Kupředu do minulosti
Zpět
Současný způsob chovu včel je podobný, jako kdyby nás nutili žít v klecích a dávali nám na zimu jenom rohlíky
Lidé žijící běžným životem, především ve městech, si již ani neumí představit, co všechno se musí stát, aby si například mohli dát do čaje med nebo mléko. Rostliny jsou s cílem maximálních výnosů takzvaně „ošetřovány“ různými chemickými přípravky, které zamořují půdu, vodu, potraviny a nakonec i nás. Zvířata jsou chována na užitek, bez ohledu na jejich přirozené potřeby, opět ve jménu co nejvyšší užitkovosti. A to včetně včel, kterým je mimo jiné odebírán med a nahrazován cukrem, což má ve spojení se zhoršováním celkového prostředí za následek šíření nemocí a jejich mizení. A jak řekl Albert Einstein, až vymřou včely, rychle vymře i lidstvo.
Jedním z těch, kteří se vydali jinou cestou, je návrhář a realizátor přírodních zahrad Tomáš Svoboda, který i se svou ženou a třemi dětmi žije v bližším spojení s přírodou. Vytvářejí jedlý les, ze kterého se dá jíst v podstatě vše – a permakulturní zahradu a snaží se jak o potravinovou, tak i energetickou soběstačnost. S Tomášem Svobodou v další části rozhovoru rozmlouvá Martina Kociánová o chování včel, stavbě jurty, vztahu k technice a dalších věcech. A také o komunitě lidí podobného naladění, která vznikla prostřednictvím webových stránek LETS Vysočina.
Martina: Pane Svobodo, mimo to, že jste vysadili jedlý les, permakulturní zahradu a snažíte se být potravinově a energeticky soběstační, jak jsme o tom mluvili v předchozí části našeho rozhovoru, tak vím, že jste propadl chovu včel. Daří se vám stále rozšiřovat včelstva a včely neočkovat?
Tomáš Svoboda: Daří se mi držet způsob včelaření bez dokrmování, kdy si staví své dílo samy a nedávám jim tam mezi stěny. Mají celistvou, spojitou stavbu, která není rozdělena rámečky, jsou tam jen horní loučky. Samozřejmě je to na úkor množství medu, takže je ho z jednoho včelstva třeba 4–5 kg. Včelstva teď máme dvoje, takže se jedná asi o 10 kg medu.
Martina: To není moc.
Tomáš Svoboda: To není, ale snažím se rozšiřovat. Nějaké mi uhynuly na to, že jim došly zásoby, protože je nedokrmuji. Neodhadl jsem to natolik, aby přežili zimu s jejich vlastními zásobami. Ale přitom jsem jim vzal pouze 4 kg medu v plné sezóně, kdy vše kvetlo. Nechal jsem je přirozeně zaniknout, což asi není úplně dobré, když chcete med, protože vám ubývají včelstva. Takže teď to před zimou budu hlídat a když budu vidět, že nemají dostatek medu, tak jim raději nějaký med s cukrem dám, aby přežily, než aby umřely hlady. Do této doby jsem to nechával na nich, ale nyní začnu hlídat, aby měly na zimu zásoby.
Současný způsob chování včel je podobný, jako kdyby nás nutili žít v klecích a dávali nám na zimu jenom rohlíky
Martina: Proč myslíte, že současný způsob včelaření není dobrý nebo ideální?
Tomáš Svoboda: Protože včely stresuje. Je to jako kdyby nás nutili žít v klecích a dávali nám na zimu jenom rohlíky.
Martina: Člověče, vždyť tak skoro žijeme. Vy ne, ale my ano. A ještě jsme rádi.
Tomáš Svoboda: Včely jsou výborné v tom, že to vše vydrží. Pouze jim začíná docházet dech, a proto se projevují různé nemoci a včely kolabují. A když se stříká řepka a vše ostatní, tak jim to také nepřidá a včelstva hynou, ač to včelař třeba ani nezpozoruje. Znám včelaře, kterému v době, kdy kvetla řepka, a bylo spoustu nektarů, ubývala váha na včelách, včely se ztrácely a podobně. Je to pro ně nepřirozené. Včelám stačí na zimu málo a existují i malá včelstva. Ale my děláme velká, která potřebují spoustu zásob. Navíc velká včelstva znamenají také více nemocí. Je to podobné jako s krávami. Dříve kráva dávala třeba 8 litrů denně, teď je to 30. To je pro zvíře stres, ale my to nevidíme. Snažíme se to nevidět tím způsobem, že je léčíme. Ale tím to dáváme mimo náš zorný úhel.
