Zpět

Jedním z těch, kteří se touto cestou skutečně vydali, je Tomáš Svoboda, návrhář a realizátor přírodních zahrad, který se svou ženou Zuzkou rozhodli pro harmoničtější život bližší přírodě, který dnes již prožívají i se třemi dětmi. O příčinách jejich rozhodnutí, jak začínali, jak vytvářet permakulturní zahradu, jedlý les, do jaké míry je možné dosáhnout potravinové a energetické nezávislosti s Tomášem Svobodou rozmlouvá Martina Kociánová.

Martina: Tome, známe se už asi 4 roky a za tu dobu jsme si dvakrát povídali o tom, jak jste začínal vy sám i jako rodina. Ale nemohu se spoléhat na to, že naši současní posluchači slyšeli všechny rozhovory, a tak připomenu, že se svou rodinou žijete tak, abyste byli pokud možno co nejméně závislí na okolí. Vysadili jste jedlý les, permakulturní zahradu, chováte včely, mnoho věcí si vyrobíte a co si nevyrobíte, tak se snažíte nepotřebovat. Váš domov je to, čemu bychom možná mohli říct energeticky a do značné míry i potravinově soběstačný ostrov. Zajímalo by mě, jak se po těch čtyřech letech, co jsme se potkávali, změnil váš život. Pokračujete dál, nebo některé věci doznaly zásadních změn?

Tomáš Svoboda: Pokračujeme dál a řekl bych, že co se týče naší cesty, žádné zásadní změny neproběhly. Spíš jsme nabrali další zkušenosti a rozšiřujeme se i jako rodina. Čekáme potomka, takže v podstatě jedeme stále to stejné.

Martina: Myslím, že mnozí naši posluchači potřebují uvést do vašeho života, protože si třeba naše vyprávění už nepamatují, nebo ho neslyšeli. Kdy jste se rozhodl pro tento způsob života, to znamená, že se pokusíte být soběstačný?

Tomáš Svoboda: Bylo to v roce 2008, když jsem objevil pojem „permakultura“. Začal jsem se o to zajímat, studovat, chodit na kurzy. A mezitím jsem našel mou nynější ženu, a tak jsme řešili, kde budeme bydlet, nebo co budeme dělat. Začali jsme na menší zahradě, kde jsme zkoušeli první pěstitelské pokusy se zeleninou a ovocem. A později jsme pořídili větší pozemek, protože už nám ten malý nestačil. Takže všechno vyplynulo, nebyly to žádné zásadní, radikální rozhodnutí, že bychom řekli: „A dost, budeme to dělat jinak.“ Ale toto jsem měl nastaveno už od malička.

Po deseti letech ekosystém na zahradě začíná fungovat jinak než na začátku

Martina: Od malička? Zajímalo by mě, co bylo tím zlomovým okamžikem. Protože to, že se člověk rozhodne být potravinově a energeticky soběstačný, představuje samozřejmě výzvu, trošku dobrodružství, ale také práci. A my jsme ve skrze líní.

Tomáš Svoboda: To je pravda. Já se také snažím dělat jenom ty nejnutnější věci. Líbí se mi, co řekl Fukuoka: „Co ještě nemusím udělat, aby to fungovalo?“ Takže je to i cesta líných zahradníků, i když práce tam určitě je a není jí málo. Ale když se to dobře nastaví, tak práce postupně ubývá, což mohu potvrdit. Po deseti letech ekosystém na zahradě začíná fungovat jinak než na začátku. V mém případě to bylo i takové volnomyšlenkářství, které jsem měl už od malička ve škole, takže to pro mě nebylo nic zásadního. Pro okolí je to třeba něco radikálního, jako že žijeme jiným způsobem. Ale pro mě je to přirozená cesta.

Martina: Zkrátka jste jen hledal pojmenování pro to, co cítíte.

Tomáš Svoboda: Přesně tak.

Nejdřív pozorujete, co na zahradě roste, odkud svítí sluníčko a foukají větry – a příroda pak napoví, co a kde na zahradě vytvářet

Martina: Když jsem jednomu svému velmi vzdělanému kolegovi řekla, že jdu dělat rozhovor s permakulturistou, tak mi říká: „Jako že má velké svaly?“ To mě nesmírně překvapilo a uvědomila jsem si, že to, o čem se 4, 5 let bavíme – a kdy je „permakultura“ stále frekventovanějším pojem, je pro mnohé lidi stále neznámou věcí. Permakultura, co si pod tím představit? A proto vás musím poprosit, pojďme na začátek. Co to znamenalo, že jste si pořídili zahrádku 650 metrů a začali jste na ní provozovat permakulturu? V čem je hospodaření permaklulturisty jiné, než normální zahradničení, nebo práce zemědělce?

Tomáš Svoboda: Je to asi především o tom, že jste víc naladěni na přírodu. Na děje, vzory, principy přírody. Nejdřív pozorujete, co vám na zahradě roste, odkud svítí sluníčko, odkud foukají větry tak, že vám příroda napoví, co a kde na zahradě vytvářet.

Martina: Nenapoví, mě nenapoví nic, já to vědět nebudu. Co musíte vědět, abyste pochopil, co vlastně po vás zahrada, pozemek chce?

Tomáš Svoboda: To byste věděla i vy, kdybyste na to měla prostor a dala si ten čas, třeba jen hodinu denně, nic nedělala, jen koukala kde, co na zahradě je, jak se chová. A toto dělala třeba rok. Po roce by se z vás stal odborník na ekosystémy.

Martina: Ale musel jste vědět, že tam kde je chladno, vlhko, musíte zasadit něco, čemu to bude svědčit. To jste se musel někde dozvědět, naučit, studovat…

Tomáš Svoboda: Prošel jsem ročním kurzem Navrhování přírodních zahrad od Jaroslava Svobody. Tam jsem se naučil gró toho, co využívám, vědomosti, pojmenování rostlin, k čemu slouží a podobně. To by se člověk jen pozorováním samozřejmě nedozvěděl, ale je to také důležité. Vědomostí kolem nás je spoustu a každý je může nasát z knih, kurzů a podobně. I na školách se již tyto věci začínají vyučovat.

Martina: Na školách už to je obor?

Tomáš Svoboda: Nevím, jestli je to obor, ale jsou nadšenci z řad mladých učitelů, kteří to tam propašovávají, aby se hospodařilo jinak.

Martina: Když se podívám na zahrádku, jak si ji představoval dědeček, tak to jsou přesné řádky. Dědeček vzal fošnu, obtiskl ji a do toho sázel tak, aby to bylo přesně od sebe. Pokud vím, tak permakulturní zahrádka takto nevypadá.

Tomáš Svoboda: Ale může tak vypadat a já se k ní pomalu, co se týče vzhledu, propracovávám. Ze začátku jsem hodně zkoušel polykulturu, to znamená semínka bylinek, zeleniny rozhodíte volně na záhon a všechno vám roste dohromady. Je potřeba to protrhávat, aby jeden druh neutlačoval druhý – a takováto zahrádka vypadá jako džungle. Ale takové pěstování nemusí být tak efektivní na výnos, něco nemusí vyjít. Polykultura se nedá ani pořádně dosívat. Je to jedna z možností, ale pokud chcete intenzivně pěstovat, abyste toho měli co nejvíc, ale udržitelně, tak já jdu teď cestou řádku. A to proto, že je přehledný a vím, jestli to roste nebo neroste, jestli můžu dosadit a podobně. Ale nevypadá to jako klasické zahrádky, kde je obnažená půda a vykolíkované řádky, to ne. Mám zamulčovanou zem, takže i ve vedrech je pod mulčem krásně kyprá země, což je až neuvěřitelné. Kdekoli zaboříte ruku, tak to voní a jsou tam žížaly. Takže v období sucha je to dobrá metoda, jak hospodařit.

Martina: Rozumím tomu správně, že na permakulturní zahradu nesmí vůbec žádná chemie?

Tomáš Svoboda: Ano, to k tomu nepatří. Ta zabíjí ekosystém.

Rozmanitost druhů rostlin láká predátory škůdců na zahradě. Takže jsme oázou jak pro škůdce, kteří utíkají z chemicky ošetřených ploch, tak pro jejich predátory.

Martina: A jak to děláte, když jste v obklopení lány nejrůznějších plodin, teď třeba věčně skloňovaná řepka, chemicky hnojena a nejenom ona. Jakým způsobem se tomu můžete bránit, aby všichni škůdci nešli zrovna k vám, když jste přírodní?

