Zpět

Martina: Pane profesore, teď se chci věnovat především vašemu tématu, protože vy, jako specialista, dlouhodobě varujete před negativním vlivem technologií a sociálních sítí na fungování našeho mozku. Napsal jste: „Lidé by měli zcela opustit sociální sítě.“ A myslím, že právě v časech covidu, v časech karantény, došlo k přesnému opaku. S jakým pocitem to pozorujete?

Martin Jan Stránský: Nevím, jestli došlo k opaku, já bych asi měl být tím prvním člověkem, který by měl znát přesnou odpověď na vaši otázku, a sice bych měl znát statistiku, jestli jsou lidé na sítích více, nebo méně. Ale určitě na nich asi nejsou o moc méně, než byli.

Martina: Přeci jenom spíše více.

Martin Jan Stránský: Dejme tomu, že jsou na nich více. Ale sítě víceméně nepřispívají k dialogu formátu promyšlené argumentace. Tam je, jak jste naznačila dříve, víceméně překřikování přes různé osobní postoje, a není to vůbec platforma, která povede k jakémukoliv uklidnění. A pak narazíme na hlubší problémy, totiž že sítě jsou samy o sobě návykové, o tom jsme se možná bavili minule, protože tyto sítě a programy jsou vymyšlené tak, aby byly návykové, aby zvedaly hladinu dopaminu, a jsou schválené a domyšlené za pomoci neurologů, kteří tuto návykovou látku měří. Je to jako kasino, tam také nepřemýšlíte o Shakespearovi, ale posadíte se u stolu, a koukáte se při ruletě jenom na číslo, které tam bude, a nepřemýšlíte nad počasím, nebo jestli příští měsíc budete na Mallorce, nebo ne. Prostě přemýšlíte jenom o jedné věci.

Takže sítě skutečně tvoří dokonalý, začarovaný, uzavřený kruh uvažování, a v jakémkoliv výzkumu nevedly k ničemu dobrému. Můžeme tvrdit, že nabízejí obrovské množství informací, a mohou vést k rychlým změnám, jako je, dejme tomu, arabské jaro. Ale je prokázáno, že když tlak na sociálních sítích vede k nějaké změně, tak tato změna je neudržitelná, poněvadž není podpořená ničím, než tlakem sociálních sítí. Takže lidé jdou na náměstí, nebo něco vytvoří, něco se zakáže a tak dále. Ale jestli za tím nestojí lid, metaforicky řečeno, v ulicích, a jestli se k tomu nepostaví infrastruktura a instituce, tak to vyšumí, a věci se víceméně vrátí tam, kde jsou, ale jsou ještě méně stabilní.

Kdysi jsme měli doma jeden telefon a žádné počítače, ani sociální sítě – a nic nám nechybělo. A byli jsme šťastnější, než naše děti, a jejich děti, protože jsme žili v mezilidském prostředí, koukali jeden druhému do očí a fungovali biologicky přirozenou cestou.

Martina: Je zde situace, kdy mnozí museli zůstat doma, děti nechodily do škol, rodiče do práce, najednou skončily porady, výjezdní zasedání, všechno se odehrává na síti. Vy, člověk, který před tímto stavem varuje, jste teď svědkem toho, jak se lidstvo rozběhlo přesně tou cestou, kterou jste označil jako: „Tudy ne, přátelé.“ Myslíte, že je to přechodné období, přechodná záležitost, nebo se vám možná chce mávnout rukou, a říct: „Tak tohle je opravdu moc zlé.“

