Mediokracie ničí západní civilizaci
Vítězství Svobodných v Rakousku přidalo další nemalý kamínek do mozaiky rostoucích úspěchů stran, které jejich oponenti, a hlavně média, s oblibou označují za krajně pravicové. Krajní pravice by se podle různých definic měla vyznačovat odmítáním pluralismu a demokracie, a její politika má vést k útlaku a politickému násilí. V programech německé AfD, francouzského Národního sdružení, nizozemské PVV či italské Ligy Severu však ani při jejich důkladném studiu nic takového nenajdeme. Přesně naopak.
Západní postdemokracie
Právě tyto strany ovšem ostře napadají současnou politiku evropských elit, kterým zrovna pluralismus a demokracie vůbec nevoní. Stávající podoba Evropské unie je toho zřetelným důkazem. Odmítání alternativ, sveřepý a za pomocí nátlaku a vyhrožování prosazovaný koncept „ever closer union“ jako jediná možná budoucnost kontinentu nemá s opravdovým pluralismem nic společného. Není náhodou, že termín post demokracie, tedy stav, kdy sice přežívají některé prvky demokratického systému, ale de facto občané nemají na politiku vliv, je nejvíce užíván právě jako charakteristický rys Evropské unie.
Politicky motivované násilí dnes v evropském i americké veřejném prostoru nacházíme běžně. Fyzické útoky na politiky AfD v Německu, napadání jejich shromáždění, pronásledování ze strany tajných služeb, to jsou zcela běžné a vládním kartelem buď tolerované nebo přímo organizované akce. Podobným atakům čelí představitelé i řadoví členové dalších stran označkovaných jako krajně pravicové. Nejen v Evropě. Dva atentáty na Donalda Trumpa ve Spojených státech máme všichni v živé paměti, i když nad tím druhým se už téměř nikdo nepozastavoval. Kdo je tady extremista a vyznavač některé z krajních podob politiky je více než zřejmé…
Bez ohledu na realitu však nic nebrání prakticky celému spektru mainstreamových médií nálepkovat politické subjekty jako krajně pravicové, extrémní, nesystémové apod. Jsou tak věrni tradici manipulace veřejnosti ohledně záměrného matení pojmů pravice a levice. Ta má svůj počátek v době těsně po druhé světové válce. Tehdy se podařilo převládajícímu levicovému politickému proudu, který zasáhl téměř celý západní svět, přiřadit nacistické NSDAP označení pravicové nebo krajně pravicové strany. A to bez ohledu na to, že prosazovala v Německu politiku militantně kolektivistickou, etatickou, korporativistickou, zcela nepřátelskou individuální svobodě. Šlo tedy o jasné znaky levičáctví, což ovšem bylo pro tehdy vítězící politický proud nepřijatelné až nebezpečné.
Destruktivní vliv ideologických médií
Dnešní falešná, vyloženě lživá skutečnost zatemňující adjektiva přiřazovaná pravici, jsou jen mutací již zmíněného trendu, který se médii prolíná již mnoho dekád. Postupně narostl v rezignaci na objektivitu a hledání pravdy v novinářské práci. Ta se dnes převážně soustřeďuje na obhajobu jednoho – levicově progresivního – světonázoru. Dominantní média se stala součástí širokého kartelu politických stran, korporací, byrokracie, akademické sféry, úplatných vědců a politických aktivistů ukrývajících se v tzv. neziskovém sektoru. Jejich společným cílem je udržet status quo, který každému z nich poskytuje významné benefity. Ty by změnou politických poměrů, tedy pokud by podíl na moci získaly subjekty z druhé strany spektra, byly významně ohroženy.
Vraťme se ještě na závěr k našemu jižnímu sousedovi. Vítězství Svobodných, slibujících ukončení migračního šílenství a aktivní podporu míru a neutrality v souvislosti s pokračováním strašlivé a zbytečné války na Ukrajině, líčí média jako krajně pravicové postoje. Jimi zfanatizovaný dav v den konání demokratických voleb předem protestoval ve Vídni proti jejich výsledku s transparenty, které označovaly Svobodné nejen za krajně pravicové extrémisty, ale přímo za nacisty. Úvahy o tom, že právě média jsou největším problémem a ohrožením demokracie a západního civilizačního okruhu vůbec, mají své nepochybné opodstatnění.
Všechny příspěvky s Václav Musílek
To je super debata. Celé dětství a dospívání jsem totálně nechápal, proč se říkalo o válečném německu, že bylo ultra pravicové. Protože nikde na světě jsem nic podobného označeného za ultra pravici neviděl. Ale přišlomi to stejné jako ve východním bloku, levicové a vše kolem, USA, my po listopadu, německo za studené války, jako jasná klausovská pravice, VS Grageníčkova levice. Tak sem byl rád, že nejenom já mám v tomto označení pochybnosti. A včera jsem se se svou ženou, učitelkou občanky celý večer hádal, jak to má být, Ona se kloní k Vlkovi, a já ke Koze, teda Romanovi/Václavovi. A to jsem produkt soc. školství, odpůrce přepisování dějin a levičák a pokud podnikání nesmrdí monopolem tak i fandící pravičák.
Takže jak to udělat, aby se Vlk nažral a manželka zůstala celá? Věcní pragmatická debata odproštěná od emocí a urážek. A třeba to nevyřešíme. Právo na vlastní názor sice nyní je vec již opět trestná, ale to snad nikomu vadit nebude.
Upřímně řečeno, Vám nerozumím. Chcete říct, že v dětství Vám to u nás připadalo obdobné, jako ve fašistickém Německu (samozřejmě jen představa, žádný z nás to druhé, předpokládám, nezažil)? To snad ne, to musím blbě chápat. Nikoho takového jsem tehdy neznal. Přece jenom nebylo zas tak dlouho po válce a o německých zločinech a zvěrstvech nebyly žádné pochybnosti, prakticky každý měl rodiče, kteří byli přímými pamětníky. Nikdo celkem nepochyboval, že kdyby nacisti vyhráli válku, byly bychom vyhlazeni, nebo aspoň zotročeni, odsunuti, ti šťastnější germanizováni. Chápu, že některé charakteristiky pravice, jak jsem psal, se dají s úspěchem aplikovat i na bolševický socialismus, takže kdybyste řekl, že Vám to připadalo stejné, jako v tu dobu na Západě, tak tomu bych jakž takž rozuměl, ale srovnávat to se zločineckým agresivním režimem? Řekněme, že i u nás byla diktatura, tajné služby, byl policejní stát, ale s výjimkou padesátých let absolutně nešlo o život. Režimem všichni pohrdali, komunisty nenáviděli, ale když zbytečně neprovokovali, žili si vcelku spokojený a relativně svobodný život, bez většího tlaku na existenční zajištění. I ti disidenti měli od šedesátých let z režimu spíše srandu, nijak zvlášť se nebáli a režim jim ještě zajišťoval „zašívárny“ v kotelnách.
Jinak i v dobu našeho dětství režim poukazoval na další ultrapravicové režimy v tehdejším světě. Především ve střední a jižní Americe, exemplární příklad například Chile po převratu.
To ultra pro mě značí násilí, teror, války. A jak jsem už psal podstatné je kdo a v čí prospěch v té které společnosti vládne – jestli ve prospěch cca všech, nebo jen té vládnoucí mocné a bohaté elity. Jako takový polopatistický příklad uvádím – když u nás skončil bolševický socialismus, zůstala po něm zaostalá zanedbaná země, s chudými ale svobodnými lidmi. Až (jestli) skončí ten dnešní ultrapravicový bordel, zůstane po něm rozvrácená země (pokud se jim podaří dotáhnout sem čmoudy), ve kterém nebude našim lidem nic patřit a ještě budou nadosmrti zadlužení a tudíž otročit na cizím.
A pozdravujte paní Colombovou, pokud existuje! 🙂
Pan Musílek si trošku nevidí do huby.
Na jedné straně píše, že „krajní pravice by se podle různých definic měla vyznačovat odmítáním pluralismu a demokracie, a její politika má vést k útlaku a politickému násilí“ (v čemž má zřejmě pravdu), a na druhé straně chce fašistické režimy v bývalém nacistickém Německu a dnešní Eurouhniji považovat za levicové (což ani v jednom případě ani náhodou nejsou).
