Zpět

Jak to tedy je? Očkovat nebo neočkovat? A pokud ano, tak kdy, jakými vakcínami a proti jakým nemocem? A daly by se vakcíny vylepšit například tak, aby nebylo nutné do jejich složení zařazovat hliník, který slouží k vyvolání silnější reakce organismu, ale má mnoho negativních reakcí? Nebo tak, aby bylo možné vyřadit karcinogenní formaldehyd, který ve vakcínách oslabuje virulenci virů? To znamená, aby zabránění vzniku jedněch nemoci díky vakcinaci nevedlo k vypuknutí nemocí jiných, stejně nebezpečných?
O těchto otázkách v další části rozhovoru rozmlouvá Martina Kociánová s profesorkou Annou Struneckou.

 

Martina: Paní profesorko, pojďme navázat rovnou tam, kde jsme minule skončily. V předchozím díle jsme se bavily o tom, zda by vám vadily vakcíny bez hliníku.

Anna Strunecká: Problém je v tom, že bez hliníku by vakcíny musely obsahovat mnohem víc antigenních látek. Začala jsem mít velmi vážné pochybnosti, když jsem nahlédla pod pokličku toho, jak se vakcíny připravují, co všechno obsahují, jaké jsou jejich nežádoucí účinky a jakým způsobem se testuje jejich bezpečnost. To jsou skutečně příběhy, které se dají označit jako konspirační, neuvěřitelné a kterým leckdo nechce věřit. Ale jsou to všechno naprosto dobře zdokumentované studie. Dělá se třeba studie u vakcín děložního čípku, které obsahují velké množství hliníku. Polovina, řekněme 7 tisíc subjektů, dostane vakcínu a 7 tisíc dostane takzvané placebo, tedy vše, co obsahuje vakcína, včetně soli hliníku, pouze bez antigenů. Tím jsme dostali obrovskou studii, která ukazuje působení soli hliníku na člověka.

Jsem přesvědčena, že pokud bych chtěla dělat takovou studii u nás, tak mi to žádná etická komise nepovolí. Je ale vidět, že ve vakcinologii a u výrobců vakcín je hliník považován za bezpečnou látku, a tak se může napíchat tisícům lidí. Samozřejmě tímto způsobem bylo zjištěno mnoho různých nežádoucích účinků. Vše popisuji ve svých knížkách. A vyhodnocení se potom provádí tak, že od osob s vakcínou se odečte to, co se pozorovalo u osob s placebem. Čili placebo je neškodné, takže vakcína je pak skoro bezpečná, protože tam těch nežádoucích účinků bylo minimálně.

Stále opakované tvrzení zdravotnických autorit, že očkování proti chřipce má 90% účinnost, je velkou lží

Martina: Takže vlastně vznikl totálně špatný výsledek.

Anna Strunecká: Tyto studie slouží jako směšná ukázka toho, jak se vypočítává účinnost vakcín. Představte si, že když naočkovali 7 tisíc žen a dívek a 7 tisíc žen a dívek nenaočkovali, tak potom histologické změny, které předcházely rakovině děložního čípku, byly ve skupině neočkovaných pozorovány u 22, u očkovaných pouze u 2. Takže se řeklo, že 22 oproti 2 je 90 %, takže vakcína má 90% účinnost. Ale když se muselo naočkovat 7 tisíc dívek, aby se u 20 nevyvinuly změny, tak je ve skutečnosti účinnost vakcín 0,1 % – a takto se běžně postupuje, takto se klame veřejnost. Stejným způsobem se postupuje i při výpočtu účinnosti chřipkových vakcín. Takže to, že nám zdravotnické autority stále říkají, že očkování proti chřipce má 90% účinnost, je veliká lež, kterou se už ani neodváží tvrdit CDC. Již letos totiž napsali, že účinnost očkování proti chřipce se pohybuje od 10 do 50 procent.

Antroposofická medicína považovala spalničky za určitou vývojovou fázi ve vývoji dítěte, kterou by si mělo prodělat

Martina: To znamená, že v tomto případě, jako i u mnoha dalších, asi opět skončíme u peněz. Přesto si však nejsem úplně jistá, jestli jsem od vás dostala odpověď vzhledem k tomu, že jste v předchozí části našeho rozhovoru mluvila o tom, jak jste byla pyšná na to, že dokážeme očkovat proti tuberkulóze nebo černým neštovicím a podobně. Nejsem z toho schopna úplně vyčíst, jestli vám přijde očkování jako věc dobrá, jen by se měla dotáhnout záležitost se složením vakcín, anebo zdali se z vás postupem času stal člověk, který má na očkování spíše negativní názor.

