Zpět

K čemu také může dojít, pokud nebudeme dělat nic, o tom mluvila paní docenta také: „Když si uvědomíte, co se dnes děje, tak éra globalizace je jednoznačně spojena s tím – a to vidíme i u velikých zemí jako jsou Spojené státy – že se omezuje ekonomická suverenita států a větší moc získávají nadnárodní korporace. Rovnováha moci se vychyluje v jejich prospěch a pak stát nemůže plnit některé úkoly, které od něj občané očekávají. To následně vede k politické krizi a nástupu antiestablishmentových stran, protože politický systém reaguje vždy pomaleji než ekonomický.“
A doplnila také jednu z podstatných rad, kam směřovat dále: „Lokální ekonomika má několik výhod, které mě jako makroekonoma zajímají, to je zejména vysoká míra odolnosti. Lokální struktury drží třeba místní zaměstnanost, místní lidi, kteří vám neodšupajdí na Bahamy nebo do nějakého daňového ráje. Zůstanou na místě a tam podporují socioekonomický cyklus, což je strašně důležité.“ V této části rozhovoru s paní docentku Ilonou Švihlíkovou pokračujeme v rozebírání souvisejících otázek a témat.

 

Martina: Paní docentko, o soumraku globalizace jste zde řekla mnoho zásadních informací. Já přijdu domů, pustím si televizi, Českou televizi, a tam mi ekonom řekne: šup šup, je čas přijmout euro. Teď se v tom tedy opět trochu ztrácím.

Ilona Švihlíková: To je trošku jiná úvaha. Zastánci eura často operují tím, že jsme se k tomu zavázali, přesněji řečeno, nemáme žádnou výjimku, jako ji měla svého času Velká Británie a Dánsko, a nikdo z nových zemí, které přistoupily, ji nemá. Ale není stanoven žádný časový horizont, kdy tak máme učinit. Druhá věc, kterou zastánci eura často aplikují, je, že právě v době prolnutých finančních toků je dobré být součástí nějakého většího spolku, protože pak můžeme lépe odolávat finančním krizím, což si nejsem jistá.

Martina: Přijmeme globální měnu, proto o tom hovořím.

Ilona Švihlíková: Ještě řeknou, a to je argument, který má nějakou validitu, že investoři, spíše spekulanti, nerozlišují mezi jednotlivými zeměmi, a když se třeba něco děje v Turecku, tak my jsme v balíku emergenging countries, rozvíjející se země – a oni to jakoby fláknou i na nás. To znamená, že nás vezmou v jednom balíku se zemí, se kterou nemáme strukturálně vůbec nic moc společného. To je bezesporu pravda. Ten problém je ovšem v tom, že euro, potažmo eurozóna, která tvoří základ, je špatně fungující měnová unie.

Euro působí ekonomicky destruktivně a vyvolává napětí mezi národy

Martina: Vy jste dokonce řekla, že euro je bohužel konstruováno tak, že krize samo vyvolává.

Ilona Švihlíková: To neříkám jenom já, to vám řekne každý ekonom. Například jste na začátku zmiňovala Josepha Stiglitze, který k tomu má celou tlustou knihu, a těchto materiálů je hodně. Vezměte si, když odcházel Mario Draghi jako guvernér Evropské národní banky, tak kulantně řekl, že eurozóna je nedokončená měnová unie, což je bezesporu pravda, když to řeknu mírně. Je to nefunkční měnová unie, protože jestli se něco podařilo euru, tak to, že vytvořilo druhou periferii. Evropská unie má periferii východní, to jsou země, které by měly teoreticky dohánět a konvergovat. Ale euru se podařilo vytvořit a prohloubit druhou periferii, jižní – a tam nepatří jen Kypr a Řecko, ale také Itálie a velká část Francie. To znamená, že euro je nastaveno institucionálně naprosto špatně.

