Zpět

Ujel jsem na chalupu, v Mělníku jsem si nakoupil, ale v obchodu bylo hodně lidí a nějaká neurčitá nervozita ve vzduchu. Od rána jsem mluvil s lidmi. Málokdo si stěžoval na koronavirus, ale většina z nich na nejistotu. Americký kamarád mi psal, že jeho přátelé se nejvíc se všeho potýkají s obavami, co bude, a že má pocit, že dál pokračuje tichý rozpad společnosti, asi jako když se rozklíží překližka, na kterou dlouhou dobu pršelo.

Asi před měsícem jsem dostal zprávu od kolegy, který zajišťuje ubytování v severní Itálii. Psal o velké pokoře, jaká zde zavládla, o lidech, kteří nosí roušky i tam, kde to není nařízeno; o bufetech v hotelech, které se změnily na malé mističky zabalené do igelitu. Mezitím jsem projížděl po Čechách a viděl jsem ještě před pár dny hospody plné lidí, kteří se v tom všem ruchu překřikovali, zaplněné trhy na náměstích, mladé lidi stojící rameno na rameni, jakoby se navzájem podpírali. Říkal jsem si, co se ještě musí stát, abychom dosáhli oné pokory (pokud vám to slovo vadí, je možné je nahradit slovem respekt), jaká panovala v Itálii.

Je lehké říkat, že vláda zklamala. Ona chtěla vyhrát ve volbách, a tak poslechla hlas lidu, který už měl dost omezení první vlny, a přál si, aby to všechno skončilo. Kolikrát jsem zažil, že lidé na sebe spiklenecky mrkli, a odložili roušky s pocitem, že něco dělají proti vládě, jakoby se vrátil pocit pasivní resistence z minulého režimu. Spletli jsme se, nedělali jsme to proti vládě, ale proti sobě. Ale co teď s tím?

Když onemocněl prezident Trump, měl jsem pocit, že koronavirus má trochu zlomyslný smysl pro humor. Klame tělem. Tváří se, jako by byl malý a jen výjimečně škodlivý. Utvrzuje lidi v klamu, že skoro bez následků projde jejich těly, a pak se už nikdy nevrátí. Jenže v Brazílii se ukázalo, že v některých městech byla populace promořená z asi 60 % (čísla nejsou úplně jasná), pak už byli skoro všichni zdraví a veselí, že to mají za sebou, a pak přišla druhá vlna, která kosila i ty již vyléčené. Prostě nejistota na druhou.

Co za této situace alespoň trochu pomáhá? Asi nejhorší je nechat se zevnitř rozložit nejistotou. Ono to je dost těžké za situace, kdy mírně nevěříme ani koronaviru, ani vládě a možná ani sobě. Nejistotu je asi nezbytné přijmout, podobně jako ji přijímáme u počasí. A zbytek je o aktivitě a humoru. Obojí trochu dochází, všichni jsme zneklidnění a zpomalení. To zpomalení je nejspíš správná reakce daná historickou zkušeností. Když máme méně kontaktů, snižujeme reprodukční číslo. Lenost tak můžeme brát jako tu nejsprávnější reakci, která do určité míry pomáhá, ale pak naopak vede k rozkladu. A tehdy nastupuje aktivní fáze: ofenzíva, manuální práce, pobyt na čerstvém vzduchu, zájem o něco pěkného, televize shozená z balkónu, házení klacku psovi, odkládaný úklid, pěkná knížka – či dnes už i audiokniha.

Konec konců zatím máme co jíst, doma je teplo, počasí se zlepší, koronavirus se opět schová (neodejde, jen zaleze) a internet je plný dobrých přednášek, krásné hudby a zajímavých informací – jen je vylovit z potemnělého moře.

Všechny příspěvky s Václav Cílek