Martina: A ještě na vás prozradím, že jste pracovala na gynekologickém oddělení, interním, i v léčebně dlouhodobě nemocných, a v roce 2008 jste založila Centrum psychosomatické péče, protože se specializujete na ženské zdraví a reprodukci, a také jste autorkou knihy „Plodnost“. Tak, teď už vás známe úplně: Paní doktorko, v posledních dílech jsme si povídaly o tom, jak se mění společnost. Ale pojďme se pobavit o tom, jak se změnila žena jako taková, protože samozřejmě vidíme ten vnější proces, to znamená, že jsme samostatnější, vyděláváme peníze, jsme emancipované, a to s sebou nese určitou nezávislost, ale zároveň také stres, přepracovanost. Ale změnilo to ženu jako takovou? Samotnou podstatu?

Helena Máslová: Určitě se žena vyvíjí. Jako všechno se vyvíjí, tak i obsah slova „žena“ se vyvíjí, a vidíme výrazné mezigenerační rozdíly. Určitě žena, která žila v osmdesátých letech, byla jiná než ta, která žila v devadesátých letech, a úplně jiná žena ve věku určitého vrcholu fertilní fáze. To znamená, pojďme se tedy bavit o tom, že vrchol této fáze je mezi 30., a dejme tomu 40. rokem života, a že každá žena žije v úplně jiných podmínkách, a čelí úplně jiným výzvám. A současná žena v tomto věku je konfrontována s úplně jiným světem než ženy v předchozí generací. Myslím, že největší rozdíl je určitě v tom, že patriarchát, jako určující systém, přestal být oporou. Přestal být překážkou, a teď se to dočišťuje v rovnosti příjmů a rovnosti platů. Ale v gró se patriarchální systém prostě už rozsypal. A dnešní žena je osvobozena od posluhovačství mužskému světu, ale zároveň ještě není vytvořen jiný systém, ve kterém by mohla cítit oporu.

Martina: Takže trošičku jakési bezčasí?

Helena Máslová: Je to fáze poměrně definovaná určitým chaosem – říkáme tomu, že se rozpadly strategie. To znamená, že došlo k diferenciaci, k tomu, že neexistuje už jedna normativní strategie, což bylo dříve: Vdát se, porodit dvě děti, chodit do práce, a pak jít včas do důchodu, a o víkendu jezdit na chatu. Tento rozpad, tato diverzifikace životních strategií způsobila, že žena ještě ví, je to ještě normativní, že by měla mít nějaké vzdělání, takže dostuduje vysokou školu, udělá promoci, a pak se ocitne na břehu oceánu, kde…

Martina: Možností…

Helena Máslová: …vše je možné, ale zároveň jí nikdo neporadí, jakou cestou se má vydat. Tak v tomhle bych řekla, že je velký rozdíl. Je to určitá bezradnost, a možná i přešlapování, a z toho pak vyplývající prokrastinace v důležitých věcech, protože tyto detaily jsou zahlcující: Komunikace je extrémně inflační, všichni jsme pod náporem nějakých celkem nedůležitých věcí, které ale musíme řešit, rozhodovat, zabývat se jimi, tak někdy uteče zlatá nit, která je nosnou páteří života.

Martina: Vy se věnujete převážně psychogynekologii a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí: Řekněte mi, za váš život, za vaší praxi, změnily se důvody, proč za vámi ženy chodí?

Helena Máslová: Změnily. Přeci jenom je to už přes deset let, takže se ze začátku diagnózy, i když to třeba byly stejné diagnózy, měly trochu jinou etiologii, to znamená příčinu. A teď ještě možná řeknu, že než jsem se začala věnovat psychosomatice, tak i gynekologická pacientka byla často žena, která byla těhotná, a nechtěla, takže šla na interrupci, a měla z toho trauma. Nebo otěhotněla s milencem, a řešila, jestli si má dítě nechat, nebo nemá. Nebo třeba traumata z rozvodu byla velkou kapitolou. Žena, která se rozvedla, a zůstala třeba v pozici, že neměla práci, neměla povolání, protože za dobu, kdy se věnovala dětem, jí utekla kariéra. To byla velmi častá témata v devadesátých letech, a ještě třeba v době milénia. V současné době už se tohle ženám nestane, že by se rozvedly, a neměly identitu, neměly povolání. To se už nestává. Také se nestává, nebo se to stává daleko méně, že ženy řešily – jsem těhotná, a nechci být těhotná, ale daleko více se řeší: Chci být těhotná, a nejsem těhotná. Toto se úplně překlopilo.

Počet žen, které se rozhodly rodit mimo zdravotnické zařízení, roste. A také déle kojí. Množství císařských řezů klesá.

Martina: Vzpomínám si, že mi tady v rozhovoru říkala Diana Jakubisková, že za jejího mládí měly všechny její spolužačky na vysoké, a podobně, jedinou starost – „neotěhotnět“. A dneska je to přesně obráceně. Ale posledně jsme se bavily o tom, jak změnil náš život, a naše zvyky třeba covid, a o počtu nárůstu početí, protože nebylo co jiného dělat, a potom zase pokles početí, protože přicházela krize. Řekněte mi, pozorujete, že by se celkově zájem ve společnosti vrátit k přirozenému mateřství?

Helena Máslová: Určitě to je trend. Každá doba má svoje negativa i pozitiva, a toto je určitě pozitivní trend. Někdy obdivuji až odvahu některých žen, které jsou nekompromisní. My jsme se přeci jenom pořád snažily prokličkovávat různými nároky, ale ony si opravdu dokážou držet takový ten…. Někdy až žasnu. Třeba teď o víkendu jsem byla, ať mluvím konkrétně, na návštěvě u kamarádky, která žije v chatě, v domečku bez elektřiny. A pamatuji si, že když jsem kdysi byla někde v nějaké chalupě, kde vypadla elektrika, tak jsem začala balit, a jelo se domů. Prostě jsem si vůbec nedovedla představit, že obstarám domácnost bez elektřiny. A teď jsme tam spolu strávily tři dny. Potřebovaly jsme tam něco pracovně řešit, a já jsem ve svém věku pochopila, že bez elektřiny se dá žít a že to je vlastně úplně komfortní.

Martina: Žít bez elektřiny? A kolik tam má dětí? Protože jsme se bavily o přirozeném mateřství.

Helena Máslová: Tak zrovna tady žádné dítě nebylo. Ale znám i domácnosti, které žijí bez elektřiny, a mají děti. Dokonce malé miminko, novorozenec. Teď jsem v lednu takovou domácnost navštívila. A co se týká mateřství, tak se samozřejmě zvýšil počet domorodek, to znamená žen, které…

Martina: Těch, co rodí doma?

Helena Máslová: …se rozhodují rodit mimo zdravotnické zařízení. Počet domorodek stoupá každý rok. A určitě i víc žen kojí, a nějakým způsobem se snaží kojit někdy pro nás, tedy pro ty, které jsme v mé generaci považovaly za dostatečné, třeba když se kojil rok. Ale teď vidíme ženy, které kojí klidně dvouleté, tříleté děti. Tak to také dřív nebývalo. A ještě bychom určitě našly i jiné oblasti.

Martina: Když jsme si povídaly před třemi lety, tak si vzpomínám, že jste žasla nad tím, co se týká našeho porodnictví. Že porod císařským řezem je považován za přirozený, zatímco porod doma za alternativní. Změnil se i tento lékařský přístup, a vnímání toho, co je, a co není přirozené?

Helena Máslová: Tak tady bych byla trochu opatrnější, protože pořád zpětná vazba od žen o tom, jak vypadá diskurz doktor versus pacientka, nebo klientka, je o tom, že je někdy dost, zvlášť u starších doktorů, zaběhnutý, zažitý ve starém paradigmatu. Ale na číslech to vidíme, protože v České republice pokleslo procento císařských řezů. Takže zatímco ve vrcholné době to byla až skoro jedna třetina, tak teď se to vrátilo zpátky na docela úhledných 24 procent, což je fajn.

Hormonální antikoncepce obsahuje karcinogenní ethinylestradiol, levonorgestrel a hormonální disruptory

Martina: A navíc roste počet porodů doma, jak jste říkala. Znamená to tedy, že obliba antikoncepce, třeba především u nezletilých – a vy jste se vždycky věnovala především tomuto nadužívání ve velmi raném věku – také poklesla? Znamená to, že už i mladé holky jsou třeba uvědomělejší?

Helena Máslová: Nemůžu to úplně prokázat na číslech, protože se stalo to, že od roku 2016 se přestala tato data veřejně publikovat, takže je nemáme k dispozici.

Martina: Veřejně. Ani pro odborníky? Lékaře?

Helena Máslová: Ne.

Martina: A nevíte proč?

Helena Máslová: Nevím proč. Stalo se to v roce 2016, kdy se změnila vláda. Ministrem zdravotnictví, myslím, že se tehdy stal Vojtěch, a od té doby se už tento typ informací nepublikuje. Před tím vycházela každý rok ročenka, a od té doby, aspoň já, jsem ji nikde nebyla schopna najít. Myslím, že se za ni dokonce musí platit, nebo něco takového. Samozřejmě, že data, když by si někdo dal tu práci, dohledá, ale já se přiznám, že když jsem dopsala knihu, tak jsem to už nehledala. Ale vím, že celková spotřeba antikoncepce klesla. Klesá od zlomového roku 2015. Tehdy jsme byli na vrcholných asi 54 procentech populace u žen ve fertilním věku. Pak to kleslo na 49 procent, což bylo poprvé, kdy se v roce 2015 zaznamenal pokles. A od té doby to pořád trošku každý rok klesá.

Martina: My jsme se tehdy v roce 2020 bavily o tom, že hormonální antikoncepce je na seznamu humánních karcinogenů. Stále to platí? Nebo máme nové generace, lepší, krémovější?

Helena Máslová: Ne, pořád to platí. Platí to pro látku ethinylestradiol, která je na seznamu prokázaných karcinogenů, a další látky se objevují na jiném seznamu, který je také poměrně nebezpečný, a to je seznam hormonálních disruptorů. A na tomto seznamu hormonálních disruptorů je také jedna z nejsilnějších, a nejpočetněji ve vodách se vyskytující látka, levonorgestrel. To je látka, která je obsažena třeba v antikoncepční depotní formě, jako je Mirena. To je v Čechách hodně populární.

Martina: A tyto hormonální disruptory se pak objevují v odpadních vodách, nebo i v té, co pijeme. Pijí to muži, pijí to ženy, a pak se divíme, že tak nějak ne a ne počít.

Helena Máslová: V současné době se ukazuje, že hormonální disruptory jsou nejvíce nebezpečné pro těhotné ženy, kdy se plod definuje v hormonální funkčnosti vůbec. A pak jsou nebezpečné pro pubertální děti, pro kluky a holky, kteří jsou v hormonálním přetransformování. Tam, když zasáhne hormonální disrupce, tak se správně nedokončí puberta.

Lidé se dnes v ČR dožívají vyššího věku, ale prodloužila se doba, kdy už nejsou schopni se o sebe postarat, a normálně fungovat

Martina: Paní doktorko. Vy jste teď na začátek vybalila spoustu dobrých zpráv: O poklesu antikoncepce a o snaze a tendenci vrátit se k přirozenému mateřství. Řekněte mi, co je tedy pro ženu dnešní doby největší problém? Co je pro ně největší otázka? Jestli se to vůbec dá takto říct? Bavíme se teď momentálně o západní společnosti.

Helena Máslová: Pro každou ženu je to samozřejmě jiný problém, nebo to může vnímat rozdílně. Ale z pohledu lékaře je největším problémem to, že nemocnost jde do stále nižších ročníků. To znamená, že vidíme závažné diagnózy, které byly dříve obvyklé v seniorním věku, už mezi padesátníky, čtyřicátníky, někdy i třicátníky. A to u žen je to výrazné: Přibývá karcinom prsu, přibývá předčasné ovariální selhání. To znamená, že vidíme holky – pro nás, pro mě to jsou holky – 34, 36 let, a už jsou v přechodu. A obecně, když se podíváme na data, na podíl lidí, kteří mají nějakou závažnou diagnózu, nebo závažný zdravotní problém, a lidí, kteří nemají žádný, tak můžeme říct, že ve středním věku nám ubývá lidí, kteří o sobě jsou schopni prohlásit: „Já jsem zdravá,“ nebo „Já jsem zdravý.“ A u žen je to výraznější než u mužů.

Martina: Máte nějakou teorii, čím to je?

Helena Máslová: Tak samozřejmě jsou to všechno věci, které se asi teprve v budoucnosti, zpětně, budou moci přesně definovat. Ale v tuto chvíli je to určitě jedna věc, a to, že trávíme mnohem méně času venku v přirozeném pohybu lehkou fyzickou prací. Změnila se kvalita potravin. A přibylo potravin, které se vyrábějí průmyslově. A jsme ukováni k židli a k monitoru.

Martina: Přitom, když se člověk podívá na různé statistiky a promluvy představitelů ministerstva zdravotnictví, tak mám pocit, že za chvíli už budeme umírat ve věku Metuzaléma. Že je všechno stále na dobré cestě, zlepšuje se zdravotní péče, zlepšuje se prevence. Takže to není pravda?

Helena Máslová: Lidský věk se prodlužuje, ale musíme si uvědomit, že lidi, kterým je dnes 100 let, se narodili za 1. republiky. A když si prohlédneme stoletou babičku, tak ta se narodila v roce 1923, a vyrostla úplně v BIO. Většinou vyrostla někde na vesnici, protože v té době byl ještě podíl lidí, kteří žili na vesnici, těch ve městě, úplně jiný než dneska. Takže většinou vyrostla na vesnici v domácnosti, kde byly slepice, králíci…

Martina: Pracovala, pomáhala…

Helena Máslová: Pracovala, pomáhala. Přesně tak. Pila kozí mléko.

Martina: Zažila válku, takže bídu.

Helena Máslová: Ano. A její fertilní věk byl někde v padesátých, šedesátých letech, dejme tomu. A pak zažila dobrodiní zdravotní péče, když to tak řeknu. A zdravotní péče určitě prodlužuje život, ale nezaručuje zdraví. Umíme prodloužit život nemocným lidem, proto se teď i ve statistikách zavádí nové rozdělení. Zavedly to především skandinávské země, takže se počítá věk soběstačnosti, kdy je člověk schopen žít sociálně zdatně. A pak se počítá střední délka života člověka, to znamená skutečná délka života. A tady se ukazuje, že když se toto porovná mezi jednotlivými zeměmi, tak v České republice se prodloužila doba, kdy už člověk ztratil svou soběstačnost, a ještě nezemřel. Tato doba se prodloužila o mnoho let, zatímco třeba ve skandinávských zemích, v Dánsku a Švédsku, se aktivní fáze života, ve které je člověk ještě schopen samostatně a normálně fungovat, prodloužila.

Psychosomatika je dnes už normální, respektovaný obor. Dříve to tak nebylo.

Martina: Vy jste se, řekněme, odpojila od hlavního proudu zdravotnictví už jenom tím, že se věnujete psychosomatice. Teď už asi…

Helena Máslová: No, neodpojila jsem se úplně.

Martina: Myslím, že v začátku, když vznikal tento váš institut, to byla výraznější, zatímco dnes už se o vlivu psychiky na lidské zdraví mluví možná častěji.

Helena Máslová: Normálně. Už je to, myslím tak, že psychosomatika je normální, respektovaný obor, zatímco dříve to nebylo. To je pravda. Ale já si pořád nechávám služby v nemocnici, takže jsem pořád v kontaktu s nemocniční péčí. A protože pracuji i na DIOPu, což je oddělení dlouhodobé intenzivní péče, kde jsou lidé v různém stupni poruchy vědomí, tak vidím, že i takto se prodlužuje lidský život, že člověk, který je vlastně více méně ve vegetativním stavu, který by dříve zemřel krátce po tom, co se mu to stalo, dneska takto může žít několik let.

Martina: Takže i toto ovlivňuje statistiky. A pravdu má můj tatínek, když říká: „Neprodlužují nám život, stáří nám prodlužují.“ Ale spíš jsem se chtěla zeptat, jestli si připadáte se svými názory – s přístupem k pacientům, a k jejich potížím, nebo k pacientkám – přeci jenom jako součást jisté menší skupiny lékařů, nebo už je to hlavní proud?

Helena Máslová: Já to mám zkreslené, protože díky internetu, a díky všem možnostem mám pocit, že celý svět je zaplaven psychosomatikou, že to všichni žijeme ve svém prismatu vidění světa. Takže já vidím, jak čtu články, nebo se prostě dívám, sleduji své kolegy, tak mám pocit, že každý druhý doktor je psychosomatik. Ale tak to samozřejmě není. Nedokážu posoudit, jak je to objektivně. Německo je největší zemí s etablovanou psychosomatikou, a protože to máme hned vedle, tak mám pocit, že to je tady stejné.

Teď zemřel jeden důležitý německý psychosomatik, a komentářů a glosátorství kolem toho bylo tolik, že jsem si říkala, že byl významný pro celou německou lékařskou obec. Já netrpím nějakou osamělostí, to tedy rozhodně ne, u nás teď měl osmdesátiny Radkin Honzák, velkou, krásnou oslavu, a to je člověk, který propašoval v době, kdy psychosomatika byla zakázána jako pavěda, jako přebytek, články o psychosomatice do časopisu Praktický lékař. Praktické lékařství tenkrát nebyl atraktivní obor, ale díky Radkinovi Honzákovi jsme všichni odebírali časopis Praktický lékař, protože tam jsme se kochali články o psychosomatice. On je určitě tím, kdo tady prokopal nejdůležitější tunel, na kterém my jsme. Další generace se svezla, a myslím, že v současné době je zájem absolventů medicíny o psychosomatiku mnohem větší. Myslím, že budu mít desítky nástupců, že to nebude už tak výjimečné.

Ženy, které se příliš nechají zlákat modrým světlem počítače, se odpoutají od svého těla do jiné reality, kam plyne jejich životní energie, a zde se cítí vyčerpány. Jsou největšími kandidátkami na neplodnost.

Martina: Když se tedy podíváme na ženu a psychosomatiku, tak vy jste svého času zmínila, že žena je dnes většinou v západní společnosti natolik odpojena od sebe samotné, že se vlastně není schopna vůbec napojit na porodní proces. A tak si říkám, jestli se toto mění i s tím, jak ženy začínají inklinovat k mateřství, dlouhému kojení, a podobně? Nebo jestli je situace, ve které jsme, tedy že věčně pracujeme tak, že buď sedíme u počítačů, nebo jsme v kanceláři, a pak se jdeme zničit do fitka, že to pořád funguje nepřirozeně.

Helena Máslová: Platí to i to. Jsou ženy, které se nechají zlákat světem modrého světla, kterým se lehce stane, že modré světlo je zmrazí, nebo že vědomí je určitým způsobem vtaženo do virtuální reality, takž v první realitě, ve které žijeme, jakoby životní energie najednou nebyla. Představuji si to tak, že pozornost je limitována, množství pozornosti je ohraničeno. A když dáme pozornost do jiné reality – nemůžu říct náhradní, to není náhradní realita, to je jenom paralelní, jiná realita – tak tělo ovšem zůstane v první realitě, takže pak tady, v první realitě, vědomí chybí. Já si to představuji, nebo mám někdy pocit, jako kdyby modré světlo monitorů bylo chladné, a ženy určitým způsobem ztuhly, nebo zamrzly. Takové ženy potkávám, a vídám je, a jsou to největší kandidátky na neplodnost. To bezesporu. A nejenom na neplodnost. Tento stav určitého odpojení se od těla se pozná při konzultaci, protože tyto ženy velmi často, když se jich zeptáte na konkrétní otázku: „Jak se cítíte v těle?“, nedokážou odpovědět. A když mluví o svých tělesných potížích, tak mluví o té nemoci, nebo o té neplodnosti, o té děloze, ale nikdy tam není ztotožnění se, že děloha jsem já, třeba. A to hodně cítím, že jakoby tam vědomí vystoupilo z těla. A pak samozřejmě existují jiné ženy, které jsou okouzleny svým prožíváním, jsou fascinovány svým tělem, a všechno je orgasmické. I pití čaje ráno je orgasmické.

Martina: K vám do ordinace asi chodí spíše ty zmražené.

Helena Máslová: Samozřejmě nic není černobílé. Takže občas vídám i celé spektrum žen, protože nemůžeme říct, že známe přesný, krásný návod na to, jak prožít ženu nejlépe. Každá žena má specifické zázemí, specifickou sbírku traumat, a nějaké z toho pak vyplývající prožívání. Takže já bych zůstala u toho, že to, co se určitě změnilo, je vnímání určitých normativů, že medicína byla dřív taková, že pacient má prostě tuhle diagnózu, a k tomu je tahle terapie, a tyto prášky. Že to jsou jakési šuplíky, kam pacienta strčíme, a šuplík zavřeme, a už se to tam nějak děje. Takže to, co se změnilo, je vnímání individuálních rozdílů, a že každý člověk je originál.

Martina: A to si myslíte, že se dnes, třeba v nemocnicích, proměnilo? Přístup?

Helena Máslová: Kupodivu to není jenom u nás, tedy u těch, kteří máme na jednoho klienta dvě až tři hodiny času, takže se věnujeme opravdu autonomně konkrétnímu, individuálnímu osudu, ale propisuje se to třeba už do farmak jakožto terapie, kde je hodně silný hlas, že i farmakologie by měla využívat nějakých třeba genetických vyšetření, a specializovat, individualizovat terapii. Zejména se o tom hodně mluví třeba při chemoterapii, že je deset pacientů, kterým dáte stejnou chemoterapii, a každý na to reaguje úplně jinak. Mluví se o tom, že je potřeba titrovat, dávkovat, specializovat terapii.

Martina: Tak, já vám tedy budu věřit. Ale je na vás poznat, že jste byla na dovolené, protože mluvíte tak optimisticky, jak jsem vás už dlouho neviděla. Ale v každém případě jsem moc ráda, že ve své profesi kolem sebe vidíte změny, protože z toho pak mají prospěch především pacienti. Nedávno jsem slyšela, že nějaká maminka dávala dítě do školky při zaměstnání, a školka se jmenovala Zkumavka. A ve mně úplně hrklo, protože jsem si říkala: „To je asi jenom pro děti s IVF“. A pak mi došlo, že ne, že ona je chemička, takže to pravděpodobně je školka při zaměstnání. Ale chtěla jsem se zeptat, jestli si myslíte, že přijde doba, kdy bude stále přibývat žen, které potřebují asistovanou reprodukci?

Helena Máslová: Tak to určitě. To se děje. Každý rok trochu naroste procento těchto dětí. Sledujeme to ve statistikách, že každý rok je těchto dětí více, protože se to vyplňuje a hlásí v hlášeních pro Ústav zdravotnických informací, jestli byla koncepce porodu spontánní, nebo asistovaná, takže to vidíme.

Martina: Paní profesorko, jsem ráda, že se opět vidíme.

Anna Strunecká: Dobrý den milá Martino, a děkuji za pozvání. Velice si vážím toho, že mě zvete mezi své spolupracovníky, což jsou většinou vyhlášené autority ve svých oborech.

Martina: Jsem moc ráda, že jste pozvání přijala. Paní profesorko, já jsem tady v úvodu řekla nějaké titulky, věty, úvahy a myšlenky o tom, že podle některých studií, i podle mnohých lékařů, se zdraví u nás, i v řadě západních zemí, zhoršuje. Vnímáte to také tak, nebo jenom slyšíme trávu růst?

Anna Strunecká: Bohužel je to tak. Já jsem si myslela, když jsem začala psát své články pro laickou veřejnost, když jsem začala psát své knížky, že tím budu dávat lidem návody, jak zdravě žít, čeho se vyvarovat, nebo co na druhou stranu dělat, abychom si udrželi zdraví. Ale bohužel zjišťuji, že to lidé, vzhledem k uspěchanému životu, a vzhledem k nejrůznějším podmínkám, nedodržují, mimo jiné také proto, že člověk ani nemůže dodržovat všechny zásady zdravého života, protože by to prostě za ten den nestihl.

Martina: A v čem si tedy myslíte, že tkví hlavní příčiny tohoto zhoršujícího se stavu? Je to jenom spěch?

Anna Strunecká: Hlavní příčiny souvisí s celkovým vývojem světa a společnosti. Toho, jakým způsobem lidé získávají potraviny, jakým způsobem se stravují. Tak třeba moji přátelé z Ameriky, například Mark Hyman, což je významná lékařská autorita, čelí tomu, že narůstá obrovské množství diabetiků. On napsal knihu, ve které lidi učí návrat k plotně, aby si uměli uvařit polévku, udělat salát, nakoupit základní potraviny, a připravit si z nich jídlo. Protože lidé jsou zvyklí brát všechno hotové, tak jak to je, aby to šlo rychle. Aby to šlo bez námahy.

Martina: Ale vysvětlete mi jednu věc: Naše maminky, babičky – maminky už asi úplně ne, ale babičky, prababičky – trávily přípravou a opatrováním rodinného krbu, dá se říci, možná 80 procent svého veškerého času. My máme spoustu udělátek a pomocníků, nemusíme mrkvičku ani strouhat, a prostě se to hodí do robota. Tak proč tedy takový ústup z jakýchkoliv principů, které se neustále snažíte prosazovat a které se snaží prosazovat zastánci zdravějšího, přirozenějšího životního stylu? Co nám v tom tedy vlastně brání? Dalo by se říct, že máme všechny podmínky, abychom byli zdravější, než jsme, ale my jdeme zaručeně vychýlenou cestou.

Anna Strunecká: V tom to právě je, protože každá žena chce vypadat pěkně, chce vypadat dlouho mladě, nechce být unavená. Já sama například už leccos pamatuji. Ve své osmé dekádě života vím, že ani já jsem nechtěla trávit tolik času s přípravou jídla, jako moje maminka. Že jsem hledala, jak si to usnadnit, jak udělat jídlo rychleji. A vím, že spousta mých kolegyň, nebo spousta žen vůbec, nechce strouhat mrkev. Na fakultě jsme jako laboratorní objekty k laboratornímu výzkumu pěstovali hmyz, sarančata, a já jsem chtěla, aby jim moje laborantka strouhala mrkev. A ona říkala: „No, to nestrouhám ani dětem. Vždyť ani nevím, jak se mrkev strouhá.“

Ženy dnes trpí hormonální obezitou – silná stehna, velké břicho. Její příčinou je koktejl jedovatých látek v potravě a vzduchu, obezogenů, které narušují hormonální regulaci

Martina: Ubohá sarančata.

Anna Strunecká: „Přeci si nezničím ruce.“ To je prostě otázka stylu života. Já dneska ukazuji, třeba na příkladu vzniku Alzheimerovy nemoci, vzniku civilizačních nemocí, ale i na příkladu vzniku autismu, že dítě nemá od narození šanci uniknout všem nežádoucím vlivům, které kolem nás jsou. A to není jeden vliv, nebo jestli jím polévku, piju, nebo nepiju kávu, ale je to tím, že kolem nás jsou miliony látek. Naše první populárně naučná knížka Doba jedová vyvolala tento dotaz: „A žijeme opravdu v době jedové?“ A já, jako vědec, odpovídám: „Ano.“ Biologové, biochemici, chemici, mají seznam všech látek, které kdy lidé vyrobili, poznali, zanalyzovali. Je to asi dvě stě milionů látek. To znamená, že to všechno nás obklopuje, a není v možnostech žádné vyspělé vědy, ani technologie, analyzovat, jak nám to škodí. Ale my, s profesorem Patočkou, rádi zdůrazňujeme, že na každého člověka působí koktejl těchto chemických látek, a na každého působí jinak, podle toho, jaký má doma nábytek, v jakém prostředí, nebo zaměstnání se pohybuje, jaké mají děti ve škole lavice, podlahu, a tak dále. A toto vše na člověka působí.

Já třeba mám jednu přednášku, kde širokou veřejnost informuji o hormonálních disruptorech, tedy že existují desítky látek, které se uvolňují z prostředí, které máme v kosmetice, nebo v nápojích, které pijeme, a to všechno působí na naše hormonální regulace. Podívejte se, že když se udělá hezky, a ženy se odhalují, tak vidíme spoustu nezdravě obézních mladých dívek. To za našeho mládí tenhle typ obezity – silná stehna, silné veliké břicho – tento typ obezity nebyl. My jsme byli obézní tehdy, když jsme jedli příliš mnoho, ale teď je takzvaná hormonální obezita.

Martina: A co to znamená?

Anna Strunecká: Ta je způsobena různými příčinami. Vědci dokonce některé látky, které jsou ve vnějším prostředí, nazývají i obezogeny, to znamená, že způsobují obezitu. A to jsou třeba i ftaláty z kosmetiky.

Martina: A to je vlastně to, o čem říkáte, že je to koktejl. Znamená to, že my do sebe dostaneme třeba v jídle nějakou látku, která by sama nenadělala velkou paseku…

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Ale pak přijdete do prostředí, kde jsou například nějaké výpary, zpomalovače hoření, nebo sníte něco, kde jsou soli hliníku, a v tu chvíli to spustí nějakou reakci v těle? Ale to my nikdy nemůžeme vědět – co, s čím, u koho, a jak…

Anna Strunecká: A každé tělo je jinak citlivé, jinak nastavené. Dneska také významnou úlohu hrají, když mluvíme o obezitě, bakterie v našich střevech. Ve střevech máme milióny bakterií, takže vlastně v našem střevě žije celý svět bakterií – mikrobiom, který má 100krát větší genetickou informaci než naše tělo. Je tam 10krát větší počet buněk, než je počet buněk našeho těla. Čili, máme v břiše celý svět bakterií, který ovládá naše tělo. Je to velice populární: Potravinoví výrobci nám doporučují jogurty, doporučují nám kdeco, abychom si tento mikrobiom pěstovali. Ale i tam to může způsobit, že je dívka, nebo žena, osoba, obézní. To není jenom tím, že se přejídá, ale že má třeba umělý koberec, případě závěsy, ze kterých se něco uvolňuje.

Hladovka pomáhá i na diabetes druhého typu, přestože se tvrdí, že cukrovkáři musí pravidelně jíst

Martina: To znamená, že mám doma třeba špatnou podlahovou krytinu, a proto tloustnu?

Anna Strunecká: Ano, to je možné.

Martina: Aha! To je skutečně překvapivá výmluva. Já se tomu teď směji trochu zoufale, protože stále této korelaci nerozumím. U nás se miliardy dolarů ročně investují do výzkumů. Miliardy se investují do farmaceutického průmyslu. A výsledkem je, že žijeme, jak žijeme: Jsme stále nemocnější, roste počet rakoviny, depresí, narůstá množství psychických nemocí, narůstá alzheimer, cukrovka, jsme stále tlustější. Tomu se říká: Pokrok nezastavíš. Co s tím, paní profesorko? To nedává logiku? Celé to vypadá jako vyvrácené z kloubů.

Anna Strunecká: Víte, problém je v tom, že jsme se od začátku mého výzkumu nesnažili najít jen jednu příčinu určité nemoci, jednu bakterii, jednu reakci. Ale farmaceutický průmysl je založen na tom, že dělá cílené léky, čili působí na jednu reakci, na jednu sloučeninu. Jenomže tělo je nesmírně složité. Existuje něco, čemu se říká „metabolická mapa“, což je souhrn všech chemických reakcí, které probíhají v lidském těle. A tyto „metabolické mapy“ visí jako plakát ve většině laboratoří. To je něco tak složitého, že to nemůže jeden lidský mozek vůbec obsáhnout, pojmout. A teďka, kdykoliv člověk chce do něčeho zasáhnout, tak to je jako když jdete kladivem na hodinky. Takže, jak má člověk řídit své zdraví? Já říkám: Do jisté míry – vaše intuice vám poví. Vaše intuice vám napoví, co vašemu tělu dělá dobře, a co mu dobře nedělá. Jenomže lidé jsou pohodlní.

Martina: Také jste řekla, že i když budeme dělat všechno možné, tak systému nežádoucímu vlivů se nemáme šanci vyhnout, jen je omezit, minimalizovat, jak to jde. Je to tak?

Anna Strunecká: Ano. Při našich řečech mě napadá jedna rada, která pomáhá třeba i v případě diabetiků, a to je hladovka. Člověku pomáhá hladovka. My žijeme v takovém přepychu, máme všeho tolik, že všechny naše frakční, regulační mechanismy, které měly z těla vylučovat to, co je tam nadbytečné, čeho je moc, které měly regulovat hormony, jsou přesycené. Jak všeho dostáváme moc, tak naše hormony ztrácí citlivost. Máme třeba hormon nasycenosti, leptin, který by měl člověku říct, když jí, že má dost. Jenomže se zjistilo, že u obézních se ztrácí citlivost na leptin, takže se říká, že tento hormon klepe na dveře, ale nikdo ho neslyší.

Proč máme dnes tolik diabetiků? Diabetes druhého typu je ztrátou citlivosti na inzulin. My jsme se naučili, že cukrovka je nedostatek inzulinu. Ale takováto původní cukrovka, která vzniká nedostatkem inzulinu, je už dnes vzácná. Dneska máme v České republice přes milion diabetiků – je to je nemoc dospělých, kterou trpí pomalu každý druhý senior – a to proto, že organismus ztrácí citlivost na inzulin. Takže je do jisté míry nesmysl říkat těmto lidem, aby si píchali inzulin, protože ho mají dost, ale jejich tělo na něj neodpovídá.

Martina: A čím to, že tělo dospělo do stádia takového defektu?

Anna Strunecká: Čím to? Asi proto, že dostává všeho nadbytek. Existují mýty, že diabetik nesmí hladovět. Podívejte, když jedete na nějakou akci, kde je all inclusive, tak tam jste v místnosti, kde můžete sníst, co chcete, ale nesmíte nic vynášet. Ale diabetici si můžou vynášet krabičky, aby měli na pak, aby mohli jíst i v noci. Jenomže se zjistilo, že diabetikům pomáhá hladovka. Ale Americká diabetická asociace prohlašuje za nejlepší způsob, jak harmonizovat diabetes, chirurgické zmenšení žaludku.

Martina: Abychom nebyli takzvaně „rozežraní“.

Anna Strunecká: Přesně tak. Takže máte žaludek, kam se vejde jídlo, které lze vzít jenom do dlaně. Když jsem někde přednášela o diabetu, a řekla jsem, že diabetikům pomáhá hladovka, tak mě tam jedna praktická lékařka napomenula, že toto nesmím diabetikům říkat, protože diabetici musí jíst.

Přerušovaný půst lze vydržet, když člověk ví, že mu jde o zdraví

Martina: Protože jim prudce klesne cukr, takže by se jim mohl dostavit šok, a tak dále. Znamená to, že toto není pravda, nebo se to jenom musí pečlivě hlídat?

Anna Strunecká: Ukazuje se, že hladovka vlastně prospívá.

Martina: Je trochu všelékem.

Anna Strunecká: A zajímavé je, že jsem zjistila, že o diabetu, který lidé znali tisíc pět set let zpátky, někteří tehdejší lékaři, nebo učenci říkali, že diabetikům, kteří močí tak sladkou moč, že se tam sbíhají mravenci, se má dávat jíst jen tolik, aby neumřeli hlady. A my jsme k tomu dospěli až teprve po dvou tisících letech. A ještě s rezervou, protože lidé nejsou ochotni to přijmout. Nebo dneska je moderní doporučení: Jezte jen osm hodin denně. Od deseti…

Martina: Přerušované půsty.

Anna Strunecká: Ano. Takzvaný intermitentní půst. To člověk celkem vydrží, když chce. Když ví, že mu jde o zdraví, tak se naučí, že by prostě neměl jíst. Že by měl dát tělu pauzu.

Martina: Já jsem si už kolikrát všimla, že lidé, kteří zažili válečné období, kdy nebylo dostatek všeho, když přežili válečná léta, válečná generace, jsou neobyčejně zdatní, protože prostě třeba pět let žili v permanentním nedostatku. Myslíte, že to tak může být?

Anna Strunecká: To máte naprostou pravdu. Já toto také ráda konstatuji. Jenomže to je zase problém, protože byly statisíce lidí, kteří nepřežili. Kteří nepřežili koncentrák, ale fakt je, že ti, kteří přežili – my jsme také měli v příbuzenstvu jednu takovou babičku, která přežila Terezín a koncentráky, silně hladověla, a žila do 94 let – se dožili vysokého věku.

Aspartam byl původně zařazen mezi chemické bojové látky, protože poškodí organismus nepřítele

Martina: Ale pak je tady ještě jedna nástraha. A já jsem se před časem projevila také jako rozumu mdlého, protože jsem se rozhodla, že když jsem tak uspěchaná, tak si koupím dietu, abych u sebe měla nějaké koktejly, nebo pudinky, a podobně – a chutnalo mi to strašně sladce. Já nemám ráda sladkou chuť, a toto pro mě bylo téměř na hranici poživatelnosti, protože to bylo strašně sladké. A tak jsem teprve poté, co jsem zaplatila horentní sumy, začala studovat složení, a zjistila jsem, že z umělých sladidel je tam tolik typů umělých sladidel a v takovém množství, že jsem si to začala hledat na internetu. A zjistila jsem, že třeba v Americe jsou dvě z nich zakázána, protože existuje několik studií, které prokazují, že toto sladidlo způsobuje třeba rakovinu močového měchýře. A já mám na polici něco za čtyři tisíce, co možná způsobuje rakovinu močového měchýře. A byly tam ještě další.

Když tady byla paní doktorka Helena Máslová, tak také vzpomínala hormonální disruptory, a říkala, že mnohdy jsou určité typy hormonů zakázány, protože se ví, že to má vliv na mužskou potenci, když se to dostává do pitné vody a podobně. A tak si říkám: Vede se mnou někdo chemickou válku? Já bych si přála, aby mě někdo chránil, aby mě chránil třeba informacemi, které nemám. Jak to funguje? Jak je možné, že si můžu za strašné peníze koupit dietu, která se skládá ze zakázaných látek? V Evropě ne, tedy. Nebo když se mi do spodní vody dostávají hormonální disruptory, které, jak říkala paní doktorka, způsobují, že děti nedokončují pubertu. Co to je?

Anna Strunecká: Víte, to je složitá problematika, ale hlavní věc je, že mnohdy to, co je na krabičkách s výživou, je záležitostí komerce. Je to záležitost komerce. A bohužel, když dostanou lidé, kteří tomu úplně nerozumí, třeba umělá sladidla… To je oblíbená kapitola v mých knížkách, kde se hodně věnuji tomu, i v našich rozhovorech jsem často podrobně vysvětlovala, v čem jsou nebezpečná. Třeba aspartam. Například se vědělo, že sacharin vyvolává rakovinu močového měchýře. Ale zaplať pán Bůh za sacharin, protože aspartam vyvolává přes 90 nejrůznějších jiných nežádoucích účinků. Aspartam, když byl objeven, tak byl dokonce původně zařazen mezi bojové chemické látky, protože to poškodí organismus nepřítele: Je to sladké, a když se to nahází do pitné vody, tak to lidem nebude vadit. Jenomže pak se zase zjistilo, že to funguje příliš pomalu.

Martina: A my máme čas.

Anna Strunecká: Když ministr obrany Spojených států amerických šel do civilu, tak aspartam vyřadil ze seznamu bojových chemických látek, a založil si továrnu na výrobu aspartamu – a stal se z něj podnikatel. Dneska aspartam najdete v devíti tisících druhů potravin. A u nás ho lékaři doporučují diabetikům. Takže proti aspartamu mají námitky jenom informovaní lidé. Vy jste říkala, že cítíte, že je to nepříjemně sladké. Tak můj kamarád, Mark Hyman, vymyslel pro Američany, kteří chtějí mít všechno rychle a honem, desetidenní detox. A mně se to ohromně líbí. Je to knížka, která má asi tři sta stránek, kde popisuje, jak to nakoupí, jak si orestuje cibulku, jak uvaří polévku, že si může uvařit polévku na tři dny do lednice, nebo že zelených potravin může jíst, kolik chce, může sníst tři zelené talíře zeleniny. A potom, za deset dní, je jednou z nejdůležitějších věcí, které se odehrají, to, že se vám zcitliví chuťové pohárky na jazyku pro sladkost, takže vnímáte sladkou chuť tam, kde jste ji ještě nikdy nevnímala, třeba v mrkvi, nebo si najednou myslíte, že jablko je sladké. Když jsem to zkoušela, tak jsem zjistila, že čtvereček čokolády Milka je tak sladký, tak odporně sladký, že je to až nepoživatelné.

Martina: Já třeba nemůžu jíst řepu k masu, protože mi to chutná jako cukroví.

Anna Strunecká: Další věc, na kterou Mark Hyman upozorňuje, je to, že závislost na sladkém je jako závislost na drogách, takže nemůžete jen tak říct, že nebudu jíst sladké. To musíte udělat nějaký, aspoň desetidenní detox, abyste si odstranila závislost na sladkém.

Martina: Teď se na to dívám já, jakožto uživatel své „nové mysli“. Ale řekněte mi: Co by to pro nás mělo znamenat do budoucna z pohledu psychosomatiky našeho zdraví a našeho života, kromě toho, že se člověku chce padnout na kolena před tím, jak geniální stroj člověk je, jak geniální organismus, a řekne si: „Nemůže to být náhoda.“ A co si s tím počít dál?

Helena Máslová: To právě není stroj. To právě jsme si dřív mysleli, že to má nějaké přesné uspořádání jako stroj, inteligentní stroj. Ale ono to ve skutečnosti bude daleko více odpovídat tomu, co nás učí kvantová biologie, a sice, že jde o určitou vibraci, určitou energii, která nabírá strukturu stejně tak, jako voda dokáže vytvořit sněhové vločky, nebo krystaly ledu. Tak vědomí vytváří hmotu, kterou pak známe jako tělo. A to odpovídá tomu, že každá somatická buňka našeho těla, včetně odstřiženého nehtu na našem levém malíčku, má v sobě kompletní informaci celého organismu. Každá takováto buňka má v sobě kompletní DNA, ze které teoreticky, někdy v budoucnu, bude možné znovu vyklonovat celého člověka. Tato hmotná podoba je jakási krystalizace vibrace nějakého vnitřního energetického pole. A proto u toho, co jsme dříve považovali za práci s myslí, což je celý obor psychologie, psychoanalýzy, kdy jsme člověku čistili jeho myšlenky, a nějakým způsobem jsme mu uspořádávali myšlení, se ukazuje, že stejně hodnotná je práce s tělem. Teď, v současné době, je hodně v progresu, nebo také jsme okouzleni tím, že když člověk mlčí, a pracujeme s tělem, tak se mění jeho myšlení.

