct, který vyroste, ale nějaký vyroste určitě – a bude z něj velký strom. Takže to jsou dva faktory, proč to nejde – trendy jdou proti sobě a kromě velkých trendů, kterým rozumíme, jsou tady tisíce malých trendů, z nichž většina bude nevýznamných, ale těch pár bude určovat naši budoucnost.

Martina: Pane profesore, jsem moc ráda, že jste za námi přišel. Moc ráda jsem si s vámi povídala. Děkuji.

David Storch: Já také. Děkuji vám.

Martina: Máte pravdu, jak jste uvedl v předchozí části rozhovoru, že pocit, že chci být předobrý, což je vlastně jistý druh egoismu, je velmi příjemný.

Ondřej Neff: Určitě.

Martina: Ale čím to je, že tolik inteligentních lidí, kteří navíc mají zkušenost třeba i dvou totalit, toto přehlížejí, tedy, že se zvolna blížíme k jednomu správnému povolenému názoru, který jediný je dobrý? Čím to, že si toho tolik lidí nevšímá, nebo že to nechávají prostě být?

Ondřej Neff: Vychází to z agendy: kdybych to měl úplně jednoznačně nasvítit na lapidárním příkladu, tak se to projevuje na postoji k imigraci. Protože když řeknete: „Ať tito lidé zůstanou na svém místě a nelezou do gumových člunů, ať je nikdo neloví a tak dále“, tak vám musí trošku trnout na zádech. Takže je daleko snadnější říct: „Ať sem všichni přijdou a my to zvládneme.“ To je daleko snadnější – a najednou jste svatá a máte příjemný pocit, že jste na správné straně. Takhle to funguje.

Martina: Opájíte se svým vlastním dobrem…

Ondřej Neff: Opájíte se, jak jste slušná. Podívejte, jako mladý člověk jsem se velice zajímal o to, jak se mohlo stát, že i za první republiky byla tak velká síla kulturní obce levicová a komunistická. Moji rodiče se narodili dokonce ještě za Rakouska, rozumíte, takže to všechno pamatovali a já jsem se samozřejmě jich, jejich přátel a vrstevníků vyptával, a nikdy jsem nedostal uspokojivou odpověď. Ale myslím, že to dnes chápu, protože tady tehdy byli opravdu strašně chudí lidé. Když dnes někdo řekne, že je chudý nebo že nemá příjmy, tak se má stokrát líp, než opravdu chudí lidi za první republiky, kteří měli skutečně hlad. Copak dnes má někdo hlad? To je prostě nesmysl. Tehdy skutečně lidé neměli třeba opravdu kde bydlet, bydleli někde v chýších – a nebyli to bezdomovci, ale normální lidé, kteří neměli práci.

A teď přišla levicová demagogie, která jakýmsi způsobem dávala perspektivu nějakého revolučního zlepšení. Takže bylo velice snadné na toto naskočit. A dnes to funguje také tak, máte nabídku zdánlivě velmi pozitivních postojů, které ve vás vyvolají pocit svatosti a pocit, že vy jste ta úžasná Kociánová…

Martina: Je předobrá.

Ondřej Neff: …která koná dobro a dělá něco pro lidi. A kdo je proti tomu, tak je zpátečník, je špatný a zavrženíhodný. A na to nemusíte být nějak omezená nebo nevzdělaná, vůbec ne, naopak.

Martina: Myslíte, že tohle je i vysvětlení toho, proč se tolik mladých lidí staví za to, že by měl být jen jeden správný názor, který by se měl dostat do zákonů? A tací pak zakážou, aby přijel nějaký profesor a se svým názorem a pohledem na věc hostoval na nějaké univerzitě. Je to jakési další hippie?

Ondřej Neff: Samozřejmě tato věc je vždy kolektivní, protože tito lidé se musí vzájemně ujišťovat o správnosti svého postoje. A je úžasně pozitivní pocit, být součástí nějakého kolektivu správných hochů a děvčat. My jsme ti správní, my to víme a my to nyní budeme dělat líp, než to dělali ti špatní, kteří zavinili celý ten binec. Vy jste se správně zmínila o generační přeměně. To, co se děje, vychází také z tohoto: co vlastně ví generace třicátníků, kteří dnes přicházejí ke slovu, o komunismu? Vůbec nic. A čtyřicátník? Když padnul komunismus, bylo mu deset, takže ví pentli. Padesátníkovi bylo dvacet, ale je potřeba podotknout, že posledních 5 let komunismu už nebylo tím „správným“ komunismem, ten už byl v rozvratu, byl zde Gorbačov, promítaly se zde americké filmy, lidé začali jezdit ven a tak dále.

Martina: Ale má alespoň trochu ponětí.

Ondřej Neff: Čili i padesátníci vědí pentli o tom, co to byla opravdová, pořádná diktatura. Mně je pomalu 75 a vím pentli o 50. letech, třebaže jsem je zažil, ale hrál jsem si v uhláku na horníka. To je velký rozdíl. A to znamená, tito lidé, motor doby, tuto zkušenost nemají. To je jedna věc. A druhou je, že vlastně vyrůstali v poměrně blahobytné společnosti, kdy potřeba práce, nebo nebezpečí nouze a podobně, jsou dnes v podstatě téměř neznámé pojmy. A i to ovlivňuje tyto postoje.

Enviromentalismus vede k tomu, že se zhroutí energetika a průmysl. A zase to začíná v Německu. Masové prosazení takzvaných alternativních zdrojů energie, přičemž žádné neexistují, je šílenství.

Martina: Pane Neffe, z toho, co říkáte, mám pocit, že si myslíte, že názory těchto mladých jsou svým způsobem přirozené, že mladí k levicové orientaci vždy inklinovali a že je to vlastně více méně živelné. Ale když se podíváme na některé univerzity, na humanitní obory, konkrétně univerzita v Berkeley je tím pověstná, tak tam už to moc živelně nepůsobí, ale působí to řízeně. A já si říkám: „Kdo to řídí, odkud a s jakým úmyslem?“. Máte na to odpověď?

Ondřej Neff: Já jsem na univerzitu v Berkeley nechodil.

Martina: Já taky ne.

Ondřej Neff: Ale jaksi o tom čtu a zdráhám se na tuto vaši otázku odpovědět, protože si s tím opravdu nevím rady. Mám kamaráda, který učí na univerzitě v Kentucky biologii, a když zde nedávno byl, tak jsem se ho na to vyptával. A on říkal, že o tom ví, ale že u nich to není. A já jsem se ho ptal: „Prosím tě, tyto příklady, že křičeli, že tam někdo nesmí, to už známe z kulturní revoluce v Číně. Tak jak to tam jako chodilo? A on říkal, že neví, do jaké míry je to typické, nebo jde výstřelek.

Martina: V Londýně se to stalo rovněž.

Ondřej Neff: Já si to nedovedu představit. Protože zkušenost z krizí je, že čtete, že je někde občanská válka, a vidíte fotky a tak dále. A pak tam přijedete a zjistíte, že se tam v podstatě nic neděje.

Martina: Většinou jsou tyto excesy záležitostí řekněme velkých nebo hlavních měst. Tak to myslíte?

Ondřej Neff: V Británii máte Cambridge a Oxford, zas tak moc to nesleduji, ale vím, že jedna z nich, myslím, že Oxford, je levicovější, než ta druhá.

Martina: Ano. Zdá se to tak, z pohledu zvenčí.

Ondřej Neff: A je to tedy typické, nebo jejich specialita, blbnutí nějakého jejich děkana nebo rektora? To nedovedu posoudit.

Martina: Máte z toho obavu?

Ondřej Neff: Velikou, to víte, že jo. Podívejte, společnost se vždy měnila a mění. Odcházející generaci se tato změna nelíbí. „O tempora, o mores!“ je výkřikem z antiky, je to římské bědování a myslím, že podstatná je jediná otázka, jestli to vydrží ekonomika a jestli se nezhroutí efektivnost celého systému. A toho se strašně bojím. Jestli blbou někde v Berkeley se 36 pohlavími, mě opravdu velmi nezajímá. Když jsme šli sem, tak jsme se bavili, kdo to jsou queer lidé a zjistili jsme, že to nevíme, ale to jsou podle mě hlouposti. Ale mám obavu z toho, že enviromentalismus dnes vede k tomu, že se zhroutí energetika a průmysl. A zase to začíná v Německu.

Martina: Máte, pane Ondřeji Neffe, obavu z toho, že tato ideologie zvítězí nad zákony ekonomiky a možná i nad fyzikálními zákony? Tak to myslíte?

Ondřej Neff: Ano. To je přesně to, čeho se obávám.

Martina: A kde se bere ta síla?

Ondřej Neff: Třeba masové prosazení takzvaných alternativních zdrojů energie, přičemž žádné neexistují, to jsou hokusy pokusy, které nemohou nahradit opravdu seriózní výrobu elektrické energie, jak ji známe a používáme – a bez které nemůžeme být. A to je šílené.

Martina: Pane Neffe, myslíte, že je skutečně možné, (přeci jen žiji v přesvědčení, že státy, když už je neřídí přímo odborníci, tak mají aspoň své poradce) že je skutečně možné, že se někdo jednoho dne ráno v Německu probudil a řekl: „Zrušíme jádro, protože jádro je ošklivé a nebezpečné.“ A druhý den se probudil a řekl: „A víte co, a zrušíme i tepelné elektrárny, protože z nich děti kuckají.“ A třetí den řekl, nebo si to možná ani neřekl: „No, dobře a uskromníme se, takže bychom třeba svítili jen od 10 do dvou – a ono to nějak dopadne?“ Myslíte, že to skutečně může být takto na vodě?

Ondřej Neff: Určitě je to na vodě. Vždyť si vezměte, že rozhodnutí o zrušení atomových elektráren v Německu vzniklo tím, že v Japonsku vybuchla Fukušima. Což mně přijde jako něco naprosto absurdního, protože v Japonsku měli zřejmě Fukušimu nevhodně postavenou, došlo ke zcela výjimečné situaci – a každá technologie má svá rizika. Letadlo občas spadne, vlak vykolejí a zahyne 300 lidí, prostě každá technologie je nějakým způsobem nebezpečná. Vlezete do výtahu a pravděpodobně se neutrhne, ale může se utrhnout. Takže 75 let fungují atomové elektrárny a stále se omílají tři nehody – Fukušima, pak nesmysl v Černobylu, který nevznikl za provozu, ale čistě blbostí lemplů, kteří byli u toho stroje, a pak v Americe Three Mile Island. To bylo na začátku všeho. A jak jste řekla, někdo se probudí a zakáže to. No tak dobře.

Žluté vesty ve Francii velmi rychle zareagovaly násilně, a vládnoucí elita okamžitě couvla

Martina: Ale jak to, že někdo něco takového udělá? Konkrétně Německo. Vzpomínám na jednu diskusi na akademii věd o energetice, kde byli i lidé z ČEZ a podobně, kde se řešilo, co si Německo počne bez jádra. A lidé z ČEZ říkali: „Podívejte, Německo má přece jenom tyto věci spočítané. Má nejlepší inženýry na světě.“ A pak se zvedl jeden drobný mužíček, vysoká funkce, žije v Německu jako diplomat, ale nebudu ho jmenovat, nebylo by to asi úplně fér, a řekl: „To máte úplnou pravdu, pánové. Ale tyto inženýry už několik let už vůbec nikdo neposlouchá, už jsou několik let v opozici proti této politické ideologii.“

Ondřej Neff: No jasně.

Martina: A já si zase říkám: „Jak je to možné?“ My jsme se o tomto bavili ve směru k informacím. Dobře, tak zde máme jeden názor, který je správnější než všechny ostatní, a my ostatní mezi tím musíme lavírovat, zatím nás to neohrožuje na životě. Ale toto by skoro mohlo, a přesto to mlčící většina nechá být. Byla to dlouhá otázka, a ani nevím, jestli to byla otázka.

Ondřej Neff: „Nechá líbit“. No co má dělat? Ale v Německu je pozoruhodné, že přesto, že to evidentně vede ke katastrofě, tak jestli je tam někdo na vzestupu, tak je to strana Zelených. A tuto stranu Zelených pokládám za opravdu smrtelné nebezpečí pro náš svět.

Martina: Jenom Německou, nebo i u nás?

Ondřej Neff: My jsme bohužel velmi navázáni na německou prosperitu, a jestli se to zhroutí v Německu, tak nás to samozřejmě bude strhávat také. Nedovedu posoudit, jestli nás to strhne úplně, kladu si tuto otázku, ale nedovedu si na ni odpovědět, ale že nás to nějakým způsobem zasáhne, to určitě. Nebude to hned.

Když jsem rozum bral, tak tehdejší Československo ještě zdaleka nebylo tak zaostalé za Západem. Kdybyste si třeba vzala auto vyrobené v ČSR v roce 60 a ve Francii v roce 60, tak francouzské bude lepší, ale ne dramaticky. Prostě bude o něco lepší. A tyto nůžky se rozevíraly dlouho, trvá to strašně dlouho, mění se generace a lidé si na to zvykají. Takže se může stát, že umírání Západu bude postupné a bude zaviněno tímto iluzionismem. Vezměte si, jak umírají průmyslová odvětví v Anglii, třeba automobilový průmysl tam žádný není. Nejsou žádné anglická auta přesto, že to byla průmyslová kolébka.

Ale zase, můžu se mýlit v tom smyslu, že to pokládám za analogii komunistického rozkladu a že tento progresivistický rozklad, tato krize, vypukne daleko dříve. Strašně mě zajímá třeba reakce Žlutých vest ve Francii, kdy společnost velmi rychle zareagovala násilně – a vládnoucí elita rychle couvla. Jinou věcí je, že Francouzi mají v krvi vzpouru, kdežto Němci mají v krvi poslušnost. A my máme v krvi si říct o těch, kteří jsou nad námi, že jsou blbci a nějak to přežijeme.

Martina: Myslet si své a jet na chatu.

Ondřej Neff: Ano.

Gréta Thumbergová zmínila, že by bylo dobré podpořit jadernou energetiku, protože je bez uhlíkové stopy. A okamžitě jí zavřeli pusu. To je jednoznačný důkaz, že to je politováníhodná, manipulovaná nešťastnice.

Martina: Pane Neffe, zmiňoval jste stranu Zelených, také jste mluvil o iluzionismu. V této souvislosti se chci zeptat: ikonou jedné z těch z nových ideologií je Gréta Thunbergová. Když ji tak vozí po světě, jaký z toho máte vy dojem? Máte pocit, že je to hezké probuzení a inspirace pro mladé, nebo v tom vidíte něco jiného?

Ondřej Neff: Hodně se o tom mluvilo a psalo -a mě na tom velice pobavil jeden drobný detail: ta dívenka se někde měla zmínit, že by bylo dobré podpořit jadernou energetiku, protože je bez uhlíkové stopy. A okamžitě jí zavřeli pusu. Pro mě to je naprosto jednoznačný důkaz o tom, že to je prostě politováníhodná, manipulovaná nešťastnice a postoj k jaderné energetice mě přesvědčuje, že jde skutečně o zpátečnickou, ideologickou, téměř náboženskou koncepci postrádající racionalitu. Vycházím z těchto předpokladů: když jsem chodil do školy, tak byly na světě dvě miliardy lidí. Dnes jich je 7,5 miliardy, přibylo 5,5 miliardy lidí. Už to je samo o sobě obrovská zátěž na životní prostředí, o tom není sporu. Prostě všichni tito lidé chtějí žít tak, jako žijeme my, chtějí mít auto, chtějí bydlet a tohle a tamto. Čili problém životního prostředí je naprosto reálný, to si nevymysleli nějací profesoři někde na nějaké katedře. To je fakt.

Martina: To jsou prostá čísla.

Ondřej Neff: Tak, a teď je potřeba si říct, co s tím.

Martina: Jenomže nevytváří situace kolem Gréty problém? Protože dnes patří k dobrému si z ní buď dělat legraci, nebo ji nějakým způsobem adorovat. A vzhledem k tomu se spousta lidí obrací a priori negativně proti diskusi nad tímto tématem, které si ale určitě zaslouží zasvěcenou odbornou diskusi.

Ondřej Neff: Určitě, a to je to, o čem mluvím, tento problém reálně existuje. Je zde populační exploze a industrializace třetího světa. To jsou všechno úžasné zátěže na globální životní prostředí, čili jestli má v něčem slečna Thunbergová pravdu, tak beze sporu v tom, že je to potřeba pojmout globálně.

Ale teď je otázkou „co“. Zakázat brčka a šťourátka do uší? To mně přijde naprosto směšné. Zakázat atomové elektrárny, protože ve Fukušimě byla extrémně velká cunami a zalila reaktor, který notabene nevybouchl, ten to vydržel, ale pochroumal se. To je absurdní. Postrádám v environmentalistickém diskursu racionální přístup k věcem. Jsou v tom apriorní postuláty, že zde nesmí být jaderná energie, nesmí tu být tohle a tamto, musíme se uskromnit, což je další velice diskutabilní otázka. A postrádám přístupy, které by vedly k pozitivnímu řešení. Oni jenom zakazují, ale něco pozitivního nevidím.

Role Evropy bude klesat, pokud se nevzpamatuje. A dojde k prudkým otřesům a krizi, která změní poměry.

Martina: Když o tom takto mluvíte, tak je markantní, že říkáte, co si myslíte. Nevím, do jaké míry máte nějakou autocenzuru, ale jsme svědky toho, že lidé, kteří mají pocit, že stále ještě existuje otevřená diskuse a mohou říkat své názory, a při hledání pravdy se dokonce i mýlit, bývají velmi často umlčeni celkem běžným způsobem, totiž – nejsou již zváni do mainstreamových médií, už je neuslyšíte v televizi a v rádiu, maximálně se mohou uchýlit na internet. Dříve, než něco řeknou, už jsou onálepkováni a jejich názory jsou zesměšněny, což pak samozřejmě vede třeba k poklesu jejich životní úrovně atd. Nemáte vy z toho obavu?

Ondřej Neff: Podívejte, to bychom museli mluvit konkrétně. Já jsem zván do médií a nijak jsem zatím nepocítil, že by se mi někdo snažil zacpat pusu. Když mluvíte o autocenzuře, tak zase, co to je „autocenzura“? Snažím se o nějakou kultivovanost a slušnost, a i když si o někom myslím, že je vůl jak anděl, tak nenapíšu, že pan XY je vůl jak anděl, tak jestli je to autocenzura…

Martina: Autocenzura je spíš to, co si pamatujeme ještě z dětství: „Prosím tě, hlavně to nikde neříkej, nebo se tvoje děcka nedostanou na žádnou školu.“

Ondřej Neff: Ano. Já si upřímně myslím, že toto u nás ještě není a že ani nevidím reálnou tendenci, že by se to zde mělo zavádět. Naopak vidím tendenci zbytečně zveličovat a strašit. Jak už jsem zmiňoval, nemám rád nadužívání slova „cenzura“, nebo „je to jako za komunistů“, nebo „Velký bratr“ – a všechny tyto velice emotivní přirovnání. Myslím, že zbytečně rozjitřují veřejnou náladu. Ale my si zde povídáme velmi otevřeně a také si nemyslím, že byste si dávala pozor na pusu. A já si také nedávám pozor na pusu.

Martina: My dopadneme.

Ondřej Neff: My dopadneme, no.

Martina: Když byste měl, pane Neffe, říct, jak vidíte blízkou budoucnost: říkal jste, co vás těší, z čeho máte obavy, tak díváte se do budoucna s nadějí, s nadšením? Narážím na to, že jste napsal velmi skeptickou knihu „Tma“ a „Tma 2.0“. Na druhou stranu jste zase nedávno říkal, že kdo dnes nešíří apokalyptické vize, tak je vyřazen z diskursu. Tak jak vlastně vidíte blízkou i vzdálenější budoucnost?

Ondřej Neff: Tak to je otázka na hodinové rozhovory. Já bych tento pohled rozdělil: jak a kde ve světě. To je otázka, jak kde ve světě. Přepokládám, že role Evropy bude skutečně klesat, pokud se nevzpamatuje. A možná, pokud vidím něco pozitivního v tomto vývoji, který je nastoupen zejména v Německu, tak že dojde k prudkým otřesům a prudké krizi, která změní poměry.

A co se týče vývoje zejména v Asii, tak tam vznikají nová civilizační centra. A jsem strašně zvědavý, jestli dojde k nějakému vynálezu, protože už strašně dlouho nepřišel žádný vynález. Jsme svědky zlepšování, ale co se bude dít dál? Tvrdilo se, že 21. stol. bude zelené v tom smyslu biotechnologií a podobných věcí. A my jsme si to zakázali, z ideologických, zcela iracionálních důvodů jsme zakázali genetické inženýrství. Ale oni ho tam naprosto jednoznačně podporují a bádají v něm, a je možné, že v tomto smyslu přijde nějaký pokrok, který si dovedu představit. Respektive si dovedu představit vše, protože jsem spisovatel sci-fi, ale reálně to nedovedu specifikovat.

Nejpravděpodobnější mně přijdou průlomy do umělé inteligence a koexistence elektronicky ukotvené umělé inteligence a biologicky ukotvené umělé inteligence. Ale my jsme se stali sterilními, myslím euroatlantická civilizace, protože máme tolik ideologických zápovědí, vlastně vzniklo nové náboženství, které nám váže ruce, a to Asiati nemají. Mají úplně jiné sebevědomí. K tomu, abyste mohla jít dopředu, musíte mít sebevědomí a ne, že se musíte omlouvat za objevení Ameriky, nebo za postavení železnice na Cejlonu. Rozumíte, oni tyto věci takto vůbec nevnímají, takže myslím, že vědecký a technický pokrok, pochodeň, která zde plála v 19. a 20. století, nezhasla, ale poplane dál na Dálném východě.

Samozřejmě, že mnohé tyto společnosti se nám nemusí líbit, to, k čemu zjevně směřuje Čína, je z našeho pohledu děsivé. Ale na druhou stranu, když to vnímáte z pohledu čínských dějin a toho, co se tam vždy dělo, tak myslím, že je třeba se aspoň pokusit na to dívat z jejich specifického a historického hlediska. Takže taková je moje vize – úpadek Evropy a vzestup Asie a drama v Africe, protože tam je populační exploze. Je děsivou ironií, že kontinent, který má nejmenší předpoklady na uživení lidí, má největší natalitu. To je šílené, a co z toho vzejde – dovedu si to představit, ale radši si to nepředstavuju.

Martina: No vida, kam jsme se až dostali od svobody slova na internetu. Pane Ondřeji Neffe, moc děkuji za to, že jste si s námi povídal, a že jste nám přiblížil váš pohled na současný svět. Díky moc.

Ondřej Neff: Děkuju za báječné otázky a za pozvání.

Martina: Teď jsem vlastně úplně důsledně pochopila, jak to myslíte: Vy tvrdíte, že nemáme zvyšovat za každou cenu produkci, protože když je větší produkce, máme více lidí.

David Storch: Ano. Je to problém příčiny a následku. A myslím, že není dobré v lidstvu vzbuzovat pocit, že jsou tady nějací lidi, kteří se budou vždy strašně snažit, aby se úplně všichni lidi najedli. Nemyslím, že je možné regulovat lidstvo tím, že nějak zastavíme produkci a necháme lidi hladovět. Ale pocit, že můžeme produkci zvyšovat donekonečna, mi připadá strašně nebezpečný. Takže je dobré si uvědomovat: „Ne, nemůžeme.“ A dokonce i zvýšení, kterého jsme se už dopustili, je za cenu, která začíná být velmi, velmi vysoká. Řekl bych to takto: rozhodně nemíním snižovat produkci, nebo ji držet na uzdě kvůli tomu, abychom regulovali lidstvo hladomory, ale je potřeba si uvědomovat, že zvýšení produkce má vedlejší následky a ty začínají být úplně zásadní. Takže je potřeba si na to dávat pozor.

Martina: Rozumím, zkrátka máte úzkostný pocit z toho, že těmito větami vzbuzujeme pocit, že zeměkoule uživí libovolný počet lidí. A to je speciální téma, kterému se budeme věnovat za chvíli. Ještě se na chvíli ponořím do chemie, protože si teď možná někdo říká, proč se zrovna s biologem bavím tolik o chemii. Ale myslím, že je to pro vás velmi důležité téma vzhledem ke stavům hmyzu, savců a tak dále. Třeba tolik skloňovaná, proklínaná a vyzdvihovaná řepka, myslíte, že je to skutečně touto sazenicí, touto plodinou jako takovou, že s ní má problém hmyz a někdy i velcí savci, nebo je to právě chemií, která se na polích používá na její udržování?

David Storch: To je téma, které mě opravdu zajímá. Mimochodem chemie ve škole byla mým nejméně oblíbeným předmětem a já opravdu přímo chemii nerozumím.

Chemie se dnes v zemědělství používá šetrněji, takže v tomto ohledu existuje pokrok. Do jaké míry je chemie zodpovědná za úbytek biodiverzity hmyzu, to je otevřenou otázkou.

Martina: Babičky říkaly „odříkaného největší krajíc“.

David Storch: Spíš se jí prostě k mé velké lítosti nemůžu vyhnout. Existuje spor, do jaké míry je ubývání hmyzu, které považuji za zásadní problém, dáno chemií, to znamená pesticidy – dnes se mluví hodně o neonikotinoidech – a do jaké míry je to spíše hospodařením v krajině. U nás převažuje názor – a tím, že převažuje, tak jsem komfortní, že je to více hospodařením – a chemie není tak strašně zásadní. Ale je to odborná otázka, která se řeší a není vyřešena. Jsme v situaci, kdy se bez chemie zemědělství neobejde, aspoň ne tak, aby produkovalo to, co je v dnešním stavu potřeba. A pravdou také je, že chemické látky, které se používají, jsou postupně méně a méně škodlivé, protože jsou na ně kladeny nároky. Takže se vytvářejí méně škodlivé, cílenější chemické prostředky.

Martina: To asi neplatí třeba o roundupu.

David Storch: Platí, protože je pozvolna zakazován, což znamená, že je nahrazován něčím jiným.

Martina: Nevím, jestli mým játrům stačí to „pozvolna“. Ale věřme tomu, tedy.

David Storch: Je o tom velká debata, na něco už je jeho použití zakázáno. V mnoha zemích na vysušení pole, což mi přijde úplně absurdní, když není používán jako herbicid, ale že se tak zjednoduší sklizeň. To znamená, že je v tom postupné nějaký pokrok, řekl bych, že v tom, že se chemie používá možná ne míň, ale rozhodně se to dělá šetrněji, takže v tomto ohledu pokrok existuje. Do jaké míry to stačí, nestačí, do jaké míry třeba je chemie zodpovědná za úbytek biodiverzity hmyzu, to je otevřená otázka.

Martina: Máte na to nějaký soukromý názor?

David Storch: Ne, kromě toho, že je v našich kruzích spíše zvykem víc věcí svádět na strukturu krajiny, než na chemii. Ale to může být opravdu spíše intelektuální móda, než reálná znalost. Prostě se o tom vede spor.

Ubývání hmyzu v přírodě je reálný fenomén, ale vyjádřit to čísly zatím nejde

Martina: Publikace o stavu hmyzu v Německu uvedla poměrně přesvědčivá čísla. Podle rozsáhlé studie tam za poslední čtvrt století klesla populace hmyzu na čtvrtinu. Mluví se o tom, že celosvětově vyhyne každý rok 2,5 procenta hmyzu. Platí to opravdu celosvětově, platí to u nás, nebo je to tak, že nějaký hmyz vyhyne, ale zase se třeba nějakým způsobem objeví jiné druhy?

David Storch: Zatím se o tom nedá mnoho říct. Všichni citují tuto jednu studii, kterou jste zmínila, ale to je opravdu jedna studie, ještě navíc s rezervací. A co vím, dnes se na tom intenzivně bádá, takže se situace mění každou chvíli. Ony 2,5 procenta ročně jsou jakousi extrapolací z mnoha studií, které se liší úplně vším, na co si vzpomenete. A nemyslím, že je to věrohodné, je to v podstatě vycucané z prstu, je to hausnumero.

Ale jedna studie, podle které opravdu po celém Německu klesly celkové biomasy a abundance v rezervacích na čtvrtinu, je přesvědčivá a znamená, že se něco děje. Jak moc je to celosvětový problém, těžko soudit, na to bude potřeba ještě hodně studií. Nicméně víme, že nás se ubývání hmyzu týká. Problém našeho území, když tam skočím, spočívá v tom, že nemáme dobrá dlouhodobá data, jaká měli v Německu o abundancích a biomasách. Ale máme dobrá data o ubývání jednotlivých druhů hmyzu a ta jsou také poměrně nezvratná, spousta druhů opravdu zmenšila svoje areály, některé vymřely a podobně. To znamená, že ubývání hmyzu je reálný fenomén, ale vyjádřit to čísly zatím nejde.

Martina: A vyjádřit to příčinami?

David Storch: Jak jsem říkal, existují dvě hlavní kategorie příčin a diskuse je vlastně o vahách těchto příčin. Jednou je chemie a druhou změna zemědělského hospodaření. My máme tendenci si myslet, my ekologové z nejen českého okruhu, ale vůbec, kteří se zabývají společenstvím, populacemi a podobně, že primárním problémem většiny současných změn je změna struktury hospodaření. To znamená, že ubyla jemnozrnná zemědělská mozaika. Místo toho nastoupily jednak širé lány a jednak oblasti krajiny, které zarůstají – a ani jedno z toho není pro hmyz příznivé.

Lány z těch důvodů, o kterých jsme z části již i mluvili. Mimochodem vy jste zmiňovala řepku. Řepka sama není nijak strašnou rostlinou, i z hlediska toho, jak funguje v půdě, je docela dobrá, má hluboké kořeny. Ale problém je, že jí je moc na jednom kusu. I náš premiér říkal, že ji mají včely rády, ale to nic neznamená, spousta lidí má také ráda třeba heroin a není to nic pozitivního. Když je jich prostě hodně, tak včely zabloudí. Tedy ano, i jednotlivé plodiny můžou mít negativní efekty na hmyz, ale určitě nejdůležitější je mizení mozaiky, protože skoro každý druh hmyzu potřebuje spoustu různých zdrojů, což plyne čistě z toho, že hmyz má složitý životní cyklus. Je tam larva nebo housenka, která někde žere, a dospělec potřebuje něco jiného. A homogenní obrovské kusy krajiny jsou dobré třeba pro housenku, ale už ne pro dospělce, což znamená, že nedokončí životní cyklus. A my si myslíme, že hlavní je změna struktury zemědělské krajiny, což vede k úbytku hmyzu u nás.

Změny obhospodařování a struktury krajiny vedou ke změnám populací hmyzu i ptáků

Martina: Říkáte: „My si myslíme.“ A poslouchá vás někdo?

David Storch: Toto je dnes už docela mainstream. To, že změny obhospodařování a struktury krajiny vedou ke změnám nejen populací hmyzu, ale třeba ptáků, je dnes obecně uznáváno.

Martina: Uznávané ano. A je to prováděné?

David Storch: Pokud myslíte příznivé změny, tak ano, existuje spousta programů na vládní i evropské úrovni, které se s tím snaží něco dělat a něco i dělají. Ale jde to pomalu a proti tomu působí velkoplošné trendy k industrializaci zemědělství, které jsou tak velké a robustní, že se s tím těžko něco dělá. Ale že je to problém a že se tento problém dá řešit nějakými drobnými zásahy, to vědí i zemědělci. Diskutoval jsem o tom i s vysoce postavenými lidmi v zemědělském sektoru a oni jsou si toho vědomi.

Martina: Před malou chvílí jste řekl: „Je jasné, že bez chemie se v zemědělství už neobejdeme.“ Myslíte, že je to opravdu tak jasné, že není cestou ubírat, když víme, že ačkoli nejsou studie, které by prokázaly přímý podíl na vzniku karcinomu a podobně, tak přesto tušíme, že to asi pro lidský organismus, ani žádného jiného živočicha, příliš zdravé není.

David Storch: Když jsem říkal, že se bez chemie neobejdeme, myslel jsem tím hlavně to, že současné zemědělství je na chemii založené. Kdyby přestalo být založené, tak se tak zásadně zmenší jeho produktivita, že si to neumíme představit. Respektive třeba ČR by bez chemie mohla uživit své obyvatelstvo, když by se hospodařilo rozumně. Koneckonců naše obyvatelstvo má 10 milionů už strašně dlouho, to znamená, že není potřeba produkovat zemědělských produktů tolik.

Martina: A kdyby nám ještě začal chutnat salátek z řepky…

David Storch: Právě. To je podstata. Muselo by se to všechno přestrukturovat. Není vyloučeno, že by se musely také vykácet nějaké lesy, protože lesů nyní máme nejvíc za posledních 100 let – a možná už je orné půdy méně.