Asi se pán považuje za pravičáka a má tudíž přirozenou tendenci považovat za pravicové vše ctnostné (individuální svobodu) a vše ošklivé za levicové. Jenomže tak to není. Stát sám o sobě není ani levicový ani pravicový. Je přirozeně historicky vzniklou nejvyšší formou organizace společnosti. Zatím nic lepšího nemáme. Ale podle toho, kdo v tom kterém státě vládne, jak a v čí prospěch, může být pravicový, levicový, nebo něco mezi tím. Pravice/levice nejsou žádné absolutní metriky s absolutními charakteristikami. Vzniklo to zhruba podle toho, že někdo chtěl zachovat majetek a moc pro elity a seděl vpravo, druhý chtěl změnu, přerozdělení ve prospěch většiny méně majetných a seděl vlevo. A protože lidská společnost se vyvíjí, vyvíjí se i obsah a měřítka oněch metrik. Jsou prostě relativní a ať se přepisovači historie a apologeti bohatých a mocných snaží jak chtějí, jen tak nás neopustí.
Takže historický fašistický režim v Německu se sice dostal k moci demokraticky, ale hned potom demokracii násilně zařízl a opíral se o velkokapitál, včetně toho z SSA, pracoval především pro něj a finálně připravoval a vedl dobyvačné války, takže byl ultrapravicový jako bič. Pokud dělal i nějaká prosociální levicová opatření, tak jen kvůli klamání lidí, zajištění jejich kooperace a kontroly a především udržení se u moci. A vlastně zcela podobně můžeme charakterizovat dnešní Eurouhniji. Bohužel, včetně podpory a přípravy války.
Leftardi
Přesně! Oni úplně ignorují spolupráci nacistů a fašistů KoZa proti skutečně levicovým komunistům až k rozpoutání války proti SSSR.
Teď se historie opakuje – místo Německa Ukrajina, místo Hitlera Zelensky.
Bohužel se pane Vlku (jako vždy v této věci) zcela fatálně mýlíte. Ale jde o běžný produkt socialistického školství, takže to není Vaše vina, jen je toto bolševické vidění světa a pojmů levice versus pravice dnes již poněkud úsměvné.
Fašismus je pouze umírněnou formou socialismu (zachovává rodinu, Boha a soukromé vlastnictví, všechny ostatní totální aspekty života jednotlivce řídí stát = definice totalitního státu).
Socialismus je vždy levicový, protože pravicový socialismus principiálně existovat nemůže.
Socialismus je kolektivistický systém, kdy práva kolektivu (svazu, státu, rasy, soustátí …) jsou vždy nadřazena právům jednotlivce. Toto je definice LEVICE.
Definice PRAVICE je zcela opačná, tedy práva jednotlivce jsou vždy nadřazena právům kolektivu. Dojde-li k rozporu práv jednotlivce a kolektivu, musí mít v pravicovém světě vždy přednost práva jednotlivce (viz. např. Charta základních práv EU).
Zjednodušeně řečeno LEVICE = člověk žije pro stát, PRAVICE = stát existuje pro člověka. (Slovo stát bráti nedogmaticky, podle levicových teorií nemusí být stát vnímán jako národní stát, ale pouze jako právní či politický útvar – Mussollini: „národ není tvůrcem státu, ale stát je tvůrcem národa“; tedy v tomto pojetí je i EU možno prohlásit za stát, jímž přitom de iure není).
Vaše vidění světa, že „… (nacismus) demokracii násilně zařízl a opíral se o velkokapitál, včetně toho z SSA, pracoval především pro něj a finálně připravoval a vedl dobyvačné války, takže byl ultrapravicový jako bič“ je zcela mimo pojmy pravice/levice, protože komunisté také „zařízli“ demokracii a rozhodně nebyli žádní pravičáci a války vedly režimy pravicové i levicové, takže tvrdit, že kdo vede válku je pravičák jak bič je absurdní nesmysl (viz. např. USA, kde demokraté – tedy levice – vedou válku proti Rusku a pravice – tedy republikáni – ji chtějí ukončit; Kennedy, tedy levicový demokrat, málem rozpoutal třetí světovou válku, zatímco pravicový republikán Reagan umožnil díky mírovým smlouvám se SSSR pád reálného socialismu atd.).
Rovněž pojem velkokapitálu je problematický, protože většina toho „velkokapitálu“ byla v nacismu propojena se státem, který nejenže umožnil tomu „velkokapitálu“ vznik a růst a prostř. zákonů stavěl bariéry jeho konkurenci, ale rozhodoval i o totálně všech aspektech podnikání onoho „velkokapitálu“, jak ostatně sám správně píšete „… pracoval především pro něj …“ (především je tam navíc), takže se jednalo o naprostý opak volného trhu, který prosazuje pravice a tudíž sám nevědomky poukazujete na levicový původ nacismu.
Vše, co jste jmenoval, tedy ukazuje, že nacismus (stejně jako komunismus) byl/je jednoznačně levicové povahy.
Tím údajně „pravicovým“ znakem fašistických a nacistických totalitních ideologií podle některých vědátorů byl vůdcovský princip, což je ale taky hodně sporné, protože i komunistická ideologie, která hlásala jakousi nikdy neuskutečněnou vládu komun, ve skutečnosti podléhala tvrdě vůdcovskému principu (Lenin. Stalin, u nás Gottwald atd., akorát tomu soudruzi neříkali vůdcovský princip, ale „kult osobnosti“ což je principiálně totéž), takže ani vůdcovský princip nelze brát a priori za doklad nějaké pravicovosti.
A za druhé je za důkaz pravicovosti považován samotný rasismus, což je úplná megablbost, protože jednak fašismus vůbec nějaké rasy neřešil, ale pouze vztah člověk–stát, dále s rasismem mají dlouhodobě problém naopak demokraté (tedy americká levice), a tvrzení, že rasista je a priori pravičák vychází pouze z ideologického marasmu a nelze pro něj nalézt žádný smysluplný důkaz (vychází z jakési úvahy, že levice je internacionální a tedy antirasistická, což už je hodně ohnuté – stačí se podívat, kolik romů bylo třeba na ÚV KSČ a kolik naopak třeba afroameričanů v Reaganově vládě…).
Hitlerova NSDAP byla socialistická dělnická strana. Pokud někdo socialisty považuje za pravici, měl by zmírnit konzumaci návykových látek.
A pokud jde o fašisty… to slovo je nadužíváno lidmi, kteří se neobtěžovali si od Benita přečíst ani řádek. Kdyby tak učinili, zjistili by, že zařazování fašistů do pravicovo-levicoveho systému není vůbec snadné.
V posledních letech začali někteří novináři tvrdit, že nacismus či fašismus nejsou ve skutečnosti extrémní pravicí, ale extrémní levicí. Této interpretaci nahrává mj. pojem „nacionální socialismus“, neboť (jak tvrdí tito novináři) „socialismus je přece levicový“. Jenže nacionální socialismus není totéž co socialismus. Uváděný argument je čistě z logického hlediska asi tak opodstatněný jako věta: Kočičí zlato je zlato, tudíž je drahé.
Pokus ztotožnit nacismus a fašismus s extrémní levicí přichází ze strany pravicových komentátorů, kteří snad z jakýchsi emocionálních důvodů jsou přesvědčeni, že ze strany pravice přichází vše dobré, zatímco ze strany levice vše špatné a tudíž přece není možné, aby něco tak zvrhlého jako nacismus bylo pravicové. Tato argumentace má svůj instrumentální rozměr, to znamená, že je nástrojem politického boje. Pokud by se podařilo překřtít nacismus na extrémní levici, znamenalo by to diskreditaci pojmu „levicový“ vůbec, což je možná i cílem některých lidí, kteří tuto myšlenku hlásají.
https://denikreferendum.cz/clanek/13427-nacismus-jako-extremni-levice
Ano. Je dobrým zvykem nehodnotit věci podle názvu, podle nálepky, ale podle obsahu. „Národní socialismus“ byl jen vějičkou, prostředkem a výtahem k moci ve zbídačeném Německu po prohrané první válce. Jakmile se fašisti dostali k moci, po socialismu ani nevzdechli.