Tomáš Svoboda: Tím, že máme na zahradě rozmanitost druhů rostlin, ať už to jsou trvalky, bylinky, keře, stromy, tak to láká i predátory těchto škůdců. Takže my jsme oázou jednak pro škůdce, ale i pro jejich predátory, takže s tím nemáme nějaké vyložené problémy. Není to tak, že když okolí hospodaří jinak, tak by se k nám stahovali všichni ti škůdci, to ne.

Martina: K vám se tedy stahují nejenom žížaly a predátoři, ale zkrátka ten váš pozemek žije. Je to tak, že skutečně můžete od roku 2008 vidět, že zatímco tehdy to byla normální zahrádka, pozemek, tak nyní je to skutečně svět sám pro sebe?

Tomáš Svoboda: Od roku 2008 do roku 2011 jsme byli na menší zahradě, kde byly akorát dva ořešáky, nějaké jehličnany – a jinak samá bršlice, nic jiného. My jsme ji osázeli tak, aby to bylo co nejvíc užitkové, jedlé, stromy, keře, takže tato zahrada už má nyní 10 let a také je to vidět. Ale tím, že je nyní opuštěná, že tam nikdo nežije, tak se z ní stává divočina, ale jedlá divočina. Na pozemku, kde jsme od roku 2011 až doposud, už je pokrok vidět hodně. Byla to jen louka sečená naráz traktorem – a louky kolem nás se takto sečou stále. Ale je vidět, že u nás je to mnohem pestřejší. Vyskytují se tam živočichové jako třeba kudlanka nábožná. Ta by v okolních loukách nepřežila, protože je ničen její biotop. Hnízdí u nás křepelky.

Jedlý les funguje na principu pralesa, kde jsou zastoupena různá rostlinná patra, která všechna mohou být jedlá

Martina: Na tom vašem hektar a půl velkém pozemku?

Tomáš Svoboda: Ano.

Martina: Vysázel jste jedlý les. Co si pod tím mohu představit?

Tomáš Svoboda: Jedlý les funguje na principu pralesa, kde máme zastoupena všechna rostlinná patra, která všechna mohou být jedlá, když je člověk vysadí. Takže jsou tam popínavky, houby, hlíznaté rostliny, cibuloviny, dlouhověké i krátkověké stromy, stromokeře, trvalky, traviny.

Martina: Uveďte mi příklad. Udělejte řez ne horou Blaník, ale vašim jedlým lesem, od spodního patra až po horní. Co tam můžu sníst?

Tomáš Svoboda: K hlíznatým rostlinám patří třeba topinambury, za cibuloviny tam mohou být česneky nebo třeba sibiřská cibule.

Martina: Ty tam máte jen tak volně?

Tomáš Svoboda: Ty máme v rámci jižní strany jižního lesa nebo mohou být i jako podsadba mladých stromů, kam ještě jde sluníčko. Pak jsou traviny, kde můžete mít ve vlhčí partii třeba bambus, i když bambus není botanicky úplně travina, ale vypadá tak.

Veškerý bambus je jedlý, takže si hrajeme na pandu

Martina: Na co využíváte bambus?

Tomáš Svoboda: Veškerý bambus je jedlý.

Martina: Výhonky?

Tomáš Svoboda: Ano, výhonky jako chřest. Některé bambusy jsou chutnější, některé míň, ale všechny jsou, co vím, jedlé, takže se to dá použít jako chřest.

Martina: Takže jste se už prochutnali bambusem a víte, který vám chutná.

Tomáš Svoboda: Jojo, hrajeme si na pandu. Takže to jsou traviny. A existuje spousta jedlých trvalek. Od divokých, jako je třeba popenec břečťanovitý nebo bršlice, žebříček, případně kulturnější jako je barborka, různé slézy. Je toho spousta. Pak následují keře: aronie, rybízy. Stromokeře: mišpule, dříny, hlohy. Krátkověké stromy: jeřáb, sladkoplodé stromy, které se jí za syrova. Dlouhověké stromy: ořešák, kaštanovník. A popínavky: aktinidie, sibiřské mini kiwi, lanopraška.

Martina: A to jste všechno vysadil vy?

Tomáš Svoboda: Ano.

