Zpět

Rostislav Václavek: Zdravím vás všechny také. Ahoj, ahoj.

Helena Neumannová: Základ toho, co šíříš a vidíš ve světě jako cesta ke zdraví je v jednoduchosti, k návratu k selskému rozumu – cituji z tvé knihy „Život v normálu a skromnosti“ – říkáš: „Je radost dělat radost.“ Nádhera, řekl by jeden. Jenže k tomu vždycky musí člověk dojít. Jak to bylo u tebe? Co se ve tvém případě konkrétně stalo? A řekni, prosím, naprosto upřímně, protože já tvůj příběh už trošku znám, a lidé vlastně by měli pochopit, co jsi v těch třinácti letech zažil. Řekni, prosím, naprosto upřímně, jak dlouho trvalo období beznaděje, takového toho vzdávání se, litování se, než vlastně přišlo znovuzrození?

Rostislav Václavek: Já to zjednoduším ve smyslu toho, čeho se to týká. Moje bytí takové to fyzické. Já trpím genetickou poruchou, hypokalemickou familiární svalovou periodickou obrnou. Je to takové velice specifické onemocnění, v uvozovkách, v principu chronicity celoživotní nezměněné podoby stavu příčně pruhovaného svalstva, kdy chybí obrovské množství draslíku na úrovni buněčné. Solno-draselná pumpa v buňkách je posunuta o nějakou nano jednotku v neprospěch draslíku. Draslík do toho těla je nutné dodávat v obrovských kvantech, protože jinak to tělo nejde do únavy, ale do obrny. Do paralýzy.

Nepohnete prstem, nedá se s tělem nic dělat, kromě toho, že je schopno přijímat potravu. Je schopno mluvit. To znamená, zavolá si pomoc. To je velmi zajímavé, že ty základní mechanismy toho systému řešení, když se něco děje, tak aby se ještě dalo nějakým způsobem pořešit, tam jsou zachovány. Ale ty hypokalemické ataky, ty stavy obrny, neboli totální paralýzy, tam vlastně probíhaly celý život od 13 let, kdy se to promítlo nebo vybudilo, aktivizovalo ve 13 letech. To znamená v přechodu hormonálním do puberty, což jsem tehdy vůbec v nevědomí sebe sama a v principu řešící úplně jiné věci nevěděl, co to má za souvislost. Jakým způsobem ty jednotlivé systémy v těle kooperují. No a hlavně, když se to do toho těla tak nějak promítlo, začalo se to směrem ven dosti značně projevovat.

Tak já jsem tehdy dělal závodně fotbal, řecko-římský zápas. Dělal jsem spoustu sportů a v tom momentě, kdy se aktivizovala ta hypokalemická obrna, to už nebylo možné pokračovat, protože tělo to neumožňovalo. Takže veškeré sny, veškeré normální věci spojené s pubertálním klukem definitivně skončily. Byla mi doporučená lékaři jenom rychlá chůze, jako jediný pohybový akt. Jinak hrozilo z pohledu lékařského, že by došlo k destrukci svalových vláken na základě úplně jiné práce s nimi. Takže v podstatě nebylo možné prožít jediný den života bez kontrolovaného stavu mysli. Vy jste furt… člověk musí stále hlídat sebe sama. Ten draslík v množství 120 tablet denně, když normálního člověka může zabít osm tablet, tak vám, co šest hodin, dávalo operativně řešit věci kolem vody, protože jste potřebovali – ten draslík je sůl, takže vám rozežírá žaludek, střeva – potřebujete množství vody. Potřebujete množství porézního materiálů: piškoty, rohlíky. Co se postupně zjistilo, že je to jediná možnost, jak navázat sůl na sebe, aniž by ten žaludek byl devastován. Takže to jsou věci, které se tam začaly objevovat každodenně.

Lékaři neznali příčinu a účinnou léčbu: Hotovo, šmitec. Nemá řešení. Tečka. Tělo kyne, není mu dobře mentálně, nemáš se rád, prostě nic tam nefunguje.

Helena Neumannová: Můžu ti, prosím tě, tady do toho vstoupit? Protože ty sedíš u lékaře, je ti třináct let, je tam s tebou pochopitelně rodič, protože je to povinné. Co ti ten lékař vysvětlil? Jakým způsobem ti tu chorobu vlastně podal, identifikoval? Dal ti nějakou naději? Případně ti pouze řekl: „Budeš do sebe ládovat od rána do večera draslík, budeme ti rozežírat tvé tělo zevnitř, protože jinou variantu péče nemáme, a je to vlastně, dá se říct, neléčitelná choroba, kterou trpí X procent lidí na světě?“ Jak to probíhalo konkrétně?

Rostislav Václavek: To takto nemuseli ani řešit, protože díky tomu, že to máme v rodině, my jsme jediná rodina v České republice, která tím geneticky trpí. A díky tomu, že to měli někteří moji strýci, a mají to i moji bratranci, tak se o tom už vědělo, jenom se zjistilo, že to propuklo. Že se to týká i mě, a na základě toho se řešily věci, které už byly zaběhlé v principu předešlé generace s tím, že tam došlo třeba k tomu, že se dostal už jeden strýc, nebo druhý i díky různým dysbalancím při tom, co se testovalo, se dostali do klinické smrti, kde došlo k protržení střevní stěny a dalších věcí, které se tam děly v důsledku právě různých operativ kolem toho draslíku. Takže snažila se spousta lidí přijít na to, čím to je, ale do dneška se na to nepřišlo.

Helena Neumannová: Čili zaškatulkováno do imunitních onemocnění.

Rostislav Václavek: Ano, jako genetická choroba. Hotovo, šmytec. Nemá řešení. Tečka.

Helena Neumannová: Nemá řešení, dobře. Jaké další léky, případně péči, proceduru, lázně… co dalšího ti nabídli lékaři?

Rostislav Václavek: Tam těch možností nebylo mnoho, protože se testoval svalový tonus. Testovaly se další různé varianty, jako co by na to mohlo mít vliv. Potom už jsme řešili jiné cesty, jakože člověk byl dlouhou dobu celoživotní pokusný králík a díky tomu, že jak jsem mluvil o tom porézním materiálu a těch věcech, které musíš ládovat do sebe každý den, aby to tělo nějakým způsobem fungovalo s tím draslíkem. Tak to tělo kyne, není mu dobře mentálně, nemáš se rád prostě nic tam nefunguje. A postupně se to promítá do vztahů. Promítá se to do fyzického zdraví, jako důsledkového stavu atd. Takže toto všechno trvalo do 38 let života, kdy to bylo až uvedeno v ad absurdum, stavu disfunkce na všech úrovních. To znamená zdravotní. Měl jsem spoustu zánětů. Měl jsem otevřené píštěle na těle.

Helena Neumannová: K tomu se ještě dostaneme. To je velice závažné téma. Dobře. Teď pojďme zpátky k tomu mládí. Ty jsi v podstatě nadějný fotbalista, otec by z tebe rád měl nadějného zápasníka, a tak dále. Co všechno tě napadalo v dětství nebo v pubertě, než jsi se tedy dal na tu dráhu, jak říkáš, že jsi si šel pro obezitu, zvýšený krevní tlak, všechny ty následky tragické léčby, která vlastně, bych řekla, že je skoro horší než snad s tím nic nedělat, jak tě tak poslouchám. Rozumíš? Já bych potřebovala vědět, co se všechno odehrávalo ve tvé mysli. Jestli jsi se třeba chtěl bouřit nebo jestli jsi hledal nějaké řešení. Třeba, znal jsi už v tu dobu Wima Hofa? Nebo jiné metody.

Rostislav Václavek: Já myslím, že v momentě, kdy jsem měl 13 let, tak Wima Hofa neznal nikdo. Já nejsem zase tak mladý, ale v principech toho, že by se ta věc dala řešit nějakým sebeobnovovacím procesem na úrovní práce na sobě a změnit tím chování, to tehdy určitě nebylo na pořadu dne vůbec. Nebylo to ani dáno tím prostředím.

Helena Neumannová: Nikdo ti to nenabídl.

Rostislav Václavek: Přesně tak. Nebyla ta varianta.

Helena Neumannová: To jsem chtěla slyšet. Nikdo ti nenabídl nic jiného než klasickou konvenční medicínu.

Rostislav Václavek: Tak nebylo ani kudy. Tehdy vzhledem k tomu, že ty věci byly takové, jaké byly. A já nerozporuji, zda je to špatně nebo dobře. Prostě jenom to je. Zase na druhou stranu, kdyby ty věci nebyly tak loženy, jak jsou, tak tady ani dnes nesedíme. Takže to je zase v pořádku, že to je tak, jak to je.

Prvním krokem k uvědomění a vyléčení je smrt ega, dosáhnout toho momentu odevzdání, kdy je prostě člověku všechno jedno

Helena Neumannová: Ano, všechno je, jak má být. Dobře. Ve svých rozhovorech jsi prozradil, že jsi jednoho dne v únoru šel do Satinského vodopádu ponořit se, nenáviděl jsi se, nenáviděl jsi celý svět, a taky jsi nenáviděl zimu a chlad, jestli si správně čtu ve tvé knize. Pak přišla smrt ega. Co se stalo?

Rostislav Václavek: No, tak příroda je nádherná, mocná čarodějka. To je prosté. Tak jak se říká v pohádkách, vyhrává hloupý Honza, a ne nadarmo ta jednoduchost je tam takto vyobrazená, tak příroda má zase jednoduché zákonitosti, které zase s tebou, když se určitými mechanismy diskomfortu staneš její součástí, tak ti nabídne pohled zvenčí. Nabídne ti pohled odjinud. Nabídne ti pohled mimo ten tunelový akt tvé vlastní mysli, protože tě od ní na chvíli odpojí od té egoistické, od té duální formy mysli, a najednou ti odhalí takový ten širší rámec, který se tam může jevit na úrovni duševní emoční energetické, mentální. Najednou je tě všude mnoho a žádný zároveň. Je tam vlastně oboje. A je tam i obrovský řev a klid najednou.

Tak jak se říká, že když máš zdrojovou energii, když tam není ten konflikt, tak třeba u žen se říká, že žena, když miluje, tak pláče a směje se zároveň. A to je ono, že tam je najednou něco, co za normálních okolností není přípustné. Není možné, že černá je bílou a že ta věc není rozporována. Nikým. Ten hodnotitel a hodnocený se stává najednou jedním. A studená voda je jednou z možností v kooperaci s dechem a s kooperací s přítomnou změnou, a přírodau tady tento stav umožní, když ty už nemáš tužbu pořád držet otěže. To je věc, kdy za normálních okolností si myslíme, že to všechno udržíme. Že to máme pevně v rukou, jak se říká, a samozřejmě nemáš v rukou nic. To se ve valné většině lidem podaří zjistit až na smrtelné posteli, protože tam to odevzdáš. Tam teprve pochopíš to odevzdání, jak se o tom všude mluví. Všude se o tom píše, a dřív se ti to stane jenom tehdy, pokud se ti v životě přihodí něco tak fatálního, tak jako blízké smrti nebo něčemu, že ti to začne být fakt „u prdele“. Začne ti to být úplně všechno „u prdele,“ a to je ten moment odevzdání.

Krásným způsobem o tom hovoří Mark Menson v knížce „Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele“. To je fakt velmi důmyslné umění si to tam nastavit svobodně uvnitř v principu toho uvolnění, že je ti úplně jedno, s kým mluvíš. Že je ti úplně jedno, jakým způsobem se kdo chová. Že je ti úplně jedno, kdo si o tom co myslí – včetně tvé vlastní mysli.

Helena Neumannová: A ty mluvíš o mysli, a to je něco, co je tématem 21. století. Tisíce vědců a lékařů chtějí rozklíčovat a identifikovat mysl a vědomí, a nedokázali to. My jsme se o tom bavili minule s panem profesorem Vernym, takže já na to teď s tebou navazuji, protože ty ve svém rozhovoru zmiňuješ, že ty už víš, co je tvá mysl. Co je tvá mysl?

Rostislav Václavek: To já nevím, jestli jsem někde řekl, že vím, co je moje mysl.

Helena Neumannová: Ano, řekl jsi: „Vím, a dnes už to chápu, co chce a co je má mysl.“

Rostislav Václavek: Mysl je vlastně slovo. Je to pojem nějaký, a pod tím pojmem se může schovávat spousta různých pojetí. Spousty různých lidí v jejich rámci uchopení toho, co se pod tím skrývá. Jednoduše řečeno. Že pokud ta mysl je duální, to znamená je konfliktní ve smyslu, že jste tam dva, tak prostě a jednoduše už s tím budeš v bordelu. Vždycky tam prostě… Můžeš dělat, co chceš. Můžeš se rozkrájet.

Helena Neumannová: Naprosto souhlasím.

Rostislav Václavek: A nastavení do toho momentu, kdy nastane ona v uvozovkách „smrt ega“. To není jako to, že ego není špatné nebo dobré. Jenom ono z toho se převelelo do toho zlomocného pána. Ten základní princip je v tom, že jsou informace v přírodě, jako je hlad, chlad a bolest, které dávají možnost nahlédnout za onu osu mysli, jak my ji chápeme. My ji chápeme v principu „Cogito ergo sum!“ Myslím, tedy jsem!“ ve ztotožnění s egoistickou myslí, nebo s tím, co my tady vytváříme v civilizovaném světě. René Descartes v 17. století a v podstatě je to… Ta myšlenka sama je destrukce práce s tělem. Je to destrukce praxe v přítomném okamžiku, protože tebe zajímá více hodnocení než praxe samotná, která tam přestává probíhat, protože se věnuješ tomu hodnocení. Takže ten akt toho, kdy se mysl změní, je, a já tomu říkám, že se kultivuje v momentě, kdy se začne znovu kooperovat s tím tělem, znovu se ocitne v přítomnosti zpátky. Což musíš trénovat. Věci jsou prostě o tréninku, opakování, jako všechno. I malé děcko nezačne chodit na první dobrou. Jsou to tisíce pokusů. A v tomto duchu i s tou myslí je to super game, když se podaří najít jednoduchou cestu. Ona nesmí být složitá. Když je složitá, tak se toho zase ta egoistická mysl chytí a začne to řešit. Bude mít tužbu to řešit. Ale řešení tohoto problému je v neřešení.

Zvířata mají jednoduchý intuitivní charakter bytí, nikdo neviděl žirafu meditovat v lotosovém sedu

Helena Neumannová: To znamená, jako by jsi splynul s krajinou v ten moment, kdy jsi byl ponořen v chladum a jak říkáš, pustil jsi to?

Rostislav Václavek: Vezmi si, že se dívám na kosa v přírodě. Nebo se podíváš na nějakého tygra nebo žirafu. Viděla jsi někdy žirafu, že by si hodila kopyta do lotosového květu a potřebovala si 15 minut vyzenovat? Nic takového není. Neexistuje. Zvířata mají prostě jednoduchý intuitivní charakter bytí. A v té přítomné změně neustále jsou. Kdyby nebyli a začali by uvažovat, jestli to semínko od toho kosa vlevo je lepší než to semínko od toho kosa vpravo, to by prostě zdechl, kdyby nad tím váhal půlku dne. A jelikož oni nad tím neuvažují, jenom se to děje. Oni to jenom dělají. A v tom dělání jenom jsou. A to je celá filozofie.

Helena Neumannová: Dobře. Říkáš to velice jednoduše, ale ono to tak jednoduché nebylo. Ty jsi začal, ale samozřejmě k tomu momentu, kdy ti lékařka práskla s telefonem, protože jsi jí oznámil, že nepotřebuješ léky, protože jsi vyléčený, k tomu se ještě následně dostanu, jestli ti tohle přijde normální, tak k tomuto momentu byla nějaká cesta. A já se ptám, jak dlouhá ta cesta byla od toho prvního ponoru, kdy ty jsi začal dýchat, začal jsi se ochlazovat, začal jsi se hýbat a začal jsi postupně chtít řídit to onemocnění jinak než přes navýšený draslík.

Rostislav Václavek: A to je právě to, že jsem to nechtěl řídit. To je právě to, že poprvé v životě…

Helena Neumannová: Ale pustil jsi to. To znamená, přestal jsi do sebe rvát ten draslík.

