Zatímco značná část lidí sahá při kdejaké „rýmičce“ po běžně či méně běžně dostupných „bobulích“ na bázi antibiotik a přijde jim to zcela normální, děsí se titíž lidé coby spotřebitelé rizik reziduí (pozůstatků) antibiotik v masu a dalších produktech z hospodářských zvířat. Možná rizika rezistence (odolnosti) na antibiotika jsou přitom mnohem větší při nadměrné spotřebě léků na bázi antibiotik konzumovaných prostřednictvím humánních (lidských) antibiotik. Navíc je ale třeba vědět, že pozůstatky těchto látek v potravinách prakticky nenajdeme. Je tomu tak proto, že platná legislativa v případě, že jsou kvůli léčbě nějakého onemocnění podávána hospodářských zvířatům antibiotika, stanovuje takzvanou ochrannou lhůtu, což je doba, během které se z těl zvířat tyto látky vyloučí, takže během porážky v nich již nejsou. Tím pádem nemohou být ani v produktech z těchto zvířat, a je tak velmi zavádějící, když zejména u některých masných výrobků nebo v prodejnách masa a uzenin čtou zákazníci sdělení „bez antibiotik a růstových hormonů“. To je totiž sdělení, které konstatuje povinnost danou zákonem, a ani náhodou neznamená, že jde o produkt či prodejnu, která svým zákazníkům nabízí nějaký nadstandard.

Maximální limity pozůstatků antibiotik jsou navíc i tak na hranici rozlišení citlivými laboratorními přístroji, takže i když jsou tyto limity někdy překročeny, jde stále o podstatně nižší množství, než jaká si ládujeme do organismu prostřednictvím léků. Důležitá je také četnost překročení limitů pozůstatků antibiotik v potravinách – například v ČR se ročně provede několik tisíc kontrol, o nichž pravidelně informuje Státní veterinární správa ČR (SVS), překročení povolených limitů ale kontroly odhalí jen v desetinách případů kontrolovaných vzorků. Kromě toho se podle aktuálních informací SVS snížila spotřeba antibiotik v chovech hospodářských zvířat v ČR za posledních pět let o 46 procent.

Technologie výuky k toleranci je vesměs stejná… nejprve vyzveme k toleranci a pak seznámíme s tím, co musí lidé tolerovat, aby každý, kdo má jiný názor mohl být označen, v lepším případě, jen za netolerantního. Přičemž věcí, které jsme povinní tolerovat je stále více a o naprosté většině z nich se už nevede vůbec žádná veřejná diskuse. A to ani v případě, že k toleranci jsou nařizovány myšlenky, jejich šiřitel by byl ještě před nedávnem hospitalizován. Donedávna také platilo, že diskuse a svobodný projev jsou podstatou demokracie a rozkazy, zákazy a strach vyjádřit se – podstatou totality, takže volání po diskusi je pochopitelné. Zvláště když některá z těchto nediskutovaných a nediskutovatelných témat jsou zásadní pro mezilidské vztahy, jako například téma pohlavní identita.

O těchto tématech rozmlouvá Martina Kociánová s docentem Jaroslavem Zvěřinou, psychiatrem a sexuologem, předsedou Sexuologické společnosti České lékařské společnosti a také někdejším politikem.

 

Martina: Pane docente, původně jsem chtěla začít trochu obecněji, ale nedávno v médiích na západ od nás způsobil rozruch jeden konkrétní případ, který se vztahuje přesně k tomu tématu, které bych s vámi dnes chtěla otevřít. Asi o něm víte, ale pro posluchače, kterým se nedonesl, jej stručně shrnu. Student filosofie a psychologie, Angelo Sofocleous, z britské Durbanské univerzity na sociální síti Twitter poznamenal, že ženy nemají penis. Slova, která myslím už možná sto tisíc let nikoho nenechávají na pochybách, protože jsou vyjádřením normální, zcela přirozené reality, se v tomto případě stala kauzou. Na hlavu tohoto studenta se snesla velká smršť kritiky a to od všemožných aktivistů, ideologů a tak dále. Student byl následně vyloučen z univerzitních časopisů a donucen rezignovat na pozici voleného prezidenta národní studentské asociace Humanist students.

Můj úvod byl tak dlouhý proto, že jsem chtěla posluchačům nastínit tuto kauzu, o které jsem si původně myslela, že to musí být novinářská kachna, než se ukázalo, že je to skutečně reálná aféra v Británii. Řekněte mi, pane docente, jak se na tuto kauzu díváte? Máte pro to nějakou teorii?

Jaroslav Zvěřina: Já jsem až doteď žil v domnění, že je to fake. Ale jestli to je opravdu skutečnost, tak je to další krok k tomu, co můžeme nazývat vítězstvím genderismu nad zdravým rozumem. Je to představa, že o tom, čemu se říká sexuální identita, rozhoduje psychika člověka, že to je dáno výchovou a kulturou a tak dále. Není větší nepravda ve výkladu sexuálního vývoje člověka než toto, protože člověk je do značné míry univerzálně determinován biologicky, neboť není nic jiného než živočich, vyšší savec a je sexuálně dimorfní, rozmnožuje se pohlavně. Zatím žádné jiné reprodukční mechanismy nejsou k mání.

A je velkým podceněním biologické složky, když se lidé takto podivně chovají k těm, kteří biologii kladou na první místo. Ženy opravdu nemají penis, ale je možné, že kulturní revoluce, která v této oblasti probíhá již řadu let, dospěje nakonec k tomu, že muž, který se sebou vůbec nic neudělá, prostě najednou ohlásí, že je ženou, a naopak. A problémem je, že nebudeme vědět, která žena má penis a která penis nemá. Nebudeme vědět, která žena je otcem svých dětí a který muž matkou svých dětí. Toto se šíří světem jako nová revoluce a tito lidé mají pocit, že dělají cosi progresivního. Já v tom nic progresivního nevidím. Mně to přijde hodně komické, neúčelné a nepraktické.

Prapůvod názorů, že si člověk může sám rozhodnout o své pohlavní identitě, pramení mimo jiné v tom, že se spojili genderisti a radikální feministky – a začali hlásat teorii, že muži a ženy jsou nejen rovnoprávní jako bytosti, ale že jsou stejní, že se od sebe neliší

Martina: Pane docente, řekl jste, že Evropou i světem jde tato kulturní revoluce. Musím říct, že když se vysloví toto spojení, tak mně se vybaví ta v Číně.

Jaroslav Zvěřina: Ono se to od sebe moc neliší. A to v tom, že to je popření reality a vítězství ducha nad zdravým rozumem.

Martina: Uvedl jste, že to je další ukázkou, jak vítězí genderismus. Jaké jiné ještě vnímáte?

Jaroslav Zvěřina: Prapůvod těchto názorů byl mimo jiné v tom, že se spojili genderisti a radikální feministky a začali hlásat teorii, že muži a ženy jsou nejen rovnoprávní jako bytosti, ale že jsou i stejní, shodní, že se od sebe neliší. To je zoufalá ideologie, která v podstatě ztratila schopnost rozlišovat mužské a ženské pohlaví bytostí. V této souvislosti se mluví o fluidním pohlaví s tím, že člověk se může identifikovat tak, nebo onak, jak je zrovna rozpoložen. Už máme v některých zemích v chodu zákony, kdy člověk mění své pohlaví jenom prohlášením na úřadě, kde mu na to dají razítko. Nevidím v tom nic pozitivního, protože je to nesmysl. Potom se nám ztrácí pojem muž a žena, ztrácí se pojem otec a matka.

Martina: A není právě toto účelem?

Jaroslav Zvěřina: Oni to považují za pokrok, říkají, že tím se osvobodí trans menšina od takzvaného „musu“ se nějak identifikovat. Máme již země, kde nemusíte být muž nebo žena, ale něco mezi tím.

Nelze si představit, že žena bude otcem svých dětí

Martina: Švédsko, tuším, schválilo pro třetí pohlaví „to“.

Jaroslav Zvěřina: Jsou takové státy. Ale problém je v tom, že znám velmi málo lidí – a to mnoho let pracuji s transsexuálními jedinci – kteří by chtěli mít na čele: „Jsem transsexuál“. To nemají v úmyslu. Oni chtějí změnit pohlaví, což je v pořádku. Když mi žena řekne, že chce být muž, je to nějaká porucha, distorze identity. Zde jsme v rozporu s těmi aktivistkami a aktivisty, kteří se snaží odmedicinalizovat celý proces změny pohlaví. To ovšem bude problém pro transsexuály, protože doposud jsme je brali jako lidi, kteří mají poruchu sexuální identity, a je potřeba jim pomoct ke změně pohlaví, léčit je. Oni teď nebudou potřebovat žádné doktory, aby jim pomáhali ke změně pohlaví. Tu docílí tím, že dostanou nějaké papíry s razítkem.

Martina: Pak se přece nebudou cítit jinak jen tím, že mají změnu v občance.

Jaroslav Zvěřina: Ne. Skutečný transsexuál tohle nechce. On nemá rád své pohlaví, protože chce mít to opačné.

Martina: Kdo to tedy je, komu záleží na tom, aby byl přijat takovýto zákon?

Jaroslav Zvěřina: Zřejmě ti trans lidé, kteří to mají jenom částečné a v procesu změny pohlaví se nějak zastaví. Potom nechtějí změnit pohlaví úplně, odmítají chirurgické výkony, dokonce odmítají i sterilizaci, kterou hodnotíme jako nejnižší možnou chirurgickou úpravu, abychom mohli doporučit změnu pohlaví, protože si nemůžeme dobře představit, že žena bude otcem svých dětí. To nám stále nejde do hlavy. Ale politická a ideologická situace je taková, že se to zřejmě prosadí. Takže takoví ti brblalové – jako jsem já – nebudou zřejmě bráni v úvahu. Ale tak to prostě je. Je to vývoj. Je to nový společenský systém, který jednou nastane.

Martina: Na této kauze mě zarazila jedna věc: že se můžeme bavit o tom, jak se kdo cítí, jestli tomu člověku stačí uznání jiné identity třeba od okolí, anebo jestli potřebuje být i fyzicky změněn. Ale tady jde o jinou věc. V této kauze onen britský student pro Chronicle of Life prohlásil: „To, co jsem řekl, byl biologický fakt, že ženy nemají penisy. Dostali jsme se do divné éry, ve které vyhazujeme lidi za konstatování faktů“. A on skutečně byl perzekuován za konstatování zcela pravdivého biologického faktu. Což je už možná, abych řekla hezky česky, vyšší level.

Jaroslav Zvěřina: Není to však začátek., běží to už roky. Mám pocit, že už je to nejméně osm, ne-li více let, kdy byl šéf Harvardské univerzity zbaven místa za to, že když uděloval medaile za teoretickou fyziku – a díval se na těch deset mužů, co tam stálo, tak chtěl asi udělat vtípek a řekl, že je mu divné, že je to genderově nevyvážené, kde máme ty ženy… Potom dodal, že to bude asi tím, že ženy mají možná trošku jiný mozek. To si dovolil hodně. Po této události byl rektorem univerzity již jen půl roku, protože ho feministky sestřelily.

Ale ono na tom něco samozřejmě je. Často se používá proti ženám, že nemají tolik Nobelových cen a tolik různých uznání za špičkové matematické výkony. Ale ono to zase není tak nepochopitelné, protože pokud porovnáte psychické vlastnosti mužů a žen, tak každý psycholog vám řekne, že když vezmete tisíc žen a tisíc mužů, tak některé vlastnosti u žen jsou daleko homogennější. Mezi ně patří například inteligence, tvořivost a podobně. To znamená, že ženy jako skupina mají statisticky méně vysoce nadprůměrných jedinců, ale mají také mnohem méně idiotů a imbecilů. V tomto je muži jednoznačně převyšují. V pozitivním i negativním smyslu.

Martina: To bychom asi otevřeli diskusi nad tím, že ženy možná nemají tolik držitelek Nobelovy ceny, protože jejich citová a psychologická dispozice je vede k tomu, aby se staraly o potomky.

Jaroslav Zvěřina: Ženy jsou samozřejmě po všech stránkách stabilnější pohlaví.

Euroatlantická civilizace je v dekadenci. A ta se projevuje tím, že všechny hodnoty, které se zdály být neměnné a věčné, se relativizují, protože nemůžete vytvořit beztvarou společnost, když budete trvat na tom, že rodinu tvoří otec, matka a děti.

Martina: Řekl jste: „nepřežil ve funkci“. Musím říci, že se ve své práci pohybuji mezi nejrůznějšími lidmi. Tím chci zdůraznit, že nežiji v uzavřené sociální bublině. Když se pohybuji po republice na besedách, tak většina lidí kroutí hlavou, protože to, o čem se teď bavíme, jim v jižních Čechách, na jižní Moravě, ani nestojí za řeč a shrnou to: „No jo, to vy v Praze máte takovéto problémy…“ Ti v Praze říkají: „To víš, Amerika“. A ti v Americe říkají: „To víš, aktivisté“. Případně: „To víš, levičáci“ a tak dále. Dokážete odhadnout, kde je líheň, odkud se berou vlny těchto velekorektních a hysterických názorů?

Jaroslav Zvěřina: Zdá se mi, jelikož jsem pamětník lecčehos, že prvopočátek byl na amerických univerzitách. Nevím proč, ale vždy, když o tomto mluvím, vzpomenu si na Humboldtovu univerzitu a na tamní aulu, kde měli krásný citát z Marxe a Engelse: „Dnes už nejde o to svět popisovat, ale svět změnit“. A oni do toho jdou neomarxistickou filozofií, což znamená vybudovat nový systém. Proto bourají hodnoty, které ten starý systém podepírají. Jednou z těchto hodnot je samozřejmě rozlišování muže a ženy, protože nemůžete udělat beztvarou společnost, když budete trvat na tom, že tatínek je jen jeden a maminka také jen jedna. A že rodina se skládá z otce, matky a dětí. To vše je potřeba relativizovat. A to se děje.

Je to projev toho, čemu se odjakživa říká dekadence kulturní formace. Myslím, že euroatlantická civilizace je v dekadenci. Ta se projevuje tím, že všechny hodnoty, které se zdály být neměnné a věčné, se najednou relativizují. Naneštěstí se to netýká jen pohlaví. Je toho víc.

Martina: Takže vnímáte výkřiky o Sodomě a Gomoře, o analogii se zvráceným starým Římem těch lidí, kterým to vadí?

Jaroslav Zvěřina: Tak to samozřejmě je. Dokonce se domnívám, že je to proces, který neumíme zastavit. Těžko budeme chodit do ulic protestovat proti takovýmto věcem, protože by to nevedlo k ničemu. Nastavení společnosti je bohužel takové.

V Kanadě byl ukončen výzkumný úkol, který sledoval hormonální poměry u dětí sissy boys a tomboy girls, které mají rodově neadekvátní chování. A to proto, že jej feministicko-genderistická lobby prohlásila za nehumánní a naprosto neudržitelný.

Martina: Jak jako odborník, psychiatr a sexuolog vnímáte, co se může při tomto tlaku stát s psychikou jednotlivců? Možná to řeknu trošku drsně: když lidé musí přijímat povinně jako normu stále podivnější a mnohdy doslova zvrácenější věci, co to s lidmi udělá?

Jaroslav Zvěřina: To nevím. Je to velmi složité a budeme to muset pozorovat. Když se začalo něco kolem relativizace pohlaví dít a začaly probíhat změny jako manželství homosexuálů a změny pohlavní identity prohlášením, tak jsem si říkal, že už to v některých zemích běží pár let, tudíž se podívám do vědecké odborné literatury, abych zjistil, jaké jsou s tím zkušenosti. A jaké myslíte, že jsem získal informace? Vůbec žádné. Nikoho to nezajímá. Mám pocit, že učenci, kteří by mohli o tom něco říkat, se do toho raději nepouštějí, protože je to nepopulární.

Jeden můj kamarád, byl nedávno vyražen z vědecké role v Kanadě. Rozpracoval výzkumný úkol, který sledoval hormonální poměry u dětí, které mají rodově neadekvátní chování. Děti sissy boys a tomboy girls. Výzkum byl feministicko-genderistickou lobby prohlášen za nehumánní a naprosto neudržitelný a skončil. Ve smyslu: „My trans lidé nejsme obětí žádných hormonů. Jsme uplatňovatelé své svobodné vůle. Nic jiného“.

Martina: Když na onu svobodnou vůli přistoupím, tak do jaké míry si jakožto odborník, který se léta zabýváte lidmi s těmito pocity, myslíte, že je to skutečně fyzická, hormonální danost – a do jaké míry je to jakási módní vlna?

Jaroslav Zvěřina: Potřeba změnit pohlaví, nebo mít inverzní sexuální preference, zde bylo odjakživa. To vůbec není žádný nový fenomén. Novým fenoménem je, že se to začalo vydávat za jakýsi psychický pocit. Nevím, jak souvisí s potřebou uplatňovat se a mít neomezeně svobodnou vůli to, že tito lidé nejsou nijak omezováni v tom, aby mohli volně měnit své vlastnosti a zásady. Není to jednoduché.

Pamatuji si, když jsme dekriminalizovali a demedicinalizovali homosexuály. To byl velmi zásadní krok kupředu. Někdy jsme měli velké problémy homosexuálům vysvětlit, že jsou homosexuálové proto, že jejich mozek má trošku jiné vlastnosti, než je tomu u heterosexuálů. Homosexualita totiž není naučeným fenoménem, ale vzniká pravděpodobně v nitroděložním vývoji zárodku, a to u mužů i u žen. Nemáme důvod se domnívat, že by v tom měl těmto lidem někdo bránit, protože on má takovýto program. Pokud neporušuje zákony, tak mu nikdo nebude házet klacky pod nohy a nikdo ho z toho nebude chtít léčit.

Problém je u transsexuálů, protože když chcete udělat z muže ženu a z ženy muže, aby alespoň trošku odpovídal biologicky, aby organismus odpovídal cílové sexuální roli, tak to je spojeno s hormonální léčbou, s chirurgickými úpravami a podobně. A toto oni v poslední době hodně relativizují. Říkají, že když se rozhodnu být opačného pohlaví, tak do toho nikomu nic není. A že když jste to dokázali prosadit u homosexuálů, tak to prosaďte u nás také.

Ale to není tak jednoduché. Homosexuálové žádné doktory k ničemu nepotřebují. Pokud tedy neonemocní AIDS nebo něco takového. Ale transsexuálové v naprosté většině ano. Uvedu citát jednoho mého pacienta, když se začaly řešit změny pohlaví na radnici, tedy razítko. Říkal: „Počkejte, to je tedy dost zvláštní, jak se mám vyrovnat sám se sebou? Žiji s tím, že trpím takovouto poruchou a že ji potřebuji léčit – a teď mně někdo řekne, že je to moje volba? Jenom tak? Co tedy jsem? Člověk, který si z rozmaru nechá měnit pohlaví, nebo člověk, který má tak nastavenu psychiku a pocit sama sebe, že se s tím prostě nedá nic dělat?“

Pokud přijde právní úprava, která umožní změnu pohlaví pouze rozhodnutím jedince, tak nevím, jak budu diagnostikovat. Protože pokud on se rozhodne, že si změní pohlaví, tak já ho nebudu moci léčit, protože mu nic nebude.

Martina: Co pacientovi, který vám položí tuto otázku, odpovíte?

Jaroslav Zvěřina: Aby se léčil tak, jak mu říkáme, protože na změnu pohlaví je zaveden rozumný a liberální postoj a roky tak fungujeme. Ale jestli do toho přijde právní úprava, která umožní změnu pohlaví pouze rozhodnutím jedince, nevím, jak budu diagnostikovat. Pokud on se rozhodne, že si změní pohlaví, tak já ho nebudu moci léčit, protože mu nic nebude. Politici rozhodli, že to není nemoc ani porucha, že je to normální… Uplatní tedy svoje lidské právo a nechá si úředně změnit pohlaví.

Martina: U nás zatím může člověk podstoupit změnu pohlaví, pokud mu bylo 18 let. Jak se díváte na to, že ve Spojených státech jsou přeoperovávány i děti, které třeba v osmi letech tvrdí, že se cítí být opačným pohlavím – a rodiče jim vyjdou vstříc? Nebo, jak jsem se dočetla v odborném časopise, aplikují se jim hormonální substituce, které oddálí nástup puberty a tím pádem děti získávají delší čas na to, aby se rozhodly, kým se cítí být?

Jaroslav Zvěřina: Oddálení nástupu puberty je v některých případech rozumné řešení, protože není invazivní. Ale jinak bych s trans změnami u malých dětí, zejména u dětí předpubertálních a na začátku puberty, byl velmi opatrný. Proto my rozhodně vždy čekáme na plnoletost, aby se daný člověk mohl sám rozhodnout. Třeba i proti vůli rodičů. Ne každý rodič je pochopitelně nadšen, když dítě přijde s takovouto informací. Ale jsou i rodiče, kteří spolupracují a vedou je v opačné roli docela uspokojivě i bez velkých léčebných zákroků. Rozhodně bych nedoporučoval člověka před zletilostí podrobovat chirurgickým výkonům. To nepovažuji za rozumné. Nač bude dvanáctiletému dítěti měnit genitálie chirurgickými výkony?

Německý profesor sexuologie nám říkal: „Hoši, to co říkáte, znamená, že chcete heterosexualizovat naši homosexuální kulturu?“ Byl to gay a viděl to takhle.

Martina: Pane docente, na všechny tyto věci se ptám proto, že jsme jimi obklopeni čím dál tím těsněji. A proto, že mne to zajímá, i když nejsem odborník. Vy mi odpovídáte na základě vašich mnoholetých zkušeností psychiatra a sexuologa. Přesto si myslím, že už v tuto chvíli můžeme být, a možná budeme, nazváni homofoby, transfoby a kdo ví jak jinak. Řekněte mi, proč a kým byla tato témata vytčena před závorku? Proč se najednou o těchto věcech nesmí diskutovat, přestávají fungovat biologická fakta a pokud člověk hovoří třeba jako vy, tak je to takový old-fashioned man. Tedy člověk, který má zastaralé názory.

Jaroslav Zvěřina: Jistě. Vzhledem ke svému věku si mohu dovolit vystupovat jako old-fashioned man. Proč ne. Ale mě na tom nejvíce znepokojuje to, že je to problematika, která se týká v podstatě nepatrné menšiny lidí. Kolik lidí ve společenské mase si přeje změnit pohlaví? Kolik lidí je takových, kteří mají tento problém? Je to velmi vzácné. Výskyt transsexuálů ve světě se uvádí jako jeden ze třiceti tisíc porodů.

Neříkám, že si tato menšina nezaslouží pozornost. My se jí jako sexuologové věnujeme od nepaměti. Zhruba od čtyřicátých let minulého století se transsexualita studuje vědecky a případy transsexuálů jsou popisovány už ve starověké literatuře. Není to nic, co by lidé neznali. Ale je zvláštní, že se tyto menšinové problémy dostávají do tak výrazné pozornosti většinové populace. Nikoho nezajímají matky, nikoho nezajímají problémy s reprodukcí. Tato společnost pomalu ale jistě vymírá. A nikoho nezajímá krize rodiny. Ale všechny zajímá manželství homosexuálů. Přitom poslední, kdo o to má opravdový zájem, jsou homosexuálové. Protože zase tak velká hodnota to pro ně není.

Pamatuji si, když jsme dělali první pokusy zakládat registrované partnerství homosexuálních osob. S jedním kolegou jsme vyjeli na konferenci do západního Německa a tam jsem se bavil s profesorem sexuologie, jméno si nevybavuji, a když jsme mu to vysvětlili, tak na nás poulil oči a říkal: „Hoši, to co říkáte, znamená, že chcete heterosexualizovat naši homosexuální kulturu?“ On byl gay a viděl to takhle. Mám dojem, že to je přesně ono. Vytváří se zde představa, že lidé jsou si nejen rovni, ale že jsou shodní.

To znamená, že homosexuálové musí žít jako heterosexuálové a že tam tedy musí být ne tatínek a maminka, protože to nejde, ale rodič jedna a rodič dva. Vždyť my na to máme už i usnesení českého ústavního soudu, který uznal otcovství dvou homosexuálů, kteří plodili dítě loterií, kde společně oplodnili ženu, která jim dítě odnosí. Je zajímavé, že porušili Chartu práv dítěte a nikdo je za to nenapadl. Dítě totiž podle Charty práv dítěte má právo znát svou biologickou matku a biologického otce. A zde jsou tomu dítěti nabízeni dva muži. Ale maminka, kterou zaplatili a která to dítě v bolestech porodila, nehraje v životě tohoto dítěte vůbec žádnou roli…

Adopce dětí homosexuálním párem, který je nemůže zplodit, bych rozhodně nedoporučoval. Ale prosím, když budou prověření a nebudou sociálně slabí, tak proč ne. Upřednostňoval bych ale heterosexuální bezdětné páry.

Martina: Když jsme otevřeli toto téma, jaký je váš názor na osvojování dětí u leseb a gayů?

Jaroslav Zvěřina: Mají možnost pečovat o děti v opatrovnické skupině. Ale adopce dětí párem, který je nemůže zplodit, bych rozhodně nedoporučoval. Máme nedostatek vhodných dětí k adopci pro heterosexuální bezdětné páry, které z nějakého důvodu, i přes pokročilou reprodukční medicínu, nemohou mít vlastní dítě. A ty bych upřednostňoval. Nemyslím, že dva rozumní homosexuálové by dítěti nějak škodili, ale vystavuje to dítě do nezvyklé situace a my nevíme, co to s ním bude dělat. Ono samo bude mít možná jiný pocit, než děti ostatní, protože bude vědět, že tito adoptivní rodiče ho zplodit nemohli. Ale prosím, když budou prověření a nebudou sociálně slabí, tak proč ne. Tak ať ty děti vychovávají.

Martina: V tomto okamžiku nastupuje argument, že u nás dětí k adopci tolik není, ale v jiných zemích je jich mnoho, třeba v Africe a podobně. A je zde otázka, zdali je dětem v dětském domově lépe než u páru stejného pohlaví?

Jaroslav Zvěřina: Hodně se tvrdí, že adopce jsou nejlepším řešením. Ale já znám celou řadu nepovedených adopcí. Země jako je Amerika, Británie, kde se pracuje s pěstouny, ukazují celou řadu opatrovníků, kteří je zneužívali, týrali a různě negativně poznamenali. Tyto děti jsou potom přesouvány mezi několika pěstounskými rodinami.

Martina: Zejména Británie má tento systém slabší. Vznikla kniha „Rozbitá“, kdy hlavní hrdinka prošla do svých devatenácti let dvaatřiceti rodinami.

Jaroslav Zvěřina: Někdy je dobře vedený dětský domov lepší než nezdařená adopce či pěstounství. Ale to je samozřejmě na tom, kdo si to ohlídá a jak. Viděl jsem některé dramatické nezdary adopcí, kdy to rodiče myslí dobře, myslí, že vyřeší svůj problém. Mají tedy dítě, které ale nemusí splnit jejich představy. Z dítěte se může vyklubat delikvent nebo drogově závislý jedinec a tak dále. A adoptivní rodiče najednou nechápou, kde se to v tom dítěti, člověku vzalo. Ono má jiný genetický fond a může být jiné, než jsou oni zvyklí, například od svých příbuzných a podobně. Dětské domovy bych rozhodně nezatracoval.

Martina: Pane docente, děkuji vám za váš pohled na toto téma.

Jaroslav Zvěřina: Já vám také děkuji.

Právě o těchto problémech rozmlouváme ve druhém díle rozhovoru s doktorkou Věrou Dolejšovou, lékařkou, internistkou s dlouholetou praxí v oblasti dialýzy. Doktorka Dolejšová od roku 1980 používá akupunkturu i homeopatii, patří k zakládajícím osobnostem lékařských odborných společností, které zkoumají metody nekonvenční medicíny, podílí se na jejich šíření a spolupracuje na vytváření vhodného legislativního prostředí pro tuto oblast.

 

Martina: Paní doktorko, často se mluví o energiích v těle a podobně. Ale na druhou stranu jsou tyto informační systémy v těle velmi zpochybňovány, protože, jak už jsem na začátku první části našeho rozhovoru citovala, tyto věci nebyly prokázány. Profesor Heřt meridiány, ani energeticky aktivní body nikde v lidském těle při pitvě nenašel. Ano, je to stejné, jako kdyby se někdo snažil při preparaci mozku najít myšlenku. Ale když se to nepovedlo, tak není exaktní důkaz a tedy energetický informační systém neexistuje…

Věra Dolejšová: Musím říci, že je to asi stejné, jako kdybychom chtěli nožem řezat elektrický proud, nebo se domnívat, že mohu lapit SMS ve vzduchu třeba síťkou. Prostě to nejde. Pro zkoumání určitých jevů musím zvolit vhodnou metodu a metoda pro zkoumání informací je třeba biokybernetika, která s tím nemá problém, protože vychází z poznatku, že každá hmotná částice se ve stejný okamžik jeví jako hmota i jako vlnění. A toto vlnění, které mohu přepsat v nějakém binárním systému, je pro danou látku naprosto charakteristické, přičemž na světě neexistují dvě látky, které by měly vlnění o stejných charakteristikách. Takže stejným způsobem, jako jakoukoliv hmotnou částici jakékoliv známé hmoty, mohu přepsat i homeopatický lék do podobného systému.

Martina: Vy homeopati tomu, co po účinné látce zůstane v kuličce nebo v roztoku, říkáte otisk. To, že ho nelze vědecky doložit, protože jej nemůžeme změřit, je jen důkazem omezených možností, které v našem podání má fyzika a chemie? Ale biokybernetika si s tím poradí?

Věra Dolejšová: Ano, protože biokybernetika je vlastně schopna onen „otisk“ přepsat v binárním systému jako charakteristické vlnění pro danou látku.

Martina: A kdo tyto testy provádí? Hovořila jste o probandech, kteří na sobě testují jednotlivé účinné látky. Kdo to zastřešuje? Kdo dělá tyto studie?

Věra Dolejšová: Tyto studie jsou většinou zastřešovány vědeckými homeopatickými školami a společnostmi. Někdy za nimi stojí profesoři, kteří dělají homeopatii a zkoumají nové léky. Za Hahnemanna bylo známo asi 600 léků, v dnešní době jich známe okolo 5000, takže se neustále objevují nové a nové, se kterými je nutno pracovat a které vznikají proto, že se setkáváme s dalšími problémy, jež přináší dnešní doba a které za Hahnemanna ještě neexistovaly.

Organismus člověka můžeme ovlivňovat takzvaným konstitučním lékem, jehož pomocí jej nutíme, aby dokonale využil všechny své síly, schopnosti a fungoval ideálně

Martina: Když Hahnemann poprvé zředil kůru chininu a použil ji na zimnici, tak zjistil, že horečka opadla mnohem rychleji, když v použitém roztoku nebyla jediná molekula chininu. To byl pro něj asi zlomový okamžik, ale to už je 200, 250 let. Vyvinula se od té doby homeopatie, nebo jen přibývají léky? Vyvíjí se homeopatie jako obor, vznikají nové poznatky, nebo stačí jednou dané status quo – známe ředění – a není, kam by se to dále posouvalo?

Věra Dolejšová: Existuje řada přístupů k léčení homeopatickým lékem. Můžeme využít zásah na úrovni klinické homeopatie, to znamená, že léčíme klinické symptomy pacienta a použijeme regulační metody tam, kde to lze. Takovýto přístup je samozřejmě velmi žádoucí a vhodný, využívají ho miliony lidí na celém světě. Ale můžeme jít i dál. Můžeme vstupovat až na úroveň podvědomí, kdy můžeme ovlivňovat organismus, osobnost člověka takzvaným konstitučním lékem, kdy jeho pomocí nutíme organismus, aby ideálním způsobem využil všechny své síly a schopnosti a fungoval dokonale.

Martina: A jde to?

Věra Dolejšová: Jde to, ale samozřejmě v takovém případě se homeopatie stává skutečně uměním a velmi hlubokým porozuměním osobnosti daného jedince. Školy, které využívají tyto metody, se samozřejmě rozvíjejí, protože tato léčba je velmi efektivní a funguje dobře tam, kde je organismus takzvaně vyčištěn. To znamená, že cesty, kterými informace probíhá, nejsou zaneseny žádnými balasty a organismu lze doporučit, aby fungoval tak, jak nejlépe dokáže. Tyto cesty jsou vedeny hlavně výzkumy profesora Sankarana a profesora Scholtena a dalších, kteří volí metody pro posílení vlastního obranného systému organismu.

Pomocí konstitučního léku můžeme dosáhnout toho, že je člověk odolnější vůči zevním vlivům a nenechá se vláčet každodenními starostmi a stresy tak, aby to poškozovalo jeho obranyschopnost

Martina: Paní doktorko, říká se, že většina nemocí je v hlavě. Vy jste nyní hovořila o konstitučním léku. Znamená to, že dokážete homeopatickým konstitučním lékem změnit povahu člověka tak, aby některé naše potíže vyvanuly, abychom se jich zbavili?

Věra Dolejšová: Povahu člověka nikdy nedokážeme změnit, každý jsme nějaký. Ale můžeme způsobit to, že člověk se nenechá vláčet každodenními starostmi a stresy tak, aby to poškozovalo jeho obranyschopnost. To znamená, že díky konstitučnímu léku je odolnější vůči zevním vlivům, které ho ohrožují.

Martina: Čím to, že Vollovým přístrojem zjistíte něco, co laboratorní testy nezjistí? Četla jsem pozitivní i negativní zkušenosti. Například takové, kdy se to pacientům potvrdilo a oni měli radost, že šli k homeopatovi anebo akupunkturistovi. Ale i opačné, negativní komentáře typu: „Ten homeopat mě strašil, že mám záněty v játrech, ledvinách. Potom jsem se vrátila z laboratoře a bylo jasné, že játra, ledviny, všechno mám v pořádku.“ Jak je to možné?

Věra Dolejšová: To je způsobeno energoinformačním systémem. Pomocí EAV měříme takzvaný elektrický potenciál a to na referenčních bodech, které využívají jednak akupunkturní dráhy, a také další body, jež objevil a popsal doktor Reinhard Voll a jeho následovníci. Elektrický potenciál se mění v okamžiku, kdy se něco v organismu začíná dít – čili slovy klasické medicíny by se dalo říct v takzvaném prodromálním stádiu. V prodromálním stádiu klasickou medicínou žádné změny nenaleznu. Ale změny elektrického potenciálu mohou o několik dní, případně týdnů, předcházet před viditelnými příznaky. Takže tyto změny mohu změřit dříve, než se projeví v organismu.

