Zpět

Martina: Pane Syrovátko, pojďme na nejčastější otázky k tématům, o kterých jsme hovořili minule. Aby bylo jasno, když jsme si povídali posledně, vyrozuměla jsem, že vy, soukromý zemědělec, nejenom nepovažujete státní, ani evropské dotace za spásu našeho zemědělství, ale ani za nic dobrého. Je to tak?

Jiří Syrovátka: Ano, přesně. Nic se od posledně nezměnilo. Je to pořád stejné.

Martina: Pořád jste bez dotací a pořád je nechcete?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Teď jsou dotace velké téma, takže, řekněte mi, proč je zrovna vy nepovažujete za spásu? My jsme to posledně mnohokrát rozebrali, ale jak říkám, množství drobných otázek, které přicházely od lidí, mě přivedlo na otázku, jaké všechny konkrétní důvody k tomu máte?

Jiří Syrovátka: Asi bych začal úplně z druhé strany, protože jsem měl spoustu emailů a SMSek ohledně dotací, a že jsou dotace potřeba, protože snižují cenu potravin. Ale to samozřejmě není vůbec pravda, protože dotace nemají s cenou potravin vůbec nic společného. Problém s dotacemi je následující: Dostanete nějakou částku, kterou musíte využít, protože tak to prostě být musí, ono vám ani nic jiného nezbývá, protože jste chudý, a protože berete dotace, ale musíte je využít na věci, které jsou spojené s hospodařením. Ale kdyby nebyly dotace, tak byste je prostě nedělal. Takže musíte dodržovat agrotermíny, které jsou naprosto nesmyslné, nemůžete se orientovat podle počasí, takže musíte sekat a mulčovat, kdy vám řeknou, a ne, kdy je to potřeba. Takže to jsou takovéto zvláštní věci.

Pak musíte dodržovat i neuvěřitelné trapnosti, takže třeba musíte rozvěšovat polepové pásy do třešňových sadů a do jablek kvůli vrtuli třešňový a různým škůdcům, i když víte, že tam nejsou, takže na každým třetím stromě musí být vylepen tento pás. Kromě toho, každý správný ovocnář přesně své sady zná, ví, kde jsou, a kde je velký výskyt, a ví, že když je třeba suchá, nebo moc mrazivá zima, tak škůdci prostě v sadech nebudou, protože vymrzli. Tak se třeba dva dny v týdnu dělají úplně zbytečné práce, které jsou spojené jenom s tím, že se čerpají dotace, takže se nemůžete věnovat podnikání, ale musíte plnit podmínky dotací. A to je jenom takováto drobnost na začátek.

Martina: Vy jste tady zmínil, že je pověra, že by se snad dotace nějakým pozitivním způsobem podepisovaly na ceně potravin. Ale, pokud se nepletu, tak na tom přece byla založena dotační politika do zemědělství v Evropské unii. Od samého počátku nám tvrdili, že dotace jsou dobré právě proto, že s nimi budou mít malí podnikatelé snazší rozjezd, a ceny potravin budou nižší. A vy teď říkáte, že to pravda není?

Jiří Syrovátka: Já nemůžu hodnotit, jak to bylo myšleno na začátku, to bych si nedovolil. Dovolil bych si říct akorát to, proč to nefunguje u nás: Protože dotace jsou nastavené ve spojitosti s kvótami, a kvóty jsou natolik omezující, že když si vezmete dotace, tak holt prostě nemůžete využít veškerou svoji aktivitu. Řeknu příklad: Když jsme pobírali dotace, protože se v naší době a v našem režimu hospodaření prostě muselo, bez dotací jsme nemohli mít certifikaci, tak jsme byli nuceni splnit podmínky, které byly velmi přísné, takže jsme třeba nemohli sklidit ovoce, který jsme chtěli, ale museli jsme sklidit a prodat jenom to, co jsme mohli. A to je ten zásadní problém. Proto dotace nesnižují cenu výrobků jako takovou, ale vlastně udržují podnikání na určité úrovni, na určité maximální úrovni, aby člověk ekonomicky neumřel, ale aby si také opravdu moc nevyskakoval, protože nemůže využít kapacitu svého statku naplno tak, jak by mohl.