Martin Jan Stránský: To je pro mě nejdůležitější a nejzajímavější otázka, která vyplývá ze současné situace, a věřím, že potom, co zvítězíme nad koronavirem, že se tím budeme zabývat. Je to strašně zajímavá, a o tolik důležitější otázka, než cokoliv jiného, poněvadž během posledních 200 tisíc let jsme de facto žili jedním způsobem. Mně je skoro 65 let, asi nemalý počet našich posluchačů si pamatuje, že doma jsme měli jeden telefon, který visel na zdi, nebo byl na stole, a žádné počítače, ani telekomunikační sítě, nic takového neexistovalo a nic nám nechybělo. Dokonce jsme dle všech průzkumů byli šťastnější, než jsou naše děti, a ony jsou v dle všech průzkumů šťastnější, než jejich děti. A je to právě tím, že jsme byli, a participovali v mezilidském prostředí, kde jsme se koukali jeden druhému do očí, a fungovali biologicky přirozenou cestou.

A teď, právě v rámci této situace, vrháme naše děti přesně do tohoto sterilního, nebiologického prostředí, kdy sedí doma, a jsou nuceny koukat do obrazovky a poznávat nové obličeje, nové kamarády a kamarádky tak, že je znají jenom z obrazovky. A to je pro jejich formující se mozek absolutně fatální a katastrofické. A nikdo se tímto nezabývá.

Představte si, že se narodíte do místnosti, kde nejsou žádná okna, a máte rodiče, kteří vás milují. Vy se vyvinete a váš mozek si vytvoří a vydupe základní struktury, a trasy vašeho přemýšlení. A najednou vás za pár let někdo vezme, roztáhne záclonu, a za ní je okno do světa. Představte si, co to s vámi udělá. A to je úplně stejné jako to, co děláme s malými dětmi. Proč vůbec musíme děti učit školní výukou? Proč to nemůžeme pozastavit? Vždy mě zajímají takovéto provokativní otázky. Proč nemůžeme pozastavit všechny školy?

Náš úkol je mít děti, věnovat se jim, vychovat je, a pak zemřít. A nikoli aby oba rodiče pracovali, jeden založí to, druhý pracuje tam, aby mohli mít třetí věc a čtvrtou dovolenou.

Martina: Já bych samozřejmě uvítala, kdybych nemusela na svém synovi dennodenně klečet a kontrolovat, jestli všechno odeslal, všechno poslal, a nemusela ho nutit, aby byl u počítače, když ještě před týdnem bylo gro veškerých hádek: „Nebudeš u počítače.“ Dobře, vy jste nanesl tuto otázku. Jak byste to vyřešil?

Martin Jan Stránský: Zase, musíme to brát individuálně a perspektivně. Existují situace, školy, lidé, kde asi nezbývá nic jiného, než zavést nějakou domácí výuku, nebo ji zavést alespoň parciálně. Ale jsme v situaci, která ukazuje, jak hluboko jsme se do problému dostali. Já slyším strašně často, a vy jste to teď vlastně, ve vší úctě, řekla také: „Co já tedy mám teď s tím dítětem dělat?“ Ano, je to těžké, poněvadž musíte zápasit i s technologií. Ale mnoha rodičů za mnou přišlo a řekli: „Já teď musím být se svým synem doma a monitorovat ho.“ Já se na ně podívám a říkám: „Já jsem vždy měl tu naivní myšlenku, že když má někdo dítě, tak se mu má věnovat stoprocentně. A když někdo musí pracovat, tak pracuje jenom proto, aby se mohl věnovat dítěti, a měl střechu nad hlavou.“ Náš úkol je: mít děti, věnovat se jim, vychovat je, a pak zemřít. Náš úkol není, aby oba rodiče pracovali, aby si jeden založil tohle, druhý pracoval tam, aby mohli mít třetí věc a čtvrtou dovolenou, a tak dále.

Takže my jsme se dostali do krize, kterou jsme skutečně do jisté míry vytvořili naším předchozím chováním a očekáváními, která vznikají na základě toho, co už tady bylo řečeno. A právě toto je možnost, kde můžeme profitovat tím, že si toto uvědomíme, že si uvědomíme, co si asi uvědomí maminka: „Je vůbec normální, že se cítím takto, když musím být se svým dítětem, a učit sebe i dítě něco nového?“ Ano, je to stres, není to vlastní rozhodnutí, ale nabízí to spoustu možností k přemýšlení.