Ale víte, v čem je problém? V tom, že to byla do jisté míry hurá akce, kdy se řeklo: k fungování jednotného vnitřního trhu potřebujeme jednu měnu, což mimochodem není pravda. Nepotřebujete, to není nutné. Máme velmi intenzivní obchodní vazby s jinými zeměmi a funguje to, aniž bychom měli jejich měnu. Nepotřebujeme ji – a je to prostě lež. Druhá věc je, že mít společnou měnu je hrozně silná věc. Zase, když se podíváme do historie, tak máme v tomto evropském prostoru určité zkušenosti s pokusy o různé měnové unie. Skandinávská měnová unie, latinská měnová unie a vždy to dopadlo blbě. Jediná, která dopadla dobře, byla německá měnová unie, ale jak skončila? Skončila tím, že se v roce 1871 sjednotilo Německo pod vedením Pruska. Takže už jenom tato historická analogie vás vede k tomu, a vede nás k tomu i teorie, když ji znáte pořádně, že společná měnová unie může fungovat jen v jednom státu, ve federaci. Jenže toto nikdo z politiků neřekl, a teď už to vůbec neřekne, protože by ho vlastní občané umlátili. Neřekli jim to, že společná měna, něco tak strašně silného, může fungovat jen v rámci federace, v rámci přerozdělování. To není ani ideologie, to je popis reality.

Vezměte si třeba Itálii. Itálie, když měla ještě liru, a to nebyla nic moc měna, na tom se asi shodneme, ale byla to měnová unie, protože tam máte velmi rozdílné regiony, strukturálně i výkonnostně. Když to řeknu primitivně, tak aby sever a jih mohly mít liru, což nebyla nic moc žádná světová měna, tak prostě sever musel dlouhodobě podporovat jih. Musel provádět redistribuci. Československo bylo měnová unie. Abyste udržela československou korunu, tak musela česká strana přerozdělovat na Slovensko, na slabší část. To musíte dělat. Když se sjednotilo Německo, myslím sjednocení 1990, tak když jste sjednotili marku 1:1, což ekonomicky bylo trochu zvláštní, ale politicky to asi bylo nutné, tak co museli udělat? Západní muselo držet východní, a to déle, než očekávali a museli zavézt speciální daň, jinak by neudrželi jednotnou měnu.

Takže i tyto příklady říkají, že pokud chci mít na území, které je heterogenní z hlediska struktury a výkonnosti, jednotnou měnu, tak musím mít federaci, musím mít velký rozpočet, ne žádné jedno procento HDP, jak se dneska dohadují, což je směšné, ale 20 procent HDP a výš. A přerozdělovat. Toto lidem na začátku nikdo neřekl, na začátku to prostě bylo lživé, ale bez toho to fungovat nikdy nemůže. Nejde o to, že máte jednu centrální banku, ale jak můžete mít jednu monetární politiku, když máte třeba Španělsko v úplně jiném cyklu vývoje než třeba Finsko? Jak pro ně uděláte jednotnou politiku? Když uděláte něco pro jednu, tak poškodíte druhou. Vždyť tyto ekonomiky jsou nesladěné z hlediska produktivity práce, výkonnosti, struktury, takže to nejde udělat.

Pokud chci mít pestrou ekonomiku, Spojené státy, obrovská, velmi pestrá země, strukturálně výkonnostní a tak dále, na to musím mít velký federální rozpočet a přerozdělovat, okolo toho prostě nejede vlak. Ale tohle lidem nikdo narovinu neřekne, nikdo to poctivě nepřizná, a místo toho se vždy něco patlá tak, že se někam dají peníze, támhle se něco udělá, ale ve skutečnosti se tím jedině prohlubuje nerovnováha v eurozóně.

Mimochodem se tím prohlubuje i intenzívní šovinismus. Tady se pořád mluví o šovinismu. Mluvilo se o tom, jací jsou Řekové národ, který dal lidstvu docela hodně. A pak jsem četla německý tisk, a to byl takový závan hnusu, bylo to skutečně naprosto odporné, že jsem si říkala: „Je to vůbec možné?“ A jsou to dějinné paradoxy. Byli to Řekové, kteří po roce 1953, 1954 odpouštěli Německu válečné reparace. A později se dočkali toho, čeho se dočkali: Prodejte ostrovy! Euro nejenom že působí ekonomicky destruktivně, ale ono vyvolává i velké napětí mezi národy, když to řeknu velmi mírně.