Martina: Přemýšlím, jestli způsob, který jste si vybrali, je kompatibilní s nějakou „normální“ prací. Nebo se vám způsob vašeho života stal celoživotní náplní?
Tomáš Svoboda: V podstatě nás to baví, takže je to celoživotní náplň. Peníze potřebujeme také, protože nejsme úplně soběstační, samostatní, takže si vyděláváme návrhy a realizacemi přírodních zahrad.
Martina: A frčí to?
Tomáš Svoboda: Frčí, práce je dost.
Martina: To znamená, že když navrhujete zahrady, tak kreslíte. Ale to můžete také dělat v počítači. Vím, že máte mail, takže nějaký počítač u vás je. A tím se dostáváme k další části vašeho ostrovanství. Jak jste na tom s elektrickou energií?
Tomáš Svoboda: Od minula jsme se posunuli, mnohem víc zdokonalili. Pořídili jsme si jiný typ baterií a tím pádem už si ani tak moc nepřipadáme jako na ostrově. Energie máme v podstatě stále dost, pouze v zimě jsem zhruba pětkrát na hodinu zapnul centrálu. Takže mi za zimu pět hodin běžela centrála, a to jen proto, abych tolik nešťavil baterky. Možná bych se bez centrály obešel, ale v rámci prodloužení životnosti baterií jsem je raději šetřil. V tomto byl velký posun.
Martina: A co všechno vlastně máte? Jaké elektrospotřebiče mimo počítač doma máte?
Tomáš Svoboda: Počítač, čerpadlo na vodu, domácí spotřebiče.
Martina: Takže stále máte vrtanou studnu?
Tomáš Svoboda: Ano, máme vrt. Pak máme pračku.
Martina: Už máte pračku? Vzpomínám, že tu jste neměli a chodili prát.
Tomáš Svoboda: Tak to nevím.
Martina: Moc „žrala“ energii, tak jste ji nepoužívali.
Tomáš Svoboda: Nyní tam naléváme teplou vodu, kterou ohříváme. Pak máme mixér, mlýnek na obilí a od včerejška i malou ledničku, protože ve sklípku je na sýry vysoká teplota.
Martina: Veškerou energii vám tedy vyrábí fotovoltaika?
Tomáš Svoboda: Ano, panely.
Martina: Takže energeticky jste již soběstační. Ta pračka mě překvapila. Máte vrt, což je samozřejmě skvělé, dokud svítí slunce a jde elektřina, protože jinak byste tak dlouhé brčko asi nenašli. Plánujete, že byste si pořídili i kopanou studnu nebo jiný způsob dodávky vody?
Tomáš Svoboda: Neplánujeme, protože vodu máme docela hluboko. Rád bych zkombinoval čerpadlo s ruční pumpou, i když nevím, zda by do takové hloubky ruční pumpa šla. Nyní jsme při čerpání vody závislí na elektřině, ze sluníčka nebo z generátoru. Ruční pumpa je vždy nejlepší.
Kdybychom zalévali všechnu zeleninu, tak to je velká spotřeba vody a zeleninu tím rozmazlíte, nezapustí hluboké kořeny a bude chtít vodu stále
Martina: Když potřebujete v létě zalévat, tak byste se asi hodně napumpoval, než byste obešel hektar a půl.
Tomáš Svoboda: Hektar a půl neobcházím s vodou. V podstatě jediné, co zaléváme, je skleník nebo vysoké záhony. Kdybychom měli zalévat všechnu zeleninu, tak to je velká spotřeba vody a hlavně tím zeleninu rozmazlíte a bude chtít vodu stále. Když se zalévá, tak není nucena mít hluboké kořeny a má je mělké a potom je na vás závislá, proto nezaléváme.