Martina: Nerozumím.

Helena Máslová: Dříve jsme říkali: Máte problémy se zády? Pojďte na masáž, a my vám tady budeme nějakým způsobem mačkat paravertebrální svaly, a záda vás přestanou bolet. Máte problémy s depresí? Tak pojďte, budeme si povídat, a vylepší se vaše pocity a nálady.

Martina: A já vám sdělím, že život je krásný.

Helena Máslová: A v tuto chvíli celý tento koncept padá, a my víme, že když budeme pracovat s tělem nonverbálně, tak lépe ovlivníme myšlení a náladu daného člověka, než když si s ním budeme povídat.

Martina: Paní doktorko, já samozřejmě celý scénář, který jsem měla připraven, házím do stoupy, protože toto je prostě „Téma“. A když se podívám na to, kolik jsme v historii jednak jako společnost, věda, ale také každý jeden z nás, věnovali péče, peněz a přesvědčení sebe sama o tom, že naše tělo je uzavřený obvod „ruka“, uzavřený obvod „noha“, uzavřený obvod „žaludek“, tak a vy mi teď říkáte: Práce s tělem. Tak já vlastně v tuto chvíli nevím, co si pod tím představit? Práce s tělem? Dobře, tak půjdu na jógu? Práce s tělem? Budu držet půsty a pít bylinky? Co to je? Víme to v tuto chvíli?

Helena Máslová: Já vám třeba řeknu kazuistiku, kterou mám ráda: Je to příběh jednoho washingtonského právníka, který dostal rakovinu, a řekli mu, že nádor už je inoperabilní a že už je možná jen paliativní péče. A on se rozhodl, protože byl původem Řek, že se vrátí zpátky do své původní vlasti a že tam umře, aby ho pochovali v hlíně, kde jsou pochováni jeho dědové. Takže tam odjel, což znamená – žádná terapie. A důležité ještě je, že všechno jako by odevzdal, pustil. Našel ve vnitrozemí původní dům po prarodičích, který byl poměrně zruinovaný, mimo turistické zóny, a začal ho opravovat, ale jen tak trošku, aby se neřeklo. Takže začal opravovat dům, opravil střechu, začal chodit do místní taverny, a protože se tam tak nudil a čekal na smrt, začal kouřit a pít retsinu.

Zničili jsme si kvalitu života v místech, kde jsme zakořeněni

Martina: Protože co měl dělat, že ano. Spousta času, a čekání na smrt, to se protáhne.

Helena Máslová: Pak se začal sám procházet v olivovém háji, který tam u toho byl, a začal ho čistit. Přišel čas sklizně oliv, tak sklidil olivy a integroval se do lokálního života tamních venkovanů, vesničanů. A tak jenom poskytl tělu jiné životní podmínky. To znamená, že z velkoměsta a ze stresu a smogu, automobilové zácpy, křižovatek, semaforů, hluku, se najednou ocitl na čistém vzduchu, v posvátném tichu, obklopen olivovníky, tisíc let starými olivovníky, začal být součástí nějaké komunity, a to všechno stačilo k tomu, aby se uzdravil. A pointa je v tom, že když jel zpátky do Washingtonu, aby ho vyšetřili, jakože co s ním je, protože vlastně pořád umírá, tak zjistili, že doktor, který mu sděloval tu fatální diagnózu, zemřel, že je po smrti.

Martina: Ten příběh je nadějeplný, ale já se obávám, že s tím, jak jsme si zvykli pracovat s tělem, s myslí, se strukturovanou myslí, si z toho mnoho z nás může velmi rychle vydedukovat: „Je mi špatně, jsem nemocný. Jedu do Řecka, a tak se uzdravím.“ Co musíme dělat pro to, abychom zjistili, kde je náš příběh? Protože vy říkáte, že onen člověk našel, kde je jeho soulad se sebou samým. Ale my pořád hledáme cizí příklady a cizí soulady, a k něčemu se dorovnáváme. Co teď s tím?

Helena Máslová: Tam je důležité, že jel na svou rodnou hroudu. Když jedeme do Řecka, tak jedeme na návštěvu. To je úplně jiná energie.

Martina: Ale rozumíte, co tím chci říct? Jak tedy zjistit, i s tímto novým poznatkem, který jste nám mnohým objevila, kde je soulad mě, sebe sama, se sebou samým?

Helena Máslová: Já myslím, že úplně v pohodě můžeme začít těmi kořeny. To znamená, pokud se někdo narodil v Praze, a je z pražských rodin, to znamená, že jeho předkové žili odjakživa v Praze, tak se může dožít sta let i v Praze. Není nutné být pod olivovníky. Důležité je, že soulad je pro každého něco jiného.

Martina: Přesto všechno, když jste zmínila situaci, když se někdo narodil v Praze, tak třeba Ostrava je město, které celkově působí disharmonicky. Mnohdy žijete v oblastech, kde je teplárna, spalovna, vše v dosahu. Je těžší hledat soulad se sebou samým, když je člověk zasazen do takovéhoto prostředí? A když třeba navíc ekonomicky ani nemá na to se stěhovat do vlasti svých předků?

Helena Máslová: Tak toto je samozřejmě velké téma, protože my jsme si zničili kvalitu života v místě, kde jsme zakořeněni. A to je právě destruktivní část, která je v nás, a je naše součást. Žádná jiná populace – nebo možná, že to existuje v nějakých jiných, že si vyžerou třeba pastviny, a pak tam umírají hlady, a tak musí tahat stáda, a hledat nové pastviny.

Martina: Velikonoční ostrov je toho také příkladem.

Helena Máslová: Ano. A já pořád ještě vidím naději v tom, že je možné kultivovat minimálně nějaké své teritorium. Já třeba chodím po Vinohradech – protože ještě pracuji v Nemocnici svatého Kříže, takže chodím přes Vinohrady domů – a tam vidím pěkné předzahrádky, chodníky, kde jsou stromy, kde někdo kolem prostě zasadí kytičky, a když pak ráno vyjde z baráku, tak je na místě, kde to je krásné. Vidím, že touha těch lidí kultivovat své místo je tady živá, je to v mysli lidí, že vědí, cítí, že je potřeba dané místo zušlechtit.

Touha lidí kultivovat a zušlechťovat místo, kde žijí, je živá

Martina: Ale vlastně s ním také splynout. Asi více pomáhá toto, než se neustále vymezovat vůči tomu, že bydlím vedle spalovny. Je to tak? Nebo se mám odstěhovat od spalovny pryč? Co radíte svým klientkám?

Helena Máslová: Já jsem loni byla na ájurvédském pobytu v Třinci. A bylo to strašně vtipné, protože mi bylo hodně špatně, ale v Třinci jsem našla dvě holky, které dělaly ájurvédské pobyty. Takže jsem tam odjela, a přišla se uzdravit do opravdu hnusného baráku, který byl přímo pod Třineckými železárnami. A když jsem tam přišla a ubytovala se v podkrovním pokojíku, tak jsem otevřela okno, koukala jsem na Třineckou železárnu a říkala si: Tak to je vtip?

Martina: Vyhánění čerta belzebubem.

Helena Máslová: Takže to bylo na absolutně zničeném maskulinním místě s agresivní energií železáren. Řekla bych, že není nic víc maskulinního než železárny. To je úplně těžká, tvrdá energie. A teď jsem viděla, jak tam chodí do železáren dělníci. A najednou tam prostě byly dvě holky, paní, které byly v úplně nejkrásnější, nejsoucitnější, léčivé energii, které mě tam týden masírovaly, vařily mi ájurvédskou stravu, a léčily mě napařovacími saunami. A hodně mi to pomohlo. Hodně. Musím říct, že jsem se po tomto týdnu opravdu spravila, a když jsem jela zpátky, tak jsem si říkala: No, to je jasný. To je jako, když někde na skládce vyrostou třeba sněženky. Zažili jste to někdy? To je těžká energie, ale pokud není úplně mrtvá, tak je tam vždycky potenciál, aby tam znovu něco vykvetlo.

Martina: Ale zároveň je v tom to, že tyto ženy si určitá krásná místa, spojená třeba s ájurvédou nesly v sobě, a někdo, byť bydlí kdekoliv na pláži na Bali, si s sebou nese Třinecké železárny.

Helena Máslová: Přesně tak. Je to takhle.

Martina: Přesto ale jste přeci jen v jednom rozhovoru zmiňovala příběh, který se odehrává v Londýně, kde se objevily plakáty, které lidi poučují, co mají dělat, jak mají postupovat, když je přepadne panická ataka. Protože panické atace propadalo tolik lidí, že už bylo potřeba poskytnout manuál o tom, co mají dělat: Jak mají dýchat, kde mají vyhledat pomoc. A vy jste řekla: „Místo, aby si uvědomili, že londýnské metro je pravděpodobně toxické místo, ve kterém podzemní prostor, v kombinaci se zářením z mobilních telefonů, a zesíleným signálem, aby se dostal pod zem, působí, a způsobuje to, že je to pro lidi téměř nepřijatelné místo k bytí.“ Jsou taková místa, kromě londýnského metra, kam prostě si ájurvédu, Indii, Nepál, nedonesete?

Helena Máslová: Určitě jsou. A je to podle mě velká výzva poznat, kde je ta hranice, že si řeknu, že tady už nebudu. To se netýká jenom životního prostředí, jenom dané aglomerace, ale týká se to třeba i rodinného prostředí. Je to vždycky otázka: Je toto prostředí pro mě už natolik toxické, že ho nepřeperu, nebo je to místo, které můžu prozářit, prosvětlit, zkultivovat, aby tam vykvetly sněženky? A musím říct, že to je výzva i pro mě. Není jednoduché to poznat, protože někdy se samozřejmě úplně vyčerpáme kultivováním něčeho, u čeho je destruktivní toxická energie silnější.

Na letišti v Istanbulu, kde jsme uvízli a leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, jsem zažila vhled: Některé věci v mém životě jsou natolik toxické, že už je nechci ani na jeden den.

Martina: Silnější než moje schopnost ji prozářit. Možná to někdo jiný zvládne, ale já toto toxické prostředí nepřeperu. A poznat, kdy už jsem narazila na zeď svých možností, je asi velmi důležité. Jak to poznat? Jakým způsobem na tom pracovat? Vím, že zdůrazňujete: Vrátit se k přirozenosti. Ke zdravému rozumu. K intuici. Ale víme ještě, co to je? A víme, kde je naše hranice, na kterou bude prostředí pořád dorážet, a bude nás likvidovat? Ať už muže, nebo ženy?

Helena Máslová: Víc se to rozpoznává, když se pohroužíme. Existuje termín z doby křesťanství, a to je „posvátné ticho“. Proto se stavěly kostely, aby si tam lidé mohli jít sednout, proto byly kostely vždy odemčené, aby kdokoliv nejenom přišel, ale kdykoliv tam mohl jít a spočinout v tichu, aby uslyšel vnitřní hlas. V současné době si takový moment vnitřního ticha málokdy dopřejeme.

Já jsem takový moment zažila na cestě z Kolumbie, ale paradoxně ne v lůně přírody. Kolumbijská příroda je nádherná. Ráj, jak si ho představuji, jsem na vlastní oči viděla tam. Ale tam se to nestalo, ale stalo se to na letišti – tedy v toxickém prostředí. Nenavazovaly nám lety, respektive letěli jsme zpátky přes Istanbul, a protože tam bylo zemětřesení, tak dva dny vůbec nelétala letadla, takže jsme tam trčeli. Navíc se o nás vůbec nepostarali, takže na istanbulském letišti jsem zažila fraktál něčeho, co je velmi důležité. Je to nové letiště, které je nesmírně luxusní, všude jsou obchody s luxusním zbožím, všude jsou drahé značkové věci, všude je člověk obklopen krásou, nádherně nazdobené výkladní skříně, krásné kavárny – velký luxus. Do toho jsou všude obrazovky, kde běžely záběry mrtvých lidí, které vytahují ze sutin. To byl obrovský kontrast. A do toho jsme tam dva dny trčeli bez pití a bez jídla. My jsme pak zjistili, že se musíme o sebe postarat sami, ale vlastně systém vůbec nebyl připraven na to, že na letišti bude tolik lidí, takže byl skoro problém jít na záchod. Lidé tam leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, a bylo to úplně absurdní.

Martina: Prostě vyloženě meditativní prostředí.

Helena Máslová: A v tomhle prostředí jsem najednou měla vhled, kdy jsem si uvědomila, že některé věci ve svém životě už nechci mít ani jeden den, protože jsou natolik toxické, že už tak nechci žít ani jeden den.

Martina: A to jste tam pocítila v jakési zprávě, v jakémsi uvědomění si. Kde se bere tato jasnost? Protože nás mnohokrát napadne: „Tohle už opravdu nechci,“ a pak se přepereme a řekneme si: „Ještě chvíli jim dám šanci.“ A podobně. Ale vy to popisujete tak, že to vystoupilo ze stroje, a vy jste věděla, že vám přišel fax.

Helena Máslová: Ano, přesně tak. Ani to nebylo nějaké – neseděla jsem na žádném obláčku, to byla prostě vnitřní jistota. A já si myslím, že je dobré zažívat takovéto situace, možná i hraniční, které vás zase vyhodí z komfortní zóny tak, aby nám některé věci došly.

Martina: Vy jste pocítila vnitřní jistotu. Ale myslím, že vzhledem k tomu, kde jste ji pocítila, tak to bylo také proto, že jste se na to připravovala svým přemýšlením, životem, vlastně i pěstováním ženské energie, intuice. Připravovala jste se na příjem faxu.

Helena Máslová: Já bych možná slovo „příprava“ nepoužila. Možná bych řekla, že je to, jako když Čech ladí rádio. Není to úplně příprava, protože příprava připomíná nějaké úsilí, nebo námahu. Toto je jen jakési jemné ladění rádia.

Martina: Dobře. Přišla vám tato zpráva, pocítila jste vnitřní jistotu. Co jste s tím pak udělala? Skutečně jste přišla domů, a stůj co stůj jste se zbavila veškerých toxických věcí?

Helena Máslová: Ano, udělala.

Celý obor psychologie je zpochybněn. Nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší

Martina: A co když k vám přicházejí lidé, kteří si prostě nejsou jisti, protože podceňují ladění rádia, nehledají správnou stanici, která jim vyšle tento signál, a říkají: „Já nevím. Už si nejsem ničím jistá, protože všechno je zpochybněno. Vlastně nevím, jestli jsem chlap, nebo ženská, nevím, jestli jsem na ženy nebo na chlapy, nevím, jestli chci děti, nevím, jestli mě práce ještě baví, ale mám z toho pěkné peníze.“ Zkrátka takováto destruktivní souprava.

Helena Máslová: To je právě staré paradigma, že my někde vně máme něco, nějaký nástroj, který ví víc než já, a ten mi řekne, co mám dělat. V tuto chvíli, jak jsem říkala, celý obor psychologie je zpochybněn. Posledních třiadvacet let se používal termín „vědomé žití“. Takže bylo mnoho kurzů na „vědomé žití“, na zvyšování vědomí. A já si myslím, že nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší. To znamená, když někdo žije v nejistotě, tak je pro něj správné, aby si tuto nejistotu prožil, aby se v ní možná i topil, protože teprve když bude mít pocit, že chce začít plavat a že chce doplavat do nějakého jiného rybníku, tak začne automaticky plavat. Nebo se také utopí. To je pravda. A jsem u toho Husákova: „Čo má odomriet, to má odomriet.“

Martina: Řekla jste „vědomé žití“. A z toho, co jste mi teď sdělila, plyne uklidňující okamžik, že ať je mi jakkoliv bídně, tak žiju přesně to, co mám žít. Ale teď jde o to, že občas potřebujeme někoho, komu uvěříme, o kom si opravdu myslíme, že ví víc než my, a řekneme si: „On nám ukáže cestu, jak se odrazit ode dna, nebo se přestat plácat ve špinavé vodě, a plavat. Má toto smysl, nebo je to vlastně pořád odevzdávání se, a své moci, do rukou někoho jiného, do rukou cizím lidem?

Helena Máslová: Toto je vždy nějaké uvědomění. To znamená, že nejde o to, aby mi někdo něco říkal, ale jde o to, aby to k danému člověku doteklo, aby rovnou něco uviděl. Jde o jasnost, že si to nějakým způsobem můžeme představit. Když máme určitý závoj mlhy, tak toužíme po jasnosti, něco jasně vidět, a to se stane snadněji, pokud se člověk dostane do určitého stavu kontemplace, nebo rozšířenosti vědomí. A samozřejmě s tím pracují lidé od nepaměti. Od nepaměti.

Kdysi v minulosti, v archaických společnostech to byly určité šamanské rituály, které lidi dokázaly dovést do stavu větší jasnosti. A v současné době jsou to různé techniky, které rozšiřují vědomí, ať už meditacemi, dýcháním, nebo substancemi, kdy se pacient, nebo člověk uklidní, a prostě se mu pomůže dostat se do stavu, kdy se jakoby dostane do jiných vrstev myšlení, které není exaltované, chaotické, rychlé, ale dostane se do pomalejších vln. A v tomto stavu dojde lépe ke zvědomění si třeba i starých traumat přítomných v recyklaci určitých traumatizujících disociativních reakcí, kterými procházíme celý život. A tento terapeutický potenciál je v tom, že když si to člověk zvědomí, tak se to dá přepsat. To je to neurolingvistické přepisování.

Martina: Vlastně epigenetika.

Helena Máslová: Ano. Nějakým způsobem je možné tato traumata ošetřit. Víme, že je tam i korelátor na úrovni centrální nervové soustavy, kterému říkáme mozkové relé. Ale toto mozkové relé je součástí nějakého celotělového fungování, nebo celotělové reakce, takže víme, že somatická nemoc souvisí s nějakým emočním prožitkem, který spouští nějaká zafixovaná myšlenka, která tam je. Takže, když tu myšlenku najdeme, tak ji můžeme přepsat.

Martina: Proto ve svých rozhovorech říkáte, že více než z poloviny máme své zdraví ve svých rukou?

Helena Máslová: To ani nevím, že jsem řekla. Více než z poloviny? To nevím, jestli se dá dát takto procentuální vyjádření.

Martina: Já jsem si tady právě napsala poznámku: „Která to je polovina?“

Helena Máslová: To znamená levá polovina – tak to je maminka. Pravá polovina je tatínek. Nevím, jestli bych to řekla, ale určitě tam určitě je, že: „Kdo hledá, najde.“ To je důležité.

Existuje mnoho nelátkových závislostí: Na mobilu, surfování po obrazovce, sbírání lajků, sledování porna, na korporaci, penězích. A máme strach, že když se odpoutáme, zemřeme.

Martina: To je to „vědomé uzdravování“, které propagujete?

Helena Máslová: Ano. A když se někdo nějakým způsobem naladí na to, že se chce poznat, a chce vědět, jak funguje, a proč dělá některé věci, které dělat nechce, a nějak reaguje, tak se mu to podaří.

Martina: Paní doktorko, v posledních měsících a letech narůstá psychická zátěž naší populace. Nemůžu říct „civilizace“, protože se to asi týká především západní společnosti. Řekněte mi: Jak jsme k tomuto dospěli, a jak se můžeme chtít vědomě uzdravovat tímto směrem? Vy jste to teď částečně popisovala, ale vypadá to pracně, a my přece chceme všechno hned.

Helena Máslová: Já bych řekla, že to, co se stalo v současné době, je to, že se vyskytlo příliš mnoho takzvaně rychlých dopaminových lákadel, příliš mnoho lákadel, které nám dodávají rychlou dopaminovou odpověď. To v minulosti nebylo. A velká škála, které říkáme různě: psychické dopady, závislosti – tak ty jsou právě dané nestabilitou dopaminu. A nestabilita dopaminu se projevuje tak, že daný člověk má určité návyky, o kterých ví, že jsou trošku toxické, ať už je to kouření, braní nějakých dalších závislostních látek, pití alkoholu, hraní počítačových her, nebo naopak odpírání jídla, to třeba znamená zvracení u bulimiček. Nebo to může být skrolování telefonu, surfování po obrazovce, sbírání nějakých lajků na Instagramu. Prostě v momentě, kdy dělám něco, co mi vyplaví dopamin – sledování porna – tak ten stav je v tu chvíli pro mě dobrý, cítím se dobře, ale rychlý dopamin způsobí, že pak je dopaminový propad velký, a já se brzy začnu cítit špatně. A pokud to dělám dostatečně dlouho, tak neudržím stabilní hladinu dopaminu, ani když se na hlavu postavím, a vlastně si ve fenotypu propíšu určitý typ závislostního chování.

A nemusí nutně jít jenom o alkoholismus nebo o notoricky známé závislosti, ale může to být závislostní chování, které se může projevovat tak, že se necítíme být svobodní: Jsme přimknuti k matce korporaci, k toxickému vztahu k penězům, a máme strachy, že pokud se odpoutáme, tak zemřeme, špatně dopadneme. Může to být připoutání k telefonu, nebo k obrazovce, monitoru, a tak dále.

Martina: Když jsem jela na náš rozhovor, tak jel autobus, na kterém byl nápis, reklama na nějaké pravděpodobně nákupní středisko, a bylo tam napsáno: „Nakupuj a bav se.“ To je také asi ten…

Helena Máslová: Shopaholismus.

Martina: A ubavit se.

Helena Máslová: Ano. A tohle je nová výzva. Říkáme tomu také „nelátkové závislosti“, protože ty látkové, když někdo bere pervitin, tak je to poměrně čitelné. Ale lidí, kteří jsou takzvaně normální, ale ve skutečnosti to jsou nelátkoví fenci, je obrovské množství.

Měli bychom se věnovat tomu, jak se cítí naše tělo: Naše břicho, zadek, rozkrok, koleno, močový měchýř, ledviny. A zda máme jiskru v oku.

Martina: Paní doktorko, celý tento náš rozhovor určila na začátku vaše informace o tom, že najednou víme, co to je „mysl“. Řekněte mi, jak tato informace o neuvěřitelné spolupráci každé jediné molekuly našeho těla může ovlivnit naši budoucnost? Jak může ovlivnit každého jednoho z nás, i lidstvo jako takové?

Helena Máslová: Jak to může ovlivnit nás? Myslím, že si nějakým způsobem proud života vždycky najde cestu. Stejně tak, jako země, o které si myslíme, že je mrtvá, tak pokud na ni bude svítit sluníčko a pršet, tak obživne. To vidíme při rekultivačních projektech, když se srovnávají místa, které se člověk snaží oživit, nebo když se příroda oživí sama, že lepší je pro zdraví je místo, které se oživilo samo. Tak já věřím, že má vždy schopnost oživit se, schopnost nové životní energie, takže je prostě nezničitelná. Samozřejmě z nějakého globálního pohledu. Pokud se zničí celá planeta Země, tak asi bude pravděpodobně konec. Ale dokud tady matku Zemi máme, tu naši pramáti, tak věřím v to, že regenerace je vždy nějakým způsobem možná.

A vidím to i u dětí, které se teď rodí. U mladých lidí vidím obrovskou naději. Když vidím dvacetileté holky, jak jsou daleko, jsou vědomější než jejich matky, babičky a prababičky, daleko sebevědoměji vystupují i ve schopnosti se o sebe postarat, a vztahovat se i k druhým lidem a k opačnému pohlaví, tak si myslím, že tady nastane určitá regenerace. Takže nesdílím některé katastrofické vize.

Martina: K vám do Centra psychosomatické péče přichází skupiny lidí různého nastavení, jak jsme na začátku popisovali, někteří se snaží najít skromnost, jiní naopak hledají spásu v dalším rozvoji technologií, někteří to berou někde mezi. Co jim teď nejčastěji radíte, když se díváte na naši, nově poznanou mysl, na naši duši? Co je pro vaše pacienty nyní univerzální lék? Když byste je postavila vedle sebe, tak jakou jim dáte radu a řeknete: „Kdybychom dnes neměli na nic jiného čas, tak přemýšlejte nad tím, co jsem vám teď řekla.“

Helena Máslová: Cítit se. Dát pozornost sobě, svému tělu. Hodně lidí mi popisuje pocity, jako kdyby měli pocit, že jsou uřízlí. Většinou to bývá tak, že jsou buď uřízlí na úrovni krku, jakože necítí své tělo, nebo nevědí, jak se má jejich tělo, nebo na úrovni bránice, takže cítí jenom hrudník. To znamená, extrémně jsme pozornostně posílili horní třetinu těla, a velmi často vůbec nevíme, jaký máme pocit v třeba břiše. Břicho, to je naše energetické centrum. Takže jenom tohle bych jim řekla: Aby věnovali pozornost tomu, jak se cítí, jak se má jejich tělo, jak se má třeba jejich zadek, jejich rozkrok, jejich pravé koleno, co si myslí, jak se tak asi cítí jejich močový měchýř. Třeba. Nebo co si myslí, v jakém stavu jsou jejich ledviny.

Martina: A jak nad tím přemýšlet, a nestát se třeba hypochondrem, který se stále pozoruje, a zjišťuje, že před tím, než si sebe všímal, bylo mu docela dobře, a teď je najednou celý bolavý?

Helena Máslová: Tak to je první fáze, kdy zjistíme, že naše tělo se nemá dobře. Takže to je větší pobídka dělat něco, aby se naše tělo mělo dobře. A pak je docela dobré se občas podívat na sebe, a nikoliv na to, jestli mám pupínek na čele. Podívat se skutečně sobě do očí. Podívat se, jakou mám jiskru v oku, jestli tam je energie, nebo jsou oči šedé a vyhaslé.

Martina: Paní doktorko Heleno Máslová, moc vám děkuji za čas, který jste nám věnovala, za cenné objevy, které jste pro nás odhalila, a za to, že jste nám připomněla, že se musíme sobě věnovat, a sledovat i takovou, možná banální věc, a to, jestli máme pořád jiskru. Díky moc.

Martina: A ještě na vás prozradím, že jste pracovala na gynekologickém a interním oddělení, i v léčebně dlouhodobě nemocných, a že v roce 2008 jste založila Centrum psychosomatické péče, protože se specializujete na ženské zdraví a reprodukci. A jste také autorkou knihy „Plodnost“. Tak, teď už vás máme předčtenou, paní doktorko. Tehdy, když jsme si tady povídaly na začátku covidu, jste hovořila o tom, že lockdowny, home-office, a to, že lidé spolu budou více, ať chtějí nebo nechtějí, ve výsledku vyústí ve větší porodnost. A já jsem si v roce 2022 říkala, že jste měla pravdu, protože rok 21 a 22 zaznamenal nárůst porodnosti. Ale rok 23 už zase vůbec ne, a každý měsíc se rodí o 10 procent dětí méně než v předchozích letech. Co se tedy vlastně stalo?

Helena Máslová: Už poslední statistika vlastně ukázala, že jsme se zase dostali pod 100 000 dětí, zatímco úmrtnost je 120 000 lidí za rok. Takže to zase kleslo.

Martina: A jak si to vysvětlujete? Jak to, že do půlky covidu jsme se milovali a množili, a od půlky covidu jsme opět na reprodukci rezignovali?

Helena Máslová: Myslím, že se do toho přimíchal možná i nějaký existenční strach, úzkost. Hodně mých klientek řeší finanční složku svého bytí. A v současné době k tomu ještě i inflace a to, co se děje s hypotékami a úrokovými sazbami. Myslím, že je to toto.

Martina: Aha. Takže vlastně v okamžiku, kdy nám covid vystřídala válka na Ukrajině, tak se to najednou propsalo i do našeho podvědomého chování, a to i sexuálního?

Helena Máslová: Ano. Nevím, jestli to není příliš odvážná spekulace, že cena pohonných hmot ovlivňuje…

Martina: Jak cena pohonných hmot působí na ženskou reprodukci?

Helena Máslová: Ale je pravda, že to asi každý z nás zaznamenal, že když vyrazil na nákup a u toho natankoval, tak zjistil, že…

Martina: Že si dítě nemůže dovolit?

Helena Máslová: Cítí něco, co se vymyká normě a všemu, co doposud znal. Je pravda, že reprodukce vždycky svým způsobem vyžaduje nějakou míru důvěry v to, že matka s miminkem přežijí. Samozřejmě děti se rodily i za druhé světové války, i po válce, i v obdobích, kdy byla veliká nestabilita. Ale teď se to zkombinovalo tím, že doba je nestabilní – je dost podnětů proč mít obavy. Ale k tomu ještě jako by se mysl zahltila daleko větší infiltrací podnětů z vnějšku. Přeci jenom dřív, když nějaká holka žila na vesnici a slyšela, že je něco na ruské frontě, bitva u Sevastopolu, tak ji to poměrně nechávalo chladnou, byť měla přídělové lístky na potraviny, a něco cítila. Ale nebyla to každodenní masírka.

Martina: A imprese nebyla tím pádem asi tak intenzivní.

Helena Máslová: Ano.

Martina: Paní doktorko, my jsme teď spojily pokles porodnosti v loňském roce spíše s ekonomickými faktory. Ale jak je na tom naše zdraví po covidové krizi, nebo co to bylo?

Helena Máslová: Já covid vnímám jako něco, jako kůrovcovou kalamitu, která prostě proběhne, projde ekosystémem, a jenom zvýrazní přirozený dynamický proces, který v přírodě je, to znamená, že to, co je načaté, začne umírat. To, co je v procesu umírání, zemře, a něco nového se rodí. A vnímám to tak, že toto byla akcelerace, nebo dynamičtěji probíhající fáze toho, že se nějakým způsobem populace pročistila, že se nějakým způsobem patologické procesy ještě více jako by prohloubily. A naopak zase tam, kde byl dostatečný potenciál pro regeneraci, se zdraví upevnilo. Hodně lidí reagovalo na covidovou pandemii tím, že se začalo otužovat, že se začali daleko více starat o sebe a o svou imunitu. A vidím spoustu lidí, kteří jsou v daleko lepším stavu, než byli před tím. Jsou takoví stabilnější, bytelnější.

V ordinaci jsem vyslechla mnoho případů žen, že si jejich dítě po očkování přestalo hrát s hračkami. Milovaný medvídek jim vypadl z rukou a už nikdy si nehrály.

Martina: Teď mi to připomnělo Husákův výrok, tuším: „Něch odpadnie, čo je neživotaschopné!“, nebo tak nějak to znělo. Ale přesto všechno se v souvislosti s covidem a v souvislosti s naším zdravím, a vlastně i s reprodukcí objevují na internetu spekulace, možná vysloveně fámy, že by pokles naší schopnosti mít děti, nebo našeho odhodlání, mohl souviset třeba s očkováním. Co si o těchto, řekněme odvážných tvrzeních, myslíte?

Helena Máslová: Tak v tuhle chvíli to jsou spekulace, a já tomu vůbec nechci dávat svou pozornost, protože každá spekulace je prostě spekulace. Já vůbec nechci v tuto chvíli ani pocitově, ani intuitivně, ani racionálně, směřovat svou energii k tomu, abych to nějak vyhodnocovala.

Martina: A měl by to někdo vyhodnocovat?

Helena Máslová: To myslím, že není vůbec možné.

Martina: Proč?

Helena Máslová: Protože tuto kauzalitu je extrémně obtížné nějakým způsobem vystopovat. V tuto chvíli vlastně vůbec nevíme, co to je postcovidový syndrom, nebo postvakcinační syndrom. To, že se někomu rozjedou nějaké závažné choroby, neurologické, že má problémy na pohybovém aparátu, a tak dále, a řekne se: „To je po očkování. Nebo to je po covidu,“ tak ano, je to možné, ale také to může být náhoda. Takže myslím, že to nikdy nebudeme schopni statisticky kauzálně propojit.

Martina: Já jsem teď jenom narazila na seriózní studii zveřejněnou v The British Medical Journal, která dokládá dopad očkování na menstruaci. A podle těchto dostupných dat ji zpožďuje o den. Gynekologové se shodují, že nejde o významnou odchylku, ale vás se ptám, jestli si myslíte, že je to přesto, řekněme, hodno pozornosti.

Helena Máslová: Tak každé očkování je vždycky nějakým způsobem intervence, invaze do organismu. Jednak je tam nosič, na kterém je očkovací látka, a jednak je to seznámení organismu s nějakou cizorodou mRNA. Takže vždycky je to výzva, jaký vybrat impuls pro organismus, aby nějakým způsobem reagoval. A výroba protilátek není jedinou reakcí, jak víme. Samozřejmě, že se teď dotýkáme celého spektra vakcinací, nejen proti covidu, ale celého spektra.

Já už jsem v ordinaci vyslechla mnoho případů žen, dokonce žen ve významných intelektuálních pozicích, třeba soudkyně, nebo ženy, které pracují ve státní správě, které mi říkaly, že její dítě bylo zcela normální, zdravé – přicházely do ordinace s hračkou, s medvídkem třeba přitisknutým na hrudi, a po očkování medvídek vypadl z ruky, a dítě si od té doby už nikdy nehrálo. A zase, je to subjektivní dojem? Nebo je to objektivní? To vůbec nejsme schopni nějakým způsobem zvládnout.

Na mnoha lidech pozoruji, že považují svůj dosavadní způsob života za neprospěšný, a vydávají se buď na cestu technologických vymožeností, nebo návratu k přírodě

Martina: A co vy, jakožto lékařka, která se věnuje především psychogynekologii, a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí, můžete říct na základě vašeho pozorování teď? V jakém se vynacházíme bodu? Změnil se třeba náš přístup k životu, ke zdraví? Přece jenom to byly poměrně zásadní předěly – ať už covid, ať už zjištění, že válka je za humny – to všechno nás může změnit. Změnili jsme se? Je něco jinak?

Helena Máslová: Řekla bych, že se zvýraznil tlak… Je to jako když kapalina zažije určitý tlak, tak se má většinou tendenci rozdvojit a jde dvěma odlišnými toky. Toto se, bych řekla, nějakým způsobem nyní děje v populaci. Já to vidím v ženské populaci, že jako kdyby vymizel normativní všední průměrný život, a ženy se více vydávají na cesty, které se od sebe vzdalují.

Martina: Extrémní cesty?

Helena Máslová: Možná bych nepoužila „extrémní“.

Martina: Vyhraněné?

Helena Máslová: Pozoruji, že mnoha ženám – a dělají to asi i se svými partnery, takže předpokládám, že se to týká i mužského světa – už nejde žít stejně. Cítí, že tak, jak žily doposud, to nebylo správné, nebylo pro ně prospěšné. A buď se vydávají cestou, která je ještě více přimyká k nějaké technologické vymoženosti – což jsou lidé, kteří důvěřují očkování, pokroku, technologiím, důvěřují vědeckému pokroku, a připravují se na to, jsou otevřeni upgradu na nějakou vyšší kvalitu bytí. Jsou to lidé, kteří nějakým způsobem třeba už dnes používají umělou inteligenci. Já třeba zrovna včera měla rozhovor s nějakými přáteli, a oni říkali, že jejich dítě je schopné, patnáctileté dítě, to znamená dítě na startu puberty, si pomocí umělé inteligence vygenerovat všechny eseje do školy, že už vůbec nepíše, ale že to píše nějaká Alexis, nebo nevím kdo.

Martina: To znamená, že jsou to lidé, kteří věří, že pokrok a jejich budoucnost je v technologiích?

Helena Máslová: Ano. A tím pádem i reprodukce jim nabízí nějaké slibné inovace, ať už je to pokrok v asistované reprodukci, v IVF metodách, kdy se neustále vyvíjí nové postupy. Teď je na spadnutí umělá děloha, to znamená, že se tím vyřeší i problém žen, které jsou třeba po odstranění dělohy, po hysterektomii, které dříve musely shánět nějakou náhradní matku a v současné době jim umělá děloh umožní mít dítě, ačkoliv nemají své vlastní reprodukční orgány. Stačí tedy mít třeba v kryorezervě nějaká vajíčka třeba z doby před operací. Tak to je jeden směr.

A pak je druhý směr lidí, kteří se naopak více přimykají k jednoduchosti. To jsou lidé, kteří hledají inspiraci v zemích, kterým jsme dříve říkali rozvojové. Cestují s oblibou do míst, kde populace ještě žijí způsobem nezasaženým médii. Sama jsem v lednu byla v Kolumbii, kde jsem hledala, nebo kde jsem našla i taková místa, kde lidé žijí po stovky let vlastně stejným způsobem života. Ale i tam jsem viděla, jak je tlak na technologické vymoženosti obrovský, a jak těžké je odolat mu. To znamená, že i Indiáni, kteří žijí bez elektřiny, mají mobil, který si chodí nabíjet někam dolů do vesnice. A toto jsou lidé, kteří mají tendenci hledat kvalitu života v souladu s přírodou.

V medicíně zaniká patriarchální systém, podle nějž v těle existuje šéf, který poroučí buňkám. Ukázalo se ale, že to není hierarchie, ale synarchie, neboli spolupráce.

Martina: Ale když vás teď tak poslouchám, paní doktorko Heleno Máslová, tak babička by to asi okomentovala slovy: „Ode zdi ke zdi.“ Jako byste teď vlastně řekla, že vymizel střed. Střed, který to propojuje, který si bere dobré z toho, co je minulé, a zkoumá, co je pro něj dobré z toho budoucího. Je to tak?

Helena Máslová: Nevím, jestli vymizel. To nemohu říct. Ale jako kdyby střední masa lidí, střední proud – který vždycky byl základem společnosti, a na který je tlak největší – byl pod obrovským náporem ztráty perspektivy, nebo naděje, že to jde dobrým směrem. Takže to je to, o čem mluvím, že je na ně vyvíjen tlak a že se rozhodují udělat nějakou změnu. A tuto změnu hledají aktivně.

Martina: To, co popisujete ve zdraví, a v myšlení žen, i mužů, jejich partnerů, nebo přátel, vlastně kopíruje i ústup střední třídy ze slávy. Tedy i ekonomicko-sociální aspekt společnosti.

Helena Máslová: Ano, je to určitě tak. Existuje termín: „Nová skromnost“, to znamená, že spousta lidí se rozhoduje dobrovolně vzdát se nějaké úrovně života městského typu, a vydává se cestou nové skromnosti. Fascinovaně teď tyto lidi pozoruji, a musím říct, že jsem z toho někdy až dojatá, nebo okouzlená, když vidím, jak jsou lidé schopni žít bez elektřiny, jak prostě jsou schopni zakládat rodinu, mít miminka v místech, kde není teplá voda, a podobně.

Martina: A setkáváte se tedy čím dál tím víc s lidmi, kteří zkouší tento způsob života, tedy odstřihnout se od systému? Od matrixu?

Helena Máslová: Ano. To určitě.

Martina: Je to vlastně cesta, kterou mnohokrát vyzdvihujete, to je zjednodušit si život? Myslíte si, že toto je ta cesta? Protože určitě, když teď budu mluvit o těch dvou skupinách, které jste popsala, ta druhá, technologická skupina, vám řekne: „Ale to je deevoluce.“ Řekněme. „Zatímco my jsme zastánci rozvoje.“ Tak co to je?

Helena Máslová: Myslím, že tyto dvě cesty se nakonec někde spojí, že to není rozdělení jednou navždy. Protože to jsou na obou stranách inteligentní lidé, a myslím, že dříve nebo později dojde k tomu, že se styčné body zase propojí. Jde spíš o to, že každý z nás má v sobě touhu být zdráv a žít spokojeně. A jde jenom o to, čemu v tu chvíli věříme. Já si myslím, že technologie nakonec přinese i těm lidem, kteří se vlastně deevolují, to, že nakonec budou mít někde fotovoltaický panel, a budou tam mít supermoderní technologie. A stejně tak lidé, kteří jdou tou supertechnologickou cestou, někde dříve, nebo později, narazí na touhu uzdravit se třeba z nějaké nemoci, a přivede je to zase do lůna přírody.

Medicína prochází ideologickou revolucí. Ukázalo se, že mysl není v neuronech mozku, ani v synapsích mezi neurony, ale že je výsledkem pohybů tekutin všech buněk.

Martina: Když se u vás v ordinaci střídají třeba i takto vyhraněné skupiny, tak mi řekněte: Co převažuje na cestě ke zdraví? I tam je to jasné? To znamená, že ti, kteří nechtějí technologie, chtějí „novou skromnost“, jak jste připomněla tento název, jdou cestou bylinek, zábalů a babských rad? A ti druzí jdou cestou vrcholných technologií v oboru farmacie?

Helena Máslová: Existuje určité paradigma, které vidíme, že teď umírá. To je zjevné. To se týká hodně mé, a trochu starší generace, třeba dnešních šedesátníků, pětašedesátníků. Tak tam je jasné a jisté, že hodnotový žebříček, který byl – to znamená mít drahé auto, jezdit dvakrát za rok na lyže někam do Alp, a v létě jet na dovolenou k moři, tato představa kvalitního života, tenhle koncept mít dobrou práci, vydělat peníze a investovat do vzdělání dětí – že tento koncept, který byl nejpopulárnější na přelomu milénia, následující generace opouštějí. To je neudržitelné. A hodně se nám do toho nasouvá i věda – přináší nové poznatky, které to rozbíjejí.

Je to systém, který je hodně silně, vrcholně, výsledkem patriarchálního systému, který tu trval tisíce let, kde veškeré oblasti patřily jednomu procentu bílých mužů, kde je korporátní kultura, která je hierarchická v tom smyslu, že je tam vždycky nějaká hlava, nějaký šéf, a od toho pak následuje B-1 a B-2. Tak tato představa hierarchického uspořádání se v tuto chvíli rozbíjí i novými vědeckými poznatky.