Martina: Testoval jste metodou pokus – omyl, čemu se bude dařit, která vysoká rostlina ochrání nižší a tak podobně?

Tomáš Svoboda: Neřekl bych, že na začátku byla metoda pokus – omyl, bylo to spíš promyšlené na základě nějakých zkušeností a poznatků. Ale samozřejmě teprve samotné místo ukáže, jestli je to v pořádku nebo ne. Takže většinou to dopadlo dobře – a vše roste tak, jak má. Občas i třeba něco uschne nebo se něčemu nedaří, ale toho je minimum.

O zahradu se starám ručně. Traktor nepoužívám. Největším pomocníkem je kosa, vidle a kopáč.

Martina: Tomáši, to vše, ten hektar a půl, obhospodařujete jen tak s motyčkou? Neumím si představit, že byste do tohoto pralesa jen tak jel s traktorem. Navíc myslím, že by vám to vadilo, protože traktor…

Tomáš Svoboda: …smrdí, hrčí.

Martina: Ano a navíc potřebuje pohonné hmoty a to vám tak úplně nesedí. Tak jakým způsobem se staráte o hektar a půl? To není úplně málo.

Tomáš Svoboda: Není to málo, ale starám se o něj ručně. Největším pomocníkem je mi kosa, vidle a kopáč. Motyčku nepoužívám.

Martina: Proč motyčku ne?

Tomáš Svoboda: Místo ní mám právě kopáč. To jsou vlastně zahnuté vidle a s těmi se dobře kypří zem. Tím, že mulčuji, mám zem stále kyprou, takže se s ní dobře pracuje. Když ji chci nakypřit nebo do ní zapravit organickou hmotu, tak ji vezmu kopáčem.

Martina: Jak se můžete spolehnout na to, kolik z vašeho jedlého lesa a zahrádky budete mít zásob? Vychvalovala jsem vás, že jste částečně potravinově soběstační, ale neumím si to vlastně představit. Řeknete: „Tak mám tam slézie, mám tam cibulky…“ Ale přijde zima a až se zima zeptá: „Tomáši Svobodo, co jsi dělal v létě?“ Co odpoví? A co sklípek, nebo kde to vlastně můžete shromažďovat a skladovat?

Tomáš Svoboda: Sklípek máme, to je základ. Je to jedna z prvních věcí, které jsme vystavěli. Takže se snažíme na zimu udělat zásoby, hodně kvasíme a nakládáme do sklenic. Třeba zelí nakrouháme, ředkve, ředkvičky, saláty. A pokud by to prošlo mrazy, zničilo by se to.

Martina: Všechno kvasíte, mléčné kvašení?

Tomáš Svoboda: Ano, to mi přijde jako nejjednodušší. Zuzka také dělá různé kečupy, hořčice a podobně. Nebo děláme zavřeniny. Prostě to jenom zavřeme do skleničky a…

Vyrábíme zavřeniny. To se ovoce pouze zavře do čisté skleničky do 15 minut po otrhání. Ovoce si utvoří svou atmosféru. Některé mírně zkvasí, ale je to přirozená konzervace, je to zdravé a jsou tam enzymy.

Martina: Zavřenina?

Tomáš Svoboda: To se dělá u ovoce. Nezavařuje se, ale jenom zavře do skleničky. Máte čistou skleničku, ovoce natrháte z keřů, ze stromů, do 15 minut jej vložíte do sklenice a zavřete ji. Ovoce si utvoří svoji atmosféru. Některé mírně zkvasí, takže na dně je potom třeba trošku zkvašené šťávy, ale je to přirozená konzervace, je to zdravé a jsou tam enzymy.

Martina: Jak dlouho to vydrží?

Tomáš Svoboda: Nejstarší tam mám asi dva roky. Když jsem před dvěma lety začal, tak jsem nechal na zkoušku. Tento postup znám od architekta Petra Hájka. Jak jsem se dočetl na jeho blogu, tak je vozí i v autě, takže to ani nemá v chladu – a i tak vydrží. Jenom jsou třeba vybělené od sluníčka nebo tak. Jakmile si ovoce vytvoří svou atmosféru, tak je to přirozený konzervant.

Martina: Takže na tom není kožíšek?

Tomáš Svoboda: Ne, zkazilo se mi asi 5 procent tak, že to chytne kožíšek. Ale takový zvláštní, bílé barvy, není to ta škaredá zelená plíseň. Přesto jsem do toho nešel.

Martina: I když je bílá, tak nevypadá moc ušlechtile… Dobře, tak to máme ovoce a zkvašenou zeleninu. Ale jak třeba vypadá váš nákup? V čem soběstační nejste? Abychom se probrali vaší spižírnou.

Tomáš Svoboda: Nakupuje hlavně moje žena. Máme rádi máslo, sýry.

Martina: To znamená, že nemáte žádný dobytek?

Tomáš Svoboda: Přesně tak. Máme slepice, indické běžce, kachny a slepičky.

Martina: Vzpomínám si, že indické běžce máte proto, že se živí slimáky?

Tomáš Svoboda: Ano a snáší vejce, takže zdroj vajec.

Martina: Vajíčka od indických běžců jsou normálně poživatelná?

Tomáš Svoboda: Ano, pouze mají tvrdší skořápku, tak se musí déle vařit. A mají hodně velký žloutek, takže když se z nich udělá například buchta, je pěkně žlutá.

Co se týká jídla, jsme soběstační asi na 70 procent

Martina: Takže kupujete máslo, mléko, sýry. Co mouku?

Tomáš Svoboda: Mouku taky, obilniny zatím nepěstujeme. Ale také to máme časem v plánu.

Martina: A co třeba ořechová mouka? Ořešáky máte, máte i kaštany?

Tomáš Svoboda: Zatím jsou mladé. Ještě tolik neplodí, takže na mouku to není. Kupujeme špaldu nebo žitnou mouku. Pečeme celozrnné chleby. Při nedostatku kupujeme cibuli i mrkev. Vše, co nakupujeme, pochází především od lokálních výrobců, jsou to naši známí. Našli jsme si lidi, kteří toto dělají.

Martina: Takže vás nepotkám s košíkem v supermarketu?

Tomáš Svoboda: Občas také. Třeba na máslo nemáme známého farmáře, takže ho kupujeme v marketu.

Martina: Kdybyste to měl vyjádřit v procentech, do jaké míry jste v jídle soběstační?

Tomáš Svoboda: To se těžko odhaduje. Když člověk srovná množství jídla, které sní za den, a co z toho je koupeno, tak jsme soběstační asi na 70 %.

Martina: Celý rok?

Tomáš Svoboda: V podstatě celý rok.

Ráno obejdu pozemek a nazobu se divokých bylin, zeleniny nebo ovoce

Martina: To zní dobře. Když jsme si povídali úplně na začátku, tak jste byli vegetariáni. Pak jste to zase až tolik neprožívali. A nyní jste v jakém stádiu?

Tomáš Svoboda: Co se týče mé ženy a dětí, tak jsme v podobném stádiu. Já osobně jsem zařadil do jídelníčku víc syrové stravy ze zahrady. Ráno obejdu pozemek, nazobu se divokých bylin, zeleniny nebo ovoce, takže si ještě více užívám plody ze zahrady. Dříve jsem to měl na svačinu nebo jako přílohu k něčemu, ale teď to zařazuji jako hlavní jídlo, a to mě baví. Díky tomu se cítím s tím vším spokojen.

Martina: Na druhou stranu musím říct, že jste strašně zhubnul. Myslíte, že je to tím?

Tomáš Svoboda: Přitom mám pořád svých 75 kg, tak nevím.

Martina: A když jsme se potkali před čtyřmi, pěti lety, tak jste byli s vaší ženou pár a čekali jste první dítě. Mezitím se vám narodilo druhé dítě a nyní čekáte každým dnem třetí. Když budeme vysílat náš pořad, tak už pravděpodobně bude na světě. Nezamíchali vám děti nějak zásadně vaším alternativním způsobem života?

Tomáš Svoboda: Myslím, že ne. Děti jsem chtěl vždy a moje žena také, takže je bereme jako naši součást.

Martina: To jistě. Ale děti přeci jen mají své potřeby, potřebují pravidelnou výživu, nebo alespoň my máme představu, jakou potřebují výživu, kašičky, příkrmy a podobně. Tak jestli to vás třeba trochu nerozhodilo.