Strategická odvětví bychom neměli nenechat v zahraničních rukou, ať už amerických, čínských, indických, japonských, jakýchkoliv

Martina: Myslíte, že ho přesto přijmeme, nebo se z toho dá vyvléct?

Ilona Švihlíková: Doufám, že se z toho vyvlečeme. Jak to řekl Jiří Drašnar, což bylo geniální: Do Čech vždy všechno dorazí pozdě. Ale můžeš si být jistý, že když to sem dorazí, tak už je po tom. Což je dobrá definice, takže doufám, že začneme přijímat euro ve chvíli, kdy se eurozóna začne rozpadat.

Martina: Nedá mi to a ještě jednou se přeci jenom explicitně zeptám: Dá se bez jednotné měny čelit takovým ekonomikám, jakou má Amerika nebo třeba Čína?

Ilona Švihlíková: Čelit v jakém slova smyslu? Konkurovat?

Martina: Tak, aby Evropa…

Ilona Švihlíková: To není otázka měny, ale hlavně nefunkční měny. Když jim chcete konkurovat, tak musíte mít funkční měnu. Ale můžete spolupracovat i jinými způsoby a jednotná měna k tomu není nutná. Za mnohem důležitější pokládám otázku modernizace ekonomiky, její struktury. Jde o to si uvědomit, co je strategické odvětví, co nenechat v zahraničních rukou, ať už amerických, čínských, indických, japonských, jakýchkoliv, prostě v tomhle ohledu všem stejně. To považuji za mnohem důležitější, než ztrácet čas tím, že budu neustále propatlávat něco v chybně nastavené eurozóně.

Euro v tuto chvíli není ničím, co by z EU dělalo velmoc, už proto, že tady jsou země, třeba Německo, které nechtějí významnější mezinárodní roli eura. To byl vždy francouzský sen, že se euro postaví americkému dolaru a zničí ho, oslabí. Ne že by byl vliv eura nulový, to rozhodně ne, ale je regionálně omezen na evropské země, na EU jakožto takovou, kdežto americký dolar je stále ještě globální měna. A jak říkám, pokud nemáte jednotnou myšlenku, k čemu měnu chcete – Francie chtěla mít globální status, ostatní země moc ne – pokud nemáte jednotné směřování, tak toho nedosáhnete. Podle mě je z hlediska EU un block mnohem důležitější otázka struktury ekonomiky a vůbec aplikace moderních technologií a zachování sociální koheze. To je podle mě klíčová otázka – a rozhodně to není euro, to určitě ne.

Jsme svědky konce nadvlády Západu nad světem

Martina: Už jste několikrát vzpomenula Čínu. Říkáte obrovská ekonomika, 1,4 miliardy lidí. Vzpomenula jste Spojené státy a to, jakých způsobem změnil diskurs prezident Trump. Myslíte, že jsme svědky konce nadvlády Západu nad světem, alespoň když se bavíme o ekonomické a finanční oblasti?

Ilona Švihlíková: Myslím, že jsme. Ne že bych se vracela ke Spenglerovi, ale fakt myslím, že ano. Nedávno jsem i na Financial Times našla článek „21.století bude patřit Asii“. Ne čistě Číně, protože se zapomíná na to, že v Asii máme několik ekonomik, které jsou a zřejmě budou velmi významné. Kromě Číny je tady Indie, ale také Indonésie, která často stojí ve stínu. A třeba Vietnam, který ze sporů mezi USA a Čínou docela profituje, protože pak Američané dováží zboží z Vietnamu, a ne z Číny, což nevím, jestli je pro ně významný rozdíl. Celkově je tato oblast demograficky hrozně silná, ale roste také z hlediska technologického, a to je pravda hlavně v případě Číny a částečně i Indie.