A třeba my v medicíně teď prožíváme silnou, až bych řekla ideologickou revoluci v tom, že se ukázalo, že mysl není v centrální nervové soustavě, to znamená hlava, kde je mozek, který všechno řídí, a zbytek těla, a že to by byla iluze, ve které jsme žili. Že to bylo něco, co se prostě notoricky učilo a opakovalo tři sta let, a my, v současné době, jsme o tom ani nepochybovali, ačkoliv nám neurologie dávala některé podněty, že to takhle asi nebude, když jsme třeba viděli některá degenerativní onemocnění, a viděli jsme k tomu koreláty na CT mozku, nebo při magnetické rezonanci, že tenhle člověk je docela v pohodě, a má při tom velký úbytek hmoty v mozkové části. A u jiného člověka, který je třeba úplně dementní, mozek vypadá téměř normálně. Takže v současné době se vědecky potvrdilo, že mysl, naše identita, přemýšlení, to, čemu říkáme „psychologie paměti“, není výsledkem činnosti neuronů v centrální nervové soustavě. Takže nejdřív se shodilo toto: „Tak dobře, nejsou to neurony.“ – to se potvrdilo.

Pak se nějakou dobu myslelo, že to jsou synapse, styčné body mezi neurony, kde jsou transmitery, takže se řeklo: „Dobře, budou to synapse.“ Pak se ukázalo, že to nejsou ani synapse. A v tuto chvíli víme, že mysl je výsledkem funkce celého systému, všech somatických buněk organismu, a že paměť, a celková psyché toho člověka, je výsledkem tekutinových procesů, které jsou v těle. To znamená intersticiální tekutiny, buď hydracelulární cytoplazma, nebo mimo buňku jako extracelulární tekutina. To znamená, že pohyby tekutin, liquid buněk, vlastně způsobují to, že celé tělo produkuje něco, čemu říkáme „mysl“.

Jako spouštěč se ukázaly některé kazuistiky lidí, kteří na moderních zobrazovacích zařízeních neměli téměř žádnou hmotu mozkovou, a přesto žili normální život. Existuje třeba případ francouzského celníka, otce dvou dětí, ženatého muže, který normálně chodil do práce a fungoval, a který měl dvě procenta zbytku mozkové tkáně. A další případy. Plus výzkum na transplantaci orgánů, kdy se ukázalo, že se po transplantacích mění psyché daného člověka. Byly tam třeba popsány i změny sexuální orientace, kdy žena, která byla lesba, začala být po transplantaci srdce heterosexuální. A řada dalších věcí. Takže se najednou zpochybnil celý patriarchální systém, že v našem těle existuje něco jako šéf, který poroučí ostatním buňkám, ale ukázalo se, že to celé tady není hierarchie, ale je to něco, čemu říkáme synarchie neboli spolupráce.

Martina: Proces spolupráce. Paní doktorko, ale toto je poměrně převratná teorie?

Helena Máslová: Už to není….

Martina: Teorie? Aha.

Helena Máslová: Už je to opravdu. Jak bych to řekla? Stejně, jako mnoho oborů, tak i medicína teď prochází obrovským zvratem: Ukázalo se, že celý koncept, který jsme vymysleli, tedy separování specializací – kardiologie, gastroenterologie, urologie, gynekologie, a tak dále, kdy jsme to takhle rozkouskovali, rozparcelovali, na obory, kdy si každý vzal jenom jeden orgán – že to byl největší omyl medicíny, který jsme mohli vymyslet.

Martina: A řekněte mi: Toto zjištění už, jak říkáte, není teorie. Víte to vy, určitě to vědí mnozí vaši kolegové, kteří se věnují psychosomatické péči, nebo celostní medicíně, a podobně. Ale myslíte, že to celkově zajímá obor medicíny, že toto jsou rozkopané hračky?

Helena Máslová: Toto přesně. Představte si, že jako jste vy na vrcholu své kariéry, je vám pětašedesát, a celý život něčemu věříte, a teď přijde někdo a řekne: „Věřil jsi blbosti. Celé to je blbost.“ Tak to je tak obrovský zásah do integrity dotyčného člověka, že jako první přichází obranná reakce.

Vcházíme do poststrukturální doby fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat

Martina: Setkáváte se u svých kolegů především s odmítnutím, nebo s fascinací?

Helena Máslová: Spíš se setkávám s fascinací. Ale je pravda, že jsem obklopena…

Martina: Svou bublinou.

Helena Máslová: Ano. Takže nevím. Musím říct, že můj vnitřní prožitek je vlastně v tom, že se tak snadno dáme ošálit. Jak to, co považujeme za pravdu, za nezvratný fakt…

Martina: Mnohokrát dokázaný, mnoha studiemi doložený …

Helena Máslová: Tak se to najednou vypaří jako vanitas. Myslím, že to ve mně vytvořilo nějaké vnitřní chvění, a zároveň pobídku k obrovské otevřenosti, protože tyto koncepty padají jeden za druhým. To je jisté, že pravdy, které se zdály, že už tady budou navždy, se sesouvají. Vždyť si vezměte covid. Jako bychom se chytali jako topící stébla: Dobře, tak teď to bude takhle. Takže teď se naočkuje populace, a pak se to nějakým způsobem vyřeší. Naše snaha vytvořit nějaký systém a koncept, a věřit, že to takhle je, byl obrovský. Naše mysl je naučena se neustále strukturovat. A teď vcházíme do doby poststrukturální, do doby určité fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat.

A potvrdilo mi to toto: Minulý týden jsme se dívala na předávání Oscarů. Bylo tam mnoho filmů, které byly favority na to, že dostanou nejlepší film. Sedm Oscarů posbíral film, který byl v distribuci tady v Čechách a který proběhl úplně bez jakékoliv pozornosti, jako trochu blbý, takový hloupý film. Já sama jsem tento film viděla a říkala jsem si: „To je úplně jako ADHD. Divný film.“ Střídají se tam reality. Je to o ženě, a jmenuje se to „Všechno všude vždycky“.

Martina: Četla jsem, že vyhrál. Neviděla jsem.

Helena Máslová: A je to vlastně film, který jasně ukazuje, jak realita je jedna z mnoha. Je to příběh nějaké majitelky prádelny, která jde platit daně, a ona tam začne prokládat svou realitu ubohé, vysoce frustrované ženy, která je tepána berňákem, jinými realitami. A najednou se tam začne život odvíjet v různých směrech: Nevezme si svého muže, a najednou je z ní slavná herečka. Udělá něco jinak, a stane se něco jiného. A teď najednou jakoby pochopí, že svůj život může prožít prostě v mnoha realitách a že se do těchto realit může přepínat. Ale pro nás lidi je zvyk žít jenom v jedné realitě, a pak jsme ještě do svých životů pustili maximálně druhou realitu, která ale zůstala od nás oddělena, což je televize a sledování nějakých cizích příběhů. Tak tohle je právě tento generační posun. Protože tvůrci tohoto filmu jsou mladí kluci, třicátníci, jeden Číňan a jeden Evropan, nebo Američan, a spolu vytvořili tak prapodivný film, a udělali absolutní sukces. Všichni dostali nejlepší ocenění: Herečka dostala Oscara, hudba, režie dostala Oscara, a tak dál.

Martina: Takový sukces se zopakoval snad po dvaceti letech. Tak dlouho se nic tak nelíbilo, jako tento film.

Helena Máslová: Ano. A já si myslím, že ingredience, která způsobila tento úspěch, je právě nabídnutí destrukturalizace. To, že se teď pohybujeme ve fraktálním světě.

Martina: Jen doufám, že ten scénář za ty kluky nenapsala nějaká umělá inteligence. To by mě vyděsilo. Ale paní doktorko, toto je informace, kterou jsem doposud nedostala. Vy tady o tom mluvíte trošku jako o chlebě, protože jste pravděpodobně na tyto výzkumy narazila, zajímala jste se o ně. Ale jak se o tom můžeme dozvědět? Kde můžeme zajít do knihovny, když na to půjdeme postaru? Nebo na kterém serveru najdeme informaci: Tady je zásadní objev změny pohledu na to, co je to lidská mysl? Z toho pak můžeme dál usuzovat, že možná také bude i jiný pohled na to, co je lidská duše, a tak dále. Řekněte mi. Kde to najdu? Když na to půjdu postaru, takže to potřebuji mít černé na bílém?

Helena Máslová: Teď tady vyšla kniha Thomase Vernyho, což je kanadský psychiatr, lékař, který se věnoval po celý život výzkumu mysli. A on napsal knihu, která byla přeložena do češtiny a jmenuje se „Mysl celého těla“.

Martina: Thomas Verny?

Helena Máslová: Thomas Verny. Je to původem Čechoslovák Tomáš Věrný, a narodil se ještě před druhou světovou válkou v Bratislavě.

Martina: Pojďme tedy ještě jednou pojmenovat viníka, protože určitě za vším nestojí jenom Evropská unie. Už za minulého režimu šlo veškeré lidové léčitelství jaksi žebrotou, protože bylo minulým režimem dehonestováno, vysmíváno a podobně. Takže jsme přišli o tradici, kterou babičky předávali svým vnučkám, a zkrátka bylo to vždycky jakési klíčové, nebo podpůrné léčitelství v našich životech.

Helena Neumannová: Troufám si říct, že poslední sláva našeho bylinoznalectví spadá do období První republiky, a to až do momentu, kdy na naše území vstoupil Hitler. Máme spousta krásných knih, a ví se, že nejvzácnější bylinoznalci byli v oblasti Sudet. Já měla to štěstí, že jsem se přes doktora Hájíčka dostala k některým recepturám, takže je dodnes ochraňuji a ctím. Ale když se podíváte i na knihu „Žítkovské bohyně“, tak tam je to nádherně popsáno, a byť je to populární kniha, tak autorka dokázala lidem krásně sdělit to, co jsme si skutečně nechali ukrást. My jsme totiž vybudovali v lidech strach. Upřímně, zlý komunista trápil Mikoláška natolik, že měl chuť přestat. Pokud čtete skutečnou knihu, nejen film, tedy příběh tak, jak to opravdu bylo, tak on opravdu došel do takového stádia, že měl chuť přestat.

Já se vám přiznám, že i přes to, že se mí klienti ke mně chovají s obrovskou úctou, jezdí k nám rádi, a hledají cestu k bylinám, tak v době covidu jsem padla na kolena. Dehonestace špičkových odborníků, kteří se nebáli říct nahlas, jak to ve skutečnosti je, a co bychom měli dělat, a neznalost lidí, mě natolik trápila, že jsem si skutečně řekla: „Tohle nemá cenu. Já to nikdy nedokážu.“ Ale nastal červen 2020, republika byla zavřená ve vztahu k cestování k moři, ale byla otevřená k cestování u nás. Na pár měsíců, samozřejmě. A představte si, že – měli jsme jenom maringotku a stan, ještě jsme neměli svou manufakturu, protože jsme byli v pronajatých prostorách, kde jsme dělali eventy, které nám byly ukradeny, takže jsme přišli o obrovské peníze a neměli jsme levanduli z čeho podporovat – vesmír najednou zapůsobil, a přijelo k nám 60 000 lidí od prvního června do 30. září. A jezdili lidé, kteří byli totálně zdecimováni covidem, nebo vakcinacemi. A já jsem pochopila, že my těmto lidem můžeme pomoct.

A to se stalo? Přišla válka. Přišla znovu krize. Znovu se lidé, kteří tady chtějí tvořit, neměli, jak se nadechnout. Neměli šanci. Vláda, na kterou jsme všichni čekali, vlastně řekla: „Sorry, my to neumíme. My vám neumíme pomoct. Udělejte to, jak chcete. Vy jste nám jedno.“ A mě to strašně bolelo a znovu jsem si řekla: „Mám tady ještě co dělat? Nemám jít ven? Já asi tady v této společnosti fakt nemůžu žít.“ A pak jsem si upřímně řekla: „Nějak to musím zvládnout. Musím to nějak dokázat. Protože když všichni utečeme, tak co tady zbyde? Co se tady stane?“ A můj manžel je navíc extrémní patriot, takže jsem neměla jinou volbu. Ale pak jsem, přiznám se vám, našla jednu cestu, kterou bych tady ráda poradila všem ostatním: Řekla jsem si, že to otočím. Že tak, jako se nám sem cpe ájurvéda a čínská medicína, tak já vezmu evropské bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny, a prostě je odvezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, a kde nemají krizi a mají peníze. A že oni mi pomůžou zachránit nás, a my potom budeme zachraňovat Čechy.

My Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám. Takže naše bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny vezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, nemají krizi a mají peníze.

Martina: A kam je vozíte? Kam vozíte naše bylinky na výlet?

Helena Neumannová: To je moje malé tajemství. Ale přiznám se vám, že nejvíc teď pracujeme s partnery v Emirátech, kteří ale opečovávají Nový Zéland, Austrálii, Ameriku a Emiráty.

Martina: Ale teď se znovu dostáváme k tomu, že by si v Emirátech, Austrálii a Novém Zélandu neměli trhat bylinky, které rostou zase u nich?

Helena Neumannová: Měli. Máte naprostou pravdu. Ale Australané a Nový Zéland? Tam je tolik přistěhovalců, že jim to už nestačí. Amerika? To je vůbec téma na čtyři hodiny diskuse. To je zničený svět. Obávám se, že tam není jiného úniku než se vrátit na stromy. A co se týče Emirátů, tak na jejich obranu, prosím: Oni ji nedokážou vypěstovat v těch 50 °C, a už vůbec ne stresovanou větrem a mrazem, s tolika flavonoidy a antioxidanty, antibiotiky a antiseptiky, jako my. Takže to na jejich obranu. Tam to zrovna vozím, a s obrovskou láskou a říkám: Prosím, Evropané mají fantastická lázeňství – Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko – vy máte fantastický wellness, ale my umíme skutečně léčit lázněmi. Vždyť oni jezdí do Karlových Varů, Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Luhačovic, a utrácí tam obrovské peníze. Takže já jsem se rozhodla, že když my Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám, tak si holt musím pomoct jinak. A dělám to touto cestou.

Ale je mi to samozřejmě líto, a strašně moc bych si přála, abych měla dostatek financí na to, abych dělala osvětu. Dám obyčejný příklad, a to počet sebevražd a sebepoškozování u dětí mezi 12. až 18. rokem, kterým se teď extrémně věnujeme, protože pomoc je potřeba, a nejde tam vůbec o peníze. Toto číslo narůstá tak extrémně – nejenom u nás, ale v celé Evropě – že říkáme maminkám: „Dobře, pojďme to zkusit ve školách.“ A představte si, že už máme dvě školy, jednu státní, jednu soukromou, kde jsme opravdu nabídli studentům možnost aplikovat ráno na vnitřní zápěstí a spánky esenciální olej. Nic víc. A těm lidem je líp. Lépe se soustředí, protože jim zvedáme serotonin a dopamin, to znamená, že kognitivní funkce fungují tak, jak mají: Soustředěnost, kreativita a energie. Večer usínají, mají menší noční můry. Menší deprese, menší úzkost, menší nespavost, a my jsme šťastni.

Nic nedokáže léčit víc než pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. A byliny, jako levandule lékařská, na nespavost, úzkosti, deprese a noční můry.

Martina: Slyším mnohé nevěřící Tomáše, jak říkají: „Takže mi chcete říct, že tuto covidem zdecimovanou generaci puberťáků – která ztratila kontakty se svými spolužáky, a mnohdy i schopnost adekvátně svému věku se socializovat, sebepoškozují se, obrovský nárůst depresí, a jak jste řekla, i nárůst pokusů sebevražd mladistvých – spasíme tím, když si ráno ťuknou esenciální olej na zápěstí?“

Helena Neumannová: Samozřejmě nespasíme je pouze esenciálním levandulovým olejem z levandule chodouňské. My máme bionápoje, nabízíme jim harmonizovanou vodu, nabízíme ledový čaj s devíti vitamíny a s levandulí. Nabízíme jim levandulovou limonádu, nebo i obyčejnou tyčinku. Jsou tady čaje, a tak dále. Máme kaše a další produkty.

Chci říct, jestli tady mohu do éteru, že úplně nejvíc takovému človíčkovi pomůžeme tím, že tady pořád pro něj budeme, budeme s ním mluvit, budeme ho hladit, objímat ho, laskat, odpouštět, protože my jsme tady od toho, abychom měli ve vztahu k němu bezpodmínečnou lásku. Skutečně. Je to šílené období. Mám dva puberťáky doma, a vzpomínám na Betty McDonaldovou: „Posílám vám Imogenu a vraťte mi ji, až jí bude 30.“ Nádherná věta, která mě provází každý den, a je pravdivá. Nicméně prosím, nic nedokáže léčit víc než právě pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. Samozřejmě jsou tu byliny, které nám dokážou nesmírně pomoci s těmito problémy, protože právě levandule lékařská, jestli je v něčem nejlepší, tak je to na nespavost, úzkosti, deprese, skutečně i na noční můry.

My dneska slyšíme z Psychiatrické kliniky z Motola, že se týdně hospitalizuje dvacet dětí mezi dvanáctým až osmnáctým rokem, které to prostě nedají. A to je strašné. Psychoterapeuti, psychiatři, psychologové volají, bijí na poplach. Speciální pedagogičtí pracovníci na gymnáziích i na středních a základních školách křičí, a volají po vládě, aby umožnila pomoc právě přírodní medicínou. Ale i nutričním poradenstvím, protože i jídelna je pořád tragická, stejně jako školství, které se od Marie Terezie nezměnilo. Je skutečně potřeba pomoci, aspoň u mladých a u dětí.

V USA je nemocnice, založená na levanduli lékařské, kde třeba ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami vyléčili potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě

Martina: A myslíte, že když jsou třeba v nějakém už poměrně těžkém psychickém stavu, nebo v těžkém psychickém rozpoložení, tak je chemie v tu chvíli na místě? Protože pak si někdy můžeme říkat, že jsme určitý čas takzvaně prokaučovali, když jsme dělali nálevy z kopřiv.

Helena Neumannová: Tak tohle je strašně těžká otázka, protože vše souvisí se vším. O tom, o těchto aspektech, které ovlivňují jedince, který má problém, je epigenetika. Odpovím vám takto: Mluvíme-li o rodině, která je zdravá, kde jsou dobré mezilidské vztahy, která si jednou za dva dny sedne k večeři, k snídani, nebo k obědu a popovídá si spolu, má se ráda, kde nejsou velké problémy, ať už sociální, ekonomické, nebo finanční, tak pak takovému jedinci skutečně pomůže daleko víc příroda. Stojím si za tím. Protože tito jedinci za mnou jezdí – ať to jsou anorektičky, bulimičky, ať jsou to kluci, kteří se pokusili o sebevraždu, děti, které mají rozřezané ruce, nebo nohy od zdola až nahoru – a léčím je. Opravdu tato bylina, levandule lékařská, je v tomto případě obrovským pomocníkem. A aby si odborníci, kteří teď budou bezpochyby křičet, že blábolím, nemysleli, že si vymýšlím, tak já to, Martino, mohu doložit stovkami výzkumů, které byly s levandulí lékařskou udělány ve světě.

Martina: Vědeckých výzkumů?

Helena Neumannová: Vědeckých, vědou podložených výzkumů.

Martina: Dvoje zaslepené studie? To, co máme všichni obzvláště rádi?

Helena Neumannová: Já vím, že tyto výzkumy potřebujeme. Potřebujeme to neustále definovat, uchopovat, a tak dále. Ale představte si například reflux jícnu, který stále neumíme léčit: Znám jednoho 45letého pacienta, který bere dvacet tablet denně, aby dal svůj život s těžkým refluxem jícnu, protože jeho jícen prakticky nepracuje, protože to má samozřejmě autoimunitní, psychosomatické, a tak dále. Je to feťák. Normální feťák, kterému jsem z dvaceti léků odbourala osm, dostali jsme se na dvanáct. To je zatím můj největší výsledek – po roce. Nicméně tento člověk si přečetl analýzu z pakistánsko-britského výzkumného týmu, který dokázal reflux jícnu absolutně vyléčit pouhou aromaterapií, za pomocí levandule lékařské a tymiánu, čistou aromaterapií, která je dneska v celostních klinikách ve světě, ať jste v Americe, Švýcarsku, v západních klinikách, v Belgii, kde skutečně lidé vyžadují celostní péči a nic jiného nechtějí. Takže se léčí aromaterapií. A my, představte si, máme levanduli lékařskou, kterou můžeme použít i in vitro, vnitřně. To znamená, že pracujeme dvojím efektem tak, jako to dělali naši předchůdci lékařů – Hildegarda, Rudolf Steiner.

Nebo si představte, že v Americe existuje klinika, která na levanduli lékařské postavila celý hospitál, celou nemocnici. Oni léčí, mají prokázaný sedmiměsíční vědecký výzkum, kdy totální alopecii, tedy ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami, vyléčili pouhým potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě. Mimochodem stát Washington, oblast Sequim, je šesté nebo sedmé místo v pěstitelství levandule lékařské na světě. Británie je dneska devátá, Francie až osmá, a největší jsou Bulhaři. Mohla bych vám jmenovat. Opravdu svět je úplně jinak, než se my domníváme. My stále vnímáme levanduli lékařskou v mýdle a proti molům, nebo v šatníku, protože to tak známe z Francie. A to je prostě strašné.

Martina: Pojďme zakleknout na záhonky u vás: Vaší levanduli se říká levandule chodouňská. Je to vámi vyšlechtěný druh, typ? Nebo co si pod tím představit? Promiňte. Ještě připomenu, co jste říkala v prvním díle, že jste si musela v Německu kupovat malé, konvenčně vypěstované rostlinky, a pak pět let čekat, než jednak vyrostou, a také se ozdraví.

Helena Neumannová: Ano. Levandule lékařská v bio kvalitě nebyla. Prostě nebyla, a dodnes je velmi nedostatková. Představte si, že nejmenovaná rakouská firma, která produkuje právě tak, že už má na účtu peníze ještě dříve, než, jak se říká, „vykopnou“, produkuje špičkové, zdravé produkty, super potraviny, nápoje, a tak dále. A ta mi každý rok nabízí milión euro, když jim prodám celou sklizeň, aby to šlo do Rakouska. A já si vždycky ťukám na čelo, a říkám si: „Vy jste se asi úplně zbláznili?“

Nicméně, levandule chodouňská je to proto, že my ještě navíc, kromě toho, že tady máme mráz a vítr, tedy jako slovanská území, tak představte si, máme také geopark Barrandien, který je chráněn UNESCO. A my jsme zjistili, že ve světě existuje takzvané geofoot, což jsou rostliny, které jsou pěstovány právě na území geoparků – nad biem je ještě demeter – kdy sklízíte pouze při určitém svitu měsíce, a pouze v okolí kamenů, které jsou léčivé. Takže geofoot je považováno za vysoce léčivé. A my se můžeme prsit geoparkem Barrandien, protože ležíme v jeho srdci. Proto jsme chtěli výzkum s Vysokou školou chemicko-technologickou – přičemž bych strašně ráda poděkovala docentce Čížkové, a doktorce Horsákové – protože jsme věděli, že v levanduli jsou nejenom minerální unikáty, ale i vítr, mráz, a krajina kolem, kde hospodaří rod Stehlíků, který si velmi považuje půdy, protože tam hospodaří už od 15. století.

Co je biokvalita? Půda, voda, kuře, kráva bez antibiotik a hormonů. Bio kuře, kráva, vepř, mrkev, okurka mají jinou chuť, a léčí.

Martina: To znamená, že rod Stehlíků obhospodařoval určitá pole, latifundie nějakým specifickým způsobem, takže se tam mohla, a začala hned zasazovat a sklízet levandule v biokvalitě?

Helena Neumannová: Ne. Pan Stehlík samozřejmě ze začátku postupoval jako všichni, hledal řešení v různých přírodních hnojivech, a tak dále. Oni mají hlavně chov krav, to je nejdůležitější, zároveň pěstují kukuřici, brambory, a obhospodařují pole tím, že střídají. To znamená, že respektuje vztah k půdě tak, jako to dělali sedláci v historii – jeden rok jsou tam brambory, druhý rok jetel, a tak dále. Nicméně, co je nejcennější, pan Stehlík byl jeden ze zakladatelů Asociace soukromých zemědělců: Byli to pan Miler, pan Němec a pan Stehlík. Pepa je ve věku mého manžela, dneska jsme přátelé. Josef Stehlík je vlastně ten, kdo mě do Chodouně vyloženě nalákal, abych zkusila obhospodařovat, protože on mi prodával část polí – část pan Stehlík, a část jedna starší dáma, která byla vedle. A pan Stehlík mě lákal i tak, že říkal: „Vždyť vidíš. Deset let tady spolu jezdíme farmářské slavnosti, ty se třicet let věnuješ bylinám, znáš historii, studovala jsi to i ve světě, a já sem chci to nejlepší.“ Čili jsme opravdu hledali toto spojení i proto, že chtěl dát Chodouni to, co jí bylo vyrváno, ukradeno.

Mimochodem ve Svatém Janu pod Skalou, přes kopec, byly za 1. republiky první minerální lázně, a je tam dodnes pramen, sice malý, ale je tam. Já sama mám na svém pozemku minerální pramen, protože když jsme si nechali udělat rozbor vody, tak jsme zjistili, že je velmi bohatá na úžasné minerály. Ale zatím finance na to, abych udělala minerální lázně, nemám, ale je to pochopitelně můj sen, vytvořit celostní lázně, a znovu nalákat celý svět, aby věděl, že tady pořád pečujeme o dědictví a bohatství. Takže skutečně, tohle bylo tím důvodem. A myslím, že tak je to se vším. Třeba pan Syrovátka to podědil, a proto má tu laskavou péči a lásku, a vlastně si nemůže dovolit pečovat jinak, než se svou obrovskou láskou a dřinou. A my jsme do toho šli úplně stejně, akorát s tím, že jsme se tam nenarodili, ale byli jsme přizvání právě pro znalosti.

Martina: Vy jste tady mnohokrát zmínila: „v biokvalitě“. Ale biokvalita u nás už zdaleka nemá tu pověst, co dříve, přestože se to teď zase trošku mění, přes vyslovenou skepsi vůči předraženému biu – které je nakonec úplně stejné, jako všechno ostatní – si lidé znovu začínají hledat vztah k bio-hospodaření, protože si uvědomují, že je to nejenom pro nás, pro naše zdraví, čistotu organismu, ale že je to také šetřivý a ohleduplný přístup k přírodě, krajině, okolí. Ale řekněte mi: Co znamená, ve vašem pojetí, pěstovat levanduli v bio kvalitě?

Helena Neumannová: Úplně nádherně jste popsala vztah Čechů k biu. K nám přijížděli lidé, kteří na nás s velkým humorem a nadsázkou křičeli: „No jo, bio se hnojí v noci.“ A já vždycky říkám: „Vezměte nůžky, a pojďte s námi chvíli dřít na pole. Pojďte si to vyzkoušet. Pojďte si vyzkoušet skutečnou dřinu.“

Co se týče biokvality, tak na to je nejjednodušší odpověď, jaká může vůbec existovat: Dovedete si představit, že do půdy patří hormon? Dovedete si představit, že do naší vody patří antibiotikum? Dovedete si představit, že do krávy, nebo kuřete, se má něco píchat? Nemá. To tam nepatří. Kráva i kuře dokážou růst sami. Samozřejmě pomaleji, ne tak intenzivně, ne finančně efektivně, jako když mu podáte hormon, ale za to, když potom ochutnáte bio kuře, nebo bio krávu, bio vepře, to je jedno, nebo když ochutnáte bio mrkev, bio okurku, tak nejenom, že je chuť zcela jiná. Nejen, že se navracíte ke skutečné chuti plodiny, byliny, nebo masa, ale ony vás léčí. To je to, co nám říkal Hippokrates: „Jezte tak, aby jídlo bylo vaším lékem, a ne, aby byl jednou lék vaším jídlem“.

Takže na to je jednoduchá odpověď: Na člověka, který si ráno dá tři majonézové chlebíčky a pivko, k obědu si dá půl vola a řádku brambor, samozřejmě chemicky ošetřených, večer si dá čtyři rohlíky a gothaj, nebo nějakou klobásku, a zase nějaké to pivko, nebo vínečko, a samozřejmě ve větší míře. Takovému člověku není pomoci. A já mu ani nechci pomáhat, protože nemusím. On přijde sám. Přijde sám v momentě, kdy mu stanoví diagnózu, a nedej Bože, mu chemoterapie nepomůže. Nebo nedej Bože má autoimunitní onemocnění, na které vlastně lékaři nemají léčivo. On sám přijde, protože to je krásná vlastnost lidského bytí, že když už je průser, tak potom jdeme, a hledáme všude, nejenom u rozumbrady lékaře. Takže asi tak bych to řekla k biu.

A samozřejmě bio certifikace je úžasná věc v tom, že dokáže vysvětlit babičce na zahrádce, která pak jde na trh a tvrdí, že má bio bylinky nebo bio brambory, že bio bylinky, nebo bio brambory skutečně nemá, protože když si soused nastříká muškáty, aby je měl pěkné, tak veškerý ten sajrajt jde do její máty. Navíc byliny mají jednu, dá se říct, dobrou, ale i špatnou vlastnost: Chrání své okolí a prostředí. Ony potřebují chránit. A léčí i půdu. Takže samozřejmě, když si soused postříká jablka nebo muškáty, tak vy byste měli jít, a zkusit laskavým tónem a diskusí sousedovi vysvětlit, že nejenom likviduje jeho děti, ale likviduje i vaše děti.

Do Levandulového údolí jezdí vysoce postavení manažeři drahými automobily, aby se zbavili těžké migrény, na kterou jim nepomáhají žádné prášky

Martina: A jakým způsobem tedy pečujete o půdu? Protože si neumím představit, že ji necháte jen tak ladem: Zasadím, a na podzim prodám kravku.

Helena Neumannová: No, ale ono to tak je.

Martina: Vůbec nic? Žádná přírodní hnojiva?

Helena Neumannová: Já odmítám i přírodní hnojiva. Víte, já si prostě myslím – a je to zase dáno i mým naturelem, a nepřesvědčuji vůbec nikoho, aby nepěstoval s přírodními hnojivy – chraň Bůh, prosím, tak by to nemělo vůbec vyznít – ať každý přistupuje k půdě s láskou a s respektem. Ale samozřejmě přírodní hnojiva jsou velice dobrá. Já ale, nevím proč, si prostě myslím, že když dříve v historii lidé levanduli dokázali pěstovat bez hnojiv, tak že já to dokážu také. Pokud je půda čistá, a dnes už po pěti, osmi letech, je více než čistá. My máme kontroly 4x do roka z každého rohu našeho pozemku, což je čtyři a půl hektaru. Není to málo a každý rok jsme nesmírně chváleni, a jsme na to strašně pyšní.

Třeba teď na jaře se těšíme na bio-pampeliškové údolí. Takže maminky k nám můžou přijet na bio pampelišky. Víte, co je to za úžasnou věc, když můžete vypustit dvouletého prcka, aby utíkal, utrhl si pampelišku, nebo sedmikrásku, a snědl ji, protože je v bio kvalitě? Já jsem nesmírně hrdá na to, že jsem to dokázala. Strašně bych si přála, aby tady bylo víc rodin, které dokážou tímto způsobem vytvářet takovéto Edeny na naší půdě, protože se potom staneme rájem bylinkářů i pro další země, nejenom pro nás. V létě k nám přijížděli Němci a Holanďani, a říkali: „Ježíš, my o vás vůbec nevíme. To je nádhera.“ A to nebylo léto, byl květen. To jsme ještě zrovna měli pampelišky, a oni říkali: „Tady je tak blaze. Tady je líp, jak na Bali.“ A my jsme říkali: „Ježíš, je krásné tohle slyšet. My si toho nesmírně vážíme.“ Protože si tam lehnou na lehátko, a vápencová moře a levandule samozřejmě léčí, když u ní sedíte. Léčí i v zimě. Ono se to nezdá, ale ta síla a energie do vás prostě jde.

My už dneska máme dokonce pět manažerů, nejmenovaných, samozřejmě, vysoce postavených pánů, kteří přijíždějí svými drahými automobily do Levandulového údolí, a když mají těžkou migrénu, tak si vezmou deku a jdou si tam lehnout, nebo se stulí do křesla, a my jim uděláme aromaterapii, čajový rituál – a je dobře. Oni vědí, že jim to pomůže, a mnohdy mi říkají: „To není možné, Heleno. Mně nepomáhá ani koňská dávka aulinu, nebo ibáč, nebo cokoliv.“ A tohle jim pomůže. A to byli lidé, kteří se tomu posmívali.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste tady před chvílí řekla, že je ještě něco nad biem. Řekla jste Demeter?

Helena Neumannová: Ano.

Naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří světničku bílou šalvějí, nebo levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. A dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz byliny.

Martina: Demeter. Vzpomínám, že v nejrůznějších knihách můžeme slyšet o tom, kterak bosorky chodíval za úplňku sbírat nějaké bylinky. Ale ony to nebyly jen bosorky, byly to naše babičky, které věděly, že nějaká bylina se musí sklízet o svatém Janu, nějaká se musí sklízet v novoluní, nějaká za úplňku. A i dnes víme, že rebarbora se musí sklidit do červa, protože jinak je v ní příliš mnoho kyseliny šťavelové. Takže žádné pověry, žádné čáry a kouzla. Vím, že existují, i v Rakousku, některé certifikované kosmetické firmy, které tímto způsobem také pracují. A teď se přes mnoho slov dostávám k otázce: Má levandule také takové požadavky na to, že musí být sklizena tehdy a tehdy, a v takové teplotě? Zkrátka – Demeter.

Helena Neumannová: Nejedeme Demeter. Tedy, přáli bychom si to i přesto, že jsme kousek od Koněpruských jeskyň a Čertových schodů, takže bychom mohli, protože ty kameny skutečně… a přímo sídlíme na srdci Barrandien parku. Ale je to ještě více finančně náročné než biocertifikované byliny. Nicméně, ráda bych zdůraznila, pro všechny milovníky levandule lékařské, že jsou skutečně dána pravidla, a to platí pro všechny bylinky. To znamená, že například my nesmíme sklízet šest hodin po dešti, a dvě hodiny před deštěm, protože pak je vlhkost v bylině tak extrémní, že bychom ji nedokázali správným způsobem usušit, abychom udrželi biodynamickou látku léčivých bylin uvnitř.

Takže si představte, že když máme období sklizně, tak u nás to funguje tak, že jsme všichni vynervovaní, přestože pijeme levanduli, z toho, jak bude pršet, v kolik to skončí, kdy zavoláme lidi, protože v jeden moment sklízí třeba šedesát lidí, a vy musíte lidi nabrat přesně v tu pravou hodinu, abychom sklidili co nejvíc. Samozřejmě, úplně běžné pravidlo je, a to považuji za nejcennější předání od našich prababiček a pradědečků, že sklízet byliny se má hlavně po ránu, úplně ideální je pátá, šestá hodina, což ne každému vyhovuje. My třeba vstáváme brzy i kvůli péči o farmu, a tak dále, a dneska už tam máme i lázeňské procedury, takže i kvůli péči o naše klienty, ale opravdu ideální je to do deseti, jedenácti hodin, protože pak, při přímém slunci, se sklízet nemůže. Ono je to i dobře, chrání to i člověka, protože si jde do stínu si odpočinout, najíst se, zchladit se vodou. Všechny tyto rituály jsou v přírodě v souladu, všechno je v nádherné harmonii, a vůbec nad tím nemusíte přemýšlet.

Martina: A v logice.

Helena Neumannová: Ano. Ono se to samo nabízí. A jak jste správně řekla, naše bosorky – to je samozřejmě přehnáno, a vysmívám se tomu, paroduji – naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří místnost, světničku bílou šalvějí, nebo právě levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. Ony věděly, k čemu tyto rituály slouží. Ony skutečně dokázaly – a teď už si hraju, ale je to tak – dokázaly i určitá kouzla. Dneska tomu říkáme kouzla. Ony dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz bylinu. A to je to, co se úplně vytratilo, protože my se toho bojíme. Bojíme se toho oprávněně, protože bychom byli nazýváni šarlatány, ale skutečnost je taková, že všechny tyto rituály, které byly na Velikonoce, na Vánoce, posvícení, otevírání studánek, všechny naše nádherné tradice a zvyky, sloužily především k ozdravení člověka a mezilidských vztahů. A to je to, co jsme ztratili úplně.

Lidé, kteří říkají, že mají na levanduli alergii, se mýlí. To nemůže být z levandule lékařské v biokvalitě, ale dostali něco jiného.

Martina: Vzpomínám si, že když tady byl bylinkář pan Vitásek, tak mluvil o své teorii, že když se vám bylinka nelíbí, tak ji nepijte, protože vám nepatří.

Helena Neumannová: Jednoznačně. Naprosto s ním souhlasím, a podepisuji celým jménem.

Martina: Protože vy víte, že levandule se líbí každému.

Helena Neumannová: Ne. Pouze 90 procent planety ji má rádo, a 10 procent ji nenávidí.

Martina: Skutečně jim vadí ta výrazná, specifická vůně?

Helena Neumannová: Ano. Deseti procentům vadí a říkají: „Já ji nesnesu.“ Problém potom je, když přijde člověk a říká: „Já na ni mám alergii.“ Tak odpovídám: „To prosím neexistuje. To není levandule lékařská, ale dostal jste bohužel jed.“

Martina: To znamená, že z hybridů, které máme na zahrádkách a které si tak opatrujeme, čaje nevařit?

Helena Neumannová: Rozhodně ne. Samozřejmě jsou lidé, kteří se dostanou k levanduli lékařské, třeba pokud mají chalupu na Šumavě, kde opravdu sousedé nic nestříkají, a jsou u lesa. To je ideální. Ale prosím, když pěstujete bylinky tam, kde jsou zahrádky na sebe, jak bych řekla, nacpané, a je tam spousta dalších aspektů, třeba jalovec by na zahradě vůbec neměl být, protože obsahuje všechny nemoci rostlin v okolí, a přenáší je do bylin, protože ony to od něj vytáhnou. Botanika je vysoká věda. Takže já vždycky říkám: „Ano, bylinky, které máte na zahrádkách, používejte právě na provonění, koupel, můžete i na kůži.“ To mi nevadí, protože myslím, že je to minimální riziko. Ale řekne-li vám potom někdo: „Já jsem měl alergii na levanduli, a nemůžu ji.“ Tak já říkám: „To jsi neměl alergii na levanduli. To jsi dostal jed.“ To je jednoduché. A proto by lidé měli přemýšlet do něčeho investovat.

Dobře, rozumím tomu, že řeknou, že bio maso, bio zelenina a bio ovoce jsou drahé, protože i z chemicky ošetřeného ovoce a zeleniny dostanete pár vitamínů. Ale samozřejmě dostanete do těla jedy. Jestli ale na něčem nešetřit, tak proboha, když mi něco je, a potřebuji se uzdravit, tak si přeci koupím bio certifikovanou bylinu, protože mám záruku, že ten člověk tomu rozumí, je vzdělaný, a že dokáže sklidit, usušit a připravit produkt v dobrých poměrech tak, aby mi pomohl, a ne uškodil. To je celé.

Martina: Učiňme vědě za dost. Rozloučíme se vysloveně studiemi: Zmiňovala jste, že tuším už v roce 2019, jste začali spolupracovat na Vysoké škole chemicko-technologické na vaší bio levandulové harmonizované vodě. Proč se do tohoto Vysoká škola chemicko-technologická, a ony dámy, pouštěly?

Helena Neumannová: My jsme to s paní doktorku Horsákovou vyloženě urosily. A to z toho důvodu, že jsme, Martinko, musely vylévat hektolitry harmonizované vody, než jsme zjistily, jak šetrně pasterovat, a uchovat biodynamické látky z bio levandule, a z bio citronu, v čisté vodě. Protože…

Martina: Bez konzervantů?

Helena Neumannová: Bez konzervantů, samozřejmě, bez jakékoliv chemie a konzervantů. A přesto, že zpasterizujete, tak se nám to kazilo, a tvořily se nám plísně – a my jsme plakaly, a byly zoufalé. A paní doktorka říkala, že jsme její noční můra. Ale nakonec to Iveta Horsáková s paní Milenou Krčálovou, která právě je naší šéfkou výroby, dokázaly. Mimochodem Milena pracovala 15 let na ARO na Homolce, a zachraňovala lidské životy – vozili jí rozbité lidi vrtulníkem – takže velmi dobře rozumí lidskému organismu. A jsme nesmírně pyšní, že jsme dokázali najít cestu. Protože představte si, že to málo kdo dokáže, a dodnes, když na trh přijde bio limonáda, nebo bio ledový čaj, tak se velmi často stává, že prodejci nedodržují skladovací teplotu, takže klient už vlastně koupí limonádu nebo čaj, který je plesnivý. To se děje velmi často, takže pozor na to. A my dneska s touto vodou dokážeme léčit. A hlavně dokážeme odbourat bolest hlavy touto vodou z čisté přírody. A kdo to dneska nezná? Takže tak.

Martina: Existuje něco, na co si člověk musí dát pozor? Protože i levandule je léčivka, a tudíž – všeho moc škodí?

Helena Neumannová: Ano. U člověka, který má nízký tlak, a trpí na to i ve vztahu ke změnám v okolní přírodě, na tlak kolem nás, říkáme, že v případě, když od nás dostává kůru levandule, tak by po třech dnech měl na jeden vynechat, abychom naučili tělo si s levandulí hrát, protože ona regeneruje dynamicky. To znamená, učí znovu tělo pochodům, které mu byly nastaveny od přírody. Takže čtvrtý den člověk vynechá, a levandule si krásně sedne s tlakem, a on nemá ty andělíčky. Takže asi tak.

Martina: Paní Heleno Neumannová, já vám moc děkuji za to, že jste nás s takovou vášní seznámila s tak známou bylinkou jako je levandule, a myslím, že mnohé i nadchla pro to, aby zkoušeli žít v přírodě, s přírodou, a přemýšleli nad věcmi, které dělají. Díky moc.

