Vzpominka na Jarka Baštu
Raz se mě kdosik ptal, co mě bavi na robotě spisovatela a blogařa. Odpověděl sem, že nejhezči na tym je, že člověk dostane přiležitost setkat se s mnoha zajimavyma lidma, s keryma by se jinak velice težko setkal.
Jarek Bašta byl jednim z takych lidi. V řadach socanu kdysik před čtvrt stoletim na mě pusobil jako neohrabany medvidek myval. Později mě velice překvapily informace v jedne z knižek Dana Landy, kde vypravěl o Jarkovi jako o člověkovi, s kerym stravil dluhe dyskuze o hystoryji. Když sem měl poprve možnost se s Jarkem setkat, to už bylo dluho pote, co robil velvyslanca v Kyjevě aji v Moskvě, byl sem překvapeny jeho informacema o jeho celoživotnim koničku – jimž byla neenem hystoryja, ale aji archeologia.
Aji proto mi zrobil radost, když se pochvalně zminil o moji knižce hovoru mezi štyrma (tehdy) bezvyznamnyma lidma – Leninem, Stalinem, Hytlerem a Masarykem – „Osudove setkani 1913“.
Dnes se životni cesta tohoto synka uzavřela. Připomeňme si ho v zajimavych rozhovorach Jany Bobošikove, bo v oficialnich medyjach se o něm asi mnoho nedozvime…
A ja si jej připomenu jeho textem z loňskeho ledna, kery mi věnoval jako předmluvu do moji knižky „Prezidentske kecy“.
Tenkrat by mě nenapadlo, že to byl, bohužel, asi jeden z jeho textu poslednich…
Jarek Bašta, 15. 05. 1948 – 8. 04. 2024
Pro přístup k tomuto obsahu prosím přijměte soubory cookie
Předmluva prezidentského kandidáta
Poslední knihu Ladika Větvičky jsem si přečetl se smutnou radostí.Nebylo to ani tolik kvůli jejímu obsahu, ale době, kdy jsem ji četl a dával dohromady tuto předmluvu. Ladik udělal neuvěřitelnou věc – shrnul do knížky své novinové rozhovory za posledních sedm let, a vyvrátil tak starou pravdu, že není nic tak starého a nezajímavého jako včerejší noviny.
On sám se (se sebeironií) označil za porubskou babu Vangu a dokládá to citáty ze svých rozhovorů, případně ze svého úspěšného blogu na iDnes (úspěšného adminům navzdory).
Vidím dva hlavní důvody, proč Větvičkovy blogy, glosy a rozhovory přesahují rámec každodennosti. První z nich je jeho všeobecný přehled, znalosti a přístup člověka z praxe, který o ničem nemá iluze a
z toho čerpá naději, že věci se nakonec vydají svou logickou cestou.
Druhou příčinu jeho úspěšného psaní bych hledal v tom, že všechno glosuje s odstupem. Nikoliv časovým, ale geografickým, v souladu s tím jak ho jeho práce a toulavé nohy prohánějí po celém světě.
Prezidentské kecy jsou také knihou bilanční. Rekapituluje svou patnáctiletou dráhu blogera a spisovatele, stručně představuje své knihy, nejen ty už vydané, ale zahlédl jsem tam také náznak nových, ještě nedopsaných.
Připomíná mi to shrnutí po konci poločasu a výhled na možné pokračování v šest hodin po válce v Jedové chýši v Porubě.
Obávám se totiž, že jeho přání ze závěru Keců, aby se protentokrát s tou svou předpovědí konečně seknul, a bylo to jinak, se mu nevyplní. Evropa vstupuje do své kritické fáze připomínající rok 1914 a stále přibývá těch, kdo se války nejen nebojí, oni se na ní dokonce těší.
Takže může dojít i na jeho starší knihu „Osudové setkání 1913“. Kvůli tomu se ale můžeme zlobit jen sami na sebe.
Jaroslav Bašta, kandidát na prezidenta republiky, leden 2023, Praha
Pane Ladiku Větvičko, jsem moc ráda za tenhle nekrolog panu Baštovi. Vzpomněl jste ho vlídně a důstojně, děkuji, děkuji a moc.
No ale neodpustím si – vážně nešlo odolat a citovat něco jiného než pochvalu (a tedy reklamu) na sebe sama? 😉
Projděte si zpátky co sem strká tenhle „šílenec“…
Někde to v tom… a dost „po lopatě“ je.
😉
R.I.P.
Ladiku, tuž vyborně si to napisal. V knajpě na to nebyl klid, tuž až včile. Sem rad, že možem spolu podřystat a že sem mohl tež podřysta s Jaroslavem. Jako katolik, enem možu vzdechnut Requiescat in pace.
Laďo, to „Osudove setkani 1913“ bylo fakt super.
Co se týká Bašty, povídat si s ním bylo určitě fajn, ale do dnešní politiky se nehodil. Nevim, proč z něj chtěl udělat Okamura prezidenta. Možná ze pravě tim Baštovi zkrátil život.
A co se týká nekrologu – zemřel Bašta, nebo ty?