Zemědělství bez chemie je možné, ale současný systém je nastaven tak, že by ekonomicky neprosperovalo

Martina: On už se o to kůrovec postarává.

David Storch: Jenže po kůrovcové kalamitě, než z toho uděláte pole, tak to není jen tak. To byla jenom jakási zcela ideální úvaha, že celková plocha ČR velmi pravděpodobně stačí k uživení současné české populace bez chemie. Ale je to úplně nereálné, protože jsme na globálním trhu, a v okamžiku, kdy by lokální zemědělci začali hospodařit úplně organicky, bez chemie, tak nejsou bez dotací konkurenceschopní. A dotace jsou zase na něčem založené a tak dále. To znamená, že zemědělství bez chemie je možné, ale současný systém je nastaven tak, že by to ekonomicky neprosperovalo. Samozřejmě ekologičtí zemědělci mohou dělat organické zemědělství, ale velkoplošný systém by takto nefungoval.

Martina: Pojďme být hraví a zkuste si představit, že byste mohl rozhodnout, jak krajina bude vypadat. Jak byste ji chtěl mít ideálně? Je to fakt jenom taková milá hra.

David Storch: U mě je to úplně jednoduché. Moje nejoblíbenější prostředí vůbec je savana, jezdím pravidelně do afrických savan. To znamená něco, co vypadá přibližně jako savana, jemnozrnná mozaika, kde jsou malá políčka, loučky, pastvinky, mezi tím nějaké stromy, keře. To je pro mě ideální krajina a takovou krajinu občas i někde vidíte. Kdyby všechna krajina vypadala takto, tak bych byl docela spokojený, ale prostě to tak vypadat nebude.

Důležité je rozčlenění krajiny na malé plochy, kdy na každé roste něco jiného

Martina: Vzhledem k suchu se vám to možná brzo splní. Ale já jsem myslela, jak byste pracoval s krajinou, kterou máme tady. Co by podle vás, jako biologa, potřebovala bez ohledu na to, že není možné ze dne na den přeskládat zemědělství ani skladbu plodin?

David Storch: Rozhodně rozčlenění na malé plochy, to je první věc. Když mluvíme o tom, jaká jsou opatření k podpoře biologické rozmanitosti, tak je to složitá otázka, vždy záleží na tom, jakou skupinu máme na mysli, co chceme přesně docílit. Ale když mám na první dobrou říct jednu věc, která pomůže vždy, tak to je zvyšování heterogenity. A to se týká mimochodem lesů, které, nevím, jestli se k tomu dostaneme, mají dnes opravdu veliký problém. A jedno z řešení je právě heterogenita a to samé se týká zemědělské krajiny.

Druhou věcí je chemie, ale rozčleňování pozemků a zároveň extenzivní hospodaření. Hodí se pastva a styly hospodaření, které už jsou bohužel zaniklé, to znamená, že se něco vyhání na pastvu, někde je nějaký intenzivní sešlap, někde vznikají písčiny – takovéto typy prostředí jsou strašně bohaté třeba na hmyz, hostí poslední vymírající druhy hmyzu, ale dnes jsou hrozně vzácné. To znamená specifický tradiční způsob hospodaření, který lze simulovat, ale nelze tak normálně hospodařit. Simulovat ho lze různými věcmi typu, že se pase a následné dotace na pastvu, nebo se vypouští velcí herbivoři typu zubrů, praturů a koní. Ale je to simulace tradičního hospodaření, které udržovalo krajinnou mozaiku. Takže u krajinné mozaiky, která aspoň trošku připomíná savanu, tak jediné, jak ji lze udržovat, je drobnými zásahy simulujícími tradiční hospodaření.

Martina: Pane profesore, když jsem si tady povídala se zemědělci, tak si opakovaně povzdechli na to, že jsme u nás poměrně utlumili, nebo až téměř zlikvidovali, živočišnou produkci. Kdybychom chtěli ubírat chemie, musíme samozřejmě přidat klasického organického hnojiva. Nechci to vyhrotit, ale jak v této souvislosti vnímáte návrhy, které přicházely třeba z Německa, že by se měla uvalit větší daň na konzumaci masa, protože je to neekologické a podobně?

David Storch: Toto je zase další velká oblast, která je velmi spletitá. Úplně souhlasím s tím, že více živočišné výroby by prospělo například půdě, protože hlavním problém půdy je to, že když ji nepotřebujeme, tak v ní ubývá organika. A pak tam místo toho cpeme dusík a fosfor v lahvičkách. Alternativou by bylo normálně tam dávat hnůj. A muselo by být víc zvířat. Mně by to přišlo dobré.

Na jednu stranu rozumím argumentům, že konzumace masa je problematická prostě proto, že spotřebovává mnohem víc energie a mnohem víc půdy, než konzumace rostlin. Ale na druhou stranu v některých oblastech pěstování velkých zvířat přírodě, a rozhodně i půdě, prospívá. Můj oblíbený příklad jsou právě africké savany, kde jsou na mnoha místech dobytčí farmy, které ale savanu nezničí. Když je tam dobytek, tedy jiný typ megafauny, tak už tam pak nejsou sloni a žirafy, ale u zbytku, třeba z hlediska ptáků, je skoro úplně jedno, jestli je tam buvol a slon, nebo kráva. Je to způsob, jak zachovat savanu. To znamená, že s argumenty, jak je vždy živočišná výroba špatně a jíst maso se nemá, nesouhlasím.

Pravda, na jiných místech to naopak vypadá úplně a totálně jinak. Jsou tam obrovská množství dobytka zahnaná do prostoru, kde není vůbec nic, musí se pro ně pěstovat obrovské plochy píce. Kdyby se místo toho pěstovalo obilí, tak by to bylo lepší.

Martina: Vypalovat lesy, aby byly další a další pastviny.

David Storch: O tom nemám žádných pochyb. Ale v místech, jako je třeba jižní Afrika nebo střední Evropa, kde není takový tlak obyvatelstva na živiny, na potravu, tak myslím, že je živočišná výroba úplně v pořádku.

U nás máme všechnu vodu z toho, co naprší a pokud se zde vytvoří sušší oblast, musíme úplně změnit způsob hospodaření a fungování

Martina: Když se podívám na další aspekt současné krajiny a klimatu, tak je to sucho. To se skloňuje ve všech možných pádech a je to mnohdy hlavní námět diskusí o budoucnosti nejenom naší země, ale světa. Jak z hlediska svého oboru vnímáte současnou situaci ohledně sucha u nás? Bavili jsme se o ní před dvěma lety, možná i před pěti.

David Storch: Na sucho začínám být už trošku alergický právě z toho důvodu, že se o tom opravdu mluví strašně moc, a to bez ohledu na to, jaké sucho je. A to už mi přijde trošku divné. Letos, upřímně řečeno, žádné zvláštní sucho nebylo. Ano, jednu dobu bylo léto hodně horké a suché, ale celkově je tento rok na tom srážkově docela dobře. Dlouhodobě jsme na tom špatně, protože podzemní vody jsou nízko a nejsou doplněné, a letošní sníh je nedoplnil. A spíše chci říct, že se to občas přehání, zvlášť když se o tom mluví nezávisle na současné situaci. Nicméně dlouhodobě žijeme určitě v periodě, která je sušší, byť myslím, že žádný rok ještě nebyl tak suchý jako rok 1947, což je také dobré si uvědomit. Takové periody prostě nastávají.

Sucho zřejmě není globální problém prostě proto, že množství vody je na zeměkouli plus minus konstantní, respektive se dokonce množství vody, které je k dispozici, mírně zvyšuje díky tání ledovců. Takže je to vždy regionální problém, že někde prší málo, někde hodně. Pravdou je, že u nás prší teď míň, stav podzemních vod je špatný a musí se to nějak řešit. Může se stát, že to bude jenom nějaká dočasná perioda, která se přehoupne, ale také se může stát, tady nelze vůbec věštit, že se tato část Evropy stane sušší. Vyloučit se to nedá a budeme se muset na to nějakým způsobem adaptovat, což je docela obtížné. Mluví se o hydrologickém suchu a zemědělském suchu. Jednou věcí jsou různá opatření, jak udržovat vodu v krajině. To je jedna věc a v tom nějaké opatření se dají dělat – a také se dělají i na úrovni vládní úrovni. Dokonce se z toho asi stane velký byznys. Druhou věcí je hydrologie, se kterou nic neuděláme. Prostě u nás máme všechnu vodu z toho, co naprší a pokud opravdu budeme v sušší oblasti, tak budeme muset úplně změnit způsob hospodaření a fungování.

Martina: Nejsem si jistá, jestli mám úplně správné informace, nebo jestli jsem je správně vyhodnotila, ale domnívám se, že není problém v tom, že by byly menší srážky, dokonce se v některých nedávných letech hovořilo o nadnormativních srážkách navzdory tomu, že u nás mnohem méně sněží, než v uplynulých dekádách. Problém je v tom, že se nedaří vodu zachytit v krajině, a že když je například průtok spodní vody na 18 procentech oproti normálu, a je to po zimě, tak to nesignalizuje nic moc dobrého.

David Storch: Ano, zadržení v krajině. Ale to je jenom část celé věci. Srážky šly také dolů, ne že ne. Ano, zadržení v krajině, ale to je něco, s čím se dá pracovat.

Čím víc se budeme snažit udržet vlhkou vegetaci, tím více budeme zvyšovat odpar s potencionálním rizikem, že voda z krajiny zmizí. Takže je to skoro neřešitelné, protože každé opatření řeší jenom něco.

Martina: A to je velmi důležité i pro vás jako biologa, aby se meliorační zásahy dob před rokem 1989 pokud možno rozrušily a budovaly se nejrůznější rybníčky, mokřady a podobně. My jsme tady měli člověka, který se do toho pustil sám, na svou pěst. Vzbuzují ve vás tyto věci shovívavý úsměv, nebo nadějeplný?

David Storch: Asi ani jedno, ani druhé. Spíše jde o to, že tato opatření řeší problém dejme tomu zemědělského sucha nebo sucha vegetace. Ale neřeší tím problém celkového sucha. Naopak některé z těchto opatření mohou zhoršovat tu situaci, protože když budeme mít mokřad, tak potenciálně můžeme zvýšit odpar, tedy ztrácení vody z krajiny, což může a nemusí vadit. Záleží na tom, jak bude fungovat vodní cyklus. Jestli bude fungovat malý vodní cyklus, tedy to, co se odpaří, zase brzo vyprší, tak je to úplně v pořádku.

Ale problém je, že vlivem současných klimatických změn se čím dál častěji přechází od malého cyklu k velkému, takže hrozí, že místo toho, aby to, co se odpaří z nějakého rybníku, nebo mokřadu, zase buď přímo na místě, nebo o kus dál v nějakém lese spadlo, tak přijde velká bouřka, zaviněná velkými globálními klimatickými změnami, a spadne to někde nad mořem nebo v jiné části Evropy. Tím chci jenom říct, že tato opatření se mi určitě líbí z hlediska biologické rozmanitosti, mokřady jsou úplně zásadní, a hospodaření s vodou je úplně zásadní. Ale říkám jenom, že čím víc se budeme snažit udržet vlhkou vegetaci, tím více budeme zvyšovat odpar s potencionálním rizikem, že voda z krajiny zmizí. Takže je to opravdu skoro neřešitelné, protože každé opatření řeší jenom něco.

Martina: Zatím jste slíbil hladomory a vodu z krajiny pryč. Potřebovala bych nějakou naději, pane. Samozřejmě si dělám legraci.

David Storch: Jde o to, čeho chceme dosáhnout.

Martina: O co bychom se tedy měli snažit? Protože jako biolog musíte trvat na biodiverzitě, musíte trvat vlastně i na zelené krajině.

David Storch: Dobře, ale upřímně řečeno, zrovna tyto klimatické záležitosti z hlediska biologické rozmanitosti nepovažuji zdaleka za tak důležité, jako to, jak se v krajině hospodaří. To znamená, nemůžu říct, že mě sucho nechává chladným. Sucho samozřejmě škodí i těm organismům, které mě zajímají, ale myslím, že s něčím nic nenaděláme, pokud se úplně změní klimatická situace. Takže když u nás začne být spíše mediteránní režim, tak si prostě budeme muset zvyknout na to, že zde budeme mít mediteránní přírodu, některé druhy zaniknou a celé se to posune. To je jedna věc. A druhou je, že dílčí opatření, jako mokřady, jsou určitě dobrá, ale spíše proto, že tam vnášejí zase nějakou heterogenitu. Jak jsem říkal, heterogenita je vždy to první, co je po ruce, co danou situaci vylepší.

Ale chtěl jsem tím jenom říct, že opatření na zadržení vody v krajině budou fungovat na zadržení vody v krajině, ale zároveň mohou mít negativní efekt pro větší celkové ztráty vody, pokud zde bude fungovat velký klimatický cyklus.

Martina: Pane profesore, děkuji vám za další velká vhled do tohoto zásadního tématu.

David Storch: Já děkuji vám za tuto možnost.

Dočkáme se někdy doby, kdy začneme hospodařit přirozeněji, kdy nebudeme muset zemi ničit žádnými jedy? Nebo je to v honbě za co největší produkcí potravin už nereálný sen? A dokáže vůbec naše chemikáliemi prosycená půda uživit rychle rostoucí počet lidí? To jsou některá témata, o kterých budeme hovořit s naším dnešním hostem, biologem zabývajícím se makro ekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií, s panem profesorem Davidem Storchem.

 

Martina: Ještě doplním, že jste z centra pro teoretická studia, což je společné pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd – a také jste místopředsedou České společnosti ekologické. Pane profesore, pojďme začít oněmi nešťastnými hraboši, nebo ve výsledku možná šťastnými, protože nebyli všichni otráveni. Nejen vy osobně, ale především za Českou společnost pro ekologii jste se ohradil proti tomuto plošnému trávení jedem Stutox II. Já vím, že tyto teorie a diskuse už proběhly, ale teď, s malým odstupem, řekněte mi, proč jste se tak jednoznačně a razantně postavili proti?

David Storch: Tato kauza je docela důležitá a pořád je v jakémsi smyslu aktuální, protože šlo o to, jestli žijeme v době, kdy si můžeme dovolit rozhazovat po krajině jedy. A ukázalo se, že nejen veřejné mínění, ale i mínění velké části odborné veřejnosti jednoznačně říká, že rozhodně rozhazovat jedy nemůžeme. A to i přesto, že čelíme kalamitní situaci, což přemnožení hrabošů bylo – a i přesto, že používáme jedy, které jsou považovány za docela neškodné. Neškodnost jedu je dost klíčová, protože rozhazovat jakékoliv jedy určitě není možné, na tom se shodnou úplně všichni.

Ale v tomto případě šlo o to, že o tomto konkrétním jedu ministerstvo zemědělství a zemědělská komora tvrdily, že je neškodný. A to prý proto, že hraboši na něj pojdou poměrně rychle, a navíc ve svých norách – a nevede to tudíž, jak tvrdili, k jednak primárním otravám necílových druhů, třeba zajíců nebo srn, když pozřou přímo ten jed, nebo k sekundárním otravám daným tím, že někdo otrávené hraboše sežere.

Toto skutečně tvrdily na základě nějakých vědeckých studií, akorát že tyto vědecké studie byly poměrně úzce zacílené konkrétně na to, jak tyto jedy fungují, když se aplikují buď do speciálních pastí, do krabiček, nebo přímo do nor. Bylo proto docela zajímavé, když zemědělci tvrdili, že druhá strana ignoruje vědecké poznatky, které tvrdily, že tento jed je neškodný, ale dané vědecké poznatky byly založeny na dosti specifickém cílení jedu. A tvrzení, že nebyla dokumentována žádná sekundární otrava, bylo absurdní, protože nebyla dokumentována proto, že to nikdo nikdy neaplikoval.

A pak se ukázalo, že ti dva čápi uhynuli díky tomuto jedu, což se zjistilo veterinárním vyšetřením, což znamená, že sekundární otrava existuje. Takže jejich argumenty úplně padly. A my jsme se tenkrát ohradili proto, že v jednu chvíli bylo použití jedu povoleno, a my jsme to považovali za nepřípustné.

Martina: Jedním z argumentů také bylo, že toxický přípravek se rychle rozpadá, a pak to, co jste říkal, že ptáci, dravci jsou mimo ohrožení, protože většina myší zůstane v zemi, nikoli venku. To všechno tedy platí jenom v tom případě, že by se to dávalo do děr, a nikoli, že by se tento jed rozhazoval?

David Storch: To, co uvedené studie říkaly na základě toho, že se to dá do děr, bylo, že hraboši to pozřou, udělá se jim špatně, takže nevylezou ven, zůstanou v díře, kde to nemá žádný další efekt. Také v jedné studii tvrdili, že to není nijak škodlivé, protože to postihuje jenom vnitřnosti, rozkládá se to v žaludku, ve střevech a predátoři se vnitřnostem vyhýbají. To ale platí jen pro nějaké malé predátory, třeba lasičky nebo něco takového, ale třeba pro čápy nebo sovy to neplatí, ti to pozřou v celku. Takže i toto bylo velmi pochybné.

Martina: Když by člověk přemýšlel takzvaně na první dobrou, tak má takové reakce, které vycházejí spíše jenom z pocitů, nikoli z informací: „Cože? Rozhazovat jed po poli? To jste se zbláznili?“ Na druhou stranu si umím představit argumenty nějakého fortelného hospodáře, který řekne: „Na vaše rady z Prahy jsme tady opravdu čekali, protože až hraboši všechno sežerou, tak vy budete první, kdo bude nadávat, že jsou potraviny zdražené.“ Jak rozlousknout tento spor mezi, řekněme citem, a rozumem?

David Storch: Jasně, máte úplnou pravdu, že tady dost pomohlo právě to, že pro většinu lidí, i když o tom vůbec nic neví, představa, že se rozhazují jedy po krajině, je strašná už proto, že spousta lidí má pejsky, které venčí a tak dále. Takže to funguje intuitivně. Někteří zemědělci skutečně argumentovali v tom smyslu, jak jste říkala, tedy co nám mají co nějací lidé z Prahy říkat. Ale to je v tomto případě opravdu nepoužitelný argument.

Postup byl takovýto: oni chtěli s touto kalamitou něco dělat, byla obrovská, hraboši jim všechno sežrali. A potom uvažují o prostředcích, přičemž některé jsou schválené, některé neschválené – a oni chtěli schválit ty neschválené. Schvaluje to nějaké centrum a oni sami se obrátili na agrární komoru, respektive ministerstvo zemědělství, jestli jim to schválí, což znamená, že jaksi nebylo pochyb o tom, že nějaké centrum do toho má co mluvit. To jim to sice schválilo, akorát že ne úplně přesně podle všech pravidel, protože se neporadili například právě s ministerstvem životního prostředí. A tyto debaty skončily tím, že se to utnulo, a to na základě vlastních odborných argumentů, o kterých jsem tady mluvil.

To znamená, že situace vypadá tak, že jde o nějaký zásadní konflikt, ale není, je to jednoduché. Prostě jsem zemědělec, mám problém, chci ho nějak řešit, tak si říkám: „Co kdybych ho vyřešil takto.“ Ale žiju v nějaké zemi, která má nějaká pravidla a zákony, a podle těchto zákonů se musím zeptat, jestli je daný prostředek povolený – a ukázalo se, že není.

Vždy budeme narážet na konflikt mezi potřebou řešit nějaký problém a rigidností pravidel, která nemohou být přizpůsobená jakékoliv situaci

Martina: To, co jste říkal, je tedy technická, procedurální záležitost. Ale pojďme se vrátit ke zdravému rozumu: není mi jasná jedna věc, totiž, že mi někdy ochrana přijde trošku od zdi ke zdi. Na jednu stranu jsme schopni přemýšlet nad tím, že budeme rozhazovat jed do krajiny, protože máme nějaký problém – a na druhou stranu, když vinař zoufale sleduje, jak mu špačci obírají vinici, tak by měl přepočítat, jestli to hejno má tisíc hlav a teprve pak zaútočit, vystřelit. Není to trošku nelogické?

David Storch: Zde na sebe často holt naráží potřeba řešit to nejúspornější cestou, a zároveň potřeba mít nějaké legální procesy, jak to udělat. To znamená, že je to podobný problém, jako máte třeba v případě lehkých drog, marihuany, ono množství větší než malé. Je potřeba to v zákonech nějak stanovovat a pochopitelně je potom celkem normální, že v konkrétních případech narážíme na absurditu, že je třeba stanoven limit typu „tisíc špačků“. Ale zase jak to udělat jinak? Kdyby se to mělo počítat kontinuálně, tak je to ještě mnohem složitější. To znamená, že vždy budeme nutně narážet, žijeme prostě v civilizované společnosti, na konflikt mezi potřebou daný problém nějak operativně řešit – a rigidností pravidel, která nemohou být přizpůsobená jakékoliv situaci. Ale to je úplně běžná společenská záležitost, která se zdaleka se netýká jenom ekologie.

Masivní a plošná aplikace jedu na hraboše vede k jejich ještě většímu rozmnožení

Martina: My se tady v „Kupředu do minulosti“ věnujeme většinou méně politice a více praktickým dopadům, takže se pojďme vrátit k hrabošům. Velmi mě zaujalo, že jste jako jednu část argumentace, proč nelikvidovat tímto plošných způsobem, kobercovým jedovatým náletem hraboše, použil, že aplikace tohoto jedu paradoxně přispěje k ještě většímu rozmnožení hrabošů. Jak jste to myslel?

David Storch: K tomu musím asi trošku vysvětlit, jak fungují populační cykly hrabošů, nebo vůbec populační dynamika hrabošů. Hraboši, stejně jako jiní malí savci, mají víceméně pravidelnou cyklicitu populace, v případě hrabošů jsou to cykly o délce asi 3 až 5 let. Tyto peaky (vrcholy – poznámka redakce) přicházejí s pravidelností a po tomto peaku vždy nastává ústup, který je dán tím, že jich je hrozně moc, konkurují si, sežerou si vzájemně potravu a často se mezi nimi rozšíří nemoci. Tato úvaha, o které mluvíte, byla dána představou, že když uměle snížíme množství těch hrabošů, tedy peaků, tak pak nedojdou k samoregulaci. To znamená, že nedojde k tomu, aby šel peak zase dolů, protože si začnou konkurovat – nebo z jiných důvodů typu nemoci a podobně.

Martina: Přirozeným způsobem.

David Storch: Ano. Takže to vlastně budeme držet dál od hranice, kdy už populace musí z vnitřních příčin kolabovat a vlastně se od ní budeme vzdalovat.

Martina: A příroda v tomto případě většinou reaguje pudem sebezáchovy, tudíž snahou množit.

David Storch: Oni se prostě množí, dokud to jde. A když snížíme jejich početnost, tak se zase budou množit, dokud to jde a nenecháme je tak dojít do hranice, kdy už to nejde z nějakých vnitřních příčin.

Martina: Nehledě na to, že hraboši se, jak říká lidové rčení: „Množí se jako myši,“ to znamená nesmírně rychle, produktivně, často. A v případě, že bychom připustili, že je pozřou nějací ptáci, dravci nebo se otráví savci, kteří mají mnohem pomalejší rozmnožovací cyklus, tak by vlastně přirozený predátor možná snížil své počty.

David Storch: Samozřejmě, kdyby tyto otravy byly veliké, tak snížil. Zde je ale potřeba si uvědomit jednu věc: predátoři typu ptáků, savců, i obratlovců v době, kdy je peak hrabošů, kdy jsou opravdu přemnožení, hraboše nestačí regulovat, protože jsou zasycení, mají jich dost. Oni by to stačili, kdyby se jim dal čas na množení, ale na to právě čas nemají, a to právě z toho důvodu, že jsou pomalejší. A když se namnoží, tak už zase peak hrabošů opadne. To znamená, že zemědělci v tomhle měli pravdu, moc to neříkali, ale občas se vyskytly názory, že problém je v tom, že v naší krajině je nedostatek těchto predátorů, šelem, dravých ptáků. Takže upozorňuji na to, že v době opravdu velkého přemnožení hrabošů šelmy a draví ptáci nepomohou.

Že by se polní hraboši přesunuli do měst, opravdu nehrozí. A nemoci, které přenášejí, nejsou většinou přenosné na člověka.

Martina: A jak to tedy dopadlo v tomto případě? Protože na sociálních sítích a v médiích jsme pak viděli, jak se vrací ze svých cest do teplých krajů čápi a jiní ptáci, hodují na polích a likvidují hraboše. Takže vlastně mediální výstup byl, že to nakonec příroda vyřešila – a čápi se přecpali. Ale to byl asi spíše hezký mediální výstup, viďte?

David Storch: Jednak nejde o návrat čápů, ale naopak o jejich shromáždění před odletem, protože teď táhnou na jih.

Martina: Ano, bylo popsáno, že odložili cestu.

David Storch: Určitě. Čápi jistě sežrali spoustu hrabošů. Konec konců se také dobře najedly sovy a měly spoustu mláďat. Ale efekt na samotnou populaci hrabošů je neznatelný. Je docela velký, když je hrabošů málo, v takovém případě predátoři dokáží malý počet udržovat docela dobře. Ale jakmile to vyjede nahoru, tak predátoři nikoli, to spíše zvládnou nějací parazité nebo nemoci.

Martina: To znamená, že by se v tom případě, když to nevyřešili ani čápi, ani puštíci, mohla naplnit slova prezidenta agrární komory, pana Zdeňka Jandejska? On tvrdil, že likvidace hrabošů pomocí plošné aplikace jedů je nutná, protože myši přenášejí nemoci – a po sklizni, až nebudou mít co žrát na polích, tak se přesunou do měst. Takže máme čekat invazi?

David Storch: Že by se zrovna tito polní hraboši přesunuli do měst, to myslím, že opravdu nehrozí. Nemoci přenášejí, o tom není sporu. Většinou nejde o nemoci přenosné na člověka, ale pravda je, že přemnožení tam bylo – a má to nějaká rizika. Teď budeme koukat na to, jak peak opadne. Musí nakonec opadnout, když přijde zima, ale nějaké epidemie se tam pravděpodobně rozšíří. Ale rozhodně nemá pravdu v tom, že je nutné plošné hubení, protože peak odejde sám tak jako tak, pouze možná později.

Teorie, že bezorebné zemědělství je dobré, že snižuje erozi a udržuje půdu zdravou, jsou podivné. Tak proč byli naši předkové tak strašně posedlí orbou? Asi byla k něčemu dobrá.

Martina: Říkáte: „Uvidíme, co se stane s tím peakem, přijde zima.“ Nicméně sklizeň je asi hraboši poznamenaná.

David Storch: Sklizeň ano, ale oni měli obavu hlavně z toho, že jim to sežere zaseté ozimy, to znamená příští úrodu. Letošní úroda je docela slušná, hraboši určitě něco sežrali, ale to, čeho se obávali a proč chtěli aplikovat, byl ozim, kvůli nově zasetým plodinám.

Martina: To znamená, že to poznáme až příští rok?

David Storch: Že vůbec nevzejdou ozimy, že to hraboši sežerou, což se stát může, nechci kritizovat.

Martina: My jsme tedy řekli: „Ruce pryč od jedu.“ Řekli jsme A, tedy: „Nedělejte to.“ Pak bychom možná měli říct B, tedy jak to udělat jinak. Protože asi je jasné, že když se hraboši opravdu přemnoží, tak škody pro nás můžou být značné, možná v některých oblastech i fatální. Jaká je tady rada? Vím, že jste biolog, takže si nejsem jistá, jestli se zabýváte touto praktickou stránkou věci, ale co dělat s přemnoženými hraboši jinak, než je trávit?

David Storch: Jednou možností je prostě je nechat být, aby se populace sama zregulovala za cenu, že to bude mít nějaké následky. Ale rozumíte, že to bude mít nějaké následky, to přece není nic zvláštního. Některý rok je sucho, nějaká pole postihne krupobití, tak teď některá pole postihnou hraboši. Není to rozhodně tak, že by celé evropské zemědělství zašlo na přemnožení hrabošů.

To znamená: ano, některé zemědělce to postihne, je to prostě přírodní pohroma stejně, jako je přírodní pohromou sucho nebo krupobití. To je samozřejmě obecné. Těžko to říkat zemědělcům, kterým to sežralo úrodu. Ale obecně z hlediska potravinové zabezpečenosti to není taková katastrofa, respektive je to katastrofa srovnatelná s jinými přírodními pohromami. Dělat se s tím něco dá, těchto věcí je ovšem docela málo. Jednou z možností je hluboká orba, což je něco, od čeho se dnes upouští. A mě to docela fascinuje, protože jsem četl všelijaké články, jak je bezorebné zemědělství dobré, že to snižuje erozi a udržuje půdu zdravou. A vždy, když jsem to četl, jsem si říkal: „Když je bezorebné zemědělství tak strašlivě výhodné, proč byli naši předkové, sedláci, tak strašně posedlí orbou?

Martina: Když se tak nadřeli, že ano?

David Storch: Přesně, s něčím, co je opravdu strašně obtížné a orali opravdu mnohokrát ročně. Tak asi byla orba k něčemu dobrá. A teď je to vidět. Alternativní postupy neznamenají, že se půda vůbec nezpracovává, třeba se i docela do hloubky zpracovává, ale přímo se nepřevrací. Určitě to má nějaké výhody, ale teď jsme uviděli, že to má také nějaké nevýhody, takže hluboká orba je občas potřeba i kvůli tomuto.

Hrabošů se nikdy zcela nezbavíme. A to ani masívním plošným trávením, které by zahubilo také všechna zvířata.

Martina: Zemědělci argumentovali, ať už v klasických, nebo odborných diskusích, že to nepomůže. Že to samozřejmě může trošičku narušit hnízda hrabošů, ale že to není řešení, a naopak je to vyžene ven.

David Storch: Takto. Na místě, kde hraboši zrovna jsou, to pomůže, protože když opravdu zoráte, (pojem, že se něco zoře, znamená, že to úplně zpřevracíme), tak na daném místě nory hrabošů zničíte. Oni argumentovali hlavně tím, že se hraboši posunou někam jinam. To je samozřejmě pravda, zoráním nezničíte celou populaci hrabošů, zničíte hraboše, kteří jsou na daném poli. A oni můžou přežívat někde na okrajích, o tom žádná. Ale já také tvrdím, že se úplně hrabošů nezbavíte, a nezbavili by se jich ani plošným trávením, leda že by se trávilo tak strašlivě plošně, že by to zahubilo nejen hraboše, ale opravdu úplně všechna zvířata. Ale úplně to nevyřešíte. Je to prostě lokální, dílčí řešení, úplné řešení to nemá. Tam opravdu nevím co jiného, než počkat, až peak opadne. Ale s hraboši a jinými polními škůdci se sedláci vyrovnávali celou historii. To, že tady teď nějakého máme, není nic výjimečného.

Martina: Na to jsem se právě chtěla zeptat, protože si vzpomínám, že jsme se spolu už před léty bavili třeba o hladomorech ve středověku na našem území. Takže vím, že tyto historické exkurzy podnikáte. Řekněte mi, jak to sedláci řešili dříve? Ti samozřejmě netrávili a invaze, jak říkáte, je přirozená, biologická, cyklická, takže tady musela být mnohokrát a opakovaně i v minulosti.

David Storch: Také zde byly opakovaně hladomory. Samozřejmě škůdci existovali vždy. Pojem „polní škůdce“ je starý – a sedláci bojovali proti všem, koneckonců i proti dravým ptákům, protože jim zase škodili jinak. Proti drobným hlodavcům se tradičně bojovalo v podstatě jenom tím, že měli kočky a hlubokou orbu. Kočky to samozřejmě vyřeší spíš v okolí usedlostí, statků, takže hlodavci případně přímo nežerou zásoby v sýpkách, stodolách a tak dále. Ale přírodní katastrofy, a já bych přemnožení hrabošů klidně považoval za přírodní katastrofu, zde byly a sedláci s tím mají problém. A také byl občas hladomor, občas nevzešla úroda, bylo velké sucho nebo přišla nějaká nemoc – například brambory v Irsku. Takže dělali to různě a občas neúspěšně. To je příroda.

Představa, že budeme mít přírodu a zemědělství absolutně pod kontrolou, je iluzorní. A pokud ano, tak už to nebude příroda.

Martina: Jsem ráda, že jste takto neargumentoval před lidmi, protože by asi v tu chvíli všichni hlasovali pro plošné trávení.

David Storch: Teď vlastně argumentuji před lidmi, ale musíme si prostě zvyknout na to, že svět je složitý, zemědělství se stále ještě koná v přírodě – a ne továrnách přesto, že pomalu do továren přechází. A v přírodě nikdy není a nebylo pod kontrolou a představa, že budeme mít takové zemědělství, kdy bude vše pod dokonalou kontrolou, je iluzorní, respektive možná budeme mít, ale potom už to nebude krajinná příroda.

Martina: Říkal jste, že se hraboši přemnožují cyklicky, že jsou to sinusoidy v přírodě. Zároveň jste to neváhal nazvat přírodní katastrofou. Myslíte, že nyní bylo přemnožení hrabošů větší než jindy?

David Storch: Ano.

Martina: Znamená to, že jim třeba najednou něco v našich podmínkách nadmíru svědčí?

David Storch: Ano, tento peak byl určitě větší, než různé předchozí, těžko se to dá srovnat, nemáme časové řady do daleké minulosti, ale byl určitě větší. Jinak jestli to nazveme peakem, sinusoidy, nebo katastrofa, je jenom úhlem pohledu. Můžeme o tom klidně mluvit tak, že každých 3 až 5 let se koná nějaká lokální katastrofa. A katastrofy prostě patří k přírodě, to není něco mimo přírodu a je dost možné, že to podpořily ještě nějaké jiné efekty, ale které, těžko říct. Mluví se o suchu, ale letos nebylo extrémní sucho, loni bylo hůř a v roce 2015 bylo ještě hůř. To znamená, že to jsou kombinace faktorů, které se nedají úplně odhalit, a netvrdil bych, že jde o něco úplně totálně bezprecedentního. Prostě některé z peaků jsou vlivem souhry okolností větší než jiné – a pro lokální hospodáře znamenají katastrofu.

Martina: Mírnější zimy? Mohlo by to být také toto?

David Storch: Mohlo, ale zrovna loňská zima nebyla nijak zvlášť mírná, aspoň z hlediska sněhu byla vlastně nadprůměrná. Těžko říct.

Klasický sedlák měl představu, že rostliny rostou z půdy, že je tedy půda potřeba. Ale moderní zemědělství říká: „Rostliny nepotřebují půdu. Ale fosfor, dusík a ochranu proti škůdcům a konkurentům.“

Martina: Pojďme se ještě podívat na onu prvotní úvahu: Máme problém, tak půjdeme s kanonem. Co všechno může jed Stutox II způsobit v půdě? Vím, že jeho zastánci říkali, že tento toxický přípravek se rychle rozpadá. Ale přece jenom jednou je to jed. Co tedy může způsobit nejenom krátkodobě, ale i dlouhodobě?

David Storch: Nevyznám se v ekotoxikoligii, ale z toho, co jsem četl, plynulo, že tento jed opravdu zabíjí zvířata, které ho pozřou. Ale potom zreaguje, stane se z něj něco jiného, co vyprchá do vzduchu a v podstatě by neměl způsobovat nějaké druhotné věci v půdě. Samozřejmě tam něco zůstane, nějaký zinek a podobně, ale rozhodně do půdy cpeme mnohem horší věci než tento jed, kterého by stejně nebylo zas tolik. Tedy to, co tam cpeme prostřednictvím umělých hnojiv, pesticidů, herbicidů. Teď to vypadá, že zde mluvíme o jednom jedu a že jinak je to všechno v pořádku. Ale pesticidy a herbicidy jsou také jedy, akorát že jsou cílené na konkrétní škůdce a konkrétní rostliny. Ale jedy do půdy a do organismů cpeme v každém případě.

Martina: Shakespeare to hodnotil: „Strašlivé jedy mám, avšak provazem trestám.“ Mantovský zákon, ani EU, ani nikdo jiný, netrestá jejich prodej ani pokutami, ani provazem. Myslíte, že naše půda už je nevratně zasažena různými chemickými složkami? Ale hovoří se o tom, že spotřeba hnojiv i pesticidů oproti 70. letům v zemědělství poklesla.

David Storch: To záleží na tom, jaká půda, v kterém území. A nevratně určitě ne.

Martina: Myslím zemědělskou půdu.

David Storch: Rozumím, ale každá půda může nějak degradovat. Může se hovořit o takzvaně nevratném zničení půdy v pravém slova smyslu – jenom u oholení krajiny na kámen. Jinak vždy, když tam něco zbude, tak se z toho vždy dá nějaká půda vytvořit, takže o nevratné změně bych nemluvil. Nicméně v každém případě jsme teď v situaci, kdy je půda na tom špatně. A to je způsobeno průmyslovým moderním zemědělstvím, kdy je pěstování plodin jiné, založené na tom, že do půdy cpeme pesticidy, herbicidy, hnojiva a v podstatě o půdu přestává jít. Když to úplně zjednoduším, tak sedlák měl klasicky představu, že rostliny rostou z půdy, že to, co je potřeba, je půda. Ale moderní zemědělství říká: „Rostliny nepotřebují půdu. Rostliny potřebují fosfor, dusík a pak nějakou ochranu proti škůdcům a proti konkurentům.“

To, že nepečujeme o půdu, je důsledkem poptávky a snahy po maximalizaci zemědělské produkce

Martina: Zkrátka to, co mám tady v té flaštičce.

David Storch: Jasně, ale to je opravdu výsledek vědeckých zjištění a pokusů, že půda je vlastně příliš komplexní pojem. To, o co opravdu jde, je fosfor, dusík, případně nějaké další živiny. Takže zemědělství se začalo starat o toto, a ne o půdu jako komplexní systém, což má samozřejmě nějaké nevýhody, ovšem na druhou stranu zemědělská produkce vzrostla. Takže to, že nepečujeme o půdu, je jenom sekundární efekt poptávky a snahy po maximalizaci zemědělské produkce.

Martina: Protože potřebuje nakrmit čím dál více lidí, tak je potřeba s půdou zacházet takto.

David Storch: Ano. Nemám rád, když se říká, že potřebujeme nakrmit lidstvo a množství lidí, protože mně to přijde jako divná fráze. Kdo koho krmí, nebo kdo koho potřebuje nakrmit? Zemědělci něco pěstují, protože to pak prodají a tím něco vydělají. Dobře, když říká vládnoucí elita v Číně, že potřebuje nakrmit Čínu, tak je to oprávněné, protože prostě za to mají zodpovědnost. Ale jinak nevím, jestli to jednotliví sedláci dělají proto, že potřebují nakrmit lidstvo.

Martina: Tak asi sedlák na Vysočině nekrmí lidstvo.

David Storch: No, právě.

Když se budeme ze všech sil snažit uživit lidstvo, tak budeme dál podporovat růst lidské populace

Martina: Sedlák na Vysočině hospodaří. Ale myslím, že skleníky a hydroponické pěstování rostlin v Dánsku, Holandsku nebo ve Španělsku, to už je možná trošku krmení lidstva. My se tady totiž bavíme o tom, o čem jste hovořil, že jsme najednou začali uvažovat jenom nad výnosem, nad tím, že rostlina nepotřebuje půdu, ale draslík, fosfor a další složky. A toto myšlení bylo něčím vyprovokované, ne jenom vědeckým poznáním. Ale produktivitou.

David Storch: Máte pravdu, že bylo vyprovokované. Dalo by se ale také říct, že i sedláci vždy primárně uvažovali o výnosu, což není pravda, ale ve zkratce by se to říct dalo. Ale máte pravdu v tom, že současné změny v zemědělství spustila takzvaná zelená revoluce v 60. letech 20. století, která byla zčásti stimulovaná starostmi o uživení lidstva. To je pravda. To znamená, že spousta vědců, kteří šlechtili nové plodiny, vymýšleli nová hnojiva, pesticidy, herbicidy, přemýšlela o uživení lidstva. Ale na druhou stranu spousta lidí přemýšlela odjakživa čistě o tom, jak získat největší zisk. A mně nepřipadá, že by hnacím motorem toho, proč zde máme dnes průmyslové zemědělství, byla většinově starost o uživení lidstva, prostě většinou jde o starost o zvýšení zemědělské produkce, přičemž někde v koutě mysli vždy je, že zemědělská produkce je vždy potřebná pro lidstvo.

Martina: Je to byznys.

David Storch: Je to byznys a vždy byl. Velké zemědělské změny nenastaly teď. Intenzita zemědělství se počítá už dejme tomu od 18. století, ty první vynálezy chilského ledku, superfosfátu a tak dále, a potom na začátku 20. století Haber-Boschova reakce, kdy se získává amoniak přímo z dusíku ve vzduchu, to jsou všechno věci, které zde už jsou dlouho, a rozhodně primární důvod není uživení lidstva. A proč mě představa, že potřebujeme uživit lidstvo, vadí? Přijde mi, že se v tom trošku zaměňuje příčina a následek. Dokud budeme schopni uživit lidstvo, tak lidstvo poroste. To znamená, že když chceme uživit lidstvo, tak nám také mimochodem nevadí, že lidstvo roste, protože ho budeme pořád živit. Já tedy naprosto chápu, že nechceme hladomory, ale zaklínat se tím, že chceme uživit lidstvo, mi připadá nebezpečné, protože by to také implicitně znamenalo, že chceme, aby lidstvo rostlo nade všechny meze.

Martina: Ono to samozřejmě nadužíváním už působí jako floskule. Na druhou stranu, když jste tady byl před rokem a tři čtvrtě, tak jste řekl: „Ultimátní příčinou všech těchto problémů (bavili jsme se o podobné záležitosti, o biologické diverzitě a podobně) je růst lidské populace.“

David Storch: Ano, právě. To znamená, že když se budeme ze všech sil uživit lidstvo, tak budeme dál podporovat růst lidské populace.

Martina: Pane profesore, velmi děkuji za hluboký vhled do dnes tak důležitého tématu.

David Storch: Já děkuji vám za pozvání.

Martina: Když si vzpomenu na výroky někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana, tak ten říkal, že nejděsivější slova, jaká může podnikatel slyšet, jsou: „Jsem z vlády a přišel jsem pomoci.“ Také by vás to vylekalo?

Lubor Křížek: Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Ale po tom, co se moje aktivity hodně medializovaly, tak sice drtivá většina ohlasů byla pozitivních, ale objevily se samozřejmě i negativní, kdy jsem slyšel, že kluci na fotbale říkali: „Ti tam brzo pošlou inspekci z životního prostředí.“ Tak jsem se jenom zasmál a říkám: „Ať přijdou, udělám jim kafe,“ protože jsem si jistý, což kluci z fotbalu neví, že jsem se držel v mezích zákona. A klukům z fotbalu pravděpodobně ještě teče voda z kohoutku, takže tuto situaci neřeší. Ale to bylo opravdu jen procento lidí, spíše promile, a jinak bylo statisíce pozitivních ohlasů.

Martina: Když vás tak poslouchám, pozoruji a dívám se na vaše fotky, tak si říkám: Cítíte se jako svobodný člověk?

Lubor Křížek: V podstatě ano, cítím. A hlavně mě hřeje, že to, co jsem udělal, změnilo bezprostřední okolí v naprostý ráj. Vidím, jak se to místo zvedlo a přeměnilo, i když už předtím bylo hezké, a hrozně se mi líbí, že je vzorem. A proto jsem se rozhodl investovat čas, ač nerad, a na sociální síti jsem strávil několik hodin vytvořením právě toho alba, které všechno odstartovalo. Těší mě, že to mělo dosah téměř milion lidí, mediální články, Facebook a všechno dohromady. A mám dobrý pocit z dobré stovky realizací, o kterých vím, že je lidé opravdu chtějí, protože stačí dát impuls a lidé na nic nečekají, už vůbec ne na dotaci nebo na někoho z ministerstva, z vlády, že přijde a řekne: „Teď není voda, tak to dělejte všichni.“ Oni sami to chtějí a dělají to proto, že všeobecná informace je jasná, tedy že kde není voda, není ani život. Takže toto mě asi těší nejvíc.

Martina: Dotace už opustím, ale mám ještě jednu úvahu. Podnikatelé, řekněme Baťova formátu, si nikdy nechtěli do svého hájemství pustit stát, a tím pádem ani státní peníze, protože věděli, že to může být něco takového jako podat ruku jezinkám: „Jen dva prstíčky“. Vnímáte to také tak, měl byste pocit jistého vazalství, když byste si vzal dotaci? Nebo to zkrátka takto vyplynulo a co bude dál, se uvidí?

Lubor Křížek: Určitě to tak částečně vnímám a navíc se tomu nechci upisovat, když vím, že to zvládnu sám. A nedůvěra ve stát je z mé strany poměrně veliká. I když čím víc to člověk studuje, jsem si vědom toho, že bez státu to nepůjde. Teď to možná není pravda, ale je to věc, nad kterou se zamýšlím dost často, vlastně dnes a denně: „Půjde to bez státu, nebo ne?“ Bez státu to půjde, ale musí něco podobného udělat opravdu miliony lidí.

Ale pokavad to budou lidé realizovat sami, protože lidé jsou stát, když to udělá milion lidí, a nemusí zrovna hrabat někde tůně, ale mohou být aktivní na sociálních sítích nebo na konkrétních místech, kde se rozhoduje o tom, jak bude vypadat krajina v zemědělských družstvech, tak státu nezbude nic jiného, než se lidem přizpůsobit. Protože stát není někdo, kdo nás vede, ale měl by být tím, kdo by nás měl následovat. Ale bohužel nevidím, že by to takto bylo, je to spíše opačně.

Martina: Když jste pozoroval váš pozemek, krajinu, ve které jste třicet let vyrůstal, a snažil jste se jít ještě dál, zjišťoval jste, jak krajina v okolí vašeho domu vypadala dříve? Protože existují teorie, že návrat k původní krajině, jak vypadala řekněme do 50. let minulého století nebo ještě dříve, je podle expertů cestou, jak bojovat se suchem, erozí nebo přemnoženými hraboši. Nebo jste vycházel pouze z vašeho pozorování krajiny a přírody, jak se chová právě nyní?

Lubor Křížek: Určitě si člověk spojí všechny tyto věci dohromady. Není to tak, ani tak, ale vždy si to spojí se svou vlastní danou situací, ale i s tím, co vidí v okolní krajině. A spojuje se s lidmi, kteří realizují třeba někde jinde, a další různé věci, tedy nejenom zadržování vody, ale všechno se vším souvisí. Promiňte, trošku mi unikla otázka.

Klimatická změna se projevuje stále více. Voda nespadne během čtrnácti dnů, ale za dvě hodiny. Tomu bychom měli uzpůsobit krajinu, a pokud to neuděláme, přijdeme o to nejcennější, o vodu a nejúrodnější půdu.

Martina: Jestli jste šel ještě hlouběji do historie a hledal, jak krajina vypadala ještě do 50. let minulého století.

Lubor Křížek: Vysloveně cíleně jsem nehledal, ale nějakou představu o tom mám. Nicméně stejně se to, co se musí změnit teď a co by se mělo dít, musí přizpůsobit té situaci, která existuje nyní – a nikoli před padesáti, sedmdesáti lety. Čili krajina by měla být určitě pestřejší, měly by se do ní vrátit všechny prvky – a především by se mělo omezit konvenční zemědělství. Ale vše by se mělo přizpůsobit té situaci, která panuje právě nyní. Nemůžeme vytvořit to, co zde bylo před padesáti lety, protože to nestačí. Musíme uzpůsobit krajinu tomu, co se děje nyní.

Klimatická změna, ať chceme nebo ne, se projevuje stále více, troufnu si říct, že nadpoloviční většina lidí už začala věřit tomu, že se s klimatem něco děje a že to má konkrétní dopad na podobu srážkového úhrnu. To znamená, jak už jsme se o tom bavili, že voda nespadne během čtrnácti dnů, ale na nějakém území za dvě hodiny. Takže toto území se tomu bude muset přizpůsobit, ať chceme nebo ne. Protože když území, kde hospodaříme – a měli bychom tam získávat i zdravé potraviny pro lidi, nepřizpůsobíme, tak přijdeme o to nejcennější, tedy o vodu, která nám odteče, a o nejúrodnější půdu, na které se dají pěstovat zdravé potraviny. Takže krajina se bude muset vyšperkovat ještě víc a bude to muset být lepší, hezčí a pestřejší, než před padesáti lety, protože podmínky se zhoršily.

Martina: Když popisujete, jak jste se do vaší práce pustil, tak to vypadá jako něco jednoduchého, jako věc rozhodnutí: Něco jsem chtěl, tak jsem se o tom něco dozvěděl a pak začal. Když se podíváte zpětně, tak co bylo na celém procesu přetváření krajiny nejsložitější? Co bylo největším oříškem, kdy jste si řekl, že si na tom můžete vylámat i zuby? Bylo něco takového?

Lubor Křížek: Vlastně ani nevím, to je docela těžká otázka. Možná je dobré mít na území, kde něco takového realizuji, vyjasněné majetkoprávní vztahy. Bylo by třeba dobré to říct vlastníkovi půdy, což u mě, ač tam žiji od dvou let, bylo trochu opačně, a tímto zdravím pana Lobkowicze a velice mu děkuji.

Martina: Takže to není vaše půda?

Lubor Křížek: Ne, není to moje půda. Sice se snažím lidem říct, že by tyto záležitosti měly být předem vyřešené, ale já jsem to udělal obráceně, tedy nejdřív jsem to realizoval s myšlenkou, že zde žiju od dvou let a beru to jako svůj domov. Ale můj pozemek to není. Čili jsem to realizoval a pan majitel se to dozvěděl z médií.

Martina: Jak zareagoval?

Lubor Křížek: To je právě to, že si s sebou všichni neseme nějaké strachy, ale jednoho dne jsem si řekl: „Jsem schopen si to natolik obhájit, že klidně ať přijde, já mu to vysvětlím a ještě si dáme kávu.“ A to se také potom ve finále stalo. Možná proto, že jsem to chtěl, nebo z nějaké vyšší moci, nevím, ale chodil po pozemku, byl z toho nadšený a líbilo se mu, že se pozemek biodiverzitně zvednul. A že mi nemusí na své náklady zajišťovat pitnou vodu, nebo vodu obecně, takže nemusíme třeba za 80, 100 tisíc realizovat vrt kvůli vodě. Byl z toho v podstatě nadšen, když jsme prošli celý pozemek, který je součástí jeho rozsáhlejších pozemků, a mně spadl mi kámen ze srdce. Pan Lobkowicz se také za mě a celou moji rodinu pomodlil a poděkoval mi, takže to byla nádhera.

Martina: Takže se zachoval jako moudrý hospodář.

Lubor Křížek: Tak.

Je pravděpodobné, že když se země rozvrtá hlubokými studnami a bude děravá jako ementál, a budeme čerpat spodní vodu, tak se půdní sucho bude prohlubovat a v mělkých kopaných studnách bude klesat hladina vody

Martina: Právě jste zmínil, že díky tomu, co jste udělal, nebude potřeba udělat nějaký další vrt, abyste měli vodu. Mnozí posluchači by už v začátku našeho povídání mohli namítnout: „Aha, vysychala mu studna, tak se musí udělat hlubší vrt.“ Řeší to něco?

Lubor Křížek: Řeší to určitě okamžitý přísun pitné vody, protože po objednání vrtné soupravy, která vám vyvrtá studnu, můžete do týdne používat vodu. Ale to je krátkodobé hledisko. Z dlouhodobého hlediska se dá říct, že dnes není nikdo schopen říct, co to udělá, ale nejpravděpodobnější je, že když se země rozvrtá a bude děravá jako ementál, a budeme čerpat spodní vodu, tak se bude půdní sucho prohlubovat a i v mělkých kopaných studnách bude hladina vody klesat. Je to úplně jednoduchá fyzika, bude klesat tlak ve vrchních partiích pramenů, protože čerpáme spodní vodu nebo vodu z 60, 80 metrů. A čím víc těchto vrtů bude, tím těžší bude pro vodu se dostat do spodních partií.

Martina: Zmiňoval jste, že jste měl i negativní ohlasy, že vám psali kluci z hospody…

Lubor Křížek:… z fotbalu…

Martina: Ano, z fotbalu, a že na to mají jiný názor. Na internetu jsem narazila na hlasy, že jste si tam pravděpodobně založil pěknou líheň komárů. Tak jak to je teď kolem těchto mokřadů, dá se tam být bez repelentu?

Lubor Křížek: To je asi jedna z nejčastějších otázek. Jednou je, kolik jsem na to dostal peněz, a druhá, jak tam můžu vydržet, když tam jsou miliardy komárů. Tak jsem si udělal takovou vzorovou zprávu, kterou vždy zkopíruji a odešlu, abych to nemusel vypisovat po stopadesáté: žádná komáří invaze se nekoná. A to proto, že systém je vymyšlen tak důmyslně – a v přírodním ekosystému panuje taková rovnováha, že predátoři komářích larev, kteří tam žijí, larvy sežerou dříve, než se komár stačí vylíhnout. Takže komárů je tam minimum. Paradoxně, když spíme jednu noc ve městě v Sedlčanech, kde bydlí přítelkyně, s otevřeným oknem, tak chudák malá naše šestnáctiměsíční dcerka přijede na hájovnu seštípaná od komárů. Takže problém je opačný. Ve městě se komáři nejvíce líhnou z uzavřených nádrží pod okapem, kde se nevylíhne vážka, čolek, není tam rybka nebo něco, co by komáří larvy sežralo. Tam se líhnou opravdu miliardy komárů. Ale tady ne, tady je to v rovnováze.

Martina: Velmi se vám tam také rozmnožily žáby, máte tam kuňku, rosničku, skokana, viďte?

Lubor Křížek: Kuňka tam není, ale všechno ostatní ano.

Martina: To musí být každý večer koncert.

Lubor Křížek: Je to koncert. Nyní, jak nastává podzim, už to upadá, ale samozřejmě na jaře a začátkem léta, kdy jsou žáby nejaktivnější, je nádhera to poslouchat.

Když chcete pomoci nějakému stromu, tak pod ním nechte vyšší trávu, případně zasaďte trvalky, letničky, nechte tlející dřevo, sem tam kameny. Zvýší to možnost vsáknutí vody při přívalových deštích.

Martina: Někde na netu jste zmiňoval, že jste u vás pozoroval až šedesát druhů ptáků. Když porovnáte pestrost přírody, zvířat, organismů, hmyzu předtím, než jste udělal tento zásah do krajiny, se současným stavem, je v tom velký rozdíl?

Lubor Křížek: Už předtím to u nás bylo diverzitně moc pěkné, ale tímto se samozřejmě přitáhly druhy, které tam předtím nebyly, a mě samotného překvapilo číslo, které se týká ptáků. Voda se samozřejmě hodně týká obojživelníků, ale z ptáků tam nyní pravidelně zalétává ledňáček, občas dokonce černý čáp, což je moje srdcová záležitost. A šedesát druhů ptáků je, myslím, slušné číslo, a nepočítal jsem do toho třeba krkavce, který tam sice přelétává, ale neváže se na toto místo, třeba se jen přiletí napít a podobně.

Martina: Jste doktor stromů, živíte se tím, že ošetřujete stromy. Změnila se třeba částečně, je to krátká doba, kondice stromů na vašem území poté, co se vám podařilo zadržet vodu v krajině více než předtím? Protože na to, jak mizí spodní voda, doplácejí nyní skutečně ve velkém borovice. Jak to vypadá u vás?

Lubor Křížek: Je to krátká doba na to, abych byl schopen posoudit konkrétní dopad na konkrétní stromy. Ale z dlouhodobého hlediska se určitě zvedne mikroklima daného místa a stromy budou v budoucnu prosperovat daleko lépe, než někde, kde tomu les není uzpůsoben. Čili má to, a bude mít, pozitivní dopad na zeleň v bezprostředním okolí, ale nyní to nějak extrémně vidět není. Ale jsou tam místa: třeba na dvoře mám velký dub, který jsem nedávno zmiňoval v jednom dokumentu, kde i malá úprava pod úrovní tohoto stromu, v podstatě imitace pralesního prostředí pod stromem, dokáže zasáknout obrovské množství vody při přívalovém dešti. To, na rozdíl od anglického trávníku, který máte vysekaný třeba až k patě stromu, stromům velice prospívá.

Martina: To, co jste řekl, znamená nechat porost pod stromem být? Nebo jak si to mám přeříkat do laické řeči?

Lubor Křížek: Když jsem hodně línej, tak to mohu nechat být, alespoň v obvodu koruny stromu, když ji promítnu směrem na zem. Tak v tomto prostoru nesekat každý týden na dva, tři centimetry, ani pět, ale nechat to být. A když chci danému stromu trošku pomoct, aby jiné rostliny prokořenily povrch půdy, tak tam udělám takzvaný guild a můžu osázet nějaké trvalky, letničky, nechat nějaké tlející dřevo, sem tam kameny na nášlap, když chci vyplít něco, co se mi nelíbí. Takže to můžete udělat i s estetického hlediska velice přitažlivě, vypadá to dobře, je to plně funkční a strom může daleko lépe prosperovat.

V dnešní době je dobré nechat stát každý zdravý, zelený strom, protože odpaří do vzduchu obrovské množství vody a svými kořeny je schopen zadržet vodu

Martina: Lubore Křížku, říkala jsem, že jste doktor stromů. Ale když se podívám na váš pracovní životopis, tak jak vypadá váš život, když odložíte krumpáč a nebudujete jezírka a tůně? Čím přesně se živíte?

Lubor Křížek: Můj život je hodně pestrý. Živím se arboristikou, lezením po stromech, což se v posledních patnácti letech, kdy se tomu věnuji profesionálně, hodně změnilo. Dříve jsem byl schopen porazit jakýkoliv strom, když mě někdo požádal: „Ok, je to technicky možné, tak to porazíme“. Ale jak se člověk vyvíjí, tak nyní, vlastně už několik let zpátky, jsem se začal zamýšlet nad tím, že v dnešní době je každý zdravý, zelený strom ku prospěchu, protože do vzduchu odpaří obrovské množství vody a svými kořeny je schopen vodu také zadržet. Čili když přijdu někam, kam si mě někdo objedná, tak se ptám, proč daný strom chtějí porazit. A pokavad vidím, že strom má do budoucna nějakou perspektivu a že kácení není absolutně nutné, tak se snažím lidem kácení nenásilně rozmluvit. A lidé na to hodně slyší a diví se, že si pozvali někoho, kdo jim jde kácet strom – a přitom jim to rozmlouvá. Hodně jich je pozitivně překvapeno a nechávají si to i rozmluvit. A pobavíme se třeba o tom, jak tam strom bude dlouho.

Nedávno jsem se byl podívat na krásný solitérní dub mezi zahradami, kde vznikl sousedský spor kvůli tomu, že do sousední zahrady padají žaludy nebo listí. Tak jsme si nechali zavolat souseda, který se s námi ze začátku nechtěl vůbec bavit, ale ve finále jsme dali hodinovou řeč, a možná to i utužilo mezisousedské vztahy. A nakonec jsme došli k tomu, že jsme si řekli, že strom nepokácíme – pokácet ho můžeme klidně za týden, za deset dnů nebo za rok, kdyby se vyhrotila situace – takže tam strom může být dalších dvě stě let a bude plnit svou funkci. Čili dá se udělat cokoliv, třeba lehce zredukovat koruna, aby se strom nerozlámal a neohrožoval přilehlé stavby – a strom tam může být klidně stovky let, což se týkalo zrovna tohoto konkrétního dubu.

Martina: A když někdo není osvícený a řekne: „Ne, mně to tady stíní, nechci to tady,“ pokácíte tuto bytost?

Lubor Křížek: S těžkým srdcem. Už se mi dokonce stalo, že jsem prostě řekl, že kácet nebudu, což je asi nesmysl, protože stejně, když jsem jel později okolo, byl strom dole, protože firem, které toto dělají, je hodně. Takže také kácím. Teď třeba budu kácet kvůli nesmyslu, což je pro mě kanalizace: obrovské betonové trubky v zemi na splaškovou vodu. Tam bylo nutné pokácet stromy a bohužel jsem to musel udělat, je to práce jako každá jiná.

Martina: Kanalizace je pro vás nesmysl?

Lubor Křížek: Kanalizace je pro mě nesmysl, protože už desítky let jsou známy systémy, jak to udělat jinak, bez toho, aby se voda, která se znečistí, hnala někam přímo do řeky s nějakým chabým vyčištěním v čistírně odpadních vod. My sami doma používáme kompostovací toaletu, kterou jsme původně instalovali na zkoušku, hlavně kvůli strachu mé přítelkyně. Na tvrdo jsem říkal, že když to bude smrdět, tak to dáme zpátky, připojíme vodu a jedeme dál. Vodu, jako transportní médium pro to, co člověk vyloučí, jsme přestali používat, a za tu dobu jsme v podstatě ušetřili statisíce litrů vody, které jsme neznečistili a neposlali je v našem případě do jímky, ze které by se to vyvezlo do čističky. Funguje to krásně, obsah se kompostuje, ale je to úplně samostatná kapitola, který by byla na hodinu, možná více.

Přemýšlím, zda být stále přítomen v síti. Cena solární energie a baterií se snižuje. Na druhou stranu bude mít výroba baterií za následek těžbu lithia. Je tedy nutné se zamyslet, zda by člověk neudělal víc škody než užitku.

Martina: Tak já pevně věřím, že se nevidíme naposledy a ještě rozebereme další parametry vašeho ostrova. Je vaším cílem, abyste z vašeho domova, domu, pozemků, i těch pronajatých vytvořil samostatnou jednotku?

Lubor Křížek: Cíle jsou, ale toto bude nějaká další fáze. Zamýšlím se nad tím, zda být stále přítomen v síti, nebo nikoliv, což by s sebou samozřejmě neslo nějaké vyšší náklady. Nicméně cena solární energie a baterií se snižuje. Na druhou stranu si zase uvědomujeme, že výroba baterií bude mít pravděpodobně za následek těžbu lithia, což se v posledních letech prosazuje. Čili se zamýšlíme nad tímto vším, zda by člověk neudělal víc škody než užitku. Ale spíše se snažíme energii využívat v co nejmenší míře, než abychom si stavěli fotovoltaickou ostrovní elektrárnu na střechu. To neznamená, že nevyužíváme solární energii. Využíváme ji, mám třeba teplovzdušný solární panel na stěně domu, který přitápí a větrá celý dům.

Martina: Lubore Křížku, jaký je to pocit, když ráno vstanete, dáte si kávu, jak jsem před chvílí zjistila bez cukru a bez mléka, vyjdete před hájovnu a díváte se na dílo vašich rukou? Myslím, že to není jenom dobrý pocit. Cítíte se jako hospodář? Nebo jak se cítíte? Ale nebudu vám napovídat.

Lubor Křížek: Cítím se dobře. Nepřemýšlím každý den ráno nad tím, co jsem vytvořil, ale je to relax. Přál bych každému žít na takovýchto místech, aby si dokázal takzvaně odfouknout. Zní to jako fráze, ale spojení s přírodou je tam bezprostřední, člověka to dokáže nabít a zároveň uklidnit. Čili je to nádherný pocit, žít na takovémto místě, a to ještě s vědomím, že jsem toto místo vytvořil tak, aby bylo daleko pestřejší a mělo užitek nejenom pro naši rodinu, ale i pro ostatní, pro zvířata, rostliny i lidi. Protože to, co se podařilo udělat s vodou, má pozitivní dopad i na lidi po proudu potoka, který u mě v podstatě pramení. Takže je to blažený pocit.

Martina: Když nás teď poslouchají lidé, kteří mají nějaký svůj pozemeček, třeba jenom zahrádku, a i oni mají rozpraskanou zemi, nebo měli na konci srpna nebo září, tak co jim poradíte? Vím, že jsou to trošku instantní rady, když neznáte krajinu, kde mají svůj pozemek nebo zahrádku. Ale co myslíte, že může udělat každý jeden člověk na svém pozemku hned teď?

Lubor Křížek: Každý pozemek je svým způsobem specifický: nadmořskou výškou, umístěním, vrstevnicí, svahem, někde je prudký kopec, jinde rovina. Ale určitě každý, i někdo v bytě, se může zamyslet nad tím, co může pro bezprostřední okolí udělat. Voda je všude, všude prší, někde víc, někde míň, a všude je možné vodu zadržet. Takže i na malém pozemku mohu zadržet adekvátní množství vody, odpovídající velikosti daného pozemku a nemusím být zrovna zemědělcem, který má tisíc hektarů. Čili nějaká konkrétní univerzální rada neexistuje, ale důležité je se zamyslet a získat informace, které se týkají daného pozemku. Pak už to jde samo, informace jsou dnes natolik dostupné, že není problém si vše nastudovat. Nemůžeme se zde bavit o něčem konkrétním, protože se nebavíme o konkrétním pozemku.