A když je to nařízení, tak je to o něčem úplně jiném. Je to spíše o tom, že problém předá jako dvě možnosti, a ne jako problém. A když se to předá, tak tady máme možnost přiblížit se svým dětem, a naučit se něco jiného. Ale také máme možnost vytáhnout děti ze školy, a učit je trošku něco o lásce, o rodině, vzít je do přírody, být s nimi více, a vybudovat v nich empatické vztahy a vlastnosti, které nemohou nikdy získat tím, že budou koukat do obrazovky.

Pokud dítě sedí před počítačem více než dvě hodiny denně, včetně školy, tak bude méně šťastné a více hloupé

Martina: Což bylo mnohdy velmi těžké, protože výuka na některých školách probíhala tak, že děti skutečně trávily celý den školní vyučování před monitorem, a ještě si stahovaly do telefonu aplikace na tělocvik a podobně, a cvičily. Ale některé školy to takto nedělaly, a rodiče přesto museli s dítětem odevzdat určité penzum, protože by se jinak mohlo stát, že dítě by třeba prošlo jen půl rokem třídy, což je třeba v sedmé třídě docela zásadní, a děti by přišly o potřebné znalosti. Z hlediska neurologa, který tvrdí, že si máme dát na moderní technologie velký pozor, má, nebo nemá vyučování přes počítač smysl?

Martin Jan Stránský: Tomuto říkám falešná otázka, false choice v angličtině. Kdo školám nařídil, že mají učit tím způsobem, kterým učí, a že tam mají být počítače? Rodiče. Poněvadž chtěli, aby děti byly v uvozovkách moderní, poněvadž se domnívali, že technologie je v uvozovkách dobrá. Kdo to určil? Nadnárodní společnosti, které kontrolují veškerý tok informací a které z nás víceméně dělají digitální společnost. Takže jsou to rodiče, kteří určili tuto představu. Oproti nim už 5 let stojí zavedená, a v mramoru vytesaná stanoviska Světové zdravotnické organizace, Americké pediatrické akademie, které vydaly závažné doporučení, že žádné dítě před sebou nemá mít do dvou let věku žádnou obrazovku, a do doby pěti let jen jednu hodinu denně – a poté maximálně 2 hodiny denně včetně supervizované výuky. Tečka, konec.

To znamená, že jestli dítě sedí ve škole, a učí se před počítačem více než 2 hodiny denně, tak studie dokazují, že bude méně šťastné, a více hloupé. To víme, mohu vám poslat 20, možná 200 článků k této věci. Jenže naše ministerstvo školství chce prosadit počítače do každé školy a používat ho maximálně, aby děti byly up to date. Proč? To je právě kámen úrazu. Ve Francii zakázali ve všech školách, pro všechny děti do 15 let, mobilní telefony. Oni ví, proč to udělali. Pokud je dětem více jak 15 let, tak mobilní telefon smí do školy, ale nikoli do třídy a tak dále.

Ale to všechno je víceméně na nás, protože chceme děti šoupnout do školy, aby se naučily víceméně to, co umíme my, a abychom se o ně nemuseli starat, poněvadž škola se stala víceméně místem, kde se dítě musí naučit nejen, jak zacházet s počítačem, ale všechno. Ale nemluví se o tom, že se tam naučí, jak být dobrým občanem, jak znát svůj mozek, jak přemýšlet o věcech a jak umět diskutovat a reflektovat. Naopak, když dítě přijde domů, a řekne, že se rozčílilo, poněvadž učitelka nutila dítě do tvrdé diskuse, týkající se, dejme tomu, něčeho z dějepisu, nebo současné politické situace, tak se rodiče naštvou, poněvadž je dítě vytlačeno ze své komfortní zóny. A to je ten problém, poněvadž děti jsou zvyklé řešit problémy tak, že je deletují. Zmačknout jedním prstíčkem na delete, a kamarád, problém, je pryč. Jenže moderní život nefunguje tak, že zmačkneme jeden knoflík. Moderní život je takový, že problémy se nemohou deletovat ukazováčkem, a když to neumíme řešit, a umíme jenom deletovat, tak jsme přesně tam, kde jsme byli na začátku našeho rozhovoru – jsme zmatení, nervózní, popletení a nikdo neví, co máme dělat.

K moudrosti potřebuje mít člověk propojena vzdálená mozková centra, která mezi sebou přehazují odlišné informace. A to se děje pouze prostřednictvím něčeho, co člověka nutí k jinému způsobu myšlení. A to počítač a sociální sítě nenabízí.

Martina: Pane profesore, už jsme se o tom v minulosti několikrát bavili, ale vy jste nyní řekl, že je dokázáno, že mi pošlete spoustu studií, stála bych o ně, že když dítě tráví před počítačem více než 2 hodiny, tak kromě toho, že nebude šťastné, bude více hloupé. To znamená, že jsme teď čtyři měsíce poctivě pracovali na tom, aby děti byly tupější?

Martin Jan Stránský: Určitě k tomu přispíváme.

Martina: A proč budou více hloupé? Co se stane?

Martin Jan Stránský: Poněvadž schopnost a inteligence je založena na tom, že neustále porovnává nové, jiné podněty a předměty, a učí se o nich rozhodovat. A v případě, že to nevyjde, je nucena to řešit ještě dál, a ne že zůstane na jedné, stejné úrovni, která se zabývá čistě informacemi. To znamená, že mozek, může být chytrý v tom smyslu, že zná spousty informací, ale z neurologického hlediska vedle získání informací existují ještě dva specifické neurologické, neuroanatomické, morfologické procesy, které vyžadují určité neurochemické a neuroanatomické změny, jež vedou napřed k vědomosti, a pak moudrosti. A aby byl člověk byl moudrý, tak doslova potřebuje mít propojené určitá vzdálená mozková centra, která mezi sebou dokáží přehazovat na první pohled odlišné informace. A to se děje pouze prostřednictvím někoho, nebo něčeho, co člověka nutí dělat chyby, a vystoupit z toku myšlení, a schválně zkusit jiný způsob myšlení, z jiného úhlu pohledu.

A to počítač a sociální sítě samozřejmě nenabízí. To umožňuje jen mezilidský kontakt, a ještě do toho přijde spoustu dalších impulzů, které víceméně zapadnou do takzvané neverbální komunikace. Je strašně důležité debatovat, nebo mluvit tak, jako teď mluvíme mezi sebou, poněvadž když se vám podívám do očí, tak vím přesně, jak na vás moje odpověď působí, nebo si alespoň myslím, že to vím. Vidím, co dělají vaše ruce, vidím, kdy se připravujete na další otázku. A já se podvědomě také připravuji na to, že něco dalšího přijde. A to všechno obohacuje můj způsob přemýšlení o povídání a reflektování současné situace, která teď tady a teď existuje. Stav mezi námi dvěma v tomto malém studiu, a toto malé studium, je víceméně metaforou pro celý svět.

Martina: Pane profesore, když jsme si povídali posledně, tak jste zmínil, že když děti třeba čtou dokument na obrazovce, takzvaně scrollují, tak si zapamatují o 30 procent méně, než když to čtou z papíru. To by ale také znamenalo, že jsme teď děti před obrazovkami týrali, a ony si toho zapamatují mnohem méně, než kdyby seděly ve školních škamnách.