Helena Neumannová: Mockrát děkuji a přeji všem, aby opravdu přírodu nejenom opečovávali, ale aby si jí vážili, protože v ní najdete úplně všechno, co potřebujete pro svůj život.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste řekla velmi důležitou věc, ale zároveň je v ní obsažen rozpor: V souvislosti se školstvím, nebo s absencí laskavé diskuse o čemkoliv, jste uvedla: My nevíme, jak vybřednout ze zaběhaných vzorců. Ale třeba co se týká právě zdraví, bylinek, tak jsme zaběhané vzorce opustili s velkým rozběhem, protože jsme se začali na všechno, co bylo dřív, dívat velmi z vrchu.

Helena Neumannová: Ano, s despektem.

Martina: Řekněte mi, jak to, že se to dotklo zrovna zdraví?

Helena Neumannová: Začíná to tím, co už jsem tady řekla: Maminka porodí v porodnici miminko, a protože se jí dějí velké hormonální změny, tak najednou máte pocit, že tady není nikdo jiný než vaše dítě, a žijete život tohoto dítěte. Zblázníme se. Vůbec nevíme, co se děje, a najednou to nejsme my, už nikdy nebudeme jenom my. Takže má pocit, že by jí někdo měl dopomoci k tomu, jak nejlépe o dítě pečovat. A to je ten moment, kdy se stáváme otrokem medicíny a lékařů. Přestáváme diskutovat o tom: „Mám si uvařit čaj, nebo rychle snížit dítěti horečku?“ Všimněte si, co nastalo za obrovskou hysterii, když z Evropy zmizely léky na horečku: Matky šílely. Šílely, protože: „Ježíši Kriste, co se stane, když bude mít čtyřicítku horečku?“ Dříve bylo naprosto běžné, že se horečka nechala proudit. Samozřejmě, snižovala se hodně bylinkami, dělaly se zábaly, potírala se cibule a brambory, dělalo se spoustu úžasných věcí, kterými se horečka snižovala postupně tak, aby toxiny mohly z těla odejít. Protože co je horečka? Horečka je známkou toho, že se v našem těle děje něco špatného: „Pozor, zastav se, lehni si, vykurýruj se, protože něco děláš blbě, mně se to takhle nelíbí.“ To je vzkaz vašeho těla. Ale my šílíme, když přijde čtyřicítka horečka, a okamžitě potřebujeme horečku snižovat, a k tomu dávat minerály, vitamíny, všechno samozřejmě umělé, místo toho, abychom sehnali bio ovoce, bio zeleninu, kde vitamíny pořád jsou. Takž nasloucháme úplně do blba.

Představte si, že přijdete k lékaři, což se běžně dneska děje: Mám klientku, 42 let, maminka dvou dětí, přišla k lékaři, že vidí špatně na levé oko. Čekala čtyři měsíce, protože se běžně čeká na vyšetření čtyři měsíce, a oni jí zavolali, že má přijít, že se tyto informace nepředávají po telefonu. Ona přišla znovu k lékaři, sedla si, a ten člověk koukal do monitoru, vůbec jí nepodal ruku, vůbec se nepředstavil, posadil si ji do toho křesla, a takhle, jak já si s vámi povídám, jí řekl: „Takže, paní Zuzano, máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelná nemoc, jak jistě víte. Já vás teď posílám na Karlák, kde je specializované pracoviště, a kde se o vás budou starat. Tady máte papíry, a zavolejte si tam.“ Takhle vám sdělí nevyléčitelné onemocnění. Matce 42leté, se dvěma dětmi. Takže on ji v podstatě v ten moment zabil. Normálně ji zabil za bílého dne.

Ztratili jsme soudnost, chuť povídat si, právo na svůj názor, zeptat se: „Pane doktore, musím to udělat takhle? Není jiná volba, jiná cesta?“

Martina: Moje maminka říká, že vlastně jedinou informaci, kterou nyní neustále dostává od lékařů je: To je proto, že jste stará.

Helena Neumannová: To je také krásné. Ale na to nemusím chodit k doktorovi. Promiňte tedy, ale já se strašně zlobím na jedné straně nad lékaři, nad tím, co se s nimi stalo, že mají pocit, že jsou všichni doktor Strange. Toto video, nebo tento příběh miluji, protože tam je ta arogance, a obrovský despekt nad námi všemi nádherně vidět. A také pokora, která potom přichází s karmou, kdy se on vybourá, nemůže pracovat, nemůže dělat špičkové neurochirurgické operace. A zároveň se zlobím na lidi, že ztratili selský rozum. Jak si mohu nechat diktovat, že podstoupím operaci, nebo půjdu dělat tohle? Je to stejné, jako když mi v patnácti letech sdělili, že mám těžké astma a že ve třiceti osmi letech umřu, jestli nebudu dýchat kortikoidy. A přísahám vám, Martino, že pokaždé, když jsem šla k lékaři na kontrolu, tak mi vynadali, vynadali, a to jsem studovala pediatrickou sestru – pak jsem utekla z medicíny do Jižní Ameriky – vynadali mi, že co si to dovoluji odmítat léky. A já jsem řekla: „Promiňte, já studuji tuto školu. Já vím, co přináší tento lék. Možná mi trochu pomůže se nadechnout, ale vedle toho mi přinese dvacet problémů, které budu jednou řešit.“

Martina: No, to miluji, takové přechytřelé pacienty.

Helena Neumannová: Přesně tak. To je ono. Ztratili jsme soudnost, ztratili jsme chuť povídat si, ztratili jsme právo mít svůj názor, nebo, nedej bože, se zeptat: „Musím to udělat takhle, pane doktore? Nebyla by tam jiná volba? Nebyla by jiná cesta?“ A zase: není čas. Pan doktor nemá čas si s vámi povídat. Nebo nedej bože diskutovat, jestli by to náhodou nešlo udělat jinak. Prostě: „Takhle jsem to řekl. Takhle jsem to vystudoval. Já jsem doktor, a vy mlčte.“ Ale samozřejmě jsou mezi námi špičkoví lékaři, se kterými spolupracuji, a nesmírně si vážím jejich práce. A musím říct, že v dnešní době, zaplaťpánbůh, spousta z nich kombinuje konvenční medicínu právě s naturopatií, protože si velmi dobře uvědomují, co to bude přinášet pro naši státní pokladnu, pro naši budoucnost, a pro naše děti, které možná budou tak over due, že nebudou moct pracovat a tvořit společnost. A to přeci nikdo z nás nechce. Ani lékař.

Moderní věda, medicína, přenechala duši církvi s tím, že je to pánbíčkářství. Ale duše je součást těla, jsou to neuroreceptory.

Martina: Paní Heleno Neumannová. V určitém okamžiku vašeho povídání se určitě mnoho posluchačů zarazilo, a řeklo si: Dobře, ale všechno by se přece mělo vyvíjet. Mělo by se vyvíjet nejenom poznání těla, ale měla by se vyvíjet i poznání, řekněme, ducha. Na to jsme trošku rezignovali a spíše jsme se tomu začali vysmívat. Ale proč bych já dnes, v roce 2023, měl studovat, co napsala ve 12. století Hildegarda von Bingen, když už to patří k přežitému reliktu minulosti, a není to věc, kterou bych se měl řídit teď. Navzdory tomu, že ona ve své osvícenosti kombinovala několik přirozených metod: Fyzioterapii, balneoterapii, duchovní moudrost, sestavovala nemocným bylinné směsi, upravovala jídelníček, užívala dokonce léčivou moc kamenů. To všechno ano. Ale řekněte mi: Neměli bychom být tedy už nad tím? Neměli bychom to už použít, poznat, zpracovat, zakomponovat, ale jít dál?

Helena Neumannová: Řekla jste to zase krásně a nahrála jste mi na jednoduchou odpověď: Představte si, že jdu ulicí k vám do rádia, a po cestě potkávám thajské masáže, filipínský wellness, ájurvédu, čínskou medicínu a spoustu dalších nádherných technik, které dneska východní část planety stále respektuje. A my jsme si, bohužel, od Descartese, který podepsal papeži smlouvu, aby mohl pitvat a věnovat se moderní medicíně, moderní vědě medicíně, a který přenechal duši církvi, řekli, že duše je pánbíčkaření, duše je církev, duše je víra. Řeknete „duše“ a oni řeknou: „Ježíšmarja, na to já nevěřím. Na pána Boha nevěřím. To na mě nehrajte, to na mě nezkoušejte. S tím na mě nechoďte.“ A já vždycky říkám: Ale prosím vás, kdo mluví o víře? Duše je součást vašeho těla, jsou to právě neuroreceptory. A já vás vůbec nenutím, abyste byl hinduista, nebo měl jste svého Budhu, nebo Alláha, nebo abyste byl křesťan. Já vám pouze říkám, že východní část planety si ráno – tak jako my si vyčistíme zuby – zamedituje, případně si jde do přírody opečovat duši. Oni si opečují duši, tak jako my si dáme sprchu a vyčistíme si zuby. My to od 15. století neděláme, a v ten moment šla naše medicína do háje. A proto tady měli daleko větší úspěchy právě bylinkáři.

Ono se to stále svádí na to, že lidé neměli peníze. Proto šli k bylinkáři, a ne k lékaři, který byl už v historii drahý. Ale prosím vás pěkně, když se tady bavíme o moderní vědě: Ona i medicína měla svá úskalí. To, že se nasazovaly pijavice, trávily se za bílého dne arsenikem tisíce lidí, to všechno předcházelo tomu, že se dnes synteticky vytváří obyčejný lék. Zatímco bylinkáři jednotlivě, rodiny od rodin, dědili neuvěřitelné bohatství – receptury, které jsou prokázané tisíce let, a mají vynikající výsledky. Takže to vůbec není o tom, co říkají lékaři: „Byla chudoba, proto se šlo k bylinkáři.“ Ne. K bylinkáři se šlo proto, že bylinkář měl výsledky.

To je stejné, jako když lidé jezdí za mnou, protože mám výsledky, prokazatelné výsledky, aniž bych jim přinesla do života něco, co tam nepatří. To znamená, že jim přinesu s bylinkami pouze pomoc, a už jim nepřinesu vedlejší účinek, případně závislost. A to je jediné, co říkám: Pojďme spojit síly, lékaři a naturopaté, pojďme najít cestu, jak každému pomoci tak, aby šly ruku v ruce špičkové moderní přístroje a diagnostikování právě s bylinami. A když už jsme u toho, tak pokud vidím, že tady lidé tíhnou zase k vyznávání, nebo k jakémusi obdivu ájurvédy, čínské medicíny, a řeknou: „Já vím. Chodím na jehličky. Jedu ájurvédu, papám neem. Neboj.“ Tak já vždycky říkám. „Proč papáš kořen neem, který vyrostl tisíce kilometrů od tebe? Proč nepapáš třezalku, levanduli, konopí? Například v konopí jsme měli omega 3,6,9, aniž bychom měli lososa, nebo mořské ryby. Předkové omega 3,6,9 měli také, a byli velice zdraví, a dopoledne měli takovou energii, o které se nám ani nezdá. Proč sedláci dokázali zorat za jedno dopoledne půl pole? Z něčeho to přeci vzít museli, sakra. A k tomu byly tyto byliny a skutečné potraviny.

Takže ano. Včera když jsem měla malou přednášku, byl tam krásný dotaz: „My bychom strašně chtěli jíst biopotraviny, ale ony jsou strašně drahé.“ A já říkám: „Ano. A teď je ten čas vzbouřit se, a říct té Evropské unii: „Přestaňte nám sem cpát americké, nebo švýcarské léky.““ My máme fantastickou naturopatii, a špičkové evropské producenty, kteří nám mohou pomoci. Dohlížejte dobře na certifikaci těchto skutečně vzdělaných lidí a odborníků, a dovolte jim, aby mohli pomoci lidem dnešními super potravinami, s výživou, která je ze skutečných potravin, které tady v Evropě rostou, a bylinami, které nám mohou pomoci. Proč máme neustále nahlížet na něco, co nám sem cpou, protože to umí lépe? Proč? Proboha, my jsme z kraje Hildegardy, Rudolfa Steinera, Kneippa, Priessnitze, pátera Ferdy, Mikoláška a mohla bych jmenovat dál a dál. My jsme vždycky měli úspěchy. A mezi námi já, když jsem přijela do Jižní Ameriky, tak pivovar Polar založil utečenec před Hitlerem, pan Roubíček. Já jsem měla tu čest si s ním podat ruku, a do teďka mi vyhrknou slzy, když na něj vzpomínám. Ten člověk tam založil největší pivovary v celé Jižní Americe, protože utekl z Plzně. Sládek.

Když chceme dát světu vědět, že v Levandulovém údolí máme světově výjimečnou bylinu, zablokují sociální sítě. Obrovské síle peněz a lobbingu nadnárodních společností nedokážeme čelit.

Martina: Paní Neumannová, vy jste teď řekla, ať nám se nevozí z Ameriky nějaké preparáty. Ale myslím, že nemusíme čekat na to, co nám dovezou z Ameriky, protože legislativa Evropské unie zakazuje uvádět na obalu s bylinkami jejich léčivé účinky. Já se u máty nedozvím, že je na trávení. Nedozvím se, na co je jmelí, a tak dále, protože to je prostě taková tráva. Řekněte mi: Rozumíte tomuto? Rozumíte tomu, že z nějaké byliny se extrahuje, nebo se podle tohoto vzorce synteticky vyrábí účinná látka, ale v přírodní podobě to nesmím pojmenovat?

Helena Neumannová: Teď budu hodně zlobivá: Ale ano, rozumím tomu. Začíná to tím, že se člověk dozvídá od kolegů, od lékařů, od vědců a naturopatů, že například naše předsedkyně Evropského parlamentu má manžela, který byl největší distributorem vakcín v období covidu. A končí to tím, že se dozvíte, že FDA je spojeno s lobbisty v Evropské unii, a proto nesmíme na obalech našich tisíce let prověřených produktů uvádět, že dokážeme léčit. My dokonce dnes nesmíme použít spoustu dalších slov. A když chcete dát světu vědět, že tady máte určitou bylinu, která je světově výjimečná, což třeba v našem Levandulovém údolí máme, tak vám třeba zastaví Facebook, Instagram tak, jako vám, když jste zlobili v době covidu. Nebo vás vyloučí z různých reklam. Vy dokonce seženete peníze na to, abyste světu dali vědět, že tady máme unikát, a přesto je dnes síla peněz a lobbingu konkrétních nadnárodních společností, vlastněných několika rodinami ve světě, tak obrovská, že ať se nám to líbí nebo ne, tak tomu nedokážeme čelit.

A kočím tímto: Francouzi a Němci zakládali Evropskou unii. A já vám dám příklad. Když my dneska vyrobíme bioraw tyčinku bez cukru, vhodnou i pro diabetiky, ve které je levandule, to znamená, že si dáte svačinu a pomůžu vám s trávicím ústrojím, ale navíc vám udělám dobře v hlavě – když to řeknu lidsky jednoduše – tak než tuto tyčinku vyrobím, tak mám náklady 15 korun na tyčinku. To znamená, že když ji potom prodám za 40 korun někde v obchodech, tak oni si vezmou, co potřebují, a já vydělám nějakých 5 korun na tyčince. Francouz, když vyrobí tyčinku, tak než sklidí levanduli, tak už má na účtu peníze na podporu tohoto produktu, dané byliny, rostliny, případně meruňky, broskve, plodiny.

Martina: V podobě dotací?

Helena Neumannová: Ano, už má na účtu na danou bylinku. Jde na trh, a už má na účtu peníze na marketing. Pak jde do obchodu, a už má peníze na účtu na, jak tomu oni říkají, jak se to česky řekne, osvětu, aby lidé žili zdravě. Stejně tak Němec, nebo Rakušák. Ale Čech, Polák, Slovák, Maďar, Rumun, celá slovanská území, nemají nic.

Martina: Aspoň nás ty peníze nezkazí.

Helena Neumannová: Já mám, přátelé, ročně podporu 45 tisíc korun.

Martina: A řekněte mi: Je to špatně, nebo je to dobře? Protože problém je asi v tom, že jedni mají, a druzí nemají.

Helena Neumannová: Dotace by vůbec neměly být. Naprosto souhlasím s panem Syrovátkou, my u něj navíc děláme hydroláz, dobře se známe, máme stejné problémy a víme, o čem to je. Dotační politika je celkově špatná, nahrává konkrétním zemím, konkrétním skupinám, velkopěstitelům a velkochovatelům. Na tom není co dodat. Všichni víme, odkud pramení. Tak, jako my máme pana Babiše, oni zase mají své politiky, kterým se to hodí do krámu, a na malé, kteří skutečně pečují o krajinu, o půdu, rody, které hospodaří od 15. století, jako pan Stehlík v Chodouni, se stále nahlíží s despektem. Ale proto jsem vůbec do toho rizika šla, že tam budu pěstovat levanduli lékařskou v biokvalitě, aby v okolních oblastech nebyla v půdě chemie, abych nepřišla o biocertifikát, když už mě to bude stát několik generací peněz.

Když oni před dvaceti lety křičeli: „Pojďme prosím nebetonovat Evropu. Pojďme udržet meandry, pracovat s lesy. Pojďme tvořit a mít krajinu skutečně jako naše národní dědictví, bohatství, stejně, jako naše bylinoznalectví,“ tak se jim všichni vysmívali. A dneska pláčeme. Pláčeme, a Evropská unie křičí, že bude podporovat udržitelnost, a eko, a bio. No to ano, ale pouze u konkrétních, vybraných skupin.

Naivně jsem věřila, že EU je velké společenství, které se bude starat o své ovečky, a pomáhat jim. Ale je to jen konsorcium lobbistů, které lobuje napříč profesemi.

Martina: Dobře, tak řekněme, že Evropská unie v tomto není spravedlivá. Někdo dotace má, někdo ne, a tím pádem je vlastně vždycky problém. Jak byste pak mohla ovládnout mezinárodní trhy, když máte úplně jiné výchozí podmínky? Ale pořád nerozumím tomu, proč Evropská unie zakáže informovat na výrobku, a předpokládám i na francouzském, stejně jako na našem, že levandule má tyto a tyto pozitivní účinky na naše zdraví.

Helena Neumannová: A teď jste mi položila docela zajímavou otázku, protože když přijedete do rodiny Deborah do Francie, já jsem je v srpnu navštívila znovu, kde mají stále levanduli lékařskou, tak pan Deborah na etiketě slovo „healing“ má.

Martina: Léčivá.

Helena Neumannová: Léčí. Já to uvést nesmím. On to buď nesmí uvést, ale uvádí to, nebo to může uvést, a my to nevíme.

Martina: A jsme tedy tak neprůrazní popletové, nebo je v tom třeba ještě něco jiného? Protože, i na základě tohoto kolují nejrůznější více či méně divoké fámy, to nedokážu rozhodnout, o údajné tvrdé korupci, fámy o uplacených komisařích a europoslancích, které uplatily farmaceutické firmy. Řekněte mi, jak se tedy v tomto bylinkovém mišmaši na Evropském trhu vyznat?

Helena Neumannová: Upřímně, pokud na poli Evropy existuje nějaká rozumná entita, tak je to Švýcarsko, které není v Evropské unii, a moc dobře ví, proč není. Představte si, že švýcarské byliny, které jsou pěstovány ve vysoké nadmořské výšce Švýcarských Alp, jsou nejdražší na světě. Představte si, že my jsme s Vysokou školou chemicko-technologickou zjistili, že náš vítr a mráz naši levanduli chodouňskou stresuje natolik, že má stejně vysoké biodynamické hodnoty, jako byliny v Peru, v Tibetu, ve Švýcarech, a dokonce v některých případech v některých biodynamických látkách více.

A teď si vezměte, že Švýcaři byli rozumní a pochopili, o čem Evropská unie je. My jsme samozřejmě Evropskou unii vítali. Já sama jsem ji vítala, a opravdu jsem si naivně myslela, že budu pod střechou nějakého velkého společenství, které se bude dobře starat o své ovečky, a bude jim napomáhat, nahrávat. Bude je podporovat v tvořivosti. Jak naivní jsem byla. Dnes musím naprosto otevřeně říct, že Evropská unie je pouze konsorcium lobbistů, které napříč profesemi lobbuje za konkrétní věc. A protože americké farmakologické firmy v podstatě vznikly, a to je doložené, tak, že byly vybudovány našimi předky, kteří utekli před komunisty a Hitlerem, tak se vůbec nedivím. Oni jsou velmi šikovní, chytří, vědí, jak na to. To znamená, že už si dnes platí eurokomisaře a lobbisty, kteří chodí na půdu Evropského parlamentu, a dokážou si velmi tvrdě zajistit, že my naše tradice, a naše národní dědictví, nesmíme nabízet, nesmíme říkat, že pomáhá a že je dobré. V podstatě chtějí, abychom ztratili to, co je naším bohatstvím.

Za bílého dne jsme si nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme. Sadařství, zemědělství, byliny a plodiny. Byla přervána tradice.

Martina: Zmínila jste tady Švýcarsko. A Švýcarsko je země, kde se na bylinných preparátech můžeme normálně dočíst, k čemu slouží a co léčí. Myslíte si, nebo víte, že toto je možné jen proto, že Švýcarsko není v Evropské unii, takže nepodléhá legislativě EU?

Helena Neumannová: Nemyslím si to. Myslím, že je to dáno tím, že v té zemi zůstala elita, protože Švýcarsko nebylo dotčeno komunisty vůbec, a Hitlerem minimálně. A je to samozřejmě dáno i tím, že tam nebyly zpřetrhány rody jednotlivých bylinoznalců, bylinkářů a pěstitelů. Čili oni to skutečně vnímají jako něco obrovského, co jim přináší nejenom finance, moudrost a znalost, ale i péči o své krajany.

Stejně tak bych já strašně chtěla, aby český člověk dokázal rozpoznat, proč si nemá kupovat levandulový olejíček z drogerie, který šel kolem levandule 100 kilometrů, a proto stojí 70 korun, ale proč si má koupit skutečně kvalitní bio esenciální olej, který holt stojí 500 korun, ale léčí. Ale nemám tu možnost. Nemám to právo, protože tito lidé, kteří přijíždějí, jsou naprosto neznalí, nechápou, a ještě vám řeknou, že také mají na zahrádce levanduli. Často tam mají Luandin a vaří z toho sirupy. Matky svým dětem doma vaří v podstatě jed, a vy nemáte tu sílu a chuť jim to říkat, protože mají pocit, že z nich taháte peníze.

Je to o předávání znalostí, o edukaci, o osvětě. My jsme ji prostě ztratili, protože sedláci i bylinkáři byli zahnáni do kouta. A to jsem zapomněla na inkvizitory, prosím pěkně. Nezapomeňme na středověk, kde lidé opravdu neměli nic jiného než svého bylinkáře, který jim pomohl, aby přežívali, a léčili je velice dobře, a inkvizitoři je skutečně upalovali.

Martina: Dá se říct, že je u nás tato tradice, která tady byla už třeba od zmíněné abatyše Hildegardy von Bingen ze 12. století, byla v naší zemi, nebo ve střední Evropě, přervána?

Helena Neumannová: Naprosto. To je úplně správné slovo. Nedá se to říct jinak. Nedovedu to jinak pojmenovat, definovat. Prostě my jsme za bílého dne nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme, ať je to sadařství, o kterém mluvil pan Syrovátka, ať jsou to byliny, plodiny. Ale i zemědělství. Vždyť se podívejte, i nížina ve slavném Polabí – to je pryč. Je tam pár jedinců, kteří se snaží a starají se.

Martina: Když se podívám na louku, jsou jich tam stovky, tisíce. Proč právě levandule?

Helena Neumannová: Ano. Na to se mě ptají všichni. Tato otázka je samozřejmě na místě, protože všichni známe krásný příběh Provence tak, jak jste řekla, Martino, nicméně málokdo ví, že Slované měli levanduli lékařskou první. A mě tento příběh naprosto dojal. Jezdila jsem na farmářské slavnosti napříč Českou republikou, deset let jsem jezdila s Asociací soukromých zemědělců, a naslouchala přenádherným příběhům, nejenom českých bylinkářů, ale i historiků, archivářů a moudrých matek a babiček, protože ty hrály velkou roli. A pochopila jsem, že když Keltové dobývali Evropu, a docházelo ke stěhování národů, tak levanduli lékařskou přinesli i na naše území, ať to bylo Bulharsko, Maďarsko, Chorvatsko, Černá Hora, Slovensko a Česko. A my jsme se rozhodli, že se vrátíme k levanduli lékařské jako jedni z prvních, a dnes mohu říct, s velkou pýchou, že spolupracujeme s dalšími rodinnými farmami nejenom tady u nás, ale i na Slovensku, a samozřejmě se pomaloučkými krůčky přibližujeme i k Bulharsku, Maďarsku a k dalším zemím, a fandíme si a říkáme: Dnes jsme my těmi, kteří jí vracíme věhlas, protože na rozdíl od Francie jsme si museli projít 2. světovou válkou ve velkém. Kvůli Hitlerovi jsme přišli o mnoho bylinkářů, kteří odešli za oceán do Ameriky, Jižní i Severní, a samozřejmě výjimeční lékaři a naturopaté odešli i do Švýcarska. Takže dnes jsem ráda, že se znovu hovoří o levanduli lékařské právě i z těchto území.

Martina: Paní Heleno Neumannová, znamená to, co jste mi právě řekla, že to byl víceméně sňatek z rozumu, že jste tuto bylinu musela poznat? Nebo vás očarovala, okouzlila, takže jste se rozhodla věnovat takto výlučně právě jí?

Helena Neumannová: Ano, prošla jsem nádherným příběhem paní doktorky Štolcové z Nižboru, kde je Centrum keltské kultury. Ona i její manžel velmi pečlivě studovali právě území od Barrandova po Plzeňsko, kde se nacházejí vápencová moře. A protože pan Stehlík, prezident Asociace soukromých zemědělců, mě neustále přemlouval, abych zkusila v Chodouni obnovit byliny a rostliny, které tam byly, tak jsem se rozhodla, že jestliže se nám zadařilo vrátit lidi na trhy a farmy, a znovu nakupovat u těch, kteří opravdu nabízí kvalitní potraviny, skutečné potraviny, a tedy i maso, tak jsem si řekla: „Dobře, zkusím to.“ A když jsem zjistila, že tam levandule lékařská byla, tak jsem v roce 2014 jela na BIOFACH, a úplně naivně jsem ve dvanácti halách hledala levanduli lékařskou v biokvalitě, a zjistila jsem, představte si to dvanáct hal, producenti z celého světa, že ji nikdo nemá. Že prostě není. Neexistuje.

Martina: Ani Francouzi?

Helena Neumannová: Ani ti ne. Francouzi mají, měli už tehdy – rodina De Bois má dvě velká pole, a ta jsou zarezervována na 100 let dopředu od významných farmakologických firem.

Ve Francii kvůli evropským dotacím přešli z pěstování levandule na řepku, která se pro farmáře stala finanční jistotou a ekonomickým profitem

Martina: Takže tam je levandule dost, avšak to nestačí.

Helena Neumannová: Nestačí. A hlavně, oni díky evropským dotacím, o kterých jste tady mluvili už několikrát, přešli na řepku. Pole tam vymizela, protože řepka se stala jakousi finanční jistotou, ekonomickým profitem pro farmáře.

Martina: Promiňte. I v Provence?

Helena Neumannová: Ano, i v Provence. Tam je dneska několik polí, která byla levandulová, ať to byl lavandin hybrid, nebo levandule lékařská, a dnes jsou to pole s řepkou, protože – biopalivo.

Martina: Tak doufejme, že to nenapadne také vinaře ve Francii.  

Helena Neumannová: To doufám.

Martina: Vy jste teď řekla levandule lékařská a lavandin. Je mezi tím rozdíl?

Helena Neumannová: Obrovský.

Martina: Promiňte, že hned pokračuji další otázkou. Já totiž si představuji, že rozdíl může být takový, jako když vidíme pelyněk černobýl, což je, řekněme, ne příliš významná bylinka, spíše plevel, a pak pelyněk pravý, který je velice vzácný.

Helena Neumannová: Je to úplně stejné. Řekla jste to naprosto krásně, nebo to přirovnání, které jste našla, je senzační, protože lavandin má většina lidí na zahrádkách. Je to vysoká, nádherná levadule, kterou znáte. Dnes už spíš z Pinterestu a maleb než z opravdové Provence. Ale třeba v Bulharsku pěstují dva farmáři lavandin právě pro esenciální oleje. Lavandin je hybrid, který byl vyšlechtěn proto, aby se lidé tolik nenadřeli. A dám vám hned příklad: Když přijedete do muzea pana De Bois, který zachraňuje levanduli lékařskou v Provence, tak se dozvíte, i z historie, ale samozřejmě se to dozvíte i od slovanských pěstitelů, že na jeden litr esenciálního oleje je třeba 140 kg lavandinu. Na jeden litr esenciálního kvalitního léčebného oleje. Protože lavandinem léčit nemůžete, je potřeba 400 kg levandule lékařské. Stačí říct jenom tohle.

Martina: Na jeden litr.

Helena Neumannová: Ano. Každý si umíme představit, co to potom znamená.

Martina: A u vás v Levandulovém údolí, předpokládám, pěstujete levanduli lékařskou.

Helena Neumannová: Ano, levanduli lékařskou, přímo Angustifolia monsrera, odrůdu, která je nejvzácnější, a v lékařských slovnících z celého světa je považována za nejvíce léčivou, a to právě pro obsah léčivých biodynamických látek. Takže já, když jsem hledala, tak jsem musela nakoupit v Německu s rodným listem konvenčně vypěstovanou Levanduli lékařskou (Angustifolia), maximálně tři centimetry, a pět let čekat na to, abych ji mohla prohlásit za bio levanduli lékařskou.

Martina: To zní jako dobrý džob.

Helena Neumannová: Velmi. Kdybych se neživila eventy, a nedělala marketing pro zahraniční firmy, nikdy bych to nedokázala. Nikdo si nedovede představit, co to tehdy obnášelo. My jsme samozřejmě věděli, že to bude dřina. Ale přiznám se vám úplně dobrovolně, že jsem pět let x krát plakala, že jsem zešílela. Na druhou stranu, dneska mi to tato bylina vrací desetinásobně, a já s obrovskou pokorou říkám, že všechno je, jak má být. Takže i já jsem se měla nadřít.

V hrobce Tutanchamona byla v amforách uložena levandule lékařská jako bylina do dalších životů

Martina: Heleno Neumannová, když se řekne Levandulové údolí, tak to zní idylicky. A když si člověk řekne: „Zakladatelka Levandulového údolí“, tak přímo vidí to děvče, jak jede, vpředu má košíček, a v něm kytičky levandule, případně s sebou zdravou svačinku, když jezdí objíždět latifundie. Ale to je asi velmi naivní představa.

Helena Neumannová: To je krásný příběh. Mohla bych to vyprávět tady. Ale to samozřejmě není pravda. Je to úplně o něčem jiném. Přiznám se, řeknu vám to úplně na rovinu, protože tady se hovoří na rovinu – a proto tady sedím, a nesmírně si vážím vaší práce – je to zadlužení několika generací přede mnou. Je to obrovská dřina celé mé rodiny. Je to obrovská ztráta spousty zájmů ve prospěch farmy, a ve prospěch vývoje, výzkumu a tvorby produktů, které tvoříme. Je to i ztráta některých přátel, protože vám řeknou, že jste blázen, a že proč vlastně to děláte. Že tady na to nejsme vůbec připraveni, abychom přijali takovouto cestu léčení, nebo pomoci přes zdravou výživu a skutečné potraviny. A mohla bych pokračovat.

Na druhou stranu potkáváte lidi, které chcete potkávat. Dokážete zachránit lidský život. Pomůžete lidem, a oni pak přijíždějí, objímají mě a pláčou mi tam, a já se z toho celá třesu, a nevím, jak na to reagovat. A dodnes některé klienty považuji za přátele, protože nejenom, že jsem pomohla jim, ale pomohla jsem celým rodinám změnit jejich život, a uvěřit tomu, že příroda v podstatě přináší vše, co potřebujeme pro to, abychom žili dobrý, zdravý život.

Martina: Vy jste teď řekla mnoho informací, zaujala mě jedna: Můžete s tím zachránit život. Řekněte mi: Levandule mi přijde jako dobrý podpůrný prostředek. Přijde mi fajn mít polštářek na spaní z levandule. Přijde mi fajn mít ze 400 kg levandule litr oleje mazání. Levandule mi přijde fajn na koupele, jak s tím, tuším, původně začínali staří Řekové. Ale zachránit život? To mi přijde takové…

Helena Neumannová: Přeceněné?

Martina: Ano.

Helena Neumannová: Naprosto vás chápu. A popravdě, i já jsem k tomu takto přistupovala, protože se 30 let věnuji bylinám, všem, nejenom levanduli. Velice si vážím lidí, kteří přicházejí do našich končin s ájurvédou, a s čínskou medicínou, i když jsem přesvědčena, že architektura našeho lidského těla potřebuje právě ty byliny, které rostly tak, jako my tady, tisíce let. Na druhou stranu, když se hádám se svou sestrou, která studovala v Kérale ájurvédu, v Mekce ájurvédy v Indii, tak zjišťuji, že spoustě pacientů nebo klientů mohu pomoci právě třeba v kombinaci ájurvédy s tradičními evropskými bylinami. Takže ano, mohlo by se říct, že je to přeceněné.

Já na to odpovím úplně jednoduše: První informace, kterou jsem velice těžce zpracovávala, byla, že když v roce 1922 našli hrobku Tutanchamona, tak v amforách byla uložena jedna jediná bylina do dalších životů: Byla to levandule lékařská.

Levandule pomáhá tělu, mysli i duši člověka

Martina: Já jsem slyšela, že tam byl ještě černý kmín.

Helena Neumannová: To neznám.

Martina: To je nejvzácnější olej, který…

Helena Neumannová: Ano. Tak je to možné, že se to může. Víte co, já studuji Kelty, a každý měsíc vím, že nic nevím, protože přijdou s novým dokumentem na BBC, a už je všechno jinak. Přišli s novým laserem k nové kostře, a zjistilo se, že pravda, kterou nám tvrdili měsíc před tím, už zase není pravda. Takže se rozhodně nehádám. Nicméně ať to byl jenom kmín, nebo levandule, tak tam byla levandule lékařská. A je to dáno tím, že oni chápali daleko lépe než my – po tisících letech studia medicíny, i přírodní medicíny, tedy naturopatie – že lidské bytí, neboli člověk, je jedině celek, který se skládá z mysli, těla a duše. A neexistuje lepší bylina, když na to mám odpovědět jednoduše, která dokáže pomoci tělu, mysli a duši, než je levandule lékařská.

Martina: Á, tady je někdo trochu posedlý.

Helena Neumannová: Je to možné, ale já to mám vyzkoušené nejenom na sobě, na veškerých svých onemocněních a problémech. A to se přiznám, že jsem studovala naturopatii v Jižní Americe a Africe, takže mám skutečně srovnání se světem. Nejsem nafrněný člověk, který se rozhodl pro jednu bylinku, a teď bude tvrdit, že je nejúžasnější na světě. Zažila jsem opravdu nádherné počiny a léčení lidí, kdy respektuji a jdu stejnou cestou, že vyléčit se můžeme pouze my sami. Já vám pouze podám pomocnou ruku, a byliny, které vám mohou pomoci.

Abych vysvětlila, proč je to levandule lékařská, a proč ji ctil Hippokrates, a všichni fantastičtí lékaři, bylinoznalci, ale i balneologové, tedy fenomén našeho lázeňství, který je znám po celém světě. Kamkoliv vyjedu, tak musím přiznat, že nikdo nezná pana Havla nebo Jágra, ale lázeňství ano. Budu upřímná. A naše lázeňství vychází stejně, jako světová lázeňství, a jako staré egyptské, římské, i řecké, které jste jmenovala, z bylin a minerálů, protože nic jiného nebylo.

Martina: A studené vody.

Helena Neumannová: Ano, správně – ještě voda, samozřejmě. Takže minerály, byliny a voda, obzvlášť v našich končinách. My ji máme úžasnou: Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, se všemi tam spolupracujeme, takže to nesmírně ctíme. Ale mezi bylinami vždy, ať vás trápí koleno, žlučník, slinivka, nebo zjistíte, že máte první stadium rakoviny, musíte pracovat s centrální nervovou soustavou. A právě centrální nervová soustava je střecha, která dokáže přes neuroreceptory, které si povídají, protože jsou to poslové našeho těla mezi pochody a orgány v těle.

Každé ráno se vzbudíte, a mozek si řekne se slinivkou: „Jak se dneska máš, slinivko? Dobré?“ „Blbé, mozku. Nemůžou to za mě dneska vzít ledviny, játra a další?“ A když nemáte v pořádku neuroreceptory, neboli centrální nervovou soustavu, tyto posly, tak si to neřeknete, a v ten moment pomalu přicházejí malé nemoci, a později bohužel ty horší, ať už jsou to autoimunitní onemocnění, která trápí 21. století, nebo rakoviny, chronická onemocnění, se kterými si neví konvenční medicína rady, a další, a další.

A tam právě nastupuje královna bylin, protože ona vám pomůže nejenom zacelit nervová vlákna, a pomocí neuroreceptorů umožnit předáváni informací o tom, co se v těle, mysli a duši děje. A potom můžete dál pokračovat s dalšími bylinkami a řešit konkrétní problém. Ale příčinu, která je vždycky v hlavě, jak říkaly naše babičky, a v duši, kterou nádherně pojmenovala v roce 1984 jako první americká vědkyně, která se nebála, a byla to žena, a já jsem za to šťastná, která se svým týmem řekla, že právě: Naše neuroreceptory, neuropeptidy jsou duše, pokud to potřebují páni vědci a lékaři pojmenovat. Právě duši je potřeba pojmenovat, protože věřte mi, když pitvám tři a půl hodiny jednoho člověka, a dělám epigenetickou analýzu, tak vždycky je problém v tom, co vám ublížilo na duši.

Chemie, věda přiznává, že bylinky mají v sobě léčivé látky. Ale přesto je raději vyrábíme synteticky, protože v Petriho misce je máme víc pod kontrolou, než na louce.

Martina: Vy jste teď řekla „pitvám“, ale myslíte tím „rozebírám“.

Helena Neumannová: Rozebírám, samozřejmě. Epigenetická analýza spočívá v tom, že tři a půl hodiny řešíme fyzickou, psychickou a duševní časovou osu člověka.

Martina: To, co říkáte, zní velmi logicky, a mnohokrát nám mnozí lékaři, kteří se zabývají i klasickou konvenční medicínou, ale také celostní, v různých obměnách to, co teď říkáte, předestřeli. Ale přesto jsou dnes chemické léky první volbou. A velmi často slyším názor: „Mně se kytky líbí. Tato filosofie se mi líbí. A když jsem zdráv, tak si rád bylinkový čaj udělám, a cítím se, že pro sebe dělám něco navíc.“ Ale když vezmu v úvahu účinnost, co teď hned, okamžitě, zda chemie nebo bylinka, tak z toho vlastně bylinka nevychází moc akčně. Jak tento rozpor vnímáte vy?

Helena Neumannová: Je to strašně těžké, protože samozřejmě nesmírně ctím akutní konvenční medicínu. My dneska umíme přišít i hlavu. Když vám přivezou člověka na ARO, na Homolku vrtulníkem rozbitého na padrť, tak dokážeme zázraky. Všechna čest takové medicíně.

Na druhou stranu lidi dnes trápí především chronická onemocnění, ať jsou to atopické ekzémy, alopecie, lupénka, akné, hormonální změny v těle, které přicházejí jak v pubertě, tak posléze v přechodu. Ale i muži mají své hormonální změny, nejen žena. A jsou to onemocnění, která přicházejí s dobou, s tím, jak žijeme. A protože lékaři skutečně pracují nonstop, a je tam několik aspektů, které jejich práci ovlivňují, oni mají na hodinu deset pacientů, tak po čem sáhnete, Martino? Přeci nebudete trávit hodiny s deseti lidmi tím, že si s nimi budete povídat. To nejde. Nedovolí vám to pojišťovna, ani nemocnice, nedovolí vám to váš chlebodárce, a bohužel vám to nedovolí ani doba, protože i pacient na druhé straně přichází s tím: „Pane doktore, já potřebuji zítra do práce. Pane doktore, já si to nemůžu dovolit, já mám hypotéku, leasing, tři děti, a musím je živit. Dejte mi nějakou pilulku, já potřebuji makat.“ Na obou stranách váhy je tato potřeba.

Dnes se zjistilo, že děti se rodí s ADHD, jsou hyperaktivní, protože nestačí, že jim cpeme do půdy antibiotika, pesticidy a hormony, takže to mají z vody a z půdy, ale odmalička, kdy se musíme narodit v nemocnici, a musíme pomalu zemřít v nemocnici, jsme ládováni chemickými, synteticky vytvořenými léky. Čili overdrugs je téma číslo jedna celosvětové. A ono to trápí i lékaře, protože lékař moc dobře ví, že když mu dá jednu pilulku, tak do pěti let jich má pět. On ví, že s analgetikem, sedativem, které se často aplikuje, nebo nedej Bože s kortikoidem, které se dneska zcela běžně cpou dětem na atopický ekzém, pak přichází vyšší tlak, vyšší cholesterol, zadržujete vodu, takže potřebujete další pilulky. Oni to moc dobře vědí, ale často nemají jinou volbu.

Martina: Možná by to mnozí mnohdy chtěli zakomponovat do své léčby jako, řekněme, podpůrnou součást přístupu k pacientovi, ale na druhou stranu mnohdy ne. A vezměme v úvahu, že chemie, věda jako taková, přiznává, že ta která bylinka má v sobě léčivou látku, silici, drogu, ale přesto si ji raději vyrobíme synteticky, protože v té Petriho misce máme tuto látku tak nějak více pod kontrolou než na louce. Myslíte, že tento přístup dává logiku? Nebo bylinka ve své komplexnosti představuje něco, co jsme vlastně doteď nepochopili?

Helena Neumannová: Říkáte to naprosto krásně. Úplně mi mluvíte z duše. Je to velice jednoduché: Pro pány vědce, pro absolutní odmítače přírody, kteří popisují naturopatii jako šarlatánství, tady máme jeden vzkaz: Osmdesát procent léčiv a léků je stále tvořeno z přírody. Stále. Ať jsou to minerály, byliny, voda, a další. Dvacet procent je přírodní medicína. Dvacet procent léčiv a léků na světě představuje přírodní medicína. A teď pozor: Ve Švédsku existuje jakýsi úřad, který kontroluje kontraindikace, vedlejší účinky, smrt, úmrtí, a nahlášené problémy s jednotlivými léky. A teď se budete smát, ale z celkového počtu všech úmrtí je 80 procent úmrtí z důvodů vedlejších nežádoucích účinků, které přinášejí, skutečně si představte, prosím, od základního poškození až po demenci, debilitu. Skutečně vás mohou zabít. A 80 procent z toho tvoří synteticky vytvořené léky, a ještě 0,5 procenta z nich jsou léčiva, ve kterých převažuje přírodní medicína. Stačí vám tohle? To jsou doložená fakta, prosím.

Při covidu jsme zjistili, že znalosti o lidském organismu skončily šestou třídou přírodopisu, takže se pak z lifestylových médií dozvídáme fake news

Martina: A má někdo na takovémto výzkumu opravdu zájem?

Helena Neumannová: Takový výzkum existuje. Je to oficiální úřad respektovaný všemi vládami světa, tak jako smerická FDA uvolňuje na trh léčiva pro celý svět. Chcete-li distribuovat do Ameriky, musíte být v FDA, a stejně tak tento švédský oficiální úřad hlídá skutečné vedlejší účinky, a skutečný přínos jednotlivých léků a léčiv. Takhle to je ve skutečnosti.

Takže máme tady lékaře, kteří říkají: „No jo, prosím tě, co třezalka? Vždyť třezalka dokáže zabít.“ Ano, samozřejmě, že třezalka dokáže zabít stejně, jako váš chemický shit. Prostě tak to je. Pokud neumíme aplikovat bylinku, a mezi námi, určitě jsou bylinkáři, kteří vyrostli rychle, udělali si tříměsíční kurz a tvrdí, že jsou bylinkáři. Já jsem nikdy neřekla, že ne. Ale to je přeci na nás, abychom hledali stejně, jako dobrého lékaře, tak zkušeného bylinkáře, který opravdu ví, a který zná lidské tělo.

Protože, co se stalo při covidu? My jsme pouze zjistili, že znalost lidí o lidském organismu, lidském těle, skončila šestou třídou přírodopisu, kde berete tři hodiny týdně, ať studujete v Americe, ve Švédsku, nebo v České republice. A to je zásadní problém. My už potom čteme pouze lifestylová média, a dozvídáme se v podstatě fake news. Jak můžete chtít po takovém člověku, aby dokázal rozpoznat, kdo mu při covidu říká pravdu, a kdo mu lže, kdo s ním manipuluje, kdo z něj chce tahat peníze, a kdo ne? Jak může takový člověk nahlédnout, že když dvanáctiletému dítěti, což se dneska běžně děje, a je to trestuhodné, a měli by jim za to sekat ruce, dávají Xanax a Zoloft jako lentilky, tak že za to potom jezdí dvakrát do roka na dovolenou od firmy? Žádná z matek, které potom za mnou přichází šílené a pološílené, to neví, protože mají pocit, že mluví skrz dítě, protože prostě dítě nevnímá, protože je samozřejmě ovlivněno drogou, těžkým jedem. Pardon, že jsem se rozohnila.

Martina: Úplně chápu, proč jste se rozvášnila. Chápu, jak bych to chtěla v životě také já, a líbí se mi představa sepětí s přírodou, přírodního času kairos, věčného chronos, abychom jedli to, co je v sezóně. Všechno se mi to líbí. Ale když se upřímně podívám sama na sebe, tak to také nedělám. A na to, abych sem dneska mohla dojít se svou vymknutou nohou, tak jsem si tam lupla něco proti bolesti, aby to tak nějak bylo lépe vyladěno. Řekněte mi, co se nám to stalo v hlavě? Protože je to zkratka. Zkratka k úlevě, k rádoby zdraví, zkratka proti bolesti, že vezmeme pilulku, a podobně. Ale co to změnilo v našem myšlení, v našem přístupu?

Helena Neumannová: To je strašně těžké, protože existují nádherné knihy a publikace, mohla bych jich tady jmenovat x. Když sledujete historii, tak se člověk opravdu v historii velmi nadřel. Pouze šlechta a vyvolení se měli dobře, a běžný člověk dřel na to, aby vůbec měl střechu nad hlavou, a jídlo do druhého dne. Přišla průmyslová revoluce, a my jsme jásali a tleskali, že zmizí robota, tvrdá dřina, zemědělské roboty na polích, kdy to bylo skutečně velice fyzicky náročné, což nahradily stroje, takže nepracují děti. Což je samozřejmě chvályhodné a úžasné, že se matka může večer po práci věnovat své rodině, a nemusí dřít do úmoru, než slunce zapadne, a pak přijde ztahaná, protože se sourozenci hlídali navzájem, a často byli na poli s maminkou, nebo se starali o dobytek, a tak dále. To všechno je chvályhodné. Bohužel jsme sklouzli do druhého extrému, a naučili jsme se být pohodlní, až líní. Líní. A začíná to, prosím, myšlením, protože přece i doktor řekne: „Co mám udělat, abych se uzdravil?“

Ona mi přece paní učitelka přinese informaci, kterou se děti naučí, aby mohly jednou dělat, co chtějí dělat. Podívejte se na náš systém školství. Zůstali jsme u Marie Terezie. Ale mezi námi děvčaty, ono to není jenom u nás. Dneska jsou kritici v celém světě. My neumíme vybřednout ze zastaralých vzorců, které si málokdo dovolí kritizovat, aby se z nás nestávaly ovečky, protože je pohodlné z nás dělat ovečky. Čí je to cíl? V koho zájmu to je, abychom se příliš neptali? Abychom nezjišťovali? Abychom moc netvořili? Abychom si vzali hypotéku a leasing? Abychom si mysleli, že musíme mít byt v Praze, nebo v nějakém velkém městě? Že dítě musí mít iPhone, aby bylo ve společnosti někdo, nebo aby se mu spolužáci nesmáli? Že když se řekne, že pyramidy se stavěly takhle, tak přeci to tak je, když se to tak tvrdí, i když dneska máme x dalších názorů, že to bylo zcela jinak, ale my se jim posmíváme. Neumíme přijímat nové informace, neumíme dávat prostor pro laskavé diskuse, ať je to medicína, školství, práce, změna v tom, jak respektujeme jeden druhého, soužití jednotlivých společností, vír, jednotlivých nahlédnutí, nebo pohledů na život. My jsme se prostě stali pasivními uživateli planety Země.

Martina: Já tomu říkám „rekreant zeměkoule“.

Helena Neumannová: Krásně řečeno.

Martina: Já jsem dokonce četla, tuším, že to dokonce bylo od nějakého sportovního kouče, ale tím si teď nejsem jistá, že vlastně všichni veleúspěšní sportovci se dostali na bednu jenom skrze nějakou frustraci.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Skrze stres.

Jaroslav Matýs: Zátěž.

Martina: Zátěž. A když pak vezmeme v úvahu, byli jsme toho v posledních letech mnohokrát svědky, že se třeba mnohé sportovkyně zbavily svého osobního trenéra, otce, teroristy v uvozovkách, zbavily, tak v tu chvíli šly výkonnostně úplně pryč. Ale to se mi úplně nechce přijmout, protože olivy je potřeba pořád drtit?

Jaroslav Matýs: Zkusím to trošičku s nadsázkou: Proč tolik úspěšných lidí dopadne blbě, když mají hodně peněz? Protože nemusí nic. A jenom část úspěšných, nemyslím jenom bohatých, úspěšných, si to udrží, protože pracují. Slyšel jsem bývalého manažera Microsoftu, nevím, jak se jmenoval, ale dělá teď kouče. který řekl: „Já jsem si svou prací přivodil depresi.“ Chytrý chlap, strašně chytrý chlap. „Přivodil jsem si depresi, přetížil jsem se energeticky tak, že jsem si epigeneticky vyvolal depresi.“ Neboli si poškodil mozek. On to ví. A mě to hrozně zaujalo, že někdo mimo psychiatrii takhle přemýšlí. „A já jsem pět let bral antidepresiva, a po pěti letech jsem si nastavil program, dneska jsem bez antidepresiv a vedu sportovce tak, aby se nezatěžovali negativními myšlenkami. Ty jsou k ničemu.“ Takže je učí je vypínat.

A druhá věc je, že je učí nejenom myslet pozitivně, ale dbát o sebe. A kolik lidí dneska o sebe dbá? A furt mluvíme o duševním zdraví. Vždyť my děláme všechno, abychom byli duševně nemocní. Neboli, je tady trend udělat z nás neschopny, abychom mohli dostávat pomoc. Ale já nechci dostávat pomoc. Já si ji chci vyžádat, ne že ji musím dostat. A bez krize. Lidstvo se z jeskyně dostalo proč? Protože jsme nechtěli mrznout, nechtěli jsme furt dělat nějaké zásoby. Pak jsme vymysleli průmyslovou revoluci, protože jsme z principu přemýšleli frontálním lalokem, jak si zlepšit sociální život. A dneska jsme v situaci, že všichni odmítají zátěž, protože se máme dobře. Bude asi muset přijít nějaká katarze, aby se lidstvo vrátilo opět k jeskyni, protože na to máme vývojově nastavený mozek, a příroda není blbá. Jak jsme řekli minule: Příroda nás potrestá za to, co děláme.

Martina: Máte pravdu v tom, že jsme si vlastně na pomoc, která musí přijít, už zvykli v úplně veškerých oblastech života. Potřebujete podepsat smlouvu, protože prodáváte skříň, ale musí to udělat právník. Potřebujete si pronajmout byt, ale musí to udělat realitní makléř, abyste nenaletěli. Potřebujete si otevřít konto v bance, tak potřebujete osobního bankéře. Potřebujete kouče na to, abyste věděli, jak máte běhat kolem baráku. Potřebujete nějakého guru, který vám pomůže, abyste zůstali mentálně zdraví. Pak potřebujete doktora, aby vám pomohl, jak zůstat zdráv fyzicky. Takže my jsme vlastně už veškerou svou moc delegovali na armádu pomocníků kolem.

Jaroslav Matýs: Spíš je otázka: Proč jsme tak zpohodlněli? Protože se máme dobře.

Martina: Protože se máme dobře.

Jaroslav Matýs: Nevím, kdo to řekl, že v Česku jsme nárokový národ. Na všechno máme nárok. Mám pocit, že na všechno máme nárok.

Martina: A to nejenom Česko. To je, řekla bych, Západ vůbec.

Jaroslav Matýs: Tak to je. Na druhou stranu zase k umělé zaměstnanosti: Existují technologie, díky kterým umíme udělat víc za kratší dobu. A to se stalo mantrou. A teď to vidím i ve zdravotnictví. Nechci teď být úplně zlý, ale: Mám půl čtvrté, a jdu domů. To jsem já v medicíně v životě nikdy neudělal. Dneska to začíná být normou, protože i do zdravotnictví, i do důležitých humánních profesí, se dostal určitý až řemeslný pohled. Řemeslo „odcaď pocaď“, a tím končíme. Já jsem to tak nikdy neměl. Nejenom já, ale i kolegové naší generace to tak mají. Takže dneska, když jde mladý lékař do nemocnice, a je unavený po službě, tak neví, co jsme zažili my. Ale v Americe slouží běžně, protože holt to tak je. To patří k této profesi.

Česká populace je v užívání návykových látek benevolentní, a když to bude volně, tak zdravotnictví bude mít problém, protože než se člověk zničí, tak zdevastuje okolí

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, já to teď řeknu s velkou nadsázkou, a nerada bych, aby si někdo, kdo to třeba zažil, myslel, že si z toho dělám legraci. Ale poté, co jste mi teď popsal ohledně virtuálních drog, a podobně, si říkám: „Zlatý alkoholismus.“ Protože to máme tak nějak více zmapované. Ale zároveň nutno dodat, že mezi závislými na alkoholu se stále častěji objevují i třináctileté děti, a možná i mladší, to víte spíše vy. Čím to je, že už sahají po kdejaké droze?

Jaroslav Matýs: To už tady jednou bylo. Dneska určitá skupina lidí tvrdí, že se snižuje věk, kdy děti sahají pro drogy. Ale není to pravda, protože kdyby to byla pravda, to jsem se učil už já na vysoké škole v Hradci Králové, dneska by to bylo daleko dříve, a to nejde. Ale skutečně „ADHĎáci“ si na to sáhnou o dva roky dřív, a deset, dvanáct let je přesně prepubertální věk, a pak pubertální věk, kdy hledají něco nového. Takže věk se vůbec nesnižuje. Ale děje se to, že je to dostupnější, než bylo v minulosti běžné, a také k tomu nebyla taková tolerance, jako je dnes. Tolerance na víno byla třeba na Moravě větší než v Čechách, a v Čechách větší na pivo. A na slivku na Uherskohradišťsku, nebo na Slovensku. Ale tolerance je teď tak daleko, že platí zákon, že se to nesmí prodávat, a stejně se to prodává. V minulosti se to více respektovalo. Do toho přijde kratom, který ještě není pod žádným zákonem, a oni hledají, protože to k tomuto věku patří, ale není na to žádná restrikce nebo pravidlo.

Martina: Nikotinové sáčky.

Jaroslav Matýs: Nikotinové sáčky. A teď školy neví, co s tím.

Martina: Vapování.

Jaroslav Matýs: Vapování je zdravější. Když jsem byl v jedné pracovní skupině k protikuřáckému zákonu, jsem jeden z autorů, tak tam byl taky jeden pán, který říkal: „No, víte, on to je vlastně léčebný prostředek.“ To není léčebný prostředek. Tady se bavíme o tom, že tato generace nemá vidět ten rituál, když začínají. Dospělákům už to je jedno. Tady je zákon, který má chránit mládež, aby do toho nespadla. U alkoholu se to doma víc toleruje, represe na to není přes rodiče, kontroly se nedělají, a je to tak široké spektrum, že přece nezavřeme celou populaci. Takže mládež dělá to, co je jim dovoleno. Nic víc.

Pak se ptám, proč aspoň nedržíme nějaká pravidla, která jsou napsána? Já jsem byl nedávno v televizi, a bavili jsme se o léčebné marihuaně v tom smyslu, že to není léčebná marihuana, ale marihuana pro léčebné účely. To je rozdíl. Marihuana nikdy nic nevyléčila. V drtivé většině jsou v indikačních skupinách bolesti, a psychiatrická diagnóza je tam jedna, a to Touretteův syndrom. Nic jiného tam není, protože my psychiatři víme, že je to návykové, ničí to mozek, ale v bolestivých stavech je to pomoc. Ale zase: Když jsme se bavili o marihuaně, tak už je zase řeč o to uvolnit marihuanu do prodeje tak, jak to je někde jinde. A my lékaři víme, že teď, když to není uvolněné, jsme nejlepší v Evropě. A když to uvolníme, co se asi stane? Proč mají poslanci problém povolit 0,5 promile alkoholu za volantem? Protože znají národ: Dáme 0,5 a bude 1,5. My lékaři víme, že když se ptám: „Kolik cigaret si dáte?“, tak odpoví, že pět, a já už vím, že to je minimálně krát dva. „Dám si štamprli“, a já vím, že to je aspoň pět štamprlí. Takže u marihuany je najednou pohled jiný, protože se to celosvětově uvolňuje.

Ale česká populace je v tom tak benevolentní, že když to dáte volně, tak neříkám, že to bude katastrofa, ale zdravotnictví bude mít problém. Nejsou lidé, kteří by se tomu věnovali, a než se člověk zdevastuje, tak udělá hromadu devastace kolem sebe. Takže my lékaři obecně, myslím, a jak to vnímám, bychom nechali regulaci tak, jak je. A i když se nedodržuje stoprocentně, tak je to nějaká regulace.

Martina: Necháme regulaci, přesto můžeme očekávat, že děti budou různými cestami dále padat do závislostí. Řekněte mi: Bude je mít kdo z toho tahat? Teď narážím na to, co jste říkal o tom, na jaké sestupně trajektorii česká psychiatrie je. A čekací doby na vyšetření léta páně. Zažila jsem příběh, který mi vyprávěla kolegyně, že matka dovezla svou už asi 40 kilovou dceru do Bohnic, a zastavila před tím jedním pavilonem a začala troubit.

Jaroslav Matýs: Až takhle?

„Reforma psychiatrie“ se povedla tak, že se psychiatři dostali do takové defenzívy, že jako odborníci nemáme nikde slovo, a rozpadla se základní ambulantní síť

Martina: Prostě zoufalá. Ale nebylo jak. Řekli: „Za půl roku vám ji tady vezmeme“. Ale ona už nebude žít. Takže se tím chci zeptat: Jak vidíte reálnou pomoc? Co se musí stát? Vím, že jste teď sepsal deklaraci hnutí za obrodu psychiatrie, je to velmi čerstvá záležitost z března letošního roku. Tak co nás v tomto oboru čeká, když tak nějak všichni trošku klesáme na mysli, na duchu a na síle?

Jaroslav Matýs: Víte, tady trošičku vnímám i svůj podíl na tom, co se stalo, protože jsem jeden z těch, kteří rozjížděli reformu psychiatrické péče v České republice. Na psychiatrii jsme doslova vlomili psychiatrii dětskou. A z funkce jsem odstupoval, i když jsem věděl, co všechno se chystá, jaké nesmysly, a jak se chystá demontáž psychiatrické péče. Deklaraci za obrodu psychiatrie jsem nenapsal já. To napsali psychiatři pro dospělé, a je to na webových stránkách Deklarace hnutí za obrodu psychiatrie. A tam jsou přesně pojmenovány věci, o kterých jsem mluvil před třemi lety, když jsem odcházel z funkcí. To znamená, že v reformě psychiatrie se stalo to, že se povedlo, a teď neříkám komu, dostat psychiatrii do takové defenzívy, že jako odborníci vlastně nemáme slovo nikde, a ti co mají do čeho mluvit, dělají projekty – jak to nazvali – odtržené od reality v tom smyslu, že se dělají výzkumné projekty, ale nikdo nezaregistroval, nebo nechce vidět, že se rozpadla základní ambulantní síť.

Pedopsychiatrie je úplně rozbitá, a dospělácká skomírá. A pedopsychiatrická se rozbíjí proto, jak jste to řekla. Kdysi jsem to dal panu ministru Vojtěchovi na dvou papírech. Jsme neustále napadáni ze školství, že nespolupracujeme a že furt něco chceme po výchovných ústavech a školách. Z mainstreamových médií jsme napadáni, jak intoxikujeme děti, a že si vystačíme výchovou. Takže ano, Makarenko se nám vrátil. A do toho nastoupí dotační programy na neziskové organizace, které prý zvládnou problémové děti. Tak který psychiatr by šel, když na vás ještě pošlou média, napíší stížnost na hejtmanství, na zdravotní pojišťovny, nebo si vás dokonce začnou nahrávat v ambulanci. Kdo z mladých lékařů by šel do takového oboru? Proto ti mladí do toho nechtějí vstupovat, protože nemají žádnou ochranu, ani pomoc. A psychiatrická společnost se v mediálním prostoru úplně odmlčela, a psychiatři nikde nemají žádnou oporu v případě nějakých sporů s pacientem, který je obviní, protože je duševně nemocný, a musíme ho chápat. A kdo chápe toho psychiatra? Kdo pochopí, ten raději uhne. A kdo má nějakou vizi zájemců o dětskou psychiatrii?

Já mám kolegyni, kterou teď dávám do dětské psychiatrie. To je tak strašně složitý obor, protože jedete přes rodiče, školy a instituce. To je strašně těžké. A všechny tyto instituce, teď se budu bavit ne o psychiatrech, nám radí, jak máme psychiatrii dělat, a že oni si to nemyslí. Tak to je pak těžké. Takže já, když to vezmu, kdyby došlo ke zlomu: Pozitivní kampaň v televizi, dva, tři roky. Pozitivní, a ne, že vynuceně pozitivní o tom, že existují skutečné úspěchy, i u těžce postižených dětí, které by bez léků rodina nezvládla. Já je mám v ordinaci. Tak aby se zveřejňovalo, že to není žádná intoxikace, ale reálná pomoc. A pak po pubertě a v dospělosti fungují, protože se prošlo krizovým obdobím v dětských domovech, kde jsou děti s léky. Ne proto, že jsou v domově, ale byl tam reálně problém duševních poruch, kterou mají po někom z rodičů. Tak to prostě je. Takže jsou v nějakých stabilních podmínkách. Takže pozitivní kampaň i tyto příklady.

A pak za druhé: Finanční ohodnocení psychiatrů, rizikový příplatek oproti jiným oborům, protože to tak je. A rizikový příplatek za sociální tlak, a příplatek za to, že pracujete s celou rodinou. To se nedá jenom s jedním pacientem. A zatím nám nikdo mezioborově nevypočítal, když se navyšovaly výkony, že dětská psychiatrie toho má nejvíc, protože nás je málo. Ale jsem na druhou stranu rád – jak jsem se snažil, aby si dětské psychiatrie každý všiml – že v postcovidové době si lidi všimli, že není možné, aby neziskovky radily psychiatrům, dětské psychiatrii. Není to možné, a ukázalo se to v praxi.

Existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, ale nemají žádnou zodpovědnost

Martina: Jak se to ukázalo v praxi? Protože víme, že existuje mnoho občanských sdružení, která tvrdí, že to s dětmi umí, chodí do škol, nabízí přednášky, vzdělávací programy, a vy tvrdíte, že ale vlastně nemají žádnou zodpovědnost.

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: A umí to aspoň tyto mnohé neziskovky? Mám děsivé slovní spojení: „Myslí to aspoň dobře?“

Jaroslav Matýs: „I Putin to myslí s Ukrajinou dobře“. To není nadsázka, protože je hromada lidí, kteří zneužívají pseudohumánní kabát, aby si postavili živnost, a zvýšili svůj status, a prakticky nikdo z nich nikdy nebyl na psychiatrii. Takže jak tomu můžou rozumět? Druhá věc: Když jsem dělal na ministerstvu, prosazoval jsem tam, a řekl jsem tehdy natvrdo panu ministrovi: „Udělejte dotační programy s tím, že bude akreditační komise, u kterých všechny neziskovky, které poskytují péči dětem s duševní poruchou, musí prokázat vzdělání, dokázat program a prostory. A to by se mělo pět let opakovat.“ Na to mi řekli: „Pane doktore, to bychom museli zrušit asi dvě třetiny neziskovek.“ „Tak je zrušte.“ Protože jestli to stát platí, tak má garantovat kvalitu. A když garantuje kvalitu v sociálních službách o seniory, tak proč ne u dětí? A dnes se ukazuje, jak jsem odešel z funkcí, že se najednou rozbalily všechny dotační programy – už tam nebyl Matýs. A jaká je teď situace? Kdyby to zvládali, tak proč jsme přetíženi? Kdyby to zvládali, tak proč se navyšují počty asistentů a psychologů ve školách? Vždyť to jsou jednoduché počty.

Martina: To znamená, že největší problém v uskutečnění reformy psychiatrické péče vidíte v nedostatku lidí, v nedostatku peněz, a v tom, že se lékaři nemají vůbec na koho obrátit, kdo by jim kryl záda? Nebo jak to správně pojmenovat? Nemají oporu ve státu? V zákonu?

Jaroslav Matýs: První, co je v psychiatrii vůbec, a hlavně v dětské, že to není atraktivní obor, ale spíš nebezpečný. Krásně to řekla kolegyně: „Dětská psychiatrie je nebezpečný obor ne kvůli pacientovi, ale kvůli rodičům pacienta.“. A za druhé je tento obor nebezpečný i vzhledem k mediálnímu obrazu, jaký má. To je to první, co by se mělo změnit. Druhá věc jsou peníze. Ano, musí se to tak zatraktivnit, jako se to dělá v kapitalismu, aby práci v kanálu chtěl někdo dělat, v kanálu obrazně, prosím vás. A třetí věc je příprava. Systém přípravy je tak složitý, že dětští psychiatři nikdy nevědí, jak budou testovat, tak se vlastně musí odstěhovat na kliniku, protože to nemůžou dělat ve svém regionu. Je to složitě nastavené i s ohledem na dostupnost budoucích lékařů, aby se mohli odstěhovat i s rodinou a nastavit si to. Takže to jsou tři věci. Zvednout pozitivní obraz psychiatrie, aby to bylo ekonomicky atraktivní, neboli bolesti neútrpné, jak tomu říkám, a do toho ještě vzdělávání. A když to vezmu prakticky, tak šest let, plus pět atestace, za patnáct let nejdřív. Jinak se to nedá udělat. A pak další věc: Obory jako pediatrie, nebo dětská neurologie s psychiatrií sice spolupracují, ale v rámci vzdělávacích programů nemají ani dětskou psychiatrii.

Martina: A co si počnou děti, kterým je teď třináct let, které se ve volných chvílích pořežou, ale rozhodně jim to dlouhodobě nepřináší ani řešení, ani radost. Budou čekat, až se za patnáct let někdo atestuje? Co s nimi? Jak jim pomoci teď?

Jaroslav Matýs: Myslím, že to bude svým způsobem poškozená generace. Teď budeme všechno shazovat na covid, ale covid to akorát zvýraznil a demaskoval, že ani telemedicína, jak jsem neustále vykládal u psychiatrie, prostě nefunguje tak, jak si někdo představuje. Bohužel je to generace, která se s tím bude muset nějak vyrovnat. Neboli chci doufat, že se rodiče naučí rodičování, když bude s dítětem krize.

A teď jsme u toho: Krize nastoupí jenom tím, že si fakt postavím hlavu, vezmu mu mobil, a půjdeš pracovat, a pak půjdeme na vycházky, budeme spolu mluvit. To, co všichni odmítají, musí být v pohodě. Musí se naučit zvládat nepohodu. A chci doufat, že rodiče toto pochopí, protože už se nelze vymluvit na covid. A to škaredé slovo „kvrdlání“ je signál, že to v rodině nefunguje. Ne dítě, ale rodina nefunguje.

Mužský a ženský mozek je rozdílný kvůli intraděložním hormonálním vlivům. Nelze věřit, že by se mozek ve 14 letech najednou změnil na mužský, a po roce na ženský. Je to sociální koncept.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, my jsme tady vyjmenovali nejrůznější potíže, druhy závislostí. Ale jak se vy, jako psychiatr, díváte na obrovský nárůst žádostí dětí o tranzici? Čeho myslíte, že je to důsledek? Protože je to násobně víc, než to kdy bylo.

Jaroslav Matýs: Byl jsem na konferenci, a nebudu jmenovat, ale celkem jasně se u děvčat zvedla změna sexuální identity čtyři tisíc krát. A dokonce se objevil terminus technicus „fluidní pohlaví“. To už jsem tedy hodně zpozorněl.

Martina: Plovoucí pohlaví.

Jaroslav Matýs: Ptal jsem se, co to je, četl některé věci. A teď trošku biologie a trošku sociálna: Takže „fluidní pohlaví“ je to, že rok se cítí jako muž, a oslovujeme ho jako Milan. Pak fluidní pohlaví bude žena, a jsem Ela. V Německu dokonce chtějí takovou občanku, kde to můžou takto měnit. Jestli to prošlo, nevím. Tak teď biologicky: Víme, že mužský a ženský mozek je rozdílný díky hormonálním vlivům intraděložně. Já nemůžu uvěřit tomu, že by se ve 14, 15, 16 letech mozek najednou přeformátoval na mužský, a pak po roce na ženský, protože ta struktura je skutečně jiná. A jediné, co mě napadá, je zase sociální koncept, kde funguje nějaká autosugesce, kde každý chceme být nějak výjimečný. A když zjistí, že si holky líp pokecají s holkami, tak jsem na holky. A pak se v 18 zamiluje a zjistí, že je to jinak. A to je ta sebezkušenost. A psychiatrie jako taková teď bádá, jestli to je možné, a proč se to děje.

Když se podíváte do historie, tak byla vlna emo po internetu, pak byla vlna anorexie po internetu, a dneska je vlna digitální závislosti a kvrdlání. Úleva. To jsou věci, které lidstvo vývojově má. Museli jsme si tím projít. A u momentální generace je módní být jiný než ostatní, a je jedno v čem. A ještě jsem chráněný, když se cítím jinak. A zjistil jsem, že mám ještě záchod, kam nemůžu, takže můžu i tam i tam. A v pubertě, jak se hledá sexuální orientace, místo ve společnosti, ale také sexuální identita, tak ano, sklouznou do toho holky, protože kluci jsou v tomto věku ještě blbější. Rok, dva to tak je, kdy se s nimi nedá mluvit, ale pak se fakt zamilují a zjistí, že je to jinak. Teď nemluvím o dospělých, že se cítí jako vlk. To je autosugesce, o které jsem mluvil. Je tam nějaká osobnostní anomálie, ale to nelze udělat na dálku.

Takže si myslím, že je to určitá ne módní vlna. Je to trend ve společnosti. Všichni chceme být nějak výjimeční, a tato generace dostala tento prostor. A zase, příroda rozhodne, jak to je, ale všude je jen muž a žena. Nic jiného není.

Martina: Myslíte, že se na tom může podílet i další móda? To znamená, že nejrůznější neziskovky chodí do škol, ale také do školek, a tam tyto ideologické konstrukty nabízejí dětem? A třeba dětem zrovna v pubertě, a tak podobně.

Jaroslav Matýs: Kdyby jenom to, že indoktrinují nějakou možnost alternativy. Ale hned obviní rodiče, že je musí respektovat. Učitele hned nastaví – zkuste nás nerespektovat. A vzápětí přijde nějaká skupina: My vás budeme chránit i soudně. Až tak daleko se to dostalo. A místo toho, aby se to nechalo volně přírodě, že když se nějak cítíš, vydržíš to do 25, a nemusíš to vykládat všem, jenom svým blízkým. A tím to končí.

Ty neziskovky to dělají. Ale musel bych se ptát, jestli je možné, že v přírodě v průběhu deseti, nebo pěti let, stoupne počet lesbických žen třikrát. Když víme, že schizofrenici jsou na tom furt stejně. Depresí je víc. Ale u duševních bipolárek, schizofreniie, se to zásadně nemění. A najednou porucha sociálních identit, nebo změna sexuální identity, stoupne víc než čtyři tisíckrát u kluků a u holek? To svědčí o tom, že je to spíš skutečně ideologický sociální koncept, který někdo přiživuje, protože je to pro něho výhodné. Ale i pro jednotlivé aktéry, pro holky nebo kluky, jsem jiný, a když nemám pozornost, tak si dělám pozornost tím, že jsem jiný.

A bohužel do budoucna se děje to, že sexuologové, z mého pohledu, přistupují k hormonální terapii moc brzo, a ze světa už se ví, že když najednou v dospělosti, v osmnácti, v pětadvaceti zjistí, že je to jinak, tak je to nevratné, a tam je pak vysoké riziko sebevražd. Já jsem navrhoval, když jsem byl ve výboru, že než se v České republice přistoupí k normální léčbě, tak by musel povinně projít dětským psychiatrem. Ale ke shodě mezi výbory nedošlo, a já nevím proč.

Martina: My se tady můžeme bavit o nějakém ideologickém aktivismu, progresivistické ideologii, která se dostává do škol, do školek a tak podobně, ale možná tomu můžeme říct úplně jednoduše: Co když děti, třeba ve školkách, stavím do dospělého světa mnohem dříve, než na to jsou zralé? Jsou takové tendence třeba už ve školkách děti sexuálně informovat. Opět, váš kolega na to říká: „Dítě si neumí zašněrovat tkaničky, ale ví, jak se nandavá prezervativ.“ Myslíte, že i tohle je jeden z důvodů, který způsobuje nejistotu? A i to, že najednou přepisujeme pohádky pro děti, kdy my jsme vždycky věděli, že je dobro a zlo, že Karkulka to má přežít, a vlk má skončit ve studni? Já jako dítě jsem to cítila, sice mi ho bylo trochu líto, ale cítila jsem úlevu.

Jaroslav Matýs: Spravedlnost.

Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. Je to spontánní vývoj. A dneska do raného dětského věku podsouváme problémy dospělých.

Martina: Bylo to potrestáno. A teď je to jinak. Vlk je přeškolený, jakoby už prošel nějakým kurzem. Řekněte mi: Způsobuje to chaos v hlavičkách dětí, nebo je to jenom balast, který jde s dobou?

Jaroslav Matýs: Spíš si myslím, že to jde až tak daleko, že už to je poškozující. Od kdy děti vnímají, že jsou kluk nebo holka? Když na to přijdou. A to je ten vývoj, přijdou na to spontánně, a hotovo. A dneska to je zase věčné školení. Místo toho, abychom děti učili sociální dovednosti, tak přeskakujeme vývojovou fázi, a dáváme jim dospělácké problémy do raného dětského věku. A protože dítě nemá zkušenost, tak taky vůbec ještě neví, co je sexualita, takže neví, co s tím, ale chce se nějak zakotvit, tak – jsem holka místo kluka. Protože ten tlak je blbý, je to nepříjemné.

A vůbec se přemýšlí, jak je možné, že se v rezortu školství bez jakékoliv regulace pustí tyto programy. Je to na rozhodnutí ředitele školy? Ano. Jakou má za to zodpovědnost? To nemluvím o sexualitě, ale jsou tam jiné věci. Takže tam přijde školit někdo, kdo dostává dotace, vymyslel program, protože jinak by peníze musel vrátit. Tak o čem to celé je? Je to klientelismus, nic jiného mi z toho nevychází, selským, jeskynním rozumem. Přece nebudou v jeskyni rodiče dětem ukazovat, jak se dělá dítě? A to je v jeskyni. My jsme to prostě… Ne my, ale drtivá mlčící většina škodí už tím, že mlčí.

Martina: Co vás v poslední době ve vaší ordinaci nejvíce zaskočilo, že jste si říkal: „Tak, Jaroslave, děláš tuto práci dlouho, ale s tímto ses ještě nesetkal?“

Jaroslav Matýs: Nebylo to v ordinaci, ale v taxíku, kdy jsem jel z badmintonu. A jak jsem pesimista, tak furt vidím, jak to všude dělají blbě, a ten taxikář říká: „Co děláte?“ „Dětskou psychiatrii.“ Výborně. A teď mi popsal, jak to dělá s technologiemi: „Zakázal jsem všechno. Učitelce jsem vynadal, že si bude všechno psát, a nebude nic posílat mailem, má si to napsat ve škole.“ Já jsem byl tím taxikářem nadšený. Otec kolem třiceti pěti let. Byl úžasný. Potěšilo mě, že jsou ještě lidé, kteří mají jeskynní, selský rozum. To mě potěšilo nejvíc.

Martina: Tak až budu v Ostravě, zkusím si zavolat tohoto taxikáře. Ale když se podíváte na naši společnost globálně, tak mi řekněte: Půjde to s námi ještě po dobrém? Nebo už to bude muset jít po zlém? Protože jsme se dostali za bod zlomu.

Jaroslav Matýs: Víte, to je jako v pohádkách. Jak jste řekla, dneska nesmíme děti trestat. A pohádky nejsou náhodou, archetypálně je to dobro a zlo. To máme tady. To tak prostě bylo a bude. Musíme asi počkat, až se ta mlčící většina fakt naštve. Už cítím, že se to děje, že se fakt naštve, a dají si natvrdo pravidla.

Teď budu mluvit o penězích: Na co dáme naše peníze? Protože my profesionálové, to mi vysvětlil můj syn, máme smůlu v tom, že jak jsme vytíženi v ambulancích v práci, tak už nemáme energii, abychom dělali PR, a působili navenek. Kdežto ti, co se živí různými projekty, tak jejich prací je sehnat peníze. Proto to dělají, a je o nich tolik slyšet. A nevím, jak to zařídit, aby profesionálové, a teď myslím celou medicínu… Víte, že dneska se vlastně profesionál pomalu nechytne. Protože přijde někdo s přesvědčením a řekne, že jste buď rasista, nebo že jste tmář, nebo jste archetypálně zaostalý ještě někde v jeskyni – což já bych byl na druhou stranu rád v jeskyni.

Takže když se většina rozhodne, že naše peníze se nebudou rozhazovat komukoliv, ale jen tomu, kdo to umí. Ale jestli se to povede a jak, to nevím. Protože bohužel všichni politici myslí na volební období, a ne na dvacet, třicet let dopředu. A teď jen na závěr: Je to nepříjemné, ale při posledních volbách jsem si všiml, že se ztratila mezigenerační sounáležitost. Důchodci přestali říkat: Chceme, aby se vnoučata měla dobře. A vnoučatům je úplně jedno, jaké důchody mají staří, a nadávají jim. To bylo poprvé, co jsem na tomto světě, že jsem toto rozštěpení u voleb zaregistroval. Vždycky to bylo: Nechceme našim dětem zadlužit tento stát. Ale dneska to nikdo neřekl.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, pane doktore, moc vám děkuji za rozhovor, a děkuji za vaši snahu o resuscitaci našeho zdraví, duševního zdraví a resuscitaci zdravého rozumu. Díky moc.

Jaroslav Matýs: Já děkuji za pozvání. A prosím vás, vraťte se do jeskyně, tam to fungovalo úžasně. Děkuji.

Martina: Řekněte mi ale, kdo to nás, rodiče, tak špatně naučil? Protože já jsem byla ještě vychovávána přirozenějším způsobem, přestože i mě už rodiče hýčkali. Myslím, že jsem zmiňovala při našem posledním rozhovoru, jak tatínek říkal, že kdyby vychovávali mě, nebo našeho syna tak, jako jeho rodiče, tak je dítě v pasťáku, a oni ve vězení. A pak přišla doba, kdy už najednou neplatilo, že nejdůležitější je vyhrát a být první, druhý, třetí, třeba, stát na bedně ve sportu, ale začalo platit, že je potřeba dítě povzbuzovat, aby si na všechno přišlo samo. Víte, co všechno tím chci říct?

Jaroslav Matýs: Já vám rozumím.

Martina: A asi to kolem sebe vidíme, protože dát na ulici dítěti na zadek, protože vám zrovna řeklo něco nepřijatelného, znamenalo…

Jaroslav Matýs: Něco přímo urážlivého. Ne nepřijatelného. Uráží rodiče – to dělá dítě dnes.

Martina: A to najednou nebylo možné. Řekněte mi: Kdy se změnil přístup k dětem? A kdy jsme je, podle toho, co říkáte, začali mrzačit, sociálně invalidizovat, a vyrábět z nich děti, které jsou tak křehké, že trpí? My jsme jim chtěli udělat hezký život, a ony trpí.

Jaroslav Matýs: Já zhruba ten předěl vidím: Když vstoupí do něčeho dotace, tak je to špatně. A to nemyslím úplně v principu. Když se začne dotovat nějaký program, hned se vyrojí hromada reformátorů a ochránců, kteří na tom začnou parazitovat. A tito lidé, protože se živí dotacemi, mají hromadu času, jak si zdůvodnit svou pomoc, nebo svůj koncept. A pak jsou tam politici, kteří chtějí být zvoleni. A obecně vidím, jak se dějí dotace i v rámci reformy psychiatrie, a do sociálních služeb. Teď to nemyslím obecně, existují výborné služby. Ale myslím na atmosféru, kdy abyste dostala peníze na nějaký program, musíte mít veřejnou podporu, a ta se dělá tím, že vytvoříte nutnost, tedy že když to nebude, tak bude katastrofa. Takže se pracuje s úzkostí a s ubližováním, v podstatě. A v rámci těchto programů, neříkám, že všichni, se stalo, že se tato pomoc rozšířila tak daleko, že jsme z lidí, kterým chceme pomáhat, udělali absolutně neschopné jedince – jak z rodičů, tak z dětí – protože dneska aby byl rodičovský program, jak vychovávat děti. Vždyť to má být přirozená dovednost.

Martina: Už jste se někdy díval ve velkých knihkupectvích, kolik je tam regálů knih o tom, jak vychovávat děti? Jak k nim přistupovat? Jak s nimi komunikovat? Jak vychovat veselé děti? Takové: Líný rodič – šťastné děti.

Jaroslav Matýs: Já to vím, ale zase je to o tom, že je to komerce, která reaguje na potřebu. A z rodičů, nebo z dospělých se udělali neschopní jedinci, kteří to nejsou schopni sami zvládnout, a proto jim dáme asistenty, neboli nějaké organizace, nebo pomocníky.

A to samé se přidalo do školství a k dětem. Takže dneska jak rodiče, tak děti, jsou sociálně invalidizováni v tom, že se jim říká, že je všechno blbě. Proč? Protože já pak mám práci, mám dotaci. V přírodě žádné asistence nejsou. První asistence je: Uděláte chybu, a zabijí vás, takže musíte dávat pozor, aby vám nezabili mládě, takže učíte své potomky, jak to dělat, aby ho nezabili. A my děláme co? My nepřítele, který nás zabije, nemáme, ale vytvoříme si ho, protože někdo potřebuje mít činnost.

Ale být rodičem přece není ani zásluha, to se prostě stane. Ale být rodičem se musíme učit tak, jako se učíme jíst, jako se učíme oblékat, připravovat se na zimu a náročné období. Tak se učíme být rodičem – s věkem dítěte, ale i naším. A dnes se stává, že sundáváme zodpovědnost z rodičů za jejich rodičování, a přesouváme to na různé asistenční, výukové a vzdělávací programy.

Martina: A občanské sdružení.