Samozřejmě jsem si plně vědoma toho, že když pacientovi řeknu: „Máte začínající zánět močového měchýře a je nutné, abyste zahájila takový a takový způsob léčby,“ a pacientovi se přitom neobjevují žádné příznaky, tak to ze zevního pohledu vypadá, že jsem mu něco nakukala. A že on na mé doporučení začne užívat nějaké léky, o kterých netuší, k čemu jsou.

Martina: Vyhozené peníze…

Věra Dolejšová: Ano, vyhozené peníze. A kdyby zašel v této fázi na objektivní vyšetření, nenajde se nic. Ale už jsme si vysvětlili, že existuje MUPC a že 66 procent pacientů nemá objektivní nález. Takže se nedá nic dělat, musíme si toho být vědomi. Samozřejmě, že každý člověk je tvor pochybující a většina pacientů si vyzkouší, jestli ho náhodou nechci oblbnout tím, že bych mu nakukala, že na něj něco leze – a ve skutečnosti by se mu nic nedělo. Takže někteří pacienti nechají chorobu bez jakékoliv léčby vyvinout do objektivních příznaků, ale potom už je léčba samozřejmě složitější. A to proto, že se například infekční agens, které bylo příčinou onemocnění, již rozvine do takové míry, že je nezbytně nutné použít antibiotika. Tím pádem se mohou zatížit játra, trávicí trakt a tak dále, takže pacient si nemoc prodlouží na řadu dnů a má samozřejmě mnohem větší potíže, než kdyby poslechl hned na začátku a nemoc zastavil v prodromálním stádiu.

Ale pacienti poté, co získají tuto zkušenost, se už dále nebrání a v dalším případě, když se jim řekne: „Pozor, objevuje se tamto či ono…“, tak se pro jistotu zaléčí a nic se jim nestane. Pro jejich okolí to vše vypadá jako čiré šarlatánství a jednoznačný podvod, ale každý to musí zkusit sám na sobě.

Když něčemu nerozumím a přijde mi to podivné, tak to neznamená, že to neexistuje a nemůže to někomu pomoci. Integrativní metody mohou používat pouze ti, kteří znají možnosti těchto postupů a vědí, jak je zařadit do léčebného programu tak, aby nedošlo k zanedbání klasické léčby.

Martina: Vidíte v homeopatii, v akupunktuře, případně v dalších alternativních metodách, nějakou slabinu?

Věra Dolejšová: Domnívám se, že pokud jsou tyto metody řádně a vhodně zařazeny do léčebného programu, nemají žádnou chybu.

Martina: Nehrozí v těchto případech nebezpečí časového prodlení, které často zmiňují ti, kteří nevidí alternativní metody rádi, to znamená, že tak dlouho léčíme homeopaticky, nebo akupunkturou, nějakou závažnou, třeba i onkologickou chorobu, až je na klasickou léčbu pozdě?

Věra Dolejšová: Domnívám se, že žádný lékař, který používá tyto metody, nezanedbá klasickou léčbu. Nádorové procesy – a podobně – nejsou onemocnění, která by byla schopna využít regulační síly organismu. Čili tam je jednoznačně nutná klasická léčba. Ale metody integrativní medicíny mohou výrazně zmenšit vedlejší účinky této léčby, zlepšit zdravotní stav pacienta, umožnit, aby byla použita ideální plná dávka chemoterapie, nebo ozařování bez toho, že by se to muselo přerušovat kvůli vedlejším účinkům. Pacienti pak žijí daleko pohodlněji, spokojeněji, nemají vedlejší účinky tak, jak jste to zmiňovala s prednisonem. Nutno říct, že zrovna u onkologických pacientů existuje velmi dobrá spolupráce mezi onkology a lékaři, kteří provádějí integrativní medicínu.

Martina: Když jsme se připravovaly na tento rozhovor, tak jsem vám několikrát položila otázky týkající se i jiných směrů, protože k alternativě nepatří jenom homeopatie, akupunktura, bylinky a podobně, ale jsou zde i jiné metody a je jich opravdu mnoho. Jsou to nejrůznější energetická působení rukama, virgule a tak dále. A vy jste jenom řekla: „Hlavně, aby to nebyla nějaká nádherná bytost.“ Z toho jsem vyrozuměla, že z nádherných bytostí, které milují svět a srdíčka, máte i vy někdy trochu obavu. Existuje nějaký způsob, kterému vy, ani lidé, kteří se alternativě věnují, prostě nevěříte?

Věra Dolejšová: Za sebe mohu říct, že jsem otevřená prakticky všemu, protože za svůj život jsem se naučila, že když v daném okamžiku něčemu nerozumím, nebo mi to přijde velmi podivné, tak to ještě neznamená, že to neexistuje a nemůže to někomu pomoci. Ale čím jsem si naprosto jistá, je, že všechny tyto metody musí dělat pouze jedinci, kteří si jsou vědomi možností té které metody. Měli by vždy vědět, jak ji vhodně zařadit do léčebného programu proto, aby nedošlo k žádnému zanedbání třeba klasické léčby, která bude vhodnější pro daný okamžik. Vždy je to o pokoře, vzdělání, schopnostech a znalostech toho, kdo léčbu poskytuje.

Martina: Může si člověk za určitých podmínek připravit homeopatika sám doma?

Věra Dolejšová: V našich zemích je to jednoznačně zakázané.

Martina: Zakázané, ale nemožné to není.

Věra Dolejšová: Nemožné to není, ale domnívám se, že vždy je jednodušší domluvit se s lékárníkem, který dokáže připravit léky správným způsobem, a navíc je to v jeho ranku možností.

Martina: Takže raději neředit do bezvědomí podomácku, nic takového.

Věra Dolejšová: Ne.

Martina: Znamená to, že homeopatika bychom si měli nechat předepsat odborníkem, zakoupit? Myslíte, že homeopatika mají místo v domácí lékárničce, že můžeme některá, třeba proti chřipce, nachlazení, kupovat a brát jen tak?

Věra Dolejšová: Určité spektrum homeopatických léků zcela jednoznačně ano. Týká se to jednak homeopatik na úrazy, chřipku, rýmu, na řadu alergických potíží a tak dále. Vždy je výhodné, aby člověk, který je používá, byl nejprve poučen lékařem, nebo lékárníkem o tom, jak se daná homeopatická léčiva používají, v jakých indikacích. Je ale potřeba vědět, že lék by měl splnit očekávaný efekt. Pokud jej nesplní v určitém časovém limitu, tak by se člověk měl vypravit za lékařem, který posoudí, zda v této léčbě pokračovat, nebo raději zvolit jiný postup.

Ve většině zemí okolo nás jsou metody integrativní medicíny částečně, nebo plně hrazeny zdravotními pojišťovnami. Je znám jejich klinický efekt, jejich použití výrazně zlevňuje léčebný proces, zkracuje dobu pracovní neschopnosti, případně omezuje nutnost hospitalizace.

Martina: Chápu, že homeopatie je pro některé lidi nepředstavitelná, nepochopitelná a tudíž neskousnutelná. Ale přijde mi, že akupunktura je trošku jiný případ, protože je to opravdu staletími, tisíciletími prověřený obor a má svou tradici. Chápete v tomto případě odmítání lékařů? A samozřejmě zdravotní pojišťovny nic z toho nehradí, přestože lidé mají potíže se zády, nebo jak už jste zde zmínila, paréza obličejového svalu a podobně…

Věra Dolejšová: Řekla bych, že to je jen otázka pochopení určitých věcí. Tyto problémy se týkají zejména České republiky, ve většině okolních zemí jsou metody integrativní medicíny buď částečně, nebo plně hrazeny zdravotními pojišťovnami. A to proto, že je znám jejich klinický efekt, a ví se také, že použití těchto metod výrazně zlevňuje celý léčebný proces, zkracuje dobu pracovní neschopnosti, případně i v řadě případů vylučuje nutnost hospitalizace, což je samozřejmě výhodné.

Například ve Švýcarsku je plně hrazeno pět metod integrativní medicíny již od roku 2012 a výsledky ukazují, že efekt je naprosto jednoznačný. A proto se v hrazení i nadále pokračuje. U nás jsou metody integrativní medicíny brány zatím stále jakožto čiré šarlatánství a jednoznačný podvod. Je tomu tak proto, že ti, kteří to říkají, nejsou s těmito metodami seznámeni jinak, než že si přečetli uživatelské příručky a zkusili chemicky, co to obsahuje. Což je samozřejmě špatně zvolená metoda pro zkoumání některých jevů.

Je to stejné, jak kdyby si chtěli třeba QR kód přečíst tak, jak ho vidí, třeba i s brýlemi. Prostě jej nepřečtou, musí na to mít správný postup, jinou metodu. A stejné je to u homeopatie a akupunktury. Akupunktura je známa již 7000 let a posledních 100 let probíhá velký boom výzkumů vědeckých metod, kterými se dokazuje působení akupunktury. A dnes je již zcela jednoznačně dokázáno, jak akupunktura v organismu působí a tyto metody jsou nezpochybnitelné.

Nejjednodušší metodou, která prokazuje průběh akupunkturních drah, meridiánů, je použití termovize. Po vpíchnutí akupunkturní jehly do pramene akupunkturní dráhy se tato prohřeje a ve zlomku vteřiny je možné na termovizi vidět, jak organismem proletí teplá linie, která přesně kopíruje akupunkturní dráhu, známou již z tradiční čínské medicíny. Toto je jednoduchá, nezpochybnitelná a ne moc drahá metoda, viditelná pro každého. Samozřejmě, že dnes máme i sofistikovanější výzkumy, které prokazují účinnost akupunkturních bodů, třeba pomocí magnetické rezonance a podobně. Tyto výzkumy však u nás nejsou dělány z ekonomických důvodů.

S homeopatií je to trošku složitější, protože tam nemůžeme používat dvojitě zaslepené výzkumy u homeopatických monokomponent. Můžeme je používat pouze u komplexu homeopatických léků, sestavených na určitou diagnostickou jednotku. Tam tyto výzkumy existují a jsou jednoznačné a prokazatelné. Provádějí se v různých zemích na světě a efekt je nepopiratelný. Ale v České republice jsou tyto výzkumy neustále zpochybňovány a stále se bazíruje na tom, že to prý nemůže působit, protože chemicky je to cukr – a přes to nejede vlak.

Integrativní léčba není vhodná na nádorová onemocnění. U těch je nutné použít klasické postupy, které zničí nádorové buňky.

Martina: Je to tak ve více zemích, nejen u nás. Dočetla jsem se, že televize CNN v srpnu loňského roku citovala novou studii, která byla publikována v magazínu Journal of the National Cancer Institute, která říkala, že pacienti, kteří dávají přednost alternativní terapii při léčbě běžných rakovinných onemocnění, zdvojnásobují riziko, že na následky nemoci zemřou…

Věra Dolejšová: Domnívám se, že velký problém je v tom, že někteří pacienti dávají přednost alternativní nebo nekonvenční, integrativní medicíně v případě nádorových procesů, před klasickou léčbou. To totiž odporuje samotnému principu věci, protože integrativní medicína reguluje organismus. Tam, kde je nádor, není co regulovat, tam se prostě musí použít klasické postupy, které zničí nádorové buňky. A integrativní medicínu mohou použít jako doplňkovou léčbu, ke zmírnění vedlejších účinků.

Samozřejmě že jsou případy, kdy medicína řekne, že daný jedinec se prostě nemůže léčit klasickou medicínou, a to z nejrůznějších důvodů, ať už je to řada jeho předchozích onemocnění, kdy by klasická léčba byla větším rizikem, nebo pacient nereaguje dobře na klasickou léčbu. V takových případech je potom samozřejmě výhodné použít tyto nekonvenční metody alespoň k tomu, aby se zlepšila kvalita zbývajícího života daného jedince. Ovšem s tím, že jsme si všichni vědomi, že to není účinná léčba na nádorový proces.

Martina: Nechci slyšet trávu růst, ale když jsem si lámala hlavu nad tím, co za tím odmítáním jakékoliv jiné než klasické léčby může být, tak jsem narazila na zprávu, která vznikla na objednávku švýcarské vlády „Homeopatie ve zdravotní péči, efektivita, vhodnost, bezpečnost, cena“. Tato zpráva vyšla v roce 2012 a jejími autory jsou Peter F. Matthiessen a Gudrun Bornhöftová a v angličtině ji vydalo německé nakladatelství Springer. Autoři při porovnávání různých studií a zdrojů konstatují, že homeopatie je efektivní metoda jak po stránce léčebné, tak z hlediska ceny, je lacinější než jiné používané metody. A tak jsem si říkala, jestli za tím nakonec nemohou být peníze.

Věra Dolejšová: Samozřejmě, že peníze v tom jsou. Musíme si uvědomit, že žádná země není tak bohatá, aby dokázala poskytnout odpovídající léčbu všem pacientům, protože léčba některých onemocnění je opravdu hodně nákladná. Prostě se musí volit, zda je vhodné použít vysoce nákladnou léčbu pro každého, kdo má takovou potřebu, protože žádná země si to nemůže dovolit.

Martina: Ale podle této zprávy homeopatie zlevňuje léčbu.

Věra Dolejšová: A právě proto je výhodné přidat do léčebného programu metody integrativní medicíny.

Martina: Ale to by možná někteří méně vydělali…

Věra Dolejšová: Samozřejmě, že to by někteří méně vydělali, ale…

Martina: …to je spekulace.

Věra Dolejšová: Je to spekulace a já jako lékař se vždy musím řídit zájmem pacienta, co je pro něj nejvýhodnější.

Již i severské národy v současné době povolily používání homeopatických léků a akupunktury, protože výsledky celoevropských studií jsou zcela jednoznačné

Martina: Ještě mě zajímá alternativní medicína geograficky. Jste členem Evropské rady pro pluralitu v medicíně ECPM, která sdružuje na 57 000 lékařů v zemích Evropské unie. Umíte z této pozice vysvětlit, proč je v přijímání homeopatie v zemích Evropy tak velký rozdíl, proč v Anglii má poměrně velkou tradici – a severské země ji do značné míry odmítají?

Věra Dolejšová: Obávám se, že to úplně vysvětlit nedokážu. Severské národy nemají tak dlouhou tradici těchto metod, i když v současné době už i tyto země povolily používání homeopatických léků a akupunktury pro své pacienty, protože výsledky celoevropských studií jsou zcela jednoznačné. A i pro tyto země je výhodou zařazovat je do léčebně preventivní péče.

Martina: Paní doktorko, akupunktuře jste se začala věnovat v 80. letech a v zápětí také homeopatii. V té době byl u nás tento způsob léčby v podstatě velmi okrajový, ba dá se říci, že to byl trošku underground. Kde jste v té době mohla získávat informace, navíc při neexistenci internetu, a jak je výuka těchto integračních metod podchycena u nás dnes?

Věra Dolejšová: V době socialismu existovala především zahraniční literatura, zejména německá, francouzská a anglická, ze které se dalo čerpat. Já osobně jsem se učila u nestorů, kteří dělali akupunkturu u nás, jako byla paní profesorka Barešová. A v roce 1986 již probíhal akupunkturní kurz, který navštívilo několik lékařů. Do roku 1989 v celém Československu působila zhruba stovka lékařů, kteří tyto metody používali. Navzájem jsme si předávali zkušenosti, znalosti, scházeli se, pořádaly se kongresy. V té době již také vznikala spolupráce se zahraničními společnostmi, které akupunkturu zastřešovaly.

V současné době probíhají akreditované kurzy na lékařském „doškolováku“, které vede katedra akupunktury pod vedením pana profesora Fialy. Ty probíhají podle pravidel dohodnutých celosvětově a obsahují určité penzum znalostí, zkušeností a schopností, které by měl lékař, který používá tyto metody, umět a znát. Homeopatie se u nás školí oficiálně od roku 1990. První byla francouzská škola, záhy na to rakouská a potom se přidávaly další výukové programy – anglická výuka, holandská, indická škola. Dnes se učí takzvaná hlubinná homeopatie, která využívá léčbu pomocí konstitučních léků, což zastřešuje profesor Sankaran a profesor Scholten.

Martina: Paní doktorko, u nás je regulována homeopatie státní technickou normou, kterou jsme přijali v loňském roce. Zákon zatím nemáme. Cítíte potřebu zákona o léčitelství, potřebu pravidel?

Věra Dolejšová: V zájmu pacienta je zcela jednoznačné, aby nějaká pravidla byla stanovena, protože v době, kdy pravidla neexistují a nekonvenční integrativní medicína je brána oficiálními kruhy jako čiré šarlatánství, tak je to jistým rizikem pro všechny zúčastněné. Jak pro lékaře, tak pro pacienta, který neví, kdo ho ošetřuje a jestli zná rizika té které metody a zda ví, kdy a jak ji má správně zařadit do léčebného programu. Proto se domnívám, že jistá pravidla jsou naprosto nezbytná. Platí po celém světě a je to zcela jednoznačně dobře.

Pouze se domnívám, že u nás jsme jenom velmi málo, pokud vůbec, přizváni k tvorbě pravidel právě my, kteří tyto metody používáme řadu let a víme, jaká existují rizika, co která metoda potřebuje, jaké prostředí, jakou výuku. Tyto postupy jsou dohodnuty mezinárodně a ti, kteří vytvářejí zákony, se nás vůbec neptají. Vytvářejí zákony na základě četby různých studií podle nevím jakého výběru a neptají se nás, těch, kteří ji používají v praxi. To je velká, naprosto zásadní chyba, protože je to jako kdyby si ten, kdo chce vytvářet nějaký zákon, přečetl jenom nějaké uživatelské příručky a cítil se dostatečně fundovaný k tomu, aby hodnotil jak a co dělat. Když bych to hodně zjednodušila, tak jako kdybych si já přečetla příručku o tvorbě betonu a domnívala se, že jsem dostatečně povolána k tomu, abych vytvořila zákon o tvorbě betonu a stavbě domu.

Všude se mohou najít jedinci, tedy i v integrativní a klasické medicíně, kteří nevhodným způsobem použijí nějakou úžasnou metodu pro své obohacení, aby získali větší prestiž a podobně. Tím diskreditují jak tyto metody, tak lidi.

Martina: Ale nyní navíc k tomu přibyly nedávné kauzy, které asi podhoubím integrativní, alternativní medicíny hodně zamávaly. Máte vy jako lékařka, která se věnuje i dalším metodám léčby, vztek na tato zařízení, nebo na ty, kteří provozují ne zcela dobře, nebo odborně, svou práci? Nebo je vám to spíš líto a cítíte za tím třeba útok právě proto, že se má schvalovat zákon? Jak to vnímáte?

Věra Dolejšová: Vztek určitě nemám, spíš cítím lítost, protože všechno se dá zneužít. Tím, že chybí pravidla, tak se i tyto metody dají zneužít a mohou se jich chopit lidé, kterým chybí pokora, znalosti o tom, kdy a jak tyto metody zařadit. Případně je vůbec ani dobře neznají, zůstávají pouze na povrchu znalostí a zkoušejí, co to provede. Pokud mají nějaké odběratele, tak to samozřejmě používají, ale tím diskreditují jak metody, tak i lidi, kteří tyto metody používají s pokorou a řádně je zařazují do léčebného programu.

To se ale může stát všude, i v klasické medicíně. Prostě se mohou najít jedinci, kteří nevhodným způsobem použijí nějakou naprosto úžasnou metodu, třeba pro své obohacení, nebo proto, aby získali větší prestiž a podobně. Problém je v tom, že určitým zveřejněním jenom výseče celé kauzy se poškodily vztahy mezi lidmi, kteří tyto metody dělají, a pacienty. Neřekla bych, že došlo k nějakému odlivu pacientů, protože ti, kteří chodí k lékařům, používajícím tyto metody řádně, tak chodí i nadále a nemají s tím žádný problém, protože vědí, že to funguje, že je to v pořádku.

To, co to vyvolalo jako vedlejší efekt, je určitá nedůvěra mezi lékaři a pacienty. Slyšela jsem od řady lékařů, kteří dělají tyto metody, že je proti nim veden „hon na čarodějnice“. Říkají, že je hrozné, když nás kdokoliv, v době, kdy máme GDPR, může natáčet a pak to zneužít bez toho, že by to daný lékař tušil, věděl, že ho někdo bude nahrávat a tak dále. Když mi vejde do dveří pacient, tak já nemohu ani náhodou předpokládat, že mi chce uškodit, protože mým úkolem pomoct mu, jak nejlépe dovedu na základě svých znalostí, zkušeností. A nemohu očekávat, že ten člověk mi bude chtít nějakým způsobem uškodit, protože tím by byl narušen náš základní vztah vzájemné spolupráce. A to na přechodnou dobu skutečně vzniklo.

Martina: Paní doktorko, vy jste promovala v roce 1979, od té doby nás pacienty můžete pozorovat nejen jako klasický lékař, ale jako lékař snažící se pochopit medicínu a člověka v širších souvislostech. Jsme obecně nemocnější, nebo jsme naopak v lepší kondici?

Věra Dolejšová: Myslím, že se zásadním způsobem změnilo spektrum nemocí, se kterými dnes pacienti přicházejí. Jednoznačně se zlepšil světonázor ohledně životního stylu a podobně, i když ne každý ho ovšem dodržuje. Žijeme v hrozně uspěchané době, narůstá stres. Žijeme se zátěžemi ze zevního prostředí, které se prakticky nedají snadno objektivizovat vědeckými metodami, jako je třeba elektrosmog, jsou zde zátěže těžkými kovy a tak dále. A přitom se riziko těchto zátěží ze zevního prostředí podceňuje. Všichni vědí, že to existuje a že to působí na zdravotní stav, ale neexistuje žádná studie, která by jednoznačně prokázala přímý vliv třeba elektrosmogu na zdraví člověka a tím pádem ani nemáme žádnou léčebnou metodu z hlediska klasické medicíny, která by to dokázala léčit. A tak se používají pouze léky, odstraňující příznaky, které toto působení vyvolává.

My v nekonvenční medicíně jsme schopni cíleně zmírnit dopady těchto zátěží ze zevního prostředí na lidský organismus právě třeba pomocí homeopatik, a tak můžeme zlepšit zdravotní stav těchto pacientů. Musíme si uvědomit, že v dnešní době existují velké psychické zátěže, a to už u malých dětí. Dětem se v dnešní době nechává volnost a ony jsou potom v této volnosti nestabilní, protože nevědí, co je dobře a co je špatně. Jsou puštěny do prostoru, kdy netuší, jaké nebezpečí se v něm objevuje a cítí pouze obrovskou volnost a svobodu. Ale zároveň se bojí, jaká nebezpečí by tam mohla být a vyžadují, aby jim byla uhlazována cestička, aby nebyly vystavovány pokud možno žádným zátěžím. Tím pádem se ale nenaučí jim vzdorovat, nenaučí se vytvářet si mechanismy, které jim umožní překonat stres a tím pádem pořád narůstá množství psychických problémů.

Dnes se běžně setkáváme s malými dětmi léčenými na psychiatrii a také bohužel stoupá počet dětských sebevražd, kdy děti neunesou sebemenší problém, se kterým se v každodenním životě setkají a který naše generace brala tak, že se to holt stává, nějakým způsobem to musíme překonat a vždy je nějaká cesta k nápravě. Řada dnešních dětí se vyděsí a neunese takovéto zátěže – a to je problém dnešní doby.

Pomocí integrativní medicíny, která je komplexem nejrůznějších léčebných působení, motivace, dietních opatření, akupunktury, homeopatie, fyziologické regulační medicíny a tak dále, můžeme zlepšit nebo zcela vyléčit děti s depresí a hyperaktivitou

Martina: To je asi problém daný výchovou, společností a atmosférou v ní. Ale dá se homeopaticky pomoci třeba dětem v depresi, hyperaktivním a podobným?

Věra Dolejšová: Určitě, zcela jednoznačně. Pomocí integrativní medicíny, do které zařazujeme celý komplex nejrůznějších léčebných působení, včetně motivace pacienta, dietních opatření, akupunktury, homeopatie, fyziologické regulační medicíny a tak dále, můžeme rozhodně zlepšit stav takového nemocného jedince, zmírnit příznaky, případně ho úplně vyléčit.

Martina: Mnoho posluchačů, kteří nám píší, si vyloženě říkalo o rozhovor o homeopatii. Ale většinou chtějí, abyste na dálku vyřešila nějaký jejich konkrétní problém. Ale to asi v homeopatii není možné, že bych vám dala otázku „Co na akné?“, a vy mi odpovíte, jaký použít lék. Tak to asi tak nefunguje, viďte?

Věra Dolejšová: Úplně tak to nefunguje, protože musím jednak zjistit, o jaký typ akné se jedná, jakým způsobem bylo léčené, jaký jedinec je postižen, v jakém věku, v jakém rozsahu a tak dále. A teprve potom mohu volit vhodné léky. Čili nesmíme si plést to, že místo klasického léku na akné dám nějaký jiný, homeopatický lék, protože my neléčíme příznak, ale daného člověka. Tedy v celém pojetí – co to je za člověka, jaké jsou jeho charakteristiky, jaká je jeho individualita a teprve poté na to mohu nasadit nějaký lék.

Martina: Takže nasadit lék na to, že mám nějaké pupínky, je nesmysl v případě, že to mám ze špatné funkce ledvin, je to tak?

Věra Dolejšová: Třeba, nebo můžete mít špatnou funkci střev a podobně.

Pomocí homeopatie lze kontrolovat celé těhotenství, zlepšit průběh porodu i poporodní průběh, nastartovat správně kojení

Martina: Jeden z nejčastějších dotazů byl od těhotných žen, a to, zda jim může homeopatie pomoci v těhotenství, kdy nechtějí a nemohou užívat jiné léky, ať už proti nevolnosti, na předporodní komplikace, případně na ulehčení průběhu porodu.

Věra Dolejšová: V této oblasti je homeopatie naprosto suverénní metodou. Celé těhotenství lze skutečně kontrolovat pomocí homeopatické léčby, zlepšil průběh porodu i poporodní průběh, nastartovat správně kojení a tak dále. To zcela jednoznačně.

Martina: Stává se vám někdy, že si říkáte: „Tak teď mě homeopatie zklamala. Myslela jsem, že pacientovi zabere, a nakonec raději vytahuji antibiotika.“

Věra Dolejšová: Samozřejmě, že se setkáme i s takovými případy. Většinou se ale jedná o to, že pacient přišel ve stavu, kdy byl už příliš vyčerpaný, jeho regulační schopnosti byly vyčerpané, omezené a již mu nebylo možné pomoci těmito metodami. Zde je klasický lék prostě nezbytně nutný. To se nedá nic dělat. Právě proto říkám, že je potřeba správně zařazovat tyto metody do léčebného programu v celkovém pochopení situace stavu pacienta.

Integrativní medicína neléčí jen příznaky, ale celého člověka

Martina: Přemýšlím, jestli jste vy osobně homeopatii, akupunkturu a ostatní metody, objevila také proto, že jste se změnila, nebo jste začala využívat tyto alternativní postupy, a to vás změnilo. Co bylo dřív?

Věra Dolejšová: Začala jsem je používat proto, že klasická medicína neměla dostatečné prostředky na to, abych zlepšila, nebo zmírnila obtíže mých pacientů. Proto jsem začala objevovat svět integrativní medicíny, abych těmto lidem pomohla – a samozřejmě tím, jak se člověk dostával do pochopení souvislostí, docházelo ke změně vnímání i u mě samotné. Domnívám se, že každý lékař, který začne dělat tyto metody, projde určitou psychogymnastikou, protože se musí naučit, že nemůže všemu velet, že nemůže léčit jenom příznaky, že musí léčit daného jedince.

Je pohodlné řídit se doporučenými postupy, které mi někdo dá, kdy lege artis doporučuji pouze to, co je napsané v timelines, doporučených postupech, a neustále jen čekat, jestli pacient odpovídá vhodným způsobem podle předpokládaného vývoje onemocnění, a mám k dispozici velkou řadu klasických léků, které potíže mohou zmírnit. Když jsem třeba internista, tak mám k dispozici léky na vysoký krevní tlak, mám doporučené postupy, kdy který lék použít, u kterého jedince a jaká mám udělat vyšetření a tak dále.

V integrativní, nekonvenční medicíně udělám všechna doporučená vyšetření, která ale nemusí vést k žádnému zjistitelnému nalezení příčiny toho, proč daný jedinec začal mít vysoký krevní tlak. Musím vzít v úvahu, že mohl být způsoben třeba stresem, ale jinak má pacient ledviny, játra a všechno ostatní v pořádku, vše funguje v těle tak, jak má. Srdce je v pořádku, oběh také, a přesto ten člověk má vysoký krevní tlak, který mu stoupá v určité denní či noční hodiny. A já pak mohu volit takové léky, které odstraní příčinu.

Samozřejmě, že na začátku potíží budu kombinovat jak klasické léky na snížení krevního tlaku, s přidáním homeopatických léků, nebo akupunktury na odstranění příčiny vzniku onemocnění. Tím ale nastane situace, že v okamžiku, kdy se organismus opět dostane do homeostáze, čili je správně regulován, jsou již klasické léky na vysoký tlak naprosto zbytečně, protože pacient má tlak v normě a je zbytečné mu je dále dávat. To znamená, že na rozdíl od klasické medicíny, kdy když jednou stanovím vysoký krevní tlak, tak ten člověk už to má doživotně, tak tady vím, že to tak není. Že bude brát léky několik měsíců, nebo i let, ale ne, že je bude brát doživotně, protože v okamžiku, kdy se odstraní příčina a organismus se opět vyrovná, tak léky na tlak jsou zbytečné.

Martina: Vy osobně jste byla také hodně nemocná, protože jste prodělala těžkou nehodu a ocitla jste se již, dá se říci, na druhém břehu. Pomohla i vám osobně alternativní medicína?

Věra Dolejšová: Ano, mně také pomohla a pomáhá stále k tomu, abych mohla fungovat tak, jak funguji.

Martina: Paní doktorko, moc vám děkuji za to, že jste si s námi povídala o tom velkém a dosud ne zcela probádaném labyrintu, jakým je člověk a jeho zdraví. Děkuji.

Věra Dolejšová: Také děkuji, že jste mě vyslechla.

V dějinách ne jen medicíny podobné spory nejsou ničím novým. Například v roce 1872 profesor fyziologie v Toulouse Pierre Pachet tvrdil, že teorie mikroorganismů Luise Pasteura je směšným nesmyslem. A ještě před tím Bavorská lékařská rada v roce 1837 tvrdila, že zavedení železnic by vedlo k poškozování lidského zdraví. Pohyb, který by byl rychlejší než 41 kilometrů za hodinu, by prý cestujícím nutně způsoboval mozkové otřesy a následně šílenství. Lidé stojící u tratí by byli zachváceni závratí a nevolností. A proto, pokud by byla železnice zavedena, bylo by nutné ji zapustit mezi stěny, vysoké alespoň jako lokomotiva a vagóny.
Jako by nebylo možné hledat pravdu a prospěch pacienta, a nikoli vítězství toho, nebo onoho názoru na zdraví a medicínu. Ovšem existují jedinci, kterým nejde o prosazení své vlastní, nebo skupinové ideologie, ale pokoušejí se na prvním místě nalézat, uskutečňovat a také zdůvodňovat to, co pomáhá konkrétním lidem v jejich konkrétních situacích. Mezi takové lékaře patří paní doktorka Věra Dolejšová, lékařka, která pobývá na obou březích. Je internistkou s dlouholetou praxí na dialýze, která současně od roku 1980 pracuje také s akupunkturou a homeopatií. Patří mezi zakládající členy lékařských odborných společností, které se zabývají metodami nekonvenční medicíny, a spolupracuje také na tvorbě legislativy a propagaci těchto metod ne jen u nás, ale také v zahraničí. S doktorkou Věrou Dolejšovou hovoříme o problémech vztahu klasické a integrativní medicíny, akupunktuře, homeopati, zda skutečně fungují a na čem jsou založeny.

 

Martina: Paní doktorko, jste lékařka, internistka s praxí na dialýze. Proč jste se najednou v roce 1980 rozhodla, že se musíte opřít ještě o něco jiného, než je klasická medicína?

Věra Dolejšová: Promovala jsem v roce 1979 a záhy nastoupila na dialýzu, čili na léčení umělou ledvinou. Byla jsem přesvědčena o tom, že klasická medicína je naprosto dostačující na to, aby zachraňovala pacienty, prodlužovala jim život a zlepšila jeho kvalitu. Jenže realita byla úplně jiná. Moji pacienti měli žízeň, na kterou klasická medicína neměla žádné léky. Měli svědivku, na kterou též neexistoval žádný preparát, měli bolesti a spoustu dalších potíží. Klasické léky byly během prvních pěti minut oddialyzovány a pacienti trpěli. A já, s celou svou znalostí z medicíny, jsem jim nedokázala pomoci. To byl jeden z důvodů, proč jsem začala hledat jiné cesty. A objevila jsem akupunkturu.

Použití akupunktury při dialýze vedlo ke zmenšení nebo vymizení negativních následků pro pacienty, jako je žízeň, svědivka a přibírání a ztrácení na váze

Martina: A záhy jste k tomu přibrala i homeopatii, což je důvod k dalšímu dotazu. Proč nestačila akupunktura a přibrala jste navíc ještě homeopatii?

Věra Dolejšová: Ta cesta byla trošku složitější. Aplikovala jsem akupunkturní jehly a stav mých pacientů se skutečně výrazně zlepšil. Žízeň a svědivka při dialýze vymizely. A snížily se váhové přírůstky mezi dialýzami. Před tím, než jsem začala aplikovat jehly, to bylo někdy až 10 kg, to znamená, že pacienti třikrát do týdne přibrali a pak zase10 kg ztratili. Po aplikaci jehel to bylo již jen 1,5 až 2 kg, což už nebylo tak zatěžující pro organismus.

A potom jsem zjistila, že mohu akupunkturní body měřit pomocí elektrodiagnostické metody podle doktora Volla. Ukázalo se, že touto metodou mohu také měřit vhodnost určitých léků, které pacienti užívají. Opět jsem byla ze začátku pouze nadšená tím, že mohu měřit klasické léky a být si jista, že pacientům sedí a všechno je v nejlepším pořádku. Jenže se ukázalo, že klasický lék sice na něco působí velmi dobře, ale má zase špatný vliv na jiné orgány a systémy. A tak jsem hledala cestu, jak odstranit tyto vedlejší účinky, což akupunkturou tak úplně nešlo – a objevila jsem homeopatii.

Dnes ještě přesně neznáme mechanismy, jakými metody nekonvenční, integrativní medicíny v organismu působí. Víme jednoznačně, že působí regulačně, tedy využívají vlastní síly organismu.

Martina: Musí člověk, lékař, který se vydává na tuto neprobádanou cestu, zejména v této době, zcela změnit své myšlení? Jste exaktně vzdělána, máte medicínu, absolvovala jste Hippokratovu přísahu, vystudovala jste přírodní vědy a tak podobně. A najednou začnete pracovat s něčím, o čemž většina vašich kolegů tvrdí, že je to nesmysl a šarlatánství, že to nefunguje, že je to placebo. Umím si představit, že v 80. letech minulého století jste si musela říkat: „Já ale nevím, jestli to není jenom placebo.“

Věra Dolejšová: Domnívám se, že každý lékař, pokud dělá svou profesi řádně, se neustále trápí otázkami, zda jde správnou cestou, jestli pacientům pomáhá tak, jak potřebují. A to se týká klasické medicíny, i té nekonvenční. Myslím, že to není otázka jen nekonvenční medicíny. Samozřejmě, že v době socialismu byla tato cesta mnohem složitější z toho důvodu, že tyto metody odporovaly dialektickému materialismu, takže byl problém je nějakým způsobem vysvětlit. Ale nutno říct, že ani dnes ještě úplně přesně neznáme mechanismy, jakými tyto metody v organismu působí. Co víme zcela jednoznačně je, že metody nekonvenční medicíny, které se dnes říká integrativní medicína, jsou metody regulační. To znamená, že využívají vlastní síly organismu a dodávají do těla informaci, jakým způsobem má organismus vlastními silami zapůsobit tak, aby se jeho stav zlepšil.

Martina: Říkáte, že lékař stále musí pochybovat, jestli péče, kterou poskytuje, je zrovna v tu chvíli ta pravá. Ale když přesně nevíme, jak síla homeopatik funguje, říkáme, že mají regulační funkci, nebála jste se třeba na začátku, že homeopatika rozjedou v těle nějaký proces, který nakonec nebude možné řídit nebo vypnout?

Věra Dolejšová: Musím říct, že naším prvním pacientem, na kterého jsme použili homeopatický lék, byla želva. Byla to želva, která nastydla, protože praskla žárovka a ona byla několik dní v chladné vodě. Měla řadu příznaků, změkl jí krunýř, trápil ji průjem a rýma. Veterinář prohlásil, že želvě neumí nijak pomoci a že tedy pravděpodobně zahyne.

V té době jsme studovali homeopatii a učili jsme se o léku Aconitum, který je určen na následky prochladnutí. A tak jsme želvu nechali plavat dvě hodiny ve vodě, ve které jsme rozpustili několik kuliček Aconita. A milá želva se po dvou hodinách zcela uzdravila, byla úplně v pořádku. Žila potom ve zdraví ještě řadu let. Velmi zajímavým zjištěním pro mě bylo, že ta želva kuličky ani necucala, nedávali jsme jí je pod jazyk, nedodrželi jsme vlastně žádná pravidla, která se doporučují pro homeopatické léčení. Jen jsme ji nechali plavat v homeopatickém roztoku.

Pomohlo jí to přesto, že jsme této želvě nevysvětlovali, že se má uzdravit, že tomu má věřit a využít „placebo efekt“. Po této zkušenosti jsem si uvědomila, že na homeopatii asi něco je. Musím říct, že samozřejmě vždy mám pochyby o tom, jestli jsem zvolila správný lék, ale do určité míry mi dává jistotu právě elektrodiagnostická metoda, která mi umožní změřit a zvolit z nich ten nejvhodnější.

Pan profesor Heřt se snažil akupunkturní body nalézt u zemřelých osob, vypitvat je a to se mu nemohlo podařit, protože akupunkturní bod je aktivní fyziologický bod u živého jedince

Martina: Umožní změřit lék – to asi hovoříte o Vollově přístroji. Ale přečtu vám citát: „Existence aktivních bodů nebyla objektivně potvrzena a odporuje biologickým poznatkům i zákonitostem“. Vypůjčila jsem si ho od profesora Heřta, který nefandil jakékoliv alternativní medicíně. Když používáte Vollův přístroj, tak ale těchto aktivních bodů využíváte. Jak se v tom má laik vyznat? Existují, neexistují, kdo na ně přišel?

Věra Dolejšová: Pan profesor Heřt se snažil akupunkturní body nalézt u zemřelých osob, vypitvat je a to se mu nemohlo podařit, protože akupunkturní bod je aktivní fyziologický bod u živého jedince. Dá se tedy zjistit řadou jiných metod, že tento bod existuje. To, že existuje, je známo 7000 let. Číňani kdysi na začátku tyto body skutečně zjišťovali empiricky. Ale způsob, jak bod najít, je vždy stejný. Aktivní bod se liší od svého okolí tím, že je například vlhčí, měkčí, prosáklejší, má jiné elektrické vlastnosti, jiný elektrický odpor, než jeho okolí. A pokud by se provedla biopsie z tohoto bodu, tak na jeho spodině se nalezne více histiocytu, leukocytu, tedy bílých krvinek a řadu dalších krevních derivátů, které znamenají, že daný bod je aktivní. Nalézt jej pohmatem dokáže každý, kdo je na to vycvičen a naučí se to.

Martina: Před chvílí jste říkala, že stále brouzdáte současně akupunkturou i homeopatií, protože víte, že využíváte souběžně obě tyto metody, plus klasickou medicínu, a že homeopatie funguje v organismu regulačně. Nedávno vzbudila poměrně značnou diskuzi zpráva, že mechanismus fungování homeopatických léků je vědecky prokázán. Jak se na to díváte? Opravdu tedy známe mechanismus, jak homeopatika působí, nebo jsou to stále spíše domněnky?

Věra Dolejšová: Domnívám se, že ještě není zcela přesně znám mechanismus působení homeopatik. Ale existuje řada velmi dobře potvrzených hypotéz, které svědčí o tom, že jsme již na cestě, která způsob působení homeopatických léků v organismu jednoznačně prokáže. Máme řadu prací, které ukazují cestu. Například bych jmenovala Luc Montagniera, který ukázal, jakým způsobem tato léčba působí. Je nutno také říci, že se jedná o léčbu informační.

Homeopatie nebyla prakticky nikdy, ani v době svých začátků, příliš uznávána vědeckou medicínou. Už v době jejího zakladatele doktora Samuela Hahnemanna byly proti ní vedeny nejrůznější výpady. Byla dokonce zkoumána profesory, které bychom dnes mohli nazvat třeba jako „sysifovce“, z nichž nejvýznamnější byl profesor Hering. Ten se věnoval velmi důkladně a poctivě studiu homeopatických léků. Zajímalo ho, jak je možné, že existuje klinický efekt, přestože homeopatický lék v sobě nemá žádnou chemicky zjistitelnou látku, což i na začátku 19. stol. bylo čímsi nepochopitelným. Tento profesor Hering na základě toho, že velmi podrobně zkoumal homeopatické léky, zjistil, že působení homeopatik má tři základní pravidla. Tato pravidla platí dodnes a jsou nazvána podle svého objevitele, tedy původního odpůrce homeopatie, který však dokázal, jak fungují. Tato pravidla jsou: každá nemoc se léčí nejprve zevnitř ven, potom seshora dolů a zatřetí v časové ose zpětným chodem.

Martina: To jsou pravidla, která se týkají homeopatik?

Věra Dolejšová: Ano, ta se týkají homeopatie.

Vývoj dnešních onemocnění ukazuje, že model klasické medicíny již nestačí, protože na základě jejích metod nejsme schopni vysvětlit téměř 66 procent nemocí

Martina: Když jste zmínila Luc Montagniera, tak jen doplním, že to je nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu a to za objev viru HIV. Tento odborník se posléze začal velmi věnovat homeopatii. Ale když jsem zmiňovala diskuzi na internetu ohledně toho, že je znám a vědecky prokázán mechanismus fungování homeopatických léků, tak musím říct, že většina diskuze byla věnována tomu, že byli zpochybňováni ti, kteří se to pokusili vědecky doložit. A tak si říkám, jestli má homeopatie někdy šanci docílit toho, že bude respektována, že ji začnou lékaři brát vážně, nebo že ji začnou využívat jako doplňkovou metodu. Myslíte, že je šance?

Věra Dolejšová: Domnívám se, že zcela jednoznačně je, protože vývoj dnešních onemocnění ukazuje, že model klasické medicíny, který absolutně nezpochybňuji, nestačí. Před několika lety byla dokončena americká studie, která na deseti tisících pacientech prokázala, že až 66 procent nemocí, nebo obtíží pacienta, nejsme schopni vysvětlit pomocí klasické medicíny a jejich objektivních metod. Američani tehdy navrhli název MUPS, to znamená medicínsky nezjistitelné fyzické symptomy.

V této studii bylo také prokázáno, že většina těchto pacientů odchází od lékaře s nějakou přijatelnou diagnózou, jako jsou deprese, subdepresivní ladění, čili dostanou antidepresiva, nebo se jim doporučí, aby zhubli, tam kde to tedy lze doporučit. A za třetí dostali odpověď, že jejich potíže pramení z nevhodného způsobu práce a života a že je potřeba se věnovat více aktivnímu pohybu, upravit stravu a podobně. Ani v jednom případě nevedla tato doporučení a léčba k úplnému odstranění jejich obtíží.

A zde se dostáváme k hlavnímu rozdílu mezi vnímáním pacienta z hlediska klasické a nekonvenční integrativní medicíny. Klasický lékař se opírá o objektivní vědecké nálezy, pokud nějaké najde, a léčí příznaky pacienta. To znamená, že můžeme vytvářet dvojitě zaslepené studie, protože léčíme příznak, nemoc, nikoliv pacienta. Jenže lékař, který používá integrativní medicínu, léčí pacienta, tedy léčí všechny příznaky jeho nemoci, nebo více nemocí v celém komplexu osobnosti daného jedince, a tudíž tam nelze vytvářet dvojitě zaslepené výzkumy, protože nezískáme ani dva totožné jedince, natož minimální počet 50, abychom mohli vytvořit alespoň orientační dvojitě zaslepenou vědeckou studii.

U lidí se to dělat prostě nedá. Můžeme tyto studie použít u bakterií nebo rostlin, u jednoduchých živočichů, jako jsou žáby a podobně, kde se dá předpokládat, že komplex jejich potíží nebude tak složitý. V takovém případě můžeme použít tuto metodu, u lidí ne.

Mezi potvrzení toho, že něco funguje, patří řádně doložené kazuistiky, tedy příběhy konkrétních pacientů, kterým pomohl ten, či onen způsob léčby

Martina: To tedy ale znamená, že vlastně nikdy nebudeme mít v ruce exaktní důkazy na to, abychom mohli říci, že této armádě lidí pomohla homeopatika…

Věra Dolejšová: Domnívám se, že můžeme říct: nebudeme mít nikdy dvojitě zaslepené studie, na kterých klasická medicína bazíruje. Lze to udělat třeba u komplexů i homeopatických léků, postavených na určitou diagnostickou jednotku, třeba na následky úrazu, na angínu, chřipku, nebo na něco takového, kde léčím určitou diagnostickou jednotku. Tam s určitými výhradami takové studie použít lze.

Ale pokud budu mluvit o jiných komplexech nemocí, tak zásadní myšlenka, jak má léčit lékař používající integrativní medicínu, vylučuje dvojitě zaslepené pokusy. Musíme si však také uvědomit, že takzvaná evidence based medicine, tedy medicína založená na důkazech, má šest nejrůznějších úrovní, co vlastně důkazy jsou. Kdybychom brali v úvahu pouze metaanalytické studie, čili nejvyšší potvrzení důkazů, které se po nás vyžaduje, tak zůstáváme zhruba 15 až 20 let ve vývoji za tím, co se momentálně děje. Čili i klasická medicína se musí opírat i o jiné, než pouze o metaanalytické důkazy, protože ty jsou až tou samotnou špičkou. Mezi základní potvrzení toho, že něco funguje, patří řádně doložené kazuistiky, tedy příběhy konkrétních pacientů, kterým pomohl ten, či onen způsob léčby.

Martina: Paní doktorko, když jsem vás poslouchala, tak v některých termínech jsem se trochu ztratila a říkám si: „Může být dobrým homeopatem a akupunkturistou člověk, který nemá klasické lékařské vzdělání?“

Věra Dolejšová: Velmi ráda používám výrok staroindického lékaře Sušruty, který říkal, že ten, kdo používá pouze jednu část svého umění, je jako pták s jedním křídlem. To znamená, že pokud lékař používá pouze klasickou medicínu a netuší nic o nekonvenční, je jako pták s jedním křídlem. A totéž se týká lidí, kteří nemají zase vůbec žádné ponětí o klasické medicíně, protože ten, kdo chce léčit, by měl mít alespoň základní zdravotnické minimum, aby tušil, jaké jevy se v organismu odehrávají a kde je vhodné zařadit integrativní medicínu, kde je potřeba zvolit medicínu klasickou. A teprve hluboká znalost obou těchto směrů může působit ve prospěch pacienta, protože volím ty metody, které jsou pro něj v daný okamžik nejvhodnější.

Martina: Víte u nás o homeopatovi, nebo akupunkturistovi, ke kterému byste nešla, a pejorativně ho označila: „Tento člověk je homeopatem z leknutí a je to vlastně šarlatán.“?

Věra Dolejšová: Tuto otázku nedokáži zodpovědět, protože v každém oboru se najdou lidé, kteří jsou výborní, vynikající a jiní, kteří zkrátka nejsou dobří. Domnívám se, že tím podstatným, co to rozlišuje, je pokora a schopnost se stále učit, přiznávat si vlastní nedostatky a studovat dál a hlouběji. Ten, kdo je přesvědčen o tom, že jeho cesta je jediná správná a nemá potřebu se už dál nic učit, je na tom vždy špatně, protože jeho namyšlenost mu znemožní vidět problém ze všech stran. A to, že nemá žádné pochyby, ho vlastně zavádí určitým směrem, který opět může vést k tomu, že pacientům nepomůže.

Klasická medicína je výrazně atomizovaná. Máme specialisty ve stále užším spektru medicíny, každý si dělá jen tu svou oblast a nic jiného ho nezajímá. Tito odborníci se prakticky nikdy nesejdou, aby se domluvili, jak budou působit na konkrétního pacienta.

Martina: Mně se velmi osvědčila kombinace obého, klasické i alternativní medicíny, zejména u těžších případů. Když jsme měli v rodině nemocného, který musel dlouhodobě užívat vysoké dávky prednisonu, tak po roce, když jsme byli v čekárně u lékaře, byl jediným, kdo neměl pověstné prednisonové křeččí tváře. A to proto, že se nám podařilo díky alternativním metodám zmírnit vedlejší nežádoucí účinky prednisonu. Ale že bychom to mohli říct tomu ošetřujícímu lékaři, to ne. Zkusili jsme to, a pochopili jsme, že to nevezme, a to přesto, že před sebou viděl člověka, který zjevně prospíval lépe, než ostatní. A přesto si o něm myslím, že je to dobrý lékař, ale říct v nemocnici, nebo u praktického lékaře: „Víte, já ještě k tomu ještě beru toto, třeba kapičky z řepíku,“ tak vím, že se na mě většinou – ale není to pravidlo – začne dívat přes prsty. Co s tím?

Věra Dolejšová: Problém je v tom, že dnešní klasická medicína je výrazně atomizovaná. Máme specialisty, kteří jsou odborníky ve stále užším spektru medicíny, protože znalosti z klasické medicíny jsou obrovské. Proto dochází k atomizaci. Problém je v tom, že u těchto odborníků platí, že si každý dělá jen tu svou úzkou oblast a nic jiného ho nezajímá. Tito odborníci se prakticky nikdy nesejdou, aby se domluvili, jak budou působit na konkrétního pacienta. A to vede k tomu, že takový odborník ani nechce slyšet, co daný člověk všechno užívá a jak to na něj působí, protože je specialistou ve svém úzkém oboru. V tom je dokonalý, skvělý, má spoustu vědeckých důkazů pro to, že jeho cesta je správná, a to mu stačí.

Lékař, který dělá integrativní medicínu, si je vědom toho, že to nestačí, že je třeba propojit síly a znalosti na jedné straně vysoce specializovaných odborníků a na druhé straně se znalostí konkrétního člověka jako takového. My se vždy ptáme: „Proč tento jedinec onemocněl právě teď a právě tímto způsobem?“ A snažíme se najít příčinu jeho onemocnění a samozřejmě využíváme i znalosti odborníků, a pokud to lze, snažíme se s nimi spolupracovat. Ale problém je v tom, že některé oblasti nejsou dnes dostatečně exaktně doložitelné, ani jejich působení v organismu, přestože klinický efekt je naprosto jednoznačný.

A určitou roli zcela jistě hraje strach, obavy z neznámého, obavy z toho, že by se dotyčný lékař diskreditoval a podobně. Když jsem začala dělat akupunkturu v době socialismu, kdy nás bylo v celém tehdejším Československu pár, možná necelých sto lékařů, tak jsme všichni používali tyto metody proto, abychom pomohli našim pacientům. Snažili jsme se jim pomoci, jak nejlépe jsme dokázali, a používali akupunkturu společně s klasickou medicínou s tím, že řada nemocných potom už klasickou medicínu vlastně vůbec nepotřebovala.

Vlajkovou lodí toho, kde se dá akupunktura dobře použít a má jednoznačný efekt, je paréza, neboli ochrnutí lícního nervu. Tam je akupunkturní cesta zcela jednoznačná, vede k rychlému zlepšení zdravotního stavu pacientů a nemá žádné vedlejší účinky. Je to naprosto evidentní, snadno prokazatelné a naši pacienti skutečně během pár dnů, maximálně za 14 dnů, odcházejí z ordinace zcela v pořádku, zatímco metodami klasické medicíny je léčba mnohem složitější, náročnější, vyžaduje daleko složitější postupy. Toto je naprosto jednoznačný efekt akupunktury, kdy potom klasickou medicínu můžeme použít jen doplňkově.

Martina: Paní doktorko, vím, že máte stovky pacientů, od batolat až po seniory. V kolika procentech řádově použijete homeopatickou, či akupunkturní léčbu a kdy sáhnete po klasické?

Věra Dolejšová: Vždy záleží na tom, v jaké fázi onemocnění pacient přijde. Pokud přijde na začátku onemocnění, kdy jsou velmi dobře komponované regulační mechanismy v organismu, je výhodné začít některou z metod integrativní medicíny. Pokud to nestačí, tak zařazujeme klasickou medicínu. Například nikdo z nás nebude léčit angínu bez antibiotik. Vždy je pacientovi dám, třeba i na začátku, protože je to správná léčba. Ale nebudu léčit antibiotiky virovou angínu, protože to je nesmyslná léčba, takže raději použiji metody integrativní medicíny. A samozřejmě u akutních případů potřebuji pacienta sledovat mnohem častěji, intenzivněji, musí být víc pod kontrolou, a pokud se jeho stav nevyvíjí tak, jak si přejeme, tak zařazuji klasickou medicínu třeba i po pár hodinách.

Martina: Vím, že se mnohokrát stane, že špatná diagnóza a špatně nasazená léčba, může pacientovi hodně ublížit. Hovořím o klasické medicíně. Hrozí totéž u homeopatie?

Věra Dolejšová: Samozřejmě, to hrozí vždy. Lékař musí vždy zvážit všechny aspekty daného onemocnění a pochopitelně může něco přehlédnout a léčbu indikovat nevhodně. Nebo se může domnívat, že léčba zabere třeba během tří nebo čtyř hodin, avšak ona nezabere a pacient se mu třeba neozve. Pak už je potřeba samozřejmě volit klasickou léčbu. Je to vždy o spolupráci mezi lékařem a pacientem, komunikaci o vývoji nemoci, a samozřejmě také hlubokých znalostech toho, kdo léčbu provádí.

Martina: J. X. Doležal si dělal velkou legraci z homeopatie a pořádal na náměstí v Praze happening předávkování se homeopatickými léky. Mohli si ublížit anebo to v tomto případě nespustí žádné mechanismy?

Věra Dolejšová: Homeopatický lék je chemicky cukr, nebo líh. Pokud vím, tak v tom pokusu probandi snědli vždy jednu tubičku homeopatik, což jsou 4 gramy cukru.

Martina: Jedna kostka…

Věra Dolejšová: Jedna kostka, dva linecké koláčky, nebo tak nějak. Neznám nikoho, komu by snědení jedné kostky cukru nějak ublížilo.

Samuel Hahnemann začal zkoumat homeopatické léky na základě rozčarování z medicíny, studoval řadu lékařských spisů a zjistil, že již Hippokrates používal vysoce zředěné léky pro léčbu různých nemocí

Martina: Ale je tam také ta chemicky nezjistitelná účinná látka. A to je věc, která mě stále na homeopatikách fascinuje a zároveň dráždí, protože jejich účinek nejsem schopna úplně pochopit.

Věra Dolejšová: Vrátila bych se do historie. Samuel Hahnemann začal zkoumat homeopatické léky na základě svého rozčarování z medicíny, která v jeho době fungovala – používaly se pijavice, klystýry, pouštění žilou a tak dále, a on studoval řadu lékařských spisů a zjistil, že již Hippokrates používal vysoce zředěné léky pro léčbu různých nemocí. A tak Hahnemann začal zkoumat, jestli je lze vyrobit a používat i v jeho době.

Narodil se v roce 1755. Jeho manželkou byla dcera lékárníka, takže měl k dispozici velké množství léků, vlastně jedů, které se používaly k výrobě léků. Měl také 11 dětí, na kterých, krom sebe, mohl experimentovat. Nejprve začal používat toxické látky léků a zjišťoval, co to v organismu udělá. Byl neuvěřitelným pozorovatelem, takže dokázal popsat u jedné látky až 3600 příznaků, které tato jediná dávka vyvolá. Jenže to byla cesta velmi riskantní a záhy zjistil, že ohrožuje nejen sebe, ale i členy své rodiny. Proto začal vymýšlet jinou cestu. A zjistil, že podá-li zkoumané osobě po dobu několika dní po sobě lék ve vysokém ředění, v centezimálním ředění minimálně 30 CH, což znamená, že tam není ani jedna molekula původní toxické látky, protože takzvaná Avogadrova konstanta je překročena u devátého stupně tohoto ředění, tak vyvolá soubor obtíží, který by vznikl, pokud by podal danou toxickou látku. Ale po skončení užívání léku tento soubor vymizí, aniž by pacienta ohrozil.

Tento způsob zkoumání léků se používá dodnes a nazývá se „zkouška léku“. Dnes se to dělá tak, že se domlouvají skupiny probandů alespoň ve dvou zemích, aby se vyhnuli národnostním specifikům. Češi se například často domlouvají s Francouzi, Holanďany, Belgičany, Rakušany, případně s Němci. Firma dodá vzorky zkoumané látky v ředění 30 CH a všichni probandi se nejprve týden pozorují, aby zjistili, jaké jsou jejich příznaky, jak se chovají, jak spí, jedí, na co mají chuť a podobně. A potom ke stanovenému dni všichni začnou užívat daný lék, který je označen pouze jako vzorek číslem. Užívá se vždy pět kuliček ráno na lačno minimálně po dobu 5 dní, nebo do vzniku viditelných příznaků. Po tyto dny všichni probandi zapisují vše, co na sobě pozorují, případně mají ještě nějaké zevní pozorovatele, kteří objektivizují příznaky, protože ne každý se dokáže dobře sledovat. A po měsíci se všichni probandi sejdou a probírají se příznaky podle protokolů, co kdo na sobě pozoroval.

Pokud na sobě nějaký příznak prokáží všichni, tak je velmi důležitý a tento lék je pro daný příznak vhodný, tedy dá se vždy na tento příznak použít. Vychází to z několika základních poznatků, které vyjmenoval jednak Hahnemann a také již zmiňovaný profesor Hening . Tato pravidla, tři základní premisy, zní: 1. Každá farmakologicky aktivní látka vyvolá nějaký soubor potíží, které jsou pro ni charakteristické. 2. Každá nemoc se projeví určitým souborem potíží charakteristickým pro danou nemoc. 3. Podobné se léčí podobným – nebo-li Similia similibus curentur. Což znamená, že porovnám-li oba soubory a nasadím na léčbu ten lék, který se svými příznaky podobá co nejvíce příznakům dané nemoci, tak danou chorobnou jednotku vyléčím, nebo odstraním tyto příznaky.

Říkám tedy znovu: Není úplně přesně znám mechanismus účinku. Ale velmi pravděpodobně se jedná o zásah do takzvaného energoinformačního systému v organismu, který je generován v takzvaném základním mezenchymálním Pischingerově systému, což je systém tvořený glykoproteiny a proteoglykany a propojuje všechny buňky v těle.

Martina: Paní doktorko, velmi vám děkuji za nesmírně přínosný rozhovor.

Věra Dolejšová: Také vám děkuji.

Proto hledáme pomoc u klasické, ale i různých forem alternativní medicíny. A jednou z cest je psychosomatická medicína, která mimo jiné vychází z toho, že se naše problémy somatizují do různých forem tělesných problémů. S doktorem Janem Hnízdilem pokračujeme v rozhovoru o současné společnosti a jednotlivcích, kteří ji na jednu stranu tvoří, a na druhou stranu jsou jí ovlivňováni a vláčeni jako tříska v proudu dravé řeky. A také o využití psychosomatické medicíny k tomu, abychom se mohli pokusit problémy naše i společnosti jako celku, včetně duševního a fyzického zdraví, nějak rozplést – a sebe i civilizaci uzdravit.

 

Martina: Pane doktore, zajímám se o zdraví světa, protože si myslím, že duše světa je s tou naší velmi provázána. Nevím, co která zrcadlí, ale když se podíváte na současný svět, co si myslíte, že se s ním děje? Hovoří se o rozkladu hodnot a morálky. Je to přirozený života běh, který tady byl vždy, nebo máte pocit, že se děje něco divného?

Jan Hnízdil: Myslím, že to přirozený jev není a celý problém civilizace vidím v iluzi nekonečného růstu. V situaci, kdy energetické vlastnosti planety jsou omezené, dochází pitná voda, zdroje ropy, je celý systém západní civilizace založen na neustálém ekonomickém růstu. Musíme víc vyrábět, víc spotřebovávat, víc nakupovat, neustále musí růst HDP. Jenomže na omezeném prostoru planety to prostě nejde, energetické rezervy docházejí a my bychom stále chtěli žít tímto způsobem.

Ale už svítí všechny červené kontrolky, takže skutečně tato civilizace, pokud bude pokračovat tímto způsobem, mluví o tom dalajláma, psal o tom Radkin Honzák, tak tato civilizace může skutečně skončit. Takto už to dál nejde. Takže já pacientům v ordinaci sděluji: zastavte se, ta nemoc není pokyn „Utíkejte k doktorovi pro léky“, ale říká: „Zastavte se, zamyslete se, takto už dál žít nemůžete.“ To je i zpráva pro celou civilizaci. To je zpráva pro všechny: Takto už to dál nepůjde. Energie dochází.

Obávám se, že tato společnost může v důsledku sebezničujícího chování skončit

Martina: Říkal jste, že tato civilizace je v situaci, kdy nezná řešení co dál. Máte nějakou vizi, co by se mělo stát, kromě zastavení se?

Jan Hnízdil: Nemá řešení a to je zase živná půda pro mecenáše a psychopaty, kteří využívají obrovského strachu a znejistění lidí a národů k tomu, aby vystoupili: „Já vás spasím. Já vím…“ Ale oni také nevědí. Je potřeba, aby se lidé soudní, rozumní, vzdělaní, začali opravdu zajímat a diskutovat o tom, jak dál, když ne takto. A spousta lidí se o to snaží, například dalajláma, kolegové psychosomatici. Máme spoustu nesmírně moudrých, vzdělaných lidí, kteří upozorňují a varují před neudržitelností této situace. Skutečně se obávám, že tato společnost může v důsledku sebezničujícího chování skončit.

Martina: V souvislosti s tím, že společenský systém je nemocný, říkáte, že ten, kdo se na něj adaptuje, je vlastně postižený, že lidé trpící úzkostí nebo depresí jsou paradoxně normální, protože ještě cítí tu disbalanci. Je to opravdu tak?

Jan Hnízdil: To je citace Ericha Fromma, se kterou se zcela ztotožňuji, protože skutečně existuje obrovský nárůst duševních nemocí, úzkostí a depresí. U nás se v současné době soustavně léčí antidepresivy evidovaných asi 600 tisíc lidí a spousta dalších užívá psychofarmaka zcela nekontrolovatelně, protože už nemohou. Skutečně se nedokáží adaptovat na nesmírně hektický, stresující společenský systém. A psychopaté, kteří tento systém nastavují a organizují, říkají: „Vy jste nějaký divný, máte deprese, úzkosti. Běžte k doktorovi, měl byste užívat prášky.“

Materiálně a technicky se máme tak, jak jsme se ještě nikdy neměli, ale za jakou cenu? Za cenu rozpadu rodiny, ničení životního prostředí, za cenu zdraví.

Martina: Ale čím to? Lidé mají všechno, nemusíme se bát o život, nemusíme se bát o to, že zítra nebudeme mít co jíst, že děti nebudou ve škole, protože základní školství je povinné. Technicky se máme opravdu jako v bavlnce, tak proč čím dál tím větší armáda plní čekárny u psychiatra?

Jan Hnízdil: No, my se sice máme materiálně, technicky tak, jako jsme se ještě nikdy neměli, ale za jakou cenu? Za cenu rozpadu rodiny, ničení životního prostředí, za cenu zdraví. Vláda, politický systém, chce s lidmi manipulovat, a když zde není reálná hrozba, tak oni teda nějakou imaginární vytvoří, například ohrožují nás imigranti – a přitom tady žádní nejsou.

Martina: Ale jsou v Evropě. A pokud je zde Schengen a když člověk umí počítat, tak ví, že donekonečna se Německo nafukovat nemůže. Tak jak říkáte vy: zdroje dojdou.

Jan Hnízdil: Nemůže. Je potřeba lidem v klidu sdělit: „Ano, je tady obrovský imigrační problém. Musíme ho řešit. Musíme se společně podílet v rámci EU a v rámci celého globálního systému na řešení těchto zásadních problémů, jako je nedostatek vody, znečištění životního prostředí, nedostatek základních potravin, nedostatek energie a pohyb obrovského množství lidí.“ To nemůže vyřešit jeden stát a je iluzí si myslet, že my se tady opevníme, že postavíme vysoké ploty a nikoho sem nepustíme. No my sem nikoho nepustíme, ale pak se nedostaneme ven a my si tady vlastně zařídíme, jak nás nabádají naši političtí vůdci, koncentrační tábor. Nikoho sem nepustíme, ale nikam se nedostaneme.

Je nutné změnit zásadním způsobem myšlení. Odstoupit od nekonečného růstu a věnovat se vnitřnímu rozvoji, ekologii, pěstování vztahů.

Martina: Ale třeba tento příklad imigrace je exemplárním příkladem bezradnosti komunikace společnosti, protože politici tuto otázku nejsou schopni vůbec vyřešit, ani mezi sebou, ani na úrovni Evropské unie. Nejsou schopni se domluvit na základních parametrech, jaké bychom měli jakožto Evropa přijmout dohromady, a zároveň v okamžiku, kdy kdokoliv s dílčími body nesouhlasí, tak je označen za extrémistu, fašistu, rasistu a tak dále. Stačí mít jenom jiný názor.

Jan Hnízdil: No, nevědí si s tím rady, nenacházejí řešení, protože v rámci tohoto společenského systému založeného na neustálém ekonomickém růstu, to řešení nemá. Tady je skutečně nutné změnit zásadním způsobem myšlení. Odstoupit od nekonečného růstu a věnovat se vnitřnímu rozvoji, ekologii, pěstování vztahů. To je úplně jiný pohled než ten současný, který je založen na ekonomickém modelu.

Martina: Řekněte mi, kde jsou příčiny toho, že nejsme schopni spolu komunikovat? Člověk se rozhlédne po nedávné historii, když si vzpomeneme, co třeba jenom u nás přinesly prezidentské volby, co přináší mnoho návrhů na nějaké řešení… Když například odborníci přijdou s tím, že je potřeba postavit přehradu, a najednou vypuknou proti tomu na internetu protesty, protože přehrada samozřejmě bude muset něco zaplavit. A ti lidé si nadávají a nikoho už nezajímají argumenty, nikoho už nezajímá realita, fakta, jenom do sebe bušit a vymezovat se vůči jakémukoliv názoru.

Jan Hnízdil: No, protože snahou politických vůdců a intencí jejich psychopatologie je, aby mohli občany ovládat, rozdělovat, rozeštvat, naštvat, vyvolávat negativní emoce. A my jim na to skutečně přistupujeme, viz nedávné divadelní vystoupení v Brně. Okamžitě to vyvolalo obrovskou vlnu. Odpůrci, zastánci, trestní oznámení a už jede lavina negativních emocí, a přitom jde, jak jste řekla, o deficit základní komunikace.

Psychosomatika je založena právě na vztazích a komunikaci. Já se snažím s lidmi navázat kvalitní vztah, zjistit, jak žijí, vysvětlovat. Ne jim říci: „Vy musíte brát léky.“ Ale „Vy nemusíte brát léky, ale podmínkou je, že se začnete chovat jinak. Změníte vaše vztahy, i vztah k sobě. Pokud to uděláte, tak nemusíte brát léky. Ale je to podmíněné vaší snahou a prací sama na sobě. Když to odmítnete, tak pak berte léky. To pochopitelně můžete. To je vaše volba. Já vám nabízím alternativu farmakoterapie, ale bude to těžké. Je to dlouhá a složitá cesta a bude vyžadovat vaši spolupráci. Vyberte si.“

Základem psychosomatiky je slovo „somatizace“, kdy tělo začne ztělesňovat životní starosti a stresy, se kterými si člověk neví vědomě rady a to se projeví jako nemoc

Martina: Jakým způsobem dokázat žít ve společnosti, která je plná agrese, zloby?

Jan Hnízdil: Hlavně tu agresi a negativní emoce zpracovávat. Nesnažit se je v sobě zadržovat, ale ventilovat je. Zdravotní problémy jsou důsledkem toho, že člověk negativní emoce nezpracovává. Základem psychosomatiky je důležitý termín, jmenuje se somatizace a znamená ztělesňování složité životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, neví si rady a to, co není schopen změnit vědomě ve svém životě, tak postupem času začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Vlastně za něj začne stonat. Bolesti hlavy – má toho plnou hlavu, závratě – hlava se mu z toho zatočila, a už se zase vracím k těm lidovým příslovím.

Já pacientům somatizací vysvětlím, co jim vlastně tělo sděluje, poradím jim, co mají změnit a pokud to akceptují a spolupracují, tak pak se mohou uzdravit. A pak tu změnu přenášejí na své okolí. Mám spoustu ohlasů od pacientů i uzdravení na dálku. Skutečně už desítky lidí mi psalo: „Pane doktore, bolela mě záda, měl jsem vysoký tlak, i vážné nemoci, a přečetl jsem si vaši knížku, jak tam popisujete příběh manažera, to je jako kdybyste psal o mně. Já jsem se v tom našel, pochopil svou nemoc, změnil způsob života a uzdravil se, ani k vám nemusím.“ To je můj cíl: dávat lidem informaci a dávat jim kompetenci do vlastních rukou, aby pochopili nemoc a začali žít způsobem, který je zdravý, zdravě.