Martina: Kde se vidíte za deset let? To je „hezká“ otázka při přijímání do zaměstnání. Touto vaší meliorační zkušeností jste možná začal další kapitolu vašeho pracovního života, tak kde se vidíte?

Lubor Křížek: Určitě se nevidím jako nějaký megavodohospodář, nebo něco podobného, ale vidím se tam, že budu pokračovat v tom, co dělám. Budu sám sebe udržovat v dobré fyzické a psychické kondici. Toto jsem také řekl na velice zajímavém sjezdu v Ledči nad Sázavou, kde jsem byl s velice zajímavou partou laskavců – a jeden kamarád kolega zmínil, že to je velice důležitý aspekt, protože z prázdného džbánu vodu nenaleješ. Takže určitě se budu držet toho, abych udržel v kondici sám sebe, protože pak také mohu udržet v kondici svou rodinu, předávat dál své zkušenosti a posouvat i ostatní lidi směrem kupředu.

Martina: Lubor Křížku, moc vám děkuji, že jste nám ukázal, že to jde a že slyšet šplouchat vodu je záležitost, o kterou se dnes musíme pousilovat už my sami. Díky moc.

Lubor Křížek: Díky moc za pozvání a za možnost předat cenné informace.

Ano, je nepochybné, že stát měl určitě dělat více už dávno, ale stejně tak je nepochybné, že více, nebo alespoň něco, mohl dělat každý z nás. Vybudovat systém tůní, luk a lesů na samotě u Sedlčan se rozhodl Lubor Křížek – a stačilo mu k tomu jen pozorovat krajinu během dešťů, myslet, vzít do ruky rýč, pozvat bagristu a dát se do práce. Dnes má okolo původní hájovny na samotě u Kosovy hory jedenáct tůní, louky pro hmyz a jedlý les. Když nedávno nafotil svou zahradu a snímky dal na sociální sítě, tak strhl vlnu nadšení. Tento muž, který se živí ošetřováním stromů, ukázal, že bránit se suchu lze a že to může dělat každý, bez dotací, bez pomoci, ale také bez direktiv. Ve studiu je s námi arborista, amatérský ornitolog, Lubor Křížek.

 

Martina: Lubore, vy teď slavíte nebývalý zájem o svou práci. Je to pro vás velké překvapení? Umím si představit, že ještě před pár měsíci o vás mnoho lidí nevědělo.

Lubor Křížek: Tak to úplně není, protože to, co jsem zveřejnil na sociální síti, je už několik let, bylo to v roce 2016. A od té doby se zvedla vlna zájmu všech lidí, kteří mě na sociální síti měli možnost najít a žádat o radu. Čili to už trvá nějaké tři roky.

Martina: Vaše fotografie rozkvetlé zahrady s tůněmi a množstvím živočichů sdílelo za ta léta, co jste je vyvěsil na Facebooku, na devět tisíc lidí a další stovky se na vás obracely s prosbami o radu, jak něco takového udělat i u sebe doma. Ještě to nadšení trvá, nebo zájem opadl? A jak to vypadá teď?

Lubor Křížek: Trvá to stále, dokonce nyní má už původní album, tři roky staré, asi jedenáct tisíc sdílení. A v průběhu let, kdy se nabalovala i další média a vyšla řada článků s tímto konkrétním projektem, nebo ani ne projektem, ale spíše územím, které jsem přetvořil, se dá říct, že zájem neustále roste a spíš se zvyšuje, než aby to stagnovalo nebo klesalo. Evidentně je vody opravdu zapotřebí.

Martina: Říkáte, že zájem spíše roste. Obracejí se na vás lidé spíše s prosbami o konkrétní radu, nebo jenom aby vyjádřili uznání a poklepali vás po rameni?

Lubor Křížek: Je to tak i tak. Hodně lidí pošle pouze zprávu, která člověka podpoří, protože za tu dobu máte třeba chuť se na to vykašlat. V takové fázi je dobré se na týden, na deset dní třeba odpojit od mobilu. Ale obracejí se na mě i lidé, kteří třeba řeší nějakou konkrétní situaci, protože na ně má sucho konkrétní dopad, třeba v jejich vesnicích, ale i ve městech, s žádostmi o konkrétní rady. A já se jezdím, když mám čas, na místa, kam mě lidé zvou, podívat. Naposledy jsem byl minulý týden v Kostelci nad Černými lesy a zdravím tímto paní, která se rozhodla, že se do toho také vrhne tím způsobem, jak jsem to udělal já – a upraví svůj pozemek, který má zhruba čtyři hektary pro to, aby tam zadržela maximální množství vody.

Martina: Lidé se na vás obracejí s prosbou o radu. Když jim máte poradit opravdu fundovaně a ne je odkázat na nějaké obecné postupy tak, jak jste právě řekl, musíte sednout do auta nebo na vlak a jet se tam podívat. Je to tedy vaše profese?

Lubor Křížek: Ne, není to moje profese. Fyzicky to ani není možné všechno objet a proto si vybírám. Když vidím, že se opravdu jedná o konkrétní pozemek, kde se lidé již rozhodli na sto procent to realizovat, ale nejsou si schopni poradit sami, tak tam jedu a poradím jim. A při kontaktu a radě na konkrétním místě a kontaktu přímo s daným člověkem lidé zjistí, že i já jsem normální člověk a spadne z nich obava, jak to mají udělat, aby se něco nepokazilo. Takže mám způsob komunikace s lidmi, kdy jsem si určil zásadní a hlavní témata, která je zajímají a ze kterých mají strach, než se pustí do realizace. Jedu na dané místo a většinou lidem stačí tak hodina, dvě rozpravy, a vidím, že na začátku a na konci je to něco jiného, a jdou do toho s nadšením a realizují.

Lidé většinou začnou reagovat, až když má na ně něco přímý negativní dopad

Martina: Na úvod jsem vynechala úplně nejdůležitější otázku: Co vás to, člověče, vůbec napadlo, pouštět se do něčeho úplně sám? Většina z nás čeká, až nám to nařídí stát, nebo až nám řekne, co máme dělat, případně nám na to něco přidá. Ale vy jste nečekal, až nám stát něco vypíše. Když zde byly kotlíkové, tak tohle by mohly být „mokré“ dotace. Proč jste se do toho pustil vy sám?

Lubor Křížek: Jak už to tak bývá, tak většinou lidé začnou reagovat, až když má na ně něco negativní, nebo přímý dopad. Toto nebyl můj případ, protože já se všechno snažím dělat preventivně, ač by se mnou můj zubař momentálně nesouhlasil. V tomto případě, když jsem viděl, jaký je v České republice, ale i ve světě, stav s vodou, tak jsem se rozhodl zajistit sobě i svému bezprostřednímu okolí, a dolů po proudu, dostatek vody. A doufám, že časem bude i pitná, ale k tomu se doufám dostaneme. Takže na co čekat, proč čekat na to, až se něco stane, když člověk může přemýšlet preventivně a zajistit se dopředu?

Martina: Lubore, vy bydlíte na samotě?

Lubor Křížek: Je to samota. Jsou tam v podstatě tři chalupy a já jsem, když se to vezme z hlediska terénu, na nejvyšším bodě.

Martina: Takže vody nejmíň.

Lubor Křížek: Takže vody nejmíň. Ale bývalo tam prameniště. Ještě když jsme byli malí, tak jsme tam na loukách sušili seno a sušili jsme ho v holinkách, to znamená, že když se první seno pokosilo, tak se nechalo přischnout a pak se převáželo na nějaké suché místo a tam se dosoušelo. Ale v posledních pěti, sedmi letech v místech, kde jsme dřív běhali v holinkách, protože tam stála voda i na louce, která byla zmeliorovaná, voda nebyla a půda byla značně vyprahlá. Takže ve fázi před pěti, sedmi lety jsem se začal zamýšlet nad tím, proč to tak je – a začal jsem to studovat víc a zeširoka.

Než se člověk pustí do úpravy krajiny, aby v ní zadržel vodu, tak by měl získat potřebné informace, protože jinak může způsobit víc škody, než užitku

Martina: Teď jste to řekl. Když bych to pasírovala skrze sebe, tak já jsem typ, který se nikdy nepustí do věcí, u kterých cítí, že je nemá nastudované a že neumí. Jsem trošku profesor Matulka. Prostě dokud neznám jména posledního brouka, tak na zkoušku nejsem připravena. Vy jste postupoval metodou pokus-omyl? Nebo jste se na to, co jste udělal, připravil a pokud ano, jak?

Lubor Křížek: Já jsem asi podobný typ a myslím, že většina lidí to v počáteční fázi jakéhokoli nápadu, jakékoli věci, kterou se chystají udělat, má také tak. Proto se asi od mala chodí do školy a teprve potom se člověk vrhne do dospěláckého života. Takže ze začátku jsem si schraňoval informace a než jsem se pustil do konkrétní realizace, tak uplynula řada let.

Ale je to o tom, že pokud by byl člověk v nějaké nouzi, tak aby to byl schopen během pár měsíců nastudovat, když má správné materiály, a s co nejmenšími škodami to realizovat. Protože existují místa, kde, když se do toho člověk vrhne bez rozmyslu, tak dokáže nadělat víc škody než užitku. Tedy určitě existuje řada specifik, které je dobré znát, než se člověk pustí do realizace. Ale je dobré si udržet hlavní cíl a jít za ním s tím, že se vyhne překážkám a problémům, což je možné se naučit od lidí, kteří už realizovali.

Žijeme v době, kdy by se i lidé, kteří žijí v bytech, měli zapojit do úprav krajiny tak, aby v ní byla voda. Protože kde není voda, nemůže nic fungovat ani existovat.

Martina: Ty se mohou naučit od lidí. Ale když jste popisoval, jak jste si pamatoval z dětství, že na louce byla mokřina, neznamená to, že vás tyto věci naučil už dědeček, tatínek a že máte v sobě nějaký fortel? Myslím tím přirozenou inteligenci a přirozené porozumění přírodě a jejím cyklům?

Lubor Křížek: To asi nedokážu úplně posoudit. Ale tím, že jsem vyrůstal na místě, kde je přímý kontakt s přírodou, tak tam pravděpodobně něco je. Člověk vždycky nerad posuzuje sám sebe, ale nějaký základ tam určitě byl. Vím, že mě to nenaučil ani děda, ani táta, a myslím, že k tomu člověk dozraje sám. Ale určitě nějaké základy z dětství tam jsou, všechno člověka ovlivňuje. To, že jsem vyrůstal na takovém místě a už od mala jsem se hrabal ve vodě a v blátě a stavěl si malá jezírka, asi přispělo. Ale člověk nemusí nutně vyrůstat na takovémto místě a může tomu porozumět. Může to být člověk z bytu, a když se nad tím zamyslí a líbí se mu toto téma, tak si to může nastudovat a dokonce provádět realizace na pozemcích, které nejsou jeho.

Najdu si v katastru, komu patří dané území, které se mi líbí, a vím, že je vhodné, a můžu kontaktovat daného člověka, navrhnout mu, co by tam šlo udělat a jak by to šlo zlepšit, protože míst, která jdou zlepšit, je mnoho. Jezdím po celé republice a vidím to po cestě, když jedu někam 50 kilometrů, tak potkám padesát míst, kde by to bylo nádherné, kdyby se to změnilo po tomto vzoru.

Tedy člověk nemusí být z hájovny, mohu být z bytu. Ale jde o to, jak chci žít, jak si to chci užít a jestli zde chci něčemu pomoct, protože žijeme v době, kdy by bylo dobré, aby se i lidé, kteří žijí v bytech, zapojili do podobné činnosti. Protože kde není voda, tak asi nemůže nic fungovat a existovat.

Martina: Myslíte, že už si to plně uvědomujeme? Nebo je to stále téma, se kterým laškujeme, protože slyšíme: „Ó, není voda,“ ale když přijdeme ke kohoutku a voda teče, tak si říkáme, že přece nebude tak zle?

Lubor Křížek: Čím víc se to medializuje, a je to také díky tomu, že to začíná mít na mnoha místech konkrétní dopad na konkrétní lidi, tak se povědomí laické veřejnosti o tomto tématu dost zvedá a řeší se to stále více. Vidím to i na sobě a na lidech, kteří mě kontaktují, že realizací stále přibývá. Nicméně abychom si zase neřekli, že už je to v pohodě, i když chceme být optimističtí, tak toto jsou opravdu kapičky v moři a realizací je opravdu potřeba provést statisíce, možná miliony.

Martina: Vy jste se jednoho dne rozhodl, a určitě, jak jste naznačil, jste v hlavě nosil dlouhou dobu otázky a pozoroval svůj pozemek, krajinu když prší, a sledoval, kde se voda zachytává a kudy odtéká. Ale jednoho dne jste musel vzít krumpáč a jít. A já si říkám, co bylo oním spouštěčem? Protože sucho je dlouhodobý problém, tak proč jste se do toho pustil zrovna tehdy?

Lubor Křížek: To je zapeklitá otázka, najít bod, kdy jsem se rozhodl. Ale ono to asi tak není, jakože teď se rozhodnu a udělám to, ale člověk prostě dozraje, a trvá to měsíce, spíše to trvalo roky.

Když jsem začal zjišťovat informace o tom, jak dostat do krajiny vodu, dostal jsem většinou odpověď, proč to nejde. Ale já jsem se stále pídil po tom, jak to udělat, aby to šlo, protože to opravdu chci, a když něco chci, tak za tím jdu.

Martina: Vy jste prý dlouho váhal?

Lubor Křížek: Říkal jsem si, jestli je to vůbec možný. Ale když si člověk něco nastuduje, tak se odhodlání asi zvyšuje. Když jsem byl malý, tak jsem si na té zmeliorované rovné strouze postavil jezírko, které jsem vítězoslavně každý podzim vylovil s tím, že jsem tam nandal dvacet, třicet rybek a vylovil jsem jednu. Ale to jsem asi ještě nevěděl, že se to dostane do fáze, v jaké je to dnes.

S rýčem a krumpáčem jsem v podstatě začal před pěti lety, kdy jsem si na té rovné strouze znova udělal jezírko, ale tentokrát už větší, a pozoroval jsem, co se tam děje. A ono se krásně během několika týdnů naplnilo, především při jarním tání sněhu. Pak jsem se podíval po terénu, to už jsem to víc studoval, a říkal jsem si, že když se to takto rychle naplnilo, tak voda zase na jaře odteče a v létě je to absolutně vyprahlé. Tak co jí zadržet více? A tak jsem to zvětšoval a zvětšoval, až jsem si říkal, že by to chtělo bagr. Tak jsem začal zjišťovat informace a narážel na to, že když jsem položil někomu otázku, kdo s tím má nějakou zkušenost, tak mi lidé většinou dali odpověď, proč to vlastně nejde. Ale já jsem se stále pídil po tom, jak to udělat, aby to šlo, protože to opravdu chci, a když něco opravdu chci, tak za tím jdu.

Martina: A když jste zjistil, že potřebujete bagr, nebyl to přesně okamžik, kdy jste si řekl: „Možná bych si měl vyběhat nějakou tu dotaci?“

Lubor Křížek: Nebyl. Paradoxně jsem nad tím vůbec takto nepřemýšlel. Spíše jsem si spočítal, kolik bude stát bagr, a řekl jsem si, že si tu částku musím vydělat sám. A to proto, že se od mala zabývám amatérsky ornitologií a jezdím po různých místech. Voda přitahuje ptáky, jsou to nádherná místa – a když člověk na taková místa jezdí celý život, tak si říká, že je to tak všude. Ale když začne vnímat zemědělskou krajinu, tak tam to vůbec není, ale je to pravý opak. A tím, že jsem jezdil po takových hezkých místech, tak se tam občas objevila krásná cedulka, že na území zhruba dvou hektarů bylo proinvestováno z fondů, grantů Evropské unie třeba dva miliony dvě stě tisíc. A tak jsem si spočítal, jakou mám rozlohu pozemku, a hodinovou taxu bagristy – nejlepší je, když si seženete kamaráda, kdy zaplatíte jenom za naftu, ale takovou možnost třeba každý nemá. A když bagristovi zaplatím okolo osmi set, tisíc na hodinu, tak vím, co jsem schopen realizovat za minimum peněz.

Zadržuji vodu, která na jaře roztaje, nebo přijde při přívalovém dešti

Martina: Vy byste jako amatérský ornitolog potřeboval nějakou straku, která by pro vás kradla.

Lubor Křížek: Takže z těch dvou milionů, které jsem tam viděl na pěkné cedulce, jsem si představil území a rozlohu, a říkal jsem si, že můj kamarád by byl toto schopen udělat za nějakých dvě stě tisíc. Ale to nepočítám samozřejmě čas, který tomu věnuji, protože bagrista udělá všechno, co si řeknete, ale zase nezná informace jak a proč, takže to všechno krásně udělá, ale vy mu musíte říct, co je vaším cílem na daném území. Pak jsou tam další specifika, která je určitě dobré znát, a to zákony, kterých se člověk musí držet. Čili je dobré si zjistit, do jaké míry můžete udělat terénní úpravy bez toho, abyste potřebovali nějaké povolení. Je to omezená vodní plocha, do nějakých 330 metrů čtverečních jednoho díla, a nesmí to jít do větší hloubky než 1,5 metru. Takže je dobré se držet do hloubky jednoho metru terénních úprav.

Martina: A to vám stačilo? Podařilo se to?

Lubor Křížek: To stačí, na takové terénní úpravy je to dobrý základ. Ale je dobré si vodní zákon víc nastudovat, protože tam jsou další věci, které se toho týkají. Když jsem třeba na vodním toku, tak to spadá pod jiný úřad – a nemůžete daný tok rozvrtat, jak chcete a někam ho odklonit. To je potřeba vědět a všechny tyto informace je dobré si poskládat. Rozdíl v území, kde jsem to udělal, je v tom, že tam není žádný stálý přítok. Já v podstatě zadržuji vodu, která na jaře roztaje, nebo přijde při přívalovém dešti, a jinak tam v podstatě neexistuje žádný přítok.

Martina: Není tam pramen, ani nic takového?

Lubor Křížek: Je to vhodné místo na tvorbu zádržného systému na vodu. Prameny tam kdysi byly, ale tím, že je to laicky řečeno na kopci, tak tyto prameny vysychaly, protože roční srážkové úhrny jsou v průměru stále stejné, ale změnil se způsob spadu srážek. A změnila se i krajina. Čili změna „zasakováku“, jak říkáme s bráchou, to je deště, kdy třeba čtyři dny drobně prší a všechno zasákne i na ne dobře obhospodařované ploše. To je daleko lepší, než když přijde přívalový déšť, kdy vám za hodinu spadne 40 milimetrů na metr čtvereční, což půda není absolutně schopná pojmout – a všechno po polích i v lesích stéká jako po střeše.

Zrušil jsem na vyschlé louce meliorace, zmeandroval rovnou strouhu, vytvořil řadu tůní a systém malých hrázek

Martina: Lubore Křížku, já mám před očima váš systém zadržování vody v krajině, který je nejen účinný, ale také nesmírně půvabný. Dnes už to vypadá jako rajská zahrada, spousta tůněk, květin, žab, ptáků, mloků. Popište ale, protože ne všichni, kdo nás poslouchají, vaše stránky viděli a znají váš příběh, co jste na svém pozemku přesně udělal, vytvořil a jak to probíhalo.

Lubor Křížek: Na tomto pozemku, kde žiju od dvou let, se nacházela zmeliorovaná louka, která byla pod úrovní terénu. A nebyly to státní meliorace, ale někdy v 90. letech to udělal můj otec, aby louku odvodnil. A byla tam narovnaná strouha. A já jsem tyto meliorace vykopal, narovnanou strouhu jsem mírně zmeandroval – a navíc ještě v louce udělal řadu tůní a systém malých drobných hrázek. A tím jsem docílil toho, že na jaře, při jarním tání sněhu odteče minimální množství vody a v důsledku toho se zvedla hladina spodní vody. A tím jsem docílil toho, že se mi zvedla hladina vody i ve studni, i když to trvalo déle, protože nasytit pramen není otázkou jednoho roku, ale prameny se sytí roky, desetiletí, nebo někdy i staletí, když se jedná o hlubinné vrty.

Martina: Vám mizela voda ve studni?

Lubor Křížek: Ano, mizela mi voda ve studni, což je momentálně aktuální na většině území České republiky. Některé obce jsou dokonce absolutně bez vody a už několikátým rokem se do nich zaváží pitná voda cisternami, prohlubují se vrty a podobně.

Martina: Takže dnes už voda ve studni stoupla?

Lubor Křížek: Voda ve studni se dostala na téměř stejnou hladinu jako před nějakými osmi lety, kdy byl ještě docela vodní blahobyt.

Když jsem v horní partii pozemku podržel vodu, tak i když se v posledních letech zhoršovalo sucho, zlepšil se stav hladiny vody v rybníku na nejnižším místě pozemku. Jde o to zpomalit odtok vody z krajiny.

Martina: Kolik tůněk tam máte?

Lubor Křížek: Když nebudu počítat ty maličké, které jsem vykopal opravdu ručně, tak je jich jedenáct a jeden rybník v úplně nejspodnější úrovni, který je původní. Na tomto rybníku bylo možné pozorovat, že než jsem nad úrovní rybníka realizoval tenhle systém, tak za posledních pět, šest let rapidně klesala v rybníku během letních měsíců hladina vody, klidně i o 40 centimetrů. A tím, že jsem si v horní partii pozemku podržel vodu, tak i když se situace v posledních letech ještě zhoršovala, stav hladiny vody u spodního rybníka se zlepšil. To znamená, že jde o to zpomalit odtok vody z krajiny. Jde o to, že jsme střechou Evropy a nepřitéká k nám žádná velká řeka a všechno odtéká, tak pokud zde vodu nepodržíme, tak ji nebudeme mít.

Martina: Jste už se svým malým vodním dílem hotov? Anebo je to nikdy nekončící proces?

Lubor Křížek: Na pozemku, kde žiju, chtělo by se říct, je to hotové, i když to nikdy hotové není, ale z větší části určitě. Teď už si hraju s detaily, kde 10 centimetrů přidávám támhle, a dvacet ubírám někde jinde. Ale nyní jsem se dostal do fáze, kdy ovlivňuji krajiny i za hranicí svého pozemku, to znamená, že jsem se dostal, dalo by se říci, původně do sporu se zemědělci, ale dnes už je to korektní jednání na normální úrovni. Takže se mi podařilo dojednat s místním zemědělským družstvem zajetelení a potom zatravnění větší plochy okolo území, kde žiju – a několik hektarů konvenčně obdělávaných polí se přemění. I když i to bude konvence, ale její lepší fáze, takže tam bude alespoň trvalý travní porost a po tomto pozemku nebude vše stékat.

Martina: Jak dlouho trvalo, od prvního kopnutí až po současný pocit, že máte na tomto pozemku hotovo?

Lubor Křížek: Když mi byly tři, čtyři roky, tak jsem kopnul poprvé. A teď mi je 33, takže třicet let.

Martina: A teď vážně.

Lubor Křížek: Asi čtyři roky.

Byl jsem tak zakousnutý do získání maxima informací, abych vše udělal správně, že se mi nechtělo věnovat čas na hledání informací o tom, jak dosáhnout na nějakou dotaci.

Martina: Vy jste si nikdy neřekl o žádnou dotaci, nikdy jste nestál s čepicí v ruce na nějakém úřadu, takže když to sečtete, kolik tento váš počin cca stál? Nemyslím tím vaši práci, kterou do toho asi započítávat nebudeme.

Lubor Křížek: To asi ne, to bych si musel vymyslet nějakou hodinovou taxu sám pro sebe. Ale vyšlo to do nějakých 50 tisíc korun.

Martina: Do padesáti tisíc korun? Ale práce by byla asi v řádu statisíců.

Lubor Křížek: Ano, v řádech statisíců.

Martina: Na obnovu historických alejí, cest, ale i tůní a mokřadů se vypisují dotace za miliardy – a vy jste vytvořil takovýto unikátní systém tůní, rybníčků, lesů a luk a zadržujete vodu nejen na svém pozemku, ale v krajině. Řekněte mi, je toto věc, kterou může udělat na svém pozemku každý? A je to možné i ve velkém, nebo jenom na specifických lokalitách?

Lubor Křížek: Technicky vzato se dá říct, že se to dá zrcadlit. Není správnou otázkou, jestli je možné, nebo nemožné toto udělat. Správné je říct, že je nutné to udělat a je možné to zrcadlit do celé plochy. Ale musí se to samozřejmě přizpůsobit konkrétním místům. Někde na kopci určitě nebudu kopat nebo hrabat tůně nebo stavět drobné stavby v podobě rybníčků. Tam je třeba obnovit aleje, meze, svejly, v nižších partiích suché poldry, a to všechno chce svůj čas. Ale technicky to možné je. Je však nutností se tím začít zabývat.

Martina: Promiňte, že jsem tak umanutá, a stále se držím své otázky ohledně dotací. Ale mate mě, že vy byste určitě na nějaký program dosáhl, ale neudělal jste to. Proč? Protože jste hrdý, nebo že děláte jenom to, na co máte?

Lubor Křížek: Nejsem hrdý, ale spíš líný. Byl jsem zakousnutý do získání co nejvíce informací, abych vše udělal správně a povedlo se to, a nechtělo se mi věnovat čas na hledání informací o tom, jak dosáhnout na nějakou dotaci. Takže určitě to není z hrdosti. Ale neříkám tím, že do budoucna nějakou dotaci čerpat nebudu, protože bez toho to sice jde, ale když ta možnost existuje, tak určitě nechci odrazovat nikoho, kdo si chce nějaké to kolečko po úřadech užít. Tato možnost zde je a nějaké peníze na to jsou.

Martina: Právě proto se ptám, protože dotace se staly samozřejmou součástí hospodářství v Evropě, a dnes už lze jen ojediněle narazit na někoho, kdo to ignoruje a obejde se bez nich a nevyžaduje je, ať už proto, že je to jeho zásada, nebo že se mu nechce. Ale zajímalo by mě, co si myslíte o proměně ekonomiky dotacemi? Někdo dotace vítá, jiní je považují za mor a zhoubu svobodné ekonomiky. Máte na to nějaký názor?

Lubor Křížek: Není to černobílé a je to dvousečné. Určitě existují lidé, kteří je dokáží využít s tím, že pro ně není prioritou vymlátit z toho co nejvíc peněz, ale je pro ně důležité, aby výsledek byl podobný jako u mě. Tedy co nejlepší, s co nejvyšší biodiverzitou, aby to mělo co nejlepší a co nejefektivnější dopad na hydrologické podmínky. Ale určitě se najdou lidé, kteří to zneužijí. Ale neumím posoudit, kolik lidí chce dotace zneužít, a kolik je chce využít k něčemu dobrému.

Martina: Děkuji vám za velmi poučný rozhovor.

Lubor Křížek: Já děkuji vám za tuto možnost.

Náš dnešní host si našel svou vlastní specifickou cestu, kterak přibližovat historii svým čtenářům a jak upozorňovat na to, že mnohdy žijeme události, které tady v určité podobě už nejednou byly. Píše historické detektivky, eseje, odborné články. A zůstává bdělým pozorovatelem současnosti, a tím pádem i kritikem politické korektnosti. Možná proto, že se při noření do historie ztotožnil s citátem Abby Ebana: „Historie náš učí, že lidé a národy se chovají moudře teprve tehdy, když vyčerpali všechny ostatní možnosti.“ Možná již mnozí poznali, že naším hostem je historik, spisovatel a publicista Vlastimil Vondruška.

Martina: Ještě dodám, že na svém kontě máte desítky vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, knihy vědecké, populárně naučné, napsal jste na čtyřicet historických detektivek, několik knih pro mladé a dokonce i divadelní hry. Ještě také připomenu, že v 80. letech jste byl ředitelem historické části Národního muzea, později jste podnikal a otevřel si sklářskou huť. A jako bonbónek je dobré vědět, že se dodnes věnujete horolezectví.

Vlastimil Vondruška: Donedávna. V loňském roce jsem vstoupil do důchodu a přece jenom pro důchodce vysoké horské stěny nejsou. Čas se na vás podepíše.

Martina: Přiznávám, že dnešní rozhovor jsem na horolezectví postavit nechtěla, takže se vůbec nic neděje.

Vlastimil Vondruška: Ale ono je jako sport strašně zajímavé – a mně dalo hrozně moc pro psaní, protože tam se člověk musí spolehnout sám na sebe. A hodnoty v horách jsou jaksi mnohem krystaličtější, přátelství je tam skutečně přátelstvím, protože když se s někým uvážete na lano, tak to není jako uzavření koaliční smlouvy v politice, kde si můžete dělat, co chcete. Ale když jste ve stěně, a s někým na laně, tak mu setsakra musíte věřit, musíte si být jisti, že vám pomůže. Takže rytířské ctnosti, které přenáším do románů, jsem si prožíval ve sportovním životě, protože cokoliv děláte, vždy spolu nějak souvisí – a těžko se dá v životě člověka oddělovat jedna činnost od druhé.

Martina: A možná má horolezectví pro historika ještě další dvě stránky. První je nadhled, který člověk získá. A druhou, že hora – pravděpodobně, to si jenom představuji, protože nejsem horolezec – podle mě v jednom okamžiku zkontroluje všechno, co jste v životě dělal, nasportoval, natrénoval a zjistil. Je to tak?

Vlastimil Vondruška: Určitě. Existuje představa, nebo filozofická úvaha, že kdykoli se ocitneš na vrcholu, nezapomeň, že se ocitáš nad propastí. A to je něco, co by si měl člověk neustále připomínat.

Je nezvratitelným faktem, že máme biologickou a sociální podstatu a že existuje zákon reprodukce a pud sebezáchovy

Martina: Možná nejenom člověk, ale potažmo celá společnost.

Vlastimil Vondruška: Pochopitelně.

Martina: Ale myslím, že na vrcholu už jsme byli. Řekněte mi, kam se po všech těch letech v knihách přikláníte? Myslíte, že historie se opravdu opakuje, jak to naznačoval Santayana, a její znalost je potřebná pro orientaci v současnosti, nebo se po všech těch letech studií a bádání přikláníte k těm, kteří ji považují za snůšku nahodilostí, kterým až vítězové dali svůj smysl?

Vlastimil Vondruška: Musíme rozlišit mezi vývojem společnosti, což je něco, co podléhá přesným principům, a kde, ať chceme nebo nechceme, se stále promítá nezvratitelný fakt, že máme biologickou a sociální podstatu, že existuje zákon reprodukce a pud sebezáchovy. A od toho se samozřejmě odvíjejí nejrůznější principy, které v minulosti existovaly a které existují i dnes. V podstatě, laicky řečeno, mění se kulisy, mění se kostýmy a herci, ale příběh zůstává stejný. To je to střešní, co se týká dějin.

Ale na druhou stranu musíme rozlišit mezi dějinami a tím, jak si dějiny vykládáme a jak je chápeme. Naprosto trefně to vyjádřil Napoleon Bonaparte, který řekl, že dějiny jsou v podstatě fáma, kterou přijala většina obyvatel. A ono to tak je, protože dějiny v podání ideologů, politiků a vědců jsou vždycky nějakým způsobem zkresleným a upraveným výkladem toho, co se stalo. A samozřejmě je to zároveň upraveno tím cui bono, tedy podle toho, komu to slouží. To znamená, že jiný pohled na Karla IV. máme my, a jiný mají v Německu. Jiný pohled na bitvu u Kressenbrunnu máme my, a jiný v Maďarsku. Takže to je druhá stránka, kdy existuje dějepis jakožto popis oněch událostí a to je samozřejmě už značně subjektivizovaná a zideologizovaná věc.

Martina: My se teď budeme společně brouzdat historií a skrze ni i současností, budeme je tak poměřovat a možná i vážit. A já bych nejprve potřebovala pochopit vaše důvody. Říkal jste, že historie je svým způsobem určitým druhem fámy, na které jsme se shodli.

Vlastimil Vondruška: To říkal Napoleon, já ho jenom cituji.

Naši předci neumírali z plezíru, ale proto, že chtěli lepší život pro sebe a své potomky. A to, co nám odkázali, je obrovský závazek, který bychom neměli škrtnutím pera zahodit a říct, že za deset staletí to byli všichni pitomci a už to dnes neplatí.

Martina: A vy jste se rozhodl, že se na těchto fámách budete podílet a to ještě vlastně trochu na druhou, protože jste kromě odborné literatury začal ještě psát historické romány a detektivky. A já si říkám proč? Proč po odborných publikacích, po úzce zaměřených článcích najednou vznikl královský prokurátor Oldřich z Chlumu s právem trestat hrdelní zločiny?

Vlastimil Vondruška: Proboha, kdo bude číst odborné složité studie, kdy na padesáti stránkách musíte úplně triviální věc pětkrát openlit citacemi, poznámkami, odkazy – a jednoduché věci musíte zdůvodnit, aby vás kolegové nenapadli, že ty věci popisujete jinak?

Martina: A kromě toho vás tito kolegové pak napadnou, že jste něco ukradl, a že jste plagiátor.

Vlastimil Vondruška: To naštěstí v době mého mládí ještě nefungovalo. Ve středověku dokonce platilo, že čím více opisujete, tím lepší jste autor, protože oni ctili autority ve smyslu – co já budu vymýšlet něco, co už je jednou dobře vymyšleno. Takže se na to odkážu a k tomu třeba přidám něco vlastního. Nicméně abych se vrátil k tomu, proč beletrie: vždycky jsem měl touhu přibližovat co nejširšímu fóru čtenářů naše dějiny, protože poučení z vlastních dějin považuji za strašně důležité. Dějiny nejsou jen jakási nudná fakta ze školy, kdy se do dětí cpou jména panovníků a bitvy, i když dneska už ani to ne. Ale dějiny jsou hlavně obrovským souborem určitých hodnot, a tyto hodnoty podle mého názoru mají nadčasovou platnost, a tudíž bychom měli vědět a znát to, o čem naši předkové snili, proč bojovali a umírali. Vždyť oni přece neumírali z plezíru, ale proto, že chtěli lepší život pro sebe a hlavně pro své potomky, což je v genech všech rodičů. A protože něco budovali a odkázali to svým potomkům, tedy nám, tak to je přeci náš obrovský závazek a my bychom to neměli škrtnutím pera zahodit a říct, že těch deset staletí byli všichni pitomci, kteří ctili hodnoty, jež už dneska vůbec neplatí, a my budeme moderně kráčet úplně jinam. To je prostě nonsens. Takže já jsem beletrii začal psát proto, že jsem chtěl přiblížit tento hodnotový svět prostým čtenářům.

Pochopitelně vztah beletrie a odborné literatury je samozřejmě trošku složitější. Někde jsem četl, jak mi nějaký kritik vyčetl, že psaním románů jsem v podstatě opustil seriózní pohled na dějiny, protože zjednodušuji. Ale upřímně řečeno, neznám jediné vědecké dílo, které by nezjednodušovalo pohled na historii, protože nikdy nemůžete události minulých časů postihnout ve stoprocentní podobě a realitě. Prostě to nepřenesete, už proto, že nemáte dostatek pramenů, zvláště pro středověké dějiny. Takže i v odborné práci musíte pracovat s určitým zjednodušením a stylizací.

Pochopitelně v románu je stylizace vždy větší, to je samozřejmé, někdy musíte některé věci trošku upravit a napsat tak, aby to současný čtenář vůbec pochopil. A pak záleží na odpovědnosti autora, do jaké míry s touto stylizací pracuje. Takže já se snažím, i když mnohé věci zjednodušuji a stylizuji, psát tak, aby celkový dojem a vyznění epochy, ve které se daný příběh odehrává, abych čtenáři danou dobu co nejplastičtěji přiblížil. Aby si řekl: „Sakra, ti naši předkové byli lidé, kteří věděli, co chtějí, uměli se ohánět, ale přitom se na druhou stranu uměli bavit a smát. A byli to lidé jako každý jiný.“

Snažím se psát tak, aby postavy jednaly dobově, a pokud je to jen trošku možné, ctily hodnoty doby, o které píšu

Martina: Já si také představuji, že pro vás je psaní historických románů oproti vědeckým publikacím obrovská svoboda, protože zde můžete vzít událost a to, co z ní pramení, a říct si: „Toto se pravděpodobně stalo, mělo to tyto příčiny, a i když pramenný materiál k tomu není, tak do románu to mohu dát.“

Vlastimil Vondruška: Svoboda při psaní při pohledu na historii není zase tak jednoznačná.

Martina: A proto se chci zeptat, kam až jste ochoten ve zjednodušování zajít?

Vlastimil Vondruška: Pro mě je důležité, abych v maximální možné míře postihl étos doby, morální hodnoty, svět víry, administrativně sociální vztahy. To znamená, aby postavy jednaly dobově, aby, pokud je to jen trošku možné, ctily hodnoty doby, o které píšu. Pochopitelně, pokud píšu detektivku, tak si vždycky musím vymýšlet, protože ze 13. století se nám nedochovalo vůbec nic, ze 14. století máme k dispozici pouze několik popravčích smolných černých knih, ve kterých je zapsáno pouze to, kdo, kde a proč byl popraven. Nic víc. Z toho přeci žádný příběh nenapíšete. A dokonce ještě z renesance nemáme v podstatě dochovány takové protokoly, abychom podle nich mohli psát detektivku, protože jsou sice dochována soudní akta, ale jejich smyslem bylo shromáždit materiál, aby mohl být pachatel souzen. To znamená, že je tam jeho přiznání, účet kata za mučení, účet kata za popravu, soupis škod, ale nejsou to vyšetřovací protokoly. Tedy to, jak ho chytli, tam není.

Takže při psaní detektivky musíte vždy pracovat s fantazií. A po pravdě řečeno, chcete-li napsat čtivou detektivku, tak si vždy musíte příběh vymyslet, protože skutečný zločin je většinou vždy smutný, hloupý a banální. Kdyby Agatha Christie psala své detektivky podle protokolů Scotland Yardu, tak to nebude k přečtení. Takže závisí na žánru.

Na druhou stranu, když jsem třeba psal Přemyslovkou nebo Husitskou epopej, tak základní kostra příběhu musela být naprosto přesná, protože i kdybych chtěl, tak Přemysla Otakara nemohu nechat na Moravském poli vyhrát, protože se to tak prostě nestalo. Takže pracuji tak, že mám základní kostru, která je naprosto přesná, a do ní se snažím včlenit vše, co naleznu v pramenech. To znamená, že i různé drby, které jsou například v bavorských kronikách o Přemyslovcích, jsem se snažil použít tak, abych je zobrazil co nejvěrohodněji. Pochopitelně, vždy musíte vymyslet nejrůznější dějové spojováky, které se snažím psát tak, aby vycházely z povahy hrdinů takovým způsobem, jak já si je analyzuji. Ale musíte domýšlet, v beletrii to prostě jinak nejde. Ale míra věrohodnosti u těchto epopejí je o level výše než v detektivkách.

Ve středověku měli obrovskou úctu k tradici a zákonům. Ve 13. století byly mezi majiteli a venkovany uzavírány smlouvy, které, ač již byly velmi nevýhodné, platily až do 18. století.

Martina: My dnes máme trochu poetičtější úvod k našemu povídání o současnosti, protože mě velmi zajímá, skrze jaké prizma vidíte současnost a jak ji pasírujete přes historii. Říkal jste, že je potřeba v románech zachytit mnohem více atmosféru, ducha doby, než jak je tomu v odborné literatuře. V jaké epoše je nejtěžší toto zachytit? Protože vy jste doširoka rozkročen, jak už jste zmínil, je to Husitská epopej, Přemyslovská epopej, ale do toho například monopolizace cukrovarnictví v českých zemích do roku 1938, což už je samozřejmě odborná literatura.

Vlastimil Vondruška: To už je odborná literatura. Ale těmto industriálním tématům jsem se nevyhýbal ani v beletrii. Teď začala vycházet nová sága, která se jmenuje Křišťálový klíč, a ta se odehrává od konce 17. do konce 18. století, což je doba manufakturního boomu v českých zemích, a tam jsem fruktifikoval jednak své sklářské znalosti a jednak studie o proměnách společnosti, o urbanizaci venkova a tak dále. Takže široce rozkročen – ano i ne, protože v podstatě všechny tyto příběhy jsou situovány plus mínus do feudálního období. A feudalismus se zase tak moc neproměňoval. Jak jsem říkal na začátku, měnily se kulisy, ale příběh zůstává stejný.

Středověk, potažmo feudalismus, měl v sobě ohromnou statiku i z hlediska života, administrativy a podobně. My jsme dnes zvyklí na to, že když se vydá nějaký zákon, tak se během roku šestkrát novelizuje, protože ho poslanci jednak schválí blbě, a za další se ukáže, že to tak nemůže fungovat a tak dále. Ve středověku měli obrovskou úctu k tradici a zákonům, to znamená, že když třeba ve 13. století byly kolonizovány lesní hvozdy, tak se s venkovany, kteří tam přicházeli, uzavíraly takzvané emfyteutické smlouvy. To byla smlouva mezi majitelem pozemku a venkovanem s tím, že majitel mu za určitých podmínek nechává pole, a on se za to zavazuje, že bude platit peníze, odvádět robotu a podobně.

Přitom ale v průběhu dalších staletí docházelo samozřejmě k obrovské devalvaci, protože jak byl stále větší a větší nedostatek drahých kovů, tak se mince musely ředit, aby bylo na trhu dostatek mincí, takže od 13. století do počátku husitských válek klesla hodnota některých stříbrných mincí až pětkrát, šestkrát – ale smlouvy se nezměnily. To znamená, že vrchnost stále ctila, tedy musela ctít smlouvu ze 13. století. Před husitskými válkami hodnota mince klesla už tak drasticky, že rytíř, který vlastnil vesnici, byla jeho roční renta na penězích, které od svých poddaných dostával, menší, než si vydělal stavební nádeník v Praze. Ale přesto to neměnili.

Tyto nevýhodné smlouvy dokonce platily až do 18. století, kdy byl tlak na venkov vyvíjen jinými způsoby daní, což je stejné jako dnes, kdy se tváříme, že necháváme stále stejné daně, ale přitom nenápadně podsunujeme jiné, které na nás stejně ve výsledku dopadnou. V 18. století to dělali stejně, takže byly zaváděny nějaké mimořádné roboty a daně, ale základní suma feudálních povinností byla v podstatě stále stejná jako ve středověku. Takže středověk má v sobě v některých těchto záležitostech strašně zajímavý étos. Takže ano, píšu z různých časových epoch, ale příběh bývá často stále stejný.

Lidé, kteří žili na dvoře Ludvíka XIV., byli přesvědčeni, že žijí v luxusu. Ale ve Versailles byl nedostatek toalet. Takže kdo čekal na audienci u panovníka a tlačil ho měchýř, se vymočil přímo tam, na stěnu. Nám by to dnes připadalo otřesné, ale oni to tak nevnímali.

Martina: Původně jsem se ptala, u které doby je nejtěžší zachytit její atmosféru, ale myslím, že odpověď nepotřebuji.

Vlastimil Vondruška: Pro mě by bylo nejtěžší zachytit atmosféru, řekněme, počátku knížecích Čech a doby velkomoravské, kde nemáme dostatek písemných pramenů, takže tam bych musel pracovat opravdu s fantazií. Ale snažím se psát o takové době, kterou si přes kroniky a jiné písemnosti umím představit.

Martina: To, co jste teď řekl, o velké emfyteutické kolonizaci a o lhůtách, které tam vznikly, kdy přišedší, když zakládali vesnice a městečka, dostali prominutí a pardon od daní a podobně, se ostře bije s běžným názorem, který velmi často můžeme o středověku, zejména raném, slyšet: „To musela být ale hrozná doba k životu. Špína, nemoci, hlad a bezpráví.“ Byl to opravdu tak hrozný život, nebo máme o středověku docela zkreslené představy? Jak to vnímáte vy?

Vlastimil Vondruška: Jednou věcí je, jak to vnímáme my, našima zjemnělýma očima, a druhou pak je, jak v té době lidé vnímali to, co je obklopovalo. A to proto, že pojmy jako „bezpráví, hlad, nejistota, čistota a špína“, jsou pojmy relativní a záleží na okolnostech. Takže určitě například ti, kteří žili na dvoře Ludvíka XIV., byli samozřejmě přesvědčeni, že žijí v luxusu a přepychu. Ale kdybychom tam přišli my, tak se otřeseme odporem, protože tam byly naprosto otřesné hygienické podmínky, vzhledem k tomu, že ve Versailles byl nedostatek toalet. Takže ten, kdo čekal na audienci u panovníka a nemohl odejít z předsálí a tlačil ho měchýř, tak se vymočil přímo tam, na stěnu. To jsou věci, které by nám připadaly naprosto ohavné a otřesné, ale oni to tak nevnímali.

Totéž platí u pojmu, zda žiju šťastně či nešťastně. Lidé ve středověku žili všichni pro tři základní cíle: uživit sebe a svou rodinu, mít partnera, se kterým si budu jakžtakž rozumět a mít s ním děti, protože v dětech pokračuje kontinuita rodu. To cítili jako svůj hlavní závazek ve světě pozemském. A pak ještě případně rozhojnit majetek a udržet ho. Když se nad tímto zamyslíme, tak pokud zrovna nepřijde třicetiletá válka nebo velká morová epidemie, jsou to splnitelné cíle, a proto žili s přesvědčením, že žijí šťastně a spokojeně, protože naplňují smysl své pozemské existence. Žili pragmaticky a racionálně, netrápili se tím, že nebudou krajským hejtmanem, nebo jestli se panovník chová hanebně, zda mluví sprostě, nebo jestli se v zahraničí nějak domlouvá nebo nedomlouvá. Oni měli svůj okruh hodnot a těmi žili.

Když se pak podíváte na renesanční zápisy o různých katastrofách a analyzujete styl, jakým tyto věci popisují, tak zjistíte, že tito lidé byli navíc nesmírně pozitivní. Dnes, když se podíváte do médií, tak mám často pocit, že jsme těsně před apokalypsou, někdo tam stále fňuká, někomu se něco nelíbí a podobně. Ale u našich předků, pokud se stala nějaká katastrofa, například morová epidemie, jsou zápisy z té doby vedeny většinou v duchu: „Černá smrt si v naší obci vzala dvacet životů sousedů, nejspíš je to boží trest za naše hříchy. Musíme se napravit, aby se podobná neštěstí neopakovala.“ Oni věřili, že skutečně drží osud ve svých rukou a pokud se budou chovat tak, jak se od nich očekává, tak se jim s boží pomocí povede stále lépe a lépe. Takže oni byli pozitivní a nefňukali. Dnes pořád jenom fňukáme, fňukáme a fňukáme a přitom nejsou morové epidemie, nejsou války ani hladomory. Takže oni byli konzistentnější a uměli si život víc užívat.

V polovině 12. století se církevní koncil zabýval problémem, kolikrát může žena ve svém životě milostně tělesně zhřešit, aby byla ještě spasena. A dospěl k číslu čtyřicet.

Martina: Takže teď se musím zeptat, do jaké míry je vaše vykreslování raného, vrcholného a pozdního středověku na jednu stranu dáno vaší představou, jaký byste jej rád měl, a na druhou tím, jak to skutečně mohlo být?

Vlastimil Vondruška: To záleží na tom, jakým způsobem interpretujete prameny a jak s nimi pracujete. To je jako dnes: máte sumu událostí toho, co se stalo na Majdanu, a přesto existují naprosto rozdílná hodnocení a pohledy – a teď, který z nich je správný?

Martina: Chybí nám pár století odstupu.

Vlastimil Vondruška: To také, ale obecně to závisí na tom, že události obecně vyhodnotíte prizmatem svých zkušeností. Takže já vycházím z nejrůznějších zpráv a pramenů, které jsou často trochu zasuté a okrajové. V době Palackého nebo V. V. Tomka a tak dále, kdy se začal formovat oficiální pohled na naše dějiny, byla doba Jany Eyrové. A stejně tak jako byly prudérní tyto dívenky, tak byli také prudérní historici a tudíž vytvořili naprosto impotentní pohled na dějiny, kdy v duchu starých kronik sice popisují, jak lidé bojují a zakládají kláštery, ale v podstatě si velice málo všímají toho, jak ve skutečnosti žili.

Připravil jsem divadelní představení, které se jmenuje „Vínem proti pohanství aneb Staročeský Dekameron“, což je taková hříčka o tom, jak se ve středověkém šenku sejde univerzitní mistr pronásledovaný inkvizicí, tuto roli jsem zodpovědně svěřil sám sobě, s několika trubadúry, kteří tam zpívají. Jsou tam také dvě hezké sklepnice, které tancují, a protože je venku špatné počasí, tak sedíme a vyprávíme si o životě. A všechno se točí pouze okolo pití alkoholu a sexu, a všechno, co říkáme, jsou to někdy zdánlivě naprosto kuriózní věci, je naprosto přesně doloženo v pramenech. A nejsou to jenom nějaké okrajové zmínky, protože středověká církev kromě toho, že produkovala různé kazatelské útvary, které nabádaly lidi, jak mají žít ctnostně, současně vytvářela různé předpisy a normy.

Středověká církev si potrpěla na předpisy a normy stejně jako Evropská unie – a nevěřila byste, co všechno se dá znormovat. Filozofie středověké církve byla jiná, než jak se na ni díváme my barokníma očima. Barokní církev byla přísná a nesmiřitelná, protože se trestal každý hřích, což bylo dáno filozofií stanovenou na Tridentském koncilu v polovině 16. století. A Tridentský koncil se konal proto, aby byla postavena hráz proti protestantismu.

Martina: To byl Bůh trestající.

Vlastimil Vondruška: Ano, Bůh trestající. Ale středověká církev ještě vyznávala původní odkaz Ježíše Krista, podle nějž hříšníky nezatracujeme, ale snažíme se je napravit, aby i hříšník mohl dojít spasení. Ale na druhou stranu si nesmíte hřešit do alelujá, a proto stanovovali normy, kam až můžete zajít a kolik a jakých hříchů můžete spáchat, aby vám bylo ještě odpouštěno, a kdy už budete zatracena. Takže znormovali chlast, sex, módu, manželství, dokonce způsoby válečnictví, tedy naprosto všechno. A jsou to často neuvěřitelné normy, které opravdu odrážejí dobovou realitu. Takže prostý život, nahlížený určitým typem pramenů, byl skutečně takový, jaký popisuji.

Pár čtenářů mi ze začátku psalo, že si vymýšlím, když píšu, že panoš Ota mohl v každém díle svést jednu sklepnici, když všichni přece víme, že ženy tehdy byly cudné a nehřešily, a pokud hřešily, tak byly trestány a pranýřovány. Toto najdete v Palackém. Ale pokud se podíváte do středověkých církevních pramenů, tak tam se v polovině 12. století jeden církevní koncil zabýval například problémem norem pro cizoložné konání, tedy kolikrát může žena ve svém životě milostně tělesně zhřešit, aby byla ještě spasena. A dospěl k číslu čtyřicet. Tato teorie říká: „Pokud bude mít žena ve svém životě méně než čtyřicet milenců, ale vykoná pokání, bude spasena. Teprve ta, která bude mít více milenců než čtyřicet, bude zatracena.“ A na venkově uměli počítat do deseti. A toto platilo až do Tridentského koncilu.

Totéž se týká pití alkoholu. Staročeskou tradicí byly přípitky – a přípitek vychází s pohanské tradice, kdy pokud někdo někomu přeje, tak se mu za to musí poděkovat. Na tomto principu je třeba postavena koleda. U přípitku to bylo tak, že za přípitek musíte poděkovat protipřípitkem, a dokud je na co připíjet, tak hostina nemůže končit. Takže se skutečně připíjelo, pokud měli dostatek pití, dokud se nesvalili pod stůl. Staré úsloví dokonce říkalo, že hostina, z níž by hosté odešli po svých, se nepovedla a všichni hostitele pomluvili, že byl lakomec.

Toto jsou skutečně reálné zprávy – a pokud si to rozklíčujete, tak zjistíte, že život vypadal přece jenom trochu jinak, to znamená tak, jak ho popisuji ve svých románech. Totéž pokud se podíváte na úvahy o odpovědnosti, protože oni navzdory tomu, že mnozí lidé byli nevzdělaní, tak vcelku logicky cítili obrovskou odpovědnost za svou rodinu, za hospodářství a svou obec, protože věděli, že nikdo jiný jim nepomůže. A tudíž pokud došlo k nějakému průšvihu, tak to nebylo jako dnes, kdy pořád natahujeme ruce „postarejte se o nás“, a když nám někdo ublížil, „tak nám to někdo zaplaťte“. Ne, oni věděli, že se o sebe musí postarat sami, a byli tudíž mnohem rezistentnější a akčnější, protože jim nikdo nic nedal.

Lidé ve středověku se dívali na církev jako na úřad, který jim má zprostředkovat boží milost. A kacířská hnutí ve 14. nebyla ateisticky zaměřena proti Bohu, ale proti církvi, která chce peníze a neplní to, co má, tedy, nedokáže vyprosit boží milost.

Martina: Pojďme se ještě vrátit k tomu, co jste říkal, že naši předkové byli pragmatičtí a měli tři cíle: uživit se, mít dobrého partnera a mít s ním děti, případně rozhojnit majetek a předat ho. Když se nad tím takto zamyslíme, tak to jsou z našeho současného pohledu, kdy my jsme velmi ušlechtilí, velmi materialistické a přízemní cíle. Myslím to trošku ironicky. Řekněte mi, jak důležitou roli pro tehdejšího člověka hrál duchovní život, ať už náboženství, pověry a mýty? Narážím tím na našeho dřívějšího hosta, profesora egyptologie Miroslava Bártu, který když hovoří o tom, co nás vede do krize, uvádí, že nám schází vertikální směr, že už nezakláníme hlavu a nedíváme se k nebi s pocitem úcty, důvěry a možná i úzkosti. Jak to tedy měl středověký člověk, když věděl, že je potřeba se uživit, nakrmit děti a něco jim nechat? Kde je v tom duchovní rozměr?

Vlastimil Vondruška: Máte-li přežít v hodně složitých podmínkách, tak nemůžete být blouznivec. Tehdejší lidé samozřejmě museli věřit v Boha, protože bez představy, že je nad vámi někdo, kdo zahladí nejhorší věci, by se zbláznili. Ale na druhou stranu pragmaticky věděli, že za ně nikdo obilí nezaseje, že nikdo za ně nepostaví dům, takže měli víru asi tak jako hůl, o kterou se opírali při cestě životem. Ale kráčet museli sami. Navíc nebyli fanatiky, samozřejmě až na pár výjimek, ale obecně brali víru jako součást svého bytí, jako věc, která je prostupuje a naplňuje.

Navíc my velmi často směšujeme, v pohledu na středověk, úctu k Bohu s poslušností k církvi, což není pravda. Oni se na církev dívali jako na úřad, který jim má zprostředkovat boží milost. A když se potom ve 14. století začala zvedat různá kacířská hnutí, tak to nebyla ateistická hnutí proti Bohu, ale hnutí věřících proti církvi, protože církev chce peníze, a neplní to, co má, to znamená, že nedokáže vyprosit boží milost. Takže tito lidé, když to tak vezmete, byli vůči víře pragmatičtí. Byli ochotní akceptovat církev, dokud se jim dařilo dobře, a pokud se jim dobře nedařilo, tak církev dělá svou práci špatně, protože každý má na světě nějaký účel. Takže oni zase nebyli až tak naivní, jak si můžeme myslet.

„Multikulturalismus“ je politický pojem. Kulturní antropologie nepopisuje žádné dlouhodobé mírové soužití dvou nekompatibilních kulturních systémů. Buď žijí izolovaně, nebo se jeden snaží ovládnout druhý.

Martina: Ale také v tom byly případy, kdy církev kázala vodu, a pila víno. A když to bylo příliš zjevné.

Vlastimil Vondruška: To ona kázala vždycky. Ale šlo o to, že ve 14. století se začalo prudce ochlazovat, měnilo se klima, globálně oteplená Evropa se začala ochlazovat, což byl samozřejmě obrovský problém.

Martina: A neměli Grétu, takže si nevěděli rady.

Vlastimil Vondruška: Nevěděli, jak oteplit planetu, takže potom museli začít hlouběji orat, kvůli nestabilitě počasí přicházeli o úrodu, byly hladomory a podobně. A to byl samozřejmě z jejich pohledu problém církve. Ale obecně, každý člověk, jak to říká profesor Bárta, se musí umět dívat nahoru, ale nyní nikoli k Bohu. Člověk musí mít určitý systém hodnot, které postihují určitou morálku, ale morálku tradiční. Myslím, že není možné začít si vymýšlet nejrůznější sociální a rodinné experimenty a myslet si, že to je to pravé a moderní, protože jak jsem říkal na začátku, jsme bytosti, které mají biologickou a sociální podstatu. Ať chceme nebo nechceme, tak se v první řadě musíme postarat o rozmnožování svého rodu, o to, abychom se uživili a vychovali své potomky. To je kánon přírody. A tudíž hodnoty, které zastávalo křesťanství v náboženské rovině, tyto hodnoty stabilizovalo.

Co je vlastně Desatero? Desatero, když odmyslíme první tři přikázání, jsou základní elementární postuláty, jak by měla společnost spolu nažívat a jaké hodnoty by měla ctít. Ve chvíli, kdy byla v 18. století zpochybněna církev, tak se začaly hledat nové, ideologické hodnoty, které v 19. století přinesly socialismus, a od 19. století se Evropa stále potácí mezi lidoveckou a socialistickou politikou. A socialistická politika říká, že jestliže máme věřit v nějaké sociální záležitosti, tak nemůžeme věřit v Boha, protože to za nás nebude dělat Bůh, ale odbory a politici. Takže díky této koncepci zesvětštění jsme začali odbourávat i etické hodnoty.

Můžete dělat politiku, můžete dělat politiku sociální, ale nesmíte bourat etické hodnoty, a to je to, co nám chybí. Tedy že v tuto chvíli nad sebou nemáme etické hodnoty kompatibilní se současnou realitou. A etické hodnoty, které bychom měli mít, by měly stále vycházet, jak jsem říkal na začátku, z naší tradice, protože rodina zde v nějaké podobě fungovala tisíc let. Jasně, muslimská rodina nebo rodina v Polynésii vypadá jinak. Já jsem druhým oborem etnograf a snažil jsem se velmi podrobně studovat teorii kulturní antropologie, ale pojem „multikulturalismus“ kulturní antropologie nezná, je to politický pojem. Nenajdete jedinou teorii kulturní antropologie, která by objasňovala dlouhodobé soužití dvou nekompatibilních kulturních systémů vedle sebe jakožto mírové. Buď vedle sebe žijí izolacionisticky, nebo se vždy jedna z nich snaží ovládnout tu druhou.

A na toto jako bychom dnes zapomněli, my vlastně nevíme, co chceme, nedokázali jsme si definovat, jaké zájmy chceme hájit. V tuto chvíli bychom chtěli hájit celosvětovou lásku a pravdu, ale to je nesmysl a nejde to. Takže ano, měli bychom hledět řekněme ne k Bohu, ale měli bychom spíše s úctou hledět k tradici evropské civilizace. A tu bychom měli hájit.

Martina: Pane Vondruško, velmi vám děkuji za tento historický, a nejen historický výlet.

Vlastimil Vondruška: Také děkuji.

 

Martina: Pane doktore, vážně by mě zajímala jedna věc: vědci se včelám soustředěně věnují desítky, stovky let, jako chovatelé tisíce. Máme dokonce i úžasné dílčí výsledky, na Youtube třeba můžeme sledovat, jak se včely mezi sebou domlouvají – a dokonce existují vědci, kteří to dokáží přeložit. Takže bychom měli včelám rozumět. Přišel jste na to, proč místo toho, aby byly včelky v lepší kondici, tak se od toho spíš vzdalujeme, než abychom se přibližovali?

Roman Linhart: Toto téma jsem otevřel ve své první knize „Myslet jako včela“, kde poukazuji na skutečnost, že řadu včelařských technologií nevyvíjíme primárně ani tak pro včely, ale pro včelaře. Vždyť, upřímně řečeno, kdo nakupuje? Se vším hýbe obchod a není to včela, kdo nakupuje. Nakupuje včelař – a včelař chce, aby měl málo práce, měl dostatek včelích produktů, především medu. Ale včelař často nenakupuje s tím, že by věděl, jak včely v přírodě žijí a jak ony samy řeší řadu problémů po svém, to znamená bez zásahu včelaře.

Tento váš pořad se jmenuje „Kupředu do minulosti“, a myslím, že toto téma se sem docela hodí, protože my včelaři se nejdříve potřebujeme podívat, jak to v minulosti včela dělala, že miliony let přežila bez člověka, a přenést to do současnosti, abychom měli lepší budoucnost. Včela má celou řadu schopností, které dnes nevyužíváme, a myslím, že cestou do budoucna je pochopit, jak včely žily v minulosti, a začít to uplatňovat v současnosti.

Martina: Zmátl mě jeden váš výrok, právě šustím v knize, protože ho hledám. Jde o vaši knihu „Myslet jako včela“, kde říkáte: „Největším problémem je smutný fakt, že včelu medonosnou celá tisíciletí vnímáme zcela špatně.“ Tomu tak úplně nerozumím, protože myslím, že symbióza možná, byť zcela zdánlivá, zde byla. Někdy se lidé na včelách přiživovali, jindy je zase přikrmovali, ale jistá symbióza zde byla. Nechce se mi věřit, že bychom včelu nikdy nepochopili.

Roman Linhart: Vidíte, a já bych si dovolil na tomto názoru úplně drze trvat, protože každý z nás to vnímá trošku jinak. Vy mluvíte o vztahu mezi včelou a člověkem, což je naprosto v pořádku. Ale já jsem to myslel maličko jinak, totiž tak, že včelu medonosnou až dodnes chápeme špatně. Začali jsme asi tím, že jsme včelu začali antropomorfizovat a připisovat jí různé lidské vlastnosti, takže včela v historii byla například vnímána jako symbol pracovitosti nebo cudnosti, protože nikdo strašně dlouhou dobu neviděl, jak se včely páří, protože se páří skrytě, za letu, ve výšce desítek metrů, a podobně. Takže náboženství začalo včelu představovat ve stylu, který není biologický.

Toto potom pominulo a začali jsme se soustředit na včelu jako na produkční objekt – a řešit, jako to udělat, abychom se moc nenadřeli a měli dost medu a podobně. Pořád v tom však není biologie. Ale je potřeba si uvědomit, že teprve biologický pohled dokáže otevírat dveře poznání, a když ho začneme aplikovat, tak se dostaneme k úplně novým poznatkům. Toto je dost odborné téma, takže nevím, do jaké míry mohu zacházet do detailů, ale v podstatě podle biologicko-evolučních koncepcí platí, že organismy jsou jakési biologické stroje naprogramované na to, aby šířily své vlastní geny. A včela medonosná je až jakousi anomálií, fungují u ní naprosto specifické příbuzenské jevy, takže se snaží zefektivnit šíření svých genů v závislosti na příbuznosti mezi jednici v jejich societách. Když tyto věci pochopíme a začneme je využívat, tak včelařina začne být jednodušší a budeme moct celou řadu věcí vyřešit. Ale nevím, do jaké míry má smysl toto otevírat ve vztahu k laické veřejnosti, protože je to už opravdu velmi odborné a speciální téma.

Základním problémem nás včelařů je nepochopení včely a jejich chov v podmínkách, které nejsou optimální

Martina: Já se pokouším něco z toho aplikovat. Ale přesto všechno bych se vrátila do praktické části: před časem jsem vám položila otázku: „Jak to, že z našeho poznání včely stále nemají žádný prospěch?“ Přitom si uvědomuji, že včely jsou skutečně ve stále horší kondici a že za to asi nemůže vždy ten který jednotlivý včelař, ale prostředí. Řekněte mi, v případě, kdy jsou včely oslabené, zmatené, náchylné na nejrůznější onemocnění a parazity, můžeme toto vše připsat, aby se nám ulevilo, na vrub chemii? Tedy, že všude jsou pesticidy, a včely jsou nebohé?

Roman Linhart: Neudělal bych to. Samozřejmě chemie má svůj vliv, to nebudu popírat, ale bohužel smutné je, že negativní vliv nemá jenom chemie, kterou aplikujeme na zemědělské porosty, ale bohužel i chemie, kterou hubíme parazity v úlech. A to jsou také neurotoxické látky, některé jsou dokonce podezírány z karcinogenních účinků a podobně. Ale to, jak dneska vypadá včelařství, je rozhodně souborem vlivů a nemyslím, že by vše dáno pouze chemií. Myslím, že základním problémem nás včelařů je nepochopení včely a chov včely v podmínkách, které nejsou optimální. Vím, že je to trošku jako gól do vlastní brány, ale myslím, že mnozí včelaři nechovají svá včelstva správně.

Platí pravidlo, že v době květu by na určité plodiny neměly být aplikovány nebezpečné látky. Ale mnozí zemědělci to nedodržují a chemii aplikují.