Martina: Takže my můžeme zeleninu rozmazlit.
Tomáš Svoboda: Rozmazlujeme ji zaléváním.
Martina: Má vytváření hlubokých kořenů něco společného s biodynamickým zemědělstvím podle Rudolfa Steinera?
Tomáš Svoboda: Určitě to s tím má souvislosti.
Martina: Tomuto segmentu zemědělství, těmto myšlenkám se také věnujete?
Tomáš Svoboda: Znám to, něco jsem o tom četl. Ale držím se metody „co ještě nemusím dělat, aby to fungovalo“. Takže některé tyto věci mi přijdou jakoby navíc. Ale proč ne.
Martina: Zapomněla jsem se zeptat, jestli vás děti nedonutily pořídit televizi.
Tomáš Svoboda: Ne, tak to ne. Ale mají rády pohádky, které jim občas pustíme na počítači.
Martina: Jak to budete řešit v budoucnu? Děti půjdou do školy a budou po vás chtít mobily, protože je všichni mají a podobně. Myslíte, že budete slábnout a povolovat, nebo naopak plánujete být spíše nekompromisní?
Tomáš Svoboda: Tak to se uvidí. Neřekl bych, že jsme nekompromisní či radikálové. Dnes byla Světlanka na zápisu do předškolní třídy, takže se těší do školy. Jsem zvědavý, jak bude vstávat na osmou hodinu. Většinou vstává tak kolem deváté, tak jsem zvědav, jak to bude chtít. Když bude chtít být doma, tak bude doma, když bude chtít být ve škole, tak bude ve škole. Jsme připraveni i na to ji učit doma.
Martina: To znamená, že když by se jí ve škole nelíbilo, tak se bude učit doma?
Tomáš Svoboda: Ano.
Martina: Tome, vzpomínám si, že před dvěma lety jsme se bavili o tom, že jste čtyřčlenná a nyní budete pětičlenná rodina. A že domeček, který jste vlastními rukama postavil, má přeci jen pěkných 25 metrů, což si asi málokdo umí představit. A vy jste tehdy říkal: „Já budu dělat jurtu. Budeme bydlet v jurtě.“ To mě tehdy nesmírně zaujalo. A když jsem vám nyní po dvou letech volala, tak vy říkáte: „No, už jsme začali.“ To mě trochu zmátlo, protože si neumím představit vaši ženu, jestli již nebyla trošku nervózní z těch dvou let na 25 metrech.
Tomáš Svoboda: Přes sezónu, od jara do podzimu, člověk ani nevnímá, že žije v malém domečku. Samozřejmě v zimě, kdy je člověk většinu času v domečku, tak tam již jsou nějaké limity, třeba co se týče uskladnění oblečení a tak. Tím, jak se rozrůstáme, to člověk musí řešit – kam co dát a podobně. Cítím, že moje žena tyto problémy vnímá daleko víc než já. Já žádné problémy s malým prostorem nemám, ale chápu, že žena vaří a stará se o oblečení a podobně.
Jeden druhého se ženou vnímáme takového, jaký je a nesnažíme se ho nějak změnit podle svého způsobu
Martina: A sezónní věci neustále přesouvá, ale není kam.
Tomáš Svoboda: Přes zimu jsme měli věci i ve skleníku v sudech. Občas je to taková sranda.
Martina: Nevím, jestli se směje i vaše žena.
Tomáš Svoboda: Ta by mě teď asi…
Martina: Musím se zeptat. Hádáte se taky někdy?
Tomáš Svoboda: Taky občas, ale dřív jsme se asi hádali víc.
Martina: Dřív, tím myslíte kdy?
Tomáš Svoboda: Třeba dva roky zpět.
Martina: Proč? Co se stalo?
Tomáš Svoboda: Hádka se je asi silné slovo. Ale teď je to takové poklidnější v tom, že jeden druhého vnímáme takového, jaký je a nesnažíme se ho nějak změnit podle svého způsobu.
Martina: Váš způsob života asi předpokládá, že musíte opravdu chtít oba dva totéž.
Tomáš Svoboda: To určitě, to je základ.
Martina: A vaší ženě třeba nemůže vadit, že když chce jít dítě v noci na toaletu, tak jdete ven? Je to tak, že ano?
Tomáš Svoboda: Děti chodí vevnitř, na nočník, tak je to v pohodě. S tím jsme souzněni a problém s tím nemáme. Byly to spíš maličkosti, malichernosti. Člověk je trochu rozladěný, vidí něco trochu jinak, než by si představoval. Tak to řeší a zjistí, že to jsou blbosti. Teď mluvím za mě, měl jsem tendence takovéto věci měnit. Nelíbily se mi, ale teď začínám docházet k tomu, že jsou to prkotiny a že člověka to stejně nepředělá, takže se máme rádi takoví, jací jsme.
Hledali jsme stavbu, která bude přirozená, z dostupných přírodních materiálů. A nejvíc tomu odpovídá jurta ze slámy, hlíny s dřevěnou konstrukcí.
Martina: Tome, pojďme se vrátit zpátky k vaší jurtě. Zajímalo by mě, proč jste se jako pětičlenná rodina rozhodla jít právě do jurty?
Tomáš Svoboda: Hledali jsme stavbu, která bude přirozená, z dostupných přírodních materiálů. A sláma, hlína jsou levné, dostupné materiály.
Martina: Sláma, hlína – to znamená, že to nebude žádná látková jurta, jak ji známe.
Tomáš Svoboda: Ne, to ne. Bude to dřevěná konstrukce, mezi kterou se dají balíky a pak se to omaže zvenku i zevnitř jílem, hliněnou omítkou.
Martina: A kolik to bude mít metrů obytné plochy? Neumím si představit, že by tam byla patra.
Tomáš Svoboda: Třetinu půdorysu bude tvořit mezipatro, které je určené spíše pro návštěvy nebo pro uskladnění věcí, nebo bude sloužit jako pracovna. Je to nějakých 80 metrů čtverečních plus mezipatro.
Martina: Ale také je to otevřený prostor.
Tomáš Svoboda: Většina bude otevřený prostor, ano.
Martina: A jak řešíte, že děti rostou a potřebují soukromí? A vy také. Vnímáte to tak, nebo vůbec ne?
Tomáš Svoboda: Když budou děti chtít, tak uděláme příčku. Je to připravené na to, že budou mít svůj pokojík, že se hlavní prostor rozdělí. Záleží, jak budou děti chtít.
Kulatý dům nás energeticky zaujal nejvíc. Navštívili jsme pár podobných staveb a cítili jsme se v nich dobře. Slaměných domů se už staví tolik, že jsou na to projektanti a konstruktéři.
Martina: A kde jste sehnal návod? Aby vám to pak nespadlo na hlavu, protože žádný stavař nejste.
Tomáš Svoboda: To nejsem, ale máme kamarády stavaře a jezdili jsme na různé workshopy, kde nás to lákalo. Věděli jsme, že budeme v budoucnu něco takového stavět, takže jsme si prošli pár staveb a kulatý dům nás energeticky zaujal nejvíc. Navštívili jsme pár podobných domů a cítili jsme se v nich dobře. Slaměných domů se už staví tolik, že jsou na to projektanti, konstruktéři a lidé, kteří s tím mají velké zkušenosti. Takže jsme se na jednoho z nich obrátili. Ten to vyprojektoval a další konstruktér udělal nějaké detaily.
Martina: A proč to už dva roky stojí? Teď trošku kopu za vaši ženu.
Tomáš Svoboda: Někdy věci nejdou tak rychle, jak by měly jít. Pořád se dolaďovalo, aby to bylo tak, jak to má být.
Martina: Třeba stavební povolení?
Tomáš Svoboda: To také. Aby bylo vše v pořádku, tak to trvalo déle. Nechtěli jsme dělat něco na černo. Takže jsme raději počkali, až se vyřeší oficiality, a teprve potom jsme začali.
Martina: A jak si mám jurtu představit? Přijdu a osprchuji se tam, nebo ne? Budou tam rozvody vody, topení, nebo jenom nějaká kachlová kamna, případně krb uprostřed? Jak to bude vypadat?
Tomáš Svoboda: Bude tam sporák, na kterém se bude dát vařit a péct.
Martina: Plynový, elektrický?
Tomáš Svoboda: Na dřevo.
Martina: Takže šporhelt.
Tomáš Svoboda: Ano, klasika. Nebude to celé otevřený prostor. Část bude koupelna s příčkami a část ložnice. Bude tam koupelna, ložnice a chodbička. Takže jedna třetina bude s příčkami a zbytek chceme jako volný prostor.
Martina: A rozvody vody?
Tomáš Svoboda: Ty budou jako v klasickém domě.
Martina: Teplá a studená?
Tomáš Svoboda: Teplou vodu ohříváme v létě z přebytků z fotovoltaiky a v zimě na kamnech. To zůstane stejné.
Martina: Takže stále musíte vodu do vany ohřát? Není to tak, že byste si dali teplou sprchu?
Tomáš Svoboda: V létě ano a v zimě ohříváme na kamnech.
Martina: A děti jsou otužilejší?
Tomáš Svoboda: Pozoruji to. Děti lítají mnohem míň oblečené. A když je teplo, tak jsou oblečené víc, takže nevím, jestli se takto chrání před teplem jako beduíni. Někdy to mají dost naopak.
Martina: Tome, žijeme v době, v jaké žijeme. Nebojíte se někdy, že u vás zazvoní sociálka a řekne: „Podívejte, žijete tady na 25 metrech.“ Nebo: „Vy tady žijete v nějaké jurtě…“ A budou třeba dělat opravdu velké problémy?
Tomáš Svoboda: Stát se samozřejmě může cokoliv. Sociálka může přijít na kohokoliv.
Martina: Protože úřady přece šťastné, veselé děti nemají rády: „Potřebujeme mít děti v lati.“
Tomáš Svoboda: Pokud přijdou, tak je pozveme dál a ukážeme jim, jak žijeme, a myslím, že je všechno v pořádku. Třeba se na první pohled může zdát, že člověk žije jinak než ostatní, ale funguje to. Děti nestrádají, nikdo nestrádá.
Martina: Říkal jste mi, že první dvě děti se narodily v nemocnici a u třetího to bude stejné. Jak jste na tom s očkováním?
Tomáš Svoboda: Naočkované máme děti jen na tetanus, takže tím pádem nemohou jít do školky. Na předškolní očkování je člověk už vzít musí, což je docela paradox.
Martina: Ale normálně se systémem kooperujete? To znamená pravidelné prohlídky a tak dále, to vše absolvujete?
Tomáš Svoboda: Ano.
Martina: Jaký je důvod, že si vytváříte váš mikrosvět? Máte pocit, že jste svobodnější, nezávislejší na tom všem kolem?
Tomáš Svoboda: Protože nás to baví. Cítíme se v tom dobře.
Za způsobem života, který jsem si zvolil, není žádná filosofie, ani náboženství, je to spíš přirozená cesta
Martina: Nemělo to třeba nějaký filosofický podtext? Nechci vám nic podsouvat, ale například, že si člověk řekne: „Páni, mě se v tom světě nelíbí, protože se může stát to a to…“ Mělo to nějaký spouštěcí mechanismus?
Tomáš Svoboda: Ne, to právě ne. Žádná filosofie, ani náboženství v tom není, ale spíš přirozená cesta. Od dětství jsem byl volnomyšlenkář, a to i na školách. A toto je jen pokračování poté, co jsem vyšel ze školních lavic, akorát v životě dospělého. I na školách jsem se snažil cítit dobře, svobodně a dělal jsem pro to i nějaké kroky. Nyní to nedělám ve škole, ale v dospěláckém světě. Je to hra, aby se člověk měl dobře.
Martina: Kdyby systém například prodělal blackout, tak vy byste si toho teoreticky určitou dobu nemuseli ani všimnout.
Tomáš Svoboda: Všimli bychom si toho hodně brzy, protože bychom to viděli na okolí.
Martina: Myslím to tak, že na rozdíl od nás panikářů, kteří by v tu chvíli přišli naprosto o všechno, tak u vás by tomu tak nebylo.
