Martina: Pane profesore, v předchozí části jste řekl, že se u vakcín budeme muset do budoucna smířit s podmiňovacími způsoby, což si umím představit, když půjde o nemoc, která má opravdu naprosto drtivou smrtnost, když tady bude řádit nějaká varianta španělské chřipky, moru, nebo něčeho podobného, že se vyplatí jít do rizika. Ale u covidu jsem na pochybách, a zjevně nejsem sama.

Jiří Beran: Znovu bych chtěl říci, že pokud chceme někomu pomoci, tak bychom měli v této covidové epidemii zahájit imunizaci u instituciovaných osob, které přispívají ke 24 procentům všech úmrtí. A to určitě vůbec nesouvisí s tím, jestli je strategie taková, že se bude imunizovat každý, že se bude nakonec imunizovat každý školák, bez ohledu na to, jestli onemocnění prodělal, nebo ne. Kdybych mohl rozhodnout já, a jsem znám tím, že jsem zapřisáhlý odpůrce povinného očkování, a zastánce dobrovolného očkování v jakékoliv podobě s maximálním vysvětlováním, tak bych byl určitě pro to, aby se to dobře vysvětlilo, a začalo se imunizovat právě u této rizikové skupiny. A ve chvíli, kdy bude riziková skupina chráněna, tak je úplně jedno, jak toto onemocnění proběhne populací. A ve své podstatě, pokud to bude dobře zaměřeno na rizikovou skupinu, tak by nikdo neměl zemřít, a potom je jedno, jestli budeme mít 100 tisíc, nebo 200 tisíc pozitivních lidí.

Martina: Já mám obavu, když pozoruju tlak, který je na nás už teď vyvíjen, to, jaké PR tyto vakcíny mají, jaké PR má to, že bychom se měli všichni nechat proočkovat. V tuto chvíli je vakcína proti covid-19 spojována s krásným životem, jaký jsme vedli předtím, a není nic mezi tím. Mluvím o tom, protože se obávám, zda se nestane to, že pokud někdo odmítne, protože se nebude cítit rizikovou skupinou, jak jste řekl, tak aby se nestal občanem 2., 3., 4. kategorie. Protože si úplně umím představit telefon, kdy mi volá nějaká agentura a říká: „Paní Kociánová, můžete moderovat tuto konferenci. Nebo můžete odzpívat koncert Žofín“, nebo něco takového. A já řeknu: „Ano, mám čas, děkuji.“ A oni řeknou: „A jste očkovaná?“ Já řeknu: „Ne, ale jsem zdravá, jsem v pořádku.“ „No, nezlobte se, klient nechce riskovat. Tak někdy příště.“ Obávám se, jestli budu mít v budoucnu na výběr.

Jiří Beran: Myslím, že bych se přiklonil k tomu, co říká bývalý prezident Václav Klaus, a to, že my v nesvobodě už v tuto chvíli existujeme. A výrazem této nesvobody je to, že vlastně všichni povinně nosí roušku, ačkoliv existují situace, kdy by rouška určitě nemusela určitě. Určitě by nemusela být u osob, které covid prodělali. Nicméně stigma z toho, že byste si někde v obchodě sundala roušku, je tak veliké, a pokuta je tak obrovská, že si to nikdo nedovolí. Toto určitě není cesta, kterou bych se chtěl vydávat já.

Martina: Která?

Jiří Beran: Tyto restrikce a to, že by člověk, který se nenechá imunizovat, měl být nějakým způsobem osočován.

V historii neexistuje infekce, kde by očkovací látka přinesla delší protekci, než přináší prodělání nemoci. A covid-19 nebude patřit mezi výjimky.

Martina: Ale tento tlak také musíte cítit.

Jiří Beran: Já ho samozřejmě cítím, ale snažím se každému vysvětlit, že pokud jsem mladý, zdravý, krásný, bohatý, usměvavý, jako jste vy, tak je pro mě lepší onemocnění prodělat, protože mi to ve své podstatě nemůže nic udělat. A pokud budu dodržovat základní opatření, tak by toto onemocnění mělo proběhnout v lehké podobě. A co je daleko důležitější, znovu říkám, že v historii infekcí a očkovacích látek neexistuje infekce, kde by očkovací látka přinesla delší protekci, než přináší prodělání nemoci. To neexistuje, a tato infekce nebude patřit mezi výjimky.

Martina: Pane profesore, započal jste několik zajímavých myšlenek. Jednak jste citoval bývalého prezidenta Václava Klause, že jistou míru nesvobody už jsme si tak nějak odhlasovali a přijali. Pak jste nepřímo připustil, ale nechci vám to podsouvat, že tlak na vakcinaci je takový, že by skutečně mohl z některých lidí udělat občany ne tak moc veřejně použitelné. Ale zároveň cítím, že kdybych vás nutila o tom dále mluvit, tak se mi začnete kroutit.

Jiří Beran: Ne, určitě se nebudu žádným způsobem kroutit. Já to skutečně cítím jako určitou formu nesvobody, a především cítím neochotu jít do hloubky a podstaty problému, a stále lépe specifikovat a objasňovat ohroženou skupinu tak, abychom mohli opatření zaměřit cíleně a abychom s těmito osobami mohli pracovat. A tak se považuje za daleko jednodušší mít obecnou restrikci, která se dotkne všech osob, a zároveň umožní i nějaký efekt v ohrožené skupině. Ale to samozřejmě s tím, že to lidé přijímají. Oni to nepřijímají proto, že by tuto vládu milovali, že by milovali ministry zdravotnictví, ale především proto, že je tady cílem ochránit seniorskou populaci, a každý z nás v této seniorské populaci někoho má, a tak to cítí jako určitý závazek. Čili mě to svým způsobem implikuje něco, co se využívá pro citové vydírání, místo toho, aby se s touto ohroženou skupinou skutečně pracovalo.

Martina: Pane profesore, pojďte mi ještě trochu pomoci porozumět vakcínám, které se na nás už míchají. Dočetla jsem se, a vy jste to už trochu vysvětloval, že tentokrát se používají i přístupy, které se neuplatnily u dosavadních schválených vakcín, jako je využití syntetických nápodob viru VLP, za využití genetické sekvence RNA viru, protože je to rychlejší, a vakcína se dá vyrábět masově. Nelekáte se této premiéry vakcín, které fungují na tomto genetickém základě?

Jiří Beran: Myslím, že jste zmínila dvě rozdílné vakcíny. VLP je virus like particles, to jsou vakcíny, které jsou připravovány geneticky, to máte pravdu. Ale tak, že do určitého produkčního organismu vnesete genetickou informaci, která kóduje tvorbu bílkovinného, nebo glykoproteinového výběžku, a tento výběžek se potom jakoby sklidí čistý, a aplikuje se. Tento princip je používán běžně v očkovací látce proti žloutence typu B, a také ve vakcínách proti karcinomu děložního čípku. Ale tyto vakcíny nefungují moc dobře samostatně, a je potřeba k nim přidávat takzvané adjuvantní prostředky, čili další prostředky k tomu, aby vytvořily žádoucí imunitní odpověď. Řekl bych, že tento typ očkovacích látek v sobě nenese žádnou genetickou informaci, je to prostě jenom cizorodá bílkovina, která se vnáší do organismu. A jediné, co nevíme, je, jak bude fungovat třeba k tomu nově vyvinutý adjuvantní systém. Ale princip…

Martina: Ten bývá často kritizován, že?

Jiří Beran: Ten bývá často kritizován, ať už jsou to adjuvantní prostředky první, nebo druhé generace. První generace, aluminiový oxid, nebo aluminium fosfát, který drží bílkovinu v místě, a drží tam tak dlouho, aby si pro tyto antigeny mohly přicházet buňky bílé krevní řady, a zobrazovat to organismu.

Geneticky modifikované vakcíny spočívají v tom, že do adenoviru přidáte informaci o tom, že by měl vytvářet S výstupky a že se nemá v organismu množit. Je to vlastně posel, který se dostane do nitra buňky, a vytvoří zdání toho, že uvnitř buňky je koronavirus.

Martina: Což bývá často dáváno do souvislosti s nárůstem autismu a s podobnými záležitostmi.

Jiří Beran: Myslím, že do souvislosti s autismem jsou dávány spíše živé očkovací látky proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a ty žádný adjuvantní prostředek neobsahují. Ale předpokládá se, nebo tyto teorie, se kterými samozřejmě nesouhlasím, říkají, že aplikace této vakcíny v určitém věku může vyvolat změnu vývoje určitých částí nervového systému v tom smyslu, že daný člověk potom svět vnímá jinak, a my ho zaškatulkujeme jako autistu.

A když už jsme se dostali k autistům, tak já bych řekl, že tam samozřejmě může být vliv imunitního systému. Ale protože jsem táta autisty, tak bych určitě mohl říct, že když jsem chodil na různá setkání do autistické školky, kam syn chodil, tak celá řada rodičů měla předpoklady pro to, že jsem na nich pozoroval nějaké prvky tohoto spektra. Jsou to lidé, stejně tak jako já, kteří neudrží oční kontakt, kteří milují modrou barvu, mají vyšší věk, a tak podobně. Já bych řekl, že autismus jako takový je multifaktoriální, a imunitní systém k tomu může nějakým způsobem přispět. Ale těchto faktorů je celá řada.

A teď se tedy vrátíme zpátky k vakcínám proti covidu. Ty, které jsou nejdále, jsou trošičku jiné, a já jsem říkal, že napodobují infekční proces uvnitř buňky. Jedna varianta je taková, že to jsou takzvané vektorové vakcíny, kdy je použit virus, který nám nic nedělá, je to adenovirus, tedy virus běžného nachlazení. Čili my se po něm cítíme mírně nachlazeni, a v něm se upravila genetická informace tak, že je schopen produkovat výběžky podobné koronaviru, a zároveň se tam dává informace o tom, aby se dále nemnožil. Tedy tento virus se dostane do buňky, a předá informaci tiskárnám pana Průši, které začnou tisknout malé částice, a zobrazovat je na povrchu buňky. A taková buňka najednou vypadá, že tam není adenovirus, ale že je tam koronavirus, tedy imunitní odpověď je velmi silná proti koronaviru.

Druhý přístup je messengerovou RNA. A tady bych chtěl říci, že když se použije vektorová vakcína, tak ona přenáší informaci do tiskárny pana Průši pomocí takzvané messengerové RNA, čili posílá software, a tímto softwarem je messengerová RNA. A druhý princip očkovacích látek spočívá v tom, že se do buňky rovnou vsune tato genetická informace, tento software, který ovládá ribozomy tiskárny pana Průši, aby něco dělaly. Tím, že jsou uvnitř, a vytvářejí zdání infekce už od nitra buňky, tak jsou podobné klasickým vakcínám, a určitě vytváří mohutnou imunitní odpověď, která bude odpovídat imunitní odpovědi živých oslabených očkovacích látek.

Martina: Děkuji za vakcinologický rychlokurz, je nám ho všem třeba, mně rovněž. Chtěla jsem se zeptat, které z těchto vakcín fungují na genetickém základě. Vy jste vysvětloval, jak to mění genetickou informaci, ale které se k nám třeba…

Jiří Beran: Obě, které jsem zmínil, jsou geneticky modifikované tím, že adenovirus má svou genetickou informaci, a vy mu ji zmodifikujete v tom, že mu přidáte informaci o tom, že by měl vytvářet S výstupky, a ještě druhou část genetické informace, aby se dál v organismu nemnožil. Čili toto je genetická modifikace tohoto viru. A on ji vezme, přepíše ji do softwaru a pošle do tiskáren pana Průši a řekne: „Začněte tisknout tyto výběžky.“ Je to vlastně posel, který se dostane do nitra buňky, a vytvoří zdání toho, že uvnitř buňky je koronavirus.

U vakcín proti covidu-19 by neměla vznikat autoimunitní cytokinová bouře

Martina: A nemůže se stát to, proč byla nebezpečná španělská chřipka, která napadala mladé, kteří měli velmi silnou imunitní odpověď? Takže když to řeknu laicky, nastartovala imunitní systém tak, že se nevypnul, takže organismus začal požírat sám sebe. Nemůže dojít k tomuto, že vzniknou glomerulonefritidy, protože imunitní odpověď bude tak silná, že už ji nebudeme umět vypnout?

Jiří Beran: Myslím, že u španělské chřipky šlo především o to, že mladí lidé, na rozdíl od těch, kteří byli po nich, neměli s tímto virem, který u nich způsobil primární zápal plic, vůbec žádnou zkušenost. To dělá i koronavirus. Čili primární virový zápal plic, který je významný tím, že najednou máte velké množství viru v plicích, a jak jsme si říkali, toto velké množství viru tlačí v imunitním systému na obrovskou tvorbu protilátek. A imunitní systém to samozřejmě někdy může přestřelit a vytvořit něco, čemu se dneska moderně říká cytokinová bouře. Ale já si spíše myslím, že v roce 1918, 1919 šlo spíše o to, že tehdy ani nebyli schopni pořádně diagnostikovat, že se jedná o primární virový zápal plic, nebyli schopni zjistit, jestli je to nějaká bakterie, nebo ne. Byli možná schopni poslechem zjistit, že to je zápal plic, a stupeň péče byl úplně minimální, žádná intenzivní péče neexistovala. Čili dá se předpokládat, že kdyby tito lidé žili v současné době, tak by s největší pravděpodobností byl průběh velmi významně minimalizován tím, že by jim byla poskytnuta intenzivní péče.

Martina: A moje laická úvaha o spuštění autoimunitní reakce, která třeba nebude vypnutelná, je úplně mimo?

Jiří Beran: Myslím, že to je jedna z věcí, která se neustále studuje, a to především u očkovacích látek, protože nikdy nevíte, jestli antigeny, které jsou ve viru, nebo v bakterii, nemají nějakou obdobu v lidském těle. A to proto, že autoimunitní systém je po vakcinaci spouštěn jedině v tu chvíli, jestliže ve vakcíně vytvořený antigen je podobný s nějakým antigenem v těle, takže když si vytváříte imunitní odpověď proti viru, tak ji zároveň vytváříte i proti vlastnímu organismu. To bylo známo třeba u vakcíny proti lymské borelióze, která se aplikovala ve Spojených státech, a u lidí s určitou genetickou modifikací docházelo k tomu, že se vytvářely protilátky proti synovii velkých kloubů. Ale bylo to jenom u pár lidí, kteří byli nějakým způsobem geneticky modifikováni. To samozřejmě vedlo k tomu, že ve finále byla tato vakcína stažena z trhu.

Tedy mapování koronaviru bylo dávno dokončeno, a zatím se nezdá, že by některé z jeho antigenů, a součástí antigenů, menších části, kterým se říká epitopy, byly podobny něčemu v lidském organismu. To znamená, že by k tomu nemělo s největší pravděpodobností dojít u adenovirů, které jsou používány jako vektor, který přivede informaci k tiskárnám pana Průši. Ten je znám, a ví se, že není podoben ničemu v lidském organismu, protože člověk se s ním setkává každý podzim. V tomto smyslu jsem relativní optimista, že by neměla existovat žádná větší shoda mezi antigeny koronaviru, jeho výběžků, které jsou potřeba, a některými antigeny, které nosíme ve svém těle.

Ruské a čínské vakcíny jsou založeny na stejném principu, jako vakcína od AstraZeneca

Martina: Já vám tady v této části kladu otázky, které jsem vlastně vytáhla z internetu a které mi chodí jako nejrůznější zaručené zprávy, dobré rady, špatné rady. Ale je to věc, která mezi lidmi opravdu velmi žije, a nemáme na to odpověď. I kvůli tomu se šíří velká spousta informací a nejistot. Například mi také přišlo, že když už se něčím očkovat, tak raději čínskou, nebo ruskou vakcínou, které jsou vyrobeny přirozeně, tak, jak bylo u vakcín zvykem. Nejsou to produkty genetického inženýrství. Je tato informace pravdivá? Je to tak? Sputniky jsou na jakém základě?

Jiří Beran: Sputnik je stejná vakcína, jako vyrábí společnost AstraZeneca, to znamená, že je to vektorová vakcína založená na adenoviru. U Sputniku je rozdíl v tom, že se jako první dávka používá běžně dostupný adenovirus, se kterým se lidský organismus setkává, a jako druhá dávka pak adenovirus, který je vzácnější. Čili tyto dvě dávky jsou rozdílné ve vektoru. A důvod, proč to tak činí, je, že se řada výzkumníků obává toho, že když tam aplikujete vektor, tak tím, že člověk prodělává adenovirové infekce opakovaně, má nějaký stupeň ochrany, a dokonce i protilátky, takže by se mohlo stát, že byste tohoto posla, než by dospěl do buňky, s největší pravděpodobností zničila, takže by efektivita očkovací látky nebyla tak dobrá. Čili píchnete do organismu adenovirus, a vy proti němu máte protilátky, ale vy potřebujete, aby tento adenovirus přinesl informaci o koronaviru do buňky. A s tím pracovali v Rusku. To znamená, že první dávku nechali v běžném adenoviru, a druhou dali do jiného adenoviru, který je vzácnější, a tím pádem mají jistotu, že nemůže být v lidském organismu neutralizován. A v tom se liší od vakcíny AstraZeneca. Čínské vakcíny jsou také založeny na adenoviru, a jsou velmi podobné tomu, co vyrábí společnost AstraZeneca.

Martina: Pane profesore, četla jsem, že v Británii zjistili, že testovaná vakcína, hrozně složitý název ChAdOx1 nCoV-19 nezabránila v testech očkovaným makakům, aby se nenakazili, nakazili se úplně všichni. Jen ti, kteří byli očkováni, měli lehčí průběh. Ale nakažliví byli makakové všichni. Jde nám tedy u vakcíny o to, abychom zamezili těžkému průběhu, nebo by bylo žádoucí, abychom nebyli nakažliví? Nebo abychom se nenakazili?

Jiří Beran: Myslím, že nám jde především o to, aby se zabránilo těžkému průběhu v rizikové skupině. A jak říkám již delší dobu, je úplně jedno, jestli se virus šíří mezi dětmi, nebo mladými zdravými lidmi, ať si chodí do Techtle Mechtle, ale ať v žádném případě nechodí na dlouhé diskuse k dědečkovi a babičce, bez jakékoliv ochrany. Čili z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli člověk potom virus nějakým způsobem vylučuje.

A zase, to je zvířecí model, a my si nemůžeme představit, že když je člověk očkován, a najednou je nějakým způsobem infikován, tak se mu virus dostane do nosohltanu. A pokud dochází k nějaké reakci, tak s největší pravděpodobností nedojde k tomu, že by se virus vylučoval, není tam žádný zásobník volného viru, který bychom vydechovali směrem ven. Osobně jsem pro to, aby byla použita jakákoliv vakcína, která zamezí těžkému průběhu onemocnění u rizikové skupiny obyvatel.

Stát, který má zájem na imunizaci, přebírá všechny důsledky případných komplikací, nebo nežádoucích účinků v případě vzniku po aplikaci očkovací látky

Martina: Dočetla jsem se, že stát, který přebírá vakcíny, musí prý s dodávající firmou podepsat smlouvu, že firma nijak neručí za případné následky očkování svou vakcínou. Je to tak? A je to běžná dohoda?

Jiří Beran: Musím říct, že nevím, protože jsem u těchto dohod nebyl, nejsem. Ale pravdou je, že stát, který má zájem na imunizaci, a to je všude ve světě, a souvisí to především s pediatrickou imunizací, přebírá všechny důsledky případných komplikací, nebo nežádoucích účinků v případě vzniku po očkovací látce. Tedy stát přebírá zodpovědnost, a tím říká: „Já této vakcíně věřím, a proto za ni beru zodpovědnost.“

Martina: Brazilský prezident jednak nedoporučuje svým občanům očkování, a pokud ano, tak budou muset podepsat revers, že na sebe berou plnou zodpovědnost za vakcínu.

Jiří Beran: Znovu bych chtěl říct, že já osobně si myslím, že u mladých, hezkých, zdravých a bohatých lidí je lepší onemocnění prodělat.

Koronakrize nás posunuje stále dál směrem ke ztrátě svobody

Martina: Necháte očkovat svoji rodinu?

Jiří Beran: Ne, my jsme všichni onemocnění prodělali.

Martina: Pane profesore, když se podíváte na to, co se děje, když se podíváte, jakým způsobem reaguje vláda, lidé. Když se podíváte na to, jak jsme se všichni podvolili, jak už nám nevadí, když někdo křičí: „Běžte doprava,“ a když tam běžíme, tak křičí: „Kam to jdete, máte jít doleva,“ a my mlčky a ochotně strpíme, že nás někdo vede, běžíme zase doleva. Myslíte si, že tato koronavirová krize nás nebezpečně posunula k hrozbě ztráty svobody, k omezení?

Jiří Beran: Určitě nás tam posunula, určitě nás tímto směrem posunuje pořád dál. A je obrovská škoda, že nejsme ochotni o některých věcech diskutovat a že se těmto věcem přímo podřizujeme. Epidemie jako taková má skutečně dalekosáhlý dopad, ale myslím, že dneska už je to téměř minimální zdravotní problém. Ale je to určitě velký mediální problém, a v každém případě je to do budoucna velký filozofický problém, protože je to o tom, jestli se podvolíme něčemu, o čem neexistují, řekněme, zásadnější důkazy, nebo jestli se tomu nepodvolíme. A z mého pohledu lékaře, který se tím zabývá, myslím, že skutečně pořád existuje šance, abychom se nemuseli podvolovat velkým restrikcím, pokud bychom prováděli intenzivní a cílená protiepidemická opatření. To by vedlo k tomu, že by byl chod společnosti omezen jenom minimálně, a lidé by si byli vědomi, že jim nikdo nesahá na svobody.

Když už máme restrikce, tak se zároveň zaměřme na ty, kteří umírají, což dosud neděláme. A pokud se ukáže, že je to efektivní, můžeme restrikce uvolňovat.

Martina: Jenomže to, co říkáte, musí proběhnout zeshora. Jak zpíval Ivo Jahelka, že se schody nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru. A v tomto případě to platí stoprocentně. Ale lze odolat tomu, že mám občany pod zámkem, a oni jsou mi ještě vděční? Rozumíte mi, protože co mohu udělat já, když řeknu: „Starejme se o ohroženou skupinu, a mě nechte volně dýchat a chovat se přirozeně zodpovědně, s preventivními opatřeními.“ Já to přeci nemohu zařídit.

Jiří Beran: Já to také nemohu zařídit. Jediné, co mohu, je, že mohu dát k dispozici své znalosti a schopnosti pro diskusi s lidmi, kteří jsou ochotni to vyslechnout a kteří budou ochotni nastavit správná opatření.

Martina: Tak ale v tom případě zezdola může přijít jenom občanská neposlušnost, která může být dvojsečná, protože potom, kdyby byl problém opravdu vážný, tak lidé už neuvěří.

Jiří Beran: Myslím, jak jsem říkal, že v tuto chvíli je lepší to, co navrhuji. Máme tady restrikce, dobře, ponechme restrikce, ale zároveň s těmito restrikcemi se zaměřme na ty, kteří umírají, což dosud neděláme. A pokud se ukáže, že je to efektivní, tak můžeme postupně restrikce uvolňovat. Vrátím se zpátky k tomu, co jsem říkal o dálnici. Můžeme začít budovat most v době, kdy dálnici úplně vypneme, a postupně může provoz obnovovat. A třeba zjistíme, že most je dostatečný. Nebo že není dostatečný, a budeme muset dálnici znovu vypnout. Ale bez toho, že to uděláme, si nijak nepomůžeme, a budeme pořád pokračovat v těchto restrikcích proti celé společnosti.

Martina: Budeme v restrikcích proti celé společnosti pokračovat. Pane profesore, velmi dobře si vzpomínám, že v létě 2019 byly plné noviny viru Zika, byla to velká kauza, sledovalo se, že už jsou dva ve Francii, jeden případ ve Španělsku, už se to z Latinské Ameriky přesouvá na starý kontinent. Byla to velká panika, nikam nejezděte, do Španělska ani do Řecka už nejezděte. A loni a letos jsem o viru Zika neslyšela ani jedinkrát. Snad možná, kdybych prošla všechny noviny, tak nenajdu jedinou zmínku o viru Zika. A tak si říkám, jestli všechny ti komáři s prominutím pochcípali, nebo se vyléčili, nebo se musíme smířit s tím, že do budoucna už vždycky bude nad námi viset nějaký strašák, protože jsme potom poslušnější.

Jiří Beran: Určitě je to věc, která vždy souvisí s tím, co nám předstírají média a co nám dávají jako krmi. S virem Zika to nebyl až tak zásadní problém, ale byl to problém, který byl velmi dobře medializován. A stejně tak dobře je medializován tento problém, a problém tohoto viru. A samozřejmě tím, že médií existuje obrovské množství, takže chybí skuteční odborníci, a ti, co se považují za odborníky, přicházejí do médií a vytvářejí strach, vytváří to, co je asi potřeba. A já bych neřekl, že za tím stojí až tolik politiky, řekl bych, že za tím stojí tvrdý business, a to, aby lidé sledovali reklamy, a promítali si ty, nebo ony videa, a měli to proložené 3 nebo 4 reklamami.

Martina: A byli pořád trochu vyděšeni.

Jiří Beran: A byli pořád trochu vyděšeni – a pořád klikali a klikali.

Martina: Takže se můžeme spolehnout na to, že když to nebude covid, bude to jiný vir, nebo jiná bakterie, ale už to bude s nějakým virem na věčné časy.

Jiří Beran: Musíme se připravit na to, že bychom si měli od těchto informací dát oddych, nepoužívat tolik mobily a počítače, a raději chodili do přírody a zkusili trochu používat selský rozum.

Martina: Pane profesore, moc vám děkuji za průvod vakcinací, který nás všechny teď tolik zajímá. Díky moc.

Jiří Beran: Moc děkuji za pozvání, bylo to velmi pěkné a příjemné, děkuji.

Martina: Také děkuji.

Martina: Mariane, to, co má teď Amerika jako největší problém, když bych to hodně zjednodušila, je vlna rasismu, byť se o něm mluví především jako o rasismu naruby, což není úplně logické, a tím druhým je destrukce svobody slova. Jak myslíš, že to souvisí s tím, co jsi nastínil v předchozí části našeho povídání, tedy nadprodukcí elit, covidem a podobně?

Marian Kechlibar: Přeci jenom to souvisí, protože zrovna tyto krize jsou ideální pro to, aby v mediálním prostoru byly velice ostře nesouhlasící hlasy.

Hodně jsem přemýšlel nad tím, co způsobuje tuto intenzivní polarizaci v sociálních sítích, a myslím, že je to bohužel důsledek jejich efektivity. Celý model, při kterém se snažíte prodávat reklamy na služby, které jsou pro koncové uživatele zdarma – mimochodem existuje vtípek, že pouze drogová dealeři a velké sociální sítě říkají svým zákazníkům uživatelé – je založen na jedné věci: musíte tam lidi přitáhnout a udržet. Čím delší procento hodin, kdy jsou vzhůru, tráví přilepeni ke Twitteru nebo Facebooku, tak tím více jim ukážete reklam, a tím větší z toho máte zisk. Čili jako inkrement, míra toho, kolik jste ochotni věnovat času a energie prohlížením Twitteru, Instagramu, blablabla. Případně jde o to, že tam něco aktivně dělám, protože je známa zkušenost, že když lidi něco aktivně dělají, tak se cítí být více součástí daného systému, komunity, než když jenom pasivně konzumují. Takže ho chtějí dostat na naprosté maximum, ideálně abyste tam byli 16 hodin denně. Prakticky to nejde, občas člověk musí dělat nějaké pracovní úkoly a podobně. A nyní, v lockdownu, kdy se lidé nemají možnost potkávat osobně, tato čísla nepochybně vzrostla.

Jenže když nad tím uvažujete, tak princip, jak tam přilákat člověka a udržet ho, je intenzivně mu polechtat emoční centra v mozku. A nejlépe se to dělá přes souhlas, nebo rozhořčení, čili tak, že vám nahoru vylézají věci, se kterými intenzivně souhlasíte, nebo intenzivně nesouhlasíte, v případě vás úplně vyruší z klidu. To je jakási antinirvána. Když by tohle Buddha viděl, to by mě zajímalo, jaký by k tomu měl komentář. A samozřejmě dobrý způsob, jak dělat kontroverze, je politika. A myslím, že to vedlo k vyselektování neuvěřitelně schopných, talentovaných propagandistů, řekněme. A tím nechci říct, že jsou to lidé za svoje úsilí placení, mnozí z nich to skutečně dělají z přesvědčení, protože jsou přesvědčeni, že ti druzí jsou ďáblové, a je nutno je zničit. Ale v tomto meritokratickém prostoru, kde si opravdu každý může trošku vybrat, koho bude poslouchat, se nejvíc uplatní ti, kdo dokáží nejvíce rozvášnit davy. A tento algoritmus, který je slepý, hloupý, se nějakým způsobem stará jenom o to, aby udržel lidi co nejvíce na sociální síti. A tak z jeho hlediska neudělá špatně, když tyto lidi bude dávat nahoru ve vašem feedu. A to je očividně jasný recept na to, jak rozeštvat danou zemi až na pokraj nějaké války.

Sociální sítě jsou tržištěm myšlenek, kde nevyhrávají nejlepší, ale ty, které někdo umí nejefektivněji prodat

Martina: A když mluvíš o těchto jakoby progresivistických lídrech, jsou to představitelé Black Lives Matter, nebo mluvíš ještě o někom úplně jiném, kdo je trošičku v pozadí?

Marian Kechlibar: Úmyslně jsem nevyslovil slovo „progresivista“. Já si totiž myslím, že progresivisti samozřejmě budou rezonovat s vrstvou zaměstnanců velkých technologických firem na kalifornském pobřeží, Oregonu a podobně. Ale myslím, že toto je zrovna příležitost, které se ujmou i jiné skupiny. A ujaly se jí. Když si vezmete takový QAnon, to není zrovna progresivistické hnutí, ale očividně trefili něco, na čem rezonují se spoustou lidí. Já jako starý skeptik těžko mohu věřit, že se někde dělá všeobecné pedofilské spiknutí, ale očividně to některé lidi oslovilo natolik, že to intenzivně šíří dál, a i když se to Twitteru a Facebooku asi moc nehodí do krámu, a snaží se to nějak potlačovat, tak se zatím zdá, že se jim to nedaří příliš efektivně. A stejně tak si myslím, že z toho těží islámští fundamentalisté, kteří jako nepochybně „dobří“, v uvozovkách, kazatelé nenávisti, mají úspěchy, rozhodně se jim daří radikalizovat mládež na jiných kontinentech.

Tento proces je v jistém smyslu tržiště myšlenek, kde nevyhrávají ty nejlepší myšlenky, ale ty, které někdo umí nejefektivněji prodat. A pokud někdo, řekněme, ztratí drive, jako se to stávalo ve zkostnatělém komunismu, kdy už zasloužilí soudruzi propagandisti byli líní, a podobně, tak se i v totalitním světě mohlo skutečně stát, že kvalita propagandy upadla, ke konci jsme si z komunistických žvástů dělali všichni srandu. Ale nyní, v tomto vysoce kompetitivním světě, bude takový jedinec nahrazen někým lepším.

Martina: Vzpomínám si, když těsně po revoluci Jiří Menzel při nějakém rozhovoru řekl větičku komentáře, že možná do určité míry není lehká cenzura až tak na škodu. A v tu chvíli se proti němu zvedla vlna odporu, jako že zastává staré zkostnatělé názory. A časem, poté, co jsme viděli, co všechno může v televizi být, jsme pochopili, jak to asi myslel. A já poté, co jsi říkal, jak mají kazatelé nenávisti, QAnon, a podobně, úspěch na síti, tak se tě chci zeptat, jestli vlastně by svobody slova šířená na sociálních sítích měla být opravdu neomezená?

Marian Kechlibar: Myslím, že by měla být víceméně neomezená, ale samozřejmě to má také nějaké zjevné výjimky. Třeba komerční spam. Jakmile uděláte síť, která se nebrání klasickému komerčnímu spamu, tak budeme zavaleni reklamami na viagru, a na to, že nigerijský zesnulý za sebou zanechal 40 bilionů dolarů, a když mi pošlete drobný poplatek, tak vám z toho něco pošleme. To je problém, který je všude po internetu, jakmile je někde něco zadarmo. Myslím si, že určitým řešením by bylo, když by člověk za své fungování na síti platil třeba jenom 200 Kč měsíčně, čímž by se dostal daleko více do pozice zákazníka, než někoho, kdo je sám prodáván. Ale jakmile je něco úplně zadarmo, ať je to posílání mailů, nebo publikace nějakých roboty tlačených příspěvků na sociálních sítích, tak tím budete zavaleni.

To znamená, že víceméně každý systém, ať je levicový, pravicový, islámsko-fundamentalistický, blablabla, musí řešit tento problém, aby ho nezavalili roboti, případně super lacině placení námezdní pracovníci někde v Thajsku, kteří tam budou psát tyto nevyžádané zprávy. Bavil jsme se s mnoha lidmi, narazil jsem i na člověka, který mazat spam považuje za cenzuru, ale naprostá většina lidí nepovažuje mazání spamu za cenzuru. Takže já osobně si také nemyslím, že mazat spam je cenzura. Ale když se na to podíváte pořádně, tak zjistíte, že v ten moment, kdy už ho dokážete eliminovat efektivně, tak jste ve skutečnosti vybudovali infrastrukturu, základ pyramidy, na které se dá stavět další cenzura. Takže já bych to dále zarazil, a za spam bych nechodil.

Martina: Jasně.

Marian Kechlibar: Myslím, že je v pořádku šířit i šílené názory, protože si proti tomu potřebuji získat imunitu. To je jedna věc. A druhá věc – docela rád vím, co je člověk zač, a myslím, že je docela žádoucí vědět, co je člověk zač. Dejme tomu, kdyby u nás neexistovaly žádné zákony o hejtství v jakékoliv podobě, a třeba pan Šaháda by mohl otevřeně říct: „Podřezávejte nevěřící, protože vám to přikázal Bůh“, tak ho asi nebudou zvát do České televize jako představitele umírněného křídla, který bude vykládat Čechům, že nechápou, co je islám. Asi by bylo naprosto patrné, že je to extrémista a že celá daná komunita má nějaký problém, když si ho zvolila za svého šéfa.

Takže myslím, že tím, že si zakazujeme projevy, které jsou nežádoucí, ať to znamená cokoliv, tak to zaprvé má takový efekt, že zakázané ovoce nejlépe chutná. A ani systému typu Severní Koreje se nepodařilo potlačit šíření pro ně nevýhodných názorů. A za druhé, že sami sebe oslepujeme vůči tomu, kdo je co zač, a můžeme třeba považovat někoho za vhodného partnera. Vezmu příklad z Německa: Oni tam řeší otázku, že si mají vychovávat vlastní imámy, a samozřejmě do toho lezou erdoganovci. Ale erdoganovci byli tak dlouho zamaskování a kluzcí jak lahvička s jedem, že je německé orgány braly vážně, a ještě teď se nechtějí v Hamburku smířit s tím, že by s nimi měli rozvázat spolupráci a že by šlo de facto o náboženské fašisty. Kdyby měli šanci se projevit netolerantně a agresivně od samého počátku, tak by pravděpodobně nebyli přizváni, že? Nebo by vůči tomu protestovalo více lidí.

V současné Evropě není nálada na uvolňování okovů

Martina: To znamená, že se sami uvrháváme v omyl, protože ztrácíme přehled o tom, kdo je kdo.

Marian Kechlibar: Přirovnal bych to k tomu, že v momentě, kdy dostanete nemoc, tak si okamžitě nasadíte něco, co vám srazí horečku. Ale horečka je léčebný mechanismus, má učinit tělo méně žádoucí pro bakterie a viry, a mnohé z nich ji také nepřežijí. V momentě, kdy máte 37,1 a okamžitě si to srážíte, tak jste se spíše poškodili.

Martina: Ale třeba v Evropě neustále přibývá zákonů, které svobodu slova kousek po kousku ničí. Všechny výmluvy, kterými je doprovázena likvidace svobody slova, vychází, řekla bych, ze dvou základních. Jedna praví, že je nutné chránit menšiny před urážkami s ohledem na jejich city a pocity. A druhá výmluva hovoří o takzvaném boji proti fake news. Napadá tě ještě nějaká další důležitá výmluva, pro kterou se tato plíživá likvidace děje?

Marian Kechlibar: Ještě široká kategorie typu pedofilie a terorismus, kterou se často zdůvodňují různé automatické systémy na eliminaci obsahu. Ale to, že se pak automatické systémy dají nějakým způsobem rozšířit, a eliminují něco, co člověk, a asi ani jejich původní zastánce, eliminovat nechtěl. Ale to je další kapitola.

Je zřejmé, že v současné době není v Evropě nálada úplně na to uvolňovat okovy. To jsem si všimnul, a všimnul si toho každý, kdo sleduje situaci. Ale to neznamená to vzdát, že? V podstatě každé hnutí, které někdy něčeho dosáhlo, začalo v nevýhodné pozici. Když si vezmete třeba i období krátce před občanskou válkou ve Spojených státech amerických, kdy Jih byl natolik silný, že dokonce, tuším, ještě v roce 1850 prosadil zákon o vracení uprchlých otroků, který byl vysloveně nepřátelský proti abolicionistům. Znamenalo to, že policie, šerifové v nejvíce protiotrokářských státech typu Massachusetts, byli federálním zákonem nuceni spolupracovat na vracení uprchlých otroků. Nakonec to skončilo občanskou válkou, ale to je jiná. Ale zkrátka z pohledu člověka, který tehdy žil, to bylo vnímáno jako ohromná, možná věčná porážka snah o zrušení otroctví. Ale o 29 let později už neexistovalo. Čili myslím, že je důležité udržovat povědomí, že existuje nějaká alternativa, a je možné, že třeba lidé, kteří nejvíc prosazují mazání, nějakým zásadním způsobem ztratí na kredibilitě, když udělají nějakou velkou chybu. A v ten moment můžete mezi váhající lidi trošku zasít myšlenku, že třeba řešením jakékoliv situace není, že vás bude nějaká klika robotů a anonymů mazat.

Martina: Ty tedy doufáš, že situace, která se děje ohledně svobody slova v Americe, je ještě vratná? Připomenu, že právě v Americe, kterou jsme tak nesmírně obdivovali především pro její obrovskou svobodu, a svobodu slova na prvním místě, je dnes běžné, že pětina voličů, kteří volili Trumpa, se to neodvážila přiznat nejen v práci a svým přátelům, ale dokonce ani ve své rodině. Není to už příliš zažrané?

Marian Kechlibar: Chceš slyšet, že ano? Já si třeba myslím, že třeba ne, ale nemám žádnou křišťálovou kouli. Ale ono to je, upřímně řečeno, nepodstatné. Toto je věc, ve které buď budeš bojovat, nebo to vzdáš. A já nevidím důvod to vzdávat!

Je vysoce žádoucí, aby se tématu cenzury na internetu a svobodě slova věnovali volení politici

Martina: Vy jste jedním z iniciátorů petice Stop cenzuře za svobodu slova na internetu. Tato petice vznikla, tuším, v létě loňského roku, nebudu se ptát, jaký je její cíl, protože ten už je obsažen v názvu a v smyslu. Ale přeci jen se zeptám konkrétně, na co vy, iniciátoři a signatáři, kladete především důraz?

Marian Kechlibar: Třeba z hlediska politického rozsahu je vysoce žádoucí, aby se tomu tématu věnovali volení politici. To jsou naši hlavní reprezentanti. Velké státy a velké firmy tady nějakým způsobem vydělávají docela velké peníze, ale formálně se tváří jako irské, nedosažitelné na dálku. A já si myslím, že toto je situace k neudržení, že je potřeba dotyčné nějakým způsobem přimět k tomu, aby trošku respektovali český právní řád. Tady musí mít každý majitel autoopravny pověřenou osobu, která jedná jménem firmy, musí odvádět nějaké daně a držet se příslušných zákonů. Tak je určitě nezbytné, aby se tématu svobody projevu, je to jedno s druhým, a antitrustových rozměrů, dominancí na trhu, věnovali naši zákonodárci.

Teď se, řekněme, intenzivně řeší covid, což je pochopitelné. Ale toto je dlouhodobější proces, který na rozdíl od klasické pandemie asi během roku nepomine, a musíme se k němu nějak postavit. Nepochybně se to řeší ve Spojených státech, když už si Senát jmenoval nějakou komisi, a vyslýchal Zuckerberga a podobně. Dneska jsem zrovna četl, že i EU chce nějakým způsobem iniciovat antitrustové procesy vůči digitálním gigantům, mezi které nepatří jenom sociální sítě, ale třeba i Amazon jako velký prodejce. A teď je na nás, jestli se tím necháme úplně nést, a smíříme se s tím, co ve velkých institucích nadekretovali nebo čeho dosáhli, nebo jestli se to pokusíme, alespoň lokálně, nějak ovlivnit. A to je ve skutečnosti docela závažná otázka, kolik nám zbývá suverenity, a já si myslím, že suverenita není až tak omezená mezinárodními smlouvami, které jsme podepsali, ale rovněž ochotou něco aktivně dělat. A tady si myslím, že by měli naši představitelé skutečně něco aktivně dělat.

Martina: Vy, jako občané, jste to formulovali a rozšířili. Petici podepsali velmi známí lidé, například egyptolog profesor Miroslav Bárta, pivovarník Stanislav Bernard spisovatel Ondřej Neff, a mohla bych jmenovat desítky dalších. Ale jak je to s politiky? Ty jsi je zdůrazňoval. Mají zájem? Reagovali na to?

Marian Kechlibar: Někteří ano. A teď nechci vyjmenovat lidi, kteří mě zklamali, to bych je naštval tak, že by se toho nedotkli vůbec. Ale jsme v situaci, která je komplikována covidovým lockdownem. Politika se nejlépe dělá osobně, co bychom si povídali, a je to daleko snadnější, efektivnější, než v nějakých Zoomech, které spousta starších politiků ani pořádně neovládá. A nemožností se pořádně potkávat ve dvou, nebo třeba i v šesti, sedmi lidech, tím tento proces trošku trpí. Ale myslím, že zdaleka nejsme u konce. Také se budou blížit volby, v roce 2021 mají být regulérní volby, tak bychom rádi, aby toto bylo téma, ke kterému se alespoň část kandidátů vyjádří.

Musí se ujasnit postavení digitálních obrů, co smějí a nesmějí

Martina: S tím, jaký je obecně na tuto petici ohlas jsi spokojený, nebo jsi čekal více?

Marian Kechlibar: Čekal jsem více, to je pravda. Ale je pravda, že zrovna v té době bylo velmi intenzivní covidové téma, protože když vyšla petice, tak se začala prudce zvyšovat infekčnost, počet nakažených, takže se začaly řešit otázky co, koho zavřít, a podobně. Myslím, že až tento problém pomine, tak mazací problém nepomine. Myslím, že se bude v nějakém smyslu i zhoršovat, a přijdou zase události, které lidi donutí k tomu, aby mu věnovali pozornost.

Martina: Co bys považoval za úspěch, který by se podařilo petici rozpoutat? Popřípadě, co bys považoval za reálné v oblasti svobody slova u nás?

Marian Kechlibar: Za nejlepší bych považoval, když by se vysloveně ujasnilo postavení těchto digitálních obrů, co si smějí, a nesmějí dovolit, zhruba řečeno. Protože oni momentálně proplouvají jakýmsi územím: My jsme strašní soukromníci, a kdo tady nesouhlasí se všemi pravidly, tak ať vypadne. A zároveň za nic neručíme. To, že jsme vám smazali 10 let dat a fotek, není žádná škoda, a jestli se zítra rozhodneme, že vás smažeme za 10 let starý tweet, tak máte smůlu. A na druhé straně poněkud selektivním způsobem nějaká pravidla o obsahu prosazují. Takže balancují mezi dvěma pro ně výhodnými pozicemi. A myslím, že by bylo žádoucí vyjasnit, co skutečné můžou, a co nemůžou. Například, do jaké míry jim patří data, které jste svojí aktivitou vygenerovali. Jejich současný názor, který je pro ně zdaleka nejvýhodnější, je, že tato data jsou jejich, a mohou si s nimi víceméně dělat, co chtějí. Ale já si myslím, že toto je neudržitelný stav, a že dříve nebo později bude nějakým způsobem nutno legislativně vyjádřit, že data patří tomu člověku, který je vygeneroval. A to mimo jiné znamená neznepřístupnit mu je arbitrárním rozhodnutím někoho, nebo dokonce něčeho, protože část filtrů funguje i automaticky.

Problémy s mazáním se budou šířit, a bude čím dál víc lidí, kteří s ním udělají osobní zkušenost. A úměrně tomu bude narůstat jejich zájem o to, co se tím dá dělat.

Martina: Mariane Kechlibare, ty jsi říkal, že jsi přeci jenom čekal na tuto petici větší ohlas. Proč myslíš, že lidé reagují tak vlažně? Je to projev určité pohodlnosti, otupělosti, laxnosti nebo hlouposti? Jak to čteš?

Marian Kechlibar: Ne, myslím, že tento problém ještě není tak masivně rozsáhlý, aby se týkal každého. A samozřejmě jako první na to reagují lidé, kteří jsou politicky aktivní a kteří to vidí ve svém okolí. Lidé, kteří takto aktivní nejsou, si toho dlouho nemusí vůbec všimnout. Je přirozené, že lidé se zabývají tématy, která je bezprostředně pálí, a ono se dá docela dobře existovat i ve světě, kde si Twitter a Facebook maže dle libosti, pokud jste člověk, který nikdy nedá na dotyčné stránky nic, co by mohlo být považováno za kontroverzní. Ale myslím, že tento problém se bude šířit a že bude čím dál víc lidí, kteří s ním udělají osobní zkušenost. A úměrně tomu bude narůstat jejich zájem, co se tím dá třeba dělat.

Martina: Myslíš si, že vzrůstající trend mazání a omezování, napadání lidí, kteří jsou aktivní, třeba i politicky, na sociálních sítích, že opravdu i ovlivnil volby ve Spojených státech?

Marian Kechlibar: Bylo by divné, kdyby neovlivnil. Ale já si myslím, že politici tomu bohužel jdou do jisté míry vstříc tím, že kanály jako Twitter berou moc vážně. Tam je přitom aktivní relativně nízké procento amerického obyvatelstva, zejména když počítáme ne ty, kteří mají účet, ale ty, kteří intenzivně tweetují. A je mezi nimi disproporční množství novinářů, což asi ovlivňuje celý tento proces, protože už teď dneska začínají psát články o tom, kdo se pohádal na Twitteru. Kdyby někdo řekl, že takhle bude vypadat…

Martina: Žurnalistika.

Marian Kechlibar: …práce novinářů, tak by se všichni smáli. Dneska je to bohužel normál, a je to také nejlevnější, protože nemusíte nikam cestovat, a bavit se s nějakými lidmi, navštěvovat danou zemi a podobně, ale prostě sedíte doma, a píšete, co se před vámi doma semlelo. No, myslím si, že jedna z věcí, kterou by ti politici měli udělat, je klást na tu digitální sféru trošku nižší důraz.

Pokud nic neuděláme, tak nám budou mediální obři předžvýkávat informace o tom, co si máme myslet

Martina: A co pro to můžou udělat lidé, kterým záleží na svobodě slova, protože vědí, že je to jedna z naprosto nejdůležitějších hodnot. Samozřejmě, mohou podepsat petici. Ale co víc?

Marian Kechlibar: Mohli by třeba pro začátek kontaktovat své volené zástupce. Někteří z nich jsou responzivní, ne všichni, ale někteří jsou. Až zase tato morová epidemie pomine, tak bude třeba možno si sjednat schůzku alespoň s asistentem poslance. To už je docela dost. Lidé si myslí, že je to nějaká vzdálená, nedosažitelná vrstva, ale není. Spoustu poslanců a senátorů je ve skutečnosti ochotna se s lidmi bavit, ale nikdo za nimi nechodí, nebo málokdo. Takže rozhodně má smysl se alespoň o toto pokusit.

Martina: Když bych tě nutila ke spekulaci: Kam myslíš, že to povede, když nebudeme dělat nic, když to prostě necháme plynout, mnozí tomu řeknou plynout, někteří vyhnít, někteří řeknou, že to je pod jejich rozlišovací schopnost?

Marian Kechlibar: Mohlo by se stát, že nám jakoukoliv informaci předžvýkají právě tito velcí obři: Tak tady máte, co si budete tento týden myslet. Samozřejmě část lidí tomu neuvěří, a já si myslím, že nedůvěra je velice silný element, který rozkládá národy. Když máte nějaký druh záhadné, neviditelné administrativy, rozhodující z povzdálí na základě volných pravidel, tak to v lidech vyvolává paranoiu. Samozřejmě se jednoho dnes může stát, že kolektivní paranoia vyústí do nějaké kolektivní akce. Sice máme stárnoucí populaci, to znamená, že sklon k revoluci není takový, jaký býval, ale klidně to může vést minimálně k nějakému chaosu. A přitom by se to dalo vyřídit per huba, tak říkajíc, od toho se lidé mají bavit. Ale pokud někdo znemožní lidem se bavit, tak hrozí, že se jednoho dne spolu opravdu bavit nebudou, a budou vyřizovat svoje spory jinými způsoby, a to je přeci něco, co bych považoval za ohromnou regresi někam do středověku.

Martina: Mariane Kechlibare, jsem moc ráda, že se spolu ještě můžeme bavit, a také jsem ráda za dnešní rozhovor, i za celou iniciativu. Díky ti za to.

Marian Kechlibar: Mějte se. Na shledanou.

Martina: Paní profesorko, jsem ráda, že vás tady mám první den v roce. Dobrý den.

Anna Hogenová: Dobrý den a děkuji za pozvání.

Martina: Paní profesorko, když jste studovala filozofii, tak jste samozřejmě také studovala dějiny filozofie, a mě by zajímalo, jestli byla v historii po filozofii žízeň větší, než dnes? Jestli dnes filozofie zajímá jenom elity, nebo také občany, případně pár odborníků?

Anna Hogenová: Děkuji, tato otázka je pro mě velice pěkná. Nikdy nebyla menší potřeba filozofie, než je dnes, a to také proto, že se filozofie dotýká problému jakožto celku, a tyto celky do sebe člověk dostává jedině tak, že velice dlouho prodlévá, jak tomu říkáme, v napětí bytostného tázání, a k tomu člověk potřebuje dost času – a pak se teprve po nějaké době objeví vhled do podstaty, který dozrál v člověku. A to je podle nás základ vzdělanosti. Pokud je vzdělanost založena jenom na předávání vzdělanosti, dovednosti, návyku, postojů a kompetencí, k tomu, aby byla Evropa konkurence schopná vůči zbytku světa, což je definice vzdělání, která k nám přichází z Evropy, pokud se vzdělání produkuje jen takto, tak to není vzdělanost.

Martina: Paní profesorko, to, co jste teď popsala, ona scestnost na cestě ke vzdělání, je problémem Evropy, nebo celosvětově? Zkrátka filozofie je najednou zbytná a nepochopená?

Anna Hogenová: Filozofie je najednou zbytná, říká se tomu redundantní, zbytečná, a na její místo nastupují vědy, které používají myšlení, které se zrodilo v Evropě, a kterému říkáme karteziánské myšlení. Ale tyto vědy nejsou, řekla bych, otevřené pro promýšlení předpokladů, které vedou k inauguraci těchto věd, a proto zůstávají zanořené v karteziánském myšlení. A díky tomu se produkují jenom vědomosti, dovednosti, návyky, postoje a kompetence, které jsou předem naplánovány, vypočítány…

Martina: Šablonovité.

Anna Hogenová: Jsou to systémy struktury, které cítí, že jeho život je vlastně předem určen. Proto také tak často vyhoří. A tento svět začíná velice hluboce potřebovat opojení, rauš, intenzivní prožitky, protože v sobě tento člověk nemá základ, ze kterého by se mohl znova, vždy poprvé a naposled, rodit, což i člověku v mém věku přináší něco fantastického, protože mohu mít opět dětskou, čistou radost, protože tato filozofie toto umožňuje. Ale vědy jako politologie, sociologie a gender studies, a takovéto podivné vědy, které všechny vycházejí z karteziánského základu, a nepřestoupí horizont určenosti, který je těmito předpoklady vlastně založen, se nám představují jenom jako soubor informací, které je možno pragmaticky využít v životě, ale nedá se z toho žít.

Dnešní doba zaměňuje filozofii s ideologií – a neví o tom

Martina: Přesto všechno jsem si všimla, kolik lidí ale nadužívá slovo „filozofie“. Každý šmudlík, jsem žoviální, říká: „Moje životní filozofie. Má filozofie. Filozofie naší rodiny, naší školy. Filozofie naší firmy.“ Tak se chci zeptat, je to filozofie, nebo dnešní doba zaměňuje filozofii s ideologií?

Anna Hogenová: Odpověděla jste si naprosto přesně. Dnešní doba zaměňuje filozofii s ideologií – a neví o tom.

Martina: To je možná to nejhorší.

Anna Hogenová: To je možná to nejhorší, a je to právě něco, co je typické pro příliš pozdní, postmoderní dobu, v níž Abendland, to jest západní učenost, západní myšlení, odumírá před očima, a téměř nikdo to nevidí.

Martina: Když se podívám 40 let zpátky, tak myslím, že komunisté zaměňovali filozofii s ideologií, ale cíleně, oni to věděli, že?

Anna Hogenová: Samozřejmě, ti věděli moc dobře, že marxistická filozofie je vlastně to, co má dávat základ, řekla bych teologii, která v té době vládla. Ale ti o tom samozřejmě věděli.

Martina: Což je ale teoreticky méně nebezpečné.

Anna Hogenová: Samozřejmě, je to méně nebezpečné. Dnešní machthabeři, ti, co mají moc, vůbec nevědí o tom, že pomáhají něčemu, co ve svém důsledku znamená v podstatě odlidšťování, ztrátu vroucnosti, ztrátu toho, co je pro člověka nejzákladnější, což je nárok člověka žít ze svého vlastního pramene. A proto tito lidé dnes tak nesmírně intenzivně potřebují kupovat prožitky, zážitky, místo aby v sobě dokázali najít jistotu, která patří jenom jim, protože už předem pochopili, že jedině tímto způsobem je možné žít v dnešní době autenticky, opravdově. Lidem chybí opravdovost.

Martina: Paní profesorko, řekla jste žít z vlastního pramene. Ale tím pádem by se možná tato doba úplně rozsypala, protože ti machthabeři, jak říkáte, postavili neustálý rozvoj a růst na tom, že nežijeme z vlastního pramene, autenticky, ale že žijeme z poměřování.

Anna Hogenová: Výborně, perfektní, ano, takhle tomu je.

Martina: Mohu přinést index?

Anna Hogenová: Děláte mi radost. Ano, tak to je, tento člověk vlastně vykonává povely, které přicházejí z fenoménu, jenž se ve fenomenologii jmenuje das Ge-stell, a který představuje v podstatě všeobecnou objednávku. Každý z nás je předem objednán k určitému způsobu, jak žije svůj život, protože to má všechno směřovat k růstu, k tomu, co je vlastně předem vypočítanými dějinami, respektive historií, protože retrográdní inženýři v různých prognostických ústavech, a jiných, v podstatě vypočítávají naši budoucnost. Ale vypočítávají ji z událostí v historii nedávno prožitých, čili tam chybí počátky, které jsou daleko v našem čase, a toto vypočítávání budoucnosti pak je představováno plány, které jsou poměřováním, jak jste říkala. A z těchto plánů přicházejí k lidem povely, přicházejí beze slov jako objektivní nutnosti, které byly vědou, která verifikuje a falsifikuje, objektivovány do takové platnosti, že není možné se těmto povelům vyhýbat. A takový člověk se v podstatě stává jakýmsi neviditelným otrokem, aniž o tom ví.

Martina: A jak se jim podařilo na nás hodit tento Májin závoj? Kde jsou rebelové, kde jsou mladí, kteří se do toho vždy snažili vnést vichr, a rozmetat staré pořádky?

Anna Hogenová: K tomu je právě zapotřebí studovat dějiny filozofie, ale nestudovat je jako sumu za sebou jdoucí historických událostí, ale porozumět základním předpokladům, které pak vedou k tomu, jak se rozhoduje v dané době. To znamená znát ontologii a gnozeologii. Ontologie, teorie bytí, hledá podstatu bytí. A gnozeologie je teorie poznávání, která z podstaty bytí vždy vzniká, ano? Dějiny filozofie se dnes dohromady vůbec neučí, je možno říct, že jsou odstraňovány jako něco, co je redundantní, a nahrazuje se to novými, moderními vědami, které vycházejí, jak už jsem řekla, z karteziánských předpokladů, aniž by si to uvědomovali, a prolongují vlastně ideologický stav, který vede k tomu, že je zde das Ge-stell, a die Machenschaft, což je druhý fenomén, důležitý pro současnou dobu. Takže tyto dva fenomény řídí naše životy, aniž o tom víme.

Martina: Co znamená „Machenschaft“?

Anna Hogenová: „Machenschaft“ je od „machen“, to znamená „dělat“, a „die Machenschaft“ znamená soustavu státních úřadů, které hlídají každého jednotlivého člověka, jestli jsou povely, které přicházejí z das Ge-stell, vykonávány, či nikoliv. Čili tento člověk je opravdu řízenou, předurčenou bytostí, žije v příběhu, sám má pocit, že jeho existence závisí na jeho výkonu. A tento výkon je dnes, filozoficky chápáno, projevem podstaty bytí, která je pro současnost základem, a tato podstata bytí se jmenuje vůle k moci. Přišel na to Friedrich Nietzsche už na konci předminulého století, a tehdy nám píše ve svých posledních pracích tuto myšlenku: „Přijde doba, kterou bychom chtěli nejméně přivítat jako hosta, je to doba nihilismu, doba, ve které bude podstata člověka založena na takzvaném přemocňování, což není nic jiného, než že člověk musí být neustále výkonnější a výkonnější, protože růst jeho osobního výkonu je jedinou legitimací jeho existence.“

Filozofie má probouzet člověka k rozhovoru se sebou samým a vede ho k bytí. Pokud člověk vede rozhovor jen s přicházejícími povely, tak se cítí jako loutka.

Martina: Au.

Anna Hogenová: Ano, au. Toto se bohužel také neříká. Pravdou tedy je, že tato myšlenka patří Martinu Heideggerovi, který věnoval Nietzschemu pětisetstránkové knihy, a ve kterých ho samozřejmě domýšlí. Já toto mám z Heideggera, a Heidegger to má z Nietzscheho, a já Nietzscheho znám, Heideggera také trochu. Tyto věci vám teď říkám jaksi v jednom celku. Jestliže podstatou člověka je vůle k moci, a moc je silou – a síla se ukazuje, jenom když samu sebe přerůstá, tak kdy člověk opravdu je pro sebe a pro ostatní? Jenom když přerůstá vlastní výkon. A to je zbožšťování výkonu, které v dnešní době prolíná celou naši planetu.

Martina: Trvalý růst.

Anna Hogenová: Trvalý růst, růst růstu samozřejmě. Ale takové výkony, které jsou úplně pitomé, jako třeba je Guinnessova kniha rekordů, kam se zapisují úplně trapné výkony.

Martina: Ano, kolik člověk snědl hamburgerů za den.

Anna Hogenová: Přesně, čili výkonnost není jenom něco, co je z vnějšku přilepeno na současnou dobu, ale přichází z podstaty bytí této doby. A to může otevřít jenom filozofie, to nám neotevře nic jiného. Ale filozofie se stává něčím, co machthaberům vadí.

Martina: Paní profesorko, jestliže Heidegger vycházel z Nietzscheho, který popsal vůli k moci, a přitom navazoval na Arthura Schopenhauera, který zase popisoval ztrátu vůle k životu, tak to je smrtící kombinace.

Anna Hogenová: To je trošku smrtící kombinace.

Martina: A to se nám ten začátek roku ale pěkně rýsuje, viďte? To asi mohu zachránit jenom tím, že se vás zeptám, jak pečujete o pleť, protože to zachraňuje všechno, viďte? Paní profesorko, přece jenom bych asi chtěla našim posluchačům do nového roku dodat trošku naděje. Ale nechtěla bych, aby to bylo jakési práškové veselí, takže to teď rozhodně nechci rychle převézt na druhou kolej, která bude optimistická. Ale abychom měli přemostění: Poté co jste teď řekla, a ne všemu jsem rozuměla, ale to, co jsem pochytila, ve mně vůbec nevyvolává optimismus, ba co víc, nevyvolává ani naději, protože lidí, kteří by to takto pojmenovali, a lidí, kteří by to byli ochotni poslouchat, není vpravdě mnoho. Řeknete mi, jakou vidíte cestu? Přesto všechno, dokážete se na to podívat, jakože je to OK, šlo by udělat to a to, takže by se najednou mohla duchovní atmosféra společnosti proměnit: Je to tak snadné, nebo ne?

Anna Hogenová: Není to úplně snadné, ale není to něco, co je nemyslitelné a co je úplně vyloučené ze života. Filozofie má probouzet člověka k rozhovoru, který vede se sebou samým, a také ho vede k bytí. Podle nás je člověkem jenom rozhovorem ve filozofii, už od starého Aristotela, a ve fenomenologii je to tak. A pokud člověk vede rozhovor jen s povely, které přicházejí z fenoménu das Ge-stell, a z fenoménu die Machenschaft, tak se samozřejmě cítí jako bytost, která je jenom loutkou. A protože se bojí si to přiznat, a bojí se i vlastního pesimismu, který by z toho mohl vyrůst, tak si namlouvá takzvané pozitivní myšlení, což se dnes velice často objevuje v různých poměrně dost drahých kurzech.

Člověk může vést dialog ne jen s tím, co přichází z naplánovaných a vypočítaných systémů, ale s tím, co přichází jako něco, co si nedokáže představit, na co nemůže položit ruku, a čemu my filozofující říkáme bytí

Martina: Koučink a pozitivní myšlení.

Anna Hogenová: Přesně to jsem měla na mysli. Čili je tu jedna možnost, člověk se může rozhodnout, že bude také vést dialog, rozhovor, ne jenom s tím, co přichází z předem naplánovaných a vypočítaných systémů a struktur, ale že bude vést rozhovor s tím, co k němu přichází opravdu jako něco, co si nedokáže představit, na co si nemůže položit ruku, a čemu my filozofující říkáme bytí.

Martina: Ale musí to rozeznat.

Anna Hogenová: Ano, musí mít především odvahu nechat se nést něčím, co si nemůže představit.

Martina: Nechat se nést něčím, co nemůže ovlivnit?

Anna Hogenová: Co dokonce nemůže ovlivnit, co musí přijímat. Tento rozhovor s bytím je krásně vyložen v básních Hölderlina, který žil na počátku 19. století. Hölderlin chodí podél řeky Ister, což je Dunaj v Německu, a nechává na sebe přinášet vítr, kterému se v němčině říká Nordost, protože přichází ze severu a z východu, a Hölderlin říká, že se nechává potkávat tímto větrem, který mu přináší zlaté, těžké sny. To je samozřejmě básnické vyjádření, ale znamená to, že když se oddáme tomu, co není vypočítáno, co se nemohlo naplánovat, a co je přicházení samo, které k nám je posíláno, tak pak člověk najednou, díky tomuto rozhovoru, ke kterému musí být především velká odvaha a otevřenost, v sobě ve své přítomnosti potkává takzvané počátky, které se v něm kdysi poprvé a naposled zrodily. Ony se vynořují do přítomnosti, a tato přítomnost je najednou něco, co je dobré, kde se cítí být přijímán, kde cítí něco vyššího, než je jen to, co k němu přichází z Ge-stellu a z Machenschaft. Najednou je bytostí, která má trošku křídla, patří sobě samému. A to je onen život z vlastního pramene.

Martina: Paní profesorko, nepopisujete třeba to, čemu budhisté říkají „přijmout v holé pravdě, jací jsme“? Je to možná i nějaká cesta k osvícení. Mluvíme vlastně o tomtéž?

Anna Hogenová: Ano, je to něco podobného. Ale Evropan to proto, že je Evropanem, a žije v evropské situaci, vnímá trošičku jinak. Ale podstata je samozřejmě stejná.

Martina: Ale to bolí.

Anna Hogenová: Ano, není to jednoduché, trošku to bolí, ale je třeba se odevzdat přicházení právě na cestách. Proto lidé tak šíleně rádi cestují, a cestování je vlastně hledání svého posledního pramene, setkání s ním, protože na té cestě se oddává rozhovoru, který se nevede slovy, který je přijímáním toho, co ke mně přichází, a já si neplánuji příští krok, nedávám rozkazy tomu, co ke mně přichází, jak to má ke mně přicházet. Já se v této chvíli nechávám potkávat tím neznámým A toto dnešní člověk neumí, protože pořád plánuje dopředu.

Patočka říkal, že je nutné žít život v pravdě, který se otevírá jenom tehdy, když prožijeme otřes jistot, které se člověku neustále podsouvají skoro skrz všechny společenské výtvory, od televize, komputeru, sítí a kultury

Martina: Paní profesorko, je vůbec to, co popisujete, jakkoliv kompatibilní se současnou dobou? Protože když zahájím tento dialog se svým vlastním bytím, tak se zpomalím, tak trošku změknu, a přestanu mít keep smiling, protože na této cestě asi existují nejrůznější propady do sebe sama, tudíž vlastně přestanu být v této společnost akceptovaná, ztratím drive, tah na bránu. Co mi ještě nabízíte?

Anna Hogenová: Takhle to vypadá na první pohled. Ale když naleznete pramen v sobě samém, tak neztratíte svět, protože v tomto prameni se usebírá to, čemu Heidegger říkal čtveřina, kde nahoře jsou bozi, dole lidé, napravo Země jako planeta, a nalevo celý svět. A v tom středu tohoto pomyslného kříže potkáte vlastní pramen. Ale můžete ho potkat, jenom když na sebe necháte toto všechno v té čtveřině přicházet. To je totiž to bytí.

Martina: Potkala jste ho?

Anna Hogenová: Ano, jde to, můžete to potkat ve vteřině, cítit najednou, že jste hrozně moc, a přestáváte se bát světa. Toto dává svobodu, největší možnou svobodu v dnešní době.

Martina: Zmínila jste tady hru na pozitivní myšlení, jak to mají někteří propracované, onen prakticky neodmontovatelný úsměv. A někteří tomu i trošku uvěřili. Já potom těmto lidem sama pro sebe říkám „nádherné bytosti“. Co s člověkem může tento klam udělat? A pozor, existuje skupinka lidí, kteří to zvládli a kteří jsou pozitivní, protože to tak mají, nebo je tam nějaké poznání. Ale co s tím, když se uvrhneme do klamů pozitivna?

Anna Hogenová: Ano, člověk pak nežije vlastní život, žije podsunutý. A protože o tom neví, tak se neustále potřebuje znovu a znovu ujišťovat, že žije opravdový život. Na těchto lidech poznáte, že si vlastně životem lžou. Toto hrozně neměl rád Patočka, a proto říkal, že je nutné žít život v pravdě, který se otevírá jenom tehdy, když prožije otřes jistot, které se člověku neustále podsouvají skoro skrz všechny společenské výtvory, od televize, od komputeru, sítí a kultury, která dneska hrozně upadla. Čili tomuto člověku je neustále podsouvána jediná jistota: Jsi bytost, která je pozitivní, když je výkonová, když se umí bavit tak, jak se baví většina. A tak také žije. A to je právě scestí, které není životem v pravdě, které je životem v rolích, které byly člověku nenápadně přisunuty z toho, čemu se říká das Ge-stell.

Dnes je pravda považována za jistotu. Ale původně byla pravda neskrytostí.

Martina: Paní profesorko, byly člověku přisunuty nenápadně. A kdo mu je přisunul?

Anna Hogenová: To je krásná myšlenka. V podstatě se nedá říct, že toto všechno někdo vymyslel jako plán, ale vzniklo to tak, že Descartes měl obrovskou potřebu jistoty ve svém myšlení, protože vystudoval nejlepší školu ve Francii na konci 16. a na počátku 17. století, a to byla škola La Flèche, kde učili opravdu vynikající jedinci. A on vyjde z této školy a má potřebu jednoduché jednoty, která v člověku vzniká usebíráním, kterému se už přes dva tisíce let říká legein, a od toho je slovo logos. Má v sobě obrovskou polymatii, tedy má mnoho informací, ví toho hrozně moc, ale nic neví jistě. A on najednou potřebuje jednoduchou jistotu. A to je něco, z čeho Descartes, který je jedním z duchovních filozofických zdrojů celého novověku, vytvoří nutnost pravdy jako jistoty. Ale pravda jako jistota se může vytvářet tak, jako to dělají obratní advokáti, čemuž se říká advokátská evidence. Jistota je něco, co umožňuje lidem jistého typu jistotu vytvářet, a upevňovat pro své cíle. Dnes je pravda jistota.

Martina: Ona se už nehledá?

Anna Hogenová: Ne, nehledá se. Jistota, to může být pravda ve smyslu koherence, může to být adekvace věci a myšlenky, a mohou to být i další teorie pravd, které dneska poznáváme. Ale původní pravda byla neskrytostí, která se musí vyrvat ze skrytosti. A člověk je vzdělanou bytostí, když o tomto ví: že pravda se musí vyrvat ze skrytosti.

Martina: Jaká je technologie vyrvání?

Anna Hogenová: To je právě jiné myšlení, než digitální. Digitální myšlení vychází z nominalistických kořenů, to je druh pojímání podstaty pocházející ze středověku, kdy se podstata zjišťovala tak, že se prstem, digitus latinsky, ukáže třeba na hrníček, a při ukázání na hrníček se vysloví jméno věci, na kterou ukazuji, což je hrníček. A to jméno, latinsky nomen, je podstatou věci, na kterou ale musím ukazovat. A digitální myšlení, které je základem všech technologií současného světa, vyrůstá z tohoto pochopení podstatného, protože pravda, pravdivý výrok, je takový výrok, na který ukážu svým prstem digitus a řeknu: „To je jednička.“ Tato jednička je značka pravdy, značka pravdivého výroku v počítačovém myšlení. A nula je v počítačovém myšlení značkou nepravdivého výroku. A co jsou počítače? Nuly a jedničky. Sukcesivně za sebou jdoucí. A to jsou programy, to je celá filozofie počítačů. A jak dneska myslí člověk? On se nechce dostávat k podstatě pomalým usebíráním, ve kterém musí hledat instance, a pak musí z těchto instancí dostat druhy, které jsou vlastně výsledkem hledání, jež chce najít to stejné v mnohých instancích. A pak tyto druhy dostávat zase k tomu, čemu říkáme genus. Genus je rod. Čili toto je myšlení, ve kterém má usebírání podobu nalézání téhož v mnohosti.

Martina: Paní profesorko, velmi vám děkuji za tento krásný vstup do nového roku.

Anna Hogenová: Bylo mi potěšením, také vám děkuji.

Martina: Myslím, že společnost do konfliktu, jak jsi nepřímo zmínil, vedou ideologové celkem s rozběhem. A určitě nejsem sama, kdo se obává, že to může být skutečně velký konflikt, protože ideologické konflikty, jak víme z historie, vždy patřily k těm nejhorším. Jde tomu ještě podle tebe zabránit?

Jiří Strach: Všechno v průběhu celé historie vždycky mělo nějaký ideologický základ, jestli to bylo náboženství, myšlenky francouzské revoluce, nebo myšlenky marxistů a jiných, dalších kreténů. A tak je vždy za takovým konfliktem nějaká ideologie, jestli je dneska zelená, černá, nebo protičerná, antirasistická, vím já jaká. Vždy byl v daném konfliktu, v boji, ideologický základ. Jestli tomu jde zabránit, to myslím, že nejde, že lidstvo bude vždy takové. Co ale přece můžeme mít na zřeteli, je, jakou má daný ideologický konflikt hodnotu. Jaký má skutečně obsah. Umíme přeci v historii číst, a nějaké věci už lidstvo překonalo, i ideologické. A kdybychom se podívali zpětně, tak si přeci uvědomíme, jakou měl nějaký konflikt hodnotu, kolikrát to byl skutečně pšouk ve větru, když si to takhle dovolím nazvat.

Teď se trefím do vlastních řad: konflikty v historii mezi křesťany. Když vezmu rozdělení u nás, tedy na katolické, a najednou přijde husitství – a teď, o co se hádáme? Jestli v proměněné oplatce je přítomen Kristus, nebo ještě není, nebo už…. Z hlediska vyššího řádu je to banální, až komicky hloupý problém, který přece vůbec nestojí za debatu, natož aby stál za nějakou válku. Podívejme se do nedávné historie, jak věci kolikrát vnímáme. Když tady byl premiérem Václav Klaus, tak si pamatuji, kolik lidí tu chodilo, a do noci psalo o tom, jak je Václav Klaus nejhorším premiérem této země, a že horšího premiéra jsme v životě neviděli, a nikdy už neuvidíme, ať okamžitě odstoupí, a že to je největší zlo na světě. Dobře, tak proběhlo 20 let, a ti samí lidé, a ti samí nadávači teď totéž říkají o Andreji Babišovi. Říkají: „Tak, a to je teď to největší zlo.“ To já považuji trošku za nemoudré, protože nevěděli, které zlo je větší, neuměli si představit, že přijde ještě větší zlo, které najednou přišlo. A najednou je to tak malicherné, tak hloupé. A já se touto dnešní optikou ptám, jestli skutečně veškeré debaty kolem premiérství, nebo prezidentství Václava Klause, v té emotivní, vypjaté, přepjaté dikci, která tehdy probíhala, měly hodnotu, nebo jestli už je to dneska něčím, co vyvanulo, co už je přežito. A to byl ideologický konflikt.

Martina: Jenomže v tu chvíli postrádá skupina stoupenců, nebo odpůrců, nadhled. A možná neznají Murphyho zákony, že každý právě odchozí šéf je lepší, než právě příchozí šéf. Takže my..

Jiří Strach: A tím ses dostala k odpovědi, kterou jsem se snažil říci, a to, že ano, máme tady nějaké ideologické konflikty, lidstvo je bude mít vždycky, ale my k jejich řešení, a k jejich posuzování, potřebujeme nadhled. Já jsem si myslel, že ho Češi mají díky humoru, český národ má přeci velký smysl pro humor. Humorem vždy všechno rozmělníme, rozneseme na kopytech, i toho Heydricha jsme v podstatě zlikvidovali humorem, českým vtipem. A najednou toho nejsme schopni, najednou to neumíme. Takže jestli bych na něco apeloval, tak právě na tento rys českého národa, nadhled v souvislosti, aplikovaný a řešený formou humoru, čímž rozmělníme věci tak, abychom je nebrali příliš vážně.

Martina: Možná se na současnou dobu dá také říct, že stokrát nic umoří osla. V okamžiku, kdy máme kolem sebe spoustu takovýchto konfliktů, o kterých víme, že nemají váhu, a že z hlediska budoucnosti to budou skutečné marginálie, a je-li jich moc, a přicházejí z každé strany po tuctech, tak to může způsobit skutečnou ztrátu nadhledu i smyslu pro humor. Ty sám ses ve svých tweetech zmínil o tom, že máš obavu, že ti někdo v budoucnu bude vyčítat, že si pána Boha ztvárnil ve svých pohádkách jako bělocha. Nám to přijde úsměvné, ale víme, co se děje v Americe. Jak se ti bude točit ve světě, kde se budeš zpovídat z toho, proč by čerta měl pořád hrát někdo tmavý, a anděl by měl být blonďáček, jestli to není nebezpečné klišé, se kterým by ses už měl trošičku popasovat. A případně, proč Bůh má být muž, a že to má být nebinární osoba, a podobně.

Jiří Strach: Před chvilkou jsem tady horoval právě za nadhled, a teď jsi pojmenovala témátko, které přesně teď řešíme, a které je pod mou rozlišovací schopnost. Za 2, za 3 roky přijde jiné téma, a toto bude zapomenuto a nahrazeno jiným, takže vlastně nevím, proč bych měl tuto drobnost, která se teď objevila, ale za 2, za 3 roky bude opět ve skrytosti, nějak zoufale hluboce komentovat.

Když jsou lidé nuceni říkat, že vidí něco jiného, než co vidí, tak to je plíživé omezování svobody. A nejčastěji za ně bojují ti, kteří se prohlašují za největší zastánce svobody.

Martina: Rozumím, ale co když tě to v budoucnu bude stát třeba práci? Co když dospějeme tak daleko, v Americe, v Británii se to už děje. Co když tento módní trend, na místo skutečných hodnot, bude lidem vnucován, a budou nuceni, když uvidí, že toto je červené, modré, bílé, aby tvrdili, že vidí něco jiného?

Jiří Strach: Tak to je plíživé omezování svobody, které se postupně děje, a paradoxně za něj nejčastěji bojují ti, kteří se prohlašují za největší zastánce svobody. Ano, lidé jsou pro jiné názory vyhazování z univerzitních pozic, jsou limitováni v různých grantech a tak dále. Není jim umožněno to a to. Ano, to je samozřejmě cesta do záhuby. Ale já si myslím, že dříve či později se svoboda, ze svého principu, nenechá zašlapat. Jsem přesvědčen o tom, že až to přesáhne nějakou hranici, kdy většina lidí uvidí, že se děje bezpráví, že jiný názor nemá být limitován, že se tomu lidé sami postaví. O tom jsem přesvědčen.

Martina: Ty sám jsi v jednom tweetu řekl: „Náš civilizovaný svět strhává sochy Churchilla, a staví je Leninovi.“ A dodal si k tomu: „Děkuji, na shledanou.“ Ale já myslím, že se nikam nikomu nechce jít.

Jiří Strach: To moje: „Na shledanou“ znamenalo, že odcházím z debat tohoto typu, že se k tomu vůbec asi nechci vyjadřovat, a nechci být ani diskusní součástí těchto nesmyslů. Ano, tak to je. Celý svět se tak jaksi proměňuje ve vlnách. Dám to na příkladu našeho postoje k sexualitě, nebo vůbec ke všemu z tohoto tématu. Tak na konci 18. století žili ve Francii ve Versailles, príma. Pak v půlce 19. století přišlo velké období puritánů, kdy se v Anglii obalovaly tkaninou i nohy od piana, aby nepohoršovaly, nesměl být vidět ani kotník. A po druhé světové válce zase přišlo uvolnění, a rozjely se nudistické pláže, a nevím, co všechno se dělalo, a vydávaly se různé Playboye, a další časopisy, aby opět na začátku 21. století přišla zase puritánská doba, kdy se na mě pán díval pět vteřin, a už je to sexuální obtěžování, nesmí se dívat. Takže svět jde v těchto vlnách.

Ano, takže teď možná máme nějakou vlnu, která limituje, a není tolerantní vůči jiným názorům, tak ji musíme přežít, aby zase nějaká generace, která přijde po nás, řekla: „Heleď, ti naši tatínkové, dědečkové, to udělali úplně dementně. Jestli chceme být skutečnými demokraty a liberály, tak musíme darovat prostor i názor, se kterým bytostně nesouhlasíme, ale musíme uznat a respektovat jeho právo, že smí být na světě, nesmí být utlačována, ani umlčován.“ V tomto já jsem velký liberál. Byť kolikrát zním jako konzervativec, tak jsem vlastně v duši velký liberál, protože ano, já si přeji, aby na světě mohly znít různé názory ve svobodě, nebyly utlačovány a zamlčovány, nikdo kvůli nim nebyl vyhazován z práce. Ale to je přeci krásný liberální postoj, a já přeji všem liberálům dnešní doby, aby to měli podobně.

Pokud relativizujeme, že muž je mužem a žena ženou, tak už jsme přešli Rubikon

Martina: Ideologické snahy v dnešní době hodně pracují s tím, že relativizují úplně vše. Relativizují, jestli je někdo muž nebo žena, relativizují, jestli rodina ano, ne, jestli je rodina muž, žena, děti. Co myslíš, že by se ale relativizovat opravdu nemělo, protože by to mohlo způsobit třeba to, že by lidstvo ztratilo lidskost?

Jiří Strach: Teď si to vlastně pojmenovala. Pokud relativizujeme, že muž je mužem, a žena ženou, tak už jsme přešli nějaký Rubikon veškeré relativizace. Dobře, budu na to kontrovat Písmem svatým: hned v první knize Genesis ve Starém zákoně je přeci napsáno, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu.

Martina: Někdo řekne: „Já jsem ateista, tohle není argument.“

Jiří Strach: Já tady nehodlám polemizovat s ateisty. Řeknu jenom lakonickou informaci: Toto se píše v Písmu svatém: „Jako muže a ženu je stvořil.“ A můj postoj k těmto všem věcem bude tento: Já prostě budu vždycky respektovat muže a ženu v jejich stvoření. Není to partner 1, není to rodič 2, není to jakási genderová kolonka, kde vyplníme rodné číslo, a toto číslo bude ukazovat naše lidství. To už bych si přišel jak někde v Osvětimi. A skutečně, nevím jak, ale nehodlám o tom s nějakým ateistou polemizovat. Já si jen dovolím říct tuto svou pozici, tento svůj názor, a mojí nadějí je, že v demokratickém světě nás lidí, kteří budeme zastávat podobný názor, jako mám já, bude většina, a tak demokraticky vyhrajeme. Zatím mám pocit, že je to dobré, že křiky těchto progresivistů jsou zatím ještě okrajové. Když se člověk podívá na nějaké výzkumy veřejného mínění, tak si lidé ve valné většině tento zdravý rozum stále zachovávají.

Martina: Mluvíš o České republice, nebo obecně?

Jiří Strach: Neznám všechno, nemohu být do této míry konkrétní, ale zatím to, co pozoruji, minimálně v ČR, tak myslím, že si ještě stojíme v tradičních, a teď slovem „tradiční“ spoustu lidí naštvu, tradičních pozicích. To je to: „Dědictví otců, zachovej nám Pane.“ Dobře, a zajímavé také je, že to také můžeme považovat za skrytý útok na náboženství. Když zakážeme říkat „otec a matka“, tak jak se od této chvíle budeme modlit Otčenáš?

Martina: To je otázka pár škrtů.

Jiří Strach: Zlikvidujeme otce, ale ne jenom toho našeho konkrétního na tomto světě, ale také meziřádkově, podprahově, zlikvidujeme i Otce nebeského. Prostě Otčenáš asi není úplně ideální modlitba pro genderisty.

Jestli mají diváci rádi Anděla Páně od katolíka Stracha, tak je tento národ ještě v pořádku

Martina: Jaké to je, žít s takovou vírou ve světě, kde je předělání modlitby Otčenáš jenom otázkou škrtu pera, a nějakého výnosu? Jaké to je, žít ve světě, kde se rozpadají, nebo jsou vědomě, záměrně likvidovány velké, vznešené lidské hodnoty? Co ti umožňuje si ji udržet?

Jiří Strach: Hele, mě to baví. Už jsem to tady říkal, jsem slávista, a ono, v této zemi sparťanů být slávistou – měl jsem to už odmala těžké.

Martina: Tento příklad jsem, pravda, nečekala.

Jiří Strach: Takže jsem zvyklý být v menšině, být většinou vysmíván, a nemám z toho žádný strach. A pořád skutečně věřím v demokracii, věřím v to, že žijeme ve světě, kde když řeknu v ateistické zemi názor, že věřím v Pána Boha, tak mě za to nikdo nepošle do nějakého nápravného tábora, nebo na převýchovu. A tady bych se ještě vrátil k Andělovi Páně, který mi to paradoxně potvrzuje. Takže v této ateistické zemi rozum, respekt a uznání k jinakosti existuje. A jestli mají diváci rádi Anděla Páně od katolíka Stracha, tak je tento národ ještě v pořádku.

Martina: Jiří, ses potkal s vírou skrze babičku, to jsem se alespoň dočetla. Ale řada lidí, kteří vyrůstali stejně, tedy v dětství chodili do kostela, někdy i dobrovolně, i když ze začátku jsou tam děti většinou drobným násilím dovedeny, ji časem opustila. Co tobě pomohlo ji udržet, podržet tento dětský základ?

Jiří Strach: Tvrdím, že každý člověk je konvertita, i my, kteří jsme jako děti, za mala, byli voděni do kostela, tak jsme samozřejmě v nějakém věku zjistili, že dárky nenosí Ježíšek. A teď jsme si řekli: „Pozor, jestli to na nás není nějaký podvod, nějaká habaďůra.“

Dárky opravdu nosí Ježíšek – naše schopnosti a vlastnosti, které jsme dostali

Martina: Počkej, ale teď jsi mi zkazil Vánoce.

Jiří Strach: By mi měli věřit. Vystřihni to. Ne, já ti tam ty Vánoce vrátím. Tak dobře, člověk si začne pojmenovávat, jak věci jsou, a přesně to zapadá do okamžiku, kdy hledá nějakou svou vlastní životní filozofii, nějaké ukotvení. Objevuje svět, hledá ho, a snaží se ho nějakým způsobem pojmenovat. A já jsem hledal, až jsem se velkým obloukem vrátil ke Svatému Pavlovi, kde v Listu Korintském ve slavné Velepísni lásky píše: „Láska je trpělivá, laskavá a nezávidí, nemá radost ze špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy“. A já jsem si řekl: „Dobře, já klidně změním víru, jestli mi někdo lásku, jako hodnotu, jako oběť, jako emoci, jako filosofii, jako všechno, definuje lépe, než Svatý Pavel v Korintským. Zatím jsem se s takovou definicí ještě nesetkal, a proto zůstávám křesťanem katolíkem.

A teď zachráním ty Vánoce. Člověk si najednou uvědomí, byť si myslel, že dárky nenosí Ježíšek, že Ježíšek dárky opravdu nosí. Dobře, tak já mám schopnost natočit nějaký film, umím něco udělat, mám nějaké vlastnosti, které třeba ostatní považují za dobré, a když si člověk položí otázku: „Jak jsem se o ně zasloužil, kde jsem se naučil filmařinu? Ve školce? Ve škole? Nebo kde jsem se to naučil? Najednou si člověk uvědomí, že třeba dostane do výbavy nějaký dar, ať je to skrze DNA, nebo skrz cokoliv jiného, který jsem si nezasloužil, který jsem si nijak nevymyslel, ani jsem si ho nikde nekoupil. Není toto dar Boží od Pána Boha, tedy od Ježíše, co nosí dárky? A najednou se touto optikou začneš dívat na svět kolem sebe.

Já jsem měl to štěstí, že jsem potkal svou úžasnou paní Magdalenu. Jak já jsem se o to setkání zasloužil? Jak se vůbec stalo, že jsme se my dva potkali někde na Šumavě? Je to náhoda? Nebo je to dárek od Ježíška, že můžu mít tuhle úžasnou holku vedle sebe? Dobře, je to samozřejmě nahlížení, jak chceme věci vidět. Někdo v nich bude vidět náhodu, někdo přesah Boží vůle do Božích dárků.

Martina: Děkuji, že jsi mi ponechal Vánoce, a mohu dále nést svou představu o tom, jak Ježíšek nosí dárky. Ale já mám pořád na paměti, že je to vánoční rozhovor, a přesto se tě musím zeptat jako člověka, který natočil na jedné straně opravdu nesmírně půvabnou, laskavou, vtipnou pohádku Anděl Páně 1, 2, a na druhé straně až mysteriózní thriller, seriál Labyrint, kde se to hemží mrtvolami, nebo velice temnou atmosférou, kterou jsi vystihl ve filmu Klec – jak pracuješ se světlem a temnotou, protože je markantní, že to máme každý v sobě, a ty jsi to dokonce dokázal donést i na filmové plátno, nebo televizní obrazovku.

Jiří Strach: Onehdy mi jeden pán na Twitteru, po zhlédnutí Labyrintu, který se na podzim opakoval, napsal, že pochybuje o mém duševním zdraví kvůli kvantům mrtvol, které tam vrším, a že to asi nemám v hlavě v pořádku. Tak ona je to přece hra s divákem. Jsme v přiznaném žánru mystery thrilleru, divák ví, že to je „jako“, my jako tvůrci víme, že to je „jako“, a teď se pojďme bavit strachem a napětím. Musím říct, že si pak jako režisér mimořádně užívám, když se potom v různých diskusních fórech objevuje, že nějaká paní napsala po zhlédnutí, nevím jakého dílu Labyrintu, že nemohla zhasnout v chodbě, protože by se v noci bála jít na záchod a podobně. Tím jsem jako režisér polichocen, protože vytvořit emoci, ať už jakoukoliv, vytvořit filmem emoci, která je pak tímto způsobem pro diváky strhující, je pro režiséra, nebo tvůrce, vyznamenání.

Klec už je něco jiného, protože jsme si s Markem Epsteinem sáhli do tématu, které je pro nás oba nějakým způsobem citlivé. Oba máme vztah ke starým lidem, ještě před lety jsme s mojí Magdalenou dochovávali její rodiče, a udělali jsme všechno pro to, aby mohli důstojně dožít, ne nějaké LDN, ne domovy důchodců, ale aby mohli svůj život důstojně dožít doma. Snažili jsme se jim vytvořit maximální komfort.

To znamená ano, mám ke stáří úctu, řekněme vztah, a myslím, že naše generace, která je v plné síle, by se o babičky a dědečky měla postarat s vědomím toho, že jednou také nebudeme v takové síle, a také budeme potřebovat někoho, kdo se o nás postará.

Takže s tím jsme šli točit Klec, protože se vůči této generaci v posledních letech objevuje takový nerespekt, že proti němu mám tendenci hlasitě křičet. Taková neúcta, taková vidění starých lidí, jakože už jsou neproduktivní, nepotřební, pojďme vymyslet euthanazii, pojďme už jim něco píchnout, někam je odsunout, aby hlavně nebyli překážkou naší zážitkové civilizace, která chce všechno prožít teď a hned. A pozor: „Je tady nějaká péče o seniory. My na to nemáme čas, to nás obtěžuje, protože my si potřebujeme koupit nové auto, letět na Mauricius. Tak to nějak vyřešte. Vy ostatní se postarejte, buď nějaká sociální služba, nebo nějaká péče, hlavně nám to neukazujte.“ Já toto považuji za velmi nelidské a mám tendenci na to ve svých filmech upozorňovat. Není to jenom Klec, když si vzpomeneš na Vrásky z lásky, a tam jsme se to snažili trefit, řekněme, laskavou až komediální notou, ale tento podtón je ve Vráskách z lásky také přítomný.

Skutečná láska není v tom, co si zažívám, ale jak funguji pro jiné lidi

Martina: Jiří, co se na sebe vůbec dozvídám skrze to, že mnohdy cítíme despekt vůči starým lidem. A společnost je tak nastavena, je to pořád: Mládí vpřed. A copak ti staří, už nestíhají. Co můžou předat vnoučkům, když vůbec nevědí, s čím si děti hrají. Virtuální svět je tak moc nebere, a tak dále. Co myslíš, že o nás prozrazuje, a k čemu to může vést? Je to zkrátka pokrok, nebo to má jinou stránku?

Jiří Strach: Nevím, jestli je tohle otázka, na kterou umím dobře odpovědět. Ale svědčí to o tom, že naše zážitková civilizace umí máloco obětovat. Neumíme něco obětovat ze svého nadbytku pro druhého člověka. Co to bude znamenat do budoucna, nevím, jenom doufám, že se budoucím generacím zase trošku více rozsvítí kontrolka empatie, schopnosti vciťovat se do jiných lidí, umět pomoct, být skutečným člověkem, který není jenom pro své ego, a pro své já. Skutečná láska není v tom, co si zažívám, ale v tom, jak funguji pro jiné lidi. V tom se přeci projevuje velikost lásky. Takže jenom skutečně doufám, že tento empatický rys z naší povahy nevymizí a že třeba nastupující generace ji opět skutečně chytí za pačesy, a bude zdárně rozvíjet.

Martina: Z čeho čerpáš naději? Občas člověk musí někde dotankovat.

Jiří Strach: Já se skutečně dotankovávám jistotou, nebo vírou v Boží existenci. A pak se člověk dotankovává krásou. Skutečně, čím jsem starší, dříve jsem si to tak neuvědomoval, ale velmi si odpočinu někde venku v přírodě. Když jsme s Magdalenou na Šumavě, a člověk vidí podzimní, zimní přírodu, Šumavu, jak se proměňuje, jak je v každý okamžik krásná, tak to mě nesmírně baví vnímat. Každodenní obyčejnost, přirozenost, to mě baví. Asi se stávám sentimentálním člověkem, tak ony k tomu Vánoce vždycky vyzývají, ale jak stárnu, tak mě čím dál tím více baví propojovat se ve vzpomínkách s předky, s babičkami, dědečky, které už člověk dneska nemá, protože už jsou na pravdě Boží. Ale vzpomínat si na tyto věci, které byly.

Můj tatínek celá léta pracoval na tom, aby sestavil náš rodokmen, dostal se do nějakého 16. století, a tak si to člověk prohlíží, pročítá se jmény, která kolikrát i navazují. V 16., 17. století se objevuje jméno Jiřík Strach, nebo zase často jméno Magdaléna. Tak říkám: „Vidíš, tady jsi už v roce 1725 měla nějakou prapříbuznou na statku.“ Baví mě se provzpomínávat, nemohou to být vzpomínky, ale propředstavovat si, jaké asi byly osudy lidí, co zažívali, propojení s tím, co bylo. To mě naplňuje hezkostí, když si člověk uvědomí, že nežije jenom okamžikem teď a tady, ale že někdo, a něco bylo před námi, a my jsme jenom jakýsi článek řetězu, který by měl s pevností to předané a nabalené v historii, a v moudrosti, zase předat do dalších generací. Ono říct si revoluční a pokrokářské, že všichni, kteří byli před námi, udělali všechno blbě, a my jsme tu jako zachránci světa, a odteď budeme všechno dělat správně, a podle nás, tak tyto spasitelské komplexy vždycky končily šílenými dějinnými katastrofami. Historie nás přeci takto učí.

Martina: Jiří, kdyby teď se nám tady zjevil Bůh a řekl by: „Jirko, moc pěkně jsi to o mě natočil, ty pohádky se mně samotnému líbí, a tak ti splním jedno přání.“

Jiří Strach: Teď jsem si úplně představil, kdyby přišel Bůh a řekl by: „Jiří, moc pěkně jsi to o mně natočil. Tak ti splním jedno přání.“

Martina: Jaké by to bylo?

Jiří Strach: Možná bych řekl: „Pane Bože, právě jsi mi ho splnil, protože tím, že ses tady a teď fyzicky hmatatelně ukázal, tak už to není víra, ale už jsi jistota.“

Martina: Jiří, moc ti děkuji za to, že jsi právě v tomto svátečním vánočním čase pobyl, a pomohl nám se na mnoho věcí podívat z většího nadhledu. Díky.

Jiří Strach: Moc děkuji za pozvání, a požehané Vánoce všem.

Martina: V předchozí části našeho rozhovoru jsme se začali bavit o milnících tvého života. Ty jsi uvedla jako hlavní tatínka, babičku. A v dospělém životě bych typovala, když jsi dostala angažmá ve slovenském Národním divadle, když jsi odešla…

Deana Jakubisková: Počkej, já bych se k tomu ještě vrátila. Měla jsem v tomto jedno štěstí, možná i proto jsem měla možnost porovnání, a to, že jsme s mojí maminkou měly velmi kamarádský vztah, ale velmi, vždy jsme si říkaly věci. Vzpomínám na jednu situaci, kdy jsem na gymnáziu chodila hodně za školu, nechodila jsem do školy, za školou to bylo lepší. A přišla jsem domů, maminka otevřela dveře a říká mi: „Kde jsi byla?“ Já povídám: „Ve škole.“ „A jak bylo?“ A já vyprávěla velkou story. A maminka se usmála a dostala jsem facku. A říká mi: „To, že jsi byla za školou, vyřešíme. Ale to, že mi lžeš.“ Tehdy jsem si sedla a ona dělala jednu úžasnou věc. Řekla mi: „Dobře, já ti teď zachráním záda. Půjdeš za učitelkou, protože ona má pravdu, ale já tě podržím, poprvé a naposled.“ A to je onen respekt. A musím říct, že jsem potom měla velký respekt i k učitelce, protože i ona věděla, jak to je. A tak jsme to nebrala jako ha ha ha, ale tak, že jsme dostala šanci. To byl, musím říct, od mojí mámy velký milník ve výchově, a já jsme jí za to velmi vděčná, že měla takovýto přísný, ale chápající přístup. Který ale zase musí být v takových hranicích, abychom úplně nezvlčili.

Martina: Že ti tak v těch milnících napovídám, byl nástup do slovenského Národního divadla ve tvém životě zásadním milníkem?

Deana Jakubisková: Nástup ani tak ne, protože já už jsem tam hrála jako studentka, a patřila jsem mezi mladé naděje. Už když jsem nastoupila, tak se mluvilo o tom, že jsem naděje, a ono se to nějak plnilo mou pracovitostí. Takže byl to splněný sen, milník. Říkala jsme si, že chci být v Národním divadle, a celé čtyři roky jsem pracovala tak, aby, když jsem měla absolventské představení, a nebylo jisté, že mě vezmou, profesionálové o mém výkonu nemohli říct, že: „Ona sem nepatří.“ Ale mohlo se také stát, že by řekli: „Ona sem sice patří, ale vezmeme někoho jiného, neboť…“ I to se stávalo. Takže já jsem ještě navíc měla štěstí, že se to podařilo. A také štěstí, že jsem měla pana profesora Pietora, který mě čtyři roky učil jako režisér, byl něco jako Macháček v Národním divadle v Praze, a už vlastně od 3. ročníku chtěl, abych přišla do Národního divadla.

Martina: Byla jsi někdy pyšná? Ve smyslu, že je člověk mladou nadějí, a je nadutý?

Deana Jakubisková: Měla jsem v životě štěstí, které mě ve velmi mladém věku naučilo pokoře. Hned, jak jsem po škole nastoupila do divadla, tak jsme začali zkoušet Willamsovu hru Neděle pro bolest jako stvořená.

Martina: Za to jsi, tuším, dostala cenu.

Deana Jakubisková: Jsou tam čtyři postavy, a já hrála schizofrenní katatoničku. A protože si s tím režisér nevěděl rady, tak jsme se dohodli, a já zavolala své spolužačce, a ona mě poslala za jedním mladým psychiatrem – a asi 6–8 týdnů jsem vedle divadla navštěvovala terapie s pacienty. Nejprve jsem teoreticky četla o tom, co to vlastně je, a postupně až jsem se dostala do situace, kdy mi psychiatři v Pezinku, kde jsem vystupovala na terapiích jako psycholožka, seděla tam a poslouchala, řekli: „Teď můžeme udělat experiment.“ Říkám: „Jaký?“ „Pojďte.“ Dali mi bílý plášť, vzali mě na oddělení a zabouchli za mnou dveře. A já jsem se najednou ocitla za zavřenými dveřmi. Byly tam sestry samozřejmě, ale já jsem se tam najednou ocitla na půl dne…

Martina: Jako pacient…

Deana Jakubisková: Ne, jako psycholožka se zdravotními sestrami a s pacienty. To byla dohoda. A teď jsem s nimi komunikovala a skamarádila se s nimi – a oni mi povídali nedopovídané příběhy, neboť nedokážou ten problém vysvětlit, protože tam je ta choroba, to je její základ, a má to asi 300 modifikací. Takto jsem tam chodila týden. Po týdnu jsem šla do divadla, už mi bylo všechno jasné, a tak jsem zařídila postavu. A musím říct, že ten týden mi ve 23 letech úplně změnil život. Hodnoty, co je důležité, a co není.

Uvědomila jsem si, jak je důležité být zdravý, nezamotávat se do lží a nepodléhat tlakům a hysteriím

Martina: A zůstalo to? Protože takové zkušenosti, zážitky, jsou třeba silné, ale časem vyvanou.

Deana Jakubisková: Ne, toto nikdy nevyvane. Možná u někoho ano, ale mně to nikdy nepřebilo lidskou podstatu. Já jsem si uvědomila, že jak je důležité být zdravý, jak je důležité nezamotávat se do lží, do všech těchto věcí. Jak je důležité nepodléhat nějakým tlakům, hysteriím. Protože tam byli pacienti, kterým se to stalo, a já viděla, z čeho všeho ten zlom může nastat. Vnitřně jsem se stala pokornou k životu. Však mě navenek znáš, že nejsem taková, že bych byla utáhnutá v koutě, temperament mi zůstal. Ale vnitřně, lidsky, jsem zůstala pokorná k životu. Vážím si osudu, ať je jakýkoliv, a začala jsem se řídit krásným vtipem: „Chceš pobavit Boha…?“

Martina: „…seznam ho se svými plány na zítra…“

Deana Jakubisková: Člověk dospěje životem, ale je velmi důležité, co se ti v životě stane. To je zkušenost, která tě posune dále. A možná i proto umím respektovat svého muže, umím si ho vážit, umím uznat sama před sebou, v čem ho nikdy nedosáhnu. A naučila jsem se s tím žít, a být toho součástí. Vždy je důležité, když jste součástí něčeho úžasného, to je krásný život.

Martina: Teď jsi říkala, jak sis uvědomila, že je důležité být zdravý. Tak myslím, a teď hodně skočím v čase, že se ti to muselo znovu vrátit v dalším důležitém životním předělu, kdy tvému muži transplantovali srdce. V té době jsem nad vámi mnohokrát přemýšlela, protože Juraj, když mu transplantovali srdce, už rozhodně nebyl žádný mladík, a to je okamžik, kdy si člověk musí připustit, že život možná končí. A já jsem si doma, když jste čekali na to srdce, říkala: „O čem si asi doma povídají? Jak se baví? Je možnost, pravděpodobnost konce všudypřítomná? Bilancují?“ Nikdy jsem se tě na to nezeptala.

Deana Jakubisková: Ne. Musím ti říct, že moje zkušenost, samozřejmě u každého je to jinak, s Jurajem byla, že Juraj byl tím, kdo měl neustále plány dokreslit obraz, takže k těmto bilancím nedošlo, o tom se nikdy nemluvilo, nepřipustilo se to. Ale všechno, co jsi říkala, ty pocity, nejistota, zoufalství z toho, že tomu člověku nemůžeš nějak pomoci, změnit to, nebo něco, ani vitamíny, ani ničím, prožívalo okolí u nás v rodině víc, než Juraj. A ta choroba, kardiomyopatie, je velmi zvláštní, odumírá ti srdeční sval, a tím pádem je srdce stále méně funkční. A on se těsně před transplantací už dostal do polohy, kdy měl jen 15- procentní funkčnost, což ve výsledku pro okolí vypadá tak, že on vyvine stejné úsilí k tomu, aby přemístil pero o 10 centimetrů, jako kdyby běžel 3 kilometry.

Když Juraj dostal nové srdce, tak za mnou přišla kamarádka, že mě pozdravuje rodina toho dárce. A že jsou šťastní, že ho má Juraj.

Martina: Toto Jurajovo zpomalení muselo být šílené, když je tak rtuťovitý.

Deana Jakubisková: Já a můj syn, který byl velmi statečný, jsme to řešili tak, že jsme se k němu stále chovali tak, jako kdyby bylo všechno v pořádku. A on se také choval, jako kdyby bylo všechno v pořádku. A ty stále vidíš ten pokles.

A byla tam ještě jedna věc, kterou málokdo ví – aby ti mohli udělat tuto transplantaci, aby tě vůbec mohli zachránit, ta musíš mít všechny ostatní orgány v určité kondici. A když nemáš, tak se transplantace nemůže udělat, protože dotyčný člověk by ji nepřežil. Takže nejdříve jsme udělali rozhodnutí, že operace ano, což bylo velmi těžké. A pak jsme prošli různými vyšetřeními, což byla další fáze, kdy jsme se děsili, jestli operace bude vůbec možná. A pan profesor říkal: „To je neuvěřitelné, vy máte všechno zdravé, jen srdce ne.“ Což bylo úžasné, protože se dostal do programu. A asi pět nebo šest měsíců jsme čekali, než se Juraj dostal do pořadí, a potom přes devět měsíců na správné srdce.

Martina: Pro vás jako umělce, přecitlivělé lidi, musí být také zvláštní pocit, že čekáte na cizí srdce.

Deana Jakubisková: Je to zvláštní.

Martina: Člověk čeká na něčí konec.

Deana Jakubisková: Ne, tak to úplně není. To mě potom vyškolilo, ale není to tak, že se čeká na něčí konec. Je to úplně zvláštní, jako bychom se s tím na začátku nedokázali ztotožnit, Juraj se ani nedokázal rozhodnout, jestli ano, nebo ne. Prošli jsme všemi těmito lidskými vnitřními cestami, ale najednou se dostaneš do polohy, kdy ti lékaři vysvětlí, že osud dárce není takový, že by mohl žít dál. Protože on vlastně umírá i tak, jen medicína a její pokrok dokázala, se souhlasem rodiny, prodloužit biologický život někomu jinému. Ale dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala.

Martina: Přemýšlím, co se člověku honí hlavou.

Deana Jakubisková: Trvalo mi dlouho, než jsem se s tímto výkladem ztotožnila, zracionálnila si to. Ale je to tak, a musím říct, že se mi stala krásná věc: dějí se mi neuvěřitelné věci. Přišla za mnou jedna kamarádka, že mě pozdravuje rodina.

Martina: Toho dárce?

Deana Jakubisková: Ano. Že jsou šťastní, že ho má Juraj.

Za Juraje se v době transplantace srdce modlili lidé z celého světa

Martina: To je život měnící zkušenost.

Deana Jakubisková: Ještě chci říct, že předtím, než to bylo celé připravené, tak Juraj už byl v takovém stádiu, že mu pan profesor říkal, že mu dají průtokovou trubici. A já jsem tehdy říkala: „Ale pane profesore, on nepřežije dvě operace.“ Ale řekli, že za týden k tomu budou muset přistoupit. A když ho na víkend posílali domu, tak mi ve čtvrtek večer volal, že ráno jde, že je to v pořádku. Takže to bylo velké štěstí.

A stala se další zvláštní věc. Celý čas po transplantaci přicházely SMS od úplně cizích lidí, které jsem v životě neviděla, že se za Juraje modlí. I ze světa, ze zahraničí. Za něj se fakt modlil celý svět. A musím říct, že když to skončilo, už mi nikdy takové SMS nepřišly, to je zvláštní. I pan kardinál Duka se za Juraje modlil, a já jsem přesvědčená, že to funguje, a hrozně to pomáhá.

Martina: Myslíš, že modlitba pomáhá? K tomu jsi také dospěla?

Deana Jakubisková: Ano.

Martina: To jsi věděla, nebo cítila vždy?

Deana Jakubisková: To je vývoj. Když jsi mladá, cítíš jen tu energii. Já jsem vždy byla takto osudově laděná.

Martina: Že to člověk strhne sám.

Deana Jakubisková: Ano, a myslíš si: to dám. A potom v životě projdeš spoustou milníků, událostí, komunikace a okolí, kde zjistíš, že jsou věci, které vlastně nedáš, protože se stanou i tak, a to tak, jak se mají stát. A tehdy jsem začala věřit. Vždy jsem věřila, že existuje „něco“. Že věříš, že svět existuje na energiích, na vyváženosti, že svět funguje na tom, že když ty máš víru, tak tvojí odměnou je, že tě víra naplní a zachrání a že ti víra pomůže.

Martina: Řekni mi, nenahlodalo tvou víru třeba to, že ještě v době čekání se ti stala tragédie? Doufám, že to ode mne nebudeš brát jako podraz, ale ještě v té době jsi měla autonehodu, při které zemřel chodec. To musí s jedním přece otřást. Juraj v nemocnici čeká na transplantaci srdce, a tobě se ještě stane taková věc.

Existují věci, které jsou nevysvětlitelné, a absolutně nesmazatelné, a zkušenosti s nimi, včetně emocí, jsou nepřenositelné

Deana Jakubisková: Na to ti povím: nenaloží na tebe víc, než uneseš.

Martina: Ale je to život měnící.

Deana Jakubisková: Já jsem si tehdy řekla: „Co ještě na mě naložíš? Co myslíš, že ještě unesu?“ Musím říct, nechci se o tom rozpovídat, existují věci, které jsou nejen nevysvětlitelné, ale absolutně nesmazatelné, a taková zkušenost a emoce jsou nepřenositelné. Člověk vlastně žije s věcmi, o kterých potom celý život přemýšlí, ale musí se s tím naučit žít.

Martina: Tak já tě teď nějak rozveselím. Když jsem se dívala na vaše společné filmy s Jurajem, tak musím říct, že vy opravdu nejste žádní troškaři, protože vaše projekty jsou obrovské, na české poměry naprosto megalomanské, ať už Báthory, nebo teď Perinbaba 2, ale i další a další filmy. Co je na těchto filmech pro tebe, jako pro producentku, nejtěžší? Co je nejtěžší v plnění snů? Protože já si neumím představit, že mám na hrbu něco za 300 milionů, na to jsem troškař, já bych to neumyslela, a neunesla bych to psychicky.

Deana Jakubisková: Já ti to povím. Všechno, co v životě zažiješ, všechno má nějaký důvod a smysl, a vytvoří to v tobě jakýsi pocit pokory. Ale pokory vůči světu, vůči životu i vůči tvým cílům. Ale tato pokora není v tom, že se upozadíš, ale v tom, že svůj cíl naplňuješ, pokorně na tom roky pracuješ, připravuješ to, věnuješ tomu celou svou bytost. A to je pokora. Protože říct si: „teď budeme nejlepší,“ to ne. Pokora je v tom, že na tom dlouhou dobu, milimetr po milimetru, pracuješ, aby byl výsledek takový, jaký myslíš, že bude nejlepší, a nejúžasnější, a jak si myslí režisér. Protože to je podpora pro režiséra, pro tvůrce, aby se mu splnilo to, co si natočil v té hlavě, když psal scénář.

Martina: On to vidí dopředu, že ano?

Deana Jakubisková: Juraj má dvě polohy, které mnozí úplně zaměňují, protože tomu nerozumí. Juraj napíše scénář a ví, jaký film bude natočen, vidí obrázky. A kreativitu a změnu používá na takzvané vylepšování toho, co už natočil v hlavě. A když potom otevřu scénář na nějakou scénu, tak zjistím, že to nezměnil, jen vylepšil, jen tak podoplňoval věci, a dodělal něco, co to posunulo k lepšímu. To je Juraj.

A jako producentka, abych ti odpověděla, musím říct, že mám vlastně velké dilema, protože jsem vnitřně jinak laděný člověk, než že to je o penězích. Vyvinulo se to tak, a já to tak vnímám, že peníze jsou prostředkem k tomu, aby vzniklo něco, o čem si myslím, že může být výjimečné, a může lidem přinést nějakou jinou kvalitu života, jinou hodnotu, jiné přemýšlení a cítění.

Juraj sbírá myšlenky z vesmíru

Martina: To, co říká tvůj muž, že umění má zbavovat lidi strachu ne jenom ze strachu, ale také ze života?

Deana Jakubisková: Ano.

Martina: Který je v tomto směru Jurajův nejlepší film?

Deana Jakubisková: To ti nedokážu říct, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, protože když se zpětně na ty filmy podívám, tak každý vznikl s nějakým názorem a pohledem na svět, který je dodnes, jak bych řekla, nadčasový a sdělitelný. Když jsme natočili „Lepší být bohatý a zdravý“, tak všichni říkali, že je to laciná komedie. Dneska se na to podíváš, a je tam úplně všechno, ještě i to, co se stane v Evropě. Tam jsou tak silné symboly, které se stále opakují a naplňují v dnešním moderním světě. A on to natočil v 91. roce. A když jsme to točili, tak kdo věděl, že se bude dělit republika? A tam to bylo na vztahu těch dvou žen, což byla metafora pro Československo. A nestalo se tak?

Takže ti nedokážu říct, který film je nejlepší, protože když se na to podíváš z té, nebo oné strany, tak pro mě je asi milníkem Tisíciletá včela, protože ta v československé kinematografii položila kámen. Pro mě je jedním z jeho nejúžasnějších filmů Zběhové a poutníci. Ten byl zavřen v trezoru, kde byla pečeť ministerstva kultury a ministerstva vnitra, a ani ministr kultury, ani ministr vnitra jeden bez druhého nemohli tento film vidět. A když jsem tento film po 21 letech viděla, byl o třech světových vojnách, tak je to stále o tom samém. Stále to funguje. Když se podíváš na Nejasnou zprávu o konci světa, jak to všechno ten Juraj věděl?

Martina: Rozumíš svému muži vždy? Nebo má prostě svůj svět, kam občas nikdo nemůže?

Deana Jakubisková: Já tomu říkám, že sbírá myšlenky z vesmíru. A já na něm miluji, že s vesmírem polemizuje, a já to cítím. A proto, ať natočí jakýkoliv film, tak je v té myšlence, filosofii nadčasovost. Může to být i komedie. Juraj diváka nenutí přemýšlet, filozofovat, neukazuje mu, co je správné. Nechá ho ty věci prožívat. A divák si v tom něco vezme, a pak vidí ten film o 10 let později, když si něco odžil, a najde tam něco jiného, protože to má jednu vrstvu, druhou, třetí, čtvrtou vrstvu, a v tom je to úžasné. V tom je ta výpovědní hodnota. Takže nevím.

Když jsme například natáčeli Báthory – byl to můj producentsky nejtěžší film, tak musím říct, že jsem se dostala do nejkomplikovanější situace, protože jsem neměla dobré zkušenosti s koproducenty. Tento film byl velmi finančně náročný, ale já jsem viděla, že to musíme dotáhnout do konce, i když koproducenti selhali. A když jsme to natočili, pročítala jsem si scénář, tak jsem říkala: „Bože.“ Nejvíce mě fascinovala třetí hlava, třetí příběh Turza s politickou pointou, proč to všechno dělal. To je to, co dodnes rezonuje, protože to není jen žánrový film. A my jsme nepoučitelní, děláme stále stejné chyby, stále se střetáváme s tím, že lidé propadnou moci peněz, a je jedno v jakém období, a jakou formu ty peníze mají, jestli to jsou pole a zámky, nebo papíry. To je pro nás neuvěřitelné poselství, a podle mě velmi silné.

Přála bych si, aby lidé začali vnímat věci, které dnes nevnímají, nebo které byly společností vytlačené na okraj lidského vnímání

Martina: Deano, máš naplněný život?

Deana Jakubisková: Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Vždy jsem přemýšlela o tom, jestli splním očekávání, které se ode mě očekává.

Martina: Kdo ho očekává? Čí očekávání?

Deana Jakubisková: Té úlohy a plánu, který je mi udělen. Jestli toto očekávání naplním.

Martina: Deano, poslední otázka. Co by sis ještě přála, co bys chtěla zažít, dosáhnout, vidět, dokázat?

Deana Jakubisková: Přála bych si, aby lidé začali vnímat věci, které dnes nevnímají, nebo které byly společností vytlačené na okraj lidského vnímání. Přála bych si, aby se vrátila energie vyváženého života, a aby to cítili i mladí, aby si uvědomili, že to je krásné a že život nikdy nebude jednoduchý. Život nikdy nebude jasný.

Vzpomínám, když mi Juraj řekl: „My jsme zažili 60. roky, hippie, a dneska je to životní zkušenost. Ale vždy se potom někam posouváš.“ To, kdyby si všichni uvědomili, že život nějak plyne, a že přináší stále nové, tak by byli v podstatě spokojenější, protože by viděli, i mladí, že je něco čeká. Já bych si přála, aby přišel hlad po vědomostech, po zkušenostech a po odhalování tak, jako archeologové odhalují naši historii. Aby i lidstvo začalo přemýšlet o své dávnověké minulosti, ne tisíc, nebo deset tisíc let, ale o tom, co tu bylo před 100 tisíci lety, jak tu lidé žili. Aby lidé přijímali ne informace, ale vnímali polemiku o této možnosti. Myslím, že toto lidstvo někam posune, a přála bych si malý sen, aby Jurajko ještě natočil nějaký film. A to je, Pane Bože, moje malé skromné přání. A toto je velké, celosvětové přání, jak za nás učili: Světu mír.

Martina: Deano, moc ti děkuji za tvůj otevřený rozhovor. Díky moc.

Deana Jakubisková: I já děkuji za pozvání a pozdravuji všechny posluchače. Přeji jim krásný den, krásné chvíle v životě a velký pokoj v duši, protože to je to nejdůležitější, co musíme mít – protože to je to smíření.

Martina: Když je člověk mladý, tak v okamžiku, kdy přestane plnit sny svých rodičů, tak má tendenci plnit si především své sny, ne sny někoho jiného. Ale kdy ti začalo více záležet na snech tvého muže?

Deana Jakubisková: Přemýšlím o tom, co říkáš, a máš pravdu. Je to asi přirozené a úžasné, a tak to má být, že když se člověk narodí, má své sny, začne si je plnit, a plní si je. A já, už když jsem měla tři roky, jsem měla sen, že budu herečka, a maminka na to velmi často vzpomínala. A v mladosti jsou sny vysoko postavené i ve chtění, uchopení života, štěstí a příležitosti. A když se ti podaří se tvým vysokým snům přiblížit, a naplnit je, tak si je kladeš stále vyšší a vyšší. A mně se v jedné chvíli zdálo, že jsem si řekla, že další sen v mé profesi a situaci je – divadlo změnit.

Martina: Že už není.

Deana Jakubisková: Že už není. V nějakém roce 1994, 1995 jsem se rozhodla, samozřejmě i pod vlivem Juraje a jeho snů, že se divadlo v 90. letech dostalo do takové úlohy, kdy se začaly dělat takové… A já jsem měla sen, že teď konečně budeme dělat úžasné divadlo, a všechno, co jsme nemohli dělat, a budeme mít myšlenky a budeme dělat avantgardy.

Martina: Trošku mi to připomíná to, co říkal Jaromír Hanzlík: „Divadlo nemohlo mluvit a mluvilo. Teď může mluvit, a říká něco?“ Je to ono?

Deana Jakubisková: Přesně. A já jsem pochopila, že tohle ne. Že toto já už nechci.

Martina: Napadla mě ještě jiná věc. Říkala jsem si, že když člověk podřídí své sny snům svého partnera, tak je to buď z velké lásky, nebo také proto, že jaksi nazře, že sny toho druhého dají světu více, než plnění jeho vlastních.

V 90. letech se divadlo i film velmi změnily. A tak jsem se rozhodla jít jinou cestou – začala jsem produkovat.

Deana Jakubisková: A to je strašně důležité, protože člověk vždy vychází ze sebe a ze svých met, které si stanovuje. A poté, co se mi toto stalo, tak jsme byli na Českých lvech, a když jsem viděla tu žeň českých týmů toho roku, tak jsem se otočila na Juraje, byla jsem rozpačitá, a řekla: „Proč ty netočíš, když se točí toto?“ A on říká: „Nemám rád producenty.“ A já jsem řekla: „A to je co?“ On říká: „Producent je ten, co jsme zažili s Němci, když jsme dělali ,Sedím na konári´.“ Tak říkám: „Aha.“ A tak jsem o tom přemýšlela a říkám: „Víš co? Máš producenta, já jsem se rozhodla, že budeš točit.“ A v roce 1995 jsem do půl roku stavěla stavbu na „Nejasnou zprávu o konci světa“. To bylo takovéto rozhodnutí, a myslím, že je strašně důležité, že člověk se musí rozhodnout. A to já mám. Že se v sekundě rozhodneš, a potom až později zjistíš, plynutím života…

Martina: Takže ty ses rozhodla, ale vysvětlení se dostavilo až s léty.

Deana Jakubisková: Později, až s léty.

Martina: A když si vzpomenula „Nejasnou zprávu o konci světa“, tak tam jsi hrála Veronu. Musím říct, že na „Nejasné zprávě“ jsme byli v kině s mým mužem, a tehdy si ho v té roli tak nesmírně zaujala, že potom šel nakoupit do Delvity, a tam tě potkal, jak nakupuješ, a vrátil se domů a říká mi: „Chápeš, ta Verona tlačí košík, jak to, že na to nemá lidi? Vždyť ona to zahrála tak…“ Opravdu, tehdy jsi ho okouzlila. A několikrát jsi zmínila, že jsi v divadle zažila jakési krásné feudální období, kdy jsi dostávala kytice, dopisy od ctitelů, a lidé ti pomáhali do kabátů. Řekni mi, to se ti tento svět tak snadno opouštěl? Tento svět feudálního divadelnictví, jak jsi říkala.

Deana Jakubisková: Bylo to spojené s tím vším, měli jsme v divadle kostymérky, maskérky, fungovali jsme na profesionální úrovni, a musím říct, že jsem měla štěstí, což bylo také dáno tím, jak jsem vypadala. A hrála jsem v Shakespearech, Moliérech, Williamsech, O’Neillech, ale nehrála jsem budovatelské postavy. Takže to všechno fungovalo v takovémto souzvuku, i co se týká divadelního prostředí, i toho, jak představení vypadala, a byla na vysoké úrovni, co se týká scény, kostýmů, všechno se vždy šilo, vyrábělo.

A vlastně v té chvíli naplníš určitou etapu, a musím říct, že tato etapa byla krásná, bylo to asi 12 sezón, a jsem ráda, že jsem to zažila. Myslím si, že to je asi nejkrásnější etapa v divadelním životě, jakou jsem zažila, a která se už nevrátí. A nevrátí se proto, protože tehdy měl běžný člověk k hercům a k divadlu větší úctu. Nemůžeš být sám, opuštěný umělec, a přesvědčovat diváka, který o to nemá zájem. Tehdy o to lidé měli zájem, lidé do divadla chodili, hledali tam různé věty, projev, a zázrak těch dvou a půl hodiny, a krásu, i s tou pauzou. Takže to byl obrat i pro ně, a to je to, co se z divadla vytratilo.

Martina: Takže už také máš své staré zlaté časy, kdy si říkáš: „Když jsem v divadle začínala, tak bylo všechno jiné.“

Muž a žena tvoří rovnováhu. Samec a samice, plus a mínus, jin a jang, to je princip života. Kdyby to pán Bůh chtěl jinak, tak jsme všichni samooplodnitelní. Zpochybňovat to povede ke katastrofě.

Deana Jakubisková: Nemyslím. Přinesla to doba, a doba v 90. letech nastrojila něco, čeho jsem si tehdy ani nevšimla, ale dneska tomu rozumím. Všechno zbourat, všechno. Ne změnit a vyvinout, ale zbourat. To je, myslím, to, co se stalo, a možná jsem od toho intuitivně ucukla, protože jsem člověk, který je konstruktivní, rád navazuje, má rád vývoj. To neznamená, že jste neomylní, že je to vždy správné. Nárazy k životu patří, ale člověk by měl jít napřed, stále by měl mít vnitřní poučení, měl by někam kráčet. A ty 90. roky byly, musím říct, úžasné, jak se říká, byla to velká jízda.

Martina: Ano. Říká se, že kdo si pamatuje devadesátky, ten je neprožil.

Deana Jakubisková: Ale musím říct, že potom se to začalo ubírat jinam, změnily se hodnoty, jako kdyby se vytratily, začali jsme se dostávat do situací, kdy jsme začali poslouchat věci, které zpochybňovaly základní podstatu vztahů mezi lidmi, vztahy v manželství, vztahy mezi mužem a ženou, existenci rovnováhy v přírodě a podobně. A myslím, že i my jsme udělali tehdy chybu, že jsme to okamžitě nezachytili. Ale byla to situace, kdy jsme si řekli: „To je generační úlet. A oni dozrají.“ Ale nedozráli, a to myslím, že je problém a vývoj, který mě dostal k Jurajovým snům, kdy jsem si řekla: „On má hodnoty. A mám velké štěstí, že mám vedle sebe člověka, který má pevné životní hodnoty a sny, má co říct a realizovat.“ A být součástí těchto snů je něco úžasného.

Martina: Ty trošku mateš tělem, protože působíš tak extenzivně, expresivně, trošku divoce, a zároveň když mluvíš o svém muži, tak to vypadá, jako že jsi vůči němu naprosto submisivní. Řekla jsi, že se proměnily vztahy mezi mužem a ženou – ale když vás dva člověk vidí vedle sebe, tak má pocit, že Juraj doma nemá velké slovo, a přesto se tváříš, že vlastně sloužíš.

Deana Jakubisková: To je pro mě velmi jednoduché, ale může být trošku komplikovanější to vysvětlit. Už staří Egypťané ve svých bájích mají symbol ženství a symbol mužství. Byl to Osiris a Isis, plus i mínus, maskulinní i femininní stránka. Vždy to byl muž a žena, a to je princip života. Kdyby to pán Bůh chtěl jinak, tak jsme všichni samooplodnitelní. Ale je muž a žena, tato rovnováha je v celé přírodě, samec a samice, plus a mínus, jin a jang, takže rovnováha života je velmi důležitá.

Takže když je někdo hlučnější a energičtější, a je to vidět na povrchu, tak to může být uvnitř jinak. Uvnitř musí dojít ve vztahu, v přírodě, i ve společnosti k vyrovnání plus a mínus, vyrovnání mužské energie s ženskou. A to není jen o pohlaví, ale mužská a ženská energie dělá rovnováhu života na Zemi, a to je neuvěřitelné. A pro mě je fascinující, že právě ti, kteří zachraňují planetu, tuto rovnováhu a polaritu dvou energií na celé zeměkouli ruší, takže na Zemi přijdou katastrofy.

Martina: Jak se to, co teď říkáš, pojí se současnými 60 pohlavími?

Deana Jakubisková: To je to, o čem hovořím. Je to velký nesmysl. Nikdy v životě nic jiného nebude existovat, jen plus a mínus, na tom je postavený celý svět. Mužská a ženská energie, plus a mínus. A kdyby to bylo plus a plus, mínus a mínus, tak plus a plus je mínus, a mínus a mínus je plus. Musí to být v rovnováze.

Martina: Mínus a mínus je mínus.

Deana Jakubisková: Mínus a mínus je plus. To jsou věci, které musíte v životě respektovat. Ty jsi začala naším manželstvím: tak když jsem byla velká diva, tak mě můj muž poznal, a vybral si mě. Já sice říkám, že jsem si já vybrala jeho, a on tvrdí, že se bránil, a říkal krásnou větu, že muži jsou dobyvatelé, i když se brání. Ale já jsem se za 3, 4 roky v manželství naučila, a to asi musíte mít trochu v sobě, respektovat rovnováhu, respektovat to, že Juraj nemusí tolik mluvit. On mi vždy nechal prostor, takže já jsem všechno emotivně vysvětlila, vykřičela do světa – a on pak jen tak sedí, kreslí si a poví: „Miláčku, neber to tak dramaticky. Je to i trošku jinak. A myslím, že je to tak. “ A většinou má pravdu. To vás naučí život, a to je ten respekt. Respekt ve vztahu není o tom, že respektujete jen názory, ale také o tom, že respektuješ muže jako muže, protože víš, že to je stoický bod v domácnosti.

Ve vztahu je důležitý vzájemný respekt ženské a mužské energie

Martina: A co na to tvé ego? Protože sama říkáš, že vy dva jste oheň a voda. Ale navzájem jste se neuhasili. Protože ty jako excentrická herečka v tom dobrém, i v negativním, co to s sebou nese, musíš mít vysportované ego. A tvůj muž jako režisér, který má v jednu chvíli na place třeba 400 lidí, musí mít ještě zbytnělejší ego. Jak se to podařilo propojit, že oba žijete, a stále spolupracujete?

Deana Jakubisková: Je to asi respekt mužské a ženské energie, že to máme vyrovnané. My si vyměňujeme názory – tedy já se pohádám, on se pohádá, ale vždy v tom vztahu existují určité hranice, kde 100 procent není 100 procent, ale respektujeme post toho druhého, i když to někdy nevyhovuje. To je asi tento způsob života. Samozřejmě já také mám ego, protože mám pod sebou na natáčení stovky lidí, a to není ani tak o egu, ale spíše o autoritě, než o egu. A Juraj samozřejmě má autoritu. Už to máme sehrané, a já řeším konfliktnější situace.

Martina: Jsi zlý policajt.

Deana Jakubisková: Státní čarodějnice. On má jednu úžasnou vlastnost v tvorbě, a vůbec ve spolupráci, takže kdo s ním pracuje, je z toho trochu zmatený, a to, že netrvá na věcech extrovertním způsobem. Já vždy říkám: „On si tiše trvá na svém, a když to nedostane, tak stále.“

Martina: Neskončí.

Deana Jakubisková: Takže já zkracuji čas. Řeknu: „Prosím vás, udělejte to, je zbytečné to prodlužovat.“ Neboť já už doma vidím, že to tak je, tak ježíšmarjá dobře, nebo to bude trvat ještě týden. Ale toto si myslím. Stále je to v polaritě dvou energií. A i když se mluví o pohlavích, teď se k tomu trošku vrátíme, tak to je povrch. My si tu teď něco přišijeme, odešijeme, něco dáme nějak jinak, já se rozhodnu, že se jinak obleču, a už jsme jiní, to všechno je povrch. Podstata je ve vnitřku, a tam musí být člověk srovnaný a vyrovnaný, a potom ví, kdo je, a je úplně jedno, co má oblečené, co má na sobě, nebo co si kam dopřišije.

Děti dnes neumí spojovat informace. Neumí skoro psát. Nebojují za svobodu, ale za své zotročení.

Martina: Necítíš se v současné době, se vším, co s sebou nese, trochu cize? Nebo sis na to zvykla, pozoruješ to, díváš se na ty proměny, na to, co jsi tak hezky pojmenovala, že když se to začalo měnit, tak jsme si mysleli, že si děti hrají, a najednou děti šéfují?

Deana Jakubisková: Jediný problém pro mě je, a je to smutné zjištění, že v tom věku, v jakém jsou, jsme byli méně manipulovatelní, co se týká svobody.

Martina: Jak si to vysvětluješ, čím to je? Vždyť mají více informací, možností, informace ve vteřině.

Deana Jakubisková: Jen informace.

Martina: A co jim podle tebe chybí?

Deana Jakubisková: Jít do hloubky. Nikdo je nevede k tomu, aby informace spojovaly, ony je jen přijímají, a je to všechno ve zkratce. Všechno je jen v jednoduchých větách, takž když si to přečtou, tak to tak musí převzít, protože tam není žádná polemika, nebo že by to mohlo být i jinak.

Martina: Trezor na názory.

Deana Jakubisková: Tak, a to je celý problém. Však už dneska ani neumí gramatiku, neumí psát a tvrdí, že budou psát paličkovým písmem, což znamená, že už je úplně ohrožena vnitřní inteligence. Oni prostě jen přijímají zkratky, a proto jsou lehčeji manipulovatelní. Slyšela jsem krásnou větu, a ztotožnila jsem se s ní. Že když jsme se v těch 90. letech tak utrhli, tak jsme bojovali za to, abychom byli svobodné bytosti. A dneska si myslím, že jsme byli vždy o hodně svobodnější, a dnešní děti, které se ohánějí formálními poučkami o svobodě, nebojují za svobodu, ale za své zotročení.

Když zažiješ skutečné umění třeba i po tisíci letech po jeho vzniku, tak tě to zasáhne

Martina: Asi jsem to neslyšela říct lépe a výstižněji, děkuji ti za to, Deano. Když se ještě podívám na další části tvého života, tak ty se neustále se svým mužem učíš v oblasti umění, a v tom se doba také velmi změnila. Řekni mi, rozumíš současnému umění? Chápeš, co chce dnes umění říkat? Je to velmi zjednodušující otázka, ale asi rozumíš, kam tím směřuji.

Deana Jakubisková: Rozumím ti. Já si totiž myslím, že umění je buď umění, nebo něco, co se jako umění tváří, a hraje si na to. Umění je to, co je v celé evropské, staré antické, řecké a egyptské historii. Co zasáhne lidskou duši, co přetrvá. Ať už je to architektura, nebo malby na stěnách, antická dramata, které se dodnes hrají v divadle. A potom je sezónní umění, o kterém se říká, že to je umění, ale není to umění. Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti, to je umění, to je něco, že když přijdeš za 400, 500, 1000, 2000, za 10 tisíc let, postavíš se tam, a podíváš se na to, tak tě to najednou zasáhne. To je umění.

Martina: Mně se asi velmi líbí definice, že umění je to, co světskými prostředky dosahuje existenci boží. Tato definice mě oslovila a říkám si: Toto ano, to člověk může cítit v Sixtinské kapli. Ale je to jaksi závažné. A pak je tu třeba krkající autobus, a to je taková hezká, milá legrace, a lidé jsou za to ochotni zaplatit miliony. Říká se tomu moderní umění. Oslovuje tě to?

Deana Jakubisková: Musím říct, že ne. Neoslovuje mě to. Ale pozor, i v moderním umění je umění, ale toto, co jsi jmenovala, to ne. Jednou jsem mluvila s jedním mladým výtvarníkem, který mi ukazoval kubistický obraz. Podívala jsem se na to, a on mi to vysvětloval. A neříkám, že to nemělo barvu a podobně, ale vlastně mě to neoslovilo. Tak jsme potom mluvili, a já jsem říkala něco jako: „Uměl byste namalovat portrét?“ A on říká: „Ne, já jsem moderní umělec.“ A já jsem na to řekla: „Víte, i Picasso, než namaloval ženu v trojúhelnících, ji nejdříve uměl namalovat realisticky. Protože když by ji neuměl namalovat realisticky, nikdo by z trojúhelníků potom nepochopil, že je to žena.“

Martina: To mi připomíná historku tvého muže, který pro Báthory potřeboval ve stylu Caravaggia namalovat obrazy, portréty herců, kteří hráli v hlavních rolích. A tak přišel na vysokou výtvarnou školu, a poprosil studenty, jestli by byli tak hodní, a namalovali to ve stylu Caravaggia.

Deana Jakubisková: …okopírovali z fotografie, které jsme nafotili.

Martina: …a oni řekli, že tohle opravdu nikdo neumí. A tak si musel nakonec všechny portréty namalovat sám.

Deana Jakubisková: Ano, i skici a všechno. Toto je jedna věc, ale podstatou moderního umění je, že umělec, každý umělec, i herec, musí projít technikou. Nejprve se musí naučit mluvit, chodit, prostě všechno. A ve výtvarném umění je to stejné. Musí se naučit malovat realisticky, a potom můžou experimentovat. A my jsme se dostali do doby, kde všichni experimentují, ale nikdo nepozná podstatu. Nikdo se nepřiblíží k podstatě umění. A proto říkám, že i v moderním umění jsou umělci, ale to jsou přesně ti, kteří podstatu poznali a uchopili.

Úcta neznamená, že někdo někomu podlézá. Je to uznání vnitřních hodnot druhého člověka, i když s ním nesouhlasíte.

Martina: Deano, jaké jsou okamžiky, záležitosti, věci, které ti změnily život? Milníky tvého života?

Deana Jakubisková: Toho je velmi. Když bych začala od prvních milníků, tak bychom museli do hluboké historie, jestli můžeme. Jedním z největších milníků byl můj otec, se kterým, i když jsem s ním nevyrůstala úplně dennodenně, velmi ovlivnil můj život svými názory, postoji – a životním postojem. Druhým velkým milníkem v mém životě byla moje babička. Byla to dáma, která ještě v 76 letech pracovala, a chodila do Divína na kafíčko. Stará škola, ale nesmírně moudrá.

A musím říct, že jsme v mladosti byli už moderní, už jsme svět viděli jinak, než ti starší. Takže jsme byli jacísi rebelové, což přísluší tomu věku. Ale babička mi vždy s velkou noblesou udělala čaj, jakože se setkaly dvě dámy, a bylo to krásné, a tímto způsobem mě vlastně nutila chovat se jako dáma i v mladém věku, což mi do života prospělo. A potom říkala své názory, ale netrvala na tom, abych je přijala. O životě, o tom, jak to je, a jak to není, jak měla vztah s mým dědečkem. Až po desítkách roků jsem sporadicky vzpomínala, co mi babička říkala. A že měla pravdu.

To je podle mě něco úžasného, takový kontakt s generačními odstupy. V tom věku nikdy nemůžete přijmout jejich názory, nikdy, to je přirozené a správné. Ale je důležité, a to je to, co se dnes také vytratilo, že když jsem se svojí babičkou nesouhlasila, a i jsem jí to řekla, tak jsme o tom nějak diskutovaly, ale byla tam hranice, přes kterou jsem přirozeně nešla.

Martina: Úcta.

Deana Jakubisková: Ano, to je další pevný bod v životě, který se ztrácí, protože když máte úctu ke své babičce, tak máte úctu k učiteli, k nadřízenému, ke svým dětem, protože i to jsou bytosti, a k manželovi. Základní lidská úcta je vlastně oceněním toho, že daný člověk má hodnotu. Úcta není to, co si stále myslíme, tedy že někdo podlézá. To se lidé mýlí. Úcta znamená, že vnitřně uznáte hodnoty druhého člověka, a i když s ním nesouhlasíte, nebo v něčem nesouhlasíte. A toto se vytratilo, nebo vytrácí, abych byla spravedlivější. A kolikrát, když máme děti, už jsem si prožila dvě puberty, vzdory a všechno, tak jsem vždy přemýšlela o tom, že i my jsme měli jiné názory, i my jsme byli rebelové, byli jsme v opozici, ale nikdy to nebylo tak, že bychom to vynulovali, zrušili.

Martina: Myslíš hierarchii?

Deana Jakubisková: Ani ne hierarchii, neboť už vůbec není důležité, co rodič, nebo učitel říká, alespoň jsme si to vyslechli, alespoň jsme měli pocit, že je to jinak. Ale když to vyslechneš, nebo přečteš, když si s tím člověkem promluvíš, polemizuješ s ním, tak se přeci jen něco nachytá, a někdy si řekneš: „Hm,“ ne úplně, neboť v tom věku nikdy ne úplně, ale: „něco na tom může být.“

Martina: Deano, já ti moc děkuji za tvůj otevřený rozhovor, a jsem moc ráda, že už zítra se mohou naši posluchači těšit na druhý díl. Díky moc.

Deana Jakubisková: Já děkuji za pozvání. Pozdravuji všechny posluchače.

Martina: Pojďme se vydat do Maďarska, protože naše eurokomisařka, Věra Jourová, prohlásila, že maďarský premiér vytváří nemocnou demokracii, a ty jsi naopak prohlásila, že se stydíš za Věru Jourovou. To už je hodně osobní. Proč? Proč konkrétně? Vím, že už jsi na toto téma řekla pár věcí, ale proč konkrétně za ni, protože ona je tam přeci jen, i když je eurokomisařka, kolečkem v soukolí?

Jana Zwyrtek Hamplová: Z koleček v soukolí mám nesmírný strach, protože vím, že jedno kolečko v soukolí může spustit celé vozidlo. Některé výroky paní Jourové sleduji už delší dobu, neupírám jí, že je to nepochybně velmi pracovitá žena, a taková prý byla i dříve v jiných funkcích v České republice. Možná tato pracovitost začala někomu překážet, tak říkám, že tam, kde je nyní, byla uklizena, aby zmizela z české politické scény, a to není jenom můj názor. Tak jsem si tehdy říkala, že tam třeba nějaká takováto žena, která umí vzít za práci, bude co platná. Ale ona velmi brzy zapomněla, nevím z jakého důvodu, jestli je to otázka funkce, ega, nebo otázka finančních statků, které jsou s tím spojeny, kdy komisař má, tuším, dvojnásobný plat, než prezident ČR a podobně. A ono je asi potom těžké říct si: „Vzdám se toho ve prospěch nějakých ušlechtilých myšlenek,“ protože tím pádem, kdyby přestala zpívat bruselskou píseň, tak se jí zbaví, a skončí opět v ČR, nebo Bůh ví kde. Takže mi vadí, že tito lidé, kteří v podstatě ani nejsou nikým zvoleni, si dovolí to, co v tomto konkrétním případě.

I když se od toho odosobním, tak tato konkrétní věc byla těžký přestřel. Jak může nikým nevolený člověk kritizovat zástupce svébytné evropské demokratické země, kárat, že tam jejich premiér vyrábí nemocnou demokracii? Nakonec jsem říkala, že je dobře, že to řekla, protože to maďarský národ ještě více semkne. Oni jsou teď hodně kolem Orbána semknuti a nenechávají si diktovat Bruselem – až třeba opravdu na hranici konfliktu. On se s nimi moc nepáře, dělá to po svém, protože říká: „Já hájím maďarský lid,“ a ono to tak nakonec stejně skončí.

U nás by to tak mělo být také tak, hájit si své zájmy, a tam, kde je to dobré, se spojit proti vnějšímu světu. Ale v EU je to spíše naopak, nespojíme se proti vnějšímu světu, ale vnitřně diktujeme podmínky a pravidla, o které nikdo nestojí, která nikdo nechce. Každá země má jinou historii, a je velmi vidět rozdíl mezi zeměmi, které prošly socialismem, a těmi druhými, to nás velmi odlišuje, a tvrdím, že máme více zkušeností než Západ, takže oni by se měli učit od nás, a ne my od nich.

A mám pocit, že bychom se trošku měli nechat Orbánem inspirovat, a začít to tak dělat i v ČR. Proto jsem ten blog končila tím, že nikoli pan Orbán měl navrhovat, aby Jourová odstoupila, ale měl to navrhnout pan premiér Babiš, protože ona nám tam dělá opravdu ostudu. Jeden komisař, který, jak jsi správně řekla, je tam jedním kolečkem v soukolí, zaútočil takto zásadně na demokratickou zemi, na premiéra zvoleného v demokratických volbách. Kdyby to bylo naopak, kdyby nějaká francouzská komisařka zaútočila na pana Babiše, tak by to také třeba náš pan premiér vnímal jinak, ale měla bych k tomu naprosto stejný postoj, bez ohledu na osobu pana Babiše, protože nebude nějaká francouzská komisařka útočit na svébytného českého premiéra vzešlého z voleb. To je základní princip. Takže to se mi opravdu nelíbilo, proto jsem záměrně zvolila vyjadřovací zkratku, že boj těchto evropských komisařů spočívá v tom, že takto pojatá demokracie rovná se evropská diktatura.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, když odmyslím od toho, co Věra Jourová řekla o maďarském premiérovi, a podívám se na to, jakým způsobem hájí naše zájmy, jak vnímáš, a musím říct, že ne všechny věci, které se tam dějí, jsem schopna sledovat, takže mi potom utkví možná trochu povrchně, že to byla ona, kdo nedoporučil, aby byla zrušena dvojí kvalita potravin, protože Češi zjevně milují masokostní separát. Co si myslet o tomto kroku? Je to tak, že je to tam natolik složité, že my už vidíme jenom špičku ledovce, a vlastně tomu nemůžeme rozumět, nebo je důležitý výsledek, tedy, že v Německu a ve Francii jsou stále kvalitnější potraviny, než třeba u nás?

Jana Zwyrtek Hamplová: Třeba máme jiné žaludky, těžko říct. Řeknu to takto: to, že je to složité, je podle mého názoru děláno záměrně. Takto jsou i u nás bohužel někdy dělány zákony, aby běžný Čech neporozuměl, a pak se ztrácel. Takže složitost, formalismus a administrativní náročnost jsou zbraně všech diktátorů, protože to oslabuje lid. Jak je něco příliš jednoduché, tak si lidé sami umí vydobýt své. Takže složitý právní řád je stejně zákeřný, jako složitá pravidla a fungování EU.

Chtěl bych vidět někoho, kdo jim tady rozumí, a přiznám, že já ne, byť jsem mírně poučenější, než běžný občan, protože to fakt sleduji, byla jsem se tam i podívat, a mluvila jsem tam s řadou lidí. Takže chci říct, že já bych to otočila: pokud by nějaký posluchač našel nějaký akt Věry Jourové, kterým hájila zájmy ČR, tak mu pošlu svou sbírku poezie, protože podle mě ji nenajde. Já sama jsem hledala, když jsem se připravovala na tento rozhovor, a i když jsem psala ten blog, protože se také připravuji, než v uvozovkách zaútočím. Věra Jourová se stylizovala do role kazatele, a káže ČR jako šéf svým podřízeným. Upozorňuje nás. Jak říkám, její ego přesahuje realitu, a ona tomu těžce podlehla, což potom člověka ovlivňuje. A neznám, neuvědomuji si nic, kdy by vystoupila, a řekla: „Ne, já jsem proti tomu. To poškozuje zájmy nejen ČR, odkud pocházím, ale třeba i zájmy jiných zemí.“ Stále jsem od ní slyšela: „To děláte špatně! Takhle to nemůže být! Maďarská demokracie je nemocná!“

A já nemám ráda lidi, kteří si myslí, že všechno vědí, všude byli, a jsou nejchytřejší. Já sama o sobě velmi často pochybuji, konzultuji určité názory s kolegy, jestli mám správný názor, když jdu třeba k ústavnímu soudu. A tvrdím, že pochybovat je správné, a ti, co všechno ví, všude byli dvakrát, jsou nebezpeční, protože svou představu diktují. Takže jsem opravdu nenašla nic, co jsem dva, tři roky zpátky sledovala, vygooglila, kde bych mohla říct: „Paní Jourová, to se vám podařilo.“ To opravdu ne.

Dvojí právo, třeba sňatky se sedmiletými dívkami, je špatně. Tady má platit evropské právo, křesťanské hodnoty. Komu se to nelíbí, ať jde.

Martina: Evropská komise nedávno zveřejnila zprávu, ve které konstatuje, že vývoj v Polsku a Maďarsku vzbuzuje vážné obavy. Všichni si ještě pamatujeme neobyčejně silnou kritiku za zákon, který dal premiérovi mimořádné pravomoci na zvládnutí koronavirové krize, aby se po pár měsících usilovného vyšetřování zjistilo, že Maďarsko nic neporušilo, a všechno bylo demokratické. Myslíš, že kritikům jde opravdu o to, aby se všichni Maďaři měli dobře, nebo je to tak, že neustále, léta, šijí třeba do Maďarska právě proto, že Maďarsko je svébytné a vzpurné?

Jana Zwyrtek Hamplová: Těmto kritikům, a hledačům chyb, nejde vůbec o maďarský lid. Jde jim o to, že tam mají nepohodlného premiéra, který je schopen se jim postavit, a chtějí se ho zbavit tím, že pořád hledají další věci, a chtějí tak vzbudit takový dojem, třeba i únavou ostatních zemí, abychom přijali, že v Maďarsku je něco špatně, protože se o tom pořád píše a mluví. Tím neříkám, že Orbán musí být bez chyby, ale v určitou chvíli, kdy je země ohrožena, už to někdo řekl, ale nemohu si vzpomenout, kdo, může zemi zachránit osvícený diktátor. V tomto směru pojem „diktátor“ vnímám jako pozitivní slovo a Orbána vidím jako člověka, který pochopil, čím vším EU ohrožuje jeho zemi, a postavil se tomu.

A podotkla bych zde, že je to také Polsko, za chvilku to bude ČR. Slovensko je teď trochu uhlazeno paní prezidentkou, ale v podstatě kritika směřuje vůči zemím bývalého východního bloku. Ale já tvrdím, že my jsme zkušenější, než tito kritici ze Západu. Máme za sebou mnohem více negativních zkušeností. Kde byli oni, když my jsme tady měli ruská vojska? Kde byli, když tady byl únor 1948, a nechci už připomínat, že nás prodali v Mnichově. Takže my máme více zkušeností, a oni by se měli učit od nás, ale oni se naopak snaží učit nás demokracii po jejich. Ale podívejme se, jak to funguje, co se v těch zemích děje? Oni nejsou schopni čelit ani vsuvkám do práva. Teď jsem četla na seriózních serverech, jak říkají tito demokraté, jak Německo není schopné zvládat sňatky s nezletilými. Probůh, co to je? My tady budeme připouštět, že si muži budou brát sedmi, osmileté dívky za ženy? A Němci si s tím nejsou schopni poradit, protože byli zaskočeni tím, že se s nimi nikdo nebaví, a ti co přišli, si tam dělají, co chtějí?

Martina: A to je pak existence dvojího práva.

Jana Zwyrtek Hamplová: Dvojí právo je špatně. Tady má platit evropské právo, křesťanské hodnoty. Komu se to nelíbí, ať jde. Prostě žádná jiná cesta není – a Orbán to říká. On se jim nehodí, a já už nechci domýšlet další spekulace, kdo za tím je. Teď jsem zachytila, že někde na jihu zachytili 40 aktivistů, kteří napomáhali pašerákům lidí, tak mě napadlo první slovo – „konečně“. To je jenom střípek, bohužel to mělo přijít o rok, dva dříve. Takže EU místo toho, aby se starala o obranu Evropy, tak Evropu rozkládá, a podle mě ji rozloží. A pokud jednou EU vznikne znovu, tak bude úplně jiná, ale napřed musí přijít fáze rozpadu, rozkladu, a pak možná… Ale po této zkušenosti jinak.

Není možné, aby někdo, kdo má jinou barvu pleti, dostal mírnější trest, protože se v této společnosti cítil špatně. To je cesta do pekel.

Martina: Ty jsi řekla, že jsi pro, aby naše země vypověděla Lisabonskou smlouvu. To zatím ale prakticky nemá mezi politiky žádnou podporu, takže to nevypadá příliš reálně. Nebo se mýlím? Myslíš, že od doby, kdy si toto řekla, se už vztah politiků vůči Lisabonské smlouvě proměnil?

Jana Zwyrtek Hamplová: Zatím jsou slyšet jakési střípky, takže bych to nepřeceňovala. Ale podle mého názoru dojde k nějakým razantnějším krokům vůči EU tehdy, až si o to řekne ulice, a pak politici, protože ucítí, že ulici potřebují, začnou tato slova opakovat. Politici to jako první nevysloví. Podle mě to v určitou chvíli, až to přesáhne únosnou mez, vysloví lidé. Už je to na hraně s imigranty. My máme štěstí, že o nás nestojí, děkujme bohu, že směřují do jiných zemí, ale jsme na hranici.

Martina: Hlavně ve spojené Evropě je to jenom…

Jana Zwyrtek Hamplová: Hlavně ve spojené Evropě je hranice jenom čára na mapě.

Martina: Ano, jako když si při pádu z mrakodrapu v pátém patře říkáme: Ještě dobré.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, přesně tak. Nemám ráda dvojí metr, a jako právnička, což je trochu deformace, sleduji kauzy, kolik dostane nějaký příchozí za znásilnění, jaký vzbudilo obrovský rozruch rabování a ničení majetku, že jeden policista udělal chybu vůči příslušníku tmavého etnika. Mimochodem člověka, který měl těžké problémy se zákonem, což neopravňovalo zásah daného policisty, ale byl to jeden případ. Média mlčí vůči tomu, co se něco děje bílému etniku, bílým lidem, kteří jsou také terčem násilných činů. Ženy jsou znásilňovány, a tyto kauzy nejsou v rámci celého světa prezentovány. Nemám ráda diskriminaci jakoukoliv, ani pozitivní, ani negativní.

Martina: Diskriminace je diskriminace.

Jana Zwyrtek Hamplová: Diskriminace je jeden pojem, přívlastky to úplně ničí. Prostě kdo nechce pracovat, ať nejí, kdo udělá zločin, ať je trestán bez ohledu na jakoukoliv rasu. Kdo přijde do země, musí ctít její zákony. Nemohou existovat vyloučené lokality, kde platí probůh jiné zákony, to tady můžeme mít za chvilku 4, 5 právních řádů. Vždyť se z toho zblázníme. Jak říkám, vrátila bych se ke svobodě slova. Když potom tyto myšlenky člověk říká, tak se to bere jako něco špatného. Takže se v podstatě zakazuje pravda, kterou lidé vidí, akorát si říkají: „Bojíme se to psát na sociální sítě, aby nás nezablokovali.

Martina: To znamená, myslíš si, že se v zemích EU měří dvojím metrem?

Jana Zwyrtek Hamplová: Samozřejmě, už několik let, a čím dál více se ještě k tomu začíná tvrdit, že to je normální. Není normální, aby se umožňovaly sňatky, o kterých jsem mluvila, tomu porozumí každý. Nebo aby někdo, kdo má jinou barvu pleti, byl stíhám mírněji, protože se v této společnosti cítil nějak špatně, takže zaslouží menší trest. To je špatně, je to cesta do pekel. Něco jiného je, když něco řekne příslušník menšiny, něco jiného je, když to řekne příslušník většiny. Tvrdím, že jak příslušník menšiny, tak většiny, má mít naprosto stejná práva, ale pozor, i stejné povinnosti. Musí respektovat právní řád, soudy a tak dále, musí se měřit stejným metrem.

Pokud teď už čtu, že se v Německu uznává, že muž může mít více manželek, a neví, co mají dělat se sňatky s holčičkami, tak to jsou tak bezradní? Nebo si neumí udržet svůj pořádek? Takže říkám, děkuji Bohu, že se toto zatím netýká ČR, zatím. To, co mi píšou známí, a i to, co se zveřejňuje o tom, co se může dít v těchto zónách v Německu a v Anglii, mi vůbec hlava nebere. V podstatě svou Evropu necháváme tímto způsobem ovládat jinou skupinou lidí, která tady nemá co dělat, a ani se o tom nesmí mluvit, což mi vadí. A jsme zpátky u svobody slova. A to mi prostě vadí. Dvojí metr mi vadí.

Evropská unie si usurpuje právo na jedinou pravdu, což je v bleděmodrém vláda jedné strany. A to je diktatura. Pokud se tomu členské státy nevzepřou, tak Pán Bůh s námi.

Martina: O Istanbulské úmluvě jsi prohlásila, že je to zlo pro každého Evropana. To už jsou poměrně silná slova. Proč především?

Jana Zwyrtek Hamplová: Proč především? Protože nám bere svobody. Řeknu to takto: Když soudruzi kdysi udělali ústavu, kde zakotvili vládu jedné strany, tak toto je v bleděmodrém totéž, akorát to nazýváme jinak. To v podstatě souvisí se vším, o čem hovořím, že Evropa reaguje jako bývalí soudruzi, že si formou těchto zákonodárných iniciativ chtějí uzurpovat právo na jedinou pravdu. A to není možné, protože to je potom diktatura, a pokud se tomu nevzepřou členské státy, tak Bůh s námi. To dokumentuje to, co jsem říkala, že Evropa namísto toho, aby se snažila reagovat na vnější vztahy s Čínou, s Amerikou, aby chránila své vnější hranice a posílila evropskou hospodářskou spolupráci, tak se zabývá direktivy dovnitř Unie.

Já jsem pořád čekala, že když vstoupíme do Unie, tak to bude, když to teď řeknu velmi lidově, parta evropských států, která bude spolupracovat, bychom ustáli hospodářský souboj s Čínou, s Amerikou, abychom perfektně zvládli hospodářství, aby všichni měli stejně kvalitní potraviny a podobně. Aby spolupracovaly země, které mají přístup k moři, se zeměmi, které ho nemají. Ale všimněte si, že veškeré akty Evropy nejdou navenek, ale dovnitř. Prostě teď musíme uzurpovat evropskou, neboli bruselskou moc, a úplně jsme zapomněli na bezpečnost, na vnější hranice, na hospodářství, čím dál více se tady roztahují různí jiní. Proto mi interní předpisy tohoto typu vadí. Namísto abychom uzavírali společenství, která nás ochrání navenek, tak Evropa, která už to dávno není Rychlými šípy, ale Bratrstvem kočičí pracky, tvoří právní předpisy, kterými diktuje svým členům. Takže proto jsem proti těmto druhům předpisů, které odebírají samostatnost členským zemím.

Martina: Když jsi prohlásila, že Istanbulská smlouva je zlo pro každého Evropana, tak jsi jedním dechem dodala, že je nutné klást otázku, kdo a proč se nám snaží namluvit opak? Už je to nějaký ten pátek, co jsi toto řekla, tak už jsi přišla na cui bono?

Jana Zwyrtek Hamplová: Domnívám se, že tím, kdo se nám snaží namluvit opak, je bruselská byrokracie, které se tam tak krásně daří, kteří tam mají tak krásné platy, kteří mají moc, nemusí zas tak moc pracovat, jenom vymýšlet takové, pardon, zhovadilosti, a žijí na náš úrok, na úrok všech, kteří na to v Evropě vyděláváme.

A my toto někdy známe v malém. Někdy se mohou podobně občané dívat i na svého starostu, že oni tam za naše peníze nic nedělají, pokud za nimi není něco vidět. Kdybych zastavila na ulici běžného občana a řekla: „Prosím vás, víte o něčem, co pro nás udělal Brusel?“ Tak na mě budou koukat a budou říkat: „Jestli máme stejně velké brambory. A něco bylo zakázáno, že? Nemáme rum.“ To vám řekne každý, protože to bylo zakázané.

Obdivuji starosty, kteří dávají na své domy cedulky: „Tento projekt nebyl realizován z prostředků EU.“ Máme takové.

Martina: To je, myslím, asi trošku zjednodušené.

Jana Zwyrtek Hamplová: Je to velmi zjednodušené, ale nevím, co by mi řekl běžný občan na otázku: Co nám Brusel přinesl? Zrušení hranic.

Martina: Když projíždím nebo procházím naší zemí, tak vidím pomníčky, že tento úsek silnice byl opraven s pomocí toho a toho fondu. Tento rybník byl vybudován z toho a toho fondu, tak třeba tohle?

Jana Zwyrtek Hamplová: Dotace – tak to bychom tady mohli být další hodinu. Dotace považuji za absolutní nástroj zla. Obdivuji starosty, kteří dávají na své domy cedulky: „Tento projekt nebyl realizován z prostředků EU.“ Máme takové.

Martina: Také jsem jich cestou pár našla.

Jana Zwyrtek Hamplová: Protože se domnívám, že tímto nás EU tak trochu drží v šachu, a to tak, že si to ani neumíme představit. Zastupuji řadu dotačních kauz, a to, co takto EU takzvaně dá, je potom tvrdě vykoupeno poslušností. A když vezmu, kolik dotací potom chtějí zpátky za každou sebemenší chybičku, a k tomu lichvářských 100 procent penále. Mám malou obec, která dostala dotaci 40 milionů korun. Má 240 obyvatel, měla rozpočet milion. Nějak se ji to nevyvedlo, bodejť by se ji to vyvedlo, když tam mají jednoho starostu a jednu úřednici. Přesto jim dotaci velkoryse dali, a teď chtějí 40 milionů dotace zpátky, a 40 milionů penále. 100 procent penále, tedy 80 milionů korun.

Martina: Tak to je další bankrot.

Jana Zwyrtek Hamplová: Takže to je v podstatě bankrot obce. A teď se s tím snažíme něco dělat. Ale tím nechci zatěžovat. Takže se domnívám, že aby obce mohly investovat do staveb veřejného zájmu, tak by měl pomoci náš stát, na to nepotřebujeme EU, jsou na to mechanismy a šlo by to. A peníze, které Evropa dostává, musí někde brát, a když se podíváme, jak potom třeba státy v jejím rámci podvádějí, svého času podvádělo Řecko, a podobně, tak vůbec nevěřím ani hospodářským výsledkům, které ukazují.

Nechci být apriori nepřítelem EU, opět opakuji, myšlenka EU je skvělá a úžasná. Kdybychom se dokázali opravdu spojit proti vnějším vlivům, aby byla Evropa jednotnější, bohatší, více spolupracovala, aby se společně uzavřely obchody s Čínou, s Amerikou, to by bylo skvělé. Chránit vnější hranice proti nebezpečím, které se ukázaly, by byla úžasná věc. Ale EU bohužel toto nedělá. A tím neříkám, že se všechno muselo udělat špatně, ale důležité věci se nepochybně špatně udělaly. A za nejzásadnější věc, která byla špatně udělána, považuji to, že občané evropských států přestali, a přestávají EU věřit. A za to si EU může sama, protože se zbytečně postavila do pozice karatele, nadřízeného, má prostě diktátorské způsoby. Myslím tak, jak to říkala Margaret Thatcherová, že EU je krásná, ale je odsouzena k zániku, protože to prostě nedá. A já mám pocit, že nedá.

Istanbulská úmluva je další nástroj k buzeraci členských států EU

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, kdybych se dívala na Istanbulskou úmluvu jen na základě toho, co se o ní píše v běžných novinách, co se o ni říká v České televizi, a ne jenom v České televizi, tak bych si teď říkala: Co ta Jana Zwyrtek Hamplová proti Istanbulské úmluvě má, vždyť se jen snaží ochránit práva žen a osob, které čelí násilí. Tak co jí na té Istanbulské úmluvě tak vadí?

Jana Zwyrtek Hamplová: Vadí mi, že jí nevěřím ani slovo. Věci, které zmiňuješ, už jsou dávno upraveny ve vnitrostátních řádech, a pokud je neumíme uplatňovat, tak mysleme na to, abychom se to naučili. Ale Istanbulská úmluva je jenom další nástroj k buzeraci, a toto slovo opravdu použiju, k buzeraci členských států.

Já tvrdím, a netajím se tím, že muži a ženy jsou odlišní. Nemůžeme být naprosto stejní, to je proti přírodě a logice. Kdyby všechny státy EU dodržovaly své ústavy, kde je rovnost, tak proč potřebujeme Istanbulskou úmluvu? Jenom jako nátlak na členské státy z Bruselu, který chce, aby to nebylo vnitrostátní záležitostí, ale mohli více stíhat státy za to, že něco nedodržují.

Nedávno jsem třeba slyšela, a to s tím souvisí, snad to neříkám špatně, protože už mi paměť tak neslouží, již nejsem nejmladší, že někdo doporučoval, možná Evropská komise, abych jí neubližovala, že bude doporučení směrem k ČR, aby se žáci základních škol, v rámci porozumění menšinám, povinně učili romštinu. Nebudu to snad ani komentovat, aby potom Svobodné Universum nemělo problém s cenzurou, ale to je přesně to, o čem je Istanbulská úmluva. Opět nátlak, ať děláme něco, co tady nikdo nepochopí, co nemá hlavu, ani patu. Potažmo je tento návrh naprosto mimo jakékoli chápání. Ať učíme děti anglicky, to všechno beru, ale proč se vlamovat a dělat v praxi něco, co nefunguje?

Řeknu příklad, jak vnímám Istanbulskou úmluvu. V zákoně o obcích máme, že ve městech, kde jsou menšiny, musí být povinně výbory pro národnostní menšiny. Super myšlenka, paráda, chápu. A že třetina, to bylo v původním znění, by měla být složena z členů těchto národnostních menšin. Pak se potichu tato věta vypustila, protože se zjistilo, že nikdo z těchto národnostních menšin není schopen podobnou roli, funkci, vykonávat. Istanbulská úmluva je přesně to samé, krásná slova na papíře, která stejně nebudou v praxi vymahatelná, ale budou sloužit Bruselu, aby šikanoval členské země za porušování rovných práv žen. Budou říkat, že musí být nějaké povinné kvóty. Já chci být v nějakém orgánu proto, že jsem dobrá, a ne že jsem žena, že ano.

Martina: To znamená, že si myslíš, že náš právní řád chrání ženy a menšiny dostatečně?

Jana Zwyrtek Hamplová: Samozřejmě. A ženy někdy dokonce chrání proti naší vůli. My zase třeba nechceme jít kopat do dolů – jako chlapi. Žena má být ženou, a chlap má být chlapem. Jde o to, že samozřejmě všichni mají mít stejná práva, a tak dále, to všechno beru, ale ne znásilňováním reality. To je jako, kdyby se teď uzákonilo, říkala jsem to na nějakém blogu, že 50 procent senátorů musí být ženy. To je krása, když opomenu, že Senát má 81 členů, tedy lichý počet, takže to není splnitelné už z tohoto důvodu. Ale jak vést voliče k tomu, koho mají volit? To samé sněmovna nebo vedení společností. To je prostě nesmysl. Ženy, v uvozovkách, mají životní hendikep v tom, a teď myslím „hendikep“ v obrovských uvozovkách, že my tento hendikep milujeme a jsme za něj šťastni, tedy že máme děti, a to nás třeba brzdí v profesi a podobně. Ale to se nezmění žádnými zákony, to je prostě příroda, to je přirozená věc, a zaplať Pán Bůh za ni. Takže Istanbulská úmluva znásilňuje běžné věci, které si společnost řeší sama, a je jenom nástrojem na šikanu členských zemí.

Velké země jako Francie a Německo mají pořád pocit, že mají právo ovládat malé státy. A teď to dělají prostřednictvím EU.

Martina: Mám tomu rozumět tak, že z tvého úhlu pohledu diskriminuje normálnost?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, to je krásně řečeno. Znásilňuje přirozené věci. Řeknu to takto: klasikové práva říkají, že není potřeba zákonem upravovat to, co je samozřejmé a normální. Nemáme upraveno v zákoně, že chodíme po nohou. Chodíme po nich, nebudeme chodit po rukou. Nemáme v zákoně upraveno, že musíme dýchat, abychom nezemřeli. Možná to trošku zjednodušuji, ale dávám absurdní příklady proto, abychom si to uvědomili. Když se něco upraví do zákona, zákonnou úpravou, tak to neznamená, že to změní realitu. Takže když třeba řekneme, že 50 procent členů národnostních menšin musí být vysokoškoláky, tak to tak nebude. Prostě to nezměníme.

Takže neupravujme to, co je dáno ve vnitrostátním právu. Istanbulská úmluva je jenom o tom, aby to, co už je ve vnitrostátních zákonech, bylo v evropských, a aby na základě tohoto evropského zákona, této smlouvy, mohl Brusel šikanovat členské země.

Martina: Docela mě zarazilo, když jsem četla přirovnání Istanbulské smlouvy, nebo Istanbulské úmluvy, k nacistických norimberským zákonům. Jak vnímáš toto poměrně vyhrocené přirovnání ty, jako právnička?

Jana Zwyrtek Hamplová: Toto přirovnání nesedí, tak bych to nevnímala. Na druhé straně podstata, že norimberské zákony byly pro to, aby šikanovaly a diskriminovaly určitou skupinu obyvatel, a proto musí každý člověk norimberské zákony odsoudit. Istanbulskou úmluvu tak nevidím, co se týká diskriminace nějakých etnik, nebo pohlaví, nebo národností. Ale vidím ji jako nástroj jaksi k šikaně členských států. V podstatě bych řekla, že je to proti členským státům EU. EU vytváří smlouvu, nebo právní normu, nebo normu nějakého chování tím, aby více uzurpovala členské státy. Nevím, jak bych to vyjádřila jinak. Ale pozor, zase ne EU, ale úřednická mašinérie Bruselu, která to vymyslela, aby na nás měla další páky, a mohly vznikat další komise a další útvary, které my, nedej Pán Bůh, budeme ještě platit.

Martina: Já jsem si to vypsala: Údajně by měl partnerské, manželské a rodičovské vztahy v ČR posuzovat jakýsi nadnárodní orgán, ve kterém ČR nemá smluvně garantované zastoupení a ve kterém mohou mít většinu státy se zcela jiným hodnotovým rámcem. To už jsem samozřejmě převyprávěla. Je to tak? Je to pravda? Je tato záležitost možná, nebo jsem to třeba jenom špatně pochopila?

Jana Zwyrtek Hamplová: Nepochopila jsi to vůbec špatně. Ba naopak velmi dobře. Proto jsem to tvrdě označila tak, jak jsem to označila. V podstatě se chce členským státům, a toto je první pokus, ale velmi vážný, zasahovat do velmi citelné oblasti, třeba i do rodinného práva. Je to snaha odebrat nám i naši zákonodárnou pravomoc. V podstatě je to podle mě první stupínek k tomu, aby byly hranice členských států jednou vymazány z mapy. Naprosto s tím nesouhlasím. Nemáme jeden evropský stát.

A právě zde bych připomenula, jak jsi sama zmínila, francouzsko-německou linku. Tyto státy, možná více Německo, než Francie, Francii se to jenom tak líbí, říkám to jako neodborník na zahraniční politiku, sleduji to zvenčí, a nikdo tady nechce hovořit o nějakém válečném konfliktu, tak tyto dvě velké země pořád mají pocit, že mají právo ovládat ty malé. A teď to dělají prostřednictvím EU a těchto legislativních kroků. Neumím si představit, že by se naše rodinné právo, a nakládáni s právy našich občanů, řešilo ze zahraničí, a my bychom u toho ani nemuseli být.

Istanbulská smlouva je neskutečný zásah do českého zákonodárství. Je to, jako bychom se stávali vazaly velkých států.

Martina: Ovšem je tady Visegrád. Slováci a Maďaři Istanbulskou úmluvu odmítli. Poláci zahájili formální proces její výpovědi, takže zdá se, že V4 je v tomto skutečně opatrnější, než západní státy. Proč si myslíš, že Česko stále neví?

Jana Zwyrtek Hamplová: Protože je nyní ve vládě garnitura, která to nepovažuje za důležité, má úplně jiné zájmy. Podle mého názoru by právě postoj k Istanbulské smlouvě mohl být důležitým měřítkem na vahách voličů, protože právníci o tom nepochybně budou psát. Já třeba také.

Země, které mají zkušenosti se socialismem, mají k podobnému ovládání odpor, proto děkuji Polsku, Slovenku, Maďarsku a tak dále, a doufám, že my budeme čtvrtí v řadě. Nevím, proč ještě nejsme, také by mě to zajímalo, podle mě jsme měli následovat ihned, a pokud Evropa nevezme, že s tím nesouhlasíme, tak já tvrdím, že jednou skončíme vně EU, třeba jako Visegrádská čtyřka. Ale Istanbulská smlouva je opravdu neskutečný zásah do českého zákonodárství. Je to v podstatě jako bychom se stávali vazaly těchto velkých států.

Martina: A nevidíš to třeba zbytečně černě, nebyl by to další papír, kterých už určitě v depozitářích nejrůznějších úprav a novel států EU leží mnoho?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ne, já tuto smlouvu považuji za opravdu první krok, který může výrazně ohrozit samostatnost, svébytnost ČR. Podle mě je to malíček, kterým se to zkouší, pak se vsune celá ruka, a najednou nebudeme samostatní. Takže toto není vůbec nedůležité. Do naší svébytnosti se nedá vpustit ani malíček, jinak skončíme špatně.

Martina: Evropská komise nedávno zveřejnila zprávu, ve které konstatuje, že vývoj v Polsku a v Maďarsku vzbuzuje vážné obavy. Co s tím, když země, které si chtějí alespoň některé věci dělat po svém, jsou takto plísněny a ostrakizovány? Co to může do budoucna přinést? Ne, že bys to už nenaznačila, ale ještě jednou explicitně.

Jana Zwyrtek Hamplová: Řeknu to takto: Každá výtka Evropské komise vůči Polsku, a podobně, je pro mě v překladu pochvalou. Děkujme Bohu za to, že to dělají, a pokud cítí komise obavy, tak cítí obavy pouze o sebe sama. O své posty, platy, o vliv v Bruselu, a na členské země. Tyto země, které bojují proti diktátu EU, jsou pro mne hrdiny, a byla bych ráda, aby rebelem byla i ČR.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat. Když se na nás Maďaři, nebo Poláci podívají, tak co si mohou myslet? Už víme, jestli Losna, nebo Mažňák?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že to samozřejmě vidí. Teď jsme měli perfektní možnost vystoupit tvrdě proti Jourové, a premiér Orbán si to podle mne od našeho premiéra zasloužil. A když ČR jakoby vyčkává, tak nás mohou vnímat jako zbabělce, protože čekáme za rohem, co z toho bude. A já bych byla radši, kdyby nás vnímali jako odvážnou zemi, o kterou se mohou opřít. Tady bych připomenula, že i Slovensko teď se k tomu staví tak, jak se staví, a domnívám se, že bychom si měli vzpomenout na staré dobré časy Československa, a přidat se. Myslím, že v jejich očích můžeme vypadat jako prospěcháři, kteří si to nechtějí s nikým rozhádat. Ale teď bychom měli vůči EU těžce bouchnout do stolu a postavit se po boku těchto tří rebelujících sousedů.

Martina: A vidíš tuto tendenci, cítíš v nás kuráž?

Jana Zwyrtek Hamplová: Přiznám, že ji momentálně bohužel necítím ani v koalici, ani v opozici, a pořád si říkám, že do voleb je přeci jenom ještě nějaký pátek a že to někdo odvážně uchopí. A potom všichni, kteří cítíme toto nebezpečí, tak se za něj rádi postavíme, protože to nebezpečí je, akorát to zatím nikdo moc nevidí. Když se kdysi dostal k moci Hitler, tak to někdo bagatelizoval. Nechci to jaksi spojovat, ale připomněla jsi přirovnání k norimberským zákonům, které byly o něčem jiném. Ale chtěla bych připomenout, že děláme tento rozhovor nedlouho po 30. září, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Mějme Mnichov stále v hlavě, protože to není zase tak dávno.

Martina: Mějme na mysli i slova Winstona Churchilla, který signatářům Mnichova říkal: „Volili jste mezi válkou a bezectností. Zvolili jste bezectnost a máte válku.“

Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak, takže nepodceňujme Istanbulskou úmluvu jako první snahu nás ovládat z Bruselu. Evropská spolupráce má být o něčem jiném, než o tom, co nám Brusel stále předvádí. To je o něčem úplně jiném.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, moc děkuji za to, že jsi přišla, a za to, že jsi nám naplno řekla, jak se na věci díváš právě ty. Díky.

Jana Zwyrtek Hamplová: Děkuji za pozvání.

Martina: Pane profesore, zabýval jste se třeba možností, že se v budoucnu může stát, že ti, kdo se nenechají naočkovat proti koronaviru, budou mít rázem omezené možnosti svého společenského působení? Když to uvedu na sebe, tak když si mě bude objednávat nějaký pořadatel na koncert, nebo na moderování, tak řekne: „Ukažte mi, že jste očkovaná proti koronaviru. Nejste? Tak to se nedá nic dělat, jste tím pádem riziková skupina. Marná sláva, jste trošku občan druhé kategorie.“ Když mluvím o koronaviru jako o fenoménu, a o tom, co rozjel, tak kam to až může dojít? A je toto chimérická úvaha?

Cyril Höschl: To je úvaha, která ukazuje na důležitost dilematu, jež bylo jedním z hlavních témat tohoto rozhovoru, tedy dilematu mezi svobodou, a potřebou ochrany před nepřítelem, v tomto případě koronavirem, a mírou, do jaké jsme ochotni vzdát se své svobody, a nechat ze sebe udělat ovce za to, že budeme uchováni, a vyhneme se rizikům. Ale přijdou jiná rizika, protože nesvoboda s sebou nese stejně velká a nebezpečná rizika, byť jiná, než ta, která naopak přináší neregulovaná svoboda, která končí tam, kde začíná svoboda druhého. Čili na jednu stranu moje svoboda končí tam, kde bych někoho infikoval, na druhou stranu, při troše selského rozumu, když vás nechají moderovat, jako pozitivní s rouškou, a s odstupem alespoň 2 metry od ostatních, tak proč byste nemohla být pozitivní? Ale to vyžaduje nepaušalizovat a nevynucovat nerealizovatelná, nebo obtížně realizovatelná opatření. Takže cesta dalšího vývoje určitě nejde směrem k dalším zákazům, ale k tomu, počkat kudy se vychodí cestičky, a tam pak udělat chodníček.

Martina: Ochota lidí nechat se sledovat, tak říkajíc kvůli ochraně našeho zdraví a zdraví svého okolí, také nabrala na obrátkách. Někde se lidé nechají trasovat dobrovolně, ale třeba v Izraeli z toho udělali povinnou věc, a stejně jim to nepomohlo, protože druhá koronavirová vlna se v Izraeli rozjela opravdu pořádně. Zase se trošičku může zdát, že se točím v kruhu, ale myslíte, že naše ochota nechat zajít stát dál, a vyměnit své svobody za pocit ochrany zdraví, ať už zdánlivý, nebo skutečný, může růst a bude podporována?

Cyril Höschl: Ne, já si myslím, že je vždy omyl, když se člověk dostane jako sociální inženýr do božské pozice, a začne mít pocit, že ví, jak věci jsou, a ví, jak je regulovat. Toto platí jen do určité malé míry, čili drobné sociálně inženýrské krůčky, jako netahat čerta za ocas, nepovolovat shromaždiště, která jsou evidentně v líhni infekce, a vedou k jejímu explozivnímu šíření, to všechno je rozumné. Ale ve chvíli, kdy to jde za hranici evidence a zdravého rozumu, a začne to expandovat jako restriktivní systém sám o sobě, tak to začne být ne jenom nesmyslné, ale i nebezpečné.

A v tom, abychom rozhodli, kde je únosná míra, a kde už není, nám může pomoci srovnání se systémy, které určitá opatření zavedla nekompromisně. Vy jste zmínila Izrael a trasování – a druhé vlně to nezabránilo. A na druhou stranu zas naopak Švédsko, které v tomto bylo velmi permisivní a liberální, a dneska už je, tuším, na seznamu bezpečných zemí. Netrvalo to tak dlouho, a došlo spíše na chlácholiče, než na alarmisty. Pro všechno najdete na zeměkouli nějaké argumenty, a pak si začnete klást otázku: „Ale čím vším je to způsobeno?“ Je to způsobeno kvalitou zdravotního systému, podnebím, stavem výživy v Americe, kde je obrovská míra obezity, nedostatečná výživa, junk food u nízkopříjmových, zejména černošských populací, které jsou také nejpostiženější. Nebo je to tím, že to nezvládli organizačně, nebo že mají mnohem rizikovější terén?

Já nechám tyto otázky otevřené, ale chci na tom ukázat, že jeden a tentýž jev se může v různých zemích, a v různých situacích projevovat odlišně. Je to něco jako sebevražednost, kterou ovlivňuje i míra religiozity, ekonomická situace, spotřeba alkoholu na hlavu, míra rozvodovosti, a já nevím co všechno. Když se na to všechno podíváte, tak v některých zemích je vysoká sebevražednost dána trsem těchto faktorů, v jiných zemích zase jiných, takže ačkoliv jsou tyto země z organizačního, nebo sociálního hlediska téměř nesrovnatelné, tak je výsledek stejný. Podobně to může být s dopadem epidemie, kde se jeden model opatření, třeba restriktivní, v některé zemi vyplatí, a v jiné se ukáže jako bezzubý. A zrovna tak je to i s permisivním, liberálním, přístupem, nechat to běžet, a uvidí se, virus nějak vyšumí. A pro oba tyto přístupy najdete dost i docela pádných argumentů. A protože nikdy nevíme, co je pro nás dobré, my si jenom něco myslíme do budoucna, a nikdo nejsme proroci, protože k tomu nemáme dost výchozích dat, abychom mohli predikovat v takto složitém systému. Takže bych doporučoval nechat vychodit cestičky v parku, a volit kompromisy, korigované zdravým rozumem

Náš život je průchodem mezi Skyllou svobody a Charybdou bezpečí. A rozhodnout, kudy jít, je otázkou míry.

Martina: Pane profesore, zeptám se vyhroceně: Když položíte na váhy svou osobní svobodu, a zdravotní bezpečnost, a ne jen zdravotní, co u vás převáží? Pro co se rozhodnete?

Cyril Höschl: To je opravdu jenom otázka míry. Na to neexistují kategorické odpovědi. Jako když se zeptám vás: Když položíte na misku vah míru vašeho bezpečí, jakožto Martiny Kociánové, ve vašem domě, tak budete v noci nechávat otevřeno, protože se cítíte volněji, budete odjíždět na dovolenou – a necháte byt nezamčen a okna dokořán? Nebo z toho uděláte tvrz, zabetonujete se a uděláte z toho neprůstřelný bunkr, aby se tam nikdo nedostal ani granátem? Někde mezi tím je nějaký kompromis. A takhle to máme i se svobodou, protože náš život je průchod mezi Skyllou svobody a Charybdou bezpečí. Podobně si to můžeme představit na modelu, jak je to se svobodou, legislativou a kriminalitou. Když vyhlásíte stanné právo, jak tomu bylo třeba za války, zákaz vycházení po určité hodině, a kdo vyjde na ulici, bude zastřelen, když to přeženeme, tak kriminalita, pouliční krádeže aut, nebo rozbíjení výkladních skříní klesne na nulu, protože kdo vyjde na ulici, bude zastřelen. Ale chceme takovýto svět bez kriminality, kde není zlodějů, ani vražd? A když to naopak úplně pustíte, nebudete nikoho trestat, ať si každý dělá, co chce, tak proporce těch, kteří toho budou zneužívat, a budou parazitovat na slušnějších lidech, bude nesnesitelně velká. Někde mezi tím existuje kompromis. A podobné je to i v případě protiepidemických opatření.

Martina: Když se podíváme na současný svět un block, co v tuto chvíli považujete za nejvíce neblahé trendy ve světě a společnosti?

Cyril Höschl: Jednak je to mediálně šířená panika kolem koronavirové infekce, která vede k tomu, že v mnoha instancích jsou opatření přehnaná. Ale pořád ještě chovám naději, že například u nás jsme si toho vědomi, a máme toto všechno pod kontrolou. Pak považuji za velmi nebezpečný sklon k totálnímu, netolerantnímu myšlení, které se šíří zejména na severoamerických univerzitách, ale i australských, a už i některých západoevropských, které vede k tomu, že se už nikdo neodváží názorově odklonit od mainstreamu. Profesoři, kteří nehlásají to, co chtějí studenti slyšet, tak byli levicovými studenty vyhnáni z univerzit podobně, jako u nás profesoři Vočadlo nebo Václav Černý po únorovém puči 1948.

A tuto situaci to silně připomíná. Atmosféra v takovéto společenské epidemii propadá levicově totalitnímu bludu, který se začíná šířit po anglosaském světě, a jeho nebezpečnost ještě není řádně dohlédnuta. A těchto případů, které jsou zatím anekdotické, ale už velmi varovné a výstražné, přibývá. Netolerance a neschopnosti diskuse, která spočívá v tom, že kdo nesdílí náš názor, má mlčet, nebudeme mu oponovat, nebudeme argumentovat, ale zcenzurujeme ho, nebudeme ho publikovat, článek stáhneme, škrtneme, nemá tady co mluvit. Toto je začátek konce, svobody jsou tímto ohroženy daleko více, než tím, že máme roušku, to ještě zaplať Pánbůh za to.

Martina: Máte teorii, kde se to vzalo? Protože nám, kdo jsme z tohoto světa před 30 lety vyšli, to přijde možná ještě méně logické, než demokraciím, které tuto zkušenost nemají. Myslíte, že hraje roli třeba známý ultralevicový vítězný pochod institucemi, při kterém ultralevicoví ideologové ovládli postupně vysoké školy, důležité instituce? V důsledku toho je dnes situace práv v anglosaském světě taková, že studenti jsou tak ideologicky zpracování, že neargumentují, ale stačí, pokud profesor není dost ideově nadšený, nemusí být ani v opozici, a už s ním studenti zatočí. Položila jsem otázku a dala i odpověď, ale zajímalo by mě, v čem myslíte, že tkví gro této situace, a kde se to bere?

Cyril Höschl: Na to jsou povolanější, a zřejmě to je spíše sociologicko-politický problém, možná psychologický, ale ne psychiatrický. Sám si tuto otázku kladu také. Můžeme si všimnout, že se to v historii opakuje: názorová epidemie, která posléze přeroste v aktivní potlačování čehokoliv odlišného a nesouhlasného, a nakonec i nedostatečně nadšeného pro naši ideu. Toto se v dějinách opakovaně šíří jako mor. Ať už to byl nacismus, jehož vznik se dá prizmatem toho, co pozorujeme, pochopit, včetně toho, že to mnozí budou zpochybňovat a říkat, že se navzájem vůbec nepodobá a tak dále. Mnozí také tvrdili, že Hitler je neškodný šašek, a Židé tvrdili, že přeci nebudou utíkat, protože on jejich továrny a obchody bude potřebovat, tak co by se báli. A pak prakticky všichni skončili v plynových komorách, pokud se jim nepodařilo emigrovat.

Takže když je taková tendence v zárodcích, tak je sklon tuto šířící se mentální nákazu podceňovat, bagatelizovat, zmenšovat, odůvodňovat, nebo obhajovat. A to je podobně nebezpečné, jako nevšímat si, a nechat ji být. Myslím, že s těmito jevy je potřeba už v samém počátku zacházet jako s něčím velmi nebezpečným a oponovat jim neustálou aktivitou, ve volbách, a ukazovat, že když někdo umlčuje nás, tak že my nebudeme umlčovat druhé, ale že budeme protipůsobit zbraněmi mnohem férovějšími, které si oni nedovedou představit. Protože oni dříve, či později, skončí tam, kde každá totalita, tedy v zakazování čehokoliv, co ji nepodporuje. A to začíná tím, že když řekne rektorka školy, že nezáleží jenom na černých životech, ale že záleží na všech životech, zamyslete se nad tím, řekla, že záleží na všech životech, tak je za tento výrok vyhozena z univerzity. To je velmi varovný signál.

Současný vývoj naplňuje Orwellovu myšlenku, že kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Otázkou je, jestli také budoucnost.

Martina: Stejně jako když se dozvíme výrok, že rabování Afroameričanů jsou dodatečné reparace. Nebo když se kácejí sochy historických osobností, které působily ve zcela jiných společenskopolitických a ekonomických kulisách. Řekněte mi, kam tato cesta povede, když se k tomu nelze zcela svobodně vyjadřovat?

Cyril Höschl: Nevím, kam to povede, protože do toho může přijít spousta událostí, o nichž zatím nemáme ani tušení. Ale zdá se, že tento vývoj naplňuje Orwellovu představu, že kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. A je samozřejmě otázkou, zda ovládá i budoucnost.

Martina: Ona se totiž nová ideologická totalita, která by přišla, může klidně odehrávat i v demokratických kulisách. Skoro žádná totalita, až na výjimky, nepřichází jako čistá totalita, jako násilí. Pokud budou povoleny jen určité názory, pak budou povoleny samozřejmě jen některé politické strany, které budou zastávat jen tyto povolené názory, takže se úplně klidně může stát, že vnější formy demokracie budou zachovány, vlk se nažere, budou se střídat vlády, ale se to může odehrávat ve tvrdé ideologické totalitě. Myslíte, že tam má naše společnost, civilizace, nakročeno?

Cyril Höschl: To samozřejmě nevím, nemalujte čerta na zeď. Ale připomněla jste mi, jak si husákovský normalizační režim neobyčejně zhruba od 70. let zakládal právě na legislativním zajištění svého postupu a na legislativním krytí svých rozhodnutí. A na budování pseudodemokratických kulis režimu, který byl normalizační, jak říkali, ale stále ještě autoritativní, nebo totalitní, protože byla povolena jenom jedna politická strana.

Martina: Přitom vláda národní fronty nebo stran národní fronty.

Cyril Höschl: Ostatní byly jenom kulisy, o kterých mluvíte, a které předstíraly jakousi demokracii, ale byla to hra na demokracii. A běda, kdo by řekl, že to demokracie není – tak už se dostal div ne do disentu. Připomíná to starou anekdotu, jak Stalin, Chruščov a Brežněv jedou vlakem po poušti, a vlak najednou přestane jet. A tak cestující, kteří trpí v tom žáru, zajdou za Stalinem, jestli nemá nějaké řešení. A Stalin říká: „Jediné řešení je popravit strojvůdce.“ Tak popraví strojvůdce, a vlak zase nejede. Tak jdou za Chruščovem a říkají, co by se s tím dalo dělat. A on říká: „Jediné řešení je rehabilitovat strojvůdce.“ Tak rehabilitují strojvůdce, ale vlak opět nejede dál. Tak zajdou za Brežněvem a ten říká: „Všichni zatáhnout záclonky v kupé, budeme dělat ddn, ddn, a běda, kdo řekne, že vlak nejede.“ To jsou kulisy demokratického režimu.

V USA je taková atmosféra, že se lidé bojí říci, že volí Trumpa, protože by měli peklo, a jiní lidé by s nimi přestali mluvit

Martina: V loňském roce se objevily průzkumy renomovaných agentur, které upozorňovaly na to, že více než polovina lidí v Německu, kolem 60 procent, přiznává, že veřejně neříkají to, co si opravdu myslí. Je pořád dobré, že takovýto průzkum může vyjít, protože kdyby byla situace ještě horší, tak nevyjde. A nedávno vyšel další výzkum, který se týkal Ameriky, a celé 2/3 přiznaly, že se bojí veřejně říkat, co si myslí. A to mě zasáhlo možná ještě více, protože ve svobodné, svobodomyslné Americe, která pro nás bývala v dobách totality myšlenkovou Mekkou, v Americe, o které Miloš Forman prohlásil, že není nejlepší zemí na světě kvůli své ekonomické vyspělosti a hospodářské síle, ale právě kvůli své obrovské svobodě, zejména svobodě slova, jsme najednou v situaci, v jaké jsme. Co to udělá s námi, když vlajková loď demokracie poměrně drsně narazila?

Cyril Höschl: Nevíme, jestli už úplně dorazila, ale máte pravdu, začalo to už v 90. letech. Já jsem byl poprvé překvapen, protože jsem také do Ameriky vstoupil v přesvědčení, že to je Mekka důrazu na individuální svobodu, individuální práva jednotlivce, včetně práva se bránit a včetně ústavy, která byla vzorem pro mnoho demokracií ve světě. A byla to Mekka všech ztroskotanců a zoufalců z celého světa, kteří se tam, všichni Ameriku kritizovali, pořád hrnou. Nestojí se před tureckou nebo libyjskou ambasádou, ale vždy před americkou ve snaze se dostat dovnitř. A najednou jsem zjistil, že tato vlajková loď svobody začíná být protknuta atmosférou, kterou jsme si odtud neuměli úplně představit, atmosférou jakési falešné pruderie. Když jsem tam jednomu kolegovi začal říkat nějaké anekdoty o blondýnách, a tak podobně, jako se lidé tady ohlíželi při nějaké protistátní anekdotě, aby ho někdo neslyšel, protože by z toho mohl být obrovský malér, a nechme teď stranou meritum věci, se ohlížel on, a to mě zarazilo.

A nyní to došlo ještě dál. Psala mi americká kolegyně, která, mysleme si o tom, co chceme, je voličkou Trumpa, republikánkou, což může říct už jenom některým českým přátelům. A u ní ve městě, kde bydlí, sousedé to nesmí vědět, protože by tam měla peklo, a už by s ní nikdo nemluvil. Pro politický názor, nechme stranou, do jaké míry oprávněný, ale bylo zřejmé, že se v této zemi něco děje se svobodou, v zemi, kde mít svůj politický názor bylo samozřejmé, a kde hovořit o svých preferencích nepatřilo k bontonu, protože každý měl právo na své svobodné rozhodnutí, na své osobní preference a názory. A najednou už toto právo ztrácí. Nevím, do jaké míry se to dá zevšeobecnit, to by nám spíše řekl někdo, kdo tam žije, a záleželo by i na prostředí, kde žije, na jeho vlastní názorové orientaci. Ale v amerických médiích lze vycítit, že tomu tak skutečně je.

Velmocenské poměry mezi Čínou, Ruskem a USA se možná změní tak, že se následující generace budou divit

Martina: Se svobodou slova a jejím omezováním souvisí i ideologie politické korektnosti, což je líbivější název pro autocenzuru, nic více. Ideologické kampaně jako třeba Me Too, ať už jsou to skutečné případy, nebo bezzubé vtipy o blondýnkách, jak jste říkal. A tady se nabízí otázka v podobě hlášky: A komu tím prospějete? Stále si pokládám tuto otázku: Kdo z tohoto rozdělování, z rozeštvávání lidí, může profitovat?“ Zda je v tom úmysl, a to se teď ptám čistě na váš osobní názor, nebo jestli je to, jak říkaly babičky, že už roupami nevíme co dělat.

Cyril Höschl: Rozhodně spíše to druhé. Jsem nepřítel konspiračních teorií.

Martina: To nemusí být konspirační teorie.

Cyril Höschl: Hledání něčího úmyslu. Ano někteří jedinci mají určitě úmysly, ale spíše bych řekl, že to vzniká jako emergentní sociální jev, který se prostě vynoří, a začne se šířit tak, jako koronavirus. K psychologické oblasti patří podobné principy šíření myšlenek a idejí, které se vzájemně potírají, posilují, mutují, šíří, a současný svět informačních technologií tento proces neobyčejně zrychluje. Proto se to vše násobí, a multiplikace je neuvěřitelná. Když jste v 17., 18. století potřebovali poslat někomu zprávu, tak někdo sedl na koně, a jel třeba týden, v nejlepším případě, do Madridu, a pak zase týden, dva zpátky, a tak dlouho se muselo čekat na odpověď. Dneska kliknete, a během několika chvil ví celá zeměkoule, co chcete říct. Takže se svět určitě dostal do jiné fáze tím, jak se v něm šíří informace, které jsou také zároveň znehodnocovány. Čili těchto procesů jde proti sobě celá řada.

Když se ptáte, komu to slouží, nebo na co je to dobré, tak já bych si hrozně rád, a je to trochu kacířská, provokativní myšlenka, přihřál polívčičku české vědy, a řekl bych něco ze soukromého zdravého vlastenectví, a to, že bych byl rád, aby to prospělo České republice a české vědě, kdy by se největší a nejsvobodnější mozky z anglosaského světa začaly uchylovat na české univerzity a akademická pracoviště. Takže kdyby se proud z východu na západ, jak tomu bylo doposud, obrátil, tak bychom na tom mohli kapitalizovat to, že jsme se ještě nezbláznili.

Martina: Myslíte, že tento trend u nás není stejný? Třeba opožděný, pomalejší, možná s větší kapkou zdravého rozumu na základě zkušeností, které jsme prošli, ale víceméně stejný?

Cyril Höschl: To je dost možné, i když stále chovám naději, že u nás tento trend narazí na zásadní bariéry, které v některých západních společnostech historicky nejsou přítomny. Čili že všechno zlé je pro něco dobré, a že české, malé buranství a švejkovství, které jsme vždy s pocitem méněcennosti považovali za svůj velký nedostatek, oproti vyspělým společnostem, můžeme použít jako hráz šíření těchto ideologických nesmyslů. Samozřejmě, můžete oponovat, že jsme nebyli schopni postavit hráz ani šíření komunistických ideologií. Na druhou stranu, situace současného světa je přeci jenom jiná, právě vinou toho, o čem jsem se zmínil, tedy, že se informace naprosto svobodně a masově šíří, takže je otázka, jestli nám tento amalgám neskýtá přeci jenom nějakou naději, že bychom se mohli trochu ubránit a že by se to tady nemuselo setkat s takovou odezvou. A že tak, jak se svět vždy polarizoval, může vývoj v jedné části vést k opačnému vývoji, než v jiné.

Bohužel ale do hry vstupuje velmocenská hra, která nás může zcela vyřadit z provozu. Je to hra mezi úsvitem velkých říší, jako je zejména Čína, a do určité míry stále ještě Rusko, a degradující Amerikou, která byla vždy světovým policajtem, a zárukou ekonomické, vojenské, hospodářské stability a svobody, což je, jak jsme si před chvílí řekli, do určité míry ohroženo. Takže se možná změní velmocenské poměry tak, že se tomu generace, které přijdou po nás, možná budou divit. Já bych rád, abych se toho nedožil. Takže pořád ještě, co se týká našich vlastních existencí, i toho, jak se teď vzájemně posloucháme, bych byl docela optimistou.

Když je ztracen ztratí smysl života, je to živná půda pro nástup nového náboženství, nebo ideologie. Víra v boha už na tento svět nestačí, a víra v mamon a chození každou neděli do Lidlu to nezachrání.

Martina: Pane profesore, ve filmu Mela Gibsona Apocalypto, byla v úvodu myšlenka, že žádný organismus nemůže být rozložen zvenčí, pokud předtím není rozložen zevnitř. Já si představuji, že kdybych seděla u vás na sofa, a stěžovala si na nějaký můj psychický problém, tak pokud by nebyl dán vyloženě hormonálně, nějakým nedostatkem látek v mém těle, tak bych asi řekla, že nevidím smysl života, nevím, proč tady jsem, kam kráčím a podobně. Není západní svět ve stejné situaci? Neztratil, nezapomněl své skutečné, vznešené hodnoty, a protože lidé přeci jen cítí jejich absenci, potřebu mít smysl života a ctít určité ideje a ideály, tak je vlastně nahrazují iluzemi hodnot, potažmo ideologiemi? Nepatří západní společnost k vám na sofa?

Cyril Höschl: Nepatří, protože to není jedinec. Ale mechanismy jsme si tady řekli: jsou skutečně takové, že když se něco vytratí, tak se uvolněný prostor okamžitě začne plnit něčím jiným. Čili když se ztratí smysl života, je to živná půda pro nástup buď nějakého nového náboženství, nebo ideologie. A náboženství se v mnoha kulturách, a koutech tohoto světa, nezaktualizují, nebo vyšuměla, s čímž některé religiózní menšiny nebudou souhlasit, ale globálně vidíte, že je na ústupu, a není ničím plnohodnotným nahrazeno. Víra v boha už na tento svět nestačí, a víra v pouhý mamon a v chození každou neděli do Lidlu, to nezachrání. Takže to je bohužel živná půda pro to, aby věčně nespokojené lidstvo přišlo s něčím, co tento prostor, potřebu vize, ideje, nahradí ideologií, a to je dvousečná zbraň. Takže to může být do jisté malé míry dobře, ale vždy je tady velké nebezpečí, že když se to přežene, tak potom je to moc špatně.

Martina: Pane profesore, poslední otázka. Ptala jsem se vás, co považujete za nejvíce neblahé trendy současné doby, a máme toho naloženo dost. Máme ultralevicový pochod institucemi, tlak na omezování svobody slova, a mnohdy jsme to už přijali. Máme tlak na omezování osobní svobody, a také nám to místy přestává vadit. Máme tady koronavirus, který toto vše navíc činí opodstatněným. Co si s tím počít? Jak s tím zatočit, a co je třeba učit naše děti, aby dokázaly rozeznávat, číst situaci, a být třeba i psychické odolné?

Cyril Höschl: Kdybych na toto znal recept, tak bych samozřejmě seděl už úplně někde jinde, než ve studiu Kupředu do minulosti. Ale rady jsou jenom matné a obecné. To znamená zachovávat si vlastní kritické myšlení, ke kterému lze vést děti, to znamená nepotlačovat, nedělat tutéž chybu, co dělají ideologická hnutí. Nepotlačovat jejich osobitost a jejich názory, nýbrž je korigovat argumenty, a naučit je, aby i ony korigovaly názory a argumenty. Pěstovat to, co se zdá být velmi neproduktivní, jako je kultura, četba, hudba, výtvarné umění, což nesmírně obohacuje a utváří hodnotový svět, který je jakýmsi lešením integrity naší vlastní psychiky. A může nám také uspokojit potřebu smyslu života a smyslu bytí, protože přináší radost. A vždy rozsvítit červenou kontrolku, a nepodlehnout mámení jakékoliv sebelíbivější autoritativní ideologie, která slibuje, že za nás vše vyřeší. A že z nás sejme naše hříchy, a zároveň naši zodpovědnost, převezme za nás etické břímě a řekne: „Stačí, když půjdeš se mnou, a o ostatní se postaráme.“

To je třeba vždy s velkou ostražitostí vyhodnotit, a nepropadnout nadšenému černobílému preferování jedněch, nebo druhých, protože vše může být vždy trochu špatně, a stojí to za bližší ohledání. Univerzální důvod, jak být duševně zdravý, neexistoval, protože kdyby existoval, tak bychom za prvé jako psychiatři neměli práci. A za druhé by neexistovali duševně nemocní. Je to totéž, jakože neexistuje univerzální návod, jak zabránit nehodám na silnicích. Všichni vědí, jaká jsou pravidla silničního provozu, všichni vědí, co dělat, aby se hned při první jízdě nezabili, a přesto mrtví na silnicích byli, jsou a budou, a jejich snižování je možné jenom postupně, a do určité míry. A takto je to se všemi nebezpečenstvími světa.

Martina: Pane profesore, děkuji vám za vaše odpovědi, které probouzejí další otázky, a přesně tak má vypadat diskuse. Díky za to.

Cyril Höschl: Také vám děkuji a zase někdy na shledanou.

Martina: Vrátím se zpět k omezování svobody slova, protože ty už si tady zmínila petici, která byla zveřejněna 7. září, a je pod ní podepsán i Marian Kechlibar, jehož jméno jsme také vzpomenuli, a má název „Zastavme nové formy cenzury“. Jen v prvních dnech po zveřejnění ji podepsalo více než 10 tisíc lidí, ty jsi mezi nimi. Iniciátoři petice se obrací na poslance všech politických stran a hnutí, zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a priori se třemi požadavky. Pojďme se na ně podívat, a ráda bych je s tebou rozebrala.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano.

Martina: Tak za prvé, aby politici zahájili veřejnou debatu s účastí široké veřejnosti o tom, jak zabránit omezování svobody projevu na sociálních sítích, které už začíná deformovat politickou soutěž a fungování demokratických procesů. To je asi poměrně klíčová věc, kterou už jsi také zmínila, jak se tímto způsobem daří ovlivňovat ze zahraničí veřejné mínění u nás. Souhlasíš s tím, že zabraňování svobody projevu na sociálních sítích je už tak silné, že začíná deformovat politickou soutěž, a dokonce i fungování demokratických procesů?

Jana Zwyrtek Hamplová: Samozřejmě, to nevidí už jen slepý. Domnívám se, že politici, až skončí období, které nyní všichni prožíváme, a doufejme, že to nebude dlouho trvat, by měli poskytnout sály Poslanecké sněmovny i Senátu na setkání médií, odborné veřejnosti, která se nějakým způsobem veřejně projevuje, na toto téma. Jsou zde autority, které se k tomu vyjadřují, například autoři této petice. Sejděme se v parlamentních lavicích, kde se hádají poslanci a senátoři, kteří by tomuto setkání měli poskytnout záštitu. Kdo s tím přijde první, tak určitě získá politické body, takže by se někdo měl probudit. A zkusme se o tom bavit i s právníky na mediální právo, na ústavní a veřejné právo, jak by tomu šlo bránit. A oni by na tom měli mít velký zájem, protože politické strany by mohly být oběťmi této deformace, protože když se o nějaké straně přestane najednou psát, tak přestane existovat, a to jde technicky udělat. Takže tato debata je nesmírně nutná.

Asi před rokem jsme v debatě s právníky řešili nové znění zákona o obcích, a přicházeli jsme na úžasné věci, jednoduše a srozumitelně. Ale podle mého by hlavním cílem mělo být, abychom dokázali v českých hranicích držet česká pravidla, a aby nám někdo zvenčí neříkal: „Toho do veřejného prostoru pustíte, a tohoto nepustíme.“ Protože by tím pádem deformoval naši politickou scénu směrem, který chce třeba Brusel. Doma bychom si měli pořádek udržet sami.

Martina: Máš nějakou teorii na to, proč s tím nikdo nepřišel, proč už si některý politik nechtěl vysloužit ostruhy a proč to nechali zajít tak daleko?

Jana Zwyrtek Hamplová: Vidím tři důvody. Je to velmi složitá a pracná otázka. Někdo tomu nechce věnovat potřebné množství energie, možná mají pocit, že to není lidové, jako třeba porozdávat peníze důchodcům, což je jednoduchá věc. Já třeba důchodcům tyto peníze přeji, proč ne, ale jde o to, že není tak jednoduché prostě sáhnout do rozpočtu a tak dále. Toto je věc, na kterou musí přijít hlavy, právníci, možná sociologové, třeba i filozofové, a hlavně ti, kdo s tím mají zkušenost. Takže je to pracné. Druhá věc je, že mají třeba pocit, že to zajímá jenom určitou skupinku občanů, a ostatním je to jedno, jsou ještě možná z totality zvyklí na to, že je to takto ovlivňováno. Přiznám se, že si skutečně nemyslím, že to je masová záležitost, ale v okamžiku, až to masa bude cítit tak, jako jsme to cítili my za doby komunismu, už je to jenom pár vyvolených. A až to bude cítit většina, tak už bude třeba pozdě.

Takže myslím, že ten, kdo uchopí prapor svobody slova, ale nejenom že se o tom bude mluvit, ale že bude něco dělat, povolá kolem sebe lidi, kteří tomu rozumí, chtějí rozumět, chtějí přinášet řešení, tak bude hrdinou doby. A to proto, že ubrání, a teď zase budu vlastenka, ČR před tím, aby nám tady kde kdo manipuloval, jak mají dopadnout volby, nebo třeba ekonomické věci, a jak se máme dívat na zahraniční politiku. Já nechci být manipulovaná, chci být informovaná, udělat si sama, třeba z více proudů, názor.

Martina: Druhý bod, který zdůrazňují signatáři petice, je, aby bez zbytečného prodlení politici vytvořili parlamentní komisi se zastoupením všech stran v Poslanecké sněmovně a odborníků z oblasti práva, která by se zabývala případy občanů, i právnických osob, jejichž účty byly blokovány a příspěvky smazány. A aby tyto zkušenosti mohly být využity pro následný zákonodárný proces. Myslíte, že toto projde, protože když jsi před malou chvílí říkala, že je to opravdu pracné, tak toto je ještě o něco pracnější? A navíc by to znamenalo opravdu informační revoluci.

Jana Zwyrtek Hamplová: To by byla velká informační revoluce, zejména u konkrétních kauz. Já jsem na práci na této petici malinkým milimetříkem přispěla tím, největší díl práce náleží trojici, která ji připravila, že jsem tam doplnila odborníky z oboru právo. Pokud by tam zůstala jen parlamentní rovina, tak by to možná nevzniklo, protože by se každý politik této práce lekl. A já doufám v to, teď to chápejte s mírnou nadsázkou, že by poslanci a senátoři pochopili, že potřebnou práci za ně udělají odborníci, ale že by oni měli být u toho, aby jim naslouchali, pochopili je, a potom to protlačili do zákonodárného procesu. Kdyby tam zůstali jenom zákonodárci, tak to bude jako s komisí 17. listopadu, která léta zasedala, a ani nevím, co vlastně vymyslela. Já jsem v parlamentu byla rok, takže vím, jak to funguje.

Martina: Chceš něco neřešit? Vytvoř komisi.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, vytvoř komisi. Znám pár poslanců, kteří skvěle pracují, takže to nechci paušalizovat, ale několik jich je. A když se ti, kdo by o to měli zájem, spojí s právníky, a zkusí dát hlavy dohromady, tak podle mě má tato kombinace zákonodárců a odborníků smysl. A podle mě zákonodárci, doufám, pochopí, že oni budou ti hlavní, kteří potom protlačí rozumné řešení, které jim vymyslí odborníci.

Svoboda slova je základem kvality politické scény. Bez ní se nahoru nedostanou nejlepší lidé, protože nemají možnost veřejně uplatnit své názory.

Martina: Já jsem o tomto bodu hovořila především proto, že když se zpětně podívám na nedávné volby, tak mi velmi chyběl jeden druh závazků, zatímco v 90. letech se jím politici oháněli velmi často, a to právě závazek ochrany naší svobody, a na prvním místě svobody slova. Proto si říkám, že politici jsou slepí, že nevidí skutečné hrozby. Možná je to pohodlnost, možná je to proto, že jim možná zatím tento stav i docela dobře slouží a vyhovuje. Proto se ptám, jestli si myslíte, že je to výzva, petice, kterou podepíšeme, a nic se nestane, protože parlamentní skupina, doplněná odborníky, nevznikne, nikdo ji nevytvoří?

Jana Zwyrtek Hamplová: Na první část bych řekla, že svoboda slova je naprostým základem kvality politické scény. Bez svobody slova se nahoru nedostanou skvělí, nebo ti nejlepší lidé, protože když nemají možnost kultivovaně uplatnit své názory na klasické scéně, tak se stáhnou, a do politiky nepůjdou. Takže je pravda, že to současným politikům vyhovuje, že by řada současných politiků za klasické demokracie, kdy se opravdu do politiky dostávají lidi jiného typu, v podstatě neměla šanci, protože by je to zašlapalo. Proto svobodu slova, a je to filozofická otázka, odsunuli na úplně jiné místo, než jak tomu bylo v 90. letech. Někam dozadu, nikdo o tom nemluví, oni mají úplně jiné zájmy, a jsme v začarovaném kruhu. A tyto úplně jiné zájmy odvisí od toho, jací lidé v politice sedí.

Takže my musíme hájit svobodu slova přes tuto petici, i pokud nebude mít žádné výraznější dopady. Já věřím, jsem optimista se zkušenostmi, že dopad mít bude, byť to třeba nebude okamžitě. Všichni, kdo jsme ji podepsali, se dál snažíme o ní mluvit. A pokud neprosadíme svobodu slova v pravém slova smyslu, tak bez jejího uplatňování nedostaneme do politiky jiné lidi, protože to nebude fungovat. Když nebude svoboda slova, nebudou jiní lidé, a nebude svoboda slova na prvním místě. Takže zatím začarovaný kruh, který se touto peticí snažíme narušit, probít se skrze slupku, aby se s tím něco začalo dělat.

Firmy provozující sociální sítě by měly mít povinnost v zemi, kde působí, zřídit odpovědnou osobu, aby bylo jasné, s kým se soudit

Martina: Zatřetí autoři petice chtějí po politicích, aby po globálních platformách žádali formou zákonné povinnosti ustanovení odpovědné osoby s působištěm v ČR, a s přiměřenými rozhodovacími pravomocemi pro průběžné řešení případů, kde mohl být porušen zákon. To, co jsi říkala, dává logiku. Ale připusťme ideální případ, že se naši politici rozhodnou těchto problémů opravdu aktivně všímat, ustanoví nějaký výbor, komisi, a začnou na tom pracovat. A globální platformy je budou ignorovat. Zkrátka si někdo v EU řekne: „Co to tam ti Češi zase mají? Co to tady bzučí?“ Co s tím?

Jana Zwyrtek Hamplová: To, co se zdá složité, z mého pohledu osoby znalé práva, není až tak složité. Zase řeknu úplně absurdní případ. Umíme si představit, že by tady chtěl stavět nějaký zahraniční investor obrovskou přehradu a řekl: „Kašlu na stavební zákon v Čechách?“ To si neumíme představit. Musí dodržovat určité postupy, respektovat náš právní řád. A podobnou cestou, kterou v tomto bodě naznačujeme i my, signatáři, v podstatě říkáme: „Musíte, nemusí to být žádný složitý zákon, dát pro tento druh médií 4, 5, 6 jasných pravidel.

Třeba aby tady měli zástupce pro ČR, aby bylo koho žalovat. Protože i třeba velmi inteligentní a odvážné lidi, odrazuje, že kdyby šli do žaloby proti Facebooku, tak nemáme kde žalovat. Pokud by tady byla jasná pravidla, že rozhodování o diskriminaci spadá, teď budu improvizovat, do gesce krajských soudů, nebo do jednoho soudu v Praze, třeba městský soud v Praze, takže tady musí být povinné sídlo, subjekt s IČem v ČR, tak by lidé věděli kam. A pokud to bude snadné, protože budou vědět kam, tak bude obrana snazší. Teď od toho odrazuje složitost právní obrany.

Pár lidí se mě na to ptalo, krčím rameny, opravdu nevím, mezinárodní právo není moje parketa. Takže pokud by se splnil tento poslední bod, tak tady bude sídlo, zastoupení, subjekt. Když to řeknu zase na příkladu Facebooku, tak Facebook Česko, IČO a tak dál, nebo aspoň sídlo, odpovědná osoba, která bude povolána k soudu, aby vysvětlila, proč panu Vomáčkovi zrušila profil, když napsal, že chce trumpetistu, a přikáže mu, aby to tam vrátil, protože je to diskriminace. Teď to možné není. Podle mě tato právní stránka není vůbec složitá, jenom dát na pár týdnů, měsíců, hlavy dohromady, a přijít na to. Takže tak, jak musí respektovat náš stavební zákon, budou muset respektovat třeba mediální zákon.

Martina: Vím, že už jsi to několikrát zmínila, ale ještě, abych to já, neodborník v oblasti práva, pochopila, myslíš, že by pro svobodu slova v tuto chvíli stačilo dodržování stávajících zákonů, nebo je opravdu přeci jen potřeba udělat určité legislativní změny? A mluvím teď čistě o ČR.

Jana Zwyrtek Hamplová: Pro dodržování svobody slova stačí současná právní úprava. Pokud je potřeba nějaká nová právní úprava, nejsem příznivcem nových právních úprav, dvě třetiny zákonů bych zrušila, nebo revokovala tak, aby jich bylo méně, tak je potřeba tam vložit pár pravidel pro podnikatelskou aktivitu těchto soukromých sociálních sítí na území ČR. Aby za jejich obsah, a za jejich konání, byl někdo odpovědný. To je v podstatě velice jednoduchá věc. Jinak pro svobodu slova není potřeba žádná úprava, ta je v ústavě, a pokud někdo nectí ústavu, má být popohnán k odpovědnosti.

Evropská unie není v hranicích Evropy, je to bruselská, šílená, diktátorská administrativa, která místo aktivity vně útočí na své členy, aby opouštěli svá práva a svobody. Vyhrožuje, přikazuje, omezuje.

Martina: Když jsme s Ladislavem Henkem nad tímto rozhovorem přemýšleli, tak jsme si říkali: „Dokáže se EU postavit za svobodu slova?“ A vzápětí na to jsme si říkali: „A chápe EU pod pojmem svoboda slova totéž, co my?“

Jana Zwyrtek Hamplová: Vůbec ne. Kdysi dávno jsem hlasovala pro vstup do EU, a musím říct, že dnes už bych tak neučinila, a to z jednoho prostého důvodu, kterým je i to, o čem jsem mluvila od začátku. Její představitelé tam žijí v jakési skleněné baňce, několikrát jsem se tam byla podívat, a je to svět sám o sobě. Už jenom stěhování mezi Brusel, a tak dále, je neuvěřitelné. EU jakoby není EU, není v hranicích Evropy, EU pro mě znamená bruselskou, šílenou, diktátorskou administrativu. Já jsem EU chápala tak, že se spojíme, abychom byli třeba silnější proti Americe, Číně a podobně. Ale tak vůbec nefunguje. EU namísto toho, aby zaměřovala svou aktivitu vně, to znamená, aby chránila naše hodnoty, křesťanské a demokratické, náš výklad práva, který vznikal staletí, útočí na své členy, aby opouštěli svá práva a svobody ve prospěch různých, když to řeknu, menšin, které se zde objevují. Soustředila se na direktivní funkci vůči členským zemím, postihuje je za všechno, vyhrožuje, přikazuje jim, omezuje je ve svobodách, které vznikaly v jejich hranicích.

Čím dál víc prostě mám pocit, že EU, myslím teď její orgány, Evropská komise je typický případ, nikým nevolená a nejvíce vyskakující, se pasovala do role nadřízeného vůči členským zemím, a to je špatně. O Evropské unii v tomto podání, o kterém hovořím, nehovořím o myšlence EU, která byla krásná, bych řekla to, co Margaret Thatcherová, že je odsouzena k zániku. A ničí to lidé v tom Bruselu, když to velice zjednoduším. Nedávno jsem se velmi tvrdě vyjádřila k naší komisařce Jourové. Oni začali bojovat za evropskou diktaturu, která je pro mě nepřijatelná, a my bychom měli o to více dbát o to, aby v České republice, v jejích hranicích, demokracie byla. To je v současné době můj názor, a budoucnost jako občan této republiky vidím ve Visegrádu, a ne v EU. Prostě ať spolu drží země, které mají zkušenosti s totalitou, a nenechme už ji zde nikdy nastolit.

Snaha řešit svobodu slova v rámci EU je nekončící proces, kterého se žádný z nás nedožije. Ale dbát o svobodu slova v národních hranicích má obrovskou šanci.

Martina: Za paní Jourovou se vydám vzápětí. Ale ještě se zastavím u toho, co jsi říkala právě teď. Znamená to, že svoboda slova je náš boj, tedy ČR, případně Polska, Maďarska a tak dále, ale není to boj EU?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ne.

Martina: A myslíš si, že v těchto hranicích nemá řešení?

Jana Zwyrtek Hamplová: Pokud bychom chtěli vyřešit svobodu slova v rámci EU, tak je to nekončící proces, kterého se žádný z nás nedožije. Zatímco pokud budeme dbát o svobodu slova v národních hranicích, tak to má obrovskou šanci, pokud na to budeme mít sebevědomí, sílu a dokážeme se i EU postavit při jejích nelogických zásazích.

Martina: Přemýšlím nad věcí, která mi utkvěla v hlavě, když jsem začala zveřejňovat na YouTube krátké příspěvky „Proč? Martiny Kociánové“. A kromě nejrůznějších reakcí bych řekla, že v 10 procentech následuje reakce posluchačů, nebo diváků, v tomto duchu: „My se o vás bojíme. Máme o vás strach, dávejte na sebe pozor.“ A já, jelikož jsem si to vůbec takto nepřipouštěla, si teď najednou říkám: „Mohla by mi právnička poradit, co by se mi mohlo stát?“

Jana Zwyrtek Hamplová: Dobrá otázka pro člověka, který sledoval různé příběhy a dění okolo různých jmen od 90. let až po nyní. Mně to říkají taky v souvislosti s komisařkou Jourovou. A teď to řeknu úplně natvrdo: Zrovna včera mi říká jeden starosta, a byl střízlivý, nebylo to na žádné společenské akci, seděli jsme spolu u kávy: „Nebojíš se, že tě třeba někde přejede auto?“ Mně úplně přejel mráz po zádech a říkám: „To mě vůbec nenapadlo. Spíše mě napadlo, že na mě spíš napíše někdo nějaké udání, nebo že mně nějak zkomplikuje život.“ Je tedy hrůza, že mě to vůbec napadlo.

Už když jsem začala často zastupovat obce, aby nemusely vracet státu dotace, tak mě napadlo, aby na mě třeba nevletěl finanční úřad, a nekomplikovali mi život. Ale to se opravdu neděje. Takže jsem říkala: „Opravdu to u nás není tak špatné. Neděje se něco takového, jako někdy za soudruhů, kdy člověku tak zkomplikovali život, že toho raději nechal. Dokázali zařídit, aby lidé neměli práci, s vysokoškolskými tituly pracovali v kotelnách a tak dále. A to se tady neděje.“ Takže jsem byla klidná. Ale na včerejší otázku, jestli nemám strach, že by mě mohlo přejet auto, říkám: „To snad nemyslíte vážně.“ A on říká: „Četl jsem váš blog, kam jste otevřeně napsala svůj názor, že ona bojuje za diktaturu. Vždyť to je protievropské. To je zakázáno říkat, ne?“ Byl to starosta jedné malé obce, takže mluvil tak, jak se baví v hospodě. A já říkám: „Pane starosto, přece u nás nemáme věty, které je zakázáno říkat. Když si myslím, že bojuji za diktaturu, tak to přeci řeknu.“ A on povídá:„Já vám děvče, (byl o generaci starší), řeknu, že mám o vás strach.“ A hladil mě po hlavě jako malou holčičku. Říkám: „Mně je 55.“ A on říkal: „Dávejte na sebe pozor, nepište to tak, víte…“

Toto je ale hrůza, protože otevřeně říkám, nebo napíšu názor, a nikoho neurážím. Mám spoustu emailů tohoto typu, když napíšu jeden blog, tak dostanu tak 100, 200 mailů z celé ČR, kde říkají: „My bychom to taky tak napsali…“

Martina: „Díky, že jste to řekla za nás…“

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. „A my se bojíme,“ ty to musíš číst taky. Takže my to říkáme za lidi. A doufám, že když náš všechny, kteří takto píšeme, vynásobíme, tak nás bude hodně, a že s tím pohneme. Ale jak říkám, v budoucnosti si něco slibuji maximálně od Visegrádu. Od EU už nečekám v tomto směru vůbec nic.

Povinná solidarita, kterou prosazuje EU, je protimluv

Martina: Řekla jsi, že představa Bruselu o demokracii je vlastně diktatura vůči členským zemím. Z čeho vycházíš, co přesně a konkrétně máš na mysli?

Jana Zwyrtek Hamplová: Zpočátku byla diktatura Bruselu úsměvná. Zažili jsme všichni nařízení, co a jak má být zakroucené, zakazovala se nám značka rumu a podobné nesmysly. Teď už to zasahuje do svobody zemí v tom smyslu, že nejvýraznějším tématem je „povinná solidarita.“ Vzpomínám na citaci z filmu Nejistá sezóna, kde Zdeněk Svěrák říká, jestli ve slovech „pozitivní kritika“ není něco neslučitelného. „Povinná solidarita“ – v tom je absolutně všechno neslučitelné, a diktovat někomu, že musí udělat něco, co si myslí Evropská komise, přijmout sem nějaké menšiny poté, co je Německo pozvalo bez ohledu na ostatní, bez toho, aby to v rámci Evropy konzultovalo. A když porovnám určité výroky politiků, například z Německa, že Německo musí vždy hrát vůdčí roli, toto někdo řekl na půdě Evropského parlamentu, a že je velké, silné a podobně, tak mi opravdu mráz přechází záda. Protože se zase odlišuje, kdo je v EU vlivnější, větší a podobně. Žádná rovnost. To, co prošlo Merkelové, by žádnému z malých států neprošlo.

Martina: To je úděl těch malých států. Ne, že bychom si měli nechat úplně všechno líbit, ale takto to bývá.

Jana Zwyrtek Hamplová: Takto to bývá, ale nemůže to být tak, že si velký stát řekne: „Já jsem velký, takže se na ty ostatní nebudu ohlížet. Ani na EU. A rozhodnu a zvu sem migranty.“ Což Merkelová udělala: „Přijďte, jsme na vás připraveni.“

Martina: Německo-francouzská osa stále funguje.

Jana Zwyrtek Hamplová: Německo-francouzská osa, ano. Nedávno bylo výročí Mnichova, že ano, takže můžeme na tyto země vzpomenout s láskou v srdci, teď to myslím ironicky. A tvrdím, že těch 50, 60, 70 let není tak dlouho od podobných historických věcí, aby se tyto národy měnily. Takže se domnívám, že právě proto my malí musíme být velmi ostražití, nenechat si diktovat, zachovat si svobodu slova, a občas se Unii vzepřít. Já obecně myšlenku EU nepovažuju za špatnou, ale považuji za špatnou její realizaci.

A když jedna ze zemí, třeba Orbán, se sebevědomě staví EU, třeba dokonce za hranou, a vystoupí v rozporu s pravidly Unie, tak prostě kope za svůj lid, a také tam má obrovskou podporu, tak už se v tom vidí, že to není demokratické. Vždyť ho tam lidé, probůh, zvolili! Mně se nemusí líbit pan Babiš, ale lidé ho demokraticky zvolili. Tak ho, ostatní strany, svrhněte!

Martina: A to ještě u nás nezřídili pobočku Rádia Svobodná Evropa, jako v Maďarsku.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, to je věc, u které říkám: „My pamětníci se prostě usmíváme.“ Vrátím se k úvodní myšlence. Svoboda slova je naprosto základní, principiální otázkou, kterou nesmíme opustit, i když to zní třeba jakoby příliš naivně, nebo třeba jako fráze. Mladí se tomu budou usmívat. Na jednom setkání přišel jeden mladík, že také čte blogy, a že se mnou tak úplně nesouhlasí. Že si myslí, že by mělo dojít k přerozdělení majetku. A já říkám: „A jak si to, mladý muži, představujete? To uděláme druhý Únor, nebo něco takového?“ A on: „To přesně nevím.“ Ale že bohatí by byli povinni polovinu majetku odevzdat, že to četl v nějakém francouzském časopise. Že by to odevzdali do nějakého státního fondu, který by potom z toho dával potřebným. Já jsem se na něho dívala a říkám: „Hochu, doufám, že vás není moc.“ To jsme zpátky tam, kde jsme byli v 48., jenom by to mělo nějakou jinou, moderní podobu, protože přenos informací jde rychle, všechno jde rychle. Z toho mi fakt běhá mráz po zádech.

Martina: Myslím si, že frankfurtská škola poskytla těmto filozofickým úvahám poměrně propracovaný fundament.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, to je fakt.

Martino: Děkuji moc za další velmi důležité povídání o svobodě slova.

Jana Zwyrtek Hamplová: Také děkuji.

Martina: Jste psychiatr, odborník na lidské chování a pohnutky. Myslíte, že se dá odolat tomu, co zjistili lidé, kteří mají v tuto chvíli moc, a to, že jsme vlastně neobyčejně snadno ovladatelní a že stačí správná ingredience do nápoje, který jsme vypili? Trocha strachu, úzkosti, trocha zodpovědnosti a tak dále. A že najednou není potřeba žádného násilí, ničeho.

Cyril Höschl: Asi ne. A mám k tomu několik poznámek. Skutečně princip vyvolat nejdřív trochu strachu, pak nabídnout řešení, posílený ke všemu postavou vnějšího nepřítele – někdo, kdo nás chce ohrozit – v tomto případě nepřítele, který už se dostal mezi nás, tedy koronavirus, ale může to být jakýkoliv jiný nepřítel, imperialismus, terorismus, tedy postava vnějšího nepřítele, ať už skutečná – a pak tedy je to velmi autentické, nebo maketa vnějšího nepřítele, vykreslená tak, že v ní část populace věří – nesmírně posiluje poslušnost a stádní chování. A to proto, že chceme být chráněni. A najednou se vyskytne postava vůdce, který je ochoten nás synchronizovat, a je ochoten stádní chování analyzovat určitým směrem. My ztrácíme za své chování zodpovědnost v bláhové naději, že zodpovědnost má vůdce, když se mu podřídíme, budeme zachráněni. To je velmi zkratkovitá úvaha, ale v dějinách opakovaně funguje. A funguje i u jiných živočichů, než u lidí.

Čili postava vnějšího nepřítele, pocit ohrožení a postava vůdce jsou tři nezbytné podmínky k tomu, abychom byli poslušní a jednali stádně. To je asi tak hluboce zakořeněný mechanismus, že proti němu lze sice neustále něco dělat, upozorňovat na něj a oponovat mu kritickým myšlením, ale určitě ho nejde z repertoáru lidského chování vymýtit, protože je hluboce biologicky zakódován A je třeba se smířit s tím, že tak to prostě je a že když dojde v nějaké kritické situaci na lámání chleba, když jde veškeré filozofování stranou, tak na tyto archaické mechanismy vždycky dojde. Prostě v panice, a při požáru, se i ten nejlepší inteligent chová iracionálně, protože se mu spustí nejstarší, nejarchaičtější obranné nebo sebeobranné mechanismy.

Takže tohle je pravda, a jediné, co proti tomu můžeme dělat, je, že o tom takto mluvíme a že nastavujeme svému vlastnímu chování zrcadlo, a alespoň se to snažíme v situaci, která ještě není úplně nejdramatičtější, a Titanik je ještě nad vodou, nějak racionálně bránit. Ale určitě to nelze vymýtit, a nelze si myslet, že lidstvo někdy definitivně zmoudří a vymaní se z přírody tím, že bude svým rozumem ovládat své chování. To je jenom bláhová naděje.

Od prvních týdnů koronavirové pandemie vidíme, jak jsme rázem, ze dne na den, obětovali všechny svobody, kterých jsme dosáhli po listopadu 1989

Martina: Pane profesore, teď jste nastínil, jakým způsobem může koronavirus ovlivnit naše reakce, postoje a instinkty. Ale je tady ještě jedna stránka věci: člověk jako druh je velmi adaptatibilní, a to mu v minulosti umožňovalo přežít, několikrát jste o tom také mluvil, ale to, co nám pomáhá přežít, schopnost se přizpůsobit jakékoliv situaci, nás zároveň může svést na scestí. Říkáte, že je důležité, že si takzvaně nastavujeme zrcadlo, ale co když už nebudeme schopni obraz v zrcadle vnímat, protože se můžeme velice rychle adaptovat na nedostatek svobody? Můžeme si velice rychle zvyknout, že věci tak jsou, protože na nás už stále bude někde číhat nějaký virus. Viry jsou tady stále a vždy se dá říct: „Zmutoval“ – a jsme zase zpátky, a je to úplně stejné, možná ještě horší. Myslíte, že nás toto nebezpečí může změnit trvale, že se úplně změní status quo?

Cyril Höschl: Obávám se, že máte pravdu. I když v sobě stále chovám v koutku duše naději, že to tak úplně markantní není, nebo tak rychlé a výrazné. Ale obávám se, že tato naděje je čím dál méně opodstatněná. Proč? Protože hned v prvních týdnech, myslím tím letošního jara, koronavirové pandemie, jsme svědky toho, jak jsme rázem, ale rázem, ze dne na den, obětovali všechny svobody, kterých jsme dosáhli po listopadu 1989. Najednou se zavřely hranice, přestalo se cestovat, zastavila se letecká doprava. Prostě jsme se téměř přes noc vzdali všeho, o čem jsme si mysleli, že už je úplně normální součástí našeho života. A nic moc se vlastně nedělo, nikdo nepanikařil, nebouřilo se proti tomu, a národ to poslušně akceptoval, protože si řekl: „Ano, je to nutné.“ Teď ty důvody třeba pominou, ale mezitím si na to zvykneme. Teď se objevují názory: „Vždyť většina lidí ani cestovat nepotřebuje, vždyť za socialismu se pár sportovců a hudebníků stejně někam dostalo, a …

Martina: …a u nás je krásně.

Cyril Höschl: …a ti ostatní stejně nikam nechtěli.‘‘ Takto to může začít s cenzurou, se svobodou tisku: „Proč by měl kdejaký trouba něco vykládat.“ I když situace je jiná v tom, že dneska ve veřejném prostoru, jakým je internet a různé blogy, si každý může vykládat, co chce. Jenomže se zase na druhou stranu ukázalo, že to nic moc neznamená. Že si sice každý říká, co chce, šíří se fake news, pár lidí zpanikaří, pak se to uvede na pravou míru, a svět si žije vlastním životem a klokotá vlastním chaosem sdílených informací, kterých je tolik, že se v nich stejně už nikdo nevyzná. A pravda se v nich ztrácí a rozmělňuje v bezbřehém toku výmyslů, lží, konspiračních teorií a skutečných faktů, nebo údajů, pro které ale ti, kdo je vnímají, ztrácí rozlišovací schopnost, protože se v daném poli nezorientují. Čili vzdali jsme se všeho možného a svobodu slova ztrácíme tím, že se pravda v tomto prostoru, ať chceme, nebo nechceme, rozmělňuje. Čili se i bez cenzury znehodnotí.

A na druhou stranu existují skupiny, které to umí obratně využívat, a dokáží se sbubnovat po Facebooku, a srotit se na náměstí. Vezměme si Ukrajinu, Bělorusko, Milion chvilek a tak dále, ale politickou scénu nijak zvlášť neohrozí. Uvidíme, jak to tam dopadne, a kde přežijí lidová vzedmutí nějakého opozičního vzdoru, a svět by pak fungoval jinak, než fungoval dřív.

Ale svou otázkou jste mi připomenula jednu věc, kterou už jsem někde formuloval, a která je tak trošku humorným extraktem toho, na co se ptáte, tedy jak koronavirus změnil chování lidí. Víme, že příroda, tedy společnost živočichů i nás lidi, je soustavou různých potravových řetězců, kdy jeden zahyne, a druhý se z toho nají. To, co uškodí jednomu, druhému prospěje, a všichni se tu vzájemně nějak požírají, ať už v ekonomii, nebo ve skutečnosti. Příroda je takto nastavena. Kdyby byli všichni hodní, tak všichni zahynou hlady, protože většina živočichů požírá jeden druhého. A v tomto klokotu, který je jakýmsi energetickým protiproudem, který nevede k tepelné smrti, ale naopak, udržuje život v každé nice, ve které je jenom trochu uchytitelný, se uplatňuje velmi zajímavý mechanismus. A to, že parazité, kteří parazitují na nějakém jiném živočichovi, zhusta mění jeho chování ve svůj prospěch, aby se jejich hostitel choval tak, aby to prospělo parazitům. Příklad: Motolice kopinatá je malý parazit, jehož předposlední stádium žije v mravenci. Ale aby se mohl jeho vývoj dokončit, musí se mravenec dostat do ovce. To si parazit zařídí tak, že se v mravenci zakousne do jednoho jeho nervového ganglia, což vede k tomu, že mravenec vyleze po stvolu trávy na vrcholek, a tam se zakousne a nepustí se, visí zakousnutý na vrcholku, aby zvýšil pravděpodobnost, že bude sežrán ovcí na pastvě, a tím parazita doveze do zažívacího traktu ovce, kde se potřebuje dál dotvořit a domnožit. Čili paraziti mění chování svých hostitelů tak, aby to bylo v jejich prospěch. Takových příkladů je spousta. Existují parazité, kteří ke svému přežití potřebují určitý stopový prvek, a proto mění chování stěhovavých ptáků tak, aby dostali v Africe chuť na listy, které tento stopový prvek obsahují, a dovezli jim ho do Evropy.

Čili to jsou neuvěřitelné věci, které mimochodem uvádí ve své publikaci „Sobecký gen“ Richard Dawkins, oxfordský biolog, který také upozorňuje na to, že vlastně i my, jako lidé, nejsme nic jiného, než přežívající mašiny několika molekul, kterým se říká DNA, deoxyribonukleová kyselina, jinými slovy geny. A že my jsme přežívající stroje těchto genů, které nás nutí k tomu, abychom se chovali takovým způsobem, že je budeme dále šířit. Tedy jsou to v uvozovkách paraziti, kteří mění naše chování ve svůj prospěch, protože to, že se vzájemně milujeme a rodíme děti, je chování, které spustili, aby se dostali do dalších generací, a my nejsme nic jiného, než stroje na přežití těchto molekul. A ať už je tato myšlenka opodstatněná, nebo ne, je hezká.

Dokonce si můžeme říct, že koronavirus, což je zanedbatelný kus RNA, ribonukleové kyseliny, má to pár molekul, nějakých lipidů, obalů, není to ani organismus, nemá to nervovou soustavu, nemá to svaly, ani mozek, nic, tak tato molekula dokázala změnit chování celého lidstva tak, že i inteligentní lidi začali blbnout, a nosit roušky a podobné věci. Je to jenom malá molekula RNA, a co dokázala. Je to něco, co je na úrovni genetického kódu: měnit chování celého lidstva, přírody, položit ekonomiku. A to vše pár molekul.

Martina: Vy jste to tedy rozvedl a dotáhl ad absurdum, ale svoji logiku to skutečně má. Když se dál budeme dívat na koronavirus nikoliv jenom jako na vir, ale jako na nový fenomén, tak si musíme přiznat, že skutečně změnil. A teď je otázka, jestli na přechodnou, nebo na dlouhou dobu, nebo třeba i trvale, změnil potřebu naší osobní svobody. To, co ještě včera byla neoddiskutovatelná osobní svoboda, je najednou bezohledný projev sobectví, a my jsme to takto přijali. A když k tomu ještě připočtu to, co už dlouhodobě vidíme po celém světě, vy jste to zmínil, že svoboda slova pro velkou skupinu lidí, a se smutkem musím říct, že velmi často mladých lidí, najednou nemá smysl. A když to takto všechno sečtu, myslíte, že máme zaděláno na to, že osobní svobody, svoboda slova, budou čím dál více zbytným zbožím?

Cyril Höschl: Obávám se, že to jsou hodnoty, které jsou čím dál víc ohroženy. Ale když budou omezeny, tak stoupne jejich potřeba, protože tady platí staré úsloví, že nejvíce milujeme to, co ztrácíme. Takže když svobodu máme, tak si ji nedostatečně považujeme. A když jsme o ni připraveni, tak o ni potom začneme usilovat, nebo dokonce bojovat. Takže tady platí paradox, že když se dostáváme, nebo když je celý systém uvržen do nějakého autoritativního režimu, spojeného s omezením svobody slova a práva volby, nebo dokonce s absencí svobodných voleb, tak je to něco, o čem populace začne snít a usilovat. A může trvat střednědobě, nebo dlouhodobě, nebo velice dlouho, po celé generace, než se to změní, a začneme usilovat o to, co nemáme. Člověk chce vždy to, co nemá, a když už to pak má, tak si toho ne vždy váží, a místo toho, aby byl každý den vděčný za to, čeho se dožil a čeho společnost dosáhla, je věčně nespokojen, a chce to, co nemá.

Čili když například nemá silného rozhodného vůdce, když nemá pocit, že je tady někdo, kdo by dokázal zavést pořádek, tak volá po silné ruce, která to zařídí, která nás vyvede z chaosu. A takto se v dějinách střídají autoritativní, a někdy totalitní režimy, s režimy demokratickými, mám na mysli novodobé dějiny. Před tím to bylo trošku jinak. Takže střídání společenských řádů, a nakonec i kulturních epoch, osvícenství, versus období viktoriánských restrikcí a pruderií, je dáno tím, že i na kolektivní, globální úrovni, chceme to, co nemáme. Čili když máme svobodu, chceme pevnou ruku. Když máme pevnou ruku, chceme svobodu. A mezi tímto společnosti oscilují, podobně jako děti v rodině.

Legislativa by se neměla nevzdalovat od přirozené ochoty ji dodržovat a od přirozeného práva. Čím je umělejší a vzdálenější od skutečnosti, tím hůře je uskutečnitelná.

Martina: Přestože jste připustil, že naše vláda, a naše země, se zejména v začátku s nebezpečím koronavirové nákazy popasovala srdnatě, tak jste v jednom rozhovoru řekl, že vám karanténa připomíná brutální model normalizace. A jelikož mnozí čtou titulky, tak vás vzali za slovo, a byli velmi překvapeni. My teď máme šanci našim posluchačům objasnit, jak jste to myslel, a co se z toho posléze stalo?

Cyril Höschl: Tam je důležité to slovo model. Model je jakási demonstrativní situace nanečisto, na které chceme ověřit nějaké principy, otestovat, vyzkoušet, co by to dělalo, kdyby se to odehrálo ve skutečnosti. Čili je důležité upozornit, že jsem tím neřekl, že karanténa je totéž, co normalizace, ale že to je model, čili ukázka toho, jak by normalizace vypadala, kdyby nastala. To, že by mohla nastat, jsme si tady už řekli, k tomu se nebudeme vracet. Ale tím modelem myslím právě situaci, kdy se najednou nesmíte vymykat z řady, ve chvíli, kdy je nařízeno nosit roušky, je nesmíme nemít. Připomíná mi to pochodová cvičení: kdo nejde na Prvního máje do průvodu, tak bude mít potíže, což vede k takovým paradoxům, jako kdy v Uhdeho hře, Král Vávra, nebo Drak je drak, kde se učitelka modlí k pánu Bohu, aby děti zítra šly do prvomájového průvodu, aby neměla potíže. Tak to jsou důsledky. A ty si můžeme na situaci mimořádného stavu namodelovat, a představit si, jak by to bylo, kdyby to zůstalo, nebo kdyby to bylo ve skutečnosti.