Žádosti o dotace jsou záměrně složité, takže normální lidé nemají kapacitu na jejich vyplnění, a nakonec peníze dostanou ti, kteří to mají jako živnost

Martina: Jiří Syrovátko, vy jste říkal, že můžete vysvětlit, proč dotace nefungují u nás, proč tento dotační systém nesplňuje to, co bychom od něj byli bývali asi očekávali. Tedy alespoň my, jako spotřebitelé. A jinde, napříč Evropskou unií, to funguje? Máte o tom nějaké povědomí?

Jiří Syrovátka: Sedlák všude bratra má, takže se známe. Většinou se potkáváme s lidmi stejné krevní skupiny, to znamená, že se potkávám se sedláky, nebo se statkáři, s vinaři, s ovocnáři, kteří mají na zemědělství stejný pohled, takže já asi nereprezentuji úplně celou šíři spektra. Ale přesto si myslím, že pokud stát dává dotace, tak omezuje výrobu. A v Čechách se omezuje výroba daleko více než v západní části, nebo ve starých krajinách. A další věc, která je nesmírně důležitá, a teď se dostáváme i k ceně potravin, která je teď, že statkáři, sedláci a ovocnáři nemají vlastní zpracování, protože si ho prostě nemůžou dovolit. I přes dotace, které jsou, tak prostě nemůžou.

Ale to bylo už před vstupem do Evropské unie, kdy se spoustu lidí dostalo ke statkům, k polnostem, k sadům, které byly úplně zlikvidované, zničené po hospodaření státu, a museli napřed obnovit celé hospodaření, a potom už neměli na to, aby si koupili další věci na zpracování ovoce, nebo na zpracování obecně, protože stát normami a regulacemi, hygienickými a potravinářskými normami, vás prostě donutil mít to tak drahé, že jste si to nemohli dovolit.

Martina: Já jsem se teď dívala na poslední výsledky NKÚ, a z těch jsem se dozvěděla, že ačkoliv podpora měla podle strategie ministerstva zemědělství i Programu rozvoje venkova na období 2014 až 2020 směřovat přednostně pro malé a střední podniky, tak v letech 2018 a 2021 pro ně žádný národní dotační program nevznikl. Ale naopak pro velké podniky vypsal podporu 1,7 miliardy. A tady se už úplně ztrácím, protože jsem si myslela, že dotace jsou alespoň částečně určeny skutečně pro lokální, malé výrobce, pro malé hospodařící farmáře, statkáře?

Jiří Syrovátka: Obávám se a přiznám, a teď budu mluvit za ty, co znám, že máme obrovskou administrativní nedostatečnost. Prostě spoustu lidí není ani schopna si o dotace zažádat, natož přijít na to, že nějaký jsou. Nebavíme se o zemědělských dotacích jako SAPSy, a těch, co chodí pravidelně, co se týká třeba klasických dotací, ale o těch navíc, na technologie, a takový věci. Oni nejsou, nejsme schopni to zadministrovat, protože to je tak strašně složité napsat žádost o dotaci, potom ji správně vykázat, a správně provozovat – to je pro malé firmy neřešitelný problém, protože na to nemají jednoho člověka, který se stará jenom o to. Ale myslím, že to je takhle schválně. Že to není otázka toho, že by byla náhoda, že potřebuji k akceptování žádosti a vydání dotace tolik informací, a tolik věcí.

Martina: Myslíte si tedy, když budu konkrétní, že je to účel?

Jiří Syrovátka: Ano, samozřejmě.

Martina: Otrávit určité zemědělce, zaměstnat je?

Jiří Syrovátka: Aby neotravovali.

Martina: Aby nežádali.

Jiří Syrovátka: Ano. Myslím, že to tak opravdu je, protože peněz je nějaké penzum, nějaký balík, a čím méně lidí se přihlásí, tak tím víc zbyde na ty, kteří si uměj zažádat, kteří to vlastně mají jako součást podnikání.

Martina: Když tady naproti mně seděla zakladatelka Levandulového údolí…

Jiří Syrovátka: My se velmi dobře známe.

Martina: Opravdu? Paní Helena Neumanová, tak říkala, že zatímco v západní Evropě, v zemích jako Francie, dostávají velké dotace za to, že vyrábí tak zvaně, nebo skutečně zdravé potraviny, ekologické potraviny, biopotraviny, nebo rostliny, byliny, a podobně, tak východní Evropa ne.

Jiří Syrovátka: My to máme postavené trochu jinak. Mimochodem, teď jsme dodělávali hydrolátový olej právě z Levandulového údolí. Včera jsme to dodělali.

Lidé sami dávno před dnešní krizí svými penězi rozhodli, že se nakupuje ve velkých centrech na okrajích měst, a nikoli od regionálních prodejců

Martina: Tak to je opravdu hezká náhoda.

Jiří Syrovátka: Ale myslím, že to opravdu není otázka, teď odhlédnu od těch dotací, jestli v západní části Evropy mají více, nebo méně. Myslím, že to je věc kontinuity, protože tam od roku pětačtyřicet byla normální, běžná, svobodná komunita, svobodný stát, v uvozovkách „svobodný“. Teď samozřejmě je to trošku něco jiného, ale zase furt je to lepší než komunismus, co byl tady. Přerušení tradic a přerušení hospodaření je tady prostě vidět.

Martina: Teď jsem se v tom trochu ztratila: Vy jste řekl, že dotace jsou zlo, já bych to takto zkrátila, zjednodušila, a na druhou stranu se teď bavíme o tom, že v některých zemích západní Evropy fungují.

Jiří Syrovátka: Ne. Já si nemyslím, že fungují. Třeba ve Francii je obrovské procento zemědělských firem jako takových, nebo statků, pronajatých, to znamená, hospodaří na tom nájemce, a ten si vydělává na svoje živobytí opravdu zemědělskou činností. A dotace se používají na pachtu, nebo pronájmu statku. Takže stát posílá sedlákovi peníze, a ten je rovnou pošle na účet tomu, kdo mu to pronajmul. A takhle to funguje. Nevím, jak je to v jiných zemích, a jak je to časté, ale ve Francii je to velmi časté. V Německu částečně, dole na jihu, v Itálii, to je velmi podobné, takže majitelů půdy, kteří sami hospodaří, zase není tolik. Takže dotace jsou vlastně kompenzace toho nájmu. Takhle.

Martina: Je to trochu tak, že zemědělství v zemích Evropské unie, které jste teď namátkou zmínil, se poměrně přirozeně opírá o lokální rodinné farmy, zatímco my ani ve třetím desetiletí, nebo po dvou desetiletích – dvě desetiletí jsme členy Evropské unie – jsme se nedokázali dostat do stejného módu, to znamená, že bychom podporovali lokální rodinné farmy?

Jiří Syrovátka: Teď jsme u toho, co je moje Achillova pata, a to je kultura jídla. Základem civilizace je v podstatě to, že lidé nakupují místně, že je to baví a že když si koupí jablko, tak pro něj nejdou do řetězce, ale k místnímu ovocnáři. A teď to neříkám z toho důvodu, že máme ovoce. My ovoce moc neprodáváme – většinu ho zpracováváme. Ale v Rakousku, v Itálii, ve Francii je logické a jasné, že člověk, který bydlí v nějaké vesnici, jde za tím místním uzenářem, protože zaprvé, se znají od dětství, a za další koupí dobré maso, protože to má od místního farmáře. Když má někdo hotel, tak nikdy nemá služby, který si platí o 100 km dál, třeba prádelnu, ale vždycky to dá místní nějaké prádelně, která je třeba menší, nebo dražší, ale přesto je to otázka přístupu žití v daném regionu, soužití místní komunity. A to tady není.

Lidé hlasují svými penězi, a je to naprosto logické, já to podporuji, a pro ně je asi příjemnější jít do velkého obchodu, nakoupit si všecko najednou, protože nemají čas obíhat pět obchodů v celé vesnici, koupí si to všecko najednou a jednou za týden, a jedou domů, a stráví nad tím dvě hodiny, takže je to vlastně šetření času. Takže toto je lákadlo. Ale tím, jak takhle hlasovali svými penězi daleko dříve, než vznikla nějaká krize, inflace a zdražování, jak chodili na jedno místo, pod jednu velkou střechu, tak vlastně připravili o živobytí místního uzenáře, místního pekaře, mlíkaře, místní švadlenu, protože k nim nikdo nechodil, a tak zavřeli, a šli pracovat jinam. A teď si lidé stěžují, že nemají kam chodit nakupovat, že řetězce mají drahé potraviny a že nestojí za nic, protože šidí a podvádějí, přebalují zboží, a tak. I když to není úplně pravda. A mají pocit, že by měl stát zasáhnout, a zase obnovit malý obchody a konkurenci. Ale to prostě nejde. Oni si to odhlasovali dvacet let předtím, než tato krize nastala.

Martina: Svými nákupními košíky.

Jiří Syrovátka: Ano, přesně tak. Jak říkám, není na tom nic špatného, je to jejich rozhodnutí. Ale nemůžou potom házet vinu na stát, že blbě reguloval, že se blbě staral, že je málo dotací, nebo naopak moc. Takže to je zase chyba trošičku někde jinde.

Martina: Toto chování bych chápala po revoluci, a sama u sebe si ho ještě dobře pamatuji, protože jsme byli oslněni tím, co k nám začalo plynout za zboží ze západní Evropy, a vůbec z celého světa. Všechno to bylo barevnější a lépe zabalené, a my jsme se v té době rozhodně nedívali na složení, a nezkoumali, že naše obyčejné, nudné jogurty ve skleněném obalu, byly vlastně ohromné, proti tomu, které jsme kupovali – jiné barevné, s chutí tuti fruti. Ale sledujete teď tendenci k tomu, aby se lokální filozofie vrátila?

Jiří Syrovátka: My jsme vždycky stáli na stejný straně silnice, pořád máme stejný přístup. To znamená, my…

Martina: Kdo my?

Jiří Syrovátka: Chrámce, rodinná firma.

Martina: Vy konkrétně, podnikatelé? Ano?

Jiří Syrovátka: My vždycky jsme měli styk se zákazníky velmi přímý: Nikdy jsme moc neprodávali do velkoobchodu, vždycky jsme chtěli vědět, komu prodáváme, a bylo jedno, jestli je ten člověk z Prahy, Brna, Ostravy, Bratislavy, z Vídně. Ale museli jsme znát hotely, restaurace, bary – známe se s majiteli, a i s některými velkými klienty, kteří si od nás kupují třeba dvakrát třikrát za rok deset moštů. Ty známe osobně. Takže lokální, nebo regionální produkci máme v trošičku větším regionu. Přesto jsou tito lidé velmi loajální. A tak by to mělo být i v tom menším, v regionech. Kéž by to šlo takhle udělat, ale je s tím strašná práce.

Proč všechno zdražuje? Protože jsou čím dál dražší vstupy. Elektřina, benzín, lahve, papír na etikety. A to musí někdo zaplatit. A kdo? Klient.

Martina: Vzpomínám si, že když jsem byla před třemi lety v Korutanech, tak tam je v některých restauracích takový program, že na jídelním lístku je každé jídlo rozepsáno, aby zákazník věděl, kolik jednotlivá složka jídla cestovala kilometrů až na talíř. Vrcholem je samozřejmě nula, zero. Myslíte, že se k tomuto trendu vydáme? Nebo tady vždycky trochu bude hrát roli jistá normální česká závist, která neumožní dát vydělat sousedovi?

Jiří Syrovátka: Doufám, že další generace bude jiná, než jsme nyní my zvyklí, kdy k Helence odvedle, protože ji znám od dětství, a vždy to byla mrcha, teď nepůjdu koupit konzervu, a raději pojedu dvacet kilometrů do supermarketu. Tak já doufám, že tohle zmizí, až vymřeme. Asi takhle. Protože děcka mají zkušenosti, a líbí se jim zase trošku něco jiného než chodit do velkých obchodů. Doufám. Doufám.

Martina: Přesto jste mě trošku vylekal, že přesně tyto věty říkali po revoluci ti, kteří tvrdili, že i naše generace bude muset vymřít, aby lidé…

Jiří Syrovátka: Svět byl normální.

Martina: Ano. Aby lidé skutečně pochopili, co je to svoboda, a že to pochopí jenom ti, kteří se už narodili do svobodné společnosti. A dostali jsme se do situace, že pro ty, kteří se narodili do svobodné společnosti, svoboda nepředstavuje skoro žádnou hodnotu.

Jiří Syrovátka: Je to strašně zvláštní, a já s vámi naprosto souhlasím. Ale furt doufám, že se to změní. Pořád doufám, že zkušenosti ze zahraničí, a průnik všech možných generací – kdy se de facto potkávají lidé z jednotlivých zemí, a různě – zapustí nějaká semínka chuti žít ve svobodě. I když chápu, že mladá děcka nevnímají, a klidně nosí roušky, i když jedou sami v autě, protože jim to někdo řekl – a vůbec to nevnímají špatně. Takže to myslím takhle. Třeba se pletu, ale já doufám, že ne.

Martina: Další věc je, že současná mladá generace je nadšená pro ekologické hospodaření, nadšená pro bezobalové nákupy, a podobně, ale když do takového obchodu jdete, tak moji rodiče říkají: „S naším důchodem deset dní, a zbytek měsíce jsme o hladu.“ Takže, řekněte mi, proč jsou u nás ceny potravin stále vyšší?

Jiří Syrovátka: Protože vypadl článek, vypadlo to, co bylo vždycky běžné, tedy že sedlák má nějaké zpracování, a prodává se regionálně. Vždycky to takhle bylo, většinou to takhle bylo. I když samozřejmě je nutný mít velké firmy, které budou živit lidi, budou zavážet řetězce a budou mít pořád statisíce stejných sušenek, protože holt ten malý sedlák to nikdy nemůže vyrobit v takovém množství. Na druhou stranu je dobrý to kombinovat: Gro by mělo být v malých obchodech. Nákupní chování by se mělo změnit, ale zase to záleží na lidech, jak si to budou přát.

Martina: Lidi, kteří nám psali maily a otázky na vás, samozřejmě zajímá, jaké máte potíže vy, jak se pro malé a střední farmáře, sedláky, statkáře komplikuje život, hospodaření a práce. Ale ve výsledku je zajímá především to, proč je to každý týden, když přijdou do obchodu, do obchoďáku, nebo k malým prodejcům, do vietnamských večerek, o něco málo dražší. Víte, čím to je?

Jiří Syrovátka: Protože vstupy jsou čím dál tím víc dražší. My platíme trojnásobek za lahve na alkohol, čtyřnásobek za lahve na mošty, a to se prostě někde musí objevit, musí to někdo zaplatit. A kdo to nakonec zaplatí? Vždycky to zaplatí klient. Je to podnikání jako každý jiný, nějaký příměřený zisk tam být musí, abychom mohli zaplatit zaměstnance, elektriku, která je taky z různých důvodů nesmírně drahá oproti ostatním zemím. I náklady na hloupé etiketovací papírky, protože tehdy nebyl papír, byly desetinásobné. A nikdo se nebavil o tom, že to je moc, protože to člověk potřeboval.

Volný trh je velmi hendikepován, je na vozejku

Martina: Když tak večer podepisujete poslední fakturu za lahve, která je cenově úplně někde jinde než předchozí, na koho nadáváte?

Jiří Syrovátka: Zdá se, že podle toho všeho bych měl říct: Ten Putin, ten nám dal. Ale ono to tak není. Bylo to samozřejmě dříve, a je to naprosto zvrhlá doba právě v tomto, že si lidé myslí, že za to může volný trh, nebo kapitalismus, že je každý chce odrbat. Ale tak to není. Je to prostě plánováním, a správou států, jednotlivých zemí. To není otázka volného trhu. Volný trh je v podstatě velmi hendikepován, jak bych to řekl, je hodně na vozejku.

Martina: Zdražuje se, zdražuje se asi v celé západní Evropě, řekněme, ale někde víc než jinde. A naše výpravy do Polska na nákupy začínají být legendární…

Jiří Syrovátka: Teď jsme tam měli i prezidenta…

Martina: Dokonce přestávají těšit i ty polské obchodníky. A jak jsou na tom jinde, když říkáte, že sedlák, hospodář, všude bratra má? Řekněte mi, jak si vedou jinde, a proč my jsme na tom tak, jak na tom jsme?

Jiří Syrovátka: Protože ceny vstupů jsou nesmírně vysoký. Třeba my máme sklárnu nahoře v Alsasku, nebo máme, my jsme jejich klienti, aby to neznělo tak nabubřele – tedy nemáme žádnou sklárnu –, ale kupujeme od nich pěkný lahve, oni nám je dělají, a je to všecko výborný. Ale jenom cesta po německé dálnici stojí o 300 euro víc, protože se platí víc uhlíkových daní za kamion. A to se někde musí objevit. To jsou drobnosti, které zvyšují cenu jednotlivých lahví.

Martina: A teď budu trošku drsná, ale já jsem si tady napsala jednu esemesku, kterou jsme si vyměnili, kde jste napsal, že situace je taková, mimo jiné, i kvůli jednání řetězců, což bych ráda probrala. Potom píšete „zcela protikladné výklady politiků“. Řekněte mi, teď bych se zastavila u politiků, v čem jsou protikladné? Kdo proti komu? A kdo proti všem?

Jiří Syrovátka: Já bych neřekl – možná jsem to špatně formuloval. Nemyslím „protikladné“, ale řeknu „nepředvídatelné“. A každý, kdo vystoupí na tiskové konferenci a má nějaký nápad, tak ho řekne.

Martina: Mně se chce něco říct.

Jiří Syrovátka: Ano, něco v tom smyslu. A řekne: „Ve středu vás vezmeme baseballkou do obličeje“, a teď čeká na reakci ostatních. Novináři to samozřejmě napíší, že ve středu se všichni budou mlátit do obličeje baseballkou, a on v úterý vystoupí a říká: „Ne, v žádném případě, ne. Ve středu se nikdo mlátit baseballkou do obličeje nebude. Ale řachneme vás do kolene.“ A lidi jsou nadšení, protože to nebude do obličeje, ale bude to kolene. Ale nakonec to stejně dopadne tak, že tou baseballkou dostanou. A to je celý vtip tohohle naprosto pološíleného jednání vlády jako takové.

Martina: Oni vysílají balónky, a zjišťují…

Jiří Syrovátka: Co si můžou dovolit.

Martina: A z vašeho hlediska, co až si mohou dovolit?

Jiří Syrovátka: Nevím. Já jsem feudalista, nejsem demokrat, takže jsem akorát nucen tuhle legraci platit daněmi, pozemkovými daněmi, a vším. Ale velký nadšení to ve mně neprobouzí, protože se nemůžu k tomu vyjadřovat jinak než s velkým despektem.

Martina: Jak třeba vnímáte balónek, když vystoupí ministr Stanjura a řekne, že omezení dotací je možnou reakcí na zdražování potravin, pokud se potvrdí vysoké zisky jejich producentů. Tak co, jak jste se napakoval?

Jiří Syrovátka: Teď přemýšlím, kterým autem odsaď odjedu. Zkusím autobusem. Teda, radši ne, to je úplný nesmysl. V každým případě státu došly peníze, a oni musejí něco říct. A už teď ty změny dotací – ne že bych se přikloňoval k dotacím –, ale vím, že tyto změny budou velmi nepříjemný pro příští rok pro lidi, který budou brát dotace. Takže ještě víc utáhnou šrouby, a pro ně to bude ještě víc devastující.

Martina: To znamená, že tato změna dotační politiky, kterou vláda plánuje, ve výsledku opět skončí v peněženkách lidí, kteří nakupují. Protože…

Jiří Syrovátka: Samozřejmě.

Martina: Dává to logiku.

Jiří Syrovátka: Stát nemá vlastní peníze. Nikdo, kdo nepodniká, kdo nedělá v soukromý sféře, neplatí vlastně daně, což je moje teze, a všichni mi nadávají, že to není pravda, ale je, protože jestliže je někdo placen ze sociální, nebo zdravotní daně, tak furt je, v uvozovkách, státní zaměstnanec, a přehazují se peníze, bankovky z jedné kapsy do druhé. Takže těch lidí, kteří vlastně platí daně, těch je už hrozně málo, a naprosto logicky to už sami neutáhnou. Bohužel.

Martina: Bude to pro některé soukromníky likvidační?

Jiří Syrovátka: Určitě. Určitě to nebude jednoduchý, protože, abych popsal, jakým způsobem se budou měnit, co jsem slyšel, tak dotace budou vypláceny jenom těm, který… Dám příklad: Máte dotace 300 000 korun, a nesmíte mít větší obrat než 900 000. Takže vy se nemůžete snažit prodávat, nemůžete podnikat, v podstatě víc, než abyste k těm 300 000 přidala dalších 600.

Martina: To znamená, když mi několik let po sobě zmrznou meruňky, a pak konečně bude jednou dobrý rok, a já beru dotace 300 000 korun, tak je nechám na kompost?

Jiří Syrovátka: Nesmíte mít větší obrat než těch 600 000 navíc, protože třetina je dotační, a dvě třetiny si můžete vydělat.

Martina: A nejde to úplně proti hospodářskému, či ekonomickému smyslu?

Jiří Syrovátka: Všecko jde proti ekonomickému smyslu, protože oni nás chtějí udržet chudý. Protože kdo jiný, než sedlák, může být svobodný, protože si dělá vlastní jídlo, má vlastní pozemky, kde je většinou statek uprostřed. To znamená, že když se zavře brána, a přijde k němu nějaký státní úředník, tak kdyby byl svět normální, tak ho tam klidně nepustí, protože je prostě doma.

Všechny příspěvky s Jiří Syrovátka