Když se na to dívám z hlediska dlouhých časových úseků, nemyslím 50 let, ale staletí, tak dominance Západu je spíše historická výjimka, je to posledních 250 let. Když se podíváte, kdo byl dominantem světové ekonomiky, tak to byla buď Indie, nebo Čína. To znamená, že Čína byla nyní ve stínu, a nám vadí, když z toho stínu vychází. Také si musíme uvědomit, že máme co do činění s civilizací starou pět tisíc let. To znamená, že ve chvíli, kdy se u nás na území Čech proháněl nějaký bizon nebo co, tak v Číně měli papírové peníze, byli úplně někde jinde. Neříkám nutně, že to je proces, který nemá rizika, samozřejmě že má, ale myslím, že k němu neodvratně směřujeme.

Martina: Jaká rizika?

Ilona Švihlíková: Největší riziko vidím v konfliktu, protože když se podíváte zase na dějiny, tak se málokdy stane, že se hegemon, dominant systému mezinárodních vztahů stáhne nebo ustoupí dobrovolně a předá žezlo. Příklad předání žezla bylo vidět po druhé světové válce, kdy dominant Velká Británie předala žezlo bratříčkovi ze Spojených států. To bylo jasné, takže to prošlo hladce, i z hlediska kulturně historického. Ale jinak ve většině případů hegemon o pozici válčí, nechce se jí dobrovolně vzdát. A když se podíváte na politiku USA, tak ta je jednoznačně směrována na konflikt s Čínou – a částečně i na zadržování Číny. Když vezmete amerického prezidenta, který řekne, že ho uráží program Made in China 2025 – což ale není nic jiného než modernizace Číny, která si prostě chce sama vyrábět své vlastní věci. A tomu rozumím. Kdybych měla 1,4 miliardy lidí, taky si budu chtít vyrábět věci sama, a že ho to uráží, tak to je reakce iracionální hlouposti.

Je normální, že ekonomiky rostou a padají, na to máte celé teorie, proč odcházejí civilizace a objevují se jiné, a čínská výjimečnost je v tom, že trvá pět tisíc let. Ale mám obavy z toho, a to je pro mě největší riziko mezinárodních vztahů, že si Západ bude chtít udržet svou dominanci a že to bude chtít nedej bože řešit i nějakým válečným konfliktem. Největší paradox je, že si za to Západ může sám. Je to kumulace vlastních chyb, které se nastřádaly. To, že nejste dominant systému, neznamená, že nemáte vliv, že ztrácíte moc, tak to absolutně není.

Z tohoto mám obavy, a když jsem se dívala na mnichovské bezpečnostní fórum, vyloženě laděné v postoji: ztrácíme moc, co budeme dělat… Když vidíte míru nesouladu uvnitř takzvaného Západu a máte definovat, co je Západ dnes, tak je to docela těžké. Na jedné straně USA, na druhé straně rozdílné hlasy z EU i v oblasti bezpečnostní politiky, jednotné armády a těchto věcí. To znamená, že tam jste viděla, jak jsou zmatení jak lesní včela, jak říká pan Pohlreich, že nejsou schopni reagovat. A co je pro mě to nejhorší, nejsou schopni pochopit vlastní chyby.

Západ si za slábnutí svého vlivu může sám

Martina: Řekla jste, že si za to Západ může sám.

Ilona Švihlíková: Naprosto si za to může sám.

Martina: V čem?

Ilona Švihlíková: Hlavně v zásadních chybách v zahraniční politice. Když se podíváte na Blízký východ, tak koho tam dneska zajímá názor USA, o Evropské unii už ani nemluvě? To je oblast, do které se cpe velmi agresivně Turecko, protože turecká politika je prazvláštní. A dominantem tohoto regionu je dnes Rusko, tedy Ruská federace. To si Rusko nevymohlo nějakým zázrakem, to jsou důsledky fatálních chyb Západu a Západ pak ztrácí atraktivitu, ztrácí soft power, to, že chci být jako oni. Za toto si jednoznačně Západ může sám. Nemohou stále někomu otloukat o hlavu selektivně otázku lidských práv a potom se na druhé straně objímat s Mohammedem bin Salmánem a tvrdit, že novinář Chášukdží tak nějak zmizel a že o tom v absolutistické monarchii korunní princ nevěděl. To si může vyprávět leda z okna.

Když používáte toto neskuteční pokrytectví, kde na jedné straně mlátíte lidskými právy selektivně po hlavě toho, kdo se vám zrovna hodí – a potom necháte Džamála Chášukdžího, který zveřejnil válečné zločiny, umučit k smrti, tak kdo má věřit takovéto zahraniční politice? To je naprosto diskreditující.

A k tomu si přidejte zásadní chyby, že někam vtrhnu a udělám tam bengál, Afghánistán, Irák – ale vyhrát válku neznamená udělat bengál, to je úplně o něčem jiném. Rozpoutat válku, to umí každý blbec, s prominutím, ale vyhrát válku, to je úplně něco jiného. Podívejte se, jak dopadli Američané v Afghánistánu. Jsou tam 17 let a nakonec musí s Tálibánem udělat mírovou smlouvu. Co v té zemi chtěli dokázat? V zemi, která se jmenuje ne nadarmo pohřebiště velmocí. Co tam chtěli dokázat? Vyhrát v zemi, kde máte zásadní odpor obyvatelstva, s terénem, jaký tam je. Tam vyhrát vůbec nemůžete. Ale kdybyste uvažovali racionálně, tak máte jiné řešení – máte spoustu diplomatických možností, jak řešit situace. Ale že někam vtrhnete jako ožralý kovboj, začnete všechny střílet a najednou koukáte – 15 let, 17 let. Biliony dolarů vyhozených z okna, a co z toho?

Totéž Irák a můžeme pokračovat – Libye. Máte tam zhroucené státy, což je nesmírně nebezpečné a je to semeniště dalších konfliktů. Teď se vám tam objeví kmenové roztržky a Libye je naprosto roztržený stát. Mimochodem stát, který byl pro EU velmi důležitý z hlediska migrace. To víme. Tak fajn, tak jsme vtrhli do Libye – a co z toho máme. Kvetoucí zahrada, že ano?

Martina: A z iráckých generálů se rekrutovali šéfové ISIS.

Ilona Švihlíková: To je neuvěřitelně hloupá politika. A potom zpětně nese ovoce v poklesu soft power, tedy v obdivu nebo touhy napodobovat, a také potom v porážce a v obrovských nákladech. To stojí strašné peníze.

Čína uvažuje ve velkých dimenzích. Deset let pro ni není žádná míra.

Martina: Teď jste popsala několik faktorů, které podle vás stojí za soumrakem Západu. V knize Stoletý maraton, kterou napsal jeden z nejlepších znalců Číny, americký sinolog, analytik, který pracoval pro administrativu několika amerických prezidentů, v této knize popisuje, kterak Čína postupně a trpělivě uskutečňuje svůj plán na světovou dominanci. Vidíte to jako realitu, nebo jako science fiction?

Ilona Švihlíková: Ne. Nevidím to jako realitu. V první řadě vidím, že to píše Američan.

Martina: Četla jste ji?

Ilona Švihlíková: Viděla jsem z toho dost ukázek, nečetla jsem ji úplně celou, jen výňatky. Obecně Američané mají z Číny panickou hrůzu. Já si nemyslím, že Čína něco uskutečňuje. Čína prošla tolika zvraty, které byly velmi dramatické a velmi riskantní. Když si vezmu Mao-Ce Tunga a nástup politiky Teng Siao-pchinga, tak to nemohl nikdo nedoplánovat, je nesmysl nějaký stoletý pochod. To, o co se Čína snaží od let 78-79, je začlenit se do systému a postupně v něm růst, to znamená postupně to, co chceme my. Ale Čína má jiné možnosti a začala dřív, tedy dostávat se nahoru v dělbě práce a mít z toho prospěch pro lidi, kteří byli v 70. letech v šílené situaci, protože Čína byla velmi chudá země s obrovskými problémy z hlediska zásobování potravin.

Takže tam bezesporu vidím, což je relativně normální, že se tato země snaží nějakým způsobem modernizovat. Ale určitě ne, že sto let něco plánuje. Čína plánuje systém, který je pozvolný, žádné šokové terapie. U Číny je výhoda, že neuvažuje v rámci čtvrtletí, takže 10 let žádná míra. To je tím, jak tato civilizace trvá tak dlouho, jsou to 5000leté dějiny, takže 10 let vás nevyvede z míry. To je úplně jiný způsob uvažování, z tohoto hlediska hodně nezápadní. Ale představa, že 100 let na něčem pečlivě pracuje? Když se podíváte na statistiky, tak to je země, která byla nejsilnější ekonomikou, ale nikdy nevyvážela svůj systém ven. Nikdy. Ani nikdy nevedla agresivní války a někoho okupovala. Tuhle historii vůbec nemá, Čína byla vždy hodně uzavřená do sebe. Čínská zeď to symbolizuje. Zeď – držíme si to uvnitř. Ale že by byla Čína velmocí ve smyslu USA, tedy roznášet všude dobro a demokracii, tak to vůbec ve svých dějinách nemá.

Samozřejmě velmoci se mění a vyvíjejí, a můžeme těžko určit, co bude dělat za 50 let. Ale tuto historickou zkušenost Čína nemá. Víte, myslím, že tyto knihy amerických autorů, podle toho, co jsem viděla, jsou trochu „podle sebe soudím tebe“, tedy že Číně podkládají motivy, které sami vidí u USA. Čína stoupá, ale i Indie, která je často v pozadí, a my ji ignorujeme. To je nesporný fakt, ale není důvod se vzhledem ke kulturním vzorcům a všemu dalšímu domnívat, že se automaticky bude chovat jako USA, že bude mít stejné velmocenské vzorce.

Ztráta hegemonie Západu by mohla vést k válce, protože nikdo se nevzdává žádného vlivu

Martina: Vidím, že velmi přesvědčivě nesdílíte obavy z moderní Číny.

Ilona Švihlíková: Mám tendenci tyto věci brát spíše realisticky a pro mne je to hodně otázka chyb Západu, to znamená, že si to způsobil do značné míry sám.

Martina: V Africe se teď Čína chová ekonomicky velmi sebevědomě.

Ilona Švihlíková: A proč tam byla Čína vítána? Protože za sebou nevleče koloniální minulost, kterou vůbec nemá, samozřejmě. A protože, na rozdíl od Světové banky, což je instituce ovládaná USA, tam nedává podmiňované viry. Tedy, že si neklade sadu podmínek: já ti pomůžu, když splníš raz, dva, tři, čtyři, pět, šest podmínek a budu ti ordinovat hospodářskou politiku. Přistupuje k tomu tak: dělej si v hospodářské politice a politicky, co chceš. My tady toto postavíme a budeme z toho mít takovéto zisky.

Martina: Ano, ale Afriku postupně skupuje.

Ilona Švihlíková: To ano. Bezesporu tam má obrovský ekonomický vliv. Otázka je, co by se dělo, kdyby se Západ choval jinak. Ale on se nechoval jinak.

Martina: Ano, ale pak jednou budou možná Afričani sedět a říkat: „Jsme závislí na cizích ekonomikách.“ To, co my říkáme teď a co vy kritizujete.

Ilona Švihlíková: To v tuto chvíli nevím, nevidím tam tak silný čínský tah. Ale obecně, teď to aplikuji na ČR, si myslím, že když je to jen trochu možné, tak mít důraz na to domácí. A když už tam mám nějaké zahraniční vlivy, třeba z důvodů, že řada afrických zemí nemá kapitál nebo technologie, tak se to snažit namíchávat. Tedy když už, tak mít diverzifikaci. V řadě případů afrických zemí se tam nikdo nehrnul, protože byly považovány za neatraktivní nebo příliš rizikové. A jediný, kdo tam přišel, byla Čína. Využila příležitosti, kterou jí dal někdo jiný.

Nejhorší je smrt z vyděšení. Takže nejsem vyděšená z nástupu Číny, Indie nebo kohokoliv dalšího. Z hlediska mezinárodních vztahů je to normální proces, že tento systém se vyvíjí. Z čeho mám obavy, tak z přechodu k systému, který nebude dominantně americký – a to nebude. Bude asi multipolární. Aby tento přechod, který již probíhá, nebyl doprovázen válečným konfliktem. To je moje zásadní přání. Ale že tady budeme mít několik silných mocností, je relativně dost jasné. Mne to neznepokojuje a myslím, že pokud dojde k nějakému zásadnímu úpadku Západu, ať už ekonomicky, nebo kulturně, pak to bude dominantně jeho vnitřní vina.

Výsledkem změny sil ve světě bude nejspíš unipolární svět, rozdělený na uzavřené bloky, mezi kterými bude napětí

Martina: Paní docentko, tuto prognózu, ke které se teď chystám, berte s lehkostí jako hru. Ale řekněme si: Píše se rok 2040. My si stále povídáme. Vypadáme stále stejně dobře. Jak vypadá svět?

Ilona Švihlíková: To vám neřeknu, protože toto nedělám. Já nemám ráda takové věštění z koule. Já pracuji se scénáři, to znamená, že pro mne existuje několik scénářů. Mám to ve své knize Přelom, kde mám dva okraje atraktoru (konečného stavu systému – pozn.red). Máte atraktor jako pásmo možných výsledků – a já jsem se snažila dát tam dva okraje, což je pro jednoho člověka extrémně těžké a obtížné v tom, že nulté parametry by na sebe měly navazovat. Ekonomicky, technologicky a z hlediska mezinárodních vztahů.

A když jsme u mezinárodních vztahů, tak máme několik možností. Jedna z nich je, že dominance Západu bude pokračovat. To znamená, že se mu podaří zastavit rozvoj Číny a Indie, případně dalších ekonomik v této oblasti, a jim se nepodaří Západ technologicky plně dohnat. To myslím, že je scénář, který má menší, nenulovou, ale menší hodnotu. Druhý scénář je, že přejdeme s problémy, ale řekněme relativně mírově, na multipolární uspořádání, ve kterém bude koexistovat několik velmocí. Třetí scénář by asi byl takový, že budeme mít, a to je asi nejpravděpodobnější, blokové uspořádání světa, ve kterém si několik velmocí bude určovat svá pravidla, svůj systém, hodnotové ukotvení. A tyhle velmoci budou v nepřátelských vztazích a bude permanentně hrozit konflikt. Bude to svět nejistoty a permanentně hrozícího konfliktu – a vazby mezi nimi budou omezené na minimum.

To je podle mne scénář, který v tuto chvíli vypadá nejpravděpodobněji. A čtvrtý je scénář válčících velmocí. Buď proxy, dneska probíhá víceméně v zastoupení, anebo, nedej bože, přímého konfliktu, což by mohlo mít fatální dopady na celé lidstvo. Ale je to velmi zjednodušené, protože v tuhle chvíli tam nezahrnuji otázku klimatických změn, která může vést ke značnému pohybu lidí nebo tlaku na obrovský pohyb lidí asi hlavně z Afriky, ale možná i z některých asijských oblastí, třeba z Pákistánu. Máte hrozně moc proměnných. Tohle by mohly být čtyři základní uspořádání.