Jaroslav Matýs: Občanská sdružení a neziskovky. V podstatě neziskovky. Dneska je to v podstatě soukromý sektor, ve kterém se podniká úplně stejně, jako akciové společnosti. Je to soukromé, akorát se to nazývá „neziskovka“ – k tomu se nechci moc vyjadřovat. Ale podstata je v tom, že když někoho zneschopníte, a řeknete mu – dobrým způsobem – že je k ničemu, tak vás požádá o pomoc, a vy pak za to dostanete peníze. Já jsem toto zažil za komunismu, že vychováme člověka nového typu.

Martina: Ale…

Jaroslav Matýs: Dneska se to vrátilo.

Učitelům měl po covidu někdo vysvětlit, že děti po přerušení školy nemají na co navazovat, že nemají návyky a že se to musí znovu učit

Martina: Ale přesto všechno, za minulého režimu ještě fungoval sociální systém umělé zaměstnanosti, a podobně. Ale přesto ti lidé jako kdyby měli ještě zdravější fortel.

Jaroslav Matýs: Nahrála jste mi. Umělá zaměstnanost: Když se v současnosti podíváte na projekty, když se podíváte na asistenci, a teď neříkám, že asistence jsou špatné, tak když děti selhávají a školství má problémy, tak to vyřešíme tím, že tam dáme další psychology a asistenty. Není to stejné?

Martina: Tomu váš kolega, profesor Kašparů říká, že na morální díry dáváme technické záplaty.

Jaroslav Matýs: Ano, a nejenom na morální. Je to o tom, že se učitel dneska bojí potrestat dítě, dát mu čtyřku, pětku, protože se pohádá s rodiči, rodiče se pohádají se školou, že škola to dělá špatně. A aby to rodiče nedělali špatně, tak přijde někdo, kdo je to bude učit. Takže jich zbavujeme pomalu za všechno zodpovědnosti rodičů. A za minulého režimu? To myslím, že je na zamyšlení. Byla povinnost pracovat, a dneska je možnost pracovat, mám jen právo, nemám povinnost. Tak se ptám: Když ten, kdo má právo pracovat, nepracuje, tak proč využívá služby státu, které zajišťují ostatní, kteří pracují? Tomu nerozumím. Právo pracovat, být zaměstnán, neznamená, že nemám dělat. Tím neříkám, že v minulosti povinnost pracovat byla špatná nebo dobrá, ale holt to vedlo lidi k zodpovědnosti sama za sebe – víc než dneska. A v rámci svobody rozhodování jsme se dostali do situace, že pracující zajišťují pohodlí těm, kterým se nechce pracovat. Ne všem, někteří nemůžou. Ale u dětí to je typické. Například: Dítě se odmítá učit, tak paní učitelka napíše: „Nerozumí tomu. Není schopen spočítat.“ Prosím vás, včera jsem v ordinaci viděl deváťáka, kterému jsem dal spočítat poměrnou délku 9:4, a s příkladem nepohnul. V 9. třídě, a to jsou počty.

Martina: Mluvila jsem s jednou školní psycholožkou, a ta říká, že ještě výrazně hůře, než obecně, odnesly covidové dvouleté prázdniny děti, které když začal covid, byly ve 4. a v 9. třídě. Ve 4. třídě proto, že se najednou po dvou letech ocitly bez přirozeného vývoje na druhém stupni, a první a druhý stupeň se liší právě tím, že se tam mění vnímání člověka vlastního já vůči celku, a tak dále. A ti v 9. třídě se najednou ocitli na střední škole, ovšem s mentální vybaveností, rétorikou, a sociální vyzrálostí studenta základní školy. Pozorujete to v ordinaci také, nebo ne?

Jaroslav Matýs: Já s tím souhlasím. A vysvětlím to trošičku hlouběji psychiatricky. Druhý stupeň je úplně jiný level učení. Kromě změny, že se střídají učitelé, tam už musí mít skutečně dovednost, že mám naučeno učit se, vydržím nad tím sedět, a beru to za povinnost. A do toho vstupuje puberta, rebelie. To je problém 6. třídy. A děti ze 4., 5. třídy byly dva roky doma, a tyto návyky úplně ztratily, a najednou skočily do levelu, v uvozovkách, střední školy. A ta stejná problematika byla u osmáků a deváťáků, kde najednou naskočila střední škola, a navíc dělali přijímačky. Takže najednou byli všichni po dvouletých prázdninách prvňáci. To si nikdo neuvědomil. A problém pak měli i maturanti, kteří skočili na vysokou školu. Ti ty dva roky nějak využili, a asi se pravděpodobně chytli, ale to nechci komentovat.

Vrátím se k základním a střední školám. To, co vidím v ordinacích, je, že to skutečně nejvíc odskákala generace čtvrťáků, páťáků, a pak osmáci, deváťáci. A to nejenom proto, že byli doma a že je to jiný level učení, ale hlavně vypadly pracovní návyky, které by se tam měly vytvořit a udržet. Takže když jsem vykládal, že když mám děti, tak vždycky: Prázdniny – máte volno. Máte prázdninový režim. Ale my jste měli prázdninový režim dva roky v distančce.

Martina: A navíc byly pak konfrontovány s tím, což mi tedy školní psycholožka říkala, že učitelé toho druhého stupně, a učitelé střední školy, se na ně dívali jako na lehce retardované, protože vlastně vůbec neuměli pracovat s dětmi.

Jaroslav Matýs: Ale nikdo jim nevysvětlí kontext, o kterém mluvím. Neřeklo se jim: „Podívejte, je to generace,“ teď ne asistenti, „která v podstatě objektivně vypadla z pracovního procesu. My školu vidíme z pohledu zaměstnavatele, že to je zaměstnání pro děti, takže děti vypadly z pracovního procesu, takže se znovu musí naučit pracovat. Nezaměstnaný dospělý, když rok, dva roky není v zaměstnání, tak vypadne z pracovního procesu, ztratí pracovní návyky, ale má na co navazovat. Kdežto děcka nemají na co navazovat. Zkušenosti nejsou zafixované.“ A toto měl pedagogům někdo vysvětlit.

Na obranu generace dětí zasažené opatřeními proti covidu je potřeba říct, že ztratily potřebné návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily

Martina: Dobře, připusťme, že tyto děti se toho moc nenaučily, že budou mít mezery ve vzdělání, že je to muselo také svým způsobem velmi stresovat, protože nakonec i ony dospěly k poznání, že neumí, nevědí, nevědí, co mají dělat, byly zmatené. Ale řekněte mi: Proč ten psychický propad? Proč se nám najednou děti sebepoškozují? Proč mají deprese? Proč je obrovský nárůst sebevražd? Proč kluci i holky mají poruchy příjmu potravy? To je všechno důsledek jenom, v uvozovkách, dvou let prázdnin?

Jaroslav Matýs: Ještě se vrátím na začátek. Pousmál jsem se, když jste říkala, že najednou nevědí, co dělat, a že ztratily návyky. Že nevědí, co dělat? Ony vědí, co dělat, akorát se jim do toho nechtělo. Mluvme teď o lenosti. Ano, lenost je lidské právo, ale je to také o tom, že když někdo leží, a najednou chcete, aby běhal, tak to není možné. Takže já bych na obranu dětí, nebo této generace řekl: Ano, ony ztratily návyky, o kterých nevěděly, že je ztratily. Nevěděly, že mozek musí znovu začít pracovat, jako svaly. Ale ani rodiče to nevěděli. To je na obranu této generace. Druhá věc je, že ony prázdninový režim ve škole vzaly za normalitu, a nikdo jim neřekl, že to má být jinak. A co se týče úzkostí a příjmu potravy – tak teď se dostanu k digitálním technologiím.

Martina: Promiňte, pořád o tom všude čtu, slýchám o tom, ale potřebovala bych od vás, jako od profesionála, vědět, zda tyto děti jsou na tom hůř, a projevuje se to všemi těmito sebepoškozujícími…

Jaroslav Matýs: To je následek toho dalšího – sociální sítě, digitální technologie. Ale když je dítě dlouhodobě nemocné, a v minulosti nebyly nemocné, nebo se nepoškozovaly, a neměly další zátěž, tak by se v tomto smyslu měly naučit znovu pracovat. A osobně si myslím, že by nemělo projít, že protože byl covid, tak mohou mít deficit ve vzdělání. To přeci není možné, aby si lékař řekl: „Byl covid, tak se nebudu učit farmakologii, protože teď máme…“ To je nemožné.

Martina: Jasně. Já jsem v páté třídě chyběla, a proto neumím to a to až do konce života.

Jaroslav Matýs: Takže bylo věcí školy, jak tyto děti doučit. Protože se skutečně stala situace, se kterou se nikdo nikdy v moderních dějinách nepotkal. Uděláme program doučování tak, aby uměly to, co mají umět, a ne, že budeme tolerovat, že to jsou chudáci. V práci mu to nikdo neodpustí.

Martina: Já jsem třeba čekala, že se zkrátí letní prázdniny. Že třeba vezmou 14 dní z prázdnin, a děti, které byly doma, tak když už se uvolnil lockdown, se aspoň něco zkusí naučit.

Jaroslav Matýs: Tam byste narazila právě na problém, kdo učitele donutí jít do školy dřív než po prázdninách. To je právní problém. A druhý právní problém je, kdo donutí rodiče, aby tam děti dali? Já vidím jiný způsob: Státní zkoušku. A buď ji splní, a pokračuje dál v šesté třídě, nebo v osmičce, nebo nesplní, a musí na doučování, aby mohl splnit to, co stát garantuje, že se člověk, dítě, student, žák, má naučit. Přeci na učňáku nedají výuční list proto, že byl covid a neumí to. On to prostě musí udělat. Takže si myslím, že v politice asi řešili i právní problém, jestli to stát může nařídit, a podle mě to nařídit nemohl. Ale je to zase věc rodičů a škol. Mohli to nabídnout, ale nenabídli. Zase jsme u lidského faktoru: Kolik učitelů by šlo o prázdninách dřív do práce, když nemusí? To je složitá otázka. Ale faktem je, že se bohužel toleruje nevědomost i proto, že se vždycky najde nějaký důvod, proč to nešlo.

Klíčem k pomoci dětem závislých na sociálních sítích je abstinence od mobilu, tabletu, počítače, a navrácení zpět do reality

Martina: V jedné své prezentaci a přednášce zmiňujete Beckovo sebevražedné trias, a zmiňujete ho právě v souvislosti se současnými dětmi, a s jejich rozpoložením. To jest: Negativní pohled na sebe samého. Negativní pohled na události. A negativní výhled do budoucna. Proč třeba mají děti najednou negativní výhled do budoucna?

Jaroslav Matýs: To je navazující s covidem. Ztratily kontakt s realitou, takže nemají kde testovat, jak na tom jsou. Holky jsou na digitálních sítích, kluci hrají hry, nemají konfrontaci se svými dovednostmi, a mozek je neustále unaven a utahán, protože nespí, takže nemá výkony. A ještě se hádá s rodiči. Tomu říkám sociální opuštění. Takže se vypne i rodinná kotva, protože se zavře do své pokojové nory. A tato deprese není depresí. Já to vnímám jako depresivní syndrom, jako výsledek přetížení na digitálních technologiích, plus závislost na tom, což je velice podobné. Já to vidím v praxi. A k tomu nejistota co budu dělat, když to nebudu mít, a strach z toho, že nepůjdu mezi holky, protože vypadám blbě, v covidu jsem přibrala. A kluci? Jednou jsem musel poslat do nemocnice kluka, který chtěl mít svaly jako Schwarzenegger, říká se tomu bigorexie, a přitom ten klučina má třicet kilo, a nikdy nebude mít svaly jako Schwarzenegger.

A teď jsme u sociálních sítí. Jsou tam vzory, které děti chtějí tak, jako dospělí, chtějí jich dosáhnout, a když nevypadám jako on, tak nepůjdu ven do té doby, než nebudu nějak vypadat. Tak to je porucha příjmu potravy, která je indikována nikoli tím, že někdo na ulici něco řekl, nebo že taťka říkal, že mám velký zadek, nebo mi kluk řekl, že jsem tlustá, ale je to na sociálních sítích formou vzoru, což vzbuzuje patologické myšlenky, a někdy je nutné tyto lidi hospitalizovat. Ale zase, klíčem je odtrhnout je od sociálních sítí a od internetu, a vrátit je zpět do reality.

Martina: Mnoho rodičů mi ale říká, že by asi museli vzít děti ze školy, a svázat je doma, nebo je nějakým způsobem držet na uzavřeném místě, protože kdyby je pustili za kamarády, tak v tu chvíli kamarádi prosviští mobily, a on si ho bude půjčovat, nebo půjde do nákupního centra, kde je wifi zdarma. Takže rodiče říkají: „Jsme vlastně zahnáni do toho, abychom děti někde zavřeli?“

Jaroslav Matýs: Kdyby braly pervitin, tak co rodiče udělají? To stejné. Je to tak?

Martina: Nejspíš ano.

Jaroslav Matýs: A nepustí je mezi pervitinisty.

Martina: Ale musíte vzít v úvahu, že se pořád ještě mezi dětmi najdou ti, co neberou pervitin, ale nenajdou se mezi nimi takové, kterým by nemohl být indikován netolismus, to znamená závislost na virtuálních drogách.

Jaroslav Matýs: Zase, je to o odvaze. Když jsem začínal, tak v Ostravě jsme dělali zákon pro adolescentní narkomany a streetworkery, a pracovali jsme s Romy. A romská komunita se s tím vůbec nepárala: Udělali buď to, že si sehnali policejní pouta, připoutali ho k radiátoru a nechali ho tam v jedné místnosti, na záchod chodil pod kontrolou, a abstinoval. Nebo podali trestní oznámení, že někoho okradl, tak šel do vězení a tam abstinoval. S tím vůbec nemají problém. Rodinu si chrání nadevše. My se to bojíme udělat. Monar v Polsku dělal něco podobného: Tvrdé, nekompromisní metody na heroinisty.

A teď se ptám: Pokud se závislost chová stejně, a rodič odmítá dítě izolovat od pervitinu, a ještě mu ho kupuje, tak se bojí abstinenčního syndromu, bojí se, že vám to dítě chce něco udělat, že je napadne. Ale závislost se jinak léčit nedá. A ne všichni jsou závislí tak, aby to nezvládli, to je třicet procent, ale nepoznáte to bez vyčištění a s abstinencí. Z Prahy za mnou jezdili kluci, vlastně děti, a jeden kluk mi řekl: „Pane doktore, já jsem zjistil, že se bavím s maminkou, s tátou, s babičkou, jdu za tetou, mám venku kamarády, a že svět je celkem pěkný.“ O jiném klukovi maminka řekla: „Nechodí ven, protože jsou všichni debilové.“ Za tři měsíce s těmi debily hraje fotbal. Stačilo vzít mu mobil a tablet, protože najednou musí do vztahů.

Dětem závislým na internetu je potřeba sebrat mobily a počítače, aby abstinovaly, bez ohledu na reakce okolí, a dát jim tlačítkový telefon, aby mohly volat

Martina: Ale když jdu po Jižním Městě, tam je skupina milých mladých lidí, a je to jako hrozen autistů – každý má mobil. A teď když svému dítěti mobil vezmete, a pustíte je mezi ně, tak nejenomže bude za hlupáka, ale kromě toho si ho půjčí. Teď jsem se rozohnila.

Jaroslav Matýs: A teď se vrátím zase k pervitinismu. Ano. To je to, co říkám, toto nebezpečí je horší než pandemie covidu. Neohrožuje bezprostředně život, ale likviduje to celou vrstvu ve vztazích. Když začne abstinovat, tak ta parta feťáků se na něho vykašle. Ale kamarádi za ním půjdou. To je ověřené z praxe. Ale má tlačítkový telefon, kterým si může zavolat, a domluvit si schůzku. A už to není komiksová generace, která mluví formou komiksových bublin, ale musí mluvit normálně. A když si něco domluví, tak už od toho odtrhne i další, a udělají si novou skupinku. Někdo to v partě vždycky začít musí.

Ke mně teď chodí rodiče s hláškou: „Pane doktore, začíná být módní tlačítkový mobil.“ A já říkám: „To není módní. To jsou moji pacienti.“ To tak prostě je. Někdo to začít musí. Ale nedělám si iluze, že to všichni zvládnou, ale aspoň dostávají informaci. A pokud ke mě nepřijdou: „Ona už k vám nechce, pane doktore“, tak už rodiče mají informace, co s tím. On jim to nikdo neřekne před tím. Opakovaně to přednáším pediatrům, ale oni bohužel hned nasazují antidepresiva. Ale to je nebezpečné. Když dáte antidepresivum u deprese ze závislosti, tak riskujete, že se ten člověk zabije, protože antidepresivum jenom že odstraní mentální depresivní blok, ale uvolní energii k tomu to zrealizovat.

Viděl jsem v v ambulanci dívenku, teď je v nemocnici, která se řezala, opila se tak, aby umřela. Matka o tom nic nevěděla, protože žily odděleně. Rodina už byla v tomto směru autistická, digitálně autistická, bych to nazval, ale mně řekla všechno, a šla do nemocnice. A teď jsem se díval, jak nasadil, nebudu říkat kdo, antidepresivum, které zvyšuje riziko sebevraždy, Prozac, neboli Fluoxetin, který byl v Americe příčinou pádu burzy. Měli velkou odvahu, riskovali, a padla burza. Tehdy. Takže dal Prozac, tedy antidepresivum, které aktivizuje, a to je nejhorší cesta k sebevraždě. A my, dětští psychiatři máme studie, které říkají, že při neopatrném medikování, nebo při špatném režimu, když se nasazují antidepresiva, to zvýší riziko sebevražd. Takže tady, stejně jako u jakýchkoliv jiných závislostí, platí: Nejdřív detoxifikace. A teprve když zůstane deprese, úzkost, tak pak se dávají antidepresiva. Ale dneska je trend všechno řešit tabletkami. A maminka: „Já chci léky, protože má úzkosti. Bojí se mezi lidi.“ Dobře. Vyčistíme mozek. Mozek se vzpamatuje. Vrátíte ho mezi lidi. Separační úzkost, jak jsem před chvílí říkal, není tak nebezpečná. A pak tam má nějaké kamarády, a to je sebejistota a sebevědomí. Ale dneska je tendence na všechno dávat tabletky. Jak tedy lidé nechtějí pracovat na tom, aby se jim zlepšilo zdraví.

Martina: Pane Jaroslave Matýsi, já už jsem tady zmínila netolismus, závislost na virtuálních drogách, která byla poprvé popsána v roce 2000. A když jste přicházel, tak já jsem si myslela, že začnete mluvit především o tom, jak jsou děti úzkostné, že mají deprese, jak se poškozují, mají poruchy přijmu potravin. Ale z vašeho vyprávění mám pocit, že otcem nebo matkou všech těchto potíží…

Jaroslav Matýs: Zdrojem…

Děti, hlavně dívky, kvrdlačky, se sebepoškozují už od desíti let, aby tak ulevily vnitřní tenzi, protože se tak vyplavují endorfiny, které vyvolávají slast. A to je návykové.

Martina: Zdrojem je vlastně ta závislost na virtuálních drogách?

Jaroslav Matýs: Přetížení a závislost. Mozek už je přetížený. Když to spočítáte dohromady, tak sedm, osm hodin je škola, plus příprava, do toho pět, šest hodin digitálních, to máte dvanáct, čtrnáct hodin denně. To žádný mozek nemůže vydržet. Kdyby to dělal dospělý, tak řekne, že se sesypal z práce, ale u dětí, protože nic nedělají, je problém rodičům vysvětlit, že u těchto her si mozek vůbec neodpočine. Právě naopak, pracuje ještě navíc. YouTube a podobně? Mozek dává excelentní výkon, a pak není výkon na školu. A k tomu sebepoškozování. Když jsem dělal psychiatrii pro dospělé, měl jsem v péči i vězně a kriminálníky, a oni to dělali běžně. A já jsem se ptal, to platí do dneška. A oni říkali: „Když se pořežu, tak si ulevím.“ A tento slastný pocit úlevy je úžasně návykový.

Martina: Když se pořežu?

Jaroslav Matýs: Ano. A pocit úlevy, endorfiny, jsou tam stejně návykové, jako droga. Takže když jsem v absťáku, nebo v tenzi, a naučil jsem se, že si ulevím tím, že si vyplavím endorfiny sebepoškozením, že si sednu a koukám, jak to teče, a že jsem borec, tak tento pocit slasti je návykový stejně, jako drogy.

Takže u holek máte dvojí závislost. Já jim říkám, nevím, jestli to slovo můžu použít, já jim říkám „kvrdlačky“. Ony se pokvrdlají, a říkají mi to otevřeně: „Já to dělám už od desíti let“, zrovna předevčírem jsem měl v ordinaci takovou děvenku: „Já to dělám už od deseti let. Když mi je blbě, tak si ulevím.“ „A jak ti je?“ „No, je mi výborně.“.

Martina: Je to proto, že potřebují aspoň něco cítit? Protože už vlastně necítí, že mají…? Já mám někdy pocit, že tyto děti mají oříznuté vršky citů. Cítí méně radost, méně těšení, možná i méně smutek, jako kdyby celá sinusoida citů byla oříznutá, a aby aspoň něco cítily, tak si způsobí třeba…

Jaroslav Matýs: Ne, aby něco cítily. Je to úleva od tenze.

Martina: Úleva od tenze. Takže je to jinak?

Jaroslav Matýs: Je to jinak. Je to o tom, že jak jsou frustrovány ze vztahů, tak to substitují na obrazovce. Teď trochu příkladů, abych nezapomněl, co jsem chtěl původně. Když jsme v běžné realitě, to vykládám těm holkám, tak čím se od sebe liší pomeranč a citron? Tak je to barva, na pohmat je to jiné, velikost zhruba stejně, voní a chutná to jinak. A na obrazovce se liší čím? Jenom barva, nic jiného. Tak se ptám, jak vytváříme vztahy? Za prvé si musíme vonět, pak se musíme cítit, a pak se musíme vidět face to face. Ale na obrazovce to není, takže sociální mozek je úplně vypnut. Ale ony tam neustále hledají vztahy, které nikdy nemůžou najít, jsou v tenzi, protože nemají řešení, uleví si, vytvoří si novou závislost s endorfiny, kvrdlají se, a mluví o sebevraždě. To je sebepoškozování. Bohužel dneska v psychiatrii vidím běžný jev, že se dává diagnóza hraničních poruch osobnosti. To bych tam neviděl, protože je to něco jiného.

Dnešní děti a jejich rodiče neumějí pracovat s emocemi, protože jsou každý sám uzavřeni ve své digitální bublině, takže je nerozvíjejí, a nakonec je zablokují

Martina: Takzvaně hraničáři?

Jaroslav Matýs: Ano. Ale tak to není. Jasně, holky jsou méně úzkostné, ale když se vrátím k pocitu úlevy: Úkolem v životě je co? Psychologové, když dělali vyšetření, tak zjistili, že neumí pracovat s emocemi. A kde se to mají naučit, když sedí doma na obrazovce? Když rodiče žijí každý ve své autistické bublině. Emoce tam jsou, ale nemá je s kým rozvíjet. Tak co se stane? Začne emoce blokovat.

A teď k emocím. Mám tady v Praze lektora na psychoterapii, tady v Praze, a pro něj je obrovským překvapením, že generace současných rodičů neumí popsat emoce. Když se ptám dětí – ptal jsem se i autistů, mám materii testů, otázek – kdo je to smutný člověk, tak to neumějí popsat. A to nejsou autisti, prosím vás, ale pletou smutek tím, že jim chybí například mobil. Pletou si smutek s tím, že něco nedostaly, nebo že někam nemůžou jít. Prosím vás, smutek se váže na lidi. Mám věc, kterou mi rozbili – je mi líto po té věci. Ano, ale je spojena s osobou, se vztahem. Když se ptám: „Když člověk pláče, co mu je?“, tak autisti to vůbec neumí, nebo řeknou, že je smutný. A já se zeptám, jestli může brečet i z jiných důvodů, tak ty děcka nejsou schopny poznat pocit radosti, že může člověk brečet z radosti. Ony vůbec nechápou, o čem se baví.

A co je v psychoterapeutickém výcviku horší, že stejné problémy má i generace, která dělá terapeuty. Neumí popsat slova v emocích. Maminka řekne: „On je smutný. Když mu vezmu mobil, tak je hrozně smutný.“ A já říkám: „Je to smutek, nebo vztek?“ Protože vy, matky, když pobrečí, vidíte ve všem smutek. „A co s tím, když jsme se dostali do situace, kdy se nesmíte moc těšit, protože vám budou závidět. Takže moc radosti ne. Když radost, tak aby nebylo zase blbě. Smutek ne, protože to je negativní emoce, tak se všichni máme smát?“ Na to vždycky řeknu: „Podívejte se na krásný film V hlavě. Zkuste se smát 70 let dvacet čtyři hodin denně. To je prostě blbost.“ Pak lze pochopit, že i ten vztek má smysl. A smysl má i zhnusení.

Ale my jsme se dostali do situace, jak jste říkala na začátku, aby děti nebyly ve stresu, aby byly šťastné. Zeptejte se všech úspěšných lidí, jak se dostali ke svému štěstí? Přes krizovky, obtížné situace. A všichni řeknou: „Tam jsem se naučil nejvíc.“ A co dneska chtějí spasitelé světa? Aby nebyly krize. Aby nebyly těžké situace, aby byli všichni šťastni. Tak jsem to řekl matkám: „Měl jsem pocit, že chcete, aby dítě bylo úspěšné, a pak že je i šťastné. Ale úspěšné znamená něco umět, být v něčem dobrý a užitečný.“

Martina: Já jenom připomenu, že jste bývalým dlouholetým předsedou Asociace dětské a dorostové psychiatrie, předsedou sekce Dětské a dorostové psychiatrické společnosti, a také člen mnoha pracovních skupin ať už ministerstva zdravotnictví, školství, a tak dále. Pane doktore, čísla, která jsem tady jen namátkou zmínila, jsou na vládním webu, a přesto musím říct, že mi vzala dech: 445 tisíc dětí nad 15 let v riziku digitální závislosti. Tušila jsem, že to není dobré, a mnohdy slýcháme informace, že to není dobré, ale přesto mě překvapilo, že až tak. Máte vy, jako psychiatr, podobnou zkušenost?

Jaroslav Matýs: Přiznám se, že mě to nepřekvapilo. Ale na druhou stranu jsem rád, že vyšel vládní dokument, který exaktně, v rámci Evropy, Evropské unie, ale také v rámci České republiky – jasně popisuje stav, a že k tomuto jevu došlo. Já jsem poprvé tuto problematiku řešil tak dva roky před covidem, kdy vláda dotlačila všechny operátory, aby snížili ceny dat. A už dva roky před tím jsem řešil tento typ závislosti u dětí, protože i sociálně slabé skupiny už měly peníze na to, aby mohly dětem tímto způsobem udělat radost. Takže už tehdy jsem – jako bývalý pracovník s návykovými nemocemi a s narkomany, závislými – postavil program, který dnes praktikuji v podstatě denně. To znamená: detoxifikace srovnatelná s detoxifikací na heroinu, pervitinu, nebo alkoholu.

Martina: Když se podíváme na závislosti na sociálních sítích, na digitální závislosti, má to jiný průběh? A je k tomu, řekněme, jiný přístup, takže se to i vy, jakožto lékaři, musíte učit, nebo je to prostě závislost, jako každá jiná?

Jaroslav Matýs: Je to závislost, jako každá jiná. Ale v dnešní době si připadám trošičku zpět tak dvacet třicet let, kdy se Československem začala rozjíždět závislost na pervitinu a heroinu, a kdy jsme se učili, jak pracovat s gamblery. Tato situace je v podstatě stejná, ale masivní. Já bych to nazval až „pandemií naší společnosti“, protože všichni jsme se bavili o pandemii covidu – dneska se říká „tripandemie“, což jsou tři virové nemoci, které se vrátily zpět k nám ­–, ale nikdo si nevšiml, že máme pandemii digitální závislosti, a to nejenom u dětí a dorostu, ale i dospělých. Můj poznatek je, že pokud mám dítě, které je 4, 5, 6 hodin na digitálních technologiích, holky na sociálních sítích, kluci mají hry, tak v 90 procentech je na tom některý z rodičů úplně stejně. Rozdíl proti látkovým závislostem je v tom, že pervitin si nikdo nekoupil, a všichni se toho bojí, ale u tohoto je skryté nebezpečí v tom, že všichni tomu holdují, a jen někteří jsou na tom závislí, a dospěláci k psychiatrům nepřijdou. K nám chodí děti, a přes děti se dostanou k rodičům.

Podle zákona děti nesmí do heren, aby u nich nevznikla závislost. A dneska kupují rodiče hernu domů, ještě za to platí, ale nevšimnou si toho.

Martina: Pravdou je, že takový gambler se také docela nadřel, protože někam musel dojít, najít si nějaké automaty, kde ho nechali hrát, když byl navíc třeba mladistvý, zatímco teď to máme všichni doma v kapse.

Jaroslav Matýs: Já nikoli s nadsázkou, ale celkem vážně rodičům vysvětluji: Podívejte se, existuje zákon, že děti nesmí do heren. Proč? A oni hned odpoví: „Protože vznikne závislost.“ Výborně. A kdybych šel do herny, tak ještě musím mít peníze. To jsou dva zásadní filtry, a ví se o tom, že závislosti se regulují nejdříve cenou. A dneska se děje to, že rodiče koupili hernu domů, a ještě tuto hernu i platí, ale nevšimnou si toho. Chápu, že od doby covidu – a teď nejde o to, že vláda nařídila nějaká opatření – to máte v rámci distanční výuky, jako když chodíte do hospody, a najednou začnete pít, a už to nezastavíte. Jdete do party s pervitinem, a už to nezastavíte. A od doby covidu se stalo normalitou, že musím jít na počítač, ale už nikdo nehlídal, co se děje pak dál.

A došlo to tak daleko, že si děti denně narušovaly rytmus, takže nevstávaly v šest, ale v půl osmé, nešly ke stolu, ale učily se „z postele“, a když skončilo učení, tak pokračovaly dál na internetu a sociálních sítích. A když skončila distanční výuka, děti se bály jít do školy, protože měly narušené rytmy. A to trvá do dneška. Dneska volá denně 5, 6 rodičů, kterým po telefonu například říkáme: „Nejdříve tři měsíce detox, a pak zavolejte, jestli má ještě úzkost.“ Například.

Martina: Tři měsíce detox. To znamená zabavit mobil a počítač?

Jaroslav Matýs: Ano.

Martina: Když řeknu osobní zkušenost, tak nám ve škole řekli: „Ne, my spoustu věcí děláme právě přes mobily, počítače, protože děti tam mají stažené některé knihy, které už nevycházejí.“ Takže když mu vezmete mobil, tak on nebude moct ve třídě pracovat, takže už v tom pokračujeme dál.

Jaroslav Matýs: Může pracovat. Tento program má nastavit tři plus tři měsíce. Já to mám ve své přednášce. Tři měsíce je detox, aby mozek, a tím myslím skutečný mozek, biologický, je přetížený – protože škola je pět až šest hodin, řekněme sedm, a do toho si vezměte, že příprava do školy by měla být hodinu, dvě, už jsme na osmi, devíti hodinách, a do toho sociální sítě, nebo digitální hry, dalších pět, šest hodin – a šestnáctihodinovou šichtu žádný mozek nevydrží. A pak se to projevuje podobně, jako u závisláků: Úzkosti, deprese, podrážděnost, snížení výkonnosti, narušený denní rytmus. Proč? Protože ponocuje po dvacáté druhé hodině. Ale v mozku se tvoří hormony mozku, které potřebují melatonin, a tak dál, a dospává to přes den, a neurologové už jasně prokázali, že spánková deprivace také ničí mozek. Takže děláme všechno proto, abychom si zdevastovali mozek.

Mluví se o duševním zdraví, ale najednou je to všem jedno. A ptáme se: Proč to tak je? Protože v rodině, pokud někdo fetuje obrazovku, tak stoprocentně fetuje některý z rodičů. Když má alkoholik přestat pít, tak celá rodina začne abstinovat, a dají si suchý režim – celá rodina. Pervitinista nemůže pervitinovat doma, protože holt celá rodina abstinuje. A když toto řeknete rodině s digitální technologií, tak je tu najednou argument: „On musí pracovat“. A já říkám: „Ano, ale nejdřív se musí vyčistit, dát mozek do pořádku, zafixovat nový režim.“. Já tomu říkám „jeskynní režim“, den a noc. A pak, když se mozek vrátí do původního stavu, v uvozovkách, stavu fungování, pak si nastavíme vztah k technologiím tak, že je potřebuje na práci, a pak jdu od toho pryč. A když komunikuji, tak nejsem povinen hned zvedat telefon, nebo hned odepsat. Ono to počká. Tak, jak jsme to měli my, to měli v jeskyni. Říkám tomu „jeskynní terapie“. Nastavte se na přírodu, když všichni mluví o přírodě. Takže digitální technologie nám mají pomáhat, a ne nás ničit. Tak, jak jsme se naučili s alkoholem a s kokainem.

Děti, i rodiče, jsou závislí na počítačích a sítích. A ukažte mi jediného feťáka, který má dobrou náladu, výkony v práci, ve škole, a nemá problémy v rodině.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, covid udělal z mnohých rodičů hlupáky, protože zatímco předtím jsme děti, obrazně řečeno, drželi pod krkem a za ručičky: „Ne, budeš tam hodinu. A řekneš mi navíc, co jsi na počítači dělal!“, tak teď jsme najednou udělali úplně pravý opak: „Budeš tam ještě osmou hodinu. A hlavně neodcházej a nevypínej!“ Takže tady vlastně došlo, řekla bych, i k určitému narušení důvěry v rodiče, v jejich názor a stanovisko. To je jedna drobná věc. A teď po dětech znovu chceme: „Opovaž se jít na počítač!“ Nevede to trochu k nějaké, nevím, jak to správně nazvat – k nedůvěře v rodiče?

Jaroslav Matýs: Já bych to celé otočil. Mám problém i s první hypotézou: důvěra v dítě. První musí mít dítě důvěru v rodiče, a od toho se odvíjejí životní zkušenosti, dovednosti, ale také i hranice a taky i zodpovědnost. A důvěra v rodiče znamená, že rodič od útlého věku, a pak postupně vývojově, poukazuje na to, co je správné, a když dítě dělá něco jinak, tak ho dospělí opraví více, nebo méně direktivně, podle povahy dítěte, ale samozřejmě i rodiče. Ale důvěra – pořád platí: Důvěřuj, ale prověřuj. A rodiče s důvěrou omlouvají neochotu vychovávat. A rodiče, nebo dnešní protagonisté názoru, že dítě na to musí přijít samo, úplně popřeli přírodní pravidla.

Podívejte se na šimpanze. Podívejte se mezi lvy, nebo mezi vlky. Které smečce vládne mládě? Žádné. A u nás? U nás vládnou děti rodinám. Což je fakt, a dokonce tak daleko, že dítě už vládne i školám, a také institucím. A nemyslím to ve zlém slova smyslu. Instituce a spasitelé světa říkají: „Musí si na to přijít sám.“ A teď budu mluvit biologicky o mozku. Jestliže mozek nenaformátujeme, v uvozovkách „nenaučíme“ a nevytvoří se v různých centrech, včetně frontálního laloku, sítě a dovednosti, jako je hrubá a jemná motorika, ale i sociálno, tak v dospělosti už nemá šanci se to naučit. Příkladem jsou emočně deprivované děti z týraných rodin.

A co se děje teď? Dochází k emoční deprivaci, protože se děti zavřely do pokojů. Emočně nemají žádné vztahy. Dochází k sociálnímu ploštění a strachu z našeho vlastního lidského rodu, společnosti. A kam to vede? K tomu, že se úplně uzavřou do nory. Zrušily si denní rytmus, takže jsme úplně vypnuli zeměkouli. A pak po nich chceme, aby byly zodpovědné? To přeci nejde. A nemůžeme to házet na děti. To je věc rodičů. Ale rodiče říkají, pod záminkou, nebo pod pláštíkem zase humanitárního hesla: On si na to musí přijít sám, a já mu musím důvěřovat. To přece nikde v přírodě neplatí. Já mu můžu věřit, ale tím, že ho kontroluji, mu dávám najevo, že chci, aby to dělal tak, jak je to do života výhodné. Pak se s tím ztotožní, a rozvine to svými schopnostmi dál. A v dnešní situaci? Když už jsou závislí? Ukažte mi jediného feťáka – jiné slovo na to nemám, říkám to expresivně, který má dobré výkony v práci. Feťáka, který má dobré vztahy. Feťáka, který má dobrou náladu. A feťáka, který nemá žádné problémy v rodině. To tak prostě není.

Martina: Pane doktore, kdy to začalo? Protože to, co jste nastínil, je proces, který určitě nemůžeme svést jenom na dva roky covidu. Možná to covid urychlil, ale přišlo by to pravděpodobně stejně?

Jaroslav Matýs: Myslím, že ano. Když byl covid, tak mě něco vyzývalo k tomu, abych napsal o tom, že v rámci vojenské psychiatrie jsme se učili válečnou medicínu. A ve válečné medicíně jsme se učili, že ve válce jsou akutně reaktivní stavy duševních poruch, a pak jsou následné. A já jsem si namaloval graf – a škoda, že jsem to tam nedal, byl bych vizionář – první vlna covidu, druhá vlna covidu, a předpovídal jsem, že do půl roka, do tří až šesti měsíců, přijde první vlna duševních poruch, a pak druhá vlna duševních poruch. A když by byly další vlny, tak bude třetí, čtvrtá vlna. A co se děje dnes?

S covidem je složité to, že dneska víme, že covid je systémové onemocnění celého těla, že je schopen poškodit imunitu i mozek. Takže čas ukáže, jestli jsou postcovidové deprese vlivem organického poškození mozku, a existují data například o krvácení do mozku u dětí po covidové infekci, což je poškození center v mozku. Například když ztratíte čich, tak to není čich v nose, ale je poškozeno centrum čichu. Když ztratíte chuť, tak je poškozeno centrum chuti v mozku. Neboli je to neuroinfekt, a sekční nálezy to jasně prokazují. A plíce jsou orgán, který byl poškozen nejčastěji. Ale v psychiatrii musíme počkat, až čas ukáže, co jsou tak zvané reaktivní, to znamená ze sociální izolace, a teď dám bokem digitální technologie, a co je následek virového onemocnění podobně, jako u herpetické meningitidy, a bakteriální meningitidy.

Dospělí se mají po detoxu a abstinenci k čemu vrátit. Ale děti nemají žádnou minulost, na kterou by mohly navázat.

Martina: To znamená, že část potíží, které děti teď mají v mnohem větším měřítku než dřív, a k tomu se vzápětí dostaneme, může být z fyziologické příčiny, a část z psychické?

Jaroslav Matýs: Psychiatrie je výsledek fyziologie. Spíš bych řekl, že u dětí, protože ony covidem nějak moc netrpěly, jen výjimečně, takže nepředpokládám, že by byl mozek, ale stává se to, poškozený i covidovou infekcí, nebo imunitou. Ale to je minimum. To spíš to má starší generace, diabetici, a tak dál. Ale já jsem to v ambulanci u dětí neviděl, že by covid, nebo karanténní opatření před covidem, byl vyšší prioritou. To tak prostě je. Mylně jsem se domníval, že rodiny budou žít spolu v jeskyni, a naučí se spolu vycházet, ale netušil jsem, jak silný fenomén jsou digitální technologie a sociální sítě. Takže tam jsem se spletl. Mluvil jsem o tom ještě dávno před tím v České televizi, že mladý organismus se s tím vyrovná, že se zadaptuje. To jsem netušil, jak závažný fenomén je tato závislost, nebo tyto možnosti, takže to paradoxně vedlo v naší jeskyni k izolaci, protože se všichni zavřeli do svého pokoje, a přestali komunikovat i v rodinách.

Martina: To znamená, že se dostavil opak toho, co jsme předpokládali, že vzájemnou blízkost a čas na sebe využijeme k tomu, abychom se věnovali sobě navzájem. Ale my jsme se naopak atomizovali v koutech bytů se svým telefonem, laptopem.

Jaroslav Matýs: Přesně a…

Martina: Virtuálním světem…

Jaroslav Matýs: Já jsem se spletl. Vycházel jsem z toho, že lidstvo si vždycky skrze krizovou situaci pomohlo, a vždy se zadaptovalo. Svědkem jsou různé války. Na druhou stranu tato technologie je tak nová, a teď už se trošku trefím do umělé inteligence, že s tím neumíme pracovat, protože 200, 300, 1000 let máme mozek formátovaný na sociálno, a teď se najednou děje to, že si sociálno sami blokujeme tím, že nechodíme do sociálních kontaktů. Děti to neučíme. A když to vezmu biologicky, tak je prokázáno, že dochází k rozpadávání sítí, takže u dětí…

Martina: Promiňte, prosím lépe vysvětlit.

Jaroslav Matýs: Existují studie, které prokazují, že v souvislosti s časem na obrazovce, znova, buď laptop, tablet, nebo telefon, dochází k úbytku propojení v mozku, různých částí mozku. To znamená, že to, co se vytvořilo, se rozpojí, a projeví se to právě sociální neschopností, úzkostí, nejistotou, a dva roky trvá, než se to dopojí zpátky. To znamená, že pokud necháváme děti čtyři, pět, šest hodin na obrazovce, tak tyto části mozku přestanou fungovat, síť se rozpojí, a mozek to prostě vypne. A potom dva roky trvá, když se abstinuje, mozek je takový těžký orgán, než se to znovu dopropojí. Je to vlastně stejný fenomén, jako u narkomanů. Asi rok trvá, než se vyčistí, druhý rok trvá, když existují nová pravidla, než si je zažijí, a pak se ty sítě dopropojí.

Ale dospěláci už mají na co navazovat, děti nemají na co navazovat, ty si nic nedovytvoří. A v této situaci chceme po dětech atomizaci, dochází k sociální izolaci, a jsou rozbité i rodinné vztahy. A to jsem, když začal covid, neodhadl. To jsem netušil. A dneska se dokonce tvrdí, že je to horší pandemie než ta infekční, protože proti infekci máme antibiotika.