Martina: Včelařům české včelařské školy se rozhodně budeme věnovat. Ale přece jen bych ještě zůstala na polích, která jsou ošetřena pesticidy a podobně. Když jsem si googlovala toto téma, tak jsem velmi často narážela, zejména v diskusích, na stesky včelařů: „Rozkvetla řepka, a přestože zemědělci tvrdí, že používají chemii takovým způsobem, aby včelám neškodila, tak se mi z deseti včelstev nevrátilo ani jedno.“ Je to možné?

Roman Linhart: Možné to určitě je. Platí pravidlo, že v době květu by na určité plodiny neměly být aplikovány nebezpečné látky. Ale všichni víme, že kde není žalobce, není soudce, takže mnozí zemědělci to prostě nedodržují a chemii aplikují, což potom může skončit špatně. Jsou zde i další smutné věci, například, že včelu může otrávit nejen postřik, který je proveden na kulturní plodinu, ale i postřik, který je proveden do porostu kvetoucích plevelů, protože je potřeba si uvědomit, že včela na polích nejde jenom na kulturní plodinu, ale třeba i na drobné violky a chrpy. Takže to je druhá možnost otravy.

Další možností je otrava z vody, ať už se jedná o vodu, která odtéká z pole ošetřeného pesticidy, kterou včely mohou pít, a tak se otrávit. Anebo jde o takzvanou otravu gutační vodou. To budou posluchači znát: Když jdete v létě do přírody, tak třeba v lístcích kontryhele najdete krůpěje vody, což není rosa, která by se tam vysrážela, ale takzvaná gutační voda, kterou rostlina vytlačila z drobných žlázek, kterým se říká hydatody, a tato voda u kulturních rostlin může obsahovat pesticidy. A protože rostlina obsahuje také minerální látky, tak láká hmyz k tomu, aby tuto vodu pil, a u daných jedinců, ať už včel, vos nebo jiného hmyzu, může docházek k otravám.

Když se dnes podíváte na pole a na osivo, které se seje, tak zjistíte, že třeba pšenice je růžová, což je tím, že se pšenice moří. A když dáváme každý rok do půdy mořená osiva, tak tato mořidla jsou nasávána kořenovými systémy rostlin, a následně to jde přímo do rostlin a hmyz se může otrávit.

Martina: Dokonce jsem se dočetla, že britští vědci objevili znaky návykového chování u čmeláků, protože hmyz začíná být na pesticidech závislý. Takže jestli to není tak, že když bychom přestali hnojit, samozřejmě to zlehčuji, tak bychom zde měli spoustu čmeláků a včel s absťákem.

Roman Linhart: Asi jste nemyslela hnojit, ale používat chemii, pesticidy. Návykovost je určitý fígl, který používají i rostliny ve vztahu k hmyzu, takže včela se může stát třeba závislačkou na kofeinu. Toho využívá celá řada rostlin, takže když třeba kvetou pomerančovníky, tak do svých květů vylučují kofein, aby právě včela byla motivována k návštěvě těchto květů. Ale myslím, že bude potřeba včely převést na detox a chemii se snažit omezovat, ať už se včelkám líbí, nebo ne.

Agresivní včelstva, která mají lepší hygienické schopnosti, u nás nelze chovat, bylo by to nebezpečné

Martina: To všichni víme, ale v tomto případě není přání otcem činu. Když se ale ještě podíváme na kondici včel, tak v průběhu staletí, kdy člověk se včelami žije, jsme vyselektovali téměř neagresivní plemena včel. Když to takto řeknu, tak se mi zdá, že je to dobré. Ale je to opravdu dobré?

Roman Linhart: Myslím, že to dobře je, protože v naší krajině je tak hustá lidská populace, že pokud bychom zde měli vysloveně agresivní včelstva, tak by byl asi skoro problém je chovat. V Americe, kde je většina obyvatelstva koncentrována ve městech, je to trošku jiné. Jsou tam velké plochy divočiny, kde se dá včelařit třeba i se zlými včelami, když to řeknu lidově. Nemyslím, že by snížení míry bodavosti muselo nutně vést k tomu, že by včely byly méně výkonné nebo méně zdravé. Je pouze potřeba hlídat jednu věc, a to, aby včelaři, kteří používají inseminaci včelích matek, nepářili blízce příbuzné jedince, protože se potom snižuje genetická diverzita, a taková včelstva by skutečně mohla být méně životaschopná.

Martina: Jako u lidí?

Roman Linhart: Ano, jako u lidí. V genofondu se objevují formy genů, říká se jim, alely, z nichž některé mohou souviset třeba s některými chorobami. A pokud se následně v potomstvu tyto alely objeví ze stran obou rodičů, jak matky, tak trubce, tak může docházet ke snížené životaschopnosti. Včely jsou na toto velmi citlivé, a pokud by matku nakryli příbuzní trubci, tak by docházelo k takzvané mezerovitosti plodu – matka chodí po plástu, do každé buňky klade vajíčko, a když se potom na plást podíváte, tak zjistíte, že každá pátá, šestá buňka je prázdná, protože se vylíhne defektní larvička. Včely to poznají a tuto larvičku vyhodí.

Martina: Vy si pochvalujte, že se podařilo vyšlechtit mírná, nebodavá plemena včel. Ale já jsem se dočetla, teď jsem taková přechytřelá, že agresivita u včel je spojená s takzvaným čistícím chováním, což znamená, že pokud byly včely útočnější, tak se stejnou vervou, jako se vrhaly na přirozené nepřátele, medojedy, medvědy, člověka, stejný fortel uplatnily i vůči patogenům. Takže jsme v určitém okamžiku vypěstovali včely mírnější, ale tím pádem také apatičtější, odevzdanější a bezmocnější. Není to nepříjemná součást tohoto balíčku?

Roman Linhart: Abych vám na toto mohl odpovědět, tak bych musel vědět, kde vznikla studie, kterou citujete, protože si zde musím položit základní otázku, jestli náhodou nebyla prováděna na afrických včelách. Vy jste zmiňovala medojeda, což je africké zvíře, a obecně platí, že včely v Africe jsou velmi výrazně bodavější. Jejich bodavost je až tak extrémní, že jsem například slyšel o zajímavém příkladu: učitelka učila v nějaké venkovské africké škole a do třídy přiletěla jedna jediná včela a sedla si na katedru. Tato paní se pokusila včelu zabít nebo odehnat, a včela ji bodla. A jak ji bodala, tak se na ni vrhly všechny včely z kvetoucích porostů v okolí a ubodaly ji uprostřed dětí, přičemž žádnému dítěti se nic nestalo. První včela totiž učitelku označila jako cíl, fungují v tom feromony a vonné látky – člověk se pak může stát terčem útoku stovek včel z okolí a čtyři sta žihadel je pro běžného smrtelníka, který nevčelaří a nemá imunitu, smrtelná dávka.

Takže k tomu řeknu asi tolik: africké včely jsou velmi výrazně bodavější a je známo, že mají i vyvinutější hygienické chování. Přivézt je ale sem, a chtít je zde chovat, by narazilo na celou řadu problémů. Jednak bychom si formou bastardizace, tedy nežádoucí formou křížení, zlikvidovali naše původní populace včel, což by byl první průšvih. Druhou špatnou záležitostí by byla bodavost, protože tyto včely by se asi nedaly chovat tam, kde se vyskytují lidé. A nesmíme zapomínat na jednu věc, totiž že u nás v zimě mrzne, a včely, aby přežily období mrazu, musí vytvořit zimní hrozen, ve kterém musí být schopny se semknout a ohřívat se. Ale africká včely, v Africe je celá řada geografických ras, tuto vlastnost nemají vyvinutou, nebo ji sice vyvinutou mají, ale v nedostatečné míře. To znamená, že ony u nás by zimu stejně nedokázaly přežít.

V životním prostředí je řada látek, které se v metabolismu chovají jako samičí hormony, což může vést k problémům, že samec, včetně mužů, ztrácí nejen agresivitu, ale i plodnost

Martina: Pokusy zkřížit africkou včelu s kraňkou tady byly – a dopadly velmi špatně. Ptala jsem se na to spíše proto, že když jste říkal, že včelař si musí dát pozor na to, aby nekřížil blízké příbuzné, tak mi to přišlo velmi souznící s člověkem. Je to možná trošku filosofická otázka, jestli neustálý tlak na člověka, aby byl méně agresivní, zejména, aby muži v sobě pokud možno potlačovali všechny možné mužské atavismy, se nám nevyplácí stejně jako včelám.

Roman Linhart: To je zajímavá otázka, do jaké míry kulturní vzorce u člověka potlačují mužné chování. Ale já bych se u člověka bál něčeho jiného, a to, že v životním prostředí máme celou řadu látek, které se v metabolismu dokáží chovat jako samičí hormony, což může skutečně vést k problémům toto typu, že samec ztrácí nejen agresivitu, ale i plodnost. Velmi typická je tato situace dnes třeba u ryb, kdy hormony z antikoncepce pod velkými městy a podobně činí samce ryb sterilními. Tak tohoto bych se asi bál více.

Martina: Pane doktore Linharte, často je teď slyšet obrat, že je potřeba se vrátit k tradičnímu způsobu péče o krajinu, že to je nejlepší pomoc nejen včelám. Ekologii věnujete profesionálně, takže nejde z vaší strany jen o laický názor, ale když to pořád takto skloňujeme, tak co z vašeho úhlu pohledu přesně znamená: „vrátit se k tradičnímu způsobu péče o krajinu“?

Roman Linhart: Nejde o to, aby hospodaření bylo tradiční, ale aby bylo správné. Dnes už stěží můžeme dosáhnout tradičního hospodaření, protože to je vázáno na vztah lidí a půdy, kterou obhospodařují. A dnes je upřímně řečeno situace taková, že celá řada majitelů ani neví, kde svou půdu mají. Potřebovali bychom začít dělat zemědělství správně. Za obrovský paradox považuji to, že když třeba já budu chtít chytat ryby, tak musím složit zkoušky, mít správné nářadí a tak dále, a budu pod kuratelou rybářského zákona.

Ale když budu zemědělec, tak nade mnou žádný zemědělský zákon nevisí, protože ho vůbec nemáme. Máme samozřejmě celou řadu pravidel, která zemědělec musí dodržet, ať už jsou to zákony veterinární, rostlinolékařské a podobně, to ano, ale zemědělský zákon, který by definoval, jak maximálně může být velké pole, že na něm musí být zachován nějaký systém přístupových cest, že tam musí být nějaká zeleň, jaké dávky hnojiv používat, že se vůbec musí dodržovat nějaké osevní postupy, tak to definováno nemáme. U vody i u atmosféry máme legislativu propracovanou lépe než u půdy, což není jenom můj názor, běžně vám to řeknou pedologové. A to je obrovský problém.

Jakožto civilizace velmi dobře víme, co bychom mohli udělat pro obnovu přírody. Kdybychom chtěli, tak bychom dnes vzácné druhy opět rozhojnili. Problém ale je, že k tomu není vůle.

Martina: Když se budeme bavit o tom, abychom to dělali správně, tak myslím, že když vezmeme do ruky, nebo spíše do hrsti, zdravý rozum, tak nějak víme, jak by to mělo vypadat. Jednak jsou to zkušenosti z minulosti, jednak je tu určitá tradice. A když ji obohatíme nejmodernějšími technologiemi ve službách zdravého rozumu, tak to víme. Ale přesto k tomu není vůle. Když opět použiji chemii, i když nechci vypadat jako zacyklená: občas v novinách čteme výkřiky údivu nad tím, kolikrát za sezónu se stříkají třeba jablka. A výsledem je, že se stříkají dál. Hroutíme se z toho, že se obilí těsně před sklizní postříká nějakým pesticidem, aby zaschlo a byly minimální ztráty na zrno. A opět jsou zde výkřiky – někdo to řeší tak, že se pokřižuje, někdo si vyleje srdéčko na Facebooku, někdo u piva – ale karavana táhne dál a všechno se dělá stále úplně stejně. Jak k tomu tedy dojít? Jak to vidíte vy, když sám v praxi, konkrétně na včelách vidíte, že tento způsob hospodaření zdá se býti poněkud nešťastným?

Roman Linhart: V první řadě bych si dovolil úvahu, že problémem dnešního světa není to, že bychom nevěděli, jak ho udělat lepším, protože jakožto civilizace velmi dobře víme, co by to chtělo. A upřímně řečeno, kdybychom chtěli, aby se dnes vzácné druhy staly opět hojnými, tak bychom to snadno dokázali, to není problém. Ale problém je vůle. Takže otázka zní: Proč nemáme vůli ke změně, k tomu to zlepšit? A druhá otázka zní, jestli jsme vůbec schopni něco zlepšit na regionální úrovni naší republiky.

Představte si, že by se u nás objevil nějaký uvědomělý zemědělec, který by si řekl, že začne hospodařit tak, jak myslí, že je to nejlepší, nejenom pro jeho peněženku, ale i pro krajinu, budoucnost a jeho potomky. V první řadě by jeho produkce začala být dražší, protože by do toho začal dávat svou ruční práci, a zjistil by, že ruční prací toho může obhospodařit méně. To znamená, že by měl méně výnosů, a musel by zdražit – a už jenom to by mu zlomilo vaz. A pokud by se k tomuto odhodlal stát v rámci Evropské unie, tak by ho zase s odpuštěním sežraly okolní státy a konkurenčně by to neustál. Takže toto je věc, která by se asi měla řešit na celoevropské bázi, protože na lokální úrovni je to neřešitelná záležitost, a potom by to asi mělo nějaký smysl.

Musíme se naučit přikládat hodnotu věcem, kterým my dnes hodnotu nepřikládáme. Uvedu jednoduchý příklad: Představte si, že nějaké marsovské vozítko, které Američani pošlou na Mars, zaměří na marsovskou půdu kameru a najde tam růst sedmikrásku. Jakou hodnotu bude tato sedmikráska mít?

Martina: Zázrak.

Roman Linhart: Zázrak. Bude mít neuvěřitelnou hodnotu a budou se dávat miliardy dolarů na to, aby tam byly poslány další rovery, které by jezdily a zjišťovaly, co tam ještě žije, jaké jsou tam další formy života a tak dále. A nyní vyjděme z toho, že půjdeme na svou vlastní zahrádku a tam máme tisíce sedmikrásek. Tak jakou hodnotu tato sedmikráska má?

Martina: Pesticidu, kterým se dá zlikvidovat.

Roman Linhart: Tak. Pesticidu, kterým se dá zlikvidovat.

Martina: Je to plevel.

Roman Linhart: Řeknu to velice jednoduše: My často přikládáme hodnotu věcem, které ji vůbec nemají, a neuvědomujeme si, že naše zeměkoule je jediným živým místem ve vesmíru a že když ji srovnáme s čímkoliv jiným, tak je to zázrak. A nejhorší katastrofa je systém hospodaření v krajině, který je orientován jen a pouze na zisk – a to ještě navíc na krátkodobý zisk. To je to vůbec nejhorší, když si ten, kdo hospodaří na půdě, řekne: „Po mně potopa, hlavně abych já měl ještě dvacet let vysoké výnosy, než půdu zlikviduju. A to už pak nebude vadit, protože budu v důchodu a bude mi to jedno.“ Toto je největší průšvih.

Chováme se velice špatně k rybníkům. Udělali jsme z nich často kravíny na ryby, je v nich tolik ryb, že voda je kalná, bahno přeryté, oddenky vodních rostlin vyryté.

Martina: Pane doktore, co s tím? Řekl jste, že možná existují jednotliví zemědělci, kteří se rozhodnou, že budou hnojit kejdou, že budou zaměstnávat více lidí, a vyjíždět s méně těžkými stroji na svá políčka. Pravda, nezbohatnou, možná toho budou muset časem nechat, ale pokoušejí se. V čem vidíte řešení pro krajiny, pro včely, potažmo pro člověka?

Roman Linhart: To je hezky formulovaná otázka, ale odpověď bude velmi těžká. Zaprvé si myslím, že toto se netýká jenom zemědělců, protože u nás se také chováme velice špatně i k rybníkům. Z celé řady rybníků jsme udělali, jak říká jeden kamarád, kravíny na ryby, tedy abychom tam v podstatě dali tolik ryb, že je voda kalná, bahno přeryté, oddenky vodních rostlin vyryté, hmyz vyžraný, pulci nemají šanci. Všechno je vyžrané. A navzdory tomu se s tím nic nedělá.

Řeknu to jednoduše: Když bych šel třeba na procházku, potkal ropuchu, byl vandal a ropuchu rozšlápnul a někdo by mě vyfotil, tak bych se určitě musel zodpovídat za zabití zvláště chráněného živočicha. Pokud ale budu rybář a vypustím na jaře rybník, čímž dojde k vysušení snůšek obojživelníků, a tisíce živočichů bude usmrceno, tak se mi velmi pravděpodobně nestane nic.

Martina: A vy víte, že toto rybáři dělají?

Roman Linhart: Naprosto běžně, to je naprosto běžná praxe. Dnes například nemáme stanoveno, kolik ryb v rybníku může být, takže rybář si jich tam dá tolik, kolik uzná za vhodné. Potom je třeba chodí přikrmovat, aby tam ryby mohly fungovat. My nemáme legislativně stanovené mantinely pro intenzitu využívání krajiny. Nemáme nikde řečeno: „Milý rybáři, dej si do rybníka ryby. Ale v této oblasti je přirozený výskyt těch a těch druhů obojživelníků, rostlin a tak dále, a ty máš povinnost se postarat, abys hospodařil tak, že tam tyto druhy budou.“ Toto chybí. Jako vystudovaný a profesionální ochranář přírody nesouhlasím například s tím, aby se v rámci zvláště cenných a chráněných území kombinovala ochranářská a hospodářská činnost.

Martina: Buď, a nebo?

Roman Linhart: V podstatě asi buď, a nebo. Máte například rezervaci, kde žije, nebo roste, něco vzácného, ale zároveň je tato rezervace na soukromých pozemcích, které jsou využívány zemědělsky, lesnicky, je tam les, pastvina, podle typu prostředí. Tak tamní management se neřídí jenom tím, co potřebuje ten nebo onen druh, ale řídí se také tím, co potřebuje hospodář. To znamená, že se snažíme dělat ekonomiku i v rámci zvláště chráněných území.

Nejkřiklavějším příkladem je Šumava, kdy ji na jednu stranu chceme chránit, máme to definováno jako chráněné území, ale na druhou stranu tam místní starostové chtějí těžit, hlavně zaměstnávat lidi a to už je obrovský střet zájmů. Musíme si vybrat – buď tam budeme dělat hospodářskou činnost, ale potom to není chráněné území, ale hospodářský les, nebo tam necháme běžet přirozené procesy, ale v tom případě už to bude na úkor ekonomiky. A když ekonomiku předem nevyloučíme, takže bychom předem řekli, že toto je chráněno ze zákona a budeme tam dělat jenom ochranu přírody, tak vždycky někdo bude křičet, že je takovou ochranou přírody poškozován a bude chtít různé kompenzace a podobně. A to není dobře.

Dnes jsme pány nad včelami, každý plást můžeme z úlu vyndat, dát kamkoli jakýkoli rámek. Ale včely v tom mají systém a pořádek, a když ho narušíme, tak na to mohou nevhodně reagovat, vznikají choroby a včelstva mohou zdravotně trpět.

Martina: Pane doktore, z vás samozřejmě hovoří letitá zkušenost, takže ji vděčně poslouchám a přijímám. Ale pojďme se ještě vrátit ke včelám. Už jste zmiňoval, že i dlouholetí včelaři postrádají základní znalosti biologie včel, dost jste si nad tím povzdechl. Já jsem nad tím přemýšlela, protože můj děda i jeho táta byli včelaři. A nevím, jestli můj děda věděl něco o biologii včel, ale přesně věděl, jak to dělal jeho „tata“ – a ten zase, jak to dělal jeho, a co mu fungovalo a co nikoli, a co fungovalo sousedům. A tak se ptám: „Nestačilo to?“ Nestačí tato kontinuita předávání zkušeností?

Roman Linhart: To je otázka. Když jsem kdysi jako studentík v Nasavrkách poslouchal svého učitele, dnes již zesnulého pana inženýra Řeháčka, tak nám říkal zajímavou věc, a to, že průměrný medný výnos za středověku byl jeden kilogram medu na jedno včelstvo za rok. A my jsme dnes zvyklí na nějakých 25, 30 kilogramů medu. A také se mi stalo, že jsem byl na přednášce, kde se mě jeden posluchač ptal, kolik že jsem v tom roce měl medu. A já jsem mu říkal, že asi 20, 25 kilo na včelstvo. A on mi říká: „A pane doktore, to se nestydíte chodit přednášet? Já jsem měl osmdesát.“ To znamená, že dnešní včelaři chtějí od včely mnohem více, což je první věc.

A druhá věc je, že mnozí včelaři medný výnos dokonce až povýšili na ukazatel, který vypovídá o pokročilosti včelaře, což je samozřejmě úplný nesmysl. Protože když budete mít průměrného včelaře v dobrých snůškových podmínkách, tak vám klidně včely 50 kilogramů medu udělají, zatímco třeba i špičkový včelař může mít problém udržet včely třeba jenom při životě, když bude včelařit v podmínkách nevhodných.

Dříve bylo včelařství často provozováno v menší míře. Marie Terezie například svého času vyžadovala, aby statkáři měli včely, takže statkář měl někde třeba tři úly, chodil k nim pro radost, včely se mohly volně rojit a nebyly do nich prováděny žádné zásahy. Dnes, díky rozběrnému dílu, díky tomu, že můžeme každý plást z úlu vyndat, jsme pány nad včelami, můžeme dát v úlu kamkoliv jakýkoliv rámek. Jenomže včely v tom mají systém a pořádek, a když jim ho narušíme a z neznalosti ho rozboříme, tak to je právě problém, kdy včely na to mohou nevhodně reagovat. Když třeba neumožníme dostatečnou obnovu plástů, tak potom tmavnou, stávají se semeništěm různých chorob a včelstva mohou zdravotně trpět. Takže je potřeba včelařině rozumět, zvládnout teoretické zázemí a potom na základě teorie jít dělat praxi.

Včela je v mnoha ohledech natolik jiná bytost, že pokud je chce člověk chovat, tak vzdělávání je nezbytnou věcí

Martina: Když říkáte, že třeba i dlouholetí včelaři postrádají základní znalosti biologie včel, tak to znamená, že každý včelař by měl jít alespoň na včelařský učňák? Nebo z něho má být entomolog? Protože to už je jenom krůček od toho, že každý majitel králíka bude muset být zoologem. Kde je ta míra? Protože vždycky platilo, že se to předává. A vy, jestli tomu správně rozumím, naznačujete, že to nestačí.

Roman Linhart: Řeknu to trochu jinak. Představte si, že budete mít doma krávu, kočku, psa, králíka, prase – a budete chtít odjet na dovolenou. Tak stačí jednoduchá věc, zajdete za sousedem, který bude třeba instalatérem, a řeknete mu: „Hele Pepo, viď, že se mi postaráš o krávu.“ A on už bude vědět, co žere kráva. Že žere seno. A když jí dám k tomu vodu, umře mi taková kráva?

Martina: Nejspíš ne.

Roman Linhart: Určitě ne. Určitě se bude umět postarat o kočku, o psa a o všechno možné další. Ale přijďte za ním a řekněte mu: „Mám třicatery včely, tak prosím tě, když tady nebudu, postarej se mi o to, ať se mi hlavně nevyrojí. A vytoč med.“ Ten člověk vůbec nebude vědět, co má dělat. Jde o to, že včela je v mnoha ohledech natolik jiná bytost, že vzdělávání je nezbytnou věcí. Jestli ho někdo získá řekněme na bázi samostudia, nebo půjde studovat na nějakou včelařskou školu, což bych tedy velmi doporučoval, tak to už je samozřejmě na něm. Ale pokud to bude dělat jenom jako řemeslo, tak bude vykonávat něco, co se sice předkům osvědčilo, ale nebude vědět pořádně proč. A nebude ani vědět, že by to mohl dělat jinak, jednoduše nebo líp.

Takže bych doporučoval, aby opravdu existovalo nějaké včelařské vzdělávání. Když se na to já sám podívám zpětně, tak bez toho, že bych měl vystudovanou školu, tak bych asi včelařit nechtěl. A situace je tím horší, že u celé řady aspektů chovu včel nejsou jednotné názory, takže když se budeme bavit o zcela základních věcech, tedy jestli třeba úl má, nebo nemá být zateplen, jestli mám mít drátěné nebo plné dno, zda zateplit s vrchu, nebo ne, použít provzdušné nebo neprovzdušné izolace, kolik nakrmit a tak dále, tak to jsou všechno záležitosti, kde nepanuje jeden názor. A pokud začátečník začne číst odbornou literaturu, tak ke své hrůze zjistí, že vlastně vůbec neví, co si má myslet, protože literatura mu může poskytovat i protichůdné informace. Protože když se například něco vyplácí na jihu Evropy nebo v Americe, tak je to nevhodné třeba k nám do hor. Takže znalost je docela klíčová.

Martina: Když jsem četla nejrůznější diskuse a články, tak tam byly názory od „nebrat včelkám med, až po velikonocích“, a naopak názory „už v srpnu zakrmit“ a tak dále. Byly tam spory mezi takzvanými medaři a včelaři, a já jsem přemýšlela nad tím, že jste řekl, že naše včelařská metodologie vůbec není jednotná. Tak by mě zajímalo, právě proto, že mi jde o včelky, o výsledek, o pole i o med, jestli i mezi včelaři existují frakce a jestli jsou tyto frakce poměrně znepřátelené a vyhraněné vůči sobě navzájem?

Roman Linhart: Zůstal bych spíše u názorového vyhranění, než u nepřátelství. Ale máte pravdu, jsou tam skutečně velmi vyhraněné frakce. Nejdříve bych se dotknul toho, co jste zmínila, tedy dělení chovatelů včel na včelaře a medaře. Já toto velmi nerad slyším.

Kdo umí dobře chovat včely, má kvalitní včelstva, která mají biologickou potřebu shromažďovat na zimu medné zásoby. Takže ten, kdo má hodně medu, musí být logicky i dobrým včelařem.

Martina: Ale to je velmi silná diskuse.

Roman Linhart: Ve skutečnosti to žádná diskuse není. Je potřeba si uvědomit, že na těchto fórech velmi často vystupují lidé, kteří, když se podíváte na jejich profily, mají za sebou dva, tři roky zkušeností se včelařením, takže jsou to úplní začátečníci – a už prezentují své názory. A to je špatně. Je to podobné, jako kdyby se student medicíny ve druhém ročníku začal vyjadřovat ke klíčovým otázkám ve svém oboru. To je prostě nesmysl. Logika velí zhruba toto: kdo umí dobře chovat včely, tak má včelstva kvalitní a pokud jsou tato včelstva kvalitní a silná, tak samozřejmě mají biologickou potřebu shromažďovat na zimu medné zásoby, a tedy medu donesou hodně. Takže ten, kdo má hodně medu, musí být logicky i dobrým včelařem.

Martina: Je situace v našem včelařství jedním z důvodů, že se u nás včelám nedaří tak, jak by se mohlo?

Roman Linhart: Myslím, že ano. V minulé otázce jste se mě ptala na frakce. A k tomu jsme se nedostali.

Martina: Vám po dnešku mnoho přátel nezůstane.

Roman Linhart: Už je nemám dlouho. Na mě se většinou obracejí lidé s tím, že moje knížky četli třeba dvakrát nebo i třikrát, než jim všechno sedlo dohromady a pochopili, že tam asi kousek pravdy bude. Řeknu to velmi jednoduše – jednou z frakcí jsou tradiční včelaři. Tradičním včelařem u nás je zpravidla pán, kterému už bylo přes šedesát let, jsou to lidé, kteří včelaří dlouho, mají zaběhanou nějakou metodiku, stojící zpravidla hlavně na chemii. Ono jim to funguje, jsou s tím spokojeni, a tímto způsobem jedou.

Potom jsou zde včelaři, kteří cítí potřebu amerikanizace našeho systému chovu včel, kteří k nám chtějí zavádět americké velkovýrobní technologie obhospodařování včelstev, což s sebou nese celou řadu problémů, protože my nejsme Amerika a může se stávat, že tak vzniká zvýšený výskyt vodnatých medů, které nevyhovují naší normě, a podobně. Na druhou stranu, tato včelařina má výhodu v tom, že je nízkonákladová, jsou tam levnější úly a podobně.

A potom existují alternativní včelaři, kteří čtou všechno možné, studují a snaží se to dělat trošku jinak a lépe. A zde je zase problém trošku v tom, že tito lidé se často snaží skloubit technologie, které nejsou kompatibilní. Mnohdy jsou to začátečníci, kteří do toho vstupují s velkým odhodláním, ale bohužel často tímto odhodláním nahrazují znalosti.

A snad vůbec nejhorší kategorií jsou ti, kteří si myslí, že když začnou chovat včely, tak na tom ve velkém zbohatnou. Musel jsem se strašně smát, když jsem se dozvěděl o případu jednoho člověka, který včely nikdy nechoval, ale řekl si, že začne a že ideální počet pro začátek je pět set včelstev. Tak si jich pořídil pět set, postavil je na louku. A potom si přečetl, že by bylo dobré včely na zimu nakrmit, měl mladá, slabá včelstva a oddělky. V naší literatuře si přečetl, že včely je dobré krmit do úlu pomocí krmítek, ale to se mu zdálo velmi pracné, a tak se uchýlil k tomu, že to udělá ve velkém, po americku. Takže vzal prasečí koryta, do kterých na louce nalil cukerný roztok, a liboval si, jak včely do těchto koryt létají a vybírají cukerný roztok. Fungovalo mu to a byl naprosto spokojený.

Jenomže když tam tento roztok jednou nenalil, tak došlo k tomu, že se včelstva začala navzájem napadat, docházelo k loupežím a včelstva okolních včelařů, kteří měli silné včely, mu vyvraždila všech jeho pět set oddělků. Takže řekl něco velmi neslušného, co zde nemůžu ani vyslovit, a s chovem včel skončil. Naštěstí snad éra zlatokopů skončila, byly to spíš porevoluční časy. Takže teoretická báze včelařství zůstává dodnes roztříštěná a na mnohé věci nejsou ujednocené názory.

Pro opylující hmyz, včetně včel, je naprosto zásadní dostat do krajiny dostatek kvetoucích rostlin. V zahrádkách našich babiček bylo spousta záhonků s květinami a trávník s pampeliškami, sedmikráskami. Vše kvetlo.

Martina: Já si nemůžu pořídit včelstva, přestože jsem viděla, že úly jsou například i na obchodním centru Chodov. Ale pravděpodobně si poblíž sídliště včelstva nepořídím. Ale přesto, co já můžu udělat pro to, aby biodiverzita hmyzu, včelky a čmeláci na tom byli u nás lépe a měli lepší podmínky? Může každý jeden člověk něco takového udělat, nebo je to zase záležitost, že by se něco mělo udělat globálně?

Roman Linhart: Hovořit o hmyzu zde asi nemá smysl, protože celá řada druhů hmyzu má tak speciální požadavky na prostředí, že laik s tím neudělá vůbec nic. Těžko bude někdo chránit nějakého brouka vázaného na plodnice starých chorošů a podobně. Když ale zůstaneme u opylujícího hmyzu, tak tam, pokud člověk nevčelaří, je naprosto zásadní dostat do krajiny dostatek kvetoucích rostlin. Když se podíváte, jak vypadala zahrádka našich babiček, tak zjistíte, že to byly záhonky, kde to prostě kvetlo. Byly tam kokardy, třapatky, rudbékie, tedy kvetoucí rostliny, a lidé nebyli líní vzít motyčku a kolem rostlin okopávat. Když měli trávník, tak tam na jaře byly pampelišky, sedmikrásky, na loukách chrpy a podobně, to znamená, že příroda kvetla.

Dnes jsme se dostali do fáze zelené pouště, kdy si lidé koupí v nějakém obchodě komerční směs, nějakou trávníkovou, hřišťovou směs a vysejí to. A dnes jim tam už vadí i pampeliška, nebo sedmikráska, protože chtějí mít anglický trávník. To je úplně špatně a měli bychom se snažit to odbourat. Když se podíváte, jak se dnes ztvárňuje zbytek zahrady, takzvaně moderně, tak to jsou zpravidla jehličnany, kolem nich je nasypán mulč z nějaké kůry, a pod tím ještě bývá plachta, aby neprorůstal plevel. Což znamená, že jsme se dali cestou jednoduchosti, bezúdržbovosti – a to je hodně špatně, protože hmyz umírá hlady.