Ale v tuto chvíli, za situace, jaká je teď, a jak vypadají parametry, bych řekla, že to vypadá na blokové uspořádání s velmocemi v napjatých vztazích. Což nepovažuji vůbec za ideální, ale hodně to k tomu směřuje. I snaha o decoupling, o odpojení, to znamená mít mezi sebou méně vazeb, což částečně chápu. Ale mít méně vazeb neznamená nutně mít nepřátelské vztahy. Ale k tomuto to hodně směřuje. Uspořádaný region, kde dominuje nějaká země, která stanovuje pravidla obchodu, má technologickou dominanci. A tento blok je víceméně relativně uzavřenější oproti ostatním. To myslím, že je varianta, která se jeví pro horizont, který jste načrtla, jako relativně pravděpodobná – a nedělá mi to žádnou radost.

Martina: Paní docentko, bavily jsme se makropoliticky, makroekonomicky. A teď úplně tranzistorová součást. Jeden z posluchačů, který vás teď poslouchá, si říká: „A jak já si s tím poradím? Jak se v tom zabydlím? Když jsem jen šmudla, který je akorát nejvíce zdaněný.“ Řekněte mi, co může udělat každý jeden člověk. Jak si s touto situací poradit?

Ilona Švihlíková: Podle mne úplně nejvýš v hodnotách, a teď vás asi překvapím, nebude žádná ekonomická, ani technologická věc. Úplně nejvíc je, a to jsem tady neřekla, a musím to urychleně napravit, otázka míru. Nemůžeme se nikdy bavit o žádném rozvoji, modernizaci, upgradu, ať to nazveme jakkoliv, ve chvíli, kdy jsme zataženi do nějakého konfliktu. Pro mne je absolutní prioritou mír. Od Franty Nováka až po stát. To znamená mír jako základní hodnota. Nepodléhat žádnému válečnému štvaní ze strany ABCD a uvědomovat si, že žádný rozvoj a žádné napravení chyb – klimatických, sociálních a dalších – není možné za situace, kdy se válčí. To je první a základní věc. Tedy i jako jednotlivec odmítat vnitřně militarizační rétoriku – tohle je nepřítel a musíš ho nenávidět. To je neskutečně nebezpečné. A nikdy to neslouží zájmům země jako ČR, ale vždy úplně někomu jinému. Postavit se proti tomu můžu i na vnitřní rovině.

A musíme rozvíjet lokální ekonomiku. Přemýšlet nad tím, komu dávám své peníze, komu nechávám vydělat a komu tím můžu pomoct. Myslím, že je hrozně důležité si uvědomovat, kam jdou moje peníze. A možná třetí věc, a to se vyplatí vždycky, rozvíjet spolupráci, nejenom v rodině, že budeme držet pospolu, ale i v rámci komunity. Toto se mi moc líbí na USA, kde mají tento cit velmi silně vyvinutý, rozvíjet spolupráci se sousedy v rámci své komunity. Vědět, že se na tyto lidi můžu spolehnout. Když to řeknu tvrdě ekonomicky – investice do lidí. Nejenom přátelských, spolupracujících vazeb. To myslím, že je hrozně důležité, a tam, kde to jde, zajímat se o to, co se děje ve světě mé obce a státu. Chápu, že spousta lidí je znechucena politikou, a rozumím tomu, že se tomu snaží utéct, vypnout to a nedívat se na to. Ale vždycky si vzpomenu, co říkal Bismarck: „Kdo se nezajímá o politiku, o toho se zajímá politika.“ To znamená nebýt ten divákem, ale snažit se být aktérem. Pánbůh ví, že je to strašně těžké, ale možnosti minimálně od úrovně obce dál existují. Nerezignovat na to. Když rezignujeme, tak prohrajeme všechno. Toto byly mé snad ne knížecí rady. Tedy doufám, že nejsou.

Martina: Paní docentko, moc vám děkuji za to, že je jste nám umožnila podívat se na společnost, svět vašima očima. Díky za to.

Ilona Švihlíková: Já moc děkuji za pozvání.

Všechny příspěvky s Ilona Švihlíková