Anna Strunecká: Jako optimální bych viděla vytvoření, vylepšení skutečných vakcín, ale k tomu má současná věda zatím dost daleko. Stále se hledají lepší adjuvanty a lepší vakcíny. Ale dnes se například ukazuje, že v podstatě nefunguje vakcína proti černému kašli. A kdyby taková funkční vakcína existovala, určitě by to byla dobrá věc. Ovšem my dnes například nedovolujeme, aby děti prodělaly spalničky, protože máme strach, že spalničky jsou těžká nemoc. Ale většina lidí mojí generace spalničky prodělala. Antroposofická medicína považovala spalničky za určitou vývojovou fázi ve vývoji dítěte, kterou by si mělo prodělat. Když dítě prodělá spalničky, tak získá imunitu na celý život a totéž funguje i u jiných nemocí, jako jsou příušnice a tak dále. Ale dnes dětem, batolatům napícháme vakcínu proti spalničkám a proti příušnicím.

V Americe se ukázalo, že když vypuknou spalničky, tak velká část pacientů onemocněla přesto, že již byla očkována. A to proto, že se dnes očkuje proti úplně jiným kmenům, než jsou divocí původci. A tak děti ani dospělí v současné době proti těmto divokým kmenům nemají imunitu.

Co se týká příušnic, což dříve byla většinou nemoc předškolního, školního věku, tak jsou dnes očkováním odsouvány do adolescence. A když příušnicemi onemocní dospívající chlapec, který v té době už imunitu nemá, hovoříme o tom, že imunita vyvane, tak mu hrozí nebezpečí zánětu varlat.

Letos došlo ke změně a očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám bylo posunuto z předškolního do školního věku, aby imunita vydržela déle. Myslím, že bychom raději měli dětem dovolit, aby onemocněly spalničkami, protože v našich zemích, v našem prostředí to není nemoc smrtelná nebo invalidizující.

Silné argumenty říkají, že MMR vakcína může být jednou z příčin autismu. Máme nechat dítě onemocnět spalničkami, nebo podstoupit určité riziko celoživotního postižení autismem?

Martina: Ale onemocnět dětskou obrnou nebo něčím podobným, to už je asi jiná káva.

Anna Strunecká: Ano, ale na druhé straně jsou silné argumenty a silné hlasy, že MMR vakcína může být jednou z příčin autismu. Máme nechat dítě onemocnět spalničkami, nebo podstoupit určité riziko celoživotního postižení autismem? To je otázka. Samozřejmě není diskuse u onemocnění vzteklinou nebo cholerou. Jenomže cholera vymizela bez očkování. Co se týká spalniček, tak když jsme dětem neumožnili, aby onemocněly spalničkami, tak se najednou ve školkách začaly objevovat vysoce nakažlivé nemoci, 4. nemoc, 5. nemoc, 6. nemoc, které jsou velmi podobné spalničkám. Takže je vidět, že dítě ve svém vývoji něco takového potřebuje.

U autismu a Alzheimerovy choroby velmi účinně pomáhá kurkuma, protože kurkumin váže hliník, odstraňuje jej z těla a působí proti zánětům. A také trio vitamínů B6, B9 a B12.

Martina: Skrze hliník jsme se dostali především k vakcínám, očkování a k autismu. Přeci jen by mě ještě zajímal Alzheimer. Alzheimerova choroba je na tom z vašeho pohledu stejně jako autismus? Mnozí totiž hovoří o nebývalém nárůstu Alzheimerovy choroby nebo různých projevů demence. Myslíte, že je zde přímá souvislost s hliníkem?

Anna Strunecká: Souvislost Alzheimerovy choroby s hliníkem byla prokazována v 80. letech a já jsem dokonce byla v tu dobu požádána americkými spoluautory, abychom o tom napsali kapitolu do jejich dvou knih o hliníku, protože to bylo zpochybňováno. Ve vědě jsou výsledky pro i proti, někdy je to kontroverzní. Někdy se zjistí, že je víc hliníku ve vodě, někde, že pacienti měli víc hliníku v mozku. Ale poznatky, důkazy, že hliník hraje roli, nabývají na intenzitě a síle. A podle statistik je jednoznačné, že nárůst Alzheimerovy choroby je exponenciální, což se ale může vykládat také s tím, že se prodlužuje lidský věk, více lidí se dožívá 80, 90 let.

Pro zajímavost bych řekla, že se uvádí, že Alzheimerovu chorobu poprvé popsal v roce 1907 Alois Alzheimer na příkladu své pacientky. A představte si, že ve stejném roce popsal Oskar Fischer v Praze na Německé psychiatrické klinice v Kateřinkách Alzheimerovu chorobu a histologickou analýzu řezu mozků pacientů zesnulých na tuto nemoc. Publikoval o tom práci, za pár let později prostudoval a popsal mozky několika desítek pacientů. Takže my dnes říkáme, že Alzheimerova choroba byla vlastně objevena v Praze, a to na mnoha případech pacientů. Tenkrát se tomu říkalo stařecká skleróza nebo stařecká blbost, teprve název Alzheimerova choroba tomu dala popularitu a dnes se toho každý bojí.

Nechci zde vykládat nějaké historické analýzy, nakonec o nich také píši v knize, kterou jste jmenovala, ale dovolila bych si říct, že studium autismu a studium Alzheimerovy choroby ukazuje na celou řadu paralel. A mě to přivedlo i k tomu, že v obou případech velmi účinně pomáhá jednak kurkumin, který váže hliník, odstraňuje jej z těla a také působí proti zánětům. Takže žlutá kurkuma je koření nad zlato, které by mělo být v každé domácnosti. A u obou skupin těchto pacientů také terapeuticky pomáhá trio vitamínů B6, B9 a B12. Tím se začalo u autistů a existují skutečně desítky prací, které analyzují účinnost této terapie.

Když jsem byla v roce 2011 na konferenci o léčení časných fází Alzheimerovy choroby v Toulouse ve Francii, tak v tu dobu tam představitelé různých ústavů a špičky v oblasti konstatovali, že se u mnoha nadějných léků, které zkoušeli řadu let, ukazuje, že jsou neúčinné v léčbě Alzheimerovy choroby, nebo že mají nežádoucí vedlejší účinky. Pouze veliká sedmiletá studie o podávání B6, B9 a B12 se ukázala jako velmi perspektivní, nadějná.

A protože jsem to znala již z autismu, tak jsem zajásala a hned o tom napsala našim psychiatrům. My biochemici velice dobře rozumíme, proč tomu tak je. Zasahuje to totiž do cyklu přeměny aminokyselin se sírou a tam vzniká obávaný homocistein, také glutathion, který je hlavním odstraňovačem nežádoucích volných radikálů. Pomocí tohoto velmi složitého biochemického cyklu můžeme vysvětlit a v podstatě dát hlavu na špalek, že toto trio vitaminů je důležité jak v prevenci, tak v terapii Alzheimerovy choroby.

Martina: Jsem z generace, která s chutí každý den ve školní jídelně olizovala hliníkové příbory a na táboře celé tři týdny bagrovala z takzvaného hliníkového ešusu. Znamená to, že to byla ta forma hliníku, která tělu tolik nevadí a která se z těla vyloučí přirozenou cestou?

Anna Strunecká: Přesně tak. Tady právě narážíme na laický pohled. Když se řekne fluorid, tak si leckdo představí zubní pastu, když se řekne hliník, tak si každý představí hliníkové příbory a ešusy. My informovaní jsme si samozřejmě i do menzy nosili nerezový příbor, abychom nejedli z hliníkových. Když jsem byla jednou na konferenci v Plzni, tak jsem zjistila, že v koupelně má někdo hliníkový skládací kalíšek na zuby. Byla to paní profesorka Rašková. Ale právě tímto způsobem dostáváme do sebe hliníku zanedbatelné množství a hliník se z nich uvolňuje pouze do okyselených roztoků, například když v hrnci vaříme kyselé zelí. Samozřejmě když to člověk používá celý život, tak to nějaké stopy v těle zanechá. Stejně tak když se fluoridová pasta dává na zuby, tak vnějším způsobem má prospěšný účinek na sklovinu, ale nesmí se polykat. Když mluvíme proti fluoridům, tak fluoridové pasty na zuby jsou tím nejmenším zlem, ale neměly by se dávat dětem do tří let, které ještě pasty polykají a neumí si správně vypláchnout ústa.

Imunologická skupina neonatologů z Ústavu pro péči o matku v 60. a 70. letech minulého století zjistila, že dokud jsou děti kojené, neonemocní ani těmi nejhoršími bakteriálními nákazami

Martina: Paní profesorko, mám pocit, že nyní spousta odborníků stojí buď na straně A, která říká, že jsou to nesmysly, nebo na straně B, která říká: „Neblázněte, tohle už je opravdu nebezpečné.“ Málokoho vidím stát uprostřed. Skupina A, která říká: „Všechno jsou to šarlatáni“, se vyznačuje tím, že její členové nepochybují o tom, že mají pravdu. Vy nyní již stojíte na straně B, ale tou přísně vědeckou stranou A jste prošla celým svým akademickým životem. Připouštíte, že byste se třeba někdy mohla mýlit? Neříkáte si: „Aničko a co když je to všechno jinak?“

Anna Strunecká: Mě toto dělení na A a B, které je odrazem současné reality, velice mrzí. Jsem přesvědčena, že vědec je v podstatě povinen měnit své názory, protože v průběhu času se ukazuje, že je to třeba jinak, nebo se dozví další okolnosti, jiné skutečnosti. To znamená, že je povinen se vzdělávat. Lidé by k sobě měli najít cestu, jenomže současná medicína se vyvíjí ke stále větší specializaci, odborníci se zaměřují na svůj obor a nemají čas se vzdělávat v celé potřebné šíři záběru.

Při výuce na fakultě jsme byli povinni učit všechno, čili jsem na katedře zavedla výuku imunologie. A když jste 20 let u zkoušek, kdy studenti obhajují diplomové práce z imunologie, tak málo platné: z imunologie, i když nejste expert, něco pochytíte. Ale dnes někteří vakcinologové říkají: „Proč se plete do vakcinologie, když v životě žádnou injekci nepíchala.“ Pediatři, kteří mají povinnost očkovat, nemají čas vzdělávat se o tom, co všechno vakcíny obsahují a tak dále. Nárůst informací k tomu vede.

Nezastávám ani názory rodičů, kteří jsou extrémní v odmítání, a říkám: „Je to vaše rozhodnutí a vaše riziko.“ Na jednu stranu bych řekla, že nepochybuji o tom, že děti musíme očkovat proti záškrtu, protože to je nemoc smrtelná, obávaná. Ale když jsem dávala dohromady knihy o diabetu, zjistila jsem, že toxin záškrtu je patentován jako prostředek, pomocí kterého je v laboratoři experimentálně vyvoláván diabetes. Dva dny po injekci toxinu záškrtu se u laboratorních zvířat vyvine diabetes, poškození beta buněk pankreatu. Dětem pícháme samozřejmě formaldehydem oslabený toxin, ale co my víme, která část té složité molekuly ničí buňky pankreatu.

V Americe má diabetes 1 ze 400 dětí, v ČR počty dětí s diabetem narůstají. Většina dětí to vše přežije, jejich těla se s tím nějak vyrovnají. Ale co když právě vaše dítě bude jedno z těch 10 nebo 100 tisíc poškozených? Je to stále vaše dítě. Člověk tak pořád musí volit, zda se má více bát nemoci, nebo vakcíny.

Cestu vidím v tom, že vakcíny by se měly dělat bezpečnější a také systém očkování, v které době, kdy a co se píchá. Například není vůbec nijak rozumné a odůvodněné, dávat dvouměsíčním dětem vakcínu proti hepatitidě B, která se přenáší znečištěnými jehlami a pohlavním stykem. Měla by se aplikovat až adolescentům nebo kriticky ohroženým, tam, kde je to v rodině. Ale těch je málo.

V 60., 70. letech minulého století pracovala v Ústavu pro péči o matku velmi silná imunologická skupina neonatologů a ti zjistili, že dokud jsou děti kojené, tak neonemocní ani těmi nejhoršími bakteriálními nákazami. Publikovali asi 17 prací, ale to, že kojení je tak silná ochrana před infekcemi, dnes žádný vakcinolog neřekne. Takže pokud jsou děti do 6 měsíců výhradně kojeny, tak není třeba spěchat s vakcinací a není třeba je již ve 2 měsících očkovat proti 6, 9, 15 nemocem, jak je dnes zvykem.

Martina: Původně jsem se vlastně ptala na to, jestli si někdy říkáte: „Co když se mýlím…“ Ale rozumím tomu tak, že říkáte, že člověk, který se věnuje vědě, by měl stále pochybovat?

Anna Strunecká: Určitě.

Martina: Pochybujete i o svých závěrech?

Anna Strunecká: O tom, co napíši, nepochybuji, protože to píši na základě faktů, které v dané době dávám dohromady. A o tom, že by hliník byl pro lidské tělo prospěšný, že mu neškodí, tak nemyslím, že k takovému závěru dojdu. Člověk to však musí stále korigovat podle posledních a nových údajů. Ve vědě jsme měli pravidlo: co ti vyjde poprvé, není zpravidla pravda a vše se musí mnohokrát opakovat a korigovat. To, že se něco změří v jedné laboratoři a v druhé to vyjde jinak, je ve vědě realita, tak to chodí. Pokud to přeneseme do běžného života, tak vědci v jižní Africe, kde je špatná hygiena a výživa, nedostupná pitná voda, fungují jinak, než vědci ve střední Evropě. Takže i onemocnění spalničkami vypadá tam jinak než u nás.

Martina: Ale vakcína je stejná.

Anna Strunecká: Ano.

Martina: Paní profesorko, velice vám děkuji za to, že nás neustále nutíte udržovat se ve střehu a přemýšlet nejen z jednoho úhlu pohledu nad tím, co jíme, co děláme a jak přemýšlíme. Děkuji moc.

Anna Strunecká: Děkuji za pozvání.

Všechny příspěvky s Anna Strunecká