S tím, že teď máme stále naději, že to je přechodné, že to je model nesvobody, že to není skutečné, a že tady pořád platí tři pilíře moci zákonodárné, soudní a výkonné. A že pořád ještě tady jsou svobodné volby, které, na rozdíl od některých ne úplně vzdálených zemí, nejsou manipulované. Takže to vše zajišťuje určitou naději, že jsme o svobody nepřišli ve skutečnosti, ale model to je. Takže na tom trvám, a kdo si to z mladší generace, která nezažila předchozí dobu, neuměl představit, tak si to teď představit může.

Vždyť to tady bylo se vším všudy, i s tím, že se sousedé vzájemně udávali, že někdo dal někomu přes plot pět piv, nebo že někoho viděli v krámě, a neměl roušku. Prostě objevilo se tady to, co tu bylo za okupace, a za minulého režimu. V čistě modelové situaci, ale principy jsou úplně stejné.

Martina: Pane profesore, v časopise Reflex máte rubriku, kde radíte čtenářům, odpovídáte na konkrétní dotazy. My tady teď můžeme velmi obecně říct, co si mají lidé počít se stále se rozšiřující nedůvěrou a pochybností. To, co ze začátku přijímali s velkým respektem k neznámému, se najednou začíná rozplývat. Znova se nám vrací určitá opatření, jak už jsem říkala, povinné nošení roušek ve vnitřních prostorech, v hromadné dopravě. Pro lidi, kterých se bude týkat, je karanténa najednou zkrácena na 10 dní, z dosavadních 14, a další drobné nelogičnosti. Koronavirus začíná být aktivní po 23. hodině. Když se sejdete v restauraci, a bude vás tam nahodile obědvat 100, tak je to v pořádku, ale když byste chtěl pozvat 100 lidí na svou svatbu, tak už to není možné. A stále další nelogičnosti bytní, až si lidé říkají: „Ale to už si fakt ze mě dělají legraci. To už si někdo zkouší, kam až může zajít, co ještě vydržím, a jak dalece se nám to ovčanství dostalo pod kůži?“ Co si s tím počít? Protože toto by mohlo vést k přesnému opaku, k tomu, že lidé začnou odmítat i rozumná opatření.

Cyril Höschl: Narazila jste na jeden rozumný princip, o kterém by nás mnohem lépe poučili odborníci na právo a legislativu, který říká, že když pomineme různé naprosto agresivní režimy, stanné právo a podobně, tak v každé jiné normální společnosti musí být legislativa taková, aby se příliš nevzdálila od přirozené ochoty ji dodržovat, a od přirozeného práva. Protože čím umělejší a vzdálenější od skutečnosti by byla, tím hůře by byla vykonavatelná, a kdybyste nařídila lidem, že mají dělat něco, co většina lidí dělat nemůže, třeba kdo neskočí více než 150 cm do výšky, bude popraven, tak byste s takovým zákonem neuspěla, protože většina lidí by více než 150 cm neskočila, a takto utemovaná společnost by zahynula.

Čili musíte pravidlo nastavit tak, aby bylo akceptovatelné, aby byl zákon vymahatelný, sankce za jeho nedodržování byly přiměřené, a aby to celé působilo k vyšší adaptabilitě. Aby to třeba snížilo kriminalitu, nebo zvýšilo fitness, to znamená skákání, což může být na počátku dobrá myšlenka, že ano. Ne všechny dobré úmysly dláždily cesty do pekel, čili vždy můžeme najít něco pozitivního na něčem, co když přeženeme, tak se obrátí ve svůj opak. Tedy když se vrátím k tomu, co jste řekla, tak ve chvíli, kdy by opatření byla příliš nelogická a nesmyslná, tak se velice zrychlí proces otupení vůči nim, a sníží se to, čemu Angličani říkají compliance, tedy ochota se podvolovat a respektovat to. A už by si z toho všichni dělali legraci, a skončilo by to všeobecnou švejkárnou. Čili chceme-li, aby naše zákony a pravidla byla dodržována, tak se je musíme snažit udržovat co nejjednodušší, aby byla srozumitelná, a zároveň co nejrealističtější. A aby neobsahovala jednak absurdní paradoxy, také aby byla pro většinu lidí vykonavatelná a přijatelná. Aby na to prostě měli.

Odborníci by neměli vyvolávat nadměrná očekávání. Vakcína pomůže. Ale máme vakcínu proti chřipce, chřipka však nezmizela.

Martina: Vy si myslíte, že už nejsme ochotni? Že už je to pro mnohé lidi opravdu …

Cyril Höschl: Pro některé lidi je to na hraně, ale představme si to tak, že by třeba řekli, že roušky nestačí a že musíme všichni chodit v plynových maskách. Tím by se compliance velice snížila, protože ochota chodit v plynových maskách by se týkala mnohem menší části populace, než ochota nosit roušky, nebo dokonce někdy nosit roušky. Tedy čím měkčí opatření je, tím větší máte šanci, že ho můžete vymáhat. Čím rozumnější je, tím více můžete chtít, aby se dodržovalo. Je to asi tak, jako když někde architekt udělá park, pak tam udělá betonové, nebo vydlážděné cestičky, a zákaz vstupu na trávník pod brutální pokutou. Čím méně cestičky budou odpovídat potřebám, kudy lidé chtějí přes ten park chodit, například mezi nějakými důležitými body ve městě, tím častěji bude povinnost nešlapat na trávu porušována, a tím častěji budou lidé ochotni riskovat pokutu, protože takový nesmysl, jako chodit zacházkou na opačnou stranu, když si to mohu zkrátit, nebudu respektovat.

Druhá možnost je, že architekti udělají park, pak počkají, kudy lidé chodí, ti tam vyšlapou trávu, a potom tam udělají cestičky. A pak tam můžou dát zákaz vstupu na trávník, a nebudou s tím mít problém, a pokuta nemusí být ani velká, protože to lidé ani moc porušovat nechtějí, jelikož pravidla jsou nastavena tak, jak jim to vyhovuje. Tedy na modelu parku a cestiček si můžeme ukázat, jaký model protiepidemických opatření má šanci na to být respektován, a jaký má šanci se zvrhnout v naprostou šaškárnu. A udělat to tak, aby to nikdy nebylo paradoxní, aby tam nebyly nelogičnosti, vlastně nikdy nejde, protože vždy, když jdete dál v důsledcích, tak dřív nebo později narazíte na absurditu.

Spolužačka mi vyprávěla, jak se zamýšlela nad opatřeními v obchodě v době, kdy to bylo nejtvrdší, kdy všichni museli mít roušky a rukavice, a u pokladny pokud možno nesahat na peníze a platit bezkontaktně. A ona říká: „Pak jsem si z obchodu přinesla chleba, a ten dala na stůl. Najednou jsem si uvědomila, že na stůl jsem si předtím postavila tašky, co stály na pultu v obchodě, na který jsem nesměla sahat.“ A teď se jí rozjel kausální řetězec absurdních nesmyslů. Takže říká: „Tak jsem došla k názoru, že bych si chleba měla péct doma. Šla jsem do obchodu, nakoupila mouku a vejce, a upekla si chleba doma. A když jsem ho vyndala z pícky, tak jsem najednou s hrůzou zjistila, že jsem ho položila na stůl, kde předtím stála taška, ve které jsem přinesla nákup. Tak jsem si uvědomila, že to zase není ono, a že člověk sám na sebe musí uvalovat další a další restrikce a sankce pro to, aby se těmto nelogičnostem vyhnul. Ale stejně na ně nakonec někde narazí, protože svět je prostě složitý.“

Martina: Já už jsem tady položila řečnickou otázku: Kdy tomuto válčení s koronavirem může být konec? Vy už jste na ni částečně odpovídal, ale odpověď může znít také úplně jednoduše: Přeci až bude účinná očkovací vakcína. Až budou účinné látky na potření koronaviru. Myslíte, že takto zní ve výsledku odpověď? Nebo spíše až si zvykneme, a promoříme se tak, jako jste tady hovořil o herpes viru, a podobně?

Cyril Höschl: Všechno dohromady. Představme si velmi jednoduchý myšlenkový experiment, že totéž se týkalo třeba streptokokové angíny, na kterou se ještě před válkou umíralo, a všichni čekali, až se na to něco objeví. A pak přišla antibiotika, a opravdu to byl ze začátku zázrak. Ale mezitím se objevily nové infekce, nové typy streptokoků, a některé dokonce téměř masožravé, a objevily se resistence na antibiotika. Trvalo to sice pár let, nebo pár desítek let, ale dneska už jsou takzvané nozokomiální kmeny, čili kmeny šířené ve zdravotnických zařízeních, které jsou velmi nebezpečné, a mnohdy smrtelně nebezpečné, protože na ně už nic nepůsobí. Čili odborníci by neměli vyvolávat nadměrná očekávání. Vakcína jistě pomůže, ale vezměte si, k čemu je vakcína proti chřipce: Zmizela chřipka? Nezmizela. Ochrání se tu a tam riziková populace, starší diabetici, kardiaci, ale úspěšnost ochrany vinou toho, že virus chřipky mutuje, a tenhle virus nebude asi úplně výjimkou, je asi 60 procent. Takže naděje, které jste vyjmenovala, že bude vakcína, nebo lék, si umenšeme koeficientem asi 0,6 – a to považuju za reálný odhad úlev, které nám to přinese. Rozhodně to nebude 100 procent, tak jako jsme nevymýtili herpes virus, ani streptokoky. Tu a tam se podařilo vymýtit chorobu, jako byly pravé neštovice, nebo polio, ale i tak už se někde vrací, jelikož je nízká kázeň v proočkovanosti. Přijdou nějaké biomatky, odmítnou dát dítě očkovat, a když jich bude hodně, tak děti začnou umírat na černý kašel, na záškrt, tak jako tomu bylo dříve. Čili to všechno jsou nepředvídatelné jevy. Přírodu člověk nikdy neporazí, nesmí si myslet, že je chytřejší, než pán Bůh.

Martina: Pane profesore, děkuji vám za tento další hluboký vhled do souvislostí současné koronakrize.

Cyril Höschl: Není zač, také vám děkuji.

Martina: Ještě zmíním, že jsi advokátka se specializací na veřejnou správu, autorka stovek odborných článků a několika publikací. A kromě toho píšeš i beletrii a poezii. Když jsem četla tato slova v úvodu, tak mě napadlo, že je píše člověk, který má ze současné situace už opravdu obavu, a že se domnívá, že ohrožení svobody slova v našich zeměpisných šířkách je vážným problémem. Je to tak? Je svoboda slova opravdu vážně ohrožena, nebo ještě není tak zle?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že je velmi zle. Proto jsem volila slova, která jsem v blogu volila, proto jsem podpořila i příslušné iniciativy, které proti tomu protestují. Vychází to ze zkušeností, které bohužel pamatuji díky svému ročníku, jsem ročník 65 a pamatuji cenzuru tak, jak byla za soudruhů. Nebezpečnější je to teď proto, že soudruzi se tím netajili. Dali si vládnoucí úlohu přímo do ústavy. Teď je to nebezpečnější proto, že se tváříme, a proklamujeme, jaká jsme demokracie a právní stát, a pomalu od toho ustupujeme – a mám pocit, že už jsme tam asi tak ve třetině. Takže mi to vadí a štve, protože se vracíme do něčeho, co jsem už zažívala, a znovu to už zažít nikdy nechci.

Martina: Když se podívám na sousloví „svoboda slova“, čím nejvíce ho v současné době ohrožujeme?

Jana Zwyrtek Hamplová: Mám pocit, že ho ohrožujeme tím, že se v podstatě vracíme k tomu, co bylo za soudruhů pohodlné, a to k autocenzuře. I mě, a to jsem velmi svobodomyslný člověk, který co na srdci, to na jazyku, což někdy někoho třeba štve, už občas napadne: „Mám to psát? Neublíží to třeba mé profesi. Neohrozí to mou pozici advokátky?“ – protože někdo může mít jiný názor a podobně. Aby mi to prostě neublížilo v mé práci. A takto se přece uvažovalo za soudruhů, že ano. Teď jsem zrovna četla v autobiografii Karla Gotta, že on, aby mohl zpívat, musel dělat velmi těžké kompromisy, a protože hrozně zpívat chtěl, a děkujme bohu, že zpíval, tak musel podléhat této autocenzuře, musel být diplomat, a někdy musel překročit i své vlastní myšlenky. A mám pocit, že řada lidí, a cítím to ve svém okolí, mi třeba řekne, například na uvedený blok: „Stojí ti to za to, takto na sebe upozorňovat?“

V tom smyslu, abych se bála vyslovit názor.

Takže mám pocit, že tlak, a to i médií, je takový, že odsuzují člověka, který se s někým vyfotil, jenom proto, že má třeba nějaké názory na imigranty. Ale proti tomu se dá ještě bojovat, na to jsou i právní cesty, právníci vědí. Ale to, co je nejvíce nebezpečné, je autocenzura. Abychom nesklouzli do pohodlí „raději to říkat nebudeme, abychom náhodou nebyli terčem nějakých útoků a posměchů, nebo, nedej bože, i třeba vyhazovu z práce, nebo něco podobného.“

Poslední roky jsou média zasažena vnitřní i vnější cenzurou, která přichází ze Západu

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, před malou chvílí jsi říkala, že už jsme zažili, jaké to je, být vystaven naprosto zjevné a neskrývané cenzuře. A mě by zajímalo, jestli vlastně víme, jaké to je, jí vystaven nebýt. Zažila jsi ve své práci, ve svém životě, období, i třeba krátké, kdy ses vyjadřovala naprosto svobodně? Protože dlouho po revoluci v nás ještě doznívala opatrnost. Přišlo období, kdy ses opravdu cítila svobodně?

Jana Zwyrtek Hamplová: Já to řeknu tak. Jsem možná trošičku výjimka, a to díky tomu, že jsem studovala v Praze a zapojila se do polistopadového dění. Byla jsem tehdy mladá, nevím, něco přes 20, takže vzpomínám na dobu tehdy, že jsme se opravdu nemuseli bát něco říct. Dokonce jsem patřila mezi ty, co utíkali oknem, když nám zavřeli úřad, abychom nemohli na demonstraci k Listopadu, tak jsme utíkali oknem, a šli demonstrovat. A říkali jsme, co si myslíme. Možná jsem tehdy nechápala své rodiče, ti říkali: „Prosím tě, buď opatrná, co když se to nezvrtne, tak tě vyhodí z práce.“ Jejich generace měla strach. Moje generace, těch 20 až 25 let, strach neměla, možná díky nepoučení, takže tehdy jsem měla pocit, že skutečně můžeme říkat a psát, co chceme. Ale hlavně potom i v 90. letech, byť se v jiných oborech děly hrůzné věci, ale pokud jde o svobodu slova, tak myslím, že by si tehdy nikdy nedovolil svobodu slova ohrozit. Děly se tady různé jiné věci na poli ekonomickém, privatizačním a tak dále, ale to není dnešní téma.

Pokud jde o cenzuru, tak se skutečně psalo kde co. Vycházely různé noviny a posléze v dalších letech vznikaly sociální sítě. Takže nejvíce svobodná jsem se cítila v 90. letech, pokud jde o svobodu slova. Možná jsme tehdy podlehli natolik, že jsme nedávali pozor v jiných oblastech, ale to je jiná věc. Potom se to plíživě zhoršovalo, a musím říct, že opravdu poslední 3, 4, 5 let vidím, jak velmi jsou média zasažena vnitřní i vnější cenzurou. I noviny různých soukromých vlastníků, Facebook také, cenzurují některé pojmy. Můj přítel byl nedávno zablokován za použití pojmu „Černý most“, protože si to někdo někde v Evropě špatně vyložil, a přitom je to legitimní centrum. Takže mám pocit, že už to jde někdy až do absurdna, a neměli bychom to takto nechat jít, nebo se to zvrhne do totality.

Martina: S čím si tu plíživost dáváš do souvislosti?

Jana Zwyrtek Hamplová: Už jsem někde napsala, že k nám nyní přichází cenzura paradoxně ze Západu, což je absurdní, ale je to logické, protože Západ, tak jak ho vnímáme, neprošel komunismem, socialismem, takže s tím nemá zkušenosti. A mají pocit, že budou konat dobro podobně, jako to asi kdysi možná měli soudruzi, kteří nás chtěli uchránit od imperialismu. A teď má západní svět pocit, že nás musí uchránit před představou demokracie, která je jiná než jejich. A demokracie v podání EU znamená, že EU má vždy pravdu, a všechno ostatní je špatně. A část českého národa, doufám, že menšinová, vzhlíží k Západu jako ke vzoru demokracie a kopíruje jeho názory. Ale já mám pocit, že oni bohužel směřují ke zkušenosti totality mílovými kroky, a my, kteří už tuto zkušenost máme, podívejte se na Polsko, Maďarsko, v podstatě V4, jsme velmi opatrní. Takže se tady cenzuře ještě tak nedaří, ale oni na nás z Evropy tlačí, abychom názory tříbili, aby se nepouštělo všechno na sociální sítě, a že kdo tam říká něco, co není politicky korektní, tak by to říkat neměl. Podle mě směřují do socialismu, a my jsme z něho pracně utekli. Takže z toho mám opravdu obavy.

Martina: Nejen u nás, ale i jinde v Evropě, a také v Americe, se mnoho lidí shoduje v tom, že sociální sítě, zejména Facebook, ale i Twitter a další, preferují, a bez problémů zveřejňují v podstatě jakékoli takzvaně liberalistické, liberální, progresivistické názory, a ideologické postoje, od běžných až po radikální, mnohdy až extrémní. Každý progresivista může tvrdit cokoliv, cokoliv ideologického, a nemusí se ničeho bát. Přesně opačný přístup mají sociální sítě ke všem ideovým postojům, které liberalismus neadorují. Teď říkám postřeh o tom, s čím přicházím do styku. Až potud s tím souhlasíš?

Jana Zwyrtek Hamplová: V podstatě ano. Já to až tak nerozebírám. My právníci tomu říkáme „právní pozitivismus“, to znamená, že se řídíme podle pojmu, podle učebnicových formulek, přisuzujeme nějaké vlastnosti určitým jevům, právním vztahům, ale realita je potom o něčem jiném. Takže mám pocit, že dnes řada těchto hnutí, řada krásných myšlenek, včetně myšlenek, že se chrání demokracie, a podobně, vůbec nemusí znamenat, že se chrání demokracie a svoboda slova, ale že se takto vzletně nazývá krok k totalitě. Takže chci říct, že jsem zastáncem ani ne tak právního pozitivismu, a pouhé striktní vykládání zákona podle textu mě až tak nezajímá. V těchto hnutích k tomu přistupují tak, že to krásně nazvou třeba „politická korektnost“. A já tvrdím, že to je politická lež, protože touto korektností se zakrývá pravda. Slovy o obraně demokracie bojují proti svobodě slova. Takže nedejme na názvy, dejme vždy na obsah. A jsem fakt vyděšená z toho, co všechno se může vydávat za boj o právní stát a demokracii.

Martina: Dobře, já to zjednoduším. Fake news je vždycky to, co tvrdí pravice.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, v podstatě ano.

Martina: To jsem vlastně mnoha slovy chtěla říct.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, to je překlad, přesně tak. Zakrýváme oči před pravdou a dáváme tomu vzletné názvy.

Proti diskriminaci názorů ze strany sociálních sítí je potřeba se bránit

Martina: Jsi zkušená právnička. Co se s tím dá v tuto chvíli dělat?

Jana Zwyrtek Hamplová: S touto otázkou se na mě obrací řada lidí. Před právníky možná stojí výzva, aby se vůči tomu, proti čemu se zdánlivě nedá bránit, bránit pokoušeli, aby se opírali ani ne tak o znění zákonů, ale o základní právní premisy. O zásady pravdy, spravedlnosti, právní logiky a základní lidské hodnoty, jako jsou svoboda člověka, právo vyjádřit svůj názor, a aby toto přiměřenou právní cestou bránili.

Uvedu to na příkladu. Už jsme se před časem vyjadřovali k Facebooku, kde jeho soukromý vlastník silně ovlivňuje veřejné mínění, někomu zruší profil a podobně. A my tvrdíme, že to je podobné, jako bys přišla do potravin, a neprodali ti chleba, protože se jim třeba nelíbí, jak moderuješ, nebo jak já zastupuji případy. Takže by nám neprodali chleba. Není možné diskriminovat lidi, co se týká služeb, na základě toho, že projevují své názory. Toto je první krok k autocenzuře, když proto, aby mi prodali chleba, raději budu říkat to, co chtějí slyšet. To je prostě nebezpečné. Facebook toto v podstatě dělá. Teď jde o to, že bychom měli najít právní mechanismy, i v rámci Evropy, pokud tedy Evropa bojuje o demokracii a právní stát, aby zavedla v rámci Evropy takové normy, že toto nebude možné, pokud nepůjde o trestné činy. Opravdu nemůžeme propagovat něco, o co by se mohl opřít novodobý Hitler, to zase nechci tvrdit. Ale běžné názory, byť kritické, musí mít právo zaznít, bez ohledu na to, kdo je říká a proč. Ať si to lidé přeberou.

Martina: Mnohokrát, když jsem se k tomu třeba na síti vyjadřovala, jsem narazila na názor: „Je to soukromý majetek, Facebook patří konkrétnímu člověku, a ten má svá pravidla. A vy, když jste si zřizovali facebookový účet, jste s tím souhlasili.“. To se zdá trošku neprůstřelné.

Jana Zwyrtek Hamplová: Jeví se to tak. Ale když to zjednodušíme přes pekárnu, tak si vezmi, co by se stalo, kdyby pekárna dala pravidla, že bude prodávat chleba jenom ženám, protože majitelka nemá ráda chlapy, protože se těžce rozvedla. Dá v obchodu na dveře, dopředu řekne svá pravidla, komu bude chleba prodávat. To je asi něco špatně, protože svoboda a podnikání mají také své meze.

Slovo „diskriminace“ má tisíce podob, a podle mě v žádné z nich Facebook nesmí nikoho diskriminovat. Nesmí diskriminovat ty, kterým nabízí služby. Nebo ať si z toho udělá soukromý klub, ale potom je otázka, zda takto smí zasahovat veřejný prostor. Je otázkou doby, jak toto upravovat, do jaké míry lze soukromému vlastníku diktovat pravidla. Ale to je výzva do budoucí doby, abychom to dokázali upravit, jinak opravdu skončíme v pekle.

Sociální sítě porušují svobodu slova, která je zakotvena v ústavách všech demokratických zemí

Martina: Ale podle stávajících zákonů diskriminace politických názorů na síti asi trestná není, protože s tím zatím pravděpodobně ani naše ani evropská legislativa nepočítala. Nebo se mýlím?

Jana Zwyrtek Hamplová: Myslím, že se mýlíš. Jde jenom o to, jakou budou mít soudy odvahu jít do těchto nových sporů, protože to je protiprávní. V ústavách všech demokratických zemí máme zakotvenu svobodu slova – a tu Facebook porušuje. To znamená, že by některý soud, český nebo i evropský, měly dokázat říct: „Milý majiteli Facebooku, porušuješ ústavní pravidla zemí v Evropě, nejsi oprávněn je porušovat, takže laskavě uprav svou praxi tak a tak, abys je neporušoval. Nebo budeš nějakým způsobem postižen.“ Takže chci říct, že podle mě je praxe diskriminace podle politických názorů protiústavní, je v rozporu s ústavami všech demokratických evropských zemí, a tím pádem Facebook na našem území jedná v rozporu s ústavou, což je ještě více, než v rozporu se zákony. A teď jde jenom o to, jak to uchopit, kdo to první dokáže na nějakém konkrétním případě, kde někomu zrušili profil. A soud měl přikázat: „Obnovte mu profil, protože jste ho zrušil protiústavně.“

Martina: To znamená, pokud by se našel opravdu nějaký urputný žalobce, tak by měl šanci u našich soudů třeba se žalobami na Facebook uspět?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, kdyby třeba žaloval, že je mu Facebook povinen obnovit profil, protože se ničeho nedopustil, a naopak Facebook zabránil jeho ústavnímu právu na svobodu slova, tak by soud mohl Facebooku přikázat: „Obnovte mu profil.“

Martina: Před rokem byli velmi běžně zablokováni třeba lidé jen proto, že veřejně napsali na sociální síti jméno „Tomy Robinson“. A za největší bizarnost považuji, už jsem to tady jednou zmínila, že mým kolegům v orchestru zablokovali profil, protože si tam dali inzerát, že hledají do orchestru trumpetistu. Oni byli vyděšeni, co se stalo, mysleli, že možná měli napsat „nebo trumpetistku“, ale nakonec se zjistilo, že je to mnohem jednodušší, šlo o to „Trump“. Počítač si myslel, že píšou něco o prezidentu Trumpovi, a proto v tu chvíli přestal profil existovat.

Jana Zwyrtek Hamplová: Viz pojem Černý most.

Naši zákonodárci by měli tvrdě vyžadovat, aby Facebook a další sociální sítě měly zástupce pro ČR

Martina: Ano.

Jana Zwyrtek Hamplová: To je přesně ono. V této souvislosti bych se vrátila k myšlence, kterou například říká petice Stop cenzuře, která chce, aby, a myslím, že je to oprávněný požadavek, aby naši zákonodárci tvrdě vyžadovali, aby například Facebook, a podobné sociální sítě, měly zástupce pro ČR. A to proto, že na uvedených příkladech je vidět, že když se nějaké naše slůvko zvenčí podobá nějakému pojmu, třeba Černý most (obchodní středisko), tak ho přeloží a označí jako něco rasistického, nebo u trumpetisty, s tím, že jde o Trumpa. Což je úsměvné jenom do určité míry, a dokazuje to, jak je ze zahraničí ovlivňováno veřejné mínění na území ČR. Já jsem velká vlastenka a vždy říkám: „Napřed u mě bude ČR, až potom nějaká EU“. Tím se netajím, někteří mě za to nemají rádi. Takže my si takto necháme zasahovat do našeho svébytného území? To je pro mě jako českého občana nepřijatelné.

Martina: Zatím necháváme, protože nás příliš baví vyfotit si večeři, dát ji na Facebook, a chlubit se, kde jsme byli v restauraci. Tedy nám stojí za to podporovat tento proces plíživé cenzury.

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. Přiznám se, že i já, která si obvykle moc pozor nedává, jsem si teď dávala na Facebooku pozor. Měsíc před kongresem samosprávy, aby mě náhodou nezablokovali za nějaké nevhodné slůvko, protože jsem potřebovala kontakt se starosty, se kterými přes Facebook hodně komunikujeme, sdělujeme si informace. Takže jsem to nechtěla ohrozit tím, že bych byla zablokovaná. To, zaplať pánbůh, skončilo, kongres máme za sebou, ale úplně jsem se za to, ne styděla, ale byla naštvaná za to, že mě k tomu nutí, protože už v 90. letech jsem psávala, a pořád píši velmi otevřené texty. Můj nejčtenější blog má snad 140 tisíc přečtení, a skutečně si považuji přízně čtenářů, kteří mě takto odměňují za mou otevřenost. Ale otevřenost začíná být nebezpečná, a já s tím prostě nesouhlasím a chci psát pořád takto.

Martina: To znamená, že ses skutečně měsíc držela zpátky, aby pro tebe tento komunikační kanál zůstal otevřený?

Jana Zwyrtek Hamplová: Ano. Mám tam stovky starostů, kteří to sledují, a skrze Facebook jim sděluji důležité informace.

Odchod ze sociálních sítí by byl ústup. Měli bychom tlačit na vytvoření takových zákonů, které by jasně stanovily, že pokud někdo cenzuruje a diskriminuje uživatele, bude stíhán, nebo nebude moct v ČR působit

Martina: A napadlo tě udělat to tak, že bys na Facebooku nebyla, a třeba k tomu vyzvala – teď opravdu k ničemu nevyzívám, ale mnozí tento krok učinili. Třeba i Marian Kechlibar, který půl roku dopředu oznamoval, že odchází z Facebooku, a dále bude komunikovat přes své webové stránky. Je toto řešení, nebo je to velmi polovičaté?

Jana Zwyrtek Hamplová: Respektuji názor každého. Já osobně bych to považovala za ústup. Domnívám se, že bychom měli tyto sociální sítě využívat, ale o to více bychom, což Marian činí, měli usilovat o to, aby naši zákonodárci nejpozději po příštích volbách, může to být klidně i téma do voleb, tím někomu dobře radíme, stanovili pravidla, která budou na území ČR platit. Tedy ne, že my budeme odcházet z Facebooku, ale: „Facebooku, na území ČR buď budeš stíhán za to, že cenzuruješ, diskriminuješ určité uživatele, nebo tu třeba nebudeš, protože nesplňuješ podmínky českého zákona. Nevím sice, jak by to šlo udělat technicky, to si neumím představit, ale já nechci ustupovat Facebooku, ale chci, aby Facebook respektoval pravidla české kotliny, našich hranic. A nejlépe evropských hranic, protože se říká, že jsme teď jedna evropská rodina, tak bychom si měli udělat pořádek v tom, co se tady bude dít. A ne, že budeme ustupovat.

Martina: Jano Zwyrtek Hamplová, když se takto společně rozvášňujeme, a v tuto chvíli to není klasický rozhovor, spíše se doplňujeme, protože v tomto máme obě své zkušenosti, tak si říkám, jestli neděláme vlny, ale že zas tak moc nikomu na tom nezáleží. Když se scházíš se starosty, nebo s vrstevníky své dcery, a podobně, máš pocit, že by lidé obecně cítili úkorně, že je jejich vyjadřování limitováno?

Jana Zwyrtek Hamplová: Musím bohužel říct jednu věc: Kdo se bojí, je plus minus moje generace, protože to zažila. Když se setkávám s kolegy právníky, se starosty, kteří mají tuto zkušenost, jsou můj, nebo ještě trochu pozdější ročník, tak říkají: „To jsme tady probůh už zažili, a už tady nechceme, že by nám nějaké politbyro říkalo, co můžeme číst, a co se nesmí.“ Zatímco mladí často podléhají naivním představám, že to není potřeba, že žádná cenzura nehrozí, a když tam někdo píše něco, co se nám nelíbí, tak ho jen tak prostě opravdu vymažeme. Asi ne všichni, záleží to i na výchově z rodiny. Ale když čtu některé naivní představy mladých part, tak vidím mladé komsomolce. A přiznám se, že když je čtu, tak už zaznamenávám věty, které už ani nesouvisí se svobodou slova. Třeba: Je špatně, když má někdo 10 bytů, stačil by mu jeden, a ostatní by měly být dány do užívání ostatním. Není správné, když je tolik bohatých a tak dále. To říkali soudruzi, komsomolci v Rusku, a pak to přešlo k nám. Oni totiž vzhlíží k Západu, který je nepolíbený naší zkušeností.

Takže mám pocit, že se plíživě, po krůčkách, blížíme k novodobé podobě, protože Facebooky, a tak dále, to modifikují k neosocialismu. A mladí, protože to nezažili tak, jako my, k tomu vzhlížejí, jako že to je něco moderního. Tvrdím, že to je cesta do pekel, a že naše střední nebo starší střední generace, ať si tak nefandím, by měla tato nebezpečí dokázat formulovat, a třeba právníci by měli říct, co by se v právním řádu mělo stát, aby některé věci nebyly možné.

Martina: Jenomže to se pak dozvíš, že jsi old fashion woman, nebo old fashion man, a že je potřeba s tímto starým zkostnatělým myšlením zatočit.

Jana Zwyrtek Hamplová: To je druhá věc, která mi velmi vadí úplně stejně, jako cenzura. Vadí mi zastrašování, kdy se lidé, kteří říkají kultivovaně své názory, stanou terčem hrubých urážek na hranici vulgarity, takže potom své názory nesdělují, aby nebyli dehonestováni. Přiznám se, že třeba na Facebooku mi nevadí, mám tam 4500 přátel, když se mnou někdo tvrdě nesouhlasí. To mi absolutně nevadí, ba naopak, ještě to tříbí argumentaci. Ale jak tam někdo použije vulgaritu, třeba mě nazve nějakým zvířetem, nebo podobně, tak okamžitě blokuji, protože nechci touto debatou ztrácet čas. Ale vím, že řada slušných lidí z mého okolí z tohoto důvodu nejde do politiky, protože by tam také museli čelit od řečnického pultu ve sněmovně různým urážkám, a všímám si výjimek, které tam samozřejmě jsou. Ale politická scéna upadá proto, že lidé, kteří jsou slušní, vyjadřují se kultivovaně a podobně, z politiky odejdou, a nikdy tam už nepůjdou, takže tam potom zůstanou ti, kteří umí křičet, urážet a řvát, což nevyjadřuje kvalitu člověka, že ano.

Martina: Děkuji za toto velmi důležité nahlédnutí do světa práva, zákonů, svobody slova a demokracie.

Jana Zwyrtek Hamplová: Také děkuji.

Náš host se zvláště zmiňoval o souběhu dvou faktorů, které mohou naše životy změnit výrazně ke zlému. Jeden z nich je prudký nárůst robotizace. Doslova k tomu řekl: „Zlý kapitalista si raději koupí robota, protože nebrblá, nemá výkyvy ve výkonu, nezakládá odbory, nechodí na toaletu, na obědy, nemá nemocenskou, dovolenou, neodmlouvá. Robot je pro „zlého kapitalistu“ to nejlepší, co ho může potkat. Znám samozřejmě pár manažerů, kteří říkají, že si nechají lidi tak dlouho, jak to půjde, protože je mají rádi. Ale kolik takových je?“ A my k tomu můžeme dodat, že robot nepodlehne koronaviru. To je jeden fakt, který může znamenat, že spousta lidí přijde o práci, a nahradí je jednoduše roboti.
To by samo o sobě byla nesmírně napjatá situace. Jenže k ní se přidává neuvěřitelná evropská naivita, se kterou otevírá dokořán dveře migrantům. A o těch náš host řekl: „Migranti tady nemají co dělat. Máme svých problémů dost. Můžeme pomáhat Africe, ale jakmile jejich problémy dostaneme na naši půdu, tak se jich už nikdy nezbavíme. To je tak destabilizující prvek, že by tady neměli být. A Evropa by se měla stabilizovat, protože jinak budou rozvráceny sociální i zdravotní systémy.“ O těchto dvou stěžejních věcech jsme mluvili minule, a v tom budeme pokračovat i dnes, opět s doktorem Karlem Červeným, lektorem rozvoje kreativity managementu a strategického myšlení.

Martina: Za třetí jste vyjmenoval celou skrumáž změn v běžném životě. Říkal jste, že se změní zaměstnavatelnost lidí v tom smyslu, že mnozí budou pracovat z domova, a to už teď vlastně nastalo, to nám pandemie ukázala, že je možné, a že některé profese skutečně mohou docházet do kanceláře třeba jenom 2x týdně. Říkal jste, že na home office bude zůstávat 30–50 procent lidí a více. Hovořil jste o tom, že nastanou změny ve stavbě kanceláří. Já myslím, že pandemie asi učiní přítrž v open space, které byly tak moderní, takže buď učiní přítrž ve stavění těchto obřích kanceláří, ve kterých jsou všichni lidé tak trochu jako sardinky, které dýchají stejný vzduch, nebo se možná jenom změní systém čištění vzduchu, klimatizací a podobně. Co považujete za pravděpodobnější?

Karel Červený: Myslím, že to bude po místech. Tam, kde to bude dávat ekonomicky smysl, budou dělat stavební úpravy posouvatelných příček, myslím, že budou vytvářet mezistěny i z plexiskla, která budou tónovaná, protože když vidíme, jak to funguje v potravinách, ve velkých supermarketech, tak tam jsou prodavačky nějakým způsobem izolované. Naše kreativita se projeví tím způsobem, že se bude hledat ne ideální, ale vyhovující stav na pracovištích, aby věci fungovaly. Klimatizace by určitě měly doznat velkých změn, abychom jenom nerecyklovali vzduch, který je zaneřáděn patogeny, ale bude muset být ventilace s venkovním vzduchem. Zrovna tak i ve vlacích a v letadlech, protože když se stále jeden a tentýž vzduch pořád točí ve velkém vlaku, tak bude-li mít někdo v sobě nějaké patogeny, tak by to s ním neměl dýchat celý vlak, a všichni lidé, kteří tam jsou. Takže myslím, že způsoby klimatizace budou jedny z prvních zařízení, na které se vědci znovu podívají.

Martina: To znamená, že obří haly, ve kterých jsou lidé natěsnáni, budou do budoucna pravděpodobné, nebo myslíte, že se znovu vrátíme k systému kanceláří? Nebo budeme sedět doma? Asi od všeho trochu.

Karel Červený: Ano rozhodně. Od všeho trochu.

Totálně se změní architektura měst, kde budou místa, kam budou zavíráni nakažení lidé, aby nešířili infekci

Martina: Když jste hovořil o změnách architektury kanceláří, tak to asi nebudou jen kanceláře, ale celkově změna architektury měst? Pandemie už ukázala, že některé věci najednou nevyhovují.

Karel Červený: Nevyhovují, protože jsme od morových ran, nebo od pandemie v roce 1918, 1919 neměli nic tak hrozného, takže se stavěly stavby pro běžný způsob žití. Teď zase budou urbanisté s různými odborníky přemýšlet, zda-li stavby, které máme okolo sebe, vyhovují požadavkům, a budou se snažit změnit jejich statut užívání. Nebo budou veřejný prostor ve městech doplňovat novými stavbami, nebo budou stavby propojovat tunely, které budou z různých látek. Myslím, že se totálně změní myšlení o využívání budov a veřejného prostoru, aby, když nastane nějaká bakteriální, nebo virová pandemie, to město zvládlo. Aby zvládlo pohyb a izolování určitých lidí. Myslím, že vzniknou rychlé diagnostické metody, které rychle odhalí, kdo je nakažen, a kdo není. A bude trošku honba nakažených po ulici. Vidím to trošku dramaticky: Ty jsi nemocný, pojď s námi, musíme tě někam zavřít, abys někoho nenakazil. Jinak bude město žít svým životem. Epidemiologové musí na počátku moudře zastavit nárůst.

Martina: Změny v dopravě – to je další téma, které jste otevřel, a je pravdou, že v době, kdy jsme byli v karanténě, tak se jen málokdo vydával do metra, a většinou se vyhýbal veřejné dopravě, protože situace, kdy jsme všichni našlapáni v ranní tramvaji, se najednou jevila jako sebevražedná mise.

Karel Červený: Jsem zvědav, kam se ten vývoj bude ubírat. Asi to nebudou kukaně, které by nám sloužily, protože bychom omezili prostor autobusu, nebo tramvaje. Jestli budou lidé nosit na hlavách nějaké kukly, nebo budou stačit roušky, které nebudou větratelné bočními průduchy. Myslím, že cesta může vést k ionizaci vzduchu, kdy prostě budeme ozonem dezinfikovat celý prostor. To znamená na všech konečných, nevím, jestli to bude i na zastávkách, nemám nastudováno, jestli to škodí lidem. Toto zařízení působí nesmírně rychle a má stoprocentní účinnost. Takže působení ozonu je rychlá záležitost, jak v hotelích a dopravních prostředcích se jeho molekuly dostanou všude. Vlezou pod každou skříň a každý stůl, do každého záhybu závěsu a záclony. Myslím, že tudy by mohla vést cesta. A mezi tím se možná budou projektovat zařízení, o nichž nyní netušíme, jak budou vypadat. Jestli to budou hyperloopy, podzemní kapsle, které navrhuje Elon Musk, nevím.

Pro budoucnost bude důležitá decentralizace sítí, protože současné jsou manipulativní

Martina: Pane doktore, když o tom takto hovoříte: Nepřipadáte si někdy jako Jules Verne? Protože některé věci, které nastínil, jak víme, nás dohnaly.

Karel Červený: Připadám, protože si myslím, že se na nás valí a řítí hodně změn, které budou dalekosáhlé, a změní tvář světa. A největší změny bych si přál ve volebních systémech. Myslím, že sítě, pakliže nebudou totálně zneužity, pokud by byly naprosto centralizovány, nám mohou pomoci změnit volební systémy, aby odpovídaly 21. století, protože volební systémy, které ve světě jsou nyní, vznikly ve století páry, a přežily se. Tehdy měly za úkol hájit zájmy různých cechů, a dneska se úplně minuly účinkem. Tady vůbec nejde o politické strany, jde o politiky, kteří to myslí s lidmi dobře, takže tak, jako se volí do senátu 1/3 nezávislých, tak asi podobným způsobem bychom měli volit známé persony, které se nějakým pozitivním způsobem podepsaly, a mají důvěru, kredit. To asi lidstvo potřebuje, a když se to podaří vyřešit, tak bude dobrá vůle řešit všechny problémy světa. Dnes se řeší jenom ty, které jsou naléhavé a aktuální. Ty, o kterých se prognózuje, že přijdou za 5, za 10 let, žádného politika nezajímají, nebo žádného z politických stran, které obhajují jenom svou existenci.

Martina: Viditelnou změnou, kterou určitě zaznamenáváme dnes a denně, je změna v technice. Určitě bude dál pokračovat miniaturizace techniky, nemyslím jen nové modely telefonů, ale mám na mysli viditelné změny, to znamená, že budeme mít třeba všechno integrováno v jednom. Telefon, počítač, fotoaparát, placení, úplně všechno, všechno v jednom, v jedné krabičce, v jedné kapse. Je to science fiction, nebo myslíte, že přesně k tomu to spěje, a dospěje?

Karel Červený: Chytrý telefon, který v sobě všechno integruje, se bude neustále zdokonalovat, a stane se součástí našich oděvů, bude to takzvaná nositelná elektronika, kdy budeme mít někde manžetě klávesnici.

Martina: To jsem měla na mysli.

Karel Červený: Nebudeme používat tyto krabičky, nebo bude chytrý telefon zbudován do batůžku, do pásku u kalhot, nebo do čepice a tak dále. I tudy se bude ubírat móda, která do toho bude hodně promlouvat. Zajímavé bude, že módní firmy budou samotné vyvíjet telekomunikační prostředky, nebo ve spolupráci s výrobci telefonů. Kde myslím, že můžeme očekávat dost velkou revoluci, jsou sítě. Právě sítě nám mohou hodně pomoci, když budou chytře udělány a decentralizovány, když tam bude obrovský prostor, aby parta chytrých lidí dokázala vymyslet nějakou appku, nebo něco geniálního, co lidem pomůže v různých krizových situacích. Na druhé straně je centralizace, kde je patrné, že internet ovládají velcí hráči, Google, Facebook, IBM a další. Takže to vypadá, že internet si rozdělí největší hráči, kteří budou určovat, jak se síť bude vyvíjet. A to může vést k tomu, že vznikne nějaká nezávislá truc síť, něco na způsob Linuxu, že se zase najde někdo, kdo vymyslí novou síť. Obdobu máme v Rusku, nebo v Číně, kde si chtějí dělat vlastní cenzurovanou síť, která by nebyla součástí celosvětové sítě.

Takže tady očekávám dost velké změny, protože se asi 29 procent lidí tak trošku trhne, a budou komunikovat jiným způsobem, protože sítě, jak je představuje Facebook, jsou nesmírně manipulativní, a byly jako manipulativní vytvořeny od samého. Cílem Facebooku je udržet konzumenta co nejdéle na obrazovce, aby shlédl co nejvíce reklam. Proto manipulace. Vymýšlejí se nejrůznější návody, jak tam člověka udržet třeba půl hodiny, hodinu, aby sdílel, aby se tak geometrickou řadou rozšiřovala skupina konzumentů reklam.

Budou vznikat malé komunity lidí, kteří si najdou jiné komunikační prostředky. Třeba nějaké starší, které možná redefinují. Ale dav se nechá unášet tím, co se mu předkládá, protože je to jednoduché.

Martina: A na druhou stranu manipulativní v tom smyslu slova, že je člověku Facebookem vlastně tak trochu diktováno, co si má myslet a co může sdílet.

Karel Červený: A on si myslí, že když všichni jeho přátele dostávají podobné zprávy, tak mají podobné názory.

Martina: To je slavná bublina. Ale i když Facebook pracuje tímto způsobem, a my to všichni víme, je často kritizován, tak ho přesto stále všichni používáme – a jdeme mu takto na ruku. Myslíte, že bude třeba růst tendence lidí odstřihávat se od těchto sociálních sítí? A že i v tomto by mohla být kreativita, v kroku vrátit se zpět ke komunikaci z očí do očí, po telefonu, třeba renesance dopisů? Nebo toto jsou věci, které už jsou opravdu přežitek? Co myslíte?

Karel Červený: Myslím, že se budou vytvářet komunity lidí, kteří si najdou komunikační prostředky. Buďto opráší nějaké starší, nebo je budou redefinovat. Tato minorita bude asi fakt malinká, asi půjde řádově o miliony lidí, ale dav se nechá unášet tím, co se mu předkládá, protože je to jednoduché.

Martina: Čipy?

Karel Červený: Ano, čipy. Ještě že jste je vzpomenula. Elon Musk má firmu Neuralink, která má vytvářet interface mezi mozkovou tkání a čipem. Toto je vývojová větev. Hovořil jsem s řadou odborníků, a ti mi říkají, že evoluce člověka půjde tímto směrem transhumanismu, a že se s tím nedá vůbec nic dělat. Takže budeme kyborgové. Kdo si to nechá prostě udělat, bude mít možnost si bez námahy vložit na čip znalost několika univerzitních oborů. Tím získáte znalost, ale nikoli dovednost, to znamená, bude to nefunkční, pasivní záležitost, a jenom užíváním se z toho stane funkční gramotnost. Takže myslím, že tudy půjde mnoho lidí, protože to je nesmírně lákavé. Bude snadné dát si čip do mozku. Vzniknou elity, třídy, podle inteligence, podle peněz, podle vlivu na internetu.

Martina: A podle toho, jak dobrý čip si necháme implantovat? Protože on z nás opravdu udělá schopné, zdravé a rychlé kyborgy.

Karel Červený: Ano, zvýší vám inteligenci. Můžete si dokoupit inteligenci, bude to v nějakých gigabytech. Prostě si řeknete, dokoupím si dalších 100 bodů IQ, kolik to stojí? 20 tisíc. Tak dobře, teď stačí za 20, a až si našetřím, tak si koupím další. Bude to možná i groteskní. Lidé už spolu nebudou normálně mluvit, protože my se mezi sebou lišíme, v rozpětí 30 nebo 40 bodů, do 140, málokdo má 150. Ale pak mezi námi budou obrovské rozdíly, a jak si bude povídat ten, kdo bude mít IQ 1000 s tím, kdo bude mít 120?

Úkolem školy není, abychom biflovali data. Měla by se spíše věnovat změnám postojů, a vytvořit pružného, proměnlivého, adaptabilního, univerzálního člověka, který si se vším bude vědět rady.

Martina: Pane doktore, budou se dorozumívat těžko a určitě to změní systém školství, protože každý, kdo má děti, si užil pár měsíců domácího učení, a ví, co to obnáší. A následky současné situace vnesou do školství velké změny. A teď si ještě představte, že by to do školství přineslo ještě další změny, tedy čipování. To už jsme v budoucnosti. Řekněte, jakým směrem se bude školství, s touto čerstvou zkušeností, kterou jsme právě nabyli, proměňovat?

Karel Červený: Toto má dvě části, obsahovou a technologickou. Obsahová je důležitější, než technologická, protože firmy budou více tlačit na univerzity, veřejné i soukromé školy, aby se změnila obsahově výuka. Potkal jsem se už s několika předními pracovníky velkých firem, a své zaměstnance posílají na roční, i víceleté kurzy, kde se učí všechno možné o IT, umělé inteligenci, kreativitě – a tu a tam někteří začínají přidávat znalosti kvantové fyziky. Ptal jsem se, proč to dělají, a bylo mi odpovězeno, že to žádná veřejná, ani soukromá vysoká škola, nenabízí. Je tady obrovská poptávka, ale veřejné vysoké školy, a dá se říct, že i soukromé, mají zpoždění. Velké zpoždění. Takže to je obsahová část, která se musí proměnit. Protože pokud se bude celý průmysl během desetiletí radikálně proměňovat, kdy zaniknou celá odvětví a obory, na to dám opravdu svůj krk, jak si ho vážím, tak školství bude muset projít dynamickou, rychlou proměnou učebních osnov.

Technologická část pak spočívá v tom, jakým způsobem se bude vyučovat. Výuka online dozná velkých změn. Menší kolektivy dětí, nebo mladých lidí, budou více pracovat na projektech, to znamená, že se bude méně akcentovat mechanická znalost typu „Kdy byla bitva Na Bílé hoře,“ a více se bude akcentovat, co s fakty, které se učíme, jak je zapracujeme do nějakého našeho projektu, co to může znamenat pro naše životy, co to jednou může znamenat pro firmy, kde budete pracovat. Takže pro budoucnost je imperativem flexibilita, umět rychle přepínat. Vystudoval jsem tento typ vysoké školy, a oni mi můj obor zrušili, už jde do kytek, tak rychle vystuduji něco dalšího. Buď si vypomohu čipem, nebo se budu celý život vzdělávat. Co tři roky půjdu na nějaké dovzdělávání.

Takže to má obsahovou a technologickou část. Technologie nám bude nahrávat. Samozřejmě, že nemůžeme být všichni jenom doma, a koukat na nějaký green, a učit se přes něj, protože mezi sebou potřebujeme interakci. Děti potřebují interagovat mezi sebou, společně se sklánět nad stolem a něco vymýšlet. Potřebují komunikovat s učitelem, a on potřebuje působit svou osobností, nějak děti pozitivně nakopnout, povzbuzovat, vést je. Takže půjde o mix individuální a skupinové výuky, s využitím nejmodernějších technologií.

Martina: Pane doktore, když jste zmínil, že se nebudou biflovat, kdy byla bitva na Bílé hoře, myslíte, že tento způsob výuky, navíc ještě podmíněný společenskými změnami, kterých jsme teď svědky, povede k dalšímu vymazávání a přepisování historie? Bude ještě potřeba znát svou historii, protože teď jsme zase svědky bourání soch, přejmenovávání náměstí, přepisování událostí, popírání věcí, které se opravdu odehrály. Myslíte, že to v budoucnu ještě zajímavé? Vím, že po vás chci věštění z křišťálové koule, ale jaký je váš pohled člověka, který je otevřen změnám?

Karel Červený: Myslím, že se bude zkracovat doba výuky. To znamená, že mladí lidé budou chodit méně do školy, že technologické vymoženosti umožní, aby lidé začali pracovat plnohodnotně od 16, 18 let. Něco takového se může odehrát za 10 let, takže tvůrci osnov budou velmi přemýšlet, jestli údaj o Bílé hoře je bezpodmínečně nutný na to, aby to dotyčný věděl, nebo jestli se spíše budou věnovat změnám postojů, to znamená postoje sama k sobě, ke vzdělávání, k poznání, mít radost z poznání, být zvědavý, jak se věci mají, jak fungují. To je úkol školy, ne nám vložit datum, kdy byla Bílá hora. Takže postoj je to hlavní, co má škola u dětí formovat. Samozřejmě, že učitelé musí mít správné postoje, a k tomu vytvořit pružného, proměnlivého, adaptabilního, univerzálního člověka, který si se vším bude vědět rady. On přeci, když bude mít v hlavě čipy, a pomyslí si „Bílá hora“, tak mu to nabídne všechny souvislosti, i s topografií Bílé hory a s rozdělením sil. On to uvidí ve své mysli, v brýlích, nebo v něčem, co bude mít před svým zrakem. Takže technologie mu nabídne všechny souvislosti s Bílou horou.

Pokud by v implantovaném čipu nebyla pouze fakta, ale také jejich interpretace podmíněná nějakou ideologií, byla by to manipulace s lidmi

Martina: Kde bude mít potom prostor vlastní úsudek? Pak totiž záleží na tom, co do čipu dáme, a tím mu bude znemožněno, aby si třeba na základě analýzy, a jiného svého poznání, myslel něco jiného. To pak vypadá opravdu na kyborgy i v negativním smyslu slova, a na opravdu programovatelné lidi.

Karel Červený: Ano, máte pravdu v tom, že pakliže to nebudou jenom fakta, a budou tam interpretace těch fakt, tak tato interpretace bude podmíněna nějakou filozofií, ideologií, a to už je manipulace s lidmi, kteří si daný čip nechají do hlavy dát.

Martina: Chci vidět, kdo by odolal, když bude mít možnost tam nedat interpretaci.

Karel Červený: Máte pravdu.

Martina: Pane doktore, vy jste otevřený člověk, který studuje, rozvíjí i vyučuje kreativitu. Jste člověk, který si mnohdy jen tak pro sebe fabuluje věci, které by mohly přijít, až to působí po verneovsku. Až tyto věci přijdou, jste připraven je přijmout, nebo odjedete na Šumavu? Bavili jsme se o tom, že i to je jedna z možností.

Karel Červený: Toť otázka. Asi záleží na tom, co to bude za změny. Když mluvíme o Šumavě: nesmírně bolí, když jezdím po republice, a vidím ty mrtvé lesy. To je změna, která je hluboká, a bude trvat 80 let, než se napraví. Nevíme, jaké pohromy na přírodu přijdou, takže tyto věci se mě velmi dotýkají, kůrovcové kalamity, a vše, co s tím souvisí. A tato kalamita asi nebude poslední. Myslím, že mám docela vyzrálé adaptační mechanismy, ale neznamená to, že mě nemůže něco bolet, že nemůžu nad něčím smutnit. Adaptační mechanismy povedou k tomu, že si vždy najdu nějakou radost, z čeho se těšit. V každé době byli lidé, kteří měli obavy z budoucnosti, někdy zbytečné, a někdy je budoucnost překvapila i nemile. Takže si občas ve svých úvahách pohrávám s myšlenkami, jak se zachovám, když přijde to, nebo ono, a někdy mi to vydrží několik hodin. A někdy zavřu stránku, nebo knihu přemýšlení ve své mysli, a řeknu si: „Nechám se překvapit.“ To byla výborná otázka, díky za ni.

Lidstvo díky technologiím směřuje ke stále lepšímu světu. Tak ať si každý vyhrne myšlenkové rukávy, a pustí se do nápravy.

Martina: Ještě tady mám v záloze jednu. Tuším, že to byl Albert Einstein, který říkal, že jestli třetí světová válka bude atomová, tak čtvrtá bude s klacky. Nenarážím jen na to, ale i jiné velké technologické změny, které by nás mohly potkat. Nemusí to být zrovna atomová válka, ani vzpoura umělé inteligence, může to být spousta dalších souběhů okolností, ať už přírodních, technologických, morálních. Jste připraven, a je vaše kreativita připravena na to, že se vůbec nic z toho nemusí stát? Ba naopak, že se budeme muset adaptovat na to, že jsme třeba o 100 let zpátky, když to dopadne dobře?

Karel Červený: Ještě může být ve hře nějaká návštěva z vesmíru. To se může stát, že budeme takto překvapeni, a tudíž by se náš vývoj ubíral někudy jinudy.

Martina: Ale může přijít třeba nějaká velká ekologická katastrofa, může přijít solární bouře. Věci, které nás vrátí téměř na začátek, na startovní čáru, kterou si ještě pamatujeme.

Karel Červený: Umím si to představit, protože jsem tu dobu zažil. Umím posílat dopisy, uměl jsem telefonovat z budky.

Martina: Co poštovní holubi? Hovořím o opravdu velkém kroku zpátky.

Karel Červený: Umím si to všechno představit, protože v kurzech mám vždy velmi chytré manažery, top vývojáře a konstruktéry, a ti, když se rozběhnou po myšlenkových liniích, a rozkošatí je, tak jim musím stačit, a je to nádherná práce, ubírat se takto po možnostech, co se ještě může stát. Takže odpovídám: Ano.

Martina: Každá z věcí, o kterých jste tady dnes hovořil, ať už se jedná o technologie, přírodu, obsah výuky a logiku, má přinejmenším dvě stránky. A to, že to může lidem pomoci se rozvíjet, nebo že se to může zvrtnout. Povězte mi, co vám do budoucnosti skýtá největší naději, že se lidstvo rozhodne dobře?

Karel Červený: Velmi mě překvapila kniha pana Roslinga, jmenuje se Faktomluva. To byl expert na statistické zpracovávání dat a pracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci a další, který umřel na závažnou chorobu. Ale jeho knihu si velmi cení Gates, a spousta jemu podobných. Je to velmi vzorová záležitost, kde dokazuje, že všechny významné statistiky, ať se týkají čehokoliv, nám ukazují, že lidstvo spěje k dobrému, že svět se neřídí do žádné propasti, ale že věci jsou lepší a lepší. A dokládá to na desítkách grafů a statistik. Od úmrtnosti kojenců, přes čerpání zdrojů, prostě jedna statistika za druhou říká, že jdeme správným směrem. To byl Hans Rosling.

A ještě znám koncept Singularity University, kdy její spoluzakladatel Peter Diamandis napsal knihu Hojnost. A v ní se praví, že to, co říkají všichni ti škarohlídi, kteří říkají, že svět půjde do kytek, že nás čeká chmurná budoucnost, že je všechno špatně, není pravda, a rovněž předkládá samé argumenty, že svět díky technologiím spěje k dobrému. Já si dělám naděje, nevím přesně, jak tento mechanismus může fungovat, že správné používání technologií, zvláště informačních, nám pomůže změnit volební systémy, a tím pádem i rozhodování o důležitých věcech ve světě. Takže je ve mně taková malá nadějná dušička optimisty, která si říká: „Ono to opravdu dopadne dobře.“ Ale zároveň je ve mně kus skeptika, který si říká: „Co když…“ Takže já bych spíše nabádal lidi, ať trénují svou kreativitu, ať se přihlásí do nějakého kurzu, třeba si koupí nějaké knihy, které každého z posluchačů obohatí, aby mohli spoluvytvářet hezkou budoucnost, a nebyli pasivními diváky toho, co stane. Samozřejmě počasí neovlivníme, ale společenský řád ovlivníme, tak ať si každý vyhrne myšlenkové rukávy, a pustí se do nápravy světa.

Martina: Pane doktore Karle Červený, děkuji vám za to, že jste nás provedl budoucností v jejích nadějeplných, i v těch chmurnějších stránkách. Díky moc.

Karel Červený: Také moc děkuji. Na shledanou.

Martina: V naprosté většině Evropy posléze zavládl ohledně uzavření hranic velmi podobný názor jako tehdy v Maďarsku, jen to tehdejší kritici Maďarska rozhodně nepřiznají. Ale mě by zajímala ještě jedna věc, která je maximálně současná: pokud se Viktoru Orbánovi nedá něco vytknout, ať už s ním člověk souhlasí, nebo nikoli, tak on dokáže bouchnout do stolu, formulovat svůj názor a stát si za ním. Jak Maďaři vnímají v souvislosti s koronavirovou krizí armádu v některých firmách?

Robert Pejša: Vím, kam směřujete. Jde o roli armády. Hovořila jste o tom, že armáda přebírá důležité podniky, firmy, státní nebo i soukromé, které patří do kritické infrastruktury státu. Je to tak, že nejenom koronavirový zákon, ale i nařízení, která mu předcházela – už při vyhlášení nouzového stavu, nebo stavu nebezpečí, abychom byli přesní, což bylo 11. března, hovořila o tom, že se vytvářejí jakési akční skupiny, kterých bylo deset, a dneska je jich jedenáct. A jednou z těchto akčních skupin byla právě vojenská akční skupina. A hovořilo se expressis verbis o tom, to znamená už 11. března, a nikoli koncem března, kdy o tom začala psát média v Čechách a v jiných evropských zemích, že jedna vojenská akční skupina pod vedením ministra obrany začne monitorovat, analyzovat a sdílet informace o firmách, které jsou důležité pro zabezpečení chodu státu. To znamená, vytipovaly se firmy.

Potom se do těchto firem, dnes jich je asi osmdesát nebo osmdesát jedna, a většinou jsou to státní podniky nebo podniky s většinovou účastí státu, byli vysíláni vojáci, kteří byli jakýmisi spojkami mezi krizovým štábem, a vládou, která je partnerem tohoto krizového štábu. Krizový štáb je v Maďarsku konstruován úplně jinak než v Čechách, jsou to vojáci, bezpečnostní složky, doktoři a odborníci. Takže vojáci posouvali informace o tom, co tyto firmy potřebují, když třeba trpí nedostatkem nějakých zásob a podobně, aby bylo možné tyto praktické věci řešit na denní bázi.

Maďarská armáda není silovou složkou, která by dokázala, nebo chtěla, a je to dáno i historicky, převzít nějakou politickou roli ve státě. Tuto tradici maďarská armáda nemá, ale má spíše tradici pomoci. To znamená, že v okamžiku nouze, nebo nějakého nebezpečí, maďarská armáda, samozřejmě spolu s policejními složkami, nastupuje jako první na místo, aby pomáhala. A já i toto vidím jako jakousi praktickou pomoc v komunikaci mezi firmami, které nebyly převzaty státem ani armádou, pro případ, že by potřebovaly pro vlastní výrobu, kterou vláda nebo krizový štáb považují za důležitou pro celý chod státu, zajistit suroviny. To znamená nic silového, nic ve smyslu nějaké vojenské junty, nebo převratu, jak jsem o tom slyšel, nebo četl, nic takového se v Maďarsku vůbec nekonalo.

Martina: Roberte, to je něco úplně jiného, než jak jsme to dostali my.

Robert Pejša: Já vím. O těchto věcech hovořím a píši, mám v Čechách dva kolegy, mladé novináře a jsem hrozně rád, že se někdo konečně inspiroval mou prací. Jsou to mladí lidé, novináři, kteří vymysleli facebookový projekt „Co se děje v Maďarsku“, Lucie Sulovská a Oliver Adámek. Myslím, že pracují v Reflexu, teď si nejsem jistý v jakých médiích, ale snaží se jít přesně po textech, po obsahu, po konkrétních krocích, snaží se dohledávat – a to je to, o co nám musí jít.

A proto říkám, že co se týká vojenského přebírání, nebo zestátňováním podniků – tak nic takového se tady neděje. Minulý týden mě v souvislosti s účastí armády v podnicích zaskočil jeden krok, kdy maďarská vláda rozhodla o převzetí firmy Kartopack v Debrecínu na východě Maďarska, která vyrábí obaly pro léky, džusy, mléka. To mě trochu zaskočilo, protože to bylo prezentováno jako soukromá firma, která byla převzata armádou. A dal jsem si tu práci a šel po vlastnické složce této firmy – a zjistil, že tato firma, která je v médiích, především opozičních, prezentována jako soukromá firma, už dávnou soukromou firmou není, protože 62 procent v ní vlastní stát. To znamená, že se tam odehrává něco úplně jiného, a vždy, když se hovoří o přebírání soukromých firem armádou, tak je třeba být na pozoru a zjistit si, jestli struktura dané firmy opravdu odpovídá struktuře soukromé firmy, nebo jestli už je to státní akciová společnost.

Takže nešlo o žádnou soukromou firmu, ale o firmu státní, a jde tam spíše o jiné věci, třeba o personální výměnu. To jsou různé věci, které na sebe naráží – opoziční média někdy samozřejmě přestřelí, tak jako často přestřelují také vládní média.

Viktor Orbán dokáže vnímat potřeby i těch lidí, kteří ho nemají rádi. Jeho program podpory rodin uznávají i voliči opozice.

Martina: Roberte Pejšo, a teď mi řekněte: říkáte mi pravdu vy, nebo mi říkají pravdu v České televizi? Jak si to mám ověřit? Já se teď nevydám do Maďarska, jednak to nyní nejde, a navíc neumím maďarsky, takže nepůjdu do pramenů, k základním informacím. Tak jak se v tom má člověk zorientovat? Vy říkáte některé věci diametrálně odlišně. Je vidět, že sympatizujete se zemí, kde žijete, a na druhou stranu, že nad tím přemýšlíte. Ale nechce se mi zase úplně věřit, že když si tady pustím televizi, tak mi neříkají pravdu. Jak si poradit, jakožto divák, konzument informací?

Robert Pejša: Rozumím vám, a návod na toto neznám. To, co dělám já, je, že naslouchám, sleduji zdroje, asi jako to děláte vy novináři, protože historik toto dělá celý život a musí to dělat, aby se mohl nějakým způsobem přiblížit pravdě, jak nás učili na historii. To, že to mohu prezentovat jako pravdu, není tím, že tady žiji. Já prostě komentuji, co vidím, slyším, co si dokážu zanalyzovat – a o diktatuře mám jako člověk, který ji ještě zažil v totalitním režimu, jinou představu. Respektive viděl jsem jinou totalitu, jinou diktaturu a absolutně se to nedá srovnávat s tím, co je tady v Maďarsku. Hovořím s maďarskými přáteli, ať jsou to učitelé, novináři nebo politici, a musím říci, že z nich mám úplně stejný pocit, jako když jsem působil v Česku. Když má člověk jiný politický názor, tak je to zkrátka potřeba respektovat.

A proč o tom informují česká média tak, jak informují? Nevím, možná je to problém jazykové bariéry, nebo nějaká poptávka. Rozhodně pokud se střetnu s člověkem, který je a priori vyhraněn vůči Fideszu a vůči Orbánovi, tak se samozřejmě řadí k nějakému jinému táboru liberálů, ale já se nechci stavět ani k jednomu, ani k druhému. Já chci Maďarsko hodnotit kriticky se všemi defekty i pozitivy, které jeho vývoj má.

Jezdím do Česka, na Slovensko nebo do Polska a porovnávám to s Maďarskem, a Maďarsko je jakýmsi standardním Českem, není v tom příliš velký rozdíl. A pokud jde o politický režim, tak jsem v posledních týdnech skutečně zjistil, kolik odborníků – a teď to nemyslím nijak sarkasticky – na Maďarsko se v Česku najednou vyrojilo. Já bych byl hrozně rád, kdyby teď začali promlouvat odborníci na Česko tady v Maďarsku, protože by asi také byli překvapeni, že už to není to liberální Česko, ale že jsou tam změny i na nejvyšší politické úrovni, které určitě nekorespondují s obrazem Česka, nebo bývalého Československa, jak ho mají Maďaři v sobě zakotvený.

Když chcete odpověď, jestli vám lžu, tak já nemyslím, že vám někdo lže, ale je to o politických postojích a názorech, které někdo promítá do své práce, třeba novinářské. Buď mi to někdo může věřit, nebo nemusí, ale já se snažím stát někde mezi, a vidět pozitiva i negativa. Nejsem fanouškem ani Gyurcsáně, ani Viktora Orbána, v žádném případě. Ale na druhou stranu, když hodnotím politické lídry ve střední Evropě, tak ať se mi to líbí, nebo ne, tak Orbán je člověk, který dokáže na své obecenstvo, na své voliče tady v Maďarsku efektivně a dlouhodobě působit. Dokáže i vnímat potřeby lidí, kteří ho nemají rádi.

Poznámka pod čarou: Orbán rozjel program podpory rodin, a doslova se tím trefil do černého. A je úplně jedno, jestli dané rodině konvenuje současný režim, nebo nikoli, ale výhody, které zavedl pro rodiny s více dětmi, nebo proto, aby se zvyšovala porodnost, aby rostl počet nově narozených dětí, se setkaly s tak velkou podporou, že ho mnohdy podporují i voliči opozičních seskupení. A to proto, že uznávají, že to prospělo celé maďarské společnosti.

Martina: V západních médiích byl i za toto velmi kritizován a až ostrakizován. Možná, že se teď, Roberte, pustím trošku do spekulování, ale jen se tak ptám: V Maďarsku byla Středoevropská univerzita CEU, kterou podporuje známý finančník George Soros, a vládní garnitura ji chtěla z Maďarska dostat, což se částečně podařilo. Může negativní obraz Maďarska v médiích mít nějakou souvislost s tímto?

Robert Pejša: Myslím, že je obecně špatně, že Orbán a maďarská vláda tuto politiku vytěsnění Sorosovy Středoevropské univerzity z Budapešti vůbec rozjeli. Myslím, že Středoevropská univerzita byla ve středoevropských poměrech tím nejšpičkovějším vzdělávacím ústavem, vysokoškolským, univerzitním, který jsme tady měli. A já jsem vždycky říkal, že jenom lituji, že tento ústav neměli v Česku, ačkoliv jsme jej tam mohli mít od roku 1991, protože vtah Klause vůči Sorosovi je podobný, jako Orbána vůči Sorosovi – nějaký osobní blok.

Ale že mohl být v akademických a univerzitních kruzích po celém světě poškozen obraz Maďarska, protože vytěsnilo Středoevropskou univerzitu z Budapešti, tak to rozhodně. Samozřejmě nemyslím, že by někdo v Americe příliš sledoval, jestli má Soros v Budapešti Středoevropskou univerzitu. Nicméně minimálně na středoevropské úrovni je škoda, že CEU, jedna její část, byla přesunuta do Vídně. Je to škoda pro Maďarsko, a zejména Budapešť, která se díky CEU stala neuvěřitelně pulsujícím univerzitním centrem. Takže to není nic, co by hrálo ke cti současné administrativy, a myslím, že to byl špatný krok, který byl možná motivován nějakými politickými, možná i finančními důvody. A mnoho lidí, které znám a kteří jsou třeba i voliči Fideszu, toto považovali za špatné rozhodnutí maďarské vlády, která donutila část CEU odstěhovat se do Vídně. A vidím i to, že to bude mít vliv i na Budapešť, která je uzavřená, a je ohništěm nebo středem koronavirové nákazy, takže ustal turismus. A univerzitní kampus, který tam byl, kde bylo mnoho studentů ze zahraničí, až se obnoví život v Budapešti, bude scházet.

Martina: I přes to, že Soros byl mnohokrát podezříván, že zároveň s humanitním vzděláním šíří své zájmy a ideologii?

Robert Pejša: Nemyslím, že by to bylo šířeno prostřednictvím CEU. To je něco nespojitelného, a nemyslím, že by Soros skrze CEU, kterou znám i jako student z Budapešti, protlačoval nějaké své názory a postoje z toho titulu, že ji financuje. To bych mohl to samé říkat, kdybych šel do historie Maďarska, že cokoli nějaký maďarský, uherský aristokrat v Maďarsku postavil, tak skrze to prosazoval nějaké své politické názory. To je nesmysl. To bych mohl uvést největšího Maďara, Istvána Széchenyiho, který to také určitě nedělal. A neříkám, že porovnávám Sorose a Széchenyiho, nicméně myslím, že ani Soros není tím, kdo by chtěl prosazovat skrze CEU své politické názory a postoje. A jako člověk, který zná spoustu kolegů historiků právě z CEU, nemohu říct, že by se v jejich interpretaci maďarských, nebo středoevropských dějin, projevovali nějaké postoje Sorose. To rozhodně ne.

Spor Sorose a Orbána je o něčem úplně jiném, je to politika a byznys, není to o CEU, o akreditacích, což jsou administrativní a legislativní věci, které se dají vždy napravit, pokud by byla vůle. Toto byl osobní střet mezi Orbánem a jisté části představitelů Fideszu se Sorosem o to, jak Soros postupoval v maďarském finančním sektoru vůči některým maďarským bankám a podobně. Ale tato rovina vztahu mezi Orbánem a Sorosem o jeho aktivitách v Evropě je na další debatu.

Orbán se nebojí polemizovat s lídry Evropské unie. Chce být a cítí se jako jejich rovnocenný člen a partner.

Martina: Ještě se podívám na Maďarsko versus Evropa, protože Viktor Orbán bývá velice často podezříván z toho, že táhne Maďarsko směrem od NATO a pryč z Evropské unie. Jak to vnímáte vy? A jak to vnímají Maďaři?

Robert Pejša: Já si to nemyslím. A budu hovořit opět jako historik: těžko můžete od Maďarů očekávat, že by se jakýmkoliv silnějším postupem snažili přiblížit k tomu, co tady bylo před rokem 1989, to znamená k nějakému bloku nebo k Varšavské smlouvě. To ani náhodou. A argument, proč to neudělají, je jednoduchý – rok 1956, kdy Maďaři byli jediní, kteří se postavili východní vojenské a politické moci. A to je hluboko v nich. To znamená, když někteří Maďary označují za rusofilsky orientované – tak je to pragmatismus, zejména ekonomický, a byznys.

To znamená, že se dneska například dostavuje jaderná elektrárna, a potřebují se dohodnout na financování, a dohodli se s Ruskem – ale je to pragmatické rozhodnutí o dobudování jaderné elektrárny. Ale že by to znamenalo nějaké přilnutí, nebo vědomé přibližování Rusku – tak to není. Orbán hovoří o tom, že dělá i východní politiku, chce být tradičním mostem, nebo spojovníkem mezi Východem a Západem. Jestli se mu to daří, nebo nedaří, je asi na hodnocení někoho jiného, ale rozhodně nemyslím, že by Orbán chtěl nějakým způsobem odcházet pomaličku z NATO, to rozhodně v žádném případě, protože to je bezpečnostní pojistka, a lepší neexistuje.

A pokud jde o Evropskou unii, tak když jezdím s dětmi po Maďarsku, po různých turistických a jiných centrech v různých oblastech, a vidím všude cedulky, že to nebo ono bylo vybudováno s podporou Evropské unie, tak si kolikrát říkám: „Co by vlastně v Maďarsku bylo bez finanční podpory EU?“ Neříkám, že to jsou jenom peníze Evropské unie, ale říkám, že v zaostalých regionech se za tyto peníze podařilo mnohé vybudovat. A to právě v oblasti turistického ruchu. To znamená, že Maďarsko nemá jediný důvod a ani zájem na tom, aby odcházelo z Evropské unie.

Druhou věcí je, a to souvisí s Orbánem, že on se nebojí polemizovat s lídry Evropské unie. Já jsem polemiku mezi českými politickými lídry a vedením Evropské unie v podstatě nikdy nezaznamenal, ale několikrát jsem zažil, kdy Orbán vystupoval v Evropském parlamentu a vyvracel někdy skutečně nesmyslná obvinění, kdy musel upozorňovat, že dané tvrzení nekoresponduje s fakty, ani s legislativou. On je takový, že se jde hádat do Bruselu, nebo do Štrasburku, jemu tyto polemiky s lídry nečiní problém. A hovoří o tom, že se cítí, chce být, a cítí se jako rovnocenný člen Evropské unie. To znamená, že Maďarsko není jen nějakým východním členem EU, a je to rovnocenný partner – a partneři mezi sebou diskutují.

Spolupráce v rámci V4 není perspektivní, protože každý z těchto čtyř států hájí své vlastní zájmy a prosazuje je individuálně

Martina: Pane Pejšo, jak se maďarští obyvatelé dívají na spolupráci zemí V4, je pro ně důležitá?

Robert Pejša: Zaprvé, jednou věcí je politika, diplomatické vztahy. A druhou věcí je, jak se na spolupráci dívají běžní lidé, nebo lidé z byznysu a kultury. Kruhy z byznysu a kultury tuto spolupráci V4 podporují, ale to není založeno jen na platformě V4, tyto vztahy mezi Maďarskem s Polskem, mezi Českem a Maďarskem, i Slovenskem a Maďarskem, jsou dlouhodobé a tradiční. Nicméně politická úroveň je něco trochu jiného, a v posledních letech je to spíše iluzorní spolupráce, kde je V4 trošku ad hoc využívána jako nátlakový nástroj při vyjednáváních v rámci Evropské unie.

Ale vůbec, připadá mi, a není to jen můj pocit – že spolupráce v rámci V4 už není perspektivní, protože každý z těchto čtyř států, a to je vidět v reálu, prosazuje své vlastní zájmy individuálně, zvláště na půdě Bruselu ve vztahu k Evropské unii. A různá diplomatická entrée, kdy vidíme, jak jednají před jednáními Evropské unie – tak to je sice všechno hezké, ale nakonec se ukazuje, že v Bruselu každý sveřepě hájí a brání zejména vlastní zájmy.

Zajímavé je, že v Maďarsku je, asi jako v jediném státu V4, každý týden, dokonce v rámci veřejnoprávní maďarské televize, už zmiňované M1, blok věnovaný politice a vzájemné spolupráci takzvané V4. Nic podobného jsem nezažil ani v Polsku, na Slovensku, nebo v České republice, a je to asi jediný případ v rámci V4, kdy jsou lidé o této spolupráci více informováni. Ale myslím, že z hlediska Maďarska jde o to, aby ukázalo, že není izolováno, protože je různě kritizováno – a tak ukazují spolupráci v rámci V4. To znamená, že pro Maďarsko je zdání spolupráce a živosti tohoto projektu momentálně asi důležité právě z toho důvodu, aby domácí i evropská veřejnost viděla, že není izolováno. Ale reálný dopad této spolupráce je nulový. Možná jediný význam spolupráce V4 je možná v oblasti kultury a vzdělávání, kdy jediným smysluplným projektem jsou finanční podpory v rámci kultury, vzdělávání, stipendií a tak dále.

Martina: To znamená, že Maďaři nijak zvlášť intenzivně nevnímají – vím, že není možné odpovědět, zda všichni Maďaři ano, nebo ne – že společná historie, kterou tyto evropské země mají, je přirozeným způsobem sbližuje? V uvažování, v postupech, v hodnotách?

Robert Pejša: Společná historie do jisté míry. Kdysi zde bylo Rakousko-Uhersko, a uherská část byla výrazem jiné historické situace a vývoje, než rakouská. To znamená, nemyslím si, že by Čechy a Maďary sbližovala společná historie.

Martina: Myslím spíše nedávná, totalitní historie.

Robert Pejša: Po třiceti letech, a to říkají i mnozí diplomaté, v Maďarsku už v podstatě nikoho nezajímá, co bylo před rokem 89. Ano, byla zde totalita, jsou tady jistá historická mementa, to ano. Ale nemyslím, že by zrovna toto Maďary, Čechy a Slováky nějakým zvláštním způsobem spojovalo, i třeba ve vztahu k Evropské unii, a vytvářelo nějaký silný politický blok demokratických principů. Ani že by se do přítomnosti promítala společná historická zkušenost tak, že by to mělo vliv na bližší spolupráci.

Toto se odehrává úplně přirozeně mimo rámec V4. Já jsem byl velkým podporovatelem tohoto projektu, ale spíše v 90. letech, a od jisté doby, minimálně od vstupu do EU, se V4 stala silovým, nátlakovým blokem, který prosazoval svá stanoviska, aby dosáhl svých cílů. Ale každý sleduje svou vlastní linii.

Spolupráce mezi Poláky, Čechy, Slováky se spíše odehrává po neoficiální cestě, a jediné, v čem může V4 pomáhat, a tak trošku pomáhá, i když je to často administrativně velmi komplikované, je jakási forma finanční podpory – Visegrádský fond – což je jediný hmotný výsledek spolupráce posledních let. A to je všechno.

Martina: Roberte Pejšo, moc děkuji za váš čas a za to, že jste se mnou strávil tak dlouhou dobu na telefonu až z Maďarska. A jsem ráda, že jste nám ukázal, jak vnímáte tuto zemi vy osobně. Díky za to.

Robert Pejša: Já také děkuji za tuto příležitost a pozdravuji do Prahy.