Tomáš Svoboda: To ne. Ale byl by tam tlak v tom smyslu, že ti lidé, kteří nemají, jdou tam, kde něco je.
Martina: Měli byste hodně návštěv, to ano.
Tomáš Svoboda: Může se jen spekulovat, co by bylo, kdyby bylo.
Martina: Necítíte se v tomto způsobu života někdy trošku opuštěni? Máte sousedy, se kterými se můžete sdílet, máte podobný pohled na svět a podobné hodnoty?
Tomáš Svoboda: Sousedy máme jedny. A hlavně máme okruh kamarádů, kteří mají podobné myšlení a záliby, takže se rozhodně necítíme jako Robinsoni na opuštěném ostrově. Máme rádi lidi, docela často se navštěvujeme, děláme ohně, takže si nepřijdu nějak izolovaný. To samé u dětí, které jsou stále v kontaktu s jinými dětmi, s rodinami. Necítíme úplně odříznuti, to ne. A protože náš způsob života lidi zajímá, tak k nám chodí občas i návštěvy na inspiraci. Neuzavíráme se ničemu. Svět bereme takový, jaký je.
Místo koruny máme měnu „drn“. Jeden drn se rovná jedné minutě, kterou například věnujete nějaké činnosti, kterou potom nabízíte. Dá se to přepočítat i do produktů.
Martina: Spisovatel Johannes Mario Simmel napsal: „Nikdo není ostrov.“ Ačkoli máte ostrovní systém, tak člověk je tvor společenský a nelze se úplně vydělit. A kdyby byla ve společnosti nějaká krize, tak svoji jurtu neuhájíte. Nemáte tendenci vytvářet nějaké společenství, jak to například dělají preppeři nebo nejrůznější statky po vzoru kibuců a podobně, kdy se lidé sdružují, navzájem si pomáhají a sestěhovávají?
Tomáš Svoboda: Založili jsme LETS Vysočina. LETS je Local Exchange Trading System. Slouží ke sdružování lidí, kteří by se běžně nepotkali, ať už v obci, na ulici nebo kdekoliv. Jsou to internetové stránky, kde se mohou sdružit lidé podobných zájmů a nabízet to, co umí, nebo své zboží, přebytky. Anebo naopak – dělat poptávky na to, co shání. Rozjeli jsme to asi před půl rokem a lidí je tam zaregistrovaných už docela dost. Takže se najednou setkáváme s lidmi, které bychom normálně nepotkali. Jsou podobně naladěni a vzdáleni od sebe třeba 30, 40 km. Tím se rozšiřuje fungující komunita, která slouží k větší samostatnosti. Děláme drn bazárky, protože máme měnu drn. Místo koruny máme drn a jeden drn se rovná jedné minutě, kterou například věnujete nějaké činnosti, kterou potom nabízíte. Dá se to přepočítat i do nějakých produktů. Drn bazary slouží k tomu, aby se lidé potkávali. Aby to nebylo jen na internetu, ale aby se potkali a donesli, co nabízí. A druhotným produktem je, že se lidé poznají, propojí a podobně.
Martina: Potkal jste na vašem webu někoho, kdo dělá řemeslo, o které jste měl obavu, nebo jste si myslel, že už se nikdo takovouto výrobou vůbec nezabývá?
Tomáš Svoboda: Je pravda, že na Vysočině a více místech v ČR, je o klasické řemeslníky docela nouze. Vždy když se někdo objeví, tak je na roztrhání. Já osobně jsem někoho takového úplně nehledal, ale vím, že když na web někdo uvedl nějaké instalatérské nebo svářečské práce, tak byl zájem.
Martina: A co vy, co děláte třeba večer, když si sednete s dětmi, televize není, nechcete vybíjet baterky, takže se nepustí počítač? Co vás stmeluje jako rodinu, abyste měli společně prožitý čas?
Tomáš Svoboda: V podstatě jsme do večera venku. Když jsou dlouhé dny, tak pracujeme na zahradě, nebo prostě jen popíjíme čaj a děláme ohně. Přes zimu je energie na počítač dost, takže třeba nějaké pohádky. Těšili jsme se, až si pustíme nějakou klasickou zimní pohádku, nebo něco takového.