Rostislav Václavek: Přestal mě zajímat ten problém. To je to. To je celý krám. To je prostě potíž všech lidí, kteří nekultivují mysl v tom duchu, že mysl je zaměřená na problém. Ona je jako to oko dravce, které pořád sleduje, kde je nějaký problém, aby ho mohl řešit.

Helena Neumannová: Takže ty jsi se rozhodl: „Přestávám brát léky a kašlu na svou nemoc?“

Rostislav Václavek: To není o tom, že jsem se rozhodl. To je, když se rozhodneš, tak rozhodnutí vychází zase z egoického aktu. To znamená, ten pobyt v přírodě ti tam v té hlavě něco překolíkovalo. Něco se tam stalo. Samovolně se tam něco stalo, co ti najednou intuitivně dalo možnost ty věci udělat jinak. To není o tom, že bych se rozhodl. To přišlo samo a najednou vidíš. Víš, že nic nevíš. To znamená víš, že prostě to je zase to slavné. Ale ten základ je v tom, že ty opravdu nic nevíš, a to je dobře. To je hodně dobře.

Helena Neumannová: Pojď mi říct…

Rostislav Václavek: A ten fajn pocit je z toho, že ty nemusíš vědět, protože v momentě, kdy nevíš, tak jsi prostě čistý list a můžeš udělat nový krok úplně jinudy. A to je základ pochopení toho, že ty se nevěnuješ ve smyslu lpění k tomu, co je tady 38 let a na co by ses mohla v lítosti obracel každou chvíli. Kašleš na to. Je ti to úplně jedno, že to je. A vydáš se úplně jinudy. Začneš ty věci dělat jenom jinak.

O všem se strašně moc žvaní. Naslouchejte sami sobě, ne mně, protože to, co funguje mně, nemusí fungovat vám.

Helena Neumannová: Čili, jsi ve stavu, kdy máš desítky zánětů v těle, píštěle, je ti blbě, máš bolesti, víš, že nic nevíš, jak říkáš, ale zároveň víš o své chorobě, to jsi si určitě ze své mysli nevymazal. A ty vlastně těm lidem říkáš: „Přijměte s pokorou to onemocnění a vykašlete se na to a začněte se k tomu tělu chovat s úctou, s láskou.“

Rostislav Václavek: S úctou. Problém je, že zase se o tom jako strašně moc žvaní. To je věc, kdy já třeba odmítám spousty různých kongresů a besed a festivalů a dalších věcí, protože ve výsledku je to, že se svítí na jeviště, a to hlediště je potemnělé a nedělá tam nikdo nic a poslouchá a baví se. To mě prostě nezajímá, protože poslouchání druhého k ničemu není. To je věc, kterou se může inspirovat jako přečtením knížky, ale pokud něco nezpraktikuješ sebou sama, a nepřebereš tu zodpovědnost na sebe sama, ten akt toho zvířete v té přírodě v tom přítomném bytí, tak se nemůže nic změnit.

Helena Neumannová: Ale však ty jim říkáš: „Naslouchej sám sobě, ne mně.“

Rostislav Václavek: Tak, ale ten problém je vlastně v tom, že energeticky je věnována pozornost informacím. Ten egoistický rámec mysli je založen na kvantu informací, a čím víc tím líp. Ale princip naší práce je méně než více a jemně, ale funkčně. Jemností nemůžeš nikdy nic posrat v těle a všechno v té jemnosti, když začneš dělat, tak se to tělo stihne takzvaně adaptovat na ty tvoje egoistické rámce chování. Které přestávají být egoistickými a začínají s tím tělem kooperovat, protože si jich konečně někdo v tom životě poprvé všimnul. Toho těla. Jeho stavu. V jakém je nastavení. Jaké jsou ty jeho možnosti. Co všechno může a co všechno je jenom tužba, která vede tělo úplně do prdele, protože jenom chceš, ale v tom těle žádné nástroje na to tvoje chtění nejsou.

A to je vlastně ta věc, kdy mi ani nedošlo k tomu, jak ty jsi říkala, že došlo k vyléčení. Tam nedošlo k vyléčení. Já tu genetickou chorobu stále mám. Ta hypokalemická obrna v tom těle je stále přítomna na genetické úrovni. Ale epigeneticky tím chováním na úrovni kvality dechového vzorce. Na úrovni kooperace s termoregulací těla. Na úrovni uklidnění mentálního nastavení, že už si neděláš z ničeho hlavu, protože ti to přišlo už úplně jasné, že když v momentě, kdy se budu stresovat z toho, jestli mluvím s Lojzou od vedle, nebo s prezidentem republiky, tak samozřejmě to vyřešené v hlavě to mít nemůžeš. Ta hierarchizace v mysli ještě není vyřešená. A toto jsou ty základní pilíře těch pěti pilířů zdraví kromě jídla a pohybu funkčního s kooperací s dechovým vzorcem, které ti potom na úrovni mojí vlastní zkušenosti, protože to vychází z té zkušenosti mojí.

To, že se to teď týká desítek tisíc lidí nebo možná už stovek tisíc lidí dalších inspirovaných tím principem „pošli to dál“, který jsme uvedli v chod před pěti lety, tak je věc druhá. Ale já neříkám, že tady toto je jediný akt toho, jak změnit něco. To v žádném případě. Těch aktů je milión, je to všechno v pořádku a každý má za sebou jinou zkušenost. Každý má za sebou jiné věci a jiné nastavení těla. Proto ani to, co třeba funguje mně, vůbec nemusí fungovat někomu druhému. To je základní uvědomění.

Helena Neumannová: Výborně. O tom je celá epigenetika, jednoznačně. Rosťo, řekni mi: Přijde ti normální, že když řekneš s tímto onemocněním své lékařce, že jsi si pomohl od následků, abychom byli přesní, ne, že ses vyléčil, že nepotřebuješ léky, a ona ti práskne telefonem? Neměl by v tomto případě každý normální lékař měl zavolat okamžitě konzilium a sledovat tě a zjistit, co se stalo, že jsi to dokázal a pomoci dalším? Proč si myslíš, že došlo k tomu prásknutí telefonem?

Rostislav Václavek: Ono to není prásknutí telefonem. Tam bylo to, že jsem řekl, že ty prášky nepotřebuji poté, co ona volala, že jsem se delší dobu neozval, a zda jsem náhodou neumřel. Já jsem jenom řekl, že už je nepotřebuji. Ona řekla, aha, v pořádku a hotovo. A položila ten telefon. Takže to nebylo, že by mně s tím práskla, ale jen prostě nebyla překvapena z toho, že genetická choroba najednou nepotřebuje ten draslík. Ale v momentě, jenom pro to pochopení. Kdybych já zase změnil nastavení v sobě samém a vykašlal bych se na sebe, tak samozřejmě ona tě zavolá hned zpět ta genetická choroba. Ona ti hned řekne: „Hej Rostíku. Tady mě máš!“ To je to uvědomění, že my si totiž, a to je ten největší fór vůbec, my si totiž myslíme a strašně moc chceme, aby nám bylo furt líp. To je valná většina. Tužba valné většiny lidí. Aby ti bylo líp. Zdravotně. Aby ti bylo líp sociálně, finančně. Jakkoliv.

A průšvih je v tom, že mysl to chce jen proto. Třeba ve smyslu zdraví, aby ti bylo co nejrychleji líp, aby se mohla zase na sebe co nejdříve vykašlat. To je věc, která je neuvěřitelná. Já tomu říkám mentální popelnice. Je to prostě neuvěřitelný akt egoistické mysli, že ona si myslí, že je něco možné za chvíli spravit, a pak se zase vykašlat na sebe a řešit ty věci, jak jsem je dělal před tím. To samozřejmé není. A z principu to nejde. A proto já nepoužívám ten výraz starat se o sebe, ale používám výraz radovat se o sebe, protože ty si přijdeš na to, že to, že věnuješ nějaký prostor funkčním způsobem, tě nejenom najednou dává do osy tvého vlastního života tebe samotného. Nejenom, že tě živí a sytí nádhernou energií tebe, jako té podstaty, proč tady vlastně vůbec jsi, ale že ti dává i na buněčné úrovni kvalitativně na biochemické, biomechanické, kadenční, fyziologické úrovni energetické tak obrovské množství dalších možností a zájmů o sebe sama, že v té radosti toho malého dítěte, které tam znovu ožije vevnitř, se najednou začneš bavit a ten život bude full. Bude nasycen. Je plný.

Tělo je neskutečný nástroj a je permanentně adaptabilní na lidské chování. Proto může například zhubnout i přibrat.

Helena Neumannová: Přesto jsi příliš laskavý a jdeš zase k té pozitivní stránce věci, neodpověděl jsi na mou otázku. A já se na to musím zeptat znovu. Přijde ti to normální? Promiň. Je od té doby nějaký lékař aspoň, který tě oslovil a řekl „Pane kolego, jak jste to dokázal? Pojďte nám to říct, pojďme to nějakým způsobem zpracovat“? Případně nějaké konzilium lékařů, asociace. Je někdo takový, kdo se o to zajímal z té konvenční školské medicíny?

Rostislav Václavek: Velké štěstí je, že techniky, dechové techniky Buteyko a Oxygen Advantage jsou jediné techniky na světě, které jsou evidence based medicine (medicína založená na důkazech). Je tu možnost, kdy teď já dělám certifikované instruktorské kurzy, teď už máme přes 450 instruktorů v Oxygen Advantage a nějakých 300 se bude řešit v Buteyku, a tam je už spousta lékařů, protože je to samozřejmě zajímá. Je tam spousta lidí i z lékařské i vědecké obce. Je tam spousta fyzioterapeutů. Spousta lidí, kteří pochopili, že to není žádná „ezo“ věc, ani „jedna paní povídala“. Že je to čiročirá biochemie. Je to normální bazická záležitost práce s tělem na úrovni krve, fyziologických věcí, jako je bor efekt nebo buněčné dýchání na úrovni buněk. Věcí, jako je Krebsův cyklus, které v těle potřebují na té bázi mít vyřešenu kvalitu dechového vzorce, ale ne nějakými zenovými technikami nebo hyperventilačními kravinami. Ale prostě 24/7 funkčním zacházením s tělem v jemnosti, aby tam byla na buněčné úrovni spuštěna takzvaná adaptace.

Tělo je neskutečný nástroj a je permanentně adaptabilní na tvé chování. Proto ty můžeš zhubnout a přibrat. Proto můžeš měnit tvar velice jednoduše, což také teď i v určitém aspektu disfunkcí a funkcí vědomě už dělám, abych právě přišel v těch různých věcech, které děláme, a neděláme jich úplně málo v tom duchu funkčních zacházení a prostě ty výsledky jsou neuvěřitelné na úrovni zdraví lidí, tak v tomto duchu ty zjišťuješ, že když spustíš lavinu událostí určitým disfunkčním rámcem chování k sobě, a ony samozřejmě v těle něco způsobí postupně. Nejdříve na příčné úrovni. Potom na té důsledkové, tak úplně stejný mechanismus ty můžeš otočit a lavinu událostí převést do té stránky vysoce funkční a spustit lavinu událostí velmi profitabilních pro tělo na buněčné úrovni, energetické úrovni. Prostě a jednoduše.

Z jídla se stala droga, protože je ho všude moc. Je tam 24 hodin denně, 12 měsíců v roce a obsahuje látky, které by v přírodě vůbec být neměly.

Helena Neumannová: K buňkám půjdeme. Teď pojďme k samotnému dechu. Dvacet dva tisíckrát denně se nadechnu. Pětkrát maximálně, tedy doufám, se jí. Ty tomu říkáš ve svých kurzech žrádlo a energie. Dech a energie. Jak je možné, že celý svět má Michelliny, šéfkuchaře, menu, skvělé pořady o jídle, fantasy? Jídlo spojuje lidi. Jídlo je tu tisíce let stejně jako dech. Proč se ale nikdo nezabývá tím dechem, když dokáže devatenáctkrát více tu buňku napojit a uspokojit?

Rostislav Václavek: Zase je to prosté. Jídlo je zábava. To je první věc. Jídlo z 99,9 % je zábava. Ty potřebuje 0,01 % toho, co se týče fyzické potřeby pro tělo z toho, co papáš. Zbytek je zábava. Proto je schopen člověk připravit na 26 tisíc způsobů vajíčka a vytvořit 60 tisíc druhů pořadů nebo časopisů o vaření. A druhá rovina toho je, že je to produkt. To znamená, jídlo je produkt. Produktová politika funguje na základě toho, že ty musíš mít něco, co prodat. A v momentě, když máš produkt, tak vede k němu marketingová cesta, a proto z logiky věci tady toto napojení funguje velice dobře pro nevidomou společnost, která na toto reaguje. Je vysoce manipulativní. Je to jednoduché. Stačí, když někomu nabídneš formu odsudku nebo pochvaly, a kdo je na to reaktivní, tak víš, že ho můžeš mít okamžitě a čímkoliv a jakkoli. A na tom je založen neuromarketing celý. V tomto duchu není dech produkt. Může ho z něj někdo dělat a v určitém duchu my tak máme nějaké kurzy, chleba něco to stojí. Takže v pohodě. Já nesoudím peníze. Je to energie, ale je dobré i s touto energií zacházet vědomě v principu objemu. Objem vždycky zničí kvalitu. To je základní uvědomění v čemkoliv. Ať si to hodíš do jakéhokoliv rámce. Objem vždycky zničí kvalitu. Je to věc, která je. V přírodě jasně stanovené dané pravidlo, které pokud nectíš, tak ti to dřív nebo později někdo spočítá. V tobě. Energeticky.

Helena Neumannová: Ano. Přesto se musím zastat Hippokratova „Jez, aby jídlo bylo tvým lékem, a ne, aby lék byl tvým jídlem.“ Protože jídlo je pro nás stejně podstatné jako dech, případně i to, jak se o sebe starat, jak se s tím tělem radovat, jak ho laskat, i tu mysl, duši, i tělo, protože ono i v těch tvých pěti pilířích jsou základy naturopatie nebo epigenetiky, jak to děláme my všichni, to znamená i to jídlo by mělo být potěšením pro mysl a pro tělo. Mělo by být kvalitní. Mělo by přinášet radost, mělo by i pro buňky přinášet hodnotné živiny.

Rostislav Václavek: To ano, akorát že valná většina lidí fičí už na principu právě toho objemu, v principu toho, že si myslí, že je to ještě v pořádku. A už to dávno v pořádku není. Je rozdíl, jestli ty něco fakt máš. Je to stejný princip jako u kafe. Jestli někdo říká, že nemá problém s kafem, tak ho můžeš přeci vypnout. Co se ti stane, když si ráno nesníš mrkev? Třikrát tři dny za sebou. No nic. Prostě nic se ti nestane. Tak proč nemůžeš vypnout tři dny za sebou ráno kafe, když to není žádný problém? To je to, co se stalo s jídlem. S jídlem se stalo to, že se stalo drogou. Obrovskou drogou, protože je ho všude moc. Je tam 24 hodin denně. 12 měsíců v roce a obsahuje látky, které bych v přírodě vůbec být neměly v tomto duchu a v tomto objemu.

V přírodě je třeba cukr pár měsíců v podobenství ovoce a medu. A čau. Je to šafrán. Hotovo, šmytec. Proto pracujeme s půstováním, ale úplně jiným způsobem. Máme programy půstu a dechu v souvislostech, kde propojuješ právě ty funkční mechanismy a tam tělo pochopí, proč je dennodenně 22x vyživováno něčím, co tam v tom množství vytváří určitý aspekt toho, že bez toho dechu se neobejdeš. Můžeš to zkusit, ale za pět minut je po tobě. To je faktická záležitost, která je zase dána. Jakožto savec jsi vyživován kyslíkem. Blbé akorát je, že už téměř nikdo neví, že ten kyslík tam je jenom proto, že tam je větší míra CO₂.

Od hyperventilace k léčivému dechu: Revoluce v přístupu ke zdraví a životnímu stylu

Helena Neumannová: A teď už mi nahráváš mojí podstatné otázce, na kterou se hrozně moc těším. Pojďme k základnímu převozníkovi kyslíku, jak mu říkáš, CO₂, ale také pojďme k tomu… pojď nám vlastně rozklíčovat ty tři plyny. Pojď nám rozklíčovat O₂, CO₂ a oxid dusnatý, protože já z toho, co jsem si přečetla v tvé knize, i jsem si samozřejmě pustila několik podcastů, kurz ještě nemám, ale věřím, že budu mít to štěstí. Já začínám mít pochopení nebo chápat, že právě toto by mohlo být řešení i pro kardiovaskulární onemocnění, i pro ADHD, pro další autoimunitní onemocnění. Přesně ruku v ruce s tou epigenetikou, s tím, jak se o sebe staráme a tak dále. Prostě i já si přeji naučit se správně dýchat. A to už jsem velká holka. Pojď nám to rozklíčovat. Vysvětli nám, jakou roli tedy hrají jednotlivé plyny, a proč si myslíš, že jsme se na ten oxid dusnatý vykašlali. Proč se o něm nemluví?

Rostislav Václavek: Tak první je takzvané podvědomí. Podvědomí o dýchání je právě díky stavu mysli téměř nulové, a to z důvodu toho, že to považujeme za téma, které je zbytné. Že je to vlastně fádní, něco jako dýchání, co tam se řeší. Nádech, výdech, no tak co. Potom se jako druhá rovina pohádky vypráví v duchu toho, že O₂ je super a CO₂ je na nic. Je to věc, která by měla, pokud možno, vyletět co nejdřív a neměla by tam být vůbec. Jinými slovy je to hodnoceno duální myslí, která to bere jako konflikt tyto dva plyny. Kdežto oni dva samozřejmě všechno v přírodě nefungují v konfliktu, ale fungují v tom těle v úzké kooperaci.

Pohádka o dechu je úplně jiná v principu jeho kvality a v těle nikoli, že by začínala v nose nebo ústech, a končila v plících, ale ta pravá energetická pohádka začíná, až když se plyn dostává z plic do krve, přechází do krevního řečiště. Tam se napojí na hemoglobin, aktivní část krve. Ten kyslík si v počtu čtyř molekul nasedne na jeden protein hemoglobinu a ten při určitém tlaku je schopen v určitém místě 125 tisíc kilometrů kapilár, které v těle máme, vypustit při daném homeostatickém tlaku, které ve valné většině v těle není přítomno, protože se k sobě homeostaticky tedy rovnovážně nechováme, tak je schopen ten kyslík vypustit přes cévní stěny ven. Ten kyslík se dostává do extracelulární tekutiny a potom přes membrány se dostává do buněk.

Na mitochondrické úrovni, to znamená v takových maličkých továrničkách buněk, se začíná zpracovávat a pomocí takzvaného buněčného dýchání, které má čtyři fáze, a je schopen díky spoustě reaktivit a samozřejmě molekule kyslíku jako takové vytvořit obrovské množství energie takzvané ATP. Celkově 38 molekul. Když ale ten kyslík do té buňky nedostanu v určitém množství molekul, tak se místo 38 molekul ATP vytvoří jenom dvě. To znamená, ta buňka je nucena přejít do takzvané anaerobní glykolýzy. Do výroby anaerobní energie, kde je 19x méně objemná, co se týče toho, co můžu vytěžit z toho těla. A proto upřímně v momentě, kdy já pochopím základní mechanismus, o kterém jsme mluvili na začátku, což je Bohrův efekt, který se učí na katedrách nebo fakultách biochemie, stejně jako Krebsův cyklus se tam také učí, akorát bohužel teoreticky, a v té praxi si to téměř nikdo neuvědomí, co to v reálu znamená, a jak je možné to dechem ovlivnit, aby to fungovalo, tak v tomto duchu se kyslík dostane do buněk jenom tehdy, pokud má určitý tlak. A ten tlak kyslíku v krvi je udržován pomocí CO₂. Určité úrovně tlaku CO₂. Tyto plyny kooperují.

Tlak kyslíku je něco kolem 104 mililitrů rtuťového sloupce, tlak CO₂ je nějakých 44 mililitrů rtuťového sloupce, což není důležité, ale jsou to údaje, které spolu harmonizačně hrají nějakou game v krvi. V aortě a karotických tepnách jsou sledovány takzvanými baroreceptory, snímači tlaku, a ty po tom tu informaci, která tam je, dlouhodobá zapisují pomocí neuroplasticity mozku, ten to dostane do podvědomí, a ty potom tuto situaci máš jako většinovou v těle. Pokud ten člověk ale většinově dělá toto…. Nebo je v chronickém stresu, to je stejný akt pro krev. Jinými slovy přetěžuješ, přetlačuješ hyperventilace, předýchávání. Tak už dvěma hyperventilačními nádechy, které se u těch lidí dějí běžně u řeči, u pohybu.

Lidi chrápou v noci, tak vlastně děláš něco tomu tělu a na úrovni chronického stresu podvědomě je to úplně stejné – tyto dvě dysfunkce spolu kooperují v té dysfunkčnosti. Tak tomu tělu uděláš to, že pokud je někde 100 % kdekoliv a ty tam přidáváš další a další a další, a to tělo už metabolicky není schopno to nějak zpracovat, tak už zvyšuješ pouze tlak. Pochopíš to u jídla, když ti po sedmém řízku už ten jeden čouhá z pusy. Pochopíš to u deseti piv, kde ti to jedenácté už stříká z uší. Tam ti to je už také jasné, ale když máš saturaci kyslíku, tedy nasycení kyslíkem v krvi 95 až 98 %, což je zdravá úroveň saturace kyslíku v krvi. Jinými slovy jsi permanentně plná kyslíku na úrovni krve, a ty uděláš dva až tři tyto nádechy. To nemusí být zase vysoký objem. Když mluvíš, tak si všimni, 99 % lidí mluví s dýcháním ústy. Nepřidýchává nosem, protože ta dysfunkce dechová už je taková, že se tělo naučilo této dysfunkci. Ono se adaptuje na to, jak se k němu chováš, a ty dysfunkce jsou labilní v pohybu, ve spánku, i v mluvě.

Helena Neumannová: Můžu se zeptat? Víme, Rosťo, odkdy dýchá člověk tímto způsobem, s tou hyperventilací? Mám na mysli, bylo tomu tak vždycky od homo sapiens přes středověk, nebo je to zase vlivem toho stresu a tlaku na výkon? Je to nějak měřeno? Nebo ví se o tom něco?

Rostislav Václavek: Já to vždycky vysvětluji, když se někdo zeptá obdobným způsobem. Tak to vysvětluji na principu evoluce.

Helena Neumannová: Ano.

Rostislav Václavek: Princip evoluce je založen na tom, že vlastně ten tvor se přizpůsobuje tomu, co se v tom prostředí děje, ať už vně nebo vevnitř. A my jsme se v evoluci potupně z těch čtyřech nohou dávali na dvě. No, a teď se děje to, jak jsme u těch mobilů. Jak ty pupky prostě postupně rostou. Jak je ten vdovský hrb stále větší a větší a ten pupek těžší a těžší, že se zase evolučně postupně dostáváme na čtyři. S tím samozřejmě i kvalita dechového vzorce rapidně klesá. Třeba kontrolní pauza, což je kvalita dechového vzorce, kterou si každý může změřit u nás na těch dýchánkách. Na vysíláních na YouTube kanálu Rostislav Václavek. Je to dýchánek 18, kde si to mohou změřit. Tam bych začal jenom s praxí proto, aby si lidé v tom udělali pořádek. Já to potom řeknu, proč to říkám. Aby to bylo jasné.

Helena Neumannová: Ano. Určitě.

Rostislav Václavek: Tam si změří kontrolní pauzu. To znamená, kvalitu dechového vzorce, jaký ten člověk má reálně 22 tisíc krát za den kvalitu dechu, o kterém nic neví, a mysl jenom rozporuje, že to důležité není. Přestože o tom ví úplné kulové, a samozřejmě nikdy je to nezajímalo, tak tady přijdeš a to postupně, že od kvalit toho dechového vzorce a díky tomu, že pokud je velmi nízká kvalita dechového vzorce, což je u ve valné většiny lidí v současné době díky tomu, jak žijeme. Jak jsme si teď vysvětlili, tak se objevují jednoduché rámce chování těla, kterým se potom říká nemoci. Astma je také věc, která je brána jako nemoc. Dušnost, alergie, neurologické potíže, úzkosti, deprese, fobické stavy, panické ataky. Já nevím, co všechno. Mohl bych pokračovat do aleluja. A všechno to souvisí s tím, že tělo nějakým způsobem na buněčné úrovni postupně ztrácí energii někde, kde by ji mělo mít a mělo by ty buňky vyživovat a ty by měly funkčně fungovat. Což se neděje, protože se k sobě chovám nějakým způsobem, který je odlišný od toho homeostatického rovnovážného. Jednoduše chceš něco, co to tělo nemá. Chceš to dlouhodobě, a proto to tělo bere na dluh a ty ho postupně dostáváš do těch rámců, které jsou úplně mimo jakoukoliv akceptaci. A v tomto duchu ten dechový vzor, ta kontrolní pauza, což je jinými slovy tolerance na navyšující se CO₂. Jinými slovy, tebe by v těle mělo zajímat nikoliv O₂, ale CO₂. Což je právě ten plyn, který zařizuje v krvi to, že při určité úrovni CO₂ se kyslík v tom tlaku, v tom přetlaku sníží. Ta afinita, přilnavost mezi hemoglobinem a kyslíkem se uvolní. Molekula kyslíku se může z hemoglobinu uvolnit ven z krve. Dostane se do buněk. V buňkách vznikne buněčné dýchání o čtyřech fázích. Díky CO₂ a určité úrovni jeho tlaku v krvi se kyslík může dostat z bodu A do bodu B. Jinými slovy: Kyslík je zboží. Je to zboží.

Helena Neumannová: A k tomu se dostanu dechovým cvičením.

Rostislav Václavek: A k tomu se dostaneš hlavně změnou chování k sobě v principu 24/7. To znamená, je to věc, kdy zase mysl řekne: No, tak já na to nemám čas na nějaké dechové techniky a takové capiny. Já mám děcka. Mám barák. Mám auto. Musím se postarat, a takové blbosti, to až budu v důchodu. Takže celý ten princip, jak to máme postaveno, je, aby si ten člověk přišel na to, že žádný další čas nepotřebuje. Že ty všechny věci, které dělá, to bude dělat klidně dál. Akorát že to bude dělat prostě jinak. Udělá jinak chůzi. Udělá jinak pohyb. Udělá jinak řeč. á jinak spánek. Ale bude dělat pořád, prostě. Ty věci se nemění. Ony se akorát zfunkční.

Všechny příspěvky s Rostislav Václavek