Martina: Řekl jste, že dítě nemá na co navázat. Dospělí možná ano. Je to příklad, na který jsem si shodou okolností vzpomněla, když jsem si četla vaše přednášky. Před lety mi Radek John vyprávěl, že když psal slavnou knihu Memento, tak že vyzkoušel mnohé drogy, protože potřeboval zjistit reakce, potřeboval to popsat, vcítit se. Samozřejmě v určitém, omezeném množství. A říkal: „Některé z nich účinkovaly opravdu tak, že kdyby za sebou člověk neměl už životní zkušenost, neměl už vytvořen svůj život, a neměl dost informací o tom, jak to pak končí, tak je strašně snadné do toho spadnout.“ Znamená to, že děti jsou vlastně vůči sociálním sítím, virtuálnímu světu, úplně bezbranné, protože nic jiného neznají, a nic jiného kolem není tak barevné, jednoduché, rychlé, a tak zábavné?

Jaroslav Matýs: Já se usmívám. Prosím vás, kdo dneska vyhrává volby? Kdo je masivně na sociálních sítích, a kdo chodí volit? Dospělí. A děti jsou na tom ještě hůř, právě proto, že zkušenosti, vývoj mozku, ještě nedošel, zkušenosti nejsou, ale to je dneska silný fenomén. A média to ví, a ví to i politici, takže využívají média i s nepravdami, konspiračními teoriemi. A bránit se tomu je těžké. A kdokoliv to chce bránit, teď se tomu říká cenzura, nebo to chce regulovat, kdyby se něco dělo, tak je to svoboda slova. Nechci do tohoto tématu vůbec vstupovat, ale ani dospělí na to nejsou připraveni. Proč? Protože to je tak nová technologie, že náš mozek s tím vůbec neumí pracovat. I u dospělých to tak je.

Dětská psychiatrie je neustále pod tlakem aktivistů a lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích a pseudoprogramech

Martina: Já tady vedle sebe mám mobil, a Petr Robejšek o tom říkal: Proč by dneska někde instalovali nějaké složité odposlouchávací zařízení, kamery velikosti octomilek, když si svého šmíráka, udavače a práskače ještě sami kupujeme za velmi velké peníze? To znamená, že ani dospělí, jak jste před chvílí řekl, nejsou dostatečně odolní. Než se dostanu k sakrální otázce: „Co s tím?, tak s vámi ještě chci zmapovat celkovou situaci, protože v dětských psychiatrických ambulancích byl přetlak ještě před codem, už tehdy byly dlouhé čekací lhůty. Je to nyní v adiktologických ambulancích a psychiatrických poradnách ještě těžší, horší? A jsou čekací doby ještě delší?

Jaroslav Matýs: Je to katastrofální. Ne, že horší, je to katastrofální. Bohužel se naplnila moje předpověď, že dětská psychiatrie potřebuje pozitivní kampaň. Ta se nestala. Nikdo na tom nepracoval. Úspěchy terapeutických i dětských psychiatrů? V dětské psychiatrii jsme neustále pod tlakem různých aktivistů, nebo lobbistických skupin, které vydělávají na dotacích, různých pseudoprogramech, a dětská psychiatrie je v takové defenzívě, že podle statistik je v ambulancích nejméně dětských psychiatrů od roku 2011 nebo 12.

Martina: A jak je to možné? Já mám zkušenost, že s kýmkoliv se bavím, tak chce jít dělat psychologii.

Jaroslav Matýs: Protože psychologie má obrovskou výhodu. Může formulovat, uvažovat. V psychiatrii nemůžete uvažovat. To je první věc. A druhá věc je, že lékaři mají trestně právní zodpovědnost, ale psychologové takovou nemají, protože tam jsou vždycky hypotézy, které buď psychiatr potvrdí, a pak je zodpovědný i za léky, za samotnou léčbu. Psychiatrie je složitá v tom, že nejdříve musíte mít fyziku, chemii, naučit se biologii. Šest let. A pak máte atestaci. Někdo si udělá výcvik. V psychologii se tyto věci berou spíš orientačně, ne informativně, bez zodpovědnosti, co to v těle udělá ten který lék, nebo co udělají jednotlivá opatření. Ale hlavně, když pacienta nehospitalizujete a stane se neštěstí, tak je zodpovědný psychiatr. U psychologů jsem tu zodpovědnost neviděl ani jednou, a to jim nevyčítám. Prostě to je hierarchie v rámci zdravotní péče.

Martina: Pane doktore Jaroslave Matýsi, naznačil jste tady obrovské potíže s digitální závislostí, ale když se podíváme na stav po covidu, tak jakou spoušť celkově nadělal v naší mladé generaci? Jak to teď vypadá s dětmi? Znal jste je, jste letitý praktik. Znal jste je před dvaceti lety, a znal jste je před covidem a víte, jaké potíže nyní děti mají.

Jaroslav Matýs: Já to teď dám zase z pohledu rodičovského. Děti jsou produktem hlavně generace rodičů. Říká se jim generace vloček.

Děláme z dětí fyzické a sociální invalidy

Martina: Sněhových vloček.

Jaroslav Matýs: Protože zasvítí sluníčko a roztají. Zafouká vítr, tak se zlomí. A přirovnáme to ke sportu: Jestli chcete mít ve sportu výkon, tak trénujete svaly, dovednosti, motoriku, a trvá to nějakou dobu. Ale i odolnost. Prohrajete, praští vás, zlomíte si ruku – vrátíte se nazpátek. To je klasický příklad zarputilého sportovce, který tyto věci překonává. Je jako vzor.

A v dnešní generaci co se děje? Dnešní situace rodičů, ale asi i celospolečenská, je taková, že se vytváří generace asistované mládeže. Mládeže s asistencí. Asistenci dáváme na všechno. Řeknu to jinak: Za války se bombardovalo. Skončilo bombardování, a děti šly do školy, a musely být naučeny. A přišel covid: Zkoušet se nemohlo, protože chudáci děti to mají těžké. A maturita se dala stáhnout. Já jsem neslyšel, že by za 2. světové války, nebo po válce, byly staženy maturity. A tato generace našich rodičů, mých rodičů, pak vybudovala Evropu, protože se naučila zvládat překážky, zátěž, a měli pracovitost, a také zarputilost. A dnešní generace je asi důsledek toho, že byly v minulosti těžké doby, a tak rodiče chtějí ulehčit dětem všechno, takže dávají asistenty na všechno. Už mám pocit, že budou asistenti i na intimní život. V dospělosti. Protože ve školách stačí trošičku zlobit, a dají vám asistenta, aby nezlobil. Ne, aby se to naučil sám. Nejde mu čtení? Tak dáme asistenta, a nemusí všechno číst, protože je dyslektik. To je nesmysl. V mozku je centrum na čtení, a musí se rozvinout. A rozvine se jenom tím, že to dělám. Dělám to blbě? Ano, ale dělám to tak, jako zedník – nejdřív blbě, a pak to dělám dobře. A my jsme se dostali do situace, že spasitelské organizace, aby děti nebyly ve stresu, aby, chudáci, netrpěly, tlačí na to, že potřebují asistenty na všechno.

A přijde ke mně do ambulance tato generace dětí, a ptají se, jaké jsou domácí práce. A že pomůže. Říkám: Nebudeš pomáhat. Ty pracuješ, protože žiješ v jeskyni. Když jsou děti úzkostné, separačně úzkostné – maminka musí s ním být – tak se ptám maminky: „Kdybyste byla v jeskyni, a máte separačně úzkostné dítě, nemáte co jíst, půjdete nebo nepůjdete lovit?“ A ona: „Nevím. Asi…“ „No tak umřete.“ „Tak půjdu lovit.“ „Co udělá dítě vaše?“ „Tak asi musí vydržet.“ „No vidíte. Teď vám řeknu, jak se léčí úzkosti. Vy půjdete pryč z jeskyně, a separačně úzkostné dítě, které se bude hodně bát, se schová, a počká na vás. A separačně úzkostné dítě, které je neopatrné, půjde ven a někdo ho zabije. Tomu se říká přirozený výběr. Ale to, které počká, až přijdete do jeskyně s mamutem, tak bude nadšené, že se maminka vrátila. Takže úzkost – první odměna, a pak druhá odměna – že se najím, takže má i biologickou odměnu. A podruhé, potřetí, po páté už pak se separačně úzkostlivé dítě půjde s vámi dívat, jak to děláte, a naučí se to. Úzkostné dítě se naučí v dospělosti lovit. To je psychoterapie jeskyní.

Martina: No, trošičku jste od našeho posledního setkání studoval krále Heroda. Ale myslím, že rozumím tomu, co chcete říct: Že současné děti, kterým se říká sněhové vločky, se nenarodily křehké. My jsme je křehkými udělali.

Jaroslav Matýs: Ano, my si děláme sociální invalidy, neumím to nazvat jinak, protože neumí pozdravit. Včera jsem měl konkrétně kluka, šikovný klučina, který brečel, jako kdyby ho řezali, a měl maminku požádat o kapesník, když brečel. On měl problém s autoritou v tom, že se přece doprošovat nebude. Normální lidská slušnost je: „Maminko, prosím, dáš mi kapesník?“ On toho nebyl schopen, nebyl ochoten to ze sebe dostat. Proč? Protože z něho vytvořili narcis.

Martina: Příliš chválení? Příliš povzbuzování?

Jaroslav Matýs: Ta maminka je učitelka, prosím vás. Já jsem se té maminky ptal: „Prosím vás, asistenti ve školách? K čemu jsou dobří?“ A ona: „Já nevím. Protože pomáhají s úkoly, dávají věci do aktovky, zapisují, co mají dělat.“ A já říkám: „A co z toho neděláte doma vy?“ „Vlastně to stejné.“ „Tak ho nechte ať…“ „Ale nechci, aby dostal pětku.“ Ale to je jeho pětka. Jak zjistí, že když nedělá, nemá výplatu?

Martina: Vidíte šanci, když posuzujeme, co se děje ve světě, že se někdy dočkáme nějaké hloubkové analýzy toho, co se stalo? Proč se to stalo? Kdo za tím stál? Co se udělalo dobře? Co se udělalo úplně špatně? Nebo budeme pořád jenom čekat na to, že nám tu a tam spadne ze stolu nějaký střípek, jako už na začátku zmíněná citace zprávy tajných služeb v listu The Wall Street Journal? Myslíte, že se celkově ve světě, navzdory tomu, co jste řekl, tu a tam ledy hýbou a pukají, že je vidět tendence přijít věcem na kloub?

Vladimír Čížek: Veškeré informace o covidu vždycky šly po ose Spojené státy směrem do Evropy. Myslím Spojené státy, Velká Británie, potom Německo a další. Ve Spojených státech je situace taková, že jsou rozděleni napůl. To znamená republikáni a demokrati mají na covid naprosto diametrálně odlišné názory, a to je moje spekulace, nemám na to žádný zdroj. Myslím, že bude hodně záležet na tom, kdo v USA vyhraje prezidentské volby, protože už teď, když v jednom ze zákonodárných sborů nabyli převahu republikáni, se něco začalo hýbat, je snaha něco vyšetřit, a tak dále. A když to bude ještě vyfutrováno republikánským prezidentem, například kdyby to byl Ron DeSantis, floridský guvernér, tak si opravdu myslím, že se začne něco dít. Ale zatím je to pořád takhle v plenkách. Uvidíme. Ale já jsem v tomto mírně optimistický. Říká se, že optimismus je nedostatek informací, ale já chci být optimistou, protože jinak by to bylo špatně.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, když tady byl Tomáš Fürst, kterého jste také zmiňoval, tak v souvislosti s testy, s jejich validitou, hovořil o tom, že výsledky, které máme, jsou naprosté nic s přesností na dvě desetinná čísla. Myslíte, že v budoucnu máme šanci s výsledky, které máme, opravdu zjistit, kolik lidí zemřelo skutečně na covid, a kolik s covidem? Nebo se tyto informace už definitivně vešly pod koberec?

Vladimír Čížek: To se už nedozvíme, a to z jednoho prostého důvodu, že zemřelí se už nedají vyšetřit, a je velmi obtížné projít desetitisíce dokumentací, a snažit se z nich něco vypátrat. Takže kdybych byl třeba ministrem zdravotnictví, tak bych okamžitě nařídil pitvy, a to sice pitvy lidí, kteří, dejme tomu, zemřou náhlou smrtí do 14 dnů od očkování, nebo do 14 dnů od pozitivního PCR testu – náhlou smrtí. A tehdy se v některých případech dá prokázat, jestli dané úmrtí souvisí s vakcínou, nebo s covidem. Jsou zveřejněny práce, kdy u lidí, kteří třeba zemřeli na nekrotizující encefalitidu, což je zánět mozku, nebo na myokarditidu, byla provedena pitva a imunohistochemické vyšetření, a našly se tam dva druhy látek. Buď se tam našel s-protein sám, to je spike, nebo s+n. A když se tam najdou oba, tak se dá s jistou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že tento člověk zemřel na covid, protože se oba dva vyskytují ve viru. Ale ve vakcíně se vyskytuje jenom es-ko, takže když se najde jenom es-ko, tak je velmi pravděpodobné, že tento člověk mohl zemřít na následky očkování.

Jenomže ono se nepitvalo, nepitvá se. Jeden můj kolega, a to bylo hned v roce 2020, nebo možná začátkem roku 21 – on je trošku šťoural, nebudu ho jmenovat – oslovil patology, proč se nepitvá? Že potřebujeme vědět, jak jste řekla, kdo zemřel s covidem a kdo na covid, takže by se mělo více pitvat. Mailová odpověď od významného profesora patologie, kterého nebudu jmenovat, zněla, cituji: „Neserte se do patologů.“ Konec citátu.

Martina: A tím pádem, pokud se uchráníme, v uvozovkách, těchto informací do budoucna, tak se alespoň nebudeme muset trápit otázkami, kolik lidí ve skutečnosti zemřelo na zanedbání péče, nebo kvůli hysterii, která tady byla. Myslíte si, že i toto je jedním z důvodů, proč mnozí skutečně tyto informace získat nechtějí?

Vladimír Čížek: Nevím. K tomu se opravdu neumím vyjádřit. Ne, to bych spekuloval. To asi nevím. Na tuhle otázku neumím odpovědět.

Martina: Ale zároveň na tuto otázku odpověď už nikdy nemůžeme získat.

Vladimír Čížek: Nemůžeme, jenom pro futuro, do budoucna. Zpětně už opravdu ne. Ale co bychom mohli? Kdybych měl tu pravomoc, tak bych nařídil pečlivě prozkoumat všechny chorobopisy u mladých lidí, dejme tomu do 18, 20 nebo 30 let. Těchto úmrtí nebylo moc, to by se dalo stihnout za týden, a z těchto chorobopisů bychom mohli získat zajímavé informace. Protože někteří vakcinologové nám celou dobu tvrdili, že je třeba očkovat děti proto, že i děti umírají na covid. A já jsem to sledoval, když bylo těch dětí osm, nebo deset zemřelých. A už v té době bylo známo, z vyjádření jejich rodičů, respektive z vyjádření dvou rodičů těchto dětí, že jsou sice vedeny, jako že zemřely na covid, ale že měly hodně těžká neurologická onemocnění. Že tyto děti v podstatě byly ochrnuté, ležáci, se vším, co s tím souvisí, a že tedy zemřely na toto základní onemocnění, a pouze měli pozitivní PCR test čili takzvaně s covidem, nikoliv na covid. A kdyby se u těchto dětí, nebo u mladých lidí, chorobopisy prozkoumaly, měli bychom přesnou, nebo přesnější informaci.

Počáteční úlek a nedostatek informací o covidu mohly být pár měsíců omluvou pro porušování zákonů a ústavy. Ale pak mohli informace získat všichni, pokud měli zájem.

Martina: Řekněte mi, když pozorujete, co se děje ve světě v souvislosti s covidem, jak vypadá postcovidová krize? Co přinesla? Myslíte, že si my, Češi, dáme líbit opravdu hodně, dalo by se říci, že více než mnozí jiní? Nebo se to takto říct nedá, když vezmeme v úvahu třeba to, co se odehrávalo v Austrálii, a podobně?

Vladimír Čížek: Myslím, že Češi se s tím vypořádali tak nějak po svém, švejkováním. A možná vlastně že tyto aktivity, nechci říkat disidentské, ale aktivity různých lidí s alternativními názory, aktivity médií, jako je zrovna to vaše, přispěly k tomu, že se naši vládcové neodvážili tlačit až tak silně, jako se to třeba dělo v Německu, nebo v Rakousku. I když víme, že Německo a Rakousko bylo náš vzor, u nás vlastně opakovali vše, co dělali i Němci a Rakušané, ale nikdy v takové intenzitě, protože, jak víme, Němci jsou poslušný národ, a ti opravdu roušky nosili velmi poctivě. A například, když teď byla zimní vlna, tak Němci byli poctivě zarouškovaní, a mnohem více naočkovaní, a měli na počet obyvatel osmkrát více nakažených než my. To o něčem svědčí, že tato opatření nejsou tak účinná, nechci říkat, že jsou k ničemu, ale nejsou tak účinná, jak nás celou dobu přesvědčovali. Nelze poručit větru dešti, nelze poručit viru. Prostě nelze.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, asi bychom mohli říct, že počáteční úlek, nedostatek informací, následná panika, dávala určitou omluvenku k tomuto jednání, a dokonce i možná k porušování zákonů a ústavy. Ale řekněte mi, jak dlouho myslíte, že tato omluvenka mohla pro politiky i odborníky platit?

Vladimír Čížek: Maximálně několik měsíců, protože když jsem si já, jako obyčejný doktor, byl schopen zjistit informace, tak proč by si je nemohli zjistit i jiní, ti, kteří měli rozhodovací pravomoc? A mimochodem, já jsem napsal už na přelomu roku 2020, 21, někdy v listopadu článek Dvojnásobná epidemie, který vyšel i v jedné knize, a tam jsem v podstatě už tehdy pojmenoval to, co se teď ukazuje být pravdou, a tehdy to bylo bráno jako dezinformace, jako soubor, souhrn dezinformací. A teď víme, že to všechno byla pravda. A to, co jsem zjistil já, si opravdu měli možnost zjistit všichni, kdo by o to měli zájem. Ale zájem nebyl.

Martina: Nechtěla bych působit, že jsem rozumu mdlého, ale přesto se chci zeptat: Umíte si představit, že to třeba farmaceutické firmy myslely jen dobře, a chtěly za každou cenu pomoct?

Vladimír Čížek: Uměl bych si to představit, kdybych trošku nepřičichl k tomu, co se tam od roku 2009 dělo. To je poměrně důležité datum, protože to byla pandemie, takzvaná, prasečí chřipky, o tom už jsme mluvili, a tehdy Evropská unie dokonce začala vyšetřovat Světovou zdravotnickou organizaci s tím, že šlo o nekalé úmysly, manipulace, a tak dále. Nevím, jak toto vyšetřování dopadlo, ale psalo se o tom.

A teď se dostáváme na půdu, kterou řada lidí označí za konspirace, ale nicméně v roce 2010 Rockefellerova nadace vydala dokument, který se jmenuje Lockstep, ve kterém byly čtyři scénáře, jak postupovat při pandemii. A na úvod tam píšou teorii, že prasečí chřipka nezmizela, že pokračuje a že je třeba zaujmout stanoviska. A jeden scénář jako by z oka vypadl – a to byl rok 2010, už před dvanácti lety, nebo deset let před rokem 2020 – tomu, co se děje teď. V tom scénáři byly naordinovány plošné roušky, přitom se v roce 2010 vědělo, že WHO má soubor studií, které neprokazují efekt roušek, ale v Lockstepu byly naordinovány. A byly tam lockdowny, a měření tělesné teploty při vstupu do budov. Dále tam je připsáno, každý si to může najít na internetu, dá to trošku práce se tím proklikat, ale je to dohledatelné, že proti takovým tvrdým opatřením velmi pravděpodobně nastane odpor a že, aby nedošlo k nějakým sociálním nepokojům, bude třeba v této vládě tvrdé ruky pokračovat i po skončení pandemie. A pak tam jsou další futuristické nápady, jakože do roku 2030 budou vynalezeny detekční rámy, kterými lidé budou procházet, a v těchto rámech bude zabudována funkční magnetická rezonance, která pozná, zda člověk nemá protispolečenské myšlenky. To je pravda, to si tam opravdu můžete najít.

Martina: Myslím, že je spousta důvodů se těšit na budoucnost, a na dny příští. Řekněte mi, dokázal jste si představit, před onou koronakrizí, že by někteří lidé, úřady, instituce, tak nepokrytě a spokojeně porušovaly platné zákony, a nic by se jim nestalo? A hlavně ještě zdůrazním, že dlouhodobě?

Vladimír Čížek: Ne, to bych si nedokázal představit ani ve snu. Víme, že Nejvyšší správní soud označil více než 50 mimořádných opatření jako nezákonná. Víme, že byla porušována Úmluva na ochranu lidských práv, která v článku 2 hovoří o nadřazenosti lidské bytosti. Ale o tomhle by asi lépe promluvili právníci. Mě, co na tom zaujalo ještě více, je to, že se zcela nepokrytě lidé začali třídit na kategorie lepších a horších.

Příčinou podřízení se, přijetí a prosazování mnoha nesmyslných opatření v době covidu byl strach, poslušnost k autoritám a neochota vyčnívat z řady

Martina: Hodnotnější a méněcenní. A velmi ochotně na to nasedli. Sami lidé na to přistoupili. Dokonce jim to ani nemusel nikdo dnes a denně připomínat.

Vladimír Čížek: Přesně tak.

Martina: Chápete to?

Vladimír Čížek: Chápu to.

Martina: Strach?

Vladimír Čížek: Ano. Strach, poslušnost k autoritám, nechtít vyčnívat z řady. A mě mrzí, že se k tomu propůjčili i lékaři, nebudu je jmenovat, ale jeden pan profesor, který je zároveň poslancem ANO, prohlásil, že bude nezbytné rozdělit občany na občany první a druhé kategorie. Jeden pan docent, který je zase z ODSky, řekl, že bude nutné zavést řízené očkování všech lidí, a tak dále. Našlo by se více případů. Je to bolševické myšlení, můžeme ho nazvat neomarxistické, které říká, že jsme vyvolení, a víme, co je pravda a co je pro vás dobré. Koneckonců zcela otevřeně to vyjádřil na Světovém ekonomickém fóru John Kerry, který dokonce řekl, že je, ve Světovém ekonomickém fóru, předurčila jakási mimozemská síla, aby byli vyvolení. To jsem žasnul, když jsem toto poslouchal.

Takže bych všem lidem doporučoval, aby si přečetli nejen Orwella 1984 a Farmu zvířat, ale třeba i knihu Ve jménu metody od Juli Zeh. Je to dobrá kniha. Je třeba se prokousat začátkem, prvních 30, 40 stran je velmi nezáživných, ale pak to nabývá na síle. A pak samozřejmě Laurent Gounelle, Probuzení. To by mělo být povinnou četbou. Já jsem zásadně proti povinné četbě na školách, ale toto bych zahrnul jako povinnou četbu.

Martina: Řekněte mi, když se podíváte zpátky a zjistíme, že před mnohými vyslovenými botami a absurdním chováním neochránila ani inteligence, ani vzdělání, co myslíte, že jsme se dozvěděli sami o sobě? Z čeho se poučit?

Vladimír Čížek: Asi to, jak snadno se dosud rozumní lidé dají vyděsit, totálně zmanipulovat a zblbnout. Řekl bych, že docent Chocholoušek by měl žně.

Evropská unie plánovala digitální očkovací certifikát už od roku 2018, a v roce 2020 měl nastat zkušební provoz. Takže covid přišel jako na zavolanou.

Martina: Co s tím dělat teď? Máme před sebou nějakou budoucnost? Mrtvým život už nevrátíme, nevrátíme ani majetky lidem, kteří o ně přišli. Tak co bychom se měli dozvědět, abychom se při další případné pandemii nezachovali stejně nelogicky, nebo třeba ještě hůře? Co změnit? Jak se připravit?

Vladimír Čížek: Tady vás asi zklamu, ale nebudu optimistou. Pokud přijde nějaký větší počet lidí s omikronem, tak to už asi naši politici nějakým způsobem zvládnou. Ale pokud přijde nový virus, a my víme, že už se zase konalo další cvičeníčko, a to v říjnu 2022 s názvem Katastrofická nákaza, kdy má pro změnu přijít enterovirus, který by postihl i mladé – samozřejmě, byla to jenom fikce, pouhé cvičení – tak pokud by přišel nový virus, nebo nová nebezpečná mutace tohoto viru, tak se všechno bude opakovat. A dokonce v horším měřítku, protože se řekne: „Ale to je něco jiného. To už není neškodný omikronek. Je to nová zhoubná mutace, a musíme všechno dělat znovu.“ Možná ne úplně všechno, možná lockdowny, možná zavření škol na tak dlouho ne, ale to ostatní by se znovu opakovalo. I covidisté se poučili, takže asi trošku důrazněji s ohledem na ztrátu svobod jednotlivce, protože jak víme, oni chtějí nechat očkovací průkaz, certifikát, nechat natrvalo. Není to tak, jakože by to byla dočasná věc, daná covidem.

Mimochodem, Evropská unie plánovala digitální očkovací certifikát už od roku 2018, a shodou okolností měl zrovna v roce 2020 nastat zkušební provoz, takže covid do toho přišel jako na zavolanou. Řeklo by se, že bezinfekčnost neexistuje, tak musíme okamžitě tyto certifikáty zrušit. Ale ne. Na Bali bylo setkání G20, a indonéský ministr zdravotnictví tam jasně řekl: Kdo se nenaočkuje, nebude moci cestovat.“ To znamená, že covidisté počítají s tímto omezením lidských svobod natrvalo.

Příčina covidových událostí? Peníze a nápady šílených psychopatů sdružených ve Světovém ekonomickém fóru a v podobných organizacích.

Martina: Myslíte, že se teď dostáváme k odpovědi na otázku: Proč to všechno? Může to být až tak jednoduché?

Vladimír Čížek: Může to být až tak jednoduché, kromě peněz. Ještě nikdy žádná firma neprodala miliardy vakcín a nevydělala na nich tolik miliard dolarů, jako teď v této krizi. Takže sledovat tok peněz, plus sledovat nápady šílených sociopatů a psychopatů, kteří se sdružují mimo jiné ve Světovém ekonomickém fóru a v podobných organizacích.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, ale teď se nabízí důležitá otázka a rada: My jsme teď byli léta svědky toho, že někdo, kdo se netopil, volal: „Pomoc, pomoc.“ A může se stát, že si jednoho dne řekneme: „On si dělá legraci,“ takže se dotyčný člověk utopí. Řekněte mi, jak mají občané poznat, že je tentokrát opravdu čas poslouchat? Že je čas skutečně zůstat zavřený doma, protože zle je, když teď bude možná tendence všechno zlehčovat, a na všechno říkat: „Jo? To už známe.“ Dá se nějak poradit?

Vladimír Čížek: To máte naprostou pravdu, toto je velké riziko. A poradit se v podstatě dá jenom jediným způsobem, že instrukce směrem shora budou vedeny opravdu pomocí odborníků, kteří tomu rozumějí. To znamená, že epidemiologové, hygienici, lékaři by měli dělat svou práci, a neměli by se jim do toho montovat politici. Já bych pozval Anderse Tegnella ze Švédska, to je člověk, který to celé ty tři roky řídil, na svou zodpovědnost. Už měl jednou namále, protože jim to z počátku ve Švédsku nevyšlo, bylo tam hodně nadúmrtí, několik tisíc nadúmrtí v domovech seniorů, a tehdy se i u nás říkalo: „Chcete dopadnout jako ve Švédsku?“

My jsme se o tom bavili v úzkém rodinném kruhu, a já jsem říkal, že si myslím, že to dělá lépe, a mělo by se to dělat tak, jako ve Švédsku. A ukázalo se, že měl pravdu. Odstranili chyby, a teď jsou na tom lépe. Nedávno prosákla informace, že třeba Dánsko a Finsko měly větší omezení, a co se týká nadúmrtí, tak jsou na tom lépe. To platilo až někdy do letošního ledna. Ale v lednu se tyto křivky protnuly, a teď dánská a finská křivka stoupá, zatímco švédská už je v rovině, v plató. To znamená, že teď už zase jsou na tom Švédové lépe.

Takže bych poval Anderse Tegnella, aby nám odpřednášel to, čím se od začátku řídil, jakými zdroji, jakou literaturou, jak uvažoval. A důležitá je jedna věc: My máme nějaký poradní sbor, který by se měl angažovat v další epidemii. Ten sbor měl za Babišovy vlády 22 členů, a z těch 22 bylo jen šest odborníků, kteří měli, řekněme, alternativní názory. Nepoměr. Teď má tento sbor 49 členů, a těch alternativních je tam sedm. To je ještě větší nepoměr. To znamená, že kdybych byl já zodpovědný za řízení další epidemie, udělal bych kulatý, nebo oválný stůl, pozval bych tam odborníky z obou spekter, ať si tříbí názory, ať si to vyříkají, a ať udělají nějaký konsenzus, nějaký kompromis. Asi tak.

Během covidu byla zavedena cenzura medicínských informací. A ta je zde stále.

Martina: Pane doktore Vladimíre Čížku, čeho jsme si ještě za covidu mohli všimnout ve velké, nebývalé míře, byl rozmach cenzury. Rozmach cenzury medicínských informací. Trvá embargo na informace podle vás dodnes? A je to jeden z lakmusových papírků, podle kterých se mohou občané orientovat?

Vladimír Čížek: Určitě, cenzura trvá celou dobu. Koneckonců já jsem si to vyzkoušel sám na sobě, protože když jsem nahrával generálku k petici pro parlament, tak tato nahrávka měla za necelých 24 hodin asi 65 000 shlédnutí – a pak byla smazána. A přitom, prosím, to byla petice pro Parlament České republiky. Pak jsem dělal rozhovor pro Nadační fond Svědomí národa k lékařské etice – a ten byl také smazán. Pak jsme měli konferenci CovidCON, kterou jste koneckonců uváděla, a tato nahrávka byla rozdělena do pěti bloků, a autor za to dostal pět banů, a všecko bylo smazáno. A teď nevím přesně, jestli z YouTube, nebo z Facebooku.

Takže cenzura i medicínských informací existuje. Mohl by o tom vyprávět světoznámý lékař Martin Kulldorff, který popsal celou historii toho, jak byl cenzurován, a další a další. A přetrvává to i do dnešních dnů. A to v tom smyslu, že mainstreamová média stále ještě nezveřejňují vůbec nic z alternativních názorů. Nedávno proběhla tisková konference Iniciativa 21, bylo obesláno 400 novinářů – a přišli čtyři. Jeden, nebo jedna, nevím, já jsem na tiskovce nebyl, ze CNN Prima News, a večer ve zprávách se pak objevila reportáž o člověkovi, který trpí long covidem (post-covidový syndrom), a k této reportáži pak byla přiřazena replika doktorky Gandalovičové z této tiskovky, která ale mluvila o nežádoucích účincích vakcín, jenomže v kontextu této reportáže to vypadalo, jakože mluví o pacientovi s long covidem. Takže až takto se děje manipulace ve veřejnoprávních a mainstreamových médiích. A z této tiskovky se samozřejmě neobjevily vůbec žádné zprávy.

V roce 2022 proběhlo podle scénáře cvičení Katastrofická nákaza 2025 proti pandemii horší než covid

Martina: Obáváte se, pane doktore Čížku, že nás čeká nějaká další pandemie?

Vladimír Čížek: Scénář Katastrofická nákaza 2025 už tak nějak napovídá, že by nějaká mohla přijít v roce 2025. Ale je to jenom cvičení, jenom fikce, jenom scénář, takže nevím. Ale bezesporu nějaká další epidemie přijde, protože lidská imunita se vlivem různých faktorů celkově zhoršuje, a je jen otázkou času, kdy si nás zase nějaký virus vyhlédne. A nemusí to být virus, může to být bakterie. Včera se objevila zpráva, že existuje nebezpečný kmen shigelly, což je bakterie, která dělá střevní úplavici, takže se možná můžeme dočkat něčeho takového. Víme o antibiotické rezistenci, to znamená, že fůra bacilů nereaguje na antibiotika. A můžeme se dočkat nějakého jiného bacila, nebo viru. Ale bezpochyby něco dalšího přijde, a je třeba na to být připraveni, a nereagovat tak, jako se reagovalo teď. Prostě si vzít poučení z toho, co se dělo. Ale já se obávám, že není vůle. Není k tomu vůle.

Martina: A to asi záleží na každém jednom z nás. Ale uvědomuji si, když ještě otevíráme tato témata, tak lidé jsou z toho unaveni. Říkají: „Dejte nám už pokoj s covidem. Už to nechceme poslouchat. Covid skončil, buďme rádi, radujme se.“ Myslíte, že i toto je svým způsobem zdravý přístup?

Vladimír Čížek: Je to zdravý přístup v tom smyslu, jak z toho nezblbnout. Už v průběhu epidemie jsem lidem radil: „Nedívejte se na zprávy. Nedívejte se na ČT24.“ Já jsem dokonce s hrůzou zaregistroval, že jednou v televizi běžela pohádka pro děti, a na žlutém proužku dole běžel počet zemřelých na covid. V průběhu pohádky. To je naprostý děs. Takže vypněte, vypněte televizi, choďte do přírody, cvičte, a vykašlete se na covid. To bych asi poradil z důvodu duševního zdraví. A abych pravdu řekl, překvapilo mě, že jste mě pozvala kvůli covidu, protože jsem si říkal, že už to lidi nebude zajímat. Že už to nebudou poslouchat. Takže vám asi díky mně klesne sledovanost.

Martina: Já bych se nebála, protože si myslím, že mnozí lidé znají úsloví: Kdo nezná svou historii, je nucen ji opakovat. A v tomto případě myslím, že by to mohlo platit dvojnásob.

Vladimír Čížek: Ano, a taky: Opakování matka moudrosti.

Martina: Tak já vám naopak mockrát děkuji za to, že jste nám připomněl minulé dny, naštěstí, ale také, že jste nás informoval o věcech, které jsou nové a které bychom se mnohdy, nebýt vás, ani nedozvěděli. Díky moc.

Vladimír Čížek: Já vám moc děkuji za pozvání. Dík.

 

ODKAZY

Pitevní nálezy:

Pitva u myokarditidy:
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1878540922001128
https://www.andrewbostom.org/wp-content/uploads/2022/10/Moerz_German-autopsy_C19-mRNA-vax-induced-coronary-arteritis-and-myocarditis.pdf

Pitva u nekrotizující encefalitidy:
https://www.mdpi.com/2076-393X/10/10/1651

Děti, které údajně zemřely „na Covid“:
https://zivotvcesku.cz/chlapec-vazici-13-kg-byl-v-cr-zapocitan-jako-obet-covidu-rodina-rekla-ze-se-udusil-potravou-lukas-pollert-promluvil-o-manipulaci-s-cisly/
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-nebyl-covid-Zemrel-chlapec-zapocitali-Ale-rodina-se-ozvala-692362

Němci 8x více případů i při nošení roušek:
https://www.blogosvet.cz/article/jak-funguji-skvela-nemecka-opatreni-M9Wnp

Článek Dvojnásobná epidemie:
https://www.vladimircizek.cz/wp-content/uploads/2022/01/dvojnasobna_epidemie_leden_2021.pdf

Pandemie prasečí chřipky (blíže viz odkazy k 1. části rozhovoru):
https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/pandemie-chripky-byla-podle-rady-evropy-podvod_155042.html

Lockstep z dílky Rockefeller Foundation:
https://www.academia.edu/43023323/Scenarios_for_the_Future_of_Technology_and_International_Development

(Jelikož Lockstep je oblíbeným soustem pro fact-čekisty, zdůrazňuji zvlášť pro ně, že jsem konstatoval, že v dokumentu jsou popsány čtyři scénáře, a jeden z nich říká … to co prezentuji v rozhovoru – je to v dokumentu od strany 18 dále)

Nezákonná opatření:

Do května 2021:
https://www.ceska-justice.cz/2021/05/prehledne-jaka-protiepidemicka-opatreni-jiz-soudy-zrusily/

Po květnu 2021 (jen příklady, bylo jich celkem přes 50):
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-nejvyssi-spravni-soud-dalsi-dve-protipandemicka-opatreni-byla-nezakonna-212125
https://cnn.iprima.cz/povinne-noseni-respiratoru-bylo-v-rozporu-se-zakonem-rozhodl-nejvyssi-spravni-soud-107151
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pristup-k-testum-ci-omezeni-u-lazni-soud-poukazal-na-dalsi-nezakonnosti-v-opatrenich-40406462
https://www.centrumlidskaprava.cz/uzavreni-strednich-skol-na-jare-bylo-nezakonne

Občané druhé kategorie:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/julius-spicak-izrael-zazracny-lek-exo-cd24-ceska-byrokracie.A210312_110903_domaci_chtl

Řízené očkování národa:
https://www.forum24.cz/bohuslav-svoboda-ods-tehotnym-zenam-uz-umiraji-jejich-deti-rizene-ockovani-musime-provest-pro-cely-narod/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

John Kerry: Jsme vyvolení:
https://www.thegatewaypundit.com/2023/01/world-economic-forum-update-john-kerry-claims-part-select-group-human-beings/

Cvičení Katastrofická nákaza:
https://www.centerforhealthsecurity.org/our-work/exercises/2022-catastrophic-contagion/lessons.html

Očkovací pasy v plánu již 2018:
https://off-guardian.org/wp-content/medialibrary/2019-2022_roadmap_en-1.pdf?x73884

Summit G20 na Bali:
https://lc.org/newsroom/details/111722-world-leaders-agree-to-implement-vaccine-passports-1

Přístup Švédska:
https://theconversation.com/did-swedens-controversial-covid-strategy-pay-off-in-many-ways-it-did-but-it-let-the-elderly-down-188338
https://theconversation.com/covid-why-are-swedish-towns-banning-masks-153681
https://www.syrzdarma.cz/clanek/velmi-cennou-vlastnosti-dnes-je-odvaha-v-politice-je-ji-pramalo

Videa Vladimíra Čížka:
https://vladimircizek.cz/media/

Martin Kulldorf:
https://www.linkedin.com/pulse/covid-19-counter-measures-should-age-specific-martin-kulldorff/
https://twitter.com/martinkulldorff/status/1248617666308235264
https://www.youtube.com/watch?v=FlwqqgYAyZs

Martina: Řekněte mi, máme už teď nějaké výsledky, nějaká data, jaké pro lidi mělo očkování, a jeho následky?

Vladimír Čížek: Zklamu vás, data nemáme. Po datech toužíme. Ve světě už se nějaká data objevují. Nedávno unikla nějaká dosud nepublikovaná data CDC, a je třeba se na to podívat, Objevila se data britská. Mimochodem Britové v určité chvíli přestali publikovat data, takzvaně, aby jich někdo nezneužil, nebo aby je někdo nedezinterpretoval, a podobně Skotsko, Austrálie. A stejně tak náš ÚZIS publikuje jenom taková data, která publikuje jen on sám.

Skupina Iniciativa 21, SMIS-Lab, se snažily získat data od VZP – to byla zajímavá historka – a VZP jim odepsala, že jim ani takzvaná pseudonymizovaná data nedá. To jsou data, kde se nedá zjistit, od kterého člověka daná data pocházejí. A důvod byl takový, že i z těchto napůl anonymizovaných dat by se za jisté souhry okolností dalo zjistit u některých lidí, o koho šlo. Takže se to dalo na Úřad pro ochranu údajů, a tento úřad řekl: „VZP nemá pravdu, protože takhle by nikdo nikdy žádná data nedostal. VZP, dejte jim ta data.“ Druhé kolečko, VZP řeklo: „Nedáme.“ Odvolání na Úřad pro ochranu údajů: „VZP, děláte špatně. Dejte jim ta data.“ VZP potřetí řekla: „Nedáme.“ A teď mohly nastat dvě věci: Zůstat napořád v tomto začarovaném kruhu typu Hlava 22, nebo to dát k soudu. Takže to asi pravděpodobně k soudu nešlo, to nevím. Ale zkusily požádat o data ÚZIS, a ten rovněž data nevydal. Ale tam nedávno zasáhl Ústavní soud a řekl, že ÚZIS je placený z peněz daňových poplatníků a že tato data musí vydat, a nemůže si určovat, komu je dá, a komu ne. V tomto verdiktu Ústavního soudu je to paragraf 50, a v následujícím paragrafu se praví, že ÚZIS často nevydal data na základě kafkovsky absurdních argumentů. To tam přímo je.

Martina: Jakých třeba?

Vladimír Čížek: Třeba nějaká byrokratická chybička, která v žádosti byla, jakože to bylo jiné písmenko, jiné číslo, nebo jiný paragraf. Prostě na základě takovýchto maličkostí to vrátili, jakože je to špatně podaná žádost, a že data nevydají.

Martina: Znamená to, že je šance, že někdy získáme data z ÚZISu, nebo si myslíte, že se to nepodaří?

Vladimír Čížek: Pevně doufám, že je získáme, protože přece jenom Ústavní soud je instituce, jejíhož rozhodnutí se musí dbát, takže doufám, že data získáme, a naši spřátelení matematici, statistici a datoví analytici se na to kouknou a uvidíme. Nepochybuji o tom, že oni to udělají poctivě, takže získáme opravdu relevantní údaje, jak se říká: Padni komu padni. Možná se ukáže, že obavy o počty nežádoucích účinků byly liché, možná se ukáže, že obavy o nadúmrtnost, nebo pokles porodnosti, byly liché, ale nechme se překvapit, co z těchto dat vyjde.

Zatím tedy víme, například, že jeden vědec napsal dopis editorovi do významného časopisu, ve kterém spočítal, a to je strašně zajímavé, protože sportovci patří mezi nejzdravější lidi, spočítal, že v letech 1996 až 2004 umíralo na náhlé úmrtí 29 sportovců za rok. A teď najednou v letech pandemie za dva roky zemřelo 1 100 sportovců a zkolabovalo jich 1 598. Takže tam je obrovský nárůst. Nikdo zatím netvrdí, že je to v důsledku nežádoucích účinků vakcín, ale je potřeba to prozkoumat. Nelze tvrdit, že s tím vakcíny apriori nemají a nemůžou mít nic společného.

U mladých mužů očkovaných mRNA vakcínami je řádově vyšší počet případů myokarditidy, než bylo v populaci běžné

Martina: Já tedy musím říct, že jsem v časopise našla sesbíraná data, něco podobného, o čem jste právě hovořil, že od začátku očkování proti covidu někteří lékaři formulovali hypotézu, že pokud tato experimentální vakcína jakkoli poškozuje srdeční sval, o čemž asi ještě bude řeč, tak představuje především riziko pro mladé lidi. kteří musejí podávat špičkový výkon. A blog Good Science sesbíral z médií napříč světem lokální zprávy o kolapsech sportovců během hry, nebo závodu – a vy jste řekl přesně toto číslo, že před rokem 21 se takových případů událo ročně pod 30 ročně, ale za roky 2021 a 2022 jich mají dokumentováno, na rozdíl od toho, co jste říkal, dokonce 1 652. Tedy téměř 800 ročně. Řekněte mi, může to být náhoda? Jsou to zatím pouze hypotézy? Nebo by se měly nadočnicové oblouky lékařů už přece jenom vyšplhat do půli čela?

Vladimír Čížek: Určitě měly, už jenom proto. Kdybychom věděli, že tito mladí lidé nemívají ve zvýšené míře myokarditidy, tak bychom mohli uvažovat, že za tím může být něco jiného. Ale my přesně z dat víme, že dejme tomu, u věkové skupiny mužů 16 až 24 let jsou myokarditidy 9 až 28 na 100 000, což je tedy sakra více, než jak tvrdí někteří kardiologové, že v globále je jedna myokarditida na milión lidí. To možná ano, to možná bylo zpočátku, když se vezme celá populace. Ale když vezmeme mRNA vakcíny u mladých mužů, tak je tato frekvence obrovsky vyšší, řádově vyšší. Myokarditida může způsobit srdeční selhání, ale také může způsobit takzvanou maligní arytmii, což znamená poruchu srdečního rytmu, která vede ke kolapsu, případně k úmrtí.

Martina: V otevřeném dopise sedmi švédských lékařů, ve kterém vyzývají svou vládu, aby zastavila masové očkování posilující dávkou, můžeme najít odkazy na několik nedávných studií o korelaci mezi vakcínou proti covidu a nárůstem případů myokarditidy, a také perikarditidy, o čemž jste hovořil. A na webu JAMA, časopisu vydávaného americkou lékařskou asociací, už v létě vyšla velká skandinávská studie, která formuluje souvislost mezi vakcínou proti covidu, a vyšším výskytem jak mozkové žilní trombózy, tak i trombocytopenie. Tak si pořád říkám, jestli máme údaje, nebo stále nemáme? Těchto studií, se mi zdá, a to jsem laik, když je procházím, už je skoro dost, ale nevím, jak dalece jsou validní. To nedokážu posoudit.

Vladimír Čížek: Ano, existuje webová stránka, která už v loňském roce shromáždila 1 011 vědeckých prací o nežádoucích účincích vakcín, většiny ukazují styk, nebo soubory případů. Ale my nemáme data, která bychom nejvíce potřebovali, to znamená takzvaná řádková data, kdy člověk číslo 1 měl tehdy PCR test pozitivní, tehdy negativní, tehdy byl hospitalizován, tehdy byl očkován, a případně tehdy zemřel. A když se to u 5 miliónů lidí dá do časové osy, u každého zvlášť, tak z toho něco vyleze – a my nevíme zatím co. Takže se zatím musíme spoléhat na tyto práce, které jste citovala, a tam jsou určitá podezření. Jenom bych to rozdělil. Mozková žilní trombóza je velmi vzácná klinická jednotka, která se ale vyskytuje ne u mRNA vakcín, ale mnohem častěji u DNA vakcín, u vektorových.

A teď zase odbočím do jiného šuplíčku. Vektorové vakcíny, Janssen, Johnson&Johnson a AstraZeneca, náš Státní ústav pro kontrolu léčiv se už před časem, a teď nevím datum, to bych nerad kecal, vyjádřil v tom smyslu, že do 60 let je u těchto vakcín vyšší riziko nežli přínos a že by se neměly podávat. A co myslíte, jaké je doporučení České vakcinologické společnosti? Že se můžou podávat od 18 let, přestože naše nejvyšší léková autorita, Státní ústav pro kontrolu léčiv řekl, že se podávat nemají.

Martina: Jak si to vysvětlujete? A jak si vysvětlujete, že mnozí lékaři je podávali, přestože umí číst?

Vladimír Čížek: Bohužel toto vyjádření SÚKLu bylo v jednom ukrytém odstavečku. SÚKL vydával čtvrtletně zprávy o nežádoucích účincích léků, a teď, myslím, přešel na režim pololetní, nebo dokonce roční, ale vydával to, co čtvrt roku, a v jednom bulletinu byl malý odstavec s tímto textem. A na jiné stránce SÚKLu bylo vyjádření Evropské lékové agentury, že tyto vakcíny se dávat můžou. Já jsem schválně volal na SÚKL, abych si to ověřil, a bylo mi sděleno následující: SÚKL šel nad rámec Evropské lékové agentury, protože měl data, že tyto vakcíny jsou u mladších ročníků rizikové. SÚKL se jakoby vzepřel Evropské lékové agentuře, a vydal tady toto prohlášení. Jenomže to bohužel skoro nikdo z lékařů nevěděl, tak proto se tím neřídili, protože oni si přečtou doporučení vakcinologické společnosti, a tam je napsáno, že tyto vakcíny se podávat můžou.

Mimochodem, včera někdo zmínil, že Světová zdravotnická organizace už zase tyto vakcíny omilostnila, a vrátila je do plánu. Takže nevím, jak se to bude dál vyvíjet, ale více než rok platilo pravidlo, že tyto vektorové vakcíny by se u nás neměly dávat lidem pod šedesát let věku, a přesto se dávaly. Když si přečtete nejnovější doporučení České vakcinologické společnosti z listopadu 22, tak vás zaujmou dvě věci: Toto doporučení není nikým podepsáno, není tam žádný podpis, žádné jméno, a není tam ani jeden odkaz na vědeckou literaturu, na základě čeho toto doporučení vydávají.

Bezinfekčnost ohledně covidu neexistuje, je to prázdný pojem. Přesto jsou lidé na zahraničních cestách nuceni prokazovat se certifikáty o očkování, které údajně zaručují bezinfekčnost.

Martina: Protože postupujeme v souladu s WHO, není-liž pravda?

Vladimír Čížek: Asi je to tak myšleno, ale aspoň se tam mohl někdo podepsat. Přitom vakcinologická společnost nemá žádnou právní subjektivitu. Ale to je vedlejší. A pak je v tomto doporučení ještě jeden renonc. Já jsem cévař a vím, že na cévním kongresu se říkalo, že u vybraných rizikových pacientů se po očkování má podávat preventivní prostředek proti srážení krve, aby právě nevznikaly tyto trombózy. A v doporučení vakcinologické společnosti je napsáno, že se žádné prostředky proti srážení krve nepodávají.

Martina: Dá se toto kvalifikovat jako hazardování se zdravím národa?

Vladimír Čížek: Do jisté míry ano, protože je to přinejmenším nezodpovědné. Pokud se oni, jako vakcinologové, vyjadřují k cévám, tak by si měli zjistit názor cévních specialistů. A tento postoj přednášela paní docentka Karetová už v listopadu 2021 na angiologickém kongresu. Nebylo nic jednoduššího, protože ona je jednou z čelných představitelek angiologické společnosti, než si to u ní ověřit. Neudělali to.

Martina: Nedávno republikáni ve státě Florida schválili rezoluci, tedy zatím rezoluci, návrh zákona ještě musí schválit republikánský guvernér Floridy De Santis, na zákaz všech vakcín na covid 19, a přirovnali je k použití biologické zbraně. Jak se na to díváte? Je na tom něco reálného, racionálního? Nebo prostě extrém plodí vždycky další extrém?

Vladimír Čížek: Tlak plodí protitlak. To krásně vyjádřil v jednom článku o enantiodromii, protiběhu, pan profesor Komárek. A ve Spojených státech byl tento tlak ještě mnohem větší než u nás, tak se nedivím, že státy, které se snažily uvažovat zdravým rozumem, a nenaskočit na propagandu, přicházejí na takováto řešení. Ale pořád tam z federální úrovně tlak na vakcinaci je. Koneckonců teprve 8. února se hlasovalo o tom, že konečně začnou do Spojených států pouštět neočkované lidi.

To je další absurdita, další otevřený šuplíček. Víme, že neexistuje nic jako bezinfekčnost. To je prostě prázdný pojem. Bezinfekčnost ve vztahu ke covidu neexistuje. A přesto jsou lidé nuceni prokazovat se certifikáty o očkování, které jim údajně zaručují bezinfekčnost. To je absurdní. To už mělo být dávno zrušeno. Ještě bych řekl, že Florida není sama. Ve státě Idaho je návrh zákona, že očkování mRNA vakcínou bude považováno za přestupek. Ještě to neprošlo, ale tento návrh tam je.

Je prokázáno, že čím víc dávek člověk má, tím víc je náchylnější k tomu, aby covid chytil

Martina: A jak vnímáte vakcinační strategii proti covidu-19 u nás v současné době? Vím, že někteří už dostali čtvrté, posilující dávky, myslíte, že tady je tendence dále hrát tečkovanou?

Vladimír Čížek: Mlčí se. Kolem covidu teď zavládlo hluboké ticho, a myslím, že někteří rozumnější lidé si uvědomili, že došlo k mnoha pochybením, a tímto mlčením to vlastně chtějí zahrát do autu, do ztracena. Takže teď neprobíhá vlastně žádná očkovací kampaň, a je to dobře. Naprostá většina obyvatel už je buď naočkována, nebo covid prodělala, nebo obojí dohromady. A je prokázáno, že čím více dávek člověk má, tím více se stává naopak náchylnější k tomu, aby covid chytil.

Martina: To je opravdu prokázáno?

Vladimír Čížek: Ano, to je Clevelandská studie, kde je to krásně vidět na grafu v této práci. A dále byly udělány pokusy, zatím tedy na myších, s nejnovějšími boostery, a zjistilo se, že nejnovější boostery potlačují, až likvidují imunitu u myší, což je v souhlase s tím, že čím více teček, tím více covidu. Hned na začátku, v roce 2020, paní docentka Koutná z Brna vyjádřila o těchto vakcínách – ona nepatří mezi antivaxery, vůbec ne, celou dobu si prostě dělala svou práci – že, za prvé, přece musíme respektovat přirozenou imunitu po prodělání infekce, což bylo popíráno.

Odbočím: Otvírám další šuplíček, přirozená imunita, byla změněna definice kolektivní imunity. Dřívější definice CDC říkala, že kolektivní imunita se skládá z imunity přirozené a postvakcinační. A ta přirozená imunita z nové definice zmizela. Zcela účelově. A paní docentka Koutná ještě na začátku řekla, že mRNA vakcíny můžou být buďto geniální vynález, nebo strašný průšvih. A já byl od začátku někde uprostřed, a čekal jsem, kterým směrem se to bude vyvíjet. A s postupem času si čím dál více myslím, že se to blíží k průšvihu. Tím neříkám, že mRNA technologie nemůže být užitečná třeba v léčbě nádorových onemocnění. Koneckonců pro léčbu nádorových onemocnění byla primárně vlastně testována. Ale očkování proti respiračním virům vnitrosvalovou cestou, to je podle mě od samého počátku špatná cesta.

Politici a odborníci nám od počátku lhali. Věděli, že nebude stačit jedna dávka vakcíny. Vždyť objednali 48 milionů dávek pro 10,8 milionů občanů ČR.

Martina: Dá se říci, že nám odborníci i politici od začátku vakcinační kampaně lhali? Když tvrdili: „Tečka a dost. Uděláme tečku za covidem.“ Lhali nám, protože museli vědět, že jedno očkování nebude stačit? Myslíte, že lhali, nebo že někteří prostě nevěděli?

Vladimír Čížek: Někteří nevěděli, a někteří zcela jednoznačně lhali. Protože, pokud je mi známo, tak Česká republika objednala 48 miliónů dávek pro 10,7, nebo 10,8 miliónů lidí. Takže už jenom jednoduché počty nám říkají, že ani jedna, ani dvě tečky nebyly v plánu už od začátku. Ale bylo v plánu více teček.

Martina: Řekněte mi, jaké následky pro zdravotnictví, z hlediska důvěryhodnosti zdravotnického systému, bude mít tato covidová krize, a to co jsme zažili? A vlastně ještě zažíváme.

Vladimír Čížek: Vůbec nevím. Protože, jak jsem říkal, většina lékařů – vezměme si, že je to Gaussova křivka, kde většina lékařů, šedá zóna, tomu stále ještě důvěřuje, protože se k nim stále ještě nedostávají informace, které například máme my, ve skupině SMÍŠ. Většina lékařů vůbec neví, že nějaká taková skupina existuje. Takže krize nastane ex post, až budou opravdu data, a až je začnou zveřejňovat mainstreamová média. Kolega Tomáš Fürst jednou řekl zajímavé přirovnání, že neexistuje tak velký koberec, aby se toto všechno pod něj dalo zamést. A to je docela trefné.

Martina: Mnoho lidí přišlo o život. A byly to utracené stamiliardy, státy se zadlužily, spousta lidí přišla o živnosti, podniky, o firmy. Taková krize, která má tak rozsáhlé společenské, zdravotní, i ekonomické důsledky, by měla být určitě co nejpřesněji a nejpravdivěji zanalyzována, prošetřena, posouzena. Vidíte alespoň elementární snahu o poctivé prošetření toho, co se stalo?

Vladimír Čížek: Ne, u nás naprosto ne. U nás je zatím fáze mlčení. V některých zemích jsou snahy, protože vyšla spousta prací o lockdownech, kde bylo prokázáno, že lockdowny nejenže nefungují, ale že jsou naprosto škodlivé a devastující duševní zdraví zejména dětí, ekonomiku, a tak dále. My jsme byli zemí, která měla možná nejdéle uzavřené školy.

Takže v některých zemích probíhá určitá sebereflexe: Německý ministr zdravotnictví Lauterbach se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že některá jejich opatření – a řekl „která se zavedla“, ne „která já jsem zavedl“ – opatření, která se zavedla, byla idiotská. Doslova takhle to řekl. A jmenoval zavření škol a roušky venku. U nás jsem nic takového neslyšel. Až někdo z našich představitelů řekne: Roušky venku byly idiotské a zavření škol taky, tak potom můžeme mluvit o nějaké sebereflexi. Dánsko se omluvilo za to, že…

Martina: …očkovali děti.

Vladimír Čížek: Ano, Dánsko už děti nechce očkovat, a až do padesáti, šedesáti let nedoporučuje v podstatě další boostery. Nedávno s boostery skončila Velká Británie. Austrálie se vyjádřila v tom smyslu, že pátou dávku dávat nebudou a že počkají na přelom podzim–zima rok 2023, a pak se rozhodne co dál. CDC se vyjádřilo, že teď už nemá smysl dávat více než jednu dávku ročně. Přitom ještě před pár měsíci byly zprávy o tom očkovat co osm, co šest měsíců, dokonce co čtyři měsíce, teď maximálně jednou ročně. Takže informace se trošku korigují…

Martina: Promiňte, skoro by to vypadalo, že všude se tedy něco děje, jenom u nás ne.

Vladimír Čížek: U nás se neděje bohužel nic. A musím vám říct, že teď v eKLEPu, což je vlastně vládní portál, kam se dávají návrhy zákonů a vyhlášek, je návrh na vyhlášku o epidemiologické bdělosti vůči nemoci covid-19, na novelu této vyhlášky, nebo pokračování této vyhlášky. Lockdowny tam naštěstí nejsou, ale znovu je tam masivní testování, povinné respirátory, a opatření na hranicích, příjezdové formuláře. To tam znovu je. I když víme, že třeba stran povinných roušek nefungují. Nejvyšší autorita ve vědě, nebo je to považováno za zlatý standard, ukázala v obrovské studii, metaanalýze, nejen že roušky nefungují, to by byla trošku dezinterpretace, ale že neexistuje žádný důkaz o tom, že by fungovaly. A přesto jsou v návrhu naší vyhlášky znovu povinné roušky. Nevím, jak si to vysvětlit.

 

ODKAZY

Nedostatek dat:

FDA a CDC zadržovaly data
https://www.bmj.com/content/379/bmj.o2527

Skotsko nebude zveřejňovat data
https://www.glasgowtimes.co.uk/news/19931641.covid-data-will-not-published-concerns-misrepresented-anti-vaxxers/

V Izraeli musel nařídit vydání dat soud
https://www.theepochtimes.com/court-orders-israeli-authorities-to-provide-vaccination-status-of-people-who-died-during-pandemic 4811643.html

Problém s daty v Německu
https://www.epochtimes.cz/2022/12/22/komentar-institutu-paula-ehrlicha-k-debate-o-nahlych-a-neocekavanych-umrtich/

Získaná data Medicare (USA)
https://stevekirsch.substack.com/p/game-over-medicare-data-shows-the?utm source=post-email-title&publication id=548354&post id=104943824&isFreemail=true&utm medium=email

Manitoba, Ontario (Kanada) přestaly zveřejňovat data
https://www.gov.mb.ca/health/publichealth/surveillance/covid-19/2022/week 31/index.html https://data.ontario.ca/en/dataset/covid-19-vaccine-data-in-ontario

Velká Británie nebude zveřejňovat data (str. 37)
https://assets.publishing.service.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment data/file /1067158/vaccine-surveillance-report-week-14.pdf

Ústavní soud o vydání dat
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/Pl._25-21_nalez.17-1-23_-_AN.pdf

Polykretis o úmrtích sportovců
https://focusfm.gr/wp-content/uploads/2023/01/Scand-J-Immunol-2022-Polykretis-Rational-harm%E2%80%90benefit-assessments-by-age-group-are-required-for-continued-COVID%E2%80%90191.pdf

Myokarditidy u mladých (8-39 na 100 000 osob)
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/eci.13947

Přes 1000 prací o nežádoucích účincích
https://www.saveusnow.org.uk/covid-vaccine-scientific-proof-lethal/

Doporučení SÚKLu neočkovat do 60 let DNA vakcínami
https://www.sukl.cz/sukl/informacni-zpravodaj-nezadouci-ucinky-leciv-4-2021 (str.6)

Doporučení vakcinologické společnosti z listopadu 2022
https://www.vakcinace.eu/data/files/downloads/doporucenicvskockovaniprotionemocnenicovid-19aktualizace_listopad_2022_final.pdf

Doporučení angiologů k profylaxi trombóz při očkování rizikových
https://www.angiology.cz/novinky/zaznam-zilniho-dne-vfn-(1)

Enantiodromie – prof. Komárek:
https://www.stanislav-komarek.cz/media/medialibrary/2022/07/Echo_Odrikaneho_chleba_nejvetsikrajic.pdf

USA – hlasování o ukončení zákazu vstupu neočkovaným
https://www.reuters.com/world/us/us-house-votes-end-foreign-air-traveler-covid-vaccine-requirement-2023-02-08/

V Missouri chtějí zakázat mandáty mRNA vakcín
https://www.komu.com/news/state/bill-that-would-ban-covid-19-vaccine-mandates-heads-to-house-floor/article 969c9814-bc74-11ed-ad21-63408135ccfd.html

V Idaho chtějí, aby očkování mRNA vakcínou bylo přestupkem
https://legislature.idaho.gov/sessioninfo/2023/legislation/H0154/

Florida varuje před nárůstem hlášení závažných život ohrožujících stavů o 4400 %
https://www.floridahealth.gov/newsroom/2023/02/20230215-updated-health-alert.pr.html?utm source=substack&utm medium=email

Čím víc očkování, tím větší náchylnost ke Covidu (odkaz v blogu)
https://www.blogosvet.cz/article/cim-vic-pruhu-tim-vic-adidas-cim-vic-tecek-tim-vic-covidas-yCrZK

Vyjádření paní docentky Koutné
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zivot-v-pandemii-druha-vlna-sliznicni-imunita/r~bf1c2c76559e11ebb115ac1f6b220ee8/?utm source=volnyHP&utm medium=videobox&u tm content=default&utm term=position-3&utm campaign=Video
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rok-si-nicime-imunitu-mozna-i-proto-je-tolik-nemocnych-rika-ceska-vedkyne-148516#dop ab variant=544810&dop source zone name=zpravy.sznhp.box&dop req id=7zIY8y1Y cHl-
https://video.aktualne.cz/dvtv/koutna-mlade-bych-neockovala-kdyz-budeme-rozumne-promorovat/r~53013fd4c3dc11eb8fa20cc47ab5f122/

Boostery u myší selhaly
https://igorchudov.substack.com/p/ba5-boosters-8-mice-trial-actually?utm source=email

ČR objednala více než 48 milionů dávek vakcín
https://www.epochtimes.cz/2022/06/15/ministerstvo-zdravotnictvi-cr-prozradilo-ze-objednalo-vice-nez-48-milionu-davek-vakcin-proti-covidu-19/

Lauterbach o přehnaných až idiotských opatřeních
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-s-omezenimi-za-covidu-jsme-to-prehnali-priznal-nemecky-ministr-40422783?utm source=www.seznam.cz&utm medium=denni-tisk

Dánsko – omluva deníku, očkování už jen nad 50 let
https://www.novinky.cz/zahranicni/clanek/selhali-jsme-dansky-denik-se-omluvil-za-papouskovani-vlady-pri-pandemii-40383992#dog_ab_variant=0&dog_source_zone_name=noyinky.sznhp.box&dog_reg_id=And3c5lZeOS-
https://thecountersignal.com/denmark-bans-covid-yaccine-for-youth-under-18/
https://www.sst.dk/en/english/corona-eng/vaccination-against-covid-19

GB – už nebudou boostery
https://www.nhs.uk/conditions/coronavirus-covid-19/coronavirus-vaccination/find-a-walk-in-coronavirus-covid-19-vaccination-site/

CDC – nejsou data pro více než 1 dávku ročně pro starší a rizikové
https://www.reuters.com/world/us/not-enough-data-support-multiple-annual-covid-boosters-us-cdc-advisers-say-2023-02-24/

Návrh vyhlášky o epidemiologické bdělosti
https://odok.cz/portal/veklep/material/KORNCP3HAPNM/

Martina: Vladimíre Čížku, pane doktore, než se dostaneme na úplně konkrétní otázky, řekněte mi vlastními slovy, jak teď s odstupem hodnotíte celou koronavirovou krizi?

Vladimír Čížek: Asi jako jedno obrovské selhání, a to na mnoha úrovních. Došlo vlastně k selhání práva, potlačení lékařské etiky, k selhání medicíny, jako umění léčit, k potlačení zdravého rozumu, v mnoha případech lidské důstojnosti, potlačení svobody projevu a vlastně diskreditaci vědy a odborné literatury. To jsou jakési šuplíky, a já bych byl teď schopen každý z těchto šuplíků otevřít, a kterýkoli bychom otevřeli, tak na nás vyskočí nějaký fujtajbl, a můžeme se potom bavit o detailech.

Ale ještě bych se zmínil o tom, co jste říkala na začátku o umělém původu viru: To je celkem zásadní, protože je to ilustrace toho, co se dělo. Doktorka Soňa Peková toto říkala na úplném začátku pandemie, protože s těmito viry pracuje, a viděla do genomu tohoto viru, že s ním někdo manipuloval. Byla označena za dezinformátorku, a teď se ukazuje, že virus s největší pravděpodobností, hraničící s jistotou, je umělého původu. Potvrdilo to v nedávných dnech i americké ministerstvo energetiky a ředitel FBI, ale doktorce Pekové se dodneška nikdo neomluvil, a pořád je vedena za dezinformátorku. Takže to je jenom drobná ilustrace toho, co se děje.

Martina: Když se podíváte zpátky a otevřete všechny šuplíky, o kterých jste hovořil, řekněte mi, víte, jak se to mohlo stát? Kde je původ? Proč to začalo i samotným popíráním původu viru? Kde se to všechno zrodilo?

Vladimír Čížek: Nevím. A asi budu trošku spekulovat, protože na první pohled opravdu i nám, až do, nevím, poloviny roku 2020, se zdálo, že to je pandemie nového viru, který je takový, že vůči němu nemá lidstvo imunitu a že se musejí dělat ta opatření, a také jsme je v našem zdravotnickém zařízení dělali. A pak, čím více jsem začal studovat literaturu a zdroje o tomto, tak tím více si myslím, že šlo o určitý plán. A teď, abych nebyl úplně velký konspirátor, se budu řídit heslem: Sledujme tok peněz. Kdo z této pandemie nejvíce profitoval? Farmaceutické firmy, které vyrábějí vakcíny. A tam lze, když se člověk zabere do hloubky, vysledovat určité cílené kroky. A tato historie nezačala teď, ale minimálně v roce 2009, nebo i dříve. Ale nevím, jestli zrovna toto chcete rozebírat.

Je podezřelé, že EU nakoupila tolik vakcín proti covidu, že by to stačilo na deset dávek na každého Evropana

Martina: Můžeme a určitě se k tomu dostaneme, k vakcínám jako takovým. Vy jste řekl, že nejvíce z toho profitovaly farmaceutické firmy. Ale ony by na to nestačily samy. Jak to, že najednou měly tolik spojenců?

Vladimír Čížek: Jsou to jedny z nejbohatších firem na světě, a jak podotkl časopis British Medical Journal, farmaceutický průmysl je jedním z nejméně důvěryhodných průmyslů, a přitom je neuvěřitelně bohatý. Takže oni mají prostředky na to, aby si koupili novináře, aby si koupili lékaře a politiky. Koneckonců New York Times podal žalobu na Ursulu von der Leyenovou, aby vydala SMSky, kterými si dopisovala s ředitelem Pfizeru Albertem Bourlou. Ona se tomu zuřivě brání, a podporuje ji i naše eurokomisařka Eva Jourová, která řekla, že SMSky jsou jenom pomíjivé a dočasné, takže to vydat nechtějí. Ale na základě komunikace těchto dvou lidí Evropská unie nakoupila tolik vakcín, že by to stačilo na deset dávek na každého Evropana. A to je natolik podezřelý fakt, že už jenom toto by mělo logicky smýšlejícího člověka zarazit.

Martina: Ale na druhou stranu, pokud tyto SMSky nebyly zveřejněny, tak nemůžeme vědět, že to bylo na základě jejich komunikace. Nebo můžeme?

Vladimír Čížek: Nemůžeme. Ale Ursula von der Leyen byla tou, která o tom rozhodla. A když si vezmete, že se od začátku mluvilo o tečce, případně dvoudávkovém schématu, dvou tečkách, a najednou máme deset dávek na jednoho obyvatele, tak to samo vyvolává určité podezření.

Martina: Rozhodně tedy dotazy. Řekněte mi, když se podíváme zpětně, vnímáte koronavirovou eskapádu na prvním místě jako krizi zdravotní, nebo spíš krizi demokracie, svobody, krizi nevyzrálých politiků, případně propagandisticky, nebo servilně naladěných médií?

Vladimír Čížek: Určitě všechno to, co jste řekla. A politici dělali práci, která jim nepřísluší. Když to vezmeme jako pandemii, tak se mělo jet podle pandemického plánu, který byl vypracován pro chřipku, měli to řídit epidemiologové, hygienici, a léčit měli lékaři. Najednou to dostali do rukou politici. To byla zásadní chyba. Potom tam vidím prvky cenzury, která se rozhořela neskutečnou silou, protože postihla vlastně každého, kdo si dovolil mít na jakoukoliv kapitolu té pandemie odlišný názor. Vezměme si lékaře, kteří navrhovali určité léky v léčbě covidu. Byli mazáni, cenzurováni. A tak dále a tak dále. Zase bychom otevřeli další šuplíček, a mohli bychom se o tom bavit klidně půl hodiny. A na úplném vrcholu vévodí obrovská manipulace. Manipulace s davem pomocí strachu. A to je jeden z nejhorších faktorů, protože lidé, kteří jsou ovládáni strachem, a záměrně vyvolávaným strachem, tak v podstatě přestávají racionálně uvažovat, a jsou schopní se podřídit čemukoliv.

Šířilo se heslo: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.“ Přesnější je ale „Moje rouška dusí mě, tvoje rouška dusí tebe.“

Martina: Vy jste do té doby, než vypukl covid, řešil cévy, angiolog, lymfolog, rozhodně se o vás nedalo říct to, co nyní: Je to rebel. Proč jste se jím stal?

Vladimír Čížek: K tomu vám řeknu ještě jednu věc: Myslím, že většina lékařů pořád ještě neprokoukla, a pořád ještě jede ve vlně, jakože se v podstatě staly drobné chybičky, ale že v základě to, co se dělo, bylo v pořádku. Aspoň tak to slýchám od svých kolegů. Jenom výjimečně za mnou někdo přijde, poklepe mi na rameno a řekne: Jo, já vím, že máš pravdu, ale nebudu to říkat veřejně, protože nechci být také dehonestován. Já bych se možná neoznačil za rebela, ale spíše za skeptika. Jsem zvyklý přemýšlet o věcech, a nevěřit a priori všemu, co se mi naservíruje.

Ale, nicméně od března, až řekněme do května, června, jsem velmi poctivě plnil mimořádná opatření, protože v našem zdravotnickém zařízení, kde jsem zaměstnancem, ve Frýdku Místku, mě jmenovali mini-epidemiologem, a měl jsem za úkol to tam šéfovat, abychom nemuseli zavřít. Takže jsme ambulance nezavřeli, pořád jsme ordinovali tak, jak co nejvíce šlo, a já jsem řídil a poctivě dodržoval opatření, která se měnila každý týden, někdy i vícekrát týdně. Takže jsem to dodržoval, a zlom nastal v situaci, kdy se přihodily dvě věci: První věc byly roušky, a to roušky o samotě v autě, roušky na liduprázdné ulici, a roušky v lesoparku. Tam jsem si řekl: „To přece nemůžou myslet vážně. Tady je něco špatně.“ Mimochodem, z počátku jsme taky doma šili roušky. Líbilo se mi strašně heslo: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“, než jsem přišel na to, že je to úplná blbost. Jeden z frýdeckých zastupitelů potom, když se o rouškách vědělo více, toto pořekadlo upravil, a začal říkat: „Moje rouška dusí mě, tvoje rouška dusí tebe.“ Což bylo, myslím, trefnější.

A druhým bodem, který mě zarazil, byla urputná a usilovná snaha říkat, že na covid není lék, že je třeba se izolovat, a čekat na zázračnou vakcínu, protože virózy přece musíme nějakým způsobem léčit. Už třeba jenom tak, že máme vitamín C, vitamín D… Ale ozvaly se silné hlasy proti větším dávkám vitamínu C, proti vitamínu D. Známé kloktání a výplachy nosu byly považovány za šamanství – samozřejmě všechno špatně. Nyní studie ukázaly, že i kloktání ústní vodou, i výplachy nosu do jisté míry fungují, vitamín D funguje. Ale toto všechno bylo šmahem odsuzováno, a v podstatě se lidem říkalo: Berte si paralen, něco od kašle, a až se začnete dusit, tak si zavolejte rychlou, a nechte se odvézt do nemocnice. A už jenom v této jedné větě je popření medicíny. Protože když jsme od začátku věděli, že covid sedá na cévy, a paralen působí jenom na snížení horečky, tak proč paralen, a ne aspirin, o kterém víme, že má příznivý vliv proti srážení krve? Ne. Celá Amerika jela v paralenu, i když u nich se jmenuje jinak, a tak i u nás byl doporučován paralen.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vladimír Čížek: Jeden kolega říká tři možnosti vysvětlení. Blbé, navedené a zaplacené. A já bych k tomu přidal ještě čtvrtou, a to vyděšené. Takže lékaři byli, bohužel, navedeni propagandou, a nepřemýšleli. Lékaři jsou skupina lidí, kteří jsou zvyklí poslouchat autority. Na škole medici poslouchají pana profesora, když dostudují a přijdou do nemocnice, tak poslouchají pana primáře. Úcta k autoritám v medicíně existuje, a je nezpochybnitelná. Takže to je jeden faktor. A druhý faktor je, že lékaři v praxi nemají čas. Abych se jich zastal, nemají čas shánět si různé alternativní zdroje, ale prostě jedou v tom, co se jim předloží. Takže takto to bylo i s paralenem.

Další chyba byla, že „až se začnete dusit, volejte si rychlou“, protože se od začátku vědělo, že covid má takzvanou tichou hypoxémii, to znamená, že člověk už nemá v krvi dost kyslíku, ale ještě není dušný. A až už začne být dušný, tak už je hladina kyslíku tak nízká, že už je pozdě. A na tohle, bych řekl, že „zařvalo“ dost velké procento lidí, protože nevěděli nic o tom, že existuje pulsní oxymetr. Kolikrát jsme viděli v televizi nějakého odborníka, který by lidem radil, klidně radil, co mají dělat? Ne, byly tam pytle s mrtvolami, mrazáky, a tak dále.

Martina: A speciálně o oxymetrech říkali, že to je zbytečnost.

Vladimír Čížek: Tak toto není vůbec pravda. V některých zemích rozdávali v balíčku pulsní oxymetry spolu s vitamínem C a vitamínem D. Čili, pulsní oxymetr: Jednou denně se změřit, pokud mám 95, varovný prst, pokud 93, okamžitě do špitálu, a nemusím být v tu chvíli dušný. Toto jednoduché pravidlo mohlo zachránit spousty lidských životů. Ale nic z toho se nedělo.

Léky účinkující na covid byly potlačovány proto, že pokud by se ukázalo, že fungují, tak by mRNA vakcíny nikdy nedostaly ani nouzové schválení

Martina: Řekněte mi, byla to, mimo jiné, jakási zkouška etické a odborné vyspělosti lékařů?

Vladimír Čížek: Do jisté míry určitě ano. Ale já za tím vidím ještě jednu věc, je to jenom spekulace, ale poměrně klíčová: Tato mRNA vakcína by nikdy nedostala schválení, ani nouzové, pokud by se ukázalo, že na světě existuje nějaký, třeba jeden jediný lék na covid. Jakmile by bylo potvrzeno, že jediný lék funguje, vakcína by nedostala schválení. To znamená, že snahou firem vyrábějících vakcíny bylo potlačovat informace o jakémkoliv léku, který by mohl fungovat na covid.

Martina: To bych chápala, kdyby na tom pracovaly farmaceutické firmy, které potřebovaly schválit vakcínu. Ale tady byla celá armáda lékařů, která apriori shazovala veškeré alternativní možnosti. Ať už ivermektin, isoprinosin, kvercetin, bromelain, spoustu léků, které mohly možná pomoct. Tamiflu, nebo nevím jaké všechny.

Vladimír Čížek: To my nevíme. Ví se například, protože já o tomto nemám informace, ale existují informace o původu viru, a víme, že vyšel článek v Lancetu, který zásadně odsoudil dezinformace o takzvaném umělém původu viru, a už v roce 2020 tvrdil, že virus je přírodního původu a že to bylo nezvratně prokázáno. Podepsalo to sedmadvacet autorů. Bylo to spíše jako pamflet, ale bylo to v Lancetu, takže vědecký článek. A až později se zjistilo, že z těch sedmadvaceti, šestadvacet bylo ve střetu zájmů, to znamená, že byli placení farmaceutickými firmami. A když se bývalý ředitel CDC Redfield odvážil naznačit, že virus by mohl být umělého původu, bylo mu vyhrožováno smrtí.

Vrátím se do roku 2002, protože to je zajímavá historka, která je analogická s dnešním povídáním: V roce 2002 byl velmi nadějný preparát Vioxx, který, tuším, vyráběla firma Merck, a pak se ukázalo, že tento preparát má závažné nežádoucí kardiovaskulární účinky, včetně úmrtí. Takže po x letech byl stažen z trhu. Ale co se dělo v roce 2002? Firma Merck začala vydávat falešný lékařský časopis, kde jakoby psali lékaři, a tento preparát propagovali. Tento časopis vycházel od roku 2002 až do roku 2005, ale v podstatě ho psali pracovníci firmy Merck.

Martina: To je pravda?

Vladimír Čížek: Ano. Pravda.

Martina: Jak to víte?

Vladimír Čížek: Dohledal jsem to v literatuře. Ještě bych řekl jednu poměrně důležitou věc: Já jsem zvyklý všechny své prezentace odzdrojovat. Čili to, co vám tady budu říkat, a u čeho neřeknu, že si nejsem jist, nebo že je to spekulace, a tak dále, tak na to mám odkazy na zdroje. A to je například toto tvrzení.

Proti Vioxxu se ozývali také alternativní lékaři s tím, že je na tom něco podezřelého, že jsou tam závažné nežádoucí účinky. A pak z firmy Merck unikly dokumenty, že si tato firma dělala seznamy těchto lékařů, a u nich byly poznámky: Neutralizovat, diskreditovat, neutralizovat. Takže síla farmaceutických firem je obrovská. My teď u covidu nevíme, co za tím bylo. To nevíme. Na to zatím nemáme zdroje. Ale probíhají, a budou probíhat soudní procesy, takže se možná něco dozvíme.

Prvního března měl ve Spojených státech začít soudní proces o vakcíně Pfizeru, kde měli vypovídat zaměstnanci firmy Ventavia. To je firma, která se podílela na falšování výsledků, nebo na, řekněme, ledabylé práci ve schvalovací studii. V oblasti klinických studií se pohybuji dvacet let, takže do toho trošičku vidím, a kdyby byla v jakékoli jiné studii taková pochybení, jaká vyšla najevo díky firmě Ventavia, díky jedné whistleblowerce z této firmy, tak by tato studie musela být nutně anulována. Tam například bylo strašně velké množství odslepených pacientů. Co to znamená? Že pacient nedokončí studii, a předčasně se lékař i pacient dozví, jestli byl ve skupině s opravdovou vakcínou, nebo s placebem. Toto odslepení se děje ve studiích zcela výjimečně. A tady, u téhle registrační studie, v Argentině, došlo k odslepení, myslím, až několika stovek pacientů. Dokonce v jeden jediný den se odslepilo třiapadesát pacientů.

Vynálezce PCR testů Kary Mullis řekl, že PCR testem lze u kohokoliv najít cokoliv, podle toho, jak je nastaven. Kdyby byl nastaven na zachytávání jen infekčních jedinců, počet pozitivních by klesl o 43 až 83 procent.

Martina: A řeknete proč?

Vladimír Čížek: Proč? To snad vyjde najevo u toho soudu. To já nevím. Ale je to naprosto něco nevídaného, protože to diskredituje výsledky studie. Protože těch 311 pacientů může vlastně zásadním způsobem zkreslit výsledky celé studie. Takže já jsem sám zvědav, jak toto soudní jednání dopadne.

Martina: Ve Spojených státech Nejvyšší soud zakázal už na začátku roku 2022 administrativě prezidenta Bidena nařizovat povinné očkování zaměstnanců firem. A v řadě amerických států jde vývoj opačně, než jak šla koronavirová hysterie. Řekněte mi, jak si vysvětlujete, že u nás byla propaganda nutící lidi očkovat se tak intenzivní?

Vladimír Čížek: Zase bych použil: Navedené, zaplacené, blbé a vystrašené. V podstatě je to nabourání lékařské etiky. A vysvětlím proč: V roce 2009 byla pandemie prasečí chřipky, která se nakonec ukázala být mnohem méně závažnou, než se nám snažili nabulíkovat.

Martina: I tam už padaly návrhy na plošné očkování.

Vladimír Čížek: Ano. A tam byla v tom roce zajímavá situace, protože u nás na to čelní představitelé, včetně Lékařské komory, prezidenta Kubka, nenaskočili, a prohlásili, že se lékaři nestanou pokusnými králíky a že do sebe nebudou píchat nějakou nevyzkoušenou vakcínu. Takže u nás se toto v roce 2009 nestalo. Ale uvěřilo tomu Švédsko. Ve Švédsku plošně naočkovali lidi, včetně mladých, a pak se ukázalo, že několik set lidí po této vakcíně dostalo takzvanou narkolepsii. To je nemoc, která vyřadí člověka ze života, protože takový člověk usíná kdykoliv a kdekoliv. To znamená, že může usnout v autě, v práci, při chůzi ze schodů, při sportu, takže je vyřazen z běžného života. Takových postižených lidí bylo několik desítek, a to zejména mladých mužů. A já, to je moje spekulace, myslím, že tato událost zůstala u Švédů nějakým způsobem zapsána, hlavně u lidí, kteří řídí epidemie, a že to mohl být jeden z důvodů, proč se Švédsko teď vydalo jinou cestou, než celý svět. Teď naopak většina světa uvěřila tomu, že tato pandemie je něco jako mor. Tato teorie byla podporována.

A zase bychom otevřeli další šuplík, a jedním z těchto šuplíků je testování. O PCR testech by se dalo mluvit půl hodiny, a my víme, že jejich vynálezce Kary Mullis řekl, že PCR testem, který je vhodně nastavený, lze u kohokoliv najít cokoliv. A to se vlastně dělo. Ve státě Massachusetts spočítali, že kdyby byl tento test nastaven jiným způsobem tak, aby zachytával opravdu jenom infekční jedince, a ne jedince, kteří mají v sobě kousíček neživé RNA, tak by počet pozitivních klesl o 43 až 83 procent. A to už by nebyla tak veliká pandemie, jak se to jevilo. A zase je tam spousta detailů, o kterých bychom se mohli bavit. Ale to bychom tady asi museli sedět půl dne.

https://vladimircizek.cz/wp-content/uploads/2023/03/RadioUniversum1.pdf