Martina: Vím, že jste moc rád hrál na didžeridu. Zůstalo vám to?
Tomáš Svoboda: Ano, to mi zůstalo, dál to rozvíjím.
Martina: Jak to můžete rozvíjet?
Tomáš Svoboda: Tak, že hraji častěji, nebo se o to snažím. I když jak začalo intenzivní jaro, tak na to chybí čas, nebo člověk už na to nemá energii, takže představa hrát každý den není pak úplně naplněna. A také jsme založili kapelu „Jakýkoliv zvuk“ a scházíme se včetně rodin s dětmi. Maminky si popovídají, tatínci také a mezitím hledají děti, tancují a zpívají.
Martina: Chodí děti do lidové školy umění? Na to jsou ale asi ještě malé, že ano?
Tomáš Svoboda: Ano, na to jsou ještě malé, ale asi budou, když budou chtít. Také na kroužky, až na ně budou moc chodit.
Martina: Člověče, vy vypadáte šťastně.
Tomáš Svoboda: Co člověkovi zbývá…
Martina: Jste?
Tomáš Svoboda: Určitě. Když mě to baví tak jsem.
Martina: Netouží vaše žena někdy letět k moři?
Tomáš Svoboda: To netouží. Nedávno jsme se o tom bavili. Samotnou ji to překvapuje. Dřív hodně cestovala a teď takovéto choutky cestovat, někam jezdit, vůbec nemá. Takže spíš plánujeme jít s dětmi někam na čundr, až budou trochu větší. Už teď by to vlastně pomalu šlo.
Martina: A můžete nechat jurtu jen tak opuštěnou? A zahradu?
Tomáš Svoboda: Že bychom se jeli někam na rok rekreovat?
Místo, kde žijeme, nás natolik inspiruje, že nemáme tendenci vyjíždět někam na dovolenou. Na našem pozemku si stále připadáme jako na dovolené, protože nás to naplňuje a baví.
Martina: To ne, ale v sezóně. Vím, že zeleninu nerozmazlujete, ale přeci jenom je potřeba zalévat. Jak moc se musíte o zahradu starat? Může ta samota zůstat jen tak?
Tomáš Svoboda: Jediné, co je závislé, je zelenina ve skleníku. Takže kdybychom odjeli na delší dobu, museli bychom se s někým domluvit, což by nebyl problém, protože takové kamarády kolem sebe máme. Ale tím, že nás to místo tak inspiruje, tak vlastně ani nemáme tendenci někam vyjíždět na dovolenou. Spíše si jako na dovolené stále připadáme na našem pozemku, protože nás to naplňuje a baví.
Martina: Vy jste přestali dělit čas na volný čas a práci.
Tomáš Svoboda: Přesně tak. Nemám problém pracovat ve svátek, v neděli a potom si zase v týdnu udělám volno. Takže nějaké soboty, neděle vůbec neřeším.
Martina: A už si na to vaše rodina zvykla? Vím, že když jste začali s vaší ženou takto žít, tak vaše rodiny stále doufaly, že vás ten exces přejde.
Tomáš Svoboda: Část rodiny mojí ženy to asi stále pořád trošku nechápe. Ale z mé strany, ač by si to třeba představovali jinak, jsou rádi. Jsme šťastni, což jim asi ukazuje to, že nestrádáme. Takže jsou v pohodě a pomáhají nám. Míra porozumění je z mojí strany rodiny mnohem větší než z té od ženy.
Martina: Bavili jsme se o tom, že si spoustu věcí vyrábíte sami, nejenom na jídlo, ale i ty které potřebujete běžně v domácnosti. Co všechno si můžete vyrábět? Asi svíčky, když máte včelky a vosk, ale co dalšího? Na co jste šikovný, že to nemusíte kupovat?
Tomáš Svoboda: Tak vyrobím si didžeridu…
Martina: Tak to je základ, to jste zachráněni jako rodina.
Tomáš Svoboda: Mám vystudovanou nábytkářskou průmyslovku, takže občas vyrobím nějakou poličku, nebo mám šikovného taťku. Než abych studoval něco, co jsem nikdy nedělal a zkoušel to sám, tak vidím, že v okolí jsou šikovnější lidé, nebo již v dané věci mají praxi, tak spíš oslovím je. Kdybych dělal všechno za každou cenu sám, tak by to zabralo strašně moc času. Ten raději věnuji rodině, zahradě nebo hraní na didžeridu.
Martina: Tome, jste mladý člověk a lidé mají ambice. Stále máme nejrůznější chtění a očekávání. Máte to také? Chcete, toužíte po něčem?
Tomáš Svoboda: No, tak asi po klidu, a to vlastně naplňuji tím, co dělám.
Martina: Kde se vidíte třeba za 10, 15 let?
Tomáš Svoboda: Ve více vzrostlém jedlém lese.
Užívám si každodenní život. Baví mě pozorovat, jak rostou děti, les, jak se to všechno vyvíjí. A jak se vyvíjí i moje myšlenky nebo vztah ke všemu ostatnímu.
Martina: Na co se v budoucnosti těšíte? Kam přeci jenom směřujete a říkáte si: „Je mi dobře na světě, ale až se třeba stane toto nebo naplní toto, tak mi bude ještě lépe, bezpečněji, veseleji.“
Tomáš Svoboda: Užívám si každodenní život, takže nemám tyto myšlenky. Baví mě pozorovat, jak děti rostou, jak roste les a jak se to všechno vyvíjí. A jak se vyvíjí i moje myšlenky nebo vztah ke všemu ostatnímu.
Martina: Když pozorujete své myšlenky a jak se mění vaše myšlení a rozjímání o světě, tak co se za ty roky hlavě změnilo?
Tomáš Svoboda: Asi ten větší klid. Vždy jsem si myslel, že jsem pohodář, ale děti mě naučily, že jsem dokázal i zvednout hlas. Takže děti jsou pro mě velkým učitelem. Díky nim jsem nahlédl na tu svou stránku, o které jsem si myslel, že ji nemám. A tak teď pracuji na tom, abych byl ještě klidnější. Děti jsou učitelé, přirozené bytosti, nezkažené, takže u nich se dá naučit spoustě věcí.
Martina: Je něco, čeho se v budoucnu obáváte? Co se týká světa, okolí?
Tomáš Svoboda: Kdybych řešil každodenní svět a co se v něm děje, co se píše, tak bych se z toho asi zbláznil, nebo už bych si to asi dávno hodil. Takže já tyto věci nesleduji, ani nemám potřebu sledovat. Spíše řeším, co je tady to, co je v mém okolí, než abych studoval věci, které se dějí mimo mě a které stejně neovlivním a jenom mohou člověku zkazit náladu.
Martina: Myslíte, že nevědět je někdy lepší?
Tomáš Svoboda: To je složitá otázka. Že bych se bránil vědomostem, to určitě ne. Jsou vědomosti a vědomosti. A nevím, jestli je vědomost to, co se píše v novinách, nebo to, co se píše na zahradě.
Martina: Ptala jsem se proto, že jste mi před čtyřmi lety říkal, že jedním ze spouštěčů, proč jste se do toho pustili, byl nejen váš naturel a přirozené nastavení, ale také to, že jste o světě přemýšlel a říkal si, že na okolí nechcete být tak úplně závislý. Velkým obloukem jsem se vrátila k tomu, jestli jste tu myšlenku rozpracoval, nebo zapomněl, protože už není potřeba.
Tomáš Svoboda: Asi jsem ji zapomněl.
Martina: Je to dobře. Už ji není potřeba?
Tomáš Svoboda: Myšlenek není potřeba nějak moc, řekl bych.
Martina: Myslím, že toto je na závěr myšlenka otce Fura. Tomáši Svobodo, moc vám děkuji, že jste opět přijel do městské divočiny a že mi dovolujete tak trochu pozorovat život váš a vaší rodiny a to, jakými cestami se ubíráte. A že jste totéž dovolil posluchačům, přizval je do svého života.
Tomáš Svoboda: Já také děkuji.
Všechny příspěvky s Tomáš Svoboda
Diskuze: