Zpět

Ano, podle všech unyjnich pruzkumu zme mrtvi. My – děcka narozene v šedesatych, sedumdesatych rokach. Když se divam na unyjni pravidla, divim se, že sem furt ještě živy a platim daně.

Pamatujete ještě, jak na každem sidlišťu byly klepače? To bylo užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni. Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala polychromovane bifenyly či jakesik jine sajrajty…

No a co?

Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo!!!

Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul. Každopadně sem neměl žadnu flašku na piti, kera by byla zajištěna proti temu, aby sem se nezalknul, nebo abysem nepokypal drahu plovuci dlažku. Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky, abysem nevypadnul z okna, nebo abysem se nešel dobrovolně upect do truby.

Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě, kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku, a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova duchodcu. Když sem poprve zavodil na kolobce, šprajclo se mi předni kolo a rozbil sem si držku. Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci pravnicke kancelaře učitelku. Zdupane sem dostal ja sam.

Když sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice. A když zme byli s partyju u Opavice, prubli zme vodu přimo z řeky. Raz sem se z teho posral, až mi slzy tekly, jak sem si dupu utiral lopuchama s kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu?

Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl sem v kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku. Kamoš měl k temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku! Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto si nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas pruboval moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až pak. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy! Ani opary zme nedostali. A to zme si gzichty nepotirali preventyvně jelenim lujem a podobnyma cyparnama.

Dodom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo, to muselo platit. Jinak bylo zle.

Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet. V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa. Když kamoš přitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel Kalyfornyja, byl buch. Okamžitě na něm viselo deset bab. Tuž, bylo nam patnact. Našli zme kamoše venku aji bez mobila. Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.

Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali si hnaty, robili zme si modřiny, sypali zme si pisek do vlasu aji do oči. Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal ještě přidane. Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi. Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by lazil s mamlasem?

Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Tak si řikam, jak je kurva možne, že vlastně ještě žijem?

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička