Zpět

Byl nadherny vikend, tuž sem se kochal v kraju okolo řeky Dyje a napadlo mě zajet k susedovi, bo kdovi, jak dluho to ještě bude povolene.

Obdivoval sem ten pořadek, zarovnana dyňova pole, enem mě mrzelo, že sem nepotkal jedineho živeho člověka. Jako kdyby všeci poscypali. Enem v jedne vesničce sem potkal hromadu malych, tureckych synku, jak se s klackama šermovali a řikal sem si, zaplať Allah za ně, bo bez nich by tu bylo totalně mrtvo.

A pak mě napadla taka blbost, že za dvacet roku tito synci nebudu mět v rukach klacky, ale ostře nabite kvery a bude jich tu moc a už tu nebudu byvat žadni puvodni Rakušaci a tihle mladi budu tvrdit, že naše země je jejich země, bo je to napsane tady všude na cedulach a oni si ju přišli zebrat zpatky.

Ale hned sem podobne myšlenky zahnal a pomyslel si cosik, že sem předsudečně nenavistny a proč by cosik takeho dělali a že přece sem v životě poznal hodně Turku a su to super lidi a cosik takeho by nam nikdy nezrobili, bo přece žijeme v civilizovanem světě.

A pak se přede mnu objevila ta čara na zemi a taky velky pamatnik, kde bylo mnoho jmen davno mrtvych lidi a bylo tam napsane, že zme zabili hrozně moc statisicu tych Turku, teda soryjako, tehdy to byli Rakušaci a vyhnali zme je a že za to može ten zly Beneš a jeho sekrety.

Ale už nikde nebylo napsane, že 2. 8. 1945 skončila Postupimska konference, kera řekla, že než mět v buducnu podobne problemy, tak bude lepši, když jedni budu žit na jedne straně hranice a ti druzi zas na druhe a tak zme ty Rakušaky začali posilat na jejich stranu hranice a od te doby se dokonce mame aji snad radi a oni už nemusi provadět terorystycke akce v pohraniči a volat „Zpatky do Řiše!“, bo už tam su a tym padem zme jim vlastně splnili jejich přani. No, hezke to neni, když kdosik musi odejit z mista, kaj jeho rodina stovky roku žila, ale zas je to lepši než valka, že…

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička