Zpět

Pak přišlo jedenácté září, boj s terorismem, invaze do Afghánistánu, invaze do Iráku, angažmá v Sýrii, rozvrácení Libye, krátká rusko-gruzínská válka, Majdan na Ukrajině, anexe Krymu, boj proti terorismu v Mali… a ruská invaze na Ukrajinu.

Od bombardování Jugoslávie je všechno jaksi… pochybné. Bojuje se bez mandátu OSN, shromažďují se různé koalice ochotných, a za řečmi o míru stále bezostyšněji vykukují zájmy velkých hráčů, jejichž cíle jsou stále méně srozumitelné. Už více než dvacet let probíhá jedna vojenská operace za druhou, všechny ve jménu míru a svobody, ale žádný mír ani svoboda nenastaly. Jen stále větší chaos.

Rozumný člověk se na to dívá a nemůže uvěřit, že se za dvacet let nikdo ze státníků nepoučil. Dělat stále stejné věci, ale očekávat jiné výsledky, to je definice šílenství. Svět je stále nebezpečnější místo pro život, ale přesto se s plnou vervou pracuje na tom, aby byl stále nebezpečnější. Já se vlastně vůbec nedivím, že za tím někdo vidí ďábelský a promyšlený plán. Málokterý jednotlivec by se za dvacet let nepoučil. Asi už náš svět jednotlivci nemají v rukou…

Rusko je ropná velmoc a jeho režim je zlý, tmářský a nebezpečný. Saúdská Arábie je ropná velmoc a její režim je zlý, tmářský a nebezpečný. Přesto se k oběma státům přistupuje dost rozdílně. Rozřezávač novinářů bin Salmán dostane pozvánku na pohřeb anglické královny, ruský gosudar pozvánku samozřejmě nedostane.

Kosovští Albánci mají právo na sebeurčení, a toto právo je tak veliké, že je možné padesát dní bombardovat Srbsko a zabít spoustu nevinných civilistů. Obyvatelé Krymu či Donbasu toto právo nemají, ba naopak právo na nedělitelnost ukrajinských hranic je tak veliké, že je možné za osm let nevyhlášené války na východní Ukrajině pozabíjet desítky tisíc lidí.

Do syrské občanské války se zapojil tamní vládnoucí režim, džihádistické skupiny, Turecko, Rusko, Izrael, Francie, NATO… Nikdo nemá přátele, jen zájmy. Ani teď, po několika letech a mnoha přečtených knížkách, se nedokážu rozhodnout, jestli se v té válce bojovalo víc o ropná pole, nebo o Alláha.

Lidem z Afriky, které vyhání ze zemí špatná bezpečnostní situace a kterým hrozí nasazení v různých lokálních konfliktech, těm je otevřena široká evropská náruč. Wir schaffen das. Lidem z Ruska, které vyhání špatná bezpečnostní situace a hrozí jim nasazení do války, těm jsou hranice uzavřené. Zřejmě proto, aby válka trvala co nejdéle a byla co nejvíce krvavá.

Už dlouho říkáme, že žijeme ve světě dvojích metrů. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Princip nedělitelnosti hranic se používá podle velmocenských zájmů. Princip národního sebeurčení je také určen spíše rozmístěním ložisek surovin, než ideály. Logiku to už dávno nemá žádnou.

Co se stane, když se dlouho uplatňuje dvojí metr? Měřítko úplně zmizí. Musí zmizet. Je třeba ho zamaskovat, protože by se kverulanti mohli hloupě ptát. Proč je saúdskému diktátorovi prokazována úcta, a ruskému ne? Proč měli Kosované právo na národní sebeurčení, ale Katalánci ne? Proč se útočilo na Irák pod smyšlenou záminkou, že jsou tam zbraně hromadného ničení, které režim chce použít? Proč je na Ukrajině důležitější její touha vstoupit do NATO, než neutrální status, který by mohl snížit napětí?

Tyto otázky nesmějí existovat. Rozvracejí. Pošlapávají vznešené řeči o svobodě a ideálech – a dělají z nich jen kulisu pro obrovské kšefty. Je třeba proti takovým otázkám bojovat.

Recept už také existuje dlouho. Stačí zpochybňovat. Poválečné uspořádání Evropy je přece už mrtvé. Druhá světová skončila už dávno, a ta studená také. Jugoslávie byla umělý stát. Irák měl diktátora. Libye nikdy nebyla státem, tak nemohla být ani zničena. Ruská invaze na Ukrajinu byla zcela nevyprovokovaná. Dějiny v tomto případě začínají 26. února 2022. Gruzínské ostřelování osetinského hlavního města se vlastně nestalo. V Afghánistánu bylo zapotřebí pomstít jedenácté září, ačkoliv všichni atentátníci byli Saúdové. Islámský stát byl společenstvím umírněných demokratů… tedy dokud nezačali na internet dávat videa sadistických poprav. Energetická krize nám nehrozí, přece víme, že se bez ruského plynu obejdeme. Dvacet let se takto daří zakrývat, že vrty jsou důležitější než evropské hodnoty.

A když to fungovalo v případě surovin, proč to nezkusit i jinde, že? Rodina je přežitek, existují přece mnohem modernější formy soužití. Pohlaví je přežitek. Národ je přežitek, vlastně i stát je přežitek (ale jen malý stát uprostřed velmi hodnotné Evropy). Právo veta je přežitek. Náročnost v učení je přežitek, ba i samo učení je už nesmysl, protože na googlu si všechno najdeme. Manuální práce je nejen přežitek, ale rovnou sprosťárna.

Z dvojích metrů se stala úplná ztráta měřítek. Velké ideje se sice stále hlásají, ale většina lidí je ráda, když ještě zvládá alespoň ty malé – udržet pohromadě rodinu a posílat děti do školy. Na víc už nezbývá ani čas, ani síly, ani finance. Zákonů je tolik, že je každý jednou nohou v kriminále, protože denně něco porušuje, ale to nic nemění na tom, že se krade, odklání a korumpuje nad jakoukoliv míru.

Ono se to povedlo. Po dvaceti letech zpochybňování nakonec Západ dokázal zpochybnit sám sebe a vydává to za své vrcholné dílo. Po zpochybnění a zrušení všech měřítek i hodnot můžeme mít už jen jedinou ambici. Zrušit si také budoucnost. Míříme k tomuto cíli naprosto spolehlivě.

Všechny příspěvky s Vidlák