Martina: Pane doktore, ale přesto říkáte, že rapidně směřujeme k tomu, že většina citlivých, vnímavých lidí bude za chvíli na psychiatrii a venku zbudou jen psychopati. Vidíte to jako bonmot, nebo se obáváte, když se rozhlížíte kolem, že to třeba opravdu nezvládneme?

Jan Hnízdil: Já se obávám, že to nemusíme zvládnout a snažím se všech sil varovat před neudržitelností tohoto způsobu života. Možná je to naivní, možná zbytečné, ale když to nevyjde, když to nezvládneme, tak alespoň budu mít čisté svědomí, že jsem se o to pokusil, že jsem skutečně varoval, dával lidem informace, psal knížky, vystupoval, dělal besedy, dělal, co jsem mohl. Nevyšlo to, ale snažil jsem se.

Svět se zbláznil a kapacita psychiatrických léčeben už nestačí, takže není lidi kam posílat

Martina: Takže až se tady budeme potloukat jako parta blábolících, tak vy budete říkat: „Já jsem vám to říkal.“

Jan Hnízdil: No, a myslím, že máme nakročeno. Kapacita psychiatrických léčeben už nestačí. Už skutečně není kam lidi posílat, protože, a není to bonmot, se svět zbláznil. Je nesmírně těžké si zachovat soudnost a klid a nenechat se společenským stresem strhnout.

Martina: Svět se zbláznil. Kdy to přišlo? Dá se to pojmenovat, datovat? Od kdy to s námi jde z kopce?

Jan Hnízdil: Bude mi 60 let a změna životního stylu je obrovská. Já skutečně pamatuji, když jsem chodil pro mléko s bandaskou, pro krájené máslo, na návsi byl jeden telefon, psal jsem dopisy ručně, s každým jsem chodil na poštu a lepil známky. Během posledních třiceti, čtyřiceti let je to neskutečné zrychlení tempa. Svět se zrychlil, ale naše fyziologická podstata je stále stejná. My už skutečně tempu technologií nestačíme. Nestíháme.

Abych se zachoval, tak se snažím moderní technologie ovládat, umět s nimi zacházet, ale nenechat se jimi ovládnout. Já třeba nemám vlastní mailovou adresu. Mobil v podstatě nepoužívám, jenom na SMS. Facebook mi založil nějaký fanoušek. Já vůbec nevěděl, co to je. Přišla dceruška, je to asi pět let: „Táto, ty máš Facebook.“ Povídám: „Co to je?“ Tak jsem zjistil, že mám Facebook a že je to úžasná věc, ale ne ke komunikaci. Facebook používám výlučně ke sdělování informací. Informuji, kde mám besedu, článek, veřejné vystoupení, ale důsledně odmítám komunikovat pomocí těchto technologií, protože to je naprostá rezignace na osobní kontakt. Nabídky přátelství na Facebooku, no, co to je? Já toho přítele prostě musím vidět. Musím se s ním poznat, musím s ním navázat mezilidský kontakt. Ale mít virtuální stovky nebo tisíce přátel na Facebooku, to striktně odmítám.

To, co dělám, je vlastně návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů. Základem špičkové medicíny je kvalitní praktický doktor.

Martina: Je to v podstatě devalvace obsahu slova „přítel“, byť vím, co znamená být „přítel“ na Facebooku. Když jste vzpomínal pacienty, kteří za vámi chodí, co jim říkáte? Že máte na takzvané čekačce 1600 pacientů, kteří se k vám nemohou dostat, protože není místo, není to ve fyzických silách? Ne každý může projít vaší péčí, ne každý najde svého doktora, svého guru, nebo učitele, filosofa a tak dále, a tím pádem se musí lidé spoléhat sami na sebe, na svůj úsudek. Hraje v dnešním permanentním stresu a zhoršujících se vztazích mezi lidmi v našem psychickém zdraví podstatnou roli také to, že už se nemáme úplně o co opřít? A to proto, že naše tradiční hodnoty, které šly ruku v ruce třeba s náboženstvím, křesťanstvím, jsou rozrušeny, jsou vysmívány, nebo si jich už nikdo nevšímá, jsou takzvaně de mode. Myslíte, že je to také důvodem, proč se nemáme o co opřít?

Jan Hnízdil: Určitě. Ztráta víry a opory, víry v sebe, nic revolučního, nic alternativního. To, co dělám, je vlastně návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů, jaké jsem já ještě poznal před 50 lety. Takový doktor znal rodinu, rodiče, děti, babičku, dědečka, věděl, jak to v té které rodině chodí, a když někdo onemocněl, přišel za ním a on velice rychle dokázal jeho zdravotní problém zasadit do souvislostí života rodiny. Hned věděl. Takže já dělám v podstatě totéž, ale v současné době já i jiní lékaři máme navíc ještě vymoženosti špičkové medicíny. Ale základem špičkové medicíny je kvalitní praktický doktor.

Martina: Jak si ale vyložit třeba mou čerstvou zkušenost. Po tří týdenní vynucené dietě o rohlících jsem přišla už zoufale k lékaři a říkám: „Bolí mě břicho, bolí moc, už tři týdny.“ A odešla jsem s mnoha žádankami na různá vyšetření, ale že by mi třeba na to břicho sáhl, to ne. A to je okamžik, kdy si říkám: „Co si s tím počít?“ Protože pak si samozřejmě pacient říká: „Není mi pomoci.“ A já se v tu chvíli ptám: „Jak si mám pomoci?“

Jan Hnízdil: Pokud byste přišla ke mně, tak se začnu zajímat o váš způsob života, prohlédnu vás, sáhnu si i na to břicho a na základě vašeho povídání si udělám vysoce pravděpodobnou představu, z čeho vás to břicho může bolet. Ale ve chvíli, kdy mám jakoukoliv pochybnost, tak vás také pošlu na CT nebo ultrazvuk, ale nikoli k vyloučení mnoha možností, ale k potvrzení mé představy, kterou jsem si udělal na základě informací, které jste mi sdělila, což je mnohem rychlejší, efektivnější a úspornější.

Ale vůbec to neznamená, že bych nepoužíval moderní technologie. Jsem velice rád, že je můžeme používat, že jsou k dispozici, ale pracuji s nimi v jiném režimu, na základě seznámení se. Když ke mně přijde pacient a řekne: „Pane doktore, bolí mě strašně záda v bederní oblasti.“ Tak se ho zeptám: „A kdy jste byl naposledy na dovolené?“ Je to manažer, pracuje denně 10, 12 hodin v obrovském stresu, sedí, a tak mohu s vysokou pravděpodobností usoudit: stres a sedavý způsob života.

Martina: Ale to si s ním musíte dlouze povídat, tomu musíte naslouchat…

Jan Hnízdil: Nemusím ani dlouze. Skutečně už jsem si vypracoval takovou sadu deseti, patnácti úplně jednoduchých otázek. Vždy pacientovi řeknu: „Domluvíme se. Abych se zorientoval ve vašem stonání, položím vám úplně jednoduchou otázku a prosím o úplně jednoduchou odpověď.“ A trvám na tom. Na základě těchto deseti, patnácti otázek vždy získám poměrně jasnou představu o tom, kde je podstata jeho potíží.

Kombinace vědecké medicíny a způsobu práce léčitele

Martina: Pane doktore, ještě před 20 lety byl antagonismus mezi alternativním přístupem a alopatickou medicínou skutečně značný. To byl boj jako mezi dobrem a zlem, jen že jsme stále nevěděli, na které straně je to dobro a na které zlo. Bylo to velmi vyhrocené. Je ta situace lepší, nebo je stále spolupráce minimální?

Jan Hnízdil: Klasická medicína pohlíží na alternativce, léčitele, s despektem, a naopak léčitelé brojí proti vědecké medicíně. Ale já si skutečně myslím, že tento boj je úplně zbytečný, že obojí má svůj potenciál. Základem je kvalitní medicínské vzdělání. Já, kdybych neměl lékařskou fakultu, dvě atestace, tak bych si nikdy nedovolil pracovat s pacientem. Ale současně se od léčitelů poučit o tom, co umějí oni. Oni umějí s pacientem komunikovat, navázat vztah, zasadit jeho problém do souvislosti jeho života. A to je celá věda, vlastně to není žádná věda. Tedy kombinace vědecké medicíny a způsobu práce léčitele. Ve své ordinaci vůbec nepoužívám homeopatii, akupunkturu, v podstatě žádnou z takzvaných alternativních metod. Celý můj způsob je založen na vztahu, porozumění, vysvětlení, povzbuzení.

Když zjistím, že stav pacienta je už tak závažný, že by to již vlastními silami a změnou způsobu života nezvládl, tak mu okamžitě doporučím klasickou léčbu, psychofarmaka, kortikoidy, onkologickou léčbu

Martina: Kdo k vám chodí nejčastěji? Lidé, kteří vás mají jako poslední instanci, nebo jste jejich první volba?

Jan Hnízdil: Ideální je, když jsem jejich první volba. Takový člověk ještě není poznamenán tím kolotočem. Spektrum pacientů je skutečně bez jakéhokoliv omezení věku, pohlaví, nemoci, od vyrážky až po onkologické pacienty. Vždy je to ale informace. Ať už jde o banální, nebo těžký stav, tak vždy je to informace a vždy je na místě vysvětlení, porozumění. Ale ve chvíli, když zjistím, že stav pacienta je už tak závažný, že by to již vlastními silami a změnou způsobu života nezvládl, tak mu okamžitě doporučím klasickou léčbu, psychofarmaka, kortikoidy, onkologickou léčbu.

Problém je, když ke mně přijde pacient a poví: „Pane doktore, vy jste úžasný. Já jsem vás poslouchal. To je bezvadné. Vy mě zachráníte, nikdo jiný.“ To se mi okamžitě rozsvítí červená kontrolka, protože je mi jasné, že ten člověk má naprosto nereálné očekávání, že chce v podstatě zázrak. Tak mu řeknu: „Ne, ne, ne, to jste tady špatně. Já nejsem spasitel, to musíte vy, to musíte k sobě.“ Nemůžu si dovolit, aby se na mě pověsili pacienti a neustále ode mě čerpali energii.

Moje energetické rezervy nejsou nekonečné. Já se na ně musím napojit, navázat s nimi vztah, porozumět jim, ale pak se zase rychle odpojit a nedovolit jim, aby ze mě čerpali neomezené množství energie, protože tento způsob komunikace je energeticky náročný. Skutečně do toho musíte investovat pozornost a vztah, ale mít to pod kontrolou.

Martina: Říkal jste, že nespolupracujete s kolegy, kteří by dělali akupunkturu, homeopatii a podobně. Proč?

Jan Hnízdil: Nepoužívám ji, nepotřebuji ji. Ale ve chvíli, kdy mi pacient poví: „Pane doktore, bolí mě záda a pomáhá mi akupunktura,“ tak to naprosto respektuji. Mluvil jsem o tom, že to sám nenabízím. Nejsem zkušený akupunkturista, nejsem homeopat, a ve své praxi to ani nepotřebuji.

Například je zde boj mezi stoupenci a odpůrci homeopatie. Odpůrci tvrdí: „V té kuličce nic není. To je podvod, nemůže to fungovat.“ A homeopaté tvrdí: „Ne, ne, ne, je tam informace, ale vy ji neumíte analyzovat.“ Myslím, že spor o homeopatickou kuličku je úplně zbytečný, protože síla a podstata, ten nejcennější lék je osobnost terapeuta. Jeho schopnost s pacientem komunikovat, navázat s ním vztah a dobrý doktor toto umí.

Mezi homeopaty je určitě mnoho dobrých doktorů, kteří používají homeopatickou kuličku, což je v podstatě symbolický nosič informace. Ale spoustu těch informací oni pacientovi sdělí, pokud je to zkušený homeopat, v dialogu, v komunikaci. Vysvětlí mu, jak má změnit způsob života, stravování, bylinné čaje, vztahy. Prostě s ním rozeberou jeho problém a pak mu jako takovou třešničku na dortu dají homeopatickou kuličku, čímž to celé završí. Podle mě je ten boj zbytečný. Kulička je symbolem, ale zase homeopatie by nebyla homeopatií bez této kuličky. Ale já ji nepotřebuji. Já tu informaci dám pacientovi jasně, slušně, kultivovaně rovnou. Prostě mu v klidu vysvětlím, kde je problém i bez kuličky.

Martina: Myslím, že homeopaté by asi nesouhlasili s tím, že ta kulička je jenom symbolem, ale tvrdí, že je nositelem důležité léčebné informace té které látky.

Jan Hnízdil: Ano, ale já dodávám – symbolicky. To je můj názor. Nepotřebuji bojovat ani s homeopaty, ani s odpůrci homeopatie. Pro mě je cenný způsob práce zkušeného homeopata a ta kulička je doplněk.

To, co bylo v dokumentu o AKTIPu prezentováno, je skutečně medicínsky neobhajitelné, neomluvitelné, neudržitelné. Je mi to líto, protože to vrhá obrovský stín na psychosomatickou medicínu. Udělalo se mi z toho nevolno.

Martina: Před časem jsme byli svědky bouřky kolem institutu AKTIP paní doktorky Jarmily Klímové. Útoky, posměch, svým způsobem hysterie. Jak to vnímáte?

Jan Hnízdil: Já jsem to nejprve neviděl, ale byl jsem dotazován na názor pacienty, takže jsem se na to nakonec podíval. A po deseti minutách jsem to musel vypnout, protože jsem začal mít opravdu psychosomatické potíže. Bylo mi skutečně nevolno, protože to, co tam bylo prezentováno, je skutečně medicínsky neobhajitelné, neomluvitelné, neudržitelné. Je mi to velice líto, protože to vrhá obrovský stín na celou psychosomatickou medicínu. Obávám se, že paní doktorka Klímová, podle mého názoru, několikrát jsme se setkali, je velmi rázná a dokáže sama generovat negativní odezvu. Takže myslím, že ona do jisté míry spustila lavinu negativních ohlasů.

Martina: Ona v tom dokumentu téměř vůbec nefiguruje.

Jan Hnízdil: Nicméně je garantem AKTIPu a nejviditelnější a mediálně velmi známou osobou. Takže ona to v podstatě zaštiťuje s tím, že podstata jejích myšlenek je mi blízká. Mluví o tom, že třeba rakovina souvisí s nešťastným manželstvím. No určitě, pochopitelně. Pokud je člověk ve stresu, tak to oslabuje jeho imunitní systém a vytváří si tím podmínky pro vznik imunitních onemocnění, autoimunitních, ale i onkologických onemocnění. Ale nelze říci, že vyřeším rakovinu rozvodem. Je potřeba na jedné straně řešit danou životní situaci, ale současně léčit i tu rakovinu klasickou medicínskou péči.

Jsem pod podobným tlakem dnes a denně. Atakují mne onkologičtí pacienti. Minulý týden byl u mě onkologický pacient, měl asi pěticentimetrový nádor lopaty kosti kyčelní a už zkoušel ájurvédu, hladovky, homeopatika, homocystein, zkouší kde co. Za mnou přišel s tím, že já mám být ten guru alternativní medicíny a chtěl ode mne alternativní léčení. Já jsem řekl: „Ať vás ani to nenapadne. Vaše onemocnění je skutečně pokročilé a závažné, ale naštěstí lokalizované takovým způsobem, že je léčitelné. Bez váhání, bez otálení využijte nabídky onkologů, operace, chemoterapie, radioterapie a neztrácejte čas nějakou alternativní léčbou.“ Byl zklamán, protože ode mě očekával, že bude něco alternativního, ale já jako reprezentant alternativní medicíny jsem využil svého vlivu, pověsti a důvěry, kterou ke mně měl, že jsem ho přesvědčil, ať se léčí.

Vidím problém v tom, a v té reportáži to zaznělo, že tam byla snaha trošku pacienty odvádět od klasické medicíny a slibovat jim to, co není úplně splnitelné.

Jak poznat kvalitního psychosomatického doktora? Když tam vstoupíte, tak se vám představí, pozdraví, podá vám ruku a začne se zajímat jak o vaše zdravotní potíže, tak životní souvislosti. Ale neslibuje zvládnutí závažných stavů nějakou alternativní metodou.

Martina: Nevnímáte tedy ten pořad jako součást jakéhosi dlouhodobého útoku proti alternativní medicíně? Protože mnozí to zpochybňují na základě toho, jak to bylo sestříháno a podobně.

Jan Hnízdil: Paní redaktorka odvedla opravdu profesionální práci. Důležité je, že veřejně upozornila na úskalí takzvané psychosomatické medicíny, protože cedulku „psychosomatická medicína“ si dnes může dát na dveře kdokoliv a může se za tím skrývat cokoliv. Zveřejnění toho, co se skrývalo v AKTIPu, je skutečně nesmírně důležité. Pacienti si musí dát pozor i na to, co nabízí člověk s titulem MUDr., zaštiťující se cedulkou psychosomatické medicíny. Dát si tedy pozor.

A jak poznat kvalitního psychosomatického doktora? Tak, že když tam vstoupíte, tak se vám představí, pozdraví, podá vám ruku a začne se zajímat jak o vaše zdravotní potíže, tak životní souvislosti. Je prostě zvědavý, ale současně vám neslibuje zvládnutí závažných stavů nějakou alternativní metodou, protože zde je obrovské riziko nějakých závažných komplikací z prodlení. Takže já se mohu pochlubit tím, že se mi možná desítky onkologických pacientů, kteří u mě hledali nějakou alternativu, povedlo přesvědčit, aby žádnou alternativu nehledali a neváhali využít moderní onkologie.

Takže po některých formulacích v tom dokumentu jsem to skutečně nevydržel a po deseti, patnácti minutách jsem to musel vypnout, takže znám jenom útržky z médií. Že rakovina odejde stolicí, to je skutečně daleko, daleko za hranou únosnosti, naprosto neobhajitelné. Pokud vím, tak paní doktorka Klímová byla zvána, a já jsem se měl besedy s ní účastnit, ale ona sama už tehdy odmítla jít do studia, protože by obhajovala neobhajitelné. Ona se dostala do nesmírně profesně i lidsky těžké situace. Ale je garantem a skutečně za dění v AKTIPu nese odbornou zodpovědnost.

Dokud jsem pracoval na klinice, pacienti říkali „Je mi blbě, udělejte se mnou něco.“ Divili se, když jsem jim hned nedal prášky.

Martina: Pane doktore, založil jste Centrum komplexní medicíny, protože jste se rozhodl jít svou cestou. Jste teď šťastný?

Jan Hnízdil: Jenom lituji, že mi to trvalo tak dlouho. Do svých 55 let jsem byl neustále zaměstnancem a jel v modelu medicíny, který mě neuspokojoval. Neměl jsem odvahu z něj vystoupit. Pak v 55 letech jsem si řekl: „Buďto v tom dožiješ otrávený, nebo ještě uděláš změnu.“ Takže jsem udělal změnu a vystoupil ze systému. Dali jsme s kolegy dohromady malé rodinné zařízení, žádné centrum, skutečně rodinný útulný podnik Hnízdo zdraví, a jediné čeho lituji, že jsem ten krok měl udělat už dávno. Dává mi to smysl, je obrovský zájem, pacienti tomu chtějí rozumět.

Dokud jsem pracoval na klinice, tak za mnou chodili: „Pane doktore, je mi blbě, udělejte se mnou něco.“ Divili se, když jsem jim hned nedal prášky: „Co to je za doktora? Bolí mě záda, on mě neposlal ani na CT, ani mi nenapsal brufen.“ A teď za posledních deset, patnáct let, kdy se věnuji komplexní medicíně, je zakázka úplně opačná. Chodí ke mně: „Pane doktore, beru spoustu prášků, furt je mi blbě. Poraďte mi, co mám udělat pro to, abych se uzdravil?“ V tomto vidím šanci nejenom pro jednotlivé pacienty, ale že jejich změna chování je inspirací a nadějí pro změnu chování a stavu společnosti.

Říkám si, jestli není už pozdě, ale společnost je vlastně pacient, takže záleží na úhlu pohledu. Buďto můžete povědět: „Ještě je čas, dobrý.“ Nebo: „Už je pozdě.“ Ale já myslím, že snad ještě není pozdě a že je ještě čas, ale že už nelze tu změnu odkládat. Že je nejvyšší čas, aby pacient nerezignoval: „Ta změna už nestojí za to, to už nějak dožijeme.“ Nebo aby si neřekl: „Na změnu už je pozdě, to už nestojí za to.“ Jsem přesvědčen, že šance na změnu ještě je, ale nelze ji odkládat.

Martina: Pane doktore, mnohdy nám posluchači říkají, že vize, které předkládáme, nejsou úplně radostné a že by potřebovali také nějakou radost, že potřebují z něčeho čerpat dobré zprávy. Řekněte mi jednu dobrou zprávu, ze které bychom mohli načerpat trošku odhodlání a víry v budoucnost.

Jan Hnízdil: Já osobně čerpám radost a sílu z přírody. Pro mě je největším potěšením vzít do ruky sekyrku, rýč, motyku, zasázet záhony. Se ženou jsme měli obrovskou radost, když se nám povedlo získat kousek pozemku. Koupili jsme čtrnáct valníků hnoje, dovezli nám ho a my jsme to se ženou rozhrnovali a sázíme tam.

Spousta lidí se mě ptá, jestli medituji. Teď je módní meditace. Lámal jsem si hlavu, co to tedy je. Teď jsme stáčeli med, začali jsme včelařit a já točil klikou medometu, svítilo slunce a připadal jsem si jako tibetský mnich, když točí mlýnkem. A myslím, že to, co jsem zažil, byla vlastně meditace, že jsem meditoval. Teď o víkendu jsme stočili z jednoho úlu 25 kg úžasného medu. To je meditace. My jsme si medili.

Martina: Teď bych mohla uměním zkratky říct: „Ale z vašeho hnoje ani medu se všichni radovat nemohou.“

Jan Hnízdil: Ale my se z toho skutečně radujeme. Myslím, že by si člověk měl najít něco, co mu dává smysl, co ho těší. Ale co těší nejen jeho, ale aby jeho práce, to, co dělá, přinášelo potěšení i těm okolo. Takže podle mě nejzdravější práce je taková, která přináší potěšení vám a pokud možno co největšímu množství lidí okolo vás.

Martina: Pane doktore, moc vám děkuji za návštěvu ve studiu a také za to, že jste nám ukázal, že některé velmi složité věci se možná dají řešit poměrně jednoduše. Díky za to.

Jan Hnízdil: Děkuji za pozvání.

To je také odpovědí na otázku, proč se lidstvu nedaří, i přes objevy nejmodernější medicíny, léků, terapeutických postupů, vymýtit větší část nemocí. Ano, žijeme sice mnohem déle než v minulosti, ale na otázku, zda je nám dobře, zda jsme šťastni a žijeme kvalitněji, nedokážeme odpovědět kladně. Všichni by chtěli být šťastní a také zdraví a mnozí dokonce tuší, co by měli udělat, aby tomu tak skutečně bylo. Ale jen málokdo takovou změnu opravdu uskuteční. Většina na to nemá. Schází konkrétní poznání, odvaha a vůle. A právě o těchto tématech rozmlouvá Martina Kociánová s psychosomatikem, doktorem Janem Hnízdilem.

 

Martina: Pane doktore, jen doplním, že v minulosti jste spolupracoval s Ludmilou Mojžíšovou na výzkumu léčby funkční sterility a dětské skoliózy. Vedl jste také rehabilitační oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a jste členem akreditační komise ministerstva zdravotnictví…

Jan Hnízdil: …Už nikoliv.

Martina: Už ne, to bývalo?

Jan Hnízdil: Byla zrušena, nebo respektive jsem rezignoval, protože jsem dospěl k závěru, že spoléhat na instituce v tomto směru medicíny je ztrátou času a energie. Jdu svou vlastní cestou. Nespoléhám na žádné instituce, jako je ministerstvo, protože jsem s odstupem času zjistil, že tudy cesta nevede.

Martina: Takže chvíli vedla, už nevede.

Jan Hnízdil: Pokus.

Martina: Ale že jste založil centrum komplexní medicíny Hnízdo zdraví, to platí?

Jan Hnízdil: Hnízdo zdraví platí, vzkvétá, prosperuje. Děkuji.

Postupem času jsem zjistil, že sice léčím, ale lidé se neuzdravují, neustále se vracejí a obcházejí i další doktory, neurology, ortopedy. Léčí se, ale neuzdravují a já jejich stonání nerozuměl.

Martina: Pane doktore, řekl jste: „Já si jdu svou cestou, zjistil jsem, že skrze instituce cesta nevede.“ Vím, že mnoho lidí, kteří nás poslouchají, vás zná, ale přesto, jak byste krátce charakterizoval cestu, kterou jste si našel navzdory tomu, že jste vystudoval medicínu, pracoval jako medik a tak dále?

Jan Hnízdil: Mám klasické vzdělání, dvě atestace a vědecké medicíny si nesmírně vážím. Ostatně pracoval jsem na klinice Všeobecné fakultní nemocnice a postupoval tak, jak jsem se naučil, byl vzdělán na lékařské fakultě, ordinoval léky, indikoval operace, vystavoval neschopenky, léčil tedy lege artis. Ale postupem času jsem zjistil, že sice léčím, ale lidé se mi neuzdravují, neustále se mi vracejí, a ne jenom že se vracejí do mé ordinace, ale obcházejí i další doktory, neurology, ortopedy. Léčí se, ale neuzdravují a já jsem tomu jejich stonání nerozuměl.

Pak jsem potkal úžasného člověka, pana doktora Šavlíka, zakladatele psychosomatiky. Do té doby, ač tedy erudovaný doktor, jsem vůbec nevěděl, co to je a zeptal jsem se ho: „Co to, pane kolego, děláte?“ A on mi pověděl: „Zatímco v ostatních ordinacích kolegové léčí choroby, tak já radím lidem, co mají udělat, aby se uzdravili.“ A vysvětlil mi, že každá nemoc je vlastně informace, že je to informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách rodinných, partnerských, pracovních, společenských žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu, nebo že žije v podmínkách, které jeho zdraví poškozují.

Martina: A tato zkušenost, nebo informace od pana Šavlíka, stačila, aby se nebe rozestoupilo, andělé plakali a Jan Hnízdil najednou byl osvícen? Vy, který do té doby pracoval jako klasický lékař a pacientům, kteří vám říkali: „Ale mně není dobře“, jste odpovídal: „Ale výsledky, laboratoř je dobrá, takže prostě nesmíte být ve stresu.“

Jan Hnízdil: Nebe se rozestupovalo velmi dlouho a stále se rozestupuje. Byla to metoda pokus – omyl. A postupem času jsem se začal zajímat nejen o objektivní nálezy, o výsledky odběrů, CT a rezonancí, ale také o životní souvislosti stonání těchto lidí a zjistil jsem, že jak člověk žije, tak také stůně. Skutečně, ten postup je úplně stejný.

Když ke mně přijde pacient, tak se nejdříve zajímám o to, kdy začal stonat, jaká má za sebou vyšetření, jak se léčil, s jakým výsledkem. Sestavím jeho klasický chorobopis, jak je běžné u každého jiného doktora. Potom si ho vyšetřím, u mě se pacient musí svléknout, poslechnu plíce, změřím tlak, prostě ho zběžně vyšetřím. Ale hned poté se zajímám o jeho životní způsob, styl, jaké má starosti, radosti, v podstatě sestavím jeho životopis. Když pak porovnáte tento životopis a chorobopis, tak zjistíte, že to do sebe zapadá jak puzzle.

Většina pacientů svými nemocemi podvědomě sděluje: „Pane doktore, jsem nešťastný, nevím si rady, udělejte něco, abych byl šťastný.“ Ale to já neudělám, protože to je otázka sebepoznání, sebereflexe.

Martina: Musel jste urazit kus cesty sám se sebou, s tímto poznáním, s rozšířením vnímání lidské nemoci, bolesti a člověka jako takového. V úvodu jsem hovořila o výroku Arthura Schopenhauera, souhlasíte s tím, že štěstí nebo neštěstí přichází pouze z našeho nitra? Je toto součást vašeho poznání?

Jan Hnízdil: Jednoznačně. Naprostá většina pacientů svými nemocemi podvědomě sděluje: „Pane doktore, já jsem nešťastný, nevím si rady, udělejte něco, abych byl šťastný.“ Ale to já neudělám, to je skutečně otázka sebepoznání, sebereflexe. Mám spoustu pacientů, podnikatelů, businessmanů, kteří jsou obklopeni obrovským majetkem, ale jsou nešťastní. Oni si myslí, že čím budou mít větší majetek, větší auto, mladší manželku, tím spíše konečně dosáhnou štěstí. Ale stále ne a ne dojít do cíle.

Martina: Ale to je klišé. Slyšíme to stále – vy to říkáte, spousta vašich kolegů, mnoho filosofů říká, že buďto mít, nebo být, jak říkal Erich Fromm.

Jan Hnízdil: Dalajláma, Schopenhauer, …

Martina: Všichni víme, že cokoliv je zakázáno bráti si s sebou na onen svět.

Jan Hnízdil: Ale stále to hledáme někde jinde.

Snažím se pacientům jejich nemoc zjednodušit a vysvětlit s použitím lidového přísloví: Závratě? Hlava se vám zatočila. Z čeho? Z toho, jak žijete. Vysoký tlak? Jste pod tlakem. Pálení žáhy? Někdo, něco, vám leze krkem.

Martina: Ale čím to je? Co máme porouchané v hlavě? Proč nejsme ochotni udělat ten krok a říci: „Tak mě napadlo, budu šťastný a zdravý.“

Jan Hnízdil: Sám se divím tomu, že to pacienty samotné nenapadne. Za největší úspěch v ordinaci po hodinové konzultaci považuji, když pacient řekne: „Pane doktore, to, co jste mi pověděl, jsem vlastně tušil. Věděl jsem to, jen jsem si myslel, že podstata mé nemoci nemůže mít tak jednoduché vysvětlení.“ Ale ono je to tak. Skutečně je to tak jednoduché, že se tomu pacienti diví. Hledají stále nějaký vědeckotechnický problém nemoci.

Velice se mi osvědčilo vysvětlovat pacientům jejich nemoci s použitím úplně jednoduchých lidových přísloví. Ostatně jsem za to dostal i Zlatý bludný balvan Klubu českých skeptiků. Obvinili mě, že nemoci zjednodušuji a že k tomu používám lidová přísloví. Ale to, co mi zazlívají, tak o to se já nejvíc snažím. Skutečně, snažím se pacientům jejich nemoc maximálně zjednodušit a vysvětlit s použitím lidového přísloví: Závratě? Hlava se vám zatočila. Z čeho? Z toho, jak žijete. Vysoký tlak? Jste pod tlakem. Pálení žáhy? Někdo, nebo něco, vám leze krkem. Kolega Šavlík mi kdysi řekl, že veškerá vědecká medicína není nic jiného, než složité, zdlouhavé a nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví.

Martina: Možná vše úplně zjednodušit a rozebrat na prvočinitele nejde. Vzpomínám si, že když jsme spolu mluvili před třemi roky, v listopadu 2015, tak jste mimo jiné řekl, že je iluzí myslet si, že člověk může být jako jedinec zdravý v nemocné společnosti. A myslím, že od roku 2015 se společnost příliš neuzdravila. Asi ne, viďte?

Jan Hnízdil: Obávám se, že nejsme na dobré cestě a je to skutečně iluze. Mám spoustu pacientů, kteří mají dokonalou životosprávu, kondičního trenéra, výživového poradce, ale stejně jsou nemocní, protože skutečně není možno být zdravý v těchto společenských podmínkách. Stres, který nás obklopuje, životní styl, ničení životního prostředí, negativní emoce politiků – valí se to na nás ze všech stran a důsledkem jsou zdravotní potíže.

A pak se dozvíme, že naprostá většina nemocí je civilizační. Současná medicína je označuje za civilizační a léčí je léky. Jenomže „civilizační“ znamená, že tyto nemoci pramení z nemocné civilizace. A my si myslíme, že i když budeme dál žít tímto hektickým, stresujícím, sebezničujícím způsobem, tak můžeme být zdraví. Nebo že nám zdraví zajistí nějaký klasický, alternativní čínský nebo psychosomatický doktor. Nezajistí nám ho nikdo. O naše zdraví se musíme postarat my sami a není možné se starat jenom o sebe. Pro celostní zdraví je skutečně nutné, aby člověk kultivoval i mezilidské vztahy, pěstoval vztahy v rodině, s kamarády a staral se o životní prostředí.

Nemocná civilizace je systém, který sami vytváříme, nebo s ním kolaborujeme, necháváme se strhnout psychopaty v politice. Je sdělením, že tímto zničujícím způsobem už to dál nepůjde a musíte změnit způsob života.

Martina: To se ale ocitáme v bludném kruhu, protože člověk, který je sám nemocný, nemocně přemýšlí, nemůže vytvářet zdravé vztahy, zdravou společnost. Pokud říkáte, že nelze být zdravý v nemocné společnosti, tak to je gordický uzel a nevím, kde začít. Protože všichni jsme ve stavu stresu, paniky, podrážděnosti, agresivity. To, co se odehrává kolem nás, je buď naším obrazem, nebo my zrcadlíme. Nedokáži odhadnout, co bylo dřív, a tedy nevím, kde začít.

Jan Hnízdil: Myslím, že začít je nutné od sebe. To je jediná šance na změnu. Žádný spasitel nebude – a na nějaké zázraky klasické nebo alternativní medicíny bych nečekal a nespoléhal. Vysvětluji pacientům jejich nemoc a ono to funguje, snažím se je inspirovat ke změně chování, protože odkazovat se na hektickou stresující civilizaci není nic platné. To je skutečně bludný kruh.

Martina: Ale sám jste říkal, že systém kolem nás je založen na dravosti, bezohlednosti, individualismu a iluzi nekonečného růstu.

Jan Hnízdil: Civilizace je součtem jedinců. My ten systém sami vytváříme, nebo s ním kolaborujeme, nebo se necháváme strhnout psychopaty v politických funkcích. Já jen lidem sděluji, že nemoc není voláním po užívání léků, ale je to pokyn: „Člověče, tímto způsobem už dál žít nemůžeš, od toho je ta nemoc, takhle to prostě dál nejde.“ Nemocná civilizace je vlastně v množném čísle sdělením lidí, že tímto zničujícím, stresujícím způsobem už to dál nepůjde, že musíte změnit způsob života. A nikdo jiný to za nás neudělá. Musíte začít sami od sebe a vlastní změnou chování se snažit inspirovat nejbližší okolí a šířit tak pozitivní změnu dál a dál – zezdola.

Snažím se využívat z obou oblastí to důležité pro pacienty. Vymožeností vědecké medicíny a současně poučení od léčitelů, kteří umí navázat vztah s pacientem a zasadit jejich zdravotní potíže do souvislosti života. Jde o syntézu obou oblastí.

Martina: V okamžiku, kdy toto uděláme, se musíme smířit s tím, že uvidíme, jak nám ti, kteří tu osobní změnu neprodělali, mizí v dálce s našimi penězi a úspěchy, protože to znamená vystoupit ze systému, který zde funguje a je nastaven. Pokud se sebou začnu dělat tyto zásadní změny, znamená to vystoupit ze systému, je to tak?

Jan Hnízdil: Ale já jsem neudělal nic jiného. Nejdříve jsem bojoval proti léčitelům. Byl jsem členem Klubu českých skeptiků a bijcem alternativy. Pak jsem obrátil a začal brojit proti produkci farmaceutických firem. Pak jsem zjistil, že je to marný boj, a přestal jsem se systémem bojovat. Prostě jsem z něj vystoupil a snažím se využívat z obou oblastí to, co považuji za důležité pro pacienty. Tedy využívat těch úžasných vymožeností vědecké medicíny, ale současně se poučit od léčitelů, kteří umějí navázat s pacientem kvalitní vztah a dokáží zasadit jejich zdravotní potíže do souvislosti jejich života. Takže vlastně jde o syntézu obou oblastí a je úplně zbytečné, aby vědecká medicína bojovala s léčiteli a léčitelé s vědeckou medicínou, když obojí má svůj obrovský potenciál.

Naši politici-psychopati nás přesvědčují o tom, že něčím vládnou, že něco řídí, že něco mají pod kontrolou. Ale neovládají už ani sami sebe.

Martina: Pane doktore, v okamžiku, kdy vystoupím ze systému, to znamená, že se přestanu podílet na veřejném životě, protože jinak bych musela zůstat součástí systému. Vy sám dokonce doporučujete neposlouchat projevy politiků, protože šíří zdraví neprospěšné negativní emoce, říkáte, že jediná šance na změnu je zdola. To ale tím pádem znamená, že společnost, vládu, ponecháme zatím těm druhým.

Jan Hnízdil: Ona je to vláda v uvozovkách. Naši politici-psychopati nás přesvědčují o tom, že něčím vládnou, že něco řídí, že něco mají pod kontrolou. Ale neovládají už ani sami sebe.

Martina: Ale zatím stále ještě ovlivňují naše životy. Říkal jste, že nám vládnou psychopati placení podnikatelskými skupinami. Myslíte si to stále, nebo došlo k nějaké změně?

Jan Hnízdil: Nedošlo, právě naopak, nyní se to projevuje v plné síle. Ale já si nemyslím, že bych byl společensky pasivní, snažím se působit, inspirovat změnu vlastním chováním. Nebojovat s těmi psychopaty. Jen jsem považoval za nutné veřejně sdělit, jaké nebezpečí nám od psychopatů hrozí, pokud se jimi necháváme strhnout.

Politici-psychopati nám slibují: „Nestarejte se, postaráme se o vás, vymýtíme korupci, zajistíme důchody, všechno zajistíme. Jenom se nám odevzdejte, dejte nám svůj hlas, svou vůli.“ A ve chvíli, kdy to uděláte, mají vás ve své moci.

Martina: Co nám v tuto chvíli hrozí?

Jan Hnízdil: Oni nám slibují: nestarejte se, postaráme se o vás, vymýtíme korupci, zajistíme důchody, všechno vám zajistíme. Jenom se nám odevzdejte, dejte nám svůj hlas, svou vůli. A ve chvíli, kdy to uděláte, tak vás mají ve své moci.

Martina: To je Faust.

Jan Hnízdil: A už s vámi mohou manipulovat. Je to založené na strachu lidí. Tento princip je vždy stejný – vyděsit člověka: „Hrozí vám imigranti, EU…“ Ve chvíli, kdy člověka vyděsíte, tak ztratí sebekontrolu a můžete s ním manipulovat. To je podstata vládnutí psychopatů. Proto jediný způsob komunikace s psychopatem je: žádná komunikace. Skutečně vyhnout se. Nemají morální zábrany a to, co si dovolí oni, si morální člověk nedovolí. Takže psychopat má vždy navrch.

Martina: Pane doktore, existuje na světě vláda, u které si myslíte, že je to vláda lidí, kteří vedou svůj národ dobře? Nebo to vnímáte tak, že každý, kdo se dostane v této době, za tohoto systému, za této atmosféry, k moci, je automaticky psychopat?

Jan Hnízdil: Obávám se, že je to globální problém.

Martina: Švýcarsko, všichni…?

Jan Hnízdil: Nejsem politolog, nemám tyto znalosti, ale pokud se podíváme na USA a Donalda Trumpa, nebo se otočíme, uděláme čelem vzad a podíváme se na východ na Vladimíra Putina, tak mezi nimi osobnostně neshledávám výrazný rozdíl. A psychopatologie je u nich velmi výrazná. Paradoxně mě teď povzbudilo, jak se setkávají nejvyšší představitelé Jižní a Severní Koreje. U Kima, který je také patologická osobnost, se začínají projevovat prvky lidskosti. Myslím, že k sobě skutečně hledají cestu. Reprezentant totalitního severokorejského režimu a prezident Jižní Koreje.

Martina: Myslíte, že ti nejsou psychopati?

Jan Hnízdil: Jsou, ale i u psychopata se snažím o to najít v něm možná něco pozitivního. Třeba i u našich čelních, nejvyšších politiků – nebudu jmenovat. Myslím, že někde v pozadí může být nějaká pozitivní vlastnost, ale je těžké ji hledat. Já se o to snažím, zatím se mi to moc nevede, ale nevzdávám to.

Čína nás nespasí ani ekonomicky, ani zdravotně. Je to jiný kontinent, jiná mentalita, jiná tradice. Kořeny zdraví bychom měli hledat u nás, protože zde žijeme – a starat se o naše životní podmínky, životní prostředí.

Martina: Nechci vás manipulovat a tlačit do role politologa. O tento váš názor se zajímám především proto, že jste říkal, že není možné být v nemocné společnosti zdravým jedincem. Ale v tom, co říkáte nyní, že se musíme snažit být zdraví.

Jan Hnízdil: Neustále hledáme někde okolo nás nějaké zřízení, systém, který by byl zdravý. Teď je obrovský boom tradiční čínské medicíny. Slyším to dnes a denně: „Pane doktore, já už nechci brát ty prášky. Nechci se nechat operovat, ozařovat. Chci to řešit alternativně.“. Ale jak? Takže je obrovský boom tradiční čínské medicíny.

Martina: A vy proti ní docela vystupujete.

Jan Hnízdil: Čínské medicíny si vážím, určitě existuje obrovská spousta kvalitních terapeutů a uzdravených pacientů. Ale nemyslím, že by nás Čína spasila ať ekonomicky, nebo zdravotně. Je to jiný kontinent, jiná mentalita, jiná tradice. My bychom měli kořeny zdraví hledat zde, u nás, protože tady žijeme – a starat se o naše životní podmínky, životní prostředí a nespoléhat, že to za nás udělá nějaký čínský léčitel. Je to opět úniková cesta od toho, řešit naši aktuální situaci.

Zaujala mě zajímavá informace – u nás probíhá obrovský boom čínské medicíny. Lidé do toho vkládají obrovské částky a je to asi měsíc, co jsem zachytil informaci, že finanční skupina Penta chystá obrovskou invazi do Číny a bude tam rozvíjet síť lékáren. Obrat čínských lékáren je 2,8 biliónů Kč ročně. Jak je to možné, když má být čínská medicína tak úžasná? Zatímco my vkládáme naděje do jejich medicíny, tak tam se rozjíždí boom farmaceutické medicíny.

Martina: Ale to je asi přirozené, protože oni jsou teď lačni módních, moderních výstřelků.

Jan Hnízdil: Ale my jsme zase lační té alternativy. Takže je to lačnost na druhou v opačném gardu.

Pacientům v ordinaci nastavuji zrcadlo, vysvětlím jim, kde dělají chybu, a poradím, co mají udělat proto, aby se uzdravili

Martina: A zdravý rozum se stále nedostavuje.

Jan Hnízdil: Zatímco nás už léky zklamaly. Po pádu železné opony jsme čekali, že už konečně budeme mít dostupné špičkové preparáty, a s odstupem času jsme zjistili, že nám tyto léky takové zdraví nepřinášejí, že léky to za nás neudělají. A nyní si totéž slibujeme od čínské medicíny, ale já myslím, že nám nepomůže. Pacienti mi píšou maily: „Pane doktore, obešel jsem klasickou, ajurvédskou, čínskou medicínu, nic my nepomohlo. Tak vy mi pomůžete.“A já jim odpovím: „Já vám nepomůžu. Vysvětlím a poradím, jak si máte pomoci sami.“ A to je to, co dělám v ordinaci. Pacientům nastavuji zrcadlo, vysvětlím jim, kde dělají chybu, a poradím, co mají udělat proto, aby se uzdravili.

Martina: Když se ještě zastavím u toho, jak zůstat zdravý v nemocném systému – a jak tím pádem dokázat se systémem bojovat. Říkal jste, že bychom současný politický systém měli svým způsobem ignorovat.

Jan Hnízdil: Rozhodně s ním nebojovat. Vzít ho na vědomí, reflektovat, ale snažit se vytvářet životní podmínky. Prostě žít zdravě. Člověk je zdravý tehdy, když žije zdravě, ve zdravých vztazích, zdravém životní prostředí. Ale o to se musíme zasloužit každý sám, to za nás skutečně nikdo neudělá.

Snažím se o nezávislou, svobodnou medicínu. Nejsme závislí na zdravotních pojišťovnách a politicích, jdeme svou cestou. A to začíná být ohrožující pro politický systém. Důkazem je udělení Bludného balvanu. Potřebovali mě veřejně dehonestovat.

Martina: Nehrozí ale, že se naplní slova Platónova, který říkal: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trest za neochotu podílet se na politice.“ Nehrozí, že vlastně vyklidíme prostor v rámci vlastního osobního růstu, v rámci vlastního psychického i fyzického zdraví, kdy si řekneme: „Dělejte si tady, co chcete. My se o to nebudeme starat. Vytvoříme si kolem sebe ostrůvky pozitivní deviace a v nich budeme prodlévat.“

Jan Hnízdil: Ale já to vidím jinak. Politika je správou věcí veřejných. Je to vlastně občanská angažovanost. Opakovaně mi nabízeli, abych kandidoval do senátu a do parlamentu. Pan Babiš, než vstupoval do politiky, si mě pozval do Průhonické tělocvičny a tam si mě testoval. Ale já jsem mnohem prospěšnější, i veřejně, pokud jsem nezávislý a jdu si svou cestou. A myslím, že díky ohlasu, zájmu o knihy a rozhovory, mohu tímto způsobem veřejný život ovlivňovat mnohem víc, než kdybych seděl v parlamentu, nebo nedej bože na ministerstvu, a měl nějakou politickou funkci. To už bych byl svázán stranickými zájmy, sekretariáty, sponzory, což je ztrátou nezávislosti.

Když mě přesvědčovali, tak mi říkali: „Pane doktore, vaše myšlenky jsou úžasné, ale měl byste jít do politiky, abyste je mohl prosazovat.“ Já jsem na to řekl: „Ne, ne, ne, ve chvíli, když bych vstoupil do této politiky, tak přijdu o možnosti, o nezávislost.“ Myslím, že to, o co se snažím, je nezávislá, svobodná medicína. Nejsme závislí na zdravotních pojišťovnách, na politicích, prostě jdeme si svou cestou a to, myslím, začíná již být pro politický systém ohrožující.

A jedním z důkazů, že už jim to začíná komplikovat život, bylo i udělení Bludného balvanu. Potřebovali mě veřejně dehonestovat: „Podívejte, co to ten magor provád: lidová přísloví…“ Čekali, že s nimi budu bojovat, a já místo toho, abych s nimi bojoval, jsem ho přijal s úsměvem – a to ještě přispělo. Spousta lidí považovala způsob, s jakým jsem ten balvan přijal, totiž s humorem, za sympatický. A nakonec mi za to zatleskali i samotní členové Klubu českých skeptiků.

Martina: To máte sice pravdu, že lidé v okamžiku, kdy se angažují přímo v politice, tak se nám naprosto změní před očima. Kolikrát už jsme si říkali: „Ten by tam měl být, protože to změní.“ A vzápětí byl změněn on. Ale přeci jen, hovoří se o neomarxistickém vítězném pochodu institucemi, o nejrůznějších ideologiích, které prosakují čím dál tím více do našeho veřejného života. Nebojíte se, že sice budete ovlivňovat své blízké i vzdálenější okolí, ale mezitím budou politiku ovlivňovat především oni? Skupiny, které například tvrdí, že před sexuálním aktem se na tom musí oba dva aktéři předem dohodnout, pokud možno ještě stvrdit písemným souhlasem. Nebo že potřebujeme souhlas dítěte, batolete, jestli ho můžeme přebalit a další takové věci (to jsou spíše úsměvné záležitosti).

Tento trend je markantní. Nebojíte se, že kdo chvíli stálí opodál, bude platit? Mění se znění zákonodárství, změní se nám šéfové, změní se ti, kteří nám budou říkat třeba i to, že Hnízdo zdraví už nebude, protože není nijak certifikované, a protože jenom určitá, povolená lékařská zařízení budou přístupná všem.

Pokud bych vstoupil do politiky, tak se zblázním

Jan Hnízdil: O osud Hnízda se neobávám, protože mě motivuje obrovský zájem lidí. Skutečně, máme evidováno asi 1600 čekatelů. Navíc splňujeme všechna kritéria zdravotnického zařízení, neposkytujeme žádnou pochybnou alternativní léčbu. V podstatě nic alternativního nedělám.

Martina: Asi víte, jak jsem to myslela…

Jan Hnízdil: Nemám politické ambice, zkušenosti, schopnosti. Rozumím, nebo snažím se rozumět medicíně, svým pacientům a snažím se být prospěšný ve svém oboru a dávám do toho maximum. To mně přináší uspokojení a zdraví pacientům, pokud spolupracují – a tímto způsobem se snažím ovlivňovat společnost. Myslím, že kdybych vstoupil do politiky, tak se zblázním. Nevydržím tam sedět ani jedno dopoledne, na to já nemám.

Ale chodím k volbám a snažím se vždy pečlivě vybírat jedince, které znám, znám jejich pracovní výsledky, to, co je za nimi. Volím takové uchazeče, kteří neslibují, že udělají, ale kteří už udělali, za kterými je již vidět kus práce. A jsem velmi opatrný v tom, když vstoupí do politiky někdo úplně neznámý a začne slibovat zázraky, jako třeba pan Okamura, nebo podobné typy. Zde je na místě největší opatrnost.

Takže já na společenský život vůbec nerezignuji, ale snažím se ovlivňovat to, co ovlivnit mohu a nestresovat se tím, co ovlivnit nemohu. A u voleb vybírám adepty, o jejichž morálních a pracovních schopnostech jsem přesvědčen již z minulosti.

Martina: Ale víte, co říkala americká aktivistka Emma Goldman, že kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je politici dávno zrušili?

Jan Hnízdil: Také jsem tento citát někde použil. Nicméně stále k volbám chodím. S manželkou máme zkušenost, že strana, kterou jsme volili, ve volbách vždy totálně propadla.

Martina: Pane doktore, velmi vám děkuji za rozhovor.

Jan Hnízdil: Já vám taktéž děkuji.

O těchto a souvisejících otázkách rozmlouváme s psycholožkou, doktorkou Janou Nováčkovou.

 

Martina: Na úvod jen doplním, že paní doktorka se věnovala celý život poradenství i psychologickému výzkumu. Je spoluautorkou kurzu „Respektovat a být respektován“, stejnojmenné knihy a také se podílela na projektu „Škola podporující zdraví“. Paní doktorko, kdybyste hypoteticky nyní měla děti v předškolním věku, dala byste je do klasické, normální státní školy?

Jana Nováčková: Všemi silami bych hledala nějaká jiná řešení. Dnes už je možné vzdělávat děti doma, takže bych asi volila domácí vzdělávání. Ovšem ne tak, jak si to někdo představuje, že by rodiče měli suplovat učitele. Ono je to trochu jinak. Domácí vzdělávání je o hodně velké zodpovědnosti dětí samotných za jejich vlastní vzdělávání. Kdyby toto nebylo možné, tak bych asi na prvním místě hledala nějakou Montessori školu.

Požadavkem rodičů nebo učitelů, kteří nám přiváděli děti do poradny, bylo: „Udělejte něco s tím dítětem.“ A ne: „Udělejte něco se školou.“

Martina: Proč byste je nedala do normální školy? Co vám na klasických vzdělávacích ústavech v naší zemi vadí?

Jana Nováčková: Když si vzpomenu na svá vlastní školní léta, tak tam byly nějaké úzkosti, ale protože jsem neměla problém s učením, tak jsem vlastně ani tolik všechna ta negativa nevnímala. Prostě tak, jako spousta jiných dětí a rodičů, jsem si myslela, že to takto musí být. Ale to, co dost změnilo můj pohled na školu, byly první zkušenosti z pedagogicko-psychologické poradny. Bylo to moje první místo po skončení vysoké školy a nastoupila jsem tam jako psycholožka. Asi po měsíci, dvou mi bylo docela jasné, že naše práce spočívá v tom, že nám posílají děti, které nepotřebují nějakou zvláštní psychologickou péči, ale přicházejí proto, jaká byla škola. A bohužel dodneška víceméně je. Takže jsem se o školu začala zajímat víc.

Pamatuji si, že jsme se snažili těm dětem pomoct třeba tím, že když to bylo na hranici mezi dyslexií a nedyslexií, tak jsme raději napsali tuto diagnózu, aby paní učitelka mohla k těmto dětem být trošku benevolentnější a nesázela jim z diktátů nebo ze čtení samé špatné známky. To bylo v 70. Letech – a tehdy absolutně nebyly na pořadu dne myšlenky o tom, že by se škola měla měnit. Vlastně i požadavkem rodičů nebo učitelů, kteří nám přiváděli děti do poradny, bylo: „Udělejte něco s tím dítětem.“ A ne: „Udělejte něco se školou.“

Martina: Ale to se dnes alespoň částečně mění. Dnešní školy určitě vypadají nejen jinak než před 100 lety, ale vypadají i jinak než v 70. letech. Ale jsou to opravdu hmatatelné změny? Myslím změny v základu, v podstatě, nebo jsou to vše jen kosmetické úpravy ve smyslu: srazíme lavice dohromady a sedneme si do kruhu nebo na koberec, ale v podstatě škola jako taková zůstává stejná a zůstává tam vše to, co vám na ní vadí?

Jana Nováčková: Podstata se opravdu nezměnila. Od 18. století je podstatou školy, že se nějaká skupina dětí učí ve stejný čas stejným způsobem a tempem stejné věci.

Martina: A to je špatně?

Jana Nováčková: No samozřejmě. Vy znáte ještě nějakou jinou Martinu Kociánovou?

Základním faktorem, který ve škole ovlivňuje vše ostatní, je postoj k dítěti

Martina: To ne, ale bylo nás ve třídě jednatřicet, proto jsme se všichni takto museli učit. Někdo se s tím popasoval hůře, někdo lépe.

Jana Nováčková: No právě, každý se s tím popasoval nějak jinak a děti, které se nestrefily do základních požadavků školy, měly holt smůlu. Takže škola se ve své podstatě nezměnila. Co se změnilo, je možná přeci jen o něco laskavější přístup k dětem. V devadesátém, jednadevadesátém roce jsme si sedli s kolegy z našeho lektorského týmu a debatovali asi čtyři nebo pět hodin. Pamatuji si na tu vášnivou debatu nad tím, co je úplně základním prvkem, základním faktorem, který ve škole ovlivňuje vše ostatní. A došli jsme k tomu, že to je postoj k dítěti. Od toho se odvíjí, jestli učitel sáhne po nějakých novějších výukových metodách, nebo ne.

Jestliže má učitel k dítěti mocenský postoj, kdy je dítě z jeho pohledu něčím méněcenným, v podstatě něčím nerovnocenným, tak potom samozřejmě nebude vytvářet pravidla chování s dětmi společně, nebude připouštět diskusi, protože on to ví samozřejmě vždy všechno lépe. Tak proč by ztrácel čas tím, že bude s dětmi diskutovat? Rozhodně nebude sahat po kooperativních metodách výuky, protože nemá dostatek kontroly nad dětmi, nebude opouštět známkování, protože to je významný mocenský nástroj učitelů. Proto se ho mnozí neradi vzdávají, protože pak už nemají na ty děti takzvaně vůbec nic. To je linie mocenského postoje k dítěti.

Ale postoj, který je rovnocennější, dává dětem prostor, kdy takový učitel přece jenom nastavuje pravidla chování společně s dětmi, umožňuje diskusi, sáhne po projektovém vyučování nebo po kooperativní výuce, známkuje s velkou nechutí, nebo se třeba snaží používat slovní hodnocení.

To jsou změny, které přece jen nastaly. Zejména těm učitelům, kteří jsou takto respektujícím způsobem nastaveni vůči dětem, to otevřelo obrovské možnosti. A školy s tímto přístupem k dětem jsou také vyhledávány rodiči. Když se nad tím ale zamyslíme, tak děti přesto vše mají strašně málo vlivu na to, co se ve škole děje a to proto, že stát si uzurpuje moc, nebo nárok na to, že on ví nejlépe, co se kdy které dítě má učit, jak se to má učit, jakým tempem a tak dále.

Kolega Štefl, který zakládá ScioŠkoly, měl úžasnou metaforu a to „Potěmkinovy vesnice.“ Říká, že první Potěmkinovou vesnicí ve vzdělávání je, že si myslíme, že víme, co máme děti učit. Druhou Potěmkinovou vesnicí je, že víme, nebo si myslíme, že víme, jak máme děti učit. A třetí Potěmkinovou vesnicí je, že jsme přesvědčeni, že to děti naučíme.

Škola způsobem, jakým je uspořádána, učí děti to, co vlastně ani nezamýšlí: podřizovat se

Martina: Paní doktorko, právě jste řekla, jak by to mělo být. Můžete heslovitě vyjmenovat, co vám na současném školství vadí úplně nejvíce?

Jana Nováčková: Současná škola je založena na tom, že se děti učí ve stejný čas, stejným způsobem, stejné věci a že de facto nemají žádný vliv na to, co se ve škole děje. Z toho vyplývá, že děti se kromě vyjmenovaných slov a nějakých zeměpisných a dějepisných znalostí učí spoustu věcí, které škola vlastně ani nezamýšlí. Vidím to někdy na učitelích, že se třeba až zaleknou, co že vlastně neúmyslně děti učí, totiž podřizovat se. Říká se tomu skryté kurikulum.

To, co škola učí ne tak obsahem, ale způsobem, jakým je uspořádána, je to, že je tam vždy někdo, kdo ví lépe než já, co je pro mě dobré. Učí se, že autoritě je lépe neodporovat, že soutěživost je lepší než spolupráce, že když se použije nějaký podraz nebo podvůdek, tak je to docela prospěšné, když se na to nepřijde. To jsou ta skrytá poselství, která se ale potom promítají do stavu celé společnosti.

Vůbec se nedivím tomu, co se tady teď děje: absolutní nedostatek kritického myšlení. Populismus, vždyť to je přesně to, co škola těch devět let po dětech chtěla.

Martina: Nepřemýšlet.

Jana Nováčková: Nepřemýšlej, vždy je tady nějaký vůdce, vždy je zde někdo, kdo ví lépe, jak to má být – a on ti řekne, jak to máš udělat. A když to uděláš přesně tak, jak ti řekne, a nebudeš odporovat, budeš pěkně poslušný, tak bude všechno v pořádku.

Martina: Takové děti vychovávají naše školy?

Jana Nováčková: Jistě. Autoritativnost škol není ani třeba v tom, že by školy tolik děti trestaly. Doufejme, snad se už ve školách ani nekřičí tak, jak se křičívalo kdysi, nebo nejsou tělesné tresty, které ve školách stále probublávaly, což si pamatuji z let, kdy jsem byla v poradně. To jsem se naposlouchala všelijakých letících klíčů, a co všechno v těch třídách bylo. Takové hrubé projevy autoritativnosti ve školách už moc nejsou. Ale stejně to má strašně daleko k demokratičnosti, a je naprosto bláhové si myslet, že člověka, kterého budu do jeho patnácti nebo osmnácti let vychovávat autoritativně, tak se úderem plnoletosti z něj najednou stane demokraticky smýšlející člověk.

Takže ohrožení demokracie vidím v tom, že zde máme stále tu školu, kterou máme. Říkala jsem již, že za hlubokého socialismu nikoho ani vlastně nenapadlo přemýšlet o tom, že bychom měnili školu, to fakt nešlo. Byla to naprosto nerealizovatelná myšlenka. Ale přišel 89. rok a svitla naděje, že se třeba něco se školou dá udělat. Já jsem se tedy začala hodně angažovat v hnutích pro transformaci školy. To, čemu jsem věnovala dost let, energie a úsilí, bylo polidšťování školy. A to tak, že tím základním pro učitele je, jestli má mocenský, nebo respektující vztah k dítěti.

Bohužel na závěr své profesionální dráhy docházím k tomu, že jsem se snažila o něco, co se dá přirovnat k socialismu s lidskou tváří, že jsme zatím absolutně nesáhli na podstatu, k základní změně. Zatím se vůbec nezpochybňuje základní fakt, že všechny děti bez rozdílu mají projít stejným penzem znalostí a dovedností. Přetrvává, že když to někdo nezvládá, je to jeho chyba a my to do něj musíme nějak natlouct.

Dítě má vrozený, obrovský vývojový program, který mu říká, co a ve kterém věku má v jeho vývoji následovat

Martina: Paní doktorko, několikrát jste řekla, že vám vadí povinné kurikulum. Co si pod tím přesně představit?

Jana Nováčková: Máme zde rámcový vzdělávací plán, který stanovuje minimální výstupy toho, co by děti v tom kterém ročníku, nebo v nějakém trojročí ,měly znát, vědět. Dalším stupněm je, že na podkladě tohoto rámcového vzdělávacího programu si školy mají dělat své vlastní školní vzdělávací plány, které ale musí být v souladu s tím rámcovým. Takže zatím nikdo nezpochybňuje, že dítě musí mít vzdělávání řízené zvenčí.

Zatím ani nezačala debata o tom, že je možný jiný pohled, a sice ten, že dítě má vrozený, vbudovaný obrovský vývojový program, který mu říká, co a ve kterém věku má v jeho vývoji následovat. Tento program pouze potřebuje, aby dítě mělo ve svém okolí odpovídající podněty. Pak je to vlastně jako zámek a klíč. Když máte špatný klíč do zámku, neotevřete ho. Když sice máte dobrý klíč, ale zámek nikde, taky je to celkem k ničemu.

Dnešní škola je většinou pro děti (neříkám, že pro všechny), které jsou dostatečně nadané, osobnostně spíše klidně komponované a vydrží se nepohybovat. Tyto děti škola tolik nedeformuje. Ale to je jenom zlomek z dětí, kterým by tato škola opravdu nějak vyhovovala – a to stejně s obrovskými výhradami.

Ale abych se vrátila k tomu, že tady nezačala vůbec debata o tom, že je možné jiné pojetí vzdělávání. My si stále představujeme, že všechny mínusy školy jsou nějakou povinnou daní za to, že se děti přece jen něco naučí, podle prastarého přísloví, že učení je mučení. Naprostá většina dospělých akceptuje, že tak je to v pořádku. Kolik rodičů je třeba nešťastných, když jim dítě přijde ze školy a oni se ptají: „Tak co jste dělali? Co jste se učili?“ A dítě řekne: „My jsme si hráli.“ Hra je považována za něco naprosto degradujícího. Přitom hra je úžasnou záležitostí, patřící nejenom k předškolnímu věku, ale i k celému školnímu, a když se patřičně využívá, tak se děti učí mnohem víc a rychleji.

Je toho tolik, co všechno v nás škola nerozvinula, co nám nedala, tolik nerozpoznaných talentů, nerealizovaného potencionálu, který škola zahrabe

Martina: Máte pravdu, ale umím si představit, že nás poslouchá někdo, kdo právě teď v září umístil své děti do klasické školy a říká: „No, aby se všichni nezbláznili. My jsme to vydrželi, oni to vydrží taky.“ V této souvislosti se musím zeptat: Když se podívám na nás dvě, tak řekněme, že jsme obě v profesním životě asi úspěšné. Vy máte za sebou dlouhou úspěšnou kariéru, mně se taky občas něco povedlo. Jsme pravděpodobně psychicky zdravé a příčetné. Je to tedy tak, že někomu může školní systém, který zde máme, vyhovovat, nebo si ani neuvědomujeme, jak nás vlastně limitoval, možná i trochu zmrzačil?

Jana Nováčková: Zrovna u nás dvou by se dalo hovořit o tom, že nás škola až tolik nepoškodila. Ale spíše bych obrátila pozornost na to, co všechno škola nerozvinula, co nám nedala, kde člověk mohl být, kdyby škola byla jiná. Myslím, že takové smýšlení, že když my jsme tu školu nějak přežili bez větší úhony, tak nakonec i děti to nějak přežijí, sdílí naprostá většina veřejnosti. A to je obrovská škoda. Je to tolik nerozpoznaných talentů, nerealizovaného potencionálu, který škola opravdu zahrabe.

Nedávno jsem v rozhlase slyšela někoho hovořit na obhajobu povinného kurikula, že si tím děti musí projít, protože ještě na střední, nebo kolikrát i na vysoké škole nevědí, čím mají být. Ten dotyčný si myslel, že když by se nesetkaly absolutně se vším, co škola v předmětech nabízí, nebo tedy spíš nutí děti se učit, tak že by se ty děti vůbec nikdy v životě nenašly. Řekla bych, že to je omyl nejen toho pána, který to takto vykládal v rozhlase, ale že to je názor většiny lidí. A přitom netuší, že právě to, že se děti musí potýkat s řadou věcí, ve kterých nevidí smysl, které jim nejdou a nesedí, které nenasedají na jejich momentální zralost, to znamená, že se s nimi setkávají buď předčasně, nebo příliš pozdě, tak to všechno bere čas. A čas, který to ubírá, by se mohl věnovat tomu, aby dítě poznalo samo sebe.

Spousta lidí se nezná, protože k tomu neměli příležitosti. Pořád je někdo přitesával k obrazu svému, jak já s oblibou říkám – tohle musíš, tohle nesmíš – a dítě nemá šanci poznat samo sebe. To je jedna z velice vážných výhrad vůči tomuto školnímu systému. Nebo naopak ten druhý pohled, to znamená, že vzdělávání nemá být vedeno zvenčí dospělými, ale že se má nechat na dítěti samotném za podmínek opravdu podnětného prostředí, věkově heterogenní skupiny, respektujících dospělých a za naprosto demokratického společenství, což škola není. Což neznamená, že dospělí by tam s dětmi neměli být. Měli, ale úplně v jiné roli.

Současná škola je autoritativní společenství a s demokracií nemá nic společného. Jestli děti mají někde schránku důvěry, nějaké žákovské parlamenty, tak to je něčím mizivým proti samotné podstatě současné školy, kde děti nemají podstatě skoro na nic vliv.

Celý systém děti znevýhodňuje a neumožňuje jim, aby využili to, co v nich je, svůj potenciál

Martina: Chápu, že kdyby někdo vymyslel auto na vodu, tak je to mrtvý člověk, protože by způsobil revoluci a ropné společnosti by zkrachovaly. Umím si představit, že když někdo vymyslí něco podobného, tak tady jsou ekonomické zájmy. Ale proč se tak tvrdošíjně držíme v podstatě středověkého systému školství, inovovaného c.k. Rakouskem, proč v tomto případě nejsme ochotni připustit nějakou změnu?

Jana Nováčková: To má minimálně dvě příčiny. Ta první souvisí s tím, jak škola funguje. Od první třídy vnuká dítěti přesvědčení, že je to ono samo, které si může za úspěch nebo neúspěch, a kdyby se více snažilo… A škola že nemůže dělat nic, že to je záležitost dítěte. Tentýž názor mají i rodiče: „Kdyby ses víc učila, dávala víc pozor, je to na tobě…“

Takže vůbec není vnímán celý systém, který děti znevýhodňuje a neumožňuje jim, aby využily to, co v nich je, svůj potenciál. A rodiče se vlastně tímto způsobem neustále snaží udržet dítě v systému, který důvěrně znají a nedovedou si představit jiný.

Další věcí je představa, jak jsme o tom mluvily před chvílí: „Jsme celkem slušné ženy, celkem úspěšné. Tak ta škola nemůže být tak zlá…“ To je další důvod. Čili je to takové perpetuum.

Martina: Setrvačnost?

Jana Nováčková: Obrovská setrvačnost systému. Já mám takovou profesionální deformaci, že když vidím dění kolem sebe, tak si to propojuji se školou. Určitě se vám někdy stalo, že jste se potkala s řemeslníkem, který svou práci naprosto odbyl, ale jenom do té úrovně, abyste musela zaplatit. O dobré práci jste si mohla nechat jen zdát. A škola? Vždyť nás učí od samého začátku: „Jo, na trojku je to dobré, jdeme dál.“ To zase souvisí s tím, že škola předpokládá, že všechny děti musí umět stejné věci, což při různorodosti dětí není vůbec možné. Takže ano, trojka, čtyřka, dvojka; jdeme dál. Kdysi jsem překládala knihu Susan Kovalíkové „Integrovaná tematická výuka“, a ona tam velice vtipně říká: „Kdo z vás by chtěl letět v letadle opraveném na dvojku? Kdo z vás by chtěl mít smlouvu na trojku? Elektrickou instalaci na dvojku?“V reálném životě se perfektní práce žádá. Takže kolik dětí vlastně bylo ve škole neúspěšných, protože škola žádá po všech dětech ve stejný čas a ve stejnou dobu úplně totéž? Když jsem začínala v pedagogicko-psychologické poradně, tak jsem si v jednu dobu všímala, že se mi hromadí děti s problémy ve čtení, třeba v druhé a třetí třídě. A když jsem tyto děti vyšetřila, tak tam nebyly vůbec žádné známky dyslexie nebo dysortografie. To znamená, že tyto děti by měly všechny předpoklady pro to, aby se naučily dobře číst, ale ony dobře nečetly. Tehdy byla ještě povinná ruština, to znamená jiný znakový systém, azbuka, a já jsem si začala všímat, že tyto děti, když ve čtvrté třídě začala ruština, tak jim azbuka nedělala problémy a četly v azbuce lépe než latinkou.

Systém je nastaven tak, že individualitu dětí ve škole nepřipouští

Martina: Nedozrály.

Jana Nováčková: Přesně tak. Takže nejen nadání, ale i zralost a samozřejmě to, co se děje v okolí dětí, je důležité. Je známo, že když se rodiče rozvádějí, tak prospěch jde prudce dolů, takže je spousta věcí, které vyžadují respekt pro individualitu každého dítěte. Ale systém je nastaven tak, že individualitu nepřipouští.

Martina: Všechny děti se u nás musí ve stejný čas učit všechno stejně. Je toto zglajchšaltování největší slabinou školství?

Jana Nováčková: V podstatě ano, protože každé dítě potřebuje něco jiného. Ale bude těžké dostat do veřejnosti představu, že můj Jeníček nebude umět ve stejný čas totéž co sousedova Anička. Tohle je hodně zakořeněné, to srovnávání, a individualita není tak ceněna.

Ještě bych se ale vrátila k tomu, proč je ta změna tak obtížná. Politici přece nemohou mít sebemenší zájem na tom, aby se škola měnila z autoritativní podoby. Autoritativnost školy spočívá zejména v tom, že děti nemají prakticky vůbec žádný vliv na to, co se ve škole děje, co se jim děje. Co může dítě ovlivnit ve škole? Musí jen poslušně plnit to, co po něm škola žádá. To je představa, že vzdělání musí být řízeno zvenčí. Řízeno státem přes kurikula, přes jednotný systém, protože tak se to potom může i dobře kontrolovat. Ale jací jedinci potom z tohoto systému vycházejí?

Školský systém je založen na tom, že dělám to, co se po mě žádá, a nevyjadřuji vlastní názor. A poslušný občan je snem každého diktátora

Martina: Jací? Říkáte, že systém odměn a trestů, na kterém jsou naše tradiční školy vystavěny, způsobuje závislost dětí na autoritách.

Jana Nováčková: Ano.

Martina: To je to, co jste říkala?

Jana Nováčková: Ano, to také.

Martina: Děti se naučí, že se pořád jen vezou?

Jana Nováčková: Pořád se vezou a naučí se také, že se dá docela dobře proplouvat, když dělám to, co se po mně žádá, když nevyjadřuji vlastní názor

Martina: Když jste to takto řekla, tak mě napadá: „A není to vlastně výhodné, nevychovávat ve školách individuality?“

Jana Nováčková: Pro koho výhodné? No samozřejmě pro politiky. Říká se, že poslušný občan je snem každého diktátora. Občan, který jednou za čtyři roky hodí hlas do urny a pak už se nestará, protože je tady někdo, kdo to ví lépe a žádné občanské aktivity nejsou žádoucí. Následkem toho je rozmach populismu a to nejenom u nás, ale po celém světě; nedělejme si iluze, že by naše školy byly nějak o moc horší než někde jinde.

To, co jsem měla možnost vidět v zahraničí, zejména v Dánsku, nebo v severských zemích, tak velký rozdíl je ve slušném chování vůči dětem. Přece jenom se tam učitelé i dospělí k dětem chovají rovnocenněji, kdežto u nás je to pořád hodně autoritativní. A rodiče při volbě školy na prvním místě hledají, kde je vlídnější zacházení s dětmi. Ne autoritativní, ale více respektující.

Martina: A víte, co mi vrtá hlavou? Bavili jsme se o tom, že systém odměn a trestů v našich školách způsobuje závislost dětí na autoritách. Tak proč pozorujeme, že děti mají čím dál tím menší úctu k autoritám, k dospělým? Když to srovnám s našimi rodiči, tak za jejich časů přišel učitel do třídy, řekl: „Jsem Igor Hnízdo.“ A naši rodiče – samozřejmě když byly dětmi – nedýchali. Dnes si děti dovolí na učitele mnohem, mnohem víc. Kde cestou došlo k vyšinutí z vazby?

Jana Nováčková: Asi bychom si měli vyjasnit pojem autorita. Dá se mluvit o autoritě ve dvojím smyslu. První je autorita ve smyslu moci. Někdo má převahu fyzickou, zkušenostní a tak dále, a tedy z toho plyne jeho autorita. Pak je druhá autorita, často se říká autorita přirozená, tedy autorita člověka, který je dobře osobnostně komponovaný, má integritu a taková autorita nepotřebuje požívat moc. Občas vnímám neporozumění v tom, co autorita je, když například někdo řekne: „Abych neztratila autoritu, tak jsem mu musela jednu vrazit.“

Martina: Ale Igor Hnízdo je taky řezal…

Jana Nováčková: Ten film trošku zavařil pohledu na školu. To, co děti v tomto filmu zprvu absolutně postrádaly, byla pravidla, řád. To děti samozřejmě velice potřebují. Igor Hnízdo tam řád zavedl, bohužel prostředky, se kterými se nelze ztotožňovat. Lepší by bylo, kdyby nový učitel právě s využitím nové situace – nový člověk, nevíte, co si můžete nebo nemůžete dovolit – řekl: „Kluci, potřebujeme spolu nějak vycházet. Co navrhujete? Co bychom měli dělat? Jak bychom se měli chovat k sobě navzájem, aby nám všem bylo dobře a něco se také naučili?“ To je proces vyvozování pravidel společně s dětmi. Kdyby tohle Igor Hnízdo udělal, tak situace ve třídě bude i bez použití rákosky báječná.

Základem všech změn ve školství by měl být respekt vůči dětem

Martina: Přesto se obávám, že právě slyším hlasy některých posluchačů učitelů, kteří říkají: „Já jsem vyzkoušel úplně všechno. Vyzkoušeli jsme brát je jako parťáky, domlouvat se s nimi, dát jim volnou ruku, přitáhnout je, trestat, chválit, nic z toho nedělat, a přesto se s těmi „spratky“ nejsem schopen domluvit. Tohle jsem ještě za svoji učitelskou praxi nezažil.“ Těchto povzdechů slyšíme v poslední době hodně a vede to k otázce: „Jsou tyto děti jiné?“

Jana Nováčková: Ne, nejsou jiné, ale samozřejmě žijí v jiné společnosti. Před chvilkou jste mluvila o tom, že děti nerespektují autoritu; já myslím, že děti stále respektují přirozené autority, to ano. Děti ji potřebují pro svůj přirozený, zdravý vývoj. Potřebují dospělé, ale ne k tomu, aby dospělí říkali: „Teď dělej tohle, tohle nesmíš a tohle musíš“, ale k tomu, aby tam dospělí byli jako jejich ukotvení, jako pozorovatelé, svědci jejich vývoje. V překladu existuje jedna moc hezká knížka od Naomi Aldortové, kde autorka popisuje jednu zajímavou příhodu: její synek se učil jezdit na kole a říkal jí: „Mami, dívej se.“ Ona se tedy dívala a okamžitě zkušeným okem viděla, že má nohu špatně na šlapce, nebo něco takového, a okamžitě mu to řekla. Ten chlapec zastavil a říká: „Mami, já jsem chtěl, aby ses dívala; ne, abys mě učila.“ Takže samozřejmě děti dospělé potřebují, ale úplně jinak, než si dospělí myslí, a také než si myslí řada učitelů.

Řekla bych, že být dnes učitelem je hodně obtížná práce, protože to, co stále předpisují osnovy, to děti vidí jako málo smysluplné. Tak to bylo vlastně vždy, ale dnes jsou děti od samého začátku, kdy začínají vnímat, svědky větší volnosti, větší svobody ve společnosti, takže si samozřejmě myslí, že svoboda je i pro ně. A já s tím naprosto souhlasím. Takže už nemlčí a nešprtají poslušně to, co šprtala naše nebo vaše generace, ale už se proti tomu bouří.

Teď je učitel opravdu v kleštích. Musí to s dětmi probrat, ať je to baví, nebo nebaví. Na druhé straně je pravda, že rámcové plány jsou dost volné, ale okamžitě se přispěchalo s testováním. Takže volnost, která se nastartovala rámcovými plány, podle kterých si měly školy dělat své školní vzdělávací programy, je najednou utnuta testováním a povinnými státními maturitami, přijímačkami a podobně. To jsou nástroje moci a kontroly, které učitelům velice osekávají prostor, ve kterém se mohou pohybovat.

I když i v tomto prostoru znám školy, které jsou dobré. Ovšem tyto školy sází především na respekt k dětem. To je alfa a omega. Toto je podstatné – postoj vůči dětem. A v dobré škole, které zde samozřejmě máme také – když tam přijdete, tak to na vás dýchne. Děti nejsou ustrašené, nejsou rozjívené, panuje tam řád a dobrá nálada. Na jedné škole jsou děti opravdu navyklé, že když je nějaký problém, tak jdou za učitelem a řeší to. A když to nepomůže s panem učitelem, tak pan ředitel má ředitelnu vždy otevřenou dokořán a děti za ním chodí. Když si nedovedou poradit, když učitel náhodou nenaslouchá, tak to řeší takto.

Martina: Paní doktorko a máte zkušenost, že i v tom, jak máme nastaven školský systém, to může fungovat s dvaatřiceti žáky?

Jana Nováčková: Ano, jistě, ale na škole, kterou mám právě před očima, protože ji opravdu dobře znám, je to mimopražská škola, tam se děti učí kooperativně od první třídy. Tam se na prvním stupni neznámkuje, ale dávají se slovní hodnocení, i když ani to není všelék. To, co dítě potřebuje pro své učení, je hlavně zpětná vazba, aby se okamžitě dozvědělo: „Ano, udělala jsem to dobře. Ne, chyba, musí se to nějak jinak.“

Martina: Říkáte, že tresty neuznáváte. Ale vy máte potíž i s odměnami.

Jana Nováčková: Jistě.

Martina: A na to je naše školství, ať už ve formě známek, nebo celkového nastavení, nakalibrováno. Na to, že je to odměna, trest, jsi hodný, jsi zlobivý, jedničkář, trojkař a podobně. To je neustálá kastace.

Jana Nováčková: Ano, ale proč se nástroje vnější motivace ve škole používají? Pojďme se podívat úplně k podstatě. Aby se člověk dobře učil, tak to učení musí být v souladu s tím, jak jsme biologicky utvářeni. Máme mozek, který se učí podle nějakých pravidel. Ta pravidla jsou v podstatě dvě základní. Když se bojíme, nemůžeme se učit, protože náš mozek je od pradávna nastaven tak, že první, co musíme řešit, na co musíme neustále dávat pozor, je, zda nám nehrozí nějaké nebezpečí. A tím nebezpečím byly v pravěku šavlozubí tygři nebo nějaký pračlověk s kyjem, který chce to, co já. Dnes už to fyzické ohrožení není zdaleka takové, nicméně ohrožením je i ohrožení vlastní hodnoty.

Pokud byste chtěli vybudovat prostředí, které je naprosto nepřátelské mozku a učení, pak byste zřejmě vybudovali něco takového, jako je školní třída

Martina: Strach z neúspěchu.

Jana Nováčková: Strach z neúspěchu, přesně tak. Že mě někdo bude považovat za hloupou, že mě ostatní nebudou mít rádi. Čili vlastní hodnota a vztahy, to je velký rezervoár možných ohrožení. Škola je plná ohrožení tohoto typu: že se mi budou smát, nebo že mě budou mít za tu, se kterou není třeba se vůbec kamarádit, ať už proto, že jsem šprtka, nebo protože jsem hloupá. Takže první faktor, který mozek musí sledovat je, zda je to ohrožující, nebo to není ohrožující. Pokud vyhodnotí, že to není ohrožující, pak se ptá na druhou pomyslnou otázku: „Jaký to má smysl?“ To jsou dva základy. A teď si vezměte: ať to jsou vaše osobní zkušenosti se školou…

Martina: …tak já jsem se až do vysoké školy domnívala, že se učím kvůli svým rodičům, aby ze mě měli radost.

Jana Nováčková: Ano.

Martina: Já sama jsem se to učit nechtěla…

Jana Nováčková: Takže to je mozek. Vracím se k tomu, že aby učení bylo co k čemu, nebo aby mohlo vůbec dobře probíhat, tak se musí respektovat zaprvé to, jak se učí náš mozek. Vyšla tady v překladu jedna dobrá knížka od Johna Medina „Pravidla mozku dítěte“. A někde na začátku knihy píše, že pokud byste chtěli vybudovat prostředí, které je naprosto nepřátelské mozku a učení, pak byste zřejmě vybudovali něco takového, jako je školní třída. Jsou to silná slova, ale přesně to sedí. Tradiční škola jde proti tomu, jak se učí náš mozek. To je první věc.

Martina: Ale proč? Vždyť naši předkové byli empatičtí, měli to, čemu s oblibou říkáme zdravý selský rozum. Proč to tedy nastavili takto? Bylo to proto, že v té době to bylo potřeba, a dnes už ne?

Jana Nováčková: Já nevím. Toto naše školství a povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie roku 1774 podle pruské kadetky. To znamená, že je to opravdu de facto vojenský systém. Ono také zvládnout skupinu jednotlivců, z nichž každý má jiné potřeby, je dost náročné. A o vývojové psychologii neměli ani šajnu. Snad ani neměli jinou možnost.

Takže první biologickou podstatou vzdělávání je, jak se učí náš mozek. Druhou biologickou podstatou jsou naše potřeby. Všichni máme základní lidské potřeby – a když tyto potřeby nejsou uspokojovány, dovedeme si představit, jak se cítíme, když máme hlad nebo jsme nevyspalí, tedy když nejsou uspokojeny naše základní lidské potřeby. Rozhodně se necítíme dobře a také se dobře nechováme.

Jenomže těchto potřeb je hodně a škola omezuje už tyto základní fyziologické potřeby. K dětství patří pohyb. Škola děti uvězní do lavic, takže jde o permanentní frustraci pohybu. Mezi další fyziologické potřeby patří potřeba dělat si věci vlastním tempem. Šla jste někdy se starým člověkem, který jde strašně pomalinku? Je to náročné. Zrovna tak, jako kdybyste měla jít vedle někoho, kdo běží a vy byste ho nestíhala.

Martina: Ale pruská kadetka říká: „Hni sebou.“

Jana Nováčková: Ano…

Martina: Paní doktorko, velmi vám děkuji za neobyčejný pohled na školu, výuku a naše děti.

Jana Nováčková: Děkuji za pozvání.

Pokud bude laik bez právnického vzdělání pátrat po definici a funkci rodiny, vygoogluje si, že nejjednodušší definice popisuje rodinu jako malou skupinu osob, které jsou navzájem spojeny manželskými, příbuzenskými nebo jinými vztahy, a zvláště společným způsobem života.

Což je definice vágní a při troše fantazie je možné si pod pojmem rodina představit kdeco. Další definice popisují rodinu prostřednictvím jejich pěti funkcí: funkce reprodukční, sociálně ekonomická, kulturně výchovná,sociálně psychologická a funkce emocionální.

Připočte-li k tomu onen laik ještě různé mikrofunkce a nanofunkce rodiny, dojde k závěru, že je nejlepší se neženit.

Možná také proto, že si povšimnul, nebo s největší pravděpodobností zažil sám na své vlastní kůži, že současná rodina je vážně nemocná a netrpí jen jedinou chorobou, ale můžeme hovořit o polymorbiditě. A kde je nemoc, tam se hledají buď léky, lékaři, léčitelé nebo hrobaři.

Rodiny se v naší zemi rozpadají. A mnoho lidí, kteří jsou u moci, se bohužel domnívá, že úpadek rodinného života lze léčit penězi a paragrafy. Hrozím se důsledku tohoto omylu. Moderní zákonodárci, ekonomové a právníci mají své moderní iluze a jednou z nich je právě tento omyl.

Dovolím si na tomto místě předložit názvy a projevy tří nemocí, kterými trpí současná rodina.

Atrofie neboli úbytek pojivové tkáně

Pokud by tělo člověka bylo postaveno jen z kvalitních kostí bez pojivové tkáně, rozsypalo by se stejně, jako se rozsype dům, postavený sice z kvalitních cihel a kamenů, ale bez pojiva, kterému se říká malta. Mám-li v tomto smyslu hledět na současnou rodinu, je sice postavena z kvalitních zákonů (od toho máme právníky), ekonomických zásad (od toho máme ekonomy), psychologických rad (od toho máme psycho-poraděnky), ale ony stavební dílce nejsou spojeny kvalitní, eventuálně vůbec žádnou maltou. Oním pojivem, které se míchalo z pokory, odpuštění, slušnosti, odpovědnosti, ale především ze smyslu pro rodinu. Kromě toho, že jsme zpovrchněli, chybí nám vzory.

Syndrom hodnotového relativismu

Žijeme v době, ve které nic není pokládáno za pevné, stálé a definitivní. A to, co ještě zůstává, je zpochybňováno. Vytrácí se přirozeno.

Pokud chtěl zedník postavit rovnou zeď, potřeboval k tomu olovnici. Závaží na šňůře, která ukazovala svislou rovinu. Řídil se přírodním zákonem. Pokud si z olovnice udělal kyvadlo, olovnici rozkmital, nepostavil buď nic, nebo mu křivá zeď spadla. Podle stejných kyvadel je postavena současná rodina.

Používá-li se k postavení zdí přírodní zákon, musí se k postavení pevné rodiny používat přirozený zákon. Rozlišujme tedy mezi slovem přírodní a přirozený.

Bohužel, i přirozené zákony si vzali pod svůj patronát naši právníci. Registrované partnerství homosexuálů již máme právně ošetřené. Tím to ale nekončí. Nepotřebuji bujnou fantazii k tomu, abych si představil, že žena trpící pygmalionismem, což je eroticko-sexuální náklonnost vůči sochám, která se zamilovala do sochy svaté Václava na Václavském náměstí, požádá o sňatek s touto sochou. Zdatní právníci – v rámci nezadatelných lidských práv a nezcizitelných občanských svobod – najdou paragrafovou cestu, jak takový sňatek, potažmo i s adopcí dětí uzákonit. Maminka bude z masa a kostí, tatínek celý z mosazi a děti budou mít rodinu. Včetně koně. Kdo to bude kritizovat, dopouští se tří těžkých hříchů. Není tolerantní, liberální a korektní, a nemá co pohledávat ve sjednocené Evropě.

Syndrom ztraceného smyslu aneb záměna prostředku a cíle

Budují se domy, ale nebudují se domovy, kupují se knihovny, ale nehledá se moudrost uložená v knihách, kupují se postele, ale nehledá se čisté svědomí pro dobrý spánek, plodí se děti, ale nezná se smysl rodičovství.

Cílem muže v rodině už není jeho žena a cílem ženy její muž. Cílem se staly prostředky. Volný čas, peníze, sex, nejpohodlnější azylové ubytování.

Ale ona hodnotová zemětřesení vedou ke ztrátě smyslu rodiny.

Mnoho našich rodin žije bohatě navenek, ale chudě uvnitř. Možná by bylo na místě, jako lék první pomoci, aby došlo k obratu. Žít chuději navenek a uvnitř bohatě.

A k tomu navíc, aby právníci a ekonomové vyráběli méně stavebních dílců pro stavbu rodin, ale filozofové, básníci, duchovní a proroci produkovali více kvalitního pojiva.

Do letošní soutěže o tento titul se přihlásilo docela dost bioproduktů, více než šedesát. Dlužno přitom říci, že šlo v drtivé většině o velmi kvalitní a chutné výrobky, které jistě rozšíří nebo již rozšířily nabídku biopotravin na našem trhu. Jenže – není biopotravina jako biopotravina. Ekologické zemědělství, které se právem pyšní šetrným způsobem hospodaření v krajině, minimální chemizací polí a chovy dle zásad „animal welfare“ (pohody zvířat) totiž nabízí spotřebitelům, zejména v naší zemi značnou část potravin, které nejsou vyrobeny z tuzemských surovin. A to i v případě, že se použité suroviny v naší zemi pěstují, například brambory nebo ovoce mírného pásma. Finální výrobky sice vznikají na našem trhu a produkují je firmy, které mají v naší zemi sídlo, pokud ale mluvíme o biopotravinách, vnucuje se neodbytně otázka, nakolik jsou takové produkty „bio“, když se surovina pro jejich výrobu dováží ze vzdálených teritorií. Pokud má být označení „bio“ signálem skutečně šetrného hospodaření se vším všudy, bylo by docela logické, pokud by součástí takového signálu byla minimalizace spotřeby pohonných hmot, jinými slovy, krátký dodavatelský řetězec, nebo ještě jinými slovy, surovina místního původu. Skutečná biopotravina, respektive suroviny k její výrobě, by proto neměly zas tak moc „cestovat“.

Potěšitelné ale je, že letošní soutěž „Biopotravina roku 2018“ byla obohacena o novou kategorii bio-steaků, přičemž v této kategorii byl původ masa na biosteaky stoprocentně český. Obdobně tomu bylo i v kategorii mlékárenských výrobků, kde zase tvořilo dominantní surovinu naše mléko. Rezervy jsou tak kupodivu spíše v rostlinné bio-výrobě než ve zpracování tuzemské živočišné suroviny, což je svým způsobem překvapivé. Snad to může být výzvou pro další ročníky biopotraviny roku, ale možná i pro hodnotící kritéria.

Jak to tedy je? Očkovat nebo neočkovat? A pokud ano, tak kdy, jakými vakcínami a proti jakým nemocem? A daly by se vakcíny vylepšit například tak, aby nebylo nutné do jejich složení zařazovat hliník, který slouží k vyvolání silnější reakce organismu, ale má mnoho negativních reakcí? Nebo tak, aby bylo možné vyřadit karcinogenní formaldehyd, který ve vakcínách oslabuje virulenci virů? To znamená, aby zabránění vzniku jedněch nemoci díky vakcinaci nevedlo k vypuknutí nemocí jiných, stejně nebezpečných?
O těchto otázkách v další části rozhovoru rozmlouvá Martina Kociánová s profesorkou Annou Struneckou.

 

Martina: Paní profesorko, pojďme navázat rovnou tam, kde jsme minule skončily. V předchozím díle jsme se bavily o tom, zda by vám vadily vakcíny bez hliníku.

Anna Strunecká: Problém je v tom, že bez hliníku by vakcíny musely obsahovat mnohem víc antigenních látek. Začala jsem mít velmi vážné pochybnosti, když jsem nahlédla pod pokličku toho, jak se vakcíny připravují, co všechno obsahují, jaké jsou jejich nežádoucí účinky a jakým způsobem se testuje jejich bezpečnost. To jsou skutečně příběhy, které se dají označit jako konspirační, neuvěřitelné a kterým leckdo nechce věřit. Ale jsou to všechno naprosto dobře zdokumentované studie. Dělá se třeba studie u vakcín děložního čípku, které obsahují velké množství hliníku. Polovina, řekněme 7 tisíc subjektů, dostane vakcínu a 7 tisíc dostane takzvané placebo, tedy vše, co obsahuje vakcína, včetně soli hliníku, pouze bez antigenů. Tím jsme dostali obrovskou studii, která ukazuje působení soli hliníku na člověka.

Jsem přesvědčena, že pokud bych chtěla dělat takovou studii u nás, tak mi to žádná etická komise nepovolí. Je ale vidět, že ve vakcinologii a u výrobců vakcín je hliník považován za bezpečnou látku, a tak se může napíchat tisícům lidí. Samozřejmě tímto způsobem bylo zjištěno mnoho různých nežádoucích účinků. Vše popisuji ve svých knížkách. A vyhodnocení se potom provádí tak, že od osob s vakcínou se odečte to, co se pozorovalo u osob s placebem. Čili placebo je neškodné, takže vakcína je pak skoro bezpečná, protože tam těch nežádoucích účinků bylo minimálně.

Stále opakované tvrzení zdravotnických autorit, že očkování proti chřipce má 90% účinnost, je velkou lží

Martina: Takže vlastně vznikl totálně špatný výsledek.

Anna Strunecká: Tyto studie slouží jako směšná ukázka toho, jak se vypočítává účinnost vakcín. Představte si, že když naočkovali 7 tisíc žen a dívek a 7 tisíc žen a dívek nenaočkovali, tak potom histologické změny, které předcházely rakovině děložního čípku, byly ve skupině neočkovaných pozorovány u 22, u očkovaných pouze u 2. Takže se řeklo, že 22 oproti 2 je 90 %, takže vakcína má 90% účinnost. Ale když se muselo naočkovat 7 tisíc dívek, aby se u 20 nevyvinuly změny, tak je ve skutečnosti účinnost vakcín 0,1 % – a takto se běžně postupuje, takto se klame veřejnost. Stejným způsobem se postupuje i při výpočtu účinnosti chřipkových vakcín. Takže to, že nám zdravotnické autority stále říkají, že očkování proti chřipce má 90% účinnost, je veliká lež, kterou se už ani neodváží tvrdit CDC. Již letos totiž napsali, že účinnost očkování proti chřipce se pohybuje od 10 do 50 procent.

Antroposofická medicína považovala spalničky za určitou vývojovou fázi ve vývoji dítěte, kterou by si mělo prodělat

Martina: To znamená, že v tomto případě, jako i u mnoha dalších, asi opět skončíme u peněz. Přesto si však nejsem úplně jistá, jestli jsem od vás dostala odpověď vzhledem k tomu, že jste v předchozí části našeho rozhovoru mluvila o tom, jak jste byla pyšná na to, že dokážeme očkovat proti tuberkulóze nebo černým neštovicím a podobně. Nejsem z toho schopna úplně vyčíst, jestli vám přijde očkování jako věc dobrá, jen by se měla dotáhnout záležitost se složením vakcín, anebo zdali se z vás postupem času stal člověk, který má na očkování spíše negativní názor.

Anna Strunecká: Jako optimální bych viděla vytvoření, vylepšení skutečných vakcín, ale k tomu má současná věda zatím dost daleko. Stále se hledají lepší adjuvanty a lepší vakcíny. Ale dnes se například ukazuje, že v podstatě nefunguje vakcína proti černému kašli. A kdyby taková funkční vakcína existovala, určitě by to byla dobrá věc. Ovšem my dnes například nedovolujeme, aby děti prodělaly spalničky, protože máme strach, že spalničky jsou těžká nemoc. Ale většina lidí mojí generace spalničky prodělala. Antroposofická medicína považovala spalničky za určitou vývojovou fázi ve vývoji dítěte, kterou by si mělo prodělat. Když dítě prodělá spalničky, tak získá imunitu na celý život a totéž funguje i u jiných nemocí, jako jsou příušnice a tak dále. Ale dnes dětem, batolatům napícháme vakcínu proti spalničkám a proti příušnicím.

V Americe se ukázalo, že když vypuknou spalničky, tak velká část pacientů onemocněla přesto, že již byla očkována. A to proto, že se dnes očkuje proti úplně jiným kmenům, než jsou divocí původci. A tak děti ani dospělí v současné době proti těmto divokým kmenům nemají imunitu.

Co se týká příušnic, což dříve byla většinou nemoc předškolního, školního věku, tak jsou dnes očkováním odsouvány do adolescence. A když příušnicemi onemocní dospívající chlapec, který v té době už imunitu nemá, hovoříme o tom, že imunita vyvane, tak mu hrozí nebezpečí zánětu varlat.

Letos došlo ke změně a očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám bylo posunuto z předškolního do školního věku, aby imunita vydržela déle. Myslím, že bychom raději měli dětem dovolit, aby onemocněly spalničkami, protože v našich zemích, v našem prostředí to není nemoc smrtelná nebo invalidizující.

Silné argumenty říkají, že MMR vakcína může být jednou z příčin autismu. Máme nechat dítě onemocnět spalničkami, nebo podstoupit určité riziko celoživotního postižení autismem?

Martina: Ale onemocnět dětskou obrnou nebo něčím podobným, to už je asi jiná káva.

Anna Strunecká: Ano, ale na druhé straně jsou silné argumenty a silné hlasy, že MMR vakcína může být jednou z příčin autismu. Máme nechat dítě onemocnět spalničkami, nebo podstoupit určité riziko celoživotního postižení autismem? To je otázka. Samozřejmě není diskuse u onemocnění vzteklinou nebo cholerou. Jenomže cholera vymizela bez očkování. Co se týká spalniček, tak když jsme dětem neumožnili, aby onemocněly spalničkami, tak se najednou ve školkách začaly objevovat vysoce nakažlivé nemoci, 4. nemoc, 5. nemoc, 6. nemoc, které jsou velmi podobné spalničkám. Takže je vidět, že dítě ve svém vývoji něco takového potřebuje.

U autismu a Alzheimerovy choroby velmi účinně pomáhá kurkuma, protože kurkumin váže hliník, odstraňuje jej z těla a působí proti zánětům. A také trio vitamínů B6, B9 a B12.

Martina: Skrze hliník jsme se dostali především k vakcínám, očkování a k autismu. Přeci jen by mě ještě zajímal Alzheimer. Alzheimerova choroba je na tom z vašeho pohledu stejně jako autismus? Mnozí totiž hovoří o nebývalém nárůstu Alzheimerovy choroby nebo různých projevů demence. Myslíte, že je zde přímá souvislost s hliníkem?

Anna Strunecká: Souvislost Alzheimerovy choroby s hliníkem byla prokazována v 80. letech a já jsem dokonce byla v tu dobu požádána americkými spoluautory, abychom o tom napsali kapitolu do jejich dvou knih o hliníku, protože to bylo zpochybňováno. Ve vědě jsou výsledky pro i proti, někdy je to kontroverzní. Někdy se zjistí, že je víc hliníku ve vodě, někde, že pacienti měli víc hliníku v mozku. Ale poznatky, důkazy, že hliník hraje roli, nabývají na intenzitě a síle. A podle statistik je jednoznačné, že nárůst Alzheimerovy choroby je exponenciální, což se ale může vykládat také s tím, že se prodlužuje lidský věk, více lidí se dožívá 80, 90 let.

Pro zajímavost bych řekla, že se uvádí, že Alzheimerovu chorobu poprvé popsal v roce 1907 Alois Alzheimer na příkladu své pacientky. A představte si, že ve stejném roce popsal Oskar Fischer v Praze na Německé psychiatrické klinice v Kateřinkách Alzheimerovu chorobu a histologickou analýzu řezu mozků pacientů zesnulých na tuto nemoc. Publikoval o tom práci, za pár let později prostudoval a popsal mozky několika desítek pacientů. Takže my dnes říkáme, že Alzheimerova choroba byla vlastně objevena v Praze, a to na mnoha případech pacientů. Tenkrát se tomu říkalo stařecká skleróza nebo stařecká blbost, teprve název Alzheimerova choroba tomu dala popularitu a dnes se toho každý bojí.

Nechci zde vykládat nějaké historické analýzy, nakonec o nich také píši v knize, kterou jste jmenovala, ale dovolila bych si říct, že studium autismu a studium Alzheimerovy choroby ukazuje na celou řadu paralel. A mě to přivedlo i k tomu, že v obou případech velmi účinně pomáhá jednak kurkumin, který váže hliník, odstraňuje jej z těla a také působí proti zánětům. Takže žlutá kurkuma je koření nad zlato, které by mělo být v každé domácnosti. A u obou skupin těchto pacientů také terapeuticky pomáhá trio vitamínů B6, B9 a B12. Tím se začalo u autistů a existují skutečně desítky prací, které analyzují účinnost této terapie.

Když jsem byla v roce 2011 na konferenci o léčení časných fází Alzheimerovy choroby v Toulouse ve Francii, tak v tu dobu tam představitelé různých ústavů a špičky v oblasti konstatovali, že se u mnoha nadějných léků, které zkoušeli řadu let, ukazuje, že jsou neúčinné v léčbě Alzheimerovy choroby, nebo že mají nežádoucí vedlejší účinky. Pouze veliká sedmiletá studie o podávání B6, B9 a B12 se ukázala jako velmi perspektivní, nadějná.

A protože jsem to znala již z autismu, tak jsem zajásala a hned o tom napsala našim psychiatrům. My biochemici velice dobře rozumíme, proč tomu tak je. Zasahuje to totiž do cyklu přeměny aminokyselin se sírou a tam vzniká obávaný homocistein, také glutathion, který je hlavním odstraňovačem nežádoucích volných radikálů. Pomocí tohoto velmi složitého biochemického cyklu můžeme vysvětlit a v podstatě dát hlavu na špalek, že toto trio vitaminů je důležité jak v prevenci, tak v terapii Alzheimerovy choroby.

Martina: Jsem z generace, která s chutí každý den ve školní jídelně olizovala hliníkové příbory a na táboře celé tři týdny bagrovala z takzvaného hliníkového ešusu. Znamená to, že to byla ta forma hliníku, která tělu tolik nevadí a která se z těla vyloučí přirozenou cestou?

Anna Strunecká: Přesně tak. Tady právě narážíme na laický pohled. Když se řekne fluorid, tak si leckdo představí zubní pastu, když se řekne hliník, tak si každý představí hliníkové příbory a ešusy. My informovaní jsme si samozřejmě i do menzy nosili nerezový příbor, abychom nejedli z hliníkových. Když jsem byla jednou na konferenci v Plzni, tak jsem zjistila, že v koupelně má někdo hliníkový skládací kalíšek na zuby. Byla to paní profesorka Rašková. Ale právě tímto způsobem dostáváme do sebe hliníku zanedbatelné množství a hliník se z nich uvolňuje pouze do okyselených roztoků, například když v hrnci vaříme kyselé zelí. Samozřejmě když to člověk používá celý život, tak to nějaké stopy v těle zanechá. Stejně tak když se fluoridová pasta dává na zuby, tak vnějším způsobem má prospěšný účinek na sklovinu, ale nesmí se polykat. Když mluvíme proti fluoridům, tak fluoridové pasty na zuby jsou tím nejmenším zlem, ale neměly by se dávat dětem do tří let, které ještě pasty polykají a neumí si správně vypláchnout ústa.

Imunologická skupina neonatologů z Ústavu pro péči o matku v 60. a 70. letech minulého století zjistila, že dokud jsou děti kojené, neonemocní ani těmi nejhoršími bakteriálními nákazami

Martina: Paní profesorko, mám pocit, že nyní spousta odborníků stojí buď na straně A, která říká, že jsou to nesmysly, nebo na straně B, která říká: „Neblázněte, tohle už je opravdu nebezpečné.“ Málokoho vidím stát uprostřed. Skupina A, která říká: „Všechno jsou to šarlatáni“, se vyznačuje tím, že její členové nepochybují o tom, že mají pravdu. Vy nyní již stojíte na straně B, ale tou přísně vědeckou stranou A jste prošla celým svým akademickým životem. Připouštíte, že byste se třeba někdy mohla mýlit? Neříkáte si: „Aničko a co když je to všechno jinak?“

Anna Strunecká: Mě toto dělení na A a B, které je odrazem současné reality, velice mrzí. Jsem přesvědčena, že vědec je v podstatě povinen měnit své názory, protože v průběhu času se ukazuje, že je to třeba jinak, nebo se dozví další okolnosti, jiné skutečnosti. To znamená, že je povinen se vzdělávat. Lidé by k sobě měli najít cestu, jenomže současná medicína se vyvíjí ke stále větší specializaci, odborníci se zaměřují na svůj obor a nemají čas se vzdělávat v celé potřebné šíři záběru.