Martin Jan Stránský: Jedním z hlavních důvodů, proč organizace, o kterých jsem se zmínil, vydaly tato doporučení, týkající se obrazovek, je neurologicky opodstatněná skutečnost, že číst z papíru je pro lidský mozek lepší, evolučně přirozenější, než číst z obrazovky. Má to 3 nebo 4 důvody, nebudu to tady moc rozebírat, ale je to tak, a studie to potvrzují. Takže závěrem je, že proti obrazovce nic špatného, ale jestli si něco chcete pamatovat, tak si to vytiskněte z obrazovky přes tiskárnu, držte to v ruce a přečtěte si to z papíru.

Martina: Ptala jsem se konkrétně na výuku, když tam nebohá paní učitelka učila s mikrofonem půl dne. Jak to je podle neurologických výzkumů, zapamatují si to děti, nebo si toho budou pamatovat méně?

Martin Jan Stránský: Méně, pokud tím myslíte, že paní učitelka je na obrazovce.

V současné době by školy měly vydat obecný sylabus, a nechat řešení na rodině. Může to znamenat, že děti vypadnou ze třídy a budou mít zpoždění. Tak dokončí školu o rok později. Ovlivní nějak negativně jejich život, když budou trávit více času s rodinou?

Martina: Ano, učili se normálně přes obrazovku.

Martin Jan Stránský: Ano, ale nebyl tam důraz na to, že na počítači byl obraz paní učitelky, ale třeba něco psala na tabuli, a děti viděly, co psala, buď psala slova, nebo se učila matematika, případně něco takového.

Martina: Nebo i přednášela.

Martin Jan Stránský: To nebyly verbální přednášky, spíše čtené slovo nebo čísla. U přednášky nemusí být rozdíl tak dramatický.

Martina: Takže si to mohly zapamatovat.

Martin Jan Stránský: Do jisté míry. Ale jsem přesvědčen, že rozdíl by tam určitě byl, ale ne tak velký, poněvadž když jste v místnosti, tak si mozek aktivně i pasivně do přednášky rekrutuje spoustu dalších pocitů a dojmů, které neurologicky posílí to, co se děje v rámci sledování paní učitelky. Takže pak nastane bohatší input do N-gramu, což jsou jednotlivé mozkové pavučiny, ve kterých je zakódována naše paměť.

Martina: Pane profesore, porozuměla jsem tomu správně, že když už jsou zavřené, tak vy byste děti nechal být?

Martin Jan Stránský: Já bych to asi udělal trochu jinak, ale jsme tam, kde jsme. Teď se koukáme na technologii pohledem: ano, nebo ne. Pro každého, nebo pro nikoho. Já si myslím, že musíme být flexibilní, a asi by bylo nejlepší vytvořit optimální scénář, a pak se tomu, dle možnosti každé rodiny, přizpůsobit. Když je tam jenom jeden rodič, což často bývá, a tento rodič musí do práce, tak o dítě musí být postaráno úplně jiným způsobem. Nemůžeme tady vydávat plošná nařízení pro všechny, aniž bychom měli zodpovědné řešení pro lidi, kteří to prostě nemohou splnit. Ale obecně řečeno myslím, že školy by měly vydat jakýsi obecný sylabus, a nechat to na každé rodině, ať ona sama rozhodne, jestli chce vybrat tu cestu, nebo jinou. Je to logisticky velice komplikované, může to znamenat, že děti vypadnou ze třídy, že budou mít zpoždění. Ale tak co? Tak dokončí školu o rok později. Ale ovlivní jejich život nějak zásadně negativně, když budou trávit více času s rodinou, nebo když půjdou s rodinou na prodlouženou dovolenou do nějaké cizí země, nebo někam, kde jsou ve větším bezpečí?

Z neurologického a z humanistického hlediska tady nejsme proto, abychom byli jeden jako druhý, ale bychom byli co nejvíce odlišní od druhého

Martina: Což nebylo možné.

Martin Jan Stránský: Což nebylo možné, ano. Myslím, že šílená homogenizace společnosti, která ve sjednocení, my tomu říkáme sociální singularita, a forma, ve které se vede debata, vůbec neuvažuje o individualismu jednotlivce, a důležitosti kmenového prvku naší civilizace, což je rodina. Uvažuje o respektování stanovisek byrokratů, manažerů a politiků, a dělá ze společnosti spíše mraveniště, než aby kultivovala diverzifikaci. A z neurologického a z humanistického hlediska tady nejsme proto, abychom byli jeden jako druhý, ale bychom byli co nejvíce odlišní od druhého. To znamená, že některé děti budou v uvozovkách chytřejší, někteří hloupější, někteří budou umět tohle, druzí to umět nebudou, ale když se jeden den vypne proud, někdo to bude umět nahodit, a ne že to nebude umět nahodit vůbec nikdo.

Martina: To doufejme. Ale víte, co je zvláštní? Že když teď preferujete individualitu, a rodinu jako jednotku, tak jsem si říkala: „Slyším zárodky anarchie?“ Když mluvíte o tom, že by každý člověk měl být individualitou, tak nám to v dnešní době už zavání odvážnými řečmi v anarchistických kruzích.

Martin Jan Stránský: Strašně zajímavá věta, která by před 25 lety nevznikla. Tato otázka sama od sebe prozrazuje, až jak daleko jsme se dostali, poněvadž během předchozích 200 tisíc let to tak nebylo. Rodina možná nebyla tak formálně konstruovaná, ale víceméně to běželo tak dobře, mohlo. V minulém století měla rodina úplně jiní postavení, byla vnímána jinak, než dnes, priority byly rozhodně také jiné, a nikomu nebylo hůře. A podle všech psychologických průzkumů, Satisfaction Index a tak dále, lidé čelili mnohem horším hrozbám, dvěma světovým válkám a podobně, ale troufnu si říct, že index úzkosti je dnes, a to je také podloženo, hlavně u adolescentů a u mládeže, o 50 procent vyšší, než byl u předchozí generace. Co to znamená být dnes šťastný?

Martina: Toť otázka.

Martin Jan Stránský: Toť otázka. Odpověď zatím není jasná, ale jasné je, že tento princip se začíná dostávat do pozadí, a kdybychom se nad tím více bavili, tak bychom zároveň našli řešení ke spoustě jiných otázek, které nás dnes trápí.

Toto je první generace v genezi homo sapiens, jež se vydává cestou, která vede k zásadní proměně, jež silně ovlivní vývoj lidského mozku a charakter lidské civilizace. A z toho mám strach.

Martina: Pane profesore, můžeme v různých obměnách neustále slyšet hesla: mladým patří svět, už aby tady byla budoucnost, kterou chtějí, připravují, zařídí, a napraví všechny naše chyby, protože, na rozdíl od nás, nejsou zatíženi minulostí. A zároveň, když jsme si mnohokrát povídali, jste hovořil o tom, že vliv moderních technologií je destruktivní hlavně u mladých, že je to nejohroženější skupina. Vy tomu dokonce říkáte stupidifikace populace. A teď si zkouším představit, že budoucnost, kterou mají mladí připravit, dělají přesně ty naše děti, o kterých jste říkal, že jsou méně šťastné, než jsme byli my, a jejich děti jsou ještě méně šťastné, než byly naše děti. Ony zaklapnou počítače a jdou dělat budoucnost? Co z toho kouká?

Martin Jan Stránský: Toto je první generace v genezi homo sapiens, která se vydává cestou, která vede k zásadní proměně, jež zásadně ovlivní vývoj lidského mozku, charakter lidské civilizace tak, jako nic jiného. A z toho mám strach. Oni to tak možná nevnímají, ale myslím, že řada z nich to začíná vnímat. A to je právě zásadní otázka dnešní doby, a proto tento vir, a současná situace kolem něj, nám objasnila, a objasňuje právě toto dilema, do kterého se dostáváme. A klíčové bude, jak se z toho dostaneme ven, nebo my se z toho samozřejmě dostaneme ven, ale jaké budeme mít společenské priority, jak budeme vypadat jako společnost potom, co to budeme mít za sebou.