Takže pokud bych měl na něco apelovat, tak na výsevy pestrých záhonů, pestrých směsí do trávníků, nebát se do travní směsi dát například semeno jetele bílého, štírovníku, protože hezky kvetou. Nutno říci, že dnes už existují firmy, které na komerční bázi produkují osiva vyloženě lučních rostlin, a tím si může kdokoliv, kdo má tu možnost a chce, své trávníky obohatit. Takže není problém koupit si kopretinu, několik druhů bodláků a nevím čeho všeho, a vysít je do trávníku. Jde ale o to, aby to lidé věděli a chtěli, a aby se to stalo standardem.

Uvedu k tomu zajímavou historku: Kdysi mě poměrně neúspěšně učila angličtinu jistá paní z Kanady, myslím, že pocházela odněkud z Baffinových ostrovů, a potom žila v kontinentální Kanadě, kde měla velký problém s místní policií, protože si dovolila vzít květinovou směs, kterou osela svou předzahrádku. Jenomže nařízení města striktně nařizovalo, že zahrádka musí být striktně anglický trávník, udržovaný na určitou velikost, bez příměsi kvetoucích rostlin. Takže musela zaplatit pokutu.

Martina: A my to děláme dobrovolně.

Roman Linhart: My to děláme často dobrovolně. Myslím, že ve všem bychom si zrovna ze Západu příklad brát nemuseli a že někdy zdravý rozum je skoro to nejlepší, co lze použít.

To, co se v současnosti děje v naší krajině, je něco bezprecedentního. Lesníci vám řeknou, že v některých oblastech se očekává, že lesy zcela vymizí v horizontu pěti až deseti let.

Martina: Pane doktore Romane Linharte, když se zde my dva sejdeme, dejme tomu za deset let, co si podle vašeho odborného odhadu budeme říkat o včelách? A co o krajině, její úrodnosti a biodiverzitě?

Roman Linhart: Myslím, že si toho moc říkat nebudeme, myslím, že zde každý budeme mít umyvadlo a do něj budeme brečet – a posluchači to budou slyšet, protože když vidím, co se v krajině v současnosti děje, tak je to něco opravdu bezprecedentního. Mimochodem vyučuji i několik lesníků, a lesníci vám řeknou, že v některých oblastech se očekává, že lesy zcela vymizí v horizontu pěti až deseti let.

Martina: Já jsem jela Vysočinou, to bude dřív.

Roman Linhart: Je to něco, co opravdu nikdo nepamatuje, a je těžko říct, jaké všechny změny to v přírodě vyvolá. Je důležité si uvědomit jednu věc: pokud přijdeme o lesy, přijdeme o srážky, protože lesy fungují jako klimatizace, jako producent chladného vzduchu, který umožní dosažení kondenzace v mracích, které jsou nad nimi. Pokud se mrak bude pohybovat nad rozpálenou krajinou a budou ho zespoda fénovat teplé výstupné proudy, tak to mrak rozežene a pršet z něj nebude. Takže byť les vodu z krajiny odebírá a odpařuje ji, tak se stará zase o to, aby voda opět napršela zpět.

Martina: A aby ji zadržel.

Roman Linhart: Ano. My jsme úplně rozvrátili systém, takže krajina je dnes bohužel přehřátá, odlesněná a velice se obávám, že jsme spustili mechanizmus pozitivní zpětné vazby, kdy čím více krajinu sucho zdevastuje, tím větší nástup sucha do budoucna to způsobí. Takže se velmi obávám, že do budoucna přijdeme o mokřady, o porosty smrků a borovic, přičemž smrk ještě nedávno tvořil 70 procent dřevin v našich lesích, takže přijít o smrk by byla naprosto hrozná katastrofa.

Řeknu vám zážitek, který není starý ani týden: Byl jsem na školním statku ve Vestci, což je vesnička vedle Chrudimi, a studenti mi přinesli kudlanku nábožnou. Na Pardubicku kudlanka nábožná, už krásný dospělý jedinec, přičemž před několika lety by si každý mohl přečíst, že toto zvíře žije v nejjižnějších částech jižní Moravy. Dnes už je na Pardubicku rozšířená, záchytů je víc, vím, že je v Chocni a podobně, takže se v podstatě už i střed republiky začíná podobat tomu, co bylo dřív na jižní Moravě.

Bude tedy nutné začít dělat velmi radikální opatření, zejména ve vztahu k vodnímu režimu krajiny. Nedokážu pochopit, proč se neustále ve vztahu k vodnímu režimu krajiny hovoří o budování přehrad, ale nikoli o tom, že máme polní pozemky protkány tisíci kilometry odvodňovacích systémů. Vždyť přece každé malé dítě musí vědět, že v hrnci neudržím vodu, pokud v něm bude díra. To nejde, to je nesmysl. A my zde takovou díru máme, voda nám odtéká, a potom se divíme, že máme sucho.

Martina: Pane doktore Romane Linharte, moc děkuji za návštěvu ve studiu a za to, že naše dnešní povídání tolik vonělo po medu, byť s příměsí hořkosti. Děkuji moc.

Roman Linhart: Mějte se hezky, děkuji za pozvání a na shledanou.

Jak je na tom Evropa a konkrétně Česká republika? Možná i v tomto případě stačí řeč čísel: v Evropě máme více než 84 procent rostlinných druhů a 76 procent produkce potravin přímo či nepřímo závislé na opylování včelou. A zdá se, že dívat se na problém mizejících včelstev s přezíravou otázkou: „Co to tu bzučí?“ už dlouho není na místě. Nejenom na tyto, ale také na mnohé další otázky se budeme ptát dnešního hosta, kterým je doktor Roman Linhart.

 

Martina: Jenom doplním, že jste vyučený ovocnář, včelař a také absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Pracoval jste v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR v pozici zoologa a jste také vědec, ekolog, autor knih o včelách a inovativních metodách práce s nimi. Jsem ráda, že vás tady mám. První otázka: Když člověku, který se celý svůj pracovní život věnuje včelám, řeknu „včela“, co vás napadne jako první?

Roman Linhart: Jak jste řekla, pro mě jsou včelstva do značné míry náplní odborné činnosti, takže si představím úžasného živočicha, který se v mnoha parametrech vymyká průměru. Včela má tolik odlišných vlastností od jiných druhů, že bychom to zde asi stěží dokázali všechno rozebrat. Včelařství má přesah do kultury, zemědělství, do ochrany přírody, je to tedy vysoce komplexní obor. A to je pro mě včela. Není to tedy jen o produkci medu, ale také o přesahu do jiných oborů.

Martina: Teď jste řekl, do čeho všeho včela zasahuje, možná kromě techniky a IT technologií zasahuje prakticky do veškerých oblastí našeho života. Řekněte, jak se tedy dívat na to, co jsem říkala v úvodu, že třeba ve Spojených státech amerických jich jen v loňském roce vyhynulo na 40 procent. Jak to vypadá se včelami v Evropě a konkrétně u nás?

Roman Linhart: K Americe řeknu asi tolik: Amerika je považována za velice vyspělou a pokrokovou zemi. Když se podíváme, co Američani dokázali třeba ve výzkumu, v letech do vesmíru a podobně, tak je to obdivuhodná záležitost. Ale co se týče včelařství, tak nemyslím, že by byli zrovna na nějak vysoké úrovni. Amerika sama je oblast, která závisí na dovozech medu, nejsou soběstační. A dá se říci, že tam včelařinu pojali úplně jinak, než zde v Evropě. V Evropě včelaří menší včelaři, a s menšími počty včelstev, a často to lidé mají jako koníčka, hobby. Zatímco v Americe je včelařina ryze komerční záležitostí, kde ekonomický zisk je klíčovým a základním parametrem.

Obávám se, že tam už v první řadě nejde o včelu, ale hlavně o to, aby včela byla nástrojem k vydělávání peněz. A podle toho americká včelařina také vypadá. Velmi často se stává, že včelaři využijí snůšky, které využít mohou, dostanou poplatky za opylování rostlin, ať už jsou to hrušně, mandloně a podobně, a potom tato včelstva jednoduše vysíří a pořídí si nová. U nás v Evropě na toto nejsme zvyklí a včelu máme, řekněme, jako partnera, a snažíme se k ní chovat lépe, než v Americe.

Včelaři v USA často zničí včelstva, která zakoupili na jihu státu, a putovali s nimi za jarem na sever, aby mohli cestou opylovat rostliny, což je hlavní součástí jejich zisku

Martina: Řekl jste, že se v USA ke včelám chovají jakýmsi drancujícím způsobem. Ale přesto k nim musí mít asi velký respekt jako k opylovači, a pokud tam jde především o peníze, tak je potřeba se podívat především na čísla. Dočetla jsem se, že vymření opylovatelů by se u spotřebitelů projevilo ve ztrátách 190 až 310 miliard eur, což jsou tedy jen čísla, protože tady jde o produkci zemědělských plodin jako takových. To znamená, že si toto Američané neuvědomují? Nebo s tím prostě pracují způsobem: „Teď včelu použiji, pak zabiju a vytvořím si novou“?

Roman Linhart: Řeknu to asi takto: Mnohý komerční včelař v Americe funguje takovým způsobem, že si na jihu kontinentu koupí včelstva. A jaro nám postupuje od jihu směrem na sever, to znamená, že na jihu rostliny kvetou dříve, a tam včelař využívá snůšku. To znamená, že někam přijede, nechá si zaplatit za opylování, což je v USA základní složka zisku včelaře, tedy ani ne tak med, ale opylování. A když stromy odkvetou, tak je prostě sebere a jede zase třeba 200 kilometrů na sever. Tam už na něj čekají další sady, kde včela zase udělá svou práci. A takto projede kontinent až nahoru ke Kanadě, a tam teprve dochází k likvidaci včelstev. Protože kdyby je tam měl včelař nakrmit a zazimovat, tak by ho to stálo peníze. A příští jaro by tam přišlo pozdě, to znamená, že už by nemohl zase začít dole na jihu příští cyklus s opylováním.

Takže jemu se opravdu vyplatí včelstva klidně i utratit a příští rok si zase dole na jihu koupit nová a zase jet cestu na sever. Neříkám, že to tak v USA dělají všichni včelaři, to asi určitě ne, ale ti opravdu velcí včelaři to dělají často.

Martina: Pane doktore Linharte, a kde se tedy vzal údaj, který proskočil u nás v médiích, že v Americe vymřelo 40 procent včelstev, když vy jste teď nastínil, že si je vybíjejí sami?

Roman Linhart: Někteří včelstva vybíjejí, ale až na konci sezóny. Ale je třeba si uvědomit jednu věc, že včelstva velmi často vymírají už v průběhu sezóny. Mají tam dokonce jednu nemoc, říkají, že je to náhlé zhroucení kolonií včelstev. V zásadě se hovoří o tom, že by to měl být komplex příčin, kde se na tom částečně podílí parazitický roztoč Varroa destructor, který včelám vysává tělní tekutiny, částečně přemnožené viry a také pesticidy.

Nesmíme zapomenout na jednu věc, naše včely, u nás v ČR, příliš netrpí takzvanou monodietou, máme pořád ještě poměrně pestrou přírodu a včela nežije na jednom druhu pylu. Ale když se podíváte na některé dokumenty týkající se třeba velkoprodukce mandloní v USA, tak tam je to opravdu naprosto příšerné. Oni včely odvezou do sadu, kde na kilometry daleko není nic, než kvetoucí mandloně, a když říkám nic, tak je to velké nic. Není tam jitrocel, ani pampeliška, není tam vůbec nic, protože tam udržují herbicidní úhor. A včela tak má v k dispozici jenom jeden jediný druh pylu. A problém je v tom, že různé druhy pylu mají různou výživnou hodnotu, ne všechny pyly obsahují správné aminokyseliny a navíc ve správných poměrech. To znamená, že včela je v nějakém sadu na monodietě, a potom ji vezmou a odvezou jinam, kde tato monodieta buď pokračuje, nebo je to zase jiná monodieta, což má na včelstva devastující vliv. Takže úhyny mohou přicházet ne na konci sezóny, ale klidně v jejím průběhu.

Pokud bychom přestali léčit včelstva na varroázu, tak by včela medonosná jako biologický druh celosvětově vyhynula během několika málo let, snad s výjimkou afrických populací

Martina: Pane doktore Linharte, nikdy by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že systém péče a chovu včel v Evropě a v Americe je takto diametrálně odlišný. Je takto rozdílný i na jiných kontinentech, v Asii a podobně?

Roman Linhart: Co se týče Asie, tak je potřeba říci, že Asie je v podstatě kolébkou včel rodu Apis, tedy vývojovou kolébkou, takže tam žijí často i jiné druhy, jako včela indická, včela zlatá, včela květná a podobně. Tam jsou to tedy přeci jenom jiné druhy, které mohou mít své problémy, které nemusí být stejné, jako u naší včely. Austrálie, pokud vím, zatím odolává útoku toho nejhoršího škůdce, roztoče Varroa destructor, byť mám informace, že už v okrajových oblastech Austrálie byl zaznamenán. Řekl bych to asi takto: přírodní podmínky jsou na různých místech různé, ale některé problémy, jako právě ta varroáza nebo viry, dnes působí v podstatě globálně. Snad kromě nějakých oáz uprostřed Sahary a podobně, je dnes tento parazit varroázy rozšířen všude. To je tak závažný problém, že kdybychom včelstva přestali léčit, tak si troufám říct, že včela medonosná by jako biologický druh celosvětově vyhynula během několika málo let, snad s výjimkou afrických populací, protože ty jsou přirozeně odolné.

Martina: Ale zase méně medonosné.

Roman Linhart: To bych úplně netvrdil. Funguje to tak, že v severním mírném pásmu si včely musí dělat bohaté zásoby medu proto, aby přežily zimu. Ale třeba v tropické Africe mají jiný problém, tam mají dlouhá období sucha, kdy nic nekvete, která včelstva musí přežívat. Takže bych netvrdil, že tato včelstva jsou méně výkonná, ale řekněme, že jsou vývojově původnější, mají trošku jinou biologii a také trošku jiné zastoupení genů pro hygienické chování – a je prokázáno, že jsou výrazně odolnější proti virům a roztoči, než naše včelstva.

Martina: Rozhodně nejsou k dispozici data z celého světa. Ale přesto se předpokládá, že celosvětově úbytek včelstev činí asi 30 procent. Vy říkáte, že na různých kontinentech jsou různé podmínky, uváděl jste také různé přístupy k chovu včel. Jak to, že jsou tedy včelstva ohrožena a decimována prakticky na celém světě?

Roman Linhart: Opět se budu muset vrátit k roztoči Varroa, protože to je opravdu příklad parazita, který svého hostitele nemilosrdně likviduje. Není to parazit, který by se pouze přiživoval a nechával svého hostitele žít. A včela medonosná, alespoň většina jejich populací, proti němu nemá obranné mechanismy. Řeknu to velice jednoduše, pokud máte na jaře, řekněme v dubnu, ve včelstvu jednoho tohoto parazita, tak můžete čekat, že na konci sezóny máte z tohoto jednoho parazita dalších sedm set. Takže je to velice krátký vývojový cyklus a včelstva se zkrátka hroutí, protože tomu nedokážou vzdorovat.

Tento parazit byl původně domácím druhem na úplně jiné včele, konkrétně na včele východní, která žije v jihovýchodní Asii. A člověk, jak neustále cítí potřebu přesouvat druhy v rámci planety, zařídil, že se tyto dva druhy, včela medonosná a včela východní, které se také říká včela indická, potkaly a tento parazit přeskočil na včelu naši, tedy včelu medonosnou. A potom už se šířil jako stepní požár planetou a devastoval včelstva.

Toto není až tak vzácná věc. Je potřeba si uvědomit, že celá řada invazních chorob likviduje nové hostitele. Příkladem může být třeba račí mor, chytridiomykóza u obojživelníků. To jsou typy nemocí, které žijí na nějakém druhu, kterému nevadí, ale když přeskočí na druh příbuzný, tak se začnou chovat opravdu velmi agresivně, protože tento má jiný druh imunity, a neumí si s tím poradit. A takový druh může opravdu i vyhynout.

V ČR bylo vyhubeno čtyřicet procent druhů včel a čmeláků

Martina: My se budeme věnovat především České republice, ale přesto bych ještě chtěla vědět, jaká je situace celosvětově, protože jak jste naznačil, v tuto chvíli nikde, na žádném kontinentě nejsou včely v bezpečí. Vidíte současný světový stav jako alarmující, nebo cyklický, který má paralelu v historii, nebo je to něco opravdu úplně nového?

Roman Linhart: To, co se v současnosti děje, je naprosto nová, bezprecedentní a unikátní záležitost. V zásadě jde o to, že lidská populace velice prudce roste, v současnosti zde máme asi 7 miliard a 600 milionů lidí, což je naprosto nepředstavitelné číslo. A zemědělství dnes stojí před problémem, jak tyto lidi nasytit. A jestliže jsme za této situace již ztratili 30 procent včelstev a počty včel jdou dále spíše dolů, než aby šly nahoru, tak je to problém. A to problém o to ožehavější, že nemáme včelu medonosnou jako jediného, měl bych říci opylovatele, protože včela není opylovač, ale opylovatel. Tuto práci mohou dělat i jiné druhy hmyzu, motýli, čmeláci, samotářské včely a podobně – ale tyto druhy jsou na tom dnes bohužel ještě daleko hůře, než včela medonosná, protože změny prostředí jsou velmi razantní.

Asi bych měl zmínit, že u nás, v České republice, žije na 600 druhů včel, včetně čmeláků, a asi 40 procent jich je vyhubeno, nebo ohroženo vyhynutím tak, že jsou už velmi lokální a vzácní. Takže tuto opylovací činnost zkrátka neudělají. Navíc tyto samotářské, volně žijící druhy nezalétají doprostřed lánů, které jsou velké, takže když je potřeba opylit třeba prostředek řepkového pole, tak čmelák to tam opravdu nezařídí a je potřeba mít vysokou hustotu včel v krajině, protože to může udělat pouze včela medonosná. Domnívám se, že tento problém je vážný a že je potřeba ho řešit.

V Číně jsou oblasti, kde již nejsou žádné včely, a opylovat rostliny musejí lidé pomocí štětečků

Martina: A kde je na světě nejhůř? Četla jsem, že v Číně už lidé musí štětečky opylovat sami, protože tam včely vůbec nejsou.

Roman Linhart: Jasně, situace v Číně už je taková, že tam už vlastně problémy se včelařstvím místy nejsou, protože tam včelařství prostě neexistuje.

Martina: A jak si poradí? Někde už prý opylovávají drony. Zkouší se to.

Roman Linhart: Drony to teoreticky dokážou, ale viděl jsem dokumenty na toto téma, a je to až úsměvná záležitost, protože v tom není vůbec výkon. Existují roboty, které umí opylovat, ale jeden dokáže opylovat třeba dvacet květů za čtvrt hodiny, což pro praxi zatím nemá vůbec žádný význam. Když se podíváte na to, jak dlouho nějaký létající dron vůbec vydrží ve vzduchu, než je potřeba mu dobít baterie, tak zjistíte, že je to velice krátká doba. Takže včela je naprosto bezkonkurenční a konkurovat jí mohou pouze čmeláci, a to zejména ve sklenících, kde se včela neumí příliš dobře orientovat. Domnívám se, že včelařství čelí krizi a že bude potřeba i nových přístupů než těch, které se aplikují dnes, abychom tyto krizi zvládli.

Martina: Říkáte nové přístupy. A co tedy dělají v Číně, když je jich tolik, potřebují se nakrmit a nemají opylovače?

Roman Linhart: V první řadě je třeba si říct, že to nebude problém celé Číny, to určitě ne. Lze hovořit pouze o určitých regionech. V Číně je to problém, a nejedná se pouze o problém zavlečených parazitů a virů, ale už je to problém i devastace krajiny, protože tam mají daleko mírnější normy například na aplikaci pesticidů, a průmysl vypouští daleko více exhalátů. Je tam tedy daleko větší míra zátěže životního prostředí. A existují tam skutečně některé regiony, které jsou prakticky úplně zbaveny hmyzu, a pak musí nastupovat ruční opylování. Farmář jde do obchodu, koupí si pytlíček s pylem, potom do něj namáčí štětec a musí přejíždět po bliznách květů – a takto pyl přenáší. Je to samozřejmě velmi pracné, daný produkt to prodražuje, protože včela pracuje daleko levnějším způsobem než člověk, a rozhodně to není cesta, kterou bychom uživili celé lidstvo. To si může dovolit jen nějaký ojedinělý farmář.

Martina: A Čína, když jich je tolik.

Roman Linhart: Ano, a Čína, když jich je tolik. Vidět strom plný Číňanů vypadá zajímavě.

Pokud rostliny přijdou o svůj opylující hmyz, tak jejich i naše budoucnost je velmi temná

Martina: Už jsem zde zmiňovala cifru, která je samozřejmě jen jakousi chimérou, protože říct, že vymření opylovatelů by se projevilo ve ztrátě 190 až 310 miliard eur, je jedna věc, ale druhou věcí je, že bychom přišli o veškeré ovoce, maliny, borůvky, že bychom vlastně přišli i o mléko, protože by nebyly traviny pro dobytek. Umíte vyjmenovat, o co všechno bychom přišli, aby nám to docvaklo?

Roman Linhart: Je potřeba si uvědomit, že každá rostlina musí vyrůst ze semene, a druhů, které se opylují větrem, je poměrně málo. Jsou to v podstatě obiloviny, včetně kukuřice a rýže, v lesích jsou to samozřejmě jehličnany. Ale většina listnáčů, když se podíváme třeba na javory, třešně, tak to jsou dřeviny, které se bez včel neobejdou. S tím, že my nejsme ve stavu jako třeba Izrael, kde mají poušť a jediné, co tam pěstují, jsou kulturní plodiny. My tady máme také kulturní krajinu a v tom stovky, ne-li tisíce druhů rostlin, které potřebujeme uchovat. A pokud rostliny přijdou o svůj opylující hmyz, tak jejich budoucnost je velmi temná. Takže včelu potřebujeme nejenom pro produkci, ale i pro uchování naší pestré přírody.

Martina: Ve své knize Myslet jako včela jednu kapitolu uvozujete statistikou, která mě rozesmála i vyděsila, protože tam říkáte: „V roce 2008 uhynulo 30 procent hovězího dobytka na parazitární onemocnění. V mnoha oblastech Spojených států činí meziroční úhyn skotu mezi 50–90 procent, a v Číně vyhynul prakticky docela.“ Ale vzápětí říkáte: „Apríl – já jsem to tak úplně nemyslel, tuto statistiku ohledně krav jsem si naštěstí vymyslel, protože jinak by představovala bezprecedentní katastrofu. Ale ohledně včelstev jsou tato čísla pravdivá.“ Když někdo uslyší: „Apríl, dělal jsem si legraci,“ tak mu spadne kámen ze srdce. Ale tato úleva asi není na místě. Čím to, že když řekneme: „Ne, krávy nevymřely. Ale vymřely jenom včely,“ tak se nám uleví? Je zásadním problémem, že včely vnímáme jenom jako hmyz, je jich hodně a vždycky byly a zase budou?

Roman Linhart: Tuto záležitost jsem použil čistě pro osvěžení textu, abych čtenářům umožnil, aby si uvědomili, že míra úhynu, které čelíme ve včelařství, je obrovská, a kdyby takováto míra úhynu byla v jiných sektorech živočišné výroby, tak by to bylo opravdu naprosto likvidační. Včela medonosná má trošku výhodu v tom, že je to hmyz, to znamená, že má velkou reprodukční schopnost a my jsme jako včelaři schopni čelit úhynům tím, že včelstva zase dokážeme v poměrně krátkém čase rozmnožit. Je to ale za velkých finančních vstupů, obrovského množství času, práce a je potřeba s tím začít něco dělat, protože to takto nejde donekonečna.

Řeknu to velmi jednoduše: jestliže mladý člověk začne včelařit a setká se s tím, že musí do úlu neustále vkládat nějaké toxické látky, stále se pere s nějakým parazitem, kterého není schopen vyhubit, a ve výsledku mu třeba několik desítek procent včelstev uhyne, tak takový člověk si řekne: „Takovou cestou jít nechci, to dělat nebudu.“ A třeba se včelařstvím skončí, což myslím není dobře.

Do Evropy už se dostala asijská sršeň, Vespa velutina, neboli sršeň žlutavá, která požírá včely a ostatní hmyz. Jedno hnízdo sežere až desítky kilogramů včel a hmyzu ročně. K nám přijde do pěti let.

Martina: Co nejvíce ohrožuje včely u nás v Evropě?

Roman Linhart: U nás v Evropě to musíme rozdělit na hrozby stávající a ty, které přicházejí. Ze stávajících hrozeb bych jmenoval už zmíněnou varroázu, tedy roztoče varroa. Posluchač si ho může představit jako klíště velikosti špendlíkové hlavičky, které sedí na včele, vysává jí tělní tekutiny a přenáší viry. A bohužel, toto realizuje také na včelích larvách a zejména na kuklách. A včely, které se potom vylíhnou, nejsou normální, mají zakrnělá křídla, zkrácenou dobu dožití a podobně. Potom zde máme jako velký problém takzvaný mor včelího plodu, což je bakteriální infekce, která způsobuje, že se plod, nebo vývojové stádium včely ve stavu kukly, rozteče na hnědou kaši. Pokud se tato nemoc někde objeví, tak se taková včelstva musí spálit, což opět odrazuje mnohé zájemce o včelaření.

Máme zde také nový druh parazitického mikroorganismu, který se nazývá nosema ceranae, což je parazit trávicího traktu včely, který způsobuje zkrácené dožití včel, průjmová onemocnění a podobně. Ale to, co se na nás řítí, to jsou skutečné chuťovky. Řítí se na nás například jedna asijská sršeň, která se nazývá Vespa velutina, neboli sršeň žlutavá. Tuším, že už je zavlečená ve Francii, ve Španělsku, už ji máme i v Německu. To je sršeň, která, pokud má tu možnost, se do značné míry specializuje na lov včel. Loví včely, rozžvýkává jejich těla a touto bílkovinovou kaší krmí své larvy. Dokáže včelstva skutečně vyhubit, protože se na ně specializuje. V zahraničí se jako ochrana používají takzvané elektrické harfy, což jsou struny s elektřinou natahané před výletovými otvory včel. Využívá se při tom efektu, že když přilétá sršeň, tak má větší rozpětí křídel než včela, což znamená, že včela proletí mezi dráty, ale nespojí přitom elektrický obvod, takže nedostane elektrickou ránu. Zatímco když prolétává sršeň, tak mu to za letu prakticky upálí křídla. Takže to je zajímavá forma nechemická obrany.

Existuje také jeden velmi nebezpečný parazit, který se česky jmenuje lesknáček úlový, latinsky Aethina tumida, což je drobný brouk z jižní Afriky, který už se bohužel dostal i na jih Evropy, a může se vyvíjet ve včelstvech nebo na shnilém ovoci. Když jeho samička naklade vajíčka do úlu, tak tyto larvy naprosto kompletně prožerou plásty, dokonce kálí do medových zásob, takže to kvasí. To znamená, že včelství přijde o plásty, a je zralé na likvidaci. A jak říkal jeden můj kolega ze včelařské školy v Nasavrkách, tak roztoč varroa se v minulosti šířil rychlostí kočovného vozu. To znamená, že když někdo měl někde včely, tak zapřáhl a převezl je třeba o dvacet kilometrů dál. Ale tato tumiróza se bude šířit rychlostí kamionu, protože tohoto brouka již převáží mezinárodní obchod. Stačí, aby někde v Itálii naložili pomeranče, dovezou je třeba někam do středního Polska a brouk tak překoná obrovskou vzdálenost třeba během několika desítek hodin.

Martina: A to platí i o lesknáčkovi i o sršni žlutavé, že se přepravují kamiony nebo letadly?

Roman Linhart: Sršeň se údajně dostala z Asie do Evropy v zásilkách dřeva, kdy bylo několik kolonií nalezeno v dutých kmenech. A sršeň má velice vyvinutou schopnost letu, takže se šíří skutečně sama. Jsem ve styku s některými lidmi, kteří včelaří třeba ve Španělsku, a ti mi říkali, že na kilometru čtverečním bylo nachytáno až několik tisíc královen, přičemž každá z nich je schopná založit nové hnízdo. Takže už se nebavíme jen o problému včelařském, ale o problému, který dokáže celé oblasti zbavovat hmyzu, protože tato sršeň žere všechno. Žere motýly, mouchy, prostě cokoliv, jenom aby mláďatům zajistila protein. Taková jednotka za rok samozřejmě nesežere hmyz v gramech, ale spíš v desítkách kilogramů, takže tato sršeň bude do budoucna vážným problémem.

Martina: Takže je jenom otázkou času, kdy překročí hranice?

Roman Linhart: Očekává se, že by to mohlo být do pěti let.

Včela, než zemře, vylétá z úlu

Martina: Mluvil jste o tom, co nám hrozí. Ještě v roce 2006 se i u nás objevil jev, o kterém jste říkal, že ho pojmenovali v Americe, což je kolaps kolonií, což znamená, že většina včelích dělnic se sebrala a zdánlivě bezdůvodně opustila úly. Je toto stále ještě jev, se kterým se u nás setkáváme, nebo už se to vyřešilo a odeznělo? Zkrátka, v jakém je to u nás stavu?

Roman Linhart: Situace je zhruba taková: tento kolaps kolonií, jak se zdá, není samostatným jevem, ale je to zřejmě hroucení včelstev, která jsou silně napadená varroázou a viry, které tento roztoč přenáší. Vědci se alespoň domnívají, že to takto asi bude. Protože když vám vymírá včelstvo na varroázu, tak to funguje tak, že roztoč varroa saje na včelách a silně jim zkracuje dobu dožití. A včela má tendenci neumírat v úlu, ale umřít vždy mimo úl. Takže včely, než zemřou, úl opustí. Je to zákeřná záležitost, protože například nakrmíte včelstva v srpnu na zimu, do každého dáte 20 kilogramů cukru ve formě roztoku a včely se vám zdají zcela v pořádku a bezvadné. Včelstva tento roztok seberou, odpaří vodu, uloží ho do plástu. A když se na něj jdete podívat třeba v druhé polovině září, tak tam najdete několik posledních stovek nebo desítek včel, které tvoří malý chumáček, a uprostřed je matka. Ale včelstvo jako takové zmizí, není tam, protože včely odešly umřít jinam. Takže to vypadá, že CCD (Colony Collapse Disorder) ve výsledku nebude nic jiného, než zhroucení včelstev v důsledku přemnoženého roztoče varroa.

Martina: Je tedy už jasné, že je to právě kleštík, tedy varroa? Protože já jsem slyšela také teorie, že to má na svědomí působení pesticidů. Dokonce jsem slyšela i teorie, že za to možná mohou signály mobilních telefonů, které včely matou, a ony pak netrefí zpět do hnízda, protože jim to způsobí nějaký zkrat. Je toto možné, nebo to jsou spíše pouze včelařské spiklenecké teorie?

Roman Linhart: Co se týče mobilů, tak ty bych si asi skoro dovolil vyloučit, protože, pokud vím, se tuto záležitost nepodařilo potvrdit. Včely jsou citlivé na mnohá pole, včetně elektrického a podobně, ale toto bych skutečně nepovažoval za možné. Co se týče pesticidů, tam už je to skutečně trošku o něčem jiném, protože existují látky, kterým se říká neonikotinoidy, které dokážou negativně ovlivňovat nervové systémy u včel. A bylo prokázáno, že včely, po zásahu některými těmito látkami, začnou bloudit. Takže včela už se skutečně nemusí vrátit. Jde o to, že včela vyletí třeba na pole, tam se setká s tímto jedem a už se nevrátí zpět do úlu.

Na druhou stranu je ale potřeba říct, že včelstva mají zase docela značné zálohy, to znamená, že když ve včelstvu, které má 60 tisíc včel, vymře třeba 30 nebo 35 tisíc létavek, tak tam pořád zůstává velká biomasa mladušek, které nikdy na poli nebyly. Takže včelstvo by se z toho dokázalo, alespoň ve většině případů, vzpamatovat, obzvlášť kdyby to byl zásah jednorázový. Ale jestliže to jsou plošné úhyny, a když k těmto úhynům dochází i v oblastech, kde se tyto nebezpečné látky neaplikují, tak bych důvod hledal asi trochu někde jinde, a to opravdu ve varroáze, protože ta je všude, zatímco postřiky všude nejsou.

Martina: Když jste studoval historické prameny, narazil jste někde v historii na syndrom zhroucení včelstev, kolaps kolonií? Anebo je to specialita dneška?