Podívejte, pane Romane, já nejsem žádný politolog, ani netvrdím, že jsem sežral všechnu moudrost. Na druhé straně mám na věci svůj pohled, své zkušenosti, své názory a svůj rozum. A v tom mém pohledu se hluboce mýlíte Vy. Podle despektu k „socialistickému školství“ by se mohlo zdát, že jste naopak produktem školství nynějšího, s postupem času stále více debilizovanějšího, brutálně poznamenaného přepisovači historie a (ovšemže pravicovou) propagandou (o jejíž úrovni a účinnosti se dřívějším – pravdaže levicovým – bolševikům ani nesnilo). Z mého pohledu by to vysvětlilo Vaše bludy.
Napsal jste toho hodně a kdybych se měl ke všemu postavit, psal bych tady román. Tak jenom útržkovitě.
Tak předně – jasné a obecně uznávané definice pravice a levice neexistují. Pokud si je nadefinujete, jak se Vám hodí do krámu, tak se nemůžete domluvit s někým jiným, kdo to má jinak, například se mnou 🙂
Podle Vaší definice by pojmy pravice/levice byly nadbytečné, protože bychom si vystačili s pojmy kolektivismus/individualismus. A to je zjevný nesmysl. Jsou to naivní černobílé názory, které nechápou, že člověk bez lidské společnosti není nic a není k ničemu. V reálu i ten nejpravicovatější pravičák ví, že individuální právo může a musí občas ustoupit zájmům „kolektivu“ (pravicový fundamentalista pak asi o něm prohlásí, že je to vlastně levičák, že pravice už neexistuje). Podobně to funguje i naopak – každý socialista bezesporu žádá a hájí i individuální práva, včetně tzv. neporušitelných. Takže v reálu to není černobílé a jde o nějakou rovnováhu mezi individuálními a kolektivními zájmy. A tady právě nastupuje pravice a levice a snaží se realizovat každá svoji představu, svůj mix. No a protože jsou to všechno reální lidé, tak není nic divného, když pravičák zjistí, že lépe, než hájit svobody a zájmy všech individuí, je hájit zájmy některých konkrétních, kteří se třeba umí patřičně revanšovat – a jsme tam, kde jsme. Každopádně podstatné je, kdo ze společnosti nejvíce profituje – zda omezená vládnoucí elita, nebo plus mínus většina.
Teď k fašismu. Přepisovači historie se usilovně snaží zamlžit jeho podstatu a pokud možno zařadit jej na levici, což je samozřejmě totální nonsens. Komické je, jak jej dokonce popisujete jako „umírněnou formu“! Já za nejcharakterističtější rys fašismu považuji používání násilí v politice (vnitřní i vnější). Dalšími rysy jsou nedemokratická vláda (autoritářství, diktatura, teror), militarismus, válečné výboje a korporativismus/korporatokracie. Plus k tomu i ten nacionalismus, rasismus a určité prosociální opatření, které považuji za pomocné a utilitární, za účelem udržení soudržnosti společnosti, její mobilizace a její klamání. Kdyby měl být německý fašismus levicový, tak by nesměl být zaměřený na militarismus a vnější kořistnou expanzi, ale spíš na rozvoj vědy, civilního průmyslu a export zboží. A samozřejmě aspoň imitaci podílu všech na vládě – demokracie.
Pravicový socialismus, myslím, existoval – když ještě soupeřil kapitalismus se socialismem, provozovali, minimálně v Německu, tzv. sociálně tržní hospodářství. Protože se pravičáci báli, že by v konkurenci nemuseli obstát 🙂
Komunisti také zařízli demokracii, nesporně i levičáci vedli války, nic není černobílé. Je potřeba se dívat na to komplexně, hlavně v čím zájmu se věci dějí. Jestli v zájmu (jen některých!) individuálních, nebo plus mínus všech. A proto je ultimátním a vysoce spolehlivým měřítkem pravice/levice válka. Ta spolehlivě identifikuje, kdo ze zbrojení a války profituje a kdo jí po všech stránkách trpí.
Zajímavý komentář, díky..