Martina: Už jste ale několikrát zmiňoval, že se u dětí snižuje IQ, že je to měřitelné. Zmínil jste se posledně, že poprvé dochází k deevoluci vývoje mozku, že nalézáte degenerativní změny. Vím, že to zjednodušuji, ale pokud je toto fakt, a já nemám důvod vám nevěřit, tak to znamená, že tento svět budou řídit lidé s těmito omezeními.

Martin Jan Stránský: Už se tak stalo, ale já to samozřejmě zdramatizuji tím, že tyto změny začínají. Takže nechci vytvořit představu, že se z jedné generace do druhé propadneme do úrovně nějakého mobu, který bude naprosto bez citů a tak dále. IQ se přestalo zvyšovat, některé studie ukazují, že se začalo snižovat, jsou to dobré studie. Ale já, upřímně řečeno, IQ nedávám tak velký hold, poněvadž je také zcela možné, že jsme dosáhli maximum, že jsme se už dostali až tam, kam se můžeme dostat, a dále to prostě nejde. Ale výsledky na všech jiných standardizovaných testech, ve všech školách, ve všech disciplínách, ve všech OECD zemích jdou dolů, to vám řekne každý učitel. Učíme stejně, ale prostě výsledky jsou horší, a hloupneme. A my víme proč. To je jedna věc. Úzkost a deprese bezesporu stoupají. Minulý rok spáchalo ve světě sebevraždu tolik lidí, než bylo zabito ve všech válkách, teroristických činech a nehodách dohromady. Poprvé v lidských dějinách. To je také strašně zajímavé číslo. To jsou čísla, to jsou fakta, to tady předtím nebylo. Dobře, můžeme oponovat: „Ale předtím byly války skutečně horší, a proto toto číslo bylo menší, než dnes.“ Ano, pravda, ale tak to prostě dneska je. Podívejme se na to širší perspektivou, kam to spěje, a podívejme se na fakta a na doporučení nadnárodních organizací. A také na to, jak reagujeme na tuto nemoc, která zdaleka není jedinou nemocí na světě. Podívejme se na to, jak se z toho můžeme poučit, poněvadž je to příležitost.

Martina: To, tuším, říkal také Winston Churchill: „Nesmíme promarnit žádnou dobrou krizi.“

Martin Jan Stránský: Přesně tak.

Martina: V posledních letech se ve světě šíří informace, kterými někteří zcela opovrhují, a další jim zase stoprocentně věří, opět se velmi polarizuje společnost. Jsou to zvěsti o údajně velmi negativním vlivu sítí 5G na člověka, na jeho mozek, mysl, schopnost soustředění. Co si o tom myslíte vy, jako vědec, jako lékař?

Martin Jan Stránský: Trochu se toho bojím. Ale musím říct, že chybí objektivní studie. Jako lékař, empirista a determinista, jednoduše řečeno jako člověk, který má rád fakta, a ne dojmy a pojmy, k tomu nemohu vydat definitivní stanovisko, ale na rozdíl ode mě EU, a k dnešku 120 zemí, k tomu už vydaly definitivní stanoviska, nebo doporučení, týkající se umístění těchto sítí, co se týká dětí, škol a tak dále. Poněvadž to, co nevíme, je impact těchto vln na lidský mozek, a do jednoho se shodují, že dokud nevíme, tak bude lepší, abychom je drželi v určité vzdálenosti. Některé školy zakázaly routery, nebo servery, některé dokonce zakázaly počítače, které mají hardware, poněvadž ještě nevíme, a o tomto jsme se zatím nebavili, tyto studie chybí. Vše to totiž bylo vyvinuto převážně v Číně, a Čína samozřejmě systematicky lže a postupuje jenom na základě komerčních a špionských priorit. Takže těžko říct, přesně co a jak se toto vyvine, ale určitě dříve, nebo později tato data budou. Já bych byl velice opatrný.

Martina: Pokud vím, tak původně bylo 5G určeno ke komunikaci mezi roboty, když to řeknu zjednodušeně, a najednou se nám to dostává do běžného života. Pokud budou routery umísťovat do větších vzdáleností od domů, tak je to jedna věc. Ale druhá věc je, že ty vlny tady jsou, a vy jste mi teď řekl, že nemůžete, pokud neexistují evidence-based studie, tak vydat žádné prohlášení ve smyslu: používejte, nepožívejte. Ale přece: pokud tady jednou 5G bude, tak tady prostě bude.

Martin Jan Stránský: A teď jsme u toho. Pro mě je otázkou, proč se vůbec máme zabývat tím, jestli máme mít 5G, nebo ne. Na co to skutečně potřebujeme?

Martina: Kdybych odpověděla já, tak řeknu: vím, nepotřebuji, nechci, stačí mi to, co mám, ani to nezvládnu obsáhnout svým vnímáním, soustředěním, mozkem. Ale jsem vystavena situaci, vy také, vaše děti také, že to tady prostě bude.

Martin Jan Stránský: Bude to tady, poněvadž pár nadnárodním společnostem a lidem dovolujeme, aby řídili lidskou civilizaci. Vzdali jsme se úplně organizacím, aby prioritizovali náš přístup k informacím. Když jdeme na Google, kdo rozhodne, co tam je homepage? Peníze. A kdo rozhoduje o tom, kdo bude rozhodovat? Kdo se podívá na druhou, třetí, čtvrtou, pátou, dvanáctou, dvacátou stránku Googlu? Nikdo, a to je přesně ta společenská singularita. To je první otázka. Otázka dvě: obecně řešeno 5G je tady, abychom toho dostali více a rychleji. Proboha proč? Když už máme robota, který dovede udělat operaci tak, že operatér vloží v Americe do robota ruce, a v Afghánistánu existuje stejný robot, který je napojen přes GPS na lékaře v Texasu, který je nejlepší ve světě, a operuje vojáka na stole někde v poušti, aby mu zachránil končetinu.

Co více ještě, proboha, potřebujeme? Proč potřebujeme počítač, který bude rychlejší o pár milisekund? Proč potřebujeme obrazovku, která bude ještě čistší? Proč? K čemu to je? Všechno, co potřebujeme jako člověk, už jsme dávno vynalezli. Během posledních 50 let, s výjimkou technologií v medicíně, o tom vůbec nemluvím, jsme vynalezli úplně všechno, co potřebujeme, abychom byli šťastní. Proč potřebujeme vůz, který se bude umět řídit? Kdo bude umět řídit vůz? Takže toto je přesně to, o čem zde hovoříme, že vzdáváme hold určitým zájmům, které vůbec nesouvisí s naší lidskostí, humanitou a naší existencí.

Martina: Já to nepotřebuji. Co radíte? Trocha anarchie?

Martin Jan Stránský: Neradím anarchii, ale radím, abychom o tom pořád mluvili, aby se 5G a priori zakázala, poněvadž ji nepotřebujeme. Protože my nepotřebujeme debaty o zbytečných věcech. 5G není kyslík, je to počítačová, digitální věc, která tady je, aby nás víceméně dále vtáhla do určitého způsobu myšlení, obírala nás o nějaké další možnosti. A suma sumárum, je tady asi jenom pro určité možnosti a věci, a ne, aby splnila naši představu, že když ji máme, tak budeme lepší nebo šťastnější. Platí pravý opak.

Martina: Pane profesore, říkal jste, že o tom musíme diskutovat. Já vám moc děkuji, že jste si se mnou přišel povídat. Děkuji vám za to.

Martin Jan Stránský: Já vám také.

Všechny příspěvky s Martin Jan Stránský