Při výuce na fakultě jsme byli povinni učit všechno, čili jsem na katedře zavedla výuku imunologie. A když jste 20 let u zkoušek, kdy studenti obhajují diplomové práce z imunologie, tak málo platné: z imunologie, i když nejste expert, něco pochytíte. Ale dnes někteří vakcinologové říkají: „Proč se plete do vakcinologie, když v životě žádnou injekci nepíchala.“ Pediatři, kteří mají povinnost očkovat, nemají čas vzdělávat se o tom, co všechno vakcíny obsahují a tak dále. Nárůst informací k tomu vede.

Nezastávám ani názory rodičů, kteří jsou extrémní v odmítání, a říkám: „Je to vaše rozhodnutí a vaše riziko.“ Na jednu stranu bych řekla, že nepochybuji o tom, že děti musíme očkovat proti záškrtu, protože to je nemoc smrtelná, obávaná. Ale když jsem dávala dohromady knihy o diabetu, zjistila jsem, že toxin záškrtu je patentován jako prostředek, pomocí kterého je v laboratoři experimentálně vyvoláván diabetes. Dva dny po injekci toxinu záškrtu se u laboratorních zvířat vyvine diabetes, poškození beta buněk pankreatu. Dětem pícháme samozřejmě formaldehydem oslabený toxin, ale co my víme, která část té složité molekuly ničí buňky pankreatu.

V Americe má diabetes 1 ze 400 dětí, v ČR počty dětí s diabetem narůstají. Většina dětí to vše přežije, jejich těla se s tím nějak vyrovnají. Ale co když právě vaše dítě bude jedno z těch 10 nebo 100 tisíc poškozených? Je to stále vaše dítě. Člověk tak pořád musí volit, zda se má více bát nemoci, nebo vakcíny.

Cestu vidím v tom, že vakcíny by se měly dělat bezpečnější a také systém očkování, v které době, kdy a co se píchá. Například není vůbec nijak rozumné a odůvodněné, dávat dvouměsíčním dětem vakcínu proti hepatitidě B, která se přenáší znečištěnými jehlami a pohlavním stykem. Měla by se aplikovat až adolescentům nebo kriticky ohroženým, tam, kde je to v rodině. Ale těch je málo.

V 60., 70. letech minulého století pracovala v Ústavu pro péči o matku velmi silná imunologická skupina neonatologů a ti zjistili, že dokud jsou děti kojené, tak neonemocní ani těmi nejhoršími bakteriálními nákazami. Publikovali asi 17 prací, ale to, že kojení je tak silná ochrana před infekcemi, dnes žádný vakcinolog neřekne. Takže pokud jsou děti do 6 měsíců výhradně kojeny, tak není třeba spěchat s vakcinací a není třeba je již ve 2 měsících očkovat proti 6, 9, 15 nemocem, jak je dnes zvykem.

Martina: Původně jsem se vlastně ptala na to, jestli si někdy říkáte: „Co když se mýlím…“ Ale rozumím tomu tak, že říkáte, že člověk, který se věnuje vědě, by měl stále pochybovat?

Anna Strunecká: Určitě.

Martina: Pochybujete i o svých závěrech?

Anna Strunecká: O tom, co napíši, nepochybuji, protože to píši na základě faktů, které v dané době dávám dohromady. A o tom, že by hliník byl pro lidské tělo prospěšný, že mu neškodí, tak nemyslím, že k takovému závěru dojdu. Člověk to však musí stále korigovat podle posledních a nových údajů. Ve vědě jsme měli pravidlo: co ti vyjde poprvé, není zpravidla pravda a vše se musí mnohokrát opakovat a korigovat. To, že se něco změří v jedné laboratoři a v druhé to vyjde jinak, je ve vědě realita, tak to chodí. Pokud to přeneseme do běžného života, tak vědci v jižní Africe, kde je špatná hygiena a výživa, nedostupná pitná voda, fungují jinak, než vědci ve střední Evropě. Takže i onemocnění spalničkami vypadá tam jinak než u nás.

Martina: Ale vakcína je stejná.

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Paní profesorko, velice vám děkuji za to, že nás neustále nutíte udržovat se ve střehu a přemýšlet nejen z jednoho úhlu pohledu nad tím, co jíme, co děláme a jak přemýšlíme. Děkuji moc.

Anna Strunecká: Děkuji za pozvání.

Oproti tomu velká část odborníků tvrdí, že v důsledku očkování žádné závažné následky nehrozí. A že přínosy vakcinace pro celou společnost, kdy se podařilo některé nemoci téměř – nebo zcela – vymýtit, daleko převyšují možná, ale mizivá rizika. Co všechno bychom měli vědět, abychom se mohli zodpovědně a informovaně rozhodnout, zda očkovat, nebo neočkovat sebe či své děti? Hrozí opravdu nějaká závažná rizika? A jsou informace, které veřejnosti předkládají lékaři a farmaceutické firmy, úplné a objektivní? O těchto otázkách diskutuje Martina Kociánová s profesorkou Annou Struneckou, která byla v roce 1995 oceněna cenou České neuropsychofarmakologické společnosti a s kolektivem autorů obdržela v roce 2003 cenu Aloise Alzheimera.

 

Martina: Paní profesorko, v předchozí části našeho rozhovoru jsme se mimo jiné bavily o tom, jak se potencionální bojová látka aspartam začala přidávat do potravin a o účincích dalších látek. Do půdy se například dostávají hnojiva nebo likvidátory plevelu, které obsahují látky bojových plynů a podobně. A to vše se dostává nejen do potravin, ale také do spodních vod.

Anna Strunecká: Diskutovaná složka je glyfosát, který je součástí používaných herbicidů. Smutné je, že Evropská unie bohužel nedávno prodloužila platnost používání glyfosátu, přestože jsme doufali, že je osvícenější – a herbicidy s glyfosátem budou zakázány, na rozdíl od USA, kde je stále používají v plné míře. O glyfosátu se říká, že je pro člověka naprosto neškodný, protože zasahuje do takzvané šikimátové dráhy. To je soubor sedmi reakcí při přeměně aminokyselin, které obsahují bakterie a plísně. Řeklo se, že glyfosát hubí jen plísně a bakterie, škůdce hospodářských plodin, ale člověku neškodí. Jenže jak se vyvíjelo vědecké poznání, tak se zjistilo, že člověk má ve střevech obrovské množství bakterií, mikrobiom. Výzkumu mikrobiomů probíhá od roku 2016, je to poměrně nová oblast, záležitost. Člověk má ve střevech asi 30 tisíc různých bakterií, jejich počet přesahuje 10krát počet buněk, které tvoří lidské tělo. Z genetického hlediska je v nich asi 100krát větší počet genů, než v lidském těle. Čili ve svých střevech máme svět, který nás nějakým způsobem ovládá, řídí a jehož pravidla ještě přesně neznáme. Ale každopádně se velmi rychle ze všech stran prokazuje, že tyto bakterie jsou důležité pro naše zdraví – a někdy dokonce klíčové. Když glyfosát vstoupí do rostlin, které spotřebujeme v podobně potravy, tak ničí náš mikrobiom. V tom spočívá jeho nebezpečí, které si zatím EU zřejmě neuvědomuje. To může zpustit nepředvídatelnou změnu a zásah v rozsahu, jaký si vůbec nedokážeme představit.

Děti dostávají největší množství hliníku prostřednictvím vakcín

Martina: Těmito tématy se zvolna dostáváme k bodu, který vás zajímá možná úplně nejvíce, podle toho, co jsem četla ve vašich článcích z poslední doby. Zjistila jsem, že nejen v posledních letech, ale už od 80. let se zabýváte všemi možnými jedy, které nás obklopují. A velmi intenzivně se zajímáte o hliník. Škodlivost trojmocného kationtu hliníku zkoumáte od 80. let, ale zdá se, že jste v poslední době přidala na naléhavosti. Čím to je? Proč?

Anna Strunecká: Kořeny jsou v 80. letech, kdy jsem se při své výzkumné činnosti, ve spolupráci s psychiatry – řadu let jsem spolupracovala s ústavem profesora Höschla na výzkumu Alzheimerovy choroby, u které již v 80. letech byl, jako jedna z klíčových příčin tohoto onemocnění, podezřelý hliník. V té době jsme měli málo peněz na výzkum. A protože chlorid hlinitý je levný a dá se snadno získat, bylo nasnadě, že jsme se začali zabývat právě působením hliníku na biochemické změny v mozku u pacientů s Alzheimerovou chorobou.

Potom jsem k tomu ještě přidala fluorid, protože fluorid spolu s hliníkem vytvářejí kouzelnou střelu, aluminofluoridové komplexy, které mají velmi silnou účinnost na hormonální receptory. Vytvořila jsem teorii, jak se amplifikuje, tedy násobí škodlivost iontů fluoridu a hliníku, když se dostanou dohromady. Tato teorie vzbudila velkou pozornost u zahraničních kolegů, takže jsem byla zvána do Německa, Ameriky, na Nový Zéland.

A když jsem jezdila po světě a mluvila o tom, jak může hliník a fluorid vyvolávat Alzheimerovu chorobu, tak se mě často ptali: „A nemůže to způsobovat také autismus?“ A já říkala: „O autismu nic nevím.“. Ale přesto mě tyto neustále opakované dotazy přivedly k tomu, že jsme se ve spolupráci s neurochirurgem Russellem Blaylockem z USA začali autismem zabývat trošku víc. Vytvořili jsme teorii, jak mohou být aspartam, fluorid a hliník klíčovou příčinou poruch při autismu. To jsme publikovali v impaktovaném časopise – a tato práce měla velký úspěch.

Toto mě přivedlo k tomu, že jsem začala upozorňovat na škodlivost glutamátu, aspartamu, fluoridu, hliníku. Pak mě požádali v redakci mezinárodních vědeckých časopisů Bentham Science, jestli bych neuspořádala monografii o autismu – a v ní jsme se také tomuto problému věnovali a speciálně kapitole hliníku. Tím se rozvíjelo a upevňovalo moje poznání. Víte, problém je v tom, že děti dostávají největší množství hliníku prostřednictvím vakcín.

Hliník je obsažen v lécích, v tabletce aspirinu, každá obarvená pilulka obsahuje sůl hliníku

Martina: Hliník je všude kolem nás, je v zemské kůře. Doporučovala jste pít hodně vody, ale do vody se dává síran hlinitý, aby měla takzvaně jiskru – a ten byl po desetiletí považován za netoxický. Kdy se zjistilo, že škodí nebo začal škodit?

Anna Strunecká: Přesně jste vystihla důvody mých kritiků a také nesouhlas současné stále ještě oficiální medicíny v pohledu na to, jestli hliník člověku může škodit. Je totiž pravda, že je to třetí nejrozšířenější kov zemské kůry a že lidstvo s ním přežilo statisíce let. Ale hliník nebyl takzvaně biologicky dostupný. To znamená, že byl vázán ve sloučeninách. Lidé hliník dlouho ani neuměli vyrobit, takže v průběhu historie byl prý hliník dražší než zlato a stříbro. Teprve když ho lidé začali vyrábět, tak se zjistilo, jak je to užitečný kov a fantastická látka. Tím se začala znečišťovat atmosféra. A protože se hliník vyrábí z fluorohlinitanů, tak se do prostředí uvolňuje fluorovodík a opět zde máme pohromadě fluorid a hliník, kterými se naše prostředí znečišťuje. O hliníku panovalo přesvědčení, že je netoxický, takže se používal v medicíně, je obsažen v lécích, nejen v tabletce aspirinu, ale každá obarvená pilulka obsahuje sůl hliníku, která má na sobě absorbovaná barviva.

Martina: Také instantní potraviny mají v sobě často soli hliníku, že ano?

Anna Strunecká: U barevných potravin byl udělán dost vstřícný krok, takže došlo k zákazu barviv vyrobených z ropy. Výrobce by musel napsat, že požívání těchto potravin může narušit chování dětí. Takže u potravin dnes výrobci používají jako barvivo červenou řepu, kurkumu a podobně.

Injektovaný hliník zůstává naprosto všechen v organismu, protože nanoagregáty jsou velké a nemohou se vyloučit. Zůstávají v těle, hromadí se v kostech, krvinkách a pronikají do mozku.

Martina: Myslela jsem spíše instantní potraviny.

Anna Strunecká: Varuji před potravinami s dlouhou dobou trvanlivosti, protože do nich se dávají soli hliníku, aby měly pěknou strukturu a nelepily se. Instantními potravinami jsou hlavně pečivové směsi, což jsou potraviny, které obsahují nejvíce hliníku, například vánočka, bábovka, sušenky s prodlouženou trvanlivostí, mražené pizzy. A bohužel mezi ně patří i čaj, protože čaje přednostně akumulují ve svém těle hliník z půdy. Zdroje hliníku z potravy jsou velmi dobře prostudovány, existují desítky laboratorních studií a ví se, že lidské tělo spotřebovává z potravy hliníku jen málo, necelé 1 procento, vžil se konsenzus 0,3 procenta. Zbytek vyjde ve stolici. Toto malé množství hliníku, které zůstane v těle, dokáží ledviny vyloučit, protože hliník je malý a projde kanálky v ledvinách. Hliník z potravy sice není ničím zdravým, co by měl člověk do sebe cpát bez ohledu na to, kolik toho je. Ale zase to není tak škodlivé.

Škodlivé je, když se hliník podává injekčně, protože soli hliníku se používají jako takzvané adjuvanty, které zesilují imunitní odpověď organismu. Jsou na nich absorbovány antigeny, oslabené viry a proto je možné ve vakcíně podat menší množství virů. Hliník imunitní odpověď zesílí a je ho tam obsaženo poměrně hodně. Vědci v předních ústavech a laboratořích ve Francii a Británii se dali dohromady, aby pomocí nejmodernějších technik zjistili, jaký je osud těchto injektovaných hliníkových iontů v organismu. Dělalo se to u zvířat a zjistilo se, že injektovaný hliník zůstává naprosto všechen v organismu, protože nanoagregáty jsou velké a nemohou se vyloučit. Zůstávají v těle, hromadí se v kostech, krvinkách a pronikají do mozku.

Martina: A co to pak způsobuje?

Anna Strunecká: V mozku potom zůstávají desítky let. Dnes už víme, že hliník je naprosto prokázaným neurotoxickým prvkem vyvolávajícím především záněty, které jsou chronické. A dnes to již představitelé celostní funkční medicíny nepopírají a uvádějí, že zánět mozku je základem všech neurodegenerativních chorob. Zánět mozku je přítomen i u dětí s autismem a je tedy velmi nebezpečný. Hliník v mozku nejdříve aktivuje takzvané mikroglie, což je imunitní systém mozku. Věda má dnes již za prokázané, že pro mozek je hliník opravdu neurotoxický.

Odpovědí dítěte na zánět mozku, je encefalický pláč, který má podobu vysokého, pronikavého křiku

Martina: Jak se přítomnost hliníku v mozku projevuje?

Anna Strunecká: Odpovědí dítěte na zánět mozku, to znamená, že to bolí, je to nepříjemné, je takzvaný encefalický pláč. Dítě pláče bez ohledu na to, jestli rodič zná nebo nezná příčinu. Encefalický pláč dítěte je silný zážitek, který se nedá přehlédnout a zapomenout, protože v tom případě dítě pláče jakýmsi vysokým, pronikavým křikem. A trvá to několik hodin, ba i dní.

Martina: Než jsem šla do studia, tak jsem četla článek o tom, že encefalický pláč je často jediným argumentem těch, kteří říkají, že děti mají otok mozku z vakcíny.

Anna Strunecká: No vidíte. Když si člověk přečte příbalový leták, například u hexavakcíny, tak neobvyklý pláč je tam uváděn jako velmi častý nežádoucí účinek, který se může vyskytovat častěji než jedenkrát u deseti dávek vakcíny. Čili i výrobce připouští, že po jeho vakcíně se objevuje neobvyklý pláč. Ti, co nás kritizují tvrdí, že to není projev zánětu mozku, ale že dítě pláče proto, že ho bolí to píchnutí. Tyto argumenty stojí vedle sebe. Ale dnes už je možné klinicky, biochemicky stanovit zánět mozku, který se právě u osob s autismem objevuje prakticky od počátku až do 45 let věku.

Martina: Může zde být tak jasná spojitost, že autismus vznikne přímo z hliníku, který dítě dostane ve vakcíně? Dá se to říct až takto natvrdo?

Anna Strunecká: To jste mi dala hlavu na špalek, protože já se nestydím za to, že toto tvrdím. Spolu s dalšími třemi spoluautory máme právě v tisku velkou přehlednou revue. Je to americký, odborný, neurologický časopis, kde se dokazuje, že hliník a fluorid jsou klíčovými prvky při vzniku takzvané autoimunotoxicity, která je klíčovou příčinou patologie autismu. Takže to bude nejen ve vašem vysílání, ale za několik týdnů nás čeká velká smršť reakcí odborníků na toto naše zdůvodnění.

Kolik dětí bude muset být ještě postiženo, abychom konečně přijali fakt, že hliník ve vakcínách může škodit?

Martina: A proč odborníci někdy reagují až téměř hystericky? Proč neřeknou: „Nevíme, jak vzniká autismus, nevíme, jak vzniká Alzheimer, nevíme, proč je těchto postižení čím dál tím více. Tak pojďme prozkoumat, jestli na tom něco nemůže být.“

Anna Strunecká: To je selský rozum, racionální úvaha. Současná věda se pyšní tím, že je takzvaně EBM – Evidence Based Medicine, čili založena na důkazech. A proto dost dobře nechápu, proč všechny tyto různé důkazy stále nebyly dostatečně přijaty. Smutnou otázkou je, kolik dětí bude muset být ještě postiženo, abychom konečně přijali fakt, že hliník ve vakcínách může škodit.

Martina: Patříte mezi potírače očkování? Anebo mezi lidi, kteří varují, že současné složení vakcín je špatně – a pokud by v nich nebyly soli hliníku, tak byste s očkováním problém neměla?

Anna Strunecká: Jako dítě jsem z vyprávění mojí maminky poznala mnoho příkladů jejích přátel, spolužáků, kteří zemřeli na tuberkulózu. Měla jsem spolužáky, kteří byli postiženi obrnou. Už jako dítě, později jako student přírodovědecké fakulty, jsem byla pyšná na genialitu Pasteura a Kocha za to, že objevili vakcíny a můžeme být očkováni. Dokonce jsem své děti nechávala očkovat bez jakéhokoli zaváhání. Ale tenkrát jsme vůbec nepřipouštěli, že vakcíny mohou mít nějaké škodlivé účinky.

Dnes propagátoři naprosté bezpečnosti vakcín říkají, že hliníkové adjuvanty, zesilovače, se používají ve vakcínách 80 let a nebyly prokázány žádné škodlivé účinky. Ale ony nebyly prokázány, protože jsme je s tím nespojovali. A když nyní zpětně získáváme důkazy, že to může způsobit to či ono, tak najednou každý v historii svého dítěte po očkování může vystopovat, že se některé nežádoucí účinky objevovaly.

Nežádoucí účinky očkování, které publikuji ve svých knížkách, nejsou mým výmyslem. Na stránkách Státního zdravotnického ústavu je velmi rozsáhlá tabulka, co všechno patří mezi nežádoucí účinky očkování a co vše by mělo být hlášeno. Jenže rodiče to nehlásí, většinou to ani nevědí. A pediatři to také neradi hlásí, protože skutečnost je bohužel taková, že když je toto hlášení prověřováno, tak v první řadě je prověřován právě ten pediatr – jestli neudělal chybu, zda má vakcíny dobře skladované, zda vakcínu píchl na správné místo a tak dále. Pediatr z toho pak má nepříjemnosti, takže rodičům raději řekne, že daný problém by se u dítěte objevil tak jako tak a že to s očkováním nemůže souviset.

Martina: Paní profesorko, děkuji moc za závažné informace.

Anna Strunecká: Já děkuji.

Zdá se, že osob, které ve starém řemesle bylinkaření působí, ubývá. Jedním z těch, kteří se bylinkami a jejich účinky na zdraví zabývají, je bylinkář Vladimír Vytásek, se kterým rozmlouvá Martina Kociánová.

Martina: Vladimíre, jak ses dostal k bylinkářství? Vím, že jsi původně strojař a od strojařiny na zahradu je v mé představě dlouhá cesta.

Vladimír Vytásek: Bylo to celkem jednoduché. Byl jsem na vojně, kde to bylo složité. A po vojně jsem onemocněl žaludečními vředy a měl jsem na výběr buď chemii, nebo bylinky. Pustil jsem se do bylinek a ty mi pomohly vyléčit žaludeční vředy. Od té doby bylinkám věřím a pomáhají mi.

Martina: Ale již tehdy ses z nějakého důvodu musel rozhodnout, že půjdeš cestou bylinek. Musely být u tebe již nějaké předpoklady, protože jinak by logicky člověk sáhl po nějaké rychlé chemii.

Vladimír Vytásek: Předpoklady byly v tom, že jsem nepotřeboval doktory, protože se doma vždy uvařil nějaký ten šípkový čaj. A vlastně jsem neměl k chemii chuť, sportoval jsem, hrál tenis. Byl jsem naladěný na přírodní věci více, než na technické a chemické.

Martina: Říkáš: „Tak jsem sáhl po bylinkách a vyléčil si žaludeční vředy.“ Ale kdo tě vedl? Jak jsi postupoval?

Vladimír Vytásek: Měl jsem tolerantní doktorku a veliké štěstí, že mi dala na výběr.

Martina: No dobře, ale někdo ti musel přece poradit. To ona?

Vladimír Vytásek: Měl jsem nějaké knihy a rodové dispozice. Později jsem se dozvěděl, že moje prababička byla bylinkářka, která se dožila 93 let. Léčila lidi ve svém okolí a sama sebe. Někteří mí přátelé tvrdí, že homeopaticky jsem něco málo po ní zdědil, takže je to asi má cesta.

Martina: Tehdy sis vyléčil žaludeční vředy. Jak dlouho to trvalo?

Vladimír Vytásek: Asi dva měsíce.

Martina: Jenom? Čím jsi je léčil?

Vladimír Vytásek: Heřmánkem, meduňkou a řepíkem lékařským.

Martina: A to stačilo?

Vladimír Vytásek: Stačilo.

Martina: V té době ses začal bylinkám věnovat. To přece člověk potřebuje někoho, kdo by ho vedl, ukazoval mu, kde tu kterou bylinku najít, jak ji poznat – a že když roste ve stínu, vypadá trošku jinak než ta na osvětlené louce a tak podobně. Kdo byl tvým guru?

Vladimír Vytásek: To přišlo později. Ze začátku jsem byl samouk, šel jsem svou vlastní cestou a později, když jsem se začal bylinkám věnovat, jsem chodil na přednášky jógy a různých léčitelů. Učil jsem se nejběžnější bylinky od včelařů ve svém okolí a potom jsem začal studovat herbáře a knížky. Pak jsem navštívil kurzy Pepy Zentricha, Pavla Váni a stal se jejich přítelem. Dělali jsme potom společné kurzy a učím se dál.

Martina: Uvedl jsi jména legendárních bylinkářů – Josef Zentrich, pan Váňa. Zdá se ale, že jako řemeslný druh vymíráte. Víš o nějakých kolezích, kteří se věnují bylinkářství se stejnou vášní a ví toho třeba tolik, co ty?

Vladimír Vytásek: Nemohu posuzovat. Bylinářů může být dost, ale většina třeba léčí své příbuzné, známé a nedělají přednášky, vycházky a kurzy. Já se snažím lidi naučit poznávat bylinky, aby byli soběstační, aby se nemuseli učit pracně jako já. Než jsem například poznal jednu bylinku, tak jsem 20 let hledal po lesích. Neznal jsem žádného bylinkáře, botanika ve svém okolí, vše šlo díky vlastní iniciativě a bylo to dost na dlouho. Nyní se to snažím lidem usnadnit, učím je na bylinkových kurzech a přednáškách bylinky poznávat, aby věděli, na co je používat, jak vypadají v přírodě a mohli sami sobě a svým příbuzným pomáhat.

Chemie je náhrada za bylinky, s jejíž pomocí se lidé rychle vyléčí. Ale chemie nikoho nevyléčí, kdežto bylinky skutečně pomáhají, skutečně vyléčí.

Martina: Myslíš, že i v dnešní době jsou bylinky skutečně nade všechno?

Vladimír Vytásek: Věřím přísloví „Není bylina, která by na něco nebyla.“ Problémem ale je, že díky civilizaci a času se na to za posledních 2000 let zapomnělo. Věděli to pohané, Keltové a potom to upadlo v zapomnění. Léčitelé si předávali znalosti po generace. Největší zádrhel byl po 2. světové válce, když se lidé uchýlili k chemii, protože je to náhrada, s jejíž pomocí se lidé rychle vyléčí. Ale chemie nikoho nevyléčí, kdežto bylinky skutečně pomáhají, skutečně vyléčí. Problém je pouze v tom, že člověk je tvor netrpělivý a chce se vyléčit okamžitě. Ale měl by si uvědomit, že nemoc nevznikne hned, ze dne na den, protože člověk porušuje přírodní zákony, není v souladu s vesmírem. Dostává varovné signály, a když je nevnímá, tak vznikne nemoc. A bylinky potřebují delší čas, aby nemoc vyléčily, od toho jsou bylinkové kůry. Když je to lehčí nemoc, trvá to 14 dnů, když vážnější, tak měsíc a podobně. Měly by se střídat a pak se člověk může skutečně vyléčit.

Martina: Mnoho lidí a zejména lékařů, je vůči bylinkám velmi skeptických. Přišel jsi na to, na základě, čeho ta skepse vznikla?

Vladimír Vytásek: Skepse vznikla proto, že se o bylinkách neučí. Mám pár známých lékařů, kteří se zabývají bylinkami, ale musí na to samostudiem. Bylinky upadají i na farmaceutických školách. Hledí se spíš na jejich nepodstatnou část, na složení a podobně. Ne na tu léčivou část. To je dáno dobou.

Je úžasné, že nám pomáhá tradiční čínská medicína, která používá přírodní prostředky a nebyla přerušena 6000 let

Martina: Možná by nám někdo řekl, že bylinky jsou tady tisíce let. Znali je Keltové a i naši předkové. My jsme ale sounáležitost s nimi a povědomí o nich hodně ztratili a navíc přibyly různé civilizační choroby, zatímco bylinek nepřibývá. Myslíš, že i na současné choroby, které třeba Keltové nebo ještě naše prababičky neznaly, existují byliny?

Vladimír Vytásek: Věřím v dokonalost přírody. Na každou nemoc existuje nějaké vyléčení. Nemusejí to být jenom bylinky, existují i jiné věci, jako třeba akupunktura, akupresura. Je úžasné, že nám pomáhá tradiční čínská medicína, která používá přírodní prostředky a nebyla přerušena 6000 let.

Martina: Sáhneš někdy přeci jen po něčem chemickém?

Vladimír Vytásek: Zatím jsem nemusel.

Martina: Já na bylinky nedám dopustit. Ale na druhou stranu, když potřebuji rychle pomoc, úlevu, zázrak, abych třeba mohla pozítří zpívat, tak říkám: „Dejte mi cokoliv. Dejte mi třeba plutonium, ale ať jsem zdravá.“ A v tu chvíli bylinka nemá šanci.

Vladimír Vytásek: Je to pravda. Ale na druhou stranu, když člověka něco bolí, tak si uvědomí, že udělal nějakou chybu a může zapátrat po příčině, proč se se to stalo – a tu chybu neopakovat. Když ale příznaky potlačíme, tak se může stát, že nepřijdeme na to, kde jsme chybu udělali.

Martina: Kolik bylinek znáš? Kolik jich používáš? Umíš to vůbec vyčíslit?

Vladimír Vytásek: Nikdy jsem to nepočítal, ale stále vím, že nic nevím a že se musím učit něco nového.

Ideální je, když člověk sám vycítí, která bylinka je pro něj nejvhodnější. Ta mu nejvíc pomůže.

Martina: Četla jsem, že máš na zahrádce rodinného domu malou zahrádku, kde pěstuješ 120, 150 druhů léčivých rostlin. Já jich tolik ani neznám.

Vladimír Vytásek: To je pravda. Tolik bylinek nepoužívám, ale vnímám to tak, že pro každého člověka je vhodná jiná bylinka. Na prvním místě by měl být člověk, na druhém bylinka, aby byla možnost výběru. Mám nějaké oblíbené bylinky, moji přátelé mají zase v oblibě jiné. A abych je mohl lidem ukázat, tak mám tu arboretum, a ještě jim to vozím na bylinkové kurzy, abych šířil pěstování bylinek. Dříve toho lidé hodně sbírali v přírodě, ale nyní bylinek v přírodě ubývá, tak by se měly pěstovat i bylinky, které se dřív nepěstovaly, aby se pak mohly vracet zpět do přírody. Měla by v tom být rovnováha mezi přijímáním a dáváním. Když si člověk něco z přírody vezme, tak by tam měl zase něco vrátit.

Martina: Na začátku jsi řekl velmi zajímavou věc, totiž že pro každého je vhodná jiná bylina. My jsme ale zvyklí na univerzální přístup, to znamená, že mi někdo dá bylinkový čaj na ledviny, na žaludek, a vše to má stále stejné složení – třetina toho, třetina toho, třetina toho, pak pět minut povařit a vypít. Tvůj přístup je ale jiný. To znamená, že když bolí tvého souseda Františka žaludek, tak dostane něco jiného, než když bolí žaludek nějakou jinou osobu, která má stejné potíže?

Vladimír Vytásek: Určitě. Měla by v tom fungovat typologie, souznění. Úplně ideální je, když člověk sám vycítí bylinku, která je pro něj nejvhodnější. Ta mu nejvíc pomůže. Když ji bude člověk používat pouze na základě rozumu, například si přečte, jak je vynikající, a přitom mu bude podvědomí říkat, že to není to pravé ořechové, ale bude se přemáhat, tak ublíží svému vnitřnímu dítěti a nepomůže mu to. Aby bylinka člověku pomohla, tak by mu měla být sympatická.

Člověk by pro své zdraví měl udělat něco sám. Měl by bylinky sám nasbírat nebo vypěstovat, a když se s bylinkou skamarádí, spřátelí, tak ona mu daleko víc pomůže.

Martina: Jak to poznám, když si ji přinesu namletou odněkud z lékárny, třeba i v čajové směsi? Když otevřu sáček, tak moc sympatií asi nepociťuji.

Vladimír Vytásek: Problém je v tom, že by to mělo vést trošku víc k aktivnímu přístupu. Člověk by pro své zdraví měl udělat něco sám. Měl by bylinky sám nasbírat, vypěstovat, a když se s bylinkou skamarádí, spřátelí, tak ona mu daleko víc pomůže. A to proto, že většina bylinek má širokospektrální působení, že nejsou použitelné pouze na jednu nemoc. A také jsou zde velké rozdíly v následujícím: když je bylinka například někde na poli a přijede kombajn, který ji seseče, tak ta bylinka je ve stresu a dopředu neví, na co má tomu člověku pomoci. Když ale člověk k bylince jde, pokloní se před ní, poprosí ji, řekne, na co ji potřebuje, tak bylinka je na to připravena a danému člověku pomůže. Bylinky bychom neměli vnímat tak, že je to něco méněcenného, ale tak, že to jsou naši spojenci, přátelé, kteří nám pomáhají.

Martina: Vláďo, to je krásný přístup nejen k bylinkám, ale k životu jako takovému. Přesto myslím, že lidé, kteří jsou vzděláni v chemii, nebo v něčem takovém, tak v tuto chvíli padají na znak a říkají: „Proč potom pěstujete různé byliny? Stačí vám jedna, vy ji poprosíte a působí na všechno.“

Vladimír Vytásek: Příroda je štědrá a různorodá, takže když ji poprosíme, tak to neznamená, že nám dá svolení. Může se stát, že nám svolení nedá a bude se na nás mračit, protože je vhodná pro někoho jiného. Pak je dobré ji tam nechat s tím, že je vhodná třeba pro nějaké zvíře, nebo jiného člověka, ale ne pro nás. Díky širokému spektru je dobré hledat a na bylinky se nalaďovat. Je to také o tom, že by vždy na prvním místě měl být člověk a na druhém bylinka. Měly by tam být společné rysy. Třeba nejpropagovanější bylinka na játra je ostropestřec mariánský. Když vezmeme signatury této byliny, tak to je bylinka pichlavá, ostnatá, hodně tvrdá. To znamená, že je vhodná třeba pro řezníky, horníky, lidi s tvrdší náturou. Kdo je ale jemný, citlivý, tak jsou pro něj vhodnější jemnější bylinky, řepík nebo růžička.

Ukázalo se, že není pravda, že když vytáhneme z bylinky nejúčinnější látku, tak bude účinnější, než celá bylinka

Martina: To je úplně jiný přístup k bylinkám, než ten, který je známý. I bylinkáři přistupovali k bylinkám tak, že v heřmánku je určitý obsah takové drogy a v řepíku jiné, v lichořeřišnici zase toto, a proto to budu dávat lidem podle jejich potíží. Ale aby někdo dával bylinku podle toho, jak vypadá? Kdo ti poradil tuto cestu? Podle čeho víš, že je správná?

Vladimír Vytásek: Bylinka se na mě usměje, člověk se jako kdyby rozzáří a nemusí soudit jen podle hmotné formy. Stačí vůně, barva, všechno léčí, jsme součástí přírody. Nejsprávnějším přístupem je, když se do přírody vcítíme a propojíme se s ní. Věda ví, že bylinky obsahují nějaké stopové látky, vitamíny a podobně. Ale de facto tu bylinku nikdo nezná. Jsou tam nanočástice, sluneční brána a bylinka léčí jako celek. Kdežto když se z bylinky vytáhne neúčinnější látka s očekáváním, že bude účinnější než samotná bylinka, tak se zjistilo, že to není pravda. Třeba z ostropestřce mariánského se vzala nejúčinnější látka sylimarin a začal se z toho vyrábět flavobion. Nakonec se ale zjistilo, že bylinka je nejúčinnější, když se třeba podrtí. Bez látek, které neznáme, ta nejúčinnější látka není účinná. Jsou to prostě dary přírody, které nám dal vesmír, a my bychom je měli přijímat s pokorou a s láskou a neměli bychom do toho zasahovat. Proto jakékoliv šlechtění bylinek má význam pouze chuťově, jako koření. Když bylinku vyšlechtíme, tak v ní něco navýšíme, ale to není perpetuum mobile. Když něco navýšíme, tak může něco naopak zmizet, a to co zmizí, může být nejléčivější, ale to my neznáme.

Martina: Před chvílí jsi řekl, že člověk by měl usilovat sám. Tedy by se měl snažit, aby se o bylinkách něco dozvěděl a staral se o své tělo, zdraví a mysl. Znamená to, že když žiji v paneláku a maximálně si mohu dát za okno truhlíky, tudíž si vypěstuji čtyři bylinky, více ne, tak když přijdu do lékárny a koupím si celou nebo podrcenou bylinku v sáčku, tak mi to podle tvé filozofie nepomůže?

Vladimír Vytásek: Další problém spočívá v tom, že když jsou podrcené najemno, tak vyprchají účinné látky.

Martina: Copak jsou těkavé?

Vladimír Vytásek: Jsou těkavé. Jsou tam různé silice. Bylinka je neúčinnější, když je vcelku a podrtí se před použitím.

Martina: Dobře, ale někdy se dají koupit vcelku.

Vladimír Vytásek: Když jsou vcelku, tak je dobré při nakupování vybírat kvalitu. Problém je také v tom, že většina látek, které tam jsou přítomné, po roce ztrácí účinek, ale na obalu je dvouletá záruční doba. Když si koupíme sáček, tak bylinky jsou podrcené, dvě léta staré – a léčivost je nižší, než když si bylinky někdo nasbírá sám.

Bylinky nám samotné chodí na pomoc

Martina: Já se tedy budu snažit v této oblasti vzdělávat. Ale nejsem si úplně jista, jestli akcentuješ vzdělání. Přišlo mi, že podle tebe není tím nejdůležitějším, když si nastuduji herbáře a budu vědět, že jitrocel kopinatý je na to, šalvěj přeslenitá zase na tamto.

Vladimír Vytásek: Určitě to nějaký význam má, aby člověk pochopil, které bylinky jsou třeba na ledviny, na dýchací cesty a podobně. Ale to je pouze základ k tomu, aby měl člověk nějaké ponětí, jak je bylinka léčivá. Ale pak je potřeba vědět, že je dobré se na tu bylinku nacítit, skamarádit se s ní, procítit se s ní. Je nádherné, že na základě toho, jak jsme propojeni s přírodou, nám bylinky samotné chodí na pomoc, aniž bychom je o to žádali. Když ucítí, že člověk je nemocný, tak najednou přiletí ptáček, vypadne semínko a na zahrádce nám vyroste bylinka, kterou potřebujeme. Plno lidí nadává, že to je plevel, ale jsou to častokrát účinnější bylinky než z dovozu, protože jsme součástí přírody a bylinky nám samotné chodí na pomoc.

Martina: Na to jsi přišel jak?

Vladimír Vytásek: Pozorováním.

Martina: Mě to zní tak, že jsi romantik a trošku pohádkář. Nemyslím to zle, možná to může fungovat tobě, ale člověk, který je založen jinak, není takto vstřícný k života běhu a koloběhu přírody, tak to takto vůbec není schopen do sebe absorbovat. Na představu, že mu ptáček hodí semínko, řekne: „S tím na mě nechoďte, tohle už je na mě moc. Dokážu ještě pochopit, že v heřmánku je něco, co mi uklidní žaludek nebo nervy. Ale tohle už je na mě moc.“

Vladimír Vytásek: Je to historicky doloženo. Třeba etnobotanik Wolf Dieter Storl vypozoroval, že nám bylinky samotné přišly na pomoc. Typickým příkladem je kuklík městský. Tato bylinka, která rostla v lesích a dokáže zbavovat tělo škodlivých látek chemického průmyslu, se se vznikem průmyslové revoluce z lesů sama nastěhovala k lidem do zahrádek, kde předtím nebyla. Nic není náhoda. Nyní do ČR díky globálnímu oteplování přišla z jižní Evropy vesnovka obecná, aby nám pomohla proti UV záření. Člověk to musí brát tak, že některé bylinky sice vyhynou, ale některé k nám přijdou podle toho, jak se mění příroda, jak se mění klima a podobně.

Martina: Je pravda, že to, co říkáš, zní zajímavě. Někdo, kdo je technicky založen by to asi takto nevnímal a určitě by přišel s teorií, jakým způsobem se ty bylinky z lesa dostaly na naše zahrady. Mě by zajímala jiná věc. Zmínil jsi vesnovku obecnou. Nikdy jsem ten název neslyšela. Jak víš, že nám pomáhá proti UV záření?

Vladimír Vytásek: Podle toho, jak ji lidé používali. Na základě zkušenosti.

Martina: Čích?

Vladimír Vytásek: Zkušenosti lidí, výzkumů a podobně.

Martina: Zajímalo by mě, jak ses ty dozvěděl o vesnovce obecné. Jak se dostala do tvé zahrádky a do tvého portfolia bylinek, kterých si vážíš a používáš je.

Vladimír Vytásek: Dozvěděl jsem se o ní od svého přítele Pavla Váni.

Martina: To znamená, že to není žádná novinka.

Vladimír Vytásek: Není to novinka.

Martina: A kdy se k nám tato bylinka přestěhovala? Kdy se u nás začala objevovat?

Vladimír Vytásek: Tak před deseti lety. Další bylinka, která u nás nebyla a kterou jsem si cenil jako potravinu, je šrucha zelná, to byla bylinka, která ochlazuje organismus. Léčí různé záněty a nemoci, které pocházejí z horka. Sháněl jsem semínka a chtěl jsem si je nechat dovést přes botanickou zahradu z Francie. A než ta semínka z Francie přišla, tak se tato bylina objevila v ČR. Roste různě na chodnících, úplně všude a v minulosti zde nebyla.

Martina: A s tím, jak je u nás průměrně teplota vyšší, tak myslíš, že…

Vladimír Vytásek: Některé bylinky zaniknou a jiné se objeví.

Procházíme globálním oteplováním, nejsou mrazy a tak se objevují plísně. A nejúčinnější bylinkou proti plísním je křídlatka japonská, která působí i proti borelióze.

Martina: Jaké bylinky třeba zanikly v posledních desetiletích? Napadne tě nějaká?

Vladimír Vytásek: Zaniklo hodně hořců.

Martina: Jak si to vysvětluješ? Je to změnou klimatu, nebo znečištěním?

Vladimír Vytásek: Změnou klimatu, znečištěním, tím, že se začala používat chemie, byly vykáceny lesy, pralesy. Zaniklo pastevectví a tím se zmenšila druhová rozmanitost, nicméně se to vrací zpět. Objevují se po 100 letech nové orchideje, které tady byly 100 let nezvěstné. Příroda je proměnlivá. Nemůžeme tvrdit, že něco zaniklo. Může to být třeba jen přechodný stav, a může se to znovu objevit. V přírodě je dynamika, něco zanikne, něco se objeví a my bychom to měli přijímat. Nyní se mi třeba nelíbí, možná mě za to budou lidé hodně nenávidět, že se bojuje proti křídlatce japonské s odůvodněním, že je to nejhorší, nepůvodní druh, který vytlačuje původní druhy. Ale když už se to zde objevilo, tak by si lidé měli uvědomit, proč to tu vlastně je. Je to bylinka, která pomáhá proti plísním. Procházíme globálním oteplováním, nejsou mrazy, a tak se objevují plísně. A křídlatka je nejúčinnější bylinka proti plísním. Mí přátelé takto zachránili úrody rajčat a podobně. Dokonce plísně, které se objevily na člověku, byly zlikvidovány formou koupelí. Kořen této byliny pomáhá proti různým škůdcům jako třeba borelióza a je daleko účinnější než jak populární štětka planá. Když se udělá z kořene lihová tinktura, je to daleko účinnější. Moji přátelé, vinohradníci, tím stříkají vinnou révu a plíseň nemají.

Martina: Šokuje mě, co říkáš. Protože na to, že někdo přemýšlí nad tím, proč zde jednou ta rostlina je, asi většina lidí řekne…

Vladimír Vytásek: Nepůvodní, zničit.

Martina: Zabít krtka, jak to napsal pan Müller. Před nějakou dobou jsem si zde povídala se šéfkou antibiotického centra, která říkala, že největším problémem, který nás brzy potká, budou houbová onemocnění. A to proto, že všechno stříkáme antimykotiky a tím pádem jsou houby resistentní. A my na houbová onemocnění nemáme léky. A ty mi teď řekneš něco o křídlatce japonské, která zde vlastně k tomu je.

Vladimír Vytásek: Ano, je to nepůvodní druh, utekl ze zahrad, a když už se to u nás v přírodě objevilo, tak to není náhoda. Lidé by ji měli používat, ušetřily by se chemické prostředky a podobně. Na plísně je také účinná Candida albicans, která je dalším nepůvodním druhem. Je zde také netýkavka žláznatá, jednoletka velice hojná v lužních lesích, která pomáhá na plísně. Lze používat vnitřně, ve formě tinktury.

Martina: Pokud vím, tak je zde ještě bolševník. Má také nějaký smysl?

Vladimír Vytásek: Bolševník určitě nějaký účinek má, ale nemusíme vědět vše.

Martina: Zatím ani ty nevíš, proč je zde bolševník?

Vladimír Vytásek: Nevím. Hodně věcí nevím, a proto říkám, že nic nevím. Stále přicházím na nové věci a stále se učím.

Na této planetě již neexistuje nezávadné místo. Ale léčivost bylinek silně převyšuje nepatrné části chemie, které jsou v nich přítomné.

Martina: Hovořil jsi o používání chemie, a jak se mění půda, její složení. Když je stále více zatížena herbicidy, insekticidy a podobně, mění se i složení bylinek? To znamená, že se do nich dostává jednak hodně chemických látek, ale také se třeba mohou měnit i jejich vlastnosti? Například moje praprababička by na něco používala jablečník a dnes už má třeba trochu jiné vlastnosti. Narazil jsi na takovouto změnu?

Vladimír Vytásek: Jiné vlastnosti bylinky nemají. Je fakt, že kdyby naši předkové jedli stravu, kterou jíme my, tak by nepřežili. Ale člověk je díky přírodě částečně přizpůsobivý. Vím o názorech, že bylinky obsahují chemické látky a nemá význam je používat. Ale probíral jsem to s Pepou Zentrichem, bylinářem a kamarádem. A on tvrdil, že jejich léčivost silně převyšuje nepatrné části chemie a že na této planetě není místo, které by bylo zcela nezávadné. Chemie je skoro všude, ale to neznamená, že bychom bylinky měli sbírat podél silnic a fabrik. Ideální je sbírat bylinky v přírodě, co nejdál od měst, v té přírodě, která není tak zasažená. Ale prostě nezávadné místo už na této planetě neexistuje.

Martina: Zmínil jsi čínskou medicínu. Ta je na jedné straně nesmírně populární a na druhé straně zatracovaná. Věříš na účinek čínských nebo himálajských bylinek a podobně? Nebo si myslíš, že bychom měli jíst, léčit se těmi rostlinami, které rostou v prostředí, kde žijeme, kde jsme se narodili?

Vladimír Vytásek: Já beru používání bylinek ze stejného klimatu. Čínská medicína má bylinky, které běžně rostou i u nás a na které jsme zapomněli. Jako je třeba rákos obecný, omán britský a podobně. Díky čínské medicíně poznáváme bylinky, které znali naši předkové a které upadly v zapomnění. Proto beru Čínu, Rusko, severní Ameriku, prostě stejné klima. Neznáme přesně bylinky, které zde rostou. Některé takzvané rostlinné stimulátory, adaptogeny zde byly vyhubeny. Zůstává pouze rozchodnice růžová, neboli zlatý kořen, který roste v okolních státech. Když budeme používat bylinky z jiného klimatu, třeba z Indie nebo jižní Ameriky, tak ty jsou vhodné do horka a organismus nadměrně ochlazují. Znám kamarády vegetariány, kteří přes zimu používají věci z Indie a potom jsou natolik podchlazeni, že nakonec onemocní, místo toho, aby byli zdraví. Takže je vhodné používat stejné klima. Co zde přesně roste, nikdo neví. Nomenklaturu u nás začal až botanik Carl Nilsson Linné, který sepsal, co zde roste. Třeba v Itálii to měli o několik set let dříve, byl tam Plinius a podobně. Ale zde byla divočina a nikdo nevěděl, co tady rostlo. Typickým příkladem dalšího adaptogenu je řepík chlupatý, který léčí rakovinu. Jde o kriticky ohrožený druh, který roste v Polsku. Klidně by mohl růst i u nás.

Martina: A proč myslíš, že neroste, když je u nás rakoviny čím dál víc?

Vladimír Vytásek: Protože u nás byla civilizace, která hodně bylinek vyhubila tím, že se vykácely lesy, upadlo pastevectví, změnily se podmínky.

Martina: Jakým způsobem můžeme tuto bylinku, která by nám mohla být velmi prospěšná, zachránit?

Vladimír Vytásek: Tím, že ji budeme pěstovat.

Martina: Na zahrádkách, uměle?

Vladimír Vytásek: Na zahrádkách. Daří se jí tady.

Martina: A jak si tuto bylinku mohou lidé opatřit?

Vladimír Vytásek: Většina bylinek se dá sehnat v našich botanických zahradách, které jsou v každém velkém městě. Říká se tomu Index Seminum, na kterém nabízejí semínka v rámci výměn mezi botanickými zahradami. Úžasné je také Planta naturalis Markvartice, kde můj kamarád Ing. Bohumil Bradna pěstuje na x hektarech naše původní rostliny, kterým by hrozilo vyhynutí, i plno bylinek.

Méně je více. Nezáleží na množství, ale záleží spíše na tom, jak dlouho bude člověk bylinku používat.

Martina: Ten je zachraňuje.

Vladimír Vytásek: Ano. Další, kdo bylinky navrátil, dovezl z Číny, kterého si nesmírně vážím a s kým spolupracuji, je profesor Ing. Pavel Valíček. Jeho zásluhou u nás máme adaptogeny, které se v našich podmínkách dají pěstovat a mají stejné účinné látky jako v místě svého původního výskytu.

Martina: Většina z nás se asi začne bylinkám věnovat a pěstovat je až v tom okamžiku, kdy začne mít nějaké potíže, je v předklonu, protože ho bolí žaludek, má hypertenzi a bůhví co ještě. Málokdo, zejména z měst, jsme natolik prozíraví a pracovití, abychom se těmto věcem začali věnovat dřív, než nám teče do bot. Takže začnu pěstovat bylinky třeba právě proto, že od tebe uslyším, jaká bylinka je vhodná na rakovinu. Ale za kým mám jít, aby mi řekl, jak ji mám používat, jak je pro mě dobrá? Protože nejsem schopna rozeznat, jestli se na mě směje, nebo ne. Ještě neumím, jak říkáš, „naciťovat“, a třeba tomu ani nevěřím. Ale věřím tomu, že ta bylinka mě může pomoci. Co má člověk dělat?

Vladimír Vytásek: Hodně chodit do přírody, dostat se do stavu klidu a co nejméně používat rozum.

Martina: Ale v tuhle chvíli kdejaký lékárník řekne: „Ten chlap je nebezpečný. Ti lidé si teď uvaří čaj, nějakou koňskou dávku a selžou jim ledviny.“ Co s tím?

Vladimír Vytásek: Méně je více. Nezáleží na množství, ale záleží spíš, jak dlouho to bude člověk používat. A měl by používat správné bylinky. Když bude mít třeba mírnější nemoc, nachlazení, tak nemusí brát ani přírodní antibiotika nejtěžšího kalibru. U mírného nachlazení třeba stačí květ černého bezu, nemusí si hned brát lichořeřišnici. Byliny by se měli používat podle stupně onemocnění.

Martina: Nepoužívat rovnou kanón.

Vladimír Vytásek: Ano, přesně tak.

 Martina: Vladimíre, děkuji za rozhovor.

Vladimír Vitásek: Také děkuji.

Co tedy dělat? Jakým potravinám a látkám se pokud možno vyhýbat? A jsou informace o závadnosti chemických látek ze strany státních a nadnárodních odpovědných orgánů směrodatné? Můžeme se na ně spolehnout, nebo bychom měli raději hledat další informace nezávisle i z jiných zdrojů? O těchto otázkách v druhé části rozhovoru rozmlouvá Martina Kociánová s profesorkou Annou Struneckou, autorkou knih jako Doba jedová, Jak přežít dobu jedovou, Jak změnit svět tady a teď – nebo Přemůžeme autismus.

Martina: Paní profesorko, když si někdo poslechne vaše slova v závěru první části našeho rozhovoru o umělé chuti a aspartamu, může to v něm vzbudit pochybnosti o tom, zda má smysl tyto látky požívat vzhledem k tomu, jak působí na organismus. Má ale šanci je nekupovat? Má šanci na to nenarážet třeba díky studování etiket? Ale co třeba při stravování v restauracích? Mám šanci se tomu všemu v našem světě vyhnout?

Anna Strunecká: Těmto otázkám naprosto rozumím a setkávám se s nimi. Lidé se také často ptají, jak se já se svou rodinou stravuji. Základním pravidlem je: od každého trochu. Nic nepřehánět, nic systematicky nekonzumovat, například neobědvat každý den ve stejné restauraci. Lidské tělo má celou řadu obranných mechanismů, takže s určitým malým množstvím škodlivin se dokáže vypořádat. Problém je v tom, když obranné mechanismy přetížíme, když zasytíme všechny ligandy, které to mají do sebe navázat, a zatížíme ledviny, které to mají vyloučit. Nebo když pijeme málo vody. Fruktóza je téměř ve všech „zdravých“ ovocných džusech, takže doporučuji pít vodu. Nedávno Jan Tuna ve svém pořadu analýzami dokladoval, že pitná voda z kohoutku je u nás téměř srovnatelná s kvalitou kojenecké balené pitné vody a je lepší, než balené vody. Musím s potěšením konstatovat, že na kvalitu vody se u nás odjakživa dával veliký důraz a že Statní zdravotní ústav ji stále důsledně kontroluje. Nebudu se pouštět do potrubí a kvality všeho dalšího.

Martina: Na druhou stranu za poslední století lidé vyrobili 25 milionů nových látek. Říkám si, jestli má tělo vůbec šanci se na ně adaptovat. Tělo se dokáže přizpůsobit, vyvíjet se, přizpůsobit své systémy na okolí. Je to ale možné u tak velkého množství?

Anna Strunecká: Právě proto platí: od každého trochu. A pokoušet se co nejvíce vyhýbat uměle připraveným, hotovým potravinám. Návrat k plotně, vařit si jídlo z jednoduchých, základních surovin. Dá se to udělat velmi rychle, orestovat zeleninu nebo uvařit si polévku na dva, tři dny. Čili vařit ze základních surovin, jejichž původ znám.

Ve vakcínách je na oslabení virulence virů používán formaldehyd, který je prokazatelně karcinogenní

Martina: To je ale velký úkol. Vařit z potravin, jejichž původ znám, je pro ženu samo o sobě na to zůstat doma a starat se, aby rodinu zajistila proviantem, jehož původ zná. Přeci jenom bych se ale ještě zastavila u dalších látek. Když jsem četla vaše články, tak jsem si udělala poznámku, že nás velmi ohrožuje formaldehyd. A že při štěpení aspartamu v těle z něj vzniká formaldehyd. A říkala jsem si: „Kde jinde najdu formaldehyd, než na prosektuře?“ Jakými cestami se formaldehyd dostává do našich těl a co tam dělá?

Anna Strunecká: To jsou zákoutí a záhady vědy, protože formaldehyd vzniká jako produkt metabolismu v našich tělech. Nechvalně známým se stal v metanolové aféře, protože prvním produktem přeměny methanolu je formaldehyd a nikdo nepochybuje o tom, že methanol lidskému zdraví neprospívá. S formaldehydem se setkáváme také u vakcín, protože se v nich formaldehyd používá k tomu, aby se oslabila virulence některých virů. Aby, když se očkují, nevyvolaly nemoc, ale vyvolaly pouze imunitní odpověď. My varujeme před tím, že nikdy nikdo u lidí, natož u dětí nezkoušel, jaký je osud injekčně podaného formaldehydu. Formaldehyd se zkoušel právě na prosektuře nebo v různých profesionálních prostředích, kde lidé vdechují formaldehyd a na základě těchto výzkumů byl prohlášen a prokázán jako karcinogen. Čili u lidí exponovaných vdechováním formaldehydu je prokázáno, že může fungovat při vzniku rakoviny.

Existují dost velké studie z Číny, které prokazují, že při jeho vdechování se vyvíjí hlavně leukémie. To, že se zvyšuje počet onemocnění leukémií u myší, které jsou krmené aspartamem, ze kterého vzniká formaldehyd, prokázali v Bologni. A můžeme mít obavy z toho, co když to u některých dětí, třeba u citlivých jedinců, které dostávají injekce vakcíny obsahující formaldehyd ve dvou měsících, v jednom roce života, může v kombinaci s jinými příznivými podmínkami vést k nárůstu leukémie. A že tento nárůst pozorujeme v Americe i u nás, je fakt. Nyní je otázkou, jestli takovéto souvislosti někoho neponechávají klidným. Mluvit o tom na veřejnosti se může podobat šířením poplašné zprávy. Ale nerespektovat to a nevěnovat se tomu, zase může znamenat vážné poškození zdraví celých generací dětí, kterým to budeme takto do tělíček píchat.

Martina: Paní profesorko, mluvila jste o vdechování formaldehydu. V tu chvíli jsem měla před očima spíše nějaké čichače, kteří tímto způsobem fetují. Ale asi jste nehovořila jen o této apriori ohrožené skupině. Jak se tedy formaldehyd vdechováním – a z čeho – dostává do našich těl?

Anna Strunecká: Odpařuje se třeba z nábytku. To je jedním ze známých zdrojů formaldehydu.

Ftaláty způsobují špatný vývoj pohlavních ústrojí u mužů, močová trubice neústí na špičce penisu, ale po straně nebo dole, a malá nebo nesestouplá varlata

Martina: Dočetla jsem se, že při měření v ložnici jedné plzeňské rodiny bylo naměřeno největší množství formaldehydu v EU.

Anna Strunecká: To byly ftaláty, což jsou hormonální disruptory. To je jiná, velmi pozoruhodná látka. EU a různé zdravotnické instituce zatím neuznávají škodlivost glutamátu, aspartamu a podobně, ale uznávají škodlivost hormonálních disruptorů. To jsou různé látky, které narušují činnost hormonů, vedou k poklesu plodnosti, k poruchám vývoje a poruchám všeho v lidském těle, protože veškeré reakce a funkce jsou regulovány hormony. O ftalátech víme, že jejich podávání zvířatům, nebo vystavování zvířat ftalátům, způsobuje u těhotných samic špatný vývoj pohlavních ústrojí jejich potomků mužského pohlaví. Říkáme tomu hypospadie, což jsou malá nebo nesestouplá varlata. A hypospadie se již objevuje i u lidí. Dánsko udává varovné informace, podle nichž byl zaznamenán špatný vývoj pohlavního ústrojí u 4 procent chlapců do 4 let. Problém je v tom, že močová trubice neústí na špičce penisu, ale po straně nebo dole. To samozřejmě chlapcům působí problémy. A k tomu nesestouplá varlata a další poruchy. Dánsko je v EU první, které zakázalo několik dalších druhů ftalátů. Vy se budete jistě ptát, kde se ftaláty berou. Jejich velmi bohatým zdrojem je kosmetika: laky na nehty, deodoranty, antiperspiranty a podobně.

Martina: V tom jsou ftaláty?

Anna Strunecká: Ano.

Martina: To znamená, že když je naneseme například do podpaží, tak si je dáváme přímo do lymfatického systému?

Anna Strunecká: Ano. To v USA zjistily aktivistky již někdy v 80., 90. letech. Od té doby to samozřejmě bylo potvrzeno v řadě laboratorních studií, a proto na svých přednáškách důrazně varuji těhotné ženy, aby nepoužívaly komerční kosmetiku, ale aby kosmetiku omezily na kuchyňskou, zahrádkářskou, bylinkářskou a tak dále.

Je třeba se vyhýbat běžné kosmetice, lakům na nehty, deodorantům, antiperspirantúm a nespat v místnosti, kde jsou vystavena CD a elektronika. Ve všem jsou obsaženy ftaláty, tedy hormonální disruptory.

Martina: Když se to našlo již v 80. letech, to se nenašla jiná látka, která by se dávala do kosmetiky místo ftalátů?

Anna Strunecká: No vidíte. Problém je v tom, že výrobci to na etiketách neoznačují.

Martina: To je ale trestné.

Anna Strunecká: Dostane se to tam v procesu výroby. Je dokázáno, že nejde jen o kosmetiku z Vietnamu nebo z Číny, ale jsou to i značkové, drahé produkty.

Martina: Tak v tuto chvíli nemáme co jíst a čím se namazat. Ale proč bylo naměřeno největší množství ftalátů ze všech měření v EU právě v náhodně vybrané ložnici jedné plzeňské rodiny? Jak se to do té ložnice dostalo a proč zrovna v Plzni a v ČR?

Anna Strunecká: Víte, ono je to trošku diskutabilní a trošku úsměvné. Pokud budu jako vědkyně hovořit o nějakých vědeckých kritériích, tak musím říci následující: Tuto studii provedli přibližně v roce 2011 aktivisté a analyzovali v ní prach asi z 12 domácností. Bylo tam šest evropských a šest mimoevropských států. Analyzován byl výskyt hormonálních disruptorů v domácnostech v prachu pod postelí. Ta studie byla zajímavá tím, že vyvolala rozruch, pozornost v Evropském parlamentu a oni se hormonálními disruptory začaly zabývat. Tím byla tato studie užitečná.

Ale bohužel byla v každém státě vybrána pouze jedna domácnost. A i když v každé byly sebrány opakovaně tři vzorky, tak nemůžeme říct, že to, co měli pod postelí manželé v Plzni, mají pod postelí všichni občané ČR. Je možné, že v ložnici měli zrovna nějaký nábytek, ze kterého se to intenzivně odpařovalo, nebo tam měli vystavená CD nebo DVD, nějakou elektroniku a tak dále. Z toho všeho se mohou ftaláty odpařovat. Myslím, že za nejvíce kontaminovanou zemi je považována Šrí Lanka, ale manželé z Plzně překonali i tento výskyt. Nebyla jsem u nich, neznám je, takže to nemohu analyzovat.

Podle NASA jsou hormonální disruptory absorbovány pokojovými květinami. Takže do každé místnosti jeden až dva květináče, třeba obyčejné Chlorophytum neboli zelenec – nebo orchideje

Martina: Jak se může člověk ftalátům vyhnout?

Anna Strunecká: Tím, že omezím různou kosmetiku, různé hygienické prostředky. Tím, že si v ložnici nedělám skladiště úklidových prostředků, nebo si tam nevystavuji poličky s DVD a podobně. A také tím, že o hormonálních disruptorech něco víme, takže se jim snažíme vyhýbat. Přesto se jim v každodenním životě úplně vyhnout nemůžeme. Děti sedí ve škole v určitém prostředí, bereme do rukou pokladní bloky, ze kterých se nám také do rukou uvolňují hormonální disruptory.

Člověk dnešního světa se tomu prostě těžko vyhne, ale já radím jednoduchou možnost. Výzkumníci NASA zjistili, že hormonální disruptory jsou absorbovány pokojovými květinami. Takže do každé místnosti jeden až dva květináče, stačí třeba obyčejné Chlorophytum neboli zelenec – nebo dnes oblíbené orchideje. Kytička bude chřadnout, moc radosti vám neudělá, ale zato vychytá škodliviny ve vašem prostředí. Uvádí se, že právě doma, v domácích interiérech, je disruptorů více než venku.

Martina: Paní profesorko, dá se říci, že novodobým morem je rakovina. Určitě bychom dospěli k tomu, že doba jedová, o které se bavíme, k tomu přispívá. Ale zároveň z nejrůznějších analýz a zpráv víme, že lidé trpěli rakovinou dávno, jen se to označovalo jinak. Myslíte, že přesto současná doba stojí za obrovským nárůstem rakoviny?

Anna Strunecká: To je samozřejmě velmi diskutabilní otázkou, která by vyžadovala mnoho analýz. Ale já jsem přesvědčena, že k ní současná doba přispívá způsobem života a tím, co všechno se vyrábí. Samozřejmě dnes žijeme v jiném prostředí, než žil člověk v paleolitu. Cesta ale není v tom, že se vrátíme na stromy a budeme žít v přírodě. Chemici mají přesný seznam a vědí, kolik chemických látek se vyrobilo, poznalo. Jmenuje se to CAS, chemický abstrakt. V roce 1965 na něm bylo uvedeno milion látek, dnes jich je 125 milionů a tvrdí se, že každým dnem přibývá dalších 12 až 15 tisíc.

Takže není v silách žádné vyspělé civilizace identifikovat, jak nám tyto látky škodí a co všechno působí. Nehledě na to, že onkologických onemocnění, rakoviny je mnoho druhů. Diskutuje se o virovém původu, o nějakých onkovirech, které toto onemocnění také mohou způsobovat. Suma sumárum, můj názor je takový, že počet onkologických onemocnění narůstá. Samozřejmě pokroky medicíny vedou k tomu, že mnohé pacienty dokáže zachránit, že přežijí. To, co by nepřežili před 50 lety, tak dnes přežijí, ale nad velkým počtem pacientů musí i sebelepší terapie kapitulovat.

Martina: Paní profesorko, nechci vás dostávat na tenký led. Ale do jaké míry se s ohledem na to, co se člověk dozvídá od vás i jiných odborníků, může spolehnout na to, že Světová zdravotnická organice WHO, nebo už zmíněná EFSA, případně Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí, opravdu vědí, co dělají? A že to vše není pod vlivem obrovských lobby a velkého byznysu?

Anna Strunecká: To je otázka pro nějakého analytika, sociologa nebo politologa. Můžeme se dostat na tenký led. Z mého pohledu třeba CDC, nebo FDA, vrcholovým americkým institucím, ještě řekněme v 80. možná i v 90. letech minulého století, skutečně šlo o zdraví občanů. Jedna úřednice třeba zabránila tomu, že v Americe nebyl schválen lék, který v Evropě způsobil mnoho poškození v průběhu nitroděložního vývoje. Byl to lék proti ranním nevolnostem u těhotných žen. V Evropě to znamenalo asi 50 tisíc poškozených plodů. Tyto osoby mají celoživotní poškození, jsou hendikepované. V Americe to úřednice FDA nepovolila a dostala potom tuším od prezidenta Kennedyho státní vyznamenání za to, že zabránila poškození amerických dětí. V 90. letech třeba 20 let trvalo, než FDA povolila aspartam v nápojích.

Martina: Tak dlouho se bránila, než jí došlo, že je to „dobro“?

Anna Strunecká: Bylo to tak. Aspartam vyrobil jeden chemik v roce 1965. A v době, než se začal přidávat do potravin, se zjistilo, že mění chování laboratorních zvířat. Tak se dostal do seznamu potencionálních bojových látek, které by se daly využít proti nepříteli s tím, že sladkou chuť nebude nikdo odmítat. A lidé se pak začnou chovat úplně jinak, popřípadě budou postiženi onemocněním mozku. A když Donald Rumsfeld, který byl po dvě období ministrem obrany USA, odcházel ze svého postu, tak se stal ředitelem jedné farmaceutické továrny. A licenci aspartamu přetáhl od armády do civilu a zbohatl na jeho výrobě.

Po zjištění, že zavedení tří nových vakcín s thimerosalem, který obsahuje rtuť, způsobilo radikální nárůst autismu, experti nezačali uvažovat o tom, jak tomu zabránit, ale jak zabránit tomu, aby se to dozvěděla veřejnost

Martina: A to se ví?

Anna Strunecká: To se ví. Najdete to na internetu a je to prokázáno. Kritici aspartamu viní Donalda Rumsfelda jako jednu z rozhodujících osob, která umožnila jeho používání v potravinářství. Ještě v 90. letech byl na stránkách FDA seznam, kde lidé hlásili nežádoucí účinky po použití aspartamu. Když FDA tehdy dostalo 10 tisíc hlášení, tak sestavilo seznam 92 symptomů, které se u člověka mohou po požití aspartamu objevit. Tento seznam jsem se ve svých dvou prvních knížkách Dob jedových neopovážila publikovat, protože by řekli: „Vždyť se lidem objevuje všechno možné, to není prokazatelné.“

Nicméně koncem 90. let nastal radikální obrat, když se zjistilo, že zavedení tří nových vakcín s thimerosalem, sloučeninou, která obsahuje rtuť, způsobilo radikální nárůst autismu. Za těch deset let, statistická čísla byla jasná, experti nezačali uvažovat o tom, jak tomu zabránit, ale o tom, jak zabránit tomu, aby se to dozvěděla veřejnost. Po roce 2000 se postupně provalují skandály nebývalých rozměrů z CDC a FDA, kdy došlo k zatajení nebo k zfalšování určitých okolností. Jsou to skandály opravdu velikých rozměrů. Například byl obviněn dánský psychiatr, který patří mezi deset nejhledanějších zločinců. Zdefraudoval miliony dolarů a jeho výsledky byly zcela zfalšované a vůbec neproběhly.

Nedávno proběhl skandál s tím, že v roce 2004 jeden zaměstnanec CDC zfalšoval výsledky výzkumu, podle nějž vakcíny způsobují autismus. Skutečně totiž zjistil, že u Afroameričanů je čtyřikrát vyšší riziko u očkovaných, než u neočkovaných, že černošští chlapci jsou mnohem více poškozeni. Byl přinucen tento fakt ve své publikaci vynechat a v roce 2014 to jeho svědomí neuneslo a promluvil. Dostal imunitu od prezidenta Obamy, aby mohl o té záležitosti jednat a ta se dostala na pořad dne.

To jsou ukázky dobře známých a dokumentovaných skandálů. Takže můžete takovéto instituci důvěřovat, když vám řekne, že je to naprosto bezpečné? Dnes již každý ví, že žádný lék není bezpečný, že každý má nežádoucí účinky. A stejně tak každá vakcína může mít nežádoucí účinky. Jestliže nám dnes někdo z našich zdravotnických, hygienických autorit tvrdí, že vakcíny jsou zcela bezpečné, tak buď vědomě lže, nebo nemá vzdělání, není adekvátně kvalifikován pro funkci, kterou vykonává.

Martina: Paní profesorko, děkuji moc za rozhovor a informace, i když ne moc povzbudivé.

Anna Strunecká: Také děkuji.