Roman Linhart: Jednoznačně je to specialita dneška. A řeknu vám, že když jsem kdysi včelařství studoval, tak tento pojem vůbec neexistoval a nebyl definován, a to ani v Americe. Sám jsem se s tímto pojmem setkal asi tak někdy před pěti, šesti lety, takže je to věc nová.

Martina: Děkuji vám za velmi zasvěcené povídání o něčem tak nesmírně důležitém, jako jsou včelky.

Roman Linhart: Já děkuji vám za pozvání.

Martina: Pane Štroble, vzpomínal jste, jak se s lesy zacházelo ještě za minulého režimu. Ale já si pamatuji, že se tehdy mluvilo často o opaku, že se naše lesy vyvážejí do zahraničí, prodávají za valuty nastojato. Když si vzpomenu, jak v té době vypadaly po emisích Krušné hory a podobně, tak to bylo jako šibeniční vrh. Mně se nezdá, že by všechno bylo tak ideální. Ale přesto kůrovec takovým způsobem jako dnes republiku nedrancoval.

Jan Štrobl: Co se týká prodávání lesů na stojato za doby socialistické, tak to vám řeknu rovnou – vyváželo se nějaké dřevo. Byl jsem blízko u Strážného, kde bylo překladiště, takže nějaké kubíky se vyvážely, ale proti dnešní době to byl téměř nepatrný zlomek. To je jedna věc. Navíc jsme měli z našeho vytěženého dřeva dřevozpracovatelský průmysl. V tehdejší celé ČSSR jsme těžili zhruba od 14 do 18 milionů kubíků ročně. V současné době těžíme stejné množství, ale pouze v Česku.

Dnes se těží mnohem víc, než se těžilo za doby socialismu, kdy se dřevo zpracovávalo spíše u nás. Dělaly se dýhy, loupané, krájené, těžilo se resonanční dřevo na hudební nástroje a podobně – plus kulatina, vláknina. Takže jak jste položila otázku, jestli to tehdy bylo horší nebo lepší, tak v té době to bylo mnohem lepší.

Martina: Není pozice současných Lesů ČR třeba horší i v souvislosti s tím, jak jste vyjmenoval, kolik je u nás nových, importovaných druhů kůrovce? Že to tedy v tomto směru v té době nebylo tak zlé.

Jan Štrobl: Mluvil jsem pouze o jednom importovaném druhu, abychom si rozuměli.

Martina: To je ten z tajgy?

Jan Štrobl: Je to jen lýkožrout severský, což je x duplikátů. Takže to je jeden jediný, který je u nás cizí. Všichni ostatní u nás už byli staletí předtím. Tento sem přichází de facto od severu a od východu.

Martina: Teď už asi zbývá položit si jen otázku: „Co bude dál?“ Protože tak, jak jsme se o tom bavili, tak rozhádanost lidí, kteří by měli zodpovídat za to, jakým způsobem se budou nadále ošetřovat naše lesy a jakým způsobem se na nich bude hospodařit, mi připadá téměř paralyzující. Vy jste uváděl, že smrk v ČR je až v 53 procentech. Co nás čeká? Psal jste opakovaně výzvy, návrhy, bušil jste na vrata – ale nikdo vám nenaslouchá. Jste prostě jeden voják v poli, možná, že je vás víc, ale nevzniká, pokud vím, žádná aktivita, petice a podobně. Co čeká naše lesy?

Jan Štrobl: Jak jsem říkal, zkáza. Zhruba 70 procent našich současných lesů během dvou, tří let prakticky vymizí.

Martina: Jakože úplně vymizí?

Jan Štrobl: No ne, ony se budou zalesňovat, rozumíte?

Martina: Jasně, bude zase jenom spodní patro.

Jan Štrobl: Budou tam nějaké mlaziny. Rozumíte, to je všechno. Než les začne působit svou příznivou činností na počasí, na klima, tak to je záležitostí od 40, 50 let stáří lesa. Aktivisté si myslí, že stačí, když se teď začnu sázet nějaké listnáče, což se udělalo. Letos byla vydána vyhláška 268, která už nařizuje, že ve vyšších polohách, v hospodářských souborech, bude 35 – 40 procent melioračních a zpevňujících dřevin, to je jiných dřevin, než smrk, než základní dřevina.

Musíme si ale uvědomit, že na meliorační a zpevňující dřeviny působí škodlivě naše zvěř. A také je zde nenávist lidí vůči myslivcům, způsobená médii, že prý myslivci zabíjejí divokou zvěř, která by tam mohla normálně žít. Proč nevystoupí lidé z vlády, ministři, kterým toto všechno navrhla Duha, a podle toho se to udělalo – a neřeknou: „Podívejte, v následujících 2, 3, 4 letech bude na myslivcích uplatňována spousta škod, protože majitelům lesa začnou srnci žrát kultury, jelikož tyto dřeviny jsou pro zvěř atraktivní, zatímco smrk pro ni tolik atraktivní není.

A myslivci se budou bránit tím, že začnou zvěř střílet, že to zkrátka vystřílí. To znamená, že tím, že zvýšili procento melioračních a zpevňujících dřevin, kterých do té doby bylo tak zhruba do 25 procent, tak dnes jsou na 40 procentech. A v nižších polohách jsou podle vyhlášky až na 80 procentech. To znamená, že řeknou: „Musí se vymlátit všecka zvěř, vystřílet.“ To bude následovat další rok, protože už v letošním roce budou na myslivcích uplatňovány škody.

Veřejnost si často myslí, že myslivci mají hlavně mrazáky, kam strkají zvěřinu a baví je zabíjet živé tvory

Martina: Ano, protože zvěř je národní bohatství, lesy jsou národní majetek a když národní bohatství okusuje národní majetek, tak to platí myslivci. Ale myslivci nemohou udržovat stavy, protože jsou krvežíznivé šelmy.

Jan Štrobl: Tak je to předloženo veřejnosti, že myslivci mají hlavně mrazáky, kam strkají zvěřinu a baví je zabíjet živé tvory, že ano.

Martina: Stoupající populace divokých prasat v tomto začíná trošku dělat…

Jan Štrobl: …Ale berme to tak, že divoká prasata jsou výjimkou. Ta byla opravdu zanedbána už někdy v 70. letech minulého století, ale nárůst byl možná i s troškou viny myslivců, když se za každou cenu chránila bachyně a nechtěla se střílet. Dnes už se to bere pomalu napalmem. Jenom u divokých prasat, když uvedu statistickou záležitost, byl v ČR v roce 80 roční odstřel 10 tisíc prasat. V loňském roce se jich střílelo asi 270 nebo 280 tisíc. Teď nevím, jestli to bylo v předloňském roce, a za loňský rok ještě nemám statistiku, ale bude to zhruba také tak do 300 tisíc prasat, a to jenom v Česku. Kdybychom byli ČSSR, tak bychom jich stříleli 600 tisíc. Dovedete si představit ten narůst od roku 80 do dnešní doby?

Martina: My jsme teď vlastně přes nové dřeviny, které se začínají vysazovat a zalesňuje se jimi, tedy listnatými a jinými druhy jehličnanů, utekli od smrku jako takového. Ale já jsem zaregistrovala, že také v souvislosti s kůrovcem se o něm začalo hovořit jako o dřevině, která má tak už jako trochu odzvoněno, že už je přežila. Že je náchylný na nemoci, je příliš vázán na vodu, a že na něj už je tady sucho. Až by se zdálo, že si na smrk někdo zasedl, protože už to vypadalo jako: „Ať už ten smrk sežerou kůrovci, protože už potřebujeme nové lesy.“ Je to tak?

Jan Štrobl: Zrovna dnes jsem se při cestě do Prahy díval na barrandovské terasy a tak dále. Máte to porostlé akátem a borovicí, smrkem, viděl jsem tam i jedli. Jste v nějakém 2. až 3. vegetačním stupni. V tom se nacházíte, protože já jsem asi před osmi lety pro město Prahu také zařizoval lesní hospodářský plán. Když jsem se na to díval, tak v těchto místech, které jsou naprosto nevhodné pro smrk, tak máte smrk zelený. Ale schne vám tady borovice, která sem podle toho vegetačního stupně zrovna patří.

Martina: Čím to je?

Jan Štrobl: Nechci říkat čím to je, to bychom se dostávali úplně jinam. Ale chci říct jednu věc. Všichni ti analfabeti, neumětelové a neznalci, kteří si myslí, že tomu rozumí, protože si někde něco přečetli, říkají o smrku, že je někde nepůvodní. Pravda, je nepůvodní od nějakého 4. vegetačního stupně. (My, lesáci, rozlišujeme 10 vegetačních stupňů.) Takže tam je nepůvodní, ale nepůvodní jenom v tom, že vám tam neudělá dimenze. On poroste a bude se chovat jako každá jiná dřevina. Proto jsem vzpomínal na Barrandov, kde jsem viděl, že smrky byly zelené, a borovice, která je zvyklá na sucho, vám tam uschla.

Martina: Promiňte, ale co znamená ve vašem výkladu slovo „dimenze“?

Jan Štrobl: Tloušťka, mohutnost stromu. Takže smrky budou pouze malé, ale budou působit úplně stejně a budou zelené. Vzpomínám dokonce, že v jedné své práci jsem si to dokonce vytáhl, že třeba na úplně nevhodném místě, v nadmořské výšce 350 metrů, roste třeba Těptinský smrk, v údolí Kamenického potoka, který vyvrátil vítr a který byl 58 metrů vysoký. A je tam ještě dost těchto smrků, asi kolem 30 jich zůstává stát, mají také přes 50 metrů výšky. Král Šumavy, smrk, měl asi 57 metrů výšky, rozumíte. Takže kde je potom pravda o smrku?

Martina: Vy jste lesák.

Jan Štrobl: Tito lidé pravdu vůbec nechápou.

Martina: Ehm…

Jan Štrobl: Smrk je horská dřevina, to je pravda. Je vázaný na hory. Horní hranice lesa je u nás zhruba od 1200 až do 1400 metrů. To je horní hranice zapojeného vysokého lesa a ta končí čistým smrkem. To je osmý vegetační stupeň, jmenuje se přímo smrkový. Pod ním je buko-smrkový, sedmý, a pod ním je smrko-bukový. To jsou smrkové stupně, rozumíte, které jsou pro smrk vhodné. Tam, kde má vodu, tam je dlouhý, vysoký, mohutný.

Stromy neposkytují pouze stín, ale svými kořeny nasávají vodu a nahoře ji vypařují, takže ochlazují vzduch jako lednička

Martina: Teď se jeví jako všelék, že se všechno bude zmlazovat, že se budou vysazovat smíšené lesy. Je to tak, že má u nás skutečně potíž s kůrovcem jenom smrk? Protože když jste zmínil borovici, tak jsem si všimla, že skutečně ve městě odchází. Neodborně tomu asi říkáme rzivost, ale už lze jen velmi těžce potkat borovici, která by nebyla rezavá.

Jan Štrobl: Víte, kolik je u všech možných stromů nemocí? Každý strom má nějakého svého škůdce, chorobu, houbu, Je to zkrátka jako u lidí, v bleděmodrém. Ale některé jsou zhoubné a méně zhoubné. Některé les dokáže, některé nedokáže přečkávat. Samozřejmě nejvitálnější je smíšený les, ale pokud si někdo myslí, že když teď začneme vysazovat smíšené lesy, tak že nám bude dobře, tak kdy nám bude dobře? Našim vnukům nebo pravnukům! Nám ne. Nám už bude špatně, protože se bude všechno oteplovat, budeme žít v horku.

To je jako když, nebudu jmenovat, ale je to z místa mého bydliště, kde na náměstí vykáceli šest až sto let starých líp a udělali tam dnes tak moderní betonové náměstí a zasázeli tam nové stromky. Ale pro koho je zasázeli? Pro naše vnoučata, která si tam sednou na lavičku do stínu lípy. A proč vykáceli staré lípy? Proč je místo toho neošetřovali, abych mohl být pod stínem starého stromu, který mi navíc ještě poskytuje chlad? Starý strom není totiž deštník. Starý strom transpiruje, to znamená, že vysává z půdy vodu, kterou nahoře vypařuje, což je princip ledničky.

Když jsme třeba střelili divočáka, píchli ho na rožeň a opékali pro nějakou společnost, tak v době, kdy ještě byly sudy jednoplášťové, tak jsme sud, abychom měli dobře chlazené pivo, dali na plné slunce, na něj tmavou deku, vedle jsme postavili kýbl vody s půllitrem. A deku, do které pražilo sluníčko, jsme pořád polévali vodou. Jak se z toho vypařovala pára, tak nám to ochlazovala pivo a měli jsme pivo jako křen. A takto to působí i v lese. To znamená, že když budete mít na louce slunečníky, bude svítit sluníčko a vedle bude les, který je taky ve stínu, tak když si sednete pod slunečníky, tak tam, pravda, budete mít ve stínu nějakou teplotu. Ale vlezete do lesa, tam bude chlad. A proč tam bude chlad? Protože to je právě ochlazování vevnitř, lednička, když se odpařuje voda.

Martina: Vím, že jste v zoufalství sepsal i námět a návrhy, co by bylo nyní důležité dělat, co by se ještě dalo dělat, jakým způsobem by se ještě teď dalo našim lesům pomoci, abychom do budoucna neměli jenom stromky vysoké po kolena a jinak holinu. Řekněte mi nejdůležitější věci, které by bylo potřeba teď udělat, pokud se ještě něco dělat dá.

Jan Štrobl: První kroky by měla udělat vláda. Dnes dodělali zónu přes Moravu, ukazovali to i v televizi, kde udělali zhruba tři zóny. To jsou populistická opatření, která jsou pro mě úplně nepochopitelná, až by mi u toho prasklo slepé střevo. Protože udělají tři zóny a teď řeknou: v prostřední zóně, kde už není, nevím, jak to popisují, účelné proti kůrovci bojovat, tam už se zasahovat nebude. Kůrovcové soušky, které jsou bez kůry a staré už třeba rok nebo dva, že už se nechají stát, a bude se pracovat jenom za nárazníkovou zónou, na zelených stromech. To je správné samozřejmě, pracovat na zelených stromech, to jo. Ale rozhodnutí, že nechám někde nějaké zelené stromy, které jsou uprostřed všech těch suchých, a ještě mi tam zůstalo pár zelených smrků, třeba stovka a já je tam nechám uschnout – tak to je něco příšerného. Rozumíte? To vám přinese stovky hektarů zničeného lesa.

A proč? Na začátku jsem vám říkal, že všechno vzniká z jednoho stromu. Když se z jednoho stromu vyrojí kůrovec, tak je zničených dalších 7 až 10 stromů. Když ty se vyrojí, tak zase 7krát víc, rozumíte. Když nechají stát sto stromů, tak brouci tam neumřou hladem. Ti se vyrojí a poletí přes jejich nárazníkovou zónu – a když tam nebudou mít „kůrovče stop“ a nebudou umět číst, tak poletí, dokud si nenajdou zelený strom. To znamená, že poletí v naší republice tak dlouho, až ho najdou. Zkrátka nechcípnou. To znamená, že oni účelně namnoží brouka, a tento namnožený brouk bude ničit lesy, což je neodborné, rozumíte. Takhle ho účelně namnožili v Národním parku Šumava, kde to začalo v roce 91.

Rozhodnutí, že se v Českém Švýcarsku nebude zasahovat proti kůrovci, znamená, že během 2, 3 let dojde ke zkáze celého Českého Švýcarska

Martina: Byla jsem se podívat na Trojmezí, je to holina, nepoznala jsem to místo, kde jsem byla před deseti lety. Takže se ukázalo, že to je slepá ulička. Řekněte mi, proč se z toho tedy někdo nepoučí? Ptám se možná jako trouba, ale já to fakt nechápu.

Jan Štrobl: Paní, ale já vám na toto nedokážu odpovědět, protože stejně jako trouba se ptám i já. Znám Trojmeznou, Plechý, Třístoličník a tyto končiny v národním parku. Byl tam Trojmezenský prales, který byl vyhlášen v roce 1933. Proč byl vyhlášen? Protože tam byly geneticky vynikající dřeviny, vynikajícího genetického původu. Byly staré od 300 do 600 let v karu Plešného jezera. Dnes se ředitel parku fotí s výřezem z kmenu, který je pomalu 600 let starý, asi 572 let, a chlubí se tím, že jim tam uschnul. Tento strom pamatuje Krištofa Kolumba, kterého už jsem tady vzpomínal, a přečkal od středověku všechny možné režimy, protože v té době byl středověk, ale nepřečkal dnešní dobu ani o 20 let. Je tohle normální? To přece normální není a tito lidé jsou pro mě naprostí zločinci, pokud nechali takovouto krásnou přírodu zničit.

Vzpomínal jsem Boubín, kde máme Boubínský prales, známe ho všichni. Kdyby byla do národního parku zahrnuta Boubínská hornatina včetně Bobíka, tak si uvědomte, že by dnes bylo vše suché a neměli bychom ani Boubínský prales. V současné době máme problém v Českém Švýcarsku, rozumíte, rozhodlo se, že se tam nebude zasahovat. Toto rozhodnutí, že se nebude zasahovat v Českém Švýcarsku, znamená během 2, 3 let zkázu celého Českého Švýcarska. Dnes nad Českou bránou vidíte silnici.

Jedním ze základních kroků by byl zákaz převozu neasanovaného dřeva

Martina: Řekněte mi, vy jste napsal důležitá a nezbytná opatření, která jste časoval od srpna 2018 do dubna 2019. Toto časové období už máme za sebou. Uskutečnilo se z vašich návrhů alespoň něco?

Jan Štrobl: Ne, vůbec nic. Jenom populistická opatření, ale základní faktory se vůbec nestaly. Vláda měla zakázat převoz dřeva, což patří mezi základní kroky, že se nesmí převážet neasanované dřevo. A dřevo, které dnes nebude asanované, nesmí být nikde skládkováno, používá se k tomu červené barvivo, takže to je vizuálně vidět. Každý dřevosklad, i soukromý, musí být opatřen nějakými lapači, kdyby z toho případně ještě nějaký kůrovec vylítal, tak aby se v nich chytil a nešel do lesů. A my si to rozvážíme po republice pomalu účelově. To znamená, že tam, kde kůrovci ještě nebyli, si je dovezeme vlakem nebo náklaďákem.

Martina: Položím teď kacířskou otázku: myslíte, že to může být tak, že tímto způsobem někdo chystá lesy k výhodnému prodeji?

Jan Štrobl: Připouštím to, je to možné, protože tohle se dělalo. Já k tomu říkám: „Je to sabotáž jako za 2. světové války.“ To snad nemůže být ani z lidské blbosti.

Martina: Řekněte nám, co nás bude tento aktivismus a uzdravování z něj do budoucna stát, myslím finančně.

Jan Štrobl: To se nedá spočítat, nejsem schopen to vůbec vyčíslit. Musíme si uvědomit, že les dnes není jen produkce dřeva a že mi kulatina bude stát 800 nebo 2000 Kč, takže na dřevě by se to možná nechalo. Ale tady jsou daleko jiné věci. Nezapomeňte, že se nám otepluje prostředí a tak dále, a to je zkázou lesů. Vezměte si, kolik jsme zničili lesů za posledních 20 let – buď úmyslným vykácením, nebo nějakýma kalamitami. O Šumavě jsem říkal, že tam kleklo až 30 milionů kubíků a myslím, že i víc, podle mých zkušeností s tím, jaké jsou tam zásoby. A to všechno jsme nechali za takto krátkou dobu zlikvidovat. Přitom kdyby se o to starali lesáci, tak by to všechno zůstalo stát, protože lesáci můžou pracovat pouze do výše plánu, který určuje maximální těžby a víc nesmí vytěžit. A co vytěží, musí znovu zalesnit.

Proto jsem poukazoval na Boubín, kde jsou Státní lesy a Lesní správa Kubová. To vše jsou zdravé, čisté lesy. Jsou tam samozřejmě kůrovci, protože jsou ovlivňovaní z národního parku, ale lesáci se dokážou bránit i při všech problémech.

Martina: Pane inženýre Štroble, kdykoliv někdo poukazoval na to: „Tak se podívejte, jak na Šumavě hospodaří na německé, nebo rakouské straně hranice.“ A v té souvislosti jsem vždy slyšela argumenty: „Ti mají historii lesního hospodářství úplně jinou, to se nedá srovnávat.“ Dá se to srovnávat, nebo nedá?

Jan Štrobl: Jsou naprosto totožné. Uvědomme si jednu věc, že lesy, které na Šumavě rostou, tak s těmi jsme přeci začínali zároveň s Němci a Rakušáky. Tehdy, před více než 100 lety, bylo Rakousko-Uhersko, ČSR neexistovala, která zde je až od roku 1918. Do té doby jsme byli Rakousko-Uhersko, takže jsme byli zároveň s Němci. Tak v čem jsme jiní než ti Němci?

Martina: A proč myslíte, že jsme tak zavile odmítli přijmout cizí zkušenost?

Jan Štrobl: To tak zase není, protože oni mají odlišnou zkušenost a vycházeli z něčeho úplně jiného. Řeknu vám perličku asi z roku 91 nebo 92. Němci mají národní park, který má, tuším, kolem 14 tisíc hektarů. My jsme proti tomu postavili náš Šumavský národní park, který má rozlohu necelých 70 tisíc hektarů, bez pár arů. Ten jsme postavili megalomansky proti nim. Jak jsem říkal, vítr fouká z Německa k nám. Němci v té době zkoumali v parku kůrovce a říkali, že tento kůrovec není škodlivý, protože první rok graduje, druhý rok začne stagnovat a třetí rok se zastaví a normálně přestává žrát. To vydali v roce 91, 92 ve svém odborném časopise, který jsem četl na vlastní oči.

Martina: Jakože po třetím roce přestane mít hlad?

Jan Štrobl: Ano. A oni vycházeli právě z toho důvodu, o kterém jsem říkal: „Vím, proč jim to takto vychází.“ Protože vítr fouká z Německa k nám. Oni tam kůrovce vypěstovávají, on pak vylétává na hřebeny a my jim poctivě všechny vychytali (do roku 90, kdy ještě lesnictví fungovalo normálně). Tedy než přišel národní park, který byl ustanoven v roce 91, a se kdy přestalo proti kůrovci bojovat. A první, co uschlo, tak byla Malá a Velká Mokrůvka v oblasti Luzného, 1373 metrů. Tam to uschlo poprvé, tam jsem si to poprvé filmoval v roce 94, kdy bylo všechno suché.

Ještě si musíme uvědomit, že hraniční hory kolem Luzného a všechny naše hraniční hory, jsou dva úplně odlišné světy, co se týká vegetačních stupňů. Protože my jsme strana severní, a Němci strana jižní – zhruba, aby mě někdo nechytal za slovo. A my se na severní straně dostáváme do nějakého sedmého, osmého vegetačního stupně, to znamená do posledních, klimatem nejhůř ovlivňovaných stupňů.

U Němců, když lezete z Luzného dolů na německou stranu, tak slezete 150 metrů a už tam rostou buky a javory. Zatímco když se podíváte na naši stranu, když jste na hřebenu, tak tam žádné listnaté stromy nejsou. Dost rád jsem tam v té době vodil různé lidi, kteří o to měli zájem, a říkal jsem jim o těchto dvou světech: „Podívej se, vidíš u nás nějaké listnáče? Tady žádné vidět nejsou.“ Nehledě na to, že proti Březníku, Luzenské údolí proti Luznému, patří mezi nejstudenější údolí v Evropě.

Takže u nás je nějaký 7, 8 vegetační stupeň, máme to čistě smrkové. A Němci, slezete 150 metrů níž, a už tam mají třeba šestý vegetační stupeň, tedy je to už vhodné pro buk, jedli, listnáče, může tam být víc než 50 procent těchto listnáčů. A v tom je zakopán celý pes. Proto se těm Němcům dařilo. Jednak tam brouka vypěstovali, jednak jim tam zůstalo spousta těchto stromů, které vystupovaly do šestého vegetačního stupně, který šel poměrně vysoko – téměř až k 1200 metrům. A v tom to celé je. Ale u nás na severní straně to tak není. U nás musíte jet od této hranice třeba 30 kilometrů, než se dostanete do šestého vegetačního stupně.

Aby bylo u nás bylo zlikvidováno zemědělství, tak se zakroutilo krkem asi 4,5 milionu kusů dobytka

Martina: Pane inženýre Štroble, kolem zemědělství a lesnictví se vždy tak nějak víc zdržoval zdravý rozum, protože přírodní cykly zkrátka nejde příliš omudrovat, tak to je. V určitý čas se musí zasít a sklidit, jinak člověk hladoví. A musí se zalít, jinak to uschne. Řekněte mi, máte kolem sebe odborníky, praktiky, o které se můžete opřít? Máte nějakou skupinu, která smýšlí tak jako vy? Je vás dost?

Jan Štrobl: Ne. Je nás velice málo, protože lesníků je asi 100 tisíc vůbec, a těch normálně uvažujících už taky moc není. A co se týká zemědělství, víte, o přírodu se starají lesáci, zemědělci a rybáři. Nikdo jiný se o přírodu nestará, protože my pracujeme s přírodou, to znamená, že ji utváříme. Zemědělství se u nás likvidovalo stejně jako lesnictví. Zemědělství dnes, když se podíváte, jedete po vesnicích, tak u každé vesnice je kravín zarůstající buřením, nebo něčím takovýmto, a chátrá. Nebo je tam z toho něco jiného, ale krávy už tam dávno nejsou. Tuším, že si to dobře pamatuji – tak u nás, aby se zlikvidovalo zemědělství, se zakroutilo krkem asi 4,5 milionu dobytka.

Ale to, co bylo důležité z kravína, všechny ty hovna a močůvka…

Martina: Kejda…

Jan Štrobl:…To všechno šlo na ty pole, takže tam byla humusová vrstva. Nemuselo se hnojit strojem a hnojivy. Dnes se třeba dívám z baráku, vidím na řepku, žiji v takové polosamotě, kterou jsem si postavil ve Vatkově, a od začátku roku, co ji zaseli, už jsem 8 krát napočítal, že ji stříkali, ať je to hnojivo, nebo nějaký pesticid, tedy herbicid, možná i insekticid, nevím, čím vším se to stříká, nejsem zemědělec.

Martina: Ještě fungicid jsme neřekli, a ten tam je taky.

Jan Štrobl: Ano, ten tam bude taky. Takže osmkrát už jsem viděl, že to stříkali, celoplošně. Víte, jaká je to darda pro přírodu? Jenom za poslední dva roky pozoruji v tom svém kraji, jak vymizel hmyz, vymizely žáby. A zemědělství je stejné jako lesnictví, má setrvačnost, půda vydrží hrozně dlouho, ale pak to najednou udělá stop. A hmyzem to všechno začíná. Jakmile zničíme hmyz, jak si zničíme komáry, kteří nás třebas jenom obtěžují, tak to je řetězová reakce – a zmizí vlaštovky, vrabci. Vrabčáků bylo dřív hodně. Já jsem sokolničil, lovil je s krahujcem, bavilo mě to, a v době, kdy zemědělství u nás fungovalo, existovaly osevní postupy, měli jsme spousta obilí a všech možných plodin, jich bylo snad víc než myší. Dnes jsem šťastný, že mám u mého vlastního baráku tři hnízda vrabčáků. Krmím je a jsem šťastný, že je tam mám a jsem na vesnici.

Martina: Pane inženýre Štroble, popsal jste realitu takovou, jaká je, a jak ji vidíte. Řekněte mi, dáváte ještě našim lesům šanci? Myslíte, že se může stát zázrak ať už v tom, že se dostaví nějaká akceschopnost, nebo v tom, že si snad příroda přeci jenom nějak pomůže?

Jan Štrobl: Víte co, já tvrdím jednu věc. Každá kalamita se nechá zastavit – a to velice rychle. Kdyby se nechalo mávnout kouzelným proutkem, kdyby k tomu měl člověk moc, tak by se to nechalo zastavit. Je pravda, že za určitých obětí, museli bychom do toho investovat nějaké peníze, to je sice pravda, ale neměli jsme to nechávat takto rozběhnout. To je celá legrace. Takže šlo by to zastavit, o tom jsem přesvědčen a šlo by to zastavit v průběhu jednoho, dvou let. Uchránit zelené stromy.

Ale alibistickým přístupem vlády je neuchráníme. Všechno půjde během následujících 2, 3 let, ať bude jakékoliv počasí. Třeba letos nám nahrává poměrně studené jaro, to znamená, že už bude nejméně o půl až jednu generaci kůrovce míň. Díky studenému jaru kůrovec nedokáže udělat tolik generací. Normální počasí dělá tak dvě generace, ale když máte teplo, a protahuje se, tak se kůrovci protáhne začátek a konec, a je schopen udělat až tři generace. Ale většinou třetí generaci nedokončí, nemá ji úplně dokončenou tak, aby nově vylítli brouci a zase napadali další stromy. Takže už jenom přezimují a vylétávají až v následujícím roce a potom, až v následujícím roce napadají ostatní stromy.

Po orkánu Kyril tehdejší ministr Bursík rozhodl, že se nebude zpracovávat 270 tisíc kubíků dřeva. Nevím, jestli je normální, nebo sabotér.

Martina: Pane inženýre, říkáte, že na veškeré snahy o to, aby s vámi někdo komunikoval o návrzích, opatřeních, která jste sepsal a rozeslal, kam jenom jste našel adresy, nikdo nereagoval. Myslíte, že vláda nemá vůbec vůli něco udělat, nebo že bude dál dělat jenom ta opatření, o kterých si pravděpodobně ministerstvo myslí, že jsou správná, ale z vašeho hlediska jenom dál umožňují kůrovci šířit se napříč republikou?

Jan Štrobl: Jedná se právě o to, aby začali opravdu jít tím bojem proti kůrovci, a ne ty vyslovené hlouposti jako: „Tam, kde to už není účelné, to necháme stát.“ Neuvědomí si to, o čem jsem už mluvil, že jakmile necháme stát jeden jediný zelený strom, tak že z něj vylítá několik desítek tisíc brouků, kteří napadnou ostatní stromy, a zlikvidují je. A je jedno, že v tom místě další stromy nejsou, tak je budou mít o 10 kilometrů dál. A oni tam přilétnou a sežerou je.

Martina: Myslíte, že takto paralyzovali v rozhodování i odborníky ve vládě aktivisté přivázaní ke stromu, nebo co je tak ovlivnilo?

Jan Štrobl: To jsou hloupí lidé, které někdo zaplatí, a kteří vůbec nevědí, o co jde, rozumíte. Kdyby to v Trojmezenském pralese nechali vyčistit, tak tam zůstal zelený les, nebo celá Trojmezná, což je zhruba tisíc hektarů, celé pohoří, od Třístoličníku po Plechý, což je dnes suché. Všechno to mohlo zůstat zelené a všechno kleklo.

Po orkánu Kyril ministr Bursík rozhodl, že se 270 tisíc kubíků nebude zpracovávat. Tak to už nevím, jestli je normální, nebo člověk, který je sabotér. To znamená, že si to tam nechám ještě úmyslně nalítat a namnožit, protože v té době už byl kůrovec na Šumavě značně rozmnožen, a kvůli tomu také kleknul celý Poledník, Polední hora. Jestli víte, co je to za horu s rozhlednou. Ten kleknul v roce 2005.

Ukážu vám fotku, kde byl celý zelený, nebude tam jedna jediná souška, rozumíte? A v roce 2012 byl celý suchý. To samé byl Plechý s Třístoličníkem a Trojmezí. Tam bylo v roce 2006 snad jediné ohnisko nebo jediný brouk. A v roce 2012 bylo celé toto pohoří suché. A základem bylo rozhodnutí ministra Bursíka, kdy nechal namnožit brouka. Vždyť takto se sabotovalo za 2. světové války. Toto přece není ochrana lesa, ochrana přírody.

Martina: Vidíte vůli, že udělá…

Jan Štrobl: Právě že nevidím. Jsem v tomto bezradný. Vůbec nevím, co v tom budu dělat. Když vám řeknou, že to ještě rozdělí na zóny, vždyť to dělají totální neumětelové, lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. Vůbec nepochopím, jak můžou zónovat kůrovce, když ho nenaučili číst. Tak ať ho naučí číst a dají mu tam cedule, aby věděl, kam má lítat. Nebo ať mu tam něco postaví, ať se může zasebevraždit, když tedy nechce žít. Přece každý brouk, který se vyrojí, chce žít, tak někam poletí, aby se mohl rozmnožovat.

Martina: Pane inženýre Štroble, nebylo to veselé povídání, ale bylo nesmírně důležité. Moc vám děkuji za vaši otevřenost.

Jan Štrobl: Já děkuji vám.