Tomáš Svoboda: Myslím, že naopak. Děti mají dobrou výživu díky tomu, jak se stravujeme my. A babičky a dědečkové to trošku vyvažují sladkostmi a tak dále. Takže myslím, že určitě, co se týče potravy, nestrádají. Spíše naopak.

Martina: Můžete popsat jeden den, co jíte, když se zrovna nejdete nazobat bylinek? Jak vypadá snídaně, oběd, večeře?

Tomáš Svoboda: U mě?

Baví mě, že děti vidí, jak se stravuji jinak a začínají to zkoušet také. Přijde jim to přirozené, takže si dají ráno třeba jenom jablka a pak už nemají hlad.

Martina: Celkově jako rodina. Pokud nenavrhujete někde zahrady, tak jste doma a vaše žena s dětmi také, je tomu tak?

Tomáš Svoboda: Ano. Snídaně máme různé, protože dopoledne mě baví jíst potravu ze zahrady, takže já obejdu pozemek a rodina mezitím už třeba jí u stolu. Takže to máme třeba trošku rozdílné. Baví mě, že děti vidí, jak se stravuji jinak a začínají to zkoušet také. Přijde jim to přirozené, takže si dají třeba ráno jenom jablka a pak už nemají hlad. Ale nekombinuji to, buď si dám ovoce nebo zeleninu, nebo ořechy. Každý den to střídám a nejím dohromady, protože různé ovoce, zelenina, nebo ořechy potřebují na trávení různé enzymy. A když to všechno smícháte, tak vám z toho může být pouze špatně, nebo se nadýmáte a tak. Stravuji se takto již asi rok a opravdu se cítím dobře. Nedělám to každé dopoledne, ale jak mám chuť. Když rodina začne snídat dřív a mám na něco z toho chuť, tak si to dám. Třeba chleba s máslem, medem, nebo tak. Na oběd jím to, co žena uvaří. Většinou něco ze zahrady, zpracovává hodně zeleniny, kterou například dusí. Jako přílohu máme těstoviny, které kupujeme, nebo brambory z naší zahrádky. Rýži také kupujeme.

Martina: Topinambury.

Tomáš Svoboda: Ano, to je jediná zelenina, na kterou jsem chodil v zimě. Odhrnul jsem sníh s mulčem a pod tím byla nezmrzlá zem. Vykopal jsem topinambury, které se dají jíst syrové jako kedlubny. Mají i podobnou chuť.

Martina: Váš jmenovec Jaroslav Svoboda, který napsal knihu o permakultuře, mi říkal, že má pod zemí tolik topinamburů, že by ho to uživilo téměř celou zimu. A kdyby tam prošla armáda, tak nikdo neví, že je má, protože jde o nenápadnou rostlinu.

Tomáš Svoboda: A přitom hodně nenáročnou, až občas invazivní. Často je kolem potoků vidět, že se rozšiřuje, nebo ji rozšiřují divoká prasata a podobně.

Martina: Takže jsme poobědvali. A co večeře?

Tomáš Svoboda: Buď se dojí něco, co zbude od oběda, nebo nějaký salát.

Martina: A mlsáte někdy?

Tomáš Svoboda: Jo, mám rád buchty a děti také, takže Zuzka peče buchty.

Martina: A používáte cukr, nebo vše sladíte medem?

Tomáš Svoboda: Cukr se snažíme používat minimálně, takže používáme med anebo slady.

Martina: Slady si vyrábíte sami?

Tomáš Svoboda: Kupujeme je ze Sladovny Bruntál, ve velkých pixlách, které se potom používají i na pivo, na vaření.

Martina: Když to zhodnotím, tak asi jíte přeci jenom méně, než je v kraji zvykem, viďte?

Tomáš Svoboda: To ano, dvakrát, třikrát denně a mezitím třeba nějaká ta buchta. Spíš, jak je hlad a chuť. Nemáme pravidelné stravování.

Martina: A děti mají svých pět jídel denně, nebo to mají také tak, jak si řeknou?

Tomáš Svoboda: Mám pocit, že jedí od rána do večera. Pořád něco mlsají od babiček a od dědečků.

Martina: Děkuji Vám za inspirativní rozhovor, Tomáši.

Tomáš Svoboda: I já vám děkuji.

Všechny příspěvky s Tomáš Svoboda